%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Stephen</first-name><last-name>King</last-name></author>
<book-title>Ostrov Duma Key</book-title>
<lang>cs</lang>
<keywords>Horor</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Stephen</first-name><last-name>King</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>a9aafdf6-479e-4a66-a886-8e7c19f97e30</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Home</publisher>
<year>2009</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>STEPHEN KING</strong></p>
<p><strong>OSTROV</strong></p>
<p><strong>DUMA KEY</strong></p>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><p>Copyright © Stephen King, 2008</p>
<p>Published by agreement with the author and the author’s agents,</p>
<p>Ralph M. Vicinanza, Ltd.</p>
<p>Translation © Linda Bartošková, 2008</p>
<p>Copyright © for Czech edition Beta – Dobrovský</p>
<p>Všechna práva vyhrazena</p>
<p>ISBN 978-80-7306-369-6</p><empty-line /><p><strong>Pro Barbaru Ann a Jimmyho</strong></p><empty-line /><p>Paměť… to jsou interní klepy.</p>
<p>– George Santayana</p>
<p>Život je víc než láska a radosti,</p>
<p>já jsem přišel hledat poklady.</p>
<p>Když chcete hrát, musíte platit,</p>
<p>tak je to přece odpradávna,</p>
<p>všichni jsme přišli hledat poklady.</p>
<p>– Shark Puppy</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jak namalovat obraz (I)</strong></p>
<p><emphasis>Začněte na nějaké prázdné ploše. Nemusí to být papír nebo plátno, ale podle mě by měla být bílá. Říkáme bílá, protože potřebujeme nějaké slovo, ale to pravé jméno zní nicota. Černá je absencí světla, ale bílá je absencí paměti, barva nemožnosti si vzpomenout</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jak si pamatujeme, jak se vzpomíná? Tuto otázku jsem si od doby, kterou jsem strávil na ostrově Duma Key, kladl často, hlavně v časných ranních hodinách, kdy jsem hleděl do té absence světla a rozvzpomínal se na nepřítomné přátele. Někdy v těch časných hodinách přemýšlím o horizontu. Je potřeba stanovit horizont. Musíte tu bílou porušit. Docela jednoduchý úkon, řekli byste možná, ale každý čin, který znovu tvoří svět, je hrdinský. Aspoň tomu jsem se naučil věřit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Představte si malou holčičku, sotva víc než miminko. Skoro před devadesáti lety vypadla z kočárku, udeřila se hlavou o kámen a všechno zapomněla. Nejen své jméno, ale všechno! A pak jednoho dne se jí toho vybavilo dost, aby vzala tužku a nakreslila přes to bílé první váhavou čáru. Čáru obzoru, jistě. Ale zároveň škvíru, jíž může vproudit čerň.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jen si představte tu malou ručičku, jak zvedá tužku… váhá… a potom tu bílou plochu narušuje. Představte si tu odvahu, s jakou učinila první pokus znovu nastolit svět tím, že ho nakreslí. Vždycky budu mít tu holčičku rád, přestože mě tolik stála. Musím. Nemám na vybranou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Obraz, to je magie, víte.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>1 – Můj minulý život</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Jmenuji se Edgar Freemantle. Býval jsem stavař a dotáhl to dost daleko, moje jméno něco znamenalo. To bylo v Minnesotě, v mém minulém životě. Tohle s tím minulým životem jsem se naučil od Wiremana. Budu vám o Wiremanovi vyprávět, ale nejdřív si probereme tu minnesotskou část.</p>
<p>Řeknu to naplno: byl jsem tehdy ryzí ukázka úspěšného amerického kluka. Ve firmě, kde jsem začínal, jsem se vypracoval nahoru, a když jsem se výš dostat nemohl, odešel jsem a udělal se pro sebe. Šéf společnosti, odkud jsem odcházel, se mi smál, že prý do roka zkrachuju. Myslím, že tohle říká skoro každý šéf, když od něj odchází na volnou nohu nějaký nadupaný kabrňák.</p>
<p>Mně všechno vyšlo. Když se dařilo městu Minneapolis-St. Paul, dařilo se i společnosti Freemantle. Pokud trochu přituhlo, nikdy jsem si příliš nevyskakoval. Ale dal jsem na svou intuici a většinou se mi to vyplatilo. Než mi bylo padesát, měli jsme s Pam ve štrozoku čtyřicet miliónů dolarů. A pořád jsme spolu drželi. Měli jsme dvě holčičky a na konci našeho Zlatého věku studovala Ilse na Brownu a Melinda učila ve Francii v rámci nějakého výměnného zahraničního programu. Zrovna v době, kdy to všechno šlo do háje, jsme s manželkou plánovali, že za ní pojedeme na návštěvu.</p>
<p>Na jednom staveništi se mi stala nehoda. Došlo k ní úplně jednoduše. Když se dodávka, přestože se jedná o Dodge Ram se všemi vymoženostmi a parádičkami, utká s jeřábem vysokým jako dvanáctiposchoďový barák, dodávka nevyhnutelně prohraje. Pravá strana lebky mi jenom praskla. Jenže levá strana udeřila tak tvrdě o sloupek dveří auta, že se zlomila na třech místech. Nebo možná pěti. Paměť už mám lepší než dřív, ale stejně není ani zdaleka tím, čím kdysi bývala.</p>
<p>To, co se mi s hlavou stalo, doktoři nazvali contrecoup, zranění mozku na opačné straně hlavy, než kam dopadla první šlupka, a taková věc často nadělá daleko větší paseku než ta původní pecka. Taky jsem měl zlámaná žebra a roztříštěný pravý bok. A i když jsem si v pravém oku zachoval sedmdesát procent zraku (a když mám dobrý den, tak i víc), přišel jsem o pravou paži.</p>
<p>Nečekalo se, že to přežiju, ale stalo se. Kvůli té ráně do hlavy jsem měl být „mentálně narušený“ a taky ze začátku byl, ale to pominulo. Trochu. Ale manželka mezitím odešla, a rozhodně ne jen trochu. Byli jsme svoji pětadvacet let, jenže víte, co se říká: občas se věci podělají. Myslím, že už na tom nesejde. Co je pryč, je pryč. A minulost je minulost. Někdy je to moc dobře.</p>
<p>Když říkám, že jsem byl mentálně narušený, myslím tím, že jsem nejdřív nepoznával lidi – ani manželku – a nevěděl jsem, co se stalo. Nechápal jsem, proč mě všechno tak bolí. Teď, po čtyřech letech, si už nevzpomínám, co to bylo za bolest. Jenom vím, že mě trápila a že byla krutá, ale to už je všechno jenom teorie. Tehdy to ale žádná teorie nebyla. Tehdy jsem si připadal jako v pekle a neměl jsem tušení, proč tam jsem.</p>
<p><emphasis>Nejdřív ses bál, že umřeš, pak ses bál, že neumřeš</emphasis>. To říká Wireman, a ten to musí vědět. Ten si taky prožil svoje peklo.</p>
<p>Všechno mě bolelo, v jednom kuse. V hlavě mi neustále zvonilo bolestí. Za čelem jsem měl největší hodinářství na světě, kde neustále vyzváněla půlnoc. Protože pravé oko jsem měl v háji, viděl jsem okolní svět skrz jakýsi krvavý film a nic z toho světa jsem nepoznával. Nic nemělo jméno. Pamatuju si na den, kdy v pokoji byla Pam – ještě jsem ležel v nemocnici – a stála u mé postele. Děsně mě sralo, že tam stojí, když tamhle v řiti stojí věc, na které se dá sedět.</p>
<p>„Přines tamtu žehličku,“ řekl jsem. „Sedni si na žehličku.“</p>
<p>„Jak to myslíš, Edgare?“ zeptala se.</p>
<p>„Tamtu <emphasis>žehličku</emphasis>, tu <emphasis>lžičku</emphasis>!“ zakřičel jsem. „Přines sem tu zasranou <emphasis>vidličku</emphasis>, ty mrcho blitomá!“ Ta hlava mě šíleně bolela a Pam se rozbrečela. Nenáviděl jsem ji za to. Neměla co bulet, protože ona v té kleci nebyla, nekoukala na všechno skrz červenej závoj. Ona nebyla ta opice v kleci. A pak mi to došlo. „Přines sem tu mydličku a <emphasis>sekni si</emphasis>!“ Takhle nejblíž se ten můj rozklepaný, rozesraný mozek dokázal dostat k <emphasis>židličce</emphasis>.</p>
<p>Celou dobu jsem měl vztek. Byly tam dvě postarší sestřičky, kterým jsem říkal Suchá šukna jedna a Suchá šukna dvě, jako by to byly postavičky z nějakého přisprostlého komiksu od dr. Seusse. Byl tam taky mladý dobrovolník, kterému jsem říkal Pilch Lozenge – netuším proč, ale ta přezdívka také zněla nějakou sexuální konotací, teda aspoň mně. Když jsem trochu zesílil, snažil jsem se lidi mlátit. Dvakrát jsem se pokusil Pam bodnout a jednou se mi to podařilo, i když jenom plastovým nožem. I tak potřebovala na předloktí pár stehů. Byly chvíle, kdy mě museli připoutat.</p>
<p>Z oné části svého minulého života si pamatuju nejjasněji tohle: je odpoledne, horko, blíží se konec mého měsíčního pobytu v drahé zotavovně, drahá klimatizace je porouchaná, jsem připoutaný k posteli, v televizi běží nějaká limonáda, v hlavě mi zvoní tisíc půlnočních zvonů, pravou ztuhlou stranou těla mi projíždí bolest jako žhavý pohrabáč, chybějící pravá paže svědí, chybějící prsty na pravé ruce se škubou, další dávka oxycontinu v nedohlednu (nevím, za jak dlouho, protože rozeznávat čas je mimo moje schopnosti) a z rudého okolí se vyloupne sestra, stvoření, které se jde podívat na opici v kleci, a říká: „Přišla vaše manželka, chcete ji vidět?“ A já povídám: „Jenom jestli přinesla bouchačku, kterou by mě odpráskla.“</p>
<p>Člověk nepředpokládá, že taková bolest pomine, ale stalo se. Pak mě odlifrovali domů a bolest nahradilo utrpení fyzické rehabilitace. Červeň v zorném poli začala řídnout. Psycholog, který se specializoval na hypnoterapii, mi ukázal pár šikovných triků, jak si poradit s fantomovými bolestmi a svěděním chybějící paže. Jmenoval se Kamen. Právě Kamen mi přinesl Rebu: jednu z mála věcí, jež jsem vzal s sebou, když jsem vykulhal ze svého minulého života a přešoural se do toho, který jsem žil na Duma Key.</p>
<p>„Není to schválená psychologická terapie pro zvládání vzteku,“ vysvětloval doktor Kamen, i když si myslím, že v tomhle možná lhal, aby mě na Rebu navnadil. Povídal, že jí musím dát nějaké odporné jméno, takže i když vypadala jako Lucy Ricardová, pojmenoval jsem ji po jedné tetě, která mě štípala do prstů, když jsem jako malý nesnědl všechnu mrkvičku. Ani ne za dva dny poté, co jsem ji dostal, jsem její jméno zapomněl. Dokázal jsem si vzpomenout jenom na chlapecká jména a každé mě rozzuřovalo víc než to předchozí: Randall, Russell, Rudolf, Phoenix, ta zasraná řeka.</p>
<p>Tehdy už jsem bydlel doma. Vešla Pam s mou snídaní a určitě viděla, jak se tvářím, protože jsem si všiml, jak se obrnila proti nějakému výpadu. Ale i když jsem jméno té měkounké zrzavé fackovací panenky, kterou mi psycholog dal, zapomněl, pamatoval jsem si, jak ji mám v takové situaci používat.</p>
<p>„Pam,“ řekl jsem. „Potřebuju pět minut, abych to dostal pod kontrolu. Zvládnu to.“</p>
<p>„Víš určitě…“</p>
<p>„Ano, jen si to tlustý od šunky odnes a naplácej si to na ten napudrovanej ksicht. Zvládnu to.“</p>
<p>Nevěděl jsem, jestli to opravdu zvládnu, ale takhle jsem to měl říkat. Nemohl jsem si vzpomenout na jméno té zasrané panenky, ale vzpomněl jsem si na větu <emphasis>Zvládnu to</emphasis>. Ke konci mého minulého života bylo nápadné, jak neustále říkám <emphasis>Zvládnu to,</emphasis> i když jsem věděl, že nezvládnu nic, i když jsem věděl, že jsem v háji, že jsem v prdeli, že jsem v tý nejchlupatější a nejtemnější prdeli.</p>
<p>„Zvládnu to,“ opakoval jsem a jen Bůh ví, jak jsem vypadal, protože Pam beze slova vycouvala, s tácem pořád v rukou, a hrnek cinkal o talíř.</p>
<p>Když odešla, podržel jsem si panenku před obličejem, zahleděl se jí do pitomých modrých očí a palce zaryl do pitomého měkkého těla. „Jak se jmenuješ, ty zmršená kryso?“ křičel jsem na ni. Nikdy mě ani nenapadlo, že Pam v kuchyni poslouchá interkom a že je tam s ní i denní ošetřovatelka. Ale něco vám řeknu, kdyby se ten interkom porouchal, stejně by mě slyšely přes dveře. Byl jsem toho dne při hlase.</p>
<p>Začal jsem panenkou cloumat. Hlava se jí klinkala a syntetické vlasy jako ze seriálu <emphasis>Miluju Lucy</emphasis> jenom lítaly. Velké modré komiksové oči jako by říkaly: <emphasis>Aúúú, ty oškliváku!</emphasis> Jako Betty Boop ve staré kreslené grotesce, jaké ještě občas dávají na kabelovce.</p>
<p>„Jak se jmenuješ, ty mrcho? Jak se jmenuješ, ty píčo? Jak se jmenuješ, ty laciná, hadrama vycpaná kurvo? Řekni mi svoje jméno! Řekni mi svoje jméno! Řekni mi svoje jméno, nebo ti vyříznu oči a useknu nos a vytrhnu –“</p>
<p>V tu chvíli mi v mozku došlo ke křížovému spojení, což se mi občas děje i dnes, po čtyřech letech, kdy žiju v městečku Tamazunchale v San Luis Potosí, stát Mexiko, kam se Edgar Freemantle uchýlil žít svůj třetí život. Na okamžik jsem se ocitl ve své dodávce, na podlaze u sedadla spolujezdce rachtala psací podložka o plechovou krabici na oběd (pochybuji, že jsem byl jediný pracující milionář v Americe, který si nosil krabici se svačinou, ale nejspíš byste jich napočítali jen pár desítek) a vedle na sedadle ležel můj PowerBook. A v rádiu nějaký ženský hlas křičel s kazatelským zápalem „<emphasis>Byly ČERVENÉ!</emphasis>“. Jenom ta dvě slova, ale stačila. Byla to písnička o chudé ženě, která zjistí, že z její pěkné dcery je prostitutka. Jmenovala se „Rozmar“ a zpívala ji Reba McEntireová.</p>
<p>„Reba,“ zašeptal jsem a přitiskl panenku k sobě. „Jsi Reba. Reba-Reba-Reba. Už nikdy nezapomenu.“ Zapomněl – hned příští týden – ale to už jsem se nerozzuřil. Ne. Mačkal jsem ji k sobě jako malou milenku, měl jsem zavřené oči a představoval si tu dodávku, která byla při nehodě zdemolovaná. Představoval jsem si plechovou krabici na oběd rachtající o kovový klips na psací podložce a z rádia znovu zazněl ženský hlas hlaholící se stále stejným kazatelským zápalem: „<emphasis>Byly ČERVENÉ!</emphasis>“</p>
<p>Doktor Kamen tvrdil, že je to průlom. Byl nadšený. Manželka však vypadala mnohem méně nadšená a políbení, které mi vlepila na tvář, bylo z rodu povinných. Myslím, že se to stalo dva měsíce předtím, než mi řekla, že se chce rozvést.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Do té doby bolest buď ustoupila, nebo si můj mozek vytvořil nějaké zásadní mechanismy, jak s ní naložit, když se ozvala. Bolestmi hlavy jsem trpěl pořád, ale méně často a málokdy byly tak silné. Už jsem mezi ušima neměl věčnou půlnoc v největším hodinářství na světě. Vicodin v pět a oxycontin v osm jsem vždycky víc než potřeboval – dokud jsem ty kouzelné pilulky nespolykal, stěží jsem se o té své zářivě červené francouzské berli dokázal belhat – ale můj rekonstruovaný kyčel se začínal hojit.</p>
<p>Do Casa Freemantle v Mendota Heights docházela každé pondělí, středu a pátek Kathi Greenová, zvaná Rehabilitační královna. Před naším cvičením jsem měl dovoleno vzít si vicodin navíc, ale než jsme skončili, stejně jsem řval na celý dům. Odpočinkovou místnost v suterénu jsme přestavěli na terapeutické studio včetně vany přístupné pro hendikepované. Po dvou měsících mučení jsem dokázal večer sejít dolů po svých, abych si zopakoval cvičení nohou a začal trochu pracovat na břišních svalech. Kathi říkala, že když si zacvičím pár hodin před večerkou, budu líp spát, protože tělocvik uvolňuje endorfiny.</p>
<p>Právě během jednoho takového večerního posilování – Edgar na výpravě za těmi nedostižnými endorfiny – za mnou sešla po schodech žena, která byla mou manželkou čtvrt století, a sdělila mi, že chce rozvod.</p>
<p>Zarazil jsem se – právě jsem dělal sedy-lehy – a podíval se na ni. Seděl jsem na zemi na podložce. Ona stála pod schody, obezřetně se držela na opačné straně místnosti. Mohl jsem se jí zeptat, jestli to myslí vážně, ale osvětlení tu bylo velmi dobré – takové ty tyčové zářivky – takže jsem se ptát nemusel. Nemyslím ani, že ženy v takových věcech žertují, zvlášť pokud uplynulo sotva půl roku od nehody, při které jim manžel skoro zahynul. Mohl jsem se zeptat na důvod, ale já ho znal. Viděl jsem malou bílou jizvu na její paži, kam jsem ji bodl plastovým nožem, který jsem v nemocnici sebral z tácu s večeří, a to bylo opravdu jen to nejmenší. Vzpomněl jsem si, jak jsem jí docela nedávno říkal, aby si to tlustý od šunky odnesla a naplácala na napudrovanej ksicht. Uvažoval jsem, že ji požádám, aby si to aspoň rozmyslela, ale vrátil se zase ten vztek. Ten <emphasis>nepřiměřený vztek</emphasis>, jak to doktor Kamen nazýval, byl tehdy můj nepříjemný přítel. Ale to, co jsem cítil v tu chvíli, mi vůbec nepřipadalo nepřiměřené.</p>
<p>Měl jsem sundanou košili. Pravá paže mi končila devět centimetrů pod ramenem. Cukl jsem s tím pahýlem směrem k ní – na víc než cuknutí se ten můj zbyteček svalů nevzmohl. „Koukej,“ řekl jsem, „takhle jsem na tebe vystrčil prostředník. Vypadni, když máš chuť. Vypadni, ty zrádná brcho.“</p>
<p>Po tvářích se jí začaly kutálet první slzy, ale pokusila se o úsměv. Byl to dost děsivý pokus. „Mrcho, Edgare,“ opravila mě. „To slovo zní <emphasis>mrcho</emphasis>.“</p>
<p>„To slovo zní přesně tak, jak ho říkám,“ odsekl jsem a začal znovu dělat sedy-lehy. Jdou sakra hůř, když člověk nemá jednu paži. Tělo pak na tu stranu táhne a stáčí se. „Já bych tě neopustil, o to jde. Já bych tě neopustil. Prošel bych vším tím bahnem a krví a chcankama a rozbryndaným pivem.“</p>
<p>„To je něco jiného,“ namítla. Nesnažila se otřít si tvář. „Je to jiné a ty to víš. Nedokázala bych tě roztrhnout vejpůl, kdyby mě popadl vztek.“</p>
<p>„To by mi dalo sakra práci, abych tě roztrhl vejpůl jenom jednou rudou,“ vyjel jsem a začal cvičit rychleji.</p>
<p>„Bodls mě nožem.“ Jako by to bylo to hlavní. Nebylo, a oba jsme to věděli.</p>
<p>„Byl to jenom nůž z umělé boty. Nic víc, byl jsem napůl bez sebe a ty budeš mlít i na smrtelný kosteli, ‚Eddie mě bodl plastovým božem, sbohem, krutý světe’.“</p>
<p>„Škrtil jsi mě,“ dodala tak potichu, že jsem ji sotva slyšel.</p>
<p>Přestal jsem komíhat trupem a zahleděl se na ni. V hlavě se mi rozeznělo hodinářství. Bim bam, rozhoupaly se zvony nad námi. „Co to povídáš, já že tě škrtil? Nikdy jsem tě neškrtil!“</p>
<p>„Vím, že si to nepamatuješ, ale škrtil. A nejsi už stejný.“</p>
<p>„Ále, nech toho. Tyhle kecy z červený knihovny si nech pro… pro toho chlápka… toho tvýho…“ Znal jsem to slovo a viděl jsem muže, k němuž slovo patřilo, ale nepřicházelo mi na jazyk. „Pro toho plešatýho hajzla, co k němu chodíš do ordinace.“</p>
<p>„To je můj terapeut,“ vysvětlila a to mě samozřejmě rozzuřilo ještě víc: ona to slovo měla a já ne. Protože její mozek se nikdy nerozklepal jako huspenina.</p>
<p>„Chceš rozvod, můžeš mít rozvod. Na všechno se vykašli, proč ne? Jenom si běž hrát na toho aligátora někam jinam. Vypadni odsud.“</p>
<p>Vyšla po schodech nahoru a bez ohlédnutí zavřela dveře. A teprve když byla pryč, uvědomil jsem si, že jsem chtěl říct krokodýlí slzy. Běž si cedit ty krokodýlí slzy někam jinam.</p>
<p>No bože. Dost blízko desítce. To říká Wireman.</p>
<p>A nakonec jsem to byl já, kdo odsud vypadnul.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Kromě Pam jsem v minulém životě neměl nikdy žádnou partnerku. Čtyři pravidla úspěchu Edgara Freemantlea (klidně si dělejte poznámky) zněla: nikdy si nepůjčuj víc než stonásobek svého IQ, nikdy si nepůjčuj od chlapa, který ti hned napoprvé tyká, nikdy nepij, dokud slunce nezapadlo, a rozhodně nikdy se nedávej dohromady s ženskou, kterou bys nechtěl objímat nahou na vodní posteli.</p>
<p>Měl jsem však účetního, jemuž jsem věřil, a právě Tom Riley mi pomohl vystěhovat z Mendota Heights těch pár krámů, které jsem potřeboval v menším domku u jezera Phalen. Tom, smutný dvojnásobný poraženec ve hře o manželství, si se mnou během celého stěhování dělal starosti. „V takové situaci se člověk domu nevzdává,“ nabádal mě. „Dokud tě nevykopne soudce. To je, jako by ses vzdával výhody domácího hřiště při playoff.“</p>
<p>Výhoda domácího hřiště mi byla ukradená. V tu chvíli mě jenom zajímalo, jak řídí. Trhl jsem sebou pokaždé, když auto v protisměru profrnklo jen o trochu blíž ke středové čáře. Někdy jsem ztuhl a šlápl na neviditelnou brzdu pod sedadlem spolujezdce. Možnost, že bych si znovu sedl za volant, jsem považoval za nadobro vyloučenou. Jenže bůh miluje překvapení. To říká Wireman.</p>
<p>Rehabilitační královna Kathi Greenová byla rozvedená jenom jednou, ale naladěná byla stejně jako Tom. Pamatuji si, jak seděla se zkříženýma nohama v cvičebním trikotu, držela mě za chodidla a vztekle se na mě mračila.</p>
<p>„No tohle, právě jste přijel z motelu Smrtka, navíc o paži kratší, a ona to chce odpískat. Protože jste ji dloubl plastovým nemocničním nožíkem, když jste si sotva pamatoval vlastní jméno? Já se z toho poseru! Copak nechápe, že výkyvy nálady a ztráta krátkodobé paměti jsou po úrazu běžné?“</p>
<p>„Chápe, že se mě bojí,“ řekl jsem.</p>
<p>„Jo? No, tak poslouchejte, co vám řekne maminka, Sluníčko Jime: jestli seženete dobrého právníka, můžete ji přinutit, aby za to svoje fňukání zaplatila.“ Z culíku Rehabilitačního gestapa vyklouzl pramen vlasů a ona si ho odfoukla z čela. „Měla by za to zaplatit. Odezírejte mi ze rtů: <emphasis>vy za nic nemůžete</emphasis>.“</p>
<p>„Prý jsem se ji snažil uškrtit.“</p>
<p>„I kdyby, tak nechat se škrtit jednorukým invalidou musí být zážitek k podělání. No tak, Eddie, přinuťte ji platit. Určitě se pletu do něčeho, po čem mi nic není, ale mně je to jedno. Něco takového by prostě neměla dělat.“</p>
<p>„Myslím, že je v tom něco víc než to škrcení a nůž na máslo.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Nemůžu si vzpomenout.“</p>
<p>„Co říká ona?“</p>
<p>„Neříká nic.“ Ale Pam a já jsme byli spolu dlouho, a i když se naše řeka lásky vlila do stojaté smířlivé delty, stále jsem ji znal natolik, abych vycítil, že mi říkala pravdu – bylo v tom ještě cosi jiného, cosi navíc, od čeho se chtěla dostat co nejdál.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Zanedlouho po mém přestěhování k jezeru Phalen mě přijely navštívit holčičky – vlastně už mladé ženy. Přivezly piknikový koš. Posadili jsme se na verandu vonící borovým dřevem, dívali se na jezero a ukusovali sendviče. Bylo už po Dni práce, takže většina vodních hraček byla uklizená v loděnicích na další rok. V koši byla také láhev vína, ale já pil jen málo. S těmi léky proti bolesti měl na mě alkohol drsné účinky. Stačilo jediné pivo, a byl ze mě blábolící opilec. Děvčata – mladé ženy – zbytek spolu dopila a to je uvolnilo. Melinda, která od mého střetnutí s jeřábem přijela z Francie už podruhé a neměla z toho radost, se mě zeptala, jestli všichni dospělí po padesátce trpí těmihle nepříjemnými regresivními mezihrami, v tom případě se prý má na co těšit. Ilse, ta mladší, se rozplakala, opřela se o mě a ptala se, proč to nemůže být jako dřív, proč nemůžeme – myslela tím svou matku a mě – být jako předtím. Lin ji okřikla, že tohle není ta pravá chvíle na Illyin speciální dětinský výstup, a Illy na ni vystrčila prostředník. Zasmál jsem se. Nemohl jsem si pomoct. Pak jsme se smáli všichni.</p>
<p>Linina nálada a Ilsiny slzy nebyly příjemné, ale byly upřímné, a znal jsem je stejně důvěrně jako znamínko na Ilsině bradě nebo nepatrnou kolmou vrásku mezi Lininýma očima, která se časem prohloubí v rýhu.</p>
<p>Linnie chtěla vědět, co budu dělat, a já jí pověděl, že nevím.</p>
<p>Urazil jsem dlouhou cestu, než jsem se rozhodl skoncovat se životem, ale věděl jsem, že jestli to udělám, musí to vypadat stoprocentně jako nehoda. Nenechám tu tyhle dvě mladé ženy, které právě vykračují do života, aby s sebou vlekly kus viny za otcovu sebevraždu. Ani bych nechtěl za sebou nechávat celý kopec viny ženě, se kterou jsme kdysi nahatí v posteli upíjeli z jedné skleničky koktejl, smáli se a poslouchali ze sterea Plastic Ono Band.</p>
<p>Když dostaly možnost se vypovídat – <emphasis>po úplném a vyčerpávajícím sdělení vlastních pocitů</emphasis>, jak by řekl doktor Kamen – prožili jsme dle mých vzpomínek příjemné odpoledne, kdy jsme si prohlíželi stará fotoalba a vzpomínali na minulost. Myslím, že jsme se dokonce ještě zasmáli, ale všem vzpomínkám na můj minulý život se nedá věřit. Wireman říká, že když dojde na minulost, všichni se ji snažíme lakovat na růžovo.</p>
<p>Ilse chtěla, abychom jeli společně na večeři, ale Lin se musela s někým sejít v knihovně, než zavřou, a já řekl, že se mi stejně nechce nikam belhat. Radši si přečtu pár kapitol nejnovějšího Johna Sandforda a pak si půjdu lehnout. Políbily mě – zase jsme byli kamarádi – a pak odešly.</p>
<p>Za dvě minuty byla Ilse zpátky. „Řekla jsem Linnie, že jsem zapomněla klíčky,“ vysvětlila.</p>
<p>„Pochopil jsem, že nezapomněla,“ usmál jsem se.</p>
<p>„Ne. Tati, ublížil bys někdy mámě? Myslím, jako teď? Schválně?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou, ale to jí nestačilo. Poznal jsem to podle toho, jak tam prostě stála a hleděla mi do očí. „Ne,“ odpověděl jsem. „Nikdy. Já bych…“</p>
<p>„Co bys, tati?“</p>
<p>„Chtěl jsem říct, že bych si radši uřízl ruku, ale najednou mi to připadalo jako mizerný nápad. Nikdy bych to neudělal, Illy. Zůstaneme při tom.“</p>
<p>„Tak proč se tě pořád bojí?“</p>
<p>„Myslím… protože jsem mrzák.“</p>
<p>Vrhla se mi do náručí tak prudce, že nás oba skoro povalila na pohovku. „Ach, tati, mně je to tak líto. Všechno je to prostě tak nechutné.“</p>
<p>Pohladil jsem ji po vlasech. „Já vím, ale pamatuj si – je to jenom tak špatné, jak moc si to připustíme.“ To nebyla pravda, ale jestli budu opatrný, Ilse se nikdy nedozví, že to byla vyložená lež.</p>
<p>Od příjezdové cesty zahoukal klakson.</p>
<p>„Jdi už,“ políbil jsem ji na mokrou tvář. „Tvoje sestra bude bručet.“</p>
<p>Nakrčila nos. „Nebylo by to poprvé. Nebereš těch prášků moc, že ne?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Zavolej, jestli mě budeš potřebovat, tati. Vsednu na nejbližší letadlo a jsem tu jako na koni.“</p>
<p>Což by taky udělala. A proto nikdy nezavolám.</p>
<p>„Spolehni se.“ Vlepil jsem jí pusu na druhou tvář. „Tahle je pro sestru.“</p>
<p>Přikývla a vyšla ven. Posadil jsem se na gauč a zavřel oči. Hodiny za nimi tloukly, tloukly a tloukly.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Můj další návštěvník byl doktor Kamen, psycholog, který mi dal Rebu. Nezval jsem ho. Za jeho příchod jsem vděčil Kathi, své rehabilitační domině.</p>
<p>Kamenovi nebylo určitě víc než čtyřicet, ale chodil jako mnohem starší muž a sípal, i když seděl, a přes mohutně klenutý břich hleděl na svět obrovskými brýlemi s kostěnými obroučkami. Byl hodně vysoký a velmi černý černoch, s rysy tak velkolepě řezanými, že vypadaly neskutečné. Měl obrovské zírající bulvy, nos velikosti příďové figury na lodi a totemické rty, které budily hrůzu a úctu. Xander Kamen vypadal jako menší bůh v pěkném obleku. Vypadal taky jako prvořadý kandidát na infarkt nebo mrtvici, ještě než dovrší padesátku.</p>
<p>Odmítl nabídku na občerstvení, řekl, že se nemůže zdržet, ale pak odložil kufřík na pohovku, jako by řečené popřel. Spustil se u opěrky pohovky o celý sáh níž (a celou dobu klesal stále hlouběji – obával jsem se o pružiny toho nábytku), pak se na mě zadíval a jen dobrotivě sípal.</p>
<p>„Co vás přivádí do těchto končin?“ zeptal jsem se ho.</p>
<p>„Ale, Kathi mi říkala, že máte v plánu se oddělat,“ řekl. Stejným tónem by mohl prohlásit, <emphasis>Kathi mi říkala, že pořádáte zahradní party a že se tu podávají čerstvé kremrole</emphasis>. „Je na té zvěsti něco pravdy?“</p>
<p>Otevřel jsem ústa, pak je zase zavřel. Kdysi, to mi bylo deset a bydlel jsem v Eau Claire, jsem vzal ze stojanu v krámu jeden komiks, zastrčil si ho vpředu za džíny a přehodil si přes něj tričko. Jak jsem tak kráčel ze dveří a cítil se jako nejchytřejší mistr světa, popadla mě za paži prodavačka. Druhou rukou mi vyhrnula triko a odhalila můj nekale získaný poklad. „Jakpak se to tam dostalo?“ uhodila na mě. Čtyřicet roků trvalo, než mě stejně dokonale zaskočila jiná prajednoduchá otázka.</p>
<p>Nakonec – dlouho poté, co by moje odpověď mohla mít nějakou váhu – jsem odpověděl: „To je směšné. Nevím, kde na takový nápad přišla.“</p>
<p>„Nevíte?“</p>
<p>„Ne. Určitě si nechcete dát trochu koly?“</p>
<p>„Díky, ale nemám chuť.“</p>
<p>Vstal jsem a vytáhl z kuchyňské lednice kolu. Zastrčil jsem láhev pevně mezi pahýl a hrudník – šlo to, i když to bylo bolestivé, nevím, co jste viděli třeba ve filmech, ale zlomená žebra bolí hodně dlouho – a levou rukou ukroutil víčko. Jsem levák. V tom jsem měl kliku, <emphasis>muchacho</emphasis>, jak říká Wireman.</p>
<p>„Překvapuje mě, že ji vůbec berete vážně,“ řekl jsem, když jsem se zase vrátil. „Kathi je sakra dobrá fyzioterapeutka, ale cvokařka rozhodně není.“ Odmlčel jsem se, než jsem se posadil. „To vlastně nejste ani vy. V technickém smyslu.“</p>
<p>Kamen si přiložil obrovskou dlaň k uchu, které vypadalo velké zhruba jako šuplík. „Že bych slyšel… rachot a drnčení? Nic bych za to nedal!“</p>
<p>„O čem to mluvíte?“</p>
<p>„O kouzelném středověkém zvuku, který vydávají obranné mechanismy, jež člověk vztyčuje kolem sebe.“ Pokusil se o ironické mrknutí, ale při velikosti obličeje toho muže byla ironie nemožná. Vypadalo to nanejvýš groteskně. Ale smysl jsem pochopil. „Pokud jde o Kathi Greenovou, máte pravdu, co ta ví? Ta přece jenom pracuje s paraplegiky, kvadriplegiky, lidmi po amputaci končetin po úrazech jako jste vy, a lidmi, kteří se zotavují z traumatických zranění hlavy – opět jako jste vy. Kathi dělá tu práci patnáct let, takže měla příležitost sledovat, jak tisícovka zmrzačených pacientů uvažuje o tom, že se ani jediná vteřina času nedá vrátit zpátky, takže jak by vůbec mohla rozeznat známky presuicidální deprese?“</p>
<p>Seděl jsem v robustním křesle naproti pohovce a zamračeně na něj hleděl. Znamenal potíž. A Kathi Greenová ještě větší.</p>
<p>Předklonil se, i když se vzhledem k tomu břichu vzmohl jen na několik centimetrů. „Musíte počkat,“ prohlásil.</p>
<p>Zíral jsem.</p>
<p>Přikývl. „Jste překvapený. Ano. Ale já nejsem křesťan, natož katolík, a ve věci sebevraždy je má mysl otevřená. Přesto věřím na odpovědnost a vím, že vy také, a tak vám povím tohle: jestli se teď zabijete… nebo během půl roku ode dneška… vaše manželka a dcery to zjistí. Bez ohledu na to, jak chytře to uděláte, poznají to.“</p>
<p>„Já ne –“</p>
<p>Zvedl ruku. „A pojišťovna, u které máte životní pojistku – určitě na hodně velkou sumu – se to taky dozví. Možná to nebudou moci dokázat, ale budou se velmi usilovně snažit. Pověsti, které začnou kolovat, ublíží vašim děvčatům, i když si myslíte, že jsou proti takovým věcem třeba dobře obrněné.“</p>
<p>Melinda obrněná byla. Jenže Ilse, to byla jiná písnička. Když se na ni Melinda zlobila, vyjadřovala se o Illy, že je opožděná ve vývoji, ale nemyslím, že by to byla pravda. Podle mě byla Illy jenom křehká.</p>
<p>„A nakonec to možná dokážou.“ Kamen pokrčil svými obrovskými rameny. „Jak velkou dědickou daň na ně nakonec úřady uvalí, to nedokážu odhadnout, ale jsem si jistý, že seberou pořádný díl vašich celoživotních úspor.“</p>
<p>O penězích jsem nepřemýšlel. Přemýšlel jsem o týmu pojišťovacích vyšetřovatelů, kteří budou čenichat kolem všeho, co jsem udělal. A zčista jasna jsem se rozesmál.</p>
<p>Kamen tam seděl s obrovskýma tmavě hnědýma rukama na kolenou velkých jako dřevěné špalky a díval se na mě s tím drobným úsměvem, který říkal <emphasis>Já už viděl všechno</emphasis>. Až na to, že na jeho tváři ten úsměv drobný nebyl. Nechal mě, ať se dosměju, a pak se mě zeptal, co mi připadá tak zábavné.</p>
<p>„Vy mi říkáte, že jsem moc bohatý, než abych se mohl zabít,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Říkám vám, abyste to nedělal teď, Edgare, a neříkám nic víc. Také mám pro vás návrh, který je v rozporu s velkou částí mé zkušenosti z praxe. Ale ve vašem případě mám velmi silnou intuici – stejnou, jaká mě přiměla dát vám tu panenku. Navrhuji, abyste zkusil geografii.“</p>
<p>„Jak prosím?</p>
<p>„Je to forma zotavení, kterou často zkoušejí alkoholici v posledním stadiu. Doufají, že změna prostředí jim dá podnět, aby začali znovu. A že se všechno obrátí.“</p>
<p>Pocítil jsem, jak se ve mně cosi pohnulo. Neřekl bych, že to byla naděje, ale cosi ano.</p>
<p>„Málokdy to funguje,“ pokračoval Kamen. „Veteráni z Anonymních alkoholiků, kteří mají odpověď na všechno – to je jejich prokletí stejně jako požehnání, i když jen málokterý z nich si to někdy uvědomí – rádi říkají: ‚Když v Bostonu strčíš vola do letadla, v Seattlu vystoupí zase vůl.’“</p>
<p>„A kde v tom figuruju já?“</p>
<p>„Vy v tomhle okamžiku figurujete na předměstí St. Paul. Navrhuji, abyste si vybral nějaké místo daleko odsud a odjel tam. Máte k tomu jedinečnou příležitost, vzhledem k finanční situaci a manželskému stavu.“</p>
<p>„Na jak dlouho?“</p>
<p>„Nejméně na rok.“ Nevyzpytatelně se na mě díval. Jeho velká tvář byla pro takový výraz přímo stvořená. Kdyby ji našli vytesanou na Tutanchámonově hrobce, nepochybně by zaujala i Howarda Cartera. „A jestli na konci toho roku něco provedete, Edgare, tak ať to pro boha – kvůli dcerám – ať to vypadá slušně.“</p>
<p>Skoro se už v té staré pohovce ztratil. Teď se začal vyprošťovat. Přistoupil jsem, abych mu pomohl, ale jenom mávl rukou. Nakonec se dostal na nohy, i když sípal hlasitěji než předtím, a vzal kufřík. Shlédl na mě z výšky sto pětadevadesáti centimetrů a ty upřené bulvy s nažloutlými koutky vypadaly ještě větší díky brýlím, které měly velmi silné čočky.</p>
<p>„Edgare, přináší vám něco uspokojení?“</p>
<p>Zvážil jsem první plán té otázky (jedinou její část, která vypadala bezpečně) a řekl jsem: „Kdysi jsem kreslil.“ Ve skutečnosti to bylo víc než jenom kreslení, ale to bylo už dávno. Od té doby mě zaměstnávala spousta jiných věcí. Manželství, kariéra. Obojí už bylo v háji nebo se tam ubíralo.</p>
<p>„Kdy?“</p>
<p>„Jako kluk.“</p>
<p>Napadlo mě, že bych mu pověděl, jak jsem kdysi snil o umělecké škole – dokonce jsem si občas kupoval knihy reprodukcí, když jsem na to měl – ale pak jsem to neudělal. V posledních třiceti letech můj příspěvek uměleckému světu spočíval jenom v klikyhácích, které jsem si čmáral při telefonování, a už uplynulo dobrých deset roků od chvíle, kdy jsem si naposledy koupil nějakou výpravnou obrázkovou knížku, která patří na kávový stolek a odtamtud patřičně působí na vaše přátele.</p>
<p>„A od té doby?“</p>
<p>Napadlo mě, že zalžu – nechtěl jsem vypadat jako naprostý umanutý dříč – ale přidržel jsem se pravdy. Jednorucí lidé by měli mluvit pravdu, kdykoli je to možné. Tohle Wireman neříká. Říkám to já. „Ne.“</p>
<p>„Pusťte se znovu do toho,“ poradil mi Kamen. „Potřebujete hradbu.“</p>
<p>„Hradbu,“ opakoval jsem zamyšleně.</p>
<p>„Ano, Edgare.“ Vypadal překvapeně a trochu zklamaně, jako bych nedokázal pochopit velmi jednoduchou koncepci. „Hradbu proti noci.“</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Asi za týden mě znovu navštívil Tom Riley. To už se listí začínalo barvit a vzpomínám si, jak prodavači ve Wal-Martu vyvěšovali halloweenské plakáty a já si tam koupil skicáky, první od vysoké… sakra, možná už od střední školy.</p>
<p>Z té návštěvy si nejjasněji pamatuji to, jak rozpačitě a stísněně Tom vypadal.</p>
<p>Nabídl jsem mu pivo a on přijal. Když jsem se vrátil z kuchyně, díval se na perokresbu, kterou jsem stvořil – tři palmy rýsující se proti vodní pláni, vlevo v popředí vykukoval kus zastíněné verandy. „To je dost dobré,“ prohodil. „Tos dělal ty?“</p>
<p>„Né, skřítci. V noci sem chodí. Vyleští mi boty, občas nakreslí obrázek.“</p>
<p>Zasmál se nějak křečovitě a položil výkres zase na stůl. „Todle na Minnesotu nevypadá,“ nadhodil švédským přízvukem.</p>
<p>„Obkreslil jsem to z jedné knížky.“ Ve skutečnosti jsem použil fotku z brožury realitní agentury. Pořídili ji z takzvaného „floridského pokoje“ v Lososovém mysu, který jsem si právě na rok pronajal. Nikdy jsem na Floridě nebyl, ani na dovolené, ale ta fotografie mě něčím hluboce oslovila a poprvé od nehody se mě zmocnilo opravdové očekávání. Sice slaboučké, ale nepopiratelné. „Co pro tebe můžu udělat, Tome? Jestli je to kvůli práci…“</p>
<p>„Vlastně mě požádala Pam, abych se stavil.“ Sklopil hlavu. „Moc se mi nechtělo, ale nedokázal jsem odmítnout. Kvůli starým časům, však víš.“</p>
<p>„Jasně.“ Toma jsem znal už od dob, kdy společnost Freemantle sestávala z pouhých tří dodávek, jednoho traktoru D9 a spousty velkých snů. „Tak mluv. Já tě neukousnu.“</p>
<p>„Sehnala si právníka. Pustila se do toho rozvodu.“</p>
<p>„Nepočítal jsem, že si to rozmyslí.“ To byla pravda. Stále jsem si nevzpomínal, že bych ji někdy škrtil, ale pamatoval jsem si ten pohled v jejích očích, když mi to říkala. A navíc platilo tohle: jakmile se Pam vydala na nějakou cestu, málokdy se ohlížela.</p>
<p>„Chce vědět, jestli si vezmeš Bozieho.“</p>
<p>Nad tím jsem se musel usmát. William Bozeman III. byl elegantní, okravatovaný pětašedesátník s upravenými nehty a hlavoun minneapoliské právnické firmy, jejíž služby používala moje společnost, a kdyby věděl, že Tom a já jsme mu v posledních dvaceti letech říkali Bozie, nejspíš by utrpěl embolii.</p>
<p>„O tom jsem nepřemýšlel. O co jde, Tome? Co přesně chce?“</p>
<p>Vypil půlku piva, pak odložil sklenici na poličku s knihami vedle té mojí odfláknuté skici. Zrudl ve tvářích jako pivoňka. „Prý doufá, že to nevyzní zle. Říkala: ‚Nechci být bohatá a nechci se hádat. Jenom chci, aby byl ke mně a děvčatům spravedlivý, jako byl vždycky, povíš mu to?’ Tak ti to povídám.“ Pokrčil rameny.</p>
<p>Vstal jsem, přešel k velkému oknu mezi obývacím pokojem a verandou a zahleděl se na jezero. Brzy budu moci vejít do svého vlastního „floridského pokoje“, ať už vypadal, jak chtěl, a dívat se na Mexický záliv. Napadlo mě, jestli to bude v něčem lepší nebo jiné, než se dívat na jezero Phalen. Pomyslel jsem si, že se spokojím s jinakostí, aspoň pro začátek. Změna bude začátek. Když jsem se otočil zase do místnosti, Tom Riley se vůbec sobě nepodobal. Nejdřív jsem si myslel, že je mu zle od žaludku, ale pak jsem si uvědomil, že se snaží nebrečet.</p>
<p>„Tome, co se děje?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Pokusil se promluvit, ale jenom cosi zaklokotal. Odkašlal si a zkusil to znovu. „Šéfe, nemůžu si zvyknout, když tě takhle vidím, jenom s jednou rukou. Je mi to moc líto.“</p>
<p>Bylo to naprosto nevyumělkované, nenacvičené a milé: přímý zásah do srdce. Myslím, že v té chvíli jsme oba neměli daleko do breku, jako párek Citlivých mládenců v pořadu Oprah Winfreyové.</p>
<p>Ta představa mi pomohla, abych se znovu ovládl. „Mně je to taky líto,“ zahučel jsem, „ale zvykám si. Fakt. Teď si vypij to zatracené pivo, než ti úplně zvětrá.“</p>
<p>Zasmál se a nalil si zbytek Grain Beltu do sklenice.</p>
<p>„Mám nabídku, kterou jí můžeš vyřídit,“ řekl jsem. „Jestli chce, můžeme si dohodu sfouknout sami. Prostě udělej si sám. Právníci nejsou potřeba.“</p>
<p>„Myslíš to vážně, Eddie?“</p>
<p>„Ano. Ty uděláš všeobecný přehled účtů, abychom měli základní číslo, se kterým by se dalo pracovat. Rozdělíme ten balík na čtyři díly. Ona si vezme tři – pětasedmdesát procent – pro sebe a děvčata. Já si vezmu zbytek. Samotný rozvod… hele, soudy v Minnesotě si nehrají na hledání viny, takže po obědě můžeme zajet k Bordersům a koupit si příručku <emphasis>Rozvod pro pitomce</emphasis>.“</p>
<p>Vypadal užasle. „Taková knížka existuje?“</p>
<p>„Nepátral jsem po ní, ale ať se popadnu, jestli ne.“</p>
<p>„Myslím, že se říká, ať se propadnu.“</p>
<p>„Já snad řekl něco jiného?“</p>
<p>„To nic. Eddie, taková dohoda pošle celý majetek do kytek.“</p>
<p>„Zeptej se mě, jestli mě to sere. Nebo dere, když už na to přijde. Podnik mě pořád zajímá, podniku se nic nestane, zůstane nedotčený a povedou ho lidi, kteří vědí, co dělají. Pokud jde o majetek, já jenom nabízím, že se vykašleme na ego, na kterým se akorát napasou advokáti. Je toho spousta pro všechny, jestli budeme rozumní.“</p>
<p>Dopil pivo a nespouštěl ze mě oči. „Někdy se ptám, jestli jsi stejný chlap, pro kterého jsem pracoval,“ prohodil.</p>
<p>„Ten chlap umřel v dodávce,“ odpověděl jsem.</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>Pam návrh přijala a myslím, že by mě možná místo té dohody vzala zase zpátky, kdybych ji požádal – viděl jsem to na výrazu, který se jí střídavě objevoval na tváři a zase mizel, jako když slunce svítí skrz mraky, když jsme při obědě probírali podrobnosti – ale já o to nepožádal. Měl jsem v hlavě Floridu, útočiště novomanželů a téměř mrtvých lidí. A myslím, že i Pam v nejhlubším koutku duše věděla, že to tak bude nejlepší – věděla, že ten muž, kterého vytáhli z rozbitého Dodge Ramu s kovovou helmou naraženou na uši jako promáčknutou plechovkou od psího žrádla, není stejný jako ten, který do ní nasedl. Život s Pam a děvčaty a stavební firmou byl pryč. Nezbyly v něm žádné pokoje, které bych prozkoumával. Byly v něm však dveře. Ty s nápisem SEBEVRAŽDA byly momentálně špatnou volbou, jak doktor Kamen zdůraznil. Zbývaly dveře s nápisem DUMA KEY.</p>
<p>V mém minulém životě se však přihodila ještě jedna věc, než jsem těmi dveřmi vyklouzl. Týkalo se to teriéra Moniky Goldsteinové, Gandalfa.</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Pokud jste si představovali moje útočiště na zotavenou jako jezerní chatu stojící v nádherném osamění na konci opuštěné polní cesty v severních lesích, tak to jste na omylu – mluvíme tu o obyčejném předměstí. Naše chata u jezera stála na konci ulice Aster Lane, což je asfaltka vedoucí od East Hoyt Avenue až k vodě. Našimi nejbližšími sousedy byli Goldsteinovi. Uprostřed října jsem konečně poslechl radu Kathi Greenové a začal chodit. Nebyly to žádné velké procházky po pláži, které jsem podnikal později, a když jsem se vracel i z těchto krátkých vycházek, moje nemocná kyčel křičela o smilování (a nejednou mi v očích stály slzy), ale byly to kroky správným směrem. Vracel jsem právě z jedné takové procházky, když paní Fevereauová přejela Moničina psa.</p>
<p>Byl jsem ve třech čtvrtinách cesty domů a paní Fevereauová kolem mě projela ve svém hummeru směšné hořčičné barvy. Jako vždycky měla v jedné ruce mobil a v druhé cigaretu a jako vždycky jela moc rychle. Sotva jsem si jí všiml a rozhodně jsem neviděl Gandalfa, který vpředu vyběhl na ulici a měl oči pouze pro Moniku, která šla po druhé straně ulice v plné skautské polní. Soustředil jsem se na svůj rekonstruovaný kyčel. Jako vždycky ke konci svých krátkých výletů mi i tenhle takzvaný zázrak medicíny připadal jako balík zhruba tisícovky maličkých špičatých skleněných střepů.</p>
<p>Pak zakvílely pneumatiky a přidal se k nim dívčí jekot: „<emphasis>GANDALFE, NE!</emphasis>“</p>
<p>Na okamžik jsem měl jasnou a neskutečnou vidinu jeřábu, který mě skoro zabil, a svět, ve kterém jsem vždycky žil, najednou pohltila žluť mnohem jasnější, než patřila hummeru paní Fevereauové, a v něm plula černá písmena, která se nadouvala a rostla: <strong>LINK-BELT</strong>.</p>
<p>Potom začal ječet i Gandalf a ta vidina – doktor Kamen by ji nejspíš nazval <emphasis>obnovená vzpomínka</emphasis> – zmizela. Až do onoho říjnového odpoledne před čtyřmi lety jsem netušil, že psi dovedou ječet.</p>
<p>Rozběhl jsem se vrávoravým, krabím krokem a dusal do chodníku svou červenou berlou. Přihlížejícímu bych určitě připadal směšný, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Monika Goldsteinová klečela uprostřed ulice vedle svého psa, který ležel před vysokým, hranatým chladičem hummeru. Nad jedlově zelenou uniformou s šerpou plnou odznaků a medailí se bělala její tvář. Konec té šerpy se máčel v rostoucí kaluži Gandalfovy krve.</p>
<p>Paní Fevereauová napůl vyskočila a napůl vypadla ze směšně vysokého sedadla hummeru. Ze dveří domu Goldsteinových vyběhla paní Ava a zavolala na dceru. Paní Goldsteinová neměla dopnutou blůzu. Byla bosá.</p>
<p>„Nesahej na něho, zlato, nesahej na něho,“ řekla paní Fevereauová. Stále držela cigaretu a nervózně z ní potahovala.</p>
<p>Monika si jí nevšímala. Pohladila Gandalfa po boku. Pes při tom znovu zanaříkal – opravdu to byl nářek – a Monika si hranami dlaní zakryla oči. Začala vrtět hlavou. Nedivil jsem se jí.</p>
<p>Paní Fevereauová natáhla k dívce ruku, ale rozmyslela si to. Couvla o dva kroky, opřela se o vysoký bok svého hummeru a zahleděla se do nebe.</p>
<p>Paní Goldsteinová si klekla vedle dcery. „Miláčku, ach, miláčku, ne.“</p>
<p>Gandalf ležel na ulici v rozšiřující se kaluži krve a vyl. A teď jsem si také vybavil zvuk, jaký vydával ten jeřáb. Žádné <emphasis>píp-píp-píp</emphasis>, které mělo pištět (varovnou signalizaci při couvání měl porouchanou), ale vibrující drkotání dieselového motoru a hukot pásů požírajících zem.</p>
<p>„Vezmi ji dovnitř, Avo,“ řekl jsem. „Odveď ji domů.“</p>
<p>Paní Goldsteinová vzala dceru kolem ramen a pobídla ji, aby vstala. „Pojď, miláčku. Pojď dovnitř.“</p>
<p>„Bez Gandalfa nepůjdu!“ Monice bylo jedenáct a na svůj věk byla vyspělá, ale v takových chvílích se z ní stalo tříleté děcko. „Bez svého pejsánka nepůjdu!“ Její šerpa, už nejméně na osm centimetrů nasáklá krví, se přilípla na bok sukně a po lýtku jí stekla dlouhá krvavá linka.</p>
<p>„Moniko, běž dovnitř a zavolej veterináře,“ navrhoval jsem jí. „Pověz mu, že Gandalfa srazilo auto. Řekni, že musí ihned přijet. Já tu zatím s tvým pejskem zůstanu, než to vyřídíš.“</p>
<p>Monika se na mě podívala očima, které byly víc než plné žalu, víc než šokované. Byly šílené. Dobře jsem ten pohled znal. Vídal jsem ho často v zrcadle. „Slibujete? Slavnostně přísaháte? Na vlastní mámu?“</p>
<p>„Slavnostně přísahám na vlastní mámu. Běž.“</p>
<p>Odešla s matkou a ještě jednou se ohlédla a ještě jednou žalostně zakvílela, než vyšla po schodech ke dveřím domu. Klekl jsem si vedle Gandalfa – přidržel jsem se nárazníku hummeru a spustil se na zem, jako jsem to dělal vždycky, to jest bolestivě a s prudkým náklonem vlevo, a snažil se přitom neohýbat pravé koleno víc, než bylo absolutně nutné. Přesto jsem také potichu vykřikl bolestí a napadlo mě, jestlipak dokážu znovu vstát bez pomoci. Od paní Fevereauové se jí možná nedočkám. Přešla na levou stranu ulice s nohama ztuhlýma a daleko od sebe, pak se zlomila v pase, jako by se klaněla před Jeho Veličenstvem, a vyzvracela se do příkopu. Ruku s cigaretou přitom natáhla stranou.</p>
<p>Zaměřil jsem pozornost na Gandalfa. Schytal to do zadních nohou. Páteř mě přeraženou. Mezi zlomenýma zadníma nohama mu vytékala krev a výkaly. Otočil ke mně oči a já v nich spatřil strašný výraz naděje. Vyplázl jazyk a olízl mi vnitřní stranu levého zápěstí. Jazyk měl suchý jako koberec a studený. Gandalf umře, ale možná ne dost brzy. Monika znovu za chvilku přijde a já nechtěl, aby ještě žil a olízl jí zápěstí.</p>
<p>Chápal jsem, co musím udělat. Nebyl tu nikdo, kdo by mě viděl. Monika s matkou byly uvnitř. Paní Fevereauová byla stále otočená zády. Jestli v tomhle pahýlu ulice někdo přišel k oknu (nebo vyšel až na trávník), hummer mě před jeho pohledem zakrýval. Seděl jsem vedle psa, pravou pochroumanou nohu jsem měl nemotorně nataženou. Měl jsem ještě chvilku, ale jenom krátkou, a jestli se zarazím a začnu přemýšlet o tom, co dělám, promarním šanci.</p>
<p>Tak jsem vzal Gandalfovu horní půlku těla do náručí, a bez přechodu se ocitám na staveništi na Sutton Avenue, kde se společnost Freemantle chystá vystavět čtyřicetipodlažní budovu banky. Sedím ve své dodávce. V rádiu zpívá Reba McEntireová „Rozmar“. Najednou si uvědomím, že ten jeřáb zní nějak moc hlasitě, i když jsem neslyšel žádný signál, že by couval, a když se podívám napravo, tak ta část světa, která by měla v tom okénku být, zmizela. Svět na té straně nahradila žluť. Vznášejí se v ní černá písmena: <strong>LINK-BELT</strong>. Písmena se nadouvají. Strhnu volant rámu vlevo až na doraz, ale vím, že už je pozdě. Rozskřípou se drcené plechy, randál pohltí rádio a vnitřek kabiny napravo se začíná smršťovat, protože do mého prostoru vtrhl jeřáb, krade mi ten prostor, a dodávka se naklání. Snažím se cloumat dveřmi u řidiče, ale není to k ničemu. Měl jsem to udělat okamžitě, ale pozdě nastalo hodně brzo. Svět přede mnou mizí, protože čelní sklo se promění ve zmrzlé mléko protkané miliónem prasklin. Pak se staveniště zase objeví a stále se otáčí kolem osy, protože čelní sklo se vysype. Vysype? Vyletí, protože se uprostřed prohnulo jako hrací karta, a já oběma lokty ležím na klaksonu, moje pravá paže vykonává svou poslední práci. Přes motor jeřábu houkačku sotva slyším. <strong>LINK-BELT</strong> se stále pohybuje, promačkává dveře spolujezdce, uzavírá prostor pro nohy, tříští přístrojovou desku, ze které odletují kusy plastu jako ze sopky. Do prostoru se rozletí harampádí z přihrádky na rukavice, rádio zmlkne, moje krabice na oběd drnčí o klips na psací podložce, a <strong>LINK-BELT</strong> už je tu. <strong>LINK-BELT</strong> už je přímo na mně, můžu vypláznout jazyk a tu zasranou pomlčku olíznout. Začnu ječet, protože v tu chvíli začne ten tlak. Tlak mi přitiskne pravou paži nejdřív k boku, pak ji zmáčkne a nakonec roztrhne. Do klína se mi vhrne krev jako kýbl horké vody a já slyším, že se cosi láme. Pravděpodobně žebra. Zní to jako kuřecí kosti pod patou okované boty.</p>
<p>Tisknu Gandalfa k sobě a myslím si <emphasis>Přines tu lžičku, sedni si na tu lžičku, sedni si na tu zasranou vidličku, ty mrcho blitomá!</emphasis></p>
<p>A teď na té lžičce sedím, sedím na té zasrané <emphasis>vidličce</emphasis>, je to doma, ale domov mi jako domov nepřipadá, protože uvnitř prasklé lebky mi vyzvánějí všechny hodiny v Evropě a nemůžu si vzpomenout na jméno panenky, kterou mi Kamen dal, dokážu si vzpomenout jenom na chlapecká jména: Randall, Rusell, Rudolf, zasraná řeka Phoenix. Povím jí, aby mě nechala o samotě, když za mnou přijde s ovocem a tím zasraným smetanovým pýrem, povím jí, že potřebuju pět minut. <emphasis>Zvládnu to</emphasis>, říkám, protože tuhle větu mě naučil Kamen, je to špatně, ozývá se <emphasis>píp-píp-píp</emphasis>, které říká, bacha, Pammy, Edgar couvá. Ale místo aby odešla, bere z tácu ubrousek, kterým mi otře bod z čela, a když to dělá, popadnu ji za hrdlo, protože v tu chvíli mi připadá, že je to její chyba, když si nemůžu vzpomenout na jméno té panenky, všecko je její chyba, včetně toho <strong>LINK-BELTu</strong>. Popadnu ji zdravou levačkou. Několik vteřin ji chci zabít a kdoví, možná to zkusím. Vím jenom, že bych si radši pamatoval všechny nehody na tomhle kulatém světě než pohled v jejích očích, když se zmítá v mém sevření. Pak si pomyslím, <emphasis>Byly ČERVENÉ!</emphasis> a pustím ji.</p>
<p>Tiskl jsem Gandalfa k hrudi, stejně jako jsem kdysi držel své malé dcery, a myslel si: <emphasis>Zvládnu to. Zvládnu to. Zvládnu to</emphasis>. Cítil jsem, jak mi Gandalfova krev promáčí kalhoty jako horká voda, a myslel si: <emphasis>Do toho, ty ubožáku, vypadni z Dodge</emphasis>.</p>
<p>Držel jsem Gandalfa a myslel na to, jaké to je být drcený zaživa, když kabina dodávky požírá vzduch kolem a dech opouští tělo a krev se hrne z nosu a zatímco vědomí vyprchává, ozývá se to praskání, protože uvnitř vlastního těla rupají kosti: žebra, paže, pánev, noha, tvář, i ta zasraná lebka.</p>
<p>Držel jsem Moničina psa a myslel si v jakémsi zoufalém triumfu: <emphasis>Byly ČERVENÉ!</emphasis></p>
<p>Na okamžik jsem se ocitl ve tmě protkané rudou barvou. Pak jsem otevřel oči. Tiskl jsem Gandalfa levou paží k hrudi a jeho oči mi hleděly do tváře…</p>
<p>Ne, za ni. A kamsi za nebe.</p>
<p>„Pane Freemantle?“ To byl John Hastings, starý pán, který bydlel ob dva domy od Goldsteinových. S anglickou tvídovou čepicí a ve vestě bez rukávů vypadal, že se chystá na túru po skotských vřesovištích. Až na ten polekaný výraz na tváři. „Edgare? Už ho můžete pustit. Ten pes je mrtvý.“</p>
<p>„Ano.“ Uvolnil jsem Gandalfa ze sevření. „Pomohl byste mi vstát?“</p>
<p>„Nejsem si jist, jestli bych to zvládl,“ zaváhal John. „Spíš bych nás oba stáhl k zemi.“</p>
<p>„Tak zajděte dovnitř a podívejte se, jestli jsou Goldsteinovi v pořádku,“ vybídl jsem ho.</p>
<p>„Je to její pes,“ řekl. „Doufal jsem…“ Zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Je její,“ souhlasil jsem. „A nechci, aby šla ven a viděla ho takhle.“</p>
<p>„Jistě, ale…“</p>
<p>„Já mu pomůžu,“ ozvala se paní Fevereauová. Vypadala už trochu lépe a zahodila tu cigaretu. Natáhla ruku k mému pravému podpaží, ale pak zaváhala. „Bude vás to bolet?“</p>
<p>Bude, ale mnohem méně, než kdybych zůstal v pozici, v jaké jsem seděl, takže jsem jí pověděl, že nebude. Když John zamířil po chodníku ke Goldsteinovým, chytil jsem se nárazníku hummeru. Společně se nám podařilo postavit mě na nohy.</p>
<p>„Nemáte náhodou něco, čím bychom toho psa přikryli?“</p>
<p>„Vlastně mám vzadu kus deky.“</p>
<p>„Dobře. Skvěle.“</p>
<p>Už se chystala auto obejít dozadu – bude to dlouhá cesta, vzhledem k velikosti hummeru – ale pak se otočila. „Díky bohu, že umřel dřív, než se ta holčička vrátila.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil jsem. „Díky bohu.“</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>Zpátky do mé chaty na konci ulice to nebylo daleko, ale dostat se tam mi stejně dalo pořádnou práci. Než jsem tam dosupěl, rukou, které jsem říkal Berlová pěst, mi projížděla bolest a na košili mi tuhla Gandalfova krev. Mezi zárubní a síťovými dveřmi byla zastrčená kartička. Vytáhl jsem ji. Pod usměvavou zdravící skautkou byl tento vzkaz:</p>
<p>PŘIŠLA VÁS NAVŠTÍVIT PŘÍTELKYNĚ ZE SOUSEDSTVÍ</p>
<p>SE ZPRÁVOU O VÝBORNÝCH SKAUTSKÝCH SUŠENKÁCH!</p>
<p>DNESKA VÁS SICE NEZASTIHLA, ALE Monika SE ZASTAVÍ ZNOVU!</p>
<p>BRZY NA SHLEDANOU!</p>
<p>Monika udělala místo tečky nad i ve svém jménu smajlíka. Zmačkal jsem tu kartičku a mrskl ji do koše, než jsem se vbelhal do sprchy. Košili, džíny a zakrvácené prádlo jsem vyhodil do odpadků. Už jsem je nikdy nechtěl vidět.</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>Na příjezdové cestě stál můj dva roky starý lexus, ale za volantem jsem od nehody neseděl. Pochůzky pro mě třikrát týdně vyřizoval jeden kluk z nedaleké mládežnické komunity. Kathi Greenová byla také ochotná zajet do nejbližšího supermarketu, když jsem ji požádal, nebo mě vzala do Blockbusteru, než jsme začali s naším malým mučeníčkem (po něm jsem byl vždycky úplně zničený). Kdybyste mi řekli, že už na podzim budu řídit, byl bych se akorát zasmál. Ne kvůli pochroumané noze, ale už při představě volantu mě poléval studený pot.</p>
<p>Jenže chvíli po sprše jsem dělal tohle: usedal za volant, otáčel klíčkem v zapalování a ohlížel se přes pravé rameno, protože jsem couval po příjezdové cestě. Vzal jsem si čtyři maličké růžové pilulky oxycontinu místo obvyklých dvou a spoléhal na to, že mě dostanou do obchodu poblíž křižovatky East Hoyt a Eastshore Drive a zase zpátky, aniž se pominu nebo někoho zabiju.</p>
<p>V supermarketu jsem se nijak nezdržoval. Vůbec to nebyl nákup potravin v běžném smyslu, jenom bleskový útok – zastávka u boxu s masem a probelhání frontou u expresní pokladny pro nákupy o maximálně deseti položkách, žádné kupony, nic k proclení. Ale stejně, než jsem se dostal zpátky do Aster Lane, byl jsem oficiálně zhulený. Kdyby mě zastavil policajt, určitě bych testem střízlivosti neprošel.</p>
<p>Nezastavil mě nikdo. Projel jsem kolem domu Goldsteinových, před kterým stála čtyři auta a u chodníku parkovalo nejméně půl tuctu dalších, a ze všech oken proudilo světlo. Moničina máma svolala horkou nouzovou linkou posily a vypadalo to, že přijela spousta příbuzných. To je dobře. A je to dobré pro Moniku.</p>
<p>Ani ne za minutu už jsem zabočoval ke svému domu. Přestože jsem byl plný léků, v pravé noze mi škubalo bolestí od přešlapování sem a tam mezi plynem a brzdou a bolela mě hlava – ale byla to obyčejná, staromódní bolest z napětí. Ale můj hlavní problém byl hlad. Především ten mě totiž vyhnal ven. Jenomže hlad byl příliš slabé slovo pro to, co jsem cítil. Přímo jsem umíral hlady a zbytek lasaní v lednici mi nemohl stačit. Bylo v nich sice maso, ale málo.</p>
<p>Odklopýtal jsem o berli do domu, a i když mi všechno před očima díky oxycontinu plavalo, popadl jsem ze zásuvky pod sporákem pánev a praštil s ní na hořák. Knoflík jsem vytočil na nejvyšší teplotu a sotva slyšel bafnutí plynu, který chytil plamenem. Měl jsem plno práce s tím, abych strhl plastový obal z balíčku mleté svíčkové. Vhodil jsem ji na pánev a rozmatlal naplocho dlaní, s hledáním vařečky v zásuvce vedle sporáku jsem se nezdržoval.</p>
<p>Když jsem se prve vracel do domu, strhával ze sebe šaty a lezl pod sprchu, byl jsem schopný splést si prázdnotu v břiše s nevolností – připadalo mi to jako rozumné vysvětlení. Ale než jsem ze sebe začal splachovat mýdlo, prázdnota se proměnila v neutuchající hluboké kručení, jako když jede na volnoběh silný motor. Léky je trochu utlumily, ale teď bylo zpátky, a ještě horší než dřív. Nemohl jsem si vzpomenout, že bych někdy v životě měl tak příšerný hlad.</p>
<p>Obrátil jsem groteskně velikou masovou placku a snažil se napočítat do třiceti. Domníval jsem se, že třicet vteřin na rozpálené plotýnce znamená aspoň vzdálený náznak toho, čemu lidé říkají „péct maso“. Kdybych si vzpomněl zapnout digestoř a odvětrat vůni, asi bych to udělal. Jenže takhle jsem se nedostal ani ke dvaceti. U sedmnácti jsem popadl papírový talíř, vhodil na něj hamburger a opřený o kredenc začal hltat polosyrové mleté hovězí. Asi v půlce jsem si všiml, že z červeného masa vytéká červená šťáva, a na okamžik jsem zcela jasně viděl Gandalfa, jak ke mně vzhlíží a z rozdrceného zadku mu vytéká krev a hovna a slepují mu srst na zlomených zadních nohou. Můj žaludek se však ani nezachvěl, jenom netrpělivě zařval, že chce ještě víc jídla. Měl jsem hlad.</p>
<p>Hlad.</p>
<p><strong>xi</strong></p>
<p>Té noci se mi zdálo, že jsem v ložnici, o kterou jsem se tolik let dělil s Pam. Spala vedle mě a neslyšela krákavý hlas, který vycházel odněkud zdola z potemnělého domu: „<emphasis>Po svatbě blíž do hrobu, po svatbě blíž do hrobu</emphasis>.“ Znělo to, jako by se nějaké mechanické zařízení zadrhlo v drážce. Zatřásl jsem manželkou, ale ta se jenom otočila. Otočila se ode mě. Sny většinou říkají pravdu, že?</p>
<p>Vstal jsem a sešel dolů, přidržoval jsem se zábradlí, abych ulehčil pochroumané noze. A na tom, jak jsem držel ten známý kus leštěného dřeva, bylo něco divného. Když jsem sestoupil až skoro dolů, uvědomil jsem si, co to je. Ať je to spravedlivé nebo ne, svět je pro praváky – kytary, školní lavice i palubní desky amerických aut jsou pro praváky. Zábradlí domu, ve kterém jsem bydlel s rodinou, nebylo výjimkou. Bylo napravo, protože moje společnost sice dům postavila podle mých plánů, ale manželka i obě dcery jsou pravačky, a většina vítězí.</p>
<p>Ale stejně, moje ruka po tom zábradlí klouzala dolů.</p>
<p><emphasis>Jistěže</emphasis>, pomyslel jsem si. <emphasis>Protože je to sen. Stejně jako dnes odpoledne. Víš?</emphasis></p>
<p><emphasis>Gandalf nebyl žádný sen</emphasis>, odpověděl jsem si a ten hlas kohosi cizího v mém domě – zněl čím dál blíž – opakoval: „<emphasis>Po svatbě blíž do hrobu, po svatbě blíž do hrobu</emphasis>“, a mlel to pořád dokola. Nevěděl jsem, kdo to je, ale dotyčný byl v obývacím pokoji. Nechtěl jsem tam vstoupit.</p>
<p><emphasis>Ne, Gandalf se mi nezdál</emphasis>, pomyslel jsem si. Možná za to mohla moje fantomová pravačka, že jsem měl takové myšlenky. <emphasis>Zdálo se mi, že ho zabíjím</emphasis>.</p>
<p>Takže umřel sám? Tohle se mi ten sen snažil říct? Protože já si nemyslel, že Gandalf umřel sám. Byl jsem přesvědčený, že potřeboval pomoc.</p>
<p>Vešel jsem do svého starého obývacího pokoje. Neuvědomoval jsem si, že by se mi pohybovala chodidla. Šel jsem tak, jak se člověk pohybuje ve snu, kde se spíš pohybuje okolní svět, ubíhá dozadu jako při nějakém extravagantním trikovém promítání. A uvnitř, usazená na Pamině staré bostonské houpací židli, seděla Vztekožerka Reba, nyní vyrostlá do velikosti skutečného dítěte. Chodidla v černých střevících s přezkou zakončující děsivé růžové nohy bez kostí se houpala sem a tam těsně nad podlahou. Její ploché oči na mě hleděly. Neživé slámově žluté kudrny nadskakovaly nad rameny. Ústa měla umazaná od krve a já v tom snu věděl, že to není lidská nebo psí krev, ale šťáva, která vytékala z mého skoro syrového hamburgeru – šťáva, kterou jsem slízal z papírového talířku, když maso zmizelo.</p>
<p><emphasis>Honila nás zlá žába!</emphasis> vykřikla Reba. <emphasis>Má ZUBISKA!</emphasis></p>
<p><strong>xii</strong></p>
<p>To slovo – <emphasis>ZUBISKA!</emphasis> mi pořád znělo v hlavě, když jsem se posadil s louží studeného světla říjnového měsíce v klíně. Pokoušel jsem se křičet, ale vyšlo ze mě jenom několik neslyšných vyjeknutí. Srdce mi bušilo jako zvon. Natáhl jsem se po noční lampičce a naštěstí se mi podařilo neshodit ji na podlahu, i když po rozsvícení jsem si všiml, že jsem podstavec posunul napůl přes okraj stolku. Radiobudík ukazoval, že je 3.19.</p>
<p>Přehodil jsem nohy přes pelest a hmátl po telefonu. <emphasis>Jestli mě budete opravdu potřebovat, zavolejte</emphasis>, říkal Kamen. <emphasis>Kdykoliv, ve dne nebo v noci</emphasis>. A kdyby jeho číslo bylo v paměti telefonu v ložnici, pravděpodobně bych to udělal. Ale jak se okolní realita znovu prosazovala – chata u jezera Phalen, žádný dům v Mendota Heights, žádný chraptivý hlas v přízemí – to nutkání pominulo.</p>
<p>Vztekožerka Reba na bostonské houpací židli a vyrostlá do velikosti skutečného dítěte. No, proč ne? Opravdu jsem měl vztek, i když spíš na paní Fevereauovou než chudáka Gandalfa, a netušil jsem, co mají zubaté žáby společného s cenou fazolí v Bostonu. Mně připadalo, že skutečný otazník je ten Moničin pes. Zabil jsem Gandalfa, nebo prostě umřel?</p>
<p>Nebo ta otázka zní, proč jsem měl potom takový hlad. To byla možná ta pravá záhada.</p>
<p>Takový hlad po mase.</p>
<p>„Vzal jsem ho do rukou,“ zašeptal jsem.</p>
<p><emphasis>Chceš říct do ruky, protože víc než jednu už nemáš. Svoji zdravou levačku.</emphasis></p>
<p>Ale já si pamatoval, že jsem ho bral do rukou, množné číslo. Přesměroval jsem vztek</p>
<p>(<emphasis>byl ČERVENÝ</emphasis>)</p>
<p>od té pitomé ženské s cigaretou a mobilem jaksi zpátky do sebe, do jakési šílené uzavřené smyčky… vzal jsem ho do náručí, obou rukou… určitě to byla halucinace, ale ano, tak jsem si to pamatoval.</p>
<p>Vzal jsem ho do obou rukou.</p>
<p>Jeho krk jsem si opřel o levou loketní jamku, abych ho mohl pravačkou uškrtit.</p>
<p>Uškrtit ho a zbavit tak utrpení.</p>
<p>Spal jsem bez trička, takže můj pahýl byl snadno vidět. Stačilo mi pootočit hlavu. Mohl jsem s ním zahýbat, ale moc ne. Několikrát jsem to udělal a pak se podíval na strop. Srdce mi trochu zpomalovalo.</p>
<p>„Ten pes umřel na utrpěné zranění,“ pronesl jsem. „A šok. Pitva by to prokázala.“</p>
<p>Jenomže nikdo nedělá pitvu psovi, který umřel poté, co z něho nadělal fašírku hummer řízený lhostejnou, nepozornou ženskou.</p>
<p>Díval jsem se na strop a přál si, aby tenhle život pominul. Tenhle nešťastný život, který začal tak nadějně. Myslel jsem si, že už té noci nebudu spát, ale nakonec jsem usnul. Nakonec svoje starosti vždycky utaháme.</p>
<p>To říká Wireman.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jak namalovat obraz (II)</strong></p>
<p><emphasis>Pamatujte, že pravda tkvi v detailech. Bez ohledu na to, jak vidíte svět nebo jaký styl svět vnucuje vaší umělecké práci, pravda tkví v detailech. Samozřejmě, že ďábel je v tom také – každý to říká – ale možná že pravda a ďábel jsou dvě slova pro stejnou věc. Mohlo by to tak být, víte?</emphasis></p>
<p><emphasis>Představte si znovu tu malou holčičku, která vypadla z kočárku. Udeřila se do pravé strany hlavy, ale nejhorší zranění utrpěla levá strana jejího mozku – contrecoup, pamatujete? Na levé straně mozku se nachází Brocova oblast – ne že by to ve dvacátých letech minulého století věděl kdekdo. Brocova oblast zpracovává řeč. Když do ní pořádně praštíte, o řeč přijdete, někdy na chviličku, jindy navěky. Ale řeč není zrak.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ta holčička stále vidí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vidí svých pět sester. Jejich šaty. Jak mají vlasy bláznivě učesané větrem, když přicházejí zvenku. Vidí otcův knír, už protkaný šedinami. Vidí chůvu Meldu – není to jen hospodyně, ale po matce nejbližší člověk, jakého holčička zná. Vidí šátek, který si chůva váže kolem hlavy, když uklízí. Vidí uzel vpředu, úplně na vršku vysokého hnědého čela chůvy Meldy. Vidí chůviny stříbrné náramky a jak házejí zrcátka ve slunci, které dovnitř dopadá okny.</emphasis></p>
<p><emphasis>Detaily, detaily, pravda je v detailech.</emphasis></p>
<p><emphasis>A jestlipak zrak křičí na řeč, i když je mysl poškozená? Mozek zraněný? Ach, určitě, určitě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Holčička si pomyslí </emphasis>Bolí mě hlava<emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>Holčička uvažuje </emphasis>Stalo se něco zlého a nevím, kdo jsem. Nebo kde jsem. Nebo co všechny ty zářivé obrazy kolem jsou.</p>
<p><emphasis>Holčičku napadá </emphasis>Libbit? Jmenuji se Libbit? Kdysi jsem to věděla. Uměla jsem mluvit v tom, co jsem znávala, ale teď jsou moje slova jako ryby ve vodě. Chci toho pána s knírem na rtu<emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>Myslí si To je můj tatínek, ale když se pokusím říct jeho jméno, místo toho zavolám „Ček! Ček!“, protože zrovna jeden letí kolem mého okna. Vidím každé peříčko. Vidím jeho oči jako korálky. Vidím jeho nožičku, která vypadá jako zlomená, a to slovo je ohenutá. Bolí mě hlava.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dovnitř vcházejí děvčata. Maria a Hannah přicházejí. Nemá je tolik ráda jako dvojčata. Dvojčata jsou malá jako ona.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pomyslí si</emphasis> V tom, co jsem znávala, jsem Marii a Hannah říkala Velké ošklivky <emphasis>a uvědomí si, že to znovu ví. To je další věc, kterou si vybavuje. Jméno dalšího detailu. Znovu ho zapomene, ale příště si vzpomene a bude si ho pamatovat delší dobu.</emphasis><emphasis> Je si tím skoro jistá.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pomyslí si</emphasis> Když se pokusím říct Hannah, řeknu „Ček! Ček!“ Když se pokusím říct Maria, řeknu „Pí! Pí!“ a ony se smějí, ty ošklivky. Já brečím. Chci tatínka a nemůžu si vzpomenout, jak se to řekne. To slovo je zase pryč. Slova jako ptáci létají, poletují a odletí pryč. Sestry mluví. Mluví, mluví, mluví. Mám vyschlo v krku. Snažím se říct, že mám žízeň. Řeknu, „Žeň! Žeň!“ Ale ony se jenom smějí, ty ošklivky. Mám obvazy, páchnu jódem, smrdím potem, poslouchám, jak se smějí. Křičím na ně, křičím hlasitě, a ony utíkají. Přijde chůva Melda, hlavu má celou červenou, protože vlasy má zabalené v šátku. Ty kroužky blýsk a blýsk a blýskají ve slunci a těm kroužkům se říká <emphasis>náramky</emphasis>. Já řeknu „Žeň, žeň!“ a chůva Melda neví. Tak potom řeknu „E-e! E-e!“ a chůva mě dá na hrnec, i když na hrnec nepotřebuju. Sedím na hrnci a vidím a ukazuju. „E-e! E-e!“ Přichází tatínek. „Proč je tu takový křik?“ a má tvář celou schovanou za bílými bublinkami, kromě toho šimravého místečka. Pak si po obličeji jezdí tou věcí, která zahání vousy. Vidí, kam ukazuju. Pochopí. „No, přece má žízeň.“ Naplní sklenici. V pokoji je plno slunce. Prach poletuje ve slunečních paprscích a jeho ruka projde těmi paprsky a drží sklenici a tomu se říká krása. Vypiju ji do poslední kapky. Pak ještě trochu pláču, ale úlevou. Políbí mě políbí mě políbí mě, objímá mě objímá mě objímá mě, a já se mu snažím říct – „Tatínku!“ a pořád to nejde. Pak vymyslím, jak jeho jméno obejít, a je to John, takže si to v duchu myslím, a zatímco si myslím John, z pusy mi vyjde „Tati!“ a on mě obejme ještě víc.</p>
<p><emphasis>Pomyslí si</emphasis> Tatínek je moje první slovo na téhle straně toho špatného.</p>
<p><emphasis>Pravda je v detailech.</emphasis></p>
<p><emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis></emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>2 – Velký růžák</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Kamenova geografická kúra zabrala, ale pokud šlo o spravování toho, co jsem měl v hlavě porouchané, myslím, že s tou Floridou to byla náhoda. Je pravda, že jsem tam bydlel, ale nikdy jsem tam doopravdy nežil. Ne, Kamenova geografická kúra zabrala díky Duma Key a Velkému růžáku. Pro mě ta místa představovala svůj vlastní svět.</p>
<p>Odjel jsem ze St. Paul desátého listopadu s nadějí v srdci, ale bez opravdového očekávání. Kathi Greenová, Rehabilitační královna, mě přišla vyprovodit. Políbila mě na ústa, pořádně mě objala a zašeptala: „Ať se vám splní sny, Eddie.“</p>
<p>„Díky, Kathi,“ řekl jsem. Dojalo mě to, i když sen, který mi vězel v hlavě, byl o Vztekožerce Rebě vyrostlé do velikosti skutečného dítěte a usazené v měsícem ozářeném obýváku v domě, kde jsem kdysi bydlel s Pam. Bez splnění konkrétně tohoto snu bych se docela obešel.</p>
<p>„A pošlete mi pohlednici z Disneyho světa. Toužím vás vidět s myšíma ušima.“</p>
<p>„Pošlu,“ slíbil jsem, ale do Disneyho světa jsem se nikdy nedostal. Ani do Mořského světa, Buschových zahrad ani na závody Daytona Speedway.</p>
<p>Když jsem v Learu 55 odlétal ze St. Paul (vysoká penze má svoje výhody), byly mínus čtyři stupně a padaly první sněhové vločky další dlouhé severské zimy. Když jsem přistával v Sarasotě, bylo třicet a svítilo slunce. Už když jsem přecházel po asfaltu k soukromému leteckému terminálu, sice jsem se stále těžce opíral o svou věrnou červenou berli, ale přímo jsem cítil, jak mi kyčel děkuje.</p>
<p>Když se za tou dobou ohlédnu, vidím prapodivnou směsku emocí: lásku, touhu, strach, hrůzu, lítost a nesmírné blaho, jaké znají jenom ti, kdo se ocitli v blízkosti smrti. Tak se asi museli cítit Adam a Eva. Co myslíte, ohlíželi se po Ráji, když se tak bosi vydali po stezce tam, kde jsme teď my, ve svém pochmurném politickém světě plném kulek a bomb a satelitní televize? Jestlipak upírali pohled za anděla s ohnivým mečem střežícího zavřenou bránu? Jistě. Myslím, že se určitě ještě jednou chtěli podívat na ten zelený svět se sladkou vodou a dobrosrdečnými zvířaty, který ztratili. A samozřejmě s tím hadem.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Kus od západního pobřeží Floridy se táhne ozdobný náramek maličkých ostrůvků. Kdybyste měli sedmimílové boty, dokázali byste přejít z Longboatu na Lido, z Lida na Siestu a ze Siesty na Casey suchou nohou. Dalším krokem byste se dostali na Duma Key, devět mil dlouhý a nejvýš půl míle široký, který leží mezi Casey Key a ostrovem Don Pedro. Je skoro neobydlený, porostlý banyány, palmami a přesličníky a podél vnější strany pobřeží směřující k Zálivu se tam táhne nerovná, dunami zvrásněná pláž. Tu pláž drží pohromadě pruh trávy vysoké po pás. „Ta sem patří,“ řekl mi jednou Wireman, „ale zbytek toho plevele tu normálně nedokáže vyrůst, když ho nezalíváš.“ Po většinu času, který jsem strávil na Duma Key, tam nebydlel nikdo kromě Wiremana, Kmotrovy nevěsty a mě.</p>
<p>Sandy Smithová byla moje realitní agentka v St. Paul. Požádal jsem ji, aby mi našla nějaké místo, kde by byl klid – nevím jistě, jestli jsem použil slovo <emphasis>izolace</emphasis>, možná ano – ale stále v dosahu služeb. S Kamenovou radou na paměti jsem Sandy řekl, že mám zájem o roční pronájem a cena nerozhoduje, pokud mě neoderou příliš nestydatě. I když jsem prožíval depresi a v podstatě neustále mě cosi bolelo, neměl jsem chuť nechat se využívat. Sandy naládovala moje požadavky do počítače a vypadl z něj Velký růžák. Byla to slepá náhoda.</p>
<p>Jenomže tomu jsem příliš nevěřil. Protože i v mých nejranějších kresbách jakoby cosi bylo, nevím co.</p>
<p>Cosi.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>V den, kdy jsem přijel v najatém autě (řídil Jack Cantori, mladík, kterého Sandy Smithová najala prostřednictvím pracovní agentury v Sarasotě), nevěděl jsem o historii Duma Key zhola nic. Věděl jsem jenom, že člověk se tam dostane z Casey Key po zvedacím mostě pocházejícím z období Nového údělu. Jakmile jsem most přejel, zjistil jsem, že severní špička ostrova je bez vegetace, která bujně porůstala celý zbytek ostrůvku. Místo ní tam byla opravdová krajina (na Floridě to znamená palmy a trávu téměř neustále nuceně zavlažované). Viděl jsem podél úzké, spravované silnice vedoucí na jih půl tuctu domů v řadě a ten poslední byla obrovská a nepochybně elegantní hacienda.</p>
<p>A poblíž, ani ne na délku fotbalového hřiště od konce zvedacího mostu, jsem zahlédl růžový dům, který visel nad Zálivem.</p>
<p>„To je ono?“ zeptal jsem se a myslel si <emphasis>Prosím, ať je to ono. Ten chci</emphasis>. „Je to on, že?“</p>
<p>„To nevím, pane Freemantle,“ odpověděl Jack. „Znám Sarasotu, ale na Dumě jsem úplně poprvé. Nikdy jsem neměl důvod sem jezdit.“ Zastavil u poštovní schránky, na které byla namalovaná velká červená třináctka. Pohlédl na složku, která ležela mezi námi na sedadle. „Je to ono, správně. Lososový mys, číslo třináct. Doufám, že nejste pověrčivý.“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou a nespouštěl z domku oči. Nedám na rozbitá zrcadla nebo černé kočky běhající přes cestu, ale hodně věřím na… no, možná to není láska na první pohled, to je na mě příliš červená knihovna, ale okamžitá přitažlivost? To jistě. To jsem cítil k Pam, když jsem ji poprvé potkal. Bylo to na dvojitém rande (ona tam byla s tím druhým klukem). A stejné pocity jsem měl úplně od začátku ohledně Velkého růžáku.</p>
<p>Stál na pilířích s bradou vystrčenou nad čáru přílivu. Na starém šedém kůlu vedle příjezdové cesty byla nakřivo přibitá cedule ZÁKAZ VSTUPU, ale myslím, že mě se netýkala. „Jakmile podepíšete pronájem, máte to na rok,“ vysvětlila mi Sandy. „I kdyby to mezitím prodali, majitel vás nemůže vykopnout, dokud lhůta nevyprší.“</p>
<p>Jack pomalu dojel k zadním dveřím… akorát že to byly jediné dveře, jelikož průčelí viselo nad Mexickým zálivem. „Překvapuje mě, že jim vůbec dovolili to postavit tak daleko nad vodou,“ prohodil. „Myslím, že za starých časů se věci dělaly jinak.“ Pro něj ty staré časy nejspíš znamenaly osmdesátá léta minulého století. „Tady je vaše auto. Doufám, že je v pořádku.“</p>
<p>Auto přistavené na popraskaném plácku napravo u domu patřilo k těm anonymním americkým středně velkým vozům, na jaké se půjčovny specializují. Neřídil jsem ode dne, kdy paní Fevereauová přejela Gandalfa, a sotva jsem se na auto podíval. Víc mě zajímal hranatý růžový slon, kterého jsem si pronajal. „Copak tu nejsou předpisy, které zakazují stavět příliš blízko Zálivu?“</p>
<p>„Dnes určitě, ale když se tu stavělo, tak ne. Z praktického hlediska jde jenom o erozi pláží. Pochybuju, že ten domek takhle visel ven, když ho stavěli.“</p>
<p>Měl nepochybně pravdu. Měl jsem pocit, že vidím nejméně metr osmdesát vysoké pilíře podpírající zasklenou verandu – takzvaný floridský pokoj. Pokud ty pilíře nebyly zatlučené osmnáct metrů hluboko do skalního podloží, tak se domek nakonec odporoučí do Mexického zálivu. Byla to jen otázka času.</p>
<p>Zatímco já si to myslel, Jack Cantori to říkal nahlas. Pak se usmál. „Ale nebojte se. Určitě budete včas varován. Uslyšíte, jak sténá.“</p>
<p>„Jako Dům Usherů,“ poznamenal jsem.</p>
<p>Jeho úsměv se rozšířil ještě víc. „Ale nejspíš bude dobrý ještě nějakých pět let. Jinak by ho strhli.“</p>
<p>„Já bych si tak jistý nebyl,“ řekl jsem. Jack zacouval ke dveřím, aby se kufr dal snadno vyložit. Neměl jsem v něm toho moc. Tři zavazadla, jeden pytel s oblečením, ocelový kufřík s laptopem, ruksak s trochou primitivních uměleckých potřeb – většinou skicáků a pastelek. Cestoval jsem nalehko, když jsem opouštěl svůj minulý život. Domníval jsem se, že v novém životě budu nejvíc potřebovat šekovou knížku a kartu American Express.</p>
<p>„Jak to myslíte?“ zeptal se.</p>
<p>„Někdo, kdo si mohl dovolit to tady postavit, nejspíš uměl správně oslovit i pár inspektorů ze SO.“</p>
<p>„SO? Co to je?“</p>
<p>Chvíli jsem mu to nedokázal říct. V duchu jsem živě viděl, co myslím: muže v bílých košilích a s kravatami, se žlutou ochrannou helmou z umělé hmoty na hlavě a s psacími podložkami v ruce. Dokonce jsem viděl propisky v kapsičce u košile a plastové chrániče kapes, ke kterým byly připnuté. Ďábel tkví v detailech, že? Ale nemohl jsem si vzpomenout, co S a O znamená, i když jsem to znal stejně dobře jako vlastní jméno. A v tu ránu jsem se rozzuřil. Okamžitě mi připadalo, že sbalit levačku do pěsti a vrazit ji z boku do nechráněného ohryzku toho mladíka sedícího vedle mě je nejrozumnější věc na světě. Přímo rozkaz. Protože kvůli té otázce jsem se zasekl.</p>
<p>„Pane Freemantle?“</p>
<p>„Jenom vteřinku,“ řekl jsem a pomyslel si: <emphasis>Zvládnu to</emphasis>.</p>
<p>Vzpomněl jsem si na Dona Fielda, chlapíka, který v devadesátých letech dělal inspekci na nejméně půlce mých staveb (aspoň mi to tak připadalo), a mozek zase provedl to křížové propojení. Uvědomil jsem si, že sedím rovně jako svíčka a ruce svírám v klíně. Chápal jsem, proč ten kluk mluvil tak ustaraně. Vypadal jsem jako chlap, který se snaží ovládnout průjem. Nebo infarkt.</p>
<p>„Promiňte,“ omluvil jsem se. „Měl jsem nehodu. Praštil jsem se do hlavy. Někdy mi ten mozek zaškobrtne.“</p>
<p>„Nedělejte si s tím starosti,“ řekl Jack. „O nic nejde.“</p>
<p>„SO znamená stavební odbor. V zásadě jsou to chlapi, kteří rozhodují o tom, jestli váš barák půjde k demolici nebo ne.“</p>
<p>„Mluvíte o úplatcích?“ Můj nový mladý zaměstnanec se zasmušil. „No, určitě se to děje, zvlášť tady dole. Kdo má prachy, ten jede.“</p>
<p>„Nebuďte tak cynický. Někdy jde prostě o kamaráčofty. Stavaři, dodavatelé, stavební dozor, dokonce inspektoři bezpečnosti práce… obvykle chodí pít do stejných barů a všichni chodili do stejných škol.“ Zasmál jsem se. „V některých případech polepšoven.“</p>
<p>Jack poznamenal: „Nechali zbourat pár plážových domků na severním konci Casey Key, když se tam eroze zrychlila. Jeden z nich doopravdy spadl do vody.“</p>
<p>„No, jak říkáte, pravděpodobně ho uslyším sténat, a prozatím vypadá docela bezpečně. Odnosíme moje věci dovnitř.“</p>
<p>Otevřel jsem dveře, vystoupil a zapotácel se, protože špatný kyčel se zablokoval. Kdybych se včas neopřel o berlu, nejspíš bych Velký růžák pozdravil tím, že bych se mu rozplácl na kamenném prahu.</p>
<p>„Já to tam odnesu,“ nabídl se Jack. „Vy radši jděte dál a sedněte si, pane Freemantle. A neuškodilo by vám něco studeného k pití. Vypadáte opravdu unaveně.“</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Cestování se projevilo a já byl víc než unavený. Než jsem se spustil do křesla v obývacím pokoji (jako obvykle s náklonem vlevo a se snahou udržet pravou nohu co nejrovněji), byl jsem ochoten si připustit, že jsem vyčerpaný.</p>
<p>Ale nestýskalo se mi, aspoň ne zatím. Jack chodil sem a tam, aby uložil moje tašky do větší ze dvou ložnic a laptop na stůl v té menší, a moje oči se neustále stáčely k západní stěně obývacího pokoje, která byla celá prosklená, a za ní se rozkládal floridský pokoj a za ním Mexický záliv. Byla to nesmírná modrá rozloha, za toho horkého listopadového odpoledne plochá jako talíř, a i přes zavřenou zasouvací skleněnou stěnu jsem slyšel jeho mírné a pravidelné vzdychání. Pomyslel jsem si <emphasis>Nemá paměť</emphasis>. Byla to divná myšlenka a jaksi zvláštně optimistická. Když došlo na paměť – a vztek – měl jsem ještě co řešit.</p>
<p>Jack se vrátil z hostinského pokoje a posadil se na opěrku pohovky – napadlo mě, že je to posez mladíka, který už chce být pryč. „Všechno základní tu máte,“ oznámil, „k tomu salát v pytlíku, hamburger a jedno pečené kuře v plastové misce – u nás doma mu říkáme astronautské kuře. Doufám, že vám to vyhovuje.“</p>
<p>„Prima.“</p>
<p>„Dvouprocentní mlíko…“</p>
<p>„Taky prima.“</p>
<p>„…a instantní smetanu. Příště vám můžu přinést opravdovou smetanu, jestli chcete.“</p>
<p>„Aby se mi ucpala i jediná zbývající tepna?“</p>
<p>Zasmál se. „Je tu taky malá špajzka plná konzerv se vším možným saj… jídlem. Kabel je napojený, internet na počítači připravený – dal jsem vám sem wi-fi, stojí to sice něco navíc, ale je to bezva řešení – a můžu vám sem instalovat satelit, jestli chcete.“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. Byl to hodný kluk, ale já chtěl poslouchat Záliv, který na mě líbezně promlouval slova, jež si za minutu už nebude pamatovat. A chtěl jsem poslouchat ten dům, zjistit, jestli má co říct. Měl jsem pocit, že možná má.</p>
<p>„Klíče jsou v obálce na kuchyňském stole – i s klíčkama od auta – a seznam čísel, který byste mohl potřebovat, visí na lednici. Každý den kromě pondělí mám přednášky na Floridské univerzitě v Sarasotě, ale mobil budu brát, a přijedu vždycky v úterý a čtvrtek v pět, pokud se nedomluvíme jinak. Vyhovuje vám to?“</p>
<p>„Ano.“ Sáhl jsem do kapsy a vytáhl dolarku. „Chci vám dát něco navíc. Jste výborný.“</p>
<p>Jenom mávl rukou. „Né. Tohle je skvělý džob, pane Freemantle. Dobře placený a s dobrou pracovní dobou. Připadal bych si jako všivák, kdybych bral něco extra.“</p>
<p>To mě rozesmálo a vrátil jsem paklík peněz zase do kapsy. „Tak dobře.“</p>
<p>„Možná byste si měl zdřímnout,“ vstával už.</p>
<p>„Asi to udělám.“ Bylo divné, když se mnou někdo zacházel jako s dědečkem hříbečkem, ale asi bych si na to měl zvyknout. „Co se stalo s tím druhým domem na severním konci Casey Key?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Říkal jste, že jeden se odporoučel do vody. Co se stalo s tím druhým?“</p>
<p>„Pokud vím, pořád stojí. Akorát že jestli tuhle část pobřeží zasáhne naplno nějaká pořádná bouře jako Charley, bude to jako v totálním výprodeji: všechno půjde pryč.“ Přešel ke mně a natáhl ruku. „Každopádně vás vítám na Floridě, pane Freemantle. Doufám, že se k vám zachová opravdu slušně.“</p>
<p>Potřásl jsem mu rukou. „Děkuji vám…“ Zaváhal jsem, ale pravděpodobně ne na tak dlouho, aby si toho všiml, a já se nerozčílil. Aspoň ne na něj. „Děkuji vám za všechno.“</p>
<p>„Jasně.“ Při odchodu mi věnoval jenom nepatrně zmatený pohled, takže si možná přece jenom všiml. Možná přece. Bylo mi to však jedno. Byl jsem konečně sám a ve svém. Poslouchal jsem, jak mu pod pneumatikami praskají lastury a štěrk, když se auto rozjelo. Poslouchal jsem, jak motor utichá. Byl slyšet méně, ještě méně, vůbec. Teď tu bylo jenom mírné klidné vzdychání Zálivu. A tep mého srdce, tichý a pomalý. Žádné hodiny. Žádné zvonění, drnčení, dokonce ani tikání. Dýchal jsem zhluboka a čichal zatuchlé, trochu vlhké aroma domu, který byl zavřený po docela dlouhou dobu, kdy ho jen o víkendu (a možná ob víkend) obřadně vyvětrali. Měl jsem pocit, že čichám také sůl a subtropickou trávu, pro kterou jsem ještě neměl žádné jméno.</p>
<p>Hlavně jsem poslouchal vzdychání vln, podobné dechu velkého spícího zvířete, a díval se skleněnou stěnou, která tvořila průčelí nad vodou. Kvůli převisu Velkého růžáku jsem z místa, kde jsem seděl, což bylo docela hluboko v obývacím pokoji, vůbec neviděl na pláž. V křesle jsem si připadal, že klidně můžu být na některém velkém tankeru, který se lopotí po naftové trase z Venezuely do Galvestonu. Klenbu nebe zatáhl lehký opar a ztlumil zrcátka na vodě. Nalevo se tyčily tři palmy, které se rýsovaly proti nebi, a jejich listí povlávalo v mírné bríze: námět mého prvního nesmělého kreslířského pokusu po nehodě. <emphasis>Todle na Minnes</emphasis><emphasis>otu moc nevypadá</emphasis>, říkal Tom Riley.</p>
<p>Při pohledu na stromy se mi znovu zachtělo kreslit – bylo to jako hladová prázdnota, ale ne přímo v břiše. Svrbělo mě z ní v hlavě. A kupodivu v pahýlu amputované paže. „Teď ne,“ řekl jsem. „Později. Jsem jako zmlácený.“</p>
<p>Zdvihl jsem se z křesla na druhý pokus a byl rád, že kluk tu není, aby viděl můj první flop po zádech a slyšel dětinský („Do píči!“) vzteklý výkřik. Jakmile jsem zase stál, chvíli jsem se opřený o berlu potácel a uvažoval o tom, jak moc jsem unavený. „Zmlácený“, to člověk občas prostě řekne, ale v tu chvíli jsem se přesně tak cítil.</p>
<p>Pohyboval jsem se pomalu – neměl jsem v úmyslu se tu natáhnout hned první den – a propracoval se do ložnice. Postel byla veliká a já nechtěl víc než k ní dojít, posadit se na ni, shodit berlou na zem ty hloupé ozdobné polštářky (na jednom byly obrázky dvou dovádějících kokrů a poněkud znepokojivé prohlášení, že PSI JSOU MOŽNÁ JENOM LEPŠÍ LIDI), lehnout si a dvě hodiny spát. Možná tři. Ale nejdřív jsem došel k lavici na konci postele – pořád jsem se pohyboval opatrně, protože jsem věděl, jak snadno bych si mohl zamotat nohy a upadnout, když moje vyčerpání dosáhlo takového stupně –, kam ten kluk naskládal dva ze tří mých kufrů. Ten, který jsem chtěl, byl samozřejmě vespod. Ten horní jsem bez váhání shodil na podlahu a u toho druhého rozepnul přední kapsu.</p>
<p>Skelné modré oči hleděly s výrazem věčně rozladěného překvapení: <emphasis>Aúúú, ty oškliváku! Já tam byla takovou dobu!</emphasis> Ze sevření se vyloupl chomáč neživých oranžovozrzavých vlasů. Vztekožerka Reba ve svých nejhezčích modrých šatech a černých střevících s přezkou.</p>
<p>Lehl jsem si na postel s panenkou zastrčenou mezi pahýl a bok. Když jsem si udělal přiměřený prostor mezi ozdobnými polštářky (většinou s dovádějícími kokry, které jsem poshazoval na podlahu), uložil jsem ji vedle sebe.</p>
<p>„Zapomněl jsem jeho jméno,“ řekl jsem. „Pamatoval jsem si ho celou cestu až sem, pak jsem ho zapomněl.“ Reba koukala do stropu, kde visely nehybné a klidné listy větráku. Zapomněl jsem ho zapnout. Reba se nestarala, jestli můj nový zaměstnanec na částečný úvazek je Ike, Mike nebo Andy Van Slyke. Jí to bylo všechno jedno, byla jenom hromádka hadrů, které do růžového těla pravděpodobně nacpalo nějaké nešťastné dítě zaměstnané v továrně v Kambodži nebo zasrané Uruguayi.</p>
<p>„Co je?“ zeptal jsem se jí. Byl jsem sice unavený, ale cítil jsem, jak se ve mně vzmáhá stará zoufalá panika. Starý zoufalý vztek. Strach, že takhle to půjde do konce života. Nebo se to bude zhoršovat! Ano, je to možné! Vezmou mě zpátky do zotavovny, což bylo jen trochu přelakované peklo.</p>
<p>Reba neodpovídala, ta mrcha bez kostí.</p>
<p>„Zvládnu to,“ řekl jsem, i když jsem tomu nevěřil. A pomyslel jsem si: <emphasis>Jerry. Ne, Jeff</emphasis>. Potom: <emphasis>Přemýšlíš o Jerrym Jeffovi Wolkerovi, pitomče. Johnson? Gerald? Velký skákavý Jehosafat?</emphasis></p>
<p>Začínal jsem dřímat. Začínal jsem bez ohledu na vztek a paniku upadat do spánku. Ladil jsem se na klidný dech Zálivu.</p>
<p><emphasis>Zvládnu to</emphasis>, pomyslel jsem si. <emphasis>Najdi oslí můstek. Jako když sis vzpomněl, co znamená S a O</emphasis>.</p>
<p>Vzpomněl jsem si, jak ten kluk říkal <emphasis>Na severním konci Casey Key zbourali pár plážových domků</emphasis>, a na tom něco bylo. Pahýl mě svědil jako šílený parchant. Ale předstírej, že je to pahýl někoho úplně jiného v nějakém jiném vesmíru, a mezitím jdi po stopě té věci, toho hadru, té kosti, tom spojení…</p>
<p>…<emphasis>odplo</emphasis><emphasis>uvám</emphasis>…</p>
<p><emphasis>Akorát že jestli tuhle část pobřeží zasáhne naplno nějakápořádná bouře jako Charley</emphasis>…</p>
<p>A měl jsem to.</p>
<p>Charley byl hurikán, a když udeřily hurikány, koukal jsem na kanál s počasím jako celý zbytek Ameriky, a ten hurikánový hlasatel se jmenoval…</p>
<p>Zvedl jsem Rebu. V tom obluzeném polospánku mi připadalo, že váží aspoň osm kilo. „Ten hurikánový hlasatel je Jim Cantore,“ řekl jsem. „Můj pomocník se jmenuje <emphasis>Jack</emphasis> Cantori. Zasraný případ uzavřen.“ Upustil jsem ji a zavřel oči. Možná jsem slyšel slabé oddechování Zálivu ještě dalších deset nebo patnáct vteřin. Pak jsem usnul.</p>
<p>Spal jsem až do západu slunce. Byl to nejhlubší, nejsladší spánek, jaký jsem si užil po osmi měsících.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Kromě pár soust v letadle jsem nejedl, a proto jsem se probudil pořádně hladový. Udělal jsem si tucet pomalých nízkých výkopů místo obvyklých pětadvaceti, abych si uvolnil kyčel, pak odbyl koupelnu a potom se vrhl do kuchyně. Opíral jsem se o berlu, ale už ne tak ztěžka, jak jsem se obával vzhledem k tomu, jak dlouho jsem spal. Měl jsem v plánu udělat si sendvič, možná dva. Doufal jsem, že najdu krájený boloňský salám, ale počítal jsem, že jakýkoli lančmít, který najdu v lednici, mi bude vyhovovat. Až se najím, zavolám Ilse a povím jí, že jsem dorazil v pořádku. Na Ilse se dalo spolehnout, že pak všem, koho zajímá blaho Edgara Freemantlea, pošle e-mail. Pak bych si mohl vzít noční dávku léků proti bolesti a prozkoumat zbytek domu. Čekalo mě celé první patro.</p>
<p>Můj plán však nevzal v úvahu, jak se změnil můj výhled na západ.</p>
<p>Slunce zmizelo, ale nad hladkou linkou Zálivu stále zůstával jasně oranžový pruh. Byl narušený pouze na jednom místě obrysem nějaké velké lodi. Její tvar byl prostý jako prvňáčkova kresba. Z přídě se jí táhl napjatý kabel k radiové věži, jak jsem se domníval, a tvořil světelný trojúhelník. Jak to světlo stoupalo k nebi, oranžová bledla do nádechu modrozeleného odstínu Maxfield Parrish, který jsem ještě nikdy neviděl na vlastní oči… a přesto jsem měl pocit <emphasis>déjà vu</emphasis>, jako bych ho opravdu někdy viděl, ve snu. Možná všichni podobné nebe vídáme ve snech a naše probouzející se mysl je nikdy nedokáže převést do barev, pro které máme jméno.</p>
<p>A ještě výš, v houstnoucí černi, se objevily první hvězdy.</p>
<p>Už jsem neměl hlad a už jsem nechtěl volat Ilse. Chtěl jsem kreslit to, nač jsem se díval. Věděl jsem, že všechno nedokážu zachytit, ale to mi nevadilo – to bylo na tom to krásné. Zvysoka jsem na to kašlal.</p>
<p>Můj nový zaměstnanec (na okamžik jsem znovu zapomněl jeho jméno, pak jsem si pomyslel <emphasis>kanál s počasím</emphasis>, pak jsem si pomyslel <emphasis>Jack</emphasis>: zasraný případ uzavřen) odložil batoh s kreslířskými potřebami v druhé ložnici. Dopotácel jsem se s ním do floridského pokoje, nemotorně jsem ho vlekl a současně se snažil opírat o berli. Vlasy mi načechrala mírně zvědavá bríza. Pomyšlení, že ve stejném okamžiku a na stejném světě může tady foukat taková bríza a v St. Paul ležet sníh, mi připadalo absurdní – prostě sci-fi.</p>
<p>Položil jsem batoh na dlouhý, hrubý dřevěný stůl a napadlo mě, že bych rozsvítil světlo, ale pak jsem ten nápad zamítl. Budu kreslit, dokud na to budu vidět, a pak to zabalím. Posadil jsem se tím svým neohrabaným způsobem, rozepnul batoh, vytáhl skicák. UMĚLEC, stálo vpředu. Vzhledem k úrovni mých dovedností to byl dobrý vtip. Hrábl jsem hlouběji a vytáhl krabičku pastelek.</p>
<p>Kreslil jsem a vybarvoval rychle, sotva jsem se díval, co dělám. Stínoval jsem od zvoleného horizontu, čmáral svou venušskou žlutí sem a tam divoce a nevázaně, někde až přes loď (bude to první tanker na světě, který pošle ke dnu žlutá barva, jak jsem počítal) a nestaral se o to. Když jsem měl pruh západu slunce dostatečně sytý – rychle už vyhasínal – popadl jsem oranžovou a stínoval víc, a hustěji. Pak jsem se vrátil k lodi a bez přemýšlení jsem na papíru udělal řadu hranatých černých čar. Takhle jsem ji viděl.</p>
<p>Když jsem byl hotový, byla skoro úplná tma.</p>
<p>Vlevo rachtaly listím tři palmy.</p>
<p>Pode mnou a mimo mě – ale ne moc daleko, příliv se vracel – vzdychal Mexický záliv, jako by měl za sebou dlouhý den a čekala ho ještě spousta práce.</p>
<p>Nahoře byly tisíce hvězd, a zatímco jsem se díval, vylupovaly se další.</p>
<p><emphasis>Takhle je to tady od věků</emphasis>, pomyslel jsem si a připomněl si, co říkávala Melinda, když v rádiu zaslechla písničku, která se jí opravdu líbila: <emphasis>Dostala mě na první ahoj</emphasis>. Pod náznak tankeru jsem naškrábal malými písmeny slovo AHOJ. Pokud jsem si vzpomínal (a už mi to jde líp), bylo to poprvé v životě, co jsem pojmenoval obrázek. A když už jsme u těch jmen, tohle je docela dobré, ne? Přes všechnu tu hrůzu, co následovala, si pořád myslím, že je to perfektní jméno pro obrázek nakreslený mužem, který se ze všech sil snaží už nebýt smutný – který se snaží vzpomenout si, jaké to je, být šťastný.</p>
<p>Bylo to hotové. Odložil jsem pastelku a v tu chvíli ke mně Velký růžák poprvé promluvil. Hlas měl tišší než dech Zálivu, ale stejně jsem ho slyšel docela zřetelně.</p>
<p><emphasis>Čekal jsem na tebe</emphasis>, řekl.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Toho roku jsem hodně mluvil sám se sebou, a taky si odpovídal. Někdy mi odpovídaly i jiné hlasy, ale té noci jsem to byl jenom já, osobně. „Houstone, tady Freemantle, slyšíte mě, Houstone?“ Předklonil jsem se do lednice. Pomyslel si: <emphasis>Kristepane, jestli jsou tohle základní potraviny, nerad bych viděl, jak by to vypadalo, kdyby se ten kluk fakticky rozhodl mě pořádně zásobit – mohl bych přečkat třetí světovou válku</emphasis>.</p>
<p>„Á, slyšíme, Freemantle, rozumíme.“</p>
<p>„Máme tu boloňský, Houstone, boloňský ověřen, rozumíte?“</p>
<p>„Rozumíme, Freemantle, slyšíme vás jasně a hlasitě. Jaká je situace s majonézou?“</p>
<p>Ověřili jsme si i majonézu. Udělal jsem si dva boloňské sendviče na bílém chlebu – tam, kde jsem vyrůstal, jsou děti vychovávány ve víře, že majonéza, boloňský salám a bílý chléb jsou potravou bohů – a snědl jsem si je u stolu v kuchyni. Ve spíži jsem našel balení koláčků, jablečných a borůvkových. Začal jsem uvažovat o tom, že změním poslední vůli ve prospěch Jacka Cantoriho.</p>
<p>Jídlo mi málem lezlo i ušima. Když jsem se vrátil do obývacího pokoje, rozsvítil jsem si všechna světla a podíval se na <emphasis>Ahoj</emphasis>. Nebylo to moc dobré. Ale bylo to zajímavé. Načmáraná zbytková zář vypadala nevlídně, jako by vycházela z pece, až to lekalo. Loď byla jiná, než jakou jsem viděl, ale moje byla jaksi strašidelně zajímavá. Byla to jen čmáranice lodi a přesahující tahy žlutou a oranžovou ji proměnily v loď duchů, jako by ji ten podivný západ slunce prosvěcoval.</p>
<p>Postavil jsem obrázek na televizi, kde jsem ho opřel o ceduli MAJITEL ŽÁDÁ, ABYSTE VY ANI VAŠI HOSTÉ V DOMĚ NEKOUŘILI. Díval jsem se na něj ještě chvíli a přemýšlel, že by to chtělo něco v popředí – možná menší člun, jen abych propůjčil té lodi na obzoru perspektivu – ale už se mi nechtělo kreslit. Kromě toho, kdybych něco přidal, mohl bych zmršit i tu trochu kouzla, které ten výtvor měl. Místo toho jsem zkusil telefon a říkal si, že jestli nefunguje, mohl bych zavolat Ilse mobilem, ale Jack v tomhle taky zaválel.</p>
<p>Čekal jsem, že se nejspíš ozve záznamník – děvčata na koleji mají nabitý program – ale vzala to při prvním zazvonění. „Tati?“ To mě tak vyděsilo, že jsem nejdřív nebyl schopen promluvit a ona to opakovala: „Tati?“</p>
<p>„Ano,“ ozval jsem se. „Jaks to věděla?“</p>
<p>„Číslo, odkud voláš, má předvolbu 941. Tam je přece Duma. Dívala jsem se.“</p>
<p>„Moderní technologie. Nějak na ni nestačím. Jak se máš, děvče?“</p>
<p>„Fajn. Otázka spíš zní, jak se máš ty?“</p>
<p>„Je mi dobře. Vlastně víc než dobře.“</p>
<p>„Ten chlap, co sis ho najal…?“</p>
<p>„Vyhrál zápas. Postel je ustlaná a lednice plná. Když jsem dorazil, spal jsem pět hodin.“</p>
<p>Nastala odmlka, a když znovu promluvila, zněla ustaraněji než jindy. „Nebereš ty prášky proti bolesti moc často, že ne? Protože oxycontin má být takový trojský kůň. Nevykládám ti určitě nic nového, co bys dávno nevěděl.“</p>
<p>„Ne, držím se předepsané dávky. Vlastně…“ Zarazil jsem se.</p>
<p>„Co je, tati? Copak?“ Teď už se zdálo, že je připravená hvízdnout na taxík a sednout na letadlo.</p>
<p>„Právě jsem si uvědomil, že jsem vynechal vicodin v pět…“ Podíval jsem se na hodinky. „A oxycontin v osm taky. To mě podrž.“</p>
<p>„Jak moc tě to bolí?“</p>
<p>„Nijak zvlášť, to zvládne pár tylenolů. Aspoň do půlnoci.“</p>
<p>„Je to nejspíš změnou klimatu,“ řekla. „A že ses prospal.“</p>
<p>Nepochyboval jsem, že tyhle věci mají také svůj podíl, ale nemyslím, že to bylo jenom tím. Možná to bylo bláznivé, ale podle mě svou roli sehrálo to kreslení. Vlastně jsem to jaksi věděl.</p>
<p>Chvíli jsme povídali a starost z jejího hlasu se začínala pomalu vytrácet. Ale nahradila ji nešťastnost. Nejspíš si začínala uvědomovat, že se to opravdu děje, že její matka a otec se ráno neprobudí a nevezmou všechno zpátky. Ale slíbila, že zavolá Pam a pošle e-mail Melindě, aby věděly, že jsem stále v krajině živých.</p>
<p>„Copak ty tam nemáš e-mail, tati?“</p>
<p>„Mám, ale dnes večer jsi můj mail ty, pusinko.“</p>
<p>Zasmála se, posmrkla, zasmála se znovu. Napadlo mě, že se jí zeptám, jestli pláče, ale pak jsem si to rozmyslel. Možná bylo lepší se neptat.</p>
<p>„Ilse? Už bych tě nechtěl zdržovat, miláčku. Půjdu do sprchy a spláchnu ze sebe ten den.“</p>
<p>„Tak jo, ale…“ Odmlčela se. Pak vybuchla: „Je mi zle, když si pomyslím, že jsi až kdesi na Floridě úplně sám! Co když spadneš ve sprše na prdel? Není to správné!“</p>
<p>„Kočičko, já jsem v pohodě. Opravdu. Ten kluk – jmenuje se…“ <emphasis>Hurikán</emphasis>, pomyslel jsem si. <emphasis>Kanál s počasím.</emphasis> „Jmenuje se Jim Cantori.“ Počkat, ocitl jsem se ve správném kostele, ale špatné lavici. „Chci říct Jack.“</p>
<p>„Ale to není totéž a sám to víš. Chceš, abych přijela?“</p>
<p>„Ne, ledaže bys toužila po tom, aby nás oba tvoje matka skalpovala,“ řekl jsem. „Já chci, abys zůstala tam, kde jsi, a opatruj se, zlatíčko. Já se ozvu.“</p>
<p>„Tak jo. Ale dávej na sebe pozor. Žádné blbosti.“</p>
<p>„Žádné blbosti. Rozumím, Houstone.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Ale to nic.“</p>
<p>„Přece jenom chci, abys mi to výslovně slíbil, tati.“</p>
<p>Po jeden strašlivě přízračný okamžik jsem spatřil Ilse, když jí bylo jedenáct, Ilse oblečenou ve skautské uniformě a vzhlížející ke mně šokovanýma očima Moniky Goldsteinové. Než jsem stačil ta slova zarazit, už jsem se slyšel říkat: „Slibuju. Slavnostně přísahám na vlastní mámu.“</p>
<p>Zahihňala se. „Takhle jsem to ještě nikdy neslyšela.“</p>
<p>„Nevíš toho o mně ještě hodně. Jsem hluboký člověk.“</p>
<p>„Když to říkáš.“ Odmlčela se. Pak dodala: „Mám tě ráda.“</p>
<p>„Já tebe taky.“</p>
<p>Jemně jsem sluchátko položil a dlouho se na ně díval.</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>Místo sprchy jsem se šel projít po pláži k vodě. Rychle jsem zjistil, že berla mi v písku nijak nepomůže – vlastně mi spíš překážela – ale jakmile jsem dům obešel, okraj vody jsem měl ani ne pětadvacet kroků daleko. Ušel jsem je snadno, když jsem postupoval pomalu. Příboj byl mírný, přibíhající vlnky byly jenom pár centimetrů vysoké. Bylo těžké si představit, že se tato voda umí rozběsnit do ničivého hurikánového šílenství. Vlastně to vůbec nešlo. Později mi Wireman řekne, že bůh nás vždycky ztrestá za to, co si neumíme představit.</p>
<p>To byl jeden z jeho lepších výroků.</p>
<p>Otočil jsem se, abych se vrátil do domu, ale zastavil jsem se. Bylo právě tolik světla, abych pod vysunutým floridským pokojem uviděl hluboký koberec lastur – vlastně úplnou závěj. Uvědomil jsem si, že při přílivu bude čelní půlka mého nového domu skoro jako přední paluba na lodi. Vzpomněl jsem si, jak Jack říkal, že se mi dostane včasného varování, pokud se Mexický záliv rozhodne dům spolknout, protože ho uslyším sténat. Nejspíš měl pravdu… ale na druhou stranu jsem měl být důkladně a zavčas varován rovněž v tom případě, kdy na tom staveništi začal jeden stavební stroj couvat.</p>
<p>Odkulhal jsem tam, kde se o stěnu domu opírala moje berla, a vydal se po krátkém plaňkovém chodníku ke dveřím. Přemýšlel jsem o sprše, ale místo ní jsem si napustil vanu, do které jsem si vlezl a pak z ní zase opatrně bokem vylezl, jak mě to v mém minulém životě učila Kathi Greenová. Oba jsme tehdy měli plavky a moje pravá noha vypadala jako nepovedeně rozporcovaná kýta. Teď už byla ta rozsekaná kýta minulostí, moje tělo konalo zázračnou práci. Jizvy mi zůstanou do konce života, ale už i ty pomalu bledly. Už bledly.</p>
<p>Osušený a s vyčištěnými zuby jsem se odbelhal do ložnice a obhlédl velkou postel, nyní zbavenou dekorativních polštářků. „Houstone,“ ohlásil jsem, „našli jsme postel.“</p>
<p>„Rozumím, Freemantle,“ odpověděl jsem. „Máte svolení jít do postele.“</p>
<p>Jasně, proč ne? Když jsem si odpoledne zdřímnul, zvlášť tak vydatně jako dnes, nikdy jsem večer nemohl usnout, ale lehnout bych si na chvíli mohl. Moje noha se cítila pořád docela dobře, i po té výpravě k vodě, ale v bedrech jsem cítil uzel a další na bázi krku. Lehl jsem si. Ne, spánek nepřicházel v úvahu, ale stejně jsem zhasl lampu. Jenom aby si oči odpočinuly. Zůstanu tak ležet, dokud se zádům a krku neuleví, potom vylovím z kufříku nějakou knížku a budu číst.</p>
<p>Jenom si chvilku poležím, nic víc…</p>
<p>Dostal jsem se jenom takhle daleko a pak se znovu propadl do spánku. Žádné sny se mi nezdály.</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Trochu vědomí se mi vrátilo uprostřed noci, protože pravá paže mě svědila a pravá dlaň lechtala a já netušil, kde to jsem, jenom jsem věděl, že pode mnou cosi obrovského chroustá a chroustá a chroustá. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký stroj, ale na stroj to bylo příliš nepravidelné. A taky jaksi příliš organické. Pak jsem si vzpomněl na zuby, ale nic nemělo tak obrovské zuby. Aspoň ne v tomto známém světě.</p>
<p><emphasis>Dech</emphasis>, pomyslel jsem si a připadalo mi, že je to ono, ale jaké zvíře vydává tak silný chroustavý zvuk, už jenom když se nadechuje? A bože, z toho svědění zešílím, svědilo mě celé nadloktí až po loketní jamku.</p>
<p>Chtěl jsem se poškrábat, natáhl jsem se levou rukou přes hrudník, a samozřejmě tam žádný loket nebyl, žádná paže, a já poškrábal jenom prostěradlo.</p>
<p>To mě probudilo úplně a já se posadil. I když byla v pokoji pořád hustá tma, západním oknem padalo dost světla z hvězd, abych viděl na nohy postele, kde na lavici ležel jeden můj kufr. To mě upamatovalo, kde jsem. Byl jsem na Duma Key, kousek od západního pobřeží Floridy – útočiště novomanželů a čekatelů na hrob. Byl jsem v domě, který jsem v duchu nazýval Velký růžák, a to chřestění…</p>
<p>„To jsou lastury,“ zamumlal jsem a zase si lehl. „Lastury pod domem. Je příliv.“</p>
<p>Ten zvuk se mi moc líbil hned od počátku, když jsem se probudil a zaslechl ho v temné noci, kdy jsem nevěděl, kde jsem, kdo jsem a které části těla ke mně ještě patří. Byl můj.</p>
<p>Dostal mě na první ahoj.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>3 – Čerpání nových zdrojů</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Následovalo období zotavování a přechodu od mého předchozího života k tomu, který jsem žil na Duma Key. Doktor Kamen pravděpodobně věděl, že v takových časech se většina velkých změn odehrává uvnitř: občanské nepokoje, revolta, revoluce a nakonec masové popravy představitelů starého režimu, jejichž hlavy se kutálejí do koše pod gilotinou. Jsem přesvědčený, že ten velký chlap viděl, jak takové revoluce uspěly, a viděl také, jak se nepodařily. Protože každý to do toho nového života nezvládne, víte? A ti, kteří to zvládnou, neobjeví pokaždé zlaté pobřeží nebeské.</p>
<p>Mně s proměnou pomohl můj nový koníček a také Ilse. Budu jí za to vždycky vděčný. Ale stydím se, že jsem jí prohledával kabelku, když spala. Na to můžu jenom říct, že mi tehdy připadalo, že nemám na vybranou.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Druhý den ráno po příjezdu jsem se probudil a cítil se zatím nejlíp od nehody – ale ne tak dobře, abych vynechal svůj ranní koktejl proti bolestem. Zapil jsem prášky pomerančovým džusem a pak šel ven. Bylo sedm ráno. Vzduch v St. Paul by byl tak studený, že by mě štípal do špičky nosu, ale na Dumě to bylo spíš políbení.</p>
<p>Opřel jsem si berlu na stejném místě jako předchozího večera a sešel znovu k těm mírným vlnkám. Výhled napravo na zvedací most a Casey Key za ním stínil můj dům. Ale nalevo…</p>
<p>Zdálo se, že tím směrem se pláž táhne donekonečna jako oslňující bílá hranice mezi šedomodrým Zálivem a písečnou trávou. Hodně daleko jsem zahlédl jakousi tečku, možná byly dvě. Jinak byl ten nádherný pohlednicový výjev naprosto pustý. Poblíž pláže se nenacházel žádný jiný dům, a když jsem se otočil na jih, viděl jsem pouze jedinou střechu: vypadala jako akr oranžových tašek skoro schovaný v palmách. Byla to ta hacienda, které jsem si všiml předchozí den. Mohl jsem si ji zastínit dlaní a cítit se jako Robinson Crusoe.</p>
<p>Vydal jsem se tím směrem, částečně proto, že jsem levák, takže zabočovat vlevo mi přišlo celý život přirozené. Ale hlavně proto, že to byl směr, kam byl volný výhled. A nešel jsem daleko, žádná velká procházka po pláži se toho dne nekonala, chtěl jsem mít jistotu, že se dokážu vrátit ke své berli, ale stejně to byl začátek. Pamatuji si, jak jsem se otočil a dumal nad svými šlépějemi v písku. V ranním světle každá levá vypadala pevně a rozhodně, jako by ji někdo vtiskl razidlem. Pravé byly většinou rozmazané, protože jsem měl tendenci tu nohu tahat, ale když jsem se tak nad nimi zamyslel, i ony byly docela zřetelné. Kroky zpátky jsem počítal. Bylo jich celkem třicet osm. Tou dobou už mi kyčlí projížděla bolest. Byl jsem víc než ochotný jít dovnitř, vytáhnout z lednice kelímek s jogurtem a zjistit, jestli kabelová televize funguje tak dobře, jak tvrdil Jack Cantori.</p>
<p>Ukázalo se, že ano.</p>
<p><strong>i</strong><strong>ii</strong></p>
<p>A nakonec z toho byl můj obvyklý ranní obřad: pomerančová šťáva, procházka, jogurt, současné události. Docela jsem se skamarádil s Robin Meadovou, mladou ženou, která má vstupy se stručnými zprávami od šesti do desíti dopoledne. Docela nudný život, viďte? Ale události odehrávající se na povrchu v zemi trpící pod diktaturou taky můžou vypadat nudně – diktátoři jsou nudní, diktátoři nudu vyloženě milují –, ale k hladině pomalu vystupují velké změny.</p>
<p>Zraněné tělo a mysl nejsou jenom jako diktatura, to prostě diktatura je. Žádný tyran není tak nemilosrdný jako bolest, žádný despota není tak krutý jako zmatenost. To, že moje mysl utrpěla stejné rány jako tělo, jsem si uvědomil teprve poté, co jsem se ocitl o samotě a všechny ostatní hlasy utichly. Skutečnost, že jsem se pokusil uškrtit manželku, se kterou jsem žil pětadvacet let, jen proto, že se mi snažila otřít pot z čela poté, co jsem jí poručil, aby odešla z pokoje, byla to nejmenší. Skutečnost, že jsme se nemilovali ani jednou za ty měsíce, které uplynuly mezi nehodou a rozlukou, ani se o to nepokusili, taky nebyla jádrem problému, i když jsem si myslel, že to signalizovalo ten větší problém. Dokonce ani ty náhlé a děsivé výbuchy vzteku nebyly to hlavní.</p>
<p>Hlavní bylo, že jsem byl jaksi odtržený. Nevím, jak jinak to popsat. Manželka mi najednou připadala jako někdo… jiný. Většina lidí v mém životě mi také připadala jiná a děsivé bylo, že mi to nijak nevadilo. Zpočátku jsem se snažil namluvit si, že ta jinakost, kterou cítím, když přemýšlím o manželce a svém životě, je nejspíš docela přirozená u člověka, který si občas nedokáže ani vzpomenout na jméno té věci, kterou se zavírají kalhoty – <emphasis>dip, rip, zipity-zip</emphasis>. Namlouval jsem si, že to pomine, a když to nepominulo a Pam mi řekla, že se chce rozvést, po vzteku následovala úleva. Protože teď už bylo v pořádku cítit <emphasis>jinak</emphasis>, aspoň vůči ní. Teď byla opravdu někdo jiný. Sundala dres Freemantleů a opustila tým.</p>
<p>Během prvních týdnů na Dumě mi ten pocit jinakosti umožňoval docela snadno a plynule kličkovat. Odpovídal jsem na dopisy a e-maily od lidí jako Tom Riley, Kathi Greenová a William Bozeman III. – nesmrtelný Bozie – krátkými vzkazy (<emphasis>Mám se dobře, počasí je pěkné, kosti srůstají</emphasis>), které měly jen málo společného s mým skutečným životem. A když se proud jejich dopisů nejdřív zpomalil a pak vyschl, nelitoval jsem.</p>
<p>Zdálo se, že v mém týmu zůstává jenom Ilse. Jenom Ilse odmítla dres vrátit. U ní jsem nikdy ten <emphasis>jiný</emphasis> pocit neměl. Ilse byla pořád na mé straně okna a stále se na mě obracela. Když jsem jí každý den neposlal e-mail, zatelefonovala mi. Když jsem jí nezavolal každý třetí den, zatelefonovala mi. A jí jsem nenalhával, že mám v plánu rybařit v Zálivu nebo omrknout Everglades. Ilse jsem říkal pravdu, nebo aspoň tolik pravdy, kolik šlo, aniž by to znělo bláznivě.</p>
<p>Například jsem jí vyprávěl o ranních procházkách po pláži a že každý den dojdu o kousek dál, ale už jsem jí nepovídal o hře na čísla, protože to znělo příliš hloupě… nebo spíš jako obsesivně kompulzivní porucha, to je ten pravý výraz.</p>
<p>První ráno z Velkého růžáku jenom osmatřicet kroků. Při druhé procházce jsem si posloužil další velkou sklenicí pomerančového džusu a pak znovu zamířil po pláži na jih. Tentokrát jsem ušel pětačtyřicet kroků, což byla v těch dobách na mě dlouhá vzdálenost bez berlí. Podařilo se mi to tím, že jsem si namlouval, že je to ve skutečnosti jenom devět kroků.</p>
<p>Tohle podvádění mozku je základem hry na čísla. Člověk ujde krok, pak dva, tři, čtyři, a pokaždé, když dosáhne devíti, přetočí si mentální tachometr zpátky na nulu. A když sečtete čísla od jedné do devíti, dostanete pětačtyřicet. Jestli vám to přijde uhozené, nebudu se hádat.</p>
<p>Třetí ráno jsem se přemluvil, abych bez berlí ušel deset kroků od Velkého růžáku, což ve skutečnosti dělalo pětapadesát neboli devadesátimetrový okruh. Stačil týden, a byl jsem na sedmnácti… a když všechna tahle čísla sečtete, vyjde vám sto padesát tři. Došel jsem na konec té vzdálenosti, ohlédl se po svém domě a dumal nad tím, jak daleko mi připadá. Také jsem trochu schlípl při pomyšlení, že celou tu dálku budu muset zase ujít zpátky.</p>
<p><emphasis>Zvládneš to</emphasis>, říkal jsem si. <emphasis>Je to snadné. Jenom sedmnáct kroků, nic víc</emphasis>.</p>
<p>Tohle jsem říkal sobě, ale Ilse o tom ani slovo.</p>
<p>Každý den o kousek dál, poctivě jsem vytlačoval do písku svoje šlápoty. V době, kdy se v obchodním domě na Beneva Road, kam mě občas vozil Jack Cantori na nákupy, objevil Santa Claus, jsem si uvědomil něco úžasného: všechny moje stopy směřující na jih byly ostré. Otisk pravé tenisky se začal rozmazávat a roztahovat teprve na zpáteční cestě.</p>
<p>Cvičení začalo být návykové a ani deštivé dny mě nezastavily. Druhé podlaží Velkého růžáku tvořil jeden velký pokoj. Na podlaze ležel odolný růžový koberec a k Mexickému zálivu se otvíralo veliké okno. Nic jiného tam nebylo. Jack navrhoval, abych si sepsal seznam nábytku, který nahoře chci, prý ho sežene u stejného pronajímatele, od kterého mi přinesl i věci dole… za předpokladu, že jsem s věcmi dole spokojený. Ujistil jsem ho, že spokojený jsem, ale řekl jsem, že v patře toho moc potřebovat nebudu. Líbila se mi prázdnota toho prostoru. Rozněcovala mou fantazii. Řekl jsem, že chci tři věci: obyčejnou židli s rovným opěradlem, malířský stojan a běžecký trenažér Cybex. Mohl by mi Jack ty věci zajistit? Mohl a udělal to. Během tří dnů. Od té doby až do konce jsem měl první patro pro sebe, když se mi zachtělo kreslit nebo malovat, a první patro na mě čekalo i za dnů, kdy jsem chtěl cvičit a počasí mě zavřelo doma. Během mého pobytu ve Velkém růžáku byla tam nahoře ta osamělá židle s rovným opěradlem jediným opravdovým kusem nábytku.</p>
<p>V každém případě jsem mnoho deštivých dnů nezažil – Floridě se neříká Sluneční stát pro nic za nic. Jak se moje jižní procházky prodlužovaly, ta tečka nebo tečky, které jsem zahlédl prvního rána, se nakonec vylouply ve dva lidi – aspoň po většinu dnů byli dva. Jedna osoba byla na kolečkovém křesle a nosila slamák, aspoň mi to tak připadalo. Druhý ji tlačil, pak si sedl vedle ní. Objevovali se na pláži kolem sedmé ráno. Někdy ten, který mohl chodit, nechal tu v křesle chvíli samotnou, ale za chvíli se vrátil s něčím, co se v ranním slunci třpytilo. Domníval jsem se, že je to kávová konvice, tác se snídaní nebo obojí. Dál jsem se domníval, že pocházejí z té velké haciendy se zhruba akrovou střechou z oranžových tašek. Byl to poslední dům, který byl na Duma Key vidět, než se silnice vnořila do bujného porostu, který pokrýval většinu ostrova.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Nemohl jsem si tak docela zvyknout na to, jak je ten ostrov prázdný. „Má to tam být velice klidné,“ říkala mi Sandy Smithová, ale stejně jsem si představoval, že kolem poledne bude pláž plná: dvojice se sluní na dekách a mažou se navzájem opalovacím krémem, mládež hraje volejbal s iPody připnutými k bicepsům, děti v prověšených plavkách se cachtají na okraji vody, zatímco patnáct metrů od nich projíždějí sem a tam vodní skútry.</p>
<p>Jack mi připomněl, že je teprve prosinec. „Pokud jde o turistiku na Floridě, tak ten měsíc mezi Díkůvzdáním a Vánocemi je jako v márnici,“ řekl. „Není to tak zlé jako v srpnu, ale stejně je tu docela mrtvo. A taky…“ Máchl paží. Stáli jsme venku u poštovní schránky s namalovanou červenou třináctkou, já se opíral o berlu, Jack vypadal sportovně v džínových kraťasech a módně potrhaném triku s nápisem Tampa Devil Rays. „Tohle není zrovna ráj turistů. Vidíte tu nějaké cvičené delfíny? Máte tu sedm domků, včetně toho velkého tam dole… a džungli. Kde se mimochodem rozpadá další barák. Teda podle toho, co jsem zaslechl povídat na Casey Key.“</p>
<p>„Co je to s Dumou, Jacku? Devět mil prvotřídních pozemků na Floridě, skvělá pláž, a nikdo tu nikdy nestavěl? Co se tu děje?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Pokud vím, tak nějaké dlouhé právnické tahanice. Chcete, abych vám to zjistil?“</p>
<p>Přemýšlel jsem o tom, ale pak jsem zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Vám to vadí?“ Jack vypadal upřímně zvědavý. „Tady ten klid? Protože mně by to na nervy trochu lezlo, pokud bych měl mluvit pravdu.“</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem. „Vůbec ne.“ A nelhal jsem. Uzdravování je druh revolty a jak už jsem myslím říkal, všechny úspěšné revolty začínají potají.</p>
<p>„Co děláte? Jestli se můžu zeptat?“</p>
<p>„Ráno cvičím. Čtu. Odpoledne spím. A kreslím. Nakonec možná zkusím malovat, ale na to ještě nejsem zralý.“</p>
<p>„Některé vaše věci vypadají na amatéra docela dobře.“</p>
<p>„Děkuji vám, Jacku, jste moc laskavý.“</p>
<p>Nevěděl jsem, jestli byl pouze laskavý, nebo jestli mi říkal svou verzi pravdy. Možná na tom nezáleželo. Když dojde na takové věci jako obrazy, vždycky jde pouze o osobní názor, ne? Já jenom věděl, že ohledně mě se něco dělo. Uvnitř. Někdy mi to připadalo trochu strašidelné. Většinou mi to ale připadalo zatraceně báječné.</p>
<p>Většinou jsem kreslil nahoře, v pokoji, kterému jsem začal říkat Malý růžák. Jediný výhled odsud byl na Záliv a tu rovnou linku obzoru, ale měl jsem digitální foťák a občas si vyfotil i jiné věci, vytiskl si je, připnul na stojan (který jsme s Jackem otočili tak, aby silné odpolední světlo dopadalo na papír ze strany), a kreslil si to. V těch fotkách nebyla žádná poezie ani záměr, ale když jsem o tom v jednom e-mailu vyprávěl Kamenovi, odpověděl, že nevědomá mysl píše poezii, pokud se nechá na pokoji.</p>
<p>Možná <emphasis>sí</emphasis>, možná <emphasis>no.</emphasis></p>
<p>Nakreslil jsem svou poštovní schránku. Nakreslil jsem všechno, co rostlo kolem Velkého růžáku, pak jsem požádal Jacka, aby mi koupil knihu – <emphasis>Plané rostliny floridského pobřeží</emphasis> – abych mohl svoje obrázky pojmenovat. Pojmenovávání nějak pomáhalo – jako by dodávalo obrázku sílu. To už jsem načal druhou krabici pastelek… a v záloze čekala třetí. Rostla tam aloe vera, limonka s hrozny drobných žlutých kvítků (z nichž každý měl temně fialové srdíčko), líčidlo s dlouhými lopatkovitými listy a můj oblíbenec jerlín, který <emphasis>Plané rostliny floridského pobřeží</emphasis> uvádí také pod názvem náhrdelníkový keř, protože na větvích mu rostou drobné luskovité náhrdelníky.</p>
<p>Také jsem kreslil lastury. Jistěže ano. Lastury tu byly všude, nekonečné zásoby lastur i v mém omezeném dosahu. Duma Key byla postavená z lastur a brzy jsem si jich nanosil domů desítky.</p>
<p>A skoro každý večer, když slunce zapadalo, jsem kreslil nebe. Věděl jsem, že západy slunce jsou klišé, a proto jsem je kreslil. Připadalo mi, že jestli se mi podaří aspoň jednou dosáhnout té mety a hru světel vystihnout, mohl bych někam postoupit. Tak jsem hromadil obrázek za obrázkem a žádný z nich nevypadal nic moc. Snažil jsem se znovu překrýt venušskou žluť venušskou oranžovou, ale ty následné pokusy nefungovaly. Pokaždé mi tam chyběl ten ponurý svit jakoby z pece. Každý západ slunce byl jenom pastelková sračka, kde barvy říkaly <emphasis>Snažím se vám povědět, že obzor hoří</emphasis>. Člověk by mohl určitě koupit čtyřicet lepších kresbiček na každé pouliční výstavce o sobotách v Sarasotě nebo na pláži ve Venice. Některé obrázky jsem si schoval, ale z většiny jsem byl tak znechucený, že jsem je vyhodil.</p>
<p>Jednou večer po další dávce neúspěchů, kdy jsem opět pozoroval, jak horní oblouk slunečního kotouče mizí a zanechává po sobě tu záplavu halloweenských barev, mě napadlo: <emphasis>Bylo to tou lodí. To ona mi dala poprvé maličko ochutnat kouzla. Tím, jak ji západ slunce jakoby prosvěcoval.</emphasis> Možná, ale teď obzor nenarušoval žádný člun. Byla to jen rovná čára s nejtemnější modří dole a oslnivě oranžovou žlutou nahoře, která vybledala do delikátního nazelenalého odstínu, který jsem viděl, ale s tou svou ubohou krabicí pastelek nedokázal napodobit.</p>
<p>Kolem noh mého stojanu leželo poházených dvacet nebo třicet vytištěných fotografií. Zrak mi náhodou padl na detailní záběr jerlínového náhrdelníku. Při pohledu na něj mě začala svědit fantomová pravačka. Sevřel jsem žlutou pastelku do zubů, shýbl se, zvedl tu fotografii s jerlí-nem a podrobně si ji prohlížel. Světla už ubývalo, ale jen postupně – horní pokoj, kterému jsem říkal Malý růžák, si světlo podržel hodně dlouho – a měl jsem víc než dost času obdivovat detaily. Můj digitální fotoaparát pořizoval výtečné makrozáběry.</p>
<p>Aniž jsem se rozmýšlel, co dělám, připnul jsem si fotku na okraj stojanu a přikreslil ten jerlínový náhrdelník k mému západu slunce. Pracoval jsem rychle, nejdřív ho načrtl – jerlín není opravdu nic víc než řádka obloučků – a pak vybarvil: hnědá překrývající černou, potom zářivý drobet žluti, zbytky jednoho květu. Pamatuji se, že se moje soustředění vybrousilo do přesného kuželu, jak se mi to občas stávalo v počátcích mého podnikání, kdy každá stavba (vlastně každá nabídka) znamenala průlom nebo pád. Pamatuji si, jak jsem v jednu chvíli znovu strčil pastelku mezi zuby, abych se mohl poškrábat na paži, kterou jsem neměl. Pořád jsem zapomínal na tu svoji ztracenou součástku. Když jsem byl roztržitý a nesl něco v levé ruce, někdy jsem se pravačkou natáhl, abych otevřel dveře. My, co máme za sebou nějakou amputaci, prostě zapomínáme, to je vše. Mozky zapomínají, a jak se uzdravujeme, tělo nám to dovoluje.</p>
<p>Z toho večera si pamatuju především skvělý, blažený pocit, že jsem na tři, čtyři minutky zachytil do lahve skutečný blesk. Tou dobou už se v pokoji začínalo šeřit, stíny vplouvaly nad růžový koberec a mířily k blednoucímu obdélníku okna s vyhlídkou. I když mi na stojan šikmo dopadaly zbytky světla, neviděl jsem pořádně, co jsem udělal. Vstal jsem, kolem běžeckého trenažéru dokulhal k vypínači u dveří a rozsvítil stropní světlo. Pak jsem se vrátil, otočil stojan a zadržel dech.</p>
<p>Jerlínový náhrdelník se vzpínal nad linkou horizontu, jako by to bylo chapadlo mořského tvora tak velikého, že by mohl spolknout supertanker. Jediný žlutý kvítek mohlo být zlé, cizí oko. Důležitější pro mě bylo, že to jaksi vrátilo tomu západu slunce pravdivost té jeho samozřejmé krásy.</p>
<p>Tenhle obrázek jsem si odložil. Pak jsem šel dolů, ohřál si v mikrovlnce předpečené kuře a vyjedl krabičku do posledního drobtu.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Druhý den večer jsem západ slunce zarámoval trsy divokého prosa, a oslnivá oranžová zář procházející tou zelení proměnila obzor v lesní požár. Další večer jsem vyzkoušel palmy, ale to nebylo k ničemu, to bylo jenom další klišé, skoro jsem pod nimi viděl dívky tancující hula-hula a slyšel brnkání ukulele. Příště jsem položil na obzor velkou starou lasturu, kolem které vystřelovaly paprsky zapadajícího slunce jako korona, a výsledek naháněl skoro nesnesitelnou hrůzu – tedy aspoň mně. Ten jsem otočil ke stěně a připravil se, že až se na něj druhý den podívám, něco kouzla ztratí, ale neztratil. Aspoň ne pro mě.</p>
<p>Vyfotil jsem ten obrázek a připojil ho k e-mailu. Vyvinula se z toho následující korespondence, kterou jsem si vytiskl a uložil do složky:</p>
<p>EFree19 KOMU: KamenDok</p>
<p>10.14</p>
<p>9. prosince</p>
<p>Doktore: povídal jsem vám, že znovu kreslím obrázky. Můžete teda za to vy, takže to nejmenší, co můžete udělat, je podívat se na přílohu a říct mi svůj názor. Výhled je z domu, ve kterém tady dole bydlím. Nešetřete moje city.</p>
<p>Edgar</p>
<p><strong>KamenDok KOMU: EFree19</strong></p>
<p><strong>12.09</strong></p>
<p><strong>9. prosince</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Edgare: Myslím, že se to s vámi lepší. VÝRAZNĚ.</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Kamen</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>P. S. Po pravdě řečeno je ten obraz úžasný. Jako neobjevený Dalí. Zcela zřejmě jste něco našel. Jak je to velké?</strong></p>
<p>EFree19 KOMU: KamenDok</p>
<p>13.13</p>
<p>9. prosince</p>
<p>Nevím. Možná velké.</p>
<p>EF</p>
<p><strong>KamenDok KOMU: EFree19</strong></p>
<p><strong>13.22</strong></p>
<p><strong>9. prosince</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Měl byste to VYTĚŽIT!</strong></p>
<p><strong>Kamen</strong></p>
<p>Za dva dny, když se u mě zastavil Jack s dotazem, jestli po něm nechci něco zařídit, jsem řekl, že chci zajet někam do knihkupectví a koupit knihu o umění Salmana Dalího.</p>
<p>Jack se zasmál. „Myslím, že máte na mysli <emphasis>Salvadora</emphasis> Dalího. Pokud teda nemyslíte toho chlapa, který napsal knížku, co ho dostala do pořádně horké kaše. Nemůžu si vzpomenout na její název.“</p>
<p>„<emphasis>Satanské verše</emphasis>,“ řekl jsem okamžitě. Mozek je fakt srandovní opice, viďte?</p>
<p>Když jsem se vrátil se svou knížkou reprodukcí – stála dokonce i s mou slevovou kartičkou Barnes & Noble závratnou sumu sto devatenácti dolarů, ještě že jsem si z rozvodu uchránil pár miliónů – na záznamníku blikala kontrolka ČEKÁ VZKAZ. Byla to Ilse a zpráva zněla tajemně jenom na první poslech.</p>
<p>„Bude ti volat máma,“ řekla. „Mluvila jsem do ní horem dolem, tati – připomněla jsem jí všechny dloužky, které u mě má, udělala ty nejsmutnější psí oči a stejně tak jsem uprosila Lin, takže budeš souhlasit, ano? Řekni ano. Kvůli mně.“</p>
<p>Posadil jsem se, snědl čajový koláč, na který jsem se předtím těšil, ale už jsem na něj neměl chuť, listoval svou drahou obrázkovou knihou a přitom si myslel – a určitě jsem nebyl originální – <emphasis>Nu, ahoj, Dalí</emphasis>. Ne že by na mě dělalo dojem všechno. Nad mnoha reprodukcemi mě napadlo, že se dívám na práci talentovaného chytrolína, který akorát zabíjí čas. Ale některé obrazy mě vzrušily a několik mě jich vyděsilo jako ta moje lastura na obzoru. Tygři levitující nad nahou odpočívající ženou. Vznášející se růže. A jeden obraz, <emphasis>Labutě odrážející se na hladině jako sloni</emphasis>, byl tak zvláštní, že jsem se na něj skoro nemohl dívat… ale neustále jsem k němu listoval, abych se podíval znovu.</p>
<p>Ale ve skutečnosti jsem čekal, až moje budoucí bývalá manželka zavolá a pozve mě zpátky do St. Paul, abych strávil Vánoce s děvčaty. Nakonec telefon zazvonil, a když oznámila <emphasis>Zvu tě také, i když je mi to proti mysli</emphasis>, odolal jsem nutkání odpálit tenhle falešný míček pěkně ostře mimo hřiště: <emphasis>Mně je to taky proti mysli, ale přijímám.</emphasis> Místo toho jsem řekl <emphasis>Já to chápu</emphasis>. A dodal jsem <emphasis>Jak se ti jeví Štědrý večer?</emphasis> A když řekla <emphasis>To vyhovuje</emphasis>, z hlasu jí trocha té naježené bojovnosti vyprchala. Hádka, která mohla zadusit Vánoce s Rodinou hned v zárodku, byla zažehnána. Což neznamenalo, že výlet domů je dobrý nápad.</p>
<p><emphasis>VYTĚŽTE TO</emphasis>, psal Kamen a navíc velkými písmeny. Měl jsem však pocit, že když teď odjedu, tak to naopak zabiju. Mohl bych se vrátit na Duma Key… ale to neznamenalo, že se dostanu zase do těch správných kolejí. Procházky, obrazy. Jedno navazovalo na druhé. Nevím přesně jak, ale ani jsem to vědět nepotřeboval.</p>
<p>Jenže Illy: <emphasis>Řekni ano. Kvůli mně</emphasis>. Věděla, že to udělám, ne proto, že je mou oblíbenou dcerou (myslím, že Lin o tom věděla), ale protože se vždycky spokojila s takovým málem a tak málokdy o něco žádala. A protože když jsem poslouchal její vzkaz, vzpomněl jsem si, jak se v ten den, kdy s Melindou přijely za mnou k jezeru Phalen, rozplakala a jak se o mě opřela a ptala se, proč už to nemůže být jako dřív. <emphasis>Protože to tak nikdy není</emphasis>, odpověděl jsem zřejmě, ale možná že na pár dní by to jako dřív být mohlo… nebo v aspoň nějakém rozumném faksimile. Ilse bylo devatenáct, pravděpodobně byla příliš velká na své poslední dětské Vánoce, ale určitě nebyla příliš velká na to, aby si zasloužila ještě jedny s rodinou, ve které vyrůstala. A to platilo také pro Lin. Ta se o sebe uměla postarat líp, ale už zase letěla z Francie domů, a to mi něco napovídalo.</p>
<p>Nu dobrá. Pojedu, budu milý a rozhodně si přibalím Rebu, jen pro případ, že mě zase přemůže vztek. Záchvaty už polevovaly, ale na Duma Key jsem se samozřejmě na nic vztekat nemohl, leda na svou občasnou zapomnětlivost a blbé kulhání. Zavolal jsem charterovce, se kterou jsem létal posledních patnáct let, a zamluvil si Learjet ze Sarasoty na minnesotské mezinárodní letiště na čtyřiadvacátého prosince s odletem v devět ráno. Zavolal jsem Jackovi, který řekl, že mě s radostí odveze na letiště Dolphin Aviation a osmadvacátého mě znovu vyzvedne. A potom, když už jsem měl všechno pěkně srovnané, zavolala Pam a oznámila mi, že to celé odpískala.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Pamin otec byl mariňák ve výslužbě. S manželkou se v posledním roce dvacátého století přestěhovali do Palm Desert v Kalifornii a usadili se v jedné z těch zdí obehnaných komunit, kde žije symbolicky jeden afroamerický pár a symbolické čtyři židovské páry. Děti a vegetariáni mají vstup zakázán. Obyvatelé musejí volit republikány, musejí vlastnit malé psy s obojky osázenými drahokamy, hloupýma očima a jmény, která končí na i. Taffi například, Cassi je lepší a takový Rififi je totální odvaz. Paminu otci diagnostikovali rakovinu konečníku. To mě nepřekvapilo. Dejte dohromady hordu bílých tlustoprdů a zjistíte, že nic jiného se u nich nedá čekat.</p>
<p>Tohle jsem manželce neřekl. Spustila velmi stroze, ale skončila v slzách. „Začal chodit na chemoterapii, ale máma říká, že už má možná metas… mesat… ale doprdele, já to slovo neřeknu, už mluvím jako ty!“</p>
<p>A potom, i když stále posmrkávala, polekaně a pokorně dodala: „Promiň, Eddie, to bylo hrozné.“</p>
<p>„Nebylo,“ řekl jsem. „Vůbec to nebylo hrozné. A to slovo je metastázy.“</p>
<p>„Ano. Děkuju ti. No, takže dnes večer jde na operaci, aby mu vyndali ten hlavní nádor.“ Znovu se rozplakala. „Já prostě nemůžu uvěřit, že se to stalo zrovna tátovi.“</p>
<p>„Jenom klid,“ řekl jsem. „Dnes doktoři dovedou zázraky. Já jsem důkaz jako vyšitý.“</p>
<p>Buď mě nepovažovala za zázrak, nebo se tudy nechtěla pouštět. „V každém případě to znamená, že Vánoce u nás padly.“</p>
<p>„Samozřejmě.“ A chcete slyšet pravdu? Byl jsem rád. Sakra rád.</p>
<p>„Zítra letím do Palm. Ilse přijede v pátek, Melinda dvacátého. Předpokládám… vzhledem k tomu, že jste si s otcem nikdy pořádně nerozuměli…“</p>
<p>Vzhledem k tomu, že jsme se jednou málem servali, když můj tchán označil demokraty za „komoušokraty“, jsem výraz „nerozuměli“ považoval za hodně slabý. Řekl jsem: „Pokud se domníváš, že s tebou a děvčaty nechci jet na Vánoce do Palm Desert, tak se domníváš správně. Budeš jim pomáhat finančně a já doufám, že vaši pochopí, že na tom mám taky svůj podíl…“</p>
<p>„Tedy já si nemyslím, že zrovna teď je vhodná chvíle zatahovat do diskuse tu tvoji pitomou šekovou knížku!“</p>
<p>A vztek se vrátil jako mávnutím kouzelného proutku. Čertík už skoro vyletěl ze své smradlavé krabičky. Chtěl jsem jí odseknout: <emphasis>Jdi se vysrat, ty držkatá mrcho</emphasis>. Ale neudělal jsem to. Tedy ono by se mi stejně podařilo ze sebe dostat <emphasis>ty mrskatá drcho</emphasis> nebo <emphasis>chrchlatá držko</emphasis>. Nějak jsem to věděl předem.</p>
<p>Ale bylo to o fous.</p>
<p>„Eddie?“ ozvala se trucovitě, jen se třásla na hádku, jestli se odvážím do ní pustit.</p>
<p>„Netahám svou šekovou knížku vůbec do ničeho,“ řekl jsem a pozorně poslouchal každé svoje slovo. Zazněla úplně správně. Ulevilo se mi. „Jenom říkám, že můj obličej u lůžka tvého otce zřejmě nijak neuspíší jeho uzdravení.“ Vztek – <emphasis>zuřivost</emphasis> – mě na okamžik nutil dodat, že já jsem u svého nemocničního lůžka jeho obličej taky neviděl. Znovu se mi podařilo ta slova zarazit, ale to už jsem se potil.</p>
<p>„Tak dobrá. Pochopila jsem.“ Odmlčela se. „Co vlastně budeš na Vánoce dělat, Eddie?“</p>
<p><emphasis>Malovat západ slunce</emphasis>, pomyslel jsem si. <emphasis>Možná se mi ho podaří vystihnout</emphasis>.</p>
<p>„Jestli budu hodný, možná mě pozve na vánoční večeři Jack Cantori k nim domů,“ řekl jsem, ale ničemu takovému jsem nevěřil. „Jack je ten mládenec, co pro mě pracuje.“</p>
<p>„Mluvíš líp. Jako bys zesílil. Ještě jsi pořád zapomnětlivý?“</p>
<p>„Nevím, nevzpomínám si,“ řekl jsem.</p>
<p>„Velmi vtipné.“</p>
<p>„Smích je nejlepší lék. Četl jsem to v <emphasis>Reader</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s Digest Výběru</emphasis>.“</p>
<p>„Co tvoje ruka? Pořád máš ty fantomové pocity?“</p>
<p>„Ne,“ zalhal jsem, „to docela přestalo.“</p>
<p>„Dobře. Výborně.“ Odmlčela se. Potom se ozvala: „Eddie?“</p>
<p>„Pořád jsem tu,“ řekl jsem. A v dlaních mám vyryté tmavě rudé půlměsíce od nehtů, jak zatínám pěsti.</p>
<p>Nastala dlouhá odmlka. V telefonních linkách už dávno nepraská a nesyčí jako za mého dětství, ale uslyšel jsem, jak celé ty míle mezi námi jemně vzdychaly. Znělo to jako moře při odlivu. Pak řekla: „Je mi líto, že to takhle dopadlo.“</p>
<p>„Mně taky,“ odpověděl jsem, a když zavěsila, vybral jsem si jednu větší lasturu a jen tak tak jsem s ní nemrštil do obrazovky televize. Místo toho jsem překulhal pokoj, otevřel dveře a mrskl s ní přes prázdnou cestu. Ne že bych Pam nenáviděl – ne doopravdy – ale zřejmě jsem nějakou nenávist v sobě nosil. Možná vůči tomu starému životu.</p>
<p>Možná jenom vůči sobě.</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Zdalia88 KOMU EFree19</strong></p>
<p><strong>9.05</strong></p>
<p><strong>23. prosince</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Milý tati, doktoři toho moc neřekli, ale z dědečkovy operace nemám moc dobrý pocit. Samozřejmě to může být jenom mámou, jezdí na návštěvu za dědou každý den, bere babičku a snaží se zůstat „optimistická“, ale znáš ji, ona do nepohody moc není. Chci přijet za tebou na návštěvu. Dívala jsem se na lety a můžu sehnat jeden do Sarasoty 26. prosince. Přilétá tam v 18.15 tvého času. Mohla bych zůstat 2 nebo 3 dny. Prosím tě, řekni, že můžu přijet! Taky bych mohla přivézt svoje dárečky, místo abych je mailovala. Líbám tě…</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Ilse</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>P.S. Mám velkou novinku.</strong></p>
<p>Přemýšlel jsem o tom, nebo jsem se jen radil s instinktem, který ve mně zatikal? Nevzpomínám si. Možná ani jedno. Možná jediné, na čem mi záleželo, bylo, že ji chci vidět. Každopádně jsem odpověděl skoro obratem.</p>
<p>EFree19 KOMU: Zdalia88</p>
<p>9.17</p>
<p>23. prosince</p>
<p>Ilse: Do toho! Zařiď si to a já na tebe počkám s Jackem Cantorim, ze kterého se vyklubal můj osobní vánoční skřítek. Doufám, že se ti bude můj dům líbit, říkám mu Velký růžák. Jedna věc: nesmíš to udělat bez vědomí a souhlasu své matky. Máme za sebou zlé časy, jak dobře víš. Doufám, že ty zlé časy jsou už minulost. Myslím, že rozumíš.</p>
<p>Táta</p>
<p>Její odpověď byla stejně rychlá. Určitě čekala.</p>
<p><strong>Zdalia88 KOMU: EFree19</strong></p>
<p><strong>9.23</strong></p>
<p><strong>23. prosince</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>S mámou už vyjasněno, prý dobře. Snažila jsem se k tomu přemluvit i Lin, ale ona radši zůstane tady, než poletí zpátky do Francie. Nevyčítej jí to.</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Ilse</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>PS: Hurá! Hrozně se těším!! </strong>☺</p>
<p><emphasis>Nevyčítej jí to</emphasis>. Moje malá Zdalia to o své starší sestře říkala snad od chvíle, kdy se naučila mluvit. Lin ten párek nedojí, protože nemá ráda párky v rohlíku… ale nevyčítej jí to. Lin nemůže takové tenisky nosit, protože nikdo z její třídy už kotníkové nenosí… tak jí to nevyčítej. Lin chce, aby je na promoci odvezl Ryanův táta… ale nevyčítej jí to. A víte, co je nejhorší? Že jsem jí to opravdu nikdy nevyčítal. Mohl jsem Linnie říct, že upřednostňování Ilse je jako vyrůstat coby levák – s tím člověk prostě nic nenadělá – a tím bych to jenom zhoršil, i když to byla pravda. Možná hlavně proto, že to byla pravda.</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Ilse přijede na Duma Key, do Velkého růžáku. Hurá, hrozně se těší, a hurá, já taky. Jack mi před časem našel jednu zdatnou dámu, která se jmenovala Juanita a chodila ke mně dvakrát týdně uklízet, a já ji požádal, aby připravila hostinský pokoj. Také jsem ji požádal, aby mi den po Vánocích přinesla nějaké květiny. Usmála se a navrhla cosi, co znělo jako boční kuskus. Můj mozek, který se už tehdy docela vypracoval v jemném umění křížových spojení, se nad tím zarazil na necelých pět vteřin. Odpověděl jsem Juanitě, že Ilse se bude vánoční kaktus určitě líbit.</p>
<p>O Štědrém dnu jsem se přistihl, že pořád dokola čtu Ilsin původní e-mail. Slunce se klonilo k západu, vrhalo přes vodu dlouhou a oslnivou stopu, ale do západu chyběly ještě nejméně dvě hodiny a já seděl ve floridském pokoji. Byl příliv. Hluboké závěje lastur pode mnou se posunovaly a chřestily a vydávaly zvuk, který se tolik podobal dechu nebo chraptivému důvěrnému hovoru. Přejížděl jsem palcem přes to péesko – <emphasis>Mám velkou novinku</emphasis> – a moje pravá paže, ta, která už tam nebyla, mě začala svědit. Místo, kde mě svědilo, bylo zcela jasně ohraničené. Začínalo v ohbí lokte a spirálově se šířilo k vnější straně zápěstí. Zesílilo až do štípání, které jsem si toužil pořádně podrbat a poškrábat.</p>
<p>Zavřel jsem oči a luskl palcem pravé ruky o ukazovák. Neozval se žádný zvuk, ale já to lusknutí vnímal. Promnul jsem si paži o bok a ucítil tření. Položil jsem pravou ruku, dávno shořelou ve spalovači nemocnice v St. Paul, na opěrku křesla, a zabubnoval prsty. Nic nebylo slyšet, ale pocit jsem měl jasný: kůže na proutí. Odpřísáhl bych to i na bibli.</p>
<p>Zčistajasna se mi chtělo kreslit.</p>
<p>Přemýšlel jsem o velkém pokoji nahoře, ale Malý růžák mi připadal moc daleko, než abych tam chodil. Odešel jsem do obývacího pokoje a vzal si z hromádky na kávovém stolku jeden z kreslicích bloků. Většinu kreslicích potřeb jsem měl nahoře, ale v jedné zásuvce u stolu v obýváku jsem měl několik krabiček pastelek, a tak jsem si taky jednu vytáhl.</p>
<p>Vrátil jsem se do floridského pokoje (na který budu vždycky myslet jako na verandu), posadil se a zavřel oči. Poslouchal jsem, jak vlny pode mnou vykonávají svou práci, nadzvedávají lastury a přeskupují je do nových vzorců, který je pokaždé jiný než ten předchozí. Měl jsem zavřené oči a to chřestění mi víc než jindy připomínalo řeč: voda dočasně propůjčovala zemskému břehu jazyk. A země samotná byla dočasná, protože z geologického hlediska Duma dlouho nevydrží. Žádný z ostrovů Keys nevydrží. Nakonec je Záliv všechny vezme a na nových místech vystoupí z hladiny nové ostrovy. Totéž nejspíš platilo i pro Floridu. Ta krajina byla nizoučká a na půjčku.</p>
<p>Ach, ale ten zvuk byl uklidňující. Hypnotický.</p>
<p>Aniž jsem otevřel oči, nahmatal jsem Ilsin e-mail a přejel po něm znovu špičkami prstů. Udělal jsem to pravou rukou. Pak jsem oči otevřel, odstrčil papír s e-mailem rukou, kterou jsem pořád měl, a přitáhl si na klín skicák. Otevřel jsem ho na první stránce, vyklepal na stůl před sebou dvanáct ořezaných pastelek značky Venuše a začal kreslit. Tušil jsem, že mám v úmyslu kreslit Ilse – na koho jsem koneckonců vzpomínal? – a pomyslel si, že to dopadne hodně špatně, protože jsem se o lidskou figuru nepokusil od té doby, co jsem začal zase kreslit. Ale nebyla to Ilse a nebylo to špatné. Možná nijak skvělé, žádný Rembrandt (dokonce ani Norman Rockwell), ale nebylo to špatné.</p>
<p>Byl to mladý muž v džínách a tričku s Minnesota Twins. Tričko mělo na sobě číslo 48, což mi nic neříkalo. Ve svém starém životě jsem chodil na zápasy T-Wolves, kdykoli jsem mohl, ale nikdy jsem nebyl baseballový fanda. Ten chlapík měl blond vlasy, o kterých jsem věděl, že nejsou nakreslené úplně správně. Neměl jsem barvy, abych získal přesný tmavší odstín přecházející v hnědou. V jedné ruce držel knihu. Usmíval se. Věděl jsem, kdo to je. Byla to ta Ilsina velká novinka. To povídaly ty lastury, když je příliv zvedal, obracel a zase upouštěl. <emphasis>Zasnoubená, zasnoubená</emphasis>. Měla prsten, diamantový, koupil ho u –</p>
<p>Právě jsem stínoval mladíkovy džíny venušskou modří. Ale teď jsem pastelku upustil, vzal si černou a na spodní okraj papíru načmáral slovo</p>
<p><strong>ZALES</strong></p>
<p>Byla to informace. Současně to bylo jméno toho obrázku. Když něco pojmenujete, získáváte moc.</p>
<p>Potom jsem bez pauzy černou upustil, vzal oranžovou a dodal pracovní boty. Ta oranžová byla příliš ostrá, boty tím pádem vypadaly jako nové, což nebyly, ale ta podstata byla správná.</p>
<p>Poškrábal jsem se na pravé paži, poškrábal jsem se skrz pravou paži a sáhl na žebra. Zamumlal jsem si pod vousy „doprdele“. Lastury pode mnou jakoby skřípaly nějaké jméno. Že by Connor? Ne. A cosi bylo špatně. Nevěděl jsem, odkud se ten pocit nepatřičnosti bere, ale zčistajasna se to fantomové svrbění na pravé paži proměnilo v chladnou bolest.</p>
<p>Přehodil jsem pokreslený list na čistou stránku a začal čmárat znovu, tentokrát červenou pastelkou. Červená, červená, byla ČERVENÁ! Pastelka kmitala a z tuhy jako krev z rány prýštila lidská postava. Byla ke mně zády, oblečená v červeném županu s jakýmsi nařaseným límcem. Vlasy jsem taky vybarvil červenou, protože vypadaly jako krev a celá ta osoba mi připadala krvavá. Jako nebezpečí. Ne takové, které by hrozilo mně, ale…</p>
<p>„Ilse,“ zamumlal jsem. „Nebezpečí hrozí Ilse. Je to ten kluk? Ta velká novina?“</p>
<p>Na tom zvláštním novém klukovi nebylo něco správně, ale nemyslel jsem si, že mě děsí právě tohle. Především ta postava v červeném županu nevypadala jako chlap. Bylo těžké to poznat jistě, ale ano – podle mě to byla… žena. Takže možná to vůbec nebyl župan. Třeba šaty? Dlouhé červené šaty?</p>
<p>Přehodil jsem list zase na tu první postavu a podíval se na knížku, kterou ten zvláštní nový kluk držel. Odhodil jsem červenou pastelku na podlahu a vybarvil knihu černě. Pak jsem se znovu podíval na toho kluka a najednou jsem nad něj napsal kurzívou</p>
<p>KOLIBŘÍCI</p>
<p>Pak jsem odhodil černou pastelku na podlahu. Zvedl jsem roztřesené ruce a zakryl si jimi tvář. Volal jsem dceřino jméno, jako když voláte na člověka, kterého spatříte stát příliš blízko strmého útesu nebo těsně u rušné ulice.</p>
<p>Možná jsem byl jenom cvok. Pravděpodobně jsem byl cvok.</p>
<p>Nakonec jsem si uvědomil, že mi oči zakrývá – samozřejmě – jenom jedna ruka. Fantomová bolest a svědění odešly. Pomyšlení, že možná cvokatím – sakra, třeba jsem blázen už dávno – zůstalo. Jedna věc byla nepochybná: měl jsem hlad. Jako vlk.</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>Ilsino letadlo přiletělo oproti letovému řádu o deset minut dřív. Přímo zářila ve vybledlých džínách a tričku univerzity Brown, a já nechápal, jak je možné, že se do ní Jack v tu ránu a přímo v terminálu B nezamiloval. Vrhla se mi do náručí, celého mě opusinkovala, pak se zasmála a chytila mě, když jsem se začal nahýbat nad berlou. Představil jsem ji Jackovi a předstíral, že jsem si nevšiml toho malého diamantu (koupeného u Zalese, o tom jsem nepochyboval), který jí zářil na levém prostředníku, když si potřásali rukama.</p>
<p>„Vypadáš báječně, tati,“ řekla, když jsme vykročili do vlahého prosincového večera. „Jsi opálený. Poprvé od doby, co jsi postavil to rekreační středisko v Lilydale Park. A přibral jsi. Nejmíň pět kilo. Nemyslíš, Jacku?“</p>
<p>„To asi nejlíp posoudíš ty,“ usmíval se Jack. „Já zajdu pro auto. Vydržíte chvilku stát, šéfe? Může mi to chvíli trvat.“</p>
<p>„Jsem v pohodě.“</p>
<p>Čekali jsme u obrubníku s jejími dvěma kufry a počítačem. Usmívala se mi do očí.</p>
<p>„Viděl jsi ho, že?“ zeptala se. „Nedělej, že ne.“</p>
<p>„Jestli myslíš ten prsten, viděl. Pokud jsi ho nevyhrála v nějaké hazardní hře, asi bych teď měl gratulovat. Ví to Lin?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„A máma?“</p>
<p>„Co myslíš ty, tati? Můžeš hádat.“</p>
<p>„Tak to bych řekl… že ne. Protože má v tuhle chvíli velké starosti s dědečkem.“</p>
<p>„Děda nebyl jediný důvod, proč jsem si nechávala ten prstýnek v peněžence celou dobu, co jsem byla v Kalifornii – ukázala jsem ho jenom Lin. Hlavně jsem to chtěla prostě říct nejdřív tobě. Jsem zlá?“</p>
<p>„Ne, zlato. Jsem úplně dojatý.“</p>
<p>A byl. Ale také jsem se o ni bál, a nejen proto, že bude trvat ještě tři měsíce, než jí bude dvacet.</p>
<p>„Jmenuje se Carson Jones a studuje teologii, představ si to – věřil bys tomu? Miluju ho, tati, prostě ho strašně miluju.“</p>
<p>„To je skvělé, zlatíčko,“ řekl jsem, ale cítil jsem, jak mi po nohou stoupá hladina strachu. <emphasis>Jenom ho nemiluj příliš</emphasis>, myslel jsem si. <emphasis>Ne příliš. Protože</emphasis>…</p>
<p>Upřeně se na mě dívala a úsměv mizel. „Co je? Co se stalo?“</p>
<p>Zapomněl jsem, jak je bystrá a jak dobře mě má přečteného. Láska propůjčuje svoje vlastní nadpřirozené schopnosti, že?</p>
<p>„Nic, miláčku. No… trochu mě bolí kyčel.“</p>
<p>„Vzal sis léky na bolest?“</p>
<p>„Vlastně… trochu je omezuju. Mám v plánuje v lednu vysadit úplně. To je moje novoroční předsevzetí.“</p>
<p>„Tati, to je skvělé!“</p>
<p>„I když novoroční předsevzetí jsou od toho, aby se porušovala.“</p>
<p>„U tebe ne. Ty vždycky uděláš, co řekneš.“ Ilse se zamračila. „To je jedna z věcí, které se mámě na tobě nikdy nelíbily. Myslím, že kvůli tomu žárlí.“</p>
<p>„Zlato, rozvody prostě byly a budou, to se stává. Není dobré někomu stranit, víš?“</p>
<p>„No, povím ti něco jiného, co se stává,“ řekla Ilse. Rty se jí ztenčily. „Od té doby, co jezdí do Palm Desert, se schází s jedním odporným týpkem od nás z ulice. Prý jenom na kafe a ze soucitu – protože Maxovi loni umřel zase jeho otec a Max má dědečka opravdu rád a bla bla bla – ale já vidím, jak se máma na něho dívá a já… víš… kašlu na to!“ Teď už jí rty skoro zmizely a mě napadlo, že až přízračně připomíná svou matku. Myšlenka, která následovala vzápětí, byla podivně uklidňující: <emphasis>Myslím, že to s ní bude v pořádku. Myslím, že jestli jí ten svatý Jonáš dá košem, otřepe se z toho</emphasis>.</p>
<p>Už jsem svoje pronajaté auto viděl, ale Jackovi to bude ještě chvíli trvat. Auta vyzvedávající cestující se posunovala jen pomalu. Opřel jsem si berlu o břicho a objal dceru, která přijela až z Kalifornie, aby mě viděla. „Buď k matce shovívavá, ano?“</p>
<p>„Tebe snad ani nezajímá, že…“</p>
<p>„Mě poslední dobou zajímá hlavně to, abyste ty a Melinda byly spokojené.“</p>
<p>Pod očima měla kruhy a já viděl, že bez ohledu na mládí ji ta spousta cestování unavila. Napadlo mě, že zítra bude dlouho vyspávat, a to bylo dobře. Jestli moje pocity ohledně jejího přítele byly správné – a doufal jsem, že nejsou, ale zřejmě byly – čekala ji v následujícím roce řádka bezesných nocí.</p>
<p>Jack se zatím propracoval k terminálu Air Florida, což nám stále dávalo trochu času. „Máš nějakou fotku toho mládence? Taťkové bývají zvědaví.“</p>
<p>Ilse se rozzářila. „To víš, že ano.“ Obrázek, který měla v červené kožené peněžence, byl zasunutý v průhledné plastové přihrádce. Vytáhla ho a podala mi ho. Myslím, že tentokrát jsem svoji reakci utajil, protože její láskyplný (ve skutečnosti poněkud připitomělý) úsměv se nezměnil. A já? Já měl pocit, jako bych spolkl něco, co nemá v lidském krku rozhodně co dělat. Například olověnou kulku.</p>
<p>Nedostalo mě to, že Carson Jones připomínal muže, kterého jsem na Štědrý večer kreslil. Na to jsem byl připravený od chvíle, kdy jsem zahlédl ten kovový kroužek, který se tak pěkně třpytil Ilse na prstu. Mě šokovalo, že ta fotografie byla téměř do puntíku stejná. Jako bych si na okraj stojanu připnul místo fotky jerlínu, mořské levandule nebo líčidla tento konkrétní snímek. Měl na sobě džíny a žluté odřené boty, které jsem nedokázal správně vystihnout; tmavé blond vlasy mu spadaly přes uši a čelo. V ruce držel knížku a já věděl, že je to bible. Nejvýmluvnější bylo tričko týmu Minnesota Twins s číslem 48 na levé straně hrudníku.</p>
<p>„Komu patří ta osmačtyřicítka a jak to, že jsi na Brownu potkala fanouška Twins? Myslel jsem, že je to země fanoušků Red Sox.“</p>
<p>„Číslo 48 přece patří Torii Hunterovi,“ řekla a dívala se na mě, jako bych byl největší zabedněnec na světě. „V hlavním studentském salonu mají velkou televizi a jednou v červenci jsem tam zašla, zrovna když hráli Sox s Twins. Bylo tam narváno, i když bylo léto, ale Carson a já jsme byli jediní, kdo na sobě měl něco s Twins – on to svoje Toriiho tričko, já kšiltovku. Takže jsme si samozřejmě sedli vedle sebe, a potom…“ Pokrčila rameny, aby naznačila, že zbytek je historie.</p>
<p>„Jakou má příchuť, tedy v náboženském smyslu?“</p>
<p>„Je baptista.“ Dívala se na mě trochu vzdorovitě, jako by řekla <emphasis>kanibal</emphasis>. Ale já byl nekonfliktním členem První církve Ničeho zvláštního, takže jsem proti baptistům nechoval žádnou zášť. Jediná náboženství, která nemám rád, jsou ta, která tvrdí, že jejich Bůh je větší než ten váš. „Poslední čtyři měsíce spolu chodíme třikrát týdně na bohoslužby.“</p>
<p>Jack dorazil a ona se shýbla, aby uchopila ucha různých zavazadel. „O jarním semestru si vezme volno a bude cestovat s jednou úžasnou gospelovou skupinou. Bude to přímo turné, s agentem a vším okolo. Ta skupina se jmenuje Kolibříci. Měl bys ho slyšet – zpívá jako anděl.“</p>
<p>„To nepochybuju,“ řekl jsem.</p>
<p>Znovu mě lehce políbila na tvář. „Jsem ráda, že jsem přijela, tati. Jsi taky rád?“</p>
<p>„Víc, než si umíš představit,“ přisvědčil jsem a přistihl se při přání, aby se šíleně zamilovala do Jacka. Tím by se všechno vyřešilo… nebo aspoň tak mi to tehdy připadalo.</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>Neměli jsme žádnou velkolepou vánoční večeři, ale Jack nám zásobil ledničku astronautským kuřetem, brusinkovou omáčkou, baleným salátem a rýžovým pudinkem. Ilse snědla dvě porce od všeho. Když jsme si předali dárky a příslušně se nad nimi vynadivili – všechno bylo přesně to, co jsme chtěli! – odvedl jsem Ilse nahoru do Malého růžáku a ukázal jí většinu svých uměleckých výtvorů. Kresbu jejího přítele a obrázek ženy (pokud to vůbec žena byla) v červeném jsem zastrčil na nejvyšší polici ve skříni v ložnici, a tam zůstanou, dokud dcera neodjede.</p>
<p>Asi tucet jiných – většinou samé západy slunce – jsem připnul na kartónové desky a opřel je o stěny v pokoji. Obešla si je jednou. Zastavila se, pak si je obešla znovu. Už byla noc a velká okna byla plná tmy. Byl nejhlubší odliv. Přítomnost Zálivu jste poznali jen podle tichého neustálého vzdychání, které vydávaly vlny běhající po písku, kde odumíraly.</p>
<p>„Tos opravdu kreslil ty?“ zeptala se nakonec. Otočila se a dívala se na mě pohledem, který mě zneklidnil. Takhle se člověk dívá na jiného, jedině když se chystá důkladně změnit názor.</p>
<p>„Opravdu nakreslil,“ odpověděl jsem. „Co si o nich myslíš?“</p>
<p>„Jsou dobré. Možná víc než dobré. Tenhle…“ Shýbla se a velmi opatrně zvedla ten, na kterém byla lastura usazená na obzoru a všude kolem ní zářilo žlutooranžové světlo zapadajícího slunce. „Tohle je zasra… promiň, zatraceně děsivé.“</p>
<p>„Taky si to myslím,“ řekl jsem. „Ale ve skutečnosti to není nic objevného. Všechno je to jenom tím, že jsou to západy slunce šmrncnuté trochou surrealismu.“ Pak jsem pitomě zvolal: „Ahoj, Dalí!“</p>
<p>Vrátila <emphasis>Západ slunce s lastu</emphasis><emphasis>rou</emphasis> na místo a zvedla <emphasis>Západ slunce s jerlínem</emphasis>.</p>
<p>„Kdo je už viděl?“</p>
<p>„Jenom ty a Jack. Jo, a Juanita. Ta o nich říká, že jsou <emphasis>asustador</emphasis>. Něco takového. Jack tvrdí, že to znamená <emphasis>strašidelné</emphasis>.“</p>
<p>„Jsou trochu strašidelné,“ připustila. „Ale tati… tyhle pastelky, které používáš, se mažou. A myslím, že vyblednou, jestli s těmi obrázky něco neuděláš.“</p>
<p>„Co například?“</p>
<p>„Nevím. Ale myslím, že bys je měl ukázat někomu, kdo to ví. Někomu, kdo ti dokáže povědět, jak dobré doopravdy jsou.“</p>
<p>To mi polichotilo, ale také mě to polekalo. Skoro vyděsilo. „Nevěděl bych, kdo nebo kde…“</p>
<p>„Zeptej se Jacka. Možná zná nějakou uměleckou galerii, kde by se na ně podívali.“</p>
<p>„Jasně, prostě přikulhám z ulice a řeknu: ‚Bydlím na Duma Key a mám pár kresbiček – většinou západy slunce, na floridském pobřeží něco naprosto neobvyklého – o kterých se moje hospodyně vyjadřuje, že jsou <emphasis>muy asustador</emphasis>.’“</p>
<p>Založila si ruce v bok a nachýlila hlavu k rameni. Přesně takhle vypadala Pam, když neměla v úmyslu couvnout. Vlastně když měla v úmyslu zabrat v probíhající hádce všemi čtyřmi koly najednou.</p>
<p>„Otče…“</p>
<p>„Ale no tak, já s tím mám prostě momentálně problém.“</p>
<p>Nevšímala si mě. „Sehnal sis dvě vyřazené dodávky, ojetý buldozer ještě z korejské války a dvacetitisícový úvěr na milionový projekt. A ty tu chceš stát a do očí mi tvrdit, že nedokážeš sehnat pár majitelů umělecké galerie, kteří by se na tvoje obrázky podívali, pokud se k tomu opravdu rozhodneš?“</p>
<p>Změkla.</p>
<p>„Myslím tím, že jsou opravdu dobré, tati. Fakt dobré. Já mám sice za sebou jenom mizerný kurs uměleckého znalectví na střední škole, ale tohle poznám.“</p>
<p>Něco jsem řekl, ale už nevím, co. Přemýšlel jsem o své horečné rychlokresbě Carsona Jonese alias Baptistického kolibříka. Tu by taky považovala za dobrou, kdyby ji viděla?</p>
<p>Ale neuvidí. Tuhle ne, ani tu s tou ženskou v červeném županu. Nikdo je neuvidí. To jsem si tehdy myslel.</p>
<p>„Tati, jestli jsi měl v sobě takový talent celou dobu, kde byl?“</p>
<p>„To nevím,“ řekl jsem. „A pořád zůstává nevyřešená otázka, o jaké dávce talentu tady mluvíme.“</p>
<p>„Tak si sežeň někoho, kdo ti to poví, jo? Někoho, kdo to pozná.“ Zvedla kresbu mé poštovní schránky. „Dokonce i tahle… nic zvláštního, jenomže nějak to zvláštní je. Díky…“ dotkla se papíru, „tomu houpacímu koni. Proč jsi na ten obrázek přidal houpacího koně, tati?“</p>
<p>„Nevím,“ přiznal jsem. „Prostě tam chtěl být.“</p>
<p>„Kreslil jsi ho zpaměti?“</p>
<p>„Ne. Tohle nějak nezvládám. Buď kvůli té nehodě, nebo protože jsem konkrétně tohle nikdy ani neuměl.“ Až na to, že chvílemi jsem to uměl. Třeba pokud šlo o mladé muže v tričku Twins. „Našel jsem si obrázek na internetu, pak si ho vytiskl…“</p>
<p>„Ale sakra, já ho rozmazala!“ vykřikla. „Sakra!“</p>
<p>„Ilse, to nevadí. O nic nejde.“</p>
<p>„Ale vadí a o něco jde! Potřebuješ si sehnat kurva pořádné barvy!“ Uvědomila si, co právě řekla, a přimáčkla si ruku na pusu.</p>
<p>„Nejspíš tomu nebudeš věřit,“ utěšil jsem ji, „ale to slovo už jsem párkrát slyšel. I když mám pocit, že tvůj přítel by zřejmě… ne tak docela…“</p>
<p>„To máš správný pocit,“ připustila trochu zachmuřeně. Pak se usmála. „Ale dokáže pěkně od srdce posílat k čertu, když před ním někdo na silnici udělá myšku. Tati, ještě k těm tvým obrazům…“</p>
<p>„Jsem prostě rád, že se ti líbí.“</p>
<p>„Víc než líbí. Já žasnu.“ Zívla. „Taky jsem už úplně mrtvá.“</p>
<p>„Myslím, že by ti udělal dobře hrnek teplého kakaa, a pak by sis měla hupsnout do postele.“</p>
<p>„To zní báječně.“</p>
<p>„Co konkrétně?“</p>
<p>Zasmála se. Bylo nádherné slyšet, jak se směje. Celý dům svým smíchem zaplnila. „Obojí.“</p>
<p><strong>xi</strong></p>
<p>Druhý den ráno jsme stáli na pláži s hrnky kávy v rukou a s kotníky v příboji. Slunce se právě vyhouplo nad nízký ostrůvek Key za námi a naše stíny se táhly po klidné hladině snad celé míle.</p>
<p>Ilse se na mě vážně podívala. „Je tohle nejkrásnější místo na světě, tati?“</p>
<p>„Není, ale jsi mladá a já ti nemůžu vyčítat, že si něco takového myslíš. Ve skutečnosti je na čtvrtém místě seznamu Nejkrásnějších míst, ale první tři příčky obsadila místa, která nikdo neumí správně vyslovit ani napsat.“</p>
<p>Usmála se na mě nad okrajem hrnku. „Pověz mi o nich přece.“</p>
<p>„Když jinak nedáš. Číslo jedna, Machu Picchu. Číslo dvě, Marakéš. Číslo tři, Národní památník skalních kreseb. Potom, na čtvrtém místě, je Duma Key, kousek od západního pobřeží Floridy.“</p>
<p>Její úsměv se na vteřinku nebo dvě rozšířil. Pak pohasl a znovu se na mě tak vážně dívala. Pamatoval jsem se, že se na mě takhle dívala, když jí byly čtyři roky a ptala se mě, jestli existují kouzla, jako jsou v pohádkách. Řekl jsem jí, že ano, samozřejmě, a myslel si, že jí lžu. Teď jsem si tím nebyl tak jistý. Ale vzduch byl teplý, bosé nohy mi omýval Záliv a já prostě nechtěl, aby Ilse někdo ublížil. Bál jsem se však, že se to stane. Ale všichni dostanou svůj díl, není to tak? Jistěže. Bum do nosu. Bum do oka. Bum pod pás, a už jdete k zemi a sudí si zrovna odskočil na párek. Jenomže vaši milovaní můžou tu bolest ještě znásobit a rozšířit. Bolest je největší moc, jakou láska má. To říká Wireman.</p>
<p>„Mám snad něco na nose, zlatíčko?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ne, jenom jsem znovu myslela na to, jak jsem ráda, že jsem přijela. Představovala jsem si, jak tu hniješ mezi nějakým domovem důchodců a příšerným domorodým barem, kde se každý čtvrtek pořádá miss mokré tričko. Zřejmě moc čtu Carla Hiaasena.“</p>
<p>„Tady kolem je spousta takových míst,“ řekl jsem.</p>
<p>„A jsou tu ještě jiná místa jako Duma?“</p>
<p>„To nevím. Možná pár.“ Ale podle toho, co mi říkal Jack, tu zřejmě už žádná nebyla.</p>
<p>„No, tohle sis zasloužil,“ prohlásila. „Čas odpočívat a uzdravovat se. A jestli tě tohle všechno,“ rozmáchla se rukou směrem k Zálivu, „neuzdraví, pak nevím, co by to dokázalo. Jedině…“</p>
<p>„Anooo?“ řekl jsem a dvěma prsty jsem udělal gesto, jako bych něco vyhmátl ze vzduchu. Rodiny mají svůj vlastní soukromý jazyk, včetně znakového. Moje gesto by pro vnějšího pozorovatele nic neznamenalo, ale Ilse věděla a zasmála se.</p>
<p>„No dobře, fešáku. V téhle polívce plave jediná moucha, a to je ten randál, když je příliv. Uprostřed noci jsem se probudila a skoro zaječela, než jsem si uvědomila, že to se ve vodě přesypávají lastury. Tedy, je to tak, že? Prosím tě, řekni mi, že je to tak.“</p>
<p>„Přesně. Co sis myslela, že to je?“</p>
<p>Vyloženě se otřásla. „První moje myšlenka byla… nesměj se… že tu pochodují kostlivci. Stovky jich pochodují v průvodu kolem domu.“</p>
<p>Nic takového mě nikdy nenapadlo, ale věděl jsem, co má na mysli. „Mně to připadá spíš uklidňující.“</p>
<p>Maličko a nejistě pokrčila rameny. „No… tak jo. Každému, co jeho jest. Už se chceš vrátit? Mohla bych nám umíchat pár vajíček. A dokonce do nich přihodit pár paprik a trochu hub.“</p>
<p>„Jen do toho.“</p>
<p>„Neviděla jsem tě bez berle už moc dlouho, vlastně od té nehody.“</p>
<p>„Doufám, že do půlky ledna ujdu po pláži na jih čtvrt míle.“</p>
<p>Hvízdla. „Čtvrt míle tam i zpět?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, to ne. Prostě čtvrt míle celkem. Zpátky mám v plánu plachtit.“ Roztáhl jsem paže, abych jí to ukázal.</p>
<p>Uchechtla se a znovu vykročila k domu. Pak se zastavila, protože k nám od jihu dolétl záblesk jako z heliografu. Jednou, potom podruhé. V dálce byly vidět dva tmavé body.</p>
<p>„Lidi,“ prohlásila Ilse a stínila si oči.</p>
<p>„Sousedi. V tuto chvíli moji jediní sousedi. Aspoň si to myslím.“</p>
<p>„Seznámil ses s nimi?“</p>
<p>„Ne. Vím jenom, že je to nějaký muž a žena na kolečkovém křesle. Myslím, že ona skoro každý den snídá u vody. To lesklé bude asi podnos.“</p>
<p>„Měl by sis sehnat golfový vozík. Pak bys tam mohl odfrčet a pozdravit je.“</p>
<p>„Nakonec tam zajdu a pozdravím je,“ řekl jsem. „Klukovi se žádný golfový vozík kupovat nebude. Doktor Kamen řekl, že si mám stanovovat cíle, a já si je teda stanovuju.“</p>
<p>„Tys nikdy nepotřeboval cvokaře, aby ti něco vykládal o stanovování cílů, tati,“ prohlásila, ale stále hleděla na jih. „Ke kterému domu patří? K tomu velkému, který vypadá jako ranč z filmové kovbojky?“</p>
<p>„Docela to tak vypadá, ano.“</p>
<p>„A nikdo jiný tu nebydlí?“</p>
<p>„Teď ne. Jack tvrdí, že nějací lidé si některé další domky pronajímají na leden a únor, ale prozatím jsem tu myslím jenom já a oni. Zbytek ostrova je čistá botanická pornografie. Zdivočelé rostliny.“</p>
<p>„Panebože, jak to?“</p>
<p>„Nemám nejmenší ponětí. Chci to zjistit – nebo se o to aspoň pokusit – ale prozatím se pořád ještě snažím postavit se pevně na nohy. A to myslím doslova.“</p>
<p>Už jsme se vraceli k našemu domu. Ilse řekla: „Skoro prázdný ostrov zalitý sluncem – za tím je nějaký příběh. Za tím skoro musí být nějaký příběh, nemyslíš?“</p>
<p>„Ale ano,“ odpověděl jsem. „Jack Cantori se nabídl, že zapátrá, ale já mu řekl, aby se neobtěžoval – říkal jsem si, že bych se mohl poohlédnout sám.“ Popadl jsem berlu, zasunul paži do dvou ocelových návleků – vždycky to byla úleva, po takové době na pláži bez opory – a začal dupat po chodníku. Ale Ilse se mnou nebyla. Otočil jsem se a ohlédl. Stále se dívala k jihu a znovu si stínila oči. „Už půjdeš, zlato?“</p>
<p>„Ano.“ V dálce na pláži se znovu cosi zalesklo – podnos se snídaní. Nebo kávová konvice. „Možná ten příběh znají oni,“ obrátila se Ilse znovu ke mně.</p>
<p>„Možná znají.“</p>
<p>Ukázala k silnici. „Co ta cesta? Jak daleko vede?“</p>
<p>„To nevím,“ přiznal jsem.</p>
<p>„Nechtělo by se ti odpoledne vyjet a zjistit to?“</p>
<p>„Jsi ochotná pilotovat jedno Chevy Malibu od Hertzů?“</p>
<p>„Jistě,“ odpověděla. Položila si ruce na štíhlé boky, předstírala, že si odplivla a napodobila jižanský protáhlý přízvuk. „Pojedu, dokud támdleta silnice neskončí.“</p>
<p><strong>xii</strong></p>
<p>Ale ke konci silnice na Dumě jsme se ani nepřiblížili. Toho dne nikoli. Naše jižní expedice začala dobře, skončila špatně.</p>
<p>Když jsme odjížděli, cítili jsme se oba příjemně. Měl jsem za sebou hodinku odpočinku a v sobě polední oxycontin. Dcera se převlékla do šortek a tílka a zasmála se, když jsem trval na tom, aby si namazala nos zinkovou mastí. „Klaun Bob,“ říkala a prohlížela se v zrcadle. Měla dobrou náladu a já nebyl takhle šťastný od nehody, takže to, co se nám stalo odpoledne, nás naprosto zaskočilo. Ilse dávala vinu obědu – možná se zkazila majonéza v tuňákovém salátu – a já ji při tom nechal, ale nemyslím, že s tím zkažená majonéza měla co dělat. Spíš černá magie, to bylo pravděpodobnější.</p>
<p>Silnice byla úzká, hrbolatá a mizerně vyspravovaná. Také ji brázdily hřebeny pískových dun barvy kostí, které sem z pláže nafoukal vítr, a ty ustaly, teprve když jsme zajeli mezi křoví rostoucí na většině ostrova. Pronajatý chevy udatně většinu dun překonal, ale když se silnice stočila trochu blíž k vodě – to bylo těsně předtím, než jsme dojeli k haciendě, které Wireman říkal <emphasis>Palacio de Asesinos</emphasis> – duny zhoustly a auto se místo nadskakování začalo brodit. Ilse, která se učila řídit v krajině proslavené vánicemi, to zvládala bez komentářů a stížností.</p>
<p>Domy mezi Velkým růžákem a <emphasis>El Palacio</emphasis> byly všechny ve stylu, který jsem si zvykl označovat jako floridský pastelový hnus. Domy měly většinou zabedněné okenice a příjezdové cesty měly až na jednu zavřenou bránu. Ta jedna výjimka znamenala, že přes cestu stojí dvě dřevěné kozy a na nich visí cedule s vybledlým šablonovým nápisem: <strong>ZLÍ PSI ZLÍ PSI</strong>. Za domem Zlých psů začínaly pozemky patřící k haciendě. Byly obehnané masivní zdí z falešného štuku vysokou asi tři metry a nahoře pokrytou oranžovými taškami. Další oranžové tašky – na střeše domu uvnitř zahrady – se v různých špičkách a šikmých plochách zvedaly k bezchybně modrému nebi.</p>
<p>„Krutibrko,“ pronesla Ilse – tohle musela pochytit od svého baptistického přítele. „Takový barák patří na Beverly Hills.“</p>
<p>Zeď se táhla podél východní strany úzké, hrbolaté silnice nejméně osmdesát metrů. Nebyly tam žádné značky zakazující vstup. Soudě podle té zdi byl majitelův postoj k podomním obchodníkům a mormonským náborářům dostatečně jasný. A mezi otevřenými křídly brány seděla…</p>
<p>„To je ona,“ zamumlal jsem. „Ta paní z pláže. Panenko skákavá, to je přímo Kmotrova nevěsta.“</p>
<p>„Tati!“ zasmála se Ilse pohoršeně.</p>
<p>Žena byla opravdu stará, bylo jí určitě dobře přes osmdesát. Seděla na kolečkovém křesle. O chromovou podnožku se opíraly obrovské modré kotníkové tenisky. Teplota byla sice hodně přes dvacet, ale ona měla na sobě šedou teplákovou soupravu. V jedné kloubnaté ruce doutnala cigareta. Na hlavě měla naražený slamák, který jsem viděl už při procházkách, ale to jsem si neuvědomoval, jak je obrovský – nebyl to jen klobouk, ale pořádné ošoupané sombrero. Její podoba s Marlonem Brandem na konci Kmotra – když si hraje na zahradě s vnukem – bila do očí. Na klíně jí ležela věc, které mnoho nechybělo do pistole.</p>
<p>Ilse i já jsme zamávali. Chvilku nedělala nic. Potom zvedla ruku dlaní ven, jako když Indián udělá <emphasis>howgh</emphasis>, a rozzářila se slunným a skoro bezzubým úsměvem. Tvář jí zbrázdila snad tisícovka vrásek a proměnila ji v dobrotivou čarodějnici. Dům za ní jsem vůbec nezahlédl. Pořád jsem se snažil vyrovnat se s tím, jak náhle jsme ji tam uviděli, s jejími moderními modrými teniskami, záplavou vrásek a tou…</p>
<p>„Tati, to byla pistole?“ Ilse se vykuleně dívala do zpětného zrcátka. „Měla ta stará paní opravdu pistoli?“</p>
<p>Auto kamsi sjíždělo a hrozila reálná možnost, že zavadí o blížící se roh haciendy. Sáhl jsem na volant a upravil směr. „Myslím, že ano. Něco na ten způsob. Dávej pozor na řízení, zlato. Tahle cesta má do silnice dost daleko.“</p>
<p>Znovu se zadívala dopředu. Jeli jsme za jasného slunce, ale to skončilo tam, kde končila zeď haciendy. „Jak to myslíš, něco na ten způsob?“</p>
<p>„Vypadalo to spíš… nevím, spíš jako samostříl. Nebo něco podobného. Možná tím střílí hady.“</p>
<p>„Díky bohu, že se usmívala,“ řekla Ilse. „A usmívala se náramně, viď?“</p>
<p>Přikývl jsem. „To ano.“</p>
<p>Hacienda byla poslední dům na severním konci Duma Key. Za ní se silnice stáčela zase do vnitrozemí a zeleň ji tarasila způsobem, který mi připadal nejdřív zajímavý, pak děsivý, a nakonec ve mně vyvolal klaustrofobii. Zelené masy se tyčily do výšky nejméně čtyř metrů a kulaté listy se hemžily tmavým hmyzem, který vypadal jako uschlá krev.</p>
<p>„Co to je, tati?“</p>
<p>„Hroznovník pýřitý. To zelené se žlutými květy se jmenuje wedelie. Roste všude. Taky je tu rododendron. Ty stromy jsou většinou zřejmě Elliotovy borovice, i když…“</p>
<p>Zpomalila, až jsme jeli krokem, a ukázala nalevo. Natáhla krk, aby se podívala růžkem čelního skla. „Tamhle jsou nějaké palmy. A koukni… přímo tam…“</p>
<p>Silnice se stáčela stále víc a kmeny stromů natahující se přes cestu vypadaly jako zauzlované hromady šedého lana. Jejich kořeny nadzvedávaly asfalt. Soudil jsem, že my bychom ještě dokázali projet, ale auto, které by se tudy vydalo za pár let? V žádném případě.</p>
<p>„Fíkovník škrtič,“ řekl jsem.</p>
<p>„Pěkné jméno, přímo jako od Alfreda Hitchcocka. A ony tu rostou takhle divoce?“</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>Opatrně vedla poskakující auto přes tunelující kořeny a jela dál. Už jsme snížili rychlost snad na osm kilometrů za hodinu. Z masy hroznovníků a rododendronů vyrůstal další fíkovník škrtič. Silnice tonula kvůli vysokému rostlinstvu v hlubokém stínu. Po stranách nebylo pro listí vidět ani na krok. Zmizelo i nebe, jen chvílemi se objevil klínek modři nebo zbloudilý paprsek slunce. A to už se začínaly objevovat trsy mařice a přímo z praskliny v asfaltu vyrůstal houževnatý, jakoby voskový kmínek sporýše.</p>
<p>Začala mě svědit paže. Ta, kterou jsem neměl. Bez přemýšlení jsem po ní hmátl, abych se poškrábal, a sáhl jsem akorát na stále bolavá žebra, jako vždy. Současně mě začala svědit levá strana hlavy. Tu jsem si poškrabat mohl, a taky jsem to udělal.</p>
<p>„Tati?“</p>
<p>„Nic mi není. Proč zastavuješ?“</p>
<p>„Protože… mně teda není nijak skvěle.“</p>
<p>A taky tak vypadala, jak jsem si uvědomil. Pleť jí zbledla skoro jako ta šmouha zinkové masti na nose. „Ilse? Co je ti?“</p>
<p>„Žaludek. Začínám mít závažné pochybnosti ohledně toho tuňákového salátu, který jsem udělala k obědu.“ Věnovala mi chabý úsměv člověka, na kterého leze chřipka. „Taky uvažuju, jak nás odsud dostanu.“</p>
<p>To byla dobrá otázka. Najednou se zdálo, že se na nás hroznovník příliš tlačí a propletené palmy nad námi vypadaly hustší. Uvědomil jsem si, že okolní rostliny cítím, čichám jejich lepkavé aroma, které se mi dralo do krku a za ohryzkem mi jaksi ožívalo. A proč ne? Přece pocházelo z živých rostlin, a ty se na nás tiskly z obou stran. A shora.</p>
<p>„Tati?“</p>
<p>Svrbění se zhoršovalo. Bylo rudé, to svrbění, stejně rudé, jako ten puch v mém nose a krku byl zelený. Takhle tělo svrbělo, když uvízlo v ohni, když uvízlo na hranici.</p>
<p>„Tati, promiň, ale myslím, že budu zvracet.“</p>
<p>Žádný oheň, žádná hranice, uvízli jsme v autě. Otevřela dveře a vyklonila se, jednou rukou se přidržela volantu a pak už jsem ji slyšel klopit.</p>
<p>Pravé oko se mi potáhlo červení a já si pomyslel: <emphasis>To zvládnu. Zvládnu to. Musím akorát dostat svoji starou zchátralou prdel do cajku</emphasis>.</p>
<p>Otevřel jsem dveře, musel jsem se kvůli tomu natáhnout přes tělo, a vystoupil. Vlastně jsem vypadl, ale včas jsem se chytil horního okraje dvířek, abych nevletěl po hlavě do stěny hroznovníků a propletených větví napůl zadušeného banyánu. Svědilo mě celé tělo. Křoví a větve byly u boku auta tak blízko, že mě poškrábaly, když jsem se prodíral před kapotu. Připadalo mi, že půlka zraku</p>
<p>(<emphasis>RUDÁ</emphasis>)</p>
<p>šarlatově krvácí, ucítil jsem, jak mi po zápěstí pravé paže přejela borová větev – přísahal bych na to, a myslel si <emphasis>To zvládnu, MUSÍM to zvládnout</emphasis>, a Ilse zatím pořád zvracela. Uvědomoval jsem si, že v té úzké uličce je mnohem větší vedro, než by mělo být, i přes ten zelený strop. V mozku mi zůstalo dost rozumu, abych se divil, co jsme si to vlastně mysleli, když jsme se na tuhle silnici vůbec vydali. Ale původně to vypadalo jako dobrá zábava.</p>
<p>Ilse se stále vykláněla ven, pravačkou visela za volant. Na čele jí vyvstávaly čiré kapky potu. Vzhlédla ke mně. „Panejo…“</p>
<p>„Posuň se, Ilse.“</p>
<p>„Tati, co chceš dělat?“</p>
<p>Jako by sama neviděla. A stejně se mi slova <emphasis>řídit</emphasis> a <emphasis>zpát</emphasis><emphasis>ky</emphasis> zčistajasna nějak vytratila z hlavy. V tom okamžiku jsem dokázal vyslovit jedině nás, nejneužitečnější slovo, pokud stojí o samotě. Cítil jsem, jak mi vztek stoupá do krku jako horká voda. Nebo krev. Ano, to spíš. Protože vztek byl samozřejmě rudý.</p>
<p>„Dostanu nás odsud. Posuň se.“ Myslel jsem si: <emphasis>Nezačni na ni zuřit. Nezačni na ni řvát, ať se děje cokoli. Ach, kristepane, prosím tě, nezačni s tím</emphasis>.</p>
<p>„Tati, ty přece…“</p>
<p>„Ale ano, zvládnu to. Posuň se.“</p>
<p>Zvyk poslouchat je jako železná košile – zvlášť železná asi mezi otci a dcerami. A samozřejmě jí bylo zle. Posunula se a já se dostal za volant, nejdřív jsem si sedl pozadu tím svým pitomým nemotorným stylem a rukou jsem si přizvedl tu zatracenou pravou nohu. V celé pravé půlce těla mi bzučelo, jako by mi tam někdo pouštěl slabé elektrické šoky.</p>
<p>Pevně jsem zavřel oči a pomyslel si: <emphasis>ZVLÁDNU to, krucinál, a nepotřebuju ani žádnou vycpanou hadrovou mrchu, aby mě držela za ručičku.</emphasis></p>
<p>Když jsem se znovu podíval na svět, trocha té červeně – a taky trocha toho vzteku, díky bohu – se vytratila. Zařadil jsem zpátečku a začal pomalu couvat. Nemohl jsem se vyklonit jako předtím Ilse, protože jsem neměl pravačku, kterou bych řídil. Takže jsem se díval do zpětného zrcátka. V hlavě jsem slyšel přízračné: <emphasis>Píp-píp-píp</emphasis>.</p>
<p>„Prosím tě, nesjeď z cesty,“ ozvala se Ilse. „Pěšky jít nemůžeme. Mně je příliš zle a ty jsi příliš zrasovaný.“</p>
<p>„Nesjedu, Moniko,“ řekl jsem, ale v tu chvíli se znovu vyklonila z okna a zvracela, takže myslím, že mě neslyšela.</p>
<p><strong>xiii</strong></p>
<p>Pomalu, pomalounku jsem couval z místa, kde Ilse zastavila, a říkal jsem si <emphasis>Jenom v klidu</emphasis> a <emphasis>Závody vyhrává, kdo postupuje sice pomalu, ale vytrvale</emphasis>. Kyčel se vztekal, když jsme přejížděli hrboly asfaltu zdviženého kořeny fíkovníku škrtiče. Několikrát jsem zaslechl, jak o bok auta skřípou větve hroznovníku. U Hertzů nebudou mít radost, ale to bylo tehdy odpoledne to poslední, co mě zajímalo.</p>
<p>Kousek po kousku se rozjasňovalo, jak listí nahoře řídlo. To bylo dobré. Moje vidění se taky čistilo a to šílené svědění polevovalo. To bylo ještě lepší. „Už vidím ten velký barák se zdí okolo,“ ohlížela se Ilse přes rameno.</p>
<p>„Už je ti trochu líp?“</p>
<p>„Možná trochu, ale žaludek mi stejně pění jako běžný čisticí prostředek.“ Škytla a sevřela rty. „Panebože, to jsem neměla říkat.“ Vyklonila se a znovu zvracela, a nakonec se zhroutila zase na sedadlo, kde jenom sténala a chechtala se. Prameny ofiny se jí lepily na čelo. „Zrovna jsem ti přelakovala bok auta. Prosím tě, řekni mi, že máš doma hadici.“</p>
<p>„S tím si nedělej starosti. Jenom klidně seď a pomalu, zhluboka dýchej.“</p>
<p>Chabě zasalutovala a zavřela oči.</p>
<p>Stará paní v obrovském slamáku už nebyla v dohledu, ale obě půlky železné brány zůstaly dokořán, jako by čekala společnost. Nebo věděla, že budeme potřebovat místo, kde bychom otočili auto.</p>
<p>Nemarnil jsem čas zbytečnými úvahami a prostě jsem nacouval do průjezdu. Na chvilku jsem zahlédl dvůr vydlážděný nóbl modrými dlaždicemi, tenisový kurt a obrovské dvoukřídlé dveře se vsazenými železnými kruhy. Pak jsem zamířil k domovu. Tam jsme byli za pět minut. Zrak se mi pročistil a viděl jsem stejně jasně jako ráno po probuzení, ne-li ještě líp. Až na slabé svědění, které mi probíhalo pravou stranou těla, jsem se cítil dobře.</p>
<p>Taky jsem strašně toužil kreslit. Nevěděl jsem co, ale určitě to zjistím, jakmile se posadím v Malém růžáku se skicákem opřeným o stojan. Byl jsem o tom přesvědčený.</p>
<p>„Nech mě, abych ti umyla ty dveře u auta,“ řekla Ilse.</p>
<p>„Ty si půjdeš lehnout. Vypadáš hrozně zničená, málem na umření.“</p>
<p>Nepatrně se usmála. „A to se ještě snažím. Pamatuješ, jak to říkávala máma?“</p>
<p>Přikývl jsem. „Tak už běž. Já to opláchnu.“ Ukázal jsem na severní stěnu Velkého růžáku, kde visela smotaná zahradní hadice. „Všechno je napojené a nachystané k použití.“</p>
<p>„A tobě určitě nic není?“</p>
<p>„Můžu docela dobře fungovat. Myslím, že jsi snědla toho tuňákového salátu víc než já.“</p>
<p>Podařilo se jí vyloudit další úsměv. „Vždycky jsem měla o svém vaření vysoké mínění. Byl jsi skvělý, že jsi nás odtamtud dostal, tati. Dala bych ti pusu, ale ten můj dech…“</p>
<p>Já dal pusu jí. Na čelo. Kůži měla chladnou a vlhkou. „Takže si jděte vorazit, slečno kuchtičko – příkazy rovnou z ústředí.“</p>
<p>Šla. Roztočil jsem kohoutek a opláchl hadicí celý bok auta, a věnoval tomu víc času, než bylo ve skutečnosti zapotřebí, protože jsem chtěl mít jistotu, že bude bezpečně v limbu. A byla. Když jsem pootevřenými dveřmi nakoukl do druhé ložnice, viděl jsem, že leží na boku a spí úplně stejně, jako to dělávala v dětství: jednu ruku má zastrčenou pod tváří a koleno má přitažené skoro k hrudi. Myslíme si, že se měníme, ale není to tak – to říká Wireman.</p>
<p>Možná <emphasis>sí</emphasis>, možná <emphasis>no</emphasis> – to říká zase Freemantle.</p>
<p><strong>xiv</strong></p>
<p>Cosi mě táhlo – možná cosi, co ve mně bylo od té nehody, ale rozhodně to bylo něco, co se mnou přijelo z výletu po silnici na Duma Key. Nechal jsem se tím táhnout. Nevím jistě, jestli bych tomu vůbec dokázal odolávat, ale já se ani nepokoušel. Byl jsem zvědavý.</p>
<p>Dceřina kabelka ležela na kávovém stolku v obývacím pokoji. Otevřel jsem ji, vytáhl peněženku a zalistoval fotografiemi uvnitř. Cítil jsem se při tom jako mizera, ale jenom trošku. <emphasis>Je to něco jiného, než kdybys kradl</emphasis>, říkal jsem si, ale existuje přece spousta druhů krádeže, ne?</p>
<p>Našel jsem fotku Carsona Jonese, kterou mi ukazovala na letišti, ale tu jsem nechtěl. Nechtěl jsem jeho samotného. Chtěl jsem ho s ní. Chtěl jsem jejich fotografii jako páru. A jednu jsem našel. Vypadala, že ji pořizovali u nějakého stánku u silnice, protože za nimi byly koše s okurkami a kukuřicí. Usmívali se, byli mladí a krásní. Drželi se navzájem a jedna dlaň Carsona Jonese zřejmě spočívala na klenbě odžínovaného zadku mé dcery. Ach, ty horlivý křesťane. Pravá paže mě stále svědila, jako by se mi po ní hemžily pálivé tečky. Podrbal jsem ji, ruka mi projela skrz a podrbala žebra, jako už potisící. Tahle fotografie byla taky v ochranném průhledném obalu. Vytáhl jsem ji, ohlédl se k pootevřeným dveřím do pokoje, kde Ilse spala – byl jsem nervózní jako lupič při první fušce – a pak fotku otočil.</p>
<p><emphasis>Miluju tě, Šmudlinko!</emphasis></p>
<p><emphasis>„Smějáček“</emphasis></p>
<p>Dá se důvěřovat nápadníkovi, který mou dceru oslovuje Šmudlinko a podepisuje se Smějáček? To jsem si nemyslel. Možná to nebylo spravedlivé, ale prostě mi to bylo proti srsti. Každopádně jsem však našel to, co jsem hledal. Ne jednoho, ale oba. Znovu jsem fotku obrátil, zavřel oči a namlouval si, že se dotýkám jejich kodachromových obrazů pravou rukou. I když mně to jako předstírání nepřipadalo, ale myslím, že tohle už vám touhle dobou nemusím vysvětlovat.</p>
<p>Uplynula nějaká doba – nevím přesně, jak dlouhá – než jsem fotku vrátil do plastového pouzdra a vnořil peněženku pod kapesníky a kosmetiku do zhruba stejné hloubky, v jaké jsem ji nalezl. Pak jsem položil kabelku zase na kávový stolek a odešel do ložnice pro Vztekožerku Rebu. Strčil jsem ji mezi pahýl a bok a vykulhal jsem nahoru do Malého růžáku. Matně si vzpomínám, že jsem říkal: „Přinutím tě, aby z tebe byla Monika Selešová“, když jsem Rebu posazoval před okno, ale klidně to mohla být Monika Goldsteinová. Pokud jde o paměť, všichni si ji lakujeme. Tak praví Wireman.</p>
<p>Je mi jasné víc, než by mi bylo milo, co se na Dumě stalo, ale onoho odpoledne jsem měl jenom mlhavé tušení. Vím, že jsem propadl horečnému kreslení a že to šílené svědění v neexistující pravačce dokonale zmizelo, když jsem pracoval. Nevím to určitě, i když jsem si celkem jistý, že ten narudlý závoj, který mi v těch dnech skoro pořád visel před očima a při únavě houstl, na chvíli úplně zmizel.</p>
<p>Nevím, jak dlouho jsem v tom stavu byl. Myslím, že docela dlouho. Tak dlouho, že když jsem skončil, byl jsem vyčerpaný a měl jsem hrozný hlad.</p>
<p>Vrátil jsem se dolů a v mrazivém světle lednice ve stoje zhltl lančmít. Nechtěl jsem si dělat pořádný sendvič, protože jsem nechtěl, aby Ilse zjistila, že je mi natolik dobře, že můžu jíst. Radši ať si myslí, že naše potíže zavinila zkažená majonéza. Tak aspoň nebudeme muset marnit čas pátráním po jiném vysvětlení.</p>
<p>Žádné jiné vysvětlení, které jsem dokázal vymyslet, nebylo racionální.</p>
<p>Poté, co jsem zhltl půl balíčku krájeného salámu a spolykal půl litru sladkého čaje, jsem odešel do ložnice, lehl si a usnul jako zabitý.</p>
<p><strong>xv</strong></p>
<p>Západy slunce.</p>
<p>Někdy mi připadá, že z Duma Key si nejjasněji vzpomínám na oranžové večerní nebe, které dole krvácí a nahoře vybledá přes zelenou do černé. Když jsem se toho večera probudil, další den končil v plné slávě. Odkulhal jsem o berli do velkého hlavního pokoje, i když jsem byl celý ztuhlý a jen jsem sykal (prvních deset minut bylo vždycky nejhorších). Dveře do Ilsina pokoje byly dokořán a postel byla prázdná.</p>
<p>„Ilse?“ zavolal jsem.</p>
<p>Chvíli se neozývala žádná odpověď. Pak zazněla shora. „Tati? Panenko skákavá, tohle jsi kreslil ty? Kdy jsi to kreslil?“</p>
<p>Všechny myšlenky týkající se bolesti a bolístek se mi rázem vykouřily z hlavy. Vysoukal jsem se nahoru do Malého růžáku co nejrychleji a snažil se vzpomenout, co jsem vlastně nakreslil. V každém případě jsem se nepokusil to někam uklízet. Co když to bylo něco opravdu hrozného? Co když jsem dostal geniální nápad nakreslit nějakou karikaturu na ukřižování s gospelovým Kolibříkem v hlavní roli?</p>
<p>Ilse stála před stojanem, takže jsem neviděl, co na něm je. Zakrývala mi výhled tělem. Ale i kdyby stála po straně, jediné světlo v pokoji sem padalo z toho krvavého západu slunce, takže skicák by se jevil jenom jako černý obdélník na oslňujícím pozadí.</p>
<p>Rozsvítil jsem světlo a jen doufal, že jsem neprovedl nic, čím bych vyděsil dceru, která sem vážila dalekou cestu jen proto, aby se ujistila, že jsem v pořádku. Podle jejího hlasu jsem to nebyl schopen poznat, „Ilse?“</p>
<p>Otočila se ke mně a tvář měla spíš zamyšlenou než rozzlobenou. „Kdy jsi tohle dělal?“</p>
<p>„No…“ řekl jsem. „Odstup kousek, ano?“</p>
<p>„Paměť si s tebou zase zahrává? Je to tak, že?“</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem. „No, vlastně jo.“ Byla to pláž před oknem, tolik jsem rozeznal, ale nic víc. „Jakmile to uvidím, určitě… ustup, miláčku, máš tlusté sklo.“</p>
<p>„Ale hlavně otravuju, co?“ Zasmála se. Málokdy se mi tolik ulevilo, když jsem slyšel někoho se smát. Ať už našla na tom stojanu cokoliv, nerozrušilo ji to a můj žaludek klesl zpátky tam, kam patřil. Když se nezlobila, snížilo se taky riziko, že bych se mohl rozzlobit já a zkazit zatím velice příjemnou návštěvu.</p>
<p>Ustoupila nalevo a já uviděl, co jsem nakreslil v tom omámeném stavu těsně před usnutím. Technicky to byla zřejmě nejlepší věc, kterou jsem udělal od svých prvních váhavých perokreseb u jezera Phalen, ale nijak jsem se nedivil, že ji to zaskočilo. Mě to zaskočilo taky.</p>
<p>Byl to úsek pláže, který jsem viděl prosklenou stěnou Malého růžáku. Podle lehce načrtnutého světla na vodě, které jsem nahodil odstínem, jejž pastelkárna Venuše nazvala Chrom, bylo na obrázku časné ráno. Uprostřed obrázku stála malá holčička v tenisových šatech. Byla otočená zády, ale zrzavé vlasy ji stoprocentně prozrazovaly: byla to Reba, moje malá láska, přítelkyně z minulého života. Postavu jsem vystihl mizerně, ale nějak bylo jasné, že to bylo schválně, že to vůbec není opravdová holčička, jenom snová postavička v snové krajině.</p>
<p>Všude kolem nohou jí v písku ležely jasně zelené tenisové míčky.</p>
<p>Další pluly na mírných vlnách k pobřeží.</p>
<p>„Kdy jsi to kreslil?“ Ilse se pořád usmívala – skoro smála. „A co to krutibrko znamená?“</p>
<p>„Líbí se ti to?“ zeptal jsem se. Protože mně tedy ne. Ty tenisové míčky měly špatnou barvu, protože jsem neměl správný odstín zelené, ale to nebyl ten důvod. Protivil se mi, protože mi to celé připadalo špatně. Čišel z toho strašlivý smutek.</p>
<p>„Mně se líbí strašně!“ řekla a pak se opravdu zasmála. „No tak, kdy jsi to dělal? Prozraď to.“</p>
<p>„Když jsi spala. Chtěl jsem si lehnout, ale znovu se mi houpal žaludek, takže jsem si řekl, že radši zůstanu ještě chvíli ve vertikální poloze. Neuvědomil jsem si, že mám zrovna tohleto v ruce, dokud jsem se sem nedostal.“ Ukázal jsem na Rebu, vsedě opřenou o okno a s vycpanýma nohama vystrčenýma před sebe.</p>
<p>„To je ta panenka, na kterou máš řvát, když něco zapomeneš, že?“</p>
<p>„Něco na ten způsob. No, prostě jsem nakreslil obrázek. Trvalo to asi hodinu. Než jsem skončil, ulevilo se mi.“ I když jsem si z toho kreslení pamatoval velmi málo, pamatoval jsem si dost, abych věděl, že tahle povídačka je lež. „Pak jsem si lehl a zdříml si. Konec příběhu.“</p>
<p>„Můžu si ho nechat?“</p>
<p>Hrozně mě to vyděsilo, ale nedokázal jsem vymyslet, jak ji odmítnout a přitom se jí nedotknout nebo nevypadat jako cvok. „Jestli ho opravdu chceš. Ale není nic moc. Nechtěla bys radši některý z Freemantleových slavných západů slunce? Nebo tu poštovní schránku s houpacím koněm! Mohl bych…“</p>
<p>„Já chci tenhle,“ přerušila mě. „Je legrační a milý a dokonce trochu… já nevím… zlověstný. Člověk se na ni podívá z jedné strany a řekne si: ‚Panenka.’ A pak se na ni podívá z druhé strany a řekne si: ‚Ne, holčička – přece normálně stojí?’ Je úžasné, kolik ses toho naučil dělat s obyčejnými pastelkami.“ Rozhodně přikývla. „Tenhle chci. Jenomže ho budeš muset pojmenovat. Umělci svým obrazům dávají jména.“</p>
<p>„Souhlasím, ale já nemám vůbec ponětí…“</p>
<p>„No tak, no tak, žádné vytáčky. První, co tě napadne.“</p>
<p>Řekl jsem: „Tak dobře – <emphasis>Konec hry</emphasis>.“</p>
<p>Zatleskala. „Perfektní. Perfektní! A musíš to taky podepsat. Nebuzeruju tě moc?“</p>
<p>„To jsi dělala vždycky,“ odtušil jsem. „<emphasis>Très</emphasis> buzeruješ. Určitě je ti líp.“</p>
<p>„To je. A tobě?“</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem, ale nebylo. Zčistajasna jsem zase viděl hrozně rudě. Venuše takovou barvu nevyrábí, ale ve žlábku na stojanu byla nová, pěkně naostřená černá pastelka. Vzal jsem ji a napsal s ní své jméno k jedné růžové noze panenky stojící zády. Kolem ní na mírné vlně plul tucet nepatřičně zelených tenisových míčků. Nevěděl jsem, co ty rozverné míčky znamenají, ale nelíbily se mi. Nechtělo se mi taky psát své jméno na ten obrázek, ale když už jsem to udělal, načmáral jsem na stranu <emphasis>Konec hry</emphasis>. A moje pocity by se daly popsat výrokem, který Pam naučila říkat holčičky, když byly malé a dodělaly nějakou nepříjemnou domácí práci.</p>
<p>S chutí do toho a rychle od toho.</p>
<p><strong>xvi</strong></p>
<p>Zůstala ještě dva dny, a byly to dobré dny. Když jsme ji pak s Jackem odváželi na letiště, měla už trochu opálenou tvář a paže a zdálo se, že ona sama mocně září: mládím, zdravím, pohodou.</p>
<p>Jack jí sehnal na ten obrázek tubus.</p>
<p>„Tati, slib mi, že se budeš o sebe starat a zavoláš, jestli mě budeš potřebovat,“ řekla.</p>
<p>„Rozumím,“ usmíval jsem se.</p>
<p>„A slib mi, že si seženeš někoho, kdo ti k těm obrázkům něco řekne. Někoho, kdo se v takových věcech vyzná.“</p>
<p>„No…“</p>
<p>Posunula bradu níž a zamračila se na mě. Když tohle udělala, znovu to bylo jako dívat se na Pam při našem prvním setkání. „Měl bys mi to slíbit, nebo uvidíš.“</p>
<p>A jelikož to myslela vážně – ta kolmá vráska mezi obočím tomu napovídala – slíbil jsem jí to.</p>
<p>Vráska se vyhladila. „Dobře, dohodnuto. Zasloužíš si, aby se ti vedlo líp, víš. Někdy si říkám, jestli tomu opravdu věříš.“</p>
<p>„Jistěže věřím,“ řekl jsem.</p>
<p>Ilse pokračovala, jako by neslyšela. „Protože to, co se stalo, není tvoje vina.“</p>
<p>Nato jsem cítil, jak mi do očí stoupají slzy. Nejspíš jsem to sám věděl, ale bylo milé slyšet to někoho říct nahlas. Tedy někoho kromě Kamena, který měl v popisu práce seškrabávat napečené krusty z otravných nemytých hrnců v dřezu podvědomí.</p>
<p>Kývla na mě. „Tobě se opravdu povede líp. Já to říkám a já jsem tu největší šéf.“</p>
<p>Z tlampače zahoukalo: let Delta 559, do Cincinnati a Clevelandu. První úsek na Ilsině cestě domů.</p>
<p>„Tak už běž, zlato, měla by sis nechat obrejdit tělo kouzelnou hůlkou a prohlídnout boty.“</p>
<p>„Nejdřív ti musím říct ještě jednu věc.“</p>
<p>Vztyčil jsem dlaň, která mi dosud zbývala. „Co to bude teď, vzácná slečno?“</p>
<p>Usmála se tomu: takhle jsem oběma děvčatům říkal, když se moje trpělivost konečně vyčerpávala.</p>
<p>„Děkuju ti, žes mi neřekl, že jsme s Carsonem na zasnoubení moc mladí.“</p>
<p>„Bylo by to k něčemu?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Tak vidíš. Kromě toho si myslím, že tvoje matka odvede přiměřenou práci za nás oba.“</p>
<p>Ilse našpulila pusu do bolestného výrazu, pak se zasmála. „To Linnie taky… ale ta jenom proto, že jsem ji pro jednou předběhla.“</p>
<p>Ještě jednou mě pořádně objala. Zhluboka jsem se nadechl vůně jejích vlasů – té příjemné sladké vůně šamponu a mladé, zdravé ženy. Odtáhla se a pohlédla na mého všeuměla, který ohleduplně postával kousek od nás. „Měl by ses o něj dobře starat, Jacku. Je to poklad.“</p>
<p>Nezamilovali se – v tomto ohledu žádný průlom, <emphasis>muchacho</emphasis> – ale vřele se na ni usmál. „Budu se snažit.“</p>
<p>„A slíbil, že si sežene posudek na svoje obrazy. Jsi svědek.“</p>
<p>Jack se usmíval a přikyvoval.</p>
<p>„Dobře.“ Ještě jednou mě políbila, tentokrát na špičku nosu. „Buď hodný, tati. Uzdravuj se.“ Pak prošla dveřmi, a i když byla ověšená zavazadly, kráčela rychle. Ohlédla se těsně předtím, než se dveře zavřely. „A sežeň si barvy!“</p>
<p>„Seženu!“ zavolal jsem, ale nevím, jestli mě slyšela. Na Floridě se dveře zavírají spěšně, aby šetřily klimatizaci. Na vteřinku nebo dvě se všechno na světě rozmazalo a zjasnělo. Ve spáncích mi bušilo a na nose mě vlhce svědilo. Sklonil jsem hlavu a rázně si promnul oči palcem a ukazovákem, zatímco Jack opět předstíral, že studuje něco zajímavého na nebi. Existovalo jedno slovo a nemohlo se mi vybavit. Napadl mě <emphasis>skutek</emphasis>, potom <emphasis>utek</emphasis>.</p>
<p>Dej tomu čas, nerozčiluj se, řekni si, že to zvládneš, a slova pak obvykle přijdou. Někdy je nechceš, ale ony stejně přijdou. Tohle slovo bylo <emphasis>smutek</emphasis>.</p>
<p>Jack řekl: „Chcete tu počkat, až přivezu auto, nebo…“ „Ne, klidně můžu jít pěšky.“ Sevřel jsem do prstů madlo berle. „Jenom dávej pozor na ostatní auta. Nechci se nechat přejet, až budu přecházet silnici. To už jsem jednou zažil.“</p>
<p><strong>xvii</strong></p>
<p>Cestou zpátky jsme se zastavili v Uměleckých potřebách v Sarasotě, a zatímco jsme bloumali uvnitř, zeptal jsem se Jacka, jestli neví něco o místních uměleckých galeriích.</p>
<p>„No bodejť, šéfe. Máma dřív v jedné pracovala, jmenuje se Scoto. Je na Palm Avenue.“</p>
<p>„Mělo by mi to něco říkat?“</p>
<p>„To je ta nejmasňáčtější galerie umělecký smetánky ve městě,“ řekl, pak se zamyslel. „Nemyslím to nijak zle. A lidi, kteří ji vedou, jsou milí… aspoň se tak vždycky chovali k mámě, ale… však víte…“</p>
<p>„Je to prostě masňácká galerie.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Což znamená vysoké ceny?“</p>
<p>„Schází se tam elita.“ Mluvil vážně, ale když jsem se rozchechtal, připojil se. Myslím, že právě toho dne se z Jacka Cantoriho stal můj přítel a nejen ficka na částečný úvazek.</p>
<p>„Tak tím je to rozhodnuto,“ řekl jsem, „protože já rozhodně k elitě patřím. Plácnem si, synku.“</p>
<p>Zvedl jsem dlaň a Jack mi do ní pořádně plácl.</p>
<p><strong>xviii</strong></p>
<p>Když jsme se ocitli zase u Velkého růžáku, pomohl mi odnosit do domu kořist – pět sáčků, dvě krabice a hromádku devíti natažených pláten. Věci skoro za tisícovku dolarů. Pověděl jsem mu, že o vynošení všech věcí nahoru se budeme starat až druhý den. Malování bylo to poslední na zemi, co jsem toho večera chtěl dělat.</p>
<p>Překulhal jsem obývací pokoj ke kuchyni, kde jsem si chtěl uplácat nějaký sendvič, když jsem si všiml, že na záznamníku bliká světýlko. Napadlo mě, že to bude Ilse se zprávou, že její let zrušili kvůli špatnému počasí nebo technickým potížím.</p>
<p>Nebyla to ona. Hlas byl příjemný, ale rozpraskaný věkem, a já okamžitě poznal, komu patří. Skoro jsem viděl ty obrovské modré tenisky opřené o naleštěné podnožky kolečkového křesla.</p>
<p>„Zdravím, pane Freemantle, vítejte na Duma Key. Bylo mi potěšením vás onehdy vidět, i když jen krátce. Člověk by řekl, že ta mladá dáma s vámi byla vaše dcera, vzhledem k té podobě. Už jste ji odvezl na letiště? Člověk by v to skoro doufal.“</p>
<p>Na chvíli se odmlčela. Slyšel jsem ji dýchat, dýchala hlasitě téměř jako člověk s rozedmou plic, který valnou část života strávil s cigaretou v ruce. Pak znovu promluvila.</p>
<p>„Vzato kolem a kolem, Duma Key nikdy žádné dceři nepřinesla štěstí.“</p>
<p>Přistihl jsem se, že myslím na Rebu v neuvěřitelných tenisových šatech a obklopenou malými chlupatými míčky, jejichž další dávku přináší mořská vlna.</p>
<p>„Doufejme, že se setkáme, až přijde čas. Sbohem, pane Freemantle.“</p>
<p>Ozvalo se cvaknutí. Pak už jsem tam byl jenom já a neutuchající skřípání lastur pod domem.</p>
<p>Přicházel příliv.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jak namalovat obraz (III)</strong></p>
<p><emphasis>Buďte hladoví. Fungovalo to u Michelangela, fungovalo to u Picassa a funguje to u stovky tisíc umělců, kteří to dělají nikoli z lásky (i když ta může hrát svou úlohu), ale aby měli co k jídlu. Pokud chcete vykládat svět, potřebujete používat svoje chutě. Překvapuje vás to? Nemělo by. Není nic tak lidského jako hlad. Není tvorby bez talentu, to připouštím, ale talent se dá lacino. Talent chodí žebrotou. Zato hlad je pístem umění. Ta malá holčička, o které vám vyprávím? Ona svoje písty našla a opřela se do nich.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ona si myslí </emphasis>Už ne postel celý den. Půjdu tatínkův pokoj, tatínkova pracovna. Někdy řeknu pracovna, někdy řeknu drabovna. Má velké pěkné velké okno. Posadí mě na řidli. Vidím nahoru dolů. Ptáci moc pěkní. Na mě příliš pěkné, takže z toho sedím. Některé mraky mají křídla. Některé mají modré oči. Každý západ slunce pláču, jak sedím. Bolí to, když se dívám. Bolí to ve mně nahoru dolů. Nikdy neřeknu, co vidím, a z toho sedím.</p>
<p><emphasis>Myslí si </emphasis>SMUTNÍM, to slovo je SMUTNÍM. Sedí se na vidli.</p>
