%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Stephen</first-name><last-name>King</last-name></author>
<book-title>Noční směna</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Stephen</first-name><last-name>King</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>7e7b2fdf-6e0c-47b2-8133-cc895049e989</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>***</publisher>
<year>2008</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p>Název originálu <strong>NIGHT SHIFT</strong></p>
<p><emphasis>V podobě této sbírky povídek poprvé vyšlo </emphasis>v <emphasis>roce 1978 v nakladatelství Doubleday </emphasis>v <emphasis>New Yorku, USA</emphasis></p>
<p>Copyright © 1976, 1977, 1978 by Stephen King</p>
<p>Copyright © 1996 for the Czech translation</p>
<p>by Tomáš Eben & Pavel Medek</p>
<p>Copyright © 1996 for Cover by Marta Hadincová</p>
<p>Copyright © 1996 for the Czech edition by Mustang Ltd.</p>
<p><strong>ISBN 80–7191–193–3</strong><emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Úvod</strong></emphasis></p>
<p>Často mi na večírcích (vyhýbám se jim, seč to jde) s úsměvem silně tisknou ruku lidé, kteří mi potom, s nádechem radostného spiklenectví, řeknou: „Víte, já jsem vždycky chtěl psát.“</p>
<p>Pokoušel jsem se vždy být zdvořilý.</p>
<p>Teď už odpovídám se stejným veselým nadšením: „Víte, já jsem vždycky chtěl být neurochirurgem.“</p>
<p>Dívají se na mne s údivem. To nevadí. V poslední době se divící se lidé vyskytují ve značném počtu.</p>
<p>Pokud chcete psát, pište.</p>
<p>Jediný způsob, jak se naučit psát, je psát. Což by v případě neurochirurgie nebyl ten pravý přístup k věci.</p>
<p>Stephen King vždycky chtěl psát, a tak tedy píše.</p>
<p>Tak napsal <emphasis>Carrie </emphasis>a <emphasis>Prokletí Salemu </emphasis>a <emphasis>Osvícení </emphasis>a dobré povídky, které si můžete přečíst v této knize, a také udivující počet jiných příběhů a knih a fragmentů a básní a esejů a jiných nezařaditelných věcí, přičemž většina byla tak mizerná, že se nikdy nedaly publikovat.</p>
<p>Protože tak se to dělá.</p>
<p>Protože není jiný způsob než tento. Žádný jiný.</p>
<p>Odpovědnost a píle jsou skoro všechno. Ale ne tak docela. Musíte mít chuť na slova. Musíte je přímo Žrát. Musíte se v nich válet a libovat si. Musíte přečíst miliony slov napsaných jinými lidmi.</p>
<p>Čtete všechno a vrtá ve vás červ závisti nebo unaveného soucitu.</p>
<p>Nejvíc je vám líto lidí, kteří svou neschopnost halí do dlouhatánských slov, germánské větné skladby, vtíravých symbolů a nemají ani zbla cit pro příběh, jeho rytmus a charakter.</p>
<p>Potom musíte začít poznávat sebe sama tak dobře, abyste začali chápat jiné lidi. Kousek nás samých je v každém člověku, s kterým se kdy setkáváme.</p>
<p>No dobrá. Odpovědnost a píle, láska ke slovům, cit pro druhé, a z toho všeho možná (a za velkých bolestí) vznikne nějaké objektivní nazírání.</p>
<p>Nikdy ne úplně objektivní.</p>
<p>V téhle chvíli, kdy na svém modrém psacím stroji píšu tato slova, sedm řádků od horního okraje stránky číslo dvě tohoto úvodu, když už mám pocit, že vím, jak to má vyznít a že vím, o co mi tu jde, si nejsem vůbec jist, že to vystihnu.</p>
<p>Už jsem tady dvakrát déle než Stephen King a jsem tedy ve vztahu ke své práci poněkud objektivnější než on ve vztahu k té jeho.</p>
<p>Rodí se to tak bolestně a tak pomalu.</p>
<p>Vypustíte knížky do světa a je těžké je zapudit z vaší mysli. Jsou to děti, jsou k vám přivázané neviditelnou pupeční šňůrou a snaží se prosadit svou natruc všem omezením, která jste na ně uvalili. Já sám bych dal hodně za to, abych je dostal zpátky k sobě domů a na každou z nich se důkladně ještě jednou podíval a dal jim pořádný poslední nátěr. Pěkně stránku po stránce. Tu něco urazit, tu něco pročistit, vybrousit a přelakovat. Provést v nich úklid.</p>
<p>Stephen King je ve svých třiceti daleko lepší spisovatel než jsem byl já, když mi bylo třicet či čtyřicet.</p>
<p>Za to bych ho měl trochu nenávidět.</p>
<p>Myslím si, že vím o tuctu démonů, kteří se skrývají ve křoviskách, kolem nichž vedou jeho kroky, a i kdybych znal způsob, jak ho varovat, nebylo by to k ničemu. On těm démonům natluče – nebo oni natlučou jemu.</p>
<p>Přesně tak prosté to je.</p>
<p>Už to máme pohromadě?</p>
<p>Odpovědnost a píle, touha psát slova, empatie, stále rostoucí objektivnost – a Co dál?</p>
<p>Příběh. Příběh, k sakru, příběh!</p>
<p>Příběh je o tom, co se stane někomu, na němž by vám mělo záležet. Může se to stát v jakékoli rovině – fyzické, mentální, duchovní – nebo v kombinaci jich všech. Aniž by do toho autor zasahoval.</p>
<p>Zásah autora vypadá asi takhle: „Koukni, mámo, jak <emphasis>pěkně </emphasis>jsem to napsal!“</p>
<p>Jiným druhem autorova zásahu je grotesknost. Například jsem si oblíbil tohle (vytáhl jsem to z jednoho velkého bestseleru dávných let): „Jeho oči sklouzly dolů po předku jejích šatů.“</p>
<p>Je to slovní obrat tak nešikovný, že čtenář si najednou uvědomí, že čte, a následkem toho z příběhu vycouvá. Příběh ho odpudí.</p>
<p>Obrázek lze udělat i precizně, tak, aby byl nečekaný a aby nerušil kouzlo a napětí. V jedné z povídek v této knize – <emphasis>Náklaďáky </emphasis>– popisuje Stephen King napjatou situaci čekání na zastávce pro náklaďáky a popisuje lidi: „Byl to obchodní cestující a tašku se vzorky si držel na dosah jako pejsek, který zrovna ulehl ke spánku.“ Podle mého je to precizní a hezké.</p>
<p>V jiném příběhu prokazuje svou schopnost naslouchat lidem, přesnost a pravdivost potřebnou k vytvoření dialogu. Muž a žena jsou na dlouhé cestě. Jedou po nějaké okresce. Žena říká: „Jo, Burte, já vím že jsme v Nebrasce. Ale <emphasis>kd</emphasis><emphasis>e k sakru jsme?’ </emphasis>On odpovídá: „Máš autoatlas. Koukni se do něj. Nebo snad neumíš číst?“</p>
<p>To je hezké. Vypadá to tak prostě. Úplně jako neurochirurgie. Nůž má ostří. Takhle jej držíte. No a pak říznete.</p>
<p>Teď, s rizikem, že se dopouštím svatokrádeže, řeknu, že je mi úplně fuk, o čem Stephen King míní psát. Skutečnost, že se mu teď líbí psát o strašidlech a prokletích a tajemných zvucích ve sklepě, pro mne není ani trochu podstatná – ani užitečná ve vztahu k němu. Těch tajemných zvuků je tu spousta, a také je tu šílený mandl, který mne ve snu pronásleduje stejně jako vás, a také taková fůra přesvědčivě zlých dětí, že by zaplnily v kteroukoli únorovou neděli Disney World, ale to hlavní je příběh.</p>
<p>Vede nás k soucítění.</p>
<p>Všimněte si jedné věci: dvě nejtěžší témata pro psaní jsou humor a věci okultní. V nešikovných nikách se z humoru stane žalozpěv a z věcí okultních se stane sranda.</p>
<p>Jenže jak jednou víte, jak se to dělá, můžete psát o čemkoli.</p>
<p>Stephen King se nebude omezovat na to, čemu se momentálně intenzivně věnuje.</p>
<p>Jedna z nejvýraznějších a nejvíc strhujících povídek v této knize se jmenuje <emphasis>Poslední příčka žebříku. </emphasis>Je to klenot. Nejsou v ní ani šramoty, ani dechy jiných světů.</p>
<p>A poslední věc.</p>
<p>King nepíše proto, aby vám udělal radost. Píše proto, aby udělal radost sobě samému. Já píšu, abych udělal radost sobě samému. Když je tomu tak, bude se vám dílo líbit taky. Tyto povídky udělaly radost Stephenu Kingovi a mně taky.</p>
<p>Zvláštní náhodou se dnes, ve chvíli, kdy tyto řádky píšu, ocitly na seznamu bestselerů jak Kingův román <emphasis>Osvícení, </emphasis>tak můj román <emphasis>Kondominium. </emphasis>My dva nesoutěžíme o vaši pozornost. My myslím konkurujeme těm nešikovně napsaným, namyšleným a senzacechtivým knížkám, sepisovaným nulami, které se nikdy nesnažily naučit své řemeslo.</p>
<p>A když už mluvíme o příběhu a o požitku, Stephenů Kingů je kolem nás ještě příliš málo.</p>
<p>Pokud jste tohleto dočetli až do konce, předpokládám, že máte dost času. Takže byste už mohli začít se čtením povídek.</p>
<p><emphasis>John D. Macdonald</emphasis><emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Předmluva</strong></emphasis></p>
<p>Pojďme si povídat. Jen vy a já. Pojďme si povídat o strachu. Dům je prázdný – a já píšu. Venku padá studený únorový déšť. Je noc. Někdy, když vítr zafouká tak, jako teď, se nám vypne elektřina. Ale teď zrovna svítím, takže si můžeme poctivě promluvit o strachu. Pojďme si povídat docela rozumně o tom, jaké to je, když se blížíme k hranici šílenství… nebo třeba až za ni.</p>
<p>Jmenuji se Stephen King. Jsem dospělý člověk a mám ženu a tři děti. Miluji je a věřím, že city jsou oboustranné. Živím se psaním a tu práci mám velmi rád. Mé romány – třeba <emphasis>Carrie, Prokle</emphasis><emphasis>tí Salemu </emphasis>nebo <emphasis>Osvícení – </emphasis>byly dost úspěšné, abych mohl začít psát na plný úvazek, což je příjemné, když si to můžete dovolit. V tomto období mého života se mi zdá, že jsem vcelku zdráv. Minulý rok jsem dokázal omezit kouření tak, že jsem přesedlal ze silných cigaret bez filtru, které jsem kouřil od svých osmnácti, na cigarety se sníženým obsahem nikotinu a dehtu – a pořád doufám, že budu schopen s tím přestat úplně. Žiji s rodinou v hezkém domě na břehu relativně čistého jezera ve státě Maine – minulý podzim jsem se jednou ráno probudil a uviděl jsem jelena, jak stojí na trávníku za domem a prohlíží si můj zahradní nábytek. Máme hezký život.</p>
<p>Ovšem… chceme si povídat o strachu. Nebudeme křičet a ječet – budeme se bavit rozumně. Budeme se bavit o tom, jak se kvalitní předivo okolností někdy s šokující nenadálostí roztrhne.</p>
<p>Když jdu večer spát, mám pořád problémy: nemám jistotu, že mi nohy nevylezou zpod deky, když zhasnu. Už nejsem dítě, ale… prostě nerad spím s jednou nohou vystrčenou zpod deky. Protože kdyby mi nějaká studená ruka sáhla zpod postele na kotník, mohl bych zaječet. Mohl bych zaječet a vzbudit mrtvé. Samozřejmě, něco takového se nestává, to přece všichni víme. V povídkách téhle sbírky se setkáte se všemi možnými nočními příšerami – upíry, démony–milenci, tou věcí, co žije v šatníku, s různými jinými hrůznostmi. To, co pod mou postelí čeká, aby mne to chytilo za kotník, není skutečné. Já to vím, a také vím to, že budu-li dbát na to, abych měl nohy pod dekou, nikdy mě to za kotník nechytí.</p>
<p>Někdy mluvím ke skupinám lidí, kteří se zajímají o psaní nebo literaturu, a než vyčerpáme všechny otázky a odpovědi, někdo vždycky povstane a zeptá se: proč jste se rozhodl psát o takových hrůzných tématech?</p>
<p>Obvykle odpovídám otázkou: <emphasis>Proč si myslíte, že mám na vyb</emphasis><emphasis>ranou?</emphasis></p>
<p>Psaní je zaměstnání připomínající zápas ve volném stylu. Všichni snad přicházíme na svět vybavení filtry v hloubi myslí a každý z těch filtrů má jiné rozměry a velikost ok. To, co se zachytí v mém filtru, může projít vaším. To, co zůstane na vašem filtru, může projít mým a nic se neděje. Všichni asi máme zabudovaný pocit povinnosti brodit se kalem, který se zachytává v našich osobních filtrech mysli – a to, co v zachycených částicích nacházíme, se často vyvine do nějaké vedlejší činnosti. Účetní může být třeba dobrým fotografem. Astronom může být sběratelem mincí. Učitel může obkreslovat uhlem nápisy na hrobech. Kal, zachycený na filtru mysli, ty částice, kterým není dopřáno, aby protekly dál, se často stávají soukromou vášní jedince. V civilizované společnosti máme nepsanou dohodu, že tyto vášně nazýváme „koníčky“.</p>
<p>Někdy se z koníčka stane práce na plný úvazek. Účetní třeba zjistí, že fotografováním slušně uživí rodinu, z učitele se stane takový odborník, že může pořádat přednášková turné o náhrobních nápisech. Existují profese, které začínají jako koníčky a zůstávají jimi i poté, co ten, kdo se jimi zabývá, si je svým koníčkem schopen vydělávat na živobytí – ale protože „koníček“ je takové docela obyčejné slovíčko, máme také jinou nepsanou dohodu, a to, že své koníčky budeme nazývat „uměním“.</p>
<p>Malířství. Sochařství. Skládání hudby. Zpěv. Herectví. Hra na hudební nástroje. Psaní. O těchto sedmi múzách bylo už napsáno dost knih, aby potopily celou flotilu zámořských parníků. A jediné, na čem se snad shodneme, je toto: že ti, kdo tato umění praktikují, je budou poctivě praktikovat nadále, i když za své úsilí nedojdou odměny a i když je jejich úsilí kritizováno nebo dokonce proklínáno; a dokonce i kdyby za ně měli být zavřeni nebo popraveni. Co se mě týče, je to docela slušná definice posedlosti. A platí jak pro obyčejné koníčky, tak pro ty fajnové, které nazýváme „uměním“ – sběratelé střelných zbraní si ozdobují zadní nárazníky samolepkami, na nichž stojí MOU ZBRAŇ MI VEZMETE, JEN KDYŽ ODTRHNETE MÉ STUDENÉ MRTVÉ PRSTY OD JEJÍ PAŽBY – a hospodyňky na předměstích Bostonu zase kdysi, při té hysterii se segregací autobusové dopravy, objevily politické aktivity a často vystavovaly na odiv podobné samolepky jako DŘÍV, NEŽ ODSUD VYŽENETE MÉ DĚTI, BUDETE MUSET ZAVŘÍT MĚ. A kdyby sbírání mincí bylo zítra prohlášeno za nezákonné, astronom by s největší pravděpodobností neodevzdal své železné centy a nikláky s buvoly – pečlivě by je omotal igelitem, uložil na dno zásobníku vody na toaletě a těšil se s nimi vždy o půlnoci.</p>
<p>Vypadá to, že se tématu strachu vzdalujeme, ale vlastně jsme se mu moc nevzdálili. Kal, který se zachycuje ve filtru mé mysli, se často skládá ze strachu. Má posedlost je posedlost tajemném. Žádný z následujících příběhů jsem nenapsal pro peníze, i když některé jsem prodal časopisům, než byly vydány v této knize – a nikdy jsem nevrátil šek vypsaný na mé jméno. Posedlý být můžu, ale nejsem <emphasis>cvok. </emphasis>Má posedlost se dá udat na trhu. Na světě je dost cvoků ve vypolštářovaných celách, kteří to štěstí nemají.</p>
<p>Nejsem žádný velký umělec, ale k psaní mne to vždycky táhlo. Takže se každý den brodím v tom kalu, probírám odfiltrované kousky a to, co se mi zadrhlo v paměti, co jsem viděl, co jsem si vyspekuloval, a pokouším se vydolovat něco z toho, co neprošlo filtrem a neprosáklo do kanálu podvědomí.</p>
<p>Louis L’Amour, spisovatel kovbojek, a já bychom klidně mohli stát na břehu rybníčka v Coloradu a oba by nás mohla napadnout současně tatáž myšlenka. Oba bychom mohli cítit potřebu sednout si a formulovat ji slovy. Jeho příběh bude pojednávat o právech na vodu v období sucha a můj příběh bude spíš o nějaké příšeře, jak vyvstává z tichých vod, aby si odnesla pár ovcí… pak koní… a pak lidí. „Posedlost“ Louise L’Amoura se soustředí na dějiny amerického Západu –já se orientuji spíš na to, co šramotí ve svitu hvězd. On píše kovbojky a já píšu o hrůze. Oba jsme tak trochu praštění.</p>
<p>Umění je posedlost a posedlost je nebezpečná. Je to něco jako nůž otáčející se v mozku. V některých případech – napadají mne Dylan Thomas a Ross Lockridge a Sylvia Plathová – se nůž může v člověku, do něhož se zabodl, otáčet nekontrolovatelně. Umění je choroba napadající jednotlivce, většinou ne smrtelná – tvořiví lidé žijí spíš déle – někdy je ale hrozně smrtelná. Nůž se musí používat s opatrností, protože mu je jedno, do koho řeže. Pokud jste chytří, probírejte se tím kalem opatrně… protože něco tam nemusí být mrtvé.</p>
<p>Po zodpovězení té otázky <emphasis>proč píšete zrovna tohle </emphasis>je obvykle kladena otázka <emphasis>proč lidi čtou zrovna tohle? Jak to, že se to prodává? </emphasis>Tato otázka v sobě nese skrytou spekulaci – a to o tom, že strach a hrůza nejsou pro dobrý vkus. Lidé, kteří mi píší, často začínají tím, že řeknou „myslím, že jsem asi divný, ale <emphasis>Prokletí Salemu </emphasis>se mi opravdu líbilo“ nebo „Asi mám morbidní vkus, ale v <emphasis>Osvícení </emphasis>se mi líbilo úplně všechno…“</p>
<p>Myslím, že klíč k tomu všemu asi bude v pojetí kritik na filmy v <emphasis>Newsweeku. </emphasis>Tam byla kritika byla na jeden horor, nepříliš dobrý, a stálo tam něco jako: „…bezvadná podívaná pro lidi, kteří na místě nehody zpomalí a rádi se na to podívají.“ To tvrzení má úroveň a šmrnc, ale když o tom začnete přemýšlet, dojdete k závěru, že to platí pro všechny horory – filmové i psané. <emphasis>Noc živých mrtvých </emphasis>se všemi těmi hrůznými scénami kanibalismu a matkovraždy byla určitě film pro lidi, kteří na místě nehody zpomalí a rádi se na to podívají – a co ta holčička, jak blinká fazolovou polévku na kněze ve <emphasis>Vymítači ďábla! Dracula </emphasis>od Brama Stokera, který je často základem pro hodnocení moderního hororu (tak to má být: je to první příběh, který nezastřeně pracuje s psychologickým a freudovským pojetím), představuje maniaka jménem Renfield, který polyká mouchy, pavouky a nakonec ptáčka. Ptáčka pak vyvrhne – poté, co mu sežral peří a tak vůbec. V tomhle románu se nám také předkládá probodení mladé a krásné upírky kůlem – rituální penetrace, chtělo by se říci – a vražda dítěte a jeho matky.</p>
<p>Velká literatura zabývající se nadpřirozenem často obsahuje pořád tentýž syndrom „zpomalit a podívat se na to, co se stalo“: Beowulf zmasakruje Grendelovu matku, vypravěč „Příběhu srdce“ utne údy svého dobrodince stíženého zákalem a kusy jeho těla ukryje pod podlahou, hobit Sam bojuje s pavoučicí Odulou v závěrečném díle Tolkienovy trilogie Pán prstenů.</p>
<p>Proti tomuto způsobu myšlení budou určitě někteří silně protestovat a říkat, že Henry James vlastně nelíčí dopravní nehodu, budou argumentovat tím, že makabrózní povídky Nathaniela Hawthorna „Hodný mladík Brown“ a „Kazatelův černý závoj“ jsou vkusnější než <emphasis>Dracula. </emphasis>To je nesmysl. Pořád nám ukazují totéž – dopravní nehodu – mrtvoly byly odvezeny, ale stále vidíme zkroucené trosky auta a vidíme krev na sedadlech. Svým způsobem jsou jemnost a nedostatek melodramatičnosti a promyšlená racionálnost, jež prostupují „Kazatelův černý závoj“, hroznější než Lovecraftovy obludnosti nebo autodafé v Poeově <emphasis>Jámě a kyvadle.</emphasis></p>
<p>Je pravda – a mnozí z nás to tak cítí – že jen málo z nás je schopno projet na noční dálnici okolo ošklivého pohledu na vrak auta obklopeného policejními vozy a blikajícími zábranami. Starší občané pak koupí ranní noviny a ihned se začtou do úmrtních oznámení, aby viděli, koho přežili. My všichni jsme na chvíli vyvedeni z míry tím, že zemřel Dan Blocker nebo Freddie Prinze nebo Janis Joplinová. Cítíme hrůzu smíšenou s podivnou radostí, když slyšíme, že nám Paul Harvey v rádiu vypráví, jak jedna ženská vlezla letadlu do vrtule, když na jednom malém venkovském letišti lilo, nebo jak se jeden chlápek ve slévárně okamžitě vypařil, když jeho kolega omylem šťouchl do řídícího pultu. Nemá cenu, abychom se rozčilovali nad něčím, co je zcela jasné: život je plný hrůz, malých i velkých, ale protože ty malé můžeme strávit, můžeme je i chápat a odpálkovat – s tím, že všichni jsme smrtelní.</p>
<p>Nemůžeme popřít, že tyto kapesní hrůzy budí náš zájem, ale totéž platí pro náš odpor vůči nim. Tyhlety dvě ingredience se nesnadno míchají a jejich vedlejším produktem je asi pocit viny… viny, která se asi příliš neliší od té, jež doprovází naše sexuální zrání.</p>
<p>Mým úkolem není to, abych vám říkal, že si nemáte pocit viny navozovat, o nic víc než to, abych bránil povídky této sbírky. Ale můžeme vypozorovat jednu zajímavou paralelu mezi sexem a strachem. Jak nabýváme schopnosti mít sexuální vztahy, budí se i náš zájem o ně – a ten zájem, pokud není nějak perverzní, je samozřejmě zaměřen na kopulaci a zachování druhu. Jakmile si uvědomíme svůj neodvratný konec, uvědomíme si pocit strachu. A já si myslím, že jako kopulace směřuje k zachování druhu, veškerý strach směřuje k pochopení všeobecného konce.</p>
<p>Vzpomínám si na starou bajku o sedmi slepcích, kteří ohmatali sedm různých částí slona. Jeden z nich si myslel, že nahmatal hada, druhý, že nahmátl obrovský palmový list, jiný zas, že šlo o kamenný pilíř. Když se sešli, dospěli k závěru, že to byl slon.</p>
<p>Strach je pocit, který nás zaslepuje. Z kolika věcí máme strach? Máme strach zhasnout, když máme mokré ruce. Máme strach strčit nůž do toasteru, když chceme vysvobodit zaseknutou koblihu, aniž bychom přístroj nejdřív vypnuli. Bojíme se toho, co nám řekne lékař po prohlídce, toho, když letadlo najednou neočekávaně zakrouží. Bojíme se, že dojde nafta, že už nebude čerstvý vzduch, dobrá voda, dobrý život. Když nám dcerka řekla, že bude doma v jedenáct a teď je čtvrt na jednu a venku leje, sedíme a předstíráme, že sledujeme Johhnyho Carsona, a občas se podíváme na mlčenlivý telefon a máme pocity, které nás zaslepují, ty pocity, které systematicky ničí všechnu schopnost myšlení.</p>
<p>Novorozeně je bytost, která nemá strach – ale jen do té doby, kdy u něj není matka, aby mu vložila do úst bradavku, když zapláče. Batole rychle objeví tupé a bolestné reality zabouchnuvších se dveří, rozpálené plotny, horečky, jež doprovází spalničky. Děti se učí strachu rychle – objeví jej na tváři matky nebo otce, když je vidí, jak vycházejí z koupelny a mají v ruce balení tabletek na spaní nebo žiletky.</p>
<p>Strach nás dělá slepými, my jej bereme se zvědavostí vlastní našemu zájmu o sebe sama – a snažíme se dát dohromady obrázek sestávající ze stovky dílů, stejně jako ti slepci, co ohmatávali slona.</p>
<p>Cítíme, jak vypadá. Děti to pochopí rychle, zapomenou na to a znova se to naučí, stejně rychle jako dospělí. Tvar strachu je nám nablízku – a většina z nás na to přijde dřív nebo později – je to tělo pod dekou. Je to naše tělo. A to, co dělá hrůzu po celou tu dobu přitažlivou, je, že slouží jako generálka na naši vlastní smrt.</p>
<p>Tenhle žánr nebyl nikdy moc považován: Poe a Lovecraft neměli málem jiné příznivce než Francouze, kteří se nějak vyrovnávali se sexem a smrtí, což Američané jaksi nesnesli. Američané měli plné ruce práce s budováním železnic a Poe a Lovecraft umřeli bez groše. Tolkienovy příběhy o Středozemí ležely na pultech po dvacet let, aniž by vykázaly větší úspěch – a Kurt Vonnegut, jehož knihy se často zabývají myšlenkou generálky na smrt, trpěl nepřestávající vlnou kritiky, jež se často zdvihla do hysterické tóniny.</p>
<p>Může to být v tom, že spisovatel hororů vždycky přichází se špatnými zprávami – zemřeš, říká, říká ti, aby ses vykašlal na televizního kazatele Robertse a to jeho <emphasis>„tejdka </emphasis>se právě tobě stane něco <emphasis>dobrýho“, </emphasis>protože se ti stane taky něco <emphasis>šp</emphasis><emphasis>atnýho, </emphasis>a může to být rakovina nebo infarkt nebo autonehoda, ale stane se to stejně. A vezme tě za ruku a bude ji drtit ve své a vezme tě do sakristie a přiloží tvoji ruku na něco pod prostěradlem… a říká ti, dotkni se toho tady, a tady, a <emphasis>tady…</emphasis></p>
<p>Samozřejmě, témata smrti a strachu nejsou výlučnou doménou autora hororů. S těmito tématy se vypořádávala spousta autorů „středního proudu“ – a to spoustou způsobů: od <emphasis>Zločinu a trestu </emphasis>Fjodora Dostojevského přes <emphasis>Kdopak by se Kafky bál? </emphasis>Edwarda Albeeho až po příběhy o Lew Archerovi od Rosse MacDonalda. Strach byl vždycky velké téma. Také smrt byla vždy velké téma. Ta dvě témata jsou u lidí věčná. Ale jenom spisovatel, který píše o hrůzách a o věcech nadpřirozených, dává čtenáři příležitost k totální identifikaci a katarzi. Ti, kteří pracují v tomhle žánru a alespoň minimálně sami chápou, co dělají, vědí, že celý tenhle žánr je určitým sítem, které filtruje vědomé od nevědomého – horory jsou něco jako stanice metra v lidské psýše, kde se setkávají dvě linky – linka, která veze něco, co můžeme bez problémů strávit, a linka, která veze něco, čeho bychom se nějakým způsobem rádi zbavili.</p>
<p>Když čtete horory, nevěříte, že to, co čtete, je skutečné. Nevěříte na upíry, vlkodlaky, náklaďáky, které jsou najednou schopny se samy nastartovat a jet samy od sebe. Horory, na které my všichni věříme, jsou ty, o nichž píší Dostojevskij a Albee a MacDonald – nenávist, odcizení, stárnutí bez lásky, klopýtání do nepřátelského světa na nepevných nohou dospívání. My, v našich obyčejných světech, milujeme masky Komedie a Tragédie, navenek se usmívající a dělající ksichty dovnitř. Někde uvnitř je ústřední vypínač, možná nějaký transformátor, kde se stýkají dráty vedoucí z těchto dvou masek. A tam je to místo, kde hororový příběh tak často udeří na správnou stranu.</p>
<p>Spisovatel hororů není až tak moc odlišný od velšského pojídače hříchů, jenž měl brát na sebe hříchy našich drahých tím, že jedl na pohřební hostině jídlo určené našemu drahému zesnulému. Příběh o příšernosti a hrůze je košíkem, jenž je naplněn fobiemi – kdykoli jde spisovatel kolem, vytáhnete jednu z jeho imaginárních hrůz z košíku a hodíte do něj jednu svou vlastní, skutečnou hrůzu – aspoň na chvíli.</p>
<p>Kdysi dávno, v padesátých letech, se točila spousta filmů o obřím hmyzu – <emphasis>Oni!, Začátek</emphasis><emphasis> konce, Smrtící kudlanka </emphasis>a tak. Skoro bezpochyby jsme vždy v průběhu filmu zjistili, že tihle gigantičtí, hnusní mutanti jsou výsledkem zkoušek s atomovými bombami v Novém Mexiku nebo na pustých tichomořských atolech (a v novějším filmu <emphasis>Hrůza na piknikové </emphasis><emphasis>pláli, </emphasis>který by bylo možné překřtít na <emphasis>Armageddon plážové deky, </emphasis>byl viníkem jaderný odpad). Když to tak vezmeme kolem a kolem, filmy o obřím hmyzu pavoucích tvoří nezanedbatelný fenomén, dost trapný zjev odrážející hrůzu z nové doby, zahájené projektem Manhattan. Později, v padesátých letech, přišel cyklus „teenagerských“ hororů, zahájený filmem <emphasis>Byl jsem mladým vlkodlakem </emphasis>a vrcholící takovými veledíly, jako byly <emphasis>Teenageři z vesmíru </emphasis>a <emphasis>Hmota, </emphasis>kde holobrádek Steve McQueen bojuje s takovým tím mutantem jako uplácaným z želé s pomocí svých mladých přátel. V době, kdy každý týdeník publikoval nejméně jeden článek o rostoucí kriminalitě mladistvých, filmy věnované hrůze a teenagerům odrážely nejistotu celé společnosti o tom, co si má myslet o revoluci mladých, která už tenkrát kvasila – když jste viděli Michaela Landona, jak se zněj v jeho bundičce s emblémem střední školy stává vlkodlak, ve vaší mysli se vynořily nejasné obavy týkající se toho floutka v nadupaném auťáku, co randí s vaší dcerou. Co se týče teenagerů samotných (já jsem byl jedním z nich a mluvím ze zkušenosti), obludy namnožené v pronajatých ateliérech American–International jim daly možnost vidět někoho ještě šerednějšího, než si oni sami mysleli, že jsou – protože co bylo pár uhru ve srovnání s tou hnusnou <emphasis>věcí, </emphasis>která kdysi byla středoškolákem ve filmu <emphasis>Byl jsem mladým Frankensteinem! </emphasis>Tatáž rutina vyjadřovala přesvědčení mladých, že se s nimi nezacházelo dobře a čestně, že jejich rodiče je prostě „nechápali“. Filmy jsou schematické (stejně jako hodně hororů, ať už napsaných, nebo zfilmovaných) a tohle schéma úplně jasně vyjadřuje paranoiu celé generace – paranoiu zčásti způsobenou všemi těmi články, které četli jejich rodiče. Ve filmech ohrožuje Elmville nějaká hnusná příšera posetá bradavicemi. Mladí o ní vědí, protože létající talíř přistál nedaleko jejich randicí uličky. V prvním díle zabije bradavičnatá příšera starce v nakladačku (hrál ho bezvadně Elisha Cook jr.). V dalších třech dílech se mladí pokoušejí přesvědčit své rodiče o tom, že bradavičnatá příšera se opravdu potuluje někde okolo. „Vypadněte vocuď, nebo vás všecky zavřu za nedodržování policejní hodiny!“, vykřikuje elmvillský policejní náčelník právě předtím, než se příšera začne posunovat po Hlavní ulici a zanechávat všude svinstvo. Na konci filmu se s bradavičnatou příšerou chytří mládežníci vypořádají a jdou baštit čokoládové poháry a zatancovat si při nějakém zapomenutelném hitu v místním zapadáku – a pak už jdou závěrečné titulky.</p>
<p>V jednom seriálu máme tři různé příležitosti ke katarzi – to není tak špatné, když vezmeme v úvahu, že ty věci byly dělané s nízkým rozpočtem a maximálně do deseti natáčecích dnů. Katarze se nedostavila proto, že by scenáristé a producenti a režiséři těchto filmů chtěli, aby se dostavila – dostavila se proto, že horor naprosto přirozeně žije jako bod spojení mezi vědomím a podvědomím, tam, kde se představivost a alegorie zcela přirozeně a s obrovským dopadem spojují. Existuje přímá vývojová linka od filmu <emphasis>Byl jsem mladým vlkodlakem </emphasis>až k <emphasis>Mechanickému pomeranči </emphasis>Stanleyho Kubricka a od <emphasis>Mladé příšery </emphasis>ke <emphasis>Carrie </emphasis>Briana De Palmy.</p>
<p>Velký horor je skoro vždy alegorický – někdy je to záměrné, jako ve <emphasis>Farmě zvířat </emphasis>nebo v <emphasis>1984, </emphasis>a někdy se to prostě stane – J. R. R. Tolkien přísahal, že Temný pán z Mordoru není Hitler v pohádkovém hávu, ale že zlo je pořád stejné – snad proto, že, jak říká Bob Dylan, máte-li fůru vidliček a nožů, musíte prostě něco nakrájet.</p>
<p>Díla Edwarda Albeeho, Steinbecka, Camuse, Faulknera – všechna se zabývají strachem a smrtí, někdy hrůzou, ale většinou se tito autoři středního proudu s tím vyrovnávají s normálnějším, realističtějším přístupem. Jejich díla jsou dislokována v „racionálním světě“, jejich příběhy jsou příběhy, které „by se mohly stát“. Oni jsou na té lince metra, která prochází vnějším světem. Jsou i jiní autoři – James Joyce, zase Faulkner, básníci, jako je T. S. Eliot a Sylvia Plathová a Anně Sextonová –, jejichž dílo je umístěno do země symbolické nevědomosti. Oni jsou v té lince metra, která jede do vnitřní krajiny. Ale spisovatel hororů je skoro vždy na svorce, která ty dvě linky spojuje, alespoň tehdy, stojí-li na správném místě. Když mu to jde nejlíp, máme často pocit, že jsme ne zcela spící nebo bdělí, že se čas natahuje nebo nás drtí, že můžeme slyšet hlasy, ale nemůžeme rozeznat slova nebo úmysly, že se sen zdá být reálným a realita snem.</p>
<p>Je to podivné a zázračné nádraží. Je tam Dům na kopci, kde vlaky jezdí oběma směry, kde jsou dveře, které se zavírají jemně, je tam žena v pokoji se žlutými tapetami, jak leze po podlaze, jsou tam mohyloví duchové, kteří ohrožovali Froda a Sama, je tu Pickmanův model, Norman Bates a jeho děsivá matka. Na tomhle nádraží se nebudí ani nesní, je tu jen hlas spisovatele, tichý a racionální, hovořící o způsobu, jakým se pevné předivo věcí někdy s šokující náhlostí rozmotává. Říká vám, že toužíte vidět dopravní nehodu – a ejhle, on má pravdu, vy to chcete vidět. V telefonu se ozývá mrtvolný hlas… něco za zdmi starého domu šramotí a je to větší než krysa… na schodech do sklepa se něco hýbe. Autor chce, abyste to všechno viděli – a ještě víc: chce, abyste položili ruce na ten tvar pod prostěradlem. A vy je tam chcete položit. Ano, tak to je.</p>
<p>To jsou některé věci, které hororový příběh umí udělat, ale já jsem pevně přesvědčen, že musí umět ještě něco navíc, a to: hlavně musí vyprávět příběh, který drží čtenáře nebo posluchače na chvíli v očarování, ztraceného ve světě, který nikdy neexistoval a ani nemohl. Po celou tu dobu, co píšu, jsem byl oddán myšlence, že v beletrii hodnota příběhu dominuje nad všemi ostatními fasetami spisovatelského řemesla – postavy, téma, nálada, nic z toho není k ničemu, je-li příběh nudný. A drží-li vás příběh, na vše ostatní lze zapomenout. Můj oblíbený citát pochází od Edwarda Rice Burroughse, což určitě není žádný kandidát do Panteonu světové literatury, avšak je to člověk, jenž hodnotu příběhu chápal dokonale. Na první straně jeho <emphasis>Země, na niž zapomněl čas*</emphasis>[1]<emphasis> </emphasis>nachází vypravěč rukopis v láhvi – zbytek románu je prezentací onoho rukopisu. Vypravěč tam říká: „přečtěte si jednu stránku a já budu zapomenut“. To je závazek, jenž dělá Burroughse dobrým – mnozí spisovatelé s větším talentem než on to nedokážou.</p>
<p>Dobří, citliví čtenáři znají pravdu, nad kterou i nejodolnější spisovatel zatíná zuby – s výjimkou tří nepočetných skupin lidí totiž nikdo nečte předmluvy. Těmi výjimkami jsou: autorova nejbližší rodina (obvykle jeho žena a jeho matka), za druhé autorův právní zástupce a recenzenti a další vybraní přežvýkávači slov, jejichž hlavním zájmem je zjistit, jestli autor ve své rozmachu někoho nepomluvil, a za třetí lidé, kteří nějakým způsobem nabídli autorovi pomocnou ruku při rešerších. Ti by zas rádi věděli, jestli mu narostla ramena do té míry, až se mu podařilo zapomenout, že to nenapsal úplně sám.</p>
<p>Jiní čtenáři mají tendenci věřit – a mají pro to dobré důvody –, že autorova předmluva je hrubé vnucování, několikastránková reklama jeho samého, dokonce urážlivější než rozkládací reklamy na cigarety, jež se nám tak pomnožily v laciných brožovaných vydáních. Většina čtenářů si chce užít příběhu a není zvědavá na to, jak se jim principál klaní ve světle ramp. Také pro to mají dobré důvody.</p>
<p>Takže já půjdu. Už brzy to začne. Půjdeme spolu do toho pokoje a dotkneme se té věci pod prostěradlem. Ale než odejdu, chtěl bych, abyste mi věnovali dvě tři minuty svého času, v nichž poděkuji několika lidem z těch výše uvedených tří skupin – a také ze čtvrté. Nějak to přeneste přes srdce.</p>
<p>Chtěl bych poděkovat své ženě Tabitě, která je mým nejlepším a nejneústupnějším kritikem. Má-li pocit, že má práce je dobrá, řekne mi to, a když má pocit, že jsem šlápl kamsi, usadí mne s takovou něhou a láskou, jak je to jen možné. Chtěl bych poděkovat svým dětem – Naomi, Joeovi a Owenovi. Zatím měli plno pochopení pro ty podivnosti, co tatínek páchá v přízemí. A také mé matce, jež zemřela v roce 1973 a jíž tuto knihu věnuji. Její fandění mé práci bylo trvalé a neutuchající. Vždycky nějak našla čtyřicet či padesát centů na řádně ofrankovanou obálku se svou vlastní adresou, abych jí určitě odpověděl. A nikdo, včetně mne samého, nebyl šťastnější, když jsem „prorazil“.</p>
<p>V rámci druhé skupiny patří zvláštní díky mému redaktorovi, Williamu G. Thompsonovi z Doubleday & Company, jenž se mnou trpělivě pracoval a strpěl s nezničitelně dobrou náladou mé každodenní telefonáty. Právě on se zachoval před pár lety laskavě k mladému spisovateli bez jakékoli proslulosti a právě on to s ním také od té doby vydržel.</p>
<p>Do třetí skupiny patří lidé, kteří moje díla koupili jako první: pan Robert A. W. Lowndes, jenž koupil první dvě povídky, které jsem kdy prodal, pan Douglas Allen a pan Nye Willden z Dugent Publishing Corporation, kteří koupili další povídky, které jsem psal pro časopisy <emphasis>Cavalier </emphasis>a <emphasis>Gent, </emphasis>kdysi dávno, v těch pohnutých dobách, kdy šeky od nich přicházely v pravou chvíli před tím, co rozvodné závody eufemisticky nazývají „přerušení dodávky“, Elaine Geigerová a Herbert Sehnali a Carolyn Strombergová z New American Library, Gerard Van der Leun z časopisu <emphasis>Penthouse </emphasis>a Harris Deinstfrey z <emphasis>Cosmopolitanu. </emphasis>Díky vám všem.</p>
<p>Ještě je tu jedna skupina lidí, které bych rád poděkoval, a to všichni čtenáři, kteří kdy otevřeli peněženky a koupili si něco, co jsem napsal. V mnoha a mnoha směrech je tato kniha i vaše, protože bez vás by tu prostě nebyla. Takže díky.</p>
<p>Na místě, kde zrovna jsem, je pořád ještě tma a prší. Je to náramně vhodný večer. Něco bych vám chtěl ukázat, něco byste si měli ohmatat. Je to v pokoji nedaleko odsud – vlastně je to hned na následující stránce.</p>
<p>Takže co? Jdeme na to?</p>
<p><emphasis>Bridgton, Maine</emphasis></p>
<p><emphasis>27. února 1977</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis><emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Prokletí jeruzalémské</strong></emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>2. října 18</emphasis><emphasis>50</emphasis></p>
<p>Milý Bonesi,</p>
<p>Jak jen bylo příjemné vstoupit tady v Chapelwaite do chladné haly, kde táhlo, v době, kdy mne bolela každá kost v těle z toho strašlivého dostavníku, kdy jsem cítil okamžitou potřebu vyprázdnit svůj trýzněný močový měchýř! V tom jsem uviděl na tom hnusném stolku z třešňového dřeva u dveří dopis, na němž byla adresa napsaná Tvým nenapodobitelným škrabopisem. Buď ujištěn, že jsem jej začal luštit – hned poté, co bylo vyhověno potřebám těla (v chladné, nevlídné koupelně v přízemí, kde jsem mohl pozorovat, jak se mi dech před ústy mění v páru).</p>
<p>Rád slyším, že ses vyléčil z <emphasis>miasmatu, </emphasis>jež se Ti tak dlouho usazovalo na plicích, ačkoli Tě mohu ujistit, že mé sympatie patří morálnímu dilematu, jež léčba v Tobě vzbudila. Chorý abolicionista léčený slunným podnebím otrokářské Floridy! Avšak, milý Bonesi, žádám Tě jako přítele, jenž rovněž vkráčel do údolí stínů, <emphasis>abys o sebe pečoval </emphasis>a neodvažoval se cesty zpět do Massachusetts, dokud Tvé tělo k tomu nesvolí. Tvůj bystrý intelekt a břitké pero nám neposlouží, změníš-li se v hlínu, a je-li Jih tím, co léčí neduhy, což v tom není jistá poetická spravedlnost?</p>
<p>Ano, dům je právě tak pěkný, jak mi jej líčili exekutoři mého bratrance, avšak jaksi podivný. Je položen na vrcholu vysokého kopce, asi tři míle severně od Falmouthu a devět mil severně od Portlandu. Za ním se nacházejí nějaké čtyři akry půdy, jež je úžasně obdařena flórou – jalovec, divoké víno, keře a mnohé druhy kleče rostou divoce na malebných kamenných zdech, jež pozemek dělí od panoramatu města. Hrůzné imitace řeckých soch slepě zírají přes křoví z vrcholků kopečků – většinou vypadají, jako by chtěly na náhodného kolemjdoucího skočit. Vkus mého bratrance Stephena se asi pohyboval v rozpětí mezi něčím nepřijatelným a něčím úplně příšerným. Je tu takový malý zahradní domek, téměř pohřbený v tmavočerveném jílu, a groteskní sluneční hodiny postavené uprostřed něčeho, co kdysi mohla být zahrada. Dává to tomu všemu poslední bláznivý dotyk.</p>
<p>Avšak výhled z pracovny to vše více než vynahrazuje – mám úžasný rozhled na skály na úpatí mysu Chapelwaite a na Atlantik. Velké francouzské okno shlíží na to všechno a vedle něho stojí obrovský ohavný sekretář. Bude se mi hodit, až započnu ten román, o němž jsem Ti tak dlouho (a určitě otravně) vyprávěl.</p>
<p>Dnešní den byl šedivý, s občasnými přeprškami. Jak se tak dívám ven, všechno to tu vypadá jako obrázek na břidličné tabulce – skály, starobylé a ošlehané větry jako Čas sám, obloha: a samozřejmě moře, jež bije proti žulovým tesákům pode mnou se zvukem, jenž vlastně není ani tak zvukem, ale vibracemi – cítím vlny v nohou, i když píši. Ten pocit není úplně nepříjemný.</p>
<p>Vím, milý Bonesi, že nesouhlasíš s mými samotářskými zvyky, avšak ujišťuji Tě, že se mám dobře a jsem šťasten. Calvin je tu se mnou, praktický, tichý a spolehlivý jako vždy, a v půli týdne určitě vyřešíme naše záležitosti a zajistíme si potřebné dodávky z města –a rota uklizeček tu bude utírat prach!</p>
<p>Už budu končit – je mnoho věcí, které si ještě musím prohlédnout, musím prozkoumat místnosti – a nepochybně asi budou tyto citlivé oči také muset snést pohled na ještě nejméně tisíc kusů toho příšerného nábytku. Ještě jednou Ti děkuji za pocit blízkosti, který mi přinesl tvůj dopis, a za to, že na mne i dále pamatuješ.</p>
<p>Pozdravuj svou choť a buďte oba ujištěni o mé náklonnosti.</p>
<p><emphasis>Charles</emphasis></p>
<p><emphasis>6. října 1850</emphasis></p>
<p>Milý Bonesi,</p>
<p>Tohle je ale místo!</p>
<p>Stále mne to tu ohromuje – a stejně tak i reakce lidí z blízké vesnice na to, že jsem to tu obsadil. Ta vesnička je taková zvláštní a nese podivné jméno: Preacheťs Corner. Kazatelův kout. Právě tam Calvin dohodl naše týdenní nákupy. Podobně jsme se vypořádali s další banalitou, tj. zajištěním dostatečného množství dřeva na zimu. Cal se však vrátil z vesnice s nejistým výrazem, a když jsem se ho zeptal, co je toho příčinou, odpověděl mi značně zachmuřeně: „Oni si myslejí, že jste blázen, pane Boone!“</p>
<p>Zasmál jsem se tomu a řekl jsem, že asi slyšeli o té mozkové horečce, kterou jsem dostal poté, co má Sarah zemřela – určitě jsem tehdy mluvil z cesty, jak jistě víš.</p>
<p>Cal však protestoval, že nikdo kromě mého bratrance Stephena, jenž si zajistil tytéž služby, jako já nyní, o tom nic neví. „Řekli jenom, pane, že každý, kdo bydlí na Chapelwaite, musí být cvok – nebo mu hrozí, že z něj cvok bude.“</p>
<p>To mne úplně vyvedlo z míry, jak si můžeš představit, a zeptal jsem se jej, kdo mu podal tuto zarážející informaci. Řekl mi, že jej odkázali na divného a trochu alkoholického dřevorubce jménem Thompson, jenž vlastní čtyři sta akrů borového, březového a smrkového lesa a který tam kácí s pomocí svých pěti synů a prodává dřevo papírně v Portlandu a domácnostem v nejbližším okolí.</p>
<p>Když Cal, nevěda o jeho podivném předsudku, mu udal místo, kam má dřevo být dovezeno, tento Thompson na něho zažíral s ústy otevřenými a řekl mu, že pošle své syny v nějakou dobu, kdy bude dobré denní světlo, a po cestě, jež vede podél moře.</p>
<p>Calvin očividně nereagoval na mé pobavení z jeho řečí o tom, že z toho chlápka čpěla laciná whisky a že mu vykládal nějaké nesmysly o opuštěné vesnici a známostech bratrance Stephena – a o červech! Calvin tu transakci dokončil s jedním z Thompsonových chlapců, který, připouštím, nebyl zcela střízliv a vůbec byl dost nepříjemný. Beru na vědomí, že nějaká taková reakce byla i v samém Preacheťs Corneru. Cal mluvil v konzumu s majitelem, i když to byly spíš drby.</p>
<p>Nic z toho mne příliš nevzrušovalo – všichni víme, jak rádi si vesničané obohacují život příchutí skandálu a mýtů, a myslím si, že Stephen a jeho rodinný klan byli pro to jako stvoření. Jak jsem řekl Calovi, o člověku, který spadl z vlastní verandy, se vskutku dobře vymýšlí a mluví.</p>
<p>A dům sám je zdrojem trvalého překvapení. Je tu, Bonesi, třiadvacet pokojů! Štuk, který je po celé délce chodby s portréty, už místy odpadá, ale většinou ještě drží. Když jsem stál v ložnici mého nebohého bratrance, uslyšel jsem krysy, jak škrábou za stěnami –jako kdyby tam chodili lidé. Nechtěl bych některou z nich potkat ve tmě, a ostatně ani za světla. Avšak nenašel jsem tam díry, ani krysí trus. Je to divné.</p>
<p>Horní chodba je lemována špatnými portréty v rámech, jež musejí mít obrovskou cenu. Některé z nich vypadají jako můj bratranec Stephen, jak si ho pamatuji. Snad jsem správně odhadl, že jde o mého strýčka Henryho Boona a jeho ženu Judith, ostatní obrazy mi nepřipadají známé. Myslím, že jeden z nich by mohl znázorňovat mého slavného dědečka Roberta. Ale neznám Stephenovu větev rodiny, čehož upřímně lituji. V těch portrétech je stejná dobrá nálada, jaká vyzařovala ze Stephenových dopisů adresovaných Sarah a mně, stejná záře vysokého intelektu, ať už jsou samy obrazy jakkoli mizerné. Pro jaké hloupé důvody se jen rodiny rozpadají! Vykládaný sekretář, tvrdá slova mezi bratry, nyní již po tři generace mrtvými – a nevinní potomci se zbytečně navzájem odcizí. Nemohu si pomoci, ale vzpomínám si, jak šťastným řešením bylo, že ty a John Petty jste uspěli a navázali spojení se Stephenem, když se zdálo, že by býval mohl mou Sarah následovat skrz Brány – a jak nešťastnými okolnostmi bylo to, že tato šance nás zbavila možnosti setkat se tváří v tvář. Jak rád bych jej slyšel při obraně těch soch a zařízení po předcích!</p>
<p>Avšak neočerňujme toto místo více, než si zaslouží. Stephenův vkus mi vlastní nebyl, toť pravda, avšak mezi zdejším zařízením jsou i kousky (mnohé pod vrstvami prachu v horních komnatách), jež jsou opravdovými mistrovskými díly. Jsou tu postele, stoly a těžké tmavé řezby provedené v teakovém a mahagonovém dřevě. Mnoho komnat a salonků, třeba pracovna v patře a malá přijímací místnost, má zvláštní kouzlo. Podlahy jsou provedeny z borovice, jejíž vyzrálé dřevo vyzařuje vnitřní, neviditelné světlo. Je zde přítomna důstojnost – důstojnost a tíha věků. Nemohu zatím tvrdit, že se mi to líbí, avšak musím to respektovat. Jsem zvědav, jak se to bude měnit zároveň s tím, jak se budeme vypořádávat se změnami zdejšího severního podnebí.</p>
<p>Ach Bože, jak jsem se to rozpovídal! Napiš mi brzo, Bonesi. Sděl mi, jakých pokroků jsi dosáhl a jaké novinky jsi dostal od Pettyho a ostatních. A nečiň prosím tu chybu, že by ses snažil přesvědčovat své nové jižanské známé <emphasis>příliš vehementně </emphasis>– mám dojem, že ne všichni by Ti odpověděli pouze slovně, tak, jak to činí náš starý dobrý <emphasis>přítel </emphasis>pan Calhoun.</p>
<p>Tvůj oddaný přítel</p>
<p>Charles</p>
<p><emphasis>16. října 1850</emphasis></p>
<p>Milý Richarde,</p>
<p>Zdravím Tě. Jakpak se máš? Často jsem na Tebe myslil – hlavně od té doby, kdy jsem se nastěhoval sem do Chapelwaite a napůl jsem očekával, že mi napíšeš. A nyní jsem dostal dopis od Bonese, v němž stojí, že jsem opomněl zanechat svou adresu v klubu! Buď si jist, že bych býval nakonec napsal i tak – někdy se mi zdává, že moji věrní přátelé jsou vším, co mi na tomto světě zůstalo – je to jistě úplně normální. Dobrý Bože, jak jsme se jenom rozeběhli po světě! Ty v Bostonu, věrně píšící do <emphasis>Liberatoru </emphasis>(do nějž jsem rovněž zaslal svou adresu, ovšem zcela náhodou), Hanson v Anglii při jednom ze svých pochybných <emphasis>výletů, </emphasis>a starý dobrý Bones v opravdové <emphasis>jámě lvové, </emphasis>kde si léčí plíce.</p>
<p>Vše jde tak, jak by bylo lze v tomto místě očekávat, Dicku, a buď ujištěn, že Ti budu pilně referovat, kdykoli nebudu pod tlakem jistých událostí, jež se zde vyskytují v hojné míře – myslím, že Tvůj právnický mozek by mohl být poněkud zmaten z jistých věcí, jež se zde v Chapelwaite a v jeho okolí dějí.</p>
<p>Avšak, mimochodem, bych Tě rád požádal o laskavost, pokud jen Ti to bude vhod. Vzpomínáš na toho historika, jehož jsi mi představil na té benefiční večeři? Myslím, že se jmenoval Bigelow. Ať je tomu jakkoli, jeho koníčkem bylo sbírání historických artefaktů týkajících se právě té oblasti, kde nyní žiji. Má prosba je tedy takováto: mohl bys s ním laskavě navázat spojení a zeptat se jej, jaké skutečnosti, kousky folklóru, nebo vůbec jen <emphasis>obyčejných povídaček, </emphasis>pokud tu něco takového je, by mohl spojit s malou zpustlou vesničkou jménem Jerusalem’s Lot, která leží na řece Royal poblíž vesnice jménem Preacheťs Corner? Ta řeka je přítokem řeky Androscoggin a vlévá se do ní tak asi jedenáct mil u jejího ústí poblíž Chapelwaitu. To by mne velmi potěšilo, a, což je důležitější, mělo by to pro mne dost velký význam.</p>
<p>Když tak přehlížím tento dopis, cítím, že Ti, Dicku, něco dlužím, čehož upřímně lituji. Buď však ujištěn, že to vše dovysvětlím –do té doby zasílám Tvé ženě a oběma Tvým krásným synům a samozřejmě Tobě co nejsrdečnější pozdravy.</p>
<p>Tvůj oddaný přítel</p>
<p>Charles</p>
<p><emphasis>16. října 1850</emphasis></p>
<p>Milý Bonesi,</p>
<p>musím Ti vyprávět příhodu, jež se zdá poněkud podivnou (a také zneklidňující) jak mně, tak Calovi – chtěl bych vědět, co si o tom myslíš. A pokud v tom nebude nic jiného, alespoň Tě to při vraždění komárů pobaví.</p>
<p>Dva dny poté, co jsem Ti zaslal poslední dopis, přijely čtyři mladé dámy z Corneru, pod vedením postarší dámy úděsně schopného vzhledu jménem paní Clorisová, aby to tu uvedly do pořádku a odstranily prach, jenž mne na každém kroku nutkal ke kýchání. Všechny vypadaly poněkud nervózně, jak tak šly po svých rajónech – jedna slečna dokonce malinko vyjekla, když jsem vstoupil do salonku v patře, kde utírala prach.</p>
<p>Otázal jsem se na to paní Clorisové (právě čistila se zachmuřenou rozhodností, jež by Tě asi uvedla v rozpaky, a s vlasy vyčesanými do příšerného drdolu halu v přízemí), a ona se ke mně obrátila a řekla rázně:</p>
<p>„Oni ten dům nemají rádi, a já ten dům taky nemám ráda, pane, protože to vždycky byl <emphasis>špatnej </emphasis>dům.“</p>
<p>Při tomto extempore mi poklesla brada a paní Clorisová pokračovala, nyní už laskavěji: „Já neříkám, že Stephen Boone nebyl fajnovej člověk, protože von byl – já mu uklízela v každej druhej čtvrtek, když tady byl, tak, jako sem pucovala pro jeho otce, pana Randolpha Boona, dokavaď v osmnáctým a šestnáctým nezmizli. Pan Stephen byl fajn člověk, a vy se mi taky zdáte, že ste fajn, pane (no, promiňte, řikám to blbě, ale tak mi holt zobák narost), ale ten barák je <emphasis>špatnej </emphasis>a <emphasis>dycky byl, </emphasis>a žádnej z Boonů tady nebyl šťastnej, aspoň vod tý doby, co váš dědeček a jeho bratr Philip se dali na ty ukradený krámy (tady se zadrhla, jako by cítila vinu), a to bylo v roce sedumnáct set osumsdesát devět.“</p>
<p>Tak takovouhle paměť tihle lidé mají, Bonesi!</p>
<p>Paní Clorisová pokračovala: „Ten barák byl postavenej z neštěstí, v něm se bydlelo v neštěstí, na jeho podlahách tekla krev (to možná víš, nebo ne, Bonesi, strýček Randolph byl zapleten do neštěstí na schodech do sklepa, které stálo život jeho dceru Marcellu, a pak si v návalu lítosti vzal život. To neštěstí je popisováno v jednom ze Stephenových dopisů mně, při smutných narozeninách jeho zesnulé sestry), zmizeli v něm lidi a staly se tu různý neštěstí.</p>
<p>Já sem tady pracovala, pane Boone, a já nejsem ani slepá, ani hluchá. Já sem slyšela ve zdech příšerný zvuky, pane – fakt příšerný – dusání a rány a jednou i sténání, který bylo jako napůl smích. Fakt mě při tom zamrazilo. Tohle místo je fakt příšerný, pane.“</p>
<p>Co se mne samého týkalo, nebyl jsem si vědom, zda se mám cítit uražen nebo pobaven, zda mluvit zvědavě nebo věcně. Myslím, že pobavení tehdy převážilo. „A koho byste, paní Clorisová, podezřívala? Duchy chřestící řetězy?“</p>
<p>Jen se na mne podivně koukla. „Můžou to bejt duchové. Ale v těch zdech nejsou žádný duchové. To nejsou duchové, ty, co tam sténaj a bublaj jako prokletý a mlátěj sebou ve tmě. Je to…“</p>
<p>„No tak, paní Clorisová,“ ponoukl jsem ji. „Už jste se dostala dost daleko. Mohla byste třeba dotáhnout do konce to, s čím jste začala.“</p>
<p>Její tvář obestřel ten nejpodivnější výraz hrůzy, raněné hrdosti – a přísahal bych, že i nábožné bázně. „Někteří z nich neumírají,“ zašeptala. „Některý žijou v temnotě – aby – Mu – sloužili!“</p>
<p>A to bylo všechno. Pár minut jsem se snažil z ní něco dostat, ale byla ještě méně sdílná a už nic neřekla. Nakonec jsem to vzdal –z obavy, že se sebere a odejde.</p>
<p>Tak takto skončila jedna epizoda, avšak k druhé došlo hned následujícího večera. Calvin rozdělal v přízemí oheň a já jsem seděl v obývacím pokoji a prohrabával jsem se výtiskem <emphasis>Intelligenceru </emphasis>a poslouchal, jak déšť bubnuje na velké okno obývacího pokoje. Cítil jsem se tak příjemně, jak jen lze se cítit v takovýto večer, avšak Cal se objevil u dveří a vypadal vzrušeně a poněkud nervózně.</p>
<p>„Jste vzhůru, pane?“ zeptal se mne.</p>
<p>„Tak napůl,“ řekl jsem. „Co se děje?“</p>
<p>„Nahoře jsem našel něco, co byste asi měl vidět,“ odpověděl mi se stejným nádechem potlačovaného vzrušení.</p>
<p>Vstal jsem a následoval jsem jej. Když jsme zdolávali schody, řekl Calvin: „Četl jsem v horní pracovně knihu – takovou podivnou – a slyšel jsem zvuk ve stěně.“</p>
<p>„Krysy,“ řekl jsem. „To je všechno?“</p>
<p>Zůstal stát na odpočívadle a zadíval se na mne velmi vážně. Svítilna, kterou držel v ruce, vrhala podivné stíny na temné draperie a na portréty, jež se nyní více šklebily než usmívaly. Vítr venku přešel do jekotu a pak neochotně ustal.</p>
<p>„To nebyly krysy,“ řekl Cal. „Tady za knihovnama se ozýval takový divný, dusavý zvuk a pak hrozné skytání – vážně, pane, úděsné. A to škrábání, jako kdyby se něco chtělo dostat ven… aby mě to dostalo!“</p>
<p>Bonesi, jistě chápeš můj údiv. Calvin není z těch, kdo se poddávají hysterickým návalům představivosti. Vypadalo to, že přece jenom tu je nějaká záhada – a pěkně ošklivá.</p>
<p>„A co se dělo pak?“ zeptal jsem se jej. Šli jsme dále halou a já jsem uviděl, jak se světlo z pracovny rozlévá po podlaze chodby. Už se večer nezdál být vůbec tak příjemný.</p>
<p>„Ten škrábavý zvuk přestal. Po chvíli začaly ty duté, šoupavé zvuky zase znovu, tentokrát se ode mne vzdalovaly. Jednou to přestalo a já přísahám, že jsem uslyšel podivný, skoro neslyšitelný smích! Šel jsem ke knihovně a začal jsem s ní různě posouvat, protože jsem si myslel, že by tam mohla být nějaká příčka nebo tajné dveře.“</p>
<p>„Našel jsi nějaké?“</p>
<p>Cal se zastavil u dveří do pracovny. „To ne – ale našel jsem tohle!“</p>
<p>Vstoupili jsme a já jsem uviděl čtvercovou černou díru v levé knihovně. Knihy v ní nebyly ničím jiným než falešnými hřbety –a Cal tam našel malý úkryt. Posvítil jsem si tam a uviděl jsem pouze tlustou vrstvu prachu, starou nejméně několik desetiletí.</p>
<p>„Tady bylo jenom tohle,“ řekl tiše Cal a podal mi zažloutlou složku. Nebylo to nic jiného než mapa načmáraná tenkými tahy černého inkoustu – mapa města nebo vesnice. Bylo tam snad sedm domů a jeden, vyznačený šipkou, byl opatřen legendou: <emphasis>Czerw, Genž Gest Kazitielem.</emphasis></p>
<p>Do horního levého rohu, tam, kde snad byl severozápad té malé vesničky, byla nakreslena šipka. Pod ní bylo vepsáno: <emphasis>Chapelwaite.</emphasis></p>
<p>Calvin řekl: „Dole ve městě se někdo tak trochu pověrčivě zmínil o zpustlé vesničce, které tu říkají Jerusalem’s Lot. Té se vyhýbají.“</p>
<p>„Ale co je tohle?“ zeptal jsem se a prstem jsem našel podivnou legendu pod kresbou.</p>
<p>„To já nevím.“</p>
<p>Vzpomněl jsem si na paní Clorisovou, která byla sice neústupná, avšak plná strachu. „Červ…“ zamumlal jsem.</p>
<p>„Víte o tom něco, pane Boone?“</p>
<p>„Snad… asi by bylo zábavné se na to městečko zítra podívat, co myslíš, Cale?“</p>
<p>Přikývl s planoucíma očima. Poté jsme strávili téměř hodinu tím, že jsme hledali nějakou prasklinu ve stěně pod dutinou, kterou našel Cal, avšak neúspěšně. Ani zvuky, jež Cal předtím popsal, se neozvaly.</p>
<p>Šli jsme spát a té noci se neudalo žádné další dobrodružství.</p>
<p>Následujícího rána jsme s Calvinem vyrazili na toulky po lesích. Noční déšť ustal, avšak obloha byla zamračená a mraky byly nízko. Viděl jsem, že Cal na mne pohlíží s jistými pochybami, a tak jsem jej ujistil, že unavím-li se, nebo ukáže-li se, že cesta je příliš dlouhá, nebudu váhat celou tu záležitost odvolat. Vybavili jsme se balíčky k obědu, dobrým kompasem Buckwhite a samozřejmě tou podivnou starou mapou vesnice Jerusalem’s Lot.</p>
<p>Byl to podivný den, den, kdy cosi visí ve vzduchu. Ani ptáček nezazpíval, ani zvířátko nám nepřeběhlo přes cestu, když jsme si razili cestu vzrostlým borovicovým lesem směrem jižním a posléze východním. Jediné zvuky, jež byly slyšet, byly zvuky našich kroků a vytrvalé bušení Atlantiku do pobřeží. Vůně moře, téměř pravěce těžká, byla naším vytrvalým společníkem.</p>
<p>Neušli jsme více než dvě míle, když jsme narazili na zarostlou silnici, o níž jsem věděl, že kdysi sloužila pro selské potahy – ta nás vedla v povšechném směru našeho ubírání a my jsme ji následovali, ušetřivši tak čas. Mluvili jsme málo. Ten den, se svou tichostí a tím, co jako by hrozilo, nám svíral duši.</p>
<p>Okolo jedenácté jsme uslyšeli zvuk proudící vody. To, co bývalo silnicí, se ostře stáčelo doleva a na drahé straně zuřivě proudící bystřiny byl Jerusalem´s Lot – úplně jako zjevení!</p>
<p>Bystřina byla široká snad osm stop a byla přemostěna lávkou porostlou mechem. Na vzdálenější straně, milý Bonesi, stála ta nejkrásnější vesnička, jakou by sis uměl představit, pochopitelně poznamenaná časem a povětrností, avšak úžasně zachovalá. Několikero domků vystavěných v onom skromném, avšak svérázně přesvědčivém stylu, pro nějž byli puritáni věhlasní, a to oprávněně, stálo nakupených u srázného břehu. Za nimi, podél návsi porostlé plevelem, stály tři nebo čtyři další, které mohly kdysi být jakýmisi primitivními řemeslnickými dílnami či obchůdky a dále za nimi se tyčila věž kostela, jak byla vyznačena na mapě, zvedající se do šedé oblohy a vyhlížející nepopsatelně zadumaně, s odpadlou omítkou a nakřivo stojícím křížem pokrytým měděnkou.</p>
<p>„Prokletí jeruzalémské. To městečko je pojmenované případně,“ řekl tiše Cal stojící po mém boku.</p>
<p>Přešli jsme bystřinu směrem k městečku a začali jsme do něj pronikat – a zde začíná můj příběh být poněkud záhadný – Bonesi, připrav se nato!</p>
<p>Vzduch byl jako z olova, když jsme procházeli podél domů –byly nachýlené, líbí-li se Ti tento výraz. Ty budovy byly v rozkladu – okenice utržené, střechy zborcené pod vahou minulých zimních sněhů, okna zaprášená a němě na nás zírající. Starý omšelý vývěsní štít nad dveřmi, z nichž zbyly jen třísky, oznamoval, že tu kdysi byla HOSPODA U KANČÍ HLAVY. Dveře pekelně vrzaly, pohupovaly se větrem na jediném zbylém pantu – a my jsme vstoupili do potemnělého vnitřku. Zápach hniloby a plísně byl až nesnesitelný. A pod tímto zápachem byl cítit jiný, ještě výraznější pach – pronikavý a morový zápach, zápach věků a zániku věků. Takovýto zápach by mohl vyvěrat ze shnilých rakví nebo hrobů, do nichž se někdo násilně prokopal. Přidržel jsem si u nosu kapesník a Cal učinil totéž. Začali jsme to místo zkoumat.</p>
<p>„Bože můj, pane…“ vydechl Cal.</p>
<p>„Nikdo se tu toho ani nedotkl,“ dokončil jsem jeho nevyřčenou myšlenku.</p>
<p>A opravdu tomu tak bylo. Stoly a židle stály kolem dokola jako strašidelní strážci, byly pokryté prachem a zkroucené extrémními rozdíly v teplotách, jimiž je novoanglické podnebí proslulé, avšak jinak nedotčené – jako kdyby čekaly po tichá desetiletí, až ti, kdo z tohoto světa dávno sešli, vstoupí a požádají o korbel piva nebo panáka, až si tu dají partičku karet a zapálí si dlouhé hliněné dýmky. Vedle pravidel chování v hospodě viselo malé zrcadlo <emphasis>a bylo nepoškozené. </emphasis>Uvědomuješ si, Bonesi, co to znamená? Malí chlapci jsou známí tím, že vše rádi zkoumají a chovají se vandalsky – neexistuje přec žádný „strašidelný“ dům, který by neměl okna rozbitá, bez ohledu na to, jak příšernou pověst jeho podivní obyvatelé mívali, neexistuje přec ani jediný hřbitov, kde by mladí uličníci neobrátili alespoň jeden náhrobní kámen. Takových uličníků přece musí být necelé dvě míle od Jerusalem’s Lotu, v Preacheťs Corneru, celá tlupa. Avšak hospodského zrcátko (jež jej muselo kdysi stát slušnou sumičku) bylo neporušené, a stejně tak i jiné křehké předměty, jež jsme při našem zkoumání našli. Jediné škody v Jerusalem´s Lotu byly napáchány neosobní Přírodou. Co z toho vyplývá, je na bíledni: Jerusalem’s Lot je prokletý. Avšak proč? Cosi mne napadlo, avšak než si troufnu na to poukázat, musím dále vylíčit zneklidňující závěr naší návštěvy.</p>
<p>„Co si myslíš, Cale,“ optal jsem se, když jsme opět vykročili do nevýrazného denního světla.</p>
<p>„Já si myslím, že tu je něco zlého, pane Boone,“ odpověděl zachmuřeně, jak je mu vlastní, „a taky že toho musíme víc vidět, abychom věděli víc.“</p>
<p>Ostatní hospodářská stavení jsme prohlédli jen zběžně – byla tu koželužna s plesnivějícím koženým zbožím, dosud visícím na rezavých skobách, dílna svíčkaře, skladiště s dubovým a borovicovým dřevem, stále ještě narovnaným do kubíků, byla tu i kovárna.</p>
<p>Když jsme se ubírali ke kostelu na návsi, vstoupili jsme do dvou domů. Oba byly dokonalou ukázkou puritánského stylu a byly plné předmětů, za něž by sběratel obětoval ruku, oba byly opuštěné a plné nám už známého zápachu hniloby.</p>
<p>V tom všem nebylo živé či pohybující se vůbec nic, jenom my. Neviděli jsme žádný hmyz, žádné ptáky, dokonce ani pavučinu v rohu okna. Jenom prach.</p>
<p>Konečně jsme dospěli ke kostelu. Tyčil se nad námi, zachmuřený, nehostinný a studený. Okna byla černá stíny uvnitř a jakákoli přítomnost Boha nebo svatost odsud již dávno vyprchala. Tím jsem si naprosto jist. Vyšli jsme po schodech a já jsem položil ruku na velkou litinovou kliku dveří. Vrhl jsem upřený temný pohled na Calvina a on na mne. Otevřel jsem. Kdy se těchto dveří naposled někdo dotkl? Zcela přesvědčeně mohu říci, že má ruka byla zajisté první po padesáti letech, možná více. Zarezavělé panty zaskřípaly, když jsem otevřel dveře. Zápach hniloby a rozkladu, jenž nás ovanul, se dal téměř krájet. Cal polkl a mimovolně obrátil hlavu, aby se nadechl čerstvého vzduchu.</p>
<p>„Pane,“ otázal se mne, „jste si jist, že vám není…“</p>
<p>„Nic mi není,“ řekl jsem klidně. Avšak, milý Bonesi, nebyl jsem klidný, ani zbla více, než teď, když Ti píši. Jsem přesvědčen, stejně jako Mojžíš, jako Jeroboám, jako Increase Mather, jako náš přítel Hanson (má-li právě filozofickou náladu), že existují místa vražedná pro ducha, místa, kde mléko vesmíru zkysne a páchne. Tento kostel je takovým místem. Na to bych přísahal.</p>
<p>Vstoupili jsme do dlouhého předsálí, v němž byly zaprášené věšáky na kabáty a řady zpěvníků. Nebyla tam okna. Ve výklencích stály tu a tam olejové lampy. Vůbec ničím se nevyznačující místnost, pomyslil jsem si, když tu náhle jsem zaslechl, jak Calvin vyjekl – a pak jsem i já uviděl to, co přede mnou uviděl on.</p>
<p>Bylo to hnusné a zvrhlé.</p>
<p>Nedovolím si napsat o tom obrazu v krásném rámu více než to, že byl namalován v Rubensově zemitém stylu, že na něm byla groteskní parodie Madony a dítěte, že z pozadí vylézaly a po sobě lezly podivné příšery v polostínu.</p>
<p>„Pane Bože,“ zašeptal jsem.</p>
<p>„Tady žádný Pán Bůh není,“ řekl Calvin – a zdálo se, jako by jeho slova zůstala viset ve vzduchu. Otevřel jsem dveře vedoucí do samého kostela a ze zápachu se stalo téměř nás drtící miasma.</p>
<p>V odpoledním polosvětle se lavice strašidelně táhly až k oltáři. Nad nimi byla vysoká dubová kazatelna a v jejím stínu vstup do lodi, v němž se lesklo zlato.</p>
<p>Calvin, věřící protestant, popotáhl nosem a udělal znamení kříže. Já jsem jej následoval. Protože to zlato byl velký, krásně opracovaný kříž – avšak byl pověšen vzhůru nohama – a to je symbol satanské mše.</p>
<p>„Musíme zachovat klid,“ slyšel jsem svá slova. „Musíme být klidní, Calvine. Musíme být klidní.“</p>
<p>Avšak mé srdce sevřel stín a já se bál tak, jako nikdy předtím. Už jsem kdysi kráčel pod deštníkem smrti a myslel jsem si, že nic temnějšího neexistuje. Ale není tomu tak. Existuje to.</p>
<p>Kráčeli jsme uličkou mezi lavicemi a naše kroky se odrážely nad námi a kolem nás. Zanechávali jsme stopy v prachu. A na oltáři byly další temné <emphasis>devocionálie. </emphasis>Já však na ně nemohu myslet, opravdu nemohu.</p>
<p>Začal jsem vystupovat vzhůru na kazatelnu.</p>
<p>„Pane Boone, nedělejte to!“ zvolal náhle Cal. „Mám strach, že…“</p>
<p>Já jsem však již byl nahoře. Na podstavci ležela otevřená velká kniha, psaná jak latinsky, tak hranatými runami, jež mému nezkušenému oku připadaly jako druidské nebo i předkeltské. Přikládám lístek s některými z oněch symbolů, jak se mi uchovaly v paměti.</p>
<p>Zavřel jsem knihu a upřel zrak na slova vyražená do kůže: <emphasis>De Vermis Mysteriis. </emphasis>Má latina je už zaprášená, avšak dostačuje k tomu, abych si to přeložil: <emphasis>O tajemstvích Červa.</emphasis></p>
<p>Jak jen jsem se dotkl písmen, ten prokletý kostel a Calvinova bílá, zkroucená tvář jako by se rozvlnily. Zdálo se mi, že slyším hluboké hlasy, jež cosi vyzpěvovaly a byly plné hnusného, avšak zapáleného strachu – a pod nimi jiný zvuk, vyplňující samé nitro země. Nepochybuji ovšem, že to byla halucinace – avšak ve stejné chvíli zaplnil kostel velmi skutečný zvuk, který mohu popsat jen jako obrovské a hrůzné <emphasis>otáčení </emphasis>pod mýma nohama. Kazatelna se pod mými prsty třásla a znesvěcený kříž na zdi se chvěl.</p>
<p>Oba, Cal a já, jsme vyběhli ven a zanechali jsme ono místo jeho vlastní temnotě, a nikdo z nás se neodvážil ohlédnout, dokud jsme nepřeběhli drsná prkna přemosťující bystřinu. Nechci tvrdit, že jsme při tom úprku důstojně nereprezentovali oněch devatenáct set let, po které se člověk škrábe vzhůru od pověrčivého divocha; avšak lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme se procházeli.</p>
<p>Tak toto je můj příběh. Nechť skutečnost, že se mne horečka opět chopila, nevrhá stín na Tvé uzdravení – Cal může dosvědčit vše, co stojí v těchto řádcích, až po ten příšerný <emphasis>zvuk.</emphasis></p>
<p>Tímto končím a přeji si jen, abych Tě mohl uvidět (neboť vím, že mnohé z mých pochybností by tím ihned odpadly) a zůstávám Tvým věrným přítelem a obdivovatelem</p>
<p>Charles</p>
<p><emphasis>17. října 1850</emphasis></p>
<p>Vážení pánové,</p>
<p>V posledním vydání Vašeho katalogu potřeb pro domácnost (tj. léto 1850) jsem si všiml přípravku nesoucího název Smrt Krysám. Rád bych zakoupil jednu (1) 5-librovou plechovku tohoto přípravku za Vámi uvedenou cenu třicet centů (30c). Známku na odpověď přikládám. Prosím pošlete poštou na adresu: Calvin McCann, Chapelwaite, Preacheťs Corner, okr. Cumberland, stát Maine.</p>