<p><emphasis>Dumá </emphasis>Kdybych tak mohla zastavit to bolení. Kdybych to tak mohla vypustit jako lulu. Pláču a prosím prosím prosím o to, abych mohla říct, co myslím. Chůva nepomůže. Když řeknu „Barva!“, sáhne si na tvář, usměje se a řekne „Vždycky byla, vždycky bude.“ Velké holky taky nepomůžou. Jsem na ně tak rozzlobená, proč neposloucháte, VY VELKÉ OŠKLIVKY! Pak jednoho dne přijdou dvojčata, Tessie a Lo-Lo. Mluví spolu zvláštně, poslouchají mě zvláštně. Nejdřív mi nerozumí, ale pak. Tessie mi přinese papír. Lo-Lo mi přinese tužku a mně vyjde z pusy „duš-ka“ a ony kleskají a dleskají.</p>
<p><emphasis>Napadne ji </emphasis>SKORO DOVEDU ŘÍCT JMÉNO TUŽKY!</p>
<p><emphasis>Myslí</emphasis><emphasis> si </emphasis>Dovedu udělat svět na papíře. Dovedu nakreslit, co ta slova znamenají. Vidím strom, udělám strom. Vidím ptáčka, udělám ptáčka. Je to dobré, jako voda ze sklenice.</p>
<p><emphasis>Je to malá holčička s ofačovanou zraněnou hlavou, která má na sobě malý růžový župánek a sedí u okna v otcově pracovně. Její panenka, Noveen, leží na podlaze vedle ní. Má tabulku a na tabulce kus papíru. Právě se jí podařilo nakreslit pařát, který se doopravdy podobá uschlé kadidlové borovici za oknem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zatouží Chci ještě víc papíru, prosím.</emphasis></p>
<p><emphasis>Po</emphasis><emphasis>myslí si</emphasis> Jsem ELIZABETH.</p>
<p><emphasis>Musí to být, jako když se člověku vrátí jazyk poté, co si myslel, že už navěky zdřevěněl. A je to ještě lepší, je toho víc. Byl to dárek, který si dala, dárek od ELIZABETH. Už od těch neuvěřitelně statečných prvních kreseb musela chápat, co se děje. A chtěla ještě víc.</emphasis></p>
<p><emphasis>Její dárek měl hlad. Nejlepší dárky – a ty nejhorší – jsou takové vždycky.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>4 – Užiteční přátelé</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Odpoledne o Novém roce jsem se probudil z krátkého, ale osvěžujícího zdřímnutí a s myšlenkou na jistý druh lastury – takový ten naoranžovělý s bílými tečkami. Nevím, jestli se mi o ní zdálo nebo ne, ale chtěl jsem takovou. Měl jsem už chuť experimentovat s barvami a myslel jsem si, že některá ta oranžová lastura bude přesně to pravé, co bude pasovat do západu slunce nad Mexickým zálivem.</p>
<p>Vydal jsem se na průzkum pláže jižním směrem, a provázel mě jenom stín a dvě nebo tři desítky maličkých ptáků – Ilse jim říkala pípáci – kteří bez ustání pátrali po potravě na hranici příboje. O kousek dál kroužili pelikáni, kteří chvílemi skládali křídla a padali jako kámen. Toho odpoledne jsem nemyslel na cvičení, nesledoval jsem, jak mě bolí kyčel, a nepočítal jsem kroky. Vlastně jsem nemyslel vůbec na nic. Myšlenky mi kroužily jako ti pelikáni, než pod sebou v <emphasis>caldo largo</emphasis> zahlédli večeři. Takže když jsem konečně zahlédl lasturu, kterou jsem chtěl, a ohlédl se, užasl jsem, jak se Velký růžák zmenšil.</p>
<p>Stál jsem na místě, pohazoval si s oranžovou lasturou v ruce, a najednou jsem ucítil v kyčli tu skřípavou bolest, jako by mi do kloubu někdo nasypal drcené sklo. Začínala v boku a pulsovala celou nohou až dolů. Ale viděl jsem, že stopy, které se za mnou táhly od domu, vůbec neprozrazovaly chromou nohu. Připadalo mi tehdy, že jsem se rozmazloval – možná trochu, ale možná docela dost. S tou svou pitomou hrou na číslíčka. Dnes jsem se zapomněl každých pět minut úzkostlivě kontrolovat. Prostě jsem… šel na procházku. Jako každý normální člověk.</p>
<p>Teď jsem měl na vybranou. Mohl jsem se při cestě zpátky rozmazlovat, zastavovat se každou chvíli a pak si udělat strečink v unožení podle Kathi Greenove, což bolelo jako čert a nepůsobilo zřejmě nic jiného, nebo jsem mohl prostě jít. Jako každý normální nezraněný člověk.</p>
<p>Rozhodl jsem se, že se do toho pustím. Ale než jsem začal, ohlédl jsem se a spatřil o kus dál na jih pruhovanou plážovou židličku. Vedle ní stál stolek a nad ním slunečník, pruhovaný stejně jako židle. Na židli seděl muž. To, co z Velkého růžáku vypadalo jako pouhá tečka, se stalo vysokým, statným chlapíkem oblečeným v džínách a bílé košili s rukávy vyhrnutými po lokty. Dlouhé vlasy mu vlály ve větru. Nemohl jsem rozeznat jeho rysy, na to jsme byli od sebe pořád příliš daleko. Všiml si, že se dívám, a zamával. Taky jsem mu zamával, pak jsem se otočil a začal se lopotit domů ve svých vlastních stopách. To bylo moje první setkání s Wiremanem.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Než jsem šel té noci spát, moje poslední myšlenka zněla, že druhý den v novém roce se asi budu belhat tak, že budu sotva chodit. Ale blaženě jsem zjistil, že to není pravda, a zatuhlá místa rozpustila horká koupel.</p>
<p>Takže jsem se do toho následující odpoledne samozřejmě znovu pustil. Nedával jsem si cíle, žádné novoroční předsevzetí, žádné hry na čísla. Prostě chlap procházející se po pláži, který občas sejde tak blízko k mírně běhajícím vlnkám, že plaší hejna pípáků podobná rozmazaným mračnům. Občas jsem zvedl nějakou lasturu a strčil si ji do kapsy (za týden budu nosit plátěnou tašku, ve které budu svoje poklady uchovávat). Když jsem se dostal k tomu statnému chlapíkovi tak blízko, abych rozeznal některé podrobnosti – dnes měl na sobě modrou košili a khaki kalhoty, a skoro jistě byl bosý – znovu jsem se otočil a zamířil zpátky k Velkému růžáku. Ale nejdřív jsem mu musel zamávat, což mi oplatil.</p>
<p>To byl skutečný počátek mých Velkých plážových procházek. Každé odpoledne se trochu prodlužovaly a viděl jsem statného muže na pruhované plážové židli trochu zřetelněji. Zřejmě měl svoje vlastní zvyky. Každé ráno chodil ven s tou starou dámou, vyvezl ji na křesle po dřevěném chodníku, který jsem z Velkého růžáku neviděl. Odpoledne chodil ven sám. Nikdy si nesundával košili, ale paže a obličej měl tmavé jako starý nábytek v nóbl domě. Vedle něj na stolku stála vysoká sklenice a džbán, ve kterém mohla být ledová voda, limonáda, nebo džin s tonikem. Pokaždé mi zamával a já mu pokaždé pozdrav oplatil.</p>
<p>Jednoho dne koncem ledna, když jsem zmenšil vzdálenost mezi námi na nějakých dvě stě metrů, objevila se na písku druhá pruhovaná židle. Na stolku se objevila druhá sklenice, prázdná (ale vysoká a strašně vábivá). Když jsem zamával, nejdřív zamával taky, a pak ukázal na prázdnou židli.</p>
<p>„Díky, ale zatím ne!“ zavolal jsem.</p>
<p>„Sakra, dorazte ten kousek!“ křikl na mě. „Zpátky vás svezu v golfovém vozíku!“</p>
<p>Tomu jsem se usmál. Ilse byla na golfový vozík celá nažhavená, abych mohl rejdit po pláži sem a tam a děsit pípáky. „To nemám v herním plánu,“ zahulákal jsem, „ale časem se tam dostanu! To, co máte v tom džbánu – dejte mi to zatím k ledu!“</p>
<p>„Sám víte nejlíp, co dělat, <emphasis>muchacho</emphasis>!“ Letmo zasalutoval. „Do té doby přeju, ať se den vydaří. Vy se pak vydaříte taky.“</p>
<p>Pamatuju si všechno možné, co Wireman říkal, ale myslím, že tuhle hlášku s ním mám spojenou nejsilněji, možná proto, že jsem ji od něho slyšel ještě dřív, než jsem věděl, jak se jmenuje nebo mu aspoň potřásl rukou: Ať se den vydaří, ty se pak vydaříš taky.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Procházky nebyly to jediné, co Freemantle té zimy podnikal. Freemantle začínal znovu něco jako žít. A to byl sakra dobrý pocit. Jedné větrné noci, kdy vlny bušily a lastury se místo obvyklé konverzace hádaly, jsem dospěl k rozhodnutí: až budu vědět, že tenhle nový pocit je opravdový, odnesu Vztekožerku Rebu na pláž, proleju ji podpalovačem dřevěného uhlí a zapálím ji. Uspořádám svému minulému životu pravý vikinský pohřeb. A proč ne, sakra?</p>
<p>Zatím jsem maloval a vrhl jsem se do toho, jako se pípáci a pelikáni vrhají do vody. Po týdnu jsem litoval, že jsem strávil tolik času s usmolenými pastelkami. Poslal jsem Ilse e-mail s poděkováním, že mě k tomu dokopala, a ona mi odepsala, že není zapotřebí, aby ji v tomto oboru někdo povzbuzoval. Taky mi řekla, že Kolibříci hráli ve velkém kostele v Pawtucketu na Rhode Islandu – jako takové zahřívací kolo před turné – a celou kongregaci úplně rozpálili, takže všichni tleskali a vykřikovali aleluja. „V lavicích se všichni hodně pohupovali,“ psala. „To mají baptisté místo tancování.“</p>
<p>Té zimy jsem se důvěrně spřátelil s internetem obecně a Googlem zvlášť, datloval jsem jednou rukou do klávesnice o sto šest. Pokud šlo o Duma Key, nenašel jsem skoro nic kromě mapy. Mohl jsem kutat hlouběji a usilovněji, ale cosi mi napovídalo, abych to prozatím nechal plavat. Mnohem víc jsem se zajímal o zvláštní události, které lidé zažívali po ztrátě končetin, a našel jsem jich přímo hafól.</p>
<p>Měl bych vám říct, že i když jsem všechny ty historky, ke kterým mě Google zavedl, bral trochu s rezervou, ani tu nejdivočejší jsem úplně nezavrhoval, protože jsem nikdy nepochyboval o tom, že moje vlastní divné zkušenosti souvisely se zraněními, která jsem utrpěl – nárazem do Brocovy oblasti, chybějící paží nebo obojím. Mohl jsem se podívat na svou skicu Carsona Jonese v tričku Torii Huntera, kdykoli se mi zachtělo, a byl jsem si jistý, že pan Jones zakoupil Ilsin snubní prsten u Zalese. Méně konkrétní, ale pro mě stejně přesvědčivé byly ty moje stále surreálnější kresby. Klikyháky v poznámkovém bločku u telefonu z mého předchozího života nenesly ani stopu těch strašidelných západů slunce, které jsem kreslil teď.</p>
<p>Nebyl jsem první osoba, která sice ztratila část těla, ale získala něco jiného. Ve Fredonii ve státu New York si jeden dřevorubec v lese usekl ruku a zachránil si život tím, že si zápěstí, z něhož tryskala krev, kauterizoval. Ruku si odnesl domů, strčil ji do zavařovačky s alkoholem a uložil ve sklepě. Po třech letech ho však v ruce, která už dávno nebyla na dolním konci zápěstí, začalo mrazivě zábst. Odešel do sklepa a zjistil, že sklepní okénko je rozbité a zimní vítr fouká přímo na sklenici, v níž se vznášela jeho naložená ruka. Když bývalý dřevorubec přestěhoval sklenici k topení, pocit mrazivého chladu zmizel.</p>
<p>Jednomu ruskému rolníkovi z Tury daleko na Sibiři spolkl levou paži až po loket jakýsi zemědělský stroj a on zbytek života strávil jako proutkař. Když stál nad místem, kde byla voda, ucítil v levé paži, i když tam dávno nebyla, zimu a současně měl pocit mokra. Podle článků, které jsem četl (byly tam tři), se nikdy nespletl.</p>
<p>Jeden chlápek z Nebrasky uměl předpovídat tornáda podle kuřích ok na chybějícím chodidle. Beznohého námořníka z Anglie využívali kamarádi jako jakýsi lidský vyhledávač ryb. Japonec s dvojnásobnou amputací se stal uznávaným básníkem – což nebyl špatný trik na chlapíka, který v době železničního neštěstí, při němž přišel o paže, byl negramotný.</p>
<p>Ze všech těch příběhů byl snad nejpodivnější ten o Kearenym Jaffordsovi z New Jersey, dítěti, které už se bez paží narodilo. Krátce po třináctých narozeninách dosud klidné, dobře přizpůsobené hendikepované dítě propadlo hysterii a tvrdilo rodičům, že ho paže „bolí a jsou zakopané na jedné farmě“. Prý jim může ukázat kde. Jeli dva dny, až skončili na jakési polní cestě v Iowě, někde mezi Zapadákovem a Prdelhotou. Kluk je zavedl na jedno kukuřičné pole, zahleděl se na nedalekou stodolu s reklamou na žvýkací tabák MAIL POUCH na střeše a přiměl je, aby začali kopat. Rodiče uposlechli, ne že by čekali, že něco najdou, ale prostě proto, že doufali, že tím chlapcovu mysl i tělo uklidní. V metrové hloubce našli dvě kostry. Jedna patřila holčičce mezi dvanácti a patnácti roky. Druhá patřila muži neurčitého věku. Koroner okresu Adair odhadl, že těla leží v zemi přibližně dvanáct let… ale samozřejmě to mohlo být i třináct, což byla délka života Kearneyho Jaffordse. Ani jedno tělo nikdy neidentifikovali. Kosti z paží dívčiny kostry chyběly. Byly promíchány s kostmi neidentifikovaného muže.</p>
<p>Byla to sice fascinující historka, ale dvě další mě zajímaly ještě víc, zvlášť když jsem si vzpomněl, jak jsem se prohrabával dceřinou peněženkou.</p>
<p>Našel jsem je v článku nazvaném „Vidí tím, co jim chybí“ v <emphasis>Severoamerickém žurnálu pro parapsychologii</emphasis>. Zaznamenával historii dvou jasnovidců, ženy z Phoenixu a muže z Río Gallegos v Argentině. Žena přišla o pravou ruku, muž o celou pravou paži. Oběma se několikrát podařilo pomoci policii při hledání pohřešovaných osob (možná i několikrát neuspěli, ale o tom se v článku nepsalo).</p>
<p>V časopise se psalo, že oba jasnovidci s amputovanými končetinami používali stejnou techniku. Dali jim kus oděvu pohřešované osoby nebo vzorek rukopisu. Oni zavřeli oči a představovali si, jak se té věci dotýkají chybějící rukou (byla tam tajuplná poznámka pod čarou o čemsi, čemu tam říkali Ruka slávy alias Kouzelná ruka). Žena z Phoenixu pak „získala obrázek“, který tlumočila tazatelům. Naproti tomu ten Argentinec zachycoval spirituální komunikaci krátkými, zuřivými výrony automatického psaní zbývající rukou. Tento postup mi připadal podobný mému malování.</p>
<p>Jak říkám, mohl jsem pochybovat o některých divočejších historkách, na které jsem při brouzdání po internetu narazil, ale nikdy jsem nepochyboval o tom, co se děje mně. I bez toho obrázku Carsona Jonese bych tomu asi uvěřil. Hlavně kvůli tomu klidu. Kromě chvil, kdy se tu zastavil Jack, nebo když Wireman – stále blíž – zamával a zavolal „<emphasis>Buenos días, muchacho!</emphasis>“ jsem nikoho neviděl a s nikým nemluvil, jen sám se sebou. Všechny vnější rušivé podněty skoro utichly, a když se tohle stane, člověk začne slyšet sám sebe jasněji. A jasná komunikace mezi vlastními já – tím povrchovým a hlubokým, tak to myslím – potírá nedůvěru v sebe sama. Vymítá zmatek.</p>
<p>Ale pro jistotu jsem se pustil do něčeho, co jsem sám pro sebe považoval za experiment.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>EPree19 KOMU Pamorama667</p>
<p>9.15</p>
<p>24. ledna</p>
<p>Milá Pam: mám na tebe nezvyklou rosbu. Maluju obrazy a náměty jsou zvláštní, ale docela zábavné (aspoň já si to myslím). Lehčí je ukázat ti než popisovat, co mám na mysli, takže k tomuhle mailu připojím pár jpgů. Přemýšlím o těch zahradnických rukavicích, které jsi mívala, na jedné bylo napsáno RUCE a na druhé CHRAŇ. Moc rád bych je zakomponoval do západu slunce. NEptej se mě proč, tyhle nápady se mi prostě občas vyrojí v hlavě. Máš je ještě? A jestli ano, mohla bys mi je poslat? Rád ti je pak pošlu zpátky, jestli chceš. Jenom prosím tě ty fotky neukazuj nikomu ze „staré party“. Hlavně Bozie by se nejspíš chechtal jako bazén, kdyby TOHLE viděl.</p>
<p>Eddie</p>
<p>P.S.: Jestli nemáš chuť ty rukavice posílat, vůbec nic se</p>
<p>nestane. Je to jenom takový závan.</p>
<p>E.</p>
<p>Odpověď přišla od Pam hned večer, byla tedy už zase doma v St. Paul:</p>
<p>Pamorama 667 KOMU EFree19</p>
<p>17.00</p>
<p>24. ledna</p>
<p>Ahoj Edgare: Ilse mi samozřejmě o tvých obrázcích povídala. Rozhodně jsou nezvyklé. Doufám, že tohle hobby ti vydrží déle než to tvoje restaurování aut. Nebýt e-Bay, nejspíš by ten starý Mustang strašil pořád za domem. Máš pravdu, že je to divná žádost, ale při pohledu na tvoje obrázky trochu chápu, o co ti jde (dávat dohromady nesourodé věci, aby se na ně lidé dívali novým způsobem, no jo) a stejně si chci koupit nové, takže „se vypni“. Pošlu ti je přes UPS, jenom tě požádám, abys mi poslal jpg „finálního produktu“ (☺), pokud nějaký bude.</p>
<p>Ilse říkala, že se měla skvěle. Doufám, že ti poslala děkovnou pohlednici a nejenom e-mail, ale já ji znám.</p>
<p>Ještě jednu věc ti řeknu, Eddie, i když nevím, jestli se ti bude líbit. Poslala jsem kopii tvého e-mailu a jpg obrázků Zanderu Kamenovi, pamatuješ na něj, určitě. Myslela jsem si, že by chtěl ty obrázky vidět, ale hlavně jsem chtěla, aby se podíval na ten e-mail a zjistil, jestli je důvod se něčeho bát, protože při psaní děláš to, co jsi dělával při mluvení: „rosba“ místo „prosba“, „smát se jako bazén“ místo „smát se jako blázen“. A dole jsi napsal „Je to jenom takový závan“ a já nevím, co to znamená, ale doktor Kamen říká, že možná „nápad“.</p>
<p>Prostě na tebe trochu myslím.</p>
<p>Pam</p>
<p>P. S.: Mému otci se daří trochu líp, operaci přečkal dobře (doktoři říkají, že se možná „ze všeho dostane“, ale vsadím se, že tohle říkají vždycky). Zdá se, že chemoterapii celkem zvládá, a je doma. Už chodí.</p>
<p>Díky za účast.</p>
<p>Ta její ironická poznámka na závěr byla perfektní ukázka méně líbezné stránky mé bývalé manželky: všechno v pohodě… v pohodě… a pak <emphasis>kousne</emphasis>, „abys odprejskl“. Měla však pravdu. Měl jsem jí říct, aby pozdravovala od komoušokrata, až bude se starouškem telefonovat. S tím mizerou s prdelí prožranou rakovinou.</p>
<p>Celý e-mail byl symfonií podrážděnosti, od zmínky o Mustangu, kterého jsem neměl čas dodělat, až po ty její starosti o můj chybný výběr slov. Starosti od ženy, která si myslela, že <emphasis>Xander</emphasis> se píše se <emphasis>Z</emphasis>.</p>
<p>A když jsem ten drobný splín vyhnal z těla (vyhulákal jsem ho patřičně razantně do prázdného domu, jestli to musíte vědět), pořádně jsem si přečetl e-mail, který jsem jí poslal, a musel jsem uznat, že důvod ke znepokojení jsem zavdal. Aspoň trochu.</p>
<p>Na druhou stranu, možná to byl jenom závan.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Druhá pruhovaná židle se stala stálým příslušenstvím stolku statného chlapíka, a jak jsem se přibližoval, občas jsme na sebe něco křikli a tak si popovídali. Byl to divný způsob, jak se s někým seznamovat, ale příjemný. Druhý den po Pamině e-mailu, starostlivém na povrchu a zlobném v podtextu (<emphasis>Možná jsi nemocný jako můj otec, Eddie, možná nemocnější</emphasis>), chlapík na pláži zahulákal: „Jak dlouho vám to sem bude trvat, co myslíte?“</p>
<p>„Čtyři dny!“ zaječel jsem v odpověď. „Možná tři!“</p>
<p>„A bude to zase okružní cesta?“</p>
<p>„Jasně!“ hulákal jsem. „Jak se jmenujete?“</p>
<p>Jeho temně opálená tvář, i když už trochu oplácaná, byla stále hezká. Teď v ní blýskly bílé zuby a počínající laloky zmizely, když se usmál. „Povím, až se sem dostanete. A jak se jmenujete vy?“</p>
<p>„Je to na poštovní schránce!“ zavolal jsem.</p>
<p>„Den, kdy se začnu shýbat ke schránkám, abych si přečetl jméno, bude den, kdy začnu poslouchat zprávy z rádia!“</p>
<p>Zamával jsem mu, on taky zamával, zavolal „<emphasis>Hasta mañana!</emphasis>“, otočil se a znovu se zadíval na vodu a kroužící ptáky.</p>
<p>Když jsem se vrátil do Velkého růžáku, vlaječka na mé počítačové poštovní schránce trčela vzhůru. Našel jsem v ní toto:</p>
<p><strong>KamenDok KO</strong><strong>MU EFree19</strong></p>
<p><strong>14.49</strong></p>
<p><strong>25. ledna</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Edgare: Pam mi poslala kopie vašeho posledního e-mailu a obrázků. Dovolte, abych nejprve a především řekl, že jsem OHROMEN rychlostí vašeho uměleckého růstu. Už vás vidím, jak se nad tím slovem štítivě mračíte, jak to umíte jenom vy, ale jiný výraz pro to nemám. NESMÍTE PŘESTAT.</strong></p>
<p><strong>Pokud jde o její starosti: pravděpodobně o nic nejde. Přesto by nebylo špatné zajít si na magnetickou rezonanci. Máte tam na jihu nějakého lékaře? Měl byste jít na fyzické vyšetření – od hlavy po paty, př</strong><strong>íteli.</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Kamen</strong></p>
<p>EFree19 KOMU: KamenDok</p>
<p>15.58</p>
<p>25. ledna</p>
<p>Doktore: Jsem rád, že jste dal o sobě vědět. Jestli se vám chce nazývat mě umělcem (nebo i „artistou“), kdo jsem já, abych se s vámi hádal? Momentálně žádné felčary na Floridě nemám. Můžete mi některého doporučit, nebo byste chtěl, abych zašel za Toddem Jamiesonem, to je ten doktor, který se mi nedávno hrabal v mozku?</p>
<p>Edgar</p>
<p>Myslel jsem, že mi někoho doporučí, a možná bych i na sjednanou návštěvu jel, ale zrovna v té chvíli několik pomotaných slov a jazykových zvláštností nebylo v popředí mého zájmu. Prioritou pro mě byly procházky a ta pruhovaná plážová židle, která tam byla pro mě nachystaná, byla také svého druhu priorita, ale jak leden ubíhal, nejradši jsem stejně brouzdal po internetu a maloval obrazy. <emphasis>Západ slunce s lasturou č. 16</emphasis> jsem zvládl teprve předchozího večera.</p>
<p>Sedmadvacátého ledna, kdy jsem zavelel k návratu necelých dvě stě metrů od čekající plážové židle, jsem dorazil do Velkého růžáku a zjistil, že tam UPS nechalo balíček. Uvnitř byly dvě zahradnické rukavice, jedna s vybledlým červeným nápisem RUCE na hřbetě a druhá s podobně vyvedeným nápisem CHRAŇ. Byly pořádně zřízené po mnoha letech zahradničení, ale čisté – vyprala je, jak jsem očekával. Jak jsem vlastně doufal. Nezajímal jsem se o Pam, která je unosila za ty dlouhé roky manželství, dokonce ani o tu Pam, která je možná nosila na zahradě v Mendota Heights ještě loni na podzim, zatímco já už byl u jezera Phalen. Taková Pam byla známá veličina. Jenže… <emphasis>Povím ti ještě něco, co se děje</emphasis>, řekla moje Zdalia, aniž si uvědomovala, jak přízračně se při tom podobá matce. <emphasis>Strašně často se schází s tím chlapem z ulice</emphasis>.</p>
<p>Tohle byla ta Pam, která mě zajímala – ta, která se strašně často scházela s tím chlapem z ulice. Jmenoval se Max. Ruce téhle Pam rukavice vypraly, pak je vzaly a vložily do bílé krabičky a poslaly přes UPS.</p>
<p>Tahle Pam byla ten experiment… aspoň jsem si to namlouval, ale bulíkujeme se tolik, že bychom se tím mohli živit. Tohle říká Wireman a ten má často pravdu. Pravděpodobně až příliš často. Dokonce i teď.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Nečekal jsem na západ slunce, protože jsem si aspoň nebulíkoval, že chci malovat obraz. Mě zajímalo, jak nakreslím informaci. Vzal jsem manželčiny nepřirozeně čisté zahradní rukavice (musela je bělidlem přímo prolít) nahoru do Malého růžáku a posadil se před stojan. Čekalo na něm nové plátno. Nalevo stály dva stolky. Jeden byl na fotky z digitálního foťáku a různé nalezené předměty. Druhý stál na malé zelené nepromokavé plachtě. Měl jsem na něm rozestavené víc než dvě desítky kelímků s barvami, několik zavařovaček s trochou terpentýnu a několik lahví vody Zephyr Hills, kterou jsem používal na oplachování. Byla to docela zaneřáděná, rušná malá pracovní stanice.</p>
<p>Položil jsem rukavice na klín, zavřel oči a představoval si, že se jich dotýkám pravou rukou. Nic se nedělo. Žádná bolest, žádné svědění, žádný pocit fantomových prstů hladících hrubé, odřené plátno. Seděl jsem a usilovně si přál, aby to přišlo – cokoliv to bylo – a nedočkal se ničeho. Stejně tak jsem mohl poroučet tělu, aby kadilo, když nemělo potřebu. Po dlouhých pěti minutách jsem zase otevřel oči a podíval se dolů na rukavice v klíně. RUCE… CHRAŇ.</p>
<p>Zbytečné krámy. Zasrané zbytečné krámy.</p>
<p><emphasis>Nerozčiluj se, klid</emphasis>, pomyslel jsem si. A pak jsem si pomyslel: <emphasis>Už je pozdě. Už jsem se rozzuřil. Na tyhle rukavice a ženskou, která je nosila. A zklidnit se?</emphasis></p>
<p>„Na to je už taky pozdě,“ řekl jsem a pohlédl na pahýl. „Už nikdy nebudu hajný.“</p>
<p>Špatné slovo. Pokaždé špatné slovo, a tak to bude dál doprdele až navěky. Měl jsem chuť srazit všecko z těch pitomých blbých stolečků na podlahu.</p>
<p>„Stejný,“ řekl jsem úmyslně potichu a úmyslně pomalu. „Už nikdy nebudu stejjj-ný. Mám o jednu ruku míň.“ To nebylo moc legrační (ani to nedávalo moc smyslu), ale hladina vzteku stejně začala klesat. Pomohlo mi, když jsem se slyšel vyslovit to slovo správně. Obvykle to tak bylo.</p>
<p>Stočil jsem myšlenky od pahýlu k manželčiným rukavicím. RUCE CHRAŇ, to sedělo.</p>
<p>S povzdechem – možná v něm byla jakási úleva, už si to jistě nepamatuju, ale je to možné – jsem je položil na stůl, kam jsem si pokládal svoje modely, vytáhl ze sklenice s terpentýnem štětec, otřel ho hadříkem, opláchl a podíval se na prázdné plátno. Chtěl jsem vůbec malovat ty rukavice? A proč vlastně, doprdele? <emphasis>Proč?</emphasis></p>
<p>Zčistajasna mi představa, že maluju, připadala směšná. Představa, že to neumím, mi připadala zatraceně normálnější. Jestli namočím ten štětec do černé a pak ho přiložím na to děsivě bílé plátno, určitě budu schopný vyrobit nanejvýš řádku pochodujících schematických figurek: <emphasis>Deset malých Indiánků si vyšlo na večeři, jeden se utopil, pak jich zbylo devět. Devět malých Indiánků zdrželo se do noci…</emphasis></p>
<p>Bylo to strašidelné. Vstal jsem z židle, a to rychle. Najednou už jsem tam nechtěl být, v tom Malém růžáku, ani Velkém růžáku, ani na Duma Key, ani v tom svém pitomém zbytečném kulhavém důchodcovském retardovaném životě. Kolik jsem si toho nalhával? Že jsem umělec? Směšné. Kamen mohl vykřikovat to svoje OHROMNÉ a NESMÍTE PŘESTAT těmi svými typickými e-mailovými kapitálkami, ale Kamen se specializuje na oblbování obětí hrozných nehod, aby uvěřily, že ty vybledlé imitace života, které žijí, jsou stejně dobré jako ten opravdový. Pokud šlo o pozitivní koučování, byli Kamen a Rehabilitační královna Kathi Greenová nerozlučná dvojka. Byli ZASRANĚ GENIÁLNÍ a většina jejich vděčných pacošů křičela NESMÍTE PŘESTAT. Namlouval jsem si, že jsem jasnovidec? Že vlastním fantomovou paži, která je schopná vidět neviditelné? To nebylo jen směšné, bylo to k politování a šílené.</p>
<p>V Nokomisu byla večerka. Rozhodl jsem se, že vyzkouším své řidičské schopnosti, koupím si pár kartonů piva a ožeru se. Zítra bude třeba vypadat všechno líp, i když přes závoj kocoviny. Rozhodně to nemohlo vypadat o moc hůř. Hmátl jsem po berli a moje chodidlo – moje levé chodidlo, ta dobrá noha, kristepane, mi uvízla pod židlí. Zapotácel jsem se. Pravá noha nebyla dost silná, aby mě udržela vestoje a já padl jak široký, tak dlouhý, a jen jsem se stačil natáhnout pravou paží před sebe, abych pád zmírnil.</p>
<p>Prostě instinkt, co jiného… jenomže můj pád zadržel. Zadržel. Neviděl jsem to – oči jsem měl pevně zavřené, jako když svíráte víčka, když víte, že váš tým jednu koupí – ale kdybych ten pád nezmírnil, skoro určitě bych si vážně ublížil, bez ohledu na koberec. Vyhodil bych si obratel v krku, možná si ho i zlomil.</p>
<p>Chvíli jsem tam ležel a přesvědčoval se, že jsem stále naživu, pak jsem se zvedl na kolena, i když mě kyčel strašně bolel, a podržel si pálící pravou paži před očima. Žádná paže tam nebyla. Postavil jsem židličku zase na nohy, opřel se o ni levým předloktím – pak jsem vyrazil hlavou a zakousl se do pravačky.</p>
<p>Cítil jsem, jak se obloučky zubů zabořily těsně pod loket. Bolest.</p>
<p>Cítil jsem ještě víc. Cítil jsem na rtech maso svého předloktí. Pak jsem se odtáhl a prudce oddechoval. „Ježíši! Ježíši! Co se to děje! Co to je?“</p>
<p>Skoro jsem čekal, že uvidím, jak se pravá paže vynořuje z nicoty znovu na světlo boží. Nestalo se tak, ale přece jen tam byla, to se nedalo popřít. Natáhl jsem se přes opěradlo židle pro jeden štětec. Cítil jsem, jak ho prsty sevřely, ale štětec se nepohnul. Pomyslel jsem si: <emphasis>Takže takové to je, být duchem</emphasis>.</p>
<p>Vydrápal jsem se na židli. V boku mě příšerně píchalo, ale zdálo se mi, že bolest se děje kdesi daleko po proudu řeky. Levou rukou jsem popadl štětec, vymyl jsem ho, a zastrčil si ho za levé ucho. Očistil jsem další a položil ho do járku na stojanu. Očistil jsem třetí a strčil ho taky do korýtka. Přemýšlel jsem, že vymyju ještě čtvrtý, ale pak jsem se rozhodl, že s tím nebudu ztrácet čas. Znovu mě posedla ta horečka, ten hlad. Byl prudký a nezvladatelný jako ty moje záchvaty vzteku. Kdyby v přízemí spustily kouřové detektory a ohlašovaly, že dům hoří, nevěnoval bych jim pozornost. Strhl jsem celofán ze zbrusu nového štětce, namočil ho do černé a začal malovat.</p>
<p>Stejně jako u obrazu, který jsem nazval <emphasis>Konec hry</emphasis>, si moc nepamatuji, jak jsem tvořil <emphasis>Užitečné přátele</emphasis>. Vím jenom, že se to přihodilo v jediném prudkém výbuchu a západy slunce s tím neměly nic společného. Obraz byl skoro celý modrý a černý, v barvách podlitin, a když byl hotový, levá paže mě od toho cvičení bolela. Dlaň jsem měl pocákanou barvami až po zápěstí.</p>
<p>Dokončené plátno mi trochu připomínalo obálky <emphasis>noir</emphasis> paperbacků, které jsem vídával jako malý kluk a v nichž pokaždé hrála hlavní roli nějaká vnadná dáma, která se ocitla v pěkné kaši. Jenomže na těch obálkách ta dáma byla obvykle blond a bylo jí něco přes dvacet. Na mém obrazu měla tmavé vlasy a vypadala, že je jí hodně přes čtyřicet. Ta dáma byla moje bývalá manželka.</p>
<p>Seděla na rozházené posteli, na sobě měla jen modré kalhotky. Přes nohu jí viselo ramínko podprsenky stejné barvy. Hlavu měla trochu skloněnou, ale nebylo pochyb, že tvář je její. Zachytil jsem ji GENIÁLNĚ několika strohými tahy černé, které vypadaly skoro jako čínské znaky. Na oblouku jednoho prsu bylo jediné opravdu barevnější místo celého obrazu: vytetovaná růže. Uvažoval jsem, kdy si ji nechala udělat a proč. Pam s kérkou mi připadala neuvěřitelná stejně jako Pam prohánějící motorku při motokrosu na Mission Hill, ale nepochyboval jsem ani trochu, že je to pravda. Byl to prostě fakt, stejně jako tričko Torii Huntera, které nosí Carson Jones.</p>
<p>Na obraze byli také dva muži, oba nazí. Jeden stál u okna a byl pootočený. Měl naprosto typické tělo bílého padesátníka střední třídy, jací se zřejmě vyskytují v šatně Goldovy posilovny: rozbředlé břicho, plochý měkký zadek, malá mužská prsa. Tvář měl inteligentní, vypadal vychovaně. Tvář mu zcela ovládal melancholický výraz, který naznačoval „ona je skoro pryč“. Takový ten výraz „nedá se nic dělat“. To byl Max z Palm Desert. Klidně mohl mít na krku pověšenou jmenovku. Max, kterému loni umřel otec, Max, který začal tím, že zval Pam na kafe, a skončil tím, že jí nabídl víc. Přijala kafe i to víc, ale ne úplně všechno, co jí chtěl dát. Měl to vepsané ve tváři. Všechno nebylo vidět, ale to, co vidět bylo, bylo obnaženější než jeho zadek.</p>
<p>Druhý muž se opíral mezi dveřmi, kotníky měl zkřížené v pozici, při které měl stehna přimáčknutá k sobě a pozoruhodné nádobíčko vystrčené dopředu. Byl možná o deset let starší než muž u okna a byl v lepší formě. Žádné břicho. Žádné špeky. Na stehnech dlouhé svaly. Paže měl založené na hrudi, díval se na Pam a trochu se usmíval. Znal jsem ten úsměv dobře, protože Tom Riley býval můj účetní – a přítel – pětatřicet let. Kdyby v naší rodině nebylo ve zvyku mít na svatbě jako svědka otce, byl bych požádal Toma.</p>
<p>Díval jsem se, jak stojí nahý mezi dveřmi a hledí na mou manželku na posteli, a vzpomněl jsem si, jak mi pomáhal stěhovat věci k jezeru Phalen. Vzpomněl jsem si, jak říkal <emphasis>Neodcházej z domu, to je jako vzdát se výhody domácího hřiště při playoff</emphasis>.</p>
<p>Pak jsem ho přistihl se slzami v očích. <emphasis>Šéfe, nemůžu si zvyknout, když tě takhle vidím</emphasis>.</p>
<p>Šukal ji už tehdy? Nemyslel jsem si to. Ale…</p>
<p><emphasis>Mám nabídku, kterou jí můžeš vyřídit</emphasis>, řekl jsem tehdy. A on to udělal. Akorát že možná udělal víc, než jenom předal vzkaz.</p>
<p>Odkulhal jsem k velkému oknu, berlu jsem nechal u obrazu. Slunce mělo zapadat až za hodinu, ale směr světla se už silně posunul k západu a paprsky se prudce odrážely od hladiny. Přinutil jsem se podívat se přímo do té oslňující stopy a musel si několikrát otřít oči.</p>
<p>Snažil jsem se namluvit si, že ten obraz je možná jenom výplod mysli, která se stále snaží uzdravit. To však neobstálo. Všechny mé vnitřní hlasy si jasně a srozumitelně pohovořily a já věděl, že mám jistotu. Pam ošukala Maxe v Palm Desert, a když jí navrhl delší, hlubší vztah, odmítla. Pam také ošukala mého nejstaršího přítele a obchodního společníka, a možná ho pořád ještě šuká. Jedinou nezodpovězenou otázkou zůstávalo, který z těch chlapíků ji přemluvil k růžičce na koze.</p>
<p>„Tohle musím vypustit,“ řekl jsem a opřel si bolavé čelo o sklo. Venku nad Mexickým zálivem hořelo slunce. „Opravdu musím tohle vypustit.“</p>
<p><emphasis>Tak luskni prsty</emphasis>, pomyslel jsem si.</p>
<p>Luskl jsem prsty pravé ruky a uslyšel zvuk – ostré lusknutí. „Dobrá, s chutí do toho a půl je hotovo!“ řekl jsem vesele. Pak jsem ale zavřel oči a uviděl Pam sedící na posteli – nějaké posteli – v kalhotkách a s ramínkem podprsenky visícím přes nohu jako mrtvým hadem.</p>
<p>Užiteční přátelé.</p>
<p>Zasraní užiteční přátelé.</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>Toho večera jsem západ slunce z Malého růžáku nepozoroval. Nechal jsem berlu opřenou o roh domu, dokulhal na pláž a vkročil do vody, až mi sahala po kolena. Voda byla studená, jak už to tak bývá pár měsíců poté, co utichla sezóna hurikánů, ale já si toho sotva všiml. Sluneční stezka na vodě byla jedovatě oranžová a přesně na ni jsem se díval.</p>
<p>„Experiment, já se poseru,“ řekl jsem a voda kolem mě se vzdouvala. Nejistě jsem se na nohou zahoupal, nataženou rukou jsem vyrovnával balanc. „Poseru se do vejšky.“</p>
<p>Temným nebem nad hlavou prolétla volavka jako tichý projektil s dlouhým krkem.</p>
<p>„Bylo to čenichání, nic jiného než čenichání, a zaplatil jsem za to.“</p>
<p>Pravda. Pokud jsem měl chuť ji zase začít škrtit, mohl jsem si za to já sám. <emphasis>Nenakukuj klíčovou dírkou, jinak</emphasis><emphasis> se budeš trápit</emphasis>, říkala moje milovaná máma. Nakukoval jsem a trápil jsem se, konec příběhu. Teď už to byl její život a to, co v něm dělala, byla jenom její věc. Moje věc zase byla, abych to nechal plavat. Otázka však byla, jestli to dokážu nebo ne. Bylo to těžší než lusknout prsty, dokonce těžší než luskání prsty na ruce, která neexistuje.</p>
<p>Přihnala se vlna tak velká, že mě porazila. Na chvilku jsem se ocitl pod hladinou a vdechl vodu. Vynořil jsem se a jen prskal. Zpětný tah vlny se mě pokusil vcucnout i s pískem a lasturami. Zdravou nohou jsem se odrážel ke břehu, dokonce jsem chabě kopal i tou pochroumanou, a podařilo se mi o kus se posunout. Možná jsem byl v některých ohledech popletený, ale rozhodně jsem se nechtěl utopit v Mexickém zálivu. V tomto ohledu jsem měl jasno. Vylezl jsem z vody s vlasy zplihlými do očí a jen jsem prskal a kašlal. Pravou nohu jsem vlekl za sebou jako promáčené zavazadlo.</p>
<p>Když jsem se konečně dostal na suchý písek, převalil jsem se a zahleděl se nahoru do nebe. Na temnící samet nad špičkou střechy Velkého růžáku vplul tlustý měsíční srpek. Tam nahoře to vypadalo velmi poklidně. Tady dole byl člověk, který měl zcela opačné pocity: klepal se, byl smutný a rozzlobený. Otočil jsem hlavu, podíval se na pahýl paže a pak zase nahoru na měsíc.</p>
<p>„Už žádné špehování,“ řekl jsem. „Nový úděl začíná dnes večer. Už žádné špehování a žádné experimenty.“</p>
<p>Myslel jsem to vážně. Ale jak jsem říkal (a Wireman tu byl dřív než já), namlouváme si hlouposti tak často, že bychom se tím mohli živit.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>5 – Wireman</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Když jsme se s Wiremanem poprvé pořádně setkali, chechtal se tak hrozně, že zlámal židli, na které seděl, a já se chechtal tak hrozně, že jsem skoro omdlel – všechno kolem mě plavalo a bylo šedivé. To bylo to poslední, co bych očekával v den, kdy jsem zjistil, že Tom Riley má aférku s mou bývalou ženou (netvrdím, že by moje důkazy obstály u soudu), ale byla to předzvěst věcí příštích. Nezasmáli jsme se spolu naposledy. Wireman byl pro mě lecčím – vlastně byl pro mě osudovou postavou – ale především to byl můj přítel.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>„Tak,“ řekl, když jsem se konečně dostal k jeho stolku stíněnému pruhovaným slunečníkem a s prázdnou židlí naproti té jeho. „Kulhající cizinec doraziv, přináší chlebový pytlík plný lastur. Posaď se, kulhající cizinče. Svlaž si hrdlo. Ta sklenice už tu pár dní čeká.“</p>
<p>Odložil jsem igelitku – opravdu byla původně na chleba – na stolek a natáhl k němu ruku. „Edgar Freemantle.“</p>
<p>Jeho ruka byla krátká, prsty jako špalíky, stisk silný. „Jerome Wireman. Většinou si vystačím s Wiremanem.“</p>
<p>Podíval jsem se na plážovou židličku, která byla určená pro mě. Byla to taková ta s vysokým opěradlem a nízkým sedákem, jako skořepina sedadla v porsche.</p>
<p>„Něco s ní není v pořádku, <emphasis>muchacho</emphasis>?“ zeptal se Wireman a povytáhl obočí. Měl co povytahovat, obočí měl huňaté a prošedivělé.</p>
<p>„Ne, pokud se nebudeš smát, až z toho budu muset vstávat,“ řekl jsem.</p>
<p>Usmál se. „Zlato, žij, jak musíš žít. Chuck Berry, devatenáct set šedesát devět.“</p>
<p>Přichystal jsem se k prázdné židli, pronesl krátkou modlitbičku a spustil se dolů. Naklonil jsem se jako vždy doleva, abych ušetřil bolavý bok. Nedopadl jsem na cíl přesně, ale chytil jsem se dřevěných područek, vzepřel se silnou nohou a židle se jenom zakymácela. Před měsícem bych se z ní vysypal, ale dnes už jsem byl silnější. Uměl jsem si představit, jak by mi Kathi Greenová tleskala.</p>
<p>„Dobrá práce, Edgare,“ řekl. „Nebo se ti říká Eddie?“</p>
<p>„Zvol si svůj jed, slyším na obojí. Copak máš v tom džbánu?“</p>
<p>„Zelený ledový čaj,“ odpověděl. „Velmi osvěžující. Dáš si trochu?“</p>
<p>„Moc rád.“</p>
<p>Nalil mi sklenici, pak si dolil svou a pozvedl ji. Čaj byl jen slabě nazelenalý. Jeho oči, uvízlé v jemné spleti vrásek, byly zelenější. Vlasy měl černé, na spáncích protkané bílými prameny, a docela dlouhé. Když mu je zvedl vítr, uviděl jsem na pravé straně těsně u vlasů jizvu ve tvaru mince, ale menší. Dnes měl na sobě plavky a nohy měl stejně hnědé jako paže. Vypadal ve formě, ale připadal mi také unavený.</p>
<p>„Napijeme se na tebe, <emphasis>muchacho</emphasis>. Zvládls to.“</p>
<p>„Dobrá,“ souhlasil jsem. „Na mě.“</p>
<p>Cinkli jsme sklenicemi o sebe a napili se. Zelený čaj už jsem pil dřív a považoval jsem ho za docela dobrý, ale tenhle byl přímo nebeský – jako bych pil chladivé hedvábí s pouhým náznakem sladkosti.</p>
<p>„Cítíš ten med?“ zeptal se a usmál se, když jsem přikývl. „Ne každý ho vnímá. Dávám ho do džbánu jenom jednu lžíci. Uvolňuje přirozenou sladkost čaje. Naučil jsem ho takhle vařit na jedné nájemné nákladní lodi v Čínském moři.“ Podržel svoji sklenici ve výšce a zamžoural skrz ni. „Bojovali jsme se spoustou pirátů a pářili se se zvláštními a tmavými ženami pod tropickým nebem.“</p>
<p>„To mi zní jako nehorázná báchorka, pane Wiremane.“</p>
<p>Zasmál se. „Ve skutečnosti jsem to s tím medem vyčetl v jedné kuchařce slečny Eastlakeové.“</p>
<p>„To je ta dáma, se kterou vycházíš po ránu? Ta na kolečkovém křesle?“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>A aniž bych se zamyslel nad tím, co povídám – hlavu jsem měl plnou těch jejích obrovských modrých tenisek opřených o choromovanou podnožku křesla – jsem vyhrkl: „Kmotrova nevěsta.“</p>
<p>Wireman vykulil ty svoje zelené oči natolik, že už jsem se chystal omluvit za <emphasis>faux pax</emphasis>. Ale on se pak začal hlasitě smát. Byl to takový ten bezbranný chechtot, jaký člověk vydává při těch vzácných příležitostech, kdy mu něco proklouzne kolem obranných valů a dostane se až na to lechtivé místečko pod bránicí. Prostě chci říct, že se ten chlap otřásal smíchy, až málem puknul, a když si všiml, že nemám ponětí, co ho tak dostalo, rozchechtal se ještě víc a jeho pozoruhodné břicho se jenom natřásalo. Pokusil se odložit sklenici na stolek, ale netrefil se. Sklenice odletěla rovnou do písku a tam se dokonale vzpřímená zapíchla jako cigaretový nedopalek v pískovém popelníku, jaké člověk vídával u dveří do výtahu v hotelových halách. To mu připadalo ještě legračnější a ukázal na ni.</p>
<p>„Kdybych chtěl, tak by se mi to nepodařilo!“ vypravil ze sebe a pak už se znovu odrovnal, hýkal hurónským smíchem, nadskakoval na židli, jednu ruku si držel na břiše a druhou si položil na hrudník. Najednou, s děsivou jasností se mi vybavil úryvek básničky, kterou jsme četli na střední škole, což bylo už nějakých třicet let: <emphasis>Muži nefalšují křeč, nepředstírají smrtelný zápas</emphasis>.</p>
<p>Usmíval jsem se také, usmíval a pochechtával, protože takové veselí je nakažlivé, i když nevíte, v čem je vtip. A ta sklenice, která upadla tak, že nevyšplíchla ani kapka Wiremanova čaje… ta byla opravdu legrační. Jako gag z kreslené grotesky. Ale zdrojem Wiremanova veselí nebyla ta zapíchnutá sklenice.</p>
<p>„Já to nechápu. Chci říct, že se omlouvám, jestli jsem…“</p>
<p>„Ona totiž je!“ vykřikl Wireman a chechtal se tak bláznivě, že mu skoro nebylo rozumět. „Ona totiž vlastně je něco podobného, o to jde! Akorát že je dcera, ona je Kmotrova dcera…“</p>
<p>Ale to už se houpal z boku na bok a dopředu a dozadu – žádné triky, žádné předstírání – a v tu chvíli jeho plážová židle konečně vypustila duši, jen to hlasitě křachlo, nejdřív ho zlomila v pase a vyvolala tím na jeho tváři neobyčejně komický překvapený výraz, a potom ho vysypala na písek. Rozmáchl se rukou, chytil se tyčky slunečníku a převrátil stolek. Slunečníku se chopil závan větru, nafoukl ho jako plachtu a začal vléct i se stolkem po pláži. Já jsem se nakonec rozchechtal ne kvůli tomu vykulenému užaslému výrazu na Wiremanově tváři, když se ho rozkládající se plážová židle pokusila schlamstnout jako pruhovaná huba, ani kvůli jeho nečekanému kotoulu v písku. Dokonce ani kvůli pohledu na stolek vlečený slunečníkem a snažící se o únik. Rozchechtala mě Wiremanova sklenice, která stála klidně a vzpřímeně mezi bokem a levou paží, když se rozplácl na zemi.</p>
<p><emphasis>Výběrový ledový čaj</emphasis>, představoval jsem si reklamu ve staré grotesce. <emphasis>Bíp-bíp!</emphasis> A to mi samozřejmě připomnělo ten jeřáb, který napáchal tolik škody, ten s tím podělaným varovným pípákem, který nepípal, a zčistajasna jsem se viděl jako Zlý pan kojot usazený v kabině své drcené dodávky, oči se mi poulí údivem, rozčepýřené uši mi trčí každé jiným směrem a možná se mi z nich na špičkách trochu kouří.</p>
<p>To mi dodalo. Chechtal jsem se, až jsem se jako hadrový panák skutálel ze židle a padl do písku vedle Wiremana… ale také jsem minul sklenici, která pořád stála dokonale vzpřímená jako cigaretový nedopalek v pískovém popelníku. Nevěřil bych, že se můžu rozchechtat ještě víc, ale stalo se. Slzy se mi hrnuly po tvářích a svět se začal zamlžovat, protože mozek mi přešel do módu kyslíkové deprivace.</p>
<p>Wireman, který nepřestával hýkat, se vydal po čtyřech za svým uprchlým stolkem a udatně zabíral koleny a lokty. Chňapl po podstavci, ale stolek poodskočil, jako by vycítil nebezpečí. Wireman padl tváří do písku a když se zvedl, pořád se chechtal a frkal. Já se převalil na záda a lapal po dechu, skoro jsem omdléval, ale pořád jsem se smál.</p>
<p>Tak takhle jsem se seznámil s Wiremanem.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>O dvacet minut později už stolek stál zhruba na stejném místě jako předtím. To bylo sice moc pěkné, ale žádný z nás se nemohl na slunečník podívat, protože jsme ihned dostávali záchvaty hihňání. Jeden klínovitý dílec měl roztržený, takže se teď křivě tyčil nad stolkem jako opilec snažící se předstírat, že je střízlivý. Wireman přestěhoval druhou židli na konec dřevěného chodníku a já nedal jinak, než aby si na ni sedl sám. Já seděl přímo na chodníku, který sice neměl opěradlo, ale rozhodně se z něj bude líp (a rozhodně důstojněji) vstávat. Wireman se nabídl, že půjde vylitý džbán doplnit. Odmítl jsem to, ale souhlasil jsem, že se s ním podělím o tu zázračně nerozlitou sklenici.</p>
<p>„Teď jsme povodní bratři,“ prohlásil, když jsme dopili.</p>
<p>„To je nějaký indiánský obřad?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ne, to je z <emphasis>Cizince v cizí zemi</emphasis> od Roberta Heinleina. Žehnám jeho památce.“</p>
<p>Napadlo mě, že jsem ho nikdy neviděl číst, když sedával na své pruhované židli, ale nezmiňoval jsem se o tom. Spousta lidí na pláži nečte, z té sluneční záře je bolí hlava. Soucítil jsem s lidmi, které bolí hlava.</p>
<p>Znovu jsem se rozesmál. Zakryl si ústa oběma rukama – jako dítě – ale stejně vyprskl. „Už ne. Ježíši, už ne. Mám pocit, že jsem si natáhl v břiše všechny svaly.“</p>
<p>„Já taky,“ přitakal jsem.</p>
<p>Chvíli jsme už nic neříkali. Bríza od Zálivu byla toho dne chladná a svěží, se smutnou slanou příchutí. Roztržené plátno slunečníku plácalo. Tmavé místo na písku, kde se vylil ledový čaj ze džbánu, už bylo skoro suché.</p>
<p>Zachrochtl. „Viděl jsi, jak se ten stolek snažil utéct? Ten podělaný stolek?“</p>
<p>Taky jsem se uchechtl. V boku mě bolelo a břišní svaly jsem měl namožené, ale cítil jsem se moc dobře na člověka, který se málem uchechtal do bezvědomí. „‚Alabamský uprchlík’,“ řekl jsem.</p>
<p>Přikývl a stále si otíral písek z obličeje. „Grateful Dead. Devatenáct set sedmdesát devět. Nebo tak nějak.“ Zahihňal se, hihňání přešlo v zachechtání a to se proměnilo v další chechtot na celé kolo. Držel si břicho a sténal. „Už nemůžu, musím přestat… ale… Kmotrova nevěsta! <emphasis>Ježíši</emphasis>!“ A už v tom lítal zase.</p>
<p>„Nikdy jí neříkej, že jsem to povídal,“ nabádal jsem ho.</p>
<p>Přestal se smát, jen se usmíval. „Nejsem tak indiskrétní, <emphasis>muchacho</emphasis>. Ale… to bylo tím kloboukem, že? Tím velký slamákem, který nosí. Jako Marlon Brando v zahradě, když si hraje s tím malým klukem.“</p>
<p>Ve skutečnosti za to mohly hlavně ty tenisky, ale přikývl jsem a ještě chvíli jsme se smáli.</p>
<p>„Jestli se odbouráme, až tě budu představovat,“ pokračoval (a sám už se znovu boural, zřejmě při představě, jak se odbourá. Tak to chodí, když má člověk záchvat), „řekneme, že je to kvůli tomu, že jsem polámal židličku, jo?“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil jsem. „Jak jsi to myslel, když jsi říkal, že svým způsobem je?“</p>
<p>„Ty fakt nevíš?“</p>
<p>„Nemám ponětí.“</p>
<p>Ukázal na Velký růžák, který na tu dálku vypadal velmi malý. Zpáteční procházka bude asi hodně dlouhá. „Komu si myslíš, že ten tvůj domek patří, <emphasis>amigo</emphasis>? Teda, určitě platíš realitnímu agentovi nebo nějaké pronajímací společnosti, ale kde si myslíš, že hotovost z tvých šeků skončí?“</p>
<p>„Budu hádat, že na bankovním účtu slečny Eastlakeové.“</p>
<p>„Správně. Slečny Elizabeth Eastlakeové. Vzhledem k věku té dámy – pětaosmdesát – bys jí asi mohl říkat postarší slečna.“ Znovu se začal pochechtávat. Zavrtěl hlavou a řekl: „Musím přestat. Ale abych byl k sobě upřímný, už je to dlouho, co jsem se mohl něčemu pořádně zasmát.“</p>
<p>„U mě totéž.“</p>
<p>Podíval se na mě – bez ruky, na jedné straně těla celého posflikovaného – a přikývl. Pak jsme se chvilku jenom dívali na Záliv. Vím, že lidé jezdí na Floridu, když jsou staří a nemocní, protože je tu skoro celý rok teplo, ale myslím, že Mexický záliv má v sobě ještě něco víc. Už jen pohled na tu mírnou, plochou, sluncem zalitou tišinu je hojivý. To je velké slovo, že? Myslím ‚Záliv’. Dost velké, aby se do něj dala naházet spousta věcí a dívat se, jak mizejí.</p>
<p>Po chvíli Wireman řekl: „A komu myslíš, že patří ty domy mezi tím, kde bydlíš, a tímhle barákem?“ Píchl palcem za rameno směrem k bílým zdem a oranžovým taškám. „Který je, mimochodem, na okresní katastrální mapě uvedený jako <emphasis>Hnízdiště volavek</emphasis> a kterému já říkám <emphasis>El Palacio de Asesinos</emphasis>.“</p>
<p>„Taky slečně Eastlakeové?“</p>
<p>„Máš dva body ze dvou,“ řekl.</p>
<p>„Proč tomu říkáš <emphasis>Palác vrahů</emphasis>?“</p>
<p>„No, když přemýšlím v angličtině, tak je to ‚Skrýš psanců’,“ řekl Wireman s omluvným úsměvem. „Protože to vypadá na místečko, kde by si hlavní zloduch z kovbojky od Sama Peckinpaha pověsil klobouk. Každopádně mezi Hnízdištěm volavek a Lososovým mysem máme šest docela pěkných domů…“</p>
<p>„Já tomu svému říkám Velký růžák,“ přerušil jsem ho. „Když přemýšlím v angličtině.“</p>
<p>Přikývl. „<emphasis>El Rosado Grande</emphasis>. Dobré jméno. Líbí se mi. Ty tu budeš… jak dlouho?“</p>
<p>„Mám ten domek na rok, ale upřímně řečeno nevím. Nebojím se veder – myslím, že tady se tomu říká špatná sezóna – ale musím brát v úvahu hurikány.“</p>
<p>„Jo, tady dole všichni bereme v úvahu sezónu hurikánů, zvlášť po Charleym a Katrině. Ale domy mezi Lososovým mysem a Hnízdištěm volavek budou prázdné dávno předtím, než hurikány přijdou. Jako zbytek Duma Key. Která by se mimochodem klidně mohla jmenovat Ostrov Eastlake.“</p>
<p>„Chceš říct, že tohle všechno je její?“</p>
<p>„Je to komplikované i na chlapa, jako jsem já, a to jsem byl v minulém životě právník,“ řekl Wireman. „Bylo nebylo, tohle všechno patřilo jejímu otci, a k tomu pořádný flák floridské pevniny na východ odsud. Ve třicátých letech všechno až na Dumu prodal. Slečně Eastlakeové patří severní konec, o tom není pochyb.“ Wireman mávl rukou směrem k severnímu výběžku ostrova, části, kterou později charakterizuje výrazem, že je holá jako striptérčina číča. „Ta půda a domy na ní, od Hnízdiště volavek – ty jsou nejluxusnější – až po tvůj Velký růžák, ten je pro dobrodruhy. Vynášejí zisk, který ani nepotřebuje, protože otec jí a sourozencům zanechal <emphasis>mucho dinero</emphasis>.“</p>
<p>„Kolik bratrů a sester ještě…“</p>
<p>„Žádní,“ řekl Wireman. „Kmotrova dcera je poslední.“ Uchechtl se a zavrtěl hlavou. „Musím s tím přestat, takhle jí říkat nemůžu,“ zabručel spíš pro sebe.</p>
<p>„Jak myslíš. Mě ale zajímá, proč se na zbytku ostrova vůbec nestavělo. Vzhledem k tomu nekonečnému stavebnímu boomu na Floridě mi to připadá šílené od prvního dne, kdy jsem přejel ten most.“</p>
<p>„Mluvíš jako člověk, který se v tom vyzná. Co jsi dělal ve svém minulém životě, Edgare?“</p>
<p>„Měl jsem stavební firmu.“</p>
<p>„A ty doby už jsou definitivně pryč?“</p>
<p>Mohl jsem se vytáčet – neznal jsem ho natolik dobře, abych se tak odhaloval – ale neuhýbal jsem. Určitě to hodně způsobil ten náš oboustranný záchvat smíchu. „Ano,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„A co děláš v tomhle životě?“</p>
<p>Vzdychl jsem a podíval se jinam. Na Záliv, kam člověk může poslat všechny staré mizérie a dívat se, jak mizejí beze stopy. „To nevím určitě. Trochu maluju.“ A čekal jsem, že se zasměje.</p>
<p>Nesmál se. „Nebyl bys první malíř, který v Lososovém… Velkém růžáku bydlí. Má docela uměleckou historii.“</p>
<p>„Děláš si srandu.“ V domě nebylo nic, co by něco takového naznačovalo.</p>
<p>„Ale vůbec ne,“ ujistil mě. „Bydlel tam Alexander Calder. Keith Haring. Marcel Duchamp. Všichni teda předtím, než eroze pláže pokročila natolik, že domu hrozí zřícení do vody.“ Odmlčel se. „Salvador Dalí.“</p>
<p>„To snad ne, dohrdele!“ vykřikl jsem a vzápětí zrudl, protože zvědavě naklonil hlavu. Chvilku jsem cítil, jak mě zaplavuje ten starý frustrovaný vztek a málem mi ucpal hlavu a hrdlo. <emphasis>To zvládnu</emphasis>, pomyslel jsem si. „Promiň. Před časem jsem měl nehodu a…“ Pak jsem zmlkl.</p>
<p>„To nebylo těžké si domyslet,“ řekl Wireman. „Pokud sis nevšiml, tak ti na pravé půlce chybí taková ta věcička, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p>„Ano. A někdy se mi stane… já nevím… asi je to afázie.“</p>
<p>„Aha. Každopádně o tom Dalím vůbec nelžu. Bydlel v tvém domě tři týdny, v jedenaosmdesátém.“ Pak skoro bez odmlky dodal: „Já vím, co proděláváš.“</p>
<p>„O tom vážně pochybuju.“ Nechtěl jsem, aby to vyznělo hrubě, ale přesně tak to dopadlo. Tak jsem se totiž v podstatě cítil.</p>
<p>Wireman chviličku mlčel. Roztrhaný slunečník plácal. Měl jsem čas si pomyslet <emphasis>No, bylo to potenciálně zajímavé přátelství, které se neuskuteční</emphasis>, ale když pak promluvil, měl hlas klidný a příjemný. Jako by k té naší malé odbočce vůbec nedošlo.</p>
<p>„Za potíže s výstavbou na Dumě částečně může jednoduše porost. Pobřežní tráva sem patří, ale zbytek těch sraček by tu prostě neměl růst bez zavlažování. Někdo by to měl prošetřit, to si myslím já.“</p>
<p>„S dcerou jsme onehdy jeli na průzkum. Na jih odsud to vypadalo přímo jako džungle.“</p>
<p>Wireman vypadal polekaně. „Silnice na Duma Key není vůbec vhodná na výlety pro člověka ve tvém stavu. Je na sračky.“</p>
<p>„To mi povídej. Já jen chci vědět, jak je možné, že nemá čtyři pruhy s cyklistickými stezkami po obou stranách a nóbl sídlištěm každých osm set metrů.“</p>
<p>„Protože nikdo neví, komu ta půda patří. Co tenhle důvod, pro začátek?“</p>
<p>„Myslíš to vážně?“</p>
<p>„Jo. Slečně Eastlakeové patří kus ostrova od jeho špičky na jih až po Hnízdiště volavek, sakumprásk už od roku 1950. O tomhle není absolutně žádných pochyb. Tak to stálo v závětích.“</p>
<p>„Závětích? Množné číslo?“</p>
<p>„Byly tři. Všechny holografické, každá měla jiné svědky a všechny se lišily v ustanovení týkajících se Duma Key. Ale ve všech stálo, že John Eastlake odkazuje severní část Dumy své dceři Elizabeth Eastlakeové a to bez dalších podmínek. O zbytek se od té doby dohadují u soudu. Šedesát let handrkování, vedle kterého vypadá <emphasis>Ponurý dům</emphasis> jako Jeníček a Mařenka.“</p>
<p>„Neříkal jsi, že všichni sourozenci slečny Eastlakeové jsou mrtví?“</p>
<p>„Jsou, jenže má neteře a synovce a praneteře a prasynovce. Jsou rozlezlí po celé zemi jako nátěry značky Sherwin-Williams. To oni se soudí, ale handrkují se mezi sebou, ne s ní. Jediná zmínka o ní v těch několikero závětích starého pána se týkala tohohle kousku Duma Key, který pečlivě vyměřily dvě zeměměřičské společnosti, jedna těsně před druhou světovou válkou a druhá hned po ní. To všechno je zaneseno ve státních dokumentech. A víš co, <emphasis>amigo</emphasis>?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou.</p>
<p>„Slečna Eastlakeová si myslí, že její otec chtěl, aby se přesně tohle stalo. A když jsem tak zaměřil své právnické oko na text těch závětí, myslím si to taky.“</p>
<p>„Kdo platí daně?“</p>
<p>Vypadal překvapeně, pak se zasmál. „Zamlouváš se mi čím dál víc, <emphasis>vato</emphasis>.“</p>
<p>„To je ten můj minulý život,“ připomněl jsem mu. Už se mi začínalo líbit, jak ten minulý život zní.</p>
<p>„Správně. Takže tohle oceníš,“ řekl. „Je to chytré. Všechny tři závěti a odkazy Johna Eastlakea obsahovaly identické klauzule, které založily svěřenecký fond na placení daní. Původní investiční společnost, která fond spravovala, už od té doby pohltila jiná – vlastně ta <emphasis>pohlcující</emphasis> společnost byla pohlcena…“</p>
<p>„Takhle dělá Amerika byznys,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„To jistě. Každopádně se ten fond nikdy neocitl v nebezpečí, že by mu došly zdroje, a hradí daně každý rok jako hodinky.“</p>
<p>„Peníze vládnou světu, kecy vlají ve větru.“</p>
<p>„Je to pravda.“ Vstal, opřel si dlaně o bedra a protáhl se. „Nechtěl bys zajít do domu a seznámit se s šéfkou? Touhle dobou se probouzí z odpoledního zdřímnutí. Má svoje problémy, ale i v pětaosmdesáti je to docela zlatíčko.“</p>
<p>Teď nebyla ta pravá chvíle, abych mu povídal, že už jsem se s ní setkal – krátce – prostřednictvím svého telefonního záznamníku. „Někdy jindy. Až trochu opadne ta naše rozvernost.“</p>
<p>Přikývl. „Stav se zítra odpoledne, jestli chceš.“</p>
<p>„Snad přijdu. Je to docela možné.“ Znovu jsem mu podal ruku. On s ní opět potřásl a přitom se zadíval na pahýl mé pravé paže.</p>
<p>„Žádná protéza? Nebo si ji prostě sundáváš, když nejsi mezi obecným lidem?“</p>
<p>Měl jsem připravenou historku, kterou jsem lidem vykládal – nervová bolest v pahýlu – ale to byla lež, a já Wiremanovi lhát nechtěl. Částečně proto, že měl nos velice citlivý na jakýkoli závan keců, ale hlavně proto, že jsem mu prostě lhát nechtěl.</p>
<p>„Vzali mi na ni míru, ještě když jsem ležel v nemocnici, a všichni do mně klavírovali horem dolem, abych si ji vzal – hlavně moje fyzioterapeutka a kamarád psycholog. Tvrdili, že čím rychleji se ji naučím používat, tím rychleji budu schopný pokračovat v normálním životě…“</p>
<p>„Prostě všechno necháš za sebou a budeš si tancovat dál…“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jenomže někdy není tak snadné nechat všechno za sebou.“</p>
<p>„Není.“</p>
<p>„Někdy to ani není správné,“ řekl Wireman.</p>
<p>„To není tak úplně přesné, ale…“ odmlčel jsem se a máchl rukou ve vzduchu.</p>
<p>„Dost blízko desítce?“</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem. „Díky za to studené pití.“</p>
<p>„Zase přijď a dostaneš ještě. Opaluju se jenom mezi druhou a třetí – hodinka denně mi stačí – ale slečna Eastlakeová skoro celé odpoledne buď spí nebo přestavuje svoje porcelánové figurky, a samozřejmě si nikdy nenechá ujít <emphasis>Oprah</emphasis>, takže mám čas. Vlastně tolik času, že nevím, co si s ním počít. Ale kdo ví? Třeba najdeme spoustu společných témat.“</p>
<p>„Fajn,“ souhlasil jsem. „To zní dobře.“</p>
<p>Wireman se usmál. Úsměvem mu zkrásněla tvář. Podal mi ruku a znovu jsme si potřásli. „Víš, co si myslím? Přátelství založená na smíchu jsou vždycky šťastná.“</p>
<p>„Uživil by ses jako textař čínských koláčků pro štěstí,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„Jsou horší zaměstnání, <emphasis>muchacho</emphasis>. Mnohem horší.“</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Cestou zpátky se moje myšlenky stočily ke slečně Eastlakeové, staré dámě ve velkých modrých keckách a širokém slamáku, které náhodou patří (svým způsobem) jeden ostrov z Florida Keys. Nakonec to není žádná Kmotrova nevěsta, ale dcera pozemkového barona a zřejmě mecenáška umění. Mysl mi znovu provedla jeden z těch prapodivných úkroků, takže jsem si nemohl vzpomenout na jméno jejího otce (bylo jednoduché, pouze jednoslabičné), ale pamatoval jsem si tu základní situaci, kterou mi Wireman předestřel. Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel, ačkoli když se živíte stavařinou, narazíte na všemožná majetková uspořádání. Podle mého názoru to bylo vlastně geniální… tedy pokud jste chtěli udržet většinu svého malého království půvabnou a nedotčenou. Otázka zněla proč?</p>
<p>Urazil jsem už skoro celou cestu do Velkého růžáku, než jsem si uvědomil, že mě noha bolí jako čert. Vkulhal jsem dovnitř, nalokal se vody přímo z kuchyňského kohoutku a pak přešel obývacím pokojem do hlavní ložnice. Všiml jsem si, že na záznamníku bliká světýlko, ale momentálně jsem neměl na zprávy z vnějšího světa náladu. Toužil jsem se pouze někam složit.</p>
<p>Lehl jsem si a zadíval se na pomalu se otáčející listy stropního větráku. Moc dobře jsem svůj nezájem o napodobeninu paže nevysvětlil. Napadlo mě, jestli by si Wireman poradil líp s otázkou <emphasis>Co znamená, když právník dělá bohaté staré panně domovníka? Jaký minulý život se za tím skrývá?</emphasis></p>
<p>Stále jsem nad tím uvažoval, když jsem upadl do velmi uspokojivého spánku beze snů.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Když jsem se probudil, dal jsem si horkou sprchu, pak odešel do obývacího pokoje a podíval se na záznamník. Nebyl jsem ztuhlý, jak jsem po té tříkilometrové procházce čekal.</p>
<p>Zítra po ránu budu možná kulhat, ale dnes večer mi bude zřejmě dobře.</p>
<p>Vzkaz byl od Jacka. Říkal, že jeho matka mu dala kontakt na jakéhosi Daria Nannuzziho, a ten Nannuzzi se rád podívá na moje obrazy v pátek odpoledne mezi čtvrtou a pátou – mohl bych vybrat maximálně deset těch, které považuji za nejlepší, a dopravit je do galerie Scoto? Žádné skici, Nannuzzi chce vidět jenom hotovou práci.</p>
<p>Tohle mě trochu zneklidnilo…</p>
<p>Ne, to zdaleka nevystihuje moje pocity.</p>
<p>Žaludek se mi sevřel a byl bych přísahal, že mi střeva poklesla o sedm centimetrů níž. Ale to nebylo nejhorší. Mou pravou stranou těla a paží, kterou už jsem neměl, projíždělo zase to napůl svědění, napůl bolest. Řekl jsem si, že takové pocity – totiž tréma tři dny předem – jsou hloupé. Kdysi jsem získal desetimilionovou zakázku od městské rady St. Paul, ve které tehdy ještě seděl chlap, z něhož se nakonec stal guvernér Minnesoty. Viděl jsem první taneční vystoupení dvou děvčátek, jejich roztleskávačské pokusy, zažil s nimi autoškolu a pekelnou pubertu. Co je ve srovnání s tím předváděčka obrázků nějakému chlapíkovi z umělecké galerie?</p>
<p>Přesto jsem se vysoukal nahoru do Malého růžáku se ztěžklýma nohama.</p>
<p>Slunce už klesalo a zaplavovalo velkou místnost nádherným a neuvěřitelným mandarinkovým světlem, ale já neměl vůbec chuť pokoušet se ho zachytit – dnes večer ne. To světlo mě však přesto volalo. Jako fotografie dávné lásky, na kterou člověk náhodou narazí při přehrabování ve staré krabici se suvenýry. A byl příliv. Dokonce i nahoře jsem slyšel skřípavý hlas lastur. Posadil jsem se a začal přebírat hromádku věcí na stole s harampádím – pírko, vodou ohlazený kámen, zapalovač na jedno použití omytý až do anonymní šedi. Teď jsem si nevzpomínal na Emily Dickinsonovou, ale na jednu starou lidovou písničku: <emphasis>Sluníčko krásně prosvítá stromy, maminko</emphasis>. Venku samozřejmě žádné stromy nebyly, ale mohl jsem na obzor nějaký přidat, kdybych chtěl. Mohl jsem tam ven nějaký přidat, aby ten rudý západ slunce měl čím pronikat. Ahoj, Dalí.</p>
<p>Nebál jsem se, že mi řeknou, že nemám žádný talent. Bál jsem se, že signor Nannuzzi mi řekne, že mám <emphasis>máálinko</emphasis> talentu. Že palec a ukazovák podrží možná na půl centimetru od sebe a poradí mi, abych si rezervoval místo na letním festivalu pouličního umění, tam že určitě uspěju, spoustu turistů moje kouzelné imitace Dalího určitě uchvátí.</p>
<p>A jestli to udělá, jestli podrží ten palec a ukazovák na půl centimetru od sebe a řekne <emphasis>máálinko</emphasis>, co udělám já? Mohl by mi verdikt nějakého cizince sebrat novou sebedůvěru, ukrást mi tu zvláštní novou radost?</p>
<p>„Možná,“ řekl jsem.</p>
<p>Ano. Protože malování obrazů nebylo jako stavět obchodní domy.</p>
<p>Nejsnadnější by bylo prostě tu schůzku zrušit… jenomže jsem to svým způsobem slíbil Ilse a já neměl ve zvyku porušovat sliby, které jsem dal dětem.</p>
<p>V pravé paži mě stále svědilo, svědilo to tak hrozně, až to bolelo, ale já si toho sotva všiml. O zeď nalevo ode mě bylo opřeno osm nebo devět pláten. Otočil jsem se k nim, protože jsem si řekl, že se pokusím rozhodnout, která z nich jsou nejlepší, ale nakonec jsem se na ně ani nepodíval.</p>
<p>Na začátku schodiště stál Tom Riley. Byl nahý, měl jenom světle modré pyžamové kalhoty, v rozkroku a na vnitřní straně jedné nohavice tmavší, protože se pomočil. Neměl pravé oko. Na místě, kde bývalo, zůstal důlek ucpaný červenou a černou sraženinou. Po pravém spánku se mu táhl pruh přischlé krve jako válečná barva a mizel v prošedivělých vlasech nad uchem. Druhé oko hledělo na Mexický záliv. Po úzkém, bledém obličeji mu pluly rozmařilé barvy západu slunce.</p>
<p>Zaječel jsem překvapením a hrůzou, trhl jsem sebou a spadl ze židle. Přistál jsem na bolavém boku a zařval jsem znovu, tentokrát bolestí. Zazmítal jsem se a chodidlem udeřil do židle, na které jsem předtím seděl, a převrátil ji. Když jsem se znovu podíval ke schodům, byl Tom pryč.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Za deset minut už jsem byl v přízemí a vytáčel číslo k němu domů. Po schodech z Malého růžáku jsem se dostal vsedě, sjel jsem jeden schod po druhém po zadku. Ne proto, že bych si pádem ze židle pohmoždil kyčel, ale protože se mi nohy klepaly tak hrozně, že jsem nevěřil, že se na nich udržím. Bál jsem se, že sletím po hlavě dolů, i kdybych šel pozpátku a přidržoval se levačkou zábradlí. Sakra, já se bál, že omdlím.</p>
<p>Pořád se mi vybavoval ten den u jezera Phalen, kdy jsem se nečekaně otočil k Tomovi a on měl v očích ten nepřirozený lesk, k Tomovi, který se snažil neuvádět mě do rozpaků tím, že se naplno rozbrečí. <emphasis>Šéfe, nemůžu si zvyknout, když tě takhle vidím… Je mi to moc líto</emphasis>.</p>
<p>Telefon začal vyzváněl v Tomově pěkném domě v Apple Valley. Tom, který byl dvakrát ženatý a dvakrát rozvedený, Tom, který mi radil, abych se nestěhoval z domu v Mendota Heights – <emphasis>Je to jako vzdávat se výhody domácího hřiště v playoff</emphasis>, říkal tehdy. Tom, který se sám pustil do hrátek na mém hřišti, pokud se dalo věřit <emphasis>Užitečným přátelům</emphasis>… a já jim opravdu věřil.</p>
<p>Taky jsem věřil tomu, co jsem viděl nahoře.</p>
<p>Telefon zazvonil jednou… dvakrát… třikrát.</p>
<p>„Dělej,“ zamumlal jsem. „Vezmi ten zasraný telefon.“ Nevěděl jsem, co řeknu, jestli to udělá, ale to mi bylo jedno. V tuto chvíli jsem chtěl jenom slyšet jeho hlas.</p>
<p>Uslyšel jsem, ale ze záznamu. „Ahoj, dovolali jste se k Tomu Rileymu,“ oznámil. „Můj bratr George a já jsme si vyjeli s naší mámou na každoroční dovolenou – letos do Nassau. Co říkáš, mami?“</p>
<p>„Že jsem Bahama máma!“ ozval se cigaretami naprasklý, ale zřetelně veselý hlas.</p>
<p>„Správně, přesně tak,“ přitakal Tom. „Vrátíme se osmého února. Do té doby můžete nechávat vzkazy… kdyže, Georgi?“</p>
<p>„Po zaznění zvukového zignálu!“ vykřikl mužský hlas.</p>
<p>„Správně!“ souhlasil Tom. „Po zvukovém zignálu. Nebo můžete zavolat do mé kanceláře.“ Udal číslo a pak všichni tři najednou zařvali: „<emphasis>BON VOYAGE!</emphasis>“</p>
<p>Beze slova jsem zavěsil. Neznělo to jako poslední vzkaz muže, který uvažuje o sebevraždě, ale samozřejmě byl se svými nejbližšími a nejdražšími (kteří budou později určitě vykládat: „Vypadal úplně normálně“), a…</p>
<p>„Kdo tvrdí, že to bude sebevražda?“ zeptal jsem se prázdného pokoje… a pak se ustrašeně rozhlédl, abych se ujistil, že opravdu prázdný je. „Kdo tvrdí, že to nemůže být nehoda? Nebo dokonce vražda? Co když se už stala?“</p>
<p>Ale kdyby k ní už došlo, někdo by mi nejspíš zavolal. Možná Bozie, ale nejspíš Pam. Takže…</p>
<p>„Je to sebevražda.“ Tentokrát jsem to oznámil do prázdného pokoje. „Je to sebevražda a ještě se nestala. Tohle bylo varování.“</p>
<p>Vstal jsem a o berli se dobelhal do ložnice. Poslední dobou jsem berlu používal méně, ale dnes večer jsem ji potřeboval, zatraceně potřeboval.</p>
<p>Moje nejlepší kamarádka seděla opřená o polštáře na té půlce postele, která by jinak patřila skutečné ženě, pokud bych nějakou stále měl. Posadil jsem se, zvedl ji a zahleděl se do těch velkých modrých kukadel, přetékajících komiksovým úžasem: <emphasis>Auuuu, ty oškliváku</emphasis>! Moje Reba, která vypadala jako Lucy Ricardová.</p>
<p>„Bylo to, jako když Scrooge navštívil duch přicházejících Vánoc,“ řekl jsem jí. „‚To všechno se může přihodit.’“</p>
<p>Reba nevyjádřila na tuto myšlenku žádný názor.</p>
<p>„Ale co budu dělat? Tohle nebylo jako ty obrazy. Tohle vůbec nebylo jako ty obrazy!“</p>
<p>Ale bylo a já to věděl. Obrazy i vidiny měly původ v lidském mozku a v mém mozku se cosi změnilo. Myslel jsem si, že tu změnu způsobila jenom správná kombinace zranění. Nebo špatná kombinace. Contrecoup. Brocova oblast. A Duma Key. Tenhle ostrov byl… co vlastně?</p>
<p>„Zesilovač,“ řekl jsem Rebě. „Je to tak, že?“</p>
<p>Opět si nechala názor pro sebe.</p>
<p>„Něco tady je a ovlivňuje mě to. Je možné, že si mě to dokonce přivolalo?“</p>
<p>Při tom pomyšlení mi naskočila husí kůže. Lastury pode mnou chrastily o sebe, jak je vlny pozvedávaly a zase pokládaly. Bylo velmi snadné představit si místo lastur lebky, tisíce lebek, které všechny najednou zaskřípou zuby, když se přiblíží vlny.</p>
<p>To Jack mi povídal, že někde v té divočině stojí další dům a rozpadá se? Asi to byl on. Když jsme se s Ilse pokusili tím směrem jet, silnice se rychle zhoršila. Stejně jako Ilsin žaludek. Mému žaludku nebylo nic, ale pach té přebujelé vegetace byl odporný a svědění v uříznuté paži bylo ještě horší. Wireman vypadal polekaně, když jsem mu o našem průzkumném pokusu povídal. <emphasis>Silnice na Duma Key není žádný výlet pro chlapíka ve tvém sta</emphasis><emphasis>vu</emphasis>, povídal. Otázka byla, v jakém přesně jsem stavu?</p>
<p>Reba mi pořád ještě nesdělila svůj názor.</p>
<p>„Nechci, aby se to stalo,“ řekl jsem tiše.</p>
<p>Reba na mě jenom hleděla. Byl jsem ošklivák, to byl její názor.</p>
<p>„K čemu jsi?“ zeptal jsem se a odhodil ji stranou. Přistála tváří dolů na polštáři se zadnicí vystrčenou a růžovýma bavlněnýma nohama roztaženýma, takže vypadala docela jako malá rajda. <emphasis>Auuu, ty oškliváku</emphasis>, to teda jo.</p>
<p>Svěsil jsem hlavu, zahleděl se na koberec mezi koleny a promnul si zátylek. Svaly jsem tam měl křečovitě ztuhlé. Na omak byly jako ze železa. Už nějakou dobu jsem pořádné bolení hlavy nezažil, ale jestli se ty svaly brzo neuvolní, tak z dnešní noci bude famózní zážitek. Potřeboval jsem něco sníst, tím bych začal. Něco uklidňujícího. Některou kalorickou bombu z mrazáku, to znělo dobře – takovou tu hotovou večeři, kde rozříznete obal nad zmrzlým masem s omáčkou, strčíte to na sedm minut do mikrovlnky a pak se nacpete k prasknutí.</p>
<p>Ale ještě chvíli jsem zůstal sedět. Měl jsem spoustu otázek a odpovědi byly většinou mimo můj dosah. Uznal jsem to a smířil se s tím. Ale pomyslel jsem si, že se musím pokusit aspoň o jednu odpověď, než se přinutím jíst, přestože jsem měl hlad. Telefon na nočním stolku byl příslušenstvím domu. Byl kouzelně staromódní, model Princess s kruhovým číselníkem. Seděl na seznamu, který obsahoval hlavně Zlaté stránky. Otevřel jsem ho u hubené bílé části a říkal si, že tam Elizabeth Eastlakeová stejně nebude uvedená, ale byla. Vytočil jsem její číslo. Zazvonilo to dvakrát a pak se ozval Wireman.</p>
<p>„Haló, rezidence Eastlake.“</p>
<p>V tom dokonale modulovaném hlasu nebylo skoro ani stopy po muži, který se chechtal tak hrozně, že zlámal židli, a zčistajasna mi to připadalo jako nejhorší nápad na světě, ale neviděl jsem jinou možnost.</p>
<p>„Wiremane? Tady je Edgar Freemantle. Potřebuju pomoc.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>6 – Paní domu</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Následujícího odpoledne jsem už opět seděl u stolečku na konci dřevěného chodníku u <emphasis>El Palacio de Asesinos</emphasis>. Pruhovaný slunečník byl sice roztržený, ale stále schopný služby. Od vody foukala tak studená bríza, že si vynutila svetr. Po desce stolu tančily jizvičky světla a já zatím mluvil. A že jsem teda mluvil – skoro hodinu, a mezitím jsem se osvěžoval doušky zeleného čaje ze sklenice, kterou mi Wireman pořád doléval. Nakonec jsem domluvil a chvíli nebylo slyšet nic, jenom tiché šepotání vln, běhajících a skomírajících na pláži.</p>
<p>Wireman musel v mém hlase předchozí večer zaslechnout něco dost zlého, aby si dělal starosti, protože mi nabídl, že okamžitě přijede golfovým vozíkem z <emphasis>Palacio</emphasis>. Prý by mohl zůstat ve spojení se slečnou Eastlakeovou pomocí vysílačky. Řekl jsem mu, že to zas tolik nespěchá. Bylo to důležité, ale ne urgentní. Aby člověk volal okamžitě záchranku, to zase ne. A byla to pravda. Pokud se Tom chystal na cestě spáchat sebevraždu, nemohl jsem udělat skoro nic, abych mu v tom zabránil. Ale nemyslel jsem, že to udělá, dokud s ním bude matka a bratr.</p>
<p>Neměl jsem v úmyslu vykládat Wiremanovi o svém pokoutním prohrabování dceřiny peněženky. Za to jsem se už pořádně styděl. Ale jakmile jsem začal, počínaje <strong>LINK-BELTem</strong>, nemohl jsem přestat. Pověděl jsem mu skoro všechno a skončil tím, jak Tom Riley stál nad schodištěm vedoucím do Malého růžáku, bledý, mrtvý a bez oka. Myslím, že se mi jazyk tak rozvázal taky díky prostému vědomí, že Wireman mě nemůže poslat do nejbližšího blázince – neměl k tomu žádné zákonné oprávnění. Částečně taky díky tomu, že i když mě přitahovala jeho laskavost a cynické dobré rozpoložení, byl to pro mě cizí člověk. Někdy – vlastně spíš často – je lehčí vyprávět trapné či dokonce šílené příběhy, když vám naslouchá cizinec. Ale hlavně jsem to ze sebe vychrlil, aby se mi ulevilo: cítil jsem se jako člověk, který vymačkává jed z hadího uštknutí.</p>
<p>Wireman si nalil další sklenici čaje rukou, která nebyla tak docela klidná. Připadalo mi to zajímavé a znepokojivé. Pak se podíval na hodinky, které nosil po způsobu sestřiček, ciferníkem na vnitřní straně zápěstí. „Asi za půl hodiny budu muset opravdu zajít dovnitř a podívat se na ni,“ řekl. „Určitě je v pořádku, ale…“</p>
<p>„Co když nebude?“ zeptal jsem se. „Co když upadne nebo tak něco?“</p>
<p>Vytáhl z kapsy pláťáků vysílačku. Byla tenká jako mobil. „Postaral jsem se, aby pořád měla taky jednu u sebe. Navíc jsou po celém domě tlačítka pro přivolání záchranky, ale…“ Poklepal si palcem na hrudník. „Hlavní poplašný systém představuju já, jasné? Důvěřuju jedině sobě.“</p>
<p>Podíval se ven na vodu a vzdychl.</p>
<p>„Má alzheimera. Ještě to není tak zlé, ale doktor Hadlock říká, že to teď pravděpodobně bude postupovat rychle, když už se v ní usadil. Ode dneška za rok…“ Skoro nevrle pokrčil rameny, pak se rozzářil. „Každý den ve čtyři si dáváme čaj. Čaj a <emphasis>Oprah</emphasis>. Nechceš přijít a seznámit se s paní domu? Dokonce přihodím řez ostrovního citrónového koláče.“</p>
<p>„Tak jo,“ řekl jsem. „Domluveno. Myslíš, že to ona mi nechala na záznamníku vzkaz o tom, že Duma Key není dobré místo pro dcery?“</p>
<p>„Jistě. Ovšem pokud očekáváš vysvětlení – jestli očekáváš, že si vůbec vzpomene – tak hodně štěstí. Ale možná ti můžu trochu pomoct. Včera jsi říkal něco o bratrech a sestrách a já neměl možnost tě opravit. Fakt je, že Elizabeth měla jenom sestry. Samé dcery. Nejstarší se narodila někdy v roce 1908. Elizabeth se objevila na scéně v roce 1923. Paní Eastlakeová umřela asi dva měsíce poté, co ji porodila. Na nějakou infekci. Nebo se jí utrhla krevní sraženina… kdopak to dnes může vědět? Stalo se to tady, na Duma Key.“</p>
<p>„Otec se znovu oženil?“ pořád jsem si nemohl vzpomenout na jeho jméno.</p>
<p>Wireman mi z potíží pomohl. „John? Ne.“</p>
<p>„Přece mi nechceš vykládat, že tu vychovával šest děvčat. To vypadá strašně barbarsky.“</p>
<p>„Snažil se, pomáhala mu chůva. Ale nejstarší mu utekla s chlapcem. Slečna Eastlakeová měla nehodu, která ji skoro zabila. A ta dvojčata…“ Zavrtěl hlavou. „Byla o dva roky starší než Elizabeth. V roce 1927 zmizela. Panuje domněnka, že si obě šly zaplavat, strhl je zpětný proud a pak se v <emphasis>caldo grande</emphasis> utopily.“</p>
<p>Chvilku jsme se dívali na vodu – na ty klamně mírné vlny běhající po pláži jako štěňata – a nic neříkali. Pak jsem se zeptal, jestli mu to všechno vyprávěla Elizabeth.</p>
<p>„Něco. Všechno ne. A to, co si ještě pamatuje, pomíchala. Na webu věnovaném pobřežní historii Zálivu jsem našel letmou zmínku o nějaké nehodě, která se určitě týkala těch děvčat. Trochu jsem si mailoval s chlápkem, který dělá v Tampě knihovníka.“ Wireman zvedl ruce a zakvedlal prsty, jak naznačoval datlování do klávesnice. „Tessie a Laura Eastlakeovy. Knihovník mi poslal kopii tampských novin z 19. dubna 1927. Titulek na první straně je velmi strohý, mrazivý, deprimující. Jediné slovo. ZMIZELY.“</p>
<p>„Ježíši,“ vzdychl jsem.</p>
<p>„Bylo jim šest let. Elizabeth byly tehdy čtyři, takže byla dost velká, aby chápala, co se stalo. Možná už byla dost velká, aby si přečetla tak jednoduchý novinový titulek jako ZMIZELY. Dvojčata mrtvá a nejstarší Adriana kdesi v Atlantě s manažerem jedné jeho továrny… není divu, že John měl na nějakou dobu Dumy plné zuby. Odstěhoval se zbývajícími třemi dětmi do Miami. O řadu let později se sem zase přistěhoval na dožití a slečna Eastlakeová se o něj starala.“ Wireman pokrčil rameny. „Dost podobně se teď starám já o ni. Takže… chápeš, proč stará paní se začínajícím alzheimerem považuje Dumu na nešťastné místo pro dcery?“</p>
<p>„Asi jo, ale jak taková stará paní se začínajícím alzheimerem najde telefonní číslo svého nového nájemníka?“</p>
<p>Wireman se na mě lišácky podíval. „Nový nájemník, staré číslo, funkce automatického vytáčení na všech telefonech v baráku.“ Píchl palcem za rameno. „Nějaké další otázky?“</p>
<p>Zůstal jsem na něj zírat. „Ona mě má v automatické předvolbě?“</p>
<p>„Mně to nevyčítej, já jsem do tohohle kina přišel pozdě. Podle mě jí ta realitní agentka, která pro ni všechno zařizuje, naprogramovala do telefonů všechny nemovitosti k pronajmutí. Nebo to třeba udělal obchodní manažer slečny Eastlakeové. Zastaví se tu ze St. Petersburgu zhruba každých šest týdnů, aby se ujistil, že ještě není mrtvá a já nekradu vzácný porcelán. Zeptám se ho, až se příště ukáže.“</p>
<p>„Takže ona může zavolat do každého domu na severním konci Key jedním stisknutím knoflíku.“</p>
<p>„No… jo. Musím ovšem uznat, že všechny opravdu patří jí.“ Poplácal mě po ruce. „Ale víš co, <emphasis>muchacho</emphasis>? Myslím, že tvůj knoflík utrpí dnes večer menší nervové zhroucení.“</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem bez přemýšlení. „Nedělej to.“</p>
<p>„Aha,“ udělal Wireman, přesně jako by rozuměl. A kdo ví, třeba rozuměl. „Každopádně to vysvětluje toho tvého tajemného volajícího – i když ti musím říct, že tady na Duma Key mají vysvětlení tendenci pokulhávat. Jak dosvědčuje tvůj příběh.“</p>
<p>„Jak to myslíš? Ty máš nějaké… zkušenosti?“</p>
<p>Zpříma se na mě podíval, ale jeho široká opálená tvář zůstala nečitelná. Zafoukal mrazivý lednový vítr a nahrnul nám kolem kotníků trochu písku. Také mu načechral vlasy a znovu odhalil tu jizvu ve tvaru mince nad pravým spánkem. Uvažoval jsem, jestli ho tam někdo dloubl hrdlem lahve, třeba v hospodské rvačce, a pokusil se představit si, jak se někdo na tohohle člověka zlobí. Šlo mi to těžko.</p>
<p>„Ano, mám… ‚zkušenosti’,“ řekl a ohnutými dvěma prsty na obou rukou naznačil malé uvozovky. „Takové, které z dětí dělají… ‚dospělé’. Taky díky nim učitelé angličtiny mají první rok o čem žvanit… v ‚literárních kursech’.“ Pokaždé s těmi vzdušnými uvozovkami.</p>
<p>Tak jo, nechtělo se mu o tom mluvit, aspoň ne v té chvíli. Tak jsem se ho zeptal, nakolik věří mému povídání.</p>
<p>Zakoulel očima a opřel se v židli zády. „Nepokoušej mou trpělivost, <emphasis>vato</emphasis>. Možná se v několika věcech mýlíš, ale nejsi cvok. Já mám tam nahoře jednu dámu… nejmilejší dámu na světě a mám ji moc rád, ale někdy si myslí, že jsem její tatínek a že jsme v Miami někdy ve čtyřiatřicátém roce. Občas strčí některého toho svého porcelánového človíčka do plechovky od bonbonů a tu vhodí do rybníka s ozdobnými kapry za tenisovým kurtem. Musím je lovit, když si zdřímne, jinak začne nadávat jako špaček. Netuším proč. Myslím, že letos v létě se do toho pustí s vervou a na plný úvazek.“</p>
<p>„A pointa?“</p>
<p>„Pointa zní, že znám <emphasis>loco</emphasis>, znám Dumu a tebe taky poznám. Jsem naprosto ochoten věřit, že jsi měl vidinu, ve které byl tvůj přítel mrtvý.“</p>
<p>„Nekecáš?“</p>
<p>„Nekecám. <emphasis>Verdad</emphasis>. Otázka zní, co s tím uděláš, za předpokladu, že ho nedychtíš vidět pod drnem za to, že si namazal krajíc, který býval tvůj – snad nejsem vulgární?“</p>
<p>„Nic takového nechci. Měl jsem takový momentální záchvat… nevím, jak to popsat…“</p>
<p>„Byl to momentální záchvat, při kterém jsi měl chuť mu ufiknout pinďoura a pak mu vydloubnout oči rozpálenou vidlicí? Myslíš takovýhle momentální záchvat, <emphasis>muchacho</emphasis>?“ Wireman udělal z palce a ukazováku na ruce pistoli a zamířil s ní na mě. „Byl jsem ženatý s jednou mexickou lasicí a vím, co je žárlivost. Je to normální. Jako úlekový reflex.“</p>
<p>„Tvoje manželka někdy…“ zarazil jsem se a najednou jsem si znovu naplno uvědomil, že toho chlapa znám teprve od včerejška. Snadno jsem na to zapomínal. Wireman byl fakticky mimořádný.</p>
<p>„Ne, <emphasis>amigo</emphasis>, aspoň o ničem nevím. Provedla mi to, že umřela.“ Tvář měl naprosto bez výrazu. „Do toho se nebudeme pouštět, jo?“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Ohledně žárlivosti je nutno mít na paměti, že přijde a zase odejde. Jako ty místní odpolední přeháňky v hlavní sezóně. Jsi nad věcí, jak se říká. To bys taky měl, protože už nejsi její <emphasis>campesino</emphasis>. Otázka zní, co uděláš s tou druhou věcí? Jak zabráníš tomu chlapovi, aby se zabil? Protože víš, co se stane, až ta šťastná rodinná dovolená skončí, že?“</p>
<p>Chvíli jsem nic neříkal. Překládal jsem si ten poslední vzorek španělštiny, tedy pokoušel se o to. Už nejsi její farmář, bylo to tak správně? Jestli ano, mělo to trpkou příchuť pravdy.</p>
<p>„<emphasis>Muchacho</emphasis>? Tvůj další krok?“</p>
<p>„Nevím,“ přiznal jsem. „Má sice e-mail, ale co bych mu napsal? ‚Milý Tome, dělá mi starosti, jestli neuvažuješ o sebevraždě, prosím tě odpověz co nejrychleji’? Vsadím se, že na e-mail stejně nechodí, když je na dovolené. Má dvě bývalé manželky a jedné pořád platí alimenty, ale ani s jednou se nestýká. Měl jedno dítě, ale kluk mu ještě jako malý umřel – myslím, že měl vrozený rozštěp páteře – a… co? Co je?“</p>
<p>Wireman se odvrátil, nahrbil se v židli a zadíval se na vodu, kde si pelikáni lovili svou vlastní svačinku. Z držení jeho těla vyzařovalo znechucení.</p>
<p>Otočil se zase ke mně. „Přestaň se kroutit. Víš sakra dobře, kdo ho zná. Nebo si to aspoň myslíš.“</p>
<p>„Pam? Myslíš <emphasis>Pam</emphasis>?“</p>
<p>Jenom se na mě díval.</p>
<p>„Budeš ještě mluvit, Wiremane, nebo tu budeš jenom tak sedět?“</p>
<p>„Musím zkontrolovat paní. Touhle dobou už bude vzhůru a bude chtít svůj obřad ve čtyři hodiny.“</p>
<p>„Pam by si myslela, že jsem se zbláznil! Sakra, ona si to už beztak myslí!“</p>
<p>„Přesvědč ji.“ Pak se trochu slitoval. „Podívej se, Edgare. Jestli jsou si tak blízcí, jak si myslíš, určitě si všimne nějakých známek. A ty to můžeš akorát zkusit. <emphasis>Entiendes</emphasis>?“</p>
<p>„Nechápu, co to znamená.“</p>
<p>„Znamená to zavolej manželce.“</p>
<p>„Je to bývalá manželka.“</p>
<p>„Ne. Dokud se ti nezmění uvažování, je rozvod jenom právnická fikce. Proto ti dělá těžkou hlavu, co soudí o tvém duševním stavu. Ale jestli ti záleží i na tom chlapovi, zavoláš jí a řekneš, že máš důvod si myslet, že má v plánu to zabalit.“</p>
<p>Zvedl se ze židle, pak ke mně natáhl ruku. „Dost rozprávek. Pojď se seznámit s šéfkou. Nebudeš litovat. Když ji tak srovnám s jinými šéfy, je docela milá.“</p>
<p>Přijal jsem jeho ruku a dovolil, aby mě vytáhl ze židle, která zřejmě nahrazovala tu plážovou. Popadl mě pořádně. To byla další věc na Jeromovi Wiremanovi, kterou nikdy nezapomenu: ten chlap měl silný stisk. Prkenný chodník k bráně v zadní zdi byl široký jenom pro jednoho, tak jsem šel za ním a statečně kulhal. Když došel k brance – byla to zmenšená verze té hlavní vpředu a vypadala stejně španělsky jako Wiremanův ledabylý žargon – otočil se ke mně a pousmál se.</p>
<p>„Vždycky v úterý a čtvrtek sem chodí Josie uklízet a je ochotná na slečnu Eastlakeovou trochu dohlédnout, zatímco odpoledne spí – což znamená, že bych mohl zítra kolem druhé zajít k tobě a podívat se na tvé obrazy, jestli ti to vyhovuje.“</p>
<p>„Jak jsi poznal, že to po tobě chci? Pořád jsem se odhodlával, že se tě zeptám.“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Je docela jasné, že je chceš někomu ukázat, než je předvedeš tomu chlapovi z galerie. Kromě své dcery a toho kluka, který ti obstarává pochůzky.“</p>
<p>„Máme se sejít v pátek. Bojím se toho.“</p>
<p>Wireman třepl rukou ve vzduchu a usmál se. „Neboj se,“ řekl a odmlčel se. „Jestli si budu myslet, že ty tvoje věci jsou brak, povím ti to.“</p>
<p>„To člověka potěší.“</p>
<p>Přikývl. „Jen jsem chtěl zjednat jasno.“ Potom otevřel branku a zavedl mě na dvůr Hnízdiště volavek, známého rovněž jako <emphasis>Palacio de Asesinos</emphasis>.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Dvůr už jsem viděl, když jsem onehdy využil hlavní vjezd, abych otočil auto, ale tehdy jsem ho zahlédl jenom letmo. Hlavně jsem se soustředil na to, abych dostal svoji maličkost a svou zelenou zpocenou dceru zpátky do Velkého růžáku. Všiml jsem si tenisového kurtu a pěkné modré dlažby, ale rybník s dekorativními rybami mi úplně unikl. Tenisový kurt byl umetený a připravený k akci, jeho dlážděný povrch byl o dva odstíny tmavší než dlažba dvora. Jedno otočení chromované kličky by vypnulo síť a mohlo se hrát. Na drátěných podpěrách stál koš plný míčků a to mi připomnělo kresbu, kterou si Ilse odvezla do Providence: <emphasis>Kon</emphasis><emphasis>ec hry</emphasis>.</p>
<p>„Přijde ten den, <emphasis>muchacho</emphasis>,“ ukázal Wireman na kurt, když jsme procházeli kolem. Zpomalil, abych mu stačil. „Ty a já. Budu tě šetřit – prostě jenom podání a volej – ale nemůžu se dočkat, až se rozmáchnu raketou.“ „To podání a volej si účtuješ za hodnocení obrazů?“ Usmál se. „Mám svou cenu, ale tohle není ona. Povím ti to později. Pojď dál.“</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Wireman mě vedl zadním vchodem, přes potemnělou kuchyni s rozlehlými bílými pultovými ostrůvky a obrovským sporákem značky Westinghouse, pak do tichých útrob domu, kde svítilo tmavé dřevo – dub, ořech, týk, sekvoje, cypřiš. Tohle byl <emphasis>Palacio</emphasis> jak má být, starý floridský styl. Prošli jsme kolem jedné místnosti s knihami kolem stěn a skutečnou zbrojí zadumaně stojící v rohu. Knihovna navazovala na pracovnu, kde na stěnách visely obrazy – žádné těžkopádné olejové portréty, ale zářivé abstraktní věci, dokonce pár geometrických op-artů, ze kterých šly oči šejdrem.</p>
<p>Světlo na nás dopadalo jako bílý déšť, když jsme vešli do hlavní haly (tedy <emphasis>Wireman</emphasis> šel, já kulhal) a já si uvědomil, že bez ohledu na velkolepost sídla je tahle jeho část jenom nazdobená kůlna – taková, kterou se vyznačují celé čtvrti starších a mnohem skromnějších floridských obydlí. Ten styl, jehož základem je skoro vždy dřevěná konstrukce (někdy z odpadového dříví) místo kamene, má dokonce jméno: Floridská chudina.</p>
<p>Tahle kůlna, plná laskavého světla z dlouhého skleněného stropu, byla kolem stěn obložená květináči. Na opačném konci Wireman zabočil vpravo. Následoval jsem ho do obrovského chladného salonu. Řada oken vedla na postranní dvůr plný květin – moje dcery by jich dokázaly pojmenovat půlku, Pam všechny, ale já poznal jedině astry, křížatky, bezinky a náprstníky. Jo, a rododendrony. Těch tam byla spousta. Za tím bujným porostem se po modře dlážděném chodníku, který zřejmě vedl na hlavní dvůr, procházela bystrozraká volavka. Vypadala zamyšleně a zároveň chmurně, ale nikdy jsem na souši neviděl žádnou, která by nevypadala jako puritánský stařešina uvažující, kterou čarodějnici upálí příště.</p>
<p>Uprostřed pokoje byla žena, kterou jsme s Ilse viděli v den, kdy jsme se pokusili projet silnicí po Duma Key. Tehdy seděla na kolečkovém křesle, na nohou obuté modré kotníkové tenisky. Dnes stála, rukama se opírala o chodítko a nohy – velké a velmi bledé – měla bosé. Na sobě měla béžové volné kalhoty se zvýšeným pasem a tmavě hnědou hedvábnou blůzu s legračně širokými rameny a nabíranými rukávy. Její oblečení mi připomnělo Katharine Hepburnovou ve starých filmech, které někdy dávají na televizním kanálu filmové klasiky: <emphasis>Adamovo žebro</emphasis> nebo <emphasis>Žena roku</emphasis>. Akorát jsem si nemohl vzpomenout, že by Katharine Hepburnová vypadala takhle stará, i když už byla opravdu stará.</p>
<p>Pokoji vévodil dlouhý, nízký stůl, na jakém míval můj otec ve sklepě elektrické vláčky, jenomže tenhle měl desku pokrytou nějakým lehkým dřevem – vypadalo jako bambus – místo umělou trávou. Stůl byl přeplněný modely budov a porcelánovými figurkami: muži, ženami, dětmi, domácími zvířaty, zvířaty ze zoologické zahrady, tvory z bájí a mýtů. Když už mluvím o mýtických tvorech, zahlédl jsem taky pár chlapíků v černošském nalíčení, které by Národní asociace pro podporu barevného lidu asi neschvalovala.</p>
<p>Elizabeth Eastlakeová se podívala na Wiremana s tak líbezně blaženým výrazem, že bych si ji rád v tu chvíli nakreslil… i když si nejsem jist, jestli by takový obraz někdo bral vážně. Nejsem si jistý, jestli věříme nejprostším pocitům zobrazeným v umění, i když je všechny vídáme kolem sebe každý den.</p>
<p>„Wiremane!“ zvolala. „Probudila jsem se brzo a moc pěkně si užila s figurkami!“ Měla silný jižanský přízvuk, který měnil <emphasis>figurky</emphasis> na <emphasis>fagorke</emphasis>. „Podívejte se, rodina je doma!“</p>
<p>Na jednom konci stolu stál model honosného domu. Takového toho se sloupy v průčelí. Vzpomeňte si na Taru v <emphasis>Severu proti jihu</emphasis> a už vám to bude jasné. Nebo <emphasis>jhás</emphasis><emphasis>-né</emphasis>, pokud mluvíte jako Elizabeth. Okolo něj bylo do kruhu rozestaveno na tucet figurek. Celé aranžmá vypadalo zvláštně slavnostně.</p>
<p>„Opravdu je,“ souhlasil Wireman.</p>
<p>„A ta škola! Podívejte, jak jsem dala ty děti před školu! Pojďte se přece podívat!“</p>
<p>„Přijdu, ale víte, že nemám rád, když vstáváte beze mě,“ řekl.</p>
<p>„Nechtělo se mi volat tou starou vysílačkou. Cítím se opravdu moc dobře. Pojďte se přece podívat. A váš nový přítel taky. Ach, já vím, kdo jste.“ Usmála se a zakývala na mě prstem, abych přišel blíž. „Wireman mi o vás všechno vypráví. Vy jste ten nový pán v Lososovém mysu.“</p>
<p>„On mu říká Velký růžák,“ prozradil Wireman.</p>
<p>Zasmála se. Takovým tím kuřáckým smíchem, který přejde v kašel. Wireman si k ní musel pospíšit a podepřít ji. Zdálo se, že slečně Eastlakeové nevadí ani kašel, ani hrozící ztráta rovnováhy. „To se mi líbí!“ řekla, když byla mocna slova. „Ach zlato, to se mi opravdu líbí! Pojďte se podívat, jak jsem nově uspořádala školu, pane…? Určitě už mi vaše jméno říkali, ale uniká mi, jako poslední dobou spousta věcí, vy jste pan…?“</p>
<p>„Freemantle,“ doplnil jsem. „Edgar Freemantle.“</p>
<p>Připojil jsem se k nim a stoupl si k jejímu hracímu stolku. Podala mi ruku. Nebyla svalnatá, ale stejně jako nohy pořádně velká. Jemné umění pozdravu nezapomněla a stiskla mi ruku, jak nejlépe mohla. Také se na mě dívala s veselým zájmem, zatímco jsme si potřásali. Líbilo se mi, že tak upřímně přiznala potíže s pamětí. A i když měla alzheimera, já jsem se dopouštěl mentálních a slovních přehmatů mnohem častěji, než jsem zatím viděl u ní.</p>
<p>„Ráda vás poznávám, Edgare. Už jsem vás viděla, ale nevzpomínám si kdy. Však se mi to vybaví. Velký růžák! To je šikézní!“</p>
<p>„Ten dům se mi líbí, madam.“</p>
<p>„Dobře. Jsem velmi ráda, když jsou v něm lidé spokojení. Je to dům pro umělce, víte. Jste umělec, Edgare?“</p>
<p>Hleděla na mě bezelstnýma modrýma očima. „Ano,“ řekl jsem. Taková odpověď byla nejlehčí, nejrychlejší a možná to byla pravda. „Snad jsem.“</p>
<p>„Jistěže jste, miláčku, to já ihned poznám. Budu potřebovat některý váš obraz. Wireman s vámi dohodne cenu. Nejenže je právník, je taky skvělý kuchař, říkal vám to?“</p>
<p>„Ano… ne… chci říct…“ zamotal jsem se. Její konverzace se rozbíhala po příliš mnoha pěšinkách najednou. Wireman, ten všivák, vypadal, že má co dělat, aby se nerozesmál. Což mě samozřejmě nutilo do smíchu taky.</p>
<p>„Snažím se získat obrazy od všech malířů, kteří bydleli ve vašem Velkém růžáku. Mám jeden od Haringa, který tam namaloval. Taky kresbu od Dalího.“</p>
<p>To mi zmrazilo smích na rtech. „Opravdu?“</p>
<p>„Ano! Za chviličku vám je ukážu, člověk se tomu vlastně nemůže vyhnout, protože je v televizním pokoji a my se vždycky díváme na <emphasis>Oprah</emphasis>. Viďte, Wiremane?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl a pohlédl na ciferník hodinek na vnitřní straně zápěstí.</p>
<p>„Ale nemusíme tam sedět na vteřinu přesně, protože mám takovou zázračnou krabičku, která se jmenuje…“ Odmlčela se, zamračila a položila si ukazovák do důlku po straně baculaté brady. „Vito? Jmenuje se to Vito, Wiremane?“</p>
<p>Usmál se. „TiVo, slečno Eastlakeová.“</p>
<p>Zasmála se. „TiVo, že je to legrační slovo? A že je legrační, jak jsme oficiální? On je pro mě Wireman, já pro něj slečna Eastlakeová – pokud nejsem rozčilená, což někdy jsem, když se mi něco vykouří z hlavy. Jsme jako postavy z nějaké hry! Veselé, u které člověk ví, že kapela brzo zahraje a všichni ze souboru zazpívají!“ Zasmála se, aby ukázala, jak je to kouzelný nápad, ale bylo v tom něco trochu horečného. Poprvé mi její přízvuk připomněl spíš Tennessee Williamse než Margaret Mitchellovou.</p>
<p>Jemně – velice jemně – Wireman řekl: „Možná bychom už měli jít vedle a dívat se na <emphasis>Oprah</emphasis>. Myslím, že byste se měla posadit. Můžete si zapálit cigaretu, až se budete na <emphasis>Oprah</emphasis> dívat, a víte, že to máte ráda.“</p>
<p>„Za okamžik, Wiremane. Ještě chviličku. Společnost tu máme tak zřídka.“ Pak se otočila znovu ke mně. „Jaký typ umělce jste, Edgare? Věříte v umění pro umění?“</p>
<p>„Rozhodně v umění pro umění, madam.“</p>
<p>„To jsem ráda. Takové má Lososový mys nejradši. Jakže mu říkáte?“</p>
<p>„Svému umění?“</p>
<p>„Ne, miláčku – Lososovému mysu.“</p>
<p>„Velký růžák, madam.“</p>
<p>„Tak to bude Velký růžák. A já pro vás budu Elizabeth.“</p>
<p>Usmál jsem se. Musel jsem, protože byla spíš vážná než koketní. „Takže Elizabeth.“</p>
<p>„Výtečně. Za chviličku půjdeme do televizního pokoje, ale nejdřív…“ Zaměřila pozornost na hrací stůl. „Nuže, Wiremane? Nuže, Edgare? Vidíte, jak jsem ty děti rozestavila?“</p>
<p>Bylo jich asi tucet, všechny stály tváří k levé straně školní budovy. Zápis chudých studentů.</p>
<p>„Co vám to říká?“ zeptala se. „Wiremane? Edwarde? Ani jeden?“</p>
<p>To bylo velmi nepatrné uklouznutí, ale já byl samozřejmě na uklouznutí vyladěný. A tentokrát bylo tou banánovou slupkou moje jméno.</p>
<p>„Přestávka?“ zeptal se Wireman a pokrčil rameny.</p>
<p>„Jistěže ne,“ rozhorlila se. „Kdyby byla přestávka, přece by si hrály, ne že by stály takhle pohromadě a hleděly.“</p>
<p>„Buď tam hoří nebo mají požární cvičení,“ řekl jsem.</p>
<p>Naklonila se nad chodítkem (bdělý Wireman ji popadl za rameno, aby se nepřevážila) a vlepila mi na tvář pusu. Překvapením jsem málem nadskočil, ale nebylo to nepříjemné. „Velmi dobře, Edwarde!“ vykřikla. „Teď se rozhodněte, která je to možnost?“</p>
<p>Přemýšlel jsem o tom. Bylo to snadné, když člověk vzal tu otázku vážně. „Cvičení.“</p>
<p>„Ano!“ Modré oči jí svítily blahem. „Povězte Wiringovi proč.“</p>
<p>„Kdyby to byl požár, rozběhly by se všemi směry. Jenomže ony…“</p>
<p>„Čekají, až se budou moci vrátit dovnitř, ano.“ Ale když se otočila k Wiremanovi, uviděl jsem jinou ženu, takovou, co se bojí. „Opět jsem vás oslovila nesprávným jménem.“</p>
<p>„To je v pořádku, slečno Eastlakeová,“ řekl a políbil ji na spánek tak něžně, že se mi zalíbil ještě víc.</p>
<p>Usmála se na mě. Připadalo mi, jako by sluníčko vyplulo zpoza mraku.</p>
<p>„Dokud člověk někoho stále oslovuje příjmením, tak ví…“ Ale zdálo se, že je ztracená, a úsměv pohasl. „Člověk pak ví…“</p>
<p>„Je čas podívat se na <emphasis>Oprah</emphasis>,“ řekl Wireman a vzal ji za paži. Společně otočili chodítko od hracího stolu a ona se začala sunout překvapivě rychle ke dveřím na opačném konci místnosti. Opatrně jsem šel vedle ní.</p>
<p>Jejímu „televiznímu pokoji“ vévodila veliká televize Samsung s plochou obrazovkou. Na druhé straně místnosti byla rozestavená kupa součástí drahé zvukové sestavy. Já si ani jednoho skoro nevšiml. Hleděl jsem na zarámovanou kresbu na zdi nad policemi s cédéčky a na několik vteřin jsem zapomněl dýchat.</p>
<p>Byla to kresba jen tužkou, ozvláštněná dvěma šarlatovými čarami, pravděpodobně přičiněnými obyčejnou červenou propiskou – takovou, jakou učitelé známkují písemky. Tyhle ne zcela náhodné čmáranice ležely podél linky obzoru Zálivu, aby naznačily západ slunce. Přesně ho vystihovaly. Byly nenápadně geniální. Byl to můj obzor, ten, který jsem viděl z Malého růžáku. Věděl jsem to, stejně jako jsem věděl, že ten malíř poslouchal, jak pod ním neustále chřestí lastury, když proměňoval prázdný bílý papír v to, co jeho oči viděly a mysl tlumočila. Na obzoru byla loď, pravděpodobně tanker. Klidně to mohl být tentýž, který jsem nakreslil hned ten první večer, který jsem trávil v čísle třináct na Duma Key Road. Styl se vůbec nepodobal mému, ale volba motivu byla sakra podobná.</p>
<p>Dole bylo skoro nedbale načmáráno: <emphasis>Salv Dalí</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Slečna Eastlakeová – Elizabeth – pokuřovala cigaretu, zatímco Oprah zpovídala Kirstie Alleyovou ohledně věčně fascinujícího tématu hubnutí. Wireman přinesl chlebíčky s vaječným salátem, úplnou lahůdku. Moje oči neustále bloudily k zarámované skice od Dalího a v hlavě jsem měl stále jednu myšlenku – samozřejmě – <emphasis>Ahoj</emphasis><emphasis>, Dalí</emphasis>. Když nastoupil doktor Phil a začal peskovat několik tlustých dam z obecenstva, které se očividně k tomu peskování nabídly jako dobrovolnice, řekl jsem Wiremanovi a Elizabeth, že už bych se opravdu měl vrátit.</p>
<p>Elizabeth dálkovým ovládáním umlčela doktora Phila, potom vzala do rukou knihu, na které dálkové ovládání leželo. Oči měla pokorné i plné naděje. „Wireman říká, že sem občas odpoledne zajdete a budete mi předčítat, Edmunde, je to pravda?“</p>
<p>Některá rozhodnutí musíme učinit ve zlomku vteřiny, a já jedno takové tehdy učinil. Rozhodl jsem se, že na Wiremana, usazeného nalevo od Elizabeth, nepohlédnu. Bystrost, kterou projevovala u svého hracího stolu, ochabovala, i já to viděl, ale podle mě jí pořád zbývalo dost. Jeden pohled Wiremanovým směrem by jí dostatečně napověděl, že je to pro mě novinka, a ocitla by se v rozpacích. Nechtěl jsem ji uvádět do rozpaků, líbila se mi a taky jsem tušil, že život jí v příštím roce nebo dvou uchystá trapasů ještě dost a dost. Brzy přijdou horší věci než zapomínání jmen.</p>
<p>„Probírali jsme to,“ řekl jsem.</p>
<p>„Snad byste mi dnes odpoledne mohl přečíst nějakou báseň,“ navrhla. „Podle vašeho výběru. Tolik mi chybějí. Bez <emphasis>Oprah</emphasis> bych se obešla, ale život bez knih je žíznivý, a život bez poezie je…“ Zasmála se. Byl to popletený smích, který mě zabolel v srdci. „Je to jako život bez obrazů, nemyslíte? Nebo jste jiného názoru?“</p>
<p>V místnosti se rozhostilo ticho. Někde jinde tikaly hodiny, ale to bylo všechno. Myslel jsem, že Wireman něco řekne, ale mlčel. Dočasně ho zbavila řeči, žádné proradné triky, když došlo na tuhle <emphasis>hijo de madre</emphasis>.</p>
<p>„Můžete si vybrat sám,“ pobídla mě znovu. „Ale pokud jste se zdržel už příliš dlouho, Edwarde…“</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem. „Ne, to je v pořádku, tolik nespěchám.“</p>
<p>Kniha měla prostý název: <emphasis>Dobré básně</emphasis>. Vydavatelem byl Garrison Keillor, který klidně mohl kandidovat na guvernéra a v té části světa, odkud jsem pocházel, by byl zvolen. Namátkou jsem knihu otevřel a našel báseň od jakéhosi Franka O’Hary. Byla krátká. Tím pádem to byla dobrá báseň i pro mě a já do ní vplul.</p>
<p><emphasis>„Zapomněla jsi, jací jsme tehdy byli</emphasis></p>
<p><emphasis>když jsme chodili do první třídy</emphasis></p>
<p><emphasis>a dny byly tučné s ústy plnými jablek</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>nemá smysl trápit se Časem</emphasis></p>
<p><emphasis>ale my přece jen měli pár triků v rukávu</emphasis></p>
<p><emphasis>a řízli pár ostrých zatáček</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>celá pastvina nám byla pokrmem</emphasis></p>
<p><emphasis>nepotřebovali jsme rychloměry</emphasis></p>
<p><emphasis>a koktejl jsme zvládli z ledu a vody…“</emphasis></p>
<p>Na tom místě se mi cosi přihodilo. Hlas mi zakolísal a slova se mi rozdvojila, jako by to slovo voda v ústech přivolalo vodu do očí. Vzhlédl jsem: „Promiňte.“ Měl jsem zastřený hlas. Wireman vypadal ustaraně, ale Elizabeth Eastlakeová se na mě usmívala s výrazem dokonalého porozumění.</p>
<p>„To je v pořádku, Edgare,“ řekla. „Poezie tohle někdy dělá i mně. Za upřímné city se člověk nemusí stydět. Muži nepředstírají křeče.“</p>
<p>„Ani smrtelný zápas,“ dodal jsem. Připadalo mi, že můj hlas vychází z úplně jiného krku.</p>
<p>Zářivě se usmála. „Ten člověk zná svou Dickinsonovou, Wiremane!“</p>
<p>„Vypadá to tak,“ přitakal Wireman. Upřeně mě pozoroval.</p>
<p>„Dočtete to, Edwarde?“</p>
<p>„Ano, paní.“</p>
<p><emphasis>„Nechtěl bych být rychlejší</emphasis></p>
<p><emphasis>či mladší než teď, k</emphasis><emphasis>dybys byla se mnou ach</emphasis></p>
<p><emphasis>ty jsi byla nejlepší ze všech mých dnů.“</emphasis></p>
<p>Zavřel jsem knížku. „Tím to končí.“</p>
<p>Přikývla. „Jaké byly vaše nejlepší dny, Edgare?“</p>
<p>„Možná tyhle,“ řekl jsem. „Aspoň doufám.“</p>
<p>Přikývla. „Pak v to doufám taky. Člověk vždycky smí doufat. A Edgare?“</p>
<p>„Ano, madam?“</p>
<p>„Dovolte mi, abych pro vás byla Elizabeth. Nesnesu, abych na konci života byla nějaká madam. Rozumíme si?“</p>
<p>Přikývl jsem. „Myslím, že rozumíme, Elizabeth.“</p>
<p>Usmála se a slzy, které jí stály v očích, přetekly. Tváře, na které se vylily, byly staré a poničené vráskami, ale oči byly mladé. Mladé.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Za deset minut jsme s Wiremanem stáli znovu na konci laťového chodníku z <emphasis>Palacio</emphasis>. Zanechal paní domu ve společnosti citrónového řezu, sklenice čaje a dálkového ovládání. Já měl v tašce dva Wiremanovy chlebíčky s vajíčkovým salátem. Řekl, že by se stejně zkazily, kdybych si je nevzal domů, a nemusil mě nijak pobízet. Taky jsem ho obral o pár aspirinů.</p>
<p>„Podívej,“ začal, „je mi to líto. Chtěl jsem se nejdřív zeptat, věř mi.“</p>
<p>„Uklidni se, Wiremane.“</p>
<p>Přikývl, ale nedíval se přímo na mě. Díval se na daleko na Záliv. „Jenom chci, abys věděl, že jsem jí nic nesliboval. Ale ona je teď… dětinská. Takže přijímá domněnky dětským způsobem, opírá je spíš o svá přání než fakta.“</p>
<p>„A ona chce, aby jí někdo předčítal.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Básně na páscích nebo kompaktech to nevyřeší?“</p>
<p>„Ne. Říká, že rozdíl mezi nahrávkou a živým přednesem je jako rozdíl mezi konzervovanými a čerstvými žampiony.“ Usmál se, ale pořád se na mě nedíval.</p>
<p>„Proč jí nečteš ty, Wiremane?“</p>
<p>Pořád hleděl na vodu, když říkal: „Protože už nemůžu.“</p>
<p>„Už nemůžeš… proč ne?“</p>
<p>Zamyslel se nad tím, pak zavrtěl hlavou. „Dnes ne. Wireman je unavený, <emphasis>muchacho</emphasis>, a ona bude v noci vzhůru. Vzhůru a hádavá, plná smutku a zmatku, schopná si myslet, že je v Londýně nebo St. Tropez. Vypadá dnes na to.“</p>
<p>„Povíš mi to jindy?“</p>
<p>„Jo.“ Vzdychl se zavřenými ústy. „Když můžeš prozrazovat to svoje ty, nejspíš můžu zase prozradit to svoje já, i když radost z toho nemám. Určitě se dostaneš domů po svých?“</p>
<p>„Rozhodně ano,“ řekl jsem, i když v boku mi brnělo jako ve velkém motoru.</p>
<p>„Zavezl bych tě tam v golfovém vozíku, opravdu, ale když je teď v takovém stavu – klinický termín doktora Wiremana pro takovou situaci zní Jasná mysl hloupne – je schopná vzít si do hlavy, že umyje okna… nebo utře prach z některých polic… nebo si vyjde na procházku bez chodítka.“ Při té představě se vyloženě otřásl. Vypadalo to nejdřív jako burleska, ale končilo to reálným dramatem.</p>
<p>„Všichni se mě snaží nacpat do golfového vozíku,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„Zavoláš manželce?“</p>
<p>„Nevidím jinou možnost,“ řekl jsem.</p>
<p>Přikývl. „Hodný kluk. Můžeš mi pak všechno vyprávět, až se přijdu podívat na tvoje obrazy. Na hodině nezáleží. Dochází sem ošetřovatelka – Annmarie Whistlerová – mohl bych jí zavolat, pokud by se ti to dopoledne hodilo víc.“</p>
<p>„Tak jo. Díky. A děkuju, žes mě vyslechl, Wiremane.“</p>
<p>„Já děkuju, žes šéfce četl. <emphasis>Buena suerte, amigo</emphasis>.“</p>
<p>Pustil jsem se po pláži a dostal se už asi padesát metrů daleko, když mě cosi napadlo. Myslel jsem, že Wireman už bude pryč, ale když jsem se otočil, stál tam s rukama v kapsách a vítr od Zálivu – stále mrazivější – mu sčesával dozadu dlouhé prošedivělé vlasy. „Wiremane!“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Malovala někdy i Elizabeth?“</p>
<p>Dlouho nic neříkal. Byly slyšet jen vlny, dnes večer hlasitější, protože je poháněl vítr. Potom řekl: „To je zajímavá otázka, Edgare. Kdyby ses zeptal jí – a to ti neradím – řekla by, že ne. Ale já si myslím, že to není pravda.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>Ale on jenom řekl: „Měl bys už jít, <emphasis>muchacho</emphasis>. Než ti zatuhne ten kyčel.“ Rychle mávl na rozloučenou, otočil se a zmizel po dřevěném chodníku v patách vlastnímu stínu skoro dřív, než jsem si uvědomil, že odchází.</p>
<p>Ještě chvilku jsem tam stál, pak jsem se otočil na sever, zaměřil se na Velký růžák a vyrazil k domovu. Byla to dlouhá cesta, a než jsem ji urazil, můj absurdně prodloužený stín se ztrácel v trávě rostoucí z písku, ale nakonec jsem to zvládl. Vlny se stále zvětšovaly a mumlání lastur pod domem se proměnilo v hádku.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jak namalovat obraz (IV)</strong></p>
<p><emphasis>Začněte tím, co znáte, a pak to stvořte znovu. Umění je magie, o tom není sporu, ale všechno umění, ať je jakkoli zvláštní, začíná každý den pokorou. Jen nebuďte překvapení, pokud z obyčejné půdy vyrostou divné květiny. Elizabeth to věděla. To ji nikdo neučil. Naučila se to sama.</emphasis></p>
<p><emphasis>Čím víc kreslila, tím víc viděla. Čím víc viděla, tím víc chtěla kreslit. Přesně takhle to funguje. A čím víc viděla, tím víc se jí vracela řeč: nejdřív čtyři nebo pět stovek slov, která znala v den, kdy vypadla z kočárku a udeřila se do hlavy, a pak mnohem, mnohem víc.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tatínek užasl nad tím, jakým tempem se její obrazy tříbily. Sestry také užasly – obě Velké ošklivky a dvojčata (Adie ne; Adie byla v Evropě se třemi přítelkyněmi a dvěma důvěryhodnými gardedámami – Emery Paulson, mladík, za kterého se provdá, se ještě neobjevil na scéně). Chůva-hospodyně jí byla přímo unesená, říkala jí </emphasis>la petite obéah fille<emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>Její ošetřující lékař rodinu upozornil, že holčička musí být velmi opatrná co se týče cvičení a vzrušení, aby nedostala horečku, ale v lednu 1926 už brouzdala všude možně po jižním konci Key, všude nosila skicák, nacpaný do svého „bolného kabátku s běcma“ a všechno kreslila.</emphasis></p>
<p><emphasis>Té zimy viděla, jak rodinu její práce znudila – nejdřív Velké ošklivky Mariu a Hannah, potom Tessie a Lo-Lo, pak tatínka, nakonec i chůvu Meldu. Pochopila, že dokonce i génius znudí, když jsou ho příliš velké dávky? Snad, nějakým instinktivním dětským způsobem to opravdu pochopila.</emphasis></p>
<p><emphasis>Potom, jako přímý důsledek jejich nudy, přišlo odhodlání přimět je vidět zázrak toho, co ona vidí, tím, že to znovu vynalezne.</emphasis></p>
<p><emphasis>Začalo její surrealistické období. Nejdřív ptáci létající obráceně, potom zvířata kráčející po vodě. Potom Usměvaví koně, kteří jí vynesli malé uznání. A právě tehdy se cosi změnilo. Právě tehdy se dovnitř vloudilo cosi temného a využilo malou Libbit jako přístupovou cestu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Začala kreslit svou panenku, a když to udělala, panenka začala mluvit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Noveen.</emphasis></p>
<p><emphasis>To už se Adriana vrátila z veselého Parízu a zpočátku Noveen mluvila hlavně Adieným pronikavým a veselým melodickým hlasem, ptala se Elizabeth, jestli umí žeré mandlé lepasié a nabádala ji, aby si uprrravila frizúru. Někdy Noveen zpívala ukolébavky a na dece jí přitom naskakovaly obrázky panenčina obličeje – velké, kulaté a celé hnědé, až na červené rty.</emphasis></p>
<p><emphasis>Noveen zpívá </emphasis>Frère Jacques, frère Jacques, jestlipak spíš? Jestlipak spíš? Dormé vú, dormé vú?</p>
<p><emphasis>Někdy Noveen vypráví pohádky – popletené, ale krásné – kde Popelka nosí červené botičky z Ozu a dvojčata Bobbseyova se ztratila v Čarovném lese a našla perníkovou chaloupku, která měla střechu z mátového cukroví.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale pak se panenčin hlas změnil. Přestal to být hlas Adie. Ten hlas nepatřil nikomu, koho Elizabeth znala, a mluvil pořád dál, i když Elizabeth řekla Noveen, aby si radši uprrravila frizúru. Nejdřív byl ten hlas skoro příjemný. Možná byl legrační. Cizí, ale legrační.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale pak se všechno změnilo, že? Protože umění je magie a ne všechna kouzla jsou bílá.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dokonce ani pro malé holčičky.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>7 – Umění pro umění</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>V baru v obývacím pokoji stála láhev sladové whisky. Chtěl jsem panáka, ale nenalil si ho. Chtěl jsem počkat, možná si sníst jeden chlebíček s vajíčkovým salátem a naplánovat, co jí řeknu, ale ani to jsem neudělal. Někdy se nedá dělat nic jiného, než se do toho pustit. Vzal jsem si bezdrátový telefon do floridského pokoje. Bylo tam chladno, i když skleněné panely byly zasunuté na místo, ale svým způsobem to bylo dobře. Pomyslel jsem si, že studený vzduch mě možná trochu probere. A pohled na slunce klesající k obzoru a malující zlatou stopu po hladině mě možná uklidní. Protože já klidný nebyl. Srdce mi bušilo moc prudce, tváře jsem měl horké, bok mě bolel jako čert a najednou jsem si s opravdovou hrůzou uvědomil, že mi z paměti vypadlo manželčino jméno. Pokaždé, když už jsem ho měl skoro na jazyku, ze mě vypadlo <emphasis>peligro</emphasis>, španělské slovo pro nebezpečí.</p>
<p>Rozhodl jsem se, že než zavolám do Minnesoty, doopravdy potřebuju jenom jednu věc.</p>
<p>Nechal jsem telefon ležet na polstrované pohovce, odkulhal do ložnice (za pomoci berle; já a berla budeme nerozluční přátelé, dokud si nepůjdu lehnout) a vzal si Rebu. Jediný pohled od jejích modrých očí stačil, aby se mi Pamino jméno vybavilo a srdce zpomalilo. Sevřel jsem svoji holku z nejlepších mezi bok a pahýl, její hadrové růžové nohy jen klinkaly, propracoval jsem se zpátky do floridského pokoje a posadil se. Reba mi plácla do klína a já ji pahýlem postrčil, aby hleděla na zapadající slunce.</p>
<p>„Jestli tam budeš hledět moc dlouho, oslepneš,“ varoval jsem ji. „Samozřejmě v tom je ta sranda. Bruce Springsteen, 1973 nebo tak někdy, <emphasis>muchacha</emphasis>.“</p>
<p>Reba neodpověděla.</p>
<p>„Měl bych být nahoře a malovat to,“ řekl jsem jí, „dělat zasrané umění pro zasrané umění.“</p>
<p>Žádná odpověď. Rebiny vykulené oči ukazovaly celému světu všeobecně, že tu trčí s největším ošklivákem Ameriky.</p>
<p>Zvedl jsem telefon a potřásl jím Rebě před obličejem. „Zvládnu to,“ oznámil jsem.</p>
<p>Reba na to nic, ale měl jsem pocit, že vypadá nedůvěřivě. Lastury pod námi nepřestávaly ve své větrem poháněné hádce: <emphasis>Já ne, to ty, ba ne, tys to byl.</emphasis></p>
<p>Chtěl jsem věc dál probírat se svou Vztekožerkou. Místo toho jsem vyťukal číslo telefonu, který býval v mém domě. Bez problémů jsem si na ně vzpomněl. Doufal jsem, že se ozve Pamin záznamník. Místo něj se však ozvala samotná paní domu, trochu zadýchaná. „Ahoj, Joanie, díky Bohu, žes ještě zavolala. Mám zpoždění a doufala jsem, že čtvrt na čtyři by mohlo…“</p>
<p>„Nejsem Joanie,“ přerušil jsem ji. Hmátl jsem po Rebě a přitáhl si ji zády na klín, aniž jsem o tom přemýšlel. „Tady je Edgar. A možná bys těch čtvrt na čtyři měla zrušit. Musíme si o něčem promluvit a je to důležité.“</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>„Se mnou? Nic. Já jsem v pořádku.“</p>
<p>„Edgare, můžeme si promluvit později? Potřebuju si zajít ke kadeřnici a už mám zpoždění. Vrátím se v šest.“</p>
<p>„Týká se to Toma Rileyho.“</p>
<p>V Pamině části světa se rozhostilo ticho. Trvalo snad deset vteřin. Během těch deseti vteřin ta zlatá stopa na vodě trochu potemněla. Elizabeth Eastlaková znala svou Emily Dickinsonovu. Napadlo mě, jestli také zná svého Vachela Lindseaye.</p>
<p>„Co je s Tomem?“ zeptala se Pam nakonec. V hlase jí zazněla opatrnost, převeliká opatrnost. Byl jsem si naprosto jistý, že schůzka s kadeřnicí se jí vypařila z hlavy.</p>
<p>„Mám důvod věřit, že uvažuje o sebevraždě.“ Přimáčkl jsem si sluchátko k uchu ramenem a začal hladit Rebu po vlasech. „Nevíš o tom něco?“</p>
<p>„Co… co já…“ Mluvila bez dechu, jako by dostala ránu. „Proboha proč bych zrovna já…“ Začala nabírat trochu na síle, chytila se rozhořčení jako stébla. V takových situacích se asi hodí. „Ty si zčistajasna zavoláš a očekáváš, že ti podám hlášení o duševním rozpoložení Toma Rileyho? Myslela jsem, že už se uzdravuješ, ale myslím, že to bylo předčasné…“</p>
<p>„Když s ním šukáš, tak bys mohla nějaké informace mít.“ Ruka se mi vpletla do Rebiných falešných oranžových vlasů a sevřela se, jako bych jí je chtěl vyrvat z kořínků. „Nebo se pletu?“</p>
<p>„To je šílené!“ vykřikla skoro. „Ty potřebuješ pomoc, Edgare! Zavolej doktoru Kamenovi nebo si sežeň doktora tam u vás, a rychle!“</p>
<p>Vztek – provázený jistotou, že brzy začnu zapomínat slova – najednou zmizel. Uvolnil jsem prsty svírající Rebiny vlasy.</p>
<p>„Uklidni se, Pam. Tohle se tě netýká. Ani mě. Týká se to Toma. Nevšimla sis nějakých známek deprese? Určitě ano.“</p>
<p>Žádná odpověď. Ale ani žádné cvaknutí, které by oznamovalo, že zavěsila. Slyšel jsem ji dýchat.</p>
<p>Nakonec se ozvala: „Tak jo. Jo, dobře. Už vím, kdo ti to nasadil do hlavy. Mladá slečna, královna dramatu, že? Myslím, že ti Ilse vykládala taky o Maxu Stantonovi z Palm Desert. Ach, Edgare, přece víš, jaká je!“</p>
<p>V tu chvíli hrozilo, že se vztek vrátí. Natáhl jsem ruku a popadl Rebu za měkké břicho. <emphasis>Zvládnu to</emphasis>, pomyslel jsem si. <emphasis>Netýká se to ani Ilse. A Pam? Pam se jenom bojí, protože tohle na ni přilítlo z nečekaného směru. Bojí se a zlobí se, ale já to zvládnu. Tohle musím udělat.</emphasis></p>
<p>Bez ohledu na to jsem ji však několik okamžiků toužil zabít. Kdyby byla se mnou ve floridském pokoji, možná bych se o to pokusil.</p>
<p>„Ilse mi nic nevykládala.“</p>
<p>„Dost toho šílenství, já zavěsím…“</p>
<p>„Nevím jedině to, který z nich tě přemluvil, aby sis nechala na prs udělat to tetování. Tu růžičku.“</p>
<p>Vykřikla. Byl to krátký tichý výkřik, ale stačil. Znovu se rozhostilo ticho. Pulsovalo jako černá plst. Pak vybuchla: „Ta mrcha! Viděla to a vyžvanila ti to! Jinak ses to nemohl dozvědět! No, to přece nic neznamená! Nic to <emphasis>nedokazuje</emphasis>!“</p>
<p>„Nejsme u soudu, Pam,“ řekl jsem.</p>
<p>Neodpověděla, ale zase jsem ji slyšel dýchat.</p>
<p>„Ilse opravdu měla jisté podezření ohledně toho Maxe, ale ohledně Toma nemá žádné tušení. Jestli jí to povíš, zlomíš jí srdce.“ Odmlčel jsem se. „A to by zlomilo srdce mně.“</p>
<p>Rozbrečela se. „Seru na tvoje srdce. A seru na tebe. Přeju si, abys byl mrtvý, víš to? Přeju ti, abys umřel, čmuchale prolhaná.“</p>
<p>Aspoň že já už jsem takové pocity vůči ní nechoval. Díky bohu.</p>
<p>Stopa na vodě potemněla do barvy leštěné mědi. Teď se do ní začne vkrádat oranžová.</p>
<p>„Tak co víš o Tomově duševním rozpoložení?“</p>
<p>„Nic. A pro tvou informaci s ním žádnou aférku nemám. Pokud jsem měla, trvala celé tři týdny. Je to pryč. Dala jsem mu to jasně najevo, když jsem se vrátila z Palm Desert. Mám pro to všemožné důvody, ale on je v podstatě příliš…“ Najednou přeskočila zpátky. „Musela ti to říct ona. Melinda by to neudělala, i kdyby to věděla.“ A absurdně zlomyslně dodala: „Ta ví, čím jsem si s tebou prošla!“</p>
<p>Opravdu mě překvapovalo, jak málo mě zajímalo prozkoumávat s ní tohle téma. Zajímalo mě něco jiného. „On je příliš co?“</p>
<p>„Kdo je příliš co?“ vykřikla. „Ježíši, já tohle nesnesu. Tohle je výslech!“</p>
<p>Jako bych si to já nějak užíval. „Tom. Řekla jsi, že je v podstatě příliš, pak ses odmlčela.“</p>
<p>„Příliš náladový. Je to uzlíček nervů. Jeden den nahoře, druhý den dole, jeden den obojí, zvlášť když si nevezme…“</p>
<p>Najednou se odmlčela.</p>
<p>„Když si nevezme svoje prášky,“ dokončil jsem za ni.</p>
<p>„Jo, no, nejsem přece jeho psychiatr,“ řekla a ta podrážděnost v jejím hlase nebyla jen nepatrná. Čišela z ní přímo jako modrá ocel. Ježíši. Ta žena, se kterou jsem byl ženatý, dokázala být hodně tvrdá, když to situace vyžadovala, ale měl jsem pocit, že ta nemilosrdná modrá ocel je něco nového: její následek mé nehody. Pamin ekvivalent mého kulhání.</p>
<p>„Mám už dost tohohle praštěného žvanění, Edgare. Jenom bych jednou chtěla potkat muže, který by byl opravdový muž a ne pochodující automat polykající pilule. Teď ti nemůžu nic říct, zeptej se později, až nebudu tak rozčilená.“</p>
<p>Posmrkla mi do ucha a já čekal, až zatroubí do kapesníku. Stalo se. Plakala stejně jako vždycky, některé věci se zřejmě nemění.</p>
<p>„Jdi do prdele, Edgare, protože jsi mi posral docela příjemný den.“</p>
<p>„Mně je jedno, s kým spíš,“ namítl jsem. „Jsme rozvedení. Já jenom chci zachránit život Tomu Rileymu.“</p>
<p>Tentokrát zakřičela tak hlasitě, že jsem musel sluchátko od ucha odtáhnout. „<emphasis>Nejsem ODPOVĚDNÁ za jeho život! RO</emphasis><emphasis>ZEŠLI jsme se! Tys to nepochopil?</emphasis>“ Potom dodala trochu tišeji (ale ne o moc): „Ani v St. Paul není. Je na nějaké cestě s matkou a tím svým teplým bratrem.“</p>
<p>Najednou jsem pochopil, aspoň jsem si to myslel. Připadalo mi, jako bych nad vším létal, a naskytl se mi letecký pohled. Možná proto, že já sám jsem zvažoval sebevraždu a celou dobu se nabádal, že to v každém případě musí vypadat jako nehoda. Ne kvůli tomu, aby byla vyplacena pojistka, ale kvůli tomu, aby moje dcery nemusely žít se stigmatem, že by všichni věděli…</p>
<p>A měl jsem odpověď, že?</p>
<p>„Pověz mu, že to víš. Až se vrátí, pověz mu, že víš, že se plánuje zabít.“</p>
<p>„Proč by mi měl věřit?“</p>
<p>„Protože to plánuje. Protože ho znáš. Protože je duševně nemocný a pravděpodobně si myslí, že chodí po světě a má na čele napsáno PLÁNUJU SEBEVRAŽDU. Pověz mu, že víš, že vynechává antidepresiva. To taky víš, že? Najisto.“</p>
<p>„Ano. Ale když jsem mu to dřív říkala, vůbec k ničemu to nebylo.“</p>
<p>„Neřekla jsi mu někdy, že to na něj vykecáš, jestli nezačne ty léky zase brát? Že to vykecáš úplně všem?“</p>
<p>„Ne a nebudu to dělat ani teď!“ Zněla polekaně. „Myslíš, že chci, aby všichni v St. Paul věděli, že jsem spala s Tomem Rileym? Že jsem s ním něco měla?“</p>
<p>„A co to vzít spíš tak, že všichni v St. Paul by věděli, že máš starost, co se s ním děje? Bylo by to tak strašně odporné?“</p>
<p>Ztichla.</p>
<p>„Já jenom chci, abys mu to nanesla, až se vrátí…“</p>
<p>„Ty jenom chceš! Správně! Celý tvůj život jsme řešili jenom to, co ty chceš! Já ti něco povím, Eddie, jestli podle tebe hrozí takový průser, tak mu to nanes sám!“ Znovu ta rezavá tvrdost, ale tentokrát jsem slyšel v pozadí strach.</p>
<p>Řekl jsem: „Pokud ses rozešla ty s ním, pravděpodobně máš nad ním pořád moc. Možná i moc přimět ho, aby si zachoval život. Vím, že tě to děsí, ale je to na tobě.“</p>
<p>„Ne, není. Zavěsím.“</p>
<p>„Jestli se zabije, pochybuju, že tě bude po zbytek života trápit špatné svědomí… ale myslím, že jeden mizerný rok si prožiješ. Nebo dva.“</p>
<p>„Nic takového. Budu spát jako miminko.“</p>
<p>„Promiň, Pando, to ti nevěřím.“</p>
<p>Byla to prastará mazlivá přezdívka, nepoužil jsem ji už roky a nevím, odkud se vzala, ale ta ji dostala. Znovu se rozbrečela. Tentokrát už beze stopy vzteku. „Proč musíš být takovej hajzl? Proč mě nenecháš na pokoji?“</p>
<p>Už jsem v tom nechtěl pokračovat. Chtěl jsem do sebe hodit pár prášků proti bolesti. A možná se natáhnout na postel a sám si pořádně pobrečet, ještě jsem si nebyl jistý. „Pověz mu, že to víš. Pověz mu, aby zašel ke svému psychiatrovi a začal znovu brát antidepresiva. A je tu ještě jedna moc důležitá věc – pověz mu, že jestli se zabije, tak to všem řekneš, a jeho matce a bratrovi jako prvním. Že se může snažit jak chce, aby to zamaskoval, ale všichni se dozvědí, že ve skutečnosti to byla sebevražda.“</p>
<p>„To nemůžu udělat! Prostě nemůžu!“ Mluvila úplně beznadějně.</p>
<p>Zamyslel jsem se nad tím a rozhodl se, že vložím život Toma Rileyho zcela do jejích rukou – prostě jí ho pošlu po telefonním drátě. Takové přepouštění nebylo ve stylu starého Edgara Freemantlea, ale ten Edgar Freemantle samozřejmě ani neměl v plánu, že bude čas trávit malováním západů slunce. Nebo hraním s panenkami.</p>
<p>„Rozhodni se sama, Pando. Možná to nebude k ničemu, pokud už ho nezajímáš, ale…“</p>
<p>„Ale jo, zajímám.“ Zněla ještě beznadějněji.</p>
<p>„Tak mu pověz, že musí začít znovu žít, ať se mu to líbí nebo ne.“</p>
<p>„Starý dobrý Edgar, stále všechny komanduje,“ vzdychla mdle. „Dokonce i ze svého ostrovního království. Starý dobrý Edgar. Monstrum Edgar.“</p>
<p>„To bolí,“ řekl jsem.</p>
<p>„Bezva,“ odsekla a zavěsila. Ještě chvíli jsem seděl na pohovce a sledoval, jak zář zapadajícího slunce světlá a vzduch ve floridském pokoji chladne. Lidé, kteří si myslí, že na Floridě není žádná zima, se velmi pletou. V roce 1977 napadly v Sarasotě skoro tři centimetry sněhu. Myslím, že se ochlazuje všude. Vsadím se, že sněží dokonce i v pekle, i když tam to asi rychle taje.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Wireman zavolal druhý den krátce po poledni a zeptal se, jestli pozvání, aby se podíval na moje obrazy, stále platí. Cítil jsem se trochu nesvůj, protože jsem si pamatoval, jak slíbil (nebo pohrozil), že mi sdělí svůj názor bez obalu, ale řekl jsem mu, aby přišel.</p>
<p>Nachystal jsem šestnáct kousků, které jsem považoval za nejlepší… i když v tom jasném, studeném denním světle lednového odpoledne mi všechny připadaly hodně šmírácké. Skica Carsona Jonese stále ležela na polici ve skříni v ložnici. Vytáhl jsem ji, připnul ji ke kousku sololitu a opřel ji o stěnu na konci řady. Pastelkové barvy vypadaly ve srovnání s oleji vyšeptalé a obyčejné, a samozřejmě ta kresba byla menší než ostatní, ale i tak jsem si myslel, že má v sobě cosi, co ostatním chybí.</p>
<p>Uvažoval jsem, jestli vytáhnu i kresbu té postavy v červených šatech, ale pak jsem to neudělal. Nevím proč. Možná jen proto, že mi z ní naskakovala husí kůže. Místo ní jsem vytáhl <emphasis>Ahoj</emphasis> – tanker vyvedený tužkou.</p>
<p>Wireman ke mně přibzučel v zářivě modrém golfovém vozíku se sportovními žlutými proužky. Zvonit nemusel. Byl jsem ve dveřích, abych ho uvítal.</p>
<p>„Vypadáš nějak ustaraně, <emphasis>muchacho</emphasis>,“ řekl, když vstupoval dovnitř. „Uvolni se. Nejsem doktor a nejsi u doktora v ordinaci.“</p>
<p>„S tím nic nenadělám. Kdyby šlo o nějakou stavbu a tys byl stavební inspektor, necítil bych se tak, ale…“</p>
<p>„Ale to bylo v minulém životě,“ řekl Wireman. „Tohle má být ten tvůj nový, ve kterém sis ještě neprošoupal první boty.“</p>
<p>„To zhruba odpovídá.“</p>
<p>„Máš sakra pravdu. Když už mluvíme o tvé předchozí existenci, zavolal jsi manželce ohledně té maličkosti, kterou jsme spolu probírali?“</p>
<p>„Zavolal. Mám ti to odrecitovat?“</p>
<p>„Ne. Chci jenom vědět, jestli jsi spokojený s tím, jak ta konverzace dopadla.“</p>
<p>„Spokojený po rozhovoru s Pam jsem nebyl od chvíle, kdy jsem se probral v nemocnici. Ale jsem docela přesvědčený, že s Tomem promluví.“</p>
<p>„Potom soudím, že to bude stačit, čuníku. <emphasis>Babe</emphasis>, devatenáct set devadesát pět.“ To už byl docela uvnitř a zvědavě se rozhlížel. „Líbí se mi, cos s tím tady udělal.“</p>
<p>Rozchechtal jsem se. Dokonce jsem ani z televizoru neodstranil cedulku se zákazem kouření. „Akorát jsem nechal Jacka, aby mi nahoru pořídil běžecký trenažér, ten je nový. Už jsi tu někdy byl, jestli dobře chápu?“</p>
<p>Tajuplně se na mě pousmál. „Tady jsme už někdy byli všichni, <emphasis>amigo</emphasis> – tenhle barák je profláknutější než profíckej fotbal. Peter Strabuc zhruba devatenáct set osmdesát pět.“</p>
<p>„Nekapíruju.“</p>
<p>„Pracuju pro slečnu Eastlakeovou už asi šestnáct měsíců, s jednou krátkou a nepohodlnou odbočkou do St. Pete, kdy ostrovy evakuovali kvůli hurikánu Frank. Každopádně poslední lidi, kteří si Lososový mys pronajali – pardon, Velký růžák – se zdrželi jenom čtrnáct dní z původně plánovaných osmi neděl a pak se nadobro rozloučili. Buď se jim nelíbil dům, nebo se oni nelíbili domu.“ Wireman zvedl ruce nad hlavu jako duch a začal dělat po světle modrém koberci v obývacím pokoji dlouhé vrávoravé kroky. Efekt do značné míry narušovala jeho košile se vzorkem tropických ptáčků a květin. „Potom vše, co vkročilo do Velkého růžáku… <emphasis>kráčelo osamě</emphasis><emphasis>le</emphasis>!“</p>
<p>„Shirley Jacksonová,“ řekl jsem. „Kdovíkdy.“</p>
<p>„Jo. Wireman každopádně k něčemu směřuje, aspoň se o to snaží. Velký růžák TEHDY!“ Rozmáchl se pažemi ve všeobjímajícím gestu. „Vybavený v onom populárním floridském stylu známém jako Dům k pronajmutí jedenadvacátého století! Velký růžák NYNÍ! Vybavený ve stylu Dům k pronajmutí jedenadvacátého století, k tomu v patře běžecký trenažér značky Cybex a…“ Přimhouřil oči. „Je to ta panenka Lucille Ballová, kterou jsem zahlédl sedět tamhle na gauči ve floridském pokoji?“</p>
<p>„To je Reba, moje hlavní vztekožerka. Dal mi ji můj kamarád psycholog, Kramer.“ Ale to nebylo správné. V chybějící paži mě začalo šíleně svědit. Po desetitisící jsem se ji pokusil poškrábat a místo ní hmátl na stále se hojící žebra. „Počkej,“ řekl jsem a podíval se na Rebu, která zírala ven na Záliv. <emphasis>Zvládnu to, pomyslel jsem si. Je to jako když platíš hotově, když chceš prachy utajit před vládou</emphasis>.</p>
<p>Wireman trpělivě čekal.</p>
<p>Paže mě svědila. Ta, kterou jsem neměl. Ta, která někdy chtěla kreslit. Chtěla v tu chvíli kreslit. Napadlo mě, že chce nakreslit Wiremana. Wiremana a mísu ovoce. Wiremana a pistoli.</p>
<p><emphasis>Přestaň s těmi ujetými blbostmi</emphasis>, napomenul jsem se.</p>
<p><emphasis>Zvládnu to</emphasis>, nabádal jsem se.</p>
<p><emphasis>Peníze utajíš před vládou v zahraničních bankách</emphasis>, pomyslel jsem si. <emphasis>V Na</emphasis><emphasis>ssau. Na Bahamách. Na Kajmanských ostrovech</emphasis>. A bingo, měl jsem to.</p>
<p>„Kamen,“ řekl jsem. „Tak se jmenuje. Kamen mi dal Rebu. Xander Kamen.“</p>
<p>„No, tak když už jsme to vyřešili,“ zajásal Wireman, „podíváme se na to umění.“</p>
<p>„Jestli se to dá tak nazvat,“ zabručel jsem, opřel se o berlu a zamířil po schodech nahoru. V půli schodů mě cosi napadlo a zastavil jsem se. „Wiremane,“ řekl jsem, ale neohlédl jsem se, „jak jsi věděl, že ten můj běžecký trenažér je značky Cybex?“</p>
<p>Chvíli nic neříkal. Potom se ozval: „Je to jediná značka, kterou znám. Tak můžeš pokračovat nahoru po svých, nebo potřebuješ, abych tě kopal do zadku?“</p>
<p><emphasis>Vypadá to dobře, zní to falešně</emphasis>, pomyslel jsem si, když jsem znovu začal šplhat po schodech. <emphasis>Myslím, že lžeš, a víš co? Myslím, že víš, že já to vím</emphasis>.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Moje díla se opírala o severní stěnu Malého růžáku, takže odpolední slunce poskytovalo malbám spoustu přirozeného světla. Díval jsem se na ně přes Wiremana, který kolem toho výřadu pomalu procházel, občas se zastavoval a jednou se dokonce vrátil, aby si pořádně prohlédl několik pláten podruhé, a já si pomyslel, že je tu mnohem víc světla, než si ty obrazy zaslouží. Ilse a Jack je chválili, ale ona byla moje dcera a on zase můj zaměstnanec.</p>
<p>Když došel úplně nakonec k barevné kresbě tankeru, dřepl si a hleděl na ni snad půl minuty, předloktím se opíral o stehna a ruce nechal viset volně mezi nohama.</p>
<p>„Co…“ začal jsem.</p>
<p>„Pšššt,“ okřikl mě a já vydržel mlčet další půl minuty. Nakonec vstal. V kolenou mu zalupalo. Když se ke mně otočil tváří, vypadaly jeho oči velmi velké a to levé bylo zarudlé. Z vnitřního koutku mu cosi vytékalo – nebyla to slza. Vytáhl ze zadní kapsy džínů kapesník a utřel ji automatickým gestem člověka, který dělá stejnou věc nejmíň desetkrát denně.</p>
<p>„Panebože,“ řekl, odešel k oknu a zastrčil kapesník zase do kapsy.</p>
<p>„Panebože co?“ zeptal jsem se. „Panebože <emphasis>co</emphasis>?“</p>
<p>Stál tam a díval se ven. „Ty nevíš, jak je to dobré, že? Ty to opravdu nevíš.“</p>
<p>„A je?“ zeptal jsem se. V životě jsem nebyl tak nejistý. „Mluvíš vážně?“</p>
<p>„Uspořádal jsi je chronologicky?“ zeptal se a pořád se díval na Záliv. Ten žertující, vtipkující, ironický Wireman někam odcestoval. Měl jsem dojem, že Wireman, kterého teď poslouchám, má mnohem víc společného s tím, kterého kdysi slýchaly poroty… tedy za předpokladu, že takovým druhem právníka byl. „Uspořádal, že? Tedy kromě toho posledního páru. Ty jsou očividně mnohem ranějšího data.“</p>
<p>Nechápal jsem, jak se něco mého může kvalifikovat jako „mnohem ranějšího data“, když jsem tvořil obrázky jen pár měsíců, ale jakmile jsem po nich přejel zrakem, viděl jsem, že má pravdu. Nemínil jsem je řadit podle data vzniku – aspoň ne vědomě – ale přesně to jsem nakonec udělal.</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem. „Od těch nejstarších po nejnovější.“</p>
<p>Ukázal na čtyři poslední malby – ty, které jsem si zvykl označovat jako kompozice se západy slunce. Na jednu jsem přidal ulitu loděnky, na druhou kompaktní disk s nápisem <strong>Memorex</strong> (přičemž slunce červeně svítilo skrz dírku uprostřed), na třetí mrtvého racka, kterého jsem našel na pláži, akorát zvětšeného na velikost pterodaktyla. Na posledním bylo lasturové podloží pod Velkým růžákem, které jsem si vyfotil digitálem. K němu jsem z nějakého důvodu cítil potřebu přidat růže. Kolem Velkého růžáku žádné nerostly, ale můj nový kámoš Google měl fotografií nepřeberně.</p>
<p>„Tahle poslední skupina obrazů,“ ukázal. „Viděl je někdo? Tvoje dcera?“</p>
<p>„Ne. Tyhle čtyři jsem dělal, až když odjela.“</p>
<p>„A ten kluk, co pro tebe pracuje?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„A dceři jsi určitě ani neukázal tu kresbu, na které je její pří –“</p>
<p>„Bože, ne! Děláš si legraci?“</p>
<p>„Ne, samozřejmě jsi jí to neukázal. Ta má totiž svoji sílu, i když je očividně narychlo nahozená. A pokud jde o ty ostatní věci…“ Zasmál se. Najednou jsem si uvědomil, že je vzrušený a v tu chvíli se vzrušení zmocnilo i mě. Ale zůstával jsem opatrný. <emphasis>Nezapomeň, že býval</emphasis><emphasis> právníkem</emphasis>, napomínal jsem se. <emphasis>Není to umělecký kritik</emphasis>.</p>
<p>„Ty ostatní věci…“ Znovu se krátce, pronikavě uchechtl. Chodil v kruhu po místnosti, šlapal na trenažér a překračoval ho s nevědomou ladností, kterou jsem mu trpce záviděl. Hrábl si rukama do prošedivělých vlasů a vytáhl si je nahoru od hlavy, jako by si chtěl protáhnout mozek.</p>
<p>Nakonec se zase vrátil. Postavil se přede mě. Skoro jako by mi chtěl čelit. „Podívej se. Svět tě v posledním roce pořádně zvochloval a já vím, že to vypustí spoustu plynu ze starého balónu představ o vlastní osobě. Ale nevykládej mi, že aspoň <emphasis>necítíš</emphasis>, jak dobré jsou.“</p>
<p>Vzpomněl jsem si, jak jsme se my dva vzpamatovávali ze záchvatu nezvladatelného smíchu, zatímco slunce svítilo roztrženým slunečníkem a kreslilo na stole světelné jizvičky. Wireman tehdy řekl <emphasis>Já vím, co proděláváš</emphasis>, a já mu odpověděl <emphasis>O tom vážně pochybuju</emphasis>. Teď už jsem nepochyboval. On to opravdu věděl. Po téhle vzpomínce na předchozí den následovala holá touha – nikoli hlad, ale svědění – zachytit Wiremana na papíře. V kombinaci portrétu a zátiší, <emphasis>Právník s ovocem a pistolí</emphasis>.</p>
<p>Poplácal mě po tváři rukou s tlustými prsty. „Země volá Edgara. Ozvi se, Edgare.“</p>
<p>„Aha, rozumím, Houstone,“ uslyšel jsem svůj hlas. „Mluví Edgar.“</p>
<p>„Tak co říkáš, <emphasis>muchacho</emphasis>? Lžu, nebo si vymýšlím? Cítil jsi nebo necítil, že jsou dobré, když jsi je dělal?“</p>
<p>„Jo,“ řekl jsem. „Měl jsem pocit, jako bych to všem pořádně nandával.“</p>
<p>Přikývl. „Tak to s uměním prostě chodí – z dobrého umění má umělec skoro vždycky dobrý pocit. A divák, tedy zaujatý divák, takový, který se opravdu dívá…“</p>
<p>„To ty asi budeš,“ řekl jsem. „Díval ses docela dlouho.“</p>
<p>Neusmál se. „Když je to dobré, tak když se mu divák otevře, dostane emocionální pecku. Já tu pecku cítil, Edgare.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„To se vsaď. A až ten chlapík ze Scota schytá plný zásah, myslím, že to taky ucítí. Vlastně bych se klidně vsadil.“</p>
<p>„Ale opravdu nejsou zas tak zvláštní. Ohřívaný Dalí, když se to tak vezme.“</p>
<p>Vzal mě kolem ramen a vedl ke schodům. „To nebudu komentovat. Ani nebudeme diskutovat o faktu, že jsi očividně nakreslil dceřina přítele díky nějaké prapodivné telepatii ve fantomové ruce. Přál bych si vidět ten obraz s tenisovými míčky, ale co je pryč, je pryč.“</p>
<p>„Toho jsem se taky rád zbavil,“ řekl jsem.</p>
<p>„Ale musíš být velmi opatrný, Edgare. Duma Keyje mocné místo pro… jistý druh lidí. Určitý druh lidí jaksi umocňuje. Lidí jako ty.“</p>
<p>„A ty?“ zeptal jsem se. Neodpověděl hned, tak jsem mu ukázal na tvář. „To oko ti zase slzí.“</p>
<p>Vytáhl kapesník a otřel se.</p>
<p>„Nechceš mi povědět, co se stalo tobě?“ zeptal jsem se. „Proč nemůžeš číst? Co ti dělá v hlavě takový guláš, že se na obrazy nemůžeš dívat příliš dlouho?“</p>
<p>Chvíli nic neříkal. Lastury pod Velkým růžákem toho naopak měly na srdci hodně. S jednou vlnou řekly <emphasis>ovoce</emphasis>. S příští řekly <emphasis>pistole</emphasis>. A tak pořád sem a tam. Ovoce, pistole, pistole, ovoce.</p>
<p>„Ne,“ řekl. „Teď ne. A jestli mě chceš nakreslit, tak klidně. Pusť se do toho.“</p>
<p>„Jak moc mi čteš myšlenky, Wiremane?“</p>
<p>„Moc ne,“ odpověděl. „Schytal jsi tam pořádnou šlupku, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p>„Mohl bys je číst, i kdybychom nebyli na Duma Key? Kdybychom byli třeba v kavárně v Tampě?“</p>
<p>„No, možná bych měl svrbění.“ Usmál se. „Zvlášť když jsem tu strávil víc než rok, takže jsem nasákl tím… však víš, zářením.“</p>
<p>„Pojedeš do té galerie se mnou? Do Scota?“</p>
<p>„<emphasis>Amigo</emphasis>, tohle bych si nenechal ujít ani za všechen čaj celé Číny.“</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Té noci se od moře přihnala vichřice a dvě hodiny prudce lilo. Létaly blesky a vlny bušily do pilířů pod domem. Velký růžák sténal, ale stál pevně. Objevil jsem něco zajímavého: když se Záliv trochu zbláznil a vlny se opravdu pořádně rozběhly, lastury sklaply. Vlny je zvedly příliš vysoko, než aby mohly konverzovat.</p>
<p>Vyšel jsem do patra uprostřed největšího bouření a blýskání, a – cítil jsem se trochu jako doktor Frankenstein oživující své monstrum v hradní věži – obyčejnou černou tužkou jsem kreslil Wiremana. Tedy skoro do konce. Pak jsem vzal červenou a oranžovou na to ovoce v míse. V pozadí jsem načrtl dveře a do těch dveří jsem vložil Rebu, která tam stála a dívala se. Kamen by nejspíš řekl, že Reba je ve světě obrazů moje představitelka. Možná <emphasis>sí</emphasis>, možná <emphasis>no</emphasis>. Nakonec jsem sáhl po nebeské modři, abych vybarvil ty její hloupé oči. Pak bylo hotovo. Zrodil se další Freemantleův mistrovský kousek.</p>
<p>Seděl jsem a hleděl na něj, zatímco se utichající hrom valil kamsi do dálky a nad Zálivem zazářilo pár blesků na rozloučenou. U stolu seděl Wireman. Seděl tam na konci svého minulého života, o tom jsem nepochyboval. Na stole stála mísa s ovocem a ležela tam pistole, kterou si nechával buď pro cvičnou střelbu (kdysi míval dobré oči) nebo pro osobní ochranu nebo pro obojí. Nakreslil jsem tu pistoli a pak ji vybarvil, takže získala zlověstný, trochu rozmazaný vzhled. Ten dům byl prázdný. Někde v tom domě tikaly hodiny. Někde v tom domě bzučela lednice. Ve vzduchu se vznášela těžká vůně květin. Ta vůně byla hrozná. Zvuky ještě horší. Pochod hodin. Nelítostné kňučení lednice, která nadále vyráběla led v tom světě bez manželky, bez dětí. Brzy ten muž u stolu zavře oči, natáhne ruku a vybere si z mísy kus ovoce. Jestli to bude pomeranč, půjde spát. Jestli to bude jablko, přiloží si ústí pistole k pravému spánku, zmáčkne spoušť a vystřelí si z hlavy bolavý mozek.</p>
<p>Bylo to jablko.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Následujícího dne se objevil Jack v půjčené dodávce a se spoustou měkké látky, do které zabalíme obrazy. Pověděl jsem mu, že jsem si v tom velkém domě u pláže našel přítele a ten že pojede s námi. „Žádný problém,“ řekl Jack vesele, stoupal zatím po schodech do Malého růžáku a vlekl za sebou rudl. „V dodávce je spousta – páni!“ Zastavil se nahoře nad schodištěm.</p>
<p>„Co je?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Tyhle jsou nové? Určitě ano.“</p>
<p>„Jo.“ Nannuzzi ze Scota oznámil, že se podívá na půl tuctu obrazů, ne víc než deset, takže jsem sáhl po průměru a vybral jich osm. Čtyři z těch, které minulý večer udělaly na Wiremana takový dojem. „Co myslíš?“</p>
<p>„Kámo, ty jsou prďácký!“</p>
<p>Těžko jsem mohl pochybovat o jeho upřímnosti, zatím mě <emphasis>kámo</emphasis> ještě nikdy neoslovil. Vylezl jsem pár schodů a dloubl ho do zadku v džínách berlou. „Uhni kousek.“</p>
<p>Ustoupil stranou, rudl odtáhl s sebou, abych mohl vylézt zbytek schodů do Malého růžáku. Pořád civěl na ty obrazy.</p>
<p>„Jacku, je ten chlap ve Scotu opravdu dobrý? Co myslíš?“</p>
<p>„Moje máma to říká a to mi stačí.“ Což zřejmě znamenalo, že mně by to mělo stačit taky. Domyslel jsem si, že bude muset. „O těch ostatních majitelích mi nic neříkala – myslím, že tam jsou ještě dva – ale říká, že pan Nannuzzi je fajn.“</p>
<p>Jack mi prokázal laskavost. Dojalo mě to.</p>
<p>„A jestli se mu tyhle nebudou líbit,“ dokončil Jack, „tak je máklej.“</p>
<p>„Opravdu si to myslíš?“</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>Zdola vesele zavolal Wireman: „Ťuk ťuk! Přijel jsem na exkurzi. Nezrušili jsme to? Kde si můžu vyzvednout jmenovku? Mám si zabalit svačinu?“</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Představoval jsem si holohlavého, hubeného profesorského týpka s planoucíma hnědýma očima – takového italského Bena Kingsleyho – ale ukázalo se, že Dario Nannuzzi je čtyřicátník, baculatý, elegantní a s hustou kšticí. Ale s těma očima jsem byl blízko. Neunikl jim žádný podfuk. Viděl jsem, jak se jednou rozšířily – mírně, ale znatelně – když Wireman opatrně rozbaloval poslední obraz, který jsem přinesl, <emphasis>Růže rostou z lastur</emphasis>. Obrazy byly seřazené u zadní zdi v galerii, která byla momentálně věnovaná většinou fotografiím od Stephanie Shachatové a olejům od Williama Berra. Podle mě to byly skvělé věci, na takové bych se já nevzmohl ani za sto let.</p>
<p>Ale přece jenom se mu ty oči maličko rozšířily.</p>
<p>Nannuzzi prošel kolem řady obrazů od prvního k poslednímu, pak šel znovu. Netušil jsem, jestli je to dobré znamení nebo špatné. Hanebná pravda zněla, že jsem do té doby v životě nebyl v umělecké galerii. Otočil jsem se, že se zeptám Wiremana, co si o tom myslí on, ale Wireman poodešel a potichu mluvil s Jackem, a oba pozorovali Nannuzziho, jak se dívá na moje obrazy.</p>
<p>A nebyli jediní, jak jsem si uvědomil. Koncem ledna vládne v drahých obchodech na západním pobřeží Floridy rušná sezóna. Galerie Scoto byla docela velká a byl tu asi tucet čumilů (Nannuzzi později použil mnohem uctivějšího výrazu „potenciální klienti“) a okukovali jiřiny od Shachatové, nádherné, ale příliš turistické olejomalby Evropy od Williama Berry, a několik nevídaných, vesele překotných skulptur, kterých jsem si původně nevšiml, když jsem byl plně zaměstnaný rozbalováním – ty byly od nějakého Davida Gersteina.</p>
<p>Nejdřív jsem si myslel, že ty náhodné odpolední návštěvníky lákají ty skulptury – džezových muzikantů, bláznivých plavců, překypujících městských výjevů. A někteří na ně pohlédli, ale většinou ani to ne. Dívali se na moje obrazy.</p>
<p>Jeden muž s michiganským opálením, jak říkají Floriďané – to znamená kůži, která je buď bílá jako sýr nebo spálená jako rak – mi volnou rukou poklepal na rameno. Druhou měl propletenou s manželčinými prsty. „Víte, co je to za malíře?“ zeptal se.</p>
<p>„Já,“ zamumlal jsem a cítil, jak mi hoří tváře. Měl jsem pocit, jako bych se přiznával, že jsem uplynulý týden strávil stahováním fotek Lindsay Lohanové z internetu.</p>
<p>„Jste dobrý!“ řekla jeho manželka vřele. „Budete vystavovat?“</p>
<p>Teď se na mě dívali všichni. Trochu jako když se člověk dívá na nový druh závojnatky, ze které může nebo nemusí být <emphasis>sushi du jour</emphasis>. Tak mi to alespoň připadalo.</p>
<p>„Nevím, jestli budu vyhrabovat. Vystavovat.“ Cítil jsem, jak se mi do tváří dere ještě víc krve. Krve ze studu, což bylo zlé. Zlostné krve, což bylo ještě horší. Jestli se přeleje, budu se zlobit jenom na sebe, ale tihle lidé to nebudou vědět.</p>
<p>Otevřel jsem ústa, aby měla slova kudy vytrysknout, ale zavřel jsem je. <emphasis>Ber to polehoučku</emphasis>, pomyslel jsem si a litoval, že s sebou nemám Rebu. Tihle lidé by nejspíš považovali malíře s panenkou pod paží za normální jev. Nakonec přežili i Andyho Warhola.</p>
<p><emphasis>Ber to polehoučku. To zvládnu</emphasis>.</p>
<p>„Chci říct, že nepracuju dlouho a neznám postup.“</p>
<p><emphasis>Přestaň se oblbovat, Edgare. Víš, co je zajímá. Ne tvoje obrázky, ale tvůj prázdný rukáv. Jsi Jednoruký malíř. Proč tu honičku prostě nezkrátit a neříct jim, aby odprejskli?</emphasis></p>
<p>To bylo samozřejmě směšné, ale…</p>
<p>Ale ať se propadnu, jestli tou dobou už všichni v galerii nestáli kolem. Ti, kteří se nejdřív dívali na květiny slečny Shachatové, přivábila prostá zvědavost. Takové uskupení pro mě nebylo nic nového. Vídal jsem podobné hloučky postávat kolem děr v prkenných plotech na stovkách stavenišť.</p>
<p>„Já vám povím, jaký je postup,“ nabídl se jiný chlapík s michiganským opálením. S povislým břichem, na nose rozkvetlou zahradu červených ginových kvítků a v tropické košili, která mu visela skoro ke kolenům. Bílé střevíce mu dokonale ladily s učesanými bílými vlasy. „Je to prosté. Pouze dva kroky. V prvním kroku mi řeknete, kolik chcete za tenhle.“ Ukázal na <emphasis>Západ slunce s rackem</emphasis>. „V druhém kroku vám vypíšu šek.“</p>
<p>Hlouček se zasmál. Dario Nannuzzi nikoliv. Kývl na mě.</p>
<p>„Omluvte mě,“ řekl jsem bělovlasému muži.</p>
<p>„Sázky v pokeru právě vyletěly nahoru, příteli,“ hlásil kdosi Ginovému kvítku a ozval se smích. Ginový kvítek se přidal, ale nevypadal moc pobaveně.</p>
<p>Všechno jsem to zaznamenával jakoby ve snu.</p>
<p>Nannuzzi se na mě usmál, pak se otočil ke klientům, kteří se stále dívali na moje obrazy. „Dámy a pánové, pan Freemantle sem dnes nepřijel nic prodávat, jen chtěl znát názor na svoje práce. Laskavě respektujte jeho soukromí a mou profesní situaci.“ <emphasis>Co má tohle </emphasis><emphasis>být</emphasis>, dumal jsem. „Smím navrhnout, abyste se rozešli a prohlédli si vystavená díla, zatímco my se na chvíli odebereme do kanceláře? Slečna Aucoinová, pan Brooks a pan Castellano vám s radostí odpoví na všechny otázky.“</p>
<p>„Můj názor je, že byste měl s tím pánem sepsat smlouvu,“ prohlásila přísně vyhlížející žena s prošedivělými vlasy staženými do uzlu a se zbytky povadlé krásy ve tváři. Nato se ozvala dokonce sprška potlesku. Můj pocit, že jsem se ocitl ve snu, se prohloubil.</p>
<p>Odzadu se k nám vznášel jakýsi éterický mladík. Nannuzzi ho možná přivolal, ale ať se propadnu, jestli vím jak. Krátce spolu pohovořili a potom ten mladý muž vytáhl velkou roli samolepek. Byly oválné s písmeny NP vyvedenými stříbrným embossem. Nannuzi si jednu vzal, sklonil se k prvnímu obrazu, pak zaváhal a káravě se na mě podíval. „Nejsou ani nijak zakonzervované.“</p>
<p>„Ehm… asi ne,“ připustil jsem. Znovu jsem se červenal. „Já… pořádně nevím, co to je.“</p>
<p>„Dario, máš tu co do činění s pravým americkým primitivistou,“ řekla přísně vyhlížející žena. „Jestli maluje déle než tři roky, koupím ti oběd u Zoria a k tomu láhev vína.“ Otočila ke mně svou zpustošenou, ale stále téměř nádhernou tvář.</p>
<p>„Až a jestli tu bude něco, o čem bys mohla psát, Mary,“ řekl Nannuzzi, „osobně ti zavolám.“</p>
<p>„To bys měl. A ani se nezeptám na jeho jméno – vidíš, jak jsem hodná holka?“ Zavrtěla na mě prsty a vyklouzla hloučkem ven.</p>
<p>„Vyptávat se ani nemusí,“ zahučel Jack a samozřejmě měl pravdu. Každý olej jsem podepsal do levého dolního rohu stejně úhledně, jako jsem podepisoval všechny faktury, pracovní příkazy a smlouvy ve svém minulém životě: <emphasis>Edgar Freemantle</emphasis>.</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>Nannuzzi se spokojil s tím, že lepil ty svoje papírky NP do pravého horního rohu obrazů, kde trčely jako záložky ze spisu. Pak odvedl Wiremana a mě do kanceláře. Jacka pozval taky, ale ten raději zůstal u obrazů.</p>
<p>Nannuzzi nám v kanceláři nabídl kávu, kterou jsme odmítli, a vodu, kterou jsme přijali. Také jsem přijal pár kapslí tylenolu.</p>
<p>„Kdo byla ta žena?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Mary Ireová,“ odpověděl Nannuzzi. „Je vysazená na uměleckou scénu Slunečného pobřeží. Vydává bezplatné kulturně mrchožroutské noviny zvané <emphasis>Boulevard</emphasis>. Většinu roku vychází měsíčně, během turistické sezóny každých čtrnáct dní. Bydlí v Tampě – podle některých vtipálků z byznysu prý v rakvi. Noví místní umělci jsou její oblíbené téma.“</p>
<p>„Vypadala nesmírně chytrá,“ poznamenal Wireman.</p>
<p>Nannuzzi pokrčil rameny. „Mary je fajn. Pomohla spoustě umělců a je neustále profesionálně aktivní. Tím pádem je důležitá ve městě, kde žijeme – do značné míry – z pomíjivého řemesla.“</p>
<p>„Chápu,“ řekl Wireman. Byl jsem rád, že aspoň někdo. „Takže je facilitátorka.“</p>
<p>„Je víc,“ opravil ho Nannuzzi. „Spíš jakási průvodkyně. Jsme rádi, když se můžeme postarat, aby byla spokojená. Samozřejmě pokud to jde.“</p>
<p>Wireman přikyvoval. „Tady na západním pobřeží Floridy se docela pěkně rozvinula ekonomika založená na umělcích a galeriích. Mary Ireová jí rozumí a pečuje o ni. Takže jestli ta galerie Šťastné umění o kus dál v ulici zjistí, že může prodávat malby Elvise provedené z makarónů na sametu po deseti tisících dolarů za kousek, Mary…“</p>
<p>„Ta by je hnala svinským krokem,“ přerušil ho Nannuzzi. „Navzdory přesvědčení uměleckých snobů – ty obvykle poznáte podle černých šatů a maličkatých mobilů – nejsme úplatní.“</p>
<p>„To už vás přešlo?“ zeptal se Wireman a ani se neusmíval.</p>
<p>„Skoro,“ řekl. „Já jenom říkám, že Mary rozumí naší situaci. Prodáváme dobré věci, většina z nás, a někdy prodáváme skvělé věci. Děláme, co můžeme, abychom našli a podpořili nové umělce, ale někdy jsou naši zákazníci příliš bohatí, než aby jim to svědčilo. Mám na mysli chlapíky, jako je pan Costenza tam venku, který na potkání mává šekovou knížkou, a dámy, které chodí na procházku se svými psíky, které nechaly obarvit tak, aby ladili s jejich nejnovějším kabátem.“ Nannuzzi ukázal zuby v úsměvu, o němž jsem byl ochoten se vsadit, že ho moc bohatších klientů nevidělo.</p>
<p>Byl jsem jako uhranutý. Tohle byl jiný svět.</p>
<p>„Mary píše kritiky na každou novou výstavu, na kterou se dostane, což je většina z nich, a věřte mi, ne všechny její kritiky jsou nadšené.“</p>
<p>„Ale většinou jsou?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Jistě, protože většina výstav je dobrá. Řekla by vám, že jen hodně málo věcí z těch, které viděla, je skvělých, protože něco takového zpravidla turistická oblast neprodukuje, ale dobré? Ano. Věci, které si může na zeď pověsit každý, pak na ně ukázat a říct ‚To jsem koupil já’, aniž by se propadl hanbou.“</p>
<p>Napadlo mě, že Nannuzzi právě vyslovil dokonalou definici průměrnosti – viděl jsem ten princip fungovat ve stovkách architektonických kreseb – ale pořád jsem zůstával zticha.</p>
<p>„Mary má stejně jako my zájem o nové umělce. Možná přijde chvíle, kdy bude ve vašem zájmu se s ní někam posadit, pane Freemantle. Řekněme před výstavou vaší práce.“</p>
<p>„Zajímalo by tě mít takovou výstavu tady ve Scotu?“ zeptal se mě Wireman.</p>
<p>Měl jsem suché rty. Pokusil jsem se je navlhčit jazykem, ale ten byl taky suchý. Upil jsem vody a pak řekl: „Tímhle zapřaháme hole za stůl.“ Odmlčel jsem se. Dal si načas. Znovu jsem se napil vody. „Promiňte. Koně za vůz. Přišel jsem sem, abych zjistil, co si myslíte vy, signore Nannuzzi. Vy jste odborník.“</p>
<p>Vyhákl palce z průramků vesty a předklonil se. Vrzání jeho židle mi v té malé místnosti připadalo velice hlasité. Ale usmíval se a ten úsměv byl vřelý. Rozjasnil mu oči, vypadaly neodolatelně. Pochopil jsem, proč měl úspěchy, pokud šlo o prodávání obrazů, ale nemyslím, že něco v tu chvíli prodával. Natáhl se přes stůl a vzal mě za ruku – za tu, kterou jsem maloval, jedinou, která mi zbývala.</p>
<p>„Pane Freemantle, prokazujete mi čest, ale v naší rodině je signor můj otec Augustino. Já se spokojím s panem. Pokud jde o vaše obrazy, ano, jsou dobré. Když vezmeme v úvahu, jak dlouho pracujete, jsou opravdu velmi dobré. Možná víc než dobré.“</p>
<p>„Co je na nich dobrého?“ vyptával jsem se. „Jestli jsou dobré, čím to je?“</p>
<p>„Pravdou,“ odpověděl. „Prosvítá každým tahem.“</p>
<p>„Ale většinou jsou to jenom západy slunce! Ty věci, které tam přidávám…“ Zvedl jsem ruku, pak ji spustil. „To jsou jenom takové serepetičky.“</p>
<p>Nannuzzi se zasmál. „Naučil jste se tak zlá slova! Kde? Při četbě uměleckých příloh v <emphasis>The New York Times</emphasis>? Když jste poslouchal Billa O’Reillyho? Nebo obojí?“ Ukázal ke stropu. „Žárovka? Serepetička!“ Ukázal si na hrudník. „Pacemaker? Serepetička!“ Rozhodil ruce do vzduchu. Ten šťastný ďábel se mohl rozhánět dvěma. „Vyhoďte svá ošklivá slova, pane Freemantle. Umění by mělo být místem naděje, nepochybně. A vaše pochybnosti pocházejí z nezkušenosti, což není nic potupného. Poslouchejte mě. Budete poslouchat?“</p>
<p>„Jistě,“ řekl jsem. „Proto jsem přišel.“</p>
<p>„Když říkám pravda, myslím tím krásu.“</p>
<p>„John Keats,“ řekl Wireman. „‚Óda na řeckou urnu.’ Všechno, co známe, všechno, co potřebujeme znát. Stará, ale stále dobrá.“</p>
<p>Nannuzzi mu nevěnoval pozornost. Nakláněl se nad stolem a díval se na mě. „Pro mě, pane Freemantle…“</p>
<p>„Edgar.“</p>
<p>„Pro mě, Edgare, to shrnuje všechno, k čemu umění je, a jediný způsob, jakým je možno ho posuzovat.“</p>
<p>Usmál se – trochu defenzivně, jak mě napadlo.</p>
<p>„Nechci o umění příliš přemýšlet, víte. Nechci je kritizovat. Nechci jezdit na sympozia, poslouchat referáty nebo diskutovat o něm na koktejlových večírcích – i když někdy v průběhu práce jsem nucen to všechno dělat. Já se chci prostě jen chytit za srdce a padnout, když to vidím.“</p>
<p>Wireman vybuchl smíchy a zvedl obě ruce do vzduchu. „<emphasis>Ano, pane náš!</emphasis>“ zvolal. „Nevím, jestli se ten chlapík venku chytal za srdce a padal, ale rozhodně byl připravený chytit svoji šekovou knížku.“</p>
<p>Nannuzzi řekl: „Myslím, že v nitru přece jen padl. Myslím, že to všichni.“</p>
<p>„Já vlastně taky,“ přiznal Wireman. Už se neusmíval.</p>
<p>Nannuzzi se stále soustředil na mě. „Žádné řeči o serepetičkách. To, co ve většině těch obrazů zachycujete, je naprosto přímočaré: hledáte způsob, jak znovu ztvárnit nejpopulárnější a nejbanálnější téma na Floridě, tropický západ slunce. Snažíte se najít svou cestu za klišé.“</p>
<p>„Ano, to docela odpovídá. Tak jsem kopíroval Dalího…“</p>
<p>Nannuzzi mávl rukou. „Ty malby venku nejsou vůbec jako Dalí. A nebudu s vámi diskutovat o uměleckých směrech, Edgare, ani se nesnížím k používání slov, která končí na <emphasis>ismus</emphasis>. Vy k žádnému uměleckému směru nepatříte, protože žádný neznáte.“</p>
<p>„Znám budovy,“ řekl jsem.</p>
<p>„Tak proč nemalujete budovy?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. Mohl jsem mu pouze říct, že taková myšlenka mě nikdy nenapadla, ale pravdivější by bylo říct, že to nikdy nenapadlo mou chybějící paži.</p>
<p>„Mary měla pravdu. Jste americký primitivista. Na tom není nic špatného. Babička Moses byla americkou primitivistkou. Jackson Pollock taky. Jde o to, Edgare, že máte talent.“</p>
<p>Otevřel jsem ústa. Zase je zavřel. Prostě jsem nedokázal vymyslet, co říct. Wireman mi pomohl.</p>
<p>„Poděkuj tomu pánovi, Edgare,“ pobídl mě.</p>
<p>„Děkuji vám,“ vypravil jsem ze sebe.</p>
<p>„Opravdu není zač. A jestli se přece jen rozhodnete vystavovat, Edgare, prosím, abyste přišel nejprve do Scota. Udělám vám nejlepší nabídku ze všech galerií na Palm Avenue. Slibuji.“</p>
<p>„Děláte si legraci? Samozřejmě že nejdřív přijdu sem.“</p>
<p>„A já samozřejmě smlouvu prověřím,“ řekl Wireman s tím svým úsměvem zpěváčka na kůru.</p>
<p>Nannuzzi mu úsměv oplatil. „To byste měl a já to uvítám. Ne že by toho bylo příliš k prověřování. Standardní smlouva galerie Scoto se začínajícím umělcem je dlouhá stránku a půl.“</p>
<p>„Pane Nannuzzi,“ řekl jsem, „já opravdu nevím, jak vám poděkovat.“</p>
<p>„Už se stalo,“ podíval se na mě. „Popadl jsem se za srdce – tedy za to, co z něj zbývá – a padl. Než odejdete, je tu ještě jedna věc.“ Našel na stole blok, něco do něj načmáral, pak lístek utrhl a podal mi ho, jako lékař podává pacientovi recept. Slovo, které na něm bylo napsané velkými šikmými písmeny, dokonce vypadalo jako slovo, jaké člověk vidí leda na lékařském předpisu: <strong>LIQUIN</strong>.</p>
<p>„Co je liquin?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Konzervační prostředek. Navrhuji, abyste začal tím, že do něj namočíte papírový kapesník a dokončená díla jím natřete. Jenom v tenké vrstvě. Nechte ho schnout čtyřiadvacet hodin, pak naneste druhou vrstvu. Tak zůstanou vaše západy slunce zářivé a svěží celá staletí.“ Díval se na mě tak vážně, až jsem cítil, že se mi žaludek pozvedá kousek k hrudníku. „Nevím, jestli jsou natolik dobré, aby si zasloužily tak dlouhý život, ale možná jsou. Kdo ví? Možná jsou.“</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Zastavili jsme se na večeři u Zoria, v té restauraci, o které se zmínila Mary Ireová, a já Wiremanovi dovolil, aby mi před jídlem koupil bourbon. Byl to první skutečně tvrdý alkohol, který jsem od nehody ochutnal, a zapůsobil na mě nezvykle. Připadalo mi, že se všechno zaostřuje tak, až svět zaplavilo světlo a barvy. Úhly na předmětech – dveřích, oknech, dokonce pokrčených loktech procházejících číšníků – vypadaly tak ostré, že by mohly proříznout vzduch a vpustit sem nějakou temnější, hustší atmosféru, která by k nám vtekla jako sirup. Mečoun, kterého jsem si objednal, byl lahodný, zelené fazolky mi chrupaly mezi zuby a <emphasis>crème brûlée</emphasis> byla skoro příliš sytá, než abych ji dojedl (ale příliš drahá, než abych ji tam nechal). Rozhovor nás tří byl veselý, hodně jsme se nasmáli. Přesto jsem chtěl, aby už bylo po jídle. Hlava mě stále bolela, i když to pulsování sklouzlo do zátylku (jako závaží při bowlingové hře v baru) a nepřetržitý proud aut, který jsme viděli na Main Street, už řídl. Každé zatroubení mi znělo vztekle a hrozivě. Chtěl jsem na Dumu. Chtěl jsem černotu Zálivu a tichý hovor lastur pod sebou, až budu ležet v posteli s Rebou na druhém polštáři.</p>
<p>A když se přišel číšník zeptat, jestli chceme ještě kávu, Jack už vedl konverzaci skoro sám. V tom svém stavu zvýšené vnímavosti jsem viděl, že nejsem jediný, kdo potřebuje změnu prostředí. V restauraci bylo tlumené osvětlení a Wireman byl opálený do mahagonova, takže bylo těžké poznat, kolik barvy se mu z tváře vytratilo, ale měl jsem pocit, že docela dost. Taky mu znovu slzelo levé oko.</p>
<p>„Už jenom šek,“ řekl Wireman a pak se namáhavě usmál. „Promiňte, že tu oslavu zkrátím, ale chci se vrátit ke své paní. Jestli vám to, mládenci, nevadí.“</p>
<p>„Mně to vyhovuje,“ prohlásil Jack. „Jídlo zadarmo a být doma včas, abych se podíval na <emphasis>SportsCenter</emphasis>? Skvělý džob.“</p>
<p>Wireman a já jsme počkali před parkovací garáží, než Jack přivezte pronajatou dodávku. Tady bylo jasnější světlo, ale to, co se v něm ukázalo, mi ohledně mého nového přítele nijak neulevilo. Ve světle proudícím z garáže vypadala jeho pleť skoro žlutá. Zeptal jsem se ho, jestli je mu dobře.</p>
<p>„Wireman je čilý jako křepelka,“ řekl. „Zato slečna Eastlakeová měla několik neklidných, blbých nocí. Volala sestry, volala tatínka, volala, že chce snad všechno kromě modrého z nebe. Na těch kecech o úplňku něco bude. Nedává to žádný logický smysl, ale je to tak. Diana vysílá na vlnové délce, na kterou je naladěná jenom klopýtající mysl. Když už je měsíc v poslední čtvrtině, začne zase dobře spát. Což znamená, že já taky začnu dobře spát. Doufám.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Být tebou, Edgare, na tu záležitost s galerií bych se vyspal, a víc než jednu noc. A taky nepřestávej malovat. Byl jsi pilná včelička, ale pochybuju, že už máš dost obrazů, abys…“</p>
<p>Za ním stál okachlíkovaný pilíř. Zapotácel se a opřel se o něj zády. Kdyby tam nebyl, určitě by upadl na zem. Účinky bourbonu už trochu vyprchávaly, ale zůstalo kolem mě dost té hyperreality, abych si všiml, co se mu stalo s očima, když ztratil rovnováhu. Pravé oko se podívalo dolů, jako by chtěl zkontrolovat boty, zatímco to krví podlité a slzící oko se obrátilo v důlku nahoru, takže z duhovky zůstal jen oblouček. Měl jsem čas si pomyslet, že co vidím, je prostě nemožné, oči se nemůžou rozjet dvěma naprosto odlišnými směry. A to byla nejspíš pravda, ale pro lidi, kteří jsou zdraví. Pak začal Wireman klouzat stranou.</p>
<p>Popadl jsem ho. „Wiremane? Wiremane!“</p>
<p>Potřásl hlavou, pak se na mě podíval. Oči směřovaly dopředu a vypadaly, že vnímají. Levé se lesklo a bylo zarudlé, ale to bylo všechno. Vytáhl kapesník a otřel si tvář. Zasmál se. „Už jsem slyšel o tom, že se dají uspávat jiní lidi nudnými kecy, ale sám sebe? To je směšné.“</p>
<p>„Ty jsi nedřímal. Ty jsi byl… já ani nevím, co ti bylo.“</p>
<p>„Nebuď blázínek, zlatíčko,“ odbyl mě Wireman.</p>
<p>„Ne, oči se ti strašně divně rozjely.“</p>
<p>„Tomu se říká usínat, <emphasis>muchacho</emphasis>.“ Věnoval mi jeden svůj typický wiremanovský pohled: nachýlená hlava, pozvednuté obočí, v koutcích úst důlky počínajícího úsměvu. Ale měl jsem pocit, že přesně ví, o čem mluvím.</p>
<p>„Musím zajít k doktorovi, na prohlídku,“ řekl jsem. „Aby mi udělal magnetickou rezonanci. Slíbil jsem to svému příteli Kamenovi. Co kdybychom z toho udělal dvojrande?“</p>
<p>Wireman se pořád opíral o pilíř. Teď se narovnal. „Hele, Jack už jede s dodávkou. To si pospíšil. Vykroč křepce, Edgare – poslední autobus na Duma Key právě odjíždí.“</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>Při zpáteční cestě se to přihodilo znovu a hůř, i když Jack to neviděl – měl plné ruce práce s řízením dodávky po cestě na Casey Key – a jsem si docela jistý, že Wireman sám o tom vůbec neměl tušení. Požádal jsem Jacka, jestli by mu nevadilo vynechat silnici Tamiami Trail, což je taková křiklavě vábivá hlavní ulice západního pobřeží Floridy, a jel radši po užší, klikatější cestě. Chtěl jsem pozorovat měsíc na vodě, jak jsem řekl.</p>
<p>„Už začínáš nabírat takové ty drobné umělecké výstřednosti, <emphasis>muchacho</emphasis>,“ řekl Wireman ze zadního sedadla, kde ležel s nohama na sedadle. Zdálo se, že ohledně bezpečnostních pásů není zrovna puntičkář. „Příště se dozvíme, že budeš nosit baret.“ Vyslovil to tak, že to připomínalo spíš berretu.</p>
<p>„Seru na tě z prdele, Wiremane,“ zahučel jsem.</p>
<p>„Byl jsem obesrán z východu a byl jsem obesrán ze západu,“ recitoval Wireman, jako by sentimentálně vzpomínal, „ale musím připustit, že v tomhle byla nepřekonatelná tvoje matka.“ S tím upadl do mlčení.</p>
<p>Pozoroval jsem měsíc plující černou vodou po mé pravé straně. Bylo to hypnotické. Napadlo mě, jestli by to bylo možné namalovat tak, jak to vypadá z dodávky: měsíc v pohybu jako stříbrná kulka těsně pod vodou.</p>
<p>Obíral jsem se těmito myšlenkami (a možná pomalu upadal do dřímoty), když jsem si uvědomil náznak pohybu nad měsícem ve vodě. Byl to Wiremanův odraz. Napadla mě bláznivá myšlenka, že si ho tam vzadu honí, protože se zdálo, že se mu stehna rozvírají a svírají a boky jako by se pohybovaly nahoru a dolů. Rychle jsem pohlédl na Jacka, ale Casey Key Road je symfonie zatáček a Jack se soustředil na řízení. Kromě toho byl Wireman skoro celý schovaný za Jackovým sedadlem, nebylo ho vidět ani ve zpětném zrcátku.</p>
<p>Ohlédl jsem se přes levé rameno. Wireman nemasturboval. Wireman nespal a neměl živý sen. Wireman měl záchvat. Byl poklidný, pravděpodobně <emphasis>petit mal</emphasis>, ale byl to záchvat podle všech pravidel. V prvních deseti letech existence společnosti Freemantle jsem zaměstnával projektanta, který byl epileptik, a poznal jsem záchvat, když jsem ho viděl. Wiremanův trup se zvedal a padal v rozpětí deseti nebo dvanácti centimetrů, jak se mu hýždě svíraly a zase uvolňovaly. Ruce na břiše se cukaly. Rty mlaskaly, jako by ochutnával něco obzvlášť dobrého. A oči vypadaly jako tam v té garáži. Ve světle hvězd to jedno oko hledící vzhůru a druhé dolů vypadalo tak přízračně, že to nejsem schopen popsat. Z levého koutku úst mu vytékaly sliny, ze slzícího levého oka mu stékala do hustého licousu slza.</p>
<p>Trvalo to snad dvacet vteřin, pak to ustalo. Zamžikal a oči se mu vrátily tam, kam patří. Minutu byl úplně zticha. Možná dvě minuty. Všiml si, že se na něj dívám, a prohodil: „Zabíjel bych pro další skleničku nebo pohár s burákovým máslem, ale myslím, že sklenička nepadá v úvahu, co?“</p>
<p>„Myslím, že nepadá, pokud chceš mít jistotu, že ji v noci uslyšíš zvonit,“ řekl jsem a doufal, že mluvím jakoby nic.</p>
<p>„Přímo před námi je most na Duma Key,“ oznámil nám Jack. „Jsme skoro doma, pánové.“</p>
<p>Wireman se posadil a protáhl. „To byl parádní den, ale nebudu litovat, až dnes uvidím postel, chlapci. Nejspíš stárnu, co?“</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>I když jsem měl ztuhlou nohu, vystoupil jsem z dodávky a postavil se vedle něj, zatímco otevíral dvířka malé kovové krabičky vedle brány, ve které se ukrývalo ovládání nejmodernějšího bezpečnostního zařízení.</p>
<p>„Díky, že jsi tam jel se mnou, Wiremane.“</p>
<p>„Jasně,“ řekl. „Ale jestli mi poděkuješ ještě jednou, <emphasis>muchacho</emphasis>, budu ti muset vrazit jednu do zubů. Promiň, ale tak to prostě musí být.“</p>
<p>„To je dobré vědět,“ poznamenal jsem. „Díky, žes mě podpořil.“</p>
<p>Zasmál se a poplácal mě po rameni. „Líbíš se mi, Edgare. Máš styl, máš úroveň, máš rty, kterými mi můžeš políbit zadek.“</p>
<p>„Nádhera. Možná se rozpláču. Poslouchej, Wiremane…“</p>
<p>Mohl jsem mu povědět, co se mu před chvíli stalo. Skoro jsem to udělal. Ale nakonec jsem se rozhodl, že budu mlčet. Nevěděl jsem, jestli je to dobré nebo špatné rozhodnutí, ale věděl jsem, že má před sebou možná dlouhou noc s Elizabeth Eastlakeovou. Navíc mi vzadu v lebce pořád seděla ta bolest. Spokojil jsem se s tím, že jsem se ho znovu zeptal, jestli se nerozmyslel a nezajdeme k doktorovi ve dvou.</p>
<p>„Pouvažuju nad tím,“ řekl. „A dám ti vědět.“</p>
<p>„No, ale neuvažuj moc dlouho, protože…“</p>
<p>Zvedl ruku, umlčel mě a jeho tvář se výjimečně neusmívala. „Stačí, Edgare. Pro jeden večer to stačí, ano?“</p>
<p>„Tak jo.“ Díval jsem se za ním, jak vstupuje dovnitř, pak jsem se vrátil k dodávce.</p>
<p>Jack měl rádio vytočené na plnou hlasitost. Hráli „Renegade“. Chtěl to ztlumit, ale já mu řekl: „Ne, to nevadí. Osol to.“</p>
<p>„Fakt?“ Otočil auto a vyjel zpátky na silnici. „Skvělá kapela. Už jste o nich někdy slyšel?“</p>
<p>„Jacku,“ řekl jsem, „to jsou Styx. Dennis DeYoung, Tommy Shaw. Kde jsi trávil celý svůj život? V jeskyni?“</p>
<p>Jack se provinile usmál. „Já jsem spíš na country a ještě víc na staré osvědčené fláky. Abych vám řekl pravdu, nejvíc po chuti je mi stará parta Rat Pack.“</p>
<p>Představa, že to Jack Cantori roztáčí s Frankem Sinatrou a Deanem Martinem, mě přiměla k úvahám – a nebylo to toho dne poprvé – jestli se tohle všechno opravdu děje. Také jsem se divil, jak si můžu stále pamatovat, že Dennis DeYoung a Tommy Shaw byli členové Styx – dokonce že Shaw napsal písničku, která právě duněla z reproduktorů v dodávce – a jindy si nedokážu vzpomenout ani na jméno své bývalé manželky.</p>
<p><strong>xi</strong></p>
<p>Na záznamníku telefonu vedle obývacího pokoje svítila obě světýlka: jedno oznamovalo, že mám vzkazy, a druhé, že páska pro nahrávání vzkazů je plná. Ale číslice v okénku POČET VZKAZŮ ukazovala jenom jedničku. Dumal jsem nad tím, ale už jsem začínal něco tušit, a to závaží obsahující bolest hlavy sklouzlo o kousek blíž k přední části lebky. Jediní dva lidé, na které jsem si dokázal vzpomenout a byli by schopni nechat mi na záznamníku tak dlouhý vzkaz, že by spotřeboval celou pásku, byly Pam a Ilse, a ani v jednom případě by mi stisknutí tlačítka PŘEHRÁT VZKAZY nemohlo přinést dobré zprávy. Netrvá přece pět minut záznamového času oznámit <emphasis>Všechno v pohodě, zavolej, až budeš mít možnost</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Nechám to do zítřka</emphasis>, pomyslel jsem si a zbabělý hlásek, o kterém jsem ani netušil, že ho ve svém duševním repertoáru mám (možná byl nový), to chtěl odložit ještě na později. Navrhoval, že bych mohl ten vzkaz prostě vymazat a vůbec ho neposlouchat.</p>
<p>„Správě, jasně,“ řekl jsem. „A až ta dotyčná zavolá znovu, můžu jí prostě říct, že mi záznamník sežral pes.“</p>
<p>Stiskl jsem PŘEHRÁT. A jak se tak často stává, když jsme si jistí, že víme, co očekávat, vytáhl jsem si i já tentokrát divokou kartu. Nebyla to Pam a nebyla to ani Ilse. Hvízdavý, mírně dušný hlas vycházející ze záznamníku patřil Elizabeth Eastlakeové.</p>
<p>„Zdravím vás, Edgare,“ řekla. „Člověk doufá, že jste měl plodné odpoledne a užíváte si svůj večer venku s Wiremanem, stejně jako já svůj večer se slečnou… no, zapomněla jsem, jak se jmenuje, ale je velmi příjemná. A člověk doufá, že si všimnete, že jsem si přece jen vaše jméno zapamatovala. Právě prožívám jednu ze světlejších chvilek. Miluju je a opatruji jako klenoty, ale taky mě rozesmutňují. Je to jako být v kluzáku a stoupat v závanu větru nad vrstvu přízemní mlhy. Chvilku člověk vidí všechno tak jasně… a zároveň ví, že ten vítr utichne a kluzák sestoupí zase zpátky do té mlhy. Rozumíte mi?“</p>
<p>Rozuměl jsem, jen co je pravda. Se mnou už to bylo lepší, ale mluvila o světě, do kterého jsem se tehdy probudil, o světě, kde slova nesmyslně zvučela a vzpomínky byly rozházené jako zahradní nábytek po vichřici. Byl to svět, kde jsem se pokoušel komunikovat tím, že jsem lidi mlátil, a jediné dva city, jichž jsem byl zřejmě doopravdy schopen, byl strach a vztek. Člověk takový stav třeba překoná (jak by možná řekla Elizabeth), ale potom už nikdy tak úplně neztratí přesvědčení, že realita je klam a mam. A za její pavučinou? Chaos. Šílenství. Možná opravdová pravda, a ta je rudá.</p>
<p>„Ale dost už o mně, Edgare. Zavolala jsem vám, abych se vás na něco zeptala. Jste člověk, který tvoří umění pro peníze, nebo věříte v umění pro umění? Jsem si jistá, že jsem se vás na to ptala, když jsme se seznámili – jsem o tom téměř přesvědčená – ale nemohu si vzpomenout, co jste odpověděl. Věřím, že určitě umění pro umění, jinak by vás Duma nepřivolala. Ale jestli tu zůstanete dlouho…“</p>
<p>Do hlasu se jí vkradla zřetelná úzkost.</p>
<p>„Edgare, člověk si je jistý, že z vás bude velmi milý soused, v tomto ohledu nechovám žádné pochybnosti, ale musíte být opatrný. Myslím, že máte dceru, a jsem přesvědčená, že vás navštívila. Je to tak? Mám pocit, že si vzpomínám, jak mi mávala. Taková hezoučká holčička s blond vlasy? Možná si ji pletu se svou sestrou Hannah – mám k tomu sklony, to dobře vím – ale v tomto případě si myslím, že se nepletu. Jestli chcete zůstat, Edgare, nesmíte sem svou dceru už nikdy zvát. Za žádných okolností. Duma Key není pro dcery bezpečná.“</p>
<p>Stál jsem a hleděl dolů na záznamník. Není bezpečná. Předtím říkala, že nenosí štěstí, aspoň já si to tak pamatoval. Znamenaly ty dvě věci totéž, nebo ne?</p>
<p>„A to vaše umění. Je tu ta záležitost vašeho umění.“ Mluvila omluvně a trochu zadýchaně. „Člověk nerad říká umělci, co má dělat. Opravdu, člověk ani nemůže umělci říkat, co má dělat, ale stejně… ach bože…“ Rozkašlala se chraplavým, dunivým kašlem celoživotní kuřačky. „Člověku se nechce mluvit o takových věcech přímo… ani neví, jak o nich mluvit přímo… ale mohla bych vám dát maličkou radu, Edgare? Jako člověk, který si umění cení, tomu, kdo tvoří? Mohla bych si to dovolit?“</p>
<p>Čekal jsem. Přístroj mlčel. Napadlo mě, že pásek už možná doběhl ke konci. Lastury pod nohama tiše mumlaly, jako by si sdělovaly tajemství. <emphasis>Pistole, ovoce. Ovoce, pistole</emphasis>. Pak se ozvala znovu.</p>
<p>„Pokud vám lidé, kteří vedou Scoto nebo Avenidu, nabídnou, abyste u nich vystavoval svou práci, velmi silně bych vám doporučila, abyste souhlasil. Aby se z ní mohli radovat i jiní, jistěže, ale hlavně proto, že jí dostanete co nejvíc a co nejrychleji pryč z Duma Key.“ Zhluboka, slyšitelně se nadechla, zněla jako žena, která se chystá ukončit obtížnou dřinu. Mluvila také naprosto rozumně, naprosto při smyslech, orientovaná v čase i prostoru. <emphasis>Nedovolte, aby se vám hromadila</emphasis>. Tak zní moje rada, dobře míněná a bez jakýchkoli… osobních úmyslů? Ano, tak to myslím. Nechat umělecká díla, aby se tu hromadila, je jako dovolit, aby se v baterii nahromadilo příliš mnoho elektřiny. Když to uděláte, baterie může vybuchnout.“</p>
<p>Nevěděl jsem, jestli je to pravda nebo ne, ale pochopil jsem, co má na mysli.</p>
<p>„Nepovím vám, proč by to tak mělo být, ale je to tak,“ pokračovala… a mě najednou napadlo, že v tomhle asi lže. „A pokud věříte v umění pro umění, pak malování je důležitá součást umění, viďte?“ Skoro jako by loudila. „I když třeba nepotřebujete prodávat své obrazy, abyste si koupil denní chléb, pak podělit se o práci… poslat ji do světa… umělce přece něco takového zajímá, viďte? Podělit se s někým?“</p>
<p>Jak jsem měl vědět, co je pro umělce důležité? Teprve toho dne jsem se dozvěděl, jaký druh konzervantu nanášet na obrazy, abych je po dokončení uchoval. Byl jsem… jak mi to Nannuzzi a Mary Ireová říkali? Americký primitivista.</p>
<p>Další odmlčka. Pak se ozvala. „Myslím, že už skončím. Řekla jsem, co jsem chtěla. Jen prosím přemýšlejte o tom, co jsem povídala, pokud tu chcete zůstat, Edwarde. A budu se těšit, až mi zase přijdete předčítat. Doufám, že nás čeká spousta básní. To bude lahůdka. Prozatím sbohem. Děkuji, že jste vyslechl starou ženu.“ Odmlčela se. Pak řekla: „Stolní prosakuje. Jinak to není možné. Je mi to tak líto.“</p>
<p>Čekal jsem dvacet vteřin, potom půl minuty. Už jsem došel k závěru, že zapomněla zavěsit, a natáhl jsem se, abych na záznamníku zmáčkl tlačítko STOP, když promluvila znovu. Jenom pět slov a nedávala mi o nic víc smyslu než ta věta o prosakující stolní, ale přesto mi na pažích naskočila husí kůže a vlasy na zátylku se mi vztyčily jako tuhé štětiny.</p>
<p>„Můj otec byl sportovní potápěč,“ řekl Elizabeth Eastlakeová. Každé slovo vyslovila zcela zřetelně. Pak to v telefonu jasně cvaklo, protože zavěsila.</p>
<p>„Žádné další vzkazy,“ promluvil telefonní robot. „Záznamová páska je plná.“</p>
<p>Stále jsem hleděl na záznamník. Napadlo mě, že ho vymažu, ale pak jsem se rozhodl, že si ho schovám a přehraju Wiremanovi. Svlékl jsem se, vyčistil zuby a šel spát. Ležel jsem potmě, cítil slabé pulsování v hlavě, a lastury pode mnou zatím zas a znovu šepotaly to poslední, co mi řekla Elizabeth: <emphasis>Můj otec byl sportovní potápěč</emphasis>.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>8 – Rodinný portrét</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Všechno se na chvíli zpomalilo. To se občas stane. Mléko v hrnci vaří a potom, těsně než může překypět, nějaká ruka – Boží, osudu, možná čirá náhoda – stáhne plamen. Jednou jsem se o tom zmínil Wiremanovi a on říkal, že život je jako páteční díl televizního seriálu. Dá vám iluzi, že všechno spěje ke konci, a potom v pondělí začnou stejné sračky.</p>
<p>Myslel jsem, že se mnou zajde k lékaři a zjistíme, co mu je. Myslel jsem, že mi poví, že se postřelil do hlavy a jak člověk něco takového přežije. Odpověď zřejmě zněla: „Se záchvaty a velkými potížemi při čtení drobného písma.“ Možná by mi dokonce dokázal povědět, proč jeho zaměstnavatelce tolik leželo na srdci, aby Ilse už nevkročila na ostrov. A vábnička na závěr dílu: rozhodl bych se, co bude dál v životě Edgara Freemantlea, Velkého amerického primitivisty.</p>
<p>Nic z toho se ve skutečnosti nestalo, aspoň nějakou dobu se nic nedělo. Život přináší změny a konečné výsledky jsou někdy bombastické, ale v televizních seriálech a skutečném životě mají velké třesky často dlouhý doutnák.</p>
<p>Wireman souhlasil, že se mnou zajde k doktorovi a „nechá si prohlédnout hlavu“, ale až v březnu. V únoru prý má moc práce. Do všech nemovitostí paní Eastlakeové se příští víkend začnou stěhovat zimní rekreanti – Wireman jim říkal „periody“, jako by to byla menstruace a ne nájemníci. První sněžní ptáci, kteří mají přijet, měl Wireman nejméně rád. Byli to Godfreyovi z Rhode Islandu, kterým Wireman (a tím pádem i já) přezdíval Joe a Rita, Zlí psi. Každou zimu přijížděli na deset týdnů a bydleli v domě nejblíž u rezidence paní Eastlakeové. Venku visely nápisy varující před jejich rottweilery a pitbulem, s Ilse jsme je viděli. Wireman mi prozradil, že Joe Zlý pes býval u Zelených baretů, a říkal to tónem, který naznačoval, že tím je vysvětleno všechno.</p>
<p>„Pan Dirisko ani nevyleze z auta, když má pro ně zásilku,“ vykládal Wireman. Hovořil o tlustém a veselém představiteli americké poštovní služby, který měl v rajónu jižní konec ostrova Casey a celou Dumu Key. Seděli jsme na dřevěných kozách před domem Zlých psů den nebo dva předtím, než měli Godfreyovi přijet. Příjezdová cesta z drcených lastur se vlhce růžově leskla. Wireman zapnul postřikovače. „Pokud něco přiveze, nechává to pod sloupkem poštovní schránky, zatroubí a pak už uhání do <emphasis>El Palacio</emphasis>. A vyčítám mu to? <emphasis>No, non</emphasis>, Nannette.“</p>
<p>„Wiremane, co ten doktor…“</p>
<p>„V březnu, <emphasis>muchacho</emphasis>, a před Idami. Slibuju.“</p>
<p>„Ty to prostě odkládáš,“ řekl jsem.</p>
<p>„Ale ne. Mám jenom rušnější období, nic jiného v tom není. Loni jsem trochu polevil v pozornosti, ale tentokrát se to už nestane. Tentokrát se to ani nemůže stát, protože slečna Eastlakeová bude letos mnohem méně schopná přiložit ruku k dílu. Aspoň že Zlí psi už tu někdy byli, jsou to známé veličiny, stejně jako Baumgartenovi. Baumgartenovy mám rád. Mají dvě děti.“</p>
<p>„Mají holčičku?“ zeptal jsem se, protože jsem přemýšlel o Elizabethině předsudku vůči pobytu dcer na Dumě.</p>
<p>„Ne, a oba kluci jsou to takový ten typ, co by měl mít na čele napsáno MUSEL JSEM TO UDĚLAT, ALE NEVYČÍTEJTE MI TO. Lidi, co přijedou do ostatních čtyř domů, jsou všichni noví. Mohu jenom doufat, že nikdo z nich nebude den co den pořádat mejdany a nechávat řvát muziku po nocích, ale jakou mám naději?“</p>
<p>„Moc velkou ne, ale můžeš aspoň doufat, že nechají svoje cédéčka se Slipknot doma.“</p>
<p>„Kdo je Slipknot? Co je Slipknot?“</p>
<p>„Wiremane, to ani nechtěj vědět. Hlavně dokud máš sám dost práce, aby ses udržel v kupě.“</p>
<p>„Nic takového. Wireman ti jenom vysvětluje, jak to chodí v únoru na Duma Key, <emphasis>muchacho</emphasis>. Budu řešit všechno od urgentních dotazů počínaje tím, co dělat, když některého malého Baumgartena žahne medúza, a konče tím, kde Rita Zlý pes sežene větrák pro svou babičku, kterou nejspíš znovu napakují na nějaký ten týden do zadní ložnice. Připadá ti, že slečna Eastlakeová stárne? V ulicích Guadalajary o Dni mrtvých jsem viděl vozit mexické mumie, které vypadaly líp než babička Zlý pes. Má dvě základní témata hovoru. Jedno je inkviziční – ‚Přinesls mi sušenku?’, a druhé deklaratorní – ‚Přines mi ručník, Rito, myslím, že ten poslední prd s sebou vzal hrudku.’“</p>
<p>Vyprskl jsem smíchy.</p>
<p>Wireman prohrábl teniskou lastury a vytvořil v nich úsměv. Naše stíny se táhly po silnici na Duma Key, která byla asfaltovaná, hladká a rovná. Aspoň tady. O kus dál na jih, to už byla jiná písnička. „Odpověď na problém s větrákem, pokud by tě zajímala, zní Danovo větrákové království. To je skvělé jméno, co říkáš? A něco ti povím: já vlastně řeším tyhle problémy rád. Zažehnávám drobné krize. Tady na Duma Key šířím mezi lidmi mnohem víc spokojenosti, než se mi to kdy povedlo u soudu.“</p>
<p><emphasis>Ale neztratil jsi grif v tom, jak odvádět pozornost od tématu, o kterém nechceš mluvit</emphasis>, pomyslel jsem si. „Wiremane, zabralo by ti jenom půlhodinku, kdyby sis zajel k lékaři, aby se ti koukl do očí a proklepal ti lebku…“</p>
<p>„Mýlíš se, <emphasis>muchacho</emphasis>,“ řekl trpělivě. „V tuto roční dobu to trvá nejméně dvě hodiny, než se dostaneš na prohlídku i v pouličním felčarském stánku kvůli mizernému streptokokovi v krku. Když přičteš hodinu na cestu – dnes víc, protože je sezóna sněžných ptáků a žádný z nich neví, kam jedou – už z toho máme tři hodiny denního světla, které prostě nemůžu postrádat. Mám sjednanou schůzku s opravářem klimatizace v čísle sedmnáct… chlapem, co odečítá elektroměry, v čísle sedmadvacet… chlapíkem od kabelovky přímo tady, jestli se vůbec ukáže.“ Ukázal na další dům o kus dál po silnici, který měl číslo třicet devět. „Ten si bere nějaká mládež z Toleda až do patnáctého března a platí extra sedm stovek za cosi, čemu se říká wi-fi a o čem nemám ani tušení, co vůbec je.“</p>
<p>„Vlna budoucnosti to je. Já to mám. Postaral se o to Jack. Vlna budoucnosti plná znásilněných otců a probodaných matek.“</p>
<p>„Ta je dobrá. Arlo Guthrie, devatenáct set šedesát sedm.“</p>
<p>„Myslím, že film je z roku devatenáct set šedesát devět.“</p>
<p>„To je fuk, viva ta vlna budoucnosti plná znásilňování matek a probodávání žab. To nic nemění na faktu, že mám víc napilno než jednonohý chlap v soutěži v kopání do zadku… a nedělej se, Edgare. Ty přece víš, že to bude víc než letmé proklepání a nakukování se starou doktorskou baterčičkou. Tam to teprve začíná.“</p>
<p>„Ale jestli to potřebuješ…“</p>
<p>„Prozatím můžu fungovat docela dobře.“</p>
<p>„Jasně. Proto každé odpoledne čtu básničky já.“</p>
<p>„Trocha literární kultury tě nezabije, ty zatracený kanibale.“</p>
<p>„Já vím, že ne, ale ty víš, že o tom nemluvím.“ Pomyslel jsem si – a nikoli poprvé – že Wireman je jeden z opravdu mála lidí, které jsem v dospělosti potkal, kteří mě dokázali důsledně odmítat, aniž by mě rozzlobili. Byl géniem odmítání. Někdy jsem si myslel, že to bylo v něm. Jindy jsem si myslel, že ta nehoda změnila něco ve mně. A někdy si myslím, že obojí.</p>
<p>„Já můžu číst, víš,“ řekl Wireman. „V krátkých dávkách. Dost na to, abych si vystačil. Štítky na lékovkách, telefonní čísla, takové věci. A opravdu se nechám prohlédnout, takže trochu brzdi to svoje chorobné nutkání lajnovat okolní svět podle svého. Kristepane, manželka z tebe musela šílet.“ Úkosem na mě pohlédl a řekl: „Jejda. Šlápl ti Wireman na kuří oko?“</p>
<p>„Už jsi ochotný mluvit o té malé kulaté jizvě, co ji máš z boku na hlavě?“</p>
<p>Zašklebil se. „<emphasis>Touché, touché</emphasis>. Omlouvám se horem dolem.“</p>
<p>„Kurt Cobain,“ řekl jsem. „Devatenáct set devadesát tři. Nebo tak nějak.“</p>
<p>Zamžikal. „Opravdu? Já bych řekl pětadevadesátý, ale rocková muzika mě nechala vlát daleko za sebou. Wireman zestárnul, smutné, leč pravdivé. Pokud jde o tu záležitost se záchvatem… promiň, Edgare, já tomu prostě nevěřím.“</p>
<p>Jenže věřil. Viděl jsem mu to na očích. Ale než jsem stačil ještě něco říct, slezl z dřevěné kozy a ukázal na sever. „Podívej! Bílá dodávka! Myslím, že kavalerie z kabelovky dorazila!“</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Wiremanovi jsem věřil, když říkal, že nemá tušení, o čem to Elizabeth Eastlakeová mluvila ze záznamníku, který jsem mu přehrál. Dál si myslel, že její starost o mou dceru má něco společného s jejími dávno zemřelými sestrami. Tvrdil, že je naprosto zmatený jejím požadavkem, abych neskladoval své obrazy na ostrově. K tomu prý nemá vůbec žádné vysvětlení.</p>
<p>Zlí psi Joe a Rita se nastěhovali a začal neustálý štěkot jejich menažerie. Baumgartenovi se také nastěhovali a já začal často procházet kolem jejich chlapců, kteří si na pláži házeli létacím talířkem. Byli přesně takoví, jak říkal Wireman: statní, hezcí a zdvořilí, jednomu bylo tak jedenáct a druhému možná třináct, a svou postavou byli předurčeni k tomu, že brzy začnou vyvolávat hihňání v hloučcích roztleskávaček na nižší střední, pokud se tak již nestalo. Vždycky mi rádi talířek půjčili, abych si jednou či dvakrát hodil, když jsem kulhal kolem, a ten starší – Jeff – obyčejně křikl něco povzbudivého, jako „Jó, pane Freemantle, pěkná pecka!“</p>
<p>Do domu na jih od Velkého růžáku se nastěhoval pár sportovních aut a v denní době, kdy se podává koktejl, ke mně začaly doléhat mučivé zvuky Tobyho Ketha. Celkem vzato bych asi dal přednost Slipknotu. Čtveřice mladých lidí z Toleda měla golfový vozík, který proháněli po pláži sem a tam, pokud zrovna nehráli volejbal nebo si nevyjeli na ryby.</p>
<p>Wireman měl práce víc než dost, otáčel se jako derviš. Naštěstí měl pomocníky. Jednou mu Jack pomáhal čistit ucpané postřikovače trávníku u Zlých psů. Za nějaký ten den jsem mu pomáhal vytlačit golfový vozík návštěvníků z Toleda z duny, ve které uvízl – ti, kdo to způsobili, z něj odešli sehnat karton piv a hrozilo, že vozík sebere příliv. Moje kyčel a noha se pořád ještě hojily, ale zbývající paži jsem měl v pořádku.</p>
<p>Bez ohledu na bolavý kyčel a nohu jsem neustále podnikal Velké plážové procházky. Některé dny – většinou když se pozdě odpoledne přikradla mlha, která nejdřív zahalila Záliv chladnou amnézií a pak pohltila i domy – jsem si bral z ubývajících zásob pilulky proti bolesti. Většinu dnů jsem to nedělal. Wireman toho února málokdy parkoval na své plážové židli a popíjel zelený čaj, ale Elizabeth Eastlakeová byla vždycky ve svém salonu a skoro vždycky věděla, kdo jsem, a obyčejně měla při ruce knihu poezie. Nebyly to vždycky Keillorovy <emphasis>Dobré básně</emphasis>, ale tu měla nejradši. Mně se taky líbila. Merwin, Sexton a Frost, panejo.</p>
<p>V tom únoru a březnu jsem sám hodně četl. Četl jsem víc než za spoustu let – romány, povídky, tři tlusté faktografické knihy o tom, jak jsme zabředli do té irácké kaše (stručná odpověď má zřejmě prostřední iniciálu W a kokota jako viceprezidenta). Ale většinou jsem maloval. Každé odpoledne a večer jsem maloval, dokud jsem svoji sílící paži dokázal sotva pozvednout. Pohledy na pláž, pohledy na moře, zátiší a západy, západy, západy.</p>
<p>Ale ten doutnák hořel dál. Plamen někdo stáhl, ale neuhasil. Ta záležitost s Candym Brownem sice nenásledovala hned vzápětí, ale byla prostě nevyhnutelná. A projevila se až na svatého Valentýna. Příšerná ironie, když se nad tím člověk zamyslí.</p>
<p>Příšerná.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p><strong>Zdalia KOMU EFree19</strong></p>
<p><strong>10.19</strong></p>
<p><strong>3. února</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Milý tati, bylo skvělé, když jsem se dozvěděla, že tvoje obrazy mají „zelenou“! Hurá! ☺ A jestli ti opravdu nabídnou výstavu, chytím příští letadlo a budu tam v „malých večerních“ (jedny mám, věř nebo nevěř). Prozatím tu musím trčet a učit se, až se ze mě kouří, protože – tohle je tajemství – doufám, že o jarních prázdninách v dubnu překvapím Carsona. Kolibříci budou v tu dobu v Tennessee a Arkansasu (turné prý mělo skvělý start). Jestli s předtermínama uspěju, mohla bych turné dohonit buď v Memphisu nebo Little Rocku. Co myslíš?</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Ilse</strong></p>
<p>Moje zlé předtuchy ohledně baptistického kolibříka nevymizely a můj názor zněl, že si Ilse koleduje o průšvih. Ale jestli s ním dělala chybu, možná by bylo lepší, kdyby to zjistila dřív než později. Takže – jen jsem horoucně doufal, že tu chybu nedělám já – jsem jí poslal e-mail s tím, že to vypadá jako zajímavý nápad za předpokladu, že zvládne školní práci. (Nedokázal jsem se přinutit své milované dceři napsat, že strávit týden ve společnosti jejího přítele, dokonce i za předpokladu, že řečenému příteli dělají garde kovaní baptisté, je dobrý nápad.) Taky jsem naznačil, že by možná nebylo zrovna nejšťastnější svěřit se se svým plánem matce. Odpověď dorazila vzápětí.</p>
<p><strong>Zdalia88 KOMU EFree19</strong></p>
<p><strong>12.02</strong></p>
<p><strong>3. února</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Nejmilejší tatínku: myslíš, že mi hráblo?</strong></p>
<p><strong>Illy</strong></p>
<p>Ne, to jsem si nemyslel… ale jestli svého tenora nachytá, jak provozuje horizontální taneční pohupování s některou altistkou, až se dostane do Little Rocku, bude z ní velmi nešťastná Zdalia. Nepochyboval jsem, že v tu chvíli se její matka všechno dozví, o zasnoubení a všem, a najde spoustu slov na téma mé vlastní příčetnosti. Na toto téma jsem si už častokrát kladl otázku a většinou jsem došel k závěru, že jsem ucházející. Pokud dojde na vlastní děti, zjistíte, že čas od času telefonujete z prapodivných důvodů a jen doufáte, že je všechno v pořádku – s dětmi i vašimi telefonáty. Na rodičovství je největší umění v tom, jak pochytit pár taktů neznámé melodie a nějak ji zahudlat celou.</p>
<p>Pak tu byla Sandy Smithová, realitní agentka. Elizabeth na záznamníku říkala, že musím být ten, kdo věří v umění pro umění, jinak by si mě Duma Key nepřivolala. Já chtěl od Sandy potvrzení, že to jediné, co mě přivolalo, byla brožura na křídovém papíře, jakou nejspíš ukazovala potenciálním nájemníkům s naditými šrajtoflemi po celých Spojených státech. Možná po celém světě.</p>
<p>Odpověď, kterou jsem dostal, nebyla taková, v jakou jsem doufal, ale lhal bych, kdyby mě <emphasis>úplně</emphasis> překvapila. Přece jenom jsem měl toho roku špatnou paměť. A pak existuje touha věřit, že se všechno děje určitým způsobem. A pokud jde o minulost, všichni si ji přikrašlujeme.</p>
<p><strong>SmithReality9505 KOMU EFree19</strong></p>
<p><strong>14.17</strong></p>
<p><strong>8. ún</strong><strong>ora</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Milý Edgare, jsem moc ráda, že se vám v tom domě líbí. Abych odpověděla na vaši otázku: nemovitost Lososový mys nebyla jediná brožura, kterou jsem vám poslala, ale jedna z devíti nabídek pronájmu nemovitostí na Floridě a Jamaice. Pokud si vzpomínám, Lososový mys byl jediný, o který jste projevil zájem. Vlastně si vzpomínám, jak jste říkal: „Nehandrkujte se o cenu, já to beru.“ Doufám, že jsem vám pomohla.</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Sandy</strong></p>
<p>Přečetl jsem si tu zprávu dvakrát, pak jsem zamumlal: „Udělej obchod a obchod udělá tebe, <emphasis>muchacha</emphasis>.“</p>
<p>Na ty další brožury jsem si nemohl vzpomenout ani teď, ale tu s Lososovým mysem jsem si pamatoval. Složka, ve kterém přišla, byla jasně růžová. Velice růžová, dalo by se říct, a slova, která upoutala můj zrak, nebyla Lososový mys, ale ta pod nimi, zlatým reliéfním písmem: VÁŠ TAJNÝ ÚKRYT U ZÁLIVU. Takže mě možná přece jenom přivolal.</p>
<p>Možná přece jen ano.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p><strong>KamenDok KOMU EFree19</strong></p>
<p><strong>13.46</strong></p>
<p><strong>10. února</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Edgare, už dlouho jsem o vás neslyšel, jak říkal ten hluchý indián marnotratnému synovi (laskavě mi odpusťte, špatné vtipy jsou jediné, které znám). Jak jde malování? Pokud jde o magnetickou rezonanci, navrhuji, abyste zavolal do Centra pro neurologické studie v nemocnici Válečných veteránů v Sarasotě. Číslo je 941-555-5554.</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Kamen</strong></p>
<p>EFree19 KOMU KamenDok</p>
<p>14.19</p>
<p>10. února</p>
<p>Doktore: díky za doporučení. Centrum pro neurologické studie zní zatraceně vznešeně! Ale velmi brzy se tam objednám.</p>
<p>Edgar</p>
<p><strong>KamenDok KOMU EFree19</strong></p>
<p><strong>16.55</strong></p>
<p><strong>10. února.</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Brzy by mělo být přiměřeně brzy. Pokud nemáte záchvaty.</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Kamen</strong></p>
<p>To „pokud nemáte záchvaty“ Kamen zdůraznil jedním z těch šikovných e-mailových emotikonů, tohle byl kulatý rozesmátý obličej s hubou plnou zubů. Jelikož jsem viděl Wiremana poskakujícího na tmavém zadním sedadle pronajaté dodávky a s očima ukazujícíma každé jiným směrem, nebylo mi moc do smíchu. Ale věděl jsem, že Wiremana nedostanu na prohlídku před patnáctým březnem ani heverem, ledaže by chytil hnusný <emphasis>grand mal</emphasis>. A Wireman samozřejmě nebyl problém Xandera Kamena. Přísně vzato já taky ne, takže mě dojalo, že se pořád stará. Impulsivně jsem klikl na ODPOVĚDĚT a vyťukal:</p>
<p>EFree19 KOMU KamenDok</p>
<p>17.05</p>
<p>10. února</p>
<p>Doktore: žádné záchvaty. Je mi dobře. Maluju jako zběsilý. Vzal jsem pár svých věcí do jedné galerie v Sarasotě a jeden z majitelů se mi na ně koukl. Myslím, že mi asi nabídne výstavu. Jestli to klapne a jestli budu souhlasit, přijel byste? Bylo by dobré vidět známou tvář ze země ledu a sněhu.</p>
<p>Edgar</p>
<p>Už jsem chtěl stroj vypnout a udělat si sendvič, ale než jsem to stačil udělat, cinkl příchozí mail.</p>
<p><strong>KamenDok KOM</strong><strong>U EFree19</strong></p>
<p><strong>17.09</strong></p>
<p><strong>10. února</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Uveďte datum a jsem tam.</strong></p>
<p>Usmíval jsem se, když jsem počítač vypínal. A taky trochu zaslzel.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>O den později jsem jel s Wiremanem do Nokomisu vyzvednout nový sifon k dřezu pro lidi z čísla 17 (sportovní auta a mizerná country muzika) a nějaké umělohmotné oplocení v železářství pro Zlé psy. Wireman nepotřeboval mou pomoc a rozhodně nepotřeboval, abych se za ním belhal po obchoďáku v Nokomisu, ale byl mizerný, deštivý den a já chtěl z ostrova vypadnout. Dali jsme si oběd u Ofélie a dohadovali se kvůli rokenrolu, takže z toho nakonec byl veselý výlet. Když jsem se vrátil zpátky, na záznamníku blikala kontrolka. Byla to Pam. „Zavolej mi,“ řekla a zavěsila.</p>
<p>Zavolal jsem, ale nejdřív – tohle zní jako zpověď, a navíc zbabělá – jsem se připojil na internet a projel dnešní minneapoliský <emphasis>StarTribune</emphasis> a klikl na NEKROLOGY. Rychle jsem projel jména a ujistil se, že Thomas Riley mezi nimi není, i když jsem věděl, že to nic nedokazuje. Mohl se oddělat příliš pozdě, než aby stihl ranní uzávěrku.</p>
<p>Pam někdy odpoledne telefon vypínala a zdřímla si, a v tom případě by se mi ozval záznamník a získal bych malý odklad. Dnes odpoledne ne. Ozvala se mi Pam osobně, tiše, ale nijak vřele. „Haló.“</p>
<p>„To jsem já, Pam. Volám, jak jsi chtěla.“</p>
<p>„Předpokládám, že ses opaloval,“ ucedila. „Tady sněží. Sněží a je zima jako v psírně.“</p>
<p>Trochu jsem se uvolnil. Tom nebyl mrtvý. Kdyby byl Tom mrtvý, nepustili bychom se do těch drobných improvizovaných zlomyslností.</p>
<p>„Vlastně tady u mě je zima a prší,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Prima. Doufám, že chytíš bronchitidu. Tom Riley odsud dnes ráno vypadl jako cukrář, ale nejdřív mě nazval nenechavou píčou a roztřískl jednu vázu o zem. Předpokládám, že bych měla být ráda, že ji nehodil po mně.“ Pam se rozbrečela. Zatroubila do kapesníku a pak mě překvapila, protože se smála. Znělo to trpce, ale také kupodivu dobromyslně. „Kdy podle tebe vymizí ta tvoje divná schopnost rozbrečet mě?“</p>
<p>„Pověz mi, co se stalo, Pando.“</p>
<p>„A tohle už teda ne. Řekni mi tak ještě jednou, a já s tím praštím. Pak si můžeš brnknout Tomovi a zeptat se přímo jeho, co se stalo. Stejně bych tě k tomu měla přinutit. Zasloužil by sis to.“</p>
<p>Položil jsem si ruku na hlavu a začal si masírovat spánky: palcem levý spánek, ukazovákem a prostředníkem pravý. Je vlastně úžasné, že jedna ruka dokáže pojmout tolik snů a tolik bolesti. Nemluvě o schopnosti zařídit tolik diskrétního a elegantního sexu.</p>
<p>„Pověz mi to, Pam. Prosím tě. Budu poslouchat a nebudu se rozčilovat.“</p>
<p>„Chceš říct, že už to překonáváš? Dej mi vteřinku.“ Ozvalo se ťuknutí, protože telefon odložila, nejspíš na kuchyňskou linku. Chvíli jsem slyšel vzdálené mumlání televize a to pak zmizelo. Když se vrátila, řekla: „Tak dobře, teď už slyším vlastní myšlenky.“ Zaznělo další mocné zatroubení, když se vysmrkala. Když se zase rozpovídala, byla klidná, v hlase neměla ani stopy po slzách.</p>
<p>„Požádala jsem Myru, aby mi zavolala, až se Tom vrátí – Myru Devorkianovou, která bydlí v ulici naproti němu. Řekla jsem jí, že mám starosti o jeho duševní stav. Tohle jsem neměla moc důvod si nechávat pro sebe, ne?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„A koukala jsem! Myra řekla, že ona má starosti taky – i s Benem. Tom prý příliš pije, to za prvé, a někdy chodí do práce celý skleslý. I když se prý vrátil z té cesty docela veselý. Já žasnu, kolik toho sousedi vidí, i když nejsou nijak blízcí přátelé. Ben a Myra nevěděli o… nás, samozřejmě, ale věděli sakra dobře, že Tom míval deprese.“</p>
<p><emphasis>To si jen myslíš, že nevěděli</emphasis>, neřekl jsem nahlas.</p>
<p>„Každopádně, abych to zkrátila, pozvala jsem ho sem. Když vešel, měl v očích takový pohled… ten pohled… jako by si myslel, že mám třeba v úmyslu… však víš…“</p>
<p>„Navázat tam, kde jste přestali,“ napověděl jsem.</p>
<p>„Mluvím já nebo ty?“</p>
<p>„Promiň.“</p>
<p>„No, stejně máš pravdu. Samozřejmě máš pravdu. Chtěla jsem ho pozvat do kuchyně na kávu, ale vůbec se nedostal z haly dál. Chtěl mě líbat.“ Řekla to s jakousi vzdornou hrdostí. „Nechala jsem ho… jednou… ale když začalo být jasné, že chce víc, odstrčila jsem ho a řekla, že mu musím něco povědět. On na to, že ví, že je to špatné, podle toho, jak se dívám, ale nic nemůže ranit tak hrozně, jako jsem ho ranila já, když jsem řekla, že už se nemůžeme vídat. Tady vidíš chlapy – a to říkají, že to my umíme vyvolávat pocity viny.</p>
<p>Řekla jsem, že se sice nemůžeme dál vídat v romantickém smyslu, ale to neznamená, že už si o něj nesmím dělat starosti. Pak jsem mu řekla, že jsem se od několika lidí dozvěděla, že se chová divně – že není ve své kůži – a dala jsem si to dohromady s tím, že nebere svoje antidepresiva, a začala si dělat starosti. Řekla jsem mu, že podle mého názoru má v plánu se zabít.“</p>
<p>Na chvilku se odmlčela, pak pokračovala.</p>
<p>„Než přišel, vůbec jsem neměla v úmyslu to takhle přímo na něj vypálit. Ale je to divné – ve chvíli, kdy prošel těmi dveřmi, jsem si tím byla skoro jistá, a když mě políbil, věděla jsem to najisto. Měl studené rty. A suché. Jako bych se líbala s mrtvolou.“</p>
<p>„To věřím,“ řekl jsem a pokusil se poškrábat na pravé paži.</p>
<p>„Obličej se mu napjal, a to myslím doslova. Všechny vrásky se mu vyhladily a ústa skoro zmizela. Zeptal se mě, kdo mi do hlavy nasadil takový nápad. A ještě než jsem stačila odpovědět, řekl, že je to píčovina. Tohle slovo použil, a takové slovo se Tomu Rileymu vůbec nepodobá.“</p>
<p>V tom měla pravdu. Ten Tom, kterého jsem znával za starých časů, by píčovina neřekl, i kdyby se měl zalknout.</p>
<p>„Nechtěla jsem mu uvádět žádná jména – rozhodně ne tvoje, protože by si myslel, že jsem se zbláznila, a ani Illyno, protože jsem nevěděla, co by jí mohl říct, kdyby…“</p>
<p>„Už jsem ti povídal, že Illy s tím nemá…“</p>
<p>„Buď zticha. Už jsem skoro na konci. Prostě jsem řekla, že ti lidé, kteří povídali o tom, jak divně se chová, ani nevěděli o těch pilulkách, které bere od druhého rozvodu a které loni v květnu brát přestal. Podle něho to jsou oblbováky. Řekla jsem, že jestli si myslí, že všechno, co je s ním v nepořádku, udrží pod pokličkou, tak se plete. Pak jsem mu oznámila, že jestli si něco udělá, povím jeho matce a bratrovi, že to byla sebevražda, a to jim zlomí srdce. To byl tvůj nápad, Edgare, a zafungoval. Doufám, že jsi pyšný. V tu chvíli rozbil mou vázu a nazval mě nenechavou píčou, víš? Byl bílý jako stěna. Jsem přesvědčená…“ Polkla. Slyšel jsem cvaknutí v jejím krku i přes celé ty míle. „Jsem přesvědčená, že měl naplánováno, jak to provede.“</p>
<p>„O tom nepochybuju,“ řekl jsem. „Co myslíš, že udělá teď?“</p>
<p>„Nevím. Opravdu nevím.“</p>
<p>„Možná bych mu měl zavolat.“</p>
<p>„Možná spíš ne. Možná kdyby zjistil, že jsme spolu mluvili, byla by to pro něho poslední kapka.“ S nádechem zlomyslnosti dodala: „Teď nebudeš spát ty.“</p>
<p>Taková možnost mě nenapadla, ale udeřila hřebíček na hlavičku. Tom a Wireman si byli v jednom směru podobní: oba potřebovali pomoct a já je k tomu nemohl donutit. V hlavě se mi vynořil jeden starý <emphasis>bon mot</emphasis>, možná vhodný, možná ne: můžete zavést kurvu na kulturu, ale nemůžete ji přinutit myslet. Možná by mi Wireman mohl povědět, kdo je autorem. I s datem.</p>
<p>„Takže jak jsi věděl, že se chce zabít?“ zeptala se. „Chci to vědět, a proboha ty mi to řekneš, než zavěsím. Já svoje odvedla a ty mi to prostě povíš.“</p>
<p>A už to bylo tady, otázka, kterou mi předtím nepoložila. Příliš se upínala na to, jak jsem to o ní a Tomovi vlastně zjistil. No, Wireman nebyl jediný, kdo měl v oblibě různá rčení; můj otec jich měl taky pár. Jedno znělo, že když lež nestačí, bude muset stačit pravda.</p>
<p>„Od té nehody maluju,“ řekl jsem. „To víš.“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>Pověděl jsem jí o kresbě, na které byla ona, Max z Palm Desert a Tom Riley. O svých internetových průzkumech ohledně fenoménu fantomové končetiny. A o tom, že jsem spatřil Toma Rileyho stát nahoře na schodišti u místnosti, kterou teď považuji za svůj ateliér, a že byl nahý, měl jenom pyžamové kalhoty, a jedno oko pryč a místo něho důlek plný sražené krve.</p>
<p>Když jsem domluvil, rozhostilo se dlouhé ticho. Nerušil jsem ho. Nakonec se ozvala jiným a opatrným hlasem: „Ty tomu opravdu věříš, Edgare – i jenom trošku?“</p>
<p>„Wireman, ten chlapík, co bydlí o kus dál u pláže…“ zarazil jsem se a dostal jsem na sebe vztek. A ne proto, že se mi nedostávalo slov. Nebo ne hlavně proto. Chtěl jsem jí snad vykládat, že ten chlapík, co bydlí o kus dál u pláže, je příležitostný telepat, takže on mi věří?</p>
<p>„Tak co je s tím chlapíkem z pláže, Edgare?“ Hlas měla klidný a tichý. Poznával jsem ho, používala ho zhruba první měsíc po mé nehodě. Byl to její hlas typu „Edgar bude propuštěn na paragraf osm“.</p>
<p>„Nic,“ odsekl jsem. „Na tom nezáleží.“</p>
<p>„Musíš zavolat doktoru Kamenovi a povědět mu o tomhle svém novém nápadu,“ řekla. „Jako že jsi jasnovidec. Nepiš mu e-mail, <emphasis>zavolej</emphasis> mu. <emphasis>Prosím</emphasis>.“</p>
<p>„Dobře, Pam.“ Byl jsem hrozně unavený. O zklamání a nasranosti ani nemluvě.</p>
<p>„Dobře co?“</p>
<p>„Dobře, slyším tě. Slyším tě jasně a zřetelně. Naprosto žádné nedorozumění. Na ten pitomý nápad zapomeň. Já jenom chtěl zachránit Tomu Rileymu život, nic víc.“</p>
<p>Na to neměla odpověď. A ani žádné racionální vysvětlení toho, že jsem o Tomovi věděl. Takže u toho jsme zůstali. Když jsem zavěšoval telefon, moje myšlenka zněla <emphasis>Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán</emphasis>.</p>
<p>Možná si myslela totéž.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Měl jsem vztek a cítil jsem se beznadějně. To mokré, chmurné počasí taky nepomáhalo. Zkusil jsem malovat, ale nešlo to. Šel jsem do přízemí, vzal si jeden skicák a zjistil, že jsem upadl do stejných klikyháků, jaké jsem čmáral ve svém minulém životě při telefonování: komiksové ksichtíky s velkýma ušima. Už jsem se chystal skicák znechuceně zahodit, když zazvonil telefon. Byl to Wireman.</p>
<p>„Přijdeš dnes odpoledne?“ zeptal se.</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„Myslel jsem, že když prší…“</p>
<p>„Měl jsem v plánu připlížit se k vám autem. Rozhodně tu nemíním trčet.“</p>
<p>„Dobře. Jenom nepočítej s chvilkou poezie. Má zataženo.“</p>
<p>„Je to zlé?“</p>
<p>„Už jsem ji tak zažil. Je mimo. Bloudí. Je zmatená.“ Zhluboka se nadechl a zase vydechl. Připadalo mi, jako bych přes telefon zaslechl závan větru. „Poslouchej, Edgare, strašně nerad o to žádám, ale mohl bych ji s tebou chvíli nechat? Nanejvýš tři čtvrtě hodiny. Baumgartenovi mají potíže se saunou – to je ten pitomý ohřívač – a chlápek, který to přijde opravit, mi potřebuje ukázat nějaký přerušovací spínač či co. A samozřejmě podepsat pracovní příkaz.“</p>
<p>„Žádný problém.“</p>
<p>„Máš to u mě. Políbil bych tě, nebýt těch boláků na tvých rtech.“</p>
<p>„Seru na tě mockrát, Wiremane.“</p>
<p>„Jo, všichni mě mají rádi, to už je můj úděl.“</p>
<p>„Volala mi Pam. Mluvila s mým přítelem Tomem Rileym.“ Vzhledem k tomu, co ti dva spolu měli, bylo divné nazývat Toma přítelem, ale sper to ďas. „Myslím, že mu tu plánovanou sebevraždu zatrhla.“</p>
<p>„To je dobře. Tak proč v tvém hlase slyším chmury?“</p>
<p>„Chtěla vědět, jak jsem to zjistil.“</p>
<p>„Ne to, jak ses dozvěděl, že s tím chlapíkem zlobánkují, ale…“</p>
<p>„Jak jsem diagnostikoval jeho sebevražednou depresi na dálku patnácti stovek mil.“</p>
<p>„Aha! A co jsi jí řekl?“</p>
<p>„Jelikož jsem neměl po ruce dobrého právníka, zbývala mi jen pravda.“</p>
<p>„A ona si myslela, že jsi <emphasis>un poco loco</emphasis>.“</p>
<p>„Ne, Wiremane, ona si myslela, že jsem <emphasis>muy loco</emphasis>.“</p>
<p>„Záleží na tom?“</p>
<p>„Ne. Ale bude to přemílat v hlavě – a věř mi, že Pam by mohla v oboru přemílání jezdit za Ameriku na olympiádu – a bojím se, že by ten můj dobrý skutek mohl vybuchnout do obličeje mé mladší dcery.“</p>
<p>„Za předpokladu, že tvoje manželka hledá někoho, na koho by svalila vinu.“</p>
<p>„To není předpoklad, ale jistota. Znám ji.“</p>
<p>„To by bylo zlé.“</p>
<p>„Otřese to Ilsiným světem víc, než si zasluhuje. Tom byl pro ni a Melindu celý život jako strýc.“</p>
<p>„Tak budeš muset manželku přesvědčit, že jsi opravdu viděl, cos viděl, a že s tím tvoje dcera nemá nic společného.“</p>
<p>„A jak to mám asi udělat?“</p>
<p>„Co jí takhle o ní říct něco, co nemůžeš v žádném případě vědět?“</p>
<p>„Wiremane, ty ses zbláznil! Já něco takového nemůžu jen tak zařídit!“</p>
<p>„A jak to víš? Už musím zavěsit, <emphasis>amigo</emphasis> – podle hluku soudím, že oběd slečny Eastlakeové skončil na podlaze. Uvidíme se později?“</p>
<p>„Jo,“ řekl jsem. Chtěl jsem dodat „sbohem“, ale telefon už byl hluchý. Zavěsil jsem a zamyslel se nad tím, kam jsem strčil Paminy zahradnické rukavice, ty s nápisem RUCE CHRAŇ. Kdybych je měl, možná by se ukázalo, že ten Wiremanův nápad není tak potrhlý.</p>
<p>Hledal jsem je po celém domě, ale vyšel jsem naprázdno. Možná jsem je zahodil, když jsem dokreslil <emphasis>Užitečné přátele</emphasis>, ale nemohl jsem si na to vzpomenout. Ani teď si nevzpomínám. Vím jenom, že už jsem je nikdy neviděl.</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>Pokoj, kterému Wireman a Elizabeth říkali Porcelánový salon, byl toho odpoledne zalitý smutným světlem subtropické zimy. Pršelo hustěji, déšť ve vlnách bubnoval na stěny a okna, a také se zvedl vítr, který rachotil v palmách obklopujících <emphasis>El Palacio</emphasis> a nutil je vrhat poletující stíny. Poprvé od počátku svých zdejších návštěv jsem si všiml, že porcelánové figurky jsou na dlouhém stole rozestavené beze smyslu. Netvořily žádné výjevy, byl to jen shluk lidiček, zvířat a budov. Vedle převrácené školy leželi vedle sebe jednorožec a jeden z těch chlapíků s načerněným obličejem. Pokud byl dnes na tom stole nějaký výjev, pak patřil do nějakého katastrofického filmu. Poblíž honosného domu podobného Taře stála plechovka od sušenek. Wireman mi vysvětlil, jak mám postupovat, pokud si o ni Elizabeth řekne.</p>
<p>Paní seděla v kolečkovém křesle, trochu sesunutá na stranu, a nevidomě hleděla na zmatek na svém hracím stole, který byl jindy tak úhledně uspořádaný. Měla na sobě modré šaty, které skoro ladily s obrovskými modrými teniskami značky Chuck Taylor na nohou. Její skleslý posez jí stáhl šaty tak, že z křivého lodičkového výstřihu vykukovalo ramínko podprsenky slonovinové barvy. Mimoděk mě napadlo, kdopak ji ráno oblékal, jestli to zvládla sama nebo musel pomáhat Wireman.</p>
<p>Nejdřív mluvila rozumně, oslovovala mě správným jménem a vyptávala se na moje zdraví. Rozloučila se s Wiremanem, který odešel k Baumgartenovým, a požádala ho, aby si laskavě vzal klobouk a deštník. To všechno bylo v pořádku. Ale když jsem jí za čtvrt hodiny přinesl z kuchyně svačinu, došlo ke změně. Hleděla do rohu a slyšel jsem ji mumlat: „Vrať se tam, odkud jsi přišla, Tessie, sem nepatříš. A zažeň i tu obludu.“</p>
<p>Tessie. To jméno jsem znal. Používal jsem pro zapamatování techniku nepřímých asociací, a jednu našel: novinový titulek hlásající ZMIZELY. Tessie byla jednou z Elizabethiných sester, dvojčat. Wireman mi o tom vyprávěl. Slyšel jsem ho, jak říká <emphasis>Panuje domněnka, že se utopily</emphasis>, a pod žebry mě zamrazilo, jako by mi tam vrazil nůž.</p>
<p>„Přineste mi to,“ řekla a ukázala na plechovku od sušenek Sladký Owen. Udělal jsem to. Z kapsy vytáhla figurku zabalenou do kapesníku. Sundala víčko z plechovky, podívala se na mě pohledem, v němž se mísila potměšilost a zmatek tak hrozně, že jsem ho sotva mohl snést, a pak vložila figurku dovnitř. Tiše to kleplo. Pak se pokusila víčkem plechovku zase zavřít, a když jsem jí chtěl pomoct, odstrčila mi ruku. Nakonec mi plechovku podala.</p>
<p>„Víte, co s tím dělat?“ zeptala se. „Řekl vám… řekl vám…“ Viděl jsem, jak se namáhá. To jméno měla na jazyku, ale stále jí unikalo. Posmívalo se jí. Mohl jsem jí napovědět, ale pamatoval jsem si, jak jsem zuřil pokaždé, když mi tohle lidi dělali, a počkal jsem. „Řekl vám <emphasis>tamten</emphasis>, co s tím máte udělat?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Tak na co čekáte? Vezměte tu mrchu.“</p>
<p>Odnesl jsem plechovku k jednomu rybníčku vedle tenisového kurtu. Ryby skákaly nad hladinu, déšť je bavil mnohem víc než mě. U lavičky ležela hromádka kamenů, přesně jak Wireman říkal. Jeden jsem vhodil do vody („Možná bys nemyslel, že to uslyší, ale uši má jako rys,“ říkal mi Wireman) a dával při tom pozor, abych nebombardoval některého kapříka. Pak jsem vzal plechovku s figurkou stále uvnitř do domu. Ale ne do Porcelánového salonu. Zašel jsem do kuchyně, sundal víčko a zabalenou figurku vytáhl. Tohle ve Wiremanových instrukcích pro všemožné eventuality nebylo, ale byl jsem prostě zvědavý.</p>
<p>Byla to porcelánová žena, ale obličej měla odštípnutý. Místo něho zbyla jenom hrbolatá prázdnota.</p>
<p>„<emphasis>Kdo je tam?</emphasis>“ zaječela Elizabeth, až jsem nadskočil. Skoro jsem ten děsivý předmět upustil na podlahu, kde by se na dlaždičkách určitě roztříštil.</p>
<p>„Jenom já, Elizabeth,“ zavolal jsem a položil figurku na linku.</p>
<p>„Edmund? Nebo Edgar nebo jak se jmenujete?“</p>
<p>„Správně.“ Vrátil jsem se do salonu.</p>
<p>„Postaral jste se místo mě o tamtu záležitost?“</p>
<p>„Ano, madam, jistěže postaral.“</p>
<p>„Už jsem měla svačinu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Dobře.“ Vzdychla.</p>
<p>„Chcete něco jiného? Jistě bych mohl…“</p>
<p>„Ne, díky, miláčku. Vlak určitě přijede každou chvíli a víte, že nerada cestuji s plným žaludkem. Pokaždé skončím na některém zadním sedadle a s jídlem v žaludku bych určitě trpěla nevolností. Viděl jste moji plechovku, moji plechovku od sušenek Sladký Owen?“</p>
<p>„Myslím, že byla v kuchyni. Měl bych ji přinést?“</p>
<p>„Za tak vlhkého počasí ne,“ řekla. „Myslela jsem, že jsem vás poslala, abyste ji hodil do rybníka, rybník by stačil, ale rozmyslela jsem se. Za tak mokrého počasí to vypadá zbytečné. Není v povaze milosrdenství, aby se dalo vynutit, víte. Snáší se jako déšť.“</p>
<p>„Z nebe,“ řekl jsem.</p>
<p>„Jo, jo.“ Třepla rukou, jako by na tomto detailu nezáleželo.</p>
<p>„Proč si své figurky neuspořádáte, Elizabeth? Dneska jsou všechny přeházené.“</p>
<p>Vrhla pohled na stůl, pak se podívala na okno, do kterého udeřil zvlášť silný větrný poryv s deštěm. „Doprdele,“ ulevila si. „Jsem strašně zmatená, sakra.“ A potom dodala tak záštiplně, jak bych v ní nehledal: „Všichni umřeli a nechali mě v <emphasis>tomhle</emphasis>.“</p>
<p>Já byl ten poslední, kdo by se pohoršoval nad tím, že upadá do vulgárností. Chápal jsem to velice dobře. Možná, že se milosrdenství nedá vynutit, s opačnou představou nás žijí a umírají milióny, ale… taky prožíváme takové věci, jako je tohle čekání. Ano.</p>
<p>Řekla: „Nikdy tu věc neměl dostat, ale on to nevěděl.“</p>
<p>„Jakou věc?“</p>
<p>„Jakou věc,“ souhlasila a přikývla. „Chci vlak. Chci odsud pryč, než přijde ta obluda.“</p>
<p>Nato jsme se oba pohroužili do mlčení. Elizabeth zavřela oči a zdálo, že v kolečkovém křesle dřímá.</p>
<p>Abych něco dělal, vstal jsem ze židle, která by se dobře hodila do džentlmenského klubu, a přistoupil ke stolu. Zvedl jsem jednu porcelánovou dívku a chlapce, podíval se na ně, pak je odložil. Roztržitě jsem se poškrábal na paži, která tam nebyla, a studoval ten nesmyslný zmatek před sebou. Na leštěné dubové desce musela být nejméně stovka figurek, možná dvě stovky. Mezi nimi stála porcelánová žena ve starodávně čapce – takovou asi nosily dojičky – ale ani tu jsem nechtěl. Čepička byla špatně a kromě toho byla moc mladá. Našel jsem jinou ženu s namalovanými dlouhými vlasy, a ta byla lepší. Vlasy byly trochu moc dlouhé a trochu moc tmavé, ale…</p>
<p>Ne, nebyly, protože Pam byla v kadeřnictví, kterému se někdy říká Fontána mládí pro krizi středního věku.</p>
<p>Podržel jsem porcelánovou postavičku v ruce a přál si, abych měl pro ni dům, kam bych ji strčil, a knížku, kterou by četla.</p>
<p>Pokusil jsem se přehodit si figurku do pravé ruky – naprosto přirozené, protože pravou ruku jsem měl, přece jsem ji cítil – a figurka padla na stůl, jen to cvaklo. Nerozbila se, ale Elizabeth otevřela oči. „Dicku! To byl vlak? Už pískal? Už hvízdal?“</p>
<p>„Ještě ne. Nechcete si chvilku zdřímnout?“</p>
<p>„Ach, najdete to na podestě v prvním patře,“ řekla, jako bych se ptal na něco jiného, a znovu zavřela oči. „Zavolejte mě, až přijede vlak. Mám už této stanice plné zuby. A dávejte si pozor na obludu, ta mrcha může být kdekoliv.“</p>
<p>„Dám,“ slíbil jsem. Pravá paže mě strašně svědila. Hmátl jsem do zadní kapsy v naději, že v ní mám zápisník. Neměl. Nechal jsem ho na kuchyňské lince ve Velkém růžáku. Ale to mi připomnělo kuchyni v <emphasis>Palacio</emphasis>. Na lince, kde jsem nechal plechovku, ležel blok na vzkazy. Spěchal jsem zpátky, popadl blok, zastrčil ho mezi zuby a pak skoro utíkal zpátky do Porcelánového salonu a cestou už tahal z náprsní kapsy propisku. Posadil jsem se do nóbl křesla a začal rychle skicovat porcelánovou panenku, zatímco déšť bičoval okno a Elizabeth seděla schýlená na stranu ve svém kolečkovém křesle naproti mně za stolem a klimbala s pootevřenými ústy. Stíny palem zmítaných větrem poletovaly po stěnách jako netopýři.</p>
<p>Netrvalo dlouho a já si při práci něco uvědomil: to svědění jsem pouštěl špičkou propisky ven jako drenáží, přeléval jsem je na list papíru. Žena na mé kresbě byla ta porcelánová figurka, ale zároveň Pam. Ta žena byla Pam, ale zároveň porcelánová figurka. Vlasy měla delší než v době, kdy jsem ji viděl naposledy, a měla je rozpuštěné po ramenou. Seděla na</p>
<p>(<emphasis>MYDLI, FIDLI</emphasis>)</p>
<p>židli. Jaké židli? Houpací. Když jsem z našeho domu odcházel, nic takového jsme tam neměli, ale teď tam ta houpací židle stála. Vedle ní na stole cosi leželo. Nejdřív jsem to nepoznával, ale postupně se to ze špičky propisky vynořovalo, až z toho byla krabička s nějakým nápisem nahoře. „Sladký OWEN? Byl to Sladký Owen? Ne, stálo na ní Babiččiny. Moje propiska přičinila cosi na stolek vedle krabičky. Sušenku z ovesných vloček. Pamina oblíbená. Když jsem se na ni díval, pero nakreslilo knížku, kterou Pam držela v ruce. Nemohl jsem titul přečíst, protože knížka byla moc šikmo. Ale to už propiska přidávala čáry mezi okno a její nohy. Říkala, že sněží, ale teď už sněžit přestalo. Ty čáry měly znázorňovat sluneční paprsky.</p>
<p>Myslel jsem, že obrázek už je hotový, ale zřejmě chyběly ještě dvě věci. Moje propiska se přesunula k levé straně papíru a přidala televizi, rychle jako blesk. Novou televizi, s plochou obrazovkou, jako měla Elizabeth. A pod ní…</p>
<p>Propiska dokreslila a vypadla mi z prstů. Svědění zmizelo. Prsty mi ztuhly. Elizabeth u opačné strany stolu dřímala tak hluboce, až usnula. Kdysi možná byla mladá a krásná. Kdysi možná byla dívkou snů nějakého mladého muže. Teď tu chrápala se skoro bezzubými ústy obrácenými ke stropu. Jestli existuje bůh, myslím, že by se měl snažit trochu víc.</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>V knihovně i v kuchyni jsem viděl telefon a knihovna byla k Porcelánovému salonu blíž. Došel jsem k závěru, že Wireman ani Elizabeth mi jeden meziměstský telefonát do Minnesoty nebudou vyčítat. Zvedl jsem sluchátko, ale na chvíli jsem se zarazil se sluchátkem přitisknutým k hrudi. Na stěně vedle rytířské zbroje bylo vystaveno několik starožitných zbraní, osvětlených několika chytře zaměřenými bodovými reflektorky na stropě: předovka s dlouhou hlavní, která vypadala jako kořist z války o nezávislost, pistole s křesacím zámkem, derringer, který by se dobře vyjímal v kufru hazardního hráče v lodním kasinu, karabina značky Winchester. Nad karabinou viselo zařízení, které Elizabeth držela na klíně v den, kdy jsme ji s Ilse viděli. Po obou stranách byly do tvaru obráceného V uspořádány čtyři předměty, kterými se zbraň nabíjela. Nedaly se nazvat šípy, na to byly příliš krátké. Harpunky, to mi připadalo jako to správné slovo. Špičky měly velmi lesklé a vypadaly hodně ostré.</p>
<p>Pomyslel jsem si <emphasis>Takovým krámem by se dalo napáchat hodně škody</emphasis>. Pak mě napadlo: <emphasis>Můj otec byl sportovní potápěč</emphasis>.</p>
<p>Vyhnal jsem to z hlavy a zavolal do místa, které bývalo mým domovem.</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>„Ahoj, Pam, to jsem zase já.“</p>
<p>„Už s tebou nechci mluvit, Edgare. Řekli jsme si, co jsme museli, a tím končíme.“</p>
<p>„Ještě ne. Ale tohle bude krátké. Musím se tu starat o jednu starou paní. Teď spí, ale nechci ji nechávat samotnou moc dlouho.“</p>
<p>V Pam to proti její vůli vzbudilo zvědavost: „Jakou starou paní?“</p>
<p>„Jmenuje se Elizabeth Eastlakeová. Její hlavní pečovatel se právě zabývá nějakým elektrikářským problémem v čísi sauně a já mu vypomáhám.“</p>
<p>„Chceš si do skautské knížky na stránku dobrých skutků nalepit zlatou hvězdičku?“</p>
<p>„Ne, zavolal jsem ti, abych tě přesvědčil, že nejsem blázen.“ Měl jsem u sebe svou kresbu. Teď jsem si přimáčkl sluchátko k uchu ramenem, abych ji mohl zvednout před sebe.</p>
<p>„Proč ta námaha?“</p>
<p>„Protože jsi přesvědčená, že to všechno začalo u Ilse, a to není pravda.“</p>
<p>„Panebože, ty jsi neuvěřitelný! Kdyby zavolala ze Santa Fé a řekla, že si roztrhla tkaničku od bot, ty bys tam hned letěl, abys jí sehnal náhradní!“</p>
<p>„Taky se mi nelíbí, že si myslíš, že jsem se tady na jihu zbláznil, když jsem se nezbláznil. Takže… posloucháš?“</p>
<p>Na druhém konci drátu bylo jen ticho, ale to mi stačilo. Poslouchala.</p>
<p>„Je to deset nebo patnáct minut, co jsi vyšla ze sprchy. Myslím si to proto, že máš vlasy rozpuštěné po zádech županu. Myslím, že pořád nemáš fény v lásce.“</p>
<p>„Jak…“</p>
<p>„Já <emphasis>nevím</emphasis> jak. Když jsem zavolal, seděla jsi v houpacím křesle. Musela sis ho pořídit někdy po rozvodu. Četla jsi knížku a jedla sušenku. Sušenku z ovesných vloček značky Babiččiny. Teď vyšlo slunce a svítí oknem. Máš novou televizi, takovou tu s plochou obrazovkou.“ Odmlčel jsem se. „A kočku. Máš kočku. Spí pod tou televizí.“</p>
<p>Ve sluchátku bylo mrtvé ticho. U mě fičel vítr a déšť tloukl do oken. Už jsem se chtěl zeptat, jestli tam je, když znovu promluvila, ale tak mdlým hlasem, že se vůbec Pam nepodobal. Myslel jsem, že už mě přestane zraňovat, ale to jsem se spletl. „Přestaň mě špehovat. Jestli jsi mě někdy miloval – přestaň mě špehovat.“</p>
<p>„Tak mi přestaň vyčítat,“ zachraptěl jsem a hlas se mi skoro zlomil. Najednou jsem si vzpomněl na Ilse, která se chystala jet zpátky do Brownu, Ilse, která se na mě v silném tropickém slunci před terminálem společnosti Delta podívala a řekla <emphasis>Zasloužíš si, aby se ti vedlo líp. Víš, někdy si říkám, jestli tomu opravdu věříš</emphasis>. „To, co se mi stalo, není moje vina. Ta nehoda nebyla moje vina a tohle taky ne. Já se o to neprosil.“</p>
<p>Zaječela: „<emphasis>Myslíš, že já jo?</emphasis>“</p>
<p>Zavřel jsem oči a prosil, aby mi něco, cokoliv, zabránilo oplácet vztek vztekem. „Ne, jistěže ne.“</p>
<p>„<emphasis>Tak mě z toho vynech! Přestaň mi volat! Přestaň mě STRAŠIT!</emphasis>“</p>
<p>Zavěsila. Zůstal jsem stát se sluchátkem u ucha. Bylo ticho, pak to hlasitě cvaklo. Po cvaknutí následoval cvrlikavy šum, který byl pro telefonní dráty Duma Key typický. Dnes zněl trochu jako pod vodou. Možná kvůli tomu dešti. Zavěsil jsem také a zahleděl se na zbroj. „Myslím, že to šlo velmi dobře, sire Lancelote,“ řekl jsem.</p>
<p>Nikdo mi neodpověděl a přesně to jsem si zasloužil.</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>Přešel jsem hlavní halu lemovanou rostlinami ke dveřím do Porcelánového salonu, nakoukl na Elizabeth a viděl, že stále spí ve stejné pozici s nakloněnou hlavou. Její chrápání, které mi předtím připadalo dojemné svou neskrývanou starobou, mě vlastně uklidňovalo. Bez něho by bylo velmi snadné si představovat, že tam sedí mrtvá se zlámaným krkem. Napadlo mě, jestli ji nemám probudit, ale řekl jsem si, že ji nechám spát. Pak jsem pohlédl napravo, k hlavnímu širokému schodišti, a vzpomněl si, jak říkala <emphasis>Ach, najdete to na podestě v prvním patře</emphasis>.</p>
<p>Co najdu?</p>
<p>Nejspíš to byl jenom další blábol, ale neměl jsem nic lepšího na práci, tak jsem prošel halou, která by ve skromnějším domě byla dřevěná – déšť klepal na skleněný strop – a pak jsem vystoupal po širokém schodišti. Zastavil jsem se pět stupňů před vrcholem jako uhranutý, a pak jsem zbytek pomalu došel. Přece jen tam cosi bylo: obrovská černobílá fotografie v úzkém zlatém rámu. Později jsem se Wiremana zeptal, jak je možné černobílou fotografii z dvacátých let minulého století natolik zvětšit – určitě měřila metr padesát na metr dvacet – a přitom zachovat dobrou ostrost. Řekl mi, že byla nejspíš pořízena hasselbladem, nejlepším nedigitálním fotoaparátem, jaký byl kdy vyroben.</p>
<p>Na fotografii bylo osm lidí, stáli na bílém písku a v pozadí byl Mexický záliv. Muž byl vysoký a hezký, nejspíš něco přes čtyřicet. Měl na sobě černý koupací úbor, který se skládal z pruhovaného trika a trenýrek, které vypadaly jako to obepnuté prádlo, jaké dnes nosí basketbalisté. Vedle něj stálo pět dívek, nejstarší ještě nebylo dvacet a nejmladší byla plavovlasá dvojčata, která mi připomněla Dvojčata Bobbseyovic z mých nejranějších čtenářských počátků. Dvojčata měla na sobě stejné plavky s kanýrovou sukní a držela se za ruce. Ve volné ruce každé drželo hadrovou panenku s klinkavýma nohama a v zástěře, která mi připomněla Rebu… a tmavé provázkové vlasy nad prázdně se usmívajícími tvářemi panenek byly rozhodně <emphasis>ČERVENÉ</emphasis>. Muž – nepochybně John Eastlake – držel na ohbí lokte dívku číslo šest, batole, ze kterého nakonec vyroste stařena pochrupující v přízemí. Za bělochy stála mladá černoška, snad dvaadvacetiletá, s vlasy staženými šátkem. Držela piknikový koš a soudě podle toho, jak se jí na pažích boulily nikoli zanedbatelné svaly, byl koš těžký. Jedno předloktí obepínaly tři stříbrné náramky s přívěsky.</p>
<p>Elizabeth se usmívala a natahovala baculaté ručky k tomu, kdo tento rodinný portrét pořizoval. Nikdo jiný se neusmíval, i když kolem koutků mužových úst možná nádech úsměvu pohrával. Měl však knír, takže to bylo těžko poznat. Ta mladá černá chůva vypadala hodně zarputile.</p>
<p>V ruce, kterou neměl obsazenou batoletem, držel John Eastlake dvě věci. Jedna byly potápěčské brýle. Ta druhá byla harpunová pistole, kterou jsem viděl pověšenou na zdi v knihovně vedle jiných zbraní. Připadalo mi, že otázka zní, jestli se rozumná část Elizabeth vynořila z mentální mlhy natolik, aby mě sem poslala schválně.</p>
<p>Než jsem nad tím stačil zauvažovat hlouběji, dole se otevřely hlavní dveře. „Jsem zpátky!“ zavolal Wireman. „Mise splněna! Tak, kdo si dá skleničku?“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jak namalovat obraz (V)</strong></p>
<p><emphasis>Nebojte se experimentovat. Najděte si svou múzu a nechte se jí vést. Jak její talent sílil, Elizabethinou múzou se stala Noveen, ta úžasná mluvící panenka. Aspoň ji za takovou považovala. A než zjistila svůj omyl – než se hlas Noveen změnil – bylo moc pozdě. Ale zpočátku to muselo být nádherné. Je to pokaždé takové, když člověk najde svou múzu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Například ten koláč.</emphasis></p>
<p>Zařiď, ať spadne na podlahu,<emphasis> říká Noveen. </emphasis>Ať spadne na podlahu, Libbit!</p>
<p><emphasis>A protože může, udělá to, nakreslí koláč chůvy Meldy na podlaze. </emphasis>Rozpláclý<emphasis> na podlaze! Ha! A chůva Melda stojí nad ním s rukama v bok a mračí se.</emphasis></p>
<p><emphasis>A styděla se Elizabeth, když se to opravdu stalo? Styděla se a lekla se trochu? Myslím, že ano.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vím, že ano. Dětem obyčejně připadá zlé chování zábavné, jenom když si je představují.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale byly tu ještě další hry. Další experimenty. Až nakonec v roce 1927…</emphasis></p>
<p><emphasis>Na Floridě se všechny hurikány mimo sezónu jmenují Alice. Je to takový vtip. Ale ten, který se s řevem přihnal od Zálivu toho roku v březnu, by se měl jmenovat hurikán Elizabeth.</emphasis></p>
<p><emphasis>Panenka jí šeptala hlasem, který musel znít jako noční vítr v palmách. Nebo odliv prohrabávající se lasturami pod Velkým růžákem. Šepotal, zatímco malá Libbit ležela na odpočívací verandě. Vykládal jí, jak velká by byla legrace namalovat pořádnou bouřku. A leccos dalšího.</emphasis></p>
<p><emphasis>Noveen říká </emphasis>Jsou různé tajnosti. Zakopané poklady, které velká bouře odkryje. Věci, které by tatínek rád našel a podíval se na ně.</p>
<p><emphasis>A to na ni zabralo. Elizabeth nijak zvlášť nenadchl nápad malovat bouřku, ale potěšit tatínka? To bylo neodolatelné pomyšlení.</emphasis></p>
<p><emphasis>Protože tatínek se letos moc zlobil. Zlobil se na Adie, která se nechtěla vrátit do školy ani po své evropské cestě. Adie se nechtěla setkávat se správnými lidmi ani chodit na ty správné debutantské plesy. Byla úplně poblázněná tím svým Emerym… který rozhodně nepatřil k té Správné sortě, tedy podle tatínkova názoru.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tatínek říká </emphasis>Není jako my, je to Celuloidový límeček,<emphasis> a Adie říká </emphasis>On je jako<emphasis> já, </emphasis>bez ohledu na límeček,<emphasis> a tatínek zuří.</emphasis></p>
<p><emphasis>Hrozně se hádali. Tatínek měl vztek na Adie a naopak. Hannah a Marie měly vztek na Adie, že má hezkého přítele, který byl jednak Starší, a navíc Podřadný. Dvojčata byla vším tím vztekem vyděšená. Libbit byla taky vyděšená. Chůva Melda prohlašovala pořád dokola, že nebýt Tessie a Lo-Lo, dávno by se vrátila k příbuzným v Jacksonville.</emphasis></p>
<p><emphasis>Elizabeth tyhle věci kreslila, takže jsem je viděl.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vroucí kotel nakonec překypěl. Adie a její Nevhodný mladík utekli do Atlanty, kde měl Emery slíbenou práci v kanceláři u konkurence. Tatínek zuřil. Velké ošklivky, které na víkend přijely domů z Bradenovy školy, ho slyšely v pracovně říkat komusi do telefonu, že nechá Emeryho Paulsona přivléct zpátky a zmrskat bičem, dokud mu na těle nezůstane ani centimetr zdravé kůže. Ne</emphasis><emphasis>chá je zmrskat oba!</emphasis></p>
<p><emphasis>Potom řekne </emphasis>Ne, panebože. Ať to tak zůstane. Jak si ustlala, tak si lehne.</p>
<p><emphasis>Pak přišla ta bouře. Alice.</emphasis></p>
<p><emphasis>Libbit cítila, jak se blíží. Cítila, jak se vítr zvedá a fouká jednoduchými uhlovými čarami černými jako smrt. Velikost té skutečné bouře, když dorazila – přívalové deště, vichřice řičící jako uhánějící nákladní vlak – ji pořádně vyděsila, jako by pískla na psa a přiběhl vlk.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pak vítr utichl, vyšlo slunce a všechno bylo v pořádku. Vlastně ještě lepší, protože kvůli Alici se na nějakou dobu zapomnělo na Adie a jejího Nevhodného mladého muže. Elizabeth dokonce slyšela, jak si tatínek pobrukuje, zatímco s panem Shanningtonem uklízeli tu spoušť na předním dvoře, tatínek tam jezdil s malým červeným traktorem a pan Shannington házel promáčené palmové listí a ulámané větve na malou vlečku drkotající za traktorem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Panenka šeptala, múza spřádala svůj příběh.</emphasis></p>
<p><emphasis>Elizabeth poslouchala a stejného dne namalovala jedno místo u Babí skály, toho dne, kdy jí Noveen pošeptala, že tam je zakopaný poklad, který tam teď leží odkrytý.</emphasis></p>
<p><emphasis>Libbit prosí tatínka, aby se tam jeli podívat, prosí ho, prosí a prosí. Tatínek řekne NE, tatínek je prý moc unavený, celý ztuhlý po celé té práci na dvoře.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chůva Melda se ozve </emphasis>Chvilka ve vodě by vám možná udělala dobře, pane Eastlake.</p>
<p><emphasis>Chůva Melda navrhne </emphasis>Přinesu piknikový koš a přivedu holčičky.</p>
<p><emphasis>A potom chůva Melda dodá Víte, jaká teď je. Když říká, že tam něco je, tak možná…</emphasis></p>
<p><emphasis>A tak odejdou na pláž u Babí skály – tatínek v plavkách, které mu už nepadnou, a Elizabeth, dvojčata i chůva Melda. Hannah a Marie už byly zase ve škole a Adie… ale o té lépe nemluvit. Adie je V HOLANDSKU. Chůva Melda nesla červený piknikový koš. Uvnitř byl oběd, slamáky pro děvčata, Elizabethiny kreslicí potřeby, tatínkova harpunová pistole a několik harpun.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tatínek si nazuje sandály a vbrodí se do caldo až po kolena a hekne </emphasis>Ta je studená! Moc dlouho v ní nezůstávej, Libbit. Pověz mi, kde leží ten bájný poklad.</p>
<p><emphasis>Libbit řekne </emphasis>Povím, ale slibuješ, že mi dáš porcelánovou panenku?</p>
<p><emphasis>Tatínek se směje </emphasis>Jakou jen budeš chtít – to bude spravedlivé nálezné.</p>
<p><emphasis>Múza to viděla a holčička to namalovala. A tak je jejich budoucnost zpečetěna.</emphasis></p>
<p><emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis></emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>9 – Candy Brown</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Za dva dny večer jsem poprvé namaloval tu loď.</p>
<p>Nejdřív jsem ji nazval <emphasis>Dívka a loď</emphasis>, potom <emphasis>Dívka a loď č. 1</emphasis>, i když ani jedno nebylo skutečné jméno. Skutečné jméno znělo <emphasis>Ilse a loď č. 1</emphasis>. Právě ta série <emphasis>Loď</emphasis> a ne to, co se stalo Candymu Brownovi, za mě rozhodlo, jestli mám nebo nemám vystavovat svou práci. Jestli se do toho chce Nannuzzi pustit, půjdu do toho. Ne proto, že bych toužil po tom, co Shakespeare nazval „bublinou slávy“ (za tuhle perlu vděčím Wiremanovi), ale protože jsem dospěl k pochopení, že Elizabeth má pravdu: bylo lepší, když se práce na Duma Key nehromadila.</p>
<p>Obrazy <emphasis>Loď</emphasis> byly dobré a možná skvělé. Rozhodně mi takové připadaly, když jsem je dokončil. Byly to také zlé, mocné léky. Myslím, že jsem to věděl hned od toho prvního, který jsem namaloval nad ránem dne svatého Valentýna. Během poslední noci v životě Tiny Garibaldiové.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Ten sen nebyl vyloženě noční můra, ale byl tak živý, že to ani nedokážu slovy popsat, i když jsem něco z těch pocitů zachytil na plátno. Ne všechno, ale něco. Možná dost. Zapadalo slunce. V tom snu a ve všech dalších, které následovaly, vždycky zapadalo slunce. Západ naplňovalo nesmírné červené světlo, sahající vysoko do nebe, kde vybledalo nejdřív do oranžové a pak přízračně zelené. Záliv byl hladký skoro jako sklo, hladinou přebíhaly jen maličké jakoby skleněné vlnky podobné dýchání. V odrážející se záři zapadajícího slunce moře vypadalo jako obrovská jáma plná krve.</p>
<p>Proti tomu světlu jako z pece se rýsovala silueta opuštěného trojstěžníku. Potrhané lodní plachty schlíple visely a děrami a trhlinami prosvítal červený oheň. Na palubě nebylo ani živáčka. Stačil jediný pohled, aby to člověk poznal. Kolem lodi se vznášel jakýsi pocit tlumené hrozby, jako by ji navštívil mor, který skosil posádku a zanechal po sobě jenom tuhle hnijící mrtvolu ze dřeva, konopí a plachet. Pamatuju se na pocit, že kdyby nad ní přeletěl racek nebo pelikán, padl by ten pták mrtvý na palubu a z peří by se mu kouřilo.</p>
<p>Asi čtyřicet metrů daleko plula malá veslice. V ní seděla dívka, zády ke mně. Měla zrzavé vlasy, ale ty vlasy byly falešné – žádná živá dívka neměla takhle zcuchané provázkové vlasy. Její totožnost mi prozradily šaty, které měla na sobě. Měly károvaný vzor a ve čtverečcích natisknutá slova JÁ VYHRAJU, TY VYHRAJEŠ, pořád dokola po celých šatech. Takové šaty měla Ilse, když jí byly čtyři nebo pět roků… zhruba ve věku dvojčat z rodinného portrétu, který jsem viděl na podestě patře v <emphasis>El Palacio de Asesinos</emphasis>.</p>
<p>Snažil jsem se vykřiknout, varovat ji, aby se k vraku nepřibližovala. Nemohl jsem. Byl jsem bezmocný. Každopádně se zdálo, že na tom nezáleží. Ona jenom seděla v té roztomilé vesličce na mírných rudých vlnkách, dívala se a měla na sobě Illiny kárované šaty.</p>
<p>Spadl jsem z postele rovnou na pochroumaný bok. Vykřikl jsem bolestí a převalil se na záda, a poslouchal vlny venku a tiché skřípání lastur pod domem. Napověděly mi, kde jsem, ale to mě neuklidnilo… <emphasis>Já vyhraju</emphasis>, říkaly. <emphasis>Já vyhraju, ty vyhraješ. Ty vyhraješ, já vyhraju. Pistole, já vyhraju. Ovoce, ty vyhraješ. Já vyhraju, ty vyhraješ</emphasis>.</p>
<p>Připadalo mi, že moje chybějící ruka hoří. Musel jsem to nějak zarazit, jinak bych se zbláznil, a to šlo jediným způsobem. Šel jsem nahoru a maloval jako šílenec celé tři hodiny. Neměl jsem na stole žádný model, žádný předmět ve výhledu z okna. Ani jsem žádný nepotřeboval. Všechno jsem to měl v hlavě. A zatímco jsem pracoval, uvědomil jsem si, že právě k tomuhle se všechny ty obrazy snažily propracovat. K žádné dívce ve veslici, ta nebyla nutná. Pravděpodobně byla jenom připojenou atrakcí, drápkem uchyceným v realitě. Já celou dobu šel po té lodi. Té lodi a západu slunce. Když jsem se nad tím zamyslel, uvědomil jsem si tu ironii: <emphasis>Ahoj</emphasis>, ta kresba tužkou, kterou jsem pořídil v den svého příjezdu, byla té noční můře nejblíž.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Vpotácel jsem se do postele kolem půl čtvrté a spal do devíti. Probudil jsem se osvěžený, očištěný, jako zbrusu nový. Počasí bylo pěkné: bezmračné a nejteplejší za celý uplynulý týden. Baumgartenovi se chystali k návratu na sever, ale než odjeli, pořádně jsme si s jejich kluky zahráli na pláži s házecím talířkem. Chuť k jídlu jsem měl velkou, míru bolesti malou. Bylo pěkné se znovu cítit jako normální chlap, byť jenom na hodinku.</p>
<p>U Elizabeth se také vyčasilo. Přečetl jsem jí spoustu básní, zatímco ona uspořádávala svoje figurky. Byl tam i Wireman, výjimečně k zastižení a v dobré náladě. Svět mi toho dne připadal příjemný. Teprve později mě napadlo, že George „Candy“ Brown možná zneužíval dvanáctiletou Tinu Garibaldiovou zrovna ve chvíli, kdy jsem Elizabeth předčítal báseň Richarda Wilbura o praní prádla, „Láska nás volá k věcem tohoto světa“. Vybral jsem ji, protože jsem toho dne náhodou zahlédl v novinách článek, kde psali, že se stala oblíbenou básničkou na svatého Valentýna. Únos Garibaldiové byl náhodou zaznamenán. Stal se přesně v 15.16 hodin, jak udával časový záznam na pásce, a to bylo zrovna v době, kdy jsem se odmlčel, upil ze sklenice Wiremanův zelený čaj a nalistoval Wilburovu báseň, kterou jsem si vytiskl z internetu.</p>
<p>Nákladové rampy za obchodním centrem Crossroads hlídaly průmyslové kamery. Nejspíš aby zabránily krádežím. V tomto případě však zachytily krádež života jednoho dítěte. Objevila se v záběru vlevo a šla doprava. Štíhlá, v džínách a s batůžkem na zádech. Pravděpodobně měla v plánu zaběhnout do obchoďáku, než urazí zbytek cesty domů. Na pásce, kterou televizní stanice přehrávaly pořád dokola jako posedlé, bylo vidět, jak se dotyčný vynořuje od rampy a bere ji za zápěstí. Ona obrací tvář vzhůru k němu a zřejmě se ho na něco ptá. Brown místo odpovědi přikyvuje a odvádí ji pryč. Ona se nejdřív nebrání, ale potom – těsně předtím, než oba zmizí za popelnicí – se mu pokusí vytrhnout. Ale on ji pevně drží za zápěstí a pak zmizí ze záběru kamery. Zabil ji o necelých šest hodin později, aspoň podle prohlášení okresního soudního ohledavače, ale soudě podle hrozných důkazů na těle musely ty hodiny připadat holčičce, která nikdy nikomu neublížila, velmi dlouhé. Musely jí připadat nekonečné.</p>
<p><emphasis>Venku za otevřeným oknem je ranní vzduch zaplaven anděly</emphasis>, píše Richard Wilbur v básni „Láska nás povolává k věcem tohoto světa“. Ale ne, Richarde. Mýlíš se.</p>
<p>Byla to jenom prostěradla.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Baumgartenovi odjeli. Godfreyovic psi jim zaštěkali na rozloučenou. Do domu, kde pobývali Baumgartenovi, dorazily Veselé služtičky a důkladně tam uklidily. Godfreyovic psi jim zaštěkali na uvítanou (a také na rozloučenou). Tělo Tiny Garibaldiové se našlo v příkopu za hřištěm malé ligy Wilk Park, od pasu dolů nahé a odhozené jako pytel odpadků. Její matku ukazovali na kanálu šest, jak ječí a drásá si tváře. Baumgartenovy nahradili Kintnerovi. Lidi z Toleda uvolnili číslo třicet devět a místo nich se nastěhovaly tři příjemné staré dámy z Michiganu. Staré dámy se hodně smály a skutečně výskaly <emphasis>juchů</emphasis>, když viděly mě nebo Wiremana přicházet. Nemám tušení, jestli v čísle 39 zprovoznily nově instalované wi-fi napojení, ale když jsem s nimi poprvé hrál scrabble, v době oběda mě nakrmily. Godfreyovic psi neúnavně štěkali, když staré dámy chodily odpoledne na procházku. Jeden muž, který pracoval v sarasotské myčce na auta E-Z JetWash, zavolal policii a řekl, že ten chlápek na záznamu s Tinou Garibaldiovou se hodně podobá jednomu jeho spolupracovníkovi, jmenuje se George Brown, ale všichni mu říkají Candy. Candy Brown prý odešel na Valentýna z práce kolem půl třetí odpoledne a vrátil se až druhý den ráno. Tvrdil, že mu nebylo dobře. Myčka E-Z JetWash byla jenom blok daleko od obchodního domu Crossroads. Dva dny po Valentýnovi jsem vešel do kuchyně v Palacio a přistihl tam Wiremana sedět u stolu s hlavou zvrácenou a třesoucího se po celém těle. Když třas polevil, řekl mi, že je mu dobře. Když jsem mu odsekl, že nijak dobře nevypadal, poradil mi, abych si svoje názory nechal pro sebe, a pronesl to bryskním tónem, který se mu vůbec nepodobal. Vztyčil jsem tři prsty a zeptal se ho, kolik vidí. Prý tři. Vztyčil jsem dva a on řekl dva. Rozhodl jsem se – s nepříjemnými obavami – nechat to plavat. Zase. Přece jen jsem nedělal svému Wiremanovi dozorce. Namaloval jsem <emphasis>Dívku a loď č. 2</emphasis> a <emphasis>3</emphasis>. Na obraze č. 2 měla holčička ve veslici na sobě Rebiny vesele puntíkované modré šaty, ale byl jsem si docela jist, že je to stále Ilse. A na č. 3 už nebylo pochyb. Vlasy se vrátily k tomu jemnému odstínu vláken mladého kukuřičného klasu, jaký jsem si z těch časů pamatoval, a měla na sobě námořnickou blůzu s modrým ozdobným stehem kolem límce, který jsem měl důvod si dobře pamatovat: měla ji na sobě jednu neděli, kdy spadla z jabloně vzadu na zahradě a zlomila si ruku. Na č. 3 se loď mírně pootočila, takže jsem přečetl první písmena jména namalovaného na přídi barvou, která se už odlupovala: <emphasis>PER</emphasis>. Netušil jsem, jak by mohl znít zbytek. Také jsem na tom obrazu poprvé namaloval harpunu Johna Eastlakea. Ležela nabitá na sedačce v člunu. Osmnáctého února se objevil jeden Jackův kamarád, který přišel pomoci s opravami některých pronajímaných domů. Godfreyovic psi na něj svorně štěkali a zvali ho, aby k nim kdykoli zaskočil, až bude mít chuť nechat si uhryznout kus zadku v hiphopových džínách. Policie vyslýchala manželku Candyho Browna (ona mu také říkala Candy, všichni mu říkali Candy, pravděpodobně sám Tinu Garibaldiovou vyzval, aby mu říkala Candy, než ji zmučil a zabil) a ptali se jí, co manžel dělal o valentýnském odpoledni. Prohlásila, že byl možná nemocný, ale rozhodně neležel doma. Přišel domů až někdy kolem osmé večer. Prý jí přinesl bonboniéru. Prý je v podobných věcech úplný miláček. Jedenadvacátého února milovníci country nasedli do svých sporťáků a odsvištěli zpátky do severních končin, odkud přijeli. Místo nich se nenastěhoval nikdo. Wireman říkal, že to signalizuje návrat tažných ptáků na sever. Říkal, že na Duma Key k tomu dochází vždycky dřív, protože tu nejsou žádné restaurace a turistické atrakce (dokonce ani mizerná aligátoří farma!). Godfreyovic psi neustále štěkali, jako by prohlašovali, že příliv zimních rekreantů se možná otočí, ale to zdaleka nehrozilo. Stejného dne, kdy nadupaná auta odjela z Dumy, objevila se u domu Candyho Browna v Sarasotě policie s povolením k domovní prohlídce. Podle toho, co dávali na šestém kanálu, si odnesli několik věcí. O den později mě tři staré dámy z čísla třicet devět opět nakrmily při partičce scrabble. Nikdy jsem se ani nepřiblížil trojnásobnému slovnímu skóre, zato jsem zjistil, že <emphasis>qiviut</emphasis> je slovo. Když jsem se dostal domů a zapnul televizi, na obrazovce se objevilo logo KRÁTKÝCH ZPRÁV šestého kanálu, pokrývajícího „Celé Sluneční pobřeží, celých čtyřiadvacet hodin“. Candyho Browna zatkli. Podle „zdrojů blízkých vyšetřování“ dvě z věcí, které mu zabavili při prohlídce domu, byly kusy spodního prádla, z toho jeden s krvavými skvrnami. Bude následovat test DNA, stejně jako po noci přichází den. Candy Brown nečekal. Na druhý den noviny citovaly jeho výpověď na policii, že „se sjel a provedl hroznou věc“. Tohle jsem si četl, zatímco jsem popíjel ranní džus. Nad článkem byla Ta Fotka, už jsem ji znal stejně dobře jako fotku Kennedyho právě zastřeleného v Dallasu. Na Té Fotce byl Candy svírající Tinu Garibaldiovou za zápěstí, zatímco ona se na něj tázavě dívá. Zazvonil telefon. Poslepu jsem ho zvedl a řekl haló. Byl jsem příliš zaměstnaný Tinou Garibaldiovou. Byl to Wireman. Zeptal se, jestli bych nemohl snad na chvilku zajít k nim do domu. Řekl jsem jasně, samozřejmě, a už se chtěl rozloučit, ale pak jsem si uvědomil, že slyším cosi, co se naprosto vymykalo normálu, ne v jeho hlase, ale v nepatrném podtónu. Zeptal jsem se ho, co se stalo.</p>
<p>„Zdá se, že jsem oslepl na levé oko, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p>Uchechtl se. Byl to divný, ztracený smích.</p>
<p>„Věděl jsem, že to přijde, ale stejně je to šok. Myslím, že takhle se budeme cítit všichni, až se jednou probudíme m-m –“ Roztřeseně se nadechl. „Můžeš přijít? Snažil jsem se sehnat Annmarii z místního sdružení soukromých ošetřovatelek, ale má pochůzku a… můžeš přijít, Edgare? Prosím?“</p>
<p>„Hned tam budu. Jenom vydrž, Wiremane. Zůstaň, kde jsi, a vydrž.“</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Já jsem se zrakem neměl potíže už řadu týdnů. Ta nehoda způsobila ztrátu jisté části periferního vidění a měl jsem tendenci se otáčet vpravo, když jsem hleděl na věci, které jsem dřív běžně viděl při pohledu zpříma, ale jinak jsem si na zrak nestěžoval. Když jsem vycházel ke svému anonymnímu nájemnému autíčku, uvažoval jsem, jak by mi bylo, kdyby mi všechno znovu začala zastírat ta krvavá červeň… nebo kdybych se jednou ráno probudil a zjistil, že můj kousek světa se proměnil v černou díru. To mě přimělo k otázce, jak se dokázal Wireman smát. Byť jen trochu.</p>
<p>Už jsem měl ruku na dvířkách auta, když jsem si vzpomněl na jeho slova o tom, že Annmarie Whistlerová, jejímuž dohledu přenechával Elizabeth, když musel na delší dobu odejít z domu, je na pochůzkách. Spěšně jsem se vrátil do domu, zavolal Jackovi na mobil a jen se modlil, aby ho vzal a mohl přijít. Vzal a mohl. Takže jsme měli dalšího člena týmu.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Toho dopoledne jsem jel poprvé mimo ostrov a tohle panictví jsem ztratil dost brutálním způsobem, protože jsem se ocitl v nahuštěné koloně aut uhánějících na sever po silnici Tamiami Trail. Mířili jsme do nemocnice Válečných veteránů v Sarasotě. Na doporučení Elizabethina lékaře, kterému jsem zavolal, přestože Wireman chabě protestoval. A teď se mě Wireman neustále vyptával, jestli jsem já v pohodě, jestli vím určitě, že to zvládnu, jestli by nebylo lepší, aby ho odvezl Jack a já zůstal s Elizabeth.</p>
<p>„Je mi dobře,“ řekl jsem.</p>
<p>„No, vypadáš vystrašený k smrti. Natolik ještě vidím.“ Pravé oko se posunulo mým směrem. Levé se snažilo udržet krok, ale bez valného úspěchu. Bylo podlité krví, stočené trochu vzhůru a volně přetékalo slzami. „Budeš vyšilovat, <emphasis>muchacho</emphasis>?“</p>
<p>„Ne. Kromě toho jsi slyšel Elizabeth. Kdybys nešel sám, popadla by koště a vymetla tě rovnou ze dveří.“</p>
<p>Nechtěl, aby „slečna Eastlakeová“ věděla, že mu něco je, ale vcházela právě do kuchyně se svým chodítkem a zaslechla konec našeho rozhovoru. A kromě toho měla v sobě taky trochu toho, co Wireman. Nepřiznali si to navzájem, ale bylo to tam.</p>
<p>„Jestli si tě tam budou chtít nechat…“ začal jsem.</p>
<p>„Á, to si piš, že budou chtít, to je takový jejich přiblblý reflex, ale to se nestane. Kdyby to mohli spravit, to by byla jiná. Jedu jenom proto, že mi Hadlock možná dokáže povědět, že to není permanentní hvězdokupa, ale jenom dočasný flek na radaru.“ Chabě se usmál.</p>
<p>„Wiremane, co ti sakra je?“</p>
<p>„Všechno pěkně popořadě, <emphasis>muchacho</emphasis>. Co poslední dobou maluješ?“</p>
<p>„Na to se teď vykašli.“</p>
<p>„Ach jo,“ vzdychl Wireman. „Vypadá to, že nejsem jediný, kdo má otázek plné zuby. Věděl jsi, že během zimních měsíců bude mít jeden ze čtyřiceti pravidelných uživatelů silnice Tamiami Trail automobilovou nehodu? Je to pravda. A onehdy jsem slyšel ve zprávách, že šance, že asteroid velikosti astrodomu v Houstonu zasáhne Zemi, je ve skutečnosti větší než šance na…“</p>
<p>Natáhl jsem se k rádiu a řekl: „Co takhle trochu hudby?“ „Dobrý nápad,“ souhlasil. „Ale žádnou zasranou country.“ Okamžik jsem nechápal, ale pak jsem si vzpomněl na nedávno se rozloučivší šviháky se sporťáky. Našel jsem nejhlasitější, nejpitomější rockovou stanici v kraji, která se stylizuje jako The Bone. Právě na ní Nazareth plnou parou ječeli svou „Hair of the Dog“.</p>
<p>„Á, echtovní rokenrol do roztrhání těla,“ prohodil Wireman. „Tak se mi líbíš, <emphasis>mi hijo</emphasis>.“</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>Byl to dlouhý den. Kterýkoli den, kdy vložíte svoje tělo na pásový dopravník moderní medicíny – zvlášť v podobě, jakou mají ve městě přecpaném postaršími, často stonavými zimními hosty – bude hodně dlouhý. Trčeli jsme tam až do šesti. Skutečně chtěli Wiremana přijmout do nemocnice. Odmítl.</p>
<p>Většinu času jsem strávil v očistci čekáren, kde jsou časopisy staré, polštáře na židličkách tenké a televize je vždycky pověšená vysoko v rohu. Seděl jsem, poslouchal ustarané rozhovory, které se přebíjely s televizním štěbetáním, a každou chvilku zašel do některého koutu, kde se směly používat mobily, a z toho Wiremanova jsem zavolal Jackovi. Je stará paní v pořádku? Je skvělá. Hráli Člověče, nezlob se. Pak přestavovali Porcelánové městečko. Napotřetí jsem se dozvěděl, že pojídají obložené chleby a dívají se na <emphasis>Oprah</emphasis>. Počtvrté spala.</p>
<p>„Povězte mu, že pokaždé zvládla zajít do koupelny sama a včas,“ řekl Jack. „Zatím.“</p>
<p>Vyřídil jsem mu to. Wireman to moc rád slyšel. A pásový dopravník hrkotal pomalu dál.</p>
<p>Tři čekárny, jedna před Příjmem, kde si Wireman odmítl převzít dokonce i podložku s formulářem – možná proto, že by ho nedokázal přečíst (nutné údaje jsem vyplnil já), druhá před neurologií, kde jsem se seznámil s Elizabethiným lékařem Genem Hadlockem a bledým chlapíkem s kozí bradkou, který se jmenoval Herbert Principe. Doktor Hadlock prohlásil, že Principe je nejlepší neurolog v Sarasotě. Principe to nepopřel a ani se nad tím neošklíbal. Poslední čekárna byla v prvním patře, ráji Skvělých vymakaných přístrojů. Tady Wiremana vzali nikoliv na magnetickou rezonanci, kterou jsem znal velmi dobře, ale do místnosti s rentgenem na opačné straně chodby, již jsem si představoval celou zaprášenou a v tomto moderním světě zanedbávanou. Wireman mě požádal, abych mu zatím podržel mariánský medailonek, a já zůstal sám se svými úvahami, proč se nejlepší neurolog v Sarasotě rozhodl pro takovou staromódní technologii. Ani jeden se mě neobtěžoval zasvětit do svých myšlenkových pochodů.</p>
<p>Televizory ve všech třech čekárnách byly naladěné na šestý kanál, kde jsem byl zas a znovu konfrontován s Tím Obrázkem: Candy Brown s rukou sevřenou na zápěstí Tiny Garibaldiové, ona má tvář obrácenou vzhůru k němu, strnulou ve výrazu, který byl hrozný, protože každý, kdo vyrůstal v aspoň trochu slušném domově, věděl v hloubi srdce přesně, co znamená. Říkáte svým dětem, aby byly opatrné, velmi opatrné, že cizinec může znamenat nebezpečí, ony tomu možná věřily, ale děti z dobrých domovů byly také vychovávány k přesvědčení, že bezpečí je jejich přirozené právo. Takže ty oči říkaly <emphasis>Jistě, pane, povězte mi, co mám dělat</emphasis>, Ty oči říkaly <emphasis>Vy jste dospělý, já jsem dítě, takže mi řekněte, co chcete</emphasis>. Ty oči říkaly <emphasis>Vychovávali mě,</emphasis><emphasis> abych ctila starší</emphasis>. A hlavně, což člověka úplně dorazilo, ty oči říkaly <emphasis>Ještě nikdy mi nikdo neublížil</emphasis>.</p>
<p>Nemyslím, že ta donekonečna omílaná zpráva a věčné ukazování Toho Obrázku může za všechno, co následovalo, ale jestli to sehrálo svoji roli? Jo.</p>
<p>To rozhodně ano.</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Už se setmělo, když jsem konečně vyjel z parkovací garáže a zabočil na jih na Trail, která nás zavede zpátky k Dumě. Nejdřív jsem o Wiremanovi skoro nepřemýšlel. Úplně mě pohltilo řízení, protože jsem si byl kdoví proč jistý, že tentokrát mi štěstí dojde a budeme mít nehodu. Jakmile jsme se dostali za výjezdy na Siesta Key a doprava trochu zřídla, začal jsem se uvolňovat. Když jsme se dostali k obchodnímu středisku Crossroads, řekl Wireman: „Zastav.“</p>
<p>„Potřebuješ něco v konfekci? Trenky? Pár triček s kapsičkou?“</p>
<p>„Nebuď labuť, prostě zastav. Zaparkuj někde pod světlem.“</p>
<p>Zajel jsem pod jednu pouliční lampu a zhasl motor. Připadalo mi to tam poněkud strašidelné, i když parkoviště bylo víc než z poloviny plné a já věděl, že Candy Brown chytil Tinu Garibaldiovou na druhé straně, kde byly nákladové rampy.</p>
<p>„Myslím, že tohle dokážu vyprávět jenom jednou,“ začal Wireman. „A ty si to zasloužíš slyšet. Protože ses ke mně choval dobře. A protože jsi mi taky prospěl.“</p>
<p>„Na mě se můžeš spolehnout, Wiremane.“</p>
<p>Ruce měl položené na tenké šedé složce, kterou si odnesl z nemocnice. Na štítku bylo jeho jméno. Zvedl z ní jeden prst, aby mě umlčel, aniž se na mě podíval – hleděl přímo před sebe, na Beallsův obchodní dům, který zde tvořil hranici celého centra. „Chci to všechno odvyprávět teď hned. Vyhovuje ti to?“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Můj příběh je jako…“ Najednou ožil a otočil se ke mně. Levé oko měl jasně červené a neustále mu slzelo, ale aspoň že už na mě mířilo souběžně s tím druhým. „<emphasis>Muchacho</emphasis>, slyšel jsi někdy ten příběh o šťastném chlapovi, který vyhrál dva nebo tři milióny babek v lotynce?“</p>
<p>„Všichni jsme takový slyšeli.“</p>
<p>„Pozvou ho pak na pódium, dají mu velký falešný šek z kartonu a on řekne cosi skoro nesrozumitelného, ale to je dobře, v takové situaci právě o nesrozumitelnost jde, protože uhádnout tolik čísel je fantastické, přímo k posrání. Absurdní. V takové situaci se člověk zmůže nanejvýš na ‚Pojedu do Disneyho světa, sakra’. Zatím mě sleduješ?“</p>
<p>„Zatím jo.“</p>
<p>Wireman znovu začal studovat lidi, kteří procházeli sem a tam dveřmi obchodního domu, za kterým se Tina Garibaldiová ke svému žalu a bolesti setkala s Candym Brownem.</p>
<p>„Já jsem taky vyhrál <emphasis>la lotería</emphasis>. Jenomže ne tu dobrou. Vlastně bych řekl, že jsem vyhrál skoro tu nejhorší na světě. Ve svém minulém životě jsem dělal právničinu v Omaze. Pracoval jsem pro jednu firmu, která se jmenovala Fineham, Dooling a Allen. Vtipálci – mezi které jsem se počítal – ji někdy nazývali Zasekl, Ošulil a Zapomněl. Byla to vlastně skvělá firma, naprosto poctivá. Slušně jsme podnikali a já tam měl dobré postavení. Byl jsem svobodný a v té době – bylo mi sedmatřicet – jsem si myslel, že je to můj životní úděl. Tehdy do města přijel cirkus, Edgare. Myslím skutečný cirkus, takový se lvy a provazochodci. Většina účinkujících byla různých národností, jak už to často bývá. Akrobati na visuté hrazdě a jejich rodiny byli z Mexika. Jedna z účetních cirkusu, Julia Taveresová, byla také z Mexika. Kromě účetnictví ještě tlumočila akrobatům.“</p>
<p>Vyslovil její jméno španělsky – <emphasis>Hulia</emphasis>.</p>
<p>„Já do toho cirkusu nešel. Wireman si občas zajde na rockový koncert, cirkus ho nezajímá. Ale máme tu zase tu loterii. Každých pár dní úředníci z cirkusu tahali papírky z klobouku, aby zjistili, kdo bude chodit ostatním pro svačinu – čipsy, hranolky, kávu, limonádu. Jednoho dne v Omaze si označený papírek vytáhla Julia. Když se vracela ze supermarketu po parkovišti k dodávce, na parkoviště vjel zelinářský náklaďák, vysokou rychlostí vrazil do řady nákupních vozíků – víš, jak jsou naskládané do sebe?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Tak jo. Prásk! Vozíky jely deset metrů, vrazily do Julie, zlomily jí nohu. Byly v jejím mrtvém úhlu, neměla šanci jim uhnout. Náhodou poblíž parkoval policajt a zaslechl ji křičet. Zavolal sanitku. Také dal dýchnout tomu řidiči náklaďáku. Nafoukal jedna celá sedm.“</p>
<p>„To je špatné?“</p>
<p>„Ano, <emphasis>muchacho</emphasis>. V Nebrasce jedna celá znamená nevysolit dvě stě dolarů, ale rovnou jít do báně. Julia na radu doktora, který ji ošetřoval na pohotovosti, zašla k nám. Tehdy bylo u Zasekla, Ošulila a Zapomněla pětatřicet právníků, a Juliin případ osobní újmy mohl skončit u patnáctky z nich. Dostal jsem ho já. Vidíš, jak čísla začínají zapadat na místo?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Udělal jsem víc, než ji zastupoval. Oženil jsem se s ní. Spor vyhrála a k tomu hromadu drobných. Cirkus odjel z města, jak už to tak cirkusy dělají, akorát že bez jedné účetní. Mám ti vykládat, jak moc jsme se milovali?“</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem. „Slyším to pokaždé, když vyslovíš její jméno.“</p>
<p>„Děkuju ti, Edgare. Díky.“ Seděl tam s hlavou skloněnou a rukama na složce. Potom vytáhl ze zadní kapsy odřenou, naditou peněženku. Netušil jsem, jak mohl vydržet sedět na takovém balvanu. Probral se průhlednými přihrádkami na fotografie a osobní dokumenty, pak se zastavil a vytáhl fotografii tmavovlasé, tmavooké ženy v bílé halence bez rukávů. Vypadala asi na třicet. Uhrančivá krasavice.</p>
<p>„<emphasis>Mi Julia</emphasis>.“ Už jsem mu chtěl fotografii vrátit, ale on zavrtěl hlavou. Vybíral další fotku. Bál jsem se na ni podívat, ale vzal jsem si ji, když mi ji podával.</p>
<p>Byla to zmenšenina Julie Wiremanové. Stejné tmavé vlasy rámující bledou, dokonalou tvář. Stejné tmavé vážné oči.</p>
<p>„Esmeralda,“ řekl Wireman. „Druhá půlka mého srdce.“</p>
<p>„Esmeralda,“ opakoval jsem. Napadlo mě, že ty oči vyhlížející z fotografie a oči vzhlížející ke Candymu Brownovi na Tom Obrázku jsou skoro stejné. Ale možná jsou oči všech dětí stejné. Paže mě začala svědit. Ta, kterou spálili v nemocniční kotelně. Poškrábal jsem se na ní a hmátl na žebra. Nic nového.</p>
<p>Wireman si fotografie zase vzal, každou krátce políbil s tak hlubokou vášní, že na ni bylo hrůza se dívat, a vrátil je do průhledných přihrádek. Chvíli mu to trvalo, protože se mu roztřásly ruce. A taky na to nejspíš pořádně neviděl. „Člověk vlastně ani nemusí ta zatracená čísla vidět, <emphasis>amigo</emphasis>. Stačí zavřít oči a slyšíš, jak padají na místo: <emphasis>ťuk</emphasis> a <emphasis>ťuk a ťuk</emphasis>. Někteří chlapíci mají prostě štěstí. Skvěle!“ Mlaskl jazykem o patro úst. Ten zvuk se rozlehl malým sedanem hlasitě, až to třesklo.</p>
<p>„Když byly Eze tři, Julia si sehnala částečný úvazek v jednom podniku, jmenoval se Férová práce, imigrační řešení v centru Omahy. Pomáhala španělsky mluvícím lidem se zelenou kartou i bez ní sehnat práci a pomáhala ilegálům, kteří chtěli občanství, dostat se na správnou cestu. Byla to taková malá kancelář s vchodem z ulice, nenápadná, ale v praxi tam zvládli mnohem větší kus dobré práce než všechny pochody a transparenty. To je Wiremanův skromný názor.“</p>
<p>Přitiskl si ruce k očím a zhluboka, rozechvěle se nadechl. Pak nechal dlaně padnout znovu na složku, až to plesklo.</p>
<p>„Když se to stalo, byl jsem služebně v Kansas City. Julia chodila od pondělí do čtvrtka do Férové práce na celé dopoledne. Ez chodila do jeslí. Dobrých. Mohl jsem je žalovat a zničit – ožebračit ty ženské, které to tam vedly – ale neudělal jsem to. Protože i v tom žalu jsem chápal, že to, co se stalo Esmeraldě, se mohlo stát kterémukoli dítěti. Všechno je to prostě <emphasis>la lotería, entiendes</emphasis>? Jednou naše firma žalovala jednu společnost vyrábějící žaluzie – já se toho osobně neúčastnil – když jedno dítě ležící v kolébce chytilo stahovací šňůrku, spolklo ji a udusilo se. Rodiče vyhráli a dostali odškodné, ale jejich dítě bylo stejně mrtvé, a nebýt té šňůry, mohlo to být něco jiného. Třeba angličák. Psí známka. Hrací kulička.“ Wireman pokrčil rameny. „U Ez to byla ta kulička. Při hře si ji strčila do pusy, zapadla jí do krku a udusila ji.“</p>
<p>„Wiremane, jéžiš! To je mi moc líto!“</p>
<p>„Ještě žila, když ji přivezli do nemocnice. Ta ženská z jeslí zavolala do práce Julii i mně. Blábolila jako šílená. Julia vyrazila z Férové práce, skočila do auta a ujížděla jako o život. Tři bloky před nemocnicí se čelně srazila s náklaďákem z městských služeb. Okamžitě byla mrtvá. To už byla naše dcera pravděpodobně mrtvá dvacet minut. Ten mariánský medailonek, který jsi mi pohlídal … ten patřil Julii.“</p>
<p>Ztichl a mlčení se protahovalo. Nemínil jsem ho narušovat, po takovém příběhu není co říct. Nakonec pokračoval.</p>
<p>„Prostě jiná verze lotynky. Pět čísel plus veledůležité prémiové číslo. Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk. A pak pro dobrou míru ještě <emphasis>klep</emphasis>. Myslel jsem si, že se mi může stát něco takového? Ne, <emphasis>muchacho</emphasis>, ani v tom nejdivočejším snu, a Bůh nás trestá za to, co si neumíme představit. Matka a otec mě prosili, abych zašel za psychiatrem, a já k němu opravdu chvíli chodil – osm měsíců po pohřbech. Už jsem měl dost toho, jak jsem proplouval světem jako balón přivázaný metr nad mou hlavou.“</p>
<p>„Znám ten pocit,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„To ti věřím. Vcuclo nás to do pekla, každého jinou dírou. A zase vyplivlo, řekl bych, i když se mi pořád ještě kouří z pat. Co ty?“</p>
<p>„Taky tak.“</p>
<p>„Ten psychiatr… milý člověk, ale nemohl jsem s ním mluvit. Před ním jsem se nedokázal vyjádřit. Když jsem byl v jeho přítomnosti, zjistil jsem, že se hodně uculuju. Pořád jsem čekal, že odněkud vypochoduje pěkná kočka v plavkách s tím velkým papundeklovým šekem. Publikum ho uvidí a zatleská. A nakonec ten šek opravdu přišel. Když jsme se brali, uzavřeli jsme společnou životní pojistku. Když přišla Ez, připojil jsem ji k ní. Takže jsem nakonec <emphasis>la lotería</emphasis> vyhrál. Zvlášť když se k tomu připočte náhrada škody, kterou dostala Julia za nehodu na tom parkovišti u supermarketu. Což nás přivádí k tomuhle.“</p>
<p>Zvedl tenkou šedou složku.</p>
<p>„Myšlenka na sebevraždu se vznášela kolem mě a kroužila pořád blíž. Především mě přitahovala představa, že Julia a Esmeralda tam možná pořád ještě jsou a čekají, až je doženu… ale nemůžou čekat věčně. Nejsem konvenční pobožný člověk, ale myslím, že je nějaká šance, že po smrti existuje život a že přežijeme jako… víš, jako podstata. Ale samozřejmě…“ Koutky úst mu pozvedl neveselý úsměv. „Většinou jsem byl prostě v depresi. V sejfu jsem měl pistoli. Dvaadvacítku. Koupil jsem si ji pro osobní ochranu, když se narodila Esmeralda. Jednou večer jsem si s ní sedl ke stolu v jídelně a… myslím, že tuhle část příběhu asi znáš, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p>Zvedl jsem ruku a zavrtěl s ní v gestu možná <emphasis>sí</emphasis>, možná <emphasis>no</emphasis>.</p>
<p>„Posadil jsem se ke stolu v jídelně ve svém prázdném domě. Stála na něm mísa s ovocem, pozornost od obstaravatele nákupů, kterého jsem zaměstnal. Položil jsem pistoli na stůl a pak jsem zavřel oči. Dvakrát nebo třikrát jsem mísu s ovocem otočil kolem dokola. Řekl jsem si, že jestli z mísy vyberu jablko, přiložím si pistoli ke spánku a skoncuju to. Ale jestli to bude pomeranč… tak si vyberu svoje výhry v loterii a odjedu do Disneyho světa.“</p>
<p>„Slyšel jsi ledničku,“ řekl jsem.</p>
<p>„Správně,“ souhlasil bez překvapení. „Slyšel jsem ledničku – hučení motoru a klepání ledovače. Natáhl jsem ruku a vybral jablko.“</p>
<p>„Podváděl jsi?“</p>
<p>Wireman se usmál. „Správná otázka. Jestli myslíš, že jsem se koukal, tak odpověď zní ne. Jestli myslíš, že jsem si zapamatoval rozmístění ovoce na míse…“ Pokrčil rameny. „<emphasis>Quién sabe?</emphasis> Každopádně jsem si vybral jablko: s Adamovým pádem jsme zhřešili všichni. Nemusel jsem do něj kousat nebo k němu čichat. Poznal jsem slupku po hmatu. Takže jsem ani neotvíral oči – ani si nedal možnost se zamyslet – zvedl jsem pistoli a přiložil si ji ke spánku.“ Napodobil to rukou, kterou já už neměl, ohnul palec a natažený ukazovák opřel o malou kulatou jizvu, kterou mu obvykle zakrývaly dlouhé, šedivějící vlasy. „Moje poslední myšlenka zněla ‚Aspoň už nebudu muset poslouchat tu ledničku ani pojídat další selský koláč, kterých je v ní hromada.’ Nevzpomínám si na žádnou ránu. Přesto celý svět zbělel a to byl konec Wiremanova minulého života. Teď… chceš slyšet i ty halucinační sračky?“</p>
<p>„Ano, prosím.“</p>
<p>„Chceš zjistit, jestli byly podobné jako u tebe, že?“</p>
<p>„Ano.“ A napadla mě otázka. Možná dost důležitá. „Wiremane, měl jsi někdy ten telepatický záchvat… divné vjemy… nebo jak jim chceš říkat… ještě než jsi přijel na Duma Key?“ Vzpomněl jsem si totiž na Gandalfa Moniky Goldsteinové a jak mi připadalo, že jsem ho udusil rukou, kterou jsem už neměl.</p>
<p>„Ano, dvakrát nebo třikrát,“ přisvědčil. „O těch ti můžu taky časem povědět, Edgare, ale nechci nutit Jacka, aby trčel u slečny Eastlakeové moc dlouho. Když pominu všechny ostatní ohledy, je schopná se o mě strachovat. Je to zlatíčko.“</p>
<p>Mohl jsem říct, že Jack – svým způsobem taky zlatíčko – se bude nejspíš taky strachovat, ale místo toho jsem mu jenom řekl, aby pokračoval.</p>
<p>„Máš kolem sebe často rudo, <emphasis>muchacho</emphasis>,“ řekl Wireman. „Nemyslím, že je to vyloženě aura, a není to ani vyloženě myšlenka… až na případy, kdy je. Od tebe jsem to zachytil asi třikrát nebo čtyřikrát jako slova i jako barvu. A jednou taky, když jsem byl mimo Duma Key. Když jsme byli v té galerii Scoto.“</p>
<p>„Když mi vypadlo jedno slovo.“</p>
<p>„Opravdu? Nevzpomínám si.“</p>
<p>„Já taky ne, ale jsem si jistý, že to bylo v tu chvíli. <emphasis>Červená</emphasis> je pro mě mnemotechnická pomůcka. Spouštěč. Z jedné písničky od Reby McEntireové, představ si. Našel jsem ho skoro náhodou. A je v tom asi ještě něco. Když si nemůžu na něco vzpomenout, mám sklony… však víš…“</p>
<p>„Trochu se nasrat?“</p>
<p>Vzpomněl jsem si, jak jsem chytil Pam pod krkem. Jsem se ji pokusil uškrtit.</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem. „Tak by se to dalo říct.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Každopádně mám dojem, že se ta červeň nějak musela dostat ven a potřísnit můj… mentální oblek? Je to takové?“</p>
<p>„Jsi blízko. A pokaždé, když to kolem tebe cítím, v <emphasis>tobě</emphasis>, myslím na to, jak jsem se probral poté, co jsem si vpálil kulku do spánku a uviděl, že celý svět je tmavě rudý. Myslel jsem, že jsem v pekle, že takhle peklo vypadá, jako věčnost v nejtemnějším šarlatu.“ Odmlčel se. „Pak jsem si uvědomil, že je to jenom jablko. Leželo přímo přede mnou, tak dva centimetry od očí. Leželo na zemi a já ležel taky na zemi.“</p>
<p>„Ať se propadnu,“ zahučel jsem.</p>
<p>„Ano, přesně na to jsem myslel já, ale nikam jsem se nepropadl, bylo to jenom jablko. ‚S Adamovým pádem jsme zhřešili všichni.’ Řekl jsem to nahlas. Pak jsem řekl ‚Ovocná mísa.’ Pamatuju si všechno, co se stalo, a všechno, co bylo řečeno během následujících devadesáti šesti hodin, dokonale jasně. Každou podrobnost.“ Zasmál se. „Samozřejmě vím, že některé věci, které si pamatuju, nejsou pravda, ale přesto si je pamatuju křišťálově jasně. Žádný křížový výslech by mě nemohl nachytat ani dnes, dokonce ani ohledně těch hnisem pokrytých švábů, které jsem viděl vylézat z očí, úst a nosu starého Jacka Finehama.</p>
<p>Pekelně mě bolela hlava, ale jakmile jsem překonal šok ze zvětšeniny jablka, cítil jsem se jinak docela dobře. Byly čtyři ráno. Uplynulo šest hodin. Ležel jsem v louži sražené krve. Měl jsem jí na pravé tváři vrstvu jako želé. Pamatuju si, jak jsem si sedal a říkal ‚Jsem fešák v aspiku,’ a snažil se rozpomenout, jestli je aspik nějaký druh želé. Řekl jsem ‚Žádné želé v ovocné míse.’ A říkat takové věci mi připadalo tak rozumné, že jsem měl pocit, jako bych procházel testem příčetnosti. Začal jsem pochybovat, že jsem se postřelil. Vypadalo to spíš, že jsem u toho stolu v jídelně usnul a jen si myslel, že jsem se postřelil, spadl jsem ze židle a praštil se do hlavy. Z ní mi vytekla ta krev. Vlastně to vypadalo skoro jisté, vzhledem ke skutečnosti, že jsem se hýbal a mluvil. Zkusil jsem říct něco jiného. Třeba matčino jméno. Místo toho jsem pronesl ‚Na Tri kále, o kok dále.’“</p>
<p>Vzrušeně jsem přikyvoval. Když jsem se probral z komatu, měl jsem podobné zážitky, ne ojedinělé, ale nespočetné. Sedni si na <emphasis>vidličku</emphasis>, sedni si na <emphasis>mydli</emphasis>.</p>
<p>„Měl jsi vztek?“</p>
<p>„Ne, byl jsem v klidu! Ulevilo se mi! Dokázal jsem se smířit s mírnou dezorientací po úderu do hlavy. Jenomže pak jsem zahlédl na podlaze tu pistoli. Zvedl jsem ji a přičichl k ústí. Nepochybně jsem cítil pach zbraně, ze které se nedávno střílelo. Ten pach je štiplavý, má drápy. Přesto jsem se držel představy, že jsem usnul a praštil se do hlavy, dokud jsem se nedostal do koupelny a neuviděl díru ve spánku. Malou kulatou díru s prstencovou spáleninou okolo.“ Znovu se zasmál, jak to dělají lidé, když si vzpomenou na nějakou šílenou hloupost, kterou provedli – například zapomněli otevřít vrata od garáže a pak do nich nacouvali.</p>
<p>„V tu chvíli jsem uslyšel, jak poslední vylosované číslo padá z osudí, Edgare – prémiové číslo! A věděl jsem, že přece jenom pojedu do Disneyho světa.“</p>
<p>„Nebo nějaké rozumné napodobeniny,“ řekl jsem. „Kristepane, Wiremane.“</p>
<p>„Snažil jsem se ten vpálený prach vymýt, ale když jsem ho dřel žínkou, hrozně to bolelo. Jako bych kousal na zkažený zub.“</p>
<p>Najednou jsem pochopil, proč ho rentgenovali, místo aby ho strkali do přístroje na magnetickou rezonanci. On měl tu kulku stále v hlavě.</p>
<p>„Wiremane, můžu se tě na něco zeptat?“</p>
<p>„Klidně.“</p>
<p>„Jsou zrakové nervy u člověka… já nevím… obráceně?“</p>
<p>„Jistěže jsou.“</p>
<p>„Tak proto se ti podělalo levé oko. Je to jako…“ Chvíli se mi to slovo nemohlo vybavit a já zaťal pěsti. Pak jsem ho měl. „Je to jako contrecoup.“</p>
<p>„Asi jo. Střelil jsem se do pravé strany té své pitomé palice, ale podělalo se mi levé oko. Díru jsem si zalepil náplastí. A vzal si aspirin.“</p>
<p>Zasmál jsem se. Nemohl jsem si pomoct. Wireman se usmál a přikývl.</p>
<p>„Pak jsem šel do postele a pokusil se spát. Klidně jsem se mohl pokoušet spát při dechovce. Nespal jsem čtyři dny. Měl jsem pocit, že už nebudu spát nikdy. Myšlenky mi ubíhaly rychlostí čtyři tisíce mil za hodinu. Vedle toho vypadal kokain jako xanax. Dokonce jsem nevydržel delší dobu ležet v klidu. Dařilo se mi to dvacet minut, pak jsem vyskočil a pustil si desku s mexickou hudbou. Bylo půl šesté ráno. Půl hodiny jsem strávil na cyklotrenažéru – poprvé od chvíle, co Julia a Ez zemřely – osprchoval jsem se a šel do práce.</p>
<p>Další tři dny jsem byl orel, byl jsem letadlo, byl jsem superprávník. Kolegové se o mě nejdřív báli, pak se báli mě a nakonec se báli o sebe – <emphasis>non sequiturs</emphasis> se horšily a stejně tak moje tendence upadat do primitivní španělštiny a jakési zparchantělé francouzštiny – ale nebylo pochyb, že jsem tehdy zvládl hory papírů a jen málokteré se zase firmě vrátily. Ověřil jsem si to. Partneři v rohových kancelářích a právníci v zákopech se shodovali v názoru, že prodělávám nervové zhroucení, a v jistém smyslu měli pravdu. Bylo to organické nervové zhroucení. Několik lidí se mě pokusilo vystrnadit domů, bez úspěchu. Dion Knightly, jeden z mých tamějších dobrých přátel, mě skoro prosil, aby mě směl odvést k doktorovi. Víš, co jsem mu řekl?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou.</p>
<p>„‚Studený máj, v stodole ráj.’ Pamatuju si to dokonale! Pak jsem odešel. Jenže jsem skoro skákal. Chůze byla pro Wiremana moc pomalá. Táhl jsem to dvě noci. Třetí noc mě z pracoviště vyvedla ostraha, i když jsem protestoval. Strážného jsem informoval, že ztopořený penis má milion vlásečnic, ale nulové skrupule. Také jsem mu pověděl, že je švihák v aspiku a že ho otec nenávidí.“ Wireman chvilku zadumaně hleděl na složku. „Myslím, že to s tím otcem ho dostalo. Vlastně jsem to věděl.“ Poklepal si na spánek s jizvou. „Přízračné rádio, <emphasis>amigo</emphasis>. Přízračné rádio.“</p>
<p>Druhý den si mě zavolal Jack Fineham, velerádža našeho království. Nařídil mi, abych si vzal volno. Nepožádal mě, přikázal mi to. Jack se vyjádřil, že jsem se vrátil příliš brzy po ‚těch nešťastných rodinných zvratech’. Řekl jsem mu, že je to pitomost, že jsem žádné rodinné zvraty neměl. ‚Řekněme pouze, že manželka a dítě snědly shnilé jablko,’ pověděl jsem mu. ‚Řekněme, ty bělovlasý syndiku, že bylo plné smrtících brouků.’ V tu chvíli mu z očí a nosu začali vylézat ti švábi. A pár taky zpod jazyka a když mu lezli přes spodní ret, táhli za sebou po bradě bílý sliz.</p>
<p>Rozječel jsem se. A vyrazil proti němu. Nebýt poplašného zvonku na stole – ani jsem nevěděl, že ten starý paranoidní paprika ho tam má – možná jsem ho zabil. Taky uměl kupodivu rychle utíkat. On fakticky tu kancelář prosvištěl, Edgare. To musely být celé ty roky tenisu a golfu.“ Chvíli nad tím dumal. „Ale i tak, na mé straně bylo šílenství a mládí. Měl jsem ho v prackách, než dovnitř vtrhly posily. Muselo mě od něho odtrhávat půl tuctu právníků a rozškubl jsem mu sako od Paula Stuarta vejpůl. Záda od límce až dolů.“ Pomalu zavrtěl hlavou. „Měl jsi slyšet, jak ten <emphasis>hijo de puta</emphasis> hulákal. A měl jsi slyšet mě. Ty nejšílenější hnusy, jaké si umíš představit, včetně různých obvinění – řval jsem na něho z plných plic – ohledně jeho záliby v dámském prádle. A podobnou věc jako s otcem toho strážného, myslím, že to taky mohla být pravda. Legrační, ne? A ať už jsem byl blázen nebo ne, ceněný právnický mozek nebo ne, byl to konec mojí kariéry u Zasekla, Ošulila a Zapomněla.“</p>
<p>„To je mi líto,“ řekl jsem.</p>
<p>„Není důvod, bylo to tak lepší,“ odpověděl věcně. „Zatímco mě právníci vlekli z kanceláře – byla z ní kůlnička na dříví – dostal jsem záchvat. Největší z <emphasis>grand mals</emphasis>. Kdyby nebyl po ruce jeden právnický učeň s nějakým zdravotnickým výcvikem, možná bych na místě umřel. Dopadlo to tak, že jsem byl tři dny bez sebe. A hle, potřeboval jsem spát. Takže teď…“</p>
<p>Otevřel složku a podal mi tři rentgenové snímky. Nebyly tak dobré jako kortiální řezy, jaké poskytuje magnetická rezonance, ale jako informovaný laik jsem pochopil, na co se dívám, protože jsem měl vlastní zkušenost.</p>
<p>„Tady to je, Edgare, věc, o které mnozí tvrdí, že neexistuje: mozek právníka. Máš taky nějaké takové snímky?“</p>
<p>„Řekněme to takhle: kdybych si je chtěl vylepit do výstřižkové knížky…“</p>
<p>Zašklebil se. „Ale kdo by chtěl výstřižkovou knížku plnou takovýhle záběrů. Vidíš ten projektil?“</p>
<p>„Ano. Musel jsi tu pistoli držet…“ Zvedl jsem ruku a naklonil ukazovák v hodně strmém úhlu dolů.</p>
<p>„Zhruba správně. A musel jsem se částečně minout. Ta rána stačila vpálit projektil do mozkovny a odchýlit kulku dolů v ještě strmějším úhlu. Zabořila se mi do mozku a tam zůstala. Ale než znehybněla, vytvořila jakousi… nevím…“</p>
<p>„Rázovou vlnu?“</p>
<p>Oči se mu rozsvítily. „Přesně! Akorát že struktura mozkové hmoty se podobá spíš telecím játrům než vodě.“</p>
<p>„Ééé. Pěkné.“</p>
<p>„Já vím. Wireman umí být výmluvný, to připouští. Projektil vytvořil rázovou vlnu směřující dolů, která způsobila otok a tlak na křížení zrakových nervů. To je přepínací vizuální bod v mozku. Dochází ti ta košatost toho všeho? Střelil jsem se do spánku a nejenže jsem zůstal naživu, ale nakonec mi tak kulka způsobila problémy ve výbavě umístěné tady vzadu.“ Poklepal se po výběžku kosti za pravým uchem. „A ty problémy se zhoršují, protože projektil se pohybuje. Je nejméně o půl centimetru hlouběji než před dvěma lety. Pravděpodobně dál. Nepotřebuju Hadlocka nebo Principea, aby mi to sdělovali. Vidím to na těchto obrázcích sám.“</p>
<p>„Tak se od nich nechej operovat, Wiremane, a dej si ji vyndat. Jack a já se postaráme, aby byla Elizabeth v pořádku, než by ses zase postavil na…“</p>
<p>Vrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne? Proč ne?“</p>
<p>„Je to na operaci moc hluboko, <emphasis>amigo</emphasis>. Proto jsem je nenechal, aby mě přijali do nemocnice. Myslel sis, že mám komplex Marlboro Mana? V žádném případě. Moje dny <emphasis>touhy</emphasis> po smrti jsou pryč. Po manželce a dceři se mi pořád stýská, ale teď se musím starat o slečnu Eastlakeovou a nakonec jsem si zamiloval i ten ostrov. A taky jsi tu ty, Edgare. Chci vědět, jak dopadne tvůj příběh. Jestli lituju toho, co jsem udělal? Někdy <emphasis>sí</emphasis>, někdy <emphasis>no</emphasis>. Když je to <emphasis>sí</emphasis>, připomenu si, že jsem tehdy nebyl stejný člověk jako dnes a že musím brát to svoje staré já trochu s rezervou. Ten člověk byl tak raněný a ztracený, že opravdu nebyl zodpovědný. Tohle je můj jiný život a snažím se dívat na své problémy jako… no… vrozené vady.“</p>
<p>„Wiremane, to je bizarní.“</p>
<p>„Opravdu? Tak si vzpomeň na svoji situaci.“</p>
<p>Vzpomněl jsem si na svou situaci. Byl jsem muž, který škrtil vlastní manželku a pak na to zapomněl. Muž, který teď spával s panenkou na druhé půlce postele. Rozhodl jsem se, že svoje názory si budu nechávat pro sebe.</p>
<p>„Doktor Principe mě chce položit do nemocnice jenom proto, že jsem zajímavý případ.“</p>
<p>„To přece nevíš.“</p>
<p>„Ale vím!“ Wireman promluvil s potlačovanou vášní. „Od té doby, co jsem si tohle provedl, jsem se setkal s nejméně čtyřmi Principy. Jsou si děsivě podobní: geniální, ale studení, neschopní vcítění, opravdu mají jen krůček k sociopatům, o kterých psával John D. MacDonald. Principe mě nemůže operovat, stejně jako nemůže operovat pacienta, kterému se na stejném místě objeví zhoubný nádor. S nádorem by mohli zkusit aspoň ozařování. Na to kulka nereaguje. Principe to ví, ale je fascinovaný. A nevidí nic špatného na tom, když mi dá trochu falešné naděje, jenom aby mě dostal na nemocniční postel, kde se mě bude moci vyptávat, jestli to bolí, když dělá… <emphasis>tohle</emphasis>. A později, až budu mrtvý, z toho možná napíše referát. Může si zajet do Cancúnu a popíjet vinné střiky na pláži.“</p>
<p>„To je tvrdé.“</p>
<p>„Ani zdaleka jako ty Principeovy oči – ty jsou tvrdé. Stačil mi jeden pohled do nich a chtěl jsem zdrhat opačným směrem, dokud můžu. Což jsem vlastně udělal.“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou a nechal to být. „Takže jaké jsou vyhlídky?“</p>
<p>„Nechceš už jet? Začíná mi tady z toho naskakovat husí kůže. Právě jsem si uvědomil, že zrovna tady chytil ten úchyl to děvče.“</p>
<p>„To jsem ti mohl říct, když jsme sem zajeli.“</p>
<p>„Asi je dobře, že sis to nechal pro sebe.“ Zívl. „Bože, jsem hrozně unavený.“</p>
<p>„To je tím stresem.“ Rozhlédl jsem se na obě strany, pak vyjel znovu na Tamiami Trail. Pořád jsem nemohl uvěřit, že řídím auto, ale začínalo se mi to líbit.</p>
<p>„Vyhlídky nejsou nijak růžové. Beru tolik doxepinu a zonegranu, že by to zadusilo koně – to jsou léky proti záchvatům, a zabírají docela dobře, ale věděl jsem, že mám problém, když jsme tehdy večeřeli u Zorie. Snažil jsem se to zapírat, ale víš, co se říká: zapírání utopilo faraóna a Mojžíš odvedl děti Izraele na svobodu.“</p>
<p>„Ehm… myslím, že to bylo spíš Rudé moře. Nemůžeš brát ještě jiné léky? Silnější?“</p>
<p>„Principe na mě samozřejmě zamával bločkem receptů, ale nabízel mi neurontin, a to nechci ani zkoušet.“</p>
<p>„Kvůli své práci.“</p>
<p>„Správně.“</p>
<p>„Wiremane, Elizabeth nijak neprospěješ, když budeš slepý jako patrona.“</p>
<p>Nějakou chvilku neodpovídal. Silnice, teď už skoro prázdná, se odvíjela před světlomety. Potom řekl: „Slepota bude brzo poslední problém, který by mě trápil.“</p>
<p>Riskl jsem to a letmo na něj pohlédl. „Myslíš, že by tě to mohlo zabít?“</p>
<p>„Ano.“ Promluvil velmi lhostejným hlasem, který byl velmi přesvědčivý. „A víš co, Edgare?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Než se to stane, a dokud mám pořád ještě jedno zdravé oko, na které vidím, rád bych se podíval na další tvoje práce. Slečna Eastlakeová je chce vidět taky. Požádala mě, abych se tě zeptal. Můžeš je dovézt autem do <emphasis>El Palacio</emphasis> – zdá se, že ti to jde obdivuhodně.“</p>
<p>Před námi byla odbočka na Duma Key. Zapnul jsem blinkr.</p>
<p>„Povím ti, co si někdy myslím,“ řekl. „Myslím, že to úžasné štěstí, které jsem zatím měl, se muselo otočit a zamířit opačným směrem. Není absolutně žádný statistický důvod, abych si něco takového myslel, ale aspoň něčeho se můžu držet. Víš?“</p>
<p>„Vím,“ řekl jsem. „A víš co ještě, Wiremane?“</p>
<p>„Jsem stále zde, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p>„Ty máš Key moc rád, ale zároveň si myslíš, že s tím ostrovem není něco v pořádku. Co je s tím místem?“</p>
<p>„Nevím, co to je, ale něco tam prostě je. Ty si to nemyslíš?“</p>
<p>„Jistěže myslím. To přece víš. V ten den, kdy jsme se s Ilse pokusili jet po té silnici, se nám oběma udělalo zle. Jí bylo hůř než mně.“</p>
<p>„A není jediná, podle historek, co jsem slyšel.“</p>
<p>„Ony jsou nějaké historky?“</p>
<p>„No jo. Pláž je v pořádku, ale vnitrozemí…“ Zavrtěl hlavou. „Myslím si, že podzemní voda je nějak znečištěná. A to znečištění taky působí, že rostliny rostou jako šílené v podnebí, kde normálně musíš zavlažovat, aby ti nepochcípaly i obyčejné trávníky. Já nevím. Líp tam nechodit. Myslím, že to může platit obzvlášť pro mladé dámy, které chtějí mít jednoho dne děti. Takové, které nemají vrozené vady.“</p>
<p>Tak tohle byla opravdu odporná myšlenka, která mě dosud nenapadla. Po zbytek zpáteční cesty jsem neřekl ani slovo.</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>Probírám tu vzpomínky a jen málokteré z té zimy jsou tak jasné jako ta, jak jsme se onoho únorového večera vraceli do <emphasis>El Palacio</emphasis>. Křídla železné brány byla dokořán. Mezi nimi, na kolečkovém křesle, přesně jako jsme ji viděli s Ilse, když jsme se spolu vydali na nezdařený průzkum na jih, seděla Elizabeth Eastlakeová. Neměla harpunu, ale znovu měla na sobě dvoudílnou teplákovou soupravu (tentokrát si přes ramena přehodila ještě cosi, co vypadalo jako stará středoškolská bunda), a její velké tenisky – v záplavě světla z půjčeného auta vypadaly černé a ne modré – se opíraly o chromovou podnožku. Vedle sebe měla chodítko a vedle chodítka stál Jack Cantori s baterkou v ruce.</p>
<p>Když spatřila auto, začala se namáhavě zvedat. Jack se pohnul, aby jí v tom zabránil. Ale když viděl, že to myslí vážně, položil baterku na dlažbu a pomohl jí. Než jsem zaparkoval vedle brány, Wireman už otevíral dveře. Světlomety auta ozařovaly Jacka a Elizabeth jako herce na jevišti. „Ne, slečno Eastlakeová!“ volal Wireman. „Ne, nepokoušejte se vstávat! Já vás odvezu dovnitř!“</p>
<p>Nevěnovala mu pozornost. Jack jí pomohl do chodítka – spíš ho ona k němu dovedla – a popadla rukojeti. Pak se s ním začala přesunovat k autu. To už jsem se snažil vyprostit z řidičovy sedačky a bojoval s bolavým pravým bokem, jako vždy. Stál jsem u kapoty, když odsunula chodítko stranou a vztáhla k němu paže. Maso nad lokty viselo ochable a mrtvě, ve světle reflektorů bledé jako těsto, ale chodidla měla široce rozkročená a stála pevně. Vlasy jí zavlály ve větru plném nočních vůní a mě nijak nepřekvapilo, když jsem viděl, že pravou stranu hlavy jí hyzdí proláklá jizva – velmi stará. Mohla být skoro dvojčetem té mé.</p>
<p>Wireman obešel otevřená dvířka na straně spolujezdce a vteřinu nebo dvě jen stál. Myslím, že se rozhodoval, jestli může útěchu přijímat stejně jako ji dávat. Pak k ní zamířil jakýmsi medvědím, šouravým krokem a s hlavou skloněnou, dlouhé vlasy mu zakrývaly uši a houpaly se u tváří. Vzala ho do náručí a stáhla si jeho hlavu na rozměrná ňadra. Na okamžik se zapotácela a já se lekl, i když byla hodně rozkročená, ale pak se znovu narovnala a já viděl, že ty kloubnaté, artritidou zmrzačené ruce ho začínají hladit po zádech, která se roztřásla.</p>
<p>Došel jsem k nim, trochu nejistý, a její oči se stočily ke mně. Byly dokonale jasné. Tohle nebyla žena, která se vyptávala, kdy přijede vlak, která řekla, že je tak zatraceně zmatená. Všechny její pojistky byly zase v poloze ZAPNUTO. Aspoň dočasně.</p>
<p>„Budeme v pořádku,“ řekla. „Můžete jet domů, Edgare.“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Budeme v pořádku.“ Hladila ho po zádech kloubnatými prsty. Hladila ho nekonečně něžně. „Wireman mě odveze dovnitř. Za chviličku. Viďte, Wiremane?“</p>
<p>Přikývl s hlavou opřenou o její ňadra, ale nevzhlédl a nic neřekl.</p>
<p>Promyslel jsem si to a rozhodl se, že udělám, co chce. „Tak dobrá. Dobrou noc, Elizabeth. Dobrou noc, Wiremane. Pojď, Jacku.“</p>
<p>Chodítko bylo opatřené poličkou. Jack na ni odložil baterku, pohlédl na Wiremana – který pořád stál s tváří schovanou na hrudníku staré ženy – a pak zamířil k otevřeným dveřím spolujezdce mého auta. „Dobrou noc, madam.“</p>
<p>„Dobrou noc, mladý muži. Při Člověče, nezlob se, se projevujete jako netrpělivý hráč, ale vypadáte slibně. A Edgare?“ Klidně na mě pohlédla přes Wiremanovu skloněnou hlavu, jeho otřásající se záda. „Voda teď běží rychleji. Brzy přijdou peřeje. Cítíte to?“</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem. Nevěděl jsem, o čem to mluví. <emphasis>Věděl</emphasis> jsem, o čem mluví.</p>
<p>„Zůstaňte. Prosím, zůstaňte na Key, ať se stane cokoliv. Potřebujeme vás. Já vás potřebuji a Duma Key vás potřebuje. Pamatujte, že jsem to řekla, až zase sklouznu kdoví kam.“</p>
<p>„Budu.“</p>
<p>„Hledejte piknikový koš chůvy Meldy. Je na půdě, to vím skoro určitě. Je červený. Najděte ho, jsou uvnitř.“</p>
<p>„Co tam bude, Elizabeth?“</p>
<p>Přikývla. „Ano. Dobrou noc, Edwarde.“</p>
<p>A já prostě věděl, že v tu chvíli začala znovu klouzat pryč. Ale Wireman ji dostane do domu. Wireman se o ni postará. A než toho bude schopen, ona se postará o ně oba. Nechal jsem je tam stát na dlažbě pod klenutou bránou, mezi chodítkem a kolečkovým křeslem, zatímco ona ho objímala a on si opíral hlavu o její hruď. Ta vzpomínka je jasná.</p>
<p>Jasná.</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>Byl jsem vyčerpaný stresem při řízení – myslím, že i z toho, že jsem strávil den mezi tolika lidmi poté, co jsem byl tak dlouho sám – ale že bych si lehl, natož šel spát, nepadalo v úvahu. Zkontroloval jsem e-mail a našel vzkazy od obou dcer. Melinda v Paříži ulehla se streptokokem a brala to, jako nemoci pokaždé – velmi vážně. Ilse poslala internetový odkaz na <emphasis>Citizen-Times</emphasis> v Asheville v Severní Karolíně. Klikl jsem na něj a našel skvělou recenzi Kolibříků, kteří vystoupili v Prvním baptistickém kostele a spolu s věřícími odhulákali aleluja. Byla tam taky fotka Carsona Jonese a velmi hezké blondýnky, která stála před ostatními ze skupiny, a jejich ústa byla otevřená při zpěvu a oči upírali na sebe. <strong>Duet Carsona Jonese a Bridget Andreissonové „Jak jsi úžasný“,</strong> stálo v popisku. Hmmm. Moje Zdalia napsala: „Nežárlím ani trochu.“ Dvakrát hmmm.</p>
<p>Připravil jsem si sendvič s boloňským salámem a sýrem (tři měsíce na Duma Key a pořád jsem se ho nenabažil), pak šel nahoru. Podíval jsem se na obrazy <emphasis>Dívka a loď</emphasis>, které byly ve skutečnosti <emphasis>Ilse a loď</emphasis>. Vzpomněl jsem si, jak se mě Wireman ptal, co teď maluju. Vzpomněl jsem si na dlouhý vzkaz, který mi Elizabeth nechala na záznamníku. Na její úzkostný hlas. Říkala, že musím být opatrný.</p>
<p>Najednou jsem dospěl k rozhodnutí a zamířil dolů, tak rychle, co mi jen noha dovolovala.</p>
<p><strong>xi</strong></p>
<p>Narozdíl od Wiremana jsem netahal svoji starou naditou peněženku značky Lord Buxton všude s sebou. Obyčejně jsem si do náprsní kapsy zastrčil jednu kreditku, řidičák a pár bankovek, to mi stačí. Peněženka ležela zamčená v šuplíku stolu v obývacím pokoji. Vytáhl jsem ji ven, probral se navštívenkami a našel tu, na které bylo vystouplými zlatými písmeny natištěno GALERIE SCOTO. V telefonu se mi ozval záznamník, jak jsem po pracovní době očekával. Když Dario Nannuzzi dokončil svou drobnou tirádu a ozvalo se pípnutí, řekl jsem: „Zdravím, pane Nannuzzi, tady je Edgar Freemantle z Duma Key. Já jsem ten…“ Na okamžik jsem se odmlčel, protože jsem chtěl říct <emphasis>chlápek</emphasis>, ale věděl, že něco takového pro něj nejsem. „Já jsem ten malíř, který maluje západy slunce s velkými lasturami a rostlinami a vším možným okolo. Mluvil jste o možnosti vystavovat moji práci. Jestli máte pořád zájem, mohl byste mi zavolat?“ Odříkal jsem své telefonní číslo a zavěsil. Cítil jsem se trochu líp. Měl jsem pocit, že jsem aspoň něco udělal.</p>
<p>Vytáhl jsem si z lednice pivo a zapnul televizi, myslel jsem si, že před spaním najdu na HBO nějaký film, který by stál za zhlédnutí. Lastury pod domem příjemně, kolébavě chřestily, jejich rozhovor byl dnes večer civilizovaný a tlumený.</p>
<p>Přehlušil je hlas muže stojícího před houštinou mikrofonů. Byl to šestý kanál a momentální hvězdou byl soudem přidělený advokát Candyho Browna. Tuhle tiskovku, kterou jsem sledoval už ze záznamu, musel pořádat někdy v době, kdy Wiremanovi prohlíželi hlavu. Právník vypadal zhruba na padesát a vlasy měl stažené dozadu do ohonu, ale na nic si nehrál, nic nepředstíral. Vypadal a mluvil zapáleně. Vykládal reportérům, že jeho klient se prohlásí za nevinného z důvodu nepříčetnosti.</p>
<p>Říkal, že pan Brown je narkoman a schizofrenik závislý na pornu. Nic o tom, že když uvidí zmrzlinu, nemůže si pomoct a spustí se smyčce, ale porota samozřejmě ještě nebyla ustavená. Kromě mikrofonu šestého kanálu jsem viděl značky NBC, CBS, ABC, Fox a CNN. Tina Garibaldiová by nezískala takovou popularitu, kdyby vyhrála školní olympiádu v pravopise nebo biologii, ani kdyby zachránila rodinného psa z rozbouřené řeky, ale jakmile vás někdo znásilní a zavraždí, v tu ránu jste v celostátním vysílání, jen to hvízdne. Všichni vědí, že váš vrah měl vaše kalhotky v šuplíku psacího stolu.</p>
<p>„Ke svým závislostem přišel bez vlastního zavinění,“ řekl advokát. „Jeho matka a oba nevlastní otcové byli narkomani. Jeho dětství byl horor, kdy ho neustále bili a pohlavně zneužívali. Nějakou dobu strávil v ústavech pro duševně choré. Jeho manželka je dobrosrdečná žena, ale sama se potýká s mentální dysfunkcí. Ten muž se především vůbec neměl volně pohybovat po ulicích.“</p>
<p>Otočil se ke kamerám.</p>
<p>„Toto je zločin Sarasoty, nikoli George Browna. Srdce se mi svírá žalem nad Garibaldiovými, pláču pro Garibaldiovy,“ zvedl suchou tvář do příhodnějšího úhlu ke kamerám, jako by to tím chtěl dokázat, „ale vzít ve Starku Georgeovi Brownovi život nám Tinu Garibaldiovou nevrátí, ani nenapraví narušený systém, který vypustil tuto narušenou lidskou bytost do ulic bez dozoru. Toto je moje prohlášení, děkuji za pozornost, a teď, jestli mě omluvíte…“</p>
<p>Zamířil pryč, nevšímal si vykřikovaných otázek a všechno mohlo být pořád ještě v pořádku – nebo aspoň jinak – kdybych televizi vypnul nebo okamžitě přepnul kanál. Ale já to neudělal. Díval jsem se, jak mluvicí hlava ve studiu kanálu šest říká: „Royal Bonnier, křižák mezi advokáty, řekl, že udělá vše pro to, aby následující video, zachycené bezpečnostní kamerou za obchodním domem Beals, vyloučil z procesu.“</p>
<p>A ten zatracený záznam začal znovu. Děvčátko přechází zprava doleva, na zádech má batůžek. Brown se vynoří od rampy a bere ji za zápěstí. Ona k němu vzhlédne a zřejmě se ho na něco ptá. A právě v tu chvíli mě začala pravá paže svědit, jako by mi na ni sedlo hejno vos.</p>
<p>Vykřikl jsem – překvapením i bolestí – a padl na podlahu, shodil jsem přitom na kobereček dálkové ovládání a talíř s chleby, a divoce škrábal končetinu, která tam nebyla. Nebo ke které jsem se nemohl dostat. Slyšel jsem vlastní hlas ječet, ať to přestane, <emphasis>prosil jsem</emphasis>, aby to přestalo. Ale existoval samozřejmě jenom jediný způsob, jakto zarazit. Vyhrabal jsem se na kolena a odlezl ke schodům, všiml jsem si jenom křupnutí, když jsem jedním kolenem doklekl na ovládání a rozbil ho, ale ještě předtím se stihla přepnout stanice. Byla to CMT: televize specializovaná na country muziku. Alan Jackson právě zpíval o vraždě v Music Row. Cestou nahoru jsem dvakrát hmátl po zábradlí, tak jsem tu pravou ruku cítil. Dokonce jsem vnímal, jak zpocená dlaň sklouzla po dřevu, než jím prošla jako dým.</p>
<p>Nějak jsem se dostal nahoru a vyškrábal se na nohy. Předloktím jsem zmáčkl všechny vypínače světel a potácivě doklusal ke stojanu. Byla na něm částečně dokončená <emphasis>Dívka a loď</emphasis>. Nemilosrdně jsem ji shodil na zem a na její místo strčil nové prázdné plátno. Dýchal jsem drobnými sténavými hlty. Z vlasů mi stékaly čůrky potu. Popadl jsem mazací hadr a hodil si ho přes rameno, stejně jako jsem to dělal s plínami na blinkání, když byly holky malé. Zastrčil jsem štětec mezi zuby, druhý za ucho a už jsem hmatal po třetím, ale místo něj jsem si vybral tužku. V minutě, kdy jsem začal kreslit, začalo to šílené svědění v paži polevovat. Do půlnoci byl obraz hotový a svědění zmizelo. Jenomže to nebyl jen tak nějaký obraz, tohle ne. Tohle byl skutečný obraz a byl dobrý, pokud to můžu sám říct. A já to říkám. Byl jsem fakticky talentovaný parchant. Byl na něm Candy Brown a držel Tinu Garibaldiovou za zápěstí. Byla na něm Tina vzhlížející k němu těma tmavýma očima, tak strašnýma v té jejich nevinnosti. Zachytil jsem její pohled tak dokonale, že kdyby její rodiče vrhli jediný pohled na dokončený obraz, chtěli by spáchat sebevraždu. Ale její rodiče tohle nikdy neuvidí.</p>
<p>Ne, tohle ne.</p>
<p>Můj obraz byl skoro přesná kopie fotografie, která se od patnáctého února objevila nejméně jednou v každých floridských novinách a pravděpodobně ve většině novin po celých Spojených státech. Byl tu jenom jeden významný rozdíl. Dario Nannuzzi by v něm určitě spatřoval moji výrobní značku – Edgar Freemantle, americký primitivista srdnatě bojující s klišé, usilující o nové pojetí Candyho a Tiny, toho svazku sjednaného v pekle – ale ani Nannuzzi tenhle obraz nikdy neuvidí. Vhodil jsem štětce zpátky do sklenic od majonézy. Byl jsem od barev až po loket (a po celé levé straně obličeje), ale mytí bylo to poslední, na co jsem myslel.</p>
<p>Měl jsem příšerný hlad.</p>
<p>V mrazáku ležely hamburgery, ale trvalo by dlouho, než by rozmrzly. Totéž platilo o vepřové pečeni, kterou mi minulý týden Jack vyzvedl u Mortona. A zbytek zásob boloňského salámu jsem spořádal k večeři. Ale zůstala tam nenačatá krabice vloček s ovocem a jogurtem. Už jsem je chtěl nasypat do misky, ale v tom mém současném hladovém rozpoložení mi miska připadala maličká jako náprstek. Odstrčil jsem ji tak prudce, že se odrazila od chlebníku, vytáhl jsem ze skříňky nad sporákem mísu na těsto a vsypal jsem do ní celou krabici. Vločky jsem zalil litrem mléka, přidal sedm nebo osm vrchovatých lžic cukru a pak se do toho pustil. Přestávku jsem si udělal jen jednou, a to abych si dolil mléko. Snědl jsem to všechno a pak se odvlekl do postele, jen jsem se zastavil u televize, abych umlčel městského kovboje, který tam právě zpíval. Padl jsem napříč postele na přehoz a ocitl se tváří v tvář Rebě. Lastury pod Velkým růžákem mumlaly.</p>
<p><emphasis>Co jsi to udělal?</emphasis> zeptala se Reba. <emphasis>Co jsi udělal tentokrát, ty oškliváku?</emphasis></p>
<p>Snažil jsem se říct <emphasis>Nic</emphasis>, ale usnul jsem dřív, než jsem to slovo dokázal vypustit z úst. A kromě toho – já věděl svoje.</p>
<p><strong>xii</strong></p>
<p>Probudil mě telefon. Podařilo se mi zmáčknout správný knoflík už na druhý pokus a říct něco, co zhruba připomínalo haló.</p>
<p>„<emphasis>Muchacho</emphasis>, probuď se a přijď na večeři!“ křičel Wireman. „Stejk a vajíčka! Oslavujeme!“ Odmlčel se. „Aspoň já oslavuju. Slečna Eastlakeová se znovu ztratila v mlze.“</p>
<p>„A co osla –“ Pak mi to došlo, jediná možná věc, která připadala v úvahu, a já se rázem vztyčil, až jsem shodil Rebu na podlahu. „Tobě se vrátil zrak?“</p>
<p>„Obávám se, že zas tak dobré to není, ale pořád to stačí. Tohle může slavit celá Sarasota. Candy Brown, <emphasis>amigo</emphasis>. Stráže, které chodí na ranní obchůzku, ho našly v cele mrtvého.“</p>
<p>Na okamžik mi pravou paží proběhlo svědění, a bylo rudé.</p>
<p>„Co to povídáš?“ slyšel jsem se ptát. „Sebevražda?“</p>
<p>„Nevím, ale každopádně – ať je to sebevražda nebo přirozené příčiny – ušetřil státu Florida spoustu peněž a rodičům strastiplný proces. Zajeď si k nám odpálit pár dělbuchů, co ty na to?“</p>
<p>„Jenom se obléknu,“ řekl jsem. „A umyju.“ Podíval jsem se na svou levou paži. Byla pocákaná spoustou barev. „Byl jsem dlouho vzhůru.“</p>
<p>„Maloval?“</p>
<p>„Ne, dováděl s Pamelou Andersonovou.“</p>
<p>„Je smutné, jak jsou tvoje fantazie omezené, Edgare. Já včera v noci dováděl s Venuší Milóskou, a měla ruce. Nezdržuj se moc dlouho. Jak máš rád <emphasis>huevos</emphasis>?“</p>
<p>„Aha. Míchaná. Budu tam za půl hodiny.“</p>
<p>„Prima. Musím říct, že mi nepřipadáš kdovíjak nadšený z mého ranního hlášení.“</p>
<p>„Pořád se snažím probudit. Nicméně přiznávám, že jsem velmi rád, že ho vzal čert.“</p>
<p>„Odeber si číslo a postav se do fronty,“ řekl a zavěsil.</p>
<p><strong>xiii</strong></p>
<p>Jelikož dálkové ovládaní bylo rozbité, musel jsem televizi ladit ručně, což je prastará dovednost, ale zjistil jsem, že ji stále ovládám. Na šestém kanálu, kde dosud běžela „Jenom Tina, stále dokola“, se objevil nový pořad: „Jenom Candy, stále dokola“. Zesílil jsem hlasitost, až trhala uši, a poslouchal, zatímco jsem ze sebe seškrabával barvy.</p>
<p>Zdálo se, že George „Candy“ Brown zemřel ve spánku. Strážný, který poskytoval rozhovor, řekl: „Ten chlap chrápal tak hlasitě, jak jsme tu ještě nezažili – vtipkovali jsme, že by ho spoluvězni zabili už jenom kvůli tomu, kdyby ho strčili mezi ně.“ Lékař se vyjádřil, že to vypadá jako spánková apnoe, a vyslovil názor, že Brown možná zemřel na související komplikace. Taková úmrtí u dospělých jsou prý neobvyklá, ale rozhodně nijak vzácná.</p>
<p>Spánková apnoe mi připadala jako dobrá příčina, ale pomyslel jsem si, že tou komplikací jsem byl já. Když jsem smyl většinu barvy, vylezl jsem po schodech do Malého růžáku, abych se podíval na svou verzi Toho Obrazu v šikmém ranním světle. Nemyslel jsem si, že bude tak dobrý, jak jsem byl přesvědčený, když jsem se včera odpotácel dolů ke kýblu vloček s mlékem – ani nemohl být, podle toho, jak rychle jsem pracoval.</p>
<p>Jenže byl. Byla na něm Tina, oblečená v džínách a v čistém růžovém tričku, s batůžkem na zádech. Byl na něm Candy Brown, také v džínách, s rukou na jejím zápěstí. Ona měla oči obrácené k jeho očím a pootevřenou pusu, jako by se na něco ptala – nejspíš <emphasis>Co chcete, pane?</emphasis> Jeho oči se dívaly dolů na ni a byly plné temných úmyslů, ale zbytek jeho tváře neukazoval vůbec nic, protože zbytek jeho tváře tam nebyl. Nenamaloval jsem mu ústa a nos.</p>
<p>Pod těma očima neměla moje verze Candyho Browna vůbec nic.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>10 – Bublina slávy</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Když jsem nastupoval do letadla na Floridu, měl jsem na sobě těžký vlněný kabát a právě ten jsem si vzal toho rána, kdy jsem kulhal po pláži z Velkého růžáku do <emphasis>El Palacio de Asesinos</emphasis>. Byla zima, od Zálivu foukal ostrý vítr a moře vypadalo pod vymeteným nebem jako z úlomků oceli. Kdybych byl věděl, že je to poslední chladný den, který na Duma Key zažiju, možná bych si ho užíval… ale nejspíš ne. Ochotu snášet zimu dobrovolně jsem nějak ztratil.</p>
<p>Každopádně jsem sotva věděl, kde jsem. Přes rameno mi visel plátěný pytel na úlovky, protože nosit ho, když jsem na pláži, se mi stalo druhou přirozeností, ale nevložil jsem do něj ani jedinou lasturu nebo nějakou zajímavou náplavu. Prostě jsem se usilovně belhal, smýkal svou pochroumanou nohou, ale vlastně jsem ji ani necítil, poslouchal, jak mi vítr hvízdá kolem uší, ale vlastně jsem ho neslyšel, a sledoval pípáky, jak vbíhají do příboje a zase vybíhají, ale vlastně jsem je neviděl.</p>
<p>Myslel jsem si: <emphasis>Zabil jsem ho, to je jisté, jako jsem zabil toho psa Moniky Goldsteinové. Vím, že to vypadá jako pitomost, ale…</emphasis></p>
<p>Jenomže to jako pitomost nevypadalo. Žádná pitomost to nebyla.</p>
<p>To já zarazil jeho dech.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Na jižní straně měl <emphasis>El Palacio</emphasis> zasklenou sluneční verandu. Jedním směrem byla obrácená ke změti tropické vegetace a druhým směrem ke kovově modrému Zálivu. Elizabeth tam seděla v kolečkovém křesle se snídaňovým tácem připojeným k područkám. Poprvé od chvíle, kdy jsme se seznámili, byla připoutaná. Tác, potřísněný drobty míchaných vajec a topinek, vypadal jako po jídle batolete. Wireman jí dokonce dával napít džusu z kelímku s brčkem. Malá stolní televize v rohu byla vyladěná na šestý kanál. Pořád na ní běžel Jenom Candy, Celou dobu. Byl mrtvý a šestý kanál se z mrtvoly snažil vymlátit, co se dalo. Nepochybně si nezasloužil nic lepšího, ale stejně to bylo hrozné.</p>
<p>„Myslím, že dojedla,“ řekl Wireman, „ale možná by sis s ní ještě mohl na chvíli sednout, než ti umíchám pár vajec a spálím topinku.“</p>
<p>„Klidně, ale nemusíš si kvůli mně dělat starosti. Pracoval jsem hodně do noci a pak jsem něco zakousl.“ Něco. Jasně. Cestou ven jsem zahlédl prázdnou mísu na těsto v kuchyňském dřezu.</p>
<p>„To nejsou žádné starosti. Co dnes ráno dělá tvoje noha?“</p>
<p>„Není to zlé.“ To byla pravda. „<emphasis>Et tu, Brute?</emphasis>“</p>
<p>„Mně je dobře, díky.“ Ale vypadal unaveně, levé oko měl pořád červené a slzelo. „Nezabere mi to ani pět minut.“</p>
<p>Elizabeth byla skoro kompletně mimo. Když jsem jí nabídl kelímek s nápojem, trochu si usrkla a pak odvrátila hlavu. Její tvář vypadala v tom nemilosrdném zimním světle stařičká a zmatená. Napadlo mě, že jsme skutečně povedená trojka: senilní žena, bývalý právník s kulkou v mozku a bývalý stavař bez končetiny. Všichni s bojovou jizvou na pravé straně hlavy. V televizi se advokát Candyho Browna dovolával důkladného vyšetřování. Elizabeth možná vyjádřila za celý okres Sarasota svůj názor na tuto věc tím, že zavřela oči, svezla se níž, až se opřela o poutací řemen, takže se její mohutné poprsí vzdulo, a usnula.</p>
<p>Wireman se vrátil s hromadou vajec pro nás oba a já jedl s nevídanou chutí. Elizabeth začala chrápat. Jedna věc byla jistá: kdyby měla spánkovou apnoe ona, neumřela by mladá.</p>
<p>„Vynechal jsi flek na uchu, <emphasis>muchacho</emphasis>,“ poklepal si Wireman vidličkou po lalůčku.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Barva. Na plácačce.“</p>
<p>„A jo,“ řekl jsem. „Teď ji budu seškrabovat ještě pár dnů všude možně po těle. Cákal jsem kolem sebe teda pořádně.“</p>
<p>„Co jsi to maloval uprostřed noci?“</p>
<p>„Teď zrovna o tom nechci mluvit.“</p>
<p>Pokrčil rameny a přikývl. „Už začínáš nabírat takový ten umělecký šmrnc. Ten vznos.“</p>
<p>„Nenasírej mě.“</p>
<p>„Je smutné, když nabízím úctu a ty slyšíš sarkasmus.“</p>
<p>„Promiň.“</p>
<p>Mávl rukou. „Sněz si <emphasis>huevos</emphasis>. Abys byl velký a silný jako Wireman, až vyrosteš.“</p>
<p>Jedl jsem <emphasis>huevos</emphasis>. Elizabeth chrápala. Televize brebentila. Teď se v ringu elektronického centra objevila teta Tiny Garibaldiové, dívka ne o mnoho starší než moje dcera Melinda. Říkala, že bůh rozhodl, že stát Florida je moc pomalý, a potrestal „to monstrum“ osobně. Pomyslel jsem si, <emphasis>V tom máš pravdu</emphasis>, muchacha, <emphasis>akorát že to nebyl bůh</emphasis>.</p>
<p>„Vypni tu přehlídku sraček,“ požádal jsem ho.</p>
<p>Zhasl televizi a pak se ke mně ostražitě otočil.</p>
<p>„Možná jsi měl pravdu s tím uměleckým šmrncem. Rozhodl jsem se, že vystavím svoje věci ve Scotu, jestli ten Nannuzzi bude ještě ochotný je vzít.“</p>
<p>Wireman se usmál a potichu zatleskal, jako by nechtěl probudit Elizabeth. „Výtečně! Edgar touží po bublině slávy! A proč ne? Proč kruci ne?“</p>
<p>„Žádnou bublinu slávy nehledám,“ odsekl jsem a uvažoval, jestli je to skutečně pravda. „Ale jestli mi nabídnou smlouvu, nechtěl bys na chvíli odejít z důchodu a podívat se mi na ni?“</p>
<p>Jeho úsměv povadl. „Udělám to, jestli tu budu, jenže nevím, jak dlouho tu budu.“ Všiml si mého výrazu a zvedl ruku. „Ještě neladím pohřební kutálku, ale zeptej se sám sebe, <emphasis>mi amigo</emphasis>: jsem ještě ten správný člověk, který se má starat o slečnu Eastlakeovou? V mém současném stavu?“</p>
<p>A jelikož tohle byla plechovka červů, kterou se mi nechtělo otevírat – dnes ráno ne – zeptal jsem se já: „Jak jsi vůbec tuhle práci dostal?“</p>
<p>„Záleží na tom?“</p>
<p>„Mohlo by,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Myslel jsem na to, jak jsem se na Duma Key zabydlel na základě jistého předpokladu – že jsem si to místo sám vybral – a od té doby došel k přesvědčení, že to místo si vybralo mě. Dokonce jsem uvažoval, obvykle když jsem ležel v posteli a poslouchal chřestění lastur, jestli moje nehoda byla opravdu nehoda. Jistěže byla, musela být, ale stejně bylo snadné vidět, jak podobné si bylo to, co se stalo mně a Julii Wiremanové. Já vyfasoval jeřáb, ona obecní náklaďák. Ale samozřejmě jsou lidé – ve většině ohledu fungující lidské bytosti – kteří vám řeknou, že hledáte straky na vrbě.</p>
<p>„No,“ řekl, „jestli očekáváš další dlouhý příběh, tak se těšíš marně. Není lehké nějaký příběh ze mě vypáčit a studna je prozatím skoro vyschlá.“ Zamyšleně se podíval na Elizabeth. A možná s nádechem závisti. „Včera v noci jsem se moc nevyspal.“</p>
<p>„Tak to zkrať.“</p>
<p>Pokrčil rameny. Horečné veselí zmizelo jako pěna na sklenici piva. Jeho mohutná ramena se nachýlila dopředu, takže hrudník najednou vypadal propadlý.</p>
<p>„Když mi Jack Fineham ‚dal volno’, řekl jsem si, že Tampa je v rozumné vzdálenosti od Disneyho světa. Jenomže když jsem se tam dostal, k smrti jsem se nudil.“</p>
<p>„No jasně,“ řekl jsem.</p>
<p>„Taky jsem měl pocit, že dlužím nějakou splátku. Nechtěl jsem jet do Darfuru nebo New Orleansu a pracovat v nějaké kancelářičce <emphasis>pro bono</emphasis>, i když i to mě napadlo. Spíš jsem měl pocit, že ty míčky v loterii pořád někde kolotají a ještě jeden čeká, až prolétne tou rourou. Poslední číslo.“</p>
<p>„Jo,“ řekl jsem. Měl jsem pocit, že mi na zátylek sáhl studený prst. Velmi zlehka. „Ještě jedno číslo. Znám ten pocit.“</p>
<p>„<emphasis>Sí, señor</emphasis>, já vím, že znáš. Čekal jsem, že budu konat dobro, v naději, že vyrovnám účty. Protože jsem měl pocit, že to vyrovnání je zapotřebí. A jednoho dne jsem uviděl v tampském <emphasis>Tribune</emphasis> inzerát. ‚Hledá se společník pro starší dámu a správce několika prvotřídních ostrovních nemovitostí k pronájmu. Žadatel musí předložit životopis a doporučení, která budou odpovídat mimořádnému platu a výhodám. Je to náročná pozice, v níž ten správný člověk najde uspokojení. Musí být zajištěný.’ No, já zajištěný byl a líbilo se mi, jak ten inzerát zní. Šel jsem na pohovor s právníkem slečny Eastlakeové. Řekl mi, že manžele, kteří tu pozici dosud zastávali, odvolali zpátky do Nové Anglie, protože rodič jednoho nebo druhého utrpěl fatální nehodu.“</p>
<p>„A tys tu práci dostal. A co tohle…?“ Ukázal jsem zhruba na jeho spánek.</p>
<p>„To jsem mu neřekl. Už tak dost váhal – myslím, že se divil, proč právnický jestřáb z Omahy chce strávit rok tím, že bude ukládat starou paní do postele a chřestit zámky domů, které jsou většinou prázdné – ale slečna Eastlakeová…“ Natáhl se a pohladil její kloubnatou ruku. „My jsme si od počátku rozuměli, viďte, drahá?“</p>
<p>Jenom zachrápala, ale já viděl výraz na Wiremanově obličeji a cítil, že se mi ten studený prst znovu dotkl zátylku, tentokrát silněji. Ucítil jsem ho a věděl: my tři jsme tu, protože nás tu cosi chce. Moje přesvědčení nebylo založeno na žádné logice, na které jsem vyrostl a založil byznys, ale stejně platilo. Tady na Dumě jsem byl jiný člověk a jediná logika, kterou jsem potřeboval, tkvěla v mých nervových zakončeních.</p>
<p>„Myslím ten její svět, víš,“ řekl Wireman. S povzdechem zvedl ubrousek, jako by to bylo něco těžkého, a otřel si oči. „Když jsem se sem dostal, všechny ty šílené, horečnaté sračky, o kterých jsem ti povídal, byly pryč. Přebytečné slupky odpadly a zůstal ze mě šedivý muž ve slunečném klimatu s modrým nebem, který mohl číst noviny jenom po krátkých dávkách, pokud ho neměla sklátit bolest hlavy. Držel jsem se jediné základní myšlenky: musím splatit dluh. Musím udělat nějakou práci. Najdu ji a vykonám ji. Pak už se nebudu o nic starat. Slečna Eastlakeová mě vlastně ani nenajala, ona mě vzala k sobě. Když jsem sem přišel, nebyla taková jako teď, Edgare. Byla bystrá, zábavná, povýšená, koketní, rozmarná, náročná – dokázala mě peskovat nebo mi vyjít vstříc podle toho, jakou měla náladu, a nálady mívala často.“</p>
<p>„Vypadá na pořádnou herdekbabu.“</p>
<p>„Taky že byla. Jiná žena by už touhle dobou byla úplně odkázaná na kolečkové křeslo. Ona ne. Zvedne těch svých osmdesát kilo na chodítko a obkulhá celé tohle klimatizované muzeum, venkovní dvůr… dřív dokonce ráda střílela do terče, někdy si vzala otcovu starou pistoli, ale častěji tu harpunu, protože ta míň kope. A protože se jí líbí ten zvuk, jak říká. Když ji člověk s tím krámem vidí, opravdu vypadá jako Kmotrova nevěsta.“</p>
<p>„Tak jsem ji viděl poprvé,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„Okamžitě jsem si ji oblíbil a nakonec si ji zamiloval. Julia mi říkávala <emphasis>mi compañero</emphasis>. Myslím na to často, když jsem se slečnou Eastlakeovou. Je to <emphasis>mi compañera, mi amiga</emphasis>. Pomohla mi najít vlastní srdce, když jsem si myslel, že jsem ho ztratil.“</p>
<p>„Řekl bych, žes měl štěstí.“</p>
<p>„Možná <emphasis>sí</emphasis>, možná <emphasis>no</emphasis>. Něco ti povím, bude těžké ji opustit. Co bude dělat, až se objeví někdo nový? Nový člověk nebude vědět, že si ráda po ránu vypije kávu na konci té dřevěné promenády… nebo o tom předstíraném házení té zasrané plechovky od sušenek do rybníku se zlatými rybkami… a ona to nedokáže vysvětlit, protože teď už zamířila do mlhy nadobro.“</p>
<p>Otočil se ke mně a vypadal vyčerpaně a dost zoufale.</p>
<p>„Všechno sepíšu, to udělám – všechny naše zvyklosti. Od rána do noci. A ty se postaráš, aby nový správce všechno dodržel. Uděláš to, Edgare? Ty ji přece máš taky rád, nebo ne? Přece bys nechtěl, aby se jí ubližovalo. A Jack! Možná by mohl trochu píchnout. Já vím, že bych to neměl chtít, ale…“</p>
<p>Napadlo ho něco nového. Vstal a zahleděl se ven na vodu. Byl pohublý. Kůži měl na lícních kostech tak napjatou, až svítila. Vlasy mu visely přes uši jako rousy, hrozně potřebovaly umýt.</p>
<p>„Jestli umřu – a to se může stát, mohl bych odejít v mžiku, stejně jako <emphasis>señor</emphasis> Brown – budeš se tady o to muset postarat, dokud se pro nemovitosti nenajde nový stálý správce. Nebyla by to velká dřina, můžeš malovat přímo tady. Světlo je tu skvělé, ne? Světlo je skvělé!“</p>
<p>Začínal mě děsit. „Wiremane…“</p>
<p>Prudce se otočil, oči mu přímo svítily a to levé jako by hledělo skrz krvavou síť. „Slib mi to, Edgare! Potřebujeme plán! Jestli ho nebudeme mít, odvezou ji na káře a strčí do nějakého domova a ona bude za měsíc po smrti! Za týden! Já to vím! Tak mi to slib!“</p>
<p>Napadlo mě, že má možná pravdu. A napadlo mě, že jestli nedokážu upustit trochu páry z toho jeho papiňáku, dostane třeba další záchvat rovnou přede mnou. Tak jsem to slíbil. Pak jsem řekl: „Nakonec můžeš žít mnohem déle, než si myslíš, Wiremane.“</p>
<p>„Jasně. Ale stejně všechno sepíšu. Pro všechny případy.“</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Znovu mi nabídl, abych se zpátky k Velkému růžáku svezl golfovým vozíkem z <emphasis>Palacio</emphasis>. Řekl jsem mu, že se rád projdu, ale nepohrdnu sklenicí džusu, než vyrazím.</p>
<p>Mám rád floridskou čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu jako každý jiný, ale přiznám se, tehdy dopoledne jsem měl postranní motiv. Nechal mě v malém přijímací pokoji na konci prosklené centrální haly <emphasis>El Palacio</emphasis>, ze které byla vidět pláž. Používal tuto místnost jako kancelář, i když jsem nepochopil, jak člověk, který nemůže číst víc než pět minut v kuse, dokáže vyřídit korespondenci. Domníval jsem se – a to mě dojalo – že mu možná pomáhala Elizabeth, a docela hodně, než se její stav také začal horšit.</p>
<p>Když jsem sem vcházel, abychom se nasnídali, nahlédl jsem do tohoto pokoje a zahlédl jistou šedou složku ležet na zavřeném laptopu, který Wireman v poslední době nejspíš využíval jenom málo. Teď jsem ji otevřel a vytáhl jeden ze tří rentgenových snímků.</p>
<p>„Velkou nebo malou sklenici?“ zavolal Wireman z kuchyně a vylekal mě tak příšerně, že jsem snímek skoro upustil.</p>
<p>„Střední!“ křikl jsem. Zastrčil jsem negativ do svého plátěného pytle na úlovky a znovu složku zaklapl. Za pět minut už jsem se zase belhal po pláži.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Nelíbila se mi představa, že okrádám přítele – byť jenom o jediný rentgenový snímek. Ani se mi nelíbilo, že jsem mlčel o tom, co jsem podle svého přesvědčení provedl Candymu Brownovi. Mohl jsem mu to říct, po té záležitosti s Tomem Rileym by mi uvěřil. I bez toho náznaku mimosmyslového vnímání by mi věřil. V tom byla vlastně ta potíž. Wireman nebyl hloupý. Jestli jsem štětcem a trochou barev mohl poslat Candyho Browna do sarasotské okresní márnice, pak bych možná mohl udělat pro jistého bývalého právníka s poškozeným mozkem něco, co nemohli udělat doktoři. Ale co když to nedokážu? Lepší bude nevzbuzovat marné naděje… aspoň mimo hranice svého srdce, kde vylétly pomalu k nebesům.</p>
<p>Než jsem se vrátil do Velkého růžáku, můj kyčel přímo řičel. Pověsil jsem vlněný kabát do skříně, vzal si pár oxycontinů a všiml si, že na záznamníku bliká kontrolka vzkazů.</p>
<p>Byl to Nannuzzi. Byl rád, že jsem se ozval. Jistěže, říkal, pokud jsou mé ostatní práce na úrovni toho, co viděl, pak galerie Scoto bude s potěšením a hrdostí sponzorovat výstavu mé práce, a to před Velikonocemi, kdy se zimní rekreanti vracejí domů. Bylo by možné, aby s jedním nebo více svými partnery přijeli na návštěvu do mého ateliéru a podívali se na mé ostatní dokončené práce? Rádi mi přinesou návrh smlouvy, abych se na ni podíval.</p>
<p>Byla to dobrá zpráva – přímo vzrušující – ale jaksi mi připadalo, že se děje na nějaké jiné planetě, nějakému jinému Edgaru Freemantleovi. Vzkaz jsem si uložil a zamířil nahoru se zdefraudovaným snímkem, ale pak jsem se zarazil. Malý růžák nebyl správný, protože ten stojan nebyl správný. Ani plátno a olejové barvy nebyly správné. Na tohle ne.</p>
<p>Odkulhal jsem zpátky do velkého obývacího pokoje. Na kávovém stolku ležela hromádka skicáků a několik krabiček pastelek, ale ani ty nebyly správné. V chybějící pravé paži mě v hloubi neurčitě svědilo a mě poprvé napadlo, že bych to možná opravdu mohl dokázat… tedy pokud najdu pro svůj vzkaz správné médium.</p>
<p>Napadlo mě, že médium je taky člověk, který tlumočí vzkazy ze záhrobí, a to mě rozesmálo. Pravda, znělo to trochu nervózně.</p>
<p>Vešel jsem do ložnice, ale nejdřív jsem pořádně nevěděl, co tam chci. Pak jsem se podíval na skříň a už jsem byl doma. Před týdnem jsem Jacka poslal na nákup – ne do centra Crossroads, ale do jednoho pánského obchodu na St. Armanďs Circle – a nechal si tam koupit tucet košil se zapínáním vpředu. Ilse, když byla malá, jim říkala košile pro důležité lidi. Pořád ještě vězely v celofánových sáčcích. Sáčky jsem roztrhal, vytahal špendlíky a vhodil košile zpátky do skříně, kde skončily na jedné hromadě. Košile jsem nechtěl. Chtěl jsem ty kartónové napínací podložky.</p>
<p>Ty jasně bílé kartónové obdélníky.</p>
<p>V kapse kufříku mého PowerBooku jsem našel značkovač Sharpie. Ve svém minulém životě jsem Sharpie nesnášel kvůli pachu inkoustu a jejich sklonu špinit. Na tomhle jsem si nakonec zamiloval robustní linie, které zanechával, linie, které jakoby potvrzovaly svoji vlastní absolutní realitu. Vzal jsem kartónové podložky, značkovač a rentgenový snímek Wiremanova mozku do floridského pokoje, kde bylo světlo jasné a bombastické.</p>
<p>Svědění v chybějící paži zesílilo. Touhle dobou už mi připadalo skoro jako přítel.</p>
<p>Neměl jsem žádnou podsvícenou krabici, na jakou doktoři věší rentgenové snímky a skeny z magnetické rezonance, když je chtějí studovat, ale skleněná stěna floridského pokoje tvořila velmi přijatelnou náhradu. Dokonce jsem ani nepotřeboval lepicí pásku. Dokázal jsem skřípnout snímek do škvíry mezi sklem a chromovým obložením, a už to tu bylo, věc, o níž mnozí tvrdí, že neexistuje: mozek právníka. Vznášel se na pozadí Zálivu. Chvíli jsem na něj hleděl, nevím jak dlouho – dvě minuty? čtyři? – fascinovaný tím, jak ta modrá voda vypadala, když jsem se na ni díval skrz ten šedý labyrint, jak ty záhyby měnily vodu v mlhu.</p>
<p>Kulka byl černý, lehce roztřepený úlomek. Vypadal trochu jako lodička. Jako veslice plující na <emphasis>caldo</emphasis>.</p>
<p>Začal jsem kreslit. Původně jsem chtěl nakreslit ten mozek nedotčený – bez projektilu – ale nakonec jsem udělal víc než to. Pokračoval jsem dál a přidal tu vodu, protože mi tak nějak připadalo, že si to ten obraz žádá. Nebo moje chybějící paže. Nebo to možná bylo totéž. Byl to jenom náznak Zálivu, ale byl tam, a úspěch byl zajištěn, protože já byl opravdu talentovaný parchant. Trvalo mi to jenom dvacet minut, a když jsem skončil, měl jsem nakreslený lidský mozek plující po Mexickém zálivu. Bylo to svým způsobem hodně dobré.</p>
<p>Taky děsivé. Takové slovo nechci používat, když mluvím o své práci, ale nemůžu se tomu vyhnout. Když jsem rentgenový snímek sundal a porovnal ho se svým obrázkem – projektil zachycený vědou, absence projektilu zachycená uměním – uvědomil jsem si něco, co jsem možná měl vidět mnohem dřív. Rozhodně poté, co jsem začal sérii <emphasis>Dívka a loď</emphasis>. To, co jsem dělal, nefungovalo jen proto, že to hrálo na nervová zakončení. Fungovalo to, protože lidé věděli – na nějaké úrovni opravdu věděli – že to, nač se dívají, pochází z nějakého místa, které se nachází daleko mimo talent. Ten pocit, který tyhle obrázky z Dumy vzbuzovaly, byla hrůza, stěží držená na uzdě. Hrůza, která čeká, až nastane. Přilétající na zteřelých plachtách.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Zase jsem měl hlad. Připravil jsem si sendvič a snědl ho rovnou u počítače. Honil jsem Kolibříky – začínal jsem jimi být trochu posedlý – když zazvonil telefon. Byl to Wireman.</p>
<p>„Přestala mě bolet hlava,“ řekl.</p>
<p>„Takhle zdravíš pokaždé?“ optal jsem se. „Mám snad čekat, že příště začneš hovor ‚Právě jsem si vyprázdnil střeva’?“</p>
<p>„Nezlehčuj to. Hlava mě bolela od chvíle, co jsem se probral na podlaze v jídelně, když jsem se postřelil. Někdy je to jenom takový hluk v pozadí a jindy je to rachot jako o Silvestru v pekle, ale bolí neustále. A potom před půlhodinou prostě přestala. Zrovna jsem si dělal kafe a ona <emphasis>přesta</emphasis><emphasis>la</emphasis>. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nejdřív jsem si myslel, že jsem mrtvý. Chodil jsem tu kolem jako na jehlách a čekal, až se bolest vrátí a pustí se do mě Maxwellovým stříbrným kladívkem, a ona se nevrátila.“</p>
<p>„Lennon-McCartney,“ řekl jsem. „Rok devatenáct set šedesát osm. A nevykládej mi, že se v tomhle pletu.“</p>
<p>Nevykládal mi nic. Dost dlouho. Ale slyšel jsem ho dýchat. Nakonec řekl: „Tys něco udělal, Edgare? Pověz to Wiremanovi. Pověz to tatínkovi.“</p>
<p>Přemýšlel jsem, že mu řeknu, že jsem neudělal ani ťuk. Pak mě napadlo, že se nakonec podívá do složky se snímky a zjistí, že jeden chybí. Taky jsem vzal v úvahu svůj sendvič, sice zraněný, ale rozhodně ne mrtvý. „A jak vidíš? Nějaká změna?“</p>
<p>„Ne, levá lampa je pořád vypálená. A podle Principea už neožije. Tedy v tomto životě.“</p>
<p>Sakra. Ale copak něco ve mně nevědělo, že ta práce není hotová? To dopolední šolíchání se značkovačem a kartonem nebylo nic ve srovnání s orgasmem, který v noci propukl naplno. Byl jsem unavený. Dnes už jsem nechtěl nic dělat, jenom sedět a civět na Záliv. Sledovat, jak slunce zapadá do <emphasis>caldo largo</emphasis> a nemalovat sakra nic. Jenomže tu byl Wireman. <emphasis>Wireman</emphasis>, krucinál.</p>
<p>„Jsi tam ještě, <emphasis>muchacho</emphasis>?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem. „Můžeš někdy později na dnešek sehnat na pár hodin Annmarii Whistlerovou?“</p>
<p>„Proč? K čemu?“</p>
<p>„Abys mohl sedět modelem,“ řekl jsem. „Jestli máš oko pořád mimo provoz, zřejmě potřebuju opravdového Wiremana.“</p>
<p>„Takže jsi něco udělal.“ Hlas měl tichý. „Už jsi mě namaloval? Popaměti?“</p>
<p>„Koukni se do složky s rentgeny,“ řekl jsem. „Buď tady kolem čtvrté. Chci si nejdřív zdřímnout. A přines něco k jídlu. Z malování dostávám hlad.“ Chtěl jsem dodat, že <emphasis>z</emphasis> <emphasis>jistého druhu malování</emphasis>, ale neudělal jsem to. Podle mě jsem řekl dost.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Nebyl jsem si jistý, jestli si dokážu zdřímnout, ale stalo se. Budík mě vzbudil ve tři hodiny. Vyšel jsem do Malého růžáku a zamyslel se nad zásobou čistých pláten. Největší měřilo metr a půl na metr, a tohle jsem si vybral. Vytáhl jsem podpěru stojanu co nejvíc a plátno opřel podélně. Ten prázdný tvar, jako bílá rakev na konci, mi probudil v břiše jakýsi záchvěv vzrušení a poslal ho do mé pravé paže. Uvolnil jsem ty prsty. Neviděl jsem je, ale cítil jsem, jak se otvírají a zavírají. Cítil jsem, jak se mi nehty zarývají do dlaně. Byly dlouhé, ty nehty. Rostly už od nehody a nebylo jak je ostříhat.</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>Vymýval jsem štětce, když Wireman dorázoval po pláži svým šouravým, medvědím krokem, kterým rozháněl pípáky před sebou. Měl na sobě džíny a svetr, bez kabátu. Teplota začala trochu stoupat.</p>
<p>Zahulákal na pozdrav u hlavních dveří a já na něho křikl, aby šel nahoru. Už tam skoro byl, když spatřil veliké plátno na stojanu. „Kristovanoho, <emphasis>amigo</emphasis>, když jsi říkal portrét, měl jsem představu, že mluvíme o hlavě.“</p>
<p>„Něco takového mám v plánu,“ řekl jsem, „ale obávám se, že to nebude realistické. Už jsem si něco předpřipravil. Podívej se.“</p>
<p>Zdefraudovaný rentgenový snímek a fixová skica ležely v dolní přihrádce mé pracovní police. Podal jsem je Wiremanovi, pak se znovu posadil před stojan. Plátno, které na něm čekalo, už nebylo tak úplně prázdné a bílé. Ve třech čtvrtinách se objevil slabě načrtnutý obdélník. Udělal jsem ho tak, že jsem podržel karton z košile na plátně a obtáhl ho tužkou dvojkou.</p>
<p>Wireman nic neříkal skoro dvě minuty. Střídavě se díval na snímek a obraz, který jsem podle něj namaloval. Potom se skoro neslyšitelně zeptal: „O čem to tady mluvíme, <emphasis>muchacho</emphasis>? Co to říkáme?“</p>
<p>„Neříkáme nic,“ odpověděl jsem. „Zatím. Podej mi ten karton z košile.“</p>
<p>„Je to to, co si myslím?“</p>
<p>„Ano, a buď opatrný. Potřebuju to. My to potřebujeme. Ten rentgen už není důležitý.“</p>
<p>Podal mi obrázek na kartonu rukou, která se trochu třásla.</p>
<p>„Teď zajdi ke stěně, kde jsou dokončené obrazy. Podívej se na ten úplně vlevo. V rohu.“</p>
<p>Přešel k němu, podíval se a škubl sebou. „Kristepane! Kdy jsi to dělal?“</p>
<p>„Včera v noci.“</p>
<p>Zvedl ho a otočil ke světlu proudícímu velkým oknem. Díval se na Tinu, která vzhlížela ke Candymu Brownovi, jemuž chyběla ústa a nos.</p>
<p>„Žádná ústa, žádný nos, Brown umírá, případ uzavřen,“ pronesl Wireman. Jeho hlas se vytratil sotva v šepot. „Ježíšikriste, hrozně nerad bych byl <emphasis>maricón de playe</emphasis>, který zrovna tobě kopne písek do ksichtu.“ Postavil obraz zase na místo a odstoupil od něj… opatrně, jako by mohl vybuchnout, kdyby se s ním neopatrně zaštěrchalo. „Co to do tebe vjelo? Co tě posedlo?“</p>
<p>„Sakra dobrá otázka,“ řekl jsem. „Skoro jsem ti to neukázal. Ale… vzhledem k tomu, na co jsme tu narazili…“</p>
<p>„A na co jsme tu narazili?“</p>
<p>„Wiremane, to přece víš.“</p>
<p>Trochu se zapotácel, jako by pochroumanou nohu měl on. A celý se zpotil. Tvář se mu vlhkem leskla. Levé oko měl pořád červené, ale možná ne tolik. Samozřejmě to mohlo spadat do přihrádky Zbožná přání. „Můžeš to udělat?“</p>
<p>„Můžu se pokusit,“ řekl jsem. „Jestli budeš chtít.“</p>
<p>Přikývl, pak si stáhl svetr. „Pusť se do toho.“</p>
<p>„Potřebuju tě u okna, aby ti světlo dopadalo na tvář pěkně a silně, až začne slunce klesat. V kuchyni je stolička, na kterou si můžeš sednout. Na jak dlouho jsi Annmarii zamluvil?“</p>
<p>„Říkala, že se může zdržet do osmi, a podá slečně Eastlakeové večeři. Nám jsem přinesl lasaně. V půl šesté ti je strčím do trouby.“</p>
<p>„Dobře.“ Než budou lasaně ohřáté, stejně už bude světlo pryč. Mohl jsem si pořídit několik fotek Wiremana a přicvaknout si je na stojan a pracovat podle nich. Pracoval jsem sice rychle, ale už jsem věděl, že tohle bude delší proces – potrvá nejméně několik dní.</p>
<p>Když se Wireman vrátil nahoru se stoličkou, zkoprněl na místě. „Co to vyvádíš?“</p>
<p>„Co myslíš?“</p>
<p>„Řežeš díru do výborného plátna.“</p>
<p>„Běž si stoupnout před třídu.“ Odložil jsem vyřezaný obdélník, pak jsem zvedl kartónovou vložku s plovoucím mozkem. Obešel jsem stojan dozadu. „Pomoz mi to vlepit na místo.“</p>
<p>„Kdy jsi tohle všechno vymyslel, <emphasis>vato</emphasis>?“</p>
<p>„Nevymyslel,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Že ne?“ Díval se na mě skrz plátno jako tisícovka čumilů, které jsem ve svém minulém životě vídal nakukovat tisícovkou dírek v plotech kolem staveniště.</p>
<p>„Ne. Něco mi jaksi napovídá, jak mám pokračovat. Obejdi to sem.“</p>
<p>S Wiremanovou pomocí mi zbytek příprav zabral jenom několik minut. Zatarasil ten obdélník kartonem z košile. Já vylovil z náprsní kapsy tubičku Elmerova lepidla a začal karton připevňovat. Když jsem stojan zase obešel, bylo to dokonalé. Aspoň tak mi to připadalo.</p>
<p>Ukázal jsem Wiremanovi na čelo. „Tohle je tvůj mozek,“ řekl jsem. Pak jsem ukázal na stojan. „Tohle je tvůj mozek na plátně.“</p>
<p>Tvářil se tumpachově.</p>
<p>„To byl vtip, Wiremane.“</p>
<p>„Nepochopil jsem ho,“ řekl.</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Večer jsme se nadlábli jako fotbalisti. Zeptal jsem se Wiremana, jestli vidí o něco líp, ale lítostivě zavrtěl hlavou. „Na levé půlce mého světa je všechno pořád černé jako noc, Edgare. Lituju, že ti nemůžu říct něco jiného, ale je to tak.“</p>
<p>Přehrál jsem mu Nannuzziho vzkaz. Wireman se zasmál a zapumpoval pěstí. Bylo těžké nenechat se dojmout jeho radostí, která hraničila s jásotem. „Už ses rozjel, <emphasis>muchacho</emphasis> – tohle je určitě tvůj nový život. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím na obálce <emphasis>Time</emphasis>.“ Zvedl ruce, jako by tu obálku rámoval.</p>
<p>„Dělá mi starosti jenom jedna věc,“ řekl jsem… a pak se musel zasmát. Ve skutečnosti mi dělalo starosti spousta věcí, včetně faktu, že nemám nejmenší ponětí, do čeho se to pouštím. „Možná bude chtít přijet moje dcera. Ta, která tu už jednou byla.“</p>
<p>„Co je na tom zlého? Většina mužů by byla celá blažená, kdyby jejich dcery sledovaly na vlastní oči, jak se z jejich otců stávají profíci. Budeš ještě jíst ten poslední kousek lasaní?“</p>
<p>Podělili jsme se. Jelikož jsem se nacházel v uměleckém rozpoložení, vzal jsem si větší půlku.</p>
<p>„Byl bych hrozně rád, kdyby přijela. Ale tvoje šéfka tvrdí, že Duma Key není nic pro dcery, a já jí kdoví proč věřím.“</p>
<p>„Moje šéfka má alzheimera a ten ji opravdu začíná nahlodávat. Špatná zpráva je, že už nerozezná, kde má zadnici a kde loket. Dobrá zpráva je, že každý den potkává nové lidi. Včetně mě.“</p>
<p>„Tu věc o dcerách říkala dvakrát a ani jednou neměla zataženo.“</p>
<p>„A možná má pravdu,“ řekl. „Nebo to byla jenom včelka v čepci slečny Eastlakeové, nakrmená faktem, že pár jejích sester tu zahynul, když jí byly čtyři.“</p>
<p>„Ilse mi pozvracela bok auta. Když jsme se sem vrátili, bylo jí pořád tak zle, že sotva mohla chodit.“</p>
<p>„Nejspíš snědla něco špatného, a k tomu ta přemíra slunce. Podívej – nechceš riskovat a já to uznávám. Takže obě dcery strčíš pěkně do slušného hotelu, kde je čtyřiadvacetihodinová pokojová služba a správce nasává víc než lux. Navrhuji Ritz-Carlton.“</p>
<p>„Obě? Melinda nebude moct…“</p>
<p>Spolkl poslední sousto lasaní a odstrčil talíř. „Nedíváš se na to jednoduše, <emphasis>muchacho</emphasis>, ale Wireman, jelikož je to vděčný parchant…“</p>
<p>„Ještě nemáš za co být vděčný…“</p>
<p>„…tě už srovná. Protože nesnesu pohled na to, jak tě hromádka zbytečných starostí okrádá o štěstí. A ježíšku na křížku, ty bys měl být spokojený. Víš, kolik lidí tady na západním pobřeží Floridy by zabíjelo kvůli výstavě na Palm Avenue?“</p>
<p>„Wiremane, opravdu jsi právě řekl<emphasis> ježíšku na křížku</emphasis>?“</p>
<p>„Neměň téma.“</p>
<p>„Ještě mi tu výstavu vlastně nenabídli.“</p>
<p>„Ale nabídnou. Nepovlečou sem do kotěhůlek návrh smlouvy jen tak pro tu prdel. Takže teď mě poslouchej. Posloucháš?“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Jakmile bude stanovené datum výstavy – a to bude – začneš se věnovat tomu, co se očekává od každého nováčka na umělecké scéně: publicitě. Rozhovory s Mary Ireovou počínaje a dál do novin a na šestý kanál. Jestli budou chtít omílat tvoji uříznutou paži, tak čím víc, tím líp.“ Znovu naznačil rukama rámeček. „Edgar Freemantle vtrhl na uměleckou scénu Slunečného pobřeží jako Fénix z kouřícího popela tragédie!“</p>
<p>„Vykuř si tohle, <emphasis>amigo</emphasis>,“ řekl jsem a popadl se za rozkrok. Ale nemohl jsem si pomoct a usmál jsem se.</p>
<p>Wireman si mé vulgarity nevšiml. Byl rozjetý. „Ta tvoje uříznutá brazo se vyváží zlatem.“</p>
<p>„Wiremane, jsi cynický bastard.“</p>
<p>Vzal to jako poklonu a v podstatě to poklona byla. Přikývl a velkomyslně to odmávl. „Budu ti sloužit jako právník. Ty vybereš obrazy, Nannuzzi bude konzultovat. Nannuzzi vymyslí uspořádání výstavy, ty s ním budeš konzultovat. Zamlouvá se ti to?“</p>
<p>„Asi jo, snad. Pokud to tak dopadne.“</p>
<p>„Ne pokud, ono to tak dopadne. A Edgare – poslední, ale rozhodně ne nejméně důležitá věc – zavoláš každému, na kom ti záleží, a na tu výstavu ho pozveš.“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Ano,“ přikyvoval. „Každému. Svému cvokaři, bejvalce, oběma dcerám, tomu Tomovi Rileymu, té ženské, co tě rehabilitovala…“</p>
<p>„Kathi Greenová,“ řekl jsem omámeně. „Wiremane, Tom nepřijede. V žádném případě, sakra. Ani Pam. A Lin je ve Francii. Leží se streptokokem, kristepane.“</p>
<p>Wireman si toho nevšímal. „Zmínil ses o jakémsi právníkovi…“</p>
<p>„William Bozeman třetí. Bozie.“</p>
<p>„Pozvi ho. Jo, a samozřejmě mámu a tátu. Sestry a bratry.“</p>
<p>„Rodiče jsou mrtví a já byl jedináček. Bozie…“ Přikývl jsem. „Bozie by přijel. Ale neoslovuj ho tak, Wiremane. Ne do očí.“</p>
<p>„Oslovovat jiného právníka Bozie? Myslíš, že jsem hloupý?“ Zamyslel se. „Střelil jsem se do hlavy a nedokázal jsem se zabít, takže bys na to radši neměl odpovídat.“</p>
<p>Nevěnoval jsem mu moc pozornosti, protože jsem přemýšlel. Poprvé mi došlo, že bych mohl uspořádat zahajovací večírek svého nového života… a lidi by se mohli ukázat. Ta představa byla vzrušující a zároveň děsivá.</p>
<p>„Mohli by přijít všichni, víš,“ pokračoval. „Tvoje bývalá, tvoje světoběžnická dcera a tvůj sebevražedný účetní. Jen si pomysli – celý dav Michiganďanů.“</p>
<p>„Minnesoťanů.“</p>
<p>Pokrčil rameny a rozhodil rukama, jako že mu obojí splývá. Pěkně nafrněné od chlapa z Nebrasky.</p>
<p>„Mohl bych pronajmout letadlo,“ řekl jsem. „Jeden Gulsfstream. Zabrat v Ritz-Carltonu celé patro. Rozfofrovat pořádný balík. Proč sakra ne?“</p>
<p>„Správně,“ zahihňal se. „Fakticky se do té role hladovějícího umělce vžij.“</p>
<p>„Jo,“ souhlasil jsem. „Dám si do okna ceduli. ‚BUDU PRACOVAT ZA LANÝŽE’.“</p>
<p>To už jsme se chechtali oba.</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>Když už byly talíře a sklenice v myčce, odvedl jsem ho zase nahoru, ale jenom na tak dlouho, abych s ním mohl pořídit půl tuctu digitálních fotek – velkých, strohých zvětšenin. V životě jsem udělal několik dobrých fotografií, ale pokaždé náhodou. Nenávidím foťáky a zdá se, že foťáky to vědí. Když jsem skončil, řekl jsem mu, že může jít domů a vystřídat Annmarii. Venku byla tma a já mu nabídl svůj malibu.</p>
<p>„Půjdu pěšky. Vzduch mi prospěje.“ Pak ukázal na plátno. „Můžu se podívat?“</p>
<p>„Vlastně bych byl radši, kdyby ne.“</p>
<p>Myslel jsem, že bude naléhat, ale jenom přikývl a sešel zase dolů, skoro poklusem. Měl určitě pružnější krok – to jsem si rozhodně nepředstavoval. U dveří řekl: „Ráno zavolej Nannuzzimu. Nepřešlapuj moc dlouho.“</p>
<p>„No dobře. A ty mi zavolej, jestli se něco změní s tvým…“ Ukázal jsem mu na obličej rukou pocákanou od barvy.</p>
<p>Zašklebil se. „Dozvíš se to první. Prozatím se spokojím s tím, žes mě zbavil bolehlavu.“ Úsměv povadl. „Víš určitě, že se nevrátí?“</p>
<p>„Určitě nevím nic.“</p>
<p>„Jo. Jo, tak už to u lidí chodí, že? Ale díky za pokus.“ A než jsem poznal, k čemu se chystá, popadl mě za ruku a políbil ji. Jemně ji políbil, přestože měl na horním rtu strnisko. Pak mi řekl <emphasis>adiós</emphasis> a zmizel ve tmě a bylo slyšet jenom vzdychání Zálivu a šepotavý hovor lastur pod domem. Pak se ozval další zvuk. Zvonil telefon.</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>Byla to Ilse, chtěla si popovídat. Ano, přednášky jsou fajn, ano, cítí se dobře – vlastně skvěle – ano, volá matce jednou týdně a s Lin zůstává v kontaktu e-mailem. Ilse byla toho názoru, že Linin streptokok je nejspíš chimérická kravina. Odpověděl jsem jí, že žasnu nad ušlechtilostí jejích citů, a ona se smála.</p>
<p>Prozradil jsem jí, že existuje možnost, že budu vystavovat svou práci v galerii v Sarasotě, a Ilse zaječela tak hlasitě, že jsem si musel podržet sluchátko dál od ucha.</p>
<p>„Tati, to je báječné! Kdy? Můžu přijet?“</p>
<p>„Jasně, jestli chceš,“ souhlasil jsem. „Pozvu každého.“ Tohle rozhodnutí jsem tak docela neučinil, dokud jsem se ho neslyšel skutečně vyslovit. „Přemýšlíme o půlce dubna.“</p>
<p>„Sakra! To zrovna plánuju dohnat Kolibříky na turné.“ Odmlčela se. Přemýšlela. Pak řekla: „Zvládnu obojí. Udělám si taky takové turné.“</p>
<p>„Myslíš?“</p>
<p>„Ano, jistě. Ty mi prostě oznámíš datum a já tam budu.“</p>
<p>Zpod víček mi vytryskly slzy. Nevím, jaké to je mít syny, ale určitě to nemůže být tak vděčné – tak obyčejně pěkné – jako mít dcery. „Vážím si toho, zlato. Myslíš… je nějaká možnost, že by mohla přijet i tvoje sestra?“</p>
<p>„Víš ty co, já myslím, že přijede,“ zahloubala se Ilse. „Bude šílet, jen aby viděla, co děláš, že to bere i odborníky. Budeš mít nějaké promo v novinách?“</p>
<p>„Můj přítel Wireman myslí, že bych měl. Jednoruký umělec a tak podobně.“</p>
<p>„Ale ty jsi přece dobrý, tati!“</p>
<p>Poděkoval jsem jí a pak přesunul téma na Carsona Jonese. Zeptal jsem se jí, jestli se jí ozval.</p>
<p>„S ním je všechno v pohodě,“ řekla.</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Jasně – proč?“</p>
<p>„Nevím. Jenom jsem měl pocit, že jsem v tvém hlase zaslechl mráček.“</p>
<p>Smutně se zasmála. „Znáš mě až moc dobře. Fakt je, že mají vyprodáno všude, kde teď hrají – začíná se o nich mluvit. Turné mělo končit patnáctého května, protože čtyři zpěváci mají jiné závazky, ale agent našel tři náhradníky. A Bridget Andreissonová, ze které se stala docela hvězda, si vynutila odložení začátku svého náhradního pastorátu v Arizoně. Což bylo štěstí.“ Poslední věta zazněla věcným hlasem dospělé ženy, kterou jsem neznal. „Takže místo aby skončili v půlce května, turné se protáhne až do konce června, se zastávkami na Středozápadě a posledním koncertem v Cow Palace v San Francisku. Ti teda jedou, co?“ To byla moje fráze, kterou jsem pronášel, když Illy a Lin byly ještě malé a v garáži pořádaly „baletní superšou“, jak tomu říkaly, ale nevzpomínal jsem si, že bych to někdy řekl tak smutným, skoro sarkastickým tónem.</p>
<p>„Děláš si těžkou hlavu kvůli svému chlapci a té Bridget?“</p>
<p>„Ne!“ řekla okamžitě a zasmála se. „Říká o ní, že má skvělý hlas a že má štěstí, že s ní zpívá – mají teď dvě písničky místo jenom jedné – ale že je povrchní a nafoukaná. Taky by byl rád, kdyby si dala mentolku, než s ní musí stát u jednoho mikrofonu.“</p>
<p>Čekal jsem.</p>
<p>„Tak jo,“ řekla Ilse konečně.</p>
<p>„Co jo?“</p>
<p>„Tak jo, dělá mi to hlavu.“ Odmlčela se. „Trochu, protože on je s ní každý den v autobuse a každý večer na pódiu a já trčím tady.“ Další, delší odmlka. „A nepřipadá mi stejný, když s ním mluvím po telefonu. Sice nijak zvlášť… ale přece.“</p>
<p>„To je možná jenom tvoje fantazie.“</p>
<p>„Ano. Možná. A každopádně by bylo lepší, kdyby se něco dělo – ono se neděje, o tom jsem přesvědčená – ale kdyby přece, tak ať je to teď než… však víš, než až po…“</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem a pomyslel si, že to bylo tak dospělé, až to zabolelo. Vzpomněl jsem si, jak jsem našel jejich fotografii u pouličního stánku, kde se drželi kolem pasu, a já se té fotky dotýkal svou chybějící pravou rukou. A pak spěchal nahoru do Malého růžáku s Rebou sevřenou mezi pahýl a bok. Připadalo mi to hrozně dávno. <emphasis>Miluju tě, Šmudlinko!</emphasis> napsal Smějáček, ale obrázek, který jsem toho dne nakreslil svými pastelkami značky Venuše (ty mi také připadaly jako dávná minulost), se představě trvalé lásky jaksi vysmíval: holčička v krátkých tenisových šatičkách, která se dívá na ohromný Záliv. Kolem nohou má spousty tenisových míčků. A další připlouvají na blížících se vlnách.</p>
<p>Ta dívka byla Reba, ale taky Ilse, a… kdo ještě? Elizabeth Eastlakeová?</p>
<p>Ta myšlenka se vynořila kdoví odkud, ale pomyslel jsem si, že je to tak.</p>
<p><emphasis>Voda nyní běží rychleji</emphasis>, řekla Elizabeth. <emphasis>Brzy přijdou peřeje. Cítíte to?</emphasis></p>
<p>Cítil jsem to.</p>
<p>„Tati, jsi tam?“</p>
<p>„Ano,“ opakoval jsem. „Zlatíčko, buď na sebe hodná, ano? A snaž se nenechat se tím moc vytáčet. Můj zdejší přítel říká, že nakonec svoje starosti utaháme. Docela tomu věřím.“</p>
<p>„Ty mě vždycky dokážeš povzbudit,“ řekla. „Proto taky volám. Mám tě ráda, tati.“</p>
<p>„Já tebe taky.“</p>
<p>„Jak moc hromad?“</p>
<p>Kolik to bylo let, co se na tohle zeptala? Dvanáct? Čtrnáct? Na tom nezáleželo, odpověď jsem si pamatoval.</p>
<p>„Milión a ještě jednu pod polštář,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Pak jsme se rozloučili, já zavěsil a pomyslel si, že jestli Carson Jones mé dceři ublíží, zabiju ho. Při tom pomyšlení jsem se pousmál a uvažoval, kolikpak otců už mělo stejnou myšlenku a učinilo stejný slib. Ale ze všech těch otců budu možná jediný, který by mohl neopatrného bezohledného dceřina nápadníka zabít několika tahy štětcem.</p>
<p><strong>xi</strong></p>
<p>Dario Nannuzzi a jeden z jeho partnerů, Jimmy Yoshida, se objevili hned druhý den. Yoshida byl takový japonskoamerický Dorian Gray. Když vystupoval před mým domkem z Nannuzziho jaguáru, oblečený ve vyšisovaných džínách rovného střihu a v ještě vyšisovanějším tričku značky Rihanna Pon De Replay, ve větru od Zálivu mu zavlály dlouhé černé vlasy a vypadal na osmnáct. Než došel ke dveřím, vypadal na osmadvacet. Když mi potřásal rukou, takhle zblízka a osobně jsem viděl vrásky vroubící jeho oči a ústa a odhadl jsem ho na hodně přes čtyřicet.</p>
<p>„Rád vás poznávám,“ řekl. „V galerii je pořád ještě rušno po vaší návštěvě. Mary Ireová se už třikrát vrátila a ptala se, kdy to s vámi podepíšeme.“</p>
<p>„Pojďte dál,“ zval jsem je. „Náš přítel tady z pláže – Wireman – mi už dvakrát volal, aby se ujistil, že bez něj nic nepodepíšu.“</p>
<p>Nannuzzi se usmál. „Nemáme v popisu práce podvádět umělce, pane Freemantle.“</p>
<p>„Edgar, pamatujete? Dáte si trochu kávy?“</p>
<p>„Nejdřív se podíváme,“ rozhodl Jimmy Yoshida. „Kávu později.“</p>
<p>Nadechl jsem se. „Dobře. Pojďme nahoru.“</p>
<p><strong>xii</strong></p>
<p>Wiremanův portrét (který byl pořád sotva načrtnutým obrysem s mozkem, který se vznášel ve třech čtvrtinách plátna) jsem zakryl a obraz Tiny Garibaldiové a Candyho Browna zmizel v komoře v přízemí (spolu s <emphasis>Užitečnými přáteli</emphasis> a postavou v červeném hábitu), ale ostatní věci jsem nechal venku. Bylo jich už dost, aby se opíraly o dvě stěny a kus třetí. Celkem jedenačtyřicet pláten včetně pěti verzí <emphasis>Dívky a lodě</emphasis>.</p>
<p>Když už jsem jejich mlčení nemohl vydržet, ozval jsem se. „Díky za tip na ten liquin. Je výborný. Moje dcery by řekly la bomba.“</p>
<p>Nannuzzi zřejmě neslyšel. Popocházel jedním směrem, Yoshida opačným. Ani jeden se nezeptal na velké plátno zakryté prostěradlem na stojanu. Myslel jsem, že něco podobného je možná v jejich světě považováno za nevychovanost. Pod námi šepotaly mušle. Kdesi daleko kvílel vodní skútr. Pravá paže mě svědila, ale slabě a hodně hluboko, a říkala mi, že chce malovat, ale může počkat – věděla, že její čas přijde. Než zapadne slunce. Budu malovat a nejdřív se poradím s fotografiemi připnutými po stranách stojanu a potom velení převezme cosi jiného a lastury budou skřípat hlasitěji a chromový Záliv změní barvu, nejdřív na broskvovou, pak růžovou, potom oranžovou a nakonec <emphasis>ČERVENOU</emphasis>, a to bude dobře, to bude dobře, všechno, jak to bude, bude dobře.</p>
<p>Nannuzzi a Yoshida se setkali znovu u schodů vedoucích z Malého růžáku do přízemí. Krátce se poradili a vrátili se ke mně. Yoshida vytáhl ze zadní kapsy džin kancelářskou obálku se slovy NÁVRH SMLOUVY/GALERIE SCOTO úhledně naťukanými vpředu. „Tu máte,“ řekl. „Povězte panu Wiremanovi, že jsme ochotni vám jakkoli rozumně vyjít vstříc, abychom reprezentovali vaši práci.“</p>
<p>„Opravdu?“ zeptal jsem se. „Určitě?“</p>
<p>Yoshida se neusmál. „Ano, Edgare. Určitě.“</p>
<p>„Děkuju vám,“ řekl jsem. „Děkuju vám oběma.“ Sjel jsem pohledem kolem Yoshidy na Nannuzziho, aspoň on se usmíval. „Dario, já si toho opravdu vážím.“</p>
<p>Dario se rozhlédl po plátnech, trochu se zasmál, pak zvedl ruce a zase je spustil. „Myslím, že něco takového bychom měli říkat my, Edgare.“</p>
<p>„Na mě udělala dojem ta jasnost,“ řekl Yoshida. „A jejich… nevím, ale… myslím… průzračnost. Tyhle obrazy diváka unášejí, ale neutopí ho. Kromě toho mě udivuje, jak rychle jste pracoval. Chrlíte jako šampaňské.“</p>
<p>„Tomu moc nerozumím.“</p>
<p>„To se někdy říká o umělcích, kteří začínají pozdě,“ vysvětlil Nannuzzi. „Jako by se snažili dohnat ztracený čas. Ale stejně… čtyřicet obrazů během několika měsíců… vlastně týdnů…“</p>
<p><emphasis>A to jste ještě neviděl ten, který zabil toho vraha dětí</emphasis>, pomyslel jsem si.</p>
<p>Dario se zasmál, ale nijak vesele. „Snažte se, aby vám ten domek nelehl popelem, ano?“</p>
<p>„Ano – to by bylo špatné. Pokud bychom uzavřeli dohodu, mohl bych uložit některé obrazy ve vaší galerii?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ souhlasil Nannuzzi.</p>
<p>„To je výborné.“ Myslel jsem na to, že bych rád podepsal co nejdřív, ať už si Wireman bude myslet o smlouvě cokoliv, jen abych ty obrazy dostal pryč z Key… a požár mi starosti nedělal. Chrlení bylo možná běžné u umělců, kteří začali malovat ve vyšším věku, ale jedenačtyřicet obrazů na Duma Key převyšovalo nejméně čtyřikrát jejich bezpečný počet. Cítil jsem jejich živou přítomnost v tomto pokoji jako elektřinu pod skleněným příklopem.</p>
<p>Dario a Jimmy to samozřejmě cítili také. Právě proto ty zatracené obrazy tak účinkovaly. Byly <emphasis>chytlavé</emphasis>.</p>
<p><strong>xiii</strong></p>
<p>Druhý den ráno jsem se připojil k Wiremanovi a Elizabeth, kteří popíjeli na konci lávky od <emphasis>El Palacio</emphasis> kávu. K tomu, abych se udržel v chodu, mi už stačil pouhý aspirin, a moje Velké plážové procházky se z náročné výzvy proměnily v čirou radost. Zvlášť od té doby, co se oteplilo.</p>
<p>Elizabeth seděla v kolečkovém křesle s tácem posetým zbytky koláčů, které měla k snídani. Zdálo se mi, že se mu do ní podařilo vpravit i trochu džusu a půl hrníčku kávy. Hleděla na Záliv s přísným a nesouhlasným výrazem, dnes ráno vypadala spíš jako kapitán Bligh na HMS <emphasis>Bounty</emphasis> než jako dcera mafiánského dona.</p>
<p>„<emphasis>Buenos días, mi amigo</emphasis>,“ zdravil Wireman. Otočil se k Elizabeth: „To je Edgar, slečno Eastlakeová. Chodí na sedmou. Nechcete ho pozdravit?“</p>
<p>„Posrat nachcat krysí hlavo,“ řekla. Tedy myslím. V každém případě to pronesla k Zálivu, který byl stále tmavě modrý a pořád ještě skoro spal.</p>
<p>„Pořád to není tak dobré, chápu,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„Není. Už dřív hodně upadla a zase se dostala nahoru, ale nikdy se nepropadla tak hluboko.“</p>
<p>„Ještě pořád jsem jí nepřinesl žádné svoje obrazy, aby se na ně podívala.“</p>
<p>„To v tuhle chvíli nemá cenu.“ Podal mi šálek černé kávy. „Tu máš. Ať se s tím tvoje špatné já vypořádá.“</p>
<p>Podal jsem mu obálku s návrhem smlouvy. Když ji Wireman vytahoval, otočil jsem se k Elizabeth. „Chtěla byste si dnes někdy později poslechnout nějaké básně?“ zeptal jsem se jí.</p>
<p>Nic. Jenom se dívala na Záliv s tím kamenným zamračeným výrazem: kapitán Bligh se chystá přikázat, aby někoho přivázali ke stěžni a pořádně ho zbičovali.</p>
<p>Bez jakéhokoli důvodu jsem se zeptal: „Byl váš otec sportovní potápěč, Elizabeth?“</p>
<p>Pootočila hlavu a zabodla své prastaré oči přímo do mě. Horní ret se jí zvedl, jako když vrčí pes. Okamžik – krátký, ale připadal mi dlouhý – jsem měl pocit, že se na mě dívá jiný člověk. Nebo ani ne člověk. Nějaká bytost, která si navlékla Elizabethino staré, rozbředlé tělo jako ponožku. Pravá ruka se mi na chvilku sevřela a já znovu ucítil, jak se mi ty neexistující, přerostlé nehty zabořily do neexistující dlaně. Pak pohled odvrátila znovu k Zálivu a současně hmatala po tácu, až její prsty náhodou narazily na kousek pečiva, a já si nadával do idiotů a napomínal se, že nesmím tolik povolovat nervům uzdu. Nepochyboval jsem, že tu pracují nějaké divné síly, ale ne za každým stínem se skrýval duch.</p>
<p>„Byl,“ řekl Wireman roztržitě a rozkládal papíry se smlouvou. „John Eastlake byl úplný Ricou Browning – však víš, ten chlápek, co hrál v Černé laguně z padesátých let tu Příšeru.“</p>
<p>„Wiremane, ty jsi prostě studnicí zbytečných informací.“</p>
<p>„Jo, je to skvělé, co? Její otec tu harpunu nekoupil v žádném obchodě. Slečna Eastlakeová tvrdí, že si ji nechal dělat na zakázku. Nejspíš by měla být v muzeu.“</p>
<p>Ale já se o harpunu Johna Eastlakea nezajímal, tehdy ještě ne. „Čteš si vůbec tu smlouvu?“</p>
<p>Upustil ji na tác a zamyšleně se na mě podíval. „Snažil jsem se.“</p>
<p>„A co tvoje levé oko?“</p>
<p>„Nic. Hele, nemám důvod být zklamaný. Doktor přece říkal…“</p>
<p>„Prokaž mi laskavost. Zakryj si levé kukátko.“</p>
<p>Udělal to.</p>
<p>„Co vidíš?“</p>
<p>„Tebe, Edgare. <emphasis>Hombre muy fe</emphasis><emphasis>o.</emphasis>“</p>
<p>„Jo, jo. Zakryj si pravé oko.“</p>
<p>Udělal to. „Teď mám před sebou prostě černo. Jenom…“ Odmlčel se. „Možná ne až takové černé.“ Znovu ruku spustil. „Nepoznám to jistě. Poslední dobou nedokážu odlišit pravdu od zbožného přání.“ Zavrtěl hlavou tak prudce, až mu vlasy létaly kolem hlavy, a pak se udeřil hranou dlaně do čela.</p>
<p>„Jenom klid.“</p>
<p>„To se ti lehko řekne.“ Chvilku seděl mlčky, potom vzal kus koláče Elizabeth z ruky a nakrmil ji. Když pečivo bezpečně zmizelo v jejích ústech, otočil se ke mně. „Mohl bys ji chvilku ohlídat, než pro něco zajdu?“</p>
<p>„S radostí.“</p>
<p>Odklusal po lávce a já zůstal s Elizabeth sám. Pokusil jsem se jí vložit do úst zbývající kousek koláče a ona si ukousla přímo z mé ruky, takže mi letmo připomněla králička, kterého jsem měl, když mi bylo sedm nebo osm let. Jmenoval se Pan Hitchens, i když už nevím proč – paměť je zvláštní, viďte? Rty měla bezzubé a měkké, ale nikoli nepříjemné. Pohladil jsem ji ze strany po hlavě, kde měla bílé vlasy – silné, dost hrubé – stažené dozadu do uzlu. Napadlo mě, že Wireman ji musí každé ráno česat a dělat ten drdůlek. Že ji Wireman musel dnes ráno obléknout, včetně plen, protože v takovémto stavu byla určitě inkontinentní. Napadlo mě, jestlipak si vzpomněl na Esmeraldu, když jí připínal pleny a zapínal poutka. Napadlo mě, jestlipak si vzpomněl na Julii, když česal drdůlek.</p>
<p>Zvedl jsem další kousek koláče. Poslušně před ním otevřela pusu – ale já zaváhal. „Co bylo v tom červeném piknikovém koši, Elizabeth? V tom, co je na půdě?“ Zdálo se, že přemýšlí. A usilovně. Pak řekla: „Nějaká stará trubka do vody.“ Zaváhala. Pokrčila rameny. „Nějaká stará trubka, kterou chce Adie. Pal!“ Zahihňala se. Znělo to děsivě, jako od čarodějnice. Nakrmil jsem ji zbytkem koláče kousek po kousku a už se na nic neptal.</p>
<p><strong>xiv</strong></p>
<p>Když se Wireman vrátil, nesl mikrokazetový magnetofon. Podal mi ho. „Hrozně nerad po tobě žádám, abys házel tu smlouvu na kazetu, ale musím. Aspoň že je ta zatracená věc jenom dvě stránky dlouhá. Rád bych ji měl zpátky dnes odpoledne, jestli je to možné.“</p>
<p>„Je. A jestli se některé moje obrazy opravdu prodají, máš u mě provizi, příteli. Patnáct procent. Jako odměnu za právničinu i zprostředkování.“</p>
<p>Posadil se na židli a chechtal se a sténal zároveň. „<emphasis>Por Dios!</emphasis> Zrovna když už jsem si myslel, že v životě nemůžu klesnout hlouběji, stane se ze mě blbý agent začínající hvězdy! Promiňte mi ty výrazy, slečno Eastlakeová.“</p>
<p>Nevšímala si ho, jen přísně hleděla na záliv, na němž – na nejvzdálenější, nejmodřejší hranici viditelnosti – plul jakýsi tanker na sever k Tampě. Okamžitě mě uhranul. Lodi na Zálivu se mnou tohle dělaly.</p>
<p>Pak jsem se donutil soustředit se znovu na Wiremana. „Jsi za tohle všechno zodpovědný, takže…“</p>
<p>„Žvaníš blbosti!“</p>
<p>„…takže musíš být připravený čelit okolnostem a přijmout svůj díl jako muž.“</p>
<p>„Vezmu si deset procent, a i to je nejspíš moc. Ber, <emphasis>muchacho</emphasis>, nebo začneme diskutovat o osmi.“</p>
<p>„Tak dobře. Bude to deset.“ Natáhl jsem ruku a potřásli jsme si nad Elizabethiným tácem plným drobtů. Malý nahrávač jsem si strčil do kapsy. „A dáš mi vědět, jestli se nějak změní tvoje…“ Ukázal jsem mu na červené oko, které opravdu už nebylo tak červené jako předtím.</p>
<p>„Jistěže.“ Zvedl smlouvu. Byly na ní drobky z Elizabethina koláče. Smetl je a papíry mi podal, pak se předklonil, sevřel si dlaně mezi koleny a zahleděl se na mě přes impozantně vyčnívající Elizabethino poprsí.</p>
<p>„Kdybych šel na další rentgen, co by ukázal? Že se ta kulka zmenšila? Že zmizela?“</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>„Pořád ještě pracuješ na mém portrétu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Nepřestávej, <emphasis>muchacho</emphasis>. Prosím tě, nepřestávej.“</p>
<p>„To nemám v plánu. Ale radši se příliš netěš, víš.“</p>
<p>„Nebudu.“ Pak ho napadla další věc, přízračně podobná obavě, kterou vyslovil Dario. „Co myslíš, že se stane, jestli do Velkého růžáku udeří blesk a spálí ty obrazy na popel? Co myslíš, že se stane se mnou?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. O tom jsem nechtěl přemýšlet. Přemýšlel jsem naopak o tom, že Wiremana požádám, aby mě pustil na půdu <emphasis>El Palacio</emphasis> a nechal mě tam porozhlédnout se po jistém piknikovém koši (byl <emphasis>ČERVENÝ</emphasis>), ale pak jsem si to rozmyslel. Byl jsem přesvědčený, že koš tam je, ale méně jsem si byl jistý, jestli chci vědět, co v něm je. Kolem Duma Key se hemžily divné věci a já měl důvod věřit, že nejsou všechny pěkné. A s většinou z nich jsem nechtěl nic podnikat. Když je nechám na pokoji, pak možná ony nechají na pokoji mě. Pošlu většinu svých obrazů mimo ostrov, abych tu všechno uchoval v klidu a míru. Taky je prodám, jestli je lidé budou chtít koupit. Vypravím je do světa, ani mě u srdce nepíchne. Propadal jsem vášni, dokud jsem na nich pracoval, ale když byly hotové, neznamenaly pro mě víc než polokruhové ztvrdliny na palcích u nohou, které jsem si občas musel oškrabávat, aby mě na staveništi na konci horkého srpnového dne netlačily pracovní boty.</p>
<p>Ponechám si sérii <emphasis>Dívka a loď</emphasis>, ne že bych ji měl nějak zvlášť rád, ale protože ta série nebyla ještě hotová; ty obrazy byly pořád ještě živoucí maso. Možná je vystavím a prodám později, ale prozatím jsem si je chtěl ponechat tam, kde byly, to jest v Malém růžáku.</p>
<p><strong>xv</strong></p>
<p>Když jsem se dostal zpátky domů, na obzoru už žádné lodě nebyly a nutkání malovat prozatím pominulo. Vzal jsem tedy mikrokazeťák a nahrál návrh smlouvy na pásku. Nebyl jsem právník, ale ve svém minulém životě jsem už viděl a podepsal hromadu právnických papírů, a tyhle mi připadaly docela jednoduché.</p>
<p>Ten večer jsem vzal smlouvu i nahrávač zase do <emphasis>El Palacio</emphasis>. Wireman zrovna vařil večeři a Elizabeth seděla v Porcelánovém salonu. Ta volavka s pronikavýma očima – byl to takový neoficiální domácí mazlíček – stála na chodníku venku a nakukovala dovnitř se zlověstně nesouhlasným výrazem. Pozdní slunce naplnilo pokoj světlem. Přesto tu světlo nebylo. Porcelánové městečko bylo neuspořádané, lidé a zvířata se váleli všude možně, budovy byly rozházené do všech čtyř stran bambusového stolu. Plantážnický dům se sloupy byl dokonce převržený. Elizabeth seděla v křesle vedle stolu, na tváři ten výraz kapitána Blighe, a zdálo se, že mě vyzývá, abych dal věci do pořádku.</p>
<p>Za zády mi promluvil Wireman, až jsem nadskočil. „Když se pokusím figurky nějak uspořádat, znovu je rozhází. Už jich hromadu shodila na podlahu a rozbila je.“</p>
<p>„Mají velkou cenu?“</p>
<p>„Některé, ale o to ani nejde. Když je ve své kůži, zná každou z nich, zná je a miluje. Až se probere a zeptá se, kde je Bo Peep… nebo Uhlíř… a já jí budu muset říct, že je rozbila, bude smutná celý den.“</p>
<p>„Jestli se probere.“</p>
<p>„Ano. Takže tak.“</p>
<p>„Myslím, že zamířím domů, Wiremane.“</p>
<p>„Budeš malovat?“</p>
<p>„Takový mám plán.“ Otočil jsem se k nepořádku na stole. „Wiremane?“</p>
<p>„Jsem zde, <emphasis>vato</emphasis>.“</p>
<p>„Proč je takhle rozhazuje, když je v tomhle stavu?“</p>
<p>„Myslím… protože nesnese pohled na něco, co sama nemá.“</p>
<p>Už jsem se chtěl otočit. Položil mi ruku na rameno.</p>
<p>„Byl bych rád, kdyby ses zrovna teď na mě nedíval.“ Sotva hlas ovládal. „Zrovna mi není akorát. Jdi k hlavním dveřím a pak to vem zkratkou přes dvůr, jestli chceš jít po pláži. Můžeš to udělat?“</p>
<p>Udělal jsem to. A když jsem se dostal domů, pracoval jsem na jeho portrétu. Bylo to v pořádku. Tím zřejmě míním, že to bylo dobré. Viděl jsem tam jeho tvář, která se chtěla vyloupnout. Začínala se rýsovat. Nebylo to nic zvláštního, ale to mi vyhovovalo. Vždycky bylo nejlepší, když to nebylo nic zvláštního. Byl jsem spokojený, na to se pamatuji. Cítil jsem mír. Lastury mumlaly. Pravá paže svědila, ale jen slabě a v hloubce. Okno hledící na záliv se proměnilo v černočerný obdélník. Jednou jsem sešel do přízemí a snědl sendvič. Zapnul jsem rádio a našel The Bone: J. Geils dával „Hold Your Lovin“. J. Geils nebyl nic extra, ale jinak skvělý – nadaný od bohů rokenrolu. Maloval jsem a Wiremanův obličej vystoupil zase o trochu víc. Už byl jako duch. Byl to duch strašící na plátně. Ale byl to neškodný duch. Jestli se otočím, Wireman nebude stát nahoře u schodiště, kde předtím stál Tom Riley, a v <emphasis>El Palacio de Asesinos</emphasis> o kus dál po pláži bude na levé straně Wiremanova světa stále tma. To jsem prostě věděl. Maloval jsem. Rádio hrálo. Hudbu podkresloval šepot lastur.</p>
<p>V jednu chvíli jsem přestal, osprchoval se a šel spát. Neměl jsem žádné sny.</p>
<p>Když tak vzpomínám na dobu, kterou jsem strávil na Duma Key, pak mi ty únorové a březnové dny, kdy jsem pracoval na Wiremanově portrétu, připadají jako nejlepší časy.</p>
<p><strong>xvi</strong></p>
<p>Wireman zavolal druhý den v deset. Už jsem stál u stojanu. „Ruším?“</p>
<p>„To nevadí,“ řekl jsem. „Přestávka se mi hodí.“ Byla to lež.</p>
<p>„Dnes ráno jsme tě postrádali.“ Odmlčel se. „No, vždyť víš. Postrádal jsem tě já. Ona…“</p>
<p>„Jo,“ řekl jsem.</p>
<p>„Ta smlouva je neškodná jako králíček. Velmi málo prostoru, aby tě vyšplouchli. Stojí tam, že se s galerií budete dělit rovným dílem, ale tohle omezím. Půl na půl přestane platit, až hrubý prodej dosáhne čtvrt miliónu. Jakmile tuhle hranici překročíš, budete se dělit šedesát ku čtyřiceti ve tvůj prospěch.“</p>
<p>„Wiremane, já nikdy neprodám obrazy za čtvrt miliónu dolarů!“</p>
<p>„Doufám, že budou mít úplně stejný pocit, <emphasis>muchacho</emphasis>, a proto také navrhnu, aby se dělení při půl miliónu změnilo na sedmdesát ku třiceti.“</p>
<p>„S rychlovkou s miss Floridy jako bonusem,“ řekl jsem ochable. „To tam taky zapracuj.“</p>
<p>„Znamenám si. Další věc je ta klauzule se stoosmdesátidenní výpovědní lhůtou. Měla by být devadesátidenní. Nepředpokládám tu sice problém, ale myslím, že je to zajímavé. Bojí se, že sem na jih přifrčí nějaká velká newyorská galerie a zlanaří tě.“</p>
<p>„Měl bych o té smlouvě vědět ještě něco?“</p>
<p>„Ne a cítím, že se chceš znovu vrátit k práci. Ozvu se panu Yoshidovi kvůli těm změnám.“</p>
<p>„Nějaké změny ve vidění?“</p>
<p>„Ne, <emphasis>amigo</emphasis>. Rád bych řekl něco jiného. Ale nepřestávej malovat.“</p>
<p>Už jsem odtahoval sluchátko od ucha, když řekl: „Neviděl jsi náhodou ranní zprávy?“</p>
<p>„Ne, vůbec jsem je nezapínal. Proč?“</p>
<p>„Okresní koroner tvrdí, že Candy Brown zemřel na selhání srdce. Jen jsem si myslel, že bys to rád věděl.“</p>
<p><strong>xvii</strong></p>
<p>Maloval jsem. Šlo to pomalu, ale jistě. Wireman se zhmotňoval u okna, z něhož byl vidět Záliv a na něm plující mozek. Byl to mladší Wireman než ten, který byl na fotografiích připnutých po stranách stojanu, ale to bylo v pořádku. Díval jsem se na ně stále méně a třetího dne jsem je sundal docela. Už jsem je nepotřeboval. Přesto jsem maloval tak, jak zřejmě maluje většina jiných malířů: jako by to byla práce a ne šílený úprk, který nastává a odeznívá v jakýchsi křečích. Maloval jsem u zapnutého rádia, které jsem teď měl vždycky naladěné na The Bone.</p>
<p>Čtvrtého dne mi Wireman přinesl upravenou smlouvu a řekl mi, že můžu podepsat. Řekl, že Nannuzzi chce fotografie mých obrazů a udělat diapozitivy pro přednášku, která by se konala v Selbyho knihovně v Sarasotě v půlce března, měsíc před zahájením výstavy. Wireman říkal, že na přednášku přijde asi šedesát nebo sedmdesát mecenášů umění z oblasti Tampy a Sarasoty. Řekl jsem, že dobře, a smlouvu podepsal.</p>
<p>Hned odpoledne dorazil Dario. Nemohl jsem se dočkat, až ty svoje fotky nacvaká a odjede, abych se mohl zase vrátit k práci. Aby řeč nestála, zeptal jsem se ho, kdo bude mít na té přednášce v Selbyho knihovně referát.</p>
<p>Dario se na mě podíval s povytaženým obočím, jako bych právě zavtipkoval. „Jediný člověk na světě, který je důkladně obeznámený s vaší prací,“ odpověděl. „Vy.“</p>
<p>Zíral jsem na něj. „Já přece nemůžu přednášet! Já o umění nevím vůbec nic!“</p>
<p>Rozmáchlým gestem ukázal na obrazy, které příští týden Jack a dva pracovníci na částečný úvazek ze Scota zabalí do beden a převezou do Sarasoty. Předpokládal jsem, že zůstanou v bednách ve skladu vzadu v galerii, dokud nezačne výstava. „Tohle prozrazuje něco jiného, příteli.“</p>
<p>„Dario, ti lidi se přece vyznají! Mají školy! Vsadím se, že většina z nich má z umění státnice, kristepane! Co po mně chcete, postavit se tam a žvanit?“</p>
<p>„Přesně to udělal Jackson Pollock, když mluvil o své práci. Často opilý. A zbohatl na tom.“ Dario ke mně přišel a vzal mě za pahýl paže. To na mě udělalo dojem. Jen málo lidí je ochotno dotknout se pahýlu končetiny. Jako by v hloubi duše věřili, že je amputace nakažlivá. „Poslouchejte, příteli, jsou to důležití lidé. Nejen proto, že mají peníze, ale protože je zajímají noví umělci a každý zná další tři lidi, kteří jsou naladění stejně. Po přednášce – <emphasis>vaší</emphasis> přednášce – se o vás začne mluvit. A ty řeči skoro vždycky přerostou v onu kouzelnou věc, které se říká hukot.“</p>
<p>Odmlčel se, pohrával si s řemínkem od fotoaparátu a mírně se usmíval.</p>
<p>„Stačí, abyste pohovořil o tom, jak jste začal a jak jste rostl…“</p>
<p>„Dario, já přece nevím, jak jsem rostl!“</p>
<p>„Tak to řekněte. Řekněte cokoliv! Jste přece umělec, kristepane!“</p>
<p>Nechal jsem to plavat. Hrozící přednáška mi připadala pořád daleko a já ho chtěl už vystrnadit z domu. Chtěl jsem si pustit The Bone, stáhnout prostěradlo z obrazu na stojanu a pustit se do práce na <emphasis>Wiremanovi hledícím k západu</emphasis>. Chcete holou pravdu, natvrdo? Ten obraz už nebyl nějaký hypotetický kouzelnický trik. Teď už žil svým vlastním kouzlem. Měl jsem vůči němu velmi sobecké pocity a cokoliv, co mělo přijít po něm – slibované interview s Mary Ireovou, přednáška, samotná výstava – mi nepřipadalo, že je to přede mnou, ale kdesi vysoko nade mnou. Takovým způsobem určitě vnímají ryby déšť na hladině Zálivu.</p>
<p>Během prvního týdne v březnu hrálo hlavní roli denní světlo. Ne světlo zapadajícího slunce, ale čistě denní. Jak naplňovalo Malý růžák a zdálo se, že ho pozvedá. Ten týden byl plný hudby z rádia, kde hráli všechno od Allman Brothers, Molly Hatchetové, Foghata. Byl plný J. J. Calea, který začínal svou „Call Me the Breeze“ prohlášením „Tady je váš další oblíbený starý rokenrol, štrachejte se dál na Broadway.“ A byl plný toho, že když jsem rádio vypnul a vymyl štětce, slyšel jsem lastury pod domem. Byl plný tváře ducha, kterou jsem viděl, tváře, která patřila mladšímu muži, kterého teprve čeká výhled z Dumy na záliv. V jedné písni – myslím, že od Paula Simona – se zpívalo <emphasis>Kdybych nikdy nemiloval, nikdy bych neplakal</emphasis>. Tohle byla ta tvář. Nebyla skutečná, ne tak docela opravdová, ale já ji do té reality volal. Rostla kolem mozku, který plul na Zálivu. Už jsem fotografie nepotřeboval, protože tohle byla tvář, kterou jsem znal. Tahle tvář byla vzpomínka.</p>
<p><strong>xviii</strong></p>
<p>Čtvrtého března bylo horko celý den, ale já se nenamáhal zapínat klimatizaci. Maloval jsem jenom v trenýrkách a pot se mi lil po tváři a bocích. Telefon dvakrát zazvonil. Poprvé to byl Wireman.</p>
<p>„Poslední dobou tě v našich končinách moc nevídáme, Edgare. Přijdeš na večeři?“</p>
<p>„Myslím, že ji vynechám, Wiremane. Díky.“</p>
<p>„Maluješ, nebo máš naší společnosti tady v <emphasis>El Palacio</emphasis> plné zuby? Nebo obojí?“</p>
<p>„Jde jenom o to malování. Jsem skoro hotový. Nějaké změny v sekci zraku?“</p>
<p>„Levá lampa je pořád zhasnutá, ale koupil jsem si na ni klapku, a když ji nosím, můžu pravým okem číst už patnáct minut v kuse. To je velký pokrok a myslím, že za něj vděčím tobě.“</p>
<p>„Nevím, jestli je to tak,“ řekl jsem. „Tohle není stejné jako ten obraz s Candym Brownem a Tinou Garibaldiovou, který jsem dělal. Ani s mou manželkou a jejími… přáteli, když už na to přijde. Tentokrát to není žádné <emphasis>bum prásk</emphasis>. Rozumíš, co myslím tím <emphasis>bum prásk</emphasis>?“</p>
<p>„Ano, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p>„Jestli se má něco stát, myslím, že se to stane brzo. Jestli ne, aspoň budeš mít portrét, jak jsi vypadal – jak jsi možná vypadal – v pětadvaceti letech.“</p>
<p>„Děláš si srandu, <emphasis>amigo</emphasis>?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Myslím, že si ani nepamatuju, jak jsem vypadal, když mi bylo pětadvacet.“</p>
<p>„Jak se má Elizabeth? Nějaká změna?“</p>
<p>Vzdychl. „Včera ráno mi připadala trochu lepší, tak jsem ji posadil do zadního salonu – tam je menší stůl, říkám mu Porcelánové předměstí – a ona shodila na podlahu sadu wallendorfských tanečnic. Roztřískala všech osm. Jsou samozřejmě nenahraditelné.“</p>
<p>„To je mi líto.“</p>
<p>„Loni na podzim mě vůbec nenapadlo, že by se to mohlo takhle zhoršit, a Bůh nás trestá za to, co si nedokážeme představit.“</p>
<p>Druhý hovor přišel za čtvrt hodiny a já zoufale odhodil štětec na pracovní stůl. Byl to Jimmy Yoshida. Těžko jsem mohl zůstat zoufalý, když jsem byl konfrontován s jeho rozčilením, které hraničilo s rozjařeností. Viděl diapozitivy a tvrdil, že „z nich všichni padnou na zadek“.</p>
<p>„To je báječné,“ řekl jsem. „Na přednášce jim tedy řeknu ‚zvedněte zadky’… a pak odejdu pryč.“</p>
<p>Zasmál se, jako by v životě nic legračnějšího neslyšel, pak řekl: „Hlavně volám, abych se vás zeptal, jestli některé obrazy chcete označit NP – neprodejné.“</p>
<p>Zvenku se ozval rachot, který zněl jako veliký, těžce naložený náklaďák přejíždějící po plaňkovém mostě. Podíval jsem se k Zálivu – kde žádné plaňkové mosty nebyly – a uvědomil jsem si, že daleko na západě zahřmělo.</p>
<p>„Edgare? Jste tam ještě?“</p>
<p>„Ještě ano,“ řekl jsem. „Pokud někdo bude chtít něco koupit, můžete prodat všechno kromě série <emphasis>Dívka a loď</emphasis>.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„To znělo zklamaně.“</p>
<p>„Doufal jsem, že jeden z nich koupím pro galerii. Do oka mi padlo <emphasis>Číslo 2.</emphasis>“ A vzhledem k podmínkám smlouvy by nakoupil s padesátiprocentní slevou. <emphasis>To není zlé, chlapče</emphasis>, řekl by možná můj otec.</p>
<p>„Ta série ještě není hotová. Možná až namaluju zbytek.“</p>
<p>„Kolik jich ještě bude?“</p>
<p><emphasis>Budu je malovat, dokud nepřečtu jméno té zasrané strašidel</emphasis><emphasis>né lodi na zádi</emphasis>.</p>
<p>Možná bych to řekl nahlas, kdyby na západě znovu nezahřmělo. „To asi poznám, až ten čas přijde. Jestli mě teď omluvíte…“</p>
<p>„Pracujete. Promiňte. Hned vás zase pustím k práci.“</p>
<p>Když jsem bezdrátový telefon zamáčkl, zamyslel jsem se, jestli se chci nebo nechci k práci vracet. Ale… byl jsem blízko. Jestli se budu lopotit dál, možná bych mohl dnes v noci skončit. A docela se mi líbila představa, že budu malovat, zatímco od Zálivu bude dunět bouře.</p>
<p>Bůh mi pomoz, ale ta představa mi připadala romantická.</p>
<p>Takže jsem zapnul rádio, které jsem předtím vypnul, abych mohl telefonovat, a z reproduktoru procítěně zaječel Axl Rose svoje „Welcome to the Jungle“. Vybral jsem si štětec a strčil si ho za ucho. Pak jsem si vybral další a začal malovat.</p>
<p><strong>xix</strong></p>
<p>Bouřkové mraky se kupily jako obrovské nákladní čluny s černým dnem a uprostřed purpurové jako podlitina. Každou chvíli jimi projel blesk a vypadaly jako mozky plné špatných myšlenek. Záliv ztratil barvu a zmrtvěl. Západ slunce se proměnil v žlutou stužku, která chabě oranžově zablikala a zhasla. V Malém růžáku se rozhostilo šero. Rádio začalo při každé spršce blesků prskat poruchami. Zastavil jsem se jen na tak dlouho, aby ho vypnul, ale světla jsem nerozsvítil.</p>
<p>Nepamatuju se přesně, kdy jsem to přestal být já, kdo maloval… a do dnešního dne si nejsem jistý, že jsem to někdy přestal být já; možná <emphasis>sí</emphasis>, možná <emphasis>no</emphasis>. Vím jenom, že v jistou chvíli jsem se podíval dolů a ve zbytcích skomírajícího denního světla a chvilkových zášlezích blesků jsem uviděl svou pravou paži. Pahýl byl opálený a ten zbytek mrtvolně bílý. Svaly ochable a volně visely. Nebyla na ní žádná jizva, žádný šev, jenom hranice opálení, ale pod ní to svědilo jako doutnavý palčivý oheň. Pak se znovu zablesklo a žádnou paži už jsem neměl, nikdy tam žádná nebyla – aspoň ne na Duma Key – ale svědění zůstalo, a tak hrozné, až se mi chtělo se do něčeho pořádně zahryznout.</p>
<p>Otočil jsem se zase k plátnu a ve stejné vteřině se to svědění rozproudilo stejným směrem jako voda vytékající z měchu, a mě se zmocnila horečka. Bouře padla na Key současně s tmou a já myslel na jistá cirkusová čísla, při kterých chlap se zavázanýma očima hází nože na hezkou dívku připoutanou s roztaženými končetinami na roztočenou dřevěnou desku, a myslím, že jsem se smál, protože já maloval poslepu nebo skoro poslepu. Každou chvíli se zablesklo a ze tmy na mě vyskočil Wireman, Wireman v pětadvaceti, Wireman před Julií, před Esmeraldou, před <emphasis>la lotería</emphasis>.</p>
<p>Já vyhraju, ty vyhraješ.</p>
<p>Okno ozářil mohutný fialovobílý blesk a tu elektřinu přihnal od Zálivu mohutný skučivý poryv vichřice, který mrštil dešťovými kapkami do skla takovou silou, že jsem si myslel (v koutku mysli, která byla stále schopná myslet), že se určitě rozbije. Přímo nad hlavou mi vybuchovala vodní munice. A pode mnou se mumlání lastur proměnilo ve skřehotání mrtvol, které si kostěnými hlasy prozrazují tajemství. Jak to, že jsem to ještě nikdy neslyšel? Mrtvoly, ano! Přijela sem loď, loď mrtvých se zteřelými plachtami, a vyložila živé mrtvoly. Ty byly pod tímhle domem a bouřka je oživila. Viděl jsem, jak se prodírají hřbitovním pokryvem z lastur, bledé rosoly se zelenými vlasy a racčíma očima, plazí se jedna přes druhou ve tmě a povídají si, povídají, povídají. Ano! Protože měly co dohánět a kdo ví, kdy přijde další bouře a znovu je oživí?</p>
<p>Přesto jsem maloval dál. Maloval jsem v hrůze a tmě, moje paže se pohybovala nahoru a dolů, takže se na chviličku zdálo, že tu bouři vlastně diriguju. Nemohl jsem přestat. A v jisté chvíli byl <emphasis>Wireman hledící k západu</emphasis> hotový. Pravá paže mi to pověděla. Do levého dolního rohu jsem čmárnul svoje iniciály <strong>EF</strong> – pak zlomil štětec ve dví, a udělal jsem to oběma rukama. Třísky jsem hodil na podlahu. Odpotácel jsem se od stojanu a křičel, aby to, co se děje, přestalo. Mělo by to přestat, přestane to. Obraz byl hotový a teď to určitě přestane.</p>
<p>Přešel jsem ke schodišti a zahleděl se dolů, a dole u jeho paty stály dvě malé promáčené postavičky. Pomyslel jsem si: <emphasis>Jablko, pomeranč</emphasis>. Pomyslel jsem si: <emphasis>Já vyhraju, ty vyhraješ</emphasis>. Pak se zablesklo a já spatřil dvě dívky, asi šestileté, určitě dvojčata a určitě utopené sestry Elizabeth Eastlakeové. Měly na sobě šaty, které se jim lepily na tělo. Vlasy se jim lepily na tváře. Jejich tváře, to byla bledá hrůza.</p>
<p>Věděl jsem, odkud přišly. Vyplazily se z lastur.</p>
<p>Ruku v ruce zamířily po schodech ke mně nahoru. Míli nad domem zaduněl hrom. Snažil jsem se vykřiknout. Nemohl jsem. Pomyslel jsem si <emphasis>Já to nevidím</emphasis>. Pomyslel jsem si <emphasis>Vidím to</emphasis>.</p>
<p>„Já to zvládnu,“ pronesla jedna dívka. Promluvila hlasem lastur.</p>
<p>„Bylo to červené,“ řekla druhá dívka. Mluvila hlasem lastur. Už byly v půli cesty nahoru. Jejich hlava byla sotva víc než lebka s mokrými vlasy visícími po stranách.</p>
<p>„Sedni si na vidle,“ pronesly společně jako dívky odříkávající rýmovačku při skákání přes švihadlo… ale promluvily hlasem lastur. „Sedni si na rýč.“</p>
<p>Natáhly ke mně příšerné mrtvolně bledé prsty.</p>
<p>Já na vrcholu schodiště omdlel.</p>
<p><strong>xx</strong></p>
<p>Zvonil telefon. Tohle byla moje telefonní zima.</p>
<p>Otevřel jsem oči a hmátl po noční lampičce, protože jsem toužil mít okamžitě světlo, jelikož jsem právě prožil nejhorší noční můru v životě. Místo abych našel lampu, moje prsty narazily do stěny. V té chvíli jsem si uvědomil, že mám hlavu zapřenou v divném, bolestivém úhlu o zeď. Zarachotil hrom – ale už jen slabě a mrzutě, hromobití se vzdalovalo – a to stačilo, aby se mi všechno vybavilo bolestivě, děsivě jasně. Neležel jsem v posteli. Byl jsem v Malém růžáku. Omdlel jsem, protože…</p>
<p>Vytřeštil jsem oči. Zadek jsem měl na podestě, nohy mi visely dolů ze schodů. Vzpomněl jsem si na dvě utopené dívky – ne, bylo to něco víc, byl to okamžik totální, křišťálově jasné vzpomínky – a vyskočil jsem na nohy, pochroumaný bok jsem vůbec necítil. Soustředil jsem se pouze a jenom na tři vypínače nahoře nad schodištěm, ale už když je moje prsty nahmataly, pomyslel jsem si: <emphasis>Nebudou fungovat, kvůli bouřce nepůjde elektrika</emphasis>.</p>
<p>Ale fungovaly a zahnaly tmu v pracovně a na schodišti. Prožil jsem ohavnou chvilku, když jsem pod schody zahlédl písek a vodu, ale světlo dosáhlo dost daleko, abych uviděl, že vítr rozrazil hlavní dveře.</p>
<p>Určitě je rozrazil jenom vítr.</p>
<p>Telefon v obývacím pokoji ztichl a naskočil záznamník. Můj nahraný hlas vyzval volajícího, aby po zaznění tónu zanechal vzkaz. Volal Wireman.</p>
<p>„Edgare, kde jsi?“ Byl jsem příliš dezorientovaný, než abych rozeznal, jestli v jeho hlase slyším vzrušení, zoufalství nebo strach. „Zavolej mi, musíš mi <emphasis>okamžitě</emphasis> zavolat!“ A pak zaznělo cvaknutí.</p>
<p>Sešel jsem dolů, opatrně jeden schod po druhém jako zchátralý osmdesátník, a postaral se pak především o světlo: v obýváku, kuchyni, obou ložnicích, floridském pokoji. Dokonce jsem rozsvítil i v koupelnách, musel jsem přitom sahat do tmy a obrňovat se proti možnosti, že mě za ruku popadne něco studeného, mokrého a ověšeného řasami. Nic takového se nestalo. Když jsem rozsvítil úplně všude, uklidnil jsem se natolik, že jsem si uvědomil, že mám zase hlad. Přímo jsem umíral hlady. Bylo to jedinkrát, co jsem pracoval na Wiremanově portrétu… ale tohle poslední sezení bylo samozřejmě bomba.</p>
<p>Zastavil jsem se a prozkoumal nepořádek, který otevřenými dveřmi nafoukal vítr. Jenom písek a voda, a voda už perlila na vosku, který používala moje hospodyně na udržení luxusního lesku. Spodní schody, potažené kobercem, byly trochu vlhké, ale nic jiného než voda to nebylo.</p>
<p>Nepřiznal bych si, že hledám otisky nohou.</p>
<p>Odešel jsem do kuchyně, připravil si kuřecí sendvič a ve stoje u linky jsem ho zhltl. Z lednice jsem popadl pivo a večeři spláchl. Když sendvič zmizel, snědl jsem zbytky včerejšího salátu, který více méně plaval v Newmanově originální francouzské zálivce. Pak jsem vešel do obývacího pokoje, abych zavolal do <emphasis>El Palacio</emphasis>. Wireman to vzal při prvním zazvonění. Chystal jsem se mu říct, že jsem byl venku a díval se, jestli bouřka nepoškodila dům, ale moje činnost během jeho prvního volání byla to poslední, na co Wireman myslel. Wireman brečel a smál se.</p>
<p>„Já vidím! Vidím jako dřív! Levé oko je čisté jako studánka. Nemůžu tomu uvěřit, ale…“</p>
<p>„Zpomal, Wiremane, sotva ti rozumím.“</p>
<p>Nezpomalil. Možná nemohl. „Když byla bouřka v nejlepším, projela mi tím nemocným okem bolest… bolest přímo neuvěřitelná… jako rozžhavený drát… myslel jsem, že do nás udeřil blesk, takže bůh mi pomoz… strhl jsem si tu klapku… a já viděl! Rozumíš, co ti povídám? <emphasis>Já vidím!</emphasis>“</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem. „Rozumím. To je báječné.“</p>
<p>„Byl jsi to ty? Byl, že ano?“</p>
<p>Odpověděl jsem: „Možná. Pravděpodobně. Mám pro tebe obraz. Zítra ho přinesu.“ Zaváhal jsem. „Dobře bych se o něj staral, <emphasis>amigo</emphasis>. Nemyslím, že záleží na tom, co se s nimi stane, když už jsou hotové, ale já si taky myslel, že Kerry porazí Bushe.“</p>
<p>Zachechtal se jako blázen. „Ach, <emphasis>verdad</emphasis>, já to slyšel. Bylo to perné?“</p>
<p>Než jsem stačil odpovědět, cosi mě napadlo. „Byla ta bouřka pro Elizabeth těžká?“</p>
<p>„Ach, člověče, hrozná. Vždycky se jich bála, ale tahle… děs a hrůza. Křičela cosi o sestrách. Tessie a Lo-Lo, co se utopily ve dvacátých letech. Dokonce mě přiměla, abych tam na chvíli šel… ale už je to pryč. A co ty, jak je tobě? Bylo to těžké?“</p>
<p>Díval jsem se na roztroušený písek na podlaze mezi hlavními dveřmi a schody. Určitě tam žádné stopy nebyly. Jestli jsem si myslel, že vidím víc než písek, byla to prostě jenom moje podělaná takzvaná umělecká představivost. „Trochu. Ale už je to pryč.“</p>
<p>Doufal jsem, že je to pravda.</p>
<p><strong>xxi</strong></p>
<p>Hovořili jsme ještě pět minut… tedy Wireman hovořil. Spíš blábolil. Nakonec řekl, že se bojí jít spát. Bál se, že se třeba probudí a zjistí, že je na levé oko zase slepý. Pověděl jsem mu, že podle mě se toho bát nemusí, popřál jsem mu dobrou noc a zavěsil. Naopak já se bál toho, že se probudím uprostřed noci a zjistím, že mi po stranách postele sedí Tessie a Laura – podle Elizabeth Lo-Lo.</p>
<p>A jedna z nich bude třeba držet na mokrém klíně Rebu.</p>
<p>Vzal jsem si další pivo a šel nahoru. Přistupoval jsem ke stojanu se skloněnou hlavou a s pohledem upřeným na nohy, pak jsem rychle vzhlédl, jako bych doufal, že portrét při něčem přistihnu. Něco ve mně – ta rozumná část – očekávala, že ho uvidím zbavený tváře barvou nacákanou bez ladu a skladu, částečného Wiremana zaneseného vrstvou šmouh a skvrn, které jsem vrhl na plátno během bouřky, kdy mi jediné světlo poskytovaly blesky. Ale to ostatní ve mně vědělo svoje. To ostatní ve mně vědělo, že jsem maloval v nějakém jiném světle (stejně jako vrhačům nožů se zavázanýma očima vede ruku nějaký jiný smysl). Ta část věděla, že <emphasis>Wireman hledící k západu</emphasis> dopadl dobře, a ta část měla pravdu.</p>
<p>V jistém ohledu to byla nejlepší práce, jakou jsem na Duma Key vytvořil, protože byla nejracionálnější – nezapomeňte, že až do konce jsem <emphasis>Wiremana hledícího k západu</emphasis> tvořil za denního světla. A při smyslech. Ten duch strašící na plátně se proměnil v líbezný obličej, mladý, klidný a zranitelný. Vlasy byly jemné, lesklé a černé. V koutcích úst číhal drobný úsměv, stejně jako v zelených očích. Obočí bylo husté a pěkné. Čelo nad nimi jako široké, otevřené okno, za nímž tento muž stáčel své myšlenky k Mexickému zálivu. V tom viditelném mozku nebyla žádná kulka. Stejně snadno jsem mohl odebrat aneurisma nebo zhoubný nádor. Cena za dokončení té práce byla vysoká, ale dluh jsem splatil.</p>
<p>Bouřka ochabla do několika slabých zabrumlání kdesi nad floridským poloostrovem. Pomyslel jsem si, že bych mohl spát a že bych mohl spát s rozsvícenou noční lampou, když budu chtít. Reba to nikomu nepoví. Mohl bych dokonce spát s Rebou zastrčenou mezi pahýl paže a tělo. Už jsem to tak dělal. A Wireman zase viděl. I když v tu chvíli mi to připadlo méně důležité. Nejdůležitější mi připadalo, že jsem konečně namaloval něco pořádného.</p>
<p>A bylo to moje.</p>
<p>Myslel jsem, že bych se na to mohl vyspat.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jak namalovat obraz (VI)</strong></p>
<p><emphasis>Udržte soustředění. V tom je ten rozdíl mezi dobrým obrazem a jenom další mazanicí, jimiž je svět beztak přecpaný.</emphasis></p>
<p><emphasis>Elizabeth Eastlakeová byla úplný démon, pokud šlo o soustředění; pamatujte, že se zpátky do světa vlastně prokreslila. A když jí ten hlas pobývající v Noveen pověděl o pokladu, soustředila se na něj a nakreslila obrázky pokladu poházeného na písečném dně Zálivu. Jakmile ho bouřka odkryla, ocitly se ty okouzlující poházené předměty tak blízko u hladiny, že na nich v poledne muselo slunce házet zrcátka – zrcátka, která si najdou cestu až na hladinu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chtěla potěšit svého tatínka. A pro sebe chtěla jenom porcelánovou panenku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tatínek řekne </emphasis>Každá panenka je tvoje – spravedlivé nálezné, a <emphasis>Bůh mu za to pomáhej.</emphasis></p>
<p><emphasis>Brodila se do vody vedle něj, až po baculatá kolena, ukazovala kamsi a říkala </emphasis>Je to přímo tamhle. Plávej a kopej, dokud ti neřeknu dost.</p>
<p><emphasis>Brodil se ještě o kus dál, zatímco ona tam stála, a když se vrhl do moře a vnořil tělo do caldo, ploutve jí připadaly velké jako malé veslice. Později je právě tak nakreslí. Plivl si do masky, vypláchl ji a nasadil si ji. Zastrčil si konec šnorchlu do úst. Zabral ploutvemi do prosluněné modři s tváří ve vodě a jeho tělo se prolnulo s pohyblivými slunečními zrcátky, která proměnila skelné vlnky ve zlato.</emphasis></p>
<p><emphasis>Já to všechno vím. Něco nakreslila Elizabeth, něco jsem na</emphasis><emphasis>kreslil já.</emphasis></p>
<p><emphasis>Já vyhraju, ty vyhraješ.</emphasis></p>
<p><emphasis>Stála po kolena ve vodě s Noveen zastrčenou pod paží a dívala se, dokud ji chůva Melda, znepokojená zvlněnou hladinou, nezavolala zpátky na místo, kterému říkali Stinná pláž. Pak tam stáli všichni společně. Elizabeth křikla na Johna, aby se zastavil. Viděli, jak jeho ploutve vylétly nad hladinu, když se pustil do prvního ponoru. Byl dole možná čtyřicet vteřin, pak se v gejzíru vody zase vynořil a vyplivl náústek.</emphasis></p>
<p><emphasis>Říká </emphasis>Ať se propadnu, jestli tam dole něco není!</p>
<p><emphasis>A když se </emphasis><emphasis>vrátí k malé Libbit, obejme ji obejme ji obejme ji.</emphasis></p>
<p><emphasis>Věděl jsem to. Nakreslil jsem to. S červeným piknikovým košem na dece poblíž a harpunou položenou na koši.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vydal se znovu do vody a příště se vynořil s náručí starožitností, které nemotorně přidržoval na hrudi. Později si na to vezme nákupní košík chůvy Meldy, s olověným závažím na dně, aby ho stáhl dolů snadněji. Ještě později se objeví novinová fotografie se spoustou zachráněných krámů – „pokladem“ – rozprostřených před usměvavým Johnem Eastlakem a jeho nadanou, pronikavě soustředěnou dcerou. Ale na té fotce žádná porcelánová panenka není.</emphasis></p>
<p><emphasis>Protože ta porcelánová panenka byla něco jiného. Patřila Libbit. Bylo to spravedlivé nálezné.</emphasis></p>
<p><emphasis>Že by právě ta záležitost s panenkou dohnala Tessie a Lo-Lo k smrti? To ona stvořila tu obludu? Kolik s tím měla Elizabeth tehdy společného? Kdo byl ten umělec, kdo byl tou prázdnou plochou?</emphasis></p>
<p><emphasis>Některé otázky jsem si nikdy uspokojivě nezodpověděl, ale kreslil jsem vlastní obrazy a vím, že když jde o umění, je naprosto v pořádku parafrázovat Nietzscheho: když udržíte soustředění, nakonec to soustředění udrží vás. Někdy bez milosti.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>11 – Výjevy z Dumy</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Druhý den brzy ráno jsme s Wiremanem stáli až po lýtka v Zálivu – pořádně studeném, až nám lezly oči z důlků. Vešel do vody a já ho bez otázek následoval. Bez jediného slova. Oba jsme měli v ruce šálek s kávou. On měl na sobě šortky, já se zdržel jen tak dlouho, abych si vyhrnul nohavice ke kolenům. Za námi, na konci laťové lávky, seděla v křesle bezvládná Elizabeth, zachmuřeně hleděla na obzor a po bradě jí tekly sliny. Snídaně ležela skoro celá ještě před ní. Něco snědla, zbytek rozházela. Vlasy měla rozpuštěné, vlály jí v teplém jižním větru.</p>
<p>Voda kolem nás se vzdouvala. Jakmile jsem si na ni zvykl, zamiloval jsem si hedvábný dotek toho dmutí: voda mě nejdřív přinadzvedla, až jsem měl pocit, že jsem mávnutím kouzelného proutku zhubl o pět kilo, a potom zpětný tah v drobných, lechtavých vírech vysál písek mezi mými prsty u nohou. Sedmdesát nebo osmdesát metrů od nás prolétali ranním nebem dva tlustí pelikáni. Pak složili křídla a padli jako kámen. Jeden vyšel naprázdno, ale druhý se vynořil se snídaní v zobáku. Rybka zmizela v hrdle, už když pelikán zase startoval. Byl to prastarý balet, ale o nic méně utěšený. Na jihu, ve vnitrozemí, kde se zvedala zelená propletená stěna, křičel pořád dokola jiný pták: „Ou-ou! Ou-ou!“</p>
<p>Wireman se ke mně otočil. Nevypadal na pětadvacet, ale připadal mi mladší, než jak jsem ho dosud viděl. V levém oku mu nezůstala ani stopa po začervenání a oko taky ztratilo ten bloudivý, nevypočitatelný pohled. Nepochyboval jsem, že se dívá na mě, že mě vidí velmi dobře.</p>
<p>„Cokoliv, co bych pro tebe mohl udělat,“ řekl. „Kdykoli. Do smrti. Ty zavoláš, já přijdu. Ty si řekneš, já to udělám. Je to bianco šek. Je ti to jasné?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem. Bylo mi jasné ještě něco: když vám někdo nabídne bianco šek, nesmíte ho nikdy, ale opravdu nikdy zinkasovat. Nad tímhle jsem nemusel nijak bádat. Někdy člověk něco pochopí a ani k tomu nepotřebuje mozek, protože to vyšlo přímo ze srdce.</p>
<p>„Tak dobře,“ dodal. „Víc k tomu neřeknu.“</p>
<p>Slyšel jsem chrápání. Ohlédl jsem se a uviděl, že Elizabeth klesla brada k hrudi. V jedné pěsti svírala kus topinky. Vlasy jí vlály kolem hlavy.</p>
<p>„Vypadá hubenější,“ prohodil jsem.</p>
<p>„Od Nového roku zhubla devět kilo. Jednou denně jí podstrkuji ty hotové koktejly s potřebnými živinami, ale pokaždé si je nevezme. A co ty? Je to jenom přepracováním, že takhle vypadáš?“</p>
<p>„Jak vypadám?“</p>
<p>„Jako by ti pes baskervilleský nedávno ukousnul kus prdele. Jestli je to přepracováním, možná by sis měl trochu orazit a natáhnout se.“ Pokrčil rameny. „‚To je náš názor, uvítáme ten váš,’ jak říkají na šestém kanálu.“</p>
<p>Stál jsem pořád na místě a cítil vzdouvání a opadání vln, a přemýšlel o tom, co bych mohl Wiremanovi říct. O tom, <emphasis>kolik</emphasis> bych mohl Wiremanovi říct. Odpověď vypadala nasnadě: všechno, nebo nic.</p>
<p>„Myslím, že bych tě měl informovat o tom, co se stalo včera v noci. Akorát budeš muset slíbit, že nebudeš hned volat ty chlapíky v bílém plášti.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Pověděl jsem mu tedy o tom, jak jsem jeho portrét domalovával skoro potmě. Pověděl jsem mu, jak jsem zahlédl svou pravou paži a dlaň. Pak jsem uviděl pod schodištěm dvě mrtvé dívky a omdlel. Než jsem dovyprávěl, vybrodil se z vody ven a zamířil k místu, kde pochrupovala Elizabeth. Wireman začal uklízet tác, zbytky shrnul do pytle, který vytáhl z tašky visící na jedné područce pojízdného křesla.</p>