<p>Děkuji Vám za laskavé vyřízení této záležitosti.</p>
<p>Zůstávám s uctivými pozdravy</p>
<p>Calvin McCann.</p>
<p><emphasis>19. října 1850</emphasis></p>
<p>Milý Bonesi,</p>
<p>Došlo k věcem, jež mají povahu velmi znepokojující.</p>
<p>Zvuky v domě zesílily a já stále více docházím k závěru, že krysy nejsou tím, co se v našich zdech pohybuje. Pokračovali jsme s Calvinem v namáhavém pátrání po ukrytých skulinách a dírách, avšak nenašli jsme nic. Asi bychom nezapadli nejlépe do románů paní Radcliffové! Cal však tvrdí, že mnoho oněch zvuků začíná ve sklepě, a my jej hodláme prozkoumat zítra. Nepřidává mi nikterak na jistotě vědomí toho, že sestra mého bratrance Stephena zde nešťastně ukončila život.</p>
<p>Její portrét, mimochodem, visí v chodbě v poschodí. Marcella Boonová byla smutná krasavice, pokud její podobu malíř vystihl, a já vím, že se nikdy nevdala. Někdy si myslívám, že paní Clorisová měla pravdu, že tento dům je špatný. Pro své dosavadní obyvatele neměl nic než bědy.</p>
<p>Avšak musím říci více o neochvějné paní Clorisové, neboť jsem s ní dnes opětovně mluvil. Vzhledem k tomu, že je nejrozumnější osobou z celého Corneru, s jakou jsem se dosud setkal, vyhledal jsem ji dnes odpoledne po nepříjemném rozhovoru, jenž následně popíši.</p>
<p>Dnes ráno nám měli dodat dřevo – a když bylo poledne a ještě později a žádné dřevo se neobjevilo, rozhodl jsem se, že půjdu na svou každodenní procházku až do vesnice. Mým cílem bylo navštívit Thompsona, onoho muže, s nímž Cal onu transakci dojednal.</p>
<p>Byl krásný den, plný čerstvé vůně jasného podzimu, a když jsem došel až k Thompsonově usedlosti (Cal, jenž zůstal doma, aby dále prozkoumával knihovnu strýce Stephena, mi dal patřičné pokyny), cítil jsem se v té nejskvělejší náladě, jakou jsem v posledních několika dnech mohl mít, a byl jsem vcelku ochoten odpustit Thompsonovi jeho lajdáctví s dodávkou dřeva.</p>
<p>To místo bylo obrovskou spleteninou plevele a zchátralých stavení s opadanou omítkou. Nalevo od maštale chrochtala a válela se v bahně velká svině, zralá pro listopadovou zabijačku, na zasviněném dvoře dávala žena v potrhaných kalikových šatech ze zástěry zobat kuřatům. Když jsem jí pokynul na pozdrav, obrátila ke mně bledou, tupou a ztrhanou tvář.</p>
<p>Okamžitá změna jejího výrazu z absolutní tuposti a únavy ve výraz šílené hrůzy byla neskutečná. Myslím, že mne měla za samotného Stephena, protože zvedla ruku v obraně proti uřknutí a zaječela. Zrní se rozsypalo po zemi a kuřata se rozeběhla pryč s ustrašeným pípáním.</p>
<p>Než jsem stačil vydat jakýkoli zvuk, velká neobratná postava muže, oblečeného pouze v dlouhém spodním prádle, se vyvalila z domu a měla v jedné ruce pušku ptáčnici a v druhé džbán. Z červeného plamínku v očích a nejisté chůze jsem usoudil, že je to sám dřevorubec Thompson.</p>
<p>„Boone!“ zařval. „Buď prokletej, ty hajzle!“ Upustil džbán, ten se odkutálel, a on učinil rukou znamení kříže.</p>
<p>„Přišel jsem k vám,“ řekl jsem s nejvyšší měrou nezaujatosti, jaká byla za daných okolností možná, „protože dřevo nepřišlo ke mně. Podle dohody, kterou jste uzavřel s mým člověkem…“</p>
<p>„Tvůj zas… člověk ať je taky prokletej, ti řikám!“ A já jsem brzy pochopil, že pod troufalostí a neurvalostí je smrtelný strach. Začal jsem zcela vážně uvažovat o tom, zda pušku proti mně ve svém vzrušení opravdu nepoužije.</p>
<p>Začal jsem opatrně: „Na znamení dobré vůle byste snad mohl…“</p>
<p>„Táhni k čertu s dobrou vůlí!“</p>
<p>„Dobrá tedy,“ řekl jsem s maximální zdvořilostí, jakou jsem byl schopen předvést. „Přeji vám dobrý den – a abyste se příště lépe ovládal, pane.“ S tím jsem se obrátil a jal jsem se scházet dolů do vesnice.</p>
<p>„Nevracej se!“ zařval za mnou. „Buď si tam nahoře s tim svým hnusným prokletím! Proklínám tě! Proklínám tě! Proklínám tě!“ Hodil za mnou kámen a ten mne udeřil do ramene. Nebudu se přece před ním sklánět a uhýbat.</p>
<p>Tak jsem vyhledal paní Clorisovou, rozhodnut alespoň trochu rozřešit záhadu Thompsonova nepřátelství. Paní Clorisová je vdova (Bonesi, nezahrávej si s myšlenkou mne s ní nějak <emphasis>dávat dohromady </emphasis>– jí je o dobrých patnáct let víc, a já už jsem po čtyřicítce) a žije osaměle v rozkošné malé chaloupce přímo na břehu oceánu. Našel jsem ji tam, jak věšela prádlo, a ona se zdála být opravdu potěšena, že mne vidí. To mne značně uklidnilo – neboť je až nevýslovně bolestné, když je člověk bez jakéhokoli pochopitelného důvodu označen za páriu.</p>
<p>„Pane Boone,“ řekla a udělala pukrle. „Pokud jste přišel kvůli prádlu, já po konci září žádný neberu. To moje revma mě bere tak, že mi dělá potíže vyprat si sama.“</p>
<p>„Byl bych rád, kdyby důvodem mé návštěvy opravdu mohlo být prádlo. Chtěl bych, abyste mi pomohla, paní Clorisová. Musím se dovědět vše, co mi můžete říci o Chapelwaitu a o Jerusalem’s Lotu a o tom, proč se lidé ve vesnici na mne dívají s takovým strachem a podezíráním!“</p>
<p>„Jerusalem’s Lot! Tak vy o <emphasis>tom </emphasis>víte?“</p>
<p>„Ano, vím,“ odpověděl jsem, „před týdnem jsem tam byl se svým společníkem.“</p>
<p>„Ach Bože!“ zvolala a zbledla jako stěna. Zachvěla se a vypadala na omdlení. Podal jsem jí ruku, aby neupadla. Oči jív hrůze těkaly a na chvíli jsem si byl jist, že ji trefí šlak.</p>
<p>„Paní Clorisová, je mi líto, jestli jsem řekl něco, co by…“</p>
<p>„Pojďte dovnitř,“ řekla, „musíte se to dozvědět. Ježíši Kriste, ty dny zla už jsou tady zas!“</p>
<p>Nepromluvila, dokud ve své kuchyňce prosvícené sluncem neudělala silný čaj. Když byl čaj na stole, podívala se zamyšleně na oceán. Oči nás obou nevyhnutelně přitahoval kosý výběžek Chapelwaiteského mysu, kde se nad hladinu tyčil dům. Velké okno s výhledem na záliv se lesklo v paprscích slunce blížícího se k západu jako diamant. Ten pohled byl krásný, avšak podivně znepokojující. Pojednou se obrátila ke mně a důrazně řekla:</p>
<p>„Pane Boone, vy musíte z Chapelwaite hned vodejít!“</p>
<p>Byl jsem šokován.</p>
<p>„Ve vzduchu je dech zla – od tý doby, co jste se tam usadil. A v posledním týdnu – od tý chvíle, co jste vkročil na to prokletý místo – tady byly všelijaký zlý znamení a divný věci. Rouška na tváři Měsíce, hejna lelků, co zpívaj na hřbitovech, jeden moc divnej porod, nepřirozenej. <emphasis>Vy prostě mu</emphasis><emphasis>síte </emphasis>vodejít!“</p>
<p>Když jsem si urovnal myšlenky alespoň natolik, abych byl schopen promluvit, řekl jsem tak mírně, jak jsem jen mohl: „Ale paní Clorisová, to všechno jsou báchorky. Vy to přece víte.“</p>
<p>„Jo, a je to báchorka, že Barbaře Brownový se narodilo děťátko bez vočí? A že Clifton Brockett našel válcovanou, pět stop širokou fungl novou cestu v lesích za Chapelwaitem, <emphasis>kde je všecko jinak shnilý a zpráchnivělý do bělá? </emphasis>A můžete vy, když jste v Jerusalem’s Lotu sám byl, říct, že opravdu tam ještě furt není nic živýho?“</p>
<p>Nebyl jsem schopen jí odpovědět. To, co jsem viděl v tom hrozném kostele, jsem měl stále před očima.</p>
<p>Sepjala své pokroucené ruce a snažila se uklidnit. „Já vo těch věcích vím jen vod svý matky a ještě předtím vod její matky. Víte vy něco o vaší rodině, teda, co se týká Chapelwaitu?“</p>
<p>„Jen tak matně,“ řekl jsem. „Ten dům byl domovem potomků Philipa Boona od 80. let 18. století. Jeho bratr Robert, můj dědeček, se pak usadil v Massachusetts – poté, co se nepohodli o jakýchsi ukradených dokumentech. O potomcích Philipa toho vím málo, až na to, že na tom lpí nějaký stín, který přechází z otce na syna a na vnuky – Marcella zemřela nešťastnou náhodou a Stephen se zabil pádem. Jeho přáním bylo, aby se Chapelwaite stal mým sídlem –a mým přáním bylo, aby se staré jizvy zahojily.“</p>
<p>„Ty se nikdá nezahojej,“ zašeptala. „Vy nevíte nic o tom, jak to začalo?“</p>
<p>„Roberta Boona chytili, jak se hrabe v psacím stole svého bratra.“</p>
<p>„Philip Boone byl šílenec,“ řekla. „Byl to člověk, co se paktoval s mocnostma Ďábla. A ta věc, co se ji Robert <emphasis>pokusil </emphasis>ukrást, byla černá bible, sepsaná ve starejch jazycích – v latině, druidštině, a jinejch. Kniha pekelná.“</p>
<p><emphasis>,JDe Vermis Mysteriis</emphasis>.“</p>
<p>Jako by do ní hrom udeřil. „Vy o ní víte?“</p>
<p>„Viděl jsem ji… a dotkl jsem se jí.“ Opět vypadala, že ji trefí šlak. Dala si ruku před ústa, jako by chtěla zadusit výkřik. „Ano – v Jerusalem’s Lotu. Na kazatelně v prokletém a znesvěceném kostele.“</p>
<p>„Tak je tam furt. Pořád jako byla.“ Zhoupla se na židli. „Doufala jsem, že Bůh ve svý moudrosti ji už svrhl do jámy pekelný.“</p>
<p>„Jaký vztah měl Philip Boone k Jerusalem’s Lotu?“</p>
<p>„Vztah krve,“ řekla temně. „Měl na sobě Znamení Vlka, ačkoli přišel v rouše Beránka. A tý noci 31. října 1789 Philip Boone zmizel… a s ním všecky lidi z tý prokletý vesnice.“</p>
<p>Byla by mi řekla více – ve skutečnosti asi i věděla o něco více. Avšak jen stupňovala své prosby, abych odešel, vedla řeči o tom, že „krev volá po krvi“, mumlala cosi o „těch, kdo <emphasis>se dívají, </emphasis>a těch, kdo <emphasis>střelí“. </emphasis>A jak přibývalo červánků, zdála se mi spíše více než méně rozrušená, a abych ji uklidnil, ubezpečil jsem ji, že její přání budou co nejvážněji vzata v potaz.</p>
<p>Kráčel jsem domů, doprovázen prodlužujícími se temnými stíny, má dobrá nálada byla vcelku vniveč a má hlava třeštila otázkami, jež mne pronásledují dosud. Cal mne uvítal zvěstí, že zvuky ve zdech jsou ještě horší než předtím – jak mohu i já v tuto chvíli dosvědčit. Pokouším se přesvědčit se, že slyším pouze krysy, avšak vidím před sebou tvář paní Clorisové, vážnou a plnou hrůzy.</p>
<p>Měsíc vyšel nad mořem, zamlžený, v úplňku, barvy krve, a osvětluje oceán výhružným přísvitem. Má mysl se znovu obrací k onomu kostelu a</p>
<p>(zde je jedna řádka přeškrtnuta)</p>
<p>Avšak Ty, Bonesi, to neuvidíš. Je to příliš šílené. Myslím, že je čas jít spát. Mé myšlenky patří Tobě. Zdraví Tě</p>
<p>Charles (Následující text pochází z deníku Calvina McCanna.)</p>
<p><emphasis>20. října 1850</emphasis></p>
<p>Dovolil jsem si dnešního rána násilím odemknout zámek, jenž uzavírá přístup ke knihám – to jsem učinil ještě předtím, než pan Boone vstal z lože. Nic naplat: vše jest šifrováno. Myslím, že jde o šifru jednoduchou. Snad mi to půjde stejně snadno jako s tím zámkem. Je tam deník, tím jsem si jist, a je psán rukopisem zvláštně podobným rukopisu pana Boona. Jaká to kniha je uložená v nejtemnějším koutě této knihovny a uzamčena přes všechny stránky? Vzduch, jenž napomáhá zkáze, byl tím stiskem z jejích stránek vytlačen. Až později, bude-li času – pan Boone se dal do obhlížení sklepa. Obávám se, že tyto hrůzné jevy budou v této době příliš mnoho pro jeho podlomené zdraví. Musím jej přesvědčit–Avšak on přichází.</p>
<p><emphasis>20. října 1850 </emphasis>Bonesi, Nemůžu psát Nemůžu <emphasis>(sic) </emphasis>o tom zatím ps Já ne ne ne</p>
<p>(Z deníku Calvina McCanna)</p>
<p><emphasis>20. října 1850</emphasis></p>
<p>Jak jsem se obával, jeho zdraví nevydrželo… Dobrý Bože, ó Otče náš, jenž jsi na nebesích! Nemohu snést to pomyšlení. Avšak ono už ve mně zapustilo kořínek, pálí mne v mozku jako žhavé železo – ta hrůza ve sklepení…! Jsem nyní sám. Je půl deváté – dům je tichý, avšak…</p>
<p>Našel jsem jej zhrouceného nad psacím stolem. Stále spí: avšak oněch několik okamžiků, jak ušlechtile se s tím vyrovnal, zatímco já tam stál strnulý a otřesen!</p>
<p>Jeho pleť je vosková, chladná. Horečka již ustala, díky Bohu. Netroufnu si jej odvézt nebo jej nechat sejít do vesnice. A kdybych šel já, kdo by šel se mnou zpět, aby mu poskytl pomoc? Kdo by šel do tohoto domu, na němž je prokletí?</p>
<p>Ó, to sklepení! Ty věci ve sklepení, z nich prosakovalo zlo do našich zdí!</p>
<p><emphasis>22. října 1850</emphasis></p>
<p>Milý Bonesi,</p>
<p>Jsem opět sám sebou, sic po šestatřiceti hodinách bezvědomí ještě slabý. Sám sebou… jaký to zlý a hořký vtip! Setkal jsem se tváří v tvář se šílenstvím a hrůzou přesahující možnosti vylíčení. A konec tomu se neblíží.</p>
<p>Kdyby nebylo Cala, asi bych ukončil svůj život ještě teď. Cal je ostrovem rozumu v moři tohoto šílenství.</p>
<p>Musíš se o tom dovědět všechno.</p>
<p>Vybavili jsme se na náš průzkum sklepení svíčkami a ty vyzařovaly silný žár, jenž byl vcelku přiměřený – pekelně přiměřený! Calvin se pokoušel mne chlácholit, připomínal mi mé nedávné ochoření, říkal, že nejspíš najdeme pár zdravých krys, jež bychom si měli vyhlédnout a otrávit.</p>
<p>Já jsem však zůstal rozhodnut. Calvin povzdechl a odpověděl mi: „Dělejte tedy, jak musíte, pane Boone.“</p>
<p>Do sklepení se jde padacími dveřmi v podlaze kuchyně (o nichž mi Cal řekl, že je již zatloukl důkladnými fošnami) a my je zvedli pouze s velikou námahou.</p>
<p>Z temnot se na nás vyvalil vše prostupující puch hniloby, ne nepodobný tomu, jenž prostupoval opuštěnou vesnici na druhém břehu řeky Royal. Svíčka, již jsem držel v ruce, vrhala svit na strmé schodiště vedoucí do temnot. Schody byly v úděsném stavu – dokonce jeden chyběl a zbyla po něm jenom černá díra – a bylo snadné pochopit, jak nešťastná Marcella mohla zde ukončit svůj život.</p>
<p>„Buďte opatrný, pane Boone!“ pravil Cal – řekl jsem mu, že nemám v úmyslu nic jiného, a jali jsme se sestupovat.</p>
<p>Podlaha byla z udupané země, stěny byly z masivní žuly a téměř nebyly vlhké. Nevypadalo to tu vůbec na útočiště krys, jelikož tu nebylo nic z toho, co mají krysy rády a v čem si rády stavějí svá doupata, jako jsou staré krabice, vyhozený nábytek, hromady papíru a podobně. Podlaha se postupně svažovala v místech, kde nad sklepením asi byl velký salon a jídelna, tedy směrem západním. Tímto směrem jsme kráčeli. Všude bylo naprosté ticho. Zápach ve vzduchu vytrvale zesiloval a tma kolem nás jako by tlačila jako žoky vlny, jako kdyby žárlila na světlo, jež se sem na čas vloudilo po tolika letech její vlády.</p>
<p>Na vzdálenějším konci ustoupily žulové stěny hladkému dřevu, jež bylo úplně zčernalé a neodráželo žádné světlo. Zde sklepení končilo – a za ním bylo cosi, co připomínalo výklenek ve velkém salonu. Výklenek byl umístěn v takovém úhlu, že nebylo možné si jej prohlédnout, aniž byste zašli za roh.</p>
<p>Calvin a já jsme tak učinili.</p>
<p>Bylo to, jako by hnusná paleta temné minulosti tohoto stavení před námi vystoupila v celé své šíři. Ve výklenku stála jediná židle a nad ní, upevněna na háku v jednom z důkladných stropních trámů, visela shnilá konopná smyčka.</p>
<p>„Tak to tady se oběsil,“ zamumlal Cal. „Ach Bože!“</p>
<p>„Ano… a mrtvola jeho dcery ležela na schodech za ním.“</p>
<p>Cal začal mluvit – a pak jsem uviděl, jak jeho oči sklouzly pohledem na něco za mnou – a potom jeho slova přešla ve výkřik.</p>
<p>Jak Ti mohu, Bonesi, jenom popsat pohled, jenž nám vyvstal před očima? Jak Ti mohu vyprávět o příšerných nájemnících v našich zdech?</p>
<p>Stěna na konci sklepení odpadla a z oné temnoty se vynořila tvář – tvář s očima ebenově černýma jako sama řeka Styx. Ústa byla otevřena v bezzubém, smrtelném šklebu, jedna žlutá, zetlelá ruka sahala po nás. Příšera vydala ohavný zvuk a učinila nejistý krok k nám. Světlo mé svíčky na ni dopadlo…</p>
<p><emphasis>A já uzřel kolem jejího krku čerstvou strangulační rýhu!</emphasis></p>
<p>Zpoza ní se pohnulo cosi jiného, něco, o čem se mi bude zdát až do chvíle, kdy všechny mé sny ustanou – byla to dívka s bledou, zetlelou tváří a mrtvolným šklebem – dívka, jejíž hlava se pokyvovala v bláznivém úhlu.</p>
<p>Oni nás chtěli – věděl jsem to. A já vím, že by nás zatáhli do oněch temnot a zmocnili se nás, kdybych býval nevhodil svíčku té bytosti přímo do tváře a nevrhl po ní ještě tu židli pod smyčkou.</p>
<p>Potom už nebylo nic než záludná temnota. Můj rozum mne opustil. Probudil jsem se, jak jsem již řekl, ve svém pokoji s Calem po boku.</p>
<p>Kdybych mohl odejít, vyběhl bych z tohoto domu v noční košili vlající mi za patami. Avšak nemohu. Stal jsem se statistou v hlubším, temnějším dramatu. Neptej se mne, jak to vím – prostě to vím. Paní Clorisová měla pravdu o hlasu krve volajícím po krvi – a jak strašnou měla pravdu o „těch, kdo <emphasis>se dívají, </emphasis>a těch, kdo <emphasis>střeží“ </emphasis>Obávám se, že jsem probudil Sílu spící v oné prokleté vesničce zvané Jerusalem’s Lot po půl století, Sílu, jež zavraždila mé předky a ovládla je svým poutem tak, že se z nich stali <emphasis>nosferatu </emphasis>– Nemrtví. A já mám větší obavy než jsou tyto, Bonesi, ale ještě vidím jen část toho všeho. Kdybych jen věděl… všechno!</p>
<p>Charles</p>
<p>P. S. Píši ovšem pouze pro sebe sama – od Preacheťs Corneru jsme izolováni. Neodvážím se odnést to na poštu a Calvin mne nemůže opustit. Snad, když Bůh dá, Tě dopis zastihne, ať již takovým či onakým způsobem.</p>
<p>C.</p>
<p>(Z deníku Calvina McCanna)</p>
<p><emphasis>23. října 1850 </emphasis>Dnes je mu lépe – mluvili jsme spolu krátce o oněch <emphasis>zjeveních </emphasis>ve</p>
<p>sklepě a shodli jsme se na tom, že nešlo ani o halucinace nebo <emphasis>ektoplazmické </emphasis>jevy, ale že byli <emphasis>skuteční. </emphasis>Doufá pan Boone, stejně jako já, že zmizeli? Snad – zvuky jsou tiché, avšak všude visí hrozba, jako temný příkrov. Zdá se, že čekáme v proradném Oku uragánu…</p>
<p>Našel jsem v horní ložnici balíček papírů. Ležely v dolní zásuvce starého psacího stolu s roletovým víkem nad psací deskou. Úryvky korespondence a účty mne utvrdily v přesvědčení, že tato místnost byla pokojem Roberta Boona. Avšak nejzajímavějším dokumentem je škrábanice na rubu reklamy na pánské bobří čepice. Nahoře je napsáno:</p>
<p>Blahoslavení chudí duchem.</p>
<p>Pod tím je napsaný očividný nesmysl:</p>
<p>bkedshdermtheseak</p>
<p>elmsoerareshamded</p>
<p>Myslím, že to je klíč k uzamčené a zašifrované knize v knihovně. Šifra použitá na tomto nápisu je zřejmě prostá šifra používaná ve válce o nezávislost a známá jako <emphasis>Cikcak Plot. </emphasis>Když se vynechá každé druhé písmeno, dostaneme text:</p>
<p>besdrt e ek</p>
<p>1 seaehme</p>
<p>a když to čteme cikcak, dojdeme k <emphasis>Bles</emphasis><emphasis>sed are the Meek </emphasis>– Blahoslavení chudí duchem.</p>
<p>Než se to však odvážím ukázat panu Boonovi, musím vědět jistě, co je v oné knize…</p>
<p><emphasis>24. října 1850 </emphasis>Milý Bonesi,</p>
<p>Zvláštní úkaz – Cal, jenž nikdy nic neříká, dokud si není absolutně jist (velmi vzácný a chvályhodný rys), našel deník mého dědečka Roberta. Onen dokument byl psán šifrou, již Cal sám rozluštil. Cal skromně přiznává, že jeho objev byl dílem náhody, avšak já mám podezření, že s tím měla spíše co dělat jeho důslednost a píle.</p>
<p>Ať je tomu jakkoli, vrhá to na zdejší záhady zvláštní temné světlo!</p>
<p>První zápis je ze dne 1. června 1789 a poslední z 27. října 1789 – čtyři dny před Robertovým záhadným zmizením, o němž mi řekla paní Clorisová. Vypráví příběh prohlubující se posedlosti – nikoli, šílenství – a strašlivě jasně vysvětluje vztah mezi pradědečkem Philipem, vesnicí Jerusalem’s Lot a knihou, jež spočívá v onom znesvěceném kostele.</p>
<p>Vesnička sama je podle Roberta Boona starší než Chapelwaite (postavený v roce 1782) i než Preacheťs Corner (tehdy známý jako Preacheťs Rest, Kazatelův odpočinek, založen v roce 1741). Byla založena skupinou odpadlíků z puritánské víry v roce 1710 – sektou, již vedl zarytý náboženský fanatik jménem James Boon. To jméno mne opravdu zarazilo! Myslím, že tento Boon byl nepochybně ve vztahu k mému rodu. Paní Clorisová nemohla ve své pověrčivé víře, že rodová linie má v této věci zásadní význam, mít větší pravdu – a já si s hrůzou vzpomínám na její odpověď na mou otázku týkající se Philipa <emphasis>a jeho </emphasis>vztahu k Jerusalem’s Lotu. „Vztah krve,“ řekla tehdy, a já se obávám, že tomu tak bylo.</p>
<p>Vesničku vystavěli kolem kostela, kde Boon kázal – nebo soudil. Můj dědeček naznačil, že Boon míval intimní vztahy s bezpočtem paní a dívek z vesnice tvrdě, že Bůh tomu tak chce a že je to Boží vůle. Výsledkem bylo, že se z vesnice stala anomálie, jaká mohla existovat jen v oné zvláštní době, kdy spolu šly ruku v ruce víra v čarodějnice a víra v neposkvrněné početí: vzájemně spříbuzněná, nejspíše degenerovaná bigotní vesnice ovládaná pološíleným kazatelem, jehož dvěma zákoníky byla Bible a de Goudgeova hnusná příručka <emphasis>Sídla démonů, </emphasis>společenství, kde obřady vymítání ďábla byly praktikovány pravidelně, společenství incestu a šílenství a fyzických vad, jež jsou tak častými následky onoho hříchu. Mám podezření, stejně jako sám Robert Boone, že jeden z Boonových nemaželských potomků musel odejít (nebo byl vyhnán) z Jerusalem’s Lotu, hledal štěstí na Jihu a tak založil naši nynější rodovou linii. Podle mého vlastního odhadu o mé rodině vím, že náš rod podle všeho pochází z té části Massachusetts, z níž se v roce 1820 stal tento stát – Maine. Můj prapraděd Kenneth Boone zbohatl tehdy kvetoucím obchodem kožešinami. Z jeho peněz, jež se rozmnožily časem a moudrými investicemi, bylo po jeho smrti v roce 1763 postaveno toto rodové sídlo. Jeho synové, Philip a Robert, postavili Chapelwaite. <emphasis>Krev volá po krvi, </emphasis>řekla paní Clorisová. Je možné, že Kenneth byl synem Jamese Boona, uprchl před šílenstvím svého otce a jeho vesnice, posléze měl syny a ti pak ve své úplné nevědomosti postavili boonovské sídlo <emphasis>necelé dvě míle od boonovských kořenů? </emphasis>Je-li toto pravdou, nezdá se, že nás vedla nějaká obrovská neviditelná Ruka?</p>
<p>Podle Robertova deníku byl James Boon v roce 1789 velmi starý – musel být. Bylo-li mu v době založení vesnice dvaačtyřicet, muselo mu pak být sto jedna – úžasný věk. Cituji z deníku Roberta Boona doslova toto:</p>
<p><emphasis>4. srpna 1789</emphasis></p>
<p>Dnes jsem poprvé potkal tohoto muže, s nímž můj bratr byl tak nešťastně zapleten. Musím připustit, že tento Boon ovládá zvláštní magnetismus, jenž mne velmi znepokojuje. On je opravdovým kmetem, s bílým vousem, a obléká se do černého hábitu, jenž mi připadá poněkud obscénní. Více znepokojující však jest, že byl obklopen ženami jako Sultán obklopený svým harémem, a P. mne ujišťuje, že jest stále činný, i když už i osmdesátník by…</p>
<p>Vesničku samou jsem navštívil předtím pouze jednou a již ji více nenavštívím – její ulice jsou pusté a plné strachu, jímž je naplňuje stařec ze své kazatelny: obávám se rovněž, že příbuzní obcovali s příbuznými, protože mnohé z tváří si jsou podobné. Zdálo se mi, že ať jsem se obrátil na kteroukoli stranu, uzřel jsem starcovu podobu – všechny jsou tak bezvýrazné, zdají se tak tupé, jakoby zbavené vší životnosti. Uzřel jsem děti bez očí a bez nosu, ženy, jež lkaly a sténaly a vztahovaly ruce k nebi bez jakéhokoli důvodu, a mumlaly citáty z Písma a o démonech…</p>
<p>P. si přál, abych zůstal na mši, avšak myšlenka na tohoto neblahého kmeta na kazatelně před obcí věřících vzájemně příbuzného obyvatelstva té vesnice mne odpudila a já jsem pronesl omluvu…</p>
<p>Záznamy předcházející tomuto – i ty následující po něm – vypovídají o Philipově rostoucí fascinaci Jamesem Boonem. 1. září 1789 byl Philip pokřtěn v Boonově kostele. Jeho bratr píše: „Jsem bez sebe údivem a hrůzou – můj bratr se změnil před mýma očima –zdá se mi, že se postupně mění do podoby onoho prokletého muže.“</p>
<p>První zmínka o knize se objevuje 23. července. Robertův deník to zaznamenává jen stručně: „P. se vrátil dnes večer z menší vsi s –myslil jsem si – poněkud divokým výrazem. Nepromluvil až dokud nebyl čas jít spát, pak pravil, že Boon se optal na knihu pod titulem <emphasis>O Tajemstwiech Czerwa. </emphasis>Abych P. potěšil, slíbil jsem, že napíši Johnsovi & Goodfellowovi poptávku – P. až zářil vděkem.“</p>
<p>Další záznam je ze 12. srpna: „Obdržel dva dopisy dnešní poštou – jeden od Johnse & Goodfellowa z Bostonu. Mají povědomost o svazku, o nějž P. projevil zájem. Onen dopis je poněkud chladný – opravdu zvláštní. Znal jsem se s Henrym Goofellowem celé roky.“</p>
<p><emphasis>13. října:</emphasis></p>
<p>P. je bláznivě nadšen dopisem od Goodfellowa – odmítá mi říci, proč. Jen pravil, že Boon <emphasis>mimořádně touží </emphasis>získat výtisk. Nemohu usoudit, proč, protože podle názvu to vyhlíží jako neškodný traktát o zahradnictví…</p>
<p>Mám starost o Philipa – je mi každý Den cizejší. Nyní si přeji, abychom se do Chapelwaitu nebyli vrátili. Léto je horké, dusné, a plné zlých znamení…</p>
<p>V Robertově deníku existují jen další dvě zmínky o té neblahé knize (nezdá se, že si uvědomil její skutečný význam, dokonce ani na samém konci). Ze záznamu ze 4. září:</p>
<p>Požádal jsem Goodfellowa, abych mohl vystupovat jako P.–ův zástupce ve věci koupě, ačkoli můj úsudek křičel zoufale proti zomu. Proč bych měl odmítnout? Kdyby neměl vlastní peníze, měl bych odmítnout? A jako protislužbu jsem z Philipa vyzískal příslib, že</p>
<p>popře svůj ohavný křest… avšak on je tak vášnivý, až horečnatý, nevěřím mu. V této věci jsem úplně <emphasis>ztracen…</emphasis></p>
<p><emphasis>A </emphasis>nakonec, 16. září:</p>
<p>Kniha došla dnešního dne, s poznámkou od Goodfellowa, že si nepřeje nikdy více míti cokoli se mnou… P. byl nadšen až nepřirozeně, skoro se zmocnil knihy, již jsem držel v rukou. Je psána zparchantělou latinou a runovým písmem, z něhož ne vy čtu nic. Ta věc jako by při doteku hřála a v mých rukou vibrovala, jako by obsahovala obrovskou sílu… Připomněl jsem P. jeho slib vzdát se křtu a on jen se zasmál ošklivým, šíleným smíchem a udeřil mne onou knihou do tváře, a vykřikoval stále znovu: „Máme ji! Máme ji! Červ! Tajemství Červa!“</p>
<p>Nyní je pryč, předpokládám, že šel ke svému šílenému dobrodinci, a já jej dnešního dne již neviděl…</p>
<p>O knize tam již více není, avšak učinil jsem jisté závěry, jež vyhlížejí alespoň jako pravděpodobné. Za prvé, jak paní Clorisová řekla, kniha byla důvodem roztržky mezi Robertem a Philipem – a za druhé že je to breviář nesvatých praktik, pravděpodobně druidského původu (mnohé druidské krvavé rituály byly popsány římskými dobyvateli Británie pro vědecké účely, a mnohé z těchto pekelných kuchařek náleží mezi <emphasis>zakázané </emphasis>knihy na celém světě). Za třetí pak to, že Boon a Philip zamýšleli využít knihy k vlastním účelům. Snad, z nějakých podivných popudů, mysleli vše dobře, ale tomu nevěřím. Myslím si, že už dávno předtím se upsali nějakým beztvářným mocnostem, jež existují až za hranicí vesmíru – mocnostem, jež mohou existovat až za předivem času. Poslední záznamy v deníku Roberta Boona vnášejí jistý paprsek světla do těchto úvah – a já je nechám, aby promluvily samy za sebe:</p>
<p><emphasis>26. října 1789</emphasis></p>
<p>Dnes byla strašlivá panika v Preacheťs Corneru – kovář Frawley mne vzal za ruku a požadoval, abych mu sdělil „Co tvůj bratr</p>
<p>a ten bláznivý Antikrist tam nahoře mají za oumysle“. Goody Randall tvrdí, že na nebi byla <emphasis>znamení velkého neštěstí, jež přijde. </emphasis>Jedna kráva porodila tele s dvěma hlavami.</p>
<p>Co se týče mne, nevím, co přijde: asi to bude šílenství mého bratra. Jeho vlasy zešedivěly téměř přes noc, jeho oči jsou velké krví podlité kruhy, z nichž se milé světlo rozumu vytratilo. Šklebí se a šeptá, a z nějakého jen jemu známého důvodu se začal toulat po našem sklepení, když právě není v Jerusalem´s Lotu.</p>
<p>Ptáci se slétají k domu a na trávu okolo něj – jejich krákání z mlhy se mísí s hlasem moře do nadpřirozeného jekotu, jenž zahání jakoukoli myšlenku na spánek.</p>
<p><emphasis>27. října 1789</emphasis></p>
<p>Sel jsem za jsem P. dnešního večera, když odešel do Jerusalem´s Lotu, a udržoval jsem za ním bezpečný odstup, abych nebyl objeven. Ti prokletí ptáci se slétají do hejn v lese, který zaplňují svým smrtelným, chorobným krákáním. Neodvážil jsem se překročit můstek – vesnice byla celá v temnotě, až na kostel, jenž byl osvětlen strašidelnou rudou září, jež Činila z jeho vysokých, špičatých oken oči Pekla. Hlasy vzrůstaly a klesaly v ďáblově litanii, někdy smějící se, někdy plačící. Sama Země se zdála vlnit a sténat pode mnou, jako kdyby nesla nějaké strašné břemeno, a já uprchl, ohromen a pln hrůzy, pekelné skřeky ptáků zaléhaly v mých uších, jak jsem běžel tím lesem plným stínů.</p>
<p>Vše se blíží k Rozuzlení, zatím nepředvídatelnému. Nechci spát pro zlé sny, jež se mi pak zdají, avšak nemohu ani zůstat bdělý, neboť nevím, jaké šílené hrůzy mohou nastat. Tato noc je plná strašných zvuků a já se obávám…</p>
<p>Avšak i tak cítím nutkání jít tam znovu, abych pozoroval, <emphasis>abych viděl. </emphasis>Zdá se mi, že sám Philip mne volá, stejně jako ten starý muž. Lelci prokletý prokletý prokletý</p>
<p>Zde končí deník Roberta Boona.</p>
<p>Musíš si však všimnout jednoho, milý Bonesi (už se blížím závěru): píše, jak se mu zdálo, že jej sám Philip k sobě volá. Můj konečný závěr se zakládá na těchto řádcích, na rozhovoru s paní Clorisovou a na jiných věcech, avšak hlavně je ovlivněn těmi příšernými postavami ve sklepení, mrtvými, avšak živými. Náš rod je, milý Bonesi, nešťastný. Leží na nás prokletí, jež nechce být pohřbeno – žije svým hrozným stínovým životem v tomto domě a oné vesnici. A rozuzlení dalšího cyklu se blíží. Já jsem posledním z rodu Boonů. Obávám se, že to cosi o této skutečnosti ví a že já jsem terčem zlovolného úsilí v takové míře, až rozum nestačí. Výročím je předvečer svátku Všech svatých – týden ode dneška. Jak mám konati dále? Kdybys tu jen byl, abys mi poradil, abys mi pomohl! Kdybys tu jen byl!</p>
<p>Musím se dovědět vše – musím se vrátit do oné prokleté vesnice. Nechť je mi Bůh nápomocen!</p>
<p>Charles (Z deníku Calvina McCanna)</p>
<p><emphasis>25. října 1850</emphasis></p>
<p>Pan Boone spal téměř celý dnešní den. Jeho tvář je bledá a velmi pohublá. Obávám se, že jeho horečka se nevyhnutelně opět blíží.</p>
<p>Když jsem doplňoval vodu do jeho karafy, všiml jsem si dvou neodeslaných dopisů panu Gransonovi na Floridu. Pan Boone se hodlá vrátit do Jerusalem’s Lotu – dopustím-li něco takového, zabije ho to. Možná bych se mohl vytratit do Preacheťs Corneru a najmout bryčku. Snad, avšak co když se pan Boone probudí? Kdybych se vrátil a zjistil, že je pryč?</p>
<p>Zvuky v našich zdech jsou opět zde. Díky Bohu, že pan Boone ještě spí! Třesu se strachem, když pomyslím na důsledky.</p>
<p><emphasis>Chvíli nato</emphasis></p>
<p>Přinesl jsem panu Boonovi večeři. Hodlá vstát později, a navzdory jeho výmluvám vím, jaké má plány – avšak já stejně odcházím do Preacheťs Corneru. Zůstalo mi několik prášků na spaní, jež mu byly předepsány, když byl minule nemocen –jeden jsem mu dal do čaje, jenž vypil, aniž by cokoli poznal. Opět spí.</p>
<p>Ponechat jej s těmi Věcmi, jež šramotí za našimi zdmi, mne děsí – ponechat jej, aby v těchto zdech strávil ještě jediný den, mne děsí ještě více. Takže jsem jej zamknul.</p>
<p>Kéž Bůh zařídí, aby tady potom ještě byl, v bezpečí a spící, až se vrátím s bryčkou!</p>
<p><emphasis>Ještě později</emphasis></p>
<p>Oni po mně házeli kameny! Házeli po mně kameny jako po zdivočelém, vzteklém psovi! Příšery a zrůdy! A oni si říkají <emphasis>lidé! </emphasis>Jsme zde uvězněni…</p>
<p>Ptáci se opět začínají slétat.</p>
<p><emphasis>26. října 1850</emphasis></p>
<p>Milý Bonesi,</p>
<p>Je téměř soumrak a já jsem se právě probudil – poté, co jsem spal téměř dvacet čtyři hodiny. Ačkoli mi Cal nic neřekl, mám podezření, že mi dal do čaje prášek na spaní, čímž zhatil mé úmysly. Cal je můj dobrý a věrný přítel, jenž míní vždy to nejlepší, a já se k tomu nebudu vyjadřovat.</p>
<p>Avšak má mysl ví své. Ten den je zítra. Jsem klidný, vyrovnaný, avšak cítím, že se horečka opět hlásí o své. Je-li tomu tak, <emphasis>musí </emphasis>to být zítra. Snad mi bude dnes večer lépe – avšak ani plameny pekelné samy mne nedonutí vkročit do oné vesnice po soumraku.</p>
<p>Pokud bych již nic více nenapsal, Bůh Tě opatruj, Bonesi.</p>
<p>Charles</p>
<p>PS. Lelci zase začali krákat a ty hrozné šramoty zase začaly. Cal neví, že to všechno slyším, ale já to slyším.</p>
<p>C.</p>
<p>(Z deníku Calvina McCanna)</p>
<p>27. října 1850</p>
<p>5 hod. odpoledne</p>
<p>Nedá se přesvědčit. Tak dobře. Jdu s ním.</p>
<p><emphasis>4</emphasis><emphasis>. listopadu 1850</emphasis></p>
<p>Milý Bonesi,</p>
<p>jsem slabý, avšak dobré mysli. Nejsem si jist, jaký den je, avšak můj almanach mne podle údajů o přílivu, odlivu a západu slunce ujišťuje, že datování je správné. Sedím u psacího stolu, u kterého jsem seděl, když jsem Ti psal poprvé z Chapelwaitu, a dívám se na temné moře, jež rychle potemňuje ještě víc. Už je více neuvidím. Tato noc je má noc: já odcházím ke stínům, ať už jsou, co jsou.</p>
<p>Jak jen to moře bije o skály! Vrhá mraky pěny proti tmavnoucí obloze ve vlnách a to způsobuje, že podlaha pode mnou se chvěje. Ve skle okna vidím svou podobu, bledou jako tvář upíra. Nejedl jsem od dvacátého sedmého října – a ani bych nic býval nepil, kdyby Calvin onoho dne nepostavil u mé postele karafu.</p>
<p>Ach, Cal! Už tu není, milý Bonesi. Odešel místo mne tam, kde jsem doma, do toho proklatého místa, kde sídlí ten s hůlkovitýma rukama a tváří kostlivce, již jsem viděl v odrazu v okenní tabulce. Avšak on může mít větší štěstí než já – protože jeho nepronásledují ty sny, jež pronásledovaly mne v poslední době – zkroucené patvary, jež se honí v příšerných chodbách deliria. Ještě teď se mi třesou ruce – pokaňkal jsem celou stránku.</p>
<p>Calvin mne onoho rána pěkně doběhl, když jsem se pokoušel vytratit – a to jsem si myslel, jak jen jsem šikovný. Řekl jsem mu, že jsem se rozhodl odejít – a požádal jsem jej, zda by nemohl zajít do Tandrellu, vzdáleného asi deset mil, kde by najal dvoukolku; tam nejsme tak neblaze proslulí. Souhlasil s tím, že se na tu cestu pěšky vydá, a já jsem jej pozoroval, jak odchází po silnici podél moře. Když mi zmizel z dohledu, připravil jsem se chvatně, obléknuv si plášť a čepici (neboť počasí se stalo mrazivým – bylo cítit, že první známka nadcházející zimy je ve vzduchu v podobě lezavého ranního mrazivého větříku). Po chvíli jsem si přál, abych měl střelnou zbraň, a poté jsem se sám sobě vysmál za to přání. Co jsou platné pušky či pistole, když se děje tohle?</p>
<p>Vyšel jsem skrz špižírnu a na chvíli jsem se zastavil, abych se naposled podíval na moře a oblohu, protože vůně čerstvého vzduchu, v porovnání se zkažeností, již jsem poznal, mne pudila k tomu, abych se jej nadýchal – a také pro pohled na racka, jak krouží pod oblaky.</p>
<p>Obrátil jsem se – a za mnou stál Calvin McCann.</p>
<p>„Nepůjdete sám,“ řekl s tváří zachmuřenou tak, jak jsem to u něj nikdy neviděl.</p>
<p>„Ale Calvine…“ začal jsem.</p>
<p>„Ne, už ani slovo! Půjdeme spolu a učiníme, co jest nezbytné, nebo vás násilím odvedu zpět do domu. Nejste v pořádku. Nepůjdete sám.“</p>
<p>Není možné popsat vzájemně si odporující pocity, jež nade mnou střídavě převládaly – zmatení, uraženost, vděčnost – avšak nejsilnější z nich byla láska.</p>
<p>Tiše jsme prošli kolem letního altánu a slunečních hodin, po hranici pozemku a do lesa. Vše bylo mrtvolně tiché – ani ptáček nepípal, ani cvrček nezacvrkal. Svět se zdál být jako pod tichým příkrovem. Vůkol byla jen všudypřítomná vůně soli a z dálky se nesla slabá vůně páleného dřeva. Lesy byly barevné, ale z mého pohledu byla převládající barvou šarlatová.</p>
<p>Vůně soli záhy přestala a namísto ní zavládla jiná – hniloba, o níž jsem se již zmínil. Když jsme došli k nachýlenému můstku, jenž překlenuje říčku Royal, myslil jsem, že mne Cal požádá, abych toho nechal, avšak neučinil tak. Zastavil se, pohlédl na výhružnou kostelní věž, jež vypadala, že vyzývá modré nebe nad sebou, a pohlédl na mne. Šli jsme dál.</p>
<p>Pokračovali jsme rychlými, avšak váhavými kroky ke kostelu Jamese Boona. Dveře stále ještě visely na pantech, dokořán otevřené od našeho posledního útěku, a temnota uvnitř na nás zírala. Když jsme stoupali po schodech, srdce mi tuhlo – ruce se mi třásly, když</p>
<p>jsem se chopil kliky a zatáhl za ni. Puch uvnitř byl ještě intenzivnější a ještě smrtelnější než předtím.</p>
<p>Vstoupili jsme do temné předsíně – a aniž bychom tam prodleli, vešli jsme do kostela samého.</p>
<p>Tam byl nevýslovný nepořádek.</p>
<p>Něco obrovského tam řádilo – došlo tu ke strašnému ničení. Lavice byly zpřevracené a naházené na sebe jako snopy. Prokletý pohanský kříž ležel u východní zdi a zubatá díra v omítce nad ním svědčila o síle, s níž byl vyrván. Olejové lampy byly vytrženy z vysokých upevnění a zápach velrybího oleje se mísil s hnusným smradem, jenž ovládal vesnici. A po délce středové chodby, jako po příšerné cestě pro snoubence, byla stopa z černé mízy, smíšená s podivnými stopami krve. Nad tím zíralo kalnýma očima na onu rouhačskou knihu vykuchané tělo jehněte.</p>
<p>„Ach Bože,“ zašeptal Calvin.</p>
<p>Přišli jsme blíž, snažili jsme se vyhýbat slizu na podlaze. Sál odrážel zvuk našich kroků a zdálo se, že je mění v gigantický smích.</p>
<p>Společně jsme se vyšplhali na kazatelnu. Jehně nebylo ani vyvrhnuto, ani pojedeno – spíše se jevilo, že bylo <emphasis>vysáto, </emphasis>až krev došla. Krev byla u samého oltáře.</p>
<p><emphasis>…avšak krev na knize byla průhledná a ty pokřivené runy byly čitelné jako zabarvené sklo!</emphasis></p>
<p>„Musíme se toho dotknout?“ zeptal se Cal. Neváhal.</p>
<p>„Musíme. Musím to mít.“</p>
<p>„Co s tím uděláte?“</p>
<p>„To, co se s tím mělo udělat před šedesáti lety. Zničím to.“</p>
<p>Odvalili jsme mršinu jehněte z knihy – dopadla na podlahu s ošklivým zaduněním. Krví postříkané stránky se nyní jevily jako živé, jako by měly vlastní šarlatový přísvit.</p>
<p>V mých uších začalo cvrlikat a hučet – zdálo se, že ze zdí se line zpěv v hluboké tónině. Z pokřiveného výrazu Calovy tváře jsem usoudil, že slyší totéž. Země pod námi se chvěla, jako by byla bývala seznámena s tím, co tento kostel trápilo a co na nás přenesl, aby se bránil. Rozumné uvažování se bortilo – kostel byl jakoby vyplněn a osvětlen přísvitem věčného ohně pekelného. Zdálo se mi,</p>
<p>že vidím Jamese Boona, hnusného a zdeformovaného, jak se motá okolo těla ženy, a za ním mého prapraděda Philipa, jako ministranta v černém hábitu, držícího nůž a mísu.</p>
<p><emphasis>„Deum vobiscum magna vermis…“</emphasis></p>
<p>Ta slova na straně před mýma očima se třásla a kroutila, byla celá od krve obětiny předhozené tvoru zmítajícímu se mezi hvězdami…</p>
<p>Slepá, degenerovaná obec věřících, tápající v bezduchém, démonickém vzývání, zkroucené tváře, naplněné hladovou, bezejmennou předtuchou…</p>
<p>A latina byla vystřídána jazykem ještě starším, starým už tehdy, kdy starý Egypt byl ještě mladý a pyramidy ještě nebyly postaveny, kdy tato Země ještě visela v beztvarém, vroucím plynu:</p>
<p><emphasis>„Gyyagin vardar Yogsoggoth! Verminis! Gyyagin! Gyyagin! Gyyagin!“</emphasis></p>
<p>Kazatelna se začala otřásat a rozpadla se, a začala stoupat vzhůru…</p>
<p>Calvin vykřikl a zvedl ruku, aby si chránil tvář. Modlitebna se otřásala velkým, temným pohybem jako loď ztroskotavší v bouři. Zmocnil jsem se knihy a držel jsem ji před sebou – zdálo se mi, že je plná žáru slunce, bál jsem se, že by mne to mohlo oslepit, spálit na popel.</p>
<p>„Utíkejte!“ vykřikl Calvin. „Utíkejte pryč!“</p>
<p>Já jsem však stál jako přimražený a přítomnost vetřelců mnou prostupovala jako starodávnou nádobou, jež na to čekala celé roky –celá pokolení!</p>
<p>„Gyyagin vardar!“ zvolal jsem. „Služebníku Yogsoggotha, Bezejmenného! Červe z dálek Vesmíru! Požírači hvězd! Ničiteli času! Verminis! Nyní přichází Hodina Naplnění, Čas Vypořádání! Verminis! Alyah! Alyah! Gyyagin!“</p>
<p>Calvin do mne strčil a já jsem se zapotácel, kostel vířil přede mnou a já upadl na podlahu. Narazil jsem hlavou do převrácené lavice a v hlavě mi vybuchl rudý oheň, jenž mi však asi vrátil vědomí.</p>
<p>Nahmatal jsem zápalky, jež jsem měl s sebou.</p>
<p>Všechno zaplnilo podzemní dunění. Omítka padala. Zrezivělý zvon ve věži k tomu vyhrával dutou ďábelskou zvonkohru, jež s duněním souzněla.</p>
<p>Zápalka zaplála. Přiložil jsem ji ke knize právě v okamžiku, kdy kazatelna vyletěla vzhůru ve výbuchu tříštícího se dřeva. Pod ní se objevil obrovský černý bachor. Cal se potácel na jeho okraji, ruce měl rozhozené, tvář zkřivenou v bezeslovném výkřiku, který mi bude navždy znít v uších.</p>
<p>A potom se zjevil obrovitý příval šedého, třesoucího se masa. Puch z něj vystupující byl jako nával noční můry. Byl to obrovský výlev vazkého, puchýřovitého slizu, obrovská vlna hnusu, jež vylétala k nebi ze samých útrob země. A přece, v okamžitém a strašném pochopení, jakého nikdo nikdy nebyl mocen, jsem si uvědomil, že to je <emphasis>jenom jeden článek, jeden kroužek obrovského červa bez očí, jenž žije v podzemních komorách pod tímto prokletým kostelem!</emphasis></p>
<p>Kniha v mých rukách jasně vzplanula a ta Věc jako by nade mnou bezhlese řvala. O Calvina se to nepatrně otřelo – a on přeletěl po celé délce kostela jako panenka – se zlomeným vazem.</p>
<p>Pak to zmizelo – ta věc se ztratila a zanechala po sobě jen velkou roztřepenou díru, na jejíchž okrajích ulpěl černý sliz, a ječivý a dunivý zvuk se začal ztrácet někam strašně daleko, a pak bylo ticho.</p>
<p>Podíval jsem se dolů. Z knihy byl prach a popel.</p>
<p>Začal jsem se smát a pak výt jako raněné zvíře.</p>
<p>Opustil mne poslední zbytek rozumu a já seděl na podlaze, krvácel jsem na spánku, křičel jsem a mumlal nesmyslnou změť slabik, zatímco Calvin ležel naznak v rohu na druhé straně kostela a hleděl na mne skelnýma očima plnýma hrůzy.</p>
<p>Nemám ponětí, jak dlouho jsem byl v tomto stavu. Nedá se o tom vůbec nic vypovědět. Avšak když se mi vrátily smysly, stíny kolem mne už byly dlouhé a já jsem seděl ve světle soumraku. Mé oči si všimly pohybu – pohybu v té rozšklebené díře v modlitebně.</p>
<p>Cestu přes zčernalá prkna podlahy si razila jakási ruka.</p>
<p>Můj šílený smích se zdusil v hrdle. Veškerá hysterie se ze mne vytratila a přešla v naprosté znecitlivění.</p>
<p>Se strašnou, mstivou pomalostí se z temnot vynořila rozkladem poznamenaná postava a na mne pohlédla napůl zetlelá lebka. Po bezmasém čele jí lezli brouci. Na plesnivých ramenních kostech jí visel zetlelý hábit. Jen oči byly živé – rudě žhnoucí šílené jamky, jež na mne zíraly a bylo v nich něco víc než šílenství – dívaly se na mne prázdným pohledem nekonečných pustin za hranicemi Vesmíru.</p>
<p>Přišlo to, aby si mne to vzalo s sebou do srdce temnot.</p>
<p>Tehdy jsem uprchl, křičící strachem, a zanechal jsem tělo svého celoživotního přítele bez opatrování v tom místě hrůzy. Běžel jsem, až mi vzduch v plicích skoro vybuchl. Běžel jsem, až jsem se dostal do tohoto prokletého domu a do svého pokoje, kde jsem se zhroutil a ležel jsem jako mrtvý až do dneška. Utekl jsem, protože i v mém šílenství a dokonce i v té roztřepené trosce oživlého mrtvého <emphasis>jsem si uvědomil rodinnou příbuznost. </emphasis>Ne však podobu Philipa či Roberta, jejichž podobizny visí v galerii v poschodí. <emphasis>To zteřelé zjevení patřilo Jamesi Boonovi, Strážci Čer</emphasis><emphasis>va!</emphasis></p>
<p>On stále žije tam někde v křivolakých, temných chodbách pod zemí mezi Jerusalem’s Lotem a Chapelwaitem – a <emphasis>To </emphasis>žije dále. Tím, že jsem spálil knihu, jsem <emphasis>To </emphasis>sice zapudil, ale existuje ještě více</p>
<p>výtisků.</p>
<p>Avšak já jsem onou branou – a také posledním z krve Boonů. Pro dobro celého lidstva musím zemřít… a navždy přerušit onen řetěz.</p>
<p>Teď jdu k moři, milý Bonesi. Má cesta, stejně jako můj příběh, je u konce. Nechť Bůh Ti dá klid. Mír s Tebou.</p>
<p>Charles</p>
<p>Tyto podivné písemnosti se nakonec dostaly do rukou pana Everetta Gransona, jemuž byly adresovány. Předpokládá se, že Charlese Boona postihla recidiva jeho nešťastné mozkové horečky, kterou dostal už předtím, po smrti své ženy v roce 1848, a že ztratil rozum a zavraždil svého společníka a dlouholetého přítele pana Calvina McCanna.</p>
<p>Záznamy v kapesním deníku pana McCanna jsou fascinující ukázkou padělatelského umění, neboť byly bezpochyby dopsány Charlesem Boonem samým v úmyslu potvrdit jeho paranoidní představy.</p>
<p>Charles Boone se však mýlí nejméně ve dvou detailech. Za prvé, když byla vesnice Jerusalem’s Lot „znovuobjevena“ (používám ovšem tohoto termínu z historického hlediska), podlaha modlitebny, ač shnilá, nevykazovala žádné stopy výbuchu nebo velkého zpustošení. Ačkoli starodávné lavice opravdu <emphasis>byly </emphasis>zpřevracené a několik oken bylo rozbitých, lze to považovat za dílo vandalů ze sousedních obcí. Mezi staršími obyvateli Preacheťs Corneru a Tandrellu se sice ještě nyní vyprávějí jakési povídačky o Jerusalem’s Lotu (možná, že v době pobytu Charlese Boona tato lidová pověst byla jakýmsi momentem, jenž zapůsobil jako katalyzátor nešťastné recidivy jeho tragické duševní choroby), ale to stejně asi není podstatné.</p>
<p>Za druhé, Charles Boone nebyl posledním svého rodu. Jeho dědeček Robert Boone byl otcem nejméně dvou nemanželských synů. Jeden zemřel v raném dětství. Druhý přijal jméno Boone a usadil se v Central Falls na Rhode Islandu. Já jsem posledním potomkem této větve rodu Boonů – praprabratranec z druhého kolena. Tyto písemnosti jsem měl v držení po deset let. Někdy je nabídnu k uveřejnění, asi k výročí mého nastěhování do rodinného sídla Boonů – Chapelwaite. Doufám, že čtenář ve svém srdci najde kousek soucitu s ubohou, svedenou duší Charlese Boona. Za sebe mohu říci jediné, a to že měl pravdu pouze v jedné věci – tento objekt naléhavě potřebuje návštěvu deratizátora.</p>
<p>Podle harašení soudím, že tu někde ve zdech rejdí velké krysy.</p>
<p>James Robert Boone 2. října 1971</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Noční směna</strong></emphasis></p>
<p>Pátek, dvě hodiny ráno. Hall právě seděl na lavičce u výtahu, což bylo na celém třetím patře jediné místo, kde si mohl pracující člověk jako on dát sluka, když se nahoře objevil Warwick. Z toho, že Warwicka vidí, neměl žádnou radost. Od předáka se nečekalo, že se během noční šichty bude potulovat po třetím patře; měl pěkně sedět dole ve své kanceláři v suterénu a pít kafe z kávovaru, který stál na rohu jeho psacího stolu. A kromě toho bylo vedro.</p>
<p>Byl nejteplejší červen, jaký kdy v Gates Falls zaznamenali, a teploměr firmy Orange Crush, který také visel u výtahu, se jednoho dne ve tři ráno ustálil na čtyřiatřiceti stupních. Jen bůh věděl, v jakou pekelnou díru se textilka musela měnit při odpolední směně od tří do jedenácti.</p>
<p>Hall pracoval u potěracího stroje, jankovité mašiny vyrobené ve čtyřiatřicátém jakousi už dávno neexistující clevelandskou firmou. Dělal v textilce teprve od dubna, což znamenalo, že zatím stále dostával minimální mzdu jednoho dolaru a sedmdesáti osmi centů za hodinu. Přesto mu to vyhovovalo; byl svobodný, neměl žádnou vážnou známost a alimenty neplatil. Rád se toulal z místa na místo a v uplynulých třech letech se autostopem postupně přesunul nejdřív z Berkeley (kde studoval na univerzitě) do Lake Tahoe (kde se živil jako uklizeč nádobí) a pak dál do Galvestonu (přístavní dělník), do Miami (kuchař v bistru), do Wheelingu (taxikář a umývač nádobí) a nakonec do Gates Falls v Maine (dělník u potěracího stroje). Neměl v úmyslu zvednout kotvy dřív, než začne padat sníh. Byl svým založením samotář a vyhovovala mu pracovní doba od jedenácti večer do sedmi rána, kdy se krevní oběh velké textilky nejvíc zpomaloval, nemluvě už vůbec o teplotě v ní.</p>
<p>Jediné, co mu vadilo, byly krysy.</p>
<p>Třetí patro bylo dlouhé a liduprázdné, osvětlené pouze mrkavým světlem zářivek. Na rozdíl od ostatních pater textilky bylo relativně tiché a opuštěné – alespoň v tom smyslu, že v něm nebyli žádní lidé. O krysách se to tvrdit nedalo. Jediným mechanismem ve třetím patře byl potěrací stroj; zbytek patra sloužil jako skladové prostory pro pětačtyřicetikilové pytle vláken, která teprve čekala na to, až je Hallův dlouhý stroj se svými ozubenými soukolími roztřídí. Pytle ležely naskládané vedle sebe v dlouhých řadách připomínajících řetězce špekáčků, některé (zejména už dlouho nepoužívané meltony a nepravidelná freska, na která už nepřicházely žádné objednávky) léta staré a špinavě šedé usazeným průmyslovým odpadem. Poskytovaly báječné útočiště krysám, velkým potvorám s tlustým břichem, očima zářícíma vzteklinou a těly plnými vší a jiných parazitů.</p>
<p>Hall si navykl vybírat o přestávce z kontejneru na odpadky malý arzenál plechovek od limonád. Když neměl moc práce, házel je po krysách a později, když se mu k tomu naskytla příležitost, je zase sbíral. Jenže tentokrát ho Jeho Veličenstvo předák nachytal, protože jako zákeřný sviňák, za jakého ho všichni považovali, vyšel nahoru po schodech, místo aby normálně vyjel výtahem.</p>
<p>„Co to děláš, Halle?“</p>
<p>„To je na krysy,“ odpověděl Hall a uvědomoval si, jak chabě musí jeho vysvětlení znít teď, když se všechny krysy v klidu vrátily do bezpečí svých domovů. „Když nějakou vidím, hodím po ní plechovkou.“</p>
<p>Warwick krátce přikývl. Byl to vysoký a tělnatý chlap s vlasy ostříhanými na ježka. Rukávy košile měl vyhrnuté a kravatu povolenou. Pozorně se na Halla zadíval. „Vážený pane, neplatíme vás za to, abyste mrskal plechovkama po krysách. I když je pak zase posbíráte.“</p>
<p>„Harry mi sem už dvacet minut nic neposlal,“ ohradil se Hall a pomyslel si: <emphasis>Proč sakra nesedíš na prdeli a nepiješ kafe? </emphasis>„Nemůžu hodit do potěráku něco, co nemám.“</p>
<p>Warwick kývl, jako by ho to už nezajímalo.</p>
<p>„Nejspíš půjdu nahoru a s Wisconským si promluvím,“ prohlásil. „Vsadil bych se, že si čte v nějakém časopise a ten sajrajt se mu zatím hromadí v kontejnerech.“</p>
<p>Hall to nijak nekomentoval.</p>
<p>Warwick náhle ukázal prstem. „Támhle je jedna! Sejmi tu svini!“</p>
<p>Hall jediným prudkým švihem mrštil plechovkou od limonády, kterou držel v ruce. Krysa, usazená na jednom z pytlů, která je pozorovala lesklýma očima podobnýma dvěma brokům, s tlumeným vypísknutím utekla. Když šel Hall sebrat plechovku, pohodil Warwick hlavou a rozesmál se.</p>
<p>„Přišel jsem si s tebou promluvit o něčem jiném,“ řekl pak.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Příští týden je čtvrtého července.“ Hall přikývl. Textilka bude od pondělí do soboty zavřená – zaměstnanci, kteří tu dělají aspoň jeden rok, dostanou placenou dovolenou a ostatní budou mít týden neplaceného volna. „Chceš práci?“</p>
<p>„Jakou?“ pokrčil Hall rameny.</p>
<p>„Chceme uklidit celý suterén. Už dvanáct let tam nikdo na nic nesáhl, je tam bordel jako v tanku. Budeme to muset vystříkat hadicema.“</p>
<p>„Městská sanitární komise zmáčkla správní radu?“</p>
<p>Warwick se na Halla bezvýrazně díval. „Chceš tu práci nebo ne? Dva dolary na hodinu a čtvrtého dvojnásobek. Budeme dělat na noční směny, protože v noci nebude tak horko.“</p>
<p>Hall v duchu počítal. Po stržení daní by to mohlo hodit pětasedmdesát babek. Pořád lepší než ten průvan v peněžence, se kterým počítal.</p>
<p>„Vezmu to.“</p>
<p>„Tak se příští pondělí hlas v barvírně.“</p>
<p>Hall se za ním díval, když zamířil zpátky ke schodům. Warwick se na poloviční cestě zastavil, otočil se a pohlédl na něj. „Tys chodil na vysokou, co?“</p>
<p>Hall přikývl.</p>
<p>„No dobře, študente. Budu si to pamatovat.“</p>
<p>Odešel. Hall se posadil, zapálil si další cigaretu, v ruce držel plechovku od sodovky a rozhlížel se, jestli neuvidí nějakou krysu. Moc dobře si dokázal představit, jak to bude v suterénu vypadat – vlastně ještě jedno podlaží pod suterénem, tedy pod barvírnou. Vlhko, tma, spousta pavouků, plesnivé látky a svinstva prosáklého z řeky –a taky spousta krys. Možná dokonce i netopýrů, té letecké odrůdy hlodavců. <emphasis>Fuj.</emphasis></p>
<p>Hall prudce mrštil plechovkou a potom se pousmál, když k němu stropním potrubím tlumeně dolehl hlas Warwicka, který právě Harryho Wisconského servával do bezvědomí.</p>
<p><emphasis>No dobře, študente. Budu si to pamatovat.</emphasis></p>
<p>Náhle se přestal usmívat a zamáčkl cigaretu. O chviličku později mu začaly shora Wisconského pneumatické dopravníky posílat surový nylon a Hall se dal do práce. A po další chvíli vylezly krysy a rozesadily se na pytlích v zadní části dlouhé haly, odkud ho pozorovaly svýma černýma očima bez jediného mrknutí. Vypadaly jako porotci u soudu.</p>
<p>Pondělí, jedenáct hodin večer.</p>
<p>Když vešel Warwick, který měl na sobě staré džínsy zastrčené do vysokých gumových bot, posedávalo v barvírně nějakých šestatřicet chlapů. Hall právě poslouchal Harryho Wisconského, který byl nesmírně tlustý, nesmírně líný a nesmírně nervózní.</p>
<p>„Bude to hrůza,“ tvrdil Wisconsky, když se objevilo Jeho Veličenstvo předák. „Jen počkej a uvidíš, vrátíme se všichni domů černější než půlnoc v Persii.“</p>
<p>„Tak poslouchejte,“ vyzval je Warwick. „Rozvěsili jsme tam šedesát žárovek, takže by tam mělo být dost světla na to, abyste viděli, co děláte. Vy tam“ – ukázal na skupinku chlapů, kteří se opírali o sušicí cívky – „běžte a napojte hadice támhle k hlavnímu vodovodnímu uzávěru u schodiště. Můžete je rozvinout po schodech dolů. Pro každého z vás máme asi osmdesát metrů, takže by to mělo bohatě stačit. Nezkoušejte žádné srandičky a nestříkejte po sobě, jinak skončíte v nemocnici. Ta voda má pořádnou sílu.“</p>
<p>„Tohle někdo odnese,“ prorokoval kysele Wisconsky. „Jen počkej a uvidíš.“</p>
<p>„A vy ostatní,“ pokračoval Warwick a ukázal na skupinku, ve které byli Hall a Wisconsky. „Vy budete dneska v noci odpadková četa. Rozdělte se do dvojic a každá dvojice bude mít elektrický vozík. Je tam starý kancelářský nábytek, pytle s látkou, zbytky rozbitých mašin, zkrátka všechno možné harampádí. Všechno to navezeme na jednu hromadu k ventilační šachtě u západní stěny. Je tady někdo, kdo neumí jezdit s vozíkem?“</p>
<p>Nikdo se nepřihlásil. Elektrické vozíky měly pohon na baterie a podobaly se miniaturním popelářským vozům. Při nepřetržitém používání nasákly odporným pachem, který Hallovi připomínal pach spáleného elektrického vedení.</p>
<p>„Tak dobře,“ přikývl Warwick. „Rozdělili jsme suterén do několika sekcí a do čtvrtka s tím budeme hotoví. V pátek to svinstvo vytaháme nahoru navijákem. Chce se někdo na něco zeptat?“</p>
<p>Opět se nikdo neozval. Hall napjatě sledoval předákův obličej a zmocnila se ho náhlá předtucha, že je čekají nějaké velice zvláštní věci. To pomyšlení ho potěšilo, protože Warwicka neměl nijak zvlášť v oblibě.</p>
<p>„Fajn,“ prohlásil Warwick. „Jdeme na to.“</p>
<p>Úterý, dvě hodiny ráno.</p>
<p>Hall toho měl plné zuby a už mu hrozně lezlo na nervy, že musí poslouchat neustálé Wisconského žvanění a sprosté klení. Bylo by ho zajímalo, jestli by pomohlo, kdyby mu jednu vrazil. Pochyboval ale, že by to bylo co platné; Wisconsky by měl prostě jen další důvod ke stížnostem.</p>
<p>Hallovi bylo od samého začátku jasné, že to nebude žádná legrace, tohle ale byla hotová vražda. Především nepočítal s tím hrozným smradem. Pach svinstva usazeného z řeky, smíšený se zápachem rozkládající se látky, hnijícího zdiva a organického odpadu.</p>
<p>V protějším rohu, kde začali, objevil Hall kolonii obrovských bílých muchomůrek, vyrůstajících z prasklin v rozbitém cementu. Dotkl se jich rukama, když se snažil zdvihnout zrezivělé ozubené kolo, a muchomůrky byly podivně teplé a zduřelé jako pokožka člověka trpícího vodnatelností.</p>
<p>Elektrické žárovky nedokázaly rozptýlit dvanáct let starou temnotu; stačily ji jen trochu zatlačit do pozadí a vrhat na všechnu tu špínu kolem přízračný žlutavý přísvit. Suterén vypadal jako rozbitá loď znesvěceného kostela; tenhle dojem vyvolával vysoký strop a obrovité kusy nepoužívaného strojního zařízení, se kterými neměli sebemenší šanci pohnout, vlhké zdi porostlé místy žlutavým mechem a disharmonický chór vody tryskající z hadic a odtékající do napůl ucpané kanalizační sítě, která pod vodopády ústila do řeky.</p>
<p>A pak tu byly krysy – obrovské exempláře, ve srovnání s nimiž vypadaly krysy z třetího patra jako trpaslíci. Bůh ví, čím se tady dole živily. Znovu a znovu převraceli prkna a pytle, nacházeli pod nimi veliká hnízda rozcupovaného novinového papíru a s atavistickým odporem pozorovali mláďata, která úprkem prchala do různých skulin a zákoutí a vyvalovala přitom obrovské oči, osleplé v důsledku věčné tmy.</p>
<p>„Co takhle dát si rauchapauzu?“ navrhl Wisconsky. Zdálo se, že sotva popadá dech. Hall ale neměl ponětí proč; celou noc se totiž někde zašíval. Byla ovšem právě tak vhodná doba a momentálně byli mimo dohled všech ostatních.</p>
<p>„Proč ne.“ Opřel se o bok elektrického vozíku a zapálil si.</p>
<p>„Neměl jsem Warwicka nechat, aby mě do tohohle uvrtal,“ prohlásil Wisconsky trpitelským tónem. „Tohle není práce pro normálního člověka. Strašně se na mě ale naštval tehdy v noci, když mě chytil, jak se ulejvám na hajzlu. Kristepane, ten zuřil.“</p>
<p>Hall neodpověděl. Přemýšlel o Warwickovi a o krysách. Bylo to zvláštní, ale připadalo mu, že Warwick a krysy spolu mají něco společného. Zdálo se, jako by krysy za svého dlouhého pobytu pod textilkou úplně zapomněly na existenci lidí; byly drzé a prakticky vůbec se nebály. Jedna z nich se před chvílí vztyčila jako veverka, a když k ní Hall přistoupil, aby ji mohl nakopnout, skočila po jeho</p>
<p>vysoké botě a zakousla se do její kůže. Stovky, možná tisíce krys. Přemýšlel o tom, jaké nejrůznější choroby tady dole v téhle černé špinavé díře asi přenášejí. A o Warwickovi. Něco mu na něm…</p>
<p>„Ty prachy potřebuju,“ mlel dál Wisconsky. „Ale kristepane, kámo, tohle přece není práce pro normálního člověka. Ty krysy všude.“ Ustrašeně se rozhlédl. „Skoro mi připadá, jako by měly rozum. Napadlo tě někdy, jak by to asi vypadalo, být my takhle prťaví a ty krysy větší…“</p>
<p>„Drž hubu, sakra,“ okřikl ho Hall.</p>
<p>Wisconsky na něj ublíženě pohlédl. „No tak promiň, kámo. Chtěl jsem jen říct…“ Odmlčel se. „Panebože, to je smrad!“ vykřikl. „Tohle sakra není <emphasis>práce pro normálního člověka!“ </emphasis>Z boku vozíku mu přelezl na ruku pavouk a škrábal se mu nahoru na paži. Se zhnuseným dávivým zachroptěním ho smetl na zem.</p>
<p>„Tak jdem,“ vybídl ho Hall a zamáčkl cigaretu. „Čím dřív to zmákneme, tím líp.“</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ přisvědčil zmučeně Wisconsky. „Asi máš pravdu.“</p>
<p>Úterý, čtyři hodiny ráno.</p>
<p>Přestávka na jídlo.</p>
<p>Hall a Wisconsky seděli se třemi nebo čtyřmi dalšími chlapy a jedli sendviče černýma rukama, které nedokázal umýt ani saponátový čisticí prostředek. Hall se při jídle díval do předákovy malé zasklené kanceláře. Warwick s nesmírným gustem pil kávu a cpal se studeným hamburgerem.</p>
<p>„Ray Upson musel jít domů,“ ozval se Charlie Brochu.</p>
<p>„Poblil se?“ zajímal se někdo. „To já málem taky.“</p>
<p>„Ale kdepak. Ray klidně sežere kravinec a nepoblije se. Pokousala ho krysa.“</p>
<p>Hall přerušil své pozorování Warwicka a zamyšleně vzhlédl. „Vážně?“ zeptal se.</p>
<p>„Už jo.“ Brochu zavrtěl hlavou. „Byl jsem s ním zrovna v páru. Nejzpropadenější věc, jakou jsem kdy viděl. Vyskočila z díry v jednom z těch starejch pytlů s hadrama. Byla velká určitě nejmíň jako kočka. Zakousla se mu do ruky a začala hryzat.“</p>
<p>„Pááne… bože,“ vydechl jeden z mužů a zatvářil se, jako by se mu udělalo mdlo.</p>
<p>„No jo,“ pokračoval Brochu. „Ray začal vřeštět jako hysterická ženská a já se mu vůbec nedivím. Teklo z něj krve jako z vola. A myslíte, že ho ta potvora pustila? Ani náhodou. Musel jsem ji třikrát nebo čtyřikrát přetáhnout prknem, než se ho pustila. Ray málem přišel o rozum. Dupal po ní, až z ní zbyl jenom chlupatej flek. Ta nejzatracenější věc, jakou jsem v životě viděl. Warwick mu to zavázal a poslal ho domů. Nařídil mu, aby šel zejtra k doktorovi.“</p>
<p>„No to se vyznamenal, hajzl jeden,“ ozval se někdo.</p>
<p>Jako by to slyšel, Warwick ve své kanceláři vstal, protáhl se a potom přešel ke dveřím. „Tak se do toho zase pustíme.“</p>
<p>Muži se pomalu zdvihali na nohy a co možná nejvíc času získávali tím, že si ukládali prázdné nádoby od jídla a kupovali si z automatů studené pití a čokoládové tyčinky. Potom vyrazili dolů a jejich podpatky sklíčeně cvakaly na ocelovém mřížoví schodiště.</p>
<p>Když Warwick procházel kolem Halla, popleskal ho po rameni. „Tak jak to jde, študente?“ zeptal se, na odpověď ale nečekal.</p>
<p>„Tak pojď,“ řekl Hall trpělivě Wisconskému, který si zavazoval tkaničku. Sešli po schodech dolů.</p>
<p>Úterý, sedm hodin ráno.</p>
<p>Hall a Wisconsky vyšli z textilky společně; Hallovi připadalo, že toho tlustého Poláka nějakým řízením osudu zdědil na vždycky. Wisconsky byl téměř komicky špinavý, jeho obézní měsíčkovitý obličej byl umazaný jako obličej malého kluka, který právě dostal výprask od městského rváče.</p>
<p>Neozývalo se žádné z obvyklého obhroublého popichování ze strany ostatních chlapů, žádné ironické poznámky, žádné vtipy na téma, kdo asi od jedné do čtyř zahřívá Tonyho manželku. Nic než ticho a občasné zachrchlání, když si někdo odplivl na špinavou podlahu.</p>
<p>„Nechceš svézt?“ zeptal se váhavě Wisconsky.</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Cestou v autě po Mill Street a přes most nemluvili. Vyměnili si jen pár slov, když ho Wisconsky vysadil před činžovním domem, kde bydlel.</p>
<p>Hall zamířil rovnou do sprchy, kde celou dobu přemýšlel o Warwickovi a snažil se přijít na to, co ho vlastně na Jeho Veličenstvu předákovi přitahuje, co v něm vzbuzuje ten pocit, že se jejich osudy vzájemně propojily.</p>
<p>Usnul, jakmile položil hlavu na polštář, spal však přerušovaným a neklidným spánkem – zdálo se mu o krysách.</p>
<p>Středa, jedna hodina ráno.</p>
<p>Práce s hadicí byla lepší.</p>
<p>Nemohli začít, dokud nebyly odpadkové čety hotové s vyklízením určité sekce, a poměrně často ji měli vystříkanou dřív, než byla vyklizená další – což znamenalo, že měli čas na cigaretu. Hall měl na starosti trysku jedné z dlouhých hadic a Wisconsky pobíhal sem a tam, uvolňoval zamotané záhyby hadice, pouštěl a zastavoval vodu a odklízel různé překážky.</p>
<p>Warwick měl mizernou náladu, protože práce pokračovala příliš pomalu. Při tomhle tempu bylo jasné, že do čtvrtka to nemůžou stihnout.</p>
<p>Teď právě pracovali na naprosto chaoticky nakupené hromadě kancelářského zařízení z devatenáctého století, které kdysi někdo naházel do jednoho kouta – byly tam rozlámané psací stoly se stahovacími žaluziemi, zplesnivělé šanony, stohy faktur, židle s rozbitými sedadly a všechno dohromady to byl krysí ráj. Desítky krys s pištěním probíhaly temnými klikatými uličkami, které hromadou vedly jako mraveništěm, a když pokousaly dva muže, odmítli ostatní pracovat, dokud Warwick neposlal někoho nahoru, aby přinesl těžké pogumované rukavice, používané obvykle jen personálem barvírny, který musel pracovat s kyselinami.</p>
<p>Hall a Wisconsky čekali, až budou moci jít dovnitř s hadicí, když vtom začal plavovlasý hromotluk jménem Carmichael ječivě nadávat, spěšně ustupoval a rukama v rukavicích se tloukl do prsou.</p>
<p>Do košile se mu zakousla obrovitá krysa s šedivě žíhanou kozešinou a ošklivě svítícíma očima, visela na něm, pištěla a zadníma nohama se drápala po Carmichaelově břiše. Carmichaelovi se konečně podařilo srazit ji pěstí na zem, na košili měl ale velkou díru a z rány nad prsní bradavkou mu vytékal tenký pramínek krve. Z tváře se mu vytratil vztek, odvrátil se a začal dávivě zvracet.</p>
<p>Hall zamířil na krysu hadicí; byla už stará, pohybovala se pomalu a v čelistech jí stále ještě zůstával útržek Carmichaelovy košile. Burácející proud vody ji strhl dozadu proti stěně, na které se bezmocně rozplácla.</p>
<p>Warwick k Hallovi přistoupil s podivně nuceným úsměvem na rtech a popleskal ho po rameni. „Tohle je sakra lepší než házet po těch malejch prevítech plechovky, nemám pravdu, študente?“</p>
<p>„Tohle je u vás malej prevít?“ zamumlal Wisconsky. „Má nejmíň třicet čísel.“</p>
<p>„Vem to tou hadicí támhle,“ ukázal Warwick na hromadu nábytku. „Ustupte, chlapi!“</p>
<p>„S radostí,“ zabručel někdo.</p>
<p>Carmichael přiběhl k Warwickovi s bolestně zkrouceným obličejem. „Za tohle musím dostat nějaký odškodnění. Budu si…“</p>
<p>„No jasně,“ přikývl s úsměvem Warwick. „Kousla tě do cecku. Uhni z cesty, než tě voda sebere.“</p>