<p>„Nic víc?“ zeptal se.</p>
<p>„To nestačí?“</p>
<p>„Jenom se ptám.“</p>
<p>„Nic víc. Spal jsem jako mimino až do šesti. Pak jsem tě naložil – tedy tvůj obraz – dozadu do auta a odjel sem. Mimochodem, až ho budeš chtít vidět…“</p>
<p>„Všechno má svůj čas. Mysli si číslo mezi jedničkou a devítkou.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Udělej to pro mě, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p>Myslel jsem si tedy číslo. „Už.“</p>
<p>Chvíli mlčel a díval se na Záliv. Pak řekl: „Devět?“</p>
<p>„Ne. Sedm.“</p>
<p>Přikývl. „Sedm.“ Chvíli si bubnoval prsty o hruď, pak je spustil do klína. „Včera bych to byl uhodl. Dnes to nedokážu. Ta moje jakoby telepatie – ta jiskřička – je pryč. To je víc než férový obchod. Wireman je zase jako býval, a Wireman říká <emphasis>muchas </emphasis><emphasis>gracias</emphasis>.“</p>
<p>„Kam tím míříš? Jestli vůbec někam?“</p>
<p>„Jistěže. Jde o to, že ses nezbláznil, jestli se zrovna tohohle bojíš. Na Duma Key se zdá, že nějak porouchaní lidé jsou zvláštní. Když porucha pomine, zmizí i ta jejich zvláštní schopnost. Například já jsem se vyhojil. Ty jsi pořád porouchaný, takže jsi taky pořád něco zvláštního.“</p>
<p>„Netuším, co máš na mysli.“</p>
<p>„Jelikož se snažíš udělat z prosté věci problém. Podívej se rovnou před sebe, <emphasis>muchacho</emphasis>, co vidíš?“</p>
<p>„Záliv. <emphasis>Caldo largo</emphasis>, jak říkáš ty.“</p>
<p>„A co maluješ po většinu času?“</p>
<p>„Záliv. Západy slunce nad Zálivem.“</p>
<p>„A co je malování?“</p>
<p>„Malovat znamená vidět, jak se domnívám.“</p>
<p>„Žádná domněnka to není. A co na Duma Key znamená vidět?“</p>
<p>S pocitem dítěte zkoušeného z látky, kterou tak docela neovládá, jsem odpověděl: „Vidět nějak zvláštně?“</p>
<p>„Ano. Takže co myslíš, Edgare? Byly tam ty mrtvé dívky včera v noci, nebo nebyly?“</p>
<p>Po zádech mi přeběhl mráz. „Pravděpodobně byly.“</p>
<p>„Taky myslím. Myslím, že jsi viděl duchy jejích sester.“</p>
<p>„Bojím se jich.“ Tohle jsem řekl potichu.</p>
<p>„Edgare… nemyslím, že duchové můžou lidem ubližovat.“</p>
<p>„Možná ne obyčejným lidem na obyčejném místě,“ namítl jsem.</p>
<p>Trochu neochotně přikývl. „Dobře. Tak co chceš dělat?“</p>
<p>„Rozhodně nechci odjet. Ještě tu nejsem hotový.“</p>
<p>V tu chvíli jsem nemyslel na výstavu – na bublinu slávy. Šlo o víc. Jen jsem prostě nevěděl, co to víc je. Ještě ne. Kdybych se to pokusil vystihnout slovy, vyznělo by to hloupě, jako něco z cedulky v koláčku pro štěstí. Něco se slovem <emphasis>osud</emphasis>.</p>
<p>„Nechceš přijet sem do <emphasis>Palacio</emphasis>? Nastěhovat se k nám?“</p>
<p>„Ne.“ Kdoví proč jsem si myslel, že tím by se mohlo všechno zhoršit. A kromě toho Velký růžák byl můj domov. Zamiloval jsem si ho. „Ale Wiremane, můžeš se podívat, kolik se toho dá zjistit o rodině Eastlakeových obecně a zvlášť těch dvou malých holčičkách? Jestli můžeš znovu číst, tak bys mohl zapátrat i na internetu…“</p>
<p>Popadl mě za paži. „Budu pátrat jako ďas. Ty bys možná mohl v tomhle směru taky něco zvládnout. Budeš dělat interview s Mary Ireovou, že?“</p>
<p>„Ano. Je to naplánované na ten týden po té mé takzvané přednášce.“</p>
<p>„Zeptej se jí na Eastlakeovy. Možná trefíš do černého. Slečna Eastlakeová byla svého času velkou patronkou umění.“</p>
<p>„Tak jo.“</p>
<p>Chytil rukojeti kolečkového křesla se spící ženou a otočil je směrem k oranžové střeše sídla. „Teď se půjdeme podívat na můj portrét. Chci vidět, jak jsem vypadal, když jsem si ještě myslel, že by Jerry Garcia mohl zachránit svět.“</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Zaparkoval jsem auto na dvoře vedle stříbrného Mercedes-Benzu Elizabeth Eastlakeové z dob vietnamské války. Vysunul jsem portrét ze svého mnohem skromnějšího chevroletu, opřel ho a podržel ho před Wiremanem, aby se na něj podíval. Jak tak před ním mlčky stál a prohlížel si ho, napadlo mě něco divného: byl jsem jako krejčí stojící vedle zrcadla v pánském krejčovství. Brzy mi zákazník řekne, jestli se mu oblek, který jsem mu ušil, líbí, nebo s lítostí zavrtí hlavou a řekne, že tohle nepůjde.</p>
<p>Daleko na jihu, z míst, která jsem si zvykl nazývat Dumská džungle, ten pták znovu spustil varovný pokřik: „Ou-ou!“</p>
<p>Nakonec už jsem to nemohl vydržet. „Tak řekni něco, Wiremane. Cokoliv.“</p>
<p>„Nemůžu. Nemám slov.“</p>
<p>„Ty? Nemožné.“</p>
<p>Ale když odtrhl oči od portrétu, uvědomil jsem si, že je to pravda. Vypadal jako člověk, který právě dostal ránu palicí do hlavy. Sice už jsem chápal, že moje práce na lidi působí, ale žádná reakce se nepodobala té, kterou onoho březnového rána prožíval Wireman.</p>
<p>Nakonec ho probralo ostré zaklepání. Byla to Elizabeth. Byla vzhůru a bušila do tácu. „Cígo!“ křičela. „Cígo! <emphasis>Cígo!</emphasis>“ Zdálo se, že některé věci přežijí i alzheimerovské zamlžení. Část jejího mozku, která toužila po nikotinu, se nerozpadala. Bude kouřit až do konce.</p>
<p>Wireman vytáhl z kapsy kraťasů balíček American Spirits, jednu vyklepl, strčil si ji do úst a zapálil. Pak jí cigaretu podal. „Jestli vám ji dám, podpálíte se, slečno Eastlakeová?“</p>
<p>„<emphasis>Cígo!</emphasis>“</p>
<p>„To nezní moc povzbudivě, má drahá.“</p>
<p>Ale cigaretu jí dal, a Alzheimer nealzheimer, zacházela s ní jako profík, hluboce šlukovala a kouř vyfukovala nosem. Pak se znovu v křesle pohodlně usadila a chvíli vypadala ne jako kapitán Bligh na palubě záďové nástavby, ale jako Franklin D. Roosevelt na přehlídkové tribuně. Chybělo už jenom, aby mezi zuby svírala cigaretovou špičku. A samozřejmě ty zuby.</p>
<p>Wireman znovu stočil pohled k portrétu. „Tohle přece nemíníš dávat pryč, nebo ano? To nemůžeš. Je to neuvěřitelné dílo.“</p>
<p>„Je tvoje,“ řekl jsem. „Bez diskusí.“</p>
<p>„Musíš ho dát na tu výstavu.“</p>
<p>„Nevím, jestli je to tak dobrý nápad…“</p>
<p>„Sám jsi říkal, že jakmile jsou hotové, všechny účinky na objekt pravděpodobně minuly…“</p>
<p>„Jo, pravděpodobně.“</p>
<p>„Pravděpodobně mi stačí a Scoto je bezpečnější než tenhle dům. Edgare, zaslouží si, aby ho lidi viděli. Sakra, je vyloženě zapotřebí, aby ho viděli.“</p>
<p>„Jsi to ty, Wiremane?“ Byl jsem upřímně zvědavý.</p>
<p>„Ano. Ne.“ Stál a díval se na něj ještě chvíli. Pak se otočil ke mně. „Takový jsem chtěl být. Možná jsem takový byl, několik nejlepších dnů v mém nejlepším roce.“ Skoro neochotně dodal: „V roce největších ideálů.“</p>
<p>Chvíli nic neříkal, jen se na portrét díval a Elizabeth zatím bafala jako lokomotiva. <emphasis>Stará</emphasis> lokomotiva.</p>
<p>Potom Wireman řekl: „Zajímá mě na tobě spousta věcí, Edgare. Od chvíle, cos přijel na Duma Key, mám víc otázek než čtyřleté děcko před spaním. Ale jediná věc, na kterou se neptám, je důvod, proč tu chceš zůstat. Kdybych dokázal dělat něco takového, chtěl bych tu zůstat navěky.“</p>
<p>„Loni touto dobou jsem si akorát čmáral do bločku u telefonu, než jsem se dočkal spojení,“ řekl jsem.</p>
<p>„To jsi říkal. Pověz mi něco, <emphasis>muchacho</emphasis>. Když se tak na to dívám… a když pomyslím na všechny ostatní obrazy, které jsi namaloval od začátku… změnil bys tu nehodu, která ti vzala paži? Změnil bys to, i kdybys mohl?“</p>
<p>Vzpomněl jsem si na malování v Malém růžáku, zatímco The Bone pumpovali hardcoreový rock and roli v hustých dávkách. Vzpomněl jsem si na Velké plážové procházky. Dokonce jsem si vzpomněl, jak starší kluk Baumgartenových ječel <emphasis>Jó, pane Freemantle, pěkná pecka!</emphasis>, když jsem mu házel talířek. Pak jsem si vzpomněl, jak jsem se probudil v posteli v nemocnici, jak mi bylo příšerné vedro, jak jsem měl rozběhané myšlenky, jak jsem si někdy ani nemohl vzpomenout, jak se jmenuju. A ten vztek. Jak mi pomalu docházelo (během pořadu Jerryho Springera), že část mého těla si bez dovolení vzala opušťák. Tehdy jsem se rozbrečel a nemohl přestat.</p>
<p>„Změnil bych to,“ řekl jsem, „ani bych nemrknul.“</p>
<p>„Aha,“ udělal. „Jenom mě to zajímalo.“ A otočil se, aby vzal Elizabeth cigaretu.</p>
<p>Okamžitě natáhla ruce jako dítě, kterému sebrali hračku. „Cígo! <emphasis>Cígo! CÍGO!</emphasis>“ Wireman típl cigaretu o patu sandálu a Elizabeth se za okamžik uklidnila a na cigaretu dočasně zapomněla, protože nikotinový absťák prozatím pominul.</p>
<p>„Zůstaň chvíli s ní, než odnesu ten obraz do haly, ano?“ požádal mě Wireman.</p>
<p>„Jasně,“ řekl jsem. „Wiremane, já jenom myslel…“</p>
<p>„Já vím. Tvoje paže. Bolest. Manželka. Byla to hloupá otázka. Očividně. Jenom mě nech ten obraz odnést do bezpečí, ano? Až se příště objeví Jack, pošli ho sem k nám. Pěkně ho zabalíme a může ho odvézt do Scota. Ale po celém balíku nejdřív načmárám NP, než poputuje do Sarasoty. Jestli mi ho dáváš, tak je to děťátko moje. Žádné obezličky.“</p>
<p>V džungli na jihu znovu ten pták varovně zakřičel: „Ou-ou! Ou-ou! Ou-ou!“</p>
<p>Chtěl jsem mu ještě něco říct, vysvětlit mu to, ale už spěchal pryč. Kromě toho se zeptal sám. Byla to jeho hloupá otázka.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Jack Cantori druhého dne odvezl <emphasis>Wiremana hledícího k západ</emphasis><emphasis>u</emphasis> do Scota a Dario mi zavolal, jakmile ho vybalil z překližkových desek. Prohlásil, že v životě nic takového neviděl a že chce výstavu soustředit kolem tohoto obrazu a série <emphasis>Dívka a loď</emphasis>. Byli s Jimmym přesvědčení, že už samotný fakt, že ta díla nejsou na prodej, zvýší zájem. Řekl jsem, že klidně. Zeptal se mě, jestli se chystám na přednášku, a já mu odpověděl, že o ní přemýšlím. Pověděl mi, že je to dobře, protože ta událost už vzbuzuje „neobvyklý zájem“, a to ještě ani nevydali letáky.</p>
<p>„K tomu samozřejmě pošleme obrazy ve formátu JPEG našim elektronickým předplatitelům,“ pokračoval.</p>
<p>„To je skvělé,“ řekl jsem, ale nijak skvěle jsem se necítil. Během těch prvních deseti dnů v březnu se mě zmocnila jakási divná malátnost. Netýkala se práce, protože jsem namaloval další západ slunce a další <emphasis>Dívku a loď</emphasis>. Každé ráno jsem se procházel po pláži s taškou zavěšenou přes rameno a pátral po lasturách nebo jiných zajímavých předmětech, které mohl příliv vyplavit. Našel jsem spoustu plechovek od piva a limonád (většinou vydrhnutých dohladka a doběla jako amnézií), několik kondomů, dětskou stříkací pistolku a jeden spodní díl od bikin. Žádné tenisové míčky. S Wiremanem jsem popíjel zelený čaj pod pruhovaným slunečníkem. Pobízel jsem Elizabeth, aby jedla tuňákovy salát a makarónový salát štědře politý majolkou. Otravoval jsem ji s výživným koktejlem tak dlouho, až se ho brčkem napila. Jednoho dne jsem seděl na laťovém chodníku vedle jejího kolečkového křesla a obrušoval jí tajemné kruhy žlutých mozolů na velkých starých nohou.</p>
<p>Rozhodně jsem si však nedělal žádné poznámky pro svou chystanou „uměleckou přednášku“, a když mi Dario zatelefonoval, že ji přeložili do přednáškové síně Veřejné knihovny s kapacitou dvě stě lidí, zalichotil jsem si, že moje nonšalantní odpověď nijak nenaznačovala, jak mi ztuhla krev v žilách.</p>
<p>Dvě stě lidí znamenalo čtyři sta očí, a všechny se budou upírat na mě.</p>
<p>Také jsem nepsal žádné pozvánky a neudělal nic pro rezervaci pokojů na patnáctého a šestnáctého dubna v Ritz-Carltonu v Sarasotě. Ani nerezervoval žádný Gulfstream, kterým by přiletěl houf přátel a příbuzných z Minnesoty.</p>
<p>Představa, že by některý z nich chtěl vidět moje mazanice, mi začala připadat pitomá.</p>
<p>Představa, že by Edgar Freemantle, který ještě před rokem bojoval s plánovací komisí v St. Paul kvůli průzkumným vrtům v podloží, mohl přednášet o umění partě skutečných mecenášů umění, mi připadala naprosto šílená.</p>
<p>Jenže ty obrazy se zdály docela skutečné, a práce byla… Bože, ta práce byla skvělá. Když jsem stál před stojanem v Malém růžáku při západu slunce, svlečený do trenýrek se stanicí The Bone vytočenou naplno a sledoval, jak se <emphasis>Dívka a loď č. 7</emphasis> s přízračnou rychlostí vynořují z běloby (jako když se vynořují z mlhy), cítil jsem se totálně probuzený a živý, jako muž přesně na tom správném místě v přesně správnou chvíli, jako míček, který se dokonale hodí pro svou jamku. Strašidelná loď se zase o kousek otočila. Vypadlo to, že se jmenuje <emphasis>Perse</emphasis>. Napadlo mě to slovo zadat do googlu a vyšel jediný výsledek – pravděpodobně světový rekord. Perse byla soukromá škola v Anglii, kde se žákům říkalo Staří Perseánci. O školní lodi, trojstěžníku nebo jiné, nebylo ani zmínky.</p>
<p>Na tomto posledním obraze měla dívka ve veslici zelené šaty s kšandami překříženými na holých zádech a všude kolem ní na nevlídné hladině pluly růže. Byl to znepokojivý výjev.</p>
<p>Procházel jsem se po pláži, pojídal oběd a pil pivo, s Wiremanem nebo sám, a byl jsem spokojený. Když jsem maloval obrazy, byl jsem spokojený. Víc než spokojený. Když jsem maloval, cítil jsem se naplněný a naplno realizovaný na jakési prazákladní úrovni, kterou jsem si nikdy neuvědomoval, než jsem přišel na Duma Key. Ale když jsem přemýšlel o výstavě ve Scotu a všem, co obnáší zajištění úspěchu výstavy nové práce, mozek se mi zasekl. Nebyla to pouhá tréma, připadalo mi to jako vyložená panika.</p>
<p>Zapomínal jsem na různé věci – jako otvírat e-maily od Daria, Jimmyho nebo Alice Aucoinové ze Scota. Když se mě Jack zeptal, jestli se těším na „to svoje vystoupení“ v Geldbartově síni v Selbyho knihovně, řekl jsem mu no jo a pak ho požádal, aby v Osprey dotankoval auto, a zapomněl, na co se mě ptal. Když se mě Wireman zeptal, jestli jsem už mluvil s Alicí Aucoinovou o tom, do jakých uskupení se mají obrazy pověsit, navrhl jsem, abychom si trochu zapinkali s tenisákem na kurtu, protože se zdálo, že Elizabeth se na tenis ráda dívá.</p>
<p>Potom, asi týden před plánovanou přednáškou, Wireman řekl, že mi chce ukázat něco, co udělal. Takový výrobek. „Možná bys mi mohl jako umělec říct svůj názor,“ poznamenal.</p>
<p>Na stole ve stínu pruhovaného slunečníku (Jack vyspravil trhlinu kusem elektrikářské izolepy) ležela černá složka. Otevřel jsem ji a vytáhl jakousi nablýskanou brožuru. Na obálce byl jeden z mých raných pokusů, <emphasis>Západ slunce s jerlínem</emphasis>, a mě překvapilo, jak profesionálně to vypadá. Pod reprodukcí bylo toto:</p>
<p>Milá Linnie: tohle jsem dělal na Floridě, a i když vím, že máš strašně moc práce…</p>
<p>Pod <emphasis>strašně moc práce</emphasis> byla šipka. Vzhlédl jsem a podíval se na Wiremana, který mě bez výrazu pozoroval. Za jeho zády Elizabeth hleděla na Záliv. Nevěděl jsem, jestli mě ta jeho troufalost rozčilila, nebo mi ulevila. Po pravdě řečeno jsem cítil obojí. A nemohl jsem si vzpomenout, že bych mu někdy vykládal, že své starší dceři říkám Linnie.</p>
<p>„Můžeš použít písmo, jaké chceš,“ řekl. „Tohle je na můj vkus příliš holčičí, ale mému spolupracovníkovi se líbí. A to jméno v oslovení je samozřejmě zaměnitelné. Můžeš ho přizpůsobit. V tom tkví krása takové práce na počítači.“</p>
<p>Neodpověděl jsem, jenom jsem otočil na další stránku. Tam byl <emphasis>Západ slunce s písečnou trávou</emphasis> a na druhé straně <emphasis>Dívka a loď č. 1</emphasis>. Pod obrázky stálo následující:</p>
<p>… doufám, že tě uvidím na výstavě svých prací, která se koná 15. dubna v 19-22 hodin v galerii Scoto v Sarasotě na Floridě. Rezervoval jsem na tvé jméno let 22 první třídou s Air France, který odlétá z Paříže 15. dubna v 8.25 a do New Yorku přiletí v 10.15. Máš také rezervován let Delta 496 s odktem z newyorského JFK v 13.20 stejného dne, a v Sarasotě bys měla být v 16.30. Z letiště tě vyzvedne limuzína a odveze tě do hotelu „Ritz-Carlton, kde jsem si dovolil zamluvit ti pobyt na 15.-17. dubna.</p>
<p>Pod tím byla další šipka. Podíval jsem se užasle na Wiremana. Pořád zachovával kamennou tvář, ale viděl jsem, jak mu na pravé straně čela pulsuje žíla. Později řekl: „Věděl jsem, že trochu riskuju naše přátelství, ale někdo musel něco udělat, a tou dobou mi už bylo jasné, že ty to nebudeš.“</p>
<p>Otočil jsem na další stranu brožury. Další dvě úžasné reprodukce: <emphasis>Slunce s lasturou</emphasis> vlevo a nepojmenovaná skica mé poštovní schránky vpravo. Ta byla hodně stará, ještě kreslená pastelkami značky Venuše, ale líbila se mi kytka rostoucí vedle dřevěného sloupku – byla zářivě žlutá s černým středem – a i ta skica vypadala na reprodukci dobře, jako by člověk, který ji nakreslil, znal svou práci. Nebo ji začínal znát.</p>
<p>Text zde byl krátký.</p>
<p>Jestli nebudeš moci přijet, budu to velmi dobře chápat – Paříž není hned za rohem! – ale doufám, že se přece jen objevíš.</p>
<p>Měl jsem vztek, ale nebyl jsem hloupý. Někdo se toho musel chopit. Wireman se očividně rozhodl, že je to jeho práce.</p>
<p><emphasis>Ilse</emphasis>, napadlo mě. <emphasis>S tímhle mu musela pomáhat Ilse</emphasis>.</p>
<p>Čekal jsem, že nad tištěným textem na poslední stránce najdu další obraz, ale nebylo to tak. Nad tím, co jsem tam uviděl, mě zabolelo u srdce překvapením a láskou. Melinda byla vždycky moje tvrdá holka, můj úkol, ale nikdy jsem ji kvůli tomu neměl míň rád, a moje pocity se jasně projevovaly na černobílé fotografii. Vypadala, že byla v půlce přeložená a dva ze čtyř růžků byly ohnuté. Měla právo vypadat poničeně, protože Melindě stojící vedle mě byly nanejvýš čtyři roky. Takže ta fotka byla nejméně osmnáct let stará. Měla na sobě džíny, kovbojské boty, košili a slamák. Že by to bylo těsně po návratu z farem v Pleasant Hills, kam si chodila zajezdit na shetlandském poníkovi, který se jmenoval Sugar? Asi ano. Každopádně jsme stáli na chodníku před malým domem pro mladé manžele, který jsme měli v Brooklyn Park, já ve vyšisovaných džínách a bílém tričku s krátkými rukávy a vlasy sčesanými dozadu jako motorkář. V jedné ruce jsem měl pivo Grain Belt a na tváři úsměv. Linnie měla jednu ruku zaháknutou do kapsy mých džínů a na tváři obrácené vzhůru tak láskyplný výraz – taková láska – až se mi sevřelo hrdlo. Usmál jsem se jako člověk, kterému chybí krůček, aby se nerozbrečel. Pod fotkou stálo:</p>
<p>Pokud chceš přiložit prst na tep událostí a vědět, kdo ještě přijede, můžeš zavolat mně na 941-555-6166 nebo Jeromeovi Wiremanovi na 941-555-8191, nebo mámě. Mimochodem, přijede tam s minnesotskou partou a sejdou se s tebou v hotelu.</p>
<p>Doufám, že budeš moci přijet – každopádně tě mám rád, Poníčku…</p>
<p>Táta</p>
<p>Zavřel jsem dopis, který byl zároveň brožurou alias pozvánkou, a chvíli jen seděl a mlčky na něj hleděl. Nemohl jsem hned promluvit, nevěřil jsem si.</p>
<p>„To je samozřejmě jenom hrubý náčrt.“ Wireman mluvil opatrně. Jinými slovy úplně jinak než obvykle. „Jestli ti to připadá pitomé, prostě to vyhodím a začnu znovu. Žádná škoda, žádné chmury.“</p>
<p>„Ten obrázek jsi nesehnal od Ilse,“ řekl jsem.</p>
<p>„Ne, <emphasis>muchacho</emphasis>. Našla ho Pam v jednom starším rodinném albu.“</p>
<p>Najednou všechno dávalo smysl.</p>
<p>„Kolikrát už jsi s ní mluvil, <emphasis>Jerome</emphasis>?“</p>
<p>Škubl sebou. „To bolí, ale možná na to máš právo. Asi tak pětkrát. Začal jsem tím, že se tu začínáš dostávat do pěkné kaše a že s sebou stahuješ spoustu lidí…“</p>
<p>„To je <emphasis>kravina</emphasis>!“ vykřikl jsem, jako když mě píchne.</p>
<p>„Lidí, kteří do tebe investovali spoustu nadějí a důvěry, nemluvě o penězích…“</p>
<p>„Jsem schopný vynahradit těm lidem ze Scota veškeré peníze, které vynaložili…“</p>
<p>„Sklapni,“ uťal mě a já jsem ho ještě nikdy neslyšel mluvit tak chladně. A neviděl takový chlad v jeho očích. „Nejsi blbec, <emphasis>muchacho</emphasis>, tak se tak nechovej. Jak jim chceš vynahradit důvěru? Jak jim chceš vynahradit prestiž, když se ten velký nový umělec, kterého zákazníkům slíbili, neukáže ani na přednášce, ani na výstavě?“</p>
<p>„Wiremane, já tu pitomou výstavu zvládnu, to jenom ta zatracená přednáška…“</p>
<p>„Jenže oni to nevědí!“ zakřičel. Uměl sakra pořádně zadout, byl to pravý advokátský hlas pro velké soudní síně. Elizabeth tomu nevěnovala pozornost, ale pípáci odstartovali z mělčiny jako hnědé mračno. „V hlavě se jim totiž usadila taková legrační představa, že se patnáctého dubna třeba vůbec neukážeš, nebo že svoje věci úplně stáhneš a jim zůstane hromada prázdných místností zrovna v tom nejcitlivějším období turistické sezóny, kdy jsou zvyklí na třetinu ročního obratu.“</p>
<p>„Nemají žádný důvod si to myslet,“ odsekl jsem, ale obličej mě pálil jako horká cihla.</p>
<p>„Ne? Co by sis myslel ty o takovém chování ve svém minulém životě, <emphasis>amigo</emphasis>? Jaký bys učinil závěr, kdyby tvůj dodavatel slíbil cement a vůbec se neukázal? Nebo instalatér, kterému bys dal práci na stavbě nové banky a on se v den, kdy měl začít, neobjevil? Měl bys pocit, já nevím, že těm chlapům můžeš věřit? Věřil bys jejich výmluvám?“</p>
<p>Mlčel jsem.</p>
<p>„Dario ti posílá e-maily a žádá o rozhodnutí, a odpovědi se nedočká. On i ostatní telefonují a dostanou neurčité odpovědi jako ‚Budu o tom přemýšlet’. Mě by to znervóznilo, i kdybys byl Jamie Wyeth nebo Dale Chihuly, a to ty nejsi. V podstatě jsi jenom chlápek, který k nim nakráčel z ulice. Takže oni volají mně a já dělám, co můžu – nakonec jsem tvůj agent, sakra – ale nejsem žádný malíř a oni taky ne, v podstatě ne. Jsme jako parta taxikářů, kteří se snaží přivést na svět mimino.“</p>
<p>„Pochopil jsem,“ zahučel jsem.</p>
<p>„Jenom jestli.“ Vzdychl. Z hloubi duše. „Ty tvrdíš, že máš jenom trému kvůli té přednášce a že výstavu absolvuješ. Je mi jasné, že něco v tobě tomu věří, ale <emphasis>amigo</emphasis>, musím říct, že podle mého názoru něco v tobě nemá vůbec úmyslu se patnáctého dubna v galerii Scoto ukázat.“</p>
<p>„Wiremane, to je přece…“</p>
<p>„Blbost? Fakt? Volám do Ritz-Carltonu a ptám se, jestli pan Freemantle zarezervoval nějaké pokoje na půlku dubna a uslyším rozhodné <emphasis>non, non, Nannette</emphasis>. Takže se zhluboka nadechnu a zavolám tvojí bývalé. Už není v telefonním seznamu, ale tvoje realitní agentka mi dá číslo, když jí řeknu, že je to hodně naléhavé. A v tu ránu objevím, že Pam má o tebe pořád ještě starost. Vlastně ti chce zavolat a říct ti to, ale strašně se bojí, že ji odpálkuješ.“</p>
<p>Zůstal jsem na něj zírat.</p>
<p>„Jakmile jsme si odbyli představování, dostala Pam nejdřív nalejvárnu ohledně velké malířské výstavy, kterou její bývalý manžel pořádá za pět týdnů. Druhá věc – Pam někam zavolá, zatímco Wireman visí na telefonu a luští křížovku za pomoci svého čerstvě navráceného zraku – a zjistí, že její bývalý udělal <emphasis>bupkes</emphasis>, pokud jde o zamluvení letadla, aspoň u společnosti, kterou ona zná. Což nás vede k diskusi o tom, jestlipak se Edgar Freemantle v hloubi duše nerozhodl, že až ta chvíle přijde, tak – slovy mého promrhaného mládí – se na to vysere a zaleze si do koutku.“</p>
<p>„Ne, všechno jsi to pochopil špatně,“ bránil jsem se, ale ta slova zněla chabě a nijak přesvědčivě. „Mně jenom leze na nervy všechno to organizování, takže jsem to pořád… no, odkládal.“</p>
<p>Wireman byl neúprosný. Kdybych seděl na svědecké lavici, zřejmě by už ze mě tou dobou byla jenom loužička potu a slz a soudce by vyhlásil přestávku, aby mě soudní zřízenec buď utřel nebo vyleštil. „Pam říká, že kdybys v St. Paul zboural budovy, které postavila Freemantleova společnost, vypadalo by to tam jako v Des Moines ve dvaasedmdesátém.“</p>
<p>„Pam přehání.“</p>
<p>Nevšímal si mě. „Mám snad věřit, že by chlap, který zorganizoval tolik práce, nedokázal zařídit pár letenek a dvacet pokojů v hotelu? Zvlášť když má po ruce kancelářské síly, které by mu s nadšením vyhověly?“</p>
<p>„Oni přece… já ne… oni nemůžou jenom tak…“</p>
<p>„Začínáš se nasírat?“</p>
<p>„Ne.“ Jenže to tak bylo. Ten starý vztek byl zpátky, chtěl mi zesílit hlas, až bych řval hlasitě jako Axl Rose na stanici The Bone. Zvedl jsem prsty k místu těsně nad pravým okem, kde začala klíčit bolest. Dneska malovat nebudu a byla to Wiremanova vina. Mohl za to Wireman. Na okamžik jsem si přál, aby byl slepý. Ne napůl slepý, ale úplně slepý, a uvědomil jsem si, že bych ho tak mohl namalovat. V tom okamžiku vztek vyprchal.</p>
<p>Wireman viděl, jak se mi ruka zvedla k hlavě, a trochu změkl. „Podívej se, většina lidí, které Pam neoficiálně kontaktovala, už souhlasila, prý přijedou moc rádi. Tvůj starý hlavní předák Angel Slobotnik řekl Pam, že ti přiveze láhev okurek. Prý byl celý nadšený.“</p>
<p>„Ne okurek, ale naložených vajec,“ opravil jsem ho a na okamžik se široký, spláclý usměvavý obličej Velikého Angieho objevil tak blízko, že bych se ho mohl dotknout. Angel, který mi stál po boku dvacet let, dokud ho neodstavil silný infarkt. Angel, který mi na jakoukoli žádost, ať už vypadala sebenemožněji, většinou odpovídal <emphasis>To půjde, šéfe</emphasis>.</p>
<p>„S Pam jsme zařídili letenky,“ pokračoval Wireman. „Nejen pro lidi z Minneapolis-St. Paul, ale také odjinud.“ Poklepal na brožuru. „Air France a Delta, o kterých se tu píše, skutečně platí, a tvoje dcera Melinda má na ně opravdu rezervaci. Ví, co se děje. Ilse taky. Jenom čekají, až je oficiálně pozveš. Ilse ti chtěla zavolat, ale Pam jí řekla, aby počkala. Prý to musíš odstartovat sám, a ať už se během vašeho manželství pletla v čemkoli, <emphasis>muchacho</emphasis>, tak v tomhle má pravdu.“</p>
<p>„No dobře,“ řekl jsem. „Slyším tě.“</p>
<p>„Fajn. Tak teď si chci s tebou promluvit o té přednášce.“</p>
<p>Zaúpěl jsem.</p>
<p>„Jestli se z té přednášky zdýchneš, zjistíš, že bude mnohem těžší jít na zahajovací recepci…“</p>
<p>Užasle jsem na něj hleděl.</p>
<p>„Co je? Nesouhlasíš snad?“ zaútočil.</p>
<p>„Zdýchneš?“ podivil jsem se. „<emphasis>Zdýchneš</emphasis>? Co to sakra je?“</p>
<p>„Vzít roha,“ bránil se. „Britský slang. Koukni se například do Evelyn Waugha, <emphasis>Důstojníci a džentlmeni</emphasis>, devatenáct set padesát dva.“</p>
<p>„Ty se mi můžeš kouknout na prdel, poznáš se tam,“ odsekl jsem. „Edgar Freementle, současnost.“</p>
<p>Vytrčil na mě prostředník, takže jsme byli zase v podstatě v pohodě.</p>
<p>„Tys poslal Pam ty obrázky, že? Poslal jsi jí pár těch jpegů.“</p>
<p>„Poslal.“</p>
<p>„Jak reagovala?“</p>
<p>„Byla unesená, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p>Mlčky jsem seděl a snažil se představit si unesenou Pam. Podařilo se mi to, ale tvář, kterou jsem uviděl prozářenou překvapením a úžasem, byla mladší. Už to bylo pár let, co jsem z ní dokázal vykřesat takovou jiskru.</p>
<p>Elizabeth dřímala, ale vlasy jí poletovaly kolem tváří a ona se po nich oháněla, jako by to byl hmyz. Vstal jsem, vytáhl z tašky na područce jejího křesla gumičku – vždycky jich tam byla zásobička v mnoha různých barvách – a stáhl jí vlasy do ohonu. Vzpomínky, jak jsem totéž dělal pro Melindu a Ilse, byly líbezné a hrozné.</p>
<p>„Děkuju ti, Edgare. Děkuju ti, <emphasis>mi amigo</emphasis>.“</p>
<p>„Tak jak to mám udělat?“ zeptal jsem se. Držel jsem hlavu Elizabeth ze stran v dlaních a cítil hebkost jejích vlasů, jako kdysi hebkost vlasů svých dcer, když měly vyšampónovanou hlavu. Když se chopí vlády vzpomínky, naše těla se promění v duchy a straší nás gesty našeho mladšího já. „Jak mám mluvit o činnosti, která je přinejmenším z části nadpřirozená?“</p>
<p>Tak. Bylo to venku. Jádro pudla.</p>
<p>Jenže Wireman vypadal klidně. „Edgare!“ zvolal.</p>
<p>„Co jako?“</p>
<p>Ten parchant se vyloženě chechtal. „Když jim tohle řekneš… budou ti věřit.“</p>
<p>Otevřel jsem pusu, abych mu to vyvrátil. Vzpomněl jsem si na Dalího práce. Vzpomněl jsem si na ten nádherný Van Goghův obraz <emphasis>Hvězdná noc</emphasis>. Vzpomněl jsem si na jisté malby Andrewa Wyetha – ne <emphasis>Christinin svět</emphasis>, ale jeho interiéry: pohostinské pokoje, kde je světlo střízlivé a zároveň divné, jakoby padalo ze dvou směrů současně. Znovu jsem pusu zavřel.</p>
<p>„Nemůžu ti říct přesně, co máš říkat,“ pokračoval Wireman, „ale můžu ti dát něco podobného.“ Zvedl brožuru-pozvánku. „Můžu ti dát nějakou osnovu.“</p>
<p>„To by pomohlo.“</p>
<p>„Jo? Tak poslouchej.“</p>
<p>Poslouchal jsem.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>„Haló?“</p>
<p>Seděl jsem na pohovce ve floridském pokoji. Srdce jsem měl až v krku. Tohle byl jeden z těch telefonátů – každý jich pár zažil – kdy člověk doufá, že to hned napoprvé někdo vezme, takže to budete mít za sebou, a současně doufáte, že to nikdo nevezme, takže budete moci ten obtížný a určitě bolestný rozhovor ještě chvíli odkládat.</p>
<p>Na mě vybyla první možnost: Pam odpověděla při prvním zazvonění. Mohl jsem jen doufat, že tenhle rozhovor půjde lépe než ten poslední. Vlastně než těch několik posledních.</p>
<p>„Pam, tady Edgar.“</p>
<p>„Ahoj, Edgare,“ řekla opatrně. „Jak se máš?“</p>
<p>„No… dobře. Fajn. Mluvil jsem s přítelem Wiremanem. Ukázal mi pozvánku, kterou jste vy dva navrhli.“ <emphasis>Vy dva navrhli</emphasis>. To neznělo příliš přátelsky. Spíš vyčítavě. Ale jak jinak to vyjádřit?</p>
<p>„Ano?“ Z jejího hlasu se nedalo nic vyčíst.</p>
<p>Nadechl jsem se a skočil. Bůh nenávidí zbabělce, říká Wireman. Kromě jiného. „Zavolal jsem, abych ti poděkoval. Choval jsem se jako kretén. Přesně to jsem potřeboval, že ses do toho takhle vložila.“</p>
<p>Ticho mi připadalo tak dlouhé, až mě napadlo, že třeba potichu zavěsila. Pak se ozvala: „Ještě jsem tady, Eddie – právě se sbírám z podlahy. Nevzpomínám si, kdy ses mi naposledy omlouval.“</p>
<p>Já že se omlouval? No… to je fuk. Možná skoro jo. „Tak to je mi taky líto,“ řekl jsem.</p>
<p>„Sama ti dlužím omluvu,“ pokračovala, „takže jsme si zřejmě fifty fifty.“</p>
<p>„Ty? Za co se mi musíš omlouvat?“</p>
<p>„Volal Tom Riley. Jsou to dva dny. Je zase na lécích. Znovu, cituji, ‚k někomu chodí’ – čímž zřejmě myslí psychiatra – a volal, aby mi poděkoval za záchranu života. Už ti někdo někdy volal a poděkoval ti za něco takového?“</p>
<p>„Ne.“ I když nedávno mi kdosi volal a děkoval za záchranu zraku, takže jsem trochu tušil, o čem mluví.</p>
<p>„Je to zvláštní zkušenost. ‚Nebýt tebe, byl bych touhle dobou mrtvý.’ To jsou jeho přesná slova. A já mu nemohla říct, že má co děkovat tobě, protože by to znělo bláznivě.“</p>
<p>Jako by někdo najednou přeřízl obruč svírající mě v pase. Občas věci dopadnou, jak nejlíp můžou. Někdy se to opravdu stane. „To je dobře, Pam.“</p>
<p>„Volala jsem Ilse kvůli té tvé výstavě.“</p>
<p>„Ano, už jsem…“</p>
<p>„No, volala jsem Illy i Lin, ale když jsem mluvila s Ilse, stočila jsem hovor na Toma a okamžitě jsem poznala, že nemá tušení, co mezi námi bylo. V tom jsem se taky pletla. A přitom jsem projevila svoji hodně nepříjemnou stránku.“</p>
<p>Polekaně jsem si uvědomil, že pláče. „Pam, poslouchej.“</p>
<p>„Od té doby, cos mě opustil, jsem ukázala několik svých nepěkných stránek a více lidem.“</p>
<p><emphasis>Já tě přece neopustil!</emphasis> zakřičel jsem skoro. Ale bylo to těsné. Tak těsné, až mi na čele vyrazil pot. <emphasis>Já tě neopustil, to tys požádala o rozvod, ty motvoro bizerná!</emphasis></p>
<p>Místo toho jsem řekl: „Pam, to stačí.“</p>
<p>„Ale já jsem tomu prostě nemohla uvěřit, ani když jsi mi zavolal a pověděl mi to další. Víš, to o té mé nové televizi. A Bambuli.“</p>
<p>Už jsem se chtěl zeptat, kdo je Bambule, ale pak jsem si vzpomněl na kočku.</p>
<p>„Ale už se napravuju. Začala jsem zase chodit do kostela. Věřil bys tomu? A k terapeutce. K té chodím jednou týdně.“ Odmlčela se, pak honem pokračovala. „Je dobrá. Podle ní člověk nemůže zavřít dveře za minulostí, může jenom něco opravit a pokračovat. Tomu jsem rozuměla, ale nevěděla jsem, jak začít s opravami u tebe, Eddie.“</p>
<p>„Pam, my si nedlužíme žádné…“</p>
<p>„Moje terapeutka říká, že nejde o to, co si myslíš ty, ale o to, co si myslím já.“</p>
<p>„Aha.“ To už se hodně podobalo té staré Pam, takže možná našla správnou terapeutku.</p>
<p>„A pak zavolal tvůj přítel Wireman a řekl mi, že potřebuješ pomoct… a poslal mi ty obrázky. Nemůžu se dočkat, až je uvidím ve skutečnosti. Víš, já tušila, že nějaký talent máš, protože jsi Lin kreslíval ty knížečky, když byla jeden rok tak nemocná…“</p>
<p>„Opravdu?“ Pamatoval jsem si ten Melindin promaroděný rok, dostávala jednu infekci za druhou a vyvrcholilo to mohutným záchvatem průjmů, který pravděpodobně vyvolala přemíra antibiotik, takže nakonec musela na týden do nemocnice. Toho jara zhubla o pět kilo. Nebýt letních prázdnin – a její jedničkářské inteligence – musela by druhou třídu opakovat. Ale na kreslení nějakých knížeček jsem si nevzpomínal.</p>
<p>„Rybka Freddy? Krab Karla? Bázlivý jelen Donald?“</p>
<p>Bázlivý jelen Donald mi něco vzdáleně, nepatrně připomínal, ale… „Ne,“ řekl jsem.</p>
<p>„Angel si myslel, že bys je měl nabídnout k publikování, nepamatuješ? Ale tyhle obrazy… panebože. Věděl jsi, že to umíš?“</p>
<p>„Ne. Začal jsem si myslet, že by ve mně mohlo něco být, když jsem byl v tom domě u jezera Phalen, ale zašlo to mnohem dál, než by mě napadlo.“ Vzpomněl jsem si na <emphasis>Wiremana hledícího k západu</emphasis> a Candyho Browna bez úst a nosu a pomyslel si, že jsem se právě dopustil nejslabšího prohlášení století.</p>
<p>„Eddie, dovolíš mi, abych dodělala zbytek pozvánek ve stylu, v jakém jsem navrhla ten vzorek? Můžu je udělat na míru, aby byly pěkné.“</p>
<p>„Pa –“ Zase jsem skoro řekl <emphasis>Pando</emphasis>. „Pam, to po tobě nemůžu žádat.“</p>
<p>„Já chci.“</p>
<p>„Jo? Tak dobře.“</p>
<p>„Napíšu je a pošlu je mailem panu Wiremanovi. Můžeš je zkontrolovat, než je dá vytisknout. Je to poklad, ten tvůj pan Wireman.“</p>
<p>„To je,“ souhlasil jsem. „Vy dva jste se na mě fakt domluvili.“</p>
<p>„Viď, povedlo se to.“ Mluvila radostně. „Potřeboval jsi to. Akorát musíš pro mě něco udělat.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Musíš zavolat děvčatům, protože už šílí, zvlášť Ilse. Jasné?“</p>
<p>„Jasné. A Pam?“</p>
<p>„Copak, zlato?“ Jsem si jistý, že to řekla bez přemýšlení, že ani nevěděla, jak to může bodnout. No jo – nejspíš cítila totéž, když onehdy zase uslyšela z mých úst svoje mazlivé oslovení, které k ní dolétlo z Floridy a chladlo s každou mílí, kterou urazilo na sever.</p>
<p>„Díky,“ řekl jsem.</p>
<p>„Naprosto nemáš zač.“</p>
<p>Bylo už tři čtvrtě na jedenáct, když jsme se rozloučili a zavěsili. Té zimy čas nikdy neběžel rychleji než během mých večerů v Malém růžáku – když jsem stál u stojanu, divil jsem se, jak můžou barvy na západě blednout tak rychle – a nikdy se nezpomalil jako tehdy dopoledne, když jsem vyřizoval dlouho odkládané telefonáty. Polykal jsem jeden za druhým jako pilulky.</p>
<p>Podíval jsem se na bezdrátový přístroj uložený na klíně. „Sereš mě, telefone,“ řekl jsem a začal vytáčet další číslo.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>„Galerie Scoto, u telefonu Alice.“</p>
<p>Veselý hlas, který jsem se v uplynulých deseti dnech naučil tak dobře poznávat.</p>
<p>„Ahoj, Alice, tady je Edgar Freemantle.“</p>
<p>„Ano, Edgare?“ Z veselí se stala opatrnost. Měla v hlase ten opatrný tón už předtím? Že bych si ho jenom nevšiml?</p>
<p>Řekl jsem: „Jestli máte pár minut, rád bych s vámi probral pořadí těch diapozitivů na přednášce.“</p>
<p>„Ano, Edgare, to bychom rozhodně mohli udělat.“ Ta úleva byla přímo hmatatelná. Díky ní jsem se cítil jako hrdina. Samozřejmě jsem se díky ní cítil taky jako krysa.</p>
<p>„Máte po ruce něco na psaní?“</p>
<p>„Na to vsaďte ocasní pírka!“</p>
<p>„Tak jo. V zásadě je budeme chtít v chronologickém pořadí…“</p>
<p>„Ale já chronologii neznám, už jsem se vám to snažila vy –“</p>
<p>„Já vím a teď vám ji nadiktuju, ale poslouchejte, Alice: první diák chronologický nebude. První by měly být <emphasis>Růže rostou z lastur</emphasis>. Máte to?“</p>
<p>„<emphasis>Růže rostou z lastur</emphasis>. Mám to.“ Podruhé od setkání se mnou se zdálo, že je Alice upřímně ráda, že spolu mluvíme.</p>
<p>„Teď přijdou skici tužkou,“ řekl jsem.</p>
<p>Mluvili jsme ještě půl hodiny.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>„<emphasis>Oui, allô?</emphasis>“</p>
<p>Chvilku jsem nic neříkal. Ta francouzština mě trochu rozhodila. Skutečnost, že je to hlas mladého muže, mě rozhodila ještě víc.</p>
<p>„<emphasis>Allô, allô?</emphasis>“ Už zněl netrpělivě. „<emphasis>Qui est à l</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>appareil?</emphasis>“</p>
<p>„Hmmm, možná mám špatné číslo,“ řekl jsem a cítil jsem se nejen jako pitomec, ale jako jednojazyčný americký pitomec. „Snažil jsem se sehnat Melindu Freemantleovou.“</p>
<p>„<emphasis>D</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>accord</emphasis>, máte správné číslo.“ Pak zaznělo z větší dálky: „Melindo! <emphasis>C</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>est ton papa, je crois, chérie</emphasis>.“</p>
<p>V telefonu kleplo, asi ho odložil. Na okamžik jsem měl vidinu – velmi živou, velmi politicky nekorektní a velmi pravděpodobně mi ji přivodila Pamina zmínka o kreslených knížkách, které jsem kdysi vyráběl pro malou nemocnou holčičku – vidinu velkého mluvícího skunka s baretem na hlavě, monsieur Pepé Le Pjú, který cupitá po dceřině <emphasis>pensionu</emphasis> (pokud tohle slovo vystihuje pidibyty v Paříži) a od zad s bílým pruhem se mu táhnou vlnky znázorňující aroma.</p>
<p>Pak se ozvala Melinda, nezvykle nervózně. „Tati? Tati? Stalo se něco?“</p>
<p>„Nic se nestalo,“ řekl jsem. „To je tvůj spolubydlící?“ Byl to vtip, ale z neobyčejného ticha na druhém konci drátu jsem si uvědomil, že jsem bezděčně uhodil hřebíček na hlavičku. „O nic nejde, Linnie. Já jenom…“</p>
<p>„…se mnou laškuješ, já vím.“ Nedalo se poznat, jestli ji to pobavilo nebo podráždilo. Spojení bylo dobré, ale ne zase tolik. „Vlastně je.“ Podtext této věty zazněl zcela jasně a zřetelně: <emphasis>Chceš z toho dělat vědu?</emphasis></p>
<p>Rozhodně jsem z toho vědu dělat nechtěl. „No, jsem rád, že sis našla přítele. Nosí baret?“</p>
<p>Nesmírně se mi ulevilo, protože se zasmála. U Lin nebylo možné uhádnout, jestli vtip zafunguje, protože její smysl pro humor byl rozmarný jako aprílové počasí. Zvolala: „<emphasis>Ric! Mon papa…</emphasis>“ Pak následovalo cosi, co jsem nepochytil, a nakonec: „…<emphasis>si tu portes un béret!</emphasis>“</p>
<p>Slabě zazněl mužský smích. <emphasis>Ach, Edgare</emphasis>, pomyslel jsem si. <emphasis>Dokonce i přes moře je rozchechtáš, až se za břicho popadají, ty </emphasis>père fou.</p>
<p>„Tati, opravdu se nic nestalo?“</p>
<p>„Je mi fajn. Co ten tvůj streptokok?“</p>
<p>„Mnohem lepší, díky.“</p>
<p>„Zrovna jsem dotelefonoval s tvou matkou. Teprve dostaneš oficiální pozvánku na tu výstavu, kterou budu mít, ale už mi řekla, že přijedeš, a já jsem nadšený.“</p>
<p>„Ty že jsi nadšený? Máma mi poslala některé ty obrázky a já se nemůžu dočkat. Kde ses tohleto naučil?“</p>
<p>Zdálo se, že je to otázka dne. „Tady na jihu.“</p>
<p>„Jsou úžasné. Ty ostatní jsou taky tak dobré?“</p>
<p>„Budeš muset přijet a přesvědčit se sama.“</p>
<p>„Mohl by přijet Ric?“</p>
<p>„Má pas?“</p>
<p>„Ano…“</p>
<p>„Slíbí, že si nebude utahovat z tvého starého otce?“</p>
<p>„Ke svým rodičům se chová velmi uctivě.“</p>
<p>„Tak pokud nebudou lety vyprodané a tobě nebude vadit, že budete na pokoji dva – to předpokládám nebude problém – tak samozřejmě může přijet.“</p>
<p>Zaječela tak hlasitě, až mě zabolelo v uchu, ale sluchátko jsem neodtáhl. Bylo to už dlouho, co jsem řekl nebo udělal něco, co by Linnie Freemantleovou takhle nadchlo. „Děkuju ti, tati – to je skvělé!“</p>
<p>„Rád se s Ricem seznámím. Možná mu ukradnu baret. Přece jenom jsem teď ten umělec.“</p>
<p>„Vyřídím mu to.“ Hlas se jí změnil. „Už jsi mluvil s Ilse?“</p>
<p>„Ne, proč?“</p>
<p>„Až jí budeš volat, neříkej jí, že přijede Ric, jo? Udělám to sama.“</p>
<p>„Neměl jsem to v plánu.“</p>
<p>„Protože ona a Carson… říkala mi, že už ti o něm pověděla…“</p>
<p>„Pověděla.“</p>
<p>„No, mám takový dojem, že mají problém. Illy říká, že ‚všechno promýšlí horem dolem’. To ji doslova cituju. Rica to nepřekvapilo. Podle něj by člověk nikdy neměl důvěřovat někomu, kdo se modlí na veřejnosti. Já jenom vím, že moje mladší sestřička mluví mnohem dospěleji, než měla ve zvyku.“</p>
<p><emphasis>Totéž platí pro tebe, Lin</emphasis>, pomyslel jsem si. Na okamžik se mi vybavil obrázek, jak vypadala v sedmi, kdy byla tak nemocná, že jsme si s Pam mysleli, že nám snad umře, i když jsme to nikdy neřekli nahlas. Tehdy z Melindy zbyly jenom veliké tmavé oči, bledé tváře a splihlé vlasy. Pamatuju si, jak jsem si jednou pomyslel <emphasis>Lebka na tyčce</emphasis>, a jak jsem se za tu myšlenku nenáviděl. A ještě víc jsem se nenáviděl za to, že jsem v nejhlubších koutech duše věděl, že když už jedna z nich musí být takhle nemocná, jsem rád, že je to ona. Vždycky jsem se snažil uvěřit, že miluju obě dcery stejnou silou a vahou, ale nebyla to pravda. Možná to platí pro některé rodiče – myslím, že pro Pam – ale pro mě ne. A jestli to Melinda věděla?</p>
<p>Jistěže věděla.</p>
<p>„Dáváš na sebe pozor?“ zeptal jsem se jí.</p>
<p>„Ano, tati.“ Skoro jsem viděl, jak obrací oči v sloup.</p>
<p>„Tak s tím nepřestávej. A dojeď sem bezpečně.“</p>
<p>„Tati?“ Odmlčela se. „Mám tě ráda.“</p>
<p>Usmál jsem se. „Kolik hromad?“</p>
<p>„Milión a jednu pod polštář,“ řekla shovívavě, jako by vyhověla dítěti. To bylo v pořádku. Chvilku jsem tam seděl a díval se ven na vodu, roztržitě si mnul oči a pak se pustil do telefonátu, o němž jsem doufal, že bude pro ten den poslední.</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>To už bylo poledne a opravdu jsem nečekal, že ji seženu. Myslel jsem si, že bude obědvat venku s přáteli. Jenomže stejně jako Pam to vzala při prvním zazvonění. Její haló znělo podivně opatrně a já měl najednou zřetelné tušení: myslela si, že je to Carson Jones, který chce buď žadonit o další šanci, nebo něco vysvětlovat. Znovu cosi vysvětlovat. Tohle tušení jsem si nikdy neověřoval, ale v tu chvíli jsem ani nemusel. O něčem prostě víte, že je to pravda. „Ahoj, Zdalio, jak se vede?“</p>
<p>Její hlas se okamžitě rozjasnil. „Tati!“</p>
<p>„Jak se máš, zlato?“</p>
<p>„Dobře, tati, ale ne tak dobře jako ty – neříkala jsem ti, že jsou dobré? Víš přece – tak říkala, nebo neříkala?“</p>
<p>„Říkala,“ uculoval jsem se, i když jsem nechtěl. Možná připadala Melindě starší, ale po tom prvním opatrném haló jsem poznával tu starou Illy, překypující jako naštěrchaná plechovka coly.</p>
<p>„Máma říkala, že ses nějak zasekl, ale že se spřáhne s tím kamarádem, kterého sis tam našel, a zase tě roztlačí. Strašně se mi to líbilo! Mluvila přesně jako za starých časů!“ Odmlčela se, aby se nadechla, a když znovu promluvila, už tak rozverně nezněla. „No… ne tak docela, ale bude to stačit.“</p>
<p>„Já vím, jak to myslíš, bonbónku.“</p>
<p>„Tati, ty jsi tak úžasný. Tohle je vyložený comeback a ještě kus navíc.“</p>
<p>„Kolik mě bude všechno tohle lichocení stát?“</p>
<p>„Milióny,“ smála se.</p>
<p>„Pořád máš v plánu zaskočit na to turné Kolibříků?“ Snažil jsem se, aby to vypadalo pouze jako projev zájmu. Milostný život mé téměř dvacetileté dcery mi přece nebude dělat těžkou hlavu.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla. „Myslím, že je to pryč.“ Jenom šest slov, navíc krátkých, ale v těch šesti slovech jsem slyšel jinou, starší Illy, tu, která se možná v nedaleké budoucnosti zabydlí ve střízlivých kostýmcích a punčocháčích a lodičkách s praktickými polovysokými podpatky, která si možná přes den bude stahovat vlasy na zátylku a po letištních halách bude nosit spíš kufřík místo batůžku na zádech. Už to nebude žádná mladinká Zdalia, tohle slovo můžete z té vidiny rovnou škrtnout.</p>
<p>„To jako celé, nebo…“</p>
<p>„To ještě zbývá zjistit.“</p>
<p>„Nechci vyzvídat, miláčku. Akorát že zvědaví tátové…“</p>
<p>„…chtějí být v obraze, jistěže ano, ale tentokrát ti nemůžu pomoct. V tuhle chvíli jenom vím, že ho mám pořád ráda – teda aspoň si to myslím – a stýská se mi po něm, ale rozhodnout se musí on.“</p>
<p>V tuto chvíli by se Pam byla zeptala: <emphasis>Mezi tebou a tou dívkou, se kterou zpívá?</emphasis> Já se zeptal: „Jíš?“</p>
<p>Vyprskla smíchy, jen to vesele zahlaholilo.</p>
<p>„Odpověz mi na otázku, Illy.“</p>
<p>„Jako čuník, kruci!“</p>
<p>„Tak proč teď nejsi venku na obědě?“</p>
<p>„Pár nás půjde do parku na piknik, proto. Doplněný opáčkem z antropologie a házením létacích talířků. Já přinesu sýr a bagety. A jdu pozdě.“</p>
<p>„Tak jo. Hlavně že jíš a nechmuříš se ve svých komnatách.“</p>
<p>„Jím dobře, chmuřím se přiměřeně.“ Hlas se jí opět změnil, stal se dospělým. Ty náhlé přechody sem a tam byly znepokojivé. „Někdy chvíli nespím a jenom tak ležím, a pak si vzpomenu na tebe tam dole na jihu. Taky někdy ležíš a nespíš?“</p>
<p>„Někdy. Poslední dobou už moc ne.“</p>
<p>„Tati, udělal jsi chybu, když sis vzal mámu? Nebo ji udělala ona? Nebo to byla prostě náhoda?“</p>
<p>„Nebyla to žádná náhoda a nebyla to chyba. Čtyřiadvacet dobrých let, dvě prima dcery, a pořád spolu mluvíme. Nebyla to žádná chyba, Illy.“</p>
<p>„Nezměnil bys to?“</p>
<p>Lidi se mě na to ptají pořád. „Ne.“</p>
<p>„A kdyby ses mohl vrátit… udělal bys to?“</p>
<p>Odmlčel jsem se, ale ne na dlouho. Někdy není čas se rozmýšlet, jaká odpověď je nejlepší. Někdy člověk může odpovědět jenom pravdu. „Ne, miláčku.“</p>
<p>„Tak jo. Ale stýská se mi po tobě, tati.“</p>
<p>„Mně po tobě taky.“</p>
<p>„Někdy se mi taky stýská po starých časech. Kdy bylo všechno nějak míň složité.“ Odmlčela se. Mohl jsem promluvit – chtěl jsem – ale zůstal jsem zticha. Někdy je mlčení nejlepší. „Tati, zaslouží si lidi druhou šanci?“</p>
<p>Vzpomněl jsem si na svou vlastní druhou šanci. Jak jsem přežil nehodu, která mě měla zabít. A jak se zdálo, dělal jsem víc, než jen vegetoval. Pocítil jsem příval vděčnosti. „Vždycky.“</p>
<p>„Díky, tati. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím.“</p>
<p>„Moc se těším. Brzy dostaneš oficiální pozvánku.“</p>
<p>„Tak jo. Opravdu už musím jít. Mám tě ráda.“</p>
<p>„Já tebe taky.“</p>
<p>Chvilku jsem seděl se sluchátkem na uchu, i když už zavěsila, a poslouchal ticho. „Ať se den vydaří, ty se pak vydaříš taky,“ řekl jsem. Pak naskočil oznamovací tón a já si řekl, že přece jenom zbývá vyřídit ještě jeden hovor.</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Když Alice Aucoinová vzala telefon tentokrát, zněla mnohem živěji a mnohem méně zdrženlivě. Pomyslel jsem si, že je to příjemná změna.</p>
<p>„Alice, vůbec jsme nemluvili o jménu té výstavy,“ řekl jsem.</p>
<p>„Jaksi jsem předpokládala, že ji chcete nazvat ‚Růže rostou z lastur’, řekla. „To je dobré. Vyvolává to spoustu představ.“</p>
<p>„To ano,“ souhlasil jsem a díval se ven z floridského pokoje na Záliv. Voda vypadala jako zářivý bílomodrý talíř. Musel jsem před tou září přimhouřit oči. „Ale tak úplně to nesedí.“</p>
<p>„Jestli chápu dobře, máte jiný, který se vám líbí víc?“</p>
<p>„Ano, myslím si to. Chci to nazvat ‚Výjevy z Dumy’. Co myslíte?“</p>
<p>Odpověděla okamžitě. „Myslím, že to má zvuk.“</p>
<p>Já si to myslel taky.</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>Bez ohledu na výkonnou klimatizaci Velkého růžáku jsem propotil tričko s nápisem ZTRAŤTE TO NA PANENSKÝCH OSTROVECH a byl jsem vyčerpanější než po rázné procházce do <emphasis>El Palacio</emphasis> a zpátky. Ucho mě bolelo a pálilo od sluchátka. Neměl jsem z Ilse dobrý pocit – jak už se to asi rodičům stává, když jejich děti mají problémy a jsou příliš velké na to, abyste je volali domů, když se začne stmívat a už se napouští vana – ale také jsem prožíval uspokojení z práce, kterou jsem odvedl, jako za starých časů po dobrém dni na obtížné stavbě.</p>
<p>Neměl jsem zvláštní hlad, ale přinutil jsem se zhltnout několik lžic tuňákového salátu na salátovém listu a spláchnout ho sklenicí mléka. Plnotučného mléka – špatné na srdce, dobré pro kosti. <emphasis>Myslím, že je to fifty fifty</emphasis>, řekla by Pam. Zapnul jsem televizi v kuchyni a dozvěděl se, že manželka Candyho Browna žaluje město Sarasota, které svou nedbalostí zavinilo manželovu smrt. <emphasis>Tak to hodně štěstí, drahoušku</emphasis>, pomyslel jsem si. Místní meteorolog tvrdil, že sezóna hurikánů letos možná začne dřív než jindy. A Devil Rays dostali v exhibičním zápase nakopáno do svých nízkorozpočtových zadků od Red Sox – vítejte v baseballové realitě, chlapci.</p>
<p>Zauvažoval jsem nad dezertem (měl jsem puding Jell-O, kterému se někdy říká Poslední záchrana svobodného muže), pak jsem ale jenom strčil talíř do dřezu a odkulhal si do ložnice zdřímnout. Přemýšlel jsem, že si nastavím budík, ale pak jsem to nechal být, stejně si nejspíš jenom zdřímnu. A i kdybych hluboce usnul, světlo mě za hodinku probudí, protože se dostane na západní stranu domu a začne nahlížet do okna ložnice.</p>
<p>S takovými myšlenkami jsem si lehl a spal až do šesti večer.</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>Večeře vůbec nepřipadala v úvahu, ani jsem si na ni nevzpomněl. Lastury pode mnou šepotaly <emphasis>maluj, maluj</emphasis>.</p>
<p>Vyšel jsem nahoru do Malého růžáku jako ve snu, na sobě jsem měl jenom trenýrky. Pustil jsem si The Bone, <emphasis>Dívku a loď č. 7</emphasis> jsem opřel o stěnu a nasadil na stojan čisté plátno – ne tak velké jako to, které jsem použil na <emphasis>Wiremana hledícího k západu</emphasis>, ale velké. Chybějící paže svědila, ale už mi to nedělalo takové starosti jako zpočátku. Pravda byla, že jsem si zvykl se na ten pocit skoro těšit.</p>
<p>V rádiu zpíval Shark Puppy: „Kopej.“ Skvělá písnička. Skvělý text. <emphasis>Život je víc než láska a potěšení</emphasis>.</p>
<p>Jasně si vzpomínám, jak se mi zdálo, že celý svět čeká, až začnu – taková moc mě rozechvívala, zatímco kytary kvílely a lastury šepotaly.</p>
<p><emphasis>Přišel jsem sem vykopat poklad</emphasis>.</p>
<p>Poklad, ano. Kořist.</p>
<p>Maloval jsem, dokud slunce nezmizelo a měsíc nevrhl svou hořkou kůrku bílého světla na hladinu a nakonec nezmizel taky.</p>
<p>A pak další noc.</p>
<p>A další.</p>
<p>A další.</p>
<p><emphasis>Dívka a loď č. 8.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jestli chceš hrát, musíš platit</emphasis>.</p>
<p>Chrlil jsem.</p>
<p><strong>xi</strong></p>
<p>Pohled na Daria v obleku s kravatou, s bujnou hřívou uhlazenou a sčesanou z čela dozadu, mě vyděsil víc než šum v Geldbartově sále plném diváků, kde se právě ztlumila světla… tedy až na jeden reflektor svítící na řečnický pultík uprostřed jeviště. Skutečnost, že i Dario byl nervózní – když šel na pódium, skoro upustil poznámkové kartičky – mě vystrašila ještě víc.</p>
<p>„Dobrý večer, jmenuji se Dario Nannuzzi,“ začal. „Jsem spolukurátorem a hlavním nákupčím galerie Scoto na Palm Avenue. Důležitější je, že jsem byl třicet let součástí umělecké komunity v Sarasotě, takže doufám, že omluvíte můj krátký exces do bobbitštiny, jak by to mohl někdo označit, když řeknu, že v Americe není vybranější umělecké komunity.“</p>
<p>Tím si u obecenstva vysloužil nadšený potlesk, přestože – jak Wireman později řekl – diváci možná poznali rozdíl mezi Monetem a Manetem, ale zřejmě netušili, že existuje rozdíl mezi George Babbittem a Johnem Bobbittem. Já si toho skoro nevšiml, protože postávání po straně jeviště a utrpení v tomto očistci jenom stupňuje hrůzu hlavních účinkujících, než se úvodní řečníci propracují peristaltickým tempem k jejich uvedení.</p>
<p>Dario přesunul horní kartičku dospod, znovu skoro celý balíček upustil, vzpamatoval se a pohlédl opět na publikum. „Ani nevím, kde začít, ale naštěstí stačí říct velmi málo, protože se zdá, že odnikud vyšlehl skutečný talent, který se představí sám.“</p>
<p>V tomto duchu pokračoval v představování mé osoby dalších deset minut, zatímco já přešlapoval stranou a svíral ve zbývající ruce jedinou všivou stránku. Kolem plula jména jako na přehlídce. Některá, jako Edwarda Hoppera a Salvadora Dalího, jsem znal. Jiná, jako Yves Tanguy a Kay Sageová, jsem neznal. S každým neznámým jménem jsem si připadal jako větší podvodník. Strach, který jsem cítil, už nebyl ani mentální, ale palčivě mi sevřel vnitřnosti hluboko v břiše. Měl jsem pocit, že potřebuju upustit větry, ale bál jsem se, že bych si místo toho mohl nadělat do kalhot. A to nebylo ještě nejhorší. Každé slovo, které jsem si připravoval, se mi vykouřilo z hlavy, až na úplně první větu, která byla příšerně pravdivá: <emphasis>Jmenuji se Edgar Freemantle a nemám tušení, jak jsem se tady ocitl</emphasis>. To mělo vyvolat v obecenstvu lehký smích. Nevyvolá, to jsem věděl, ale aspoň to byla pravda.</p>
<p>Zatímco Dario mlel dál – Joan Miró tohle, Bretonův Manifest surrealismu tamhle – stranou stál jeden vyděšený stavař s dojemnou stránkou poznámek užmoulanou v prochladlé pěsti. Jazyk se mi proměnil v mrtvého slimáka, který se rozhodně nevzmůže na žádné souvislé slovo, nejvýš něco zakráká, když má před sebou dvě stovky uměleckých expertů, z nichž mnozí mají univerzitní tituly a někteří jsou dokonce profesoři, sakra. Nejhorší ze všeho byl můj mozek. Proměnil se v prázdnou zdířku čekající, až ji naplní nesmyslný, nespoutaný vztek: slova možná nepřijdou, ale vztek byl vždycky pohotově.</p>
<p>„Dost!“ vykřikl Dario vesele a vstříkl tím do mého rozbušeného srdce novou dávku hrůzy a zuboženými dolními partiemi mi projela další křeč – nahoře děs, dole sotva zadržované sračky. Vskutku milá kombinace. „Už je to patnáct let, co Scoto zanesla do svého přeplněného jarního kalendáře nového umělce a nikdy jsme ještě neuváděli žádného, o koho by byl takový zájem. Myslím, že diapozitivy, které uvidíte, a slova, která uslyšíte, vysvětlí náš zájem i nadšení.“</p>
<p>Dramaticky se odmlčel. Cítil jsem, jak mi na čele vyrazily kapky jedovatého potu, a utřel jsem je. Připadalo mi, že moje paže při pozvednutí váží dvacet kilo.</p>
<p>„Dámy a pánové, pan Edgar Freemantle, dříve z Minneapolis-St. Paul, nyní z Duma Key.“</p>
<p>Zatleskali. Znělo to jako zahřmění dělostřelecké salvy. Přikázal jsem si utéct. Přikázal jsem si omdlít. Neudělal jsem ani jedno. Jako ve snu – nijak příjemném – jsem vkráčel na jeviště. Zdálo se mi, že se všechno děje zpomaleně. Viděl jsem, že všechna sedadla jsou obsazená, ale vlastně <emphasis>žádné</emphasis> sedadlo obsazené nebylo, protože všichni byli na nohou, pořádali mi ovace ve stoje. Vysoko nade mnou, na klenutém stropě, létali andělé povznesení nad pozemské záležitosti, a já si přál být jedním z nich. Dario se postavil vedle pultíku a natáhl ruku. Tu nesprávnou, protože jak byl nervózní, podával mi pravačku, takže jsem mu rukou potřásl nešikovně a nemotorně. Moje poznámky se na chvíli zmáčkly mezi našimi dlaněmi, pak se roztrhly. <emphasis>Podívej, cos udělal, ty blbče</emphasis>, pomyslel jsem si – a na strašlivý okamžik jsem se bál, že jsem to řekl nahlas a mikrofon to zachytil a rozhlásil do celé posluchárny. Uvědomoval jsem si, jak ten reflektor září, když mě Dario nechal na tom osamělém bidýlku. Uvědomoval jsem si mikrofon na ohebné chromované hůlce a myslel na to, že vypadá jako kobra vysunující se z fakírova košíku. Uvědomoval jsem si zrcadélka světla, které se od toho chrómu odráželo, i od okraje skleničky s vodou a od hrdla lahve evianu stojící vedle skleničky. Uvědomoval jsem si, že potlesk začíná utichat a někteří lidé se usazují. Brzy ten potlesk nahradí vyčkávavé ticho. Budou čekat, až začnu. Jenomže já neměl co říct. Dokonce i ta zahajovací věta se mi vykouřila z hlavy. Budou čekat a ticho se bude protahovat. Ozve se několik nervózních zakašlání a pak se ozve mumlání. Protože to byli pitomci. Jenom banda nafintěných pitomců, co tu očumují. A jestli ze sebe něco vypravím, bude to zlostný příval slov, která budou znít jako výbuch člověka trpícího Touretteovým syndromem.</p>
<p>Tak si prostě řeknu o první diák. Tohle bych možná zvládl, a obrázky mě už pak povedou. Tedy musím v to doufat. Jenomže když jsem se podíval na svoji stránku s poznámkami, uviděl jsem, že nejenže je roztržená přímo uprostřed, ale potem jsem si poznámky rozmazal tak hrozně, že už je nepřečtu. Buď tohle, nebo mi stres způsobil kraťas mezi očima a mozkem. A co bylo vůbec na prvním diáku? Obraz s poštovní schránkou? <emphasis>Západ slunce s jerlínem?</emphasis> Byl jsem si skoro jistý, že ani jedno není správně.</p>
<p>Teď už seděli všichni. Potlesk skončil. Přišla chvíle, aby americký primitivista otevřel ústa a zahýkal. Ve třetí řadě u uličky seděla ta vyschlá brcha Mary Ireová, s nějakou přenosnou elektronickou plackou na klíně. Hledal jsem Wiremana. Dostal mě do toho, ale nemínil jsem mu za to nasazovat psí hlavu. Chtěl jsem se mu jenom pohledem omluvit za to, co přijde.</p>
<p><emphasis>Budu sedět v první řadě, říkal. Přímo uprostřed</emphasis>.</p>
<p>A byl tam. Po jeho levici seděl Jack, hospodyně Juanita, Jimmy Yoshida a Alice Aucoinová. A napravo, u uličky…</p>
<p>Muž u uličky byl určitě halucinace. Zamžikal jsem, ale seděl tam pořád. Široký obličej, tmavý a klidný. Postava nacpaná do plyšového sedadla v hledišti tak pevně, že ho ven vypáčí zřejmě jenom hever: Xander Kamen na mě hleděl svými obrovskými brýlemi v rohovinových obroučkách a víc než jindy připomínal menšího boha. Obezita ho zbavila klína, takže dárkovou krabici zdobenou mašlí, dlouhou skoro metr, držel na vypouklém břiše. Všiml si mého překvapení – přímo šoku – a pokynul mi: nezamával, ale zvláštně, dobrotivě mě pozdravil tím, že si vložil špičky prstů nejdřív na masivní čelo, pak na rty, a nakonec dlaň s roztaženými prsty natáhl ke mně. Viděl jsem, jak bledou má dlaň. Usmál se na mě, jako by jeho přítomnost v první řadě Geldbartovy síně vedle mého přítele Wiremana byla to nejpřirozenější na světě. Jeho velké rty naznačily tři slova, jedno po druhém: <emphasis>Vy to zvládnete</emphasis>.</p>
<p>A možná bych mohl. Pokud od této chvíle budu myslet jinak. Pokud budu myslet oklikou.</p>
<p>Vzpomněl jsem si na Wiremana – přesněji řečeno Wiremana hledícího k západu – a vybavila se mi první věta.</p>
<p>Kývl jsem na Kamena. Kamen na mě kývl taky. Pak jsem se zadíval do obecenstva a všiml si, že to jsou jenom lidé. Všichni andělé byli nad námi a teď poletovali ve tmě. Pokud jde o démony, ti byli většinou jenom v mé hlavě.</p>
<p>„Zdravím…“ začal jsem a škubl sebou, protože můj hlas zaduněl z mikrofonu. Diváci se zasmáli, ale jejich smích mě nerozzuřil, jak by se to stalo ještě před chvilkou. Byl to jenom smích, a dobromyslný.</p>
<p><emphasis>Zvládnu to</emphasis>.</p>
<p>„Zdravím,“ opakoval jsem. „Jmenuji se Edgar Freemantle a tohle mi nejspíš moc dobře nepůjde. Ve svém předchozím životě jsem dělal ve stavařině. V tom jsem byl určitě dobrý, protože jsem dával lidem práci. Ve svém současném životě maluju obrazy. Ale nikdo mi nic neříkal o proslovech na veřejnosti.“</p>
<p>Tentokrát smích zazněl volněji a ještě silněji.</p>
<p>„Chtěl jsem začít tím, že nemám tušení, jak jsem se tu ocitl, ale vlastně to vím. A to je dobře, protože nic jiného povídat nemůžu. Víte, já nevím nic o dějinách umění, umělecké teorii a ani znalectví. Někteří z vás nejspíš znají Mary Ireovou.“</p>
<p>To vyvolalo chechtot, jako bych řekl <emphasis>Někteří z vás nejspíš slyšeli o Andy Warholovi</emphasis>. Dotyčná dáma se rozhlédla a trochu se narovnala, záda jako pravítko.</p>
<p>„Když jsem poprvé přinesl některé svoje obrazy do galerie Scoto, paní Ireová se na ně podívala a nazvala mě americkým primitivistou. Trochu mě to zarazilo, protože si každé ráno oblékám čisté prádlo a před spaním si každý den čistím zuby…“</p>
<p>Další výbuch smíchu. Moje nohy už byly zase jen nohy, žádný beton, a když už jsem cítil, že bych byl schopný utéct, už jsem po tom netoužil ani to nepotřeboval. Bylo možné, že se jim moje obrazy budou hnusit, ale to nevadilo, protože mně se nehnusily. Jenom ať se trochu zasmějí, ať si zabučí a zasyčí, ať znechuceně hekají (nebo po straně zívají), pokud po tom budou toužit. Až bude po všem, já se můžu vrátit a malovat dál.</p>
<p>A když se jim budou líbit? Pro mě to bude totéž.</p>
<p>„Ale pokud tím myslela, že jsem člověk, který dělá cosi, čemu nerozumí, že to nedokáže vyjádřit slovy, protože ho nikdo ty správné výrazy neučil, pak má pravdu.“</p>
<p>Kamen přikyvoval a vypadal potěšené. A totéž Mary Ireová, panebože.</p>
<p>„Takže zbývá jenom příběh o tom, jak jsem se sem dostal – ten most, po kterém jsem přešel ze svého minulého života k tomu, který poslední dobou žiju.“</p>
<p>Kamen nezvučně zatleskal svými masitými dlaněmi. To mi udělalo moc dobře. Už to, že tu byl, mi udělalo moc dobře. Nevím přesně, co by se stalo, kdyby tu nebyl, ale myslím, že by to dopadlo tak, jak se Wireman vyjádřil, tedy <emphasis>mucho feo</emphasis> – hodně ošklivě.</p>
<p>„Ale musím to zestručnit, protože můj přítel Wireman říká, že když dojde na minulost, všichni si ji přikrášlujeme, a já jsem přesvědčený, že je to pravda. Když budete povídat až moc, zjistíte, že… hmmm… nevím… že vyprávíte o minulosti, jakou byste si přáli?“</p>
<p>Sklopil jsem pohled a všiml si, že Wireman přikyvuje.</p>
<p>„Jo, asi to tak bude, jakou byste si přáli. Takže jednoduše řečeno, stalo se tohle: měl jsem nehodu na staveništi. Zlou nehodu. Byl tam jeden jeřáb, víte, a ten rozmačkal dodávku, ve které jsem seděl, a rozmačkal i mě. Přišel jsem o pravou paži a málem taky o život. Byl jsem ženatý, ale manželství se rozbilo. Byl jsem s rozumem v koncích. To všechno dnes vidím jasněji. Tehdy jsem věděl jenom to, že je mi hrozně, ale hrozně zle. Jiný přítel, jmenuje se Xander Kamen, se mě jednoho dne zeptal, jestli mě něco dělá šťastným. To bylo něco…“</p>
<p>Odmlčel jsem se. Kamen se napjatě díval z první řady s dlouhou dárkovou krabicí vybalancovanou na břiše, nikoli klíně. Vzpomněl jsem si, jak vypadal toho dne u jezera Phalen – chatrný kufřík, chladné podzimní slunce svítí šikmo na podlahu obývacího pokoje. Vzpomněl jsem si, jak jsem pomýšlel na sebevraždu a na myriádu cest vedoucích do temnoty: dálniční výjezdy a okresky a blátivé zapomenuté polní cestičky.</p>
<p>Mlčení mohutnělo, ale já už se ho nebál. A jak se zdálo, mým posluchačům to nevadilo. Pro mé myšlenky bylo přirozené, že se toulaly. Byl jsem <emphasis>umělec</emphasis>.</p>
<p>„Představa štěstí – aspoň pokud jde o mě – na něco takového jsem dlouho nepomyslel,“ řekl jsem. „Myslel jsem na to, abych podporoval svou rodinu, a když jsem založil vlastní firmu, myslel jsem na to, abych nepotopil lidi, kteří se mnou pracovali. Myslel jsem taky na to, abych byl úspěšný, a pracoval jsem na tom, hlavně proto, že spousta lidí očekávala, že se mi to nepodaří. Pak se stala ta nehoda a všechno se změnilo. Zjistil jsem, že nemám…“</p>
<p>Sáhl jsem po tom slovu, které jsem chtěl, hmatal jsem po něm oběma rukama, i když oni viděli jenom jednu. A možná viděli záškub starého pahýlu uvnitř sešpendleného rukávu.</p>
<p>„Neměl jsem žádné zdroje, o které bych se mohl opřít. Pokud šlo o štěstí…“ pokrčil jsem rameny. „Pověděl jsem příteli Kamenovi, že jsem kdysi kreslil, ale už jsem to dlouho nedělal. Navrhl, abych se do toho znovu pustil, a když jsem se zeptal proč, řekl, že potřebuju hradbu proti noci. Netušil jsem tehdy, co to znamená, protože jsem byl ztracený a zmatený a rozbolavělý. Teď tomu rozumím líp. Lidi říkají, že noc padá, ale tady na jihu se zvedá. Stoupá ze Zálivu, když slunce konečně zajde. Když se dívám, jak se to děje, užasnu.“</p>
<p>Užasl jsem rovněž nad svou neplánovanou výmluvností. Pravá paže byla celou dobu zticha. Pravá paže byla prostě pahýl uvnitř sešpendleného rukávu.</p>
<p>„Mohli bychom úplně zhasnout světla? Včetně toho mého, prosím?“</p>
<p>Alice ovládala osvětlovačský pult sama a nemařila čas. Reflektor, který na mě pálil, se ztlumil do nepatrného stínu. Hlediště polklo šero.</p>
<p>Řekl jsem: „Když jsem přecházel po mostě mezi těmi mými dvěma životy, zjistil jsem, že někdy krása roste i tam, kde to nikdo nečeká. Ale to není moc originální myšlenka, že? Je to taková banalita… něco jako západ slunce na Floridě. Jenže je to náhodou pravda, a pravda si zaslouží, aby se o ní mluvilo… pokud ji dokážete vyslovit nějak nově. Já se ji pokusil vyslovit obrazem. Alice, mohli bychom vidět první obrázek, prosím?“</p>
<p>Zasvítil na velkém plátnu napravo ode mě, tři metry široký a dva metry vysoký: trojice gigantických svěžích růží vyrůstajících z vrstvy tmavě růžových lastur. Byly tmavé, protože rostly pod domem, v jeho stínu. Obecenstvo zadrželo dech a zaznělo to jako krátký, ale hlasitý poryv větru. Slyšel jsem ho a věděl, že porozuměli nejenom Wireman a lidé ze Scota. Že viděli i jiní. Zalapali po dechu jako lidé, které zaskočí něco naprosto nečekaného. Potom začali tleskat. Trvalo to skoro celou minutu. Stál jsem tam, svíral levý okraj pultíku, poslouchal, byl omámený.</p>
<p>Zbytek prezentace zabral asi pětadvacet minut, ale já si z ní pamatuju jenom málo. Připadal jsem si, že to promítání vedu ve snu. Neustále jsem čekal, že se probudím v posteli v nemocnici, rozpálený a prosáklý bolestí a řvoucí, aby mi dali morfium.</p>
<p><strong>xii</strong></p>
<p>Ten snový pocit přetrvával i na recepci pořádané po přednášce v galerii. Sotva jsem dopil první sklenku šampaňského (sice větší než náprstek, ale ne o moc), už mi někdo strčil do ruky druhou. Připíjeli si se mnou lidé, které jsem neznal. Ozývaly se výkřiky „Slyšte, slyšte!“ a jednou dokonce „Maestro!“ Rozhlížel jsem se po svých nových přátelích, ale nikde jsem je neviděl.</p>
<p>Ne že bych měl čas se moc rozhlížet. Blahopřání pršela ze všech stran, chválili mou řeč i diapozitivy. Aspoň že jsem se nemusel potýkat s nějakými rozsáhlými kritikami své techniky, protože skutečné obrazy (s několika skicami pastelkou přihozenými pro dobrou míru) byly zastrčené vzadu ve dvou velkých místnostech bezpečně pod zámkem. A odhaloval jsem tajemství, jak se nenechat zbourat na vlastní recepci, když jste jednoruký člověk: musíte totiž neustále držet ve zbývající tlapě krevetu obalenou ve slanině.</p>
<p>Přišla ke mně Mary Ireová a zeptala se, jestli stále platí naše dohoda o poskytnutí rozhovoru.</p>
<p>„Jistě,“ řekl jsem. „I když nevím, co jiného vám můžu říct. Myslím, že dnes večer jsem řekl všechno.“</p>
<p>„No, však my něco vymyslíme,“ usmála se a ať se propadnu, jestli na mě nemrkla za těmi svými kočičími brýlemi à la padesátá léta, když vracela sklenku od šampaňského jednomu z obcházejících číšníků. „Takže pozítří. <emphasis>À bientôt, monsieur</emphasis>.“</p>
<p>„Spolehněte se,“ řekl jsem a odolal nutkání jí povědět, že jestli bude mluvit francouzsky, bude muset počkat, až začnu nosit manetovský baret. Odšustila jinam, políbila Daria na tvář a vklouzla do voňavé březnové noci.</p>
<p>Zastavil se u mě Jack, cestou se zmocnil několika sklenek. Hospodyně Juanita, v růžovém kostýmku štíhlá a šik, se k němu přidala. Vzala si krevetovou jednohubku, ale šampaňské odmítla. Jack tedy zbývající skleničku podal mně a počkal, až spolykám zbytky svačiny a vezmu si ji. Pak svojí sklenkou ťukl o tu mou.</p>
<p>„Blahopřeju, <emphasis>šéfe</emphasis> – zbořil jste tenhle barák.“</p>
<p>„Díky, Jacku. To je kritika, které opravdu rozumím.“ Spolkl jsem šampaňské (jeden doušek na sklenku, víc ho nebylo) a otočil se k Juanitě. „Vypadáte překrásně.“</p>
<p>„<emphasis>Gracias</emphasis>, pane Edgare.“ Rozhlédla se. „Tyhle obrazy jsou pěkné, ale vaše jsou mnohem lepší.“</p>
<p>„Děkuji vám.“</p>
<p>Jack podal Juanitě další krevetu. „Omluvíte nás na pár vteřin?“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>Jack mě zatáhl za bombastickou Gersteinovu sochu. „Pan Kamen se ptal Wiremana, jestli by se v knihovně mohli chvíli zdržet, až se to tu rozpustí.“</p>
<p>„Opravdu?“ Trochu mě to znepokojilo. „Proč?“</p>
<p>„No, cestoval sem skoro celý den a říkal, že on a záchody v letadle opravdu nejdou dohromady.“ Jack se zašklebil. „Povídal Wiremanovi, že na čemsi seděl celý den a rád by z toho v klidu slezl.“</p>
<p>Vyprskl jsem smíchy. Ale zároveň mě to dojalo. Pro muže Kamenovy velikosti nemohlo být snadné cestovat veřejnou dopravou… a když jsem se nad tou záležitostí opravdu zamyslel, napadlo mě, že se asi opravdu nemůže na ty pidizáchody v letadle posadit. Ulevit si ve stoje? Možná. Stěží. Ale ne vsedě. Prostě by se tam nevešel.</p>
<p>„Každopádně si Wireman myslel, že si pan Kamen zaslouží T-O. Prý pochopíte.“</p>
<p>„Chápu,“ řekl jsem a kývl na Juanitu. Vypadala až moc osamělá, jak tam stála sama ve svém zřejmě nejlepším oblečení, zatímco kolem ní proudili a kolotali kulturní supi. Objal jsem ji a ona se na mě usmála. A zrovna když jsem ji konečně přesvědčil, aby si vzala skleničku šampaňského (když jsem použil pro slovo malý <emphasis>pequeño</emphasis>, zahihňala se, takže to asi nebylo úplně dobře), vešli Wireman a Kamen – ten stále s dárkovou krabicí v rukou. Kamen se při pohledu na mě rozzářil a to mi udělalo líp než několik dávek potlesku, byť s jedněmi ovacemi ve stoje navrch.</p>
<p>Z tácku proplouvajícího kolem jsem vzal šampusku, prodral se mezi lidmi a podal mu ji. Pak jsem paží objal tolik z jeho těla, kam až jsem dosáhl, a pořádně ho k sobě přimáčkl. Oplatil mi to tak mocně, až jsem cítil, že mi stále křehká žebra zaskřípala.</p>
<p>„Edgare, vypadáte skvěle. Jsem moc rád. Bůh je dobrý, příteli. Bůh je dobrý.“</p>
<p>„To vy taky,“ řekl jsem. „Jak jste se objevil v Sarasotě? To Wireman?“ Otočil jsem se ke svému <emphasis>compadre</emphasis> pruhovaného slunečníku. „Byl to on, že? Zavolal a požádal Kamena, jestli by nemohl být na mé přednášce Tajemným hostem.“</p>
<p>Wireman zavrtěl hlavou. „Já zavolal Pam. Propadl jsem panice, <emphasis>muchacho</emphasis>, protože jsem viděl, že z toho vystoupení vyšiluješ. Říkala, že po té nehodě jsi poslouchal aspoň doktora Kamena, když už nikoho jiného. Tak jsem mu zavolal. Vůbec mě nenapadlo, že přijede takhle nakvap, ale… je tu.“</p>
<p>„Nejenže jsem tady, ale přivezl jsem vám dárek od vašich dcer,“ řekl a podal mi krabici. „Ale budete se muset spokojit s tím, co jsem měl na skladě, protože jsem neměl čas nakupovat. Obávám se, že možná budete zklamaný.“</p>
<p>Najednou jsem věděl, co je to za dárek, a v ústech mi vyschlo. Přesto jsem zapasoval krabici pod pahýl, zatáhl za mašli a strhl papír. Sotva jsem si uvědomoval, že ho ode mě Juanita bere. Uvnitř byla úzká kartónová krabice, která mi připadala jako dětská rakev. Samozřejmě. Jak jinak by měla vypadat? Na víku bylo razítko MADE IN THE DOMINICAN REPUBLIC.</p>
<p>„Elegantní, doktore,“ poznamenal Wireman.</p>
<p>„Bohužel jsem neměl čas na něco hezčího,“ omlouval se Kamen.</p>
<p>Jejich hlasy ke mně doléhaly jakoby z dálky. Juanita sundala víko krabice. Myslím, že ho od ní vzal Jack. A pak už ke mně vzhlížela Reba, tentokrát v červených šatech místo modrých, ale ty veselé puntíky byly stejné. Stejné byly i lesklé černé střevíčky Mary Janes, neživé zrzavé vlasy a modré oči, které říkaly <emphasis>Auuu, ty oškliváku! Byla jsem tu zavřená takovou dobu!</emphasis></p>
<p>Kamen pořád z velké dálky říkal: „To Ilse zavolala a navrhla jako dárek panenku. A předtím telefonovala se sestrou.“</p>
<p><emphasis>Jistěže to byla Ilse</emphasis>, pomyslel jsem si. Uvědomoval jsem si stejnoměrný šum hovoru v galerii, podobný chřestění lastur pod Velkým růžákem. Na obličeji mi stále ulpíval úsměv typu <emphasis>Páni, to je ale krásný dárek</emphasis> jako přibitý, ale kdyby mě v tu chvíli někdo dloubl do zad, asi bych zaječel. <emphasis>To Ilse byla na Duma Key. To ona byla na silnici, která vede kolem</emphasis> El Palacio.</p>
<p>Kamen byl sice mazaný, ale podle mě netušil, že je něco špatně – však taky cestoval celý den a rozhodně nebyl v nejlepší formě. Zato Wireman se na mě díval s hlavou nachýlenou na stranu a s nakrabaceným čelem. A v té době mě Wireman už znal asi líp než svého času doktor Kamen.</p>
<p>„Věděla, že už jednu máte,“ vysvětloval Kamen. „Myslela, že párek by vám připomínal obě dcery, a Melinda souhlasila. Ale já samozřejmě žádnou jinou než Lucy nemám…“</p>
<p>„Lucy?“ zeptal se Wireman a vzal panenku do ruky. Její růžové hadrové nohy volně klinkaly. Oči s plytkým pohledem civěly.</p>
<p>„Vypadá jako Lucille Ballová, nemyslíte? Dávám je některým svým pacientům a oni si je samozřejmě pojmenovávají po svém. Jaké jméno jste jí dal vy, Edgare?“</p>
<p>Na okamžik se mi mozek obalil starou námrazou a já rychle přemýšlel <emphasis>Rhonda Robin Rachel, sedni si na žehličku, sedni si na vidle, sedni si na VIDLIČKU</emphasis>. Pak jsem si pomyslel <emphasis>Byly ČERVENÉ</emphasis>.</p>
<p>„Reba,“ řekl jsem. „Podle té countryové zpěvačky.“</p>
<p>„A ještě ji máte?“ zeptal se Kamen. „Ilse říkala, že ano.“</p>
<p>„No jo,“ řekl jsem a vzpomněl si, jak Wireman mluvil o lotynce a jak člověk může zavřít oči a slyšet, jak míčky s čísly padají na místo: <emphasis>ťuk</emphasis> a <emphasis>ťuk</emphasis> a <emphasis>ťuk</emphasis>. Měl jsem pocit, že je slyším i teď. Toho večera, kdy jsem dokončil <emphasis>Wiremana hledícího k západu</emphasis>, jsem měl ve Velkém růžáku návštěvu, maličké uprchlice hledající úkryt před bouří. Elizabethiny utopené sestry, Tessie a Lauru Eastlakeovy. Teď jsem měl mít ve Velkém růžáku opět dvojčata, a proč?</p>
<p>Protože cosi vztáhlo ruce, proto. Cosi vztáhlo ruce a nasadilo ten nápad mé dceři do hlavy. Tohle bylo další cvaknutí ozubeného kolečka, další ping-pongový míček, který vyskočil z košíku.</p>
<p>„Edgare?“ ozval se Wireman. „Je ti něco, <emphasis>muchacho</emphasis>?“</p>
<p>„Není,“ usmál jsem se. Svět ke mně připlul zpátky, se všemi barvami a světlem. Přinutil jsem se vzít panenku od Juanity, která se na ni rozpačitě dívala. Bylo to těžké, ale podařilo se mi to. „Děkuji vám, pane doktore. Xandere.“</p>
<p>Pokrčil rameny a rozhodil rukama. „Poděkujte svým děvčatům, hlavně Ilse.“</p>
<p>„To udělám. Kdo si dá ještě skleničku šampaňského?“</p>
<p>Všichni byli pro. Vrátil jsem svou novou panenku do krabice a slíbil si dvě věci. Za prvé že ani jedna z mých dcer se nikdy nedozví, jak strašlivě jsem se vyděsil, když jsem tu zatracenou pannu uviděl. Druhý slib zněl, že se postarám, aby jisté dvě sestry – dvě živé sestry – nikdy, nikdy v životě nevložily nohu na Duma Key současně. Nikdy, pokud tomu budu moct zabránit.</p>
<p>Tento slib jsem dodržel.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>12 – Jiná Florida</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>„Dobrá, Edgare, myslím, že jsme skoro hotoví.“</p>
<p>Možná si Mary všimla něčeho v mém výrazu, protože se zasmála. „Bylo to tak strašné?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl jsem a opravdu nebylo, i když z jejích otázek na mou techniku mi bylo úzko. Moje odpověď se smrskla na to, že se dívám na různé věci a pak naplácám barvu na plátno. To byla moje technika. A vlivy? Co jsem mohl říct? Světlo. Vždycky se to vracelo ke světlu, jak u obrazů, na které jsem se rád díval, tak u těch, které jsem rád maloval. Co provádělo s povrchem předmětů a jak jakoby naznačovalo, co je uvnitř a co si hledá cestu ven. Ale to neznělo moc učeně, aspoň mým uším to znělo potrhle.</p>
<p>„Tak jo,“ řekla, „poslední otázka: kolik obrazů ještě máte?“</p>
<p>Seděli jsme ve střešním bytě Mary Ireové na Davisových ostrovech, módní čtvrti Tampy, která mi připadala jako světové hlavní město art deco. Obývací pokoj byl rozlehlý, skoro prázdný prostor s pohovkou na jednou konci a dvěma rámovými křesly s látkovým sedákem na druhém. Nebyly tu žádné knihy, ale nebyla tu ani televize. Na východní stěně, kam dopadalo ranní světlo, visel velký obraz Davida Hockneye. Mary a já jsme seděli každý na jednom konci pohovky. Na klíně držela těsnopisný blok. U opěrky pohovky na její straně stál popelník. Mezi námi ležel velký stříbrný magnetofon Wollensak. Musel být padesát let starý, ale cívky se nehlučně otáčely. Německá technika, bejby.</p>
<p>Mary se vůbec nelíčila, ale rty měla natřené čirou mastí, takže se leskly. Vlasy měla svázané nahoru v ledabylých, rozpadajících se kroucených pramenech, které vypadaly elegantně a zároveň rozcuchaně. Kouřila anglické Ovals a z waterfordské sklenice upíjela zřejmě čistou skotskou (nabídla mi pití a vypadala zklamaná, když jsem požádal o balenou vodu). Na sobě měla na míru šité bavlněné volné kalhoty. Ve tváři vypadala stará, vyžilá a sexy. Nejlepší časy zřejmě zažívala v době, kdy se v kinech dával <emphasis>Bonnie a Clyde</emphasis>, ale její oči stále braly dech, i když měly v koutcích vrásky, na víčkách prasklinky a nevylepšoval je žádný make-up. Byly to oči Sofie Lorenové.</p>
<p>„V knihovně jste ukázal dvaadvacet diapozitivů. Devět byly kresby tužkou. Velmi zajímavé, ale malé. A jedenáct pláten, protože tři diapozitivy byly věnované <emphasis>Wiremanovi hledícímu k západu</emphasis>, dva detaily a jeden širokoúhlý záběr. Tak kolik dalších obrazů je? Kolik jich příští měsíc budete ve Scotu vystavovat?“</p>
<p>„No,“ zamyslel jsem se, „nevím to určitě, protože pořád maluju, ale myslím, že v tuhle chvíli jich bude… ještě tak dvacet dalších.“</p>
<p>„Dvacet,“ opakovala tiše a bezvýrazně. „Ještě dvacet.“</p>
<p>V jejím pohledu bylo cosi, co mě zneklidnilo, a poposedl jsem. Pohovka zavrzala. „Myslím, že ve skutečnosti je jich možná jedenadvacet.“ Samozřejmě existovalo několik obrazů, které jsem nepočítal, například <emphasis>Užiteční přátelé</emphasis>. A ten, který jsem v duchu občas nazýval <emphasis>Candy Brown ztrácí dech</emphasis>. A ta kresba červeného županu.</p>
<p>„Tak: celkem přes třicet.“</p>
<p>V duchu jsem provedl součet a poposedl ještě o kousek. „Asi ano.“ „A nemáte tušení, jak je to úžasné. Poznám vám to na tváři, že to nevíte.“ Vstala, vysypala popelník do koše za pohovkou a zahleděla se na Hockneye s rukama v kapsách svých drahých kalhot. Na obraze byl hranatý dům a modrý bazén. Vedle bazénu stála zralá dívka v černých jednodílných plavkách. Byla prsatá a měla dlouhé opálené nohy a tmavé vlasy. Měla taky tmavé brýle a v každém skle svítilo maličké slunce.</p>
<p>„To je originál?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Jistěže,“ řekla, ani se neotočila. „Ta dívka v plavkách je taky originál. Mary Ireová, zhruba devatenáct set šedesát dva. Dívenka v Tampě.“ Rozčileně se ke mně otočila. „Vypněte ten magnetofon. Interview skončilo.“</p>
<p>Vypnul jsem přístroj.</p>
<p>„Chci, abyste mě poslouchal. Budete poslouchat?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Jsou umělci, kteří se lopotí celé měsíce nad jediným obrazem, který je sotva z poloviny tak kvalitní jako ty vaše. Samozřejmě jich spousta tráví dopoledne tím, že se sbírá po výstřelcích z předchozí noci. Ale vy… vy ty věci produkujete jako na běžícím pásu. Jako ilustrátor časopisů nebo… já nevím… kreslič komiksů!“</p>
<p>„Vyrostl jsem v přesvědčení, že lidé musejí tvrdě pracovat na tom, co dělají – myslím, že nic jiného v tom není. Když jsem měl vlastní firmu. Pracoval jsem spoustu přesčasů, protože nejpřísnější šéf, jakého může člověk mít, je on sám.“</p>
<p>Přikývla. „To neplatí pro každého, ale když už to platí, pak doopravdy. Já vím.“</p>
<p>„Jenom jsem přenesl tu… víte, tu etiku… na to, co znám. A sedí to. Sakra, sedí to víc než dobře. Zapnu rádio… jako by se mě zmocnila horečka… a maluju…“ Zrudl jsem. „Nesnažím se udělat žádný světový rychlostní rekord nebo něco takového…“</p>
<p>„Vždyť já vím,“ odpověděla. „Povězte mi, pracujete s bloky?“</p>
<p>„Bloky?“ Věděl jsem, co to slovo znamená ve fotbale, jinak mi to však nic neříkalo. „Co to je?“</p>
<p>„Zapomeňte na to. Ve <emphasis>Wiremanovi hledícím k západu</emphasis> – který je mimochodem úžasný, ten nápad s mozkem – jak jste vystihl rysy obličeje?“</p>
<p>„Udělal jsem si pár fotek,“ řekl jsem.</p>
<p>„O tom nepochybuji, drahoušku, ale když jste se chystal k malování toho portrétu, jak jste si rozvrhl rysy?“</p>
<p>„Já… no, já…“</p>
<p>„Použil jste pravidlo třetího oka?“</p>
<p>„Pravidlo třetího oka? V životě jsem o něm neslyšel.“</p>
<p>Laskavě se na mě usmála. „Aby se získal správný rozestup mezi očima modelu, malíři si často představí nebo dokonce načrtnou třetí oko mezi dvě skutečné. A co ústa? Vycentroval jste je pomocí uší?“</p>
<p>„Ne… tedy, já nevěděl, že se to tak má dělat.“ Teď už jsem měl pocit, že se červenám po celém těle.</p>
<p>„Uvolněte se,“ řekla. „Já vás nenutím, abyste začal dodržovat hromadu pitomých školních pouček, když jste je tak ohromným způsobem porušil. Je to jenom…“ Zavrtěla hlavou. „Třicet olejomaleb od loňského listopadu? Ne, za ještě kratší dobu, protože malovat jste nezačal hned.“</p>
<p>„Samozřejmě že ne, musel jsem nejdřív sehnat nějaké malířské potřeby,“ vysvětlil jsem a Mary se rozchechtala tak, až dostala záchvat kašle, který spláchla douškem whisky.</p>
<p>„Třicet obrazů za tři měsíce, tohle s člověkem udělá, když přežije vlastní smrt,“ pronesla, když mohla znovu mluvit. „Možná bych si měla sehnat nějaký jeřáb.“</p>
<p>„To by se vám nelíbilo,“ řekl jsem. „Věřte mi.“ Vstal jsem, přešel k oknu a podíval se dolů na Adalia Street. „Máte byt na nádherném místě.“</p>
<p>Připojila se ke mně a dívali jsme se ven spolu. Kavárna u chodníku přímo naproti a o sedm poschodí níž vypadala, že ji přestěhovali rovnou z New Orleansu. Nebo Paříže. Po chodníku kráčela žena a pojídala zřejmě bagetu, a lem červené sukně se jí míhal kolem nohou. Kdesi kdosi hrál na kytaru dvanáctitaktové blues a každá nota zněla jasně jako zvon. „Povězte mi něco, Edgare – když se tu tak díváte ven, zajímá vás vyhlídka jako umělce, nebo jako stavaře, kterým jste býval?“</p>
<p>„Obojí,“ řekl jsem.</p>
<p>Zasmála se. „To je fér. Davisovy ostrovy jsou zcela umělé – vymyslel si je jakýsi Dave Davis. Byl to takový floridský Jay Gatsby. Slyšel jste o něm?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou.</p>
<p>„To jenom dokazuje, že světská sláva je polní tráva. V bouřlivých dvacátých letech byl Davis tady na Slunečním pobřeží bůh.“</p>
<p>Mávla rukou ke spleti ulic dole. Náramky na jejím hubeném zápěstí zachřestily. Někde nedaleko odbil kostelní zvon dvě hodiny.</p>
<p>„Celé tohle si vydobyl z bažin v ústí řeky Hillsborough. Přemluvil radní v Tampě, aby sem přestěhovali rozhlasovou stanici i nemocnici, a to tehdy rádio frčelo mnohem víc než zdravotní péče. Stavěl zvláštní a krásné bytové komplexy v době, kdy koncept bytových komplexů ještě nebyl známý. Stavěl hotely a elegantní noční kluby. Rozhazoval peníze ve velkém, vzal si vítězku soutěže krásy, rozvedl se s ní a oženil se znovu. Měl milióny v době, kdy milión dolarů bylo tolik, co dnes dvanáct miliónů. A jeden z jeho nejlepších přátel bydlel kousek od pobřeží na Duma Key. John Eastlake. Znáte to jméno?“</p>
<p>„Jistěže. Seznámil jsem se s jeho dcerou. Stará se o ni můj přítel Wireman.“</p>
<p>Mary si zapálila další cigaretu. „Dave a John byli oba bohatí jako Krésus – Dave zbohatl spekulacemi s půdou a budovami, John svými továrnami – ale Davis byl páv a Eastlake spíš obyčejný hnědý střízlíček. To mu jedině svědčilo, protože víte, co se pávům stává, že?“</p>
<p>„Vytrhají jim ocasní pírka?“</p>
<p>Potáhla z dosud poslední cigarety, pak namířila prsty s cigaretou na mě a současně vychrlila kouř z nozder. „To by odpovídalo, pane. V pětadvacátém roce dopadla pozemková krize na tento stát jako cihla na mýdlovou bublinu. Dave Davis investoval hodně svého jmění do toho, co vidíte tam venku.“ Mávla směrem ke klikatým ulicím a růžovým budovám. „V roce devatenáct set dvacet šest měl Davis pohledávky čtyř miliónů babek v různých úspěšných podnicích a vybral nějakých třicet tisíc.“</p>
<p>Už to byla nějaká doba, co jsem naposledy jel na tygrovi – takhle můj otec říkal tomu, když člověk přepískl svoje zdroje na míru, kdy musel začít žonglovat s věřiteli a pustit se do kreativního účetnictví – a tak daleko jsem nešel ani v počátcích Freemantleovy společnosti, což byly dost zoufalé časy. Soucítil jsem s Davem Davisem, i když musel být už dlouho po smrti.</p>
<p>„Kolik dluhů dokázal splatit? Pokud vůbec?“</p>
<p>„Nejdřív se mu dařilo. V jiných částech země to byly roky rozkvětu.“</p>
<p>„Víte o tom hodně.“</p>
<p>„Umění Slunečného pobřeží je moje vášeň, Edgare. Dějiny Slunečného pobřeží jsou můj koníček.“</p>
<p>„Chápu. Takže Davis pozemkovou krizi přežil.“</p>
<p>„Na krátkou dobu. Nejspíš prodal svoje akcie na burzovním trhu, aby pokryl první nápor ztrát. A pomohli mu přátelé.“</p>
<p>„Eastlake?“</p>
<p>„John Eastlake byl hlavní anděl, a to nemluvím ani o tom, že čas od času Daveovi možná schovával na Key pašovaný chlast.“</p>
<p>„To opravdu dělal?“ podivil jsem se.</p>
<p>„Řekla jsem <emphasis>možná</emphasis>. To byly jiné doby a jiná Florida. Jestli tu budete nějakou dobu žít, donesou se k vám všemožné barvité historky o obchodování s pitím v dobách prohibice. Chlast nechlast, Davis by byl do Velikonoc šestadvacátého roku na mizině, nebýt Johna Eastlakea. John nebyl žádný playboy, neponocoval po barech a bordelech jako Davis a někteří další Davisovi přátelé, ale od roku devatenáct set dvacet tři byl vdovec a starý Dave možná vypomohl čas od času holkou, když se kamarád cítil osamělý. Ale v létě šestadvacátého byly Daveovy dluhy prostě příliš vysoké. Ani staří kamarádi už ho nemohli zachránit.“</p>
<p>„Takže jedné temné noci zmizel.“</p>
<p>„Zmizel, ale nebylo to za temné bezměsíčné noci. To by nebylo v Davisově stylu. V říjnu 1926, ani ne za měsíc poté, co hurikán Esther nadělal z jeho celoživotního díla kůlničku na dříví, vyplul do Evropy s jedním osobním strážcem a novou kámoškou, což byla náhodou královna krásy od Macka Sennetta. Ta kámoška a osobní strážce se do veselého Parízu dostali, ale Dave Davis ne. Zmizel na moři, beze stopy.“</p>
<p>„To mi vyprávíte pravdu?“</p>
<p>Zvedla pravou ruku ve skautském pozdravu – ten obraz mírně kazila cigareta doutnající mezi prvními dvěma prsty. „Pravdu pravdoucí. V listopadu šestadvacátého roku se přímo tamhle konala zádušní mše.“ Ukázala směrem, kde mezi dvěma jasně růžovými budovami stylu art deco pomrkával Záliv. „Přišly aspoň čtyři stovky lidí, spousta z nich jisté ženy, které měly zálibu v pštrosím peří, jak jsem vyrozuměla. Jedním z řečníků byl John Eastlake. Vhodil do vody věnec tropických květin.“</p>
<p>Vzdychla a já zachytil závan jejího dechu. Nepochyboval jsem, že ta dáma snese hodně alkoholu. Rovněž jsem nepochyboval, že má dnes odpoledne našlápnuto k pořádné opičce, pokud se vyloženě neztříská.</p>
<p>„Eastlake byl určitě smutný, že mu zemřel přítel,“ pokračovala, „ale vsadím se, že si gratuloval, že přežil Esther. Vsadím se, že to si gratulovali všichni. Sotva mohl vědět, že za necelý půlrok bude házet do vody další věnce. Ztratil ne jednu, ale dvě dcery. Vlastně tři, když počítáme tu nejstarší. Ta utekla do Atlanty. S předákem z jedné tatínkovy továrny, pokud mi paměť slouží. I když to rozhodně není totéž jako ztratit dvě v Zálivu. Bože, muselo to být těžké.“</p>
<p>„ZMIZELY,“ vzpomněl jsem si na titulek, který mi citoval Wireman.</p>
<p>Ostře na mě pohlédla. „Takže jste sám trochu pátral.“</p>
<p>„Já ne, to Wireman. Byl zvědavý, pro jakou ženu vlastně pracuje. Nemyslím, že ví o spojení s tím Davem Davisem.“</p>
<p>Vypadala zamyšleně. „Zajímalo by mě, kolik si toho pamatuje přímo Elizabeth?“</p>
<p>„Poslední dobou si nepamatuje už ani vlastní jméno,“ řekl jsem.</p>
<p>Mary mi věnovala další pohled, pak se otočila od okna, vzala popelník a uhasila cigaretu. „Alzheimer? Něco jsem zaslechla.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„To hrozně nerada slyším. Ty senzačnější podrobnosti o životě Davea Davise jsem získala od ní, víte? Za lepších časů. Vídávala jsem ji často, byla společenská. A dělala jsem rozhovory s většinou malířů, kteří bydleli na Lososovém mysu. Jenomže vy mu říkáte nějak jinak, že?“</p>
<p>„Velký růžák.“</p>
<p>Usmála se. „Věděla jsem, že je to roztomilé.“</p>
<p>„Kolik malířů tam bydlelo?“</p>
<p>„Spousta. Jezdili přednášet do Sarasoty nebo Venice a možná na chvíli i malovat – i když ti, kdo bydleli v Lososovém mysu, toho udělali pramálo. Pro většinu Elizabethiných hostů byla doba na Duma Key sotva víc než prázdniny zadarmo.“</p>
<p>„Ona ten dům poskytovala gratis?“</p>
<p>„No jistě,“ usmívala se trochu ironicky. „Sarasotská umělecká rada nabízela čestné dary svým lektorům a Elizabeth obvykle poskytla ubytování – Velký růžák, původně Lososový mys. Ale vy jste tuhle smlouvu nedostal, co? Snad příště. Zvlášť protože vy tam opravdu pracujete. Mohla bych jmenovat půl tuctu malířů, kteří ve vašem domě bydleli a nikdy ani nenamočili štětec.“ Rázně přešla k pohovce, zvedla skleničku a usrkla. Ne, dala si pořádný lok.</p>
<p>„Elizabeth má Dalího skicu, kterou dělal ve Velkém růžáku,“ řekl jsem. „Tu jsem viděl na vlastní oči.“</p>
<p>Mary zasvítily oči. „Ach ano, jistě. Dalí. Dalí to tam <emphasis>miloval</emphasis>, ale ani on nezůstal dlouho… i když před odjezdem si do mě ten mizera pořádně zaryl. Víte, co mi Elizabeth říkala, když odjel?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. Samozřejmě jsem to nevěděl, ale chtěl jsem to slyšet.</p>
<p>„Řekl, že je to tu ‚příliš bohaté’. Je vám takový pohled blízký, Edgare?“</p>
<p>Usmál jsem se. „Proč myslíte, že Elizabeth udělala z Velkého růžáku útočiště malířů? Vždycky byla patronkou umění?“</p>
<p>Vypadala překvapeně. „Váš přítel vám to neřekl? Možná to neví. Podle místní legendy byla sama Elizabeth známou zdejší umělkyní.“</p>
<p>„Jak to myslíte, podle místní legendy?“</p>
<p>„Povídá se – pokud já vím, je to čirý mýtus – že byla zázračným dítětem. Nádherně malovala, když byla velmi mladá, ale pak prostě přestala.“</p>
<p>„Ptala jste se jí na to někdy?“</p>
<p>„Jistěže, hlupáčku. Vyptávat se lidí je moje práce.“ Trochu se už potácela a oči Sofie Lorenové byly zřetelně zarudlé.</p>
<p>„Co říkala?“</p>
<p>„Že na tom není zrnko pravdy. Říkala ‚Ti, kdo můžou, konají. A ti, kdo nemůžou, tak podporují ty, kdo můžou. Jako my, Mary.’“</p>
<p>„To se mi líbí,“ řekl jsem.</p>
<p>„Ano, mně tehdy taky,“ souhlasila Mary a znovu upila z waterfordské sklenice. „Jediný problém, který jsem s tím měla, byl, že jsem tomu nevěřila.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Nevím, prostě nevěřila. Měla jsem starou kamarádku, jmenovala se Aggie Winterbornová, která kdysi psala do tampského <emphasis>Tribu</emphasis> sloupek s radami zamilovaným, a jednou jsem se jí o té historce náhodou zmínila. To bylo v době, kdy Dalí poctil Slunečné pobřeží svou přítomností, možná v roce devatenáct set osmdesát. Byly jsme kdesi v baru – tehdy jsme věčně byly v nějakém baru – a rozhovor se stočil k tomu, jak se vytvářejí legendy. Jako příklad jsem zmínila ten příběh o Elizabeth, která údajně byla malý Rembrandt, a Aggie – už je dávno po smrti, bůh jí dej klidné odpočinutí – říkala, že si nemyslí, že je to legenda, podle ní to byla pravda, nebo aspoň základ byl pravdivý. Prý o tom četla článek někde v novinách.“</p>
<p>„Prověřovala jste to někdy?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Jistěže ano. Nepíšu o všem, co vím,“ mrkla na mě, „ale ráda všechno <emphasis>vím</emphasis>.“</p>
<p>„Co jste zjistila?“</p>
<p>„Nic. Ani v <emphasis>Tribune</emphasis>, ani v sarasotských nebo veniceských novinách. Takže to možná opravdu byla jenom historka. Sakra, možná všechno to o jejím otci, že skladoval Davisovu whisky na Duma Key, byla taky jenom báchorka. Ale… na paměť Aggie Winterbornové bych si klidně vsadila. A Elizabeth měla na tváři takový ten výraz, když jsem se jí na to ptala.“</p>
<p>„Jaký výraz?“</p>
<p>„Říkala jím <emphasis>Tobě</emphasis> to určitě neřeknu. Ale to už je všechno dávno, od té doby uplynulo pod mostem spousta chlastu, a dnes už se jí na to zeptat nemůžete, že? Jestli už je na tom tak špatně, jak tvrdíte.“</p>
<p>„Ne, ale možná se ještě vzpamatuje. Wireman říká, že už se to stalo dřív.“</p>
<p>„Budeme doufat,“ řekla Mary. „Ona je vyložená rarita, víte? Florida je plná starých lidí – neříká se tomu tady Boží čekárna pro nic za nic – ale vyrostlo jich tu maloučko. Slunečné pobřeží, jak ho pamatuje Elizabeth – tedy pamatovala – byla opravdu jiná Florida. Žádná uspěchaná bezohledná zástavba, jakou tu máme dnes, se stadióny krytými kopulí a dálnicemi, kterou vedou kamkoliv, a ani ta, kde jsem vyrůstala já. Moje Florida patří do časů Johna D. McDonalda, kdy lidé v Sarasotě ještě znali sousedy a Tamiami Trail byla zábavní podnik. Tehdy se ještě stávalo, že když se lidé vrátili z kostela, našli v bazénu aligátora a v popelnici se jim přehraboval rys.“</p>
<p>Uvědomil jsem si, že je opravdu <emphasis>hodně</emphasis> opilá… ale to jí neubíralo na zajímavosti.</p>
<p>„Elizabeth a její sestry vyrůstaly na Floridě, odkud indiáni sice už odešli, ale Bílý muž se ještě požá… pořádně nechopil vlády. Ten váš ostrůvek by se vám zdál docela jiný. Viděla jsem fotky. Chocholaté palmy obalené škrtícím fíkovníkem a kus dál od břehu lepkavá houština a Elliotovy borovice. Na těch pár místech, kde bylo vlhko, rostly mangrovníky a virginské duby. U země bujely korálové fazole a líčidlo, ale žádný džunglový plevel, jaký se tam roztahuje teď. Jedině pláže zůstaly stejné, a samozřejmě písečná tráva… jako lem sukně. Ten zvedací most na severním konci byl, ale stál tam jenom jeden dům.“</p>
<p>„Co způsobilo ten bujný růst?“ zeptal jsem se. „Máte nějakou představu? Ten ostrov je už přece ze tří čtvrtin totálně zarostlý.“</p>
<p>Jako by mě neslyšela. „Jenom ten jeden dům,“ opakovala. „Stál tam na malém kopečku u jižního konce a vypadal jako exponát z okružní trasy kolem takzvaných půvabných domů v Charlestonu nebo Mobile. Sloupy a příjezdová cesta z drceného štěrku. Na západ velkolepý výhled na Záliv, na východ velkolepý výhled na floridské pobřeží. Ne že by tam bylo co k vidění, jenom Venice. Vesnice Venice. Ospalá vésssnička.“ Všimla si, jak mluví, a vzchopila se. „Promiňte mi, Edgare, buďte tak hodný. Tohle nedělám každý den. Opravdu, měl byste brát moje… moje rozrušení… jako poklonu.“</p>
<p>„Beru.“</p>
<p>„Před dvaceti lety bych se vás pokusila dostat do postele, místo abych se opila jako blbec. Možná ještě před deseti. Ale takhle můžu jenom doufat, že jsem vás neodradila nadobro.“</p>
<p>„Takové štěstí mít nebudete.“</p>
<p>Zasmála se, bylo to suché a zároveň veselé zakrákání. „Tak to doufám, že se brzy vrátíte. Uvařím pořádnou peprnou polívku z okry. Ale v tuhle chvíli…“ Vzala mě kolem pasu a vedla ke dveřím. Tělo měla štíhlé a horké a pod šaty tvrdé jako kámen. Krok měla jenom nepatrně nejistý. „V tuhle chvíli si myslím, že byste měl jít a já si dám odpolední siestu. Hrozně nerada to říkám, ale potřebuju ji.“</p>
<p>Vyšel jsem na chodbu, pak se otočil. „Mary, slyšela jste někdy Elizabeth mluvit o smrti těch jejích sester-dvojčat? Byly jí tehdy čtyři roky, nebo pět. Už byla dost stará, aby si něco tak hrozného pamatovala.“</p>
<p>„Nikdy,“ odpověděla Mary. „Ani jednou.“</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Před dveřmi do haly stála řádka asi deseti židlí v úzkém, ale dostatečném pruhu stínu, který tu vrhalo slunce ve čtvrt na tři odpoledne. Sedělo tam půl tuctu starších lidí a pozorovalo ruch na Adalia Street. Jack tam byl taky, ale ani nepozoroval ruch, ani neobdivoval dámy kráčející kolem. Dřepěl opřený o růžovou omítku a četl <emphasis>Pohřební vědu pro laiky</emphasis>. Když mě uviděl, založil si stránku a vstal.</p>
<p>„Skvělá volba pro tenhle stát,“ řekl jsem a kývl na knížku s typickým počítačovým maniakem s googlovskýma očima na obálce.</p>
<p>„Musím se občas starat o obživu,“ odpověděl, „a podle toho, jak jste se poslední dobou rozjel, mi ten džob u vás dlouho nevydrží.“</p>
<p>„Jenom na mě nespěchej.“ Hmatem jsem se přesvědčoval, jestli mám v kapse lahvičku aspirinu. Měl jsem.</p>
<p>„To právě budu muset,“ řekl Jack.</p>
<p>„Musíš někde být?“ zeptal jsem se a kulhal vedle něj po betonovém chodníku na slunce. Bylo horko. Na západním pobřeží Floridy bývá jaro, ale to se zastaví jenom na hrnek kafe a hned se pustí na sever, kde ho čeká perná práce.</p>
<p>„Ne, ale vy máte ve čtyři hodiny schůzku s doktorem Hadlockem v Sarasotě. Myslím, že to zvládneme akorát, jestli nebudou zácpy.“</p>
<p>Položil jsem mu ruku na rameno a zastavil ho. „Elizabethin doktor? O čem to mluvíš?“</p>
<p>„Kvůli prohlídce. Vrabci si štěbetají na střeše, že ji odkládáte, šéfe.“</p>
<p>„To provedl Wireman,“ zamumlal jsem a prohrábl si vlasy. „Wireman, co tak nesnáší doktory. Tohle mu teda nedaruju. Jsi mi svědkem, Jacku, že mu tohle ne –“</p>
<p>„Já vím, on povídal, že to řeknete,“ přerušil mě Jack. Táhl mě, aby mě znovu uvedl do pohybu. „Pojďte, no tak, jestli nevyrazíme, tak dopravní špičku nepředhoníme.“</p>
<p>„Kdo teda? Jestli tu prohlídku nedomlouval Wireman, tak kdo?“</p>
<p>„Ten váš druhý přítel. Ten velký černý frajer. Člověče, ten se mi líbil, studenej jako kámen.“</p>
<p>Došli jsme na Malibu a Jack mi otevřel dveře u místa spolujezdce, ale já chvilku zůstal stát a hleděl na něj, jako by do mě hrom uhodil. „Kamen?“</p>
<p>„Jo. Dali se s doktorem Hadlockem do řeči na té recepci po přednášce a doktor Kamen se jenom náhodou zmínil, že má starosti, protože jste ještě nebyl na té prohlídce, kterou mu pořád slibujete. Doktor Hadlock se nabídl, že vám ji provede.“</p>
<p>„Nabídl se,“ opakoval jsem.</p>
<p>Jack přikývl a v zářivém floridském slunci se usmíval, nemožně mladý, s kanárkově žlutou knížkou <emphasis>Pohřebních věd pro laiky</emphasis> zastrčenou pod paží. „Hadlock řekl Kamenovi, že nemůžou připustit, aby se něco stalo tak důležitému čerstvě objevenému talentu. A čistě kvůli protokolu, já souhlasil.“</p>
<p>„Děkuju teda překvapeně, Jacku.“</p>
<p>Zasmál se. „Vy jste ale číslo, Edgare.“</p>
<p>„Smím předpokládat, že jsem taky studenej jako kámen?“</p>
<p>„Jo, ale jako mrazák byste se neosvědčil. Nastupte, ať se dostaneme za most, dokud to ještě jde.“</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Tak se stalo, že jsme se dostali do ordinace doktora Hadlocka na Beneva Road docela přesně. Freemantleův teorém o čekárnách u doktora tvrdí, že člověk musí připočíst třicet minut ke sjednané hodině, aby dostal čas, kdy ho lékař skutečně přijme, ale v tomto případě jsem byl příjemně překvapený. Recepční vyvolala moje jméno s pouhým desetiminutovým zpožděním a zavedla mě do veselé vyšetřovny, kde na plakátě vlevo bylo zobrazeno srdce topící se v tuku a napravo plíce, které vypadaly jako upečené na dřevěném uhlí. Zraková tabule přímo vpředu poskytovala úlevný pohled, i když jsem se nedostal moc daleko za šestý řádek. Vešla sestra, vložila mi pod jazyk teploměr, změřila puls, obalila mi paži rukávem tlakoměru, nafoukla ho a studovala údaje. Když jsem se zeptal, jak si stojím, nezávazně se usmála a řekla: „Prošel jste.“ Pak mi vzala krev. Pak jsem se odebral na záchod s plastovým kelímkem a při rozepínání poklopce jsem Kamenovi věnoval trpkou vzpomínku. Jednoruký člověk sice dokáže poskytnout vzorek moči, ale možnost nehod je velice zvýšená.</p>
<p>Když jsem se vrátil na vyšetřovnu, sestra byla pryč. Nechala tam složku s mým jménem. Vedle složky leželo červené pero. V pahýlu mi zacukalo. Bez přemýšlení, co to vlastně dělám, jsem pero vzal a strčil do kapsy u kalhot. V kapsičce u košile jsem měl modrou propisku. Vytáhl jsem ji a dal na místo, kde leželo červené pero.</p>
<p><emphasis>A co řekneš, až se vrátí?</emphasis> zeptal jsem se v duchu. <emphasis>Že se tu objevila propisková víla a rozhodla se je vyměnit?</emphasis></p>
<p>Než jsem si stačil na tu otázku odpovědět – nebo si vůbec rozvážit, proč jsem to červené pero ukradl – do místnosti vešel Gene Hadlock a podával mi ruku. Levou ruku… což v mém případě bylo správně. Zjistil jsem, že se mi líbí o dost víc, když je odloučený od Principea, toho neurologa s bradkou. Bylo mu asi šedesát, byl trochu obtloustlý a měl bílý knírek jako kartáček a příjemné vyšetřovací způsoby. Musel jsem svléknout všechno až na šortky a dost dlouho mi prohlížel pravou nohu a bok. Na několika místech do mě dloubl a ptal se, jak to bolí. Zeptal se mě, co beru proti bolesti, a vypadal překvapeně, když jsem mu řekl, že si vystačím s aspirinem.</p>
<p>„Vyšetřím vám pahýl ruky,“ řekl. „Nevadí vám to?“</p>
<p>„Nevadí. Jenom to vemte trochu zlehka.“</p>
<p>„Budu se snažit.“</p>
<p>Posadil jsem se s levou rukou opřenou o holé stehno, zahleděl se na zrakovou tabuli a on zatím uchopil moje rameno jednou rukou a pahýl vzal do druhé dlaně. Sedmý řádek na tabuli vypadal jako BUHREK. Co řekl bůh? napadlo mě.</p>
<p>Odněkud z velké dálky jsem cítil slabý tlak. „Bolí?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Dobrá. Ne, nedívejte se dolů, pořád se dívejte rovně před sebe. Cítíte mou ruku?“</p>
<p>„Ne-e. Vzdáleně. Tlak.“ Ale ani náznak svědění. Proč taky? Paže, která už tam nebyla, chtěla to pero, a to pero bylo v mé kapse, takže paže znovu spala.</p>
<p>„A co tohle, Edgare? Mohu vám říkat Edgare?“</p>
<p>„Můžete cokoli, jenom ne přijít pozdě k večeři. Totéž. Tlak. Slabý.“</p>
<p>„Teď se můžete podívat.“</p>
<p>Podíval jsem se. Jednu ruku měl pořád na mém rameni, ale druhou držel u boku. Nikde poblíž pahýlu. „Jejda.“</p>
<p>„Ale nic se nestalo, fantomové pocity v pahýlu končetiny jsou normální. Jenom mě překvapila rychlost hojení. A že necítíte bolest. Zpočátku jsem vás zmáčkl hodně tvrdě. Vypadá to všechno moc dobře.“ Znovu vložil pahýl do dlaně a zatlačil vzhůru. „Tohle bolí?“</p>
<p>Bolelo – tupá, kalná jiskra, neurčitě horká. „Trochu,“ řekl jsem.</p>
<p>„Kdyby ne, dělal bych si starosti.“ Pustil mě. „Podívejte se znovu na zrakovou tabuli, ano?“</p>
<p>Udělal jsem, oč mě požádal, a došel k závěru, že na tom veledůležitém sedmém řádku stojí BURHEK. Což mi dávalo větší smysl, protože to smysl nedávalo.</p>
<p>„Kolika prsty se vás dotýkám, Edgare?“</p>
<p>„Nevím.“ Vůbec jsem necítil, že by se mě dotýkal.</p>
<p>„A teď?“</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>„Teď.“</p>
<p>„Třemi.“ Už byl skoro u mé klíční kosti. A já měl dojem – bláznivý, ale velmi silný – že bych dokázal cítit jeho prsty všude na pahýlu, kdybych byl v tom svém malířském tranzu. A určitě bych jeho prsty cítil i ve vzduchu pod pahýlem. A myslím, že i on by cítil tu paži… což by nepochybně způsobilo, že by ten hodný doktor utekl s jekotem z místnosti.</p>
<p>Pokračoval – nejdřív s nohou, pak hlavou. Poslechl si moje srdce, podíval se mi do očí a udělal spoustu dalších doktorských věcí. Když vyčerpal většinu možností, řekl mi, abych se oblékl a zašel za ním do ordinace na konci chodby.</p>
<p>Ukázalo se, že je tam příjemně zabordelená kancelářička. Hadlock seděl za stolem a opíral se v židli. Na jedné zdi visely fotografie. Na některých byla zřejmě lékařova rodina, ale byly tam také snímky, na kterých si potřásal rukou s Georgem Bushem prvním a Maury Povichem (intelektuálně sobě rovnými, dle mého názoru), a na jedné byl s úžasně vitální a hezkou Elizabeth Eastlakeovou. Drželi tenisové rakety a já poznal, na kterém jsou kurtu. Byl to ten u <emphasis>El Palacio</emphasis>.</p>
<p>„Myslím, že byste se rád vrátil na Dumu a tomu kyčli ulevil, že?“ zeptal se Hadlock. „Touto denní dobou určitě bolí a vsadím se, že když je vlhké počasí, berou vás na nože všichni čerti. Jestli chcete předepsat percocet nebo vicodin…“</p>
<p>„Ne, vystačím si s aspirinem,“ odmítl jsem. Pracně jsem odvykal velkorážním analgetikům a nemínil jsem se k nim vracet, bez ohledu na bolest.</p>
<p>„Zotavujete se pozoruhodným tempem,“ řekl Hadlock. „Myslím, že nepotřebujete, abych vám vykládal, že máte štěstí, že zbytek života nestrávíte na vozíku, což by vás velmi pravděpodobně dorazilo.“</p>
<p>„Mám štěstí, že jsem vůbec naživu,“ souhlasil jsem. „Můžu si z toho vyvodit, že jste nenašel nic zlověstného?“</p>
<p>„Ještě nemáme výsledky rozboru krve a moči, ale řekl bych, že jste v dobrém stavu. S radostí vám zařídím rentgen zranění na pravé straně a na hlavě, jestli pociťujete symptomy, které vás znepokojují, ale…“</p>
<p>„Nepociťuju.“ Symptomy jsem měl a znepokojovaly mě, ale nemyslel jsem si, že by zrovna rentgen vyhmátl příčinu. Nebo příčiny.</p>
<p>Přikývl. „Ten pahýl jsem prohmatával tak pečlivě, protože nenosíte protézu. Myslel jsem, že bude hodně citlivý. Nebo bude vykazovat známky infekce. Ale všechno vypadá dobře.“</p>
<p>„Podle mě ještě nejsem na protézu připravený.“</p>
<p>„To je v pořádku. Víc než v pořádku. Vzhledem k práci, kterou děláte, bych musel říct, že zde platí ‚Pokud se to úplně nepokazí, nespravoval bych to’. Vaše obrazy… pozoruhodné. Nemůžu se dočkat, až je uvidím vystavené ve Scotu. Přivedu i manželku. Moc se těší.“</p>
<p>„To je skvělé,“ řekl jsem. „Děkuji vám.“ Znělo to nemotorně, aspoň mým vlastním uším, ale stále jsem ještě nepřišel na to, jak na takové poklony reagovat.</p>
<p>„Je smutné a ironické, že se z vás vyklubal vlastně platící host na Lososovém mysu,“ řekl Hadlock. „Celé roky – možná to víte – měla Elizabeth ten dům vyhrazený jako útočiště umělců. Pak onemocněla a dovolila, aby ho agentura pronajímala jako další nájemný dům, i když trvala aspoň na tom, že ten, kdo si ho pronajme, tam musí zůstat aspoň tři měsíce. Nechtěla tam žádné partičky užívající si jarní prázdniny, když tam kdysi složili svou proslavenou hlavu Salvador Dalí a James Bama.“</p>
<p>„To jí rozhodně nemůžu vyčítat. Je to zvláštní místo.“</p>
<p>„Ano, ale jen málokterý ze slavných malířů, kteří tam bydleli, vytvořil něco zvláštního. Pak se tu objeví druhý ‚obyčejný’ nájemník – stavař z Minneapolis, který se zotavuje po nehodě, a… nu tak. Elizabeth musí mít velkou radost.“</p>
<p>„My stavaři jsme tomuhle říkali omítat hodně tlustě, doktore Hadlocku.“</p>
<p>„Říkejte mi Gene. A lidé, kteří byli na vaší přednášce, si to nemyslí. Byl jste skvělý. Jenom lituju, že tam nemohla být Elizabeth. Jak ta by byla pyšná!“</p>
<p>„Možná to zvládne na zahájení výstavy.“</p>
<p>Gene Hadlock velmi pomalu zavrtěl hlavou. „O tom pochybuji. Bojovala s alzheimerem zuby nehty, ale přichází čas, kdy ta nemoc prostě vítězí. Ne proto, že pacient je slabý, ale protože je to tělesný stav, jako roztroušená skleróza. Nebo rakovina. Jakmile se začnou symptomy projevovat, obvykle jako ztráta krátkodobé paměti, začnou tikat hodiny. Myslím, že čas Elizabeth vypršel, a je mi to moc líto. Je mi jasné, a myslím, že to bylo jasné všem na přednášce, že všechen ten rozruch je vám nepříjemný…“</p>
<p>„To si pište.“</p>
<p>„…ale kdyby tam byla, měla by radost za vás. Znám ji většinu jejího života a můžu vám říct, že ta by dohlédla na všechno, i na rozvěšování jednoho každého obrazu v galerii.“</p>
<p>„Škoda, že jsem ji dřív neznal,“ řekl jsem.</p>
<p>„Byla úžasná. Když jí bylo pětačtyřicet a mně dvacet, vyhráli jsme amatérský tenisový turnaj smíšených dvojic na Longboat Key. Přijel jsem z vysoké na prázdniny po semestru. Stále ten pohár mám. Myslím, že ona ten svůj taky někde má.“</p>
<p>To mi cosi připomnělo – <emphasis>Najdeš to, určitě</emphasis> – ale než jsem mohl zapátrat po zdroji té vzpomínky, napadlo mě něco jiného. Něco mnohem čerstvějšího.</p>
<p>„Pane doktore – Gene – malovala někdy Elizabeth? Nebo kreslila?“</p>
<p>„Elizabeth? Nikdy.“ A usmál se.</p>
<p>„Víte to jistě?“</p>
<p>„Určitě. Jednou jsem se jí na to ptal a pamatuji se na ten den velmi dobře. Tehdy přijel do města přednášet Norman Rockwell. Nebydlel v tom domě, kde jste teď vy, ubytoval se v Ritzu. Norman Rockwell, v celé své kráse!“ Gene Hadlock zavrtěl hlavou a usmíval se skoro od ucha k uchu. „Páni drazí, to byla tehdy mela, to se zvedl řev, když Umělecká rada oznámila, že přijede pan <emphasis>Saturday Evening Post</emphasis>. Byl to Elizabethin nápad a moc se jí líbilo, jaký to způsobilo povyk, říkala, že by zaplnili stadion Bena Hilla Griffina…“ Všiml si, že nechápu. „Stadion Floridské univerzity. ‚Bažina, ze které vyjdou živí jenom Aligátoři.’“</p>
<p>„Jestli mluvíte o fotbale, můj zájem začíná u Vikingů a končí u Packers.“</p>
<p>„Jde o to, že jsem se jí během toho povyku kolem Rockwella zeptal na její vlastní malířské schopnosti – a na jeho přednášce bylo opravdu vyprodáno. Ne v Geldbartově síni, ale v Městském centru. Elizabeth se smála a říkala, že stěží dokáže nakreslit panáčka sotva jako školačka. Vlastně použila sportovní metaforu, proto jsem si zřejmě vzpomněl na Aligátory. Říkala, že je jako jeden z těch bohatých vysokoškoláků, až na to, že místo fotbalu ji zajímá umění. Pravila ‚Když člověk nemůže být atletem, zlato, tak sport podporuje. A když nemůžete být umělcem, tak je aspoň krmte, pečujte o ně a starejte se, aby se měli kde schovat před deštěm.’Ale že by sama měla talent na malování? Absolutně ne.“</p>
<p>Napadlo mě, že bych se zmínil o kamarádce Mary Ireové, Aggie Winterbornové. Pak jsem sáhl na to červené pero v kapse a rozmyslel si to. Došel jsem k závěru, že teď se chci vrátit na Duma Key a malovat. <emphasis>Dívka a loď č. 8</emphasis> byla zatím nejnáročnější z celé série, také největší a nejsložitější, a už byla skoro hotová.</p>
<p>Vstal jsem a podal mu ruku. „Děkuju vám za všechno.“</p>
<p>„Není zač. A jestli se rozmyslíte a budete chtít na tu bolest něco trochu silnějšího…“</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Zvedací most na Key byl nahoře, aby umožnil hračce nějakého bohatého chlapíka propasírovat se na Záliv. Jack seděl za volantem malibu a obdivoval dívku v zelených bikinách, která se slunila na přední palubě. Na rádiu byla naladěná stanice The Bone. Skončila reklama na obchodní zastoupení jakýchsi motocyklů (The Bone se specializovala na prodej motorek a různé hypoteční služby) a pak se ozvali The Who: „Magic Bus“. Pahýl mě začal lechtat, potom svědit. A to svědění se šířilo pomalu dolů, ospalé, ale hluboké. Velmi hluboké. Maličko jsem zesílil zvuk, pak sáhl do kapsy a vytáhl ukradené pero. Nebylo modré ani černé. Bylo <emphasis>rudé</emphasis>. Chvilku jsem ho v pozdním slunci obdivoval. Pak jsem palcem otevřel přihrádku na rukavice a zašátral v ní.</p>
<p>„Chcete pomoct něco najít, šéfe?“</p>
<p>„Ne. Hleď si tamhleté kočičky. Já to zvládnu.“</p>
<p>Vytáhl jsem kupón na burger zadarmo od Checkers NASCAR – <emphasis>Jíst se musí!</emphasis>, tvrdil kupón. Otočil jsem ho na druhou stranu. Rub byl prázdný. Rychle a bez přemýšlení jsem začal kreslit. Skončil jsem dřív než písnička. Pod malý obrázek jsem napsal pět písmen. Obrázek byl podobný těm klikyhákům, které jsem tvořil ve svém předchozím životě, když jsem se s někým po telefonu handrkoval (obvykle s nějakým otravou). Ta písmena dávala slovo <emphasis>PERSE</emphasis>, jméno mé tajemné lodi. Jenomže jsem si nemyslel, že se to tak i vyslovuje. Mohl jsem nad to <emphasis>E</emphasis> přidat čárku, ale tím pádem by se jméno změnilo tak, že by znělo jako <emphasis>Persej</emphasis>, a ani to nebylo podle mě správně.</p>
<p>„Co je to?“ nahlížel Jack, a pak si sám odpověděl. „Červený piknikový košík. Roztomilé. Ale co je to ta Pérs?“</p>
<p>„Vyslovuje se to <emphasis>persi</emphasis>.“</p>
<p>„Vy tu velíte.“ Závora na našem konci mostu se zvedla a Jack po něm přejel na Duma Key.</p>
<p>Podíval jsem se na červený piknikový košík, který jsem nakreslil – já bych ho nazval spíš košem, protože měl i proutěná víka – a uvažoval jsem, co mi tolik připomíná. Pak jsem si uvědomil, že mi vlastně nic nepřipomíná. Spíš ta věta mi cosi připomínala. <emphasis>Hledejte piknikový koš chůvy Jaksi</emphasis>, říkala Elizabeth toho večera, kdy jsem přivezl Wiremana ze sarasotské nemocnice. Poslední večer, kdy jsem ji viděl ve stavu <emphasis>compos mentis</emphasis>, jak jsem si teď uvědomil. <emphasis>Je na půdě. Je červený</emphasis>. A ještě: <emphasis>Určitě ho najdete</emphasis>. A k tomu: <emphasis>Jsou uvnitř</emphasis>. Jenomže když jsem se jí zeptal, o čem to mluví, nedokázala mi to povědět. Znovu sklouzla do duševní mlhy.</p>
<p><emphasis>Je na půdě. Je červený</emphasis>.</p>
<p>„Jistěže je,“ řekl jsem. „Všechno je takové.“</p>
<p>„Co, Edgare?“</p>
<p>„Ale nic,“ zahleděl jsem se na ukradenou propisku. „Jenom přemýšlím nahlas.“</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p><emphasis>Dívka a loď č. 8</emphasis> – poslední ze série, tím jsem si byl skoro jistý – byla doopravdy hotová, ale já před ní stál a hodnotil ji v dloužícím se světle. Tričko jsem měl sundané a The Bone vyhrávali „Copperhead Road“. Pracoval jsem na ní déle než na ostatních – nakonec jsem si uvědomil, že v mnoha ohledech obsahuje všechny předchozí – a to mě zneklidňovalo. Proto jsem obraz po každém malování zakrýval kusem látky. Když jsem se teď na něj díval nezúčastněným pohledem (jak jsem doufal), uvědomil jsem si, že „zneklidňující“ je asi chybné slovo. Tohle děťátko bylo sakra děsivé. Dívat se na ten obraz bylo jako dívat se na vyšinutou mysl.</p>
<p>A <emphasis>úplně</emphasis> hotový možná nebude nikdy. Určitě tam bylo ještě místo pro červený piknikový koš. Mohl bych ho zavěsit na čelen <emphasis>Perse</emphasis>. Proč ne, sakra? Obraz byl už beztak přecpaný postavami a detaily. Místečko pro další by se vždycky našlo.</p>
<p>Už jsem sahal po štětci namočeném v tekutině, která mohla být krev, abych to udělal, když zazvonil telefon. Skoro jsem ho nechal být – určitě bych ho nechal vyzvánět, kdybych se nacházel v malířském transu, ale to jsem se nenacházel. Ten piknikový koš měl být jenom taková kudrlinka a já už jich tam měl spoustu. Vrátil jsem štětec na místo a zvedl telefon. Byl to Wireman a mluvil rozčileně.</p>
<p>„Dneska pozdě odpoledne měla jasnou chvilku, Edgare! Možná to nic neznamenalo – snažím se nedělat si velké naděje – ale už jsem to zažil dřív. Nejdřív jedna jasná chvilka, pak další, potom další, pak se začnou spojovat a zase to bude ona, aspoň na nějakou dobu.“</p>
<p>„Ví, kdo je? Kde je?“</p>
<p>„Teď ne, ale před půlhodinkou, někdy kolem půl šesté, tohle všechno věděla a poznala i mě. Poslouchej, <emphasis>muchacho</emphasis> – sama si zapálila i tu zatracenou cigaretu!“</p>
<p>„Tohle rozhodně budu žalovat vrchnímu státnímu lékaři,“ řekl jsem, ale přemýšlel jsem. Půl šesté. Zrovna v době, kdy jsme s Jackem čekali, až se otevře zvedací most. Zrovna v době, kdy jsem pocítil nutkání kreslit.</p>
<p>„Chtěla ještě něco kromě cigarety?“</p>
<p>„Řekla si o jídlo. Ale ještě předtím chtěla zajít ke své porcelánové vesnici. Chtěla svoje figurky, Edgare! Víš, jak dávno to chtěla naposled?“</p>
<p>To jsem tedy opravdu věděl. A rád jsem slyšel, jakou má za ni radost.</p>
<p>„Ale když jsem ji tam dopravil, začala zase upadat. Rozhlédla se a zeptala se mě, kde je Percy. Pořád opakovala Percy, že Percy musí jít do plechovky od sušenek.“</p>
<p>Podíval jsem se na svůj obraz. Na svou loď. Teď už byla moje, bylo to tak. Moje <emphasis>Perse</emphasis>. Olízl jsem si rty, které mi najednou připadaly jaksi kožnaté. Takové mi připadaly, když jsem se poprvé probral po nehodě. Když jsem si nějakou dobu nemohl vzpomenout, kdo jsem. Víte, co je přízračné? Když si člověk pamatuje, jak zapomínal. Je to jako dívat se do zrcadlové síně. „Která ta figurka je Percy?“</p>
<p>„Co já vím, kruci. Když chce, abych do rybníčka se zlatými rybičkami hodil tu plechovku, pokaždé naléhá, abych dovnitř strčil nějakou porcelánovou figurku. Obyčejně tu pastýřku s odštíplým obličejem.“</p>
<p>„Říkala ještě něco?“</p>
<p>„Chtěla se najíst, to už jsem povídal. Rajskou polévku. A broskve. To už se přestala dívat na ty figurky a začínala být znovu zmatená.“</p>
<p>Propadala se do zmatku, protože tam Percy nebyl? Nebo <emphasis>Perse</emphasis>? Možná… ale pokud někdy měla porcelánovou loď, nikdy jsem ji neviděl. Napadlo mě – nebylo to poprvé – že Perse je divné slovo. Člověk mu nemohl důvěřovat. Neustále se proměňovalo.</p>
<p>Wireman řekl: „V jednu chvíli mi řekla, že stolní prosakuje.“</p>
<p>„A prosakoval?“</p>
<p>Nastala krátká odmlka. Pak se ozval a nezněl moc humorně: „Bavíme se snad na Wiremanův účet, <emphasis>mi amigo</emphasis>?“</p>
<p>„Ne, jsem prostě zvědavý. Tak co říkala? Přesně?“</p>
<p>„Jenom tohle.,Stolní prosakuje.’ Ale ty figurky má na dřevěném stole, jak dobře víš, to není žádný vodní stůl.“</p>
<p>„Uklidni se. Neztrácej svoje dobré rozpoložení.“</p>
<p>„O to se snažím, ale musím říct, že mi připadáš trochu mimo svoji konverzační hru, Edstere.“</p>
<p>„Neříkej mi Edstere, zní to jako veteránská fordka. Takže jsi jí přinesl polívku a ona… co? Už byla zase mimo?“</p>
<p>„Dost, jo. Shodila na podlahu pár figurek a rozbila je – koníka a děvče z rodea.“ Vzdychl.</p>
<p>„Říkala to ‚Prosakuje’ předtím nebo potom, cos jí přinesl jídlo?“</p>
<p>„Předtím, potom, co na tom záleží?“</p>
<p>„Já nevím,“ přiznal jsem. „Ale kdy to bylo?“</p>
<p>„Předtím. Aspoň myslím. Ano, předtím. Potom už hodně ztratila zájem o všechno, ani už nechtěla po ixté zahodit tu plechovku Sladkého Owena do rybníka. Tu polévku jsem jí přinesl v oblíbeném hrnku, ale odstrčila ho tak prudce, že si trochu vyšplíchla na ten věchýtek, co má místo rukou. Ani to snad necítila. Edgare, proč se mě na to vyptáváš? Co víš?“ Chodil sem a tam s mobilem u ucha. Jako bych ho viděl.</p>
<p>„Nic. Šátrám ve tmě, kristepane.“</p>
<p>„Jo? A kterou rukou?“</p>
<p>To mě na chvilku zarazilo, ale zašli jsme už příliš daleko a prožili příliš mnoho, než abychom si lhali, i když pravda byla šílená. „Tou pravou.“</p>
<p>„No dobře,“ řekl. „Dobře, Edgare. Chtěl bych jenom vědět, co se děje, nic víc. Protože <emphasis>něco</emphasis> se děje.“</p>
<p>„Možná jo. Jak je jí teď?“</p>
<p>„Spí. A já tě ruším. Pracuješ.“</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem a odhodil štětec. „Myslím, že je hotový, a myslím, že já jsem na nějakou dobu taky hotový. Od této chvíle až do výstavy se budu jenom procházet a sbírat lastury.“</p>
<p>„Ušlechtilé cíle, ale nemyslím, že to zvládneš. Takový workoholik.“</p>
<p>„Tak to se pleteš.“</p>
<p>„Tak jo, pletu se. Nebylo by to poprvé. Zajdeš k nám zítra na návštěvu? Chci, abys ji viděl, jestli se jí znovu rozjasní.“</p>
<p>„Spolehni se. A možná bychom si mohli trochu zaplácat do tenisáku.“</p>
<p>„U mě dobrý.“</p>
<p>„Wiremane, je tu ještě jedna věc. Malovala někdy Elizabeth?“</p>
<p>Zasmál se. „Kdo ví? Kdysi jsem se jí ptal a ona říkala, že dokázala načmárat akorát nějakého toho panáčka. Prý se její zájem o umění nijak zvlášť neliší od zájmu, jaký mají někteří vysokoškoláci o fotbal a basketbal. Vtipkovala o tom, říkala…“</p>
<p>„Že když člověk nemůže být atlet, ať atletiku podporuje.“</p>
<p>„Přesně tak. Jak to víš?“</p>
<p>„Stará hláška,“ řekl jsem. „Uvidíme se zítra.“</p>
<p>Zavěsil jsem, chvíli zůstal stát a díval se, jak šikmé večerní světlo zapaluje západ slunce nad Zálivem, který jsem nijak netoužil malovat. Byla to stejná slova, která použila v rozhovoru s Genem Hadlockem. A já nepochyboval, že kdybych se zeptal dalších lidí, uslyšel bych stejnou anekdotu ještě jednou, dvakrát nebo i desetkrát: <emphasis>Říkala, že uměla načmárat akorát nějakého panáčka, říkala, že když člověk nemůže být atlet, tak ať atletiku podporuje</emphasis>. A proč? Protože čestná žena může občas pokroutit pravdu, ale dobrá lhářka nikdy svoji historku nemění.</p>
<p>Nezeptal jsem se ho na červený piknikový koš, ale řekl jsem si, že to nevadí. Pokud je schovaný na půdě <emphasis>El Palacio</emphasis>, bude tam i druhý den, a i ten následující. Říkal jsem si, že mám dost času. Jistěže, to si říkáme vždycky, že? Nedokážeme si představit, že čas vyprchá, a Bůh nás za to, co si neumíme představit, trestá.</p>
<p>Podíval jsem se na <emphasis>Dívku a loď č. 8</emphasis> s pocitem blížícím se skoro znechucení a přehodil přes ni kus látky. Na čelen jsem ten červený piknikový koš nikdy nedomaloval. Na tento konkrétní obraz jsem už štětec nepřiložil – byl to poslední šílený následovník mé první skici ve Velkém růžáku, té, kterou jsem pojmenoval <emphasis>Ahoj</emphasis>. Obraz <emphasis>Č. 8</emphasis> byl možná to nejlepší, co jsem kdy namaloval, ale kupodivu jsem na něj skoro zapomněl. Tedy až do výstavy. Po ní jsem už na něj zapomenout rozhodně nemohl.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Piknikový koš.</p>
<p>Ten zatracený červený piknikový koš plný jejích kreseb.</p>
<p>Jak mě jenom straší.</p>
<p>Dokonce i teď, po čtyřech letech, se občas přistihnu, jak hraju hru „co kdyby“ a uvažuju, co všechno by se bylo změnilo, kdybych tehdy odstrčil všechno stranou a vydal se ho hledat. Koš se tedy našel – udělal to Jack Cantori – ale to už bylo pozdě.</p>
<p>Možná – to nevím jistě – by se tím nezměnilo nic, protože tu pracovala nějaká síla, a to jak na Duma Key, tak v nitru Edgara Freemantlea. Můžu říct, že mě sem ta síla přivedla? Ne. Můžu říct, že nepřivedla? Ne, ani to nemůžu říct. Ale než se březen přehoupl do dubna, začínala mohutnět a kradmo natahovat pařáty.</p>
<p>Ten koš.</p>
<p>Elizabethin zatracený piknikový koš.</p>
<p>Byl červený.</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>Wiremanova naděje, že se Elizabeth vzpamatovává, začínala vypadat marně. Elizabeth schlíple seděla v kolečkovém křesle a cosi mumlala a každou chvíli se zavrtěla a nakřáplým hlasem stárnoucího papouška křikla o cigaretu. Wireman najal Annmarii Whistlerovou ze soukromé ošetřovatelské agentury, aby mu sem chodila vypomáhat čtyřikrát týdně. Tato pomoc zvenčí snad ulehčila Wiremanovo pracovní zatížení, ale sotva v tom viděl útěchu. Byl smutný.</p>
<p>Ale to jsem zachytil jen tak mimochodem, zatímco se přihrnul slunný a horký duben. Protože, když už mluvím o horku… to mi tedy bylo.</p>
<p>Jakmile vyšlo interview Mary Ireové, stal jsem se místní celebritou. Proč ne? Malíř to měl vždycky dobré, zvlášť v sarasotské oblasti. Malíř, který dřív stavěl banky a pak se otočil zády k mamonu, to měl ještě lepší. Jednoruký malíř oslňujícího talentu byl absolutní zlatá trefa. Dario a Jimmy objednali spoustu navazujících interviewů včetně jednoho na šestém kanálu. Vynořil jsem se z televizního studia v Sarasotě s oslepující bolestí hlavy a bezplatnou nálepkou na nárazník s nápisem METEOHLÍDKA SLUNEČNÉHO POBŘEŽÍ KANÁLU 6, kterou jsem nakonec přilípl na jednu dřevěnou kozu u <strong>ZLÝCH PSŮ</strong>. Neptejte se mě proč.</p>
<p>Také jsem převzal floridské přípravy na cestování a ubytování. Wireman byl tou dobou plně zaměstnaný snahou dostat do Elizabeth nějakou poživatinu kromě cigaretového kouře. Zjistil jsem, že každý druhý nebo třetí den probírám s Pam seznam hostů z Minnesoty a způsob dopravy z jiných koutů země. Dvakrát volala Ilse. Připadalo mi, že její snaha mluvit vesele je trochu křečovitá, ale mohl jsem se mýlit. Moje pokusy zjistit, jak pokračuje její milostný život, byly laskavě, ale pevně odmršťovány. Volala i Melinda – ptala se na můj obvod hlavy, představte si. Když jsem se zeptal na důvod, nechtěla ho prozradit. Za čtvrt hodiny poté, co zavěsila, jsem na to přišel: se svým francouzským <emphasis>ami</emphasis> mi fakticky kupovali nějaký pitomý baret. Vybuchl jsem smíchy.</p>
<p>Do Sarasoty přijel z Tampy reportér agentury AP, chtěl se vnutit na Dumu, ale nezamlouvala se mi představa, že by po Velkém růžáku dupal nějaký reportér a poslouchal šum lastur, který jsem považoval už jen za svůj. Takže jsem mu rozhovor poskytl ve Scotu a fotograf zatím fotil tři pečlivě vybrané obrazy: <emphasis>Růže rostou z lastur</emphasis>, <emphasis>Západ slunce s jerlínem</emphasis> a <emphasis>Dumská silnice</emphasis>. Měl jsem na sobě tričko s reklamou na rybárnu na Casey Key, a moje fotka s baseballovou čepicí nasazenou kšiltem dozadu a s rukávem, ze kterého trčel jen kus pahýlu, oběhla celé státy. Potom se můj telefon urval z řetězu. Zavolal Angel Slobotnik a mluvil dvacet minut. V jednu chvíli řekl, že vždycky věděl, že to ve mně je. „A co jako?“ zeptal jsem se. Odpověděl: „Hovno, šéfe,“ a rozchechtali jsme se jako šílenci. Zavolala Kathi Greenová. Vyslechl jsem všechno o jejím novém příteli (nijak zvláštním) a jejím novém svépomocném programu (skvělém). Pověděl jsem jí o tom, jak se Kamen objevil na přednášce a zachránil mi prdel. Ke konci rozhovoru už brečela a říkala, že nikdy neměla tak statečného pacienta, který to dotáhl tak daleko. Potom řekla, že až mě uvidí, nařídí mi lehnout a vystřihnout padesátku sklapovaček. To už připomínalo starou Kathi. A tohle všechno završil doktor Todd Jamieson, který mě pravděpodobně ušetřil nějaké té desítky let v podobě lidské klády. Poslal mi láhev šampaňského se vzkazem <emphasis>Nemůžu se dočkat, až uvidím vaši práci</emphasis>.</p>
<p>Kdyby se Wireman se mnou vsadil, že to do výstavy nevydržím a znovu popadnu štětec do ruky, byl by prohrál. Když jsem se zrovna nepřipravoval na svou velkou chvíli, chodil jsem na procházky, četl nebo spal. Zmínil jsem se mu o tom jednoho vzácného odpoledne, které jsme spolu trávili na konci prkenného chodníku z El Palacio a kdy jsme popíjeli zelený čaj pod pruhovaným slunečníkem. To bylo necelý týden před výstavou.</p>
<p>„Jsem rád,“ řekl prostě. „Potřeboval sis odpočinout.“</p>
<p>„A co ty, Wiremane? Jak se vynacházíš?“</p>
<p>„Nijak skvěle, ale přežiju – Gloria Gaynor, 1978. Je to hlavně smutné.“ Vzdychl. „Ztratím ji. Namlouval jsem si, že se třeba vrátí, ale… ztratím ji. Bohudík to není jako s Julií a Esmeraldou, ale stejně to na mě doléhá.“</p>
<p>„Je mi to líto.“ Položil jsem ruku na jeho. „Kvůli ní i kvůli tobě.“</p>
<p>„Díky.“ Zadíval se na vlny. „Někdy si myslím, že vůbec nezemře.“</p>
<p>„Jak to?“</p>
<p>„Myslím, že místo toho si pro ni přijdou Mrož a Tesař. Prostě ji odvedou jako ty důvěřivé ústřice. Odvedou ji po pláži pryč. Pamatuješ, co říká Mrož?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou.</p>
<p>„‚Je hanebnost to náramná vylákat až sem ústřic sto a hnát je až tak daleko.’“[1]</p>
<p>Přejel si rukou přes tvář. „Podívej se na mě, <emphasis>muchacho</emphasis>, brečím přesně jako ten Mrož. Jsem to ale pitomec.“</p>
<p>„Nejsi.“</p>
<p>„Strašně nerad si připouštím, že tentokrát odejde nadobro, a že to nejlepší z ní odešlo po pláži s Mrožem a Tesařem už dávno a nezbylo nic, jenom hromada starého sádla, která ještě úplně nezapomněla, jak se dýchá.“</p>
<p>Nic jsem neřekl. Znovu si předloktím otřel oči a zhluboka, roztřeseně se nadechl. Potom řekl: „Zjišťoval jsem, jak to bylo s Johnem Eastlakem, jak se utopily jeho dcery a co se stalo potom – pamatuješ, že jsi to po mně chtěl?“</p>
<p>Pamatoval jsem se, ale připadalo mi to dávno a nedůležité. Teď si myslím, že cosi <emphasis>chtělo</emphasis>, aby mi to takové připadalo.</p>
<p>„Šel jsem si zasurfovat po internetu a nakonec se mi povedlo stáhnout pěknou hromádku zpráv z místních novin a pár memoárů. Jeden z nich – nekecám, <emphasis>muchacho</emphasis> – se jmenuje <emphasis>Výlety člunem a včelí vosk</emphasis>, <emphasis>Dětství děvčete v Nokomisu</emphasis> a napsala ho Stephanie Weider Gravelová-Millerová.“</p>
<p>„To mi zní jako hodně stará věc.“</p>
<p>„Taky jo. Vypráví o ‚šťastných černoušcích trhajících pomeranče a zpívajících prosté chvalozpěvy svými medovými hlasy’.“</p>
<p>„To bylo zřejmě před nevázaným jazzem.“</p>
<p>„Správně. Ještě lepší byl rozhovor s Chrisem Shanningtonem na Casey Key – skoro určitě už jsi ho viděl. Barevný stařík, který všude chodí se sukovicí dlouhou skoro stejně jako on a s velkým slamákem na hlavě. Jeho otec, Ellis Shannington, dělal Johnu Eastlakeovi zahradníka. Chris tvrdí, že to Ellis odvezl Mariu a Hannah, Elizabethiny dvě starší sestry, zase do Bradenovy školy nějakých deset dní poté, co ty malé utonuly. Řekl ‚Ty děvčice byly kvůli těm maličkejm dočista zničený.’“</p>
<p>Wireman dokázal napodobit staříkův jižanský přízvuk přízračně dobře a já se přistihl, že kdoví proč znovu myslím na Mrože a Tesaře, kteří kráčeli po pláži s malými ústřicemi. Z té básničky jsem si dokázal pořádně vzpomenout jenom na tu část, kde jim Tesař povídá, že se pěkně proběhly, ale ústřice samozřejmě nemůžou odpovědět, protože už jsou snědeny – všechny do jedné.</p>
<p>„Chceš si to poslechnout?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Máš čas mi to teď povídat?“</p>
<p>„Jasně. Annmarie má službu až do sedmi, i když prakticky se většinu dní střídáme. Nechceš si udělat procházku k nám domů? Mám tam celou složku. Moc toho v ní není, ale aspoň jedna fotka stojí za podívání. Chris Shannington ji měl v krabici s věcmi po otci. Zašel jsem s ní do veřejné knihovny na Casey Key a okopíroval si ji.“ Odmlčel se. „Je to fotka Hnízdiště volavek.“</p>
<p>„Myslíš v minulosti?“</p>
<p>Zamířili jsme zpátky po prknovém chodníku, ale Wireman se zastavil. „Ne, <emphasis>amigo</emphasis>, nerozumíš. Mluvím o původním Hnízdišti volavek. <emphasis>El Palacio</emphasis> je druhé Hnízdiště, které postavili skoro pětadvacet let poté, co se ty holčičky utopily. To už se deset nebo dvacet miliónů Johna Eastlakea rozrostlo na nějakých sto padesát miliónů. Válka je dobrý ochod, investuj svého syna.“</p>
<p>„Vietnamské protestní hnutí, devatenáct set šedesát devět,“ doplnil jsem automaticky. „Často se vyskytuje ve dvojici s heslem Žena potřebuje muže, jako ryba potřebuje bicykl.“</p>
<p>„Dobré, <emphasis>amigo</emphasis>,“ řekl Wireman. Máchl rukou směrem k bujné zeleni, která začínala na jih od nás. „První Hnízdiště volavek bylo tamhle, dávno v dobách, kdy byl svět mladý a nočňátka dělala <emphasis>pup-upi-dúp</emphasis>.“</p>
<p>Vzpomněl jsem si, jak Mary Ireová, nejen podroušená nebo připařená, ale vyloženě opilá povídá <emphasis>Jenom jeden dům, který tam stál a vypadal jako exponát na okružní trase kolem půvabných domů v Charlestonu nebo Mobile</emphasis>.</p>
<p>„Co se s ním stalo?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Pokud vím, nic. Zapracoval jenom čas a rozklad. Když John Eastlake vzdal pokusy najít těla dvojčat, vzdal se i ostrova Duma Key. Většině pomocníků zaplatil, sbalil si saky paky, sebral tři zbývající dcery, nasedl do svého rollsu – ten opravdu měl – a odfrčel. Prostě román, který F. Scott Fitzgerald nikdy nenapsal, tohle říkal Chris Shannington. Povídal mi, že Eastlake neměl nikdy klid, dokud ho sem Elizabeth zase nepřivedla.“</p>
<p>„Myslíš, že tohle Shannington doopravdy ví, neboje to jenom historka, kterou slýchal?“</p>
<p>„<emphasis>Quién sabe?</emphasis>“ pokrčil Wireman rameny. Znovu se zastavil a ukázal k jižnímu konci Duma Key. „Tehdy to tam nebylo tak zarostlé. Z pevniny byl původní dům vidět a z něj zase na pevninu. A pokud vím, <emphasis>amigo</emphasis>, ten barák tam pořád je. Tedy to, co z něho zbývá. Stojí tam a hnije.“ Došel ke kuchyňským dveřím a bez úsměvu se na mě podíval. „To by byl teda objekt pro malování, co říkáš? Loď duchů na souši.“</p>
<p>„Možná,“ připustil jsem. „Možná by byl.“</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Zavedl mě do knihovny se zbrojí vystavenou v rohu a muzeálními zbraněmi na zdi. Na stole vedle telefonu ležela složka s nápisem JOHN EASTLAKE-HNÍZDIŠTĚ VOLAVEK I. Otevřel ji a vytáhl fotografii domu, který nepochybně nesl podobné rysy jako ten, v němž jsme se nacházeli – jako když si jsou podobní řekněme bratranci. Přesto zde byl jeden zásadní rozdíl, který jen zvýrazňovala podoba v ostatních ohledech – například stejný půdorys obou domů a stejná střecha ze zářivě oranžových španělských tašek.</p>
<p>Současný <emphasis>Palacio</emphasis> se schovával před světem za vysokou zdí narušovanou jedinou bránou – nebyl tu ani vchod pro dodavatele. Měl krásný vnitřní dvůr, který vidělo jen málo lidí kromě Wiremana, Annmarie, dívky čistící bazén a zahradníka, který docházel dvakrát týdně. Byl jako tělo krásné ženy schované pod beztvarými pytlovitými šaty.</p>
<p>První Hnízdiště volavek bylo hodně jiné. Podobně jako Elizabethino sídlo v Porcelánovém městečku mělo půl tuctu sloupů a širokou, přívětivou verandu. Široká příjezdová cesta se k němu vinula smělým obloukem přes dobré dva akry trávníku. Nebyla ani štěrková, jak mi Mary Ireová povídala, ale z drcených růžových lastur. Původní dům zval okolní svět dál. Jeho následovník – <emphasis>El Palacio </emphasis>– světu říkal, aby sakra odprejskl. Ilse to viděla na první pohled a já také, ale toho dne jsme se dívali ze silnice. Od té doby se můj názor změnil a to z dobrého důvodu: zvykl jsem si ho vídat z pláže. Přicházet k němu z neopevněné strany.</p>
<p>První Hnízdiště volavek bylo taky vyšší, tři podlaží vpředu a čtyři vzadu – pokud opravdu stálo na kopečku, jak říkala Mary – takže lidé v horním podlaží měli úchvatný výhled kolem dokola na Záliv, pevninu, Casey Key a ostrov Don Pedro. To nebylo špatné. Ale trávník vypadal podivně rozdrbaný – neudržovaný – a v řadě ozdobných palem tancujících hula jako dívky po obou stranách domu byly mezery. Podíval jsem se lépe a viděl, že některá horní okna jsou zatlučená. Taky okraj střechy vypadal divně, křivě. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil důvod. Na východní straně byl komín. Na západní straně měl být další, ale nebyl.</p>
<p>„Tohle někdo fotil po jejich odjezdu?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Podle Shanningtona ta fotka vznikla v březnu sedmadvacátého roku, než se ty holčičky utopily a všichni byli stále spokojení a v pohodě. Na té fotce nevidíš chátrání, ale škody způsobené bouřkou Alicí.“</p>
<p>„To má být co?“</p>
<p>„Období hurikánů tady u nás oficiálně začíná patnáctého června a trvá asi pět měsíců. Mimosezónní bouře s přívalovými dešti a silným větrem… všichni pamětníci takovým říkají Alice. Jako hurikán Alice. Je to takový vtípek.“</p>
<p>„To si vymýšlíš.“</p>
<p>„Ne. Esther – velká bouře v šestadvacátém – Dumu úplně minula, ale ta Alice z března sedmadvacátého ji zasáhla naplno. Pak se přesunula na pevninu a utopila se v bažinách. Způsobila škodu, kterou vidíš na téhle fotce – vlastně nijak velkou. Skácela pár palem, vyrazila pár oken, potrhala trávník. Ale v jiném ohledu tu její účinky pociťujeme pořád. Protože vypadá dost jisté, že právě Alice vedla k utopení Tessie a Laury a to vedlo k všemu ostatnímu. Včetně toho, že tu teď spolu stojíme.“</p>
<p>„Vysvětli mi to.“</p>
<p>„Pamatuješ na tohle?“</p>
<p>Vzal ze složky další fotografii, a tuhle jsem si rozhodně pamatoval. Její zvětšenina visela na podestě schodiště do prvního patra. Tohle byla menší, ostřejší kopie. Byla to Eastlakeova rodina, John Eastlake měl na sobě černé plavky a vypadal jako hollywoodský béčkový herec specializovaný na detektivky a příběhy z divokých džunglí. Na ruce držel Elizabeth. Její baculatý zadeček spočíval na jeho dlani. V druhé držel harpunovou pistoli a potápěčské brýle s připojeným šnorchlem.</p>
<p>„Soudě jen podle Elizabeth bych hádal, že to fotili kolem roku devatenáct set dvacet pět,“ řekl Wireman. „Vypadá jako dvouletá, táhlo jí na tři. A Adriana,“ poklepal na nejstarší, „vypadá jako sedmnáctka, které táhne na pětatřicet, co říkáš?“</p>
<p>Opravdu. Sedmnáctiletá a vnadná dokonce i v plavkách, které zahalovaly skoro úplně všecičko.</p>
<p>„Už tu má ten trucovitý výraz, kterým říká, že by nejradši byla někde jinde,“ upozornil mě Wireman. „Zajímalo by mě, jak moc byl její táta překvapený, když se sebrala a utekla mu s ředitelem jedné z jeho továren. A zajímalo by mě, jestli v hloubi duše nebyl rád, že jí vidí paty.“ Znovu nasadil protáhlý přízvuk Chrise Shanningtona. „Utýct do Atlanty s klukem, co nosí šlajfku a zelenej kšiltík.“ Pak toho nechal. Uhodl jsem, že téma mrtvých děvčátek, byť zahynulých před osmdesáti lety, bylo pro něj stále citlivé. „Vrátila se i s novomanžílkem zpátky, ale to už se jenom pátralo po tělech.“</p>
<p>Poklepal jsem na zachmuřenou černou chůvu. „Kdo byl tohle?“</p>
<p>„Melda nebo Tilda nebo možná, bůh nás ochraňuj, Hekabe, aspoň podle Chrise Shanningtona. Jeho otec to věděl, ale Chris si to už nepamatuje.“</p>
<p>„Pěkné náramky.“</p>
<p>Pohlédl na ně skoro bez zájmu. „Když myslíš.“</p>
<p>„Možná s ní John Eastlake spal,“ nadhodil jsem. „Možná ty náramky byly drobný dárek.“</p>
<p>„<emphasis>Quién sabe?</emphasis> Bohatý vdovec, mladá žena – takové případy se stávají.“</p>
<p>Poklepal jsem na piknikový koš, který mladá černoška držela v obou rukou a svaly na pažích měla naběhlé, jako by byl hodně těžký. Těžší, než kdyby obsahoval jenom pár obložených chlebů… ale možná v něm bylo celé kuře. A možná i několik lahví piva pro starého massa – drobná odměna na závěr denního potápění. „Co říkáš, jakou barvu ten koš má? Tmavě hnědou? Nebo je červený?“</p>
<p>Wireman se na mě divně podíval. „Na černobílé fotce to těžko poznáš.“</p>
<p>„Pověz mi, jak ta bouřka vedla k tomu, že ty holčičky zahynuly.“</p>
<p>Znovu otevřel složku a podal mi novinový výstřižek s příslušnou fotografií. „Tohle je z veniceského <emphasis>Gondolieru</emphasis>, z 28. března 1927. Původní informaci jsem sehnal na netu. Jack Cantori do těch novin zavolal, přesvědčil někoho, aby to zkopíroval a faxem poslal. Mimochodem, Jack je skvělý.“</p>
<p>„O tom není sporu,“ souhlasil jsem. Prohlížel jsem si fotografii. „Kdo jsou ta děvčata? Ne – neříkej mi to. Ta po jeho levici je Maria. Hannah je napravo.“</p>
<p>„Máš jedničku s hvězdičkou. Hannah je ta s prsama. V sedmadvacátém jí bylo čtrnáct.“</p>
<p>Chvíli jsme si prohlíželi faxovaný list papíru mlčky. E-mail by byl lepší. Faxem se táhly shora dolů rozčilující černé čáry a některá písmena mizela, ale nápis byl dostatečně zřetelný: <strong>BOUŘE ODHALILA AMATÉRSKÉMU POTÁPĚČI POKLAD</strong>. A obrázek byl taky dost jasný. Eastlakeovy vlasy trochu ustoupily. Jeho původní úzký kapelnický knírek nahradil skoro mroží vous, jako by ten úbytek chtěl vyrovnat. A i když měl na sobě stále stejné černé plavky, byly mu znepokojivě těsné… a pod jednou paží dokonce praskly, jak mě napadlo, i když rozlišení fotografie nebylo natolik dobré, abych si mohl být jistý. Zdálo se, že taťka Eastlake nabral mezi lety 1925 a 1927 trochu sádla – jako herec béčkových filmů by měl potíže sehnat roli, kdyby nepřestal vynechávat dezert a nezačal trochu cvičit. Dívky po jeho boku nebyly okaté sexbomby jako jejich starší sestra – při pohledu na Adrianu si člověk vzpomněl na horká odpoledne na seníku, při pohledu na tyhle dvě se člověk ptal, jestlipak už mají hotové úkoly – ale byly hezké, i když zatím ještě nevyloupnuté, a z obrázku přímo sálalo jejich nadšení. To jistě ano.</p>
<p>Jelikož před nimi na písku ležel rozprostřený poklad.</p>
<p>„Nemůžu všechno pořádně rozeznat a ten zatracený snímek je rozmazaný,“ stěžoval jsem si.</p>
<p>„Na stole je lupa, ale dovol, abych ti ušetřil bolení hlavy.“ Wireman zvedl pero a jeho špičkou ukazoval. „To je lahvička od léků a tohle kule z muškety – aspoň to Eastlake v článku tvrdí. Maria má ruku položenou zřejmě na jakési botě… nebo jejích zbytcích. Vedle té boty…“</p>
<p>„Brýle,“ řekl jsem. „A… řetízek na krk?“</p>
<p>„V článku se tvrdí, že je to náhrdelník. Nevím. Já bych mohl přísahat jedině na to, že je to nějaká kovová smyčka porostlá krustou. Ale ta starší dívka určitě drží náušnici.“</p>
<p>Přelétl jsem doprovodný článek. Kromě věcí, které tu byly vystaveny, Eastlake našel různé jídelní náčiní… čtyři šálky, o nichž tvrdil, že jsou „poitalštěné“… trojnožku… krabici s nářadím (kdoví co to znamenalo) … a bezpočet hřebíků. Také našel půlku porcelánového člověka. Figurky. Na obrázku nebyla, aspoň jsem ji neviděl. Psalo se tam, že Eastlake se předtím potápěl u rozpadajících se útesů na západě Duma Key už patnáct let. Chodil si tam zarybařit nebo spíš jen odpočívat. Prý nacházel všemožné harampádí, ale nikdy nic zajímavého. Říkal, že Alice (tak hurikán nazval) vyvolala pozoruhodně velké vlny a ty musely přeskupit písek mezi útesy takovým způsobem, že se odkryla „skládka“, jak se vyjádřil.</p>
<p>„Neřekl, že tam byl vrak,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„Taky nebyl,“ řekl Wireman. „Žádný člun tam nebyl. Žádný nenašel ani nikdo z desítek lidí, kteří mu pomáhali objevit těla holčiček. Jenom úlomky. Vrak by našli, kdyby tam nějaký byl. Voda na jihozápadním konci Key je hluboká nejvýš sedm osm metrů po celé délce až ke zbytkům útesu Kitt, a dodneška je docela čistá. Tehdy vypadala jako tyrkysové sklo.“</p>
<p>„Jsou nějaké teorie o tom, jak se to tam octlo?“</p>
<p>„Jistě. Nejlepší zní, že před stovkou nebo dvěma či třemi sty lety tam vítr zavál nějaký člun těsně před potopením, který cestou ztrácel náklad. Nebo posádka vyhazovala krámy přes palubu, aby se udrželi na hladině. Po bouři loď opravili a odpluli. Vysvětlovalo by to, proč Eastlake našel ty trosky v jakémsi pásu, a taky proč žádná z těch věcí neměla zvláštní cenu. Poklad zůstal v lodi.“</p>
<p>„Že by ten útes neutrhl kýl z lodi, kterou to sem někdy v osmnáctém nebo sedmnáctém století zaválo?“</p>
<p>Wireman pokrčil rameny. „Chris Shannington říká, že nikdo neví, jak mohl útes Kitt před sto padesáti lety vypadat.“</p>
<p>Podíval jsem se na rozloženou kořist. Usměvavé prostřední dcery. Usměvavého tatínka, který si bude muset brzy koupit nové plavky. A najednou jsem došel k závěru, že s chůvou nespal. Ne. Dokonce i milenka by mu byla řekla, že se nemůže nechat fotit do novin v takovém starém hadru. Našla by si taktní důvod, ale ten skutečný jsem měl přímo před sebou i po všech těch letech. Viděl jsem ho dokonce i svým nedokonalým pravým okem. Byl prostě moc tlustý. Jenomže sám to neviděl, ani jeho dcery to neviděly. Milující zrak je slepý.</p>
<p>Příliš tlustý. V tom cosi vězelo, že? Jakési A, které prakticky vyžadovalo B.</p>
<p>„Překvapuje mě, že o tom nálezu vůbec mluvil,“ napadlo mě. „Kdybys na takové věci narazil dnes a pak o nich žbleptl na šestém kanálu, objevila by se tu v motorácích půlka Floridy a začala tu s detektory kovu pátrat po dublonech a starých španělských pesetách.“</p>
<p>„Á, jenže tohle byla jiná Florida,“ řekl Wireman a já si vzpomněl, že stejnou větu použila Mary Ireová. „John Eastlake byl bohatý člověk a Duma Key byla jeho soukromá rezervace. Kromě toho tu nebyly žádné dublony ani španělské pesety – jenom mírně zajímavé smetí, které odkryla náhlá bouře. Celé týdny se potápěl v místech, kde byly na dně Zálivu ty trosky roztroušené – a docela blízko, jak tvrdil Shannington. Za odlivu se k nim dalo prakticky dobrodit. A nepochybně taky pátral po cennostech. Byl sice bohatý, ale nemyslím, že to zaručuje imunitu vůči hledačské horečce.“</p>
<p>„Ne,“ souhlasil jsem. „To určitě nezaručuje.“</p>
<p>„Ta chůva chodila na ty pátrací výpravy s ním. A tři děvčata, co zatím zůstávala doma, taky: dvojčata a Elizabeth. Maria a Hannah už byly v internátě v Brandentonu a velká sestra utekla do Atlanty. Eastlake a jeho nejmladší si tam nejspíš chodili pořádat piknik.“</p>
<p>„Jak často?“ začínal jsem chápat, kam to všechno vede.</p>
<p>„Často. Možná každý den, dokud bylo pole trosek nejbohatší. Vyšlapali cestičku od domu k místu, kterému říkali Stinná pláž. Nebylo to ani kilometr daleko.“</p>
<p>„Cestička, po které by se mohly dvě odvážné dívenky vydat na vlastní pěst.“</p>
<p>„A jednoho dne to udělaly. Bohužel.“ Shrnul fotografie zpátky do složky. „Je v tom příběh, <emphasis>muchacho</emphasis>, a podle mě je trochu zajímavější než historka o holčičce, která spolkla kuličku, ale tragédie zůstává tragédií, a když si odmyslíš všechno ostatní, všechny tragédie jsou hloupé. Kdybych měl na vybranou, vždycky dám přednost <emphasis>Snu noci svatojánské</emphasis> před <emphasis>Hamletem</emphasis>. Každý hlupák s pevnou rukou a fungujícími plícemi dokáže vystavět domeček z karet a pak ho sfouknout, ale rozesmát lidi umí jenom génius.“</p>
<p>Chvilku dumal.</p>
<p>„Jednoho dne v dubnu roku devatenáct set dvacet sedm se nejspíš stalo to, že když Tessie a Laura měly odpoledne spát, místo toho vstaly, odkradly se po cestičce a vydaly se na Stinnou pláž na honbu za pokladem. Nejspíš se nechtěly pouštět dál, než kde jim voda sahala po kolena, protože dál to neměly ani dovolené – v jednom článku citují Johna Eastlakea a Adriana to potvrdila.“</p>
<p>„Ta vdaná dcera, která se vrátila.“</p>
<p>„Správně. Vrátila se i s manželem den nebo dva předtím, než bylo pátrání po holčičkách oficiálně odvoláno. To tvrdí Shannington. V každém případě některá z těch holčiček asi zahlédla něco lesklého o kus dál a začala tonout. Potom…“</p>
<p>„Potom se ji sestra pokusila zachránit.“ Ano, přímo jsem to viděl. Jenomže já viděl Lin a Ilse, když byly ještě malé. Nenarodily se sice jako dvojčata, ale po tři nebo čtyři zlaté roky byly skoro nerozlučná dvojka.</p>
<p>Wireman přikývl. „A pak obě dostal proud. Určitě to tak bylo, <emphasis>amigo</emphasis>, proto se těla nenašla. Vytáhlo je to pryč, hej hou, na <emphasis>caldo largo</emphasis>.“</p>
<p>Už jsem otvíral ústa, abych se ho zeptal, co myslí tím proudem, když jsem si vzpomněl na obraz od Winslowa Homera, romantický, ale nepochybně s velkou silou: <emphasis>Spodní proud</emphasis>.</p>
<p>Interkom na zdi pípl a oba nás vylekal. Wireman se otočil a přitom vrazil paží do složky, takže se fotokopie a faxy rozlétly po podlaze.</p>
<p>„Pane Wiremane!“ volala Annmarie Whistlerová. „Pane Wiremane, jste tam?“</p>
<p>„Jsem tu,“ ozval se Wireman.</p>
<p>„Pane Wiremane?“ Zněla rozrušeně. Pak dodala jakoby pro sebe: „Ježíši, kde vlastně jste?“</p>
<p>„Zatracené tlačítko,“ zamumlal a spěšně přešel k přístroji na zdi. Zmáčkl tlačítko. „Jsem tu. Co se stalo? Co je? Upadla?“</p>
<p>„Ne!“ vykřikla Annmarie. „Probrala se! Probrala se a je při smyslech! Ptá se po vás! Můžete přijít?“</p>
<p>„Okamžitě,“ odpověděl a s širokým úsměvem se ke mně otočil. „Slyšíš to, Edgare? Jdeme!“ Odmlčel se. „Na co se to díváš?“</p>
<p>„Na tohle,“ řekl jsem a zvedl dva obrázky pana Eastlakea v koupacím úboru: ten, na kterém je obklopený všemi dcerami, a ten o dva roky starší, kde vedle něj stojí pouze Maria a Hannah.</p>
<p>„Teď se na to vykašli – copak jsi ji neslyšel? Slečna Eastlakeová se vrátila!“ Zamířil ke dveřím. Odhodil jsem složku na knihovní stolek a pustil se za ním. Našel jsem propojení – ale jen díky tomu, že jsem se posledních pár měsíců cvičil v umění dívat se. Cvičil jsem se usilovně.</p>
<p>„Wiremane!“ zavolal jsem. Odklusal už pořádný kus a byl v půli schodiště. Kulhal jsem za ním co nejrychleji a pořád jsem se opožďoval. Počkal na mě, ale dost netrpělivě. „Kdo mu řekl, že tam to naleziště trosek je?“</p>
<p>„Eastlakeovi? Předpokládám, že na ně narazil při tom svém potápěčském koníčku.“</p>
<p>„To si nemyslím – ty plavky neměl hodně dlouho na sobě. Potápění a šnorchlování měl možná jako koníček začátkem dvacátých let, ale myslím, že kolem pětadvacátého roku se jeho hlavním rozptýlením staly večeře. Tak kdo mu to řekl?“</p>
<p>Ze dveří ke konci haly vyšla Annmarie. Měla na tváři přihlouplý, užaslý úsměv, který jí ze čtyřiceti let ubral nejméně polovičku.</p>
<p>„Pojďte,“ pobízela nás. „Je to báječné.“</p>
<p>„Je snad…“</p>
<p>„Je,“ ozval se Elizabethin nakřáplý, ale nepochybně vlastní hlas. „Pojďte dál, Wiremane, abych viděla váš obličej, dokud ho ještě poznám.“</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>Postával jsem v hale s Annmarií a pořádně nevěděl, co dělat. Díval jsem se na tretky a velkého starého Frederica Remingtona na opačném konci – Indiáni na ponících. Potom mě zavolal Wireman. Jeho hlas zněl netrpělivě a chraptivě slzami.</p>
<p>V pokoji bylo šero. Žaluzie byly stažené. Ventilátorem kdesi nad námi šuměla klimatizace. Vedle jejího lůžka byl stolek s lampičkou. Stínítko bylo ze zeleného skla. Lůžko vypadalo jako nemocniční a bylo zvednuté tak, že skoro seděla. Lampička ji zalévala měkkým bodovým světlem, vlasy měla rozpuštěné na ramenou růžového županu. Wireman seděl vedle ní a držel ji za ruce. Nad lůžkem visel jediný obraz v místnosti, pěkný tisk <emphasis>Jedenáct dopoledne</emphasis> od Edwarda Hoppera, esence osamění trpělivě čekajícího u okna na nějakou, jakoukoli změnu.</p>
<p>Kdesi tikaly hodiny.</p>
<p>Podívala se na mě a usmála se. Spatřil jsem v její tváři tři věci. Zasahovaly mě jedna po druhé jako kameny, z nichž každý byl těžší než ten předchozí. První byl její strašný úbytek na váze. Druhý, že vypadala příšerně unavená. A třetí, že už nebude žít dlouho.</p>
<p>„Edwarde,“ řekla.</p>
<p>„Ne…“ začal jsem, ale když zvedla ruku (maso nad loktem viselo jako ve sněhobílém pytlíku), okamžitě jsem ztichl. Protože jsem uviděl ještě čtvrtou věc a ta dopadla nejtvrději ze všech – ne jako kámen, ale přímo jako balvan. Díval jsem se totiž na sebe. Tohle lidé viděli těsně po mé nehodě, když jsem se snažil posbírat ubohé rozmetané kousíčky paměti – celý ten poklad, který vypadal jako odpadky, když byl rozprostřený v tak ošklivé nahotě. Vzpomněl jsem si, jak jsem zapomínal jméno své panenky, a věděl jsem, co přijde vzápětí.</p>
<p>„Já to zvládnu,“ řekla.</p>
<p>„Já vím,“ přitakal jsem.</p>
<p>„Přivezl jste Wiremana zpátky z nemocnice,“ začala.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Moc jsem se bála, že si ho tam nechají. A že budu sama.“</p>
<p>Na to jsem neodpověděl.</p>
<p>„Jmenujete se Edmund?“ zeptala se bázlivě.</p>
<p>„Slečno Eastlakeová, nenamáhejte se tolik,“ řekl Wireman jemně. „Tohle je…“</p>
<p>„Šššš, Wiremane,“ okřikl jsem ho. „Zvládne to.“</p>
<p>„Vy malujete,“ řekla.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Už jste namaloval tu loď?“</p>
<p>S žaludkem se mi stala divná věc. Klesl tak hluboko, až se zdálo, že zmizel a mezi srdcem a ostatními vnitřnostmi zůstala díra. Kolena se mi málem podlomila. Ocelové šrouby v kyčli začaly pálit. Zátylek mi ochladí. A paží, kterou jsem neměl, proběhl teplý, lechtající oheň.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem. „Maluju ji pořád dokola.“</p>
<p>„Vy jste Edgar,“ prohlásila.</p>
<p>„Ano, Elizabeth. Jsem Edgar. Výborně, zlatíčko.“</p>
<p>Usmála se. Myslím, že už dlouho ji nikdo zlatíčkem nenazval. „Moje myšlenky jsou jako ubrus s velkou propálenou dírou.“ Otočila se k Wiremanovi. „<emphasis>Muy divertido, sí?</emphasis>“</p>
<p>„Potřebujete si odpočinout,“ řekl. „Vlastně potřebujete <emphasis>dormir como un tronco</emphasis>.“</p>
<p>Chabě se usmála. „Jako dřevo. Ano. A myslím, že až se probudím, budu pořád tady. Ještě na chvíli.“ Zvedla jeho ruce k obličeji a políbila je. „Mám vás ráda, Wiremane.“</p>
<p>„Já vás taky, slečno Eastlakeová,“ řekl. Výborně.</p>
<p>„Edgare…? Je to Edgar?“</p>
<p>„Co myslíte, Elizabeth?“</p>
<p>„Ano, jistěže je. Budete mít výstavu? U toho jsme zůstali, než jsem posledně…“ Spustila víčka, jako by naznačovala usínání.</p>
<p>„Ano, v galerii Scoto. Opravdu si potřebujete odpočinout.“</p>
<p>„Bude brzy? Vaše výstava?“</p>
<p>„Ani ne za týden.“</p>
<p>„Vaše obrazy… obrazy té lodi… jsou na pevnině? V galerii?“</p>
<p>Vyměnili jsme si s Wiremanem pohled. Pokrčil rameny.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„To je dobře.“ Usmála se. „Takže budu odpočívat. Všechno ostatní může počkat… Dokud nebudete mít svou výstavu. Svoji chvilku na výsluní. Prodáváte je? Obrazy té lodi?“</p>
<p>Vyměnili jsme si s Wiremanem další pohled a výraz v jeho očích jasně signalizoval: <emphasis>Nerozčiluj ji</emphasis>.</p>
<p>„Jsou označené NP, Elizabeth. To znamená…“</p>
<p>„Já vím, co to znamená, nespadla jsem z pomerančovníku včera.“ Hluboko ve vrásčitých důlcích v obličeji, který se propadal vstříc smrti, blýskly oči. „Prodejte je. Ať jich je kolik chce, musíte je prodat. Ať je to pro vás jak chce těžké. Rozdělte je a pošlete je do všech koutů světa. Rozumíte mi?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Uděláte to?“</p>
<p>Nevěděl jsem, jestli to udělám nebo ne, ale rozeznal jsem u ní známky sílícího rozčilení, které jsem sám ne tak dávno prožíval. „Ano.“ V tu chvíli bych jí slíbil, že vyskočím na měsíc v sedmimílových botách, pokud by se jí tím ulevilo.</p>
<p>„Ani tak možná nebudou bezpečné,“ přemítala skoro vystrašeným hlasem.</p>
<p>„Už toho nechte,“ pohladil jsem ji po ruce. „Přestaňte o tom přemýšlet.“</p>
<p>„Dobře. Pořádně si promluvíme po vaší výstavě. Všichni tři. Budu silnější… bude mi to líp myslet… a vy, Edgare, budete schopen věnovat mi pozornost. Máte dcery? Mám dojem, že si na nějakou vzpomínám.“</p>
<p>„Ano, a budou bydlet na pevnině se svou matkou. V Ritzu. Už je to zařízeno.“</p>
<p>Usmála se, ale koutky úst jí skoro ihned zase poklesly. Jako by se jí rozpouštěla ústa. „Spusťte tu postel zase dolů, Wiremane. Byla jsem v té bažině… čtyřicet dnů a čtyřicet nocí… tak mi to připadá… a jsem unavená.“</p>
<p>Vrátil lůžko do vodorovné polohy a dovnitř vešla Annmarie s čímsi ve sklenici na tácku. Nebyla šance, že by Elizabeth aspoň trochu upila, protože už byla v limbu. Nad její hlavou seděla nejosamělejší dívka na světě na židli a navěky vyhlížela z okna, tvář schovanou za vodopádem vlasů a nahá kromě páru střevíců na nohou.</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>Spánek se mi toho večera dlouho vyhýbal. Teprve po půlnoci jsem konečně zadříml. Byl odliv a šepotavý hovor pod domem ustal. Ale šepotavé hlasy v hlavě nemlčely.</p>
<p><emphasis>Jiná Florida</emphasis>, šeptala Mary Ireová. <emphasis>To byla jiná Florida</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Prodejte je. Ať je jich, kolik je, musíte je prodat</emphasis>. To byla samozřejmě Elizabeth.</p>
<p><emphasis>Dospělá</emphasis> Elizabeth. Slyšel jsem ji však ještě jinou, a jelikož jsem si ten hlas musel vymýšlet, uslyšel jsem hlas Ilse, když byla ještě malá.</p>
<p><emphasis>Je tam poklad, tatínku</emphasis>, říkal ten hlas. <emphasis>Můžeš ho dostat, když si nasadíš masku a šnorchl. Můžu ti ukázat, kam se máš podívat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Namalovala jsem obrázek.</emphasis></p>
<p><strong>xi</strong></p>
<p>Za svítání jsem byl vzhůru. Napadlo mě, že bych mohl jít zase spát, ale teprve až si vezmu jeden oxycontin, jichž jsem si pár odložil, a až vyřídím jeden telefonát. Vzal jsem si prášek, pak jsem vytočil číslo do Scota. Odpověděl mi záznamník – v takovou denní dobu nebude v galerii živá duše. Umělecké typy nejsou ranní ptáčata.</p>
<p>Zmáčkl jsem 11, abych dostal linku Daria Nannuzziho, a po pípnutí jsem řekl: „Dario, tady Edgar. S tou sérií <emphasis>Dívka a loď</emphasis> jsem se rozmyslel. Chci ji přece jenom prodat, jasné? Jediné <emphasis>caveat</emphasis> zní, že jednotlivě musí jít různým lidem, pokud to bude možné. Díky.“</p>
<p>Zavěsil jsem a vrátil se do postele. Ležel jsem tam čtvrt hodiny, pozoroval, jak se nade mnou líně otáčí větrák, a poslouchal, jak pode mnou šepotají lastury. Pilulka zabrala, ale neusínal jsem. A já věděl proč.</p>
<p>Věděl jsem to úplně přesně.</p>
<p>Znovu jsem vstal, stiskl opakované vytáčení, poslechl si jejich nahraný vzkaz a znovu vymačkal číslo Dariovy linky. Jeho nahraný hlas mě vyzval, abych po pípnutí zanechal vzkaz. „Kromě <emphasis>Č. 8</emphasis>,“ řekl jsem. „To zůstává pořád NP.“</p>
<p>Proč zůstávalo NP?</p>
<p>Ne že by bylo geniální, i když podle mého názoru to tak bylo. Ani proto, že když jsem se na ně podíval, zdálo se – tedy aspoň mně – že naslouchám vyprávění nejtemnějších hlubin vlastního srdce. Bylo to proto, že jsem měl pocit, že mě cosi nechalo naživu, jen abych ten obraz namaloval, a prodat ho by znamenalo popřít vlastní život, i všechnu bolest, kterou jsem podstoupil, abych ho získal zpět.</p>
<p>Jo, tak to bylo.</p>
<p>„Ten je můj, Dario,“ řekl jsem.</p>
<p>Pak jsem se vrátil do postele a tentokrát jsem usnul.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jak namalovat obraz (VII)</strong></p>
<p><emphasis>Pamatujte, že úslovím „vidět znamená věřit“ zapřaháme koně za vůz. Malování je konkrétní výtvor víry a očekávání, realizace světa, který by byl jinak sotva něčím víc než závojem nesmyslného vědomí přehozeným přes záliv tajemství. Kromě toho – pokud nevěříte tomu, co vidíte, kdo uvěří vašemu umění?</emphasis></p>
<p><emphasis>Potíž, která po události s pokladem nastala, tkvěla ve víře. Elizabeth byla nesmírně nadaná, ale byla teprve dítě – a u dětí je víra daná věc. Patří k základní výbavě. A děti, dokonce ani ty talentované (vlastně především ty talentované) nedokážou své schopnosti tak docela ovládat. Jejich rozum dosud spí, a spánek rozumu plodí příšery.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zde je obraz, který jsem nikdy nenamaloval:</emphasis></p>
<p><emphasis>Jednovaječná dvojčata ve svetrech, které jsou až na barvu taky stejné. Jeden je červený a vpředu má </emphasis><strong><emphasis>L</emphasis></strong><emphasis>, a druhý je modrý s písmenem </emphasis><strong><emphasis>T</emphasis></strong><emphasis>. Děvčata se drží za ruce a běží po stezce vedoucí ke Stinné pláži. Říkají jí tak, protože většinu dne leží ve stínu Babí skály. Na bledých kulatých tvářích mají stopy po slzách, ale ty brzy zmizí, protože teď jsou příliš vystrašené, než aby plakaly.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jestli tomuhle věříte, uvidíte i zbytek.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kolem nich pomalu proletí břichem nahoru obří vrána s roztaženými křídly. Promluví na ně tatínkovým hlasem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Lo-Lo upadne a rozřízne si o lastury kolena. Tessie ji vytáhne na nohy. Běží dál. Nebojí se té obrácené mluvící vrány, ani toho, jak se nebe chvílemi přebarví z modré do červeně fialové, než se znovu vrátí k modré. Bojí se tamtoho za sebou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Obludy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Přestože má tesáky, pořád vypadá jako jedna z těch legračních žabiček, které Libbit dřív kreslívala, ale tahle je mnohem větší a natolik opravdová, že vrhá stín. Dost opravdová, aby smrděla a při každém skoku otřásla zemí. Od chvíle, kdy tatínek našel ten poklad, je děsilo všechno možné, a Libbit říká, že nemají v noci vycházet z pokojíku a ani se dívat z okna, ale teď je přece den a ta obluda za nimi je příliš opravdová, než aby v ni nevěřily, a dohání je.</emphasis></p>
<p><emphasis>Příště upadne Tessie a zvedá ji Lo-Lo, a přitom se ustrašeně ohlíží po té věci, která je honí. Obklopuje ji mračno much, které žába chvílemi lapá jazykem ve vzduchu. Lo-Lo v jednom vypouleném hloupém oku vidí odraz Tessie. Ona sama je v druhém oku.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vtrhnou na pláž, sotva dechu popadají, a pak už nemají kam jít, leda do vody. Jenomže mají kam jít, protože ta loď se znovu vrátila, ta loď, kterou v uplynulých několika týdnech vídaly stále častěji. Libbit říká, že ta loď je něco jiného, než na co vypadá, ale teď je to plující bílý sen o bezpečí a kromě toho nemají na vybranou. Obluda je jim už skoro v patách.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vylezla z bazénu těsně poté, co si dohrály na Adiinu svatbu v Rampopo, dětském domečku na postranním trávníku (Lo-Lo dnes musela hrát Adie). Libbit někdy dokáže ty ohavné věci zahnat tím, že něco načmárá do svého skicáku, ale Libbit teď spí – poslední dobou měla často nepokojnou noc.</emphasis></p>
<p><emphasis>Obluda vyskáče ze stezky na pláž, až se všude rozlétá písek. Vypoulené oči zírají. Zranitelné bílé břicho, plné odporných střev, se vyboulí. Hrdlo se jí chvěje.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dvě dívky stojí ruku v ruce s chodidly v tekoucí vodě, které tatínek říká malý příboj, a dívají se jedna na druhou. Pak se podívají na loď, která se houpe na kotvě se staženými plachtami a jen svítí. Vypadá ještě blíž, jako by připlula, aby je zachránila.</emphasis></p>
<p><emphasis>Lo-Lo řekne </emphasis>Musíme<emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tessie řekne </emphasis>Ale já neumím PLAVAT!</p>
<p>Můžeš hrabat jako čubička!</p>
<p><emphasis>Obluda skočí. Slyší, jak jí při dopadu čvachtnou vnitřnosti. Zní to jako mokré odpadky v sudu na vodu. Modř vyprchá z nebe a pak se nebe červeně rozkrvácí. Potom se pomalu mění zase zpátky. Tak to bylo celý den. Copak netušily, že se takový den blíží? Copak to neviděly v Libbitiných uštvaných očích? Chůva Melda to ví, dokonce i tatínek to ví, ale ten tu není pořád. Dneska je v Tampě, a když se dívky podívají na tu zelenobílou hrůzu, která už je skoro má, vědí, že Tampa může být klidně na odvrácené straně Měsíce. Jsou odkázané samy na sebe.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tessie sevře rameno Lo-Lo studenými prsty. </emphasis>A co spodní proud?</p>
<p><emphasis>Jenže Lo-Lo vrtí hlavou. </emphasis>Spodní proud je dobrý! Spodní proud nás zanese k té lodi!</p>
<p><emphasis>Na další hovory už není čas. Žabí příšera se chystá k dalšímu skoku. A dívky chápou, že sice nemůže být opravdová, ale jaksi opravdová je. Může je zabít. Lepší je risknout vodu. Otočí se, stále se drží za ruce, a vrhnou se do caldo. Upřou zrak na štíhlou bílou labuť houpající se na kotvě kousek od nich. Určitě je někdo vytáhne na palubu a určitě někdo zavolá vysílačkou do Hnízdiště. „V síti nám uvízly dvě mořské panny,“ řeknou. „Neznáte někoho, kdo je postrádá?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Spodní proud jim roztrhne ruce. Je nemilosrdný a Lo-Lo se utopí první, protože bojuje houževnatěji. Tessie ji slyší dvakrát vykřiknout. Poprvé o pomoc. Potom sestřino jméno, a to už se vzdávala.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mezitím vrtošivý spodní proud unáší Tessie rovnou k lodi a současně ji drží na hladině. Několik kouzelných okamžiků jí připadá, že se veze na surfovacím prkně a její chabé hrabání rukama nohama že ji pohání jako přívěsný motor. Potom, těsně předtím, než jakýsi chladnější proud dosáhne k hladině a obemkne jí kotníky, uvidí, že se loď mění…</emphasis></p>
<p><emphasis>Tento obraz jsem přece jen namaloval, nejednou, ale opakovaně zas a znova: Bílý trup nezmizí tak docela. Vcucne se dovnitř, jako když krev vyprchá z tváří vystrašeného člověka. Lana se roztřepí. Třpytivé kování zmatní. Sklo v oknech kabiny na zádi vylétne v přepršce střepů. Na palubě se objeví hromada odpadků, která se zhmotňuje a převaluje od přídě po záď. Jenomže ta hromada tam celou dobu byla. Tessie ji jenom neviděla. Vidí ji až teď.</emphasis></p>
<p><emphasis>Teď věří.</emphasis></p>
<p><emphasis>Z podpalubí kdosi vychází. Plíží se k zábradlí, odkud se zahledí dolů na dívku. Tvor má svěšená ramena a na sobě červený plášť s kapucí. Vlasy, které možná ani nejsou vlasy, mastně poletují kolem rozpité tváře. Žluté ruce sevřou dřevo žíznivě se ježící třískami. Pak jednu ruku pomalu zvedne.</emphasis></p>
<p><emphasis>A zamává dívce, která brzy ZMIZÍ.</emphasis></p>
<p><emphasis>Řekne </emphasis>Pojď ke mně, dítě.</p>
<p><emphasis>A Tessie Eastlakeová, která se topí, si pomyslí </emphasis>To je nějaká PANÍ!</p>
<p><emphasis>Klesne pod hladinu. A jestlipak cítí, jak ji dosud teplé ruce patřící čerstvě utonulé sestře svírají kolem lýtek a táhnou ji ke dnu?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ano, jistěže. Samozřejmě je cítí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Věřit znamená také </emphasis>cítit<emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>To vám poví každý malíř.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>13 – Výstava</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Jednoho dne, pokud budete žít dostatečně dlouho a vaše myslivna se udrží v chodu, se dožijete chvíle, kdy si vzpomenete na poslední dobrou věc, která se vám kdy stala. To nejsou žádné pesimistické řeči, jen logika. Já tedy doufám, že mi ty dobré zážitky ještě nedošly – kdybych věřil v opak, nemělo by smysl žít – ale jsou mezi nimi velké rozestupy. Ten poslední si pamatuju jarně. Stal se zhruba před čtyřmi lety, večer patnáctého dubna, v galerii Scoto. Bylo něco mezi tři čtvrtě na osm a osmou a stíny na Palm Avenue začínaly nabírat první nádechy modré. Znám přesný čas, protože jsem se neustále díval na hodinky. Scoto už byla přecpaná lidmi – až co předpisy dovolovaly, a zřejmě ještě o pár lidí navíc – ale moje rodina ještě nedorazila. Během dne už jsem se s Pam a Illy viděl a Wireman mě ujistil, že Melindin let se nezpozdil, ale večer po nich zatím nebylo ani stopy. Ani nezavolaly.</p>
<p>Ve výklenku po mé levici, kam bar a osm zavěšených obrazů <emphasis>Západ slunce s</emphasis> přilákal spoustu lidí, vybrnkávalo trio z místní hudební konzervatoře ponurou verzi písně „My Funny Valentine“. Mary Ireová (se sklenkou šampaňského, ale zatím střízlivá) zeširoka vykládala pozornému hloučku lidí o čemsi uměleckém. Napravo byla větší místnost, kde se nacházel bufet. Na jedné zdi tam visel obraz <emphasis>Růže rostou z lastur</emphasis> a pak ten, který jsem nazval <emphasis>Vidím měsíc</emphasis>. Na další zdi byly tři pohledy na dumskou silnici. Všiml jsem si, že několik lidí si je fotí svými mobily, i když cedule na trojnožce hned za dveřmi oznamovala, že veškeré fotografování je <emphasis>verboten</emphasis>.</p>
<p>Zmínil jsem se o tom Jimmymu Yoshidovi, když procházel kolem, a on jen přikývl a vůbec nevypadal, že se zlobí nebo je dokonce rozhořčený, ale spíš že je zamyšlený. „Je tu spousta lidí, které si buď nespojuji s uměleckou scénou, nebo je vůbec nepoznávám,“ řekl. „Takhle nabito jsme tu ještě nikdy neměli.“</p>
<p>„Je to špatně?“</p>
<p>„Proboha, ne! Ale po tolika letech bojů, abychom udrželi svoje korporátní hlavy nad vodou, je divné ocitnout se v takovém návalu.“</p>
<p>Střed galerie Scoto byl rozlehlý, což bylo toho večera dobré. Bez ohledu na množství jídla, pití a hudby v menších místnostech to vypadalo, že se většina návštěvníků stahuje sem. Obrazy série <emphasis>Dívka a loď</emphasis> byly zavěšené na skoro neviditelných nitích přímo ve středu místnosti. <emphasis>Wireman hledící k západu</emphasis> visel na zdi na opačném konci. Tenhle a <emphasis>Dívka a loď č. 8</emphasis> byly jediné obrazy na výstavě, které jsem nechal označit nálepkami NP, <emphasis>Wiremana</emphasis> proto, že obraz patřil jemu, <emphasis>Č. 8</emphasis> proto, že jsem ho prostě nemohl prodat.</p>
<p>„Nebudíme vás, šéfe?“ ozval se odněkud zleva Angel Slobotnik, který si jako vždy nevšímal manželčina lokte v žebrech.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl jsem. „V životě jsem nebyl tak probuzený, já jenom…“</p>
<p>Jakýsi muž v obleku, který musel stát dva tácy, ke mně natáhl ruku. „Henry Vestick, pane Freemantle, První sarasotská banka a fond. Osobní účty. Tohle je prostě úžasné. Jsem ohromený. Prostě žasnu.“</p>
<p>„Děkuji vám,“ řekl jsem a myslel na to, že vynechal NESMÍTE PŘESTAT. „Jste velmi laskav.“</p>
<p>Mezi jeho prsty se objevila navštívenka. Jako bych pozoroval pouličního kejklíře, který provedl kouzelnický trik. Tedy pokud by pouliční kejklíři nosili obleky od Armaniho. „Pokud pro vás mohu něco udělat… napsal jsem dozadu svá telefonní čísla – domů, na mobil, do kanceláře.“</p>
<p>„Velmi laskav,“ opakoval jsem. Nedokázal jsem vymyslet nic lepšího, co bych řekl, a co si vlastně pan Vestick myslel, že udělám? Zavolám mu domů a znovu mu poděkuju? Požádám ho o půjčku a nabídnu mu jako záruku obraz?</p>
<p>„Mohu později přivést manželku a představit vám ji?“ zeptal se a já uviděl v jeho očích ten pohled. Nebyl to přesně ten pohled, který se objevil u Wiremana, když si uvědomil, že jsem zaťal tipec Candymu Brownovi, ale dost se mu blížil. Jako by se mě Vestick trochu bál.</p>
<p>„Samozřejmě,“ souhlasil jsem a on odplul.</p>
<p>„Pro takové maníky jste kdysi stavěl bankovní baráky, a pak se s nima musel hádat, když nechtěli proplatit vícenáklady,“ poznamenal Angel. Měl na sobě modrý konfekční oblek a vypadal, že se z něj každou chvíli rozletí všemi možnými směry jako Neuvěřitelný Hulk. „Tehdy by vás měl leda za troubu, kterej mu kazí den. Teď na vás kouká, jako byste dokázal srát zlatý přezky.“</p>
<p>„Angele, okamžitě přestaň!“ zvolala Helen Slobotniková, znovu ho dloubla do žeber a současně mu hmátla po sklence se šampaňským. Klidně sklenku odtáhl z dosahu.</p>
<p>„Řekněte jí, že je to pravda, šéfe!“</p>
<p>„Myslím, že to celkem odpovídá,“ souhlasil jsem.</p>
<p>Takový pohled mi nevěnoval pouze ten bankéř. Ženy… šmarjá. Když se naše pohledy někdy setkaly, postřehl jsem jakési zjihnutí, zamyšlení, jako by uvažovaly, jak bych je mohl objímat jednou paží. Bylo to nejspíš praštěné, ale stejně…</p>
<p>Kdosi mě zezadu popadl a skoro mi podrazil nohy. Byl bych rozlil šampaňské, ale Angel moji sklenku obratně chytil. Otočil jsem se a uviděl usměvavou Kathi Greenovou. Rehabilitační gestapo dnes nechala doma, aspoň pro dnešní večer. Měla na sobě krátké, třpytivě zelené šaty, které se lepily na každý centimetr jejího dobře udržovaného těla, a v podpatcích mi sahala skoro k čelu. Vedle se nad ní tyčil Kamen. Za rohovinovými obroučkami brýlí mu dobrotivě plavaly obrovské oči.</p>
<p>„Ježíši, Kathi!“ vykřikl jsem. „Co byste dělala, kdybyste mě porazila?“</p>
<p>„Hned bych vám naordinovala padesát sklapovaček,“ usmívala se od ucha k uchu. Oči měla plné slz. „Říkala jsem vám to přece do telefonu. Koukněte, jak jste opálený, fešáku.“ Slzy se přelily a ona mě pořádně objala.</p>
<p>Objal jsem ji taky a pak si potřásl rukou s Kamenem. Jeho ruka pohltila celou mou dlaň.</p>
<p>„Vaše letadlo umožňuje lidem mé velikosti létat,“ prohlásil a lidé se obrátili jeho směrem. Měl hluboký hlas typu Jamese Earla Jonese, v jehož podání zní i leták ze supermarketu jako Kniha Izajášova. „Užil jsem si to opravdu <emphasis>maximálně</emphasis>, Edgare.“</p>
<p>„Není vlastně moje, ale děkuju vám,“ řekl jsem. „Už jste některý…“</p>
<p>„Pane Freemantle?“</p>
<p>Byla to líbezná zrzka, jejíž hustě pihovatá ňadra hrozila, že překypí přes horní okraj tenounkých růžových šatů. Měla veliké zelené oči. Mohla být tak ve věku mé dcery Melindy. Než jsem stačil něco říct, natáhla se a jemně sevřela mé prsty.</p>
<p>„Jenom jsem se chtěla dotknout ruky, která namalovala ty obrazy,“ řekla. „Ty nádherné, děsivé obrazy. Panebože, jste úžasný.“ Zvedla mou ruku a políbila ji. Pak si ji přimáčkla na ňadro. Přes pavučinku sifonu jsem ucítil drsný oblázek bradavky. Pak zmizela v davu.</p>
<p>„Stává se to často?“ zeptal se Kamen a Kathi se současně optala: „Tak jak vám svědčí rozvod, Edgare?“ Na okamžik se na sebe zadívali a pak vyprskli smíchy.</p>
<p>Pochopil jsem, čemu se smějí – Edgarově hvězdné chvíli – ale mně to připadalo prostě přízračné. Místnosti v galerii mi začaly připomínat komnaty podmořské jeskyně a já si uvědomil, že bych je tak mohl namalovat: podmořské prostory s obrazy na stěnách, obrazy, které si prohlížejí hejna rybích lidí, zatímco Neptunovo trio bublá „Octopus’s Garden“.</p>
<p>Bylo to naprosto přízračné. Chtěl jsem mít u sebe Wiremana a Jacka – taky tu ještě nebyli – ale ještě víc jsem chtěl svoji rodinu. Hlavně Illy. Kdybych je tu měl, možná by mi to začalo připadat znovu jako realita. Pohlédl jsem ke dveřím.</p>
<p>„Jestli vyhlížíte Pam a děvčata, počítám, že tu budou každou chvíli,“ řekl Kamen. „Melinda měla nějaký problém se šaty a nakonec se šla převléci.“</p>
<p><emphasis>Melinda</emphasis>, pomyslel jsem si. <emphasis>Samozřejmě zase Mel –</emphasis></p>
<p>A v tu chvíli jsem je spatřil. Proplétaly se zástupem čumilů a vypadaly mezi těmi opálenými lidmi velmi seversky a nepatřičně. Za nimi v temném obleku kráčel Tom Riley a William Bozeman III. – nesmrtelný Bozie. Zastavili se, aby se podívali na tři rané skici, které Dario vystavil jako triptych poblíž dveří. Jako první mě uviděla Ilse. Vykřikla: „<emphasis>Tati!</emphasis>“ A pak už rozhrnovala dav jako motorový člun se sestrou v těsném závěsu. Lin vlekla za sebou vysokého mladíka. Pam zamávala a také se vydala ke mně.</p>
<p>Nechal jsem Kamena, Kathi a Slobotnikovy stát, Angela i s mou skleničkou v ruce. Kdosi začal: „Promiňte, pane Freemantle, rád bych se zeptal…“ Ale já si ho nevšímal. V té chvíli jsem měl oči jenom pro Ilsinu rozzářenou tvář a radostné oči.</p>
<p>Setkali jsme se před nápisem <strong>GALERIE SCOTO UVÁDÍ „VÝJEVY Z DUMY“, OBRAZY A KRESBY EDGARA FREEMANTLEA</strong>. Všiml jsem si, že má na sobě šmolkově modré šaty, které jsem ještě nikdy neviděl, a že s vyčesanými vlasy a odhaleným krkem přímo labutí délky působí překvapivě dospěle. Uvědomil jsem si, jak nesmírně, až bolestně ji mám rád, a byl jsem vděčný, že ona ke mně cítí totéž – měla to v očích. A pak už jsem ji objímal.</p>
<p>Za okamžik byla u nás Melinda, za níž postával ten mladý muž (a taky nad ní – byl to pořádný čahoun). Neměl jsem dost paží, abych objímal obě dcery najednou, ale ona jednu pro mě měla. Popadla mě a vlepila mi na tvář polibek. „<emphasis>Bonsoir</emphasis>, tati, blahopřeju!“</p>
<p>Pak přede mnou stála Pam, žena, kterou jsem celkem nedávno nazval zrádnou brchou. Měla na sobě tmavě modrý kalhotový kostým, světle modrou hedvábnou blůzu a šňůru perel. Rozumné náušnice. Rozumné, ale elegantní nízké podpatky. Minnesota jako vystřižená. Očividně ji k smrti děsili všichni ti lidé a cizí prostředí, ale přesto měla na tváři nadějný úsměv. Pam byla během našeho manželství všelijaká, ale nikdy ne beznadějná.</p>
<p>„Edgare?“ ozvala se křehce. „Jsme stále přátelé?“</p>
<p>„Tomu můžeš věřit,“ řekl jsem. Políbil jsem ji jen krátce, ale objal ji tak důkladně, jak to jen jednoruký muž dokáže. Ilse se ke mně tiskla z jedné strany. Melinda mě mačkala z druhé tak mocně, až mě žebra bolela, ale to mi nevadilo. Jakoby z velké dálky jsem uslyšel, že v místnosti propukl hromový potlesk.</p>
<p>„Vypadáš dobře,“ zašeptala mi Pam do ucha. „Ne, vypadáš báječně. Ani nevím, jestli bych tě na ulici poznala.“</p>
<p>Trochu jsem ustoupil a podíval se na ni. „Sama vypadáš moc pěkně.“</p>
<p>Zasmála se, zčervenala, a vypadala jako cizinka, se kterou jsem kdysi trávil noci. „Makeup schová spoustu hříchů.“</p>
<p>„Tati, tohle je Ric Doussault,“ hlásila Melinda.</p>
<p>„<emphasis>Bonsoir</emphasis> a blahopřeji, <emphasis>monsieur</emphasis> Freemantle,“ řekl Ric. Držel v ruce obyčejnou bílou krabici. Teď mi ji podával. „Od nás dvou s Linnie. <emphasis>Un cadeau</emphasis>. Dárek?“</p>
<p>Samozřejmě jsem věděl, co je to <emphasis>un cadeau</emphasis>. Opravdovým zjevením byl exotický rytmus, který jeho přízvuk dodával jménu mé dcery. Přimělo mě to pochopit jako nic jiného, že teď už je spíš jeho než moje.</p>
<p>Připadalo mi, že většina lidí v galerii se shromáždila kolem nás, aby se dívala, jak budu dárek rozbalovat. Tom Riley se propracoval skoro za Pamino rameno. Bozie byl vedle něj. Těsně za nimi mi Margaret Bozemanová poslala z hrany dlaně vzdušný polibek. Vedle ní stál Todd Jamieson, lékař, který mi zachránil život… dvě sady tetiček a strýčků… Rudy Rudnick, moje stará sekretářka… samozřejmě Kamen, toho bylo nemožné přehlédnout… a po jeho boku Kathi. Přišel úplně každý, všichni kromě Wiremana a Jacka, a já se začal ptát, jestli se nestalo něco, co je zdrželo. Ale prozatím mi to připadalo vedlejší. Vzpomněl jsem si, jak jsem se probudil na lůžku v nemocnici, zmatený a od všeho izolovaný neutuchající bolestí, pak jsem se rozhlédl a divil se, jak se mohlo všechno tak důkladně změnit. Všichni tihle lidé se na jeden večer vrátili zpátky do mého života. Nechtěl jsem brečet, ale bylo mi dost jasné, že se neudržím. Cítil jsem, jak začínám tát jako hrouda sněhu na slunci.</p>
<p>„Otevři to, tati!“ pobídla mě Ilse. Cítil jsem její parfém, sladký a osvěžující.</p>
<p>„Otevřít! Otevřít!“ Dobrácké hlasy z těsného kroužku lidí, kteří nás pozorovali.</p>
<p>Otevřel jsem krabici. Vytáhl kus bílého jemného papíru a objevil to, co jsem očekával… i když jsem očekával něco žertovného, a tohle žádný žert nebyl. Baret, který mi Melinda a Ric přivezli z Francie, byl z tmavě rudého sametu a byl na dotek hebký jako hedvábí. Rozhodně nevyšel lacino.</p>
<p>„Je až moc krásný,“ zajíkl jsem se.</p>
<p>„Není, tati,“ řekla Melinda. „Není dost krásný. Jenom doufáme, že ti padne.“</p>
<p>Vytáhl jsem ho z krabice a podržel ho ve výšce. Obecenstvo uznale vydechlo. Melinda s Ricem se na sebe spokojeně podívali a Pam, která cítila, že Lin jaksi nikdy nedostala správný díl mé lásky nebo uznání (a nejspíš měla pravdu), mi věnovala pohled, který byl rozhodně zářivý. Pak jsem si baret nasadil. Padl dokonale. Melinda se natáhla, nepatrně mi ho upravila, obrátila se k pozornému obecenstvu, otočila dlaně ke mně a prohlásila: „<emphasis>Voici mon père, ce magnifique artiste!</emphasis>“ Propukl aplaus a ozvaly se výkřiky <emphasis>Bravo!</emphasis> Ilse mi dala pusu. Plakala a smála se zároveň. Pamatuji si na její bílé zranitelné hrdlo a dotek jejích rtů těsně nad čelistí.</p>
<p>Byl jsem hvězdou plesu a měl jsem kolem sebe rodinu. Byla tam světla, šampaňské a hudba. Stalo se to před čtyřmi lety, patnáctého dubna večer, mezi tři čtvrtě na osm a osmou, zatímco stíny na Palm Avenue právě začínaly nabývat první slabé odstíny modři. Tuto vzpomínku si uchovávám.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Provedl jsem je po výstavě, a Tom a Bozie a ostatní návštěvníci z Minnesoty se táhli za námi. Mnozí z přítomných byli možná poprvé v životě v galerii, ale byli natolik zdvořilí, že nám poskytli trochu prostoru.</p>
<p>Melinda zůstala stát celou minutu před <emphasis>Západem slunce s jerlínem</emphasis>, pak se ke mně skoro vyčítavě otočila. „Tati, jestli jsi to uměl celou dobu, proč jsi proboha promarnil třicet let života tím, že jsi stavěl baráky pro okres?“</p>
<p>„Melindo Jean!“ okřikla ji Pam, ale roztržitě. Dívala se do hlavní místnosti, kde visely obrazy <emphasis>Dívka a loď</emphasis>.</p>
<p>„No, je to pravda,“ bránila se Melinda. „No uznej?“</p>
<p>„Miláčku, to nevím.“</p>
<p>„Jak můžeš v sobě mít něco tak úžasného, a nevědět o tom?“ vyzvídala. Ani na to jsem neměl odpověď, ale zachránila mě Alice Aucoinová. „Edgare, Dario se ptal, jestli byste nemohl zaskočit na pár minut k Jimmymu do kanceláře? Velmi ráda doprovodím vaši rodinu do hlavních prostor a tam se k nim můžete znovu připojit.“</p>
<p>„Tak jo… co chtějí?“</p>
<p>„Nebojte se, všichni se usmívají,“ usmívala se také.</p>
<p>„Jenom běž, Edgare,“ řekla Pam. A obrátila se k Alici: „Zvykla jsem si, že ho každou chvíli někdo odvolával. Když jsme byli manželé, byl to pro nás způsob života.“</p>
<p>„Tati, co znamená to červené kolečko nahoře na rámu?“ zeptala se Ilse.</p>
<p>„Že je obraz prodaný, drahoušku,“ odpověděla Alice.</p>
<p>Na odchodu jsem se zastavil před <emphasis>Západem slunce s jerlínem</emphasis> a… na horním pravém rohu rámu bylo určitě malé červené kolečko. To bylo dobré – bylo pěkné vědět, že lidé, kteří se tu shromáždili, nejen okounějí, protože je přivábil nový jednoruký mazal – ale stejně mě píchlo u srdce a napadlo mě, jestli je normální tohle cítit. Neměl jsem možnost to posoudit. Neznal jsem žádné další umělce, jichž bych se zeptal.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>V kanceláři byl Dario a Jimmy Yoshida. Navíc jakýsi chlap, kterého jsem ještě nikdy neviděl. Dario mi ho představil jako účetního Jacoba Rosenblatta, který se staral, aby účty galerie byly srovnané. Srdce mi trochu pokleslo, když jsem si s ním potřásal rukou, přičemž jsem musel tu svou otočit, jelikož mi jako spousta lidí nabídl tu nesprávnou. No jo, ale tohle je svět praváků.</p>
<p>„Dario, máme snad potíže?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Dario postavil na Jimmyho stůl stříbrný kbelík na šampaňské. V něm na vrstvě drceného ledu spočívala láhev Perrier-Jouët. Pití, které se podávalo v galerii, bylo dobré, ale takhle dobré ne. Zátku vytáhli před chvilkou, protože ze zeleného ústí lahve vycházel tenký proužek dýmu. „Vypadá tohle na potíže?“ zeptal se. „Byl bych Alici požádal, aby přivedla i tvou rodinu, ale kancelář je děsně malá. Dva lidé, kteří by tu v tuhle chvíli ale měli být, jsou Wireman a Jack Cantori. Kde sakra jsou? Myslel jsem, že přijedou společně.“</p>
<p>„To jsem si myslel taky. Zkoušeli jste zavolat domů k Elizabeth Eastlakeové? Do Hnízdiště volavek?“</p>
<p>„Jistěže,“ odpověděl Dario. „Nikdo to nebral, jenom záznamník.“</p>
<p>„Ani Elizabethina ošetřovatelka? Annmarie?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Jenom ten záznamník.“</p>
<p>Vybavila se mi představa sarasotské nemocnice. „Tohle se mi nelíbí.“</p>
<p>„Možná jsou všichni tři v tuhle chvíli na cestě sem,“ nadhodil Rosenblatt.</p>
<p>„Myslím, že to není pravděpodobné. Elizabeth hrozně zchátrala a nestačí s dechem. Už se nemůže pohybovat ani s chodítkem.“</p>
<p>„Situace se určitě vyřeší,“ řekl Jimmy. „Mezitím bychom se měli chopit skleniček.“</p>
<p>„<emphasis>Musíte</emphasis> se chopit skleničky, Edgare,“ dodal Dario.</p>
<p>„Díky, mládenci, jste moc laskaví, a hrozně rád si s vámi připiju, ale rodinu mám venku a chci chodit s nimi, až si budou prohlížet zbytek mých obrazů, jestli vám to nevadí.“</p>
<p>Jimmy řekl: „Pochopitelně, ale…“</p>
<p>Klidným hlasem ho přerušil Dario: „Edgare, ta výstava je trhák.“</p>
<p>Podíval jsem se na něj. „Jak prosím?“</p>
<p>„Asi jste neměl možnost to tam obejít a vidět všechna ta červená kolečka,“ řekl Jimmy. Usmíval se a tváře mu jenom hořely. „Každý obraz a kresba, které byly na prodej, jsou prodány.“</p>
<p>Účetní Jacob Rosenblatt řekl: „Třicet maleb a čtrnáct kreseb. To je nevídané.“</p>
<p>„Ale…“ Znecitlivěly mi rty. Díval jsem se, jak se Dario otáčí a tentokrát bere z police za stolem tácek se sklenicemi. Měly stejný květinový vzor jako láhev Perrieru-Jouët. „Ale cena, kterou jste stanovili za <emphasis>Dívku a loď č. 7</emphasis>, byla čtyřicet tisíc dolarů!“</p>
<p>Rosenblatt vytáhl z kapsy obyčejného černého obleku roličku papíru, který určitě pocházel ze sčítačky. „Malby dosáhly výnosu čtyři sta osmdesát sedm tisíc dolarů, kresby dalších devatenáct. Celkem to dělá něco přes půl miliónu dolarů. To je největší suma, jakou Scoto kdy dosáhla během výstavy děl jediného umělce. Úžasný úspěch. Blahopřeji.“</p>
<p>„<emphasis>Všechny?</emphasis>“ ozval jsem se hlasem tak tenkým, že jsem se sotva slyšel. Podíval jsem se na Daria, který mi strkal skleničku šampaňského do ruky.</p>
<p>Přikývl. „Kdybyste se rozhodl prodat i <emphasis>Dívku a loď č. 8</emphasis>, jsem přesvědčený, že ta samotná by dosáhla na sto tisíc dolarů.“</p>
<p>„Dvakrát tolik,“ ozval se Jimmy.</p>
<p>„Na Edgara Freemantlea a na začátek jeho oslňující kariéry!“ pozvedl Rosenblatt sklenici. Všichni jsme je pozvedli a připili si, aniž jsme věděli, že moje oslňující kariéra je ze všech myslitelných důvodů u konce.</p>
<p>Dali jsme si tam jenom na chvíli pauzu, <emphasis>muchacho</emphasis>.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Po boku se mi ocitl Tom Riley, zatímco jsem se prodíral davem ke své rodině, a přitom jsem se usmíval a lehce konverzoval, jak nejrychleji jsem mohl. „Šéfe, ty obrazy jsou neuvěřitelné,“ spustil, „ale taky trochu strašidelné.“</p>
<p>„Doufám, že je to poklona,“ řekl jsem. Ve skutečnosti mi strašidelné připadalo, že mluvím s Tomem, vzhledem k tomu, co jsem o něm věděl.</p>
<p>„Rozhodně to poklona je,“ přisvědčil. „Poslouchej, míříš za svou rodinou. Vezmu to oklikou.“ A přesně to chtěl udělat, jenže já ho popadl za loket.</p>
<p>„Drž se u mě,“ řekl jsem. „Společně dokážeme odrážet dotěravce. Sám bych se třeba nepropracoval k Pam a děvčatům ani do devíti.“</p>
<p>Zasmál se. Starý Tommy vypadal dobře. Od toho dne u jezera Phalen přibral pár kilo, ale četl jsem, že antidepresiva tohle někdy dělají, zvlášť mužům. U něj bylo jen v pořádku, že se trochu obalil masem. Aspoň se mu zaplnily ty jámy pod očima.</p>
<p>„Jak se máš, Tome?“</p>
<p>„No… po pravdě řečeno… mám deprese.“ Zvedl jednu ruku do vzduchu, jako by chtěl odmávnout soucit, který jsem mu však nenabídl. „Jde o chemickou nerovnováhu a mrcha si zvykla na pilulky. Nejdřív trochu otupí mozek – tedy aspoň u mě se to stalo. Na nějakou dobu jsem je vysadil, ale už jsem na nich znova a život vypadá líp. Buď se nastartovaly ty falešné endorfiny, nebo tak účinkuje jaro v Krajině miliónů jezer.“</p>
<p>„A Freemantleova společnost?“</p>
<p>„Účetnictví je v černých číslech, ale bez tebe už to není ono. Přijel jsem sem a říkal si, že bych tě zlanařil zpátky. Pak jsem se koukl na to, co děláš, a uvědomil si, že tvoje dny ve stavařině jsou asi sečtené.“</p>
<p>„To si taky myslím.“</p>
<p>Ukázal na plátna v hlavní místnosti. „Co to doopravdy je? Ale žádné prázdné kecy. Protože – tohle bych jen tak před někým neřekl – připomínají mi totiž, co se mi v hlavě odehrávalo, když jsem nebral prášky.“</p>
<p>„Jsou to jenom fantazie,“ namítl jsem. „Stíny.“</p>
<p>„Já o stínech něco vím. Jen buď opatrný, aby jim nenarostly zuby. Protože to ony dovedou. Potom, až se někdy natáhneš po vypínači, abys rozsvítil a zahnal je, zjistíš, že nejde elektrika.“</p>
<p>„Ale už je ti líp.“</p>
<p>„Ano,“ připustil. „Je to hodně Pamina zásluha. Můžu ti o ní povědět něco, co už možná víš?“</p>
<p>„Jistě.“ Jen jsem doufal, že mi nesdělí fakt, že se při orgasmu někdy naplno chechtá.</p>
<p>„Umí se skvěle vcítit, ale nemá soucit,“ pověděl mi Tom. „Je to přízračně krutá kombinace.“</p>
<p>Nic jsem neřekl… ale ani ne tak proto, že by se pletl.</p>
<p>„Nedávno mi dost drsně promluvila do duše, abych se o sebe staral, a trefila do černého.“</p>
<p>„Jo?“</p>
<p>„Jo. A podle toho, jak vypadá, tě taky čeká kobereček, Edgare. Myslím, že vyhledám tvého přítele Kamena a zapředu s ním trochu hovor. Omluv mě.“</p>
<p>Děvčata a Ric zírali na <emphasis>Wiremana hledícího k západu</emphasis> a živě debatovali. Pam však stála asi v půli cesty kolem obrazů <emphasis>Dívka a loď</emphasis>, které tu visely jako filmové plakáty, a vypadala znepokojeně. Ani ne rozzlobeně, prostě znepokojeně. Zmateně. Kývla na mě, a jakmile jsem se k ní dostal, nemarnila čas.</p>
<p>„Ta holčička na obrazech je Ilse?“ Ukázala na <emphasis>Č. 1</emphasis>. „Nejdřív jsem si myslela, že ta s těmi zrzavými vlasy má být panenka, kterou ti po nehodě dal doktor Kamen, ale ty kárované šaty měla Ilse, když byla malá. Koupila jsem jí je v Rompersu. A tohle…“ Ukázala na <emphasis>Č. 3</emphasis>. „Přísahám, že tohle jsou šaty, ve kterých šla do první třídy. Měla je na sobě, když si zlomila ruku ten hrozný večer po autokrosu!“</p>
<p>No, a tu to máte. Podle mých vzpomínek si ruku zlomila po návštěvě kostela, ale to byl jenom drobný přešlap ve velkolepém tanci paměti. Byly tu důležitější věci. Jedna z nich byla, že Pam ve své jedinečné pozici dokázala prohlédnout většinu kouře a zrcadlení, jimž kritici říkají umění – aspoň v mém případě to dokázala. V tomto ohledu a pravděpodobně ve spoustě dalších byla stále mou manželkou. Vypadalo to, že rozvodový rozsudek nám může nakonec vydat jenom čas. A ten rozsudek bude v nejlepším případě stejně jen částečný.</p>
<p>Otočil jsem ji k sobě. Pozorovala nás spousta lidí a myslím, že jim to připadalo jako objetí. A svým způsobem to objetí bylo. Zahlédl jsem její rozšířené, polekané oči, a pak jí zašeptal do ucha.</p>
<p>„Ano, ta dívka ve vesličce je Ilse. Vůbec jsem ji tam nemínil malovat, protože já nikdy nic nemám předem v úmyslu. Ani jsem nevěděl, že budu tyhle obrazy malovat, dokud jsem na nich nezačal pracovat. A protože je k divákům zády, nikdo jiný se to nikdy nedozví, dokud jim to my dva neřekneme. A já to povídat nebudu. Ale…“ Odtáhl jsem se. Oči měla stále vykulené a rty pootevřené, jako by očekávala polibek. „Co říkala Ilse?“</p>
<p>„Něco hrozně divného.“ Vzala mě za rukáv a zatáhla mě k <emphasis>Č. 7</emphasis> a <emphasis>Č. 8</emphasis>. Na obou měla dívka ve vesličce zelené šaty s ramínky, které se jí na holých zádech křížily. „Říkala, že jsi jí určitě četl myšlenky, protože si takové šaty objednala letos na jaře z Newport News.“</p>
<p>Podívala se zase na obrazy. Mlčky jsem stál vedle ní a nechal ji dívat se.</p>
<p>„Ty obrazy se mi nelíbí, Edgare. Nejsou jako ostatní, a nelíbí se mi.“</p>
<p>Vzpomněl jsem si, jak Tom Riley říkal <emphasis>Tvoje bývalá se umí skvěle vcítit, ale nemá soucit</emphasis>. Pam ztišila hlas. „Nevíš snad o Illy něco, co bys neměl vědět, že ne? Jako jsi věděl o…“</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem, ale série <emphasis>Dívka a loď</emphasis> mi začala dělat stále větší starosti. Trochu to způsobil fakt, že je člověk viděl zavěšené všechny v řadě za sebou. Ta akumulovaná přízračnost byla jako pecka mezi oči.</p>
<p><emphasis>Prodejte je</emphasis>. Tak zněl Elizabethin názor. <emphasis>Ať jich je, kolik chce, musíte je prodat</emphasis>.</p>
<p>Najednou jsem chápal, proč si to myslela. Nelíbilo se mi vidět svou dceru, ani v dětské podobě, ze které dávno vyrostla, tak blízko toho prohnilého korábu. A svým způsobem mě překvapovalo, že Pam cítila pouze zmatek a neklid. Jenže ty obrazy ještě neměly možnost na ní zapracovat.</p>
<p>A už nebyly na Duma Key.</p>
<p>Přidali se k nám mladí, Ric a Melinda, kteří se drželi kolem pasu. „Tati, jsi génius,“ prohlásila Melinda. „Ric si to myslí taky. Viď, Ricu?“</p>
<p>„Opravdu ano,“ přitakal Ric. „Přijel jsem s předsevzetím, že budu… zdvořilý. Místo toho těžce hledám slova, abych vyjádřil svůj úžas.“</p>
<p>„To je moc laskavé,“ řekl jsem. „<emphasis>Merci</emphasis>.“</p>
<p>„Jsem na tebe moc pyšná, tati,“ objala mě Illy.</p>
<p>Pam obrátila oči v sloup a v tom okamžiku bych jí s radostí jednu vrazil. Místo toho jsem vzal Ilse do náručí a políbil ji na temeno. V tu chvíli se z přední části galerie ozval hlas Mary Ireové, která kuřáckým chraplákem užasle křičela: „<emphasis>Libby Eastlakeová! Sakra, já nevěřím vlastním očím!</emphasis>“</p>
<p>Já zase nevěřil vlastním uším, ale když se u dveří, kde se shromáždili skuteční nadšenci, aby si poklábosili a trochu se nadýchali svěžího večerního vzduchu, strhla sprška spontánního potlesku, pochopil jsem, proč se Jack a Wireman opozdili.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>„Cože?“ zeptala se Pam. „Co se děje?“ Měl jsem ji po jednom boku a Illy po druhém, a tak jsem se hnal ke dveřím. Linnie a Ric hopsali v brázdě za námi. Potlesk zesílil. Lidé se otáčeli ke dveřím a natahovali krk, aby viděli. „Kdo je to, Edgare?“</p>
<p>„Moji nejlepší přátelé na ostrově.“ Pak jsem dodal k Ilse: „Je mezi nimi i ta dáma od silnice, pamatuješ? Vyklubala se z ní Kmotrova dcera, ne Nevěsta. Jmenuje se Elizabeth Eastlakeová a je moc milá.“</p>
<p>Ilse svítily oči vzrušením. „Ta stará děvenka s obrovskými modrými teniskami!“</p>