<p>Hall namířil hadici a začal stříkat. Proud vody narazil s bělostnou explozí vodní tříště, povalil psací stůl a rozbil dvě židle na třísky. Odevšad vyběhly krysy, větší než všechny, jaké kdy Hall v životě viděl. Slyšel znechucené a vyděšené výkřiky chlapů, když se krysy rozprchly, potvory s obrovskýma očima a štíhlými a přitom vypasenými těly. Na okamžik zahlédl jednu, která mu připadala velká jako šestinedělní zdravé štěně. Stříkal dál, a když konečně žádné další krysy neviděl, zavřel trysku.</p>
<p>„Tak do toho!“ zavolal Warwick. „Pryč s tím vším!“</p>
<p>„Nepřišel jsem sem dělat deratizátora!“ vykřikl vzdorovitě Cy Ippeston. Zrovna minulý týden s ním Hall vypil pár piv. Byl to mladík v tričku s ušpiněnou baseballovou čepicí na hlavě.</p>
<p>„Tos byl ty, Ippestone?“ zeptal se dobrácky Warwick.</p>
<p>Ippeston se zatvářil nejistě, ale pokročil kupředu. „Jo. Já už žádný další krysy nechci. Nechal jsem se najmout na úklid a ne na to, abych tady chytil vzteklinu nebo tyfus nebo ještě něco horšího. Asi mě budete muset vynechat.“</p>
<p>Od ostatních přítomných se ozvalo souhlasné mručení. Wisconsky pohlédl koutkem oka na Halla, ten si ale soustředěně prohlížel trysku hadice, kterou držel v ruce. Její ústí se podobalo ústí pětačtyřicítky a proud vody z něj by pravděpodobně dokázal odhodit člověka sedm metrů daleko.</p>
<p>„Chceš říct, že bys to chtěl zabalit, Cy?“</p>
<p>„Napadlo mě to,“ odpověděl Ippeston.</p>
<p>„No prosím,“ přikývl Warwick. „Můžeš jít a může s tebou jít každej, kdo chce. Nemáme tady ale odbory a nikdy jsme je neměli. Když teď půjdete, už se sem nikdy nevrátíte. O to se postarám.“</p>
<p>„Drsňák jako ve filmu,“ zamumlal Hall.</p>
<p>Warwick se prudce otočil. „Říkals něco, študente?“</p>
<p>Hall na něj bezvýrazně zíral. „Jen jsem si odkašlával, pane předáku.“</p>
<p>Warwick se usmál. „Něco ti nevoní?“</p>
<p>Hall neodpověděl.</p>
<p>„No tak, pryč s tím vším!“ rozkřikl se Warwick.</p>
<p>Dali se znovu do práce.</p>
<p>Čtvrtek, dvě hodiny ráno.</p>
<p>Hall s Wisconským zase pracovali u vozíků a nakládali odpad. Hromada u západní větrací šachty narostla do neuvěřitelných rozměrů, přesto nebyli ani z poloviny hotovi.</p>
<p>„Přeju pěknej čtvrtej červenec,“ řekl Wisconsky, když si udělali přestávku na cigaretu. Pracovali daleko od schodiště, poblíž severní stěny. Světlo tady bylo obzvlášť mizerné a jakýsi akustický trik způsobil, že ostatní chlapi jim připadali celé kilometry vzdálení.</p>
<p>„Díky.“ Hall potáhl z cigarety. „Dneska v noci jsme zatím moc krys neviděli.“</p>
<p>„Nikdo jich moc neviděl,“ přikývl Wisconsky. „Třeba už se poučily.“</p>
<p>Stáli na konci nepravidelné klikaté uličky, tvořené hromadami starých šanonů a faktur, zplesnivělými pytli plnými látek a dvěma obrovskými plochými textilními stavy z nějaké prehistorické doby. „Fuj,“ odplivl si Wisconsky. „Ten hajzl Warwick…“</p>
<p>„Kam myslíš, že se všechny ty krysy ztratily?“ uvažoval Hall napůl pro sebe. „Do zdí určitě ne…“ Zadíval se na vodou nasáklé a drobící se zdivo, obklopující ohromné základní kameny. „Tam by se utopily. Řeka všechno promočila.“</p>
<p>Náhle se k nim střemhlav sneslo cosi černého a mávalo to křídly. Wisconsky vykřikl a zakryl si rukama hlavu.</p>
<p>„Netopýr,“ poznamenal Hall a díval se za ním, když se Wisconsky znovu narovnal.</p>
<p>„Netopýr! Ještě ke všemu tohle!“ zaječel vztekle Wisconsky. „Co dělají netopýři tady ve sklepě? Mají přece být na stromech a v podkroví a…“</p>
<p>„Byla to velká potvora,“ řekl tiše Hall. „A když se to tak vezme, není netopýr vlastně nic jiného než okřídlená krysa.“</p>
<p>„Ježíši,“ zasténal Wisconsky, „jak se sem…“</p>
<p>„Jak se sem dostal? Třeba tou samou cestou, kudy utekly krysy.“</p>
<p>„Co se to tam vzadu děje?“ ozvalo se někde za nimi Warwickovo zavolání. „Kde jste?“</p>
<p>„Jen se neposer,“ zašeptal Hall tiše. Oči se mu v temnotě leskly.</p>
<p>„Tos byl ty, študente?“ volal Warwick. Zdálo se, že se jeho hlas přiblížil.</p>
<p>„Všechno v pořádku!“ zařval Hall. „Jenom jsem si odřel holeň.“</p>
<p>Warwick se krátce, štěkavě zasmál. „Chceš snad medaili za zranění v boji?“</p>
<p>Wisconsky pohlédl na Halla. „Proč jsi mu to říkal?“</p>
<p>„Podívej se.“ Hall si klekl a škrtl zápalkou. Uprostřed mokrého a drobícího se cementu byl jakýsi čtverec. „Poklepej na to.“</p>
<p>Wisconsky ho poslechl. „To je dřevo.“</p>
<p>Hall přikývl. „Je to horní konec dřevěné výztuže. Už jsem tady viděl několik dalších. Pod touhle částí suterénu je ještě jeden sklep.“</p>
<p>„Panebože,“ vydechl s nesmírným odporem Wisconsky.</p>
<p>Čtvrtek, půl čtvrté ráno.</p>
<p>Byli právě v severovýchodním koutě a za nimi čekali Ippeston a Brochu s vysokotlakou hadicí, když se Hall zastavil a ukázal na podlahu. „Však jsem si myslel, že to tady najdeme.“</p>
<p>Přibližně uprostřed podlahy byla dřevěná padací dvířka, do nichž byl zašroubovaný zrezivělý železný kruh.</p>
<p>Přešel zpátky k Ippestonovi. „Zavři to na chviličku, prosím tě,“ vyzval ho. Když se proud vody změnil v pouhý pramínek, zavolal hlasitě: „Hej! Hej, Warwicku! Pojďte sem na minutku!“</p>
<p>Warwick k němu čvachtavě zamířil a hleděl na něj se stejným nemilosrdným úsměvem v očích. „Rozvázala se ti tkanička, študente?“</p>
<p>„Podívejte,“ vybídl ho Hall. Kopl do dvířek. „Pod námi je ještě jeden sklep.“</p>
<p>„A co má být?“ zajímal se Warwick. „Teď není přestávka, štu…“</p>
<p>„Tam jsou všechny ty vaše krysy,“ přerušil ho Hall. „Tam dole se množí. A před chvílí jsme s Wisconským dokonce viděli netopýra.“</p>
<p>Kolem se shromáždilo několik dalších mužů, kteří si prohlíželi padací dvířka.</p>
<p>„To mě nezajímá,“ odsekl Warwick. „My se máme postarat o suterén a ne o…“</p>
<p>„Chtělo by to asi tak dvacet odborných deratizátorů,“ pokračoval Hall. „Vedení bude muset vypláznout pořádný balík. Smůla.“</p>
<p>„To chci vidět,“ zasmál se někdo.</p>
<p>Warwick se na Halla díval jako na nějaký odporný hmyz. „Ty jsi případ, to ti teda povím,“ prohlásil jakoby fascinovaně. „Myslíš si snad, že mi jenom trochu záleží na tom, kolik je tam dole krys?“</p>
<p>„Byl jsem dneska a včera odpoledne v knihovně,“ odpověděl Hall. „Ještě dobře, že mi pořád připomínáte, že jsem chodil na univerzitu. Přečetl jsem si sanitární předpisy tohohle města, Warwicku – vyšly v roce devatenáct set jedenáct, ještě předtím, než se textilka tak rozrostla, že si mohla sanitární komisi koupit. A víte, co jsem se dočetl?“</p>
<p>Warwick na něj upřel chladné oči. „Běž se projít, študente. Máš padáka.“</p>
<p>„Dočetl jsem se,“ pokračoval tvrdohlavě Hall, jako by ho neslyšel, „dočetl jsem se, že v Gates Falls existuje jistá sanitární vyhláška, týkající se přenašečů. Jestli chcete, můžu vám to hláskovat – p–ř–e–n–a–š–e–č–i. Tím se myslí různí živočichové přenášející choroby, jako třeba netopýři, skunkové, toulaví psi – a krysy. Zejména krysy. Ve dvou odstavcích se o krysách mluví celkem čtrnáctkrát, Vaše Veličenstvo předáku. Takže si laskavě uvědomte, že jakmile si naposledy odpíchnu, zajdu rovnou za městským zmocněncem a povím mu, jak to tady dole vypadá.“</p>
<p>Odmlčel se a s gustem se díval do Warwickovy nenávistně zkřivené tváře. „Myslím si, že když se do toho dáme já, on a sanitární městská komise, podaří se nám prosadit soudní zákaz provozu téhle fabriky. Budete odstavení na mnohem delší dobu než jen na jednu sobotu, Vaše Veličenstvo. A dokážu si dost dobře představit, co řekne <emphasis>váš </emphasis>šéf, až se tady objeví. Doufám, že si platíte pojištění pro nezaměstnanost, Warwicku.“</p>
<p>Warwickovy ruce se zaťaly jako dravci spáry. „Ty cucáku zasraná, měl bych tě…“ Pohlédl dolů na padací dvířka a náhle se znovu usmál. „Ber to tak, že už tady zase děláš, študente.“</p>
<p>„Myslel jsem, že vám to dojde.“</p>
<p>Warwick přikývl a ve tváři měl stále stejný podivný úšklebek. „Ty jsi ale chytrolín, co? Řekl bych, že by ses měl tam dolů jít podívat, Halle, abychom měli někoho s univerzitním vzděláním, kdo by nám na to poskytl kvalifikovaný názor. Ty a Wisconsky.“</p>
<p>„Já teda ne!“ vykřikl Wisconsky. „Já ne, já…“</p>
<p>Warwick na něj pohlédl. „Ty co?“</p>
<p>Wisconsky neodpověděl.</p>
<p>„Výborně,“ přisvědčil spokojeně Hall. „Budeme potřebovat tři baterky. Mám dojem, že v hlavní kanceláři jsem viděl plný regál těch velkých baterek na šest baterií, není to tak?“</p>
<p>„Chceš si s sebou vzít ještě někoho?“ zajímal se Warwick velkoryse. „Klidně si vyber, koho chceš.“</p>
<p>„Vás,“ odpověděl tiše Hall. Ve tváři se mu znovu objevil ten zvláštní výraz. „Koneckonců by u toho měl být někdo z vedení, nemyslíte? Abychom tam dole s Wisconským neviděli <emphasis>příliš </emphasis>moc krys.“</p>
<p>Někdo (vypadalo to na Ippestona) se hlasitě zachechtal.</p>
<p>Warwick se pozorně zadíval na muže kolem – všichni si strojeně prohlíželi špičky svých bot. Konečně ukázal na Brochua. „Brochu, běž nahoru do kanceláře a přines tři baterky. Hlídačovi řekni, že mu vzkazuju, aby tě pustil dovnitř.“</p>
<p>„Tos mě do toho musel zatáhnout?“ zasténal Wisconsky směrem k Hallovi. „Víš přece, jak nenávidím ty…“</p>
<p>„Já to nebyl,“ odpověděl Hall a pohlédl na Warwicka.</p>
<p>Warwick jeho pohled opětoval a ani jeden z nich nechtěl sklopit oči jako první.</p>
<p>Čtvrtek, čtyři hodiny ráno.</p>
<p>Brochu se vrátil s baterkami. Jednu dal Hallovi, druhou Wisconskému a třetí Warwickovi.</p>
<p>„Ippestone! Dej hadici Wisconskému.“ Ippeston poslechl. Tryska se v Polákových rukou nervózně klepala.</p>
<p>„V pořádku,“ obrátil se Warwick na Wisconského. „Ty půjdeš uprostřed. Kdyby tam byly nějaké krysy, tak to do nich pustíš.“</p>
<p>No jistě, pomyslel si Hall. A pokud tam nějaké krysy doopravdy budou, Warwick je neuvidí. A neuvidí je ani Wisconsky, pokud najde ve výplatě pětku navíc.</p>
<p>Warwick ukázal na dva muže. „Zvedněte ty dveře.“</p>
<p>Jeden z nich se shýbl k železnému kruhu a zatáhl. Hall měl na okamžik dojem, že dveře nepovolí, pak se však se zvláštním vrzavým prásknutím rozevřely. Druhý muž je uchopil zespodu, aby pomohl zdvihat, pak ale s výkřikem ruce stáhl zpátky. Byly plné obrovských slepých brouků.</p>
<p>Muž držící železný kruh s křečovitým zabručením padací dvířka odtáhl a nechal je spadnout na zem. Jejich spodní strana se černala jakýmsi podivným houbovitým porostem, jaký Hall v životě neviděl. Brouci spadali do temnoty dole nebo se rozběhli po podlaze, kde je muži zašlapali.</p>
<p>„Podívejte,“ ukázal Hall.</p>
<p>Na spodní straně dvířek byl přišroubovaný rezavý zámek, teď už ulomený. „Ten by ale neměl být zdola,“ podivil se Warwick. „Měl by být nahoře. Proč…“</p>
<p>„Ze spousty různých důvodů,“ skočil mu do řeči Hall. „Možná</p>
<p>proto, aby je nic z téhle strany nemohlo otevřít – aspoň když byl ten zámek nový. Nebo třeba proto, aby se nic nedostalo zezdola nahoru.“</p>
<p>„Kdo to ale zamknul?“ vyptával se Wisconsky.</p>
<p>„Aha,“ ušklíbl se výsměšně Hall a díval se na Warwicka. „Máme tady záhadu.“</p>
<p>„Poslouchejte,“ zašeptal Brochu.</p>
<p>„Ach bože,“ zašeptal Wisconsky. „Tam dolů mě nikdo nedostane.“</p>
<p>Byl to jakýsi tlumený zvuk, ve kterém jako by téměř zaznívalo očekávání; ťapání a cupitání tisíců tlapek a pištění krys.</p>
<p>„Třeba jsou to žáby,“ ozval se Warwick.</p>
<p>Hall se hlasitě zasmál.</p>
<p>Warwick posvítil dolů baterkou. K podlaze z černých kamenů, která byla pod nimi, vedly prohnilé dřevěné schody. Nikde nebylo vidět jedinou krysu.</p>
<p>„Tyhle schody nás neudrží,“ prohlásil přesvědčeně Warwick.</p>
<p>Brochu postoupil o dva kroky kupředu a několikrát poskočil na horním schodu. Schod zavrzal, ale nezdálo se, že by se chtěl prolomit.</p>
<p>„O to jsem se tě neprosil,“ vyštěkl Warwick.</p>
<p>„Nebyl jste u toho, když ta krysa pokousala Raye,“ řekl klidně Brochu.</p>
<p>„Tak jdeme,“ zavelel Hall.</p>
<p>Warwick se naposledy ironicky rozhlédl po kroužku mužů kolem sebe a potom spolu s Hallem přistoupil k okraji otvoru. Wisconsky se váhavě zařadil mezi ně. Po jednom sestupovali dolů. V čele šel Hall, za ním Wisconsky a nakonec Warwick. Paprsky jejich baterek osvětlovaly podlahu, která byla pokroucená a zkrabatělá ve stovky neuspořádaných pahorků a údolíček. Hadice za Wisconským bušila do schodiště jako nějaký neohrabaný had.</p>
<p>Když sestoupili až dolů, Warwick si posvítil baterkou kolem dokola. Její světlo odhalilo pár zahnívajících krabic, několik barelů a prakticky nic jiného. Voda prosakující z řeky vytvářela kaluže, které dosahovaly až ke kotníkům jejich vysokých bot.</p>
<p>„Už je neslyším,“ zašeptal Wisconsky.</p>
<p>Pomalu se začali vzdalovat od padacích dveří a brodili se ve slizkém blátě. Hall se na chvíli zastavil a posvítil si na obrovskou dřevěnou bednu, popsanou bílými písmeny. „Elias Varney,“ četl nahlas, „osmnáct set čtyřicet jedna. To už tady byla fabrika?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Warwick. „Postavili ji až v sedmadevadesátém. Záleží na tom?“</p>
<p>Hall neodpověděl. Zamířili znovu kupředu. Vypadalo to, jako by sklepní prostory byly delší, než by být měly. Zápach zesílil; byl to pach rozkladu, hniloby a bůhvíjakých zakopaných věcí. A stále jediným zvukem, který slyšeli, bylo nezřetelné odkapávání vody jako v nějaké jeskyni.</p>
<p>„Co je tohle?“ zeptal se Hall a zamířil paprskem baterky na cementový blok, který vyčníval asi šedesát centimetrů z podlahy sklepa. Za ním se dál táhla temnota a Hall měl pocit, jako by v ní teď slyšel jakési podivně kradmé zvuky.</p>
<p>Warwick se podíval na cementový blok. „To je… ne, ne, to je přece nesmysl.“</p>
<p>„Vnější zeď fabriky, co? A tam dál…“</p>
<p>„Jdu zpátky,“ otočil se náhle Warwick.</p>
<p>Hall ho drsně popadl za krk. „Nikam nepůjdete, Vaše Veličenstvo.“</p>
<p>Warwick k němu vzhlédl a i v okolní tmě byl vidět jeho úšklebek. „Tobě přeskočilo, študente, co? Nemám pravdu? Jsi cvok.“</p>
<p>„Nemáte se navážet do lidí, kamaráde. Jdeme dál.“</p>
<p>„Halle…“ zasténal Wisconsky.</p>
<p>„Dej mi to,“ popadl Hall hadici. Pustil Warwickův krk a zamířil mu hadicí na hlavu. Wisconsky se znenadání prudce otočil a rozběhl se zpět k padacím dveřím. Hall se za ním ani neohlédl. „Až po vás, Vaše Veličenstvo.“</p>
<p>Warwick vykročil kupředu a prošel pod místem, kde nad jejich hlavami textilka končila. Hall kolem sebe opsal baterkou kruh a pocítil chladné zadostiučinění – jeho předtucha se ukázala jako správná. Nehlučně jako smrt je kolem dokola obklopily krysy. Tlačily se jedna na druhou, řada za řadou. Jeho pohled opětovaly tisíce párů hladových očí. Jejich řady dosahovaly až ke zdi a některé byly tak velké, že jim sahaly až po holeně.</p>
<p>Warwick si jich všiml o sekundu později a okamžitě se zastavil.</p>
<p>„Jsou všude kolem nás, študente.“ Zatím se ovládal a mluvil klidně, v hlase mu však zaznívala nervozita.</p>
<p>„Jo,“ přikývl Hall. „Tak jdeme.“</p>
<p>Šli dál a hadice se táhla za nimi. V jednom okamžiku se Hall ohlédl a viděl, že krysy uličku za nimi uzavřely a hryžou do tlustého plátna hadice. Jedna z nich k němu vzhlédla a téměř se zdálo, jako by se na něj zlomyslně zašklebila, než znovu sklonila hlavu. Viděl teď už i netopýry. Viseli na hrubě otesaných stropních trámech a byli obrovití, velcí jako vrány nebo havrani.</p>
<p>„Podívej,“ vyhrkl Warwick a posvítil baterkou asi půl druhého metru před sebe.</p>
<p>Z podlahy se na ně zubila lebka, prozelenalá plísní. Za ní Hall spatřil jednu loketní kost, jednu pánevní lopatku a část hrudního koše. „Jdeme dál,“ opakoval. Cítil, jak někde uvnitř v něm něco vybuchuje, něco šíleného, temného a přitom hrajícího všemi barvami. <emphasis>Sesypete se dřív než já, Vaše Veličen</emphasis><emphasis>stvo, na to vemte jed.</emphasis></p>
<p>Prošli kolem kostí. Krysy jim nijak nebránily v pohybu; zdálo se, že si udržují stále stejný odstup. Hall viděl, jak jedna přeběhla přes prostor, kam měli namířeno. Byla skrytá ve stínu, přesto však na okamžik zahlédl růžový šlehající ocas, silný jako telefonní šňůra.</p>
<p>O kus dál se podlaha příkře zvedala a pak začínala znovu klesat. Hall zaslechl jakýsi kradmý, šustivý zvuk, který neustále sílil. Bylo to něco, co oči člověka možná ještě nikdy nespatřily. Halla napadlo, jestli snad po celou dobu svých bláznivých toulek nehledal právě něco takového.</p>
<p>Krysy se stahovaly blíž k nim, plazily se po břiše a nutily je jít dál. „Podívej,“ vydechl Warwick.</p>
<p>Hall to viděl. Tady vzadu se s krysami něco stalo, došlo k nějaké příšerné mutaci a vznikli tvorové, kteří by na slunečním světle nemohli přežít, protože příroda by to prostě nedovolila. Tady dole na sebe ale příroda vzala jinou, děsivou podobu.</p>
<p>Krysy byly obrovské, některé skoro metr vysoké. Neměly ale zadní nohy a byly slepé jako jejich létající bratranci netopýři. S ohavnou dychtivostí se drápaly kupředu.</p>
<p>Warwick se otočil, pohlédl na Halla a silou vůle si stále ještě</p>
<p>udržoval úsměv na rtech. Hall ho fakticky musel obdivovat. „Dál už nemůžeme, Halle. To přece sám vidíš.“</p>
<p>„Mám dojem, že si ty krysy s vámi chtějí něco vyřídit,“ zavrtěl hlavou Hall.</p>
<p>Warwick už se přestával ovládat. „Prosím,“ začal žadonit, „prosím.“</p>
<p>Hall se usmál. „Jdeme.“</p>
<p>Warwick se ohlížel přes rameno. „Hryžou do hadice. Jestli ji rozhryžou, nedostaneme se zpátky.“</p>
<p>„Já vím. Jdeme.“</p>
<p>„Jsi cvok…“ Pak Warwick vykřikl, když mu jedna z krys přeběhla přes botu. Hall se usmál a mávl baterkou. Krysy byly všude kolem, nejbližší z nich už necelých třicet centimetrů daleko.</p>
<p>Warwick znovu vykročil a krysy se stáhly zpět.</p>
<p>Došli na vrcholek miniaturního návrší a pohlédli dolů. Warwick tam dorazil první a Hall viděl, že zbledl jako stěna. Po bradě mu stékala slina. „Ach bože. Ježíšikriste!“</p>
<p>A obrátil se na útěk.</p>
<p>Hall otevřel trysku hadice, vysokotlaký proud vody zasáhl Warwicka přímo do prsou a srazil ho zpět mimo dohled. Ozval se táhlý výkřik, který přehlušil hučení vody. Pak nějaké zmítavé zvuky.</p>
<p>„<emphasis>Halle!“ </emphasis>Hekavé oddechování. Hlasité záhadné zapištění, které jako by zaplňovalo celé okolí.</p>
<p>„HALLE, PROBOHA…“</p>
<p>Náhlý mlaskavý a trhavý zvuk. Další výkřik, tentokrát slabší. Něco obrovského se pohnulo a obrátilo. Hall naprosto zřetelně zaslechl měkké rupnutí, jaké doprovází praskající kost.</p>
<p>S vyceněnými zuby se proti němu vrhla beznohá krysa, vedená jakýmsi mutovaným živočišným radarem. Tělo měla teplé a roz–měklé. Hall na ni téměř jakoby mimochodem namířil hadici a srazil ji zpět. Tlak vody v hadici už začínal klesat.</p>
<p>Hall vystoupil na vrcholek nízkého pahorku a podíval se dolů. Krysa zaplňovala celou zadní stěnu na protějším konci té odporné hrobky. Byla obrovitá s pulsující šedou kůží, neměla oči a byla zcela beznohá. Když na ni dopadly paprsky Hallovy baterky, odporně zakňourala. Tak tohle byla jejich královna, jejich <emphasis>magna mater. </emphasis>Obrovská a bezejmenná, jejíž potomstvo bude jednou možná mít i křídla. Warwickovy pozůstatky vedle ní vypadaly směšně malé, to byl ale pravděpodobně jen optický klam, pramenící z šoku při pohledu na krysu velkou jako tele.</p>
<p>„Sbohem, Warwicku,“ řekl Hall. Krysa se nad Jeho Veličenstvem předákem žárlivě skláněla a trhala maso z bezvládné paže.</p>
<p>Hall se odvrátil a rychle zamířil zpátky; krysy si udržoval od těla hadicí, v níž tlak vody neustále klesal. Některé z nich pronikly vodním proudem, vrhaly se na něj a kousaly ho do nohou nad vysokými botami. Jedna mu umíněně visela na stehně a trhala látku jeho manšestrových kalhot. Sevřel ruku v pěst a setřásl ji.</p>
<p>Urazil už téměř tři čtvrtiny zpáteční cesty, když náhle temnotu zaplnil hlasitý vířivý zvuk. Vzhlédl a do obličeje mu narazil gigantický letící stín.</p>
<p>Netopýří mutanti dosud nepřišli o svoje ocasy. Ocas se Hallovi omotal kolem krku v odpornou smyčku a začal ho škrtit, zatímco zuby mu šmátraly po měkkém místě pod krkem. Netopýr se svíjel, plácal blanitými křídly a snažil se udržet na rozervaných cárech jeho košile.</p>
<p>Hall poslepu zdvihl trysku hadice a znovu a znovu mířil na jeho poddajné tělo proud vody. Netopýr spadl na zem a Hall ho rozdupal; matně si přitom uvědomoval, že hlasitě ječí. Krysy mu zatím zaplavily nohy a šplhaly se po nich vzhůru.</p>
<p>Vrávoravě se rozběhl a několik jich setřásl. Ostatní se mu zahryzávaly do břicha a do prsou. Jedna mu vyskočila na rameno a strčila mu slídivý čenich do ušního boltce.</p>
<p>Narazil na druhého netopýra. Obluda se mu s pištěním na okamžik usadila na hlavě a potom mu servala kus kůže.</p>
<p>Cítil, jak se jeho těla zmocňuje ochromení. Uši mu zaplavovalo pištění a kvičení celé armády krys. Naposledy se vzepjal, zavrávoral mezi chlupatými těly a padl na kolena. Rozesmál se ječivým hysterickým smíchem.</p>
<p>Čtvrtek, pět hodin ráno.</p>
<p>„Někdo by se tam měl jít podívat,“ navrhl nesměle Brochu.</p>
<p>„Já teda ne,“ zašeptal Wisconsky. „Já ne.“</p>
<p>„Ty určitě ne, posero,“ ušklíbl se pohrdlivě Ippeston.</p>
<p><emphasis>„No tak jdeme,“ </emphasis>vyzval je Brogan a zdvihl další hadici. „Já, Ippeston, Dangerfield, Nedeau. Stevensone, skoč nahoru do kanceláře a přines ještě pár baterek.“</p>
<p>Ippeston zamyšleně pohlížel do tmy dole. „Třeba se zastavili na cigáro,“ zamumlal. „To je povyku kvůli pár krysám.“</p>
<p>Stevenson se vrátil s baterkami; o chviličku později se vydali dolů.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Noční příboj</strong></emphasis></p>
<p>Když ten chlap už byl mrtvý a zápach jeho pálícího se těla se rozplynul ve vzduchu, šli jsme zpátky na pláž. Corey měl svoje rádio, takový ten tranzistorák velikosti kufru, co se do něj dává asi tak čtyřicet baterek a taky umí nahrávat a přehrávat pásky. Nedá se říct, že měl zrovna perfektní zvuk, ale zaručeně vyhrával hlasitě. Corey na tom před A6 nebyl špatně, ale takovéhle věcičky se už nenosily. I to obrovské rádio s magneťákem nebylo nic víc než hezky vypadající kousek zralý pro bleší trh. Daly se s tím chytit jenom dvě stanice, co ještě zůstaly. Jedna byla WKDM v Portsmouthu – tam byl moderátorem nějaký cvok ze Zapadákova, ze kterého se stal náboženský třeštil. Ten tam vždycky pustil desku s Perry Comem, doprovodil to modlitbičkou, přečetl něco ze Žalmů (se vším všudy, včetně „Bůhřek“‘, zrovna jako James Dean ve filmu <emphasis>Na východ od ráje), </emphasis>pak zase něco vyřvával a tak dál. Jednou nakřáplým hlasem zpíval „Svážíme snopy do stodoly“ a já a Needles jsme z toho málem dostali psotník.</p>
<p>Massachussetská stanice byla lepší, ale ta se dala chytit jenom v noci. Tam byla parta mladých, myslím, že převzali vysílačku WRKO nebo WBZ – poté, co z nich všichni odešli nebo umřeli. S posluchači se bavili jen pod pseudonymy, jako HÉRÁK nebo CUNDA nebo TUSEX a tak. Fakt sranda, mohli jsme se z nich umlátit smíchy. Tenhle program jsme poslouchali po cestě zpátky na pláž. Držel jsem se se Susie za ruku, Kelly a Joan byli před námi a Needles už byl za kopcem a nemohli jsme ho vidět. Corey šel v závěsu za námi a pohupoval rádiem. Rolling Stones zpívali „Angie“.</p>
<p><emphasis>„Máš mě rád?“ </emphasis>ptala se Susie. „Jenom tohle chci vědět – <emphasis>máš mě rádi“ </emphasis>Susie potřebovala, aby ji někdo stále a o čemkoli ujišťoval. Já byl její plyšový medvídek.</p>
<p>„Nemám,“ řekl jsem. Už tloustla, a pokud bude žít dost dlouho, což nebylo pravděpodobné, tak z ní fakt bude pěkná manda. Ksicht už měla teď jako kouli.</p>
<p>„Seš hnusnej,“ řekla a položila si ruku na tvář. Její nalakované nehty se matně blýskaly ve světle měsíce, který vyšel tak asi před hodinou.</p>
<p>„Budeš zase brečet?“</p>
<p>„Drž hubu!“ Znělo to, jako by měla zase začít brečet.</p>
<p>Přešli jsme vrcholek kopce a já jsem se zastavil. Vždycky jsem se musel zastavit a odpočinout si. Před A6 tohle byla veřejná pláž. Chodili sem turisti, výletníci, usmrkané děti a tlusté babičky s rukama připálenýma sluníčkem. Písek byl plný papírků od bonbonů, všech těch krásných lidí cicmajících se na dekách, smradu výfukových plynů z parkoviště, vůně mořských řas a oleje na opalování.</p>
<p>Ale teď tu už to všechno nebylo. Moře to všechno polklo tak, jako byste snědli hrstku krekerů. Nebyli žádní lidé, kteří by se sem vrátili a zase tu pláž zasvinili. Jenom my, a nás tu zas nebylo tolik, abychom tu udělali nějaký velký bordel. My jsme tu pláž taky měli rádi, myslím si – copak jsme jí právě nenabídli určitou oběť? I Susie, ta malá mrška se svou tlustou prdelkou a ve zvonovitých džínách barvy brusinek.</p>
<p>Písek byl bílý, navátý do dun a přerušený jen hranicí přílivu –spletených mořských řas, mořské pěny a naplaveného dříví. Měsíční svit kreslil na všem kolem dokola inkoustové půlměsícovité stíny. Opuštěná věž pobřežní hlídky, celá bílá, připomínala kostlivce. Stála asi padesát metrů od převlékáren a pronikala do nebe jako vztyčený ukazovák.</p>
<p>A příboj, noční příboj vrhal obrovská množství pěny, a v nekončících útocích se tříštil o pláž až kam jsme dohlédli. Tahle voda byla možná ještě včera večer někde na půl cesty z Anglie.</p>
<p>„‘Angie’ od Stounů,“ řekl nakřáplý hlas v Coreyho rádiu. „Určitě ste to žrali, jeden flák z let dávnejch, co má ten právej šmrnc, rovnou z plotny, to je vono. Já sem Bobby. Dneska večer tu s várna měl bejt Fred, ale dostal chřipku. Je celej napuchlej.“ Susie se zachichotala, ještě měla slzičky na řasách. Přidal jsem do kroku, abych ji uklidnil.</p>
<p>„Počkejte!“ zavolal na nás Corey. „Bernie, počkej!“</p>
<p>Ten chlápek v rádiu četl nějaké oplzlé veršíky a nějaká dívka v pozadí se ho zeptala, kam dal pivo. Nějak jí odpověděl, ale to už jsme byli na pláži. Ohlédl jsem se, abych viděl, jak je na tom Corey. Spouštěl se z kopce na prdeli, jako obvykle, a vypadal tak nešťastně, že mi ho bylo líto.</p>
<p>„Pojď se se mnou proběhnout,“ řekl jsem Susie.</p>
<p>„A proč?“</p>
<p>Pleskl jsem ji přes zadek a ona vykvikla. „Jen tak, běhání je fajn.“</p>
<p>Běželi jsme. Zaostala za mnou, funěla při tom jako kůň a volala na mne, abych zpomalil, ale já jsem ji pustil z hlavy. Vítr mi fičel kolem uší a čechral mi vlasy na čele. Cítil jsem vůni soli ve vzduchu – ostrou a pronikavou. Příboj bušil do pobřeží. Vlny byly jako zpěněné černé sklo. Shodil jsem gumové sandály a dusal po písku bos, bez ohledu na roztroušené ostré hrany mušlí. Krev mi bušila ve spáncích.</p>
<p>A už tady byl bejvák, Needles už byl uvnitř a Kelly a Joan stáli vedle, drželi se za ruce a dívali se na vodu. Udělal jsem kotrmelec, pocítil jsem, jak mi písek padá na záda pod košilí a chytil jsem se Kellymu za nohy. Padl na mne a vymáchal mi ksicht v písku. Joan se tomu smála.</p>
<p>„To byl teda voheň,“ řekl Kelly.</p>
<p>„Myslíš, že přijel až z New Yorku, jak říkal?“ zeptala se Joan.</p>
<p>„Nevím.“ Stejně jsem neměl dojem, že by na tom záleželo. Když jsme ho našli, napolo v bezvědomí a naříkajícího, seděl za volantem velkého lincolnu. Hlavu měl nafouknutou jako pumlíč a jeho krk vypadal jako uzenka. Měl Kapitána Tripla a už to vlastně měl za sebou.</p>
<p>Tak jsme ho vzali s sebou na kopec, který se tyčí nad pláží, a spálili jsme ho. Řekl nám, že se jmenuje Alvin Sackheim. Pořád volal svoji babičku. Myslel, že Susie je jeho babička. To ji rozesmálo, pánbůhví proč. Susie se vždycky smála těm nejpodivnějším věcem.</p>
<p>Na ten nápad spálit ho přišel Corey, ale začalo to jako fór. Corey čítal všechny ty knížky o čarodějnictví a černé magii, když byl na vysoké, a jak jsme tak seděli ve tmě vedle Sackheimova lincolna, říkal nám, že bychom měli přinést nějakou oběť temným bohům a že duchové nás možná budou potom chránit před A6.</p>
<p>Samozřejmě nikdo z nás té kravině nevěřil, ale jak jsme tak povídali, nabývalo to na vážnosti. Bylo to něco nového, a tak jsme to nakonec udělali. Přivázali jsme ho k pozorovacímu dalekohledu, co tam byl – taková ta věcička, co do ní vhodíte desetník a když je jasno, vidíte až k portlandskému majáku. Přivázali jsme ho pásky od kalhot a pak jsme šli sehnat nějaké suché klestí a naplavené dříví a vypadali jsme jako děti, co si hrajou na schovávanou nějakým novým způsobem. Celou tu dobu tam Alvin Sackheim jen tak trčel a volal babičku. Susie měla doširoka otevřené oči a rychle dýchala. Fakt ji to vzrušovalo. Když jsme sešli dolů do močálu na druhé straně kopce, přitiskla se ke mně a políbila mě. Měla na sobě příliš noho rtěnky a bylo to, jako kdybych líbal neumytý talíř od oběda.</p>
<p>Odstrčil jsem ji a ona začala krafat.</p>
<p>Šli jsme všichni zpátky nahoru a nahrnuli jsme suché větve a klestí až po Sackheimův pas. Needles zapálil hranici svým zapalovačem zippo; rozhořela se rychle. Nakonec, než mu chytly vlasy, chlápek začal křičet. Smrdělo to, jako když děláte vepřovou činu.</p>
<p>„Bernie, máš cigáro?“ zeptal se Needles.</p>
<p>„Máš jich za sebou asi padesát kartonů.“</p>
<p>Zašklebil se a zaplácl komára, který se snažil píchnout ho do ruky. „Nechce se mi hejbat.“</p>
<p>Dal jsem mu cigáro a sedl jsem si. Susie a já jsme Needlese sbalili v Portlandu. Seděl na obrubníku před Státním divadlem a hrál písničky od Leadbelly na velké staré gibsonce, kterou někde šlohnul. Zvuk se odrážel po celé Kongresové ulici, jako kdyby hrál v koncertní síni.</p>
<p>Susie si stoupla před nás. „Ty seš fakt hnusnej, Bernie.“</p>
<p>„Ale jdi, Sue. Vyměň desku. Tahleta stojí za hovno.“</p>
<p>„Ty hajzle. Seš blbej, necitelnej parchant. <emphasis>Hajzlel“</emphasis></p>
<p>„Di pryč,“ řekl jsem, „nebo ti zmaluju ciferník, Susie. Ne že bych to neuměl.“</p>
<p>Zase začala brečet. Tohle jí fakt šlo. Corey přišel k ní a chtěl ji obejmout. Vrazila mu loket do třísel a on jí plivl do tváře.</p>
<p>„Já tě <emphasis>zabiju!“ </emphasis>Vyjela po něm, při tom křičela a plakala a mávala rukama, jako kdyby to byla vrtule. Corey uhnul, málem upadl, pak stáhl ocas mezi nohy a začal zdrhat. Susie se vrhla za ním a chrlila na něj sprosté nadávky. Needles zvrátil hlavu a začal se chechtat. Přes hukot příboje jsme zaslechli Coreyho rádio.</p>
<p>Kelly a Joan se vytratili. Viděl jsem je dole u vody, jak jdou a rukama se drží kolem pasu. Vypadali jako reklama cestovní kanceláře – <emphasis>Odleťte n</emphasis><emphasis>a nádhernou St. Lorcu. </emphasis>To bylo fajn. Ti jsou v pořádku.</p>
<p>„Bernie?“</p>
<p>„Co je?“ Seděl jsem a kouřil a myslel jsem na Needlese, jak odklápí palcem víčko zapalovače, křesá kolečkem a dělá oheň kamínkem a želízkem jako člověk jeskynní.</p>
<p>„Mám to,“ řekl Needles.</p>
<p>„Jo?“ podíval jsem se na něj. „Seš si jistej?“</p>
<p>„Fakt jo. Bolí mě hlava. Bolí mě žaludek. Když chčiju, bolí to.“</p>
<p>„Třeba je to jenom hongkongská chřipka. Susie ji měla. Chtěla bibli.“ Zasmál jsem se. To bylo tenkrát, když jsme ještě byli na univerzitě, tak asi týden před tím, než ji zavřeli nadobro, měsíc před tím, než začali odvážet mrtvoly auty na odvoz odpadků a hrnout je do masových hrobů buldozery.</p>
<p>„Podívej se.“ Škrtl sirkou a přidržel si ji pod bradou. Uviděl jsem první trojúhelníkové fleky, první bouli. Byla to A6 jako když vyšije.</p>
<p>„Tak jo,“ řekl jsem.</p>
<p>„Není mi až tak blbě,“ řekl. „Teda psychicky. Tobě ale asi jo. Ty vo tom moc přemejšlíš. Ti povím.“</p>
<p>„To ne,“ řekl jsem. Ovšem že jsem lhal.</p>
<p>„Ale to víš že jo. Úplně jako ten chlap dneska večer. Když si to tak rozmyslíš, tak jsme mu vlastně prokázali službu. Myslím, že ani nevěděl, co se děje.“</p>
<p>„On to věděl.“</p>
<p>Pokrčil rameny a obrátil se na bok. „To je fuk.“</p>
<p>Kouřili jsme a já jsem pozoroval, jak příboj naráží na břeh a zase se stahuje. Takže Needles má Kapitána Tripla. Takže jsme zase kompletně v reálu. Už byl konec srpna a za chvíli přijde první lezavý záchvat podzimu. Bude na čase se zas někam přestěhovat. Zima. O Vánocích možná budeme všichni mrtví. Budeme někde v něčí předsíni, Coreyho milované rádio s magneťákem bude stát na vršku knihovny plné vejcuců z knih vydaných Reader´s Digestem, na koberci budou slabé paprsky zimního slunce kreslit nesmyslné vzory podle stínů od okenního rámu.</p>
<p>Ta vize byla tak reálná, že jsem se až zachvěl. Nikdo by přece v srpnu nemyslel na zimu. Je to něco jako husa, která vám pochoduje po hrobě.</p>
<p>Needles se zasmál. „Vidíš? Přece jen na to myslíš.“</p>
<p>Co jsem mu měl říct? Vstal jsem. „Kouknu se po Susie.“</p>
<p>„Možná jsme poslední lidi na Zemi, Bernie. Myslels někdy na něco takovýho?“ V matném světle měsíce vypadal už jako poloviční mrtvola, měl kruhy pod očima a bledé, nehybné prsty jako tužky.</p>
<p>Šel jsem dolů k vodě a díval jsem se přes ni. Nebylo vidět nic než neúnavné, hýbající se hrboly vln s jemnými hřebínky pěny. Lomoz tříštících se vln byl tady dole veliký, větší než celý svět. Zavřel jsem oči a pohupoval jsem se na bobku. Písek byl studený a vlhký a tuhý. Kdybychom byli ti poslední lidé na Zemi, no tak co? Tohle bude pořád dál, tak dlouho, dokud tu bude Měsíc, aby přitahoval vodu.</p>
<p>Susie a Corey byli na pláži. Susie na něm seděla, jako kdyby byl neposlušný hřebec, a on tloukl hlavou o vířící vodu. Motal se a stříkal kolem sebe. Oba byli úplně mokří. Sešel jsem dolů a shodil jsem ji z něj nohou. Corey se rozplácl ve vodě a plival kolem sebe vodu.</p>
<p><emphasis>„Sereš mě!“ </emphasis>zaječela na mě Susie. Její ústa byla jeden šklebící se půlměsíc. Vypadala jako vchod do domu srandy v lunaparku. Když jsem byl malý, máma nás děti brala do Harrisonova státního parku a tam byl dům srandy s velkým ksichtem klauna vpředu a dovnitř jsme procházeli klaunovou hubou.</p>
<p>„Ale di, Susie. Azore, vstaň.“ Podal jsem jí ruku. Chytla se jí, plná pochyb, a vstala. Na blůzičce a kůži měla písek.</p>
<p>„Nemusíš mě do ničeho nutit, Bernie. Vůbec nemusíš…“</p>
<p>„Pojď sem.“ Nebyla jako hrací skříň – nemuseli jste do ní nikdy vhodit desetník a ona nikdy neodmítla hrát.</p>
<p>Šli jsme po pláži k hlavní budově. Chlap, který to tam měl na starosti, měl malý byt v patře. Tam byla postel. Ona ve skutečnosti po posteli moc netoužila, ale Needles měl v tomhle pravdu. Nezáleželo na tom. Nikdo už ty hry nehrál.</p>
<p>Schody byly po straně budovy, ale já jsem počkal a podíval jsem se skrz rozbité okno na zaprášené věci uvnitř, které se nikomu nechtělo odnést – haldy teplákových bund („Ansonská pláž“ a obrázek nebe a vln na předku), lesklé náramky, které vám zbarví první den, kdy je nosíte, zápěstí do zelena, pestré šmejdové náušnice, plážové míče, oplzlé pohlednice, špatně pomalované hliněné madony, umělé blití z plastiku <emphasis>{Tak realistické! Zkuste to na vaší ženě!“), </emphasis>raketky na ohňostroj ke státnímu svátku čtvrtého července, který se nekonal, plážové ručníky se štědře obdařenou dívkou v bikinách, stojící mezi jmény stovky rekreačních oblastí, přívěsky <emphasis>{Vzpomínka na Ansonskou pláž a park), </emphasis>balónky, plavky. Vepředu byl bufet s velkým nápisem DEJTE SI NÁŠ SPECIÁLNÍ BORŮVKOVÝ KOLÁČ.</p>
<p>Na Ansonskou pláž jsem jezdil, když jsem byl ještě na střední škole. To bylo sedm let před A6 a já jsem chodil s holkou jménem Maureen. Byla vysoká. Měla plavky s kostičkovým vzorem, růžové. Chodili jsme po prkenném molu, bosí, a prkna byla pod našima nohama horká a písčitá. Nikdy jsme si neobjednali speciální borůvkový koláč.</p>
<p>„Na co se to koukáš?“</p>
<p>„Na nic. Pojď.“</p>
<p>Měl jsem sen – ošklivý a upocený – o Alvinu Sackheimovi. Seděl za volantem svého nablýskaného žlutého lincolnu a povídal o své babičce. Nebyl nic víc než nafouklá a zčernalá hlava a budoucí kostlivec. Smrděl spáleninou. Furt kecal a kecal a po chvíli jsem z něj nedostal rozumné slovo. Vzbudil jsem se a lapal jsem po dechu.</p>
<p>Susie byla rozcapená na mých stehnech, byla bledá a nafouklá. Moje hodinky tvrdily, že je za deset minut čtyři, ale zastavily se. Příboj tloukl dál. Řekněme, zeje čtvrt na pět. Už bude svítat. Vylezl jsem z postele a šel do předsíně. Větřík od moře mi dělal dobře. Přes to všechno jsem netoužil umřít.</p>
<p>Přešel jsem do kouta a vzal si pivo. U zdi byly tři nebo čtyři kartony budweiseru. Pivo bylo teplé, protože nešla elektřina. I když já nemám proti teplému pivu nic… jako jiní. Akorát trochu víc pění. Pivo je pivo. Šel jsem zpátky na odpočívadlo a sedl jsem si a otevřel plechovku a vypil jsem ho.</p>
<p>Takže takhle jsme dopadli – celé lidstvo je vyhlazené, a to ani atomovými zbraněmi, ani biologickými zbraněmi, ani znečištěním životního prostředí, prostě nic tak obrovského. <emphasis>Byla to jenom chřipka</emphasis><emphasis>. </emphasis>Chtěl bych někam umístit obrovskou desku, třeba na bonnevilleských solných pláních. Bronzovou, čtvercovou. A na ní by bylo velkými písmeny napsáno – pro každého mimozemšťana, co by tu jednou mohl přistát: BYLA TO JENOM CHŘIPKA.</p>
<p>Odkopl jsem plechovku od piva stranou. Dopadla na cementový povrch cestičky, co vedla okolo budovy. Převlékárna byla jako temný trojúhelník na písku. Rád bych věděl, jestli je Needles vzhůru. Rád bych věděl, jestli bych v té situaci byl vzhůru já.</p>
<p>„Bernie?“</p>
<p>Stála v průjezdu a měla na sobě jednu z mých košil. To nemám rád. Potí se jako prase.</p>
<p>„Ty už mě moc nemáš rád, co, Bernie?“</p>
<p>Neřekl jsem nic. Někdy jsem litoval úplně všeho. Nezasloužila si mě o nic víc než já ji.</p>
<p>„Můžu si k tobě sednout?“</p>
<p>„Pochybuju, že to tu bude dost široký pro nás oba.“</p>
<p>Vydala přidušený škytavý zvuk a začala se sunout dovnitř.</p>
<p>„Needles má A6,“ řekl jsem.</p>
<p>Zastavila se a podívala se na mne. Její tvář byla velice klidná. „Nedělej si srandu, Bernie.“</p>
<p>Zapálil jsem si cigaretu.</p>
<p>„To přece nemůže – měl přece…“</p>
<p>„Jo, měl A2. Hongkongskou chřipku. Stejně jako ty a já a Corey a Kelly a Joan.“</p>
<p>„Ale to by znamenalo, že není…“</p>
<p>„Imunní.“</p>
<p>„Jo. Pak bysme to mohli dostat.“</p>
<p>„Třeba kecal, když říkal, že měl A2. Tak jsme ho tenkrát přibrali.“</p>
<p>V tváři se jí rozhostila úleva. „Jo, to bude ono. Já bych to taky zatloukla, kdyby šlo o mě. Nikdo nechce bejt sám, že jo?“ Zaváhala. „Pudeš do postele?“</p>
<p>„Teď ještě ne.“</p>
<p>Šla dovnitř. Nemusel jsem jí vysvětlovat, že A2 není proti A6 žádná záruka. Věděla to sama. Jenom si tu myšlenku odblokovala. Seděl jsem a díval jsem se na příboj. Byl opravdu vysoký. Před lety byla ansonská pláž jediný aspoň trochu slušný flek ve státě, kde se dalo surfovat. Kopeček byl jako temný hrb tyčící se proti obloze. Myslel jsem si, že vidím jeho vršek, kde byla vyhlídka, ale asi jsem si to jen představoval. Kelly někdy bral Joan nahoru. Nemyslel jsem si, že tam dneska večer jsou.</p>
<p>Zabořil jsem tvář do dlaní a stiskl jsem ji, cítil jsem její strukturu a tkáň. Svět se strašně rychle zužuje, a to je hrozně nepříjemné –není v tom špetka důstojnosti.</p>
<p>Příboj bije a bije a bije o pláž. Bez konce. Je čistý a hluboký. V létě jsme sem jezdili s Maureen, to bylo to léto po maturitě, to léto před tím, než jsem šel na vysokou a než přišla realita a s ní z jihovýchodní Asie A6 a zmocnila se světa, tenkrát jsme jedli pizzu a poslouchali její rádio, já jsem jí vtíral do zad olej na opalování, ona vtírala olej zase do mé kůže, vzduch byl horký a slunce pálilo jako divé.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Jsem brána</strong></emphasis></p>
<p>Seděli jsme s Richardem na verandě a dívali jsme se na duny u Zálivu. Kouř z jeho doutníku se jemně rozptyloval ve vzduchu a držel komáry v bezpečné vzdálenosti. Voda byla chladná a modrá, obloha azurová. Byla to hezká kombinace.</p>
<p>„Jsi brána,“ opakoval zamyšleně Richard. „Víš určitě, žes toho kluka zabil – nevysnil sis to náhodou?“</p>
<p>„Nevysnil jsem si to. A ani jsem ho nezabil – už jsem ti to řekl. Byli to oni. Já jsem brána.“</p>
<p>Richard si povzdechl. „Pohřbils ho?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Pamatuješ si, kde to bylo?“</p>
<p>„Jo.“ Zalovil jsem v kapsičce košile a vytáhl jsem si cigaretu. Ruce jsem měl celé omotané v obvazech a nešikovné. Hnusně mě svrběly. „Jestli to chceš vidět, budeš potřebovat plážovou bugynu. S tímhle–“ ukázal jsem prstem na mé kolečkové křeslo, „s tímhle nemůžeš jet přes písek.“ Richardova plážová bugyna byl volkswagen z roku 1959 s balonovými pneumatikami. Vozil si v něm naplavené dříví. Od té doby, co v Marylandu skončil s realitami a šel do penze, žil na ostrově Caroline a vyráběl sochy z naplaveného dříví, které prodával turistům za nestydaté ceny.</p>
<p>Zabafal z doutníku a podíval se na Záliv. „Teď ještě ne. Řekneš mi to ještě jednou?“</p>
<p>Vzdychl jsem a pokusil jsem se zapálit si. Sebral mi sirky a udělal to za mne. Dvakrát jsem zabafal a zhluboka jsem vdechl kouř. Prsty mne pálily tak, že bych se z toho zbláznil.</p>
<p>„Tak jo,“ řekl jsem. „Včera v sedm večer jsem byl tady venku, koukal jsem se na Záliv a kouřil jsem, úplně jako teď, a…“</p>
<p>„Dobrý. Zkus se vrátit ještě kousek zpátky,“ vyzval mne.</p>
<p>„Zpátky?“</p>
<p>„Řekni mi o tom letu.“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Ale Richarde, tohle už jsme probírali kolikrát dokola. V tom není nic…“</p>
<p>Jeho vrásčitá tvář měla záhadný výraz, stejný jako jeho sochy z naplaveného dřeva. „Třeba si vzpomeneš,“ řekl. „Třeba si vzpomeneš právě teď.“</p>
<p>„Myslíš?“</p>
<p>„Snad jo. A až mi to dovyprávíš, můžeme se podívat na ten hrob.“</p>
<p>„Ten hrob,“ řekl jsem. Kolem něj byl prázdný, hrůzný prstenec, temnější než cokoli jiného, temnější než to strašné moře, které jsem s Corym přeplul před pěti roky. Temný, temný, temný.</p>
<p>Mé nové oči pod obvazy slepě zíraly do temnoty, kterou si právě ty obvazy vynutily. Svědily.</p>
<p>Coryho a mě vypustil na oběžnou dráhu Saturn 16, právě ta raketa, kterou komentátoři překřtili na Empire State Building. Tedy byla to velká mrcha. Starý Saturn 1–B proti ní vypadal jako trpaslík, a startovala ze šachty hluboké šedesát metrů – jinak to nešlo, jinak by vzala polovinu Kennedyho střediska vesmírných letů s sebou.</p>
<p>Letěli jsme okolo Země, prověřovali jsme všechny systémy a pak jsme se trhli. Brali jsme to rovnou k Venuši. Za sebou jsme nechali Senát, v němž se senátoři prali kvůli schválení dalších výprav do vzdáleného kosmu, a hrstku lidí z NASA, kteří se modlili, abychom něco našli, úplně jedno, co by to mělo být.</p>
<p>„To je fuk, co to bude,“ říkal často a rád Don Lovinger, neoficiální šéf projektu Zeus, když si jich pár vypil. „Máte všecky ty hejblata, k tomu pět vyfešákovanejch televizních kamer a roztomilej malej teleskop s fůrou čoček a filtrů. Najděte tam nějaký zlato nebo platinu. Eště lepší by bylo, kdybyste tam našli nějaký malý pitomý modrý mužíčky, abysme je mohli studovat a vykořisťovat a cejtit se vůči nim nadřazený. Zkrátka, ať tam něco najdete. I kdyby to měl bejt duch starýho Procházky, tak to bude ňákej počinek.“</p>
<p>Cory a já jsme byli dost nažhavení na to, abychom mu podle možnosti vyhověli. Pro program výzkumu vzdálenějšího vesmíru nemluvilo vůbec nic. Od Bormana, Anderse a Lovella, kteří v osmašedesátém obletěli Měsíc a našli prázdný a nehostinný svět, který vypadal jako špinavý písek na pláži, až po Markhana a Jackse, kteří přistáli na Marsu o jedenáct let později, aby tam našli suchou pustinu ze zmrzlého písku a pár o přežití bojujících lišejníků, nebyl ten program nic víc než jeden nákladný průšvih. A také byly oběti –Pedersen a Lederer, kteří na věčné časy krouží okolo Slunce, když při jejich letu – předposledním z programu Apollo – přestalo fungovat snad úplně všechno. John Davis, jehož malou observatoř na oběžné dráze provrtaly meteority jako řešeto. Program výzkumu vesmíru na tom opravdu byl bledě. Jak to tak vypadalo, oblet Venuše mohl být poslední příležitostí říct: tak co, neříkali jsme vám to?</p>
<p>Už jsme byli na cestě šestnáct dní – živili jsme se fůrou koncentrátů, hráli žolíky a vyměňovali si rýmu, a z technického hlediska to byla obyčejná rutina. Třetí den jsme ztratili regenerační sběrač vzdušné vlhkosti, přepnuli jsme na záložní – a to vlastně bylo až na pár prkotin všechno, co se přihodilo až do doby, kdy jsme se vraceli do zemské atmosféry. Dívali jsme se, jak Venuše roste z hvězdy do velikosti čtvrťáku a pak mléčně zbarvené křišťálové koule, vyměňovali si fóry s letovou kontrolou v Huntsvillu, poslouchali pásky Wagnera a Beatles, dohlíželi na automatizované pokusy, co byly snad úplně o všem, od měření slunečního větru až po navigaci v hlubokém vesmíru. Udělali jsme na půl cestě dvě korektury kurzu, obě minimální až zanedbatelné, a v devátý den letu vystoupil Cory do prostoru a bouchal do zatažitelného ávévéčka tak dlouho, dokud se neumoudřilo a nerozhodlo se fungovat. Nedělo se nic jiného než běžné věci, dokud…</p>
<p>„Ávévéčko, co je to?“ zeptal se Richard.</p>
<p>„To byl jeden pokus, co z něj nic nebylo. V NASAjštině se tak říká Anténě pro Vzdálený Vesmír, čili AVV – tím jsme vysílali Ludolfovo číslo pro každého, kdo by měl chuť si to poslechnout.“ Otřel jsem si prsty o kalhoty, ale k ničemu to nebylo – jen to bylo horší. „Úplně to samý jako ten radioteleskop v Západní Virginii – víš, ten, co poslouchá hvězdy. Akorát že my jsme neposlouchali, ale vysílali, hlavně ke vzdálenějším planetám – k Jupiteru, Saturnu, Uranu. No, jestli tam je nějaký inteligentní život, tak si zrovna dával šlofíka.“</p>
<p>„Vystoupil do prostoru jenom Cory?“</p>
<p>„Jo. A jestli si odtamtud přinesl nějakej vesmírnej mor, telemetrie to nepotvrdila.“</p>
<p>„No ale…“</p>
<p>„To je fuk,“ řekl jsem podrážděně. „To, na čem záleží, se stalo tady a teď. Včera večer zabili toho kluka, Richarde. A nebylo to nic hezkýho – ani na pohled, ani jako pocit. Hlava mu… explodovala. Jako kdybys mu vyrval z hlavy mozek a do lebky mu místo toho strčil handgranát.“</p>
<p>„Tak to dokonči,“ řekl Richard.</p>
<p>Trochu jsem se zasmál. „Co ti mám vyprávět?“</p>
<p>Vzali jsme to po excentrické oběžné dráze okolo planety. Bylo to radikální a nevyrovnané, nejdřív tři sta dvacet na sedmdesát šest mil. To byl první oběh. Při druhém oběhu jsme měli apogeum vyšší a perigeum nižší. Měli jsme udělat celkem maximálně čtyři oběhy. Ty jsme udělali. Planetu jsme si pěkně prohlédli. Udělali jsme dobrých šest set fotek a bůh ví, kolik jsme natočili metrů filmu.</p>
<p>Mraky se skládají ze stejných podílů metanu, čpavku, prachu a všelijakých polétavých sraček. Celá planeta vypadá jako Velký kaňon ve větrném tunelu. Cory odhadoval rychlost větru na povrchu na zhruba tisíc kilometrů za hodinu. Naše sonda pípala po celou cestu dolů a pak krátce zakvičela a zhasla. Neviděli jsme žádnou vegetaci ani jinou známku života. Spektroskop nám jenom indikoval stopy vzácných zemin. To tedy byla Venuše. Nic a nic – jenom mě to děsilo. Bylo to, jako kdybychom kroužili kolem baráku, na němž</p>
<p>lpí prokletí, baráku stojícího uprostřed hlubokého vesmíru. Já vím, zní to nevědecky, ale já jsem sral strachy, dokud jsme odtamtud nevypadli. Myslím, že kdyby se nám rakety nezapálily, tak bych si asi po cestě dolů prořízl hrdlo. To není jako Měsíc. Měsíc je pustý, ale tak nějak antiseptický. Ten svět, co jsme viděli, to bylo něco úplně jiného, než kdo kdy viděl. Snad je to dobře, že tam jsou ty mraky. Bylo to jako lebka, jejíž obsah někdo vybral – to je asi tak nejbližší možné srovnání.</p>
<p>Na cestě zpátky jsme se dozvěděli, že senát odhlasoval snížení výdajů na vesmírný výzkum na polovinu. Cory řekl něco jako „tak mi připadá, Artie, že se zas budem živit meteorologickejma satelitama“. Ale já z toho měl skoro radost. Asi tam nahoru nepatříme.</p>
<p>O dvanáct dní později byl Cory mrtvý a ze mne se stal doživotní invalida. Po cestě zpátky jsme si vybrali snad všechny možné průsery. Jo, život tropí hlouposti. Byli jsme ve vesmíru přes měsíc, dostali jsme se dál než kdokoli jiný a všechno to skončilo právě tak, jak to skončilo, protože nějakej blbec měl naspěch, aby si dal kafe, a pár řádků někde zvoral.</p>
<p>Přistáli jsme tvrdě. Jeden chlap, co byl v jednom z vrtulníků, říkal, že to bylo, jako kdyby z nebe padalo gigantické novorozeně a za ním vlála placenta. Když jsme dopadli, ztratil jsem vědomí.</p>
<p>Probudil jsem se, když mne vezli po palubě <emphasis>Portlandu. </emphasis>Ani neměli šanci natáhnout ten rudej koberec, po kterým jsme měli kráčet. Krvácel jsem. Krvácel jsem a oni se mnou šoupali po tom jiném rudém koberci, tom v ošetřovně, ale ten nebyl zdaleka tak rudý, jako jsem byl já od krve…</p>
<p>„…Byl jsem v nemocnici v Bethesdě dva roky. Dali mi medaili za zásluhy a fůru peněz a tohleto kolečkový křeslo. Sem na jih jsem se přistěhoval rok nato. Rád se dívám, jak startují rakety.“</p>
<p>„Já vím,“ řekl Richard. „Ukaž mi ruce.“</p>
<p>„Ne.“ Řekl jsem to velmi rychle a ostře. „Nechci, abys je viděl. Už jsem ti to říkal.“</p>
<p>„Už je to pět let,“ řekl Richard. „Proč až teď, Arthure? Můžeš mi to vysvětlit?“</p>
<p>„Já nevím. Já to fakt nevím. Třeba musejí dlouho zrát. A vůbec, kdo může říct, že jsem to dostal tam nahoře? Ať už je to, co je to, mohl jsem to chytit ve Fort Lauderdale. Nebo třeba rovnou tady na verandě. Co já vím.“</p>
<p>Richard si povzdechl a podíval se ven na vodu, teď zářící červeně sluncem pozdního večera. „Já se snažím, Arthure, já si nechci myslet, že ztrácíš rozum.“</p>
<p>„Jestli budu muset, tak ti ty ruce ukážu,“ řekl jsem. Stálo mě to dost úsilí to říct. „Ale jen když budu muset.“</p>
<p>Richard vstal a sebral svou hůl. Vypadal staře a křehce. „Zajdu pro bugynu. Kouknem se po tom klukovi.“</p>
<p>„Dík, Richarde.“</p>
<p>Vyšel ven k vyšlapané cestičce, která vedla k jeho chatě – viděl jsem jenom její střechu nad Velkou dunou, co probíhá skoro po celé délce ostrova Caroline. Nad mořem směrem k Mysu dostávala obloha ošklivou švestkovou barvu a já jsem uslyšel slabé dunění hromu.</p>
<p>Nevěděl jsem, jak se ten chlapec jmenoval, ale občas jsem ho vídal, jak chodil při západu slunce po pláži se sítem v podpaží. Byl opálený skoro do černá a jediné, do čeho kdy byl oblečený, byly staré vybledlé odstřižené džíny. Na vzdálenější straně Caroline je veřejná pláž a podnikavý mladý muž si v dobrý den může vydělat třeba i pět dolarů, když bude sítem prosívat písek a hledat zapadlé čtvrťáky a desetníky. Občas jsem mu zamával a on zamával mně, bylo to oboustranně <emphasis>nezávazné, </emphasis>byli jsme sice pobratimové, ale jinak jsme si byli úplně cizí – byli jsme celoroční obyvatelé pobřeží, na rozdíl od záplavy turistů, co utrácejí prachy, vozí se v cadillacích a povykují. Představuji si, že bydlel ve vesničce krčící se okolo pošty asi tak o kilometr dál.</p>
<p>Když toho večera procházel okolo, byl jsem na verandě už asi hodinu, nepohyblivý, sledoval jsem cvrkot. Obvazy jsem si sundal už dřív. Svrbění bylo nesnesitelné – a vždycky bylo lepší, když se mohli dívat svýma vlastníma očima.</p>
<p>Začalo to v Miami. Měl jsem tam co dělat s nějakým Creswellem, vyšetřovatelem z ministerstva námořnictva. Jednou za rok si mne zkontroluje, protože po nějakou dobu jsem měl blízko k tajdův materiálům o našem vesmírném programu. Ani nevím, po čem vlastně jde – jestli třeba nemám nějaký cink v oku, nebo šarlatové písmeno na čele. Bůh ví. Moje penze je tak vysoká, že je to až trapné.</p>
<p>Já a Creswell jsme seděli na terase jeho hotelového pokoje a ucucávali jsme drinky a povídali si o americkém programu výzkumu vesmíru. Bylo tak čtvrt na čtyři. Prsty mne začaly svrbět. Přišlo to úplně najednou. Byl jsem nabuzený, jako by do mě vjel proud. Řekl jsem to Creswellovi.</p>
<p>„Asi jste si někde sáhl na škumpu… na tom vašem divným ostrůvku,“ řekl a zašklebil se.</p>
<p>„Na Caroline nejsou jiné rostliny než křoví trpasličích palem,“ řekl jsem. „Třeba je to takové to svrbění, co se vyskytne jednou za sedm let.“ Podíval jsem se na své ruce. Úplně normální ruce. Ale svrběly.</p>
<p>Později odpoledne jsem podepsal ten stále stejný papír („Slavnostně přísahám, že jsem ani neobdržel, ani nepředal a neprozradil informace, jež by mohly…“) a odvezl jsem se autem zpátky na ostrov. Mám starého forda s ručním ovládáním brzdy a plynu. Mám ho rád – cítím se s ním soběstačný.</p>
<p>Ta cesta zpátky po dálnici číslo 1 byla dlouhá, a když jsem odbočil z dálnice na sjezdu ke Key Caroline, měl jsem toho už dost. Ruce mě svrběly k zešílení. Jestli jste někdy trpěli při léčbě hlubokého poranění nebo při hojení chirurgického řezu, tak byste mohli mít nějaký pojem o tom, jak jsem tím svrběním trpěl. Měl jsem pocit, že se mi do masa zařezávají a vrtají mi v něm a lezou nějací živí tvorové.</p>
<p>Slunce už skoro zapadlo a já jsem se podíval na své ruce při vnitřním osvětlení. Konečky prstů byly rudé, rudé v dokonalých kruzích, přesně tam, kde se snímají otisky, kde se vám udělají mozoly z hry na kytaru. Také tam byly rudé kroužky infekce – mezi prvním a druhým kloubem každého palce a prstů a na kůži mezi druhým kloubem a pěstí. Přitiskl jsem si prsty pravé ruky ke rtům a ihned jsem ucukl. V krku mi stoupal pocit tupé hrůzy, celý jako z vlny,</p>
<p>rdousil mě. Maso všude tam, kde se rudé fleky objevily, bylo horké, horečnaté a měkké, jako hnijící jablko.</p>
<p>Zbytek cesty jsem nějak odřídil a jen jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že jsem se asi někde dotkl nějakého jedovatého břečťanu. Ale podvědomě se mne zmocňovala jiná ošklivá myšlenka. Měl jsem tetičku, už je to dávno, když jsem byl malý, a ta žila svých posledních deset let uzavřená před světem v jedné místnosti v patře. Má matka jí tam nosila jídlo a její jméno bylo zakázaným tématem. Později jsem zjistil, že měla Hansenovu nemoc – malomocenství.</p>
<p>Když jsem přijel domů, zavolal jsem doktora Flanderse na pevninu. Ohlásila se jeho odpovídací služba. Doktor Flanders byl na moři na rybách, ale kdyby to bylo naléhavé, mohl by doktor Ballanger…</p>
<p>„Kdy bude doktor Flanders zpátky?“</p>
<p>„Nejpozději zítra odpoledne. Vyhovuje to…“</p>
<p>„Jo, jistě.“</p>
<p>Pomalu jsem zavěsil a pak jsem vytočil Richardovo číslo. Než jsem zavěsil, nechal jsem telefon vyzvánět nejmíň dvanáctkrát. Pak jsem chvíli nerozhodně seděl. Svrbění bylo čím dál tím horší. Vypadalo to, že vyzařuje přímo z mé tkáně.</p>
<p>Zajel jsem s křeslem ke knihovně a stáhl jsem z ní osahanou lékařskou encyklopedii, kterou jsem měl už léta. Ta kniha mi poskytla k zbláznění nejasné informace. Mohlo to být cokoli nebo nic.</p>
<p>Opřel jsem se a zavřel oči. Slyšel jsem tikot starých lodních hodin na polici na druhé straně pokoje. Slyšel jsem vysoké tóny tryskáče směřujícího do Miami. Slyšel jsem tiché šeptání mého vlastního dechu.</p>
<p>Stále jsem se díval na knihu.</p>
<p>To poznání mě přepadlo a pak zase odlezlo v děsivém spěchu. Měl jsem oči zavřené, ale stále jsem zíral na tu knihu. Viděl jsem něco vazkého a obludného, pokřivený čtyřrozměrný obraz protějšku knihy, nezaměnitelný s ničím jiným.</p>
<p>A nebyl jsem jediný, kdo se díval.</p>
<p>Otevřel jsem oči a cítil jsem stahy svého srdce. Ten pocit trochu povolil, ale n,e úplně. Díval jsem se na knihu, viděl jsem vytištěná slova a grafy svýma vlastníma očima, úplně normálně, a také jsem to viděl z jiného úhlu a jinýma očima. Neviděl jsem knihu, ale nějakou cizí věc, něco, co mělo příšerný tvar a hrozné úmysly.</p>
<p>Zvedl jsem pomalu ruce k obličeji a na mysl mi přišla příšerná vize toho, jak se můj obývák mění v dům hrůzy.</p>
<p>Vykřikl jsem.</p>
<p>Byly tady oči, které na mne zíraly skrz díry v mase mých prstů. A viděl jsem, jak se maso rozestupuje a ustupuje, jak si bezmyšlenkovitě razily cestu na povrch.</p>
<p>Ale to nebylo to, co mne donutilo ke křiku. Podíval jsem se do své vlastní tváře a uviděl jsem příšeru.</p>
<p>Bugyna se vynořila nad kopcem a Richard ji zastavil přímo před verandou. Motor zařval v obrátkách a pak se uklidnil. Zajel jsem s křeslem dolů po nakloněné rovině vedle schodů a Richard mi pomohl dovnitř.</p>
<p>„Fajn, Arthure,“ řekl. „Teď to máš v režii ty. Kam to bude?“</p>
<p>Ukázal jsem dolů k vodě, kde se Velká duna konečně ztrácí. Richard přikývl. Od zadních kol odstříkl písek; vyjeli jsme. Obvykle jsem si Richarda dobíral za jeho řidičské umění, ale toho večera jsem se na to vykašlal. Bylo toho tady příliš mnoho, o čem bych měl přemýšlet a co bych měl cítit: oni neměli rádi tmu a já jsem cítil, jak se snaží vidět skrz obvazy a přinutit mne, abych je sundal.</p>
<p>Bugyna se kymácela a razila si cestu pískem k moři, jako by utíkala z dun. Po levé straně zapadalo slunce v krvavých červáncích. Na moři byly vidět bouřkové mraky, jak se valí směrem k nám. Viděl jsem, jak blesk udeřil do vodní hladiny.</p>
<p>„Napravo,“ řekl jsem. „U té převlékárny.“</p>
<p>Richard prudce zastavil bugynu, která kolem sebe zvedla mračno písku u shnilých pozůstatků toho, co kdysi byla převlékárna, a vytáhl rýč. Zamrkal jsem, když jsem ho viděl. „Kde to je?“ zeptal se Richard bezvýrazně.</p>
<p>„Je to právě tady,“ ukázal jsem prstem.</p>
<p>Vystoupil a šel pomalu po písku k tomu místu, na vteřinu zaváhal a pak vnořil rýč do písku. Zdálo se mi, že kope strašně dlouho. Písek, který házel za sebe, vypadal vlhký. Bouřkové mraky byly temnější a větší a moře vypadalo pod jejich stínem a v odrazu zapadajícího slunce naštvaně a nekompromisně.</p>
<p>Už dlouho předtím, než přestal kopat, jsem věděl, že chlapce nenajde. Oni ho přemístili. Minulou noc jsem si nezavázal ruce, takže mohli vidět – a něco dělat. Když byli schopni mne využít k tomu, abych chlapce zabil, mohli mne využít i k tomu, abych ho přemístil, i ve spánku.</p>
<p>„Arthure, žádnej kluk tam není.“ Odhodil rýč do bugyny a sedl si unaveně na sedadlo. Přicházející bouře vrhala na pláž půlměsícovité stíny. Zdvíhající se vítr vrhal písek na rezavou karoserii bugyny. Prsty mne svědily.</p>
<p>„Oni mne využili, abych ho přestěhoval,“ řekl jsem tupě. „Mají náskok. Oni si otevírají bránu, vždycky po troškách. Stokrát za den zjišťuju, jak stojím před nějakým stoprocentně známým předmětem –třeba špachtlí, obrázkem, nebo i plechovkou fazolí – a nemám představu, jak jsem se sem dostal, vystrkuju ruce, ukazuju jim je, vidím to tak, jako oni, je to jak porno, ale je to pokřivené a groteskní…“</p>
<p>„Arthure,“ řekl, „tohle ne. Fakt ne.“ Jeho obličej byl ve slábnoucím světle plný soucitu. „Tak ty <emphasis>stojíš </emphasis>před něčím, jak říkáš. Tys <emphasis>přestěhoval </emphasis>mrtvolu toho kluka, jak říkáš. <emphasis>Ale ty přece nemůžeš chodit, </emphasis>Arthure. Od pasu dolů jsi mrtvý.“</p>
<p>Položil jsem ruku na přístrojovou desku bugyny. „Tohle tady je taky mrtvé. Ale jak do toho vlezeš, tak to jede. Můžeš s tím třeba někoho zabít. A nezastaví tě to, i kdyby tě to chtělo zastavit.“ Slyšel jsem, jak můj hlas hystericky sílí. „Já jsem brána, copak tomu nerozumíš? To oni toho kluka zabili, Richarde! Oni jeho mrtvolu přemístili!“</p>
<p>„Asi bys měl vyhledat doktora,“ řekl tiše. „Radši pojedeme zpátky. Radši…“</p>
<p>„Tak si to ověř! Třeba u toho kluka! Zjisti…“</p>
<p>„Říkal jsi mi, že ani nevíš, jak se jmenuje.“</p>
<p>„Musel bejt z vesnice. Je to malá vesnice. Zeptej se…“</p>
<p>„Telefonoval jsem Maud Harringtonové, než jsem zašel pro bugynu. Jestli je někde v tomhle státě větší drbna, tak já o ní nevím.</p>
<p>Ptal jsem se jí, jestli se včera nějaký kluk večer nezapomněl vrátit domů. Řekla mi, že ne.“</p>
<p>„Ale on je místní! Musí bejt!“</p>
<p>Sáhl po klíčku zapalování, ale já jsem ho zarazil. Obrátil se ke mně – a já jsem si začal sundávat obvazy s rukou.</p>
<p>Hromy ze Zálivu si bručely.</p>
<p>K doktorovi jsem nešel a ani jsem znovu nezavolal Richarda. Strávil jsem tři týdny s rukama v obvazech, které jsem si zavázal vždy, když jsem šel ven. Po tři neděle jsem jen slepě doufal, že to přejde. Kdybych byl celý chlap a ne troska připoutaná k vozíčku, kdybych byl někdo, kdo vede normální život a má normální zaměstnání, byl bych býval šel za doktorem Flandersem nebo za Richardem. Ještě pořád jsem to mohl udělat, kdyby nebylo vzpomínky na tetu, kterou všichni opovrhovali a která byla doslova uvězněná a za živa stravovaná vlastním odpadávajícím masem. Takže jsem zoufale mlčel a modlil jsem se, abych se jednoho rána vzbudil a zjistil, že to byl jenom zlý sen.</p>
<p>A postupně, po troškách, jsem je pociťoval. Je. Bezejmennou inteligenci. Nikdy jsem nebyl zvědavý na to, jak vypadají nebo odkud přišli. To by byly zbytečné úvahy. Byl jsem jejich branou a oknem do světa. Měl jsem od nich dost reakcí, abych cítil jejich odpor a zděšení, abych věděl, že náš svět je velice nepodobný tomu jejich. Dávali mi svou přítomnost najevo do té míry, že jsem cítil jejich slepou nenávist. Ale oni se stejně dívali dál. Začal jsem si uvědomovat, že mne využívají a ve skutečnosti se mnou manipulují.</p>
<p>Když chlapec přešel kolem a zvedl ruku k obvyklému nezávaznému pozdravu, byl jsem skoro rozhodnut se spojit s Creswellem na jeho čísle na ministerstvu námořnictva. Richard měl v jednom bodě pravdu – bylo jisté, že ať se mne zmocnilo cokoli, chytlo mne to buďto ve vzdáleném vesmíru nebo při tom divokém obletu Venuše. Námořnictvo si mne pak proklepne, ale určitě si nebude dělat srandu. Pak už nebudu muset vstávat do lezavé temnoty a potlačovat výkřiky, když je cítím, jak mne pozorují, pozorují, pozorují.</p>
<p>Mé ruce samy vyletěly směrem k chlapci a já jsem si uvědomil, že je nemám zavázané. Viděl jsem v ustupujícím světle ty oči, jak tiše pozorují. Byly velké, do široka rozevřené, se zlatavými duhovkami. Jednou jsem jedno popíchl špičkou tužky a paží mi projela příšerná bolest. To oko se na mne dívalo s takovou nenávistí, že to bylo horší než fyzická bolest. Už jsem je nikdy nedráždil.</p>
<p>Teď pozorovaly chlapce. Cítil jsem, jak se mi vytrácí rozum. Za okamžik na to už jsem se neovládal. Dveře byly otevřené. Vyřítil jsem se po písku na něho, nohy se mi komíhaly jako bez nervů, jako mrtvé dřevo hnané nějakou silou. Mé vlastní oči byly asi zavřené a já jsem viděl jenom těma cizíma očima – viděl jsem příšernou alabastrovou krajinu u pobřeží a nad ní oblohu připomínající velkou purpurovou dráhu, viděl jsem nachýlenou, ohlodanou kostru, jež mohla být mršinou nějakého neznámého masožravého tvora, viděl jsem příšernou obludu, která se hýbala a dýchala a nesla pod paží nějaký nástroj ze dřeva a drátů, zkonstruovaný v geometricky nemožných úhlech.</p>
<p>Rád bych věděl, co si pomyslel ten ubohý bezejmenný chlapec se sítem pod paží a kapsami nafouklými podivnou směsicí mincí od turistů, celých od písku, co si asi pomyslel, když mne uviděl, jak se na něj řítím jako slepý dirigent vzpínající ruce před šíleným orchestrem, co asi byla jeho poslední myšlenka, když poslední světlo dne dopadlo na mé ruce, rudé a rozbité a svítící svým nákladem očí, co si asi pomyslel, když ruce najednou zagestikulovaly ve vzduchu, ještě před tím, než se mu hlava rozskočila.</p>
<p>Já vím, co jsem si pomyslel já.</p>
<p>Pomyslel jsem si, že jsem nakoukl přes okraj vesmíru a uviděl samy ohně pekla.</p>
<p>Když jsem odmotával obvazy, vítr za ně tahal a dělal z nich malé vlající dráčky. Mraky dělaly skvrny na rudých zbytcích večerních červánků a duny byly temné a obalené do stínů. Mraky se hnaly a vařily nad našimi hlavami.</p>
<p>„Jedno mi ale musíš slíbit, Richarde,“ řekl jsem do zvedajícího se větru. „Musíš zdrhat, pokud to bude vypadat, že bych mohl… se pokusit ti ublížit. Rozumíš tomu?“</p>
<p>„Jo.“ Rozhalená košile mu poletovala a nadouvala se ve větru. Jeho tvář měla napjatý výraz, jeho oči vypadaly v nastávajícím temnu jako malé jiskřičky.</p>
<p>Poslední z obvazů odpadl.</p>
<p>Podíval jsem se na Richarda. Oni se také podívali na Richarda. Spatřil jsem tvář, kterou jsem znal už pět let a kterou jsem měl rád. Oni uviděli pokroucený, živý monolit.</p>
<p>„Vidíš je,“ řekl jsem chraplavě. „Tak teď je vidíš.“</p>
<p>Nechtěně udělal krok zpátky. Jeho tvář pokryla náhlá nevěřícná hrůza. Z oblohy vyšlehl blesk. V mracích se valil hrom a voda zčernala jako řeka Styx.</p>
<p>„Arthure…“</p>
<p>Jak byl příšerný! Jak jsem mohl vedle něho žít, jak jsem se s ním mohl vůbec bavit? On nebyl lidský tvor, ale mlčenlivý mor. On byl…</p>
<p>„Zdrhej! Zdrhej, Richarde!“</p>
<p>Utíkal. Utíkal velkými skoky pryč. Proměnil se v lešení tyčící se proti nebi. Mé ruce vyletěly vzhůru, letěly mi přes hlavu s ječením a s šíleným gestem, prsty sahaly po jediné známé věci v tomto příšerném snovém světě – po mracích.</p>
<p>A mraky odpověděly.</p>
<p>Obrovský modrobílý výšleh blesku vypadal, jako by věštil konec světa. Udeřil do Richarda a úplně jej obalil. Poslední věcí, na kterou si vzpomínám, byl elektrický puch ozonu a spáleného masa.</p>
<p>Když jsem přišel k sobě, seděl jsem klidně na verandě a díval jsem se na Velkou dunu. Bouře přestala a vzduch byl příjemně chladný. Na obloze byl malý srpek měsíce. Písek byl panensky čistý a nebylo na něm ani stopy po Richardovi ani po bugyně.</p>
<p>Podíval jsem se na své ruce. Oči byly otevřené, ale kalné. Už se vyčerpaly. Usnuly.</p>
<p>Věděl jsem až příliš dobře, co je třeba udělat. Je potřeba zamknout ty dveře, než budou otevřeny na věčnost. Na věčné časy. Už teď jsem si mohl všimnout prvních známek změn na svých rukou. Prsty se mi začínaly zkracovat… a měnit tvar.</p>
<p>V obývacím pokoji byl malý krb. Občas jsem v něm topil – proti lezavému, vlhkému floridskému chladu. Spěšně jsem zapálil oheň.</p>
<p>Neměl jsem tušení, kdy se tamti probudí a zjistí, co to vlastně dělám.</p>
<p>Když se oheň pěkně rozhořel, vyšel jsem ven k sudu s petrolejem a namočil jsem si do něj obě ruce. Oni se okamžitě vzbudili a zaječeli v agónii. Téměř jsem nedokázal doběhnout zpátky do obývacího pokoje a k ohni. Ale podařilo se mi to.</p>
<p>To všechno se udalo před sedmi lety.</p>
<p>Ještě jsem tady a pozoruji, jak startují rakety. V poslední době jich bývá víc. Teď je vláda zase vesmírnému výzkumu nakloněna. Dokonce se mluvilo i o další sérii pilotovaných letů k Venuši.</p>
<p>Zjistil jsem si, jak se chlapec jmenoval – ne že by na tom záleželo. Byl z vesnice, jak jsem si myslel. Jeho matka však počítala s tím, že toho večera zůstane u kamaráda na pevnině, a tak byl poplach vyhlášen až v pondělí. Co se týče Richarda – no, každý věděl, že je podivín. Všichni měli podezření, že se snad vrátil do Marylandu nebo že ho uhnala nějaká ženská.</p>
<p>Co se týče mne, tak mne tolerují, i když jsem taky vyhlášený cvok. Koneckonců, kolik bývalých astronautů pravidelně píše svým voleným zástupcům ve Washingtonu o tom, že peníze na vesmírný výzkum by se daly lépe utratit jinde?</p>
<p>S těmihle háky vycházím docela dobře. První rok jsem měl strašlivé bolesti, ale lidské tělo je s to si zvyknout snad úplně na všechno. Umím se s nimi oholit a dokonce i zavázat tkaničky na botách. A jak sami vidíte, na psacím stroji píšu úhledně a pravidelně. Nemyslím, že by mi mělo dělat velké obtíže strčit si do úst hlaveň brokovnice a stisknout spoušť. Ono to totiž před třemi týdny zase začalo.</p>
<p>Na prsou se mi udělal dokonalý kruh z dvanácti zlatých očí.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Šroťák</strong></emphasis></p>
<p>Policejní strážník Hunton dorazil do prádelny právě v okamžiku, kdy od ní odjížděla sanitka – jela pomalu a neměla zapnutou sirénu ani výstražné světlo. To nevěstilo nic dobrého. Kancelář uvnitř byla plná tichých lidí, nervózně přecházejících sem a tam; někteří měli v očích slzy. Prádelna samotná byla prázdná; velké automatické pračky u protější zdi dokonce ani nikdo nevypnul. To Huntona přimělo k maximální ostražitosti, protože za normálních okolností by lidé měli být na místě nehody a ne v kanceláři. Tak to prostě chodí – člověk má v sobě vrozené nutkání jít se podívat na mrtvolu. Takže to muselo být moc ošklivé. Hunton cítil, jak se mu svírá žaludek, jako pokaždé, když šlo o nějakou zvlášť nepěknou nehodu. Ani po čtrnácti letech odklízení lidských pozůstatků z dálnic, ulic či chodníků pod nejvyššími budovami nedokázal potlačit tu drobnou křeč v břiše, jako by mu tam ležela hrouda čehosi zlého.</p>
<p>Nějaký muž v bílé košili si Huntona všiml a váhavě k němu zamířil. Byl to obrovitý chlap s hlavou vytrčenou dopředu mezi rozložitými rameny a s popraskanými žilkami na tvářích, svědčícími buď o vysokém krevním tlaku nebo o příliš mnoha posezeních s lahví něčeho ostrého. Pokoušel se něco říct, když se mu však dvakrát nepodařilo vypravit ze sebe ani slovo, Hunton ho rázně přerušil.</p>
<p>„Vy jste majitel? Pan Gartley?“</p>
<p>„Ne… ne. Já jsem Stanner. Dělám tady mistra. Bože můj, tohle je…“</p>
<p>Hunton vytáhl zápisník. „Ukažte mi prosím místo nehody, pane Stannere, a povězte mi, co se stalo.“</p>
<p>Zdálo se, že Stanner ještě víc zbledl; červené skvrny na nose a na tvářích mu svítily jako mateřská znaménka. „Je to nutné?“</p>
<p>Hunton zdvihl obočí. „Obávám se, že ano. V hlášení, které jsem dostal, se říkalo, že jde o vážnou nehodu.“</p>
<p>„Vážnou…“ Stanner vypadal, jako by jen s velkým úsilím potlačoval zvracení; ohryzek mu chvíli poskakoval nahoru a dolů jako pingpongový míček. „Paní Frawleyová je mrtvá. Ježíšikriste, proč jen tady není Bill Gartley?“</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>„Pojďte raději se mnou,“ vybídl ho Stanner.</p>
<p>Vedl Huntona podél řady ručních žehlicích strojů, kolem skládačky košil a zastavil se u stroje na tištění prádelních značek. Přejel si roztřesenou rukou po čele. „Budete tam muset jít sám, já už se na to znova nemůžu dívat, dělá se mi z toho… prostě nemůžu. Je mi líto.“</p>
<p>Hunton prošel kolem značkovacího stroje a cítil v tom okamžiku vůči Stannerovi mírné pohrdání. Mají v dílně nepořádek, ignorují předpisy, pouštějí horkou páru do potrubí, které si sami svařili na koleně, pracují s nebezpečnými čisticími chemikáliemi bez patřičného zabezpečení a nakonec se někomu něco stane. Nebo někdo přijde o život. A pak se na to nemůžou dívat. Nedokážou…</p>
<p>Hunton to spatřil.</p>
<p>Stroj ještě běžel, protože ho nikdo nevypnul. Byl to stroj, se kterým měl později možnost seznámit se důvěrně: Hadley–Watsonův rychložehlicí a skládací stroj model šest. Dlouhý a těžkopádný název. Lidé, kteří tu ve vlhku a v páře pracovali, pro něj měli lepší jméno. Šroťák.</p>
<p>Hunton se dlouhou chvíli nepohnutě díval a pak udělal něco, co se mu za čtrnáct let v policejních službách stalo poprvé: otočil se, křečovitě zvedl ruku k ústům a začal zvracet.</p>
<p>„Moc jsi toho nesnědl,“ poznamenal Jackson.</p>
<p>Manželky byly uvnitř, umývaly nádobí a povídaly si o dětech, zatímco John Hunton a Mark Jackson seděli v plátěných lehátkách nedaleko vonícího zahradního grilu. Hunton se těm eufemistickým slovům pousmál. Nesnědl totiž ani sousto.</p>
<p>„Měl jsem dneska moc ošklivý případ,“ vysvětloval. „Nejhorší, jaký jsem kdy viděl.“</p>
<p>„Autonehodu?“</p>
<p>„Ne. Pracovní úraz.“</p>
<p>„Nehezký?“</p>
<p>Hunton neodpověděl hned, ale jeho tvář se mimoděk stáhla v pokřivenou grimasu. Vytáhl z chladicího boxu, který stál mezi nimi, pivo, otevřel je a zpoloviny je vyprázdnil. „Vy vysokoškolští profesoři toho nejspíš zrovna moc nevíte o průmyslových prádelnách, co?“</p>
<p>Jackson se tiše zasmál. „Tenhle profesor o nich něco ví. Jako student jsem v jedné celé léto pracoval.“</p>
<p>„Takže znáš stroj, kterému se říká rychlomandl?“</p>
<p>„No jistě,“ přikývl Jackson. „Žehlí se na něm vlhké velké kusy, většinou ložní prádlo. Taková masivní, dlouhá mašina.“</p>
<p>„To je ona,“ potvrdil Hunton. „Jistá Adelle Frawleyová se do něj chytila v prádelně Blue Ribbon na druhé straně města. Vcuclo ji to celou dovnitř.“</p>
<p>Jackson se náhle zatvářil, jako by mu nebylo dobře od žaludku. „To ale… to se nemůže stát, Johnny. Je tam přece bezpečnostní lišta. Když nějaká ženská dává do mandlu prádlo a náhodou pod ni strčí ruku, vyletí lišta nahoru a stroj zastaví. Tak si to aspoň pamatuju.“</p>
<p>Hunton přikývl. „Tak je to podle předpisů tohohle státu. Přesto se to ale stalo.“</p>
<p>Hunton zavřel oči a v nastalé temnotě znovu viděl Hadley–Watsonův rychložehlicí stroj v té podobě, v jaké ho spatřil toho odpoledne. Stroj měl tvar podlouhlé pravoúhlé krabice, velké desetkrát dva metry. Na straně s podavačem ujížděl pod bezpečnostní lištu pohyblivý plátěný pás, který se nejprve nepatrně zdvihal a pak naopak klesal. Pás nepřetržitým pohybem unášel vlhké a krabaté ložní prádlo mezi šestnáct obrovských otáčejících se válců, tvořících hlavní pracovní jednotku stroje. Osm válců nahoře a osm válců dole; prádlo mezi nimi bylo zmáčknuto jako tenoučký plátek šunky mezi vrstvami přehřátého chleba. Teplota páry ve válcích mohla být nastavena až na sto padesát stupňů, kdy dosahovala maximálního sušicího účinku. Tlak působící na prádlo unášené pohyblivým pásem byl nastaven na čtyři sta kilogramů na čtverečný decimetr, aby se vyhladil každý záhyb.</p>
<p>A nějak se stalo, že stroj paní Frawleyovou zachytil a vtáhl dovnitř. Ocelové žehlicí válce potažené azbestem byly červené jako čerstvě rozmačkané maliny a pára stoupající ze stroje k němu přinášela odporný pach horké krve. Útržky její bílé halenky a modrých kalhot, dokonce i rozervané kousky její podprsenky a kalhotek byly servány z jejího těla a vyhozeny o deset metrů dál na druhém konci mandlu, přičemž větší kusy látky automatický skládací mechanismus s groteskní a krvavou úhledností složil do několika vrstev. Ani to ale ještě nebylo nejhorší.</p>
<p>„Pokoušel se složit úplně všechno,“ řekl Jacksonovi a cítil v krku pachuť žluči. „Jenže člověk není prostěradlo, Marku. To, co jsem viděl… co z ní zbylo…“ Stejně jako nešťastný mistr Stanner nebyl schopen dokončit větu. „Odnesli ji odtamtud po kouskách,“ zašeptal.</p>
<p>Jackson hvízdl. „Kdo to schytá? Prádelna nebo státní inspekce?“</p>
<p>„To zatím nevím,“ zavrtěl hlavou Hunton. Před očima stále ještě měl ten děsivý obrázek, představu supícího, rachotícího a syčícího šroťáku, krve stékající v pramíncích po zelených bocích dlouhé skříně a horkého <emphasis>pachu </emphasis>její… „Záleží na tom, kdo potvrdil funkčnost té zatracené bezpečnostní lišty a za jakých podmínek.“</p>
<p>„Pokud to bylo vedení firmy, mohli by se z toho nějak vykroutit?“</p>
<p>Hunton se nevesele usmál. „Ta ženská je mrtvá, Marku. Jestli Gartley a Stanner nedodržovali předpisy o údržbě toho rychlomandlu, půjdou do basy. I kdyby znali bůhvíkoho v městské radě.“</p>
<p>„A ty myslíš, že obcházeli předpisy?“</p>
<p>Hunton si vzpomněl na prádelnu Blue Ribbon, mizerně osvětlenou, s mokrou a kluzkou podlahou, kde některé stroje byly neuvěřitelně historické a opotřebované. „Myslím, že nejspíš ano,“ řekl tiše.</p>
<p>Vstali a společně zamířili do domu. „Řekni mi pak, jak to dopadlo, Johnny,“ požádal Jackson. „Zajímá mě to.“</p>
<p>Ohledně šroťáku se Hunton zmýlil; nenašel se na něm sebemenší nedostatek.</p>
<p>Před konáním předběžného soudního líčení ho kousek po kousku prohlédlo šest pracovníků státní inspekce. Celkový výsledek jejich šetření se rovnal absolutní nule. Verdikt zněl: smrt nešťastnou náhodou.</p>
<p>Když líčení skončilo, zatáhl ohromený Hunton stranou Rogera Martina, jednoho z inspektorů. Martin byl vysoký štíhlý chlapík s brýlemi, jejichž skla tloušťkou připomínala sklenice od jogurtu. Zatímco se ho Hunton vyptával, pohrával si nervózně s propisovací tužkou.</p>
<p>„Vůbec nic? Na tom stroji se absolutně nic nenašlo?“</p>
<p>„Nic,“ potvrdil Martin. „Samozřejmě, že podstata celého vyšetřování se točila kolem té bezpečnostní lišty, jenže ta funguje naprosto bezvadně. Slyšel jste přece svědeckou výpověď paní Gillianové. Muselo se to stát tak, že paní Frawleyová strčila ruku moc daleko. Nikdo to neviděl, protože si všichni hleděli vlastní práce. Začala křičet. Ruku už měla v mandlu a stroj vtahoval dovnitř její paži. Místo aby ho vypnuli, snažili se ji vytáhnout – propadli prostě panice. Jiná žena, paní Keeneová, tvrdí, že se pokusila mandl vypnout, nejspíš ale můžeme předpokládat, že v tom zmatku zmáčkla spouštěcí tlačítko místo stavěcího. A pak už bylo pozdě.“</p>
<p>„To znamená, že bezpečnostní lišta selhala,“ konstatoval věcně Hunton. „Pokud ovšem neprostrčila ruku nad ní místo pod ní.“</p>
<p>„To nejde. Nad tou bezpečnostní lištou je nerezový kryt. A lišta samotná taky neselhala. Je elektricky připojená na samotný stroj. V případě jakékoli poruchy bezpečnostní lišty se mandl zastaví.“</p>
<p>„Tak jak se to proboha stalo?“</p>
<p>„To nevíme. Já i moji kolegové jsme toho názoru, že jediná možnost, jak ten rychlomandl mohl paní Frawleyovou zabít, by připadala v úvahu, kdyby do něj byla spadla seshora. A když se to stalo, stála oběma nohama na zemi. To může potvrdit tucet svědků.“</p>
<p>„Takže mluvíte o nehodě, ke které nemohlo dojít,“ prohlásil Hunton.</p>
<p>„To ne, jen o nehodě, kterou si nedokážeme vysvětlit.“ Odmlčel se, zaváhal a pak pokračoval. „Řeknu vám jedno, pane Huntone, protože se mi zdá, že si ten případ berete moc osobně. Jestli to budete opakovat před někým jiným, popřu, že jsem něco takového říkal. Mně se ale ten stroj nelíbil. Vypadalo to… skoro jako by si z nás dělal blázny. V posledních pěti letech jsem prováděl pravidelné prohlídky víc než tuctu rychlomandlů. Některé z nich jsou v tak zuboženém stavu, že bych v jejich blízkosti nenechal pobíhat ani neuvázaného psa – předpisy tohohle státu jsou zoufale benevolentní. Přes to všechno to ovšem byly pořád jen stroje. Tenhle ale… běhá mi z něj mráz po zádech. Nevím proč, ale je to tak. Myslím, že kdybych našel jen jedinou věc, třeba jen formální závadu, byl bych nařídil jeho odstavení. Pěkná pitomost, co?“</p>
<p>„Já jsem z něj měl stejný dojem,“ přikývl Hunton.</p>
<p>„Povím vám o jednom případu, ke kterému došlo před dvěma lety v Miltonu,“ pokračoval inspektor. Sundal si brýle a začal si je pomalu čistit cípem vesty. „Jeden chlap tam vyhodil na dvorek za domem starou ledničku. Ta ženská, co nám volala, tvrdila, že se do ní chytil její pes a že se uvnitř udusil. Poslali jsme za ním někoho od státní policie, aby ho poučil, že musí ledničku odvézt na městskou skládku. Byl to docela fajn člověk a toho psa mu bylo líto. Druhý den ráno ledničku naložil na malý náklaďák a odvezl ji na skládku. Ještě ten den odpoledne jistá žena bydlící nedaleko odtamtud ohlásila zmizení svého syna.“</p>
<p>„Kristepane,“ vydechl Hunton.</p>
<p>„Lednička stála na skládce a kluk byl uvnitř, mrtvý. Jeho matka tvrdila, že nebyl žádný hlupák. Říkala, že by si rozhodně nehrál v prázdné ledničce, zrovna jako by si nesedl do auta k někomu cizímu. No vidíte, a přece to udělal. Tak jsme to odepsali. Případ uzavřen?“</p>
<p>„Asi ano,“ pokrčil rameny Hunton.</p>
<p>„Kdepak. Druhý den šel správce skládky z toho krámu odmontovat dveře. Nařízení městské správy číslo osmapadesát o provozu</p>
<p>veřejných skládek odpadků.“ Martin na něj bezvýrazně pohlédl. „Našel uvnitř šest mrtvých ptáků. Racky, vrabce a jednoho drozda. A tvrdil, že když je vyhazoval ven, přirazily mu dveře ruku. Pořádně ho to vyděsilo. Ten šroťák v Blue Ribbon mi připadá podobný, Huntone. Nelíbí se mi.“</p>
<p>Beze slova na sebe pohlíželi v prázdné soudní síni, asi šest bloků od místa, kde v rušné prádelně spočíval Hadley–Watsonův rychložehlicí a skládací stroj model šest, halící prostěradla do oblaků páry a horkého dechu.</p>
<p>Nával prozaičtější policejní práce způsobil, že během týdne na celý případ přestal myslet. Vzpomněl si na něj teprve tehdy, když s manželkou jednoho večera zašli k Marku Jacksonovi na partii whistu a pár piv.</p>
<p>Jackson ho uvítal slovy: „Nenapadlo tě náhodou, jestli ten mandl, cos mi o něm vyprávěl, není nějak začarovaný, Johnny?“</p>
<p>Hunton v rozpacích zamrkal. „Cože?“</p>
<p>„Ten rychlomandl v prádelně Blue Ribbon. Tos asi tentokrát nebyl ve službě.“</p>
<p>„Co se stalo?“ zeptal se Hunton se zájmem.</p>
<p>Jackson mu podal večerní vydání novin a ukázal na článek na druhé straně dole. V článku se uvádělo, že v prádelně Blue Ribbon prasklo parní potrubí na velkém rychlomandlů a tři ze šesti žen pracujících u podavače utrpěly popáleniny. K nehodě došlo ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne a jako příčina se uváděl přílišný vzestup tlaku páry, přicházející z kotle prádelny. Jedna z pracovnic, paní Annette Gillianová, byla hospitalizována v městské nemocnici s popáleninami druhého stupně.</p>
<p>„Zvláštní shoda okolností,“ řekl, pak se mu však náhle vybavila vzpomínka na slova inspektora Martina, pronesená v prázdné soudní síni: <emphasis>Běhá mi z něj mráz po zádech… A </emphasis>vybavila se mu i historka o psu, ztraceném chlapci a ptácích chycených ve vyhozené ledničce.</p>
<p>Toho večera hrál karty jako ponocný.</p>
<p>Když Hunton vešel do čtyřlůžkového nemocničního pokoje, odpočívala paní Gillianová na posteli opřená o několik polštářů a četla si v <emphasis>Tajnostech filmového plátna. </emphasis>Velký obvaz jí zakrýval paži a jednu stranu krku. Druhá pacientka, mladá žena s bledým obličejem, spala.</p>
<p>Paní Gillianová pohlédla na modrou uniformu a rozpačitě se usmála. „Jestli jdete za paní Cherinikovou, budete muset přijít později. Právě jí dali léky.“</p>
<p>„Ne, přišel jsem za vámi, paní Gillianová.“ Její úsměv poněkud pohasl. „Jsem tady neoficiálně – to znamená, že se zajímám o tu nehodu v prádelně. Jmenuju se John Hunton.“ Napřáhl k ní ruku.</p>
<p>Zvolil správnou taktiku. Úsměv paní Gillianové se rozzářil a neobratně mu podala nepopálenou ruku. „Řeknu vám všechno, co budu moct, pane Huntone. Bože můj, už jsem myslela, že Andy má zase nějaký průšvih ve škole.“</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>„Žehlily jsme prostěradla a mandl prostě vybuchl… nebo to tak aspoň vypadalo. Myslela jsem zrovna na to, že už půjdu domů a nechám trochu proskočit psy, když se ozvala ta obrovská rána, jako kdyby tam vybuchla bomba. Všude plno páry a to syčení… byla to hrůza!“ Její úsměv jako by měl každou chvíli zmizet. „Vypadalo to, jako by ten mandl dýchal. Jako nějaký drak. A Alberta – totiž Alberta Keeneová – vykřikla, že něco vyletělo do vzduchu, a všichni začali utíkat a ječet a Ginny Jasonová řvala, že je opařená. Chtěla jsem utéct, ale upadla jsem. Až do té chvíle jsem nevěděla, že jsem to odnesla ze všech nejhůř. Díky bohu, že to nebylo ještě horší. Ta přehřátá pára má sto padesát stupňů.“</p>
<p>„V novinách se psalo, že prasklo parní potrubí. Co to znamená?“</p>
<p>„Trubka pod stropem zahýbá dolů a je připojená k takové té pružné hadici, co vede do mandlu. George – chci říct pan Stanner – říkal, že v kotli muselo dojít k náhlému přetlaku nebo k něčemu podobnému. Ta hadice se prostě rozletěla na kusy.“</p>
<p>Huntona už nenapadaly žádné další otázky. Chystal se právě k odchodu, když paní Gillianová zamyšleně řekla:</p>
<p>„Nikdy dřív jsme s tím strojem <emphasis>žádné </emphasis>podobné problémy neměli. To až teď poslední dobou. Prasklé parní potrubí. Ta strašlivá, příšerná nehoda paní Frawleyové, ať jí bůh dopřeje klidný odpočinek. A další maličkosti. Jako tenkrát, když se Essii zachytily šaty v jednom z poháněčích řetězů. Nebýt toho, že je zase okamžitě vytrhla, mohlo to být nebezpečné. Pořád vypadávají nějaké šrouby a další součástky. A Herb Diment – to je náš opravář – s tím má plné ruce práce. Ve skládačce zůstávají uvízlá prostěradla. George tvrdí, že je to proto, že se do praček dává moc bělicích prostředků, jenže dřív se to nikdy nestávalo. Děvčata teď u toho mandlu vůbec nechtějí pracovat. Essie dokonce tvrdí, že jsou v něm pořád ještě kousíčky Adelly Frawleyové a že je to vlastně svatokrádež nebo něco podobného. Jako by byl prokletý. A je to tak od té doby, co se Sherry řízla do ruky o jeden z těch upínacích šroubů.“</p>
<p>„Sherry?“ zeptal se Hunton.</p>
<p>„Sherry Oueletteová. Hezká holčička, co zrovna skončila střední školu. Práce jí jde od ruky, ale někdy je trochu nešikovná. Však víte, jaké ty mladé holky jsou.“</p>
<p>„Řízla se o něco do ruky?“</p>
<p>„Na tom není nic zvláštního. Abyste rozuměl, jsou tam upínací šrouby, kterými se reguluje napnutí pásu podavače. Sherry je právě nastavovala, abychom tam mohly dát silnější materiál, a nejspíš přitom myslela na nějakého kluka. Řízla se do prstu a zakrvácela všechno kolem dokola.“ Paní Gillianová se zatvářila překvapeně. „Ty šrouby začaly vlastně vypadávat až potom. S Adellou se to stalo… víte, co myslím… asi za týden potom. Jako kdyby ta mašina ochutnala krev a zalíbilo se jí to. Ženské mívají občas hloupé nápady, co, pane Hintone?“</p>
<p>„Huntone,“ opravil ji bezmyšlenkovitě a díval se jí přes hlavu do prázdna.</p>
<p>Ironií osudu se stalo, že se s Markem Jacksonem setkali v samoobslužné prádelně umístěné v bloku mezi jejich domy; právě tam obvykle probíhaly nejzajímavější rozhovory mezi policistou a profesorem angličtiny.</p>
<p>I teď seděli bok po boku na neutrálně vyhlížejících plastikových židličkách, zatímco se jejich šatstvo otáčelo stále dokola za prasklenými dvířky mincovních pracích automatů. Jacksonův brožovaný výtisk Milionových sebraných spisů ležel bez povšimnutí vedle něj a jeho majitel poslouchal, jak Hunton vypráví příběh paní Gillianové.</p>
<p>Když domluvil, Jackson na něj pohlédl. „Už jednou jsem se tě ptal, jestli nemáš dojem, že by ten šroťák mohl být začarovaný. Myslel jsem to jen napůl žertem. A teď se tě ptám znova.“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl nervózně Hunton. „Nebuď blázen.“</p>
<p>Jackson zamyšleně pozoroval otáčející se šatstvo. „Začarovaný není to správné slovo. Lepší by bylo říct posedlý zlým duchem. Existuje téměř tolik formulí pro přivolávání démonů jako pro jejich zahánění. Frazerova <emphasis>Zlatá ratolest</emphasis><emphasis> </emphasis>je jich plná. Ještě další jsou v druidských a aztéckých tajných naukách. A dokonce v ještě starších, které se datují až do starověkého Egypta. Skoro všechny lze zredukovat na překvapivě malý počet společných jmenovatelů. Tím nejběžnějším je samozřejmě panenská krev.“ Podíval se na Huntona. „Paní Gillianová říkala, že problémy začaly po tom, co se ta Sherry Oueletteová náhodou řízla.“</p>
<p>„Ale prosím tě,“ mávl rukou Hunton.</p>
<p>„Musíš přiznat, že vypadá přesně jako ten správný typ,“ trval na svém Jackson.</p>
<p>„Tak já za ní zajedu domů,“ prohlásil Hunton s ironickým úsměvem. „Už to vidím..Slečno Oueletteová, jmenuju se John Hunton a jsem od policie. Vyšetřuju případ mandlu, který je beznadějně posedlý zlým duchem, a rád bych věděl, jestli jste panna.’ Myslíš, že bych dostal šanci rozloučit se se Sandrou a s dětmi, než by mi navlékli svěrací kazajku?“</p>
<p>„Byl bych se vsadil, že nakonec řekneš něco takového,“ zabručel Jackson bez úsměvu. „Já to myslím vážně, Johnny. Ta mašina mi nahání strašlivou hrůzu a to jsem ji přitom v životě neviděl.“</p>
<p>„Když už o tom mluvíme,“ zajímal se Hunton, „jaké jsou některé z těch dalších takzvaných společných jmenovatelů?“</p>
<p>Jackson pokrčil rameny. „Těžko říct bez podrobnějšího studia. Většina anglosaských čarodějných receptů uvádí hřbitovní prsť nebo ropuší oko. Evropská zaklínadla se často zmiňují o očích krásné paní, což si lze vysvětlit buď jako skutečné oči nějaké mrtvé ženy, nebo jako některý z halucinogenů užívaných v souvislosti s čarodějnickým sabatem – většinou rulík zlomocný nebo nějaký derivát psilocybinu. Možná existují i další.“</p>
<p>„A ty si myslíš, že všechny tyhle věci se dostaly do mandlu v prádelně Blue Ribbon? Kristepane, Marku, vsadil bych se, že v okruhu pěti set mil není žádný rulík zlomocný. Nebo si snad myslíš, že někdo vydloubl oči tetičce Cynthii a hodil je do skládačky?“</p>
<p>„Kdyby sedm set opic tlouklo sedm set let do sedmi set psacích strojů…“</p>
<p>„Jedna z nich by napsala Shakespearovy sebrané spisy,“ dořekl nerudně Hunton. „Jdi s tím do háje. Je řada na tobě, abys šel támhle do dragstóru a rozměnil si drobné na ždímačku.“</p>
<p>Bylo velice zvláštní, jak George Stanner přišel ve šroťáku o ruku.</p>
<p>V pondělí v sedm hodin ráno nebyl v prádelně nikdo kromě Stannera a údržbáře Herba Dimenta. Prováděli pravidelné pololetní mazání ložisek šroťáku předtím, než měl o půl osmé v prádelně začít normální pracovní den. Diment byl u protilehlého konce, mazal čtyři přídavná ložiska a přemýšlel o tom, jak nepříjemně na něj poslední dobou tenhle stroj působí, když se šroťák náhle s rachotem probral k životu.</p>
<p>Držel právě nadzdvihnuté čtyři z výstupních plátěných pásů, aby se dostal k motoru pod nimi, když se mu pásy najednou pod rukama rozběhly, sedřely mu kůži z dlaní a táhly ho s sebou.</p>
<p>Křečovitým škubnutím se vytrhl z jejich sevření pouhých několik sekund předtím, než ho stačily odvléct do skládacího mechanismu.</p>
<p>„Krucinál, Georgi, co to děláš?“ zařval. „Vypni tu zasranou mašinu!“</p>
<p>George Stanner začal ječet.</p>
<p>Byl to pronikavý a kvílivý jekot, při němž tuhla krev v žilách a který zaplnil celou prádelnu; odrážel se od ocelových tváří praček, od šklebících se úst parních žehlicích strojů, od prázdných očí průmyslových ždímaček. Stanner se zhluboka zajíkavě nadechl a znovu zaječel: <emphasis>Kristepane, chytilo mě to, CHYTILO MĚ TO…</emphasis>“</p>
<p>Z válců se začala valit horká pára. Skládací mechanismus skřípávě rachotil. Zdálo se, že ložisko a motory sténají svým vlastním skrytým životem.</p>
<p>Diment se tryskem rozběhl k druhému konci stroje.</p>
<p>První válec už se začal barvit zlověstně červeně. Dimentovi se z hrdla vydralo kvílivé a bublavé zasténání. Šroťák zavyl, zarachotil a zasyčel.</p>
<p>Neslyšící svědek tohoto výjevu by si byl zpočátku snad mohl myslet, že Stanner je pouze nad strojem skloněn v podivném úhlu. Pak by si byl ale i hluchý jistě všiml jeho smrtelně bledého obličeje s vyvalenýma očima a otevřenými ústy, zkroucenými v nepřetržitém řevu. Paže mizela pod bezpečnostní lištou a prvním válcem; jeho košile povolila v ramenním švu a nadloktí se zrůdně nalilo tlakem krve, hnané z paže vytrvale zpět.</p>
<p>„Vypni to!“ zaječel Stanner. Ozvalo se rupnutí, když mu praskl loket.</p>
<p>Diment stiskl stavěči tlačítko.</p>
<p>Šroťák nepřestal vrčet, chroptět a otáčet se.</p>
<p>Nevěřícně znovu a znovu mlátil do tlačítka – bezvýsledně. Kůže na Stannerově paži nabývala lesklého a napjatého vzhledu. Brzy praskne pod tlakem, kterým na ni válec působí; a celou tu dobu byl Stanner při plném vědomí a ječel. Dimentovou myslí prolétla hrůzostrašná představa člověka, kterého v kreslené grotesce přejel parní válec, takže po něm zůstal pouhý stín.</p>
<p>„Pojistky…“ zachroptěl Stanner. Jeho hlavu to táhlo stále víc dolů, když ho válec vlekl kupředu.</p>
<p>Diment se prudce otočil a rozběhl se do kotelny; Stennerův řev ho poháněl kupředu jako kvílení šílených duchů. Vzduch byl prosycen pachem krve smíšené s párou.</p>
<p>Na stěně vlevo byly tři masivní šedé schránky, obsahující veškeré pojistky pro elektrické rozvody prádelny. Diment je škubnutím otevřel a jako šílenec začal vytahovat podlouhlé válcovité pojistky a házet je přes rameno na zem. Stropní světla zhasla, potom utichl kompresor a nakonec s hlasitým zmírajícím zasténáním i kotel.</p>
<p>A šroťák se přesto točil dál. Stannerův řev se ztišil v jakési bublavé sténání.</p>
<p>Dimentův pohled padl na požární sekeru, uloženou v prosklené skříňce. Popadl ji s tichým dávivým zaskučením a rozběhl se zpátky. Stannerova paže už byla pohlcena téměř k rameni. Chybělo pár sekund, než se měl jeho zkroucený a natažený krk přerazit o bezpečnostní lištu.</p>
<p>„Já nemůžu,“ blekotal Diment se sekerou v ruce. „Ježíši, já nemůžu, Georgi, nemůžu, ne…“</p>
<p>Mandl teď už připomínal jatka. Skládací mechanismus vyplivoval útržky rukávu košile, kousky tkáně, prst. Stanner vyrazil hlasitý ječivý výkřik a Diment zdvihl sekeru nad hlavu, rozmáchl se a udeřil do neosvětleného prostoru prádelny, plného temných stínů. Pak podruhé. A ještě jednou.</p>
<p>Stanner padl na zem, v bezvědomí a s obličejem celým modrým, a z pahýlu těsně pod ramenem mu tryskala krev. Šroťák vcucl dovnitř, co zbývalo… a zastavil se.</p>
<p>Diment vzlykl, vytáhl opasek z kalhot a začal na pahýlu vyrábět turniket.</p>
<p>Hunton měl na telefonu inspektora Rogera Martina. Jackson ho pozoroval a přitom trpělivě kutálel sem a tam míčem, za kterým běhala tříletá Patty Huntonová.</p>
<p>„Vytáhl <emphasis>všechny </emphasis>pojistky?“ ujišťoval se Hunton. „A říkáte, že stavěči tlačítko prostě nefungovalo?… Je ten mandl odstavený?… Dobře. Výborně. Cože?… Ne, není to oficiální.“ Hunton se zamračil a pak pohlédl stranou na Jacksona. „Ještě pořád si vzpomínáte na tu ledničku, Rogere? Jo… já taky. Tak sbohem.“</p>
<p>Zavěsil a podíval se na Jacksona. „Pojďme si promluvit s tím děvčetem.“</p>
<p>Měla svůj vlastní byt (podle váhavého a přitom vlastnického způsobu, jakým je uvedla dovnitř, když jí ukázal policejní odznak, nabyl Hunton dojmu, že ho nejspíš nemá dlouho), a seděla nervózně proti nim v miniaturním, ale pečlivě zařízeném obývacím pokoji.</p>
<p>„Já se jmenuju Hunton a tohle je můj spolupracovník pan Jackson. Jsme tady kvůli té nehodě v prádelně.“ V přítomnosti té snědé a ostýchavě hezounké dívky se vůbec necítil ve své kůži.</p>
<p>„Hrůza,“ zamumlala Sherry Oueletteová. „Je to jediný podnik, kde jsem zatím pracovala. Pan Gartley je můj strýček. Líbilo se mi tam, protože jsem si mohla dovolit tenhle byt a vlastní přátele. Teď ale… je to tak <emphasis>strašidelné“</emphasis></p>
<p>„Státní komise bezpečnosti práce nařídila odstavení mandlu do doby, než bude uzavřeno úplné vyšetřování,“ oznámil jí Hunton. „Víte o tom?“</p>
<p>„Jistě.“ Nervózně si povzdechla. „Nevím, co teď budu dělat…“</p>
<p>„Slečno Oueletteová,“ přerušil ji Jackson, „vy jste na tom mandlu měla také nehodu, že? Jestli se nemýlím, pořezala jste si ruku o upínací šroub.“</p>
<p>„Ano, řízla jsem se do prstu.“ Obličej jí náhle potemněl. „To byl první případ.“ Žalostně na něj pohlédla. „Někdy mám pocit, že už mě tam holky nemají tak rády jako dřív… jako bych za to všechno mohla já.“</p>
<p>„Musím vám položit jednu nepříjemnou otázku,“ řekl rozvážně Jackson. „Otázku, která se vám nebude zamlouvat. Zdá se být přímo absurdně osobní a navenek nemá s celou tou věcí nic společného, ale ujišťuju vás, že to tak není. Vaše odpověď nebude zapsána do žádného protokolu ani záznamu.“</p>
<p>Zatvářila se vyděšeně. „Provedla jsem něco?“</p>
<p>Jackson se usmál, zavrtěl hlavou a Sherry se uklidnila. <emphasis>Díky bohu za Marka, </emphasis>pomyslel si Hunton.</p>
<p>„Řeknu ale ještě tohle: vaše odpověď by mohla přispět k tomu, abyste si udržela tenhle malý byteček, dostala zpátky svou práci a aby v prádelně bylo zase všechno jako dřív.“</p>
<p>„Jestli je to tak, odpovím na cokoli,“ prohlásila.</p>
<p>„Sherry, jste panna?“</p>
<p>Vypadala totálně vyvedená z míry, dokonale šokovaná, asi jako kdyby jí kněz poskytl svátost oltářní a pak ji plácl po zadku. Potom zdvihla hlavu a ukázala rukou na svůj úpravný malý byt, jako by se jich ptala, jestli si vážně myslí, že by to mohlo být místo nějakých mileneckých schůzek.</p>
<p>„Šetřím se pro svého manžela,“ řekla prostě.</p>
<p>Hunton s Jacksonem na sebe beze slova pohlédli a Huntonovi bylo v tom zlomku sekundy jasné, že je to všechno pravda: nějaký démon se zmocnil neživé oceli, ozubených koleček a ložisek šroťáku a proměnil ho v něco, co žije svým vlastním životem.</p>
<p>„Děkujeme,“ řekl tiše Jackson.</p>
<p>„A co teď?“ zeptal se pochmurně Hunton, když jeli zpět. „Najdeme nějakého kněze, který umí vymítat ďábla?“</p>
<p>Jackson posměšně odfrkl. „To bys musel jít hodně daleko, abys našel kněze, který by ti nestrčil do ruky pár traktátů na čtení a sám zatím nešel zavolat do blázince. Tohle musíme zvládnout sami, Johnny.“</p>
<p>„Dokážeme to?“</p>
<p>„Možná. Problém je v tom, že sice víme, že v tom šroťáku něco je, ale nevíme, <emphasis>co </emphasis>to je.“ Hunton pocítil zamrazení, jako by na něj sáhl bezmasý prst. „Existuje hrozná spousta nejrůznějších démonů. Patří ten, se kterým se chceme vypořádat, do společenství Bubastidy nebo Pana? Baala? Nebo snad toho křesťanského zvrhlého božstva, kterému říkáme Satan? To nevíme. Větší šanci bychom měli, kdyby to byl démon, kterého někdo záměrně přivolal. Jenže v tomhle případě zřejmě jde o náhodnou posedlost zlým duchem.“</p>
<p>Jackson si rukou prohrábl vlasy. „Panenská krev, to jistě. Tím se ale výběr prakticky vůbec nezužuje. A my to musíme vědět jistě, úplně jistě.“</p>
<p>„A proč?“ zeptal se Hunton nechápavě. „Proč prostě nesehnat pár různých receptů na vymítání ďábla a jeden po druhém je nevyzkoušet?“</p>
<p>Jacksonův obličej ztuhl. „Tady si nehrajeme na strážníky a zloděje, Johnny. Jen si prokristapána nemysli nic takového. Exorcistický rituál je strašlivě nebezpečný. Svým způsobem se dá přirovnat k řízené nukleární reakci. Mohli bychom udělat chybu a to by byl náš konec. Ten démon je zatím uvězněný v tom stroji. Stačí ale dát mu šanci a…“</p>
<p>„Mohl by se dostat ven?“</p>
<p>„O nic jiného mu nejde,“ přikývl Jackson zachmuřeně. „A strašně rád zabíjí.“</p>
<p>Když k němu Jackson následujícího dne večer přišel, poslal Hunton manželku s dcerou do kina. Měli obývací pokoj sami pro sebe a Hunton za to byl vděčný, protože sám stále ještě sotva věřil tomu, do čeho se to vlastně zapletl.</p>
<p>„Zrušil jsem všechny svoje přednášky,“ začal Jackson, „a strávil jsem celý den studiem knih tak děsných, že si to ani nedokážeš představit. Odpoledne jsem nacpal přes třicet receptů na vyvolávání démonů do počítače na technické fakultě. Získal jsem několik společných prvků a je jich překvapivě málo.“</p>
<p>Ukázal Huntonovi jejich seznam: byla tam panenská krev, hřbitovní prsť, oči krásné paní, netopýří krev, noční mech, koňské kopyto, ropuší oko.</p>
<p>Byly tam i další, ty však byly všechny označené jako druhotné.</p>
<p>„Koňské kopyto,“ zahučel zamyšleně Hunton. „To je zvláštní…“</p>
<p>„To je velice časté. Po pravdě řečeno…“</p>
<p>„Mohly by se ty věci – kterákoli z nich – vykládat volně?“ skočil mu do řeči Hunton.</p>
<p>„Myslíš, jestli bys třeba mohl nahradit noční mech lišejníkem natrhaným v noci?“</p>
<p>„Tak nějak.“</p>
<p>„To je dost pravděpodobné,“ přikývl Jackson. „Magické formule bývají často nejednoznačné a poměrně přizpůsobivé. Černá magie odjakživa ponechávala hodně prostoru tvůrčí iniciativě.“</p>
<p>„Koňské kopyto můžeme nahradit potravinářskou želatinou,“ prohlásil Hunton. „Lidé ji často používají a ten den, kdy zemřela Frawleyová, jsem si všiml, že pod podávači deskou mandlu stála plechovka želatiny. A ta se vyrábí z koňských kopyt.“</p>
<p>„Jackson kývl. „Ještě něco?“</p>
<p>„Netopýří krev… hmm, je to velká dílna. Spousta neosvětlených zákoutí a děr. Netopýři by tam klidně mohli být, i když pochybuju o tom, že by to vedení prádelny přiznalo. Docela dobře se mohlo stát, že se nějaký netopýr ve šroťáku chytil.“</p>
<p>Jackson zaklonil hlavu a kotníky si promnul krví podlité oči. „To sedí… všechno to sedí.“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Ano. Řekl bych, že oči krásné paní můžeme bezpečně vyloučit. Rozhodně se do mandlu nedostalo něčí oko <emphasis>před </emphasis>smrtí paní Frawleyové a rulík zlomocný nikde tady kolem taky určitě neroste.“</p>
<p>„Hřbitovní prsť?“</p>
<p>„Co myslíš?“</p>
<p>„Musela by to být zatracená náhoda,“ zabručel Hunton. „Nejbližší hřbitov je Pleasant Hill a ten je od prádelny osm kilometrů.“</p>
<p>„Tak dobře,“ přikývl Jackson. „Poprosil jsem operátora na počítači – určitě si myslel, že se chystám na svátek všech svatých – aby mi vyjel detailní rozpis všech prvotních a druhotných prvků tohohle seznamu. Všechny potenciální kombinace. Asi dva tucty, které naprosto nedávaly smysl, jsem vyhodil. Ostatní se dají zařadit do poměrně jasně definovaných kategorií. Prvky, které jsme tady identifikovali, jsou v jedné z nich.“</p>
<p>„Která to je?“</p>
<p>„Jedna z těch nejmíň nebezpečných,“ ušklíbl se Jackson. „Příslušný mýtus má svoje centrum v Jižní Americe a některé jeho odnože zasahují až do oblasti Karibského moře. Je to příbuzné s vúdú. Literatura, kterou mám k dispozici, se na jeho božstva dívá jako na vysloveně druholigovou kategorii v porovnání s některými z těch opravdových drsňáků, jako je třeba Saddath nebo Ten, jehož jméno je zakázáno vyslovit. Ta věc v našem mandlu by měla zmizet jako uličník, který rozbil okno.“</p>
<p>„Jak na to půjdeme?“</p>
<p>„Měla by stačit svěcená voda a kousek svaté hostie. A můžeme mu přečíst pár pasáží z třetí knihy Mojžíšovy. Je to jen křesťanská bílá magie.“</p>
<p>„Víš určitě, že to není nic horšího?“</p>
<p>„Nechápu, jak by mohlo,“ prohlásil Jackson zamyšleně. „Řeknu ti, že ty oči krásné paní mi dělaly pořádné starosti. To je zatraceně černá magie. Silná medicína.“</p>
<p>„Svěcená voda by na ni nestačila?“</p>
<p>„Démon vyvolaný v souvislosti s očima krásné paní by klidně k snídani spořádal celý štos biblí. Koledovali bychom si o pěkný průšvih, kdybychom do něčeho takového vůbec začali šťourat. To už by bylo lepší celou tu zatracenou mašinu rozebrat.“</p>
<p>„No dobře, takže víš naprosto jistě…“</p>
<p>„Naprosto jistě ne, ale poměrně jistě ano. Všechno to až moc dobře sedí.“</p>
<p>„Kdy to provedeme?“</p>
<p>„Čím dřív, tím líp,“ mínil Jackson. „Jak se dostaneme dovnitř? Rozbijeme okno?“</p>
<p>Hunton se usmál, sáhl do kapsy a zakýval Jacksonovi před nosem klíčem.</p>
<p>„Kdes ho vzal? Od Gartleye?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Hunton. „Od jistého státního inspektora jménem Martin.“</p>
<p>„Ví, co chceme udělat?“</p>
<p>„Myslím, že to tuší. Před pár týdny mi vyprávěl moc zvláštní historku.“</p>
<p>„O šroťáku?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Hunton. „O ledničce. Tak pojď.“</p>
<p>Adelle Frawleyová už byla po smrti; trpělivý zaměstnanec pohřební služby ji sešil dohromady a teď spočívala v rakvi. Přesto však možná v mandlu přetrvávalo něco z jejího ducha, a pokud tomu tak skutečně bylo, zoufale to volalo. Adelle by to byla věděla, byla by je mohla varovat. Často trpívala žaludeční nevolností a tuto zcela běžnou zdravotní potíž léčila rovněž zcela běžnými žaludečními pilulkami, prodávanými pod obchodním názvem E–Z Gel, které si může každý bez receptu koupit v kterémkoli dragstóru za devětasedmdesát centů. Na boku krabičky je natištěné varování: Pacienti trpící zeleným očním zákalem nesmějí E–Z Gel užívat, protože jeho aktivní složky vyvolávají zhoršení této choroby. Adelle Frawleyová bohužel zeleným očním zákalem netrpěla. Byla by si možná vzpomněla na ten den – bylo to krátce předtím, než se Sherry Oueletteová řízla do ruky – kdy nešťastnou náhodou do šroťáku upustila plnou</p>
<p>krabičku tablet E–Z Gel. Byla však mrtvá a nebyla si vědoma faktu, že ta aktivní složka, která tišila její pálení záhy, je chemický derivát rulíku zlomocného, známého kdysi v některých evropských zemích pod názvem oči krásné paní.</p>
<p>Přízračným tichem prádelny Blue Ribbon se náhle rozlehl strašlivý chroptivý zvuk –jeden z netopýrů s rozčileným zamáváním křídel honem zamířil do své díry v izolaci nad ždímačkami, kde měl hnízdo, schoval se a slepý obličej si zakryl křídly.</p>
<p>Byl to zvuk téměř připomínající zlomyslné zachechtání.</p>
<p>Šroťák se s náhlým trhavým zaskřípěním rozjel –jeho pásy spěšně ubíhaly temnotou, ozubená soukolí zapadala do sebe, vrzala a sténala a těžké, vše drtící válce se roztočily.</p>
<p>Byl na ně připraven.</p>
<p>Když Hunton zabočil na parkoviště, bylo krátce po půlnoci a měsíc byl skryt za hradbou plujících mračen. Jediným pohybem prudce sešlápl brzdu a vypnul světla; Jackson málem narazil čelem na čalouněnou přístrojovou desku.</p>
<p>Když vypnul zapalování, ozvalo se zřetelněji pravidelné rachocení a syčení. „To je šroťák,“ řekl pomalu. „To je on. Běží sám od sebe. Uprostřed noci.“</p>
<p>Chvíli tiše seděli a cítili, jak se jim z nohou vzhůru do těla rozlévá strach.</p>
<p>„No tak,“ ozval se Hunton, „jdeme na to.“</p>
<p>Vystoupili z auta a zamířili k budově, přičemž stále hlasitěji slyšeli rachocení šroťáku. Když Hunton zastrkoval klíč do zámku vchodu pro zaměstnance, napadlo ho, že to doopravdy zní, jako by byl mandl živý – jako by hlasitě a horce dýchal a mluvil sám k sobě syčivým, ironickým šepotem.</p>
<p>„Z ničeho nic mě těší, že mám s sebou policajta,“ prohlásil Jackson. Přehodil si hnědou tašku, kterou nesl, z jedné ruky do druhé. Uvnitř byla malá lahvička se svěcenou vodou, zabalená do voskovaného papíru, a Gideonova bible.</p>
<p>Vešli dovnitř a Hunton stiskl vypínač u dveří. Zářivky se rozžehly chladným světlem. Ve stejném okamžiku se šroťák zastavil.</p>
<p>Nad jeho válci se vznášel oblak páry. Čekal na ně ve svém novém zlověstném tichu.</p>
<p>„Panebože, to je ale příšera,“ zašeptal Jackson.</p>
<p>„Tak se do toho dáme,“ pobídl ho Hunton.“Než nám povolí nervy.“</p>
<p>Přistoupili k mandlu. Bezpečnostní lišta byla v dolní pozici nad pásem, na kterém prádlo zajíždělo dovnitř.</p>
<p>Hunton vztáhl ruku. „Blíž nechoď, Marku. Dej mi ty věci a řekni mi, co mám dělat.“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Nehádej se se mnou.“</p>
<p>Jackson mu podal tašku a Hunton ji položil na přípravný stolek před mandlem. Podal Jacksonovi bibli.</p>
<p>„Budu předčítat,“ vysvětloval Jackson. „Až ti dám znamení, postříkej prsty mandl svěcenou vodou. Přitom řekni: ,Ve jménu otce, syna a ducha svatého, zmiz z tohoto místa, nečistá sílo.’ Budeš si to pamatovat?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Až ti dám znamení podruhé, rozlomíš hostii a budeš to opakovat.“</p>
<p>„Jak se dozvíme, jestli to funguje?“</p>
<p>„To se dozvíš, neboj se. Až odtud bude ta věc utíkat, vyrazí nejspíš všechna okna. Když to nebude fungovat, budeme to opakovat tak dlouho, dokud to nezabere.“</p>
<p>„Jsem podělaný strachy,“ přiznal Hunton.</p>
<p>„Abych řekl pravdu, já taky.“</p>
<p>„Jestli jsme se spletli s těma očima krásné paní…“</p>
<p>„Nespletli jsme se,“ přerušil ho Jackson. „Tak se do toho dáme.“</p>
<p>Začal předčítat. Jeho hlas zaplňoval prázdnou prádelnu přízračnou ozvěnou. „Nedělejte sobě modelu ani obrazu rytého; nebo já jsem Hospodin Bůh váš…“ Slova dopadala jako kameny do ticha, které jako by náhle bylo naplněno lezavým chladem, připomínajícím ovzduší v hrobce. Šroťák zůstával pod světlem zářivek nehybný a tichý a Huntonovi se zdálo, že se na ně posměšně Šklebí.</p>
<p>„… aby nevyvrátila vás země, protože byste ji poskvrnili, jako vyvrátila národ, kterýž byl před vámi.“ Jackson s křečovitě staženým obličejem vzhlédl a pokynul Huntonovi.</p>
<p>Hunton pokropil pás podavače svěcenou vodou.</p>
<p>Ozvalo se náhlé skřípavé zaječení mučeného kovu. Z plátěných pásů v místech, kam dopadly kapky svěcené vody, začal stoupat kouř a vytvářel podivně se kroutící zarudlé obrazce. Šroťák se z ničeho nic probudil k životu.</p>
<p>„Už ho máme!“ vykřikl Jackson do sílícího rachotu. „Už před námi utíká!“</p>
<p>Znovu začal předčítat a neustále zvyšoval hlas, aby překřičel hlučně rachotící stroj. Podruhé pokynul Huntonovi a ten na mandl hodil drobty hostie. Když je házel, zaplavila ho znenadání hrůza, pronikající až do morku kostí, náhlé strašlivé přesvědčení, že se jim události vymkly z rukou, že stroj odhalil jejich hru a je teď ještě silnější než dřív.</p>
<p>Jacksonův hlas stále sílil a přibližoval se k vyvrcholení.</p>
<p>V oblouku mezi hlavním a pomocným motorem začaly přeskakovat jiskry a vzduch se naplnil vůní ozónu, připomínající měděný pach horké krve. Z hlavního motoru se začalo kouřit; šroťák běžel neuvěřitelnou, šílenou rychlostí – stačilo by dotknout se centrálního pásu jediným prstem a celé tělo by bylo vtaženo dovnitř, kde by se během pěti sekund proměnilo ve zkrvavený hadr. Betonová podlaha pod jejich nohama se otřásala a vibrovala.</p>
<p>Potom s oslepujícím zábleskem rudého světla prasklo hlavní ložisko a naplnilo chladný vzduch pachem bouřkovitého hromobití; šroťák však stále běžel, rychleji a rychleji, pásy, válce i ozubená kola se pohybovaly takovým tempem, že se zdálo, jako by se mísily a slévaly, měnily, roztěkaly, přetvářely…</p>
<p>Hunton, který to všechno téměř zhypnotizované pozoroval, náhle ustoupil o krok dozadu. „Uteč!“ zařval do ohlušujícího randálu.</p>
<p>„Už ho skoro máme!“ zahulákal na něj zpátky Jackson. „Tak proč bych…“</p>
<p>Znenadání se ozval nepopsatelný trhavý zvuk a v betonové podlaze se náhle objevila prasklina, rozběhla se k nim, minula je a neustále se zvětšovala. Do vzduchu vířivě vyletěly částečky prastarého cementu.</p>
<p>Jackson pohlédl na šroťák a zaječel.</p>
<p>Šroťák se snažil vytrhnout z betonu jako dinosaurus, který se chce vymanit z asfaltového jezera. A vlastně to už vůbec nebyl prádelní mandl; stále ještě se roztěkal a měnil. S modravým jiskřením spadl mezi válce pětisetpadesátivoltový kabel a byl roztrhán na kousky. Na kratičký okamžik na ně hleděly dvě ohnivé koule podobné zářícím očím – očím plným obrovského, nemilosrdného hladu.</p>
<p>V podlaze se rozevřela další prasklina. Šroťák se k nim naklonil a chyběl mu jen vlásek k tomu, aby se vyrval z betonových základů, které ho poutaly k podlaze. Potměšile se na ně šklebil, bezpečnostní lišta vyskočila nahoru a Hunton se díval do rozevřené hladové tlamy, plné horké páry.</p>
<p>Otočili se a chtěli se dát na útěk, když se jim pod nohama otevřela nová trhlina. Za nimi se ozvalo hlasité vřeštivé zaburácení svědčící o tom, že se ta věc doopravdy osvobodila. Hunton trhlinu přeskočil, Jackson však klopýtl a svalil se na zem.</p>
<p>Hunton se obrátil, aby mu přispěl na pomoc; vtom na něj padl obrovitý beztvarý stín, blokující světlo zářivek.</p>
<p>Stín se nakláněl nad Jacksonem, který ležel na zádech a strnule v bezhlesé hrůze hleděl nad sebe – v dokonalé pozici rituální oběti. Hunton zaregistroval jen zmatený dojem čehosi černého, co se pohybovalo a tyčilo nad nimi oběma do nesmírné výše, čehosi s jasně zářícíma elektrickýma očima velikosti fotbalových míčů a s otevřenou tlamou, v níž kmital plátěný jazyk.</p>
<p>Utíkal pryč a v patách mu zněl řev umírajícího Jacksona.</p>
<p>Když Roger Martin konečně vylezl z postele a šel otevřít dveře, u nichž řinčel zvonek, byl stále ještě sotva ze třetiny vzhůru; když však dovnitř vpadl Hunton, Šok ho drsně probral k plnému vědomí.</p>
<p>Huntonovy oči byly vyvalené jako oči šílence a jeho ruce se podobaly spárům, kterými drásal Martinův župan. Z drobného škrábance na tváři mu tekla krev a obličej měl pokrytý špinavě šedivým nánosem rozdrceného cementu.</p>
<p>Vlasy mu zbělely jako sníh.</p>
<p>„Pomozte mi… pro rány boží, pomozte mi. Mark je mrtvý. Jackson je mrtvý.“</p>
<p>„Jen pomalu,“ zarazil ho Martin. „Pojďte do obýváku.“</p>
<p>Hunton šel za ním a z hrdla se mu dral nezřetelný kvílivý zvuk podobný psímu kňučení.</p>
<p>Martin mu nalil dvojitou dávku bourbonské whisky a Hunton popadl sklenici oběma rukama a neředěnou pálenku do sebe hodil s jediným vzlykavým polknutím. Sklenici bezmyšlenkovitě upustil na koberec a jeho ruce jako toulaví duchové znovu popadly Martina za klopy županu.</p>
<p>„Šroťák zabil Marka Jacksona! Je to… je to… ach bože, mohl by se dostat ven! Nesmíme dopustit, aby se dostal ven! Nesmíme… ne… bože…“ Začal křičet šíleným sípavým jekem, který v nepravidelných intervalech utichal a pak znovu sílil.</p>
<p>Martin se mu snažil podat další whisky, Hunton však sklenici prudce odstrčil. „Musíme ho spálit,“ prohlásil. „Musíme ho spálit, než se dostane ven. Kristepane, co kdyby se dostal ven? Co kdyby…“ Jeho oči náhle horečně zaplály, potom zmatněly, protočily se tak, že bylo vidět pouze bělmo, a pak Hunton omdlel a jako špalek se svalil na koberec.</p>
<p>Ve dveřích stála paní Martinova a přidržovala si u krku župan. „Kdo je to, Rogu? Nějaký blázen? Myslela jsem…“ Otřásla se.</p>
<p>„Neřekl bych, že je to blázen.“ Morbidní stín strachu ve tváři jejího manžela ji náhle vyděsil. „Bože můj, doufám, že přišel včas.“ Otočil se k telefonu, zdvihl sluchátko a zarazil se.</p>
<p>Od východní strany domu, tedy ze směru, odkud přišel Hunton, se ozval jakýsi nezřetelný, ale rychle sílící zvuk. Pravidelné skřípavé rachocení, které bylo stále hlasitější. Okno obývacího pokoje bylo pootevřené a vánek donesl k Martinovi nepříjemný zápach. Pach ozónu… nebo krve.</p>
<p>Stál s rukou položenou na telefonu, který už mu k ničemu nebyl, a poslouchal, jak ten rachot sílí a sílí, skřípe a chroptí; ulicemi se blížilo něco rozpáleného, z čeho tryskala horká pára. Místnost se zaplnila pachem krve.</p>
<p>Odtáhl ruku z telefonu.</p>
<p>Démon už byl venku.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Kostlivec</strong></emphasis></p>
<p>Přišel jsem k vám, protože potřebuju někoho, kdo by si poslechl můj příběh,“ říkal muž ležící na kanapi u doktora Harpera. Muž se jmenoval Lester Billings a byl z Waterbury ve státě Connecticut. Podle anamnézy, kterou jsme získali od sestry Vickersové, mu bylo osmadvacet let, byl zaměstnán u jedné firmy v New Yorku, rozvedený, otec tří dětí. Všechny děti zemřely.</p>
<p>„Ke zpovědi jít nemůžu, protože nejsem katolík. Za advokátem jít nemůžu, protože jsem neudělal nic, o čem bych se s ním měl radit. Udělal jsem jedině to, že jsem pobil své děti. Jedno po druhém. Zabil jsem je všechny.“</p>
<p>Dr. Harper zapnul magnetofon.</p>
<p>Billings ležel na gauči rovně jako prkno. Nohy mu přečnívaly přes pelest. Působil dojmem člověka, jenž musí vytrpět nutné ponížení. Tvářil se upjatě. Díval se na bílý panelový strop, jako by na něm pozoroval děj nějakého filmu.</p>
<p>„Myslíte tím, že jste je opravdu zabil?“</p>
<p>„Ne, to ne.“ Zamával netrpělivě rukou. „Ale byl jsem za to odpovědný. Denny zemřel v roce 1967. Shirl umřela v jedenasedmdesátém. A letos Andy. Chci vám o tom říct.“</p>
<p>Dr. Harper neřekl nic. Pomyslel si, že Billings vypadá dost vyzáble a staře. Vypadávaly mu vlasy, pleť měl bledou. V očích se mu zrcadlila všechna ubožáčka tajemství whisky.</p>
<p>„Byly to vraždy, víte? Jen tomu nikdo nevěří. Kdyby tomu někdo věřil, bylo by všechno v pořádku.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože…“</p>
<p>Billings se prudce zvedl na loktech a zíral před sebe, někam na druhou stranu ordinace. „Co je to?“ vyštěkl. Oči se mu zúžily do černých štěrbinek.</p>
<p>„Co je co?“</p>
<p>„Ty dveře.“</p>
<p>„To je skříň,“ řekl dr. Harper. „Tam si věším kabát a ukládám zimní boty.“</p>
<p>„Otevřete je. Chci to vidět.“</p>
<p>Dr. Harper beze slova vstal, přešel ordinaci a otevřel skříň. Uvnitř visel na jednom z čtyř nebo pěti ramínek hnědý pršiplášť. Pod ním byl pár naleštěných galoší. Do jedné z nich byl pečlivě vecpán výtisk <emphasis>New York Times. </emphasis>To bylo vše.</p>
<p>„V pořádku?“ řekl dr. Harper.</p>
<p>„V pořádku.“ Billings se zase vrátil do horizontální polohy.</p>
<p>„Říkal jste,“ řekl dr. Harper při návratu ke své židli, „že kdyby bylo možné prokázat vraždu vašich tří dětí, měl byste po starostech. Jakto?“</p>
<p>„Šel bych do vězení,“ řekl Billings rychle, „na doživotí. A ve vězení vidíte do všech místností. Do všech.“ Usmál se… bůhvíčemu.</p>
<p>„Jak byly vaše děti zavražděny?“</p>
<p>„Nesnažte se to ze mě vymámit!“ Billings se obrátil na gauči a výhružně se na Harpera zadíval.</p>
<p>„Já vám to řeknu, nedělejte si starosti. Já nejsem jeden z těch cvoků, co se vám tady motají a myslejí si, že jsou Napoleon – nebo co vám vysvětlujou, že se dali na hérák, protože je maminka dost nemilovala. Já vím, že mi nebudete věřit. Mně je to fuk. Nehraje to žádnou roli. Mně bude stačit, když vám to budu moct vypovědět.“</p>
<p>„Tak dobře,“ řekl dr. Harper a vytáhl dýmku.</p>
<p>„Ritu jsem si vzal v pětašedesátém – mně bylo jedenadvacet a jí osmnáct. Byla těhotná. S Dennym.“ Rty se mu zkroutily v gumovém, děsivém šklebu přecházejícím v tik. „Musel jsem odejít z vysoký a najít si nějakou práci, ale mně to nevadilo. Miloval jsem je oba. Byli jsme opravdu šťastní.</p>
<p>Rita otěhotněla znovu chvíli po tom, co se narodil Denny, a Shirl se nám narodila v prosinci 1966. Andy se narodil v létě roku 1969 –Denny už byl tehdy mrtvý. Andy přišel na svět nedopatřením. Aspoň tak to Rita říkala. Občas říkala, že ty antikoncepce nefungujou. Já si ale myslím, že to bylo víc než jen nedopatření. To víte, děti chlapa svazujou. Ženským se to líbí, zvlášť když je chlap chytřejší než ony. Nezdá se vám, zeje to tak?“</p>
<p>Harper jen neutrálně zabručel.</p>
<p>„Ne že by na tom záleželo. Já ho stejně měl rád.“ Řekl to až pomstychtivě, jako kdyby býval miloval své dítě natruc manželce.</p>
<p>„Kdo tedy ty děti zabil?“ zeptal se Harper.</p>
<p>„Kostlivec,“ odpověděl Lester Billings okamžitě. „Kostlivec je zavraždil, všechny. Prostě vyšel ven ze skříně a zavraždil je.“ Obrátil se a zašklebil se. „Vy si samozřejmě myslíte, že jsem blázen. Máte to napsané na čele. Ale mně je to fuk. Já nechci nic víc, než vám to říct a pak zmizet.“</p>
<p>„Já vás poslouchám,“ řekl Harper.</p>
<p>„Začalo to, když Dennymu byly skoro dva a Shirl byla ještě kojenec. Vždycky, když Rita dávala Dennyho spát, začal plakat. My měli jenom dva plus jedna, víte. Shirl spala v postýlce s náma. Nejdřív jsem si myslel, že pláče, protože mu už nedáváme před spaním do postýlky láhev. Rita z toho nikdy nedělala problém, prostě ať ji má a ona už mu upadne sama. Jenže takhle se děcka špatně odnaučujou. Vy je necháte být a pak je zkazíte. A pak se vám zle odvděčej. Třeba zbouchnou holku nebo si začnou píchat drogy. Nebo z nich vyrostou teplouši. Dovedete si představit, jaký to je, když se jednoho rána probudíte a zjistíte, že vaše dítě – váš <emphasis>syn </emphasis>–je buzík?</p>
<p>Takže po nějaké době, když s tím nepřestával, jsem ho začal ukládat sám. A když s tím pláčem nepřestal, tak jsem mu vždycky dal za ucho. Pak mi Rita řekla, že pořád a pořád a dokola říkal „světlo“. No, já nic nevěděl. Jak můžete u takhle malejch dětí poznat, co říkají. To dokáže jenom máma.</p>
<p>Rita mu tam chtěla dát noční lampičku. Jednu z těch věciček, co se zapouštějí do zdi nad postýlkou, s Mickey Mousem nebo psem Plutém na stínítku. Já jí to nedovolil. Jestli se kluk nevyrovná s tím, zeje potmě, už když je malej, tak se s tím pak nevyrovná nikdy.</p>
<p>Ale umřel ještě v létě toho roku, kdy se narodila Shirl. Večer jsem ho dával spát a on hned začal plakat. Tentokrát jsem slyšel, co říká. Ukázal ručičkou rovnou na skříň a řekl: ‘Kostlivec’ Řekl: ‘Táti, kostlivec’</p>
<p>Zhasl jsem světlo a šel jsem do našeho pokoje a zeptal se Rity, proč kluka naučila zrovna tohle slovíčko. Měl jsem chuť ji za to trochu proplesknout, ale neudělal jsem to. Řekla mi, že ho to nikdy neučila. Řekl jsem jí, že hnusně lže.</p>
<p>Víte, to léto tenkrát bylo pro mě špatné. Jediná práce, o kterou jsem zavadil, bylo nakládat na expedici auťáky s pepsikolou. Byl jsem pořád unavený. Shirl se každou noc budila a plakala a Rita ji vždycky brala z postýlky a chovala. Tedy, říkám vám, někdy jsem měl chuť je vyhodit z okna obě. Teda páni, z dětí by se občas jeden zbláznil. Fakt byste je někdy zabil.</p>
<p>Takže děťátko mě vzbudilo ve tři ráno, přesně podle svýho jízdního řádu. Šel jsem na záchod, byl jsem jen tak ze čtvrtinky vzhůru, a Rita mě poprosila, jestli bych se po cestě nekoukl na Dennyho. Řekl jsem jí, ať se koukne sama, a šel jsem zpátky do postele. Už jsem skoro spal, když začala křičet.</p>
<p>Vstal jsem a šel k němu. Kluk ležel na zádech – mrtvý. Bílý jako mouka, až na místa, která byla… podlitá krví. Stehna, hlava, a, ehm, zadeček. Oči měl otevřené. To bylo to nejhorší, víte. Zeširoka otevřené a skelné, jako oči losí hlavy, co si jeden známej pověsil nad krb. Jako ty obrázky těch šikmovokejch dětí tam ve Vietnamu. Ale americký dítě by takhle vypadat nemělo. Mrtvý, ležící naznak. V plenkovejch kalhotkách, protože se v posledních týdnech zase začal počůrávat. Hrozný –já ho měl tak rád.“</p>
<p>Billings pomalu potřásl hlavou a pak se mu na tváři opět rozhostil ten gumový, děsivý škleb. „Rita se mohla ubrečet k smrti. Chtěla Dennyho zvednout a pochovat ho, ale já jí to nedovolil. Policajti nemají rádi, když saháte na důkazní materiál. Já vím, že…“</p>
<p>„Věděl jste tenkrát, že to byl kostlivec?“ zeptal se tiše Harper.</p>
<p>„Ale kdepak. Tehdy ne. Ale viděl jsem jednu věc. Tehdy mi to vůbec nic neříkalo, ale nějak mi to utkvělo v paměti.“</p>
<p>„Co to bylo?“</p>
<p>„Dveře do skříně byly otevřené. Ne moc. Jen na škvírku. Jenže, víte, já jsem věděl, že jsem ji nechal zavřenou. Byly tam igelitový pytle z čistírny. Kluk bude s jedním blbnout, a hotovo, je vymalováno. Udusí se. Znáte to.“</p>
<p>„Ovšem. Co se stalo potom?“</p>
<p>Billings pokrčil rameny. „Pohřbili jsme ho.“ Podíval se zachmuřeně na své ruce, jež házely hlínu na tři malé rakvičky.</p>
<p>„Proběhla nějaká pitva?“</p>
<p>„Samozřejmě.“ Billingsovy oči zaplály sardonickým jasem. „Nějakej zasranej venkovskej idiot se stetoskopem kolem krku a černou taškou plnou hašlerek a v kožichu. Z nějaký kravský hnojařský fakulty. Nazval to předčasné úmrtí novorozence! Už jste někdy slyšel takovou kravinu? Tomu klukovi byly tři roky!“</p>
<p>„Úmrtí novorozence ve spánku z neznámých příčin je nejčastější v prvním roce života,“ řekl opatrně Harper, „ale ta diagnóza se už vyskytla na úmrtních listech dětí i pětiletých, když není…“</p>
<p><emphasis>„To je kravina!“ </emphasis>vyštěkl vztekle Billings.</p>
<p>Harper si znovu zapálil dýmku.</p>
<p>„Přemístili jsme Shirl do pokoje po Dennym měsíc po pohřbu. Rita byla zarytě proti tomu, ale já jsem měl poslední slovo. Samozřejmě, ranilo mě to, to je jasné. Prokristapána, já jsem byl strašně rád, že ho máme. Jenže to s tou ochranou nemůžete přehánět. To byste to děcko takhle zkazili. Když jsem byl malý, maminka mě brala na pláž a vždycky pak ochraptěla z toho, jak na mě pořád křičela: ‘Nechoď tak daleko! Nechoď tam! Tam je spodní proud! Jedls už před hodinou! Nechoď tam, kde nestačíš!’ lna žraloky jsem si měl dávat pozor, fakt, Bůh ví, že to tak bylo. No a co z toho bylo? Kdykoli jdu kolem pláže, dostávám z toho křeče. Jednou mě Rita dostala s dětmi do Savin Rocku, když Denny ještě žil. Mně z toho bylo příšerně blbě. Takže já o tom vím svý. Nemůžete děti ochraňovat zase až tak moc. A vy se sám taky nemůžete pochovat. Život jde dál. Shirl šla rovnou do Dennyho postýlky. Starou matraci jsme</p>
<p>samozřejmě vyhodili. Nechtěl jsem, aby z toho moje holčička dostala nějaký breberky.</p>
<p>Tak prošel rok. A jednou, když dávám Shirl do postýlky, začíná fňukat a křičet a plakat. ‘Kostlivec, táti, kostlivec, kostlivec!’</p>
<p>Tohle mě teda koplo. Bylo to úplně stejný jako s Dennym. A já jsem si vzpomněl na ty dveře ve skříni, jak byly otevřené jenom na štěrbinku, když jsme ho našli. Toho večera jsem ji chtěl vzít spát do našeho pokoje.“</p>
<p>„Vzal jste ji?“</p>
<p>„Nevzal.“ Billings pozoroval své ruce a tvář se mu zkřivila. „Jak bych mohl jít k Řitě a přiznat, že jsem se mýlil? Já jsem <emphasis>musel </emphasis>být silný. Ona byla vždycky taková měkota… vždyť jenom jak snadno se mnou šla do postele, když jsme ještě nebyli svoji.“</p>
<p>Harper řekl: „Na druhé straně, jak snadno jste s ní šel do postele <emphasis>vy.“</emphasis></p>
<p>Billings strnul uprostřed pohybu. Pomalu otočil hlavu a podíval se na Harpera. „Chcete si ze mě dělat šprťouchlata?“</p>
<p>„Ne, ani ne,“ řekl Harper.</p>
<p>„Tak mě to nechte povídat tak, jak chci já,“ odsekl Billings. „Já jsem tady proto, abych to ze sebe dostal. Abych vám řekl svůj příběh. Jestli čekáte, že se s vámi budu bavit o svém sexuálním životě, tak to jste vedle. Rita a já jsme vedli velice normální sexuální život, žádný tyhlety prasárny. Já vím, že někoho povídání o těchhle věcech rajcuje, ale já mezi takový nepatřím.“</p>
<p>„Fajn,“ řekl Harper.</p>
<p>„Fajn,“ řekl Billings jako ozvěna a s trochou váhavé arogance. Vypadalo to, že ztratil nit myšlenek; jeho pohled zatékal ke dveřím skříně. Byly pevně zavřené.</p>
<p>„Chcete, abych ji otevřel?“ zeptal se Harper.</p>
<p>„Ne!“ řekl rychle Billings. Nervózně se zasmál. „Proč bych se měl dívat na vaše galoše?</p>
<p>Kostlivec ji taky dostal,“ řekl Billings. Poškrábal se na čele, jako by si něco právně vybavoval. „O měsíc později. Něco se ale stalo ještě před tím. Slyšel jsem jednu noc nějaký hluk. Ona pak zaječela. Otevřel jsem dveře opravdu rychle – světlo v předsíni svítilo – a…</p>
<p>Ona seděla v postýlce a plakala a… něco <emphasis>se pohnulo. </emphasis>Někde vzadu, u skříně. Něco <emphasis>se tam šouralo.“</emphasis></p>
<p>„Byly dveře do skříně otevřené?“</p>
<p>„Malinko. Jen na škvírku.“ Billings si olízl rty. „Shirl křičela něco o kostlivci. A ještě něco, co mi znělo jako ‘pařáty’. Jenomže říkala ‘paháty’, no to víte. Malý děti mají s T potíže. Rita běžela nahoru a zeptala se mě, o co jde. Řekl jsem jí, že malou vyděsily stíny větví stromů, jak se hýbaly na stropě.“</p>
<p>„Panáky,“ řekl Harper.</p>
<p>„Co jako…“</p>
<p>„Panáky… panáci. Na skříni. Vrhané stíny. Postavy. Třeba chtěla říct tohle.“</p>
<p>„Možná,“ řekl Billings. „Třeba ano. Ale já si to nemyslím. Já myslím, že to bylo ‘pařáty’. Jeho oči začaly znovu těkat ke dveřím skříně. „Pařáty, dlouhé pařáty.“ Hlas se mu ztišil až do šepotu.</p>
<p>„Podíval jste se do té skříně?“</p>
<p>„A…ano.“ Billings držel ruce pevně do sebe propletené na hrudi, tak pevně, že na všech kloubech prstů se mu dělaly bledé měsíčky.</p>
<p>„Bylo tam něco? Viděl jste…“</p>
<p><emphasis>„Neviděl jsem vůbec nic!“ </emphasis>vykřikl najednou Billings. A slova se z něj lila, jako by ze dna jeho duše někdo vytáhl černou zátku: „Když umřela, já ji našel, víte. A ona byla černá. Celá černá. Spolkla si jazyk a byla černá jako ty chlapi v kabaretu, co se pomalujou a vydávaj se za negry, a zírala na mě. Ty její oči vypadaly jako ty oči, co maj vycpaný zvířátka, celý se to lesklo a bylo to hrozný, jako živý diamanty, a říkaly mi: ‘táti, tys dopustil, aby mě to dostalo, tys mě zabil, tys tomu pomoh, aby mě to zabilo…’„ Zmlkl. Po tváři mu stékala jediná slza, veliká a tichá.</p>
<p>„Byl to mozkovej záchvat, že jo? Dětem se to někdy stává. Špatnej signál z mozku. V Hartfordský všeobecný udělali pitvu a řekli nám, že se udusila, jak si spolkla jazyk, a že to bylo tím mozkovým záchvatem. A já musel jít domů, protože Ritu drželi pod práškama. Byla nepříčetná. Musel jsem jít zpátky do toho domu úplně sám, a já jsem věděl, že dítě přece nedostane mozkovej záchvat, protože</p>
<p>by mělo zničenej mozek. Dítě ale můžete vyděsit až k mozkovýmu záchvatu. A já musel jít tam, kde se <emphasis>to </emphasis>stalo.“</p>
<p>Zašeptal: „Spal jsem na gauči. Nechal jsem světlo svítit.“</p>
<p>„A stalo se něco?“</p>
<p>„Měl jsem sen,“ řekl Billings. „Byl jsem v temným pokoji a bylo tam něco, co jsem… nemohl tak docela vidět – tam, ve skříni. Dělalo to zvuky… takový mlaskavý. Připomnělo mi to jeden komiks, co jsem četl, když jsem byl kluk. <emphasis>Příběhy z hrobky, </emphasis>pamatujete se? Tam byl jeden chlápek, Graham Ingles, a ten uměl nakreslit všecko, na co si vzpomenete, všechno na světě – a někdy i mimo něj. No, nic, v tý historce utopila jedna ženská svýho manžela. Zalila mu nohy do betonu a spustila ho do jezera v kamenolomu. Jenže von se vrátil. Byl celej shnilej a tmavozelenej a ryby mu vyžraly jedno oko a ve vlasech měl vodní trávu. Vrátil se zpátky a zabil ji. A když jsem se uprostřed noci vzbudil, tak se mi zdálo, že se to nade mnou naklání. S pařátama – dlouhejma pařátama…“</p>
<p>Dr. Harper pohlédl na digitální hodinky zapuštěné v psacím stole. Lester Billings už mluvil skoro půl hodiny. Řekl: „Když se vaše paní vrátila domů, jaký k vám měla vztah?“</p>
<p>„Pořád mě měla ráda,“ řekl Billings s hrdostí. „Pořád ještě chtěla dělat to, co jsem po ní chtěl. Tak to u ženy má být, nebo ne? To nejdůležitější v životě je, když člověk ví, kam patří. Když má svoje… svoje… no…“</p>
<p>„Pevné místo?“</p>
<p>„Jo, to je vono!“ Billings luskl prsty. „To je přesně vono. A žena má svýho manžela následovat. No jo, těch prvních pár měsíců potom byla trochu nanicovatá – flinkala se po baráku, nezpívala si, nekoukala na telku, nesmála se. Ale já věděl, že se z toho dostane. To víte, když jsou malý, tak k nim tak přilnete. A po nějaký době musíte otevřít sekretář a podívat se na jejich obrázek, abyste si vzpomněl, jak vlastně vypadaly.“</p>
<p>Dodal temně: „Chtěla další děcko. Říkal jsem jí, že to není dob–rej nápad. Ne že navždycky, to ne, ale aspoň na chvíli. Řekl jsem jí, že to chce čas, abysme se sebrali a zase začali mít nějakou radost z nás dvou samotných. Předtím jsme na to vůbec neměli čas. Když</p>
<p>jsme chtěli do kina, tak jsme se museli shánět jak diví po nějaký holce, co by nám děcka ohlídala. Ani jsme si nemohli zajet do New Yorku, třeba se podívat na baseball, na Mets, pokud si její rodiče děcka nevzali k sobě, protože moje máma s náma nechtěla mít nic společnýho. Denny se totiž narodil moc brzo po tom, co jsme se vzali, víte? Ona říkala, že Rita je cuchta, docela vobyčejná šlapka. Moje máma jim vždycky říkala šlapky. No není to sranda? Jednou si mě posadila proti sobě a povídala mi o nemocech, co bych si moh uhnat, kdybych šel za šla… za prostitutkou. Jak se mi pak čur… penis jen tak trochu zapálí a druhej den rovnou celej uhnije. Ani na svatbu nám nepřišla.“</p>
<p>Billings si poklepával prsty na hruď.</p>