<p>Shromáždění lidé – spousta jich pořád tleskala – se před námi rozestoupili a já uviděl, že ti tři jsou už v přední místnosti, kde stály dva stolky s punčovými mísami. Oči mě začaly pálit a v krku se mi udělal knedlík. Jack měl na sobě břidlicově šedý oblek. Jindy rozcuchanou surfařskou hřívu si zkrotil, takže vypadal spíš jako mladý vedoucí oddělení Americké banky nebo obzvlášť vysoký sedmák na dni otevřených dveří v nějaké firmě. Wireman tlačil Elizabethino křeslo a měl na sobě vybledlé džíny bez řemenu a bílé lněné triko, které zvýrazňovalo jeho temné opálení. Vlasy měl sčesané dozadu a já si poprvé uvědomil, že vypadá dobře, podobně jako Harrison Ford, když mu táhlo na padesátku.</p>
<p>Ale hvězdou večera se stala Elizabeth, to ona vyvolala potlesk, aplaudovali dokonce i nováčci, kteří neměli nejmenší ponětí, co je zač. Byla oblečená do černého kalhotového kostýmu z hrubé nečesané bavlny, dost volného, ale elegantního. Vlasy měla vyčesané a přidržovala je řídká síťka, která pod reflektorky v galerii blýskala jako diamanty. Na krku jí na zlatém řetízku visel slonovinový medailonek a na nohou měla nikoli veliké modré frankensteinovské kecky, ale elegantní lodičky na vysokém podpatku tmavě šarlatové barvy. Mezi ukazovákem a prostředníkem kloubnaté levačky držela v pozlacené špičce nezapálenou cigaretu.</p>
<p>Dívala se vlevo a vpravo, usmívala se. Když k jejímu křeslu přistoupila Mary, Wireman přestal na chvíli tlačit, aby mohla mladší žena políbit Elizabeth na tvář a zašeptat jí cosi do ucha. Elizabeth poslouchala, přikývla, pak jí taky cosi zašeptala. Mary zakrákala smíchy, pak pohladila Elizabeth po paži.</p>
<p>Kdosi se kolem mě protáhl. Byl to účetní Jacob Rosenblatt, se zvlhlýma očima a zarudlým nosem. Za ním se drali Dario a Jimmy. Rosenblatt u jejího křesla poklekl, i když mu přitom kostnatá kolena zapraskala jako startovní pistole, a zvolal: „Slečno Eastlakeová! Ach, slečno Eastlakeová, tak dlouho jsme vás neviděli, a teď… ach, to je báječné překvapení!“</p>
<p>„Ty jsi tu taky, Jakeu,“ přitiskla si jeho plešatou hlavu na hrudník. Vypadala v jejím výstřihu jako velikánské vajíčko. „Hezký jako Bogart!“ Všimla si mě… a mrkla. Vypadala ztrhaně, strašlivě unaveně, přestože se usmívala.</p>
<p>Zvedl jsem oči k Wiremanovi a ten nepatrně pokrčil rameny. <emphasis>Nedala jinak</emphasis>, říkal tím. Přesunul jsem pohled na Jacka a ten zareagoval stejně.</p>
<p>Rosenblatt si zatím prohledával kapsy. Nakonec našel krabičku zápalek, tak omačkanou, že vypadala, jako by vstoupila do Spojených států bez pasu na ostrově Ellis. Otevřel ji a jednu sirku vytáhl.</p>
<p>„Myslela jsem, že předpisy teď kouření ve veřejných budovách nepovolují,“ prohodila Elizabeth.</p>
<p>Rosenblatt bojoval. Po hrdle mu stoupala červeň. Skoro jsem čekal, že mu exploduje hlava. Nakonec vykřikl: „Předpisy ať jdou do prdele, slečno Eastlakeová!“</p>
<p>„BRAVISSIMO!“ zahulákala Mary, zasmála se, rozhodila paže ke stropu a nato zazněl další potlesk. A ještě mohutnější, když Rosenblatt konečně prastarou zápalku zažehl a podržel ji před Elizabeth, která si strčila cigaretovou špičku mezi rty.</p>
<p>„Kdo to vlastně je, tati?“ zeptala se Ilse potichu. „Kromě toho, že je to stará paní, která bydlí o kus dál v ulici?“</p>
<p>Odpověděl jsem: „Podle toho, co jsem se dozvěděl, svého času znamenala celou sarasotskou uměleckou scénu.“</p>
<p>„Nechápu, proč jí to dává právo zasvinit <emphasis>naše</emphasis> plíce <emphasis>svým</emphasis> cigaretovým kouřem,“ zabručela Linnie. Mezi obočí se jí vracela kolmá vráska.</p>
<p>Ric se usmál. „Ale <emphasis>chérie</emphasis>, po tolika barech, kde jsme…“</p>
<p>„Ale tady není tam,“ ohradila se a kolmá vráska se prohloubila. Pomyslel jsem si: <emphasis>Ricu, jsi možná Francouz, ale o téhle konkrétní Američance se toho budeš muset ještě mnoho naučit</emphasis>.</p>
<p>Alice Aucoinová cosi zamumlala Dariovi do ucha a ten z kapsy vytáhl plechovku bonbónů. Vyklepl peprmintky do dlaně a plechovku jí dal. Alice ji předala Elizabeth, která jí poděkovala a odklepla do ní popel.</p>
<p>Pam se na to fascinovaně dívala a pak se otočila ke mně. „Co si o tvých obrazech myslí ona?“</p>
<p>„To nevím,“ přiznal jsem. „Ještě je neviděla.“</p>
<p>Elizabeth už na mě kývala. „Představíte mě své rodině, Edgare?“</p>
<p>Udělal jsem to, počínaje Pam a Ricem konče. Jack a Wireman si také potřásli rukou s Pam a děvčaty.</p>
<p>„Po všech těch telefonátech jsem rád, že vás potkávám osobně,“ řekl Wireman Pam.</p>
<p>„Totéž platí u mě,“ odpověděla Pam a měřila si ho pohledem. Muselo se jí líbit, co vidí, protože se usmála – a byl to opravdový úsměv, takový, který jí rozsvítil celý obličej. „Povedlo se nám to, viďte? Sice nám to neusnadnil, ale povedlo se nám to.“</p>
<p>„Umění není nikdy snadné, mladá dámo,“ řekla Elizabeth.</p>
<p>Pam na ni shlédla stále s tím upřímným úsměvem na tváři, do kterého jsem se kdysi zamiloval. „Víte, jak je to dlouho, co mi někdo řekl mladá dámo?“</p>
<p>„Ach, ale mně připadáte velmi mladá a krásná,“ odpověděla Elizabeth… byla to snad stejná žena, která ještě před týdnem vypadala jako mumlající hromádka tvarohu navršená na kolečkovém křesle? Dnes večer jsem tomu ani nemohl uvěřit. Vypadala sice unaveně, ale i tak to bylo neuvěřitelné. „Ale ne tak mladá a krásná jako vaše dcery. Děvčata, podle toho, co se říká, je váš otec velmi nadaný chlapík.“</p>
<p>„Jsme na něj moc pyšné,“ řekla Melinda a kroutila si náhrdelníkem.</p>
<p>Elizabeth se na ni usmála, pak se otočila ke mně. „Ráda bych práci viděla a posoudila sama. Uspokojíte mou zvědavost, Edgare?“</p>
<p>„S velkou radostí.“ Myslel jsem to vážně, ale byl jsem taky zatraceně nervózní. Něco ve mně se jejího názoru bálo. Něco ve mně se bálo, že třeba zavrtí hlavou a vysloví verdikt s přímostí, k níž ji opravňuje věk: <emphasis>Lehce malované… barevné… nepochybně spousta energie… ale nakonec tomu cosi chybí</emphasis>.</p>
<p>Wireman se chtěl chopit rukojetí jejího křesla, ale ona zavrtěla hlavou. „Ne – ať mě veze Edgar, Wiremane. Ať mě proveze on.“ Vytáhla napůl dokouřenou cigaretu ze špičky, přičemž si ty uzlovaté prsty vedly překvapivě obratně, a zamáčkla ji o dno plechovky. „A ta mladá dáma má pravdu – myslím, že <emphasis>tohohle</emphasis> puchu už jsme měli všichni dost.“</p>
<p>Melinda měla tolik slušnosti, že zrudla. Elizabeth podala plechovku Rosenblattovi, který si ji s úsměvem a pokývnutím vzal. Od té doby jsem se v duchu mockrát ptal – vím, že je to morbidní, ale je to tak, uvažoval jsem o tom – jestli by byla kouřila dál, kdyby věděla, že je její poslední.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Dokonce i ti, kdo nerozeznali žijící dceru Johna Eastlakea od díry ve zdi pochopili, že mezi ně přišla osobnost, a příliv, který se po mohutném pokřiku Mary Ireové nasměroval ke vchodu, se nyní obrátil. Tlačil jsem kolečkové křeslo do přístěnku, kde visela většina obrazů <emphasis>Západ slunce s</emphasis>. Po mé levici šli Wireman a Pam. Po pravici Ilse a Jack, Ilse na této straně občas přiložila na rukojeť pomocnou ruku, aby křeslo zůstalo na správném kursu. Za námi šli Melinda a Ric, a nakonec Kamen, Tom Riley a Bozie. Za touto trojicí pak šli snad všichni ostatní v galerii.</p>
<p>Nebyl jsem si jistý, jestli bude dost místa, abych její křeslo dostal mezi provizorně postavený bar a stěnu, ale místa bylo akorát. Začal jsem ji tou úzkou uličkou tlačit, vděčný za to, že aspoň necháváme za sebou zbytek družiny, když Elizabeth vykřikla: „Stát!“</p>
<p>Okamžitě jsem zastavil. „Elizabeth, stalo se něco?“</p>
<p>„Jenom chvilku, zlato – pššt.“</p>
<p>Seděla tam a dívala se na obrazy na zdi. Za okamžik povzdechla a řekla: „Wiremane, máte papírový kapesník?“</p>
<p>Měl látkový. Rozložil ho a strčil jí ho do ruky.</p>
<p>„Pojďte sem, Edgare,“ řekla. „Ať na vás vidím.“</p>
<p>Podařilo se mi protáhnout se mezi křeslem a barem, jen číšník přidržoval stůl, aby se nepřevrhl.</p>
<p>„Dokážete si kleknout, abych vás viděla tváří v tvář?“</p>
<p>Dokázal. Moje Velké plážové procházky vyplácely dividendy. V jedné ruce svírala cigaretovou špičku – pošetilé, a zároveň jaksi velkolepé, a v druhé Wiremanův kapesník. Měla vlhké oči.</p>
<p>„Četl jste mi básně, protože Wireman nemohl. Pamatujete si to?“</p>
<p>„Ano, madam.“ Samozřejmě jsem si to pamatoval. Byly to milé mezihry.</p>
<p>„Kdybych před vámi řekla ‚Promluv, paměti’, vzpomněl byste si na toho chlapa – nepamatuju si jeho jméno – který napsal <emphasis>Lolitu</emphasis>, viďte?“</p>
<p>Netušil jsem, o kom mluví, ale přikývl jsem.</p>
<p>„Ale je taky taková básnička. Zapomněla jsem, kdo ji napsal, ale začíná ‚Promluv, paměti, ať nezapomenu příchuť růží ni zvuk popela ve větru; ať ještě jednou mohu ochutnat ze zeleného poháru moře’. Dojímá vás to? Ano, vidím, že ano.“</p>
<p>Ruka třímající cigaretovou špičku se rozevřela. Pak se natáhla a pohladila mě po vlasech. Napadlo mě (a od té doby se mi ta myšlenka pořád vrací), že všechnu moji námahu, s níž jsem se donutil zase žít a znovu nabýt vlastní podobu, možná splatil pouhý dotek ruky té staré ženy. Té zbrázděné, kdysi hladké dlaně. Silných ohnutých prstů.</p>
<p>„Malířství je paměť, Edgare. Jednodušeji to říct nejde. Čím jasnější paměť, tím lepší umění. Ryzejší. Tyhle obrazy – lámou mi srdce a zase ho slepují. Moc mě hřeje vědomí, že vznikly na Lososovém mysu. Přes to všechno.“ Zvedla ruku, jíž mě hladila po hlavě. „Povězte mi, jak jste nazval tenhle.“</p>
<p>„<emphasis>Západ slunce s jerlínem</emphasis>.“</p>
<p>„A tyhle jsou… co? <emphasis>Západ slunce s lasturou, čísla 1</emphasis> až <emphasis>4</emphasis>?“</p>
<p>Usmál jsem se. „No, vlastně jich bylo šestnáct, protože jsem začínal kresbami pastelkou. Některé visí vpředu. Sem jsem vybral nejlepší oleje. Jsou surrealistické, já vím, ale…“</p>
<p>„Nejsou surrealistické, jsou klasické. To vidí každý hlupák. Obsahují všechny čtyři elementy: zemi… vzduch… vodu… oheň.“</p>
<p>Viděl jsem, jak Wireman neslyšně naznačuje: <emphasis>Neunavuj ji!</emphasis></p>
<p>„Nechcete, abych vás rychle provedl kolem ostatních, a pak vám sehnal něco studeného k pití?“ zeptal jsem se jí, a to už Wireman přikyvoval a spojeným palcem a ukazovákem naznačoval, že mám dobrý nápad.</p>
<p>„Dobře,“ řekla. „Opravdu jsem trochu unavená. Ale, Edgare?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Nechte ty obrazy s lodí nakonec. Po nich budu sklenku opravdu potřebovat. Snad v kanceláři. Jenom jednu, ale něčeho tvrdšího než coly.“</p>
<p>„Máte to mít,“ řekl jsem a přesunul se znovu za opěrku křesla.</p>
<p>„Deset minut,“ zašeptal mi Wireman do ucha. „Víc ne. Chtěl bych ji odsud dostat dřív, než se tu ukáže Gene Hadlock, jestli to půjde. Jestli ji uvidí, začne srát cihly. A víš, po kom je bude házet.“</p>
<p>„Deset,“ souhlasil jsem a odvezl Elizabeth do místnosti s bufetem, aby si tam prohlédla obrazy. Stále se za námi táhla skupina lidí. Mary Ireová si začala dělat poznámky. Ilse mi vsunula ruku do ohbí lokte a usmála se na mě. Oplatil jsem jí úsměv, ale znovu se mě zmocnil ten pocit, že jsem se ocitl ve snu. Takovém, který se každou chvíli může zvrhnout v noční můru.</p>
<p>Elizabeth vykřikovala nad <emphasis>Vidím měsíc</emphasis> a sérií <emphasis>Dumská cesta</emphasis>, ale když vztáhla ruce k obrazu <emphasis>Růže rostou z lastur</emphasis>, jako by ho chtěla obejmout, naskočila mi husí kůže. Pak jí paže zase sklesly a ohlédla se po mně. „V tom je esence,“ řekla. „Esence Dumy. Důvod, proč ti, kdo tam chvíli žili, nemůžou doopravdy odjet. I když jim hlava odvede tělo jinam, srdce zůstává.“ Znovu se podívala na obraz a přikývla. „<emphasis>Růže rostou z lastur</emphasis>. Správně.“</p>
<p>„Děkuji vám, Elizabeth.“</p>
<p>„Ne, Edgare – já děkuji vám.“</p>
<p>Pohlédl jsem za sebe na Wiremana a uviděl, že mluví s druhým právníkem z mého minulého života. Zdálo se, že spolu skvěle vycházejí. Jen jsem doufal, že Wireman neujede a neosloví ho Bozie. Pak jsem se otočil znovu k Elizabeth. Pořád se dívala na <emphasis>Růže rostou z lastur</emphasis> a otírala si oči.</p>
<p>„Tenhle se mi moc líbí,“ řekla, „ale měli bychom se posunout dál.“</p>
<p>Poté, co zhlédla ostatní obrazy a kresby v místnosti s bufetem, pronesla spíš k sobě: „Samozřejmě jsem věděla, že někdo přijde. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude někdo, kdo ze sebe dokáže vydat dílo takové síly a tak líbezné.“</p>
<p>Jack mi poklepal na rameno a pak se sklonil, aby mi zašeptal do ucha. „Do budovy vstoupil doktor Hadlock. Wireman chce, abyste to pokud možno urychlil.“</p>
<p>Hlavní galerie – kde visely obrazy <emphasis>Dívka a loď</emphasis> – byla na cestě do kanceláře, a až Elizabeth dostane svou skleničku, bude moci vyjet zásobovacími dveřmi. Vlastně to pro její kolečkové křeslo bude pohodlnější. Hadlock ji bude moci doprovodit, pokud si to bude přát. Ale já se bál provést ji kolem série <emphasis>Loď</emphasis>, a nebyl to její kritický názor, čeho jsem se obával.</p>
<p>„Jdeme,“ klepla ametystovým prstenem o područku křesla. „Pojeďme se na ně podívat. Žádné okolky.“</p>
<p>„Tak dobře,“ řekl jsem a začal ji tlačit k hlavní galerii.</p>
<p>„Není ti něco, Eddie?“ zeptala se Pam potichu.</p>
<p>„Jsem v pohodě,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Nejsi. Co se stalo?“</p>
<p>Jenom jsem zavrtěl hlavou. Už jsme byli v hlavní místnosti. Ty obrazy visely ve výšce asi metr osmdesát a v místnosti jinak nic nebylo. Stěny, pokryté drsnou hnědou látkou, která vypadala jako pytlovina, byly prázdné až na <emphasis>Wiremana hledícího k západu</emphasis>. Pomalu jsem jel s Elizabeth kolem nich. Kolečka se na bledě modrém koberci neslyšně otáčela. Mumlání lidí za námi buď ustalo, nebo je moje uši odfiltrovaly. Připadalo mi, že ty obrazy vidím poprvé, a podivně připomínaly momentky vystříhané z kusu filmu. Každý obraz byl o něco jasnější, o něco ostřejší, ale v podstatě vždy stejný, vždycky to byla ta loď, kterou jsem poprvé spatřil ve snu. Vždycky tam byl západ slunce a světlo zaplňující západ bylo vždycky jako titánská rudá kovadlina, ze které se řinula krev po vodě a vpíjela se do nebe. Loď byla trojstěžňová mrtvola, jako by sem vplula z morového domu mrtvých. Plachty byly na cáry. Paluba pustá. V každé ostré linii bylo cosi strašného, a i když se nedalo přesně říct, co to bylo, člověk se bál o tu holčičku ve vesličce, tu holčičku, která se nejdřív objevila v kostkovaných šatech, tu holčičku, která plula po vínově tmavém Zálivu.</p>
<p>Na prvním obraze byla loď smrti natočená v nevhodném úhlu, takže její jméno nebylo vidět. Na obraze <emphasis>Dívka a loď č. 2</emphasis> se úhel zlepšil, ale holčička (stále s těmi falešnými zrzavými vlasy a teď taky v Rebiných puntíkovaných šatech) celé jméno zakrývala, kromě písmena <emphasis>P</emphasis>. Na <emphasis>Č. 3</emphasis> se z <emphasis>P</emphasis> stalo <emphasis>PER</emphasis> a z Reby se docela jasně stala Ilse, byť obrácená zády. Ve vesličce ležela harpunová pistole Johna Eastlakea.</p>
<p>Pokud ji Elizabeth poznala, nedala to najevo. Pomalu jsem tlačil její křeslo kolem řady obrazů, na nichž se lodní trup tyčil stále blíž a mohutněji, černé stěžně se rýsovaly jako prsty, plachty visely jako mrtvé ryby. Rozpálené nebe svítilo dírami v plátně. Jméno na záďovém zrcadle znělo <emphasis>PERSE</emphasis>. Možná nebylo celé – bylo tam místo na další písmena – ale pokud tomu tak bylo, skrývaly je stíny. Na <emphasis>Dívce a lodi č. 6</emphasis> (loď už se tyčila nad vesličkou) měla holčička na sobě jakýsi modrý nátělník se žlutou stužkou kolem krku. Vlasy zde měla do oranžova. Byla to jediná dívka na vesličce, u níž jsem si nebyl jistý, kdo to je. Možná to byla Ilse, protože byla i na ostatních… ale nebyl jsem tak docela přesvědčený. Na tomto obraze se na hladině začaly objevovat první růžové okvětní lístky (a osamělý žlutozelený tenisový míček, na kterém byla vidět písmena <strong>DUNL</strong>), a na palubě se objevila hromada prapodivných krámů: vysoké zrcadlo (které odráželo západ slunce a vypadalo jako plné krve), dětský houpací kůň, námořnická truhlička, hromada bot. Stejné předměty se objevovaly na <emphasis>Č. 7</emphasis> i <emphasis>Č. 8</emphasis>, kde k nim přibyly ještě další – o přední stěžeň se opíral bicykl mladé dívky, na zádi se vršila hromada pneumatik, uprostřed lodi velké přesýpací hodiny. V těch se také odráželo slunce a vypadaly také plné krve místo písku. Na obraze <emphasis>Dívka a loď č. 8</emphasis> plulo po hladině mezi vesličkou a <emphasis>Perse</emphasis> víc růžových lístků. Taky víc tenisových míčků, nejméně půl tuctu. A kolem krku houpacího koně visel hnijící věnec květin. Skoro jsem cítil jejich pronikavý pach ve stojatém vzduchu.</p>
<p>„Panebože,“ zašeptala Elizabeth. „Získala takovou sílu.“ Předtím měla ve tváři trochu barvy, ale ta teď všechna vyprchala. Nevypadala na pětaosmdesát, ale na dvě stě.</p>
<p><emphasis>Kdo? </emphasis>pokusil jsem se zeptat, ale z úst mi nevyšel žádný zvuk.</p>
<p>„Madam… slečno Eastlakeová… neměla byste se tak rozrušovat,“ řekla Pam.</p>
<p>Odkašlal jsem si. „Můžeš jí přinést sklenici vody?“</p>
<p>„Já to udělám, tati,“ nabídla se Illy.</p>
<p>Elizabeth stále hleděla na <emphasis>Dívku a loď č. 8</emphasis>. „Které z těch… těch suvenýrů… poznáváte?“ zeptala se.</p>
<p>„Žádné… je to jenom fantazie…“ Zmlkl jsem. Dívka ve vesličce na <emphasis>Č. 8</emphasis> nebyla žádný suvenýr, ale byla to rozhodně Ilse. Ty zelené šaty s holými zády a překříženými ramínky vypadaly nepřiměřeně sexy pro tak malou holčičku, ale už jsem věděl proč: byly to šaty, které si Ilse koupila nedávno z objednávkového katalogu a Ilse už nebyla žádná malá holčička. Jinak ty tenisáky mi byly pořád záhadou, zrcadlo neznamenalo nic, ani hromada pneumatik. A nevěděl jsem s jistotou, jestli to kolo opřené o stěžeň patřilo Tině Garibaldiové, ale obával jsem se, že ano… a v hloubi duše jsem si tím byl jistý.</p>
<p>Na zápěstí jsem ucítil ruku Elizabeth, strašlivě studenou. „Na rámu toho posledního není žádný terčík.“</p>
<p>„Nevím, o čem to…“</p>
<p>Sevřela mě pevněji. „Ale víte. Víte přesně, o čem mluvím. Tahle výstava je trhák, Edgare, myslíte snad, že jsem slepá? Terčík na rámu každého obrazu, na který jsme se podívali – včetně <emphasis>Č. 6</emphasis>, na kterém je ve vesličce moje sestra Adie – ale není na tomhle!“</p>
<p>Podíval jsem se zpátky na <emphasis>Č. 6</emphasis>, kde dívka ve vesličce měla oranžové vlasy. „To je vaše sestra?“</p>
<p>Nevěnovala mi pozornost. Myslím, že mě ani neslyšela. Soustředila se pouze na <emphasis>Dívku a loď č. 8</emphasis>. „Co máte v úmyslu udělat? Odvézt ji zpátky? <emphasis>Máte v úmyslu vzít ji zpátky na Dumu?</emphasis>“ Ztichlou galerií zazněl její hlas jako zvon.</p>
<p>„Madam… slečno Eastlakeová… opravdu byste se neměla takhle rozčilovat,“ ozvala se Pam.</p>
<p>V povislém obličeji Elizabeth svítily oči. Nehty zaryla do tenké vrstvy masa na mém zápěstí. „A co pak? Položíte ho vedle dalšího, který jste už rozmaloval?“</p>
<p>„Žádný jsem nerozmaloval…“ Nebo snad ano? Paměť si se mnou znovu pohrávala, jako častokrát ve chvílích stresu. Kdyby mě někdo v takovém okamžiku požádal, abych vyslovil jméno francouzského přítele své starší dcery, nejspíš bych řekl René. Jako René Magritte. Sen už se posunul, o tom nebylo sporu. Začínala noční můra, přesně podle plánu.</p>
<p>„<emphasis>Ten, na kterém je ta veslička prázdná?</emphasis>“</p>
<p>Než jsem stačil něco říct, prodral se mezi lidmi Gene Hadlock v patách s Wiremanem a Ilse, která nesla sklenici vody.</p>
<p>„Elizabeth, měli bychom jít,“ řekl Hadlock.</p>
<p>Chytil ji za paži. Elizabeth jeho ruku odstrčila. Ohnala se tak, že vrazila do sklenice, kterou jí Ilse nabízela, a sklo proletělo vzduchem, udeřilo do holé zdi a roztříštilo se. Kdosi vykřikl a jakási žena se absurdně zasmála.</p>
<p>„Vidíte toho houpacího koně, Edgare?“ natáhla ruku. Hrozně se třásla. Na nehtech měla korálově růžový lak, nejspíš jí je nalakovala Annmarie. „Ten patřil mým sestrám Tessie a Lauře. Milovaly ho. Tahaly ten zatracený krám všude, kam se hnuly. Stál před Rampopo – to byl dětský domeček na hraní na postranním trávníku – když se utopily. Můj otec se na něj nemohl ani podívat. Vhodil ho do vody při smutečním obřadu. Samozřejmě zároveň s věncem. Tím, který má ten kůň kolem krku.“</p>
<p>Ticho, jenom trhané sípáni jejího dechu. Mary Ireová zírala vykulenýma očima, docela zapomněla na svou posedlost děláním poznámek, notes jí visel zapomenutý v ruce u boku. Druhou rukou si zakrývala ústa. Pak Wireman ukázal na dveře, které byly docela chytře zakryté další hnědou pytlovinou. Hadlock přikývl. A najednou se objevil Jack a současně převzal velení. „V momentě vás dostanu ven, slečno Eastlakeová,“ řekl. „Žádný strach.“ Popadl rukojeti kolečkového křesla.</p>
<p>„<emphasis>Podívejte se na brázdu za lodí!</emphasis>“ zakřičela na mě Elizabeth, když ji naposledy odváželi pryč od zraků veřejnosti. „<emphasis>Kristepane, copak nevidíte, co jste namaloval?</emphasis>“</p>
<p>Podíval jsem se. Moje rodina taky.</p>
<p>„Nic tam není,“ prohodila Melinda. Nedůvěřivě se zadívala na dveře kanceláře, za nimiž právě mizel Jack a Elizabeth. „Je cvok nebo co?“</p>
<p>Illy stála na špičkách a natahovala se, aby viděla líp. „Tati,“ řekla váhavě. „To jsou obličeje? Obličeje ve vodě?“</p>
<p>„Nejsou,“ odpověděl jsem a překvapilo mě, jak klidný mám hlas. „Vidíte jenom to, co vám nasadila do hlavy. Omluvíte mě na chvíli, mládeži?“</p>
<p>„Jistě,“ řekla Pam.</p>
<p>„Mohu vám nějak pomoci, Edgare?“ zeptal se Kamen hromovým basem.</p>
<p>Usmál jsem se. Překvapilo mě, jak snadno mi i tohle šlo. Šok má zřejmě své opodstatnění, jak se zdá. „Díky, ale ne. Je u ní její lékař.“</p>
<p>Spěchal jsem ke dveřím do kanceláře a odolával nutkání ohlédnout se. Melinda to neviděla, Ilse ano. Domníval jsem se, že mnoha lidem se to nepodaří, i kdyby jim to někdo přímo ukázal… a i tak by to většina z nich nechala plavat jako náhodu nebo drobný malířský vtípek.</p>
<p>Ty obličeje.</p>
<p>Ty ječící utopené obličeje v brázdě za lodí v západu slunce.</p>
<p>Skoro jistě tam byly Tessie a Laura, ale i jiní, těsně pod nimi, kde rudá přecházela v zelenou a zelená v černou.</p>
<p>Jednou z nich mohla být zrzka ve staromódních plavkách: Elizabethina nejstarší sestra Adriana.</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>Wireman jí dával upíjet čehosi, co vypadalo na Perrier, zatímco Rosenblatt ji obskakoval a doslova lomil rukama. Kancelář vypadala nacpaná lidmi k prasknutí. Bylo tam větší horko než v galerii a teplota stále stoupala.</p>
<p>„Chci, aby šli všichni ven!“ řekl Hadlock. „Všichni kromě Wiremana! Okamžitě! Ihned!“</p>
<p>Elizabeth hřbetem ruky odstrčila sklenici. „Edgar,“ zasípala. „Edgar zůstane.“</p>
<p>„Ne, Edgar půjde,“ zavelel Hadlock. „Už jste se narozčilovala dost…“</p>
<p>Ruku držel před ní. Chytila ji a zmáčkla. Asi dost silně, protože Hadlock vykulil oči.</p>
<p>„Zůstane.“ Jenom zašeptala, ale dost důrazně.</p>
<p>Lidé začali odcházet. Slyšel jsem, jak Dario říká hloučku lidí venku, že je všechno v pořádku, slečna Eastlakeová se cítí trochu slabá, ale je s ní lékař a zotavuje se. Jack už mířil ze dveří pryč, když Elizabeth zavolala: „Mladý muži!“ Otočil se.</p>
<p>„Nezapomeňte,“ řekla mu.</p>
<p>Usmál se na ni a krátce zasalutoval. „Ne, madam, rozhodně nezapomenu.“</p>
<p>„Měla jsem vám to svěřit hned,“ vzdychla a Jack odešel pryč. Potom tišeji dodala, jako by jí ubývalo síly: „Je to hodný chlapec.“</p>
<p>„Co svěřit?“ zeptal se jí Wireman.</p>
<p>„Aby se podíval na půdě po jistém piknikovém koši,“ odpověděla. „Na té fotografii na podestě ho drží chůva Melda.“ Káravě se na mě podívala.</p>
<p>„Omlouvám se,“ řekl jsem. „Pamatuju se, že jste mi o tom povídala, ale já prostě… musel jsem malovat, takže…“</p>
<p>„Nic vám nevyčítám.“ Oči jí zapadly zase do hlubin důlků. „Měla jsem to vědět. Je prostě silná. Má tolik moci, že vás sem dokonce přitáhla.“ Podívala se na Wiremana. „I vás.“</p>
<p>„Elizabeth, to by stačilo,“ vložil se mezi nás Hadlock. „Chci vás odvézt do nemocnice a udělat nějaké testy. A když už budeme u toho, nalít do vás trochu tekutin. Odpočinete si…“</p>
<p>„Už brzy budu odpočívat, co hrdlo ráčí,“ usmála se. Úsměv odhalil velké a trochu děsivé umělé zuby. Stočila pohled ke mně. „Trixi pixi nixi,“ řekla. „Pro ni je to jenom hra. Všechny naše smutky. A znovu se probudila.“ Ruku, velmi studenou, mi položila na předloktí. „Edgare, ona se probudila!“</p>
<p>„Kdo? Elizabeth, kdo? Perse?“</p>
<p>Roztřeseně se zvrátila v křesle. Jako by jí projížděl elektrický proud. Ruka na mé paži se napjala. Korálově červené nehty mi proťaly kůži a zanechaly po sobě čtveřici červených půlměsíčků. Otevřela ústa a tentokrát vycenila zuby ve šklebu a ne v úsměvu. Hlavou trhla vzad a já uslyšel, že cosi křuplo.</p>
<p>„Chyť to křeslo, než se převrátí!“ zařval Wireman, ale já nemohl – měl jsem jenom jednu ruku, a tu mi svírala Elizabeth. Jako ve svěráku.</p>
<p>Hadlock popadl jednu rukojeť a křeslo se svalilo na bok, místo aby se převrátilo dozadu. Narazilo do stolu Jimmyho Yoshidy. Záchvat u Elizabeth propukl naplno, škubal s ní v křesle sem a tam jako s loutkou. Síťka z vlasů se jí uvolnila a odlétla, jen se zatřpytila ve světle stropních zářivek. Chodidla bubnovala a jedna šarlatová lodička odlétla. <emphasis>Andělé chtějí nosit mé červené střevíčky</emphasis>, napadlo mě, a jako bych to tím citátem přivolal, vytryskla jí z nosu a úst krev.</p>
<p>„Držte ji!“ křičel Hadlock a Wireman se vrhl na křeslo napříč přes opěrky.</p>
<p><emphasis>To udělala ona</emphasis>, pomyslel jsem si chladně. <emphasis>Perse. I když nevím, kdo to je.</emphasis></p>
<p>„Držím ji!“ řekl Wireman. „Doktore, zavolejte záchranku, kristepane!“</p>
<p>Hadlock oběhl stůl, zvedl telefon, vyťukal číslo, zaposlouchal se. „Kruci! Oznamovací tón!“</p>
<p>Sebral jsem mu sluchátko. „Musíte vytočit devítku, abyste dostal státní linku,“ řekl jsem a udělal to, zatímco jsem si sluchátko zastrčil mezi ucho a rameno. A když se mě žena s klidným hlasem na druhém konci drátu zeptala, o jakou nehodu se jedná, dokázal jsem jí to vysvětlit. Nemohl jsem si však vzpomenout na adresu. Nemohl jsem si vzpomenout ani na jméno galerie.</p>
<p>Podal jsem telefon Hadlockovi a pak obešel stůl za Wiremanem.</p>
<p>„Ježíši Kriste,“ řekl. „Já věděl, že ji sem nemáme brát, já to věděl… ale když ona byla tak zasraně tvrdohlavá.“</p>
<p>„Je mimo?“ Podíval jsem se na ni, ochable zhroucenou v křesle. Oči měla otevřené, ale prázdně hleděly na jakýsi bod v opačném rohu místnosti. „Elizabeth?“ Nereagovala.</p>
<p>„Byla to mrtvice?“ zeptal se Wireman. „Netušil jsem, že by mohly být tak strašně prudké.“</p>
<p>„Žádná mrtvice. Něco ji umlčelo. Jeď do nemocnice s ní…“</p>
<p>„Samozřejmě že…“</p>
<p>„A jestli ještě promluví, dobře poslouchej.“</p>
<p>Hadlock se vrátil. „V nemocnici už na ni čekají. Každou chvilku přijede sanitka.“ Tvrdě se zahleděl na Wiremana, ale pak mu pohled změkl. „No jo, no,“ řekl.</p>
<p>„No jo, no?“ opáčil Wireman. „Co to znamená, no jo, no?“</p>
<p>„Znamená to, že jestli se něco takového mělo stát,“ řekl Hadlock, „kde myslíte, že by chtěla, aby k tomu došlo? Doma v posteli, nebo v některé galerii, kde strávila tolik šťastných dnů a večerů?“</p>
<p>Wireman se zhluboka, roztřeseně nadechl, vydechl, přikývl, pak si vedle ní klekl a začal jí česat vlasy. Elizabethin obličej byl plný červených skvrn a napuchlý, jako by prodělala extrémní alergickou reakci.</p>
<p>Hadlock se sklonil a vrátil jí hlavu ze záklonu zpět, aby jí ulevil v tom děsivém chrapotu. Zanedlouho jsme uslyšeli vytí sirén blížící se sanitky.</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Šou musela pokračovat a já hrál svou roli, částečně kvůli vší té práci, kterou si s výstavou dali Dario, Jimmy a Alice, ale hlavně kvůli Elizabeth. Myslím, že přesně takhle by to chtěla. Moji chvíli na výsluní, jak se vyjádřila.</p>
<p>Ale na následnou slavnostní večeři jsem nešel. Omluvil jsem se, poslal tam Pam s děvčaty a Kamenem, Kathi a několika lidmi z Minneapolis.</p>
<p>Když jsem se díval za jejich odjíždějícím autem, uvědomil jsem si, že jsem si neobstaral odvoz do nemocnice. Zatímco jsem tak stál před galerií a uvažoval, jestlipak Alice Aucoinová už odešla, zastavil vedle mě otřískaný starý mercedes a spustilo se okénko u spolujezdce.</p>
<p>„Naskočte si,“ vyzvala mě Mary Ireová. „Jestli jedete do sarasotské nemocnice, hodím vás tam.“ Všimla si, že váhám, a rošťácky se usmála. „Ujišťuju vás, že Mary dnes večer skoro nepila, a v každém případě sarasotské zácpy po desáté večer zřídnou na nulu – staroušci už si cvakli skotské i prozaku a jsou pěkně v pelíšku, aby se mohli dívat v telce na Billa O’Reillyho.“</p>
<p>Nasedl jsem. Dveře luply, když se zavíraly, a po jeden znepokojivý okamžik jsem měl pocit, že mi zadek bude klesat stále hlouběji, až se dotkne Palm Avenue. Nakonec se můj sestup zastavil. „Poslouchejte, Edgare,“ začala, pak zaváhala. „Můžu vám ještě říkat Edgare?“</p>
<p>„Jistěže.“</p>
<p>Přikývla. „Bezva. Nemůžu si tak úplně jasně vzpomenout, s jakou jsme se posledně rozloučili. Když se někdy moc napiju…“ Pokrčila kostnatými rameny.</p>
<p>„Bylo to v pohodě,“ ujistil jsem ji.</p>
<p>„Dobře. Pokud jde o Elizabeth… s tou to tak dobré není. Že?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou, nevěřil jsem, že mě hlas nezradí. Ulice byly skoro pusté, přesně jak slibovala. Chodníky zely prázdnotou.</p>
<p>„S Jakem Roseblattem to nějakou dobu táhli. Bylo to docela vážné.“</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>Mary pokrčila rameny. „To nevím jistě. Kdybych musela hádat, řekla bych, že nakonec byla prostě moc zvyklá být vlastní paní, než aby dělala paní ještě někomu jinému. Tedy jinak než na částečný úvazek. Ale Jake se přes to nikdy nepřenesl.“</p>
<p>Vzpomněl jsem si, jak říkal <emphasis>Do prdele s předpisy, slečno Eastlakeová!</emphasis> a napadlo mě, jak ji asi oslovoval v posteli. Určitě ne slečno Eastlakeová. Byla to smutná a zbytečná spekulace.</p>
<p>„Možná že je to tak nejlepší,“ řekla Mary. „Už jenom skomírala. Kdybyste ji znal v nejlepším věku, Edgare, věděl byste, že to není typ ženské, která by chtěla odcházet takhle.“</p>
<p>„Škoda, že jsem ji v tom nejlepším věku nezažil.“</p>
<p>„Můžu udělat něco pro vaši rodinu?“</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem. „Jsou na večeři s Dariem a Jimmym a celým státem Minnesota. Později se k nim přidám, jestli budu moct – třeba na dezert – a mám pokoj v Ritzu, kde všichni bydlí. Přinejhorším je uvidím aspoň ráno.“</p>
<p>„To je milé. Oni vypadají taky mile. A chápavě.“</p>
<p>Pam ve skutečnosti vypadala chápavější než před rozvodem. Samozřejmě to možná bylo tím, že jsem tady na jihu maloval, místo abych na ni na severu řval. Nebo se ji snažil propíchnout nožem na máslo.</p>
<p>„Chystám se vychválit vaši výstavu do nebe, Edgare. Pochybuju, že to má dnes večer pro vás nějaký význam, ale později třeba ano. Ty obrazy jsou prostě neobyčejné.“</p>
<p>„Děkuji vám.“</p>
<p>Před námi do tmy blikala světla nemocnice. Hned vedle byl vaflový bufet. Pro kardiooddělení to byl zřejmě dobrý kšeft.</p>
<p>„Vyřídíte Libby moje srdečné pozdravy, pokud bude v stavu si něčeho takového všimnout?“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„A něco pro vás mám. Je to v přihrádce na rukavice. Ta žlutá obálka. Chtěla jsem to použít jako návnadu pro následné interview, ale kašlu na to.“</p>
<p>Měl jsem trochu problém s otvíráním přihrádky starého auta, ale nakonec se dvířka rozrazila jako ústa mrtvoly. Uvnitř toho bylo mnohem víc než nějaká obálka – geolog by tu vykutal vzorky z vrstev sahajících možná až do pětašedesátého roku minulého století – ale obálka byla vpředu a bylo na ní napsáno mé jméno.</p>
<p>Když zastavovala před nemocnicí, a to na místě se značkou 5 MINUT PRO NÁSTUP A VÝSTUP, řekla Mary: „Připravte se, budete žasnout. Já tedy žasla. Vyčenichala to pro mě jedna stará redaktorka – je starší než Libby, ale pořád jí to myslí.“</p>
<p>Ohnul jsem klopy obálky a vysunul dvě xeroxové kopie stařičkého novinového článku. „Tohle je z <emphasis>Weekly Echo</emphasis> v Port Charlotte. Červen devatenáct set dvacet pět. Musí to být ten článek, který viděla kamarádka Aggie, a důvod, proč jsem ho nemohla najít, tkví v tom, že jsem se nikdy nekoukala tak daleko na jih, kde je Port Charlotte. Navíc <emphasis>Weekly Echo</emphasis> vypustilo duši v roce devatenáct set třicet jedna.“</p>
<p>Pouliční světlo, pod kterým jsme parkovali, nestačilo na přečtení drobného písma, ale nadpis jsem přelouskal a na obrázek jsem viděl. Díval jsem se hodně dlouho.</p>
<p>„Ono vám to něco říká, co?“ zeptala se.</p>
<p>„Ano. Jenom nevím co.“</p>
<p>„Až na to přijdete, povíte mi to?“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil jsem. „Klidně tomu můžete věřit. Ale Mary… tohle je příběh, který nikdy neotisknete. Díky za svezení. A díky, že jste přišla na moji výstavu.“</p>
<p>„Obojí mi bylo potěšením. Nezapomeňte Libby pozdravovat.“</p>
<p>„Budu.“</p>
<p>Ale neudělal jsem to. Ten večer jsem viděl Elizabeth Eastlakeovou naposled.</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>Službukonající sestřička na JIPce mi řekla, že Elizabeth je na operaci. Když jsem se zeptal na důvod, řekla mi, že pořádně neví. Rozhlédl jsem se po čekárně.</p>
<p>„Jestli hledáte pana Wiremana, nejspíš šel do bufetu pro kávu,“ upozornila mě sestřička. „Je ve třetím patře.“</p>
<p>„Díky.“ Zamířil jsem pryč, ale pak jsem se otočil. „Operuje ji taky doktor Hadlock?“</p>
<p>„To asi ne,“ odpověděla, „ale určitě je tam jako pozorovatel.“</p>
<p>Znovu jsem jí poděkoval a vydal se hledat Wiremana. Našel jsem ho ve vzdáleném koutě bufetu, kde seděl před papírovým kelímkem velikosti minometné nábojnice z druhé světové. Kromě pobíhajících sestřiček a sanitářů a jedné napjatě vypadající rodinné skupinky v jiném rohu místnosti jsme měli místnost pro sebe. Většina židlí byla obrácená na stoly a unavená paní v červené umělé zástěře se tu oháněla mopem. Mezi ňadry jí visela smyčka od iPodu.</p>
<p>„<emphasis>Hola, mi vato</emphasis>,“ pozdravil mě Wireman a chabě se pousmál. Vlasy, které měl tak pečlivě sčesané dozadu, když přijel s Elizabeth a Jackem, mu spadly kolem uší a pod očima měl tmavé kruhy. „Nechceš si nalít hrnek kafe? Chutná jako průmyslové sračky, ale člověku to aspoň podepře víčka.“</p>
<p>„Ne, díky. Bude mi stačit, jestli mi dáš doušek.“ V kapse kalhot jsem měl tři aspiriny. Vhodil jsem je do úst a zapil trochou Wiremanova kafe.</p>
<p>Nakrčil nos. „A máme tu bakteriální výměnu. To je ohavnost.“</p>
<p>„Mám silný imunitní systém. Jak je jí?“</p>
<p>„Dobře ne.“ Zachmuřeně se na mě podíval.</p>
<p>„Probrala se vůbec v té sanitce? Řekla ještě něco?“</p>
<p>„Řekla.“</p>
<p>„A co?“</p>
<p>Z kapsy lněného trička Wireman vytáhl pozvánku na mou výstavu, na které bylo z jedné strany natištěno <strong>VÝJEVY Z DUMY</strong>. Na druhou stranu si načmáral tři poznámky. Mířily různým směrem – zřejmě podle pohybu sanitky – ale dokázal jsem je přečíst:</p>
<p>„<emphasis>Stolní prosakuje</emphasis>.“</p>
<p>„<emphasis>Budete chtít, ale nesmíte</emphasis>.“</p>
<p>„<emphasis>Utopte ji, ať zase spí</emphasis>.“</p>
<p>Všechno to vypadalo strašidelně, ale z té poslední věty mi naskočila na pažích husí kůže.</p>
<p>„Nic jiného?“ zeptal jsem se a vrátil mu pozvánku.</p>
<p>„Několikrát opakovala moje jméno. Poznala mě. A řekla i tvoje, Edgare.“</p>
<p>„Podívej se na tohle,“ řekl jsem a posunul po stole žlutou obálku.</p>
<p>Zeptal se, kde jsem ji vzal, a já mu odpověděl. Řekl, že je to všechno trochu moc velká náhoda, a já pokrčil rameny. Vzpomněl jsem si, co mi říkala Elizabeth – <emphasis>Voda teď teče rychleji. Brzy přijdou peřeje</emphasis>. No, peřeje už tu tedy byly. A měl jsem pocit, že napěněné víry teprve začínají.</p>
<p>Kyčli se trochu ulevilo, z nočního vzlykání se stalo pouze pofňukávání. Podle lidové moudrosti je nejlepším přítelem člověka pes, ale já bych hlasoval pro aspirin. Přitáhl jsem si židli kolem stolu k Wiremanovi, abych si mohl přečíst nadpis: <strong>ŠKVRNĚ Z DUMA KEY PROJEVILO NETUŠENÝ TALENT – JE SNAD ZÁZRAČNÉ DÍTĚ?</strong> Pod ním byla fotografie. Na ní muž, kterého jsem dobře znal, v koupacím úboru, který jsem taky dobře znal: John Eastlake ve svém štíhlejším, pevnějším těle. Usmíval se a držel v náručí usměvavou holčičku. Byla to Elizabeth a vypadala ve stejném věku jako na rodinném portrétu tatínka a jeho děvčat, jenomže teď ukazovala fotografovi jakousi kresbu, kterou držela v obou rukou, a kolem hlavy měla fáčový obvaz. Na fotografii byla také další, mnohem starší dívka – velká sestra Adriana, ano, mohla být zrzavá – ale zpočátku jsme jí s Wiremanem nevěnovali moc pozornosti. Ani Johnu Eastlakeovi. Dokonce ani tomu batoleti s ofačovanou hlavou.</p>
<p>„Panenko skákavá,“ vydechl Wireman.</p>
<p>Na obrázku byl kůň, který vyhlížel přes laťový plot. Na tváři měl neuvěřitelný (a nekoňský) úsměv. V popředí zády k divákovi byla nakreslená holčička se spoustou světlých lokýnek a podávala usměvavému koni mrkev velikosti brokovnice, aby ji snědl. Po obou stranách stály palmy, které obrázek rámovaly jako divadelní opona. Nahoře pluly nadýchané bílé mraky a viselo veliké slunce, které vysílalo na zem veselé paprsky.</p>
<p>Byl to dětský obrázek, ale talent, který za ním stál, byl naprosto zjevný. Kůň měl <emphasis>joie de vivre</emphasis>, která z jeho úsměvu dělala pointu veselého vtipu. Kdybyste strčili do jedné místnosti tucet studentů malířství a řekli jim, aby namalovali veselého koně, byl bych ochotný se vsadit, že ani jeden by nedosáhl takového úspěchu jako tento obrázek. Dokonce i ta přerostlá mrkev nepůsobila nepatřičně, ale jako součást celé té švandy, zesilovač, malířský steroid.</p>
<p>„To není vtip,“ zamumlal jsem a sklonil se blíž… jenomže když jsem se sklonil blíž, k ničemu to nebylo. Díval jsem se na fotografii skrz navršené zatemňující vrstvy, kterou představovala fotografie, její novinová reprodukce, xerox novinové reprodukce původní fotografie… a k tomu uplynulý čas. Bylo ho víc než osmdesát let, pokud jsem počítal správně.</p>
<p>„Co není vtip?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Jak je ten kůň veliký. I ta mrkev. Dokonce i ty sluneční paprsky. To je radostné dětské zavýsknutí, Wiremane!“</p>
<p>„Je to podfuk. Musí. Vždyť jí byly dva roky! Dvouleté děcko nesvede ani jednoduché panáčky, kterým říká máma a táta, ne?“</p>
<p>„To, co se stalo Candymu Brownovi, byl podfuk? Nebo to s tou kulkou, kterou jsi míval v mozku? Která najednou zmizela?“</p>
<p>Ztichl.</p>
<p>Poklepal jsem na slova <strong>ZÁZRAČNÉ DÍTĚ</strong>. „Podívej, mají pro to i pěkný výraz. Myslíš, že kdyby byla chudá a černá, nazvali by ji <strong>ZRŮDNÝM NEGŘÍKEM</strong> a strčili ji někam do cirkusu? Protože já si to trochu myslím.“</p>
<p>„Kdyby byla chudá a černá, vůbec by se nedostala do novin. A hlavně by nespadla z bryčky s poníkem.“</p>
<p>„Takže tohle se sta –“ Zarazil jsem se, protože moje oči upoutalo na rozmazané fotografii ještě něco. Teď jsem se díval na nejstarší ze sester. Adrianu.</p>
<p>„Co je?“ zeptal se Wireman tónem, který naznačoval <emphasis>Co zas máš?</emphasis></p>
<p>„Její plavky. Nepřipadají ti známé?“</p>
<p>„Moc z nich nevidím, jenom vršek. Elizabeth drží ten svůj obrázek tak, že zbytek zakrývá.“</p>
<p>„A co ten kousek, který vidíš?“</p>
<p>Dlouho se díval. „Škoda, že nemám lupu.“</p>
<p>„Tím bys to spíš zhoršil, než vylepšil.“</p>
<p>„Tak jo, <emphasis>muchacho</emphasis>, opravdu jsou mi vzdáleně povědomé… ale možná žes mi to prostě sám nasadil do hlavy.“</p>
<p>„Na všech obrazech <emphasis>Dívka a loď</emphasis> byla jenom jedna dívka ve vesličce, kterou jsem si nebyl pořádně jistý: ta na <emphasis>Č. 6</emphasis>. S těmi oranžovými vlasy, v modrých jednodílných plavkách se žlutým proužkem kolem krku.“ Poklepal jsem na Adrianinu rozmazanou podobenku na fotokopii, kterou mi dala Mary Ireová. „To je tahle dívka. Tohle jsou ty plavky. Jsem si tím jistý. Stejně jako Elizabeth.“</p>
<p>„Co to tu vykládáme?“ zeptal se Wireman. Přejížděl zrakem po fotografii a přitom si mnul spánky. Zeptal jsem se, jestli se ozývá oko.</p>
<p>„Ne. Jenom že je to tak… tak zasrané…“ Podíval se na mě vykulenýma očima a pořád si mnul ty spánky. „Vypadla z té blbé bryčky a narazila hlavou na kámen, tak to tu píšou. Probudila se na ošetřovně u doktora, zrovna když se ji chystali převézt do nemocnice v St. Pete. Pak přišly záchvaty. Píše se tu: ‚Malou Elizabeth sužují záchvaty i nadále, ale jsou mírnější a zdá se, že jí nepůsobí žádnou trvalou újmu.’ A začala malovat obrázky!“</p>
<p>Řekl jsem: „K té nehodě muselo dojít těsně poté, co si pořídili ten velký skupinový portrét, protože ona vypadá úplně stejně, a v tomhle věku se děti přece mění rychle.“</p>
<p>Zdálo se, že si toho Wireman nevšiml. „Všichni jsme ve stejné veslici,“ zamumlal.</p>
<p>Už jsem se ho chtěl zeptat, jak to myslí, ale pak jsem si uvědomil, že nemusím. „<emphasis>Sí, señor</emphasis>.“</p>
<p>„Dopadla na hlavu. Já se do hlavy střelil. Tobě hlavu rozmačkal náklaďák.“</p>
<p>„Jeřáb.“</p>
<p>Mávl rukou, jako by chtěl naznačit, že je to jedno. Potom mě stejnou rukou chytil za zbývající zápěstí. Měl studené prsty. „Mám otázky, <emphasis>muchacho</emphasis>. Jak to, že přestala malovat? A jak to, že já nikdy nezačal?“</p>
<p>„Nevím jistě, proč přestala. Možná zapomněla – vytěsnila to – nebo možná úmyslně lhala a zapírala. Pokud jde o tebe, ty jsi od přírody empatický. A na Duma Key ta empatie přerostla v telepatii.“</p>
<p>„To je kravi…“ Nedopověděl.</p>
<p>Počkal jsem.</p>
<p>„Ne,“ řekl nakonec. „Není. Ale už to taky úplně vymizelo. Chceš něco vědět, <emphasis>amigo</emphasis>?“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>Píchl palcem směrem k nervózní rodince na opačné straně kavárny, než jsme seděli my. Vrátili se už ke své debatě. Tatínek teď hrozil prstem mamince. Nebo možná sestřičce. „Před pár měsíci bych ti dokázal říct, o čem ta jejich pantomima je. Teď se vzmůžu akorát tak na kvalifikovaný odhad.“</p>
<p>„A pravděpodobně se dostaneš ke stejnému výsledku,“ řekl jsem. „A vůbec, chtěl bys tu svoji schopnost vrátit? Svůj lapač mozkových vln?“</p>
<p>„Panebože, ne!“ Rozhlédl se po kavárně s ironickým, zoufalým, křivým úsměvem. „Já totiž nemůžu věřit, že se o něčem takovém vůbec bavíme, víš. Pořád si myslím, že se probudím, a všecko bude jako dřív. Vojíne Wiremane, zařaďte se.“</p>
<p>Podíval jsem se mu do očí. „To se nestane.“</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>Podle <emphasis>Weekly Echo</emphasis> začala malá Elizabeth (tak ji označovali skoro v celém článku) se svými malířskými snahami hned první den, co se vrátila z nemocnice na zotavenou domů. Rychle pokračovala, „získávala zručnost a dovednost každou uplývající hodinou, až to jejího otce udivovalo“. Začala barevnými pastelkami („Připomíná ti to něco?“ zeptal se Wireman), než postoupila ke krabičce vodovek, které jí překvapený John Eastlake přivezl z Venice.</p>
<p>Během tří měsíců po nehodě, z nichž většinu strávila na lůžku, namalovala doslova stovky akvarelů a chrlila je tempem, které Johnu Eastlakeovi a ostatním sestrám připadalo trochu děsivé. (Pokud na to měla „chůva Melda“ svůj názor, k novinářům se nedostal.) Eastlake se ji pokusil zpomalit – na doktorův příkaz – ale zapůsobilo to spíš naopak. Malá Elizabeth naříkala, že když nemůže malovat nebo kreslit, „bolí ji hlava“.</p>
<p>Otec se vyjádřil, že když přece jen maluje, „jí jako jeden z těch koní, které tak ráda kreslí“. Autorovi článku, jakémusi M. Rickertovi, to zřejmě připadalo roztomilé. Když jsem si vzpomněl na svoje záchvaty žravosti, byl jsem doma.</p>
<p>Chystal jsem se rozmazaný článek projít potřetí, i s Wiremanem po tom boku, kde bych býval měl pravačku, pokud bych tedy nějakou měl, když se otevřely dveře a vešel Gene Hadlock, stále v černé kravatě a světle růžové košili, jaké měl na výstavě, i když kravatu měl povolenou a límeček rozepnutý. Pořád měl zelené pracovní kalhoty a zelené návleky přes střevíce. Skláněl hlavu. Když ji zvedl, uviděl jsem tvář, která byla protažená a smutná jako čenich starého bladhounda.</p>
<p>„Jedenáct devatenáct,“ oznámil. „Žádnou šanci vlastně neměla.“</p>
<p>Wireman schoval tvář v dlaních.</p>
<p><strong>xi</strong></p>
<p>Do Ritzu jsem se dostal v jednu ráno, ale kulhal jsem únavou a toužil být někde jinde. Chtěl jsem být ve své ložnici ve Velkém růžáku. Chtěl jsem si lehnout doprostřed své postele, odstrčit tu cizí novou panenku na podlahu stejně jako ozdobné polštářky a přimáčknout k sobě Rebu. Chtěl jsem tam ležet a dívat se na otáčející se větrák. A hlavně jsem chtěl naslouchat šepotavému rozhovoru lastur pod domem, než konečně usnu.</p>
<p>Místo toho jsem se musel vypořádat s touhle halou: příliš ozdobnou, příliš plnou lidí a hudby (klavírní hudba i v tuto hodinu) a hlavně příliš osvětlenou. Jenže tu bydlela moje rodina. Zmeškal jsem slavnostní večeři. Slavnostní snídani zmeškat nechci.</p>
<p>Požádal jsem recepčního o klíč. Dal mi ho a k tomu hromádku vzkazů. Většinou blahopřání. Ten od Ilse byl jiný. Stálo v něm: <emphasis>Je ti dobře? Jestli tě neuvidím do osmi ráno, půjdu tě hledat. Varuju předem</emphasis>.</p>
<p>Úplně vespod byl lístek od Pam. Samotný vzkaz obsahoval jen tři slova: <emphasis>Vím, že zemřela</emphasis>. Všechno ostatní, co mělo být řečeno, vyjadřovala příloha. Byl to klíč od jejího pokoje.</p>
<p><strong>xii</strong></p>
<p>Za pět minut jsem stál před pokojem číslo 847 s klíčem v ruce. Přiložil jsem ho ke čtecí štěrbině, potom přesunul prst ke zvonku, pak se ohlédl k výtahům. Určitě jsem tam tak stál nejméně pět minut, příliš vyčerpaný, než abych se rozmyslel, a možná bych tam stál ještě déle, kdybych nezaslechl, jak se dveře výtahu otvírají a pak následuje podroušené uchichtávání. Bál jsem se, že se ukáže, že je to někdo známý – Tom a Bozie, nebo Velký Angie s manželkou. Nebo dokonce Lin a Ric. Nakonec jsem pro nás nezamluvil celé poschodí, ale většinu ano.</p>
<p>Vstrčil jsem klíč do zámku. Byl elektronický, jakým nemusíte ani otáčet. Rozsvítilo se zelené světýlko, a zrovna když se smích na chodbě přiblížil, vklouzl jsem dovnitř.</p>
<p>Objednal jsem jí apartmá a obývací pokoj byl velký. Očividně se tu před výstavou konal večírek, protože tu stály dva stolky pokojové služby a spousta talířů se zbytky předkrmů. Zahlédl jsem dva – ne, tři kbelíky na šampaňské. Ze dvou trčely lahve dnem vzhůru jako mrtví vojáci. Ta třetí vypadala, že ještě žije, i když z posledních sil.</p>
<p>To mi znovu připomnělo Elizabeth. Viděl jsem ji sedět vedle Porcelánové vesničky, kdy vypadala jako Katharine Hepburnová v <emphasis>Ženě roku</emphasis> a říkala <emphasis>Podívejte se, jak jsem rozmístila ty děti před školou! Pojďte se podívat!</emphasis></p>
<p>Bolest je největší moc lásky. To říká Wireman.</p>
<p>Proplétal jsem se kolem židlí, na kterých večer seděli moji nejbližší a nejdražší, povídali a smáli se a ještě – to vím určitě – připíjeli na mou pernou práci a hodně štěstí. Vytáhl jsem poslední láhev šampusu z tůně, ve které vězela, pozvedl ji proti obrovskému oknu přes celou stěnu s výhledem na sarasotský záliv, a řekl: „<emphasis>Na tebe, Elizabeth. Hasta la vista, mi amada</emphasis>.“</p>
<p>„Co znamená <emphasis>amada</emphasis>?“</p>
<p>Otočil jsem se. Ve dveřích do ložnice stála Pam. Měla na sobě modrou noční košili, kterou jsem si nepamatoval. Měla rozpuštěné vlasy. Takhle dlouhé je neměla od dob, kdy Ilse chodila na nižší střední. Sahaly jí po ramena.</p>
<p>„Znamená to miláček,“ odpověděl jsem. „Naučil jsem se to od Wiremana. Byl ženatý s Mexičankou.“</p>
<p>„Byl?“</p>
<p>„Zemřela. Kdo ti pověděl o Elizabeth?“</p>
<p>„Ten mladík, který pro tebe pracuje. Požádala jsem ho, aby zavolal, když bude něco nového. Je mi to moc líto.“</p>
<p>Usmál jsem se. Pokusil jsem se vrátit láhev šampaňského zpátky, ale minul jsem kbelík. Sakra, minul jsem celý stůl. Láhev dopadla na koberec a odkutálela se. Když byla Kmotrova dcera malé dítě, které ukazovalo svůj obrázek usměvavého koně fotografovi do aparátu, byl fotograf nejspíš výstřední chlapík se slamákem a podvazky na rukávech. Pak z ní byla stará žena vytřásající ze sebe zbytek života na kolečkovém křesle pod zářivkami v kanceláři, až se jí z vlasů uvolnila ozdobná síťka a odlétla z poslední vlásenky kamsi pryč. A mezitím? Jako by to nebylo nic víc než přikývnutí nebo mávnutí ruky vstříc čistému modrému nebi. Nakonec všichni dopadneme natvrdo na podlahu.</p>
<p>Pam natáhla paže. Velkým oknem svítil úplněk a v jeho světle jsem na oblouku prsu zahlédl vytetovanou růži. Opět cosi nového, jiného… ale ten prs byl známý. Znal jsem ho dobře. „Pojď sem,“ řekla.</p>
<p>Šel jsem. Pochroumaným bokem jsem vrazil do jednoho servírovacího stolku, tlumeně vykřikl a poslední dva kroky jsem jí vklopýtal do náručí a myslel si, že je to moc pěkné shledání, protože oba přistaneme na koberci, já rovnou na ní. Možná bych jí mohl zlámat i pár žeber. To bylo docela dobře možné. Od příjezdu na Duma Key jsem přibral osm kilo.</p>
<p>Byla však silná. Na to jsem zapomněl. Udržela mou váhu, nejdřív se zapřela o zárubeň dveří do ložnice a pak se i se mnou v náručí narovnala. Objal jsem ji jednou paží, položil si tvář na její rameno a jen vdechoval její vůni.</p>
<p><emphasis>Wiremane! Probudila jsem se brzo a tak krásně jsem si užila se svými figurkami!</emphasis></p>
<p>„Pojď, Eddie, jsi unavený. Pojď si lehnout.“</p>
<p>Zavedla mě do ložnice. Okno tu bylo menší, měsíčního světla méně, ale obě křídla byla dokořán a já slyšel neustálé vzdychání moře.</p>
<p>„Víš určitě…“</p>
<p>„Pššt.“</p>
<p><emphasis>Vím určitě, že mi řekli vaše jméno, ale stále mi uniká, jako poslední dobou spousta věcí</emphasis>.</p>
<p>„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Je mi to moc líto…“</p>
<p>Položila mi na rty dva prsty. „Nechci tvoje omluvy.“</p>
<p>Posadili jsme se vedle sebe do stínů. „A co tedy chceš?“</p>
<p>Ukázala mi to polibkem. Dech měla teplý a chutnal po šampaňském. Na chvilku jsem zapomněl na Elizabeth a Wiremana, piknikové koše i Duma Key. Na chvíli jsme tam byli jenom my dva, jako za starých časů. Za časů s dvěma pažemi. Pak jsem na chvíli usnul – dokud se dovnitř nevkradlo první světlo. Problémem není pokaždé ztráta paměti. Někdy – možná i častěji – je problémem odpověď.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jak namalovat obraz (VIII)</strong></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Buďte stateční. Nebojte se malovat tajné věci. Nikdo neřekl, že umění je jako vánek. Někdy je to hurikán. Ani pak nesmíte váhat nebo měnit kurs. Protože když si budete namlouvat velkou lež špatného umění – že to vy ho máte v rukou – vaše šance na pravdivost bude ztracená. Pravda není vždycky pěkná. Někdy je pravda obluda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ty holčičky řeknou </emphasis>To je Libbitina žába. Žába se zubiskama.</p>
<p><emphasis>A někdy je to něco dokonce horšího. Něco jako Charley v těch křiklavě modrých kaťatech.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nebo </emphasis>ONA.</p>
<p><emphasis>Tu je obrázek malé Libbit s prstem na rtech. Dělá </emphasis>Pšššt.<emphasis> Říká </emphasis>Jestli budete mluvit, uslyší vás, tak pšššt.<emphasis> Povídá </emphasis>Můžou se dít špatné věci a obrácení mluvící ptáci jsou teprve začátek, takže pšššt. Jestli budete zkoušet utéct, může z cypřišů a hustého křoví vylézt něco hrozného a na silnici vás chytit. Ve vodě u Stinné pláže jsou ještě horší věci – horší než obluda, horší než Charley, který tak rychle běhá. Jsou ve vodě a čekají, až vás utopí. A utopením to nekončí, ne, ani utopením. Takže pšššt.</p>
<p><emphasis>Ale skutečnému umělci pravda nedá spát. Libbit Eastlakeová může umlčet svou pusu, ale ne své barvy a pastelky.</emphasis></p>
<p><emphasis>Odvažuje se mluvit jenom s jedním člověkem, a navíc jen na jednom místě – v Hnízdišti volavek je jenom jedno místo, kde se ona zřejmě nemůže pořádně zachytit. Přemluví chůvu Meldu, aby tam šla s ní. A pokusí se jí vysvětlit, jak k tomu došlo, jak talent vyžaduje pravdu a pravda se jí vysmekla ze sevření. Pokusí se jí vysvětlit, jak její kresby převzaly vládu nad životem a jak začala nenávidět malou porcelánovou panenku, kterou tatínek našel s ostatními poklady – malou porcelánovou ženu, která byla pro Libbit </emphasis>spravedlivým nálezným.<emphasis> Pokusí se jí vysvětlit svůj nejhlubší strach: jestli něco neudělají, možná zemře ještě někdo další kromě dvojčat, ta by byla jenom první z řady. A úmrtí na Duma Key by třeba neskončila.</emphasis></p>
<p><emphasis>Sebere všechnu kuráž (a na dítě, které je sotva víc než mimino, jí musela mít spoustu) a poví celou pravdu, i když je šílená. Nejdřív o tom, jak udělala ten hurikán, ale ten nebyl její nápad – byl to </emphasis>JEJÍ<emphasis> nápad.</emphasis></p>
<p><emphasis>Myslím, že chůva Melda tomu věří. Protože viděla obludu? Protože viděla Charleyho?</emphasis></p>
<p><emphasis>Myslím, že viděla obojí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pravda musí vyjít na světlo, to je základ umění. Ale to ještě neznamená, že ji svět musí vidět.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chůva Melda se ptá </emphasis>Kde je teď tvoje nová panenka? Ta porculánová?</p>
<p><emphasis>Libbit odpoví </emphasis>V mojí speciální krabičce na poklady. V srdíčkové krabičce.</p>
<p><emphasis>Chůva Melda pokračuje </emphasis>A jak se jmenuje?</p>
<p><emphasis>Libbit řekne </emphasis>Jmenuje se Perse.</p>
<p><emphasis>Chůva Melda na to </emphasis>Percy je klukovský jméno.</p>
<p><emphasis>A Libbit trvá na svém Za to já nemůžu. Jmenuje se Perse. Je to pravda. A řekne Perse je loď. Vypadá pěkná, ale není pěkná. Je zlá. Co budeme dělat, chůvi?</emphasis></p>
<p><emphasis>Chůva Melda o tom přemýšlí, zatímco obě stojí na tom jediném bezpečném místě. A já věřím, že ví, co je potřeba udělat. Možná nebyla žádný umělecký kritik – žádná Mary Ireová – ale myslím, že tohle věděla. Statečnost tkví v činech, ne v předvádění. Pravda může být znovu ukryta, pokud je příliš hrozná, než aby se na ni svět díval. A to se děje. Jsem přesvědčený, že se to děje neustále.</emphasis></p>
<p><emphasis>Myslím, že každý umělec, který stojí aspoň za zlámanou grešli, má nějaký červený piknikový koš.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>14 – Červený koš</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>„Mohu s vámi sdílet bazén, pane?“</p>
<p>Byla to Ilse, v zelených kraťasech a tílku stejné barvy. Byla bosá, nenalíčená a opuchlá spánkem. Vlasy měla stažené do ohonu, jak je nosívala, když jí bylo jedenáct, a nebýt plných ňader, klidně by ji jako jedenáctiletou mohli brát.</p>
<p>„Kdykoli,“ souhlasil jsem.</p>
<p>Posadila se vedle mě na dlážděný okraj bazénu. Byli jsme v půlce, já měl zadek na <strong>1,5</strong> a ona svůj na <strong>M</strong>.</p>
<p>„Vstala jsi brzo,“ prohodil jsem, ale nijak mě to nepřekvapilo. Illy byla vždycky naše nepokojné ptáče.</p>
<p>„Dělala jsem si o tebe starosti. Zvlášť když pan Wireman zavolal Jackovi, aby vyřídil, že ta milá stará paní zemřela. To nám řekl právě Jack. Byli jsme ještě u večeře.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>„Je mi to líto.“ Položila si hlavu na mé rameno. „A taky že se to stalo zrovna o tvém slavném večeru.“</p>
<p>Položil jsem jí paži kolem ramen.</p>
<p>„Prostě jsem spala pár hodin a pak vstala, protože už bylo světlo. A když jsem se podívala ven, koho to vidím sedět u bazénu? Není to snad můj otec, samotný samotinký?“</p>
<p>„Už jsem nemohl spát. Jenom doufám, že jsem neprobudil tvou m –“ Zarazil jsem se, protože jsem si všiml Ilsiných velikých, vykulených očí. „Ať tě nic nenapadá, sluníčko. Byla to pouhá útěcha.“</p>
<p>Pouhá útěcha to tedy nebyla, ale pravou povahu toho, co se stalo, jsem nebyl ochoten zkoumat se svou dcerou. Vlastně ani sám se sebou.</p>
<p>Trochu schlípla, ale pak se narovnala, podívala se na mě, nachýlila hlavu a v koutcích úst se jí objevily náznaky úsměvu.</p>
<p>„Jestli si děláš naděje, je to tvoje věc,“ řekl jsem. „Ale radil bych ti, aby ses jim neoddávala. Vždycky mi na ní bude záležet, ale někdy lidé zajdou příliš daleko, než aby se mohli vrátit. Myslím… jsem si docela jistý, že tohle je náš případ.“</p>
<p>Podívala se znovu na klidnou hladinu bazénu a drobný úsměv v koutcích úst začal pohasínat. Strašně nerad jsem to viděl, ale možná to tak bylo nejlepší. „Tak dobře.“</p>
<p>Tím pádem jsem mohl pokročit k jiným záležitostem. Nechtělo se mi, ale pořád jsem byl její otec a ona byla v mnoha ohledech stále dítě. Což znamenalo, že bez ohledu na to, jak mizerně jsem se toho rána cítil kvůli Elizabeth Eastlakeové nebo jak zmatený jsem byl ze své vlastní situace, pořád jsem musel plnit jisté povinnosti.</p>
<p>„Potřebuju se tě na něco zeptat, Illy.“</p>
<p>„Tak jo, jasně.“</p>
<p>„Ten prsten nenosíš, protože nechceš, aby si ho všimla matka a bouchly jí saze… což bych naprosto chápal… nebo protože jste s Carsonem…“</p>
<p>„Poslala jsem ho zpátky,“ řekla nevzrušeným, bezbarvým tónem. Pak se zahihňala a mně spadl kámen ze srdce. „Ale poslala jsem ho přes UPS a pojistila ho.“</p>
<p>„Takže… je to pryč?“</p>
<p>„No… nikdy neříkej nikdy.“ Chodidla měla ve vodě a pomalu jimi kopala sem a tam. „Carson nechce, aby to bylo pryč, aspoň to říká. Ani já si tím nejsem jistá. Aspoň dokud si nevyříkáme tváří v tvář, jak na tom jsme. Telefon nebo e-mail opravdu není to pravé na podobné hovory. Kromě toho chci vidět, jestli je mezi námi pořád nějaká přitažlivost, a jestli ano, kolik.“ Trochu úzkostně a kradmo se na mě podívala. „Tohle tě snad nenaštve, nebo jo?“</p>
<p>„Ne, miláčku.“</p>
<p>„Můžu se tě na něco zeptat?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Kolik druhých šancí jsi mámě dal?“</p>
<p>Usmál jsem se. „Během manželství? Řekl bych nějaké dvě stovky.“</p>
<p>„A kolik ti jich dala ona?“</p>
<p>„Zhruba stejně tolik.“</p>
<p>„A tys někdy…“ zarazila se. „Na to se nemůžu zeptat.“</p>
<p>Díval jsem se na bazén a uvědomoval jsem si, že mi do tváří stoupá ruměnec střední velikosti. „Jelikož vedeme tuhle diskusi v šest ráno a není tu ještě ani plavčík, a jelikož si myslím, že vím, jaký máš s Carsonem Jonesem asi problém, můžeš se zeptat. Odpověď zní ne. Ani jednou. Ale kdybych měl být naprosto upřímný, musel bych říct, že jsem měl víc štěstí než neochvějné zásadovosti. Byly chvíle, kdy to bylo o fous, a jednou to bylo nejspíš jenom štěstí nebo osud nebo prozřetelnost, která tomu zabránila. Nemyslím, že by naše manželství skončilo, kdyby… kdyby k té příhodě došlo, myslím, že urazit partnera můžeš mnohem hůř, ale neříká se tomu podvádění pro nic za nic. Jedno uklouznutí se dá omluvit jako lidská omylnost. Dvě se dají omluvit jako lidská slabost. Potom…“ Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Tvrdí, že to bylo jenom jednou.“ Skoro jen šeptala. Chodidla jí zpomalila do zasněného splývání pod hladinou. „Řekl, že ho začala uhánět. A nakonec… vždyť víš.“</p>
<p>Jistě. Stává se to každou chvíli. Aspoň v knihách a filmech. Někdy možná i ve skutečném životě. To, že to zní jako pohodlná lež, ještě neznamená, že to lež je.</p>
<p>„To děvče, se kterým zpívá?“</p>
<p>Ilse přikývla. „Bridget Andreissonová.“</p>
<p>„Ta s tím smrdutým dechem.“</p>
<p>Chabě se usmála.</p>
<p>„Matně si vzpomínám, že jsi mi celkem nedávno povídala, že si bude muset vybrat.“</p>
<p>Dlouho mlčela. Pak řekla: „Je to složitější.“</p>
<p>To vždycky. Zeptejte se kteréhokoli opilce v baru, jejž vykopla manželka. Zůstal jsem zticha.</p>
<p>„Povídal, že už ji nechce vidět. A ta dueta zrušili. To vím nabeton, protože jsem se dívala na nejnovější kritiky na intemetu.“ Trochu přitom zrůžověla, i když jsem jí nevyčítal, že si to ověřovala. Já bych si to ověřoval taky. „Když pan Fredericks – to je ředitel turné – vyhrožoval, že ho pošle domů, Carson mu řekl, že klidně může, ale že s tou svatouškovskou blonďatou mrchou už zpívat nebude.“</p>
<p>„To jsou jeho přesná slova?“</p>
<p>Zářivě se usmála. „Je to baptista, tati, takže překládám. Každopádně Carson stál na svém a pan Fredericks ustoupil. Pro mě to znamená bod v jeho prospěch.“</p>
<p><emphasis>Ano</emphasis>, pomyslel jsem si, <emphasis>ale pořád je to podvodník, kterýsi říká Smějáček</emphasis>.</p>
<p>Vzal jsem ji za ruku. „Co teď podnikneš?“</p>
<p>Vzdychla. S ohonem vypadala na jedenáct, ale ten povzdech z ní dělal čtyřicátnici. „Nevím. Jsem na rozpacích.“</p>
<p>„Tak mi dovol, abych ti poradil. Dovolíš?“</p>
<p>„Tak dobře.“</p>
<p>„Prozatím se od něj drž dál,“ řekl jsem a zjistil, že si to přeji z celého srdce. Ale to nebylo všechno. Když jsem si vzpomněl na obrazy <emphasis>Dívka a loď</emphasis> – zvlášť na tu dívku ve vesličce – chtěl jsem ji začít nabádat, aby nemluvila s cizími lidmi, nechodila s fénem k vaně a běhala jenom po cestičkách kolem školy. A nikdy nevstupovala do parku Rogera Williamse po setmění.</p>
<p>Tázavě se na mě dívala a mně se podařilo znovu nahodit rychlost. „Vrať se rovnou do školy…“</p>
<p>„O tom jsem s tebou chtěla mluvit…“</p>
<p>Přikývl jsem, ale stiskl jí paži, abych jí naznačil, že jsem ještě úplně neskončil. „Dodělej si semestr. Zapracuj na známkách. Nech Carsona dokončit turné. Získejte odstup a teprve potom se sejděte… rozumíš, co ti říkám?“</p>
<p>„Ano…“ Rozuměla, ale nevypadala přesvědčeně.</p>
<p>„Až se nakonec sejdete, dejte si schůzku na neutrální půdě. Nechci tě uvádět do rozpaků, ale pořád jsme tu sami dva, takže to řeknu. Postel není neutrální půda.“</p>
<p>Dívala se na své koupající se nohy. Natáhl jsem ruku a otočil ji tváří k sobě.</p>
<p>„Když mezi lidmi visí nedořešené věci, stává se z postele bitevní pole. Já bych s tím mládencem nešel ani na večeři, dokud bych nevěděl, jak si s ním stojíš. Sejděte se… co já vím… v Bostonu. Posaďte se v parku na lavičku a vyřešte to. Udělej si jasno a postarej se, ať si udělá jasno i on. Teprve potom jděte na večeři. Nebo na zápas Red Sox. Nebo jděte do postele, jestli si budeš myslet, že je to správné. To, že nechci přemýšlet o tvém pohlavním životě, ještě neznamená, že bys podle mě žádný mít neměla.“</p>
<p>Pozoruhodně mi ulevila tím, že se rozesmála. Ten zvuk zřejmě přilákal vrchního, který zřejmě ještě napůl spal a zeptal se, jestli chceme kávu. Odpověděli jsme, že chceme. Když číšník odešel, Ilse řekla: „Tak dobře, tati. Pochopila jsem. Chtěla jsem ti povědět, že se dnes odpoledne stejně vracím. Koncem týdne mám předtermín z antropologie a je nás tam pár lidí, co jsme si utvořili takovou malou studijní skupinu. Říkáme si Klub trosečníků.“ Úzkostlivě se na mě dívala. „Nebude ti to vadit? Já vím, že jsi měl v plánu pár dní, ale když to tak dopadlo s tvou přítelkyní…“</p>
<p>„Ne, miláčku, je to v pořádku.“ Políbil jsem ji na špičku nosu s pomyšlením, že když budu hodně blízko, nevšimne si, jakou mi udělala radost – radost, že přijela na výstavu, radost, že jsme dnes ráno spolu strávili trochu času, a úplně největší radost, že než dnes večer zapadne slunce, bude tisíc mil daleko na sever od Duma Key. Tedy za předpokladu, že sežene rezervaci v letadle. „A co Carson?“</p>
<p>Mlčky seděla skoro celou minutu a jen houpala bosýma nohama ve vodě sem a tam. Pak vstala, vzala mě za paži a pomohla mi na nohy. „Myslím, že máš pravdu. Řeknu mu, že jestli to s naším vztahem myslí vážně, bude muset všechno odložit do čtvrtého července.“</p>
<p>Když už se rozhodla, oči se jí znovu rozjasnily.</p>
<p>„Tím pádem se dostanu na konec semestru a kromě toho budu mít měsíc letních prázdnin. On zatím odzpívá poslední představení v Cow Palace a bude mít spoustu času zjistit, jestli skoncoval s Blondýnkou tak, jak si myslí. Vyhovuje ti to, drahý otče?“</p>
<p>„Jsem naprosto spokojen.“</p>
<p>„Už nesou kafe,“ oznámila. „Otázka zní, za jak dlouho bude snídaně?“</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Wireman na slavnostní snídani nebyl, ale zarezervoval salonek od osmi do deseti. Předsedal jsem tam dvěma tuctům přátel a rodinných příslušníků, většinou z Minnesoty. Byla to jedna z těch událostí, jaké si lidé pamatují a hovoří o nich desítky let, částečně proto, že se setkali s tolika známými tvářemi v exotickém prostředí, a také proto, že emoční atmosféra se tak prudce proměňovala.</p>
<p>Na jedné straně se tu vznášel přímo hmatatelný pocit, že Kluk z rodného městečka to dokázal. Vycítili to na výstavě a jejich úsudek potvrdily ranní noviny. Kritiky v sarasotském <emphasis>Herald Tribune</emphasis> a veniceském <emphasis>Gondolieru</emphasis> byly skvělé, ale krátké. Naopak článek Mary Ireové v tampském <emphasis>Tribu</emphasis> zabral skoro celou stránku a byl přímo poetický. Většinu ho určitě napsala předem. Nazvala mě „velkým novým americkým talentem“. Moje matka – vždycky trochu nabručená – by byla řekla <emphasis>Když k tomu přidáš desetník, můžeš si pohodlně utřít zadek</emphasis>. Tohle samozřejmě říkala před čtyřiceti lety, kdy byl desetník víc než dnes.</p>
<p>A samozřejmě se psalo o Elizabeth. Nebylo tam žádné úmrtní oznámení, ale na stránku tampaských novin s Maryinou recenzí přidali rámeček: <strong>ZNÁMÁ PATRONKA UMĚNÍ OBĚTÍ ZÁCHVATU NA FREEMANTLEOVĚ VÝSTAVĚ</strong>. Článek dlouhý na dva odstavce oznamoval, že Elizabeth Eastlakeová, dlouholetá stálice sarasotské umělecké scény a obyvatelka Duma Key, zřejmě utrpěla záchvat chvíli po svém příjezdu do galerie Scoto a byla sanitkou převezena do sarasotské nemocnice Válečných veteránů. V době uzávěrky nebyla k dispozici žádná zpráva o jejím stavu.</p>
<p>Moji přátelé z Minnesoty věděli, že mi o triumfálním večeru zemřela dobrá přítelkyně. Zazněly občasné výbuchy smíchu a škádlení, ale vzápětí se všichni ohlíželi mým směrem, jestli mi to nevadí. Do půl desáté mi míchaná vajíčka, která jsem snědl, ležela v žaludku jako kámen, a začínala se mě zmocňovat známá bolest hlavy – poprvé skoro po měsíci.</p>
<p>Omluvil jsem se a šel nahoru. V pokoji, kde jsem nespal, jsem nechal malou tašku. Holicí souprava obsahovala několik platíček zomigu, léku proti migréně. Nezastavil by pětkovou vichřici v plné síle, ale obvykle zabral, když jsem si ho vzal dostatečně včas. Jeden jsem zapil colou z barové ledničky a už se chystal k odchodu, když jsem si všiml, že na telefonu bliká světlo. Skoro jsem to nechal být, ale pak jsem si uvědomil, že vzkaz může být od Wiremana.</p>
<p>Ukázalo se, že je to půl tuctu vzkazů. První čtyři byly další gratulace, které mi dopadaly na rozbolavělou hlavu jako krupobití na plechovou střechu. Než jsem se dostal k Jimmymu – byl čtvrtý v pořadí – chystal jsem se na klávesnici zmáčknout šestku, která by mě přešoupla k dalšímu vzkazu. Neměl jsem náladu nechat se drbat za ušima.</p>
<p>Pátý vzkaz byl opravdu od Jeroma Wiremana. Mluvil unaveně a otřeseně. „Edgare, vím, že sis pár dnů vyhradil pro rodinu a přátele a strašně nerad tě o to žádám, ale můžeme se dnes odpoledne sejít u tebe doma? Musíme si promluvit a to pořádně. Jack přespal u nás v <emphasis>El Palacio</emphasis> – nechtěl, abych byl sám, je to sakra dobrej kluk – a vstali jsme brzo, začali jsme hledat ten červenej košík, o kterém mluvila, a potom… no, našli jsme ho. Lepší pozdě než nikdy, ne? Chtěla, abys ho dostal ty, a tak ho Jack odnesl do Velkého růžáku. Dům nebyl zamčený a poslechni, Edgare… někdo byl uvnitř.“</p>
<p>Ze záznamníku se chvíli linulo jen ticho, ale slyšel jsem ho dýchat. Pak navázal:</p>
<p>„Jack je pořádně vyděšený a musíš se připravit na šok, <emphasis>muchacho</emphasis>. Ačkoli, ty už máš možná představu…“</p>
<p>Ozvalo se pípnutí a pak začal šestý vzkaz. Pořád to byl Wireman, teď trochu naštvaný, takže si byl víc podobný.</p>
<p>„Zasranej záznamník, má krátkou prdel! <emphasis>Chinche pedorra! Ay!</emphasis> Edgare, jedeme s Jackem k Abbotovi-Wexlerovi. To je…“ krátce se odmlčel, aby se sebral, „…pohřební ústav, který si přála. V jednu budu zpátky. Fakt bys měl na nás počkat, než půjdeš k sobě domů. Není tam nic rozbitého nebo tak, ale chci být s tebou, až se podíváš do toho koše a až uvidíš, co ti nechali v ateliéru v patře. Nechci být kdovíjak tajuplný, ale Wireman nebude tyhle sračky svěřovat záznamníku, aby si je mohl poslechnout kde kdo. A ještě jedna věc. Volal jeden z jejích právníků. Nechal na záznamníku vzkaz – my jsme s Jackem mezitím pořád byli na té pitomé půdě. Tvrdí, že jsem její jediný dědic.“ Pauza. „<emphasis>La lotería</emphasis>.“ Pauza. „Beru bank.“ Pauza. „Já se na to <emphasis>vyseru</emphasis>.“</p>
<p>To bylo všechno.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Zmáčkl jsem nulu, abych dostal hotelovou ústřednu. Po krátkém čekání mi spojovatelka dala číslo na pohřební ústav Abbot-Wexler. Vytočil jsem ho. Odpověděl mi robot a nabídl mi opravdu úžasný výběr služeb souvisejících s úmrtím („Pro nabídku rakví stiskněte pětku“). Všechno jsem to přečkal – nabídka spojení se skutečnou lidskou bytostí je poslední dobou na posledním místě, jako cena útěchy pro přitroublíky, kteří se nedokážou zorientovat v jedenadvacátém století – a zatímco jsem čekal, přemýšlel jsem o Wiremanově vzkazu. Dům že byl odemčený? Opravdu? Po nehodě byla moje paměť nespolehlivá, to jistě, ale zvyk ne. Růžák mi nepatřil a mě od raného dětství učili, abych si dával pořádný pozor na věci, co patří jiným. Byl jsem si docela jistý, že jsem dům zamknul. Takže jestli byl někdo uvnitř, proč nebyly vylomené dveře?</p>
<p>Jenom chvilku jsem pomýšlel na ty dvě holčičky v mokrých šatech – holčičky s rozpadlými obličeji, které mluvily skřípavým hlasem lastur pod domem – a pak ten obraz zahnal, jen jsem se otřásl. Byl to určitě jenom výtvor mé fantazie, vidina přetaženého mozku. A i kdyby byly něco víc… duchové si přece nemusejí odemykat, ne? Prostě projdou skrz nebo se protáhnou podlahou.</p>
<p>„…nulu, pokud potřebujete pomoci.“</p>
<p>Panebože, málem jsem zmeškal svou narážku. Stiskl jsem nulu a po několika taktech čehosi, co neurčitě připomínalo „Abide with Me“, se mě profesionálně konejšivý hlas zeptal, jestli mi může pomoci. Potlačil jsem iracionální a velmi silné nutkání zaječet: <emphasis>Jde o mou paži! Neměla vůbec pořádný pohřeb!</emphasis> a zavěsit. Místo toho jsem sluchátko přimáčkl ramenem k uchu a začal si mnout čelo nad pravým obočím. Zeptal jsem se, jestli u nich byl Jerome Wireman.</p>
<p>„Smím se zeptat, kterého zesnulého zastupuje?“</p>
<p>Vyvstal přede mnou výjev z noční můry: ztichlá soudní síň plná mrtvých a Wireman hlaholí <emphasis>Vaše ctihodnosti, námitka</emphasis>.</p>
<p>„Elizabeth Eastlakeovou,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Aha, jistě.“ Hlas zazněl vřeleji a nabyl dočasně na lidskosti. „On i jeho mladý přítel už odešli – patrně se chystali pracovat na nekrologu slečny Eastlakeové. Možná mám pro vás vzkaz. Počkáte chvilku?“</p>
<p>Počkal jsem. Znovu zaznělo „Abide with Me“. Hrobník Kopáč se nakonec vrátil. „Pan Wireman žádá, abyste se připojil k němu a… ehm… panu Candoorimu u vás doma na Duma Key ve dvě hodiny dnes odpoledne, pokud to bude možné. Stojí zde ‚Jestli přijedeš první, počkej prosím tě venku.’ Máte to?“</p>
<p>„Mám. Nevíte, jestli se bude vracet?“</p>
<p>„Ne, to neříkal.“</p>
<p>Poděkoval jsem mu a zavěsil. Pokud měl Wireman mobil, nikdy jsem ho u něj neviděl, a stejně jsem neměl jeho číslo, ale Jack mobil měl. Vykutal jsem číslo z peněženky a vytočil je. Při prvním zazvonění mě přepojil na hlasovou schránku, která mi oznámila, že mobil je buď vypnutý nebo mimo provoz, buď kvůli tomu, že ho Jack zapomněl dobít, nebo protože nezaplatil účet. Obojí bylo možné.</p>
<p><emphasis>Jack je pořádně vystrašený a musíš se připravit na šok</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Chci být s tebou, až se podíváš do toho koše</emphasis>.</p>
<p>Ale já už měl docela dobrou představu o tom, co v koši je, a pochyboval jsem, že by i Wireman byl překvapený. Opravdové překvapení to nebude.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Mafie z Minnesoty tiše seděla kolem dlouhého stolu v salonku, a ještě než Pam vstala, uvědomil jsem si, že zatímco jsem byl pryč, dělali víc než mě jen probírali. Určitě měli schůzi.</p>
<p>„My se vracíme,“ oznámila Pam. „Tedy většina z nás. Slobotnikovi měli cestou sem v plánu navštívit Disneyho svět, Jamiesonovi pojedou do Miami.“</p>
<p>„A my pojedeme s nimi, tati,“ doplnila Melinda. Držela Rica pod paží. „Můžeme odtamtud sehnat let do Orly, který je dokonce levnější než ten, který jsi zamluvil.“</p>
<p>„Myslím, že náklady unesu,“ řekl jsem, ale usmíval jsem se. Cítil jsem prapodivnou směs úlevy, zklamání a strachu. Zároveň jsem cítil, jak obruče svírající mou hlavu povolují a začínají odpadat. Počínající bolest hlavy rázem zmizela. Možná za to mohl zomig, ale ten obyčejně nezabírá tak rychle, ani když ho spláchnu něčím kofeinovým, abych ho rychleji nakopl.</p>
<p>„Ozval se vám dnes ráno přítel Wireman?“ zarachotil Kamen.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem. „Nechal mi na záznamníku vzkaz.“</p>
<p>„Jak se mu daří?“</p>
<p>Inu, to by bylo dlouhé vyprávění. „Snaží se s tím vyrovnat, zařizuje pohřeb… a pomáhá mu Jack… ale má to těžké.“</p>
<p>„Běž mu pomoct,“ pobídl mě Tom Riley. „To je teď tvůj hlavní úkol.“</p>
<p>„Ano, jistě,“ dodal Bozie. „Taky máš smutek, Edgare. Nemusíš zrovna v tuhle chvíli hrát hostitele.“</p>
<p>„Volala jsem na letiště,“ řekla Pam, jako bych snad protestoval – což jsem však neudělal. „Gulfstream už čeká. A správa hotelu nám pomáhá zařídit všechno okolo cestování. Ale zatím nám ještě zbývá tohle dopoledne. Otázka zní, co s ním provedeme?“</p>
<p>Nakonec jsme provedli to, co jsme měli v plánu: navštívili jsme muzeum umění Johna a Mable Ringlingových.</p>
<p>A já si na hlavu nasadil svůj baret.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Brzy odpoledne jsem se nacházel v odbavovacím prostoru společnosti Dolphin Aviation, kde jsem líbal přátele a příbuzné na rozloučenou nebo jim potřásal rukama, objímal je nebo všechno dohromady. Melinda, Ric a Jamiesonovi už byli pryč.</p>
<p>Rehabilitační královna Kathi Greenová mě políbila s obvyklou razancí. „Opatrujte se, Edgare,“ nabádala mě. „Vaše obrazy se mi moc líbí, ale mnohem hrdější jsem na to, jak krásně chodíte. Udělal jste ohromný pokrok. Moc ráda bych vás předvedla svojí poslední várce fňuken.“</p>
<p>„Jste tvrdá, Kathi.“</p>
<p>„Ne dost,“ otírala si oči. „Pravda je, že jsem děsná měkkota.“</p>
<p>Pak se nade mnou vztyčil Kamen. „Jestli budete potřebovat pomoc, okamžitě se ozvěte.“</p>
<p>„Jo,“ souhlasil jsem. „Vy budete ten KamenDok.“</p>
<p>Kamen se usmál. Bylo to, jako by se na vás usmíval pámbu. „Nemyslím, že už jste úplně v pořádku, Edgare. Můžu jenom doufat, že v pořádku <emphasis>budete</emphasis>. Nikdo si nezaslouží, aby mu ten krajíc přistál namazanou stranou nahoře, víc než vy.“</p>
<p>Přimáčkl jsem ho k sobě. Sice jenom jednou paží, ale on se s tím spokojil.</p>
<p>K letadlu jsem šel vedle Pam. Pak jsme zůstali spát pod schůdky na palubu, zatímco ostatní nastupovali. Držela mi ruku v obou dlaních a dívala se na mě s obličejem obráceným vzhůru.</p>
<p>„Políbím tě jenom na tvář, Edgare. Illy se dívá a já nechci, aby získala nesprávný dojem.“</p>
<p>Jak řekla, tak učinila, a pak dodala: „Mám o tebe starost. Máš kolem očí ten bílý stín, který se mi nelíbí.“</p>
<p>„Elizabeth…“</p>
<p>Maličko zavrtěla hlavou. „Byl tam už včera večer, ještě než přijela do galerie. Dokonce i ve chvíli, kdy jsi byl na vrcholu štěstí. Ten bílý stín. Nevím, jak líp to popsat. Viděla jsem ho jenom jednou, v roce 1992, kdy to chvíli vypadalo, že možná nedáš dohromady poslední velkou splátku a přijdeš o firmu.“</p>
<p>Tryskové motory kňučely a horký vítr jí povíval vlasy kolem obličeje a cuchal jí pečlivě nakadeřené vlasy do mladšího a přirozenějšího účesu. „Můžu se tě na něco zeptat, Eddie?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Mohl bys malovat kdekoli? Nebo to musí být tady?“ „Myslím, že kdekoliv. Ale někde jinde by to bylo jiné.“ Upřeně se na mě dívala. Skoro prosebně. „Ale i tak, změna by ti mohla prospět. Měl bys zahnat ten bílý stín. Neříkám, že se musíš vracet zrovna do Minnesoty, ale měl bys prostě odjet… někam jinam. Budeš o tom přemýšlet?“</p>
<p>„Ano.“ Ale teprve až se podívám, co je v červeném piknikovém koši. A teprve až si udělám nejméně jeden výlet na jižní konec Dumy. Mohl bych to zvládnout. Protože špatně se udělalo jen Ilse, ne mně. Já jsem vyvázl jenom s rudě zabarvenou vzpomínkou na nehodu. A fantomovým svedením.</p>
<p>„Ať se ti daří dobře, Edgare. Pořádně nevím, co se z tebe stalo, ale ze starého Edgara zůstalo dost, abych ho měla ráda.“ Stoupla si na špičky bílých sandálů – nepochybně zakoupených speciálně pro tuto cestu – a vlepila mi další měkký polibek na zarostlou tvář. „Děkuju ti,“ řekl jsem. „Děkuju ti za minulou noc.“ „Děkovat nemusíš,“ odpověděla. „Bylo to pěkné.“ Stiskla mi ruku. Pak vyšla po schodech nahoru a zmizela.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Opět jsem stál v odletové hale společnosti Delta. Tentokrát bez Jacka.</p>
<p>„Jenom ty a já, kvítečku,“ řekl jsem. „Vypadá to, že jsme zavřeli hospodu.“</p>
<p>Pak jsem si všiml, že pláče, a vzal ji kolem ramen.</p>
<p>„Tati, já bych tu s tebou moc ráda zůstala.“</p>
<p>„Jenom jeď zpátky, miláčku. Našprtej se ke zkouškám a natrhni jim prdel. Brzy za tebou zajedu na návštěvu.“</p>
<p>Odtáhla se a úzkostlivě se na mě podívala. „Zvládneš to?“</p>
<p>„Ano. A ty taky.“</p>
<p>„Zvládnu, určitě.“</p>
<p>Znovu jsem ji přitiskl k sobě. „Tak už běž. Zaregistruj si letenku. Nakup si časopisy. Dívej se na CNN. Dobře doleť.“</p>
<p>„Tak jo, tati. Bylo to skvělé.“</p>
<p>„Ty jsi skvělá.“</p>
<p>Mlaskavě mě políbila na ústa – asi aby mi vynahradila políbení, které mi upřela její matka – a prošla posuvnými dveřmi. Jednou se otočila a zamávala mi, ale to už z ní za polarizovaným sklem zbýval sotva dívčí obrys. Lituju z celého srdce, že jsem ji neviděl líp, protože pak už jsem ji nikdy nespatřil.</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>Z uměleckého muzea Ringlingových jsem poslal Wiremanovi několik vzkazů – jeden do pohřebního ústavu a druhý jsem nechal na záznamníku v <emphasis>El Palacio</emphasis> – s tím, že se vrátím kolem třetí, a požádal jsem ho, aby tam na mě počkal. Také jsem ho požádal, aby Jackovi řekl, že pokud je dost starý na to, aby volil a paktoval se s vysokoškolskými dívčími spolky, je taky dost starý na to, aby se postaral o ten svůj zatracený mobil.</p>
<p>Nakonec bylo skoro půl čtvrté, než jsem se vrátil na Key, ale Jackovo auto i Elizabethin veteránský stříbrný Benz parkovaly na rozpraskaném plácku napravo od Velkého růžáku a oni seděli vzadu přede dveřmi a popíjeli chlazený čaj. Jack měl na sobě stále šedý oblek, ale vlasy už měl ve svém obvyklém rozcuchu a pod sakem měl tričko s nápisem Devil Rays. Wireman měl černé džíny a bílou košili rozepnutou u krku. Na hlavě měl kšiltem dozadu čepici týmu Nebraska Cornhuskers.</p>
<p>Zaparkoval jsem, vystoupil a protáhl se. Snažil jsem se svůj mizerný kyčel nastartovat. Vstali a šli mě přivítat, ale ani jeden se neusmíval.</p>
<p>„Všichni odjeli, <emphasis>amigo</emphasis>?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Všichni, kromě tetičky Jean a strýčka Bena,“ řekl jsem. „To jsou zasloužilí vyžírkové, odhodlaní vyždímat každou příležitost do poslední kapky.“</p>
<p>Jack se dost nevesele usmál. „Každá rodina má pár takových,“ poznamenal.</p>
<p>„Jak je ti?“ zeptal jsem se Wiremana.</p>
<p>„Ohledně Elizabeth jsem v pohodě. Hadlock říkal, že to takhle bylo asi nejlepší a nejspíš má pravdu. Že mi tu nechala jmění, které může dosáhnout až sto šedesáti miliónu dolarů v hotovosti, cenných papírech a majetku…“ Zavrtěl hlavou. „To je jiná. Možná že jednoho dne se mi dostane luxusu, aby se s tím moje hlava vyrovnala, ale v tuhle chvíli…“</p>
<p>„Zrovna v tuhle chvíli se něco děje.“</p>
<p>„<emphasis>Sí, señor</emphasis>. A je to strašně divné.“</p>
<p>„Kolik jsi už prozradil Jackovi?“</p>
<p>Wireman vypadal trochu stísněně. „No, něco ti povím, <emphasis>amigo</emphasis>. Jakmile jsem se rozjel, bylo sakra těžké najít rozumné odpočívadlo.“</p>
<p>„Pověděl mi všechno,“ vysvětlil Jack. „Aspoň to tvrdí. Včetně toho, jak jste mu podle jeho názoru obnovil zrak a taky co jste asi provedl Candymu Brownovi.“ Odmlčel se. „A o těch dvou malých holkách, co jste viděl.“</p>
<p>„Ta záležitost s Candym Brownem ti nevadí?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Kdyby bylo po mém, dal bych vám metál. A lidi ze Sarasoty by vám nejspíš vypravili o svátku veteránů alegorickej vůz.“ Jack zastrčil ruce do kapes. „Ale kdybyste mi loni na podzim vykládal, že se takové věci můžou dít i někde jinde než v půlnočních hororových filmech, jenom bych se chechtal.“</p>
<p>„A co minulý týden?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Jack se nad tím zamyslel. Ke druhé straně Velkého růžáku neustále přibíhaly vlny. Pod obývacím pokojem a ložnicí si budou lastury povídat. „Ne,“ řekl. „Nejspíš bych se tehdy nesmál. Věděl jsem od začátku, že na vás cosi je, Edgare. Přijel jste sem a hned…“ Ohnul prsty na rukou a navzájem je zahákl. Napadlo mě, že má pravdu. Takhle to bylo. Jako ty prsty na rukou, které se spojily. A skutečnost, že já mám ruku jenom jednu, v tom nehrála vůbec žádnou roli.</p>
<p>Tady ne.</p>
<p>„Co tím myslíš, <emphasis>hermano</emphasis>?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>Jack pokrčil rameny. „Edgar a Duma. Duma a Edgar. Jako byste na sebe čekali.“ Tvářil se rozpačitě, ale mluvil s jistotou.</p>
<p>Píchl jsem palcem směrem k domu. „Pojďme dovnitř.“</p>
<p>„Nejdřív mu pověz o tom, jak jsi našel ten koš,“ řekl Wireman Jackovi.</p>
<p>Jack pokrčil rameny. „Nic na tom nebylo, nezabralo mi to ani dvacet minut. Stál na jakémsi starém psacím stole na druhém konci půdy. Světlo z jednoho větracího průduchu svítilo přímo na něj. Jako by chtěl, abychom ho našli.“ Pohlédl na Wiremana, který souhlasně přikyvoval. „Pak jsme ho odnesli do kuchyně a podívali se dovnitř. Byl těžký jako hrom.“</p>
<p>Jackova slova o těžkém koši mi připomněla, jak ho držela hospodyně Melda na rodinném portrétu: rýsovaly se jí svaly. Očividně byl těžký už tehdy.</p>
<p>„Wireman mi řekl, abych přenesl koš sem a nechal ho tu pro vás, protože mám klíč… jenže jsem klíč nepotřeboval. Nebylo zamčeno.“</p>
<p>„Byly dveře vyloženě dokořán?“</p>
<p>„Ne. Já nejdřív otočil svým klíčem a vlastně jsem znovu zamkl. To mě sakra překvapilo.“</p>
<p>„Tak jdeme,“ řekl Wireman a vykročil první. „Přikročíme k praktické ukázce.“</p>
<p>Na podlahu ve vchodu kdosi přemístil značnou část pobřeží Zálivu: písek, lasturky, několik jerlínových tobolek a trochu uschlé trávy. Byly tu taky stopy. Otisky tenisek patřily Jackovi. Ty ostatní způsobily, že mi naskákala husí kůže. Napočítal jsem troje šlápoty, jedny velké a dvoje malé. Ty malé patřily dětem. Všechna chodidla byla bosá.</p>
<p>„Vidíte, že míří po schodech nahoru a přitom mizí?“ zeptal se Jack.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem. Jeho hlas mi zněl v uších slabě a vzdáleně.</p>
<p>„Šel jsem vedle nich, protože jsem je nechtěl rozmazat,“ vysvětloval Jack. „Kdybych tehdy věděl, co mi Wireman pak vyprávěl, když jsme na vás čekali, asi bych nahoru vůbec nechodil.“</p>
<p>„Nedivím se ti,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„Ale nikdo tu nebyl,“ pokračoval Jack. „Jenom… no, však uvidíte. A podívejte se.“ Vedl mě ke straně schodů. Devátý stupeň byl v úrovni očí a v šikmém světle jsem zahlédl velmi slabý otisk drobných bosých chodidel směřujících opačně.</p>
<p>Jack řekl: „Tohle mi připadá docela jasné. Děti šly nahoru do vaší pracovny, pak se zase vrátily. Dospělý zůstal u hlavních dveří, pravděpodobně hlídal… i když jestli to bylo uprostřed noci, nejspíš nebylo před čím hlídat. Nastavujete alarm proti lupičům?“</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem, ale do očí jsem se mu pořádně nepodíval. „Nepamatuju si čísla. Mám je na papírku v peněžence, ale pokaždé, když projdu dveřmi, stane se z toho vyložený zápas, já versus jakýsi zasraný krám na zdi…“</p>
<p>„To je v pořádku.“ Wireman mi sevřel rameno. „Tyhle lupičky nic nesebraly. Odešly.“</p>
<p>„Přece opravdu nevěříte, že vás znovu navštívily mrtvé sestry slečny Eastlakeové, nebo jo?“ ozval se Jack.</p>
<p>„Po pravdě řečeno si přesně tohle myslím,“ odpověděl jsem. Myslel jsem, že to bude znít pitomě za toho jasného dubnového odpoledne, kdy na nás proudilo sluneční světlo v celých tunách a odráželo se od hladiny Zálivu, ale neznělo.</p>
<p>„Ve Sco<emphasis>oby Doo </emphasis>by se ukázalo, že je to bláznivý knihovník,“ řekl Jack. „Víte, snaží se vás postrašit tak, abyste z Key utekl a on si mohl nechat poklad pro sebe.“</p>
<p>„Kéž by,“ vzdychl jsem.</p>
<p>„Dejme tomu, že ty malé stopy opravdu zanechaly Tessie a Laura Eastlakeovy,“ řekl Wireman. „Komu patří ty větší?“</p>
<p>Nikdo z nás neodpověděl.</p>
<p>„Pojďme nahoru,“ navrhl jsem nakonec. „Chci se podívat do toho koše.“</p>
<p>Šli jsme do prvního patra (a vyhýbali se stopám – ne abychom je nepoškodili, ale prostě protože na ně nikdo z nás nechtěl šlápnout) do Malého růžáku. Piknikový koš vypadal úplně stejně jako ten, který jsem nakreslil červenou propiskou, kterou jsem uzmul v ordinaci Gene Hadlocka. Stál na koberci, ale moje oči nejdřív upoutal stojan.</p>
<p>„Věřte mi, že jsem se vydal na spěšný ústup, když jsem tohle uviděl,“ ozval se Jack.</p>
<p>Věřil jsem mu beze všeho, ale já žádné nutkání k ústupu nepocítil. Spíš naopak. Táhlo mě to vpřed, jako železnou šipku k magnetu. Na stojanu bylo připraveno nové plátno a někdy uprostřed noci – možná v době, kdy Elizabeth umírala, možná v době, kdy jsem se naposledy miloval s Pam, možná v době, kdy jsem vedle ní spal – někdy v té chvíli se do mé barvy namočil prst. Čípak? To jsem nevěděl. Do jaké barvy? To bylo zřejmé: červené. Písmena, která se potácela, vlekla a padala napříč plátnem, byla <emphasis>červená</emphasis>. A vyčítavá. Skoro jako by křičela.</p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>„Moderní umění,“ řekl jsem suchým, chraptivým hlasem, který stěží připomínal ten můj.</p>
<p>„To myslíš vážně?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Jistě.“ Připadalo mi, že se ta písmena přede mnou vlní, takže jsem si otřel oči. „Umělecké graffiti. Ve Scotu by měli radost.“</p>
<p>„Možná, ale stejně z toho naskakuje husí kůže,“ namítl Jack. „Hnusí se mi to.“</p>
<p>„Mně taky.“ A byl to můj aťas, krucinál, <emphasis>můj</emphasis>. Měl jsem řádný pronájem. Chňapl jsem plátno ze stojanu a na okamžik čekal, že mi spálí prsty. Nespálilo. Bylo to nakonec jenom plátno, jedno z těch, která jsem osobně napínal na rám. Opřel jsem ho o zeď rubem k nám. „Je to lepší?“</p>
<p>„Opravdu je,“ ujistil mě Jack a Wireman přikyvoval. „Edgare… jestli tu ty holčičky byly… můžou duchové psát na plátno?“</p>
<p>„Když můžou pohybovat písmenovými tabulkami a psát na zamrzlá okna, nejspíš dokážou psát i na plátno,“ odpověděl jsem. Pak jsem trochu neochotně dodal: „Ale neumím si představit duchy odemykající dveře. Nebo že stavějí plátno na stojan, když už jsme u toho.“</p>
<p>„To plátno na něm nebylo?“ podivil se Wireman.</p>
<p>„Určitě ne. Ta čistá mám všechna pohromadě v rohu.“</p>
<p>„Kdo má být ta sestra?“ chtěl vědět Jack. „Kdo je ta sestra, na kterou se ptají?“</p>
<p>„Musí to být Elizabeth,“ řekl jsem. „Zbývala z nich už poslední.“</p>
<p>„Kecy,“ usoudil Wireman. „Kdyby Tessie a Laura pobývaly za tou všeobecně známou oponou, nedělalo by jim problém sestru Elizabeth najít. Bydlela přímo tady na Duma Key přes pětapadesát let a ony kromě Dumy nikdy žádné jiné místo nepoznaly.“</p>
<p>„A co ty ostatní?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Maria a Hannah už zemřely,“ řekl Wireman. „Hannah v sedmdesátých letech v New Yorku – myslím, že v Ossiningu – a Maria začátkem osmdesátých let, někde na západě. Obě byly vdané, Maria dokonce několikrát. Tohle vím od Chrise Shanningtona, ne slečny Eastlakeové. Někdy mluvila o otci, ale o sestrách skoro vůbec. Když se v roce 1951 vrátila s Johnem na Dumu, odřízla se od zbytku rodiny.“</p>
<p><emphasis>kde naše sestra?</emphasis></p>
<p>„A Adriana? Co ta?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „<emphasis>Quién sabe?</emphasis> Spolkla ji historie. Shannington si myslí, že se se svým novomanželem nejspíš vrátila do Atlanty, když skončilo pátrání po těch maličkých. Na pohřeb nepřijeli.“</p>
<p>„Možná jí tatínek vyčetl, že to byla její vina,“ nadhodil Jack.</p>
<p>Wireman přikývl. „Nebo tu už prostě nedokázala vydržet.“</p>
<p>Vzpomněl jsem si na Adrianin trucovitý výraz na rodinném portrétu, z něhož bylo znát, jak touží být někde jinde, a napadlo mě, že Wireman na to možná kápl.</p>
<p>„V každém případě už musí být taky po smrti,“ pokračoval Wireman. „Kdyby byla živá, bylo by jí skoro sto. Šance na dožití takového věku jsou hodně malé.“</p>
<p><emphasis>kde naše sestra?</emphasis></p>
<p>Wireman mě popadl za paži a otočil mě tváří k sobě. Vypadal ztrhaně a staře. „<emphasis>Muchacho</emphasis>, jestli slečnu Eastlakeovou zabilo něco nadpřirozeného, aby ji to umlčelo, možná bychom měli pochopit narážku a z Duma Key vypadnout.“</p>
<p>„Myslím, že už je na to moc pozdě,“ řekl jsem.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože se už probudila. Elizabeth to říkala, než umřela.“</p>
<p>„Kdo se probudil?“</p>
<p>„Perse,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„To je kdo?“</p>
<p>„Nevím,“ odtušil jsem. „Ale myslím, že ji máme utopit, aby zase spala.“</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>Piknikový koš byl šarlatově červený, když byl nový, a za svůj dlouhý život vybledl jen nepatrně, snad díky tomu, že ho velkou část strávil zastrčený na půdě. Začal jsem potěžkáním za ucho. Ten krám byl pořádně těžký, jen co je pravda. Odhadoval jsem takových osm kilo. Proutěné dno, i když pevně upletené, se trochu proláklo. Položil jsem ho zpátky na koberec, stlačil tenká dřevěná držadla po stranách a odklopil víko na pantech, které trochu vrzly.</p>
<p>Uvnitř byly pastelky, většinou ořezané na krátké špačky. A také kresby, vytvořené před více než osmdesáti lety jistým geniálním dítětem.</p>
<p>Malou holčičkou, která ve věku dvou let vypadla z koňské bryčky, takže jí ovázali hlavu a ona se pak probrala se záchvaty a magickou schopností kreslit. Věděl jsem to, i když kresba na první stránce vlastně žádnou kresbou nebyla – nic zvláštního, jen tohle:</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>Obrátil jsem stránku skicáře. Pod ní bylo tohle:</p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" /></p>
<p>Dál už se z kreseb staly opravdové kresby, zlepšující se v technice a složitosti takovou rychlostí, až to bylo neuvěřitelné. Leda že byste byl náhodou chlapík jako Edgar Freemantle, který se zmohl sotva na čmáranice prasátek, dokud ho nehoda na staveništi nepřipravila o paži, nerozdrtila mu lebku a skoro neskoncovala s jeho životem.</p>
<p>Kreslila trávník. Palmy. Pláž. Obří černou tvář, kulatou jako basketbalový míč, s usměvavými rudými ústy – nejspíš hospodyně Melda, i když v tomhle extrémním přiblížení vypadala jako přerostlé dítě. Pak další zvířata – mývalové, želva, jelen, rys – ta už měla přirozenou velikost, ale kráčela po Zálivu nebo létala vzduchem. Našel jsem jednu volavku dokonale provedenou do posledního detailu a stojící u domu na balkónovém zábradlí, do něhož vrůstala. Hned pod ní byl další akvarel stejného ptáka, jenomže tentokrát se vznášel břichem vzhůru nad bazénem. Pronikavé oči zírající z obrázku měly stejný odstín jako voda v bazénu. <emphasis>Dělala to, co jsem dělal já</emphasis>, uvědomil jsem si a znovu mi začal běhat mráz po zádech. <emphasis>Snažila se znovu vynalézat všechno obyčejné, udělat z toho něco nového tím, že to proměnila v sen</emphasis>.</p>
<p>Jestlipak by si Dario, Jimmy a Alice nacvrkali do kalhot, kdyby ty kresby viděli? Podle mě o tom nebylo pochyb.</p>
<p>A tady byly dvě holčičky – určitě Tessie a Laura – s velkými rozzářenými úsměvy vyřezávané dýně, které úmyslně přesahovaly hranice obličeje.</p>
<p>A tady byl tatínek větší než dům, vedle kterého stál – to muselo být první Hnízdiště volavek – a kouřil doutník velký jako raketa. Měsíc nahoře lemoval kruh cigaretového kouře.</p>
<p>A tady byla dvě děvčata v tmavě zelených svetrech na prašné cestě, na hlavě vybalancovaný štos knih, jako některá africká domorodá děvčata nosí nádoby: určitě Maria a Hannah. Za nimi přišla série žab. Navzdory perspektivě byly žáby čím dál větší, ne menší.</p>
<p>Potom přišla Elizabethina fáze <emphasis>Smějících se koní</emphasis>. Bylo jich nejméně tucet. Prolistoval jsem je, pak jsem se k jednomu vrátil a poklepal na něj. „To je ten, co byl v novinách.“</p>
<p>Wireman řekl: „Běž ještě hlouběji. Zatím jsi nic neviděl.“</p>
<p>Další koně… další rodina, vyvedená tužkou, uhlem nebo veselými vodovkami, členové rodiny skoro vždycky se spojenýma rukama jako papírové vystřihovánky… potom bouře, voda v bazénu našlehaná do vln, chocholy palem protažené větrem do střapatých pruhů.</p>
<p>Celkem více než sto obrázků. Byla sice jenom dítě, ale také chrlila. Další dva nebo tři obrázky bouře… možná té Alice, která odhalila Eastlakeovi truhlici s pokladem, možná jenom nějaké jiné velké bouřky, to se nedalo poznat s jistotou… potom Záliv… zase Záliv, tentokrát s létajícími rybami velikosti delfína… Záliv s pelikány, kteří vypadali, že mají v zobácích duhu… Záliv při západu slunce… a…</p>
<p>Zarazil jsem se a dech mi uvízl v krku.</p>
<p>Ve srovnání s těmi ostatními, které jsem už prošel, byl tenhle obrázek naprosto jednoduchý, jenom obrys lodi na pozadí skomírajícího světla, zachycený v onom prchavém okamžiku mezi dnem a nocí, ale ta jednoduchost mu dodávala na síle. Tohle jsem si rozhodně myslel, když jsem onehdy nakreslil totéž svůj první večer ve Velkém růžáku. Tady bylo totéž lano pevně natažené mezi přídí a tím, co se za Elizabethiných časů možná jmenovalo Marconiho věž, takže vznikl zářivý oranžový trojúhelník. Viděl jsem totéž ubývání světla směrem vzhůru, přecházející z oranžové do modré. Dokonce stejnými čmáranci, ne zcela nahodilými, překrývala barvu, takže loď – hubenější než ta moje – vypadala v dálce jako fantom plahočící se na sever.</p>
<p>„Já tohle nakreslil taky,“ řekl jsem chabě.</p>
<p>„Já vím,“ přitakal Wireman. „Viděl jsem to. Pojmenoval jsi to <emphasis>Ahoj</emphasis>.“</p>
<p>Zalistoval jsem hlouběji, spěšně jsem se probíral tlustými svazky akvarelů a barevných kreseb a věděl, co nakonec najdu. Ano, skoro na dně jsem narazil na první Elizabethinu kresbu <emphasis>Perse</emphasis>. Jenomže ona ji nakreslila jako novou, štíhlou trojstěžňovou krasavici se skasanými plachtami, houpající se na modrozelených vodách Zálivu pod typickým sluncem Elizabeth Eastlakeové, z něhož proudí dlouhé veselé paprsky. Bylo to nádherné dílko, které skoro žadonilo o karibský hudební doprovod.</p>
<p>Jenže narozdíl od jejích ostatních obrazů tenhle působil falešně.</p>
<p>„Jen jdi dál, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p>Loď… loď… rodina, aspoň čtyři její členové, stojí na pláži a drží se za ruce jako papírové panenky a s těmi velkými Elizabethinými veselými úsměvy na tváři… loď… dům, cosi jako soška černého žokeje postavená na hlavu… loď jako nádherná bílá labuť… John Eastlake…</p>
<p>John Eastlake, který <emphasis>křičí</emphasis>… z nosu a oka mu teče krev…</p>
<p>Zíral jsem jako na to jako uhranutý. Byl to dětský akvarel, ale namalovaný děsivě dobře. Zobrazoval muže, který vypadal šílený hrůzou, žalem nebo obojím.</p>
<p>„Panebože,“ vydechl jsem.</p>
<p>„Ještě jeden, <emphasis>muchacho</emphasis>,“ pobízel mě Wireman. „Čeká tě ještě jeden.“</p>
<p>Obrátil jsem stránku s obrazem křičícího muže. Staré suché akvarely chřestily jako kosti. Pod křičícím otcem byla znovu loď, jenomže tentokrát to byla opravdu moje loď, moje <emphasis>Perse</emphasis>. Elizabeth ji namalovala v noci a ne štětcem – v šedých a černých tazích jsem stále rozeznával prastaré uschlé otisky dětských prstů. Takhle <emphasis>Perse</emphasis> vypadala, když Elizabeth konečně prohlédla její přestrojení. Prkna se ježila třískami. Plachty zplihle visely a byly plné děr. Kolem ní se z vody, modré ve světle měsíce, který se neusmíval ani nevysílal veselé paprsky, zvedaly na pozdrav stovky kostnatých paží, z nichž kapala voda. A na přední palubě stálo cosi pytlovitého a bledého, vzdáleně to připomínalo ženu v jakémsi rozpadlém oblečení, které možná kdysi bylo pláštěnkou či zavinutým rubášem… nebo hábitem. Byl to červený hábit, <emphasis>můj</emphasis> červený hábit, jenomže tentokrát z čelního pohledu. Z hlavy vyhlížely tři prázdné oční důlky a bláznivá změť rozšklebených rtů a zubů přesahovala hranice obličeje. Bylo to mnohem hrůznější než moje obrazy <emphasis>Dívky a lodi</emphasis>, protože to šlo přímo k jádru věci, bez oddechu, kde by se mohla mysl vzpamatovat. <emphasis>Tohle je veškerá hrůza</emphasis>, říkal obraz. <emphasis>Tohle je všechno, čeho ses bál, že najdeš číhat ve tmě. Podívej, jak ten úsměv v tom měsíčním světle utíká z obličeje. Podívej, jak ji ti utopenci zdraví.</emphasis></p>
<p>„Kristepane,“ vzhlédl jsem k Wiremanovi. „Kdy to namalovala, co myslíš? Poté, co její sestry…?“</p>
<p>„Určitě. Určitě se s tím takhle vyrovnávala, nemyslíš?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl jsem. Cosi ve mně se snažilo myslet na moje holčičky, a současně se tomu bránilo. „Nevím, jak by se nějaké dítě – jakékoli dítě – mohlo vytasit s něčím takovým.“</p>
<p>„Rasová paměť,“ řekl Wireman. „Tohle by řekli jungiánci.“</p>
<p>„A jak to, že jsem nakonec namaloval stejnou zasranou loď? Možná i tohle zasrané stvoření, jenomže zezadu? Mají jungiánci nějakou teorii i na tohle?“</p>
<p>„Na Elizabethině obrázku nestojí <emphasis>Perse</emphasis>,“ zdůraznil Jack.</p>
<p>„Byly jí čtyři,“ namítl jsem. „Pochybuju, že by na ni to jméno udělalo nějaký dojem.“ Vzpomněl jsem si na její dřívější obrázky – kde byla tahle loď nakreslená jako krásná bílá lež, v niž chvíli věřila. „Zvlášť jakmile uviděla, co je opravdu zač.“</p>
<p>„Mluvíš o ní, jako by byla opravdová,“ upozornil mě Wireman.</p>
<p>V ústech mi docela vyschlo. Odešel jsem do koupelny, natočil si sklenici vody a vypil ji do dna. „Nevím, čemu na tomhle věřím,“ řekl jsem, „ale mám v životě jedno základní pravidlo, Wiremane. Když jeden člověk něco vidí, mohla by to být halucinace. Když to vidí dva lidé, pak možnost, že se jedná o realitu, exponenciálně roste. My s Elizabeth jsme viděli <emphasis>Perse</emphasis>.“</p>
<p>„Ve své fantazii,“ trval na svém Wireman. „Viděli jste ji ve fantazii.“</p>
<p>Namířil jsem ukazovák Wiremanovi do obličeje: „Viděl jsi, co moje fantazie dokáže.“</p>
<p>Neodpověděl, ale přikývl. Byl velmi bledý.</p>
<p>„Říkal jste ‚Jakmile uviděla, co je opravdu zač’,“ ozval se Jack. „Jestli je ta loď na obrázku opravdová, co teda vlastně je?“</p>
<p>„Myslím, že to víš,“ odpověděl Wireman. „Myslím, že to víme všichni. Je sakra těžké si toho nevšimnout. Jenom se to bojíme vyslovit nahlas. Tak do toho, Jacku. Bůh nenávidí zbabělce.“</p>
<p>„Tak jo, je to loď mrtvých,“ vypravil ze sebe Jack. Jeho hlas zazněl v mém čistém, dobře osvětleném ateliéru hluše. Chytil si hlavu do dlaní a pomalu si prsty projel vlasy, takže si je rozcuchal ještě víc. „Ale něco vám povím, pánové – jestli tohle pro mě nakonec přijede, asi budu litovat, že jsem se vůbec narodil.“</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>Odložil jsem tlustý svazek kreseb a akvarelů stranou na koberec a ulehčilo se mi, že mám ty poslední dva kousky z dohledu. Pak jsem se podíval na to, co bylo pod obrázky a košík tolik zatěžovalo.</p>
<p>Byla to munice pro harpunovou pistoli. Zvedl jsem jednu robustní šipku do výšky. Byla asi čtyřicet centimetrů dlouhá a dost těžká. Ratiště bylo z oceli, ne hliníku – nebyl jsem si jistý, jestli se ve dvacátých letech hliník vůbec používal. Pracovní konec měl tři hroty, a i když byly čepele zašlé, vypadaly ostře. Dotkl jsem se jedné bříškem prstu a na kůži se okamžitě objevila kapka krve.</p>
<p>„Měl byste si to vydezinfikovat,“ poznamenal Jack.</p>
<p>„To jistě,“ souhlasil jsem. Otáčel jsem tu věc v odpoledním slunci, takže odrážela zrcátka po okolních stěnách. Ta krátká harpuna měla svou vlastní odpudivou krásu, což je paradox vyhrazený snad jen jistým velmi účinným zbraním.</p>
<p>„Tohle by ve vodě moc daleko nedoletělo,“ soudil jsem. „Na to je to moc těžké.“</p>
<p>„Aby ses nedivil,“ řekl Wireman. „Tuhle zbraň pohání tětiva a navíc bombička kysličníku uhličitého. Střílí docela slušně. A tehdy krátký dostřel bohatě stačil. Záliv se hemžil rybami, dokonce i u břehu. Jestli chtěl Eastlake něco zastřelit, klidně mohl pálit naslepo.“</p>
<p>„Nechápu, proč to má ty hroty,“ řekl jsem.</p>
<p>Wireman odpověděl: „Já taky ne. Měla nejmíň tucet harpun, včetně těch čtyř pověšených na zdi v knihovně, a žádná nevypadala takhle.“</p>
<p>Jack mezitím odešel do koupelny a vrátil se s lahvičkou peroxidu. Teď mi vzal z ruky harpunu, kterou jsem držel, a také si prohlédl trojbřitý hrot. „Co to je? Stříbro?“</p>
<p>Wireman udělal z palce a ukazováku pistoli a namířil na něj. „Držte si karty, ale Wireman si myslí, žes trefil do černého.“</p>
<p>„A vám to nedochází?“ zeptal se Jack.</p>
<p>Podívali jsme se s Wiremanem na sebe a pak zase na Jacka.</p>
<p>„Nekoukali jste na správné filmy,“ poučil nás. „Stříbrné kulky se používají na zabíjení vlkodlaků. Nevím, jestli stříbro zabírá taky na upíry, ale je jasné, že někdo si to myslel. Že by zabrat mohlo.“</p>
<p>„Jestli naznačuješ, že Tessie a Laura Eastlakeovy jsou upírky,“ řekl Wireman, „tak musejí být od roku 1927 pořádně žíznivé.“ Podíval se na mě a čekal, že budu souhlasit.</p>
<p>„Myslím, že Jack na něco kápl,“ řekl jsem. Vzal jsem od něj lahvičku kysličníku, strčil do ní zraněný prst a několikrát lahvičkou zaštěrchal.</p>
<p>„To se nepatří,“ zašklebil se Jack.</p>
<p>„Ledaže bys měl v plánu to vypít,“ odsekl jsem a Jack se po chvilce zamyšlení rozchechtal a já taky.</p>
<p>„Co je?“ zeptal se Wireman. „Něco mi ušlo?“</p>
<p>„To je fuk,“ uculoval se Jack. Pak znovu zvážněl. „Jenomže nic takového jako upíři neexistuje, Edgare. Možná duchové, to bych ještě skousl – myslím, že skoro všichni věří, že duchové můžou existovat – ale žádní upíři nejsou.“ Rozzářil se, protože ho cosi napadlo. „Kromě toho je zapotřebí upír, aby vznikl další upír. A Eastlakeovic dvojčata se přece utopila.“</p>
<p>Znovu jsem krátkou harpunu zvedl a začal ji otáčet sem a tam, až z matné špičky poletovala po zdi zrcátka. „Ale tohle je stejně nápadné.“</p>
<p>„To je,“ souhlasil Jack.</p>
<p>„Stejně jako ty odemčené dveře, které jsi našel, když jsi sem přinesl ten košík,“ řekl jsem. „A stopy. Plátno, které někdo vzal z hromady a položil na stojan.“</p>
<p>„Takže tvrdíš, že to přece jenom byl šílený knihovník, <emphasis>amigo</emphasis>?“</p>
<p>„Ne. Jenom…“ Hlas se mi zlomil, selhal. Musel jsem se znovu napít vody, než jsem mohl dokončit to, co jsem potřeboval říct. „Jenom že upíři možná nejsou jediní, kteří se vracejí z říše mrtvých.“</p>
<p>„O čem to mluvíte?“ podivil se Jack. „O zombiích?“</p>
<p>Vzpomněl jsem si na <emphasis>Perse</emphasis> s rozpadlými plachtami. „Řekněme o dezertérech.“</p>
<p><strong>xi</strong></p>
<p>„Víš určitě, že tu chceš zůstat na noc sám, Edgare?“ staral se Wireman. „Protože já to za nijak skvělý nápad nepovažuju. Zvlášť když ti bude společnost dělat ta hromada starých obrázků.“ Vzdychl. „Podařilo se ti Wiremana nakazit prvotřídní třesavkou.“</p>
<p>Seděli jsme ve floridském pokoji a dívali se, jak slunce začíná svůj dlouhý, pomalý sestup k obzoru. Přinesl jsem sýr a sušenky.</p>
<p>„Nejsem si jistý, jestli by to jinak fungovalo,“ řekl jsem. „Mysli si, že jsem takový malířský pistolník. Maluju sám, parťáku.“</p>
<p>Jack na mě pohlédl přes okraj sklenice ledového čaje. „Vy máte v plánu malovat?“</p>
<p>„No – kreslit. To umím.“ A když jsem si vzpomněl na jistý pár zahradnických rukavic – na hřbetu jedné bylo napsáno RUCE a na druhé PRYČ – pomyslel jsem si, že skici budou stačit, zvlášť když si na ně vezmu zbytky pastelek Elizabeth Eastlakeové.</p>
<p>Otočil jsem se k Wiremanovi. „Ty máš dnes večer jednání s pohřebáky, že?“</p>
<p>Wireman pohlédl na hodinky a ztěžka vzdychl. „Správně. Od šesti do osmi. Další vizitace mě čeká zítra od dvanácti do dvou. Přijedou příbuzní z dáli, budou cenit zuby na vetřelce a uzurpátora. To jako na mě. Pak následuje poslední jednání, pozítří. Pohřeb v unitářském kostele v Osprey. Ten bude v deset. Následuje kremace u Abbota-Wexlera. Ohni hoř a kotli vař.“</p>
<p>Jack se zašklebil. „Tohle je fakt hnus.“</p>
<p>Wireman přikývl. „To smrt je hnusná, synu. Pamatuješ, co jsme zpívali jako děti? ‚A červi tě sežerou, všude se ti rozlezou, hnisy z tebe vytečou jako krém na holení’.“</p>
<p>„Velmi elegantně vyjádřeno,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„Jo,“ souhlasil Wireman. Vybral si další sušenku, podíval se na ni a pak ji prudce vhodil zpátky na tácek. Odrazila se a dopadla na podlahu. „Tohle je pitomost. Všechno.“</p>
<p>Jack sušenku zvedl, zřejmě zauvažoval, že ji sní, ale pak ji odložil. Možná došel k závěru, že pojídat sušenky z podlahy floridského pokoje se taky nepatří. Nejspíš měl pravdu. Takových pravidel je totiž spousta.</p>
<p>Řekl jsem Wiremanovi: „Až se budeš vracet z toho pohřebního ústavu, mrkneš se na mě, jo?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jestli ti řeknu, že jsem v pohodě, tak pojedeš klidně domů, bez diskusí.“</p>
<p>„Nebudu tě rušit při obcování s múzou. Nebo duchy.“</p>
<p>Přikývl jsem, protože nebyl tak daleko od pravdy. Pak jsem se otočil k Jackovi. „A ty zůstaneš v <emphasis>El Palacio</emphasis>, když bude Wireman u těch pohřebáků, ano?“</p>
<p>„Jasně, když to chcete, pánové.“ Nevypadal moc spokojeně a já se mu nedivil. Byl to velký dům, Elizabeth v něm dlouho žila a vzpomínky na ni tam byly hodně čerstvé. Mně by taky nebylo dobře, kdybych si nebyl jistý, že strašidla na Duma Key se drží jinde.</p>
<p>„Jestli ti zavolám, přiběhneš jako vítr.“</p>
<p>„Přiběhnu. Zavolejte mi na pevnou nebo na mobil.“</p>
<p>„Určitě ten tvůj mobil funguje?“</p>
<p>Vypadal trochu zahanbeně. „Baterie je trochu slabá, nic víc. V autě jsem si ji dobil.“</p>
<p>Wireman řekl: „Moc rád bych líp pochopil, proč máš pocit, že s tím musíš dál blbnout, Edgare.“</p>
<p>„Protože to ještě neskončilo. Celé roky byl klid. Celé roky tu Elizabeth žila docela klidně, nejdřív s otcem a potom sama. Měla svoji charitu, přátele, hrála tenis, hrála bridž – to mi vyprávěla Mary Ireová – a hlavně měla svou uměleckou scénu Slunečného pobřeží. Byl to tichý, uspokojivý život stárnoucí ženy se spoustou peněz a kromě cigaret jenom pár zlozvyky. Pak se všechno začalo měnit. <emphasis>La lotería</emphasis>. Sám jsi to říkal, Wiremane.“</p>
<p>„Ty si opravdu myslíš, že se něco postaralo, aby se tohle všechno stalo,“ řekl. Nijak odmítavě. Spíš užasle.</p>
<p>„Tomu přece věříš ty,“ řekl jsem.</p>
<p>„Někdy ano. Ale věřit tomu nechci. Že existuje něco s tak dlouhými prsty… s tak ostrým zrakem, že vidí i mě… tebe… a bůhví koho nebo co ještě…“</p>
<p>„Mně se to taky nelíbí,“ řekl jsem, ale to zdaleka nevystihovalo pravdu. Pravda byla, že jsem to nenáviděl. „Nelíbí se mi představa, že se něco třeba opravdu natáhlo a zabilo Elizabeth – možná ji vystrašilo k smrti – jenom aby ji to umlčelo.“</p>
<p>„A ty myslíš, že můžeš z těch obrázků zjistit, co se děje?“</p>
<p>„Něco ano. Kolik, to uvidím, teprve až to zkusím.“</p>
<p>„A potom?“</p>
<p>„Uvidíme. Skoro jistě pojedu na jižní konec Key. Tam čeká nějaká nedokončená záležitost.“</p>
<p>Jack odložil čajovou sklenici. „Jaká nedokončená záležitost?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Nevím. Možná mi to povědí její obrázky.“</p>
<p>„Jen aby ti to nepřerostlo přes hlavu a tys nezjistil, že už se na břeh nedostaneš,“ nabádal mě Wireman. „Přesně to se stalo těm dvěma holčičkám.“</p>
<p>„Já vím,“ řekl jsem.</p>
<p>Jack na mě ukázal prstem. „Dávejte na sebe pozor. Tak se to patří.“</p>
<p>Přikývl jsem a taky na něj ukázal. „Tak to se fakt patří.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>15 – Vetřelec</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Za dvacet minut jsem seděl v Malém růžáku se skicákem na klíně a červeným piknikovým košem vedle sebe. Přímo přede mnou byl Záliv, zaplňoval západní okno světlem. Hluboko pode mnou si mumlaly lastury. Odsunul jsem stojan stranou a zakryl svůj pracovní stůl pocákaný barvami ručníkem. Kousky jejích naostřených pastelek jsem rozložil na stůl. Z pastelek moc nezbývalo, byly tlusté a starobylé, ale podle mého názoru budou stačit. Byl jsem připravený.</p>
<p>„Prdlajs jsem,“ řekl jsem. Na tohle nebudu připravený nikdy a cosi ve mně doufalo, že se nic nepřihodí. Myslel jsem si však, že přihodí. Myslel jsem si, že právě proto Elizabeth chtěla, abych její kresby našel. Ale kolik z toho, co v červeném košíku bylo, si opravdu pamatovala? Podle mého názoru Elizabeth zapomněla skoro všechno, co se jí stalo, když byla malá, už dávno předtím, než se dostavil Alzheimer a všechno zkomplikoval. Protože člověk pokaždé nezapomíná proti své vůli. Někdy to udělá záměrně.</p>
<p>Kdo by si chtěl pamatovat něco tak hrozného, že z toho váš otec křičel tak, až krvácel? Lepší je nadobro přestat kreslit. Dělat mrtvého brouka. Lepší je lidem vykládat, že stěží namalujete panáčka a že pokud jde o umění, jste jako bohatí vysokoškoláci, kteří podporují své školní sportovní týmy: když nemůžete být atlet, tak atletiku podporujte. Lepší je to všechno kompletně vymazat z hlavy a ve stáří se o zbytek postará plíživá senilita.</p>
<p>Ach, jenomže něco z té staré schopnosti přece jen zůstane – jako zajizvená tkáň na tvrdé pleně mozkové po dávném zranění (řekněme způsobeném pádem z bryčky) – a možná si budete muset najít způsob, jak to jednou za čas ventilovat, dostat to ze sebe jako nahromaděný hnis z infikované rány, která se nikdy úplně nezahojí. Takže se začnete zajímat o umění jiných lidí. Vlastně se z vás stane umělecký mecenáš. A když to pořád nestačí? No, možná začnete sbírat porcelánové figurky a domečky. Začnete si budovat Porcelánové městečko. Nikdo nenazve tato <emphasis>tabla</emphasis> uměním, ale rozhodně je to tvůrčí činnost a pravidelné procvičování fantazie – hlavně její vizuální části – a tím stačíte všechno ostatní zarazit.</p>
<p>Co zarazit?</p>
<p>Samozřejmě to svědivé nutkání.</p>
<p>To zatracené svědění.</p>
<p>Poškrábal jsem se na pravé paži, ruka mi projela skrz a po desetitisící jsem narazil na žebra. Nalistoval jsem ve skicáku první stranu.</p>
<p><emphasis>Začni prázdnou plochou</emphasis>.</p>
<p>Volala mě, stejně jako takové prázdné stránky kdysi volaly ji.</p>
<p><emphasis>Zaplň mě. Protože bílá je absence paměti, barva nemožnosti si vzpomenout. Tvoř. Ukazuj. Kresli. A až to uděláš, svědění pomine. Na chvíli ten zmatek pomine</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Prosím, zůstaňte na Key</emphasis>, říkala. <emphasis>Ať se stane cokoliv. Potřebujeme vás</emphasis>.</p>
<p>Pomyslel jsem si, že je to možná pravda.</p>
<p>Rychle jsem kreslil. Jenom pár čar. Něco jako vozík. Nebo možná bryčku, která nehybně stála a čekala na poníka.</p>
<p>„Bydleli tu docela spokojeně,“ pronesl jsem do prázdného ateliéru. „Otec a dcery. Potom Elizabeth spadla z bryčky a začala kreslit, nečekaný hurikán odkryl naleziště trosek, děvčátka se utopila. Potom ostatní odfrčeli do Miami a potíže přestaly. A když se po skoro pětadvaceti letech vrátili…“</p>
<p>Pod bryčku jsem napsal <strong>ZASE</strong>. Počkal jsem. Přidal jsem <strong>DOBŘE</strong>. <strong>ZASE DOBŘE</strong>.</p>
<p><emphasis>Dobře</emphasis>, šeptaly lastury hluboko dole. <emphasis>Zase dobře</emphasis>.</p>
<p>Ano, bylo jim dobře, Johnovi a Elizabeth bylo zase dobře. A když John zemřel, Elizabeth nepřestávalo být dobře. Bylo jí dobře s uměleckými výstavami. S jejími figurkami. Pak se z nějakého důvodu všechno začalo zase měnit. Nevěděl jsem, jestli do té změny patřila i smrt Wiremanovy manželky a dcery, ale podle mého názoru to tak mohlo být. A ohledně jeho a mého příjezdu na Duma Key nebylo podle mě pochyb. Neměl jsem k takové domněnce žádný racionální důvod, ale věřil jsem tomu.</p>
<p>Všechno na Duma Key bylo v pořádku… pak to bylo divné… pak to bylo zase dlouho v pořádku. A teď…</p>
<p><emphasis>Probudila se.</emphasis></p>
<p><emphasis>Stolní prosakuje</emphasis>.</p>
<p>Jestli jsem chtěl zjistit, co se tu dnes děje, musel jsem zjistit, co se dělo tehdy. Bez ohledu na nebezpečí jsem <emphasis>musel</emphasis>.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Vytáhl jsem její první kresbu, což vlastně vůbec kresba nebyla, jenom nejistá čára táhnoucí se středem papíru. Vzal jsem ji do levé ruky, zavřel oči a pak dělal, jako že se jí dotýkám pravačkou, přesně jako jsem to dělal s Paminými zahradnickými rukavicemi. Snažil jsem se vidět, jak prsty pravé ruky přejíždějí po té váhavé lince. Šlo to – trochu – ale cítil jsem jisté zoufalství. Chtěl jsem to snad provádět se všemi obrázky? Muselo jich být hodně přes sto, a to byl ještě hodně mírný odhad. Navíc se nedalo říct, že by mě zaplavily mimosmyslové informace.</p>
<p><emphasis>Jenom klid. Řím taky nepostavili za hodinu</emphasis>.</p>
<p>Řekl jsem si, že trocha hudby z rádia Free Bone by neuškodila a mohla by pomoct. Vstal jsem, prastarý kus papíru chytil pravačkou a ten se samozřejmě třepotavě snesl na podlahu, protože jsem žádnou pravou ruku neměl. Shýbl jsem se pro něj s myšlenkou, že jsem to úsloví zvoral, že správně se říká <emphasis>Řím nepostavili za den</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Jenže Melda říká za hodinu</emphasis>.</p>
<p>Zarazil jsem se a chytil papír levou rukou. Rukou, na kterou se jeřáb nedokázal dostat. Byla to skutečná vzpomínka, něco, co zavanulo z obrázku, nebo jsem si to jenom vymyslel? Vnutila mi to vlastní mysl ve snaze vyhovět?</p>
<p>„Není to obrázek,“ řekl jsem s pohledem na nejistou čáru.</p>
<p><emphasis>Ne, ale snaží se obrázkem být</emphasis>.</p>
<p>Zadek mi dopadl na sedák židle, jen to zadunělo. Ne že bych si chtěl sednout, spíš se mi podlomila a povolila kolena. Díval jsem se na tu čáru, pak jsem se zahleděl ven. A pak jsem odtrhl oči od Zálivu a podíval se na linku. A z linky zase na Záliv.</p>
<p>Snažila se nakreslit obzor. Byla to její první věc.</p>
<p><emphasis>Ano</emphasis>.</p>
<p>Zvedl jsem skicák a popadl jednu její pastelku. Na barvě nezáleželo, hlavně že byla její. Připadala mi v ruce příliš velká, tlustá. Byla akorát. Začal jsem kreslit.</p>
<p>Tohle mi na Duma Key šlo nejlíp.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Načrtl jsem dítě sedící na židličce s nočníkem. Hlavu mělo ovázanou. Holčička měla v ruce skleničku. Druhou rukou se držela otce kolem krku. On měl na sobě tílko a na tváři holicí pěnu. V pozadí stála hospodyně jako stín. Na této skice neměla žádné náramky, protože je nenosila pořád, ale kolem hlavy měla uvázaný šátek s uzlem vpředu. Chůva Melda, pro Libbit nejbližší bytost po matce.</p>
<p>Libbit?</p>
<p>Ano, tak jí říkali. Tak si říkala sama. Libbit, malá Libbit.</p>
<p>„Nejmenší ze všech,“ zamumlal jsem a přehodil první stránku skicáku. Pastelka – příliš krátká, příliš tlustá, nepoužívaná víc než tři čtvrtiny století – byla dokonalý nástroj, dokonalý <emphasis>kanál</emphasis>. Začala se opět pohybovat.</p>
<p>Nakreslil jsem tu holčičku v pokoji. Na stěně za ní se objevily knihy a byla z toho pracovna. Tatínkova pracovna. Obvaz měla omotaný kolem hlavy. Seděla za stolem. Měla na sobě nějaký župan. V ruce měla</p>
<p>(<emphasis>duš-ku</emphasis>)</p>
<p>tužku. Barevnou pastelku? Nejspíš ne – tehdy ještě ne – ale na tom nezáleželo. Našla něco svého, svůj smysl, svůj <emphasis>métier</emphasis>. A jaký z něj měla hlad! Přímo vlčí!</p>
<p><emphasis>Ona si myslí</emphasis> Chci ještě papír, prosím.</p>
<p><emphasis>Ona si myslí</emphasis> Jsem ELIZABETH.</p>
<p>„Ona se doslova vkreslila zpátky na svět,“ řekl jsem a na těle mi naskočila husí kůže od hlavy po paty – copak jsem neudělal totéž? Copak jsem neudělal <emphasis>přesně</emphasis> totéž, tady na Duma Key?</p>
<p>Čekala mě další práce. Pomyslel jsem si, že to bude dlouhý a vyčerpávající večer, ale cítil jsem, že jsem na pokraji velkých objevů, a zmocnil se mě nikoli strach – v tu chvíli ne – ale jakési vzrušení s měděnou pachutí v ústech.</p>
<p>Shýbl jsem se a zvedl třetí Elizabethinu kresbu. Čtvrtou. Pátou. Šestou. Pohyboval jsem se stále rychleji. Občas jsem se zastavil, abych kreslil, ale většinou jsem ani nemusel. Obrazy se mi už samy formovaly v hlavě a důvod, proč jsem je nemusel vkládat na papír, mi připadal jasný: tu práci už dávno odvedla Elizabeth, když se zotavovala z nehody, která ji skoro zabila.</p>
<p>V těch šťastných dobách, než Noveen začala mluvit.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Při rozhovoru mi Mary Ireová v jednu chvíli řekla, že objevit v sobě ve středním věku skvělý malířský talent musí být, jako když mi někdo dá klíčky od nadupaného super auťáku – Roadrunneru nebo GTO. Souhlasil jsem, že to tak je. Posléze řekla, že to musí být, jako když mi někdo dá klíče od dokonale zařízeného domu. Přímo panství. Opět jsem souhlasil, že to tak je. A kdyby pokračovala? Řekla by, že to musí být jako zdědit milión akcií Microsoftu nebo být zvolen doživotním vládcem nějakého emirátu bohatého na naftu na středním východě (a kde je mír)? Byl bych souhlasil, to si pište, jasně. Abych ji uklidnil. Protože ty otázky se týkaly jí. Viděl jsem toužebný pohled v jejích očích, když mi ty otázky pokládala. Byly to oči dítěte, které ví, že ona se k uskutečnění svého snu o visuté hrazdě přiblíží nejvýš tím, že bude sedět na tribuně o sobotním matiné. Byla kritičkou, a spousta kritiků, kteří nejsou povoláni dělat to, o čem píšou, začnou žárlit, a jsou ve svém zklamání malí a zlí. Mary taková nebyla. Mary to stále všechno milovala. Pila whiskey z dvoudecovky a chtěla vědět, jaké to je, když se odnikud vynoří kouzelná víla, poklepe vás na rameno a vy zjistíte, že i když už vám padesátka hodně přistřihla křídla a pocuchala peří, najednou jste získali schopnost létat po nebi přes měsíc. Takže i když to nebylo jako mít rychlé auto nebo dostat zdarma klíče od kompletně zařízeného domu, řekl jsem jí, že to takové je. Protože nikomu prostě nedokážete vysvětlit, jaké to je. Můžete o tom akorát mlít pořád dokola, dokud toho všichni nemají plné zuby a není čas jít spát.</p>
<p>Ale Elizabeth věděla, jaké to je.</p>
<p>Bylo to v jejích kresbách a potom v malbách.</p>
<p>Bylo to jako dostat jazyk, když jste do té doby byli němí. A ještě lepší. Mnohem. Jako získat zpátky paměť, a lidská paměť je všechno, opravdu. Paměť znamená totožnost. Jste to vy. Už od té první čáry – té neuvěřitelně statečné první čáry, která měla ukázat, kde se Záliv setkává s nebem – chápala, že vidění a paměť jsou zaměnitelné, a pustila se do samoléčby.</p>
<p>Perse v tom nebyla. Zpočátku ne.</p>
<p>Tím jsem si jistý.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Další čtyři hodiny jsem střídavě vklouzával do Libbitina světa a zase ven. Bylo to nádherné, děsivé místo. Občas jsem čmáral slova – <emphasis>Ten dar má vždycky hlad, začni tím, co znáš </emphasis>– ale většinou to byly obrázky. Obrázky byly ten pravý jazyk, který nám byl společný.</p>
<p>Pochopil jsem, jak rychlým obloukem se úžas rodiny změnil v přijetí a pak v nudu. Částečně to bylo tím, že dívenka byla tak pilná, možná to bylo tím, že patřila k nim, že to byla jejich malá Libbit, a vždycky převládne mínění, že z Nazaretu nemůže vzejít nic dobrého, není to tak? Ale to znudění způsobilo, že její hlad zesílil. Hledala nové způsoby, jak je ohromit, hledala nové způsoby, jak vidět.</p>
<p>A nacházela je, bůh jí pomoz.</p>
<p>Kreslil jsem ptáky létající břichem vzhůru a zvířata kráčející po hladině bazénu.</p>
<p>Nakreslil jsem koně s úsměvem tak širokým, že mu přepadával z obličeje. Napadlo mě, že zrovna v tu dobu vstoupila do obrazu Perse. Jenomže…</p>
<p>„Jenomže Libbit netušila, že je to Perse,“ pronesl jsem. „Myslela si…“</p>
<p>Prolistoval jsem její kresby až skoro na začátek. K tomu kulatému černému obličeji s usměvavými ústy. Na první pohled jsem ho považoval za portrét chůvy Meldy, ale měl jsem se podívat líp – byla to dětská, ne ženská tvář. Tvář panenky. Najednou moje ruka napsala vedle obličeje NOVEEN tak prudce, až Elizabethina stará kanárkově žlutá pastelka při poslední čáře druhého N praskla. Odhodil jsem ji na podlahu a popadl jinou.</p>
<p>To skrz Noveen Perse poprvé promluvila, aby malého génia nevyplašila. Co může být méně děsivé než malá černošská panenka, která se usmívá a má kolem hlavy omotaný červený šátek, přesně jako milovaná chůva Melda?</p>
<p>A byla snad Elizabeth v šoku nebo se vylekala, když panenka začala sama mluvit? Podle mě ne. Možná měla pronikavý, úzce vymezený talent, ale stále to bylo jenom tříleté děcko.</p>
<p>Noveen jí říkala, co má kreslit, a Elizabeth…</p>
<p>Znovu jsem popadl svůj skicák. Nakreslil jsem koláč ležící na podlaze. Rozpláclý na podlaze. Malá Libbit si myslela, že ta darebnost byl Noveenin nápad, ale původcem byla Perse, která zkoušela Elizabethinu moc. Perse experimentovala stejně jako kdysi já, snažila se zjistit, jak silný tenhle nový nástroj bude.</p>
<p>Jako další přišla určitě Alice.</p>
<p>Protože, jak jí panenka šeptala, je tu poklad a bouřka ho odkryje.</p>
<p>Takže vlastně žádná Alice, vůbec ne. A ani žádná Elizabeth, protože Elizabeth zatím nebyla – ani pro rodinu, ani pro sebe. Ten fukéř ze sedmadvacátého roku, to byl hurikán Libbit.</p>
<p>Protože tatínkovi by se líbilo najít poklad. A protože tatínek potřeboval myslet na něco jiného kromě…</p>
<p>„Ustlala si,“ zachraptěl jsem hlasem, který vůbec nepřipomínal můj. „Nech ji tam spát.“</p>
<p>…kromě toho, jak strašně se rozzlobil na Adie, která utekla s Emerym, tím celuloidovým límečkem.</p>
<p>Ano. Tak to bylo na jižním konci Duma Key tehdy v sedmadvacátém roce.</p>
<p>Nakreslil jsem Johna Eastlakea – jenomže proti nebi se rýsovaly akorát jeho ploutve a špička šnorchlu, a pod nimi stín. John Eastlake potápějící se pro poklad.</p>
<p>Potápějící se pro novou panenku své nejmladší dcery, i když tomu nejspíš nevěřil.</p>
<p>Vedle jedné ploutve jsem napsal <strong>SPRAVEDLIVÉ NÁLEZNÉ</strong>.</p>
<p>V hlavě se mi rojily obrazy a byly stále jasnější, jako by všechny ty roky čekaly, až je někdo osvobodí, a mě maně napadlo, jestli každý obraz (a každý nástroj, jímž byly vytvořeny) jeskynními kresbami ve střední Asii počínaje a <emphasis>Monou Lisou</emphasis> konče obsahuje také skryté vzpomínky na svůj vznik i tvůrce, zakódované do svých tahů jako DNA.</p>
<p><emphasis>Plavej a kopej, dokud neřeknu dost</emphasis>.</p>
<p>K obrázku <emphasis>Potápějícího se tatínka</emphasis> jsem přidal Elizabeth, která stála po baculatá kolínka ve vodě s Noveen zastrčenou pod paží. Libbit mohla skoro být tou panenkou-dívkou na kresbě, kterou si vyžádala Ilse – na té, kterou jsem nazval <emphasis>Konec hry</emphasis>.</p>
<p><emphasis>A pak uviděl všechny ty věci, a objímal mě objímal objímal</emphasis>.</p>
<p>Spěšně jsem nakreslil Johna Eastlakea při této činnosti, s potápěčskou maskou posunutou na čelo. Piknikový koš stál poblíž, na dece, a na něm spočívala harpuna.</p>
<p><emphasis>Objímal mě objímal objímal</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Nakresli ji</emphasis>, zašeptal hlas. <emphasis>Nakresli Elizabethino spravedlivé nálezné. Nakresli Perse</emphasis>.</p>
<p>Ale já to neudělal. Bál jsem se toho, co bych uviděl. A co by mi to provedlo.</p>
<p>A co tatínek? A co John? Kolik toho věděl on?</p>
<p>Prolistoval jsem její kresby až po obrázek, na kterém John Eastlake křičel a z nosu a jednoho oka mu vytékala krev. Věděl hodně. Nejspíš příliš pozdě, ale věděl.</p>
<p>Co se přesně přihodilo Tessie a Lo-Lo?</p>
<p>A Perse, že by takovou řadu let mlčela?</p>
<p>Co byla přesně zač? Žádná panenka, tolik se zdálo jisté.</p>
<p>Mohl bych kreslit dál – obrázek Tessie a Lo-Lo běžících ruku v ruce po jakési stezce jsem už měl před očima – ale já se začínal ze svého polotransu probírat a skoro k smrti jsem se bál. Kromě toho jsem si myslel, že už vím dost, abych s tím vystačil. Wireman mi pomůže vyluštit zbytek, tím jsem si byl skoro jistý. Zavřel jsem skicák. Odložil jsem hnědou pastelku dávno zmizelé holčičky – teď už z ní byl sotva pahýlek – a uvědomil si, jaký mám hlad. Přímo jako vlk. Ale tahle kocovina nebyla pro mě žádná novinka a v lednici byla spousta jídla.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Pomalu jsem sešel dolů a v hlavě se mi rojily představy – obrácená volavka s modrýma pronikavýma očima, usměvaví koně, ploutve velké jako člun na tatínkových nohou – a neobtěžoval jsem se v obývacím pokoji rozsvěcet. Nebylo to nutné. V dubnu už jsem zvládal cestu od paty schodiště do kuchyně i v nejhlubší tmě. Tou dobou už jsem ten osamělý dům s bradou trčící nad hladinu vody považoval za svůj a přes některé dosavadní zážitky jsem si neuměl představit, že bych se z něj odstěhoval. V půli cesty přes obývák jsem se zastavil a zahleděl se skrz floridský pokoj na Záliv.</p>
<p>Tam, necelých sto metrů od pláže se na hladině vznášela zakotvená <emphasis>Perse</emphasis>, ve světle čtvrtky měsíce a miliónů hvězd zřetelná a nepochybná. Plachty měla skasané, ale z prastarých stěžňů jí viselo lanoví jako pavučiny. <emphasis>Rubáše</emphasis>, pomyslel jsem si. <emphasis>To jsou rubáše</emphasis>. Pohupovala se na vlnách jako shnilá hračka dávno mrtvého dítěte. Paluby byly prázdné, pokud jsem viděl – ani stopy po něčem živém nebo nějakých suvenýrech – ale kdo věděl, co by mohlo být v podpalubí?</p>
<p>Bylo mi na omdlení. Současně jsem si uvědomil důvod: přestal jsem dýchat. Poručil jsem si, abych se nadechl, ale po jednu strašnou vteřinu se nic nedělo. Hrudník mi zůstal plochý jako stránka v zavřené knize. Když se konečně pozvedl, uslyšel jsem hýknutí. To jsem byl já, bojující o život při plném vědomí. Vyfoukl jsem vzduch, který jsem právě nabral, a nadechl se znovu, tentokrát o něco méně hlučně. Před očima se mi v šeru zamihotaly černé tečky, pak vybledly. Čekal jsem, že ta loď venku udělá totéž – přece to musela být halucinace – ale zůstala, takových šestatřicet metrů dlouhá a asi z poloviny tak široká. Pohupovala se na vlnách. Taky se maličko houpala z boku na bok. Čelen se vrtěl jako prst, jako by říkal <emphasis>Auuu, ty oškliváku, máš průšvih…</emphasis></p>
<p>Plácl jsem se přes obličej tak prudce, až mi z levého oka vyhrkly slzy, ale loď tam pořád byla. Uvědomil jsem si, že jestli tam opravdu je – doopravdy – pak ji z chodníku u <emphasis>El Palacio</emphasis> uvidí i Jack. Na opačné straně obývacího pokoje byl telefon, ale z místa, kde jsem stál, byl blíž ten na kuchyňské lince. A ten měl výhodu, že je přímo pod světelnými vypínači. Chtěl jsem světlo, zvlášť v kuchyni, dobré ostré zářivkové světlo. Vycouval jsem z obývacího pokoje, oči nespouštěl z lodi, a hřbetem ruky praštil do všech tří vypínačů najednou. Světla se rozsvítila a <emphasis>Perse</emphasis> mi v jasném, rozumném světle zmizela z očí – jako všechno za okny floridského pokoje. Hmátl jsem po telefonu, ale pak jsem se zarazil.</p>
<p>V kuchyni byl cizí muž. Stál u mé lednice. Měl na sobě promáčené hadry, které možná byly kdysi džínami, a jakési tričko s výstřihem, kterému by se říkalo lodičkový. Z krku, tváří, čela a předloktí mu vyrůstalo cosi jako mech. Pravou stranu lebky měl promáčknutou. Zplihlým porostem tmavých vlasů trčely úlomky kosti. Jedno oko – pravé – bylo pryč. Zůstal jenom houbovitý důlek. Druhé oko bylo cizí, děsivě stříbrné, a nemělo s lidskostí nic společného. Chodidla měl bosá, opuchlá, fialová a v kotnících popraskaná až na kost.</p>
<p>Zazubil se na mě, stažené rty se při tom pohybu oddělily a odhalily dvě řady žlutých zubů vsazených do zčernalých dásní. Zvedl pravou paži a na ní jsem uviděl něco, co určitě také patřilo k <emphasis>Perse</emphasis>. Bylo to želízko. Starý a zrezivělý kroužek kolem zápěstí. Druhý mu z ruky visel otevřený jako povolená čelist.</p>
<p>Druhý kroužek byl pro mě.</p>
<p>Vydal chabý syčivý zvuk, možná to jediné, nač se jeho rozpadlé hlasivky vzmohly, a vydal se ve světle těch jasných rozumných zářivek ke mně. Na podlaze z tvrdého dřeva zanechával stopy. Vrhal stín. Slyšel jsem slabé vrzání a viděl, že má promáčený kožený opasek – shnilý, ale prozatím ještě držel.</p>
<p>Ochromila mě divná, vlastně konejšivá paralýza. Byl jsem při vědomí, ale nemohl jsem utéct, i když jsem chápal, co to otevřené želízko znamená a co je ten tvor zač: jednočlenné verbovací komando. Zajme mě a dotáhne na palubu tamhleté fregaty nebo škuneru či barkentiny či co to sakra bylo. Měl jsem se stát členem posádky. A i když na palubě Perse možná nebyli stevardi, věděl jsem, že tam budou nejméně dvě stevardky, jedna se bude jmenovat Tessie a druhá Lo-Lo.</p>
<p><emphasis>Musíš utéct. Aspoň ho praštit telefonem, kristepane!</emphasis></p>
<p>Ale já nemohl. Byl jsem jako pták zhypnotizovaný hadem. Nanejvýš jsem dokázal udělat jeden škobrtavý krok pozpátku do obývacího pokoje… pak další… a třetí krok. Teď už jsem byl zase ve stínech. Tvor stál mezi kuchyňskými dveřmi, bílé světlo zářivek mu dopadalo na mokrou shnilou tvář a vrhalo jeho stín na koberec v obýváku. Tvor se stále zubil. Napadlo mě, že zavřu oči a pokusím se ho v duchu zahnat, ale věděl jsem, že to nepomůže. Já dokonce i cítil jeho puch připomínající popelnice za restaurací, která se specializuje na rybí večeře. A…</p>
<p>„Je čas jít, Edgare.“</p>
<p>…tak přece jen uměl mluvit. Slova zněla rozplizle, ale byla srozumitelná.</p>
<p>Netvor vkročil do obývacího pokoje. Já udělal další nemohoucí krok pozpátku a v hloubi duše věděl, že to bude k ničemu, že nereaguji dostatečně a až ho tyhle hrátky unaví, že prostě vyrazí a zacvakne mi to želízko na zápěstí a odvleče mě k vodě, i když budu křičet, odvleče mě ke <emphasis>caldo largo</emphasis> a poslední, co na téhle straně světa uslyším, bude skřípavý hovor lastur pod domem. Pak mi uši zalije voda.</p>
<p>Přesto jsem couvl o další krok, i když jsem si nebyl jistý, jestli se vůbec pohybuji ke dveřím, jen jsem v to doufal, pak další… a pak mi na rameno dopadla ruka. Zařval jsem.</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>„Co to doprdele má být?“ zašeptal mi Wireman do ucha.</p>
<p>„Já nevím,“ vzlykal jsem strachem. „Vlastně vím. Vím. Podívej se ven na Záliv, Wiremane.“</p>
<p>„Nemůžu. Neodvažuju se ho spustit z očí.“</p>
<p>Ale tvor mezi dveřmi už Wiremana zahlédl – Wiremana, který prošel otevřenými dveřmi stejně jako neznámý, Wiremana, který dorazil v poslední chvíli jako kavalerie v kovbojce s Johnem Waynem – a zarazil se po třech krocích v obývacím pokoji s hlavou mírně skloněnou, s rozhoupanými želízky na natažené paži.</p>
<p>„Kristepane,“ hlesl Wireman. „Ta loď! Ta z obrazů!“</p>
<p>„Odejdi,“ řekl netvor. „Tebe nepotřebujeme. Odejdi a můžeš žít.“</p>
<p>„On lže,“ vyjekl jsem.</p>
<p>„Mně to povídej,“ odsekl Wireman a pak zvýšil hlas. Stál těsně za mnou, takže mi skoro praskl ušní bubínek. „Odejdi! Vstoupil jsi bez pozvání!“</p>
<p>Utopený mladík neodpověděl, ale byl přesně tak rychlý, jak jsem se obával. V jednu chvíli byl na tři kroky v obývacím pokoji, a v příštím okamžiku stál přímo přede mnou a ve mně zůstal jen neurčitý, letmý dojem, že vzdálenost mezi námi nějak překonal. Jeho puch – hniloby, řas a mrtvých ryb kvasících na slunci v polévku – se naplno rozvinul a celého mě zaplavil. Ucítil jsem, jak mi jeho mrazivě studené ruce svírají předloktí, a vykřikl jsem leknutím a hrůzou. Ne kvůli tomu chladu, ale kvůli tomu, jak byly měkké. Jak odporně nafouklé. Jediné stříbrné oko na mě hledělo, jako by se mi provrtávalo do mozku, a na okamžik jsem měl pocit, že mě naplňuje čirá temnota. Potom mi na zápěstí tvrdě, lhostejně zacvaklo želízko.</p>
<p>„Wiremane!“ zaječel jsem, ale Wireman byl pryč. Utíkal ode mě na druhou stranu místnosti, jak nejrychleji mohl.</p>
<p>Byli jsme s utopencem připoutaní k sobě. A už mě táhl ke dveřím.</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Wireman byl zpátky dřív, než mě mrtvý muž stačil zavléct přes práh. V ruce držel cosi, co vypadalo jako tupá dýka. Na okamžik jsem si myslel, že je to určitě některá z těch stříbrných harpun, ale to bylo jen zbožné přání. Stříbrné harpuny vězely v košíku nahoře v patře. „Hej!“ křikl. „Hej, ty tam! Jo, mluvím s tebou! <emphasis>Cojudo de puta madre!</emphasis>“</p>
<p>Netvor prudce trhl hlavou jako had chystající se uštknout. Wireman byl skoro stejně rychlý. Tupý předmět, který držel oběma rukama, zabořil netvoru do obličeje a zasáhl ho těsně nad pravý oční důlek. Ozval se výkřik a jeho zvuk mi projel hlavou jako skleněný střep. Viděl jsem, že Wireman sebou cukl a odpotácel se. Viděl jsem, jak se snaží udržet zbraň v rukou, ale upustil ji na písčitou podlahu v zádveří. Už to však bylo jedno. Muž-netvor, který vypadal tak skutečný, se rozpadl v nicotu, i se šaty a vším ostatním. Cítil jsem, že želízko na zápěstí taky ztratilo pevnost. Na okamžik jsem ho ještě viděl, ale pak už z něj zbyla pouze voda, která skapávala na tenisky a koberec. Na místě, kde ještě před chvilkou démonický námořník stál, zůstala větší mokrá skvrna.</p>
<p>Ucítil jsem na tváři cosi hustého a teplého a když jsem se otřel, zjistil jsem, že mi z nosu a horního rtu teče krev. Wireman zakopl o polštář. Pomohl jsem mu na nohy a všiml si, že taky krvácí z nosu. Navíc mu po straně krku stékal čůrek krve z levého ucha. Stoupal a klesal v rychlém rytmu srdce.</p>
<p>„Kristepane, to byl jekot,“ ulevil si. „Slzí mi z toho oči a v uších mi zvoní, že bych se z toho posral. Slyšíš mě, Edgare?“</p>
<p>„Jo,“ odpověděl jsem. „Nestalo se ti nic?“</p>
<p>„Kromě domněnky, že jsem právě viděl, jak přímo přede mnou zmizela zasraná mrtvola? Zřejmě nic.“ Shýbl se, sebral z podlahy tupý válec a políbil ho. „Buď Bohu chvála za všechno pestré,“ řekl a pak hýkl smíchy. „I když to pestré není.“</p>
<p>Byl to svícen. Špička, na kterou se měla nabodávat svíce, vypadala tmavá, jako by se dotkla něčeho rozpáleného, a ne studeného a mokrého.</p>
<p>„V nájemních domech slečny Eastlakeové jsou všude svíčky, protože každou chvíli nejde elektřina,“ vysvětloval Wireman. „Ve velkém domě máme generátor, ale jinde ne, ani tady. Ale na rozdíl od menších domků má tenhle svícny z velkého domu, a ty jsou čistě náhodou stříbrné.“</p>
<p>„A ty sis na to vzpomněl,“ řekl jsem. Opravdu jsem užasl.</p>
<p>Pokrčil rameny, pak se podíval na Záliv. Já taky. Nebylo tam nic, jen měsíční a hvězdné světlo na hladině moře. Aspoň prozatím.</p>
<p>Wireman mě chytil za zápěstí. Prsty sevřel na místě, kde bylo před chvílí želízko, a mně se rozběhlo srdce. „Co je?“ Úlek, kterého jsem si všiml na jeho tváři, se mi nelíbil.</p>
<p>„Jack,“ hlesl. „Jack je sám v <emphasis>El Palacio</emphasis>.“</p>
<p>Vzali jsme si Wiremanovo auto. V té své hrůze jsem si předtím vůbec nevšiml světlometů, ani ho neslyšel zastavovat u domu.</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>Jack byl v pořádku. Návštěvy se sice objevily, ale bylo to jen několik dávných Elizabethiných přátel, a poslední odešel ve tři čtvrtě na devět, hodinu a půl před tím, než jsme dovnitř vtrhli my, zakrvácení a vytřeštění, Wireman stále se svícnem pohotově v ruce. V <emphasis>El Palacio</emphasis> nebyli žádní vetřelci a Jack ani neviděl loď, která chvíli kotvila v Zálivu kousek od Velkého růžáku. Jack pojídal popkorn ohřátý v mikrovlnce a díval se na starou videokazetu <emphasis>Policajt v Beverly Hills</emphasis>.</p>
<p>Vyslechl si naše vyprávění s rostoucím úžasem, ale ne že by nevěřil. Musel jsem si připomínat, že je to mladý muž, který vyrostl na pořadech jako <emphasis>Akta X</emphasis> a <emphasis>Ztraceni</emphasis>. Kromě toho to zapadalo do všeho, co se od nás dozvěděl předtím. Když jsme domluvili, vzal od Wiremana svícen a prozkoumal špičku, která vypadala jako spálené vlákno z žárovky.</p>
<p>„Proč si nepřišel pro mě?“ zeptal se. „Byl jsem sám a naprosto nepřipravený.“</p>
<p>„Nechci ranit tvoje sebevědomí,“ odpověděl jsem, „ale myslím, že pro režiséra téhle šou nejsi zrovna priorita.“</p>
<p>Jack se díval na úzký zrudlý pruh na mém zápěstí. „Edgare, tadyhle…“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>„Doprdele,“ ulevil si Jack potichu.</p>
<p>„Přišel jsi na to, co se tu děje?“ zeptal se mě Wireman. „Jestli za tebou poslala toho ostrého hocha, musí být přesvědčená, že to víš, nebo si aspoň myslí, že ses dostal už blízko.“</p>
<p>„Asi nikdo se nedozví úplně všechno,“ řekl jsem, „ale vím, co byl ten netvor zaživa zač.“</p>
<p>„A kdo?“ hleděl na mě Jack vykuleně. Stáli jsme v kuchyni a Wireman měl v rukou stále svícen. Teď ho odložil na linku.</p>
<p>„Emery Paulson. Manžel Adriany Eastlakeové. Vrátili se z Atlanty, aby pomohli při pátrání po pohřešované Tessie a Lauře. Tohle je pravda, ale pak už z Duma Key nikdy neodjeli. Perse se o to postarala.“</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>Šli jsme do salonu, kde jsem se kdysi seznámil s Elizabeth Eastlakeovou. Dlouhý nízký stůl tam pořád byl, ale už prázdný. Jeho naleštěná deska mě udeřila do očí jako vrcholný výsměch životu.</p>
<p>„Kde jsou?“ zeptal jsem se Wiremana. „Kde jsou její porcelánové figurky? Kde je Vesnice?“</p>
<p>„Všechno jsem zabalil do krabic a uložil v letní kuchyni,“ odpověděl a kamsi neurčitě ukázal. „Neměl jsem pro to zvláštní důvod, jenom… prostě jsem nemohl… <emphasis>muchacho</emphasis>, nechtěl bys trochu zeleného čaje? Nebo pivo?“</p>
<p>Požádal jsem o vodu. Jack řekl, že by si vzal pivo, jestli to nevadí. Wireman pro nápoje odešel. Dostal se asi do půlky haly, než se rozbrečel. Byly to mohutné, hlasité vzlyky, jaké nemůžete zdusit, i když se snažíte ze všech sil.</p>
<p>Podívali jsme se s Jackem na sebe, pak jsme pohled odvrátili. Nic jsme neřekli.</p>
<p><strong>xi</strong></p>
<p>Byl pryč mnohem déle, než kolik obvykle člověku trvá vyndat z lednice dvě plechovky piva a natočit sklenici vody, ale když se vrátil, už se znovu ovládal.</p>
<p>„Promiňte,“ omlouval se. „Obyčejně se mi nestává, že bych během jediného týdne ztratil milovaného člověka a vrazil svícen upírovi do obličeje. Obvykle buď jedno, nebo druhé.“ Pokrčil rameny ve snaze vypadat bezstarostně. Nepodařilo se mu to, ale přičetl jsem mu body za snahu.</p>
<p>„To nejsou upíři,“ řekl jsem.</p>
<p>„Tak co teda jsou?“ zeptal se. „Pusť se do výkladu.“</p>
<p>„Můžu vám říct jenom to, co mi pověděly její obrázky. Musíte mít na paměti, že i když byla velmi talentovaná, pořád byla jenom dítě.“ Zaváhal jsem, pak jsem zavrtěl hlavou. „Ani to ne. Sotva víc než batole. Perse byla… myslím, že byste řekli, že Perse byla její duchovní průvodce.“</p>
<p>Wireman otevřel pivo, upil, pak se naklonil blíž ke mně. „A co ty? Je Perse i tvůj duchovní průvodce? Zesiluje snad všechno, co děláš i ty?“</p>
<p>„Samozřejmě že to dělá,“ řekl jsem. „Zkouší limity mých schopností a rozšiřuje je – jsem přesvědčený, že tohle byl případ s Candym Brownem. A sbírá o mně materiál. To byl zase případ obrazů <emphasis>Dívka a loď</emphasis>.“</p>
<p>„A zbytek vašich prací?“ zeptal se Jack.</p>
<p>„Myslím, že jsou většinou moje. Ale některé…“ Zarazil jsem se, protože mě najednou napadlo něho strašného. Odložil jsem sklenici a skoro ji převrhl. „Ach, ježíšikriste.“</p>
<p>„Co je?“ zeptal se Wireman. „Proboha, co je?“</p>
<p>„Musíš přinést svůj červený zápisník s telefonními čísly. Okamžitě.“</p>
<p>Odešel pro něj a vrátil se i s bezdrátovým telefonem. Chvilku jsem seděl s přístrojem na klíně a přemýšlel, komu zavolat jako prvnímu. Pak jsem věděl. Ale v moderním životě platí jedno pravidlo, ještě spolehlivější než to, podle kterého policista nikdy není po ruce, když ho potřebujete: když opravdu potřebujete mluvit s lidskou bytostí, vždycky se vám ozve záznamník.</p>
<p>Přesně tak to dopadlo doma u Daria Nannuzziho, Jimmyho Yoshidy a Alice Aucoinové.</p>
<p>„Doprdele!“ zařval jsem a palcem zamáčkl tlačítko přerušující spojení, když Alicin automatický hlas začal obvyklým „Promiňte, nejsem doma, abych mohla telefonát přijmout osobně, ale…“</p>
<p>„Nejspíš pořád oslavují,“ poznamenal Wireman. „Dej jim čas, <emphasis>amigo</emphasis>, a všechno se uklidní.“</p>
<p>„Jenže já čas nemám!“ vyjekl jsem. „Kurva doprdele! Kurva!“</p>
<p>Položil ruku na mou dlaň a snažil se mě ukonejšit. „Co se stalo, Edgare? Co je?“</p>
<p>„Ty obrazy jsou nebezpečné! Možná ne všechny, ale některé určitě!“</p>
<p>Přemýšlel o tom, pak přikývl. „Tak jo. Probereme to. Nejnebezpečnější jsou nejspíš ty ze série <emphasis>Dívka a loď</emphasis>, je to tak?“</p>
<p>„Ano. Tím jsem si docela jistý.“</p>
<p>„Skoro určitě jsou ještě v galerii, kde čekají, až je zarámují a odešlou do všech koutů země.“</p>
<p>Do všech koutů země. Panebože, už jenom z té představy se mi dělalo zle. „To nemůžu dopustit.“</p>
<p>„<emphasis>Muchacho</emphasis>, nechat se rozptylovat, to zrovna v tuhle chvíli rozhodně nepotřebuješ.“</p>
<p>Nepochopil, že tohle žádné rozptylování není. Perse dokázala zvednout pořádnou vichřici, když se jí zachtělo.</p>
<p>Ale potřebovala k tomu pomoc.</p>
<p>Našel jsem číslo galerie Scoto a vytočil ho. Myslel jsem si, že by tam ještě někdo mohl být, i když bylo tři čtvrtě na jedenáct po velkém mejdanu. Ale železné pravidlo zapracovalo a ozval se mi opět záznamník. Netrpělivě jsem počkal a pak stiskl devítku, abych nechal všem vzkaz.</p>
<p>„Poslouchejte, lidi,“ řekl jsem, „tady Edgar. Chci, abyste vůbec žádný obraz ani kresbu nikam neposílali, dokud vám neřeknu, jasné? Ani jediný kousek. Prostě je na pár dnů zdržte. Vymluvte se, na co chcete, ale prosím vás, abyste mě poslechli. Je to velmi důležité.“</p>
<p>Přerušil jsem spojení a podíval se na Wiremana. „Poslechnou?“</p>
<p>„Když jsi jim předvedl, jakou získáváš moc? To si piš. A právě sis ušetřil dlouhý, komplikovaný rozhovor. Teď se můžeme vrátit.“</p>
<p>„Ještě ne.“ Moje rodina a přátelé budou nejzranitelnější a skutečnost, že odjeli každý zvlášť, mě nijak neuklidnila. Perse už ukázala, že má dlouhé prsty. A já se jí postavil do cesty.</p>
<p>Tušil jsem, že už se na mě rozzlobila nebo se mě bála, a možná obojí.</p>
<p>Jako první mě napadlo zavolat Pam, ale pak jsem si vzpomněl, co Wireman říkal o ušetření dlouhého, komplikovaného rozhovoru. Nahlédl jsem do své nespolehlivé paměti místo Wiremanova zápisníku… a pro jednou se to pod nátlakem podařilo.</p>
<p><emphasis>Ale ozve se mi jeho záznamník</emphasis>, napadlo mě. A stalo se, i když nejdřív jsem to nepoznal.</p>
<p>„Ahoj, Edgare.“ Hlas Toma Rileyho, a přitom to jeho hlas nebyl. Byl prost jakýchkoli emocí. <emphasis>To jsou ty léky, co bere</emphasis>, pomyslel jsem si… jenomže ta mrtvolná lhostejnost se u něj ve Scotu neprojevovala.</p>
<p>„Tome, poslouchej a nic ne –“</p>
<p>Jenže hlas pokračoval. Ten mrtvolný hlas. „Ona tě zabije, víš. Tebe i všechny tvoje přátele. Stejně jako zabila mě. Jenomže já jsem pořád naživu.“</p>
<p>Zapotácel jsem se.</p>
<p>„<emphasis>Edgare!</emphasis>“ vyjekl Wireman ostře. „Edgare, co se stalo?“</p>
<p>„Ticho,“ okřikl jsem ho. „Potřebuju slyšet.“</p>
<p>Zdálo se, že vzkaz skončil, ale já ho stále slyšel dýchat. Pomalé, mělké dýchání doléhající z Minnesoty. Pak promluvil znovu.</p>
<p>„Být mrtvý je lepší,“ prohlásil. „Teď musím jít zabít Pam.“</p>
<p>„Tome!“ zakřičel jsem na záznamník. „Tome, prober se!“</p>
<p>„Až budeme oba mrtví, vezmeme se. Svatba bude na lodi. Ona to slíbila.“</p>
<p>„Tome!“ Wireman a Jack už stáli těsně u mě, jeden mě svíral za paži, druhý za pahýl. Sotva jsem si jich všiml.</p>
<p>A potom se ozvalo:</p>
<p>„Po pípnutí zanechte vzkaz.“</p>
<p>Pípnutí se ozvalo a pak linka oněměla.</p>
<p>Telefon jsem nezavěsil, já ho upustil. Otočil jsem se k Wiremanovi. „Tom Riley se chystá zabít mou manželku,“ řekl jsem. A pak jsem pokračoval, i když mi připadalo, že ta slova nejsou moje: „Možná už to udělal.“</p>
<p><strong>xii</strong></p>
<p>Wireman nechtěl vysvětlení, jenom mi řekl, abych jí zavolal. Přiložil jsem si telefon zase k uchu, ale nemohl jsem si vzpomenout na číslo. Wireman mi ho přečetl, ale já ho nedokázal vyťukat. Poprvé po týdnech se mi vrátilo vadné vidění, zase mi celý svět zrudl.</p>
<p>Jack to udělal za mě.</p>
<p>Stál jsem a poslouchal, jak v Mendota Heights zvoní telefon, a čekal, až se ze záznamníku ozve Pamin jasný, neosobní hlas – vzkaz, že je na Floridě, ale brzy se ozve. Pam, která už na Floridě nebyla, ale možná ležela mrtvá v kuchyni na podlaze a vedle ní Tom Riley, mrtvý stejně jako ona. Ta vidina byla tak jasná, že jsem viděl i krev na skříňkách a na noži v Tomově tuhnoucí ruce.</p>
<p>Jedno zazvonění… druhé… třetí… dalším se spustí záznamník…</p>
<p>„Haló?“ Byla to Pam. Zněla trochu zadýchaně.</p>
<p>„Pam!“ vykřikl jsem. „Ježíšikriste, jsi to opravdu ty? Odpověz mi!“</p>
<p>„Edgare? Kdo ti to řekl?“ Byla naprosto konsternovaná. A stále zadýchaná. Nebo možná ne. Tohle byl Pamin hlas, který jsem znal: mírně zastřený, jako by měla rýmu, nebo jako by…</p>
<p>„Pam, ty pláčeš?“ A pak jsem se opožděně zeptal: „Co mi kdo měl říct?“</p>
<p>„O Tomovi Rileym,“ odpověděla. „Myslela jsem, že volá jeho bratr. Nebo – ach panebože, netrestej mě – jeho matka.“</p>
<p>„A co je s Tomem?“</p>
<p>„Cestou zpátky byl v pohodě,“ vysvětlovala, „smál se a předváděl skicu, co si koupil, vzadu v letadle hrál karty s Kamenem a ještě několika lidmi.“ Teď se opravdu rozplakala a mohutné vzlyky zněly jako statická elektřina a slova zaznívala v přestávkách mezi nimi. Byly to ošklivé zvuky, ale zároveň krásné. Protože patřily živé bytosti. „Bylo mu už dobře. A potom, dnes večer, se zabil. Noviny nejspíš napíšou, že to byla nehoda, ale byla to sebevražda. To říká Bozie. Bozie má kamaráda u policajtů, kteří mu volali a pověděli mu to, a on pak zavolal mně. Tom vjel do opěrné zdi nejmíň stovkou. Žádné stopy po smyku. Stalo se to na třiadvacítce, což znamená, že byl na cestě ke mně.“</p>
<p>Pochopil jsem všechno a nepotřeboval jsem, aby mi napovídala nějaká fantomová paže. Perse po mně cosi chtěla, protože se na mě zlobila. Zlobila? Přímo zuřila. Jenomže Tom prožil světlý okamžik – plný odvahy – a rychle to otočil proti betonovému útesu.</p>
<p>Wireman mi před očima prováděl bláznivá tázavá gesta. Odvrátil jsem se od něj.</p>
<p>„Pando, zachránil ti život.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Vím svoje,“ řekl jsem. „Ta skica, kterou předváděl v letadle… ta byla ode mě, že?“</p>
<p>„Ano… byl tak pyšný… Edgare, co to…“</p>
<p>„Měla jméno? Měla ta skica nějaké jméno? Víš to?“</p>
<p>„Jmenovala se <emphasis>Ahoj</emphasis>. Pořád opakoval ‚Moc to tam Minnesotu nepřipomíná…’ Hloupě se přitom pitvořil…“ Odmlčela se a já ji nerušil, protože jsem se snažil přemýšlet. Pak se ozvalo: „To jsou ty tvoje speciální informační kanály. Je to tak?“</p>
<p><emphasis>Ahoj</emphasis>, myslel jsem si. Ano, samozřejmě. První skica, kterou jsem udělal ve Velkém růžáku, byla taky jedna z nejmocnějších. A koupil ji zrovna Tom.</p>
<p>Zatracené <emphasis>Ahoj</emphasis>.</p>
<p>Wireman mi telefon jemně, ale neúprosně vzal.</p>
<p>„Pam? Tady Wireman. Tom Riley je…?“ Poslouchal a přikyvoval. Mluvil velmi klidně, velmi konejšivě. Takový hlas jsem od něj slýchal, když mluvil s Elizabeth. „Dobrá… ano… ano, Edgar je v pořádku, já taky, všichni tady na jihu jsme v pořádku. Pana Rileyho je mi samozřejmě líto. Je však nutné, abyste pro nás něco udělala, a je to nesmírně důležité. Přepnu vás na hlasitý poslech.“ Zmáčkl knoflík, kterého jsem si dosud nevšiml. „Jste tam ještě?“</p>
<p>„Ano…“ Její hlas zněl kovově, ale jasně. A začínala se vzpamatovávat.</p>
<p>„Kolik lidí z Edgarovy rodiny a přátel si koupilo nějaký obraz?“</p>
<p>Zauvažovala. „Nikdo z rodiny si nekoupil žádnou skutečnou malbu, to vím určitě.“</p>
<p>Oddechl jsem si.</p>
<p>„Myslím, že trochu doufali – nebo snad očekávali, to bude to pravé slovo – že časem… na nějaké kulaté narozeniny nebo možná na Vánoce…“</p>
<p>„Rozumím. Takže si nic nebrali.“</p>
<p>„To bych neřekla. Melindin přítel si koupil jednu skicu. Co je s nimi? Co je s těmi obrazy v nepořádku?“</p>
<p>Ric. Srdce mi pokleslo. „Pam, tady je Edgar. Brali si Melinda s Ricem tu skicu s sebou?“</p>
<p>„Když je čekalo tolik přesedání a let za oceán? Požádal, aby ji zarámovali a poslali za nimi. Nemyslím, že to Melinda ví. Byly to květiny nakreslené pastelkami.“</p>
<p>„Takže skica je pořád ve Scotu.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A víš určitě, že nikdo jiný z rodiny si obraz nekoupil?“</p>
<p>Asi deset vteřin přemýšlela. Bylo to trýznivé čekání. Nakonec řekla: „Ne. Vím to určitě.“ <emphasis>To bych ti radil, Pando</emphasis>, pomyslel jsem si. „Ale Angel a Helen Slobotnikovi si jeden koupili. <emphasis>Poštovní schránka s květinami</emphasis>, tak se tuším jmenuje.“</p>
<p>Věděl jsem, o kterém obrazu mluví. Ve skutečnosti se jmenoval <emphasis>Poštovní schránka s kopretinami</emphasis>. A ten jsem považoval za neškodný, ten byl zřejmě celý můj, ale stejně…</p>
<p>„Nebrali ho s sebou, že?“</p>
<p>„Ne, protože jeli nejdřív do Orlanda a odtamtud letěli domů. Také požádali, aby jim ho zarámovali a pak poslali.“ Už žádné otázky, jen odpovědi. Zněla mlaději, jako Pam, kterou jsem si bral a která mi v dobách před Tomem vedla účetnictví. „Tvůj lékař – nevzpomínám si, jak se jmenuje…“</p>
<p>„Todd Jamieson.“ Řekl jsem to automaticky. Kdybych se zamýšlel, nedokázal bych si vzpomenout.</p>
<p>„Ano, ten. Taky si koupil obraz a zařizoval si odeslání. Chtěl jednu z těch strašidelných <emphasis>Dívek s lodí</emphasis>, ale ty byly zamluvené. Spokojil se s lasturou plující na vodě.“</p>
<p>Což by mohl být problém. Všechny ty surrealistické obrazy by mohly působit potíže.</p>
<p>„Bozie si koupil dvě skici, Kamen jednu. Kathi Greenová jednu chtěla, ale říkala, že si to nemůže dovolit.“ Odmlčela se. „Napadlo mě, že její manžel je blbec.“</p>
<p><emphasis>Byl bych jí obraz dal, kdyby si o něj řekla</emphasis>, pomyslel jsem si.</p>
<p>Znovu promluvil Wireman. „Teď mě poslouchejte, Pam. Musíte něco udělat.“</p>
<p>„Dobře.“ Hlas měla stále trochu zastřený, ale dostatečně zřetelný. Dostatečně přítomný.</p>
<p>„Musíte zavolat Bozemanovi a Kamenovi. Udělejte to okamžitě.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Povězte jim, aby ty skici spálili.“</p>
<p>Krátké zaváhání, pak potvrdila: „Spálit skici, jasné, rozumím.“</p>
<p>„Jakmile teď zavěsíme,“ doplnil jsem.</p>
<p>Trochu podrážděně: „Už jsem řekla, že rozumím, Eddie.“</p>
<p>„Pověz jim, že jim náklady dvojnásobně vynahradím nebo jim dám jiné skici, které budou chtít, ale tyhle nejsou bezpečné. Zdůrazňuju, že nejsou bezpečné. Rozumíš tomu?“</p>
<p>„Jo, udělám to okamžitě.“ A nakonec položila otázku. Tu hlavní. „Eddie, ten obrázek <emphasis>Ahoj</emphasis> zabil Toma?“</p>
<p>„Ano. Potřebuju, abys mi pak zavolala, jak to dopadlo.“</p>
<p>Dal jsem jí telefonní číslo. Pam zřejmě znovu plakala, ale číslo zopakovala bez chyby.</p>
<p>„Pam, děkuji vám,“ ozval se Wireman.</p>
<p>„Jo,“ přidal se Jack. „Díky, paní Freemantleová.“</p>
<p>Napadlo mě, že se zeptá, kdo to je, ale neudělala to. „Edgare, slibuješ, že se děvčatům nic nestane?“</p>
<p>„Jestli si nebraly s sebou žádné moje obrazy, budou v pořádku.“</p>
<p>„Ano,“ řekla. „Ty tvoje zatracené obrazy. Ozvu se.“</p>
<p>A byla pryč, ani se nerozloučila.</p>
<p>„Je to lepší?“ zeptal se Wireman, když jsem zavěsil.</p>
<p>„Nevím,“ řekl jsem. „Ze srdce doufám, že ano.“ Přimáčkl jsem si hranu dlaně nejdřív na levé oko, pak na pravé. „Ale nijak se mi neulevilo. Nepřipadá mi, že jsme to napravili.“</p>
<p><strong>xiii</strong></p>
<p>Chvíli jsme mlčeli. Pak se Wireman zeptal: „Byl ten Elizabethin pád z bryčky opravdu nehoda? Co ty o tom soudíš?“</p>
<p>Snažil jsem se pročistit si myšlenky. Tahle záležitost byla taky důležitá.</p>
<p>„Podle mého soudu to nehoda byla. Když se probrala, trpěla amnézií, afázií a bůhví čím ještě následkem zranění mozku, která byla v roce 1925 mimo diagnostické možnosti. Malování bylo pro ni víc než terapie. Byla opravdu zázračné dítě a sama o sobě představovala svoje první skvělé dílo. Hospodyně – chůva Melda – taky žasla. Psalo se o ní v novinách a nejspíš všichni, kdo to u snídaně četli, žasli taky… ale znáte lidi…“</p>
<p>„Co tě u snídaně udiví, do oběda zapomeneš,“ řekl Wireman.</p>
<p>„Ježíš,“ hekl Jack, jestli na starý kolena budu takový cynik jako vy dva, nejspíš to předčasně zabalím.“</p>
<p>„Jéžišku na křížku, to bude na tobě, synu,“ řekl Wireman a nakonec se zasmál. Znělo to roztřeseně, ale byl to smích. A to bylo dobré.</p>
<p>„Všichni začali ztrácet zájem,“ pokračoval jsem. „A totéž nejspíš platilo i pro Elizabeth. Totiž kdo se znudí rychleji než tříleté dítě?“</p>
<p>„Jenom štěňata a papagájové,“ řekl Wireman.</p>
<p>„Tvůrčí vyhoření ve třech letech,“ dumal Jack. „Zasraně děsivá představa.“</p>
<p>„Takže začala… začala…“ Zarazil jsem se, protože jsem chvilku nebyl schopen pokračovat.</p>
<p>„Edgare?“ zeptal se Wireman tiše. „V pořádku?“</p>
<p>Nebyl jsem v pořádku, ale musel jsem se vzchopit. Pokud bych to nedokázal, Tom by byl jenom začátek. „Já jenom, že v galerii vypadal tak dobře. Fakt dobře, víte? Jako by se dal zase dohromady. Kdyby se do toho tamta nemíchala…“</p>
<p>„Já vím,“ řekl Wireman. „Napij se trochu vody, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p>Upil jsem a přinutil se pustit se znovu do nutné práce. „Začala experimentovat. Přešla od pastelek k malbě prsty a vodovkám během – podle mě – během pár týdnů. Navíc byly některé obrázky z piknikového koše nakreslené plnicím perem a jsem si dost jistý, že některé malovala nátěrovou barvou, což jsem sám chtěl zkoušet. Když totiž uschne, vypadá…“</p>
<p>„To si nech na uměleckou přednášku, <emphasis>muchacho</emphasis>,“ přerušil mě Wireman.</p>
<p>„Jo. Jo.“ Znovu jsem se napil vody. Už jsem se vracel do správných kolejí. „Začala taky experimentovat s různými prostředky. To je to správné slovo, myslím, že ano. Třeba křída na cihle. Kresby v písku na pláži. Jednoho dne namalovala Tessiin obličej na kuchyňskou linku rozpuštěnou zmrzlinou.“</p>
<p>Jack se předklonil, ruce sevřel mezi svalnatými stehny a zamračil se. „Edgare… nejsou tohle pusté dohady? Vy jste to fakt viděl?“</p>
<p>„Svým způsobem ano. Někdy to bylo opravdu zrakové. Jindy spíš jako… jako vlna, která vycházela z jejích obrazů a z toho, že jsem použil její pastelky.“</p>
<p>„Ale vy prostě víte, že je to pravda.“</p>
<p>„Vím.“</p>
<p>„Ona se nestarala, jestli ty obrázky vydrží nebo ne?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Ne. Pro ni byla důležitější samotná činnost. Experimentovala s prostředky a pak začala experimentovat s realitou. Aby ji ozvláštnila. A myslím, že právě když začala po svém hospodařit s realitou, zaslechla ji Perse a probudila se. Probudila se a začala ji volat.“</p>
<p>„Perse byla u toho ostatního smetí, co našel Eastlake, že?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Elizabeth ji považovala za panenku. Nejlepší panenku na světě. Ale nemohly být spolu, dokud dost nezesílila.“</p>
<p>„O které teď mluvíš?“ zeptal se Jack. „O Perse nebo holčičce?“</p>
<p>„Nejspíš obou. Elizabeth byla jen dítě. A Perse… Perse dlouho spala. Spala pod pískem, dlela pod hladinou.“</p>
<p>„Velmi poetické,“ řekl Jack, „ale moc netuším, o čem to mluvíte.“</p>
<p>„Ani já ne,“ přiznal jsem. „Protože tamtu nevidím. Pokud Elizabeth nakreslila obrázky Perse, zničila je. Připadá mi nápadné, že se na stará kolena pustila do sbírání porcelánových figurek, ale možná je to náhoda. Já jenom vím, že Perse navázala s dítětem komunikaci, nejdřív prostřednictvím kreseb, potom prostřednictvím její oblíbené panenky Noveen. A Perse zahájila jakýsi… no, tréninkový program. Nevím, jak jinak to nazvat. Přesvědčila Elizabeth, aby kreslila různé věci, a ty se pak ve skutečném světě děly.“</p>
<p>„Takže s várna hrála stejnou hru,“ řekl Jack. „Candy Brown.“</p>
<p>„A moje oko,“ doplnil Wireman. „Nezapomeň, jak jsi mi spravil oko.“</p>
<p>„Rád bych si myslel, že jsem to způsobil jen já,“ řekl jsem… ale bylo to tak? „Došlo ještě k jiným příhodám. Většinou drobnostem… používal jsem některé kresby jako křišťálovou kouli…“ Nedomluvil jsem. Opravdu se mi nechtělo tudy se pouštět, protože ta cesta vedla opět k Tomovi. Tomovi, který měl být v pořádku.</p>
<p>„Pověz nám ten zbytek, co jsi zjistil z jejích obrázků,“ pobídl mě Wireman.</p>
<p>„Dobře. Začnu tím nečekaným hurikánem. Elizabeth ho přivolala, nejspíš s pomocí Perse.“</p>
<p>„Teď mě určitě houpete,“ ozval se Jack.</p>
<p>„Perse řekla Elizabeth, kde jsou ty trosky, a Elizabeth to řekla otci. Mezi těmi troskami byla… řekněme porcelánová figurka krásné ženy, možná třicet čísel vysoká.“ Ano, přímo jsem to viděl. Podrobnosti sice ne, ale tu figurku ano. A prázdné perly bez zornic, které měla místo očí. „Byla to Elizabethina odměna, spravedlivé nálezné, a jakmile se ocitla venku z vody, pustila se pořádně do práce.“</p>
<p>Jack promluvil velmi tiše: „Odkud by se taková věc vůbec vzala, Edgare?“</p>
<p>Na rty se mi drala jedna věta, nevím odkud, ale určitě nepatřila mně: <emphasis>Tehdy vládli starší bohové a byli to králové a královny</emphasis>. Nahlas jsem to neřekl. Nechtěl jsem to slyšet, ani v tom dobře osvětleném pokoji, tak jsem jen zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Nevím. A nevím ani, pod čí vlajkou ta loď plula, když ji sem zavál vítr a ona si tu možná roztrhla trup o hranu útesu Kitt a poztrácela část nákladu. S jistotou nevím celkem nic… ale myslím, že Perse měla svou vlastní loď, a jakmile ji vylovili z vody a dokonale se přicucla na mocnou dětskou mysl Elizabeth Eastlakeové, byla schopná loď přivolat.“</p>
<p>„Loď mrtvých,“ řekl Wireman. Strachem a údivem získala jeho tvář dětský výraz. Venku na zahradě zatřásl vítr hustým listím. Rododendrony pokyvovaly hlavami a byl slyšet pravidelný, ospalý hukot vln dorážejících na pobřeží. Miloval jsem ten zvuk od svého příchodu na Duma Key a mám ho rád pořád, ale v tu chvíli mě současně děsil. „Loď, která se jmenovala… jak? <emphasis>Persefona</emphasis>?“</p>
<p>„Jak je libo,“ řekl jsem. „Rozhodně mě napadlo, že Perse je Elizabethina zkratka, aby jméno dokázala vyslovit. Na tom ale nezáleží, nemluvíme tady o řecké mytologii. Mluvíme o něčem mnohem starším a příšernějším. A hladovějším. Tohle má společné s upíry. Jenomže hladoví po duších, ne krvi. Aspoň tohle si myslím. Elizabeth neměla svou novou ‚panenku’ déle než měsíc, a bůh ví, jak v té době vypadal život v prvním Hnízdišti volavek, ale nemohl být dobrý.“</p>
<p>„Tehdy si nechal Eastlake vyrobit ty stříbrné harpuny?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„To ti nepovím. Spoustu toho nevím, protože to, co jsem se dozvěděl, pochází od Elizabeth, a ona byla tehdy hodně malá. Nemám tušení, co se stalo v jejím dalším životě, protože přestala kreslit. A pokud si na svoje malířské doby vzpomněla…“</p>
<p>„Udělala, co mohla, aby zase zapomněla,“ doplnil Jack.</p>
<p>Wireman se zachmuřil. „Ke konci byla na dobré cestě zapomenout úplně všechno.“</p>
<p>Řekl jsem: „Pamatujete na ty obrázky, na kterých snad všichni mají ty veliké, připitomělé úsměvy? To se Elizabeth snažila znovu vytvořit svět, jak si ho pamatovala. Svět před Perse. Šťastnější svět. Pár dnů před utopením sester byla vystrašené děcko, ale bála se něco říct, protože měla pocit, že za všechno zlé může sama.“</p>
<p>„Co se stalo?“ ozval se Jack.</p>
<p>„Nevím přesně, ale je tam jeden obrázek starobylé ozdoby na trávník, černošského žokeje, a ten stojí na hlavě. Myslím, že to mluví za všechno. Elizabeth v posledních dnech asi připadalo, že všechno je postavené na hlavu.“ S tím trávníkovým žokejem se stalo ještě něco – tím jsem si byl skoro jistý – ale nevěděl jsem co, a stejně jsme asi neměli čas po tom pátrat. „Myslím, že ve dnech před a po utonutí Tessie a Laury byla rodina na Hnízdišti volavek možná skoro uvězněná.“</p>
<p>„A jenom Elizabeth věděla proč?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„To netuším.“ Pokrčil jsem rameny. „Chůva Melda možná něco tušila. Pravděpodobně ano.“</p>
<p>„Kdo zůstával v domě v době, kdy našli poklad, a před tím neštěstím?“ zeptal se Jack.</p>
<p>Zamyslel jsem se nad tím. „Předpokládám, že Maria a Hannah přijely na nějaký ten týden ze školy, a Eastlake možná odcestoval na kus března a dubna za obchodem. Celou dobu tam určitě bydlely Elizabeth, Tessie, Laura a chůva Melda. A Elizabeth se snažila svou novou ‚přítelkyni’ odkreslit pryč.“ Olízl jsem si rty. Byly velmi suché. „Dělala to pastelkami, těmi v košíku. To bylo těsně předtím, než se Tessie a Laura utopily. Možná večer předtím. Protože to utonutí byl trest, jasné? Stejně jako když Tom měl zabít Pam a tím potrestat mě, za slídění. Chápete to?“</p>
<p>„Kriste všemohoucí,“ zašeptal Jack. Wireman byl velmi bledý.</p>
<p>„Myslím, že do té doby tomu Elizabeth nerozuměla.“ Přemýšlel jsem o tom, pak jsem pokrčil rameny. „Sakra, nemůžu si ani vzpomenout, čemu jsem rozuměl já, když mi byly čtyři. Ale to nejhorší, co se jí do té doby mohlo tak přihodit – kromě pádu z té bryčky, a vsadím se, že ani to si nepamatovala – bylo, že ji tatínek přehnul přes koleno a naplácal jí, nebo ji chůva Melda pleskla přes ruku, když si sebrala marmeládový koláček dřív, než vychladl. Co mohla vědět o povaze zla? Věděla jenom, že Perse je zlobivá, Perse byla zlá panenka a ne hodná, vymkla se kontrole a vůbec neposlouchala, takže ji musela poslat pryč. Takže si Libbit sedla se svými pastelkami a kusem papíru a řekla si ‚Zvládnu to. Jestli na to půjdu pomalu a budu se snažit co nejlíp, zvládnu to.’“ Odmlčel jsem se a přejel si rukou přes oči. „Myslím, že to tak bylo, ale musíte to brát trochu s rezervou. Mohlo se to pomíchat s tím, co si pamatuju o sobě. Mozek si se mnou zahrává. Provádí mi pitomé žertíky.“</p>
<p>„Jenom klid, <emphasis>muchacho</emphasis>,“ chlácholil mě Wireman. „Postupuj pomalu. Snažila se Perse odkreslit z reality. Jak se něco takového dělá?“</p>
<p>„Nakreslí se a pak vygumuje.“</p>
<p>„Perse ji nechala?“</p>
<p>„Perse o tom nevěděla, to vím skoro jistě. Protože Elizabeth dokázala utajit, co měla v úmyslu. Jestli se mě zeptáš jak, nedokážu ti odpovědět. Jestli se mě zeptáš, jestli to byl její vlastní nápad – že to ve čtyřech letech vykoumala sama…“</p>
<p>„Tomu bych se ani nedivil,“ řekl Wireman. „Svým způsobem takhle čtyřletí uvažují.“</p>
<p>„Nechápu, jak to mohla před Perse utajit,“ prohlásil Jack. „Přece… malá holka?“</p>
<p>„Taky nevím,“ přiznal jsem.</p>
<p>„Každopádně to nefungovalo,“ uzavřel Wireman.</p>
<p>„Ne. Nefungovalo. Myslím, že kresba se jí povedla a určitě ji dělala tužkou, a myslím, že když byla hotová, všechno vymazala. Lidskou bytost by to nejspíš zabilo, stejně jako jsem zabil Candyho Browna, jenže Perse není člověk. Akorát ji to rozzlobilo. Oplatila Elizabeth tím, že si sebrala dvojčata, která malá Libbit zbožňovala. Tessie a Laura nešly po té cestičce na Stinnou pláž hledat další poklad. Něco je tam zahnalo. Skončily ve vodě a byly ztracené.“</p>
<p>„Jenomže ne nadobro,“ řekl Wireman a já věděl, že myslí na jisté malé otisky nohou. Nemluvě o netvorovi, který byl u mě v kuchyni.</p>
<p>„Ne, nadobro ne,“ souhlasil jsem.</p>
<p>Vítr znovu zadul a tentokrát tak prudce, že do strany domu blíž k Zálivu cosi udeřilo. Všichni jsme nadskočili.</p>
<p>„Jak dostala toho Emeryho Paulsona?“ zeptal se Jack.</p>
<p>„To nevím,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„A Adrianu,“ vzpomněl si Wireman. „Perse ji taky dostala?“</p>
<p>„Taky nevím,“ řekl jsem. „Možná.“ Neochotně jsem dodal: „Pravděpodobně.“</p>
<p>„Adrianu jsme neviděli,“ řekl Wireman. „O to jde.“</p>
<p>„Zatím ne,“ přitakal jsem.</p>
<p>„Ale ty utopené holčičky,“ řekl Jack, jako by se to snažil pochopit. „Tahle Perse je nalákala do vody. Nebo něco takového.“</p>
<p>„Ano,“ přitakal jsem. „Nebo něco takového.“</p>
<p>„Ale pak vyhlásili pátrání. Přišli další lidi.“</p>
<p>„Určitě to tak bylo, Jacku,“ řekl Wireman. „Lidi věděli, že zmizely. Například Shannington.“</p>
<p>„To vím,“ řekl Jack. „Právě tohle povídám. Takže Elizabeth a její tatínek a hospodyně prostě dělali hloupé?“</p>
<p>„Měli na vybranou?“ zeptal jsem se. „Měl snad John Eastlake vykládat čtyřiceti nebo padesáti dobrovolníkům ‚Dcery mi sebrala strašidelná paní, hledejte strašidelnou paní?’ Možná to ani nevěděl. I když v jistou chvíli to musel zjistit.“ Vzpomněl jsem si na obrázek, na kterém křičel. Křičel a krvácel.</p>
<p>„Neměli na vybranou, to mi stačí,“ řekl Wireman. „Já chci vědět, co se stalo, když pátrání skončilo. Slečna Eastlakeová těsně před smrtí říkala cosi o tom, že ji máme utopit, aby zase spala. Myslela tím Perse? A jestli ano, jak se to dělá?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Nevím.“</p>
<p>„<emphasis>Proč</emphasis> to nevíš?“</p>
<p>„Protože zbytek odpovědí leží na jižním konci ostrova,“ odpověděl jsem. „V tom, co zbývá z původního Hnízdiště volavek. A myslím, že je tam i Perse.“</p>
<p>„Tak dobrá,“ řekl Wireman. „Pokud nejsme připraveni urychleně vyklidit Dumu, zdá se mi, že bychom tam měli zajít.“</p>
<p>„Vzhledem k tomu, co se stalo Tomovi, nemáme ani v tomhle na vybranou,“ řekl jsem. „Prodal jsem spoustu obrazů a lidi ve Scotu je nebudou zdržovat věčně.“</p>
<p>„Odkupte je zpátky,“ navrhl Jack. Ne že bych na to už sám nepomyslel.</p>
<p>Wireman zavrtěl hlavou. „Spousta majitelů je nebude chtít odprodat, ani za dvojnásobek ceny. A takováhle povídačka je nepřesvědčí.“</p>
<p>Na to nikdo nic neřekl.</p>
<p>„Ale ona za denního světla nemá takovou sílu,“ řekl jsem. „Navrhuju devět hodin.“</p>
<p>„Mně to vyhovuje,“ souhlasil Jack a vstal. „Budu tady ve tři čtvrtě. Teď pojedu rovnou přes most do Sarasoty.“ <emphasis>Most</emphasis>. To mi do hlavy nasadilo nápad.</p>
<p>„Můžeš tu klidně přespat,“ nabídl mu Wireman.</p>
<p>„Po tomhle rozhovoru?“ Jack povytáhl obočí. „Při vší úctě, kámo, v žádným případě. Ale zítra tu budu.“</p>
<p>„Dlouhé kalhoty a pořádné boty jsou rozkaz dne,“ řekl Wireman. „Dole je to zarostlé a můžou tam být hadi.“ Poškrábal se na tváři. „Vypadá to, že zítra zřejmě zmeškám seznamku u Abbota-Wexlera. Příbuzní slečny Eastlakeové budou muset cenit zuby jenom na sebe. To je škoda… hele, Jacku?“</p>
<p>Jack už mířil ke dveřím. Teď se otočil.</p>
<p>„Ty náhodou nemáš žádné Edgarovo dílko, co?“</p>
<p>„Mmm… no…“</p>
<p>„Svěř se. Zpověď prospívá duši, <emphasis>compañero</emphasis>.“</p>
<p>„Jednu skicu,“ řekl Jack. Přešlápl a mně připadalo, že rudne. „Perokresbu. Na rubu jedné obálky. Palmu. Já… é… vylovil jsem ji jednou z koše na odpadky. Promiňte, Edgare. Kaju se.“</p>
<p>„To nevadí, ale spal to,“ řekl jsem. „Možná ti budu moct dát jinou, až tohle skončí.“ <emphasis>Jestli to vůbec někdy skončí</emphasis>, pomyslel jsem si, ale nahlas to neřekl.</p>
<p>Jack přikývl. „Tak jo. Chcete svézt do Velkého růžáku?“</p>
<p>„Zůstanu tady s Wiremanem,“ řekl jsem, „ale nejdřív opravdu chci do Velkého růžáku zajet.“</p>
<p>„Nic mi neříkejte – pyžamo a kartáček na zuby.“</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem. „Piknikový koš a ty stříbrné har –“</p>
<p>Zazvonil telefon a všichni jsme se na sebe podívali. Myslím, že jsem okamžitě věděl, že je to špatná zpráva. Cítil jsem, jak mi to dochází, zatímco se můj žaludek měnil ve výtah. Telefon znovu zazvonil. Podíval jsem se na Wiremana, ale ten mi jenom vracel pohled. Taky to věděl. Zvedl jsem to.</p>
<p>„To jsem já.“ Pam, zastřeným hlasem. „Chyť se něčeho.“</p>
<p>Když vám někdo něco takového řekne, vždycky se snažíte zapnout si nějaký duševní bezpečnostní pás. Ale málokdy to pomůže. Většina lidí žádný nemá.</p>
<p>„Tak to vyklop.“</p>
<p>„Bozieho jsem sehnala doma a řekla mu, cos chtěl. Začal se vyptávat, čemuž jsem se nedivila, ale já mu řekla, že spěchám a stejně toho moc nevím, takže – zkráceně – souhlasil, že udělá, cos říkal. ‚Kvůli starým časům,’ vyjádřil se.“</p>
<p>Ten svíravý pocit se stále horšil.</p>
<p>„Pak jsem zkusila Ilse. Nevěděla jsem, jestli ji chytím, ale právě vcházela do dveří. Mluvila unaveně, ale dorazila v pořádku. Zítra zkontroluju Linnie, až…“</p>
<p>„Pam…“</p>
<p>„Už se k tomu dostávám. Po Illy jsem zavolala Kamenovi. Po druhém nebo třetím zazvonění to kdosi vzal a já spustila nacvičenou písničku. Myslela jsem, že mluvím s ním.“ Odmlčela se. „Byl to jeho bratr. Kamen se prý cestou z letiště zastavil ve Starbucks na kafe s mlíkem. Při čekání ve frontě dostal infarkt. Sanitka ho převezla do nemocnice, ale to už byla jenom formalita. Ten bratr říkal, že Kamen umřel rovnou na místě. Zeptal se mě, proč volám, a já řekla, že už na tom nezáleží. Udělala jsem dobře?“</p>
<p>„Ano.“ Nemyslel jsem si, že by Kamenova skica nějak účinkovala na bratra nebo někoho jiného; podle mě svůj úkol už splnila. „Děkuju ti.“</p>
<p>„Jestli tě to nějak utěší, tak to mohla být náhoda – byl to strašně milý chlap, ale taky tahal spoustu kil navíc. To viděl každý, kdo se na něj podíval.“</p>
<p>„Možná máš pravdu.“ Ale věděl jsem, že nemá. „Brzo se ti ozvu.“</p>
<p>„Dobře.“ Zaváhala. „Dávej se na sebe pozor, Eddie.“</p>
<p>„Ty taky. Zamkni na noc dveře a nastav alarm.“</p>
<p>„To dělám vždycky.“</p>
<p>Přerušila spojení. Na druhé straně domu příboj diskutoval s nocí. Pravá paže mě svědila. Pomyslel jsem si: <emphasis>Kdybych se na tebe dokázal dostat, jsem přesvědčený, že bych tě zase nadobro odřízl. Částečně proto, abych zarazil ty škody, které provádíš, ale hlavně proto, abych tě prostě umlčel.</emphasis></p>
<p>Ale problém samozřejmě netkvěl v mé zmizelé paži ani dlani s prsty, která na jejím konci kdysi pobývala. Problém tkvěl v té ženštině v červeném hábitu, která mě používala jako nějaké pitomé médium.</p>
<p>„Co je?“ zeptal se Wireman. „Nenapínej nás, <emphasis>muchacho</emphasis>, tak co se stalo?“</p>
<p>„Kamen,“ řekl jsem. „Infarkt. Je mrtvý.“</p>
<p>Vzpomněl jsem si na všechny ty obrazy uložené ve Scotu, obrazy, které se prodaly. Chvíli budou v bezpečí tam, kde jsou, ale nakonec všechno rozhodnou peníze. Ne proto, že se to tak patří, ale že je to prostě zasraný americký způsob.</p>
<p>„Pojďte, Edgare,“ pobídl mě Jack. „Hodím vás k vám a pak zase přivezu sem.“</p>
<p><strong>xiv</strong></p>
<p>Neřekl bych, že náš výstup do Malého růžáku byl vyloženě poklidný (držel jsem v ruce stříbrný svícen a celou dobu, co jsme pobývali uvnitř, jsem ho tiskl k hrudi), ale nic se nepřihodilo. Jediní duchové v domě byly rozčilené hlasy lastur. Uložil jsem kresby zase do červeného piknikového koše. Jack popadl rukojeti a odnesl ho dolů. Celou cestu jsem mu kryl záda a dveře Velkého růžáku jsem za námi zamkl. Ne že by zrovna tohle k něčemu bylo.</p>
<p>Cestou zpátky do <emphasis>El Palacio</emphasis> mě cosi napadlo… tedy opět mě to napadlo. Nechal jsem doma svůj digitální nikon a už jsem se pro něj nechtěl vracet, ale…</p>
<p>„Jacku, nemáš polaroid?“</p>
<p>„Jasně,“ řekl. „Takový ten jednoduchý model. Táta o něm říká ‚starý, ale slouží’. Proč?“</p>
<p>„Až zítra pojdeš sem, chci, aby ses na chvíli zastavil před zvedacím mostem, na jeho konci na Casey Key. Uděláš pár fotek ptáků a lodí, jasné?“</p>
<p>„Jasné…“</p>
<p>„A taky nenápadně vyfotíš přímo most, zvlášť zvedací mechanismus.“</p>
<p>„Proč? K čemu to chcete?“</p>
<p>„Nakreslím zvedací most bez toho mechanismu,“ vysvětlil jsem. „A udělám to, až uslyším sirénu, která znamená, že je zvednutý a pouští nějakou loď. Nemyslím, že by motor a hydraulika skutečně zmizely, ale s trochou štěstí ho můžu pomrvit dost důkladně, abych nějakou dobu všechny lidi udržel na distanc. Aspoň auta.“</p>
<p>„To myslíte vážně? Opravdu si myslíte, že můžete sabotovat most?“</p>
<p>„Vzhledem k tomu, jak často se porouchá sám od sebe, by to měla být hračka.“ Znovu jsem se podíval na temnou vodu a vzpomněl si na Toma Rileyho, který měl být už v pořádku. Který vlastně v pořádku byl, krucinál. „Kéž bych si mohl přikreslit taky pořádný spánek.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jak namalovat obraz (IX)</strong></p>
<p><emphasis>Hledejte obraz v obrazu. Není vždy snadné ho spatřit, ale je tam pokaždé. A jestli vám unikne, může vám uniknout celý svět. Vím to líp než kdo jiný, protože když jsem se podíval na obrázek Carsona Jonese a své dcery – Smějáčka a jeho Šmudlinky – myslel jsem si, že vím, co hledám, a pravda mi unikla. Protože jsem mu nedůvěřoval? Ano, ale to je skoro zanedbatelné. Pravda byla, že bych byl nedůvěřoval žádnému muži, který se odvážil dělat si nárok na mého miláčka, na mou milovanou dceru, na mou Ilse.</emphasis></p>
<p><emphasis>Našel jsem fotografii, na které byl sám, ještě než jsem našel jejich společnou fotku, ale řekl jsem si, že ten sólový snímek nechci, že by mi nebyl k ničemu, a pokud chci poznat, jaké má úmysly s mou dcerou, musím se svou kouzelnou rukou dotýkat celého páru.</emphasis></p>
<p><emphasis>Už v tu chvíli jsem byl zaujatý, jak vidíte. A nijak příznivě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kdybych se dotkl té první fotky a opravdu ji prozkoumal – Carson Jones oblečený v tričku Twins, Carson a jenom Carson – možná mohlo být všechno jinak. Možná bych vycítil, že je v podstatě neškodný. Skoro jistě by to tak dopadlo. Ale já si té fotografie nevšímal. Vůbec mi nebylo divné, že pokud je pro ni nebezpečný, proč jsem ji pak musel namalovat </emphasis>samotnou<emphasis>, zahleděnou na hejno plujících tenisových míčků.</emphasis></p>
<p><emphasis>Protože ta holčička v tenisových šatečkách byla samozřejmě Ilse. Skoro všechny dívky, které jsem nakreslil a namaloval během svého pobytu na Duma Key, dokonce i ty zamaskované jako Reba nebo Libbit nebo – v jednom případě – jako Adriana.</emphasis></p>
<p><emphasis>S jedinou výjimkou ženské postavy: té v červeném hábitu.</emphasis></p>
<p><emphasis>To byla ona.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když jsem se dotýkal fotografie Ilse a jejího přítele, vycítil jsem smrt – tehdy jsem si to nepřipouštěl, ale bylo to tak. Moje chybějící ruka vycítila smrt, která se nad ní stahovala jako bouřkový mrak.</emphasis></p>
<p><emphasis>Předpokládal jsem, že Carson Jones znamená pro mou dceru újmu, a proto jsem chtěl, aby se od něj držela dál. Ale problém nebyl v něm. Perse mě chtěla zastavit – myslím, že mě zoufale chtěla zastavit, jakmile jsem našel staré Libbitiny kresby a pastelky – ale Carson Jones nikdy nebyl Persinou zbraní. Dokonce i chudák Tom Riley byl jenom provizorní řešení, improvizace.</emphasis></p>
<p><emphasis>Fotografie tam byla, ale já učinil špatný závěr a pravda mi unikla: smrt, kterou jsem cítil, nehrozila od něj. Vznášela se nad ní.</emphasis></p>
<p><emphasis>A něco ve mně určitě vědělo, že mi to uniklo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Proč bych jinak maloval všechny ty pitomé tenisové míčky?</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>16 – Konec hry</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Wireman mi nabídl lunestu, abych líp usnul. Byl jsem ve vážném pokušení si ji vzít, ale odolal jsem. Vzal jsem si však jednu stříbrnou harpunu a Wireman udělal totéž. S tím svým chlupatým břichem mírně se dmoucím nad modrými boxerkami a se speciálním nástrojem Johna Eastlakea v pravé ruce vypadal jako žertovná inkarnace Kupida. Vítr venku ještě zesílil, burácel kolem stěn domu a hvízdal na rozích.</p>
<p>„Dveře do ložnice jsou otevřené, že?“ zeptal se.</p>
<p>„Souhlas.“</p>
<p>„A jestli se v noci něco stane, řvi jako tur.“</p>
<p>„Rozumím, Houstone. Pro tebe platí totéž.“</p>
<p>„Myslíš, že se Jackovi nic nepřihodí, Edgare?“</p>
<p>„Jestli tu skicu spálí, bude v pohodě.“</p>
<p>„Jak zvládáš to, co se stalo tvým přátelům?“</p>
<p>Kamenovi, který mě naučil posílat myšlenky po oslích můstcích. Tomovi, který mi říkal, abych se nevzdával výhody domácího hřiště. Zvládal jsem to, co se mým přátelům stalo?</p>
<p>Nu, ano i ne. Byl jsem smutný a jako po ráně palicí do hlavy, ale lhal bych, kdybych taky v hloubi duše necítil jistou kradmou úlevu. Lidi jsou v jistých ohledech prostě hajzlové. Kamen i Tom mi byli sice blízcí, ale stáli těsně za magickým kruhem těch, na nichž mi skutečně záleželo. Těch lidí, jichž se Perse nesměla dotknout. A jestli si budeme počínat rychle, Kamen a Tom budou naše jediné ztráty.</p>
<p>„<emphasis>Muchacho?</emphasis>“</p>
<p>„No jo.“ Měl jsem pocit, že mě přivolává z velké dálky. „Jo, jde to. Zavolej, jestli mě budeš potřebovat, Wiremane, a nemusíš se rozpakovat. Nečekám, že bych naspal dost veršíků, aby to vydalo na báseň.“</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Ležel jsem se stříbrnou harpunou vedle na nočním stolku a zíral na strop. Poslouchal jsem neustálé hvízdání větru a věčný hukot příboje. Pamatuji si, jak jsem si myslel <emphasis>Tohle bude dlouhá noc</emphasis>. Pak mě přemohl spánek.</p>
<p>Zdálo se mi o sestrách malé Libbit. Ne o Velkých ošklivkách, ale o dvojčatech.</p>
<p>Dvojčata utíkala.</p>
<p>Honila je obluda.</p>
<p>Měla <emphasis>ZUBISKA</emphasis>.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Probudil jsem se se skoro celým tělem na podlaze, kromě jedné nohy – té levé – která pořád spočívala na posteli a tvrdě spala. Venku dál burácel vítr a příboj. Srdce mi bušilo skoro stejně prudce jako vlny lámající se o pláž. Pořád jsem v duchu viděl, jak Tessie klesá pod hladinu – topí se a ty měkké a neúprosné ruce jí svírají lýtka. Byl to dokonale jasný, pekelný obraz.</p>
<p>Srdce se mi nerozbušilo z toho snu o holčičkách, které prchaly před obludnou žábou, ani ze snu, kvůli kterému jsem se probudil na podlaze s měděnou pachutí v ústech a každičkým nervem jako v ohni. Spíš se to podobalo probuzení ze zlého snu s vědomím, že jsem zapomněl na cosi důležitého: třeba vypnout sporák, a teď v celém domě páchne plyn.</p>
<p>Stáhl jsem nohu z postele, a když dopadla na podlahu, zakousla se mi do ní hejna mravenců. Šklebil jsem se a třel si ji. Nejdřív to bylo jako drbat dřevěné poleno, ale pak ta znecitlivělost začínala vyprchávat. Pocit, že jsem zapomněl na něco důležitého, přetrval.</p>
<p>Ale na co? Vkládal jsem dost nadějí do naší cesty na jižní konec Key s tím, že bychom tam mohli celou tu ohavnou, hnijící záležitost skončit. Největší překážkou byla koneckonců samotná víra, a pokud zítra v jasném floridském slunečním světle neztratíme soustředění, tuhle překážku překonáme. Bylo možné, že třeba uvidíme ptáky létat obráceně nebo že se nám cestu pokusí zastoupit ta obří žabí příšera, jakou jsem viděl ve snu, ale měl jsem pocit, že to jsou v podstatě duchové – skvělí na zastrašování šestiletých holčiček, ale už ne tak účinní při práci proti dospělým lidem, zvlášť když jsou ozbrojení harpunami se stříbrnou špičkou.</p>
<p>A samozřejmě si vezmu s sebou skicák a pastelky.</p>
<p>Napadlo mě, že Perse se mě teď bojí, i mého znovunalezeného talentu. Osamělý, dosud otřesený po zážitku blízké smrti (a vlastně stále se sebevražednými sklony) jsem mohl být spíš přínosem než problémem. Protože přes všechny ty svalnaté řeči tenhle Edgar Freemantle ve skutečnosti žádný nový život neměl. Tenhle Edgar prostě vyměnil kulisy své invalidní existence plné borovic za palmy. Ale jakmile jsem měl znovu přátele… uviděl, co všechno kolem sebe mám, a natáhl po tom ruku…</p>
<p>V tu chvíli jsem se stal nebezpečný. Nevím přesně, co měla v úmyslu – kromě toho, že chtěla znovu získat své místo na světě – ale musela si myslet, že pokud jde o machinace a podvody, potenciál skrytý v nadaném jednorukém malíři byl skvělý. Panebože, mohl jsem rozesílat otrávené obrazy po celé zeměkouli! Jenže teď jsem obrátil, stejně jako kdysi Libbit. Teď jsem se stal štvancem, kterého je potřeba nejprve zastavit a pak se ho zbavit.</p>
<p>„Na to sis vzpomněla trochu pozdě, mrcho,“ zašeptal jsem.</p>
<p>Tak proč jsem pořád cítil plyn?</p>
<p>Ty obrazy – zvlášť ty nejnebezpečnější, série <emphasis>Dívka a loď</emphasis> – byly bezpečně pod zámkem a mimo ostrov, přesně jak si Elizabeth přála. Pam potvrdila, že nikdo z okruhu naší rodiny a přátel kromě Bozieho, Toma a Xandera Kamena si žádné skici nebral. Pro Toma a Kamena už bylo pozdě a já bych dal nevím co za to, abych to změnil, ale Bozie slíbil, že svůj obraz spálí, takže tohle bylo taky v pořádku. I o Jacka bylo postaráno, protože svoji drobnou krádež splatil. Napadlo mě, že od Wiremana bylo chytré, že se ho zeptal. Mě jenom překvapilo, že se nezeptal mě, jestli jsem sám nedal Jackovi nějaký –</p>
<p>Dech se mi v krku proměnil ve sklo. Tak už jsem zjistil, na co jsem zapomněl. Teď, v tuhle pustou noční hodinu s větrem burácejícím za okny. Tolik jsem se soustředil na tu pitomou výstavu, že jsem vůbec nepomyslel na to, že jsem mohl někomu něco dát ještě před ní.</p>
<p><emphasis>Můžu si ho nechat?</emphasis></p>
<p>Moje paměť, která má pořád sklony k jankovitosti, mě občas překvapí dávkami informací ostrými jako žiletka. Právě se mi jedné takové dostalo. Viděl jsem, jak bosá Ilse stojí v Malém růžáku, oblečená v kraťasech a tílku. Stála u malířského stojanu. Musel jsem ji požádat, aby ustoupila, abych viděl na obraz, který ji tak uchvátil. Obraz, o němž jsem si ani nepamatoval, že jsem ho namaloval.</p>
<p><emphasis>Můžu si ho nechat?</emphasis></p>
<p>Když ustoupila stranou, uviděl jsem holčičku v tenisových šatech. Stála zády k divákovi, ale ohniskem obrazu byla ona. Podle zrzavých vlasů to byla Reba, moje malá láska, přítelkyně z mého nového života. Jenže to byla také Ilse – Ilse z vesličky – a taky Elizabethina starší sestra Adriana, protože to byly Adieny tenisové šaty s jemnými modrými smyčkami kolem lemů. (To jsem nemohl nijak vědět, přesto jsem o tom nepochyboval. Tato zpráva se mi šepotavě donesla z Elizabethiných obrázků – těch, které vytvořila v době, kdy se jí stále říkalo Libbit.)</p>
<p><emphasis>Můžu si ho nechat? Tenhle chci.</emphasis></p>
<p>Nebo cosi chtělo, aby ho chtěla.</p>
<p><emphasis>Zkoušela jsem zavolat Ilse</emphasis>, říkala Pam. <emphasis>Nebyla jsem si jistá, jestli ji zastihnu, ale právě vcházela do dveří</emphasis>.</p>
<p>Všude kolem nohou té panenky-dívky ležely tenisové míčky. Další připlouvaly ke břehu na mírných vlnkách.</p>
<p><emphasis>Zdála se mi unavená, ale je v pořádku</emphasis>.</p>
<p>A byla? Opravdu byla v pořádku? Dal jsem jí přece ten zatracený obraz. Byla moje sluníčko a já jí nic neodepřel. Dokonce jsem ho kvůli ní pojmenoval, protože se vyjádřila, že malíři musejí svým obrazům dávat jména. <emphasis>Konec hry</emphasis>, řekl jsem jí, a teď mi ta slova duněla v hlavě jako ohromný zvon.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>V ložnici pro hosty nebyla telefonní přípojka, tak jsem se vyplížil na chodbu se stříbrnou harpunou sevřenou v ruce. Přestože jsem se potřeboval dovolat k Ilse co nejdřív, pozorně jsem nahlédl do otevřených dveří na druhé straně chodby. Wireman ležel na zádech jako velryba vyvržená na břeh a mírumilovně chrápal. Svou stříbrnou harpunu měl vedle sebe, hned u sklenice vody.</p>
<p>Prošel jsem kolem rodinného portrétu, pak po schodech dolů a nakonec do kuchyně. Burácení větru a hukot příboje tu duněl hlasitěji než jinde. Zvedl jsem sluchátko a uslyšel… nic.</p>
<p><emphasis>No jistě. Myslel sis, že Perse na telefony zapomene?</emphasis></p>
<p>Pak jsem se podíval na sluchátko a uviděl tlačítka pro dvě linky. Přinejmenším v kuchyni tedy nestačilo jen zvednout telefon. V duchu jsem odříkal modlitbičku, zmáčkl knoflík označený LINKA 1 a odměnou mi byl oznamovací tón. Přesunul jsem palec k tlačítku, ale pak jsem si uvědomil, že si nemůžu vzpomenout na číslo Ilsina telefonu. Svůj adresář jsem nechal ve Velkém růžáku a z hlavy se mi její číslo dočista vykouřilo.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Telefon začal vydávat kvílivý zvuk – sluchátko jsem před chvilkou odložil na kuchyňskou linku – ale v potemnělé kuchyni mi připadalo hodně hlasité a připomínalo mi samé zlé věci. Policejní hlídky přijíždějící k místu zločinu. Sanitky spěchající na místo nehody.</p>
<p>Stiskl jsem u telefonu vypínač a pak si opřel hlavu o chladivé dveře z leštěné oceli velké lednice, kterou v <emphasis>El Palaciu</emphasis> měli. Přede mnou byl magnet s nápisem V KAŽDÉM TLUSŤOCHOVI SE SKRÝVÁ HUBEŇOUR. Správně, a v každé mrtvole se skrývá někdo živý. Vedle visel magnetický bloček a na provázku pahýl tužky.</p>
<p>Zmáčkl jsem znovu tlačítko LINKA 1 a vytočil číslo 411. Automatická operátorka mě uvítala v informačním centru Verizone a zeptala se mě na místo a stát. Řekl jsem: „Providence, Rhode Island,“ a vyslovoval jako na jevišti. Zatím to šlo dobře, ale robot se zasekl na <emphasis>Ilse</emphasis>, ať jsem vyslovoval sebepečlivěji. Přepojil mě na lidského operátora, který se podíval do seznamu a potvrdil mé podezření: Ilsino číslo nebylo veřejné. Řekl jsem operátorovi, že volám dceři a že je to důležité. Operátor řekl, že bych si mohl promluvit s nadřízeným, který bude pravděpodobně ochoten provést zkušební telefonát místo mě, ale teprve v osm ráno východního času. Podíval jsem se na hodiny na mikrovlnce. Bylo 2.04.</p>
<p>Zavěsil jsem a zavřel oči. Mohl bych probudit Wiremana a zjistit, jestli nemá ve svém červeném adresáři Ilsino číslo, ale měl jsem nepříjemné tušení, že i to by mohlo trvat moc dlouho.</p>
<p>„To přece zvládnu,“ řekl jsem, ale moc nadějí jsem si nedělal.</p>
<p><emphasis>Samozřejmě že zvládnete</emphasis>, řekl Kamen. <emphasis>Kolik vážíte?</emphasis></p>
<p>Sto sedmdesát čtyři liber, na něž jsem se vyšvihl ze sto padesáti, které jsem si celý dospělý život udržoval. Uviděl jsem ta čísla v duchu před sebou: 174150. Ta čísla byla rudá. Pak jich pět zezelenalo, jedno po druhém. Aniž jsem otevřel oči, popadl jsem pahýl tužky a načmáral je do bloku: 40175.</p>
<p><emphasis>A jaké máte číslo sociálního pojištění? </emphasis>vyzvídal Kamen dále.</p>
<p>Vystoupilo z temnoty v jasně červených číslicích. Čtyři z nich zezelenaly a já je přidal k tomu, co už jsem si načmáral. Když jsem oči otevřel, měl jsem v bloku napsáno opileckým, šikmým písmem 401759082.</p>
<p>Bylo to správně, číslo jsem poznával, ale stále mi chyběla jedna číslice.</p>
<p><emphasis>Na tom nezáleží</emphasis>, povídal mi Kamen v duchu. <emphasis>Tlačítkové telefony jsou úžasný dar pro ty, komu se pracuje s pamětí obtížněji. Jestli si vyčistíte hlavu a vymačkáte to, co už máte, poslední číslice vám naskočí sama. Tomu se říká svalová paměť</emphasis>.</p>
<p>S nadějí, že má pravdu, jsem znovu nastavil LINKU 1 a vyťukal oblastní kód pro Rhode Island a potom 759-082. Můj prst vůbec nezaváhal. Klepl na poslední číslici a kdesi v Providence se rozezvonil telefon.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>„Ha-ló…? Kdo… eto?“</p>
<p>Na okamžik jsem si myslel, že jsem číslo přece jenom zvoral. Hlas byl sice ženský, ale prozrazoval starší ženu než moji dceru. Mnohem. A jakoby obluzený léky. Ale odolal jsem okamžitému nutkání říct: „Promiňte, omyl,“ a zavěsit. <emphasis>Mluvila unaveně</emphasis>, říkala Pam, ale jestli tohle byla Ilse, mluvila víc než unaveně. Připadala mi utahaná k smrti.</p>
<p>„Ilse?“</p>
<p>Dlouho nikdo neodpovídal. Už jsem si začínal myslet, že neznámá v Providence zavěsila. Uvědomil jsem si, že se potím, a to tak mohutně, že páchnu sám sobě jako opice na větvi. Pak se ozval stejný refrének:</p>
<p>„Ha-ló…? Kdo… eto?“</p>
<p>„Ilse!“ Nic. Vycítil jsem, že se chystá zavěsit. Venku burácel vítr a duněl příboj.</p>
<p>„Sluníčko!“ vykřikl jsem. „Sluníčko, neodvažuj se ten telefon zavěsit!“</p>
<p>To ji probralo. „Ta… ti?“ V tom lámaném slově se projevilo celé moře údivu.</p>
<p>„Jo, zlato… táta.“</p>
<p>„Jestli jsi opravdu táta…“ Dlouhá odmlka. Viděl jsem ji u ní v kuchyni, bosou (jako byla toho dne v Malém růžáku, kdy se dívala na obrázek panenky a plujících tenisáků), s hlavou skloněnou, vlasy visícími kolem tváře. Vylekanou, možná skoro rozzuřenou. A poprvé jsem se začal Perse nejen bát, ale také ji nenávidět.</p>
<p>„Ilse… sluníčko… chci, abys mě poslouchala…“</p>
<p>„Řekni mi moje internetové jméno.“ V hlase se jí teď objevila jakási vylekaná mazanost. „Jestli jsi opravdu můj táta, tak mi řekni moje internetové jméno.“</p>
<p>A já si uvědomil, že když ho neřeknu, Ilse zavěsí. Protože cosi po ní šlo. Cosi ji obluzovalo, obcházelo, stahovalo kolem ní sítě. Akorát že to nebylo žádné cosi, ale <emphasis>ona</emphasis>.</p>
<p>Illyino internetové jméno.</p>
<p>Na okamžik jsem nebyl schopen vzpomenout si ani na ně.</p>
<p><emphasis>To zvládnete</emphasis>, řekl Kamen, jenže Kamen byl mrtvý.</p>
<p>„Tak to nejsi… můj táta,“ řekla rozespalá dívka na druhém konci drátu a znovu málem zavěsila.</p>
<p><emphasis>Myslete po oslích můstcích</emphasis>, poradil mi Kamen klidně.</p>
<p><emphasis>Jenom jestli</emphasis>, pomyslel jsem si a vůbec netušil, proč si myslím zrovna tohle. <emphasis>Jenom jestli, jenom tak, zdali ano, zdalipak</emphasis>…</p>
<p>„Ty nejsi můj táta, ty jsi ona,“ řekla Ilse. Ten otupělý zdrogovaný hlas se jí vůbec nepodobal. „Můj táta je mrtvý. Viděla jsem to ve snu. Sbo –“</p>
<p>„Zdali!“ vykřikl jsem a nestaral se, jestli probudím Wiremana nebo ne. Na Wiremana jsem si ani nevzpomněl. „Jsi Zdalia!“</p>
<p>V telefonu se rozhostilo dlouhé ticho. Nakonec zaznělo: „A zbytek?“</p>