<p>„Ritu ukecal její gynekolog, aby si pořídila tu věc – jak se to jen… DANA. Vnitroděložní tělísko. Dobrá A Neškodná Antikoncepce. Absolutně spolehlivý, říkal ten doktor. Ta věc jenom drží vžene tam… no, tam, a to je všecko. Když se tam něco dostane, vajíčko se neoplodní. Ani nevíte, že to tam je.“ Zasmál se do stropu – zachmuřeně i laskavě najednou. „Ani nevíte, že to tam je. Jo, a za rok je zase v tom. To je teda fakt absolutně spolehlivý.“</p>
<p>„Žádná antikoncepční metoda není stoprocentní,“ řekl Harper. „Pilulky mají účinnost jen devadesát osm procent. A DANA může být vyvržena křečemi, silným menstruálním výtokem a ve výjimečných případech ji tělo samo odvrhne.“</p>
<p>„Jo. Nebo si to může vyndat.“</p>
<p>„To je také možné.“</p>
<p>„No tak co bylo dál? Pletla dupačky, zpívala si ve sprše a baštila vokurky jak divá. Sedávala mi na klíně a povídala takový věci, jako že to musela být vůle Boží. <emphasis>Hovno.“</emphasis></p>
<p>„To dítě se narodilo koncem toho roku, kdy Shirl umřela?“</p>
<p>„Jo, tak to bylo. Byl to kluk. Pokřtila ho Andrew Lester Billings. Já s tím nechtěl mít nic společnýho, aspoň ze začátku. Moje zásada byla: zvorala jsi to, tak se s tím vypořádej. Já vím, že se vám to nemusí líbit, ale pomyslete na to, že já si předtím taky užil svý.</p>
<p>Jenže pak jsem roztál, víte? On byl ze všech jedinej, kterej mi byl podobnej – to je jedna věc. Denny byl celá máma, Shirl nevypadala jako nikdo, snad leda jako moje babička Ann. Ale Andy byl moje věrná kopie. Tak jsem si s ním hrával, když jsem se vracel domů z práce. Vždycky mě popad za prst a usmíval se na mě a odřflinul si. Bylo mu devět týdnů a ten kluk už se šklebil na svýho starýho tátu. Věřil byste tomu?</p>
<p>Pak, jedny noci, jsem právě šel domů z krámu, kde jsem mu koupil chrastítko, který jsem mu chtěl pověsit nad kolíbku. Já, představte si! Děcka dárky neoceněj, dokud nejsou dost starý na to, aby uměly poděkovat, to vždycky byla moje zásada. A najednou jsem já, osobně, kupoval voloviny, a naráz jsem si uvědomil, že ho miluju, nejvíc ze všeho. Tenkrát jsem měl už jinou práci, fakt dobrou –prodával jsem vrtáky pro Cluetta a syny. Dařilo se mi fakt dobře, a když byl Andymu rok, přestěhovali jsme se do Waterbury. Na tom starým bytě lpělo až moc zlejch vzpomínek.</p>
<p>A taky tam bylo až moc skříní.</p>
<p>Ten rok potom byl nejlepší. Dal bych všecko za to, aby se vrátil. No jo, ve Vietnamu se furt eště válčilo, hippies pobíhali bez šatů a tak, černouši z hnutí přes lidský práva povykovali, ale nás se nic z toho netýkalo. Bydleli jsme v tichý ulici s fajn sousedama. Byli jsme Šťastní,“ shrnul to docela prostě. „Jednou jsem se Rity zeptal, jestli si nedělá starosti. To víte, neštěstí přichází vždycky natřikrát a tak. Ona řekla, že to neplatí, aspoň ne na nás. Řekla, že Andy je něco zvláštního. Řekla, že bůh kolem něj nakreslil kruh bezpečí.“</p>
<p>Billings se podíval zachmuřeně na strop.</p>
<p>„Ten poslední rok už tak dobrej nebyl. Něco v domě se změnilo. Začal jsem nechávat boty v předsíni, protože už se mi nechtělo otevírat dveře skříně na šaty. Pořád jsem si říkal: ‘a co když to tam je?’ Všechny ty potvory se někde krčily a čekaly jen na ten okamžik, kdy otevřu dveře. A já jsem si začal namlouvat, že slyším mlaskavý zvuky, jako kdyby se tam něco černýho a zelenýho a vlhkýho jen tak trochu hejbalo.</p>
<p>Rita se mě jednou zeptala, jestli nejsem přepracovanej, a já jí začal odsekávat, tak, jako kdysi. Dělalo se mi blbě od žaludku při pomyšlení, že já si odcházím do práce a nechávám je tu o samotě, ale zase jsem byl rád, že vypadnu. Panebože, jak já byl rád, že můžu vypadnout. Začal jsem si myslet, víte, že nás to na nějakou dobu ztratilo z očí, když jsme se přestěhovali. Muselo se to asi honit kolem, plížit se ulicema a možná i lézt skrz kanály. Čuchalo to, kde sme. Trvalo to rok, ale našlo si nás to. Je to tady zas. Chce to Andyho a chce to mě. Začal jsem si myslet, že snad když o tom dost dlouho přemýšlíte a věříte tomu, tak se to stane skutečným. Třeba všecky ty příšery, co jsme se s nima strašili, když jsme byli malí, jako Frankenstein a vlkodlak a mumie, třeba existujou. Třeba existujou dost na to, aby zabily ty děcka, co údajně spadly do štěrkoven nebo se utopily v jezeře nebo je prostě už nikdo nenašel. Třeba…“</p>
<p>„Pane Billingsi, vy před něčím utíkáte?“</p>
<p>Billings dlouho mlčel – na digitálních hodinkách odcvakly celé dvě minuty. Pak náhle řekl: „Andy v únoru umřel. Rita u toho nebyla. Volali ji od jejího otce. Její matka se měla den po Novým roce dopravní nehodu a všichni si mysleli, že to nepřežije. Rita se vracela ten večer domů autobusem.</p>
<p>Její matka to přežila, ale drželi ji dlouho na áru – dva měsíce tam byla. Měl jsem jednu hrozně fajn paní, co se o Andyho po celý dni starala. My hlídali v noci. A ty dveře od skříně se pořád víc pootevíraly.“</p>
<p>Billings si olízl rty. „Dítě spalo se mnou v pokoji. No, tohle je taky psina. Rita se mě jednou zeptala, jestli bych Andyho nechtěl přestěhovat do druhýho pokoje. To doktor Spock, nebo nějakej z těch jinejch dryjáčníků, říká, že není zdravý, aby děcka spaly s rodičema, že jo? Že je to jako traumatizuje v sexu a tak vůbec. Ale my jsme to nikdy nedělali dřív, než kluk usnul. A já s ním hejbat nechtěl. Měl jsem strach, po tom všem s Dennym a Shirl.“</p>
<p>„Ale přestěhoval jste ho, že ano?“ zeptal se dr. Harper.</p>
<p>„Jo,“ řekl Billings. Usmál se žlutými zuby – byl to nepřirozený úšklebek. „Přestěhoval.“</p>
<p>Znovu bylo ticho. Billings s tím tichem zápasil.</p>
<p>„Musel jsem!“ vyhrkl nakonec. „No co jsem měl dělat! Dokud tam byla Rita, bylo to v pohodě, ale jak byla pryč, tak to začínalo bejt vostrý. Začalo to…“ Vykulil na Harpera oči a obnažil zuby v divokém úšklebku. „No, vy tomu nebudete věřit. Já vím, co si o mně myslíte – zase jeden magor do evidence, že jo? Já to vím, ale vy jste tam nebyl, vy jeden ubohej cvokaři.</p>
<p>Jednu noc se prudce otevřely všecky dveře v baráku. Jedno ráno jsem vstal a v předsíni jsem našel stopu bláta a špíny, mezi šatníkem a dveřma do baráku. Nevím – šlo to dovnitř nebo ven? Co já vím! Prokristajéžiše, já nevím! Desky na gramofonu poškrábaný a pokrytý blátem, zrcadla rozbitý… a ty zvuky… ty zvuky…“</p>
<p>Prohrábl si rukou vlasy. „To se vzbudíte ve tři ráno a koukáte se do tmy a nejdřív si říkáte ‘to jsou jen hodiny’. Ale pod tím vším slyšíte něco, jak se to neslyšně vkrádá dovnitř. Ale zase ne až tak neslyšně, protože ono to chce, abyste to slyšeli. Zakloktání jako z kuchyňskýho dřezu. Nebo cvakání, jako kdyby se zábradlí na schodech chytaly pařáty. A vy zavřete oči a víte, že to, co slyšíte, je špatný, ale kdybyste to <emphasis>viděli…</emphasis></p>
<p>A budete se pořád bát, že ty zvuky na chvíli ustanou a že hned nato se vám někdo začne chechtat a dejchat vám do ksichtu zápach shnilýho kyselýho zelí a pak vám sevře ruce kolem hrdla.“</p>
<p>Billings byl bledý a třásl se.</p>
<p>„Tak jsem ho přestěhoval. Víte, já věděl, že to půjde po něm. Protože on byl ten slabší. A taky to po něm šlo. Hned tu první noc –uprostřed noci vykřikl – a když jsem sebral kuráž vešel jsem k němu, stál v postýlce a ječel. ‘Kostlivec, táti… kostlivec… ci jít s tatínkem, ci s tatínkem.’„ Billingsův hlas přešel do dětské fistule. Jeho oči vyplňovaly celý obličej – vypadalo to, že se snad zhroutí.</p>
<p>„Ale já nemoh,“ sténal dál, „já jsem nemoh. A o hodinu později jsem uslyšel křik. Strašnej, přidušenej nářek. A já jsem věděl, jak moc ho mám rád, protože jsem tam vletěl a ani nerozsvítil, vlítnul jsem tam, pane Bože, já tam vlítnul a ono ho to drželo, třáslo to s ním, třáslo to s ním jako když loveckej pes třese s kusem hadru a já jsem viděl něco shnusnejma svěšenejma ramenama a hlavou jako strašák do zelí a cejtil jsem něco jako mrtvou myš ve flašce vod sodovky a slyšel jsem…“ Schlípl a jeho hlas se vrátil k normálnímu dospělému tónu. „Já jsem slyšel, jak Andymu praskl vaz.“ Billingsův hlas byl mrtvě mrazivý. „Ten zvuk byl… jako když v zimě bruslíte na venkovským rybníku.“</p>
<p>„A pak se stalo co?“</p>
<p>„No… útek jsem,“ řekl Billings úplně stejným mrazivým hlasem. „Sel jsem do bufetu, co má otevřeno celou noc. Co byste řek na tu dokonalou zbabělost? Vlítnul jsem do bufáče a dal si šest kafí. Pak jsem šel domů. Už svítalo. Zavolal jsem na policii ještě dřív, než jsem vyšel nahoru. Ležel tam na podlaze a zíral na mě. Žaloval na mě. Z jednoho ouška mu vytekla trocha krve. A dveře od skříně byly otevřené – ale jenom na škvírku.“</p>
<p>Přestal. Harper se podíval na digitální hodinky. Padesát minut pryč.</p>
<p>„Domluvte se se sestrou,“ řekl. „Bude to chtít několik sezení. Řekněme v úterý a ve čtvrtek?“</p>
<p>„Přišel jsem jen proto, abych vám vypověděl můj příběh,“ řekl Billings. „Abych to ze sebe dostal. Policajtům jsem lhal, víte? Řekl jsem jim, že se děcko pokoušelo dostat ven z kolíbky a… oni to sežrali i s navijákem. Samozřejmě, jak jinak. Ostatně to tak i vypadalo. Náhoda, tak to chodí. Ale Rita věděla. Rita… nakonec… věděla, jak to bylo…“</p>
<p>Zakryl si tvář pravou rukou a začal plakat.</p>
<p>„Pane Billingsi, je tu toho spousta, o čem bychom si měli promluvit,“ řekl po chvíli dr. Harper. „Já jsem přesvědčen, že bychom se společně mohli zbavit břemena té viny, jež snášíte, ale nejdřív to musíte chtít vy sám.“</p>
<p>„Nevěříte mi, že to fakt <emphasis>chci?“ </emphasis>zasténal Billings a sejmul si ruku s očí. Byly červené, syrové, raněné.</p>
<p>„Zatím tomu tak není,“ řekl tiše Harper. „Úterý a čtvrtek?“</p>
<p>Po dlouhém tichu Billings zamumlal: „Zatracenej cvokaři. Tak jo. Jo.“</p>
<p>„Domluvte se se sestrou, pane Billingsi. Přeji vám hezký den.“</p>
<p>Billings se bláznivě zasmál a rychle opustil ordinaci. Neohlédl se.</p>
<p>Kancelář sestry byla prázdná. Lístek na jejím psacím stole oznamoval: „Přijdu hned.“</p>
<p>Místnost byla prázdná.</p>
<p>Avšak dveře šatníku byly otevřené. Jenom na skulinku.</p>
<p>„Skvělé,“ řekl hlas ze šatníku. „Skvělé.“ Ta slova zněla, jako by procházela polštářem z mořských travin.</p>
<p>Billings stál jako přikován k podlaze, když se dveře skříně prudce otevřely. Ucítil dole teplo – močový měchýř povolil.</p>
<p>„Skvělé,“ řekl kostlivec a vyštrachal se ven.</p>
<p>V jednom zteřelém pařátu ještě stále držel masku dr. Harpera.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Šedá hmota</strong></emphasis></p>
<p>Celý týden předpovídali severák – a taky ve čtvrtek opravdu přišel, pořádná meluzína, a už ke čtvrté odpoledne navál dvacet centimetrů nového sněhu a vůbec to nevypadalo, že by to chtělo povolit. Obvyklých pět či šest zevlounů se poflakovalo u starého dobrého pultu v Henryho krámě s bufáčem U sovy, což je jediný podnik, který má otevřeno čtyřiadvacet hodin denně.</p>
<p>Henryho kšefty nejsou bůhvíjaké – hlavně prodává pivo a víno mládeži z místní vysoké – ale nějak mu to jde a zbývá mu místečko pro nás staré kořeny, co žijeme z podpory, a my se tu můžeme scházet a povídat si o tom, kdo zase umřel a jak jde celý svět do hajzlu.</p>
<p>To odpoledne stál Henry za pultem a Bill Pelham, Bertie Connors, Carl Littlefield a já jsme se choulili u kamen. Venku na Ohijské ulici neprojelo ani auto a sněhové pluhy to fakt měly těžké. Vítr honil sníh po ulici ve vírech, které vypadaly jako dinosauří obratle.</p>
<p>Henry měl za to celé odpoledne jen tři zákazníky – když do toho nepočítáte slepého Eddieho. Eddiemu je asi sedmdesát a zas tak úplně slepý není. Skoro pořád do něčeho vráží. Chodí tak jednou dvakrát týdně, vždycky si strčí pod kabát bochník chleba a vychází ven s takovým výrazem, jako by chtěl říct: <emphasis>vidíte, vy volové, zase sem vás doběh.</emphasis></p>
<p>Bertie se jednou Henryho zeptal, proč mu to nezarazí.</p>
<p>„Já ti to teda povím,“ řekl Henry. „Před pár lety chtělo vojenský letectvo dvacet milionů na prototyp letadla, co měli v plánu vyrábět. No stálo je to pětasedumdesát melounů a ta zatracená věc stejně nelítala. To bylo před deseti rokama, a slepej Eddie a já jsme byli podstatně mladší a já jsem volil tu ženskou, co se o to zasazovala. Slepej Eddie byl proti. A vod tý doby mu takhle kupuju chleba.“</p>
<p>Bertie nevypadal, že to chápe, ale sedl si, aby si o tom zapřemýšlel.</p>
<p>Teď se dveře zase otevřely a vpustily dovnitř nával šedého mrazivého větru –as ním vstoupil kluk a začal si oklepávat z bot sníh. Po chvíli jsem ho už dovedl někam zařadit. Byl to syn Richieho Grenadina a vypadal, jako kdyby se už od začátku nějak nepovedl. Ohryzek mu lítal nahoru a dolů a jeho ksicht měl barvu starého hadru od oleje.</p>
<p>„Pane Parmalee,“ povídá Henrymu a oční bulvy se mu protočily jak kuličky v ložisku, „musíte k nám. Vemte mu pivo a děte tam. Já už tam nepudu. Já se bojim.“</p>
<p>„No ták, pomalu,“ povídá Henry, sundává si bílou řeznickou zástěru a obchází pult. „Vo co de? Fotr zas chlastal?“</p>
<p>Uvědomil jsem si, že jsem už nějakou dobu Richieho neviděl. Obvykle chodil jednou za den a vyzvedl si karton toho nejlevnějšího piva, jaké zrovna bylo – byl to velký tlusťoch s čelistmi jako prasečí kýty a pažemi jako šunky. Richie se naléval pivem jako prase, ale když ještě pracoval na pile v Cliftonu, zvládal to dobře. Pak se něco stalo – kmeny na pile byly nějak špatně svázané, nebo to Richie zvoral sám – a Richie byl venku z práce a pila mu platila odškodnění. Něco se mu stalo s páteří. V každém případě strašlivě ztloustl. V poslední době tady nebyl, i když občas jsem vídal jeho kluka, jak mu chodí pro karton piv na večer. Hodnej kluk. Henry mu to pivo vždycky prodal, protože věděl, že kluk dělá to, co mu táta nakázal.</p>
<p>„Jo, chlastal,“ říkal kluk. „Ale v tom to neni. Je to… je to… prokrista, to je strašný!“</p>
<p>Henry viděl, že nabírá moldánky, a tak hodně rychle povídá: „Carle, můžeš to tu za mě na chvilku vzít?“</p>
<p>„Jo, jistě.“</p>
<p>„Timmy, pod’ se mnou do skladu a pověz mi, vo co de.“</p>
<p>Odvedl chlapce a Carl se postavil za pult a sedl si na stoličku. Nikdo nic neříkal, a to dost dlouho. Slyšeli jsme, jak si vzadu povídají, Henry hlubokým hlasem a pomalu, Timmy Grenadin fistulkou a strašně rychle. Pak začal kluk brečet a Bill Pelham si odkašlal a začal si nacpávat fajfku.</p>
<p>„Vlastně jsem Richieho neviděl už pár měsíců,“ řekl jsem.</p>
<p>Bill zamručel: „Žádná škoda.“</p>
<p>„Byl tady… no, někdy koncem října,“ řekl Carl. „Okolo Všech svatých. Koupil si karton schlitzu. Už děsně tloustnul.“</p>
<p>Nedalo se toho říkat nic moc víc. Kluk ještě pořád brečel, ale občas normálně mluvil. Venku vichr ječel a hvízdal a v rádiu hlásili, že nám ráno připadne dalších patnáct centimetrů nebo tak nějak. Byla půlka ledna a mě napadlo, jestli vůbec Richieho někdo od října viděl – teda kromě jeho kluka.</p>
<p>Henry a ten kluk spolu mluvili dál a dál, ale nakonec vyšli ven. Kluk si předtím sundal kabát, ale Henry si kabát právě oblékal. Kluk se nesl tak nějak schlíple, jako to lidi dělají, když to nejhorší už mají za sebou, ale oči měl červené a když jste se na něj podívali, zahleděl se do země.</p>
<p>Henry vypadal ustaraně. „Myslel jsem na to, že bych Timmyho poslal nahoru a že by mu žena udělala třeba topinku se sejrem nebo tak něco. Třeba byste mohli jít se mnou k Richiemu, chlapi. Timmy říká, že chce pivo. Prachy mi dal.“ Pokusil se o úsměv, ale vypadalo to hodně nepřirozeně, a tak to vzdal.</p>
<p>„Jo, jasně,“ povídá Bertie. „Jaký pivo? Já pro něj skočím.“</p>
<p>„Vem Harrow’s Supreme,“ řekl Henry. „Někde vzadu máme nějaký vyřazený přepravky.“</p>
<p>Já jsem se taky zvedl. Museli jsme jít my dva – Bertie a já. Carlova artritida je v takovýchhle dnech hrozná a Billy Pelham toho pravou rukou už moc nezvládne.</p>
<p>Bertie vzal čtyři kartony po šesti Harrow’s, já je naložil do přepravky a Henry odvedl kluka nahoru do bytu.</p>
<p>Tam to dohodl se svou paničkou a vrátil se dolů a díval se ještě jednou přes rameno zpátky, aby si byl jistý, že dveře nahoru jsou zavřené. Billy promluvil a z jeho hlasu zazněla zvědavost: „Co se děje? Richie toho kluka zmlátil nebo co?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Henry. „Teď nic neřeknu. Vypadalo by to, zeje to úplná blbost. Ale stejně vám něco ukážu. Ty prachy, co jima Timmy platil to pivo.“ Vytáhl z kapsy čtyři dolarové bankovky, přidržel je za růžky – a já jsem se mu nedivil. Všechny byly pokryté šedým slizkým povlakem, který vypadal jako plíseň na vršku špatně zavařeného kompotu. Položil je s úsměvem na pult a řekl Carlovi: „Ať se toho nikdo nedotýká. Obzvlášť jestli je pravda jenom půlka toho, co ten kluk říká!“</p>
<p>A přešel kolem pultu ke dřezu a umyl si ruce.</p>
<p>Vstal jsem, navlékl jsem si hráškově zelený kabát a šálu a zapnul jsem se. Jet autem nemělo smysl – Richie bydlel v bytovce na ulici V zatáčce, a ta je tak blízko, jak jen zákon dovolí, a je to to poslední místo, kam by se vypravil sněhový pluh.</p>
<p>Když jsme vycházeli, Bill Pelham na nás zavolal: „Dejte si bacha!“</p>
<p>Henry jenom přikývl a dal přepravku s Harrow’s na malou kárku, kterou má u dveří, a už jsme se šourali.</p>
<p>Vítr námi projel jako cirkulárka a já si hned omotal šálu kolem uší. Zastavili jsme se ve dveřích jen na chvilku, aby si Bertie mohl navléknout rukavice. Měl na tváři tak nějak ztrápený výraz a já věděl, jak se cítí. Ty mladší chlapáci, co celej den lyžujou a pak se celej večer proháněj na sněžnej skútrech, pro ty je to fajn, ale když je jednomu přes sedmdesát a ani mu nevyměnili olej, tak to se ten severovýchodní vítr sakramentsky pociťuje.</p>
<p>„Já vás, kluci, nechci ňák vyděsit,“ řekl Henry s tím divným, skoro zvrhlým úsměvem, „ale stejně vám to ukážu. A taky vám povim, co mi kluk řikal, dyž sme byli tam nahoře… prostě chci, abyste to věděli!“</p>
<p>A vytáhl z kapsy kabátu kanón ráže 45 – pistoli, kterou měl nabitou a odjištěnou pod pultem od té doby, co má v podniku nonstop provoz, a to je už od roku 1958. Já nevím, odkud ji měl, ale pamatuju se, jak jí jednou zašermoval nějakému lupiči před čumákem a ten se jen otočil a vypadl. Henryho jen tak nic nerozházelo. Jednou jsem ho viděl, jak vyhodil kluka z vysoký, co přišel a dělal mu potíže s inkasem šeku. Ten kluk vyjel ven, jako by mu u prdele hořelo.</p>
<p>No, tohleto říkám jen proto, že Henry chtěl, abychom my dva –Bertie a já – věděli, že to myslí vážně. A my jsme to taky tak vzali.</p>
<p>Tak jsme vyrazili a hrbili jsme se proti větru jak pradleny. Henry před sebou tlačil tu kárku a povídal nám, co mu kluk řekl. Vítr mu odtrhával slova ze rtů, než jsme je stačili pochytat, ale většinu jsme zaslechli – víc, než o co bychom stáli. Byl jsem rád, že Henry má v kapse kabátu ten kanón.</p>
<p>Kluk řekl, že to muselo být tím pivem – někdy se stává, že není v pořádku. Někdy je bez chuti, nebo smrdí, nebo je zelený jako fleky na Irčanovejch spodkách. Jednou mi jeden chlápek řekl, že stačí malá ďourka, takže pivo se nevyleje, ale bakterie se dostanou dovnitř. A pivo je pro takový breberky strašně dobrá potrava.</p>
<p>V každém případě kluk řekl, že Richie si přitáhl toho říjnového večera bednu Golden Light, jako vždycky, a sedl si, že se do něj pustí, a Timmy zatím psal úkoly.</p>
<p>Timmy byl tak akorát zralý do postele, když uslyšel, jak Richie říká: „Panebože, to snad není pravda.“</p>
<p>A Timmy řekl: „Co se děje, táto?“</p>
<p>„To pivo,“ povídá Richie. „Prokristapána, to je snad to nejhorší, co jsem kdy koštoval.“</p>
<p>Většina lidí by se asi pozastavila nad tím, proč to pil, když to tak hnusně chutnalo, ale většina lidí taky neviděla, jak se Richie Grenadine vypořádává s pivem. Jedno odpoledne jsem byl U Wallyho pramene a viděl jsem, jak se sází s nějakým chlápkem, že za minutu spořádá dvacet malejch piv. Z místních se nikdo nezúčastnil, ale ten obchodní cestující z Montpelieru položil na stůl dvacetidolarovku a Richie dorovnal. Vypil všech dvacet, a ještě mu zůstalo sedm vteřin rezervy – ovšem když vyšel ven, kymácel se jako škuner v bouři. Takže počítám, že Richie měl v žaludku většinu z těch vadnejch piv dřív, než ho jeho mozek stačil varovat.</p>
<p>„Budu blejt,“ povídal Richie. „Koukej!“</p>
<p>Ale dřív, než se mu to všechno dostalo do hlavy, přešlo to, a tím to haslo. Kluk říkal, že to smrdělo jako hajzl, jako by tam něco vlezlo a chcíplo. Na vršku byl taky tenký šedý povlak.</p>
<p>Dva dny nato přijde kluk ze školy a Richie sedí před telkou a sleduje odpolední soutěže a všechny závěsy jsou stažené.</p>
<p>„Co se děje?“ ptá se Timmy.</p>
<p>„Čumím na telku,“ povídá Richie. „Asi se mi dneska nebude chtít ven.“</p>
<p>Timmy rozsvítil světlo u dřezu a Richie na něj zařval: „A zhasni to zasraný světlo!“</p>
<p>Tak Timmy zhasl, a ani se neptal, jak má udělat domácí úkol, když je tma. Když je Richie v téhle náladě, nemá smysl ho žádat o cokoli.</p>
<p>„A di ven a přines mi karton,“ povídá Richie. „Prachy sou na stole.“</p>
<p>A když se kluk vrátí, táta pořád sedí v temnotě, venku je taky tma. A televize je vypnutá. Kluk z toho dostává zimnici – no, kdo by ne? Nic, jenom temnej byt, a fotr sedí v koutě jako jedna velká hrouda.</p>
<p>Tak postaví pivo na stůl a ví, že Richie ho nemá rád tak studené, a když se dostane poblíž toho starce, začíná si všímat nějakého hnilobného zápachu, jakoby ze sýra, který někdo zapomněl přes víkend na pultě. Neřekne nic jako „do prdele“ nebo „sakra“, protože otec nebyl nikdy hodná dušička. Místo toho jde do svého pokoje a zavře dveře a po chvíli slyší, jak se televize zase rozběhla a jak Richie otevírá první pivo.</p>
<p>A tak to bylo po celé dva týdny, nebo tak nějak. Kluk se ráno vzbudil a šel do školy a když přišel domů, našel Richieho u televize a peníze na pivo na stole.</p>
<p>Byt smrděl stále pronikavěji. Richie nedopustil, aby se žaluzie spustily, a v půlce listopadu donutil Timmyho, aby se ve svém pokoji přestal učit. Takže Timmy vždycky tátovi donesl pivo a pak chodil na konec bloku ke kamarádovi.</p>
<p>Pak, jednoho dne, když se Timmy vrátil ze školy – byly čtyři odpoledne a už se hodně smrákalo –, povídá Richie: „Rozsviť.“</p>
<p>Kluk rozsvítil světlo nad dřezem a to mě podržte, Richie byl od hlavy k patě zabalený v dece.</p>
<p>„Koukni se,“ povídá Richie – a zpod deky vylezla ruka. Jenže to nebyla vůbec žádná ruka. <emphasis>Něco šedýho, </emphasis>víc o tom kluk Henrymu nebyl s to povědět. <emphasis>Taky to vůbec jako ruka nevypadalo. Jen taková šedá hmota.</emphasis></p>
<p>No jistě, Timmy Grenadine z toho byl vedle. Povídá: „Táto, co se to s tebou děje?“</p>
<p>A Richie na to: „Já ti nevim. Ale nebolí to. Je to… docela příjem–ný.“</p>
<p>Tak Timmy povídá: „Zavolám doktora Westphaila.“</p>
<p>A deka se začne celá třást, jako kdyby se pod ní hýbalo něco děsného – <emphasis>pod celou tou dekou. A </emphasis>Richie povídá: „To ať tě ani nenapadne. Jestli to uděláš, tak se tě dotknu a ty skončíš právě takhle, jako já.“ A jenom na chvilinku si stáhne deku z hlavy.</p>
<p>Mezitím jsme byli už na rohu Harlowovy a ulice V zatáčce a já už byl studenější než to, co ukazoval Henryho reklamní teploměr na krámě, když jsme vyšli ven. Člověk takovým věcem nějak nechce věřit, ale ve světě se holt ještě furt dějou divný věci.</p>
<p>Znával jsem chlápka jménem George Kelso, co dělal pro Městský služby v Bangoru. Strávil patnáct let života tím, že opravoval vodovody a elektrický kabely atak, a jednoho krásnýho dne s tím prostě jen tak praštil, ani ne dva roky před penzí. Frankie Haldeman, co ho znal, povídal, že George jednou vlezl do kanálu na Essexský a hrozně se chechtal a dělal si srandu, jako obvykle, a za čtvrt hodiny vylez ven s vlasama celejma bílejma a s očima vytřeštěnýma, jako by se podíval oknem rovnou do pekla. Vzal to rovnou do garáží Městských služeb, odpíchnul si a šel do Wallyho pramene a začal chlastat. Do dvou let ho to zabilo. Frankie mi řekl, že se s ním pokoušel o tom mluvit, a že George mu jednou něco řekl, ale že to bylo, když byl už řádně napařenej. Otočil se na židli, teda George, a zeptal se Frankieho Haldemana, jestli už někdy viděl pavouka velkýho jako pořádnej pes, usazenýho v pavučině plný koťátek, který jsou všechny omotaný něčím jako hedvábí. No co na to mohl říct? Já neříkám, že to byla pravda, ale říkám, v různých koutech světa je fůra věcí, z kterých by se jeden zcvoknul, když se jim podívá přímo do tváře.</p>
<p>Tak jsme chvíli stáli na tom rohu, i přes ten vítr, co svištěl po ulici.</p>
<p>„A co to viděl?“ zeptal se Bertie.</p>
<p>„Rek, že vidí svýho tátu,“ odpověděl mu Henry, „ale říkal, že to bylo, jako by byl potopenej v šedým sulcu – a vůbec to měl všecko nějaký pomotaný. Povídal, že mu šaty prorůstají kůží, jako by byly přivařený k tělu.“</p>
<p>„Prokristapána,“ řekl Bertie.</p>
<p>„Pak se zase zakryl dekou a začal na kluka řvát, ať zhasne.“</p>
<p>„Jako by byl houba,“ řekl jsem.</p>
<p>„Jo,“ řekl Henry. „Něco takovýho.“</p>
<p>„Tak měj tu pistol připravenou,“ řekl Bertie.</p>
<p>„To víš, že jo.“ A s tím jsme se začali potácet po ulici V zatáčce.</p>
<p>Bytovka, kde bydlí Richie Grenadine, je skoro na vršku kopce –je to jedna z těch velkých viktoriánských příšerností, co si postavili celulózoví a papíroví baroni někdy na přelomu století. Teď z nich jsou obyčejné činžáky. Když Bertie popadl dech, řekl nám, že Richie bydlí ve třetím patře, až pod tím podkrovním štítem, co připomíná obočí toho baráku. Dovolil jsem si zeptat se Henryho, jak to pak bylo s klukem dál.</p>
<p>Asi týden nato přinutil Richie kluka, aby mu ohříval pivo na sporáku. Dovedete si to představit? Kluk úplně samotnej v tom bytě, s tátou, co se mu mění v… no, v něco… a ohřívá mu pivo a musí ho – to – poslouchat, jak pije a vydává ty strašný mlaskavý zvuky, jako když bezzubej dědek žere guláš: no dovedete si to představit?</p>
<p>A tak to šlo až do dneška, když kluka pustili ze školy kvůli vánici dřív.</p>
<p>„Kluk mi říkal, že šel rovnou domů,“ řekl nám Henry. „V chodbě nahoře neni světlo, kluk mi řek, že fotr se někdy v noci musel vytratit a rozbít žárovku – tak se musel ke dveřím ňák došmátrat.</p>
<p>No, slyšel, jak se tam něco hejbá, a najednou ho napadlo, že vlastně neví, co Richie dělá celej tejden. Už měsíc neviděl, že by fotr vylez z postele, a člověk přece jen vobčas potřebuje na hajzl.</p>
<p>Ve dveřích je špehýrka, tak k nim kluk došel a kouknul se dovnitř.“</p>
<p>Byli jsme už před schody vedoucími do toho baráku, který jako</p>
<p>by se k nám nakláněl jako velký ošklivý ksicht, který má místo očí ty okna ve třetím poschodí. Podíval jsem se dovnitř a ty dvě okna byly fakt tmavý jako uhel. Jako by je někdo zavěsil dekama nebo je zamaloval černou barvou.</p>
<p>„Chvíli mu to trvalo, než si přivykl na to šero uvnitř. A pak viděl velkej šedej chuchvalec, vůbec nepodobnej člověku, jak leze po podlaze a zanechává za sebou šedou slizkou stopu. A pak jako by to vystrčilo paži – nebo něco takovýho, jako ruku, já nevím – a vytrhlo to ze stěny fošnu. A vytáhlo to ven kočku.“ Henry se na chvíli odmlčel. Bertie tleskal rukama v rukavicích, aby se zahřál. Na ulici byl vážně příšerný mráz, ale nikomu z nás se nahoru ještě nechtělo. „Mrtvou kočku,“ pokračoval Henry, „už byla v rozkladu. Kluk povídal, že už byla celá nafouklá… a že po ní lezly takový ty malý bílý breberky…“</p>
<p>„Nech toho,“ řekl Bertie. „Prokristapána, nech toho.“</p>
<p>„A pak ji jeho táta sežral.“</p>
<p>Pokusil jsem se polknout a něco v krku, něco mastného, se mi zadrhlo.</p>
<p>„A pak Timmy zavřel tu špehýrku,“ ukončil to Henry, „a zdrhal pryč.“</p>
<p>„Já tam asi nepudu,“ řekl Bertie.</p>
<p>Henry neřekl nic – jenom se podíval na Bertieho a pak na mě a pak zase zpátky.</p>
<p>„Já bych řek, že bysme raci měli,“ řekl jsem. „Máme pro Richieho to pivo.“</p>
<p>Bertie na to nic neřekl, tak jsme šli po schodech nahoru a rovnou dovnitř do haly. Hned jsem to ucítil.</p>
<p>Víte, jak smrdí v létě moštárna? Zápach jablek se z ní nikdy nevytratí, ale na podzim je to v pořádku, protože to je cítit pronikavě a ostře a pěkně vám to nos prorajbuje. Ale v létě to prostě smrdí protivně – a tenhle smrad byl právě takový, jenom trochu horší.</p>
<p>V dolní chodbě bylo jedno světlo, taková ošklivá žlutá bludička ve stínidle z mléčného skla, která to tam osvětlovala do barvy podmáslí. A schody, ty vedly rovnou do království stínů.</p>
<p>Henry zastavil kárku a když zvedal kartony s pivem, stiskl jsem prstem tlačítko pod schody, kterým se spínalo světlo v druhém patře. Ale to nesvítilo, přesně jak to kluk říkal.</p>
<p>Bertie řekl třesoucím se hlasem: „Já tam vynesu pivo. Ty si hleď tý pistole.“</p>
<p>Henry neprotestoval. Předal mu kartony a začali jsme stoupat nahoru. Henry jako první, pak já a pak Bertie s přepravkou v náručí. Když jsme vylezli na odpočívadlo u druhého patra, byl ten smrad o moc horší. Shnilý jablka, pěkně zkvašený, a pod tím daleko hnusnější smrad.</p>
<p>Když jsem žil venku v Levantu, měl jsem psa – Rexe, tak se jmenoval – a byl to takovej fajn voříšek, akorát že mu nějak neseděly auta. Jednou odpoledne, když jsem byl v práci, ho nějaký jedoucí auto nabralo a on pak zalezl pod barák a tam umřel. Panebože, to byl ale smrad. Nakonec jsem musel jít dolů a vytáhnout ho tyčí. A ten druhý smrad byl právě takový – přitahující mouchy a zkažený a špinavý jako shnilý kukuřičný klas.</p>
<p>Až do té chvíle jsem si myslel, že to je třeba fór, ale v tý chvíli mi došlo, že to fór není. „Prokristajéžiše, proč sousedi Harryho nevykopnou?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Jaký sousedi?“ zeptal se mě Henry a na rtech měl zase ten svůj divnej úsměv.</p>
<p>Podíval jsem se kolem sebe a viděl jsem, že chodba vypadá zaprášeně a zpustle a že dveře všech tří bytů v druhém poschodí jsou zamčené.</p>
<p>„To bych rád věděl, kdo tady může bejt domácím?“ zeptal se Bertie, který si zrovna položil na schody přepravku, aby si odpočinul. „Jack Rozparovač? Divim se, že ho nevyrazil.“</p>
<p>„Kdo by šel tam nahoru a vyhodil ho?“ zeptal se Henry. „Ty snad?“</p>
<p>Bertie neřekl nic.</p>
<p>Akorát jsme začali lézt po schodech do dalšího patra a ty schody byly ještě užší a strmější než ty předtím. Taky bylo větší horko. Vypadalo to, že každý topný těleso v tom baráku zvoní a syčí. Ten smrad byl příšerný a mně připadalo, že mi někdo vrtá v žaludku klackem.</p>
<p>Nahoře byla krátká chodba a jediný dveře s malou špehýrkou.</p>
<p>Bertie vykvikl a zašeptal: „Koukněte na to, do čeho lezem!“</p>
<p>Podíval jsem se kolem sebe a viděl jsem tu slizkou hmotu na podlaze předsíně – samé loužičky. Vypadalo to, že tu kdysi byl koberec, ale to šedý svinstvo ho už celej sežralo.</p>
<p>Henry šel k těm dveřím a my za ním. Nevím, jak bylo Bertiemu, ale já se klepal strachy až po boty. Henry ale nikdy neváhal – zvedl tu pistoli a pažbou zabouchal na dveře.</p>
<p>„Richie?“ zavolal Henry – a jeho hlas nezněl ani trochu vystrašeně, i když byl v obličeji smrtelně bledý. „Tady je Henry Parmalee vod Sovy. Přines sem ti pivo.“</p>
<p>Asi minutu se nic neozývalo, pak nějaký hlas řekl: „Kde je Timmy? Kde je můj kluk?“</p>
<p>Já už tehdy málem zdrhnul. Ten hlas nebyl vůbec, ale vůbec, ani trochu lidský. Byl hluboký a divný a bublavý, jako když někdo mluví s kostkou loje v puse.</p>
<p>„Je u mně v krámě,“ řekl Henry, „aby měl jednou ňáký pořádný jídlo. Je hubenej jak toulavá kočka, Richie.“</p>
<p>Chvíli se nedělo nic a pak se ozvaly příšerné sykavé zvuky, jako kdyby se někdo brodil v holínkách blátem. Pak ten zkaženej hlas promluvil rovnou skrz dveře.</p>
<p>„Votevři dvéře a strč mi sem skrz ně to pivo,“ řeklo to. „Akorát mi musíš ty piva vodevřít. Já to nedokážu.“</p>
<p>„Jo, hned to bude,“ řekl Henry. „Jak vypadáš, Richie?“</p>
<p>„Nedělej si starosti,“ řekl hlas – a byl strašlivě naléhavý. „Jen mi sem strč to pivo a jdi pryč!“</p>
<p>„Už to nejsou jenom chcíplý kočky, co?“ řekl Henry – a jeho hlas zněl smutně. Už nedržel pistoli za hlaveň, teď už ji měl v ruce tak, jak se má správně držet.</p>
<p>A najednou, v náhlém osvícení, mi došlo to, co Henrymu došlo nejspíš už tehdy, když mu Timmy vyprávěl svůj příběh. Pach rozkladu a hniloby se mi v nose rozležel ještě víc, když jsem si na to vzpomněl. Ve městě v posledních třech týdnech zmizely beze stopy dvě malé holky a jeden starej ožrala, co se nechal živit Armádou spásy – vesměs po soumraku.</p>
<p>„Strč to dovnitř, nebo vylezu ven a vemu si to sám,“ řekl hlas.</p>
<p>Henry na nás mávnul, abychom ustoupili, a my jsme ustoupili.</p>
<p>Pak se nedělo nic, dost dlouho se nedělo nic. Abych pravdu řekl, začal jsem mít pocit, že už je po všem. Pak se ty dveře rozlítly, tak najednou a tak rychle, že se doslova <emphasis>prohnuly, než </emphasis>praštily do zdi. A Richie vyšel ven.</p>
<p>Trvalo to jen vteřinu, jenom vteřinu, než jsme s Bertiem vzali do zaječích, a zdrhali jsme dolů těma schody jak školáci, co je načapali na hruškách, brali jsme je po čtyřech pěti najednou, a ven domovníma dveřma do sněhu, a klouzali jsme se pryč jak diví.</p>
<p>Když jsme letěli dolů, slyšeli jsme, jak Henry pětkrát vystřelil. Ozvěny výstřelů byly v uzavřených chodbách toho prokletého domu hlasité jako výbuchy granátů.</p>
<p>Na to, co jsme v té jedné nebo dvou vteřinách viděli, budu myslet po celý život – nebo alespoň po tu dobu, co mi ještě zbývá. Bylo to něco jako obrovská šedá vlna slizu, slizu, který vypadal jako člověk a zanechával za sebou stopu.</p>
<p>Ale to nebylo to nejhorší. Oči té věci byly ploché a žluté a divoké – nebyla v nich ani stopa lidské duše. Jenomže nebyly dvě. Byly čtyři, a rovnou uprostřed té věci, mezi těma dvěma páry očí, byla bílá nitkovitá linka s pulzující růžovou tkání, pronikající tou masou, jako když rozříznete při zabijačce břicho prasete.</p>
<p>Ono se to dělilo. Dělilo se to na dva exempláře.</p>
<p>Ani Bertie, ani já jsme cestou zpátky ke krámu neříkali nic. Nevím, co mu vrtalo hlavou, ale já vím moc dobře, co vrtalo hlavou mně: obyčejné násobení. Dvakrát dvě jsou čtyři, dvakrát čtyři je osm, dvakrát osm je šestnáct, dvakrát šestnáct je…</p>
<p>Vrátili jsme se do krámu. Carl a Bill Pelham vyskočili a hned se nás začali vyptávat. Neodpovídali jsme, nikdo z nás neodpovídal. Jen jsme se otočili a čekali, jestli se někde v tom sněhu neobjeví Henry. Napočítal jsem 32768 krát dvě, a to bude konec lidstva, a my tam jen tak seděli, celí zdrblí, a pili jsme to všecko pivo, co tam zbylo, a čekali jsme, kdo z těch dvou nakonec přijde – a tak tu sedíme pořád dál.</p>
<p>Doufám, že to bude Henry. Fakt doufám.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Bojiště</strong></emphasis></p>
<p>Pane Renshawe.“ Hlas recepčního ho zastihl na poloviční cestě k výtahu a Renshaw se netrpělivě otočil a přehodil si cestovní brašnu z jedné ruky do druhé. Obálka v kapse jeho svrchníku, nacpaná dvacetidolarovkami a padesátidolarovkami, hlasitě zašustila. Zakázku splnil bez problémů a zaplaceno dostal výborně – i když se z honoráře odečetlo patnáctiprocentní nálezné pro Organizaci. Teď netoužil po ničem jiném než po horké sprše, džinu s tonikem a posteli. „Co je?“</p>
<p>„Máte tu balíček, pane. Podepsal byste mi prosím stvrzenku?“ Renshaw se podepsal a zamyšleně si prohlížel hranatý balík. Na horní straně byl nalepený štítek s jeho jménem a adresou; hranaté, doleva nakloněné písmo mu připadalo povědomé. Zatřásl balíkem na recepčním pultu z nepravého mramoru a něco uvnitř nezřetelně zaharašilo.</p>
<p>„Mám s tím někoho poslat nahoru, pane Renshawe?“ „Ne, odnesu si to sám.“ Balík měl hrany o délce přibližně pětačtyřiceti centimetrů, takže ho jen trochu nepohodlně mohl nést pod paží. Položil ho na vysoký koberec pokrývající podlahu výtahu a zastrčil klíč do zámku nejvyššího patra, umístěného nad řadou normálních tlačítek. Výtah se plynule a tiše rozjel. Zavřel oči a na temné obrazovce své mysli si znovu přehrával poslední zakázku.</p>
<p>Jako obvykle začala tím, že mu zavolal Cal Bates. „Jsi k dispozici, Johnny?“</p>
<p>Byl k dispozici dvakrát do roka za minimální honorář deseti tisíc dolarů. Pracoval velice efektivně a byl absolutně spolehlivý, zákazníci však platili především za jeho zcela neomylné nadání dravce. John Renshaw byl jestřáb v lidské podobě, stvořený svými genetickými předpoklady i svým prostředím pro dokonalé zvládnutí dvou věcí: zabíjení a přežití.</p>
<p>Po Batesově telefonátu se v Renshawově poštovní přihrádce objevila žlutohnědá obálka. Jméno, adresa a fotografie. Renshaw si všechno vryl do paměti a popel z obálky i z jejího obsahu skončil v odpadní šachtě.</p>
<p>Tentokrát to byla pobledlá tvář jistého podnikatele z Miami –Hanse Morrise, zakladatele a majitele hračkářského podniku Morris Toy Company. Někdo se potřeboval Morrise zbavit a obrátil se na Organizaci. Organizace představovaná Calvinem Batesem se zase obrátila na Johna Renshawa. <emphasis>Prásk! </emphasis>Prosíme pozůstalé, aby neposílali květiny.</p>
<p>Dveře se tiše otevřely. Renshaw zdvihl balík a vystoupil z výtahu. Odemkl dveře svého bytu a vešel dovnitř. V tuhle denní dobu – bylo pár minut po třetí hodině odpolední – byl prostorný obývací pokoj zalitý dubnovým sluncem. Renshaw se na chvíli zastavil, aby vychutnal sluneční paprsky, potom balík odložil na stolek u dveří a povolil si kravatu. Na balík hodil obálku a zamířil na terasu.</p>
<p>Otevřel posuvné skleněné dveře a vyšel ven. Bylo chladno a vítr profukoval jeho lehkým svrchníkem jako ostrý nůž. Přesto však na terase chvíli postál a díval se na město asi tak, jako si generál prohlíží porobenou zemi. Ulicemi se pomalu šinuli drobní broučci aut. V dálce, téměř ztracený ve zlatavém odpoledním oparu, se jako nějaká šílená fáta morgana třpytil most Bay Bridge. Na východ od něj, prakticky ztracené za mrakodrapy městského centra, byly přelidněné a špinavé činžáky, nad nimiž se tyčily nerezové lesy televizních antén. Tady nahoře to bylo lepší. Lepší než v bahnu ulice.</p>
<p>Vrátil se dovnitř, přirazil dveře, zamířil do koupelny a dlouze se sprchoval horkou vodou.</p>
<p>Když se o čtyřicet minut později posadil a se skleničkou v ruce začal zkoumat balík, stíny se prodloužily do poloviny jeho tmavočerveného koberce a odpoledne se pomalu chýlilo k večeru.</p>
<p><emphasis>Je to bomba.</emphasis></p>
<p>Samozřejmě, že to nebyla bomba, Renshaw ale postupoval tak, jako by to bomba byla. Právě tomu vděčil za to, že pořád ještě stál na vlastních nohou a užíval si jídla a pití, zatímco tolik jiných se zatím odebralo do toho velkého úřadu pro nezaměstnané na nebesích.</p>
<p>Pokud to byla bomba, neměla žádný hodinový mechanismus. Z balíku se neozýval sebemenší zvuk; ležel tam naprosto neutrálně a záhadně. V dnešní době byla stejně pravděpodobnější plastická trhavina, která není tak citlivá jako hodinová péra vyráběná firmami Westclox a Big Ben.</p>
<p>Renshaw se podíval na poštovní razítko. Miami, patnáctého dubna. To bylo před pěti dny. Nebyla to tedy časovaná bomba, protože ta by byla vybuchla v hotelovém sejfu.</p>
<p>Miami. No jistě. A to hranaté, doleva nakloněné písmo. Na psacím stole toho pobledlého podnikatele stála zarámovaná fotografie. Na snímku byla nějaká dokonce ještě bledší stará babizna s šátkem na hlavě. Text šikmo napsaný na spodku fotografie zněl: „Všechno nejlepší ti přeje tvoje inspirátorka číslo jedna – mamka.“</p>
<p>Tak jakápak je tohle asi inspirace, mamko? Atentátnická souprava pro domácí kutily?</p>
<p>S dokonalým soustředěním se díval na balík, nehýbal se a ruce měl založené. Podružné otázky, jako například jak asi Morrisova inspirátorka číslo jedna zjistila jeho adresu, mu vůbec nepřišly na mysl. Ty mohly počkat, byly to otázky pro Cala Batese. Teď nebyly důležité.</p>
<p>Náhlým a téměř roztržitým gestem vytáhl z náprsní tašky malý celuloidový kalendář a zastrčil ho obratně pod provaz, kterým byl hnědý balicí papír převázaný. Zasunul ho pod lepicí pásku, kterou byl přilepený jeden přeložený trojúhelníkový konec. Papír se uvolnil a zachytil se o provaz.</p>
<p>Chvíli počkal, pozorně se díval, potom se sklonil k balíku a přičichl k němu. Lepenka, papír, provaz. Nic jiného. Přešel na druhou stranu krabice, plavným pohybem si dřepl a uvolnil i druhý konec. Do bytu mu začal šedými prsty stínů pronikat soumrak.</p>
<p>Jeden z papírových jazyků vyklouzl z provazu, který ho přidržoval, a odhalil matnou zelenou skříňku. Kovovou. S panty. Renshaw vytáhl kapesní nůž a provaz přeřízl. Papír se odchlípl na stranu, a když mu několikrát nožem pomohl, skříňka se objevila celá.</p>
<p>Byla zelená s černým označením a na přední straně měla šablonou namalovaný bílý nápis: VETERÁN JOE A JEHO VIETNAMSKÝ ODDÍL. A pod tím: 20 pěšáků, 10 vrtulníků, 2 samopalníci, 2 tarasnice, 2 zdravotníci, 4 džípy. Na další řádce stálo: Obtisk vlajky. A dole v rohu: Morris Toy Company, Miami, Florida.</p>
<p>Už už se jí chtěl dotknout, pak ale ucukl. Uvnitř skříňky se něco pohnulo.</p>
<p>Renshaw beze spěchu vstal a pomalu ustupoval směrem ke kuchyni a předsíni. Rozsvítil.</p>
<p>Skříňka s vietnamskými veterány se otřásala a hnědý papír pod ní hlasitě šustil. Náhle se převážila, s tlumeným bouchnutím spadla na koberec a dopadla na hranu. Víko zavěšené na pantech povolilo, takže se rozevřela asi pěticentimetrová štěrbina.</p>
<p>Ze skříňky začali vylézat pěšáci, velicí asi čtyři centimetry. Renshaw se na ně strnule bez mrknutí díval. Jeho mysl se ani v nejmenším nepokoušela vyrovnat se s reálným či nereálným aspektem toho, co viděl – přemýšlel jen o potenciálních důsledcích pro vlastní přežití.</p>
<p>Vojáci na sobě měli miniaturní polní uniformy, helmy a na zádech tlumoky s výstrojí. Přes ramena měli přehozené droboučké pušky. Dva z nich se na okamžik zadívali přes obývací pokoj na Renshawa; oči, ne větší než špendlíkové hlavičky, se jim leskly.</p>
<p>Pět, deset a potom všech dvacet. Jeden z nich gestikuloval a udílel ostatním rozkazy. Seřadili se podél štěrbiny, která se rozevřela při pádu skříňky, a zatlačili. Štěrbina se začala rozevírat.</p>
<p>Renshaw zdvihl z pohovky velký polštář a zamířil k nim. Velící důstojník se obrátil a mávl rukou. Ostatní se bleskově otočili a strhli pušky z ramenou. Ozvaly se tiché, téměř komorní práskavé zvuky a Renshaw měl náhle pocit, jako by na něj zaútočily včely.</p>
<p>Hodil polštářem. Dopadl na ně, srazil je k zemi a potom narazil do</p>
<p>skříňky, takže se víko rozletělo dokořán. S nezřetelným pištivým vrněním podobným zvuku, jaký vydávají písečné blechy, se ze skříňky jako roj hmyzu vzneslo mračno miniaturních tmavozelených vrtulníků.</p>
<p>K Renshawovým uším dolehly tlumené štěkavé zvuky a viděl, jak z otevřených dveří vrtulníků šlehají droboučké záblesky výstřelů. Jehlovité štípance ho začaly bodat do břicha, do pravé paže a ze strany do krku. Divoce se rozmáchl a jeden vrtulník srazil – prsty mu projela náhlá bolest a vyvalila se mu z nich krev. Rotující lopatky je rozsekly až na kost a zanechaly mu na prstech rovnoběžné, rudě zející otevřené rány. Ostatní okamžitě odletěly z jeho dosahu a kroužily kolem něj jako ovádi. Zasažený vrtulník se zřítil na koberec a zůstal nepohnutě ležet.</p>
<p>Náhlá nesnesitelná bolest v noze ho přiměla k výkřiku. Na botě mu stál jeden z pěšáků a vrážel mu bajonet do kotníku. Vzhlížel k němu udýchanou rozšklebenou tvářičkou. Renshaw ho nakopl a malé tělíčko proletělo celým obývákem a rozplesklo se na stěně. Nezanechalo po sobě krev, ale lepkavou rudou skvrnu.</p>
<p>Ozvala se tlumená kašlavá exploze a stehnem mu projela taková bolest, až mu vhrkly slzy do očí. Ze skříňky vylezl jeden z vojáků ozbrojených tarasnicí a z jeho zbraně líně stoupal obláček kouře. Renshaw pohlédl na svou nohu a spatřil začouzenou černou díru v kalhotách, velkou jako čtvrtdolar. Kůže pod ní byla sežehlá.</p>
<p><emphasis>Ten hajzlík mě střelil!</emphasis></p>
<p>Otočil se, vyběhl do předsíně a pokračoval do ložnice. O tvář se mu otřel jeden z vrtulníků s vířícími rotory. Ozvalo se zaštěkání samopalu a vrtulník se zase stočil stranou.</p>
<p>Pistole schovaná pod polštářem byla čtyřiačtyřicítka magnum, dost velká na to, aby v čemkoli, do čeho se trefila, udělala díru velkou jako dvě pěsti. Renshaw se otočil a držel ji oběma rukama. S jasnou hlavou si uvědomoval, že bude střílet na pohyblivý cíl jen o málo větší, než by byla poletující žárovka.</p>
<p>Do ložnice bzučivě vletěly dva vrtulníky. Renshaw vsedě na posteli vystřelil a jeden z vrtulníků se rozletěl na kousky. To by byly dva, pomyslel si. Zamířil na další, stiskl spoušť…</p>
<p><emphasis>Zasekla se! Zatraceně, zasekla se!</emphasis></p>
<p>Vrtulník se k němu střemhlav spustil náhlým smrtonosným obloukem; přední i zadní rotory se otáčely oslepující rychlostí. Renshaw koutkem oka zahlédl jednoho ze samopalníků, který se krčil u otevřených postranních dveří a pálil krátkými vražednými dávkami, a pak se vrhl na zem a odkutálel se stranou.</p>
<p><emphasis>Moje oči, ta svině mi šla po očích!</emphasis></p>
<p>Zastavil se vleže na zádech u protější stěny a pistoli držel ve výši prsou. Vrtulník však ustupoval. Zdálo se, že na okamžik zaváhal, a potom se dal na ústup, jako by si uvědomoval převahu Renshawovy palebné síly. Pak zamířil zpět do obýváku a ztratil se z dohledu.</p>
<p>Renshaw vstal a zašklebil se bolestí, když spočinul plnou vahou na zraněné noze, ze které se valila krev. A jak by ne, pomyslel si s hořkým humorem. Není moc lidí, kteří dostanou z bezprostřední blízkosti zásah protitankovou střelou a přežijí to.</p>
<p>Ta mamka byla jeho inspirátorka číslo jedna, co? To tedy ano –mírně řečeno.</p>
<p>Vytřásl polštář z povlaku, povlak roztrhl a udělal si z něj na noze obvaz, potom vzal z prádelníku zrcátko na holení a přešel ke dveřím do předsíně. Poklekl, vystrčil zrcátko na koberec natočené v potřebném úhlu a podíval se do něj.</p>
<p>Zřizovali si tam u skříňky tábor, zatraceně, opravdové vojenské ležení. Miniaturní vojáčci pobíhali sem a tam a stavěli stany. Kolem nich důležitě popojížděly pět centimetrů vysoké džípy. Jeden ze zdravotníků ošetřoval vojáka, kterého Renshaw nakopl. Zbývajících osm vrtulníků se nad nimi vznášelo v ochranném roji ve výši konferenčního stolku.</p>
<p>Náhle si všimli zrcátka a tři pěšáci zaklekli a začali střílet. O několik sekund později se zrcátko na čtyřech místech roztříštilo. <emphasis>No dobrá, dobrá.</emphasis></p>
<p>Renshaw se vrátil k prádelníku a vytáhl z něj těžkou mahagonovou kazetu, kterou dostal k vánocům od Lindy a ve které si schovával nejrůznější zbytečnosti. Potěžkal ji v ruce, přikývl, zamířil ke dveřím a skočil do předsíně. Rozmáchl se a mrštil kazetou jako baseballovým míčem. Kazeta opsala rychlou, přesnou křivku a rozmetala vojáky jako kuželky. Jeden z džípů se dvakrát převrátil. Renshaw</p>
<p>postoupil až ke dveřím obývacího pokoje, namířil na jednoho z ležících vojáků a odstřelil ho.</p>
<p>Někteří ze zbývajících vojáků se mezitím vzpamatovali. Několik jich vkleče zahájilo pravidelnou palbu, jiní si vyhledali různé úkryty a ještě další se stáhli zpátky do skříňky.</p>
<p>Nohy a trup mu začala zasypávat další včelí žihadla, žádné z nich mu však nedosáhlo výš než na hrudník. Možná neměli dostatečný dostřel. Na tom nezáleželo, protože rozhodně neměl v úmyslu nechat se zahnat na ústup – teď přišla rozhodující chvíle.</p>
<p>Příští jeho výstřel se minul cílem – byli tak setsakramentsky drobní – ale po další ráně se opět jeden z vojáků svalil jako podťatý.</p>
<p>Vrtulníky k němu zamířily se vzteklým bzučením. Maličké střely mu teď začaly dopadat do obličeje, pod očima i nad očima. Sestřelil vrtulník v čele formace a pak druhý. Oči mu zastíral roztřepený závoj bolesti.</p>
<p>Zbývající šestice vrtulníků se rozdělila do dvou ustupujících formací. Renshaw si předloktím otřel krev, která mu zalévala obličej. Právě se chystal znovu zahájit palbu, když se náhle zarazil. Vojáci, kteří se stáhli zpátky do skříňky, z ní teď něco namáhavě vytahovali. Něco, co vypadalo jako…</p>
<p>Vyšlehl oslepující záblesk žlutého ohně a ze zdi po jeho levé ruce náhle spadla sprška omítky a třísek.</p>
<p>… raketomet!</p>
<p>Vypálil na něj jednu ránu, minul, otočil se a tryskem zamířil do koupelny na druhé straně chodby. Přirazil za sebou dveře a zamkl je. Z koupelnového zrcadla na něj zíral Indián ohromenýma a vyděšenýma očima, Indián v šílené bojové euforii, s tenkými potůčky červené barvy prýštícími zdířek ne větších, než jsou pepřová zrnka. Z jedné tváře mu visel odtržený cár kůže. Na krku měl krvavou rýhu.</p>
<p>Prohrávám!</p>
<p>Roztřesenou rukou si prohrábl vlasy. Od vstupních dveří byl odříznutý. Zrovna tak i od telefonu a od přípojky v kuchyni. Měli zatracený raketomet, který by mu v případě přímého zásahu urazil hlavu.</p>
<p><emphasis>Krucinál, ten na té krabici nebyl ani napsaný!</emphasis></p>
<p>Právě se dlouze a hluboce nadechoval, náhle však vyděšeně vyprskl, protože ve dveřích se objevila díra jako pěst a do koupelny vletěly kousky začouzeného dřeva. Na zubatých okrajích díry chvíli hořely drobné plamínky a Renshaw viděl další oslnivý záblesk, když odpálili ještě jednu raketu. Do koupelny vpadly další kousky dřeva, které se jako žhavé uhlíky rozprskly po koberečku. Zašlapal je a vzniklým otvorem zatím dovnitř se zlostným bzučením prolétly dva vrtulníky. Střely z maličkých samopalů mu vytetovaly krvavé čáry na hrudi.</p>
<p>Se vzteklým sípavým zaúpěním smetl jeden z nich holou rukou ze vzduchu, takže mu na dlani zůstala pravidelná řádka rovnoběžných řezných ran. V záchvatu náhlé zoufalé inspirace hodil na druhý vrtulník těžkou osušku. Zakymácel se a spadl na podlahu, kde ho rozdupal na maděru. Z prsou se mu draly chraptivé sténavé vzdechy. Jedno oko mu zalila horká a pálivá krev, kterou si honem otřel.</p>
<p><emphasis>To je ono, zatraceně. To je ono. To je naučí.</emphasis></p>
<p>A skutečně se zdálo, že se z toho poučili. Patnáct minut se nic nehýbalo. Renshaw seděl na kraji vany a horečně přemýšlel. Musí přece existovat nějaký způsob, jak se z téhle slepé uličky dostat. <emphasis>Musí. </emphasis>Jen kdyby se mu nějak podařilo obejít je a napadnout je z boku…</p>
<p>Náhle se otočil a podíval se na okénko nad vanou. Půjde to. Samozřejmě to půjde.</p>
<p>Sjel očima na lahvičku s tekutým podpalovačem, která stála na skříňce s léky. Právě po ní sahal, když se ozval jakýsi šustivý zvuk.</p>
<p>Prudce se otočil, zdvihl pistoli… byl to ale jen maličký kousek papíru, prostrčený pode dveřmi. Renshaw si pochmurně pomyslel, že skulina pode dveřmi je příliš malá i na to, aby se jí protáhl jeden z <emphasis>nich.</emphasis></p>
<p>Na papíru byla drobounkým písmem napsaná jenom dvě slova:</p>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
<p>Renshaw se nevesele usmál a strčil si podpalovač do náprsní kapsy. Vedle něj ležel okousaný špaček tužky. Naškrábal na papír jediné slovo a strčil ho pode dveřmi zpátky:</p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p>Ozvala se náhlá ohlušující kanonáda raketových střel a Renshaw couvl. Střely obloukem proletěly otvorem ve dveřích a explodovaly při nárazu na světle modré dlaždice nad věšákem na ručníky, takže změnily elegantní stěnu v miniaturní měsíční krajinu. Renshaw si rukou zaclonil oči a chránil se před horkým šrapnelovým deštěm kousků omítky. Košili mu proděravěly žhavé projektily a záda měl v jednom ohni.</p>
<p>Když kanonáda utichla, Renshaw se pohnul. Vylezl na vanu a otevřel okénko. Zvenku na něj dopadlo chladné světlo hvězd. Bylo to uzoučké okénko a za ním uzoučká římsa. Teď ale neměl čas na to myslet.</p>
<p>Protáhl se okénkem a chladný vzduch ho udeřil do pořezaného obličeje a krku jako rána otevřenou dlaní. Nakláněl se, rukama udržoval rovnováhu a díval se přímo pod sebe dolů. Pod ním bylo čtyřicet pater. Z téhle výše nevypadala ulice o nic širší než dětská železniční trať. Jasná blikající světla města se pod ním šíleně třpytila jako blyštící se drahokamy.</p>
<p>S ošidnou lehkostí trénovaného atleta zdvihl Renshaw nohy a zapřel se koleny o spodní okraj okénka. Kdyby byl v tom okamžiku otvorem ve dveřích vletěl dovnitř jeden z těch vosám podobných vrtulníků, jediná rána do zadku by ho byla srazila s pomalu doznívajícím výkřikem dolů.</p>
<p>Žádná rána se neozvala.</p>
<p>Natočil se, vystrčil jednu nohu a šmátrající rukou se pevně zachytil horní římsy. O chviličku později už stál na spodní římse pod oknem.</p>
<p>Přinutil se nemyslet na strašlivou hloubku pod nohama, nemyslet na to, co by se stalo, kdyby za ním vylétl jeden z vrtulníků; pomalu se posunoval směrem k rohu budovy.</p>
<p>Pět metrů… tři… už jsme tady. Zastavil se s hrudí přitlačenou ke zdi a s roztaženýma rukama šátrajícíma po hrubé omítce. Cítil v náprsní kapse váhu kapalného podpalovače a jistotu mu dodávala i pistole zastrčená za pasem.</p>
<p>Teď jen přejít kolem toho zatraceného rohu.</p>
<p>Opatrně postoupil kolem rohu budovy jednou nohou a přenesl na ni váhu. Rohová hrana se mu teď zařezávala do prsou a do břicha jako břitva. Před očima spatřil na hrubém kameni skvrnu ptačího trusu. Kristepane, pomyslel si mimo veškerou souvislost, to jsem nevěděl, že létají takhle vysoko. Levá noha mu sklouzla.</p>
<p>Nepřirozenou a časově nezměřitelnou chvíli se potácel nad propastí a zoufale mával pravou rukou ve snaze získat znovu rovnováhu, potom chtivě objímal obě stěny budovy jako nenasytný milenec, tvář měl přitisknutou k ostrému rohu a roztřeseně nadechoval a vydechoval.</p>
<p>Kousek po kousku přesunul na druhou stranu i pravou nohu.</p>
<p>Deset metrů od něj vyčníval do prázdna balkón jeho obývacího pokoje.</p>
<p>Pomalu k němu došel, i když po cestě sotva popadal dech. Dvakrát byl nucen se zastavit, když ho prudké poryvy větru málem srazily z římsy.</p>
<p>A pak tam konečně byl a pevně se držel ozdobného železného zábradlí.</p>
<p>Nehlučně se přes ně přehoupl. Nechal předtím závěsy jen zpola zatažené přes posuvné skleněné dveře a teď se opatrně podíval dovnitř. Byli všichni přesně v té pozici, která mu vyhovovala – zády k němu.</p>
<p>Na stráži u skříňky zůstali čtyři vojáci a jeden vrtulník. Ostatní byli pravděpodobně u dveří do koupelny, kde čekali spolu s raketometem.</p>
<p>No prosím, stačí skočit otevřenými dveřmi dovnitř jako policajt z protigangové zásahové jednotky. Zlikvidovat vojáky u skříňky a pak vypadnout hlavními dveřmi ven. Potom honem chytit taxíka na letiště. Odletět do Miami a najít tam Morrisovu inspirátorku číslo jedna. Možná by jí mohl upravit ciferník plamenometem – to by byl ten nejspravedlivější trest.</p>
<p>Svlékl si košili a z jednoho rukávu utrhl dlouhý pruh. Zbytek košile se mu volně snesl k nohám a Renshaw ukousl plastikovou hubici lahvičky s podpalovačem. Nacpal dovnitř jeden konec látky, pak ho vytáhl a nacpal dovnitř druhý konec tak, že z lahvičky volně visel jen asi patnácticentimetrový proužek nasáklé bavlny.</p>
<p>Vytáhl zapalovač, zhluboka se nadechl a škrtl. Přiložil zapalovač k látce, a když se vzňala, prudce rozevřel skleněné dveře a skočil dovnitř.</p>
<p>Vrtulník okamžitě zareagoval a střemhlav na něj zaútočil, jakmile se k němu po koberci rozběhl a rozstřikoval kolem sebe kapičky tekutého ohně. Renshaw ho úderem natažené paže srazil k zemi a sotva si všímal bolesti, která mu projela rukou, když mu vířící lopatky prosekly kůži.</p>
<p>Malincí pěšáci vběhli poklusem do skříňky.</p>
<p>A potom se všechno odehrálo velice rychle.</p>
<p>Renshaw po nich mrštil podpalovač. Lahvička se vznítila a změnila se v obrovskou kouli šlehajícího ohně. Renshaw se okamžitě otočil a rozběhl se ke dveřím.</p>
<p>Neměl ani čas si uvědomit, co se stalo.</p>
<p>Znělo to jako rána, kterou by udělal ocelový sejf, kdybyste ho pustili na zem z pořádné výšky. Jenže tahle rána otřásla celým výškovým činžovním domem, takže jeho ocelová kostra vibrovala jako ladička.</p>
<p>Dveře podkrovního bytu vyletěly z pantů a roztříštily se o protější zeď.</p>
<p>Mladý pár, který ruku v ruce kráčel dole po chodníku, vzhlédl právě včas, aby spatřil oslnivý bílý záblesk, jako by zazářila stovka fotoblesků najednou.</p>
<p>„Někomu vyletěly pojistky,“ řekl muž. „Počítám, že…“</p>
<p>„Co je tohle?“ zeptala se dívka.</p>
<p>Něco se k nim shora pozvolna snášelo; natáhl ruku a chytil to. „Kristepane, to je něčí košile. A je plná nějakých maličkých dírek. A taky je zakrvácená.“</p>
<p>„To se mi nějak nelíbí,“ prohlásila nervózně dívka. „Zavolej prosím tě taxíka, Ralphe. Jestli se tam nahoře něco stalo, budou s námi chtít mluvit poldové a víš přece, že bych tady s tebou vůbec neměla být.“</p>
<p>„No jo, jistě.“</p>
<p>Rozhlédl se, spatřil taxíka a zapískal. Autu se rozzářila brzdová světla a oba se k němu rozběhli.</p>
<p>Za nimi se nepozorován snášel dolů droboučký kousek papíru, který přistál nedaleko zbytků košile Johna Renshawa. Hranatým, doleva nakloněným písmem na něm stálo:</p>
<p><emphasis>Děti, </emphasis><strong><emphasis>pozor! Mimořádná nabídka</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>tohoto vietnamského oddílu! </emphasis>(Pouze po omezenou dobu)</p>
<p><strong>1 raketomet</strong></p>
<p><strong>20 střel země–vzduch typu Twister 1 miniaturní model termonukleární bomby</strong></p>
<p><strong><emphasis> </emphasis></strong><emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Náklaďáky</strong></emphasis></p>
<p>Ten chlápek se jmenoval Snodgrass a mně bylo jasné, že se chystá vyvést nějakou ptákovinu. Oči měl rozšířené, svítila mu v nich bělma jako psovi, když se chystá do rvačky. Dva čápkové, kluk a holka, co smykem dorazili ve starém Plymouthu Fůry na parkoviště, se s ním pokoušeli promluvit, ale on natahoval krk, jako by poslouchal hlasy odněkud z dálky. Měl malé pivní bříško, natěsnané do kvalitního obleku, který však byl na zadku trochu oblýskaný. Byl to obchodní cestující a tašku se vzorky si držel na dosah jako pejsek, který zrovna ulehl ke spánku.</p>
<p>„Zkus zase rádio,“ řekl řidič náklaďáku u barpultu.</p>
<p>Minutkový kuchař pokrčil rameny a zapnul rádio. Projel stupnici a neuslyšel nic víc než praskání statické elektřiny v éteru.</p>
<p>„Projels to moc rychle,“ zaprotestoval řidič náklaďáku. „Třeba jsi něco prošvih.“</p>
<p>„Do háje,“ řekl minutkový kuchař. Byl to postarší černoch s úsměvem plným zlata. Na řidiče se ani nepodíval. Díval se oknem, které se táhlo po celé délce bufetu, na parkoviště.</p>
<p>Tam venku bylo sedm či osm těžkých kamionů – jejich motory bručely v nízkých tónech jako předoucí velké kočky. Byly tam dva macky, jeden hemingway a čtyři rea nebo pět. Byly to kamiony s návěsy, určené pro mezistátní přepravu a obložené spoustami espézetek jednotlivých států. Antény krátkovlnných vysílaček z nich vyrůstaly jako bičišťata.</p>
<p>Fůry, ve které přijeli ti čápkové, ležela převrácená za dlouhými přerušovanými stopami po smyku na štěrku na konci parkoviště. Auto bylo zmuchlané ve šrot nesmyslných tvarů. U vjezdu do prostoru pro otáčení kamionů byl jeden nabouraný cadillac. Jeho majitel zíral skrz roztříštěné přední sklo jako vykuchaná ryba. Z jednoho ucha mu visely brýle v rohovinových obroučkách.</p>
<p>Na půl cesty od něj ležela mrtvola dívky v růžových šatech. Vyskočila z cadillacu, když si uvědomila, že auto to nedokáže. Zkusila utíkat, ale neměla šanci. Vypadala příšerně, i když ležela tváří k zemi. Okolo ní se rojila mračna much.</p>
<p>Na druhé straně silnice byla naražená na svodidla stará fordka stejšn. To se stalo před hodinou. Od té doby nejel kolem nikdo. Dálnice nebyla z okna vidět a telefon nefungoval.</p>
<p>„Jel jste moc rychle,“ protestoval řidič náklaďáku. „Měl jste…“</p>
<p>A tehdy Snodgrass vyletěl. Převrhl stůl, porozbíjel při tom hrnky s kafem a rozhozený cukr okolo něj vytvořil oblak. Oči měl ještě divočejší než před tím, ústa mu nezvládnutelně škubala a blekotal: „Měli bysme vocuď vypadnout měli bysme mělibysmevocuďvypad…“</p>
<p>Kluk zařval a jeho dívka zaječela.</p>
<p>Seděl jsem na barové židličce nejblíž ke dveřím a podařilo se mi ho chytit za košili, ale vytrhl se mi. Letěl lokálem jako zavírací nůž. Kdyby mu stály v cestě dveře do bankovního trezoru, tak by je prorazil.</p>
<p>Vyrazil dveře a hnal se po štěrku ke škarpě na levé straně. Dva kamiony nabraly dech a vyrazily za ním, vypouštěly ze svých svislých výfuků chuchvalce tmavohnědého kouře ze spálené nafty proti nebi, jejich obrovská zadní kola metala za sebou štěrk jako kulometné střely.</p>
<p>Nebyl už dál než pět šest kroků od okraje parkoviště, když se otočil, aby se podíval dozadu – v jeho tváři se zračil strach. Nohy se mu zapletly, zakopl a skoro upadl. Opět získal rovnováhu, ale už bylo pozdě.</p>
<p>Jeden z kamionů uhnul a druhý zaútočil – jeho velká maska se divoce blýskala ve slunci. Snodgrass zaječel a jeho hlas zněl tence, téměř ztracený v řevu silného dieselu rea.</p>
<p>Auto ho nepřejelo. Jak se hned nato ukázalo, pro něj by bývalo bylo lepší, kdyby tomu tak bylo. Místo toho na něj najíždělo, strkalo do něj a zase couvalo, jako když si fotbalista hraje s míčem. Na chvilku se jeho postava odrazila od horké odpolední oblohy jako silueta zrmrzačeného strašáka do zelí, a pak zmizela ve škarpě.</p>
<p>Brzdy velkého kamionu zasyčely jako dračí dech, přední kola se zablokovala, vyryla do štěrku koleje, a kamion se zastavil kousek před ním. Mrcha.</p>
<p>Dívka u stolku zaječela. Obě ruce měla zaťaté do tváří, maso a kůži si strhávala nehty, až se její obličej měnil v masku čarodějnice.</p>
<p>Zapraskalo sklo. Otočil jsem se a uviděl jsem, jak řidič náklaďáku rozdrtil v ruce sklenici s mlékem. Asi si to ještě neuvědomil. Na pult ukáplo něco mléka a pár kapek krve.</p>
<p>Černý barman stál jako přimrazený u rádia, v ruce měl utěrku a díval se zaraženě. Zuby mu drkotaly. Na chvíli nebylo slyšet nic kromě tikání hodin a zvuku motoru rea, které se vracelo ke svým kolegům. Pak začala dívka plakat a bylo to pořádku – nebo alespoň o trochu lepší.</p>
<p>Mé auto bylo stranou, taky sešrotované. Byl to chevrolet camaro, ročník 1971, a já ho ještě neměl splacené, avšak neměl jsem dojem, že by to v téhle chvíli bylo podstatné.</p>
<p>V kamionech neseděl nikdo.</p>
<p>Slunce zářilo a vrhalo paprsky na prázdné kabiny kamionů. Kola se točila sama od sebe. O tomhle nebylo radno si moc myslet. Kdybyste o tom začali moc přemýšlet, mohli byste se zcvoknout. Jako Snodgrass.</p>
<p>Uplynuly dvě hodiny. Slunce se začalo nachylovat k západu. Venku patrolovaly kamiony; pomalu pojížděly v osmičkách. Rozsvítily parkovačky a tlumená světla.</p>
<p>Prošel jsem se dvakrát podle pultu, aby mne přešla křeč v nohou. Pak jsem se posadil ke stolku u toho dlouhého okna. Tohle byla obyčejná zájezdní hospoda pro náklaďáky, poblíž hlavního tahu, za ní kompletní servis s naftou a benzinem. Řidiči náklaďáků si sem zaskakovali na kafe a koláč.</p>
<p>„Pane?“ Hlas byl váhavý.</p>
<p>Otočil jsem se. Byli to ti dva čápkové z fůry. Kluk vypadal tak na devatenáct. Měl dlouhé vlasy a vousy mu tak akorát začínaly vyrůstat. Jeho dívka vypadala mladší.</p>
<p>„Jo, copak?“</p>
<p>„Co se vám stalo?“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny. „Jel jsem po mezistátní do Pelsonu,“ řekl jsem. „Za mnou se vynořil náklaďák – viděl jsem ho ve zpětném zrcátku už zdaleka – a fakt to kalil. Byl slyšet nejmíň na kilometr daleko. Hnal si to vedle jednoho volkswagenu brouka a jen tak mýrniksdýrniks ho zamet návěsem a shodil ze silnice, jako kdybys cvrnknul papírovou kuličku ze stolu. Myslel jsem si, že slítne z tý silnice taky. Jak mu ten návěs lítal, to by nemoh žádnej šofér udržet. Ale neslít. Ten volkswagen se převrátil tak šestkrát sedmkrát a pak vybouch. A ten náklaďák dostal úplně stejným způsobem dalšího. A pak se hnal rovnou na mě a já jsem mu útek po sjezdu z dálnice.“ Zasmál jsem se, ale bylo to nějak nucené. „Akorát ze všeho jsem se dostal na odpočivadlo náklaďáků. Z deště pod okap.“</p>
<p>Dívka polkla. „My jsme viděli dálkovej autobus Greyhound –jel na sever po tý straně silnice, co vede na jih. Razil si cestu… autama. Vybouchnul a shořel… masakr.“</p>
<p>Greyhound. To bylo něco nového. A pěkně zlého.</p>
<p>Venku se najednou unisono rozžala všechna dálková světla a osvítila parkoviště zvláštní tupou září. Světla se pohybovala dopředu a dozadu zároveň s vrčením motorů. Kamiony vypadaly pod světly jako příšery s očima a jejich temné návěsy se podobaly shrbeným ramenům prehistorických obrů.</p>
<p>Barman řekl: „Když rozsvítím, bude to bezpečné?“</p>
<p>„Zkuste to,“ řekl jsem, „uvidíme, co to udělá.“</p>
<p>Cvakl vypínači a řada stropních koulí posetých mušinci se rozsvítila. Současně trhavě ožila neonová reklama venku – „Conantovo odpočívadlo pro kamiony a jídelna – dobrá jídla“. Nestalo se nic. Kamiony patrolovaly dál.</p>
<p>„To nechápu,“ řekl řidič náklaďáku. Slezl z barové židličky a popocházel po místnosti. Ruku měl ovázanou kapesníkem. „Já sem s mou károu problémy neměl. Dobrá stará holka. Vjel sem sem chvíli po jedny, že si dám špagety, a teďkon tohle.“ Máchl rukou a kapesník mu zavlál. „Moje holka je teďka támdlenc venku, támdlencta s tím slabým levým zadním světlem. Už s ní jezdím šest let. Ale jak sem vylez ven…“</p>
<p>„Akorát to začíná,“ řekl barman. Oči měl unavené a kalné. „To musí bejt blbý, když nejde rádio. Tohle je jen začátek.“</p>
<p>Dívka zbledla do barvy mléka. „To nic,“ řekl jsem barmanovi. „Zatím se nic neděje.“</p>
<p>„Co to mohlo udělat?“ dělal si starosti řidič náklaďáku. „Ňáký elektrický bouřky v atmosféře? Jaderný pokusy? Co teda?“</p>
<p>„Třeba se zbláznily,“ řekl jsem.</p>
<p>Bylo asi sedm, když jsem přešel k barmanovi. „Jak jsme na tom tady? Teda, jako kdybysme tu měli chvilku zůstat?“</p>
<p>Svraštil čelo. „No, není to zlý. Včera sme dostali dodávky. Máme tu tak tři sta syrovejch hamburgrů, kompoty a zeleninový konzervy, ňáký ovesný vločky, vejce… mlíka teda jen co je v lednici, ale vodu máme ze studně. Když to bude muset bejt, tak to nás pět může vydržet tak měsíc, i dýl.“</p>
<p>Řidič náklaďáku se přiloudal a zamrkal na nás. „Totálně mi došly cigára. Ten automat…“</p>
<p>„Ten automat není můj,“ řekl barman. „To teda ne, pane.“</p>
<p>Řidič měl u sebe kousek ploché oceli na ohýbání drátů, který si vypůjčil vzadu v kvelbu. Dal se do práce na automatu.</p>
<p>Chlapec přešel k blikajícímu jukeboxu a vhodil do něj čtvrťák. John Fogarty začal zpívat o tom, jak se narodil v deltě Mississippi.</p>
<p>Sedl jsem si a podíval jsem se z okna. Viděl jsem tam něco, co se mi od začátku nelíbilo. K patrole se přidal malý nakladaček chevrolet – vypadal jako šetlandský poník mezi pivovarskými valachy. Pozoroval jsem jej, dokud netečně nepřejel přes tělo dívky z cadillaku. Pak jsem odvrátil tvář.</p>
<p>„My <emphasis>jsme je udělalil“ </emphasis>vykřikla dívka v náhlém zoufalství.</p>
<p>„To přece <emphasis>nemůžoul“</emphasis></p>
<p>Její kluk jí řekl, aby zmlkla. Řidič náklaďáku otevřel automat na cigarety a dopomohl si k šesti nebo osmi balíčkům viceroyek. Rozdělil si je po více kapsách a pak jednu krabičku roztrhl. Z jeho soustředěného výrazu jsem nevyčetl, zda je hodlá kouřit nebo sežrat.</p>
<p>Jukebox začal vyhrávat další desku. Bylo osm hodin.</p>
<p>V půl deváté zhasla elektřina.</p>
<p>Když světla zhasla, dívka začala křičet, ten křik však najednou ustal, když jí její kluk zacpal ústa rukou. Jukebox zhluboka zavrčel a utichl.</p>
<p><emphasis>„Kristova noho!“ </emphasis>řekl řidič náklaďáku.</p>
<p>„Barmane!“ zavolal jsem. „Máte tu nějaký svíčky?“</p>
<p>„Asi jo. Moment… jo. Pár jich tu mám.“</p>
<p>Vstal jsem a převzal jsem je. Zapálili jsme je a začali jsme je rozmisťovat kolem dokola. „Opatrně,“ řekl jsem. „Jestli to tu zapálíme, tak to bude stát zatraceně moc.“</p>
<p>Znechuceně polkl. „To teda jo.“</p>
<p>Když jsme skončili s rozmísťováním svíček, kluk a jeho holka se objímali a řidič byl u zadních dveří, kde pozoroval, jak mezi betonové sokly čerpacích stojanů vjíždí dalších šest těžkých kamionů. „Tohle je změna, co?“ řekl jsem.</p>
<p>„To ti teda povim, jestli nám došla šťáva úplně.“</p>
<p>„Jak moc je to zlý?“</p>
<p>„Hamburgry budou v čudu za tři dny. Ostatní maso a vejce asi taky tak. Konzervy a ty suchý věci, ty budou v pořádku. Ale to neni to nejhorší. Bez čerpadla nebudem mít žádnou vodu.“</p>
<p>„Jak dlouho?“</p>
<p>„Bez vody? Tak tejden.“</p>
<p>„Naplňte všechny prázdný kýble, co najdete. Naplňte je až po okraj. Kde jsou záchody? V nádržkách je dobrá voda.“</p>
<p>„Záchod pro zaměstnance je vzadu. Ale na pány a dámy se musí jít ven.“</p>
<p>„Ven, k servisu?“ Do toho se mi ještě nechtělo. Ještě ne.</p>
<p>„Ne. Postranníma dveřma a kousek dál.“</p>
<p>„Dejte mi pár kýblů.“</p>
<p>Našel dva kbelíky z pozinkovaného plechu. Kluk se k nám přitočil.</p>
<p>„Co to děláte?“</p>
<p>„Musíme sehnat vodu. Co nejvíc, co se dá.“</p>
<p>„Tak mi dejte taky kýbl.“</p>
<p>Podal jsem mu jeden.</p>
<p>„Jerry!“ vykřikla dívka. „To přece…“</p>
<p>Podíval se na ni a ona už nic neřekla, jenom si vzala servítek a začala mu otrhávat růžky. Řidič náklaďáku kouřil další cigaretu a šklebil se na podlahu. Neřekl nic.</p>
<p>Přešli jsme k postranním dveřím, kterými jsem toho odpoledne vstoupil, stáli jsme tam pár vteřin a dívali jsme se na stíny, jak se slévají a rozplývají podle toho, jak kamiony popojíždějí dopředu a dozadu.</p>
<p>„Ted?“ zeptal se kluk. Otřel se o mne paží a já jsem ucítil, že má svaly napjaté jako dráty. Kdyby do něj někdo vrazil, vyletí jak čertík rovnou do nebe.</p>
<p>„Klid,“ řekl jsem mu.</p>
<p>Pousmál se. Ten úsměv byl nejistý, ale bylo to lepší než nic.</p>
<p>„Tak jo.“</p>
<p>Vykradli jsme se ven.</p>
<p>Noční vzduch byl chladnější. V trávě cvrkaly cikády a žáby poskakovaly a kuňkaly ve škarpě. Venku byl rachot kamionů silnější, hrozivější, byl to zvířecí zvuk. Zevnitř to bylo jako film. Tady venku to bylo skutečné – mohlo tě to zabít.</p>
<p>Protáhli jsme se podél vykachlíčkované venkovní zdi. Malý převis fasády nám poskytl trochu stínu. Můj camaro stál opřený o plot naproti nám a slabé světlo z reflexní dopravní značky opodál dopadalo na rozbitý plech a louže benzinu a oleje okolo.</p>
<p>„Ty jdi na dámskej,“ zašeptal jsem. „Naplň kýbl z nádržky a čekej.“</p>
<p>Dieselové motory stále duněly. Bylo to záludné – myslel jsi si, že přijíždějí, ale byly to jenom ozvěny odražené od koutů stavení. Bylo to jen šest metrů, ale zdálo se to mnohem dál.</p>
<p>Kluk otevřel dveře dámských záchodů a vstoupil dovnitř. Šel jsem dál a ocitl jsem se na pánských. Cítil jsem, jak se mi svaly uvolnily – vydechl jsem. Zahvízdalo to. Uviděl jsem se v zrcadle –pobledlou, ztrhanou tvář s temnýma očima.</p>
<p>Sundal jsem porcelánové víko nádržky a naplnil jsem kbelík. Trochu jsem odlil zpátky, abych nebryndal, a šel jsem ke dveřím. „Tak co?“</p>
<p>„Jo,“ vydechl.</p>
<p>„Seš připravenej?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Vyšli jsme zase ven. Dostali jsme se na pár kroků, dokud nám do tváří nevyšlehla světla. Vyjelo to na nás, velká kola, sotva se otáčející na štěrku. Čekali tam a teď na nás vyrazili, s reflektory zářícími v divokých kruzích, a jejich obrovské chromované masky jako by vrčely.</p>
<p>Kluk zkameněl, obličej měl zkřivený hrůzou, oči prázdné a s pupilami zmenšenými na velikost špendlíkové hlavičky. Prudce jsem do něho strčil, až mu polovina vody vystříkla.</p>
<p>Burácení toho dieselového motoru přešlo v kvílení. Hrábl jsem přes klukovo rameno, abych otevřel dveře, ale ještě předtím vletěly dovnitř. Kluk zapadl do místnosti a já za ním. Podíval jsem se zpět a viděl jsem kamion – velký peterbilt – jak se drbe o vydlaždičkovanou venkovní zeď a odírá z ní obrovské chuchvalce dlaždiček, jako když se loupají brambory. Strašlivé vrzání rvalo uši, jako kdyby někdo gigantickými prsty jel po obrovské školní tabuli. Pak pravý blatník a roh masky udeřily do ještě otevřených dveří, jejich skleněná výplň se rozlétla ve spršce střepů a ocelový rám se zkroutil jako papírový kapesník. Dveře samy odletěly do tmy jako něco z Dalího obrazu a kamion se hnal k přednímu parkovišti s výfukem rachotícím jako kulomet. Ten zvuk byl zklamaný naštvaný.</p>
<p>Kluk položil kbelík a zhroutil se do dívčiny náruče. Celý se třásl.</p>
<p>Srdce mi bilo až v krku a žaludek jsem měl jako na vodě. Když už mluvíme o vodě, přinesli jsme jí asi tak jeden a čtvrt kýble. Nevypadalo to, že to stálo za to.</p>
<p>„Chtěl bych zablokovat támhletu příjezdovku,“ řekl jsem barmanovi. „Jak by se to dalo udělat?“</p>
<p>„No…“</p>
<p>Řidič náklaďáku se do toho vložil: „A proč? Ten velkej auťák to sem nemoh vytočit.“</p>
<p>„Těch velkejch se nebojím.“</p>
<p>Řidič se začal sápat po cigaretě.</p>
<p>„Tam v kvelbu sou ňáký plechy,“ řekl barman. „Šéf z nich chtěl udělat přístřešek na skladování propan–butanu.“</p>
<p>„Dáme je napříč a vyztužíme je nějakými stoly a židlemi.“</p>
<p>„To by mohlo pomoct,“ řekl řidič náklaďáků.</p>
<p>Zabralo nám to asi hodinu a ke konci už jsme na tom dělali všichni, včetně dívky. Bylo to poměrně solidní. Samozřejmě, poměrně solidní nebylo ještě pořád to pravé ořechové, alespoň ne tehdy, kdyby do toho něco vrazilo v plné rychlosti. Myslím, že jsme to věděli všichni.</p>
<p>U velkého panoramatického okna byly ještě tři soupravy nábytku. K jedné z nich jsem si sedl. Hodiny nad pultem se zastavily ve 20.32, ale podle mne to mohlo být i v deset. Kamiony venku byly ve střehu. Některé z nich odjely, vydaly se vstříc neznámým úkolům, jiné zase přijížděly. Teď už tam byly tři malé pickupy a důležitě kroužily mezi svými velkými bratry.</p>
<p>Začal jsem usínat a místo abych počítal ovečky, počítal jsem náklaďáky. Kolik jich je v tomhle státě – a kolik jich je v Americe? Návěsy, pickupy, třítunky, dodávky, armádní náklaďáky –jsou jich desetitisíce, a k tomu ještě autobusy. Pronásledovala mne noční můra městského autobusu, jak jede s dvěma koly po vozovce a s dvěma po chodníku a sráží křičící chodce jako kuželky.</p>
<p>Zahnal jsem tu představu a usnul jsem lehkým a neklidným spánkem.</p>
<p>Muselo už být k ránu, když Snodgrass začal křičet. Vyšel úzký srpek měsíce a ledově prosvítal vysoko se zdvihajícím oblakem kouře. Jako kontrapunkt k hrdelnímu vrčení velkých auťáků se ozval nový, klokotavý zvuk. Podíval jsem se tím směrem a uviděl jsem samovazačku, jak pojíždí okolo potemnělého poutače. V měsíčním svitu se leskly její rotující lopatky.</p>
<p>Křik se ozval znovu, nepochybně ze škarpy: „Pomoc… pomozte <emphasis>mní…“</emphasis></p>
<p>„Co to bylo?“ zeptala se dívka. V přítmí byly její oči velké a vypadala strašně vyděšeně.</p>
<p>„Nic,“ řekl jsem.</p>
<p>„Pomozte <emphasis>mííí…“</emphasis></p>
<p>„On je živý,“ zašeptala. „Pane Bože. <emphasis>Živý.“</emphasis></p>
<p>Nemusel jsem ho vidět. Dovedl jsem si to představit až příliš barvitě. Snodgrass leží napůl ve škarpě, napůl venku, s pochroumanými zády a zlomenýma nohama, pečlivě vyžehlený oblek je celý od bláta, bledá tvář je obrácena k lhostejnému měsíci, ústa lapají po dechu…</p>
<p>„Nic neslyším,“ řekl jsem. „Vy jo?“</p>
<p>Podívala se na mne. „Jak jenom můžete? Jak to?“</p>
<p>„Kdybyste ho vzbudila,“ řekl jsem a ukázal palcem na kluka, „snad by mohl něco slyšet. Taky by tam možná šel. Jak by se vám to líbilo?“</p>
<p>Její tvář se začala kroutit, jako by ji někdo bodal neviditelnými jehlami. „Nic tam není,“ zašeptala. „Nic.“</p>
<p>Šla zpátky ke svému chlapci a opřela si hlavu o jeho hruď. Ve spánku ji objal.</p>
<p>Nikdo jiný se nevzbudil. Snodgrass křičel a plakal a ječel ještě dlouho a pak přestal.</p>
<p>Svítání.</p>
<p>Přijel další kamion – velký návěs na přepravu aut. K němu se přidal buldozer. To mi nahnalo strach.</p>
<p>Řidič náklaďáku přešel ke mně a stiskl mi paži. „Pojď sem,“ zašeptal vzrušeně. Ostatní ještě spali. „Podívej se na tohle.“</p>
<p>Následoval jsem ho do kvelbu. Venku hlídkovalo asi deset auťáků. Nejprve jsem nic nového nezpozoroval.</p>
<p>„Vidíš?“ řekl a ukázal prstem. „Támhle.“</p>
<p>Uviděl jsem. Jeden z pickupů stál. Seděl tam jako kostka cukru a všechna hrozba z něj vyprachala.</p>
<p>„Došel mu benzin?“</p>
<p>„Jo, kámo. <emphasis>A voni si další nejsou schopný natankovat. </emphasis>Máme to zmáknutý. Jen musíme počkat.“ Usmál se a sáhl po cigaretě.</p>
<p>Bylo asi devět a já jsem pojídal k snídani kousek včerejšího koláče, když začalo troubení – dlouhé zařvání sirény, které pronikalo až do lebky. Přešli jsme k oknům a vyhlédli ven. Auta byla v klidu. Jeden tahač, velký reo s červenou kabinou, přejel skoro až k úzkému pruhu trávy mezi restaurací a parkovištěm. Na tuhle vzdálenost byla jeho maska obrovská a vražedná. Jeho pneumatiky sahaly až po mužský hrudník.</p>
<p>Klakson začal znovu vyřvávat – krátké, tvrdé, hladové zvuky, jež přecházely do dlouhých plochých not a mísily se s ozvěnou. Mělo to nějaký řád. Krátké a dlouhé v určitém rytmu.</p>
<p>„To je morseovka!“ vykřikl najednou ten kluk. Jerry.</p>
<p>Řidič náklaďáku se na něj podíval. „Jak to víš?“</p>
<p>Kluk trochu zrudl. „Naučil jsem se to u skautů.“</p>
<p>„Ty?“ řekl řidič. <emphasis>„Ty? </emphasis>No páni.“ Zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Klídek,“ řekl jsem. „Pamatuješ si dost na to, abys…“</p>
<p>„Jo, jasně. Nechte mě poslouchat. Má někdo tužku?“</p>
<p>Barman mu ji dal a kluk začal psát na papírový ubrousek písmena. Po chvíli přestal. „Pořád jenom ‘pozor’, furt dokola. Počkejte.“</p>
<p>Čekali jsme. Klakson vytruboval své dlouhé a krátké do tichého ranního vzduchu. Pak se sekvence zvuků změnila a kluk zase začal psát. Dívali jsme se mu přes rameno a sledovali jsme, jak se utváří poselství. „NĚKDO MUSÍ NAČERPAT PALIVO. NIKOMU SE NIC NESTANE. VŠECHNO PALIVO MUSÍ BYT VYČERPÁNO. TO SE PROVEDE IHNED. TED NĚKDO NAČERPÁ PALIVO.“</p>
<p>Houkání pokračovalo, ale kluk už přestal psát. „To už zase opakuje ‘POZOR’,“ řekl.</p>
<p>Náklaďák své poselství opakoval pořád dokola. To, jak ta slova napsaná velkými tiskacími písmeny na servítku vypadala, se mi ani trochu nelíbilo. Vypadala tak strojově, tak krutě. S tímhle výrazivem nebudou žádné kompromisy. Buďto to uděláte, nebo ne.</p>
<p>„Tak teda co uděláme?“ zeptal se kluk.</p>
<p>„Nic,“ řekl řidič náklaďáku. V jeho tváři se zrcadlilo vzrušení a těžká práce. „Akorát budem muset počkat. Žádnej už nemůže mít dost paliva. Jeden z těch tam vzadu se už zastavil. Akorát budem…“</p>
<p>Klakson ustal. Kamion tam dal zpátečku a přidal se ke svým kolegům. Čekali tam v půlkruhu s reflektory namířenými na nás.</p>
<p>„Tam venku je buldozer,“ řekl jsem.</p>
<p>Jerry se na mne upřeně zadíval: „Myslíte, že to tu zbourají?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Jerry pohlédl na barmana. „To přece nemůžou, nebo jo?“</p>
<p>Barman pokrčil rameny.</p>
<p>„Měli bysme hlasovat,“ řekl řidič. „Přece se do prdele nenecháme vydírat. Jen počkáme, to je všecko.“ Zopakoval to třikrát, jako zaklínadlo.</p>
<p>„Tak jo,“ řekl jsem. „Budem hlasovat.“</p>
<p>„Počkat,“ řekl ihned řidič.</p>
<p>„Myslím, že bysme jim měli natankovat,“ řekl jsem. „Mohli bysme počkat na lepší šanci dostat se pryč. Co vy na to, barmane?“</p>
<p>„Zůstanem tady,“ řekl. „Chcete jim votročit? Tam se totiž takhle dostáném. Chcete strávit zbytek života tím, že budete vyměňovat volejový filtry pokaždý, když se těm… <emphasis>věcem </emphasis>zachce si zatroubit? Já tedy ne.“ Podíval se naštvaně z okna. „Ať chcípnou hlady.“</p>
<p>Podíval jsem se na kluka a dívku.</p>
<p>„Já myslím, že má pravdu,“ řekl kluk. „Jedině takhle je můžeme zastavit. Jestli se někdo pokusí nás zachránit, tak to jinak nepůjde. Bůh ví, co se děje jinde.“ Dívka, ještě s plnýma očima Snodgrasse, přikývla a postavila se blíž k němu.</p>
<p>„Takže to by bylo,“ řekl jsem.</p>
<p>Přešel jsem k automatu na cigarety a vytáhl jsem si jeden balíček, aniž bych se podíval na to, jaká je to značka. Přestal jsem kouřit už před rokem, ale teď to vypadalo, zeje nejvyšší čas zase začít. Kouř mi drsně pronikal do plic.</p>
<p>Pomalu se provleklo dvacet minut. Kamiony v přední linii tam venku čekaly. Za nimi se další řadily u čerpadel.</p>
<p>„Já si myslím, že blafujou,“ řekl řidič. „Jenom…“</p>
<p>Pak se ozval hlasitější, výraznější, klokotavější zvuk – zvuk motoru túrovaného do vyšších obrátek a zase zklidňovaného, pak zase nabírajícího obrátky. Buldozer.</p>
<p>Ve slunci zářil jako žlutá záchranářská bunda. Byl to Caterpillar s rachotícími housenkovými pásy. Z krátkého komínku vykašlával černý kouř, když pojížděl, aby se nám podíval do tváří.</p>
<p>„Zaútočí,“ řekl řidič náklaďáku. V jeho tváři se zračilo nesmírné překvapení. „Von pude po nás!“</p>
<p>„Zpátky,“ řekl jsem. „Za pult.“</p>
<p>Buldozer stále túroval motor. Šaltpáky se mu přehazovaly samy od sebe. Nad komínkem výfuku se blýskal ohřátý vzduch. Pak se jeho radlice zvedla – křivka solidní oceli se zbytky zaschlé hlíny. Pak, s ječivým výrazem síly, se vrhl rovnou na nás.</p>
<p>„Za <emphasis>pult!“ </emphasis>Postrčil jsem řidiče a ostatní nás následovali.</p>
<p>Mezi parkovištěm a trávníkem byl malý práh z betonu. Buldozer se přes něj přehnal, jenom na chviličku zvedl radlici, potom vrazil naplno do čelní stěny. Sklo se rozprsklo dovnitř s hlasitým, kašlavým cinkotem a dřevěný skelet se rozlétl na třísky. Jeden z kulových lustrů spadl a po zemi se nastlalo ještě více skla. Z regálů popadaly hrnečky a talíře. Dívka křičela, ale její křik se skoro ztratil pod dusavým řevem motoru caterpillaru.</p>
<p>Buldozer tam hodil zpátečku, zakymácel se na vykousaném pruhu trávníku a rozjel se zase dopředu. Ty koutky pro hosty, co zbyly, metl před sebou a lámal je a kutálel s nimi. Krabice s koláči spadla z pultu a porce koláče klouzaly po podlaze.</p>
<p>Barman se choulil za pultem se zavřenýma očima a kluk držel svou dívku. Řidič měl oči jako tenisáky.</p>
<p>„Musíme ho zastavit,“ zakoktal. „Řekni jim, ať toho nechají, uděláme všecko…“</p>
<p>„Trochu pozdě, co?“</p>
<p>Caterpillar dal zase zpátečku a připravoval se na další útok. Nové trny v jeho radlici zářily a odrážely paprsky slunce. S přidušeným řevem vyrazil kupředu a tentokrát srazil hlavní pilíř skeletu na levé straně, tam, kde kdysi bylo okno. Střecha se propadla s drtivým hřmotem. Nad tím vším se zvedl oblak prachu z omítky.</p>
<p>Buldozer se vysvobodil. Viděl jsem za ním řadu čekajících kamionů.</p>
<p>Popadl jsem barmana. „Kde jsou sudy s petrolejem?“ Pícky na ohřívání jídel byly na propan–butan, ale viděl jsem průduchy od horkovzdušné pece.</p>
<p>„Vzadu v kvelbu,“ řekl barman.</p>
<p>Popadl jsem kluka za límec. „Jde se.“</p>
<p>Zdvihli jsme se a běželi jsme do kvelbu. Buldozer do budovy vrazil znovu a celá stavba se zachvěla. Ještě tak dvakrát třikrát a může si zajet až k pultu na kafe.</p>
<p>Byly tam dva velké padesátigalonové sudy s hadičkami k peci a regulačními kohouty. U dveří vzadu byl také karton prázdných lahví od kečupu. „Vem je, Jerry.“</p>
<p>Zatímco je bral, svlékl jsem si košili a roztrhal jsem ji na hadry. Buldozer útočil, znovu a znovu, a každý nájezd způsoboval další ničení.</p>
<p>Naplnil jsem z kohoutů čtyři láhve od kečupu a Jerry do nich nacpal hadry. „Hraješ fotbal?“ zeptal jsem se ho.</p>
<p>„Hrál jsem. Na střední škole,“ řekl.</p>
<p>„Fajn. Dělej, jako bys to bral zezadu na velký vápno.“</p>
<p>Vyšli jsme do restaurace. Celá čelní fasáda byla roztržená. Rozsypané sklo se lesklo jako diamanty. Jeden těžký trám přepadl napříč přes díru ve zdi. Buldozer couval, aby jej zvedl, a já jsem si pomyslel, že tentokrát to vezme rovnou skrz židle a zničí celý pult.</p>
<p>Poklekli jsme a vytáhli láhve. „Zapal je,“ řekl jsem řidiči.</p>
<p>Vytáhl sirky, ale ruce se mu příliš třásly a krabičku upustil. Barman ji zvedl, jednou sirkou škrtl a hadry z košile vzplály čadivým plamenem.</p>
<p>„Rychle,“ řekl jsem.</p>
<p>Utíkali jsme, kluk byl malinko vpředu. Pod nohama nám skřípěly střepy skla. Vzduch byl prosycen horkým olejnatým zápachem. Všechno bylo velmi hlučné a jasné.</p>
<p>Buldozer zaútočil.</p>
<p>Kluk se vyhnul trámu a stál proti těžké kalené radlici. Já jsem zůstal na pravé straně. První klukův hod byl krátký. Druhý zasáhl radlici a plameny se neškodně rozšířily.</p>
<p>Kluk se chtěl otočit a najednou to bylo na něm, valící se bůh ničitel, čtyři tuny oceli. Rozhodil rukama a byl pryč, pod tím vším.</p>
<p>Otočil jsem se a vrhl jsem jednu láhev do otevřené kabiny a druhou přímo do motoru. Obě vybuchly současně v jediném závanu plamene.</p>
<p>Na chvíli motor buldozeru až skoro lidsky vykřikl v záchvatu vzteku a bolesti. Buldozer se točil v bláznivém polokruhu, utrhl levý roh jídelny a valil se jako opilec ke škarpě.</p>
<p>Ocelové housenkové pásy byly postříkané krví a tam, kde byl předtím kluk, tam bylo něco, co vypadalo jako zmačkaný ručník.</p>
<p>Buldozer se dostal až skoro ke škarpě a plameny mu šlehaly z kapoty a z kabiny. Pak vybuchl jako gejzír.</p>
<p>Zakopl jsem a málem jsem upadl přes hromadu trosek. Cítil jsem horký pach, a nebyl to jen petrolej. Byly to hořící vlasy. Hořel jsem já.</p>
<p>Popadl jsem ubrus, omotal jsem si jej kolem hlavy, doběhl jsem za pult a ponořil jsem hlavu do výlevky tak rázně, že jsem jí prorazil dno. Dívka volala Jerryho stále dokola, bylo to jako nějaká šílená modlitba.</p>
<p>Otočil jsem se a uviděl jsem velký transportér na auta, jak pomalu pojíždí směrem k bezbranné fasádě jídelny.</p>
<p>Řidič vykřikl a prchal k postranním dveřím.</p>
<p>„Ne!“ křičel baran. „To nedělej…“</p>
<p>Ale už byl venku a sprintoval ke škarpě a otevřenému poli za ní.</p>
<p>Ten náklaďák musel být na stráži někde mimo dohled, snad hned u těch postranních dveří – byl to takový lehký skříňák s nápisem „Wongova prádelna“ na postranních stěnách. Srazil ho dřív, než jsme mohli zaregistrovat, co se děje. Pak zmizel a na místě zůstal jen řidič, schoulený ve štěrku. Měl zuté boty.</p>
<p>Transportér na auta pomalu přejel přes betonový obrubník na trávu přes to, co zbylo z kluka, zastavil se a vystrčil svůj obrovský čumák do jídelny.</p>
<p>Jeho klakson najednou vydal otřásající řev, a ještě jednou, a znovu, a znovu.</p>
<p>„Dost!“ zasténala dívka. „Dost, dost, prosím vás…“</p>
<p>Ale houkání pokračovalo ještě dlouho. Trvalo mi jen minutu, než jsem rozluštil sdělení. Bylo to to co předtím. Chtěl někoho, aby ho napojil, a ostatní taky.</p>
<p>„Já půjdu,“ řekl jsem. „Jsou stojany odemčené?“</p>
<p>Barman přikývl. Bylo mu asi padesát let.</p>
<p>„Ne!“ vykřikla dívka. Vrhla se na mne. „Musíte je zastavit! Zabijte je, spalte je, zničte je…“ Její hlas se zlomil v návalu zoufalství a smutku.</p>
<p>Barman ji držel. Obešel jsem roh pultu a klestil jsem si cestu troskami a ven přes kvelb. Srdce mi strašně bušilo, když jsem vystoupil do hřejivého slunce. Toužil jsem po další cigaretě, ale u stojanů se nekouří.</p>
<p>Zapnul jsem čerpadlo a vytáhl stáčecí pistoli, odšrouboval jsem první víčko nádrže a začal plnit palivo.</p>
<p>Po půlhodině jsem měl první cisternu vyčerpanou a přešel jsem k druhému stojanu. Střídavě jsem čerpal benzin a naftu. Náklaďáky přijížděly jeden za druhým a nebralo to konce. Už jsem to začínal chápat. Lidi po celé zemi dělali to samé, co já, nebo byli mrtví, tak jako řidič, vyražení z bot a s hlubokými otisky dezénu pneumatik přes břicho.</p>
<p>Pak vyschla i druhá cisterna a já jsem přešel ke třetí. Slunce pálilo jak sto čertů a ze zplodin mne rozbolela hlava. V jemné kůži mezi ukazováčkem a palcem jsem už měl puchýře. Ale oni o tom nebudou vědět. Budou vědět o netěsných přírubách, mizerných těsněních a zamrzlých spojkách, ale ne o puchýřích a úžehu a potřebě se vyrvat. Oni potřebovali vědět o svých nebožtících pánech jen jedno, a to se dozvěděli. Že krvácíme.</p>
<p>Poslední cisterna byla vypumpovaná do mrtě a já jsem hodil pistolí o zem. Ještě tu byla fůra náklaďáků – stály frontu za rohem. Zakroutil jsem hlavou, abych se zbavil křeče v týle, a nevěřil jsem svým očím. Fronta se táhla od předního parkoviště po silnici až mimo dohled, ve dvou až třech řadách. Bylo to jako zlý sen o losangeleské výpadovce ve špičce. Obzor se tetelil a tancoval jejich výfukovými plyny – vzduch páchl spalinami.</p>
<p>„Nic,“ řekl jsem. „Konec. Už jsme na dně, kámoši.“</p>
<p>A pak jsem slyšel intenzivnější rachot, basovou tóninu, která mi rozdrnčela zuby. Přijížděl obrovský stříbřitý kamion – autocisterna. Po stranách měl nápis „Doplň si Phillips 66 – palivo pro tryskáče“.</p>
<p>Zezadu mu vypadla velká hadice.</p>
<p>Přešel jsem k němu, vzal jsem ji, zvedl jsem víko první cisterny a připojil jsem hadici. Kamion začal čerpat. Nasákl jsem smradem petroleje – byl to tentýž smrad, ze kterého museli zahynout dinosauři, když se propadli do asfaltových jam. Naplnil jsem i další dvě cisterny a vrátil jsem se k práci.</p>
<p>Pomalounku polehounku jsem začal ztrácet vědomí. Čas a auta mi už neříkaly nic. Odšroubovat, strčit pistoli do díry, čerpat, až horká vazká tekutina přebublá, zašroubovat víčko. Puchýře se mi prorazily a mokvavá voda z nich mi skrápěla zápěstí. Hlava mi třeštila jako shnilý zub a žaludek se zoufale vzpíral uhlovodíkovému smradu.</p>
<p>Už jsem málem omdlel. Prostě se složím a hotovo dvacet. Teď budu čerpat a pak nazdar.</p>
<p>Ucítil jsem na ramenou něčí ruce. Tmavé ruce barmana. „Jdi dovnitř,“ řekl mi. „Dej si rest. Já to vezmu do setmění. Zkus usnout.“</p>
<p>Předal jsem mu pumpu.</p>
<p>Spát ale nemohu.</p>
<p>Dívka spí. Leží rozvalená v koutě, hlavu má na ubrusu, a její tvář se neuvolní ani ve spánku. Její tvář, to je nadčasová, věčná tvář válečné vdovy. Vzbudím ji docela rychle. Už tu máme večerní červánky a barman je tam už pět hodin.</p>
<p>Stále přijíždějí. Dívám se skrz rozbité okno a jejich reflektory jsou roztažené po víc než kilometr nebo ještě dál, mrkají v přibývající temnotě jako žluté safíry. Musejí být roztažení až od dálnice, možná ještě dál.</p>
<p>Dívka si bude muset vzít službu. Já jí ukážu, jak se to dělá. Řekne mi, že nemůže, ale udělá to stejně. Chce přece žít.</p>
<p><emphasis>Chcete jim votročit? </emphasis>To řekl barman. <emphasis>Tam se totiž takhle dostáném. Chcete strávit zbytek života tím, že budete vyměňovat volejový filtry pokaždý, když se těm… věcem zachce si zatroubit?</emphasis></p>
<p>Možná bychom mohli utéct. Teď by snad nebyl takový problém</p>
<p>dostat se ke škarpě, když jsou tak na sebe natlačení. Poběžíme přes pole, přes bažiny, kde náklaďáky uvíznou jako mastodonti, a pak…</p>
<p>… <emphasis>zpátky do jeskyní.</emphasis></p>
<p>Budeme kreslit uhlem obrázky. Tohleto je Bůh Měsíce. Tohleto je strom. Tohleto je mack bez návěsu, jak dostal lovce.</p>
<p>Ani to ne. Teď už je příliš velký kus světa vyasfaltovaný. I hřiště jsou vyasfaltovaná. A co se týče polí a bažin a hlubokých lesů, na to jsou tu tanky, polopásové transportéry, náklaďáky s lasery, masery, teplocitlivými radary. A tak se kousek po kousku dostanou tam, kam budou chtít.</p>
<p>Už vidím velké konvoje aut, jak zasypávají pískem okefenokeeské močály, jak si buldozery razí cestu národními parky a rezervacemi, jak srovnávají zemi do jedné placaté pláně. A pak přijíždějí dampry a zasypávají to všechno.</p>
<p>Ale jsou to stroje. Ať už se s nimi stalo cokoli, ať už jsme jim propůjčili jakékoli kolektivní vědomí, <emphasis>nemohou se reprodukovat. </emphasis>Za padesát šedesát let z nich budou rezivé trosky, nezůstane v nich žádná hrozba, budou to nehybné kostry, na které budou svobodní lidé moci plít a házet po nich šutry.</p>
<p>A když zavřu oči, vidím výrobní linky v Detroitu a Dearbornu a Youngstownu a Mackinaku, jak tam dělníci montují nové náklaďáky a ani si necvakají píchačky, nýbrž se vždycky jenom zhroutí a jsou nahrazeni dalšími.</p>
<p>Barman se už trochu potácí. Ten starej parchant. Budu muset vzbudit dívku.</p>
<p>Vidím proti tmavnoucímu východnímu obzoru dvě letadla, jak za sebou zanechávají stříbřité stopy.</p>
<p>Chtěl bych věřit tomu, že v nich sedí lidé.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Mrtví se někdy vracejí</strong></emphasis></p>
<p>Manželka na Jima Normana čekala už od dvou hodin, a když před činžákem spatřila zastavovat jeho auto, vyběhla ho ven přivítat. Zašla předtím nakoupit, aby mohla přichystat slavnostní hostinu – dva steaky, láhev šampaňského, hlávku salátu a pikantní zálivku Thousand Islands. Když ho teď viděla vystupovat z auta, přistihla se, jak trošičku zoufale doufá (a nebylo to toho dne poprvé), že vůbec budou mít důvod k oslavě.</p>
<p>Stoupal po schodech nahoru, v jedné ruce nesl novou aktovku a v druhé čtyři učebnice. Viděla titul na horním svazku – <emphasis>Základy gra</emphasis><emphasis>matiky. </emphasis>Položila mu ruce na ramena a zeptala se: „Tak jak to dopadlo?“</p>
<p>A Jim se usmál.</p>
<p>Jenže té noci se mu poprvé po strašně dlouhé době zase zdál ten starý sen; probudil se celý zpocený a stěží potlačil výkřik děsu.</p>
<p>Přijímacímu pohovoru byl přítomen ředitel střední školy Harolda Davise a vedoucí oddělení angličtiny. Rozhovor se stočil k jeho nervovému zhroucení; s tím ovšem počítal.</p>
<p>Ředitel, plešatý a vyzáblý muž jménem Fenton, se opřel o židli a zahleděl se do stropu. Simmons, vedoucí angličtinář, si zapálil dýmku.</p>
<p>„Byl jsem tehdy ve velice silném psychickém stresu,“ vysvětloval Jim Norman. Zachtělo se mu sevřít ruce složené v klíně v pěst, ale podařilo se mu to nutkání potlačit.</p>
<p>„To myslím chápeme,“ přikývl Fenton s úsměvem. „Nemáme v úmyslu šťourat se ve vašich soukromých záležitostech, všichni se ale asi shodneme na tom, že učitelské povolání je psychicky vyčerpávající, zejména na středních školách. Pět vyučovacích hodin ze sedmi jste na scéně a hrajete pro to nejbezohlednější obecenstvo na světě. Proto taky,“ dodal s náznakem zadostiučinění, „mají učitelé víc žaludečních vředů než příslušníci jakékoli jiné odborné profese s výjimkou dispečerů leteckého provozu.“</p>
<p>Jim pokračoval: „Když jsem se zhroutil, byl jsem… v obrovském stresu.“</p>
<p>Fenton se Simmonsem ho neutrálním pokývnutím pobídli, aby mluvil dál; Simmons cvakl zapalovačem a připálil si vyhaslou dýmku. Kancelář náhle vypadala strašně maličká a strašně dusná. Jim měl zvláštní pocit, že mu právě někdo za zády spustil elektrický radiátor. Prsty se mu v klíně kroutily a musel je silou vůle přimět k nehybnosti.</p>
<p>„Byl jsem v posledním ročníku a chodil jsem učit jako praktikant. V létě toho roku mi zemřela matka – na rakovinu – , a když jsem s ní naposledy mluvil, prosila mě, abych pokračoval ve studiu a školu dokončil. Můj bratr, tedy starší bratr, zemřel, když jsme byli oba ještě hodně malí. Chtěl se stát učitelem a matka myslela…“</p>
<p>Podle výrazu v jejich očích věděl, že mluví o něčem, co je nezajímá, a pomyslel si: <emphasis>Kristepane, už zase jsem tomu dal na frak.</emphasis></p>
<p>„Udělal jsem, co si přála,“ prohlásil a spletitý vztah mezi matkou, svým bratrem Waynem – ubohým zavražděným Waynem –a sebou samým dál nerozpitvával. „Druhý týden mé praxe se moje snoubenka stala obětí dopravní nehody. Porazil ji nějaký kluk ve sporťáku a pak z místa nehody ujel… nikdy ho nenašli.“</p>
<p>Simmons ho tichým zamručením vyzval k pokračování.</p>
<p>„Pokračoval jsem ve studiích. Zdálo se mi, že mi ani nic jiného nezbývá. Měla velké bolesti – komplikovanou zlomeninu nohy a čtyři přeražená žebra – ale nebezpečí smrti jí nehrozilo. Nejspíš jsem si doopravdy neuvědomoval, v jak velkém jsem stresu.“</p>
<p><emphasis>A teď opatrně. Právě </emphasis>v <emphasis>tomhle okamžiku ti začíná ujíždět půda pod nohama.</emphasis></p>
<p>Na praxi jsem chodil do střední učňovské školy v Center Street,“ oznámil.</p>
<p>„Rajská zahrada našeho města,“ přikývl Fenton. „Zavírací nože, okované boty, podomácku dělané pistole v šatních skříňkách, placení za ochranu z peněz na obědy a každý třetí tam prodává drogy zbývajícím dvěma. Vím, jak to v Center Street vypadá.“</p>
<p>„Byl tam jeden kluk, jmenoval se Mack Zimmerman,“ pokračoval Jim. „Citlivá povaha, hrál na kytaru. Chodil ke mně na stylistiku a měl pro ni nadání. Když jsem tam jednou ráno přišel, dva z těch.gaunerů ho drželi a třetí třískal jeho yamahou o radiátor. Zimmerman ječel. Zařval jsem na ně, aby toho nechali a tu kytaru mi dali. Rozběhl jsem se k nim a někdo mě zezadu praštil přes hlavu a uzemnil.“ Jim pokrčil rameny. „A pak to přišlo. Složil jsem se. Žádné hysterické záchvaty ani tiché posedávání v koutku. Prostě jsem se tam nedokázal vrátit. Jak jsem se dostal do blízkosti Center Street, sevřelo se mi srdce strachem. Nemohl jsem pořádně dýchat, vyrážel na mně studený pot…“</p>
<p>„To se mi stává taky,“ prohlásil povzbudivě Fenton.</p>
<p>„Začal jsem chodit na psychoanalýzu. Na skupinovou terapii do městské nemocnice, protože soukromého psychiatra jsem si nemohl dovolit. Prospělo mi to. Sally a já jsme se vzali. Trošičku kulhá a má jizvu, jinak je ale zase úplně v pořádku.“ Pohlédl jim přímo do očí. „Počítám, že totéž by se dalo říct o mně.“</p>
<p>„Jestli se nepletu,“ zeptal se Fenton, „povinnou praxi jste pak dokončil na Cortézově střední škole?“</p>
<p>„To taky není zrovna procházka růžovým sadem,“ přidal se Simmons.</p>
<p>„Chtěl jsem nějakou náročnou školu,“ vysvětloval Jim. „Vyměnil jsem si to s jedním spolužákem, abych se tam dostal.“</p>
<p>„Váš konzultant a hodnotící učitel vás klasifikoval na jedničku?“ poznamenal Fenton.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A za celé čtyři roky máte studijní průměr jedna celá dvanáct. To znamená skoro všechno zajedná.“</p>
<p>„Studium mě bavilo.“</p>
<p>Fenton a Simmons na sebe pohlédli a vstali. Jim se také zvedl.</p>
<p>„Dáme vám vědět, pane Normane,“ řekl Fenton. „Budeme ještě mluvit s několika dalšími uchazeči…“</p>
<p>„Ano, jistě.“</p>
<p>„… ale mám-li mluvit za sebe, vaše studijní výsledky i vaše osobní upřímnost mi imponují.“</p>
<p>„Děkuji vám.“</p>
<p>„Sime, třeba by si pan Norman dal před odchodem šálek kávy,“</p>
<p>Podali si ruce.</p>
<p>„Myslím, že pokud o to místo stojíte, je vaše,“ řekl mu Simmons na chodbě. „I když bych vám to samozřejmě neměl říkat.“</p>
<p>Jim přikývl. On sám naopak neřekl spoustu věcí, které možná říct měl.</p>
<p>Davisova střední škola sídlila v odpudivě vyhlížející hranaté budově, uvnitř však byla zařízená podivuhodně moderně –jen oddělení přírodních věd dostalo z rozpočtu předchozího roku dotace ve výši půl druhého miliónu. Učebny, v nichž stále ještě přetrvávali duchové dělníků Výboru pro pracovní projekty, kteří je postavili, i poválečné mládeže, která v nich jako první studovala, byly vybavené moderními pracovními stoly a lesklými tabulemi. Studenti byli čistí, dobře oblečení, temperamentní a pocházeli ze zámožných rodin. Šedesát procent studentů posledního ročníku jezdilo vlastním autem. Celkem vzato dobrá škola. Škola, na které se v těchhle morových sedmdesátých letech dobře učilo. Učňovská škola v Center Street ve srovnání s ní připomínala nejčernější Afriku.</p>
<p>Když ale studenti odešli, zdálo se mu, jako by se něco pradávného a přízračného usazovalo na chodbách a šeptalo v prázdných učebnách. Nějaká černá odporná stvůra, která se nikdy neukázala na světle. Někdy, když procházel halou čtvrtého křídla a se svou novou aktovkou v ruce mířil k parkovišti, míval Jim Norman pocit, že téměř slyší její dech.</p>
<p>Koncem října se mu ten sen zdál znovu a tentokrát skutečně zaječel. Namáhavě se prodral do reality bdění a zjistil, že Sally sedí na posteli vedle něj a drží ho za rameno. Srdce mu zběsile tlouklo.</p>
<p>„Bože můj,“ povzdechl a přejel si rukou po obličeji.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“</p>
<p>„Jistě. Já jsem zařval, viď?“</p>
<p>„A jak. Zdálo se ti něco ošklivého?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Něco o tom, jak ti holomci rozmlátili tomu chudákovi kytaru?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Něco mnohem staršího. Někdy se to vrací, to je všechno. Jen klid.“</p>
<p>„Určitě?“</p>
<p>„No jistě.“</p>
<p>„Nechceš skleničku mléka?“ Její tmavé oči na něj ustaraně pohlížely.</p>
<p>Políbil jí rameno. „Ne. Tak už spi.“</p>
<p>Zhasla a Jim tam ležel a zíral do tmy.</p>
<p>Na to, že byl v učitelském sboru nováčkem, měl docela dobrý rozvrh. První hodinu měl volnou. Druhou a třetí hodinu učil v prvním ročníku stylistiku; jedna třída byla dost tupá, ale ve druhé se docela bavil. Čtvrtá hodina byla nejlepší – americká literatura v nejvyšším ročníku pro studenty, kteří se chystali na vysokou školu a kterým působilo nesmírné potěšení hodinu denně hledat hnidy na dílech starých klasiků. Pátá hodina byla „konzultační“, kdy měl být k dispozici studentům s osobními či studijními problémy. Zdálo se ovšem, že jen velice málo z nich má problémy toho či onoho druhu (nebo se mu s nimi možná nechtěli svěřovat), takže tyto hodiny většinou trávil s nějakým dobrým románem. Šestou hodinu měl gramatiku, nudnou a nezáživnou jako telefonní seznam.</p>
<p>Jediným jeho křížem byla sedmá hodina. Šlo o kurs zvaný Život s literaturou, který se konal v malé stísněné učebně ve druhém patře.</p>
<p>Počátkem podzimu tam bylo příliš horko a s blížící se zimou naopak příliš chladno. Kurs samotný byl určen pro studenty, kterým se ve školní terminologii rezervovaně říká „pomalejší“.</p>
<p>V Jimově třídě bylo sedmadvacet „pomalejších“ studentů, většinou členů školních sportovních týmů. Nejmírnějším prohřeškem, z něhož je mohl obvinit, byl nezájem a někteří z nich si počínali vysloveně zlomyslně. Jednoho dne vešel do učebny a na tabuli našel vulgární a krutě výstižnou karikaturu své osoby, pod níž bylo zcela zbytečně připsáno „pan Norman“. Bez komentáře ji setřel a přes posměšné pochichtávání pokračoval ve výuce.</p>
<p>Vypracovával zajímavé učební plány zahrnující využívání audiovizuálních pomůcek a nařídil jim přečíst několik nesmírně poutavých a přitom snadno srozumitelných textů – všechno zcela bezvýsledně. Nálada ve třídě kolísala mezi neukázněnou bujností a trucovitým mlčením. Počátkem listopadu se během rozboru knihy <emphasis>O myších a lidech </emphasis>strhla mezi dvěma studenty rvačka. Jim je od sebe odtrhl a oba poslal do sborovny. Když otevřel knihu na místě, kde předtím přestal, objevila se mu před očima slova „Strč si to do prdele“.</p>
<p>Svěřil se se svým problémem Simmonsovi, který pokrčil rameny a zapálil si dýmku. „V tom ti asi vážně neporadím, Jime. Poslední hodina je vždycky na draka. A čtyřka od tebe pro některé z nich znamená konec fotbalu nebo basketbalu. A ostatní základní kursy angličtiny už mají za sebou, takže jim nezbývá než smířit se s tímhle.“</p>
<p>„Mně bohužel taky,“ povzdechl si Jim ponuře.</p>
<p>Simmons přikývl. „Ukaž jim, že se s nimi nebudeš mazlit, a oni zkrotnou – už proto, aby nepřišli o možnost dál sportovat.“</p>
<p>Sedmá hodina však i nadále zůstávala nepřetržitým trnem v patě.</p>
<p>Jedním z největších problémů Života s literaturou byl obrovitý a prostoduchý halama jménem Chip Osway. Začátkem prosince, v onom krátkém období mezi fotbalovou a basketbalovou sezónou (Osway hrál obojí) ho Jim nachytal s tahákem a vykázal ho z učebny.</p>
<p>„Jestli mě necháš rupnout, tak tě sejmeme, ty hajzle!“ zaječel Osway do spoře osvětlené chodby druhého patra. „Slyšíš?“</p>
<p>„Tak už běžte,“ odpověděl Jim. „Nemlaťte zbytečně pantem.“</p>
<p>„Sejmeme tě, ty úchyláku!“</p>
<p>Jim se vrátil do učebny. Bezvýrazně na něj zírali a jejich tváře neprozrazovaly, co si myslí. Pocítil náhlý příliv neskutečnosti, podobalo se to tomu pocitu, který se ho zmocnil předtím, než… než…</p>
<p><emphasis>Sejmeme tě, ty úchyláku.</emphasis></p>
<p>Vytáhl ze stolu klasifikační sešit, otevřel ho na stránce nadepsané „Život s literaturou“ a do kolonky vedle jména Chipa Oswaye pečlivě napsal nedostatečnou.</p>
<p>Té noci se mu to zdálo zase.</p>
<p>Sen se pokaždé odvíjel krutě pomalu, takže měl čas všechno vidět a procítit. A jeho hrůznost ještě zvyšovalo to, že znovu prožíval události, které směřovaly ke známému závěru, bezmocný jako člověk připoutaný k sedadlu auta padajícího ze skalního útesu.</p>
<p>V tom snu mu bylo devět let a jeho bratru Waynovi bylo dvanáct. Šli spolu po Broad Street ve Stratfordu ve státě Connecticut a měli namířeno do stratfordské knihovny. Jim svoje knížky vracel s dvoudenním zpožděním, takže z misky v kredenci vytáhl čtyři centy na zaplacení pokuty. Bylo to o letních prázdninách a vzduch byl plný vůně čerstvě posečené trávy. Z okna bytu někde v prvním patře k nim doléhaly zvuky televizního přenosu baseballového zápasu, Yankees vedli v polovině utkání nad Red Sox šest nula, Ted Williams byl na pálce a bylo vidět, jak se stín budovy Burretsovy stavební společnosti pomalu protahuje přes ulici; byl večer a blížila se tma.</p>
<p>Za Teddyho tržnicí a Burretsovou společností byl železniční nadjezd a na jeho druhé straně se poblíž zavřené benzínové pumpy scházívalo několik místních budižkničemů – pět nebo šest výrostků v kožených bundách adžínsech s cvočky. Jim kolem nich strašně nerad chodil. Pokřikovali na ně hej brejlovci a hej sralbotkové a hej nemáš náhodou čtvrťák a jednou za nimi běželi půl bloku. Wayne ale odmítal obcházet je oklikou. To by byla srabárna.</p>
<p>Nadjezd se k tobě v tom snu neodvratitelně blíží a hrdlo se ti začíná svírat hrůzou, která na tebe padne jako stín křídel obrovitého černého ptáka. Vidíš všechno: neónovou reklamu Burretsovy firmy, která právě začala pravidelně blikat, šupinky rzi na zeleném nadjezdu, blyštění skleněných střepů mezi škvárou železniční tratě, zohýbaný ráfek jízdního kola ve škarpě.</p>
<p>Snažíš se Waynovi říct, žes to už všechno zažil, žes to zažil nejmíň stokrát. Místní budižkničemové tentokrát nepostávají u benzínové pumpy; jsou schovaní ve stínech pod pilířem nadjezdu. Jenže ty ze sebe nevydáš ani hlásek, jsi úplně bezmocný.</p>
<p>Pak jste pod nadjezdem, několik stínů se odlepí od zdi, vysoký mladík s blonďatými vlasy zastřiženými na ježka a s přeraženým nosem popadne Wayna, přirazí ho k začouzeným škvárobetonovým tvárnicím a řekne: <emphasis>Dej sem prachy.</emphasis></p>
<p>Nechte mě na pokoji.</p>
<p>Chceš utéct, ale nějaký tlouštík s umaštěnými černými vlasy tě popadne a praští s tebou na zeď vedle bratra. Levé víčko mu nervózně cuká, když se tě ptá: <emphasis>No tak, cucáku, kolik u sebe máš?</emphasis></p>
<p><emphasis>Č–čtyři centy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ty lháři zasraná.</emphasis></p>
<p>Wayne se snaží osvobodit a výrostek s podivně oranžově zbarvenými vlasy ho pomůže blonďákovi přidržet. Tlouštík s cukavým víčkem ti z ničeho nic vrazí jednu do zubů. Cítíš v rozkroku náhlou tíhu a na džínsech se ti rozlévá temná skvrna.</p>
<p><emphasis>Koukej, Vinnie, pochcal se.</emphasis></p>
<p>Wayne sebou začne horečně zmítat a téměř – ale ne úplně – se vyprostí z jejich sevření. Další výrostek v černých bavlněných kalhotách a bílém tričku ho hodí zpátky. Na bradě má malé červené mateřské znamínko. Kamenné hrdlo nadjezdu se začíná třást. Kovové nosníky se zachvívají dunivou vibrací. Blíží se vlak.</p>
<p>Někdo ti vyrazí knížky z ruky a výrostek s mateřským znamínkem na bradě je odkopne do škarpy. Wayne náhle vystřelí pravou nohou a trefí tlouštíka s cukavým víčkem do rozkroku. Tlouštík zaječí.</p>
<p><emphasis>Bacha, Vinnie, utíká!</emphasis></p>
<p>Tlouštík s cukavým víčkem křičí něco o svých koulích, ale i jeho bolestný řev se ztrácí ve stupňujícím se hromovém rachotu přijíždějícího vlaku. Pak je vlak nad nimi a burácení zaplní celý svět.</p>
<p>Záblesky světla na čepelích zavíracích nožů. Jeden nůž drží mladík s blonďatým ježkem a druhý výrostek s mateřským znamínkem. Neslyšíš sice Wayna, ale přečteš si jeho slova z pohybu rtů.</p>
<p><emphasis>Utíkej, Jimmy, utíkej!</emphasis></p>
<p>Padneš na kolena, ruce, které tě držely, jsou pryč a ty se protáhneš mezi párem nohou jako žába. Na záda ti dopadne ruka, která hledá, čeho by se zachytila, a nic nenachází. A pak běžíš zpátky, odkud jsi přišel, s veškerou tou strašlivě neohrabanou pomalostí snu. Ohlédneš se přes rameno a vidíš…</p>
<p>Probudil se do tmy a slyšel, jak vedle něj Sally poklidně oddechuje. Překousl výkřik, který se mu dral na rty, a když ho zadusil, znovu si lehl.</p>
<p>Když se tehdy otočil a podíval se zpět do té zející temnoty pod nadjezdem, viděl, jak blonďák a výrostek s mateřským znamínkem vrážejí nůž do jeho bratra – blonďák těsně pod hrudní kost a výrostek s mateřským znamínkem přímo do rozkroku.</p>
<p>Ležel v temnotě, přerývaně oddechoval a čekal, až ten devítiletý duch zmizí, čekal na to, až ho konečně odnese poctivý spánek.</p>
<p>Nevěděl, jak dlouho trvalo, než přišel.</p>
<p>Vánoční prázdniny byly na školách jeho obvodu spojeny s pololetními, takže volno trvalo téměř celý měsíc. Sen se vrátil dvakrát hned na začátku prázdnin, víckrát už se však neopakoval. Jeli se Sally na návštěvu k její sestře do Vermontu a užili si lyžování. Byli šťastní.</p>
<p>Problém Jimova kursu Život s literaturou vypadal na čerstvém a křišťálově čistém vzduchu nedůležitě a poněkud pošetile. Vrátil se do školy opálený zimním sluncem, klidný a vyrovnaný.</p>
<p>Simmons ho chytil cestou na druhou hodinu a podal mu složku papírů. „Máš nového studenta v sedmé hodině. Robert Lawson. Přestup z jiné školy.“</p>
<p>„Počkej, Sime, už teď jich tam mám sedmadvacet. To nemůžu zvládnout.“</p>
<p>„Pořád ještě jich máš sedmadvacet. Bill Stearns se v úterý po vánocích zabil. Porazilo ho auto a ujelo.“</p>
<p>„Bill?“</p>
<p>V duchu si vybavil jeho černobílý obrázek, podobný abiturientské fotografii. William Stearns, člen Key klubu, výborný fotbalista, slušný angličtinář. V Životě s literaturou byl jedním z mála dobrých studentů. Nenápadný, hodnocený pravidelně jedničkou nebo dvojkou. Sám se příliš často nehlásil, při vyvolání však obvykle znal správnou odpověď (kterou přednesl s příjemným suchým humorem). Ten že je mrtvý? V patnácti letech. V kostech se mu náhle ohlásila jeho vlastní smrtelnost jako studený průvan pode dveřmi.</p>
<p>„Kristepane, to je hrozné. Ví se, jak se to stalo?“</p>
<p>„Prošetřuje to policie. Šel si do centra vyměnit vánoční dárek. Přecházel Rampart Street a porazila ho stará fordka. Poznávacího čísla si nikdo nevšiml, ale na dvířkách byl nápis Hadí oči… jak si to na auta malují mladí kluci.“</p>
<p>„Kristepane,“ opakoval Jim.</p>
<p>„Už zvoní,“ upozornil ho Simmons.</p>
<p>Spěšně se vzdálil a cestou rozehnal hlouček dětí, shromážděných kolem fontánky s pitnou vodou. S pocitem prázdnoty zamířil do své třídy.</p>
<p>Během volné hodiny otevřel složku Roberta Lawsona. Prvním dokumentem byla zelená registrační karta z Milfordské střední školy, o které Jim v životě neslyšel. Druhým bylo studentovo osobní hodnocení. Inteligenční kvocient ustálen na sedmdesáti osmi. Určité manuální nadání, ne však příliš velké. Antisociální odpovědi na Barnett–Hudsonův test osobnosti. Mizerné výsledky talentových testů. Přesně ten pravý typ pro Život s literaturou, pomyslel si zatrpkle Jim.</p>
<p>Na dalším listě byly záznamy o kázeňských přestupcích, takzvaná žlutá karta, až na to, že na Milfordské střední škole byla tahle karta bílá s černými okraji; Lawsonova byla znepokojivě zaplněná. Stačil se už namočit do malérů všeho možného druhu.</p>
<p>Obrátil další list; pohlédl na škorní fotografii Roberta Lawsona a pak se na ni podíval ještě jednou, pozorněji. Hluboko do žaludku se mu náhle vplížil děs a teplý a syčící se tam stočil jako had.</p>
<p>Lawson hleděl do objektivu vzdorovitě, jako by pózoval pro snímek do policejního rejstříku a ne pro školní fotografii. Na bradě měl drobné jahodově červené mateřské znamínko.</p>
<p>Než začala sedmá hodina, stačil už v duchu snést všechny možné racionální argumenty. Přesvědčoval sám sebe, že na světě musí být tisíce mladých kluků s červeným mateřským znamínkem na bradě. Přesvědčoval sám sebe, že tomu grázlovi, který před šestnácti dlouhými mrtvými lety probodl jeho bratra, už musí být přinejmenším dvaatřicet.</p>
<p>Jenže když stoupal do druhého patra, nervozita ho neopouštěla. A připojily se k ní ještě další obavy: <emphasis>takhle sis připadal, než ses sesypal. </emphasis>V ústech pocítil zřetelnou ocelovou pachuť paniky.</p>
<p>Přede dveřmi učebny číslo třiatřicet postával obvyklý hlouček studentů; někteří z nich vešli dovnitř, když viděli Jima přicházet. Několik jich zůstalo na chodbě, něco si šeptali a ušklíbali se. Nového studenta spatřil Jim stát vedle Chipa Oswaye. Robert Lawson měl na sobě modré džínsy a těžké žluté vysoké boty s podrážkou na silném vzorku – poslední módu onoho roku.</p>
<p>„Běžte dovnitř, Chipe.“</p>
<p>„To je rozkaz?“ Neurčitě se usmál někam směrem nad Jimovu hlavu.</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„Z toho testu jste mě nechal rupnout?“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„No jasně, to je…“ Dál už si jen sám pro sebe něco tiše mumlal.</p>
<p>Jim se otočil k Robertu Lawsonovi. „Jste tady nový,“ oslovil ho. „Rád bych vám jen řekl, jak to tady chodí.“</p>
<p>„Jasně, pane Norman.“ Obočí nad pravým okem mu protínala drobná jizva – jizva, kterou Jim znal. Omyl byl vyloučen. Bylo to sice neskutečné, bylo to čiré šílenství, ale byl to také fakt. Tenhle výrostek před šestnácti lety vrazil nůž do jeho bratra.</p>
<p>Otupěle, jakoby z obrovské vzdálenosti, se slyšel, jak zahajuje stručný výklad pravidel a zásad svého kursu. Robert Lawson si zahákl palce za vojenský opasek, poslouchal, usmíval se a začal přikyvovat, jako by byli staří známí.</p>
<p>„Jime?“</p>
<p>„Hmm?“</p>
<p>„Něco není v pořádku?“</p>
<p>„Ale ne.“</p>
<p>„Ti kluci z Života s literaturou ti pořád ještě dělají problémy?“</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>„Jime?“</p>
<p>„Ale ne.“</p>
<p>„Neměl by sis dneska jít dřív lehnout?“</p>
<p>Jim ji neposlechl.</p>
<p>Té noci byl sen obzvlášť zlý. Když ten výrostek s jahodově červeným mateřským znamínkem probodl jeho bratra, zakřičel za Jimem: „Příště jsi na řadě ty, cucáku. Rovnou do pytlíku.“</p>
<p>Probudil se vlastním výkřikem.</p>
<p>Ten týden probíral <emphasis>Pána much </emphasis>a mluvil o symbolismu, když Lawson zdvihl ruku.</p>
<p>„Co je, Roberte?“ zeptal se klidně.</p>
<p>„Proč na mě pořád civíte?“ Jim zamrkal a cítil, jak mu vysychá v ústech.</p>
<p>„Mám snad dvě hlavy? Nebo mám rozepnutý poklopec?“</p>
<p>Nervózní chichotání ostatních studentů.</p>
<p>„Necivěl jsem na vás, pane Lawsone,“ odpověděl Jim nevzrušeně. „Mohl byste nám říct, proč se Ralph a Jack neshodli…“</p>
<p><emphasis>„Civěl </emphasis>jste na mě.“</p>
<p>„Chcete si o tom pohovořit s panem Fentonem?“</p>
<p>Lawson se zatvářil, jako by to tom vážně přemýšlel. „Snad ani ne.“</p>
<p>„Tak dobře. Můžete nám tedy říct, proč se vlastně Ralph a Jack…“</p>
<p>„Nečetl jsem to. Myslím, zeje to debilní knížka.“</p>
<p>Jim se chladně usmál. „Vážně si to myslíte? Měl byste si pamatovat, že když hodnotíte nějakou knihu, ta kniha zároveň hodnotí vás. Tak co, řekne mi někdo jiný, proč se nedohodli v otázce existence Zvířete?“</p>
<p>Kathy Slavinová se rozpačitě přihlásila. Lawson po ní cynicky přejel očima a něco pošeptal Chipu Oswayovi. Slova tvořená jeho ústy vypadala jako „príma kozy“. Chip přikývl.</p>
<p>„Kathy?“</p>
<p>„Snad proto, že Jack chtěl na Zvíře uspořádat hon?“</p>
<p>„Správně.“ Otočil se a začal psát na tabuli. V okamžiku, kdy byl ke třídě obrácen zády, se na tabuli u jeho hlavy rozpleskl grapefruit.</p>
<p>Trhl sebou a honem se otočil. Několik studentů se smálo, ale Osway s Lawsonem se na Jima jen dívali se svatouškovským výrazem.</p>
<p>Jim se sklonil a grapefruit zdvihl. „Někdo,“ pronesl s pohledem upřeným do zadních lavic, „by si zasloužil tím zatraceným grapefruitem dostat po tlamě.“</p>
<p>Kathy Slavinová šokované vypískla.</p>
<p>Hodil grapefruit do odpadkového koše a otočil se zpátky k tabuli.</p>
<p>Ráno u kávy rozevřel noviny a všiml si titulku v polovině stránky. „Bože můj,“ vydechl a přerušil nepřetržité ranní klábosení své ženy. Břicho jako by měl najednou plné těžkých třísek…</p>
<p>„Smrt děvčete po pádu ze střechy: Katherine Slavinová, sedmnáctiletá studentka druhého ročníku střední školy Harolda Davise, včera v časných večerních hodinách buď spadla nebo byla shozena ze střechy svého činžovního domu v centru města. Podle svědectví matky šlo děvče se sáčkem krmení na střechu, kde chovalo holuby.</p>
<p>Policie sdělila, že jistá žena ze sousedního bloku, jejíž totožnost nebyla uvedena, viděla v osmnáct pětačtyřicet, pouhých několik minut po nalezení dívčina těla, přes střechu přebíhat tři mladíky (pokračování na straně 3)…“</p>
<p>„Jime, tys ji učil?“</p>
<p>Dokázal však na ni jen beze slova zírat.</p>
<p>O dva týdny později ho po zvonění oznamujícím polední přestávku potkal na chodbě se složkou v ruce Simmons a Jim cítil, jak se mu žaludek stahuje strachem.</p>
<p>„Nový student,“ řekl rezignovaně Simmonsovi. „Život s literaturou.“</p>
<p>„Jak to víš?“ zdvihl Simmons obočí.</p>
<p>Jim pokrčil rameny a sáhl po složce.</p>
<p>„Musím běžet,“ omlouval se Simmons. „Jdu na poradu vedoucích oddělení, budou se tam vyhodnocovat jednotlivé kursy. Vypadáš tak trochu přejete. Není ti něco?“</p>
<p><emphasis>Tak trochu přejete? to je to pravé slovo. Asi jako Billy Stearns.</emphasis></p>
<p>„To víš, že ne.“</p>
<p>„To jsem rád,“ přikývl Simmons a poplácal ho po zádech.</p>
<p>Když odešel, otevřel Jim složku na stránce s fotografií a předem se bázlivě zašlebil jako někdo, kdo čeká, že dostane ránu.</p>
<p>Obličej na snímku mu však nebyl okamžitě povědomý. Byla to prostě tvář nějakého mladého kluka, možná už ji někdy viděl a možná ne. Zmíněný kluk, David Garcia, byl ramenatý a tmavovlasý s poněkud černošsky tvarovanými rty a s tmavýma ospalýma očima. Žlutá karta prozrazovala, že je také z Milfordské střední školy a že strávil dva roky v polepšovně Granville za krádež auta.</p>
<p>Jim složku zavřel lehce roztřesenýma rukama.</p>
<p>„Sally?“</p>
<p>Zdvihla hlavu od žehlení. Jim se díval na basketbal v televizi, dohromady ale nic nevnímal.</p>
<p>„Už nic,“ řekl. „Zapomněl jsem, co jsem ti chtěl.“</p>
<p>„Tak to nejspíš byla nějaká lež.“</p>
<p>Automaticky se usmál a znovu se zadíval na televizi. Už už se chystal se vším se jí svěřit. Jenže jak to mohl udělat? Byla to přinejmenším bláznivá historka. Odkud by asi začal? Od toho snu? Od svého nervového zhroucení? Od příchodu Roberta Lawsona?</p>
<p><emphasis>Ne. Od Wayna </emphasis>– <emphasis>od svého bratra.</emphasis></p>
<p>Jenže o tom v životě nikomu nevyprávěl, dokonce ani při psychoanalýze ne. Jeho myšlenky se zatoulaly k Davidu Garciovi a k té neskutečné hrůze, která se ho zmocnila, když si na chodbě pohlédli do očí. Samozřejmě, že na snímku mu připadal jen matně povědomý. Fotografie se nepohybují… a necukají jim víčka.</p>
<p>Garcia stál s Lawsonem a Chipem Oswayem, a když vzhlédl a spatřil Jima Normana, víčka obou očí mu začala poškubávat a v Jimově hlavě se děsivě jasně ozvaly hlasy:</p>
<p><emphasis>No tak, cucáku, kolik u sebe máš?</emphasis></p>
<p><emphasis>Č–čtyři centy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ty lháři zasraná… koukej, Vinnie, pochcal se.</emphasis></p>
<p>„Říkals něco, Jime?“</p>
<p>„Ne.“ Sám si tím ale nebyl tak úplně jistý. Začínal mít hrozný strach.</p>
<p>Jednoho dne začátkem února se po vyučování ozvalo zaťukání na dveře sborovny, a když je Jim otevřel, stál před nimi Chip Osway. Tvářil se vylekaně. Jim byl ve sborovně sám; bylo už deset minut po čtvrté a ostatní učitelé šli před hodinou domů. Jim ještě zůstal a opravoval písemné práce z americké literatury.</p>
<p>„Co je, Chipe?“ zeptal se klidně.</p>
<p>Chip nervózně přešlápl. „Moh bych si s vámi na minutku promluvit, pane Norman?“</p>
<p>„Samozřejmě. Jestli vám ale jde o tu písemku, tak se zbytečně…“</p>
<p>„Ne, o to nejde. Hmm, můžu si tady zapálit?“</p>
<p>„Poslužte si.“</p>
<p>Chip si lehce se třesoucí rukou zapálil cigaretu. Mlčel a jeho mlčení se protáhlo snad na celou minutu; zdálo se, že není mocen slova. Rty se mu třásly, mimovolně sepjal ruce a přivřel oči, jako by se nějaké jeho vnitřní já úporně snažilo najít vlastní vyjádření.</p>
<p>Náhle překotně vyhrkl. „Jestli to udělaj, tak chci, abyste věděl, že já v tom nejedu! Mně se ti frajeři nezamlouvaj! Jsou to úchyláci!“</p>
<p>„Kteří frajeři, Chipe?“</p>
<p>„Lawson a ten úchylák Garcia.“</p>
<p>„Chystají se mi něco udělat?“ Znovu se ho zmocňovala ta stará známá přízračná hrůza a odpověď znal předem.</p>
<p>„Nejdřív se mi líbili,“ vyprávěl Chip. „Vyrazili jsme si spolu a dali jsme si pár piv a já jsem na vás začal nadávat kvůli tomu testu. Vykládal jsem, že si to s váma vyřídím. Jenže jsem to nemyslel vážně, přísahám!“</p>
<p>„A co se stalo?“</p>
<p>„Hned se toho chytili a vzali mě za slovo. Vyptávali se, v kolik hodin chodíte ze školy, jaký máte auto a tak podobně. Zeptal jsem se, co proti vám maj, a Garcia řek, že vás kdysi dávno znali… hej, není vám dobře?“</p>
<p>„To ta cigareta,“ řekl Jim přidušeně. „V životě si na ten kouř nezvyknu.“</p>
<p>Chip ji zamáčkl. „Zeptal jsem se, kdy vás znali, a Bob Lawson prohlásil, že to jsem si ještě hrál v uhláku na horníka. Jenže jim je přece sedmnáct jako mně.“</p>
<p>„A co dál?“</p>
<p>„No, Garcia se ke mně naklonil přes stůl a povídá: ,Di do prdele, to ho asi nechceš moc vážně sejmout, když ani nevíš, kdy chodí ze školy. Cos mu chtěl provést?’ Tak jsem jim řek, že se chystám strčit vám pod kola hřebíky, abyste píchnul všechny čtyři pneumatiky.“ Pohlédl na Jima prosebnýma očima. „Já jsem doopravdy nechtěl udělat ani to. Řek jsem to, protože…“</p>
<p>„Protože jsi měl strach?“ zeptal se Jim tiše.</p>
<p>„Jo, a mám strach pořád.“</p>
<p>„Co na to říkali?“</p>
<p>Chip se otřásl. „Bob Lawson povídá: ,Tak tohles chtěl udělat, ty posero ubohá?’ Já si hrál na tvrďase a ptám se: ,A co byste mu chtěli udělat vy, odkráglovat ho?’ A Garcia – víčka mu začala strašně cukat – vytáh něco z kapsy, rozevřel to a já koukám, že je to zavírací kudla na péro. A pak jsem raděj zmizel.“</p>
<p>„Kdy to bylo, Chipe?“</p>
<p>„Včera. Mám teď strach s těma frajerama sedět pohromadě, pane Norman.“</p>
<p>„Tak dobře,“ povzdechl si Jim. „Tak dobře.“ Díval se na písemné práce, které opravoval, a nic neviděl.</p>
<p>„Co budete dělat?“</p>
<p>„To nevím,“ zavrtěl Jim hlavou. „To vážně nevím.“</p>
<p>Nevěděl to ještě ani v pondělí ráno. Nejdřív ho napadlo, že to všechno poví Sally a začne od zavraždění svého bratra před šestnácti lety. Jenže to nebylo možné; Sally by sice jistě projevila soucit, ale vylekalo by ji to a stejně by mu nevěřila.</p>
<p>Simmons? To taky nešlo. Simmons by si myslel, že mu přeskočilo. A možná že mu doopravdy přeskočilo. Jeden chlapík na té skupinové terapii, kam chodil, tvrdil, že nervově se zhroutit je jako rozbít vázu a střepy zase slepit. Už se nikdy nemůžete spolehnout na to, že vám váza bude normálně sloužit. Nemůžete do ní dát květiny, protože květiny potřebují vodu a ve vodě by mohlo lepidlo povolit.</p>
<p><emphasis>Takže jsem blázen?</emphasis></p>
<p>Jenže jestli je blázen, musí být Chip Osway taky blázen. Napadlo ho to v okamžiku, kdy sedal do auta, a celým tělem mu proběhl záchvěv vzrušení.</p>
<p>Samozřejmě! Lawson a Garcia mu vyhrožovali v přítomnosti Chipa Oswaye. Jako důkaz u soudu by to možná neobstálo, ale bude to stačit k tomu, aby byli oba vyloučeni ze školy, pokud se mu podaří Chipa přimět, aby tu svou historku zopakoval před Fentonem. A byl si téměř jistý, že Chipa přesvědčí, aby to udělal. Chip měl vlastní zájem na tom, aby zmizeli někam hodně daleko.</p>
<p>Právě zajížděl na parkoviště, když si vzpomněl, co se stalo Billymu Stearnsovi a Kathy Slavinové.</p>
<p>O volné hodině došel do kanceláře školního tajemníka a naklonil se nad stůl jeho sekretářky. Sepisovala právě seznam docházky.</p>
<p>„Je tu dnes Chip Osway?“ zeptal se nenucené.</p>
<p>„Chip.,.?“ Pochybovačně na něj pohlédla.</p>
<p>„Charles Osway,“ opravil se Jim. „Chip je přezdívka.“ Začala se probírat hromádkou malých papírků, na jeden z nich pohlédla a vytáhla ho. „Chybí, pane Normane.“</p>
<p>„Můžete mi dát jeho telefonní číslo?“</p>
<p>„Jistě,“ přikývla a zastrčila si tužku do vlasů. Vytáhla je z kartotéční skříňky označené písmenem O a podala mu je. Jim číslo vytočil na jejím telefonu.</p>
<p>Telefon zazvonil asi tucetkrát a Jim se už chystal zavěsit, když se ozval drsný a ospalý hlas. „Co je?“</p>
<p>„Pan Osway?“</p>
<p>„Barry Osway je už šest let po smrti. U telefonu Gary Denkinger.“</p>
<p>„Vy jste nevlastní otec Chipa Oswaye?“</p>
<p>„Co proved?“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Vypařil se, tak chci vědět, co proved.“</p>
<p>„Pokud vím, neprovedl nic. Chtěl jsem si s ním jen promluvit. Nevíte náhodou, kde by mohl být?“</p>
<p>„Ne, já chodím na noční. A jeho kamarády neznám.“</p>
<p>„Nemáte vůbec ponětí…“</p>
<p>„To nemám. Vzal si starej kufr a padesát babek, co si našetřil z krádeží autodílů nebo z prodeje drog nebo čím si vlastně ty mladý dneska vydělávaj. Co já vím? Třeba jel do San Franciska k hipíkům.“</p>
<p>„Kdyby se vám ozval, zavoláte mi do školy? Jim Norman, oddělení angličtiny.“</p>
<p>„No jasně.“</p>
<p>Jim položil sluchátko. Sekretářka tajemníka vzhlédla a věnovala mu krátký neutrální úsměv. Jim její úsměv neopětoval.</p>
<p>O dva dny později se v ranní docházce vedle jména Chipa Oswaye objevila slova „zanechal studia“. Jim čekal, kdy se objeví Simmons s novou osobní složkou. Za týden se dočkal.</p>
<p>Otupěle pohlížel na fotografii. Tentokrát nebylo pochyb. Ježka nahradily dlouhé vlasy, blonďatá barva však zůstala. A obličej byl tentýž. Vincent Corey. Mezi přáteli a důvěrnými kamarády známý jako Vinnie. Vzhlížel na Jima ze snímku se rty zkřivenými provokativním úšklebkem.</p>
<p>Když mířil před sedmou vyučovací hodinou do třídy, srdce mu v prsou hlasitě bušilo. Lawson, Garcia a Vinnie Corey stáli u nástěnky vedle dveří – když se k nim blížil, všichni tři se vzpřímili.</p>
<p>Vinnie se usmál svým provokativním úsměvem, oči měl však studené a mrtvé jako sněhové vločky. „Vy jste určitě pan Norman. Nazdárek, Normě.“</p>
<p>Lawson a Garcia se tiše zasmáli.</p>
<p>„Jmenuju se Norman,“ odpověděl Jim a nevšímal si ruky, kterou mu Vinnie podával. „Laskavě si to zapamatujte.“</p>
<p>„Jasně, budu si to pamatovat. Jakpak se daří vašemu bratříčkovi?“</p>
<p>Jim ztuhl. Cítil, jak mu povoluje močový měchýř, a odněkud jakoby z velké dálky, z nějaké dlouhé chodby kdesi ve své lebce, slyšel přízračný hlas: <emphasis>Koukej, Vinnie, pochcal se!</emphasis></p>
<p>„Co víte o mém bratrovi?“ zeptal se chraptivě.</p>
<p>„Nic,“ ujistil ho Vinnie. „Nic moc.“ Všichni tři na něj pohlíželi s prázdným a nebezpečným úsměvem.</p>
<p>Ozvalo se zvonění, takže pomalu vešli do učebny.</p>
<p>Telefonní budka v dragstóru, deset hodin večer téhož dne.</p>
<p>„Ústředna? Chci policejní stanici ve Stratfordu, stát Connecticut. Ne, číslo nemám.“</p>
<p>Cvakání ve sluchátku. Dotazy.</p>
<p>Ten policista se jmenoval pan Nell. Měl tehdy bílé vlasy a mohlo mu být kolem pětapadesáti. Děti nedokážou věk správně odhadnout. Otec jim zemřel a pan Nell o tom z nějakých vlastních zdrojů informací věděl.</p>
<p><emphasis>Říkejte mi pan Nell, kluci.</emphasis></p>
<p>Jim se každý den v poledne s bratrem scházel a společně chodili do Stratfordského bistra sníst oběd, který si přinesli z domova. Matka jim každému dávala pět centů, aby si mohli koupit mléko. To bylo ještě předtím, než se začalo mléko rozvážet přímo do škol. A občas se tam objevil pan Nell s opaskem, vrzajícím pod váhou jeho břicha a služební osmatřicítky, a koupil jim každému kousek koláče se zmrzlinou.</p>
<p><emphasis>Kde jste byl, když probodli mého bratra, pane Nell?</emphasis></p>
<p>Konečně dostal spojení. Telefon zazvonil jen jednou.</p>
<p>„Policie Stratford.“</p>
<p>„Dobrý večer, tady je James Norman. Volám meziměstsky.“ Uvedl jméno města. „Zajímalo by mě, jestli mi můžete dát nějaké spojení na jednoho člověka, který byl u policie někdy kolem sedmapadesátého roku.“</p>
<p>„Počkejte chviličku, pane Normane.“</p>
<p>Chvíle čekání a pak jiný hlas.</p>
<p>„Tady je seržant Morton Livingston, pane Normane. Po kom se sháníte?“</p>
<p>„Totiž,“ zaváhal Jim, „jako kluci jsme mu prostě říkali pan Nell. Nevíte náhodou…“</p>
<p>„No jasně! Don Nell už je v důchodu. Už mu bude třiasedmdesát nebo čtyřiasedmdesát.“</p>
<p>„A bydlí pořád ve Stratfordu?“</p>
<p>„Ano, na Barnum Avenue. Chcete jeho adresu?“</p>
<p>„A telefon, pokud ho máte.“</p>
<p>„Jistě. Vy jste Dona znal?“</p>
<p>„Kupovával mně a bratrovi ve Stratfordském bistru jablkový koláč se zmrzlinou.“</p>
<p>„Panebože, ten podnik už deset let neexistuje. Tak chviličku počkejte.“ Vrátil se k telefonu a nadiktoval mu adresu i s telefonním číslem. Jim šiji poznamenal, poděkoval Livingstonovi a zavěsil.</p>
<p>Vytočil znovu ústřednu, nadiktoval jí číslo a čekal. Když začal telefon vyzvánět, zmocnilo se ho náhlé horečné napětí a naklonil se kupředu, přičemž se instinktivně odvrátil od pultu dragstóru, přestože u něj seděla pouze boubelatá mladá dívka, která si četla nějaký časopis.</p>
<p>Na druhé straně telefonní linky se ozval silný mužský hlas, který ani v nejmenším nepůsobil stařecky. „Prosím?“ Tohle jediné slovo odstartovalo řetězovou reakci prastarých vzpomínek a emocí, stejně překvapivou, jako je pavlovovská reakce, kterou lze vyvolat, když slyšíte v rozhlase nějakou starou nahrávku.</p>
<p>„To je pan Nell? Donald Nell?“</p>
<p>„U telefonu.“</p>
<p>„Tady je James Norman, pane Nelle. Nevzpomínáte si na mě náhodou?“</p>