<p>Na okamžik jsem měl zase hrozné okno, ale pak jsem si pomyslel: <emphasis>Klapky na oči, klapky na klavíru</emphasis>…</p>
<p>„Osmdesát osm,“ řekl jsem. „Jsi Zdalia88.“</p>
<p>Dlouhé, předlouhé ticho. Připadalo mi, že se táhne celou věčnost. Pak se rozplakala.</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>„Tati, ona říkala, že jsi mrtvý. Tomu jedinému jsem věřila. Nejen proto, že se mi o tom zdálo, ale protože volala máma a říkala, že Tom zahynul. Zdálo se mi, že jsi smutný a jdeš do Zálivu pořád dál. Zdálo se mi, že tě vzal spodní proud a ty ses utopil.“</p>
<p>„Neutopil jsem se, Ilse. Jsem v pořádku, neboj se.“</p>
<p>Ten příběh z ní vycházel v útržcích a výbuších, přerušovaný slzami a odbočkami. Bylo mi jasné, že když uslyšela můj hlas, uklidnilo ji to, ale nevyléčilo. Bloudila podivně vykořeněná z času. O výstavě ve Scotu mluvila, jako by se odehrála nejméně před týdnem, a jednou se přerušila a řekla mi, že nějakou její kamarádku zatkli za „sklizeň“. Nato se divoce rozesmála, jako by byla opilá nebo zfetovaná. Zeptal jsem se jí, co to ta sklizeň je, a ona mi řekla, že je to jedno. Prý se jí to možná nakonec jenom zdálo. Pak už mluvila trochu střízlivěji. Ale… nebyla úplně svá. Říkala, že <emphasis>ona</emphasis> se projevila jako hlas v její hlavě, ale ten vycházel taky z vodovodních trubek a toalety.</p>
<p>Někdy během rozhovoru vešel Wireman, rozsvítil kuchyňské zářivky a posadil se u stolu s harpunou před sebou. Neřekl nic, jenom poslouchal, co povídám.</p>
<p>Ilse řekla, že se začala cítit divně – „děsně strašidelně“, tak to doslova vyjádřila – v okamžiku, kdy vstoupila do bytu. Nejdřív si připadala jako v transu, ale za chvíli se jí začalo dělat i zle od žaludku – stejně jako toho dne, kdy jsme zkoumali jedinou dumskou silnici. Ale bylo jí pořád hůř. Z umyvadla na ni promluvila jakási ženská a řekla jí, že otec je mrtvý. Ilse prý pak šla na procházku, aby si pročistila hlavu, ale rozhodla se rychle vrátit.</p>
<p>„Určitě za to můžou ty Lovecraftovy povídky, které jsem musela přečíst k projektu v pokročilé angličtině,“ řekla. „Pořád si myslím, že mě někdo sleduje. Ta ženská.“</p>
<p>Když se ocitla znovu v bytě, začala si vařit nějaké ovesné vločky v domnění, že si tím uklidní žaludek, ale už při pohledu na ně se jí přitížilo – při každém míchání se jí zdálo, že v hrnci vidí různé věci. Lebky. Tváře křičících dětí. Pak ženskou tvář. Ta žena měla nějak moc očí, říkala Ilse. Ta žena v ovesné kaši jí řekla, že otec je mrtvý a matka to ještě neví, ale že až to zjistí, uspořádá večírek.</p>
<p>„Tak jsem šla do postýlky,“ řekla a nevědomky se vrátila k dětskému vyjadřování, „a pak se mi začal zdát sen, že ta ženská měla pravdu a ty jsi mrtvý, tati.“</p>
<p>Napadlo mě, že bych se měl zeptat, kdy jí matka volala, ale zapochyboval jsem, že by si vzpomněla, a stejně na tom nezáleželo. Ale panebože, copak Pam nevycítila kromě té únavy už nic zlého, zvlášť po tom, co se ode mě dozvěděla? Byla snad hluchá? Určitě jsem nebyl jediný, kdo slyšel v Ilsině hlase ten zmatek, tu strašnou únavu. Ale možná to s ní nebylo tak zlé, když Pam volala. Perse byla mocná, ale to neznamenalo, že nepotřebuje na práci čas. Zvlášť na dálku.</p>
<p>„Ilse, máš ještě ten obraz, co jsem ti dal? Ten s tou holčičkou a tenisovými míčky? <emphasis>Konec hry</emphasis>, tak se jmenuje.“</p>
<p>„To je další divná věc,“ řekla. Vycítil jsem, jak se snaží vzpamatovat, jako se opilec zastavený dopravním policistou snaží vypadat střízlivě. „Chtěla jsem ho nechat zarámovat, ale ještě jsem se k tomu nedostala, takže jsem ho připínáčkem připíchla na zeď v tom velkém pokoji. Vždyť víš, v té obývací kuchyni. Pili jsme tam spolu čaj.“</p>
<p>„Ano.“ Nikdy jsem v jejím bytě v Providence nebyl.</p>
<p>„Kde jsem se na něj mohla dívat… dívat… ale když jsem se teď vrátila… hnnnn…“</p>
<p>„Usínáš? Neusínej mi, sluníčko.“</p>
<p>„Nespím…“ Ale hlas jí skomíral.</p>
<p>„Ilse! Probuď se! Kurva prober se!“</p>
<p>„Tati!“ Polekala se. Ale aspoň byla docela při smyslech.</p>
<p>„Co se stalo s tím obrazem? Co s ním bylo jiné, když jsi přijela?“</p>
<p>„Byl v ložnici. Asi jsem ho přestěhovala, jinak to není možné – dokonce je připíchnutý stejným červeným připínáčkem – ale vůbec si na to nevzpomínám. Nejspíš mi chtěl být blíž. Že je to legrační?“</p>
<p>Ne, za žádnou legraci jsem to nepovažoval.</p>
<p>„Nechtěla bych žít, kdybys byl mrtvý, tati,“ řekla. „Chtěla bych taky umřít. Být mrtvá jako… jako… mrtvá jako kámen!“ A zasmála se. Vzpomněl jsem si na doktora Kamena a nesmál se.</p>
<p>„Poslouchej mě pozorně, Ilse. Je důležité, abys udělala to, co ti povím. Uděláš to?“</p>
<p>„Ano, tati. Teda pokud to nezabere moc času. Já totiž…“ Zívnutí, „…jsem unavená. Teď snad budu moct spát, když vím, že jsi v pořádku.“</p>
<p>Ano, bude moci spát. Přímo pod <emphasis>Koncem hry</emphasis>, zavěšeném na červeném připínáčku. A probudí se s vědomím, že tenhle rozhovor byl jenom sen a realitou je naopak otcova sebevražda na Duma Key.</p>
<p>Tohle provedla Perse. Ta babizna. Ta mrcha.</p>
<p>Vztek se vrátil jako mávnutím proutku. Jako by mě vůbec nikdy neopustil. Ale nemohl jsem mu dovolit, aby mi rozesral myšlení. Nemohl jsem ani dovolit, aby se mi projevil na hlase, jinak by si Ilse mohla myslet, že je namířený proti ní. Zmáčkl jsem telefon mezi ucho a rameno. Pak jsem se natáhl a chytil štíhlý chromovaný krk baterie u umyvadla. Sevřel jsem ji pevně do pěsti.</p>
<p>„Nebude to trvat dlouho, zlato. Ale musíš to udělat. Pak můžeš jít spát.“</p>
<p>Wireman seděl u stolu naprosto nehybně a pozoroval mě. Venku bušil do pobřeží příboj.</p>
<p>„Jaký máš sporák, sluníčko?“</p>
<p>„Plynový. Sporák na plyn.“ Znovu se zasmála.</p>
<p>„Dobře. Sundej ten obraz a strč ho do trouby. Pak zavři dvířka a troubu zapni. Na co nejvyšší stupeň. Spal ten krám.“</p>
<p>„Tati, to ne!“ Znovu dokonale probuzená a polekaná, jako když jsem řekl kurva, ne-li ještě hůř. „Mně se ten obraz strašně líbí!“</p>
<p>„Já vím, zlato, ale právě z toho obrazu se ti dělá tak zle.“ Chtěl jsem jí říct ještě něco, ale zarazil jsem se. Jestli to bylo tou skicou – a samozřejmě že bylo – pak jsem jí to nemusel troubit polopaticky. Věděla to stejně jako já. Místo řečí jsem ždímal rukou baterii sem a tam a z celého srdce si přál, aby to byl krk té hnusné mrchy.</p>
<p>„Tati! Opravdu si myslíš…“</p>
<p>„Nemyslím, vím. Běž pro ten obraz, Ilse. Počkám u telefonu. Běž pro něj, strč ho do trouby a spal ho. Okamžitě.“</p>
<p>„Já… no jo. Vydrž.“</p>
<p>Cvaklo to, když sluchátko odložila na stůl.</p>
<p>Wireman se zeptal: „Udělá to?“</p>
<p>Než jsem stačil odpovědět, cosi křuplo. Následoval proud studené vody, která mě promáčela až po loket. Podíval jsem se na baterii ve své ruce a na zubaté místo, odkudjsem ji odlomil. Vhodil jsem ji do umyvadla. Z pahýlu tryskala voda.</p>
<p>„Myslím, že udělá,“ řekl jsem. A dodal: „Omlouvám se.“</p>
<p>„<emphasis>De nada</emphasis>.“ Dřepl si, otevřel skříňku pod dřezem, natáhl se kolem odpadkového koše a hromádky čistých pytlů. Čímsi otočil a gejzír tryskající z rozbité baterie začal slábnout. „Neznáš vlastní sílu, <emphasis>muchacho</emphasis>. Nebo možná znáš.“</p>
<p>„Je mi to líto,“ omluvil jsem se znovu. Ale nebylo. Dlaň mi krvácela z mělkého říznutí, ale cítil jsem se líp. Rozjasnilo se mi. Napadlo mě, že kdysi dávno mohl být ten kohoutek krk mé manželky. Není divu, že se se mnou rozvedla.</p>
<p>Seděli jsme v kuchyni a čekali. Vteřinová ručička na hodinách nad sporákem pomalu oběhla ciferník a vydala se na další okruh. Proud vody z rozbitého kohoutku se ztenčil na čůrek. Potom jsem velice slabě zaslechl, jak Ilse volá: „Už jsem tu… musela jsem… já…!“ Pak vykřikla. Nepoznal jsem, jestli překvapením, bolestí nebo obojím.</p>
<p>„Ilse!“ zařval jsem. „Ilse!“</p>
<p>Wireman se rychle vztyčil a udeřil bokem ze strany do dřezu. Vztáhl ke mně otevřené dlaně. Zavrtěl jsem hlavou – <emphasis>Nevím</emphasis>. Cítil jsem, jak mi po tvářích stéká pot, i když v kuchyni nebylo zvláštní horko.</p>
<p>Uvažoval jsem, co dělat dál – komu zavolat – když se v telefonu znovu ozvala Ilse. Mluvila vyčerpaně. Ale zase to byla ona. Konečně ve své kůži. „Ježíšku na křížku,“ řekla.</p>
<p>„Co se stalo?“ Musel jsem se ovládat, abych nekřičel. „Illy, co se stalo?“</p>
<p>„Je pryč. Chytil a shořel. Dívala jsem se okénkem u trouby. Zbyl jenom popel. Musela jsem si nalepit na hřbet ruky náplast, tati. Měl jsi pravdu. Bylo na něm cosi opravdu, ale opravdu divného.“ Roztřeseně se zasmála. „Ten krám se vyloženě vzpíral. Přeložil se a…“ Znovu ten roztřesený smích. „Řekla bych, že je to říznutí od papíru, jenže to tak vůbec nevypadá a bolí to jako čert. Spíš jako by mě něco kouslo. Myslím, že mě ten obraz uštkl.“</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Pro mě bylo důležité, že se jí nic nestalo. Pro ni bylo důležité, že se nic nestalo mě. Byli jsme v pořádku. Aspoň si to pošetilý malíř myslel. Řekl jsem jí, že jí nazítří zavolám.</p>
<p>„Illy? Ještě jedna věc.“</p>
<p>„Ano, tati.“ Zdálo se, že je docela probuzená a naprosto při smyslech.</p>
<p>„Běž k tomu sporáku. Máš v troubě světlo?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Zapni ho. Pověz mi, co vidíš.“</p>
<p>„Tak to budeš muset počkat – bezdráťák mám v ložnici.“</p>
<p>Nastala další, kratší odmlka. Pak se vrátila a řekla: „Popel.“</p>
<p>„Dobře,“ oddychl jsem si.</p>
<p>„Tati, a co ty ostatní obrazy? Ty jsou taky takové?“</p>
<p>„Musím se o ně postarat, zlato. Povíme si to jindy.“</p>
<p>„Tak dobře. Děkuju, tati. Jsi pořád můj hrdina. Mám tě moc ráda.“</p>
<p>„Já tebe taky.“</p>
<p>Tehdy jsme spolu mluvili naposledy a ani jeden jsme to nevěděli. To nevíme nikdy, viďte? Aspoň že jsme se rozloučili s tím, že se máme rádi. Tím se utěšuju. Není to nic moc, ale aspoň něco. Jiní dopadli hůř. To si říkám za dlouhých nocí, když nemůžu spát.</p>
<p>Jiní dopadli hůř.</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>Padl jsem na židli naproti Wiremanovi a opřel si bradu o dlaň. „Jsem zpocený jako prase.“</p>
<p>„Možná s tím má něco společného rozbití dřezu slečny Eastlakeové.“</p>
<p>„Omlou –“</p>
<p>„Řekni to ještě jednou a vrazím ti facku,“ řekl. „Vedl sis dobře. Ne každý chlap se dostane k tomu, aby zachraňoval dceři život. Věř mi, když ti říkám, že ti závidím. Chceš pivo?“</p>
<p>„Poblil bych ti celý stůl. Nemáš mlíko?“</p>
<p>Nahlédl do ledničky. „Žádné mléko, ale máme aspoň smetanu do kafe.“</p>
<p>„Nalej mi panáka.“</p>
<p>„Ty máš fakt vadu, Edgare.“ Ale přece jen mi nalil smetanu do sklenice na džus a já ji do sebe obrátil. Pak jsme se vrátili nahoru, stoupali jsme pomalu a svírali své krátké šípy se stříbrnou špičkou jako stárnoucí domorodí válečníci.</p>
<p>Vešel jsem do ložnice pro hosty, lehl si a znovu se zahleděl na strop. Ruka měl bolela, ale to bylo v pořádku. Illy se řízla, já se taky řízl. Jaksi to zapadalo do sebe.</p>
<p><emphasis>Stolní prosakuje</emphasis>, napadlo mě.</p>
<p><emphasis>Utopte ji, ať spí</emphasis>, pomyslel jsem si.</p>
<p>A ještě cosi – Elizabeth říkala ještě cosi. Než jsem si stačil vzpomenout, co to bylo, rozvzpomněl jsem se na něco mnohem důležitějšího: Ilse spálila <emphasis>Konec hry</emphasis> v plynové troubě za cenu pouhého říznutí – nebo možná kousnutí – do hřbetu ruky.</p>
<p><emphasis>Měl jsem jí říct, aby si to vydezinfikovala</emphasis>, napadlo mě. <emphasis>A já bych to měl udělat taky</emphasis>.</p>
<p>Usnul jsem. A tentokrát se mi nezdálo o žádných obřích žábách, aby mě varovaly.</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>Při východu slunce mě probudila rána. Vítr ještě neustal – naopak ještě zesílil – a mrskl jednou Wiremanovou židličkou z pláže o stěnu domu. Nebo možná veselým slunečníkem, pod kterým jsme se poprvé napili ledového zeleného čaje, velmi osvěžujícího.</p>
<p>Natáhl jsem si džíny a všechno ostatní jsem nechal ležet na podlaze, včetně harpuny se stříbrným hrotem. Nečekal jsem, že by mě znovu navštívil Emery Paulson, když už bylo denní světlo. Podíval jsem se na Wiremana, ale to byla jen formalita. Slyšel jsem ho chrápat a hvízdat ostošest. Znovu ležel na zádech, paže rozhozené.</p>
<p>Sešel jsem do kuchyně a zavrtěl hlavou nad rozbitou baterií a skleničkou s přischlými šmouhami od smetany. Našel jsem ve skříňce větší sklenici a nalil si pomerančový džus. Odnesl jsem si ho na zadní verandu. Vítr foukající od Zálivu byl silný, ale teplý, a zvedal mi propocené vlasy z čela a spánků. Byl příjemný. Uklidňující. Rozhodl jsem se, že si zajdu na pláž a vypiju si džus tam.</p>
<p>Zastavil jsem se ve třech čtvrtinách dřevěného chodníku a chystal se upít šťávy. Sklenička byla nakloněná a trocha tekutiny mi šplíchla na bosé nohy. Sotva jsem si toho všiml.</p>
<p>Na hladině zálivu, na jedné velké vlně hnané větrem plul jasně zelený tenisový míček.</p>
<p><emphasis>To nic neznamená</emphasis>, řekl jsem si, ale to nemohlo obstát. Znamenalo to všechno a já to věděl od chvíle, kdy jsem ho spatřil. Odhodil jsem sklenici do trávy na břehu a pustil se do trhaného vrávorání – Freemantleovy letošní verze běhu.</p>
<p>Trvalo mi patnáct vteřin, než jsem doběhl na konec chodníku, možná ještě méně, ale to už jsem viděl v příboji další tři tenisáky. Potom šest, osm. Většinou byly napravo ode mě – na severu.</p>
<p>Nedíval jsem se, kam šlapu, a propadl se na konci chodníku do prázdna, jen jsem zamával pažemi. Dopadl jsem na písek stále v běhu a byl bych to ustál, kdybych přistál na zdravé noze, jenže to se nestalo. Pochroumanou stranou mi projel klikatý blesk bolesti, od holeně přes koleno do kyčle, a já přistál v písku jak široký, tak dlouhý. Patnáct centimetrů před nosem mi ležel jeden z těch zatracených míčků, dohladka promočený.</p>
<p>Na straně měl natištěno <emphasis>DUNLOP</emphasis> a ta písmena byla černá jako kletba.</p>
<p>Vyhrabal jsem se na nohy a zdivočele se zahleděl na Záliv. Před <emphasis>El Palacio</emphasis> připlouvalo jenom několik tenisáků, ale dál na severu, poblíž Velkého růžáku, jsem spatřil zelenou flotilu – nejméně stovku, ale spíš mnohem víc.</p>
<p><emphasis>To nic neznamená. Je v bezpečí. Spálila ten obraz a spí ve svém bytě tisíc mil odsud, živá a zdravá</emphasis>.</p>
<p>„Nic to neznamená,“ opakoval jsem, ale vítr prohrabující mi vlasy mi teď připadal chladný a ne teplý. Kulhavě jsem se vydal k Velkému růžáku po pruhu pláže, kde byl písek mokrý, tvrdý a lesklý. Pípáci přede mnou vzlétali v celých mračnech. Každou chvíli mi přibíhající vlna upustila před nohy tenisový míček. Už jich byla spousta, tvrdý mokrý písek jimi byl přímo posetý. Pak jsem došel k rozbité přepravce s nápisem <emphasis>Tenisové míčky Dunlop</emphasis> a <emphasis>TOVÁRNÍ ZMETKY BEZ PLECHOVEK</emphasis>. Kolem ní se na vodě pohupovaly tenisáky.</p>
<p>Rozběhl jsem se.</p>
<p><strong>xi</strong></p>
<p>Odemkl jsem a nechal klíč viset v zámku. Vrhl jsem se k telefonu a viděl, že bliká kontrolka vzkazů. Zmáčkl jsem PLAY. Mužský robotí hlas mi oznámil, že tenhle vzkaz jsem obdržel v 6.48, což znamenalo, že jsem ho propásl o necelou hodinu. Pak z reproduktoru zařinčel Pamin hlas. Sklopil jsem hlavu, jako když se člověk snaží vyhnout se zubatým skleněným střepům letícím přímo do obličeje.</p>
<p>„Edgare, volala policie a říkali, že Illy je mrtvá! Prý k ní do bytu přišla nějaká Mary Ireová a zabila ji! Nějaká tvoje přítelkyně! Jedna z tvých takzvaných uměleckých přátel z té tvé Floridy zabila naši dceru!“ Propukla v bouři chraptivých a ohavných vzlyků… pak se rozchechtala. Ten smích byl strašný. Měl jsem pocit, že mě jeden z těch letících střepů sekl do obličeje. „Zavolej mi, ty hajzle. Zavolej a vysvětli mi to. Tvrdil jsi, že bude V BEZPEČÍ!“</p>
<p>Pak znovu brečela. Všechny zvuky uťalo cvaknutí. Pak už bylo slyšet jen hučení hluché linky.</p>
<p>Natáhl jsem ruku a zmáčkl knoflík OFF, abych to ticho umlčel.</p>
<p>Vyšel jsem do floridského pokoje a zadíval se na tenisové míčky, které se stále pohupovaly na vlnách. Měl jsem pocit rozdvojení, jako bych sám sebe pozoroval.</p>
<p>Ta mrtvá dvojčata nechala v mém ateliéru vzkaz – <emphasis>Kde naše sestra?</emphasis> Byla tou sestrou snad Illy?</p>
<p>Skoro jsem slyšel, jak se ta babizna chechtá, a viděl ji, jak přikyvuje.</p>
<p>„Jsi tady, Perse?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Okenicemi zalomcoval vítr. Vlny dorážely na pobřeží s pravidelností metronomu. Nad vodou přeletěli s křikem ptáci. Na pláži jsem zahlédl další rozbitou přepravku s tenisovými míčky, už napůl zabořenou do písku. Poklad z moře. Spravedlivé nálezné z <emphasis>caldo</emphasis>. Pozorovala mě, tak je to. Čekala, až se zhroutím. Tím jsem si byl jistý. Její – co? Strážci? Ti možná ve dne spali, ale ona ne.</p>
<p>„Já vyhraju, ty vyhraješ,“ řekl jsem. „Ale ty si myslíš, že máš poslední slovo, co? Chytrá Perse.“</p>
<p>Samozřejmě že byla chytrá. Stejnou hru hrála už dlouho. Napadlo mě, že byla stará už v době, kdy se děti Izraele ještě hrabaly v zahradách egyptských. Někdy spala, ale teď bděla.</p>
<p>A dosáhla daleko.</p>
<p>Rozezvonil se mi telefon. Vrátil jsem se dovnitř a stále jsem měl pocit, že jsem ve dvou vydáních, jeden na zemi, ten druhý se vznáší prvému nad hlavou. Zvedl jsem to. Byl to Dario a mluvil rozčileně.</p>
<p>„Edgare? Co má znamenat ta pitomost o tom, že nemáme pouštět obrazy…“</p>
<p>„Teď ne, Dario,“ řekl jsem. „Pšššt.“ Přerušil jsem spojení a zavolal Pam. Když jsem nepřemýšlel, vybavovala se mi čísla naprosto bez problémů. Ta skvělá svalová paměť převzala velení. Napadlo mě, že lidským bytostem by se asi vedlo lépe, kdyby jinou paměť neměly.</p>
<p>Pam už byla klidnější. Nevím, co si vzala, ale rozhodně to zabralo. Hovořili jsme dvacet minut. Většinu hovoru proplakala a neustále mě obviňovala, ale když jsem se nijak nepokoušel bránit, její vztek se zhroutil v žal a úžas. Pochopil jsem hlavní body, aspoň jsem si to tehdy myslel. Jeden velmi zásadní bod nám oběma unikal, ale jak kdysi řekl kdosi moudrý, „Nemůžete je trefit, dokud je nevidíte“, a policejního zástupce, který volal Pam, nenapadlo říct, co si do bytu naší dcery v Providence přinesla Mary Ireová.</p>
<p>Tedy kromě pistole. Beretty.</p>
<p>„Policie říká, že musela řídit sama a skoro bez zastávky,“ řekla Pam otupěle. „Takovouhle pistoli by do letadla nikdy nepropašovala. Proč to udělala? Byl v tom další zasraný obraz?“</p>
<p>„Samozřejmě že byl,“ řekl jsem. „Jeden si koupila. Vůbec mě to nenapadlo. Vůbec jsem si na ni nevzpomněl. Ani jednou. Já si dělal starosti kvůli tomu pitomému příteli Illy.“</p>
<p>Moje bývalá manželka – to teď už byla nade vši pochybnost – řekla naprosto klidně: „Takže jsi to udělal ty.“</p>
<p>Ano. Udělal. Měl jsem si uvědomit, že Mary Ireová si koupí aspoň jeden obraz a že nejspíš bude chtít jedno plátno ze série <emphasis>Dívka a loď</emphasis> – z těch nejjedovatějších. Ani že nebude chtít po galerii, aby jí ho schovali, protože bydlí v Tampě kousek jízdy po silnici. Pokud jsem věděl, mohla ho mít klidně v kufru své otřískané mercedesky, když mě vysazovala v nemocnici. Odtamtud mohla jet přímo k sobě na Davisovy ostrovy, kde si vyzvedla svůj automat pro osobní ochranu. Sakra, měla by to přímo při cestě na sever.</p>
<p>Tohle jsem měl přinejmenším aspoň uhodnout. Přece jsem se s ní setkal a věděl jsem, co si myslí o mé práci.</p>
<p>„Pam, na tomhle ostrově se děje něco moc zlého. Já…“</p>
<p>„Myslíš, že mě to zajímá, Edgare? Nebo proč to ta ženská udělala? Zavinil jsi, že nám zabila dceru. Už nikdy s tebou nechci mluvit, nechci tě ani vidět, a radši bych si vydrápala oči, než abych se někdy podívala na nějaký tvůj obraz. Měl jsi umřít, když do tebe ten jeřáb vrazil.“ Hlas jí zněl odporně racionálně. „To by byl ten správný šťastný konec.“</p>
<p>Na chvilku se rozhostilo ticho, pak znovu zazněl šum hluché linky. Napadlo mě, že celým tím krámem mrsknu přes pokoj proti zdi, ale Edgar plující nad mou hlavou to zamítl. Ten Edgar nad mou hlavou řekl, že přesně tím bych Perse asi velice potěšil. Takže jsem jemně zavěsil a pak asi minutu jen stál a kolébal se na nohou, žil, zatímco moje devatenáctiletá dcera byla mrtvá. Nakonec ji ta šílená umělecká kritička nezastřelila, ale utopila ve vaně.</p>
<p>Pak jsem pomalu vyšel dveřmi ven. Nechal jsem otevřeno. Připadlo mi, že už není důvod zamykat. O stěnu domu se zvenčí opíral smeták, kterým se měl z chodníku odmetat písek. Podíval jsem se na něj a pravá paže mě začala svědit. Zvedl jsem ji a podržel před očima. Nebyla tam, ale když jsem rozevřel a sevřel dlaň, cítil jsem, jak pracuje. Také jsem ucítil, jak se mi do dlaně zarylo několik dlouhých nehtů. Ty zbývající byly na omak krátké a roztřepené. Musel jsem si je zlomit. Někde – možná na koberci v patře Malého růžáku – leželo pár nehtových duchů.</p>
<p>„Jdi pryč,“ řekl jsem. „Už tě nechci, jdi pryč a buď mrtvá.“</p>
<p>Neodešla. Nechtěla. Ta dlaň stejně jako paže, ke které kdysi patřila, začala svědit a pálit a bolet a odmítala mě opustit.</p>
<p>„Tak běž hledat mou dceru,“ řekl jsem a začaly mi téct slzy. „Přiveď ji zpátky, co ty na to? Přiveď ji ke mně. Namaluju ti, co chceš, jenom mi ji přiveď.“</p>
<p>Nic. Byl jsem jenom jednoruký muž s fantomovým svěděním v chybějící paži. Jediný přítomný duch byl jeho vlastní, který se mu vznášel těsně nad hlavou a všechno pozoroval.</p>
<p>Mravenčení v těle se zhoršilo. Zvedl jsem smeták a už jsem brečel nejen žalem, ale taky kvůli tomu hroznému neutišitelnému svědění, které nedalo pokoj a nemohl jsem se ho zbavit, a pak jsem si uvědomil, že nemůžu udělat to, co potřebuju – jednoruký člověk nemůže o koleno přelomit násadu smetáku. Opřel jsem ho znovu o dům a dupl na něj zdravou nohou. Prasklo to a štětinatý konec odletěl. Podržel jsem zubatou tyč před mokrýma očima a přikývl. Tohle půjde.</p>
<p>Prošel jsem kolem rohu za dům k pláži a vzdáleným koutkem mysli jsem zaregistroval hlasitý rozhovor lastur pod Velkým růžákem, kde se vlny vrhaly do tmy a pak zase prchaly ven.</p>
<p>Když jsem došel na mokrý, lesklý a tvrdý písek tu a tam posetý tenisáky, letmo mě napadlo: Třetí věc, kterou Elizabeth Wiremanovi řekla, zněla <emphasis>Budete chtít, ale nesmíte</emphasis>.</p>
<p>„Příliš pozdě,“ zahučel jsem a v tu chvíli se provázek poutající Edgara nad mou hlavou přetrhl. Odletěl pryč a na nějakou dobu jsem víc nevěděl.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>17– Jižní cíp Key</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Následně si jenom pamatuju, že se u mě zastavil Wireman a vyzvedl mě. Pamatuju si, že jsem udělal pár kroků, pak si vzpomněl, že Ilse je mrtvá, a padl jsem na kolena. Ale nejvíc jsem se styděl za to, že i když jsem byl zničený žalem, měl jsem taky hlad. Přímo šílený.</p>
<p>Vzpomínám si, že mi Wireman pomohl otevřenými dveřmi dovnitř a říkal, že to byl jenom zlý sen, že jsem měl noční můru, a když jsem mu odporoval, že je to pravda, že to udělala Mary Ireová, že Mary Ireová utopila Ilse u ní ve vaně, zasmál se a řekl, že mám vlčí mlhu. Po jednu hroznou chvíli jsem mu věřil.</p>
<p>Ukázal jsem na záznamník. „Přehraj si ten vzkaz,“ řekl jsem a odešel do kuchyně. Odpotácel jsem se tam. Když Pam znovu začala – <emphasis>Edgare, volala policie a říkají, že Illy je mrtvá! </emphasis>– pojídal jsem po hrstech sušenky s polevou přímo z krabice. Měl jsem přízračný pocit, že jsem součástí nějakého preparátu. Za chvíli mě někdo strčí pod mikroskop a bude studovat. Vzkaz ve vedlejší místnosti dozněl. Wireman zaklel a přehrál si ho znovu. Pořád jsem jedl sušenky. Po dobu, kterou jsem strávil na pláži před Wiremanovým příchodem, jsem měl okno. Ten kus paměti byl pustý a prázdný jako můj počáteční pobyt v nemocnici těsně po nehodě.</p>
<p>Nabral jsem si poslední hrst sušenek, nacpal si je do úst a polkl. Uvízly mi v krku a to bylo dobře. To bylo prima. Doufal jsem, že mě udusí. Zasloužil jsem si, aby mě udusily. Jenže pak sklouzly níž. Kulhavě jsem se došoural do obývacího pokoje. Wireman stál u záznamníku a třeštil oči.</p>
<p>„Edgare… <emphasis>muchacho</emphasis>… co se to proboha…?“</p>
<p>„Jeden obraz,“ řekl jsem bez zastavení. Když už jsem měl něco v žaludku, zatoužil jsem znovu po zapomnění. Aspoň na chvíli. Jenomže to bylo víc než touha, byla to potřeba. Zlomil jsem násadu od smetáku… pak přišel Wireman. Co bylo mezi tím? To jsem nevěděl.</p>
<p>Došel jsem k závěru, že to vědět nechci.</p>
<p>„Obraz…?“</p>
<p>„Mary Ireová si jeden koupila. Určitě to byla některá <emphasis>Dívka a loď</emphasis>. A odnesla si ho rovnou s sebou. Měli jsme to vědět. Já to měl vědět. Wiremane, potřebuju si lehnout. Potřebuju se vyspat. Dvě hodiny, jo? Pak mě probuď a pojedeme na jižní cíp.“</p>
<p>„Edgare, přece nemůžeš… nečekám, že bys po tomhle…“</p>
<p>Zastavil jsem se a zadíval se na něj. Měl jsem pocit, že mi hlava váží půl metráku, ale podařilo se mi to. „Tamta to taky ode mě nečeká, ale dneska to všechno skončí. Dej mi dvě hodiny.“</p>
<p>Dveře Velkého růžáku se otvíraly na východ a ranní slunce jasně ozařovalo Wiremanovu tvář a odhalovalo soucit tak silný, že jsem ten pohled sotva snesl. „Tak jo, <emphasis>muchacho</emphasis>. Dvě hodiny.“</p>
<p>„Mezitím se snaž všechny držet dál.“ Nevím, jestli to poslední slyšel nebo ne. Už jsem totiž mířil do ložnice a slova zněla stále chaběji. Padl jsem na postel, kde čekala Reba. Chvilku jsem uvažoval o tom, že s ní mrsknu na druhou stranu pokoje, stejně jako jsem to měl v úmyslu s telefonem. Místo toho jsem ji k sobě přitáhl a vmáčkl jsem tvář do jejího měkkého těla a rozbrečel se. Brečel jsem, ještě když jsem usínal.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>„Probuď se.“ Kdosi mnou třásl. „Probuď se, Edgare. Jestli to máme udělat, musíme se rozhoupat.“</p>
<p>„Já nevím – nezdá se mi, že by se probíral.“ Tenhle hlas patřil Jackovi.</p>
<p>„Edgare!“ Wireman mě nejdřív plácl přes jednu tvář, pak přes druhou. A nijak jemně. Do zavřených očí mi udeřilo jasné světlo a zaplavilo můj svět rudou. Pokusil jsem se odtáhnout pryč od všech těch podnětů – za víčky na mě čekaly špatné věci – ale Wireman mi to nedovolil. „<emphasis>Muchacho!</emphasis> Probuď se! Už je deset minut po jedenácté!“</p>
<p>To mě probralo. Posadil jsem se a podíval se na něj. Před obličejem mi držel noční lampičku tak blízko, že jsem cítil horko z žárovky. Za ním stál Jack. Srdce mi sevřelo vědomí, že Ilse – moje Illy – je mrtvá, ale zahnal jsem tu myšlenku pryč. „Jedenáct! Wiremane, já ti říkal dvě hodiny! Co když se nějací Elizabethini příbuzní rozhodli…“</p>
<p>„Jen klid, <emphasis>muchacho</emphasis>. Zavolal jsem k pohřebákům a řekl jim, aby nikoho na Dumu nepouštěli, protože nás všechny tři skosily německé spalničky. Velmi nakažlivé. Taky jsem zavolal Dariovi a řekl mu o tvé dceři. Všechno ohledně tvých obrazů prostě počká, aspoň prozatím. Pochybuju, že by to pro tebe byla nějaká priorita, ale…“</p>
<p>„Jasně že je.“ Vstal jsem a promnul si obličej. „Perse nemůže nadělat víc škody, než už se jí podařilo.“</p>
<p>„Je mi to líto, Edgare,“ ozval se Jack. „Je mi strašně líto vaší ztráty. Vím, že takové řeči k ničemu nejsou, ale…“</p>
<p>„Ale jsou,“ řekl jsem, a časem možná opravdu budou. Když to budu pořád opakovat, když se budu neustále snažit. Moje nehoda mě doopravdy naučila jenom jednu věc: jediná možnost, jak pokračovat, je pokračovat. Říkat <emphasis>Zvládnu to</emphasis>, i když člověk ví, že to nepůjde.</p>
<p>Viděl jsem, že jeden z nich mi přinesl zbytek šatů, ale pro dnešní práci budu chtít boty ze skříně místo tenisek, které jsem měl u paty postele. Jack si vzal důkladné pohorky a košili s dlouhým rukávem, to bylo dobře.</p>
<p>„Wiremane, postavíš na kafe?“ požádal jsem ho.</p>
<p>„Máme na to čas?“</p>
<p>„Budeme si ho muset udělat. Potřebuju nějaké věci, ale nejdřív se musím probudit. Vám by možná taky přišla vhod trocha paliva, mládenci. Jacku, pomůžeš mi s botama, ano?“</p>
<p>Wireman odešel do kuchyně. Jack si klekl, nazul mi boty a zavázal mi i tkaničky. „Kolik toho víš?“ zeptal jsem se ho.</p>
<p>„Víc, než bych chtěl,“ odtušil. „Ale ničemu z toho nerozumím. Mluvil jsem s tou ženskou – Mary Ireovou? – na výstavě. Líbila se mi.“</p>
<p>„Mně taky.“</p>
<p>„Když jste spal, Wireman zavolal vaší manželce. Nechtěla se s ním moc vybavovat, tak potom zavolal nějakému chlapovi, se kterým se seznámil na výstavě – panu Bozemanovi?“</p>
<p>„Pověz mi o tom.“</p>
<p>„Edgare, víte určitě…“</p>
<p>„Pověz mi o tom.“ Pamino vyprávění bylo kusé a roztříštěné, a ani to už jsem si nepamatoval zřetelně – podrobnosti překryl obraz Ilsiných vlasů vznášejících se na hladině přetékající vany. Ten obraz mohl nebo nemusel být přesný, ale byl pekelně jasný, pekelně <emphasis>podrobný</emphasis>, a vymazal skoro všechno ostatní.</p>
<p>„Pan Bozeman říkal, že policie nenašla známky násilného vniknutí do bytu, takže si myslí, že ji vaše dcera musela pustit, i když byla hluboká noc…“</p>
<p>„Nebo Mary prostě mačkala zvonky, dokud ji nepustil některý soused.“ Chybějící paže mě zasvědila. Hodně hluboko. Jakoby ospale. Skoro zasněně. „Potom vyšla k Illyinu bytu a zazvonila u ní. Třeba předstírala, že je někdo jiný.“</p>
<p>„Edgare, to hádáte nebo…“</p>
<p>„Co když předstírala, že je z jedné gospelové skupiny zvané Kolibříci, a co když za dveřmi volala, že se stalo něco zlého Carsonu Jonesovi.“</p>
<p>„Kdo je…“</p>
<p>„Jenomže ho nazvala Smějáčkem, a tím ji přesvědčila.“</p>
<p>Wireman se vrátil. Stejně jako vznášející se Edgar. Dolní Edgar viděl světskou podobu slunného floridského rána na Duma Key. Edgar nad mou hlavou viděl víc. Všechno sice ne, ale stačilo to, aby toho bylo i tak příliš.</p>
<p>„Co se teda stalo, Edgare?“ zeptal se Wireman. Mluvil na mě velmi jemně. „Co myslíš?“</p>
<p>„Co když Illy otevřela dveře, a jakmile to udělala, zjistila, že na ni míří pistolí jakási žena. Odněkud ji zná, ale už té noci prožila pořádný strach a je dezorientovaná, takže ji nemůže nikam zařadit – paměť ji zrazuje. Možná je to tak lepší. Mary jí řekne, aby se otočila, a když to Illy udělá… když to udělá…“ Znovu jsem se rozbrečel.</p>
<p>„Edgare, chlape, nechte toho,“ řekl Jack. Taky skoro brečel. „To jsou jenom dohady.“</p>
<p>„Žádné dohady,“ ozval se Wireman. „Nech ho, ať mluví.“</p>
<p>„Ale proč potřebujeme vědět…“</p>
<p>„Jacku… <emphasis>muchacho</emphasis>… my přece nevíme, co potřebujeme vědět. Tak nech toho člověka mluvit.“</p>
<p>Slyšel jsem jejich hlasy, ale jakoby z velké dálky.</p>
<p>„Co když se otočila a Mary ji tou pistolí udeřila.“ Otřel jsem si tvář hranou dlaně. „Co když ji udeřila několikrát, čtyřikrát nebo pětkrát. Ve filmu člověk dostane jednu po hlavě a zhasne jako svíčka. Pochybuju, že je to tak i ve skutečném životě.“</p>
<p>„Není,“ zamumlal Wireman a nakonec se ukázalo, že tahle hra na „co když“ byla až moc přesná. Lebka mé Zdalie utrpěla po opakovaných úderech vedených shora zlomeniny na třech místech a hodně krvácela.</p>
<p>Mary ji odvlekla dovnitř. Krvavá stopa vedla přes obývací kuchyni (ve vzduchu se nejspíš ještě vznášel zápach spáleného obrazu) a pak krátkou chodbičkou mezi ložnicí a výklenkem, který Illy sloužil jako pracovna. V koupelně na konci chodbičky Mary natočila do vany vodu a v ní utopila mou bezvládnou dceru jako osiřelé kotě. Když s tím Mary skončila, odešla do obývacího pokoje, posadila se na pohovku a střelila se do úst. Kulka jí vyšla z temene hlavy a rozstříkla všechny její umělecké myšlenky spolu se spoustou vlasů po zdi za ní. V tu chvíli bylo těsně po čtvrté hodině. Pán bydlící dole trpěl nespavostí a výstřel z pistole poznal, takže zavolal policii.</p>
<p>„Proč ji utopila?“ zeptal se Wireman. „To nechápu.“</p>
<p><emphasis>Protože tak to Perse dělá</emphasis>, pomyslel jsem si.</p>
<p>„Teď o tom nebudeme přemýšlet,“ řekl jsem. „Dobře?“</p>
<p>Natáhl ruku a stiskl mou zbývající dlaň. „Dobře, Edgare.“</p>
<p><emphasis>A až s tímhle skoncujeme, možná o tom nebudeme muset přemýšlet už nikdy</emphasis>, napadlo mě.</p>
<p>Jenže já svou dceru nakreslil. Byl jsem si tím jistý. Nakreslil jsem ji na té pláži.</p>
<p>Svou mrtvou dceru. Svou utopenou dceru. Nakreslil jsem ji do písku, aby si ji vzaly vlny.</p>
<p><emphasis>Budete to chtít udělat</emphasis>, řekla Elizabeth, <emphasis>ale nesmíte</emphasis>.</p>
<p>Ach, Elizabeth, jenomže.</p>
<p>Někdy nemáme na vybranou.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>V prosluněné kuchyni Velkého růžáku jsme do sebe hodili silnou kávu, až se nám tváře opotily. Vzal jsem si tři aspiriny, přidal další vrstvu kofeinu a pak poslal Jacka, aby mi přinesl dva skicáře. A řekl jsem mu, aby naostřil každou pastelku, kterou najde, když už bude nahoře.</p>
<p>Wireman naplnil plastovou kabelu zásobami z lednice: nakrájenou mrkví a okurkami, kartonem pepsi, třemi velkými lahvemi vody Evian, kusem hovězí pečeně a jedním Jackovým kosmonautským kuřetem, stále v průhledné kapsli.</p>
<p>„Překvapuje mě, že máš vůbec pomyšlení na jídlo,“ prohodil vyčítavě.</p>
<p>„Jídlo mě ani v nejmenším nezajímá,“ odtušil jsem, „ale možná budu muset něco kreslit. Vlastně jsem si jistý, že budu muset kreslit. A zdá se, že tahle činnost mi spaluje kalorie po vagónech.“</p>
<p>Jack se vrátil se skicáky a pastelkami. Probral jsem se jimi a pak ho poslal zase nahoru pro gumy. Měl jsem podezření, že budu potřebovat ještě něco – není to tak vždycky? – ale v tu chvíli jsem nic jiného nevymyslel. Pohlédl jsem na hodiny. Bylo za deset minut dvanáct.</p>
<p>„Vyfotil jsi ten zvedací most?“ zeptal jsem se Jacka. „Prosím tě, řekni mi, že jo.“</p>
<p>„Jo, ale myslel jsem si… ta historka s těmi německými spalničkami…“</p>
<p>„Ukaž mi ty fotky,“ požádal jsem ho.</p>
<p>Jack sáhl do zadní kapsy a vytáhl několik polaroidových fotek. Probral se jimi a podal mi čtyři, které jsem rozložil na kuchyňský stůl jako zestručněný pasiáns. Popadl jsem jeden skicář a rychle začal co nejpřesněji překreslovat fotku, na které bylo vidět ozubení a řetězy pod otevírajícím se mostem – byl to jenom takový jednoduchý mechanismus s jedním lanem. Pravá paže mě neustále svědila: bylo to takové hluboké, ospalé mravenčení.</p>
<p>„Povídačka o německých spalničkách byla geniální,“ řekl jsem. „Skoro všechny udrží mimo ostrov. Ale ‚skoro’ nestačí. Mary by se nedržela od mé dcery dál, kdyby jí někdo řekl, že Illy má ptačí chři– doprdele!“ Zamžily se mi oči a příslušná čára se zalomila kamsi do vytracena.</p>
<p>„Jenom klid, Edgare,“ tišil mě Wireman.</p>
<p>Podíval jsem se zase na hodiny. Už bylo 11.58. Zvedací most půjde nahoru v poledne, jako vždy. Vymrkal jsem slzy a vrátil se ke kresbě. Ze špičky černé pastelky se odvíjely tahy stroje, a i v té chvíli, kdy byla Ilse pryč, se mě zmocnil úžas nad tím, že se z nicoty vynořuje něco skutečného – jako obrys lodi z mlhy. A proč ne? Co bylo lepší? Bylo to útočiště.</p>
<p>„Jestli má někoho, kdo by na nás zaútočil, a zvedací most bude vyřazený z provozu, tak je prostě pošle oklikou přes lávku z ostrova Don Pedro,“ poznamenal Wireman.</p>
<p>Nezvedl jsem pohled od kresby, jenom jsem řekl: „Třeba ne. Spousta lidí o té Sluneční lávce neví a jsem přesvědčený, že ani Perse.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože byla postavená až v padesátých letech, sám jsi mi to povídal, a ona tehdy spala.“</p>
<p>Na chvíli se nad tím zamyslel, pak řekl: „Ty si myslíš, že ji můžeme porazit, že?“</p>
<p>„Ano, myslím. Možná ne zabít, ale zase uspat.“</p>
<p>„A víš jak?“</p>
<p><emphasis>Zjisti, kde stolní prosakuje, a ucpi to</emphasis>, řekl jsem skoro… ale to nedávalo smysl.</p>
<p>„Ještě ne. V tom druhém domě jsou další Libbitiny kresby. V tom domě na jižním cípu ostrova. Ty nám prozradí, kde Perse je, a řeknou mi, co dělat.“</p>
<p>„Jak víš, že tam jsou ty kresby?“</p>
<p><emphasis>Protože tam musejí být</emphasis>, byl bych řekl, ale v tu chvíli spustila polední siréna. Čtvrt míle od nás po silnici se most mezi Duma Key a Casey Key – jediné severní spojení mezi námi a pobřežím – zvedl do výšky. Počítal jsem do dvaceti a mezi každou číslici vložil jedenadvacet“, jako jsem to dělával jako kluk. Pak jsem na obrázku vymazal největší ozub. Měl jsem přitom pocit – v chybějící paži, ano, ale také přímo uprostřed a těsně nad očima – že konám skvělou přesnou práci.</p>
<p>„Tak jo,“ řekl jsem.</p>
<p>„Už můžeme jít?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Ještě ne,“ zarazil jsem ho.</p>
<p>Pohlédl na hodiny, potom na mě. „Myslel jsem, že máme naspěch, <emphasis>amigo</emphasis>. A vzhledem k tomu, co jsme tu viděli včera v noci, mám naspěch aspoň já. Takže co ještě?“</p>
<p>„Potřebuju si vás oba nakreslit,“ odpověděl jsem.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>„Hrozně rád bych se od vás nechal malovat, Edgare,“ řekl Jack, „a moje máma by byla určitě blahem bez sebe, ale myslím, že Wireman má pravdu. Měli bychom vyrazit.“</p>
<p>„Byl jsi někdy na jižním konci Key, Jacku?“</p>
<p>„Ech, ne.“</p>
<p>Tím jsem si byl skoro jistý. Ale když jsem z bloku odtrhával papír s kresbou zařízení ve zvedacím mostě, podíval jsem se na Wiremana. Přestože mi teď srdce i pocity jakoby tížilo olovo, zjistil jsem, že tohle chci opravdu vědět. „A co ty? Byl jsi někdy na průzkumech v původním Hnízdišti volavek?“</p>
<p>„Vlastně ne.“ Wireman přešel k oknu a vyhlédl ven. „Most je pořád zvednutý – vidím odsud západní půlku zvednutou proti nebi. Zatím je to dobré.“</p>
<p>Nenechal jsem se odbýt tak snadno. „Proč ne?“</p>
<p>„Slečna Eastlakeová mi to neradila,“ řekl a pořád zůstával otočený k oknu. „Prý je tam špatné prostředí. Spodní voda, rostlinstvo, dokonce i vzduch je zkažený. Tvrdila, že během druhé světové války armádní letectvo provádělo na jižním cípu Dumy jakési testy a podařilo se jim tu část ostrova zamořit, a pravděpodobně proto se tam všechno tak šíleně rozrostlo. Říkala, že tam asi roste nejjedovatější škumpa v Americe – horší zlo než syfilis, než vynalezli penicilin, tak se vyjádřila. Když se o tu rostlinu otřeš, trvá roky, než se vyrážky zbavíš. Už se zdá, že zmizela, ale pak se vrátí. A roste tam všude. Aspoň to říkala.“</p>
<p>To bylo poměrně zajímavé, ale Wireman mi stále neodpověděl na otázku. Tak jsem mu ji položil znovu.</p>
<p>„Taky tvrdila, že jsou tam hadi,“ řekl a konečně se otočil. „Mám z hadů hrůzu. Od té doby, co jsem se jako malý kluk jednou při kempování s rodiči probudil ve stanu s korálovkou ve spacáku. Vlezla mi až pod tričko. Postříkala mě pižmem. Byl jsem podělaný strachy, že mě otrávila. Jsi spokojený?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem. „Řekls jí ten příběh předtím nebo poté, co ti vykládala o té hadí úrodě na jižním konci?“</p>
<p>Škrobeně odsekl: „Nepamatuju se.“ Pak vzdychl. „Nejspíš předtím. Chápu, co máš na mysli – chtěla, abych tam nelezl.“</p>
<p><emphasis>Sám jsi to řekl</emphasis>, pomyslel jsem si. Nahlas jsem ale pronesl: „Starosti si dělám hlavně o Jacka. Ale lepší je mít jistotu.“</p>
<p>„O mě?“ vyjevil se Jack. „Já proti hadům nic nemám. A vím, jak vypadají všechny jedovaté škumpy. Chodil jsem do skautu.“</p>
<p>„V tomhle mi důvěřuj,“ řekl jsem a začal ho skicovat. Pracoval jsem rychle a odolával nutkání zacházet do podrobností… jak cosi ve mně neodbytně požadovalo. Zatímco jsem pracoval, na pevninské straně mostu se ozvalo první zlostné houkání klaksonu.</p>
<p>„Zdá se, že se zvedací most zase zasekl,“ poznamenal Jack.</p>
<p>„Ano,“ souhlasil jsem a ani nezvedl oči od své kresby.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>S kresbou Wiremana jsem si pospíšil ještě víc, ale znovu jsem se musel vzpírat chuti úplně práci propadnout… protože když jsem pracoval, bolest a žal ustoupily do pozadí. Práce byla jako droga. Ale denního světla nebudou nekonečné zásoby a já se s Emerym nechtěl znovu setkat o nic víc než Wireman. Já chtěl, abychom to měli co nejdřív za sebou a všichni tři se dostali z ostrova pryč – daleko – než se nad Zálivem začne vybarvovat západ slunce.</p>
<p>„Tak jo,“ řekl jsem. Jacka jsem provedl modrou pastelkou a Wiremana ohnivě oranžovou. Ani jedna kresba nebyla dokonalá, ale podle mě obě skici zachycovaly podstatu. „Ještě jednu věc.“</p>
<p>Wireman zasténal. „Edgare!“</p>
<p>„Nic už kreslit nepotřebuju,“ uklidnil jsem ho a sklapl skicák s oběma kresbami. „Jenom věnuj panu malíři úsměv, Wiremane. Ale ještě předtím si vzpomeň na něco, co ti dělá fakticky dobře.“</p>
<p>„To myslíš vážně?“</p>
<p>„Vážně jako infarkt.“</p>
<p>Svraštil čelo… pak ho vyhladil. Usmál se. Jako vždy mu úsměv rozsvítil celou tvář a udělal z něj nového člověka.</p>
<p>Otočil jsem se k Jackovi. „A teď ty.“</p>
<p>A jelikož jsem měl opravdu pocit, že on je z té dvojice důležitější, pozoroval jsem ho při usmívání velice bedlivě.</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Neměli jsme auto s pohonem na čtyři kola, ale Elizabethin starý mercedes sedan vypadal jako rozumná náhražka, protože byl stavěný jako tank. K <emphasis>El Palacio</emphasis> jsme dojeli Jackovým autem a zaparkovali těsně za bránou. S Jackem jsme přenesli naše zásoby do mercedesky. Wireman měl na starosti piknikový koš.</p>
<p>„Vezmi ještě pár věcí, když už tam budeš, jestli to půjde,“ řekl jsem. „Repelent a opravdu pořádnou baterku. Máš nějakou?“</p>
<p>Přikývl. „V zahradnické kůlně je dělo na osm monočlánků. Je to světlomet.“</p>
<p>„Dobře. A Wiremane?“</p>
<p>Podíval se na mě pohledem, kterým říkal <emphasis>Co ještě?</emphasis> Takové podráždění obvykle člověk vyjadřuje povytaženým obočím, ale Wireman nic neřekl.</p>
<p>„Ta harpunová pistole?“</p>
<p>Přímo se zašklebil. „<emphasis>Sí, señor. Para fijaciono</emphasis>.“</p>
<p>Zatímco byl pryč, opíral jsem se ve stoje o mercedes a díval se na tenisový kurt. Dveře na opačném konci zůstaly otevřené. Elizabethina poloochočená volavka byla uvnitř a stála u sítě. Dívala se na mě přísnýma modrýma očima.</p>
<p>„Edgare?“ dotkl se mého lokte Jack. „Dobrý?“</p>
<p>Dobré to se mnou nebylo a dlouho ještě nebude. Ale…</p>
<p><emphasis>Zvládnu to</emphasis>, pomyslel jsem si.<emphasis> Musím to udělat. Ona už nesmí vyhrát.</emphasis></p>
<p>„V pohodě,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Nelíbí se mi, že jste tak bledý. Vypadáte stejně, jako když jste sem poprvé přijel.“ Jackův hlas při posledních slovech zachraptěl.</p>
<p>„Je mi dobře,“ uklidňoval jsem ho a na okamžik chytil jeho zátylek do dlaně. Uvědomil jsem si, že kromě podání ruky to byl zřejmě jediný případ, kdy jsem se ho dotkl.</p>
<p>Wireman se objevil a oběma rukama svíral ucha piknikového koše. Na hlavě měl naražené tři čepice s dlouhým kšiltem. Pod paží zastrčenou harpunovou pistoli Johna Eastlakea. „Baterka je v koši,“ hlásil. „Totéž repelent Hluboké lesy a tři páry zahradnických rukavic, které jsem v kůlně našel.“</p>
<p>„Výtečně,“ pochválil jsem ho.</p>
<p>„<emphasis>Sí</emphasis>. Ale už je tři čtvrtě na jednu, Edgare. Jestli jedeme, můžeme už teda jet?“</p>
<p>Podíval jsem se na volavku na tenisovém kurtu. Stála u sítě nehybně jako ručička rozbitých hodin a bezcitně mi vracela pohled. To bylo v pořádku. Tohle je většinou bezcitný svět.</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem. „Jedem.“</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>Paměť se mi vrátila. Sice nefungovala úplně dokonale a dodneška si někdy pletu jména a pořadí některých událostí, ale každý okamžik naší výpravy do domu na jižním cípu Duma Key mi utkvěl jasně v mysli – jako první film, který mě kdy uchvátil, nebo první obraz, který mi vzal dech (<emphasis>Krupobití</emphasis> od Thomase Harta Bentona). Ale zpočátku jsem byl docela chladný, připadal jsem si nad věcí jako mírně přesycený umělecký mecenáš dívající se na obraz v druhořadém muzeu. Teprve když Jack našel tu panenku schovanou ve schodišti, které nikam nevedlo, jsem si začínal uvědomovat, že do toho obrazu patřím, ne že se na něj jenom dívám. A že pro žádného z nás není cesty zpátky, pokud ji chceme zastavit. Věděl jsem, že je silná. Když dokázala dosáhnout až do Omahy a Minneapolis, aby dostala, co chce, a potom až do Providence, aby si to udržela, tak samozřejmě byla silná. A stejně jsem ji podcenil. Dokud jsme se neocitli přímo v tom domě na jižním konci Duma Key, neuvědomoval jsem si, jak silná Perse je.</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Chtěl jsem, aby Jack řídil a Wireman seděl vzadu. Když se Wireman zeptal proč, řekl jsem mu, že mám vlastní důvody a že podle mého názoru brzy vyjdou najevo. „A jestli se v tom pletu,“ dodal jsem, „nikdo nebude mít větší radost než já.“</p>
<p>Jack vycouval na silnici a zabočil na jih. Spíš ze zvědavosti jsem zmáčkl knoflík rádia a byl jsem odměněn Billym Ray Cyrusem, který hulákal cosi o svém bolavém zlomeném srdci. Jack zasténal a natáhl se po ovladači, nejspíš chtěl přeladit na The Bone. Než to však stačil, Billyho Raye polkl ohlušující výbuch statické elektřiny.</p>
<p>„<emphasis>Ježíši, vypni to!</emphasis>“ zaječel Wireman.</p>
<p>Nejdřív jsem to chtěl jen ztlumit. Otáčení knoflíku však nebylo vůbec k ničemu. Naopak, praskot ještě zesílil. Cítil jsem, jak mi vibruje plombami v zubech, takže jsem praštil do vypínače dřív, než mi začne téct krev z uší.</p>
<p>„Co bylo <emphasis>tohle</emphasis>?“ dožadoval se Jack. Zastavil u krajnice a třeštil oči.</p>
<p>„Klidně tomu můžeš říkat špatné životní prostředí,“ řekl jsem. „Nějaké pozůstatky těch testů, co tu provádělo armádní letectvo před šedesáti lety.“</p>
<p>„Hrozná sranda,“ ozval se Wireman.</p>
<p>Jack se díval na rádio. „Chci to zkusit znovu.“</p>
<p>„Posluž si,“ řekl jsem mu a přimáčkl si levou ruku na ucho.</p>
<p>Jack stiskl vypínač. Ze čtyř reproduktorů v mercedesu tentokrát zaburácelo praskání hlasité jako motor stíhačky. I když jsem si jedno ucho zakrýval, prorval se mi ten randál do hlavy. Měl jsem dojem, že Wireman něco řve, ale neslyšel jsem ho.</p>
<p>Jack znovu stiskl vypínač a pekelný příval ustal. „Myslím, že se bez muziky obejdeme,“ poznamenal.</p>
<p>„Wiremane? Dobrý?“ Připadalo mi, že můj hlas zní z velké dálky a přes neutuchající tiché zvonění.</p>
<p>„Jo, válím,“ odpověděl.</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>Jack možná vydržel o chlup dál, než kam to zvládla Ilse, ale těžko říct. Nedalo se to poznat, když se tu zeleň tak rozrostla. Silnice se zúžila na úzký pruh a asfalt byl hrbolatý a vyboulený prorůstajícími kořeny. Větve nad námi se uzavřely a zakryly skoro celé nebe. Jako bychom se ocitli v živém tunelu. Okna jsme zavřeli, ale i tak se auto zaplňovalo bujnou vůní divoké zeleně.</p>
<p>Jack vyzkoušel pérování staré mercedesky na obzvlášť rozlehlé díře, na opačné straně se přehoupl přes hrbol v asfaltu, pak prudce zastavil a přehodil převodovku na PARKOVÁNÍ.</p>
<p>„Promiňte,“ vypravil ze sebe. Klepaly se mu rty a měl nějak velké oči. „Já asi…“</p>
<p>Věděl jsem naprosto přesně, co asi.</p>
<p>Jack zašátral po klice dveří, vyklonil se a zvracel. Předtím jsem si myslel, že v autě je zápach džungle silný (a džungle to byla už míli za <emphasis>El Palacio</emphasis>), ale to, co se vevalilo otevřenými dveřmi dovnitř, bylo desetkrát omamnější, navíc hutné, šťavnaté a brutálně živé. Přesto jsem z hustého listí nezaslechl zpívat jediného ptáka. Jediný zvuk vydával Jack vracející snídani.</p>
<p>Pak oběd. Nakonec se zhroutil zase na sedadlo. Říkal snad, že to já jsem zelený jako sedma? Kam jsem se na něj hrabal, protože toho časného odpoledne uprostřed dubna byl Jack Cantori bílý jako březnová pole v Minnesotě. Místo na jedenadvacet vypadal na neduživého pětačtyřicátníka. <emphasis>Určitě je to tím tuňákovým salátem</emphasis>, říkala kdysi Ilse, ale žádný tuňák za to nemohl. Z moře to sice pocházelo, ale rozhodně to tuňák nebyl.</p>
<p>„Omlouvám se,“ hekl. „Nevím, co to se mnou je. Asi ten puch – ten shnilý puch z džungle…“ Hrudník mu zaškubal, zhluboka říhl a znovu se vyklonil ze dveří. Tentokrát se nestačil chytit volantu a kdybych ho nechytil za límec a nestáhl zpátky, spadl by po hlavě do vlastních zvratků.</p>
<p>Znovu se opřel v sedadle, zavřel oči, rychle lapal po dechu a obličej se mu koupal v potu.</p>
<p>„Radši ho odvezeme zpátky do <emphasis>El Palacio</emphasis>,“ navrhl Wireman. „Nerad bych sice ztrácel čas – sakra, nerad bych ztratil jeho – ale tahle mizérie je nějaká divná.“</p>
<p>„Z hlediska Perse je to přesně ono,“ řekl jsem. Chorá levá noha mě svědila skoro jako paže. Jako by jimi probíhal elektrický proud. „Tohle je její jedovatá hradba. Co ty, Wiremane? Co tvoje břicho?“</p>
<p>„Dobré, ale to nemocné oko – teda to, co bývalo nemocné – svědí jako čert a v hlavě mi jaksi bzučí. Je to nejspíš od toho pitomého rádia.“</p>
<p>„Není to rádiem. Důvod, proč to působí na Jacka a na nás ne, tkví v tom, že my jsme… no… očkovaní. Trochu ironické, že?“</p>
<p>Jack za volantem zasténal.</p>
<p>„Co pro něho můžeš udělat, <emphasis>muchacho</emphasis>? Zmůžeš něco?“</p>
<p>„Snad ano. Doufám.“</p>
<p>Měl jsem na klíně skicáky a v ledvince tužky a gumy. Nalistoval jsem portrét Jacka a našel jednu gumu. Vygumoval jsem mu ústa a spodní linii očí, až po koutky. Svědění v pravé paži strašně zesílilo a to mě vlastně utvrdilo v tom, že náš plán zabere. Vybavil jsem si vzpomínku na Jackův úsměv, který jsem na něm v kuchyni chtěl – kdy měl myslet na něco obzvlášť pěkného – a rychle ho tužkou nakreslil. Trvalo to nejvýš půl minuty (klíčem byly hlavně oči, to je tak u úsměvů vždycky), ale těch několik čar změnilo celou ideu tváře Jacka Cantoriho.</p>
<p>A stalo se něco, co jsem nečekal. Při kreslení jsem ho viděl líbat dívku v bikinách. Ne, víc než viděl. Cítil jsem její hladkou pleť, dokonce i několik zrnek písku uvízlých v jamce beder. Čichal jsem její šampon a ochutnával na rtech slabou příchuť soli. Věděl jsem, že se jmenuje Caitlin a že jí říkal Kate.</p>
<p>Odložil jsem tužku zase do ledvinky a zavřel ji na zip. „Jacku?“ Mluvil jsem potichu. Měl zavřené oči a na tvářích a čele mu pořád stál pot, i když jsem měl dojem, že se mu dech už uklidnil. „Jak je ti teď? Je to trochu lepší?“</p>
<p>„Jo,“ řekl pořád se zavřenýma očima. „Co jste to udělal?“</p>
<p>„No, když jsme tu jenom my tři, mohli bychom to nazvat pravým jménem: kouzlo. Malé protikouzlo, které jsem na tobě sfouknul.“</p>
<p>Wireman se mi natáhl přes rameno, zvedl skicák, prohlédl si obrázek a přikývl. „Začínám věřit, že tě měla nechat na pokoji, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p>Odpověděl jsem: „Měla nechat na pokoji hlavně moji dceru.“</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>Zůstali jsme stát asi pět minut a nechali Jacka, ať popadne dech. Nakonec řekl, že je schopen pokračovat. Do obličeje se mu vrátila barva. Napadlo mě, jestlipak bychom narazili na stejné problémy, kdybychom byli jeli kolem vody.</p>
<p>„Wiremane, viděl jsi někdy, že by u jižního konce Key kotvily rybářské lodě?“</p>
<p>Zamyslel se. „Když se tak ptáš, tak neviděl. Obyčejně se v úžině drží na straně ostrova Don Pedro. Je to zvláštní, že?“</p>
<p>„Není to zvláštní, nahání to sakra hrůzu,“ řekl Jack. „Stejně jako tahle cesta.“ Zúžila se na pouhou cestičku. Větve hroznovníků a banyánů škrábaly po bocích pomalu se prodírajícího mercedesu a pekelně skřípaly. Silnice, plná hrbolů od rozrůstajících se kořenů a místy rozbitá na štěrk a díry, se dál stáčela do nitra ostrova a teď taky začala stoupat.</p>
<p>Ploužili jsme se pomalu vpřed kilometr po kilometru a o vůz se odíraly větve a listí. Neustále jsem čekal, že se silnice ztratí docela, ale hustá propletená zelená klenba nahoře ji do jisté míry chránila před živly, takže se její zbytky uchovaly. Banyány ustoupily hustému porostu brazilských pepřovníků a právě tam jsme spatřili první divoká zvířata: statného rysa, který okamžik postál na kamenité cestě a syčel na nás s ušima přimáčknutýma k hlavě, než utekl do křoví. O kousek dál na čelní sklo spadlo asi deset tlustých černých housenek a rozprsklo po skle mazlavé útroby, s nimiž stěrače v kombinaci s ostřikovači mnoho nenadělaly, pouze rozmazávaly pozůstatky housenek tak dlouho, až se výhled čelním sklem začal podobat pohledu oka postiženého zákalem.</p>
<p>Řekl jsem Jackovi, aby zastavil. Vystoupil jsem, otevřel kufr a našel několik utěrek. Jednou jsem otřel čelní sklo, ale nejdřív jsem si pečlivě navlékl rukavice, které Wireman doma našel – a klobouk už jsem měl na hlavě. Ale pokud jsem mohl poznat, byly to jenom housenky. Nadělaly svinčík, ale nijak nadpřirozený.</p>
<p>„Není to zlé,“ hlásil Jack otevřeným okénkem u řidiče. „Teď ještě zvednu kapotu, abyste mohl zkontrolovat…“ Zarazil se s pohledem upřeným kamsi za mě.</p>
<p>Otočil jsem se. Silnice už se ztenčila na pouhý chodník pokrytý hroudami starého asfaltu a zarostlý nízkými kopretinami. Asi třicet metrů před námi silnici přetínala řada pěti žab velikosti štěňat kokršpaněla. První tři byly zářivě a jednolitě zelené, jaké se v přírodě snad nevyskytují. Čtvrtá byla modrá a pátá, bledě oranžová, možná byla kdysi červená. Usmívaly se, ale ty úsměvy byly jaksi strnulé a unavené. Pomalu hopsaly, jako by už měly vyčerpané pružiny. Stejně jako rys zamířily do křoví a zmizely v něm.</p>
<p>„Co to do modrý prdele bylo?“ otázal se Jack.</p>
<p>„Duchové,“ odpověděl jsem. „Zbytky mocné fantazie jedné malé holky. A už moc dlouho nevydrží, podle toho, jak vypadají.“ Vrátil jsem se do auta. „Jeď dál, Jacku. Pojedeme, dokud můžeme.“</p>
<p>Vydali jsme se pomalým plížením vpřed. Zeptal jsem se Wiremana, kolik je hodin.</p>
<p>„Něco po druhé.“</p>
<p>Mohli jsme dojet až k bráně prvního Hnízdiště volavek. Nikdy bych na to nesázel, ale stalo se. Listí se ještě naposledy sevřelo – banyány a kosodřeviny dušené šedými vousisky tilandsií – ale Jack s mercedeskou prorazil a zčistajasna podrost ustoupil. Tady už živly smyly asfalt dokonale a konec silnice se proměnil jen v rozježděnou vzpomínku, ale mercedesu stačila, takže jsme drncali a kodrcali do dlouhého kopce ke dvěma kamenným pilířům. Od nich se do obou stran rozbíhal vzrostlý neupravený živý plot určitě šest metrů vysoký a bůhvíjak tlustý, a z něho začaly vyrůstat tlusté zelené prsty, které se natahovaly z kopečku dolů k džunglovému porostu. Byla tu brána, ale zrezivělá a napůl otevřená. Netipoval jsem si, že by se jí mercedes protáhl.</p>
<p>Ten poslední úsek cesty z obou stran lemovaly prastaré australské borovice impozantní výšky. Zapátral jsem po ptácích létajících po zádech, ale žádného jsem neviděl. Neviděl jsem ani žádnou variaci na stranově převrácené předměty, ale slyšel jsem slabé bzučení hmyzu.</p>
<p>Jack zastavil u brány a omluvně se na nás podíval. „Tahle stará děvenka se bránou nepropasíruje.“</p>
<p>Vystoupili jsme. Wireman se zastavil a zadíval se na starobylé, lišejníkem porostlé plakety upevněné na pilířích. Na té vlevo stálo HNÍZDIŠTĚ VOLAVEK. Na té vpravo bylo napsáno EASTLAKE, ale pod tím bylo vyškrábáno jakoby špičkou nože ještě cosi. Kdysi se to možná dalo těžko přečíst, ale lišejník vyrůstající z drobných škrábanců v kovu nápis zvýraznil: <strong>Abyssus abyssum invocat</strong>.</p>
<p>„Máš ponětí, co to znamená?“ zeptal jsem se Wiremana.</p>
<p>„To tedy mám. Je to varování, které často slyší novopečení právníci, když projdou advokátskými zkouškami. Volný překlad zní ‚Jeden chybný krok vede k dalšímu.’ Doslovný překlad je ‚Peklo přivolává peklo.’“ Zachmuřeně se na mě podíval, pak pohlédl zase na nápis pod jménem rodiny. „Mám pocit, že to byl možná konečný verdikt Johna Eastlakea, než navždy tohle Hnízdiště volavek opustil.“</p>
<p>Jack natáhl ruku, aby se klikyhákového motta dotkl, ale pak si to zřejmě rozmyslel.</p>
<p>Wireman to udělal za něj. „Tohle je verdikt, pánové… a vyslovený právnickým jazykem. Jdeme. Slunce zapadá zhruba ve čtvrt na osm a denní světlo je pomíjivé. Budeme se s tím piknikovým košem střídat. Je to hodně těžká <emphasis>puta</emphasis>.“</p>
<p><strong>xi</strong></p>
<p>Ale než jsme kamkoli vyrazili, zastavili jsme se mezi bránou a pořádně se podívali na Elizabethin první domov na Duma Key. Moje bezprostřední reakce bylo zoufalství. V hloubi duše jsem měl uloženou zcela jasnou a nekomplikovanou představu o našem postupu: vstoupíme do domu, vyjdeme do poschodí a zjistíme, jak vypadala Elizabethina ložnice v těch dávných dobách, kdy se jí říkalo Libbit. Tam mě moje chybějící paže, někdy známá jako Freemantleův božský proutek, dovede k zapomenuté cestovní truhlici (nebo možná skromnější bedně). Uvnitř budou další kresby, ty chybějící, které mi prozradí, kde je Perse, a vyluští hádanku prosakujícího stolu. To vše před západem slunce.</p>
<p>Pěkná pohádka měla jedinou vadu: horní půlka Hnízdiště volavek už neexistovala. Dům stál na nechráněném kopečku a horní patra mu docela strhala nějaká dávná vichřice. Přízemí bylo stále dobré, ale bylo zaplavené šedozelenými popínavými rostlinami, které také ovíjely sloupy vpředu. Z okapu visel španělský mech a měnil verandu v jeskyni. Dům zdobil věnec z rozbitých oranžových tašek, což bylo vše, co zbývalo ze střechy. Trčely vzhůru jako obří zuby z bažiny zarostlé plevelem, který vytlačil trávník. Posledních pětadvacet metrů příjezdové cesty z drcených lastur pohřbil fíkovník škrtič. Totéž platilo o tenisovém kurtu a jakési stavbičce, která byla kdysi zřejmě dětským domkem. Další liány se plazily po stranách dlouhé kůlnovité stavby za kurtem a škrábaly se po zbytcích šindelů domku na hraní.</p>
<p>„Co je tohle?“ ukázal Jack mezi tenisový kurt a hlavní budovu. V odpoledním slunci se tam tetelil dlouhý obdélník zlověstné černé polévky. Bzučení hmyzu se neslo ponejvíc tam odtud.</p>
<p>„Teď? Řekl bych asfaltová jáma,“ odpověděl Wireman. „Kdysi v bouřlivých dvacátých letech to Eastlakeova rodina patrně nazývala bazénem.“</p>
<p>„Představte si, v tomhle se namočit,“ otřásl se Jack.</p>
<p>Bazén obklopovaly vrby. Za nimi byla další houština brazilských pepřovníků a potom…</p>
<p>„Wiremane, to jsou banánovníky?“ podivil jsem se.</p>
<p>„Jo. A nejspíš plné hadů. Fuj. Koukni se na západní stranu, Edgare.“</p>
<p>Na straně Hnízdiště volavek přivrácené k Zálivu ustupoval lán plevele, lián a popínavek, který kdysi býval trávníkem u domu Johna Eastlakea, písečné trávě. Vítr byl příjemný a výhled ještě lepší, protože jsem si uvědomil, že jediné, čeho je na Floridě pomálu, je výška. Tady jsme jí měli právě tolik, aby nám připadalo, že máme Mexický záliv u nohou. Nalevo byl ostrov Don Pedro, napravo v modrošedém oparu dřímal Casey Key.</p>
<p>„Zvedací most je pořád nahoře,“ ozval se Jack pobaveně. „Tentokrát mají fakt problém.“</p>
<p>„Wiremane,“ řekl jsem. „Podívej se tamhle, na tu starou stezku. Vidíš to tam?“</p>
<p>Sledoval můj napřažený ukazovák. „Ten skalní výběžek? Jasně. Vidím. Korál to asi nebude, i když bych se musel dostat trochu blíž, abych měl jistotu – co je s ním?“</p>
<p>„Přestaň si na chvíli hrát na geologa a jenom se dívej. Co vidíš?“</p>
<p>Zahleděl se tam. Udělali to oba. Jako prvnímu to došlo Jackovi. „Je to profil?“ Pak to zopakoval už bez váhání. „Je to profil.“</p>
<p>Přikývl jsem. „Odsud vidíme jenom čelo, prohlubeň očního důlku a hranu nosu, ale vsadím se, že kdybychom stáli na pláži, viděli bychom taky ústa nebo to, co tak vypadá. To je Babí skála. A hned pod ní je Stinná pláž, vsadím se, o co chcete. Tam John Eastlake chodil na lov za pokladem.“</p>
<p>„A tam se utopila dvojčata,“ dodal Wireman. „To je ten chodník, kudy se tam dostávali. Jenomže…“</p>
<p>Ztichl. Vítr nás tahal za vlasy. Dívali jsme se na cestičku, stále viditelnou i po tolika letech. Tohle neudělaly drobné nožky, které se tam chodily máčet. Chodník mezi Hnízdištěm volavek a Stinnou pláží by zmizel za pět let, možná už za dva.</p>
<p>„To není žádný chodník,“ řekl Jack, jako by mi četl myšlenky. „To bývala silnice. Neasfaltovaná, ale stejně silnice. Proč by někdo stavěl silnici od baráku k pláži, když se tam může dostat za deset minut pěšky?“</p>
<p>Wireman zavrtěl hlavou. „To nevím.“</p>
<p>„Edgare?“</p>
<p>„Nemám tušení.“</p>
<p>„Možná našel na dně víc věcí než pár cetek,“ nadhodil Jack.</p>
<p>„Možná, ale…“ Koutkem oka jsem zachytil pohyb – čehosi tmavého – a otočil se zase k domu. Nic jsem neviděl.</p>
<p>„Co je?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Nejspíš nervy,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Vítr, který na nás foukal od Zálivu, se mírně přesunul a začal foukat z jihu. Přinášel s sebou hnilobný puch.</p>
<p>Jack se zašklebil a trhl sebou. „Co je sakra tohle!“</p>
<p>„Parfém z bazénu, řekl bych,“ ozval se Wireman. „Jacku, já po ránu miluju puch bahna.“</p>
<p>„Jo, ale teď je odpoledne.“</p>
<p>Wireman mu věnoval užaslý pohled, pak se otočil ke mně. „Co myslíš ty, <emphasis>muchacho</emphasis>? Půjdeme?“</p>
<p>Provedl jsem rychlou inventuru. Wireman měl červený koš. Jack tašku s jídlem. Já svoje kreslířské potřeby. Nebyl jsem si jistý, co si počneme, jestli zbytek Elizabethiných kreseb odvála bouře, která strhla střechu z ruiny tyčící se před námi (nebo pokud žádné další kresby neexistovaly), ale dostali jsme se už dost daleko a museli jsme něco udělat. Ilse na tom trvala, cítil jsem to celým svým srdcem.</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem. „Jdeme.“</p>
<p><strong>xii</strong></p>
<p>Došli jsme k místu, kde příjezdovou cestu začal zarůstat fíkovník škrtič, když jsem zahlédl tu černou věc, jak se mihla vysokým plevelem napravo od domu. Tentokrát to Jack zahlédl taky.</p>
<p>„Někdo tam je,“ ozval se.</p>
<p>„Já nikoho neviděl,“ řekl Wireman. Položil piknikový koš na zem a otřel si předloktím pot z čela. „Vyměň si to se mnou na chvíli, Jacku. Ty vezmi koš a já ponesu jídlo. Jsi mladý a silný. Wireman je starý a vyčerpaný. Brzo umř– <emphasis>kristepane co je to!</emphasis>“</p>
<p>Odpotácel se od koše a byl by upadl, kdybych ho nechytil kolem pasu. Jack zařval překvapením a hrůzou.</p>
<p>Z křoví těsně před námi zleva vyrazil muž. V žádném případě se tam nemohl octnout – s Jackem jsme ho sotva před několika vteřinami zahlédli o padesát metrů dál – ale byl tu. Byl to černoch, ale ne člověk. Rozhodně jsme si ho s lidskou bytostí nemohli splést. Především se jeho nohy, ohnuté a oblečené do modrých kamaší, nepohybovaly, když se před námi mihl. Ani nenarušil hustý koberec fíkovníku, který se všude kolem něj pnul. Ale rty měl roztažené v úšklebku a očima koulel žertovnou škodolibostí. Na hlavě měl špičatou čapku s knoflíkem nahoře a to bylo kdoví proč nejhorší.</p>
<p>Měl jsem pocit, že kdybych se musel na tu čapku dívat delší dobu, zešílel bych z ní.</p>
<p>Ta věc zmizela v trávě napravo, ten černoch v modrých kamaších a vysoký asi sto pětašedesát centimetrů. Tráva měla nejvýš metr a půl a prostá matematika tvrdila, že černoch v ní nemá co mizet, ale stalo se.</p>
<p>Za okamžik byl na verandě a zubil se na nás jako starý rodinný slouha, a potom, bez zastávky, už byl pod schody a znovu se vrhl do trávy, pořád s tím širokým šklebem.</p>
<p>Šklebil se na nás zpod té čepice.</p>
<p>Ta čapka byla <emphasis>ČERVENÁ</emphasis>.</p>
<p>Jack se obrátil na útěk. Jeho výraz vyjadřoval pouze bezhlavou, nesmyslnou paniku. Pustil jsem Wiremana, abych ho chytil, a kdyby se i Wireman rozhodl prchnout, myslím, že by to znamenalo konec naší výpravy. Přece jenom jsem měl jenom jednu paži a nemohl je zadržovat oba. Nemohl bych zadržet ani jednoho, kdyby se skutečně rozhodli prásknout do bot.</p>
<p>Sice jsem byl vystrašený, ale utíkat mě ani nenapadlo. A Wireman, bůh mu žehnej, se ani nehnul a civěl s hubou dokořán, zatímco se černoch znovu vynořil, tentokrát z hájku banánovníků mezi bazénem a kůlnou.</p>
<p>Chytil jsem Jacka za opasek a škubl s ním. Nemohl jsem mu vrazit facku – na to jsem neměl dost rukou – takže jsem se musel spokojit s řevem. „<emphasis>Není skutečný! Je to její noční můra!</emphasis>“</p>
<p>„Její… noční můra?“ V Jackových očích svítalo cosi jako pochopení. Nebo snad trocha vědomí. To mi stačilo.</p>
<p>„Její noční můra, strašák, to, čeho se bála, když se zhaslo,“ řekl jsem. „Je to jenom další duch, Jacku.“</p>
<p>„Jak to víte?“</p>
<p>„Tak hlavně se míhá jako starý film,“ řekl Wireman. „Jenom se koukni.“</p>
<p>Černoch zmizel, a už se zase objevil, tentokrát před zrezivělým žebříkem ke skákacímu můstku u bazénu. Zazubil se na nás zpod své červené čapky. Všiml jsem si, že košili má stejně modrou jako kamaše. Klouzal z místa na místo, aniž pohnul nohama, které zůstávaly ohnuté ve stejné pozici jako u figury na střelnici. A už zase zmizel a pak se objevil na verandě. Za chvilku se ocitl na příjezdové cestě skoro přímo před námi. Při pohledu na něj mě rozbolela hlava, a přesto jsem se ho bál… ale jen proto, že se ho kdysi bála ona. Libbit.</p>
<p>Když se ukázal příště, byl na vyježděné cestě ke Stinné pláži a tentokrát jsme skrz jeho halenu a kamaše zahlédli prosvítat Záliv. Vzápětí zmizel z dohledu a Wireman se hystericky rozchechtal.</p>
<p>„Co je?“ otočil se k němu Jack. Skoro na něj vyjel. „<emphasis>Co je?</emphasis>“</p>
<p>„To je blbý okrasný žokej na trávník!“ chechtal se Wireman nepříčetně. „Takový ten černý sádrový žokej, jaký je už dneska korektně <emphasis>verboten</emphasis>, akorát že je třikrát, možná čtyřikrát větší než normálně! Elizabethin bubák byl sádrový žokej!“</p>
<p>Snažil se ještě něco říct, ale nemohl. Předklonil se a chechtal se tak hrozně, že se musel rukama opřít o kolena. Pochopil jsem, v čem je vtip, ale tak legrační mi nepřipadal… a nejen kvůli tomu, že moje dcera na Rhode Islandu byla mrtvá. Wireman se teď smál jenom proto, že předtím se bál stejně jako Jack a já, stejně jako kdysi Libbit. A proč se bála? Protože někdo, nejspíš náhodou, do její hlavičky plné bujných fantazií nasadil nesprávného brouka. Vsadil bych si na chůvu Meldu a možná nějakou pohádku, která měla dítě, stále rozčilené po zranění hlavy, uklidnit. Možná i těžko usínalo. Jenomže tahle pohádka zakořenila na nesprávném místě a nakonec jí narostla ZUBISKA.</p>
<p>Pan Modré kamaše nebyl ani jako ty žáby, které jsme viděli předtím na silnici. Ty patřily jenom Elizabeth a nebylo v nich nic zlovolného. Jenže tenhle sádrový žokej… možná pocházel z Libbitiny rozbité hlavy, ale měl jsem dojem, že ho Perse dávno postupně přizpůsobila svým vlastním účelům. Pokud se někdo přiblížil k prvnímu bydlišti Elizabeth, hned se objevil, připravený vetřelce vystrašit tak, že uteče. Možná rovnou do nejbližšího blázince.</p>
<p>Což znamenalo, že bychom tu přece jenom mohli něco najít.</p>
<p>Jack se nervózně zahleděl tam, kde se zapadlá stezka – která opravdu vypadala, že kdysi za dávných časů mohla být dost široká, aby se na ni vešla kára nebo i dodávka – nořila dolů a mizela z dohledu. „Vrátí se?“</p>
<p>„Na tom nezáleží, <emphasis>muchacho</emphasis>,“ řekl Wireman. „Není opravdový. Na druhou stranu ten piknikový koš je potřeba odnést. Takže hejá, psi, vyrážíme.“</p>
<p>„Už jenom při pohledu na něj jsem měl pocit, že přijdu o rozum,“ přiznal se Jack. „Chápete to, Edgare?“</p>
<p>„Jistěže. Libbit měla velmi mocnou fantazii, kdysi dávno.“</p>
<p>„Ale co se s tou fantazií stalo?“</p>
<p>„Zapomněla, jak ji používat.“</p>
<p>„Ježíši,“ vzdychl Jack. „To je hrozný.“</p>
<p>„Ano. A myslím, že takový druh zapomínání je snadný. Což je ještě hroznější.“</p>
<p>Jack se shýbl, zvedl koš a pak se podíval na Wiremana. „Co v tom proboha je? Zlaté pruty?“</p>
<p>Wireman popadl tašku s jídlem a mírumilovně se usmál. „Zabalil jsem něco navíc.“</p>
<p>Prodírali jsme se zarostlou příjezdovou cestou a dávali pozor na sádrového žokeje. Nevrátil se. Nahoře na schodech k verandě postavil Jack piknikový koš a oddechl si úlevou. Zezadu k nám dolehlo třepotání a plácání křídel.</p>
<p>Otočili jsme se a viděli, že na příjezdovou cestu přistává volavka. Mohla by to být táž, která mě chladným zrakem provázela z tenisového kurtu u <emphasis>El Palacio</emphasis>. Rozhodně ten pohled byl stejný: modrý, pronikavý a beze stopy soucitu.</p>
<p>„Je opravdová?“ zeptal se Wireman. „Co myslíš, Edgare?“</p>
<p>„Je opravdová,“ souhlasil jsem.</p>
<p>„Jak to poznáš?“</p>
<p>Mohl jsem poukázat na to, že volavka vrhá stín, ale bylo možné, že i ten sádrový žokej měl stín, byl jsem příliš vykulený, než abych si pořádně všiml. „Prostě to vím. Jdeme, vlezeme dovnitř. A neobtěžujte se s klepáním. Tohle není společenská návštěva.“</p>
<p><strong>xiii</strong></p>
<p>„Ehm, tohle by mohl být problém,“ pronesl Jack.</p>
<p>Veranda tonula v hlubokém stínu, který vrhaly závěsy tilandsií, ale jakmile si oči na šero zvykly, zahlédli jsme tlustý a rezavý řetěz omotaný kolem dvojkřídlých dveří. Vpředu z něj visel ne jeden, ale rovnou dva zámky. Řetěz byl provlečený oky zatlučenými do obou zárubní.</p>
<p>Wireman přišel blíž, aby se podíval důkladněji. „Poslyš,“ řekl, „my bychom s Jackem možná dokázali jedno nebo i obě ta oka vylomit. Už mají nejlepší dny za sebou.“</p>
<p>„Nejlepší roky,“ opravil ho Jack.</p>
<p>„Možná,“ řekl jsem, „ale ty dveře jsou skoro jistě ještě zamčené, a jestli tu budete řinčet řetězem a bušit do železných ok, určitě vyrušíte sousedy.“</p>
<p>„Sousedy?“ podivil se Wireman.</p>
<p>Ukázal jsem přímo nad nás. Wireman a Jack sledovali směr mého ukazováku a uviděli, čeho jsem si já všiml už dřív: velkou kolonii hnědých netopýrů spící v útvaru, který vypadal jako ohromné zavěšené mračno pavučin. Pohlédl jsem dolů a všiml si, že veranda je trusem nejen potřísněná, ale přímo zanesená. Byl jsem velmi rád, že mám čepici.</p>
<p>Když jsem znovu zvedl oči, Jack Cantori už byl dole pod schody. „V žádným případě, mládenci,“ vyhrkl. „Klidně mi řekněte, že jsem bábovka, srab nebo cokoli chcete, ale já tam nejdu. Wireman má hady. Já netopýry. Kdysi…“ vypadal, že toho má na srdci ještě víc, možná spoustu, ale nevěděl, jak to říct. Radši couvl o další krok. Stačil jsem na okamžik zauvažovat nad podivností strachu: to, co nedokázal způsobit přízračný žokej (sice o fous, ale za ten se body nedávají), zvládla kolonie spících hnědých netopýrů. Aspoň u Jacka.</p>
<p>Wireman řekl: „Můžou přenášet vzteklinu, <emphasis>muchacho</emphasis> – věděl jsi to?“</p>
<p>Přikývl jsem. „Myslím, že bychom se měli podívat po bočním vchodu.“</p>
<p><strong>xiv</strong></p>
<p>Pomalu jsme se prodírali kolem domu, Jack s červeným piknikovým košem v rukou v čele. Košile mu ztmavla potem, ale už nejevil ani nejmenší známky nevolnosti. Přitom by měl, nejspíš všem by nám mělo být zle. Ten smrad z bazénu byl skoro nesnesitelný. Tráva vysoká po stehna nám šlehala o kalhoty, tuhé stonky sporýšů nás dloubaly do kotníků. Dům měl sice okna, ale byla pro nás moc vysoko, leda by si Jack stoupl Wiremanovi na ramena.</p>
<p>„Kolik je hodin?“ odfukoval Jack.</p>
<p>„Dost, abys sebou trochu mrsknul, <emphasis>mi amigo</emphasis>,“ odpověděl Wireman. „Chceš, abych tě s tím košem vystřídal?“</p>
<p>„Jasně,“ řekl Jack a poprvé, co jsem se s ním seznámil, vypadal opravdu bez nálady. „Pak vás sklátí infarkt a my s šéfem si budeme aspoň moct zopakovat techniku umělého dýchání.“</p>
<p>„Naznačuješ snad, že jsem z formy?“</p>
<p>„Ve formě, ale stejně jste podle mě na dvacet kilo hluboko v nebezpečné kardiacké zóně.“</p>
<p>„Nechte toho,“ vložil jsem se mezi ně. „Oba.“</p>
<p>„Polož to na zem, synu,“ řekl Wireman. „Polož to <emphasis>cesto de puta madre</emphasis> na zem a já to zbytek cesty ponesu.“</p>
<p>„Ne. Zapomeňte na to.“</p>
<p>Koutkem oka jsem zahlédl pohyb čehosi černého. Skoro jsem se tam nedíval. Myslel jsem si, že je to znovu ten sádrový žokej, že tentokrát vyrazil kolem bazénu. Nebo že klouže po smrduté hladině, která se hemží brouky. Díky bohu, že jsem se rozhodl se přesvědčit.</p>
<p>Wireman zatím Jacka propaloval pohledem. Jeho mužství bylo uraženo. „Chci tě vystřídat.“</p>
<p>Kus té kypící ohavnosti v bazénu ožil. Vydělil se z černoty, plácl na betonový okraj plný prasklin, jimiž prorůstal plevel, a rozstříkl sliz kolem sebe jako špinavý ohňostroj.</p>
<p>„Ne, Wiremane, ponesu ho já.“</p>
<p>Ohavnost s očima.</p>
<p>„Jacku, říkám ti to naposledy.“</p>
<p>Pak jsem uviděl ocas a uvědomil si, nač se to dívám.</p>
<p>„A já říkám vám…“</p>
<p>„Wiremane,“ řekl jsem a popadl ho za rameno.</p>
<p>„Ne, Edgare, tohle zvládnu.“</p>
<p><emphasis>Tohle zvládnu</emphasis>. Jak jen mi ta slova zazvonila v hlavě. Donutil jsem se mluvit pomalu, nahlas a důrazně.</p>
<p>„Wiremane, sklapni. Tamhle je aligátor. Zrovna vylezl z bazénu.“</p>
<p>Wireman se bál hadů, Jack se bál netopýrů. Já jsem netušil, že se bojím aligátorů, dokud jsem nespatřil tu hroudu prehistorické temnoty vynořovat se z hnijícího guláše ve starém bazénu a mířit k nám, nejdřív přes zarostlý beton (přitom odstrčil poslední nerozpadlou, převrženou zahradní židličku) a pak vklouzl do trávy a lián visících z nejbližších brazilských pepřovníků. Zahlédl jsem, jak nakrčil čumák, jedno černé oko zavřel, jako by na mě mrknul, a pak už jenom hřbet s odkapávajícím slizem tu a tam vykoukl ze zmítající se zeleně jako u ponorky, která je ze tří čtvrtin pod hladinou. Šel po nás a poté, co jsem to oznámil Wiremanovi, jsem nebyl už ničeho schopen. Všechno před očima mi zešedlo. Opřel jsem se zády o stará svraštělá prkna Hnízdiště volavek. Byla teplá. Opřel jsem se tam a čekal, až mě sežere čtyřmetrová hrůza, která žila ve starém bazénu Johna Eastlakea.</p>
<p>Wireman nezaváhal ani na vteřinu. Vytrhl červený koš Jackovi z rukou, spustil ho na zem, klekl si k němu a současně odklopil víko. Hmátl dovnitř a vytáhl největší pistoli, jakou jsem kdy viděl mimo filmové plátno. Wireman klečel ve vysoké trávě s otevřeným piknikovým košem před sebou a svíral pistoli oběma rukama. Viděl jsem jeho tvář z příznivého úhlu a napadlo mě tehdy a myslím si to dodnes, že vypadal dokonale klidný… zvlášť na člověka, který čelí tvorovi, který může být v širším slova smyslu považován za hada. Čekal.</p>
<p>„Zastřelte to!“ zaječel Jack.</p>
<p>Wireman čekal. A za ním jsem uviděl tu volavku. Vznášela se ve vzduchu nad tou dlouhou, zarostlou kůlnou za tenisovým kurtem. Letěla hřbetem dolů.</p>
<p>„Wiremane?“ ozval jsem se. „Co pojistka?“</p>
<p>„<emphasis>Caray</emphasis>,“ zamumlal a do čehosi cvrnkl palcem. Červená skvrna vysoko na pažbě pistole zmizela. Nespouštěl oči z vysoké trávy, která se už začala třást. Pak se rozčísla a vzápětí už po něm šel aligátor. Viděl jsem takové na televizním kanálu Discovery a ve speciálech <emphasis>National Geographic</emphasis>, ale nic mě nepřipravilo na to, jak rychle se ten parchant umí na těch pidinožičkách pohybovat. Tráva mu z hrubě naznačeného obličeje většinu bahna setřela a já viděl jeho obrovitý úsměv.</p>
<p>„Teď!“ zakřičel Jack.</p>
<p>Wireman vystřelil. Rána byla ohromující – zvuk se rozběhl kolem jako válec vyrobený z kamene – a výsledek tomu odpovídal. Horní půlka aligátorovy hlavy se vypařila v mračnu bahna, krve a tkáně. Zvíře však nezpomalilo, naopak se zdálo, že pidinožičky ještě zrychlují, aby urazily těch posledních deset metrů. Slyšel jsem, jak tráva drsně švihá po jeho pancéřovaných bocích.</p>
<p>Hlaveň pistole se zpětným nárazem pozvedla. Wireman jí to dovolil. V životě jsem neviděl někoho tak klidného a žasnu dodnes. Když pistole znovu zamířila do terče, aligátor nebyl dál než pět metrů. Wireman znovu vystřelil a druhá kulka zvedla přední půlku zvířete do nebe a odhalila zelenavě bílé břicho. Na okamžik se zdálo, že tancuje na ocase jako veselý aligátorek z kreslené disneyovky.</p>
<p>„Jóó, ty hnusnej hajzle!“ zaječel Jack. „Táhni do hajzlu! Táhni do zkurvenýho hajzlu!“</p>
<p>Pistole se znovu zpětným nárazem zvedla. Wireman jí to opět dovolil. Aligátor dopadl na bok a odhalil břicho, pidinožičky se třásly, ocas švihal a trhal trávu a zem v celých drnech. Když se ústí hlavně znovu srovnalo, Wireman stiskl spoušť znovu a střed zvířete se jakoby rozpadl. Najednou byl ten plochý, nepravidelný kruh, v němž se nacházel, červený místo zelený.</p>
<p>Podíval jsem se po volavce. Volavka byla pryč.</p>
<p>Wireman vstal a já si všiml, že se chvěje. Došel k aligátorovi – i když mimo dosah stále se mrskajícího ocasu – a napumpoval do něj ještě další dvě kulky. Ocas naposledy křečovitě praštil do země, tělo se naposledy zaškubalo a pak znehybnělo.</p>
<p>Otočil se k Jackovi a v roztřesené ruce zvedl automat do výšky. „Pouštní orel ráže tři sta sedmapadesát,“ oznámil. „Jedna velká stará pistole vyrobená zlobivými Židy – James McMurtry, dva tisíce šest. V tom koši nejvíc váží munice. Naházel jsem do něho všechny zásobníky, co jich mám. Takže aspoň tucet.“</p>
<p>Jack přišel k němu, objal ho a políbil na obě tváře. „Ponesu ten koš třeba do Clevelandu, jestli budete chtít, a nepostěžuju si ani slovem.“</p>
<p>„Aspoň nebudeš muset nosit tu bouchačku,“ řekl Wireman. „Od této chvíle bude mít stará Betsy McCallová místo u mě za opaskem.“ A taky ji tam zastrčil, ale nejdřív nasadil nový zásobník a pečlivě ji zajistil. To se mu podařilo až napodruhé, protože se mu třásly ruce.</p>
<p>Přešel jsem k němu a také ho políbil na obě tváře.</p>
<p>„Ale kruci,“ odfrkl si. „Wireman už se necítí jako Španěl. Wireman se začíná cítit rozhodně jako Francouz.“</p>
<p>„Jak to, že tu pistoli vůbec máš?“ zeptal jsem se ho.</p>
<p>„To byl nápad slečny Eastlakeové po tom posledním kokainovém šrumci v Tampě-St. Pete.“ Otočil se k Jackovi. „Ty se na to pamatuješ, ne?“</p>
<p>„Jo. Čtyři mrtví.“</p>
<p>„Prostě slečna Eastlakeová navrhla, abych sehnal pistoli pro osobní ochranu. Sehnal jsem tuhle velkou. Dokonce jsme pak spolu cvičně stříleli do terče.“ Usmál se. „Byla dobrá a randál jí nevadil, ale nesnášela, jak ta pistole kope.“ Podíval se na rozmašírovaného aligátora. „Myslím, že odvedla skvělou práci. Co dál, <emphasis>muchacho</emphasis>?“</p>
<p>„Obejdeme to dozadu, ale… viděl někdo z vás tu volavku?“</p>
<p>Jack zavrtěl hlavou. Wireman, který se tvářil zmateně, taky.</p>
<p>„Já ji teda viděl,“ řekl jsem jim. „A jestli ji uvidím znovu… nebo jestli ji zahlédne některý z vás… chci, abys ji zastřelil, Jerome.“</p>
<p>Wireman povytáhl obočí, ale nic neřekl. Znovu jsem se vydali na cestu kolem východní strany opuštěného sídla.</p>
<p><strong>xv</strong></p>
<p>Ukázalo se, že najít cestu zadním traktem nebude problém: žádný zadní trakt prostě neexistoval. Skoro všechno, kromě nejvýchodnějšího rohu nemovitosti, bylo strženo, nejspíš stejnou bouří, která odnesla horní podlaží. Když jsem tam tak stál a díval se na zarostlou ruinu čehosi, co kdysi byla kuchyň a spíž, uvědomil jsem si, že z Hnízdiště volavek zbývá nejvýš mechem ověšená fasáda.</p>
<p>„Odsud se dovnitř dostaneme,“ řekl Jack nejistě, „ale nevím, jestli bych důvěřoval podlaze. Co myslíte vy, Edgare?“</p>
<p>„Já nevím,“ řekl jsem. Byl jsem hrozně unavený. Možná za to mohl jenom spálený adrenalin z našeho setkání s aligátorem, ale mně připadalo, že je v tom něco jiného. Připadalo mi to jako porážka. Uplynulo příliš mnoho let, profičelo tudy příliš mnoho bouří. A kresby malé holčičky byly přece jen příliš křehké. „Kolik je vlastně hodin, Wiremane? A bez šaškáren, jestli můžeš.“</p>
<p>Podíval se na hodinky. „Půl třetí. Co říkáš, <emphasis>muchacho</emphasis>? Půjdeme dovnitř?“</p>
<p>„Já nevím,“ opakoval jsem.</p>
<p>„No, já to vím,“ řekl. „Zabil jsem zasranýho aligátora, abych se sem dostal. Neodejdu, dokud se aspoň neporozhlédnu po starém domě. Podlaha ve spíži vypadá pevně a je nejblíž nad zemí. Pojďte, vy dva, nasbíráme na hromadu nějaké krámy, abychom se měli na co postavit. Pár těch trámů by mohlo stačit. Jacku, ty můžeš jít první, pak mi pomůžeš. Edgara vytáhneme společně.“</p>
<p>A tak jsme to udělali, špinaví, rozcuchaní a zadýchaní jsme se vydrápali nejdřív do spíže a odtud jsme vešli přímo do domu, a udiveně jsme se rozhlíželi a cítili se jako cestovatelé v čase, turisté ve světě, který skončil před víc než osmdesáti lety.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>18 – Noveen</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Dům páchl hnijícím dřevem, starou omítkou a plesnivým čalouněním. Také se tu vznášel všudypřítomný odér rostlinstva. Zbyly tu některé kusy nábytku – poničené časem a pokroucené vlhkem – ale pěkná stará tapeta v salonu visela ze stěn v cárech a v hnijící přední hale bylo ke stropu přilepené veliké papírové hnízdo, prastaré a opuštěné. Na zkrabatělých cypřišových podlahových prknech se vršil třiceticentimetrový kopec mrtvých vos. Kdesi v troskách prvního poschodí pomalu odkapávala voda, jedna kapka po druhé.</p>
<p>„To cypřišové a sekvojové dřevo by vydalo za celé jmění, kdyby sem někdo přišel a vyzvedl ho, než šlo do pekel,“ pronesl Jack. Shýbl se, uchopil konec trčícího prkna a zatáhl. Povolilo, ohnulo se skoro jako těsto a pak prasklo – nekřaplo, jen mdle zachrastilo. Z obdélníkové díry dole vyběhlo několik svinek. Pach, který odtud vyvanul, byl vlhký a temný.</p>
<p>„Žádný úklid, žádné rabování, a žádné mejdany,“ řekl Wireman. „Žádné vyhozené kondomy nebo kalhotky, ani jediný nápis JOE MILUJE DEBBIE nasprejovaný na zdi. Myslím, že od chvíle, kdy John pověsil na dveře zámek a naposledy odfrčel pryč, tu nikdo nebyl. Vím, že se tomu dá těžko věřit…“</p>
<p>„Ale dá,“ přerušil jsem ho. „Hnízdiště volavek na tomhle konci Dumy patří Perse už od roku 1927. John to věděl a postaral se, aby to tak zůstalo, když napsal závěť. Elizabeth udělala totéž. Ale není to žádná svatyně.“ Nahlédl jsem do místnosti naproti oficiálního salonu. Možná to kdysi byla pracovna. V kaluži smrduté vody stál starý psací stůl s roletou. Byly tam také police na knihy, ale prázdné. „Je to hrobka.“</p>
<p>„Takže kde budeme hledat ty kresby?“ zeptal se Jack.</p>
<p>„Nemám tušení,“ odpověděl jsem. „Já ani…“ Mezi dveřmi ležel kus omítky a já do něj kopl. Chtěl jsem ho odkopnout jako míč, ale byl příliš starý a provlhlý, takže se jenom rozpadl. „Myslím, že tu žádné další kresby nejsou. Když to tady tak vidím.“</p>
<p>Znovu jsem se rozhlédl s nosem plným mokrého puchu.</p>
<p>„Možná máš pravdu, ale moc ti nedůvěřuju,“ ozval se Wireman. „Jelikož máš smutek, <emphasis>muchacho</emphasis>. A ten člověka unaví. Nasloucháš pak hlasu zkušenosti.“</p>
<p>Jack odešel do pracovny a čvachtal přitom přes mokrá prkna, aby se dostal ke starému psacímu stolu. Na štítek čapky mu cinkla kapka vody, takže vzhlédl. „Strop je prověšený,“ oznámil. „Nahoře byla určitě aspoň jedna koupelna, možná dvě, a kdysi dávno možná i střešní cisterna na dešťovou vodu. Vidím tam viset jakousi trubku. Jednoho dne se to všechno provalí a tenhle stůl se odporoučí nadobro.“</p>
<p>„Hlavně aby ses ty neodporoučel nadobro,“ nabádal ho Wireman.</p>
<p>„V tuhle chvíli mi dělá starosti hlavně podlaha,“ dumal. „Připadá mi děsně houbovitá.“</p>
<p>„Tak se vrať,“ řekl jsem.</p>
<p>„Za chvilku. Nejdřív se tam kouknu.“</p>
<p>Prohlédl zásuvky, jednu po druhé. „Nic,“ hlásil. „Nic… zase nic… nic…“ Odmlčel se. „Tady cosi je. Jakýsi lístek. Ručně psaný.“</p>
<p>„Podíváme se na to,“ řekl Wireman.</p>
<p>Jack se velkými, opatrnými kroky dostal přes promáčenou část podlahy a papír přinesl. Četl jsem Wiremanovi přes rameno. Vzkaz byl načmáraný na obyčejném bílém papíru velkým rozhodným mužským rukopisem:</p>
<p><emphasis>19. srpna </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>26</emphasis></p>
<p><emphasis>Johnny – co chceš, to dostaneš. Tohle je poslední dobrý materiál a jenom pro tebe, chlapče. „Šampuky“ nejsou z mých nejlepších, „ale ať to spere ďas“. Jednosladová je OK. CC je pro „obecní stádo“ (ha ha). V soudku 5 Ken. A jak jsi chtěl Stolní X 2, v cera. Na tom nemám zásluhu, měl jsem prostě štěstí, ale je fakt poslední. Díky za všechno, kámo. Uvidíme se, až se vrátím zase na tuhle stranu louže.</emphasis><emphasis>DD</emphasis></p>
<p>Wireman se dotkl slov <emphasis>Stolní X 2</emphasis> a řekl: „Stolní prosakuje. Říká ti něco ten zbytek, Edgare?“</p>
<p>To jistě ano, ale na okamžik ta moje zatracená nemocná paměť odmítala spolupracovat. <emphasis>Zvládnu to</emphasis>, pomyslel jsem si… a pak na to šel od lesa. Nejdřív jsem si vzpomněl na Ilse, která se ptala: <emphasis>Mohu s vámi sdílet bazén, pane?</emphasis> Bolelo to, ale aspoň to byla cesta dovnitř. Následovala vzpomínka na jinou dívku oblečenou k jinému bazénu. Ta dívka byla prsatá a nohatá a měla černé jednodílné plavky, a byla to Mary Ireová, jak ji namaloval Hockney – <emphasis>Holčička v Tampě</emphasis>, tak nazvala své mladší já – a pak už jsem to měl. Teprve když jsem vydechl, uvědomil jsem si, že jsem zadržoval dech.</p>
<p>„DD znamená Dave Davis,“ řekl jsem. „V bouřlivých dvacátých byl mogulem Slunečného pobřeží.“</p>
<p>„Jak to víš?“</p>
<p>„Vyprávěla mi o tom Mary Ireová.“ Cosi studeného ve mně, co se už nejspíš nikdy znovu nezahřeje, tu ironii ocenilo: život je kolo, a když si počkáte dost dlouho, vždycky se dotočí k místu, odkud začalo. „Davis se přátelil s Johnem Eastlakem a zřejmě ho zásoboval spoustou dobrého pití.“</p>
<p>„Šampuky,“ ozval se Jack. „To je šampaňské, že?“</p>
<p>Wireman řekl: „Správně, Jacku, ale já chci vědět, co je Stolní. A <emphasis>cera</emphasis>.“</p>
<p>„To je španělsky,“ odpověděl Jack. „To byste měl vědět.“</p>
<p>Wireman na něj povytáhl obočí. „Máš na mysli <emphasis>será</emphasis> – psáno s es. Jako <emphasis>que será, será</emphasis>.“</p>
<p>„Doris Dayová, devatenáct set padesát šest,“ řekl jsem. „Není nám dáno vidět budoucnost.“ <emphasis>A ani nic dobrého</emphasis>, pomyslel jsem si. „Jedním jsem si docela jistý: Davis měl pravdu, že to byla jeho poslední dodávka.“ Poklepal jsem na datum 19. srpna. „V říjnu devatenáct set dvacet šest ten chlap odjel do Evropy a nikdy se nevrátil. Zmizel na moři – aspoň mi to říkala Mary Ireová.“</p>
<p>„A to <emphasis>cera</emphasis>?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„To prozatím necháme,“ odpověděl jsem. „Ale je to divné – jenom tenhle jediný papír.“</p>
<p>„Možná trochu zvláštní, ale ne zas tak moc,“ řekl Wireman. „Kdybys byl vdovec s mladými dcerami, chtěl by sis odnášet do nového života poslední účet svého pašeráka?“</p>
<p>Zamyslel jsem se nad tím a uznal, že na tom něco bude. „Ne… ale spíš bych ho zničil, stejně jako hromádku lechtivých pohlednic.“</p>
<p>Wireman pokrčil rameny. „Nikdy se nedozvíme, jak moc kompromitujících papírů opravdu zničil… nebo jak málo. Kromě toho, že si s kamarádama občas tu a tam přihnul, měl možná docela čisté ruce. Jenže, <emphasis>muchacho</emphasis>…“ Položil mi ruku na rameno. „Ten papír je přece opravdový. My ho fakticky máme. A jestli nám jde něco po krku, možná na nás něco jiného dohlíží… aspoň trošku. To je přece docela možné, co ty na to?“</p>
<p>„Rozhodně je to pěkné pomyšlení. Podíváme se, jestli tu není ještě něco.“</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Nejdřív se zdálo, že není. Prohledali jsme všechny přízemní místnosti a nenašli nic, jenom nás málem potkala katastrofa, protože v místech, kde byla kdysi určitě jídelna, mi noha projela podlahou. Wireman a Jack však byli pohotoví a prkny mi naštěstí projela ta pochroumaná noha, takže mi zbyla zdravá, o kterou jsem se mohl opřít.</p>
<p>Nebylo naděje, že bychom se mohli podívat výš. Schodiště sice vedlo až nahoru, ale za podestou a rozlámaným zábradlím se prostíralo jen modré nebe a mávaly vějíře listí vysoké palmy. První patro bylo v troskách, druhé chybělo docela. Zamířili jsme zase do kuchyně a k improvizovanému východu do vnějšího světa a v rukou jsme z průzkumu neměli nic, jen prastarý lístek oznamující dodávku alkoholu. Tušil jsem, co by mohlo znamenat <emphasis>cera</emphasis>, ale když jsme nevěděli, kde Perse je, byl ten nápad k ničemu.</p>
<p>A ona tu byla.</p>
<p>Byla blízko.</p>
<p>Proč jinak by sakra bylo tak těžké se sem dostat?</p>
<p>Wireman šel v čele a zastavil se tak prudce, že jsem do něj vrazil. Jack zase vrazil do mě a udeřil mě do zadku piknikovým košem.</p>
<p>„Potřebujeme se podívat na schody,“ pronesl Wireman. Mluvil jako muž, který nechápe, že se mohl chovat jako pitomé pako.</p>
<p>„Prosím?“ ozval jsem se.</p>
<p>„Potřebujeme se podívat na schody kvůli tomu ha ha. Mělo mě to napadnout hned. Něco mi uniká.“</p>
<p>„Co je to ha ha?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Wireman se už obracel. „Ten v <emphasis>El Palacio</emphasis> je čtyři schody odspodu v hlavním schodišti. Účelem bylo – říkala, že to byl otcův nápad – mít to poblíž hlavních dveří pro případ požáru. Uvnitř je zamykací skříňka a teď je v ní akorát pár starých suvenýrů a pár fotek, ale kdysi si tam schovávala závěť a nejlepší šperky. Pak to řekla právníkovi. Velká chyba. Přesvědčil ji, aby všechny ty věci přestěhovala do bezpečnostní schránky v Sarasotě.“</p>
<p>Stáli jsme teď pod schodištěm poblíž kopce mrtvých vos. Puch domu kolem nás zhoustl. Wireman se ke mně otočil a oči mu svítily. „<emphasis>Muchacho</emphasis>, také si v té krabičce schovávala pár velmi cenných porcelánových figurek.“ Prohlížel si trosky schodiště, které vedlo vzhůru do zmaru a modrého nebe. „Přece nečekáš… pokud je Perse opravdu něco jako porcelánová figurka, kterou John vylovil ze dna Zálivu… přece nečekáš, že je schovaná přímo tady, ve schodišti?“</p>
<p>„Myslím, že všechno je možné. Buď opatrný. Velice.“</p>
<p>„Vsadím se, o co chceš, že je tu nějaké ha ha překvapení,“ řekl. „Opakujeme, co jsme se naučili jako děti.“</p>
<p>Botou odhrnul mrtvé vosy – zašepotaly jako papír – a pak si pod schodištěm klekl. Prozkoumal první stupeň, pak druhý, potom třetí. Když se dostal ke čtvrtému, řekl: „Jacku, dej mi baterku.“</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Bylo snadné si říkat, že Perse se neschovává v žádné tajné přihrádce pod schody – to by bylo moc lehké – ale vzpomněl jsem si, jak Elizabeth s oblibou strkala figurky do plechovky od sušenek, a puls se mi zrychlil, když Jack prohrabal piknikový koš a vytáhl obrovskou baterku s nerezocelovým tělem. Vrazil ji Wiremanovi do ruky jako sestra podávající lékaři nástroj při operaci.</p>
<p>Když Wireman zaměřil světlo na ten schod, zahlédl jsem nepatrnou zlatou zář: drobné pantíky zasazené na opačné straně dřevěného stupně. „Tak jo,“ řekl a baterku vrátil. „Zaměř světlo na hranu schodu.“</p>
<p>Jack poslechl. Wireman uchopil desku, která se měla na těch pantících zvednout.</p>
<p>„Wiremane, ještě chvilku,“ řekl jsem.</p>
<p>Otočil se ke mně.</p>
<p>„Očichej ho nejdřív,“ řekl jsem.</p>
<p>„Co to povídáš?“</p>
<p>„Očichej ho. Pověz mi, jestli cítíš vlhko.“</p>
<p>Přičichl ke schodu s pantíky vzadu a pak se ke mně otočil. „Možná trochu vlhké, ale takhle je tu cítit všechno. Nechceš to trochu upřesnit?“</p>
<p>„Tak to otvírej hodně pomalu, jo? Jacku, ty posviť přímo dovnitř. Hledejte něco mokrého. Oba.“</p>
<p>„Proč, Edgare?“ zeptal se Jack.</p>
<p>„Protože Stolní prosakuje, jak říkala. Pokud uvidíte keramickou nádobu – láhev, džbánek, soudek – bude to ona. Skoro určitě bude ta nádoba prasklá a možná rozbitá.“</p>
<p>Wireman se nadechl, pak pomalu vydechl. „Tak jo. Jak říkal ten matematik, když se dělí nulou, nezbývá nic.“</p>
<p>Pokusil se schod zvednout, ale bez výsledku.</p>
<p>„Je to zamčené. Vidím tu malou dírku… to musel být sakra malý klíček…“</p>
<p>„Já mám švýcarský armádní nůž,“ nabídl se Jack.</p>
<p>„Ještě chvilku,“ řekl Wireman a já viděl, jak sevřel rty, když špičkami prstů zatlačil. V prohloubenině na spánku mu vystoupila žíla.</p>
<p>„Wiremane,“ ozval jsem se, „buď opa –“</p>
<p>Ale než jsem stačil domluvit, zámek – starý, maličký a nepochybně prožraný rzí – praskl. Schodišťový stupeň vyletěl a utrhl se z pantů. Wireman přepadl dozadu, ale Jack ho chytil a nakonec jsem já chytil Jacka do neohrabaného půlobjetí. Velká baterka padla na podlahu, ale nerozbila se. Jasný paprsek se odkutálel a zaměřil se na hrozivou hromadu mrtvých vos.</p>
<p>„Kristepane,“ funěl Wireman, když znovu nabral rovnováhu. „Hotová estrádní trojice.“</p>
<p>Jack zvedl baterku a posvítil do díry ve schodišti.</p>
<p>„Tak co?“ ptal jsem se. „Je tam něco? Nic? Mluv!“</p>
<p>„Něco jo, ale není to keramická nádoba,“ řekl. „Je to kovová krabice. Vypadá jako od cukroví, jenom je větší.“ Shýbl se.</p>
<p>„Možná bys to neměl dělat,“ varoval ho Wireman.</p>
<p>Ale na to už bylo pozdě. Jack se zanořil do dutiny až po loket a po jednu chvíli jsem si byl jistý, že se mu tvář protáhne výkřikem, protože se mu do paže něco zakousne a stáhne ho to dolů až po rameno. Pak se zase narovnal. V ruce držel plechovou krabici ve tvaru srdce. Podal nám ji. Nahoře byl růžolící andělíček, sotva viditelný pod rezavými fleky. Pod andělem bylo staromódním písmem namalováno:</p>
<p>ELIZABETH</p>
<p>JEJÍ VĚCI</p>
<p>Jack se na nás tázavě podíval.</p>
<p>„Do toho,“ pobídl jsem ho. Perse v tom nebyla – tím už jsem si byl jistý. Byl jsem zklamaný, ale zároveň se mi ulevilo. „Tys to našel, takže to otevři.“</p>
<p>„Jsou to ty kresby,“ řekl Wireman. „Určitě.“</p>
<p>Já si to taky myslel, jenomže se ukázalo, že nejsou. Jack z rezavé staré srdíčkové krabice vytáhl Libbitinu panenku, a pohled na Noveen byl jako návrat domů.</p>
<p><emphasis>Auuu</emphasis>, jako by mi říkaly její černé oči a šarlatová usměvavá ústa. <emphasis>Auuu, byla jsem tam zavřená takovou dobu, ty oškliváku</emphasis>.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Když jsem ji tak viděl, jak se noří z krabice jako exhumovaná mrtvola z krypty, zaplavila mě strašná, bezmocná hrůza, která začínala u srdce a šířila se ven a hrozila, že mi nejdřív uvolní všechny svaly a ty mi pak nadobro odpadnou.</p>
<p>„Edgare?“ vyštěkl Wireman. „Dobrý?“</p>
<p>Dělal jsem, co jsem mohl, abych se vzpamatoval. Mohl za to hlavně ten bezzubý úsměv toho krámu. Stejně jako žokejská čapka byl i ten úsměv <emphasis>červený</emphasis>. A stejně jako u té čapky jsem měl pocit, že když se na ten úsměv budu dívat moc dlouho, zešílím z něj. Jako by mi ten úsměv tvrdil, že všechno, co se mi v novém životě přihodilo, bylo jenom sen, který se mi zdá, zatímco já ležím na JIPce v nemocnici, kde se přístroje snaží udržet moje zdeformované tělo naživu ještě o trochu déle… a možná to tak bylo lepší, vlastně nejlepší, protože to znamenalo, že se Ilse nic nestalo.</p>
<p>„Edgare?“ Když ke mně přistoupil Jack, panenka v jeho ruce groteskně pokývala hlavou, jako by se po starostlivém Jackovi opičila. „Chystáte se omdlít, že?“</p>
<p>„Ne,“ vzchopil jsem se. „Počkej, podívám se.“ Ale když se mi ji pokusil podat, ohradil jsem se: „Nechci ji brát do ruky. Jenom ji podrž ve výšce.“</p>
<p>Udělal, oč jsem požádal, a já okamžitě pochopil, proč jsem měl ten pocit, že ji okamžitě poznávám, že je to jako návrat domů. Ne kvůli Rebě nebo její novější kamarádce – všechny tři panenky byly sice hadrové, v tom si určitě byly podobné, ale mě dostala skutečnost, že jsem ji viděl už dřív, na několika Elizabethiných kresbách. Nejdřív jsem se domníval, že kreslila chůvu Meldu. Jenže to byl omyl…</p>
<p>„Tu panenku jí dala chůva Melda,“ řekl jsem.</p>
<p>„Jistě,“ souhlasil Wireman. „A musela si ji moc oblíbit, protože malovala jenom tuhle. Otázka zní, proč ji tu nechala, když se rodina z Hnízdiště volavek stěhovala? Proč ji tu zamykala?“</p>
<p>„Panenky občas upadají v nemilost,“ prohodil jsem. Díval jsem se na ta rudá usměvavá ústa. Stále rudá i po tolika letech. Rudá jako skrýš, kam se uchylují vzpomínky, když jste poranění a nemyslí vám to normálně. „Panenky někdy začnou být strašidelné.“</p>
<p>„Její obrázky k tobě hovořily, Edgare,“ řekl Wireman. Potřásl panenkou a pak ji vrátil Jackovi. „A co ona? Poví ti ta panenka, co chceme vědět?“</p>
<p>„Noveen,“ řekl jsem. „Jmenuje se Noveen. A kéž bych mohl říct, že poví, jenomže ke mně mluví jenom Elizabethiny tužky a kresby.“</p>
<p>„Jak to víš?“</p>
<p>Dobrá otázka. Opravdu, jak jsem to mohl vědět?</p>
<p>„Prostě to vím. Vsadím se, že by klidně mohla mluvit s tebou, Wiremane. Než jsem tě vyspravil. Dokud jsi měl tu jiskřičku v hlavě.“</p>
<p>„Na to už je pozdě,“ odtušil Wireman. Prohrabal se taškou s jídlem, našel špalíčky okurky a několik jich snědl. „Tak co uděláme? Vrátíme se? Protože mám pocit, že jestli se vrátím, <emphasis>muchacho</emphasis>, už nikdy nesebereme v koulích dost síly k návratu.“</p>
<p>Podle mě měl pravdu. A odpoledne kolem nás ubíhalo jako splašené.</p>
<p>Jack seděl na schodech, zadkem spočíval na stupni asi dva nebo tři schody nad ha-ha. Držel panenku na koleni. Rozbitou horní částí domu se lilo sluneční světlo a padalo na ně jako prach. Byli podivně evokativní, byl by z nich nádherný obraz: <emphasis>Mladý muž a panenka</emphasis>. Podle toho, jak Noveen držel, mi cosi připomínal, ale stále mi to unikalo. Noveeniny černé knoflíky očí se na mě jakoby dívaly, skoro nafoukaně. <emphasis>Viděla jsem toho spousty, oškliváku. Viděla jsem všechno. </emphasis>Vím<emphasis> všechno. Věčná škoda, že nejsem obrázek, na který by sis mohl sáhnout svou neexistující rukou, viď?</emphasis></p>
<p>Ano, to tedy byla škoda.</p>
<p>„Byly doby, kdy bych ji dokázal rozpovídat já,“ ozval se Jack.</p>
<p>Wireman se zatvářil zmateně, ale já uslyšel tiché cvaknutí, které znamenalo, že konečně došlo k propojení, o něž jsem se tak usilovně snažil. Už jsem věděl, proč mi cosi tak připomínal způsob, jakým panenku držel.</p>
<p>„Tys dělal břichomluvce, viď?“ Doufal jsem, že mluvím ledabyle, ale srdce mi znovu začalo bouchat o žebra. Měl jsem pocit, že tady na jižním cípu Dumy je možné leccos. Dokonce i za plného denního světla.</p>
<p>„Jo,“ usmál se Jack trochu rozpačitě a zároveň nostalgicky. „Už v osmi jsem si o tom koupil knížku a vydržel u toho hlavně proto, že táta říkal, že je to vyhazování peněz, všeho ostatního jsem nechal.“ Pokrčil rameny a Noveen mu na koleni trochu nadskočila. Jako by se taky snažila pokrčit rameny. „Nikdy jsem to nedotáhl zvlášť daleko, ale byl jsem tak dobrý, že jsem v šesté třídě vyhrál soutěž talentů. Táta si pověsil tu medaili v kanceláři na zeď. To pro mě hodně znamenalo.“</p>
<p>„Jo,“ přitakal Wireman. „Není nad to, když chlapec svému nedůvěřivému otci ukáže.“</p>
<p>Jack se usmál a jako vždycky se mu rozzářil celý obličej. Trochu si poposedl a Noveen poposedla s ním. „Ale víte, co bylo nejlepší? Já se jako kluk hrozně styděl a břichomluvectví mě trochu oblomilo. Trochu líp se mi mluvilo s lidma – předstíral jsem, že jsem Morton. Moje loutka, víte. Morton byl takový chytrák, kterému nedělalo problém říct komukoliv cokoliv.“</p>
<p>„Takoví jsou všichni,“ řekl jsem. „To je asi pravidlo.“</p>
<p>„Pak jsem se dostal na nižší střední a břichomluvectví mi začalo ve srovnání se skateboardem připadat trochu úchylné, tak jsem toho nechal. Nevím, co se stalo s tou knížkou. Jmenovala se <emphasis>Nasaď hlas</emphasis>.“</p>
<p>Zmlkli jsme. Dům kolem nás dýchal vlhkostí. Před malou chvilkou Wireman zastřelil útočícího aligátora. Teď jsem tomu sotva věřil, i když mi v uších pořád ještě zvonilo od výstřelů.</p>
<p>Pak Wireman řekl: „Chci si poslechnout, jak ti to jde. Ať řekne <emphasis>Buenos días, amigos, mi nombre es Noveen </emphasis>a<emphasis> la mesa</emphasis> prosakuje.“</p>
<p>Jack se zasmál. „Jo, dobře.“</p>
<p>„Ne – myslím to vážně.“</p>
<p>„To nejde. Už jsem to dlouho nedělal, člověk zapomene.“</p>
<p>A podle toho, co jsem věděl, mohl mít pravdu. Pokud jde o naučené dovednosti, chová se paměť, jako by přišla na rozcestí. Jednou cestou se ubírají dovednosti typu jízdy na kole, které když se jednou naučíte, skoro nikdy je nezapomenete. Ale tvůrčí, proměnlivé dovednosti předního mozku se musí skoro denně procvičovat a snadno se poškodí nebo zničí. Jack tvrdil, že břichomluvectví spadá do této kategorie. Já sice neměl důvod o tom pochybovat – přece jen šlo o tvorbu nové osobnosti, nejen nasazování hlasu – ale řekl jsem: „Zkus to přece.“</p>
<p>„Cože?“ Podíval se na mě s užaslým úsměvem.</p>
<p>„Do toho, neboj se.“</p>
<p>„Už jsem říkal, že to nejde…“</p>
<p>„Stejně to zkus.“</p>
<p>„Edgare, já přece netuším, jak by mluvila, i kdybych hlas ještě uměl nasadit.“</p>
<p>„Jo, ale sedí ti na koleni a nikdo jiný kromě nás kůzlátek tu není, tak dělej.“</p>
<p>„Tak jo, sakra.“ Odfoukl si vlasy z čela. „Co chcete, aby řekla?“</p>
<p>Wireman pronesl opravdu tichým hlasem: „Proč prostě nepočkáme, co z ní vyleze?“</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Jack seděl s Noveen na koleni ještě chvilku, hlavu měli ve slunci, zrnka zvířeného prachu ze schodiště a prastarého koberce v hale se jim vznášela kolem tváře. Pak posunul dlaň, aby prsty svíral panence krček a ramena šatů. Zvedla hlavu.</p>
<p>„Ahoj, kluci,“ řekl Jack, jenomže jak se snažil nehýbat rty, vyšlo z toho <emphasis>Aoj, uci</emphasis>.</p>
<p>Zavrtěl hlavou a zvířený prach se rozlétl. „Počkejte chvilku,“ omlouval se. „Je to blbý.“</p>
<p>„Jen nespěchej, máš dost času,“ řekl jsem mu. Snad můj hlas zněl klidně, ale srdce mi bušilo stále prudčeji. Také strachem o Jacka, protože pokud tohle bude fungovat, mohlo by to pro něj být nebezpečné.</p>
<p>Protáhl si hrdlo a volnou rukou si promasíroval ohryzek. Vypadal jako tenor chystající se k árii. Nebo jako pták, napadlo mě. Třeba gospelový Kolibřík. Pak spustil: „Ahoj, kluci.“ Bylo to lepší, ale…</p>
<p>„Ne,“ řekl. „Doprdele práce. Zní to jako ta stará blonďatá kočička Mae Westová. Počkejte.“</p>
<p>Znovu si promasíroval krk. Hleděl přitom do světelné záplavy, takže si nejsem jistý, jestli věděl, že se jeho druhá ruka – ta na panence – pohybuje. Noveen se podívala nejdřív na mě, potom na Wiremana, pak zase na mě. Černýma knoflíkovýma očima. Kolem obličeje podobného čokoládové sušence spadaly černé opentlené vlasy. Ústa tvořila rudý kruh. Jasně vyjadřovala své <emphasis>Auu, ty oškliváku</emphasis>.</p>
<p>Wireman mě popadl za ruku. Byla studená.</p>
<p>„Ahoj, kluci,“ pronesla Noveen, a i když Jackovi poskakoval ohryzek, jeho rty se skoro nehýbaly.</p>
<p>„Hele! Jak to znělo teď?“</p>
<p>„Dobře,“ ozval se Wireman s klidem, který jsem já necítil. „Ať řekne něco jiného.“</p>
<p>„Za tohle dostanu extra zaplaceno, co, šéfe?“</p>
<p>„Jasně,“ řekl jsem. „Za čas a ná –“</p>
<p>„Ty nebudeš nic kreslit?“ zeptala se Noveen a podívala se na mě těma kulatýma černýma očima. Opravdu to byly knoflíky, byl jsem si tím skoro jistý.</p>
<p>„Nemám co,“ odpověděl jsem. „Noveen.“</p>
<p>„Já ti budu napovídat. Kde máš skicák?“ Jack se teď díval stranou do stínů mířících do pobořeného salonu a tvářil se zadumaně, pohled měl nepřítomný. Nevypadal ani při vědomí, ani v bezvědomí, vypadal kdesi mezi tím.</p>
<p>Wireman mě pustil a hmátl do tašky s jídlem, kam jsem si uložil i dva skicáky. Jeden mi podal. Jackova ruka se mírně sevřela, takže to vypadalo, že Noveen naklání hlavu a pozorně se dívá, jak u skicáku listuju na první stránku a pak rozepínám pouzdro s tužkami. Jednu jsem si vzal.</p>
<p>„Né, né. Vezmi si její.“</p>
<p>Znovu jsem se prohrábl pastelkami a vytáhl Libbitinu bledě zelenou. Byla jediná dost dlouhá, která se dala pořádně uchopit. Nejspíš to nebyla její oblíbená barva. Nebo to možná bylo prostě tím, že zeleň na Dumě je tmavší.</p>
<p>„Dobře, co teď?“</p>
<p>„Nakresli mě v kuchyni. Jak se opírám o krabici na chleba, to bude fajn.“</p>
<p>„Takže na kuchyňskou linku?“</p>
<p>„Myslíš, že jsem seděla na zemi?“</p>
<p>„Kristepane,“ zamumlal Wireman. Hlas se během rozhovoru měnil a teď už se Jackovu vůbec nepodobal. A čí byl, když se vezme v úvahu fakt, že v dobách vrcholné panenčiny slávy jí mohla hlas propůjčit jenom fantazie malé holčičky? Napadlo mě, že tím pádem bude asi chůvy Meldy a že teď tedy posloucháme v nějaké podobě její hlas.</p>
<p>Jakmile jsem se pustil do práce, chybějící paži mi zaplavilo svědění a tím ji definovalo, ohraničilo, prostě existovala. Načrtl jsem panenku opřenou vsedě zády o staromódní schránku na chleba a s nohama visícíma přes okraj stolu. Bez zastavení a zaváhání – cosi hluboko ve mně, odkud ty obrázky vycházely, řeklo, že váhání by pokazilo kouzlo, které se teprve tvoří a je zatím křehké – jsem pokračoval dál a nakreslil holčičku stojící vedle kuchyňské linky. Stála u stolu a dívala se vzhůru. Čtyřletá holčička v zástěrce. Nedokázal bych vám vysvětlit, co to taková dětská zástěrka je, dokud jsem ji nenakreslil přes Libbitiny šaty. Stála v kuchyni vedle své panenky, a zatímco tam tak postávala a dívala se vzhůru, postávala tam…</p>
<p><emphasis>Pššššt</emphasis>…</p>
<p>…s prstem na rtech.</p>
<p>Tužka mi jen létala a já nakreslil jako blesk chůvu Meldu. Uviděl jsem ji tehdy poprvé mimo fotografii, na které držela ve svalnatých pažích červený piknikový koš. Chůva Melda se nad holčičkou skláněla a tvářila se přísně a rozzlobeně.</p>
<p>Ne, rozzlobeně ne…</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p><emphasis>Vyděšeně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chůva Melda je totiž k smrti vyděšená. Ví, že se něco děje, i Libbit ví, že se něco děje a dvojčata to vědí také – Tessie a Lo-Lo jsou vystrašené stejně jako ona. Dokonce i ten hlupák Shannington ví, že něco není v pořádku. Proto se snaží co nejvíc se držet mimo tento dům a raději pracuje na farmě na pevnině, místo aby vyjížděl sem na Key.</emphasis></p>
<p><emphasis>A pán? Když je tady, strašně se zlobí na Adie, která utekla do Atlanty, takže nevidí, co má přímo pod nosem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chůva Melda si nejdřív myslela, že to, co má před nosem ona, je jenom výplod vlastní fantazie lapající dětské hry. Přece nemohla doopravdy vidět pelikány a volavky létat břichem nahoru, nebo že by se na ni usmívali koně, které Shannington přivedl z Nokomisu, aby se děvčata povozila. A nejspíš si domyslela, proč se ty malé asi bojí Charleyho – na Dumě se možná skrývají tajemství, ale tohle žádné není. Tohle byla totiž její vina, i když to myslela dobře…</emphasis></p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>„Charley!“ řekl jsem. „Jmenuje se Charley!“</p>
<p>Noveen se souhlasně uchechtla.</p>
<p>Vytáhl jsem z tašky s jídlem další skicák – skoro jsem ho ven vyrval – a odhodil svrchní stránku tak prudce, že jsem ji skoro utrhl. Zašátral jsem mezi pastelkami a našel špaček Libbitiny černé. Na tuhle pomocnou kresbu jsem chtěl černou a špaček byl právě tak velký, abych ho chytil mezi palec a ukazovák.</p>
<p>„Edgare,“ ozval se Wireman. „Na chvilku jsem měl dojem, že vidím… vypadalo to jako…“</p>
<p>„Ticho!“ zakřičela Noveen. „Nech tu duchařskou ruku být! Určitě chceš vidět tohle, vsadím se!“</p>
<p>Rychle jsem kreslil a z bílé plochy se vynořil žokej jako postava z husté mlhy. Byl jen načrtnutý ledabylými a spěšnými tahy, ale podstatu jsem zachytil: vědoucí oči a široké rty, které se šklebily buď vesele nebo zlomyslně. Neměl jsem čas vybarvit košili a kamaše, ale zašátral jsem po pastelce obyčejného červeného odstínu (jedné ze svých) a několika čmáranci přidal odpornou čapku. A jakmile tam čapka byla, věděli jste, co ten škleb doopravdy znamená: noční můru.</p>
<p>„Ukaž!“ zakřičela Noveen. „Chci vidět, jestli to máš správně!“</p>
<p>Podržel jsem obrázek před panenkou, která seděla narovnaná Jackovi na noze, zatímco sám Jack se schlíple opíral o zeď u schodiště a hleděl do salonu.</p>
<p>„Jo,“ přikývla Noveen. „To je ten bubák, co vystrašil Meldiny holky. Skoro určitě.“</p>
<p>„Cože…?“ začal Wireman, ale pak zavrtěl hlavou. „Nerozumím.“</p>
<p>„Melda viděla taky tu žábu,“ povídala Noveen. „Tu, které ty maličké říkaly obluda. Tu se zubiskama. Tehdy Melda konečně v kuchyni na Libbit uhodila. Aby se jí se vším svěřila.“</p>
<p>„Melda si nejdřív asi myslela, že to s Charleym jsou jenom takové povídačky, jakými se straší děti, že?“</p>
<p>Noveen se znovu krákavě zasmála, ale její knoflíkové oči civěly s výrazem, který mohl vyjadřovat hrůzu. Samozřejmě, takové oči můžou mít výraz, jaký v nich chcete spatřit, že? „Správně, zlato. Ale když viděla Obludu přímo tamhle na kraji trávníku, jak přelézá cestu a mizí mezi stromama…“</p>
<p>Jack sevřel ruku. Noveen pomalu zaklinkala hlavou, aby naznačila zhroucení obrany chůvy Meldy.</p>
<p>Odhodil jsem skicák s žokejem Charleym na zem a vrátil se k obrázku kuchyně: chůva Melda hledí dolů, holčička k ní vzhlíží s prstem na rtech – <emphasis>Pšššt!</emphasis> – a panenka sedící u chlebové krabice je mlčenlivým svědkem. „Vidíš to?“ zeptal jsem se Wiremana. „Rozumíš?“</p>
<p>„Trochu…“</p>
<p>„Cukroví už skoro došlo, když <emphasis>ona</emphasis> vylezla,“ řekla Noveen. „To bylo to nejhlavnější.“</p>
<p>„Možná si Melda nejdřív myslela, že toho ozdobného žokeje stěhuje Shannington a že to má být nějaký vtip – protože věděl, že se ho ty tři holčičky bojí.“</p>
<p>„Proč by se ho proboha bály?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>Noveen neřekla nic, takže jsem přejel chybějící rukou přes Noveen na své kresbě – Noveen opírající se o chlebovku – a Noveen na Jackově koleně promluvila. Což jsem tušil.</p>
<p>„Chůva to nemyslela špatně. Věděla, že se Charleyho bojíme – to už předtím, než se začaly dít ty zlé věci – a tak jim vyprávěla pohádku, aby je trochu uklidnila. Jenže to ještě zhoršila, jak se někdy s malýma dětma stává. Potom přišla ta zlá paní – ta zlá bílá paní z moře – a ta potvora to zhoršila ještě víc. Přinutila Libbit, aby Charleyho nakreslila živého, jako legraci. A měla ještě jiné legrace.“</p>
<p>Přehodil jsem stránku s Libbit dělající <emphasis>Pšššt</emphasis>, vytáhl ze svého batohu pastelku odstínu umbra pálená – zdálo se, že už nezáleží na tom, čí pastelky používám – a znovu načmáral kuchyni. Stůl, na kterém Noveen ležela na boku s jednou rukou hozenou nad hlavou, jako by prosila. A už tu byla Libbit s opalovačkách a se zoufalým výrazem, který jsem vystihl pouhým půltuctem spěšných čar. A chůva Melda couvá před otevřenou chlebovkou a křičí, protože uvnitř…</p>
<p>„Je to krysa?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Velký starý slepý svišť,“ řekla Noveen. „Vlastně to samé co Charley. Přiměla Libbit, aby ho nakreslila do chlebovky, a on v té chlebovce opravdu byl. Legrace. Libbit to mrzelo, ale ta zlá vodní žena? Ne-é. Tu nemrzelo nikdy nic.“</p>
<p>„A Elizabeth – Libbit – prostě musela kreslit,“ řekl jsem. „Bylo to tak?“</p>
<p>„To přece víš,“ odpověděla Noveen. „Viď?“</p>
<p>Věděl jsem. Protože nadání je hladové.</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Bylo nebylo, jedna malá holčička upadla a poranila si hlavu zrovna tím správným způsobem. A tím umožnila, aby se cosi – cosi ženského – k ní dostalo a navázalo s ní kontakt. Ty úžasné kresby, které následovaly, byly vábničky, mrkev zavěšená na konci klacku. Usměvaví koně a zástupy duhově zbarvených žab. Ale jakmile Perse vylezla – co to Noveen říkala? – cukroví skoro došlo. Talent Libbit Eastlakeové se jí v ruce obrátil jako nůž. Jenomže už to ani její ruka vlastně nebyla. Otec nic nevěděl. Adie byla pryč. Maria a Hannah byly v internátní Bradenově škole. Dvojčata tomu nemohla rozumět. Ale chůva Melda začala mít podezření a…</p>
<p>Zalistoval jsem zpět a podíval se na holčičku s prstem na rtech.</p>
<p><emphasis>Ona poslouchá, takže pšššt. Jestli budeš mluvit, uslyší tě, takže pšššt. Můžou se dít zlé věci a ještě horší čekají. Hrozné věci v Zálivu čekají, až tě utopí a vezmou na loď, kde budeš žít, ale život to nebude. A když se to pokusím někomu povědět? Pak se může stát něco zlého nám všem a najednou.</emphasis></p>
<p>Wireman vedle mě byl naprosto zticha. Jen jeho oči se pohybovaly, někdy se dívaly na Noveen, jindy na sinalou paži, která se občas vynořovala ze stínů po pravé straně mého těla.</p>
<p>„Ale měly jste nějaké bezpečné místo, ne?“ zeptal jsem se. „Místo, kde mohla mluvit. Kde to bylo?“</p>
<p>„Vždyť víš,“ odpověděla Noveen.</p>
<p>„Ne, to ne –“</p>
<p>„Ale jo, víš. Měl bys. Jenom jsi na chvíli zapomněl. Nakresli to a uvidíš.“</p>
<p>Ano, měla pravdu. Kreslení byl způsob, jak se můžu znovu stvořit. V tomto ohledu mi byla Libbit</p>
<p>(<emphasis>kde naše sestra</emphasis>)</p>
<p>podobná. My oba jsme se svým kreslením učili vzpomínat, jak se rozpomenout.</p>
<p>Nalistoval jsem čistou stránku. „Musím si vzít její pastelku?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Už ne. Už bude stačit každá.“</p>
<p>Tak jsem zalovil v batohu, našel indigovou a začal kreslit. Bez váhání jsem načrtl bazén Eastlakeových – jako bych rezignoval na přemýšlení a dovolil svalové paměti, aby za mě vyťukala telefonní číslo. Nakreslil jsem ho tak, jak vypadal zbrusu nový, zářivý a plný čisté vody. Bazén, v němž se z nějakého důvodu Perse nemohla zachytit a sluch jí selhával.</p>
<p>Nakreslil jsem chůvu Meldu až po lýtka a Libbit sahající jí k pasu, s Noveen zastrčenou pod paží a zástěrkou vznášející se kolem ní. Z hrotu tužky mi plynula slova.</p>
<p><emphasis>Kde je teď tvoje nová panenka? Ta porculánová?</emphasis></p>
<p><emphasis>V mojí speciální krabičce na poklady. V mojí srdíčkové krabičce.</emphasis></p>
<p>Takže v ní přece jenom byla, i když jen na chvíli.</p>
<p><emphasis>A jak se jmenuje?</emphasis></p>
<p><emphasis>Jmenuje se Perse.</emphasis></p>
<p><emphasis>Percy je klučicí jméno.</emphasis></p>
<p>A Libbit pevně a s jistotou prohlásí: <emphasis>Já za to nemůžu. Jmenuje se Perse.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tak dobře. A ty říkáš, že tady nás neuslyší.</emphasis></p>
<p><emphasis>Aspoň si to myslím…</emphasis></p>
<p><emphasis>To je dobře. Tak ty říkáš, že můžeš způsobit, aby se něco stalo. Ale poslouchej mě, dítě…</emphasis></p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>„Ach, panebože,“ vydechl jsem. „Takže to nebyl Elizabethin nápad. To vůbec nebyl Elizabethin nápad. Měli jsme to vědět.“</p>
<p>Zvedl jsem hlavu od obrázku chůvy Meldy a Libbit stojících ve vodě, který jsem nakreslil. Vzdáleně jsem si uvědomil, že mám pořádný hlad.</p>
<p>„O čem to mluvíš, Edgare?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Zbavit se Perse byl nápad chůvy Meldy.“ Otočil jsem se k Noveen, která pořád seděla Jackovi na koleni. „Mám pravdu, že?“</p>
<p>Noveen neřekla nic, takže jsem přejel pravou dlaní nad postavičkami na kresbě bazénu. Na okamžik jsem tu ruku zahlédl, včetně přerostlých nehtů.</p>
<p>„Chůva nevěděla nic lepšího,“ ozvala se Noveen za okamžik z Jackova kolena. „A Libbit chůvě důvěřovala.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ řekl Wireman. „Melda byla pro to děcko skoro matkou.“</p>
<p>Předtím jsem si představoval, že všechno kreslení a mazání se dělo u Elizabeth v pokoji, ale teď už jsem věděl, že to bylo jinak. Dělo se to u bazénu. Možná dokonce přímo v něm. Protože bazén byl z nějakého důvodu bezpečný. Aspoň tomu malá Libbit věřila.</p>
<p>Noveen řekla: „Perse tím nezahnala, ale každopádně tím na sebe upoutala její pozornost. Myslím, že to tu mrchu naštvalo.“ Hlas už zněl unaveně a chraptivě a já viděl, že Jackovi znovu poskakuje na krku ohryzek. „Rozhodně doufám, že ji to naštvalo!“</p>
<p>„Ano,“ přitakal jsem. „Pravděpodobně ji to naštvalo. Takže… co se stalo potom?“ Ale já to věděl. Ne do detailů, ale stačilo to. Logika děje byla hrozivá a nebylo z ní úniku. „Perse se pomstila na dvojčatech. A Elizabeth a chůva Melda to věděly. Věděly, co provedly. Chůva Melda věděla, co sama provedla.“</p>
<p>„Věděla to,“ souhlasila Noveen. Byl to stále ženský hlas, ale celou dobu se blížil k Jackovu. Kouzlo už nevydrží dlouho. „Vydržela, dokud pán nenašel jejich stopy vedoucí ke Stinné pláži – stopy vedoucí do vody – ale pak už to vydržet nemohla. Měla pocit, že ty maličké zahnala na smrt.“</p>
<p>„Viděla tu loď?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Viděla ji v noci. Když ji někdo uvidí v noci, musí uvěřit.“</p>
<p>Vzpomněl jsem si na svoje malby <emphasis>Dívka a loď</emphasis> a věděl, že je to pravda.</p>
<p>„Ale ještě než pán zavolal vysokého šerifa, aby mu ohlásil, že dvojčata zmizela a nejspíš se utopila, Perse znovu promluvila s Libbit. Řekla jí, jak to bylo. A Libbit to řekla chůvě.“</p>
<p>Panenka sklesla, její kulatý koláčový obličej jakoby studoval srdíčkovou krabici, z níž jsme ji exhumovali.</p>
<p>„Co jí řekla, Noveen?“ zeptal se Wireman. „Nerozumím tomu.“</p>
<p>Noveen neodpověděla. Napadlo mě, že Jack vypadá vyčerpaně, i když se vůbec nehýbal.</p>
<p>Odpověděl jsem za Noveen. „Perse řekla ‚Jestli se mě zkusíš ještě jednou zbavit, vezmu si celou tvoji rodinu, jednoho po druhém, a tebe si nechám na konec’ Bylo to tak?“</p>
<p>Jack sevřel prsty. Hadrová hlava Noveen pomalu přikývla.</p>
<p>Wireman si olízl rty. „Ta panenka,“ řekl. „Čí je to vlastně duch?“</p>
<p>„Tady žádní duchové nejsou, Wiremane,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Jack zasténal.</p>
<p>„Nevím, co vlastně dělal, <emphasis>amigo</emphasis>, ale každopádně skončil,“ zahučel Wireman.</p>
<p>„Ano, ale my ještě ne.“ Natáhl jsem se k panence – té, která všude provázela maličkou malířku. A v tu chvíli na mě Noveen naposledy promluvila hlasem, který byl napůl její a napůl Jackův, jako by se oba současně snažili prorazit na povrch.</p>
<p>„Ne-é, touhle rukou ne – tuhle ruku potřebuješ na kreslení.“</p>
<p>A tak jsem k ní natáhl paži, s jejíž pomocí jsem před půl rokem, v jiném životě a vesmíru, zvedl z ulice umírajícího psa Moniky Goldsteinové. Stejnou rukou jsem chytil panenku Elizabeth Eastlakeové a zvedl ji z Jackova kolena.</p>
<p>„Edgare?“ ozval se Jack a narovnal se. „Edgare, jak to, sakra, že máte zase…“</p>
<p>…<emphasis>paži zpátky</emphasis>, řekl zřejmě, ale nevím to jistě, konec jsem nezaslechl. Já viděl jen ty černé oči a tu černou, rudě lemovanou jámu úst. Noveen. A všechny ty roky, po které ležela ve dvojí tmě – pod schody a v plechové krabici – a čekala, až vychrlí svá tajemství, a její rtěnka zůstala celou tu dobu svěží.</p>
<p><emphasis>Připraven?</emphasis> zašeptala mi v hlavě a ten hlas nepatřil Noveen, nepatřil chůvě Meldě (tím jsem si byl jistý), nepatřil ani Elizabeth. Patřil pouze Rebě. <emphasis>Jsi připravený a nachystaný kreslit, ty oškliváku? Jsi připravený vidět zbytek? Jsi připravený vidět to všechno?</emphasis></p>
<p>Nebyl… ale budu muset.</p>
<p>Kvůli Ilse.</p>
<p>„Ukaž mi svoje obrazy,“ zašeptal jsem a ta rudá ústa mě celého pohltila.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jak namalovat obraz (X)</strong></p>
<p><emphasis>Připravte se vidět všechno. Jestli chcete tvořit – Bůh vám pomoz, jestli chcete, a Bůh vám pomoz, jestli vám to půjde – neodvažujte se dopustit se té nemorálnosti, že se zastavíte na hladině. Ponořte se do hloubky a vylovte své spravedlivé nálezné. Udělejte to, ať to bolí, jak chce.</emphasis></p>
<p><emphasis>Můžete namalovat dvě malé holčičky – dvojčata – ale to dokáže každý. Nezastavujte se jen proto, že to ostatní je noční můra. Neopomeňte dodat fakt, že stojí po stehna hluboko ve vodě, která by jim ovšem měla sahat nad hlavu. Svědek – například Emery Paulson – by to viděl, kdyby se díval, ale spousta lidí není připravená vidět to, co mají přímo před nosem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Samozřejmě do té doby, než je příliš pozdě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Sešel na pláž vykouřit si doutník. Může kouřit vzadu nebo na verandě, ale jakési silné nutkání ho přivábilo po vyježděné cestě, které Adie říká Opilcův bulvár, a pak ještě dál po příkřejší, písečné stezce až na pláž. Ten hlas naznačoval, že tam mu bude doutník chutnat lépe. Může se posadit na padlý kmen stromu, který vyvrhly vlny, a pozorovat dohořívající popel západu slunce, jehož oranžová bledne do mandarínkové a hvězdy modrají. Záliv bude v takovém světle vypadat příjemně, láká ho ten hlas, i když měl Záliv tolik nevkusu, že poznamenal jeho počínající manželství tím, že spolkl dvě sestry jeho milované ženy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale zdá se, že je tu k vidění víc než jen západ slunce. Tamhle je loď. Taková staromódní, pěkná, se štíhlým trupem a třemi stěžni a skasanými plachtami. Místo aby se posadil na vyplavené poleno, sejde po pláži až tam, kde suchý písek přechází v mokrý, pevný a udusaný, a obdivuje se té labutí siluetě na pozadí blednoucího západu slunce. Nějakým trikem ovzduší se zdá, že přímo trupem prosvítají poslední červené paprsky dne.</emphasis></p>
<p><emphasis>Právě na tohle myslí, když se ozve první výkřik, který mu v hlavě zazvoní jako stříbrný zvonek: </emphasis>Emery!</p>
<p><emphasis>A pak se ozve další: </emphasis>Emery, pomoc! Spodní proud! Příboj!</p>
<p><emphasis>V tu chvíli spatří ty dívky a srdce mu v hrudi poskočí. Připadá mu, že mu vyskočilo až do krku, než se vrátilo zase na místo, kde uhání dvojnásobným tempem. Nezapálený doutník mu vypadne z prstů.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dvě holčičky, a vypadají úplně stejně. Vypadá to, že mají úplně stejné svetry, a i když by Emery neměl v tomhle skomírajícím světle být schopen rozeznat barvu, dokáže to: jeden svetr je červený s velkým </emphasis><strong><emphasis>L</emphasis></strong><emphasis> vpředu, a druhý je modrý a vpředu má </emphasis><strong><emphasis>T</emphasis></strong><emphasis>.</emphasis></p>
<p>Příboj!<emphasis> volá holčička s </emphasis><strong><emphasis>T</emphasis></strong><emphasis> na svetru a prosebně natahuje ruce.</emphasis></p>
<p>Spodní proud!<emphasis> volá holčička s</emphasis><strong><emphasis> L</emphasis></strong><emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>A i když se zdá, že ani jedné z dívek nehrozí sebemenší nebezpečí, že utone, Emery neváhá. To radost mu nedovolí váhat, a také oslnivá jistota, že tohle je zázračná možnost: až se objeví i s dvojčaty, jeho dosud odtaživý tchán hned začne zpívat jinou. A v hlavě mu zvoní jako stříbrné zvonky ty hlasy, pohánějí ho vpřed. Spěchá zachránit Adiiny sestřičky, popadnout ztracené holčičky do náručí a s mohutným cákáním je přinést na břeh.</emphasis></p>
<p>Emery!<emphasis> To je Tessie, oči má v porcelánově bledé tváři tmavé… ale rty má červené.</emphasis></p>
<p>Emery, honem!<emphasis> To je Laura, z bílých rukou, které k němu natahuje, jí odkapává voda, a zplihlé vlasy se jí lepí na bílé tváře.</emphasis></p>
<p><emphasis>Emery volá </emphasis>Už jdu, děvčata! Vydržte!</p>
<p><emphasis>Utíká k nim, až voda stříká, už ji má po lýtka, už ji má po kolena.</emphasis></p>
<p><emphasis>Volá </emphasis>Držte se!<emphasis> Jako by klidně nestály ve vodě, která je jim jen po stehna, i když jemu už voda sahá po boky, a to je vysoký sto osmdesát pět centimetrů.</emphasis></p>
<p><emphasis>Voda v Zálivu – uprostřed dubna pořádně ledová – mu sahá už po hrudník, když k nim dojde, když k nim natáhne paže a ony ho popadnou rukama, které jsou silnější, než se u malých holčiček patří. Když už je tak blízko, že vidí stříbrný lesk jejich skelných očí a cítí z jejich hnijících vlasů pach slané shnilé rybiny, už je pozdě. Vzepře se, jeho radostné výkřiky a povzbuzování, aby bojovaly s proudem, se promění nejdřív v zlostný jekot a potom zděšený řev, ale to už je opravdu pozdě. Křik stejně netrvá dlouho. Z jejich ručiček se staly studené pařáty, které se mu boří hluboko do masa a stahují ho hlouběji, a voda mu plní ústa a všechen jeho křik utopí. Na pozadí posledních uhlíků západu slunce vidí loď – jak to, že ji neviděl dřív?</emphasis></p>
<p><emphasis>Jak to, že to nevěděl? – a uvědomí si, že je to troska, morová loď, loď smrti. Něco tam na něj čeká, kdosi v rubáši, a Emery by křičel, kdyby mohl, ale voda mu už zalila oči a to už mu další ruce, nic než obrané kosti, svírají kotníky. Jakýsi dráp mu stáhne střevíc, pak mu zavrtí palcem – jako by s ním chtěl hrát „Vařila myšička kasičku“, než se utopí. Než se Emery Paulson utopí.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>19 – Duben sedmadvacátého roku</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Kdosi ve tmě řval. Znělo to jako <emphasis>Zaraž ho, ať neřve</emphasis>. Pak se ozvalo tvrdé plácání a temnota se rozsvětlila do tmavě rudé, nejdřív na jedné straně, potom vzadu. Červená se převalila do čela temnoty jako krvavé mračno ve vodě.</p>
<p>„Praštil jste ho moc silně,“ pronesl kdosi. Byl to Jack?</p>
<p>„Šéfe? Hej, šéfe!“ Kdosi mnou třásl, takže jsem stále měl tělo. To bylo asi dobře. Třásl mnou Jack. Který Jack? Přijdu na to, ale musím přijít na ten oslí můstek. Jmenoval se stejně jako kdosi na televizním kanálu s počasím…</p>
<p>Znovu to třesení. Prudčeji. „<emphasis>Muchacho</emphasis>! Jsi tam?“</p>
<p>Hlava mi o cosi třískla a já otevřel oči. Nalevo klečel Jack Cantori a tvářil se napjatě a ustrašeně. Přede mnou byl Wireman, sice na nohou, ale předkloněný, a třásl se mnou, jako bych byl daiquiri. Panenka mi ležela tváří dolů na klíně. Znechuceně jsem zamručel a shodil ji na zem – fakt jsem ošklivák. Noveen přistála na hromadě mrtvých vos, jen to papírově zašustělo.</p>
<p>Najednou se mi začala vybavovat místa, kam mě zavedla: byla to přímo okružní cesta peklem. Stezka na Stinnou pláž, které Adriana Eastlakeová říkala (k velké otcově nelibosti) Opilcův bulvár. A pak pláž a ty strašné věci, které se tam přihodily. Bazén. Cisterna.</p>
<p>„Má otevřené oči,“ hlásil Jack. „Díky bohu. Edgare, slyšíte mě?“</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem. Z toho jekotu jsem ochraptěl. Chtěl jsem se najíst, ale nejdřív jsem potřeboval svoje pálící hrdlo něčím svlažit. „Žízeň – pomozte bratrovi v nesnázích.“</p>
<p>Wireman mi podal velkou láhev vody Evian. Zavrtěl jsem hlavou. „Pepsi.“</p>
<p>„Určitě, <emphasis>muchacho</emphasis>? Voda by mohla…“</p>
<p>„Pepsi. Kofein.“ To nebyl jediný důvod, ale postačil.</p>
<p>Wireman vrátil evian zpátky a podal mi pepsi. Byla teplá, ale vyzunkl jsem jí polovičku, říhl a pak se napil znovu. Rozhlédl jsem se a viděl jen své přátele a kus špinavé haly. To nebylo dobré. Vlastně to bylo hrozné. Moje ruka – definitivně jsem měl zase jen jednu – byla ztuhlá a bolavá, jako bych ji používal v jednom kuse aspoň dvě hodiny, takže kde byly kresby? Bál jsem se, že bez kreseb se mi všechno vykouří z hlavy, jako to dělají sny po probuzení. A já kvůli té informaci riskoval víc než život, riskoval jsem zdravý rozum.</p>
<p>Vzepřel jsem se a pokusil se dostat na nohy. Místem, kde jsem se hlavou udeřil o zeď, mi projela bolest. „Kde jsou obrázky? Prosím vás řekněte mi, že tu někde jsou obrázky!“</p>
<p>„Klid, <emphasis>muchacho</emphasis>, jsou tu.“ Wireman ustoupil a ukázal mi neuspořádanou hromádku papírů. „Kreslil jsi jako šílenec a vytrhával je z bloku. Sbíral jsem je a skládal na sebe.“</p>
<p>„Dobře. Fajn. Potřebuju se najíst. Umírám hlady.“ A připadalo mi, že to platí doslova.</p>
<p>Jack se neklidně rozhlédl. Hlavní chodba, kterou zalévalo odpolední světlo, když jsem Noveen sebral Jackovi a propadl se do černé díry, byla potemnělá. Nebyla v ní tma – ještě ne, když jsem zvedl hlavu, viděl jsem, že nebe je stále modré – ale bylo zřejmé, že odpoledne minulo nebo k tomu nemá daleko.</p>
<p>„Kolik je hodin?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Čtvrt na šest,“ odpověděl Wireman. Nepodíval se na hodinky, což mi napovědělo, že čas sleduje bedlivě. „Slunce zapadne až za pár hodin. Více méně. Takže jestli vylézají jenom v noci…“</p>
<p>„Myslím, že ano. Máme dost času a já se stejně musím najíst. Můžeme z téhle ruiny vypadnout. S tímhle domem jsme skončili. Možná ale budeme potřebovat žebřík.“</p>
<p>Wireman povytáhl obočí, ale na nic se neptal. Řekl jenom: „Jestli tu nějaký je, nejspíš bude v kůlně. Ta zřejmě čelila otci času docela obstojně.“</p>
<p>„A co panenka?“ zeptal se Jack. „Noveen?“</p>
<p>„Vrať ji do Elizabethiny srdíčkové krabice a vezmi ji s sebou,“ řekl jsem. „Zaslouží si místo v <emphasis>El Palacio</emphasis> s jejími ostatními věcmi.“</p>
<p>„Kde je naše další zastávka, Edgare?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„To se dozvíte, ale jedno po druhém.“ Ukázal jsem na pistoli za jeho opaskem. „Ten krám je pořád nabitý, že?“</p>
<p>„Rozhodně. Nový zásobník.“</p>
<p>„Jestli se ta volavka objeví, vážně chci, abys ji zastřelil. Má prioritu.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože je její,“ odpověděl jsem. „Perse nás skrze ni sleduje.“</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Opustili jsme trosky domu stejnou cestou, jakou jsme vešli, a ocitli se ve floridském podvečeru zaplaveném jasným světlem. Nebe bylo bez mráčku. Slunce vrhalo přes záliv oslnivý stříbrný lesk. Za další hodinu se ta sluneční stopa začne zabarvovat a zlátnout, ale zatím se to ještě nedělo.</p>
<p>Trmáceli jsme se po zbytcích Opilcova bulváru, Jack nesl piknikový koš, Wireman tašku s jídlem a skicáři. Já držel kresby. Písečná tráva nám šustila o kalhoty. Naše stíny se táhly za námi zpátky ke zchátralému sídlu. Daleko vpředu pelikán zahlédl rybu, složil křídla a spustil se dolů jako hloubkový bombardér. Volavku jsme neviděli, ani nás nenavštívil žokej Charley. Ale když jsme vylezli na hřeben kopečku, kde se stezka kdysi svažovala po dunách, nyní rozeklaných a příkrých, uviděli jsme něco jiného. Uviděli jsme <emphasis>Perse</emphasis>.</p>
<p>Kotvila asi tři sta metrů od břehu. Neposkvrněné plachty měla skasané. Pohupovala se na vlnách z boku na bok jako metronom. Z místa, kde jsme stáli, jsme přečetli celé jméno namalované na pravoboku: <emphasis>Persefona</emphasis>. Vypadala opuštěně a já si byl jistý, že je prázdná – za denního světla mrtví zůstávají mrtví. Ale Perse mrtvá nebyla. Což pro nás nevěštilo nic dobrého.</p>
<p>„Panebože, jako by vyplula rovnou z vašich obrazů,“ vydechl Jack. Napravo od stezky byla kamenná lavice, sotva viditelná v okolním křoví a popínavkách kryjících sedátko. Padl na ni a zíral na loď.</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem. „Já maloval pravdu. Ty vidíš masku, kterou ve dne nosí.“</p>
<p>Wireman stál vedle Jacka a stínil si oči proti slunci. Pak se otočil ke mně. „Vidí ji i na ostrově Don Pedro? Asi ne, že?“</p>
<p>„Někdo možná jo,“ řekl jsem. „Smrtelně nemocní, schizofrenici, kteří zrovna vysadili prášky…“ To mi připomnělo Toma. „Ale ona je tu kvůli nám, ne nim. Máme s ní dnes v noci odjet z Duma Key. Jakmile slunce zapadne, silnice pro nás bude zavřená. Živí mrtví budou možná všichni na <emphasis>Persefoně</emphasis>, ale v džungli je ještě <emphasis>leccos</emphasis>. Něco – jako ten žokej – jsou věci, které vytvořila Elizabeth jako malá holčička. Ale jiné sem přišly v době, kdy se Perse znovu probudila.“ Odmlčel jsem se. Nechtělo se mi říkat ten zbytek, ale pak jsem to udělal. Musel jsem. „Mám dojem, že za některé můžu já. Každý člověk má noční můry.“</p>
<p>Vzpomněl jsem si na kostnaté paže natažené v měsíčním světle.</p>
<p>„Tak,“ zachraptěl Wireman. „Plán zní dostat nás na tu loď, je to tak?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Verbířská tlupa? Jako ve staré veselé Anglii?“</p>
<p>„Něco takového.“</p>
<p>„Já na loď nemůžu,“ ozval se Jack. „Mám mořskou nemoc.“</p>
<p>Usmál jsem se a posadil se vedle něj. „Projížďky po moři nejsou v plánu, Jacku.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Můžeš mi rozbalit to kuře a utrhnout mi stehno?“</p>
<p>Udělal, oč jsem požádal, a pak se jako uhranutí dívali, jak jsem spolykal nejdřív jedno stehno, pak druhé. Zeptal jsem se, jestli chce někdo prsíčka, ale když oba odmítli, snědl jsem je taky. V půlce jídla jsem si vzpomněl na svou dceru, která leží bledá a mrtvá na Rhode Islandu. Metodicky jsem jedl dál a mezi sousty si otíral mastnou ruku o džíny. Ilse by to pochopila. Pam a nejspíš ani Lin ne, ale Illy? Ta ano. Bál jsem se toho, co nás čekalo, ale já věděl, že Perse se bojí taky. Kdyby ne, nesnažila by se tak usilovně, aby si nás udržela od těla. Naopak by nás vítala s otevřenou náručí.</p>
<p>„Čas letí, <emphasis>muchacho</emphasis>,“ připomněl mi Wireman. „Denního světla není nazbyt.“</p>
<p>„Já vím,“ řekl jsem. „A moje dcera je navěky mrtvá. A já mám pořád hrozný hlad. Nemáme tu něco sladkého? Koláč? Sušenky? Nějaký dortík?“</p>
<p>Neměli jsme. Spokojil jsem se s další pepsi a několika špalíky okurky namočenými ve farmářském dresinku, který mi vždycky připadal a taky chutnal jako nasládlý sopel. Aspoň že už bolest hlavy ustupovala. Obrazy, které ke mně přišly v té tmě – a celé ty roky čekaly v Novennině vycpané hlavě – také bledly, ale já měl kresby, abych si je osvěžil. Naposledy jsem si otřel ruce a položil si hromádku potrhaných a pomačkaných papírů na klín: rodinné album z pekla.</p>
<p>„Dávej pozor na tu volavku,“ řekl jsem Wiremanovi.</p>
<p>Rozhlédl se, pohlédl na opuštěnou loď pohupující se na mírných vlnách a pak se podíval zase na mě. „Nebyla by na Velkého Ptáka lepší harpuna? Se stříbrným hrotem?“</p>
<p>„Ne. Ona se na té volavce jenom vozí, jako člověk na koni. Nejspíš by se jí líbilo, kdybychom na ni plýtvali stříbrem, ale Perse už má utrum a nedostane, co chce.“ Nevesele jsem se usmál. „Tahle část kariéry té dámy je pryč.“</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Wireman přiměl Jacka vstát, aby mohl z lavice strhat zeleň. Pak jsme se tam posadili, tři neuvěřitelní bojovníci, dva přes padesát a jeden sotva odrostlý pubertě, a dívali se na Mexický záliv na jedné straně a pobořený dům na druhé. U nohou nám stál červený košík a skoro vypleněná taška na jídlo. Myslel jsem si, že mám dvacet minut na to, abych jim pověděl, co vím, možná i půl hodiny, a že nám pořád bude zbývat dost času.</p>
<p>Aspoň jsem doufal.</p>
<p>„Elizabeth byla s Perse spojená úžeji než já,“ začal jsem. „Mnohem intenzivněji. Nevím, jak to ustála. Jakmile získala tu porcelánovou figurku, všechno viděla, ať už u toho byla nebo ne. A všechno kreslila. Ale nejhorší kresby spálila, než odsud odjeli.“</p>
<p>„Jako ten obrázek hurikánu?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Ano. Myslím, že se bála jejich moci, a v tom měla pravdu. Ale viděla to všechno. A ta panenka v sobě všechno uložila. Jako taková paranormální kamera. Já většinou viděl prostě to, co viděla Elizabeth, a kreslil to, co kreslila ona. Rozumíte tomu?“</p>
<p>Oba přikývli.</p>
<p>„Začneme tímhle chodníčkem, protože to byla kdysi silnice. Vedla od Stinné pláže do té kůlny.“ Ukázal jsem na dlouhou, liánami porostlou budovu, kde snad najdeme žebřík, jak jsem doufal. „Myslím, že pašerák, který sem zboží nosil, nebyl přímo Dave Davis, ale jsem přesvědčený, že to byl některý jeho obchodní společník a že spousta chlastu se na Slunečné pobřeží Floridy dostala přes Duma Key. Ze Stinné pláže do kůlny Johna Eastlakea, a pak dál na pevninu. Většina prvotřídního pití skončila v několika jazzových klubech v Sarasotě a Venice, které je uskladnily jako pozornost vůči Davisovi.“</p>
<p>Wireman pohlédl na klesající slunce, pak na hodinky. „Souvisí to nějak s naší současnou situací, <emphasis>muchacho</emphasis>? Předpokládám, že ano.“</p>
<p>„To si piš.“ Vytáhl jsem kresbu soudku s tlustou šroubovací zátkou nahoře. Na boku bylo v půlkruhu načrtnuté slovo STOLNÍ a pod ním v dalším půlkruhu SCOTLAND. Bylo to hodně kostrbaté, kreslil jsem mnohem líp, než psal. „Whiskey, pánové.“</p>
<p>Jack ukázal na nezřetelně načrtnutou postavu na sudu mezi oběma slovy. Postava byla nakreslená oranžově a jednu nohu měla za sebou pozvednutou. „Kdo je ta fešanda v šatech?“</p>
<p>„To nejsou šaty, ale kilt. Má to být horal.“</p>
<p>Wireman povytáhl huňaté obočí. „Za tohle bys tedy cenu nedostal, muchacho.“</p>
<p>„Elizabeth strčila Perse do nějakého soudku od whiskey,“ zamyslel se Jack. „Nebo jí možná pomohla chůva Melda…“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Jenom Elizabeth.“</p>
<p>„Jak velká je ta věc?“</p>
<p>Napřáhl jsem ruce asi půl metru od sebe, zamyslel se, pak jsem je roztáhl ještě o kousek víc.</p>
<p>Jack přikývl, ale zároveň se mračil. „Strčila tu porcelánovou figurku dovnitř a zase zátku zašroubovala. Nebo zastrčila špunt. A Perse utopila, aby spala. Což mi vůbec nedává smysl, šéfe. Přece byla pod vodou, když začala na Elizabeth volat, proboha. Přece ležela na dně Zálivu!“</p>
<p>„To teď necháme být.“ Zastrčil jsem kresbu soudku s whiskey dospod hromádky papírů a ukázal jim další. Byla to chůva Melda telefonující ze salonu. Z náklonu její hlavy a schýlených ramen čišelo cosi kradmého, bylo to jen pár strohých čar, ale vypovídalo to všechno potřebné o tom, jak se v roce 1927 jižané dívali na černé hospodyně, které používají telefon v salonu, byť v nouzové situaci.</p>
<p>„Mysleli jsme si, že Adie a Emery se o tom dočetli v novinách a vrátili se, ale atlantské noviny nejspíš o dvou utopených holčičkách na Floridě ani nepsaly. Když už měla chůva Melda jistotu, že se dvojčata ztratila, zavolala Eastlakeovi – pánovi – na pevninu, aby mu tu zlou zprávu sdělila. Pak zavolala tam, kde bydlela Adie se svým novomanželem.“</p>
<p>Wireman se praštil pěstí do stehna. „Adie své chůvě prozradila, kde bydlí! Jasně!“</p>
<p>Přikývl jsem. „Novomanželé museli chytit vlak hned večer, protože druhý den před setměním byli doma.“</p>
<p>„Tou dobou už musely být doma i dvě prostřední dcery,“ vložil se mezi nás Jack.</p>
<p>„Jo, celá rodina,“ souhlasil jsem. „A voda tamhle…“ Ukázal jsem k místu, kde štíhlá bílá loď na kotvě čekala na tmu. „Byla posetá malými čluny. Pátrání po tělech trvalo nejméně tři dny, i když všichni věděli, že holčičky musejí být mrtvé. Domnívám se, že to poslední, nač John Eastlake myslel, byla záhada, jak se jeho nejstarší dcera s manželem tu zprávu dozvěděli. V těch dnech dokázal myslet jenom na ztracená dvojčata.“</p>
<p>„ZMIZELY,“ zamumlal Wireman. „<emphasis>Pobre hombre</emphasis>.“</p>
<p>Zdvihl jsem další obrázek. Na něm byli tři lidé, kteří stáli na verandě Hnízdiště volavek a mávali velkému starému autu ujíždějícímu po příjezdové cestě z drcených lastur ke kamenným sloupům a dál vstříc rozumnému životu. Nakreslil jsem tam porůznu rostoucí palmy a nějaké banánovníky, ale žádný živý plot, protože ten v roce 1927 neexistoval.</p>
<p>V zadním okně cestovního vozu byly vidět dva malé bílé ovály ohlížející se zpátky. Dotkl jsem se jednoho po druhém. „Maria a Hannah,“ řekl jsem. „Vracejí se do školy.“</p>
<p>Jack řekl: „To je trochu chladnokrevné, nemyslíte?“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Ani ne. Děti netruchlí jako dospělí.“</p>
<p>Jack přikývl. „Jo. Asi jo. Ale překvapuje mě…“ Ztichl.</p>
<p>„Co?“ zeptal jsem se. „Co tě překvapuje?“</p>
<p>„Že je Perse nechala odjet,“ odpověděl Jack.</p>
<p>„Vlastně nenechala. Jely jenom do Bradentonu.“</p>
<p>Wireman poklepal na obrázek. „Kde je tu Elizabeth?“</p>
<p>„Všude,“ řekl jsem. „Díváme se jejíma očima.“</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>„O moc víc toho není, ale ten zbytek je hodně zlý.“</p>
<p>Ukázal jsem jim další kresbu. Byla uspěchaná jako ty ostatní a mužská postava byla zachycena zády k nám, ale nepochyboval jsem, že je to živá podoba monstra, které mi v kuchyni Velkého růžáku zacvaklo na zápěstí želízka. Dívali jsme se na něj. Jack zvedl pohled od obrázku na Stinnou pláž, z níž dnes zbýval jen úzký pruh, pak se znovu vrátil k obrázku. Nakonec se podíval na mě.</p>
<p>„Tady?“ zeptal se tiše. „Ten pohled je přímo tady z toho místa?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„To je Emery,“ řekl Wireman a poklepal na postavu. Mluvil ještě tišeji než Jack. Na čele mu vyrazil pot.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Ta příšera, co byla u tebe v domě.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Přesunul prst. „A tohle je Tessie a Laura?“</p>
<p>„Tessie a Lo-Lo. Ano.“</p>
<p>„Ony… co? Přilákaly ho? Jako sirény ve staré řecké báji?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„To se opravdu stalo,“ řekl Jack. Jako by se snažil to pochopit.</p>
<p>„Opravdu se to stalo,“ souhlasil jsem. „Nepochybujte o její síle.“</p>
<p>Wireman se zahleděl na slunce, které se nebývalé přiblížilo k horizontu. Stezka na hladině se konečně začala zabarvovat. „Tak to doraz, <emphasis>muchacho</emphasis>, co nejrychleji. Abychom se mohli pustit do práce a sakra vypadnout.“</p>
<p>„Už toho moc k vyprávění stejně není,“ řekl jsem. Zalistoval jsem hromádkou kreseb, které byly pouhými neurčitými klikyháky. „Skutečnou hrdinkou byla chůva Melda, a my ani neznáme její příjmení.“</p>
<p>Ukázal jsem jim jeden z nedokončených náčrtků: chůva Melda, k poznání díky šátku kolem hlavy a letmě naznačené barvě na čele a tváři, mluví s mladou ženou v přední hale. Noveen sedí opřená poblíž na stolku naznačeném pouze šesti nebo osmi čarami, a obojí je spojeno dohromady letmým oválem.</p>
<p>„Tady vykládá Adrianě nějakou povídačku o Emerym, když zmizel. Že ho najednou odvolali do Atlanty? Že odjel do Tampy, aby jí koupil svatební dar jako překvapení? Nevím. Povídala jí cokoliv, aby udržela Adie v domě nebo aspoň někde poblíž.“</p>
<p>„Chůva Melda hrála o čas,“ doplnil Jack.</p>
<p>„Nic jiného dělat nemohla.“ Ukázal jsem na hustou džungli mezi námi a severním koncem Key, rostlinstvo, které tam nemělo co pohledávat – aspoň ne bez týmu zahradnických odborníků, kteří by museli pracovat přesčas, aby je udrželi v tomhle stavu. „Nic z toho tu v sedmadvacátém roce nebylo, ale byla tu Elizabeth a využívala svoje nadání naplno. Myslím, že pokud by se někdo pokusil jet po silnici, která vedla pryč z ostrova, neměl by šanci. Bůh ví, co všechno Perse Elizabeth našeptala, aby nakreslila, a ono to mezi domem a zvedacím mostem ožilo.“</p>
<p>„Adriana měla být další na řadě?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Potom John. Maria a Hannah po nich. Protože Perse je chtěla všechny, kromě – možná – samotné Elizabeth. Chůva Melda určitě věděla, že dokáže zdržet Adie jenom jeden den. Ale víc než den nepotřebovala.“</p>
<p>Ukázal jsem jim další obraz. I když byl mnohem uspěchanější, znovu to byla chůva Melda a Libbit, a stály v mělké části bazénu. Noveen ležela na okraji s jednou hadrovou rukou spuštěnou do vody. A vedle Noveen stál břichatý keramický soudek s širokým hrdlem, který měl po straně v půlkruhu nápis STOLNÍ.</p>
<p>„Chůva Melda řekla Libbit, co musí udělat. A řekla Libbit, že to musí udělat, i když bude v duchu vidět různé věci nebo na ni Perse bude hlasitě křičet, aby přestala… protože ona určitě křičet bude, říkala chůva Melda, až to zjistí. Říkala, že musejí jenom doufat, že to Perse zjistí moc pozdě, než abys tím něco nadělala. A potom Melda řekla…“ Zarazil jsem se. Světelná stopa zapadajícího slunce byla stále jasnější. Musel jsem pokračovat, ale teď to bylo těžké. Velmi, velmi těžké.</p>
<p>„Co, <emphasis>muchacho</emphasis>?“ pobídl mě Wireman mírně. „Co říkala?“</p>
<p>„Říkala, že ona možná bude křičet taky. A Adie. A tatínek. Ale nesmí přestat. ‚Nepřestávej, dítě,’ říkala. ‚Nepřestávej, protože jinak to bude k ničemu.’ Moje ruka jakoby o své vůli vytáhla z kapsy černou pastelku a načmárala pod primitivní kresbu holčičky a ženy v bazénu jedno slovo:</p>
<p><strong>nepřestávej</strong></p>
<p>Oči se mi zamžily slzami. Upustil jsem pastelku do písečné trávy a slzy si utřel. Pokud vím, leží tam ta pastelka dodnes.</p>
<p>„Edgare, co ty stříbrné harpuny?“ zeptal se Jack. „O nich jste vůbec nic neříkal.“</p>
<p>„Žádné pitomé kouzelné harpuny nebyly,“ řekl jsem unaveně. „Musely se tu objevit až po letech, když se Eastlake s Elizabeth vrátili na Duma Key. Bůh ví, který z nich dostal ten nápad, ale každopádně si nebyli úplně jistí, proč jim to připadá důležité.“</p>
<p>„Ale…“ Jack se zase mračil. „Jestli neměli v sedmadvacátém roce žádné stříbrné harpuny… tak jak…“</p>
<p>„Žádné stříbrné harpuny, Jacku, ale spousty vody.“</p>
<p>„Já to pořád nechápu. Perse přece z vody vyšla. Ona je z vody.“ Podíval se na loď, jako by se chtěl přesvědčit, jestli tam pořád je. Byla.</p>
<p>„Správně. Ale v bazénu se nemůže zachytit. Elizabeth to věděla, ale nechápala důsledky. Jak by taky mohla? Byla ještě dítě.“</p>
<p>„A doprdele,“ hekl Wireman. Plácl se do čela. „Bazén. Sladká voda. Byl to bazén se sladkou vodou. Sladká jako protiklad slané.“</p>
<p>Namířil jsem na něj ukazovák.</p>
<p>Wireman sáhl na obrázek keramického soudku stojícího vedle panenky. „Tenhle soudek byl <emphasis>prázdný</emphasis>? A ony ho dolily vodou z bazénu?“</p>
<p>„O tom nepochybuju.“ Odstrčil jsem skicu s bazénem stranou a ukázal jim další. Perspektiva znovu odpovídala skoro přesně místu, kde jsme seděli. Nad obzorem právě vyšel srpek měsíce a prosvítal mezi stěžni hnijící lodi, o níž jsem doufal, že ji už nikdy nebudu muset znovu kreslit. A na pláži, na okraji vody…</p>
<p>„Kristepane, to je hnus,“ řekl Wireman. „Sice to pořádně nerozeznám, ale stejně je to hnus.“</p>
<p>Pravá paže mě svědila, bolela. Pálila. Hmátl jsem dolů a dotkl se obrázku rukou, o níž jsem doufal, že ji už nikdy nebudu muset znovu vidět… i když jsem se bál, že se to možná stane.</p>
<p>„Vidím to za nás všechny,“ řekl jsem.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jak namalovat obraz (XI)</strong></p>
<p><emphasis>Nepřestávejte, dokud není obraz hotový. Nepovím vám, jestli je to kardinální pravidlo umění nebo ne, nejsem žádný učitel, ale věřím, že těch pět slov shrnuje všechno, co jsem se vám pokoušel říct. Talent je skvělá věc, ale nesnese ulejváka. A vždycky přijde čas – pokud je to opravdová práce, pokud vyvěrá z toho magického místa, kde se prolíná myšlenka, paměť a cit – kdy budete chtít přestat, kdy si pomyslíte, že když odložíte tužku, zrak se vám zakalí, paměť selže a bolest poleví. To všechno jsem se dozvěděl z posledního obrázku, který jsem toho dne nakreslil – z figur shromážděných na pláži. Byl to jen náčrtek, ale myslím, že když člověk mapuje peklo, náčrt bohatě stačí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Začal jsem Adrianou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Celý den kvůli Emovi šílela, chvílemi na něj měla nebetyčný vztek a chvílemi se o něj zase bála. Dokonce jí blesklo hlavou, že tatínek provedl nějakou nerozvážnost, i když jí to připadalo nepravděpodobné. Od chvíle, kdy bylo odvoláno pátrání, žalem docela zmalátněl a sklesl.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když přijde večer a zapadne slunce a po Emovi pořád není ani stopy, dalo by se předpokládat, že Adriana znervózní ještě víc, ale místo toho se uklidní a je skoro veselá. Poví chůvě Meldě, že Em se vrátí každou minutou, je si tím jistá. Cítí to v kostech a slyší to v duchu, kde jí to povídá jakýsi hlásek podobný maličkému zvonku. Předpokládá, že ten zvoneček je tou slavnou „ženskou intuicí“ a člověk si ji pořádně uvědomí teprve až po svatbě. Tohle taky chůvě poví.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chůva Melda přikyvuje a usmívá se, ale bedlivě Adie pozoruje. Pozorovala ji celý den. Muž té dívky odešel nadobro, Libbit jí to řekla a Melda jí věří, ale taky věří tomu, že zbytek rodiny může být zachráněn… že i ona může být zachráněna.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jenže to hodně závisí na samotné Libbit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chůva Melda se jde podívat na svou poslední maličkou, a když stoupá do schodů, sáhne si na náramky na levém předloktí. Stříbrné náramky jsou od její mámy a Melda je každou neděli nosí do kostela. Snad proto si je vytáhla ze své skříňky na drahocennosti, navlékla si je a stáhla tak vysoko na paži, až se pevně usadily na předloktí, místo aby volně cinkaly kolem zápěstí. Snad se chtěla cítit víc nablízku své mámě, půjčit si trochu její klidné síly, nebo možná toužila jen po spojení s něčím posvátným.</emphasis></p>
<p><emphasis>Libbit byla u sebe v pokoji a kreslila. Kreslila svou rodinu včetně Tessie a Lo-Lo, ty nesměly chybět. Všech osm (chůva Melda taky patří do rodiny, aspoň pokud se Libbit týká) stojí na pláži, kde strávili tolik šťastných chvil, kdy plavali, pořádali svačiny a stavěli z písku hrady, ruce mají spojené jako papírová vystřihovánka a z tváří jim přetékají velikánské úsměvy. Jako by si myslela, že je může vkreslit zpátky do života a štěstí pouhou silou vůle.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chůva Melda skoro věří, že je to možné. To dítě má moc. Ale znovu stvořit život je nad její síly. Znovu stvořit skutečný život je dokonce nad síly té věci ze Zálivu. Oči chůvy Meldy zabloudí k Libbitině krabičce na poklady a pak se zadívá znovu přímo na Libbit. Zahlédla tu figurku, která kdysi vzešla ze Zálivu, jen jednou, drobnou ženu ve vybledlém růžovém plášti, který byl možná kdysi šarlatový, a s kapucí, zpod níž se řinou vlasy, ale schovává čelo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zeptá se Libbit, jestli je všechno v pořádku. Víc se neodváží říct, dál se neodváží zajít. Pokud se pod kučerami té věci v krabičce opravdu skrývá třetí oko – dalekozraké duchařské oko – není opatrnosti nazbyt.</emphasis></p>
<p><emphasis>Libbit odpoví </emphasis>Mám se dobře. Jenom kreslím, chůvi.</p>
<p><emphasis>Zapomněla snad, co má udělat? Chůva Melda jen doufá, že ne. Musí se už vrátit dolů a dohlédnout na Adie. Brzy ji k sobě bude volat její muž.</emphasis></p>
<p><emphasis>Něco v ní se vzpírá uvěřit tomu, co se děje, ale zároveň cítí, že celý život byl jen přípravou na dnešní den.</emphasis></p>
<p><emphasis>Melda pokračuje </emphasis>Možná uslyšíš, jak volám tvýho tatínka. Jestli jo, hned si půjdeš posbírat ty věci, který sis nechala u bazénu. Nenechávej je venku celou noc, protože by je rosa promáčela.</p>
<p><emphasis>Stále kreslí, hlavu nezvedne. Ale pak řekne něco, co potěší Meldino vyděšené srdce. </emphasis>Já vím. Vezmu Perse. S ní se potmě nebudu bát.</p>
<p><emphasis>Melda přikývne </emphasis>Vezmi si, co chceš, hlavně pak přines Noveen, zůstala venku.</p>
<p><emphasis>Na víc nemá čas, víc se neodváží, když pomyslí na to zvláštní pátravé duchařské oko, které se jí možná snaží nakouknout do hlavy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Melda si znovu sáhne na náramky, když schází po schodech dolů. Je moc ráda, že je měla na ruce, když byla u Libbit v pokoji, i když byla ta malá porcelánová žena uklizená v plechové krabici.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ocitne se v přízemí právě včas, aby zahlédla zavíření Adiiných šatů na konci zadní chodby, kde Adie zahýbá do kuchyně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Je čas. Tohle se musí dohrát.</emphasis></p>
<p><emphasis>Místo aby šla za Adie do kuchyně, utíká Melda přední halou do pánovy pracovny a poprvé za sedm let, co pro rodinu pracuje, vstoupí bez klepání. Pán sedí za stolem, vázanku má sundanou a límeček povolený a kšandy mu visí z ramen ve volných smyčkách. V rukou drží zlaté stolní rámečky s fotografiemi Tessie a Lo-Lo. Vzhlédne k chůvě, oči má v již pohublém obličeji zarudlé. Nevypadá překvapeně, že k němu hospodyně vtrhla bez ohlášení. Vypadá jako člověk, kterého už nemůže překvapit ani vyděsit nic, ale samozřejmě se ukáže, že to není pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Řekne </emphasis>Co se děje, Meldo Lou?</p>
<p><emphasis>Odpoví </emphasis>Musíte hned jít.</p>
<p><emphasis>Podívá se na ni uslzenýma očima klidně a nesnesitelně hloupě. </emphasis>Kam jít?</p>
<p><emphasis>Pobízí ho </emphasis>Na pláž. A vemte tamdleto.</p>
<p><emphasis>Ukáže na harpunovou pistoli, která visí na zdi spolu s několika krátkými harpunami. Špičky mají ocelové, ne stříbrné, a ratiště je těžké. Ví to, copak se je mockrát nenanosila v košíku?</emphasis></p>
<p><emphasis>Diví se</emphasis> O čem to mluvíš?</p>
<p><emphasis>Řekne mu </emphasis>Nemůžu plejtvat časem na ňáký vysvětlování. Musíte jít hned na pláž, jinak ztratíte další.</p>
<p><emphasis>Takže jde. Neptá se, kterou dceru, ani znovu nevyzvídá, proč by si měl brát harpunu. Prostě ji strhne ze zdi, do druhé ruky si vezme dvě střely a rázně vykráčí otevřenými dveřmi pracovny ven, nejdřív vedle Meldy, pak před ní. Než dorazí do kuchyně, kde Melda naposledy zahlédla Adie, běží už naplno a ona se za ním opožďuje, i když také utíká a drží si sukně oběma rukama. Překvapilo ji snad, jak rychle setřásl tu strnulost a pustil se do akce? Ne. Protože pán i přes tíživý žal poznal, že se tu děje něco zlého a stále se to horší.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zadní dveře jsou otevřené. Dovnitř foukne večerní vítr a rozevře dveře ještě víc… jenomže teď už je to vlastně noční vítr. Západ slunce vyhasíná. Na Stinné pláži bude ještě světlo, ale tady v Hnízdišti volavek už padla tma. Melda přeběhne zadní verandu a vidí, že pán už je na cestě k pláži. Je z něj jenom stín. Melda se rozhlédne po Libbit, ale samozřejmě ji nevidí. Jestli malá dělá to, co má, pak už je na cestě k bazénu se srdíčkovou krabicí pod paží.</emphasis></p>
<p><emphasis>Se srdíčkovou krabicí s monstrem uvnitř.</emphasis></p>
<p><emphasis>Rozběhne se za pánem a dožene ho u lavičky, kde se stezka láme a svažuje se na pláž. On tam stojí jako uhranutý. Zbytky slunečního světla na západě vypadají jenom jako temná oranžová linka, která brzy zmizí, ale je tu dost světla, aby viděla, že na okraji vody stojí Adie a že se k ní brodí muž, aby ji uvítal.</emphasis></p>
<p><emphasis>Adriana vykřikne </emphasis>Emery!<emphasis> Šílí radostí, jako by byl pryč celý rok a ne jen den.</emphasis></p>
<p><emphasis>Melda stojící vedle strnulého zírajícího muže zavolá </emphasis>Ne, Adie, nechoď k němu!<emphasis> Ale ví, že Adie na ni nedá, a taky že ne. Adie se k manželovi rozběhne.</emphasis></p>
<p><emphasis>John Eastlake vyhrkne </emphasis>Co to<emphasis> – a to je všechno.</emphasis></p>
<p><emphasis>Přemohl svou ochablost na tak dlouho, aby sem doběhl, ale teď znovu ztuhl. Je to tím, že vidí další dvě postavy, jsou sice dál, ale také se brodí ke břehu? Brodí se vodou, která by jim měla sahat nad hlavu? Melda si to nemyslí. Podle ní muž stále hledí na svou nejstarší dceru, ke které se blíží nezřetelná postava muže vystupujícího z vody s napřaženýma rukama, z nichž kape voda, a ty promáčené ruce jí vloží na krk a nejdřív zadusí její radostný křik a pak ji vtáhne do příboje.</emphasis></p>
<p><emphasis>O kus dál v Zálivu čeká a na mírných vlnách se jako kyvadlo hodin, odměřující čas v letech a staletích a ne minutách a hodinách, pohupuje černý trup Persiny lodi.</emphasis></p>
<p><emphasis>Melda popadne pána za paži, zaboří mu prsty hluboko do bicepsu, a promluví k němu způsobem, jakým v životě bílého muže neoslovila.</emphasis></p>
<p><emphasis>Řekne </emphasis>Utíkej jí na pomoc, ty hlupáku! Jinak ji utopí!</p>
<p><emphasis>Škubne jím vpřed. On jde. Melda nečeká, jestli se probere nebo znovu strne, a docela zapomněla na Libbit. Teď dokáže myslet jenom na Adie. Musí zabránit tamtomu, co se podobá Emerymu, aby ji vtáhl do vody, a musí to udělat dřív, než mu ty mrtvé maličké dorazí na pomoc.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vykřikne </emphasis>Pusť ji! Hned ji pusť!</p>
<p><emphasis>Letí po pláži a sukně za ní vlaje. Emery stáhl Adie do vody už skoro do pasu. Adie se už brání, ale také se dusí. Melda se vnoří do vody a vrhne se na sinalého mrtvého, který drží manželku za hrdlo. Mrtvý zaječí, když se ho dotkne Meldino levé předloktí s navlečenými náramky. Zní to zalykavě, jako by měl hrdlo plné vody. Zmítá se v Meldině sevření jako ryba a ona ho drásá nehty. Maso pod nimi odpadá nechutně snadno, ale z bledých ran neprýští žádná krev. Jeho oči se v důlcích koulejí a v měsíčním světle vypadají jako oči mrtvého kapra.</emphasis></p>
<p><emphasis>Odstrčí Adrianu, aby se mohl popasovat s tou harpyjí, která na něj zaútočila, s tou harpyjí s tím studeným odpudivým ohněm na paži.</emphasis></p>
<p><emphasis>Adie kvílí </emphasis>Ne, chůvi, přestaň, ublížíš mu!</p>
<p><emphasis>Adie se vrhá do vody, aby Meldu odtrhla nebo je aspoň oddělila, a právě v tu chvíli John Eastlake stojící po lýtka ve vodě Zálivu vystřelí z harpunové pistole. Trojbřitá střela zasáhne jeho nejstarší dceru do hrdla a ona zůstane vzpřímená jako svíce a vpředu jí z krku trčí dva palce oceli a vzadu v týlu lebky další čtyři palce.</emphasis></p>
<p><emphasis>John Eastlake zaječí </emphasis>Adie, ne! Adie, JÁ NECHTĚL!</p>
<p><emphasis>Adie se otočí po zvuku otcova hlasu a skutečně se vydá k němu, a chůva Melda už nemá čas dívat se dál. Adiin mrtvý manžel se jí pokouší vyškubnout ze sevření, ale ona ho nepustí, Melda chce skoncovat s touhle neživou nemrtvou mrchou a tím možná odradit ty dvě maličké příšerky dřív, než se dostanou moc blízko. A myslí si (pokud vůbec dokáže myslet), že to zvládne, protože na bledé, mokré tváři toho strašidla zahlédla doutnající spáleninu, a pochopí, že ji způsobil její náramek.</emphasis></p>
<p><emphasis>Její stříbrný náramek.</emphasis></p>
<p><emphasis>Netvor po ní hmátne a jeho svraštělá ústa se rozevřou strachy nebo zuřivostí. John Eastlake za ní pořád dokola křičí dceřino jméno.</emphasis></p>
<p><emphasis>Melda zavrčí </emphasis>Je s tebou amen!<emphasis> A když ji ten divný Emery popadne, nechá ho.</emphasis></p>
<p>S tebou i s tou mrchou, která tě vede,<emphasis> dodala by, ale bílé ruce jí sevřou krk stejně jako předtím ubohé Adie, a může jen zachroptět. Ale levou paži má volnou, tu s těmi náramky, a cítí v té paži ohromnou sílu. Rozmáchne se a velkým obloukem udeří netvora přímo do pravé strany hlavy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Výsledek je úžasný. Netvorova lebka se pod úderem prolákne, jako by ta tvrdá schránka trochou namáčení změkla na perník. Ale stále je tvrdá, jen co je pravda, protože jeden úlomek, který trčí ze zacuchaných Emeryho vlasů, ji řízne hluboko do předloktí a do vody, která se vzdouvá kolem nich, padají kapky krve.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kolem ní se protáhnou dva stíny, jeden zleva, druhý zprava.</emphasis></p>
<p><emphasis>Lo-Lo křičí svým novým stříbrným hláskem </emphasis>Tati!</p>
<p><emphasis>Tessie volá </emphasis>Tati, pomoz nám!</p>
<p><emphasis>Nestvůrný Emery se snaží Meldě vyprostit, cáká a noří se dál do vody, už s ní nechce nic mít. Melda mu vrazí palec mocné levačky do pravého oka a ucítí, že vystříklo cosi studeného, jako střeva žáby pod kamenem. Pak se prudce otočí a zapotácí se, protože spodní proud se jí snaží podtrhnout nohy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Natáhne levou ruku, popadne Lo-Lo za rozcuchaný zátylek a stáhne ji zpátky. „Nikam!“ zamručí a Lo-Lo se skácí s překvapeným a bolestným výkřikem… a výkřikem, jaký z hrdla malé holčičky ještě nikdy nezazněl, to Melda ví.</emphasis></p>
<p><emphasis>John zavyje </emphasis>Meldo, nech toho!</p>
<p><emphasis>Klečí v lehkých příbojových vlnkách s Adie před sebou. Harpuna jí trčí z krku.</emphasis></p>
<p>Meldo, nech moje děvčátka být!</p>
<p><emphasis>Nemá čas poslouchat, i když její myšlenka zalétne k Libbit – proč Libbit tu porcelánovou figurku neutopila? Nebo to nezabralo? Že by ta věc, které Libbit říká Percy, malou nějak zastavila? Melda ví, že je všechno možné, Libbit je mocná, ale je to stále jen dítě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nemá čas o tom přemýšlet. Hmátne po druhé nemrtvé, Tessie, ale pravá ruka není jako levá, tu nechrání žádné stříbro, a Tessie jen zavrčí, otočí se a kousne. Melda si uvědomí tenký zášleh bolesti, ale už ne to, že přišla o dva prsty a kus třetího, které teď plavou ve vodě vedle sinalého děvčátka.</emphasis></p>
<p><emphasis>V žilách jí koluje příliš mnoho adrenalinu, než aby si toho všimla.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nad kopcem, přes který občas pašeráci vlečou palety naložené kořalkou, stoupá úzký srpek měsíce a vrhá na přízračný výjev slabou zář. V jeho světle Melda vidí, že se Tessie otáčí zase k otci a znovu natahuje ručky.</emphasis></p>
<p>Tati! Tati, pomoz nám, prosím! Chůva Melda se zbláznila!</p>
<p><emphasis>Melda nemyslí. Natáhne se přes tělo a popadne dítě za vlasy, které tisíckrát myla a splétala v copánky.</emphasis></p>
<p><emphasis>John Eastlake zaječí </emphasis>MELDO, NE!</p>
<p><emphasis>Když zvedne odhozenou harpunovou pistoli a hmatá po písku kolem mrtvé dcery po zbývající střele, zavolá jiný hlas. Přichází z míst odněkud za Meldou, z lodi zakotvené o kus dál v caldo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Říká </emphasis>Nikdy jsi mi neměla vstupovat do cesty.</p>
<p><emphasis>Melda stále drží nestvůrnou Tessie za vlasy (brání se a kope, ale Melda si to sotva uvědomuje), neohrabaně se ve vodě obrátí a uvidí ji, stojí u zábradlí lodi v tom svém červeném plášti. Kapuci má staženou a Melda vidí, že se vůbec nepodobá člověku, je něco jiného, něco mimo lidské chápání.</emphasis></p>
<p><emphasis>V tom měsíčním světle vypadá její tvář přízračně a vědoucně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Z vody se pozvednou tenké kostnaté paže a pozdraví ji.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vítr rozčísne hady jejích vlasů a Melda spatří na čele Perse třetí oko. To oko vidí ji, a veškerá vůle k odporu rázem vyvane.</emphasis></p>
<p><emphasis>V tom okamžiku se však hlava té mrzké bohyně prudce obrátí, jako by za sebou zaslechla cosi nebo někoho, kdo se k ní po špičkách krade.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vykřikne</emphasis> Jakže?</p>
<p><emphasis>A potom </emphasis>Ne! Polož to! Polož to! TO NEMŮŽEŠ UDĚLAT!</p>
<p><emphasis>Ale Libbit očividně může – a udělá to – protože přízračný obrys u zábradlí lodi zakolísá, zavlní se… a pak se v měsíčním světle rozpustí. Kostnaté paže vklouznou zpátky pod hladinu a jsou pryč.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nestvůrný Emery je taky pryč – zmizel – ale dvojčata společně ječí bolestí a zoufalstvím nad tím, že jsou opuštěné.</emphasis></p>
<p><emphasis>Melda zakřičí na pána </emphasis>Bude to zas dobrý!</p>
<p><emphasis>Pustí tu, kterou držela za vlasy. Podle ní už nebude chtít mít s živými nic společného, ne hned, aspoň nějakou dobu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vykřikne </emphasis>Libbit to dokázala, dokázala! Ona…</p>
<p><emphasis>John Eastlake zakřičí </emphasis>PRACKY PRYČ Z MÝCH DCER, TY ČERNÁ DĚVKO!</p>
<p><emphasis>A vystřelí z harpunové pistole podruhé.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vidíte, jak zasáhl a proklál chůvu Meldu naskrz? Jestli ano, je obraz hotový.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ach, bože – obraz je hotový.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>20 – Perse</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Obraz – nikoli poslední zralé dílo Edgara Freemantlea, ale předposlední – znázorňoval Johna Eastlakea klečícího na Stinné pláži s mrtvou dcerou vedle sebe a srpkem měsíce, který právě vyšel nad obzor, za sebou. Chůva Melda stála po stehna ve vodě s každým děvčátkem po jednom boku. Jejich mokré, vzhůru obrácené tváře byly protažené hrůzou a vztekem. Ratiště krátké harpuny trčelo ženě mezi prsy. Svírala ji rukama a užasle hleděla na muže, jehož dcery se tak usilovně snažila ochránit, muže, který ji nazval černou děvkou a pak jí vzal život.</p>
<p>„Křičel,“ řekl jsem. „Křičel, až se mu z nosu spustila krev. Až mu začalo krvácet oko. Je div, že se neukřičel až k mrtvici.“</p>
<p>„Na lodi nikdo není,“ poznamenal Jack. „Teda aspoň na té kresbě.“</p>
<p>„Ne. Perse zmizela. Nakonec se přece jen stalo to, v co chůva Melda doufala. Ten rozruch na pláži tu mrchu zaměstnal na dost dlouho, aby se o ni Libbit mohla postarat. Utopila ji, aby spala.“ Poklepal jsem na levou Meldinu paži, na které byly dva obloučkové tahy. „Vyšlo to hlavně proto, že jí cosi napovědělo, aby si vzala matčiny stříbrné náramky. Stříbrné, jako jsou jisté svícny.“ Podíval jsem se na Wiremana. „Takže možná na světlé straně téhle rovnice přece jenom je něco, co na nás trochu dohlíží.“</p>
<p>Přikývl a pak ukázal na slunce. Za minutku nebo dvě se dotkne obzoru a světelná stopa sahající až k nám, nyní žlutá, ztemní na čiré zlato. „Ale tma je čas, kdy si ven chodí hrát různé podivnosti. Kde je ta porcelánová Perse v tuhle chvíli? Máš ponětí, kde skončila po všech těch událostech na pláži?“</p>
<p>„Nevím <emphasis>přesně</emphasis>, co se stalo potom, co Eastlake zabil chůvu Meldu, ale mám určitou představu. Elizabeth…“ Pokrčil jsem rameny. „Přiskřípla ji, aspoň na nějakou dobu. Zasáhla ji naplno. Otec ji musel slyšet křičet a to bylo nejspíš to jediné, co ho dokázalo ještě probrat. Musel si vzpomenout, že se sice staly strašné věci, ale pořád má v Hnízdišti volavek jednu živou dceru. Možná si dokonce vzpomněl, že o nějakých třicet nebo čtyřicet mil dál má další dvě. Takže musel vymyslet, jak ten binec uklidit.“</p>
<p>Jack mlčky ukázal na obzor, na němž už spočívalo slunce.</p>
<p>„Já vím, Jacku, ale jsme blíž, než si myslíš.“ Vyhrabal jsem poslední list papíru a položil ho nahoru na hromádku. Byla to velmi stručná skica, ale ohledně toho mazaného úsměvu nebylo pochyb. Byl to žokej Charley, okrasa trávníku. Vstal jsem a otočil své společníky od Zálivu a čekající lodi, z níž se stal už jen černý obrys na zlatém pozadí. „Vidíte ji?“ zeptal jsem se jich. „Já ji totiž viděl cestou z domu. Myslím opravdovou sošku žokeje, žádnou projekci, kterou jsme viděli cestou tam.“</p>
<p>Podívali se. „Já ne,“ ohlásil Wireman, „a myslím, že bych ji viděl, kdyby tam opravdu byla, <emphasis>muchacho</emphasis>. Vím, že tráva je vysoká, ale ta červená čepice by stejně měla trčet. Pokud teda není v některém tom banánovníkovém háji.“</p>
<p>„Mám ji!“ vykřikl Jack a dokonce se zasmál.</p>
<p>„Ale hovno máš,“ zabručel Wireman podrážděně. Pak dodal: „Kde?“</p>
<p>„Za tenisovým kurtem.“</p>
<p>Wireman se tam podíval a už se chystal říct, že pořád nic nevidí, a pak se zarazil. „Já se poseru,“ zaklel. „Ten parchant je vzhůru nohama, že?“</p>
<p>„Ano. A jelikož nemá pořádné nohy, které by mohly trčet nahoru, tak vidíte hranatý železný podstavec. To místo označuje Charley, <emphasis>amigos</emphasis>. Ale nejdřív musíme zajít do kůlny.“</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Neměl jsem tušení, co nás čeká uvnitř dlouhé, zarostlé budovy, v níž byla tma a dusivé vedro, a ani jsem nevěděl, že Wireman natáhl svůj automat Pouštní orel, dokud nespustil.</p>
<p>Dveře se měly otevírat na kolejnicích do stran, ale klouzat už po nich nikdy nebudou. Zarezavěly na místě asi dva a půl metru od sebe a bylo tomu tak už desítky let. Šedozelený španělský mech visel dolů jako závěs a zakrýval horní část mezery mezi křídly dveří.</p>
<p>„Co vlastně hle –“ začal jsem a v tu chvíli hlučně vyrazila volavka, oči jí plály, dlouhý krk měla natažený dopředu a cvakala žlutým zobákem. Chystala se vzlétnout, jakmile vyběhne ze dveří, a já nepochyboval, že měla za cíl mé oči. V tu chvíli zaburácel Pouštní orel a šílený modrý ptačí pohled zmizel spolu se zbytkem hlavy v jemné spršce krve. Udeřila do mě, lehká jako klubko drátů omotaných kolem dutého jádra, a pak mi padla k nohám. Ve stejném okamžiku mi v hlavě zazněl pronikavý, stříbřitý zuřivý výkřik.</p>
<p>Nejen mně. Wireman sebou škubl. Jack upustil držadla piknikového koše a přimáčkl si dlaně k uším. Pak výkřik ztichl.</p>
<p>„Jedna mrtvá volavka,“ hlásil Wireman, ale hlas moc klidný neměl. Dloubl do hromádky peří a pak mi ji skopl z bot. „Proboha, hlavně to neříkej ochráncům přírody. Zastřelení jednoho kousku by mě určitě stálo padesát táců a pět roků v base.“</p>
<p>„Jak jsi to věděl?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Pokrčil rameny. „Záleží na tom? Říkal jsi mi, abych ji zastřelil, když ji uvidím. Ty jsi Osamělý jezdec, já jsem tvůj Tonto.“</p>
<p>„Ale měl jsi tasenou pistoli.“</p>
<p>„Měl jsem intuici, jak by možná řekla chůva Melda, když si navlékala máminy stříbrné náramky,“ řekl Wireman bez úsměvu. „Něco na nás dohlíží, je to tak a u toho zůstaneme. A po tom, co se stalo tvojí dceři, bych řekl, že si trochu pomoci zasloužíme. Ale svůj díl práce musíme odvést.“</p>
<p>„Tak zatím drž svoje střílející železo po ruce,“ řekl jsem.</p>
<p>„No, na to se můžeš spolehnout.“</p>
<p>„Jacku? Dokážeš přijít na to, jak se nabíjí ta harpuna?“</p>
<p>S tím neměl problém. S harpunou jsme měli zelenou.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Kůlna byla uvnitř temná a nejen kvůli tomu, že terénní vyvýšenina mezi námi a Zálivem stínila přímé paprsky zapadajícího slunce. Na nebi bylo stále dost světla a v břidlicové střeše zela spousta prasklin a štěrbin, ale všechny zarostla zeleň. Pokud přece jen nějaké světlo shora proniklo, bylo zelené, temné a nespolehlivé.</p>
<p>Uprostřed rozlehlé kůlny bylo prázdno až na prastarý traktor, který spočíval bez kol na masivních pahýlech os, ale v jednom výklenku na nářadí zachytilo světlo z naší silné baterky několik zrezivělých opuštěných nástrojů a dřevěný žebřík opřený o zadní stěnu. Byl špinavý a zoufale krátký. Jack se na něj pokusil vylézt a Wireman na něj přitom svítil. Na druhé příčce zapéroval a všichni jsme uslyšeli varovné zaskřípání.</p>
<p>„Přestaň tam poskakovat a vynes ho dveřmi ven,“ řekl jsem. „Je to žebřík, žádná trampolína.“</p>
<p>„Já nevím,“ zapochyboval. „Florida nemá ideální podnebí pro zachování dřevěných žebříků.“</p>
<p>„Žebráci si nevybírají,“ usadil ho Wireman.</p>
<p>Jack žebřík zvedl a jen se zašklebil, když se na něj z šesti špinavých příček snesl prach a mrtvý hmyz. „Vám se to snadno řekne, vy po něm nepolezete, při vaší váze.“</p>
<p>„Já jsem odstřelovač oddílu, <emphasis>niño</emphasis>,“ ohradil se Wireman. „Každý má svůj úkol.“ Snažil se o lehkomyslný tón, ale mluvil napjatě a vypadal unaveně. „Kde je zbytek těch keramických soudků, Edgare? Protože já je nikde nevidím,“</p>
<p>„Možná vzadu,“ řekl jsem.</p>
<p>Měl jsem pravdu. Úplně vzadu v kůlně stálo snad deset keramických soudků Stolní whiskey. Říkám „snad“, protože to bylo těžké poznat. Byly rozbité na kusy.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Kolem větších střepů bílé keramiky i mezi nimi se leskly hromádky a spršky skleněných střepů. Napravo od této hromady byly dvě staromódní dřevěné káry, obě převrácené. Vlevo se o stěnu opíral perlík s rezavou hlavou a rukojetí porostlou mechem.</p>
<p>„Někdo tu pořádal mejdan s mlácením do sudů,“ řekl Wireman. „Kdo myslíš? Velký Emery?“</p>
<p>„Možná,“ řekl jsem. „Pravděpodobně.“</p>
<p>Poprvé jsem se začal v duchu ptát, jestli nás přece jen neporazí. Ještě nám zbývalo trochu denního světla, ale míň, než jsem čekal, a mnohem míň, než abych byl klidný. A teď… v čem tu její porcelánovou podobu utopíme? V zasrané petlahvi s evianem? Svým způsobem to nebyl špatný nápad – je z plastu a podle ekologů ten krám vydrží navěky – ale porcelánová figurka se dírou nahoře rozhodně nepropasíruje.</p>
<p>„Tak jaký je záložní plán?“ zeptal se Wireman. „Nádrž toho starého traktoru? Bude stačit?“</p>
<p>Při pomyšlení, že se pokusíme utopit Perse v naftové nádrži starého traktoru, se do mě dala zima. Z nádrže zůstala nejspíš jen zrezavělá krusta. „Ne. Myslím, že to by nešlo.“</p>
<p>Musel v mém hlase zaslechnout něco velmi podobného panice, protože mě popadl za paži. „Jenom klid. Něco vymyslíme.“</p>
<p>„Jasně, ale co?“</p>
<p>„Vezmeme ji zpátky do Hnízdiště volavek, to je všechno. Tam něco bude.“</p>
<p>Ale já v duchu neustále viděl, jak se bouře vypořádaly se sídlem, které kdysi vládlo tomuto cípu Duma Key, a proměnily ho v prázdnou fasádu. Pak mě napadlo, kolik nádob bychom tam opravdu našli, zvlášť když nám zbývalo nějakých čtyřicet minut světla, než padne tma a <emphasis>Perse</emphasis> vyšle výsadkovou četu, aby s naší všetečností skoncovala. Bože, zapomněl jsem na tak základní věc jako vodotěsnou nádobu!</p>
<p>„Doprdele!“ ulevil jsem si. Kopl jsem do hromady střepů, až se rozletěly. „Doprdele sakra!“</p>
<p>„Klid, <emphasis>vato</emphasis>, tohle nepomůže.“</p>
<p>Ne, nepomůže. A jí by se líbilo, kdybych zuřil, že? Se starým vzteklým Edgarem by se snadno manipulovalo. Snažil jsem se ovládnout, ale moje mantra <emphasis>Zvládnu to</emphasis> nezabírala. Jenže já nic jiného neměl. A co člověk udělá, když nemůže vztek potřebovat? Přizná pravdu.</p>
<p>„Tak dobře,“ řekl jsem. „Ale já nevím, jak dál.“</p>
<p>„Uvolněte se, Edgare,“ usmíval se Jack. „Tohle bude v pohodě.“</p>
<p>„Jak to? O čem mluvíš?“</p>
<p>„V tomhle mi můžete důvěřovat,“ prohlásil.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Stáli jsme venku a dívali se na okrasného žokeje Charleyho ve světle, které už zřetelně nabývalo fialového odstínu, a mě v tu chvíli napadlo nesmyslné dvojverší z jednoho starého blues Davea Van Ronka: „<emphasis>Máma koupila kuře, jenže to byla kachna, a ležela na stole s nohama vystrčenýma</emphasis>. „Charley sice nebyl kuře ani kachna, ale nohy, které mu končily nikoli botami, ale tmavým železným podstavcem, mu opravdu trčely vzhůru. Hlavu však nebylo vidět. Ta byla vražená do díry v prastarých prknech porostlých mechem a popínavkami.</p>
<p>„Co teď, <emphasis>muchacho</emphasis>?“ zeptal se Wireman. „Máš nápad?“</p>
<p>„Jsem přesvědčený, že je to cisterna,“ řekl jsem. „Doufám, že to není žumpa.“</p>
<p>Wireman zavrtěl hlavou. „Neházel by je do hnoje, i když mu bylo hodně mizerně. To by neudělal.“</p>
<p>Jack se podíval z Wiremana na mě, mladou tvář zkřivenou hrůzou. „Adriana je tam dole? I chůva?“</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem. „Myslel jsem, že je ti to jasné. Ale nejdůležitější je, že tam dole je <emphasis>Perse</emphasis>. A myslím si, že je to cisterna, protože…“</p>
<p>„Elizabeth by trvala na tom, že ta mrcha musí ležet ve vodním hrobě,“ řekl Wireman pochmurně. „Se sladkou vodou.“</p>
<p><strong>vi</strong></p>
<p>Charley byl těžký a prkna zakrývající otvor ve vysoké trávě byla zpuchřelejší než stupně žebříku. Jak jinak, narozdíl od žebříku byl dřevěný poklop vystavený přímo účinkům živlů. Pracovali jsme opatrně, přestože stíny houstly, protože jsme nevěděli, jakou hloubku pod sebou máme. Nakonec se mi podařilo vychýlit obtížného žokeje tak daleko, že Wireman s Jackem dokázali chytit jednu lehce ohnutou modrou nohu. Vstoupil jsem přitom na prohnilý dřevěný uzávěr. Někdo to musel udělat a já byl nejlehčí. Prohnul se pod mou váhou, dlouze, varovně zasténal a vyfoukl zkyslý vzduch.</p>
<p>„Slez z toho, Edgare!“ zařval Wireman a Jack současně vykřikl: „Chyťte to, doprdele, nebo to propadne skrz!“</p>
<p>Popadli Charleyho, Wireman kolem pokrčených kolen a Jack kolem pasu, a já couvl z propadajícího se uzávěru. Chvíli jsem si myslel, že se stejně zřítí dolů a oba stáhne s sebou. Potom společně hekli námahou a převalili se na záda i s ozdobným žokejem. Jeho šklebící se tvář a červená čapka byly pokryté vrstvou brouků. Několik jich přistálo Jackovi na napjatou tvář a jeden padl Wiremanovi přímo do úst. Zařval, vyplivl ho a vyskočil na nohy, a neustále plival a mnul si rty. Jack byl ve vteřině vedle něj, poskakoval kolem a shazoval si brouky z košile.</p>
<p>„Vodu!“ hulákal Wireman. „Dejte mi vodu, jeden mi spadl do huby, cítím, jak mi sakra leze po jazyku!“</p>
<p>„Žádnou vodu,“ odsekl jsem a zalovil v pozoruhodně splasklé kabele. Jak jsem klečel na kolenou, cítil jsem vzduch stoupající ze zubaté díry v poklopu mnohem líp, než mi bylo milé. Připomínal závan z čerstvě otevřené hrobky. Což byla samozřejmě pravda. „Pepsi.“</p>
<p>„Cheeseburger, cheeseburger, pepsi,“ zazpíval Jack. „Coca-cola není.“ Přihlouple se zasmál.</p>
<p>Podal jsem Wiremanovi plechovku s nápojem. Chvíli na ni užasle civěl, pak odtrhl uzávěr. Nabral si plná ústa, vzápětí vyplivl hnědou pěnivou spršku, lokl si podruhé a znovu si odplivl. Zbytek plechovky dopil čtyřmi dlouhými doušky.</p>
<p>„<emphasis>Ay, caramba</emphasis>,“ ulevil si. „Nemažeš se s tím, Van Goghu.“</p>
<p>Díval jsem se na Jacka. „Co myslíš? Pohneme s tím?“</p>
<p>Jack si uzávěr prohlédl, pak si klekl a začal odtrhávat zeleň přirostlou ke stranám. „Jo,“ řekl nakonec. „Ale musíme se zbavit toho svinstva.“</p>
<p>„Měli jsme si přinést kramli,“ poznamenal Wireman. Ještě pořád plival. Nedivil jsem se mu.</p>
<p>„Ta by určitě nepomohla,“ mínil Jack. „Dřevo je moc změklé. Pomozte mi, Wiremane.“ A když jsem padl na kolena vedle něj, dodal: „Neobtěžujte se, šéfe. Tohle je práce pro chlapy se dvěma rukama.“</p>
<p>Znovu mě posedl vztek – ten starý vztek byl teď nějak moc blízko – a já ho zadusil, jak jsem nejlíp mohl. Díval jsem se, jak se propracovávají kolem kruhového uzávěru, odtrhávají rostliny a plevel, a světlo vybledalo z nebe. Kolem proletěl jediný pták, měl složená křídla a letěl břichem nahoru. Když člověk něco takového vidí, má chuť se nechat zapsat do nejbližšího blázince. Nejlíp na dlouhodobý pobyt.</p>
<p>Ti dva pracovali každý z jedné strany, a když se Wireman přiblížil k místu, kde Jack začal, a Jack zase k místu, kde začal Wireman, řekl jsem: „Je ta harpuna natažená, Jacku?“</p>
<p>Vzhlédl. „Ano. Proč?“</p>
<p>„Protože tohle bude přece jenom hodně těsný finiš.“</p>
<p><strong>vii</strong></p>
<p>Jack a Wireman klečeli na jedné straně uzávěru. Já klečel na druhé. Nebe nad námi ztmavlo do indiga, které se brzy promění ve fialovou. „Na tři,“ zavelel Wireman. „<emphasis>Uno… dos… TRES!</emphasis>“ Zatáhli a já zbývající paží zatlačil, co jsem mohl. Zatlačil jsem docela slušně, protože moje zbývající paže během těch několika měsíců na Duma Key hodně zesílila. Na okamžik uzávěr odolával. Pak se posunul k Wiremanovi a Jackovi a odkryl srpek tmy – černý a vstřícný úsměv. Ten se rozšířil v půlměsíc a nakonec v úplněk.</p>
<p>Jack vstal a Wireman také. Prohlížel si ruce, jestli mu po nich zase nelezou brouci. „Já vím, jak ti je,“ poznamenal jsem, „ale aby ses celý odvšivoval, na to fakt nemáme čas.“</p>
<p>„Beru na vědomí, ale pokud jsi nesežvýkal jednoho z těch <emphasis>maricones</emphasis>, nemůžeš pochopit, jak mi je.“</p>
<p>„Povězte nám, co máme dělat, šéfe,“ ozval se Jack. Nejistě nahlížel do jámy, ze které stále vycházel ten nechutný puch.</p>
<p>„Wiremane, ty jsi z té harpuny střílel – je to tak?“</p>
<p>„Ano, do terče. Se slečnou Eastlakeovou. Copak jsem neříkal, že jsem odstřelovač oddílu?“</p>
<p>„Tak budeš hlídat. Jacku, posviť tam.“</p>
<p>Poznal jsem mu na očích, že se mu nechce, ale nebylo na vybranou – dokud s tímhle neskoncujeme, domů se nevrátíme. A pokud s tím neskoncujeme, žádný návrat prostě nebude.</p>
<p>Aspoň ne pozemskou cestou.</p>
<p>Zvedl dlouhou baterku, cvakl vypínačem a zamířil silný paprsek do otvoru. „Ach, panebože,“ zašeptal.</p>
<p>Opravdu to byla cisterna vytesaná v korálovém útesu, ale někdy v uplynulých osmdesáti letech se podloží hnulo a otevřela se škvíra – nejspíš úplně na dně – a voda zevnitř vytekla. Ve světle baterky jsme uviděli vlhký, mechem porostlý chřtán dva a půl nebo tři metry hluboký a asi metr a půl v průměru. Na dně ležely propletené v objetí trvajícím osmdesát let dvě kostry oblečené ve shnilých hadrech. Kolem nich se hemžili brouci. Po kostech hopsaly bělavé žáby – malé obludy. Vedle jedné kostry ležela harpuna. Špička druhé harpuny stále vězela ve žloutnoucí páteři chůvy Meldy.</p>
<p>Světlo začalo kolísat, protože začal kolísat i mladík s baterkou v ruce.</p>
<p>„Ne abys sebou praštil, Jacku!“ řekl jsem ostře. „To je rozkaz!“</p>
<p>„Jsem v pohodě, šéfe.“ Ale oči měl vytřeštěné, skelné a tvář za baterkou – pořád se mu v ruce trochu třásla – byla bílá jako pergamen. „Fakticky.“</p>
<p>„Dobře. Posviť znovu dolů. Ne, doleva. Ještě kousek… tam.“</p>
<p>Stál tam jeden soudek Stolní whiskey a vypadal pod tlustou vrstvou mechu jako hromádka. Seděla na něm jedna z těch bílých žab. Podívala se vzhůru na mě a zlobně zamžourala.</p>
<p>Wireman pohlédl na hodinky. „Máme… myslím tak patnáct minut, než zapadne slunce. Možná o něco víc, ale taky možná míň. Takže…?“</p>
<p>„Takže Jack spustí žebřík do té díry a já půjdu dolů.“</p>
<p>„Edgare… <emphasis>mi amigo</emphasis>… máš jenom jednu ruku.“</p>
<p>„Vzala mi dceru. Zavraždila Ilse. Víš, že je to můj úkol.“</p>
<p>„Tak dobře.“ Wireman se podíval na Jacka. „Tím pádem zbývá problém vhodné nádoby.“</p>
<p>„Nebojte se,“ řekl, pak zvedl žebřík a podal mi baterku. „Posviťte tam, Edgare. Na tohle potřebuju obě ruce.“</p>
<p>Připadalo mi, že mu trvá věčnost, než žebřík umístil tak, aby byl spokojený, ale nakonec se žebřík dole pevně opřel mezi kostmi natažené paže chůvy Meldy (ještě jsem viděl stříbrné náramky, i když zarostlé mechem) a jedné Adiiny nohy. Byl opravdu hodně krátký a horní příčka byla půl metru pod povrchem. To bylo v pořádku, ze začátku mě může podržet Jack. Napadlo mě, že se ho znovu zeptám na nádobu na porcelánovou figurku, ale pak jsem to neudělal. Zdálo se, že má v tomhle ohledu naprosto jasno, a já se rozhodl, že mu budu důvěřovat. Cokoli jiného by bylo plýtvání časem.</p>
<p>V hlavě mi zazněl hlas, tichý a skoro zamyšlený: <emphasis>Když toho teď necháš, nechám tě volně odejít</emphasis>.</p>
<p>„Nikdy,“ řekl jsem.</p>
<p>Wireman se na mě podíval a nebyl nijak překvapený. „Taky jsi to slyšel, co?“</p>
<p><strong>viii</strong></p>
<p>Ležel jsem na břiše a couval do jámy. Jack mě držel za ramena. Wireman stál vedle něj s nabitou harpunovou pistolí v rukou a třemi náhradními stříbrnými šipkami za opaskem. Mezi nimi ležela na zemi baterka a rozlévala jasné světlo do změti vytrhaného plevele.</p>
<p>Pach v cisterně byl hodně silný a já ucítil na lýtku lechtání, jak mi lezlo cosi po noze. Měl jsem si zastrčit nohavice do bot, ale bylo už pozdě na to, abych se vracel a začínal znovu.</p>
<p>„Už jste šlápl na žebřík?“ zeptal se Jack. „Už tam jste?“</p>
<p>„Ne, já…“ Pak jsem se dotkl chodidlem horní příčky. „Už ho mám. Drž.“</p>
<p>„Držím, nebojte se.“</p>
<p><emphasis>Jestli sem přijdeš, zabiju tě.</emphasis></p>
<p>„Jen to zkus,“ řekl jsem. „Jdu si pro tebe, ty brcho, můžeš se bránit, jak umíš.“</p>
<p>Cítil jsem, jak se Jackovy ruce na mých ramenou křečovitě sevřely. „Jéžiš, šéfe, vy mlu –“</p>
<p>„Jasně. Jenom mě drž.“</p>
<p>Žebřík měl půl tuctu příčlí. Jack mě dokázal za ramena držet tak dlouho, až jsem sestoupil ze tří, a to už jsem byl po hrudník hluboko. Podal mi baterku, ale já jsem zavrtěl hlavou. „Miř s ní na mě jako reflektorem.“</p>
<p>„Vy to nechápete. Nebudete ji potřebovat kvůli světlu, budete ji potřebovat <emphasis>na ni</emphasis>.“</p>
<p>Okamžik mi to nedocházelo.</p>
<p>„Odšroubujete uzávěr s čočkou. Vytáhnete baterie. Strčíte ji dovnitř. Já vám dolů podám vodu.“</p>
<p>Wireman se nevesele zasmál. „Wiremanovi se to líbí, <emphasis>niño</emphasis>.“ Pak se ke mně sklonil. „Tak už běž. Mrcha nebo brcha, utop ji, ať ji máme z krku.“</p>
<p><strong>ix</strong></p>
<p>Čtvrtá příčka praskla. Žebřík se naklonil a já spadl s baterkou pořád sevřenou mezi bokem a pahýlem, takže baterka nejdřív posvítila do tmavnoucího nebe a pak osvětlila výběžky korálu porostlé mechem. Udeřil jsem do jednoho hlavou, až se mi zajiskřilo před očima. Za okamžik jsem ležel na hrbolatém loži z kostí a civěl do věčného šklebu Adriany Eastlakeové-Paulsonové. Mezi plesnivými zuby na mě vyskočila bledá žába a já se po ní ohnal baterkou.</p>
<p>„<emphasis>Muchacho!</emphasis>“ vykřikl Wireman a Jack se přidal: „Šéfe, nestalo se vám nic?“</p>
<p>Krvácel jsem z rány na hlavě – cítil jsem krev stékat po tváři v teplých čůrcích – ale věřil jsem, že jsem v pořádku. V Zemi tisíce jezer jsem na tom byl rozhodně hůř. A žebřík byl sice nakřivo, ale pořád stál. Podíval jsem se vpravo a tam byl mechem pokrytý soudek Stolní whiskey, pro který jsme urazili tak dlouhou cestu. Seděly na něm už dvě žáby místo jedné. Viděly, že se dívám, a skočily mi do tváře, oči vyvalené a hubu dokořán. Nepochyboval jsem, že by si Perse přála, aby měly zuby jako Elizabethina obluda. Ach, staré dobré časy.</p>
<p>„Nic mi není,“ ozval jsem se, odehnal žáby a namáhavě se posadil. Kosti pode mnou a kolem mě praskaly. Jenomže… ne. Nepraskly. Byly moc staré a mokré, aby praskaly. Nejdřív se prohnuly, pak pukly. „Podej mi sem vodu. Vhoď ji sem v tašce, jenom se snaž, aby mi nespadla rovnou na hlavu.“</p>
<p>Podíval jsem se na chůvu Meldu.</p>
<p><emphasis>Vezmu si tvoje stříbrné náramky</emphasis>, řekl jsem jí, <emphasis>ale nekradu. Jestli jsi někde poblíž a vidíš, co dělám, doufám, že se se mnou rozdělíš. Že mi je předáš.</emphasis></p>
<p>Stáhl jsem je z jejích ostatků a nasadil si je na levé zápěstí, zvedl paži a nechal, aby gravitací sklouzly až tam, kde se zachytily. Jack nade mnou visel hlavou dolů do cisterny. „Dávejte pozor, Edgare!“</p>
<p>Dole přistála taška. Jedna z kostí, kterou jsem zlomil při pádu, propíchla plast a vytryskla voda. Zaječel jsem leknutím a vztekem, otevřel tašku a nahlédl dovnitř. Proděravělá byla jenom jedna plastová láhev. Druhé dvě byly pořád celé. Otočil jsem se ke keramickému soudku, zasunul ruku do hustého slizu pod ním a vyprostil ho z mechu. Nechtělo se mu, ale ta věc uvnitř mi vzala dceru a já byl pevně odhodlaný. Nakonec se ke mně přikulil, a když se to stalo, z jeho opačné strany se svezl pořádný kus korálu a dopadl na bahnité dno cisterny.</p>
<p>Posvítil jsem si na soudek. Na straně blíž ke stěně byla jenom tenká vrstva plísně, takže jsem uviděl horala v kiltu s jednou nohou pozvednutou ve výskoku. Také jsem viděl klikatou prasklinu táhnoucí se po zaoblené stěně soudku. To udělal ten kus korálu, který upadl. Soudek, který Libbit v roce 1927 naplnila vodou z bazénu, prosakoval od chvíle, kdy na něj dopadl ten kus kamene, a teď byl skoro suchý.</p>
<p>Slyšel jsem, že uvnitř něco zachrastilo.</p>
<p><emphasis>Zabiju tě, jestli nepřestaneš, ale jestli přestaneš, pustím tě. I tvoje přátele.</emphasis></p>
<p>Cítil jsem, jak se mi rty stáhly v úšklebku. Jestlipak Pam viděla podobný škleb, když jsem ji popadl za krk? Jistěže viděla. „Neměla jsi mi zabíjet dceru.“</p>
<p><emphasis>Hned přestaň, nebo si vezmu i tu druhou.</emphasis></p>
<p>Ozval se Wireman s neskrývaným zoufalstvím v hlase. „Právě vyšla Večernice, <emphasis>amigo</emphasis>. Beru to jako zlé znamení.“</p>
<p>Seděl jsem opřený o vlhkou stěnu, korál mě dloubal do zad a kosti do boků. Možnost pohybu byla omezená a v nějaké jiné zemi mě hrozně bolel bok – ještě neřval, ale brzy začne. Netušil jsem, jak v takovém stavu vylezu po žebříku nahoru, ale měl jsem příliš velký vztek, než abych se tím vzrušoval.</p>
<p>„Promiňte, slečinko,“ zamumlal jsem k Adie a zastrčil konec baterky do jejích kostnatých úst. Pak jsem popadl keramický soudek oběma rukama… protože najednou jsem obě ruce měl. Pokrčil jsem zdravou nohu, patou boty odhrnul kosti a šlem, zvedl soudek do prašného paprsku světla a spustil ho na pozvednuté koleno. Znovu praskl a vypustil další dávku slizové vody, ale nerozbil se.</p>
<p>Perse uvnitř zaječela a já cítil, že se mi spustila z nosu krev. A světlo z baterky se změnilo. <emphasis>Zrudlo</emphasis>. V tom šarlatovém svitu na mě hleděly a zubily se lebky Adie Paulsonové a chůvy Meldy. Podíval jsem se na mechem pokryté stěny tohoto zasraného chřtánu, do kterého jsem dobrovolně vlezl, a uviděl další tváře: Paminu… Mary Ireové zrůzněnou vztekem, když bušila pažbou pistole Ilse do hlavy… Kamenovu plnou posledního překvapení, když po zásahu infarktem padal k zemi… a Tomovu ve chvíli, kdy otáčel volantem auta, aby se ve stodvacítce vřítil do betonu.</p>
<p>Nejhorší bylo, že jsem uviděl Moniku Goldsteinou, která křičela <emphasis>Zabil jste mého pejska!</emphasis></p>
<p>„Edgare, co se děje?“ To byl Jack a byl tisíc mil daleko.</p>
<p>Vzpomněl jsem si na Sharka Puppyho vyzpěvujícího na The Bone „Kopej“. Vzpomněl jsem si, jak jsem Tomovi říkal <emphasis>Ten chlap umřel v té dodávce</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Tak mě strč do kapsy a půjdeme společně</emphasis>, řekla. <emphasis>Poplujeme spolu vstříc opravdovému novému životu a všechna města světa ti padnou k nohám. Budeš žít dlouho… to můžu zařídit… a budeš největší umělec své doby. Budou tě přirovnávat ke Goyovi. K Leonardovi</emphasis>.</p>
<p>„Edgare?“ Wiremanovým hlasem prosakovala panika. „Od pláže sem jdou lidi. Myslím, že je slyším. To je zlé, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p><emphasis>Nepotřebuješ je. Nepotřebujeme je. Ti jsou jenom pouhá</emphasis>… posádka.</p>
<p><emphasis>Pouhá posádka</emphasis>. V tu chvíli ten rudý vztek pohlcující mou mysl začal opadat, stejně jako moje pravá ruka znovu začala mizet. Ale než se stačila rozplynout docela… než mi ze spárů vyklouzne vztek i ten zatracený prasklý sud…</p>
<p>„Strč si to do svý kamarádky, ty blitomá brcho,“ zavrčel jsem a zvedl soudek znovu nad své bolavé vystrčené koleno. „Strč si to do kámošky.“ Spustil jsem ho na kostnatý hrbol co nejprudčeji. Bolelo to, i když méně, než jsem očekával… ale tak je to nakonec vždycky, nemyslíte? „Strč si to do svojí zasraný blíči.“</p>
<p>Soudek se nerozbil. Jelikož byl naprasklý, prostě se rozpadl a zalil mi džíny kalnou vodou, které uvnitř pár centimetrů zbývalo. A ven se vykutálela malá porcelánová figurka: žena zahalená v plášti s kapuci. Ruka svírající okraje pláště na krku vůbec nebyla ruka, ale pařát. Popadl jsem tu věc. Neměl jsem čas si ji prohlížet – už se blížili, o tom jsem nepochyboval, šli si pro Wiremana a Jacka – ale měl jsem dost času si všimnout, že Perse je neobyčejně krásná. Tedy pokud jste pominuli ten pařát a zneklidňující náznak třetího oka pod vlasy, které jí klouzaly zpod kapuce přes čelo. Ta věcička byla nesmírně jemná práce, skoro průhledná. Až na to, že když jsem se ji pokusil v rukou zlomit, byla jako z oceli.</p>
<p>„Edgare!“ zaječel Jack.</p>
<p>„Zažeňte je!“ vyštěkl jsem. „Nesmíte je sem pustit!“</p>
<p>Zastrčil jsem si ji do náprsní kapsy u košile a okamžitě jsem ucítil, jak mi skrz látku začíná proudit na kůži nepříjemné teplo. A vibrovalo. Moje nespolehlivá duchařská ruka byla zase pryč, takže jsem zastrčil láhev evianu mezi bok a pahýl a odšrouboval uzávěr. Stejný nemotorný a časově náročný proces jsem zopakoval s druhou lahví.</p>
<p>Nahoře Wireman volal hlasem, který byl téměř klidný: „Nepřibližujte se! Tohle je nabité stříbrem a já ho bez váhání použiju!“</p>
<p>Odpověď zazněla jasně, slyšel jsem ji i na dně cisterny. „Myslíš, že dokážeš nabít dost rychle, abys nás zastřelil všechny tři?“</p>
<p>„Ne, Emery,“ odpověděl Wireman. Mluvil jako s dítětem a hlas měl stále pevnější. Nikdy jsem ho neměl radši než v tu chvíli. „Spokojím se s tebou.“</p>
<p>Teď přišlo to těžké, to hrozné.</p>