<p>„Vzpomínám,“ odpověděl hlas bez zaváhání. „Jablkový koláč se zmrzlinou. Vašeho bratra zabili… probodli. Zatracená věc, byl to príma kluk.“</p>
<p>Jim se bezvládně opřel o jednu ze skleněných stěn telefonní budky. Po náhlém uvolnění napětí si připadal slabý jako plyšová hračka. Chybělo málo, aby vypověděl celý svůj příběh, zoufale však toto své nutkání potlačil.</p>
<p>„Pane Nelle, ty kluky nikdy nechytili.“</p>
<p>„Ne,“ přitakal Nell. „Měli jsme pár podezřelých. Pokud si vzpomínám, na policejní stanici v Bridgeportu se konala identifikační přehlídka.“</p>
<p>„Byli mi ti podezřelí představeni jménem?“</p>
<p>„Ne. Podle předepsaného postupu pro policejní identifikační přehlídky se podezřelí oslovovali číslem. Proč se o to teď zajímáte, pane Normane?“</p>
<p>„Dovolte mi, abych na vás vyzkoušel pár jmen,“ požádal Jim. „Chci vědět, jestli vám některé z nich bude v souvislosti s tím případem povědomé.“</p>
<p>„Synku, to už je…“</p>
<p>„Třeba si vzpomenete,“ skočil mu do řeči Jim, který si začínal připadat trošičku zoufale. „Robert Lawson, David Garcia, Vincent Corey. Žádný z nich vám…“</p>
<p>„Corey,“ prohlásil pan Nell rozhodně. „Na toho si vzpomínám. Říkali mu Chřestýš Vinnie. Ano, toho jsme v souvislosti s tím případem předvolávali. Jeho matka mu dosvědčila alibi. Robert Lawson, to mi nic neříká, tak se může jmenovat kdokoli. Ale Garcia… to je mi nějak povědomé. Nevím odkud. Krucinál, jsem už starý dědek.“ V jeho hlasu zaznívalo znechucení.</p>
<p>„Pane Nelle, nemohl byste nějak zjistit, co se s těmi kluky stalo?“</p>
<p>„Až na to, že už by to dneska samozřejmě nebyli žádní kluci.“</p>
<p><emphasis>Vážně ne?</emphasis></p>
<p>„Poslyšte, Jimmy, objevil se snad některý z těch kluků u vás a dělá vám problémy?“</p>
<p>„Já nevím. Děje se tady něco divného. A nějak to souvisí s vraždou mého bratra.“</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>„To vám neřeknu, pane Nelle. Myslel byste si, že jsem se zbláznil.“</p>
<p>„A zbláznil jste se?“ ozvala se okamžitě a se zaujetím hlasitá otázka.</p>
<p>„Ne,“ prohlásil Jim po chvilce zaváhání.</p>
<p>„Tak dobře, můžu si jejich jména prověřit ve stratfordském identifikačním rejstříku. Jak se s vámi spojím?“</p>
<p>Jim mu dal číslo svého domácího telefonu. „Nejspíš mě zastihnete v úterý večer.“ Byl doma prakticky každý večer, ale v úterý Sally chodila do kursu keramiky.</p>
<p>„Co teď vlastně děláte, Jimmy?“</p>
<p>„Učím na střední škole.“</p>
<p>„To je fajn. Bude to ale možná pár dnů trvat. Jsem už v důchodu.“</p>
<p>„Hlas máte úplně stejný.“</p>
<p>„To možná, ale měl byste mě vidět.“ Pobaveně se zasmál. „Ještě pořád si rád dáváte pořádný kus jablkového koláče se zmrzlinou?“</p>
<p>„Jasně,“ ujistil ho Jim. Byla to lež. Jablkový koláč se zmrzlinou nemohl ani cítit.</p>
<p>„To rád slyším. Pokud nechcete nic jiného, tak…“</p>
<p>„Ještě jednu maličkost. Je ve Stratfordu Milfordská střední škola?“</p>
<p>„Pokud vím, není.“</p>
<p>„Odtamtud totiž…“</p>
<p>„Jediné místní jméno, které tady má něco společného s Milfordem, je Milfordský hřbitov za městem na cestě Ash Heights. A z toho nikdy žádní absolventi nevyšli.“ Suše se zasmál a Jimovi jeho smích připadal jako náhlé zachrastění kostí v hrobce.</p>
<p>„Tak díky,“ slyšel říkat sám sebe. „Na shledanou.“</p>
<p>Pan Nell zavěsil. Telefonistka na ústředně ho požádala, aby vhodil šedesát centů, a Jim ji automaticky poslechl. Otočil se a zadíval se do příšerně znetvořené tváře, přitisknuté ke sklu mezi dvěma roztaženými dlaněmi; rozpláclé prsty vypadaly stejně jako špička nosu za sklem úplně bílé.</p>
<p>Byl to Vinnie s úšklebkem ve tváři.</p>
<p>Jim zaječel hrůzou.</p>
<p>A znovu škola.</p>
<p>Život s literaturou psal slohovou práci a většina studentů byla usilovně skloněna nad sešity, do kterých odevzdaně zapisovali svoje myšlenky, jako by štípali dříví. Všichni s výjimkou tří. Těmi třemi</p>
<p>výjimkami byli Robert Lawson sedící v bývalé lavici Billyho Stearnse, David Garcia na místě Kathy Slavinové a Vinnie Corey na místě Chipa Oswaye. Seděli s nepopsaným papírem před sebou a upřeně se dívali na Jima.</p>
<p>Těsně před zvoněním Jim tiše řekl: „Rád bych si s vámi po vyučování na chvíli promluvil, pane Corey.“</p>
<p>„Jistě, Normě.“</p>
<p>Lawson a Garcia se hlasitě rozřehtali, zbytek třídy se k nim však nepřipojil. Když zazvonilo, odevzdali svoje práce a téměř vyplašeně vyběhli ze dveří. Lawson a Garcia zůstali v učebně a Jim cítil, jak se mu stahuje žaludek.</p>
<p><emphasis>Už to přijde?</emphasis></p>
<p>Potom Lawson kývl na Vinnieho. „Tak zatím.“</p>
<p>„Čau.“</p>
<p>Odešli. Lawson zavřel dveře a za jejich mléčným sklem se náhle ozvalo chraptivé zvolání Davida Garcii: <emphasis>„Normje </emphasis><emphasis>teplouš!“ </emphasis>Vinnie pohlédl na dveře a pak zpátky na Jima. Usmál se.</p>
<p>„Už jsem si říkal,“ ozval se, „jestli k tomu vůbec někdy sebereš odvahu.“</p>
<p>„Vážně?“ pokrčil rameny Jim.</p>
<p>„Tehdy večer v tý telefonní budce jsem ti nahnal strach, co, parde?“</p>
<p>„Parde už dneska nikdo neříká, Vinnie. Už to nefrčí. Stejně jako ,nefrčí’ už nefrčí. To už je pryč jako Buddy Holly.“</p>
<p>„Mluvím, jak se mi líbí,“ odsekl Vinnie.</p>
<p>„Kde je ten čtvrtý? Ten s těmi divnými červenými vlasy?“</p>
<p>„Trhnul se.“ Pod jeho okázalou lhostejností ale Jim vycítil náhlou ostražitost.</p>
<p>„Zůstal naživu, co? Proto tady s vámi není. Zůstal naživu a je mu dnes dvaatřicet nebo třiatřicet, jako by bylo vám, nebýt toho, že…“</p>
<p>„Chlórák byl vždycky srábek, nezáleží na něm,“ Vinnie se posadil do své lavice a položil roztažené ruce na staré nápisy, které do ní byly vyryty. Oči mu svítily. „Člověče, pamatuju si tě tenkrát na tý policejní parádě. Vypadals, jako že si ty svoje starý manšestráky každou chvíli pochčiješ. Viděl jsem, jak koukáš na mě a na Davieho. Tak jsem tě uřknul.“</p>
<p>„Nejspíš ano,“ přikývl Jim. „Už šestnáct let mě kvůli vám straší noční můra. Copak to nestačilo? Proč jste se teď objevili? A proč jste si vybrali zrovna mě?“</p>
<p>Vinnie se zatvářil udiveně a pak se znovu usmál. „Protožes tebou máme nevyřízený účty, kámo. Musíme se s tebou vyrovnat.“</p>
<p>„Kde jste byli?“ zeptal se Jim. „Než jste se objevili tady?“</p>
<p>Vinnie pevně stiskl rty. „O tom se nebudeme bavit. Jasný?“</p>
<p>„Byli jste pod zemí, co, Vinnie? Šest stop hluboko. Na Milfordském hřbitově. Pod šesti stopami…“</p>
<p><emphasis>„Drž hubu!“</emphasis></p>
<p>Vyskočil a lavice se svalila do uličky.</p>
<p>„Nebudete to mít jednoduché,“ ujistil ho Jim. „Já vám to rozhodně nijak neusnadním.“</p>
<p>„Zabijeme tě, parde. Poznáš sám, jaký to tam dole pod zemí je.“</p>
<p>„Vypadni odtud.“</p>
<p>„A možná taky tu tvou hezounkou paničku.“</p>
<p>„Ty sráči mizerná, jestli se jí dotkneš…“ vyrazil slepě kupředu, protože zmínka o Sally ho rozzuřila a vyděsila.</p>
<p>Vinnie se ušklíbl a zamířil ke dveřím. „Jen klídek. Klídek, parde.“ Pobaveně se zasmál.</p>
<p>„Jestli se dotkneš mé ženy, zabiju tě!“</p>
<p>Vinnie se zašklebil ještě pobaveněji. „Zabiješ? Kámo, já myslel, že je ti jasný, že já už jsem po smrti.“</p>
<p>„Co to čteš, miláčku?“</p>
<p>Jim zdvihl knihu, aby si Sally mohla přečíst titul na obálce –<emphasis>Vyvolávání démonů.</emphasis></p>
<p>„No ne.“ Otočila se zpět k zrcadlu, aby si upravila účes.</p>
<p>„Vezmeš si zpátky domů taxíka?“ zeptal se.</p>
<p>„Vždyť jsou to jen čtyři bloky. A procházka mi udělá dobře na figuru.“</p>
<p>„Na Summer Street nějaký chlap obtěžoval jednu z mých studentek,“ zalhal. „Myslí si, zeji chtěl znásilnit.“</p>
<p>„Vážně? Kterou?“</p>
<p>„Dianu Snowovou,“ vymyslel si první jméno, které mu připadlo na mysl. „Je to jinak rozumná holka. Tak si raději vezmi taxíka, ano?“</p>
<p>„Tak dobře,“ přikývla. Zastavila se u jeho křesla, klekla si, položila mu ruce na tváře a pohlédla mu do očí. „Co se děje, Jime?“</p>
<p>„Nic.“</p>
<p>„Ale ano. Něco se děje.“</p>
<p>„Nic, co bych nedokázal zvládnout.“</p>
<p>„Má to něco společného… s tvým bratrem?“</p>
<p>Dýchl na něj závan děsu, jako by někdo otevřel nějaké dveře v jeho nitru. „Proč se ptáš?“</p>
<p>„Včera v noci jsi ze spaní mumlal jeho jméno. Říkal jsi <emphasis>Wayne, Wayne. A </emphasis>potom <emphasis>utí</emphasis><emphasis>kej, Wayne. „</emphasis></p>
<p>„To nic není.“</p>
<p>Oba ale věděli, že to není pravda. Když odcházela, díval se za ní.</p>
<p>Pan Nell zavolal ve čtvrt na devět. „Kvůli těm mládencům si nemusíte lámat hlavu,“ ujistil ho. „Ti už jsou všichni mrtví.“</p>
<p>„Opravdu?“ Telefonoval a zároveň si ukazováčkem držel založené místo ve <emphasis>Vyvolávání démonů.</emphasis></p>
<p>„Zabili se při autohavárii. Šest měsíců po tom, co zavraždili vašeho bratra. Pronásledoval je jeden policista. Přesněji řečeno to byl Frank Simon, co dneska pracuje pro Sikorského. Nejspíš tam vydělává o hodně víc.“</p>
<p>„A rozmlátili se?“</p>
<p>„Auto vyletělo z vozovky v rychlosti kolem sto padesáti kilometrů za hodinu a narazilo do sloupu hlavního elektrického vedení. Když konečně vypnuli elektřinu a seškrábali je, byli spečení na škvarek.“</p>
<p>Jim zavřel oči. „Viděl jste hlášení?“</p>
<p>„Na vlastní oči.“</p>
<p>„Bylo tam něco o tom autě?“</p>
<p>„Starý auťák s vylepšeným motorem.“</p>
<p>„Popis?“</p>
<p>„Černá fordka ročník čtyřiapadesát s nápisem Hadí oči na boku. Velice příhodné. Byla kolem toho sloupu omotaná jako had.“</p>
<p>„Měli ještě jednoho kumpána, pane Nelle. Nevím, jak se jmenoval, ale říkalo se mu Chlórák.“</p>
<p>„Tak to bude Charlie Sponder,“ odpověděl pan Nell bez váhání. „Odbarvil si jednou vlasy nějakým chlórovým přípravkem, na to si vzpomínám. Udělaly se mu v nich bílé pruhy a on si je zase zkusil přebarvit zpátky. Dopadlo to tak, že ty bílé pruhy měl oranžové.“</p>
<p>„A víte, co je s ním ted?“</p>
<p>„Dal se k armádě. To bylo v osmapadesátém nebo v devětapadesátém, když předtím přivedl jedno z místních děvčat do jiného stavu.“</p>
<p>„Mohl bych se s ním nějak spojit?“</p>
<p>„Jeho matka bydlí ve Stratfordu. Ta by vám to řekla.“</p>
<p>„Dal byste mi její adresu?“</p>
<p>„Nedal, Jimmy. Nedám vám ji, pokud mi neřeknete, co vás žere.“</p>
<p>„To vám nemůžu říct, pane Nelle. Měl byste mě za blázna.“</p>
<p>„Můžete to zkusit.“</p>
<p>„Nemůžu.“</p>
<p>„Jak myslíte, synku.“</p>
<p>„Řekněte mi…“ Telefon byl ale hluchý.</p>
<p>„Mizera jeden,“ zamumlal Jim a položil sluchátko do vidlice. Telefon pod jeho rukou zazvonil a Jim vylekaně ucukl, jako by se náhle popálil. Těžce oddechoval a díval se na telefon. Zazvonil třikrát, čtyřikrát. Jim zvedl sluchátko, poslouchal a zavřel oči.</p>
<p>Cestou do nemocnice ho zastavil policista, a když slyšel, o co jde, jel před ním se zapnutou sirénou. Na úrazovém oddělení byl mladý lékař s knírkem tvaru zubního kartáčku. Díval se na Jima tmavýma bezvýraznýma očima.</p>
<p>„Promiňte, já jsem James Norman a…“</p>
<p>„Je mi líto, pane Normane. Vaše paní zemřela čtyři minuty po deváté.“</p>
<p>Cítil, že na něj jdou mdloby. Okolní svět se vzdálil kamsi daleko, byl celý rozmazaný a v uších mu pronikavě bzučelo. Očima bezcílně těkal kolem sebe, viděl zelené kachlíkované stěny, vozík pro pacienty lesknoucí se pod stropními zářivkami, ošetřovatelku s nakřivo nasazeným čepečkem. <emphasis>Měla byste se upravit, drahoušku. </emphasis>O stěnu vedle úrazové ordinace číslo jedna stál opřený zřízenec ve špinavém bílém</p>
<p>plášti, zastříkaném na prsou několika kapkami krve, a čistil si nožem nehty. Zdvihl hlavu, pohlédl Jimovi do očí a ušklíbl se. Byl to David Garcia.</p>
<p>Jim omdlel.</p>
<p>Pohřeb. Něco jako taneční představení o třech jednáních. Jimův dům, smuteční síň, hřbitov. Tváře objevující se odnikud, připlouvající k němu a znovu odplouvající do tmy. Sallyina matka s uslzenýma očima za černým závojem. Sallyin otec, vypadající šokované a staře. Simmons. A další. Všichni se představovali a potřásali si s ním rukou. Přikyvoval, aniž by registroval jejich jména. Několik žen přineslo jídlo a jedna z přítomných dam vytáhla jablkový koláč; někdo si kousek vzal, a když pak Jim přišel do kuchyně, spatřil koláč ležet na lince – byl rozkrojený, na podnos z něj vytékala šťáva podobná jantarové krvi a Jim si pomyslel: <emphasis>Měla by na něm ještě být pořádná porce vanilkové zmrzliny.</emphasis></p>
<p>Cítil, jak se mu roztřásly ruce i nohy, a měl chuť jít k lince a hodit koláč na zeď.</p>
<p>A pak se začali loučit a Jim pozoroval sám sebe, tak jako se na sebe díváte ve filmu natočeném amatérskou kamerou, jak si s nimi potřásá rukou, přikyvuje a říká: Díky… Ano, jistě… Díky… To určitě.. Díky.</p>
<p>Když odešli, byl dům zase jeho. Přešel ke krbové římse, plné nejrůznějších suvenýrů, připomínajících jejich manželství. Plyšový pejsek s očima z korálků, kterého o líbánkách vyhrála na Coney Islandu. Dvoje kožené desky –jeho diplom z Bostonské univerzity a její z univerzity v Massachusetts. Pár obrovských polystyrénových hracích kostek, které mu žertem darovala, když někdy před rokem prohrál u Pinkyho Silversteina šestnáct dolarů v pokeru. A uprostřed římsy jejich svatební fotografie. Otočil ji a pak se posadil do křesla a díval se na prázdnou televizní obrazovku. V hlavě mu začínal klíčit nápad.</p>
<p>O hodinu později zazvonil telefon a vytrhl ho z chvilkové dřímoty. Rozespale nahmatal sluchátko.</p>
<p>„Teďjsi na řadě ty, Normě.“</p>
<p>„Vinnie?“</p>
<p>„Kámo, byla jako jeden z těch hliněnejch holubů na střelnici. Prásk a celá se rozpleskla.“</p>
<p>„Budu dnes večer ve škole, Vinnie. Učebna třiatřicet. Světla nechám zhasnutá. Bude to úplně jako tehdy pod nadjezdem. Dokonce si myslím, že můžu opatřit i vlak.“</p>
<p>„Chceš to mít z krku, co?“</p>
<p>„Přesně tak,“ přisvědčil Jim. „Tak přijďte.“</p>
<p>„Možná.“</p>
<p>„Však vy přijdete,“ řekl Jim a zavěsil.</p>
<p>Když dojel ke škole, byla už téměř tma. Zaparkoval na svém obvyklém místě, univerzálním klíčem si otevřel zadní vchod a zašel nejprve do oddělení angličtiny v prvním patře. Vešel dovnitř, otevřel skříňku s gramofonovými deskami a začal se v nich přehrabovat. Když dospěl asi do poloviny, zarazil se a vytáhl desku s titulem <emphasis>Hi–fi zvukové efekty. </emphasis>Otočil ji. Třetí záznam na straně A byl nadepsaný „Nákladní vlak: 3:04“. Položil album na školní přenosnou stereosoupravu a vytáhl z kapsy pláště <emphasis>Vyvolávání démonů. </emphasis>Nalistoval v knize označenou pasáž, něco si přečetl a přikývl. Zhasl světlo.</p>
<p>Učebna třiatřicet.</p>
<p>Instaloval stereosoupravu, reproduktory dal co nejdál od sebe a potom si pustil záznam nákladního vlaku. Z ticha se ozval stále sílící lomoz, který po chvíli zaplnil celou místnost pronikavým rachotem dieselmotorů a skřípěním oceli narážející na ocel.</p>
<p>Když zavřel oči, byl téměř schopen uvěřit, že je pod nosníkem v Broad Street, klečí na kolenou a dívá se, jak to malé kruté drama směřuje k nevyhnutelnému závěru.</p>
<p>Otevřel oči, zastavil gramofon a pak jej znovu nachystal na začátek záznamu. Posadil se za katedru, otevřel <emphasis>Vyvolávání démonů </emphasis>a nalistoval kapitolu s názvem „Zlovolní duchové a jak je přivolávat“. Při čtení pohyboval rty a občas se zarazil, vytáhl něco z kapsy a položil to na stůl.</p>
<p>Jako první to byla stará fotografie se zohýbanými rohy, na níž spolu s bratrem stáli na trávníku před činžovním domem v Broad Street, ve kterém tehdy bydleli. Oba měli vlasy zastřižené na ježka a oba se nejistě usmívali do objektivu. Jako druhá přišla na řadu malá sklenička krve. Než sem šel, chytil toulavou kočku a kapesním nožem jí podřízl hrdlo. Třetím předmětem byl samotný kapesní nůž. A konečně potní páska, vytržená z podšívky staré baseballové čepice žákovského mužstva. Z Waynovy čepice. Jim si ji nechával v tajné naději, že jednoho dne budou mít se Sally syna, který ji bude nosit.</p>
<p>Vstal, přešel k oknu a vyhlédl ven. Parkoviště bylo prázdné.</p>
<p>Začal přistrkovat školní lavice ke stěnám, až uprostřed učebny utvořil zhruba kruhovité volné místo. Když s tím byl hotový, vytáhl ze zásuvky svého stolu kus křídy a podle nákresu v knížce, naprosto přesně a s pomocí dřevěného měřítka, namaloval na podlahu pentagram.</p>
<p>Začínal trochu namáhavě oddechovat. Zhasl světla, do jedné ruky vzal připravené předměty a začal deklamovat.</p>
<p>„Otče temnot, vyslyš mě pro klid mé duše. Jsem člověk, který ti slibuje přinést oběť. Jsem člověk, který tě výměnou za tuto oběť pokorně žádá o službu temných sil. Jsem člověk, který hledá odplatu levé ruky. Na znamení příslibu oběti ti přináším krev.“</p>
<p>Odšrouboval uzávěr skleničky, v níž bylo původně arašídové máslo, a vylil ji do pentagramu.</p>
<p>V potemnělé školní učebně se něco stalo. Nebylo možno říct, co přesně to bylo, ale vzduch uvnitř ztěžkl. Zdálo se, jako by zhoustl a zaplňoval mu hrdlo i žaludek šedou litinou. Hluboké ticho narůstalo a bobtnalo čímsi neviditelným.</p>
<p>Řídil se přesně instrukcemi starých rituálů.</p>
<p>Teď byla atmosféra naplněná čímsi, co Jimovi připomnělo den, kdy vzal jednu třídu na exkurzi do velké elektrárny – měl pocit, že vzduch kolem něj je plný elektrického napětí a chvěje se vibracemi. A pak ho oslovil jakýsi hlas, podivně hluboký a nepříjemný.</p>
<p>„Co si žádáš?“</p>
<p>Nevěděl přesně, jestli ho doopravdy slyší nebo jestli si to jen představuje. Pronesl dvě věty.</p>
<p>„To je jen drobná služba. Co za ni nabízíš?“</p>
<p>Jim řekl jediné slovo.</p>
<p>„Oba,“ zašeptal hlas. „Pravý i levý. Souhlasíš?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Tak mi dej, co mi patří.“</p>
<p>Rozevřel kapesní nůž, obrátil se ke svému stolu, položil na něj roztaženou dlaň pravé ruky a čtyřmi rozhodnými tahy si uřízl pravý ukazováček. Z ruky mu začala prýštit krev a vytvářela na psací podložce temné šmouhy. Ani v nejmenším to nebolelo. Odstrčil prst stranou a uchopil kapesní nůž pravou rukou. Odříznutí levého ukazováčku bylo těžší. Pravá ruka mu bez chybějícího prstu připadala nešikovná a cizí a nůž mu v ní neustále klouzal. Nakonec s netrpělivým zabručením nůž odhodil, přelomil kost a prst prostě utrhl. Pak oba ukazováčky uchopil, jako by to byly slané tyčinky, a hodil je do pentagramu. Vyšlehl oslnivý záblesk světla, podobný blesku magnéziového světla u starých fotoaparátů. Žádný oblak kouře, povšiml si. Žádný zápach síry.</p>
<p>„Cos mi přinesl?“</p>
<p>„Fotografii. Kus látky, který byl promočen jeho potem.“</p>
<p>„Pot je vzácná věc,“ poznamenal hlas a v jeho tónu zazněla taková nelidská chtivost, že se Jim otřásl hrůzou. „Tak mi je dej.“</p>
<p>Jim je hodil do pentagramu. Světlo zablesklo.</p>
<p>„Je to v pořádku,“ ozval se hlas.</p>
<p>„Pokud přijdou,“ dodal Jim.</p>
<p>Neozvala se žádná odpověď. Hlas byl pryč – pokud tam vůbec kdy nějaký byl. Jim se naklonil blíž k pentagramu. Fotografie tam ještě ležela, byla však zčernalá a zuhelnatělá. Potní páska zmizela.</p>
<p>Venku na ulici se ozval nějaký zvuk, zpočátku jen nezřetelný, pak ale nabývající na hlasitosti. Staré auto s vylepšeným motorem a tlumiči se skelnou vatou nejprve zahnulo na Davis Street a pak zamířilo ke škole. Jim se posadil a poslouchal, jestli projede kolem nebo zabočí na parkoviště.</p>
<p>Zabočilo dovnitř.</p>
<p>Na schodech se rozléhala ozvěna kroků.</p>
<p>Pronikavé hihňání Roberta Lawsona, pak něčí hlas napomínající ho „Pššt“ a další Lawsonovo zahihňání. Kroky se přiblížily, ztratily ozvěnu a potom se hlasitě rozletěly skleněné dveře nad schodištěm.</p>
<p>„Nazdárek, Normie!“ zahulákal fistulkou David Garcia.</p>
<p>„Jsi tady, Normie?“ zašeptal Lawson a rozchechtal se. „Kdepak jsi, bobánku?“</p>
<p>Vinnie nepromluvil, ale když se k němu chodbou blížili, viděl Jim siluety jejich postav. Vinnie byl nejvyšší a v jedné ruce držel nějaký podlouhlý předmět. Ozvalo se tiché cvaknutí a podlouhlý předmět byl náhle ještě delší.</p>
<p>Stáli ve dveřích, Vinnie uprostřed. Všichni tři drželi v rukou nože…</p>
<p>„Tak jsme tady, kámo,“ ozval se tiše Vinnie. „Přišli jsme tě sejmout.“</p>
<p>Jim zapnul gramofon.</p>
<p>„Kristepane,“ škubl sebou Garcia. „Co to je?“</p>
<p>Nákladní vlak se k nim blížil. Téměř bylo cítit, jak stěny vibrují jeho rachotem.</p>
<p>Zdálo se, jako by už zvuk nevycházel z reproduktorů, ale odněkud zdola z chodby, z nějakých kolejí nesmírně vzdálených v čase i prostoru.</p>
<p>„Nějak se mi to nelíbí,“ zarazil se Lawson.</p>
<p>„Už je pozdě,“ prohlásil Vinnie. Pokročil dopředu a mávl nožem. „Naval prachy, parde.“</p>
<p>… <emphasis>nechte nás </emphasis><emphasis>na pokoji…</emphasis></p>
<p>Garcia vylekaně uskočil. „Co to sakra…“</p>
<p>Vinnie však ani na okamžik nezaváhal. Pokynul ostatním, aby se rozestoupili, a to, co se mu zračilo v očích, poněkud připomínalo pocit úlevy.</p>
<p>„No tak, cucáku, kolik u sebe máš?“ vykřikl náhle Garcia.</p>
<p>„Čtyři centy,“ odpověděl Jim. Byla to pravda. Vybral je z pokladničky v ložnici. Nejnovější z nich měl datum 1956.</p>
<p>„Ty lháři zasraná.“</p>
<p>… <emphasis>nechte ho být…</emphasis></p>
<p>Lawson se ohlédl přes rameno a vyvalil oči. Stěny kolem nich byly náhle průzračné a téměř neviditelné. Nákladní vlak táhle zapískal. Světlo vrhané lampou na parkovišti zčervenalo jako neónová reklama na budově Burretsovy stavební společnosti a začalo blikat na pozadí soumračné oblohy.</p>
<p>Něco vycházelo ven z pentagramu, něco s obličejem malého, asi dvanáctiletého chlapce. Chlapce s vlasy ostříhanými na ježka.</p>
<p>Garcia skočil dopředu a zasadil Jimovi ránu do úst. Jim z jeho dechu cítil smíšený zápach česneku a feferonek. Bylo to všechno pomalé a bezbolestné.</p>
<p>Jim pocítil v rozkroku náhlou tíhu podobnou olovu a jeho močový měchýř povolil. Pohlédl dolů a zjistil, že se mu na kalhotách objevila rozrůstající se tmavá skvrna.</p>
<p>„Koukej, Vinnie, pochcal se!“ vykřikl Lawson. Tón jeho hlasu byl správný, ale ve tváři měl výraz děsu – výraz loutky, která ožila a zjišťuje, zeji někdo vodí na provázcích.</p>
<p>„Nechte ho být,“ řekla ta věc podobná Waynovi, nebyl to ale Waynův hlas – byl to ten nelidský, chtivý hlas z pentagramu. „Utíkej, Jimmy! Utíkej! Utíkej!“</p>
<p>Jim klesl na kolena, na záda mu dopadla ruka, která hledala, čeho by se zachytila, a nic nenašla.</p>
<p>Vzhlédl a spatřil, jak Vinnie s obličejem staženým v karikaturu nenávisti vráží nůž do té Waynovi podobné věci těsně pod hrudní kost… a pak Vinnie zaječel, tvář se mu jakoby propadla, zuhelnatěla, zčernala a vypadala příšerně.</p>
<p>Potom zmizel.</p>
<p>Garcia s Lawsonem zaútočili o chviličku později, zkroutili se, zuhelnatěli a byli pryč.</p>
<p>Jim ležel na podlaze a chraptivě oddechoval. Rachot nákladního vlaku utichl.</p>
<p>Shora ně něj pohlížel jeho bratr.</p>
<p>„Wayne?“ vydechl.</p>
<p>A tvář nad ním se změnila. Zdálo se, že se roztekla a slila dohromady. Oči zežloutly a přízrak na něj hleděl s děsivou, rozšklebenou zlovůlí.</p>
<p>„Já se vrátím, Jime,“ zašeptal nelidský hlas.</p>
<p>A byl pryč.</p>
<p>Jim pomalu vstal a jednou zmrzačenou rukou vypnul gramofon. Sáhl si na ústa; po Garciově úderu se mu z nich řinula krev. Přešel k vypínači a rozsvítil. Učebna byla prázdná. Vyhlédl oknem na parkoviště a to bylo také prázdné až na opuštěný disk z jednoho kola, v němž se v idiotské pantomimě odráželo měsíční světlo. Vzduch v učebně páchl starobou a zatuchlinou – připomínal atmosféru hrobek. Jim smazal z podlahy pentagram a pak začal rovnat lavice, aby měl jeho suplent drahý den všechno v pořádku. Prsty ho strašlivě bolely – <emphasis>jaké prsty? </emphasis>Bude muset zajít k lékaři. Zavřel dveře, pomalu scházel po schodech a tiskl si ruce k hrudi. V polovině schodiště ho cosi – snad stín, snad pouhé tušení – přimělo, aby se prudce otočil.</p>
<p>Něco neviditelného jako by uskočilo zpět.</p>
<p>Jim si vzpomněl na varování z <emphasis>Vyvolávání démonů </emphasis>– na nebezpečí z toho vyplývající. Možná se vám je podaří přivolat, možná je i přesvědčíte, aby splnili to, co po nich chcete. A možná se jich dokonce zbavíte.</p>
<p>Někdy se ale vracejí.</p>
<p>Pokračoval po schodech dolů a přemýšlel o tom, jestli ta noční můra doopravdy skončila.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Jahodové jaro</strong></emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Pérák Jack… </emphasis>Viděl jsem ta dvě slova dneska ráno v novinách – ach, můj Bože, jak mě jen vrátila v myšlenkách zpátky. To všechno se seběhlo před osmi lety, skoro na den přesně. Jednou, když se ty věci děly, jsem se dokonce viděl na federální televizi – v pořadu Waltera Cronkita. Jen jsem se tam mihnul v davu za reportérem, ale moji rodiče mě poznali hned. Tak hned meziměstsky zavolali. Táta po mně chtěl, abych mu řekl, co si myslím o situaci – byl strašně důvěřivý a srdečný a rád se se mnou bavil jako chlap s chlapem. Máma jenom chtěla, abych se vrátil domů. Jenže já se nechtěl vrátit domů. Já jsem byl okouzlený.</p>
<p>Okouzlený tím temným a mlhavým jahodovým jarem a stínem násilné smrti, který tamtudy v těch nocích před osmi lety procházel. Stínem Péráka Jacka.</p>
<p>V Nové Anglii tomu říkají jahodové jaro. Nikdo neví proč – tamní staří tomu prostě tak říkají. Říkají, že přichází každých osm či deset roků. A to, co se stalo na učitelské koleji v New Sharonu onoho jahodového jara… třeba to má také nějaký cyklus, ale pokud na to někdo přišel, stejně nic neřekne.</p>
<p>V New Sharonu začalo jahodové jaro 16. března 1968. Toho dne skončila nejstudenější zima za posledních dvacet let. Pršelo a moře jste mohli cítit na třicet kilometrů ve vnitrozemí. Sníh, kterého místy napadlo přes šedesát centimetrů, začal tát a cestičky v univerzitním areálu byly pěkně rozčvachtané. Sněhové sochy, které tam postavili za masopustu a které vydržely dva měsíce neporušené díky rekordním mrazům, se začaly naklánět a roztékat. Karikatuře Lyndona Johnsona před budovou studentského sdružení tekly slzy. Holub před Prashnerovou kolejí přišel o svá zamrzlá křídla a jeho překližková kostra místy smutně prosvítala.</p>
<p>A když přišel večer, přišla s ním i mlha, tiše a bíle se kradoucí po úzkých cestičkách a průjezdech. Borovice na hlavní cestě z ní vyčnívaly jako hrozící prsty a mlha se valila, pomalu, jako cigaretový dým, přes mostek kolem kanónů z občanské války. Věci se zdály být vytržené ze skutečnosti, podivné, magické. Nic netušící poutník by mohl vyjít ven z hudbou pulzujícího, jasně osvětleného přeludu studentské hospody a myslet si, že vyjde do jasné, mrazivé zimy, která ho svým objetím zchladí… a místo toho se ocitne uprostřed tichého, tlumeného světa valící se mlhy – a jediným zvukem, který uslyší, bude zvuk jeho kroků a ukapávání vody stékající do prastarých kanálů. Tak trochu se tu dalo očekávat, že potkáte Gluma, Froda nebo Sama, jak někam pospíchají, nebo že se obrátíte a zjistíte, že hospoda tam už není, že zmizela, že tu místo ní je mlžné panoráma močálů a tisů a možná i druidských kruhů – nebo roj svatojánských mušek.</p>
<p>Hrací skříň toho roku vyhrávala „Love Is Blue“. Vyhrávala „Hey, Jude“, donekonečna, donekonečna. Vyhrávala „Scarborough Fair“.</p>
<p>A deset minut po jedenácté toho večera třeťák jménem John Dancey, vracející se na kolej, začal křičet do mlhy, a upustil knížky na nohy a mezi nohy mrtvé dívky ležící v tmavém koutě parkoviště u fakulty biologie. Dívka měla hrdlo proříznuté od ucha k uchu, ale oči měla otevřené a téměř se jí leskly radostí z nejlepšího fóru jejího mladého života. Dancey studoval jako hlavní předmět pedagogiku a jako vedlejší rétoriku – a ječel, a ječel, a ječel.</p>
<p>Druhý den ráno bylo zataženo a šedivo a my jsme šli na přednášky s otázkou na rtech – kdo? proč? kdy myslíte, že ho dostanou? A v každém případě ta nejzapeklitější otázka: Znals ji? Znals ji?</p>
<p><emphasis>Jo, chodil jsem s ní na kurz výtvarný výchovy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jo, jeden z kámošů mýho spolubydlícího s níminulej semestr chodil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jo, jednou si ode mě tady v hospodě připálila. Seděla u vedlejšího stolu.</emphasis></p>
<p>Jo,</p>
<p><emphasis>Jo, já</emphasis></p>
<p><emphasis>Jo… j</emphasis><emphasis>o… ale jo, to víš…</emphasis></p>
<p>Všichni jsme ji znali. Jmenovala se Gale Cermanová (vyslov <emphasis>Kermanová) </emphasis>a studovala jako hlavní obor výtvarku. Nosila brejle lennonky a měla pěknou postavu. Klukům se docela líbila, ale její spolubydlící ji nenáviděly. Nikdy moc ven nechodila, i když byla jedna z největších rajd na celé škole. Byla to normální živá holka, ale málomluvná a moc se nesmála. Byla těhotná a měla leukémii. Byla lesbička a zavraždil ji její kluk. Bylo jahodové jaro a sedmnáctého června jsme všichni věděli, kdo byla Gale Cermanová.</p>
<p>Do areálu se sjelo půl tuctu vozů státní policie a většina z nich zaparkovala před kolejí Judith Franklinové, kde Cermanová bydlela. Když jsem šel kolem na přednášku, která začínala od desíti, požádali mě o můj studentský průkaz. Vyzrál jsem na ně. Ukázal jsem jim tu fotku, na které necením zuby.</p>
<p>„Máš u sebe nůž?“ zeptal se mne policajt rafinovaně.</p>
<p>„Je to kvůli Gale Cermanový?“ opáčil jsem – a hned jsem mu vysvětlil, že nejvražednější věc, co u sebe mám, je klíčenka s králičí pacičkou.</p>
<p>„Proč se ptáš?“ Vyšuměl.</p>
<p>Už jsem měl být pět minut na přednášce.</p>
<p>Bylo jahodové jaro a nikdo toho večera nešel sám po tom poloakademickém, polofantastickém univerzitním areálu. Mlha přišla znovu, voněla mořem, tichá a hustá.</p>
<p>Kolem deváté vrazil do pokoje, kde jsem si od sedmé likvidoval mozek nad esejem o Miltonovi, můj spolubydlící. „Už ho mají,“ řekl. „Slyšel jsem to v hospodě.“</p>
<p>„Od koho?“</p>
<p>„Nevím. Ňákej kluk. Její kluk. Jmenuje se Carl Amalara.“</p>
<p>Zase jsem si sedl, s ulehčením a zklamáním. S takovýmhle jménem… to musela být pravda. Smrtelný a hnusný obyčejný zločin z vášně.</p>
<p>„Jo, to je dobrý,“ řekl jsem. „To je dobře, že ho mají.“</p>
<p>Kolega vypadl z pokoje, aby tu zprávu rozhlásil po celé koleji. Já jsem si po sobě přečetl svůj esej o Miltonovi, nepodařilo se mi pochopit, co jsem tím vlastně chtěl říct, roztrhal jsem to a začal jsem znovu.</p>
<p>Druhý den to bylo v novinách. Měli tam neuvěřitelně pěknou Amalarovu fotku – asi z maturitního tabla –, na které byl spíš zasmušilý chlapec s olivovou pletí, tmavýma očima a dbbanci na nose. Kluk se sice ještě nepřiznal, ale důkazy proti němu byly silné. Poslední měsíc nebo tak nějak se s Gale Cermanovou dost hádali a před týdnem se rozešli. Amalarův spolubydlící říkal, že Carl z toho byl „celej vedle“. Ve skřínce pod jeho postelí našla policie sedmnácticentimetrový lovecký nůž od L. L. Beána a obrázek dívky, který byl očividně rozstřižený nůžkami.</p>
<p>Vedle fotky Amalary byla fotka Gale Cermanové. Nepříliš jasně na ní byl zachycen pes, línající ovčák, a trochu myšovitá blondýnka v brýlích. Rty měla trochu nahoru, nejistě se usmívala a šilhala. Jednu ruku měla na hlavě toho psa. Takže to byla pravda. Musela to být pravda.</p>
<p>Toho večera zase přišla mlha, ne potichoučku polehoučku, ale v nemístně tichém návalu. Byl jsem ten večer venku. Bolela mne hlava, a tak jsem se šel nadýchat vzduchu, té vlhké, mlžné vůně jara, které pomalu odnášelo vzdorující sníh a zanechávalo odhalené bezživotné trsy loňské trávy jako hlavy vzdychajících starých babiček.</p>
<p>Byl to jeden z nejkrásnějších večerů, na které si vzpomínám. Lidé, které jsem míjel pod lucernami svítícími do mlhy, to byly jen mumlající stíny, všichni vypadali jako milenci, jak tak kráčeli ruku v ruce. Tající sníh kapal a sléval se v potůčky a z každého tmavého potůčku se zvedal zvuk moře, tmavého zimního moře, jež nyní ustupovalo.</p>
<p>Procházel jsem se až skoro do půlnoci, až už jsem byl celý vláčný, a procházel jsem okolo spousty stínů, slyšel jsem spoustu kramfleků, jak zasněně šlapou dolů po křivolakých cestičkách. Kdo tvrdí, že jedním z těch stínů nemohl být člověk (nebo věc) později známý jako Pérák Jack? Já ne, protože jsem prošel kolem mnoha stínů, ale v té mlze jsem neviděl žádné tváře.</p>
<p>Druhý den ráno mne vzbudil rozruch na koleji. Vypotácel jsem se ven, podívat se, co se zase stalo, uhrabával jsem si oběma rukama vlasy a olizoval jsem si suché patro úst chlupatou housenkou, co kdysi byla mým jazykem.</p>
<p>„Dostal zase jednu,“ řekl mi někdo s tváří zbledlou rozčilením. „Museli ho pustit.“</p>
<p>„Koho museli pustit?“</p>
<p>„No Amalaru přece,“ řekl někdo jiný posmutněle. „Když se to stalo, seděl v base.“</p>
<p>„Kdy se jako stalo co?“ zeptal jsem se trpělivě. Dřív nebo později na to stejně přijdu. Tím jsem si byl jist.</p>
<p>„Ten chlap zabil včera večer nějakou jinou. Teď po tom jdou jak diví.“</p>
<p>„Po čem jdou jak diví?“</p>
<p>Pobledlá tvář se zase mihla přede mnou. „Po její hlavě. Protože ať ji zabil kdo chce, její hlavu si vzal s sebou.“</p>
<p>New Sharon ani teď není žádná velká škola – a tehdy byla ještě menší. Taková ta instituce, které lidi z propagace něžně říkají „venkovská vysoká škola“. A ono to tam tehdy bylo opravdu jako na venkově, aspoň tenkrát, každý znal každého, alespoň od vidění. Gale Cermanová byla typ dívky, se kterou jsi se jen tak pozdravil a měl vágní představu, že už jsi ji někde viděl.</p>
<p>Ann Brayovou jsme všichni znali. Byla první finalistkou loňské soutěže o královnu krásy Nové Anglie a jejím parádním Číslem bylo, že žonglovala hořící pochodní na melodii písně „Tak se na mě koukni“. A taky byla chytrá – než ji zabili, byla redaktorkou školních novin (plátku vycházejícího každý týden a obsahujícího fůru politických karikatur a bombastických dopisů), členkou studentského divadelního souboru a předsedkyní Federálního sesterstva pro službu vlasti, pobočka New Sharon. Ve vroucích bublinách svého mladistvého elánu, coby prvák, jsem kdysi navrhl do novin něco, z čeho by byla rubrika, a pozval ji na rande – obojí odmítnuto.</p>
<p>A teď byla mrtvá… víc než to.</p>
<p>Šel jsem na odpolední semináře jako každý jiný, zdravil se se známými a říkal jsem jim ahoj trochu hlasitěji než jindy, jako kdyby mi to bylo něco platné při snaze přečíst si, co mají ve tvářích. Stejným způsobem si oni prohlíželi mne. Mezi námi čnělo něco temného, tmavého jako křivolaké stezky přetínající hlavní silnici nebo vinoucí se mezi stoletými duby na obdélníkovém trávníku za tělocvičnou. Tak tmavého jako vyčnívající kanóny z občanské války, viděné přes valící se mlhu. Hleděli jsme si do tváří a pokoušeli se číst v temnotách, jež se za nimi skrývaly.</p>
<p>Tentokrát policie nikoho nezatkla. Modří brouci patrolovali bez přestání po areálu v mlhavých jarních nocích osmnáctého, devatenáctého a dvacátého, reflektory se s pobloudilou naléhavostí zabodávaly do tmavých výklenků a koutů. Vedení školy nařídilo zákaz vycházení od devíti hodin. Jeden vzdoro vitý párek byl přistižen, jak se cicmal v křoví parku severně od Tatova domu absolventů, odvezli je na policejní stanici a tam je nelítostně dusili ve vlastní šťávě po tři hodiny.</p>
<p>Dvacátého vypukl hysterický falešný poplach, když jednoho kluka našli v bezvědomí na stejném parkovišti, kde našli mrtvolu Gale Cermanové. Koktavý univerzitní strážce ho nacpal do svého hlídkového vozu a položil mu přes obličej mapu okresu, aniž by se snažil nahmatat pulz, a vyrazil k místní nemocnici se sirénou vyjící po celém areálu jako rej divoženek.</p>
<p>Na půl cestě se mrtvola na zadním sedadle vztyčila a dutě se zeptala: „Do prdele, kde to jsem?“ Strážník zaječel a vjel do škarpy. Mrtvola se ukázala být jistým Donaldem Morrisem z přípravky, který dva dny předtím strávil v posteli se zvláště silnou chřipkou – byla to ten rok asijská? Už si nevzpomínám. Tak jako tak, omdlel na tom parkovišti, když se snažil dojít do hospody sníst talíř polévky a nějakou tu topinku.</p>
<p>Další dny bylo teplo a zataženo. Lidé se houfovali do malých skupinek, jež měly tendenci se rozpadat a znovu formovat, a to s překvapující rychlostí. Když se tak díváte na pořád stejné ksichty, napadají vás o některých z nich všelijaké věci. A rychlost, s níž se pověsti šířily z jednoho konce areálu na druhý, se blížila rychlosti světla – jeden oblíbený profesor historie byl slyšen, jak se chechtá a pláče u mostku, Cale Cermanová zanechala záhadný vzkaz o dvou slovech, napsaný její vlastní krví na asfaltu parkoviště u biologické fakulty, obě vraždy byly vlastně politické, rituální vraždy, provedené jakousi odnoží Studentů za demokratickou společnost, kteří tak protestovali proti válce. To bylo opravdu k popukání. Newsharonská pobočka SDS měla sedm členů. Jedna odnož slušné velikosti by celou organizaci zruinovala. Tento fakt vzrušoval zvrhlým způsobem univerzitní pravičáky ještě víc: museli to být agitátoři zvenčí. Takže v těch podivných teplých dnech jsme měli všichni oči na stopkách.</p>
<p>Noviny, jako vždycky nedůsledné, ignorovaly silnou podobu našeho vraha s Jackem Rozparovačem a namísto toho se prokousaly dál do minulosti – až do roku 1819. Ann Brayová byla nalezena na promoklé cestičce tak čtyři metry od nejbližšího chodníku, ale nebyly tam žádné stopy – ani její vlastní. Jeden novinář z New Hampshiru s vášní pro tajemství vraha pokřtil na Péráka Jacka, zřejmě inspirován nechvalně známým dr. Johnem Hawkinsem z Bristolu, který se svých pěti manželek zbavil zvláštními triky z oboru farmacie. A to jméno, nejspíš pro tu promoklou půdu beze stop, už zůstalo v oběhu.</p>
<p>Jedenadvacátého zase pršelo a z hlavní ulice a trávníku za tělocvičnou se stala bahniska. Policie oznámila, že nasazuje detektivy v civilu, a polovina hlídkových vozů byla predisponována pryč.</p>
<p>Univerzitní noviny uveřejnily silně rozhořčený, i když poněkud nesouvislý úvodník protestující proti tomuto opatření. Jeho nosnou myšlenkou bylo podle všeho to, že když tady budeme mít všechny možné policajty maskované za studenty, nebude možné rozlišit opravdového agitátora zvenčí od falešného.</p>
<p>Přišel soumrak a s ním mlha, pomalu, až jakoby zamyšleně se plížící ulicemi vroubenými stromořadími a zakrývající budovy, jednu po druhé. Byla to měkká, nehmotná přikrývka, avšak jaksi zneklidňující a děsivá. Pérák Jack byl muž, o tom nikdo nepochyboval, ale mlha byla jeho společnicí a byla rodu ženského… alespoň mně to tak připadalo. Bylo to, jako by naše malá škola byla chycena mezi nimi dvěma, vmáčknutá do objetí šílených milenců, jako součást krvavé svatby. Seděl jsem a kouřil a díval jsem se, jak se v přibývající tmě rozsvěcují světla, a nemyslel jsem si, že by to už mělo skončit. Můj spolubydlící vešel do pokoje a zavřel za sebou tiše dveře.</p>
<p>„Bude zase brzo sněžit,“ řekl mi.</p>
<p>Obrátil jsem se a podíval jsem se na něj. „Říkali to v rádiu?“</p>
<p>„To ne,“ řekl. „Kdo potřebuje rosničkáře? Tys nikdy neslyšel o jahodovým jaru?“</p>
<p>„Možná že jo,“ řekl jsem. „Ale to už je dlouho. Něco, o čem si povídají starý babky, je to ono?“</p>
<p>Postavil se vedle mne a díval se ven do plížící se tmy.</p>
<p>„Jahodový jaro je něco jako indiánský léto,“ řekl. „Akorát je o hodně vzácnější. Tady máš pěkný indiánský léto tak jednou za dva tři roky. Takový počasí, jako bylo poslední dny, se tady vyskytuje maximálně jednou za osm až deset let. Je to falešný jaro, lživý jaro, stejně jako indiánský léto je falešný léto. Moje babička říkávala, že až po jahodovým jaře přichází ten nejhorší severák z celý zimy –a čím dýl to jaro trvá, tím horší jsou ty zimní bouřky.“</p>
<p>„To je folklór,“ řekl jsem já. „Babský kecy. Nevěř tomu ani slovo.“ Podíval jsem se na něj. „Ale nervózní, to jsem. Co ty?“</p>
<p>Blahosklonně se usmál a ukradl mi jednu cigaretu z krabičky, kterou jsem nechal ležet na parapetu. „Já podezřívám každého vyjma sebe a tebe,“ řekl a jeho úsměv trochu pohasl. „A co se týče tebe, někdy mám pochybnosti. Nezajdem si naproti do Unionky a nezahrajem si biliár? Dám ti fóra.“</p>
<p>„Kdepak. Příští tejden mám zápočet z trigonometrie. Já se radši usadím s fixkou a poznámkama.“</p>
<p>Ještě dlouho po tom, co odešel, jsem byl schopen jen zírat z okna. A i když jsem pak otevřel skripta a dal se do toho, kousek ze mne byl stále tam venku, kráčel mezi stíny, kde operovalo něco temného.</p>
<p>Té noci byla zavražděna Adelle Perkinsová. Šest policejních vozů a sedmnáct studentsky vypadajících tajných (osm z nich byly ženy, které sem dotáhli až z Bostonu) hlídkovalo v areálu. Jenže Pérák</p>
<p>Jack ji stejně zabil – a šel po ní docela najisto. To falešné jaro, lživé jaro, to mu pomáhalo a podporovalo ho – on ji zabil a nechal ji sedět za volantem jejího dodge model 1964, tak, aby ji po ránu našli a aby našli část jejího těla na zadním sedadle a ještě další kus v kufru. A na předním skle stála napsána krví – tentokrát už to žádná panika nebyla –jenom dvě slova: CHA CHA!</p>
<p>Univerzitu zachvátilo šílenství – Adelle Perkinsovou jsme znali všichni a nikdo ji neznal. Byla jednou z těch bezejmenných, upachtěných holek, co ve studentské hospodě makají v té nejhorší šichtě od šesti večer do jedenácti, když je tam největší fofr, aby vyhověly hordám studentů vysazených na hamburgry a využívajících přestávky mezi semináři a studiem v knihovně přes ulici. Asi to měla relativně dobré, když tři poslední večery jejího života byl zákaz vycházení, který byl přísně dodržován a po deváté večer byli jedinými jejími zákazníky hladoví policajti a šťastní vrátní – to, že budovy byly prázdné, jim značně vylepšilo jejich jinak mizernou náladu.</p>
<p>Moc se toho nedalo říct. Policie, mající už sklon k hysterii stejně jako každý z nás a tlačená ke zdi, zatkla neškodného homosexuálního studenta sociologie z vyššího ročníku jménem Hanson Gray, který prohlásil, že „si nemůže vzpomenout“, kde trávil večery, kdy se ty vraždy staly. Obžalovali ho, pak ho osvobodili a supem ho poslali zpátky do jeho rodného newhampshirského městečka – ale až po té poslední nepopsatelné noci onoho jahodového jara, kdy Marsha Curranová byla rozčtvrcena přímo na hlavní ulici areálu.</p>
<p>Proč byla venku sama, to se už nikdy nikdo nedoví – byla to taková obtloustlá, smutně hezká holka a žila v bytě ve městě ještě se třemi děvčaty. Do areálu proklouzla stejně tiše a snadno jako sám Pérák Jack. Co ji tam vedlo? Možná že její vášeň byla stejně silná a nezvládnutelná jako vášeň jejího vraha – a stejně nepochopitelná. Možná to byla touha po jedné zoufalé a vášnivé romanci s teplou nocí, teplou mlhou, vůní moře a chladným nožem.</p>
<p>To se stalo třiadvacátého. Čtyriadvacátého rektor vyhlásil, že jarní prázdniny budou o týden dřív, a my jsme se rozutekli, ne radostně, spíš jako vyděšené ovce před bouřkou, a zanechali jsme areál prázdný, obývaný pouze policajty a jedním temným duchem.</p>
<p>Měl jsem v areálu své auto a vzal jsem dál do vnitrozemí šest lidí. Zavazadla do auta naházeli bez ladu a skladu. Nebyla to příjemná jízda. Když už pro nic jiného, tak proto, že jsme všichni věděli, že Pérák Jack může být kdokoli z nás, co sedíme v tom autě.</p>
<p>Té noci klesl teploměr o deset stupňů a celá severní část Nové Anglie byla v objetí ječícího severáku, který začal krupobitím a skončil tím, že napadlo třicet centimetrů sněhu. Obvyklý počet starých vandráků utrpěl infarkt při jeho odklízení – a pak jako kouzlem přišel duben. S čistými přeprškami a nocemi plnými hvězd.</p>
<p>Říkali tomu jahodové jaro. Bůh sám ví proč, je to zlý, prolhaný čas, který nadchází jenom jednou za osm nebo deset let. Pérák Jack zmizel i s mlhou a začátkem června se v areálu diskutovalo o protestech proti odvodům na vojnu a byla okupační stávka a schůze v budově, kde jeden velmi známý výrobce napalmu rekrutoval absolventy do svých fabrik. V červnu už se tématu Péráka Jacka všichni svorně vyhýbali – alespoň nahlas. Mám podezření, že byli mnozí, kteří to kolem dokola a zas a znovu probírali a hledali trhlinku ve skořápce vejce šílenství, kterou by vykoukl nějaký smysl.</p>
<p>Toho roku jsem absolvoval a rok nato jsem se oženil. Mám dobrou práci v místním nakladatelství. V roce 1971 se nám narodil syn a teď už pomalu začne chodit do školy. Je to hezký a snaživý hošík a má moje oči a ústa.</p>
<p>A teď ty dnešní noviny.</p>
<p>Ovšemže jsem věděl, že to tam bude. „Věděl jsem o tom už včera ráno, když jsem vstal a uslyšel ten tajemný zvuk tajícího sněhu řinoucího se do kanálů a z naší přední verandy ucítil slaný dech oceánu, patnáct kilometrů od nejbližší pláže. Věděl jsem, že jahodové jaro přišlo zas, když jsem odjížděl včera večer z práce domů a musel jsem rozsvítit světla, abych viděl skrz mlhu, jež už vylézala z polí a děr, zamlžovala kontury budov a vytvářela svatozář okolo pouličních lamp.</p>
<p>Dnešní ranní noviny píší, že v newsharonském univerzitním areálu, blízko kanónů z občanské války, byla zavražděna dívka. Byla zavražděna minulé noci a našli ji v tající závěji. Nebyla… nebyla tam celá.</p>
<p>Mou ženu to rozčílilo. Teď chce vědět, kde jsem včera v noci byl. Nemohu jí to říct, protože si na nic nepamatuji. Pamatuji se, jak jsem odjel z práce domů a jak jsem rozsvítil světla, abych našel cestu tou milou plazící se mlhou, ale to je všechno, na co si pamatuji.</p>
<p>Myslel jsem na onu mlhavou noc, kdy mě bolela hlava a šel jsem se projít, abych se nadýchal vzduchu, a kdy jsem procházel kolem všech těch krásných stínů bez tvaru a hmoty. A myslel jsem také na kufr mého auta – fuj, <emphasis>kufr, </emphasis>to je ale ošklivé slovo – a přemítal jsem o tom, proč bych se pro všechno na světě měl bát ho otevřít.</p>
<p>Ve chvílích, kdy tohle píšu, slyším svou ženu, jak ve vedlejším pokoji pláče. Myslí si, že jsem byl včera večer s nějakou ženskou.</p>
<p>Ach můj Bože, já si to myslím taky.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Římsa</strong></emphasis></p>
<p>„No tak,“ opakoval Cressner, „podívejte se do té tašky.“ Byli jsme v jeho podkrovním bytě ve třiačtyřicátém patře. Na podlaze byl hnědooranžový koberec s vysokým vlasem. Na koberci mezi baskickým křeslem z kožených řemínků, v němž seděl Cressner, a pohovkou z pravé kůže, na níž neseděl vůbec nikdo, ležela hnědá nákupní taška.</p>
<p>„Jestli si mě chcete koupit, tak na to zapomeňte,“ prohlásil jsem. „Jájimiluju.“</p>
<p>„Peníze to sice jsou, ale koupit si vás nechci. Tak prosím, podívejte se.“ Cressner kouřil tureckou cigaretu v onyxové špičce. Klimatizační systém dovoloval, aby k mému nosu pronikly jen drobné obláčky suchého tabákového kouře, které následně okamžitě odsával. Měl na sobě hedvábný župan s vyšívaným drakem. Díval se na mne chladnýma a inteligentníma obrýlenýma očima. Vypadal přesně na to, čím také doopravdy byl: na absolutně prvotřídního, pětisetkarátového a nekompromisního haj zla.</p>
<p>Zamiloval jsem se do jeho ženy a ona se zamilovala do mne. Počítal jsem s tím, že bude dělat problémy, nevěděl jsem ale přesně, jaké problémy to budou.</p>
<p>Přešel jsem k nákupní tašce a nohou jsem ji převrátil; na koberec se vysypaly přepáskované balíčky bankovek. Samé dvacetidolarovky. Zdvihl jsem jeden balíček a přepočítal jsem ho; bylo v něm deset bankovek. A těch balíčků bylo zatraceně hodně.</p>
<p>„Dvacet tisíc dolarů,“ poznamenal a potáhl z cigarety.</p>
<p>„No prosím.“ Vstal jsem.</p>
<p>„Jsou vaše.“</p>
<p>„Já je nechci.“</p>
<p>„Dostanete k nim i mou ženu.“</p>
<p>Neodpověděl jsem. Marcia mě varovala, jak to asi bude probíhat. Je jako kocour, říkala. Starý zlomyslný kocour. A z tebe bude chtít udělat svou myš.</p>
<p>„Tak vy se živíte tenisem,“ pokračoval. „Ještě nikdy jsem nikoho takového neviděl.“</p>
<p>„Chcete říct, že vaši detektivové nepořídili žádné fotky?“</p>
<p>„Ale ano, to jistě,“ mávl nedbale cigaretovou špičkou. „Dokonce si vás dva natočili v tom motelu v Bayside. Kamera byla schovaná za zrcadlem. Jenže film člověka tak úplně nevystihne, nemyslíte?“</p>
<p>„Asi máte pravdu.“</p>
<p>Bude se v jednom kuse snažit měnit taktiku, připravovala mě Marcia. To je jeho metoda, jak dostat lidi do defenzívy. Za chviličku zjistíš, že tě přiměje, abys po něm šel tam, kde si myslíš, že bude, a on tě zatím dostane úplně odjinud. Pokud nebudeš muset, tak nic neříkej, Stane. A pamatuj, že tě mám ráda.</p>
<p>„Pozval jsem vás sem k sobě nahoru, pane Norrisi, protože jsem si myslel, že bychom si měli promluvit jako chlap s chlapem. Prostě si v klidu popovídat jako dva civilizovaní lidé, z nichž jeden spí s manželkou toho druhého.“</p>
<p>Už už jsem se chystal odpovědět, pak jsem se ale rozhodl nic neříkat.</p>
<p>„Jak se vám líbilo v San Quentinu?“ zeptal se Cressner a líně potáhl z cigarety.</p>
<p>„Nijak zvlášť.“</p>
<p>„Jestli se nepletu, strávil jste tam tři roky. Byl jste tam tuším za vloupání.“</p>
<p>„Marcia o tom ví,“ odsekl jsem a okamžitě jsem toho zalitoval.</p>
<p>Přijal jsem jeho hru a přesně před tím mě Marcia varovala. Dával jsem mu pomalé loby, ze kterých mohl snadno smečovat.</p>
<p>„Dovolil jsem si nechat přeparkovat vaše auto,“ oznámil a vyhlédl z okna na protější straně místnosti. Vlastně to ani nebylo okno, celá venkovní stěna byla prosklená. Uprostřed byly šoupací dveře a za nimi balkónek velikosti poštovní známky. A za balkónkem obrovská prázdná hloubka. Ty dveře vypadaly nějak podivně, nedokázal jsem ale přesně říct, co se mi na nich nezdá.</p>
<p>„Tohle je nesmírně pohodlné bydlení,“ pochvaloval si Cressner. „Jsou tu skvělá bezpečnostní opatření, průmyslová televize a všechno ostatní, co k tomu patří. Když jsem viděl, že jste dole v hale, zatelefonoval jsem jednomu svému zaměstnanci. Ten pak zkratoval zapalování vašeho auta a přejel s ním z našich parkovacích garáží na veřejné parkoviště několik bloků odtud.“ Pohlédl na modernistické hodiny ve tvaru sluneční růžice, které visely nad pohovkou. Ukazovaly pět minut po osmé. „V osm dvacet tentýž zaměstnanec zavolá z veřejné telefonní budky policii a na vaše auto ji upozorní. Nejpozději v osm třicet se dostaví zákon a v rezervní pneumatice v kufru vašeho auta najde přes šest uncí schovaného heroinu. Budou vás nesmírně horlivě hledat, pane Norrisi.“</p>
<p>Ušil na mě boudu. Snažil jsem se co možná nejlíp si krýt záda, ale nakonec to pro něj byla hračka.</p>
<p>„Všechno to se stane, pokud tomu svému zaměstnanci nezavolám a neřeknu mu, aby na ten telefonát zapomněl.“</p>
<p>„A ode mne za to nechcete nic jiného, než abych vám řekl, kde je Marcia,“ přikývl jsem. „Máte smůlu, Cressnere, ale já to nevím. Zařídili jsme to tak právě kvůli vám.“</p>
<p>„Moji lidé ji sledovali.“</p>
<p>„To se nejspíš mýlíte. Myslím, že na letišti jsme je setřásli.“</p>
<p>Cressner si povzdechl, vytáhl ze špičky kouřící nedopalek a hodil ho do chromovaného popelníku se zašupovacím víčkem. Elegantně a čistě. S vykouřeným oharkem a Stanem Norrisem si poradil stejně lehce.</p>
<p>„Musím přiznat,“ ozval se, „že máte pravdu. Ten starý trik se zmizením na dámské toaletě. Mých agentů se nesmírně dotklo, že se nechali nachytat na takovou staletou fintu. Myslím, že je tak stará, že s ní vůbec nepočítali.“</p>
<p>Mlčel jsem. Když se Marcia na letišti zbavila Cressnerových lidí, odjela pravidelnou autobusovou linkou zpátky do města a pokračovala na autobusové nádraží; tak alespoň jsme to naplánovali. Měla u sebe dvě stě dolarů, všechny peníze, které jsem měl ve spořitelně. Dvě stě dolarů a dálkový autobus vás dopraví do kteréhokoli kouta téhle země.</p>
<p>„To vždycky tak málo mluvíte?“ zeptal se Cressner a zdálo se, že ho to doopravdy zajímá.</p>
<p>„Poradila mi to Marcia.“</p>
<p>Trochu popuzeněji prohlásil: „V tom případě počítám, že až vás policie zatkne, budete se spoléhat na svá práva. A až příště uvidíte mou manželku, bude z ní už možná stará babka v houpacím křesle. Došlo vám vůbec, v jaké jste situaci? Pokud vím, za přechovávání šesti uncí heroinu byste mohl dostat čtyřicet let.“</p>
<p>„Marcii tím zpátky nezískáte.“</p>
<p>Usmál se pevně stisknutými rty. „A v tom to právě vězí, nemám pravdu? Dovolte mi, abych zrekapituloval naše postavení. Vy a moje manželka jste se do sebe zamilovali. Měli jste spolu poměr… pokud se dá říkat poměr několika záskokům na jednu noc v laciných motelech. Manželka ode mne utekla, jenže já mám zase vás. Takže jste, jak se říká, v loji. Vystihuje to správně celou situaci?“</p>
<p>„Začínám chápat, že už vás měla plné zuby,“ procedil jsem s úšklebkem.</p>
<p>K mému překvapení se zaklonil a hlasitě se rozesmál. „Víte, že se mi docela líbíte, pane Norrisi? Jste sice vulgární a jste jen maličký ubožáček, ale zdá se, že máte odvahu. Marcia to sice říkala, ale já jsem o tom tak trochu pochyboval. Nikdy se v lidech moc nevyznala. Vy ale máte určitou… vitalitu. A právě proto jsem to zařídil takhle. Nepochybně od Marcie víte, že rád uzavírám džentlmenské dohody.“</p>
<p>„Jistě.“ Už jsem věděl, co mi na těch dveřích uprostřed prosklené stěny nesedí. Zima byla právě v nejlepším a nikomu se rozhodně nemohlo zachtít vypít si šálek čaje na balkóně ve třiačtyřicátém patře.</p>
<p>Z balkónu byl odstraněn všechen nábytek, a přece byla ze dveří sejmutá ochranná síť. Proč to asi Cressner udělal?</p>
<p>„Nemám svou ženu nijak zvlášť rád,“ prohlásil Cressner a pečlivě si nasazoval do špičky další cigaretu. „To není žádné tajemství a ona vám to taky určitě řekla. A já jsem si jist, že muži s vašimi… zkušenostmi je jasné, že šťastně provdané ženy nelezou jen tak na písknutí do postele profesionálům místních tenisových klubů. Podle mého názoru je Marcia afektovaná a vycmrdlá puritánka, ukňouraná a ubrečená, užvaněná a…“</p>
<p>„To by snad stačilo,“ zarazil jsem ho.</p>
<p>Chladně se usmál. „Omlouvám se. Pořád zapomínám, že mluvíme o vaší nehynoucí lásce. Je osm šestnáct. Nejste nervózní?“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Tvrdý chlap až do konce,“ přikývl a zapálil si cigaretu. „Každopádně se asi divíte, proč, když se mi Marcia tak protiví, ji prostě nenechám jít…“</p>
<p>„Ne, vůbec se nedivím.“</p>
<p>Tázavě se zamračil.</p>
<p>„Jste sobecký a nenažraný hajzl, který myslí jen na sebe, proto ji nenecháte jít. Nikdo nesmí vzít nic, co patří vám. Ani když už o to sám nestojíte.“</p>
<p>Zrudl a pak se hlasitě zasmál. „Výborně, pane Norrisi. Bod pro vás.“</p>
<p>Znovu jsem pokrčil rameny.</p>
<p>„Nabídnu vám určitou džentlmenskou dohodu. Když vyhrajete, odejdete odtud s penězi, s mou manželkou i se svou svobodou. Pokud ovšem prohrajete, přijdete o život.“</p>
<p>Proti své vůli jsem pohlédl na hodiny. Ukazovaly osm devatenáct.</p>
<p>„Tak dobrá,“ souhlasil jsem. Co jiného mi zbývalo? Takhle jsem měl alespoň šanci získat trochu času. Času vymyslet něco, co by mi pomohlo odtud vyváznout s penězi nebo i bez peněz.</p>
<p>Cressner zdvihl telefon, ležící vedle něj, a vytočil číslo.</p>
<p>„Tony? Plán číslo dvě. Ano.“ Zavěsil.</p>
<p>„Co je to plán číslo dvě?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Za patnáct minut Tonymu znovu zavolám, on tu… ilegální látku odstraní z kufru vašeho auta a přejede s ním zpátky sem. Pokud mu nezavolám, spojí se s policií.“</p>
<p>„Moc mi nevěříte, co?“</p>
<p>„Mějte přece rozum, pane Norrisi. Tady na koberci mezi námi leží dvacet tisíc dolarů. V tomhle městě se vraždí třeba pro dvacet centů.“</p>
<p>„Co je to za sázku?“</p>
<p>Zatvářil se nefalšovaně dotčeně. „Dohoda, pane Norrisi, dohoda. Džentlmeni uzavírají dohody. Jenom vulgární nevzdělanci se sázejí.“</p>
<p>„Jak chcete.“</p>
<p>„Výborně. Všiml jsem si, že jste se díval na můj balkón.“</p>
<p>„Ve dveřích není síť.“</p>
<p>„Ne, není. Nechal jsem ji dnes odpoledne vyndat. Mám pro vás následující návrh: obejdete mou budovu po římse, která vyčnívá ze zdi těsně pod úrovní nejvyššího patra. Pokud ji úspěšně obejdete kolem dokola, vyhraje vaše.“</p>
<p>„Vy jste se zbláznil.“</p>
<p>„Právě naopak. Za těch dvanáct let, co tady bydlím, jsem stejnou dohodu už šestkrát nabídl šesti různým lidem. Tři z těch lidí byli stejně jako vy profesionální sportovci – první byl jistý nechvalně známý fotbalový obránce, který se spíš než přesnými přihrávkami proslavil účinkováním v televizních reklamách, ten druhý byl hráč baseballu a třetí poměrně slavný žokej s pozoruhodně vysokými ročními příjmy, kterého ovšem zároveň sužovaly problémy stejně pozoruhodně vysokých alimentů. Ti zbývající tři byli obyčejní občané z různých profesí, měli ale společné dvě věci: potřebovali peníze a byli nadáni jistou dávkou tělesné obratnosti.“ Zamyšleně potáhl z cigarety a pokračoval: „Pět z nich nabídnutou dohodu bez váhání odmítlo. Ten šestý ji akceptoval. Podmínky zněly dvacet tisíc dolarů nebo šest měsíců bezplatné služby pro mne. Vyhrál jsem. Ten chlap se jen jednou podíval přes zábradlí balkónu a málem omdlel.“ Cressner se zatvářil pobaveně a pohrdlivě zároveň. „Říkal, že všechno tam dole vypadá strašně maličké. Ztratil při tom pohledu nervy.“</p>
<p>„A co vás vede…“</p>
<p>Přerušil mě podrážděným máchnutím ruky. „Nechtějte mě nudit, pane Norrisi. Myslím si, že to uděláte, protože nemáte na vybranou. Na jedné misce vah je moje džentlmenská dohoda a na druhé čtyřicet let v San Quentinu. Peníze a moje žena jsou jen takové dodatečné stimuly, které svědčí o mé velkomyslnosti.“</p>
<p>„Jakou mám záruku, že mě nepodrazíte? Může se stát, že to udělám a pak zjistím, že jste stejně zavolal Tonymu a řekl mu, aby dal vědět policii.“</p>
<p>Povzdechl si. „Vy jste klasický případ paranoika, pane Norrisi. Nemiluji svoji ženu a mému poměrně vysokému sebevědomí nijak neprospívá, když se kolem mne motá. Dvacet tisíc dolarů je pro mne pakatel, dávám každý týden čtyřikrát tolik na výplaty policejním výběrčím. Pokud ale jde o naši dohodu… ta se nedá penězi ocenit,“ dodal s rozzářenýma očima.</p>
<p>Zamyslel jsem se nad tím a Cressner mě nechal být. Nejspíš znal zásadu, že opravdový kořen vždycky přesvědčí sám sebe. Bylo mi šestatřicet, celý život jsem se potloukal po tenisových kurtech a klub právě uvažoval o mém propuštění, když Marcia nenápadně využila svého vlivu a přimluvila se za mne. Kromě tenisu jsem se v žádném povolání nevyznal a bez tenisu bych byl těžko sháněl práci i jako vrátný – zvlášť se záznamem v rejstříku. Šlo tehdy o obyčejnou klukovinu, ale na to se zaměstnavatelé neptají.</p>
<p>A zvláštní na tom všem bylo, že jsem Marcii Cressnerovou doopravdy miloval. Zabouchl jsem se do ní po dvou dopoledních lekcích tenisu a ona do mě právě tak beznadějně. Klasický příklad pověstného štěstí Stana Norrise. Po šestatřiceti letech spokojeného staromládeneckého života jsem se musel zakoukat jako nějaký nezkušený studentík právě do manželky nejvyššího mafiánského bosse.</p>
<p>Ten starý kocour, který tam seděl a pokuřoval dováženou tureckou cigaretu, tohle všechno samozřejmě věděl. A věděl kromě toho i další věci. Neměl jsem žádnou záruku, že mě nepředá poldům, pokud jeho džentlmenskou dohodu přijmu a vyhraju, zatraceně dobře jsem ale věděl, že jestli to neudělám, budu do deseti hodin v base. A že z ní nevylezu dřív než někdy začátkem příštího století.</p>
<p>„Chci vědět jedno,“ ozval jsem se.</p>
<p>„A copak, pane Norrisi?“</p>
<p>„Podívejte se na mě a řekněte mi, jestli jste nebo nejste podrazák.“</p>
<p>Pohlédl mi přímo do očí. „Pane Norrisi,“ prohlásil tiše, „podmínky dohody nikdy neporuším.“</p>
<p>„Tak dobře,“ přikývl jsem. Co jiného jsem měl dělat?</p>
<p>Rozzářeně vstal. „Výborně! To je doopravdy báječné! Pojďte se mnou ke dveřím balkónu, pane Norrisi.“</p>
<p>Společně jsme přistoupili ke dveřím. Ve tváři měl výraz člověka, který si tuto scénu snad tisíckrát v duchu představoval a teď ji ve skutečné podobě vychutnává do poslední kapky.</p>
<p>„Římsa je asi dvanáct centimetrů široká,“ oznámil mi zasněným hlasem. „Sám jsem ji měřil. Dokonce jsem se na ni jednou i postavil, i když jsem se samozřejmě přidržoval balkónu. Stačí, když se spustíte dolů přes zábradlí z tepaného železa; balkón vám bude dosahovat do výše prsou, jenže za zábradlím už pochopitelně není nic, čeho byste se chytil. Budete muset postupovat krůček po krůčku a dávat moc velký pozor, abyste neztratil rovnováhu.“</p>
<p>Můj pohled upoutalo něco jiného venku za oknem… něco, co způsobilo, že teplota mé krve o několik stupňů poklesla. Tím něčím byl větrometr. Cressnerův byt byl poměrně blízko jezera a byl tak vysoko, že mezi ním a jezerem nestály žádné vyšší budovy, které by fungovaly jako větrolamy. Věděl jsem, že ten vítr bude studený a rezavý jako nůž. Ručička poměrně ustáleně ukazovala na desítku, při náhlých póry věch se však vychylovala téměř k pětadvacítce, kde několik sekund setrvávala, než se vrátila po předchozí polohy.</p>
<p>„Aha, vidím, že jste si povšiml mého anemometru,“ poznamenal žoviálně Cressner. „Po pravdě řečeno bývá vítr obvykle nejsilnější na opačné straně, takže se může stát, že tam bude foukat o trochu víc. V podstatě dnes ale máme klidný večer. Už jsem tady zažil večery, kdy nárazový vítr dosahoval pětaosmdesáti… to pak úplně cítíte, jak se celý dům nepatrně otřásá. Je to trochu jako ve strážním koši na lodi. A na tuhle roční dobu je docela teplo.“</p>
<p>Ukázal rukou a já spatřil světelné číslice na střeše bankovního mrakodrapu vlevo od nás. Podle nich bylo venku sedm nad nulou. Jenže při tom větru musel relativní chlad dosahovat teploty kolem mínus čtyř.</p>
<p>„Nemáte nějaký kabát?“ zeptal jsem se. Měl jsem na sobě lehké sako.</p>
<p>„To bohužel nemám.“ Světelné číslice na bance zamrkaly a tentokrát ukazovaly čas. Bylo osm dvaatřicet. „A myslím si, že už byste měl raději vyrazit, pane Norrisi, abych mohl zavolat Tonymu a říct mu, že začal platit plán číslo tri. Je to prima kluk, ale občas bývá trochu impulzivní. Jistě rozumíte, jak to myslím.“</p>
<p>Rozuměl jsem mu moc dobře. Až příliš dobře.</p>
<p>Pomyšlení na to, že bych mohl být s Marcií, že bych mohl uniknout z dosahu Cressnerových chapadel a mít dost peněz na to, abych začal nějaký nový život, mě však přimělo otevřít šoupací dveře a vyjít na balkón. Bylo tam chladno a vlhko; vítr mi sfoukl vlasy do očí.</p>
<p>„Bon soir,“ ozval se za mnou Cressner, ale nenamáhal jsem se s ohlížením. Přistoupil jsem k zábradlí, dolů jsem se však nepodíval. Ještě ne. Začal jsem zhluboka nadechovat a vydechovat.</p>
<p>Není to v podstatě cvičení, ale určitá, forma autohypnózy. Při každém nádechu a výdechu se v duchu oprostíte od nějakého rušivého vlivu, až nezbude nic než soustředění na zápas, který vás čeká. Peněz jsem se zbavil jedním dechem a Cressnera samotného dvěma. Marcia mi dala víc práce – neustále jsem před sebou v duchu viděl její obličej, který mi domlouval, abych nebyl blázen, abych nepřistupoval na jeho hru, že sice Cressner možná nikdy neporušil podmínky sázky, že se z nich ale pokaždé dokázal nějak vykroutit. Neposlouchal jsem ji, nemohl jsem si to dovolit. Věděl jsem, že když tenhle zápas prohraju, nebudu muset platit pivo a poslouchat posměšné popichování; bude ze mne jen velký červený flek rozmáznutý v Deakman Street na obě strany v délce celého bloku.</p>
<p>Když jsem usoudil, že už je to dobré, podíval jsem se dolů.</p>
<p>Stěna budovy pode mnou spadala jako hladký křídový útes k ulici hluboko dole. Auta, která na ní parkovala, připomínala ty droboučké modely, které si můžete za pár centů koupit v obchodních domech. Auta projíždějící kolem budovy vypadala jen jako maličké světelné špendlíkové hlavičky. Kdyby člověk spadl z takové výšky, měl by spoustu času přesně si uvědomit, co se s ním děje, vidět své šaty rozevláté větrem, zatímco by mu zemská přitažlivost dodávala stále větší a větší rychlost. A měl by čas na dlouhé, hodně dlouhé zaječení. A zvuk, který by se ozval při jeho dopadu na chodník, by se podobal rozplesknutí přezrálého melounu.</p>
<p>Chápal jsem, že ten druhý chlápek ztratil nervy. Měl před sebou perspektivu pouhých šesti měsíců, kdežto mě čekalo čtyřicet dlouhých šedivých let bez Marcie.</p>
<p>Podíval jsem se na římsu. Připadala mi úzká; v životě jsem neviděl dvanáct centimetrů, které by tolik vypadaly jako pět. Aspoň že je budova poměrně nová, takže se římsa pode mnou neutrhne.</p>
<p>Přinejmenším jsem v to doufal.</p>
<p>Přehoupl jsem se přes zábradlí a opatrně jsem se spouštěl dolů, až jsem oběma nohama stanul na římse. Podpatky mi přečnívaly do prázdnoty. Podlaha balkónu byla přibližně v úrovni mých prsou a díval jsem se do Cressnerova podkrovního bytu ozdobným vzorem z tepaného železa. Cressner stál hned za dveřmi, kouřil a prohlížel si mě asi tak, jako si vědec prohlíží morce a čeká, co s ním udělá jeho poslední injekce.</p>
<p>„Zavolejte,“ řekl jsem a držel jsem se zábradlí.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Zavolejte Tonymu. Dokud to neuděláte, ani se nehnu.“</p>