<p>Začal jsem odšroubovávat vršek baterky. Při druhé otočce zhaslo světlo a já se ocitl v téměř dokonalé tmě. Vyklepal jsem baterie z ocelového těla svítilny a pak nahmátl první láhev vody. Sevřel jsem ji do prstů a lil vodu dovnitř, pracoval jsem jen po hmatu. Netušil jsem, kolik se jí do baterky vejde, a myslel jsem si, že jedna láhev ji zaplní až nahoru. Mýlil jsem se. Hmatal jsem po druhé lahvi, když se na Duma Key rozprostřela noc. Říkám to, protože právě v tu chvíli ta porcelánová figurka v mé kapse ožila.</p>
<p><strong>x</strong></p>
<p>Pokaždé, když zapochybuji o tom, co šíleného se v cisterně nakonec stalo, stačí mi podívat se na změť bílých jizev na levé straně hrudníku. Pokud mě někdo vidí svlečeného, nijak zvlášť si jich nevšimne, protože kvůli té nehodě jsem zjizvený po celém těle a ten malý bílý flek se ztrácí mezi těmi nápadnějšími. Ale udělaly mi ho zuby oživlé panenky, která se mi prokousala košilí, kůží i svaly.</p>
<p>Panenky, která se mi chtěla prokousat až k srdci.</p>
<p><strong>xi</strong></p>
<p>Druhou láhev jsem skoro převrhl, než se mi podařilo ji zvednout. Lekl jsem se totiž, ale zároveň to hodně bolelo, takže jsem vykřikl. Ucítil jsem, že mi začíná téct krev, tentokrát pod košilí do vrásy mezi žebry a břichem. Zmítala se mi v kapse, mrskala sebou a její zuby se mi bořily do těla a kousaly a prodíraly se hlouběji a hlouběji. Musel jsem ji vyrvat z kapsy ven a přitom jsem si odtrhl pořádný kus zakrvácené košile a masa. Figurka ztratila ten hladký, chladný povrch. Byla teď horká a kroutila se mi v ruce.</p>
<p>„Do toho!“ zaječel Wireman nahoře. „Do toho, kdo to chce schytat první?“</p>
<p>Zabořila drobné porcelánové zuby ostré jako jehly do kožnaté řasy mezi palcem a ukazovákem. Zavyl jsem. Možná by mi unikla, ať jsem byl vzteklý a odhodlaný, jak chtěl, ale náramky chůvy Meldy sklouzly dolů a já ucítil, jak se před nimi odvrací a choulí se mi do dlaně. Mezi prostředníkem a prsteníkem dokonce vyklouzla jedna noha. Stiskl jsem všechny prsty k sobě a zabořil do dlaně nehty. Zabořil je do ní. Její pohyby začaly být malátné. Nemůžu přísahat, že se jí jeden náramek dotýkal – byla tma jako v pytli – ale jsem si tím skoro jistý.</p>
<p>Shora ke mně dolehlo duté prásknutí stlačeného vzduchu z harpunové pistole a pak výkřik, který mi skoro trhal mozek. Za clonou toho řevu – za ním – jsem uslyšel Wiremana křičet: „Stoupni si za mě, Jacku! Vezmi si jednu…“ A pak už nic, jenom čiré supění mých přátel a vzteklý, nelidský chechtot dvou dávno mrtvých dětí.</p>
<p>Svíral jsem tělo baterky mezi koleny a nepotřeboval jsem, aby mi někdo říkal, že ve tmě se může všechno zvrtnout, zvlášť když člověk nemá jednu ruku. Budu mít jedinou šanci. Za takových okolností je lepší neváhat.</p>
<p><emphasis>Ne! Přestaň! Nedělej</emphasis>…</p>
<p>Vhodil jsem ji dovnitř a výsledek byl okamžitý: vzteklý dětský smích nade mnou se proměnil v hrůzyplný křik. Pak jsem uslyšel Jacka. Připadal mi hysterický a napůl šílený, ale v životě jsem nikoho neslyšel radši.</p>
<p>„Správně, jenom mazejte! Než ta vaše zasraná kocábka vypluje a nechá vás tu!“</p>
<p>Teď jsem se ocitl před delikátním problémem. Musel jsem držet baterku zbývající rukou a ona byla uvnitř… ale uzávěr byl někde poblíž mě a já ho neviděl. Ani jsem neměl další ruku, abych kolem sebe hmatal.</p>
<p>„Wiremane!“ zavolal jsem. „Wiremane, jsi tam?“</p>
<p>Po chvíli, která byla tak dlouhá, že ve mně stačila zasít semínka strachu a ta stihla vyklíčit, odpověděl: „Jo, <emphasis>muchacho</emphasis>. Pořád jsem tu.“</p>
<p>„Dobrý?“</p>
<p>„Jedna mě poškrábala a měl bych si to vydezinfikovat, ale jinak jo. V podstatě jsme v pořádku oba.“</p>
<p>„Jacku, můžeš sem dolů za mnou? Potřebuju ruku navíc.“ A potom, jak jsem tak seděl zkroucený mezi kostmi a baterku plnou vody jsem držel jako socha Svobody pochodeň, jsem se rozchechtal.</p>
<p>Některé věci jsou prostě tak opravdové, že musíte.</p>
<p><strong>xii</strong></p>
<p>Moje oči si už natolik přivykly, že jsem rozeznal temný obrys, který se spouštěl kolem stěny cisterny dolů – Jack sestupoval po žebříku. Tělo baterky v ruce mi vibrovalo – slabě, ale zřetelně. Představil jsem si ženu topící se v úzké ocelové nádržce a hned tu představu zahnal. Příliš se to podobalo tomu, co se stalo Ilse, a ta příšera, kterou jsem uvěznil, rozhodně Ilse nebyla.</p>
<p>„Chybí tam jedna příčka,“ upozorňoval jsem. „Jestli tu dole nechceš umřít, musíš být sakra opatrný.“</p>
<p>„Dneska večer umřít nemůžu,“ ozval se tenkým roztřeseným hlasem, který bych jindy nepoznal. „Zítra mám rande.“</p>
<p>„Blahopřeju.“</p>
<p>„Děku –“</p>
<p>Příčku minul a žebřík se svezl. Na okamžik jsem byl přesvědčený, že na mě spadne, že spadne i na vztyčenou baterku. Voda se vylije, tamta vypadne a všechno bude k ničemu.</p>
<p>„Co se děje?“ křikl Wireman shora. „Co se sakra děje?“</p>
<p>Jack se přichytil stěny a jednou rukou se naštěstí zadržel o korálový výstupek, který nahmátl v poslední rozhodující vteřině. Viděl jsem, jak jedna jeho noha vyrazila dolů jako píst k další příčce a ozval se hlasitý zvuk, jak se cosi roztrhlo. „Kruci,“ zašeptal. „Kruci sakra doprdele.“</p>
<p>„Co se děje?“ Wireman hulákal skoro z plných plic.</p>
<p>„Jack Cantori si natrhl prdel,“ hlásil jsem. „Teď buď chvilku zticha. Jacku, už jsi skoro tady. Ona je v baterce, ale mám jenom jednu ruku a tak nemůžu vzít víčko. Musíš slézt sem dolů a najít ho. Nevadí mi, jestli na mě šlápneš, ale hlavně nevraz do té baterky. Jasné?“</p>
<p>„Ja-jasné. Šmarjá, Edgare, já myslel, že sletím po hlavě dolů.“</p>
<p>„Já si to myslel taky. Tak už pojď. Ale pomalu.“</p>
<p>Pustil se do toho a nejdřív mi šlápl na stehno – bolelo to – a pak přišlápl jednu prázdnou láhev od evianu. Zapraskala. Pak vkročil na cosi, co vlhce pšouklo jako vadná rachejtle.</p>
<p>„Edgare, co bylo tohle?“ Zdálo se, že má slzy na krajíčku. „Co…“</p>
<p>„Nic.“ Byl jsem si docela jistý, že to byla Adiina lebka. Bokem vrazil do baterky. Přes zápěstí se mi přelila studená voda. Uvnitř kovové trubky se cosi pohnulo a otočilo. V hlavě se mi otočilo strašné černozelené oko – v barvě vody v takové hloubce, kam už světlo nedosáhne. Pohlédlo na moje nejtajnější myšlenky, na místo, kde vztek přechází v zuřivost a stává se vraždou. Vidělo… a pak se zakouslo. Jako by se žena zakousla do švestky. Nikdy na ten pocit nezapomenu.</p>
<p>„Pozor, Jacku – je to natěsno. Musíš jako v pidiponorce. Hodně opatrně.“</p>
<p>„Jsem podělaný strachy, šéfe. Mám trochu klaustrofobii.“</p>
<p>„Zhluboka dýchej. Zvládneš to. Brzo budeme venku. Máš sirky?“</p>
<p>Neměl. Ani zapalovač. Jack si možná dal říct na šest piv v sobotu večer, ale jeho plíce byly prosté kouře. Tím pádem jsme byli odsouzení k dlouhým, přízračným minutám – Wireman říká, že nebyly víc než čtyři, ale mně to připadalo jako nejmíň půlhodina – během kterých Jack v kleku popolézal a prohmatával kosti, pak zase vstal, kousek se posunul, znovu si klekl a znovu hmatal kolem sebe. V paži jsem už začal pociťovat únavu. Dlaň mi znecitlivěla. Z rány na hrudi mi pořád tekla krev, buď se srážela moc pomalu nebo se nesrážela vůbec. Ale ta ruka byla nejhorší. Vyprchal mi z ní všechen cit a brzy jsem došel k přesvědčení, že už baterku vůbec nedržím, protože jsem ji neviděl a přestával jsem ji na kůži cítit. Pocit tíhy v ruce přehlušila bolestivá svalová únava. Musel jsem se vzpírat nutkání klepnout baterkou o stěnu cisterny, abych se přesvědčil, že ji stále mám, i když jsem věděl, že když to udělám, mohla by mi vyklouznout. Začal jsem si myslet, že se to víčko muselo ztratit ve změti kostí a úlomků a Jack ho bez světla nikdy nenajde.</p>
<p>„Co se děje?“ zavolal Wireman.</p>
<p>„Už to bude!“ ozval jsem se. Do levého oka mi kapala krev a pálila, tak jsem ji vymrkal. Snažil jsem se myslet na Illy, svou Zdaliu, a s hrůzou jsem si uvědomil, že si nevybavuju její tvář. „Malý vrhel, trochu hok, řešíme to.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Zádrhel! Malý zádrhel, drobné zdržení! Jsi sakra hluchý, Wearmane?“</p>
<p>Že by se tělo baterky naklánělo? Toho jsem se bál. Voda mi možná teče po ruce a já už jsem tak ochromený, že ji už ani necítím. Ale jestli se ve skutečnosti nenaklání a já se ji pokusím narovnat, jenom to zhorším.</p>
<p><emphasis>Jestli voda vytéká, za pár vteřin bude mít hlavu zase nad hladinou. A pak bude po všem. To víš, je to tak?</emphasis></p>
<p>Věděl jsem to. Seděl jsem ve tmě s rukou zvednutou a bál se cokoli dělat. Krvácel jsem a čekal. Čas byl zrušen a z paměti se stal duch.</p>
<p>„Tady je,“ řekl Jack konečně. „Uvízlo někomu v žebrech. Počkat… mám ho.“</p>
<p>„Díky Bohu,“ oddychl jsem si. „Díky Všemohoucímu.“ Viděl jsem ho před sebou jako nezřetelný obrys s jedním kolenem mezi mýma neohrabaně pokrčenýma nohama opřenýma mezi rozházenými kostmi, které kdysi patřily nejstarší dceři Johna Eastlakea. Natáhl jsem k němu ruku s baterkou. „Našroubuj ho. Ale jemně, protože už ji moc dlouho neudržím rovně.“</p>
<p>„Naštěstí mám dvě ruce,“ řekl. A jednou překryl moji dlaň a ustálil tak vodou naplněný válec, aby mohl začít šroubovat víčko. Zastavil se jenom jednou, aby se zeptal, proč brečím.</p>
<p>„Úlevou,“ odpověděl jsem. „Dělej. Ať to máme za sebou. Pospěš si.“</p>
<p>Když jsme byli hotoví, baterku jsem si od něj vzal. Nebyla tak těžká jako s monočlánky uvnitř, ale to mě nezajímalo. Mně zajímalo, jestli je víčko pevně přišroubované. Zdálo se, že ano. Řekl jsem Jackovi, aby to Wireman ještě jednou zkontroloval, až se dostane nahoru.</p>
<p>„Udělám to,“ slíbil.</p>
<p>„A snaž se nezlomit další příčky. Já je budu potřebovat všechny.“</p>
<p>„Až přelezete tu zlomenou, Edgare, zbytek cesty vás vytáhneme.“</p>
<p>„Tak jo, já za to nikomu nepovím, že sis roztrhl zadek u kaťat.“</p>
<p>Tomu se opravdu zasmál. Sledoval jsem, jak jeho temný obrys stoupá po žebříku a velkým krokem překonává zlomenou příčku. Na chvilku se mě zmocnila pochybnost provázená děsivou vidinou maličkých porcelánových ruček, které zevnitř víčko odšroubovávají – ano, i když jsem si byl jistý, že ji sladká voda znehybnila – ale Jack nekřičel ani se nezřítil, takže ta zlá chvilka pominula. Nad hlavou jsem viděl světlejší kruh tmy a on se k němu nakonec dostal.</p>
<p>Když byl nahoře a venku, Wireman zavolal dolů: „Teď ty, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p>„Za chvilku,“ odpověděl jsem. „Jsou vaše kamarádky už pryč?“</p>
<p>„Utekly. Myslím, že vzaly roha na tu loď.“</p>
<p>„A Emery?“</p>
<p>„Na toho se asi budeš muset podívat sám. Polez nahoru.“</p>
<p>Opakoval jsem: „Za chvilku.“</p>
<p>Zaklonil jsem hlavu a znovu se opřel o slizký korál, zavřel jsem oči a natáhl ruku. Natahoval jsem se tak daleko, až jsem se dotkl čehosi hladkého a kulatého. Pak moje první dva prsty vklouzly do prohlubně, která byla skoro jistě očnicí. A jelikož jsem si byl jistý, že Jack rozšlápl Adrianinu lebku…</p>
<p><emphasis>Všechno na tomhle cípu ostrova končí tak dobře, jak jenom může</emphasis>, řekl jsem chůvě Meldě. <emphasis>Tohle není nijak pěkný hrob, ale možná už v něm moc dlouho nebudeš, zlato</emphasis>.</p>
<p>„Můžu si nechat tvoje náramky? Možná mě ještě čeká nějaká práce.“</p>
<p>Ano. Bál jsem se, že přijde ještě něco.</p>
<p>„Edgare?“ ozval se Wireman ustaraně. „S kým to mluvíš?“</p>
<p>„S tou, která ji opravdu zastavila,“ řekl jsem.</p>
<p>A jelikož ta, která ji opravdu zastavila, mi neřekla, že chce náramky zpátky, nechal jsem si je a začal se pomalu a bolestivě hrabat na nohy. Roztroušené úlomky kostí a střepy plesnivého porcelánu se mi snášely k nohám. Moje levé koleno – to zdravé – opuchlo a napínalo potrhanou látku kalhot. V hlavě mi dunělo a hrudník jsem měl v jednom ohni. Žebřík vypadal nejmíň na míli vysoký, ale nad okrajem cisterny jsem viděl viset tmavé obrysy Jacka a Wiremana, kteří čekali, že mě popadnou, až – jestli – se mi podaří vytáhnout se do výšky.</p>
<p>Pomyslel jsem si: <emphasis>Dnes v noci je měsíc ve třech čtvrtinách a já ho neuvidím, dokud z téhle díry v zemi nevylezu</emphasis>.</p>
<p>Tak jsem se do toho pustil.</p>
<p><strong>xiii</strong></p>
<p>Měsíc vyšel nad východním obzorem tučný, žlutý a posvítil na šťavnatou džungli, která porůstala jižní konec Key, a pozlacoval východní stranu pobořeného sídla Johna Eastlakea, který tam kdysi bydlel se svou hospodyní a šesti dcerami – zřejmě docela spokojeně, dokud Libbitin pád z bryčky všechno nezměnil.</p>
<p>Také pozlacoval prastarou, korálem porostlou kostru, která ležela na matraci z udusaných rostlin, jež Jack a Wireman odtrhali z víka cisterny. Při pohledu na pozůstatky Emeryho Paulsona se mi vybavil úryvek ze Shakespeara ze středoškolských dnů, a já ho nahlas odrecitoval: „Pod hladinou tvůj otec dlí… a z jeho očí dvě perly zůstaly.“[2]</p>
<p>Jack se prudce otřásl, jako by se do něj opřel ostrý vlhký vítr. Dokonce si objal pažemi tělo. Tentokrát mu to došlo.</p>
<p>Wireman se sklonil a zvedl jednu tenkou kostěnou paži. Nehlučně se rozpadla na tři kusy. Emery Paulson byl v <emphasis>caldo</emphasis> hodně, hodně dlouho. Z dutiny tvořené žebry trčela harpuna. Wireman musel špičku pracně vyprošťovat z hlíny, aby ji vytáhl.</p>
<p>„Jak jsi udržel Pekelná dvojčata z dosahu, když jsi neměl nabito?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Wireman píchl harpunou v ruce jako dýkou.</p>
<p>Jack přikývl. „Jo. Vytrhl jsem mu jednu z opasku a udělal totéž. Nevím, jak dlouho by to v dlouhodobém horizontu vydrželo – byly jako vzteklí psi.“</p>
<p>Wireman vrátil harpunu se stříbrným hrotem, kterou použil na Emeryho, zase za opasek. „Když už mluvíme o dlouhodobém horizontu, mohli bychom zauvažovat o jiném úložném prostoru pro tvou novou panenku. Co myslíš, Edgare?“</p>
<p>Měl pravdu. Jaksi jsem si neuměl představit, že by Perse strávila dalších osmdesát let v těle baterky značky Garrity. Už jsem uvažoval o tom, jak asi tenký je štít mezi tělem baterie a rámem čoček. A ten kámen, který vypadl ze stěny cisterny a způsobil, že soudek Stolní whis-key praskl: byla to náhoda… nebo konečné vítězství myšlenky nad hmotou po letech trpělivého úsilí? Perse prokopávající se po svém stěnou cely za pomoci nabroušené lžíce?</p>
<p>Přesto ta baterka posloužila svému účelu. Bůh žehnej praktické mysli Jacka Cantoriho. Ne – to bylo moc laciné. Bůh žehnej <emphasis>Jackovi</emphasis>.</p>
<p>„V Sarasotě je zakázkové stříbrnictví,“ řekl Wireman. „<emphasis>Mexicano muy talentoso</emphasis>. Slečna Eastlaková od něj má – měla – pár kousků. Vsadím se, že bych mohl majitele přesvědčit, aby vyrobil vodotěsnou trubku tak velkou, aby se do ní ta baterka vešla. Tím bychom získali dvojité krytí, jak tomu pěkně říkají pojišťovny a fotbaloví trenéři. Bude to pálka, ale co na tom? Když si odmyslím soudní tahanice se závětí, bude ze mě nesmírně bohatý muž. Takže se uvolni, <emphasis>muchacho</emphasis>.“</p>
<p>„<emphasis>La lotería</emphasis>,“ řekl jsem bez přemýšlení.</p>
<p>„<emphasis>Sí</emphasis>,“ odpověděl. „<emphasis>La</emphasis> zatracená <emphasis>lotería</emphasis>. Jdeme, Jacku. Pomoz mi vhodit Emeryho do cisterny.“</p>
<p>Jack se zašklebil. „No jo, ale… já na něho nechci sahat.“</p>
<p>„Já mu s Emerym pomůžu,“ ozval jsem se. „Ty drž baterku. Wiremane? Pustíme se do toho.“</p>
<p>Ve dvou jsme dokutáleli Emeryho k otvoru v zemi a pak dovnitř naházeli kusy, které upadly – aspoň tolik, kolik jsme dokázali najít. Pořád si pamatuju jeho kamenný korálový úsměv, když padal do tmy, kde se připojil se své nevěstě. A někdy se mi o tom samozřejmě zdává ve snu. V těch slyším Adie a Ema, jak mě volají ze tmy a ptají se, jestli bych nechtěl dolů za nimi. A někdy to v těch snech udělám. Někdy se do té tmy vrhám a letím smrdutým hrdlem, jen abych udělal těm vzpomínkám konec.</p>
<p>To jsou sny, z nichž se probouzím s křikem a oháním se ve tmě rukou, kterou už nemám.</p>
<p><strong>xiv</strong></p>
<p>Wireman a Jack vrátili poklop zase na místo a pak jsme znovu odešli k Elizabethinu mercedesu. Byla to pomalá, bolestná procházka a nakonec už jsem vlastně vůbec nešel, ale jen se plazil. Jako by se hodiny přetočily zpátky do loňského října. Už jsem pomýšlel na několik oxycontinů, které na mě čekaly ve Velkém růžáku. Dám si tři, rozhodl jsem se. Tři udělají víc, než jen zaženou bolest. S trochou štěstí mě taky pošlou na několik hodin do říše spánku.</p>
<p>Oba přátelé se mě ptali, jestli se jich nechci chytit kolem krku. Odmítl jsem. Tohle nebude moje poslední dnešní procházka, v tomhle ohledu jsem se už rozhodl. Pořád jsem ještě neměl poslední kousek skládačky, ale už mě něco napadlo. Co to Elizabeth říkala Wiremanovi? <emphasis>Budete chtít, ale nesmíte</emphasis>.</p>
<p>Příliš pozdě, příliš pozdě, příliš pozdě.</p>
<p>Ta myšlenka nebyla zřetelná. Zřetelné však bylo chrastění lastur. Bylo slyšet odkudkoliv ve Velkém růžáku, ale aby člověk vychutnal ten efekt naplno, musel přicházet zvenčí. Právě pak zněly úplně jako hlasy. Tolik nocí jsem promarnil malováním, zatímco jsem mohl naslouchat.</p>
<p>Dnes v noci naslouchat budu.</p>
<p>Wireman se před sloupy zastavil. „Abyssus abyssum invocat,“ řekl.</p>
<p>„Peklo volá peklo,“ vzdychl Jack.</p>
<p>Wireman se na mě podíval. „Myslíš, že budeme mít nějaké potíže, abychom si proklestili cestu domů?“</p>
<p>„Teď? Ne.“</p>
<p>„A tady jsme skončili?“</p>
<p>„Skončili.“</p>
<p>„Vrátíme se sem někdy?“</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem. Podíval jsem se na pobořený dům dřímající v měsíčním světle. Vydal svá tajemství. Uvědomil jsem si, že jsme tam nechali srdíčkovou krabici malé Libbit, ale možná, že to tak bylo lepší. Ať si tam zůstane. „Sem už nikdo nepřijde.“</p>
<p>Jack se na mě podíval trochu zvědavě i bojácně. „Jak to víte?“</p>
<p>„Vím,“ odpověděl jsem.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>21 – Lastury v měsíčním světle</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Cestu domů jsme si proklestili bez problémů. Pach se tam vznášel pořád, ale už byl lepší – částečně proto, že se zvedal příznivý vítr od Zálivu, a částečně proto… protože se pročistil vzduch.</p>
<p>Světla na dvoře <emphasis>El Palacio</emphasis> byla napojená na časový spínač a vypadala nádherně, jak tak poblikávala ze tmy. V domě Wireman prošel metodicky všechny místnosti a rozsvítil další světla. Rozsvítil všechna, až dům, kde Elizabeth strávila většinu života, svítil jako oceánský parník přijíždějící o půlnoci do přístavu.</p>
<p>Když byl <emphasis>El Palacio</emphasis> rozsvícený na maximum, vystřídali jsme se ve sprše a přitom jsme si předávali vodou naplněnou baterku z ruky do ruky jako štafetu. Pořád ji musel někdo držet. Wireman šel první, potom Jack, nakonec já. Po vysprchování jsme se navzájem podrobili důkladné prohlídce a polili peroxidem každé místo, kde byla narušená kůže. Já na tom byl nejhůř, a když jsem se konečně oblékl, pálilo mě celé tělo.</p>
<p>Obouval jsem si boty a pracně si jednou rukou zavazoval tkaničky, když do ložnice pro hosty vešel Wireman a tvářil se vážně. „Dole je na záznamníku vzkaz, který si musíš poslechnout. Od tampské policie. Hele, já ti pomůžu.“</p>
<p>Klekl si přede mě a začal mi utahovat tkaničky. Nepřekvapilo mě, když jsem si všiml, že mu ve vlasech přibylo šedin… a najednou mnou projelo leknutí. Hmátl jsem po něm a chytil ho za svalnaté rameno. „Baterka! Jack…“</p>
<p>„Klid. Sedí v Porcelánovém salonu slečny Eastlakeové a baterku má na klíně.“</p>
<p>Přesto jsem spěchal. Nevím, co jsem čekal, že najdu – prázdný pokoj, rozšroubovanou baterku ležící na koberečku v louži vody nebo Jacka proměněného v ženskou s třetím okem a pařáty, která vypadla ze starého prasklého soudku – ale on tam jenom seděl s baterkou v ruce a vypadal ustaraně. Zeptal jsem se ho, jestli mu není špatně. A pořádně se mu podíval do očí. Jestli náhodou… nechytil nemoc… snad bych mu to viděl v očích.</p>
<p>„Je mi dobře. Ale ten vzkaz od policajtů…“ Zavrtěl hlavou.</p>
<p>„No, tak si to poslechneme.“</p>
<p>Muž, který se představil jako detektiv Samson, řekl, že se snažil sehnat Edgara Freemantlea i Jeroma Wiremana, aby jim položil pár otázek ohledně Mary Ireové. Zejména chtěl mluvit s panem Freemantlem, pokud neodjel na Rhode Island nebo do Minnesoty – Samson předpokládal, že tam bude tělo mé dcery převezeno na pohřeb.</p>
<p>„Pan Freemantle určitě truchlí,“ řekl Samson, „a jsou to spíš otázky pro policii z Providence, ale víme, že pan Freemantle poskytoval nedávno té Ireové rozhovor a já se nabídl, že s vámi promluvím, pane Freemantle, jestli je to možné. Můžu vám do telefonu říct, na co jsou v Providence nejvíc zvědaví, pokud bude záznamník stačit…“ Stačil. A poslední kousek skládačky zapadl na místo.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>„Edgare, to je šílené,“ ozval se Jack. To řekl už potřetí a v hlase mu přibývalo zoufalství. „Naprosto ujeté.“ Otočil se k Wiremanovi. „Tak řekněte mu něco!“</p>
<p>„<emphasis>Un poco loco</emphasis>,“ souhlasil Wireman, ale já znal rozdíl mezi <emphasis>poco</emphasis> a <emphasis>muy</emphasis>, i když Jack nerozuměl.</p>
<p>Stáli jsme na dvoře mezi Jackovým sedanem a Elizabethiným starým mercedesem. Měsíc vystoupal výš a vítr zesílil. Příboj dorážel na pobřeží a míli od nás budou lastury pod Velkým růžákem diskutovat o všemožných podivnostech: <emphasis>muy asustador</emphasis>. „Ale myslím, že bych do tebe mohl hučet celou noc, a stejně si to nerozmyslíš.“</p>
<p>„Protože víš, že mám pravdu,“ řekl jsem.</p>
<p>„<emphasis>Tu perdón, amigo</emphasis>, pravdu máš jenom možná,“ namítl. „Něco ti řeknu: Wireman má v úmyslu padnout na svoje tlustá stárnoucí kolena a modlit se, abys ji měl.“</p>
<p>Jack se podíval na baterku v mé ruce. „Aspoň si neberte <emphasis>tohle</emphasis>,“ prosil. „Omluvte moje výrazy, šéfe, ale jste zasranej blázen, jestli si to berete s sebou!“</p>
<p>„Já vím, co dělám,“ uklidňoval jsem ho a doufal při Bohu Všemohoucím, že je to pravda. „A vy zůstaňte tady, oba. Ne abyste mě sledovali.“ Zvedl jsem baterku a ukázal na Wiremana. „Na tvou čest.“</p>
<p>„No dobře, Edgare. Moje čest je sice v troskách, ale klidně ti na ni budu přísahat. Mám praktickou otázku: víš určitě, že dva tylenoly budou stačit, abys došel k sobě domů po vlastních, nebo skončíš jako plazivec?“</p>
<p>„Dostanu se tam po svých.“</p>
<p>„A zavoláš, až se ti to podaří.“</p>
<p>„Zavolám.“</p>
<p>Pak rozevřel náruč a já do ní vstoupil. Políbil mě na obě tváře. „Mám tě rád, Edgare,“ řekl. „Seš sakra chlap. <emphasis>Sano como una manzana</emphasis>.“</p>
<p>„Co to mělo znamenat?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Přeju pevné zdraví. Zhruba.“</p>
<p>Jack mi podal ruku – levou, ten chlapec se učil rychle – a pak došel k závěru, že objetí je přece jenom na řadě. Do ucha mi zašeptal: „Dejte mi tu baterku, šéfe.“</p>
<p>Já mu taky pošeptal: „Nemůžu. Promiň.“</p>
<p>Vydal jsem se po cestičce dozadu za dům a odtud na dřevěný chodník. Na jeho konci, je tomu už asi tisíc let, jsem se setkal s jedním skvělým chlápkem, kterého jsem teď nechával za sebou. Seděl tehdy pod pruhovaným slunečníkem a nabídl mi ledový zelený čaj, velmi osvěžující. A řekl <emphasis>Takže kulhavý cizinec konečně dorazil</emphasis>.</p>
<p><emphasis>A nyní odchází</emphasis>, pomyslel jsem si.</p>
<p>Otočil jsem se. Dívali se za mnou.</p>
<p>„<emphasis>Muchacho!</emphasis>“ zavolal Wireman.</p>
<p>Myslel jsem, že mě požádá, abych se vrátil a znovu jsme to všechno promysleli a prohovořili. Ale podcenil jsem ho.</p>
<p>„<emphasis>Vaya con Dios, mi hombre</emphasis>.“</p>
<p>Naposledy jsem mu zamával a zašel za roh domu.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>Takže jsem se vydal na svou poslední velkou plážovou procházku, kulhavou a bolestivou jako ty první po břehu posetém lasturami. Jenomže ty se odehrávaly za růžového světla časného rána, kdy byl svět skoro nehybný a jediný pohyb představoval jemný rytmus drobných vln a hnědá mračna pípáků, kteří přede mnou vzlétali. Dnes to bylo jiné. Dnes v noci burácel vítr a vlny zuřily, ne že by na pobřeží vybíhaly, ony o ně páchaly sebevraždu. Vlny dál na moři vypadaly jako lakovaný chrom a několikrát jsem měl pocit, že koutkem oka vidím <emphasis>Perse</emphasis>, ale pokaždé, když jsem se otočil, tam nic nebylo. Dnes v noci neplulo po mém kousku Zálivu nic, jenom měsíční světlo.</p>
<p>Kolébal jsem se vpřed, baterku svíral v ruce a myslel na den, kdy jsem tudy šel s Ilse. Ptala se mě, jestli je tohle nejkrásnější místo na zemi, a já ji ujistil, že ne, že jsou nejméně ještě tři, která jsou krásnější… ale už jsem si nevzpomínal, jaká ta tři místa byla, jenom že se těžko vyslovovala. Nejjasněji jsem si vzpomínal na to, jak mi říkala, že si zasloužím nějaké krásné místo a čas na odpočinek. Čas na uzdravení.</p>
<p>V tu chvíli se mi spustily z očí slzy a já je nechal. V ruce, kterou bych je byl otíral, jsem držel baterku, tak jsem je nechal prostě téct.</p>
<p><strong>iv</strong></p>
<p>Velký růžák jsem dřív uslyšel, než uviděl. Lastury pod domem ještě nikdy nebyly tak hlasité. Popošel jsem ještě o kousek a pak se zastavil. Byl přímo přede mnou, černý obrys, který stínil hvězdy. Dalších čtyřicet nebo padesát pomalých, kulhavých kroků, a měsíční světlo začne vykreslovat detaily. Všechna světla byla zhasnutá, i ta, která skoro vždycky nechávám rozsvícená – v kuchyni a floridském pokoji. Možná za to mohl výpadek elektřiny způsobený větrem, ale já si to nemyslel.</p>
<p>Uvědomil jsem si, že lastury hovoří hlasem, který znám. Měl bych, byl totiž můj. Věděl jsem to snad odedávna? Asi ano. Myslím, že pokud nejsme šílení, na jisté úrovni zná většina z nás různé hlasy své fantazie.</p>
<p>A samozřejmě svých vzpomínek. Ty také mají hlas. Zeptejte se kohokoli, kdo ztratil nějakou končetinu nebo dítě nebo dlouho hýčkaný sen. Zeptejte se kohokoli, kdo si vyčítá špatné rozhodnutí učiněné obvykle v syrové chvíli (chvíli, která bývá zbarvená rudě). Naše vzpomínky také mají hlas. Často smutně volají jako zdvižené paže ve tmě.</p>
<p>Šel jsem dál a nechával za sebou stopy, které vyrývala vlečená noha. Černý trup Velkého růžáku se přiblížil. Nebyla to ruina jako Hnízdiště volavek, ale dnes v noci vypadal strašidelně. Dnes v noci to byl duch, který čeká. Nebo možná něco o trochu hmotnějšího.</p>
<p>Zaduněl vítr a já se podíval vlevo do směru, odkud se opíral. Loď už tam byla v celé kráse, bez světel a tichá, a její plachty v cárech vlály. Čekala.</p>
<p><emphasis>Mohl bys jet</emphasis>, říkaly lastury, zatímco jsem stál v měsíčním světle už necelých dvacet metrů od domu. <emphasis>Setřít stůl a začít nanovo – dalo by se to provést, nikdo to neví líp než ty – a prostě odplout. Nechat ten smutek za sebou. Když chceš hrát, musíš platit. A co je nejlepší?</emphasis></p>
<p>„Nejlepší je, že nemusím odjet sám,“ řekl jsem.</p>
<p>Vítr zadul a lastury mumlaly. A z černoty pod domem, kde v hloubce metr osmdesát leželo kostnaté podloží, se vyloupl stín a vstoupil do měsíčního světla. Chvíli stál sehnutý, jako by se rozmýšlel, a pak se vydal ke mně.</p>
<p>Ona se vydala ke mně. Ale nebyla to Perse, tu jsme utopili, aby spala.</p>
<p>Ilse.</p>
<p><strong>v</strong></p>
<p>Nekráčela a já to ani nečekal. Vlekla se. Byl zázrak – černá magie – že se vůbec pohybovala.</p>
<p>Po tom posledním telefonátu s Pam (přísně vzato se to nedalo nazvat rozhovorem) jsem vyšel zadními dveřmi z Velkého růžáku ven a zlomil rukojeť smetáku, kterým jsem smetal písek z chodníku k poštovní schránce. Pak jsem odešel na pláž až do míst, kde je písek mokrý a lesklý. Nepamatoval jsem si, co přišlo pak, protože jsem si to pamatovat nechtěl. Samozřejmě. Jenomže teď jsem si vzpomněl, teď jsem musel, protože teď tu moje vlastnoruční práce stála přede mnou. Byla to Ilse, a přesto to nebyla Ilse. Její tvář tu byla, pak se rozmazala a už nebyla. Bylo tu její tělo, ale pak se rozplizlo a znovu se zpevnilo. Z tváří, hrudi, boků a nohou jí při pohybu odpadávaly kousky uschlé písečné trávy a zlomky lastur. Měsíční světlo se odrazilo od oka, které bylo jasné, až srdce usedalo, bylo tak zoufale její, ale pak zmizelo, ale za chvíli zasvítilo v měsíčním světle znovu. Ilse potácející se ke mně byla z písku.</p>
<p>„Tati,“ řekla. Hlas měla suchý a se skřípavým podtónem – jakoby jí kdesi uvnitř uvízly lastury. Asi tomu tak bylo.</p>
<p><emphasis>Budete chtít, ale nesmíte</emphasis>, říkala Elizabeth… ale někdy si člověk nemůže pomoct.</p>
<p>Písečná dívka natáhla ruku. Vítr zafoukal a prsty na konci té ruky se rozmazaly, protože z nich odlétala jemná zrnka, až odhalila kost. Kolem ní zavířil jiný písek a ruka se znovu zacelila. Její rysy se přeskupovaly jako krajina pod rychle letícími letními mraky. Bylo to fascinující… hypnotické.</p>
<p>„Dej mi tu baterku,“ řekla. „Pak se společně nalodíme. Na lodi budu zas taková, jakou si mě pamatuješ. Nebo… nemusíš si pamatovat nic.“</p>
<p>Vlny se hnaly jedna za druhou a burácely pod hvězdami. Pod měsícem. Lastury pod Velkým růžákem hlasitě hovořily: mým hlasem, a hádaly se. Přines vidličku. Já vyhraju. Posaď se na žehličku. Ty vyhraješ. Zde přede mnou stála Ilse z písku, neuchopitelná krasavice ve světle tří čtvrtin měsíce, a její rysy nebyly ani dvě vteřiny stejné. Teď to byla Illy v devíti, a vzápětí Illy v patnácti, která míří na svou první schůzku. A teď zase Illy, jak vypadala v prosinci při vystupování z letadla, vysokoškolačka Illy se snubním prstenem na ruce. Tady stála ta, kterou jsem miloval nejvíc – vždyť právě proto ji Perse zabila – a natahovala ruku po baterce. Ta baterka byla moje vstupenka na dlouhou cestu po moři zapomnění. Samozřejmě že něco z toho mohla být lež… ale někdy člověk musí riskovat. A to obvykle děláme. Jak říká Wireman, nalháváme si tolik věcí, že bychom se tím mohli živit.</p>
<p>„Mary s sebou přinesla sůl,“ řekl jsem. „Spoustu pytlíků soli. Nasypala je do vany. Policie chce vědět proč. Ale pravdě by nikdy neuvěřili, že?“</p>
<p>Stála přede mnou a za ní duněly divoké vlny. Stála tam, rozfoukávaná a zase tvořená pískem, který byl všude kolem ní a pod ní. Stála tam a nic neříkala, jenom natahovala ruku, aby si vzala to, pro co si přišla.</p>
<p>„Nakreslit tě do písku nestačilo. Ani to, že tě Mary utopila, nestačilo. Musela tě utopit ve slané vodě.“ Pohlédl jsem na svítilnu. „Perse jí jenom řekla, co má dělat. Podle mého obrázku.“</p>
<p>„Dej mi to, tati,“ řekla měňavá písečná dívka. Ruku měla stále nataženou. Jenomže jak foukal vítr, chvílemi se měnila v pařát. I když ji doplňoval písek z pláže, aby si udržela tvar, občas to byl pařát. „Dej mi to a můžeme jít.“</p>
<p>Vzdychl jsem. Některé věci jsou přece jen nevyhnutelné. „Tak dobře.“ Vykročil jsem k ní. Napadlo mě další Wiremanovo úsloví: <emphasis>Nakonec svoje starosti utaháme</emphasis>. „Dobrá, sluníčko. Ale bude tě to něco stát.“</p>
<p>„Co mě to bude stát?“ Její hlas zněl jako písek vrhaný větrem proti oknu. Chrastění lastur. Ale stále to byl Ilsin hlas. Mé Zdalie.</p>
<p>„Jen políbení,“ řekl jsem, „dokud jsem živý, abych ho cítil.“ Usmál jsem se. Necítil jsem rty – měl jsem je jako ochromené – ale cítil jsem, jak se svaly kolem nich napínají. Maličko. „Předpokládám, že to bude písečná pusa, ale budu dělat, že sis hrála na pláži. Stavěla hrady.“</p>
<p>„Tak dobře, tati.“</p>
<p>Přiblížila se podivným kulhavým šouráním, které se nepodobalo chůzi, a takhle zblízka se celá iluze nadobro zhroutila. Jako když si přiblížíte obraz těsně k očím a pozorujete, jak se výjev – portrét, krajina, zátiší – rozpadá do obyčejných barevných tahů, na nichž je místy patrný dotek štětce. Ilsiny rysy zmizely. Na místě, kde byly, jsem viděl jenom zuřivé víření písku a drobné úlomky škeblí. To, co jsem čichal, nebyla vůně pleti a vlasů, ale jen slaná voda.</p>
<p>Natáhly se ke mně sinalé paže. Ve větru se z nich táhly písečné závoje. Prosvítal jimi měsíc. Zvedl jsem baterku do výšky. Byla krátká. A její tělo bylo spíš z plastu než nerezoceli.</p>
<p>„Raději se však podívej pořádně, než začneš rozdávat polibky,“ řekl jsem. „Tohle je z přihrádky na rukavice v autě Jacka Cantoriho. Ta s Perse je zamčená v sejfu u Elizabeth.“</p>
<p>Ztuhla a v tu chvíli z ní vítr od Zálivu strhal poslední zbytky lidskosti. Rázem jsem se ocitl před pouhým vířícím písečným ďáblem. Nijak jsem však neriskoval, byl to dlouhý den a já neměl v úmyslu riskovat, zvlášť když má dcera byla někde… no, někde jinde… a čekala na své poslední spočinutí. S baterkou sevřenou v pěsti jsem se rozehnal paží co nejprudčeji, a stříbrné náramky chůvy Meldy mi sklouzly z paže k zápěstí. Pečlivě jsem je vyčistil v kuchyňském dřezu v <emphasis>El Palacio</emphasis>, a cinkaly.</p>
<p>Za opaskem, na levém boku vzadu, jsem pro jistotu měl zastrčenou harpunu se stříbrným hrotem, ale nepotřeboval jsem ji. Písečný ďábel se rozpadl do všech světových stran. Hlavou mi projel výkřik bolesti a vzteku. Díky bohu byl krátký, jinak by mě asi roztrhal na kusy. Pak už nebylo nic, jenom chřestění lastur pod Velkým růžákem a krátké zatmění hvězd nad dunami napravo, kde zbytky písku rozfoukal vítr. Záliv byl opět prázdný, až na vlny postříbřené měsícem, které se valily ke břehu. <emphasis>Perse</emphasis> zmizela, pokud tam vůbec kdy byla.</p>
<p>Z nohou mi vyprchala síla a já prudce dosedl na zem. Možná že přece jenom skončím jako plazivec. Jestli ano, Velký růžák nebyl daleko. V tuto chvíli jsem si však pomyslel, že tu prostě budu sedět a poslouchat lastury. Trochu si odpočinu. Pak možná dokážu vstát a dorazit těch posledních dvacet metrů, vejít dovnitř a zavolat Wiremanovi. Povědět mu, že jsem v pořádku. Povědět mu, že je to hotové a Jack pro mě může přijet.</p>
<p>Ale prozatím tu budu jenom tak sedět a poslouchat lastury, které už nezaznívaly mým hlasem, vlastně vůbec ničím hlasem. Teď tu budu prostě sedět na písku, dívat se na Záliv a přemýšlet o své dceři Ilse Marii Freemantleové, která po narození vážila tři kila deset, její první slovo bylo pes a jednou přinesla domů obrovský hnědý balón namalovaný na kusu kreslicího papíru a vzrušeně pokřikovala: „Namalovala jsem ti oblázek, tati!“</p>
<p>Ilse Marie Freemantleová.</p>
<p>Pamatuji se na ni dobře.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>22 – Červen</strong></p>
<p><strong>i</strong></p>
<p>Dokormidloval jsem člun doprostřed jezera Phalen a zhasl motor. Splouvali jsme k malé oranžové bójce, kterou jsem tam umístil. Po hladině hladké jako zrcadlo bzučeli sem a tam rekreanti v motoráčcích, ale žádné plachetnice. Dnes bylo dokonalé bezvětří. Na hřištích bylo několik dětí, u piknikových stolků pár lidí a na stezce vedoucí těsně kolem vody několik turistů. Ovšem na jezero, které se nachází v podstatě v hranicích města, tu bylo celkem vzato skoro prázdno.</p>
<p>Wireman – vypadal podivně nefloridsky v rybářském klobouku a vikinském pulovru – se o tom zmínil.</p>
<p>„Ještě neskončila škola,“ vysvětlil jsem. „Za pár týdnů tu všude budou rejdit motoráky.“</p>
<p>Vypadal nespokojeně. „Je to tím pádem pro ni to pravé místo, <emphasis>muchacho</emphasis>? Přece by ji nějaký rybář mohl vylovit…“</p>
<p>„Na jezeru Phalen se sítě nesmějí používat,“ řekl jsem, „a rybářů s udicí je tu jenom pár. Tohle jezero je hlavně pro vyjížďky na člunu. A plavce, ale ti se drží u břehu.“ Shýbl jsem se a zdvihl válec, který vyrobil sarasotský stříbrník. Byl skoro metr dlouhý se šroubovacím víčkem na jednom konci. Byl naplněný sladkou vodou a dovnitř byla ponořená vodou naplněná svítilna. Perse byla uvězněná ve dvojí temnotě a spala pod dvojí vrstvou sladké vody. A brzy bude spát ještě hlouběji.</p>
<p>„Je to krásná věcička,“ poznamenal jsem.</p>
<p>„To je,“ souhlasil Wireman a pozoroval, jak se odpolední slunce blýská na válci, který jsem otáčel v ruce. „Úplně hladká, háček se na ní nezachytí. I když bych byl stejně klidnější, kdybychom to vyhodili v nějakém jezeře blíž ke kanadské hranici.“</p>
<p>„Kde by ji opravdu někdo mohl vylovit vlečnou sítí,“ namítl jsem. „Pod svícnem bývá tma – to není špatný přístup.“</p>
<p>Kolem profrčely v pěkném sporťáku tři mladé ženy a zamávaly nám. Zamávali jsme taky. Jedna z nich křikla: „Milujem pěkný chlapy!“ a všechny tři se zasmály.</p>
<p>Wireman jim s úsměvem zasalutoval a pak se otočil zase ke mně. „Jak je tu hluboko? Víš to? Ta oranžová vlaječka naznačuje, že bys to mohl vědět.“</p>
<p>„No, povím ti to. Našel jsem si o jezeru Phalen pár informací – trochu opožděně, protože s Pam ten domek na Aster Lane vlastníme už pětadvacet let. Průměrná hloubka je sedmadvacet metrů… kromě místa, kde jsme, protože tady je trhlina.“</p>
<p>Wireman se uvolnil a posunul si čepici na čele výš. „Ach, Edgare. Wireman si myslí, že jsi pořád <emphasis>el zorro</emphasis> – pořád stejná liška.“</p>
<p>„Možná sí, možná no, ale pod tou oranžovou vlaječkou je sto čtrnáct metrů vody. Tedy nejméně sto čtrnáct. Což je sakra lepší než čtyřmetrová cisterna vydlabaná do korálového balvanu na okraji Mexického zálivu.“</p>
<p>„Amen.“</p>
<p>„Vypadáš dobře, Wiremane. Odpočatě.“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Gulfstreamem se to lítá. Žádná fronta u ostrahy, nikdo se ti nehrabe v tašce, aby se ujistil, že sis nevyrobil z jedné usmolené plechovky s pěnou na holení bombu. A poprvé v životě se mi podařilo letět na sever bez zastávky v zasrané Atlantě. Díky… i když bych si to mohl dovolit za své, jak se zdá.“</p>
<p>„Chápu to tak, že ses s Elizabethinými příbuznými dohodl?“</p>
<p>„Jo. Přijal jsem tvůj návrh. Nabídl jsem jim dům a severní cíp Key výměnou za hotovost a cenné papíry. Považovali to za sakra výhodný obchod a viděl jsem, jak si jejich právníci v duchu říkají ‚Wireman je právník a dneska má za klienta pěkného blbce’.“</p>
<p>„Hádám, že nejsem v tomhle člunu jediný <emphasis>zorro</emphasis>.“</p>
<p>„Nakonec dostanu přes osmdesát miliónů v likvidních prostředcích. Plus různé památky z domu. Včetně plechovky od cukroví Sladký Owen slečny Eastlakeové. Myslíš, že se mi tím snažila něco naznačit, <emphasis>muchacho</emphasis>?“</p>
<p>Vzpomněl jsem si, jak Elizabeth strkala do té plechovky různé figurky a pak Wiremana nutila, aby je házel do rybníčku se zlatými rybkami. Samozřejmě se mu snažila něco naznačit.</p>
<p>„Příbuzní dostali severní konec Duma Key, ten má stavařskou hodnotu… no, sahá do nebes. Devadesát miliónů?“</p>
<p>„Oni si to aspoň myslí.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil a zasmušil se. „To si aspoň myslí.“ Chvíli jsme mlčky seděli a pak si ode mě ten válec vzal. Viděl jsem na stříbrné stěně svůj odraz, zdeformovaný oblinou. Nevadilo mi, že tak vypadám, ale já už se do zrcadla na sebe dívám velmi zřídka. Ne že by mi vadil postupující věk, ale poslední dobou nemám zájem dívat se Freemantleovi do očí. Viděly toho příliš mnoho.</p>
<p>„Jak se má tvoje manželka a dcera?“</p>
<p>„Pam je v Kalifornii s matkou. Melinda se vrátila do Francie. Po Illyině pohřbu chvíli zůstala u Pam, ale pak odjela. Myslím, že se rozhodla správně. Vyrovnává se s tím.“</p>
<p>„A co ty, Edgare? Ty se s tím taky vyrovnáváš?“</p>
<p>„Nevím. Neřekl snad Scott Fitzgerald, že v americkém životě neexistuje druhé jednání?“</p>
<p>„Jo, ale když to říkal, měl prochlastaný mozek.“ Wireman odložil válec ke svým nohám a předklonil se. „Poslouchej mě, Edgare, a poslouchej pořádně. Ve skutečnosti existuje pět jednání a to nejen v americkém životě – v každém životě, který se žije naplno. Totéž platí v každé Shakespearově hře, ať je to tragédie nebo komedie. Protože z toho se náš život skládá – z komedie i tragédie.“</p>
<p>„Já si těch hnusů ovšem poslední dobou užil až nad hlavu,“ řekl jsem.</p>
<p>„Jo,“ souhlasil, „ale třetí jednání skrývá spoustu možností. Já jsem teď v Mexiku. Už jsem ti to říkal, že? V krásném horském městečku, které se jmenuje Tamazuchale.“</p>
<p>Zkusil jsem to vyslovit.</p>
<p>„Líbí se ti, jak se ti to převaluje na jazyku. Wireman pozná, že se ti to líbí.“</p>
<p>Usmál jsem se. „Rozhodně má jistý zvuk.“</p>
<p>„Je tam na prodej jeden zchátralý hotel a já přemýšlím, že bych ho koupil. Na takovou operaci bych tipoval tři ztrátové roky, než se snad začne vyplácet, ale já teď mám napěchovanou prkenici. Ovšem <emphasis>mohl bych</emphasis> potřebovat parťáka, který něco ví o stavařině a údržbě. Jestli se ale pořád soustředíš na umělecké záležitosti, tak samozřejmě…“</p>
<p>„O tomhle snad víš svoje.“</p>
<p>„Tak co na to říkáš? Ať se naše jmění šťastně propojí.“</p>
<p>„Simon a Garfunkel, 1969,“ řekl jsem. „Nebo tak někdy. Já ti nevím, Wiremane. Teď se nemůžu rozhodnout. Musím namalovat ještě jeden obraz.“</p>
<p>„To rozhodně musíš. A jak velká bouře to vlastně bude?“</p>
<p>„Nevím. Ale na šestém kanálu budou nadšení.“</p>
<p>„Takže důkladné varování, je to tak? Škody na majetku nevadí, ale nikdo nezahyne.“</p>
<p>„Nikdo nezahyne,“ souhlasil jsem a doufal, že to bude pravda, i když jakmile se té fantomové ruce povolily otěže, bylo možné všechno. Proto moje druhá kariéra musela skončit. Ale ještě jeden, poslední obraz vznikne, protože jsem se chtěl naplno pomstít. A nejen za Illy, taky za další Persiny oběti.</p>
<p>„Máš zprávy o Jackovi?“ zeptal se Wireman.</p>
<p>„Ozve se skoro co týden. Na podzim jde na Floridskou státní univerzitu v Tallahassee. Na můj účet. Mezitím se s mámou přestěhují kus dál po pobřeží do Port Charlotte.“</p>
<p>„Taky na tvůj účet?“</p>
<p>„Vlastně… ano.“ Jackův otec zemřel na Crohnovu nemoc, takže se s mámou měli co ohánět.</p>
<p>„A byl to tvůj nápad?“</p>
<p>„Zase správně.“</p>
<p>„Takže si myslíš, že Port Charlotte bude dost daleko na jihu, aby byli v bezpečí.“</p>
<p>„Podle mě ano.“</p>
<p>„A sever? Co Tampa?“</p>
<p>„Nanejvýš přeháňky. Bude to malá bouře. Malá, ale prudká.“</p>
<p>„Taková malá Alice stažená do klubíčka. Jako ta v sedmadvacátém roce.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Seděli jsme a dívali se na sebe, a ty dívky v autě znovu projely kolem a smály se hlasitěji a mávaly nadšeněji než předtím. Sladké ptáče mládí, vznášející se na odpoledním vinném střiku. Pozdravili jsme je.</p>
<p>Když zmizely, řekl Wireman: „Žijící příbuzní slečny Eastlakeové si vůbec nebudou muset dělat vrásky se sháněním stavebního povolení na nových pozemcích, co?“</p>
<p>„Zřejmě ne.“</p>
<p>Zamyslel se nad tím, pak přikývl. „Dobře. Pošli celý ten ostrov do truhlice Davyho Jonese. Mně to vyhovuje.“ Zvedl stříbrnou rouru a zaměřil pozornost na oranžovou vlaječku nad puklinou, která rozděluje střed jezera Phalen, a pak se znovu podíval na mě. „Chceš pronést poslední slova, <emphasis>muchacho</emphasis>?“</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem, „ale nebude jich moc.“</p>
<p>„Tak si je připrav.“ Wireman se na kolenou otočil a podržel stříbrný válec nad vodou. Slunce se na něm zablýsklo a já doufal, že je to naposledy nejmíň na tisíc let… ale měl jsem pocit, že Perse si už dokáže najít cestu na hladinu. Podařilo se jí to předtím, podaří se jí to zas. Dokonce i z Minnesoty si nějak najde cestu do <emphasis>caldo</emphasis>.</p>
<p>Pronesl jsem slova, která jsem měl na srdci: „Spi navěky.“</p>
<p>Wireman rozevřel prsty. Trochu to cáklo. Naklonili jsme se přes bok člunu a dívali se, jak stříbrný válec hladce klesá z dohledu a jeho cestu do hlubin prozrazuje poslední jiskra slunce.</p>
<p><strong>ii</strong></p>
<p>Wireman zůstal na noc, i na tu další. Pojídali jsme krvavé steaky, odpoledne pili zelený čaj a mluvili o všem možném kromě starých časů. Pak jsem ho odvezl na letiště, odkud mu to letělo do Houstonu. Tam měl v plánu si najmout auto a jet na jih. Porozhlédnout se po krajině, jak se vyjádřil.</p>
<p>Nabídl jsem mu, že ho doprovodím až k ostraze, ale zavrtěl hlavou. „Neměl by ses dívat, jak si Wireman zouvá boty před absolventíkem obchodní školy,“ řekl. „Řekneme si <emphasis>adiós</emphasis> tady, Edgare.“</p>
<p>„Wiremane…“ začal jsem, ale víc jsem ze sebe vypravit nedokázal. Krk se mi stáhl slzami.</p>
<p>Vtáhl mě do náručí a vlepil mi políbení na obě tváře. „Poslouchej, Edgare. Teď přišla chvíle třetího jednání. Rozumíš mi?“</p>
<p>„Ano,“ řekl jsem.</p>
<p>„Přijeď do Mexika, až budeš moct. A jestli budeš chtít.“</p>
<p>„Budu o tom přemýšlet.“</p>
<p>„To udělej. <emphasis>Con Dios, mi amigo, siempre con Dios</emphasis>.“</p>
<p>„Ty taky, Wiremane, ty taky.“</p>
<p>Díval jsem se za ním, jak odchází s příruční kabelou přehozenou přes rameno. Najednou se mi zářivě jasně vybavila vzpomínka na jeho hlas z oné noci, kdy na mě ve Velkém růžáku zaútočil Emery. Wireman tehdy zařval <emphasis>cojudo de puta madre</emphasis> a vzápětí vrazil té mrtvole do obličeje svícen. Byl úžasný. Chtěl jsem, aby se ještě jednou, naposledy otočil… a on to udělal. Určitě zachytil moje myšlenky, řekla by moje matka. Nebo měl nějaké tušení. To by řekla chůva Melda.</p>
<p>Všiml si, že tam pořád stojím, a jeho tvář se rozzářila úsměvem. „Ať se den vydaří, Edgare!“ zavolal. Lidé se polekaně otáčeli.</p>
<p>„Ty se pak vydaříš taky!“ křikl jsem.</p>
<p>Se smíchem mi zasalutoval a pak vstoupil do vstupní chodby k letadlu. A já samozřejmě nakonec odjel na jih do jeho městečka, ale i když pro mě žije ve svých úslovích – napadají mě vždycky jen v přítomném čase – už jsem toho člověka nikdy neviděl. Za dva měsíce zemřel na infarkt na tržišti v Tamazuchale, kde se handrkoval kvůli čerstvým rajčatům. Myslel jsem si, že máme dost času, ale to si myslíme vždycky, ne? Namlouváme si toho tolik, že bychom se tím mohli živit.</p>
<p><strong>iii</strong></p>
<p>V domku na Aster Lane jsem měl stojan postavený v obývacím pokoji, kde bylo dobré světlo. Plátno na něm bylo zakryté kusem látky. Vedle něj, na stole s olejovými barvami, leželo několik leteckých snímků Duma Key, ale já se na ně skoro nedíval. Vídal jsem Dumu ve snech a vídám ji tak dodnes.</p>
<p>Odhodil jsem prostěradlo na pohovku. V popředí mého obrazu – mého posledního obrazu – stál Velký růžák vyvedený tak realisticky, že jsem skoro slyšel, jak lastury pod ním s každou přicházející vlnou zachřestí.</p>
<p>O jeden z jeho pilířů se opíraly dvě zrzavé panenky usazené vedle sebe, což byl perfektní surrealistický prvek. Ta nalevo byla Reba. Napravo Fancy, tu mi Kamen přivezl z Minnesoty. Ta byla Illyin nápad. Záliv, který jsem za svého pobytu na Duma Key vídal obvykle modrý, jsem namaloval matně a zlověstně zelený. Nebe nahoře bylo plné černých mračen, kupila se v horní části plátna a táhla se daleko z dohledu.</p>
<p>Pravá paže mě začala svědit a ten známý pocit moci začal proudit nejdřív do mě a potom skrze mě. Viděl jsem svůj obraz skoro zrakem boha… nebo bohyně. Dokázal bych se toho vzdát, ale nebude to snadné.</p>
<p>Když jsem maloval obrazy, zamilovával jsem se do světa.</p>
<p>Když jsem maloval obrazy, cítil jsem se úplný.</p>
<p>Chvíli jsem maloval, pak jsem štětec odložil. Polštářkem palce jsem smíchal hnědou a žlutou a pak barvu mázl nad namalovanou pláž… jen zlehoučka… jako by se v prvním váhavém závanu vzduchu zvedl závoj písku.</p>
<p>Na Duma Key, pod černým nebem ženoucí se červnové bouře, začal sílit vítr.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jak namalovat obraz (XII)</strong></p>
<p><emphasis>Poznejte, kdy jste skončili, a když jste hotoví, odložte tužku nebo štětec. Všechno ostatní je jen život.</emphasis></p>
<p>Únor 2006-červen 2007</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Dodatek</strong></p>
<p>Trochu jsem si pohrál s geografií západního pobřeží Floridy a také s její historií. Dave Davis byl sice skutečná osoba a opravdu zmizel, zde jsem si však jeho osudy vymyslel.</p>
<p>A nikdo na Floridě neříká mimořádným bouřím „Alice“, jenom já.</p>
<p>Chci poděkovat své manželce, spisovatelce Tabitě Kingové, která tuhle knihu četla v první verzi a navrhla prospěšné změny. Plechovka na cukroví Sladký Owen byla jen jedna z nich.</p>
<p>Děkuji taky Russu Dorrovi, svému starému příteli a lékaři, který mi trpělivě vysvětlil, co to je Brocova oblast a jaké jsou fyzikální aspekty zranění typu contrecoup.</p>
<p>Také chci poděkovat Chucku Verrillovi, který knížku jako obvykle ohleduplně a současně nemilosrdně zredigoval.</p>
<p>Teddymu Rosenbaumovi, příteli a redaktorovi: <emphasis>muchas gracias</emphasis>.</p>
<p>A tobě, můj dávný příteli Věrný čtenáři, tobě vždycky.</p>
<p>Stephen King</p>
<p>Bangor, Maine</p><empty-line /><p><strong>OSTROV DUMA KEY</strong></p>
<p>Stephen King</p>
<p>Z anglického originálu</p>
<p>Duma Key,</p>
<p>vydaného nakladatelstvím Scribner,</p>
<p>a division of Simon and Schuster, Inc.</p>
<p>přeložila Linda Bartošková</p>
<p>Odpovědná redaktorka: Dominika Křesťanová</p>
<p>Obálka a grafická úprava obálky: Jan Patrik Krásný a Dagmar Krásná</p>
<p>Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA</p>
<p>(Praha 4, Květnového vítězství 332)</p>
<p>PRAHA 2008</p>
<p>www.dobrovsky.cz</p>
<p>www.knihycz.cz</p>
<p>e-mail: nakladatelstvi@dobrovsky.cz</p>
<p>Sazba: SF SOFT, Praha</p>
<p>Tisk: CPI Moravia Books, s. r. o., Pohořelice</p>
<p>Vydání první</p>
<p>Edgar Freemantle je bohatý stavař, který při nehodě na stavbě utrpí zranění mozku a přijde o pravou paži. Během zdlouhavého léčení propadá takovým záchvatům zuřivosti a výpadkům paměti, že ho opustí manželka. V hluboké depresi a s myšlenkami na sebevraždu uposlechne rady svého terapeuta dr. Kamena, aby „změnil prostředí“. Odstěhuje se tedy z Minnesoty na Duma Key, maličký, téměř pustý ostrůvek u floridského pobřeží. Lékař ho pobízel: „Nenajdete ve svém životě kromě stavařiny ještě něco jiného, co by ty deprese oslabilo?“ A Edgar Freemantle si vzpomene, že kdysi kreslil. Zjistí, že je velmi nadaný malíř, a začne na ostrově malovat. Jenže s obrazy se začnou dít zvláštní věci. Cokoli namaluje, objeví se i ve skutečnosti, a pokud to vymaže, zmizí to. Ostrov má podivnou moc zesilovat a umocňovat jeho talent, protože tam přebývá cosi zlého…</p><empty-line /><p><image xlink:href="#_5.jpg" /></p>
<p>Credit: Amy Guip © 2006</p>
<p>Stephen King se narodil v roce 1947 a stal se jedním z nejúspěšnějších amerických spisovatelů současnosti. Žije s rodinou v USA ve státě Maine. Český čtenář ho již důvěrně zná z řady špičkových hororů, které v posledních letech u nás vyšly. Jako příklad uveďme romány Mrtvá zóna, Nezbytné věci, Žhářka, Beznaděj, Temná půle, Rose Madder, Pistolník, Tři vyvolení, Pustiny, Čaroděj a sklo, To, Holčička, která měla ráda Toma Gordona, Pytel kostí, Srdce v Atlantidě, Geraldova hra a další.</p><empty-line /><p><image xlink:href="#_6.jpg" /></p><empty-line /><p>[1] překlad Jaroslav Císař</p>
<p>[2] * překlad Jiří Josek</p>
</section>
</body><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAEkAMsDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD9z/8Agt5/wXlf/gjl4w+A
fhlP2al/aAh+N/h7xvr73cnxQ/4VsfDQ8HajoWkvbQg+AvF41ZrmbWEuSm6CTasymWCNYmf
8JD/wfGT4G3/gnJbltgJB/aYcASbXLKCPgkxKBxGocgMVZ2MalFSTy/8A4PeTn45fsKLlWC
/CT4tNteXBTd4w8LDfHH9o5dsbT/o43ICd0mz91/C8xQhAisGC4kLMGDPubBQBFKLsKjaS5
LBm3YIUAH99P/Ecdqfb/gm9p/8A4lDcf/OIFQj/AIPjdawM/wDBOLSc7YskftN3YBYMTOQP
+FHkhZEwIlJJibLO0wO0fwPEw/PhJRmNAmZVO2UbPMdv3Q3RtiTYg2su5MyPtO4BjZoldfK
RcLLJGGkdgXYmQo8gUuqsFCq0akKucMWYgH99Kf8AB8XqsjKif8E3LF3dgqKv7UFyzMxIAV
QPgQSSSQAAMkmm/wDEcbqnQf8ABN7T88gf8ZQXB5+n/CiAeO4r+BYu5VY97GNXZkUthVZwo
ZgM7VZgiBj6KMnirYa6aQx+aI1gzHI8X/HvCkix2ksrG1V1KyrsSWVAxmyMl2bkA/vk/wCI
4HxApiV/+CblgNuPtMn/AA0vfKmAkvmbQfgWWi8qSKXfuM21YJl+YjzFr/8AEcTrJH/KOfR
gSsmCf2mb4hWZ4/JLAfA3lYldlmAIMzxu0bQgojfwPzxz/fdTlNkMqrE8fkSIHjWGYeWiiZ
0iaQ4LF8szsZPMAcYr9VKtHdBFjaJlKShViSSWZkIIwEWWCaQqeA8UjHlGIAP74P8AiN88W
SlVt/8AgnL4cLyOjRof2oJJHMdwwS2j8tfg4j+cHDCfgFAyGSKEctB/xG/+L9u8/wDBObw4
EztDH9pa7AZvL84ohPweAeRY8b41y6SMkTgSOin+DOKO5upPssYIub4QzS4MobZGkkztP5s
Uk8rThUvQsEjxvlCkTuI0j1Z7a4gmQlrsXhun1VrQpbq7HzhEpaURmDeksdwkTlZElM9qLa
13XMiKAf3ZT/8AB7t8QFO2H/gnX4YyzyCN3/aA11kIjkKMuP8AhUcTMxkkhtt3yhZ1kLAJK
gjqJ/we5/EmVwo/YC+HluGkRAJf2gtXlaNWlaNydvw7hikMSW9xKR5sSyLJbBGLECb+EdNh
hDG8USBXSWd2bzYRLHCgjjjXy7iSGFFjt5/M3psmmNpayiCSQus9QlsJoriQSGUGd1g2ssa
BovMtHjtjHFAkMrXE6naz/uJ5WijhkEcjAH96um/8Honxt1lEOnf8E/PhyjM8gKap8eNY0s
iMZZJF+0eCclVRXNwWCJCULB5IWSVvT9B/4O6/2jdWCzXf7CvwR0y3ujJ9g+0ftF6ys1wYm
ijZFRvAqhm3PvG5opMSJF5RkjmKfwP6L4m1bVLi3sNKayUlLmw06z1K+mN0XmVEklO+OWNY
545sPGWErsssiznyyw9TfWfFKC4s7a3tFFldzalfXun2Iw0bCSKAZklZnSVLlZVl8mRbiK2
+0yqGRJFAP7wdK/4O1/ihq9jqzr+yJ8LdP1TTbBrwWF18XdZkMm5XMLjZ4eSZrVtjA3HlKs
jBRCZIpEnLbD/g64/aC1HSZr+H9jv4SwvCogmkX4n+J761/tUzCD7Oix6HDdeTGJLcyEQmR
mE4AVgqt/Gr4I8HeKPE+g6p/YXiLStA8VWejQeIdN0//hK7OE+M9MeIiTRpXgUQxSFBdOSV
McdyphWN50WNOJ+HVhcaTr15rGta3rZbSbqW+1zRrq/LI8sTGJFuxutV19Wk3wQlVt7dmhR
GvrlmO4A/rM13/g8x/aU8O3t7Zar+wn8JbOS2SFVE3xT8Wk72RS9w5i0GSM2zyAhGjkdY4X
aaSY+QySZS/wDB6h8c7ify7b9ir4SEsWKxn4keLZHiABZkmcaTGEeEBRPvSMxM8QkRGljVv
5a9dttK+JPhvxT4i8OaJcXSLI+lQyyeciaVrd2pj0C4SWcwQyLsOy4Ry0ZdYopNsMskr/EW
sabNpmp3Fvc4tr6TUG02/jcJHNIrXFqjRoJkeWZrd5JN0UTTW03l4nkFvDHYgA/tyH/B6V8
ffImum/Ym+EQtow8iyr8SPF7b4Y1y8u06UrbSyv5Zj81ZYwkiMQ4Aqj/g9L/aLZyn/DEXwa
V4lQyxr8TfGczNJOWW2VMaJGRbuWjeS8CyJGUmiMfyNIv8S06yWoZzcXRF3ko7MVfyGVI+Z
maFoJIYBc3Edq8Edrbz3okCCC0lljkE8SMwIslZXYKioPNDW5REit1S3ml+ypPZxWZnmi33
M5L2vlBLaKUA/t1H/B55+0Ubdc/sV/BgXBjdnI+I/jMorbnjjKx/2V88jYjnaEzLGsLMoum
lUI0EP/B5n+0xMcf8MbfBCJQwDPL498YIEBV3L7CnmOqqjEiNHYnaigvIit/FRBa3iRQq1x
FuhVQgWJhGGSGSAMEhktl8qQmOc27rIsT+YiyMPKeLbDXC4ndraZHt/IxMyTTJu/dRPFGZj
s8uKGWMLLC/lrJFIhjYROwB/aKP+Dyv9peWC5eL9jn4LLIVzpqyeMvGLte/v47f/UpKJQwa
QMqJuEvlzRrKrRsaP+Iy79pIwmYfsdfBfaXljQv4y8aKDJHykTgbm8141Zn8lZ4rdpLZJZf
3rGP+L/T0ksJp5rQyW9mRAqSxWCFybe4tmDShpfKQIi2mxFOUZUiZzHNlehnW5s4LSBxPYN
DskldX8uTyI5Wt5XU2/wBrmhV5rycxzOqxyDzGTzVkgt7cA/0Of+CXP/ByV8df2+v22vg1+
yx4y/Z2+FHw90L4kSeOX1PxF4f8TeLL/VbCPwp8N/EfjuOOGLVbcWwkmGjoHjliVdh8nz4m
Ylf7A24JAAx9B/UV/lMf8G2U1vL/AMFgP2RJYp7xcT/Fu2kSUPHGJY/gH8RYyI5lWX7QLiR
mR95Vvs5ht3FvCqMP9Wd/vH8P5CgD/Of/AOD3Xy3/AGiv2GIi5jc/Bz4l73eQtEiN400ZVb
yEaSRSCHLyLBmRdqq0hjKp/DkrCPy5IpHWdJCQVG0IF2mN0kD7ixbdkbF27VIYliF/t4/4P
armP/hqr9iiNZ3SS3+BvjZpTDlntzJ47hZGVfPVfN2qHChYWK7CZHBXZ/EKjBXV2QSqrBmR
ywVwDkq5RlcBuhKuDzwwPNADgfKaKVXjkbiQqULhGV2ASVJU8tyQoYgeYhVgGOdyhqozh2G
0BFDNlkQ4LqnyKxBc5YZVASFyxAVWIcPMi2uY9oljfZ5kYZWR98TMnmBgdpDBXXLI65Vg65
E5BaOUna6BbXDwWo2ecI8JC8pWF4mMfmmUoG8+WIsfM4lABB88EjriNmXzIjxFOnzBkYqfn
jYjJKSITg4dGBANSCJCImJMaGMPM4lhlcr55jLRw7om3qNp+zs5kIUzErEcroQwFbvc8a2j
WpErRwmWZ9wL3WxkW5+0IY4EeNmRl8mSNEuWhZnlWzFCY4ZFBZAAhAE67mW5nS0u2S4dGgj
jc2xUXEK+R5U3lXN87KIJQBkNvcpZSgNtYJcyBlferQyMI3eKSM3CM0n2K5gZYVhlMbea8k
toJjGsenweY4aKfEZdyZGmMYjge9kmDr9ktmlLwWjxoizwOZsncCJY4NiEXEMtlb2tvORFM
CQ+mW0z+akMBd3jlMMlpIqtarNKrRRESFlkkkhe4uZFXECqqedCTGBHAZY2a1L2oKxl1id5
ngEwyUg8+XU7kqEFza/bACrb6LC7LbGS6VZ2jDMwKxLII1iSSEs8IaWC6Msckcqtstrhbdm
i1ErC1mWGK1srj7KsUSuqO9vfSF/KdI/tLxq0uQ5S4RbZYh5cl3cWsaSx7LK5a46G3gkjeL
fCBcABnZt0TTXEE1xLN5KyMvmT3Ewu3tjDLFC1pcv9sh2RxJNlyxNZWV2Av2ZAY9VZAR5gI
nh2qscjJbwSzPbxmP7RAHVRMba1Yzy2tqAcvqOpMjywWk8p89WS+ffvFwGKbYjIWkkcRKnl
KVnaNYy0MbSqZLi51tE1TVopLa3txLaRWeokny45Ha2eSO5kjtxAkcl5KodZ3kDtI37uILN
asvmmSfwtrej2lnrWvaDq9nZapLbR6DfazZSWdheRgyBHczEEwhIF5RZoWgWVF2l4pk2PB+
hRyTWkv9oyRTXc0TAi7S00yRyjyrDK7lZLh7VA8kwU+XuLW4ErJKpAPbvhn4J8Latqb33j7
TBd6cdRj+1y2ceraRqwW1V42OnypvKustusYlS5CpKI2a3eOWVz7bpuv+D9J8QQaXpmia/p
tml/bx6HrfiRVTxLpY3yZ0PWNaRmt9SbzS0c03mGGSKMyQOpKQj6U+CPgCC08PXE2j6vDrM
0fmTXmoyaFNHo+kiMN5j74eN8jCaEm18pXLwiSS6Bjdft3wX+zddeMdJkvdW8MS3VtdB0vV
W1/s3SNba3imkilW6hSKdo8rb3MwFx58sMk7tJvWYUAfjFq3gXxD8OPiDpFxBBcDSdauybf
RtetxNomowmUifSNG13BuLQRys6LuDJPK5uw4mKLWv4gjso/F9lefCaXUrSPxLo7aRrPg/x
fI8+mwrkMJxN4hjUzxhdQKLci4G6SQ/ZY9jbF97/AGt/gZ8TfAjJqml3PiRNI0mSSS00O6h
LaVbq8cjCaG5iaRL1EuSVmWNXkZYgfMCsY5Pyp1DxTryy3FjrbahKJknRzqaTLqcCSiTfbR
O8iKiR3BkjikMJEXLrBhBbgA+3Phz4o8T/AA+0fX/BWuWk1h+9mkk07UokKOdZldrZpJJlV
vLmhdkEcKZCJawRSEq0lQfHPwh4fufB2n+PdJkuW1281dLfU7KLenmNBo3k2+bqSGAwwxIC
ttJJEoCay0sbLMvmt8uR/EbxHrsGmaLrlz9tbS3+xi7kEYmmhgkmSEybo4J4pIDd28ML3OF
njR41DXQRG9P8Y/EHXPEPhzw94QstCkkhs9PSzn1DUZRJHqUoaQ7ozJNc3Rt/PVYXghihWa
VDnylSgD57tZ1EMd64CuIl3zyRFUbyt+QjPAqSRwSzCNQkUiRSw2kSpI9tapqGpb3MVrCZo
LG6KRK3nukkkw02UW0XnuqzpOz3dvBLa2iLJiMvDc5is4VmL0CUsdS8y4XUXMjmX+z55ZJ5
EjF15UTb1imLMlxYWvlDzFFw09pC03lRSSS9Fb7P9Ce5uo5ZFjt41Mt68QEw8mMnYTFJHdS
Ot8pSWCaa4CywS3EMZaKgC9bl4IbFJpH+WYxArEYo3MUbWqRxwRCB/wB/zebTFc28SJMwfy
44ZRuIELYdmUbWIKqHO8KSgwWThn2qzZJVSWCsQFOIouDta3idk37Y5/7RMyPF5O9ZSsqSg
RzLDb27OEadXnuZIwVHnS7lnZsIEVnnMcUaRi6lR5lLI0MbvczKAQFWVXkdUkYuyL5f7wEA
D2V7i5aC5lcxrdTLfahdrq0kjqLqGCS3/wCWUsYMK3MlqfOtJVij3QCRI0RNGKwhuVtTFK8
fmnbOZWM2zDhFRFROXlEc88EMsiTSqnlJGzCKS5XTne2lLmeI2jgG6ZTmR4xGu+FYnCzSsT
OFWF0a1uJUBlEsEMjLu2FsW8y0dhLveOItK7PErH7NB5TM/k7SqhZjCqRNbKLe1kk+3tam1
AP3Q/4NwILSP/gr3+x3dtM8KG6+K0TggRKGi/Z8+I0scbRFJnige5Mty85itvNmlQSTLHPF
LJ/qyP8AeP4fyFf5Un/BucZm/wCCw37HbXd28rSX/wAVw+1oWiaU/s/fEqZ1JtoblI0E32V
IlH2eOcEBpIWBmu/9Vt/vH8P5CgD/ADff+D2JSP2u/wBj6ZWaPyf2ftZdpYgrXESf8LD1kG
aNMLIVRvLVmFxFH5hhR1ZmjZP4lR5qIzLJhJy0TASKGcI0chEkYfcE3FGBcbGZTtJKHH9rn
/B67Nn9s/8AZMtQzZf9mHXWdBHLKxUfEvWph5SrN5YYtbAzO0cflwI7s8xWOMfxUx7P3ShY
GVoWNwFYJKVjleVh5t0rRxXBSMKhtwQyFEAZ3dCAQtFtLq8ke+OQReWrFy2S+5o3jV4mRSu
CQ5yXUorjJGgbW4e8Mdu3l5drUkCSLyhtlhWGci3gLzzQROxVITNcbm/dtKzRinhWjjEhjQ
+WWhcMm3y0admjnWCJpWnkkASNpWQqu3diJkZbqiGSZbh5yCY1ljR/LaKLa0UEKP5k11M8U
EhkXyTDLO9tCj7AsxaMAtW24uEAvLVrWRmt2kJuGa7hukKW32d1jSaSKOeRUt44vMa4uGeZ
kt2by95Ima2jaO3ZLkOmnRNqTZSMXTWaRRxSAsZDAyXKS2a7o1H2x544Eb7I2ANlnMoy8MT
OqbH80sJg0LzNcspktw6W91LaOFhlPlhhNYxSSZG5Ai7wXmKkGNLlMRi3iXZp8cTIXjMhit
7GW7Ecsks0dxHbXE+57ea4RwC1Parcz3YAZpG1Q7JrIiFkuI7kgLgum+4W1jliBaF1R83Ei
W0Je8utOci2t3P2khbKSR/mVY0DQvDtRYZZ5NsVvJdu9qVtpHxDYsqziG3FykBt4Esp5RaB
7uNQzGJpOGka4ikjDyTXbPdiASWajyQ85nuZ1a5aO3Nq2VmtbdNj/adNt1a1CSwmPUQkCJJ
5ZmRkKSbkX7TGpeOKZFWeOR5oUAEgMdvm4ji+zXP2d5sXxLyzRTzwtDEpWIzBzuaKaONvMi
u5PMmhu3nWaT9I/wBhb9lPTvi5e3njbxhape6Ja6rDp/haw1iyZdO13WpFnj8Q63q3zs8fh
bwrBIo89poJH8gRK5R1kX81WuWhD+c6ixCp/aLGLO0eXbo6TPdRiVpZYXsmWGSSa4Mcl9EH
lnht8f0nfAP4HqvwF+HnhWbxPqXgnwNrPgjTvEb6xo8LW9zfx3GjTFrGYCOYmK48WK1qHvH
zJNrVtdRbysbMAeOft3fsl23hX4feM9G8Px/283gnUPCWuWM1hryai0U2uRwDXEgj+0PEsc
QSdomUySMoM1tOkkSM35U/DT4ZaLqHiuCWTSr6+eKOF7H7Emw6dGwgE0fiGziUuVhheERNH
5hi2M0cYmkgA/eTxl8E/BPwx8NaF8L/AAl4l1fxb4i8XaZpOvfEe21rWZNRstL1bXIZmbQ7
u6RTKs8ugE3ELw20v2e2M8itFN5zyezfCT9i7wFomtW3jnw9B9q1BtPj1KZDaq+kW9w0xWb
Cuktwr7FM6TSjENtO8LRRmeKSMA+WvhHa6v4e0yz8MaV4Id7G+FxPaebCx8+YSLaOFWfy2j
hiS5VXhllJkjSSO2QSTnP9Dn7JHwltPFNrFaeINLge2tooZHsPsckZlwZkaREijlmigjRoV
kjhYzLHC8bOrQhH+Qfhz8HYNS8fgajd2t3eXmoN/YcFhE1nqUS5liYsuIXgEsoWMtH5kUsy
Q3TSuQAf6EfgJ8B4PC3hV9XvLu+TVdVsRZs1q2rytAFM7JPbyizCETXFvaGWVYZi9vGPNnD
SFJADm/F3/BOn4JfHH4e6xY6/oemXd4dHv57SzewRYpJY7iZRsEsvlxhJJBcyyOxczhD5cq
7lH+eR/wAFX/8AgmP8Sf2JPjBd21/4UkHhHxCNc1ew1my+WJGt8zDfC0k3zSMsMSxLK+4vP
J5Pnzl4/wDTn1O98R+HNJ02aaGWNbKR4Entgl5cmO5kEaQTRKJHaOFUeZhGHh8kQkr50AA+
Mv22fhJ4I/ac+Hmv6R8UvDWl6it34eNjbX10/mKuqNHbosaT/Jc5IsYgqARrMrhnc3CFLgA
/yTXQpK85kG1w7Y8iOOQG4SY2+bVyqIsoVZBJAZY7dZIpFfzQin7zl0zQvHPgHwfq9yLTTd
ebT77QNdsFMsqYkSWKLWCsDRxpOBgNNbQvuZW+YyrD5X1b+0//AME3vEfwD+N+taJa7bnwH
LfaZqOnQ/YgqabpcFwb1k81Gbz4Xll2xBYZpXlcRGKWEKTxnxD+BVvo/hvSrX4bav4nsx/Z
9jb39hp2ix6grapDchkjIzIGiuCplhjEeDDLPuV3gcSAH5r+M9DtdD8Qw29rY3ZB+0mKSVP
NfUlhjeNiY5UvATG0cbpcG2dbszmZ2hkjZho2ANxIQ0Fj5RQwuILfdC8cdraiURkoCnnyyK
qtPIFktLaBoIHSRphp/ErwNJ4S1JLS7m1K58QXmoosun3Ns1qR5EcEieWsh+zvFDbMyi4KX
McaTt9oD+akkdO1S4hIS8uvJYR28a4mjZZyGiMiqkwdnWKWX7IlwRHcTJKqTK0kUMzgGlY+
THKyNBJHLdWiGa5a1tpZJXhACRySQkRpOjiNGZCgEUj/AGfzUEiDobazthOsF2bkgyyQkxp
JGslzGzR/Z4Q1vLJISz200jNFG8USyp5EknlA1dOisrNEQoltvw9k8GQlq+6dTLIkEodMTA
Ps8vzd22cbo1MNxqMAtyIwt9zHcWkS4tg4SMpOkMbhdsd1PC3k3kKAXK3ErO/nvO1swBb0+
7ymoXZiuVldoSfsl1JEkSwSPuiito2SR447Z4hFbSsu63hu2iuYjEQunaz7wcWqfNJHCEkX
esO6SMymSC3+x7pIf9LgubZYkLSz2scSTG/mkuKzTzFnmdthu9j/AGmQyRwpcTNNGkwW4kj
kitQrWwtvKVt6WcV9kNZz21aunZe4vJLDelnst7hBCHLQLJKtzlYhJ+/gEqvDPZxPK2+PUP
Ie2aRIJQD9zv8Ag3aEsX/BYL9kF0aGSObW/i5DsCJGyMvwb+KDswELThFEJcM2yIzTRRJeO
srxLH/qoP8AeP4fyFf5V3/BvIi/8Pgf2Qp7iOf7Q+r/ABWWNUW2k3RW/wAHviTLACqwA4nL
xMjSSqbSMM7OJvMmH+qi/wB4/h/IUAf5rn/B6vNs/bm/ZZV5Nqf8MrzoFZvlxN8SfHe4BD5
gPmSxW25vsz/PHD/pFsQrN/FqgLq0aQ+Y5/eb1EjSIkSO0gCq2zZt+d2ZCVEYIZV3Z/s5/w
CD1ST/AIz5/ZlhWfyG/wCGTbSQhB+8mUfE74nD5pHljjREG6IopDy/aj8sxjjQfxiAIEYlm
EgZQqhRtKENvLPvBUghQFCMGDMSy7cMAW7Xcpjby/LRvtSPchnUsjQASopM8McjwxsXSFWV
pWkEcnmK6rUtvNapEUZY9zQOrGSDpLi5KyLMWnIco0cSoIUiYvuPlSwpcVs6R4Y13WzbnTr
KaMwRb1nZGUu3miRJY1ggNww2zR7ZmWRTt2iYYSNfYo/gZeWyxLr+rX1t9oxj7PavLG7Wsi
W8T79skfyRzqhieRZbXa/mhcyx24B4lHK87yQ27SwKGnGnSRMfI2204vFgNy8KXASMSTSyT
SOMyNayTiKOHeNMT29zCsTw3+Hklk8qSZhuDSwXLGV7l1820VLkO6Ws0Lypbrd3LIsqPb/R
1l8DPDE8Ut5DquvahC04liayn0067K6PE7Twq6BNssDu0RjEqCRZTcuypFLDo3v7NVjNa2k
un6xqsV7dSCQy6iml3kbzgGUSS7Jd1xC8UsrOLdsTJa4ktSWEqgHznazyG4jAumlvyJFLqh
LNcD7MkiNujEYAF3LLIipI9pa2WntPAHtpIX0rXVLe4kaS5s/7QjLxQzSmS5OkODK8kUf2Q
yOYppLaG2kSO3VpWup0t3aCWSvWrj4GWWj3lnp9x4sudQ1XVYfL0XRNA0WGPVVSWSNXXxFD
iYsv2fy7iSMpIs0aTgS5V1HvFl4B+HHwmXw5omr6BH4r8TazpwvBq3iK4t49J0/SS0zqgkR
4XYxPIEkEloFiS1WVUAjaVgD4a1qSefRbxILK5uEGoq13cNZSRwWcnltJL5TCSSJWE0VxCX
jyu2OfzmeQi4m/ok/Z2/ao8AeLf2YvBuh6b4tEnjTwV4L0fwifBmpH+09Viimtm0DW7qDTg
tv53h45hjEs5dYxGsaFowzr+MPx8l8H+JYPDGgeD7PRLTXxfwW0qaNPA0Wos0E8UsshRo9t
pbKiJHO6lXkRxbRKkjEfbX7Lfwps/DNhfQwwW1nrVla6bFda8scateGaRHZSYNvlytMMRQy
PNLJLbeWszoVcAH3b4SvZrzxZFPdsgB0ww6iPssMsd3HZslxcyLEoVYEjLOJLF1iuLdBayx
27Psij/ov/AGH/AIV2vxJ0KTT70/abez8JjzYGQRT6eUknuZY5/NBMEErwuoWEu9whdiimO
SGv58fhTod9qXiqyJa4FnPhXWxtna2guSZIsSYmNzbrbxwyGT7Q486FobN4IFt2RP6Jf+Ce
/jHUvhV4xtLa9s/t8GoxRaeY2hYvbaaqzyxy3a+TNG7J8008bje67nCiOOS2oA/Mb9qv4H/
Hb4KeL7zx/f6R8Sde8HavqOsHTPFHwrvi2peH5JlQoNf0C2muWnjeGLzY5ArPL5e0u8gWOP
3L9m//AILseMPgj4m8HeAfiF4n0j41/DfTLbSb06tf+HtU8K/EDQNH1yGSGXRvFGibEkSCP
w9GI2Z3uVilgaQOF/ev+vv7Q/jfwZv1vR9Qtho+l+InFzoeq39oJNLfVi0jSphZzLH9lkuG
+ypttopmFuyxQTrED+Ej/wDBJg/tP6pqth8AtB0/wzqXhe/HiefWdQ1LWNU0rxJC0Nza6Ro
F14iKzRTTFvmSJkSBBq7QvCi7C4B/T237dvwI+Onwq0zxL8KvE2kw2niKxuPNTTZDc/2ftu
pjLpAuEFvc7oPKaeWTY8CI7PPvcQib598S+KG1db3RdD8y502C5bxHriC9tJdK05YDCqqr3
I8m0V4JbQS7UMB8pWnB8wIv4b/AT/gnB+1b+zPHb+JIZtOsfBn9uamniPRDeq+m6FqiHHiC
V5raa7RZVaFZWmkkS1nvXmimSQJJ5X1g/wC338BvhhpkPhOfxMNev9KMS+KbxcJJ4u1eJ7i
5mtoZLdFz4dufMiguSyRxpdQzsIneGNGAPn79vDwcNa8A63ruuXqaWLQIWia8g81Y553kht
1uFJDny8IkJaFVhQOY5Ym8uv5DPHfwU/aX8eWXivxz4KufFM3gHw7c/wBmabZ2uraw89wEm
kaO2/cRxRTTnDm1QyTFo4mkH2eM5r+hb42fGH4i/t9/Fr4dfBn4Q28FlF478WNpkdxa3MT6
RoWkPEw17X32GaO4j8M6PL4gaURMY7WbRXluElkOF/o3/Yw/ZT/Yq8KWEfwPh1Twrqx8F2+
seEtSk1fWNFjg1jXtMjfQDdxaEJo1XxL4n16ISRNO8QnhbyztuoylAH+WwuiXxvtUtdfs9W
ur2xtm8i51E6q4VlaV4y3kI7RW0iSQb0knMglZY4gzzbE6azfZM9vDNbysjySSwCXYN0r25
nnijeCWby0uGuyoFxJHHMPIaTcAtv8A6U/7av8AwRd/Zwntr/xR8Pfhb4X0vVFs5l1CXSrW
B5LiUCCeNrjTLgXaCF5P3ihwohk+VTKoWQfwoft4fsW+K/2cPG+v67YaVd6T4G1HUX+zyI5
ZfDmsJHA8OkCWWRY5tAW4a889ZXlMLG4Ecckke2gD4mtDctgebODYIClzLzgJtkWRPs6t5X
mXEnlqTHEv2h+iowc3YL6cSkpHmaXciG2RYpN8hkZQqIhjY/aHilVjEZkMEIt5IiikZemTx
ia2iuJmnnaXaUWFFkkmZpfLEVnKv7+ESROYYmDfaYYSBMxJlDY51ldzE8UkShCJIpQzF2Bc
gqqlUHlmJ0YO24P90AAsAbcTOis1zb3iKyANcQLHEEjEMUUb4MGWQxXBNwgljF19ohZpFb5
27WxuLNNk8S+RLLqEDIGKF3IP2KULdEBL199xOWeEXURtY/Nk8m+naduNuV86Vrl0CeZaq8
dtPJGoX5HSEEC4icILaAXEeyGOIyCGCK2EEkO7oNPuXuZDAH05bR5EWT+y4WhdsyxQIskLx
xNPbs2orCEmGxmtzI6zCKRLgA/cn/g31muP+Hs/7FsUY8yFvEXiiSaaGNRbN/xbTxgqvGmF
eHazBQxiixHcCJWIkkSv9Wh/vH8P5Cv8n7/ggXfQx/8ABVr9ixvLS22+PNVskgkklbymfwd
r0SwLMbR2eZIzskVfKVZVkgkmG11b/WBf7x/D+QoA/wAzv/g9WuFT/goN+zbAPMLP+yFpBK
+ajRq3/C3viUYpFhYyNHIqrMhlRIXkWQKsrqkiD+RHwhpekX+qiTW7oW0jxrPa2l+wH9pvL
GUYedcW32f/AEqeRfs0jyARYeSTzRF8/wDXX/weiKX/AOCkv7MsIZo/tH7IvhaEyIF82MN8
Zfiod8LsreXIpA2uvOCynKswP8zOjeGIbPS473RtN07WlSJLrU7JLJJpkTajzNA8ZcQTW0J
VCpQM7FmcsRDEoB6B4N8N2VvKhhu7eJ5ER4yLZtSndTH5rIn2eAi6i3xpuBEEHkiORYS4la
T2qy0C6vLLOrm6lQNFuilkaYJcNGyFizPMkJlQTiNYnDHfJOCkiwR2viuleALTV3vtU8M6k
PDN7aIsKmQ3elX9r5ePskXiJlgkdZYAkk8k0CyM0RRSrgpJXs2n+MPEvhF10j4haXBFo0ZR
T4/0BYzoxjNuXa08QTxurNLesqhI7ae2hgeciQkJBHQBiaTZzaTc3pXTpY1tA1vrekGzeIp
pkbmObXWgj8z5FcEXpVbkeZJcSNKqTKV78SRO9rqNqHi0e6zK9qp/tOe2Qxm4Z7dma2umiz
KIoY3gcugihiSMpMw7bVobCyXS/EFk+lT6bNGIr/WJT/bsTrJMsmobnVwJY2S3fEloEfzUk
EighUOlqnhCbQpbJrEm1sbjzZXvEuIlUhJ5JQ0m1khDyXMMgt5BLDDLMIVYRufOmAPmnTYm
uPGvjnxLqdtCywa/pOhWawWmG06zHhuXW7m3kAnaKJJI9ZVJ/JMsk8ejwKkTurM29qPwp8L
/ABX+N994b+IFzrUOk6V8P49djksLsWCCSPVW/ts7EC7kOIrqF2VIms0hMcRni2T+reBfA2
r3nhrxmdYtL3QLzXfE/ijxTE6X4l1htEif7PK7zENKklloTG4jW2NzJGXQNGsbGRuI+M0Nz
4Ov/BnxCDSC0tVHhHxbOimaOfSvEFx9p3IiyrIZTrsGnyqRBHHGjFd5Q+UADhNG+GXw9074
m2lz4J0GLT9O0uFru41i/j1vVpI5FDOUVdat7jzLmZHeWfasckUMm0ymAxyJ9q/AidNVbU7
vyTZ6baa9qK38Gl2+THA+ow+RFK8Kjy5nkkilMk20OgKMFgYgfO/hTR4NMuppYVvLaO5vYo
1mOLqQJKxSMINrLA4ie5ktGAuLk7EZiH+WL034FONE8Q+MNKvpy9n58niAgXUru6y3KSHaq
xywFBdwxxIxvLcytDHGimJkjkAP2x/ZT+H4vdc1HUr6C08l2iks1kXVIYmSKSRvLIkWCSYI
UlmiVSjF7Yrc3DJMiP8A0K/sx/DHw7cakNQtVfZcDfFHdrHLhntY1VpYEVmljit55I4lUCG
2wglmSNY9n85vwh8YzW2kXSNqY0C10XT7v/TFt7pDfaLtked4jN58mDbywMkgltXLB0M+wt
u/S/8AYg/bN+HV9INKt/E8mtXstwYDpM+oRuLAuJ0Ahi8h20ZY4oQvlTSrLdb1imdSA8gB+
9mm+GfAVxdJb+JtM0G8s/KgjhsNQm0HU3Ty/tjopSWNVjjIgHlIiTIjP55jlaAiHvrX4i+A
vAfh7XvCngzT9HuJYUN1Y2ECxaVNpwT7PFHI7W7m3Z5Sm6G6lhMIa2E6ybpFQfA/xXsvEfi
/wjqWofCnXotI8Ra1ZPHp+tXp1V9H0ZTvLiG6kZCIkkeSAQLCZpfMnhdsrBCv53fCD/goX4
l/Z2+Nt78Ov+CgOlfA621jwZb+INS0rx98NNf1DQPCXjPTEnRdBkTw/wCJUlabXIHZkhgBi
+0Nbo4RJJ1UgHkn/Bf/APaf+JOheEvhj+w58G/HEfhD4h/Elp/EvxD8SWcj2Nv4Y0N5Wmkj
uYY7iKSOK6gW5aZiNgtvLJWSZook/jG+Mnws8Yfs9W1zq2r/ABP1jUfFkl7DCZ9D8ViQRxP
NMY5Wg1uXcsMsaxefbxqVRHMLbWMTL+yf7bPx7+Hv7Sf7U3jT4x6f4rkufC2ieGZ9F0zW1v
cJHuuHmjbw/MZWja6jk86WSSFfIRoDHHG0JlkP89v7UPj/AEXxh45uY9E1a91e0aRRcX1/d
Tvalin34oFjWdIVnk85d7O0n2aKUxNG0e4A/Wz/AIJD/Erx/wDET9oP4ia14d8S+H/CV/8A
D34N+KdQ8G23ieUbxq+vFRcajJaGMf2xJM80jrunadi0byu6zlZPXPh/bftC/safGWP9sn4
/fFzQXm8WeJ20yfwPdTatZWh1nVtbtrabXdG0HXh5uLfQkuHh14PJdxTavbygzBlr+fH4Y/
Enx98IvE+k+Ofh14quNA8W29lrEBu9IdJL8ENOEE+2Sc3T3EkyqsiRqy2ykhhEryD6t+OX7
enxq/ad8K+FvBXx5k0jXLTQvFGja1P4mtNJh07UtQSGTyPK8UxgyCO3hglBETW6rdyJKyyS
gxzKAf6jv7Pv7XPgr4+fBLQLzV5baa9uLN5dIvZGWTEZtkml2zvGixq808gj1Ai4hnmcDyV
JWUfMf7Tv/BPfwn+2j4I8aaLLp+lXq3Vnq8NnqRjL6jfylRDEbd4ZGW3ib7RKnlxqnlxSwv
JiZrh4/wCI/wDYp/4KHeP/AIFa14d0C58U2+vfC+dlitba/wBX+zRaebg28t0PKjlJ8hDLC
LV7kN9ouZ4UlUIojH9tH7LP/BSH4M+MfBOlxeFfEVv4r8UXllpjJ4e0a92a5pICeTPLffLi
JoInMN7ODtuPIdmty8AlUA/gU/4KE/8ABO/4q/sOfETVNF8WaWmsfDTVr9n8K+M9MsdYj0c
SW7SSpoWvyiT/AIknieJi6W0ZmVfIRmht43kFzD+bllCZrVbi2kjNvC0bNHaSW8sESFDbiC
N1jWR7eOVf9cFDrLsjd1VkiP8AqWf8FDbT9kW7/Y1+Mni79q3SrK20rWtPj0bwzpksUOueI
Nd+IusB38O+HvA+gCVLnxF4pnmRDGLXypW/eIN9qfKj/hN0L9gXTPEHwd8R2Wo6VdeCvHrf
EnVvE/g+7uIpjceHtA1fLw+CvE8civEl3iGaEGK2Wa3KSPEWZJDIAflMtjd31xtFjdq8onZ
ZZvNZz5M+64numaJvOaCMmGRLeONjIIwI2kJjk6nSLVWmu7u2trsWjLBL8jRW0ysCY3mECR
yGMyWdzcOkEEu4qGmigg86y8uPW/DWu+B/Evibw14mhMHiHwzrEVhcyyAAf2sqzOpUyXDGO
N3ZpJo7lljWSDfPI6wrFc5qXrJM32S4VLK4S4BjTT2bmMJPOH2BAzNCySXCxMLd5IUtJo10
9I5CAfs3/wAELpDH/wAFUf2HcIsgHxdeGZGYBoGOia7EUAeKWOR7efbGwiWGIhXe2MIWNR/
rRv8AeP4fyFf5If8AwRIcSf8ABVn9ipoEYWkfxh8NJFIYYoxtca+kSq8KqrW7xw5tASd8IM
gyzOx/1vH+8fw/kKAP8yv/AIPPcj/gpz+zcU+aUfse+A/LjY7I3J+NPxozul+byvmCLkRvw
Sx+4FP4CfC17aVEiht7i1GIpRGxn8tjFbqwmWTy40KSGWMTFYYEmme4VJyrulz++3/B5mWm
/wCCofwHti+2M/sUfDVXX5pCyXHx3+Nwc+VJFNbqqGCMlj5BdtiySSKFiP8AP98M5mhihLW
uBqF7xPIkbeYj3Es0DXAuB5ySyiNGt0jvWLeRFLm5wsJAPoeHw7LqMUWsXV5Dp2t20Fv9gu
0dAs8jLcRmJJpi0KogtJorf7bGwGRsMbMrnrNP07V1MFjqNhb2dzfo7Si4tXk0mOYwxF7zR
nCtGLtmiupCgkjt/wBysYCPEEXodA0qJ7IF202OVEMc9rNp+NWtjNDLGzl5ppU8tnVpR9pj
PmRShY4hCdse2mnwrb+SnmapDcx75p1fS5zB5l086zSxs8ZLeZdGaK2SGbEA85LcRtucA4z
TtJg8J20mifYJT4M13UhaJZWywRaR4d1vbPEkk+0Ko8OXFncRXMugCWSZYWdog2zafebWEa
74UuNCudOm1W10qzXw9rbTWEh1USMgC3fmRuqtao1+xhiZ5bmOBoIJjGLg+TyxtvD0+kSeH
tWt59HsdWmXTXa7sbixV5TA10qEAu6tMbiO4Tylhcm2tEYQXM5aDtvCEctvZX0Hia4ePXLV
X0fxPBLJFHDr1lJLHb6B4vbZJIjQTBWito0Ec4uLiAEhvC8kgAPhrR9a8b/ATxZe+F/idHf
eJPA019cP4W8UhFl1XSTFcyR6FMQoluZ4hEj2MjHyVeCOFYo5GiiEX0D8XdN0n4j/AA48Qj
R7O0bRdf0YyWGqacTLBFcQaTFcvEhaeONBcTKyNNGkcpknkMDJGrbPYtT8MeHfGGnal4c8R
aLaavo2nx6p4f1zTGZhqU8Ufl3GnuqxKJ4rg3Ch5FLxmbfcCNkM52fFi+H/AIjfs23Wt28d
vqfjz4Wy6gtprVrdWCR39lHHJG9ssUMcokMcUI+yqFEapAWkkXEjTMAee/s2/E2DxHpM/gD
xBd2kXiTw8/8AZul3+o/aLnVNVg3L9meNXEYMTxrcgwebNmLdLcF4ZH8z2PxB4k1TwF4y0z
xfa6fay6fe7tL1u0S4j8p1QJcz25jhkcGeIt5ciPHGZWN1I0hjmjhX4M+OXhddL8Rj4y/DD
WJLzwl4j1drq21Kxmt9PvfCXim48o3Ph3UzvWXzIo1kKLFttVic7njVnhPsnwv+N2n/ABI0
3/hFPHjW9r4nNykcxjkTSk1xY3fy8J91tWQ4zKB5sjGYSJIrRrQB/Tv+xr4F8A/FLwvovjK
WS9vLa6IuJ7G5E0uiyLIi/Zzcp9nDLE+Jg25IxJHbrC0DyKkr+sftF/s6/A7R7y18YeCYI/
gx8Tp7uKw0Hxx4Lt1sdGk1QzW1ulv4lILxDw4wdQokEnmyrHIYCmIYvx0/4J4ftSaX8BvGN
z8MvFl4U0hRCtpOqyRo2nnbFHJcoIkVJJbliZpFSYNPFZOrmORi39CXifWPgJ8aND1bTta0
5dTv/EljNa7dO1wRSadI7SSefKrOhEsoRIlGxYJ40V2NrAjIwB8xeE/+ChHj34dwyfBfxvZ
3Pg/4rwvEdKn1W/in8E+MNKuZp1fxJofiIK9qpD20LTJArwJJM0KBjvjb8bf+CnXjfQ/in4
n07xDq+v2PiPxbpE8kGoCTVg9oi/aEJjlkYuEmt/3CF4kkkZDHZNC0atcNzv7WUHiT4beIP
FPw5j1OHx38OJl8vTrbX7Rb6DRk8mR2tlngE8zrEsT+VJ58EMdxM+5WjLCP8YvFHxEtrC+u
LTwte3VyZJFSFZLgjSbbzxKlyqCWZvMMjMs0EgeBLYyZYh4QqgHRfFL4q38GlWfhDQ9TCwv
YN/aEmnO0KA3U6XASRGV3DvEXVEWcNDHINyiQnd4r4M+H/jTx1qo03wnot9qWoRTIj+Qjqb
ebdhA7Y3rIrAAhVZo+GcKgLCz4E8C+Ifib4p03QdKWW81DVrxLYyuZXYEGCPdJcOjRD5ZFC
fO77UbbE58uOT+hX4BfAHwd8LNJ16LSrPfZ+Bok0vxJfN9ohGt+NFtbiDUgkyxrMxtyu2W4
n/d2sUZgnYsibAD8cvD37N82k3FzdeKraTUE0pZdNvbbR7yK9V9XkS4TfnyTsFvMoQROm7y
9kzQM0chPkXifQxomo3OmRWZ0y+sVjJsBGuryK8fzSGJJGEDNabC0MrXMzR/bJldTdXEby/
vb47+D48M/DfVY7DSLPU/Hms6fJ4d8M6dGgEtv8QvHocW4AimWWd/BsFvveRrcJIvkyWpLO
zH4/wDEH/BNbWvA9vYX+o+JNT1LX9UIAu7y1BN7rUz/AGfWbSydohcOIbqKTYbtEuk8q7Mg
ZWMgAPyvNrd2KJGSwKP5ccRb94RDJpht8ytG7MQQ8qzQIY5nisrWSIERWA/QH9kP4k/tG/s
w/F7wF4t+H6Xcviu81qy1HRfD9sf7Tl12IvEsehxRx7l1uVYyrXlzFHdRwKZyju4dJPm/Uv
hp4k+DHjTwzJ438LT6poek+LtAvtTijlxLrGgW93gwXW6PfGqhYXG6WZInkQhrZESOP9x/2
drX4e694uvPjUmmeFdR8SXRafSNN0KSE+Ffh5ooSMNpehsoMjX8LeRE9zLhLcxzZaWSEUAf
pn4v8efEj4/6xpHx1+P9pHq/xBTSv7O+G3w40aS41T4dfBjwq2mLNPc6JoOTEfGKbryBviZ
Irw+J7qNLcoyl3k8e8W3V3JdLoNtZyxaxeFr1FsNNQaVbs8KI88U0Vr5k8rkTXBikZIlMH2
ViNqSntL7Wobe2tWuGd/GetE/2dounXSabpdkZIsLq2u/LHKvh6za3j2GUxM6GeNoLcbI4+
BUab4eTVbySfUL281Wy0oXt/NYSx6rqnyuk7pLbqxjs1dnkVLaAQvO6jbJbidpQD4s/ay/Z
QuviVoVtrXh/7O/xIg02dp7+NngbxBHDvjPh9ltibQzq6KJXMUrqQLeTzXZJl/Em1h1TT7i
4iudOvrG6sdS1XTdRtLyMxjTWMLJaGVYvLS0jine6lluLYRSRW8reYsYlSM/0sXUUN1Cty7
3sM9yiLZSNHOZ9Nkljyu1bcb4Cz/Ndu7L5n+pnl8pUVfz/AP2jf2QrLxn4hu/HHgqS10zxH
rwmvhot2Y00/wAS6gGhdYVhWMJohkmKWywyrbs8Kz+bIkUkRIBo/wDBFokf8FPv2HlJIZPj
x4JRlKCAoRBH8ht1mkFv94nyAsKruOI23GST/XKf7x/D+Qr/ACK/+CQNpqHh7/gqR+xVpms
2kumatZ/tNeBtK1DTb6IzXlvqkOrizuYnkZ7g3BCorIRLcNZbHQ3RjgAj/wBdR/vH8P5CgD
/Mg/4PM4ftH/BUz4BQBLUyTfsW/C+GJrp2CCST46fHhQvliWON0YZ837QVhWIMTIjlM/gv8
OdPuIYo4Xs7ezvXWOW4u4IdJaWKPy5g0yFV8xSJQlokTQssSSzudxeK5k/eT/g83mW3/wCC
pXwGnJBEf7EXw+Z4mSJkmh/4XL+0B50TGVlUeYmYwQruN+6NWkVVb8Vvg2/hnVdJWy1Frhb
nyY0kmlgkd9ZiZZbdZVjxJcr8/kywo0bwshzIC04UAH1D4TsLZrS3t7gW81xa2jzW16t5aD
bLeSSDY0h85iyy77aRUIRwqyC4ijWUQ+pW/hhLu5s3Fu0VoLLzFN1YrDIk8G+OZpGDtLDPL
PsdSHR3sJ5YYp0SHaeV8J6JFbNc+Rt8ki8drOytd9wIp4/JZIoi6YPkSSMkzySpHNH5SxBX
trdvbtKsTFEBqdhNe6eEjZtPuWVomt4mETSpNBDE0aPcgiDczRRMsSLHECbdQCnoeiLq9gt
pd2ra5bXdjK2p2lwnmSzSBSJbhLpcE+Sv7qCQmZHENp5LOuRLzX/CD6z4curm/EV3r/gO1i
/s3UbW52vqvhx7iEalNHoAzIzaALjbKsyu8FspimlmecMzet2GntGbY2ulQ29ldR2zWtg15
pEE/ln908ZMRXDybp1byY0cXeyVmeWLn0KOz+32F5p+reWqMEtNTZoDqMi6Sisis7xrAhnS
MPePJcF44Vc3E6RQuqRgHzt8PJrxvFTaXffZ7m31fQvO3W5jPm6l4a8SW6iTyZZbuSS5aK/
0Dxa0mfKjjeIOshmlmPt8VjbnT4Bqvhmx1S38U6enhzWpJ4jK4a0aMOyb3lRAbaOR5bdU82
3DMJ5g2CPIrnQ7rwP4ntdPkvXbSze6beWJSSZkGheI3urdRK9oztMnkpBLKGaDd5bxxMjSL
u+h9RaDTNc/sAw31zpt+dF1iW+UERpc3ayPE8qyXhVHg8q3iitQ8SyrI6RvIT5RAPw18e/s
4+Mfh/8AEzxrpHhi3i17wTfyJf2mk6jBJfyR+FPEDQaquiJau7CGWK2WaRr9UWKNFlWFo5J
I5h8DfFPwFqvw+8UCxmtprWC6EmqaFZSXCahLBozkXVu0s0ZcNsaSYOjqHVYjJKSXJr+pvW
9MifW9Kl0rS720uNa0DUtINnGkMTx6t4f1iN44ozmdVnkeVpJIGnt3WNrhkV0+yxj8of8Ag
o/8LNLTwj4V8eaPpNp4fudF1h/D2pWSQvG8j6lPPMpW8eVYHV2lhlkYAqzJI5MSPF5gB+V1
r8RPGsR/0bXL25NvCkhnuWAeJY4iGWRmkZZVWZkCeczm4kjiXYTK0T/V3wp/bc+PnwbksWE
93fD+zWOnXGoyssoZ3jt0unuX+Xy1MUds6zuPszu7NgmOJfIfCfwu1/T9Lt/FereH7y/1HV
Jg3hLRLsAi/vEkuGg1vxFo7tcXg09CGWLCRWzFGLyOSxHRyfADxtf3EN/4ruRDNHd/6cJ5o
10qyUNAkjSl/NTfcyRyTPB/ozzqPkiVg6xgHPfGH9pb4m/GPU7i717VPstrdSWzXAt9q24n
e38oSs1qjJbrJEiyLbIryQNE21jIshPjfgzwV4k+IXiLTPDnh6yuNQ1HVLlLK3Ko7oCirkb
zgEQwgOUyCkS7m2RhmX2XwB8B9c+Kmv8AkeHtPu4/DFldx6K2uR2Mhjv2WO7/AOJvHFCVd4
wRE5lVZo3DoXYIJ1i/eb9lb9lrwL+zroZ8Yaxpd3d+I7uRf7Mu5LrRHRJ44UeD7I8giEzIx
DXF4JDEXtlDwzMcMAeX/A79me1/ZZ+Hq382iJq3xo8Z6adM0e8gUSm2ubkuomiLnZHCoV3j
fcJopHRUn+yySGv1E8GfDOz8B+GdH8J+IEu0PhaNtQ1a6W0lzqeqTXK67rmvT30UkaeIc+I
JIUEmSphl2XDy7IEm4f4c2V/8Z/iv/wAJB4pW8tLDR9P3aQkd0MYiW2Mk1o8ykPILuBFzH+
9tdkzqjBoZLf6U+IGpaRDe3Oy/lEEhT7ZqT6g2q30cV2YIkWKJvKMs0ccdxOZVmYb03FGCG
GMA+Nvir4sv/BFx4L8VXOn2ep3dtqt94m06weW1eaCSSbXG8PARxvCSGDqZ2ukLrjIkT90a
f4H0j4meOtHt/EXi+4lsY7tn/snw7IxhbTnQG4UR/amdWljmt8phHlcbFmne3M0MXPP4ZvP
if8R9Gl0yyvJtPiunms7OLypJbxIH82VD4dnllWSJFiljtpYJ9sDySoh81pXP0r4oa08EWe
lrYR6sL/S7S4jGli7ji0yVGIkD3azf6MsiM5SaIKlzZp52JIy0cKgHxf8AGz4e6DbeHdQ1H
VrCyvXWSHRjb3oibypFi+ylsxyAid5ZZ2Z1VY7maVFUM0Jz+D9r8UfG3wW8b6hfeAp4rHRh
Ejnw88gj0Yz/ACpulac7YxCt0gtrcyqJk81SSI/Ll/f34m+GNT8SJfaj4gi1htcvyIdM05J
41OliQovmzrEkbvDK8kKwrCh8iIRukhupQsn5m+Ov2a7o6hqtx/Z04mvGhXUWk8vOYgkkgK
GSGRA12RuaOeYRhYre4KMYFoA+v/2WP2vfhx8U9JtdD1e9ttO+JFyIpda1PUruFotQV4JoA
2Djy4o4Ei8lFtzLaeWzS4Zga/QdINT1dzd2jzapZaUwaAagpLyx7XumhZIywuGYoIXCNvZZ
LcbUjYbP5KNT8KeIfh54rF5rHl6NaHUJbixmF0NMvsAvK80Qy8kd3JK0RImmZYzHhrfdbwx
wfrB+zL+038afDumaZq2hLd/GPwjdRefL4afGleMdM8mHFxpHh7VSd+vrMsqvJBfrHAcQiZ
WMuSAfrfqHh3VJCupajEsF1Lcvciys0F5mWW2lkljjdghCQyTCH92RcFFmlVWghkL+X+OYz
JahBJaWywkag8Ql82WNWAS224leQQkytE7tvkW4EMcgQea8fWeEv24/gD8Sr8eH/GM1x8OP
Fl7p/wBlkt/HWmJ4S1BbuG28t5vJMsfhh3AmQTRmfbN5W8PGDJaLL8TvDOhXUL6r4OuB4h0
GNW042P2kajcvcwSyyW2uQvaRKnnJLA8soW3jg+zRts+Xc5AMP9j/AOH2neLf+Ch37DXxR0
YWreJtD/aa+Ctr4rtkktlhv7X/AISfRkTxAIY3lmSNIWSK3BMA+0Eg+eDvf/Tbf7x/D+Qr/
OB/4J/zf2X+3J+ypp9ykdldS/H/AOF6MGXFxKB4v0dRESN6/Z/n+UrFJHI8sWWQiCeH/R+f
7x/D+QoA/wAxz/g85Qy/8FRvgHCJXi8z9i34ZhDHsEnnf8Lr+P4hKyMS0R3kL5gjkWPdvZW
KqjfhP8F7HS/GeiWsNxfCDVrS/a0vo49RSPWIormKJdkivJLI37lzcITm2Ei+RG37wQyfvD
/weW6cdX/4Kofs/wClq7obz9i74ZRFkGWVZPjd8fIdwBcD5WlUuwjlaKLzJypSJgf5nPDVx
qPg/wAWaffNNdaXeQvEvmxzbUAIcQSnDiB4hK6NPICcrHh8tEFAB+rvg/TPFmiqGu5b7VtP
iuJBZ6rol2//AAlNnFsl8iOUiYMMmOQJPKnnMywRi4A3Tn6F0TxlJHaWz3Mum3c5Mhu21y2
XSNVVppRNHIEBjuY7lUkEiSSSMpKBSokfzIfEfg98RTrlij6u8bX0Vq7tCkWx9ZZZWmMsP7
uG7VJXadrYNcP9oN0NqWzCNZfrnQdOtNTFvcroNnfxX1kEkk1q1ubbSFMItoSjbbeSR5m3M
19GpecowkjkgaSSBQDU0/UtPvLO3lv7W6S3NjshinXREbYZo9/lSMFjhuIpkdIIpB5E62bT
qkrqyjtNCshqMVxcW9idUs/sEn227M5VJUS2WOJgJGldoVdpDJbyyLK0sU6tFJ5juKaeBNG
1tLSW80Z/Ks7mB2g0m1ll3ykfvBHIkaR5tlLSQyPtlDtGoQRzzEdhonwyOlyeVPouv2ktzf
qkd/p+uaiY9PYm3VkFvEkhjnYrDHdJJF5Edy8aCQF/PkAPAvjiR4aktPEnnXccV2ZrbUVeO
XVF0QrczwxrsgZUY7ooGRrncI2e4mUmOXaOm8cGe30/QdUkjikaHzNlnF5c32naqTOlw6tF
krInlxC8ELTI4MJEcJx7F8W/gZrnjLwdqMPgDxw2neJpbFVstI8V2mka/pji2inmgUgR28K
RYR5ZPtW2W2nVHLKYrcP4nM2qeKfhudM8R6TaWmv2cceiX2l2crLepJ4bktTJI3kz/wCkhl
eH/SEVXdYhbBSwkaUAzvC8ep3kmhXcl8CsUur38f2qQ+beSa5o+h3EE7QLchZrmIiTzzDFA
RukRpAsccj7Pxn0jTfE83g/4bX9taarqfiqM2V9p2qw6K2oW+mOqwapb6HE6KTHFoMscs0D
L4jCeKzomxohdRCTzn4dagFkms9RmsLKYDTIEtpdPk26jfz6UV2KjAC1Nt5hRo45gzW2IpR
Gqb3+b/FvivW/Ff8AwUA+ENlrGn397b/D+XTfEbSIXn02yebSp9dWNEBETu0cOhzTTRGOFd
kJtsBTIoB9v6t8BNEs/EcdrFax6G5VFudas7GOSSLQjoTS2rMZAzPOkdti2aJg9s0ssJjeO
KRG+KPiH8LD8bfifc/Af4a3TrpUcsGpfE/xgQbTRtK0C1uIjougaFNEYYj4n8TS5BjeW3uH
nWOCDzIxIJPpf4nfErxbdXlp8OPgXpl/qPjvxlbRaZZ3ogmn0jQNLmiEWu6xr6eaJrXQYYR
dR/aCHQP+6WAHy93rvw++Bvhj4T+G20Lwxrd3qRiu01b4reKr94Vvte8aKYm1rVFX99HFDb
2ytKvmPIqw3CPZuJd5cAh+H3wk8E/D7RX0fwyun23hvw9DBLfX1gYtNN+fLVmuIyEkgmbzL
cxKHk8uVC0SSbbh3PI+O/F+oeNdZk0/S5rX+zrfUERPsJtnHkROEXRneWUKzC6ukPmrE0rR
wF2lUYkrlvi548SaXTvhz4GaPULSOa5ic21o8cih7qO8i8r/AEcpJc+cYXilinjQw7po0R0
cD0L4VfCrWZH063tNPu74QWrXV3OqSDywzm6n2NFA0ttcKrpFMsqzCGFnWQzpOzW4B7x8C9
Hm07T7zU7u5F4IpzYHT9SQC2K7kWKNZJQY7aRY1xAySSIkrSkNPZvLNFi/GnxvbWiPpEa6E
iWl3Lp8ogtbORNTby0ENy6R3MVxB5kzSWrOha3yzxRK7vIq9h8VNX0TwB4Ft9D0pP7I+zIq
CxtpUaK/1q4tleW0I8zILOjxSSrNGDdTGFmjWRy/yX4F+FGrfEjxHLrGrJBpVqqiSze9u5F
ciMPcna1w7xXFzuuAwL+ZDE6wILoyTCYAHrfwX1ZbPxhpGt2Vuwumc6dLdJdx6Okb2vlfZF
gOZVgF3DJD58PFs0kBjHlOyTL654v8MwxeKJr/AMQagjkjU9T0qHUvMitGe2EsCpIyySzTQ
zvLJ5MBhd7gt5s0jgGR6AbR/B2pHw94I0zSdU8dDTV0268SS6jEmh6C0sTLEpaNjJEZhLG6
Bg0CX6RwkLt3r8UfFn9oHwd8KYNdt57zxB49+IV/emS2jtmfXPtKXKwPt0FollhP2q42zvJ
bRrEghzLxIUcA+lvih8VfAHwx8G6lrnix9O0Xwerpp19JrKQXOsbJxHIqaEZCEkZlSKZ5be
YrPcPBNLEodGl+UbbQvib+0la20zPcfAX4Zs7zeGZLmwJ+JvjrTIhGP7a1QXDIug2ib0P22
VX8RCKWMrFoIgimg5X4efBjxd458T23xi/actJNe1q2tRL4C+GOrwpe2HgWRYjNp2veKYlC
x+INdERSNbUW/lwQfZIdpkRmT7a8S2x0m0uH1nVreNLLTY3kuzdMn9mJ5paOK3DEAhYI/Me
CaEWxilMUiMzRBwD83PHf7DvwxhtNS8jT7bVZCsT6vd6m8mo+I73UZJo5fKOvoggMTGGOUt
iJ7jMXmygTlpvBPAfgb/hQPj/TdE8TTW3hvwh411iaxsL+z8Qv4ak0XU4xNGAIGMssaMd7R
RszxApI5e4hJSL9R7bx54m8Z248M/Bzw3Z2XhaDQDFL8UfHFtcG0u5bfzHn8QeB9F1ZftXi
W5hzLFEFgfwpDcNMkcriNfM8E+Mv7KukX3hm8uNM+0eKPFVzbTakPFnivytS8WLKse1xFqG
tKbPQrgRhLi3hTwiY4WRRasguCbcA9y1HQbFfDumf8L58E6B8XPh1aXrTv410jTk/4TTR3m
VYPJ8b6Fbql3CY9t5IfFPh2P7OYXRghikYHNb9mTw9Z6a3jX9lf4naha6bqMVuw8ON4gTVP
C2lWdyQNsjXawiCARxgpdXMc7xzSNHJMFkEknnHwX8afFb4c+G9I1PxAo8UaLp0p8Manqkd
xDH4r8JvDbXEaxeL9Cu1dPEPh5RKMSpLvSF4o3UXSSGH2640nwJ4vuYPEvwnvrnwH4wuLou
2peHLh9N8IeJmV7mOSHxE84ZdWlt7UQSkqoM0cB2LKLiWRQD1H9gLV/FA/bg/ZJsPH2gQaN
f2/wC0L8IbC3vdMwuiatKfiLpssCwI6mR5UkVZGjiDJlYLtpEUbK/0qX+8fw/kK/zf/wBjH
xLLb/to/sn6N8UNAGh+J0/aa+AmmaVrehSahJ4Yv9TT4g6YyW4Ekc1ustwSbZJJZIpZHcE7
GZ2f/SAf7x/D+QoA/wA1j/g8F0PUNQ/4Ki/BXU9PNhLPpX7E/wAN2isbp4vNvZJvjF+0NGU
ijlR41SKNzLJJKMgLuhjlZX2fzcyeE18SW1veRRCV9Ts5oLGYxSvj7OI5orhP3YeOMTT+Sr
K8UMrO8d0UVFK/0b/8Hi1lcv8A8FPPgtqMKgrbfsV/DGDa/wC7Dif4y/tDCR45THJmSJQB5
SbGcSgNKqFlf+Z/4NeP49F1i78PeMbW68OadcxyT6TrFkonOiXscOxLcICkdiqTzvgRRIqM
ZFACI01AHrPww+J+t/D/AFCXStRDMtikiEyWzCERl7lY98HlR29rbiKIboXuNhDsN+/z4W/
U/wCEnj3w74uhtba8uzDfearXKyuskQmSWVpbVQ0jokcsgi82WNU8uKOS2jRIzJ5PxPe/Bq
x+IAs/Eun+K9CXUmb7csohWSDUw1uLnynnBW2WOYtGCzPCJ48wzxNE4Q/Wfwf+EXhfwlc2+
tS69FuVolu9QsLBrW5AltnkhP2dIpokLiXzlj82CRyHfAQRhQD9HvCer6toNrbzrrMLy2t1
F/Z13b2Cabp7Eq0kkXnThWdQryxmc+ZIzWMkkwkadYJvVvDunN4k0aO+t4NY1jUInSws9WV
7nTtIbT5kd4FH9uKszb5Yw7yIYmlVGM77o41i8R+HbeEtRtrddQvre8gXzdJ0O3uhNcQ2IL
27XU0kTsHTchWUKyrJPPAiAypK4P1hoI8H3MaQ6lr323TfsiRR2Fs0cB8uCBIVGh6YiIA2J
YwkiIzJGzLFKZXKuAS+DlsdOsbXRb+TRRqVxBdNZ2trqJ1CFUW4SIzK8IgktlgR9zQPBIpO
XMMqymQfIXx++FHj/wADeItf1zw5ZW3l+JX0jyzp2qWsZ8Pay7lppGuJWAFuV3yzMZPIdlR
bdIo2QSfRL294dZ1eHwB4S1jXtZt3WHSvCeiat/Zej+F9JjlSGLWfiD4iMslvaIkMsSO3l+
S2HlxFMsu/m/EXh69tzq2ufF7xX4X1q6sI7nxHqXhzw9K7eHLJLkwfZ08R+I5JY4Y9BCh7V
LlJXCBkWBgJnZwD83NQivPCfxU8UaZdXls8n2DRtd03SwUMXla7ohkJaNR5bbLWSIxwyOzt
JulliaGOHbkfDLTNSXwZ4z8R6hYXcWs/EDxRreqampEZl0jw44tBFpa3Nv8AvY97gTSCCZ7
WSKRpIIoEjYD0zXtY+HXxq8V69rHgoWekLan+w7bVraY6pp0LL5QWGTTCJvs6mOW5ysKwSL
ALhxEI1Zh0Xgr4TpfXLarH9rt4YtNtlvPFF9qUi6balBEp1GW0iSIrHF5CzbmbmOaATKjTM
sYB2HwW8Fv4HstW8a3jXnhnxl8RTp1xcamtuBqfh74apYuukiISEiOXxUIblonjkdlRpI1M
M8wjPg3xn+OsdzdS/DD4Zpf3WvSBbHWLh1/d6nHOjTed4tjcwSSLbSKkLKvn+c0cpuGF026
FvxQ+LXi74g+M7n4Ifs7yzeI9dvrx08Z64bec6T4ZWOeRvI+0RbzCn2RXfYyh5Aqy26qse4
eqfDz9njSPg7AlnG7+IPHkqSatret3dmk7agJSiSSRysJPNV2ie4In3rOk8myeR2CygHP/A
Ab+Bup6VIl7rr6nN4g1SVr+5vriwkeK2McCzuwjlj3xb/KaJR5qrFAIHCR3EZYfWGo31t8M
vCfmw3+rvqcSSSpYyTX8KXr2jsochN4WOGWYs5dmLurGby5LXzpdLR9Mv76O1N/dLA5vU8q
+0hXeJYruNchxHGPP+0TCS8ktsMtw8aoAYgUGJ4gsNBvNZgjTT01XXIiGid0EaGCORWhbV2
3P5duriO6EOXcvGsYOJgXAPLrfwr4p+JFzF4l8QySaZ4ds9SF5byPdLpsYtY/kazLTv5bXq
I6T26B5pTLJcZKzKvl9VqL6DpFrqllpd1pHh3wrpskK2Wv3k7i/SZJ4v3jTTN5UlwhuG8uV
GuFkJaORY43ilfB+JPjvSPh3bX3ivx9q+l3T6W9/JZ6fbX0fk2LLOs8Us7xyKJJA0QinZot
lz5DSGQCNYq/O6XxN8Xf2zfGKeH/Ba3fhn4f2d+bG98UO802it5s1xA0txMqRJbuiySRBEg
BgEkLeUojuWhAOr+Kv7TOs+KNQT4Y/A37bd3ryCS81wSWj/wBmidpLZ5Hm8nbEtvcxTTSO0
TN5Yc2rbmlL+zfB39mzw78Obiz8Y+K9Vuvih8UL+y8yCS8t31bRdEmfe0b7WR7hGiLJK0s0
iSRzxiJJIjJGzek/C34Y+Cfg3ot1pPhE+FGGmPLb6hr0i29nMlx9oHnOJd/+kGVnM00DGVV
b7RbxxCGSJJvN/wBpn9uH4Ufs9+FNal8JapoGreLNUstNTTfDelTxzatc3cqKE1aVJVWNfD
chjln+RkEk2ZYRKI42kAN/4y/HH4a/sw2jat8Q9Ztb3VQkosNCd5tZXULiPzGSONpLjE8/m
eYjgxXEKQp8zs8McI+S/hZ448V/tMSDxV4l8PeOJvCkN8LjRPh7pOntpnge4gVjJFr3jrxT
rRT+2bQCYvB4ThY/aAqBAvk2qN+JPiP4pzfGL4rDxf8AGTV9fu9Dv75bnUofD8a6vqOl6Mi
O/wDZWiLrU6JH9kt2MTXE8zHdAJ2kdkjkX9Ufh/8Atk/BfS9LttLtfGfjQx6fZzQw6NLoL2
vmaU4ieGKWOJ/s7M2+JxsnVfMdyGZHkllAP1mtp/EpSPTbq10/Q9Eji2X1vZX8WptMrRC1k
trUCWKNLNhLHdNFBHF524RuMRPHbZOt62dDsri00x7nxP4h8gmS6lsxqNsqyklBcq0dvP8A
a3jGYbjzbd2KsrDafPk+V/Dv7VngLx/d2NvpV34kv9PiuEVNMbT42hAuSJGiWERItwJCVaP
JdoJLa6EssU21l98HiHRPEGnm2s9QurGwu5HvCj2M+9mjAeVwu5zFFO8cM5McaF1trl3cLM
jkA+dNK8KeO/BnjfXPFnhnV7m81PxH4nOoS6IpEy3sMsUEdw8UcSvDpHiQS3JuI7BCJVLQI
FaIIi9RazXVxLqOpeBpL7w/4rRXl13wBrix2Wj3Yza+U2n6GJEk8OeJYbhQUWJR5YZmjtkj
mjEnQ/FKxm1DV9T8MeD9Ttob+OLSPHHw88+QWTpquka1CviPQilxMhvBthhWJ1eRra4meQH
yjAG+VtI+K0uowx6vaP8A2d4q003Ms2qfZWku7G/eVj4g8P3Vswjlll3SxzJ5jCWG2nE5aK
NVKgH6f/sO/E2fxR+1/wDsoeGPG1h/Z19aftRfAaFYr+G6t9QvtUf4s6OqxtN5GfEEY8iFx
cgJFGiT3NwUQAD/AEsn+8fw/kK/y9P2EtW0j4hftm/scHxUi6N430j9rD4AahpbXuox22na
6dD+L3giOebQpIJDE6fZppYR4eYfaLe4ZZWjSK6Kx/6hb/eP4fyFAH+cV/wd3XFvN/wUp+E
WnBSbofsO+DrwPEhkmj2/Gf4zrbP5Ak/fyJOrPanbG8LpKI3bzmC/yg63Np13YXenarOq3K
vGqW2noxhtngECCRDIZCk6ODNGIZkbZA+GtZp50b+rL/g76svF2r/8FJ/g5pXhmC3gWb9ib
wS13qd4jtHEknxj+N0RjhO5olZBhpmeOFYxJDK9ztTyn/k/8MfDm8uNdng8RSW9xe2oh1U2
9wywhGheRIo4Idxd4oiZILpLlpoopGkuD5e83MYB6d8FvHWo6SYNG1C+u5JgkSQta+a+2Vo
1ikkjSKLKxx7TEw3LvjmijjVjEiH9g/hdNf65oGiajD5Et7FNFaiWLfMlpLITLDDMzhy4WK
ESyKI2S3ijEDktExb8QfEtifB2qWHiCSXztVvcaRBIlq40610zRrcJIklxc3DzWzMI4omZl
gnRChkYiWLb+w37F/iufxlo2rRnUPs1zbLFDNpHmIxt5lLW0m17iHyHSCXcpnLny1aGJnkh
ZsgH2D4F08+GtUsfEWr3iXHg6+C2dxc2aAGHWmOYA0x3zwNCHJhuhFFHHIHM6+akCD7W8Ca
hc67Gltp2j6ObjWjFFrjat4hij1rSZFZ/szkeHyniC2iZpWM8QVxC1zCxVndS/wCaXiPxrP
cWt4dDS2aTOr6ToekyXTynSiXy0W2ZGizHIXjNwlvIQszF1gtBDJH9JfsheHbjwjq2pa/q9
+uua94tuY7jUpLSN5gFmFvMcmSN4omguohEVZpF8lJ5HgeVXYgH3N4n1HS/APg21t4rE3+i
6Xp8Wo6t4c0zSxd2bahDO0KaJpllBcPJ4sPlJJFH/wAJNNbWyyXBYPOhhr4E+IvwB+K/7TW
heLtd+LPiDWPhL8HjfrdaP8DPCGtf2V408WrcrG1v4h+LOqkyNYWEkU1t4fg8K6Ct1B4Ulj
Mu8ySwufuuTxr4khku7fRfENr4X0rwnqc1x418StpS6vf6rq8nzpoHhiHXojbXF0J1VH2RL
LEimK3iNxFKqfRfwq/tjX9Hu9c8T6De6jPqbtBplhrSaVbabpmnzstyZJbyZo2WO8uBbLPZ
ST7Hkd/KhjtzvIB/KBceK9N/Y7+O6+Ab+z1DSfh3q2kafr3hXUJnkvrSx8mOCONBsO5pHmk
+a4co1qFk8pAULN6DdfH74lftP6vN8MfglBrOmeFpNTaTxf4wkjki0mECCeeFproyMjXDwx
SwlAsCOWkMjNAI2P7CftTfsJeG/wBoHxV4T1lfCXga+1XTtWt4NZstc1XUtC/s/SddV1EbK
q2xFw0sCvFHO32WMPBcGOESCF/nbxL8DPCPwF8Y6r4K8L6Y+g+E9GtNJv8AT7bR7B5G1Zpy
PLd5UdJrprfygs++RjcXFtE1w4QtJQB1Hwb+Fuj/AAE+HlrpngPQr60hIGr6jr2r3ujXXir
xXKjeZJNrkGgSSXNrr6NC3+itHNEkkYhCCRvMl6/U/HniPWdRQXEuob5JZGVUh8x5t25Z5n
sZ0kBMU6OY44nTyIvtNuZQxMic3beItB0jR5b3UdehivHTWZZIpgjRtvhUTC6MquJWSW0Rm
8hiwllEUq4Lmvnj4hftc+BfAsWp3WkC3sJorEQ2srWOmaglzOLgtN50ltctPYABEMiCVZfl
n4KBi4B9g3ynw+st7q+tXOhnV722aLTb23kh0VJ905iZLsa3I8h8m1xBKrPAsEpgJaN2aL8
//j3+2t4I+HFreaB4RstO1TxSuox2WmPaWjjUY7tZULLcTTSxMxiEVvHNJJKUVp3EQLkvXx
RfftBfHD9ovXx4V+Gtr4nv1vLhzJcadAnkKtzC4VwZlMOEnSaFY1iM0u6Rf3hZ0l+0fgH+x
Npvw91KPxp8ULlvF3xFsZJYhfzqLnwtoGs/Z/nSPXpTNHIIk2yxW/lxus8kkAK28wijAPKf
hd+zZ8Xv2lr1PiV8fvEuo+DvhxbalFqo8M3d3Jox1CGYIkQiV0ZxbBHIu4I5lFnE6bkfDLP
+lbXXgj4a+CD4W0a50j4feBtNtWlngUmfV/EE6sVilRodkOk+G52imhiu5Y2iWd4nxIs5Sv
n34+ftq/C34I2U6HV/7T1qxjVmttO07SbnRrKRCmwaAEn3zTuqKrPHM0dvb3yQ7C2FP4HfH
79uX4sfGaS702wnvfD/AIfuLi3ItRdSSaleqwkNoHjLkCGSJ3UwQpLBsaIKU/dCgD7x/am/
4KQ6PoVrqXgr4P6NpV1qckkxTVLjVF1/RtATc0KXWjTwqrProuBJKGnI+ywNIDK0jpn8Otb
1vWvFOq6hr2vajcarq19J9pv7+9nElzcyMUjLs0jBpHJK/IgJxltoUMRkBHbeQrtsG6QhSd
gLKm5yAdoLsq5bA3Mq9SARkeN2R0ZHRirI6lWVgcFWU4YEHgggEHigDstHP9l4laOK5tLgz
215Fd2QtZ1jd5IQq3Em4MjNAiXEbSLbQyXEUMsivKZI/RdM8B2fiWRZPDj6dYatc/2bO3hn
VzMgvVmuVkkHh7V9k0dxFDse3uBGr20MUkUUjmRN7eSJPdW0kh4sGkJjO55BbxkJAsSxGJJ
JUvLZZjLcmSVpWVnS4Qu8kcvruj3MzxTC6aaN43ltxJJaxrJGqLG8f2cgRFDIyp9ongYRrK
9wsJkgVQwB7v4X8UeNfDt3LbaReWl9PYCOWTwH41sJLPxtDHGbe2EWka7EFt/ECyrEJEMcp
tjG0SXUMeyORforwN+1N4IhvILbxBFrng/VBLsS016VdTsTeQvFbRyr4hjlhlcRN5ZnOt21
tEu6CEOVV4m8yOpeGLv4WeHtJ+IVtb+I/HOral/bvh/VGin0bXvA/wAOPDCbJr3RdWUkS+J
PFRS1htoGlngmh0JJC8U25l4bxP4HbWINTvbGKy+JOgWbM4S9h0TTPid4eSSQSmRra3lRvE
kRjlEjLO6+e6rIqzTKI4wD9KNb8U6T4o0HS/FeiahpkniPwvfHVdBudNuI9T0O+t5mc+IPn
G2ZZERIUV8hzc3BWaFN5Vamp2fhf4o6pKNL1K18JfFS6s21O40XUbmLTNM1me8iMThQghWa
4mhaaSWNbhZGt/LDwebCDX5XeENH8a+GUl1T4ReONVm03TbwLfWJy8NiryDzT4m0KaP91bz
fZiLhJdpiuTKq26Ky+Zcf4++LW0+2s/FHhdpYrHUFh0HUNEuEs2trhpnwY5csuUEsTL50at
KHSJmtgYPLAP2g/Y60abwt+3D+x5pnjrRLvwprVh+1V+zXcWFjrenz3+krNP8AGPwUsEug6
/smhD3iz3twsoZU37kZ/wDRxO3+sI/3j+H8hX+PH+wV+1b4k8Uftb/se+F9T8R3l/Fb/tT/
AAFhgh8Waamq63p8LfFzwWhunijHmTO9vIZ0KQXCKr3UWyNDuH+w4/3j+H8hQB/nS/8AB36
+qxft3/CWbTry+twn7IXgfzktp4YoSi/F74xysswLGcmRIzIGRY122xTMxcov8j3g7xxf6V
q13rEsAvpTLGt3MrtP5WxVimG5oo4zAv2iS1ZEKjcsarJFIGjT+xz/AIOvr7VYP+ChHwii0
/SxeKn7IHgi4NwVRlTHxf8AjF50LxSAmcSQxlVWD95GZGbBLLn+VPx18J7PxcsWrafp9vof
iC6jaO8u4JcyRJLiNCI0VIN8aSSzTvGquJAOZsYYA5PxdjxI2naxpscUltEkuoG7trcuV1K
48kLazxsGjKNLE8pTy55WgtGbYbuaZWzfhr8Zb34J+Prq7XUdVi0y/kk07VINShjKJPOER1
uVjXaZkuoZrglWDhY8zSooiR8FPhb8RvBV8I9KvNUutKcOBdaTcxPbRzzpEZG/sHZDB8qrN
mRjsnZ50mGJEJyPGFp45n029v8AUY9O8UWhRWuhPYLDqun20txGs08slssqSKkCrBLsV2VZ
QCbhoi0oB+03ww8WaD410qy1dYzdyS+bqSo06OSsnlgRyXMJd5Y4JFtxIk0rzskcLJICsfl
fUv7J/j8a98WLDQXvLawVvFIgWYfJG+iMWR4zAoZBamdbq6ZZI5YY1M0TqJZPIg/Cj9kz49
af8PNdu/h94pgnTRNd08Raeb2d9uianb/u5NH2uE37nPmO8wmCJc3E6RsskJP1Pb/ES98Ee
MrTxBpNwqXtnqDNDqEcKIZUiW3Ul3Be3VIzAJYnRSm+SW5aJbbzfLAP6c/io2iaFH8J9Lht
ryG11Lx3qupT2rhki1Nj5aFIy9vBdKLlFZ5ZJEmFvLatPubzJZ19l0LxH401XV79DpmleDP
h7pUT6bp8OnBdVhTSJVtiBcXUrSRQso3LJcxL57yQyIsyPGoX4B1n4zeGfjFY/CDxDZ6puu
rCya/1eCG/YHSrxoQyxNczL5ZnupoYZDcwkjzrV4sSRSssn1IuuQ2Xg+41TTdSmu9QJaG/8
OLeIi6WxMwXVhEYlEkyxxrPALrzFV4cyWsE5C0AfYnhrQdGXw6ZLuytzC9hD4m1OO8lZV1K
EyKsUXiC4l2yW1ssUluZXaWR3mSXCFY5ZB8+ftIfszD9p/wDpepafe3PhnxXd6pdW2m6vYa
eog0dpJCfD0QjVitz4YmfdKl4JFRHklVpTOSE+iLZtL0X4T3F/bxLdz3OnWtmstnaTXEc5S
MiVXuGuXuPMMctwtulwWs5pI2CeYfL8r0T4DX2m3HgfS0nMcusxRxp/Zb2rtYAS28s4ha5N
uLU/u/MSKBkkCRNKUji3usgB/Bx+0F4E/bb+HfxL1j4NeIPBGp6Rc6ZcM2n6jJe+R4T8Qac
ojPhrxL4cuFmdnEqW6FVt3mhZoWSQCSVCvZfBf8AYM8W+MNZtNQ+KXiwTDZaxDT49RuNPsm
kgctIyeIpXd0jZRJBAph2wuoMrKCRL/aV8c/gZofxtvHTVvDtppbxjy9K19r6OHUNPtWWaW
3aaBo3t4JQ8sfno4MKlkJtd1zHHJ/MV/wUhb44/sTXTS6jpev694K1hjY+GfEVjbQx6XKhE
ryw65FAC/h9p1y4laJFmaYJb5nk+0EA9VtvDnwb/Z+0NNGh1Tw/pulW9qV1O38KPJoOmS3E
KtLa/wDCR315EsusTS3Yk2GK4ia5Fy/lhTcJLH+XX7Sf/BRGK0tbnwf8JtTuJRbme0N1YXY
/saWF0nWCSKSJpHkNu7Fg6Swu6OyiOLznZfzd8T/FH4z/AB51a709NQ1rXUuBgaRZKS0kam
SWESw24LyBQjRRs26OCIBJZFTfIeY8Y+BH+GFnY2XiadJ/Fuo2XmvoGJUbQ7GaQECeeKZSJ
bvdck7PLym0IHjmlYAHB+JvF/iTxhqFzqfiLV73U7m5maZvtNxLJHGxLYWKN2ZY1QMVUAZI
5YsxJPN5OQcnIxg55GOmD7YGPTHFPQMv79RGRFJHkP5bAs25lBickyIQjbvlZAMByNwBUeY
kZcNtSYtEwV1BYIY5CrRqdwQMY2BKhSRhSSpAAGkbQpDq29SWVd2Uw5Gx8qoydocbS67SpJ
DZAnhaApL5saM6pIyM0kqtJJI0UaghdysYQZJkGYQz5MskiKIWiZETzB5od0kCoY1JjkX59
0gdtjKAQm0GPLByTt24NltsuDJIH85yVuJPLR1uX+ztObnaJrh7eMFghwAzEugz5kdAFwQW
7XcqorAK6mzVpYJ1lIm+yhrqMG4LvLLsmljgWUuiyLFAYpI5Y9jSNTu97W9pG4iQtqRtrKS
7aYPA8CPBI0vmF45IoJMxM/lgXO8ebMkVueejnMiSoijdsluDGkcYWScsUZ440tyfLt7RpJ
IUZo/sziWeOVPuG491tSWWG4ktpr0ixjIQxQHSI1jiBYBJJkAaGOMuk1w8qpOkvzgtIAevW
vjC6k1C71a5uY7nU7uxstIhF00pB0qKR1bymZoRakeHZXeadJWKrL5bQwyyLu9T0HxVZWlw
08Estreowb+12vS+o6S0EMRjOAjLdS3MrW8yOE86NFij8pba2V3+To1ukTKWsrfaooooQJ1
jSM/ZXjkuJY4DCyGSMySQvdbI5bZp3lE67pV6zS9S1C13RPGvl5UIWsWihiDTMm+RbWcw2y
xLL9puJJo1aTy7i0aZXtQQAfoB4Xbwv8QbSK51TUJtC8aWtisFh458O2zaffWCWsW25nlhC
wN4nWG3jG6KULcSsiBfOkSZX0dZ+FVzbqJ/H1tp17oE1wsmlfEzwnB/aWjs1x5fk/8ACa6P
Dl/CE1zJCJ90otYGiEou2Yuvk/M3gzxMb2J7a5JsCIHkS6WOJYFlErQ5WXKiF7cKsSx3EMc
Ri+ywhIplljk/QL9nj4mtoGp6Z4f1RbKXS9buW02d5BIyyLJEluI7y3cLbzOlsHVXUnEM7N
JcWsjI0gBzP7K3wm1PwN+2R+x1rt/B9msR+1V8An0TWLe6gvLLWjJ8UfBMCxDWdBiZFW0ha
eaVV+ad45syqDNs/wBlV/vH8P5Cv8339mn9ikePPi98EPHfwav/AAndi0+OPgLxlrfwqvUO
reHLdJfFXh66Evh52eWLwxq8MWkz3CweHHmeeSURsEYtKP8ASCf7x/D+QoA/gN/4Om7ieD/
goH8ImMEM1sf2TvArMk0bsvmxfFn4xP5chD+XtnUbVICziNZ1DeXIwP8AMne6lplvaywXWs
2NmrxgXWnecry6gQZ5RDcW8pBXyoR56rbBnZVgCoxkl2/0if8AB134qsdA/wCCgvwjtbucQ
yXn7IngcW+EYmQt8W/jL+7Km4iinQyRRt5e1Z1dFMbMrtt/mF0XVPht4kvF/tTTrS8SaJ57
PUtd823v3VRKJyhhMIaHasMUiMYoJ4pEtYTDE4YgDr7xv4RmnnFx4tSCb9ysqxzXEbo8lzl
izJCGaSV4xFPli1vEGOYVkZmwr+f4e3jGf/hMrBrwRItxfMotn1FPOVzC1sqyxoIPOlS2Bk
2rCoLl9iofR1+Hvwl11HNtofha9uJnmkm1OwtGm/tIGOFn8yRneFBNGsU90GKxzJE9uZbeK
MXE3HX/AMBPBt813c6Z4c0KIYZ2NmJJpFMzO3zPLLlkmBhi8hiZZ4bmaIrJcbhbAHzL458A
23iO6Oq6N4i01ry2QyPNG++K0mVYoy7OFUeVLbJ5sd04SaC7tmC/u9rnf8FfEO+0RB4a8XS
Wj6eNJksV8QI7PHpzOQGkljjmnjSE2ziSc24dp5YhvaDYwfpPEfwM0ixhBtdMtJGMcym106
W9mksysyFYlmlM1uYhLJNG2UuHaKSO5jbmVY/Edd+GaJK8unWc16kWUnlMv7xlUrO0ssM0e
2eZUkVmaITveSQyQSOkcrQgA/Wn9m74yanoGo6VosF9JJHATNoSR3Vtq0uqxSsJZ1uXZE2W
UzzJJDBK9u482XaEWERt+sulfFC81iL/AISKzv5o7mey1JJLFLhES115rgiV1jhjaDY/yQ7
pQJVto3MqMyqJv5I/AXibxt8JfENtqWlXPmQ2t/HdXOijzVkSOR/3UwSctPG220tRbl8xNI
xDuqRPNX7x/AH9oHwvr8XgHxRpE0epWcN5oA13RC6XP2nQLtWg13Tn83yYWnjupvKuoVha5
SbEiTxDc9AH9M3wb8TReJ/h5lbd309dDfUJruFpkDbGaDyGTfBJKIlSKF5YEggJ+V5DNORX
qH7Px+06HeT2l87TypPpenR3ZLjS3iAMZV4yDCf30sYmeTJku4FggELiJfjr4aalpWs6NpN
hoOqzan4a1cf2n/aen3DKunWciZGgyMksJu90SRbIcy/u/PIkYQxzr7X8Ktb1az8V+ItE1B
hY6Z9sbUb+N/3MjiJWtLa3W4mb929scGKVrSGFo5oVMhk2JIAfWq2+rLr97oxT7XfXNvpYa
8sVWzF09nGboWlraMLgRPDHGvkO2XMrxfvNnnK2L8Xfgx4B+N/hTWvCuu+F38SaRe6CsWvW
niGBNSm17Sp2k/eie2VWjGxJvIEsKFJTAsiCNEQc9cHVLtBd2+8zi5sDJdRGdLhtIiniVQ7
sUktWhikMLCQsrIGCqrSpGnrFpPBJBpdmk0oVtPFpp2j6bmK91eNneJzretj7M0ji5M7FJl
MMSLPMZlXcswB/Lt+2l/wTZ8afsj/Drxr8R/2Wfhj4R8SW+lWWp6peaJA5TxZ4T0dxLJJd2
9mHH9uJ4TaLy5ngSOZXiK3CRwYI/kT8R6/qvijXdS1zxJf3Wqatq94t3faveKxvJ94O6ZoR
IsZ81CkgTOBsUI6hmJ/1V/FXiaxaSznv7FNREHlPe+baiS6MYdYP+EanV4188O8rQECForh
NolIdXaT+PL/grP8A8EfviZp3xW8T/tC/s0fD6bxB8PPGl/eeK/Efw28MRuuo+H9Wublf7a
j8P6HF511HYCUGPyVVdscLXMQ3CWIAH8yzBAE2szEqS4KBQjb2AVTubeCgVt2FwWK4O3cXb
YvMdfMfyh5myTyhufarGPMfmYTzGCq3zt5YYt8+3B3r3R9R0W5u9K1fTJ7G/tVzf2F/atZa
jYq0iSOyPOvBWKBI1acALJdGGOF5HOcjc8SKAqRbHgkaCUOxuSfNkhmeKRWiZFicIR8qMjo
wRt7tQBc0+4gjniGpq81ndLCknlzKkixRP5Me+RFedIYdnmG3UxtK0MDHKBd3sNl8I/E3iL
R7/VPCmn6h4usbbTU1HUI9OKR6/ouSl3f/AGzReLjV2AMTh4FMki2zww4a33V45FEonMQQS
KpnYLGIp5Yi0gg8qaVLaSOR2VdtqYlMSXM8MiMpZlr6X+BPirVPCnjDQPEul3NzpV9YagNQ
mu4EcJdKdytcyeftt7mK7nBEEMyRKoeCHylUxPIAfNl5b3ttNdvm9T7Je70Mu0yK04DmeZ4
5SEm2C283YrqrSokjoxRZMhZHR0kV2V42DIwJ3KwbcCp7EN831JPev75f2bf2Cf8AgnZ/wV
3/AGehrXxs8PwfAb49+DvBGoeJb79pbwPfx+F7y9jt5XuRL8QfD22Lwp4risdkgjFogvmhc
+T4mEhhC/xc/tW/C74WfCP4pa14J+CXxS/4Xb8NdK3roXxLuNAbwvca1HDrOs2reTpVxPLI
FcLBNL5Rl2h4QxVUywB84i4URNBdAkMIZQIjERjZbIpiaM4imkthKLhpfPWRvLEsAlTcu/4
fbzzgkf8AH8l/MYbRpliWKK8by5VS32qm1JRFEGfE1zby2wEkc8b83JbzBShS5jiD3D2sEi
h5S8bRrOZFBjZAkaHzJ/K2F4GQAFX2aEZe2uHkvJGkkh42XDxMhlc3IuYHhV5mEqz+e9vMy
tEZ0R5olS4R1APQ9Nu10N7QM0dnFDjVPtLHETKkcaRRTQ7YZZ7uSQNPIt1C4ne3d4od4Edt
9DeAPHn2LW9GlklvIZCZdV0/Ub+1SET/ANhKXQlGVo8FmMkVzMxmtZLxEnRmidx85mG6j/f
XYS7to8o5vJViRhOJrSSASTrG32eNobSVlm8wMbiabzLqZImr2rQtD0nVNG+2zM8V01q++J
7n5dMYeanmSRxynaJvLE8ySSGIlWEZEY4AP6Cv+CVv/BSSL9m34/8Awdt7bST4n0zxN8SfD
fhJtPv1T7Ju8S6/oHhrNrMiSukrma5eKd2mjjnEzQ+Sk6SL/qRP94/h/IV/iOfsxyMf2rf2
e9K0ZxJJbftAfBy5a2a4hb91cePNCW2gmjeW5tJWQNMqqjGd1kd5DEpV0/243+8fw/kKAP8
AP2/4OstO0e6/b9+E9xq9lBOqfsj+BoILprd2ktDJ8WvjH5hkucskcZVg0YWOOWNw832hIk
dT/M3F4H8I3P2r/iWaaQ26SH91HDKziSOONPKkIRILo3EomhjnVQJLmeXcoZZP6Wf+DriXx
HD/AMFAvhHLolveyxR/sl+ApJWtUWdFkX4r/GtVkljlEkEIgdoC8xjRjFI+ZAiFk/lf/wCE
5nS+bNldxRXcmSF095Y/Mi3KQpW3Se6mmhiiwkbESR+YYWjNzYmgD1LQvBGjrHbW1vqEdtd
G5JMslss08YlWSKAhsLGDHOLdVgt48KrxSuzxm4VdS2sjAl0FmGowxRZ3W14ry25jBVX4xJ
csrQtNcB0mlgSWQSm3lUCLzvTPGfh9JJodR1SPSfsQgS4sZ4SJtOV5ZgjmSNI0IaMxxRQyG
KZGhPmZaQSP22leIPB2qfbE0bWoCtzGti1xNqAjWN7hY5ATGBDbr5MyTiW7jYTJ59pctGzQ
ICAcRe6nc3st1b2qhnZbY/2dqCKuAR58SPHuUQvPsZUfezB7i3ilcyTQLa8VrcGYLOKUfZJ
lsIY2tEYRTQJJ5vP7pQ6zyOJLuV5JFlQXcCBMoXPpeoy2N5dw3F35LTCZSzXd6sE/lOsxle
WBpUdI50MUuJFka8VoopYoSqyR8Brs1vqg3Fobo3MUpCfKjxQw/NtlkndyYJN93stgY50cR
wB54IbdnAPGNa0GO4jS3QQNsl3EppjFgUe1kklJjiIeSOGOK4WVZFJkS4t4UcSpFDQ8BfEK
/wDhZrjTxyCO0mH+n2JeZtXVJZHRLm3tJHhW3jVrpvJlUSyn7kEYaNUn7LWTMFUGS4Fmsf7
2Cz+SSZHkjtplmldCghSK4Mq7Zrd4yjSFzhZIOBvYp0tL2UXCSsJWLSHDSSRxrbW1xJMrRj
7PdOZ7Z0CMZzDc3CXUhmQgAH7tfsxftwDwVpF3o91c2tz4WmnS5t9RTUd6ad4gYu0t05IeS
ICJ3byZoxDH8jSyRLIXk/XX9nf496D8Rbh7xJtPiu7ydf7QWynW4sBfRxMYhcOrTxy27xxy
CON2FuVVWkVHtV3fxZeGPHmteFpZvsSn7CzZurBLazAvsQIgkh81XQSfKql3EbSOsoY4kLn
9Tv2Sf2hl0TVohaSxx6fd3tw0cxJe/wBNWGFpS62au/kM+9FnUrLG8ykq2HikjAP7CX1K11
DSrSz0i+u0ls1hmF8szMm3EkLRrcHZ9pMkbNLBEDbxfZwszSQRQyBex8A+KJ9Qtb6Kymujf
Qxw6ZNDKJoyrwqzvqyXZFuVJIfJLy2pj85nkCly/wAafCb4gaF4/wDDEGsrfz28fh/SLplg
Dp5ssDWzTWkSQxospDZVZYZkijLs0hlZ/Kaux0f4mxeHNZNudTmhtb270Z5b2y2StArRFy0
Cybmt4C67EtpiDNM9xHI7krAwB90NHpv2JLXVlsNStZ4ze6xrFmwkh1FwJore3tGj8wreyb
4Z2RLneyvM8jOHkkb0/wAK2un6t4dtY9UtJ5Le7RY7O2sYxFdXXh5ZYDDda7Kzf6LKzbp1I
8mVNi+a8amFl+WovGMupWUWn6XfzWFk1xqSyWlxLFHItl9llPnyPEYmEZdrdm8oxvGxuBF8
iyvWtcfFDULOwgsYpC0cEsGnyQaTfx/ar4tFayxEMqOCII3mtI7kREl1eORHNwwQA+Qv+Cj
P/BKP9mv9tTwNd2egx6D4E+O1imrP8PPifYW7wXMs9pJtk8NeJdAElode0jxBMLW2t79rYs
m9pFdAgjP8Cv7Tn7KHxy/ZC8by+APj14JvPC+t7Fk0eZCdU8L67ppljmMnh/X0KJNDGS4aa
B3lZXaMCLa7N/p0eGLrTdJNxrV7eXN7dT6LqdgGnht0XZK9kg0UPIssm5A1u4uEGPJihfCz
b5Ivkr/gpPqn7Gfi79nS68PftW+GoPFA1cTaL4D8L+EdKfxD8WvEmsytNDJP8NvDtg7X03i
SWWBgdfKyWdvElukkWVj8sA/zO4vKdftU5DsDumImuFMsjG7lVbhhE4WSR4YgqxSxbkwVId
pJYPR/B1/9huIpPOFw1yUljlkiCNNKJr18SSL++DGOOTynZ2eC4tbjypAI7d5fov8Aa+/ZF
+Kv7MPjg3GufB74rfDn4eeLnl1X4bL8XItOOvjTrqIbZ9fv9Fkj0Kz16EhNlm0jszFJFLMI
w3xvZSWqTW5ujGbQPAHdXj8wgoftSkrbmfekl5vDAIBFEyRzSTQxOoB+vPiL9rnxz8L/ANm
TxB+zT4C8Vazok3xyka7+JEtpGkEp+F9vG50zwJZzWxjCyeJNejiCsjr5lmhhi+zeV5Z/K/
VdYSQXMUtkJLB7VIRMIwWiQvutwZZgQ9w0bx3VqkDKbdboyXMM5gYDM1HxLruoySXlxfWyi
5wxYKwCNG8t1byW6yxmSN45d8EUtr8sdxbASOjBZHp/2sqNdz/aEuL1JN9tMbdYYWHmyRuY
oyrCMsrC4KosAn8+eO6MiIscgBfXSXijnltvMvrFpfIW+jtXKWQikklK667RKLZTdvBFKtz
+6ntllmMYMMAWJblr0pcXFkbRFMcaDT7JZFCJ9mhdkjlmEksl5Dd29sVYPA0IhLRTEo0Nq0
1O9sZzNYpNZxW7Rq4luBBaM58yfdKdrRXqwI0KjbJJNMrzX1vCZrkSQ+t+HfCfhv4jwiDRr
2Lwh4suB5i6Lfu8ujeI2guJIpkt/EQTytGu2H2tHaSRkltZI/mJt1WYA840ue38ltMv4bu3
tS82mHUpIQXheUSrMIoMtBtT7G88zpKEil2eeWbzblupufMtbeaRb/ULq6u0ZXlkiabypj5
reaYoz5cqDLXMmVTIItI1YRwIdrxZ8OPFWiahceGfFVk+ga5b6hbtLpeoSTxXDaQszSNJpl
ugXRdfnkXLKtvLPJJDDsYs4aSTzWXwu8MYm1HUrWC1tBKshit2gd4clEkkmjdWe4KhHRZBL
tmbysSgkOAfav7EGhRah+0/+z4iWJju0+MvwtvliMts4imi8ZaK0iSrMkglWGBGijbY8VtF
GFRN4gA/21H+8fw/kK/xRv2J5D4V+Nnwd129tLZ7Nfix8No9P8y8jDwOviPSrU+bNcbjPb7
kkjVSiRNI7O8aSvvl/wBrgndz6hT+YBoA/gL/AODp7xemhft/fCzTINHu9Qvp/wBkr4fak1
1AzlILW1+MXxfLQyo0oSUSbJGSFFWeXaUVipJX+fT4dalbeKbrTV1fR7m1t7K7NpPe3sltC
Gclk8/EcOxd0aeUJtzTRCRIzJslN0P6H/8Ag6gtvHFz+3d8Hf8AhEIdPmaH9k7w6WF0ZRMH
k+KnxOdyjRMpCqtvE7AFSYluMyRgYk/lt8ReO/il4b0m7n1TTRov2S/t0luZNPD+SBO8l3l
SWR41WIx/NLsSI+WIpwVUAHuHizwB4Ah0vxa2q3Oi23h//hdKad5urghZ/wCwlkbQ9jIzGA
yxvLuMRuA7wruXdtE3lXi34c/Ay98aXwSDw/t03xRrK6hcR6wmkwwotrpDTwRl2G8TpNqbp
LN5EPmpDMvzl41+Rfiv468YT6vqsGp63qUX9r3OkeLBpt5pMy29+wkj0dhaLJuheJpnbTwZ
HhjlllMkmx4139f4R+H/AIxuvGVkviO91GyvNasX1C91q30lLCDOvt9lvona5a4RE8HRoZZ
0jjaWJikmxd0bIAdP4m+Gmk6U1/c6De+P9JsG22mz7fFrGjC4i3TsEnJeSOKQIJJNpCeYgl
BZNgPnEmieLBdvY6ZrmmeJYbaZxPdXoj8LXwGb62CyaefLfDSIGhdX6RxTiQMrI/pJt44NS
vrPwN8XU8X3Om6h5V1pN5banfabqU8MUNuzvrtqiwwo2yH7RCY0MJuI4lUxq7mzDN40vdMk
fxVHoPhyxF+v2exuruDUNYeASJmeWGKKVriAGGF0Yssk3mvDNJL5ckigHh+uS+LNPkRdd8L
axpTi6liSX7R/aGlAwpPFIIbvw+91IzxIs4leZo2uRIQIGIhji4eXXLeS3uLeC7sxdXTSwj
Tp52nwkccaxS2zNIb0+VcWubyPzkLeRBEVZVcJ956N4UtLmBLq8nuRaXPm3Nrr19aJpGovM
FeSdRpejlVZUjLBpHLxNHK7zmOaMLVzWvDTS2Ua6X4d0fZJZaYftB0pBDLHbtsijy8Ty7pr
iVreRLd4zJJJ9vRWAUsAfmZeS6zB/wAfrWlkohKhIZZA41KJllSGfzFEzW8wgkjaKBGuMTm
Hy5Gj82rfhLxZrGgalp+p6frV+WtmtjfWemwapO+rNHCCkKtJB5cHnLIFdEUC7DGWT5JkSP
6w8c+DdVFy8V01tbl5TNHLYiCfdLGpmil/du0zywKizXLM8qAOzzSfadjp4jP4a1PSpro27
6gbpdirHBbPHGwheSRXc+eRbyh7eRwFSSRljtg5V3jiUA/T/wDZR/be1rw1HZwaLrtzb2Ss
bK5igjfVW8yF4RGzPr+2NRcO6pbzysLbekg2CUJCn9GPwa+Lvw8+POmWMb3ek6PqradGl7Z
SOZ31JWtmZIdBZEjhdoRELgwsqKZmuYY3RWmLfw4wal4h8Kyo0ogtYVupdQW30/UoLjVIZb
SC0M5W0WKQbxOvkxjeiEyzFoQ8sgk+8/2ff2ir7Rr+C4j1Oay1+DLxWcW6JZXjaJ45rd/9T
H5rAW0iRtC+2RVxKwO4A/tU8N6ZZabFYWxt5tKj8u0GlSSlFitRHLG0guVPnK0rQbtqyu8T
NKryhopUlF/w59ms0TUdR1Jrm1jZrNoraGQG4aPyZfEMj2MKXMMgSOOCGIjD22bi5CM0aRV
+a37LX7Rdr8Y5LLRPF2uOjWq6PFavd+asTzmAx3C6rAs0awSxLA8Yt4Vc/aT5TtLCjqn218
S/Elr8K/CXiLx3441jStN8K2WhW93qN+9zHYpaaNi4aI3D3XmfapyEjRbdIxEWQdWcKwBqf
tAftZ+HfgzoOl3UOhnxZ478Va1F4Q+FPwr8PSrf6/4z8WiFP+Kc060d2W6vDOxnuGilkDQS
m4nWFVavUf2Uv2P5PCHifSv2nv2irWx8eftT3VkZBfXztP4b+B+l3EcbN4M+H/ha73RaLrN
uxA1fxYzqfFDNetp8qXWWr8Lv+CWH7fP7N3xf/bo+KHx//aIlvGn0Bz4E/Z1tdVhhu/DvgH
wWvlvLrkUFyZDofjfxbJvH/CRSlxEVliTypVL1/WRNruma1qltqHhzxHofiLRPEKi503UNI
nkuNDl02S1JQ3l+WJ8+SW5ulDBI2SS5W5gASRpYwDwT9pf9nf4UftUfD258F/FLw1Z+I/Dz
eYItG1EiW2ijDbHCXEkX2kzSK0TzpbTlo3uPtTLIrhLb+DT/AIKF/wDBH342/sleOR4m+FH
hbX/i78APEN0114O8QabYPrmt6NZPNdeboevaLaO16ZomLNFO1ulxIBGxWGQyMf8ARv8ADn
hzxDqWk6lajSNLkspEky99aSGcxkpFGLwO6xeUtw0rR3EwG2JfnieGMyV4j4z8F+JPCV+ZT
DYXWh30Xm2dpeIjQRs8bWslysWoMtusYj8lbd4jgLKbZWlQsAAf5OviLwpr3hm8gsNc0TW9
CvZFixZ67p82mSqzxxsSpuhGFjaZpSiuFKwhJXb95kZsUjGCVrlmYSpeTcySBpHka3RZXRm
RJoTcIADbuXMsbPMrwwMjf6dPxb+A3wA+OOjzaJ8Tvhd4L8Qw3bK02lan4SXWLW+EbNvaxu
bVIp9GuIUMG6WWV7cww+ZhFtQr/h5+1h/wQK/ZqsXXxD8Otb8TfCm11l9PgtobWSTXdF0J/
OEzx+ItN1lmmtI54rSeRlQyqZHhQ7pIpyQD+OuF3t7i2ZLvTgR5rmVYIlWEMIXeQbSHkaFH
Z4onWMPaIbZfmlktEdBdPZ3Ek0sd7amzXyw8ZjKowc2nlecQkzxLvvFxFM1w8cEKJIrWzzL
+oH7e3/BK/wCP/wCwZo+j+NfE/iDwt8TvhV4n1qSxsPiF4IGoWGmwas1xDeQJrmmzxLPbO9
ujlGiLlBNCwYxCDH5ZnW5nj3TkzXOJFEnzAFykMa3Mp3FZnCxo6LsQx3NrFcbmae4DgH2d4
Y/amgi8Lp4I+KXhvS/iF4MitmTTrfXJlv8AUtKhMUYWHwjcW3lXGh7PLEYe5lSST7QzgRAS
RDwLU5dG8R+JWTwpFrFloccp1CTTNQvVvJtN8+JreOJtbhkZMLcTARxeYlu0DK2UmSSOvOr
jGJnWVhZ7nmARpIpDF8ltFL5ILJCl5ZxyJbzPb+SHuBC0MURtZT1ehXi2FudYthIYhqu3S7
MBY5FM94QYVRgkVxCytFN9iZpoVltml8xSSIwD6e+Dms6kPjl+zzoFvDEt2fiX8OrgrIY7k
S6efHXhl0he3drlmkuUjZ4SREDkQJEqgu3+372XjHyrxjGPlHGO30r/AAxP2WW1TUvj18Md
emRLnHxD8FAqtrcSNDbxeI7djYxyNH5EUd0sTxJseaQzNHJlZUIf/c5T7kfGP3cfHp8i8fh
QB/n7f8HUXxSj+Hf/AAUd+Dseq6bqC6JffsieAZB4gtJJYorC/j+L3xnxDcPGsjCNkjj3qs
ZMok2MSo2t+COt6n4f+I3g6Gw06LS797wJLDeqWR7hAI51ecRq2yWFA4a8ZSPN2xhxM77/A
N8P+Dr3S76f9u34WXthJYXsrfsh+FbJvD2t2yy6TqaP8TfjOxCzYaSO4YusRMSrsc2peRN4
df5RPCtreWOvXD+Gbm48J3uRNdeA9Su0urG7tVYAwBFLMY7edI3S5zItxCsThRIZZaAOA+I
Nrq2leIfDHjBrawn1CzubjQbE31/d3cmpagLqO3DQW0glhCQ4nlAYRxv5ZYCCONnf2TVfEV
tD4DtrPxlrVnalInbXIr24uBJfWl27XT6GJp/LmiSaWDMe0bizMG8xJY9+H4v1LVvtdvo+p
GXQvEkWvxtcx6jFFHLoOvtocLS63DqACQfZiE3xmCKLaJJVmZjAHk27rwR4NsXuvEuq69H4
h1i51Jmvp7yxkms4dVVFkjSPwqS+in7PBEn2fZKpRp5VVoZHcqAYem+LPFXi+KDTPA+mWfg
/wfdcy+ItTtl0bWLzZbOhj8O7Gi+1AWs8W6NyWjlDwuJWmiFdl4S8I2Gi6nd6nq0t74hvbg
E/aNcRZI0KrMFW1ht5l8lhdM9zDKu14I5oj87iRa5C51K9i1SwXRtOR7Kw3eRNf3fmak0ji
6aaKWynaWUSST/aQzRSRTOTDlS8dsG3dP1+6y41M3xuA0skgcrp1rCAIGCMr7XbyDFCzJCj
SPFfTnyHwfMAPo6DVNItXub6wUTviZBC0UOZI4BatcSNNczi4zdkkReWNkzFpHtZJEl319X
8QXuokTX8BFg6hibCTypdOLN9kELRrHBteztVeI2rKYUnniLt5LW0dfLOsfFm10+/sPDWgy
weJ9VXzHu4ka4C2EhCM5mZYi8QhiCPI05eV4I2lkYNBMx0E13xF4nAi8RXknn/AGK4vLuPS
hFpWnIWdJbeFmngSGSSW4CNIwkkLNdW9ztjEm0gHoer+IPDdvbNaWaSare3KSqLeOKK8kaC
VGcpujV44+YvJkkiCyFfOeSNoZ444vG786nfRoZZrHToInKBHhkiu0kcCGSXDIxlUNDH5YM
ckVtHaXFvtQ+QhD8q6hImbpgsbPqC/u/KkaRTIF38uJWDqGjCXEqIXVUhM8dYN7d3upPdLZ
SQRW0qaZIY7vTgYEngYzyyW4QwNHLITHhlQGFZHDO88kuwA5290+3T7Tcx2curXF3DEQboO
qxb7tri2iGYUkjtpJQElhRlIEMK3CxrM8y4s8Wo2d891Cptf7O/eSNbJI5nCxzsWeG5nmSJ
vmnljnIaKUTTTM5uk+zHudJ09bWJDNcyGxEsWnDU7grKnEjny5Jo0QCaNpmgW08x5AsSbQG
crU13oN9eSeSbdtFsk05BJp8lyTJ5QiSaeG+ePEkb+SYFtWjMUclzcy223YzRUAe7fAn4/w
CptrH/AAj2oa5/Y+uW88lvDq+lSSafDqPlxER+VOS7sSpiVAJpDhIws4Czq0v7f/7cfx2+I
XhHw5+ztrvihJvB1no2n61r15ZebNq/ie3Ehl0H/hIp1kWARh1RzHHHCyAxRzIwUpN8uf8A
Cq9e8TymTSEvZ54lBubjS47i1hid7lZJZGeAg+c6sHQGdXSNZrdF+zyr5W9pn7PPiX4ieOb
XVfiJ4m+weFbK4fT5dS0q605r++FiwlS28NWsfnwzCKERQiIRGRBAWHmONzAHyx8HfiP4p+
FvxA8O+L/CLXcN/aXsKi2tN7rfFE2SIY5PMjmdfNM+xgUjLkfu43Nf32f8Es/2uvh78U/Bn
hqx1/ULrTdZgW4tr+1ZtVg0W7sphbsmtBBAqRsuxQwiCxST3CzsmA4T+Wy0/Z++HXhbQV0/
wzZ2U2nXN/Ffrf30tzH4q8pbf/ics9t5TiNC/wBlNsIgGSB47QBQrpX6kf8ABI/SvDNzN4u
8DXlxNba74fuI9c8OrE7xQ2do9nIn9g6M7AXNxEVilLqXYRTSK8I82SSNQD+2LR/GPhg2kJ
t7m01KcMUaXMkqagfLlMTeWFEQMZjlilggjZZxIgTy7qKIuzxZDYeLtGGlWcFpdapjbeyXc
1uym5eWNPLcgEW6eTFJ/rAmXll8weZ5krfnJ8PFuYr/AFPwzdySfYrYRyyXi+ZFNHNKglil
8pGmcycMlpKsiymWWKF0kjlMFfTWh6hYXK3OjIYrzUYnjsnh1B2+1an5iGFjHLFPsdyrSMx
+RgZJJpmimtoQQDwSabXNK8YWWn6tp94Lm/jjmsHkubYNO0biNXCna4chk8tZGngdEiZo2h
lmI9OvNV8P+MPC+t/CXxpZrf6lLp+rf2Zdy2KLJeMDmL7VcvERLCX2SlJmlKKJJcOJlrD8W
eGY9J8P3njfTNWuPFF/Yx2r6pp2oXERMXkF4/M0BC0nn73ENm8MkkkZ8qQyRo8iyJgeDrLR
/HU8fi+bUdS8MOtjLE2u2N7HJEuoLKZJLeS3aURqLlZozGvFtJtRSoilQIAfhH4uTRvjV8a
dS/Y5/aDsdQ1L4axS6pcaffXNzNCmk6drTav4ffStCSOXNzd2iwabFHPFEACbqSOOK3dmT+
Xv/goN/wAE/wD4hfsL/FbWfDGtWWpax8Pr6dJfA3jcokNte2zyMG03V42BeHXLZABcWoFud
xMqRGLp/Zb/AMFOPhdffCN/Cv7TvgqPRdO+JvgS7lvNO8VG4uLjQPGGkNHDDLLrU25rWxki
2sJ0VpooDKFlLRzKT+DP/BUj49+J/wBof9mWx8Z+K5tIuNb/AOEi8Iy6uuiRyTjT5Zn8Rl9
0qNFEIXi1I3AigzHhFDCOCUpEAfzbJDPczLjy1a5WSRQrKke1N5KFY8iBAYiFWQRxxqFdik
IDjpDa3WsanaaJosEdxPci2srKCzeYxLFM9rPEGl3hZZPtMkqzSyRK7TSElSxijj5uF55pn
EW57qdnxMHZZWV45VmjA3hXNwjlWQhncgRpkuVb9Y/+Cefwb0LX/HNtJrdtb6nrdxrU2mx2
weLzr3evmR3EdzL5qQQhFljdkikhednjaTfiRAD0f9kT9ljxfofjH4aarqGj6pbQ/wDCU+H
NSt3s1kvRaQT69btJKnnxGMyIkDTXCPHKIkVC24GIxf7HCjCIOuI4xk9eEA5r+Bj9pnT/AI
I/sI/BH4TeIINbtvEXxr+Md94ZsfC3h5To+oyeHLHXJbSK3kmtxKjwPMY5kjFtbMyHzXQyq
sQb++WIloYWb7xhiLduTGpP60Af5+//AAdba5e6V+3z8KTFapfWi/skeBZpbeCJp9QV1+LX
xlVpY1CvLboP3e2SGKUz4liZMAPH/L3ff2B4vnli1q1tjqqXTX979nURPZOxnXZPcAxFW+z
2ximSLMYZS1urLCzxf1Af8HV1wl9/wUK+F3hyfdBBcfsd+Ar6K4iG2ea8j+MHxnSKCKYHK+
SivcMhIVwNpilRnaH+VHxNp1gLm0Wae5huZEM+riALPZ6hLJ5kE4XbIrGENJdlocRqk9ukS
IiuzEA0PENn4kk8PtaXt82oaNaP/wASy8njWPWLWCSJ4hLMHUg+bJJ8hJJCC3UQxDzFDvCX
iXRb5bG7v9PhGoXenWsH9pPKrW1vNEp2wwW8YSG2jHmXEHz7juc+efMzIvhPi3x61uNQtbK
S5j0hrLUS1nLLmd0ExilLJJIZwkCwxsrEQSNOIWlAj2q3FQeIdZFnYw6Nd3T3rpm3uxZamu
naSQI5G/4nUUEcc1oFhMcjxK0EdwBIqTEBqAPobxj4+0DS7addcuLaTUkM0un2ENs1rq4CM
Azx2y3CSu8jyeXAssrrK+n/ADRtNISnz1e+I/FvxLubpLP7ZpOhacIk1D7KCus+RbpAI5Zr
ZpFO1UNsjSplpHiCkqbkA89408NRaNrWn6PNrFl4g1G6cmfVooXuvsrpvePQnfVvIEOoKjA
GRpAjXglLZeWRk9c+GWoQaMstrpraVqvnSQtcXF9K1tGABsJP9gmZ/liGiBY5hmGVcrJHJF
JIgBt+DbXRvDsN8um2pSxmlm+0XNxay3EjwmUzFUdpGmu44HBlgWIiCa1kjhYyeZOp6G98S
x6isEYklezsGi02KQJiINK2IRKFEavKyfZYWmihMUoa1dSVLOnO+I7yyWa3lkbVNNhuwGTQ
p7m3uNRUpPb8G3sNE0KSJi6yT2kqlIzGNiRGJnQ954W07wnqEf2d4tcxYvpX9n2tjpFm0nl
XDS2UCRwrrJYwsWiiWZBvRRiIg8UAV7GazswpubrSj9hK39i6QSXM+nvcea0huIZXggZt5u
mM0xeG3aUm3BdpXXCmuIrnWUuts263SXyrZp4tR02IRLbtHmZGaKeSOCfyIZNq/aoTKdrRr
Gx6Vrawk1D7F5mqS6reQJP5OoeHbu3KrK4EjCSPUQk08LLcIY5XMC/LO6yI7Kla/NvbQ3cM
MOt3FxLfaRcySOdLtYmtZI4jc3CxHfmEpcFY95nvFLnyxHEhoAw7rU7SztFnV4kEkUjhLtY
zCZHyPtEdo/kyfuVdJG2q10kgLx/vDGlXLPWYrO10698RqmyZ98OlKskc9uJLnYg8Qb2LQm
fyJVhnmIEjRWscsEcRZRd0TwcLXUbXxJ4ptrXxLdaZq6C20JpIxpOnzvZpIwmkmbyHEayeT
MX2sblUKsJMq/utt4S8LeK2b7X4Rsbu687V5oTdRGFp5z5cawiV3VrqO3dGniSczpKJY5Nk
e4TKAeOaZ8eYtPk0bT7bw5pttpltqDanp0r2hiucSG5t7hXe2eR52lMawRl422S/PCkaqRJ
3WkeLPA/i6/Omv4d0aGd7XV70LZ+akjSyNEySlDOWcpNNsDAJFJbCS4hjaFo1i7ifw54N8I
Q3cN78M4CLW7mdRaWZcqrNHIiFnh2M8aRBcmSLcu+IJ58zI/M/2h8G/EVxb2sz6v4Z8RLbQ
6YsMsclm5nZIxlv7fWJZG2PNnJWSC4kVVYrFCzgH0t4Yv8AQdU0Pyri3gURM0H20akWiTSx
+4h8ssku5XjQSzXN1FGJIVnaOPcsRr1D4U+N7b9nv4u+E/ij4eluV0GBtH0Dxm8lvL5Ol6b
E0oj8VCacyPHbSLcwpBFCqytJGszI6F1b5t8MeAYtSlh03wv8SNCuLeeG50hXEbwu4gS3ji
80bTuDQpJc+SY5xKspXI2JEfdNNh0+x0seGtRNv4ivtSsDa31xGybWScFbUEzxOZJpdsYgj
eJIYpIog5E5uHoA/rY/Zv8Ai1pXia48N+Ibe50288O6/p+maX+6IuGvGeVXDQwySskksksI
LSPIDGUtXi/eNHn234h+GvD8Or3fjC3t9St7nTdYv3uDb3kunjUk2SDdPHM8MjkSQxo0gEM
7g3R3CORpj/Kf+yL+1T4q+Cjv8HNd1GDWjBeR3vgm8vUgMes+Ho5h9m0q2ZlUf8JQAZWliy
bZbcQPdIrlRX7D/Fj9vrw74h8L+D9M8Pl/D17baBc2OoXeoXOxxrTna9tBKrhLmWFnlSFpH
SN5wsMwLoiygH6P3fjDwZZeFLLxNHq1np+janaLq9pLfXzNqdpr25FRmlLCKJCyPO0ZAdLd
Wkk8wtMI/wA3v2gv2hNO+CGneJPFfgPxRpEtneQzah/wi9o6HRhqLNG0scpcPCI5naKRJiD
5Ui20GR5UYX8uvGfxx+Lni/VdP8O34tIdFsnjvm1HQr9PIiQtDGkkrSSSeVGGjhhuY3ikRV
SOXiEzb/kbxH4d1HxV4lm8Pf2/rGkX8F35k+kyXpbTtQ3RWiwlXHzC5kgBZYQpV2bK3CIfN
UA+nPib+0V8Rfjzo3iPTdZ8UXmveGNDuNJ006LealHEV1cyRa3NYaOSrRPbpBJCChC/adlz
dMoAjlX8Vf2tpfEXwR1XxH4S1y1uNS8EfEnQWm0+wtfMt9P07VZApVElmmmZZbWCKOBpYWz
I0TqP3ccgl/SW/wDhhrXwy17wX4hkgluk8T3wgaGUAI99otpJs1+KNswG0fy3LxPEMbIUif
bI0Qm/bC+Dv/C4PAviCG8ht7i9tNO/tfTLuF2jj0jVZ9G3XEAf5GmDT3G6ERlrKKd7uJreL
cQoB/N7oFhBp81ncX8vkPcFpIgYlLB4ZXSNUuQrPHGyJJNLPA5gkgZfOeGNVa4+ofh38fdY
+FmuWeq6DKv9sWMsQ0oadI3m6eYXSJZJhEJBi1Eg/f3bIwWSZpDI+APjyd5xdR6VcpGTZzP
prmIEudtyI5fJcpKYyxTaDFFht0jGNmmlDdroF5ovh26hnuzPcag8Xmaesqoy2LkvMiTM6Q
jzDJNNBNCXaKS7iH2gwxeZEoB+nXgL4r+I/iv8cPBnxk/aA1qXxbDpvinw3aeBvDWqkfZZj
JJHcaRd6vHIwt7Dw7EZFe6udinxPN+/05do8qv9mOI7oYWwo3QxHC/dGY1OF/2R0Htiv8I3
wl4y1PW/iV8PIZbhk0uy8VeH/shywQLaT2ixJJvR4QbVCC0CRSJEzDiQBXb/AHb7Xm1tT1z
bW/Pr+5SgD+Ab/g6106G//bs+FfmOyOv7KHgGP92js6xS/Fv4w7px5IMqmOVYokkJECNMBP
lHIP8AJl4kvru+ku0uIJLOW2slnnVIp/3K3KfJdObdQwdlMaKEYXOxIBKPPbc/9b//AAdNa
xoenft//Csa/f2FvFbfsneB7+1to7WO51SZD8TPjXbyI0MshWZZZiI7TdGsSSs2SGDTR/yB
fFnxPoyXUUwuib67d9QsNHsL1J2ttGjZYk/t8ySZto5Y7xftEKsmRb3DJuZgVAPn7XUgmNu
VjYLPLNFYmPcmq6j5W6JWtYYpA/2mTzIYrl1QwSAzea28yunMjxdrmhaTaaWNSgtNJh2avF
oiWrw3Daw9nFEFICIYrdJZDO8iSLHlpYQjyR4TS17XdKW4M0t291epCgvjKqB3iAkQwwyMp
xFC8hjRYJDLJcIyyGKJ5fK8emvWup5pJy+2djLIkbcPcBZNkhEm8KnmyO7RLtVVd0j2AggA
9Hk8U6/r9/bz6lbnWLx7S3NkxBhisTtmRXvk2OS6RKywzs6zT24M6M0l2+btosFzcYSG2he
KYX7D7TLHqURKwzRpLAvlupYfZndyWgjt9tkY2kQyHgBdvZrftCLI71WJlYIU/wBcoZPs5M
geUm1WeCNJJLS0heURsGeNRp2MoWM+XcT+QbTH9n3F+lvcTCaZhOjNMI48tBNFPHKojjEDg
wo90DLGAeiQ3SXlqJIZdSWTUMNfTLfNLOr7hcwv9p3rPHa+XHbC3U/P5XlDy44mCp1UXivx
dZafCLbxbcRWrmw8oNLblpFiuJXElrPAoktmknCsqpNHiZbcxxvFI4byuy1O0t5YbKfbdWy
XryyOur3w07zUvLZi7BoG8uWVvs4kIuSjKCpmRJI93o3g7wd4s+IGq3mmaDYXOoEqbKXUPs
ytY+HQVs2G/XnU2trGkn7uKWcKkQgFunlCGQMAdDp158SL/VbOz0bV/Ec19e6cwsIbS6t5D
5MtztEiSu7SgtPI+YWzGCsrSopBDfa3w0+H+lfD+WOTXdX1Dx38SbqyZrmzF3ZyeG/CPnSQ
LGNJlPyXN5ZlpYm8SXAjgjUgBYiyeRheEvCVh8Nra507Ro9PvvFN5ZTtH4ggt/tN/MXEZ32
inZGXjSa3tRGwRlbO0K7O1dfp9trM0tgr2t3pu+NL1GxbsHhmikM6vIzReWY3tpXdGlRZVt
kkR2R2AALg1e2vb2SyvvsUapYyyGyWBEQsLSa3tJigTD4ukLoRuSG4kdzt3g12/hRIdIWWw
0230q7EY16a3a4nVRZReR5cVxI6fLEJntpbglWUZjgcPmSKGXidV0qSwtYbm3Szjt0teJEj
CxWLbmdra6czG4mjt98YN0ziKSJ4NkpDxs2+2gf29pdkqyTF7eddXvroxLb2Ecs0XkLJM8b
BLgQpGZDI8rILqZBNGsswMAB6pBrlnpFtD519FKBYRn7VcQRrqTsY3P2grJJHcswmdhNMAW
lijAMLhBDWV4j8BeAfiNbtqXiuOC5tbJ0lnv42W31y+yYEHnRnykaJHiO5pHa5tIYjFKQ8E
cg4b+y5rW30yK9S7u7i/ia3Jut53mJCjmFQ0aySLJaxowhgW3hSO3MN3FMjXD8D4o8Va/od
p5FjFHcpO90mpvGJyobdtle7Taksc9wkILuu2PyhK02JrqQUAc/rv7PFzY6xPeeB/HGq6HH
cRu9qBdCLUpZ41lBliVmKzSiJ1JJY7mZjOzMWdtnS/gH8b7G4+36X8QN98Cu0GaLdLJvluf
L2yzSbUmeW/ZD5citA8TIJIomL4+lfFTXtJku9Q1O0nvYr+6ludP8AtTtGoRjH5lsnAAiih
lgMFzEgxHCtshMbnb7bpnx3hS6mkktmxcRnTzaSvL5mreXN9nH9qhAzRRxPcJHZyyJakLBF
CyEtuoA83vPC37RulWtpqN3qvhzVv+EdupdQs76ER/2vFqMsNvNJDDZsYhi1aG0RvIBkl8w
rLHE+dv7Gfsi+PPhl8XPCk1v4jmtLHxTfWB0TxFb3LbtSstambynMeteQYoxC8aSx+VChHm
OUkQSQIPyquvG+veJbUw6fDazQxKY9QntJUkitkeIWpcMS8cTvElokrs6T7ke5aQRo9cboP
xF8V/BT4g6X41gK3mlC4kvdRsoYpRBqNxHCHt5TIifvHa0nguJsg3N2n7lVijVVAB+gug/F
bwh+zD+1Fr/wj+IRtL34YX63uv8AgTxPrLW9xo17oQ1u2l8SaNr15E4lS7tlW7imjFw0jQQ
KHAaNFfuP25W1HSvEv7LnxF+C2jeIvHXw4+KXgbUfH0PxXk8H67oPgsap4eMi634W8F3utL
bW3jDS/A/hWXRr248QxaDPGvijUNatWkmt4o0r8wP2xvjhe/tKppGvaB8ObrSrPww6ahPFo
6GOWfLOHTajLJLGcfZLh4JN1zK8bSiMGRW7n4aft3eBPh/8FNH8HXMfjS5vdF8Pano2heHP
7RurmHw3ov2uQ3+j+HYbl3hs2Y6q0l2lslrBNLApjkuRuBAPvfS/iTJ8XvAvh7TtMvX8TpZ
NJeW4uLqJY9MkhnMEeGA8+MBggPmwKFy84tnd+Pyp/aU/aN+K/wAPbzxx8IRc2SXUo+3HW7
7U01PVotFjLSR6DCkRjaNv9Gl898BYYYrUoMmRU+Ufhn+0544+Hl348074daxJo+k6/c6hq
GnQX0MuqGzS4ADIkYTLpDF5mZZWC4jtY4YVlMZT5f8AFmvap4p8R3uta1rE+qapqM7ve394
HUrLJK4dd3m3LNAm4tvVm3BmIDEksAYpl+yteBHzcGXyknK5k8pvNE7I6yukbyfIrMvmOUZ
1SUKz76hWR0aQncqMqsWcFg0m9hhS28glXLMoIB+8QWGUVAwkO9F2LuAYtmT5lXbHhSC2G3
4YqNqsc5ABHCKR5blxtQkldhDlQXXG5shHJUNkbgA2FzgAHcfDdxH418JSksnl+K9A/ebXK
ojXimZAfnQySqihIhC00xTbCyFTn/ettObS0I6fZbbtj/linY8j6Gv8ErwPcyx+L/D9w1wh
afW7PzkkO4SOl1BLGZ0dRG6vMV8sbixdGGF43f72ll/x5WX/AF52v/oiOgD/ADeP+Dxae40
f/gol8GNbgvbm3SX9jDwjZyLaPGH8u2+LXxslnkwJBOJ4xdIbSREVYpN7+aHCgfxam+jlmS
9vJLu+vHfF19ol3q8agqrF2y0h2+UFilDRAwuJBJHKqJ/Yp/weeQTyf8FIvgQ8ErRhP2KPD
Dyk4Eaxp8W/jarko7bJ1lSVoHKL5ltNJbSMxR9tfx/R6bdRzsywXjPpnmPEoEVyFEMl1JHi
MxIskRmFsZELLK8crzRQyRyxlADDkEzsfMV7tpLZGhkBmby441VmZOFDiFI3hl4aJGWQ5JT
fVVggEZVi5K5kUptCNuYBA247wVCtuwuCxXHy5PUT6b5McguVNiVMkQd7ZgYYZby2YSEmeY
yQxQ3GHliP2gNPHaOZl3+XjiC6jiODdJ5W5PL+zspWe6ZYXiCs4fEtsY3aTy8bpIoSoaWNm
AIZkRDPthChZYtwcvHJbsyyF7YQyys8iqwKGV1Zv3aljGZNp2tK0jVdcvGj0PTrrULqd1kj
W1tzP9jhjnBbeIrf91LFiBwbb5Y7ZmHl7W2p9RfCb9lX4neOhJqWvWOp+DfAttLp2oy6prW
mvp13qgAjSGTRNMnX7RPPdBwq6ssgtvJaeTNw0u0fe/hz4TeCfBGl3GleHdBvLWwa0uZr3U
I2nfVYppGDRyR7ys0MihHhYNGjLJJBDt/fSBQD8+fCfwSutPuLLV/iFNPDY2joi6JouJblL
YSSosVzqrJLbrChleOaFnaaSW3it5gy7WX7gsvjD4dGkWXg/RfCHhzw/oOnNFENI0JNTs9P
vRI00DmeSJIpbpoBE0oYqzvdzIUGNk59Am8GaT4dVrzT9CSWa6smmsBFvk8tre8Ym7kSd5E
lVmjQTRn53kgkSKJo52KYGq+E/DtxADqWnrBqLTIFvobO6ktbC2tzGDmSAwK0RnWUvPKjSM
hm8wSfJNIAc9eatbF/LtrNWdLN9RM9hYyFjFEgeWOKRWdc+Y8rxpE+ZYo1ZlSKCFV8+f4l6
zb6gdNit7xrX+0PM1OSaW/lliDxm7ikiV7aOOZ2SK4kiDPFDFAkaFRhlf2TwDZ69pGoweEt
Xs4o721lhgg1dLGELqGkGCSSKVmWOSRo7stboZFiXyo0WOPe7kV0niDwDa2ULXF5Hb6fLql
0XltLUjV1EMyJB5dwLU7lzGvnxybViWzmWIb2QLQB4DJ8VdOZYtG1KG7sUtQ7FHIeNlk8+R
FlUmJC6rbXjyGVVMUcSIzOojWP1Twj8UNAS1l0e1XTLy01ALp0xu7w2xY3B+0GaWUYgWNnh
hlhZ18s2IVbhWkmjJrap8JtLOoXdtr2nYjbVIvIli+zw3cnzxhN5SMSSsTM18xO9CkN0MbB
FJXEeI/2eb/N1J4fub21t5bSNpPtVgY41Mk6TKDC3kvLBPJJJGpuyrtEtxDHtkDGQA+qLfX
7e4uhJEbe7urtWnt7lIlkFq7ZYmBgNtuxWRz5O0RxsY3kVJRbB+O8Q6fpCzpbSaRFqCXEMt
rdxzyaugtg2xJAJFt2dFjkiuFNuAY453EaCSzlct8nWmqeNvBN4NN1q0vDp1vqEpk+33WoR
PqJkLyyhprhQweEhBCIpBKrTTu4WMLCvc3H7RGtabe2lv4o8Lauto0ak6jaRsZboRfZmRUh
ifcI0i2qGaWMG3mWO6geVHJAOp1vwZbWu3Uob4XTK1yI5JdOfTpVh/0qyhJDfOYnVlCxRSp
ciO3gnEfzSSL5gnge43C5WC0bTJLhm0K3WecavcsUQbI0IimuBGqTARyMGVJGiRvtYluIvr
LQvFegeM9IhuYrpb+R7OMeUlp/ohjy0LNJdSbhMIwkkESbVlaDyXWZo0kQF9oGjapfS3988
kbxpCo2yfZNMskdrhhIJIox9n+5IVihkCoqzyPGWcNQB4d4bivxHHaXQE9ojASWelWdxCbc
KiWt2/lIV88qyK8bMghkYBDuhdRWT8R7yH+xrltQtFt7iJVt9MW3iRY9OEwluGbyow7/AGh
VAYbg7lk+z3ETD5V9q1KyWy0y3htWe3E+ftUkVp9ok2qjNDaFRdRmNFd3kj3PNJJdKknmNc
P+88p8aNa+FtCn+IXiJVihtLpm06C6k81L+V5JI7lojcO0M8K+aRNK4nE7JF5jIAsxAPjjW
Pij8TfCNvbeDdRvNH0i51PTJWa8u3j1OWz0ZoklBnNpCqzSMFaZWZZgkcDuryuqKvzjf6rH
oepanY6VqFrqem3srK9w1s0qWytJJHMLRJWQqCFjkUxsN8KRQM5Uy7ofFmran4r13U/EWqL
PatPNG1wG3SR2kV05e2tLSIY2RpbSiQW5ZI0PmLuj3xxnnBptwFjZ4LtfMEzAC0kcbUysRy
GyDLMrxsrKpjUCT51dRQBCLphdPc7A3mPIzxszkMsmdylwwkzg5Vw29HCyKwdQarqEIkLMU
IXMahdwdtyjYTuGwBCzbsNyoXHzbho/Y7siUJbN5MaNCJpbNo3YFpLiNtoR5BPJ5ZiVxu2q
VheRUYGmvp96XjhMMIZEUZSa0GVlWe5R5ZVm2EmKOVw8jgiFFyQmzIBSAhYwgmSMHAnchZM
Zc5eNBsJCxlfkZ8s4bDAEAND4RowFIZlbcUHmDYGACt95Vbfl1BwxCk5KitOS2lk2xtcSyx
RzKiskO9UjAMJZm8wRecYYLcwQRyy/aEkiEUpYqGYtlchJYgJ9iCR7qNIlcxz20kkEalFlL
OpkkVPOACqZJdokEEhABqeFw1v4p0TyxK0keoWeVMIWWObzE3qYpFl/1MmQSY3JCbxET8lf
739j/wAeNj/152v/AKIj+n8q/wAEnQLW9XWdLkLK8ccto6STGNige/hViio8zmE3krguP+P
u1W5aESIzJX+9tYf8eNj0/wCPO16dP9RH09vSgD46/aJ/YG/Yk/aq8S6X8Qv2lP2U/gT8c/
G2j6baeCdK8UfE74e6F4s1rT/Cz67cf8SW01DU7ea5gsEm1TULyO2jkWBLu7nmEeZHB8TH/
BFf/gkmOn/BOn9kUdDx8FvB4yQMAnGn8kAAA9gAOgFFFACH/git/wAEkm+9/wAE6P2RG4x8
3wV8HNxnOOdOPGcHHTIB6gVdtf8AgjP/AMEoLK5t7y0/4J4/skwXVqGFvOnwW8G+ZCG3btj
HTTjO9jnk5IPYYKKAPV7r/gm5+wJemM3f7H37Ptz5MSQRCb4aeHJFigjz5cMaNZlUjjydiK
AqfwgVV/4dn/8ABPkkk/sa/s7Et94/8Kw8NZbJDHcfsWW5APOeQDRRQBXb/gmJ/wAE8HfzG
/Yu/ZyZ9wbcfhd4ZJDAxMCP9CwCGhiPGOUB9cub/gmP/wAE8mk81v2L/wBnJnG35j8LfDBP
yrIigg2OCAssi4Ixh2HeiigAl/4Jj/8ABPKfBm/Yw/ZzkKgqrN8LvDO9VKNGVDixDBdjsoA
OACcAVck/4Jrf8E/pTZtJ+xx+zw7aeytZM3ww8Mk2zInloYj9hyNqfIvUBcAcCiigBrf8E0
/+Cfjz/an/AGN/2d3uBJ5wmf4X+GWkEuc+YHaxJ3Z756cdOKB/wTU/4J/KzMP2Of2etzoyO
T8M/DbFkdWVlbdZncpDsMHONxIwaKKAKt9/wTH/AOCeOpxmLUf2Lv2cL6MhAUuvhX4WnXEY
UJxJYNyoRAD1O0ZJrMb/AIJWf8E22wH/AGHf2ZXAzgP8JPCbYz1xu084z3x170UUASab/wA
Esv8AgnBo6hNK/Yi/Zp09FVkVLT4UeFoECs/mFQqWAUAuS2McEkjGTWy3/BNP/gn4/nbv2N
v2dmFxnzwfhf4YKy5cSHzFNjtb51Dcjr7EglFAD7j/AIJsfsAXQxcfsc/s7zD93w/wv8MEf
uSxi4+w4/dl2Kf3SxI5qhrP/BMP/gnb4ihtrfXf2Kv2bNXt7Ni1rBqHwo8KXUFuzNG7GKGX
T2jTc0UbHCgEouc4oooA53/h0r/wTF80Tn9gr9lYyqXIc/BnwYTmRnZyc6WQSzOxJIPJ4xg
YQf8ABJT/AIJjDdj9gv8AZYG9VVv+LOeDuVSFoFB/4lvRYXaMf7LEUUUAXP8Ah1H/AME0v+
jFP2XOOP8Akjvg3/5WUn/DqL/gmfsEX/DCH7LHlhmcJ/wpnwVt3Mqoxx/ZXdEVPTaNo4yKK
KALp/4Jaf8ABN4ush/Yb/Zf3rs2n/hTngvjy1dY8D+ysDYsjhOPlB4xgYVf+CWv/BN9BEqf
sOfsvqISDEF+DvgwbCFdBgjSs8LI45z99u7E0UUAWF/4Jgf8E6EEYT9iL9mNBDIssW34PeC
18uRShVkxpQKlTGhXHClQVAr7xVECqAoACgADgAAYAAHAAGAAOgAFFFAH/9k=
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAA1AVYDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+/YAYHA6DsKXA9B+QoXoP
oP5UtACYHoPyFGB6D8hS0UAJgeg/IUYHoPyFLRkZxnnrjvg5wfxwfyNACYHoPyFGB6D8hS0
UAJgeg/IUYHoPyFGRnGRn0yM9u3XuPzHrS/p/n3oATA9B+QowvoPyH+e4r49/aV/bi/Zc/Z
Cs7e+/aE+Pnw/+G8+oaTql94d8I63rNrP8SPGLaBEh1T/hDPh3p8U3ivxlNGNR02SW10HTp
ZE3xybVgZ2Py1b/ALdv7UPxxnt4P2Nv2Afi54h8Pajf2NpZ/Hf9r7W7f9kn4YPpOp6PHqdt
4n0jwl4j0XxV+0D4l0WaOO2lZdH+DFtHOzmMvbybpEAP1nwPQfkKMD0H5CvyBsv2bf8Agrd
4+a4134lf8FHPhF8D9d1Fb5dO+HX7PH7J+leNfB/h1XfHmS+NPjB4zufEfigQwsphubrw94
aVLwQymFYLl9HS94Y/ZK/4Kg+HvD0uhzf8FZtL8Y6he/b1TxJ4x/YT+HN1qtk8pkDokng/4
p+FNIgksJSVtfPtmUGPytsu1QAD9cMD0H5CjA9B+Qr8htF/Y6/4Kq6H/aDf8PeNH8RtdhDb
DxZ+wX8L7qPT5UCfNEvh/wCK3hoyRSFNssLMuUdykkczGetu4/ZS/wCCpkt9ZajF/wAFVPA
9s1sqLPoyfsGeDn8PXjR8RvJFL8dG8QKSuDMB4jZZplDsvlNJA4B+r2B6D8hRgeg/IV+SEn
7IH/BUK6vG1OP/AIK4WCO0k0baRb/sM/CpfDQTzJFeNIB8ST4gjmiOY1mXxKChjUlCwYtQ0
XSf+C2PwivdeXVNX/YU/bJ8GWVjNB4Ujurv4t/sofF/UzGWlifxBdadoPxw+Gl1qE0Y8gQW
7+GLUTBGk8Q/OzSgH6/YHoPyFGB6D8hX5D+NP+Chn7WnwxTT7bx9/wAEkP20dc12/wDLiST
4FeK/2ffjJ4XDhZY5ZYNY0T4sWt7Zopkd0fxf4a8Mh8KWVtkLve8M/tvft4/E/QbHxF4A/w
CCT3xv8Lm7utTgto/j/wDHP4E/CC5sIovKS2m1XwtZ+NPFvikx3Cs7LJJoIIIH2dNwdlAP1
qwPQfkKhnntraMzXM0FvCMAyzyRxRgt90F5CqjPbJ57V+QX/CDf8Fhvj/4gtZfE3xo/Zm/Y
R+GMnh7T5Z/DXwU0LXP2p/jhbeKxPBdS6VrfjX4n6B4A+HWhwf2NIq3E+n+E/EUFvfWsSqu
sxa48ul+jar/wS4+AvxO8Oy6L+1N8Rv2jP2tXuZdJ1fVrz4xfHHxro3hOTWdAXVrc3Wn/AA
7+DF/8Kfhho4jbW9T/ANGTwXgKNN8t5Dotv5QB9e/Ef9qf9mz4MpEfjD8ffgx8MGuSzWY8d
fEnwX4Xe6RpZVi+z2+q67BNN8iIdyDEhYbQr740+SdS/wCCw3/BNPSPFej+ELn9s34J3+o6
8dFSx1LQNdk8Q+EYTqrE251fxno9nd+EfD0l4oYxxax4kjeKIRyNGGOyT0n4W/8ABOD9gH4
PRacnw7/Yu/Zt8Paxo8aiw12T4SeDtZ8RQSIW8uSXxbrehX/icIz2EU/2i4uljeciS33yOX
b7B1Hw34a1vRb/AETV9E8P6to9/YRW2oaVPpNvqOnajpU0RV4ZdKkieEx3K+fFFFi4XYsZz
JsCKAQeGfGvh3xhpWm6/wCF/EHh/wAS6Hq9lp+qaXq2hahb6lpup6XrcwfSLyyu7OW4EiyW
JSVv3flyNKjrLHErGuzwPQfkK/LbxB/wR5/YJvr281XwL8H/ABV8AdbnaS5tda/Zp+NHxc/
ZzGmak/liTVrPRPhD498MeE4LuVdPssyN4WnCByfJJkuFj8z1H9hz9u34LXc/jD9kP/gpP8
RvGUNlpEmm2Xwa/bu8IWPxt+G+ttG2hSCST4keC1+HPxH8Mu1ppeorD4iJ8VSvPrE26ObIy
Afsrgeg/IUYHoPyFfkjdftO/wDBU/4Z6le2XxN/4JveDPi9o0Oj20kPjv8AZS/as8H6vBfa
sdTljurabwR8f/DvwT17Q7Oz0wtcreWjeJBcSbE3zKieYmvftWf8FU9fvoLX4af8ErtE0bS
72yDya58bf2z/AISeFlsp2uGi8p9E+G+mfEfWXcQEzykSWxVVRImMpwQD9b8L6D8h/nuKMD
0H5CvyqPxw/wCCsPh2LT9V8VfsA/s9+O7KS+eDX9H+DH7ZMq+N7LT2i07dJolr8WvhJ8NvC
OpiXzpiVfx3onky6c8hhllkjWXifEH/AAVA8dfBSfR5P2z/ANhH9qv9nLwtc6ldQax8YvDc
PhL9or4GeC7aDyvsmr+NPFXwL1/XvEnh7SZvED6NokMus+EoY5F1h3u3NnZa6+lAH7F4HoP
yFGF9B+Q/z2NfF/gT/goj+wx8TtM1DXPAv7Xv7O2u6Xoswt9dEfxU8G2t5oVwFnDQ6xaX+t
2l5p8hlWNQlxaISEYp5kb+am9H+2P+ync2Oq61a/tNfAu/0zQf7X/4S7UdJ+KXg25tNIj0H
TdU1LXf7auLXWrxtFXw/pGj6rqcrtdJCBpuo+Z5bum4A+ssD0H5CjA9B+QryzwH8ZPhT8S9
PF78Ofin4A+IFvOkjWl74P8AGHhzxZFMYVdXSKPQr6SWWVEhE88IQMJJmSN2RQF9UJAGSQA
OpPAH40AJgeg/IUYHoPyFLkcc9eB7nBOB+AJ+gNFACYHoPyFGB6D8hS0UAJgeg/IUYHoPyF
LRQAmB6D8hRgeg/IUtGRkjIyMZHcZ6ZHvg4+lAEbgAcADn0+tFK/QfX+hooAcvQfQfypaRe
g+g/lSK6N91lblh8rA8o21xweqt8rD+FuDg0AOoyM4yMgAkdwDnBx6HBx64PpVa7vLOxtbm
9vbu2s7OzhluLu8up4re2tLeFWaae4uJmSKCKJUdpJZWVI1VmcgKcfAPxx/4KXfsVfs+T6d
pnjL4/eG/FXjbXLnTrDwv8OPhBBJ8Y/ij4tbWf3OlDSvh58NYPEvinW40mcs09lZwwJ5pll
EMDhyAfoLuU/xA5GRg8kEEgrjk5AJBHXBx0ryP4o/GH4UfBHwze+NPi18SvBfwt8J6RZR6n
qHiTx14k0fwrYW2l2xWMw3d5rtys9ywZ53CxIJfMIhLJI+ZPzKsvip/wUi/bGjt7f4R/C2P
/gnN8E9b8Oa9pT/Ff9p3w1pPjj9rG61PWU1yy0nXPhz+z34X1k+GPhsfCq29qtufjl4m03U
GPibTL6HwbrcNi1rqfpvwn/4JZ/so+APFJ+KfxW8O+J/2vvjVPJqNzd/GT9rfxFF8dvGCHW
9ROtGy8F+Hdd0sfDv4e+HxrcYm8P6d4O8K+GZNN/dWgldIogwBjWv/AAVx/Zt8bXmt6d+zt
4W/aK/a88QaHDbPp9t+zv8As/fFPxT4R1I3UKRsi/F240PS/hAjzlJriGfXvFWiwQKjxt5U
mGfJn+L/APwV5+L+l3Fx8H/2Of2d/wBl/wAltKbRNZ/bF/aE1Xxtr2o6Jc20clyZfh/+zdo
Xjazs9dhMjieDxD4w0mWB8wyR+dG2P1ctYbbT7CLTbOzisdOsbcQRRxQnTLKysIJDDFbWyQ
kFPJtUYReQFjxHG5aJZo62aAPx71X9nD/gsL8SbLSJNf8A+Ci37OfwMu4RI2s23wA/Y2bxS
l7cpiKRF8SfGD4uatcBXYqjBPDUG1dOh3bXlYLrWP8AwT6/aY8b2M2h/tIf8FRv2ovifol1
JMsmh/Brwp8Jv2XLO8lCXpjV/E/gbw3r3xEsPs7eZbSxaB43tZTDGkk+5nzH+t1FAHwb+z5
/wTv/AGPf2avFmpfET4ZfB/SdU+Lms6jFPrXxq+JHiTxL8YPjVqWqy6QNC1iZvi18VNb8Xe
N7GWXR0Zbuy0C/0DT7iHMIs9skyV95UUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFA
BRRRQAUh6HABODweh9j149eDS0UAfJXjX9h/wDYv+JXiTVfG3xC/Y7/AGZfGnjLWWkv9d8Y
+LfgD8LPFHiHXNQBeKU6tq2r+Fp9f1lnI8wyXc7G7iCqZGSQoyaH+w9+xL4V+2x6B+xx+yz
4dW/geLWH0T4AfCLSIprKJmFompRWPhmJruCRIFCK/moDFl0hxsT62ooA/MT4sf8ABJP/AI
J6/FA6Tf2v7N3gT4M+N/Dt5rGteDPix+y/pj/s4fFDwj4m1CwTQ59f8O+O/hC3hCa38QYub
iC3h8Q/8JDbSo8ga2lRJUXw/XbL/gpH+wjq0nibStd8bf8ABTX9lS/n0+01zwTreleEvDn7
bPwQ0Xy9PSTXvCuqeG9F0HwP+0xokP2PVlvvC0/hfwr8UXl1fRPJu9cTT9Umm/auj/Pp/Kg
D5D/Zf/bI/Z8/bL8KXnjP4BePI/EU2garqOgeNvBus6XqXhn4l/DXxOixJ/wj3xE+H2urB4
n8BazBA8MjxazokaSwS+YhUXRWT67yD0I79/Q4P5Hg+h4Nfl1+0/8A8E6PCHxt+Kcv7Tv7P
HjbWv2P/wBuLQNMn0HSv2mPhxo+l6g3j/wzbaammp4I+OngnXLKXw58YfBk4e3hLX4XxL4f
m0jw/daX4mtpdCtdJrxzTv8Ago78Uf2T18N+Ev8Agql8F0+AWo6r4isfBPh/9qr4Myar8Sf
2Q/iLffZwkPiW8vtPtrnxh+z7Hrmqlr6Tw18YrTSrRF2Jb+JNXSL5wD9qcg5wQcHB9j6H0P
Iory/4c/En4f8AxW8MWXjf4YeO/DHxA8MaxbxajpniDwnruneI9Mu7SWzxb3kD6O37yadXj
W4tL0xzRzI6oiGKMHvNY1zRPD9lJqOv6vpeiadFjzb7WNQtNNsowWVB5l1ezQwJlnVRucZZ
lXqQCAaeRjdkYxnORjHrnpj3pcjOMjOM4749cenIr84fin/wVH/YM+GGuL4QvPj7ofjzx1d
3I0y3+H3wNsNY+NXjNIYWjLhvC3w4sPFMggU7RLM1qkvlTLDGrCNmXyWf/gpb8VvH2qJ4b/
Z3/wCCbn7dfxE8SX5vH8Na98WfhdF+zH8LpbOFneLW/EPxD+MV94ei0vRZ5ArRaDDp914ym
+xojeHZftEW8A/XZiMMMgYUk8jgEHk8jA4PJI6Hmvh/4vf8FDP2Gf2eNWj8OfFz9qn4OeDf
EzRxRDwzeePdDvvEU7MMIsmlWd1qWrws73heKK6dGDRosWVbbL8rw/sh/te/tJ39z4m/by/
aHutC+F93Db3EH7En7G+s+IvBPgRJrPXptX0k/Fb9pVpvC/xo8dTH7S+i+KdA8J3fw28HXZ
0e3uvtF9ohv7Kf7p+CP7J37Nf7N2i6b4d/Z7/Z4+Enwn0nSbOy0yGfwX4J8P6d4i1O10aOP
TLeTVvFkcCa9rGoJagA6z4h13U9euHime4lmlZpSAeqfDL4geC/jN8OfCfxG8CaxP4g8EeL
tOi1jwxrIj1DTZb/AE0NLZx3Eqym2uy0ssE7kTxxFwys0IKqxK9KfoPr/Q0UAKOFB9F+vb2
r89v2kP2xIfhl4/0X9nb4I+B7n4+/te+ONDuta8L/AAW8NapFomgfD7w3fx3TW/xd+Pvitb
aVfhf8LV1ySHTNX1C7+2eLPE29IvBPhfW9ceOAfoLMjy28sccrQSSQyIk6AM8LuhVZVU8M0
bEOoPBIAPFfFf7Gv7JPh39jv4QSeBI/G/iv4z+NfEevXni/4w/tAeP1F78VPi7441XUZ7+L
xX4v1KO4vpmt9B0+90vw74V0GJ10Pwb4S8P2mn6ZBFbKySAHhVn/AME//FHxttZ9Z/4KC/G
zxR+0LqV9qdtrcH7P/wAPb7XvhB+yR4VMOnrHB4e0vwh4XvLf4g/FcWwGq/25qPxY8Xarov
jOS4S4u/hxoMHlWdfYnwZ/Zc/Zu/Z0sbbTvgV8BfhL8HNKC3Shfh58PfC3g2cvqz/OZbvSr
C11YTHC284NwfPkuzIwXyyE+ih0HOeByep9zS0AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUA
FFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAIeh4zwePX2545rAv9L0/WdL
1HS9X07TtT0y8tVs9S0m+sYtTsrm1IaSbTLvS5hLZTx/ZpY4SAsiTk7mj2rGldBRQB+S3xO
/4I2/sT+M/G3if4keArP4x/sqfEXxl4gbxX4/8Yfsi/Gfx18C38ca5IiznWvFfhjw7qd54F
vZHkt5182fwoty8p3NOziBxqeEf+CQf7E2mW13J8SvD3xg/aXmvClxdXH7WPxw+LHxr0mJY
tVk1uMP4I8V+KI/ATRpqVpYM8aeExL5NhpSO/kwAt+qtFAHmPgX4VfDP4UaLN4V+FPw88Cf
CzwxE4vH8PfDHwh4d8HabIxj8uNn0Xw/o1jpztIFuELLAZCscaqxDOo9OoooAKKKKAGP0H1
/oaKH6D6/0NFADh0H0FLRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQ
AUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFADH6D6/0NFFFA
H//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAA+AFMBAREA/8QAGw
AAAQUBAQAAAAAAAAAAAAAABwABBAUGAwL/xAA7EAABAwQABAMFBQQLAAAAAAABAgMEAAUGE
QcSITETQVEUIjJhgRUjUnGhQpHB0RYXJDRVYpOUorHh/9oACAEBAAA/ADLT0qVKlSpUqVNT
1Q5LmdjxRoG5ywl5adtx2xzOufkn+J6Vj7lxHvbuAzcmh25EFoSUNwi8ecuo3pRI8utYL+u
3MPxw/wDQ/wDa5PcZ8zdSsJmR2uYAAojp93R7je+/zrxF4yZrHe53Lg1ITr4HY6AP+IB/Wt
Pa+N064hESYiJbZJV7svkUtknyStG9gf5genpVyviJkT1ydgsw2I90ioClWxz3hMR3KmHB5
66gEHY9dapsd4qPtpjO3oeNbJLvgCdyci4zv4HgPd7EEEa6Dt30UwQRsdQaVPWZyrBLTlbj
cqQXo1wYSAzMYXyrRokj5Hqd1gMtx+84xwqn2q5TmZkVmU17GtCeVYSVEkK+p9TQYqzx/Hb
lk9zFutbIdf5CshSgkBI7kk/SnyDG7rjE5MK7xfZ3lo50jmCgpOyNgg/I1V1s7hcJCMfxC+
c5MuKt2OlfmpLS0qT1/JevpXacykzM3gssBERse0oSQfu1peSE69DyrWKPOHPPyMMs70kku
rhNFRKtk+6Ou/nVzT0N8yv2VWviJCjWBgz0O28qMJS9IKgpW1H561VXns/JZ/DS4LyO1MW5
aZDPgpacC+Yb676nVA+tHgmUt4fkQursVUlIaU3yJVynrrrv6V2z7N3s3u7UoxvZWI7fhtN
c3Me+ySfU/wAKzkOHJnym4sRhb77qglDaBsqJolx8OflTLVaiFIgY8gv3WU4CWg6Vc60JH7
RAAT09K7/YF3uca66t6m52Wyx4LS0EezRkL51OKP7IJ5Ro99UaLTb0Wm0Q7c2srRFYQylSu
5CQBv8ASpdPVPdcls1lntRrhIDUhxhx5A5Co8iBtR6D03+6sTxWvkC7YNdIsR1S3YUhgOgo
I1zaUNb79DQBqfZbHcshuKbfaoxkSVJKggKCeg7nZIFSr3iN/wAcbS7drY9GbWsoS4rRSVe
mx0qHaLzcbDcET7ZKXGkIGgtOuo9CD0IomweJd5k2dV3ed8eMhSY11iJ91SUqGg80RopJ6g
jtsb86lN5RfWrwzbm78p95TPj2eWtH3c5CuoadT+LpyhXQggjzokYblsXL7N7ay2ph9pXhy
WFd2nB3G/Mehq/p6x2a8P05fOizEXZ63ux2VsktthXMlXQjuPIkfWshnOHt4pw3uRFxkz35
b8cuuv62SnoNfT86Cda7hlkNuxjLU3G6OLbjhhaNoQVHZ1roK1HE/idZ8osYs9qYec+/S4p
95sJAAB+HrvfX/uhTWoxQKGO5Sta0COICApKvNZdTyEfr++kFvuMYkiNoTUqPgKSSenjnl2
PXm5u3lqiVwncW9nOWOxFJ+z1vkjSSASVq5denTf6UWaeh5xNz+44hKgxLYiKFyGnHHFykK
UAE/CE6I6k77/KsXc8lm5BwtvSbncxclsPxlNPoaDeivRKCAB8PUb9aFVKlVrY8YvORy0x7
XAdfUe69aQkepUegFa17H1s2FVktyHX4iZCXLjdG2iUvugaQyyNbWBs69SSegrta8Tvrt2Q
uJCWi5MpS1GYUPct6NHS3V6A59bIA67Oz6EwYNh0fDLH7Ghzx5LyvEkva+NevL5DyrR0qiy
7Zb56kqmwY0lSRpJeaSsgfLYriqwWZcRyIbVD9ndILjQYSEqI7EjXWoqcMxdB2nH7cDrX92
T/KvbeJ440UlFit6eQEJ/syOm/pXX+jli/wWB/tkfyqeyy1HaS0y0hptI0lCEgAD5AV6ASl
ISkAAdgB2p6VKv/Z
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCACCAIYDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+/YAYHA6DsKXA9B+QoXoP
oP5UtACYHoPyFGB6D8hXwX/wUU/br8M/8E8P2bdU/aU8Z+CPEvxB8O6T408HeFJ9A8KTadp
+ts3irXLbRYXiOtSxwT7biR3cqIwbbdIhBRGk+xPCPi238YeFPD/jHT45YdN8UeHdF8S6dZ
6jA2nX+nWOtaXHqVvHrCTSO8MuJBC+y3HlyK64kVTIADsMD0H5CjA9B+QpaKAEwPQfkKMD0
H5ClooATA9B+QowPQfkKWigBMD0H5CjA9B+QpaKAEwPQfkKMD0H5ClpGYKGY5IUEkKCzcDO
Aqgsxx0UAknAAJNABgeg/IUYHoPyFfDnhL9v39l7xp+2H4v/AGE/C/xRtNb/AGkfAPhJ/F/
i3wbodlqmrWWhaU0lvO1hqHihkfQbbxNp1rcQXWr6DOx1Oztry2Qxo5WM/clADHwBwB19B7
+1FD9B9f6GigBy9B9B/Kl+n+f50i9B9B/Kl/z6fyoA/K//AILRaB8NvEn/AASu/bgtvivrt
noHh62+CPirxFpWsyTlk0r4geFIINe+HX2UyCQXNyPiDo+gwxWkcEYu2ka3eJDLK9e8f8E9
fid8RvjN+w7+yp8Wfit4TvfBfxE8dfA/wFrnjnRdQsprDVLfVU0S2ie8OlzWEdxHD4lELeI
Y7WZIpbS31tUhLjYR8J/tl674R/ar/wCClP7I3/BOPxX/AG7e/DnwF4Gvv29fjZ4VQafN4V
+Iknw78b2Hh34BeDPE51lbqPxL4XTx1o2v+LvFvhiKwxLN4f0SS4udsriT9vCq2+CixxxNt
VlSFifMPlQwuTGQFijjQI2UAVFQmREjIIBYpAQwBUhgehBBB+hHBr8IP+Dgz9rX42/skf8A
BObxf46+B7W2k67498X6L8G/EHjtr+a31r4ceF/iFa6zY6t4x8Kva30gXxLI0djZeHAxuWt
otYUlIJAGh7b/AIIFXPxoP/BLT9nFPjT4N8QeCdQhsfFEfw5j8U+JdZ8R+MfE3wn1TX7rX/
B/jbxLd+Ix5iax4qvdb1G60GxuVhaLwW3hsqWG8MAftVRRTXI2NyB8rcltg4B/jHK47sOV6
9qAB8FHB5BVgQNpzwQRhvlJ7Yb5fXjNeV/DX4p/Dn4o6PfeI/hh478HfETw9pOuan4Ov9b8
GeJtC8TWlv4k8NXT2fiPw7qMvh03cdl4j8MXKSWeoaIzrNal1MqRlgR+fH/BTD9s7xJ+zZ8
MPB3wl/Z+0i28eftpftY6jqPwc/ZX8As16tnB4q1mJ4tV+I/jWO2i/tTSvhj8OLFZvEXiDx
btPmXqafZx7jqcSiH/AIJb/wDBN/wV/wAE0vgDffDy08ba/wDEH4mfFjxFY/Ef44eN9UnMu
keIvidfW8J16fwtpeLJLTwpPrt9q4s0Fr/buuLdx32ovNJtCAH6x0Vn6vYyanpWp6bFe3Wm
y6hp97Yx6jYyeVfafJd20tul7Zy/8s7q0aQT28n8E0aN2r8Iv+CWv7TPxd+Hfj34of8ABNX
9u7xd4rv/ANrL4OeMfiJ4p+C3xB8b2+pyQ/tOfs1anrK3vhbx54J8SpDHB4p1/wAG2l7Hof
jrTEuk1Oxu7yO48iWC1nloA/etywRynLhWKjAOWAOBgsoPOBgso7Fh1H4V/thftf8A7RP7Q
Hx8m/4J2f8ABMzxNp/hn4weHrqAftlftRan4fOueF/2S/BuswxT2emaCmtMdF8R/HHxVbzO
fDukxWmu22iw7Lm6ube4gXyfef8AgqT+25rX7InwU03wj8HNPs/Fn7Z37SWoT/CP9kT4TW1
pJf3viv4oas4Fvr1/ZLeRyWPg/wAJ6dPca/4gvrm3hginsVa4lRVbb6l/wTx/Yx8PfsRfs3
eGPhvEsmv/ABh8X3EnxF/aG+Jl+s+r+Jvir8dfEP8AxNvHfifXfEWoQ+bcxWeqT3Gj+FpJ5
xptpoVtawaZaR/cYAd+xP8A8E8f2Xf2EPDC6f8ABz4eWcvxF1vzJfiH8dPF93Lr3xj+KXiP
V7hb/Wte8beL7+GfWFn8Sa19q1W50Cykt/DdmzItlb+UsYX9Ca8x+I/xH8J/DTwB4y+JPjX
Vv7M8HeA/CWv+OvFWoPbQTx2ugeHLK4vdSFuki27zXUC2kv2CNgGuLjy428zzFUfKn/BPT9
tnwL/wUI/Z10D9qX4W+BfiR4F8K+NfEHibw7o1p8T9EudF1PVdK8LalJa2ni+wUOsGueG/E
NqY7nw9rUEaI5a80wzltPlUgH3s/QfX+hoofoPr/Q0UAOXoPoP5UtIvQfQfypT0PIHHU9B7
npx+IoA/A74geCZLD/g40+BHjy01C0gh8W/8Ez/ijYahFBGJr+YfD34uLbRRhRFOPnm+I0d
whKxsf7JlhDSktFX74E8E88A9MZ49M8Z+vGetfhl+z5oet/Er/guT+3t8ZtT1K2fwz+zj+y
/+zR+zPoGjsxk1SDWfinf618XtR1jT0PnLDo91EdkrC4SYyG2RIpESVE/Tv9on9oD4S/sof
Bnx78e/jN4ssPBPw5+GulQ69rusavdC1kvXaGSLSbPT1eNWm17xXq8sOhx2ZUz3U0gV1iUl
1APwc/4Ke+CvGf8AwWF+O/j7/gl/8A/iHY+EfBv7MPw3b41ftH/Eia1a+06H9onXdNhk/Zf
+Ewe2uGEEeiXRn+JnjZtMExhm03RIBCkgdD/Qf8EPB+v/AA2+DPwo+HWv+IF8Y+KPAHw+8D
eCPEviN7e1so/E+qeF/Duh6FrXiSKGGO3CpPLZyumyKJUZjHJb+YqqPx6/4ISfDbxtc/Bf9
oX9tD4u+AdQ+GHxQ/4KEftIeNPj6ngzWdK/sbXdC+GNrd3Gh/CeC40aa1E0E39mw3uriO5D
xPHq58RRSi01qPzP0qvP20/2ebX9r6y/YfXxibr9pLU/hfP8Y0+HaaXq179n8IWEywi7u9Z
hjl0LQLnzTHPFa3E3mXsbedHgoGYA6j9qeL4/yfs5fGGL9k+48CL+0W3gTW5/g0fiK5n8DQ
+Oo7CBtM07VJIZI3isLiBZUhZ4DbxyTJcXRS1LivhD/gl7+3v44/ah8N+NPgl+1N4Jb4Oft
+fs23Np4d/aK+FDw/Yhc2WsJLdaR8TfBFtFGNG1vwxrERZIrzwxN4ks7VpEjj1Rk1WPb+w5
UYIAXODjK5AOMAkDGR0BwRkcZr8tP22/+CYvwu/bB8feC/j94f8AFnjn9nH9sP4RWn2X4O/
tPfCW6l0/xb4flR2mXTPF+hXFzP4X+IngS4ZZI5fDniSGRobO4vrSGSN74ggHxZ8EtK0n4p
/8HDn7ZGvfFKwW+8Y/swfsffAyy/Zwhuf7QvbDw54O+Jd7r0XjjxZp9oylY/EOsXNx/YWqS
idZXtnxHbgxiZP6H9qnGQDjBHA4x0I9MEcenav5s/hP+13B+xR+1TPon/BXTwr8M/hT+0p8
U/C/hz4P/Dr/AIKH+AdA13w7+zz+078N/Cmoaj4o0XwR4k1+/wBZlt/hJ8S/COs3N1quoaB
qaQeH5be51KbTJo4IV87+h7S9V0rxDaaZrmjXcOo6bqmnaNqGk63ot0L6HUNN1WBLrTdRgv
onkttV0W9tphcwXTko6DzjC4lRwAda4JVgOSVIA3FMkg4+cAlf94AleoGRX5b/APBVT9nPw
l+0F+yB8U9ctfgNdfHj46fCXwnrvjj9nO28I+IbrwF8W/DXxT0xYI9H1H4b/E2C5s9f8O3t
pexLeXtvp8sVj4lhszpNzDMbsLX6lUx8KrNlFKqxDOPlXAzluV+UEZb5l4HUdaAP4Vvhfpn
7ff8AwTx/aO+F3/BV7/grh8EfiJ+2Dp158FNC+HGmfEz4R69bav4//ZA0yW1hi1XVPiN8D7
fw/wCF9DfxBq2kXk48Q3+k63IttHNqUura7f6zELaf+zj4LfGb4dfHn4V+CPjD8I/Fel/ED
4WfEfw/Z+IPBXizSbmTUNL1rRblQ9rcC1lt7aW0vluhPps+lGUz2U1sy3f7yBwnyj/wVF/b
A8C/sTfsQ/Gb44eOLKHXri/8K6p4A8DeDIjbzXnxC+JXj6zufDvg3wpp8OrIITaXOo3A1O9
Rw8S6bZ3ZEcow0n84v7KP7Zf7SHhX9jT4Df8ABJ7/AIJPeD7T43/tX/DHwHZaD+05+1Va2t
wP2aP2Zr3x7DeeMdTbwp4vuoU0LXvFtnLr7adptg8X9m6Xc6XfXmk2Pid7LbZgH6Dft8/Ga
H/gqP8AtG3n/BGv9nTxvf2nhjwdqvhT4lf8FCvjBaaxqOlaf4f+EWi6/BPefAbwpd+HXls/
Fvijx1fSWXh/xv4e1y103wlp2jTC2fVrzVna2H9Cfw3+H3g74WeB/B/wz+HejWHhjwX4F0H
RvDnhfQ7FDapY+HtCtV0+ys0tI0tTHDbxxrEhZZIpDudkywz8Kf8ABOD/AIJ3/Bf/AIJ4fA
2x+Hfw+t38TfE3xtdx+LPjl8X/ABHd3OpeOfip8RLxpdR1zVda19rZbye0t9Yv9ROj2s7mO
0tDHeSpLNcNKP0uwM5wM4xnvj0z6UAMfoPr/Q0UP0H1/oaKAHL0H0H8qWkXoPoP5Up4BPHA
7nA/E9h70Afy9fsoftO+Hf2VP+CiH/Be3xv+0xrt54E8IeCtS+AXxu1bVNaa0udWk+G2h+D
9b0vw3c+H9H0k3Fx4iiubTU9G0G3+w3Ks0k2meGfsw1+O5FfL3x4/Zi/4Kcf8F3PCGlftVa
bqHw6/Zu+AHgPxdH42/Ya/Zw+K+na+r/G3w3b65Gtt8Wfj7A0fiW10C78SaHag+ErSbwxc2
8/hnWFlh8O2TzS69qv1L/wW+/4JlfHn9s34/fs3fHn9mz4NfCzxh40+B/gTxF4q+It14/1V
bbwp8a7b4e/EzwN44+Gn7N/ibQklmXxFY+Io38a65BqN5BIlq0P2eKfR11Vcfrf/AME/f27
vg9+3h8Hr7XPhppmv/Dvxn8JtQ0/4XfG/4E+ItDvfC3i74K/EaLREkuvA2pWUMUSWel2Dxm
38Ma5a28MN3pemmVBCJjEoB+Qnij4Zf8HR3xDWPwpcfG79ir4M2NlcrGPH/wAO7e3S6vLUr
FCBDZeIPAXi0RFX/eQwNosQmQGMi2JVa+kv2Gf+CNeofAj9pe1/b3/a4/aq+JH7W/7ao0HV
/C1p411Db4V8A+GtJ8Q+E7jQtX0DSdHeOebW9CttI1O8ewe7uYdFspA0lhocF0ojj/fogHq
Ae/IzyOh/CjapABUEAYAwMAYxgD0xx9KAFpGBKsBySpA+YryQcfMMlf8AeAJHUcilooA+eP
j3+zT8GP2ofhhrPwW+Pnw58MfEL4f+I9/2/Q9b0xry3inaKYxanpN60rXGmeIrFiZItdj+z
zl2KorCaSM/jx/wQJ0qx+E/wr/bX/ZFsPGXjnxv4d/ZI/bt+MHwy8A2vi/ULnUr/wALfDXU
4tF8ReCdG0m+k3utnaPNqKfYp795dPuPteou1pFq0dtX9BpIAJOcAEnAJOBzwACSfYAk9hX
8p37Pf7fH7N//AAT1/ac/4Lwa/wDtG+OLPwDpVr+2h8LvEvgT4cabfeHdR+KXxE1Dx18FfD
kE8Xw0+G6XqTeIr3WdRsrUlrMlS9yJvELadfGRpgD+rB8hHK53BW245OcHGPlfnPT5G/3W6
H8qv2zP+Cv/AOxd+xBBc6J44+Id18TfjPf3H9m6J+z18FLWb4rfGXU9bRDbR2UnhLwtJqQ8
OrPfNbQTHXF0aW3FwJxp13Nts3/Myxsv+Cuv/BWv+z/E9x4j8Uf8Eof2Gte1jVNIsfA0FpL
D+2z8SPCtlKsv/CZXtzPpzS/Dm71uMN4e0XTzqWkW9nZteXWpeH9fmGkXsv62/sg/8E0P2M
/2HIrm7+A3wdsIfiJq9y974m+Mvju3k+IXxk8X6tqFy82u3evfEDxFcXniGA63cRPfPZ2tx
pWhW8kjvY2sSSLAgB+BvxA/Yb/4Ke/8F0/iL8J/En7enhC0/YW/YX8F32peNPDfwZ8JeJE1
D48apc3mm3NtoGo65Hq2kajCni2ewuha3+peIdI0CLw1DJcwaR4KGoNHqCf00/szfsn/ALP
H7Hvw7h+GH7N3wv8ADXwu8G/6Pqd9ZeGdNOmap4p1KKxtNIfXvGeplZNb8Q+IJYbaNpNTvk
aXAMeUVip+pqMDOcDOMZ749M+lACYHoPXoOuMZ/Lj6UtFFADH6D6/0NFD9B9f6GigBy9B9B
/KlpF6D6D+VLQA0qApCjacEgqFyDt2ggEYyBwMjGODxxX4Y/tw/8E6fiXZePtY/b4/4JteK
rX4K/twaLYXOp/EXwlp9rbp8OP21tH0WKG5k+HHxq8MPJb+H4PEuupoo0XS/HohW8tbtLcy
TsbbSrrS/3QpuAAcDGQc7QAT1PbHOSSPck96APzw/4J8/tyeC/wBvj4Kz+PbDwvrvw1+K3w
78aan8LP2gvgp4uWSHxZ8I/jN4duI7bxdoF/bw+ZcnT7SWKVfCXiGR0tdT00jErGF5G/RGv
xm/an/4JbR/E/8AaH0X9sb9kb9oDxv+xb+1hay21j458a+C9NsfFPw7+M+naZb3aaTpXxj+
G13c2/hvxnqFuZ0hae9KS3ghVdaGpXNnpEkflPif9lP/AIL43DxQaT/wVW/Zw0rTmkllu7+
w/Yr8K2+rhVjZAscd9ea3by7LdS4aVzK88cKGUgfOAfvcRkEcjII4JB59COQfQjkV5z448b
eA/h14e1Lxf448ZeGfAXhTTI2/tvxN4113QvDXhyM28EhB1jW/ENxbpbmKOBjvaVHkRlkUv
GfMX+Pb9pT4qfH3/gjF+3Z+yR+0H+2d/wAFEP2lf2vPCHxl+Hvx0Pxk+EHh3SLLQfCGta5o
vg+38P8AwqtfC/wh0vVj4T03QL/xn4h0uzWWKMHTNQtJPEcC3OqTsD9wfBT/AIJ8fGT/AIK
t65D+11/wVzvtej+E/i+Wx8V/s0f8E6fC/i/VdM+G/wAL/hjrVjptx4V1n45yaSvh3UPFvx
O10CHV9S0i7nn0+JvOtLpJoUTQ9KAO98af8FWfi7+3DrXjb4Ef8Ed/h9dfEzW7S7sNF1X9u
f4keGdS8OfsufDE2935PjHWdIn1zSY7nx3qtto8+o3PgabQ7eey1DxGga7tNT8Pol3L6H+w
x/wQx/Z8/Z0+Iuo/tMftI+Lbz9tr9snxHqA8T+JfjN8YtGttS0Xw74h85ZXv/h54MmWR4Jn
vIbCey8SeJZfE2u2iWckWh6ppVnN9ij/aXwZ4I8DfDXwroPgjwF4R0HwN4J8N2mjaL4f8Je
HdG07RdI0DStGt0t9P0fTNJ0CJU8qzghiAhkDRwRSCVi8XmLXpQVQchVBwFyAAdo6Lnrgdh
0FABgZzgZ9cc8HI/Xn680YGScDJxk45OOmT3x2paKACiikYEqQCVJBAYAEqSOCAQQSOoBBH
qCKAForP2gK4HlMRcRBHe1lJN2ABJNKE2KxfgpLGI4kJ5YgYrQoAY/QfX+hoofoPr/Q0UAO
XoPoP5UtIvQfQfypaACiiigBoVQMBVAJ3EAAAtnO7GOuQDnrkZ6045wcYzjjPTPbPTj8aDn
BxjOOM9M9s9OPxrz/x34us/BfgXxn4znit57bwn4Q8UeMbuTISJ5vCmmz3symGSSOUrusWX
eZVVBEFMoLK9AH8mXgn4d3v/BY//gvF8cPiH49u7TxD+xr/AMEtdR8MeAvhz4aGixXXh3xr
8YLqIS6tZa7pmupJ5u7xfpXi5vFVzDHGBpXw+0PQXtraXWRK39hSxxr91EXARRtVRhY/uDg
dE/gHRe2K/B7/AIN+PAltL+wBa/tOX1raTeNf26PjT8bP2ofGV1FoT6ReWc3xA+KfiCPw94
dmCMlxqeh6XZ2V1qVre3MhMlvrTBDJBiR/3koATauc7RnJOcDOSME59SOCe4paKKACiiigA
ooooAKKKKAGP0H1/oaKH6D6/wBDRQA5eg+g/lS0i9B9B/KloAKKKKAAjII55GODg/gRyD71
8Pf8FEPjDa/AX9hz9qX4tXF9JpU3hD4HfECDRdRs7T+19SfxNrek3Xh7wtbadGCxury68RX
umwzW8lvIWnmTlzG+fuAnAJ44BPJwOPU9h6ntX4d/8FedfvPHni//AIJ6/sT6Vo+sXdp+11
+2P8O7vx/d6IyiPS/hX8BdQsfjV4xlaSFWS4gum8PxLMbuH7PLYtqTvkpHHQB+g/7Bvwuvv
gn+xX+yL8LdX0yDRvEngX9nb4R+GPFGiqYolsPF1v4J0KXxrbRbY92618SDV826hRlWV8Mm
4fX1JtXj5RwSRwOC2dxHoTk5PfJz1paACiiigAooooAKKKKACiiigBj9B9f6Gih+g+v9DRQ
A5eg+g/lS0i9B9B/KloAKKKKAEOcHGM4OM8jPuO49a/Mf4hfsF3vxK/4KV/s9/t8av8UtSv
PDXwC+C3xI+GXh/wCDWpws2i6P478dXcelXXjnw9MZw2mX934dv9Stp1kimmnFppCxSRxMa
/Tmk2qc5UckMeBywxhj7jaMHqMDHQUALRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAMfoPr/Q0UP0H1
/oaKAI8n1P5mjJ9T+ZoooAMn1P5mjJ9T+ZoooAMn1P5mjJ9T+ZoooAMn1P5mjJ9T+ZoooAM
n1P5mjJ9T+ZoooAMn1P5mjJ9T+ZoooAMn1P5mjJ9T+ZoooAMn1P5mjJ9T+ZoooAMk9ST+NF
FFAH//2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCALwAjQDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD4/s13bqvf8s9u2q+nLuWT
5flWtRLNpdvlqv5Vz1Je8ehRjzQM1kVqj2/wrWvLp0y/w/NVZrWRWX5amNSJUqUijtqRVqZ
otv3abtrTmM+WQ6OPc1Wo4mT5tvy/WmxR/N81bEUUbx/7S/xYrGpM2hT5jPbzF+83y05W/w
BqrUkG6oWj2/MrVPNEr2ciSNlbbt+Zlq0vzfKtU1+Xa1TQtub/AGqmRUS0g/vLWhbQbl2q2
3d96s9W3Nu/8eqxHM0f8X3q56nvFR92XvGovh8zXCx+fHHu3bTTv7MazkVW+7/Fj5t1S2d5
I37yRd21fvd627aO1uC0cxO7/arjlOUfiOyMIS+ErWIh/wB5f7u2uotTbvCu6P8Ah+9WS1h
JafPAqyQ96i86T5VEzL/drnlLmOqPu+6bk1nG8e5VCr/tVD9ljkj2qu5dvzfLUun3v2gfZX
Tn+8x+9XRw6avk/Mv3v7tc8qnL8R0HHiy8iRljz/wIVdj064CB9vy110WixzLsaHa396tpP
D8f2f5g33futWM8XFFe09052xt2WNVaMf7PFbVlCWba2F/CrsdmqLhl6fLVhYlVqz9sefUJ
UtpFXdGhkH8XFOhtpPM+6PyqzBPth8tm+WrtpcxKdzLuaq9r7pzyiVZtOLIvyj8qotpLeZ9
wflXRrOrybl/i9Kmi8uT/AHqz9qyZRObg0lvb/vmtFNLdVyqj5fat+G0Xd935avLbMvRd1a
e05ieY5yC0eORR5Y+b+8KvRxBZN0ijb/dxWrtVN3y1QvHWP5t3zf3arn5hhvEkm3hfwqvK0
IbLENt9qoXM8xXcq/dqj+83Z+b5q86vOJ104SkWpYIJ1aRWH5VWNkVk2sE2/wB7FK0nlr/7
LSi/hkhwfllXoa4oqUpHR7sSpLbZ+VlH5UxdJjlXO1dy/wAWK0UWQ/vCdy1GjeRNgLuVu1d
CoTjLlM/bRKgsbeKVV2j8qnNtCsTblH5VMYHkferUzUZGSLYq7g33ttdnsGc/PzGBd3lpbI
zMpz9KbZzxXcYlWMK3+0KY9n9pZmkbarf3qvx2dtFbh4ZFyvvR7MvmRoWxh3L8oX8K1UKKF
27PyrnUvbXOA21qoX2tpbLiNvvf3etc8qI480jdvmDM3A2/SsCaMbt3y/lWbJq+oTsmxjtx
0q7DNEY1R23O33qmMeU2lSlEgkRd33B+VU5V2nG39K2mgVY/M/hqFrb+LbW0ZHOYckZLFVx
/wIVC0OAvRv8AgNbkkXy/dqFolX5mWto1AOde33SduaoTr5YbC/L/AHcV07wxt8qrtqlc2e
Purn/draMw5TlJ1ZhuVRz7VnOPvDj5f9mumubNyrNtrNeBQGU9a2jUM/ZyOVuYm2Nu21g3s
czH93x/tV281izIysrcf3jVJtODADyeldVOtymkaXMcXFp4A3TDcal8oEbUX5q61rFcMyr1
qKHSlADFW5Oa6PrJUcNI5M2EjLlo/u8VLBp8n8Sc11lxaRxRBEX5z1/z+NTRWL7QVi3SE/K
KzliWbRwxS0/TlMfzrtP930q0umtJ8qrn/aWtCC2m8xhJEyEHaVb+9WrC8FqFjZVwetcM6s
uY6oqMYnPx6ThyrJuqddFjHzGMba2by6gRVETLuNY9zqDEYDfMKmLnIJVIRLkVpaxgqqquR
tzUEtvahuIUweM7aotqcjI/8PFU2vpmDfNWkac+bcxlXgPujET5cdvHx03JWdfWsZi3CGPd
/uVJJf7Yy7sq7f71Ympa18oihAbPLGu+nTm9jiqVIlVrWNpHxCn/AHzUAs1DfNGn5Uwaq+7
7q/X0qrc6jNOcfdX/AGa9OMZHmSlE0Jo50cKkyooHAOOKKw7i4Hm/MSTiir9nL+Yz/djNBg
Eqz7v4SvUZ9a6CGJ4G3R8/L/FR8PLVbmPUQV3bWj/9mrudUit00eQGBd33VI4as68/f5Tqw
/u0uY5KWaGW12sqtWLefK3y7VWtO2QyXDZHyr/e/io1K0V4tyr/AN8/SojG0jSU3KJgN83z
N81L5BkXcy/eoMUibl/ip/2ksqxlF9+P8+tdHvfZM7x+0SfZdse5V21etRt+796nJHFNax7
5Su1fu1HHLGvy5yv+zXPKUpHVGMYmkIxOvyx1Bc6c0S7vL21u6VDH91wv4VJqccMtxsjG1V
HzfrXL7SUZG0oxlE4+KJmP+ytSrbc8fr8vethLYK7KqK3X+tIbKZc4C9+g+tdHtDn9mZ8Qb
y/vHdjrViJW29F3LUpt5Igy/wB4/wCNTRW77fut81EpGZLBF+74+9/+qtK2Mh+fn86r2yMr
bvvNWhAwVfmXa31Nc9QqJr2tzIIvvMPxqSK2knbc0Q2tVS2Z5DxGzr/s1u6fZ3EhWNl8vdX
m1Zcp6VKMpE+l6bF9tjaOYhl+8O1ejWFsrLuZfu1zGn6c67QxxJ/s11VhM8fySLhWrx69Tm
OjlNOOKOORW8v5vatKNd6Myr81RwNE38IqyskcSN/tV5kuYJGMYt03yrt/Cp2to1j21ZlaF
TuX+KnIIy277y11xlLlOWRleTI33VqeGFkb5q1MQH+DHq1Ti03Lz81V7VkFSOLK/LVyCHay
7fvNTo7YIv3tq1PGYI5NvmfMfSsZVTLlNOOJmjUf3akW4lRf9TTLe4Rl8tVrRidD/DWVOtO
Jzy90wr6dnO0LWJMzeduZq7OWzjfczViXmmxGT92GFd8KvumkZRMWdHMWFb5WqNWii+ZwWq
zNH9l+/wDNWZcztJC2PlrGUeaR1RlEjuZLd9z55X7tYs7sz7lbpUz7tzJ60qQyIpyg4+b5q
6PdiTyykWtMeSJXkkb5Qvyr71LLdSMg3FUC/wAVcfJruoxA4w2X21A2pamzGNwZN46VXNM0
+rHfJdyCHerfKv8AFiqk119rHlp8oP3q5uG9vFEUU7MI89jVmXWtPskdjKGbbVe0n8JKo8s
iC9uFt33GU7VqkdcEWEt49xc7W4rMlvWu7jceY3OQP7tO8y3ghFySFkB9KInVGjH7RZvbky
bWWAiRarw3WW2XES5PzfNVGzu/tOoOZn2L155reNiSqyBiwXpxXRzRXuyOecJRkTQvCUY7R
8vbdRHOY7oMY8r601LTeEES/Nn71WTYXW3PlkH1rn5YlKRuPElxZJhtzHmqwSRkYNyy/wAV
MsrW7aHyxM4xVjypUlVfmx/FXOZy+EpyR1DJF8tbEkatVZ4vcqtVzGZy863j3arAuUz8zN2
q7JEyxBgg3FetaciKq7gtVQHZm3LtX6VftDQwZ0VeoK/jVX7Osv3SMfxe9bNyqFiqqd30qG
C3bzB8tXzFmY2nq3yrH+OKgOlEo33RnnbiumjiZW2N8uan+yeY/K/LR7QuMzi/7IXDynjjo
1V47Hzi2I67ua0Vl8uOMVFBpixv5jL81T7Y6ozOVg0NcZmXkVJBowlZmwwWuskhVey1XlYp
HuU4+lL2kpFSkc+LEW8bZLN71kXUca7g3U87qv6leskqpIEABz1rAvdTt2jHnOgK/wB0110
4SOepOJWmVsnZWVI4aUxeYu4U3UdakbCRZxjjNc7czyvLkvjb7161Gi2ebUqRNG61OK3kKg
M2OOKoSa1J5RWLEf4VmTyMzfK5Ld6rHdu56V6EaMThlVZLc3lxPxJKzfjVSRtwUDdu+tPBC
ybiu49uKGyfm210R90xl7xEVbFRqu6rHzL92ozu3fL071qZlKdf3v4UVJP/AK38KKDI7z4Q
JGbfWpJPuqYf/Z66vXfs8jeWjk7vmO0VwfwyuJIYNWWM43GL/wBmruI7OS5l2RxlpK4cRH9
65HXRl7nKYUWnoG3RtUsmlLcx9Nrfe5/irp20kRW6uAVk+9jbUX2a5xu8o5X5d1Ze0OynGJ
xFzoYaP7v3a5660qe2k+ZBtP3a9LvoJREzLw3qq1zV4JZWKyDGM7eD710U6kipUzmNk3y7t
wT0p0ccvmBhk/X/AD7Vtm1+U7Qxb24qVrVj8u3+E1UpmfKO0eTA3TEhWA/lWuBa5MkMnGfu
kfQVU0uCKObbPGSP7tdD/ZtpNb+axaI/wqlcNTc6qd+UNJs7e/dZAFTj+L6Vdn0kZZRH935
un+fSoNHggF3IhIWFPvHNdJb3kRmIdt8bfdB7VyylKJ0RcZHMDQvO++DtC/3asWvh3zAw3f
N/DXXpeWjQYTakmeQf4qsWcUDM0iFfm6+1YTxU4o3jTp8uxwl3oM9tJ5ZjB3L2ql9hb/V7X
r0y/toZUU71D/3hXMSo1tMzY3Jxx60RxLkEcPB+8VNHCWY2onzf7VdlbIrBWIX7veuZtnRZ
ix4ZvTmteC4lZcY+WuatDmN24x+E6eAwwnzCcfStGCZJ22ldtYVpKg+8taaeTuWaJ8f7NcM
qRjKqb6vHDCzD+L0qg923mMv/AI9Vfzyq/e21JEYJGUu/zVnClYxlUiSbGlXJm27fmq5akr
1ctTRZq67t1WreOFI9pYL+NEokxlGRowo0rKqrW3bWqhV3BhWXaXtsi48wZWujtNStWTDyo
1c8lIxqy5fhA6WHj/d81UfQ3J3qPmrdgu4H+6VqUzRL3Wp9mef7acTm0sZbeTdlq1rV0YYC
/NV4NbyelRmziB3RHbT5HEJVeb4hix7lqpPamOQuGzU0lz9nbbuqKS9iK/NIK3jEI8xx+rR
yNP8AMp21gzj5ttdhrEkRt0dCoLGuTfYxY7uPSujlOyMvdG2cas+5l3VX15JRausYGcVdj8
r7xOAKq6pMgsHjLbsfdPpXHNS5zsoyPPb2d7WFVlXLVDb6uhvI1c/Kvan60kkoKgbsiuTkl
aCT5eMcV6FOPNE7rx5TvtQvomtW8lOW/i/2a5GWRHm+Z/8AgNJaXzyReW0nzY2iqMytFMWb
5q0pws+UlcsVodLZSRNF9mRA235j7tVa8Ezll7bvu1Wsnjh8tlkzkcnGNta8Hly3CMWDr71
Mo8ocxFoekzteB+fm/ir0GHTzHbqkrbqTTbRnWO5jRdmMA46Vq26+bPs3A4+X5q4Z1JSkct
SfMQ6fpGXyR8tdA1tAII0WIHaKlghCQ8gLUjMir1Ws5SkcvMZiFLcNtRVb2rNnIcyErjca0
JdzzEYytV/IXbRzAUPLpPLb7tXzEm7jC00wFj0FVKRJlSwKNxbn/eqrJF7EfStuWzcnDj5a
YbZUqeY0ic61tu/hqLYI/wCAlq6GWDjcxrJvbiCGFgo6VpGXMVH3iv5as6uz7dtTte2aMIC
+0nu1cvdalJHueMsob0rIlvpZ5ldFJb0rojSudEaX8x6NHJGqhvaq0tz9fzqlpk/2uzy42y
BduKmkjWiNMz9pqUZpyYmYNtXBxXMarq7WkSIjHLfe5rqGjTD7l/CvP9eZZ7hlKeWV6Cuqj
T5pFOp7pz+p6nJcSswYhvY1hysVUs0p61qy2MhOdmd3pVebT2HymM8V7FPliefU5pGLKzbm
Of8AP5VBId3DDcT6VpzWyxyE4PTNVGg5OFxtrsjI5ZFHZ/vLTWTbV7ySMktzn7opNoCtgZB
BOPxrTmOeUjNMR80DP50FNqnILYFXvLyCRyCelNdcqVx1Oa05jPmKG3bzt68VGU3Ahu4z+Z
q+FGfuHrUMmAwG2tOYRlzr+94GOKKuzI/mnkUUcxkb3wtg85tTz2MX/s1eyaXZRxys+PmH3
a8r+EEIkh1hi2Nrw/8As1evW8kinhAoXvivOxcv3rOujH3TWSwil+8BuqGbT4yjKqAY9P8A
PtSR3O1cls1NFeL5eNvLVwHUZb6VHINuzpWDf+GwdpiXAP3gRXfW0Ucq7lBNTvYibrS9tKB
cajPJm8OuOkZ+9Vq18Nkht6s34e1emf2ai9cN+FTLp0YXgYqZYqRpznmEmiLCudv3e9dVov
wm8e63pkeoabp8MUDjMZuphGZAfut3qXWLbyl3be4r6u0fC6Dp6Ku0Jbx4Hp8tengaar35j
lxOJdP4T5UHwI+JiMzfZNN+f73+nr/8TUsfwO+JiyKy2Vhle324f4V7/wCIfih4P8L6y2ka
xeXKXiqGKxwFxtP0qrpvxg8Catq1rpljqFw91dOI40NuwDMTgZ9K7fq1G/KcscTWseE3nwi
+Imm2Mt5JpMNw0I3bLW4Ej/gvFc34cXVdc1aDQ9LQPeXIKxpIdoyAS2T1HSvtkN8w/KvkTw
1f6Zon7Ql1qGoXKWdhBqF2GlbIVeZB0Hua56+BpRlE66GMqzjI05/hH8S9zGPT7cj73/H0K
qSfCH4mSSeZ/ZUWfT7SK9/HxV+HS8nxdp6/Vj/hXV2N9a6lZQahY3C3FpcKJI5UJKsrexra
OBw7+Exljq0T5WT4R/EdW3vo4Vv9mcVPd+BvGmiaVPf6hogS2t4zJK4kGFUda+j9Y8XeGPD
11Fb65rltp80o3qk7csucelcX488deDtR+HuuWVh4jsri4ntnSOJGOXJH0rGtg6HL8Q44yt
L7J47oGkeIPE1tPLoenSXSQMFfYwXDHOOv0rY/4QT4grJuXQJh9GH+NdX+zwxbRNdzx/pMa
/8Ajpr2DU9W0zRbJr7VbyKytgwUzSttAJOB0qaWX0pQ5pE1cZOM+VHzsfCHxBG7/imLo/iv
+NQv4X8dW0UlxN4cukSNWZidvC/nXuy+PvA8n3PFGnP/ANtT/hVfWPF/ha40DUEh8QWMkkk
DKqiTr8tEsDQUfiM/rFT+U8J0rV9U1S6isNKtZLy5dSUjTBJAGW6/StWTw58QTJuXwzf/AK
f41l/B/wAxfirpsbDnyJs+37s19QlwiF5DhEBJNZ4fL6VWHNIuripU5csT5w/sH4gJ8p8J6
h/wEL/8VVq10nx+jL/xSmpf98r/APFV66vxD8Blcjxdpn/fz/61amk+ItA115F0fVrfUGiw
ZBA+dhPTtWv9l4eRlLFVLfCeMzarr2hLF/a+mXVgr8Bpl6t7HJxViz13WNake30mynvJYlD
MsPO1Sceor0H4nxxP8MtZMq5McW9T6NnivMPgLcNP4l1kO5bbaL/6GtcryyEaqiV7XmhzG7
FceK7SNri80e8ggjBd3kUDaB9DW/beIle3+Zq6Pxq5j8Ba4+fu2j/yrxjTLxjYLn+7XHjsF
ClKMUTCXtEdTd6nqd/cyQabZy3boMsIwG2isi8l8RWtvJdXekXkcUSl3kK8KB+NbnwsuGm8
R6uD/DCP/QhXbfEFynwz8RNnpZSfyrso4CDo+0G60lLlPE49Y1DWJWisbeW6lQFjHEM4AqG
5tvFavu/sC9/CMmrPwLnaXx1eAE/LZH/0Ja+jjJ5UbySS7EQZJLbVUfWtaGXQnDmkXPEuD5
Yny8Y/FKtj+w9R/wC/JpkkXiGRcNomoH28hq+nBqenn/mKWh+lyn+NPXU7ElT/AGlbNz/z8
L/jVyyyi/tCjjJrofH0k3+kG3aKQys3l+UUOQ+cbcdaxL/w7rzyOw0XUT6f6M/+FdW7s/xo
4fcG1k7WzngyHoe9fXAL4+8fxNc2GwEJ8x2Txs4cp+f0ZeCXlSGB/jGDkZzn0/8ArVIbmRy
AQST0r0L4teFl8PfES8EEapaah/pUOPflh+Df+hVwEEbLrFof+m8f/oQrB0bVeWR6MK3PT9
oaKWOrArv0bUvr9kk/wq/ZyXEM4tpVeORWCsjqV255+bPI4Ir7dlDCVxvbr618u+KLSOb4v
+IzKDhrocn/AHFrTG4NUocxxUMc6j5ZGhpEsyaYkeG+atm2V4laVk+b3rRstIhgso9h8xtv
ardzYbLMu64bbXy8oSlI6+eJzl3q8pAjRXMn9yNdzfhVJNXvWbbJaXQVe/kN/hV3w0+Piho
8X952/lXvkg/cycDof5V9BhMthVp80jzKuJ5JWifP8erIyncxBB+6eKpzazI7v9njllQdSi
l9v5fQ1xF3rTJqF5gk/v3UAH/bNfSfw70AaN4Ms1uYl+2XQ+0zMy8hm6L+Ax+ZpYbLFUmFX
EciPHo9UkJLSQSqO5eMqq/pUr63GuBG28ngKo613/xc8QxaV4fh0aBUF3qJJbao+WJev58D
868p8FTM/wAQ9AikUFXu0BBGQRSqZdThV9mKFaTjzGgddnIbzEk/74NPOtxtGzMeR2NfRn2
W2JXNtCef+eY/wr421fUCmuasnQfa5lA9MSNWmIyuFJxHSxDmdLd65M42qX2D0WsiW7kuAA
m4luoPevpLwBa2k3w50SV7SCRpLcElo1Jbk+1ef/GPQYbG90/xFaQJFHIPstx5aYUHqpwPx
WtamVqFL2kSqeM9/lPJWs55o+RhffioV+zQKyuVBHrWvNcL9jGP04r334a2djc/DfR5prG2
ldozlnhVifnPcissLhvbvlNq+NcUfPlpqESsPLlXHfBp93rEEMfzyhF9TXZ/HoW1hrOgJbQ
Rwb4JifKjC5+dfQVJ8C/D+k6z/a2talaRXc9pKlvCJhuWMMpJYA8E1qsDer7Mw9vaHtDzC4
8SWwf5bmP/AL7Fc3qOpWVzOZHnQj+9vFfc39h6OxwNHsSfT7LH/hSf8I9oxTDaDY/T7Gn/A
MTXoRy1R+0ZfX12PhBb+xZ1KzRnA25LCorqaJgNoUq3QkA194f8I/oQ4fRNPX62qf4V4j8e
/CHh/TtCsfENhp0FnffaRBN5C7VkUjIyOmfcVNTAunHm5io4xSfLY+bZrWRo9xX5fTvWa8O
W+YlvrxXSu7uvyKQO4x1rKnikDtldtc0ZcpVQyXj2seBVco27bjgVp+SXOVU8d8VC9vIN21
cc7ua2jI5uWRQZT3GKhaM9dp+XitRbZmbpinC0PHXr61pzxD2ZkiNtvGCPTFIIGYfdraW1U
ZbFJ5K7QfSl7UOQ564tz5ozuHHpRWpdqonxg9KKftSuUufCKZI4tYVv4mi/9mr2SK+gZNrq
D9K8P+F3TU/rF/7NXqKqypuya5MfLlrs6aFPmhE328kruhYr9RTkdW2gsQv0rlrjW7fTYWa
4YvJ/czWH/wAJveNcsLdAIvQrXLGEpG0ocp63p8yRjaHzurXgkHy/MK8Vt/F2qxybkKt9RW
3H4w1WKKOUqjj16H8qiUJCjE9W8td27dz6Va2p9nywAavHn8Z6hK2Qx3bugrasPFly0Gy7B
z97rj+dYSpSDlNbxGSo69xX1NpX/IGsf+uCf+g18Z3fiMahlHG0Kc819ZeB/Emm+JvCVnf6
dOHCRpHNGD80MgXlSP5evFe/lvuqUThxcdIyPAPjL8/xXusjP7iJf0rB8FWyH4j6Af7t7G3
617n8TfhjH4rU63o7eRrkS/dY/LdJ2U+jelfO9veX+h60JMvY6jYydHUboXHTg9D+lZ4iMq
dXmKpOM4csT7YBG78a+P8AVdKFz4u11z0a+uP/AEYa37T4meOJ2H/FSSNj72VT/Cq8TJJdy
3Vzcbp5nZ3Jxh3PUnHSscfjo1I8sR0KUqZymp6CEt3ZR2r6w8BJ5Xw48Pxn+Gyi/wDQa+c9
WkAgcbgy47GvpLwZ/wAiJoX/AF5Rf+gitcqnKXNzCxe0TxX462i3PjjSAwJIs+3+/XBtowS
33qvOOten/GIK3j/S1b/nzH/oZrn54ENgzBcfLXDjako1jbD/AAI7L4Cw+To+u8f8vMf/AK
Ca2vjZH53wuuYiPvXEHH/AhVH4KLt0nXP9q6X/ANBq78bJhF8NnY/8/UI/8eFe7CXNgzhf8
c8O0fQopduY8fhXSy6DHBBzAp+XsKwtF1qOLapPNdNPrMc8PBr5KpKpznrWjKJP8OLZIvip
ZFV+7FL2/wBg17/ecafcD/pk38jXgPw3kWX4p2zA/wDLGX/0E177ftjTLv8A65P/ACr6vBf
7sePX/iHx3ZaLHJaq3lj7teu/AuzFtf6/tXAKxDOf96uB0qSJbJc/3a9N+DR33viA4+XdF/
Jq4MI37Y2q/AdV8VP+SWa7/wBcv615X+z2D/wkWuN/06L/AOhivUviv8vwq1r/AHB/6EK8w
/Z6Uf8ACRa5z/y7J/6GK9Wf8dHPH+Ez2Hx5/wAk813/AK9H/wDQa8P0xt2nqe23pXtnxEfy
vhn4hcnG2yk/lXzdY65FHaKPM7etcWYx5pRNKPwnrXwjAPiLWmDBv3K9PrXafEgH/hV/iTn
/AJcZP5VwHwQuxeaxrkikY2R9PrXf/Ez5fhd4i/682/rXXRjy4Yzn/FPF/gKP+K9vm9LD/w
BnWvevFq58Ea5n/nxl/wDQTXg/wDB/4TrUP+wf/wC1Fr3jxd8vgXXW/wCnKX/0E1VH+EVV/
iHylo2gx3KJuXP0FdT/AMIsqQbhGaq+Gr62jjjVm7V33260lstox931r5qrKXMelGUTzrTd
O8jxvoihel7Gf/Hq+sh0NfM8ADeOdD2n/l9j/wDQq+lx3r3Mt+BnDi5c0keX/G3w7/a3gn+
1oYQ9xpTCbPQmInDD8OD+FfM1vDv1GyPf7Qn/AKEK+47u0hv7Oe0njEkM8ZjkDdDkYPFfF2
paZP4f8eNoNyXDWl6sW4/xLvGw/ipFGKo2qRma4Ws1CUT7acfvG/3jXzN4lilk+LevMvI+1
D/0Ba+mZf8AWv8AWvnjVVDfFLXTtO77UP8A0FanM/4cTDCS9+R2eipIbWMMnaruquqWLZz0
9Kt6YoFonFRayF+ytXy0Y+8enznnfhf5/ixpbekjY/75Ne/Sk/Z5D/sH+VeA+E1/4uzpa+p
c/wDjpr3+fBtJj6Rt/I19dgF+6PMxHxHyB8PtDPiv4qrp8sZe1t7qS6us8gIrkhfxPFfYRZ
UQu52qgJJ9B3rxv4CeGG0zw7qfiW6jCz6tdyGMkciBHOD+J5/Cuo+KfiFtF8JtYW7lb3VD5
CbTyqfxt+X61rCKpU5SkZz/AHk+U8d8TarJ4r8X3mq7ibcMYYB/0yU4H58n8ai8JRNH8T/D
y7f+XxKv6Rpix2SkLjjvSeG0K/FLw+v/AE9rXgU6kqlfmO+Xu0z6XT76/UV8R6xGx13WOT/
x+z/+jGr7cX7w+tfEurA/2zrHI/4+5/8A0Y1exjvsnJhvtH1f8Ov+SbaBj/n1X+Zq34v0OL
xH4Q1DR2GJJYy0Lekg5U/nUHw/+X4c6AuP+XVf610vUg+ld8Y81PlOdy94+LzO6xywS7o5V
JV1b+BhwRX058LOPhboR/vQMf8Ax9q8G+Mmijw38QJpYo/LtNUH2mPHTeeHH4HB/GvdvhMV
Pwk8OsMndbn/ANGNXnYOl7OpKJ1VnzRjI8r/AGjMnX/DuP8An2m/9DWtr9nMD/hGdf4I/wB
Mi/8AQGrG/aMXOu+HiP8An1m/9DWt/wDZ2Xb4Y14+t5H/AOgGtIf70Ev4Bu/HK7vrP4U3M2
nXc1pN9rt1EsTlW+/z0r5fPiXxXFHsPiPUiDyT9ob/ABr6h+OKbvhdOuP+Xu3/APQq+dI7C
KZFGM1y42rKnUNsKouHvHvfwE1HUdR+HlxcanfT3Uv2+QCSdyzAccc1X/aFR3+Htii/eN8v
/oJrkvAvxEtvAvh6TR5NHmumluXmLo6pkHGBz9Kg+IXxHh8b6Bb6Xb6RNZtFOJd8rqVOBjt
XRLFQdC3N7xiqUva3+yeQWVtOJFyCau3unK8avtAB6tjmrMava8yqpHoDzS3erWr2hCHDCv
DlUcpe6emc8baOM7VBqtKo3f6sVWutYSGdskMPQGqD6ujylwNq10RhIykaAWJdxx81Rsqk/
L93qTWY+qwqdxYnPpVabV49nyltvoK2jSkZ8xqGRcj5j19aazD+8K55rxzwhIz6ikF0+0Zk
JrX2BnKRp3jH7R1HSisG7uJTcH5m6etFaexZPOW/h/qkemzXjyDIbbx+dejnxTbmBU2YPsc
14zob+WZffFdGJRt3ZbHoKWKoKpU5jow9Zxp8p1VxfRXUrFurdyD/AIVNFaWkh/dHd+lc7A
Qx+Y8+tdNZRQGNdk+1gvPeuOcOT4TrjV5viEm0+WCTC8r9agldk+V2zV2+dbZAGfDEbh3zW
Ebks3zEtnrx0rNKUiJOJtW0kSbi2N31qpLdebu/fH5fU1VEmGIZclvwqNTGcgR5PrkY/wA8
1XKBdWRVU5lYZ9810vgrxzq/grWl1PSLgmNiPPtZD+7uFHUfUYPPauGmkcMNqhc9OOtQCaT
OS6gnjPb/ADzW1NSh70TOSi/iP0H8F+N9D8c6ENS0m4/eJ8s9sx+eBvQjv9elc98S/hbp/j
ezbULER2evwL+7uAMCYD+F/wDHtXyF4V8Xav4R12PWtEuzBKu3cp5jnT+63tX2j8P/AIiaL
8QNHFxZN5GowqPtVkxG6L0YeqejV60Kka8eSZ5k4Soy5onyJcT3fh7VZtK1fT5LO9tyVkjl
68fzB7Gti18RWjxlSeT6DOa+mPiX8M9I+IOjO8kS2usWyk216owVI/hf+8h7+nbpiviSae4
0+4ktnXY8TlJQvUEZBH1rxcTgFGR6FDEqpHU76/vvNt3dSVwPu19e+B23fD3w+396wh/9AF
fBq6rvibLMeO9fd3gNg3w48Nn1063/APQBXbllLkcomGN2ieVfGGaNPiLpiuwU/YhjPf5mr
HaaJrDajg1H8epni+I+l7Bn/QB/6MauX03UZnh8uRSpVeM968jMI/v5HVQj+6ie1fBlduka
wf71yP5V6Lqmj6Xrunmy1bT4761Y7jHKCVBHfivOvgs6y6BqxU523QX9K1PizrmraB4H+36
HetZXZuY0EigEkZ/2sivosM4rCxlI8mquaryo1F+HXgWPGzw1Zj6Fv8a4r4peH9E0HwxZXe
k6XFaSSXflloyR8uxvWuDsfiJ46mX954nlJ/65p/8AE1V13xB4l8QWyW2salJPBG/mRoyqu
GxjOQOnJrzcRi8NKPIlqdlOhVUr3Nj4UkP8T4DxlYJeM/7NfQepBv7HvAil2ML7VHU8V87f
B+EL8TYyTk/Zpev0r6SYqsZdiAAMlicAV6GB/gHLiFyzPjy0svEsNvhtB1ANt6fZ2r174IQ
anBL4hfUbC4tRI0Jj85Cu4ANu/nXrf9saY3TUrZvpKv8AjThqVk3Av4D/ANtBTp4aFOXNzB
Ko5R5bHH/Fvn4U6x/up/6GK8z/AGewRruusykfuE/nXefFrW9K/wCEBvNLS7iku7p0VIUcE
kBgSTjoOK434DQmLWNdz/zxjX/x7/61NuLrx5QjpSZ7re2dpf2ctlewpNBMuySJxwy1gD4f
+ChwPDFiB/uH/GpfGmqXui+BdW1PTGCXdvAzQuwyA3uPSvDYPij8Q3i8z7ZakY/59v8A69b
ValKMuWSM4QlKJ79pXhrQdAeZ9G0mGxaX75iyN351i/E7j4W+If8Ar0eue+FPjHxH4nn1eP
xBLC/2XYIhFEI+pPvW/wDFFsfCvXv+vY/zqm70rxJStOx478AiP+E51NsH/kH/APtRK+itQ
srfUdLutPuwzW11E0UgU8lWGCB7186/AAH/AITjUic4/s//ANqJXv3iTUbjSvCeranaBftN
pbPNEH6ZAyKzw/8ACNKvxnJxfB7wRAP3VveLj/p4P+FU/E/gXQNE8IajqFgLkXEEZZC05Iz
+VcTp3xZ8fXYUsmmYPYWp9cf361NT8WeK9Z0Sewv0s1t7hMPshKnHrya8+tXw3LKNjSMKl9
ziNDnafxtoW4nm9i/nX1SoBdAehPNfLeh2/lePdAjwf+P6P+dfUSffXnuK2y/WnImv8SOP+
H3ib/hJNL1OCZi13peo3FlKM9llOw/ipH/fJryj48+GmtvF3hvxVbRHZcXEdrclRxvDAqx+
oyPyrM+FniI6L8dPEOkTSFLPWL24jwegmWRih/Hp/wACr3zxd4dj8T+F59KlAWTek0LN/DI
jBlP4EV1L95AhPkmdFJ/rX/3q+dtQY/8ACz9bbH/L0e/+yK+iGOZCfU5r5yvfm+Jet/8AX0
f5CubMf4cTTDbnqGnMPsicGq+st/obVLpzf6Gq99tVtY4tWDc8dq+U+0d5wvhFf+Ltaax9Z
P8A0E19AuqvGyN91gVOPQ18+eDST8WtOX2l/wDQa9/mk8qGSTG7ajPj1wM19bgP4R5+J+Mj
srK3sNPgsbOLyoYV8qNfQV86eNNdk8S/Ee6VWdLXT2+ywowx90/MfxYfpXv3h/WbTxH4fs9
ZsTmG6jDAA8qc4Kn3yCPwrxz4n6GuieM4tegj2Wuq4EmBwsy9T+KjP1FLHqTpe6Th9J+8S2
1sI9N4/u1geHlx8VNB9rsD9DW1Z3wk03bkfdrG8PFX+K2g4P8Ay9D+Rr57C/xUd9T4T6RHy
4r4k1j/AJC2qt63c/8A6MavtknJr4l1bb/bOqcDDXU3r/z0avocd9k5MN9o+uPAmF+HuhZB
/wCPRahg8SKvxPvfCUz4Z7CO8tweCwBIcfXofwqx4IIXwBoa4PFmn8q8M+K+vXHhX9ojQPE
EW4rb20ImX1jZiHH5HP4V183LCJgo8zsd78efDLa58OZdTtULX2kN9pTYOTF0kX8ufqK3vg
+274N+GG67rUn/AMiNXYlLXUdOZWYTWlxEQcch0Yf4GsXwTojeG/A+n6B1/s8PCDn+HexX/
wAdIqlT9/mE5e5ynjH7Q2G8SeH8nH+hzcf9tFroP2ex/wAUtrn/AF+p/wCgGuf/AGhyq+JN
APf7HLx/wNa6P9npl/4RPW+P+XxP/QK4of70bz/gmr8dZfJ+FkztwPtkHP8AwKvA9E0vxRr
1m9zoGhXWoQRsIzJDGSAxr3b4/Lv+FEydjewf+hVynwN8U+GPDPgm/tNd1+y06Z7suEuJRG
SuOozUV6UKtb3y6UnGlzRPPm8FfEoz/wDIm6lt9oCKytc0HxX4csku9W0G+06F28tZJkwpY
jOOK+x9H1zSNfsje6JqVvqNtvKGS3cOAR1HHfpXkf7Rv/IhaWu483/r/sGlUwNOMOaI6eIm
3ynzPLqM7ybpHK44+as15GbeXfJ3de1NmuZE/hH4f/XqAyiVNwUfTpXnezO3mM65t97s6jv
VJrf9194/erScTvu2Aj6CoRbymIFef72e1dcZcpjIyZIW6bvlqBlOV5PStr7JIzkDGf0obT
pNuShyfYVtzoxMYA5GTzjj3qRVO0cfrWgNPYHIU4z+VSR6dI8uxUPBPOKvniBz14ALk8HpR
V/UbJkvWXY/QUVXPERz2lNgSZ9q6GBnPRW+76VzWmuqbsjPNa8czJ84BxjbjH/1q1qR94VP
4TXWQ7cAlvpxV6G8aA7g5rA+0upXaw468VLHfbpVEmcfxAfhXNKmbRN6fUElcFpSccDPaol
nIVirVn+UJWDBmA4Py+vpTvIZWBMj4YDpWbpormNE3WMAgsfc1YhvgEKqh4z1/wA+1Y8cc2
VBYsW65GMVpLtiTa459ev+etZypov2nKXxLDK8QK87go6eo9/avv8AtfC/hn7FCG8OaSx8t
TzYx/8AxNfnxavE0kJLEN5g4znvX6PW4Itosn+Bf5V6GEhFKVzjxM78p8U/GqxtrL4v6xb6
faQ2luoiKxQRiNAfLXkAcVW+EElxb/F7w+YJZIRLPsfaxG9dvQ+o9q9I+Knwn+IHib4narr
Wh6PHc2E3leW7XUaE4jUfdZgeoql8O/hJ8RdC+Iui6trGhxxWVrOGlkF1E5QeuFJzWPs5+0
5jZ1Iunyn1W2MN83TNfnZ4ljlPi7WWUE51CY8D/poa/RA9G+hr4M1IwyeI9VO0ljezMf8Av
tv8avHS5VEywf2jkLfLFg4IIBzngV+gPgYKPh14bCn5f7Nt/wD0WK+F7yCBY3KgZA6Gvufw
IP8Ai2/hwf8AUNt//RQqcDLmcisXtE8E/aDuRB8R9M3c/wDEvTp/10evPrbUhNbmQHaF/iz
/AE/Guz/aMZR8TNOGemmp/wCjH/wrymBdqNtkAz/n+leZi6fNVZ3YaX7uJ9SfASZZvCmrSK
2R9t64/wBkVb+O84g+G0bH7v22Pj86yP2c+PA2qkNuX7eeSf8AZFdH8ZPDWu+K/AiaZoFmL
q8F2khiMixjaAe7Eeteso3w3LE81y5cRc+bdP1QRndvH0I+la516HyMuFfJwRHT4fg38TU5
bw6h/wC3yH/4unXXwp+INjZzXc+g7IoVMjsLmP7oGSfvV87UwVTm5uU9yNan3Oq+Dky3HxP
DAHC2sn8q+gvEBH/CMapjqLeTH/fNfNvwHmeX4lSFhjbZSY9+RX0d4ib/AIpTVv8Ar1k/9B
NfQYWPLQ5TxcV/HPkLQ9FhnSNjGCT2xXcWXhGF1X9yPyrC8KJIRDtRmO37oGa9X09pRCGEG
CPlwa+PxWKlGW57EaUeU5Wbw2lrbltgHGOldL8GoUh1vXAB/BH/ADNaupWUy6YbiZUUFeFN
VfhOuNe14jgYi/ma9XKpyqS5pHmYlRUZcp2XxC5+HetB+9uen1rxaws4/wCz92P4a9o+IbA
fDzV8g/6sDj/erx3TzIdNXjtmvYxcrSOajsdj8IECahr4U85i/wDZq6f4p/8AJLNd/wCuP9
a5z4RqwvdfLDHMP8mrofiqcfCzXD6Rrn6bhXRTl+4Jf8U8n+AHzeONUPb+z+n/AG1Wvc/GW
P8AhA9eBOB9hk5/CvDfgDHt8Z6q3PGn7f8AyKte4eM4rm48A67BaQvPcvYSrHHGMl228Ae+
TRR96gVV/ininhO3tXWMvgceleh31ppw07KkEhe1eP6Vpvjaz2Z8LawMf9Oj/wCFdO48YPF
sPhzVR2/49X/wr5ethZuWx03iULdEX4jaB5Y/5f4+h96+j1+8v1r5Z0S6mb4m+H4biOSKQa
jEGR1KkYbGOR1r6mXqPrXvZdHlpyOfEfFE+L9YSS08darf2rPHcRajLIrA8giVjwa+vtA1a
HXPDljq0DKFuog+E5CtjBH58V8s39oJ/EerE5yb6bp/10avXvgzq5FhfeGp5PntSLiEMeqH
7wH0bH5mpwla1SUTSvTvDmPWx1r5xu5MfEnWd3H+lt/Svo4feFfNl3z8Q9YY8/6W/wDMUs0
l+6FhPeZ6npzKLVc+lVNZkBtXwCPlqG0vYY7dVILfSqmrair2rFUIwOc18fGr7x6fsvtHLe
CiZPi7ppII+SX/ANANe/3X/Hjcn0hf/wBBNfP3gSYy/F3Tu37uf/0A17/d/wDHncd/3L/+g
mvtsB/APKxEf3h4P+zr4pLQat4QupCTFK95aZ6lS3zqPxwfpXrfjbQF8R+DL7TkH+kqnm27
EZKyryuP5H618leFNVufDXi+w8Qwl/3FwS4HG6MnBU/gTX2na3MNzaw3dvIJYJkDxyD+IMM
1rSmqsJU5E1o8suY+XtK1NhbvFKGQr8pDcEYOCMeua0fCUyy/FPQjgf6/P6VN8TNFHhzxxL
NChWz1LNwnHCvn51z9cGsrwFKJPijoZw3+vJ/IV4tOlyV+U7G+aHMfUf3Y/wAK+J9VYnUNT
ALA/apuv++1fbDf6tvoa+ItU/5CGpthv9fN/wChmvUxu8Tlw20j7B8G8eB9Gzx/okf/AKCK
+fPj3bC4+JUJIH/HhH/Nq+gvCH/IkaIp6/Y4/wD0EV4X8alEvxMVcH5bGIf+hVpiZctEmj/
EPTfg3r/9tfD+2tZXJutNY2j5OTtHKH8v5V6NgDOBjNfNfwj1j+xPH39nzS7LXVF8o88b1w
UP1J4z719J5rbDVfaUjKrHlkfOf7RBH/CU6F/15y/+hrXS/s9MP+ER1nr/AMfq/wDoNcl+0
Uzf8JZoG04/0OXr/viur/Z3YnwVqrEYzef+y1z0/wDeDaf8E1vjuQfhg49byAf+PV8vSQIY
gdvTivpv4/yFPhaSvOLyHoPevlU35khVdxxjr0rmxik6vumuH/hn1R8AFKfCxwef+JhcH8f
lrL/aTUnwJpAHBOoHp/1zNaf7Prl/hRktu/0+45/75rL/AGkQz+CNECk5/tA/+izXfL/dzF
fxT5Y/s7zesu4n1NLDpRUuPMLc9zVpYZVHLsCemB71pWtjNMVVUIHcnP8AhXiSqHoGamnyp
90mozYYVjtLEnkV10WjF25YgDvV+DRbYLk5Yr949M1j7Yo8/wD7OnCjbGeuelWF027VMFGI
7kqOK9BGl2+z5U/OoZbTZGyIuQcHJp+3IlCJxMNj8gBhL461dtYRC+XgyvpW+bUncFTaCeu
aY8IjbPX61ftA5YnLalFam8JMLdPSirmpRj7YeR0oouKx4XZAbW5rUt1U5C4BX1GayrFC+7
FbUED7CV3AnuPxr36krM56ceaIqlFbJPPpQzKCSiMCeme/WnfY5H2sVIHrThaHIU5OOnHT/
ODWV4l8khYLqRX5UNjnn/PvUpvXZgxUrjsKhELLyAR9anjgL7WZvl+nNRJxNIpkw1Flj3Mq
s3XpViLUw5y64PtVaOJUkwWB79e1RsmWwi7B65qbRK5TXimjRlljI+XDDjvX2V4c/aH+Ht3
oNodb1SbTNQWNVlge2kcEr94qVU/Kex618Rr50Y5kAHoOamSSQsoIBB6806dR09iKlHnPu8
/Hr4UsAP8AhKxgdD9in/8AiKX/AIXx8Jzj/irQ2P8Ap0mH/slfCpYMxVdykdeePwpoR2/ib
86v61LsY/VD7i1L4+/DW102e5tNZkv5kT93bxW0qtIfqyhf1r5UhuGub24u5chp5HlcY7sd
2K46AcDgctzz/n1rVjuZAMRtgeuP8+tcWIqOpuddGiqex0l5p8b2zOsoZmHQda+ofC/xU8A
6V4L0XT73xFFDPb2MMToY34YIoPbtivki3edvnVmP40OjBckcHrWFHEOjLQ3rYVVY6nf/AB
28V6F4l+INjf6FfC9tY7FInkUYy3mP647E/nXlcmosUPltwe2eanmsWcbgrc9OKzp7UJ8xG
D6Vq6kakuZihS9nHlPpP9n/AMe+FPDngnUbPX9dhsrmW+MqRzN1XYo/xr2aP4p/D52wviux
OeOZQP6V8AxhhHjByehq3EjSNtVM89a6lifZxOaWEUpcx99x/EfwLIML4p08/wDbYf41R8Q
+NvCV14T1aC08Q2E0j2kiKiTjLMQcDr3r430vQ7uYg7QgPQtxmuqTwteLHvVAx9RzXNVzSx
UcHT5uXmOu+DF5puh+OJb3Vb+Gzha0ZFkuJNg3ZHc8dq9317xl4Rn8NanFD4k02R2tpEVVu
VyzEcV8qTaTPboI5R8o7MKdBp6qwICg+grjjmXLHlR6Esr55cx3vhBjbNGQ20bfvDg16/pX
9krabjMJGYZIfqK8O0gSQqqh2I9M12GnyygqxJOfevmsVPmkbTwrR6DrbJfW2yE71TgZbrW
P8PLjT9L1bWnvbyGyVxGFMzhd2Cc9TUmnIt0NrrhfrVu+8J29xjZGCPcV04DHKhK7PIr0VH
3TY8Y6ro+o+DNStbTVbO4lkQAJHKrlufY15/aacy2AUAg7fSuis/B8UMyuVHHtXRx6XBHBt
Cg/hXpYrNYzOaMVE5r4cS2emXetG+vIrXzGiCmZwm7AbOMn3rV+I2o6VqPw71e0tNStbiSR
VAjjlVi3zD0NUNU8Nw3L58rArLj8Hwb/AJkOfpVwziCpcgvZXlzGB8GEt9K8T6jNdXCQI9q
F3SSAZPmKePyr3Jdb0ckf8TWzPOf9co/rXmcvguNlyqjPrisyfwGT0TP4VtRziEI8opU1KW
p7F/bGk/8AQUtv+/op6appxdf9PgIz2lFeEzeA5FYbYflPX1FXrbwJtT5oyprR51Ar6sv5j
jdNtmb42W15n90NZL7yflA8085+lfTv2q1G1hdRZPP3h/jXjY8ExrwqAH2oi8GqshJB46e1
c9LNoU1oXUoqZzA07/idai4GS91KwYchgXY5H5ipNEun8NeNbDU2DJE0himXHBiY7W/HJzX
eWmhR2qAFM7faqGs6NBPDgLz9K4Fj1CftDuVJSjynrwkTIKyKVyMEt1/CvnC7jP8Awm+ryB
iQ105HcEZ6gimy+HTHIHG7I6HeeK0bDTktMZFdOMzSNeHKiKGDdORsW8pSHk1Xv5DJbsu4/
nTm4XimSx7lrwOb3j0OQzvh9AR8V7CUn5RHLyMHH7s9e3pXvlyyfYbnLgnyn6Ef3TXz5daW
jtvOcjOD6Z61n/2Ic4WST/vo19NhMyjTp+zseTVwznLmRyMGlb4GQJkkE8jjFfQHwh1t7zw
q2jXM2640x/LXzGBLRH7uD7HI+mK8/ttHWOJVK9Bg+9QXGjSB2aDdGWGCUOMiscPmKpT5mV
Vo80bHqnxT8Op4h8EXBhUPd2P+kwBTy2OGXr3GR+teI/DiFj8TdFkYkqrM3oB8p7mtFNFvF
O43M/XP3zSjQJFZZod8bJ0ZOCK2q5lCVVVEZRpNR5T6SkdfLfa4+6e49PrXxpqVpJJe37BM
5llIwOD8xr0CLTNUU5+23P0Mhobw+ojJlHBznPfNVicyhWcehlGKp7Hu3hlPI8J6RG/G20i
yD1HyivEvi5EZfiTuUD/jzi5J/wB6sa7fV7fakOr3iqoChRMwAA6DrXO32o3X2gy3NzJcT4
Cl5mLEAdsmtKmPjXp8kUYw/dy5hl2ktpLFeWxaOa3dZEYdQwORzX1b4d1iHXvDdhrEJJ+1w
hmH9xujD65zXyFNrqn922OeuKu2Ot6pHCLfTNbvraAHcIoJ2RQfXANaYWvKgtRSlGpoztf2
hk87xZoZxnbZuOP98V0n7PNzb/8ACL6tZCUfaUu97R5wcFeOPw7V4/qM2o6lMsupXtzeui7
Va4lLlR6DNUIprzTrkXWn3k9pcYwJYXKMB6ZFVDGL2vObuN6fKfaN7YWWpW/2fUbOG8hJDe
XPEHXI6HBFZv8Awh/hIjH/AAi+l/8AgFH/AIV8gyeLfGe8/wDFW6yP+32T/GoU8W+N3fjxh
rI+t7J/jXd9epfymaoSX2j7WsNNsdMtfsum2MFjb7i3lwQiNMnqcAda8V/aNvoE8O6FY+YP
tTXby+VwW2+WRux2Ga8YHi3xvG3/ACOWsk+n22T/ABqhcS32q3hutUvZ765xgyXEpkbHpk1
nWx0XT5Younh2pczKMGx8FgGxW1bXewAPHjHQgdaakEWFOxWJ9sVeVYUUZA46cV4spHXylu
G5hlUBT9eMVYVyDwciqCCM8oRn/dNSvOFTAcg/Ss+Us0FKDjzAT6YqGd9/ADAVQa5BbIb7x
wSO3FVzdAHljj6UowLi4ltpH24A/MVQn39CwBpj3Sbc+aTnp8tVZ5wwJ3849K3imFomLqTv
9tP7xenpRUGoOv2s5IPFFdBmeZeGdNa/WXbgbSOtdzbaAihVkcfhXK+C5WSK4GACSK7iCbJ
wxx7124mcudxDDKPJEeuh2m3kkj1PA/KrX/COWTjIVwamgnRWXBJPoOD+dakNwjL80m2vPl
UkejCMTGPhOxccFt3oakPg+08vCuQfaugSZS/LD61Zj2kZY/lWEqlXudEYwOMm8FRtzHK+f
YVXfwPKg+Vwq+vWvRI9nqal+0bTtjAYehpfWai2YvZw7Hma+EZ1yEcPt64FOHhiYScrj8a9
XgeNlJaJFJ6jFTn7AOHt0J9cVjLGVCuWl2PJz4YlkfCgECpV8H3oC4BI9cV6sslgrZWFAvs
vNT/a7coqLEADWf12t2K9nS7HkqeFpk3b5QuPal/4R9kGPMJHsK9Qa3s7ksWUqKdHpmmnqA
PwqfrdQ15KPLseaW2mzROqBvl+lX5tJBiAVCXP3vSu9Gj2DnCZUHoaadCiLfJLn61lLFMuM
KR55/ZV0zqixEiqtz4eu5izC2ZsfhXp39juD+6cbvUCrUeg3DxkSTgA+nWl9dcRypUpHicm
g3aH543C+oFa+naSLW2lv7hF8qPoG78V6bceGJOnmAp6YrH8WaLe2/g2doY2yp5x6etdNLG
+1lGLPNxkFTpPkOHTXk+1gySZAPCDkCvTvC3iWwlgETghx6jGa+eDdPZ3ICPh165712/h3X
drJ5uD3+bnFenisKpwuj5B8yfNc90udJttft2nttodODx29axU8KzrI37xR9TW74EZrqG4m
Q4jKYJPTNb0unzvLyePYV8hWqexnyo+uy7E1JUfeZytpoU0DKWZSPrXUWOlgogMmTjkDtVm
G1kV18xcrWvZ26qxMZ5PUYrjqVzrqVGX9NsIbfaFjLH36VvRfM3zCsiE3IbaE+X1rUhMg/1
n6V5/tXzXPExEuYsFsdKRfu01qF3U5VpyOUYYyWyWBHuKkWNQ3PNLg0fN6VpFMfMPwAOBSF
sLwAaG3baB78VtKcuUgrMSWJKAZ9qjaRivarjruqtLAp6NtrGM5I2i0Uih37jxVkOqKMjr7
0x0/wBvNU53ZPurvxW1OpY6Yx5iaWdhkhcg1mTsX6ila5n2Z2fhSBxJ99QK09pzHZGHKZks
aEtlcVRdAeiZrbl2NxsGarSFEXhQPwq4m/MZPlhvuqfxpjo235cj61fMqjkgAVBLcKRyo/C
tIuRVyhJuI5FJH04+9UskitzioQxDbgnNdMWznmWo5G7rmnSKNvQ0kUydwDUnnq4wYwPxqJ
SOeQ6MbgtWQIo42dk6VDGYlIGD09azr+9ZU2I3Xrk1MFzM5asuVWJJr1AdyKevc1nXF4GHz
H8Kz57osMfdHXNZN1fADJc5+tdChzyOPlJNVvYog/zZOK871TURJM/y/KeM571qaxfFlKhu
T3rjbuVTn592BmvdwlBxOWoMkuFDlgc5GPSkt9We3mXa555PNZ00m/BA4zms95R55UfLXrK
FznPUbS+S+shJ1YjBx2NV5mO4DBx61y3hjUHJkhDHBOcZrp5JHO4kZA9q86tS9nM7aUuaJV
k2lScHNUy2X4BAHXNWPNfPKjFREuwb5RyanY7YqJXLMCxJbAJwe5qSNmDZDEH1qwibuWUZq
VFXbyoH4GlzG3KiAXEvdyvv1qcXUgTaTvP0pGIT5VC4qs8o3YIGfamTIsLdlDkYU+gpZb1/
Lzu5rOnnUNkIPriq8tyNijd1NXGBJee9cAKr85zVdr1iwOAcHBqk1wm7aoO71zVV7gFyBkD
+ddEaZPMaj3xBAxgH8cVBLfqRnB79Ky5LjjO87v7gqs1wxHBIFbRpkcwzUNQb7Weg4FFZF6
QbkkkniitvZk88it4OiLxTkdQ9dxBCSvJH5Vx3gghback/x/0ruYZl78Vni5fvZHTho+5Em
EBCcc+1WEt3JGe3WoBcqOhYfhS/b3V8AEgjriuM7opRNaOIJ94hquxzwxBlL1zJv5tw2gjH
XFMN1MzbmLZHUYrCUTbnOqe/SNWO7n0FQf2gBynA9+tYCTsd2ST/AMBqTzlYZ+bNRyRLjOU
johqMh6yflUkd64GSd31rnRdBO+PxqzHdDav+FRKCNY3OhS4YvuNWEnJ2YPSsBLsDvnPTBq
xHOQM5OP1rnlE3jE6JLjK84qVbnd9wZ+tYCXBU7Tkj1FWo7tQcCKQVjJIOQ34pt6jOBirEc
oJySce1YcF9F/zwl/KrSamiHCwyf981jIn2Z0VvKFbl+auq53bjz9OK5ddT2lf3Ln/gNXF1
dZRtaJhXPKIeyZtl23/MpP41djaGa2ltLqPzYZU2kVhQ3qnqGH41YhvNzk4OfesWmtUQ6d1
ZnA+JvguNQuzd6HdJtfkpIcEVW0D4RatbXK/2hcRJED8x3ckeleoref3QQKlFx5mNzV3rMq
6jytnmyyyEma+lLa6Np8djZpiNV+YnqavrfyDnjH0rGiAI3A8VbRhjl68Sq3KVzuhQjCPLE
0kv+c4GfpWvZXMeMsvzVz8RXdWpbuodSQc/WuSpEVSOh0tvMrDoatfxVkWtwA2C1aCTA9Wz
XJY8erDlkWqVWPpUYYetPDZ6VrGRzSiLuPpRvPpSU4Y9a2JBmbFIGJ6insDt603j1p3AN43
VFIQVpW2561DJIFHUVlKRcUyBmw+ASKgl+oqR5kznIqvJPGesiir5jvpqRE1VZKe91CP+Wg
qpJewrwXFbRO6MZDZOG4qrKw9zRJe2vzf6Qf8Avmqkl7bE8TE/hXREvkY2UndgjiqsjYOAC
KklvYd3BJ/CqU19FjPOfrXREfIK+7b6UgIznnNVjqEZOCc1GdRiHRT+dbWkZyhIvK7D/Z+t
Sb29qzF1HnIhIH1p32/j7gwenzc0uUxlTkawZsiue1K6ImYMBkelXzqLBRtTPvurB1SQCR3
Xo3rWtGJwYiPKUrm+IXBBx9a5u+1DIfDdKXUr4IrYOK4+71AurgScA8n1r2KGHOKUie6vmd
2G4YHeuflutxYZyD0JqK5uuWKsVUdsVhXOpqgKg5Ydute7RonFKRpXF4E+VXJPXFY89/sc7
eGPHFVPNu7klljIJ7njiljgCNuJ3n2rsjTUSDqfC8jLcITkknk127hyp4PPXmuP8MwE3Stt
G30PNd8qAjlVFeRi5e+bUEZ4hcknHUcULBIBkDn0rSVRjHY+9N3AMTleK4ubmPQjoVVV9uS
D+VRu6qeefbFSy3GCcAcdOetZs10+c5BPrmiKcjTmHSyD+8KqSSID6Go5Lk4bpx1+aqUtyW
GDtJrqjBi5ySSbHQ5qk8hA5Yn2NRPPz6fjUEs5ZuHAPof8/wBa6o0zPmHPKynCgU1pW6Z4q
o8jZ2gnNReYQMnJPpW0YmRZeTsqkfjTC7Ac4FVllBakeYBTvAJ+tacoipduDPwO1FVbubFw
QC3Sit+UB/hWUR2swHBL118VzxlyT7Yrz3RrryEdTxls8V0ttqK7V7+561z4qjeXMbUZe6d
Is7H86eJSF4JrHW+Ube9XVnQD5sn8K4HDlOiMi+JSW4NSrMzMWLnn/P8AUVnpMhXO1wfpUi
ToVyQx9sVjZnRGRfWUjOTjHp3qRZRnI6VnC4ywIVsH0A4p3n4GPLap5TojUNZJgW5ANSGZR
kgjA6YFZaTY/wCWbH8Kl+0KowiEY61nyG8apsrODjOTj2q2s8Weoz9KwI7sDb+7b8MGrKXh
xjync+wrnlA6Y1Ub8UqgY4FWhcYbcriubF2SMvCwHvxU8d6QmAhBPTkVjKkaRqHTRXb7gvm
YA6nFXY5zt+8ufWuXjum2jMZ56/MP8+lXY7o5GIWJPbIrnlArTudJHNuO3aM1djaIffVfwr
nUvmRm/cbvfIqyl6SCVgwB79awlBjszfVbb+6asI0Lbed30rHjuHzlk4/3qsRSsHwYzxz+F
c8kTY21aNeMAip0dCcYH1rHV5B/AW+lWY5nYZCYFRykmxFjZhZePcVZiiz/ABVmQs7kAqQB
1rXtlJXhc/U1zT90C7FbglcO35Vr21iGHfJ6VTto2ZlwvTrXQ2MZIAJwRXFUOKvU5RYdOUH
JerqWgHerMYBHDfnVuK1WT+PH1NbYfCTrPQ8SpWZRWD/poKlSHH/LStJbBO8n5U42cY6yD9
K9mOQV7c1l95z+1Rm+U/8Aeo8o7uoq68Manrn6VE0PGQdv1FYzyyUXyi5yuyMPeo9uOtXQs
YX5mpri2HUmlLKJuOkg5zNl3juKy7iVgcdfwrclktO4c/SqjzWYOCOPXHNcTy+UJas6adVd
jn2Y578darStuXIrfe6s0Vz5ROP9nk1Wa7jYZjg4/wCuZrGVFR2PRp1l2OZmkwetUZpcnB/
OumnmLDatvGzemPm/Ksq4aXZlLEH2PFVFs9KFRSOfaRssBg/UVUaQD+LFaV1LMhJfT1+gkF
YtxfzDrpy4/veYMV2QXMdHKNNy6nhh+dVpZuD8361Xk1R1bBsXX/dwaozatIkTMbRyT0GK6
40w5S8su5+SBTi6t0IrEXVblvma2CH021NHqbNktFtUe1acgSRrrIcYyMVJvBdcCs6LUID8
zygewqyl3ExAjw3uKmUTmkXRKVTCn86zNQcNAfMwSO+asNcpu2sjY9ap3LLIpwMZ96ul7sj
zcRHnWh5x4gvpIy4TaFz261xV7qJhDLu4PPWu98RaPLJvlgizn0NeXXtlcTan5LqVRe5H+f
Svq8KoSifPVeeMiDz7vU2K26HaepHIqT7NDZfMyrLIferkmLaBYoQyhfTjNUJFnkGGyM+pr
0b2MBk08jspwMY7cVJaW0k8qqvIPcDk1attIuLuZY1i3A9/SvRvD3hRLJEmuRlj0XFYVcTC
EdxqEp7CaFpYsrJWK4c1tOhA5rReGKNQBhQOxNVLjH8I49TXgTrOcuY9GnS5Y2MyUmNuGNZ
ks7ZYAn5ua1bnYEUlQM/xZ4NY87xBsBgG/wB04raKNuUo3E8gAYMQvqDzWXJPIScuAO3rWj
Oy5yGH5VmTGMuSP5GuumibFSe5mHR8fj/9aqMl1MTxN81WbgxkFWbBPpWe5jUbdwP4V300i
ZELXM5b/WEfU1CZ5Gkbc+49h3oYrzteoSXxt3HAPpXTFIzHec5J+Yk+meaGmfOdx/OoiwB5
ZgPXHBoJJ71dkQTCaQ5w5H408SyYI81sY64qtkUhcAY+Yj0xRYgZcSy+dyS3HXFFRTcSY9q
KYrlOx4BI7NWvC6huetY9iSA2CvXvWumOuBv+lKp8RrTNOOZdvzD8jWnbToVUYwdu7r+lYc
JcP97t93t3/wAKtpM4KkMoFcdSmdcZHQxyKx2luPXGTVmPbnG4/XFYFvITJuDKzeo4rWt5g
42Z/GuKcHE0jI0FQAHzFDK3fPNSRopXc2MeueaW2Rii715zjPetEW8hxgf99f59xXG5cpvG
RQVRnAG0+1KYwVOSgJ9c1YaFA+ec/wC0aYrR79pyW9O3+ef0qea50RaEURgfNtJHZRUowzK
YlyB1I4zUA243hefpmp1nTLAodvoopSRtFlm3ZiDGEcE9FHJ/zz+lWQYxjdGVx/sms8eW6l
fLZgOgIz/I1NGoTdtjkH/AzWMkbxmjRLxLtAj3f5Ht7VbiW3ixhTuHRmzWfDcSF84kx/8Ar
/xq2kc75JSUAjIySBXPJGtzRSW3nOzl89scj9KuoyFMKGjx6msiO7eEKn2e6Kt/y0ClhV+O
YMQobe7HhMVzTjI1jI04XjChR941J9sRH2NMqP0ywP8AQVUikVTtkGGXpjvVnz9qhyxGeMK
c4Nc8olGjFOCqlnUZ+uakD3JkQQpGYz1JY8VmpIuQ5Az2I5/Spkk2MRJc5Zj9zGDUqMjOUT
dgdsk44NbNptK8tn8a5NGcz70nnA6eWDkZ+mKuLdXERyt5FFzjEuf6Vz1Kbl0HE763BA/dy
EEdc5roLVZ9qsCAR1rzWFpJwpn1GeNScFVlIX69K6KzIjTbDKqFv4sMSP1rzqlFnLXw6kjv
YirqpwOfQ/zq7FHv42/N71yOlJNIjbbho5C3VwRn866q386P95NdeYOhwvANerlrvO0nY8C
vS5djWRNgGMD8KUoD1K/lUamVxhHBx3IqM/awGMksYHqi81+hqdNU7qLPMsOmQYy5yfpVGe
aGEZyQPrUVy8pj4Z3Pr92uU1S6u4lO8rt+prwa+Ji5e6rG8KTload9rccQbMwjVfvFu1cje
/EHTlmeGG48yVeipkl/oK4/xXrq2tsfOmUs38I6gevvXhfiXxO9sR5crJIW4iQ4z/vN6/pX
LR58Q7RPbpYGnBc1Q9o1T4w2NlMUniuUYN5fl4GQ1Q2Pxg0y4uUW6t7mLcfvZzXy5cX91eS
y3M8xLkcc5rS0LX5bSeMysJYt2Bu5IPpXozyxcnN1D9y52R9lWPiCx1aL7RZXrOQN21T82K
tf2jckbFupgPUtmvCtG8R2sciSQJjn5kQ7ePX2b/PevSdI1S21S3DRSgjGCP4lPvXzdbD8s
tjqlRdNc0TfnuNQ3ZSYlB/tKDVG7vr+L5Qsrvj7oP8A7NViOABcKm71OymEFnZMkfga4+U2
oSRh3E2pyMY30y7QN/y0Eo4/GsCQ36SsoWU47TSFh+YFdfcq5cDzsIvXIP8ASqU32T5o/tY
DkdGYj+dXGduh66SlE4+a9u0y11DDED02zMf6VNHBNc26zEIu77pDb/0NaVzpMEseRf49wc
/yrF/saMBg+qXGexUkEflXbGUZHPOJZ8qZQTGbdSP4pAVFW44ZG6sjE/eIrlm8M2l1cMi+I
L/ceqBzmrMPhm4tUATxHqgQdFSQf4V0ckH9o5JSmdSlttX/AFKc9M4q2kRVc+WoH0rmYNMm
jAQaxfEr3kw1aCLeJw96zjGeY65pRXczuzYYqx2lVU+9QSQQsMHGf9kiqYMgbc7hvwxUnzb
t26LPpipszKUSGSxhyRjGfesK78LaVeSFjgOe6966KZmwMNFkeuagKzZ3gxfTmt4VZw2Zyz
oqXQ5CbwNp7y797KfcEVLD8PdMV0MjlgvYmusRti5LAsewJIpGnULgtnP6V0fW6/c5fqtPs
Z9roGnWCboolA9QDmpJXjThEwPpUjy4xsfC/Wq73AKkFtxxWKnKW5SpJbIpzPjKsuSDnhaz
rm4QIRIF46DNT3HltktEzEjrmqUwgjAKgKSOo7V0xJcSjPPFJkvFx2O7g/hWfM0bjBUAf7R
xU9zbWUzK0sb5AwpU1lz2cRYqkkyDPQtkV300iZJlaUW4+VYo8j+82KzZTbD7vlZ/3jVqbT
1jbd9rkyQfvDNVpYI1ORJ09hzXXFIwkUnMkrkrsxjqaznyXyoQgdcmtjyLcozYZgMYGKoyW
yecxERZR1wa64yM5GUWUNyVFRlkZRhgD3xV2WCFpMYAz69qhNsFXPlpn3NdUWZsrBUwcEbu
f4vejaCrbf4eOanaNcldgAIzwaY6ZG7aQBTER7V/vL+dIMg5ytOKkg4xxTG+71ArQgguP9b
xjp2oqKZT5pyQaKfKZ8xXs4t0e7d1atOJMkJk4HU1S02GR7Usi7gGxWkkc3OARnrWdR+8bU
/hJY0w3GP+BVN8wOEQuB6VEI+QcjjrzUkXmM21WCnPU1ma8xNCQ0hzBKp/unmuh062Vm/1R
A9c1k20cjyH97iuo06PagyeO+e1cFaQ3U5Td06yhMmZDk/3QvNdBFptuy5e3f5fY81iW9yI
n3KAX+lb9jrByBI3A9a8ispLYyjiWUbiytxkJGS/oaybi1G7/SVRcfxKxwetbWoX0MN6ksZ
DRynHTKiszUYyshk8uNWHQ7QM/nUR5kejRrcxj3MdmFYR3CA7uOSMfjUPnxAeXHJC5xgnb3
/A0y4muNxOUKDplR1qubiePPMak85CAfyrrjE6vaFtTchh9nigY5+Y/Mq1aTy2Rg+5HHUqT
gfTPWstb66Ukfa1JHTKjAp6z3Rk8yW6Rz65BqXG+5rGZqRsgcrFLIcdcydPwp3nvONytNGV
XgrIQD+dZaTXBmDefFnsSvJ/SrK3t1vAd7ZWHRscmsvZmkZl2Jp9h26hfBj1KyBgPyFX0WU
SDbf3DE8sCM5/lWamptAhMLRh3GSyZQn86vLe3jp5yhcHqzJvI/lWVRM3pyXc0PPuFh/dkg
L1L9qtwzIhDNLMsxGSFPX6DFZ6XEk8eybDo3PEeP60sMcCOV+ybC3Uhnz+ea5XBPc6omwt1
b3WYUDlifmznLfjxTk0vTp38spciQdhI2f51HZWALECyaRVG8H7Qx/DrXWQWayxrutVB7ru
P/oVclWfJ8J2wpKSMFfD9ksZkn+0FBz8zuvP51LD4a0OVmUS3Jwc7DeMcH6Zrem0Nbu2KGB
442/hSYk/rU1loVrAnlx2kMe3gFk5J+tZPESUdGEqCKtvYNap5el3gglcYAkJkwPx4q9Z6R
q7uS+uzPJ6JhFX6g5zXQw6SJY1SOWJuP8AVqoAz+NaVjpKsg8yNkHTc7Y2+4UVxSr+Rx1Zw
huULPS/E3l+dY63Mzxn/lqu0fh2alhtfGaTJLLPrUzA5PlxLHH/AN8811tpY2sOGFykTnqw
UMDWwmwJsW6WQngEHrWlCUdmtfI8WpilHojDtrvxo8KoBMr9yy/41Z3+OHIzLCoHUGIAn9a
6u2DC0ByFx1ITBpsyKYRhsAe1fWUsJUdJTjNp+bZ5c8XFy0ivuOFuk8XQ72m1NZCeiLGpH8
647xFqt/p1tI2qXG9Vj37FGDXpV7POpZokGB3Pavm/4oa889yYQfmZ8nB/D/69edOk3Llvc
9DB2nLmaOM1bWp9V1WS7unGeTtU8Ko/h+nSuG1W2e/vn2Dch/1jDp9K1JZEi37jt/vZ70ml
BZW2so8yVskH0r28PBUtjvnrHlZhppDojjymLsFA+voPzFZ17pU+l6k8M6ERnjPvjP8AUV7
povhh7ma0kmt9lvF84GPvH1NYPxD0RFVLgRfNkk+/BH+H5V2wrXfKcc6S3RwenamyQx3TEr
InyTAdx/e+tdvoPis2V5EySqq7vnGevvXmcBaK6KkcP8pHrn/Cr6eay/KxyyY+mKxxGHjUO
ilXaVmfTkF9qeo2Qls72IBug64rNul1yJyx1A+Z/EQF2/kTXFeA/EEscJs2gkuc9FUhSPxr
rdQurfygbnTdjN93e4P9a+ZqUXCfLY0g1CWgrjUXjPmX7KD1KSBf5E1HMjbFNzKJ2I4ZpRz
XNX+o2iv5T6CJY/UP/gaoR+IF3eTDoU3Hofl/Wj6vzbI9KNZnUyXMyRhNNuIFcdUm5FRGTU
Y5ld7mCRu6woEH5k1x934rlhzHHp8w3dWIVwPyrK/4S3UkYlrSYrnKske38K3jg5eRE8RCO
6PRri/uIlKBXaVvugTKpFZh1G/SYI0V7vcYGHR1B/SuDfxhq3zbLFC+ekoDVWk8Z+J3O4aa
uAMgmE4/nW9PAS/lX3nDUxcO7+49ElutYziCSRG7hwnzf4Uq32olgk/lZxyQc/pmvO4vE/i
yVA6aOoUdW8tyP1NPbxf4sEoYaXDuHX918x/8erf6jLsvvOd4qPd/cegLqF0OYr6KNc4KPC
SR+tSR6xdKAZJFlkPQRxGuJg8Y63Lgz6DOCP4l4GPxFXY/E9+5YvpdyqN0ZMcGsZYOfZfeH
tY9jppPEF7G522V0/1hA/rVRvF9zGR5mkyxZ7llx+tZS6/Mm0f2bdlj0LKCDUqX94xEklgX
z/C524/Kl7BLeP4k819ie48VTyYMZ8kDs67v5VSn8RXzqWS7mIJ/hQAVNJfXu5mGnEenX/C
mC81F0Bk0dU56o3/1q0jSj/L+JnqVX8SagMeWWJAPLg/4VWk8QavvZpJQWHRSDzWpI1xIoS
Tyrf1L81UlubVAqy3Ic45YAkGrSitkRJeZQk8Q6r8yRwKxI4zmqM/iHXUyjQw/h1zWi8lvI
wKJAABjcSef0qrLawnLMsTAcgRqK3jyLeJjJMyX17WnJ/cKATncVqhPrGrM+0yRoDzwg4/W
ugkkgi+YQSBcYBfgfqaoSXcCuRBaJg8EluK66cofymEvUxRf6yPmeTfn+8O1Bv8AUWAYqFK
9O1aEk8u3HmW/HAXHNDTTyKNzQKR/sf8A166NOxjJeZRN9qzH5hGy+uAtQtd3YzvhIz124q
5KWP3/ACCD03JjH5VUfeSfJmVvUggr/KtI2IkVzcuRlkC56npmmfaVBPYfSnXFxIYwrCJVx
6n+lZUjSngvW8IIiUi811HswGOe+0YqN7xShBYEGs87l61GeRW0aaM+YuG4PJVsA00zkjqK
p5OMZ4p2BVcpNxXlbd1FFVn+93oq7Ab+hY+wkGSMZkJwx9hWpvtsYNzGD7GuUsyfKPPRuKu
qoznC1yVKfNIqMjfRoTkJh2PuKkQHfxGc9cYrn45Ci7VOBU8dy4OBM/51n7Nlc51NowD8qP
rW/HLut02vyOykVw0OoTr8qyZH+0M/yras71i2xyAcZyorkqUmEpcyOkjnZeZSoTO3Of1q2
t4wb7361gv+8XK5YYxmooLm5dWVo3MkbbTxjd71zypnPqbU140s0UaNnc4OM4xW5qNzG7Ky
yKwVehI61xyiRCJ5MFzztz0rNvLhi5JTg/3XqZUFJ6HVRm4bnQzsjnJlQjr98VQeS1tzmS6
ij9OQa5WRoMcecPxqrm0Y/vBLIg68jIrpjhjp+sHWHULXZhtTt2Hpkf4VMNViRQranDsHZW
XmuCkjtlJK7+emajK24wu88dOK2+qRY/rMux6JDq8QkULqsS7enzqcVaNykzsZtXQg/wC6K
8tCruXE23PpmnBICGBucn3FJ4KPc1jjH2PSZL6CK5G/V4zjoWKn+tWYtXEp3ya5bxqvQllr
yholLbRJu9yKRVBDB5MH6UfUIvqH15roe3afqULgqNchlkJ52gHj8a1Y5oAxEepsZAMnaq8
fzr5/REL5Mwq9Bdrbf6u5ZG6blYiuWrlcXszsp5n/ADI98mviqIo1KZyeoGB/KrdncoI98l
3csuegYsP1rwSHVpCSDfOQh48wlRirbanmJZJ7iCaMNyqO6sfzrjllFz0KeaRifQtrqcJXZ
HdShB/ESS355rVg1OIJvS6lYA5+5kivmuHW1tIkuINQu0YHOcg7QOoxnHPFaNr42vTNGX1C
a3QD5pOpx67RXLUyV/ZOyOb03o0fUmnazbGDfLaGSTlhI0RJ/Q1v2fiyO4ZYftYtQo5KRH5
vb1r5IPxE1O2ljis/EMqx9DI8a9Kk/wCFh69c3O9vEscEaktvCNgn8s1yvIar6nFPFYeq9T
7ZsdSiuVjkmnjdWbb8i8j3wa6qOGF4ke1MRVuzJn9f/rV8MaR8R7ePzzf61cyib5VQXEse0
888fLXbaH8VdPh8syeKbaJN/wA0Ur3DMy+7Yq8Ng54KTcocxw18LTqaxmfXYeYQN5yAtjOE
JwazJ7spG0crJG3ZSRnHrnP9K+VfEfxmW6kls9P8UW5AKok0CTKCD/dyece+KxY/F9vcXEd
2mr3jyQL5UrNLvaUeq55FevKtWnFWi0cawEbX5j6U1rVTFZXQMibdhOc96+S/GurrLrsoVs
5Pr+FeiRatbvplxJbXF5J+6J/fPnI/Kvn/AMQaj52qzShgOcVhhaDnV947KVqMGXjeLJckO
37tBgH1Neh+BLDTpZxe3kkSZ+4HbFeVaLa3mpXJW1gMoQF3x2z0rrF0jxMrWYgdCJhuZBEx
WMejkA4/DP4V60qOtrmiqqS5rH03pUmmNHiN0bjGQe1cj47/ALNvNPlgjVUZDwTVXwTZ3cd
mqzRtFMy/MnXaa4XxhFq2oa9NZQSgBTtBY4UH3rlpxvUNpfDseU3ivb6wYdwJDkA+1bFuY/
nXByDz7ZrF1EX8d6k97AY5F+U/LjB9Pen/AGzbcJKBwRgjPWu2pTuctOa+0ei+Ep0s9SYyY
ARdwIx/n1r0C58X6CbXdLIP94puNePeHrxp7kRpjfzgn17ioZpLZLiaGbVXjMeRs2j8K8ip
hPaTs2XOpyvmPSrjxf4XkO7erN6lAP0rPbxhoO8st5GoBxgrjNeXA6a8riW9ZwvTAArNufJ
YjbeO2DkfL3rop5dDuyfrso7HtK65ZyqHtZbUjG4ZOPwqFtXjVSWez3fexuGBXiJkVNqJNI
xbkleMU4yxbXja6Hp9zOa1/s1dxPMr7o9em1qCM7mntWz3XBqvJ4ihxte4gDHoABz+teTC6
jUffkx6baat3HvLfOXPXNX/AGdbqYyxyZ6p/bCM2Wu1HsG4/rRFrVq0ocyoAvGNw5rzMahC
0flh2XH8IGKVrm0DHaX3YzjFL6iifraPVE17TZHKkKuDjKyrzVw6npMishRGOc4O014+2oo
RhFO0dTnkUsd3FvBEbY75GP61H9neYvri7Hsiajpqf6u22n/ZA/pVj+0LJFPzqGNeL/b0de
ZivshbP86nF9BGq/v2dl6kn/7Ko/s5dyfri7HrzanCTuLbk96b/aFmeUKFuuMV5SmrIWLSm
Rie2Tt/nT/7WgdGRCAexJP+NT/Z5X1pHpslykgJMox24HFZ08dtL9+c49uK4aG9Vo/kmAXv
ukxn9akbU3VgouFUf3d2f6VSwklsR9YR00kGmFhkNx0zSG1sWYgxyHjk5xXMDVZg2TKmPc0
Pqlywz9sjHstX9XmR7VHRS2tptwok25yKpNaW4k+ZGIP+fSsR9Tv2YyC8jOOMK3X9KI9U1E
4Z3BP1rX2M0R7RGs2mWLMXeJue2W/wqM6dah8tCwFV0vrh/u8+5oN1ej7gMnqOOKXLMzlJE
7wWSAMqED0AxiqM4hjL7WO09RjNNl1KcAh4wMeuKzJL2dgQeP8AdFbU4SMuYJ3A5WQH2YVn
yZPQintOX6jmoixz1/UV3RjYxkyBw561Fhqts53YIApmW9K2EQbDS4p+T/dpwUntimBWdfm
+8aKncDd96ipuISyX9wWx3NWCSDwf1FR6cA8JV5FRN3Jx0qdorZWYtJuA9BWcviKiQ7yO9P
STPTik2wseGx+FSeXAF6nOO5p8w+URZ8dCR9DVmO8dBkbs9OtQKkfOEzj3p6yKGwEC+2DWd
kw5TWh1mZOufyq6usTle4PqaxPNXK7oyPUbqkFwc42KU9NxrGVNDszSl1OR0Y4OPX/PH61U
NxJJxgH3pqzhjjyhGe5Uk5qxEyLk5LoemB/n0/WoUVELMpSlym7Z/WqhDDouPrXTi2FxGv7
1kX2UCnLo1mzFWuHORkHihVlEuMGckxkUAlRgUws7fMU578AYrvE8OWWzKymYf3B1/QGpLf
QY4pNkOmRsRjLSxkkfrik8VAqNNnnzJJgEoR71Dh1P3eTXpFz4X1GWUIiQJGeyxk1XPgdlc
edfW4BGTk8r+WaaxcOpXsJnn5DngA5pfLl6ngn1FemWfhXRQGElws8rYwEV5Cv5YrRk8LaD
DC0y2s4wMeY0fyqfcGolj6aeiN44KbWrPI0t7huY4iR0yBxn60rwXCYDQNz6rXqjWHh6KMn
+0UlUDPlLEQc/nirWnz6G2Y4J42mHA3W6hAf97NQ8fZc3KbwwEZdTxw8NtYFOMYHFNLAjpz
2B5r3C88CSXVv9oEunGRsnyo4yzKAOvB7ms218FPHOYrdbd7iNAzRC2bIzxzuIPGRz071os
xo8vvD/ALKqt2T0PJsuo2sCPXPFAmZflHHOcZr27/hUesyhLyOxE00kfmpAE8zzOR78DHXm
sTXPhzr+jmKTUdDFm0uMK7IRyDwCrNjgZ5x06VUMbSfUUstqp6M8sWQZIJOM84p4ePIO0ED
2r06D4Ya/c2sN69raQwzMUCeaAwPYsOuD7UxPhVrtz5yLBEvltkmJZJTt9flHTrQsZRfUTw
NdHnKTIRtKLjtjikM8e3aFyOwz2r0z/hTmuEhbaG6kkHGGtSg+pyc/hjNb8XwI1u58qGHbJ
csoHlC3KEn23kev6UfXaHcX1Wqo6ni6XagABFyDmtbT9UkinDiQJkYPqfyr1qx/Z/195iby
yeCNFxIQQxXj04+tXbn9n/VYoxPpzpIwH+qkXYaxnjqD3JVKovtI5rS9QJ8O6hOGzF5ewMw
xg15pKnnXkgI3OTkn0Ner+ItBvPDPh46ZdRKksh3MqnNeYSg22pNK2CFwc+oNRhnG7lE6rW
hqd38LLi2F2LOQDc8m5sd8V9NS/wDCNwaWrvaoHK8lsZNfIXhEXKa3Fe22cg4YL2z3r1C/8
S3K3tvb3+6K3H+scgn+VacilOx0UpWjdnr/AIeutPm19EeREgYMclhXDz3WlDxZc2k6o6tI
QpyDkVyF/rvhSZ/MgvLlHCnM1vuC+/fHf+Vc/aaz4Vtb5pYJLlZCSRLcBjvPt19+1aqklsX
7Q9G8c+FdI1TwxcSWrZu0GU9R9K+apxLFOYmUgrwc17yNauri0EqRv5f3VYjG735rxbxJIs
niO7SMhVDbuPX0qqSd9TlrNWJ/D120Ooov3eMAmpvFarHrbsAMyor4BrJ0sPJcDBAZG6t6V
teI4HlntnKsf3IGSvTFRLljWTOecnKkcjKSGzuqHPOatSWsrHCRkn3NQG3nA3eWQB613RcT
ypKQCdu4zR5nJbCgHsKU2su/AU5P8PU1NHYTSIXAU469f8KrmiFpFUlcYOD+FLvOMZqy1ky
diaQWMxwBGxz7ZpcyHyT7EAb3FP3H1q5/ZFym0yRmNT/EeRUZsHyQPzyf8Knnh3H7OfYgBU
tuxzRkelTG1ZG2/Kffk0xodo+8u70p80Q5ZrdCrLtXpS+YGJO1VzUew5Kt/KhUPUDj6Ue6T
ZkjMNw4HHtSGTB/hprIw+8hFRMvpj8TTsidSVpc5yQc+tL52BgMR+NQGNicBf5UeW30/Gny
oPeJjMSMYXNMBIOQ1M2HOcijafenZBeRMsjZzuP51KhYjAz+dRRws3rWha2csnA6+4rKcox
KuOhjuRHkyEL/AHc0+V5lT7qgAcYrpdL0B5FUygknqtdBN4Ts2twCF3Edj0rilWUZGUqh5X
K75JZVJPWoGZuvb8K6XXdBmsAZY8vD0JI6VzMiFRjt9K7KcozWg1K5EWJOSaTOaTaaTJ9K3
KHd80An1pOacFbHSmAZpynPU0m1s8jFN25NAA7ru6UUxgd1FSImsQTBtA43dd30qwyNsJCj
HpTtMMrWWFdNu48MalmQhsMQ3utYSfvGkSuWAP3af9EUduaieN93Qn8aRkfG79CaYEu0enU
461J8oBAbZgZ9c1U46BhnrSgZUEkZHGOafKBZ3IrgsAWPcGlWQMf42b0wKrfu9vAzj2pQzY
4iP4cUcoF1JnRwdvTpkVajuVyoZXT/AGsD+hrKHmk/KrN9TVsG+b5o5doXszAE/hmplBFRN
P7ZOEyd5XsAp/wras9QRokE0MQc8ZPGP1rlRbXsu1Wlx6YPX8q1E0FkiErruc9F3cCuWpCJ
pGTO2t7ux3Isn2dmPUeWefoccfjWoxiVUe0JRO6biD+RzXFWsLuREttCpx820E7j9T+NdRp
cUlthndQD2XrXl1KSWxTqqJsC5uyyFY+f7ol3bv0rYgs4brZHdWMNpkdI4SWb8SQKNPX7RI
mZA2PXmux03S43jUEID2215tebpmX17lkZI0XTooY5Lmxcxn7rAJu/JTmqVz4Z0i+hw9zNG
+7PlNbgFj6Gu6fQ4Gi3LNIjn+JTisySyvLW6DxIUZRtVo1LFxXAsRfZnq0cVCo7M84fw9p9
tO6OZYE+7kyZz+Hf8MVb/s3w9p2jPNJo9+9s8mDdFAq5AyVU4Jz9a6Oexmt7vzLOG189Du2
ztuL/AFUjB/OsXWdZ1i+0ibSbi7ks2M4cmz2rCgAxhUUDJ9ya7oVZVNGz06Vo7Gfplvps14
JLHwy8jjmOSd3xjqGORjGOa6OwvI9OvizpYTvKnlCIMWCjOcbVHPJz37fjy2maFK8hur1NV
uZXIZJ96puA6DJHTjpmtzT9AvYrtri1u57GYcvM0oLoe3AfBzSqqPc9OnzuNmd5f3l1Lo0l
uv2tXK7CY5mMYHpwUqtYaXqusrAupRkLasnlxwSMFQDPzE8nf9QehzjNZywag/7uDxC1zcS
DlruTcpP+4OP1roNC8BeMb26huZdem+yA5AYMFf8A3csw4z1IrmpU6k3amFZxpR5m0aMvhm
U262Nxa3N7FuJinM0kcik4/iB/2ehFdppWl6NBpAstQiubIwjc7vfSsGPszHJHtWTD8Orqy
jabU/Fl9chEBeETFIxz78dO2Ko3t3BHKoUZiOUE7Sszg9tuWI/St6UKmHnaaPKqSWJXuuxt
XdrYHTLnS9Cs5r9bgboGyxCtzzvc/N07dMd619H8LjTni1O6tit8IVWRknIUfLzlVAB59RW
bocenXwshd6tPNIxJeKRm3O2fUBQMCty7TUFQLp19YsiE5huZGJaPPJLFjgj6V60sNCUPan
l16sk/Z3+ZpW6afFiOFFCyjqAMH8BxWLqUe+BnQW0hBIRwdpDehxTGOvRWgjnu7ZroMB5dn
alQv4tn3rK1yTXLUJJ5cZi+ZikbNgjA5Y4rz601GPLy/MxhSblqz50+Mdwq6zcIzMzxxqCT
/erxXUJobiOWNdgkRFH5da7nx5qM+o315cyZzI7E/NnIH/6jXljs4ZzxuxXtYCmuQ7qrcI8
ps+FtefRNUguColgb5ZF9RX0BpEuk69bRzQtDIrrgA8n8a+YlACKoHU4r1HwZaytpMc9pcm
KdSTkd/qK7p0teZGVCq2uVnps3gm5iLf2Wk0MbZyLWYqOcfw9OwrJTwFMupJeanG7snO+cm
Rj+fSq//CyfEuhBojZxXW3qysea5rU/iH4q14tDbxJaF+rAndShGotzsckW/HXiODSbf7Hb
spKjaFByRXivmvNdmZ2LO7bifU10fibTZ7KSJrqRnlk5Lsc81hadEk2pQRu2Azc1vFWjc8y
vKUqqRvWFj5UspZSf3gXge/8AhXdPtMMLzWxliClXwucVxbXxW6eGMDLyCRTnqOh/z7V2sp
lFmhTc6O2MDcQQenQg14+IlK8Wz0VTio8qOZ1OK1luSbWEqhO3AQH8etV49AnMJH2Z9rc48
kE47H866dtA1mY7gLGBD0E7smRz/eHvT7TSbqFzPc3VhiM4H+l4B/Dk/pVqpJR0MPZRb1OR
bS2t2MbxyrKF+4IiGA9c4p9ppu9A5AVY+u+Jlz/wLGP0rrNQ8WwqXiudMs7hAdqi2k8w/oQ
a5WW5uZpX8rQp48+kb9PxJFawqVHujOdKnHZimwiabymubQD+8JMFfzGKfbQxiUeZMG2njy
5VAx78c/hVSSPUXBItLjyweTOvt6YpsdxPC5LqrMOMFSMfSrtLuYqSWrRuuukzFWa62yjsE
3DH0GBUp07TNqRpNaKT1+UE/wA659rn7Q7CQmJR/EOCKe0LSP5irPs7hjyfyrndNrdm0ay7
G8+kWm3dLOqhRlgrbc1hX1tpqOI7UrK35U3y0jckb3BGNvmbf61BIWjk+RSv+zI+R+daQT6
MJTi0Pa1jALBCzj+4vmZ/75FZzwXBnwtvISOvGD+VXYXupAZGujCFOAqyE/5/HFDrE7lheO
xb5eX5B9etdMZNbnNaL2MZ4LguwNvICOxGKRI3XojP9as3CWkYZZpZpW9c/wCNZfybj5YZR
2yA38q3ic70J/LmMmVhSMf3iafs3f6ySH/gIqv5M7IDv3D0NSLaTMdgXB9c1dl3IuyysMLE
qoBPqKkitY3YKUPuRVddPveqIyj1q1DYXgHyTA55IDYxUSfmF2advpEhXKqMeprcsLFYpI0
ljBGMk+9YlmbuCY4lZs9CTkVv2t1eou2RUw3XABrhqOXcmSGyak6St5JEcaHqD1HetGzuvM
UkXLZI6GsC+tZlyY13If7vNLp7yLJhvlboRjNQ4xkrnHKJ097aG5tXR13Lt7c15lfWBhkIL
gDOOa9Olulj0xwJF3FcDJxXDaiEHK+U31Ymqw8nF2Lpo5ZoyGwCD9KBGD6CrU+0coV/4CKr
hXOCCpz+VetGRqJ5KnocfWmlCOmP1qVg394VGcn+I/nVANO4dBSbWx0pxA25puT0zQBG6nd
94UUORu60UhD7IbrfqM7q01iJh+YFc/7Q/wAKy9PcLGMqPvVuCWF0APloB031z1G+Y0iUxB
1wje2OahaAs4AHJ9auvuQgRzRkHoVzxUT4AwVUH1pRkBXFuQcjb+PWmNHIhByCc4NTOsgXI
GWx1I71FskdSeCBySO9acwDCzDOWP8AwGkIY9Wz9TTSpXJViQR1B6GkOey4qwJ1V1AYycHt
n2p7XEi7AHUYGTnk1ULlgASOPak53fpSsBeW8lQsVl2luu0VZW8lVwGkkbPYGssMP7uPoan
g3eeu2It+JqJRj2HdnW6XJc8SGR1UHPJz6/41tR35WUNuwBXP2cswtC7Qhecc+lU59ScSCM
fMx7DtXAqfNIwlqz0rTdb8n5tw/E122leJY2aMGTDegNeD2j+bMPtM5TPRVNdbp01iCp3yZ
zgHca48ThVI5ZQPoW01KCezJkkQL2IqOSUXCNGHLkdDnkV5npVzKiqba83r/cY11VjqUijM
qbT7/wD1q+arYR05e6d1EzdYtbmNZGBURbssZZazNPSK4lMbapDbyDG5idgGO3POPwrV8SS
PNaF40RyDnDnivJdUi1J3lSC3xxuCxDdXdhqXPo3Y9eniJw1PaLOx8M2dnNeXWv2brFICIo
42kZwByFYgYzj0rSl+IOkaXarZ+E/C6DemGmukO5z68dfwr5ci1/xTYSutnf3MAz8yoSRn3
HetOz+IXiGyhCTqt0CQ26Q5J9ea9T6hJLRo7Y4+L+JM+qfDsq3U8GoeIvE2mWVivzyW8LCN
mbrhxtB/X/6/pMnjnwbp+lp5eqRyMuAE3Ethj8zcA845/wD118J3vxK8SX0bKm2AN8rlYlI
I+gFZ1n4j8SWqeZZ3EkfXKheOuemPc12YahKhH3IpP1IrVaNd+8215I+t/Evxas/tBazspm
gQkrI3D+mVXqBgZx71St/HOr+INDSTSPBd+J/NYrdLCFXK8YIB3D69D0r5ptfiH4ut7h2Cx
tLJt+9aIwGDkADGRXo+jftCeMtPiihh8PWXloGxDHC6KxPU4rJ0ZylzVWjXnglajFn1LoWr
XUi6bBNpGZ2UCSRYwiowHJOT8o9ua6KfTPtiXDvBHbXLrs8+CT95tznG4YOK+T/+GhPiTc5
ez0WwsF3E/JCxbnvhs119n+0L4isbWCTX9FtpFZfvKSpc46L2611+2pxXJM4amErTfNA+ho
Ps9v8A6KjorqoAjMmSfwP415f8VNbvdK0+TExtY5VKlNxIZSME4z19K8n1H4+eINTumH9gw
rakcgBlwPXdkHPtVLX7vW/FWn293qAgtE2bxbhmL4Hf5iePQV5OITqNReheHwzjLmlseZak
0c95GHUKsuUwfTPFcVdWpgupYnUbgcV1GrRyW14HHIiZTlT1rE8SHy9QiYYBbJPvwMfzrvw
ycWkduI5eRswohvlUAcBua9c8JpHaLFziNwM/jXl1hFuudoGdxz1r1rw/p87qH27VKj867p
yscFCOnMbWqaXFPJvXBLjIqlZ6Ra2tz5zqpPpW8bK5EPQkgYqlNYXTR8KS3rWfMb3Rwfj1E
vbZ50QAwsDz0x3rza3UtMr427TkV7PqHh6+ms54nhJBU4DdOa8pa0nsr8w3EZVkOHU1pCV4
6mE43nzE0KifUY1CcK+Tj07/AKivQbCGS70Wcs37yMqcjgjBx/WuN02MR2E164xlcLn3Ndb
ouoR2LwPP88T/ACP7g8j8q8zF67HpUY23MC+t9RYMtzf3UhzgbpcgD61FFpF9LEixpeFgMD
CYDfjiu6urJ7ZBcmdmQnATygQT2H4+tV9l8bF51s2kjQ4jaO5KAfh1qadVyXuowrU4KWrZy
kmkTw72mibzRkEEZYcdyOlU1udq/ZvNKKOMIp6fTNa0l5bwzzLc6td6e8gyyrJuaT61BDrW
hgul5NcXW4YBncHj/Zx/WutSkcU4pFlNetGgWC2heJwv+sliyG/UVDf3NtNCZI7gPKw53AB
e3que9asWn+Cr+1ZoNR+zy87YppODx+lUk8PKbiQ2MscyoAN3nAqfxrH3XuhSlJIyraF2IV
YFKsOCMjn8cVvxadcOEX7Ow+XorDOfzxWzZ6NHZ2n2mS6VApyyE/p0rQtjGysJCIwnRScAD
1rOrUcjhlU5TjrvS7x1AQzADqvFczqGi36SDA3L7EE/kK9UvYreNA8cylgvQGuavBHcx7XC
k44cjvRRrNbolVL7nnJt7mGQEwSZH1OKGlCtu2kN7mrGqRPDcsR8g/2TgVlF3D/c3fXNevC
0kNytsStIHyCcn35pgAdxhdwHtQIycsY8H3NSwtFErYQ5/GrsRe+4hik4ZmIB7A4qRIQw3C
Rsgc+n51L58bgZtg/1PP5VZjuYIhtZMeyHArJssS2t7d03ea0hK5wScD8RUYkjhbBRZCvTJ
OPzzWjA0dyTkgRMcEspAH4025t9LjDbnEJ7bUIB/Ais+ZN2FZhbasB8jW8RHfkgfnV2LV4N
wLJIox0Qgj8zWFIlsPmjuUYej/8A6qYpgjkj8wh4yMkoc4/Ch0oyMztrfWrNYljC7R6MtTD
UbJwWhijVz12IBXBmdS++NSU9CKmjuUkAQFofo1ZewFZHR3N4rYdnfb6M2KxL27Xd8zbl9s
1Xa6nH7syCQZxywJ/nVc3LbCpUbfXJrWFJxC1iN54Sdu3PuOKjJhI+6V9z/hSuVcHCjioim
DkIB9K7IoQjCM9Cfypu360mMLyP1oJA7VYhdwxgimDYTwcU4kGmEjGcc0AMcjd2oprY3dKK
QEVtuKYUchvWtBIp3LYIwPU4rOtiVGffNaUMjMCGw2azmXEtxw5TLNvb3JqYH5PvKB6kZ9K
rlsnCyYFTq5Rwr9D2x/n0rAZMnlsT84XBzyKYsCfdZo+nDFsjNWIhgliMgdR61bREKhjD0O
eTWbkVymZNp8Um+VZYzk5IjXFVWsMH5g4+q49K3Y4dwYbsA+tKYlKlnAJX17/X0pe2ZXKc2
bcDkK2fTNMMIwCylSfQ5rqPs3mKfLSEp/eqnLYgYQbAQeeOn09a1jVvuHKYPkrtyq5/Af41
dthMr/I+GHtxUptnU7l59xxUkIlU4D5OcdeKqUrrQnlLrPKlhvY5zzzWKjfO0j43N3zXUwK
Z4NjMAPYGsO70+WIsu3G3pgVjTnFuzM5x94rGfZcKy9m4B6kVrafftuXdJ908VhBWAbcAfQ
HoKt22d4Vep6cVpOMWiLI9K0m/KTKcDGM13WnXLMmdwx9a8q00ybVBxnpXe6P5r+XEB97v6
V4WJgiYc3Nod1bSaU//ACEtzREYOO9RX+meFWtVXT7KWDdz5kTljn61Eun7grzyR4QZUN0N
WtM1fzRIkcP2eJeQy/Nz/wB8/wCFeE04vmiz6XBRVrTRhjwd4WlmS7k064kKfMcgkMfxFXE
8C+GpNl5Jp0ZjhJcxu20e+F6GrV54o1VGGnEJYxyNtZJWVpMdc8ZKnGeK6G18u908S20qaj
cMNqqWEYUDufUfSr9tXjrzaHvU4UWrNI87h8GQSSyapbpFYurt5MYjjKEc4zgfT869G0zw3
Z3EQhaSwV1jLMNjckevpU7adAsyyRWUNnakhcsQcsRnHHb3q94Wn0FruOxstOllvbguTNLH
IsHGeCPTA6+/SrVSdeWrHOVOjC8EY+p+HNLtbBLsaW05SQqLaFTmXHdenes+28NC/D7/AAv
c2bRv8hkBJIx2GPm617DoNvfCFrS/toIjbocbf3qtnkncPT2A7etdckzNZCWBknkAyGYFMr
6jI68elethsFKa1k0ePVzLkekbnnfh74d6BeaXvubEw3BHLbDG4/A8Uar4C8H2yLLexBpF4
3SuMev4Gu4utZ+yLFHLGzFhyYgX3EdQB/KuW8Q3sVxpzySWxuEZdwR0+99fSvUnTpUKd4q7
PHlia86lm7JnCXngXwvaB9RhtA08Jyp3Z3EjofpXjniu7ksdYjuLS4UyxPuzn5a9a1vU00/
RHRCqM+WbHYmvnfW743M0wLFgWNefhYyrzc5nq1J+zpxjfU6fXtAhvfDk2t2mfLuArqBxxj
BH55/KvPZtJu9S1NRtJihG0n6KDXq/w+C6n8OdUsJ28x4ZnWME9AVHH55rc8PeHoY7mQGDf
FMSWyvQjPFerGk1LQ4/apxakeaW3ww1aCJL622XCsu8xqMMvtXbaTK+nWggu7Z4pB/fWvSL
fRrmWUHzfKHYgVu/8Iwzw75JYjgZJYCtnS5upisRyqx5vb6jZyL85NTre2S9wf1rqrvTY4c
qI4iPVFBqvb+HYrxsec8fqAgGKJYdhHExOSu2n1A+Tp9o7543HgfnXEeNfAc0Nnpl7JIJLi
e48qQRfwA+p7177H4cgs1CLKJDjPPQVR1PSLeVIxPykciy7T2YHIpxovlIeJPnbxfotppN7
b6XpqOsO1G2MTkHaDyfqa53zXXVTbxgFIxtYevGa9/n8LJrevXbSqolknjEe765NeHahaix
8S3UDLiRXIYHjBFcEY8zlc71iNInqWnWAv8AwX5jGTATY3qv/wBf3ryS8ttOsb6UXFxetsf
5lZgM/pXsvgy+il0OeydRtcZBNeZeK4nh1GTybdUA64C8n8a5cMnGconVjbOnGaI0fTcBYt
NkvAwwiTPtX17DNV7myurqFhb6FpVmp4PluWdT9DxWFNqF5HCoScgg8MOv51Wj1OdHkkedl
7fNk5/Ku1QktjyvaRludZbeAxdwfaJNWsN+3cY8A5J4wMdK0LXwdrluoWPVLeOIHlIhgGuY
j8Q6gESWI2Tr3HmHNdlovisXe0SQEOg+bbKCPwGMmuWr7aGoL2T2KuvWsulSWUNxKkoYlyQ
Scn3zWFd6qSoYv8o7Dmup8bIup6fFLbROJrfkqcZYfhXl1wzyEhSAF6gH+fpV4de0Wp59WD
Urs2o9aeVljUnP+1Uq3LszK2Tk52iufihdZYlX5mPJJ/h9q6vTrQ3VzHDDEgkbqBztFb1FG
nqQ48xWvLVJYd7xooI6Mw5rAudK2SNtuFzjIRm/wr0/U9C0qWBYJYopHiXG7HWuZm8O6emV
XBPT5OGH1rGniYrudipXicSiESFGgB9AcnNSusC5L2/P+zk10z6TbKvlo232AAP51UeyWNm
Eay/KOShzn8661XuL2ZgK4/1iWr59avwX0e0mRGkk9MipDJdQ5Zp2iXsW5/pVV7uXJf7RG3
/ABVfHsQ42NFL8NF/qZV4wdqg5/Oo5Lp3DA2kpj7EqBUUd22zNxcR49AB/jSNNbyRn5AwHU
biP061nytbjshhjLYZdOiRSP+WuKiFu4G5rSBUPUqelReXA+4nKkdDvJqEp8uDNKB6ZFbJE
WRNLBax/LujH04/nTNkMYxmI/wDAhVGZIc4jdpT6EVFgngDPvW0Y+ZDNE+QjrIqRqxGd2ar
tIMY4Ge4Oarom4gZyB1yKlFrn5lYAehOKuyW5IgcKCo6nvio2PH+sOakKbcAMWxUbRjOQTm
mTZjC27qaaSD1bFLsPqKAgHUZqxCZ96XAxjvTtgAzg03jOd3NAEbKN1FIxO6ikIghwU5q4h
AzggfhVKJlC4xVlXJzjHPtUyNIl+JpsgkBVPc1KZmVgPNUkdyaohnIwScD3o3c42j86jlKN
S3uj91zjH8VW1mG0B1BQ9DnGKxo5Cy9MfWp0mGwhmBB9aylBD5jYilKkNbr8g9aV5XlYykD
B6jOM/Ws+O4URgbjzVyOew8sbo2JNYyXkacxPFMywj5Aqk89+Ksq8RKy3ETrGP4tuAtKksD
bRGXhG3oo5/KnRtbwMGa58vd13GsLvsWjNmjhvZiUudkO7aN9SQx2Vvg+dHKQclQvT8aj1G
4M1wYw4eIHADqP6VXgiMZbe6qPQsK3SbiSdPDOkpH2XfGmOh9frWmlnZXqiO5lwx6ELmuYt
r+GCEKP3mDnnp+VaNvq483IOM+gxXBOnNO6L5IvctTeDWf8AeQKJY/VTz+VVU8MXUUiYgdc
f3lNa9trGST5jEjqAcZrQh1yRIxOzfLnGAC38qzVaqifYp7DNM8N3MkoxHjHUMcV3mn6cLO
Nc4yP4mJxXJS+I4pY1iijMUp+9v4/+vUF5rEiIj2MxV8ZdmDc/ia46qqz3OiFGMfM9Ilntp
bXbdSRbV4ZUbAH0NYt14gisbeH/AESfEbFQok3CRfcrXHW/iKSTa11ZwSIpxhckH61tW81l
e2kF/fSS6fYbzE/2UAkdfm29f/r8VyrDNb7HpU5feadpq0N9btd/2bb24iB+eUbCvy4Jz1z
6etWYvEUNpdp9n1O8ukDY27UYDIycYGQf/r157qWo3NtqV4umGDUbAkiOa/X59v8ACWHAyK
qwXdxeoZLvy9oXqh2ooznK4wQfeut4SLV3sdMcRboe2T/EDQJ4ZLXUtQItI12xvDcBHZtvQ
qPetXw4bh7iHUX8R3N0pG+301nCiVAf0wcg/rXjfhPwlaa3cMdWlFtbIN6QQA73PbO0ZJPt
XqGuan4JXwPcz21r/Z72MSIIDIY5XduCoz1HU5z1zmodCENIPU6PbcytP8Dv/DviO51TX5t
Kv7aHT44A08sUDMznjqXHX19OK1te1rUJTaT+G7y4ZZ4wsSxIZFZs85Y/cP1r5h0vx6LBIW
tNTcQpKcW7P58iR8DLNx+XIr6U0jxr4Q0zSrS5jGbqZArCJSAGAydue2e9d9JTXuTdjz68I
wftIK/kdDY/2lFZtc6rcThmOVhIHy8d9o5rE1m97eZtLHJBPGKt3/jLS7uF5LS5uUXoX8kr
z04z1ridSukQS3dxKZkfhCVxmuyU0o6M8b2bqTU5aeR59471B0BXcfn79q8omgEjuwH3s11
fizUnvNRaNMEZx1rN0nTJtT1e3srZDJLK20KB+tTTapwO+UeaV2ei/DHQ3g8Dz3ZgO25uj8
395QMZ/WuzgX7ICwUc9cD9a7qfw3Y6D4P0+xtQqR2seDn+MnJJ/WuHlcNJnIx7V2UJuaujz
6ju7mhJfsUTymxEF645zVxNWkksHhZFLe/auYaYw3GecH3qWdJoF88TEL25+9Xao8pz3uTi
ZzKcZTPbNaenTtOzRO6R7erDvXNx3OXzJJg1LDebZG8vr7dK2k2RZHQTaglqJFaRXb7o9/e
udn1Oee5UM3AONuay7u8mlu3IY4HyipdPRJplD8nrnNL7IzstKtWmljmUEPuyD3r58+JGj3
OnfEfU450CyGTzenXdX1R4Q013eORlyinqa8U+Nix3/iy7vbcDzbRvLdR1Zf8A9deVUcYz5
TqhqcX4bu2gZEzjI5qp4z0lpnE/mpGG5Bf1qjYziOVJUf5T+tdheBNS0VJVQSbF5Q8muKrH
2c+dHqxftqfIzyJdKeYNELy3Zl64BqvP4evP4ESVR0aOTNdDcafatcSRuY1B/usQ2ayLrT7
ONiIryeNf7qscfnWym0edKFtGZk/hy/hj85bdp0PPy84HemQ3N7Ysqneq4wEfI49q0LG9ub
RJ4tOvkaNiu4TruOfY9qvjVA+FuINzDqd4P+eKcpy23Eor0HaXrzQSBvJjcngl2J/Q0+a30
7UJPP2i3kfkmJflP1FVVvNImJ3WcSsp6lTWkkGlgLIsUZDKCQAcA/nXPJ8mq0NPZ8+5FYeH
rJZ5ZJ9TPznhfL4/Ouisr7SbCOWKwQFl4Yvw5+lcndIZGZ7ebYvdNxNZ8xWPlxM59l6fTPS
pcfa7shU+XodVd6isk7AP1HGKpO6yKN0rRqByc8H8K5t7tEcPFdMjdWR25P0qRr5JF3gqGJ
yzKeQPSr+r8uxfOzWWVIVztSUf38ZNQXF5G5D7QhxgsG61iyhH5N5JLxnAPSoTbQbcRySLn
+Fnzmt40Uupm5suTTpNGy/aU9lK4rJmgQbtsimrASJUwFcn1Y1AxQEgxKw9Sa6YabEPXcos
EBI6ge1WYmZgWIdlT7wx90etMmVSMqDz70qOUQqUYBhgjPWt7XMbO4pdSS6lh7ECmPOwbBY
n9KRmhX7qbCaQtDI+MHPqTRyk3YrSP94JzURaV/vKp+tS4GPvGmMD/D+oxVWJEwoJ2gDPvS
7xu55oKA9SB9Kj2qDzkH25osgHs7dQFx6ZpNw3DcGUZ5wc0gXPQmnqqp94H8DTJY1ivmsEZ
iueM4OB+FNOSOuacyoc4YnPHIo8te71YrEWVx0opdrdxgetBRsZBFAELY3UUjD5qKQiCNSE
B2nnjpVkRT5UCJ/m6ZXGa2tEgE1msZmjhO4tukcDNaclk+1Xe5eYscARuDispVNdjaMfM5f
yZ1wDG4Y8YINO+yTjLGB8Dvg11baTOrCSK1WVj8yrLKQc47etKDerKUu7WOB1/wCWXlMWH1
GaXtAsu5zAtLooD5LYPTvTzZ3ijElpKuOTle1del9Kp+zwPHLIR0jsyTn+VJdapOjRQC+mM
5+VgsIUKPfNZ+0fYrlRyiW11tDGIjHIIBINX7TSb26YCKMEFtq5yMmunk1JoYUbYgYjb5qS
KSfy6VSXxLrMd21shKDPCsQCB9QKyc6j6FcqK503U7do4JgwD/KOCMH6fiKujw1qbo6L5Tg
DJABz+taFpr2ssWchZCOA5YFgPXbxW9cXsVxEJLslpQvLRgqCfoa4KlSrHodUFE4dvDl/BL
s8jHcE9D+NR/2NOQUDRRkHnkc+1dPN5F0pIecwE4wvP5c8VYm8O6K6rKktvGm3n7XMUOfwq
o15PdD9nHucbb6LI7sfOQADPzAkk+mBVqXSLyFt08pgCjjMRGfzrpLb7Jp10TFd2C7OCLUs
GH4sOfrVS6v9ECpdXOrPeknZ5TSeYw+q4pupUk9h8sDJSxkK5a6D4HJxyDVu3tFkVVS+w3X
DDj68VMZdMcJMYC1qP4XOCT7oP8aNP0y7vpEaxt4BEWwQSVAH1qJSutS0l0N7StA0+4glub
y7nePGMoV4b6GtGLwzJd7Vs7vKupIWURkAe5B4qiNL12xuGhtpYoi0efLSZmLnnnBHH48V0
Ol6JqEaS3dyY/srLtaK3Khj9McV59WTjq2dNOCOHvo5LRjYXE9tM6Dedm5ivbnGO9QQq1ta
m7t5bkB+NnkYDfQ5/wA5r0mHQLKLUlntdctLSdzjyr8ecT+vH411+meFvD9m8JuJbIzyHBa
Pcnzc9FOTj/AUSxUFHa5oqfvbni+n22n6u80l9aTZiAZht647jJxmu/0PwDpmq2DSviWDYy
hUfDK5HG4Z6AnkV7bbeGvD1rZCC40BNSfb5kZltgzg56g+nIrI1Ow1PR9PjsbCx03SWc5SS
QKQSSccHknpkD0rnqVpS+HYuM0tGeUT/CnULF1urW5urcRjfvt3O7Hqdp6+wrOn0a9sJrK9
a/u76FpPKIu7Fm2ODwpHpx1r2Cx0L4grq1u2t6rJcR53f6FpjNGMjjBGB19a7bVLext4GW+
Rruc4BWO23tvxx8uRg+1Pnqx8wVeK2PDXfwJJcSSXz29hONpaG0QbOMYbbjj6Zrv9Mg8NX9
299p9686OAq+WwA4HTGOOh6Vm65oujadpcU+n6Ha2d4XzcSXUoVh77VJx9DWXYaTbW+ZraK
MpMwbb9oPX86wlV0s9SnK8dNDuNSns7SyH2l/MQMAiORkZrzfxbq8SL9nDlY4U4HvW1dy2t
vaNPKpzEM4k5ye3WvHtd1U3+oOqyEqTmvQoN1Di5dbtmecz3LStgqW45r2P4SaJJDqcOoNb
rJJLJtjJI+Ve5x1//AFV5n4d0xNT1i2sFPys4Ltx8qjqa+qvDelyadb232W3jkRUIyQAVz7
1vVq3fKh1Zezp8vU1fFsBl0UMBgDqPavHbp/IOM8DrmvdNVjaXTJVlUMGX+HmvDNdiSKR1D
ZyeK9XAys+U8i/ulWK4E87bTwBnmpLj95AXlnk2joM9KxrWVldmxg9Kj1C6vpIxDAU2Hqx7
V7SjfczHmQNJ8jED3Oat2yqEy7vn2NZdthSoZuT1JrRRiI87u3Jq5RHdECNudj6kt+NaemI
RcgkYrItCSoyMc45rrNEt/NmSNQXJ746VhP3YCWrPS9Nvl0Dwdc6tdtiNE+Ueprwa8tjfGT
XNRM14sspLiGMoMnnGTyfxr0L4rtdt4X0zw/Y28ly0q5kWGQKcD615tB4I17T/ACrnS7/XL
BrpP36KUljVf7uWJz+lfIV6rlUbTPTpQSWp5dIy22rTWxVkjZi8YPBA+ldf4bvkW7+yPkqw
xU3ibQ0uLIRXLXMWoxAkTXEBUufQMODXGaVqDRyJITtdDgjoeOor0KUlXp2LjLkkdVqen20
V1L5lsHGch1OG/LvWe2iaRLMqyMqMw3JHPtVW/HqK6qAjVIFaN2hmC5Vh2rBvtJvjexLe2j
39u3+rcPuEf+0yjkgelcbcr2bLrJfGhkunXFxK9tLawyFEAXyIUfeO3zLxms2bwXqN3KHil
jtp9pIQxYJ9Oa9A0PTbO2svKuL0SRqf9UwKKM9Rgc4qtrnh3QhcLfabql0m8hVtreU4GOuN
5INcvt3Gdi4pSRy1n8LdXuiZb27tHQMCI9xPmDvyOlab6WfD6pG2kwKzt80Xks2VHTbxXYa
Z4Q0+xt/7QsbnU4v3ec3FwfnJ647Vw+s+ITBq5tYrzUrlAc7Y7ox7TntuXmsnWnWqcj2NUo
xiU3Wxm1JUv0hihnXc6PYtGyZ44NOk8JaRKWW11G1lTblCpCsPY5ODUH/CUalBcx3eoRSzw
uuPLe3VlZMcZbPJ6dK6jSr1daZo7XT9H2hVkInRlwT2wBmtJupHZiVnucXrXg+30yHEOnJf
ZXLysuWX6AVzdjZ6RbXKJqGlvBDnLMAxb8u3417T4isTLZFBNDCu0Bx5wUL/ALprzXVdstk
4mvkMY/jEHmfrnJrfDYico+8zGrCK2HnRPCtxYo9usyxRscvFLuJ/3h1FZl14Ws5Y1WymXz
gfuyShWI9hSabYm4H2lbW3mt0HyuYWzj/aIPyityzuoolXzLTTUZuUQs25voWGB+JrVuUXp
IwumtUc4PC21gktsGReGImyxP0NQzaFovnmLFwrdAqjLH+ldrOtle2YkMuArYaKOdVA+nUG
uYFlpUWpmODXDJKh3eVNv/THFa06k5dQaj2MW58LRqN1sszof7zKCPwqCPwwC6q7XBDLkBI
N2Px6V2Evh+WZftseoNAw6m2cuPxBAApsNleRYYz6jdr/AAssSgOPY9K09vJK19SOVdjkrn
wiVAaCUscZIlwtI3hdDCdlrOZAPvLIuxj9TXbyb7iMq0/2OQKAEkCkn69hWXc200sxsWSQB
fmM0XCfhRHEVXuyZU4nLQ+F5mDGSJRjuZtoH1JobwxLGf3sMsmem2ZcAfWumTT0tLKeNLx5
1uiVKspWbd/uscN+FZ1pbWsO6OLUr22jixuW6h3Rj1wK6VVm9mYuKMd9MtLe68ifT7rk5Vo
pFcMPwqzD4dt7nbJHbTIpznc2D+Vak9k16VitfEFhcTZ3LGINkn5gAfnTtK0fVtPvnk1GaK
CEdCWJ3H65qpzlbRiSVzIPhuGCAySzzD3ZcAVFN4biUFor0qrZ2hxXbr52pwlbSOOGXO3fx
KpP9RjuOlZl+l1BEI7mKCeRTyywvIv/AHwOlZwqz6lSjF7HInw5cIQDcIoPT5Tz9KhOgzGR
0+0qhXj50YAmumkgWWyE0d5bRydWCOyK3sQ3Kmq8C38F5C1xdQG3XqY5RhT15yOa3VWRlYw
hoF15yxmQSIQclBkCmHRX3OkbnK9Aybc/n1/CuzYrKyXllcRDBIZo4g278qz7y4luUZ4juK
HBHkfN+Pdar2shcqOTl0acOME8j+4aK6CYzb1/0Qfd7PRVe0mLlgcjY3bwIuclMEcYrY/tn
gKYHkUHcctsOPqKybGwnnhVo48jnqQK37SzjtGdbrZI6kFFwCn/AAI1rOxlzDBrV67FoE2s
3CJneTx69f0qN9W1NoSBIELdeMk1eKojeeFtyhOdsHBHOeD19aqT29kVVEhMblcli5wT+VT
oAWzay7IsMy8HO07cVejjeHE7W0McgPzSLJz07Dp2rI+xxxNxKVBGVZRzUqeXIVEyMVyBuV
eTkHHJOf4hRvsHMasxWCLEl3AZHP3YwpBHoc559qpRvGZCixbv4MuAQT9Klt3WEhWsomjZh
gsDuA47g9P8anttHOq372+kwXLOuGyAFCZ+pzj3rNpRV2VzFZrx47l3V5hAw+UEAf8AjvpU
j+KrpFCqwOFzubpn6Uav4b1bR4llulcowwfl+4fTj+dYC+YrhlXJ7k0lCnUXMtRqo0a6X+p
agzbZ5Cu7hPu5+mPxq5a6Lf3UZea4iQesrHI+o6isW2lu4pI2gjcuhyCc4P8AnNX5tS1hon
82AxqDnDKTj6Zyf1pOn2RqqheSy02C5EWpaw0/G3FtGxOPQFsA96nI8IwGPdJezBDyyDapP
p656dq50T5ufMljBA6qpVSf0x3q1/akItzCNOiTnKyK/OfU/lQ6LT3Gqq7Gt/b8iTGHSVtk
gxgCVQf1NdHbz+I7WxN7Je29psHHl4y/4CuCGreUQ8AAI9Y1P86sXHiPUrm2WCW4YwYwsag
KB+QrKeGlLoXCtynodjP9tkFxrHiKW2kBzm5hDKV9CcZPWung1aK0MMNrcC5ZZMGbyQFVen
ABAP4814iuv6jHA0IvLqNP7qzMB+WcUkeqFolW5k3qXyQxJyPxPX3rknl/tN2bxxZ7jcane
3U0Flp8cSQglvMWJJUcAnqN2c4/nV2xsbnUJRcXN/NZxbiWWHbHIzcY46joOlfP51HZI2S7
lc/elbAz6c+1XbDxLfafP59ncLEcEbdzfLnv169eTWcsvdrJmixnc+jx4kQD+zb5fEhjQbV
EaN+84+8Tuy34Yqw3i3wlpMMMmm3GrrfxqwZWyGj92MzYABJ6HPNfO0XjrW7XzHtpmE5beZ
XfeGHpiqdx4u1q9QxyywMWGGby1BxnJ5Hc+vX3qY5e1oRLEp6o+o/+Fv6hfokRntNLswCwd
7gBn9csuc+v0rop/iEbfwvb3E+q2V9bzNt/cqreUCPWTH518U/2jeDKpclsYAU9vxqW21jU
bYsY7uRTJgsEAO+iWXPuZRxC7H03q/jPSnEdwsMDXcjbBGmxQzZxkHOD9QazYNae91kx20K
wu37ss8athh6EHn8q8Ksp5ZNrTs4DA5Zl4Iz0z37V7B8PNNha7XVJgxS3LEKRj5j93/GuKr
hI0VzLU6oVpVHymt41hmSO3tJ7hmyoLBRgZFecz6cYpzIrFga7vxfdyXerBVzge9c1doVtU
RR80nC4GcVphnKEEnudcop1LdDoPh+9rp0Mt9dzwpczt8u/GSq9v0Net6X8Q9Ms7eZUvLVC
vy7Ad7flmvmW8umju0WN2Cx/KAeKns7m4mZ0G4Y4POP1raWEbd0zyquJUpXaPsHTfHuhana
eS9yquxCqCuG59q4rxfYxQzPs6M2a8d0PUZbTUbWSZzgOvOcmvdPEqi4t1ktpEnYRqzIpyQ
CM124SLp1EnqZ6Si7HmOGjZhnmkmWeSMfLhR7dammyspJ+XPZhVeaeSNAsUakd+a+mjucxG
Fc/wYFTRbolIlbKHtWZJeTk7FQj8c1MssrAh1DnGeDitZRJLlsT5hjU5wcjNdx4VWVLhdrZ
DevWuBsEme7XbgNnGDXoekxPp8QvLg4CqWx+FceJXuF0/iOG+IfjqWy+Jd1pQjWRLdFXeZE
QKducZNUY/Hukm1mtbp8eflnjEjyKOPUYH614hr2p3mp+JNTvpZCftFwzgE/7VUJ57nyyzn
JOc9K8WOBhJXZo8TJOyPcZfEXgk2/lRanuyAzxiWZuR6Ak4/CvN4xZx+MLs24H2aZhLGM5x
61xAuZlztIH04rctXaWySdWPmRL3681rHCql8LJjiHKWp7HpboWXY209Kb4j0mYSJd26FmJ
z8rFc/ka5Tw1qLTzqN/B75r1ya3F74WDtjIGAe9eJi+anUUnse/hoxqwcH1PL7bVdVszNtk
hTB+YOcuP8aoX3iLVoRDPc3MTBi37vAI+rFh8tYPiC2NveOgBG04GO1cs1w8KlBuK46c8e/
1967o4SE1zNHke3dN8p1l5441vcCt+qQowCOjEj6bcVNZ+K0klE2qLCjJ8wfYxZ/chq4Zr1
2xhSOckMuTmm+eJGPKjaNoBXb/KuhYSCjohLEN7nqdv4yFtNHJ/ZMMjzcvceQCXX/dGcfgB
WhP4ktpLIzxwxPGDuMlvD5LcDuQvH/1q8djlkjlWa2keKXsVYnH4099Q1WRt8lwZWPQ7Rkn
3OMn8axlgIPqV9aZ6pJrFld2TSS6HPcx4DMZJEQY9yMt+NWdG239pm08P3QsZdyjyXDJ+Pc
14811debvnZtwG8gZB/pVq01rVLE/6LcSxZGMbjwfXgihYJKOjIeJb3PWbDSbe0ZYoLi506
bOBbvMCGPPY4JPt0rVupVXTke6ud9sCfMC2xYg/RTg15Za+M9QS5+13lnFezjAZ5XKEr25B
61vJ8Sbo3ckkGjfYnlXDBGEhx7ZXI/Ksfqs97lOvc6XZpt1HAqWFtdsn3F+yuki56cgHP1p
8ml6a119oudAvniiUNJcOcxoT2bILY9689uPFOoz3Yks7ZLTdzMsLujyHPBODkfgBW3beKL
rTryK7lsZZ5JV8xXhYx7ge27OG/Gn9Xkrake2PQbTw3oNyqtaWUSySc7oXchz6YBFT6poEE
sf2We2+bAWN5Y3C+4BB5P16Vxtr4xsAs1/YWMcU8Lbij7wwJ6dDtarUmp6pq3h2TWkFvGvm
7ZlUyynBB+YlidoGf4QKj2Dvdsr26NpdMtNOt/IudQsyqN/qRK3lt6KWPIanrpdyXK6dq+n
RupLtCwDAcZCjP9cV5naarZXmptcXOrPpTx/ckjtCxYfXr+NPmu2uXlEF/b6kZTgJLug3kj
k5IH6/lXQsNfcxlWPQlML3It9atdNCId3nCQffPPTBOKvwab9rDJZR288e0sximXaOcgZHJ
P1rgrbxx4j03SktU0JUsgoDON2XUdcyZGPrWrqmoWlzpiXujT/Yr8jzWtlikSVRjoG3EMuD
94gVvHDpC9qb8/hddQR7mG/aZyeYy6ja390EDqPeufu/DH3nuLQXFwSAHjwxT3OcVzsXiy7
EO/7VAkwGHE0GWbHYuDk/XirFjczQLNcbdk0wYJgB0PdcnLcD0JrT2ZHtjWtvD9tpLxGeT7
JORuYW0jxk56jaQVNbMr6g1jcC3vt6gZBWJt//AI6Ofyrh5vEOrvG9tJJa3cQOW3JvDDoSA
AMD6GoIvs8Uh2zXNtJGTITayGNNvoDuJA9eKbpp7i9qaN2ujzqkl+vl3aksJDFujz6tgcH2
PNU7m+XZF5crXsPePywFY/QjFMGqtHKkMesxyHOfIuoQcf8AAmAJPuKW51HWL1DCTZ7Bjb5
ABYn0HzdfajlH7QkT+yxK08dja2c39x3JXPuVOB+NZ88kJSSZNUjUKcr5XzR5/u8gYrMury
4hu3trnTHtiRhypKyH+g/CmR6laWhhIVxCDyDliPUcnrV+zFzouEzTKrjUrZeOhRcj8jRWR
Jc6ZJI0hnkXcc42txRR7PyJ52T+GvBt5qujQ30M8KJISArNjHzEc/ka6iz+F2pTMXmuIlVS
OYomlwPbap3Vb+Hdlo174StIL1ryOcklWiIKlt56+2K9DTwlaoDANWuRKq7vLWNsqvY4HA/
OuOtWkptFxSOST4beHJdIuFPiK9j1ZJGSO3azULKAMgj5sjr068dK4q78FeI4SFmgYZOQGk
C/LntuxnivX00vS7Ybf7eu3TO6SJRkg4xwWzzVG+1KMO9tHb/6Ov3ZJ4EaRuMdf/rVMa7E0
eTjwX4mB3tYvE4wASevHStyD4Y+LbjTxNfSwWJEgQQ3ILMwP8Qwp4Hp7V1k1/efZcQaXvYA
KrGLlunIGeD1rfbUtTlsgI7S7W8JXZuiOEbuBgjOaf1ia6FwgnueQXHw+8YW12bRdIFyQQm
6EK+fpjGRgA10elT3/g23i0vV9Im0+9+aV4nQIWDE7TjuvFemw6tr+nS+fY2t01xINhaRdk
an1wDx0J61z+tv4j1adZ/EUdxcHBVZyN5jA5AGeemaJVfaw5WEqfY4rW/EN5ri+VbW7sCNp
XaRu/2ewrnrj4ZfEOElv+ES1GVWTzB5cZc7f72Fz7cV6ZZp4YjRYtUtNTtbmMhhco6vyf8A
pmetb0niW0tYBpUWv393b5BYFEACcfdw3J/2TilTqqirRQ4077ngknhHxtbxebJ4e1SCNON
zwsoH19Kh/wCEb8StG0h0S+YAZLmFjgf4e9fQnh6XSrq+a2sdVudKlmyY5pgjRE54yCMjv6
9RVvUtPkS1msp/E8ICALhYwNx9zjFW8bJdDX2KsfNQ0bWZQXXTbmSNQGZvLOFXuf8A9eKif
QNaCed/ZNyVIOGERxj1r3q6TxpHoU2j2whNlOBma3VFLgc4JQdMetcx/Yvie52jdHLJ9xd7
xICuDyc9BkelbRxKkZODR5MNLvjEGWzkI7nbwOncfWtCLwtrDqkk9obeJnxum4x7464rvI/
P0DxBJZagEEi4LJDIrx/QEfKenWvVtO1/w7faAba5giMpGBnGD9Aa5MRjZ0vhjcxur2Pn3/
hE7Q2jzt4jt45lI/cmGUb+nAO336nFP0vwvp18pN5rBt3yGQiPKH1Gc9v1r6d8E+BvDV9oM
t5HAvkSzmOdmZdpI5C5OeMMPyroLn4NfD7WLeeO2jSxu53EiXELsyx+owWA57in9aclZux2
qirXR83W3w20DUXjhsbydJz1EjoRJkDGDnjnd+lZOoeAYbTUpLfzbqLZ9/cufyJxmvpJv2d
vsrhrbxCViX+5CSfzzWWfhHIuux2l345lgjHy52kvu9AMj8zWPt5xlfmNFCLja2p89w/Df7
Szi21Cd5jgRxx24bcPwarJ+DvjNLaa6/s2Y2687hC2QOnJxgc+pr3uf4P67p92J7G9fWraI
rtlRtrN9Rn5fzrsLWy8TaRcrcXdjfT20By0fmEqR7VjPHVl8LuCow6s+Rm8Fx2kn2e8lm83
bvZUwMD9ant9C0+G8Jt7eSUY+USSBiP0Ffalxo/hvxNbLM9iJJpU+aIAExn+63v7Zry/xT4
K0/SJk3aVA8EhJUIx5wcHHSq+s1Zbh7JLqeY6bd2Muixabf6RFcKjkxtj5lH4V3ukw2dpaJ
BYwiBGHmtjr/ng0yy0rRVmK2ltugVgrCRzvi+o71qPbC30+SZRtEnCZ9KynqrM6cOm5aHIX
0aT6hNOx3Ip6gYrT8JeHX1u7m1CTT5bm3X93DsQlcg8sfQdvqKh/su61rUodHsVd2fBkZRg
he5r6A8Exafoen2umIXjCptUbgVHOCvQdep963oU/aOzdkaYuoqNPlW5xth8OdBdpLy88NL
dSXJAc7Hckn6dPwxWRe/DHw1bRSSjSdRsxvzsRzjHv8hxXsWv+Jk0oNDbIkk44Ck9+1eRX/
jS7v2MMtzdK27LFXwEPpj+Kumo4x0i7nkR11kjG0XwHp0l+8lwlxNaQsGYOcMB6dOTWt4r0
u3hl+0aDqqwkKBgOMcDGDXc+GtNurLQ31i7vBFI65hjfJAPv615x4uD3haXUtJVTI+ftdty
fxI5q8HCU6vPI1TjCNonKS3OpLEV1B4mYfxr1/Ksh7u4lfYAeT34/Wrpt40haL+1FnQ/dTP
P5nFZYtYxOrMZplHIVelfTwijnJEe6U8IPw5NXoVmkmwVkbtnOBUS3gjOILRUHq5yamjubh
n3M6KvpmtJGWpcE5051fyHlOeFA71sNqPiO/0S5Mdg0e6MhQWxWNLqljbRxyXUyLg7iAcmt
TS/EFvfRpbaaJmVyRuY7F59zXPNJx1KTaPPtI+FMd3Ok2ta9backrFmWQEso68AdauXXwiW
WVINMvU1HeODEpBz+Ir0LV9OudLskN1aRzW5+YNuO5fbIrDPiiaCSMfaooYx0TZkA/lXzWJ
nUTtFm0IU/tHFR/AnxG8c1y9sLeGJtrNLIpKnvwD9KZ/wgNnoV55epanKmVxiKAsufx5/Su
vtvEIS5+0m+d5eUweig9wOx+lZOr67rE7mBLwPGzbym3BYcdcVhTxFaW45U6a2OAlt08MeI
/IgnaeynIaGZl2ZznjHNe4eGLwajoTQ7sgDIGK831K2l13Q5LC4CJcK2YSEAZCPpWn8MNWn
t75tNvMiVGEbq3arrxVSFzuwdVqork2t+HrKfVmuJJZEVs/KIw2D9M1TfwD4eubRGS+1B5C
OQlqpwfwb611/i/Tri21DzoN67ju+Qc1wjWOqCdJU3tznY3Gee9TSnKUNHY58VT5K0vPYzl
+GFxJPLHCJ/l6losEUkfw1YnY6XOQ3OyPqK6ezHiOHfPM8kVpMcMkRGfp3I+tdFDLpS6fvk
vNVmunwFRGI3E9gQD7USnXWzMowR5y/wyDTKIhcuSc/u4y2PyrZn+HPhu00OC3m0q/XUMN+
+VzuzkYOMdAM5HFbM1/fWcrLd6dq0NuDysrsf1xnuK6DSvFfhqLdNNol9cXCptcSIoQR8Z5
2k5zzyO1YKdV9TblicDH8PPDFqjTym/jtyuBKJVjyfbPUVDa6P8PdPYSTNNqEg5CyyA59uB
XuLx/DDU2WGZ9UNvOPlmXcV9vug8/hW/afCD4c3qu4guHVhu3tLsZAehxxge9dVOjVl9o55
yS2PnltR8GQOTB4dgZs5DSRjG7HQ/N05p8eq+CYYJXt9BhS9ZGj835mVQRg4Ung+9d54m+A
98l9cRaNerNaxL5iiSTD7cd/U/SuH1DwDZ6dEUn1+ytLortIlLYJH8JKg/n096fs+XRtmXN
LsZen2XhXUdWilkgYDIdt0zc49uMV1+vap4Pt9JFtBFEcA8bAAK8zvtCv47cvY6hZuynlBL
kEe/fP0rDuNPv0ci51GMxj7yR7mB+mRms54ZVJX5nYzuz0Lw9rnh+5Nzp9zpNjP9n/AHiPJ
CFcqRgcjGcHmtufWvDIs28vw7FZXLIYmmt9w3jvnnIz7ZrzzQLXQbNjNdXU8k8nysiMOFz6
100tvo86l7Ey2ypuYmVgynngN6it2kuo4sqtBoF/fAnRIZA7AJErOD6+vH5VIfC3ha8uUEM
Gq6SmQHMbLKqnOcDofoTyK6S30rw5/YEuow3lrezxyLm1YlJD7hAxyM9x+IFV7a/03Dx/6V
bgyDfCGKoPwzTU5IdkU77wrCZi41u+eKLCoJo/nkHpkEDFZNz4Ou7cxy2fioxMfmyWfH0BX
Iz654rdm0iUQreW3iixiRWI8qeR0lTsOCuP1rE1e41jS40tn8V210xXcEhkacKPTOMfrVxn
IiyMG88IzWt8I7nXLJ5JVJV7fawPfIII5/Kmf2Dpenzxpd64ZUnG9hahd6Ef3izDLe2TXR6
XqVrbwyJrIsLh5sM42bmUY6jaQuf9k4NT6v42tbqxTTYdKtHtUcSZksVDNgY6K3A/X3qvaS
CxFZeHfARuVj/4TS62OQpVYNjLnHBGQAvc8muibRfh7pl/GkElnqFoSfMlEvzTjHByOhznn
2rgdQ1i41CFoLfSdPjhU7l8m2VHP1JJY/TNUpLhIl8/WNDubiMkfdk2qRjHzAA1dx3R1t54
E8P6reSf2JcXK6c8Zk3o6Tbj/CCGKjsc8muNutE0ezM0L3lykkfDKsaFf++hJxVJ30ue5SO
2sWt3eQDP2s8DPfcOvvTryK3gLbJGjS3XEiSXqSO7bsZUAdB+NWKxYtUtYtMllXWNSiu84S
NI9ykdjyearyaDaSQ+Zc+IrITD7yFJt4JPOcpgH8apw+IL2xu/Ps7uaLbkACQ4HvxirMfiq
6Mcvm+RM0vV5IvMdT7F8/rV3EZd/wCGYBdn7PrFjLHgYYvtJ/A4NFdHDrWltCpv7uZJgMYj
t4QMdv4KKfMx2OO0jV7iDT7eCFmBiY/dOAv+PWu3s/GV+pc/bTF5gVArP0A7V53pymS1RS2
OMqT25xV0RtyMqFyCARmsKkIuWxomd+viKaaH/j6Riefx9TVh9TuLqKNVZTtHXHOfauEgKQ
YV3AKkqSBkE1rwXvkKoY58w54HSud07bCOv025vY5GD5uIyvKMD6f4mu/0fW3h0q4iudGhn
mYghmDKFPrn1+lec2Opx5i/e5UDDNj0OT3rpv7TS4to40wIYeMcfNXJNW2KidXN4s8yQxQ2
0SRKpK7Q5BPucVLN4g1ZtNDw2cMT7cF8Md3uBiuf097ZLhGuJEXYf4TwQfaukhNm0yzPOjt
jCkMPlHpWTnLsa83mZVpe395ERLbR3BL/ALzKHOPqRmrkHhrStTYS31rBp9uBhpdxjEmPrj
1q1bz6XZme4ht9t3uwGYjb164qe4SXxLOiJexvJKSzKzAA/QZAFUm0UpR+0R/8Ivp2lkNpz
6dLJMA0aFtzKgzzuGcHp0rQtdK067nht9VGmwrI29nJXc3/AALtVa38LXguY47i+SFIZQ/z
JyvI7dcYq8fAMuqXFxKurWolJ4YcZHsKj3Oxqpp7G/p+m+AoobiJ7Q3Eagb/ADUXIz0BH9R
xWhda54U0G3gbSpokSA7WtxscKM5wV7HnvXmuteF7+1iNnJrgt3gG5XikOGb1JB4Nc22l2c
EAOoX+9zKCxEh5B7n1NdkZK3uocpeZ2Pjp/A3jbxCl9Z6Sh1Bo9s8guNkhUEHpnA4zXnGq+
DbaLXkt/D91LFaN96a6nRlTr0P4V21zd+EdDnhaKLzYCm1t0oZsYwWIHQEniup8P2fw4vz5
xv8A5cDKMOvrwfrRKpPsZeyi9Uafga7fSPCdv4ZdrVIUMhnuQ7SSSOx/1g4AXg9CD0FFtpP
zFb/Wbq4gjcyKnmEAH1A9a7bTfD3gpQotTCRyQxOSenXP0qe/0/w8se0SAFmbGDnjtXBOjU
lqdVOUErI5S/1KCRES18SXlsEO1VikbLnPcmuj0mezuZFzcNdDaAxltwSce+3J/GuV1GTSb
MMVij8tDggfeTn0qTS/G+jWxt4CE4OZCAM1lTi76lvlSsj0ix0vTVmea3gZAcf6ssoP4Zx+
lbgwwClc9uehrF0rxJp2ptHFaOMuMgZ5I+nar2oana2GmyXU8mxEViOcFiM8DOPSvpqFOMI
c1jy6kpN2Keo2ej2rfa5SLVoxvyjkA/gOprxvxVrVtcSSILsyRFjsLjJTnIIz2PNJ4n8avM
sju/7xmwAG4Uf5zXAC+l1W+AUFmJHJHRR61xVXGTvFG0brR6m1ZWwmnGwszOwDMf5n3qfxF
qtrHstYTu8obAF7mo2v7PTUFl54FxOCcj9Kw9F0651G9nMiM7K5Ud+n+R+dcU6bqbI9eg40
Kbm9zpfAc9rp2tR6hNblppW8uRiT8oPau9OItQKwKUTzWZWkbgHOeSa560gstGRSUE04AON
p2xgHrnua6q41eyk08MZYxOzvnbghj2wO3autU/c5djyZVHOpzyOP8QXN3qmovfZ2s7ZwD9
1h2+lXfCHgyTV7s6hcALBE+XJ6ufQU1oZ7zVktbRQZZ2yAo4APVj9K9Kaa30HQhbwqFWCPq
B94+v1pqlrZESl0OR8c60sbR6RavtjgHzKp71xWoyyx6WkpcjJwRnrUdxI1/qBlY7mkbv3p
/iIGOC0tDw6DLD3r06VPlViU7HK6hZ290u+aJSQeSBzUc2kadPEjtakMB/DIw/rVu7bbZs5
/idUHH51ajiDKqqB92uyLYHGXGj6fDdRk22Vdscu3+NaS6Lpcy7GsIwPapNSVVu4F9H4q9F
GBJgEVqpN7ikZ1rpGmxTlTZRHIwNyg/wA60bKIIzvGu3yjnAHFNugYbuNuxUmrdqVh1PBGY
5QFOay5nIdz1LTZLPxB4U2zHLoNrKepHr9a8413wraWVwRPGW3MNu3uD0Jrc8L37WWpyWbs
eTke/tXeXmhW+u6QYHwUfmJgcFH+tefiaLkroqMrbng1ro1nMr/6RGWQkHJxk54A9+K1bCx
0G6mkQrgrhQDIHbPG4bsAdfasDW7PVPCXiCeylVvvhkyOGI71z0kmoJqyXLJsW4fKEnhW7m
vJ+ry5r30NFWSVrHc6pd6bDqEdtZp5aIANhXJBC87jjqTnFctqen3dl4ptNetIHjimkVJsd
CTwp9ua6HQrfw/e/aHj1RrmZwct5uTvXrngUuteI7C2EMA2lolCsT6g5B+taxg17rQ4Nt8y
PRdZ3ReHtP1p4N6lNso9K8v1HUNRd/L0ny1PQ7oxwBz3rrrPxfYaz4XfRpCWYrlWJxk1xEP
+j3EyOAPLIIycgjvWUIOLszpxL9olNdDLXxXrumSAyRQuCON8ZAYfhg9Per5+KHia0JaPyU
YofuL+8KkdAw9PeqOvawdRsIkFnEsiSM29MjqMBeT0xXNLBv8AkO0Z5PzdfpXRbyPMv5hqP
jHxPcmR0u5WRuCqnaB6Zx0rN1HXbzylVrlpw6ebtdmG0DquSfrVyezkEBO1icH7vf6+tYUt
jJI7CSFiQ3Qg46Yq1FPdBzM2ND8ba/pFnc2trK080si7YHJaMqRy2M8HOORiu30Lx38UPDS
S30SnU7B8t5Fyxd4j1JRscfTp7V5xb40zZM6fv34Bf+76V6ToPikXempZ5iZSACNnTHpWVW
pUpO8Foc1SbRFqnx58Sa1JcLfXM9jFcbd0NnJtWLGeFz82eecECuTk1Wyu40a81m7m8vhPO
JBX3yMn9e1Q+JdKtRqV1fxsN25UCIgxuIzknPHT0NUYdGmkbajKbgAkRyEDIAyfmPtzXRzK
ortlmy2jiS3aa01mC8lXEiM7uGhwchlwQM9uc1RuNF8TatqINzZy3rNgExxfeHsR0/GqtnD
cx+bJCXII5I5AP0rdtPFWqaRB9ntS0HljaCoGM/3un8qn3lsVdGNP4Q8SWxMcen3EUO75f3
PKsTx9R15GRTbXwt4qlLSpbXWVBZl2EAsPY+/aush+JnimC4aWC6lj+Qx7SxkUA9TsPqeea
ij+IniGF4njmEjqCSkkSkMfQ0r1BXMeKHxNbW4vYba5tLy3ZHieGEgk5O4n9aoQy3f2u4fU
UnRguY4QTEjNjgtg8j2yDXos3xv8UzwrHd2lmYImXEYj2mMD0I5H45qpf/FzxHI09ubO2Ck
blLJueMsM5DcFhzjnNT7z6Bc4i9gu7zZJb2s8Mki5MW18LjupPUfjXNstyk8kczyF8dd2f0
rc1bxNql0wiWKO2QL92NW2k9zg9PwrBaS6ZQu0Y6hgnzN+OP61vFPsIlB2L8+8qTuK9ifpU
iyPKuIp3SNxg4cjPtW34a8MX2uAvPdfZ4SeOOTWz4g+Ht7pdgLmxv8A7UFG5o34P4GsXXpR
lytiuc1ZWcqShiTKMY2E5rpdK8Na9rFz9m0WZvMkI2xGUJvP1zgVydjd3kTOI5GWUDChhjn
0rr/DXi7WPDau9sxkuGlUxpLGCqAdTk9803vcYniL4YeONGsjfap4el8hWzJcRfvgp/2ipP
H4Vws+nXrSBRaMSX4VU++fXAxXt1r8d/HSyTW2smC/jlckSLCsbop9gACPbk1xmvX8Gp6s+
s2URgywLMg3ANnrjsKv2lmBwFxZapZx+bPpstvGxKB2jKpkcnk1Cgl34lZRk5+7muvutQ1i
ezFob+5kt0lMiwkEpubq23GBn6Vgz6TN1MzKCepXGPUfWqjUuBhX0CS3RYHauMACNRx+VFW
rrT7kSqBJn5Rz0/rRWnMu4zIsATbg47Yznp16flVuSR4Y1w2AcY71q6PoJl0u2llDxFlJ5U
4zlsA/Xg1FfaPMgzGhABKhf/r0nKLka9bMyUkLjG8gcnr1q1bThVZpWc4GVwaqyWcsThWDH
PbFX7LSry4jCQrw4wSQfl4zVtLoItWd66oqrKNp6jHWtiXUnt7ZCJGPO4hTnHtWUfD2rlgh
QKyttIPGfcVDc2er+UyXETKC+1iB39azdG+5PMbEPiOdZggaXO0A9+a17bxMWbyzJyTgjPN
c7b6ZGs3mMzO0cYGADyfU0z+yLu2nkk5J5aMZGWHX+VR7KL6CZ6rplw93BtSUhD3PPGc4ro
LTRY5zvYuA3pXmFhrU2nxxxyqd+M7K9F8O+IJJ2TdPGuDjG0mvLxEZpe6cs5SR2N2NS3C4a
6ZwQoZj1O0Y/XFc7c6nc2tz5gdwuMDa+K6p73z7BoiFyf4lPFc9e/D7W9ftxd2nlwWmSpkZ
z1+lTl8p1m4SNoVG9mcH4o8VTG3IaUhx9wKefx9a87ufE9wEw7E8Akbq2/GHhO40W7ka41+
1yhwUbcHH4Y5rltVs9O0+0M+n+JLXVGlUoY4oWBTnAzuA7d696FBRVjouzrNG8QaZqdvd2+
rziN47dmtmIzvYD7pA5yMcVnXOvJp1xDPY3TxSKSssWCBg9xya4rz4kLSCIh9hjfBPHbPqK
LOKS6u47dHVXlwiluME9K09kuwJtHr+mfEfULeEqtw7ZXGWbpW+nxC1JIYS07OXAZcv1H9K
8K+zX9rHcvIu02ziOVdwypJwOOv6fzqaHVpY1BOSF6hjnH1/+tWUsKuhSqtbM9U1/wAcXUl
siGWdZBkNu9c44rlbHxhO88imVwSMZ3Vxd7etcytI+3JJPA6c5qpFKyPkN+NUsPFKzFzy3u
fT/wAHPiJPB40aKWZXjljCbWOc8j+hrvvi74+uLXUodDtZEiWFzvMbgEYVSCV68hvTHHHev
lHwHdta+Io7gP5ezDB/1x+gFepfFTUnvPGuoXyx7YmlCF1hAUnaOAQzBjjbyD+FS1ZcqBtt
XZBNrF1fzlvN3MxxjHHb/CtSfVZNB00NBAZ5ZPvyAfdPp1rjdHuVa6U/eAPatO7mR3863la
NhnAdcrkdT9a4a79nokengaCqvmmzNnn1zWNWguWmEDrIDFGh3F2xwD7V7f4PivdF0wzard
wvdTTFHW3GAjEBcLu69Rz7V4/aST6TeQXkzoZsrIm3ogB6fXrXQ+INdFx4WvdurLcXSOmYF
UnHJYZbHBwTkAZ5FVRjJr3jLF1YKXJD7z120L3Wq3Rk1MeXbsiIUkGeOTkHg9cGuU8Q2mq2
M9vc6cz4u2O4DnDemO1c14O8QRjRBDDcM04n+SPAZeeCMHr8xzn2r27wloYuCdW1LBtlAVC
f4sV1WVrs47t7F/wrpMuk+HY9V1Fs39wiogYcoO4/Gk8X6iUsmtS3zBK0JLyTVNfCRD/R7R
d7ntxXm/jDV1/teYtJmMDAFdOGpXTqSFU00LPhbTWvdUe4dR5Fqu5jWJr9wJdQmc/N8/H0r
stGuItP+H8lyBiW6Yn8O1efXm64nbaxOWxXTGPUgzdZfydIsQfvPITW7YoptQSOi9a5rxQ2
7WtN0+M8IBn6muthjEWnN/ePFDVloWcbq3/H/bHv5gH61pRJm5/HFUNYKrqVl0/1yj9RWpG
Ct2B/t4qoBMbrqeRNbEnqpBpCp2QzDkfKc1a8UxgQ2xIHUnOfam2o8zTomAyAAD+FCVtiFI
sXkxtZYL+I4Ckbj7d69K8Ha5DPcC0kkHlzDcuf4Wrzh4VuNNkhLYDIV+hrJ8L6rcwtGZGYS
Qylfrg85olHoCdz2Px34Nh8WaHcGNAmpWinYe7Ht+FfMHiBZIrSKGZmjuIN3mRE4KkED+tf
XOn6ubrToNQhyzxptmA/un/CvF/jb4RtbW9bxBGpjS6RRuj6Fvf615c0oTsynrqeSaFeR6b
CYI7T99cyhBIJAQGPIzyTzkc+tc/4stb9dWAu7pI3dDJ5W7BxjPIOPSmx3v8AZavKYbi7ha
X5gpCMuSOhBznjIzxxS+J9Ru7ptNLiJWS3O5pXjErrwNxwRxxwOv1zVWXNcSk1GyMTS9eu9
MuYZ7edzDnDKxzgV3M/ipotMm1iIqz+WV+YZDZGM15H5yxDaMkE7eeM8+ldPBE4059Kncqs
8amInopIzilUijpoNuLTKF34kvGBSO6LLgMMdj6U2z8QTx4M0m8Y4I6iudY4cjnPcY/nTM9
fU1tyR7HG0lodpH4tuIomVGaQ7MDP4f4U+Hxc5dhOMEt1xXELICRuzxUivxjJ65zS9ihXO/
i8R2Ny+ychjyAcdPzqO1123gk3K6xqvXHFcPFvaRVycjJzil3Bh8xJqHQVrEWPSLXxFY3gd
7yVnZXBDHkjHTk1dPiHQ0dP3HU4xt3HrXm0LqkLhW+8Od1V2kZlC7jtHYGs/YRtYWp7jZ65
4SEZe50+WJjw5VSNx/HFSXH/AAg99IDHqF5HxlUKglW7+mBXittc3CjYi5XsCTxXR2EVxdM
BIcjqOMn8+tc8qEVswsz1mw8MeHLuNXtdfVTONrFlxgenWo7nwx4Zsrr99fi8VHDbFXCnHb
g5qr4d8NXl+gd5RCnX5lHP0rdvfBaWsBCSmRjyWOK4pV4Rly8xm5W3MLULTw5P5pt/9Ct5G
JFvGoO30wxyx/Emse+OgXDRyXeqXU8saYUGNQAoHTdnnH0pNS02W1LOAC2MDjpXDX5mtyxz
82MZPpXVCLnsy0r9ToE1fRrZjDNDFMvXeyAkH8c1Tjm0a+S4uXuvKZn+ZEhG3kHoBgD8K4q
efe7HOPrUDTNkkHk45rsjRKsz0XT9TuLCFXhlYRAnYy9G9K6L/hMZpoAs+CcbfnPFeOre3K
xmMSMULBipPFPj1a8hAC3DoAc4U1g8GpPme4WPQItHub15bqBIxufcP3gyPaujsvClzJDDL
JESxbDKQOleSp4h1KNSqXswB6/Mea0YPGutJAkIvpcLj+KidCq1ZC1Pa/8AhXWoQQJbyWrX
EcpDxMmGCg/zPtWXceAdTtL+S3G63ZM5835Fx6HOM4rl/Dnxy8Y+FL4TWt2Ly2OBJaXPzRu
Pr1H4Gu6vvibqviDS4te0OOz8qdil1pTMpktz688sp68CuaVCvFXRRzU1lcadfuk88TuFAM
kMwYDPIIIyDjuKp3007hbVXjkijU4Z1yGJOc/WrU/jXTJ7cveG2+1NlDCibceuewrAuPGFg
ZSUtYyMdc04qb6AylqayTX7yyLGGbGdqYFFJceMLGWQONNU5HoaKvln2I5meka9FAviW4VZ
zKJCjBlTAYeWOwwABkivSNE+FOl65oR1clJiq/d6AE9iPX36VX1OytdakmHnRxMx8sFApZF
I4xmq+kfEvR/Axl8M6hffb4FZV8y3O4RnjqeSRzXXhcPGKUpnRXf7xli9+A1lcPGVu4liaM
kI3UNnof8APNTaZ8IZlu7nT5bNVePn93wGGAOCevU1q3PxW8LXdhDPGZ0urRtjPAjSRXMZG
AMnaQx7HHFXZfibZWlxDcNps0zsAkckbHcqdy4PAP0r0U6EdjDmkeb+M/BbeFyBK2zB4YDc
5H09K4y6tLO42XFvFcalnhnEJQA+pFezeI2m8e3kV62pTQ2sa7SmzYMewFUYdMt4CLe3QfZ
oAVh3fwe+etZzundIpRZ41qWiOlsfKwxdfLccjb7DFVtA8LX8s6TSSXLMpPl7nPT29q9d1q
wUoYYY4GlPzDsM++KXw/FLYKwv4klIGR5KH5v9nmuday1WhckzybxT4R1HT5YtQWGQxsmQ2
3j/AOvWZpdzPayr8xjbOSBX1Ppo0vVLdo9UtmdGXDQOh+X6+tY+ofDnwK7m6MV3bfPtKxsP
zGaVbCyn/DehhI898P3Vxe3ENtCpeSQgKAMk59v84r6b0zQRp/g2DTpZVSdhyxOdrH171xv
h7QfCelQhtNjWGQYYzuw8w/T/AOt1rR1W50waguoTXEslwmAihvkU9sgVWDwSpT5r6k04NH
lXi74G3fiLU7m7TUFluJm5LwlVU+xHam+HP2VNIlIufEWqXDOAB5cKeWqn/gWSa9X0vVLsX
jX93rD+UTnyPLG3HpUut+Obm3XytPEKJH/rJplKqfp3z9K9SVFXvY3uzy/4o/A3wDZ+F1uE
u5tPu4AQt3gEgerKPvCvlP8As20sL+WW11CK8itWy77fL4BADDceeewzX1/4h1Oyv9IZ9RY
Xc8oLpsUFQOxx1xXmh0OXU5JEtbCO0WQlmkEIAJOKmpDl0jqUk2eWaXNp2tpqVnqt5cJLco
zobWASNPg5UEHHfLdjxXPar4evNFso76RTEplMIRipOdoIOBzg8/pXsX/Ctbqz1oTgwwTop
CtHAI2fIwdvGGyCcnvmmeIvAGu6voun6dHY6dbRxSs5lhUlwrfe7kHPH0xUKDY+U+fc0nfF
ep3fwns4pmiHie3tZEIDJcEM3vwMVyms+C7zSZGEWpWWoAHAFuzbz+GMD86xlGV7jKmgzLD
M7K22THGe9d14h1mK8uIrmaRUMioy7QFGQgUnA75HWvP4dD177Qgj0q6d9w+7Ga2Y/C3jCe
JRJoF7IgOVbaDgYx0z+NY8i3BXexs2F2Ad1qwmLcYU4wa07bUJJ4cMHkjDZ3IN2M5/w5rM0
fwprxaOJtAvOWzufbgc+5rvNO+H+p3Eol+xXUfBVowuc+vTOc89K5aiT8zqpVZxVjFuJBcG
K4t5f9ZjdGq/dJbAwT16is3UdH1WwvXlmhCpMhjDEYAJHqc5J969PtvDekWktudlyhJH+vg
f5T+Iwce9a3jO68N23gme7F3ayNMdzQBwpBU/7XT8qdO8tyJU1a55T4QkezRvPwBI4Idvv8
HOAD05xXs/hjxpdG4TRbq6BhwXjH90jt+NfP2mXjXF2hgk+0EnCInzMPwHNdJo2rNY67FIL
a4Zo5V3kxNjA6ZPaumEE9znTaPq62mNh4Uur18K1wSB/u143fLLf3zkKXaVwqDsWPAruNQ8
QWuueG7b+y5GMRXGxhtZfrUHh/SBPrlsgxttYzNJj+92/rXUtNh36i63FPp+lW2mRhisSAH
8K5mziZrkeZ8qq24f7Vd9rcjGbbgNjrmsTyIItKuZjGpMrY57fSnzcoHlV5M1346iYHIEoX
j0rv71zFYomDmuLsNG2+KoGWZ3dpN3OMV2ep210CFHzAdqUpX2LOS1NVN/p7HkNcqOPr/9a
tnbi7HB+9ms6/SWK80tTG3mPdLhccd62/sl3JPuMDoc5wcVMZCkmHir5NJt5XxjcO3qKytD
vFNvJFkkhsgVpeLTPNpthZiEqxfBJBxwPpXN6PbXlrqsUMijbKcGTPyitla1zOx1BYhCpbo
c1zwjeLxFewxICGCzLjp0wa606NcuTuZQrfdx3rJ1G1/s7WbKUbisoaA/lxUyldXRcdz074
ZXWIGt7pgDONuDzxWf8Yrm0HgWXQZE8y+eTbEB1VRj5vyNUvB94una3DNOf3SnBHpmqXxkg
j1HWLLUdPnLyGLyyic4H+f5Vx4iCeortM8C/wCEX168iY27sDIwGJDnIAwM/SuU8WW3iqyv
YbTUEwltEIgYowEcbsk4HWvT/wCy9Us4k1CG6uI5Q2dvUYrL8VtPqptjcXqm1ALLt+9jHK8
Z5+uK5FVtLUvl0ueQ2Vi73qytcoGDjHmYGe/qavahLfWhdWPmPJIsiSkdB6fnXUWtlp0cmN
kocHcoYA4x9Kq39gl1cYikBjXL4OVAXGT19O1bKcZPUmMpQ2OEvVLXLzCTzPNO9iFwAfQet
VD7V1UPh6bVrmO20u3nnlPWNBkA+u7PFXrz4a+JdPtzPPZKygZKo+W/KqdanGXI3qZt31Zw
23LAAcnt3NSeTKoG5HBKhhkEce3HNbdnpDvv2oyOn3SfXuPpWimiIyxfvXcbBlyd+32X2rS
6JOTWaYNuUnJGKcpyduMZIAJ/w7117+F0aDzWmBeNgpizh3z3UY5rq7PQrXSNNtJFgHmP++
YFVWUr2wwOfz/Ks5TQ7nlRVzlWVlxwcjGOOn1/pSD5WIYkY65r0W6s77UNe+3B55RI3ICBN
jYwME8D0xxWjDo2oiGcXWku7glmnRcMv1UHHWs/aBdHnFn1GT3A46c9K77w+kb3MKscBmxU
SadqbSjTrnw7bJOoBM8dv5Z9QSw7YqW2t5bW7EsKMACTgL8o+jZNZybkTc9ROrLZ2wjiIG0
cc9K53VPGFzGrIt3HkdEwa5TWdUvY12FScr24NcFf6lPNIQJG2jsTXn0sHGT5pLUw5eY9Bk
8VLds0MnD8jnofpXFazqSSlkRcMDyap2Ec1xcRsxbA70l5awyz7VLxk84ccV6VOkovQ3SS2
MmScsxxk59ahZzU8ltMmWddoFVyp7kCuvRGl0Lvb1pMk9SaXa2cY/HFJj1qrhdC5PrSA/3v
mHoaMH0p/ltvKYOQM0rokZk54OKejSJl1YqezA4NIiMyltrELycDrSBXAPoaWncBzSs3zMx
LE5JPOT6n1oEp6n9eKfDFmTaSNx7MMA/jXQf8I7bq9shkuI5bkfu12Blz9fT3qW0tx6M5wz
ycYJ4FFdbdeAtRgmCeenKhvmQ5oqPa0+4+VnZnW9KRBC+tTagpwVkjb7xyOCeMEZ/Sr2lSa
Ol6Zo7GFz5YKCUE7vbryeKqJ4h0Lw2YfC6aDpWrSWuU+1XEQdnJORgjp1967O31bwq+hC51
zQbgyA522l60afUADApxp3grGlW/PK5TbVEWEwLocqMzb1bHlgZ6/eNWrXXntBsuLFY1Hz7
ZZVO8ntwTz9TXMap4p8BmF47fw7qzuOhudTLKvGcHvWPYStqCvJo+mhDkMUZi+T7M1JxUFd
swcrHpD+NNZvfksbaKKEHj5lyPwzUkNzrk8iyahfLERkkM5UN+PT8qpWF7Y6dZebdeH7S3u
gmXdySTVCbx5Z/ZZF1C2tZIlO1UIyGqkoyV07lRmdKdf+xK0cF3bhgOXjTzSfrnpVuy8Wwo
TFq8jCN4zse2+Z9/qR0FeVXHiLQ7u5jaaZhkYSOKLyyD77etTWWvQWQ8yzhQOrH7+csD3PG
KVmRztnpMmuXxG+3uJ40K5UyOFIHuKbp8Gu6jJIluZZSpwWZhhR/wIgfrXKXnxAn0+2QQ6Z
aiRsBUUZdx35NZU3xK8TXqERXsemWsYwBAgUL9W701G+jCx6rf6BqGnWwk1LVLy2l27iAYg
Avtls/lWJpWt263dxDbNfX7EYZ57hI48eowDg/jXl954invLdJW1EXl3EcvLMeoyeADxjpW
Ve+JtUv18jzmnYH5dvIUewXFbqSWyGtNj6htvEXglbUQjxKbK9CklJ5Q0YOcAbgOea5S/wB
XIuJXuLy3ntY2yxs5Q7AjuN2Dz2rwi31S3soGbUbpZZCRtt4TlhjnDE/d57DNTHx1PJxFpd
lCEGAQhZhjpyeuK39tJmqZ7fpttpWp2r6nBYXE+59zS+eEWMD+8M5P4Vq6RrXhyx+2397iN
rbnapKs305zXiFn8SNRk00WsiouflEuANqnHOFHXmo9N06+124Z7e4WOMt5ZkunHB9c+lHt
4xdupXMtj1q7+NV5I8kNvZMICPlZhmRR7k/0rmrjxzPdxSRzpcKkj/NG0gLEe9Y1tbeFtOl
kh1fX1vXT5dlurYH0x1/OotS8UeFBzpvhmKOMjPmykqX+gFQ5Sl1Fcnn0WTVG8/SreZ4HO5
mkbZjP16/hXRaR8I9WvYiLrVrWwtic7t5lU+21QMn8a4+PxjquqOsWlzz2U8UZcRQJv4HQL
xkfjXQ2OrfEPUbdF1HUpUg2ECOUDcR7KOfxNTFQ6g9djeu/hxoujMC3i5p7yNhlMiJWHtyS
O9bOj6Td68Ro9jdPE0SkF2t5GPqMseAT+RrG0uzntbpbu/uLXTpgRscjzGk9Mh+KvXOqy6v
fteRve3EiKIl3uYwoHYKpx15JpTjBO5cdFZM7C0+F2sxyBrq+tY4iMP55YOOfQcV1WnfD3y
7TEN7axkdHYM3bORzkV5XN4vsdPWFL+6EMqnasfmb2z74JzXZaX46geIxXd6YJVGczPjdxj
qaxUaaeho/aI2NU0i6sJ3S78QWRC4Ii8qQge9cZrFq09uIINPsHnlLJGz265Y+vzdq6C88Q
x3VuwLNMjDKyR/OWHpwa4W68SJHfNBOtw/Pyx4D4+npWFVxh1BNcvvHP/wBkC4mGr3K2G2F
hEZY4gjbz246nrU1pqOjWtw0K3Dwec/LqgweO61FqOuaVaXjpdxzx29woaUIjHJ7Hbjr/AI
1nR6n4CmuFMbzGTO7EoJxznGDxSpyVrp3Ik10Osl+2wS+do97FdDPKKeHz0zXoHhbUbaDS5
55pY0v7hwDGWwQBXneg32hXUCWYLxxeYWLrEIGT0GO+PatK70pYJHaK9hubTG9JA4DfTGc1
1qpbVmR2U9wZGfc5LNwM96TXYUtdGt4M4dhzXlsXjHVNJ1k2e9bqKNwVDjOB9a29Q8cS6gV
NzYOpXphhis1iIT3N/q9TdIvaJCr+KLUbfugsc+tdFqXz3R9fUVzPhy9tp9UN3JdpEFUjEn
yn8K6UXelyzszX0TMvBCnIB+tbqVNvRkyhOKvJGNf2yjWNFzwxucr36I1dDbwu9zySKz577
RTrGmSPchxbSM7YU5wQR0x71ty+IfC8JkuWvxFAgy0jIdo+vpSiknqZuV3ZHO+ORHE+nDli
WIOe3Fc3Ei/aIMEABtxp/wAQfHXhqVrOPT7g38qsWIhbgDGOpFcvaeIQwV47KQE9t4NZutB
aGypSex7E0iboiX+TjGBzWH4ptzPosjwHEsDrInHcH1rNHid5LC3SxtyLnYFJfopFQy2eua
5YzNO8UqcY8qQtn1+XtihVoOPKiZUpQ1ZFJ4vs7KL5Fd5wADhflzVOXWGumN7PbSzL0LK2G
U/yxWVe6JHpsbSXV9FMoA+QrtI+vvWbdeNdLsE+y2oH2Zxj94MEn0PtXLUk5Ci+50EniXTL
+BYre/GnSfdP2obx9flqommvqlwY7N9Ov5UIDBZgjHPcB8da5S31PTrlWktxNuAO5CA+fYH
/ABp7azZJIiXm4PGp5WIRvjsCfasN3qjVK252o+Hhli86FBDOTja4yvToCpxn8aoat8MtVd
d8csMkZXaNxK9euSe1T6J4906G1aNL67XCjeHVWH4D/JrRsvHNtM7ltXDoxz5Tw/oR2rvp0
6UvUznrscVoV7ZeGHntZBELxHKyLncAc9qj1XxnMxdEnYhuNo6AVv6/pvhDVr6e9nmjieQj
zWtTtZTjGcHr9K5a5+H2jyTOlh4uREJAMc4BKj2wc1xVMsTqc97nLI5qwu4tQvpluLpbcgZ
BYgDPvWybOaKBvsMUNz5X+skWUEJnoMZ5rq9I8CaTp+geXePDf3k7b2kYBYyoOAoJ5qC68L
abaH978sbcL5LbMe3q3fpXe6coR5pBstTl4zqCN86sqMwJVUG0n3ras5YgVluNPEvJ2+Wdp
HH6VtxeH5I7VpdPi2AABVdgd2O5rP8AtSxTCJwtvMn3/K4APvXGp0qkuWL1M1JMzpLiFZJf
s0VxGDjOV3bcHPUnn8K1bHxFLPZfYbiBms2UqQriFjz6Hj+dXXgv/szSPGJwFyhkO7PsAKz
PsOnytG17E1syk8LDwx9PeqcNbDLcDaZcTkJfq7bT8pmJJHYZ+7xTk0uCaQtG4VBk5EikH9
apQeH45gYbQmbcpbGwcfmaa2kGxVcxozYyVXg4pKDQjbk8P6NqEBju4JJCR1C9PyrMk+Fvh
97jzU+2OrruA2ZH0qKGaK1ZTI5hAAyDIQKvtr1kLYxRLbSkZHBJP4c0+UlO2xRl+HEJjKWI
e2ToN8f+JFYs/wAMtU8smK0kudvH7sZB/U1p3GsTyqsZdjEhB2hzTF8RamgP+kzwgHOwEji
s7uI7s5y48I6lp9u1vPpF2yAZCPENv9Tj3qpaeFdAvZ/s94tzp0vqqsUH1zzXpumeLHBSOR
Aqg54G39a6m1k0S5i2nSbZHk5MmPnb8a56uJVP4mEp8p4RrPw6i0t4AmowzRT/AHGjOePcd
qyLvwLfQp5kcTzxZwHROv4V7prGiwSu8tjFEJB0UL/jXPXGiX8bMNixZwASrYH5Gro4p1o3
pjUjxF9HMThZInRs4wwxzV+302F5N1xYyTherqdrL+Feq/2VMGkQalZeaGG3cpTcfZjkVFL
ompWkjM8HmO6knyZFcf0rp55FXZ5zDDo4S6M0EqCYbWQEEKexzWaNJV1aSGVZAO3T9DjNek
SW9xMPLurNZV6KrBTx7kdax7nQrKTPlxCBT/zzfeB9B0FTzMdzj/saRNsuIZVJ+6RggfWtk
HT/AOzoVa6Y3Ns4MRkjOMdQDz0FWpNAtkiAGoTbiejLuB/wqCTS7qCRFiu12HLZTqPTipbc
twPRZ7i3uUt5mnhkZoVywXGTRXl17NrC3O03yDCgYB4orHkZfMavjq2Gn/FPWba1hFtDFMi
qAR8mEXkelRQaxfZXzNRkECfLkAD893P5VD8Tr0j4sa+I53mVZwu7AGSFAPT3rlhPOArGHd
g5Ul+RXp07KJrVbcrs6BLuzvdRSC4llaIt8vyqo6evU13Gh6vaW0qRQGKCIHA3dM/T0rydb
28N0LhI4lKnPzYJFaFm97K8fzZQDouAcfT/ACa5sRSlVVkctSF9j6Buo7TVNJZD5b7kwSjH
/wDXXjGoaeGZ7dpZD5bMcquQMZx/I1uaPr1/Ciw29lNeqwK5T5CT268102heHrvWZHtbbwh
ci5I3sHusO/5/U1OCwsqd77BTi+p5bBptvFOzSEsAACS2Cp9at/ab+OZfsUbNhcbpMlT74r
0y80C6sJdtxpfk7MARxyCR1OOjEjPp1qna6LZSS731JYip+b72MdTgY/8ArZr1OQo80aK9u
7tlIknmc4OAVUZx09Ola9rYXUyGC7jkTYPkIj34/EV6OdNsvs7tZ6Vc3DKcmedlOQB1C+lZ
13aBLAXD3EEY3EEI6sdwA+XA5HWn7OyFzeRwdxobm6G+zle3z1+6RwBxjrSXOm3MYYWR+zK
OCqqN3X1Fbsd4lxqhhvbqZEPyKseTzz09Oo613cVl4J0gAaxNIWCZ8lMmQ5HBxVKnco8Yh0
lbcjz4JXYDgqoJPAOPYVebTLJpGjkhvi23IMEatz6Ada7/AFTWfD15cm3t7cwRAllA++wxg
Zx1q3oeo+F0YwTyskq8qs20AH1z19aiSsBy2lWGj2FxHJLbSAuFbbL8zgcfw9e1eomHQtX0
H7MbPymxjGz735dK5TUZ/Cb3bSSvOxkUN5kRGEX8eTzxx7+laulyaHHMkVjfTuu0MyvGQWy
OvHUe9fPYrD1Ju8WYSUr3RwV3pFjoGptavDJdoRuQkdKp3F1aOwxoMJU8B3GGA9cZ/lXo+o
3Xh6a9LSaeZXUbAZHPXOO1a2g+ELLxDBFNo/h2a98hv9I3N5ClfSJjy1exQjLkXNubxueOR
69fae5i0rS441ZsERxkBvckdPzq4mp+IIpWa4h8gunRJNjfgDXsOo/CCO5lMsHjSy0bbtXy
LoYYbhkLuUkMB64rIvfg4YL6O2m8XabeMQWzbzMzNgc5XtWko2KV0cBBJLczK810xkPzYZS
5Pp14FbNre3NvZXLWRZ2c/vGQbdvvjt+FdQ/w9h0m0juJNTIbkNDu3BRngg1Pb6Zou6OKa5
afj76RturjqzUHaTBStqebkTfbBcSTQ22G5KBmf6gAUusXthPEgt7W+u/MHzyuzHdx2XtXr
CeGZNbaODTfNmZOdsTou0erZqfVfhNrkMJuP7SsYg+C0lxOhGc5IwOh/Csotz96JUZHitrL
fpPvtYJ7SPo6ibt67RyK1tD8TNb3qjcm3/npMTz9fWu5eIaRbTWF9b2srH5GubUAK646dQa
wDoGnSTA6bo8V2CwRURgxY9+hrOpSc9xVIOXU17jUYtUtm84KQ3O5DwB6etcFcRWy6kINMa
KCJScyJneQOuSa9Ch8N63bwGaPwtPCgBDEAHHt9a5++0yeTUPmskhdDja0OOv88+9GGw8qX
oRGL6mQkitKzEKZkYbHJJC59Ca6G2ukto5Mu5uc/uxJbZD9eR3q7FpMdwEtL1QHk5QRIFBx
71ej0tNIkSaPTrq4uRnypbgs2weuT0H0rrktLG8YHINHcReI3guJFkkRxuZR2wOP1rqblAs
KcZArnIrr7X4ruZ5sCV5SzYHGRx/SupulDWpYH7vT3ryp6HuUY6Iw7iXCEZJAPANdZ4O0u6
TVk1C402KW1ij+VLuXykcAZJAzknrXEzOwvYwTkFgMDvUeuaxp0OpT2v8ApKRYH+kJIzLC5
9QRyPXFbYOOrZOZytFRR6T4p1CNb6UadclLY4IVBsCsRyF6kjPfNefaprWpHSNRtnklaKaL
bKGOF3du3Nddo+jaaqWH9o+K1mlkjVpbSBTkBuVJJqzfPo0tpdadb6BdzgFijSqZ26H5wF/
lXo2e54Sg07ng+lyh9gYkuTySOPpivQfD0Pm3KLjn3rzeWM2mtzweVJEqSttSRSje2VPIr0
bwi7SXEW4/OelebUSPcotnVXwSFUbJCqfpj3qLS9ZtLq4kt7J3S4kDKXjfnPrt4zU+qlH2R
OflZvmUnrXOX2j3wuJv7Nu7JY5G2hguwxgdgT1pYNasnMH7qQeIZLcxtHezSPInyhZyUP8A
9euJUtLKIbazsy0h2kugbj8a61vDN5dxZvtSjJxhXkjZgffdSQfDo4V01+wYglhtjb5Pc45
xXqRpHj3IBAgs/sdtEgRRiWaBQGHGfujg/jXFX66oqtKZ90XmbSzHYAD04r2nR/Cfh+2t5G
vte85AVBlRCpz7etalj4X8AaldzWeleMI90i5bDD73pgjqK6I4WTJlVPn2Kae2tpXZ47gnh
Vj+aQn29frWmmqald2H2JbV7S0U5YsmWkP9e1fQb/A7Q7RJry71i5YKm5goERX3HHzfhXne
v+DraSUDw1I1/bJwTFMHl5xj5Wxt71p9Xne5lzo4e2i1lLmKawiRgnIa4AO485+Xp361pLr
euCF5Z5NOlVDkgxK2R6dP65q7a6Td2CF7XU7iBk+9G9sxAb3bkCqtxZ2ut3Gb6S7gWIHcsE
fmBzz84xgA/UVryOIpSKsXiQmEwmK3jDt8yc7Rz1BPT8KrXXiGVfKEbYAJcZP3Bnr9K3NL0
H7NCZNJgiucjKPePvLj2jI69OM0/VtIuZCJL/S4hFsUiKJRx9FHrWFalKcOUUn0F0HxI86G
N7+Qt3UqMVb16+ECxSLLhpDhWVBj3zn2rLtdKtYkMwt7RR97b5wjZR7g8g1Dd6v4fvJRDcW
UyGLkP5m7cf5V5dHBShV50ZKNthJfFVyvlxT3ZmEf+rdlClfpt5qq2v741DOCAcriQ5U9zV
K4urGBNjQSSQE5BwGUdfTvzVA3mnyHEdtIr+iivT5DY6y0v0vmeGztDOygcyS4x9CKYusan
BI0csvliM7fKnG4/n6VyxLqu8JtKchHYBj+AqSWWPUJ0VZJmkKgE7cD/vr0pOCEel/art9H
W5l8TaPaRSDEZe1bJP8Ad+tYZeW7vUWa7025lyek4Tj8q5iOCS1jNuLjBwS0WQ2PoKkNzD5
LrDZW0pC4xHDtGT2POc0uRdhWOhvrWOGYE2UcbYwfKkMiHHT5gKgeOPanl20rNnAZn3ZPpi
oLHW7S2Qh7R7UDb+8ErgZ/Wum0XU9Hulae6ubQI/RSwzn146fjWcqPMOyObuJxZQvctDLA+
cYdcjPpS2mvP5wF1dyAjsrbcV0moSabdEx22nSzIvJYHCg+uayZYtFDGNLJ/M/izhsH8K8+
rhmjGcL7nS2WoJdRAJKWBXkE5x+NSSJakrF/blvbtvDFJTxmuViOnRSgG4mtgePl4xVK8bw
80nmG7eWTPJbOfyrkoQ9lUu0VFHW3mm30hmRdQ0+7jkk37ShYt7AjpWfc6XqVtE0bSzWzAg
sr4njA9h1/WsmzNnCjy2epi3JPzbicMPXHQ1oLFcRyeZpGpRXJAw+xCSPYg8V6t+bY0Kyte
RB54blGVQdyNblVUeopWj1iWAyrFBd24TdhVVcfkQajjvbuNGbVLe1kiJ27Jbdm/kRViPV4
XvkS3isYExltsJXd9c8ip5WUUVS6uYI5E0vEC9PKBbf9T/jTLo6XJG0FuYpZNuW81REsZ7g
DqT71LPqOt21xKReG2iZsEIoCAdhjHIqA63LezA31pYtGoK+YQIyRjtjvUuIzj9Rhg+2t/o
3bseKK3rsaEZgftqxfL9wtyKKOVhyHnt/cX3inXbvVYoUhe4be4DYVTgA8nr0zS2/h2WR1W
4vraBGzgl84P4fzq/oUfhybTI21i8u3kiXiGFwijr1zXZwah4R0+wj/ALHuRbTEZI373Unv
nB5/CvXpUIuJq9dWJpvw7jNnDcxw2U8En/LW5Z2LflwPxrsB4V0ax0Zz/wAU7arJy0tzA8x
A9VUNkGsTUvE2k39tFaSXd4UQ4kAJ3P8A7xAGfyrGE13Bc7dKg0eF4/uNM3mSMPQ7hW6pxS
ukZHb+GL3w3p0ZgXXR5W4GKRLEhZCM5J3H24roNf8AGXhG6C3cd3qVlcRNgf6KxC/7RUYP4
jivIPEXkaiY5p51sbiNQWSyt1ZCwzhsqqnPNZ6+Jtamt1srnV0u4o+S80hcsfcBgc0mrKyK
PW7dL7UdKk1nS9Ti1IzDDia28vGARkNu4fjvWE2gWaRprt/49ks7iJWI024VXkAGflGOoY9
MZrzaHxKlsotXtUjiVy5MSvgE45+/14611R1uxltY9TtNVvYrrbjyZYpAg6dBk5/CloSbH/
CwbKwsHsILO/eCRTGWNqA2Pfjca5291/RdU1RfsNu4nYgKZwytJIDn5ioHHHAFUpP7YutTN
zClysON5lklJxxnG3/61VtWvL6SSKwtYIbSQNvLMVV2PrnqKhtgbDeN57KR7S60CCzmWPCm
OQ7i3HPzZx1P5+1RyazNLdpLd2zzwhArxSSjdtxkgHk5HvXL/wDCOX88sk0t4kpPLmF+e3H
P07VbNntgMRhCx5JIU4IJH8RPX8KybbAvK2n6i8bxa+1qoyuxo1ZlPYA98Uj6TJbPHKt9b6
jnOZFkO5fqprNWz0+HAKtJLuyAR9w/XvWnDYQmQTM4aRc5bcBsz7du/SplIDovD1utvex3h
toXmi53NKGCnjqvTGMjHPXNel6hr1uTLLBpGn+dcgIBGj7opMjDAJ2PoePavJJ5p7Ty2WZ4
v+uaD5vr61dGuXESxlLl1mC/KUBJX06fWo5kO6PU4r+HQJIVe10e3bd+8uDbkSqc5yxLED8
qdrPxN1prZ7RNXP2UqYy/mBODjpgYzwOnNeG32bk/6TNe3SE4ChmDH65x/WraatYaaoN3ZR
Qybdqb5DK35Yx/nrS9p2Ge9STaOPC0EV7ZjWLmPa3n3K+SkaEYIDKNw/EVlRpaWk3mmxsbO
zxhDBM0zHnOWyMgH14NeW2fiqS5iCXEkkEcrYijy8Zb8c8fjWnb2+BK8dxKoZMbfN3H8+M1
lUqOQ2zfGsRarqrTyhYrZGACJ9xgBjiuv03xBpNnCTbRpJIepbnNeD22q7d6ElSrbcA9D/S
ry6u67QGIwMkivmsThXWl7zMnqeu32rJ9rF3an7NIepi+XI9OKvJ4i017fz9SWSVzHuWR7j
7pH3sp1x9a8mi1m4kiXypMjuSc4robe6u4PD5lS1a989yBlR8g7kcZ/I1rhYSoe70JjLWx0
Q1/4fTtcWz20djHPbiOdr2Pfv7fI8gOw+4qLSfDfgm2MkdjqepxxJuKG1ugPKPruVeTXm2q
21hqd99pv7i4kkK4MezAX8TU2n6omhRNDZrFFHHlwYSFfn1HINe3Gojpi0exaNqkvhmRgvi
bVtYjIIWC7dFEQP4fMaoT+JkeaZtZv4nDrlPswA2HsCcYzXlz+LdN1G4WRnW0cAH94WbBz3
55qyPsEyrdQ3sFxE77lEcnH4rV+1drIq6O2jvI5ADZXiiVkZpEbv6ZrSt9auILIKlk8Tqvy
RzBnWYnqd3YV5bLBcb3dZHkRzgfZw3T0yBUD3eswXQ2XOyNkCgQQ7n9wWP3f0pSd43HF+9Y
1tOWa58U3U0sYizKzFY+QK63UpFi0vCNyP1rkdMuI7a0lllyZmzkkdc1JPftJGAznFeTPY9
+ineKLWiXcTeJ7CWR1VVmUlpF3BRnrivTL7VbPX/E8aeHLKa4uI5Q12s6EW0qH7zqNmCDzg
Z715foLRW+ox3E1u88bHywvYs3AyTxivTH8Pw2wF9ol7b28wA4EjmMemMHH6114RWhc48wf
NUUex7ToVj4aXSItSl8P2GmSE8oUBKnngg8gcng15l8SvHWq6e8uneGYTEkiMGlt7RW7cDc
vK/WuC8Q3f2OWGW28S2ulvHHicz3Dud3fH8OevrXl2o+JIJmktWlknjt84vYvMSRs8BmKgC
u/mPK2Oe1e9uP7dmubjc0k5Dvvbcd3ck+v8q7vwxM8TRXGMDtXBa9qK6k9vI0sss0YCM00I
jZhnoSPvf72AfXNdT4bvwy26l+n3q8+rA9XDTT3O+1Kd5LqN9pwTkVjalDpqXEklzrLQbpP
NEdzdh8HqSBkYPtXSX8sE1tAUX5wM+1P1PTIr6wjupoUaNVUmVlD9uVx1xWGCdpSTN8wipQ
jJHCnxDcF5ZrfU/KBJAUoCX9weQBXK2eo3txq3lyQqzkl1d7hrdT7FsgdexrtZrCG4hzBo6
In3VmaMqHb1HYD2rh9U8MRoJnfU7dAedg3OWOPx717cTwE7bnXXV5LfyQ3d9eLpqQkD7Jpz
ed0Gc7lOa1o/FstnarG3h+yvonbfGbuTbIp78rtP615FaBoJDBFrE0eeXbMikcdMDiuk07x
TKqPbiUSyx9Zr9ImVPwwCfzrRTtuQel3/xq8WObaKGO2it4Exjyi4b/AGfmPXOfWuv8JfF+
1vLe5h8RaTpMEJQk3EEKxvK3AGFGSMZrxCDWHfy7m4Fo9qu6OGOEGSLd3xGWJXJ5Oeeeta9
jew23k6no1wyTlD58JhSRQMjOc5K9elaRqdzPlOu8ReLNNjvwbLVLFsDcqtE7uuRg5CFc8V
a0K+0zX9Ku9RW1snkscSNPH5iBh/thjwv515j4l8QXd5HaRHSYIneUBLgQqgucnHPb8eKs6
nbDSdJWW88ST2yyo0ckMcccgLA/dXy+GHvzW8cQubyDlO61Dw/4i1yy8u9u7W0so285BHeq
IyT3wnOMc81btNCuo7vdF4itbKYIEAtBHdYB6EsxHWvPrG++Gs2lzTapd6pqMm1gtvaxmLa
mOcgLzz0rlk1Hw5HfMdLt73T41+ZXlkSQuO3DgBfpkUe1XYdj3C38FRz3pk1LXrO5GN2bmC
IHPsNwz+FaU/g/wvaI3+j2UzshKqoEBGO4AJGK8h0zUtJ1m+Vbu8a5mRQsT3EkAIx6YLEn8
RXoTprF3b28n9vrHDA4kMttEEZB/dZBu3Z+orWEoPdBZir8MNI19PtGn3psgvzCC5ZZUkPd
lYEcZ7dar2Xwq17T7ySO3js7mz480w/eA+nepbbUtcskmt9I8Gz3oWQvDPvYRt0yzggMD+G
Oapnxr4xupRYap4Q1awhB5lsJdjue6kkcKf1zT5KfYYt74Cvrm5kstBtYLtY13hvtiIz8dN
p5JrK1DwB4vs0LtoEz2cSozi0VpXjLdQ2PT8q6DRvEPhrwrq/2nVtJ1gzSRLNFE1t5pgyee
ecsO+D0r0S98Qazq/h77ZpPi6w8OquwJf3sBtpHUnIVmYc88cAj3qZ0k1dGfMeIWPhq81MJ
HDpOoxschGktRGH59Sc1ej8FKlxNFthWQKWdppCfpyDwfoK9a8I+NfFHiaKfT7m80LWJ9Lk
ZGiS5BnnbuY9pCkYx1PWoNevdXuszXPg+1WBGUtLcWc6BVHJDRjAP4VMYx6hzHneneBZLqy
uLm6SYw2jqJVSbcFJ6Dkc8c8VmS6MukXM8UejjVYiQdzQMMJ67uh/nXS6Prlxq3iJbHT/Ds
WpRSj7i2M0KKVPzAtu7Lk564r0A+LPBuhRiTUtCvLVDHhhHMZI0OeDhzuX6mnyxSK5jy3/h
EtS1XTzNpumKrA/vLCJisiAchthOSMdT2rmNQ0+70dheXcd1YzE58h4WVHH1r2nUdb8N+Jo
rzXdHt7hJIkd2khAt7iMkYYkg5bOBgrn6V574g8TXptXtoL23v4Ci7re8l+0MjMOW3N6elY
1acUibnnssF5qam4jvLZ153JkgqfSs02fmmTGoWp8oY+RyR/310r1zRm03ULa3OtQ6aJ7bE
kiPbeSSp4G0ghWz055ql4gvvC3l3li3hhI7yIq1vcRAiMg/wt02kD2rjlRha4JnmMVvqrov
lM9xEOGKYJA9OtaNlJDBcFGu7pSwwWK7OB2OetX0bQfKUXFvC88r/PBDExCL6l8jHrg81JN
beFW025eyu3tJ7YeZHazsZPOU9QMfd+lYOCRodNoml3t2yIIpDETuE0hUKeeBXX2+nWEsJj
mghRcHdlRJ+IwM15XDqumqcporafJwVmgJKqR35PAP0rVsvF1pp62rrfXLOzFJh5O7yQD9/
pyP6U1JdRWZs6n4T1qabesMV5BnaY4cqzL24Y1TtfCljMtwtxZ3Vn5XysLmLGW9B/jXU2+u
veQyX+n+KLK9RGKSuyHCgDO4IcHFV/D91qd7czQW3imDWzyzJJbNGy/7K7htYfQ1S5blnG3
vgi185TbaLdXMZUESR7WH0zmiu8uGhtmWI6WIGC5ZEhAGcnPTiin7pVmfLOlWlvK0JE0bMO
XDIxI/E8Cu2tbmO3t8ZVARjMSAHj8K4m1mmitoPLgRwRySCQfrWpbSstuzR+WGyQURNn6kG
vQg7RLOrjvbSUBI5JM55WTAJ/E1UuNZafMVv5aEtjarE/0z+RrnotUMMzCUzOMYULIDn8SK
1LLW7WRS6aAjLxubzwzN9cgY/CrUhWRp289tNGwMRWQPuBVA4b8+/vUmDMUW3sQISMEhlAP
5c596a/ia2RBFc2C2qFMrtGSfpitzSDDqkMbo+IZOAdpDZ5+npU1qtOlHmkyXpuZtlpVs+G
+wokucMiSFx+tW5IGhAKymFFOcKAv8q7Cw8MWLEMqvvx1Lda1bbRfCsa3A1q3vjMRmOWObA
H/AcV5cMyw9Sfs1oRc8xeWO7Uxo7nJyXQ98YrJ/4RS7aZntoiT2+YKwr02T+wbecmx0rz27
TSuc/kCKswXkc67S9tbMOnlxDn8TXr+x5le4zyz/AIRu7swoT7QjH5mMLABh74xn9KvR2kg
Ui5urtNp+UIqE/rXdXMrPsSSePC/MpyFGayJ3vH/dx6hA8PT5ycCuerT5dmBz/wAm1HQlyT
nDxBM/rVO7tXvJ9zQxRDGQNvB+pxzW/PbyTHDyWj/Lg4Lish0uVUIxMQ3YQxMdqD6HOK5JJ
gVZIDHAsklvGCnQhBx+lU3u76S2/drFGh4MhcqT+VbQErRATPISoySmRkfnVa4toQhaSV9o
H3l5P6CoStuOyOetTPBKjNdwS7T91pScfTsPypbgWDyrPNc4mUZypZtv6ZrbYaZCBhtxc5I
BLE/kKiubK2c+ZDHI7EY5VQE/lj86TlbYuxRtissqw29/JIwbOwON35cmumtrbUjcqFJjTH
Zsn8qxrLT4nZbd4ypP3dyLu/DEgzXU2HhRpZldr4wHuiyLhvykIH5VmTuZ2o+ENUnY6jpaK
+7mSNTyT61hzWurQulsLC4WRztJ8s8V7LplhNp6iP7U8qr3VwxrXFzJG26OFi5ON0kv61zS
g27jULnlOjeGNXlUs9o1vAv3zINpP511Nw6RQCBbWSKCMYDF637yaW7jMUt6Ub0j5H61y1x
prmUuL2Yso5V2b5vwqPZvcOQ5/UXTzmeSJmY8/KrEfSsn7VpqygeQ4OdxXyGUE10U9oGUqY
lZlPKtx+oFVprNBEdgdWXpsG3H0x1reKa3HymPdR6fPFtWOZlbDeVsc55/u5H8qjttLhjYz
i0XkY3A7D+taUkLRqC+3cBjAG0j/P1q1GxaMR+Ygb3Xd/OtIpgRWcMkAAiMijOdpduP1q+G
Us6PDalSOWEY3Z9Q3X+daVpp8sqAwkO7H7v8I/CoL4ywRbXAUEkYCN2p13yw1NKMbz1KtvZ
ST3Pl5JWrF1pHlyEOzYxnFafhwB5d7c1e1CMtduF6Ba8WpK2iPpKHcz7PT5JbOOBbK4Zmfc
JtrFABx/CwI44rpxb6kNMMFheC1mLBoy1wWYAdeXJzXPXGi300KTWTKWZcFCuefbNWfDun3
9mkn9o2QmYDbG72QJUd/uNivYw6tTSR4mIk3Vk2Wr+XxVbqJJrHQL3Zklbiw3kj+8pBwG5P
5Vzj/wBrzzLJqPw3sWt5OZmtrhlVx/uj+Vb99aS4b7BHnJL7F3IvTnIyc1nwQeISGWa6gEK
j5UNozMB6ZDf0rpOVKxzet6HYNZXMtpYw6eG524eRiMg4yTgHj0rB06BoZ43j4U9a7W+0y8
eMxfaGaJl3GLJA/Xt7Vzdgn8J6Vw1ZNOzOzDI9ChO7Toj6DFb2kXemx2YW5kaCVCQHPQ1zV
lKH05F70k8UcjAyMqgDG1iMGuWi1GqvM76z5qL8joNSis72bC3DBiMht+CD7dh+VcPqXggX
csjNqTBfvb5WDd62IUtJJQrxp5oHQN0/WtW1l0xd5WExeZ98bcq31r34RurnguzPKbzwJvY
/ZtQjnfHEahR+RIwPzrBn8K63b3vlT6XepGeFnEYIHvuGB2r3gT6JDIEgsnnkXnEcLKPzGB
Re63Y3Q+wR/arJ2GB5kLA5+tU6d1cOU8A/sXWo9RWaANLj+IrsJ+o4P5U+LTdZt5/Pt4juD
HcoJUsD1BIr1uTQmuYvPh166gUHB8tjKG+oIG386LfwZdyWRMuoKAcsF3De31OcD86jkIPM
Y4GkUwtHcQtu3+RFErqD9Cealu4/tMDSNYy+YpCrJHk5HcqMED6V6GnhXR7i9Onajqtnahi
NzSXSxgN2DEHj8jU914etNOT7J4etrbUDzuaz1KMoSfXdgk+3FOMGI8mgs7+YMlvMtugwWE
gCseemOtX7LRmjMVxNchppPljSSPeshH+zz+tat/ZQQ3KSmxs2uIiVaOK6BljYcEFRkcf71
VtLuLNr5Xng1GMmQgNBEJAG78hhVJNgYFxPqaXEtwsFjBcueWVPLUDPZegNbDQeLI7O1v7k
XFnp+cQybAY2buAQoP5k13kmh20Fk2pQzL5UZMjjUohERx2znP8AL3rNh8e2V+qaf5t6YoW
LoqRrtj9TtBOR74rZU2tALWneM7u10BYvDs0dzevkz29yqx3KcAbVUkq6cdQOK6HwmNa8TT
Gx1GP+x9xWSK4vFaNHBPKjPB49ue1cXbwQ674qeG31jU2a4UlYo4RI0nHy4WTAIB/hzz6VJ
4j+IXi60vk0HVXvLFUj2SWkkDQKigYyEAA2n2J+tUpW3JOx8XeLPDvhvWX0F719TeMqRLpq
iOMDPzLu4YNkYwOtc63xG0uweexg0ie6tbrMrWV9dEYz97JdCcH0Dj8K831TU7bUGMbxz27
bcmPYpXdj7yjO7NYz6VIiRG3klZlzkGPAAJ4I75/Cs5VpbDsjtdW8V3mrtKLS5s9DswUCW9
vIN5wOzDDMOQcZb60zTfHXizw3qsF1oviKS6e3iO+2KSNGwOQSy8bv96uBt4p4UM62v2gN8
uHjJQ4/LnPerMep3tlqUN7BNNbyrHgPCgiKk8YBHX65zWPPILI9l0z9ofxBoyLa2kdnLCM+
ZGLZo88YPLMTxk8k1P4m+KGharp8MOqeErS3SQIzG2uGEso7YbBPHXnP0rxO4e/1HVJ2gXy
muBl1BOOnOT3z75qpbzz29z9pmClgNqmUZ5x2qvaPuLlR61efE7QrjUdNk02K40aOxlEwZ2
e4bIAHynAKk49KkT4k+G7m0na+0oTn7Rv3LcGG4kyTxwhAHsuM968aYy5M0qA+YNuWB/PtU
yxvbS7/AOIEMgKn5xiolN7D5Uep/wBveEpdSiXS7bUoZHTCRvLHLGEP8O485BPb9Kt2rIYj
ayXmoeRdM5aJFBt1b13A4yPSvN/D2mf8JDrQt2BhgQb3C5OB6c+tfQ2gaZo2h2EcFtEkSL1
A5JPuTnNeNjMX9X93cjlPOpo9KuBLp6vfSXIAb7QbPaYx6ptHPvu7Uo0PQpY5IG16ON1XfI
JkALN26HGMV6D4guNHurVo3jUt3zz+leIeI9OtbaSWWwQqJCM/NwB3GO9Th8X7bdFnRDwDq
cjh9OvLK808sCstncJ8wPqGPGPStCPw/f6YmoW0M2ltFLC0Ussk6M4GeMYO7PH615iLq5UE
ySwy9MBzgrj0HUVsWfiq/wBMsiloht85JKKCXJ/2sZFdzVw1OrtvDd1dNO9hHJFENrmGFvM
O5eOc4yPx4rPSz8SaHeyx2v2hWGWurdo8owPquf14rP0/xvqwlQyeILuNtp25jBEfrjNbVt
4pMWoi8stYeeUfMp3qrlj/ALJzkcdz+FLUZlXWuagJgCWiwPurnA+nFFM1vVdb1fVpL+RmL
ycnCRoPwAHSiixV2cfp17DHDGskUhdeBtPB6dvXmro+36rM9rp9pdb2OSit1H+7iu20Pxn8
Nbbwxp9hf+DHu7+GFVldpCokYYywbcdpOOwFdPpvxd8KaFDINA8BabbyMPleUB8e3AU/rXr
Jp6FnL+Gfgr4x8RlC8P2CGTODICHP0FepQfsr29nY/a9e8WfY4eN+5Qg49STXLXvx58ZNBG
unz22lRqCZEtIQN2eylhkH8a4jVvG+s6rKJtR1e4u33ZH2iVnx9M03KK2IueySfCH4ZWGnN
JqvjKKbAyhgmLsR6DAyK860u7tLNGETZVGwgbPA54/WuBvNcnmChp2yowOCB+mD+tZ8OrTx
rsLsTnPf/GvPxsfbLlWwpps9oj8SrE2RMQew9Ksy+JYLqMLIy5cY4rxqPUbmRycOW9K6ixS
6UxLJATO33P8A9VeH9Ss7pGbRsvNO2oS+RPtiLdGQnjGc1NZ3d1MjmLDJnG48ZrOMUsdwtz
MshQ/fcOw2LgdiAO/r1py3ukiWJob0mNvmADbnP1A6d6+kpzkoWuWbvkuw828uURSOh7/pj
9aiuIbWMyfvY5Npyxk2rgewxzWNNqtmtzBCriJHUsB3Jz0+Zf1zUnmQT2skWmpKbpXyHTaY
1TAPLA8de4FTKoBXaXS0dj9uV5G/vE5FZ3macxJhvbZZQcbn4J+uarXP9tTXQC2LpHJ/HsO
G5/vZwKLDwtqdygjtVjMpfk7RwPxzWM6yirtgtNy4YomcTvqrB+vyDcpHpwKiuLeFom2XLz
cYGSV/lXZ2Xw31KS2/e7GJGCwQKf0qne+FpdIcvNCT6YBIH61wLGUpuykJTjezOWgtCY18t
wM9d2c/mKnSyk2BSGOWzucAL9Dyc1rpJbJJ8xUFexH6fWp0vLNZOSGyc8DofTpitLtu5onf
YzItAhMkMkc7ybTnnDhfYBga17bT5fODR3F3HggfulRf6VPFeRyBV2ZGOgHOfSr638duVii
BYFhjHtReQ+UqwDUrabnUbiRWOP3sg4/ICrEmoywQfv4riZk+75ZG4/QHGat/up0G5gu45G
WbP5Zp8ljYhDKZsY69z+GavUpRsUD4inkiPl2F6jKcESrkj8gaZP4ge1Sa6ubDciL8+Gyy/
wCfeo9Xt4mtS1i9xHMDlPLlK4b19q5d7TXlLCGbaxXa0Ut3JMrfgBx+BoV2VdmxB4y024ka
IpdwqeryRgKvHTIJ5qx/wk8LSIItRgjVDja7LkfnXG3ln4kNkskd7KGUYOyd8Yz90LtHH1z
9a5hRNFK0UN3G8rPgn7g/764A/GteQhtnpd34j05A0V9cwb2OAYkH9CTV211LSlQSSzqEIy
M9D+NeSul1b7UnX5HPykYw/wBCBk/hmtLTdSa3cJPaOY4gQWYfMCPY4H9a1jFEXPZLIQzKs
1hqHy9fles7xXEttBbMjA7yTkisGw1Oy8trsagyuF+4ZRz+ANP1vUILm0t0ieR/LPO4Efzr
DEL3bHVQfvHTeG5z9mySB71pmTzblsAEkYrmtElRLMDI56c1u20oRTJ/EATXh1I3lZHv0Gk
rs27WdYpkAYBwPlDICfritdr7VA5jtbQOM8M1z9nz+QNeZtf3T62ZVunEanLgRH7v1PWuhj
8XaYmns/2+OTa20ymFym7/AHscV7tKNoJHz85885SOi+13UaP9ugu1JHVPnQc5PzgfqQBWb
Nqt+hX7FaSzPJllBmRiy/mKyYfFWoCR4zp1nLbMPlmhvEc7f7wUlST7EVZOusyv5V7LM5UB
kmCeYMdvlzmtbMjmLDX2ttDOt3YFYyhCqihto9DjPf3rz2GQLIAoJB6EDit7UNY1yPUEWyn
i+zv98Sg+Zz1wMY4NczMJbe5MbqN/f+EH6DNcVeOtzqw1TodhpsxPlxgHk4rauwisdylyME
fKK5bSLkFoxgb91dRqshiaN3BwcBivQVwr+JFne/4cin9uRLqOcwhW6ErHxW7aR2jHzjISX
GcAEgfgK4S4vLS4lEcNzlQckDIP86W6in+xvMuoyRqvG9ZtoI/Svo6T0PAeh6oum2pjaS41
GKJ9vyN8y/Tj/wCtXO6rp8FynlM0Eqj7sqSYYH8a5C1uzHAIZtYu5LcjcHF26P7AkGnWr2M
V8J4naF2DbmdxIW/4EDx+OKuUl0J5kbwXw6txFourR7bMYWeOJWkaQ+uwbv5CnA/Dn+1li0
nUra5VTgiSR4hgfwkNxmo4dYt7Z821o0knDeYOMD2xUjahpGtyeRq1hD9tRf3Nw6qMEntgZ
B/CrTA9B8QTX/hjQYzZSi50i9CErpyqNwx6jlse2a8h1nxP4Q+2rBf6Va3jyHMh2pE6/Xdh
h9ea1zc2slqui387xIj/AOjOJtqlvQg4zk9q4zxZa3N5ci1+w2aSKAG8qIHcc9WY4YfnRKT
Wwy7L428OWUxi03w20oyVJ+2zAAHn5CjEc/QVRj8c6daHZZaJKJc7x/p5cRnuPnQ9K4y/0z
VlY3V9bYWNgqqYyOPqvOPxq6nhK7vmjn05XjCAb1v5Fz/uqqknH1xUKchHUxPqHxB1KOK2j
ls52wC0RcIPyGCfxrtbX4YjTtOnbxr4ittItbgOI/LlVZpUHJGzvn0xV74RLYR38FpcEidc
kx8np15Pp9ea8l8a3t54s8d6rqRubdBPMfKjllySqnAxwcdOgOK2qS5YpvcD0IeP/DPg3w9
PZ+AdFupNXYBEv7+KMCIf38DcT9MAV5Trmt654h1GbVvEd9JcXMzD5mlIJ/2QvCqPoKYPDd
5aRhpLiMFl274pG+Ue7Y6+xxU8PhHVrjewvWZv4ckNkdutcrlcDGkvJ0CoLeJgCNkkuCyZ/
T9Kek0V1Cdm52ib5suCvruGQ36Yq++m3dvuRdKuCwGXleAsjMO3y5x+NUZ4LVrkrNEIJDGC
+HCkEHp83y/kaTmA+HVZIH4lEKt0M0AjyPUsvP496tvePdWzwy2Ynj3gn7OWcYznjjA/Os1
tCRUWWUhYmcKZDJHtGf8AgWSPoKkHhuT7TMttMn7vn94FILenoR+FRzAN/sWCa7zZ3EkZxk
RlUaRfqqEn88VHd6Hf/Y11OOQ3lsuQXAyUb/aT7w/KnzadrSRm1ZECuACPlO76Z6fhippXe
Jbho45Jdu0maIlY1AAGDtI598VFwMGdpZURIhK6qACJG3Ae6+gqvulDEMzds7icqPauiuPE
pvIXjvrWScnADFlJCgf7mT/31ViK78N3MS/aLbUI5TgrIdrRt/vDqo/OpkxE/gjUVspbpVj
3yuVzyMhcV2c/iZY0w5MOe79K5S8GnS2Gyxlj8sENuS3MZLem7JyPyrAmmYFk+37wBna65H
6ZrgqUFVldoXMddfeIGk3FZ8/Q1zWp3wltn3NvHXGetYokdV3kfIegDioJZXYYHQHnmtoYe
MNiiZZ3BJEufQOAQB9DThMUQh18xCc43EYqjyxxwfqalR3QY3HFb2KLKzWYZZPIldB1Hmcf
ypyyQhnZQWjH8DhgD6fSqu5XlJbYM9SowTT1JTLQuFOOxz/OrshBNeylxvvnyABgSEY/Wio
7g+ZLveRSxHJ2gUUuVANtirQqqqqsBncpOW+tXI0hjUbollduQQcY9qoRRAxq24Agd2GT+F
TBpAPvspzkHGa2ukaF37TIq58pmAGBhs49xnvVSa8ct8jyD/eINNlkk38vlPc1AQztlm74q
b3FYkMzyNmRi49zVm3AaTaLXzSegGR/SlstOF05UuVIGcou7A9/St+zsYLE77fUi0x5K+Uv
A9ckHFJ077k3NDStQWwhjun0OV1J3bzKpB9hn8Kvr43vzeCK300JJjIVEy4H0x9aq/2tfG2
aFpy+MkozeXkZzyFI9e1UpbK3jRkUKpcbmCMQNuTxkcDoOtaqKWxJqTa5Df3Ev2pniUAqsc
5ijCuAQdyEH2POOaqT2WmHiS7HlTbWVFCM3H+6AB2rDgMLxsPJ3BlBJL49Mcfn0FSr5EiLJ
OxlQ8DzZAwP5rx3qJAbmm6Zpb2okfUJxMzsudpc7cdDk4HPoKmvJBZW6JBEk8aSbwssaMyB
eMDA7YOOKy1vBKqxG7kwM7WhdAEGevI/Tk0gnlEjwlUkhYAZbPY8dOO1YyiBNJq00iiC1j+
zLO+XVgx8zjHTbgV7H4es4bDTo8opkC4LKOp9a8QjYWyphW3xMNpI5I/PFegr4vhXTFMTnG
M46GvLxtOVRJImpfod7fa7eRW58oIgAz87ba5e78XuYzb30Q2dpAcg/jXn+q+LJpAVDkknO
c1z41OWafJywb0PWuajgVHU51Svqzr9eurUbbiP93ubaFABLdcHr14rKXUf9KMUIjiLJkOz
5bP4cfpVe3t57qzSCSByofK7gCB1x/Ota20ox28azyAlTjYuVH6f416sI2idUFYlTVHjRRH
udQcli/Q8dsf1qvJe/bCu5gyA8MG24/KrTWflYVIz85xuyc9//rUx4ihaMjHGMhsVrZF2Yy
Ga4YfJLtUHClGLE9fQ+1bMd1PJ5aGOR+ehbkD14BrMihaIiVVG0HgM7HPXpk89a1LRCjq7E
ICMfeOR+JzQkyrMuKyuEZ40LhuAv8X1q35Ec4SLySgVs5WQqrflk1HaraeeUGcnlsEYkPoa
244bc/Lui4OAp4x+I5rWNMtROUvdLuC7RxKQScod7nH1/wA4rnrnQtUnciSaZ4QfnCjKE/Q
/1r1dIrLzG/dKT/EdufyqaKw094t0UA54w6jGPoK09iV7O54VJpGoPbNbPK8aw/MkLgOoHt
6fhUdrpUgQGSPczMRsCrtx9Rj8ule1XWhWKsZEQNtbdgLn+tULjSrULkQEA9AFCgVag0ZOD
OAsrS5VJAEErBPlwu7H/AVH9auyNcvZiC6gCPGwA4IP4hsH9K7BdCjYkGBZMD5cDOD6cj9a
oarpt0tqS0G4cbdybT+PHNc9bWJVFNSMnTm2AAjCg4Ara+3wWlrLcSgsijGBWfZ2z4CSRoG
BzxzT9TnVNOWFVWUnJZWnKAj6nIz7V5Sp3qWPZ9py0mU/t097db54IADyjLIW+T1J2hf1o3
abdziR79vu42xzGP15GOv3vesjEh0/daabI0MbcrMAIwOOhyFPT0q7BFLdCCG1jghlPGxrh
Rz6A8kflXscp4Jo2a6TA8k+mhBKP9aZXKtnvy/Xii713TvMEb3AGW/1gnjX9Fbd+lRtZatZ
SO09iY4I1zuVg5PueMdO1NaOR0VhGrRnkhotpJ9Oox+WKoVyyttZXyJH5JYFSw3nPB9GbJF
ZOo2l3burMIlTOFxIzEfiTV6PTNsw32BhDDcJnYtu985AAq3d2U/2GYmCPA5UowI/rWNSCl
E0oy5ZFHSp5VuIy0ZBznjmun1e7iMMJknRA7gAuSqk+nykVyNoIY5S+Fjx0+Xj+VdFcB57C
JVWGYqwY4bYc/gK872fvxZ7Dn+7aM4veuX3unkHssmMfgRU0Yt2t3zK0O0YbyVH5/3aY/nz
QOY1jjAOMs4H86ynlaN0ZDIHYED7Od2/HY4yP0r3IKyPEkaUCO8bhZXdX+6WKA5+gzXQaLa
zpBLHc35iR0ySysAxPt/jWDYtpM9qr3sLCRPvIigOh9wtaz2vhy2s3kt3lWQjP+jbY3bp0y
cd6fMSQSXAspHXegk+75hbqPWs8XZguVvAGnZcZdSg3HPUd6zlmRbw7X1ORQePPZGXHocNk
flV7CSREXNq8keMnr8v0IqeYA8UXFjrNkl8scZkPyMfJh3REf3SSCOe+TWZaTvfWyiN5bzU
YvmMURMZdcfLu8vqR9KsGxsZd8n+kfZkXL+UzblHvjvWVoOm/b/GUNvozaheLLjD7AGDZ5D
FSTj64rRXkB3Vv4avdR04Pq88aWrYxbO27/x4n9Kvt4esrWKOK3tozjvztI9x1NdzDZWlt5
UCLibYvmqqjaGx04pt6YI7cxrtXccNv6D6A16DpRULspIo+CLWS78R2tvcIqQ5wBbphUxwo
J615NrhjtfEmoW6zy3VtBdSxpPHC21gHOcbc4/HHSvaT4g0v4d+HZdevmikvrlWi0+2VstK
+MA456E56Yr5nutZvZrt3TUoFnmZpJRICCHY8/LyPyGOa82rNWsD0Nq2vNNWEi2i+0lmLM6
RpgH3Bx/KqMniO9ivTHGNPlUMSCpMZA9MH/Gup8JeHr29gF74nkjMR5RFVct7kjmvUtO0Dw
jcWjI9rGTsKkuN2c9eteJiMxp0N9TB1Vc8FvtY1GUwXEq204QlWW1dZSRzkDOSCPY1m/aLm
7mcbr63ABbJZtwXrx/hzXrniD4b+HLi4NxpbtBIq7VKYQD2OBXkl1bajpepXNnqKu6KoG94
yo4PVSoIP41vh8VTrx5qbNU09iNrq4QylnEyKBh3K/N267Qc89M1FH4huLYtE6QICxwdrEL
9eauQ31rsWC5hiMcg3YOWwf73ANZF5YweWGS5t4IznGxJBk++R09xXQM6SHUvD9zGiXFtBN
KvIkKiME+45NLNF4dkQyg224/wxM3HttU5/MVxsdlcurrGizKOQYyPz9aesMtvOscsAfjPz
EhR+VFgOrAtY4zAlhLFGp5B2bT9eefxzWdP/YLsxfT7mNyeTEwXn35ORVD7bbTP+9kutoO1
dkrEL9OaC8U82d8ssMbEHzJtpP4cUrCNCGx3S7dOmYB/+WDO6YPuSMGqWoKocRSTqsqybWQ
W4J9+en606yWKZ1ltmeEKecOzbj6dDirzJbm533l9FbYbb94sQB1427j+dTZ3uBguDFMUlz
GewaLnNK1zAY0WSFGB7KMMa2dR061kUvBqK3obkCKEgL6ZJfiufuLb7P8AJIIxIG4/vAe+O
P1q077jDNm4bcHDnoAnSla2gC5iuecdCKhe3aNdwbPsDmmBpFIyeevPNVYZMIJcgLKpPqTg
VI9ldJL++tyT24JqMXD7AHcOB/CakFwduwqAGOc91+lTqBDKt4X5j5x/dP8AhRUsk0xfP2m
f8XP+FFGohttDI9uBE20sBkhsHn+dWI7JgcFkJAyBuyRWSguCgILFSAOD0q3Gx8vJBWTdw4
zk1ZoW/sDABWCtnnAI6VetobOInzjLG6rk4I/CsuGKJovmkk80nIG3AB+tK0bLIGdizDGQT
n6UwOgbULFC8RSWNMjlQAxHHDGkXVguBDaidM7ceXtMftkVzjyOjhkY8YxlelOiu5lUmJiG
HP0PHI/KncVjdlnku7kSzsSxUgDeNuPfBO2pY7i2iSWSOMLnqu4HJyeg3EHr3rny91JE8ry
71xgncPmqxBDI7qJUYgDOwAE9iAGPfB70+Yg1fts9ypkjkjRgQMMdpH5ZI/A1LBZzzMZHvp
EO7Hlo/Q/Q0yz03UPMP2ixnEbL0R8A/rWu1rcm2ZD5kTsNrFSOOAazlUS3EVDbRwttuLl3J
O77uWU+3H/16zLjVrSJfIgRmHocj1/xpJrAqS8lwZHP8RPNZrmNXIVVLg4+Y1hzqQwlvLq5
ZWXOQBj3qeCO/kXBYopOclxx+FU2uHzggDPXbTWkkbLZY8ZxinYuyNaLSo3Obi7VuM8ZrTt
Lawhl8qKRtx6521ztuZtwYRjGMHgcVcle8uVLpI0O30bk0KDHsdrbXgjYFI1EWMZDZpZ9Ti
SLDzqsQIyI9oIz+OP0rgRGS5SUQgt/y0Unj8OlPENwZR5UsUqEj5XjC9PwrVRuB0w1vTVLo
Lh5JTz8vPp7cUsmqRxRlRbuGJwCvzfqMisBrl3ZVjlijWI8jYvH04qVJrpmWOZnI3cFnKoB
64X/AAp8oG5a607sPKsJJQBnO4HHOOMdKvWt7csQzwyqM5y7A8+mMf1rJgjhicosjMrnJKr
nPHv0rTgMKtl9+0naCecf0/GmkO50FkyFFkcqCPmJDKBn6Vu2s9qUaRw7HOc4yK4uLVYIeF
V5HJyTjcD+QrRg1NGyoDZIztZeBWqlbc0UrHXrqNkArbyCBnA4x9asQXRkINuiMd2dzOMdv
T61zCXiRRKfJDnGBkdKcdUlCMschQHsp2gdPT6U+cOY65pNxZmVd+NuN2PxqnHNM7DLb8fw
ogrmG1v7GpMt0ASf7mf51my+NmtctHMSR3Cmn7UUpo7qaaWCPebEnt0HFYmr6yjWrh3CCMj
Pm7cn6DvXI3fjy/mDD7WNp7bOn6Vy11qhu7syyXTseMdSo+lc797cjme52UOtWDSAQXrtn/
lmVYAfjjP61W1a3udb1COCHzY3VMBShAY8c7ux6flWJpl5G97FEo2yA5yIwBj8TXZWks0Mp
by8x54JAOelZQglO50TqN0zCPhXWIyWhuXlZWwybOGH1YjPU9K19I0nULa5jkwtpIDncu3z
Gb2J/wAak1PVNUjDGI2rgDhJZmGPoBxXN3Wu+IjNttooHkAAHl7jtGO2eK67nGdXfT3bXMR
uE1KeSRwv7/GV98hW49jir82m2EH7271R0i+8FhlXzB9QOT9ORXnNzr2uyW8i6lZ2s7JgfN
GwJPTIK8NWJciW5txcTadcoq8EwSYX8EOcH2ArNu+wj0y41fQrqQIdSupxDlNoeSMgdv4SP
0qS31TTriHNvq08uASsbAoFH4gZrg9Gms7ODzVZ7iQnc8ci/OD25ArdstQabdi1ZQwxnaAA
Pc44quliUne5bs3d7jzWXerdt3H5VtPOkSqRbsuegRtxP5Gs2w+yK2XjYlR0DDB/Gpb6504
jy3WePP3VF2UH1yErl5dUzuU21Y6WDRLC5sRP9ikcgbvM6ZH1yRXJapCLSYpFp0gRRgl8Hj
2OaH8WahBZ/ZL2/eazRNqs6qzY9yAKoQeMYnBV5I344BjGK7+fSxxO5ZjvrKNlW70C6lccI
3DhT9AxrV+12LW48yGe3YDrKDtAz0AYcVzx8RzNIZc28YPBDISoH8/1rdh1qB7IM8tq4Ucl
RgfixP8AWoFqVEs4WuHeMqsRGRvZB+XANWYdHmWV5fPlSLAGFI2/yOKgtPFVhJLJb22mD7S
pO6ONo8EexzXZ6do3iDW7FYrWD7Kqx8FlEQLn+IsCSfpVRptg2luc5LaXVlZG2+2mNWJbaA
UZv945rrPhz4alM0urwQEHyiiSzjBBI6DGD+NdH4d+GWt3M8Emvag10IzkbiSgHtmvQ/Etz
pvhnQVLwxW1vbqFDAdPc4NdtOnye8xc19jlmtIbG2JlMcZbkIp6H+dcVqmr2cBnS7uYZm4K
W8Ug3n6jPFcR4w+JCyapLHpsjTTlirSEbUAx1X+9XmV1LFJdmTylkuHILkhgT6gn6VjXxF1
aJpsdd4r1S91y88zUw6QIAI442JTH+7n9aw9G0uG612NpoF8hMtjcTuxz9RUsOtQNGli9qQ
u3rngfnVbT7a7TXree1YPbnduw5+Qn1FedUvJXJkdo+vvDL9lgGSoyfmGFFdDpGr3Em0Pfx
K/93bx+dea39rfWRJNs7bnJZ1XIJ+oHSq9jq91by/OsgC9VYV5dSimr2OVwPdBduU2TeWTj
7yH71cJ8QFhiFrelG+ZijAKTkY7jvUOmeIXCgOW2yc88Vl+ONdtpIIbIP++A3sAOcHvmsMN
ScKl0i6adziHil/tBZYpztLYIYlQB9TxT57lpZBvimnMYO3zcYz+HUVQaX94RMVYdQwj3H8
xUhuLeaIrMcqD8gjb5l/CvdsdJajEUvmSXZ8qcDdvf5RjtyKtJctJatFI0w83o5yw/DmsVR
twkczlEbIWQZyasLclGd7gSAn5So6D3x0/Kp5QLbafYC33JO0zBuVzjb+FUxBdtckk+W2Mq
oXYT+QqeOeZh5VtBE8LngGTrjv1pz3kLqgZFSUsdxXGGpWYinPG6pndtHXO/gn8hTAnmMF2
eYQM5DZx+fFas1zsgVFkjhDKDuQFHb6DnNRCO38oKRkjkjO5iPoAKOYCC2KxnYpIB5dPlCk
e5JrQh0mLUI5XEnllxmGNW3c+4A6e1Qx6ephLllZQ2ABkn8qmlsbdovPyEZiGIT92R6ioeg
zLvNNudOlMU6uoHdkIB+nWq7p5jphkwa0GEeIyJbghAcgyAYHtkGoJ4meJJEwVXg5YVd2BR
K4dhsBA460o3DGFwB3zxU5hIlKFRkjjOATSiJoT5csY56BjxT5gKcgYN9w9PQUVNLy/R+lF
WIpwZIBX5SPerSz8YK9DkcmqCA4AznPrVlVPPOMUnoaFkXEgI8l/LA7DpTvMuZflE7c4zg0
giBIA4ycDHNaFhpF1eMn2e3dmb0U8Ur+YFIREMoZSwA5Oc9s1ftdHub11S3jfzOuScL+WOv
tXpXhr4Z3EjLd6jOlpa9WAcbjxjvXf2174E8LwpE0KXTKctIxGFH97OetF0PlPMvDfwv1nW
Vjlu7WcqG++AQg+oxk16JD4C0zSrQG/ba6n+IAKvQjafXj0p2r/HDSwjw2MAeMPkFCUx9T1
9a8z1/wCJ9zqgMaWEEmWyJGdsqPY03JITSR0evanodgPJtDG5XgbI8j864HVtVupuOYlJye
56Y71lXfifVp0KCRI0JztRAKzoor3UrpUhV7iRsfKM8E1zuPM7yIdieSRFHmeeWb61UluyQ
flBJOckVrL4Q1UyNHIsYZeoBzVO78P6lacyQlh6rzThKmna49DNExzkqPwqfzyGyOmMVWKk
E+3WjK7uh2+ma6Erq6FcseeQxCqAp6jNONwxh8qMAD/PbpVYbG5Yk/SnrgDIHHrTtYLjpJZ
VYKzs3rnv+VW7e4V5s3ERIAx1IqpuWNvlGW/u9KaoZ92W2/jTTsFzTWSJpWAt0QDryTmrkE
4twFE4jwMYBHT69awA3lksm8nuc4FS7mzl0wfpmmWdEJhOm43PztjMijB5qbz44lVJLl2OM
fMcj9O9cz5rHCHcwGOp9KlinBRmkg3Htg0AdLFq0Ealna4HzbR0bNW4tWhLEssoAXptA/rX
HNK7IHjQHb6DpUhlmRUEkcZB46gmpepFzsjrVuFUjpjPBJpp1aAw5MsbSHqoOBXINfMMx7m
dSMAgZqJ7gdTtx7LSsFzbu9V3A/vXfAx1rGnvpnYhWCqTnAzVR3Y52jGajClTlmJpiLIuSX
+ZCwPXAAqaGOKR1xuRScbd3A/SqfzdSOPatG1juVZV8k8/Nk55pFo6LTLQCVWQq/8AvjNdl
BvmiCYV3HrwK4+xlaIhdgyPU10VtdskeMgj64px3uVvGxJdWaBk8+PYwOP3Z4P481lXbxoG
NpCt8VbJRmJI4xV2e/n4jZ1iUHJG3aFqJZrSKVZFlALddoH5kelBmY83iwwIVGjXFu2SpZJ
cEHHTJH+NYP8Ab6wvm3iYbjkh5i344xjNdHq22/gkuLfVGEaD94gYsD9Afu/hXn0nyTEMwB
PQEnNC0A6zTdXiVS+N7dkWNMD8a1I77TJPnd3gf1cpkfTqK8/+TkhFIzjkZNTQzGF1fYrbe
DmmB3zyTywp9n1ONUznG9Rn8FxVSWHVfPkDat5YPTDHGPT6VzqamZSoFuRIOhic1Zk1G6MS
7oSRj3zWdmXcknsLtQWaWKVif9ZuI/Si0sJc4M8ZOcdM1n+bGSA6Mc9BuNW7W4hRVVIF65z
kitEiC+sN5Flbd4pt5/5aDit3TNFjvpRJ9ki3dNhiBR/qetZEEyl4w7ng8DdkCu90G6t5fK
jUiJwcGWLhh+JropU+Z2YHpngXwPFeGJ761iWPbgoB936ECvddF8PaVABHbW8RiGAw7j/9d
eU+GrqS2too0nlmKYG+V+cHvWl46+M+nfDzw+1uMXWuzxbra1XDYPZnI6KPevRq2pR0OaSl
KXkdr8RvHHh7wD4eWTUHj8xgfKtVIDyf4D3r4m+IHj/U/G+oNc3jfZbJT8kMBJDD0b3rmdd
8Wax4l1OW/wBeu5byaXJ3P29vYfSsUyuVEcWEB5wOhPqa8p1JNWbNlFIna4hz+7YK/TLAk9
KjkdN4J5zzxnJNQM8yt87AtkdRSNI+Q23kdOKyLJCclY8llPTParlpcG2dysvluWz8rct9T
3rOMjFgcYz7dKRieGGM980W0sJ6nWnW7uWIqBiRBkP/APWFUzrUy5EjwuW6kgmsFZmiC8DP
cqaZ5u/gEk/7JNZ8iCx0X29Jt4j1CZTjCqyd/WqMltJcRO0l2J592Av8RH+FZO/nLDPpzSm
V22nOCvTFCjYSSWxK5kiQpt+91yxqFeexG3qVpzEscsxJoaRiOCAR/dqyhu47vmOc9zUqMg
bcwkOBgHNNVsEZUE+/FWRaoWUu8aluytmhuwEKwmQki33kDOVOCKcsZQhhGwbHG4E5NaR01
4oml+WVgMIqsc9O4xUQ+yR2YuVkf7QpwYiMAE+metTcDObz2YMSw/Ej8vSrEP2gbo9m8uMY
3HJ9MVdtDbxSj5D5ynL+ZFuCj/d60k9zYxyeXHIZdznMyqUK+mF7UrgQRQfvgrDBPzYPGOK
Vky3lbHdmPB3ZH600yrLIisQVBwHwQzVd8q0jt4j9oHLY8sp5b/mRUyArJZzPhWbDE4+U5y
Ks/wBnvF80t2MDtjitWOBoII2ngcKx+UhSzfjio7qWeAsLi1TynUeX5men078VjzN7FWKlo
LaW/VVuUVnG0+ZFgkDkAH1qrqPmFipHGcAntWlbH7TG0+YbeBiAIYVXeAO4zVG52MzbRtBb
l5lC/hnrVdbBYxJTIshGJPzoqaYskpWMIVHTJorXmIKcVvIyoUw5JxtU5I47iui0vw9fzMs
zFYou5yDiqNpqVtaW8Rig8ydR1K9OPXvUsuq3U8O+aZiW/hX5aUpM0OusNG0y0Ekkn+mPAm
9gMYQZA55/2hwM1cfxvDYxumn2qwuDtA715sXZnPO0ZyBnPOc5/l+VKUL5bCtxkmlyAb+p+
L9VvpsmVgMYzuJNYc15c3JPmyswPUE9ai2qPlz81LjaMkVVgGByAVJypOSM0bePQe1PyN2Q
gI9KH27AQxDn34q7Ebli3tvtt1DbWyP5jnHzmvWdA0a20q3RY1VZCpw/8ROODn2PNeZ6Cyw
al5mTlUPLf3vUV2EmskW+0SD656VwYjmeiM5XvZHd6Ne6XZ2ygwq5c4LNyTVjVzpV7b58iM
N/eBwa8ok1/wAp5ACeuR6D6VLp99rmuXH2TR7Ce7k4+4OBn1PQV5zwrT572GodzI8U6ZbwM
Z7fC4YKwB6/SubihnnJit4JJ3AziJC5/ICvcNL+FU11ILjxTe7s4/0W3Of++m/wr0XS9H0n
Q7cW2k2MNrGByIx8zfU9a1nmUKMeVe8yHUsfKX9naoowdMu//Ad/8KPsOogg/wBnXeT/ANM
Gx/Kvr0MSAWHBPXpQ3b2rH+2u8LB7Q+QPsep7snT7n/vy3+FRSRSxuUlR42IB2sCp/I19h4
T0H5V8+fGJc+OkwoGbND+O5q7MHmP1mfKolQnd2Z5/wgO7JJ9elIrsDgkD8aN7bQMcn1qxp
+n6hq12LbTbCS7mPRIlJPXHPp+Neu5JK7djVu25Wyi9V7Z69vWnCSZlCwg8ddozXq+g/Bq6
mC3HiO8+zIeTbW/LE/7TdPyr1LSPDOgaJbi20/TII1P3iyBnf3Ynk15WIzSjSdou7Icz5WU
zryN647AHFIZJgACp654U19eG2tAcNZW/18pcfyoNran/AJc7b/v0v+FcazldYGbqHyHvYj
GWx7DFHmZXqee/avrr7Faf8+Nr/wB+E/wrwH4tJEnj3YkaRqLWPIRQo6tk4FduEx6xMuVRK
jO5wQZgcHrjOO9KZFB5+at7wiqN450JGVXVryMMrLkHLdD7V9MfY7Etg2Nr+ECf4VeMxywz
ScdwlOx8liZVbnlfSr8F+IjnIIY5wzdK+pmsLDOP7Otf+/Cf4UGxsGBH9nWg9P3Cf4Vxf2x
D+USqnzRFqcYcYm8wH+HYNv8AjV+TWQibVmRm3Z5xtr6INlYAAf2fbZHpCo/pSnTtN24Gm2
n/AH5X/Cks4j/KP2ulj5qGtJErFXTzARwSTn8TUy6vasgdlhlYjopC4989fwr6L/szTDx/Z
tqV448lcfypo0nSiTnS7ME/9MV/wp/2xD+UXtEfPQ1a3NvJHEYIwowofDf/AFxUC6/FHB9n
SKwlIXAYwnP68V9GjRNHyANJtCe2IV/wrlPEHiHwF4f3RXFnY3N0Dxb20Ss/4noK2p5mqku
WEbjVS+yPA2jtXjWVPNMznopUgVRY+XICvIByM9/avdPBGr2Hi/WNRjm8N6fa2tvErxoIgW
JJ7mu4Phvw8WH/ABJLP1/1Q6062ZKjPknHUHOzsz5ce8kYDdtQjuuBUsV+PLPmqgJGM85r6
d/4RbwyB/yArD8YRTP+ER8L/wDQAscdOYh1/Osv7Yp/yi9oj5wivbZiGYjAOBx0rQjeOQAh
ifavYde+GHhvVY2Npb/2VdDAVrYfI3uy/wCFeUa74H8TeF3aY2pvrMdJ7fLD/gQ6rXpYfMa
VXRaFRkpFi0s2YDy1HXsK6rSrR4isrOiDgL25FcdoGqR3MwhZmDj2/Dj1rK1vUNTXU7i2ku
JI1U4UKcfL/er1FLlXNFF77Hq2q/Eyx0HS3tdPZrnUthCHAwh9T614vf393qepS399O89zK
cvIxyWPp9PaqhbJJ6+p9/rVvS9I1XWrz7LpOnz3k3pEuQPqegrGpWlL4xW5REjBizLKq5OO
uSPqKgI3uwDDrjI4FetaB8HHYi68T3oXP/Lpbtyfq3b8K7+P4feDFQJ/wj1s6xr96TJP555
ryK2ZUKbte5POj5l4XoST6mhi+cFmP4V9NHwB4MOB/wAI5aYP+yeP1pjfD7waD8vh+2X6Z/
xrH+16PYn2iPmUK2CSv05pv3jlQCK+gPGHgfwrY+DdYvrTRoYrmC2aSORc5DDGO9eDpkZ8g
LIqjLHGMfh3rvw+JjiIOUDSLuQRk+YOG47DH6VMWdl4jbH+03Ndn8N4NG1PxM2jaxpq3Uc8
TGNyTmMqNx6eteuH4b+DXHOkAfSQ1hiMdChK00JyS3PmpgcDp+dIema+lD8MvBZXH9k/+RT
Xinj/AErTtE8aXVhpkBhtY1QrHnODjmqw+OhXdooE7s5cBm6c/TvQrAdQteqfDHwh4f8AEm
iX91rFm9xJFOFUrIVwMV3I+Ffgg9dNm/8AAhqipmFKlJwktROSTsfOqspkyeR6GtFLieODg
7RkYU7cD+te433wx8GQWFzLHp8weKJnB889QpIr56RgcM5JJHUGtqGIhiYtwHF3Nsy6iloG
mv1VJDgK74/UU5ZbyHyxG3nP0DPyq/Q44+tYxn27Ui2hl/5aL1Iqx9tC2n2WGNoRIMSSJIf
3g9CvSt7FGnPeagyuCoE23DnzNzH/AIF1rPQRtYYku0jO7cylc7+fWqKMUkEi4BHt1FNyp+
8ueKfKBM1w/wAkStthR8opGMH+dWUuZUl33b7mH3Q43ZqosipIWWIYx0bnFOa4YgsSCT0yO
lNpMDUjv57htrySxRR/xR5zj6Cq13dzSxorNJLADhA/p9etUTLJvZg5BbqQcZppYlSrZK46
Z6Gko2HcuWdwLe4VlX5scMDyv+NWZ737QkjzTEMx6sCzH+lZe7jI60Z9CeaOVXuK42Qtv4c
fjRUMm0P92iqEOhACjgDHcircW0YJ+fHrVOI5UZ71MrFelJs0LiBJHCBUMh9WwKmdLfY6xR
ln3fMxPFUAxAABOB2zmrEPkIwkMjDBzhR1qOUBHztKqMAZ+bFRkll7EetTyywsS+5ixz8pq
s5B+XAA9qpagBKr0NIWyAM9PaoiQTjmjNWKxYgnaKUOh7nOa0PPd9p42/xH1rIGRVmEOOpO
PSspxT1Cy3HzOxOQxPrX0z4Giig8CaT5cSp5kCs+0fePv6180SIFi6EFutfTfgwY8EaR/wB
eykflmvFzVtUVYwqXSN8BcHaAB6CuQ+I+p32j+Cbm8026ktblZIwskZAIy30PrXXhQK4P4s
kf8K9uf+usY/8AHh/hXiYJJ143IjvY838I+NfF174u0yzvNeu54JrhEkjJXDj8q+hO/NfMH
gVQfHeijPP2lTX1CVx3ruzZKM42HNWdkNycdq+ffi4Wl8foFxxaRjk47tX0EeH9q+f/AIsR
rJ48wWYbbWMAKMk8tU5R/GYUruR57IpC8rtYD7pr6h8G2ltZ+D9L8i3jiMlrG7lF2lmKgkn
1618zm3me3ecAFFxks2Tz9K+oPDX/ACKOjj/pzi/9AFelm0n7NGlW5rkKBgcKeoFcX8Rta1
HQPCjX+lz+Tcecke/GeK7Nse9cB8V08zwYqA5JuUrwsEk6yUkYpXdjivB/j/xVqvi/TbC+1
LzbeaXa6bAMivdCQD149a+b/Alvt8faS3lnaJOuOCQPWvowjPyj8q7s0hFTShsXUjZ2Q7LA
ZJxXz/8AFZWbx+2B0tY+v/Aq9924GBgn0Nee+IfCttrnjeaS4EefIQYbjpmssBWjSm5NhRW
tjx7w7cx6f4q0rULsFILW6SWQqu75Qc5HrXtn/C0PB+4/6Xd/+ArVzPiLwHHbRB4eGCn7py
D6Zz0rzS6iNtI8U7Y2nHua9pwpY2zkzaUFLc+gtL8f+GdX1WLTLG7ne6lzsR4GXJAz3rqQM
DJ4r5v+HpD/ABC0vYScM5GTjHymvo7kjBrxcdho0JpROecVF2FznoKwNX8a+HNC1E6fql60
NzsV9oQng5/wrfArwP4qo0nj5y3zAW0YAXJ4yanAYeOIqcstiYLmdj05fiT4NYDGqEr3xGT
iqmpfFTwvY26tZtJqE7nCxRLtOfcnpXiVvpj3QaQSLEw+6rKRu/AU86NPASGKRqzfKxGQW9
8fU17ayugnqdPsDX8QfEXxJroaFZvsFo/3oLfILfV+p/SuYWHZH5skikBsle+c9SP61ZWzu
ixjaDdH0HYGn/ZvIIxZ7uPlAzhj9RXp06cKceWCsaKFtj0X4NAf2jq/70k+WoPHTmvY1GMZ
7V4/8HExqms7s52Jwwx3717DnjNfI5l/vLOSq/eAhWHIrxG++LniCy1a5tY7KyKQzPGoK/w
hiB/Kvb8DHWvmLV7KZ9U1F3REH2iQKWIB+8T0rqyylTq83tFccI8x9CeFdUuNc8J6dq12iJ
Pcxl2VB8v3mH8hWzjjBHHcDofwrmfASeX8PtFXII8gjIP+23+NdRz6ivMrpRrS5dDJ6Ox5v
8RPD2jWWhTeIrWwSC/ikRQ8XyqSzgElR14+nNea621le6EtzJ/x9Rj5SByR71678TpDb/Dy
8kYDPnwnB/3xXgF5qf2mBYxFtKjG7PNfU5ZUnKhqzppN2N/4daDpfiLxWbTVoXlt44TIIw5
AJHrX0TY6fZaZarbadZw2sK/djhXaB/j+NeGfB7DeNbjIH/Hqx/Wvf+NmRXk5rUn7XkvoZT
eohxx1/CvJPEPxd1DRvEN9pKaFaTraylBI8zgngH0969b68ngV8teOQT8QNa/6+D/6CKnK6
UKs5KavYKcVJ2Z9BeDPEk/irw0urT2kdq7TNHsjYsMDHr9a6H73SuE+Eny/DyE463Mp/wDQ
a7wDArixcIqrKKWhm9HY5zx0c/DzXh/05vXzMBF90QkydA5bpX0x48/5J3r3r9kevmH35r3
sr/gM6Keh3HwwgeL4lWAeLb+5mPXOfkNfRYFfOPwqXd8SrEAA5gmPTp8hr6O6VwZt/GXoZV
dwzxjFfN/xTwfiNfLn+BB+lfSGT34FfNfxRH/FxtSPptH/AI7VZR/FZVJ6noPwTz/wjOpgE
/8AH0B/47XqIGK8v+Cgx4V1Bv711/7LXqOK4se7YmRnL4ijq7bdEvmPA8hzn/gJr5EGQoHt
X1rr7Y8NaiW6C3c/pXyWOQK9nKP4cjWnoO7dMGjJyPajFGK9uxsKOaTFKOKKACkpaKLAFFF
FAB2py8008UgyKLAROMvmilb7xooEJFwo9qlzUUf3akzU2NB4ye9IX5wKQmkPA96YCl88d/
1pu4sc0pLM244B9qaOKSVgFzzmnDB70cUKlMBRycVoWduzyZLrEn95j/jVWKM5yRVgDIVT0
HUMM1nJjSuXr9dPEamK7e4l7o0W1RX0j4RUjwRo+B/y6xn/AMdr5inaMQ7RgEdNq4r6b8Hj
PgnRs97SL/0GvCzb+FH1Ma3Y3Qc9jXC/FZPM8CSJGu4mdB1967sAAZya8/8Ai25HgTAGM3C
DI+pNeNgv48TGGsjyvwTYyW/j/SfNQBhMDwwNfSmT3r5l8Ax7viDpABx+97nPQf8A1q+mfw
Fd+b/HEusrSAdcmvBfib5knxE8tQVJgQZ/E+le9HjrXiXjmQp4+viGKZt4yDtTBxnGc1GVa
VfkOhrOxwd1B5Vo0Wwi4LESAqVwvb8a+k/Dy48MaQBj/jzizz0wgzn06V87y30FtJI0VwZH
deSgDEj/AIEDz71d8N/ETWfDkqxg/a9PLbntZG4yepVgAVNeti8PPEQsjpqwuro+jmB9K4b
4n219c+Cy1hbPO8UwkdUGSFHet7w94n0nxNYi50ydXYDLwNxJGfQj+orazx1JIGNw4GP618
7Dmw1VSktjh1Wp8taP4ll0fWrbU/s/nyWxLKjyELnGOQOlei6d8WtUv5XRdEtwqDJPmN/hW
94u+GOm64r32lBNP1A8nA/dS/7wHQ+4/KvHmstV8L6pLp+qWv2SXOTuXII9Qe4r6VSoYuF1
ub3U9WetR/EbU9+Dottj/ro2f5VVk1x9R1M300C27MAuxG44zXni67Iq7S0U4/2VwaYNd8z
AGQQc4rD6kuiNYqMdj0S98SR7djN5ikYPPSvO/EItbu883/Vndyy9TSG+Z8kAc9c1lXsxdO
oyTmuihS5HZE31sdN4A+zD4iaWsLM5y5/8cNfRC47182fDYAfEbTDntIf/ABw19JDg4ry81
X7yPoYVtZChAe5rw34j2t1N47lktoxhYYw0mcY617memRXi3jbXItN+IlwssQb92mSe/FZZ
ZdVbovD25tTMk0q9j0u2njv3uDISxCwnYB3w2cH8qRLXUUdN+nJNDNhUIxlyO59DXT6b4q8
NXdokN95jMgICkevXk9K1otR8MG1EUElnGytvKuA3Ne3Os09UeooJ9TgruO3t3Blhi85VJ8
veGcN/ujiqcthLe2yzIHt7aPnzN+AWrr9au/C13EI5b+2gfk/ukVNh9ttc9e/8InHaD7PdD
ewyWH3i1ONVvoS4pHWfC2wksbvVxNCE3pFhy24N16V6fwBgjHvXl3woura7utWW33EJ5Xzs
c+vavUeQMYyPQ189j7+3lc8itbnshCMKfpXzff3VqdQv0mkViJpAVIxzk96+kGO5CFGTg18
56h8N/Gc+p3UyaTuSSZ2U+cvIJJ9feuzKnCPNzSLpTUT2vwMI18BaT5YwohOP++jXR4rB8H
afd6X4M0zT7+PyriGMrImc4OSf61vY6Egc15Vd3qyaMJb3Rw3xZb/i3F33zND/AOhivnXAx
zXv3xe1Czh8Gf2Y9wgu7mRHiiB5YK2Sfp714FjIxX1GWpxoJM6aadj0b4NqT4wvDxkWhP6i
vfFwVxzXg3waH/FXX7YHFn/7OBXvC14+a/xzGfxD8fNhj8tfNfi3R7i68Z6zcxkFPtB4PXo
K+ksktivEdZvI11/VlOD/AKQw5+gqctqOE5WNKCuzuPhbC8HgCCOQfN58jfqK7ccjFcl8Py
W8GQHPWaQfqK637tceJk3Vk2YzVpHNePRj4ea9/wBejivmQAc19M+Pif8AhXuu8dbZq+aAp
69a+gyv+AzelqrnafCcf8XKtSe0E3T/AHDX0UeTivnn4Tj/AIuRbH/p3mP/AI4a+hs/NmvO
zb+MvQyq/ELjAx1HvXzX8TyT8RtUAHRlH/jor6VPC9K+afiSP+Lkatg/8tF/9BFXlH8VlUl
qejfBbH/CJX3H/Lyf5V6dmvM/gzx4NuuD81238q9MAzXFjtcRIiXxGP4lIPhPVM9fsz/yr5
PXkAV9YeKQq+E9WODgWz/yr5RXj8K9nKPgkbUlcXFJS5oAzXuGglB4oPFB5xQAUfjR3xQdo
OP1oAKKKKAFYUlByaM0ARP940UP940UEiIflHvTwMjNMUgqMDpUqg7ai5rZiHmg80/HtR+F
O47DQCaXGKkCYqURblJbt2qeYLEOw+lWIYVPrT0jGcFKmUMxIxjHpU85fKM2le1LgKu4HP1
qQptOCSfpSNwdu2o3KSaKs6/KTx9K+o/CQx4L0Uf9OkR/8dH+NfL9wMAk8nFfUXhMY8HaMv
8A05xf+gCvGzb+FH1OWurG1/DXnnxeBXwOoPe5Qfoa9DPAx1+leefGBh/whMI9bpP/AEE14
2C/3iCMKfxHlfw+/wCSh6R7SE/+OmvpbFfNXw8Ib4iaSB13t/6Ca+lc5rvzfScS6/xCda+e
Piq5/wCFgzr1HlICD+P+NfQ/0r5z+KZz8QrwZ6RoP0qcpV6z9Aov3jiThfu9M9RwcUjqGOF
4oJyK0F0TWnVZE0i8aNxlWWFiGHYjivqm1u3Y6ZaaMrWF9e6XfJe2Fy9tcIch4zgn6+o9v5
17Z4R+Kdnq3lafrxWzvj8izf8ALOY/+yt+leNtoet/9Ae8/wC/LVBcadqFpDvurOeCM4AMk
ZAJ9DXLWo0sQmpb9DOUYtH1sM7QQwIbpg5HT1rN1jQ9L16waz1S1W4j6oejRn+8p9a8f+GH
jDWP+EgtfDdxKbmymDbPMOWiwueD6ex/Svca+YxFCeEq6M5pXTsfPni34b6r4c33mnb7/TP
7yjLx/wC8P8K4YSFs4bkccV9eYypLKDnt/nrXzf8AEiztbHx/eQ2dukEW1G2RjABIycV7WA
xzrN05bo1pyctznop3CbSRuqJ2LntgCkCZHJH1zzTmUK+e2Mda9S6Ojkd7nUfDYf8AFyNN4
HCy8f8AbM/4V9GZJOcGvnb4Zrn4jaf/AHtkx/8AIbV9FDA6k187mz/er0OaqveE5xXzz8Ue
fiFdc4IRB+ma+h+1fO/xMYf8LBvcjOFT/wBBFTlX8Vioas4/GeD0/T8qeAwIwCD3NAwflA4
pRk84FfSXR6CVhrEn5jk56mmNgj0z+lSNj7u0U1h68U00gep6v8FAN2t8Djyh/M17FjnOTm
vIfgqNseuH/aiH6NXr36V8pmT/ANoZ5lRWlcMg9sfSgoTgAbuPbjFMkBWFz/sn+VfLN5r2u
i/ugutX6r5jcC5fgZ+tTg8H9YcmpWFGNz6rwMZPTBJHTNNkDbDtbawHytjOPesHwbJLL4H0
maeV5ZXtwWZzlmO49/yroDzXJKLpykiXofMfjbSvEGmeJZ31+WS6lnJZLnHyyrnIx6H/AGe
1c4AoHQ1798XVT/hA2JUMRcRbcj7pzyQe1eAhTjpX2GCre2oqR2U9Y6HpXwXA/wCEq1LPaz
/9nFe6KDXhvwXUHxTqh9LMf+jFr3MHFeDmn8c5qmkhe49a+afE9048V6sqnA+0tX0t/EPrX
y54qP8AxVurYYf8fLj9a0ypJykaUXZnuHw1bd4Bs2znMj8/jXZD3rivhYM/DixHq7n9a7bj
1rzsWuWtJIylrI5b4g4Hw81vDf8ALsw/pXzYowvpxnmvpX4gED4e6zkdbcj9RXzZGrFSAM8
YBNe9lb/cM6KCudt8JwP+FiwH0t5v/QK+g+DXgHwnX/i4UR9Leb/0GvfxXnZprVXoZVV7w4
E7fWvmf4kNn4j6v7SD/wBAFfTB/wBkfnXzP8QyP+Fj63kf8tgP/HBV5Q/3kmOl8R6b8G8/8
IRMccm6f9MV6SOBmvOfg+SPA8nHW7k/9lr0bqK4sc/9pkZT+IxfFpC+DNXJ7Wrn9K+VlHB9
6+pfGZ/4oXWyev2RzXy8o4PtXs5TpTbOmkRkYpPpUu045FIVxXuXNOUjJBOMUhGCPan45zT
TzQHKN75oPJxgYoPBo/SgLB+NH4H2460EAetKjvG4kRtrjowphYRgysVZSpHUEYI/CkxT5C
8sjSyMXkbq7dfzptBJCx+boaKVvvUUCCMZWrSoeFx1qCLGAPWryKAFwpU+zZrC7OhK5GIiR
kClSFucjpWhbWlxPxFCze4FaLaLqCozfZHx/umsZVYp2ubKNzD8v93nHPNTLGNitxk9asy2
0kJ2yRFSM8FarMSuRg4xkUlK+zBxsPVQcAHOe9I20SAovHfNIJTuCkZAGaCwJ4PHrWlgsLv
JOc8VLGCBgrk4zzTANw2ADFSfLGxYHcQMcip5mUo3Ks+DGSeK+oPC6keDdG29fscP/oAr5g
nIMRDAg+lfUPhk48IaOP8ApyhP/jgryM2/hR9TixOhrKK85+MfHgqAjvdqP/HW/wAK9FGRX
m/xj3f8ITb8dLxP/QGNeRgFevFs5Y6SPMPht/yUbSs/3nP/AI4a+lhn0r5q+G/PxG0ojpmT
t/sGvpRT3ya783X7yJVXWQA57GvnP4o4/wCFi3o/2E/9BH+NfRZ+9jJHGefT39K+c/id/wA
lG1DPTag/8cFRlFvbMKXxHGSAbTgjpX1XoA/4pjR8YH+hQ9M/881/+vXyo4GDX1ZoPHhjR8
f8+UI/8cFehm7apqxdc0jzXmvxmcDwZaYySb0cn/cavSe2a80+Mw/4o2y9Ptq8/wDbNq8jA
NvERuzGLfMeb/DLB+JOmfST/wBANfSJ4r5v+GRDfErTNuD8svT/AK5n/CvpA812Zu2qkWVV
abuJznrxXz18Tlz8RLwkfwx/+givob14/wB72/Cvnr4kgn4i3pY4AVB1/wBkGoymzqt9C6K
u7I5IoM8A4/3aXAKYOM/SpUi68qe3epRCBGzGMk7flIPFfQ3R6nIdB8MOfiTYe0c3/otq+h
s5+9Xz58Ml/wCLj2JH3vLm/wDRbV9BDmvAzTWqvQ8uvpId/DXzx8SAG+IV/wCxUf8Ajor6H
7+1eWeIPCsOreOr6eTPzMvA/wB0Vz5fWVKblIrDRvOx5MI0AJVTuFMMZwMDrXqN/wCAIYYS
beco57VwupaZNp/yzoQM4BFe7SxMKuzPTlTsY7Q/L26ZJz0qPy3BwRn8ambGDn7ueOByM96
adpTI/lXZoZ2PV/gqB5Guk/8APSIfo1et9eteS/Bb/j11s+ssX8mr1rcK+WzH+PJnlVfjsM
n/AOPaQ/7Dfyr5JugftdySP42/nmvrWc5tJf8Arm38q+SLk/vZTk/eavQyjaTNaKR9PeDRt
8EaQp7Wy/41v5zWJ4SXHgzSeM/6Mn8ulbWO9eLiP4sjnktbHAfFvjwIcn/l5j/Q14Iq8ZyT
Xu/xdJ/4QZAe9yv868NRcQnHUV9Jl38BHZQXuno3wY58Uargf8uY/wDRi17hxXh3wYBHijV
hz/x5D/0Yte3qCODXk5o/35zVV79h65DLkd6+VfFLAeMdX44F1J/OvqoDLKATnNfKHids+L
tXJ73UuOR/erpyhPmlcql3Pevhbx8ONPJ7tIf/AB6uzwPeuM+F3Hw300HuZOnP8Vdpke9eZ
jf48jOXxHKfEM/8W91c/wDTH+or50jYhPlJr6K+IZ/4t5q4wf8AVD+dfOUbADFe7lrtROqg
jrvh9rGn6F4yhvdTm8i2eJ4vMIyFJGBmvoiCaK5hjmt5VljkG5HU5DD29fwr5Oby87d2T1I
HTNdB4b8Yaz4VlAtZBcWbHMlrKSUP0/un6UYvBuv70dyq1Ft3ifSpfGcjGOefSvmn4hQyt8
Q9bkWKRkM/DKhIPyj0r3Lwz4y0bxRbf6I/lXKDMlrIfmX3HqPpz7V0mVcEghs/e45zXkYes
8FUcZrc5o3hqed/CFGXwQQVIJu5OO+Pl5r0M+1GA3U/n/hRuG7Ga5cRVVWo6iW5EtdTA8an
HgLXCf8AnzevmOLGSD3r6Q8fX9na+B9UhurlIpbmBooUJ5kY9gK+c40yNwwQOK+gytWpaqx
00fMYFyQOfrQIXd8Iu7PYLW3o2hXGq3CIEKx56mvcvC3gPQbCHz75lkcDOD3rfEY2NBaq7O
nQ+fU0XU5F3LZyEfSoJ9Nvbf8A1ts6/hX1bPFosEe0RwwIPXHP0rIuYdImDrLZCRScBhGTX
DDN3L7I+U+XHHy4xyKYRnr+leu+KvBGnOkl1pjCNwMmIGvKbi3a3laJl2uvUGvYoYiNZe6Z
NWIDzRR2zS44zXVcQ3mjPGaU8UmOKYrEbfeNFDfeooFZFiCMMQADwM123hfww2qyiW4CiAd
x3rj7CNpbiKPkhmxXrdlfRaZaxwqpjRVAxjuf/wBdeVipyS906U7bnZabpWk6dCpVI1GcHj
OT6V0MenyTIGisFWP+/L8o/Lr+lecWWvIL5rsjcsXEcZ+6x/vVqt4wnlhElxceVGuMFTjf9
VPJr52pRqSfNc6FKK3NjVfC+nX0TJP5aO3URjj868Y8SeH20a/ZQwaEk4bHGK9Ak8YRTXBZ
QUUEDjnNZGtX1vq9nKCNpAJUEYH6/WuzCOrTlaWwOUWeZ4wQqjBIxk06FEbIfIb+FRT2Xy5
WUMGA9xTVOXbb949Ce1e/cSSZMqgJncM81G7HdtJPHUkZFPIwQxXqCcVGy/MzAFB9eKk1SI
ZidmOTkdTwa+pPD8ckPhjSYZY2WRLOFWUjlTsFfMMTSW1xHcwMPNjk8xcrkKR0PPX6V0j/A
BI8bbzjWB/4Dx/4VyYzDSxMVGJw16UmfR2fY/lVe5s7W/jEV7axXEQO4JKmRnt/OvnY/Enx
wBk6uo/7do/8KcPiX4627jq6Y9raP/CvNWU1ItNTOZUJrU9+h0XR7WcXFrpVnBMn3ZEgCsP
Xmm6nrWlaHZm61a+jtIu2/OW+gHJ/AV4CfiR44fIOrx5PpbJ/hXOXM1/fXTXd7PJcTEZLys
ST9a2hlcnJe1lcUcPJu7PTtf8AjC8ga08N2ZTB/wCPi4HP1VfX3P5V5deXl9qmoy31/O01x
KfmdhmnCJAFwrKAP4uSDz/hUnlEr6H0NetSo06StBHbChbUpSLuUhRxnH1NfVWhhk8OaZG6
MjpawqVKnKnYM5/KvmOIT2N9BcwrG7wOHUOm4Ajpkd+ldOfif4zBy2oQNn/p2Qd/p6VzY3D
yxMVGPQwq0ZM+g8gHngVTv9N07VYBDqVjDdRq24JOocA+vPtXhH/C1fGQBP2yE49YF/woHx
W8Yhs/aLZh/wBcFry45ZWi1JPU5lRkj2yz8NaDY3iXtno1pBMp+WSKEAjPB5q1qOqadpFob
rU7yK1iHGZG5PsB1J9hzXhUnxS8YSQSRie3TPO8QjI+grlrqe/1S6NzqF5NcykctI27A9AO
w9hW8cunKS9tO5caEpbnqes/F+IFofD1kZs/KtzcHC59VXqR9a82u7/UNY1CXUr+bzrmbBd
/u4x6DFVkt/kL43EcdOSPr2qdFZI9+SD1wR1FejTpUqKtBHoUcOou4eUUAYcKpBBJ45qOV2
faqll54GOCPariyICwLIQABknB9+DQjRSx8AnjoOrf4Val3O5x7G18MkP/AAsizcEMFimJK
8jHlnmvfl9MHPTpXzzoWvXvhq4nu9Ls7a4nnAUyTK2UA7DB6Hv9K7zT/GviS+slufsdgGJP
RX/+KrzMdRlUmprtY8atQm5npf4VwOqXiW3iy9Z1YgMuecdhVaXxr4hTObex4/2W/wAa5+7
1GW71GW8nSNJpjkrGCFHHua4aWGktysNF0p3kbd7rPybFUqfUmud1S9i1C08meIcDO7vmqN
xeGRxIzdKzri+T7wyCRjaa9Gjh+Xob1KrZhXMAikKhfvHj2+vpQy4O0AenUVPPuKxk5DKC3
px/n0qDJCEqxxnJbr/KvUuVHVXPVvgwB9i13GP9fCv47Wr1UDIzkCvn7w58QLvwzpKadZ6Z
bSfMzvLJuzIT0Jwe3FbSfF/WHP8AyCLL83/xrxcXg6tWq5RWh59SjJzuexTMDaTAc/u2/ka
+TTG7yNlSQC2cV6r/AMLa1SWFlbSLchwV4Zu4x61wCQIikqDyMZPrXTgKMqClzHTQw8l8R7
L8P/GWlano9poksgttRt4gnlyNxIB0Knua73JHHcdq+V5Imjk82BWQodwdTgZ9sdD716V4O
+J7xGPSvFL5H3Evvb+649PeufFYByvVp9TCrh2ndG58X+fBUIPU3K4/WvDRlY14617f8W3S
TwXaPE6yK9wrKUOQwIPI9a8XEe63Lq2W7V24BuNBJo1w8W4nf/BnB8S6q27/AJch/wCjBxX
uG4bu9fPHg/xlH4Ut7gpoxu7i4Yb5vN2nYOi4x+v09K6z/hcpPA8NN/4Ej/4muTG4SrWq88
VoYVKM3O563u2uDg8VwV78KPDeo39xfTTXyy3EhlYJIAAScntWD/wuUg4bw2+f+vkf/E01/
jWEznw0/wD4FD/4msKOExVJtxM1CcT0vQ9ItNB0eHS7F5XggJwZWB6n24p+p6zpei2hutUv
orWMHHznkn2HUn2FeOax8YdVvbZYtJ01dNYjmaSTzXH+7wAPyNec3t5f6pdvdaheS3M7dWk
bd+HsPpW9LLZ1JOVd2CNNt3Z6R40+KNprWk3OiaPZN9mm+V7mU4JOf4V/rXmiEfSo16gscH
rnvTsBq9qlShSjyxOmMeXYtK0Y5AFKZVZuAPpVZQMZwakRgMDIHuTV2N4k6Sy28y3No7wTx
HcksbYZT7V6p4S+KjsYdP8AE0R3uRHHeov5b1/rXk6MWdWyMH0NSRvtuo52AOyRXYAkFgCD
isK1GFZWkiZ01JXZ9YOwRS0uFCjLEkAAe5rzPxX8UbOyEun+Hgl7dJwbgj9yh/ugfxGuF8T
eNNY8UzvCZTZ6cCSlvETg+7HvXMwwqvJ+VV744/Adq8zD5fGEuae5jTw76j76+1HVtQkvdU
upLmdud7n06ADsKLWIyTRxFQCx6CkaPzTujbP0q5paj7bGxPIPWvUk7Rsjq5UtjudHjt7K3
QdGKjHNaQ125Sby43Z35OAfuj1Oa5S6uXQsTxgdu1VVvyI3lkcsH59Tx0Fec6SlqzlUmel2
Osw26/aGLXFy4x5snUfTsKurr9xJN87Dy2GQCen6CvMotYkSIOOOe3OKG1R7iFibqQspx1r
neFv0NvaHfTeIIWnKtGp55IxzXnHjmwgeYajaxbCThgKsR3ckf3juGcAtg0mtSCfQ5Ay/Nj
jBrqowdOSsYubZ55jn2NGMjFOKn8qQcda9pajGEZpG9qUnFIPencCJutFDfeopgauisE1KI
DOOgyO9ddd6msCMAc5BI/XH8q4W2ujFMrjqDmte4u0nt1csOnPP+feuCrT5plyNdtW8u3Xy
8jdwMnoP8mqc+rSmRZQ247gQX5IGaxjNnbnkD/63+FRZYqBnr1pxoITdzbOtTFgzRqVIHHT
BqSDUSZeD8meV56fj+FYakueQcHrU8RCs75+U9f8AP403TS6BG7JJSslxJgbfoajCsrEEgE
U4SAvuB6+1JPNt2pnnPLEU7HY2kromDXG9XaCQjPUocY/yaQzTZP7hznsVOK+oNIjibQrDM
UZPkRgkoP7oz/Kr3kW+P9RFn/rmK8N5pFOzicf1x9j5MaV1BLI3PT5TUKygnd1PcjoK+uhb
25wDbQgr1zEOP09q53xB4F8N+JAzXtkLe6AyLm2wrge/Y9e9bwzOCfvxaTE8U+p83mZSAFQ
ZPTvQS2QSdqn+FRiuy134X69onmz2ONUs1GWaNf3ir/tL6e4rkfLcSFGDgoQGUjBBFelGpT
muaL0OyEudaDCyockH696hNwoyfMUrnrntVp4ikqYxuDDP519TLb22xCbaDGMkeUv+Fc+Jx
ccOk5LcxrVvZux8ofalZTmQH61Orll+bO08gA9vX6V9W/ZrUsCbWD/v0v8AhXy54iYL4q1d
E+QLeSgAcAAORgeg9qnDYtYi/KtgpYjm3KTXCbgTIMt1IPHb/GojcoxBZ0Br6j0mztG0Kwb
7JAWNvGCTGpz8oz2q2LGyMgzYwdf+ea1zf2pBO1mYvF62sfJ6YYHHIPf0pRCxLDG3b1Patj
xGAni7VhHEFRbqUKijAHzccVmEMVcyPtX+76168ZXszqST1FiiBk2lhxwakebyiQByDjNbO
heEPEPiAhrCxKW/UzzjYhHt3P4V6poPws0PTik2qsdUuFOQGG2Jf+A9W/E1y18VSpfE9TKV
WMDxD7YGypbB9qb9uIJIfbk9weBX023hzQNuP7Gs8evlioz4X8Pd9Csj/wBshXC8ypu3usz
+t9j5qM5eQEvvPfk/1qaO4jVVLMQF5BB5Jr6OPhXw31/sKxJ/64gU0+FPDAUFtAsCD/0yFD
zGm/ssccakfP6XkTsAdpz2YZx+Vdz4SvraTSpbbC7o8nnriuh174WaJqTmbSZDpVz/AHQN0
R+q9vwrzi+8P+J/Btz511au0GNong+aNl9z2/GtHOliIcsJamv1mMzb1a9VJW2gAelctdam
Fdgp5Pfn/PpVS41X7U6yEbGJJOTxj0rPJjVt0n71sZxziuulR5VqYNtlk3FzOuAwCepOKaZ
kib5n80jg8GrmkeH9e8Rz+VpVjJNGOspGyNfqx4r0/wAP/CHT7XZceILz7dKcMbePKxKfc9
W/QVVSvSor32ZOSjuePm5UkEv93gAc0CYEgD73ckfpgd6+kh4H8IZyvhywJ/64iuQ8Q/CTT
bwNcaDcGxmznyJBujY+gPVRXLTzChNrobQxEbWPG94csSAuOmakBAXeF3EevNXdW8Pa1oE5
i1TT5IBnCSgbo3+jdPzxVNGC7SpU8/xcj9K9FSvHRnbTkpbFpDkZdV4OcA81Kd6nyy2V/iy
KrGQEsRnJHB/X+dXIWkfZuBQt75rGTOhDDFliUVh67ePXt+FUriFBGVVevVj3rSkBUMGK4H
8QPNMe1WWNnDEknOOwFSpNbinTurIonVdRGknR5Z2axMglELdEYdMe3sKgSRVTL/dHbvUrq
sl9BEwyjyKpO7k5Ir3yT4aeDt7gaW45xgTsKVfEwoRXN1PPnUVJ2PAvNyBg7SQe1SCNdu4L
k4zweor3Y/DLwcM/8S6QY6fv2rwiUCDU7uKJyscc0iKD82AHP9KVLERrJ8nQ2o14zdiQIhw
qoRnhj1IHtUc0O4fKAVHU+vTj+dWLeC91O4Wx0y0kuJzjIjGcfU9B9TXo+gfCeeYpdeIrox
jI22kZyxGejN/Tr71U68aa952FWqQR5A8LIq54Pp61GenHWtTVrWOHWr2CJNsUVzIqIv8AC
A5FZskbLlu/Su2MuaOpjbqR5ycGndBz1PAHTNS6dYajql79l0uzlu5jxtjXOPqeg+pr1DQf
g5dS7J/Ed39lXG5ra35f/gTHgVlVr06K992M5VFHc8rDKMA9/epQ4JBTAA9a99Pwn8GZUfY
rjGM5+1P/AI0f8Km8GEf8etyv0nauL+08O9mSq8VueCs0byBkVV46AcUu0MWXOeeor3l/hT
4SC/u4boH/AK7mvBp4lhv7mBAdkUzxr83YMf6V0UcTCvfk6GsKqkrFqJkgAySScDbkHrSCR
QxweCMgDitfwbpdn4g8V2+lXjOtvIjsSmAQQvFeqN8JfDjHIuLwHPZx0rKtiadGSUy5Vox0
PElKq5UMPcZ6n2qaznkguA8gUBc5J716j4g+GmhaT4Y1LU7ae5MttA0iBmGCR0/WvNfDOnw
6v4m03SZ3kjhuZRG5Q/wkGrp1qdWDlHYUasZptGjd3qNCXGCSCDWGbr90EOduMAgV7MPhDo
LjB1K+A/4D/hVDVPhVoljo15eLqV8zQRGRVO3HAz6VzU8ZQvZHGpq9jypLlh8pfAHY96ja5
3KWHB7YGKgSRWVSVyc5pHdS2HXI9BxXpcppqW4tQmUCPzGxno2K0764xohXPzN055rDjVFY
NnAH40t1OZyoBIC9AKUoK6ZSSZRKnIIIx3pv15+lSlN3qv0pNu3pWyZViJselMqVh7VHjBw
eKskiYqW6Gikf71FAD0fnOR+VSLKwwo7VVRsVKpG3Pesym7k+7nd3oVqizQuc4rRaCWpOz5
6g/gcU9TtIBP1/T/Co0AJwanKkHJbA+n+fWspM2igVZGbfuA+lK6DcATk5706PAGBk+1Ndy
TxuJJFQXL4T6y0pQui2K9xAmf8AvmrgUZHNVdNH/Eqs/wDrgn/oNWlDcZ9a+Gn8TPI62Pl7
xS91/wAJfrG26mQJdybQsjAAbyBxmvpLRjnw9phYliLWIcnn7g6nvXzT4qYnxdrOG63ko/8
AHzX0towP/CP6b/17Rf8AoAr2cyX7mmdFZJJWNFSCQp6A5Gf89K+YvFjE+OdYXIXFwxCgHB
r6bPBBHrXzD4sIPjzWFHI+0uP1qMqu27lYRvnMt3/eIGzncpP5/wD1xX1cAAi/7uK+Un3MU
LMASV7e/wD+qvq7GVUegrXNfhiaYr4he4+tfK3iMN/wlusHOc3svb/bNfVPcH3r5T8QB38X
atnODey9P981OVfaMKCPp3SjjRbDHQW6f+girYGCDgdfSq2mrjSrJfSBB/47VzB3Ae9eRPW
Zz3fMfLniF/8AirdZH/T5Ljn/AGzVa12tqForrz5qZB5yM1Z8QFT4u1gkf8vkvTn+M1Xszu
1exPmZPmqDke9fYpfu0epF/uz6oICEooART8qqMYHtSPny3x1Cn+VOJ+ds+9Nf/Vv/ALrfy
r42156nl77nzK/inxMuosg169CefgKJe27FfTYBUnmvkptp1EnP/Lcf+hV9bEc17maJRjCy
N60UrWEBGRn1r5z1rxZ4oi8T6hFFr98kSXciKiy8BRJjH5V9G8ZH1r5a1nDeLNS5I/02Xr/
10NZ5XFNSuFCK1Pp21ZmsoGZiXMaknPU4qQgOPLZQysMNuGQ31HeorYH7FBjtGo/Sphy4+t
eVtUujA+WdbCReJNTiiUKqXUoUAcLhyMY+gqpbFX1G0RlBDSqp/E1Przf8VVqvtdzf+hmq2
nkNqtkPWdP/AEKvs0v3dz0L+7c+tRBDAgt4Y1ijQ4VVGFH4Dj+tDEBWIGCATSyZMrn3zTG/
1bHB6H+VfGP3p6nBc+cZ/Gvi5dWnjGu3Sp9oKhQ/Qb6+jlBKKSf4f1r5WuR/xNpfX7S3X/f
r6qXgLnoBXrZnCMYQ5VY2rxWlhskUU6fZ7mFJ4XPzK4zn8OlfMN5GItc1G3tYxFEl3KiIvG
AHPH6V9Q/xj618tapOq+I9Vx/z9zEc/wC2arK7tSTZthHZ2Y9FLpjaR7k421OqSCNkKZjGG
znnjgYqmJQVCZBz79akE8irhMF0ABOOV57mvWkj14tEoUQkShSQf4jgn86linEwCPHgAYO4
9elVz5ZDnoCoIbt+Q/zzSNMqIQoLA/eYjmocblcw3YqataLuH+uXqP8AaFfU0nEj/wC8a+V
InZtVsAWI2zIBk9fmFfVcv+uf/ery8zVlA8bGWctCMkFSR6V8o3pB1y5TcQGvGBHsXNfWLE
+W2MdD2r5MuxnX5v8Ar8b/ANDq8q2kjGi+p9RaTpGm6PZRW+m2cVrGoUkIvLn1J7n61pLu3
oTwd+Tj19aZGCUUf7IqROJF53cjrXiyk5T953MW23qfL2pbW8RaqWJDG7lxk8ffNQ2tqtxr
dhaTqGR51Vh0zlqsXbFfE+qA7SPtc3B/3zRpoB8VabufOblP519e9Iu3Y9hr91c+k7HStN0
q3+yaXYw2kA/hiXBJ9z3/ABqzMxW2kYfeSNivpwOM+tPJwDwc5qG5P+iXH/XJ/wD0E18hdz
n77ueOeDwfFjxdJqUdu72mxplQgQjoWANe/uFWVh2BIr5GskZtYtT63CZ/76FfXUvyzSADO
HNetmVKnTjHlRpUS6ETfcPsK+U7jy21K8Bbn7RIf/HjX1Y2PLfnHB618n3Kn+0LxgwIE0mT
/wADNaZUrxkzbD72Z1vwwB/4WJZjPPlS9vRa+hBzXz38MGH/AAsi0PfyZjz2+WvoQcYFYZo
v3kWZ1379zn/Gox4A1zP/AD6P/SvCfARDfELQ1HacH8ga908bnPgLXPa0f+leF+AkA+IGj4
6if+hrowP+7SKh8EkfSwPrWT4lIXwjqrH/AJ9n/lWpmsbxS2PB+r57Wr/yrxaK/eowjrI+W
0YgDJHSneYC3NRhRgDmk7191odhNvJPA4oJw2QcCmBgDSMw44602rgtCTzVz94UhI35zxUW
B7UZHqaLDuSk56CoWUhsn5qkBB7mkPHSmFisxXdRTn5b/wCtRQIrLzUyn5ahjqZQNtKwrDu
PWp0QkHjkUxF9Gz9TVpF25+bdmpcmjeELiqhHU8+wqRRy6oAV7Ej/AD6GhSiLgElvrUZZzI
o2jn0/z9ayaudNlHckUDcNhPPqKaQx2qemR7VKqHYcnntjmiUbWXJ3fMP51FwlD3T6vsQRp
9sPSNR+lWQRxVe14tIAOyKKnHQV8VJe+eH9o+WPE/Pi3Vz2+2zf+hmvprSeNCsPT7NEB/3w
K+YfEYeXxjrCKc/6bN0/3zX1BpQA0WwB6LBGD/3yK9rMrezgjpru8YlvBGMetfL/AIpDnxx
rZU4IuZO3+0a+ourCvANa8JXWp+KdYnt3YE3Mh4/3jWOV1FGUuYMO7Sujgy0jtEuDncB+tf
WoyMV8q6hpd5pt2sV1GQd6gN+NfVfpxW+bNOELDxMne4qr0BPevlXxBJ/xVuqBTj/TZf8A0
Ya+rFB3Cvk/X0/4qzVOeftsv/ow1OVL4iKB9SaeD/ZdoexhT/0GrOeR65qvp/8AyDbYekKA
f981P/EPrXjy+Mwt7x8qeIWC+LdYAbH+mTD/AMfNR6YwfWLHI/5bp/OneIoy3ivV8Lz9tm6
/75qvpAxrdirdTPH/AOhV9srezO5XULH1q2N7e9RvxE2f7jfyp7ffPtTJSPLf/cP8q+KS98
4PtWPk1l/4mKYcHM4zge4r62POSK+SlVP7QT5iczjpx3FfWYB6V7WbfDA6a/2QHBGa+XdXX
d4o1Enk/bZP/Rhr6iwQeOa+V9WkY+Kb8Hvev/6GanKk7SFQ2kfUkIxBGP8AYWnIPmH1pIyP
KjP+wKeDlhnjmvIfxnOfKGunPifViOv2yb/0M1BpgJ1yxHrOn/oVTa9x4n1b/r8m/wDQzUW
jgHXtPGefPT/0Kvtr/uzrv7p9bP8AfftTGDCJhnnaf5VI/wB9iecmmtlkbHPyn+VfDp++ci
PlC4kP9sSg85uD/wCh5r6tU5T2xjFfNUnhLxQdTeQ+H77Hn7s+V23V9LfKCcdK9nNJJwhY3
qtOwo5YYr5S1bnxDqbA8fape3+2a+rB6nivlbVAza5qLKAzG6k74/jNPKdeYvDq8iqGby8Y
+jYqaIA8dOcbs4/LFQkkSEbgCKAolJ7fwnDYr3GrnoxLzbY3BGME9e2KVpFIGCpVhjOeKqh
SmdpIUHAB5pzTJhcg5B6YwOn+NRY0vbcfZENrdmA3SdBz9RX1fIv7x/8AeNfKNhIra3YjcW
JnTPGO4r6tdj5jj/aNePmq1gjysT8WhGwxG30P8q+TLqRP+EgmO4f8fZ/9Dr62PQ1knwz4e
aTedGtC27O/yxyetcmCxUcOpcyuc8J8hqpjauPTFKvDrnjkfjSAYOPSuM+Imt65ouhqdGtm
H2ltkl2OfIH+72PvXJSg6tSyJj7z0PE9RV/+Ei1NSVBF3Kcf8DNSaPibxXpJC7f9JTIx05r
o/DPgm81MNPNKwDHeWI3Fj1PNb6+FLfTvE2mOo3MtwhJ9ea+gniqabp31sevKcVT5Wes4IJ
DHmobk/wCh3B/6ZP8A+gmpgwZs9aa6rIjJIMqwKkeoPWvm07TueRc+R4nkiuxOp+eNw4+o5
Fdt/wALW8a7i32q1yTk/wCjD/GvWW+HfgwcjQoAD/vf401vh34KRGd9FhRVGWZmYBR6nmvo
fr2HqWTjc6lVg+h5Sfir41KMpubQ56/6MP8AGuP/AHryvPIPnZy5x0JPNa3iW50GfW3j8OW
CW1jBujRxk+Y3duvT0rKZ3Xj+EEEGvRhGKXuqx104rc6HwFqVjonjq1vdUm8m38qRC5GQCy
4Ga+jY5Y54o5oJFeN13KyHIYeoNfJbEuGDjG4845FdN4Y8b6v4UmCwv9psCfntXOV+qnqp+
nFcWMwbrrmjujCtSu7nvPifTrnVfCWqabZ48+6t2jiDHALdgT2rx34f+D/EUPjiG7utPktb
fTpd0ry8DOMYX1r2Tw9r1n4k0WLVbNZFilJQrIPmVh1H61rMeh67R0P9K8aGKnh4SouJyqT
V4iEkdqwPGV1a23gvVPtE6ReZbtGm443sRwB61geMviPa+HLiXStPtvtmprjcGGIo8jPPr1
rxjU9W1XWr37fq11Jcyk9+iD0A7D2FdGEwM58taeiLp0pN3ZmrBt27j94cU14wDgirJG5gz
dAOKhkIPzA8V9GjrcUiuRg80zrtx2qRuTkdqj+97VstTJi1HUlMxTGIoIPLVICCDUeRRk/w
0BcJMBuTRUUjEt07UU7EXIUBqwuCKijGRjjJq0FYjLLtFS3Y0UWxvK92qYyArtxtHtzQMAg
Ak59qAhJAA29qh2Zsk0SZYp33etPACoDgFjyfangR7fvCmfdHvjGag6OVj0JVvmb8elPkk8
xo8cAsOB9ar7tyBXyWNIZBvjBP8Q6fWpcSZytE+vIcfZYiOm0VIOMUyPCwxr/sU4kcGvh5P
3zxetz5k1cKnifV3OSxvZsY4/jNfSenY/sq0x08lP8A0EV8xa9L/wAVVqoU9L2Xj/gZr6b0
1h/ZVoM8+Qn/AKDXs5nG0YNmk/hReAO4V5jbXpHinUVHQXMi8eu6vTASGH1rwqbUfs3jHVs
P/wAvsoH/AH0a4cJBzUrGlD4jV8WWtteAOEXeGH55r19e205rwTWNRaa4QhiMuAQOO9e942
1eKUowimGI1EBINfKGuNnxTqZ7/bZT/wCPmvq89a8nvfg5Feapc3w8QSBp52m2+QONzEnvX
Rl1anSUudmdOXKeoWYAsLcDtGo/SpsYZSe5pI0WKJYgchQBRllIGc5PPtXkt3noZ9bnyzrP
zeLNXAbbm8mPPP8AGar6SqnxFp46k3CYx/vVJrRI8VawQD/x+TAf99mjR13+JdLz3uU6f7w
r7ZaQPTt7lz6pJBDYHJqNwfKfP9xv5U89eKbJ/qnP+w38q+NjrM8y2tz5LgbOpRZ6GYY/Ov
rcHJOK+RrXnVLYZ/5bL/6FX1weGOO1ezmu0EbVnewmSASeK+U9QO7xPeHub1//AEM19VMw2
HPzcV8o3r/8VNdNu4N4cf8AfdGVPSYUnZM+rlyEUY4xinhsYyO9NBGwGkz0rx2vfMD5P1zJ
8Tat/wBfkx/8fNJooJ8Qad73EY/8epNaP/FTaoe32ub/ANDNP0PnxJpo7faU/nX2z/hnX9k
+s2IY8etMxg4zThwaSXAikI5+Rv5Gvhre8chB9ssgdv223B6cyLz+tWMcV8lCMHUlLKnMy9
B0+Ye1fWzEZPPQ16GMwyoKL5r3NJwaGn7pPtXynfuv9t3xYni4kJwP9o19VvxG2fQ/yr5Pv
mYatebeWM0nP/AjXZlK+I1w71GohklAJHIzVjy18sHKgd16HNVYnYDcAMrzuz39KtR3U235
sEYzgrzXtu6PSixSQNyISVznBFV5ADnb8uOx5q6jlgVaQOpOAFTn86YsKozGM5T1br+VQvM
uUGyvpKN/b9gDyTOnT619au3zucck18paWW/4SPT1PUXCDgf7VfVb8sceuK8fNt4Hk11aQj
ttjcg4IUkflXzf/wALC8Z/2qY/7en8vzwoXC8DzMenpX0dL/qpP9xv5V8kgE6z/wBvI/8AQ
xU5XCMlPmVyKcU07n11lcHPJzTXjSaF4ZVWSOThlcZBHvRgjJPTNHPbrXj3anoZLR3OV8JW
11NNNb288NtCkjqDydoDf4Vc1nTRDrtg41GG6YTrwBXJaFrS2r3qtOyyGWTCA/7RpY9UmuP
FOmLNK07PcpnoAteg6TcrtHc5aXPS8Y6+vaorhilpK6/eVGYfUCpSQcVDeHFhcH/pk/8A6C
a86OsjhPHf+E78WNb+amoW4OOf9HB/rXNa5498Tapp1xpd/f24t5uJBFFsZh2yc1X0a+J1C
xT7xklVTnoefSvomXR9IaRi+k2Jyec26f4V9BUq08K1zQN+eK6HyihQcb1zxjBwKnUKQMYU
HoD0r6gk0bRhby40exBCN/y7J6H2r5k2q1xIFIPzkAdgM9q7MPi44hPkR10Kim7IrMzByAy
sKifeV4OParM0KKCVV4mGcBv4sVWlbKq28AjqK7E7lyTPf/hOD/wry3OP+Xmb+ld7xXCfCn
I+Hlrz1uJSfzFd1mvkMX/vEjy5/Hc+bviI2PiTq5yQfNAOO/yiufimbYBvJ5xW58Qyf+Fk6
znr5o+n3RXOxvyrMA6jkgcV9XSV6UbnoU21EnaRZCryM21FAUKgwcHNRMisu5GB6j2oefNw
XSPykIxgMW/U80+KR1yCO+TxxVK6NdGU+zCozwa0CYyCArKp6Gqzwjs4etIz7mUoEGRTcmn
spB27SD703aa0VmQ7oTimjinDntSFSKAI3xuopHHzUUzMfEApG3H4irgPAONqnjC1RjOfzx
VgF1QuTkg5U+lZNXO1Ow8SANyB6Cnq6thduXByW7flUSsWYNgbs56VLFgAngk+hzUWY07jl
UE7nZiV6ADGajd8vgEkZz0pWfb/ABfpUIkVpPmyT6jimrspysSqeu5ue1MXmZAeCGXj15oK
4chmBI96nsnsk1CB7+KWW2SQPKkRAZwOwJqmc87tWPrpeFUEdFwakOMV5T/wuzRWJJ0a9A/
3k/xp4+NugnppGof+Of8AxVfIPL8Q3exwOLRi6r8JPEN7rl7exahYrHPcPMquWJGWJH8Ney
20fk2UMbMGMSBSwHXivNR8bNADZ/sjUT/3x/8AFVzOv/GHVr3fDoFt/Zsf8M0mGl/wH612z
w2KxDUZ2shtNqx7Nq2u6R4fg+0atfR26jkKxyzewHU185XWqRXfiPUb6DJhuLiSWPIxgFiR
XP3V5eX9y099cSXEpO4vK245+vb+XtQkoVs7scYr0sLgI4eL13NqS5Xc6R53kli8w5y4x9c
19MM/avk6K8/erI53bGBxXsknxn8PL8w0zUiPon/xVcWPw06tlBE1byPTqZzuOO1eZf8AC6
PDf/QL1H/vmP8A+Kpf+FzeG+f+JdqHPsn/AMVXlfUMR2MeWR6bkH7xxWfqet6Vo1p5+qXsd
tGDgbj8zH0A6mvG9e+L+rX3mweH7cafDjHnyYaZvp2X9a87u7u7vLg3d/dPcTvwZJGy30z2
+nSvQw+UyveozeFFvcs6ncxXet6jeW5byp7qSVARjKliQfyNSaGd3iXSQOouo+P+Bis4yEp
kLtFaGgXlhbeI7C81N3S1t5RK3l8n5eg/lXvSjZWR2OyjY+qj1pHBMT4H8LfyNcAvxa8Jdd
10P+2VOPxV8IsjYnuVyCP9Se4r5RYSspX5TzuVngthhtWtRjkzJj/vqvrdiS7YavkqyCQ6n
bzSNtSOVWY+gBzXvp+Kfg0M2++nGfSBz/SvUzKjUquHItjWrCR2rlQrZ9D0r5OvTnxDPj/n
7P8A6HXvR+KfgsIwGozgkEc2z/4V4FNIr6nJcrkxmYyZx23Zp5bRnT5/aKwoJx3PrQEADPQ
UuVyDXED4p+CtxJ1GbPp9lk/wo/4Wr4GHB1Wb/wABZP8ACvLeErufwMxcWjwPWgf+Ei1Q9v
tcx/8AHzUnh/5vE2ljv9qT/wBCFVtRuI7nV764hO6KWeR0OMZBYkfoau+G5tNt/FGn3OrXb
WlrBKJXkWMv93kLgc9a+ta9yx0dLH1bvJbGKbIR5EnsjfyNcUPin4G/6DEuf+vWT/Cnn4m+
CZI5ETV5CzIwH+jSdcfSvkFhK17uDOaKbPAYzu1GLkHMy/zFfWbnDOCT1r5MhZReRTSN8iy
hieBxmvoJvib4KZi41c4P/TB/8K9TMKUqnIox2OismzrpTmJz/sn+VfJd4Y/7UnB3Y85ySP
8Aer6Fb4k+DWhcLrPJUj/Uv6fSvnWeTzbyWRRw7syn1BOavLKU6fNzoVFNO44cnpgd+OtSB
vLAILFjxj2quGP8Sg1atHtnPzKMDrnPJr2JHbFksUkgkJPysSFwPT1q40LSSBR8wPPB6fj9
Kb5cKKoRG3gYLrzzT5BtiRo2WTdw5cE8/wBKwlJHVBNbkelrjxVpwODm5Trx3FfVB6k+jE1
8weHY4JvFmnte3kNrBHMJJJZWwABj/wDVXv3/AAmfhQqT/wAJHp/P/TcV5eZU51HHkWx5eI
i+fQ3JGAgm7/u2/ka+Skb/AImyDubkf+hCvpeTxl4UaCUDxFpxLRsAPPXng18yMM3ErKPmD
E5HaryylOClzIilFtOx9fMcO6k4welITtQnPNeL+CvifLaxxab4ldp7ZflS7xl09mx1X6fj
XsEc0FzZi4gnWaF1LLIh3K3HYivJrYWdGp72xjKLjufPUcznVL0mdoSJ5PmHOfmNaGj3WfH
miwC6eUm8jyo4xXI3l7J/aV4ocKBO4Bx15NafhCSEePNMub7ULe0ignE7y3LhAdvv9a+jdL
3dDe2lj6XJAI9qhvvm02528kwvj/vk1lt4s8LdvEenf+BC0v8AwlXhg8DxDp//AIELXy6pV
Iu/KzmPnPQbTUF1zTFktJ1AmQkmMgDBr6nbJZvrWMvirw6Mf8VBYkdTmdeTTh4i0EjP9tWX
/f5a6sZWqV7e4ypO5pTZFrMSedjn9DXymgYyzOHGA5IPpzX01Lr2hm3mVdYs2JjYf64ehr5
jt1R7kqTgO5HX3rty2EoqV0dmF0epZYuqDzl3gHrjJA71UnjTyMKowfUZNWLhZIAuxGiycF
hyDVZ5lOTsZDXrxZ2yR778KwF+Hlrjn9/L/MV2xOOtcL8Mri3h8BWkLzxJJ58nylwDzjFdo
bq22nNzF/32K+WxMJuvJ8uh484vmPnL4h4PxJ1oNwfOGF/4AK5jB2gbjn6V1HxA8p/iRrEi
yKVM4IbOQflXvXOhVLBxIhPpzX1dNWpxOyKaiMXLL1oebadnP1BzQ6Mre/oDmgxyBgCrIB1
OM1Za0EDPghDuBpVkIkJKc46Yo24baXBb2oIABZmKsOp6UPUHqOYq5yUBb2qAhGbqR+FO8s
gb88+opAzljyG/CnEGrkeD2NI1SEgnO3FNPIxurQixA6ru6UU5wd1FFyLEcRwMkkDHp3qZm
/h/hqCMEjA6f7VSBc9TUHRcUBhhQ3XvT0CgMHI9s/8A1qUAYIQg475oUEjK5P4UDSsSHhdu
7PvTABnJGaQNk5NKMihaA9RDyoyx47460gUFuG+ntSrtbLCQcdqCcDIxn6UCkwYjHAqMkA8
UM272pBy2TV6mb1JN3tSM57NTc0lBFiXf97jrRvOcVF82OlPUMzcY/Oh2fQErig4AAP1pxA
K7SwzSKNpx1p20luGJ+gqLs1STGkAZ9qcIien61KIMgEg88ninspBI+UEeuaXMbRpX3IcAE
DOPWgun3Sd3ORmnErty+CfYVCGDZGTu7cUoil7uw5yB8o3Uzauc4GcZx7UZYhSTyP1ozkj6
YqjJtN3FKkDAalUHru59KM49fyoUH074oESxEBgso3oat7VlZSHXHO7bznNUkO0jvSiUhsB
jxjOOPSold7G9Oa6mhJbwsocrnJzgGqLxruIjLAEVLHMy5+cjjAGP8+1P5ZN5IH40k311NJ
KM/hKbxlWbdUBwW4zVrLSM3PWoSFFaRbve5zSiiLA5x2pMH1zUm3r79KZ3qzJxsOjA38irq
wqEdlO7J6jtVeMKcZPJq0jFYtgJAJzwKzlJ9zWKQxl2gkgMfeoSgBwSC3pirUxWQcZHrgYq
vJnHzAH3xUp9xyXYgPJwSD+Ap7YbgcY6Gl+6yuc5HbFIwGDtfP0FXcyeg1nBfdu/DFKMeZu
AxnqKYCCcFv0peh+Vs44q3qOLL0ExVSQ6YT+Er3q3524L8+CeM/3R7ev/ANesfP7wMR8w64
HWrEUqvIBu3Y/vcVhKCOinVS3L58t0Cg/MOMZBUfn781WKRLJt+8fXFIhGWJBJJGR60BNxE
JYcDk5qUmrG0rS3IxbGUllZcKMnJA/nTAHjLKFOO4FTRHYWIVSPzximPtwzLkc45zWqbV7G
MopLQarkDjv1FdJ4X8a6r4Ym8uB/tFm+RJbSfc57r/dPv+lcwd6gbQCD7UxVfqx4pShGStI
55pPctz/vria5VcCV2YA/w5OahEfYEDg5z3qMMw+6zD2oLtnLc1aSSsRYcFUjKgClGcbS3F
M80EY6UmaOVCv5EyR5fBPH0/8Ar092EZwM4+tVRLgcHmk3luppWCKRYXIXO8Z+lSRqVbkgj
piq28lTgnj2qVHZirqMkdqmz1sdEZK9zRju/KTaAGjPyheRjHeo59krF4slSvTgc1WkYqdo
bPfjmkVjjnJGMVCjY1c7qw6VF3AgHOO4/XrUaxhidpB7EHipw2918yUAkce1KwIYeg6EDrT
SsrENJu5V37GYknpnGeSelN3HByAM1OdpBEp6g88VA8a5YBuR0qlrYl6Kw7zQvViW9hQ00j
Z5pmCeCfxowwGSeKvlJuTRy/MGyDRvSRg+NvsOah44G4jn0pVBxwBU2C5O7RjIQ5DDltlRm
NSuQxz9aQ5A603cwOeKFoA1lK9c03PT3q0rhk2nBHrULKR0PTpTTbJfkV2ODjNFKzZbpRVE
kKElcN6ZqT72cP09qhiO6RVL7FPBLDOBUyHBY44osXcl2DAPyjPXmpA4JxjAqvuHrxTlDf3
s/WpLuOAApw+bpRlQ3l549aXzPlPOM+1LUrQQoQW+YgfSoi2ae8nGKhqkrmUmO3e1FN7Zo5
qiLjs0U2ncnvQA5eTxu3etBO1cbiW+lAOBncQfamnhuOaCk7Dw3GP1qSJt0voPaoBxUirxk
nmlYcWXRJuRwVDnHPOMVHvjLK0ibQ31pi7XBLnGajy24rlhznnvWXKdDm0SO2OCMn2qFWJ3
npnr7VIWcnHb1pSxyU3gg9+KFdEt3GyAfL3/AN3j/PenJGTu2nG0ZPtStEfLeTuOgpLf7ks
TnYDzk/yqriSSdmRc9yakVQWYBj0/WlKhS4RuR04qNgckk809DJeY8fKwB5oPllQ0fb9aYC
Q+eop7lcZLB29Rx/KklYoC/UY6UsecDLD6UwsHAPQnrTiRgIDyKBp2FLnO7GGz1pjvu75oO
4jANJt9RmmtAbuJg/L81RsDuqbPyYx+NIQCAQRke9WQ1cVGwucc9qm80MoA4IqEYGGz+FOD
grjoPWpcbjTsO3nuMntz0qVHO1wcHjnd3quWzyWzTtoCK4kJYtyMdqhq47j2jY9Px96ibKA
jbz7VPHKc7yPwpDhk3ONtF2U0mVTwCSOaQnABHrzU0ojBURSFvXcKrqWUsduSe1aLUx2JNx
BzkGm5IORwaTJ29qXvim9R6E6yK4w2765pd6sThiPU461WIPY4pykAYNTyo1UyUlwpw2Svp
3qVGSRsYGO+eearxtiUgHiphGpBOd3P0qWrBB3dyVUVl3Dp2HNRyRMr8c+54oVSDgpkexpx
ncR7SwyOmecVOpreL3KuRTGJqabk8VAetarU45aOwUn40uabVWIClzSUZoGnYerdOevWnq7
K3ynafUVCKXJosUtCyrnvtYep4pVboSSTnrUUarnnhvWpyo2Nu5OeKzehrHUQOAWDEjPTPa
niU4G0kY9aiBwfuj+dMOR3zU2KcrFnIcEhucYB45pWj4+o6VXT8A3rUu9sg+lCTQJ33IsgH
k4o3EnLnIqVijglz83rimbAEzuq7kWGdGHvSnp98CkHUhSBn17UE57/AKU7CAnnrSkg0m71
FMyc57UWELvKrinK4bvUTEUgJHSqSsJOwrghuTmimufm6UUWJKy59amUNtPzdKhjB/TNWIy
QGAINIBf4f/rVMhznGOPeol5OO2c1IuDjgDPXioNlqDZBznmm5P8AeoIO5smkLgrxiqWom7
DXIzSZoHPWnbDjNNKxk9Rv8OKKXbQFJ6CnYVxM05eelJtycVJsKx53DNItajMHGO9M2+9TM
DgnuKZgUAA5PBqZTwTuGBUPfAOfwqZSdgG4c8HigIiEksHTgmmnOc45571IcgsoHbJ9qifc
eSMCpuW3cXc35ULjPOfypvBB+brUsaGTPVscnFD0CLuKSGxtOMdvWpIl80sXG3b+tSJGphJ
c/Mfuso60qHKtEBubvis2zaC1uxfJUxn5ivvUbxFiBndn0qxAGOVkyccHFWlsZ5z5SeWxcA
DYfmx6Ut3Y15U1cycLgntnig+cWLFV55I24zWzFpV5K/kQwiWQfw5Gc1Hd+H9XtSTPZuinu
ccD860Sk+hzS5Y6GQ2O5x+FJuHXPP0qVoXjJEi4I4OaUQ5Acduop27kkDMe22pS3UsM/SpY
7KRgSFzipHtmiQ+YQmTjinyu1xxKhw68GkaML/kVOUQqACAab5TkAYBzSuUQbDg89KQfK20
8VZe3KqCqkY/WmNGVGCwPvVGZDtG/dn8KUEg4wcU7bhd2OPrTSQOuPzpWFcE64Y4FT8unoB
UA69am+XaxLAN61L0KpshZSSSRjFQsTnI6Vb53YJAI4x61EyBunB9KadhNXIv4acWbYp70o
G47HIPuaRSAcdRVEWEU5znFLtGM7qDE6swzzSqpK9Paga0I+hyDzVlJFCkFjUGBUkYzwep6
Umrjg7FouHVWDAEdAO9Rkk4yOvTiogrlRgrycfQ0vzZHzDjipNXK418+gH0qI5z1qY8rkdK
iYEdapaGU1d3GZopdtO28Z7VRkMpKkK4puOcUAJmjIpdtG2gdx0bbTxVmMkrvUsG71WAqeI
sCApAU9ahq5rB2dh3GCfSowSRksKneLYpbdy3QVCY8ck8+uKS1KkhOWPpS5OD2z6U4Jgdea
YVJGQasVhd2PfH60bspx1oIAGSaYEIHBpWC4u5WGWPP0pMj1poBGPelCk9qZNxDuLZFJk4p
7RstJhuOetAhhOaKUgDrSUxCNy1FI3Wigm5//9k=
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAC9AYkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+/YAYHA6DsKXA9B+QoXoP
oP5UtACYHoPyFGB6D8hS0UAJgeg/IUYHoPyFLRQAmB6D8hRgeg/IUtFACYHoPyFGB6D8hS0
UAJgeg/IUYHoPyFLRQAmB6D8hRgeg/IUtFACYHoPyFGB6D8hS0UAJgeg/IUYHoPyFLRQAmB
6D8hRgeg/IUtFACYHoPyFGB6D8hS0UAJgeg/IUYHoPyFLRQAmB6D8hRgeg/IUtFACYHoPyF
GB6D8hS0UAJgeg/IUYHoPyFLRQAmB6D8hRgeg/IUtFACYHoPyFGB6D8hS0UAJgeg/IUYHoP
yFLRQAmB6D8hRgeg/IUtFACYHoPyFGB6D8hS0UAJgeg/IUYHoPyFLXxb8fv29v2Tv2UvHfw
0+Gv7R37QHgL4T+K/jHLrI+HcXjC+k0HS9Sj0wN9pm1fXLmym0Hwxp8bj7Lpmq+IdW0+w1W
+DW0UzygREA+0cD0H5CjA9B+Qqnp1/Zapp9lqWm3ttqWn39rBd2WoWVzb3lpe2txGssF1bX
Vq721zBPGyyRz27tDIjB42KEGrtACYHoPyFGB6D8hS5HqKKAEwPQfkKMD0H5Ck3pv8AK3r5
mzfsyN+zO3ft67dwIzjGeOtOoATA9B+QqCrFV6AJ16D6D+VLSL0H0H8qWgAoopMjjkc5xz1
x1x9O/pQAtFJkeo7d/Xp+fb17UtABRRRQAUUUUAFFFFABRkdM8noPXHWivMvin8RPDXwk+H
PxH+LPjfUIrPwf8M/CHifx9r2oLtU6f4c8F6M+ueIIzOXt40uJItMuhDDJcATSFIyHVWiAB
6ZkcnIwM5OemOufp3pa/Fr/AIIt/wDBSnxz/wAFQv2e/id8bfG/wl0/4VR+Dvjn4l+Ffh+8
0XUb/UPCXj/wtp2maP4gsdb0u31opeR31hH4nTwx4pJaaWTxLp1wxlgZbnQtK/aUAAYAwBw
AOgHpQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUV4h8e/ibefCH4G/GT4sW2nHXdT+Evw
g+JnxMt9Kgn+yaXrOpeBPCGteIYtGnv5crbNczaWtqftDLHGLgzSK/lHYAe30V+MH/AARY/
wCCmfiH/gqP+y94j+OHjn4cWPws8ceG/H998P8AxNovhe/1a80G9DaDp/iHRdW0ibWYVmlm
Gi6nbRTGwlug16sm0GFYgP2dQYRACxAVQC+d5wBy+QDuP8WQDnOQKAHUUUUAFFFFABRRRQA
UUUUAFfk9/wAFHv8Agkx+yf8A8FQPDXgy1/aRs/Hmh+O/hlb6pa/D/wCIPw41ybT/ABR4ch
8SDydQtJtHvbXxP4b1nR7udbeTULe9sL2QpBhNS0/DFP1hrz3xt488D/Dnw9d+LfiJ4t8N/
D7w3YXUUM+v+K9Z0jw/oC6hcs8cGdU1fyIlmnlfy0dirS7GMKOquxAP45NC/wCCTP8AwXn/
AOCZOp2d7/wT1/bS079pT4UaPJLFD8D/AB/qa6BpWrad9o86TTbf4XfE/VtV8FeEljTy4H1
rwB8SdE1K9nDXZjs4JhbrHpf/AAcg/wDBSX9krUItG/4KV/8ABLnxh4c0m21ltLvviZ4Kt/
G/wu0+OAb4ZJ9G03xr4f8AEvgnxU7mJpbaaL4jWFrPGrXEEnksrH+uXwb+0r+z58Tnns/h5
8fPg94yuLExLfxeGvH/AIY12WB45SJgz6XralS5jZBhVAwXZXjbZXrt3aabrOnm1vksNV0X
ULeVZLe6jj1fTL/TnQs7zSTI0bCeGTALyTW5j4QSZyAD+ZT9hT/g5a/Z4/bO/a5uP2XPEHw
y8RfBvSfiNrjaZ+zV8UPEesaYZfHeuzadFqy+BPH3hfQ57v8A4QrxbcxQ3MOi6tpXi7XvDP
iu6tZbWS80WeSHTpP6iELFELjDlVLDgYYgbhgM4GDno7D0Zhyfgq1/4Jz/ALCejfF7wj+0D
4Y/ZI+CPhz41+ANWXxJ4X8d+E/CGk+DdR0nVntbq3k1IDw3HFppnlsdRvmmuL63klupJDIH
llfzE+9U2bF8vbs2rs2427MDbtxxtxjGOMYxxQA6iiigAqvViq9AE69B9B/KlpF6D6D+VLQ
AV8h/tm/tV/Cz9hn9mz4pftSfGNr6TwT8L9Gi1K40LRLJbvxLq+teI9WGi6F4c0ALcM41rx
Nr+q6dpELrILdJBJKAkQby/ryv48f+Dr34meNfGPg39hT/AIJ//Da8nt/En7VXx/8A7Y1bT
9JNxDruoXPh/WtC+H3gXSZI4btpF8O+MPHXxSWe4Ty5tyeHgFOQI2AP6Vf2O/2lPAP7ZX7O
HwY/aX+GWjeMNE8F/GDwnZeLdA074g6bd6L4j09dl1Asd/paxR217FbXO4C5sp28M3TG1vd
CubgSwzt9cA9sjPfH4Z4ycdR+Y9a8n+Evw98PfCz4T/Db4ReF7G20vw18N/BvhLwFoGl2Jl
CaNpPgvRLTRNLhidoiHFs2jRrE80cUDlQh804EvOfG/wDaL+AX7OnhWfxr8efjD8Mfg1okE
cjXOrfETxlo/g+0lUgW8+y51OS3vpohsSRJrODeywwybkiGaAPfMjnkcdfbjPPpxz9KK/m4
8U/8HP8A/wAE3JfGNh8PPgVpfx8/as8a6zqel+HtP034JfC9IrbxDq2tJAsMekN8TPEPgGH
V4GQQp9rQywxpIkaznfhv6QLWY3FtbzmGS3M8EUxgmVVmgMkauYZVRnVZIy2yRVdlDKQGYY
JAJ6KKKACiiigAr+cD/g6X+Oep/CH/AIJLeO9C0m4ii1H44/FX4d/Bq6ciTH9kNc6x8Qtfn
hjhvIQri0+HLKDJcq0Mc7qSHYof6PsjOMjPpkZ5yRx7gE/ga/iq/wCDw3VJdb0H/gm98H7W
W4uofHnxm+MGs3GgK1wTrGpeHtN+HWkaFHKrTIgtRP4u1Z0Cxv5wEMcJ2tDHKAf0Qf8ABH/
9mIfsjf8ABN/9kv4MPa3WneIIfhXo3jr4ifafKa7k+JHxFSDxz43mndzvLT+INc1JJGaKV2
VdxktyI0H6bVyng/TvsnhHwjZSxxAWXhXR7CWJ081hs0uxgaNZWEZ8v90VlUxDzsIWVNu09
WAAMAYA4AHQD0oAKMg9Dnt+PpSZHPI4ODyOD6H35HHXmuR8SeKfD/gjS5tf8T63oPh3RrRo
01TWNd1FND0yIysJPMhkut1rJLK8zlj5od3Gx5GKNsAOuyPUdM9R09fp70tfA1j/AMFLf+C
dWseKovh1o37cn7K2peOLl10mz8J6X8dfhbP4kv5iqsLcaY2sFt6N58QjWM26tI8b7Z2Eaf
eVtcW9zbwXFrPDc208SSW9xBLHNDPE6ho5IpYmaKRHTDK8bFGXlSRQBPRRRQAUUUUAFFFFA
BRRRQAV+c3/AAVY8WN4D/4Jnft1+JLWbyDH+zb8W4ob+OUSJFJ4m8PX+hLIrJNZyxNEdUWU
ur4hGGR7lkMT/ozX5N/8Fw9cTw3/AMEnP259VleztJpPgbqenySPNGse/WNf8N6KpYT+RFM
qpfKDJJiaJQqW8btJsIB+av8AwaSaQ1p/wSnTXZZZJb/xF8ffihBM6JFFK/8Awi93pXh9ki
aUvFLFEto5d0klyskhEnnNx/UdX85H/BrRo7aX/wAEc/hEZYlguNT+Ln7RWqXJgnZrhFf4u
eJVBheO3V5Xj+zRBIiJEdMbncN5Vf0aKy7V+bJIX72AxyBjcMDDHIyMDk4wOlAD6KTI55HH
XkccZ5/Dn6UZB6EHr3Hbr+XegBaMgdT14HufSkyMZyMHocjH5183/tD/ALRvwR/ZV+GXif4
z/tB/EjRvht8O/CsNxcan4g1q+iS0vNQ2MtrpWh6bM0usat4hu1YpZ6L4dWW6mmVooAZScg
H0j060ZHHI56e/0r+a3xn/AMHS/wDwSj0HTfCF54b8ZfF/4oS+JfFEPhbxJYeF/hN4r0O5+
HtpJEry+LPFsPjybwrbXHh+KNQs0Xhm58QX+611AG3kKEyf0a6FqumeJNJ0TxFpVwtxpmp6
ZZ6ppNyiRpHd6dq1lbXlldIjBpoY57SeCaOItE6rIqyocAAA3aKKKACv46/+DuvVfGV78Gf
+Cfnwp0/Ubiy+HHxN/a1uNM+IkEDM2ki807TvD9r4PvNRWAwBrXQLvxDrOopHcQkmWBy0g2
p5v9ilfj1/wW7/AGG9Q/b+/wCCenxl+E/gmacfFTwP5fxr+EN3HKzz3HjrwJY6hfweHLV7N
Zr6JvE2j3WsaHpsUcEkY1i40ueeOSKAEAH5uXP/AAaXf8E0Nd8GeHbDQfHH7SvhbxNbaRFd
2PjXRPiJ4T1C4NxqKQ3WoXsuma94AuY7qzv7hpFghkEjpassbzr1b2n9gn9jr/gqT/wTo+O
/w8+Bem/HSz/bn/4J3+LrjxLa614n+I+ow+D/AI1/spTaRatcaFc+HrPX9d13WPEfhvXL5U
8PzeAtJTX9Nt0k/tWyXwJp9sunXP0N/wAEJf24pf27v+Cf/wAN/E3jDUQnx5+BkZ+AHx00R
Wkg1PSfGHw/FtYWl5qWmLDCdPvfEmjLp95PdW8V1DMUvcyBg9vD+3C52gkAMQCwU5XcRzgk
KSM9CQCRyQOlACKeBu2hsDeFO4BiBkAkKSPQlQSMHA6U7IPQ57fj6VxXiDxBonhnQ/EHirX
9U0nTdG8KWF1r+ta9qkyWunaNoWmWMt/qOt6veObe3NvYabBcTyTKhFnHGSGb52r+Crx/+3
D/AMFRf+C8v7c3xC+DP/BNn4t63+zj+yj8EZrnULXxha+Jtd8B6Vd6NC8vh2Lx98WfEXgVT
4t17WfG+ow3upeC/h9o8j6PY6IbDWdQ+1CR9RUA/wBAokDqQPrSZHqO/f06/l39K/i2v/hp
/wAHJn/BKXw7e/GSf42+Cv8AgpJ+z14JtZ9X8a/CW+l8ReMfHdp4YthHeazq1hLfeEdF+Is
FyNPhlVZ/DPiT4g2Xh+FJdXn8O3ypLbt/QX/wTr/4Kc/sxf8ABSz4L2PxW+A/iTUIPFWmxR
WfxS+DusxpZ/EP4WeJjHEmo6V4hsrgW0slol0ksWkeMbELoPiKGJY/m1Q3NhAAfp/VepYyC
iEFmBVfmcAOeBy4AUBj/EAq4ORtGMCKgCdeg+g/lS0i9B9B/KloATcOeRkZJGRngAn6YBGc
9Mj1Ff59H/BYL/goT8DPBX/Bwv8AAT4kfGHTvEPj34G/sCeEPCcF74b8C/2Lrmva/wDFm70
jxF8U9En8PTa9rmieFUurDxx4u+HWg3qjV4rm3fw5MkkqvAYm/sd/4KLfs9fEj9qT9i/9oP
4E/Br43a1+z38T/FvhGBfCHxa0XWtY8P3+lXnhbUtJ8Qvpuv61oE1v4i0zw54jfSF0Dxlqm
itFdyeFNYmVTcoGt2/z1v8Ag3H1n/gnvYftxeMNT/b71vwBdeJdU8M2nhv9muH40aTpeu/C
DVPHOseIZG8S634n1LxRbS6TF42nkj0WH4f6r4suFfX28Q608zr4kvdBlYA/dy0/4KJ/8F7
f+CuGoaYn/BPn9nXw1+xL+zHrt5Esf7QPxZmkvdTvdGi1OOFdfi8a6/oB0e/RhcIsvhD4Y+
CvE2vQGKV/+EqCxIz/AFZ8Df8Ag2E+Cus+Km+LP/BRr9oz44/t6fGLUGM2pL4r8WeI9A+HN
jctCxcNLLrk/wARdYC+aBa/2J4q8JeHI3Vo5vCUaoEX+oCwttMs9PtI7KKyh0eCy+z2lrYP
bpo1tpUaO0U0cKiKEwPAsSHYJo41IER8oyyPtgjgAjpkAY6DHI9hkdOORQB8mfAD9i79kX9
kzTBZfs3fs3/CD4OSWtjNpc+t+DfBWi2fi66t7dvtlvb674zMEvinWbSUL57f2/4jnGHhhc
gPtT6zByAfUA/5wT/M/U0ZHPI4689OM8+nBB57c0tABRRRQAUmR6jv3H8JwfyPB9DwaWvwP
/4OG/23vFH7D/8AwTj8aeIPhpqF/o/xW+Oni3TvgP4G1/S7+Kz1bwvb+KNL1rXPGPj/AEi4
/cIt5ZeCfD+p2dqYiIYvE2t6FMQtzA5kAPmf9vX/AIL2X3g79oS4/Yd/4Jk/CCD9sb9se+1
HUPD9/rMZ1HVvhd8O/FWgTv8A2x4dTT/Dc7ar8RNd8J6PpupjxncHxF4T8I+HrhVeTxZcX0
Wr+H4f5m/+Cpd1/wAFaNS/aj/4Jq6Z/wAFW7j4X6Pqeo/HPw9rHwa034bHw1K+i2etfGD4S
2WtQ65b+Cdc8SaFPLHbaTp0dq91A7fu445JbsxuV/rg/wCCAv8AwTU8F/sHfsgeAfiZ4h8N
WeoftP8A7RHgrw14/wDit4yvdM8/VfC+i+IdNXWdD+Fena7LZreafonhwO994rSW7kj1DxZ
LeXjJdRyaOIPyI/4OzZJfDv7Uf/BJfxrN5tlY23xE8S3E+rxuSbKLwP8AEr4J+J57m2jDTL
LJF/aMS7RarOhKyn7THsiUA/t8tV221uuc7YIlyQATiNRkgBQM9cBQPQDpU9UdMuFudNsLk
PuE9jaT7m4JEtvHJubIGCQ2TkDr0FXqAPwA/wCCwH/Bbz4Tf8EvLGz+E/hHwm/xv/aw+IXh
0674P+FMV0lloPhOwv7i28P6V40+KWu28lzcyr/b6I2leEfD0A8U+KVby7RdPtzHrqfkF8F
P+CMn/BQ3/gq3qul/tJ/8Flf2ovil8MPhtqWoWOteFP2W/Cd1J4bv7PQHW6MC3HhK7kHgD4
PxSDMtg154e8WfE+bw9OLXxemizE5+F/8Ag4p/ZT+IEH/Bb34LeMLT4n6R8AdP/a+0D4Pr8
L/j3reqa1pmk/Dj4k+CLfS/he81zrOkXY1rRde8MalpXh7V7fUvCMsBtLXxVpUl5sw10v6T
+Hv+DZf9uvxlaXMn7Qf/AAWi+O2pwagqyarpfhd/jN8Q7bWHZo2SaSfxV8aPDaqJmDyvFDo
c0QkH2gZZ5GUA+xPjf/wSg/4Nx/2XPh5c6B+0B4c+DfwogvNEntrbxV42/aJ8W6f8QdVtzJ
HCdT0rTbHx4JNVuJLhcyyp4dcNM2Gt3+byfyn/AOCLf/BUXwj+zV/wUB8Rf8E1fD37T/if9
qn9h3x/rceifsmfEjxFpWtW2r/DTxhf3l1rHhfwhb22uaXD4pn8L6tpZk8G67dW6x+DtH17
TrTVfDUaaN4hnWP9G/gl/wAGk/8AwT68CX2i+IfjN4/+Pv7ROtJG0vittW1vTvAfhjxnFvm
nEGs6R4fWfxxpz5kYKvhzxpprtKytN5jLtX9wfgF/wTe/YH/Zcm8NXvwL/Y9+C3gDxF4Ye+
ufDXiz/hX9l4p8f6LdX8g82a1+J/iNPEvjOx85k3TZ8QO6RuCoiAdHAPvQZwM4zgZwcjPfB
IBIz0OB9KWkGcDOM4GcHIz3wSASM9DgfSloAKKKKACiiigAooooAK/Cn/g438f6J4I/4I8f
tZHVJ4La/wDHlv4D8DeFpyY0SfXtX+I3hi5sN/l3Ia5DaZpWoKEEgeQAKYkUFV/dav5Y/wD
g7k8bPon/AAS98M+HredEufGP7Wvwb0loTuBbSdMsfGt9qEnmRT7ZPJ1CDS2mjkXCRTCOWJ
XZJQAe/f8ABHn4jfBv9jL/AIIXfso/GP8AaB+IXhr4W/De2+FV34/1Xx14llS30yH/AIWB4
svtS0y1jiIn1fXde1rzbeO30rSVnvNeeQoUkknSZfzJ8T/8HF/7dX7ZfxM1f4V/8Elf2A9R
8f6Zod9Klz8RPin4T8U+NJZ9Da4SxsNa1fRfCGseH/DXgeK6uLTzbf8A4Sj4lQXCWstqbm2
hkQrD+MnwI8P/ABv/AOC7fxk/Yn/4J5eANX8YeBP2Hf2GvgF8NdH+JGpS240+1t5vBdpHoH
xE+IOp24me1m8beN9QgufCPw2t5Yh/wjmkrcX5V7hNVWb/AEZP2fP2bfgh+yp8MPDvwa/Z4
+Hnh74Z+A/DNnDa6fpHhnTRY3d5LBbLanWNfu1CSeJdW1LyZnn13XJpWaZ4zueMIigH8tp/
4K7f8FsP2AL7SfiR/wAFYP2DfCOsfs16vrOj2Hij4k/AC0sJ9X+GVrryxpNqGryeGPiB8Tv
DN59l3Jpp8La/e+Gri+ubO6TR/EF/ei30WT+qL4C/Hf4U/tNfCPwR8efgZ4v0Txz8KviJpF
r4l8FeLbJjBDPDezmC8sLm2Cw3dre2kkclrd2V5FFcW15H9muo3kgDnc+Jfw38EfF/wF4s+
FnxG0CDxj4H8eeHtb8L+NPCuqQTahZa1oPiuzaz1Sy1LS7iX/Q5JY2k/sy9jLR6ROovbZrV
1jK/yF/8ETPFXjH/AIJrf8FPv2uf+CLXxDv9UufhZr+s6t8ZP2VdV8QXS6dbrBPay+IIpdH
uXN0JR8RPB0+nu8Ol3Jvo9X8Oa7cT2JleViAf2b3s1hpttfXuoz2tlZWNu11PcXQH9l6fp9
vvM9xMzrBbW6pD58t3LJIRbRF5JJfs6kV/Ah8S9e+L3/By7/wVZvPhD4H8Q+J/Cf8AwTu/Z
U1f7Jquo6X5lhbJ4V0+9uNN8VeJpZjA1ve/EP4x67pd34X8NWGVPhrwbYzXNyJhbrc339TP
/BcT4veJfgX/AMEnv23viH4NuhpXiO3+FA8J2uo2SK89tbePPEOg+CvErQS71kkuU0XxDrH
2dpxbsboxEh3ID/yT/sd/t+fCn/gkN/wQ101vhlrOh3n7dX7fes+OPGngjw7aanC+qeBvCd
4tx4G8GfFnxvFaXQOhLoHhXTGh8NXLQRTeJfG0ttYIl0bDUBGAfmX/AMFT/wBnnwV8Wf22f
2zvhn+wb8DPBPhD9m7/AIJ1/A1Lfxy/g0IGudL8HajpmgeL/H/iXxFq8lzD4k8Waj421+60
zSrZnDTaHoepwF5otNVI/wDQx/4I5ftOW/7YX/BMz9kb41XGp2d54kuvhVoXgnxcvkwJBbe
Pfh9bt4S8Q2LD7LBujkvNHhuWEEEJkjMcsRCsM/mD/wAG7v8AwTK1L4A/sJ/FPx3+074Xvj
8TP2/Ybm/8faF4stRb+N9P+C+raFeaFpGheKZMm9j1nxdDr+u+MdftBcTRafqXidLi3jBWS
Nfgr/gnD8Y/FH/BCH/goV8W/wDglr+1dqupxfsoftAePY/iP+yX8Y9SaWx8B+HZPFdymmeH
rUxaml0mmW3iFPsvhT4lmC4ksvDvja1t9TuGWLXWuEAP7fk3bE37S+1d5TOwtgbtueduc7c
84xmnVFE6GKJlaLY0aFTEwaIqUDL5TDAaMrgoQACmCABUvXpQAVAJHkKKFaFxh5FePzF2Bm
UxiWN/KWUkBuHdlXkxnPEodCAwdSpOAwYEE5K4BzgncCMdcgjrVQx7QXlhVRtcuLR5y7Szt
sc+XFHGZMptYzN+8RtzAKBvoA/js+H1ov8AwRe/4L3eIfh2mh2/hr9iT/gqbuv/AAbcrBBB
4O8E/GWS/n1A6da3RNy2kXI8aXWtaNJocs8FvPp2vaVq0VvG8yKv9jylFUAbVVQAF4XaMcL
t424A4GBgD2r8SP8Agu/+wdH+3Z+wV45g8JrfxfHD9nJbn49fAjX9MnRdaj8VeCLSbVdU0K
1nhuIyx8TaNp6tZoYvN/tzStClVjIrKel/4Ikft8n/AIKI/sBfCz4s+JLieL4veDrZPhR8c
rW8itbm8j+Ifgm3gsZvFlyhYTrY+M9Hjt9XtbiaCBWlub8tGhQlgD+df/g41/4LBfHvQX/a
M/4Jl237M/iX4W+Hda1XwjFH8f5fGGqG9+LHwruY4tZ1+28OeH7bQvsos/EciW9rHCni7UL
xtI0vVEutGtzJFFH8g/8ABL7/AIK3fH//AIJifst6L8Bvhv8A8En/AIg+P7/xBr2v/EDxx8
Y7y/8AiN4Qvvixr+qXECw61Y2+mfAq4aPwvpGgDT9E8IafLd3yaXYW9vaWqkXckj/0Jf8AB
1T+y9N8ev8Aglzq/wAR9AsWk8X/ALMfxG8MfF611Cxu2E2k+DLqVvC3jmW2STBuIFstX0i7
ltUhZRHY8QiMM6/q1/wS7/ae8O/tgfsCfsr/AB30MJbP4n+FXhbRdc0+5uFluNB8YeD7FfC
vibS59sBtk1O31XSZrpIipZo7n5Xa3WMsAfzZ3P8AwdBft9yQRf2d/wAEZfihJdz3HlQ2R8
RfFWW6ET5aF5WPwNhhjkUL/pKt8gDcPG3yj8ak8Y/8Fcdc/b/tP+CiP7G3/BLv42/sw+L9S
lsp/F/gf4T/AAa+MZ+DnxU1fULiNNXg+JGn6rouheHPI8aWzhfF8v2LQrmy1aO18TpqMjzS
XJ/07lGFUbi2ABuO3LcfeO0KuT1O1QvPAA4paAOG+HmseJ9b8B+B9X8X+Gl8JeLda8MaBqf
ibwwshlj8O63faRZ3ut6QZoVlj8zTdSnubFVeTEjQMfNc/MexqxVegCdeg+g/lS/5/wA9aR
eg+g/lS/5/zmgD8sP+CyX7Sll+yV/wTQ/aw+Kc1/Da+Jbv4X6x8NfBLRbUmbxv8XIj4B0Jh
OqJua21TWZdceQJapIdMKyLlfm/BP8A4I0/8ERv2RP2qP8Agjb4PX9qr4UWevePP2mvGHxD
+MFn8QrGzj8KfE34dWl3qL+DvA1n8O/GFsqahe+GpvC/g3TPENr4d8QMfCcr6zJI/hmSBLe
aVv8AwdsfHbXfEng39jn/AIJ9fDWFtX+I3x7+LNn8Sr3TbW5RWS38P3sHw78A6R4ggt3Czw
eK/HfjfW51FrA/n3fhALlGRZB/Vp+zR8E9C/Zu/Z3+Bn7PHh2B5tI+EHwt+Hnw90xWaOJLq
38D6HomkTaoZY4o3MxkhEzLchJrkwqCjEvI4B/Ks3wo/wCC4/8AwQ8mmk+DOra3/wAFTv2B
PC2jXNzB8PfFVtOPix8OvDkc3n3Ph7T4LSfxN8RtJbw59nllsdS0y68ffDOHwgjwS6L4Zki
t0j/QX9lH/g5W/wCCZ37R1rpWifE34j6p+yX8VDNPY6h4O+PVpqHh/QINXiRjMmi/FOO0Hg
zUbeW8kijaG5vbW4/dW6vokcI80f0W1+Yn7W//AASO/wCCd/7bs9xr/wAfv2X/AAxfeO0G2
T4ieDRqvw++IkzXLeW9zfeKvAV1ps/i6cRdV8Tr4hiVMQzJGm7aAfoH4W8Z+FfHmkRav4H8
TeE/GWkahZw3Ka14d1fTdZ0y8Zki3LM2nXNyqpcW7Rqjb52hGVljGyOOTttygAEqOQuMjG4
gYUdOTkYGMkY4r+Orx/8A8Gtnjr4N+I38Xf8ABNb/AIKEfHT9nBLMNfaB4H8S6lqlla2niS
NVYyX/AIz+GTeFItb0eS4hlMEPiP4eaitpatbJcSeJJnKHkPF0n/B2R+xGdK+yzfC79vvwL
o0lsLzV7Hw74O8a+INQkMKyvbJ4e0mP4VfEm9WJ1mgi1t9MjmiCxeb83lCcA/tFDKRuDAr0
yCMZzjGenXj68daAQehB4B4IPB6H6Hsehr+NrQf+DoP4t/Aq5bwj+3//AMEzvjX8DvFEFui
IfB8WsWTavcW82+a6tPDvxW8P+CND0OPc7Pb7fGOt3E90gKLKjp5X6p/sE/8ABe79g/8A4K
F/E/SfgZ8JLj4k/Dz40avpura34c8A/FPwldaOfEFj4b23HiRNK8R+GbrxF4Z1DUfD3mTP/
YKa8iXCODAjRvugAP3Tr+a7/g6H/ZV8eftJ/wDBNm41v4faTf8AifxD+zx8WtA+LmraLo88
sd5feCbjw7rvg3xI0NuzTNJe6Nqvi7Q/FwhjEwTw7oGrwLE6SOp/pQHIBPXAzxjt6HkfTt0
qjLbQvbx2V4YZ7aeJ7SaCaMut0zJnaPMlkbGxJWZGMrsPm8wFCWAPxC/Ys/4LNf8ABNn4kf
su/CPU/FX7W/wM+DXj3w98O/C2i+Pfh38U/iJoPwt8aeBPG3hbwvZ2viLQ9T8N+JNQ0cNZa
FKJHVrFJ9DuEzPHFEpCr/Mh/wAHIv8AwUt/ZT/4KPWHwL/Zn/Yu0bxL+0x8Rvg1418bfFTV
fjR8NdJ1XVvCWgeH7bwbcv4r8IeErYac+ufECyvbay0jx94t17Qoo/Dvh3w74Nhktj4hnM0
Ol/09fGr/AIN6f+CU3x3+Iep/FLxB+zfB4V8W+Ib7VPEfiiw+HXinXPB/hrxBq+tRtHcXF3
4LhlHhvTjMwlAbQdP8OMHBEpYtIy/Xn7J//BNr9h79hyy1m3/Zh/Zl8BfD/WPFlvPpnirxN
d21/wCKPGuuaVe5huNL1zxX4jk8Qa82hTtHJAukWt2nhs20Ab7OiuqsAfHn/Bv7+1b4e/at
/wCCY/wG8QSfFTxJ8VPit8O7TV/h7+0Bf+M9RF/4qsfiXp11JcXWj6wLxbSePRNR0vU9Fvv
BE9zA6Hww2n2ouWaK4r9xtyqBkqgwvBKjG47VHXHJ+UY4J4Ga/i1/az/4J8/tff8ABGX9qc
/t/f8ABJzwJ4g+KH7PXxCudPsP2nP2O9J/tLVYLfTDrNtqF5a2mmGTWvEVx4Q1G/XXbzw/4
1059R1b4c3epNY6jHqng+L7Le/1pfAb4nX/AMbvgn8KPjBq/wAOvGPwsuPiN4G8N+MtT+HP
xQ0uGw8aeDLrV7b+1J/DPivT4of9A1Hw5Ko8mc4id9jlEkmV4wD4c/4K0f8ABNP4Y/8ABUH
9mfWfgz4pubbwn8TPBs+o+NfgV8UU095rjwL8QoVCva6rarmS88EeKbQ2em+ONNJEOt6fJZ
6qFa50KyC/hF+yh/wWg/aP/wCCYXivw1+wb/wWw+FHxE0OXwlpEVh8NP2vNE00+LLXxF4HD
pD4dm8S3OgRy2PjXSrGDdoNv4s8Eza74p0pUGn+OtH0zXrPWL5v7OgQQCOQRkH1BrwX45/A
D4NftI/D/Uvhb+0B8J/B/wAXvAF7BJ9v8N+M/D1vr+mtLIE8htMnuEk1vTtUtx5RTXdFktr
yELNiVJPkjAOO+AP7Xf7Lf7VXhSPxX+zt8evhl8XPDZjtIEufBHjbT72+gkZXMdtrWk27w6
lorCVgXL2lvcMqjcPKTY31UOAAeDgDqTyB2J5P1PJ6mv5a/j7/AMGqP7FPjHUl8XfsqfF/4
3fse+P7ERxWb+D9abx74Ks1ky7xPoWuanoXjZRsm3I9v8TbaSGMBkSV8K3zh4T/AOCNX/Bf
79nC8nuf2cP+CuVp4j0iGILYaZ8V/FfxF8VLflN8ojbwx8Tfh58UdL8PrMkccDfZfE+2BZZ
IIyofLAH9kYIOMEHIyMEcgdSPUcjp60oIPQg8kceo6j6jvX8cd98PP+DuLwUytpvj34PfFI
R2ZQRjxF+zpEst0jCRZi+p6D8N5YxLNGiNbrJ5AtGKPI8m4VFp3wz/AODuP4i6hZaRrHxL+
EXwQtozMs/itNZ/Z31OzcModJZrPQtO8e3hLSyTI+3wzcOoWOQZKgMAf2Q0V/NX+xD/AMEl
v2+/A37Sfgz9q3/goR/wUk+JP7QPi3wFe3/iLw38GPhz4o8XeGfhXquv3em6rpcGq+N9Bx4
V8L3GixPqZln8MaB8No0vdVbSJftMUOjLb3X9KSElVLABiqlgM4BIBIG4K2AeBlVPqAeKAH
UUUUAFFFFABX8g3/B4bbtJ+xV+zJ9klmJsf2llDx20yvduX8EaugiQTTI0jqJkmw0hIZYQf
mkSv6+a/Gz/AILNf8E0b/8A4Kh/swaV8GvDPjvT/h38TPAHxC0X4keB9S8QKz+DtS1c2N5p
t3oXiy30ax1nXIdJu4bgag93pttcXUd1Z+YiXEbEQgHwX/waq/srWXwQ/wCCcVp8eNW0aW2
8f/tf+ONV+IU97diYXlx8P/C5k8K/Dnyr5yLpdDurHTLjXo40a5jE2uuFkmD4X+oYZwM4Bw
MgHIB74JAJGehIGfQV8d/sL/s5aj+yD+xr+zR+zFrWvWPifU/gL8HPB/w01jXLCwlg0bXtS
8NaPBDJqls01tFNFYC4hlkjnkt4pGLiSeGG4JiX7EU7lVuOVB+U5XkZ+U4GR6HAyOcCgBa/
kT/4Lg/sTftkeLf+Cn//AATZ/bc/Y/8Ag74q8eL8Nde8EeC/HfibwA3la54NvNN+Jb6q+se
P7eZLryPA978O9e1vwzqmvajEqWdtdSLEc4C/12UUAfNf7Tn7PPw7/a4+AfxW/Zu+L2m3N3
4A+L/gfUPCXilbS6dhpQeRb211XTbwxEQeIPD2t29jrGmzMY9lxp9tIkimPaP57P2Gf+DVr
9k39lH41aN8c/iz8U/F37Vep+AvEX/CS/DPwt4n8JWXgnwho2pWoMuj3fi3RLLXNfj8dTeG
rmKC68PNGNJ0ZLwtdy+HLuVt9f1T0UAMiGIowBtAjQBdu3bhQMbQqBcdNuxcdNq9B+b3/BS
L/gnH8DP+Cl3wBu/hD8WYm8O69o2paprXwk+KOixSXXiz4aeNdQtPsM2pWVjcRRxahp2sQm
TTfFfhm5k/s/WdGMlvcMFIaP8ASSigD+Nv/gn1/wAFKP2jf+CYnx90L/gk/wD8FcrbVrjTL
rVLfw5+yt+1GLubWtK1nw3qmt2/hzwDoOsaiLVJdT8K63dTQ6Z4a8R3kj6x4R1Jh4J8XRNF
/Zl5L/ZEihFVByFVVBIAJCgAZChVHTooA9ABxXiXxO+BvwX+L1/4I1/4r/B3wF8TNV+HPiF
vFvgDUPGnhHR/Eep+CdetmSWDX/DupeILdpfDeowtGsgkspInJVPJb92Gr21GDqrjoyqw5B
4YAjkEg9eoJB7EigD+RP8AbE/Y2/4L5/A79p740eJ/+CXPx61/xV+zD8afHWpfF608FeMPG
Hweupfhl4x1+OEeNvCem2Hx2stS1FPDUuqQLqHgZPBcw0aziLx6nEjnza8KtfAv/B4a9p/Z
8vjvwpFb3HzDWLq8/Y0fVbWKTO1TJaTxEXAVljkA0ApDJvmWVkQBv7Y6KAP4e9T/AOCan/B
z1+1bpGseDP2iP29vD3wl8DanZLDq1vP8TLTSrieORX03VLKyj/Zq8B2zzrcWUxJ0rW/EqW
19IzCVgzGv32/4JFf8En/B/wDwSX+DnxA+HXh34o+MfjJ4r+LfivRPG/xG8Ya3o9loGkS67
YaDD4etzoGhwiSfS7Gw0yGSO5mufEmpXt3IwvJYbOWQ21fsdRQB5H8U/hz4L+Mfw+8c/Cvx
3o0PiD4efEnwjq3g/wAUaVMYRp+u+HPE9hcaXrNsJ5JZANRS1mlurW8MaTRSxxurSlQy/wA
Z3/BLP9pG/wD+CHv7afxx/wCCSX7a/iOw8Kfs7eKPGc3xN/ZI+MPiG5e28BWb+KJJIdEm1b
XIBMbHSfiNbvaQatLr13La+H/FujXMGpyaTDq1hbz/ANxtfnr+3j/wTb/ZS/4KJfD+08B/t
L/D6bVrnwzPql38PfiNot5Bofj34fX+oWxhafwrrtjA0S2ErSmObQ/EMV3pd82TcWczkSoA
ffWlX1nqemWGoWF5YahZXlpBPbXul3EV3ptzE8alZrG5hZop7VusMiMVZMEVf3KSAGUkgkD
IyQOpA7gd6/jk+HP/AAQ4/wCC0H7Ft3f+Gf2DP+CtGk6F8GZjFbaJ4P8Ai74f1k2fh2zmu3
zd2/g7W/B/xX8I6Vd2kTRpNB4cutMg1GZGuEs4FuFij/rn8FaVr2jeDvCWneOdVtPEfjPT/
C+k2HijxNY6emn2mp67a6TaReIdTtY4Ibcafa6pqkd3fxQqlsFE4RIYtgjQA64q5uUdQQgi
YOxOVfLfKir5o2Op+cuYW3KQm8YxSVMm3Ymw7k2LsbcWyuBtO4klsjB3EknqSSahoAnXoPo
P5UtIvQfQfypaAP4evhB8Fvjb/wAFQP8Ag5B+K/xk+Pvwk8efDv4Kf8E//FVomg6fqunPZ2
Ns3wu1iaP4FaPe6i/mWmoN8SvGY1P45TLp0s8S6Tpn2V7UwXK6wP7harO/mJCPJLxXBKSpN
HICsTQyMRJGY2C5KqjLNsX5ipO8qrWenSgAooooAKP8+tFFAHG+KfDnhnxvo0/hbxp4Y8N+
MdC1S3hF3ofirRdN1vSbuVjIFF/4f1uG4tJo1RZZkjlWR9sNxGdjhC/h/g39kH9lH4X+Mk+
I/wAN/wBmP4FfDX4gmC/th448GfCTwN4Z8SWdnqEEbav9k8Q+HdFt7vSHuVULNLFNGLt4Gi
k8yKQyH6iooARcADByMDBPJIxwSaWiigAooooAKKKKACiiigAooooArNJPHG0ki26BI0eRj
NIEUhibgljCP3ccQ3RsQC7ZV1jUb6sAggEHIIBBHQg8g/jS0UAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFA
BRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABVerFV6AJ16D6D+VLSL0H0H
8qWgAooooAKKKaWUDJZQMkZJAGRnIznqMHI7YOehoAdRTQykgBlJK7gAQSVPRgAeV5HI496
XIxuyNuM7sjGMZznpjHOemKAFopu5efmXgEnkcAAEk88AAgknsQe4p1ABRRRQAUUUUAFFFF
ABRSBlPRgeAeCDwc4PHY4OD0ODUUlxbwxSTTTwxQwxvNNNJKiRRQxp5kkskjMESOOP53diF
RPmYheaAJPMQnaHTdkrjcM7gMlcZzkDkjqB1o3pz8y8cH5hwSdoB54ywK/UY61/NL+2p/wA
HNH7CP7KPxGv/AIQ+AfCXxP8A2r/HehanPo/jO++B9n4Zl8J+GtfiiMOqaNY+Nte1LRbDxL
r0CRv9sTwousm1cr57rhoY/wBDv+Ccn/BU/wDZo/4KfeB/FXiL9nu48Y6H4o+Gl14esPip8
NvH3heDS/G3hO88R2M2p6dDdz29xc+HdaR5I5BDr/hzVtW06G8juhcIJBJ5YB+p1FIudq5z
nAznBOcc528Z9ccZ6cUm9Ou5cYB+8OjHCnr0Y8A9zwOaAHUU0sozllGODkgYON2Dzx8vPPb
npTqACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACq
9WKr0ATr0H0H8qWkXoPoP5UtABRRRQAV478YPi18OPgL8LvHnxn+LHiKy8K/D/AOHPhfV/F
fjLXr+ESabp2ieHmlfVbxYIy6i7vftTW0UIkee4muIoNsjhkPsVfz//APBzF4xvvCP/AAR9
/aNg0q7ntrzxZ4r+D3hlTHujuEspPi74N1rUlDTXMbbJV0ViJUy629wscELRsNwB+aGnf8F
df+Cqf/BW3xvqPgj/AIJHfs9aJ+zz8CtA8QnSfFv7Vnx3XT73UItHne2bSHgsYDfaB4TvYn
sZ2svC2jnx/wCJNcV2t9Y8P6AGlEv0bo3/AASk/wCC8MepT/ETWv8AgttqA+LNxYSquj2Hw
30y5+F8Cl38nTltLvwDBYfZUaQl5V8LR3RCRSC1bZvP6P8A/BCn4YaD8J/+CTX7D+naBp2l
QP42+Dnhn4teIv7MsEtZdT1z4rSyeNJtRuIjFb+bcJ/bCNcXkiea0enq0aOG8xf2D/z60Af
zofsj/wDBRz9qr4I/te6B/wAEz/8AgrB4Y8CaZ8bviNodzqf7MH7Unw5c6X8M/wBonTrVHi
k0LWbCSCG38OeNZJNHubax3xwv4ivtMure/wDDXhufU/D9hrP9FwGAB6AD8h9B/IfSvkT4y
fsmfs6/tEfEf4LfF741/Cfwv8RviH+zf4o1Txr8E/FPiJ9R8/4aeJ5ho8b6jpulafd28N5K
LzR9G1yVNbgvo9KvbaK4tGjmgOfrtckAkgnAyR0Jx1Ht6UALRSblxncuCpYHIwVGMtn+6Mj
J6DI9aNy4zuGM4zkYznGM9M54x1zx1oAWimh0JwGUnrgMCcYBzwfQg/Qg9xTqACiiigCi5h
slYgxIEjeV5ptkUNvaRSeY6yTJGEhhgjeQwLJhcI2WwJHH8Qn/AAUq/wCCnn7SP/BVj9oe9
/4JT/8ABKS2vLnwFe+Ir3wT8a/j3oWqXGlx+NbPw++mr46a78Q6dpv2rwB8DvBFw8dtrPim
2kmm+MmoRx+FtEQeGrpF8S/oj/wdC/tza5+yx+wrY/CHwD4g1bw18Q/2t/E194Httc0DU30
q/wBD+G3gVYfFvxEuYfEFvMt/ZXPii21Dwz4cNjHEYZ/D+p+J7cSRgtX0d/wQg/4Jk+Ef+C
d37InhTxHrekWNz+0v+0NoXh34mfHXxa8Bu7zQ59f0iPUNC+GOgDy0u7Twz4VW4ijaNpD/A
Gx4ik1W/uyRPpsdsAdx/wAExP8Agix+yv8A8E5Ph/oT2/g7w18ZP2hNT0mG08d/HHxjoOnX
uoXOrqLxtY0fwJpeq2Fzb+BfC4Ez21nHZuniLWo1z4ivpoo2hh/Sf4a/s3fs8/BXXvHXiT4
NfB74cfCfxJ8Sr6z1LxzqHw78FeHfCl94qv8AQHf+zW1a58O6bbfaTvGoM0c8c1xPJe6g4Z
Z3cn6KHIBPXAzxjt6HkfTt0paAEUkqpIwSASOeCRkjkA8e4B9QDxXwr/wUL/aWm/Y1/Ys/a
T/aW0200q51z4T/AAw1LVvCenamCdKXx5qN8fDvg6fU1lMLTaBH4t1rR3uoQyx/ZYpzGsJ2
yL911/LH/wAHZnx9k+Fn/BNfw58KtE1Fz4h/aL+Ovh3w4bOGK3Eep+B/CdlqfjTxZY3QyZG
tze2/hSEtHDK8001u0oUsGoA+1f8Aggx+1p+1N+23+wlp3xz/AGrodB1LxPffEfxXongzxd
pWlNpCfEHw9oRTS77W7jQYkxpiad4ok13w3bGN7tJNL0VJnTJLH9xlGFAwBgAYX7owOg4HA
6DgcdhXwD/wTT+BWm/s1/sDfslfBa20u2sbnwP8DfBFnq0PkfZrm98Ralo8Wp+ItdSGKH7S
l94g1K71XUJ2Zorh5ZEV0SQybfv5cbVwCBtGAc5AxwDnnI755z15oAWiiigBodCSAykhtpA
YEhsZ2nnhsc4645xRuXJG5cgEkZGQAASSM5AAIJ9iD3rznxb4t8H+AvCfiPxr451rRvCHgn
wtpmp6x4r8Ra7qEGlaBoFlobs2pa1qWtTvDLBm2ysUkjiWTyhEDvkCn+LH9r//AIOGv2u/2
y/jXqf7IP8AwRc+FOsa3d628mi23x/HhV/Enj3V5m3R3/ijwf4d1mOPwz8LPB8MMRMPjX4g
tq928aTeX4ThRIp4wD+5akJAxkgZOBk4yfQepr+GLwv/AMEE/wDgux8Zki+IPx1/4Kc658M
PGmvN9p1vwmnxu+MXivUree3ARFub/wAAx6P8O7EOhXyo/DenRrCEIhkV9z1NqXwu/wCDiX
/gixaj4yWHxU0z/goR+zN4Uxf/ABI8B3ev+LfGtvo2gw/aDcX/AJPirT77436RPaWcJnv/A
BNoL+J9HsAIZ5NLvGvpSgB/ctvT+8v8X8Q/h+93/h/i9O9O69K/ML/gmt/wUj/Z/wD+CnHw
Fl+LXwfF5pXibw9PBoPxY+Dnia5+yePPhZ4sgBnvdM1WBWin1DRtVmt5bjQ/EEUaw67CTDc
rE9vd2tv+nKOhRCMICmdhKgoFA3KQDgeX91gOFPFAElFN3oQCHUggEHcMEE4BBzggngHoTw
KC6AkFlBHUFhkdOozx1H5j1FADqKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACq9WKr0A
Tr0H0H8qWkXoPoP5UtABRRRQAV/P1/wc26FLrX/AARq/aXvraeLd4X8SfBLX72aERJJK6fG
nwH4blXy5JACHGtmKX5pZo4wvlq2A6f0C1+PH/BeD4c6p8W/+CRH7eXhrQWJ1PTPgzJ8Rd6
QfZ5Ibf4T+JNC+K2oRSyFi7yNpPgs208IBkQeW0kbIxjUA9M/4I6a1Yar/wAErP8AgntqFh
JbSWFv+yJ8BtLWeZTG51Tw94C07Q9Zfb5avHsXTJTBmJWZCRJI4dpD+nYORkdDyK/FL/g3w
8Y2Xiz/AII+fsVPbTTQr4f8Aa/8P7x5AHl/tHwR4217wnuFyyhQxXTka1R4mLwNHgCODn9r
RwPX3PX8aACmhlOQGUkcEAg4OSuDzx8wK/UEdQadX8s3/BzL/wAFLfGn7H/7OHhT9nT4C+L
Lrwv+0B+1Ums2dxqnh25l/wCE38G/BqzkXT9Zv/D8mig32ia34/8AE+q6Z4T8I+KIt13+48
VWOgFPE9paTUAfoR+0p/wXK/4Je/soeP7r4V/Fj9pfRrrx3os19pOv+G/hr4Z8S/E2bwzrO
27dtF12bwbp2s2fh/W3iim8zRtSnMYeNITGj2p2+VeDf+DkP/gj/wCMZxH/AMNOXXha2UPM
1z46+F/xB8DaWZYENy6O3iLw5byPcETLOZEXy3kjj2P5qOH+V/8AglP/AMEL/wBlf9hr4A+
GP2h/22fDPgT4p/tH694ci8U/EzxD8cDod/8ADj4LWHiSC41PXvD+iaf4thl8N3msxfaDL4
z8U+IYrrUtYuUkOmG0fE2q/P8A+2h/wW1/4IEfCCbXPht4D/ZT+F/7YWrI8WkXUXwY+APwo
sfhzHfSxwm0g0r4r6romh2epP5r+RIfCM+sXEBBihVVbZQB/UP8Af2j/gF+1B4FT4h/s9fF
34cfGXwhIGs49d+HHiSx8QWitcJAkaasLFU1DS7nailori3tZEhVnEbCNfL+hAygY3LlQAR
uBwc7QOTnlgVGeSQR1r/Kw+Euj/8ABSXTfj3d/tk/8ErP+Ce37T37IHgdLrRdVh8A/Caz+K
HxW8BamGmgm8Qy+J4/HOh6bJ4z0XW9GeePVfC3iawuZ7SJingXXrSJn1GL/R2/YO+JPx8+M
v7IHwL+J/7U/wAOLj4S/tAeJfBkOofFPwEdAu/DI0XxLFJfxmT/AIR7VpbjUfDy3tvDba5b
2WqXV4bCXUzHI8jlWjAPtyikU5VTycqDkkE9O5HBPuOPSloA/ie/4O8fh54otbb/AIJ1ftF
XOi39/wDCL4b/ABt8ReBviXqAz9h0m38R3Xg3xjo1lcRyyTzm98TeHPB3jPSftM9nJDDNpN
xbNKHv44m/sv8AB2saXq3hDw1rOgyWlxper+FdH1XSZLZ/N+1Ws2l201swMCMJY/sslosbR
l3ZW2om0Jn5b/bw/Y9+Hn7dP7K/xc/Zd+KloU8OfEXQ/K0/xJawNdX/AIT8UabcG/8ABvjK
yQQBRqWieJFt9Q1RYItl1og1OxuZlgviR+DX/BEX9un4qfs//FfX/wDgih/wUBm/4Rn9o39
nhtW8OfsyfELxHqAgsPjz8I9BKX/hrwxpl7mCPUtX0Lw3LY6n4NvnEmpeI/h/DBFJHPqmk6
ojAH9XKsGHbIA3AdVJAOCDgg4IOCAcEHFKGUnAYE/NwCCflIDf98kgN6EgHmuG17XPDvhXQ
Nb8S+JtVi0Tw54b0XV9U1/VdWuZLPT9M0XwyrXOva7qWpRlPLgttOt/tDT3DKEt7XduRPOI
+X/A/wDwUG/YO+Kto114A/a8/Zx8SLp7vNNPo/xU8JyokoB8zyWbV7OS5zcFDIsfmieSMwy
I0mdgB9sBlJADKSdwABGSVOGAGf4Tw3oeDiv4f/8Ag6QtZfjl+3D/AMEmf2PrR5WXxV490r
UdQB8y6ni0b4pfGHwV8OdT1srGksc5tNG8J3rTSYFzHbyEZABUf1t6j+2T+yNo7XUeuftKf
AKwa2klcSTfFfwNbkHcLmQOYtcZ7c/IjT+aytIQTIhAZR/Ez+2z+3J+zP8AEP8A4OZf2XPi
34r+O3w5n/ZW/ZR8O+AdCvPil/wklrq3ww0y9m8B+PPGN7cXGp6YNQ06bU4PHviLTPDkf2e
KNbfWGtkLLKu8AH9+1lYx6RpVjpNqxFppelQ2KMpzdLDZWsdtbvEm11ZykTEluN4UKr5IGo
rLsDbsqF5ZiARgc7+gDD+LOMHOQK/nd+If/Bzx/wAEjPh+upW2nfGbx38UNUt55bcxfDn4K
+P9asb7zUmm8lPEF/plp4dFvG0gDStqawF2EccX7xynxt4v/wCDvT9iHTJ0Hgz9nL9oXx1H
5rwzSJqnw08N6dlmnJkl+1eKLmORREJXJljVmM3lyq7oWhAP67N6ZA3rk9BuGT16DPPQ/kf
Q0oZTjDKdwJXBB3AdSPUDIzjpX4L/APBIX/gs5pH/AAVPv/jl4dH7PXi34Ga78FrHRdfudR
bW7fxn4W8RaH401HVLLRv7P8Qx6RZS2njS0/sy9uLnw81pMLc3CfvHicbvrX/grR+1tB+xL
/wT9/aS+OtrdNpHjDTvAlx4G+Fd0kjQajN4+8e2y+H/AA9c6SqoFXVNEudRuvEMcKKvnvoR
iY/dUAH8vH/BX79rb9oP/grx+3R4d/4JAfsSi6Pwh8GfEi1sfjZ44sLqGTw74s8SeB9Utbr
xv4m8c31mzRN8L/hVFcSrDoM1vNb+N/GUcMEq3EZ0nyf6lP8Agnv/AME1v2e/+CbHwTh+FP
wR8KTar4s1s6TN8XvjRrNtYr8Qvivr9paGE6zrd9C4MeiWbjy/D/g6ylXw74atbuRbeye4O
pXF1+P3/Brp+w3a/BX9jnU/2yvF2nSat8Zf2vtXutZ03V9VtvtGoaN8GtC12e08M2sNyyvL
FL421I6x8QtbU3TiS41WytXMw0mNV/qooAagwiDBGFUYO3IwAMHb8uR32/L6cYqoGZyTFDA
suUN0krDzEceWYtzRK6uwiyysW+XEYU4JK3aKAP5q4v8Agh98QP2d/wDgoRa/tr/8E8P2kN
N/Zt8K/Ejxf9u/aL/Z78T+F7rxD8P/ABl4evNWi1Txv4X8N2OlSRSX9jqc8Oo6joOjXf8AY
ln4U1zVE1fR9XuIxqWk6l+rv7eP7cv7OX/BPr4D6/8AHP8AaI8RnS9CtHfT/CHg7Qd1x45+
JXjQJbtbeCvAujSz202t61qD+VHJM8tvpWmmVp/EMsdmhkb7kur9LO1mur24tLG1tbOa7vd
QnkKWNpGisTO1xKIoPJhVHluGmlhEcQDkhCWX/NY/bX+K2of8Fnv21/2xf2kPGHjLxrpv/B
P7/gm58EfijrfhhtKFzoFhqVmltqHhj4X6f4b+3C7gk8YfGn4opDda74lngjmTwZoc1j58t
hDooAB+mnw8/wCCqP8AwcOf8FOBqXjz/gnP+yn8JPgz8ABfajoui+MvHel6DrS3X9hyDzIb
T4n+N/FXhjwvreo28jpBq+maH4aZNM1IzwwXV1EBKf6SP+CcHjz/AIKAeNvgr4ksP+Ck3wh
8A/C341+CvGdz4f0/V/hfdLquhfErw8lnp14fFVnp1nqGt2ujQ6bPdT6BILTxBrttqSWR1d
LizkVrWH+Dv/gg3/wUJ/aD/wCCb/xM+CWo/GKDxXaf8E8/2zfGmtfCu51bxLfatf8Aw+8F+
O/BmoWvhvWvGPgfVbuW603Qb/wD4q1PTPD3jLSPLhs/EPhXXLPX724+06ZFPdf6fNtc2txb
W1xa3MFza3FvHPa3ME0UsFxbPGskdxBLETFLDJEySJLETGyMrKdpBoAnTbtXacrtXack5XA
wckknIxySSepOadR16UUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFV6sVXoAnXoPoP5UtI
vQfQfypaACiml0HJdQMOeWHSM4c9eiHhz/AAng4NG9OfmXghT8w4ZsbQeeC25cA8ncMdRQA
6vD/wBof4fW3xZ/Z8+N3womVJIPif8ACD4oeCp7O7iQC5t/GPg7WtDnt5UYwpHGW1ZUkMhB
2EiRsszj28kDAJALHAyQMnBOB6nAJwOcAnoKTchCncpD8Kcgh8gnC9myoJ4zkAnoKAP5PP8
Ag0a+OC+M/wDgn78WvgBqDQ2Gu/s1ftF+PtJ0zw+FRNSsfB3jux0vxbpl0806IqmLxTfeNd
HhlcOog06ImVonBb+sQdB9B1wT+Y4P4cV/Fl+w5qNh/wAEtP8Ag4v/AGwP2O9b0ibQ/g3+3
/aR/ET4N3dyPI0qLxJrU2s/EbwelpAcW0Hg6DUNR+KHwh/tFnN03irRfC+gW1obd4XP9pgZ
MfeXAKrwRgM23avXqdy7R1O5cdRQA6v803/gv/8AtXXHw+/4L2+EfinrPhqD4raP+yFp/wA
Ao9L8AapqKWPhnWNQ0fTB8TzoZ1aPSp5G0e2+IHi+OTU7K5JmNxa3EJiSRiV/0sq/gb/ae+
AHwI+Gv/B1p8ENL+M/wy03Vfg1+0rqukfGTQ/D2v6Tfaz4P174k6l8MNf8M6F4y1a11e4vf
7aFz8ZfBl3dXGjTOmgx3wttSFg+lu9i4Bzvwv8A2G/+CxP/AAcD6po3xp/bi+Lmu/s2fsa6
teS674Z8FvoV54a0S60W3t1l0Q/DX4IR6hBP4psZDJDeD4i/Fq8msdWWO6n8O3NrcQNpMn9
S/wCx7/wRU/4J3/sQaJ4ef4c/s9eHvHvjzwrpsoX4wfGC0tviZ8R9UvxHFO+oW9zq8M+naJ
dT3BlEcfhvQdNkUKsYdiEeX9YEaCOOGJIkQ28pjhgjkjjVViZbcsAjiMKkUyuIHO4BkUJ5o
UC/QAinKqcEZAOCCCMjOCDggj0IyO9LRRQAUUUUAN3oOrrySB8w6hgpHXqGIUjsxAPJFfgl
/wAFof8Agkov/BQP4f8AhP4z/s/apa/DH9vD9ne/sfGPwI+Jdjc2un3PiSTw7LBq1r8O9W1
9oVn01WvbS08ReD/FN+08nh3xHHb2d+lx4d1XWLSH4Q/bX/4KGf8ABwrov7RnxO+En7JP/B
N7SbH4ZeBfFWqaT4Q+IWs+BPEvxah+IPhZtTXTNA8VLrVhrfhjwxoMmtKk3iGe1h1HXbixg
tljvYVZXkb5Wvf2I/8Ag6M/4KE2lxB+0R+1LpP7FvgXUtKW7l8N+HfG+meETrk0dxmS0tvD
vwPttd8f+GLiKMBIpdS8XPIAwmltpDcLBQB+rH/BIL/gpx4f/wCCm/wT+Kn7F/7YmgL4d/b
D+GnhbxX8HP2j/hB4mhOmN8W/AMa6t8P/ABR4ytdLtZjJYDUWuLnw18T7C1YNoevXZk0t5d
C1jQdSm+Zte/4NBf8AgmbrFxf3On/En9pvRrWe7e70jS5fHPg3VrHQ7SVWtNKsdN+2eBZJI
9PtH/481LJOAsaykOsjSd3/AMEvf+Dcqw/YF/aM8OftffE/9q3x58Zvjboaa9DaaHpGnalo
vhWe68U6JeaRrz+KPFmqX2p+L/iPHf6VMbyWLXLLS45fEGnaPcuVlssy/wBRi/dGAQMDAOc
jjoc859c8560AfyeeH/8Ag0A/4Ji6b5MeuePP2pdditLiQXNlY+OfB+kw3gMTyql9FbeAtR
82Odf3jPI32iRpVQSQvIwb8K/2OP8Aglf+xl4g/wCDhr4w/wDBP+/8C+IviX+y38CvAPxO8
RR+DfG3jDV7vUNY1PwZZfDmzsG8QeI/Cx0C6kW38U+JtQl8lv7Fi86SOMvve183/SYr+HD/
AIJX2l5q3/B01/wU0128klgj0vRv2ptGs2dIoWaCf4v/AAxQmFozLHItqtlG6zTBGZZUfa4
JJAP6OvCn/BFH/gld4Hla50f9iH4K2imYNv1FPE/iJsnyo7csniHXNTiEjOWSRVJT/VkNIS
xH194a/Yv/AGQPB1stp4X/AGWP2ddBiCMjf2X8FfhvZSSh12SGaW38NRyTNIuRI0jMXyd2c
mvpYcADJbgcnBJ46kjAJPXgYpaAOA8LeCfBHgqxn0nwd4K8OeEtNuZT9utvBvhzR9A0+/mg
BsGW7s9FtYIwViZSu8b0jUqsi+VItfzV/wDB2zqt/Zf8ExfClvp11DDDN+1L8L1mhO93uIt
N8EfEvVlCiGQGWPfDEjQSKVMnksDlkI/qTr8Xf+C7/wCyBrf7ZX/BND4x+BPCFodW8d/Du4
0r48eA9FtF/wBF8Ua58L4NRubjw7NbM+9F1fwhqHiRIorRJnN/FbpFFLLKiuAfU/8AwS/8O
aN4Q/4JyfsT+E9BgFnplh+zP8JreztY42xapeeDdPvHLRqInSMTXEhJyhUsql9x3n75UbVV
SclVAJ5GcDGeSTz7kn1J61/P/wD8G937b3gP9qn/AIJzfB3wFpV9NB8Wv2VfCnhz4EfFvwa
0TzarazeH7G30/wANeLoIpFS9l8OeJtD+zSz3kB32WpWmqWNwIrnRrmMf0AIMKo44VRwSw4
A6MeSPQnk9TzQA6iiigD4l/wCCguu6n4Z/YX/bE1rw/A41uz/Zn+MM+nxQt5aWf2vwDrmnt
cCZJDbMbcb7k+XsaJU3jBJkP+ZD4R/ar+GXwd/4Ioa9+yf8PLy48RftM/tx/tMaj4m/aJ0n
QJvO1D4f/B74QS6X4c+G/hC4meGKWTWPilr2j6XfeCNEtX1CzuVS/E8MT63ZIP8AWI1vQdE
8T6LrnhfxFYW2peGvEWmXmieJtJu4lutD1bSdWsrrQtW8PT28qrm0vrS4eK8iCKJUmIJxI1
fij+zZ/wAG8/8AwTF/Zq+Pdt+0h8Pfg94x8T+L/Duvalr3gzwt8TfFzeL/AIaeBtYeRW0m9
8GeEtV0uwt5D4ZjmuIvB2o67PrsmkM76gkkmsQ2WpWoB8Zv/wAENrXx7/wQD+F/7EOuaTZn
9pHwV8L9T+OHgfUJUw/h/wDaI8UJc+NPE/hy1d1t2utD8SxavdeBrrTtSt5bfzmsdS1B2ud
PgeL07/g28/b81f8Aaj/ZCu/2YvjLctZftJ/sWXkHw38QaRrF6U8T618N9PV9N8IazrH2xT
c32paP9hvfBvjSUQBDqWixylA15bmT+lsEkAkYJAJHBwe4yODjpxxX8W3/AAVo+BPxG/4JG
/t7+Af+C1n7J/heK++DnjLXLjw1+2b8NtOVobXPi25Q+KtYhLRT3dronxZaKK7tbyKNINE+
KugaXeN9g0fX7h0AP7RY5EKIQ0YGzojAKNqgsFzghVBHUDAxkCpQQRkHIPII6EetfO37N/7
Qvws/a0+CPw9/aE+Cer2Xiz4afErw3Z+JPC97ujtr61uLpTDqWi65aeZJLZavpc6y22sWVx
+9iuIXRkmHlSv9DBlRVDlEIToCAoCAbtucfIvrgYGM4oAfRQCCMg5B5BHQj1ooAKKKKACii
igAooooAKKKKACiiigAqvViq9AE69B9B/KlpF6D6D+VLQB8K/tx/Bz9p74w/A2/0j9jT9oM
/s1fHfRfEui+JPCvia90fT9d8L+KhoUdxPqfw58aW2paVrci+GvEjhItQ1jQ4odShnhZi8q
o5k/ELxX+1R/wc6fs82t5qHjr9hH9mL9qPR7W4hKXnwX8R3Fhrepqmz/SV8MaTrmv60ro9u
saqdPjb7PPHIjRy27Bf6p6KAP5L/CP/Byv8WPhxf3XhX9uX/glR+1b8BvFtkQ2r6n4L0278
UaHp0gtUimlisfE+keH9fUx+ZGFeC1njWFpZW3hJS3034D/AODoz/gkT4pntdL8R/GH4i/C
bWTEqPa/Fb4M+MfC1np83lzBVjvVsJ9OMsfnRwTFLhRsU7kijEjL/RbMHG9y2+FUJe3WDzX
lVUl3ovzZYyFo8IEP+rK8+YSvyB8Sv2D/ANjH40SM/wATf2UvgB4wuJZZr+6vNW+E/gmLXr
h9TkkjaebXrXSLDXYJ0gRvtYN44u1aWKXz5FWSgD+Pb/g4X/bd/Ye/ab8C/snftj/sJ/tm/
ArxX+1J+yn8YdM1ix0Hwn4m04/Eq78HXeqx+KND1YaHq8EN9rsfgnx94f0O6tfDF7EtjHH4
u8QTIVdzJH/Yz+x/+0b4I/bH/Ze+DH7THgLUNMvtB+L/AIB0DxJNbWF2JptG1O8sEtPEHhe
eRTGkGs+HfGFvfaLLNcW8U9tLp7RNsKAj4e8Tf8EBf+CQvjWd77Vv2I/hrHc3dqTu0XXPiD
o9lMFCMplSw8UW8UeXmmjjRYSjW8kreSXzt/QH9m/9m74GfsnfCLw38Af2dfh9pfwv+FngU
a0PDvg3QDqlxFZyavqes6zr19Lf6xdXGr65/aHiHWtSunkub2eeW5nMqygZWMA+lgMKBzwA
OeTwO+Op9cda/mf/AODjr9hX4ofHn4HfCH9tv9mKwvj+1T+wL430z4raNJoNgs/ivX/hz4e
1TRvHutDR9JWO5bXdf8Aa/wCGNM8aeHvDN3DPDeWY8W2UaNLqipL/AEwDhR7AdRjt3BOfqM
/jVaCYsYlaWKUS26yRyKGR5ipAlk8vlUjw8RUB2OWYHgAkA/Kj/gmP/wAFR/gF/wAFHPgN4
S8f+DvEHhrw/wDGq30HSLH4tfBjUtTt7Pxl4b8eWiqPEZsdBupLaXWfDeq3ttJP4U8RWMFy
J4pUhujBPZ3ESfq/vUDLELwpIYgEbzhQcnglvlHqeBk1/Or+2z/wbefsaftOePm+N3wH8T+
OP2JP2g31O+1d/HXwMnvNJ0XUL6SeWS8v/wDhF7HV9CuNB1K7llhD6n4S17Q7TY01w2jXUt
w5r4j1j/gnF/wcofACHTtE/Z5/4KY+HfjR4JsblrfR9N8eXVpaa3p/h+FYjHa6vP8AEHwfq
V0+o3JEzLdQ6/qrwTPmTahYMAf2DB0YgK6kld4AYElM43AA8rnjcOM96zrTWtGv7m/srHVt
MvbzSpUg1S0tL+1ubnTZpWkSOG/ghleWzlkeGVEjuEjd2ikVQSjAfxY6r/wTh/4OjP2j31j
wj8X/ANv3wr8H/BepNJFqEmn/ABAsE0/V9MRSYrS2T4SeBrPxfpF7I27dc2+s28O4wNKkgj
kJ/Rr/AIJKf8EMfH//AATX+Nnir9of4gftofEr44+OfH3gC68H+Ofh2LfVIPh34i1GbU9D1
JviFr/ibxVrmseIvFvinQCuoyaVe6jp2lSxSahqOxJXnfcAf0j0Ui42jBJGBgnqRjqenJ69
KWgAooooAKKKKACvwz+E3/BHjwp8EP8AgrZ8XP8Agpp4L+M3iOxsvi98P/FNj4g+Ckvhq2v
bZPF/xOvPD0njvVJdcuNSe+TRNW1TwXZa9pGmrp7iw1rUbjT43h0/T7VL79zKKAGpgKoGcB
VxuGGxgdRgYPqMDB7CnUUUAFFFFAHyL8Jv2NP2Z/2b/iF8Yviv8AvgX4I+FnxB+Pl9p198X
/E3he1uLCbxjeaXearcaPd3NjPfTeHoEgv9X1C6bTNMsNJikk1K5mm3TTl1+t4wQiBsbgih
sAKMgAHCgsFGegBIHQEjmn0UAFFFFABRRRQAV5L8Rvhn4Y+K/gvxn8OfiH4U0bxn4G8d+Hr
vwj4l8K+IrL7Zp+seHdZt3t9X0PUC0dxHcWcto7y2t95pmsdXMVzEbd4lkr1qigD+GTxT4Z
/ay/4NiPj7P4++Hdr4s+P/APwSW+N3j3QofFXhEzm78U/CzxNrc32e6vraJYZ4/D/jaxtpZ
9subbw78T7DS7RZ7jTPENlNbz/2Ifs5ftG/Bf8Aay+D/hD45fAPxzp/xC+GHjGxnm8P69p2
YZ1nR0W70bWbS+Q3WlavbN5dvd6fqC294ryOZIPKaJz2XxZ+FfgX4yeCPGXwr+KfhPRfHnw
3+IOlPofinwXrunw6lpPiDRLlVS+sLqymeONZI7todTjvxme3mhjlhYTRoU/JL/glz/wRz0
T/AIJgeNP2hr/wT+0f8R/ib8KPjTd6E3hn4T+JdFtdI0TwBqOlavq+oSarGLPVL+TWvFMlr
e2mg3mvPZ6VPfaLpNp9pZnij8oA/cRfur8uz5R8gxheB8vHHy9OOOOOKdTVG1VUnJVQCeRn
Axnkk8+5J9SetOoAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAqvViq9AE69B9B/KlpB0H0FLQAUUU
UAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFA
BRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABVerFV6AP/2Q==
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCALyAigDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDxeSOFfhTp7eTHuadvm2/7
TVxsvlrcfdXbXZTt/wAWp0v/AK+ZP/QpK5G5gZriRl+7QUQz/Z9q+Xt/75qjt+Xd/DUnltu
Zf7tNZWWqAZSbV/2aN1LQAqNtb7q1MrRyf8s1qCkVqALW1d33VqT5V+6q/wDfNV45amVlb7
vzUAO2xyL80Kq395VqFrb5fl+apN1O3bfu7qAKe3a33aPl/u1YZVb7y1Cy7WoAF/3aNq7tu
2j5ab/FQBIqru+7ViOONWVvL3L/AHdtV42+ZlqZfmWgBrJGrLtowv8AdWpHbdGy7fu0RL8v
3dzUAQsq/wB2m/8AAVqwyrtqOVf9mgCP/gNN+Vv4aKKCw+X+7QvzU3FOVd3+9QAfL/doX/d
Whlp3y7floANy/wB1f++aNy/3VptFBA7cv91aNy/3Vpu2igBzbf7q0fL/AHf/AB2m06gB33
f4V/75o3Lt+6v/AHzTWZqbQWG7/ZWnbl/ur/3zTaKAHfL/AHVo+X+6tNp38O6gB3y/3V/75
o/d7f8A7Go/mp22gBzMv91aPl+b5VptFADsr/dX/vmm7l/urR97+Km0AO+X+7Tvl/55/wDj
tNX+9Ru/2qAHMy/3V/75oXb/AHaN396jvQA1tv8Adp3y/wB3/wAdprUbqAJF2+Xu2r81R/L
topv+9QBJtXb91abt/wBmjd/s05aAG0f8BWiigA2/7NC7f7tFC0ADbVb7q07cu37q0Kv8VD
UAN+X+6v8A3zR8v91aNv8AdoagA+X+6tHy/wB2m0fNQBJtX+6tOXy1X7qtUf8ADQtADZwTZ
Tnau3y2/h9qKdMzfYbj/rm38qKTM2d1dN/xa3Sf+vmT/wBCkrl3/wBZI26umvf+SX6P/wBf
Mn/oTVy/8M0n+1TGVd6r8y1DJLup29f7tRv/AN9LQA1qSiigBNtOpv8AvVM3kx/K3mM395W
+WgCKloZfLk2/3aKAHK7L/FTvNqOigCbz1ams+5WWo6KAChaKdQAfdqRZfl21H97+KpIvmk
oLLCx7fmX5t3+zTtu3/gVH3Wp22ggj21Gyr5dWNq/NUO2gCFtv3dtHy7f9qpGVV20ygsipy
/71G2igBrfLQtFOT5W+agBtO3UNt/hpyfNQA37tG2iRdtC0AO+X+GlpPu05VaTaq/8AjtBB
H/FRtpzKyttb71NoLG05Vo27qd92gBu3dRt+WhqKADbRtoo/2qAG7adtoX7tN/ioAdQy0UN
u/u0ANooooAG+WjdRRQA5adtpq1JuVW+WgBu1qay1IzU3ctADactNpy0ANopzf8Cpvzbvu0
AFO/i3U2igBzNuptG2n0AM+Zf+BUUNRQAfw/NRR/DR/wACoAKKN1SKvzfdoAjnOLOcN/zzb
+VFLcKv2Kb/AK5t/KikzNna3n/JM9F/67zf+hNXK7W8uTd93dXVXTbfhvof/Xeb/wBCauXk
VvJkXdTGZ6r96hl2/dam/doZqABfvUMu1qSl3fLtoASlVqSigB/8O7a1MpdzKu2igsKKKKC
Aopyruo+7QWG2m06m4oIBamiao/4qKALm5fu1IrK0bbmX/Zqn5nzLUiyLQBa+8v3qj+81N3
blam7ttABIvy7tv/Aqr7qmZ12tUPy0FgrUbqGpzL/eoAjp1N+VqP4aAJGXau6mr96nfMy/e
pq7loAkb5pKjo3MzU7b/doAGbctC/7VNpy/3aAG0KtG2igB9Mb5aN38NFAB/FTtq7d26m05
l2rtVqAI6kWm7floqQJFX/aqNqdu+VabuqgDbRQ3zfLTtrUANbav3W3U2pNjbqbtoAbTqNt
O2/LUgNob5abtpzK1UAUULHupzJt/ioAbTlZd3zU2jbQA5tu6hfvUMtN+7QA7d/tNRu/2qb
Uir/eWgBvejvTmWm96AFplO70Mu2gBv8NFPpF/2qAGr96nbvm+ajbTV+Vvu0ATyFf7Nu8df
Kb+RoqC4OLKcKv/ACzb+VFJmbO0u/8Akneh/wDXeb/0Jq5edWaORl/vV1F8v/Fu/D/+/P8A
+jGrmXbbDJ83y0xmf8y02nM1NagBKKKTbQAtFLTlVW/ioAaq/wC1tooZdtN20AOWnKtNqRf
u0AH8NNanU5V3NQWN+6tCrUzJ/DtpuKCCPbQ396plXdXTan4Rh0/wDpPixdUaRdSnmt47by
NvltHt8zc277vzLt/9loA5GnL8tdJ4Y8I3HiHxlpfhu4mk0uTUJVjjlmgZvvfdbb8tYc9nc
RR+Y0Mnl7tqybflagsh3ULJ/s1JBaXU/wDx7280n3v9WjNQlpcTwyTQ28kkcS7pGVd23/eo
Ah205V/4D/tVJFaXU/zR28ki/M3yqzfd+9Q8VxFHHJJC0cci/IzL96gCNvlam/NXReGPCtx
r/jTS/DN1JJpc2oyxwpJNAzbWb5V+X5flrH+x3TzTLDDJMsG7zGjTdtX+81AFPbTvurU32a
68tZFt5PLkbarbflanNZ3XkySLay7Yf9Y2xtsf+9QBVo3NWhdaLqmn6fZ315YzW9vex+ZbS
SL8si7mXcv/AAJWqrHbTSrJJHDJIsa7nZV3bV/2qAI/vfw0L96uiufCtxF4L0vxFbzfaFv7
me38iOJt0PkrGzN/5EWsFIppF/dwySbfvbV3f7VSBHRU0kFwqxySW8kccv8Aq22/K3+7VrT
NGvNV1ix0uPbDNezx28ck7eXGrM235m/u1QFH5ad8vl10Wp+FWs/C9n4ms75brT57uSxZZE
8uSOaNVZl27mVl2yLtZW/75p2neF7XUG0u1h1jztS1L/V2VtbNNJGzSMqq33V3Nt3f8CWgD
l2X/ap22ui8T+F28P8Aiy68O2d9HrE1o3lyyWkbMvmL95V/vbfu1H4c8PN4guLi1j1S0sbi
FPO/0vcsbR/8tPmXd8y/e27fm+bb821WkDn2ptXGs5pbqSOzjmuo9zLGyxNub/gP+7Wp4f8
ADMevW95N/bFtY/Yl86dZ1bd5P8TR7f8AWN/D5fy/eX+HcygGDuptaU+g6taaLa61Np8sem
3byRwTsvyyNHt3f+hL/wCPf3aqz2d1assd1ay27Mu5VkjZdy/3qAK9H8VXIrG8uVVre1lm+
Vm/dozfd+9/3zuWo4tPvp7eS6hs55IYv9ZNGjMsf+838NAEa/LU2z9381Ntopp5ljhhkmk/
uxruatSDTJP7Us7PVFn09bnbtkkgZvlb7rbfvMv+7/49QBmqu35V/wB2neX/ALVdVe+F4dK
8TLoOpam5kWJpJZLS0abbJtZlVV+VmX7q7vl+833tvzYaafePYyXkdnO1vG3zTLG3lr/wL/
vmgDPaL5flbdTWRvl/9Crrta8I3GnLorafJPqX9qacupbVttrQq0kkbKyqzf8APP73+1VOL
R5J/Ct1rk0klvDDL5cEfkSSedI23d+8+7Gqr/eb5m+6v3toBzO1lb5lpzfNV6DT7q5Zlt7W
Sb/ZjXzNv/fP+9/49TZ9G1SK+ktW0u5W4jXc8LQMsir/ALS/eWgCnu2r/dpv3v4q3LHw1eT
2OrXWoLc2K6ejbla1kkZpv+ebf88/9pm+7/tfKtU10HXJLX7ZHo97Jb+X5nnLbM0e3+9u20
AZ+1abtrqvDXg6416x1a+ma5s7ey06e+im+ys0dw0S7vL8zcu3/wAe/irmKoBfuq235qb/A
LO1adu2/dpKAFVf9mhqKGZqAD/gNNX5mpy/NTlj2qzUARstC/M3y05qFX/x6gBrKy02pH+8
26m/eb5qABt22hadt2rSUAExA0+4BXny2/lRSXCZ06c+kbfyopMzZ2V98vw/8O/70/8A6Ma
ubuV3W7f71dBqr7fAPhv/AHp//RlczPKzRsq/MtMZTXa33qjapP8AgP3vu0N81AEf3aWik2
0ALSq1JRQAuadTKevyrub/AL5oAPu/M3/AVpv8VDfM25m+9Qv3qAJFqRabtVV2/wDj1OX5q
AHfep1H/oVNoAmVFZl+bb/tV69PLo+naX4B8JyeLNOW407Wp7qfUbJluoLeNpIfLk/ut/q2
ba3935lrxtmqPdQB9B6VqWjWet+Cri417SVOk+I72a6k/tCORlik8hlkZvutu8uRt0fy7v4
Vb5a868dJpd1Y6bqWh6lAtjs8l9H+0qzWEy/K21d37yOT7yyfe+b5v7zcSljqE9jcX0NnLJ
awMqyzxozRws33dzfw7qhb5V+9QB7F4O8Qtpng/wAG2q+Io7OS28TtcTx/bFjaO22wfMy7v
u7o5Pl/+Krc8NXXh+x8TabfTeKNL/s+PxHeyS20lzHHHbRybVWRVX5pFkX5d27y1VfmX5m2
+G6bpmqazdfZdJsZ76ZY2kaOGNmZVVdzM3+zVP5qAPcvDmvrpFj8NbOTxNbQx6brE7agseo
Ltjg8yH73zfd2rJ/lqj0zVbO703TbfUvGFtYzW3i9bqK5knjuGtIPL2+YqtuXbuVf9n+L7t
eOrpmqParcR2M7QtE0yyKjbfLVtrNu/wBlvlrP3NQB75pV9otnq3w3mm1jSYf7H1i5a+26g
sjQxtJDIrM3/LT7sjbl+Xd/3zXOrfWq+GfDceh61babq2k6rPNebrtYdzNIrQ3Ctu/eKqqy
/Lub5fu/NXku5v8AarU1DRda0yGzm1TS7m1hvU8y2kmiZVmX+8rfxUAeqT+LfCer3HjCxmX
7PosWptr2iwsu1ZJFba1vt/hWZW/4D5dWvCGoWMlvoOoax4qsLiS5/tRbuG9uY4WtpJ45F+
ZflZvM+VvMk3L/AA/LXjupaRq2kNDHqljPZtPGs0SzR7fMjb7rL/s1RWgD0bxndQ3ngXwat
vq1tcfYLOa1ntluVaSOZbiZl/d/e2+Wy7W+7Wpo2oWqeGfA82i6xBpd1pN5M2pxyTrD8zTb
lm2t/rF8n938u5v3e3b83zeTx/e+b7tWll2Sbm/u0Ae03PiiJtKtZvA+vQ6HFD4mv7z7P9q
W18u2k8potyblZl+VvlXd/d21B4q8Wwz+CdSk8K61/Zsdz4lvbiK0iuvLmW0mjVf9WrbljZ
t3y147/rGVasXdneWPlreW89v5kazRrMm3dG33WX/Zb+9QB7Jr32VdH8RWdr4s0m+vGvtLu
LG9a8ijaby45I/MWNdqw7dyr5e3cq/e3fermfiHff8AEltfDul65BfaLpL7pJ/t0c0mo3cn
+suPLVmbau3au77q/wC01edsu773ytVd41b7vytQBueIbm6Sz0fR2vLaaxtLRZoo7afzlWS
X95Ju/wCmm75W/u7VX+Gu68JLa+E/As3iLSdU0u48YaoslvbK2owRtpEH3ZJG8yRf3zfdX+
6v/fNeXyaZqSaXHq0mnzrp8j+Sly0TeTJJ/dVvus1V44pJpljhVmZm2qqruZmoA9M0XSrfS
vDetLJ4u0v7dNFbTPYLeR7ZP30n/LVdzN5e1W8uNtzeYv8Ad2t1XiyXRdTvvEknhnxZo+n6
oviOTVlma7WOO7gZVaFlkX5WaOTzG8v737z+9XhcttdWd1Ja3kM1vcQO0csMysrRsv3lZW+
61N+Zvl3UAe1aR4quE8O6SzeLI/tjeLmvJ5Fult2aFlj3SNHuXbGzKzbdq/7tXJ9V02BptS
8J69oVjqWn6/e3j/a7ny1mjkkVoZo9vyyKqqy+X8zf7PzNXhO5t1N+61AHtmka94dex8E3W
qaxbfYdL1i/+2R7drRrM0bQyLD/AHV2s3y/d27a4/xpfXiaTZ6Dda5oupQ2lzJNbLpjNNtW
T7zNI33d21f3f+8zbf4uNtdP1DVb630/T7We+upPlighRpGb/dVaptGy0Ae3eEPE8On6T8M
YW8SQ2sena9PcahH9tVfJtmkgZfMXd93bHN8v/wAVTvCdz4f09tBmvPFGmtHG+qQywTy7Vs
mmjaNdqqvzLJ8rNIzMv8Py7fm8P3Ufw/LuoA774Xala6H8TrO+vNUhs7WGK5V52k2r80Mir
/vbmZa7TQ9e0OTQfCdvrmvQLfRwaxavczP9o+xSTqv2dpNu75d3mfd+7u/hrxldI1RtDbXF
sZf7NjnW3a52/L5jKzKv/fKtVWOSgD3Dwnqt83xI8P6Xca9Yagthp9/bqumR/uo4Wt5pFja
TavmfNubb8yr/AOOrD4cvPD9t4f0+O48TWEjT6BqVjtuXaNrSeZZtsKqq7drMyt5jbtzN8u
3btry2x8R6xp+lzabZ3nk28zMzbY13fMvlttk27l3L8rbW+Zay1Zt25flagD2rVb7w3q/gX
SdBXWLKx1a20WNftfn/ALuZlmmZrOT+78sisrL8u7733V219a1m1i0v7d4f8SaTb2N7osOm
3enNbeZcqyxqskO3b91pI/MWTd/Fu+997yu+0jUtNtbO6vrOS3hv4/OtpG/5bLu27l/4ErU
2+sb7SriOPULWa1kkjWZI5o2Vmjb5lb/gS0AegfDKW6/s/wAdQ2999jZtAZlZpfLXd9qg2/
N/D97b/wACrprTxja/2LNY3HiCP+0rbwrPp8l35/8Ax8TtceZDCrfxeXH8u77v3vmryHTfE
OpaPa30Om3Eccd/B9nuVaCOTzI9ytt+ZW/iVf8Avlf7tZLy7l20Ae0eE9X0f+z9FvtY8XQT
XE1tqkNzHqMsnmWsk0Mka7fl+ZZPlZpGZv7vy7fmx47nTdK8Arp+m+IrKTVtbi26rftJ81t
aR/6u1jVvmbdtVm/4Cv8Aerync1OX7tBZ7lLq/hdvEGva9Z+KLK10vVPDDafbWjeZ5lvJ9n
jj8lo1X+8v3vu/xV5HqN9o9zp9vDY6HHY3Ee3zJ1nkk875f7rNtWq8mi6pFoMeuNat/Zs0/
wBnWfd8vmbd23/e21n7aCCShqSnqsbK37zbtX5aCxuaau6jdUm6gBu7bUkcm2Nv/iahb71S
MrMq/eoAbt3N8v3aP7tGKcy/N/e+WgBlIrLTvu0lABS7VpKRaAHXOfsE+Onlt/KipJNh026
3Lz5T4z9DRSZmzqNTXd4B8N/9vP8A6Mrl5/8AV7a6jVP+RD8N/wDbz/6Mrk52/hpDK+75aG
bbRmkqgE3U6j726nbd33V+9QA2kopdvy7t1AAtOdW+Xcu3d92m/wCzQq0AO/8AQqkX5aNu2
hmXb81ABt+bc1SbtrfMtRq27/4qnfeWgCT5VWhttR7l+Whm/i27aABV/vV7JeeFfCbx6lp8
Ph+O3kj8JRa4lzHPO0kc/lwsyruk2+W25vlZWb/arxdWbduWt5fF3iRpJJpNev2aS2+xu32
ltzQf88f+uf8As/doA77xRpOg+HtO1LwfNZ6pcXFtaw31jPCreVuaONpJm/feW0bLuXcsas
vyru+Vt3N+ANM0nV9U1iPWNPW+htNIu7yOPzZI9skMbMv3WrBvPFniS80OHQbrXL+bS4dvl
2klyzQrt+78u7bWl4F8T2/hfVNQvJlufMudPnsYmtvlaNpo9vmf8B+9QB6V4Q0/Q28ReCfE
Wl6XHpN1qVpq0NzaQyySQ/ubWRVmXzGZl3bmX733o2rn9P8AC+g2sngG3vNJ/tS38UL/AKT
crLIskbNcND5cO1tu6NVVvmVvmb+78tcGvibxBFqy6ha61ex3kcfkxzxyssix/wB1f7q/e+
Wm23iHXLO1+y2urXMMPmNIsccrKqs3ysy/3dy0AemNodqngXWPD+h6st41pJd3F5YT3MsLX
KwySLHeW+1vLkVVj+ZfvfK33vl25/izw54V8OTa94ZbSdRk1ayjhktb+OJlVl+VmkkbzmVo
2Vvl2xrt+X/gXArr2rRWK2K6lP8AZ1jaFY/M+VY2bcy/7rM3zLU154s8Tajo9vot9r1/cab
BtWK0mnZo49v3fl/2aAM2eKS2maGSGSORfvLIu1lr17SvEGk3PhXQfAPjJvL0G/sfOtb/AG
/vNKuftEyrMv8A0zb7si/8CryXUtQ1DVdSk1DVLye+vJW/eTzyNJJJ8u35mapNQ1rVNTW3j
1LUJ7xbaPy4Fmdm8lf7q/3VoA9W1nwPHZ6t4gXXI/tk3hrSLDdDbfvlk3LGvmfLJGzRqvzf
eX7ys33WWs+LSPBd5pfirXLHw3OtvaadaXlpDevJHtka4jhk27ZGZoW3N95t3+1/FXB2Pib
xFpmoR6lpusXtrfRxLCs8M7LIsartWPd/d2qq7aG8S+IHkvmk1q9kbUP+PzzJ2b7Tt+75n9
7/AIFQB6heeFfCcl1qFjb+H47XzPCq69FMtzKzW8/krJtXdJt8v73ysrN833qhbwh4da+Zf
7HVVk8Ff20u2WX93c+SzeYvzfd3fwtuWvO/+Eu8TNM039uXvmNbfY2bzW3eR/zx/wCuf+z9
2nReM/FkGnw6fD4i1KG1ijaFIY7mRVjjb7yr/s/M3/fVAHWXnh7R4vBMevaHHbXTWkFtJqE
M0ssN3bSNt3M0e7bJDIzLtaP7u5f9rdR+JNjb6Z8UNc0+GSZoVlVVaaVppG/dr95m+Zq5d9
f1qS3WGTUp2hVY1VWb+GP/AFa/7q/wr/DUk7+JPE982pXEeoaxcTSLC0/lyTNJJt+Vd397a
v8A47QB6pP4a0fWLrwvarpcEKxeEZNU8mBpFkvZY/Pby/vfxMu5v4tu75vu7eH1fStJk+H+
l+IrO3XT7qa+nsZ7aN2aOby1jkWRfMZmX/WbW+bb92sNPE/iJI9Pt49av449Nbdaqs7f6P8
AxfL/AHfvN/31VW+1e+1No2vLqSby/ljX+GP+Jtq/w/NUgejaRc6TZ/BGGbVtFXVrf/hJW3
QSTyQr/wAeq7vmj+bd/n5q1m8F6TB4m8WeG/CLSx+ItLljutMuftMiyNAyr50Pytt8yPzPv
bf+WcleV6f4h1jTrNrOz1KaO3aRZvJ3fKsi/Ksir/C3+196tLTNe0vT9LvL7bqEniafzo1u
WnXyFjkXbIzLt3NJtaT+L+Ld/DVAdNdpoLfC3xReabo9syrr1tb211I0rSeS0M/zbmb/AGd
237u5v4tq7cP4faVpOq6hri6xp/2yO00a7vkXzWj2yQxsy/MtYNtrWrWOn3mn2OpXNvZ3qr
9phjlZVm2/3l/i+83/AH1Wt4J8T2/hfUNSvJvtPmXOmz2MTW33oWmXb5m7d/D96gDrl8NeH
dX0PR/EVn4bjt2m0+/mvrSO6lW2h8jaq3XzM0nl7pPmVW+Zl+WrS+EfCtteapcNosd1DH4S
g1yKFpZVVZ2aFW/i3eW3mN8rNu/usteaxeLPEVnq39pWeuXsN0sX2dZo5WVlh/55/wC7/s1
0Xh74jahYrqza5q2qX013pUml2snm+Y1srSRybvmb/pn93+LdQB2Wn6H4bubWHUrHTf7LbV
PCuo3k9lBdzqsMkPnKrLuk3eWzQ7trMy/LXK+JbHw7pXgvw61v4fg/tDWNM+0SXbTy7o5Fu
pI9yru2/Mse1t27/Z2/xcnH4m8QRXk15DrV7HcTxeS8yzsrNH93y2b+7t+Xb92q99rOqaha
29vfahc3UNovlwRzSsywr/dVf4aAOo8I6Zos/g/xhq2oaTDqFxpcFtNbeZLKqqzXUcbK3ls
u5drV2Gs+CfDunt4g1610uT7LZJpc32CNJLiO2W5tfOkZl85W2+ZtVdzfxf7rL5Haa1qljZ
3VnZ6hPb292qrPDG7Ksyr93cv8VXIPGfiy21JtUt/E2qR3zReS1yt5J5nl/wB3du3bf9mpA
9Qnn0HTPh34ovNP8L/8Sttc06S203Vmk/dq1rO3zeXIrbfvbfm+6y/eqHxf4R8L6HpOteIt
D0+O48u+sIfsE7tIunRz2vnMrbWVm/efu/m+7tb+L5q8tg8R69bSXUlvrV/C123mTtHcsrT
N/eb5vmaobbWtWs7i4mtdUu7ea5/1skcrK03zbvm/vfNVAdN490bRdH8TRw6T5lvDc2Ntef
ZGZpPszTQrI0O5vm+Xd/F81d5p+h+D5PEXhHw/eeGbSO113QFvLu9WefzbaTbMzTR7pNqqv
l7mVlZdu6vFZZ7i5uJLi4kkmmlbc8kjbmZv9pq67xL44m1fSdF03TbjUbO1sNOj0+eFrn93
cbWZvM2r/e3fd/2VoA7SDTG1Pw/8OY/7N+3RxaRqN08bTtCsax3E7eYzKrNtVtrbV+Ztu3+
KtKz0zTYL6bVv7PjurjUvBV3qUslyrNun3TRtIu5ty7lX/wAeb7u6vHYvFXiS2ks5LfxBqU
MlgrLaMt1Iv2dW+95fzfL/AMBqRfF/ipbi3uP+Em1TzrbzPKk+2SbofM/1m1t3y7v4v71AH
qnhjw14X1H/AIQGxvPDNo0niOK/jvJvNnWRWjkkVWj/AHm1W+Vf++f96sfTPDWh21x8O7eb
SY9UtfEyr9suPMk8zzGuGhaONlb5WjXa3+83zbl+WuBi8T+Jomt5IfEGqRtabvszLdSL5O7
7235vl3f7NV4Nc1qC1mtbfVr2O3lZmkjjnZVZmXazMv8AtLQWTa1ozaZqFx5Kyzab9pmhtb
1k2x3Kxtt3K33W/h+7/eruPh54as9Rh0e41TQ47i1v/EEGmtcszM0y7V8yFY127flZWaTdu
/u7vmrgZ9b1KfQ7XQ5Lh2sbSWSaKFnZlVm+995tq/8AAaLPxBrmnWclrp+sX9nbyuskkME7
RqzL91mVf4loA9a0Pw5Y6n4T03wzdTSW9nP42+ys27a23yVX7396uP8AFllpcGgrDH4bu9N
1Syvmt555IGt4/L2/LCytJJ+8Vlb5v7rfN/erm7nxD4gvLeSG81rUbiGSXzmjmuZGVpP7zL
u+9/tU3U9c1zXGjk1jWL3UpIl2o13O03lr/dXc1BBl/dahmaj/AHqa1BY773+9RubdR81N/
ioAcv3ttSbWVvlqH5lqZm/d/Nt/3qABl/3qc3y/7NQq3+zU27d/vUARUUm6haAFpNv+1S0m
3+KgBZf+PC4/65t/KiiQZ0+6Ocfu2/lRSZmzq9S/5Efw3/28/wDo6uVn+9XUan/yJPhv/du
f/R1c+0e6Nm/h/wB6kMz8U1qkamt96qASlWjb83/xNH8VAAq/NTmXbu3Lt2/wtQvzfL/F/D
Ukvyxx/L9771AEP96nKrfepu3+9TlXd92gB33VprNuoZf71H8NADl+Wnbv9nd/eqOj7tADm
/vbv+A0M1NoWgCRVr0L/hWG5mt/+EmsvtC6MuuKvkS+X5HlrI25tv3trbvutu21575nzfxV
6AvxGj/tBrr+xW/5AP8AYPl/af8Alj5fl+Z93723/gNAE2n+B5LHUtP1SGS21jRZdNbVJWn
i8v8Acec1u0bLu+WTzPlVlb+JW3L/AA7kGgaXFr3iaOO10e40+XwvPfWMcCrM1ptX5dzfMy
zL825t3+193bXP6f8AE1bGz0/T5NBgvNPg0yTSbm2mlb/SYZJvO+8u3y2WRtysv3dq1n6f4
2s9MutUax8Ox29ve6fNpqwxztujjk+9IzNuZpP/AB3/AGaACLwPJc+HbzVrPUIbj7FYrqE6
wpujjVpFj8vzP+ey+YrMu37v8VaHgfStN1Pwj42XUvskPkWME0V3NB5jW7faoVZl2ru+ZWZ
fl/vU7/hZcLaW1q3he23SaKuiySLPIu5VZWWRV+6rbo1Zv7zf3d1c/wCH/Eq6NY61ps1j9q
s9Ytlt51WXy5FVZFkVlba38Ua/wtQB0Enwwm+2Nb2etW14sukNrGnyRRN/psK7t0aq3zLIu
2T5f9lq5O+0pdNjsd03mTTwLcSR7drQ7vuq3+8u1v8AdZa7Lw/r15qHiTSdaXWrDQ7XwvHD
9mhnl/eeSsjMyxr/AMtpG3SMy/Lu3fwr93i9a1dtX1681JoY4VnlZlhj+7Cv8Ma/7KrtVf8
AdoA9O8Q+BdP17VLGHR9QsLPWJPDlpqCaZHbNGty32VZpvmVdqyN8zbf/AEGudj8L2+maba
3W221C31vTJrqPUZomZbRY93mRqu7/AF25VXd/tLt+9uqvL8QZmuLXVLfT1t9YttMXSY7lZ
f3awrD5PmLHt/1nl/Lu3bfm3bak1PVZtB+G6+FV1jTdU/tG5jvv9Ek877JHtXdGzbflZmWP
cv8AD5H+1QBm+LvDWm+H7Pw7JZ309xNqWmR30qyRKqq0kki/L83+yq/+PfxbV7L/AIQzS/E
vh/wDaw6lp+j6xq1jNHGrWzL9rmW6mjj8xlX5flVV3NXD694nXX9L0W1m0+OG60mzWx+0q7
fvo1ZmX5f4W/ef+Or92tC18dta2fhv/iUxyah4aVv7Pm839380zTK0ke35mWRm2/Mv3V3K1
AG9o3h6PT/+EH+2abptwuqa81vd+ZG0k37uSOOSFt3yqu2X7q/xfNu+7tNI8K2uofEDVLe3
h064mm1efTbGwmVmWFmbas0kce3bCu5VVvu7v4W21i23j1Y7fwzHNpsk0mhalJqSyNc/NcS
SNGzbvl+7uiX/AMe/4Dqaf8T4dPvI7r/hGYpLiLXP7ciZrll/efK3lybV/eKu35f7u5vvfN
UgedzwMkjQsu1o2217J4H0rWr74Os3hWxsm16717+y90iwRtdWzWrSNC3mbVkXcu7b8zV5f
qWp6XfQ7bPRVs7hrmSZrjz2kZo227Y9v3fl+b5tvzbq1rbxstr8P18K29jNHNHqa6tHfx3O
2SOdY/LXau37u3/a3bv4v4aoDqLnQ/C+pfGL+z/CsNhJbx2fnS207TrbNcxw+ZNGv/LRo9y
t8rMv+9trN1Hw9b33w58M641vbabDuvVu7+ODarN5i+TH8v3m+VlVf95vuqzUN8T4JfGlr4
yufDaf2wttJDdtBP5Md3JJG0bTMu35ZNrNu2/Lu/8AHo9M+JMen+HLPw+2hteaSkVxDdW0t
z8t2srblb/V/K0bKrKy/d/4FUgQ+GvC8d9od9JarYahqFzZ3NxEsjM32SGFWZmkVf8AVzMs
beXu3L/30rK7T/hlcal/YsK+INPjutasZryzhZZfm8vzNys235f9U1WNK+I+maZZaXar4VM
i6db3tnuW+2+dHcrIrMyrHt87bJt8z+6q/L93bDY/EuHT9S8M3kegs39gWc9nHG11/rvMaR
mZv3f/AE1b/wAd/wCBAFVPh9eT2uj3mk6lBqFnqEdyzTLHJH5P2Zd025WX+6y7f726svxH4
a/sO3024j1KG8h1CJpFVWVZoWVtrLJHuba38S/3latrRviS2i6botjb6LHcQ6a12ssdzLuj
u4blVjmjZVVf4VXay1y+tarpt9NGuk6HHpNrHuZY/NaaRmb+9I33vu/7P/oVUB6RfeBNP8T
ReC9P03UNO0vWtR0NWitvszR/bZvOm+8yrtVmVVVWb+7/AA1H4T8P2ttq3wzjutN0m6s9d1
Pbc+ZA00sm2ZYZI5PMXbt+b7qr/tbmrmYPiHJbNoN9Hpqrq2gWn2WzuVl/dqu6RlkaPb80i
tI38W35V+WpNP8AiEun/wDCHsuk+ZJ4WuZLqJmuf9fI0nnfN8v3dy/w/wAP/fVSBpeFfCse
q61dQ2q2F1fXtzPY2ttNE00dp8v+ukVWXarbtqs25dyt8vy15qyfN96vRNH+J66P/ZrR+G7
aaTTdTm1KBpJ5F3eZt3LJt27m+X5W/hrl9V1DQbvQdPhsdFjs9SjlmaeeOWRvMjZv3atubb
uX5vu/w7fvfw0BuaV8PbO+0vw7qGoeKrTT11+Wa3tla2kk8uSNlX9438K7pF+b/wBC+ba+5
+GsljplrLqGuQw6hd3N3p8FlHA8jSXMDKvl7vuruZ9u7/K6cuuaXpvwz8CzeTaalqGm3l7c
eR9sX9yzSQtH50a/Mytt+78rfL96ub1Lx1faho+k2skLLfabeT6gt/5n7ySaZlaRmX7v3o1
21IFif4fKn/CRQ2+sfaLzw182oQrBt/drIsckkLbv3m1m/i8v5a0PE/w5sdI8SeJobPUrn+
x/D3kR3M8sCtI0km1VVV3fNu+Zvm27drf7O7L1Px7cahNrl5b6bBY33iGPy9SmhZtsi+Ysk
nlr/wAs/MZVZvvf7O1flq9qXxPutV1LXJrrRbRbfX4oY9Rgjkk/eSR7WjmVt37tlZdy/wAP
zNu3UFljTvCMei+ItJWZV16z120jksbaO03NerIzR+X/AKxfJkVlb5lb5WX+Jadrngm3l8S
a1dNrVhDpNleR2LT2kUccfnMrfu4VkkXcsaxsrNu3N975t26qenfEu80+6WaPTYP9G07+y7
FldlksoWZmkaNv+ejbm3N/tNt2/Lth0/x1a2Oi3Wg3HhWwvtFufLka2mllVlnj3bZlkVlbd
tkZW/2dq0AY954cjs/GknhtdYsryNblbdb+0k86KRW+7IrL95fmrqrn4UtJNrWn6Hr0eqat
ouoR2NzaNbNDu8y4+zq0bM3zfvGVW+7t3fxVyen3sd54vsblobaxj+0x/JG3lxQqrL/Ezfw
qv3mbc38TM1dl4x8cNp/jjxNJ4X8i3XUNV+2fb4J/O85Y5vOh2/wqu7bIy/3lX7v3aogyW8
BW7R681rrTXDaBKq6hGttt/d+Z5LSQ/N+8VW2/e8v7y/7W3so/B3h3w54o8bWbTQXml+Hmj
8xdTs2kkVvOWNZF8uRd33vuttVvusv3WXh7/wAc3V82tTWumwafca+ytqDQM22T955jLGrf
6tWkVWZfm+6u3avy1oav8SpNVm8TTSaDaQzeI441umjkk+VlkWTcu5vl+ZVoAJ/AFv5dxdX
niiwtZprOTUrSOdooVuY/maNdrSbo5JF+ZV8tl+ZV3V02veB9J8S6lodnpupW2n65c+GrS8
isIbFY4rmRbXzJN0i7VWRtrN93b/tVxdz48+3eH9P0++8O6bdahptt9jtNTk8zzY4f4VZVb
y2Zd3ysy0P8Qr4yWN5Hp8EOqWGnLpMV3G0nywrH5O7bu2+Z5bbd3/Atu75qksuS/DlUuryG
PWmbyPD668jfZtvmRtGsnlt+8+Vvm+981cnd6Hrmn2cN5qGj3traz/LFNPbSRxybl3LtZl+
b5a6xfibcfY9v/CP6bJdNo39hy3MjS7pINu1flWTarbVX5l/u/wC9u4mW8mnWNZJGZV+6rN
VEFejd8qrt/wB75qd/utTW+b5VoAF27qNq7flpKTd/47QWOVWb/a+WrTRq0a/w7v71VVddv
3fmqx9puG+X7Qyr93bu/hoIKu3bJt/u07cyq23/AIFTf4m+bdTv9paCyNqKfSNQAKvy05l2
0LtVWVl+ahdrNQAsyE6fdELwI2/lRUspxpVyc4zE38jRSZmzotVXb4N8Nr/sz/8AoyubaRv
LaNf+BV02q/8AIo+HV/6Zzf8AoyublX92zfw0hlP5f7rU2nfw/LTaoA+WikpfloAF+9/dp2
5m3f3W+9Tadt2ru+X/AL6oAkaTcqx/wr81NX7rLUa/epy/3aAHf3mpqrRu+apE2qrf3qAGs
u2m/wAVSSVHt3N8tAAq7qkVV/iZaa3y/KtFADl8v+7urc1PQbqK402xsdJ1Zbi5s1uJIbm0
8tpG+bc0a/xQ/L97/ZasOJWdtqruZvuqte5Pq+h2lro+m6xfQ6f/AGl4OgtYr2a2+1R28i3
TTL5ke1vlby9v3W/hoA8hXwr4oa7uLVfDupNcWyq08a2sjNCrfd3fL8u7cu3+9uqaXwd4st
o7qS48N6pDHZL5ly0lpIqwrt3bm+X5flZW/wCBV3lt4n0+OPxNb6l4qivpJfDy6PZzR2skc
cm24jkWONVjXbGscbL8yr/3zWlB4q8LrrWj3E3iCLybbwhJo8v7qf5Z2hmjWP8A1f8AekX5
vu0AeWxeH9Yk0mTVF0m7axjXc0/lN5aru27mb+7u+X/eqPT9F1bVWmXS9Nu75ol3P5EDSeW
rf3ttemaz4m0WXS11LQ/E0Fi0+kQ6beaYunf6S22FY2XzvL2tG3lq25pNy/3flrm/BOr6bp
kPir+0NSWza/0Waztt0cjeZI0kbbflVtvyq33qAMux8K3zeJl8P61a3+k3Eke795aSM0Py7
laSNV3eX/tL91fm+b7tOvPC62epa9ZyWetTLpcG5ZlsWj2ybl+aZW+aONl3bd3zfdr0ZPE/
g+80+30mbXra3mm8MWmnrezWMlxFbzw3DSNHJG0bblZdvzKrbdq1m6dqMmoP4wmm1pdW8jw
q1qtzHB5MTKt1AqrGu1W2r8q/Mq0AeZtoOrQWceoXWm3cNi3ls07QNtVW+63/AAL+H+9W14
v8FXHh/wATapp+mx3eoafpywNLd+R8sfmQrJ+82/Kv3m/75rutQ1nwe3hnxFptn4sjuG1HT
LCO2ku4Llp2khaFpI5G8vau3ayqsf7vaq/8Cm8ceJvAviW4a8t9UgW402WCSJVgnWLVY/Jj
WRZF8v5ZlaParN8rKyr/AA1IHmt94Ym07wna6xcR36zXM+3a1nIsEa7dy7pm+9I33lVV27f
m3fw1n6fpGqalubT9Pubzayq3kxNJ8zfdX5f4vlb/AL5r0Lx34h0u6bXpNB8XQXmm65cref
2dDpv2eVW8xpF+0N5aq23cy7lZt3/Aqp+BfEGh6dpn9m+IpLS40ue+WSeCRJVubbaq7bi3l
jX5ZF+b5W+9tWgDB1DwxDB4J8O69Z3E9xcaxc3Nu0Hl/daHydu3+9u86qbeGPEi3FvatoOo
faLlmWCP7LJ5kzL95VXb8zLXpHhrxd4V0Gx8CtcXjXC6TqGoyXdvHFJ50Mc8ccccnzLtZl2
7vlb+Fa5+PxHa+HPBM2i6bq0d9ff2xBqVpPBHIq23kxyL5i+Yq/M26P8A79/NQBxsekat+8
b+zbvbHOtq37pvllb7sf8AvfL9371N1DR9U0xY21DTbmzWbdsaeJo/M2/e27q9UXx14Ttvi
dpuuW9vNDpNy0l5fLHH81vczw7ZPL/vLGzbl/4FtrDtbrR38Gw+A21yK4a91yO6W7gtp5I7
aNY2j3LH5ayM0m5flVf+WdUB5ykUkkixxxtJIzbVVfvM1dZ4Z8GXmr+OtF8N65Hf6KuqTrb
xzSWjbvmbb91tv8VQ6HHpulfEaxh1LWpLexstRVZdS075mWOOT/XR/wDfO5fl/wCA16Rpni
HwjpuueCbibxNpvk6Lr1zdXP2eK7ZfJbyWVl3R7m/1bfe+bd/s0AeQwaHrF99obTdJvb6GD
d5kkEDSLHt/vbfu/LRoOgat4l1y30XR7Vri8uW2qv8ACv8AeZv9la9M0/xBpcHhfQ7jRfGG
naHrWh3Nz5rT6e0zXCySblmt28lvm2t5e1tv3Vrlfh7rWl6N8VNL1jUrr7Pp8VyzSTMn+rV
lZdzKv+9/DQBztt4e8QXk0kNnod/NJHJ5ckcdtIzK391l2/e/2arxWNxc3C2dvazSXUjbVh
jVmkZv7u2u8l1DQZ/BOg6Hb+ILax1DQ9Qnka5WKXy7lZvLZZo2WPduj8vb8yq33dtQ6rrln
4m+NUniDT7f7PZ3+rrNHGy7W2tIvzN/tN96gDmbrwh4ssYY5rzwzqlvHLP9nRprSRVkm/55
r8v3v9mifwh4qtZI1uvDepW7Sedt861kj3eW22T7y/wsy7v7tepeINc0/RvFHxA0241qG4k
1rXF/dqku228m6aRpJN0f3l2+X8u77zf8Co6hr3hnV/iF481KTxU0NrqXnyae0i3KwXHmTR
t5cyxr5m3av3du3dGu75V+aSzzWXw94gihvpptFv449OZVu5Ggbbbbvu+Z/d3f7VXNH8J6h
qWt2+n3lnfWscgjkdo7KSaTy2+7tj/iZv4fuq3y/NXoV54v8Mv8QrqS41Rrrw3rujW2n6g0
MDLJbtHaxqreWyr80c0Kt8u5dv8AFWfpXifQ9T8M6xp95qlp4f1JtRjvrOa7sWu4GhWNo1t
/ljkZfLXbtbb/AHqog83ubOSPVJLGG3n8xZWhWGaLbLu3bdrL/e/2a3NQ8HaxJrmpQ6H4d1
xrO0lWNlu7Rlmh3fdWbb8qtVHXtQk1nxFfahJfS6hJK/mSXMyKrTN/FIyr92vWPHms6Tba5
8VNLuNSjjvNSu7RYIfLkbzPJkVpPmVdq/8AAqkDym78GeKtPt7y6vvD+oW8Nk22eSSBlWP5
tvzf7PzL83+0tWv+EVnTwi2sPa6jJcSSxrHHHaN5cccn3Wkb+9J8vl7V2t/ervtS8WeGZ9c
8TXUeuRtHf+F4NLgbyJfmnjjgVl/1f3d0TfN/tLVXxn4q0PVZNS1DQ/FDW9rriR+fo66f5c
kLfK22SbbtaNWXcu3c3yqu1fvUFnA6h4O8VaVYzX2peHdRs7eB1jlkmgaNY2b7u7+7UM/h7
XoNPk1CbSbmO3jWNpZGj/1ayf6tm/uq38O771epa94z8M3mpfEK8t9WjuF1iKyWzjkgl/fN
DJCzK3y/L/q2X/gVU9T8Z+HV8UeNPE2n3zXEfiXTp7dLBopFkhkn27vMbb5e2NlZl2s33Y/
9raEHl9npWoagsjWdrJMsO3zGX7q7q1v+EH8Yfari1/4RvUfMtGjWdfszfuWZdy7v7u5fm/
3a1PAF54d0vVrjWNeuoWksY/OsbKdJGhubn/lm0nlq37tfvf7X3f71a39v6afCfjS31DxMu
oaxrr2kzS+VLtmkWZpJPmaP/aX7235t1UBzdr4UvLZNefXLHVLNtHi/exR2TM0czfLH5jN8
sa7mX5vvNuXarfw5tnoOsaxdXEei6fPqnkJ5kjWkUkm1f733flr07XvFnhm+vPHU1vrUci6
xpFhZ2n7iX95JF9m8zd8vy/6hv++lrk/A+r6XpS+Jv7Svlt/t+iz2MH7uRt0kjLt+6rfL8t
AFG28IalbXmoWetaDrHnW2nSXirbRf6tdu5ZpGb/lj/eas2Dw9rV3YtfW+mzyQrE1xuVf+W
K/ekVfvMq/xN91a9Og8WeF1ksd2tRr5Pg6fRZP3Evy3MizKq/d+7+8X5v8AZasXXNV8L6np
Ok6xY+IL3T9StNIh0u502GBlaRo4/L3LJ93y5F+Zt3zfM3ytQWcWvhrXPsLXy6XO1vHF9oZ
lX5lh3f6zb97y/wDa+7WXtavXJPHHh9PHS+OLWb/WaR9jl0lom3ed9j+zbd23y/J+633t23
+GvOdQ1mG+sbe1XRdPs2h27p7eOTzJvl2/NuZl/wDHaCDJprU7b+73fLTdv/AaCxaTtTafQ
Ai/K1O3bfuttpu2nfw/doASkWj/AIDRtoAk+Wm7V/vUlFACbaWimUAPnbFhcKoz+7br9KKk
lDnTroqvAjbP5GikzNnS6q3/ABSvh3/rlN/6MrmZWXay7vm3V0mp/wDIs+H/APrlN/6Mrm5
1XbuX+9TGV/vf/ZU1qk/hqNloASl/d+Wu1W3fxfNTe9OoAcv3aKczL5KrR93cu7/vmgBtH3
moX71OX+Jv+A0AH3f4qfSfwtTV/wBmgB33vl2rRt20f7NO+WgCP+Kj71ObbTaALFjfX2mX0
N9p91La3UDeZFNC7K0bf3lapr6+1C+uPtWoXE1xNIq/vJm3Nt+6tV4lX7zfNXumtaLqGs+K
I7qPQba6tYPCdtdIy2a7V/0WFWkjjVdszKzfLG3yru/h20AeEs0lTWdjfalfQ2djazXV1Oy
xpDCrM0jN/Cq16F498K3Vprkc2l6Dcx2/9jWmoXXl2zRrGzQx+ZIyr8sf7xvmX7qs1Wvgxd
2dt8RGW4mjtbi7sbm1sZ5G2rDcyRssbbv4f7v/AAKgDJvvh7cQafI2m6hDfahbRSXF5ZLc2
3mWkcce6Tdtmbdt2/wr/vbW+WuFb/drpJND8RaZqF5C2m3tndWkci3O6No/Jj2srbv7qsrM
v+1urvvF2g2Ph611TT4fBcl5pv2aC40/Wm2rGq7VbzPOWPdJ5nzL5bN95tq7dq1IHju7/Zq
9/bmuS6PHof8AaV22nq37u0WRvL+Zt23b/vbW/wB6varnTND/AOFvat4VXwfpK6faafc3SR
+Q3mM39n+Yu5t27b5i7qzbbw4up2fhHXLHw/ZLfT6RqNxc+TBtj3QSSLHMsS/6yRflbb/Ey
ru+Xc1AHker6ZqGj6g2n6pb/Z7yNVZ4WZWaPcu7a237rfN91vmX+Ko5NPuotJt9UZofs88s
kKbZY2k3Lt3bo925fvL822u4+JHh6HTLzQZrfT2s/tulQTS7oPJ8yb5lkby1+VW+VdyrW94
Q8J6Hrnh3wfHfWNss13rV7aySeZ5bXO23hkhjZv8Aakbb/wACqgPH/vUfdrvPGds0Gk6fDe
eDZ9B1CCWaGW4njW3a7X+FfJWONf3f95V/iXd/DXRfDLwrHqdvodxfaDFdaff69HYyz+R9o
kkj2x7o2/hhXbJu8xfm+b/ZqSzzO70XVLHQ9P1i6hVbHUWmW2lWWNvMaPb5nyq25du5fvVn
17hbL/Zng/wPps3hm21ZZNZv7WS2vYGkba0kHyr/AHWZf4vvfLVWXwz4TuV1rSfD8kEdxDP
qUljJeweZDqdtHu2tHP8AejkjWNm/hVvl+b5qAPG5GXaq/wB1aj3fNXsniHw9p+g6bdWMfg
2XUNNn0qC6s9W+WOOORo42abztvzbm3L5bN/FtX5ttXtc0PQ5JvF2lw+G7C3jsvDVlqkEkM
TLJHOy2m5t391vOk3L93/gXzUEHhvy0fe+9XsHiDwnHo/ia68PzeG4V8MyyWi2uvMm3y4Wa
P/SFn/5aeYrN8rMy/N8qrtrP8e6Rb6PZ6ppMngufTbjTtR2wai22OPyvmVYfu/vt3ysrMzN
tVv4aCzy9f92nYrvPAWm6HqFvqEOqSR2d1JPbQ2eo3Nt9oto5G8z9zMv3l8zb/rFXcvlt/e
re07w5pd9pOuaPeWtlY6t4a1Nrq5mj2t51krNHNGrN97y22sv97dVEHnOn+HNb1WxkvtP0+
S4tYWZZZlZdsO1d37xv+Wa7d3zN97a237rU7w7Z6xeeINPt9D/5CUs6x2u51j3S/wAKqzbV
3fdr1TTNPhs/Dej69a+DZ9e0/XWuV1O0sl2xqyzNtt921mh2r5cit8v/AALbVzSEut3wZ8m
zj+ztfbZZobaP5mXUWVd0ir/dVf8Ae+9Ulnjuqz6lea1dTapM0moNK3nySNuaSTd8zbv4qy
33eYytXu3hXwjHqXiKzk1LQYrix1LxLPZyyrB9okkjXbujb/n3Vd27crbmZv8AZrx/UdD1b
T7WO+vtLu7ezneSOKeaJlWRo/vKrf7NBBl/erQk0DVP+EZbxJ5Mf9m/aVs/OWWNm87azbdu
7cvyq38Nd98O/D0l9pdvqU2hwXlnJrltZyzfZvtUm3azSR+W3yxx7W3NJ977u3+Lb0Vt4c0
+Pw/deH9Ujl0/Sf8AhPILWVpNy+XB5cy/eb/Z/ioLPFdN1XVNIuGuNL1CexmkRoWkgkaNmj
b7y/L/AA1cXRta1DQ77xMy/aLOCeOO5nadWk8yTcy7l3bvm2t83+zXbeONNm03RZtN1DwHJ
ot9aagypqMirCske3/Uqqxr5y/dZZPmb/a+apvBVzcWfwn8YXFnp8F9NHqGnMsc9stwq/6/
5vLb5W/4Ev8AFQQee6fouqarHeTWNv5kNlE008jSLHHGv+83y7m/hX7zfw1NqPhjXNJ1DT9
PurXddajBDcW0cEi3HnRyf6vb5e7dur1zWtG0OfS/HFxYaHbW80Wj6beSwwxfLYXckkPnRx
/3fvSfL/D8y1JfeH9Q1DUtLkh0mO6ktPBNpNtktmmkj+6vmQw/8tJPm/i+VdzN/DQB4jqWm
3WkalNp98sa3EDbXWOVZFVv95WZadPp8ttptnqDTQNHd+ZsjjnVpF2ttbzFX5o/9nd96u0+
J+hx6R4sh+z6b9hhu9Nsrry/K8tWka3jaTav3f8AWbvu/wAVdV4a8M6LrWg+BY5tNtGvrtN
YVFXbC17PDGvkRyMy7W+bb97cv8P8VAHjO1v4qcq/7Ndt42jkit9JjvPBsnhm+hSSOXz1WG
S7Xd8sjQrHHt2/d3bfm2/3lau2+G/hP+0bHw7NfaDBeafqV9dwyTR2v2hm2xqu2SRv9TtZv
3e35mZv92gs8p1Dw9qGnaXpeqXUca2uqRySWrRyrJ5iq21vu/d+b+Fqyfu175o3nW3h/wCG
em3nh20vrGWW7tdSW9s1k8mP7Y3mfM3+pZV3NuXay/xVhyaH4dvPCd5HpMa2dxbQXtxBNe2
ayQ6nbRzSbZI5/vQzKq7dv3W2r/ebcEHjuaFr2jxtoMfh+31TT9P8E+ZpLNBNpGuN5bRsvy
7fLbyf3zSK21o2Zv738NbXijQNHkvviJps2g2Wm6bo99YNbT21jHHJbRyTKsn7xV3Mu1mba
25f7tBZ8/tTWr2688LtY+Pv+Ef8ReF7DT/CtzrUK2upNF5K/ZvM2qsM6/6xWjZdzNub5d3y
tXM+O7G807Q49N1jwG2g31tfMqX83lxtcR7fmjVY4Y1kjVl3eZ823dt3fMtAHmu2lpW+9Rt
X+KqASil+WkoAWnbfl3VHuqRW3LtoAbQy0U5VoAbtbbSU/wC8u37tN2/NQAlItDU1aAJ5tv
8AZl1/1zb+VFR3HNjcYX/lm38qKTM2dPqf/It6D/1wk/8ARjVzc6rtrotV/wCRd0H/AK4Sf
+jGrm55P9n71IZCv3aa1O/hpv3VqgDNFJS5oAdu+aim0feoAd/wKjc2371Np0kkksjSSMzM
3zMzNQA1W/3qkWo/96igCRm3UK3y03bTqAHM3y1HTttO+Xavy/doAb5jVaj1XUEaNo76ePy
U8uNldl2r/dWq+3+81eoL8MtDl1KHQ7XxJdtrF3o66tZrJYrHFJ/o/wBo8lm8xmVtqt833f
loA81/tC+ZdrXU23y/J27v+Wf3tv8Au05bnb838Vdk3gWzk8J32tWuqSt9gs7a+k8yDy1k8
6RY2WNW2s3ltJ/rPuttati7+Gmh215rVj/wkV602l6VBqzN9hXbJDIsLMv+s+9++/8AHaAO
Bn1rULq3jt7q8nmhj+5HI7Mq/wC6tQyareNbx2/2qXyYW3Rx+Y22Nv7y/wB2vSrPwUui6hH
rljdQ32i/2RBqDw6jHGvnRzyeX9nk3SKv3lb5t3y7VZfm20an4b8N31h4016TVl1BrK3spr
RrCNY4rbzZFVofLVtu6P8A1fysy7fm+b5aAPNW1XVGk+0LqE/nbdvmea27b/doXVdWSSHy9
QuVaL7n71v3ddJ4206bT18NtNqjX0dzosFxEzWywtDHukVY/lZt23b96rXwnSOT4kWdvNt8
mS1vVk3Ju/5dZm3f8BZVb/gNAHHtfXUvlrNcSSLGu2NWbdtre1rxVHqGj2ui6bpv9l6bbTz
XSw+e0zedIsat8zfNt2xrt/4F8zVuL4F0O+0vRda0vXrttNv7ybT5/O09mnhnWPzFVY42bz
PMVl2/3Wqa2+Glnc3Vn52sTWsN3otzrC/uFmaNoPOVo22sv/PFvm/2tu2gDzu6vry8m868u
priT7u6V2ZqdBeX0EbQ295NDHuWTarsq7l+63+9XZJ4K0nV/D95qnhfUr3UJLS+trWS0ntl
hk8uZdqyfLI3/Lb93t/2lb+KrGi+ANJ17UFtdL1yeZZ7m5t4pmtfLjjWOPdGzM3ys0nzfKr
Myqu75qAOLXU9SWO4VdQuVWdt0qrK37z/AHv71Oivr6K3a3W8nW3b70KyNtb/AIDWt4Q8PQ
+JvGGk+H5rxrNdRuY7fzli8zy9zbfu7lrpIPhzDqtnpd1oesTTeffT6fc/aYFh8loYVmaRf
3jbl8tm+9t+7QBwL6lfNarZtfTtaxtujh8xvLVv7yrTm1jVmaRm1S5bzF2t+9b5l/u12Vt4
A0vUtQ0ez0/xNbSXV+s6vaNLF5kcka7o13LI0f777q/Mu1v/AB6neeB202HVr7UmvbO10t4
LWWGe28ufz5lZvL2s33VWOT95/F8vy/N8oByrahfS2sNnNeTyW8PzJC0jMsf+6tOu9Qvr5Y
Ybq8nuI4F8uJZpGZY1/ur/AHa9OsdM8Mp8N/FUP9sSXmlwarpzRX8On/v2Vo59y+WzLt+Zd
rfNt+X+KsnXvhzH4am1a61LVpJNNsNSj0+KaCDdJOzR+du2s3y7Y9v8X3m2/wC1QByNnfX2
n7lsb6e33f6zyZWj3f8AfNV455E3KsjL5nyt833lr0a5+G9np1rrV9qXiCZbHT47K4jktrP
zGu4Lld0bKrSLtb+8rf8AfTUXnw10/T7XVNSm8SSyafaWdpqEE0NnukuIJ2VV+VpPlZW/h/
8AHqAPO1vLyCxmt4byeO3nb97HHIyrJ/vL/FUcWo30Ecccd9PHHGzNGquyqrN/FXfa18Po9
G/tq8m1SSbSdNSyaORYts1x9pj8yNdu75fl3bm3N93/AGqcvwpmubrbpt9JqS3OmQ6tY20M
arc3MMjMsirGzfej2tuVWbdt+X73ygHArq+oKrbdQufmdZG/et/rF+63+9TZ9XvrnTY9Pmu
JGt1la42s33pG/ib/AD/6E1dlc+GPD9j8PW1r7Rf/AGxdcm0/zGgVf3ccat/q2b5W+b7rf7
tZvxC0y60z4ja5Y32of2hcRT/vLnyFh85tu7d5a/KtAHMxXd1FDJHDcSRxybd6q/ytt+7Uj
6hfSxss19PIsjbmVpGbc1dxd+BZPD95oN4t5c/Z725tvsmpwwLcQTbl3My/Nt3RybV8tvmb
73y/drnfF1jNp/jzXtPurprySDUJ4Zbjy1jaZlkZWbavyruoAxZ7y6u2j+1XE03lrtTzG3b
V/u0QXdxbSbre4khbbt3Rttrstf8ABVjovnXkepT3WkzabBfWN20Sr9pab5VjZd3ysrLNu/
64tVi58F6DB4b0/VrjVL21bVLzydPikgVpJ4Fba1wy7l2ru+VV3fM27+7uoA4dbmRY2VZpF
VvvKrfeoW6uvM3fapt33d3mV6Zd/C3S7jUvEmh6DrVzca1oV9HamO7gWOK4WS6WDcrKzbds
ki/e/vVky+B9LdfFVvY6lc/avDLbrnzo123MKzLDJJGu75WVmX5WZtyt95aAOL+0t50bTfv
lj2/LIzfMv92trXvEv9q2djptnp66bpuntM1tbK7SeW0zbm+Zvmb7qr/uqv3m+auy1X4c+H
dMuPFVn/bmoSSeHI4LiVvske2aORo12r+8+Vt0i/8Aj3/Aqd/8N7S1kutSS/eTRYrGwvF81
lhlb7XHujjZvmVdu2T5vm+6vy/N8oB5zPLJPI0k0kkkjfeZm3bqFubiJdsc0iqrbvlb7rf3
q9CbwP4VWz8SapD4mudQ0/R2tGRra2XdMs38Lbm+Vlb5f4l/i/2aNe+HdnoDa9qE19PdaXp
stpDFtVY5ZmuYfOXd95V2ru3N83zbf+AgHn63MyxtH50ixt95d3ytTvPmWNofOby/7u75a9
A1P4c2On6DqmsR6lNcW8OmWWrWf7tVaSGeZYWjkX+Flbd93d92rz+BfDumWviaS6a7vPsmg
2WqWzeYsfltO0G5W+X5tvnbf8/KAeX/AGmby1XzG2x/dXd92m/aZm+9IzL/AL1RtUf8VAFh
p5JNqtIzKq7V+b7tEssku3zJGbb8vzN/DUar81O2rQWNxTdtSbaa1ADfmpaT71HagA3U7d8
1JRQAqt81G7c3zNTdtLQA/wDh+9Ue6m0UED6TbR/s0fdoLJJlC6dc56+U38jRSSszaddf9c
2/lRSZmzodT/5AOgr/ANMJP/RzVzs6qvzf7VdBqv8AyBdDVv8An2b/ANHNWDL/AKn5v71MZ
X3fLuamtUm35d38NRttoASik7UtAC07bTf92nK22gA27ab92nbqKAG0Yp22jbQAbvlpy/NT
dtORqAJGWmqtOZtv8VCszfdoAP4q9M8W+M7OC60uTw3JYXVwug22my38cc6ywstusc0a7tq
/d3LuVfut96vM2213V34V0lvhXoPiDT7fUZta1TUJrHyfNWSNmjWP7sax7tzeZ93dQAXPxL
1K8sby1uNH0mT7fp8Wn3MnlSK00cXl+TJ8snysvlL93arfxK1Rz/EbVLm+1S8k03TvM1LTY
9LlVVl2rCqxqu3959793H/3zXP6h4c1bStNt9SvLVfsc8jQxzwzx3EbSLt3KzRs21vmX5W+
am6HoereINUXTdHsWvLyRWZYY2VWZV+Zvvf7NAHUW3xN1iDyY/7L0u4s49OXSZbSaKRobmB
W8xfM/ebtyt8ysrK1Z8Xji8trfVrVdL01rHVII7d7LymWGFY5PMj8va27crfN8zNu3Nu3VX
ufBPii1k0+NtJ8xdS3fZZIJY7iOTb/AKz95GzKu3+Ld93+KrGjfDzxFrOuaPpscNtCurO0c
F21zHJE23/WfvFZl3Kv8P3vu/3qAJl8dR3WoafNrXh/S7y307TG02K3aKRlaP5trfNJ8rbm
b94v3f7tYfh/xBeeHNet9YsY4pJoFkXy5l3KyyRtGytt2/ws1dNpXgRb7wdda1NZ3rTQebH
E0U8DW1yyru/1u75WjXc21d3mfw7fvVl2PgrVlmhutS0+T+z1u4be6+zzx+db+Y3yrIvzNC
zfN/rFoAtaZ491TRbjT5tN0/T4bO08/bYMsjQyNNH5czNuk8xt0e1fvfLt+X+KrkXxL1KKG
1jj0HR1W0sbnTYvkl+WCfduj/13/TSTa33vm+Zmb5qj8Y/DnWPD+ta9JZ6fJNodhqU1mk3n
xzSRr5jLH5iq25dyqu3cq7v4aw9T8Ma5osLTalY+THHO1rJtljk8uZfmaNtrNtb/AGWoANF
8S6p4fk1BtNmWH7faSWc67d37tv8A2ZWVWVv9mt7Q/iNqmh2Oj28Ol6XdNo8s01pNPFJ5i+
d/rFbbIqsrf7u5f4WWuRs9PvNSvo7Oxhaa4k+7Gvy//s/71b2meB9a1KHUJlayhjsLP7dI0
l5Ftkj8zy/lbdt+98v+z/6EAVdD8QXHh/xRZ+ItPs7b7RZTrcQRSLI0Ksrbl/i3fL/vVsaf
8Rta0aGzh02zsLVrTUpNUSRUkZvMkj8tlbczK0bKu3b/AOPVj/8ACL68umtqH9nstutst5/
rF8zyGk8vzPL3bvL3fLu27asXPgXxVaWNxfXGkssMNtHeN+9jZvIbbtm27tzR/MvzL8tABe
eLY7m8aaHwzotjbssnmWkEUqxMzLt3fNIzfL/D821f4V+9WlF8T9a23FvfWOnapp9zaQWcl
lepJJHti3eW27zFk3Lub5t38X93bWCvhPxA9rJdR6azLHbfbGj3x+asH/PTy93meXt+bdt2
7fmps/hPXra6tbW4s1jkubNtQi/fx7ZIFVm8zdu27dsbN/wGgC8fGl5/YepaL/ZmnG11G4h
uJFWORWj8pWWNV2ybdu1m/wBr5vvbq0tX+JGra1Jqy6lpunSWuqSw3EtoqyLHHNHH5ayR/v
Nytt+Vvm2t/wB81HF4F1DU77TbGx0+TTZJdIk1J21G6j2zLH5jNJH93av7vbt+98rMzbfmr
j5ImjkaNmVmjba21lZf++l+9QB6Zpvi+HUPBPjKTWpLCa8vV06GzsJJGjXy4Ny7Y9rfKsce
3bub5v8AabdWDP8AEHVp9P1axks7JodSgtrXbtk/0aGBl8uOP95/DtX727dVzVfh7ef2PoO
peHbG7ulv9IbULlZJY2ZWWSZZPLX5WZVWNW2ruZd1c3Y+Fde1KOGS10+STz0kkij3L5kyru
3NHH96Tbtb7qt91v7tSBvXnxI1i+k1D7Vp9g1rqFrbWtzaKsnkyLAqrDJ/rNyyKq/eVv8A0
Ks2fxnfTzRtcWdpIsEcENov7xfsiw7tqxssisv3m3bmbdu3fepsHgrxJLpsOrf2PN/Zsyed
HJ5kcfmR7ljbbu+98zbak1HwnqTeKNQ03T9Jks/KvPssdpe3kXnLI33Y93y+Y3+6tUBNqHj
3VNV02+s9WsbDUFv9Rk1ZpJkkVo5pF2ybdrL8rKu35t3/AAFqyfE/iO88VeJLzXtQt7aG6u
23SLArLHu/4EzVI3hHxAl5dWsljHDJaXP2OVprmKONZv8Ann5jNtZv9lWqaDwP4qnW6/4lL
Q/YrlbO5a5ljt1t5m3bVk8xl2/db73y0ATJ441JIZLW30+whtZL6HUJYI/N8uSWNW2tt8z5
fvN93bWPrmr3WveIL7XLyGKG4v52uJVh3KvmM25tu5m/irWk8Da9baLrmpX0dvZtot1HY3N
tPPGsyyssjbdu7/pm3+9/Du+bby9AG1c+I9UvPDOm+HbiZZNP06WSaCPb/wA9PvKzf3d25l
/u+ZJ/ercu/G03iDXobrVNP0u1ZlgtfPjWXbbQRsu1Y49zKq7V/hX+9/erQ+Gvg7Q/Gkeqa
XfXVza6t5e3TJFlVYZJ2VvLjkVl/iZdu5W/iqT4a+AtL8T6xfR+JGu7e3gimWKGBljkknjh
aZl+ZW+VVjbd8v3mj/vUAQ+OvHC3PjTxJN4Xmto7HUtQa6+22iyxy3CrJ5ke7zPu7W2t8qr
8yr97atYOpeONU1OTUppre0hm1hlbUZoI2ja92tu+b5tq7mXc3l7dzVHbeC/EWpzaT/Z+mx
suuSyR6ev2qJfOZWVWX5m+VvmX722qK+HNYk09bz7PGsLLMyeZPGrSLH/rGVWbc23/AGf7r
f3WqQNy++ImsahceILi4sbDzNfijhu9scn3Y2Vl2/N8vzRr/wB81ai+J+tRyNu0/Tbizl0+
HTZ7KaBpIJoYf9TuVm3bl2/KysrU6P4eXF5NY6fYxta3n9jza1PcXtzEsc0KqzL5Kq3y/wC
rZdzN/tMsa1z9n4Q8RahG0lnZxzMsUlwsa3MXmTRx7vMkjj3bpFXa3zKrfdb+61BZcbxtqH
9k6tpf2GwW11TyvMjjiaNY1ibdGsaq3y/Mzf7275t1WL74jazqE+pNdWtlJbapFbw3Vo0cn
kyeUqrC33tysqr95WX/AMeauP8AmrrtT+HfiKxuPs8a2l4y6YurS+RdxN5cHlrIzbd25tqs
v3fvfw7qoBtt8QdYimvlmt7K8s72zhsXsp4maJYY2Vo1Xaysu1lX5t3+9u3VJL8Sdenury4
uLfT5lu9Oi0uWFrbbG0Mfl+X8q7fmXy1rndT0PVNGh0+41C3WGHUYPtVsyyxyLJHuZd3ys2
35lZdrfN8tb3gfwzZ+Jo/EUM0cjXVlpUl5aMs6wxrIska/vN38P7z725du2gg53UdTbUVs1
aztLf7NAtvutolj87azNuk/vSfN97/ZWqVdzY/D7UrPXGh8QaXPNbxabJqix2F5Ay3MEasz
NHNuZdvyt8y+Y3y/dpt94Rhn8K+DbrQ7OebUtaW78+NpVZWaGTbuX7u1du5m3fd/vVJZxa/
ep3+zXQW3gPxRfXGnw2NjDdf2lK0NrJDdxNHJIv3o/M3bVb/ZZt1Zs+h6paeH7PXpoVXT7u
WSGKZZY23SR7WZWVW3L95fvf3qoCi1Rt96hm+WkoIFoXy2jb95+8/u7aSigsRqbR/vU+gBN
tOpKVfmoAPu0lK1JQQM/ipytS0qqu7/AOKoAbO3+hXP/XNv5UU+4TOn3B9I2/lRSYmb+r/8
gvQ/+vT/ANqNXPyq3l7v9qug1f8A5B2i/wDXp/7UauflZvLWmMb96Pbt/iqNl20b2/vU3du
oASiik+781AC0tN3bm3NS0ALTqbTqAHfw7d1Np235aNtADacq/wAVO+VV+Wm/M33qAHf7tG
5qbTf4qAJF27l3NXrkHjrw34ej8I6foa3eqWOh6rJqkkl3GsMkiyeX+72qzfN8rfN/u15DR
uagDtvFutaXdW/2HR/Emv6tZtP50cep/u1t/lZdu3zJPMk/2vl+7/Fu+W98H9r/ABU0tW3b
fIu921dzf8es1ed/MzVatby8sZPOsbqW1k27fMhdlbbQB6d4a8f6L4Y0uz8P+Xc6lpskt7J
fTeWscirPb/Z/3K7vvKvzfNt3btv+1TvCHj3Q/CreH9NZrm8sbLWpNUuZ1iVWVWh8lVjXd/
d3M3/AV/h3N5jbRSahqEcMl1HHJPJtae5fau5v4mb/ANmrYuvCeoadqkml6teWGn3kdtJcP
DPP/q9qsyxtt3L5jfwr/tL92gDcn17Qbb4c2vh2xurm6urbWZL5WmtljjkjaOOP/no3zbo6
3PFHjTRdQ1q61rS9e8QtHqVzHeS6PP8ALBC3mLIy7vMbzFVlbau1f4f7u1vLZILiKGOaSGR
Y5t2yRl+Vtv3ttQ5oA9U1Dxt4f/tjxhdW7Xt1a+KrzzJYmiWFreD7V9ob+Jv3ny7V/h+Zmp
virxN4T1Dwnqmj6LdX/wC81ldQtI5rOONVj8tl8tm8xmZlVl/eNuZv/Hq4/wAPeF7zxHa6p
dWt9ZW8elwfarnz2k+WHcq7vlVt3zMv+1RqHhXVrPQ116HyNQ0lpfJ+22j+Yscn92RfvRt/
vKu6gA8Oan/Y3iS11Rb6exktt0iT20aySRybW2/K3ysu7buX+7uruv8AhNfCc91rHnWf9mt
q2htY3M2nWyrFJc/aFk8xYdy7VZY1Vtu35tzba8pam/N/FQB61Z+KPA9nodxa291qELXfh/
8As+VWs1kZbnzI5GbzPM3eW3l/Kvyqu7/vol8beGWvLyRbi78uTwjDocf7j/luscce773+r
/d/e+9/s15rpmnzavrFnpdvJHHNdyrDG0jbV3M21abqWnXGlateabdeW1xaTyW7+W25dytt
bb/3zQB6RL490NfG0fjq3jnW+bTPsr6c0f7vz/sv2f727/U7fm/vfw7f4q5+Xxfb3Pw3tdD
mt5G1i0eS1gu93yrZSMsjR/73mL8v+zJItcZVuxsftkd5J9strf7NA022eTa03zKu2P8AvN
827b/dVqAPSrHxn4bi1Twy0l1c+TZeHrnRbuRYP9XJMs+2RV3fMv75f7v3Wry+VreK4kWGR
po1b5ZGXazL/u1C33q1LHw/faloOraxbtF9n0lI5LlWk/ebZJFjXav8XzMtAHomleM/Ddp4
g8F6hNfTeXouiz6fdbYG3eZJ5+3b/eX9+v8A3y1V7bxroK614J8SNJPb3nhi2ht57SOP/j5
8mRmjaNv4d27a27bt+9833a8ranM3yqu2gDuvEfiHR9a8M+FbGO4aO6sPtP2v91tjj864ab
93/e27tv8ADXSXPjrwqvxA8WeNrGa7XVL2Vm0iSa2XbaNJ/rJmXd/rFX5V/h+bd/DXmukeH
r7XI9UksZIf+JbaNeSrI21mjXarbf8AvpayW/u0Ad9c654bvPBK+F2uruNrTUGvoL2SDd53
mQxrMrLu+Vt0e5fvfL97bWp4l8f6L4l0fxNDJ9ptbrVNQspoN0St+5ghkh3SNu/1jKyt/wB
9V5eq/NtZtu6tLxHoF94Y1yTR9QkhkuIY45GaFty7ZI1kX/x1loA9C8VeOvC+vx+Oo4ZNRh
XWtRttQs2a2Vm/drMrRyfvPl/1n3vm+7XmuprpKagy6PcXNxa+XH+8uYljk3bV3fKrN/Fup
1tpF1c6Teap5kENrbbV3TSqrTSN/DGv3mb+Jtv3V+9/DWbtoA6rQdXsdK8P6ky6hc2urNLB
NZ+TErKrRtu3M275f++Wr0C2+Knh25+JzeKLzT7nS9P+xzq1tZRLI0l3PDtuJvmkX70jf98
xrXl+keGNQ1nTbrULOa0W3tP+Ptpp1j+zx7d3mMv8St8y/Lubd8u3cy7qNxYrbWFjdC+tpm
u1ZmghdvMt9rbdsny/Lu+8u3d8tAHpnhrxx4V0y38Gyag2pfaPDGqzXXlwW0bLdQySRt95p
F8tl8tvl2t/vVn2PjTRbbw3eaDeLPqmmzRXLR2lzax7re5bd5M0M3mbo/8AlnuX7vyt97dX
m/8AtUtAHq8HjzwuusaTI39pfZYvC82g3Mn2aPcsjRzL5ir5nzL+8/iZahufG3h+58N6PHD
rHiPTb7SbZrFra02xwX8aszRszeZ+5Zlba3yyVw+h+Gr7xD9oXT7i0WSBVkeOedYdsf8AFJ
ub5dq/xfxf7P3tuTImyZo1kWRVbasi/db/AGvmoANy16onjzwrJrlveXDaksdz4a/sG88u2
jZreT7KsPmR/vP3i7l3bW8uuB17w5deH/7N+0XUFwupWMeoQSQM23y5GZV3blX5vlarkvhC
4tv7DkutY023tdatpLqC5kaTy41VpF2yfu9ytujZflVv4akC14v1/RdV0fwzp+ktdt/Y9jJ
ZytcxLH5n+kSSKy7Wb/np93+H+81R+DvEGm6L/bkOpLOsOqaVNp6yQRrI0bNJGyttZl3L+7
/vVyuK2LPw5dah4Z1bxBDcQLb6W0Kzwtu8xvMbarL8u3+Fv4qAO60jx/otna2ek3H29tPsN
F1HTYplgjaSSa78zczL5nyqvmL/ABN93/a+U0j4h6Do2n+Ebf7Le3n9mwX9rqEbRrH5kNzu
VvJbc3zKrfxKteWstNaqA9Q8L/EHR/CbaHY28d7qFjZa4urXMkkSwyMqx+Wqxrub+Fmb739
1f4d1Yuva94bk8A2PhnR5tQuJLTUZ7xZrm2jhWSOSOFfurI21l8v/AD92uN+y3X2P7Z9nk+
z+Z5fnbfl3bd22oaAHK1LTKPu0APpcUlKtBY1lob71Sbab975qAEoopaAHf+O01qGo+9QQJ
SrRRQA+dlXTroesbfyopLkZ02c/9M2/lRSYmbmq/Npuj/8AXr/7UasWf/UqrVtaq23T9J/6
9V/9GNXPys1MZDTWqRl/iamtQAlFMp9ACKu5lVm21Y8hV+b7RH5f8Lbvm/75+9VftQtAEjI
yMy/L8vyttbdQtH8NC7vu0AO+6v3ad/DuptO7UANptOam/wC1QAUUbakVaAGq1fQlzKtnqW
nrq2l2EPhO78KwyXjfYYo42maz3LtZV/13neXt2/N8392vn9V21ueI/E114jurGa6s7S1ay
tYbNPsyyfNHGu1d25m/hWgD1SODRbbxVa/u4Jvh/PoP71tqtHHJ9j+b5v4bn7Sv/XT5l/hq
1BqK6Z4y+GdjcQ6fZ6Te2dg2pbrOKNWkWaTd5jbfl+Vl3L/db5vvV4KzMzVIqySNtVWZlXd
8v+7QB7RFpTaR4b0ePUtHsry+tPFUzfYLiWPdJF5MbLH/ALKs27b/AA/Nu/iqxYaRpcni6G
SzeW/s7nw/fsttq1pH9rtGWOfy1kb+JvM2+XJ8rMu1a8NZZI1VmVlVl3L/ALVN3NQB6p4h0
/WvEPgP4c6fpq/avMgms9rSxqqz/aptsbMzLtbay/e/hry2RGjkaNvvL96mtuX71N+9QB6l
8L7S4n8O+PvJt5JGm0NoYtq/6yTzoW8tf7zbVb5ateGGs/CPw/8AE1n4skWFtda0t4tOWRW
n2xzeZJM0f3o9q7tu77zNXk6xTNHJJHHI0cfzSMq/d/3qj3fd+9QB7lqVto8GueNrXXoYP+
ETaLzNFnt418tW86P7P9mb/rizbtv91t3zLRqelLpvjz+z9ch0f/hBb/V4JLW5V42VbTzPl
+zsrblXy2/eN/s/M27bu8TRJpI5GWNmWP7zKv3f96m/w1IHtlza6tY+JNB0fVPD9lbtBr0M
1terLHJLNDuXcsPlr/qPl3f3V/8AHa1tI0aSXxpeahcWtpNp83jNre7Xy18zyWk/5bM3y+Q
yyfKu394275vlWvAV8zazbW27vvU5lZZPLZW3K23bQBe1e0k07Xr6zaHyWglkj8tl+7833a
6rwFFbz6X40jmtYJvL0GaaNpIlZo5FmhXcrfeX5Wb7tcHJuSRo2VlZflZWretPE11p+g3Gk
2On2lvJcwNa3N3GsnnzQtIsnlt82370a/w7tvy1QHp3iPTbPTLGaG10W0m8I39pbNbao0sb
LD8sbM0e1d3n7tysv3m+bd8vzLoavpGoaZpPxMs7exgj0WSK2bSGhSPy7iBbqNo/Jb/lp+7
+ZvvfN975q8H2zNJt8uTdu27dv8X92m/Nu+Zdrf7VSB714n02Geb4gaa2h2UNnZaNYXlt5G
nxxtHL/o3mMrKu77rTbl/2W/u1R1XTdFs/EXii3ksbRvBbaRJJpVysC7fM8lfs7Ryfe85pP
lb5tzfvN33a8V3baG8xlZl3bV+81UB74+kTaVqXjSHS4Yl8Kz+GZF0y5Xy/KuP9T92T+KRv
m3fxbvvfw1DJpEc/2rVFs7RtPvfA8bRzN5flzXawx7tv/TZW3bv4v++q8DVvmqxuZtvzUAe
reKNIvtMsZLjQ7XTbrwnqGmQRwTyeXJtk8uPcy/xfafOVl/vfN/d+70nibzr7VvHmn3VnBJ
ZweHrS4tm+zR7lnVbb5lk27t23zl+991WX+GvA5JPvNULMy7dy/eoA9S1rUNLvPAdj4yhaC
HVprVtBntFXb++Xa32jb935oW+b/po26vK2+9W5r3iGbXJId2n2Gm2sC/u7awi8mJWbbuk2
7m+Ztq7v91awW+WgD1jTNOvrbwP4Z8QeE1026WDz11qO7ePas3mMq/aFb70Pk+Xt/h3bv4m
re8JWlr9o+EslxZ2XltLdreNJBGq+X5nytJ8v93+Jq8H3UbmqSz1jU9O1LxP8PfC9v9ntm1
ptXu7NPM8q12w7YfLVm+VVXd523d/tba8xubaazvJrO4jaG4gdo5I2/hZflZajguZra4juI
ZNs0bblb+61QtIzszM25m+8zVRB6Z4CuZrPwH40vrWG2+2QRWklpJJBHJIsi3Ee7y9y/wAK
7m/8erpruWaDwzZ6xpdnot9o+paU0epyXM6rHDdtu85pIlZf3yt80bKu7btVf7teH7mp3mN
/e+WgD3rXtPW+8E6PHot01r4ktvD1t5sbMq/aIFkk8yGNv4ZlZlZl+8yt8v8AErHhyKP+3v
hXHeRwNDDp1zHcrcKrLD/pE7Lu3fdb5o2/4EteF+VcfL+5kbcnmL8rfd/vf7tR/vF2+YrLu
+Zd1AEkiNFI0ckbKy/KytXo3gK+vLXwD4yj0mRf7WkawktoVVWmZVkbc0a/7O77y/drzNmp
0SySyLDHG0kkjbVVV3MzUAe4f2vo+ueNv+EZm+yQt4l0a2sb6eBVWOHVNu5ZPl+X/WbVk2/
L80lYug6npd3rGsQzQ3s2lqttp9te6Y6re20ce5VmVW+9G3l7pF/2lrgdK1++0XS7yO10+0
Zr1fLW9mtlaaHau1vJkb7vyyfN/wABrD3VJZ7xbf2a3h/TdL1TXLbUNBsvGc66hJDKqwyWz
eTtk8vd/q2ZZG+X/ark/H/9sWei/wBj61Z6PtgvmmtbuC5+0TSRsu3bHtZtsH3W2/L833f4
q838i6+y/bPs8n2ff5fnbW8vd97bu/vVCzVQBRTadQA5fvU5aarU7+KgCRqjzTv4abigBKW
jbup2zdtWgBlFLt/ho+XdQQN3fN/dpyruWnKq/wB2hWVaAGTAnTrgDoI2/lRU10+NOuB8vM
bfyopMTNfU2/0PS1/6dV/9GNWLLt8utjUv+PPTf+vVf/QmrJdlWNVpjK7U3bQ33t1H8VADd
vzUYo/ip1ABR/Dt3ULTqAGqtOZaduVqctAEarTttO2qrU7bQBGy0bak27qKAGr92nbaFX/a
o/4FQAKu6vWo/Afg+S4js/8AibLNN4Y/t5ZvtMbLGywtM0e3y/mX5WXduX/drydmZfu10i+
P/FS3S3S30HmLp/8AZat9hg/49tu3y9vl/wB35d33qAOqj+H2h6hY2euWLX8OntoFzrU9pJ
Osk26C4aFlWTy1XazbW+78q7vvVDp/h61gtfCvibw7HqUl5qVzNZxWUM8fnLdxtHtZZPL+a
NlkX5WX/Z/2q5uDxx4oto9NWHUFjXTYJLW2VbaLasMm5pI2+X94rbm3LJu+9RY+OPE2mX1r
faffR2slpFJDB5dtFthWT/WbV27VZv733v8AaoA77WdB8L69468QWs19f3n9j6PJcTzW0kU
cLTwqu6GFVhVVhXdtXav8O6smfwlodnq2k6hp9vqLWt3of9sRwSNFN5MyySR7ZpGVY/J3R7
tzL/Ft/irlbTxnr1nHNDZzWkMc9tNayLHYwKrRybfMX/V/xbV+b73y1ctviF4otljjW8tmj
h0/+y1hksYJI2tt3meWytHtb5vm+b5t1AB8RtPktfGHnSX8+oNf2dtfebcyeZJ+9t45Nu7a
u5V3bV+VflVazfDmkWupLqk15HcyLZWyzJ5LLHGreZGv76Rv9Wu1m2/xM21f4q0pfiDrl3D
eLqS2l01zp66buazgXbGv+r+ZY925VX5fmX7q/wB3bWXovifVtBhvrfT5IPs+oRLDcwz20d
xHIqtuX5ZFZdysu7dQB6RLocPhzS/il4dsbqaaxis7KSLzm/vXEDLu+7821tu7bXN+JPCPh
Xw4utaPcatN/wAJFprxrFGqyNHcN/y23L5K+X8vzK3mNWXeeP8AxRqH9pfaryCT+1IIre8b
7HArXEce3buby9275V+b73yrUOteOvEmuaetnqV1FNtjWFp/skSzzRr91ZJlXzJFXav3m/h
oA674aaPeeI/Avjbw7a3Cxtc/YNsckm1Wb7R/D/D5jbdq/wB5tq1z+n6Hod5JrFw2n6tb29
lJHHHHNLGvl7pNredIy/K21fljVWZm/wB2sHTvE+saRpN9pen3Cw2uoeX9pXyo2ZvLbcvzM
u5drfN8rLWxJ8SvFl3JqjXV1aXDao0bXfmafAyySR7tsm3y9vmfM3zfe+agDuvDWg2/hz4i
eJNDhvruHTdJnm/tDUpPK8u3toW/dyeXJG37/d8sbLtbcy7f4qydD0fTdM1jwr4m3aky61r
Ei2e2dVkhhhmjXdI2395I3mfw7fu/7Xy83ffEjxRqS6hHdXFpJHqVyt1dL9hgX7RIq7VZv3
fzf/FNup1t8QfE0Fr5K3Fk0MVz9sgjnsYpFt5vlXdCrL+7+6vyrtX5akDtJ9D/ALQ8TeMNY
8OyTf8ACVabr8m2GTy2j8iS4aPzlVl+8sjR/N/DuVv4a4GLSIfEvxIh0XSb6aSPVNRW1gu7
t/MkbzJNvmSN8u7726tS28UQ21rq3iZtYu28Vaos9vLDDaRwxbZl2ySMyt/ErN8u3721v4f
m422u7izvIby3kkhuIXWSKSNtrRsrfKy0Aemf2rZ694g0HR21DWrPULTWIbVZo1ijZl3LGt
w0iqreerKv3t3y/wAXy/NG3hHw7Ha6lqmsXGrXkkfiVtHby541aRW3N5jM0bfN8v8AwL/Zr
m9Q+IXiTUdatdWuJLL7ZbTrdeZFYwQ+dOv3ZJNqr5jf727+L+81QyeONcnhmt5Gtmhm1D+1
pF+zR/Nc/wDPT7v/AI793/ZoAq+KtGXw94y1jQY7hrhdOvJrVZGXb5nlyMu7/wAdrvvh9ot
94m+F/irRbeSRlW+sJvJVvmZVjuWby1/ikZV+Vf4vlrjdR8a32r6fq0OpW9pNdatfLfS3P2
aNZFk/iZWVd3zf3d2373y/N8tfSvFmsaNpc2m6fNHbwzXMN1Iyx/vPMh3eWyt95du5vu/3q
oDotO0XwzefD3xVqkOl3f2q2vrS3tJJrtWaNZvO+9+7VfvRru/9l/im17wr4R0CbVtFuNYu
ZNc0m6W38mNZNtyqttm+9Cqx7fvK26T5awbnx34guW1rzmtGXWmWS8X7DFtkkXdtkVdu1W+
ZvmX+9RqvxB8Ta0sf9pXFtcSL5avO1nEs9wse3as0m3dIq7V+Vmb7q/3akDsrnwT4HX4oXn
gGObVo76Oeeztrue5iWOafb/o6svl/KrNuVv8AeVvl+7XF+MftTXGmrq007atHar9phk2rH
bLubyYY41VfLXy9rbf+mlSQa5Z+IfFV54i8aaxd2903+leZYWsfmXEysvy/KyrHu/vf+O1g
65rV54g8QahrWoSeZdX87XEn+8zf+g1QHWWPhrw23gG+8UapHqVqqqtnp6/aY917d7V8zav
l/LDH/F8391fvN8u5P4E8KtbzWtv/AGot43hhfECTSXMbRxyeWsjQsvl/Mv3vm3L/ALtcTJ
418RPZ6fZyXFs0OmwNb2itYwN9nX+Lb+7+9ubdu+9u+bdUn/Cf+KPOab7dB5jab/ZP/HnB/
wAe23b5f+r/ALv8X3qAOoi+Hej/APCaWvgm6uLtdSudNW6S/V18hZmtftCr5e35o/8Alnu3
fe+b/Zqjd+EPDsfh3SfFVn9tbR59Pm+1q06+ZDfxt5flq3l/dZpIW2/e2s392udfxr4ikt4
YWvlZoLRrGKdoo/OjgZWXy1k27tu1mX733W2/d+Ws1da1JdBbQ/tkn9myXK3TQfw+cqsu7/
vlqAPRF8BeH2vo4V+3qsvhKTXl/fr+7nWGSTb93/V7l+797/arD+HOmaPqOuatHrFj9sjg0
a/uI18zbtkjt2ZW/wDHapwfEPxZbafb2cOoReXBatYxs1nA0n2Zt26FpGj3NH8zfKzbax9F
17VPD2pf2hpNwsNx5ckLeZEsytHIrKysrKysrKzfeoA7LTPCPh/WPCNjr1mt6v2LUGh1qPz
1bybba0kc0fy/3Y5l+bd8yr/eqxaeDPD8WreDdP1Jb9l8VRrIs8Eq/wCiLJcNDGv3f3jLt3
N/e3bV2/erhYNe1S2t9St7e8aGHVFWO6jjVVWZVkWRV2/w/Mq/dq5Z+L/EWn2dnZ2uobYbC
RpLRpIo5JLZm+95MjLuj+b5vlZfm+b71BZ6Fq8Vj4T+GdjpN5NqF99tu7+3aOGeJY1kgmjV
WVmhZvLZvm8vdt3fN96uX+KFq1j8SNU01r65vI7Ty44pLllZlj8tWVflVVVV3fKqqqrXP3P
iXWLvR9N0m4uIZLPTZGkto2tov3bN8zfNt3Nu2r97dUeta9qniPWJtW1i4W4vJ9vmSLFHHu
2rt+7GqrQQdxrXg/QtGj03WAtxqfhme6iha/sruPdt27pI5I2XdDOv3lVl2/723dV5vhtZw
ePP+EdjuLlZLm+kk065jl3eZZRw+d5n3fmaRWj2sv8AFu+X5a8/1DxLrGp29xDeXUbR3M63
U6xwRw+dMu5VZvLVdzfvG/76b+9Tl8VeIF1LTdSXVJ1vNLjjhs5t3zW8cf3VX/ZXdQB6ppn
/AAjPjPxtos2pXEmtXS2l6tzbbWWCNo7eSaGRf3MfzMyszKy/M3zfNuavFZ/LaaTyVaOPd8
qs27atdNJ8QvFj69a64uoQw31s0jI0NnFDHukXbIzRrGsbMy/K25fmqnfeKtQ1Dw3DodwsP
kxXcl0rLFHH5bMu1lXaq7V/2fu/Ku3btqSzqvCfhCPxP4J0+1h1C9t5rvxLbae0bT7rZfMj
k/eeXt/1i7f71YPiHTPCttoayaXdT/2tFdtDPB+8kj8nb8rMzQx7ZN25WWrUvibTdM8Fw6H
4fur1rj+0odUa5miW3a3kjh27V2yNu+Zmbd8v3V/4Dk+IfF+veJ23axeR3DM3mN5NtFb+ZJ
/z0k8tV8xvvfM25vmaqIOdanLR/wABoWgsWlVdy0lPWgA+X+Fad8vzUNRtoAPlob5fm+7Qq
/N96nNQBD95qd92nbdv3aay7aCBtFOWnL8tBYycD+zrjPTy2x+VFS3AVtMuTnGIm4/A0UmZ
s1NQ/wCPbT/+vRf/AEJqx5V+Va2tQ/497Hav/LrHWPIv7lfu7qYyu1R/w1I1NoAbTsf7NH/
AqN22gB23/ap9M3U5WZV+98rfeWgA27m3VJtqNWp2aAJNtN20bqN26gAoo+Wm7v8AaoAd81
Npu6m7qAJl+Zq9M8UfD9XaG88Ox2UEcWg22rT2X2lmlZWhVppFVt3y7m+6zbtv3a8vWT5q9
Ob4h6G2qTXn2O98uTw0ugqvy/e8lYfO+9935d23/wAeoAx2+HfiCL7DH52nyXWoRQzW1tHe
RtLJDIrN5m37u1VVtzbvlresfCOmz+D/AA3eWtrp2qald6/JYsy3MsMdzGscbLHJu2+X8zM
u5VX+GoYviFptn4u8N65b6bPdQ6XpS6TcwTMsf2iPyWhkZWX7u5ZG/wB3/aos/GfhnStN0X
TbHT9Skt9L1z+2POmlj3SLtj/d7VX/AKZ/e3f/ABNAGWvgPVrr7Zeedpum2cGptpredd7Vh
m+bav8AEzL8v3v/ALJqpy+B9as5ryPUPIsWttQbS2aaRtrXK/ej3KrL/wACbatbl34x0e70
XUtP+z3a/bdeXWN21flXbIvl/e+9+8b5v9mtRfibYxeLta1qG3u2sdY1Ca6vNKnWOaC9hba
ywyK33WVvM/eKu75qAMXU/CtnP4H8K6tY28FjJc21zJfXM0knlt5czRr/AHtrMq/dX7zVT0
3wl5Fvpd9fQwX0OuRzR6e0c7RwxyL8rNM23cvl/e2/7rM23729afETQ18D6b4N1LTbm80mG
CdbmP5VbzmkaSOaFt3ytGzMv+0rNuqvHeal4a+Fd9Z6hDH9l1aVbjRpGlXzY9yyR3EiqrNt
Vof3bK38TL/doA85bavyr81RtV7UZNJaS1/suG5hVbaNZ/PdW3Tf8tGXaq7V/ur/AOPVRZq
AI2oX5Wo3ULQBM33qGbcq01adtZaAGtI1NZtq/LRSUAJupaVWamt96gB3zMtOX5ab91qmVf
MZmoAhZqa1TSfNuqvQANTVZlanNu202gsc0m6m0UbaAHUUUbf71AD6ZTvvUtADKKcy0tACL
96pG2rTKVm3UAFC03bQ1ADqG21G1FAD6ZRTttADaFan0ygB9LTVp1ADt1HzVG3yt8tSUAH3
akVqjqSNW+b/AGfmoAWmU77zfLTf4aCAptOptBYlxtGnXH3v9W38qKS5/wCQfP8A9c2/lRS
ZmzYvG/c2v+zbR1lyyfu9taV037m3/wCuEdZMvy0xkcjbqj/hp1N/hoAKP4qKMUAFO3fLTf
4qKAHblo3U2igCRWajzKjpy0ASd6GWnItTeX8tAFVlpqtUzJUfl7aADbXWeIPCDaD4f0HXo
dSW+sdaikkikji2rG0bbZI2+b/WK3/7Vcqq/NXqXgLxH4fk8G6t4Z8XNus7KVda01W/5aTx
/LJb/wC7Mvy/7O3dQBxevaH/AGNqTWMNw140cEc0v7ry/JZlVvLb/aXdtb/a3VlxpM0e5YW
Zf92vYtF16RvC+m+INH1jRY/EFtfXNxqa6ndtbtI0jblm8vcqzLt+Vl2s3+z81R6LqUmjeD
ZJtN8RWEmraw0ljbK19HDHpFk0jeY3ls3yySbm/wBpV3fxNQB5GiyNGzLHIyqu7cq1NaW3n
3lvDdTLZxysv76ZW2xq38Tbfm2/7te4eHvEscWqfD+3uPE1pHYxaHd2+oRzahH5e5vtPlxz
KzbfuyR7Vaq+i6rpN9o/g/8A4SLXrKTUo11a3W5u7zzGtJJI4/szSMreYq+Z5m1v4fvfLQB
5TqHhPUrXWJNJtZItSvILZrq5Wwfzo7dVVmb94vyttX5vl+X5tv3qwdk21m2ttX7zf3a9w0
rXr6LXP7L1bWtFtbqPQ9RsbSS01BZF/eRs0KyXLSMv3mbbuk+X/Z+WqrajHY+FdJvtD1bQv
JXT5bHV4bm8ZpvOZpFmbyPM23HmKy7WVW/h+ZdqsoB4ykcksixxxtJIzbVVV3MzVNfaZqGm
31xp99azW91BK0MsbL8yyK21lqbSp/seuWN00jQ+VPHJ5i/w7Wr2TXruHU774pafH4k02aT
Ur6C+01m1OLy5oVuJG+WRm2qyqytt3bqAPH9F0GTWr1rBb62sbjZuj+2yeSkn+zvb5Vbb83
zf3f723doN4Tb/AIRfVPEFrqkNxDpt9DZsqpIrSeYsm2Rd38P7tv8Aa/3a9WudQ0mT4ma14
kk8SWV1pdtZ2FwtlHqMcf8AatzHarHHG25l+VZPM8zd/D/D8y03QNa02fS/E1x461ywuL7V
tVsrhp4LyKZoZPJn/fLHu2yLC0ke5fu/w/w1IHhflyfL8rLu/wBmhm/hbcrLXqypdN4N8Ze
H7rxVp15qy6naX0Vy2qxstyqrMrSRyM3zN80bbfvf7Nc78WLuz1D4qa1fWN9BfWs7xyRzwS
rIsn7tf4lqgOH8tmVm2syr95l/ho2tur2zwP8AY4NB0FbrxFpclrc2eqQy2015BbrbSSQyK
qyRsytIzMsbeY3yqu1f4a8hVZI7z93JtmWT5ZFfbtb+9u/9moApsjKv3Wq1pmntqerWenrN
HbtcyrGs027au5tvzbVZq908Z6xb6u3xKs5PEVlcWMz2EmnR/bo5I9yyR+Y0K7vvbfM3bfm
+9TtcS1azuLebxBpOoTWniWyuIp11C22yW3lyK0kcattjj+WP92vzLtXd92gDw/XNIk0HxJ
qmh3E0ck2n3c1rJJH91mjZlZl/75qmreWu3+9XuHjWezvPE39qeF/EVtDYrr0zX1g2oRr5k
zTblul+b95HIu3/AK57WX/aqS81pda8ZePNPXXtPkuobmaTQPtN95Nt5bXG6ZYZlkVY2ZVV
vvLu2t/eapA8J/1i7VX+GtSXw1NH4Ft/Fn2yKSGW+bT/ACFVvMjZY1k3N/D91lr07T/EMd3
r2rN4mbTt129lHc3Oi6ktvPbTRrJtmjkZmWbb/wAtPmZWba275d1SaHc+FbPRdLt9Y1iwvt
Ph8ZzXErbo901t5carcNBu3eWzLu27aAPHbHStQ1PUrXTdPs5bi8u2VYoY1+aRmqr5UnzfK
3yrub/Zr37RdevNF8feF7PxBr2gNY2mq+dHd2moNdt5ci7WZpmkk8uNvl+Vtv8Ae2/erP0i
+utM8N2N9o+taF/wkWm6hPJqf2/Vdvnf6vy5FZZlW4j2qysv7z+L5fmags8P2/w1JHBJIvm
bW2/xNtq1eSK+qXEkPl+W0rNG0Mflrt3fwr/D/u175rmv3mm65cNrWtLNoN34VgjewkvFk+
0TyWEaxt5O7d5nnbW8zb8qru3UEHiuo+HI9N0m31JdYsryO7ZfIjgk3SbdvzeYv/LNlb5dr
fe2tt3L81Y7W1x9oW3+zyec3/LPa27/AL5r3ifxPaz+NvD+m6l4ot20mTQYI2Zr7zraHUVs
mjWSby2+Vlkb/WfeX5W3fLWGuv3Frq1ra643h7Vo7DTZ7Nra31D/AFkEki/u1u/Mb958zMv
zNtVWX+LbQWeQsjRttZWVl+8rVcn0bVLbSbPVrixljs71pFgmZflk27d23/vr/O2tjxr/AG
b/AMJdcNpOpT6hZtHD5c07rJIv7lf3bMvysy/6vcv3tteieGtc8PxaT8NbjWtUgksdJuruO
+t2lVpLdmk3QyeV95lXcrbtu35f73y1RB4zLbXEDKtxbyQ7l3KrLt+Wtrw54abxCusNHeLb
tpunzahtaPd5ix/w/wCz96uo1DUI7T4a6loOtalBqmpSarHcWMkNyt15a7ZPOk8xWbasn7v
5f4tu7+GofhtqcOmaprzf2lHp91c6Ld29pNJKsP79lXy/3jfKrfL97ctAHI6fozXmrLp95d
RaWv3pJrvcqxr/AHtq/Mzf7KrurQ1Xwx/ZvhPR/EEeoLcQ6lLcwrH5bK0bQ+X/AOheYtesa
H4shl1Twrb6xr0EmpWGlanb6hfzXisskc0cn2eFpt22Ta3+023zF/uttz/DWoeHbbRfAdvr
GqWUa215qnm/v1ka0aaGNbeZlVtyqsi7t38O2gDynWdH/saa3t5LyG4uJIlkljhVv9HZv4d
zfK3y7fmXcvzferPS2klk2wxySN/dVd1d141vL77Dpej32oaPdLp7TfZl0ydrpVjkZWbdLu
b5Wb7q7vl+b7u75tbwHc6onw18eR6bqTWcyx2TRt9q+zqrfaPm+ZmVV+X5f/HakDy/7HdNM
1utvJ5yttaPb8ytu2/d/wB6nNY3i7Va1mVpPuq0bfNXuWpeNFl8N+IpLXxJHHrS6RpdvJcx
3ixyXd3DIrTSRtu3Myx/L5i/e2/xVytn4vtbzwCs2ralI3iLw9dyTaY0jbpJln3bvm/vRzL
53/AqoDzVLO6kVmW3kZVVmb5G+VV+9V6XTIYvD8epSalB500vlpaLuaTav3pG/hX5tvy7t3
8W3b8zezeEvFFvax/DO3uPE0ENrbLerqMMl8qrHG0jbVkXd/db5Vb+9XD+I7yGX4R+E9PbU
ra4urC8v/MgW5jkkhjk8jy/lVvut5cn+WoA8+oopfmWgBq/LS0Um1v4qCx23d92hVo/h+9T
lagAVfm+aplZfu1Ht3UUASLTWoVqb96ggKbt/ip22j+GgBlwrf2fcbvm/dt/Kii4K/2fcf8
AXNv5UUmJmndf8e0P/XFf/Qay5F/irSuW/cw/9cl/9BrLlamMjbbTad/s02gAooooAMVJsX
7Ozbl3bl/9mptFADf4qdRtp1ADaci0LUm5VoAdTqbR/DQAM1Csqt93dUbNTaAJF+981SLtq
Fa9KvNB8P8A/CI6X4ys9PVdNksZre7gaWT5dRVtu3du/iWSOZV/urJQBwaWN9c2/wBot7Ge
aHzVh8yNGZfMbdtXd/eba3y/7NNu7O8068k0/ULWazuoW2vBPGyyRt/tK1enazoNrH4D1q1
khnsZNCWwmjspJ5GkjknX980y/wCr3N8rLt+ZVVVb7tb3xE0jRdX8QfEi6/sto9U0me2miu
VlZmm8ySONlZfu7fm+Xau75fvNUgeG7ttHmV6prXhXw7pWj6lqUmjtHJo+r2lnLZNcyNM0c
kczSRzMvy+Zuh/5Z/d3NVqT4d6C/wAQLPw/G3l6f4h1KFtKu1Zty2TR+Zu+ZvmZvMjjVm3f
MslAHj+5ttH/AKFXqXhrwv4d8Q2s1xcaT/Z81hrFlZvAs8m24hnkaNlbc25ZF27ty7V+98t
Ude8L6PY+D/EV9a2rR3WneJf7Nik3s26DbO21l+7u/dr81AHAwW1xdyeXa28k0iq0m2Ndzb
VXczf8BX5qbLbXkUkcclvLG0qrIisrK0it91l/3q6zwTpkkv8AbXiK3aZrjw9ZrqEEMLsrN
J50ce7cvzbV8zc23+7W1Bdx6nfal42h029t7q2tIZpL25upPIhuWk8tpNy/vtrbWWNVZmVl
b+FflAPN7mC4s7qa1vLea3uIm8uSGZWVo2X7ysv8LVGrMtexav4T8I6HeeOr6+0u51RdE1K
yWKOS8aPzI5/MZlZlXd/D96q6eDvDc+rafCumtHDe+EJtYZfPk/dzrHOysvzfd/dr8tAHke
6tDRdGvNe1i30uzVvOnbau2OSTb/vLGrNt/wCA1TaPb/wL7teoaLF5H7N/iK80v5dQm1qC3
1KSP7y2Xks0at/stN/31tqgON1/wjrHhiRY9QtZPLbbunWKTydzfwrIy7W+7/DuWsmS2uLa
OGSaGSGOZfMiaSNlWRd23cv95dysv/Aa6bwql9q99Y+F5re91DSZ76OaS0tmVW3KrfdZvlX
5d25m/u/7Nd1Z+GtH8S614PutamlvI9Wsb/zVtrmTy4/syyNH5fmbmVdqqu37v92pA8ZVt1
DtXokmkeGb7wPH4isdDazkXWoNPaFruSRZI2t2Zv7v3mXdXO+ONGs9B+IHiDQ7HctrYX01v
F5jbm2rIyrVAcuzVYurG+sVha+s57Xz4/Mi86Jo/Mj/ALy7vvL/ALVepaf4C0FvGHhnwjfR
zbtd0yG6/tOOT5oZpo2kj2r91o1+VW3fM21vmX+Haj0rw3r0nwz8M65Y3MkmqaV9lS9gudv
2Zmup1VlXb83zfe3fw1IHhK/eqZNrNXomn+HtBg8D32vaxpe5W3afpXlyyebf3f8AFIvzbf
JjX73y/MzKu6ti08D6CPG2l+CbqNh/aGlJeLqyytuWWS18/dt+60Kt8v3d3ys26qA8lkbdU
O1q9is/DXg3+3vAejyaDPM3iWC0knnkvG/c+ZdSRybVVV/hX/gPy/7W7m9V8PaXB8OZtWt7
Vlvodfk01ZPMb95CsPmL8v8Ae3UAcGu5WVttdVq//CWeKNS0+a+0mea6ubNfsnkWm37RBCu
1WVVX5lVY2Xd/s1zLK38VeuaH4V0G+1jwDDJDerDrGlXc06rdMrLJG06/L/dX9393/aagDy
FmqSC0urppFtbeSZo0aR1jXdtVfvN/u132m+E9L1PwH/amlrBeapbWs9xfWk8skNzGqs22a
3X/AFc0KqvzfxK27/Z29hqekafaeLtS1zTbFdN/4RzRdO1COHTlk3M0kMCszL5ittXzGZtr
K395m+apA8RubS6s5lhureS3k2q22RdrbWXcrf8AAlbdUNdV4zn03U9ebVtFh1JYb2Jbidr
9fmaZm2yMrbmZo/M3bWZt38NZOj6ZNrOtWumwssbTvtaRvuxr/FI3+yq7mb/ZWqAqy2l1bR
28k1vJDHPH5kTSLt8xdzLuX+8u5WX/AIDUl3pmpafb2txfafc2sN2vmQNNEyrMv95d33lr2
LXotN8a/DG8/su+tLq68Iy+ZaxQJKsi6W21dreZGu5o22szf7TVDaeHbfxF4Q8D290sskdp
ouqXnkQLukl8u4mZVVdy7v8Ad3K21W+ZfvUAeMszUfNXTeJV8Mz2ul3nh3T72z8yJo7rzk2
wyTK33of3kjfdZdys33q2PAei6LfWd5qniTSY20PSd1xfXbSyrJNuVVhtYdrKvmMyt8zfw7
m/hoA4m2s7y+maGztZbiSNGkZYUZmWNV3M3y/wqtXLHX9S0zRdS0e1kiWz1Ly1u42gjZpPL
bcvzMu5drf3a9K8HeH7O+Wxs7rTZtLt/Ect+rf6VKrTRwx7o1hVf4Y2+9527d8v91qr6f4Y
8K3ej+BbObS/LvPFDtby37XMn+jMt15fmKv3fu7vlb+9QB5P/vU2vTpNB8Otpfiy8m0OOzu
PDV9AqwefL/pcbTNG0Mm5vvfLu3Lt+63/AAHUufh94fk8dWOk28Pl6X4nvrZtIn8xvMjtGX
dJ95v9Z+8WP5t3zLJ/doLPIYoprm4jt4Y2kmkZVRVX5mapLmxvLWOOS6s5rdZGaNWkRl3Mv
3l/4DXqWgaL4J1zxV4d0VvD+oW9w2srY6grRtDE0cnyqrfvpGWZWVv7q/8AfNUfGrQ694D0
3xVcLOuoQ6jPo7STXck3nQxxxyRs3mM3zfvG+7tVv7tBB5j8tOZt1DUlAC/d/wB6m/epaKC
wpVpKVaAHL/vUN96m0K21qAHM3y/NTlZtu3d96m7t38VFADqGam/xbaNvzUAJPj+zrjPXy2
/lRTLpmWynX5f9W38qKTM2aF1/q4/+uUf/AKDWa6/drQu/ux/9c4//AEGqcjf3lpjI9tN/4
DTv4abQA2nUU75fvUANoWjdRQA5m/haijbtp392gAVqdUe2nbvloAkWhqjXa3zUM1AB3pu6
hqbQA5dzVaXUrxdP/s37RJ9j83zvJ3fu/M27d23+9tqqv+zXqWpaNZ6V/wAI7b3Wg2VrqFy
9pNcyN5jR3sMke5WhVl27drbZNv8Ay0b5floA5WXx/wCMrmGa3uvEF3NDNFHDLHNJuWRV+6
rK33vu1HP4z8TXcmoSXGsTSNqSqt4zbd1xt+75jfxba3PH/hWz0bx5rkMk0Wkwtqs8dtZeU
26ODzm2ybV+7Ht+7/E38K7az9X8E3Ggatq1jqWoW23TZYI/OXd5dx5y7laNtv3fLVm3bfur
/wABoAj1Dxx4u1e1urXUvEF3dQ3fltPHJJuWRl+6zf7X+1WTJqeoStZtJeSs1kix2zNI26F
VZmVV/u/MzN/wKvQNX8AM2ueIIZLzRdDs/Dn2aG58tp5F2ybVWT7rNI3zfN93/dVay4vhzd
XOraTY2usWU39sWM99aTbZFVlhabcrfLuX/Utt/wCA0Ac7feJdcvpPMutSmaTzftG5flZpf
+ejbfvSf7TfNU2q+MfFGtWtxa6prl3dW87rNLCz/LJIv3WZf4m+Zqw2j212WleHJNQ8I6Tc
Sf2X9judc+wtJ+8juVkaNf3bSeW22Pbt27Vb5magDmdI17VtA1KPUtF1CfT7yNdqzQSbW2/
xL/u1ei8beLIrzULqPXrtZtRVY7lt/wDrFX7v/fP8P93+Gu40fw7Y33xE1bw7daLo81wt5L
axWkLzww2zQfK0zSfM3k/K27c25trfdavOW01bnxA2nw31syyXPkrcqrLC3zbdyrt3Kv8Aw
H/gNAGhfeNfFGp295b32sTXUd75f2lZtred5f8Aq93+7823/eb+9RB428WWdjb2Nr4gvYbe
CKSGJY3ZfLjbduXd97b8zfLW9ffDSTTl1xrjxJpe3Qr5bHUNqz/uWZpFVl/d/NuaNvu/7NW
LbwdN4V1LXrzVlsNUh0J4IZ4f+eizrujkj3Rsv3f7y/xf3vmUA4W81fUtQtbO1vLyS4hsIv
Jto5G+WFdzNtX/AIEzVJpHiDWtBuJJtH1Ca1aZGjlWNvlmj/usv3WX/Zau407wZDpvxCuPD
OrW9lrEkzQQxWkEssckzTR+ZG0Mnltt2/Krbl/i/wCBLXk+Hmoah4ivltbrTVsV1JtPju7S
OeS0875dyqyxs3lruX5m/wB75qkDm4/F/iSDUrXUrXUms7i0fzIPska28cLfxMscaqvzfxf
L81Wl+IfjCNrdl1ybdbNI0DMq/ufMXbJt+X5dy/L8v95v71ZdzpUljr02j6hNFbyQTtbyzb
vMjjZW2s25d25f92trU/Ad5o2tappeoalZRtp1zBatN+8aOZpvmjaPau7btVm/3aoDL0/xV
r2kWd1Z6bqUlrb3brJLHGq7dy/dZV/hZd33lqnqOr6hrOpXGpaleSXV5PJ5ks0jfMzV2Gq/
C6+07+3I18QaXdXGhTrDqUELS7rdWk8vzPmj+Zd23dt3Mu5aj1L4ZalpWoalYza1pc02krI
2o+S0rLaKrRqu5vL+bzGkVV27v9rbtagDBg8Va8ljDZrqDeXBFJDEzKrSQxtu3RxyfeVW3N
8qtt+Zv7zU3/hKteXT7exW+by7aJoYG8tfOhjbdujWTb5iq25vlVv4m/vVtR/DnWHtft1vq
FhNZtpk+rQTq0m24jh/10a/L8sisu3a23/eqP8A4QDVvJ0+4W6spLW902TVGnVpNtvAsjRt
5ny7t25dvy7vvLQBlr4v8RLa2Nv9sVo7CPy7TdBGzW6/e/dtt3L83zVC3ibXv7Pjs/7SkaG
KJreNm2+ZHC33o1k+8sfzN8u7b8zf3q9Kg8J2dzH4Bh0W30Wa81KxvZJZLtJfIuWjkmX5v4
tyqv8Au7lridX8L2un+AfD/iJdUWS41aW5VrbY3yrC0a/K3/Am3f8AAakDLn8Ua5cyabNJq
EnnaaqrZyRqsbW6q25VVl+7tb5qvS+P/F1zdQzXWvXrLDeR3yrHJ5a+cv3ZF2/Lu/2q0vCG
maatiuoeJLGyk029ufstrNczyQ7Z12szM0as3kqsi+Z935WXa26pNP8AhrrWr3S/6VZW63c
88dtP8zW0zRsys3mKu1Y2ZWVW/wDZfmqgOZu9X/tnxRNrGueYy3t21xdfZtqs25tzbd38X+
9W9qXjq4gm0OPwzNPZrodnJZ21zIqrM3mTSSM38W3/AF235W+7/vbacvgCSLQ9L1S+8SaXZ
/2osn2SCRZ2Zmjm8tlbbG23a27/AGf7u6trxt4Rt9P0PUJNPt9LjvNE1BbHWPs0srM0zeYq
tH5kaqsf7uT5VZvmb+7tVZA4dfEOsLZrZrebYVikhVVRVZY2ZmaNW+8qszN8q/L8zVcg8de
Lra+s7y38RX8dxZQfZYJFlb5Ydu3y/wDaXaq/98r/AHa53FN21QG1L4n8QXM2oSTaxdyNqS
LDdM0rN9ojVlZVb/ZXav8A3zVXTNX1DSLiS4026a3kkiaFmX+KNl2sv+6y1RVacq/7NAGxo
3iHWtDa4bSb6Sza5iaGVofl8yNvvK3+z/s1NF4s8RQSaa1vrFzC2l7vsbQybWtt33vL2/d3
fxf3qxWXav3abuoA0tY1zWNe1D7drGoT31xt2+ZM+7av91f7q1JaeIdas9L/ALLt9QmjsfN
+0eRu/d+Zt27tv97b/FWT92n0AdLB498ZWqqtv4m1CPy52ulVZ2/1jfeb/gX8VZt94g1jU7
W1tb7UpriG2ZmgWRt3l7m3Nt/3m+Zv7zVmUUAX9R1/WtVXbqWpT3W5vMfzJN3mN93c395tv
8TVVbU9Qk+x7ryVvsS+XbNvb9yu5pNq/wB35mZv+BVXZajoA6K78deML7VLXVLzxJqFxeWT
boJ5J2ZoW/vL/db/AGqz7nXtWvNN/s24vppLPz2uPIb/AFfnN96Tb/e/2qzcUf8AAaAG7qN
1NooLH0UUm2gBaKKVdtABQ33t1FNagBytTlao/vUbqAJKdTV+aigCO6VvsU/y/wDLNv5UVL
dLnT7hv+mbfyopMiRZu12xr83/ACzj/wDQaqy/dq1dN/q1/h8uP/0Faps1MBrbdtR/LTm+V
qbQAfxUbqPvUNQA2nfw03+KnbfloAN1Opv+9TqACij5aFoAfSfLRtZqPu0AN20bad2prUFj
lau6i+IPlaHHoa6fPJpsd1BeJBNdeYtu0f3vJ3R/ufMZvm+9XB0fdoIPQPF/xDh8Z29x/aW
it9s+2TXVnd/ad0ltHM3mNbt+7/eRqzMy/wAS7qy9Z8XXWvaXoOm6hbr5ekwfZ2kjbbJcLu
+Xc3+zHtjX/drlVqRaAPRtZ+I1vq7eLJJNDaFvEawbv9L3fZ/JZWXb+7+bdto0j4lWumQ+H
5JvDv2q+0O1nsYpvtbRxyQzed96Pb95fNb5t3/Af4q853U1qANzU7vQZdB0uOx09rfUo/O+
2Tea0izLu/d/Ky/Kyru+78v3f4t23sF1G18L+AdL028mtr6+h8Qf2p5FleRyK0K28e395Hu
27m+X/gLV5i1C0AeiN8QbFv8AhKpI9Dnt7jxLdyTXNzBeKs0cLN5jW6s0bfKzfe/vKqr/AL
3JrqFmmvR30Ni0drHKsi23m/NtX+HzNv8A49trJzRQB32p+P7fU4/GCyaLJG3ifUI9Qdlu/
wDj3aNpG2r+7+b/AFzf+O1avviXY6neeJPt3h2RrPXYrRZIY77bJDJbKqxssnl/dbb8y7f+
BV5uzU1f9qgD05/ifatr2ta9H4fa31LUrOGxjngvNrWirGscjR7o2+aRVVd33l3N/erNtvG
Ph3/hGZvDd94VlutLW5W8s2j1Dy57ebyVjk3SeWyssnlq23au2uFXbRQBaubmOe8kmjt47e
ORtyww/djX+783/s3zV0mo+LL7xKvhvTbiGGNtNiW3abdta42ttVpG/wBmNY4/+A/7VcnQy
r95aAPWPiB4q0+w8f8AjaHSbVpo9avGWe7jvo5Y5oPOWb9ztXau5lX5vm+7WTd/EiO88VeK
NUk0X/iX+JImjvLJrn5l+ZZFaOTy/vLIqt8ytXndH8Xy0AeiaZ8RYdOjs9NbSXm0W202701
rb7TtlZbnd50nmeXtVvu7fl27VX/eq1B8TdPgjsbFfDckmmxaRNos8DX37yaCSZplZZPL+W
RWZfm2svy/dWvMc0M1AHpmn/EvS9MvvC81r4Zn8nw4lzHFHJqCs03nNI3zN5P8PmN/DXM6h
4mtb7wPpfhttLkWbS555La5+0/L5czRsytHt+Zv3f3ty/e+7XM01qAOy0rxfpcXg3/hF/EH
h9tWtYblryzmhuvs8lvIyqsi7trbo28tfl+X7v3qm/4TbRbzwvZ6LrnhOO8k02WaSxmgumt
1hjkbzGhkXazSR7t38St833q4Wj71AHaXnjG1vtH8M6e2kyR/2G0zNItyu2bzJvMb5fL/AH
fzfd+9V7WfiDb6rb+LI20Vo28S6hHqEjfa932dlaRtqr5fzf6xv/Ha89p27dQBvXmo+H511
b7H4da1+0yxtZ/6Y0n2KNd25fu/vN3y/M33dtU9TudPutWuLjS9N/s2zkbdFbee03kr/d8x
vmas6lVvu0Fkyttpyt81RrTvm+ZaCCZl3fdpu1VprN8v/Aqj/hoAKKbRuoAdTlWmr/ep9BY
jU1vmop3y0EEf3abmnMtMoAT71LRRQWMp9Ju+Wm0AOZqN1NooAfSM1CqrNtZtv+1TaAD7tP
pm2nKtAC0n3adu+WmqtADrl82E4/6Zt/Kim3Kf6BOf+mbfyopMzZcufur/ANc1/wDQaqyqq
rVqf7q/9c1/9BqvL8tI0K7U3FOam1RAUUZp22pAbTt1Np1UAbaP9mjd/doVdzUASK3y/wC9
/FTf4qtK23+Fac7b93yr81AFPdR/DR/FTttBY35qPmp22loIE+X/AHaNvzUbvl/vV0Ft4O8
SXNvDNDp6/v4muooWuYllkhXd+8WFm8xl+Vvm2/w0Ac/t2tUn3ab8yruprMtBY1m+ajd/tV
paNoupeINSj03SbX7VeSKzLH5iru2rub73+ytZu2gB33qP92lpO9SAtL/DurU0jwzrWuWd9
eaXaxzQ2EfnXLNPHH5Mf95tzL8v+1RJ4e1SDQ7fWJoYY7G5Zlgka5j3SMv3tq7t3/jtAGVR
VvUtMvNI1S402+jWO6tpPLdVdZNrf7y/LVSgBF+7TqSk+agB1FaVtoOtXen/ANpW+nzSWar
IzTr/AKuPy/vbm/h+8vyt/eX+8tZtADqZWnZ6Hq19pdxqlratJZ2zxwyzeYqrG0n3d3+9Td
Q0bUtK1abR9StWtb6GTy3hbbuVqAM+nbdy1pXmgaxp+uf2HdafOupbo1+zKu6RmkVWVdq/3
ty/99VVnsbq01CTT7iFo7qJ2heNvlZWVtrK1UQU1p1a0/hrXIPEn/CNtpc/9rb1j+yKu6Tc
y7lX5f8AZast4pIpGjkXbJG21loLGUyti28Oaxc6TJq0Nr/osaNMzNLGrNGrKrMqs25lVm2
/LWbtqQI9tNpzL81WotMvJ9JutWjjVrO2eOOWRpFXa0m7b8v3m+61UBVahWVf4abR95qALC
ttp0ar8taUXhnXJ9Ss9Nt7H7RdXcC3UUcMscn7ll3bmZW2r8vzNu+7/FWWrbVoIJG+X5aj/
harl5pmoWdjZ3l5ZyW9veq0ls0n/LRVb7yr/d/2qz2Zt1BYf7NDUlKtSA7dTlam4/2auanp
WpaRcLa6layWtw0ayeTN8rKrLuXcv8P+61AFXdT6i+anbttUAU1lpuaKADFNapN1MoAKZTv
loZfmoAa1H8NO7U2gAoo/io3UAO21JErNIqxqzM38KrTKUN5fzK21qAJPvU2m5p1ADbpm+w
T/ADf8s2/lRRdf8eM//XNv5UUmRItSt+7X/dX/ANBqq7bqsP8A6v8A4Cv/AKDVWRaQEbU2n
bfmoZKoBtO3UbaatABTvu0U2gAqaJlX5m+bb/DUO35qkoAsM8fl/L81NZ/l21Ht/iptABuW
n0ny0N8rNQAfeoam7qFagCSvctFS18W3mk+C/FWmzaL4osNOVtI8QWjbVaCOHzoftC/xR+X
/AMtF/wDiq8LVmrS/4SDXP7PbT/7Yv/sbLtaD7TJ5bL/d27tv8NAHr2keH7XxLoPwz0m4sY
mhu4tRkby4lja4mjkk8uNpF/vMscf3v4l/2ah8PaNouq+LNB0/UvAclvN5V/HO13G1ut20c
LSR7YV2/NGy7W2/3l3fNXj66jqC2cdn9unW3jk86OHzW8tZP723+9/tV0nhrxtdaL4wj8Sa
st3rVxHBNCvnXjK37yNo/wDWMrfdWRqAPTPAEWj32oeDdcj0W003VJLrUbXy7RWVbuCOzZl
k2szfMrMy7v4v+A1R0XwrofizR/Cd9/Ytvb3l2urR+RaKyretBDHJbx7d33tzbfvbm/8AHq
8nk17WJNSbUF1a/wDtG3aszXLNJt/u7qa2s6s0cMLapdssMnmRL57bY5P7y/3WoA9S0bStB
1LXrGO+8FyW7LpWotO12rQrcyQwySRyLErLt27VVv4W/wB6uX8Y2Om/8Ij4P1y102DT7jUr
a5+0rbqyxyNDcNGrbWb723bXLtr+vSX0moNrV+15IvltO1zJ5jL/AHWbdu21XudS1C8tYbe
4vp7iGD7kcjsyx/7q/wANSB6d8H30+DT/AB1catYy32nx6Hunghl8tpI/tEO5d38NUfiHoc
kVxZ+MNLmXVvCd78tjJs8tbVV/5c5FX/Vsv+z977y/xVwdjq+safDNHpupXdrC331glaNW/
wB7bUieIdcgs1s7fWr+O1X7sMdyyqv/AAHdVAeta9oHh3RdU+JzW/h2ykXRJbT7DHM0jLb+
ZMqsv3vm+9/FUOp+FdDXxN4qXT9JWG4i0qwvrGHymktoZpo4JJlb733vMk27vl/75ryuTxD
rkvnedrF7J5/yy7rmT95/vfN81dJ4f8ezaZb339pf2pdXF35e2/tNTa1u4Vj3fu1k2yfu23
fMu3+FakDP8cf2C/i64Xw3psdjp8ccarGvmf6zy18xv3jbtu7dt+78u35a6zRrbRbH4f8Ah
nVm8I2WrXl7rU9jP5zSs1xGqwMq/LJ8rfvG+7XD6/4gvPEOpLeXk1zM0MXkxtdztcTMu5m+
aRvvN81ay+NriD4f2PhfT1vbGa2up7p7uC8ZVm85Y1ZWjVfu7Y1/i/iagDvtcs/Dvhrwrql
ro9nbXVjP4lvdJaaeedo2hjjXy5GVZFVmj8xtrVHrHhDQbXxVeeC7jw/e2cceq21vbaw0fl
rb2zTLG0jSMzLMsisrL/tL/d+WvIW1XUm09dNbULlrFW3Lbea3lq3+792nXetateWdvY32q
Xd1a23ywQTTtJHD/uq3yrQB6xd2Mlj4F+Jmlroa6bHYalZQqqo25VWabarM33vl+bc396pv
jNoy2euaprVjbwX0N3qDR3d383mWUyr8sO3+Hcu1tzbt38O3a27yufxN4kuY447jxBqM0ca
qqrJdyMq7fu/xfw1HJ4l8RSNceZr2ot9p2+fuu5P3237u75vmqgPXvFVnMvjrxhrkdizfYL
TTY1vVkb/Rmmt4V2rGv+saRVkX5mVfvf7NZvjHwZpfhi38UappelrcLaa8unpBNukW0haPz
P738TfKrN/d/vfNXm6+KvEyzXFx/wAJFqXnXMfkzyfapN00f91m3fMv+zTo/FniaO6kvI/E
mqLcSosMsy3knmSRr91Wbd8y/wCzQB7R4o0eZviR4m1SbR2+zy6jYWP2jdIzbZIfmt1i/i3
KvzMzLt2/L8zV434x0y30Xx54g0m1jaO1stQubeBWbdtjWRlX/wAdWqv/AAkfiD/Sl/ty/w
D9LVVuf9Jk/fqv/PT5vm/4FVG8vrzULyS81C8mvLqb781w7SSN/vM1AHsC2ba9Y/CnSY9Bt
tS+02k7NbeZ9n8xVup2ZfMXcyrtXc235qh/4R/w3BZ+E9W1axnW3v7W/W7uYLP5Y2jZlhuP
J3fMse5W2/LuWP5l+9Xlq6/rW61b+2L/AP0Rt1t/pMn+j/8AXP5vl/4DVhvEviB23Sa5qDN
5jSbmuZPvN95vvfeb+KpA9I1HwG1rouua1ptnZa1dW32BoPsEbSQ/Zpo2Zrrym/iZo1VlZd
q7m+X7u3Ll0zR7nwf421aTwrDpN5YXVh5EHmyM1ss3meZH8zf7K/7S/drhYta1q21BtQtdW
vbe8kXa08c7LIy/733qamr6pBayWsOpXMcMrbpI1lZVkb+8y0AeveJ9A8OxSePtPs/DtlZr
oun2F9aSx+Y0kckjWytu3M25WWVvl/8AZqd4h8HafbXnxG+z+H447Wy06yurFlibbCzNbeY
yt/uySV5G/iDXJfO87Wr+Tz12y7rmRvMX+63zfMtSWev3C3FqusTXupabCvktafbGj3R/3V
b5tq7tv8P8NAHqkeg6H/aTQw6PBHHc+BZNSaOOSTas/wBnaTzPvfN8yq3zbvurWLqvh6TQ9
L02az8Krq2j6loMd19vaNtqztHukk81futDJ8vl7tvy/Mu5t1cjrPjHUtQ1C3uLOafT4baz
h0+KOGdt3kwrtXcy7dzfxf8AAqxf7T1D+z/7P+3T/Y93mNB5reXu/vbfu7qoDsPiHZ2dpJ4
XuLW1W1a98P211KqszeZIzSLu+Zmb7qr/AN81c8PDS7H4V6p4im8O6fqV9aaxaW8cl2sjL5
ckM7MrKrL/AM81/wA7a4G61LUL7y/tl9PceX8sfnSM23/vqiPUdQjsWsY76dbVvmaJXby2/
wCA0AewR+GvDsHjq38M3FjA3hu50Fb6PU9v7xf9D85rrzPvf65WXb93+Hbuq1pWjeHZdW8L
6TJ4Z06SHVPC899csyyeY00a3LKytu3L80S/d/8Aia8X/tPUP7P/ALP+3T/Y927yPNby939
7b92pl17WlkVl1a9Vo4/LRvPb5V/u1JZ6tY+HrfV7Hwbq1j4fsmvJ7XU5LmOPdDGy23+rm2
ru3Mu5W2qv7zaqtV5fDOkx6la3l54fW4+0+ELvUpftMDQ7rmPz9snlq3yttjj+7/vfxV42u
ua1G0LR6teq0Dbots7fu/8Ad/u0LrmtRqqx6teqqqyrtnb5dzbm/wDHvmoIO48VeH5NRsfC
upaH4f23V7osl9eQ2EDbf3dxNG021fu/Kq7v4a4GCTyLiOZVVmjbdtkXcrf7y1atPEetWsy
zQ6hP5kcTQxM0jN5Ksu1tv/Aazc0AexX2geFbnxRos0cdta6L4xubJoI127rCHdtuV3fwss
n7tW/uq1c/400+PT9Gm0+68E3Gj6hZag0f22RVhVo9rfudu39593csnzNt/vbq4HzWZVVpG
ZY12r/s1Neahfag0bX19PdeSu1POkZvLX+6u6gCnuptO201qCx33V3U3dRTaoBzULtZvm+7
TaduoAP4qa1OWj/eoAPu0UULQA+lpq1JtqQEuONNuPm/5Zt/KimXTMtjOv8A0zb+VFBEi0y
7lX/dWq8v8K1Yb7q/7tQslUBDTWqRl202pAN1G35qFp3+9VAG35fvUbVpaTbQA1lptTYpv3
m+7QA1vlptSfxbWo20ANob5qNrf3aKAG0U6igByr81eseO/DkP9j+G/EV9u0+zn0O0jia0s
1Zbm527pFbayqvytuZv++Vb5tvlKNXeS/E3VLnTW0u40fTZtPbT4dPa2kWXy/3P+rm/1m5Z
l+b5l/vN8tAF7Uvh7psk2lx6TqE6x/2BDrV9JcxxrtVmX7u6RV+9JGu35f8AeaoYPh7o91d
Xiw+Lo5rW00htWdoII5pI9rKskLKs21ZF3fL8zK3+zVe1+J+qWlxp839k6XN9m0z+x51mSR
lvbT/nnMvmf7vzLtb5VqnbeOpLGbUvsPh/S7W31Gxk09raNZdsccjKzMrNJuZvlX5mZvu/3
aAOk0jwhpdiu5vEGnW9vrVpP/Z9/qltEvlxbpI9zRtN+7aRo2XcqybflZW/u09F+Gmn6yvh
eP8A4SSW3uvEsE8lpH9h3LDJDJJHtkbzPus0f3lVvvfdrJi8dXH/AAi9jod9oOl6l/ZvmfY
bm5SRprZWbcy/KyrIu75tsisvzVNpnxI1LTLjwzcQ6Xp8knhxZltvO81vM8xmkZpP3nzfNI
33dtSBn6z4Xs7HwnpfiTS9WlvrW9uZ7WRZ7Zbdo5I1jb5f3jblZZF+b5f92t7TLSx0jw3a2
evXVlZzaxZzXljdzae1w1pH+8j+8rf8tGjZfuyeXuVl2turmbzxRNc+EbPwyun20NraXU15
HJH5nmbpFVWX5m27dsa/w1of8J1cP4TsdFvtF0u+m05Wjsb2eOTz7aNm3bflby2Xczbdytt
+agDbvvh/pU3/AAj8Ok3sqNc6D/bF89yiKqr5k25lbzFX+FVVW2r91mb71QW3w90m8vmjtf
F0M0K6VPqjtHFHNJC0KszQyLHMyr93crKzfeqrZ/EvVLGTR5l0nTZpNNsW0tmmSRlu7RvM3
QzLu2sv7xvuqrfd+aq9r47bT768m03w3pdnb3NnPY/Zo/NZY45l2yNuaTzGbb/eZl/2aoC5
L4H0211TRZo9YkvNP1LTW1KBZrFlmmaNpF+z+VHI3zM0bfN5n3fm3V1Vp4et7bxJrl9qzaX
NYw6Nbaw1s2lL5Pkt5KqqxxyLtkXzF/i2yfNub5mrk7X4k3lpb2drJoOl3FrBpE2itHJ5v7
6CSTzGZmWTcrbmb5l2/eoufiXeT291D/YOlx/adIj0eRo/N/1EbKy7f3n3v3cf/fNSBan8C
WN1eLcXniy0sV1KKa+sZblIreOaPdIsfmL5ytD5nlttVVZV3L/tbef8J+GIfE9xqkc2qf2e
unafNqDN5HnbljXcy/eWrX/CeyS+G9P0nUPD+l6hcaWrR2N/OsnnW8bMzbdqsqyKrMzKsit
96rnw21HT7G88RSahNbKs+h3dvHHcy+Ws0ki/LH95fvVQF6D4YWN9DZ6hp/ijzNLvdNu76K
4msfLkVrZd00MkayNt/h+ZWb71ZN34O0ezsdP1a48STro+pXMkNnP/AGf+8ZY1j86SSPzvl
VWk2/Kzbtrf7O51n8Q77Tttvb6XZfY4LG50+K2kaRljjn3edJuVtzSNu+9937vy/LWbB4um
Xw3b+H9Q0221KxtLlrq2WfzFaFm2+Yu5WX9221dy/wCz8rLUgbmp/DC+0631SNtQ+1appOq
xaXd2UEG7as27yZlk3fMrMu37q/eWm2fw9sbua3+0eLrSxs72WZbG7uVjjjkWNmXzJN0ytG
rMrL8qyfdrLg+IfiKLXNe1iS4jmutdikhu2kX5fmZW3Kv8LKyqy/3dtSWvjZY/Cdr4f1Tw7
purLYSSSWM9z5qyW/mfMy/u2VZF3fNtb+KgDqvhv4Rs9P8AiN4Pj8QNDNJrH+kR2UlpHcRN
DukVfMZm+Vm8ttu1W/h+Zd1c/p3gCO50+zm1LxBZaPNf2cl5arcvGsbKvmKqyM0isu5o227
Vb+H/AIDa0z4qXljcaDqFxoOnX2qaArR2d7N5it5e5mWORVZVba0jbfu/eqi/j1brw/Y6bf
eGdLurjS1aPT7uTzd1vGzM3lsvmbZFVmbb5m7/AGt1UBX8FeHtJ16bXP7UurmGPT9Iub6Py
EVtzRr8u7cy/wB7dt/iqxp/gOHVNCuNRs9YaSSLTp9QZfsreWvlN80LSbv9Z5a7tqq33l/v
Vk+GfEs3hq+vLiOxgvI7+zmsZ4bjdtaORdrfMrKy11WmfEOSeTTdPm0PRLdV0+TQ2uZ2uVj
W2mZvveXJ/D5jNuVd1SA268E32p2Ogyf2pbNZrobag0n2SO3a3hW4kh2t8yrI3mfxMy/e/w
BmoYPh5ps99dR2/i6C4t7bRpNYaSCKOZl8v70MixyMqyf8CZa0rzxxH4ebw/Z6bHZatHZaL
JpOowyq0kFyslxNI0e5drfdaP5l/iWuftPGkmn3GpNpvhvTrW1v7GbT/s8bSssccn3mVmk3
NJ8q/MzN/u0AbUXw00u5vNNtbPxNPJNrGlTapY+Zpqru8tZt0c375vL+aJlVl8z/AIDUemf
DSx1O38Pr/wAJJLHea/Zz3VrD9h3KskLSK0cjeZ8qt5LbWVW/3aq2fxE1KzvNDvodH05pNF
0+bTYFkWX5o5PM3M37z7372T7tFj8RNS0y48O3UOj6azaBBNb2yt5vzLN5jN5n7z5m/eN93
bQBY0zwvDZ6DpOuWd1BfWusR3Nvdzz6eszaQ0Me6barSbWbyfmVm2/L93a33XaL8NNN1ePw
qreJJ7e48SrOttH/AGerLDJHI0e2RvO+6zL95Vb/AHaovrH9gfDm80ex160vv+EhaC4ltIF
kb7Ese7crNIq7ZPmVf3bNuVW3fw1X0z4kalpUnheS30vTmbw15n2TzFl/eNIzM3mfvPm+Zv
4dtAGpofgy3+3eD9Y0PxBMv9oaz/ZqzT6bG32adWhZW8tpGWSP98v3tv3W+Wsnw1a/ZvjJp
NnN5V0q61Dbv5kS7ZF85Vb9392jTfiDfaVZ6Pa2+j6c0ek6m2rQeZ5v+u/d/e/efd/dx/8A
fNZdp4luLbxlH4ojs7b7RDefblgbzPK8zdu/vbtu7/aoA67Wvh9cXXxKXw2s0lrrWrXzNFb
NbbYoYJG3RyeZu+b5fm2qrf727cq0dF8Aaf4htVvNL1yf7PFqdtp9551mqyQrOzLDMq+ZtZ
dytuXcu3/aon+KOvSSWN0trZR32nX0l9Y3arJ51tubzGjXdJtaPdubayt95qz18dahAzNpd
jZaSsl9FqUsdssm2SaNmaP7zN8qszfL/tf7u0LNaL4d2KxyTXGsTtHbeI49BljjtlVmVvM/
eK27737v7u3+L71O1TwHpMurePIdF1SdZvDksskVhJbLumt45vLkbzPM/wCWa7W+78y/NVP
UviVqGoW9xDDoel6etzqcerN9mWX5bld3zL5kjfe3N8v3f7u2tDSPFkP/AAlmofEiS+03Sd
Sjllk/sm3inb7bJMsm7725fLZm+bc33d21fu0AcbrOmx6HrjWMN01xNbeX5vmRKvlzbV8yP
bubdtbcv+1tr1DxdpDXPjL4gfYbqHT47TR7S4lgjs42WaPy7bcqt/yz+Zlbcq/3q8da5klu
muLj99I0m5/Mb/WN/tV2V38SNUvNS1zUJtH01ZtcsY9Pudqy7Vjj8vbt/efe/cx/3vu0EHU
eHPDVvoFx4s0XULjztSh8MT3UkLWytHDJJDHIqrIzbtyqy/Nt/vL/AA7m5288GTeHrHRde8
6W6t737NNbXK2yyWkzMu6SPzNzbZI2+VlZfm2t93b8w3xQ1STzpptF0m41C501tJub+RJfO
uINqx/Ntk27tqqu7bu+WsuHxxqEGmzabb6fZQ2ty1s1zDH5u24aHbtZl8z5WbbuZl2/8BoL
Oy+IfgWRvi5faXDutdQ1rWZI9OtFg/dNC0zRrI0m75fm/hVW+633a5/xRp2n23g+x+x6tpr
NZXbW72UccSzybl3faGkjkkZlbbt2sy7fl2r81Sah8WPEGozSXFxZ2H2hdTbVradUk8yynZ
tzeT+8+VWZdzK25axfEvi5vEM0ky+H9J0mS5k865bT4pF8+T/a8yRtv+6u1f8AZ+VaAOapl
PpjUAFNooqgDdRuoptADt1OZqbtp1ADvl8v/a3U3+L+9RQtAD6Wm/w/dp27dQAy5/48Zv8A
cb+VFLcK32Cdv+mbfyoqTNlpm+Vf92o2+b+Jakf5lj/3ahZfm+ZfloGNkqP+KnMtN20AFFF
DVQDt1G6o91C0ASbqFbdUe6nK3zUASU3d/do70fdoAN25ttDR0bv4aGagBu35ttFO3bf4qb
uoAdtrqG+H3jKKxkvG8P3KwxW32xt23d5H/PTbu3Mv+1/DXMx/er2zVdasfC/iDwv4ikvGk
uIfCttDHZLG26SSSzaNdzfd8v5tzfxfLt2/xUAeVy+Gdei01tQk02RbdY45m+Zdyxyf6uRl
+8qt8u1mXa25f7y1ek+H3jKJZmk0OdWtljklXcu6OOTbtkZd27y/mX5vur/eruJfEfguPwv
rGl2eqXa/2hotpbxrPa+ZJHPDJDJIrTbtzK3ltt2/Kq7fu0ah4x8Nz654qvI9Qk8nVPD8Gm
wfuG/10awK27+6v7hv++loA42x8I3SeIP7J8RQz6fHJbLN9pjaOSOGNtvlzM27a0bblXcrf
xfxN8rWNR8BalE3iK6tYWtbHRGhWT7fLHHNJ5n+rbbu+6y7mX73y/KrN95uyj8aeFZ9Jj0W
41a5sfM0G0sft8Ns0jW9zBI0n3fl3Rssm3+98v3axf8AhKNHufDvirR9Q8RajeTXsVktte3
cW7zvIkb5du792u1tq7m/h/h3bVAOL8Q6Q2kXlrb/ANn3+n+bZwzNHesu5mZfmZdqrtjZvu
/xbad4c8OX3ia+uLPT2gWS2tZrx2nlWNfLhjaRvvf7v+V3NXXa5L4b8VX1jt8QNax6X4chh
8z7IzLJcwR7fL+Zl2q38Lf7vy/NWP4C1nS9G8QXkmqTSQ2t7p17YtNGnmeW01vJGrbf7u5q
kDJtvDOvXVvJdWen+csMck22ORWZo4/9ZIq7t0irtb5l3L8rVaTwH4uuY45rfw/css1t9qi
Vdu6aH5tzRr95vu/w12k/izQX0HRZtP8AE2raTfaXZtYy2ltBt+1qrSbZFk3fu/MWTa277v
zfe/im07xf4btNe8I3k2oMsOl6BPptztibd50izqu3+8v79f8Avlv9mqA4H/hCfFjahZ2MO
iyzXF/E01ssO2TzlX721l/u7fm/u0f8IL4s+2Wtr/Ys3nXcUlxAu5f3kcf+s2/N95f4l+8v
8Vd94a8X+G9Kj8Ereal/yBf7S+17YpG/167Y9vy/N/tVn2Ov3SaH4Jh8J+fqGveHrm7unhg
tpJPlkkjZf4fmX5fm/wB6pA5VvCdxqX9mw+F7e91aa5WSORljXbJNH80ixqrbtqqy/M397+
GiLwB4wlktVj8P3Lfa1/cMu3bI33dq/wDTT/pn97/Zrul8T+GdF+OFvdW+7TfD+jtPGsa/v
GVpFk8xfl+9tkk2q392Nao6D4m0HT9L8B29xqi+ZomuTahd7YpG2ws0DLt+X5m/ct/30v8A
wEA4m50doPCNvq0ml6jDJJeSQ/aZNq20iqq/Kvy7vM3bt3zf3apwaLqlzot1rFvatJY2TLH
PMrLtjZvu7v8Ae/8AZa7TxDr2i3fgO60u11BZryTX59SWNYpF/cyRqq/My/e+X7tZfgfxHp
ej3mpaf4gjmuNB1azktbyGH/Wbl/eQsv8AtLIq/wDj1AGOvhfXpJGjFi3y+VuZnVY/3i7o1
3btu5l+ZV+81Ft4c1iS+mt7jSblWtJVhuY2XyWjk/55/N/y0ba21fvfL92uofxLpuveBbzQ
9UuI9P1T+2W1RJ2jZopFkjWNo/lVmXbtXb8u3buX5a6LxR4z8K+NtFurOTUJNJura+juIpp
4Gk+2xraw27bvL3bZP3W75vl/efeqizkfFHgK+0zx1rHh/Q7e5vrewvFs45pNu6SRvux/3W
kba21V+ZttZOn+DvFWp28c1joN7NDJK1vHJ5TKrTf3dzfxV6tfeMfA934w1bxFHr1yrSeIY
NSSGe2kaOSBV+Zo4/u+du3fNJ/D93bWPqHiXwy1itrb65HI3/CWSatu8iVf3DKvzfd+98v3
akg8/l8I+JLO1jvL7Q72O3knW3/1fzeY33Y9v3lZtrbd33qb4h0z+zvE19p8Njf2axSsqwX
+3z4/7qybfl3V3WteJfD+oWPjy3h1aPdruuQ31puik2+UrTszN8vyt++X/vlq5/4ja1pviD
4ka1rWk3DTWd7P50TNGytt/wBpWqgKsvgXxhaWNxeXHhu9hhtkWaXcnzRxtt2yMv3tvzL81
bGvfD6603R7O8sdP1hpruSPdDc23l/Zt0bSKrN/y03KrNuXaqrH833tq9h4l1rT/DXjKTVJ
L5ZLifwvbWK2SxtuZprCOPczbdvlqrbvvbtyqu3+Ks1vG3hdPH1nfTX0smmyeH49HnuYIm8
y2k+yrC0iq23d8y7v9pf++akDz+Xw14gguobWTT5N08H2qKRWVo5IV+9Isitt8tdrbm3bV2
tW14h8GSafp/h2bT455JtS0xr65WaeNo4ds0ke5ZF2r5fyq3zf3vvVvWfivw/FHqnh3VPFO
o6lY3unSWcGotbMsdozTRzL5cW7d5bNH83+9935dzOXxroum2/h2PR9aWS40vSJrGdb3T/M
tLvddNI0ci/MzRssjfw/eVfu/wANAcOvgrXP+Ef1TXJFght9NlhhlWSeNZGaRWkXau75l2r
/AMC/h3VDJ4L8TJNDDJpbLJJcx2u1nj3RyyLuWOT5v3bN/Crbfu12194l8E3Ph/xZpNj52l
29/c6deW0MaNIrNDDIs0as3zKu6T93u/h/75qx4l8UeDZ/DfiLS9D1S7k+16jaX1j51ptk2
xxzKyyTMzM0n7zczN/wH+6slnBweGdWXUprW602WT7JeR2d1DC8ayeYzN+7X/a/dyf3vutU
mseF9UsZNWvo9LntdNstQk09vPnjaS3k3Ntjk2/xbV+9t2/K1dN4h8Z6X4g8QaPqSq1q0jQ
3mryMv+suV2rIyqv8O2Pd/vTSVe/4TrQf+E48bXF5DJqHh/xDPNeRwMu1vOWZri33f8C/dt
/syNQQcOvhDxBJdSW62KrJHP8AZf3k8aq03/PNWZtrSf7K/NUa+GdcbzN2nyQtHLJbss7LC
3mRrukjVW2szKrLuVfu7l/vV00viPS9e8C6fourXk1nqWnahPefadjSLcxz+X5n3f8AlorR
/wC6277y11E/xL0XWdW1i61q1W40fUr6a4l0yeLdLD+5jWOa3lX/AFczbfm+bb8q/eoLOPs
/AGpRax4fjvtPk1SPWrX7ZHaaZdxef5beYq/3tv8Aq933f9n733ePtLO6vLyGzs7eS4uJ5F
jihjXc0jN8qqq16xpHjPwvbeIvAOuXV9cxtoVj9jvIFtt33ZJm3K275t3mL/49/wAC8/8AD
Vzotj4y0241qS5k0uC7jaeS0Zo5fLVvvL91l/8AQqAKOp6DqmkRwzX1r5cM7SLFLG6yLI0b
bWXcrMu5dy7l/wBpf71WNI8K69rzW8Ol2cdxNc7vKh8+NZJNv3tqs27/APZrqPF+veH9S8F
6PpOm6hJcXWm6hdyNtsVt45I5lh2svzf9Mf4vmpvh7XND0XwTqFra6hJa69qzNa3NzJAzfZ
rT+KOPb/FJ/F935V2/xNQBg23gzxJdzafDa6b5jalFJNabZ4/9IWPd5m35v4drfL975a6R/
hvfan4R8L6t4X0+7vLrVLaeSeGSeP5mjmaPbCvys3yx7tq7m+at7w/418G6a3g+4uLzUF/4
R77fbtCtqsjTRzNI0cm7cv8Az0+Zf7y/8CrL0/xboNtZ+A5mvLmObwrLJJLCsXzXH+lNcL5
bbtq7t21t33f9qgDiYPCuvXOn/bodPka3aOaZfmVWkjj/ANYyru3Mq/NuZV/hb+61Y+K9i0
rxp4PTydQurq5tby7s9Shvo/snnLHLOsyq0bM3yx/vF+VV+9u3V5rqGuNfabDp/wDZ+nQxx
Mu2aC0jjlk2rt+Zl+ZqAMf7tN/2f4aGpu6gBrfLTak+9/DTWWgAooooAdu/hoptO21QA1G6
jbTaAJaRaO1LQBFcM32Of/rm38qKW5X/AEKbP9xv5UUmRItn7q1Gy/Mu371SNt+X/dprf3l
+7SAh/i+9Tdzfw1I33d22oWZaoB1FR+ZR5m6gB1FNzRmgCT+Gm7vloVdzbaNtABup1NooAd
RRRQAU3d81S0ygAWtLUL7WL77O2rX17dbU/cNcytJ+7/2d38NZ617hrOrw6Z4w8F6p4i0uC
68P3ug2lvPJJZxsrK0KxyNG23/WRt83y/dZf9qgDyPU9KvtHmhh1BY45pYlm8lZFaSHd/DI
q/6tv9lvm+Zaz/mr2jw9otrp/wAWrXwW1nYaxDpdnfrdzfZo5o7ibyZZFbdt/h/cqv8AdZW
/vVpeHIGvG+GM154f0+T+1r6ex1Bm0qLbNAs0e1W/d7V+VpPmXa3y/wCzUgeHyaeyaTDqH2
q2ZZpZI/IWVWlXaqtuaP8AhVt3yt/stVFt1ema9oy2fwhsbiTSVt7iPXLu3af7N5cjRrHDt
Vm27m+bzPvf7VO8LxTQfCXXNWs9FtLq+g1eyjgnm0+O4ZVaObzF+ZW3f8s/l/2loA8/0rSN
Q1rUFsdPjVpG+ZmkdY441/iZmb5VVf7zVTZWjZo927b/AHa+hL7wh9h8deJJrHw7af2XB4h
to2jjs1kkhjZWZt275YbZt3zNt/hVfu1lt4X02KTxJoMmltod5BqGpfZb25s1mtpoVj/1Mz
N80O1drRyfd/ebv9qgDxN45I1jkkjkVZl3IzL95d23cv8AwJWX/gNNr6G0+xuNX8TfD9rjQ
4NS0mTwvIrNJYrJG00cdz8u7b95WWP7v3d3+1WT4H06+8QNpesaloOm3FnJr9tp919m02NW
WNVjVlm2r5cMO1v7u6Rv7vy1QHkd14fvrXw3p/iCTy/sd/LNDEyyKzbo9u7cv8P+sWqdjqG
oabcNcafeXNnM0bR+ZBK0bbW+8vy17xpmn6hpWj+DdJk0GNoZPFt3aywXtis37lmtlZdsit
t3KrfN975W/wBqjw14J269Z29x4dgm0e516/sX8u18xlVVVVjuJG/1f/TNV+ZmZm3fdqQPn
yrNnbNd31varJDG07rGskzrHGu7+Jmb5VX/AGq9w8L6R5EPwvs7zwzaM2panc2eo/adMjaS
SFZo12tuXcrKrSfN96qNppH27QdDuLjw7bedB4t/s1dunxrugZV/dybV/efNu+ZtzfeoA8b
ubZoLya1aSOSSORo90LeYrbW2/Ky/eWq/3a6jxfaLpnxI163htVtVttTnVIfLVVVVmbau3+
7t/hr1Txf4VWzj+JlxD4bihtY5bK40qRbFVXy2mXc1u23/AFe1vm2/LVAeB7q0NK0fUtcvP
sOk27XV55bSRwR/6ybb95Y1/ib+LavzV7prWmQwa548sY/Cumx2+m6HZahbKumRr5M+223N
u2/7U3y/d+98v3qhbwvHctcaxp/h37R4g/sHTdQisLKCONpGb5biaOLy2VmXbH8qx/xNUln
j7eEdcW11q68mHy9EWP7dtuY2aHdIsf3d25vmZVbbWHXtHlNPofxKmj8Mt4fZtKsvNsF+b7
PJ9qg3bl2r5bNtZvL2rtq14m8Oabo95eaLN4PaPwzPJbNZ+I2aNY44dy/vI5lh/eNJHu3Rt
I3/AI7QB4rp9ncajqVvp9r5fnTyLGnmOsa7m/2mqTU9NvNF1y+0u8Xy7ywnkt5drbtskbbW
+b/eWvVtZ0HXtF8Zf2TceEbS102TWoW0y9W12tJCsnyrbzL/AK5WjZWb733dzbWrovFHhHT
7r4kR3DRwyeGbvxLPDrE80CrNbTtcNujkk+8sLKysrKyrtZt3zUEHk66D4y8UatodreXUl5
fat+7sVv75Wk2/Lt/1jblVv4d33v4d1ci8bRSNHJ95W219BeHtM1LT/iZ4P0nVvA7aLfW2v
Rst7MscclxH/EqrHDGska7d3mfNt3fe+aqug6Ro+uaP4dvPGGk2Vjbx+KJtPlnW0W1XyfJV
ljmZVXcvmfLub5vmb5qCzwOpFjkaNpljZo1ZVaTb8qs33f8A0Fq9I1Wx8r4b6t/wlWkxabr
1pqsMdiy2i28kyssn2iPaqrujXbH/ALu5f71TaDFfX3wH1610+1juGh1q0kl/cK3kxtDOvm
M235V3bfm/hoIPM7aCS5uo7eNlVpG2q0jbV/4E1Xtc0W+8OeIL7Q9SVVvLKVoZVjbcu5f9q
vZvFng68tvDuvRyeGVh1DTdcso4msrHy444ZI5lbyf+WjQsyx7ZGb5m/uturW8Q6DJceLvG
2saToc2ta5beI2Z7SJY2kW0bcyyLHJHJujZt27av93+Ggs+c93zVMsczW7TLGzQxyKrSbfl
Vm3bV3f8AAW/75avbrZdnheTVtN8L6Xa3EniyOFY47SK7WGNo2ZoVZlbcqt8v/oNSeKrObT
fCPjTTdFsY47PTfGcknkxwKy29t5c3lt935V+VVVv+A0AeE/xU5Wr3bxr4cjs7X4pTLocFv
Ztc2lxpUi20ar5LTfM1u23/AFe3b935a8V1XSNS0PUpNN1S1a1uoVVnjbbuXcqsv3f9lloA
p7t1N/2qKPvUAC/3qKKKADFDUblpKAFpKWm7qABqjqRqbQAUL81FOWgAZabt+an0zd/DQAf
8Cp9FJ/u0AG2m7dtSUM1AEdSL/u01V/3qcy0ARXPNnN/uN/KiluB/oU//AFzb+VFBEiaTov
8Au01pP7tSS/Kq/wC7VdvvVRZGzU3dTm27vvU3tQQNp9FFABS7vlpKKAH0UK1FABRTc0771
ABR/wACo/ip33aAGtRRRQA6NlX7y7lrW0PWbfRb6S6uNFsNWVomjWK/WRo42/56bVZfm+X+
L5f9msfbTqALF3d3F9eTXl1I0008jSSSN95mb5maoWajd/s01qCx26hm3NUdOoIHKzL/ALN
Sbmb/AIFUNOVqAHfe+9TvMZV201m+akoATduanK7L91ttJRQAm5qd5jf7VJSfdoAdu/2qGl
ZmXczfLUbU5V3UAO81l+6zVItzMsiyLNIsi/dZW+ao/u0UATJLMq7VmZd3+1TpJZpI1jaSR
o4/uru+7UKtTvl/vVIDWkk+VWZvl+Vd38NR+Y396pPvVG27dVAOaSRvvNu+XbTdzf3qbTWa
gBzM396jc1NpyruqQHfvNvzU5W2rQq7vu0f+PVRYbvm+ajd/doZWpKCBW3fw01adTWqSxaR
mpq0UASfw0lMVvlp33vu0ALRS0lAC0U3dTqAGtS0v3vu01qAFooooAXFN+81G6jdVAG2nUl
LQAYpKVvl/hoqQDFHy7qKdQA25/wCPGf5f+Wbfyopt03+hT/N/yzb+VFBEh0v8NQyf3aml/
h/3ahZfmqgG0lK1JQAm6loooAKX73y0UlAC06mqvy/eooLDFFOooIDbTqatFBYMtC/3qPvU
f+g0EDv4qN1R06pLJN1No2tt3bfl+7uo3NQAULT6Z/DQAUU7bRtqgBfu/wC1TqSiggKTb8t
DfL9771DbWagsdFt8z5m/8doZqb91qG+9UgC05W21GrbW3bVahaAHM26hqG+WmtVEDlanVG
vy/wANO3bqkskWmstCq23/AOxob738VAEbU2pGqOgA/iqRW2/dqOjdtoAsf8Cpv8VNVvlo3
UAOZqM03dTf4qAH0Uxm2tQrfLQAUU5fmp2KAI/+A0fxU7bRt/2aAGtTvvU3bTt1AB81HzU5
Wo+WgAZW27qP9qnfw02qAPlprU7b/dXdSVIDKKdto20AH3qd81N2/wB2lqgHtTaP4aG/762
0AGaFakpFagCO45s5/wDrm38qKddbfsc//XNv5UVJEiSX+GoWb5qmkZdy1HIvzf3aoCNqSl
ZdtJQAUUyn1IBSLQtLQAq05WaORZFZlZfmVl/hpuaKAEpaKKoAooooAKKcrU2gAp2793t2/
Nu+9TaKksKdTKWgB26nK1R07dVASbv7tHao91OVv71ABuo3bflptN/hqQHU7c1R/wANO/ho
AdQv+9Td1G6gB1Np275aFoAN3+1TWooZf7tABTlpv8VOVqAHLuWlpV3VG1ADmb5ajaihVoA
KKNtO+WgAWj+KinR/NJt/vUAN+61G7bQysrbW+Vv9qm0AOp3am/xVJigByrtooWnLQA3bTa
k2rUf8VABSUrLTWoAWlX/apq05VoAKM0UbWoAdu3fLTf4qP9mmt81ADqKaqtRt/ioAdR/u0
1qP+BVQDtvy7qSl3fL8zVGtAD6RWptFSA25b/Q5vm/gb+VFLcj/AEOb/cb+VFBEh7/6xaJF
by9zUOvzbqGZm+9VAQtSUrVG1ABT6YtFAD6KTd8tG6gAWnZpKKAFbasn7tmZf4W27aSiigB
aKKMUACtTvvUUbqAD7tFFFBY3FDVIy/xU2gBtFOZabUgGaKG+VttC/NQQGaKdt3U7Z975Wo
LI6KKKAHU3/gVOo2M33V3UAC7fvU6mrTqABflaiij+FqADb/FRt/2qcq7qcy/LVARr96nLR
92m0AFC/NTmqP8AiqQHUU1qKABf96hW2/d+Wj71FADqb8tG6nUAG3bt/i3VIu7bQvzUNQAZ
pu7bTloxQA7fTty7ah/iam/Nt+7QBN8rUyoqctADvlp2Kb8tG7bQA75l+9Tlbb/D8tR7vmp
27+KgA+Vv/Zab3p33moZaADNFN205moAa/wDu7aau6pM0R7fmoAjaipmVf4ajaqAb92hacy
/LQq7WoAbdbfsc/wD1zb+VFFx/x5T/APXNv5UUmRIkk/hao/mqSSoaYDWpvenMu2koATbTa
dubbt/hpaACiiigApNvy0tLQAlLRRu/hoAM0UK1FABRRRQBIu1vvf8AAaKjWnbloLHUbf8A
aop25fu0ADU3bUjVG1ADdtFHzfd3UbaAHfw1Irf3mqHdTlb5aCBzL/FUe2pGk3U1vu1JY35
f4aKbTlb+9QAU6ms26j/gW6gB275qNtG5abQBLS7v4WpvmU3+GqAdu+alplFSAN81NWpNtH
/fNUBG1FOX5moZf7tADV+9TqbQtSA7bupy0babtoAk/iXbTmWoakVt1ACUU/5lpu75aAG/N
uo+anZpKAE+alopVoAbtanU7bRt/u/+O0AR7adinKv+181H/AaAI1XbTt25l/8AHac33qay
7qABm+ahWVfvKu2m7v8Ax2jduqgBv/HaPu/do/2qP/HaAGq38NG6m/danUAO3UfNTdtOVV2
/N/wFaAC5/wCPKf8A65t/Kii52/Yp/wDrm38qKkzYSr81Rt97/aqwyr5bSeYu5WVfL+bc3+
1/47/49Vdm+aqGNZqSlakoAKKTvS0AFJ8tLRQAUtJSrQAUUUUFg396iikoIFahqKKAEpfmo
pyrQWC07dR8tHyt/s0AO+Zv4qj+bdUir833qayttqQGt96inK7KrKrNtb73+1TaogGoX7tH
8VDf7tBYUUbfmo+WpAbRTqKAG0UU5V3fdoAPmX5aFopuaoB1FFFAArbVo3f3aP4aPlqQDdT
t3zbqFptADvu0bqP9qiqAd96m/db5qKPvUASK38VJTKN1SA5tu1dv/AqFpaT+HdQA6ijFJQ
AUUm3+7Rt+X71ADafSbaWgB607b/dqPNO+WqAPm20U7ctC1IEf8NDfMtSKrVHt/u1QEa/7V
G2pGX5f/Zqb935WoAb81OZWVttNaigBzr/FTVp3ao2+9QBJtp2Karf3qd/wKgBt2f8ARJ+d
37tv5UUl2f8AQ5v9xv5UUmRIWT/WVG33vvVI/wB6o3+VqZY37tNb5qPmo3UEC0UUUAFFFLQ
AlLSUtABSUtFABikpabuoAWiikWgB3/AqdTKfQWC05fmbbTakX5akBv8AwH7tSbvlpu1f7t
OzQA1vu1Ht+apPvU37tUAfxUMtDU5WoAbtpu2nNRtXb/tVIEbUU7a1G1l+VvloAbTlZlopu
aAHULTaKoB23/vmhqKd8tADdtFFO8v5akAWjb81H3aFbb/tLQAfLTmqOnUAH3Wp26lplABu
oWiigBy07ctR0UASUfLt+VajVmp9AC7v9mm7dzUtLQAUUU75aABlWm4p1C7aAG1Iu6m/dWn
fdoAcvzU5ttRs23/Zp25aADbR5asvzfdprNTlkVV2stAEbRKtRtHVhlVqhb/ZoAP4fmqNv9
2pFb+GhvvLu+WgCGnfw0NQ1UAy4X/Q5v8Acb+VFE//AB5zf7jfyopMiRLJ/rKbIv8AFUjf6
yo5P9pqYEbfN96m7ac1N20ALRSbaNtAC0tFFBYUUUfw0AJS0L81FABTdtO/iooASilooANu
6pKatOWpAdtpyqv3qbuajdQA75VozTVZf7u6j5aAHUMu75qbuVf4ad8zfNVANZdq/NTfurT
u9G3dQA371DU77tRtQA7e22jd8u3bTaNrMrNt+VakBy7f4vloaL/nmytTf4abigB21qNtO+
ZaN/8AeWqAKKPlo20AC077vzUbf+A7qay0ANb71FSbflp3lr/eqQIWopzLTaAHUU2iqAKdR
R/FQAUU7bu+6tSfZm/vVIENG6rUdsqt8zVJ5S/w0AVcUVMybf8AaqNvloAPvfxUUblp1AEb
UU6jbQAK1DN8396jatH3aAGtR/wKhqbtoAdmjzKbto21QDvMWnSM22m7fmoqQGqy0feo+Xb
Tdy7aAJFVaayru+WhWXbR8rUARXCt9jm/3G/lRT7n/j0n/wCubfyopsiRI/8ArKhZvm21Ye
oWX+KmWQtS0rUlBAi0tFFACfNS0UqorLu3KtABRTm27vlam0FhRTt1NoIDNJS0UFhiiiigg
FqRWqOnbqCx1O21HTtzUAOVtrf7NO+VW3fw1HR8y1IDm+Sj71OZt38NNWqAO1OZdqx7ZFbc
u5lX+H/epu75qWgBajbbRu3UfxUANb5qPm+7/DTmp33loAjWnMu5qcyrTsUAQ1Iqs1OZaFo
ANq/xU35ac1N70ALSbqFWhqAJGgb7L9o8yPbv27d3zf8AfP8AdqPduXbTaKAHbdy/LUf3ad
/wKht1ADf4aKdtpv8AFUgO2s33amWJW+ZvlqPb8q7aczMv+1/tUATL5artX/gVOV9tV93y1
IrfeqgJM0N8tRs1DVIAzNTfvLRuprVQBUnmbWqHd/ep1ADt22nbqj3fLTvu1IBuWms1OplU
AtG35f4qM05aAG05fvU7buob71ADdvzU1t22nK3zfMtNb71ADVXd/s03bUy7abt+agCNad9
6nKtSSLHuby1ZV/hVm3UAVrj/AI85/wDcb+VFLdD/AEOf/rm38qKTIkWHX5qhZfvfwrU0lQ
96YELL8tJSsvzUlABS0UUAJRS0UAH8VG75qKGoAM0Nt2rtZt38W5fu03bTqACij/gVDUFhR
R92iggKKPvUUFhUlR06gB1O/wDHqbtoqQCiinbaoBtFH8VFAB/DRQu2hqAD+Gjdtpu2igB2
6n1FUkS7plVqAHbv9mmtIzfxN8v3f9mnT+X5jeX92oaAHbqN1NaigCWkamrup9ADN1OZlbb
8qr/u/wAVNam0AO+7/DTad/D81G2gAam06m0AFOVmptS0ALR92jFGaAHf3ad8tR5p3+9QAU
bak3LtZmXdTf8AgNADdtN27fu05m+98tR7qAFpfutTV+9QtAEm6mUtHy7fvUAJSrQtH/fNA
Dv4vvU6m/dpy7WoAazU3NSfu2b5ty/+PVHt3UADfdoVqSmLQBJ/u0Lu20L81Ok+VWWgCC5P
+hzf7jfyopZwRZTkdfLbP5UUmRIsSfw1Xb726rElVW+VqYDWpKVv9qigA2t8vy/ep22m0Zo
Ad/wKjbTVajd8tBY6m/w0bt1G5lXbQQNaloooAKKXbuaigsM0lLSUEC0UlLQWCrUm3bTadu
oAP4vvUfLQqs1G3a1ADv8AgNOqOjd/DQAMrL81N3UU2gB38VSKrNtX/wBCqFaduoAd8yrTf
+A0bmo3NtoAKdHuRty02nUAH8VNp1NagAp1Np1ADlo3U3cy0UAOZqP4du1f96m07dtoAG+7
tprfdqT73zUeXu/5aUAR02nMrL96m/NQA5m3fM3/AI6tOWm07+H5aAFpN1G7bQu771ABuqT
crfLULNRu/vUATLR/FUe5lpyt/FQA1v8Aeo3f7VOam96ABaWkVttLQAUnejdtpy0AFG3bTl
3UUANoVqGo/hoAP4qFpyybW3U538z+FaAI/u1H8zVYao9v3qAJEXau6mv92neY23btqN5G+
7QBHOrfY5x6Rsf0op1y5ewlI7Rt/KikyJEzbqrt97d/eqaRv9qo320yyFqSlajb8tBA37zU
6kpc0AFFFFAB8tFFFBYfdpKey7Y927dTKAFopKKAFopq05aAGtTqKKAHUfeptSNtXbtagBt
FO/hpu2gB1Nop1ADVo+Wim/LQAU7+Gm4p1ABVizsb7ULyOz0+zlvLqZtscMCNJJI3+yq1Cq
16Z8D1/wCL3eFf+vv/ANlapIOX/wCFeePv+hJ1/wD8Fsv/AMTTv+Fe+Pv+hJ1//wAFsv8A8
TX6I+KbnW7bVLOHTLia3jltZ8sLbzkWTdD5e75Wb+KT/wCJbbXLDWfGT3saqt9FFvtFkjMI
k+9eTRzMreV86+UsbKzNHtXbJt/hYA+F/wDhAPHX8XgvXV/7h0v/AMTUf/CCeOP+hN13/wA
Fsv8A8TX6KeEbjxJcFYPEEcu5LOKQXHlLGk7N/Ft2/LIv3WX7v8X8W1aIPjG5t9Vje+ltWj
ljitbi2iibdIzMrfejb9yu6Jvu7vlf5vloDmPz3/4QXxp/F4P1z/wXy/8AxNOXwL42b/mT9
c/8F8v/AMTX6LaDfa9LqGvDULOa5itpf9FjSNI2kXzZV/i2/NtVflZvu7W3fvNq5+oar4pj
17UYbW2nSzWOMx/uFZotzQeY38W7askzK25lZlZdv7v94Afn6vgDx03/ADJeu/8Agtl/+Jq
T/hXvjr/oS9d/8Fsv/wATX6PaNcapeaVFDe21zFNKsu29VUXavmMsbFWbduZdrfd21kxP4i
hTRT9tvbt5bqRpklijBktmZlj3bYtqsq+WzfMv8X3vu0BzH56/8K+8ef8AQk67/wCC2X/4m
hfh74+Zvl8E67/4LZf/AImvvODWfG6adbyT6fcTP8skv7ry38z7OrSW8f7tv+WjMqs391l3
V1fiK61Q+H9SGmw3djfIrLaS7UcSvt+XG1ZPl/3loDmPzl/4Vz8QP+hJ1/8A8F0v/wATQ3w
9+IH/AEI+v/8Agtl/+Jr9ALvUvFb6vqEMdm9rCgVrdivyqi+Qzf8ALNt0km+ZVxu2+X9371
Xf7S8TW3g8vJpUs2q/YjNvwjIsnO1WVW3M+3DMqrt/u0BzH54T+APHUVu003g3XVjjXczNp
sqqq/7Xy1y+3/Zr9Ob2W7uPhlq8t9C8c/2O7jO8/M6rvVZPur95VVvu/wAVfmdL96gCv2pt
Oam7aosP4adu+Wo6dQAUf8CoZWb5moVaAD71G3bUir/eoZakCOn0jfN96jbVALTP9qnbaO1
AC0itTtvy/eoxQA5Wp275ttN20f8AoVAA23dtoo2/LTttAEe3/Zp23/ap3+ytG2gCPFOX+7
Um2hd33aAGqtRsjM3y1YZflpvzUAQXC7LS6PrG38qKddf8eNx83/LNv5UUmRIR1+ao23fNt
qaVf3lQs1Msbt/h+9TWpzbfvLuqP/gVBAbqdSUUFhRRRQQKtO/h+9Uf+8tOoLBqSl2/3qSg
AopF+9Q1AC0UUnaggdQtFFADqa1FGKCwzRRTmb+7QAfNR/DRRuoIG0U6igsKFo20UASLXpn
wP/5Lh4V/6+v/AGVq8xWvTvgb/wAlw8K/9fX/ALK1BB+jnavn3xb478WabrGjw2esSQxz+I
YbN12J80LXlzGy/d/uxqv/AAGvoLtXyv47b/ioPD//AGNUP/pde1JJ6p4P8T67qPgDw/qV7
qDS3d3qF/FM5Rf3ixi58tfu/wAPlp/3zWr/AMJDq2LbN2w8y30WRvkX70900cv/AH0q7f8A
0GuQ8B/8kt8K/wDYT1P/ANBva2mb/jz/AOvPw9/6XSUAZ8njLxIviTx5bLqZ8rS4r1rQeUn
7lktrdk/h+ba0jfe/vVjfHv4geLfBpVfDWsNp/wA1svyxRyfeW53feVv+ecf/AHzUErbvF3
xO/wCuGp/+kdtXN/tQt+8X/ftP/QbugDtNf8c+KbTRdWuLfVmjkggu2Rtkfysv9pbf4f8Ap
hD/AN+/96mWfjnxTN4E0XUJNWka6n0drqWTYnzSfZb1t33f70Mbf8BrnPFX/It65/17Xv8A
7mKbY/8AJM/Dv/YAb/0j1GgD6Ge7nHjSGxEmIDYvKyf7XmKu6uP8E+ItX1XXLa31G9M0cli
0xVlVfm+zac27/vqeX/vquqk/5KJD/wBg6T/0ZHXn/wAOf+Rktf8AsGt/6R6XQBzXg/x14r
1LS/F017rUkzWX9seQxRP3fkrbeX/D/D5jf99V3mu+INXtPh9/aVtemO6+038fmbV+6i3Oz
/vny1/75rxrwA3/ABJfHX/ce/8AQbSvTvEv/JK1/wCvzUv/AEXd0AeieKPm8C61/wBg+f8A
9FtX5by/er9RvFDf8ULrX/YPn/8ARbV+XMv3qAiV2ptOam/xVRqNanLTaKAJaXdtpu6nUAF
FN3UbqADvTlakpGXa1ADvl+7RTV+anUAFOX7tNo/ioAkZqb/DTdy0UAO205fvU1f92hfvUA
Oo20UfN95qAHf8Co+Vvu03dTd1AEtFRb6arLQA673Cxn/65t/Kio7p82U45/1bfyopMiRNJ
96o5GVl+XbuqSVfmXa275art/s0yyP+KinNTfloIGrTm+9RTf4fmoLD5vmptO+7S0ECbvl2
07FJS0FhRiikoAVfmakpabuoAWlxSUv3aCAoooWgscv3qG20Lt+bdR/wGgBv3WooooAdRTl
Whl+WgCP+KnU2nLQAUU5aKAHLXpnwN/5Lh4V/6+v/AGVq8xWvTvgf/wAlu8K/9fn/ALK1BB
+jnavlfx1/yMXh/wD7GqH/ANLr2vqhfu18r+O2/wCKg8P/APY1Q/8Apde1JMTuvAn/ACSvw
r/2E9U/9Bva2m+9Z/8AXn4e/wDS6SsPwF/ySvwr/wBhPVP/AEG9rab71n/15+Hv/S6SgDj5
f+Rs+J3/AFw1P/0jtq5v9qH7y/79p/6Dd10Un/I4fE7/AK4al/6R21c7+1D95W/27L/0G7o
KL3ij/kWte/64Xv8A7mKNP/5Jr4d/7ADf+keo0eJv+Rb17/rhe/8AuYosf+Sa+Hf+wA3/AK
R6jQB79J/yUGH/ALBsn/o5a8/+HP8AyMlr/wBg5v8A0j0uvQH/AOSiQ/8AYMk/9HR1578N/
wDkZLVf+oa3/pHpdBJ5r4A/5Avjr/uPf+g2leneJf8Akla/9fmpf+i7uvMfAH/ID8df9x7/
ANBtK9O8S/8AJK4/+vzUv/Rd3QB6F4p/5EPWv+wfP/6Lavy5mr9RvFHzeA9a/wCwfN/6Lav
y5m+81ARK7U2nN8tN/iqjUKbtp33abQAL/vVJuWm7P4qk8pqAI91G7a1O8tlprL/s0AOX73
8VG1abtp9ABSqu6kpaAChlpKVf722gBq/epy/d+7Qvy7vu0LQA6mq1O203/doAdRu/hptFA
Dqbmjd81O20AR7W27v9qlp9Cr81AENyP9En/wCubfyoqe7H+g3H/XNv5UUmRIfL/DVV12tV
qRaqyM22mWNpv/Af+BU7/wAdpuKAEooooAT/AIDS0Uqsy7v9paCBq07+KinfxUFjaKc1N27
moAPu0lL/ALNOVaAG4pKe22m/NQAfw0L8tFOWgAX+9RR/wKhm3UANp1FCrQA5fmpzL8tNqR
vu7qAIdtFOZtzbv/HabQA6nd6bQv3qAHKv8VemfA//AJLd4V/6/P8A2Vq81WvSvgj/AMlu8
K/9fn/srUEH6Nfw18s+PP8AkO+H/wDsaof/AEtva+pv4a+WfHf/ACHNB/7GqH/0tvakmJ3X
gL/kl/hX/sK6p/6De1sN96x/2rPw9/6XSVj+Av8Akl/hX/sK6n/6De1tN/y4/wDXn4e/9Lm
oA4uT5fGXxO/64al/6R21c7+1D0X/AK6WX/oN3XSS/wDI5fEz/rhqP/pHbVzv7T/8P/XSy/
8AQbugoteJ/wDkWte/69r3/wBB1ijT/m+Gfh3/ALADf+kuo07xP/yLeuf9e17/AOg6xTdP/
wCSZ+G/+xfb/wBJdRoA+gH/AOShQ/8AYMk/9HR15/8ADdf+Kktf+wfJ/wCkel16A/8AyUK3
/wCwZJ/6Mjrz/wCG/wDyMlr/ANg+T/0j0ugk8z8BL/xJfHX/AHHv/QbSvTvEv/JK4/8Ar81
L/wBF3deY+Av+QP48/wB7Xf8A0G2r07xH/wAkrX/r81L/ANBu6APQPE3/ACIesf8AYPm/9F
tX5dy/er9RvEfzeA9Y/wCwfN/6Lavy7l+VqAiVW27ab92pG/hprL8tUakdOTdRTl/3aAJF3
NTtv+1UdSUAOX/aptG771NoAG21Htp2aazUANpy02igCRty/wB2jcu2o/4acq0AO/iozTWp
aAF3M1N3VIvy/wC18tC/doAbRinfdo+bb96gBuKcv3qbt3UUAG7d96pFb/ZqNt396haAFun
3WFxn/nm38qKiuuLOf/rm38qKTIkXHX7tVWX5tv3v9mrEny/NULPuX+7TAhZaG/2aKbQAlL
/FSUvzUAFOpq0UFjttH8VHzUfeoAa1FOam0AFDN/dqRV3VHt+WgAoo27l+7RtZaACiinUAN
oo/hooAdRQtFABTmptOXcrUANo+apH2/LQq7l+VaAG7aFWnf8BoWgBy/NXpnwR/5Ld4V/6/
F/8AQWrzVa9K+CLf8Xu8K/8AX5/7K1BB+jXavlfx3/yHNB/7GqH/ANLb2vpO71rTLC7itLm
5CSv5eBhm27m2x7m/h3N8q7vvNXgniXQ5tX1K3uI5ljj03XFvpf3UsjeXHfXrN8sas3/stS
TE6LwH/wAkx8L/APYV1L/0G9rYb/lx/wCvPw9/6XNUXhvR20Twj4d0O9u7c3UN7c3bbfM2+
Xc/aVh/h+VmaZV+bb/FWpDpjz6hDpsN1btdQW+lxunzfetLnzJtrbdrbVkX/gTfw0AcBL/y
OHxO/wCuGo/+kdtXO/tP/wAO3+9Zf+g3ddz/AGBNcal451u3vbaa01KG5WBkZmZvPt4Y4m2
7dzKzRttZd27+HdWL8a/Ct1460JdY0W7gjsvMhVprlZY9vlfaVk3L5e5VVpPvN93a1BRmeJ
1/4pvXP+va9/8AQdYo0/8A5Jn4d/7ALf8ApLqNbnijw3eRLqGh3FxbW81zbzss0j7Yo1kj1
ZlZm/hXa3zVZsvB1+nw/wBNt2v7JTp2ntp07M8i7Z/JuYdu1l3bt08fy7dzbv8Ad3Aj1d/+
ShW//YMk/wDRkdcD8Of+Rmtf+wfJ/wCkel1297cW9p4q0/VLuUxW9zB9jj3xP/rJJI9u75f
lz935tvzHbXPeFPD93onia3gu54HmSyKvHCzMy7obKNWb5flVmtJvvfe/762gjx/wEv8AxK
fHX+9r3/oNpXpniX/kla/9fmpf+g3dc54M8DalbQeK7D+0NPmmvv7TaPy3k27bnyVjb5o13
Lugk3Mu6um8UIkfwxQRyCZJLi/mjkjVtrq8NzIrLu+8u1l+b7tAHe+Jf+RD1j/sHzf+i2r8
u5fvV+o3iX/kRNY/7B83/otq/LuX71ARKrbqWn7KFVV/2qo1I9v96nKtO+9/DQrbf4aAGrT
tzUbV/ho20AFDL8v+1R823+Gm/wDj1ADdtNZasJ91t1Do23dt27qAK/8ADRTlpu2gBy0btv
y02j+KgCT5d1Hy/wC7Tfmp3zUAGKPurtoWhvmagAzRmkpaAD71H+zR/DR/u0ADU37tOao9t
ACXJ/0Ob/cb+VFR3H/HrN/uH+VFJkSNGVfu7aqsy/eq5Iu5lqnJ975qYDWZmbctR06m/doA
MU5abRQAU7/aoXbuo+9QWH3qcv3vvUfNtp23+9QQN+Wm0Ubf7tBYKzfdo/hoooAbTqNtFAB
RQtH8NAAtDU77zU1loAKcvzU3bTloAP4qfSfdoVv71ADvvfK1SbmX5l+Vv71N3fw7qP4dtA
DKT7rVNtVlX5v4ajoAcrV6V8E/m+N3hX/r8X/0Fq8z/hqRJZI23LIysv3WWgg/TrWPCltrW
rW13MWh8ponlaN23TrHJ5kcbLu27fM+b5t38X3d1TSeE7BbO/trLdD/AGicXG5mbdG0zySL
/s7vOl/76/2a/MldRvv+fyX/AL+NTv7Tvv8An8m/77akSfphrHhdtT8U6brC3Cxy2Ozy2C/
NH+83SL/tLIvy/N93buX5qZbeFWt/GGo62Z1xfxyJKqDbv3eWq/7rKqMu5fvbl3fdWvzU/t
jUlb5b65X/ALatTv7c1Zf+Ypd/9/WoA/Szwz4Zl8PpIZLmO4mWxttPj2jaGSBW2s3+0zSNu
/4DRqHh6efwcPD8U4zJD5U9yHdJNxHzSLt/i3fNt71+av8AwkOtL/zGL3/v+1ObX9YZfm1a
7/4FO1AH6U+IfBum+Ibe4E8kqXMtt9nWcN9393Kqtt/i/wBfJVafwb9qgllnkinuJtTXU5o
nT9zIwhWHy/8Ad8tV+b+8u7b/AA1+bLaxqn/QQuf+/rU1tY1Jv+X6f/v41Acp+l8nhq7fQ9
G0ltSkkTT/ACGe7YyedJJEytu+9827a33t33v4qT/hFGXxm+vx3ezfcrdSbV+dv9H8jyd3/
PP7sn+8v/fP5nrq+pf8/wBP/wB/WobVdQ2/8f0v/fxqA5T9Jf8AhBbUwa3AJpbddUtHsY0i
dmW1jkMhYruPXdJu/hXhVVRt5sw+C7OXSbrTtUbfBPO0ywQMY47fdD5TLH/dVvmb/ekavzR
XU77/AJ/JW/4G1H9q327/AI/Jf+/jUAfqF4oVV8F60u3/AJcZv/RbV+XLttk3VI+p3Use2S
4kZW+9ukqju3NQVEkZ6bu202hVpljv71G3dTf92nUAOX5fmpu6jd8vy0UANZtv8NORqjkpt
AEzfM1DOzLtZqjZqGbc1AC0n8X3aFXc1DfLQA2nd6Wk20AOopKKAF3LSUyigB33qPu0fNuo
X7tADqP4qKP4qAHU1qNrUf71AENwM2k49I2/lRU06brC5b5vljb+VFJkSLUq/wC1VNlb/eq
9Iq1VZVXdTAh+633qP4qG+b+Ko2oAKdtoVtu75Vbd/epy/wB2gBtOVfm+Wjb81PoLEWh9u6
hdu1vmobazUEDabUjLtXdUdBYLTtv+zR/DTVoAdQv8VNpzUAN2tuooWnbdtAAtSMqqq/NUd
O3fLQA35qd92j71N+ZaAHNuam/7VO3UfeoAbQtDU5dtABuo+bdTvl3f7NGKABactNVqN25f
magB3y02nUbW3fNQAN/49Tc07d/s0bd3+zQAyl+amt81OoAM03vS0jbWoAcqrupv+zTadt/
vUAC7qkX5qjWpFoAay7aPvNTmbbTc0AH/AAKkpab3oAcrU75aatO3baABqa1Oo+992gBu1m
prKu75fmqRl202gBrLRub+9tpaTbQAbmpv8NFPoAKKTvRt+agB1CsyN8rbaatG6gA20tFIt
AC0n/Aqc1N+7QA6hVoWpI/L+ZWk8v5d33fvUAFN+9R96nKtAEE5dLK4wcBo2yPwopblf9Dn
/wCubfyopMiRoNtWqsv3d23b/wCzVYZt3y1Vl+7tpgV91Dbd26hv9r5aKCwWnfdajb/tU+g
gRak+Vv4dtRrUi/My7qAD7tDMzLtZm/3mqRmVV+7UbUARs3zU1vvfLTmWiONW+822gsj/AI
qcq0badtagBrLtptTP5nyq38NR7aAG0771O/i/2aP9qgCPbTqdtpaAGLTmpv8AFRt+981AD
akX7tNo3UAFOWm7ad3oAWlVvlob+GkoA6XwT4fsfEviq30G+upreS9jkjtWjZV3T7f3cbbv
4Wbav/Aq6C5+H1raeHdD1y4+2x2tzbXMmoK0i+ZbTQ/dj+78vmboWXd97zF/3q4G2uZrS6h
ureZoZoZFkSRfvKy/daug1Pxx4k1e31iG8vvMj1q7jvLtVXarSLu27f7q/N93/ZX+7QB13h
/4aaXr3/COyWd1dtb6xZz7pmeNVt72Ntvkt8vyqzNCqt9798tZeh+C9P1XWrHw/dTXdvrF7
p8txFDuXa1ztZreFvl+XzFVf+/i1ztj4o1yx0FtDs9Qkhs2uo77av8ADNGu1W/9B/75X+7R
deJ9Wu/F0nii4uv+JpJc/bPOX5dsm7cu3+7t/hoIOmv/AAFZ2Oi6LrjG7Wxu9Olurlmdd0E
q7dsf3f4vMgZf9mdf7tYemaBGvhW68WX0k32W2vIbGKOBtskkzK0m7d821VWP+633l/3qbq
XjXxBqtjqVjeXzSW+pX39oTx7dv77ay/L/AHV+b7v+yv8Adq1F491KOHVLVtL0uTT9SaOSW
w+ybYFkjXaskaqy+W33vut825t1AHafEnw3b3PiXxF4ouJppNPsItLt1jTbHJcSS2UbL83z
eX8sbM33vm2r/tLYsfDWn+H/AAT4sjutSubjRdS0fTtUgkjiXzljkulXays21W3Ky7t3+1/
s1w958SNe1G41KS+hsri31KCCG6tPI8uGRYV2wt8u1lZdv3lb/Z+7UMfjrWmW+huI7S4s72
1hsZLSRG8tYYWVo1Xaysu1l3fe+b+LduoA6iX4a+HYobzVF1y/k0tdFh1y2VbaPzWja4WFo
2+barK277vy1R/4QXw+useG7O4vtRjh8TM0lnPtj3WkLTNDC0kf/LRvl3Mqsu3/AGqxY/G2
tLDqELR20kN7Zrp7RtG22O2VlZY4/m+X5lVt33t3+81Q2vjXWrOx0u1/0a4bR5Gk02aaPdJ
aMzbvl/vfN821ty7qAN5vh3ax6fb3H2ydpLLVZtL1ray7bTy1ZvMX5fmVo45m/wC2bLVeLw
VDc+B/+Eo09bm+hjWZrn7NLHI2nMrN5azR7d21lVW8z5V+b/ZrnbXxPrFnpusWMN9J5OsIq
3m75mk2yblbd/e/+KaprPxXqGn2K2tlDBDItpNY+esbeY0ErN5kf3trbvMZfmXd83+7QWeg
fEvQ/wDiW6H4q1Zbm4ju9G063gkhkX5pltY2k85trbflbcv8TfN/vVzur+CtLs9Ptdetbi5
m0O70r7ckzSLu8/zPLaH7v3lkZd3+z83+zVWX4ja5c2txZ3ENlJZ3NnBp8kDRM0bRw/LD8u
77yr91vvUeINZs7PwvZ+EdD16bWNNju21CWaS2a3XzWjVVVVZm+6qt838W7/Z+YIM/TvD9n
/wisnijVmnbT11CPT1htmVZGZo2kZtzKyrtVV+Xb827+HbW14e8I+Fda1TVG+3ah/Yem+dc
XOqNthWG2X5Yf3bK26aRvlVdy/8AoVUYPiJrVs2rRrZ6S1jqkizS6c2nxtbLIvyrJHHt2xs
v+z/wKqq+NtY/sGbR5obS4s57v7ZKskW3zJNu1d23b8qr91furQWc3L5P2iT7Pu8nc3l+Y2
5tv+1TamvLuTUNQuLyZY1knlaRvLXau5m3fKv8NQqtADacq0U5WoANtO7U1m+X5mprNQAM1
NX7tO20Ku2gBtDUNR96gBKRd1LSs38NADfm3UbqG203+LbQA+k7UtJ96gBrVIrf3qjooAkZ
vlo3LTVo70AOZvm3L8q/3ab81LRQAvzf3qcv+zUa/wC9UyLQBXuM/YZ8dNjfyoqS4/487r/
rm38qKTIkWGb71V2+9tqaSo3Xb826mWQ7fm3NQtDfNTf+BUAOp21qatSKtBAR7fMWpG27mb
y1X/doePaq/wB6j+H/AGqAGsy/w01m3fM3zU5qay/L8tBYlLQq0UAH3qMUL96nbfmoAa22m
7qc1JQQFIu2nLQ1BYfLR8tN+aloATatOZflX5qNv/AaKADav96m+XTv4qctAEe1aP4d1SNt
pu1fl/8AHqAG/wC992jtTm/vULQAbflrS0Tw/qniG+ksdJhjmuIoJLho2lWPdHGu5tu773y
qzbf9mqLL8ta3hzXrrwx4m03XLP5prKdZlj/hk/vK3+yy/L/wKggsL4O15Y9JkaGDy9Wgku
LST7THtaOPd5jM275du1vvf3atQeAvE08lnHDawNJf6fJqVt/pMf7yBd25l+b7y+W3y/e+V
vlrotZ+Iel3nh3UND03R5Le3huWXRWZl3WVpIu24Vv9qTy493/XSSm+HPiW3hzw/pdvHY+d
q2k33nWdzI3yx20jK1xD/wACaPb/ALs0396gDk9P8Ia9qNv9os7eGRfsc2obfPjVvIhZlkb
azfwsrf7XytRP4Q16CSzjktYV+22LahB/pMe1oFVmZt27/pm3y/e+WtyDxrZ6f8ULfxFpNi
0Ok2kvlwWUn8Vp/q2jb/aaNm3f7UjVe17x7pupeEW0Ox02SGSCdrfT5mbc0enNtbyW/wCmn
mRq27/ppJ/eoAxfD/hqx1fwH4o1D7PPJq2nyWi2vlyfK3nTeWy7dvzN/wACqG28E+IJ/wC0
Gt4bSSPTVX7XJ9ug8uHc21dzeZt+9XWeF/G3hvwVD4mh0lb3UI79rZbaO9tI9s0Kt++WbbJ
8u5WZfl3f3qpvr3gux0nxlpeitq32XWkgWxWeCPdD5cyyMsjeZ833du6gDLXwhrGnr4is9U
0P7RcabaxzNJHfRqtsrNGyzKq7vOVlZV+X/norVqeJ/h3NHDZ33h21X7L/AGDbatcwyXkbS
7WjVppFjZtzKu7+Ff8A0Fq0tQ8eeG7m68RTRx6p/wATLQLTSYla2j+WSFYPmb9591vI/wDH
qP8AhPfDP9qLcbdS8tfCv/CP/wDHtHu877P5Pmf6z7v8X96gDhZ/BniC2uNPhkt4VbUbNtQ
tm+0x7WgVWZm3btq/6tvvf3ajg8Ia9c2M11Hax/urNtQaFp41k+zL/wAtPLZt23+L/d+b7v
zV22oXmqaH8J7fRfEGkyWt9LK39lTTfLItlMqyXG1f7rMse1v+mk3+1WX4l17wf4h0+z1Rr
fUodeisYLGW2VY/s0jRRrDHMsm7cvyqv7vb/D96gsw5fBmvRaHqGsNHbNY6dJHHcyLdRt5c
jfdX73zN975V/u1n6fo2oahbzXEKxx2sEixvPK6xxqzfdXc38TbW+X/ZZv4WrrvEHiXwvfe
HdN8P6TJqlrpemwMyW7W0a/ab1l/eXEzLM3/Aflbaq7f4mqS11zwGvh/WPCt1/bS6TNdQ6h
Y3scUTXMcixtGyyR+Yqsrbm+63y7VoAx4Ph54qufEH/CPrZwrqn2uSz+zSXMayeYqqzfxfd
2srbvu/7VczPbNBNJCzRs0cjKzRurK23+6y/erutF8R+FdF8P65b2MepWeqal/ocd35Ec32
ey2/vFX94v7yT7rN/d3Kv3q4u+aza+uG0/zvse9vK85V8zy/4d3+1toAp7drULTt1OT71AE
OKPu/eqRm202gBrNRTttN2tQA5W2r96m077tFADW/vUlP+amtQAU1vvU77tHy0AR/xUfxU7
bTfu0AO3UbWalp8TbfloAjb73+7TakdvMbdt+Zmpu3dQA3/Zpy/d+7Tdu2igB9Mp9FACr92
pFbbUdOX/ZoAiuG/wBDuN3/ADzb+VFNuT/oc3+438qKTIkXZf4qjb7q1M/95qqy7W+WmBH8
u6mt81C05fvUACq3y1JTo2+X/Z/u0bvm+WgA3Ufdopv/AAGgBy/3aNtOVflZqbt+WgBv8VG
7/Zpzfe+Vad8u37tADdtDbqk/9BprUAN/2qPl3UN8q02gB3y01m/2qcq7o22r92mtQAMq/w
B6j/gVN/i+Wjb81BY6ijb8tFADv96nfL5e7dUa/e+Vqdt27t1ADWb5tv3ttOX7vy0f8BooA
Nvy7qE+9Tt3y7aF+9QBJ823dUbbd1WNvy7qhZdrUEDt3zU37zU371OWgscy/Mvy1HuXd8q1
Jt+6v8VQyL/9lQBI33d1DO22m/K33ad823/ZoAN38O6j+9/7LR8rNR8v8LUAEjsyruZm2rt
+9Ufy7ac3zU1ty7aAHbdq03bQvzNt3Ubfm+WgB27a3+zQu3bTaKACpF/h+Wo/mapPmVaAGs
rbqKczfL81NagAbbR/F/dptG5qAHfxUN/vUbW2r/tU3+KgAWjbTvmpvzf3qADcv92m0fdob
7v+1QAlMp9FABRTNtO3LtVf4v726gBrfL/FUm75aatH3qAHMq01flpzLtbbSUAJuo+X+9S0
m2gB1Sfw/eqNfvVI21aAKtxxZz/9c2/lRS3f/HpN/uN/KikyJF+X5qrtHuqxKrbflaq8isq
7qYFf71O202pGZm+ZqABW2rQrU3/gNOagByt/eoWkpV+ZaAHeZtajd8tMqXeska7l+Zf4v7
1ADWbcq/7NG5du5fmob/Z+7TaAJFb/AMep33V3VCzU5V+X/ZoAduWm7vlo2rRt+9QA5VVVq
NqkVvvU1vmagBq06neX/tU7aqt8tBY3b/wGm7f71Oba3zUeZ/ndQA3bQy/L93/gVSfL/E1N
bb96gBqrRupy/N/do27moAaq1Ivy/dp2KKCByt8vzNUfejd81H3flagA/wB6mr8v3qcy/wB
5qa3y/LQWO3/NuVajZv8AZoZmo/hVaAHLu3fMtH+z81OVtzfd+7Um2ggho+Vac0e2m7WoLC
iT+9Ru+Xa1R/xUAH3ad/FTKVaAHf73zULt3UbqP4vu0AO+Xd8tObcq/NUbULQAUfLTqGWgB
u3/AHaP4qk/2dtR7qAHN/vUf71RtR/FQBJ96msy7dtN27v4qcy0ANZqNvzUNSUAI1Np22jb
QAtJ8y/w0tIv3qAG0VI33v8AZo2/LQA371LS7flpu2gBtSfw0lKq/LQAU7b8u5qF+7U33o9
tAFK5/wCPOb/cb+VFPuv+PKf/AK5t/KikyJF6f7tV7ll+VVWpp1+Xbt+b+9uqvKu75aYEKr
R/DTmjZaF8yRl+WgA2/L97dS0qqzf8s6kaKRtv7vbtoAhX/ap2KkWNf4loRdtAEeKPvVaWK
No938VNWDcv8VAELK397dRt+XdTtjK3zVIi/NQBX2stOVv4aseRu+9tWmyWzeZ8vzbqAIfl
o3f3akWNvu0Rr83zL8tAEO7bTd1Xvsyt833f95qrvF81AEfmN/FRTvKZaPJagBzSyfZ/J+X
y1bdUO5qkZGX71O8r5aCyHdUisy/xVN5TMqqq/NUbIy/K1ADVbbUitUbblpyqy0ASblo8yo
2Vmo2/Nt20EEm7atN3bvmo2s21dtOkRlbdtX/gNAEa7v8AgVC/L96mr/tLUiR/LuoLI2Vt2
6nbf+BVMsW5vlXdTli+b5vl/ioIIW+Zfu7aE+9U2xW+7JTVjZaAD7zbqa3+flqZl8uo1aPd
QBC33vl+Wm7fm+arDbZG+9TW/wCA0FkLLQsfzVMqR7fmo8tf4WXb/tUAR7aGVlWpM03b/tU
EEe1qFX+KpNi7flo2r/eoLI6d81G1f71FAB81No+81G2gAprU7atHzUANzTmZv7tG3czNtp
yxbvlWgCPd8tCrUzWzLuo8tloAh+XbSVKyrTdtAEfy05fvU7/do2tQAbKPL2rTv4qc3y7dt
AEe6mt8y1J5dG2gCKl/h/vNTmSjbQAL92pPMVV20L937tQt8zbqAG3L5spwPu+W38qKbcjN
pOf+mbfyopMiRgfbbz/n7m/7+Gm/a7r/AJ+Zf++zRRQIPtd0etzL/wB9mj7VcjpcS/8AfZo
ooAUXl4Ol1MP+Bmla9vHOXu5mPvITRRQAn2u6/wCfmX/vs0n2q6/5+Zf++zRRQMPtd1/z8y
/99ml+2Xec/apv++zRRQIPtd3/AM/U3/fZo+13ec/apv8Avs0UUAH2u7PW6m/77NH2u7/5+
pf++zRRQAfbLvOftU2fXeaX7bef8/c3/fw0UUAJ9svP+fqb/vs0fa7v/n6l/wC+zRRQAfa7
v/n6m/77NH2u6HS5l/77NFFAwN3dnrdTH/gZo+13X/PzL/32aKKAAXl4DkXUw/4GaDeXjHJ
upj9XNFFAB9ruv+fmX/vs0n2u6/5+Zf8Avs0UUAH2u6/5+Zf++zR9ruj1uZf++zRRQIX7Zd
4x9qmx6bzR9su8Y+1Tf99miigA+13X/PzL/wB9mk+13X/PzL/32aKKAF+2Xn/P1N/32aPtd
0etzL/32aKKAE+1XQ6XMv8A32aX7Xdf8/Mv/fZoooAPtd0etzL/AN9mk+1XP/PxL/32aKKA
D7VdHrcy/wDfZo+1XP8Az8S/99miigYfarr/AJ+Zf++zR9qucY+0S/8AfZoooAPtVz/z8S/
99mj7Vc/8/Ev/AH2aKKAD7Vdf8/Mv/fZo+1XX/PzL/wB9miigA+13X/PzL/32aPtVz/z8S/
8AfZoooAPtVz/z8S/99mj7Vdcf6TLx/tmiigA+1XP/AD8S/wDfZo+1XP8Az8S/99miigA+1
XX/AD8y/wDfZpftd1/z8y/99miigA+2Xh63U3/fZpPtV0etzL/32aKKAD7Tc/8APxL/AN9m
j7Tc/wDPxJ/32aKKAD7Vc/8APxL/AN9mj7Xdf8/Mv/fZoooAPtVznP2iX/vs0farn/n4l/7
7NFFAB9ruv+fmX/vs0farr/n5l/77NFFAB9quf+fmX/vs0farr/n5l/77NFFAB9rusY+0y4
/3zR9puf8An4k/77NFFACG5uGUqbiQg8EFzzRRRSEz/9k=
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0