<p>Vrátil se do obývacího pokoje – vypadalo to tam neuvěřitelně teple, bezpečně a útulně – a zdvihl telefon. Po pravdě řečeno to bylo zbytečné gesto, protože ve skučení větru jsem stejně neslyšel, co říká. Položil sluchátko a vrátil se. „Vyřízeno, pane Norrisi.“</p>
<p>„To doufám.“</p>
<p>„Tak sbohem, pane Norrisi. Těším se na brzké shledání… možná.“</p>
<p>Byl čas pustit se do toho, řeči už skončily. Naposledy jsem si ještě dovolil pomyslet na Marcii, na její světle hnědé vlasy, na její velké šedé oči, na její půvabné tělo, a potom jsem veškeré myšlenky na ni definitivně zaplašil. A taky už jsem neměl v úmyslu dívat se dolů. Bylo by až příliš snadné při pohledu do té hloubky ztratit vládu nad svým tělem. Příliš snadné prostě ustrnout a po chvíli ztratit rovnováhu nebo snad přímo omdlít strachy. Přišel čas nasadit si klapky na oči, čas soustředit se jen na levou a pravou nohu a na nic jiného.</p>
<p>Začal jsem se posunovat doprava, a dokud to šlo, přidržoval jsem se zábradlí balkónu. Netrvalo dlouho a bylo mi jasné, že budu potřebovat všechny tenisové svaly, které jsem měl kolem kotníků. S patami za okrajem římsy musely tyhle šlachy udržet celou moji váhu.</p>
<p>Dostal jsem se na konec balkónu a na okamžik jsem měl dojem, že se nedokážu od jeho bezpečí odpoutat. Násilím jsem se k tomu přinutil. Kristepane, dvanáct centimetrů, to je přece spousta místa! Kdyby ta římsa byla nad zemí místo sto dvaceti metrů jen třicet centimetrů, klidně bys ten barák oběhl za čtyři minuty, říkal jsem si. Tak prostě předstírej, zeje to tak.</p>
<p>No jasně, a když spadneš z římsy třicet centimetrů nad zemí, tak jen zanadáváš a zkusíš to znova. Tady nahoře máš jen jednu šanci.</p>
<p>Posunul jsem pravou nohu o kousek dál a pak jsem k ní přisunul levou. Pustil jsem zábradlí, zdvihl jsem rozevřené ruce nad hlavu a dlaněmi jsem se opřel o drsný kámen činžovního domu. Přímo jsem se s tím kamenem mazlil a nejraději bych ho byl políbil.</p>
<p>Překvapil mě náhlý poryv větru, který mi připleskl límec saka k obličeji a pod jehož nárazem se moje tělo na římse zakymácelo. Srdce mi vyskočilo až do krku a zůstalo tam, dokud vítr neutichl. Dostatečně silný poryv mě mohl srazit dolů z mého hradu a poslat mě střemhlav pádem do noci. A na druhé straně bude vítr silnější.</p>
<p>Otočil jsem hlavu doleva a přitlačil jsem se tváří ke kameni. Cressner se vykláněl z balkónu a pozoroval mě.</p>
<p>„Bavíte se dobře?“ zeptal se přátelsky.</p>
<p>Měl na sobě hnědý svrchník z velbloudí srsti.</p>
<p>„Myslel jsem, že nemáte kabát,“ podotkl jsem.</p>
<p>„Lhal jsem,“ odpověděl nevzrušeně. „Já často lžu.“</p>
<p>„Co tím chcete říct?“</p>
<p>„Nic… vůbec nic. Nebo možná přece jen něco chci říct. Možná je to taková malá psychologická válka, pane Norrisi, co říkáte? Musím vás upozornit, že byste neměl příliš dlouho otálet. Kotníky se vám unaví, a kdyby vám snad měly vypovědět službu…“ Vytáhl z kapsy jablko, jednou z něj ukousl a pak je hodil dolů přes zábradlí. Dlouhou dobu nebylo nic slyšet a pak se ozvalo nezřetelné odporné plesknutí. Cressner se tiše zasmál.</p>
<p>Ztratil jsem díky němu soustředění a v duchu jsem cítil, jak se do mne ocelovými zuby zakusuje panika. Hrozilo mi, že mne zaplaví vlna panického strachu, ve kterém se utopím. Odvrátil jsem od něj hlavu, začal jsem zhluboka dýchat a paniku zahánět. Znovu jsem se podíval na světelnou tabuli bankovní budovy, na které teď zářilo: 8:46 –je čas uložit úspory u banky Mutual!</p>
<p>Když světelné číslice ukazovaly osm devětačtyřicet, měl jsem pocit, že se už zase plně ovládám. Myslím, že Cressner už se domníval, že jsem strachy zkameněl, a když jsem se začal znovu šourat směrem k rohu budovy, zaslechl jsem, jak mi ironicky pochvalně tleská.</p>
<p>Začal jsem pociťovat účinky chladu. Blízkost jezera ještě přiostřila čepel chladu a jeho lepkavá vlhkost se mi zavrtávala do kůže jako nebozez. Když jsem se pomalu posunoval při zdi, vlálo za mnou moje lehké sako. Bez ohledu na chlad jsem se pohyboval pomalu. Věděl jsem, že jestli to chci dokázat, budu to muset udělat zvolna a opatrně. Budu-li to chtít uspěchat, spadnu.</p>
<p>Když jsem dospěl k rohu, ukazovaly bankovní hodiny osm padesát dva. Nezdálo se, že by to měl být problém – římsa se táhla kolem celé budovy a vytvářela pravoúhlý roh –jenže pravá ruka mi řekla, že za tím rohem fouká boční vítr. Kdyby mě zachytil v okamžiku, kdy budu nakloněný nesprávným směrem, hodně rychle by mě poslal na dlouhou cestu dolů.</p>
<p>Čekal jsem, až se vítr utiší, dlouhou dobu se však utišit odmítal, téměř jako by byl Cressnerovým poslušným spojencem. Dorážel na mne zuřivými neviditelnými prsty, škubal mnou, šťouchal do mne a lechtal mě. Konečně, po jednom zvlášť silném poryvu, po kterém jsem se zakymácel na špičkách nohou, jsem si uvědomil, že bych mohl čekat věčně a vítr by se stejně nikdy neutišil úplně.</p>
<p>Když tedy opět trochu zeslábl, přesunul jsem opatrně pravou nohu za roh a s oběma rukama pevně přitisknutýma ke zdi jsem se otočil. Boční vítr do mne narazil ze dvou směrů najednou, až jsem se zapotácel. Na kratičký okamžik jsem si byl s hrůzou jistý, že Cressner svou džentlmenskou dohodu vyhrál. Potom jsem se posunul o krůček dál, přimáčkl jsem se těsně ke zdi a zadržel jsem dech, který se mi sípavě dral z vyprahlého hrdla.</p>
<p>A právě v tom okamžiku něco explodovalo těsně u mého ucha.</p>
<p>Vyděšeně jsem sebou trhl a jen s potížemi jsem udržel rovnováhu. Moje ruce se odpoutaly od zdi a bláznivě komíhaly vzduchem sem a tam ve snaze vybalancovat pozici mého těla. Myslím, že kdyby jedna z nich byla narazila do kamenné stěny budovy, byl by to můj konec. Po chvíli, která se mi zdála dlouhá jako věčnost, se však gravitace rozhodla vrátit mě zpět ke zdi a neshodit mě dolů na chodník třiačtyřicet pater pode mnou.</p>
<p>Vyrážel jsem dech z plic s bolestivým pískáním. Nohy jsem měl úplně gumové. Šlachy v kotnících se chvěly a bzučely jako dráty vysokého napětí. Ještě nikdy v životě jsem si nepřipadal tak blízko smrti. Přízrak s kosou stál tak těsně za mými zády, že mi mohl klidně číst přes rameno.</p>
<p>Zkroutil jsem krk, pohlédl jsem nahoru a asi metr nad sebou jsem spatřil Cressnera, který se vykláněl z okna své ložnice. Usmíval se a v pravé ruce držel velikonoční řehtačku.</p>
<p>„Jenom jsem zkoušel, jestli jste neusnul,“ řekl.</p>
<p>Neplýtval jsem na něj dechem. Stejně bych ze sebe nebyl vydal nic než ubohé zachroptění. Srdce mi v prsou zběsile bušilo. Posunul jsem se o metr nebo dva dál pro případ, že by ho náhodou napadlo vyklonit se a pořádně do mě strčit. Pak jsem se zastavil, zavřel jsem oči a zhluboka jsem dýchal, dokud jsem se zase nesebral.</p>
<p>Byl jsem teď na kratší straně budovy. Po pravé ruce se nade mnou tyčily jen ty nejvyšší věžáky městského centra. Nalevo byl pouze temný kruh jezera, na kterém plavalo několik drobných světélek. Vítr naříkal a sténal.</p>
<p>Boční vítr na druhém rohu nebyl tak záludný, takže jsem se kolem něj dostal bez problémů. A pak mě něco kouslo.</p>
<p>Zajíkl jsem se a škubl jsem sebou. Změna rovnováhy mi nahnala strach, takže jsem se pevně přitiskl k budově. A zase mě něco kouslo. Ne… nebylo to kousnutí, ale klovnutí. Podíval jsem se dolů.</p>
<p>Na římse stál holub a vzhlížel ke mně lesklýma, nenávistnýma očima.</p>
<p>Ve městě si člověk na holuby zvykne; jsou tam stejně běžným jevem jako taxikáři, kteří nemají zpátky na desetidolarovku. Neradi létají a jen neochotně před lidmi ustupují, jako by jim chodníky patřily právem samozvaných usedlíků. A jejich vizitky samozřejmě často najdete na kapotě svého auta. Přesto si jich nikdy zvlášť nevšímáte. Občas vás třeba něčím podráždí, ale jsou to vetřelci ve vašem světě.</p>
<p>Tady jsem byl ovšem já vetřelcem v jeho světě a to vetřelcem prakticky bezmocným, což si zřejmě uvědomoval. Znovu mě klovl do unaveného pravého kotníku, až mi celou nohou projela ostrá vlna bolesti.</p>
<p>„Zmiz,“ zavrčel jsem na něj. „Ztrať se.“</p>
<p>Holub mě pouze znovu klovl. Byl jsem evidentně v místě, které považoval za svůj domov; celý tenhle úsek římsy byl pokrytý trusem, starým i čerstvým.</p>
<p>Shora se ozvalo tlumené zapípání.</p>
<p>Vykroutil jsem krk dozadu, jak to jen šlo, a podíval jsem se nad sebe. Proti obličeji mi vyrazil zobák a já jsem málem instinktivně ucukl. Kdybych to byl udělal, mohl jsem se stát první lidskou obětí holubího útoku v tomhle městě. Byla to matinka holubice, chránící několik malých holoubat těsně pod úzkým převisem střechy. Díky bohu byla příliš vysoko na to, aby mě mohla klovnout do hlavy.</p>
<p>Zato její manžel mě znovu klovl a cítil jsem, že tentokrát až do krve. Začal jsem se pomalu šourat dál a doufal jsem, že tím holuba vyplaším, takže z římsy uletí. Ani náhodou. Holubi se nedají vyplašit, alespoň městští holubi ne. Když je rozjetý náklaďák donutí pouze k tomu, aby nepatrně zrychlili svou loudavou chůzi, s jedním člověkem přišpendleným na vysoké římse si přece nebudou vůbec lámat hlavu.</p>
<p>Jak jsem postupoval kupředu, holub přede mnou pomalu couval a nespouštěl své lesklé oči ani na okamžik z mého obličeje s výjimkou těch chvilek, kdy sklonil ostrý zobák, aby mě klovl do kotníku. A bolestivost jeho úderů začínala stoupat; kloval mě teď už do živého masa… a pokud jsem mohl soudit, nejspíš to maso i jedl.</p>
<p>Vykopl jsem proti němu pravou nohou. Bylo to slaboučké kopnutí, ale silnější jsem si nemohl dovolit. Holub jen lehce zatřepetal křídly a pak znovu zaútočil. Já jsem naproti tomu málem sletěl z římsy.</p>
<p>Holub mě klovl znovu, znovu a znovu. Udeřil do mne poryv studeného větru takovou silou, že jsem málem ztratil rovnováhu, bříška mých prstů zoufale šmátrala po chladném kameni, zastavil jsem se s levou tváří přitisknutou ke zdi a těžce jsem oddechoval.</p>
<p>Cressner si nemohl vymyslet horší mučení, ani kdyby to všechno plánoval deset let. Jedno klovnutí nebylo tak zlé. Dvě nebo tři se dala vydržet. Jenže tak zatracený pták mě musel klovnout nejmíň šedesátkrát, než jsem se dostal k tepanému železnému zábradlí podkrovního bytu, ležícího proti Cressnerovu.</p>
<p>Když jsem k tomu zábradlí došel, připadal jsem si, jako bych dorazil k nebeským bránám. Moje ruce se dychtivě obtočily kolem studených svislých tyčí a držely se jich, jako by je už nikdy nechtěly pustit.</p>
<p>Klof.</p>
<p>Holub na mne vzhlížel lesklýma očima téměř arogantně, přesvědčen o mé nemohoucnosti a o své vlastní nezranitelnosti. Připomínalo mi to výraz, který měl ve tváři Cressner, když mě na protější straně budovy vypouštěl na balkón.</p>
<p>Pevněji jsem sevřel železné tyče a vyrazil jsem nekompromisním silným kopnutím, které holuba zasáhlo přímo doprostřed těla. S bolestným zavřeštěním, ze kterého jsem čerpal nesmírné uspokojení, zamával křídly a vznesl se do vzduchu. Několik světle šedých pírek se usadilo na římse a několik dalších pomalým houpavým letem zmizelo v temnotě pode mnou.</p>
<p>Chraptivě jsem oddechoval, vyškrábal jsem se na balkón a zhroutil jsem se na zem. Navzdory chladu mi po celém těle stékal pot. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel a sbíral síly. Bankovní hodiny byly schované za budovou a náramkové hodinky nenosím.</p>
<p>Posadil jsem se dřív, než mi stačily ztuhnout svaly, a opatrně jsem si sroloval ponožku. Pravý kotník byl rozdrásaný a krvácel, vypadalo to ale jen na povrchové zranění. Přesto jsem si říkal, že s tím budu muset něco udělat, jestli se někdy z téhle bryndy dostanu. Bůh ví, jaké choroby mohou holubi přenášet. Napadlo mě, jestli bych si neměl rozdrásanou kůži ovázat, pak jsem se ale rozhodl to nedělat. Po konci obvazu bych mohl uklouznout a bude na to dost času později. Pak si budu moct nakoupit obvazů za dvacet tisíc dolarů.</p>
<p>Vstal jsem a toužebně jsem se zadíval do neosvětleného podkrovního bytu naproti Cressnerovu. Byl pustý a prázdný, zjevně neobydlený. Dveře byly zakryty silnou okenicí, chránící je proti bouři. Možná by se mi bylo podařilo vylomit ji a dostat se dovnitř, jenže to by znamenalo porušit podmínky sázky. A já mohl prohrát víc než jen peníze.</p>
<p>Když už jsem to nemohl dál odkládat, spustil jsem se přes zábradlí a znovu jsem se postavil na římsu. Holub, kterému chybělo pár pírek, stál pod hnízdem své družky v místě, kde byla vrstva trusu nejsilnější, a nenávistně na mne zíral. Počítal jsem ale, že až mě uvidí zamířit opačným směrem, dá mi pokoj.</p>
<p>Odpoutat se od balkónu bylo strašně těžké – mnohem těžší než předtím u Cressnerova. Moje mysl věděla, že to musím udělat, ale moje tělo – a zejména moje kotníky – zuřivě protestovalo, že opustit takový bezpečný útulek je naprosté šílenství. Ale pustil jsem se, protože Marciina tvář mě v temnotě vybízela, abych šel dál.</p>
<p>Dostal jsem se ke druhé kratší straně, podařilo se mi obejít roh a pomaličku jsem se přesunul přes celou boční šířku budovy. Teď, když už jsem se blížil k cíli, mě zachvátilo téměř neovladatelné nutkání spěchat, abych to měl konečně za sebou. Spěch by mě ale zabil, takže jsem se přinutil postupovat pomalu.</p>
<p>Na čtvrtém rohu mě boční vítr zase málem dostal; proklouzl jsem kolem něj spíš šťastnou náhodou než díky své obratnosti. Opřel jsem se o stěnu budovy, odpočíval jsem a popadal jsem dech. Poprvé za celou dobu jsem si ale byl jistý, že to dokážu a že vyhraju. Moje ruce mi připadaly jako napůl zmrazené steaky, kotníky mě pekelně bolely (zvlášť ten oklovaný pravý kotník), do očí mi neustále stékal pot, přesto jsem však věděl, že to dokážu. V polovici délky budovy vyzařovalo zevnitř na Cressnerův balkón hřejivé žluté světlo. Mnohem dál jsem viděl zářit světelnou tabuli banky jako transparent na uvítanou. Bylo deset osmačtyřicet, ale mně připadalo, že jsem na těch dvanácti centimetrech římsy strávil celý svůj život.</p>
<p>A běda Cressnerovi, jestli se pokusí podvádět. Nutkání spěchat zmizelo, takže jsem téměř zbytečně otálel. Bylo devět minut pojedenácté, když jsem uchopil nejdřív pravou rukou a potom i levou zábradlí balkónu z tepaného železa. Vytáhl jsem se nahoru, namáhavě jsem se přes zábradlí překulil a vděčně jsem se zhroutil na zem… a vtom jsem na spánku pocítil chladné ocelové ústí pětačtyřicítky.</p>
<p>Vzhlédl jsem a spatřil jsem zabijáka tak ošklivého, že by se pod jeho pohledem zastavily šokem i věžní hodiny. Šklebil se na mě.</p>
<p>„Vynikající!“ ozval se zevnitř Cressnerův hlas. „Musím vám zatleskat, pane Norrisi.“ A skutečně zatleskal. „Přiveď ho sem, Tony.“</p>
<p>Tony mě popadl a postavil na nohy tak neurvale, že se pode mnou zesláblé kotníky málem podlomily. Když jsem vcházel dovnitř, zapotácel jsem se a narazil jsem do dveří balkónu.</p>
<p>Cressner stál u krbu v obývacím pokoji a usrkával brandy z poháru, velkého jako akvárium. Peníze byly zase v nákupní tašce, která pořád ještě stála uprostřed hnědooranžového koberce.</p>
<p>V malém zrcátku na protější straně místnosti jsem na okamžik zahlédl svůj odraz. Vlasy jsem měl rozcuchané a obličej smrtelně bledý kromě dvou jasně červených skvrn na tvářích. Oči vypadaly jako oči šílence.</p>
<p>Viděl jsem se doopravdy jen chviličku, protože v následujícím okamžiku jsem letěl přes celý pokoj, narazil jsem do baskického křesla a přepadl jsem přes ně, strhl jsem je na sebe a vyrazil jsem si dech.</p>
<p>Když jsem ho zase alespoň částečně popadl, posadil jsem se a podařilo se mi zachroptět: „Hajzle podrazácká. Tak takhle jste si to naplánoval.“</p>
<p>„Přesně tak,“ přikývl Cressner a opatrně postavil brandy na krbovou římsu. „Podrazák ale nejsem, pane Norrisi, to opravdu ne. Jenom mě každá prohra hrozně vyvede z míry. Tony je tady jen proto, aby dával pozor pro případ, že byste chtěl udělat něco… nepředloženého.“ Položil si dlaň pod bradu a tiše se zachichotal. Nevypadal jako někdo, koho prohra vyvedla z míry. Vypadal spíš jako kocour, který má ještě na vousech kanárčí pírka. Vstal jsem a najednou jsem dostal větší strach než tam venku na římse.</p>
<p>„Našvindloval jste to,“ řekl jsem pomalu. „Nějak jste to našvindloval.“</p>
<p>„Ale vůbec ne. Heroin už byl z vašeho auta odstraněn. Auto samotné je zase v parkovací garáži. Peníze jsou támhle. Můžete si je vzít a jít.“</p>
<p>„Fajn,“ přikývl jsem.</p>
<p>Tony stál u skleněných dveří na balkón a pořád ještě vypadal jako něco, co zůstalo v sále po plesu upírů. Pětačtyřicítku držel v ruce. Přistoupil jsem k nákupní tašce, zdvihl jsem ji a na roztřesených kotnících jsem zamířil ke dveřím, přičemž jsem s jistotou čekal, že dostanu kulku do zad. Když jsem ale dveře otevřel, začínal jsem mít stejný pocit, jaký jsem měl tam na římse, když jsem obešel čtvrtý roh: dokážu to.</p>
<p>Zarazil mě Cressnerův hlas, protáhlý a pobavený.</p>
<p>„Snad si vážně nemyslíte, že někdo mohl skočit na tu starou fintu s dámskou toaletou?“</p>
<p>Pomalu jsem se otočil s nákupní taškou v ruce. „Co tím chcete říct?“</p>
<p>„Řekl jsem vám, že nikdy neporuším podmínky dohody, a to je taky pravda. Vyhrál jste tři věci, pane Norrisi. Peníze, svou svobodu a moji manželku. Ty první dvě už máte. Tu třetí si můžete vyzdvihnout v okresní márnici.“</p>
<p>Zíral jsem na něj neschopen pohybu, strnulý uprostřed nehlučného burácení šoku.</p>
<p>„Přece jste si vážně nemyslel, že bych vám ji nechal?“ zeptal se pohrdavě. „Kdepak. Peníze ano. Vaši svobodu ano. Ale Marcii ne. Podmínky dohody jsem ovšem neporušil. A až jí vystrojíte pohřeb…“</p>
<p>Vůbec jsem se k němu nepřiblížil, alespoň v tom okamžiku ne. Nechával jsem si ho na později. Zamířil jsem k Tonymu, který se tvářil tak trochu překvapeně, dokud mu Cressner znuděným hlasem nepřikázal: „Zastřel ho, prosím tě.“</p>
<p>Hodil jsem po něm taškou s penězi. Udeřila ho přímo do ruky, v níž držel pistoli, a byla to pořádná rána. Paže a zápěstí jsem tam venku nepoužíval a ty jsou přitom nejsilnější zbraní každého tenisty. Jeho kulka se zavrtala do hnědooranžového koberce a pak jsem ho měl.</p>
<p>Obličej byl to jediné, čím mohl někomu nahánět hrůzu. Vykroutil jsem mu pistoli z ruky a hlavní jsem ho praštil přes kořen nosu. S jediným nesmírně bolestným vyheknutím se svalil na zem jako vůl na porážce.</p>
<p>Cressner už byl skoro ve dveřích, když jsem mu nad rameno vypálil ránu a poručil jsem mu: „Už ani krok, nebo je po vás.“</p>
<p>Rozmyslel si to a zastavil se. Když se otočil, začaly se v jeho světáckém blazeovaném chování objevovat první trhliny. Povážlivě se zvětšily, když spatřil Tonyho ležet na podlaze a zalykat se vlastní krví.</p>
<p>„Není mrtvá,“ vyhrkl překotně. „Musel jsem z toho vyjít nějak se ctí, chápete?“ Usmál se na mne roztřeseným a nuceným úšklebkem.</p>
<p>„Jsem sice možná trouba, ale tak velký trouba zase ne,“ odpověděl jsem. Můj hlas zněl mdle a neživotně. A jak by ne? Marcia byla celý můj život a tenhle mizera ji poslal do márnice.</p>
<p>Cressner lehce roztřeseným prstem ukázal na peníze, rozsypané kolem Tonyho nohou. „Tohle je jen pakatel,“ zakoktal. „Můžu vám dát sto tisíc. Nebo pět set tisíc. Nebo co byste říkal miliónu, kompletně na švýcarském bankovním kontě? Co vy na to? Nebo…“</p>
<p>„Uzavřu s vámi sázku,“ řekl jsem pomalu.</p>
<p>Odvrátil oči od hlavně mé pistole a pohlédl mi do obličeje. „Uzavřete…“</p>
<p>„Sázku,“ opakoval jsem. „Žádnou džentlmenskou dohodu, ale docela obyčejnou sázku. Vsadím se s vámi, že nedokážete obejít tuhle budovu po té římse venku.“</p>
<p>Mrtvolně zesinal. Na okamžik jsem měl dojem, že omdlí. „Vy chcete…“ zašeptal.</p>
<p>„Podmínky jsou následující,“ řekl jsem svým mrtvým hlasem. „Když to dokážete, nechám vás běžet. Co tomu říkáte?“</p>
<p>„Ne,“ zašeptal a zíral na mne široce rozevřenýma očima.</p>
<p>„Jak je libo,“ přikývl jsem a zdvihl jsem pistoli.</p>
<p>„Ne!“ vykřikl a vztáhl ruce před sebe. „Ne! Nestřílejte! Já… tak dobře.“ Olízl si rty.</p>
<p>Pokynul jsem mu pistolí a vedl jsem ho před sebou na balkón. „Vy se celý třesete,“ napomenul jsem ho. „Když se budete třást, bude to ještě těžší.“</p>
<p>„Dva milióny,“ škemral a nedokázal ze sebe vypravit víc než jakési chraptivé sténání. „Dva milióny v neoznačených bankovkách.“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ani za deset miliónů ne. Jestli to ale dokážete, nechám vás běžet. Myslím to vážně.“</p>
<p>O minutu později už stál na římse. Byl menší než já, takže jsem přes okraj balkónu viděl jen jeho oči, vyvalené a úpěnlivě žadonící, a ruce s bílými kotníky, křečovitě svírající železné tyče jako vězeňské mříže.</p>
<p>„Prosím,“ zašeptal. „Dám vám, co budete chtít.“</p>
<p>„Marníte čas,“ upozornil jsem ho. „A to je špatné na kotníky.“</p>
<p>Nechtěl se však pohnout, dokud jsem mu nepřiložil ústí pistole k čelu. Pak se s tichým sténáním začal posouvat doprava. Podíval jsem se na bankovní hodiny; bylo jedenáct dvacet devět.</p>
<p>Myslel jsem, že se nedostane ani k prvnímu rohu. Vůbec se mu nechtělo vydat se na cestu, a když to konečně udělal, pohyboval se trhaně a hazardoval se svým těžištěm; župan za ním vlál noční temnotou.</p>
<p>Jednu minutu po půlnoci zabočil za roh a zmizel mi z dohledu; to bylo před téměř čtyřiceti minutami. Pozorně jsem naslouchal, jestli se neozve výkřik doznívající v hloubce na znamení toho, že ho dostal boční vítr, ale nic jsem neslyšel. Možná se vítr utišil. Vzpomínám si, jak jsem si tam venku pomyslel, že je s ním vítr spřažený. Nebo měl třeba prostě štěstí. Možná je už teď na tom druhém balkónu, třese se tam stočený do klubíčka a má strach jít dál.</p>
<p>Nejspíš ale ví, že jestli ho tam nachytám, až vyrazím dveře protějšího podkrovního bytu, zastřelím ho jako psa. A když už mluvím o protější straně budovy, zajímalo by mě, jak se mu zamlouvá ten holub.</p>
<p>Nebyl tohle výkřik? Nevím, možná to bylo jen zaskučení větru. Na tom ale nezáleží. Bankovní hodiny ukazují dvanáct čtyřicet čtyři. Za chviličku vyrazím dveře protějšího bytu a půjdu zkontrolovat balkón, zatím ale sedím tady na Cressnerově balkónu s Tonyho pětačtyřicítkou v ruce. Jen pro ten nepravděpodobný případ, že by se objevil za tím posledním rohem s rozevlátým županem.</p>
<p>Cressner tvrdil, že se ještě nestalo, aby nedodržel podmínky dohody.</p>
<p>To bych já o sobě netvrdil.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Trávníkář</strong></emphasis></p>
<p>Poslední léta se Harold Parkette vždy pyšnil svým trávníkem. Měl velkou stříbřitou sekačku na trávu značky Lawnboy a platil klukovi ze sousedství pět dolarů za každé sekání. A sám Harold Parkette zatím poslouchal v rádiu utkání bostonských Red Sox, v ruce měl plechovku piva a kochal se myšlenkou, že Bůh je na nebi a že svět je v pořádku – včetně jeho trávníku. Ale minulý rok v půlce října si osud s Haroldem Parkettem ošklivě zahrál. Zatímco kluk naposled za sezónu sekal trávu, Castonmeyerovic pes zahnal pod sekačku Smithovic kočku.</p>
<p>Haroldova dcera vyzvracela čtvrt litru višňové limonády na svůj nový svetřík a jeho žena ještě týden po tom trpěla zlými sny. I když přišla, když už bylo po všem, stačila ještě vidět Harolda a kluka, celého zezelenalého, jak čistí nože sekačky. Jejich dcera a paní Smithová stály nad nimi a plakaly, a Alicia si stačila vyměnit šortky a svetřík za džíny a takový ten jeden z těch ohavných vytahaných svetrů. Trochu pálila za tím klukem, co sekal trávník.</p>
<p>Harold pak v posteli po celý týden poslouchal svou ženu, jak sténá a skytá, a rozhodl se, že se sekačky zbaví. Stejně vlastně sekačku nepotřeboval, aspoň to si myslel. Tenhle rok zaměstnával kluka – příští rok zaměstná kluka <emphasis>a k tomu </emphasis>sekačku. Tím pádem snad Carla přestane ve spánku sténat. Možná že mu pak dokonce zase dá.</p>
<p>A tak odvezl stříbřitého lawnboye k Philově benzínce Sunoco a oba se nad ním skláněli. Harold pak odjel s fungl novou pneumatikou Kelly a plnou nádrží supra a Phil vystavil stříbřitého lawnboye u jedné řady stojanů s ručně vyvedeným nápisem NA PRODEJ.</p>
<p>A tenhle rok Harold pořád odkládal nezbytnou smlouvu se sekáčem. Když se konečně dostal k tomu, aby zavolal kluka z minulého roku, jeho matka mu řekla, že Frank šel na státní univerzitu. Harold jen udiveně potřásl hlavou, šel k ledničce a vzal si pivo. Čas letí, to je fakt. Ach jo.</p>
<p>Odložil zaměstnání nového kluka až do prvního května, a pak už tady byl konec června a Red Sox se zmítali na čtvrtém místě ligy. Sedával o víkendech na zadní verandě a chmurně sledoval nekonečné procesí hochů, které nikdy neviděl, které nikdy předtím neviděl, kteří se odněkud vynořovali a letmo pozdravili, než jeho kozatou dceru vyvedou do místního pařeniště vášní. A tráva vesele rostla a rostla. Pro trávu to byl bezvadný rok – tři dny slunečního svitu a den deštíku, jako podle plánu.</p>
<p>V půlce července už trávník vypadal spíš jako louka než jako zahrada řádného občana na předměstí a Jack Castonmeyer začal všelijak nechutně vtipkovat, přičemž většina z těch fórů se týkala cen sena a alfalfy. A čtyřletá dcerka Dona Smithe Jenny se v tom začala schovávat, když byly k snídani ovesné vločky nebo k večeři špenát.</p>
<p>Jednou koncem července vyšel Harold do dvora při sedmém nadhozu a uviděl, jak na zarostlé cestě sedí krtek. Takže už je čas, rozhodl se. Vypnul rádio, sebral noviny a začetl se do inzerátů. A někde v půli rubriky našel tohle: <emphasis>Sekám trávníky. Rozumná cena. 776–2390.</emphasis></p>
<p>Harold na to číslo zavolal a čekal, že se mu ozve luxující hospodyně, která zaječí někam ven na svého syna. Místo toho se ozval velmi profesionální hlas: „Služby pro zeleň – mohu vám pomoci?“</p>
<p>Harold řekl hlasu, jak by mu Služby pro zeleň mohly pomoci. Opravdu to už došlo tak daleko? Dali se sekáči trávy na volnou nohu a vzali si na kšefty agenturu? Zeptal se hlasu na tarif a hlas mu řekl rozumnou cenu.</p>
<p>Harold zavěsil s nepříjemným pocitem nejistoty a šel zpátky na verandu. Sedl si, zapnul rádio a zažíral přes svůj hrbatý trávník na sobotní mraky, jak se pomalu valí po sobotní obloze. Carla s Alicií byly u babičky a dům patřil jenom jemu. Budou jistě příjemně překvapené, až chlapec trávník poseká dřív, než budou zpátky doma.</p>
<p>Otevřel si pivo a povzdechl, když Dick Drago nedoběhl na metu. Na verandě vál příjemný vánek. Cikády něžně cvrlikaly v dlouhé přerostlé trávě. Harold utrousil cosi nezdvořilého o Dicku Dragovi a usnul.</p>
<p>Po půlhodině ho vzbudil zvonek u dveří. Když běžel ke dveřím, aby otevřel, převrhl si pivo.</p>
<p>Na zápraží stál muž v džínovém overalu zašpiněném od trávy a žvýkal párátko. Byl tlustý. Křivka panděra vyklenovala vybledlý modrý overal tak, až měl Harold trochu podezření, že muž spolkl míč na košíkovou.</p>
<p>„Prosím?“ řekl Harold Parkette ještě v polospánku.</p>
<p>Muž se zašklebil, přehodil si párátko z jednoho koutku úst do druhého, popotáhl si na zadku overal a posunul si štítek zelené baseballové čepice kousek do čela. Na štítku čepice lpěla vůně čerstvého strojního oleje. Prostě jen stál a byl cítit trávou, zemí a olejem a šklebil se na Harolda Parketta.</p>
<p>„Já sem vod Služeb pro zeleň, kámo,“ řekl chlap pobaveně a poškrábal se na slabinách. „To ste volal vy, že jo? Jo, kámo?“ Nepřestával se šklebit.</p>
<p>„Ano. Jo, trávník. To jste vy?“ zíral na něj hloupě Harold.</p>
<p>„Jo, to sem já.“ Trávníkář se zachechtal do Haroldovy tváře, ještě opuchlé spánkem.</p>
<p>Harold nemohoucně ustoupil stranou a trávníkář ho s dupáním obešel do předsíně, skrz obývací pokoj a dál na zadní verandu. Teď už Harold věděl, kam toho chlapa má zařadit – a všechno bylo v pořádku. Už podobného týpka viděl, když pracoval pro komunální služby a u silničářů na dálnici. Tihle lidi si vždycky najdou čas na to, aby se opřeli o lopatu a vykouřili si camelku nebo lucky strike a koukají se na vás, jako by oni byli tou solí země, klidně vám pro bůra dají přes čenich nebo se vám vyspí se ženou, kdykoli se jim zachce. Harold se vždycky takovýchto lidí trochu bál – byli vždycky opálení, s předivem vrásek okolo očí a vždycky věděli, jak na to.</p>
<p>„To hlavní je trávník vzadu,“ řekl Harold chlapovi a nevědomky při tom klesl hlasem. „Je čtvercový a nejsou tam žádné překážky, ale nějak mi přerost.“ Jeho hlas stoupl do své normální tóniny a Harold se přistihl, jak se chlapovi omlouvá: „Tak nějak jsem se na to vykašlal.“</p>
<p>„Klídek, kámo. Nedělejte si vrásky. Bezva. Fakt je to bezva.“ Trávníkář se na něj zašklebil a v očích se mu odrážely stovky vtipů o obchodních cestujících. „Čím vyšší, tím lepší. Máte tu bezva zdravou půdu, u Kirké. To dycky říkám.“</p>
<p><emphasis>UKirké?</emphasis></p>
<p>Trávníkář zpozorněl, když uslyšel rádio. Yastrzemski právě odpálil. „Fandíte Red Sox? To já fandim Yankees.“ Zadupal zpátky do domu a do přední předsíně. Harold jej pozoroval s hořkostí.</p>
<p>Zase si sedl a žalobně se na chvíli zadíval na louži piva pod stolem, na němž byla převržená plechovka coorse. Pomyslel si, že by si měl v kuchyni vzít hadr a vytřít to, ale pak se rozhodl, že to nechá být.</p>
<p><emphasis>Klídek. Nedělej si vrásky.</emphasis></p>
<p>Otevřel noviny na rubrice financí a upřel zkoumavé zraky na burzovní uzávěrku. Jakožto dobrý republikán považoval manažery z Wall Streetu za něco jako polobohy…</p>
<p><emphasis>(UKirké??)</emphasis></p>
<p><emphasis>… </emphasis>a mockrát si přál, aby lépe chápal Slova, ne tak, jak byla dána na kamenných deskách při Kázání na Hoře, ale skryta v oněch záhadných zkratkách, jako pct. a Kdk a 3,28 o 2/3 nahoru. Jednou si koupil tři pochybné akcie firmy jménem Středozápadní bizoní burgry a.s., která v roce 1968 zkrachovala. Celá jeho pětasedmdesátidolarová investice přišla vniveč. Teď už to věděl – bizoní burgry byly ještě hudbou budoucnosti. Často o tom diskutoval se Sonnym, výčepním U zlaté rybky. Sonny Haroldovi říkal, že jeho problém je to, že byl vždycky pět let napřed, a že by měl…</p>
<p>Náhlé zařvání jej vyrušilo ze spánku, který se jej opět začal zmocňovat.</p>
<p>Harold vyskočil, převrhl židli a divoce se kolem sebe rozhlédl.</p>
<p>„To je sekačka na trávu?“ zeptal se Harold Parkette prázdné kuchyně. „Pane Bože, <emphasis>tohleto </emphasis>je sekačka?“</p>
<p>Proběhl domem a podíval se skrz přední dveře. Venku nebylo nic, až na odrbanou zelenou dodávku s nápisem SLUŽBY PRO ZELEŇ, s.r.o. na bocích. Hřmot však byl vzadu. Harold zase proběhl domem, vyletěl na zadní verandu a zůstal stát jako přimrazený.</p>
<p>Bylo to hnusné.</p>
<p>Bylo to zvrhlé.</p>
<p>Stará červená motorová sekačka, kterou tlusťoch dodávkou přivezl, běžela sama od sebe. Nikdo ji nedržel – tedy nikdo v okruhu půldruhá metru od ní. Sekačka běžela v horečnatě vysokých obrátkách a razila si cestu nešťastným trávníkem Harolda Parketta jako mstivý rudý ďábel rovnou z pekla. Ječela a vyfukovala mastný modrý kouř v mechanickém bláznovství, jež Harolda naplnilo hrůzou. Přezrálá vůně posekané trávy visela ve vzduchu jako zkyslé víno.</p>
<p>Ale tím skutečným ztělesněním nechutnosti byl sekáč sám.</p>
<p>Sekáč si svlékl šaty – byl úplně nahý. Jeho šaty byly úhledně srovnány v prázdném bazénku pro ptáky uprostřed zadního trávníku. Trávníkář byl nahý a ušpiněný od trávy a lezl půldruhá metru za sekačkou a žral posekanou trávu. Po bradě mu stékala zelená šťáva a kapala mu na obrovské panděro. A kdykoli sekačka zatočila za roh, vždy vyskočil a zase se za ní rozcapil.</p>
<p><emphasis>„Nechte toho!“ </emphasis>vykřikl Harold Parkette. <emphasis>„Nechte toho!“</emphasis></p>
<p>Ale trávníkář si ho nevšímal a jeho rudý pomocník nezpomalil. Spíš se jeho chod zrychloval. Chromovaná maska sekačky se na Harolda upoceně zašklebilo, jak se prohnala kolem něj.</p>
<p>Pak Harold uviděl krtka. Musel se schovávat v tiché hrůze právě před sekačkou v trsech trávy, jež měla být zlikvidována. Krtek vyběhl na posekaný pás trávníku, aby se dostal do bezpečí pod verandou – zpanikařený hnědý stín.</p>
<p>Sekačka prudce zatočila.</p>
<p>Sekačka ječela a vyfukovala dým, přejela krtka a vyplivla zpod sebe cáry kožky a střev – Harold si vzpomněl na Smithovic kočku. Když byl krtek zlikvidován, vrátila se sekačka ke svému hlavnímu úkolu.</p>
<p>Trávníkář lezl po čtyřech podle ní a žral trávu. Harold tam stál zkamenělý hrůzou a na akcie, dluhopisy a bizoní burgry si už ani nevzpomněl. Uviděl, jak se to obrovské visící panděro nafukuje. <emphasis>Trávníkář se otočil a krtka sežral.</emphasis></p>
<p>Tehdy se Harold Parkette opřel o zahradní dveře a zvracel do fuchsií. Svět se začal barvit do šedá a Harold si uvědomil, že omdlívá. <emphasis>Že už omdlel. </emphasis>Zhroutil se na verandu a zavřel oči…</p>
<p>Někdo jím zatřásl. Byla to Carla. Neumyl nádobí, ani nevynesl smetí – a Carla se na něj zlobila, ale to bylo v pořádku. Hlavně že jej probudila, vyrušila ho z toho hrozného snu a přivedla ho zpět do normálního světa, milá, normální Carla ve šněrovačce a s koňskými zuby…</p>
<p>Koňské zuby. Ale ne Carliny. Carla měla nevalně vypadající, veverčí koňské zuby. Ale tyhle zuby byly…</p>
<p>Chlupaté.</p>
<p>Na těch koňských zubech rostly zelené chlupy. Vypadalo to jako…</p>
<p>Tráva?</p>
<p>„Panebože,“ řekl Harold.</p>
<p>„Vy ste vomdlel, že jo, kámo?“ Trávníkář se nad ním skláněl a s úsměvem cenil ty své chlupaté zuby. Rty a bradu měl také celé chlupaté. Všechno na něm bylo chlupaté. A zelené. Zahrada páchla trávou a benzinem a ve vzduchu viselo těžké ticho.</p>
<p>Harold se prudce vztyčil a zíral na vypnutou sekačku. Celý trávník byl elegantně posekaný. Harold si bláznivě pomyslel: a ani se to nemusí shrabat. Jestli trávníkářovi chyběl jediný nabroušený nůž, Harold to nezaregistroval. Křivě se na trávníkáře podíval a zamrkal. Trávníkář byl stále ještě nahý, tlustý a hrozivý. Z koutků úst mu stékaly zelené pramínky.</p>
<p>„Co… co je to?“ zaprosil Harold.</p>
<p>Chlap máchl velkomyslně rukou po trávníku. „Todle? No jó, to je novinka, co si šéf vyzkoušel. Fakt je to dobrý. Fakt dobrý, kámo. Zabíjíme tak dvě mouchy jednou ranou. Děláme to důsledně až do konce a vyděláváme tak prachy, z kerejch financujem jiný akce. Chápete? Fakt, někdy narazíme na zákazníka, kerej tak docela nechápe – no někerý lidi holt nechápou, co je to efektivnost, že jo? –, ale šéf je vochotnej přinášet voběti. Tak ňák se stará vo to, aby to jelo, dyž se maže. Chápete?“</p>
<p>Harold neřekl nic. Hlavou se mu honilo pořád dokola jedno jediné slovíčko – „oběť“. Viděl před sebou krtka, jak ho vyhazují nože sekačky.</p>
<p>Pomalu vstal –jako chromý dědek. „Jistě,“ řekl – a jediné, na co si byl schopen vzpomenout, byl jeden verš z Aliciiných folkrockových desek. „Bůh požehnej trávě.“</p>
<p>Trávníkář se plácl do stehna barvy letních jablek. „To je bezva, kámo. Fakt bezva. Vidím, že máte toho správnýho ducha. Mám to napsat, až se zas dostanu do kanceláře? Moh bych bejt povýšenej.“</p>
<p>„Jistě,“ řekl Harold, ustupoval k zadním dveřím a snažil se udržet na rtech tuhnoucí úsměv. „Tak to dokončete. Myslím, že bych si dal šlofíka…“</p>
<p>„Jistě, kámo,“ řekl trávníkář a neohrabaně vstal. Harold si všiml neobvykle hluboké mezery mezi jeho palcem a druhým prstem u nohou, jako kdyby jeho nohy byly… no, jako by měly kopyta.</p>
<p>„No jo, napoprvý sou z toho lidi šokovaný,“ řekl trávníkář. „Na to si zvyknete.“ Podíval se vyčítavě na Haroldovu zavalitou postavu. „Možná byste to moh zkusit taky. Šéfovi se líbí, dyž mu přídě nějakej novej talent.“</p>
<p>„Šéf…“ opakoval mdle Harold.</p>
<p>Trávníkář se zastavil na dolním okraji schodů a podíval se shovívavě na Harolda Parketta. „No, kámo… asi ste se už moh dovtípit… Bůh požehnej trávě, a tak.“</p>
<p>Harold opatrnicky zavrtěl hlavou a trávníkář se zachechtal.</p>
<p>„Pan. Šéf je Pan.“ Chlap zahopkoval, otřel si nohy o čerstvě posečenou trávu a sekačka se zase nahodila a začala kroužit kolem domu.</p>
<p>„Ale co sousedi…“ začal Harold, ale trávníkář jenom vesele zamával a zmizel.</p>
<p>Venku v přední zahradě si sekačka odfukovala a ječela. Harold Parkette se na to odmítal dívat, jako by se tím nechtěl hlásit ke grotesknímu divadlu, jež sledovali Castonmeyerovi a Smithovi – chudáci, všichni členové demokratické strany – s drinky v rukou a s výrazem spravedlivého rozhořčení v očích, říkající „no, copak jsem vám to neříkal(a)…“</p>
<p>Ani se tam nepodíval a došel k telefonu, trhnutím zvedl sluchátko a vytočil číslo policie, které si přečetl na seznamu přilepeném ke sluchátku.</p>
<p>„Seržant Hall,“ řekl hlas na druhém konci.</p>
<p>Harold si strčil do druhého ucha prst a řekl: „Tady je Harold Parkette. Bydlím na Východní Endicottově 1421. Chtěl bych vám nahlásit…“ Co? Co by měl nahlásit? Že je tu chlap, co mu znásilňuje a zabíjí trávník a pracuje pro nějakýho chlapa jménem Pan a má místo nohou kopýtka?</p>
<p>„Ano, pane Parkette?“</p>
<p>Dostal inspiraci. „Chtěl bych nahlásit případ neslušného odhalování se na veřejnosti.“</p>
<p>„Neslušné odhalování,“ opakoval seržant Hall.</p>
<p>„Ano. Mám tady chlapíka, co mi seká trávník. On je, mno, úplně…“</p>
<p>„Jako že je úplně nahý?“ zeptal se seržant Hall se zdvořilou nedůvěrou.</p>
<p>„Nahý!“ souhlasil Harold, drže se posledních zbytků svého zdravého rozumu. „Vysvlečený. Neoblečený. S holou prdelí. Na mém trávníku před barákem. Tak pošlete mi sem sakra někoho?“</p>
<p>„Ta adresa je Západní Endicottova 1421?“ zeptal se otráveně seržant Hall.</p>
<p>„Východní!“ zaječel Harold. „Prokristapána…“</p>
<p>„A vy říkáte, zeje úplně nahatý? Vidíte třeba jeho… ty, genitálie atak?“</p>
<p>Harold se pokusil něco říci, ale byl schopný jen zakoktání. Zvuk šílené sekačky byl stále blíž a blíž a utápěl se v něm celý vesmír. Harold cítil, jak mu stoupá ohryzek v krku.</p>
<p>„Můžete mluvit?“ zabzučel hlas seržanta Halla. „Tam u vás je děsný rámus…“</p>
<p>Domovní dveře se rozlétly.</p>
<p>Harold se ohlédl a uviděl, jak trávníkářův mechanický společník rychle projíždí dveřmi. Za sekačkou šel sám trávníkář, pořád ještě úplně nahý. Harold, stále se nalézající ve stavu blížícím se skutečnému šílenství, zpozoroval, že chlupy v ohanbí toho chlapa mají zdravou lesní barvu. Na prstě si chlap točil svou baseballovou čepicí.</p>
<p>„To byla chyba, kámo,“ řekl trávníkář naštvaně. „Měl jste zůstat s tím, že jako Bůh požehnej trávě.“</p>
<p>„Haló? Haló, pane Parkette…“</p>
<p>Telefon vypadl Haroldovi z necitlivých prstů, když se sekačka k němu začala přibližovat a vytrhla kus Carlina nového mohawského koberce a plivala hnědé kusy tkaniny.</p>
<p>Harold se na ni díval jako ptáček fascinovaný pohledem hada, dokud se sekačka neprokousala ke konferenčnímu stolku. Když sekačka stolek odhodila stranou, přičemž z jedné jeho nohy udělala piliny a třísky, začal ustupovat do kuchyně a na obranu držel před sebou židli.</p>
<p>„To neni k ničemu, kámo,“ řekl trávníkář zdvořile. „Taky tu bude velkej bordel. Tedkon kdybyste mi ukázal, kde máte ten nejvostřejší řeznickej nůž, tak bysme tu záležitost s vobětí vyřídili fakt bez bolesti… já myslim, že to korejtko pro ptáky bude tak akorát… a pak…“</p>
<p>Harold mrštil židlí po sekačce, jež ho šikovně zahnala do kouta, zatímco trávníkář mluvil a svedl na sebe jeho pozornost a skočil do předsíně. Sekačka se s řevem vyhnula židli, plivala výfukové plyny, a když Harold rozrazil velké dveře na verandu a skokem se dostal ze schodů, slyšel ji – cítil ji – rovnou za patami.</p>
<p>Sekačka s lomozem přerachtala přes schody jako lyžař přeskakující muldu. Harold sprintoval přes svůj čerstvě posekaný zadní trávník, ale v životě vypil až příliš mnoho piv, příliš mnohokrát si po obědě zdříml. Cítil, jak se sekačka blíží, jak je mu v patách, pak se podíval přes rameno a zakopl.</p>
<p>Poslední, co Harold Parkette viděl, byla rozšklebená maska útočící sekačky, jež couvala – jen proto, aby ukázala své lesklé, zelenou trávou potřísněné nože –, a nad ní tučnou tvář trávníkáře, jenž vrtěl hlavou v dobromyslném zadostiučinění.</p>
<p>„No to je mi teda věc,“ řekl poručík Goodwin poté, co byly pořízeny poslední fotky. Pokývl dvěma mužům v bílém a ti odvezli koš přes trávník. „Není to ani dvě hodiny, co hlásil nějakýho nahatýho chlapa tady na trávníku.“</p>
<p>„Fakt jo?“ zeptal se pochůzkář Cooley.</p>
<p>„Jo. Taky volal jeden ze sousedů. Ňákej Castonmeyer. Myslel, že to je sám Parkette. Třeba to byl von, Cooley. Třeba jo.“</p>
<p>„Pane?“</p>
<p>„Do prdele, asi se zbláznil z toho vedra,“ řekl poručík Goodwin temně a položil si ruku na spánek. „Ta zasraná ta… schizo… frenie.“</p>
<p>„Ano, pane,“ řekl uctivě Cooley.</p>
<p>„Kde je to, co z něj zbylo?“ zeptal se jeden z mužů v bílém.</p>
<p>„V korejtku pro ptáky,“ řekl Goodwin. Podíval se zadumaně na oblohu.</p>
<p>„Řekl jste v korejtku pro ptáky?“ zeptal se bílý plášť.</p>
<p>„Samozřejmě,“ souhlasil poručík Goodwin. Policista Cooley se podíval na korýtko a značně zbledl.</p>
<p>„Sexuální maniak,“ řekl poručík Goodwin. „To teda musel bejt.“</p>
<p>„Co stopy nohou?“ zeptal se Cooley přiškrceně.</p>
<p>„A nechtěl byste rovnou otisky prstů?“ řekl Goodwin. A ukázal na čerstvě posečený trávník.</p>
<p>Policista Cooley vydal z hrdla přiškrcený zvuk.</p>
<p>Poručík Goodwin si strčil ruce do kapes a zhoupl se na patách. „Svět je plnej cvoků,“ řekl smutně. „Nezapomeň, Cooley. Schizoidi. Kluci z laborky mi říkali, že někdo Parketta honil po obýváku se sekačkou na trávu. Dovedeš si něco takovýho představit?“</p>
<p>„To fakt ne, pane,“ řekl Cooley.</p>
<p>Goodwin přehlédl zraky Parkettův vzorně střižený trávník. „No, jak říkal ten chlap, když viděl černovlasýho Švéda, je to holt nordickej typ, jenom jiný barvy.“</p>
<p>Goodwin se potuloval kolem domu a Cooley šel za ním. Za nimi příjemně voněla čerstvě posekaná tráva.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Nekuřáci, a.s.</strong></emphasis></p>
<p>Morrison právě čekal na někoho, kdo kroužil v letecké zácpě nad Kennedyho mezinárodním letištěm, když na konci baru zahlédl povědomou tvář a vydal se za ní.</p>
<p>„Jimmy? Jimmy McCann?“</p>
<p>Byl to on. O pár kilo těžší než vloni, když ho Morrison potkal na výstavě v Atlante, jinak ale vypadal až neuvěřitelně fit. Na vysoké škole to býval vyzáblý a pobledlý skrček, schovaný za obrovskými brýlemi s kostěnou obroučkou, který si připaloval jednu cigaretu od druhé. Teď evidentně přešel na kontaktní čočky.</p>
<p>„Dick Morrison?“</p>
<p>„Jo. Vypadáš skvěle.“ Natáhl se a potřásl mu rukou.</p>
<p>„Ty taky,“ přikývl McCann, jenže Morrison věděl, že je to lež. Poslední dobou byl přetažený, hodně jedl a příliš mnoho kouřil. „Co si dáš?“</p>
<p>„Bourbon se sodou,“ poručil si Morrison. Zahákl nohy za barovou stoličku a zapálil si cigaretu. „Na někoho čekáš, Jimmy?“</p>
<p>„Ne, letím na poradu do Miami. Za jedním důležitým klientem, šest miliónů dolarů obratu. Mám ho ukonejšit, protože jsme prošvihli velkou speciální kampaň pro příští jaro.“</p>
<p>„Pořád ještě jsi u Cragera a Bartona?“</p>
<p>„Teď už jako výkonný viceprezident.“</p>
<p>„To je fantastické! Gratuluju. Kdy se to všechno stalo?“ Pokoušel se sám sobě namluvit, že ten červíček závisti v jeho žaludku je jen pálení záhy. Vytáhl z kapsy táfličku antacidových pilulek a jednu honem rozkouši.</p>
<p>„Loni v srpnu. Stalo se něco, co změnilo celý můj život.“ Zkoumavě se podíval na Morrisona a usrkl ze skleničky. „Třeba by tě to taky zajímalo.“</p>
<p>Ach bože, pomyslel si Morrison a v duchu se otřásl. Jimmy McCann se dal na víru.</p>
<p>„Jasně,“ přisvědčil, a když dostal pití, zhluboka si lokl.</p>
<p>„Byl jsem na tom dost mizerně,“ vysvětloval McCann. „Měl jsem osobní problémy se Sharon, táta mi umřel na infarkt a ještě ke všemu jsem začal mít takový ten suchý kašel. Bobby Crager za mnou jednou přišel do kanceláře s takovou malou otcovskou domluvou. Vzpomínáš si na něj ještě?“</p>
<p>„Jo.“ Morrison pracoval pro Cragera a Bartona osmnáct měsíců, než přešel k agentuře Morton. „Pohni zadkem nebo si běž sednout někam jinam.“</p>
<p>„Vidím, že to znáš,“ zasmál se McCann. „No a všemu tomu nasadil korunu doktor, když mi oznámil, že mám začínající žaludeční vřed. Poradil mi, abych přestal kouřit.“ McCann se zašklebil. „To mi už zrovna tak mohl poradit, abych přestal dýchat.“</p>
<p>Morrison stoprocentně chápavě přikývl. Nekuřákům je v té jejich samolibosti hej. Znechuceně pohlédl na svou cigaretu a zamáčkl ji, přestože mu bylo jasné, že za pět minut si zapálí další.</p>
<p>„A nechals toho?“ zeptal se.</p>
<p>„Nechal. Nejdřív jsem myslel, že to nedokážu – fixloval jsem, kde to šlo. Pak jsem potkal chlápka, který mi pověděl o jedné firmě na Šestačtyřicáté ulici. Že prý jsou to specialisté. Řekl jsem si, že nemám co ztratit, a zašel jsem tam. A od té doby nekouřím.“</p>
<p>Morrison vyvalil oči. „Jak to dokázali? Napumpovali tě nějakou drogou?“</p>
<p>„Kdepak.“ Vytáhl náprsní tašku a začal se v ní přehrabovat. „Tady je to. Věděl jsem, že ještě jednu někde mám.“ Položil na barový pult mezi sebe a Morrisona obyčejnou bílou navštívenku.</p>
<p>NEKUŘÁCI, a.s. <strong><emphasis>Přestaňte se otravovat kouřem!</emphasis></strong></p>
<p>Východní 46. ulice 237 <emphasis>Terapie po předchozí dohodě</emphasis></p>
<p>„Jestli chceš, tak si ji nech,“ vybídl ho McCann. „Vyléčí tě z toho. Zaručeně.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„To nemůžu říct,“ zavrtěl hlavou McCann.</p>
<p>„Cože? Proč ne?“</p>
<p>„Je to v podmínkách smlouvy, kterou tam musíš podepsat. A stejně ti sami vysvětlí, jak to funguje, až s tebou budou mluvit.“</p>
<p>„Tys podepsal nějakou smlouvu?“</p>
<p>McCann přikývl.</p>
<p>„A na základě té smlouvy…“</p>
<p>„Jo.“ Usmál se na Morrisona, který si pomyslel: Vážně je to tak. Jim McCann je teď jedním z těch samolibých parchantů.</p>
<p>„K čemu to obrovské utajení, jestli je ta firma tak fantastická? Jak to, že jsem v životě neviděl žádnou reklamu v televizi, na plakátech, v časopisech…“</p>
<p>„Mají na takováhle osobní doporučení tolik klientů, kolik stačí zvládnout.“</p>
<p>„Tomu snad sám nevěříš, Jimmy. Děláš přece v reklamě.“</p>
<p>„Ale věřím,“ přikývl McCann. „Uzdraví devadesát osm procent svých klientů.“</p>
<p>„Tak moment,“ zarazil ho Morrison. Mávnutím si objednal další skleničku a zapálil si. „Přikurtují tě tam k židli a nutí tě kouřit, dokud se nepozvracíš?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Tak ti dají něco, po čem se ti udělá špatně, kdykoli si zapálíš.“</p>
<p>„Ne, to je něco úplně jiného. Zajdi tam a přesvědč se sám.“ Ukázal na Morrisonovu cigaretu. „V podstatě ti to přece nechutná, nemám pravdu?“</p>
<p>„Hmm, to ne, jenže…“</p>
<p>„Když jsem toho nechal, vážně se všechno změnilo,“ přesvědčoval ho McCann. „Ono to nejspíš nebude u každého stejné, mně ale připadalo, jako kdyby se prostě všechno otočilo. Cítil jsem se líp a zlepšilo se to i mezi mnou a Sharon. Měl jsem víc energie a v práci jsem odváděl lepší výkon.“</p>
<p>„Poslyš, to mě docela zaujalo. Nemohl bys aspoň…“</p>
<p>„Promiň, Dicku. Vážně o tom nemůžu mluvit,“ odmítl ho McCann nesmlouvavě.</p>
<p>„Nešels nahoru s váhou?“</p>
<p>Na okamžik se mu zdálo, že se Jimmy McCann zatvářil téměř vztekle. „Sel. Dokonce až moc. Zase jsem to ale shodil a teď jsem prakticky na ideální váze.“</p>
<p>„Cestující letu číslo 206 mohou nastupovat východem číslo devět,“ oznámil reproduktor.</p>
<p>„To je moje letadlo,“ prohlásil McCann, vstal a hodil na bar pětidolarovku. „Dej si ještě jednu, jestli chceš. A přemýšlej o tom, co jsem ti říkal, Dicku, vážně.“ A pak byl pryč, ztracený v davu proudícím k pohyblivým schodům. Morrison zdvihl navštívenku, zamyšleně se na ni podíval, potom ji zastrčil do náprsní tašky a zapomněl na ni.</p>
<p>O měsíc později mu navštívenka z náprsní tašky vypadla na jiný barový pult. Odešel z kanceláře dřív a zašel sem, odhodlán strávit tady u skleničky celé odpoledne. V agentuře Morton to s ním nevypadalo nijak růžově. Upřímně řečeno to s ním vypadalo pěkně na draka.</p>
<p>Podal Henrymu desetidolarovku na úhradu toho, co vypil, potom malou navštívenku zdvihl a znovu si ji přečetl – číslo 237 na Východní šestačtyřicáté ulici bylo jen dva bloky od něj; venku byl chladný a slunečný říjnový den a možná by stálo za to, jen tak pro pobavení…</p>
<p>Když mu Henry přinesl zpět drobné, dopil a vyšel ven.</p>
<p>Firma Nekuřáci, a.s. sídlila v nové budově, kde měsíční nájemné kancelářských prostor pravděpodobně dosahovalo výše téměř celoročního Morrisonova platu. Z firemního seznamu ve vstupní hale nabyl dojmu, že její kanceláře zabírají celé jedno patro, a to znamenalo, že musí být zazobaná. Pořádně zazobaná.</p>
<p>Vyjel výtahem nahoru, vystoupil do chodby, pokryté kobercem s vysokým vlasem, a vešel do elegantně zařízené přijímací kanceláře se širokým oknem, z něhož byl výhled na malé pobíhající broučky dole. Na židlích u stěn seděli tři muži a jedna žena a četli časopisy; všichni vypadali jako manažerské typy. Morrison přistoupil k přijímacímu stolu.</p>
<p>„Tohle mi dal jeden přítel,“ prohlásil a podal navštívenku recepční. „Dalo by se říct, zeje to váš absolvent.“</p>
<p>Usmála se a zastrčila do psacího stroje nějaký formulář. „Vaše jméno, pane?“</p>
<p>„Richard Morrison.“</p>
<p><emphasis>Ťuk–ťuky–ťuk. </emphasis>Bylo to ale velice tlumené ťukání; psací stroj byl značky IBM.</p>
<p>„Adresa, prosím?“</p>
<p>„Maple Lané dvacet devět, Clinton, New York.“</p>
<p>„Ženatý?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Děti?“</p>
<p>„Jedno.“ Pomyslel na Alvina a nepatrně se zamračil. „Jedno“ nebylo to pravé slovo. Správnější by asi bylo „půl“. Jeho syn byl duševně retardovaný a byl umístěn v jisté zvláštní škole v New Jersey.</p>
<p>„Kdo vám na nás dal doporučení, pane Morrisone?“</p>
<p>„Můj starý spolužák, James McCaan.“</p>
<p>„Výborně. Buďte tak laskav a posaďte se, máme dnes hodně nabitý program.“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>Posadil se mezi ženu ve střízlivém modrém dvoudílném obleku a mladíka s módními kotletami, který v saku se vzorkem rybí kosti působil dojmem vrcholového podnikového manažera. Vytáhl balíček cigaret, rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že nikde nejsou popelníky.</p>
<p>Strčil balíček zpátky do kapsy. No prosím, dohraje tuhle jejich hru až do konce a zapálí si hned, jak bude odcházet. A jestli ho nechají moc dlouho čekat, možná dokonce odklepne popel na ten jejich kaštanový plyšový koberec. Zdvihl výtisk <emphasis>Time </emphasis>a začal v něm listovat.</p>
<p>Zavolali ho za čtvrt hodiny, po té ženě v modrém obleku. Jeho nikotinové centrum už se tou dobou velice hlasitě ozývalo. Nějaký muž, který přišel po něm, vytáhl cigaretové pouzdro, otevřel je, a když viděl, že nikde nejsou popelníky, zaseje uložil – Morrisonovi se zdálo, že se zatvářil trochu provinile, a to mu zdvihlo náladu.</p>
<p>Konečně se na něj recepční zářivě usmála a vyzvala ho: „Jděte prosím dál, pane Morrisone.“</p>
<p>Morrison prošel dveřmi za jejím stolem a ocitl se v chodbě s nepřímým osvětlením. Jakýsi zavalitý muž s bílými vlasy, které působily dojmem paruky, mu potřásl rukou a doprovodil to přívětivým úsměvem. „Pojďte za mnou, pane Morrisone,“ vybídl ho.</p>
<p>Vedl Morrisona kolem několika zavřených a neoznačených dveří a potom přibližně v polovině chodby jedny z nich otevřel klíčem. Za dveřmi byla prostá místnůstka se stěnami obloženými vrtanými bílými korkovými panely. Jediným jejím vybavením byl psací stůl s jednou židlí na každé straně. Zdálo se, že ve stěně za stolem je malé obdélníkové okénko, to však byla zakryto krátkým zeleným závěsem. Na stěně po Morrisonově levici visela fotografie jakéhosi vysokého muže s ocelově šedými vlasy, který v jedné ruce držel list papíru. Připadal mu nejasně povědomý.</p>
<p>„Jmenuji ve Vic Donatti,“ představil se zavalitý muž. „Pokud se rozhodnete zapojit se do našeho programu, budu mít na starosti váš případ.“</p>
<p>„Těší mě,“ odpověděl Morrison. Strašně se mu chtělo zapálit si.</p>
<p>„Posaďte se.“</p>
<p>Donatti položil na stůl formulář, který vypsala recepční, potom sáhl do zásuvky a vytáhl další. Podíval se Morrisonovi přímo do očí. „Tak vy chcete přestat kouřit?“</p>
<p>Morrison si odkašlal, přehodil si nohu přes nohu a přemýšlel o nějaké vyhýbavé odpovědi. Žádná ho nenapadla. „Ano,“ přisvědčil.</p>
<p>„Podepíšete tohle?“ podal mu Donatti formulář. Morrison jej v rychlosti přelétl očima. Níže podepsaný se zavazuje, že neprozradí metody, techniky a tak dále a tak dále.</p>
<p>„Jistě,“ přikývl a Donatti mu strčil do ruky pero. Načmáral svůj podpis a Donatti se podepsal pod ním. O chviličku později dokument zase zmizel v zásuvce psacího stolu. Tak je to tady, pomyslel si ironicky, už jsem se k tomu zavázal. Nebylo to poprvé; jednou to vydržel celé dva dny.</p>
<p>„Výborně,“ usmál se Donatti. „Nezdržujeme se tady žádnou propagandou, pane Morrisone. Otázkami zdraví, výdajů nebo společenské přijatelnosti. Nezajímá nás, proč chcete přestat kouřit. Jsme pragmatici.“</p>
<p>„No prosím,“ přikývl Morrison rozpačitě.</p>
<p>„Neužíváme žádné drogy. Nezaměstnáváme žádné lidi typu Dalea Carnegieho, kteří by vám přednášeli a kázali. Nedoporučujeme žádnou speciální dietu. A nevyžadujeme platbu, dokud nepřestanete kouřit po jeden rok.“</p>
<p>„Bože můj,“ vydechl Morrison.</p>
<p>„To vám pan McCann neřekl?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Jak se mimochodem panu McCannovi daří? Je v pořádku?“</p>
<p>„Má se báječně.“</p>
<p>„To rád slyším. Výborně. A teď… jenom pár otázek, pane Morrisone. Jsou to otázky trochu osobní, ale ujišťuji vás, že budeme vaše odpovědi považovat za přísně důvěrné.“</p>
<p>„Co chcete vědět?“ zeptal se Morrison opatrně.</p>
<p>„Jak se jmenuje vaše manželka?“</p>
<p>„Lucinda Morrisonová, rozená Ramseyová.“</p>
<p>„Milujete ji?“</p>
<p>Morrison prudce vzhlédl, ale Donatti se na něj díval zcela bezvýrazně. „Ano, samozřejmě,“ přikývl.</p>
<p>„Měl jste někdy v manželství nějaké problémy? Nikdy jste třeba nežili odděleně?“</p>
<p>„Co to má společného s tím, že chci přestat kouřit?“ vyštěkl Morrison. Jeho hlas zněl podrážděněji, než měl v úmyslu, jenže už chtěl – k sakru nechtěl, on už přímo <emphasis>potřeboval </emphasis>– cigaretu.</p>
<p>„Hodně,“ ujistil ho Donatti. „Jen se mnou mějte chvilku trpělivost.“</p>
<p>„Ne, nic takového nebylo.“ I když poslední dobou situace <emphasis>byla </emphasis>trochu napjatá.</p>
<p>„Máte jen jedno dítě?“</p>
<p>„Ano, Alvina. Je na soukromé škole.“</p>
<p>„Co je to za školu?“</p>
<p>„To vám nepovím,“ odsekl Morrison zatvrzele.</p>
<p>„Jak si přejete,“ přikývl souhlasně Donatti. Věnoval Morrisonovi odzbrojující úsměv. „Všechny vaše otázky zodpovím zítra při vašem prvním terapeutickém sezení.“</p>
<p>„To je báječné,“ odpověděl Morrison a vstal.</p>
<p>„Jen jednu poslední otázku,“ zarazil<emphasis> </emphasis>ho Donatti. „Už přes hodinu jste neměl cigaretu. Jak se cítíte?“</p>
<p>„Dobře,“ zalhal Morrison. „Docela dobře.“</p>
<p>„Tak se mi to líbí!“ vykřikl Donatti. Obešel stůl a otevřel dveře. „Pořádně šije večer vychutnejte. Po zítřku už nikdy kouřit nebudete.“</p>
<p>„Myslíte?“</p>
<p>„Pane Morrisone,“ prohlásil Donatti slavnostně, „za to my ručíme.“</p>
<p>Druhý den přesně ve tři už seděl v přijímací kanceláři Nekuřáků, a.s. Většinu dne strávil tím, že kolísal mezi rozhodnutím smluvenou schůzku, kterou mu recepční na odchodu rezervovala, prostě nedodržet a rozhodnutím jít tam a projevit určitou pasivní spolupráci – <emphasis>Tak ukaž, co se mnou dokážeš, kamaráde.</emphasis></p>
<p>Nakonec ho k tomu, aby schůzku dodržel, přimělo něco, co říkal Jimmy McCann – <emphasis>Změnilo to celý můj život. </emphasis>Přisámbůh, že jeho životu by nějaká změna jen prospěla. A pak tu byla ještě skutečnost, že byl zvědavý. Než vyjel výtahem nahoru, vykouřil cigaretu až k filtru. Snad to vážně není poslední, napadlo ho. Chutnala příšerně.</p>
<p>Čekání v přijímací kanceláři bylo tentokrát kratší. Když mu recepční oznámila, že může jít dovnitř, Donatti už na něj čekal. Potřásl mu rukou, usmál se a Morrisonovi připadalo, že je v tom úsměvu něco téměř dravčího. Začal pociťovat lehkou nervozitu a zatoužil po cigaretě.</p>
<p>„Pojďte se mnou,“ vybídl ho Donatti a zamířil před ním do malé místnůstky. Usadil se znovu za stůl a Morrison se posadil na židli proti němu.</p>
<p>„Jsem moc rád, že jste přišel,“ přivítal ho Donatti. „Velká spousta potenciálních klientů už se tu po úvodním pohovoru neobjeví. Dojdou k závěru, že vlastně nechtějí přestat kouřit tak upřímně, jak si mysleli. Bude mi potěšením pracovat s vámi na vašem problému.“</p>
<p>„Kdy začne terapie?“ Hypnóza, pomyslel si. Určitě to bude hypnóza.</p>
<p>„Ta už přece začala. Začala v okamžiku, kdy jsme si na chodbě podali ruce. Máte u sebe cigarety, pane Morrisone?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Dal byste mi je, prosím?“</p>
<p>Morrison pokrčil rameny a podal balíček Donattimu. Stejně už tam zbývaly jen dvě nebo tri.</p>
<p>Donatti cigarety položil na stůl. Potom s úsměvem pohlédl Morrisonovi do očí, stiskl pravou ruku v pěst a začal jí prudce bušit do balíčku, který se pod nárazy zkroutil a zploštil. Vylétl z něj ulomený konec cigarety a vysypaly se drobty tabáku. Údery Donattiho pěsti zaznívaly v uzavřené místnůstce velice hlasitě. Navzdory síle těchto úderů se Donatti nepřestával usmívat a jeho úsměv naháněl Morrisonovi husí kůži. To je nejspíš přesně dojem, jaký chtějí vyvolat, napadlo ho.</p>
<p>Konečně Donatti přestal do cigaret mlátit. Zvedl balíček, z něhož zbyla jen pokroucená a rozmačkaná troska. „Nevěřil byste, jaké mi to působí potěšení,“ poznamenal, když ho vyhazoval do odpadkového koše. „Dokonce i po třech letech v téhle branži mě to těší.“</p>
<p>„Jako terapeutická metoda to ovšem má určité nedostatky,“ okomentoval to suše Morrison. „Přímo tady v budově, dole v hale, je stánek s novinami a tam se prodávají cigarety všech značek.“</p>
<p>„To máte pravdu,“ přisvědčil Donatti a sepjal ruce. „Váš syn se jmenuje Alvin Dawes Morrison a je v Patersonově škole pro duševně postižené děti. Narodil se s kraniální mozkovou poruchou. Testy vykazují inteligenční kvocient 46. Není ani v kategorii retardovaných, avšak vychovatelných dětí. Vaše manželka…“</p>
<p>„Jak jste tohle zjistili?“ vyštěkl Morrison. Byl překvapený a rozvzteklený. „Zatraceně, nemáte právo hrabat se v mých soukromých…“</p>
<p>„Víme toho o vás hodně,“ pokračoval Donatti nevzrušeně. „Jak jsem už ale říkal, všechno to bude považováno za přísně důvěrné.“</p>
<p>„Odcházím,“ prohlásil Morrison nejistě a vstal.</p>
<p>„Zůstaňte ještě chvilku.“</p>
<p>Morrison na něj pozorně pohlédl. Nezdálo se, že by byl Donatti rozčilený, naopak se tvářil trochu pobaveně. Byla to tvář člověka, který už podobnou reakci viděl mnohokrát – možná že u stovek případů.</p>
<p>„No dobře. Doufám ale, že se dozvím něco konstruktivního.“</p>
<p>„Ale samozřejmě.“ Donatti se pohodlně opřel. „Už jsem vám říkal, že jsme pragmatici. A jako pragmatici musíme začít tím, že si uvědomíme, jak obtížné je vyléčit závislost na tabáku. Recidiva dosahuje téměř pětaosmdesáti procent. I v případě narkomanů užívajících heroin je recidiva po léčení nižší. Je to neobyčejný problém. <emphasis>Neobyčejný.“</emphasis></p>
<p>Morrison pohlédl na odpadkový koš. Jedna cigareta tam byla sice zohýbaná, ale vypadala ještě použitelně. Donatti se dobromyslně usmál, sáhl do koše a dvěma prsty ji přelomil.</p>
<p>„Státní legislativní orgány občas dostávají žádosti, aby náš vězeňský systém zrušil týdenní příděly cigaret. Tyto žádosti se bez výjimky zamítají. V těch několika případech, kdy byly odsouhlaseny, došlo totiž k zuřivým vězeňským vzpourám. <emphasis>Vzpourám, </emphasis>pane Morrisone. Jen si to představte.“</p>
<p>„To mě nepřekvapuje,“ odsekl Morrison.</p>
<p>„Jen se ale zamyslete nad tím, co z toho vyplývá. Když zavřete člověka do vězení, připravíte ho o jakýkoli normální sexuální život, připravíte ho o alkohol, o možnost politického uplatnění, o svobodu pohybu. A nevede to k žádným vzpourám – nebo jen k velice málo v porovnání s celkovým počtem věznic. Když ho ale připravíte o <emphasis>cigarety </emphasis>– prásk! a už to jede.“ Na zdůraznění svých slov udeřil pěstí do stolu.</p>
<p>„Za první světové války, když nikdo na německé domácí frontě neměl možnost sehnat cigarety, lidé zcela běžně vídali, jak němečtí aristokraté sbírají nedopalky pod chodníkem. Když za druhé světové války nemohly americké ženy sehnat cigarety, začaly mnohé z nich kouřit dýmku. Pro opravdového pragmatika je to úchvatný problém, pane Morrisone.“</p>
<p>„Mohli bychom přistoupit k terapii?“</p>
<p>„Hned to bude. Pojďte sem, prosím.“ Donatti vstal a stál teď u zelených závěsů, kterých si Morrison povšiml předchozího dne. Když je roztáhl, objevilo se nad nimi obdélníkové okénko, vedoucí do prázdné místnosti. Vlastně ne, nebyla úplně prázdná. Na podlaze dřepěl králík, který se právě krmil z misky.</p>
<p>„Hezký králíček,“ poznamenal Morrison.</p>
<p>„Moc hezký. Dívejte se na něj.“ Donatti stiskl tlačítko, umístěné u okenní římsy. Králík přestal žrát a začal bláznivě poskakovat. Zdálo se, že skáče výš pokaždé, když se jeho nohy dotkly podlahy. Srst se mu zježila všemi směry jako jehelníček a v očích měl šílený výraz.</p>
<p>„Nechte toho! Vždyť ho zabijete!“</p>
<p>Donatti pustil tlačítko. „To ani zdaleka ne, v té podlaze je velice slabé napětí. Jen se ale na toho králíka dívejte, pane Morrisone.“</p>
<p>Králík se krčil asi tři metry od misky s krmivem, jeho nozdry se chvěly a znenadání odhopkal do kouta.</p>
<p>„Když králík dostatečně často dostane elektrický šok v době, kdy se krmí,“ vysvětloval Donatti, „velice rychle si ty dvě věci spojí dohromady. Potrava je zdrojem bolesti. Takže odmítá žrát. Ještě pár šoků a králík přímo vedle potravy chcípne hladem. Říká se tomu averzní výcvik.“</p>
<p>V Morrisonově hlavě se rozbřesklo.</p>
<p>„Díky, nechci.“ Zamířil ke dveřím.</p>
<p>„Počkejte prosím, pane Morrisone.“</p>
<p>Morrison se nezastavil. Popadl knoflík dveří… a cítil, jak mu pod rukou bez pohnutí prokluzuje. „Odemkněte.“</p>
<p>„Pane Morrisone, kdybyste byl tak laskav a posadil se…“</p>
<p>„Odemkněte ty dveře, nebo na vás zavolám poldy, než řeknete Marlboro.“</p>
<p><emphasis>„Posaďte se!“ </emphasis>Zaznělo to jako prásknutí bičem.</p>
<p>Morrison pohlédl na Donattiho; jeho hnědé oči byly kalné a naháněly hrůzu. Bože můj, pomyslel si, jsem tady zamčený s psychopatem. Olízl si rty. Toužil po cigaretě víc než dosud kdykoli v životě.</p>
<p>„Dovolte mi, abych vám naši terapii vysvětlil podrobněji,“ ozval se Donatti.</p>
<p>„Vy mě nechápete,“ odpověděl Morrison s předstíranou trpělivostí. „Já tu vaši terapii nechci. Rozhodl jsem se, že sejí nepodrobím.“</p>
<p>„Ne, pane Morrisone. <emphasis>Vy </emphasis>jste ten, kdo nechápe celou situaci. Nemáte na vybranou. Když jsem vám říkal, že terapie už začala, byla to pravda doslova a do písmene. Myslel jsem, že už vám to došlo.“</p>
<p>„Vy jste blázen,“ zakroutil Morrison nevěřícně hlavou.</p>
<p>„Blázen ne, jen pragmatik. Dovolte mi, abych vám celou terapii vysvětlil.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ přikývl Morrison. „Počítejte ale s tím, že jakmile se odtud dostanu, zajdu si koupit pět balíčků cigaret, a než dojdu na policejní stanici, všechny je vykouřím.“ Náhle si uvědomil, že si okusuje nehet na palci a že ho strká do úst; přinutil se toho nechat.</p>
<p>„Jak si přejete. Myslím si ale, že až pochopíte celkovou situaci, změníte názor.“</p>
<p>Morrison neodpověděl. Znovu se posadil a sepjal ruce v klíně.</p>
<p>„Během prvního měsíce léčebné terapie vás budou mít naši agenti pod nepřetržitým dohledem,“ zahájil svůj výklad Donatti. „Některých z nich si určitě všimnete, nevšimnete si ale všech. Pořád ovšem budou s vámi. <emphasis>Pořád. A </emphasis>když uvidí, že kouříte, zavolají mi.“</p>
<p>„A pak mě nejspíš necháte přivézt sem a pohrajete si se mnou jako s tím králíkem,“ řekl Morrison. Snažil se mluvit sebejistě a sarkasticky, náhle se ho však zmocnil strašlivý strach. Podobalo se to noční můře.</p>
<p>„Ale kdepak,“ zavrtěl hlavou Donatti. „Pohrajeme si s vaší ženou a ne s vámi.“</p>
<p>Morrison na něj němě zíral.</p>
<p>Donatti se usmál. „A vy se na to budete dívat,“ dodal.</p>
<p>Když ho Donatti nechal odejít, Morrison přes dvě hodiny chodil po ulicích ve stavu naprostého ohromení. Nevšímal si ani toho, že je další nádherný den. Monstróznost Donattiho usměvavého obličeje mu nedovolovala vidět nic jiného.</p>
<p>„Abyste rozuměl,“ řekl mu Donatti, „pragmatický problém vyžaduje pragmatická řešení. Musíte si uvědomit, že jednáme ve vašem vlastním zájmu.“</p>
<p>Podle Donattiho slov byla firma Nekuřáci, a.s. jistým druhem nadace – neziskovou organizací, kterou založil muž z toho portrétu na stěně. Zmíněný džentlmen slavil obrovské úspěchy v několika oblastech rodinného podnikání – k nimž patřily hrací automaty, masážní salóny, lotynka a čilý (i když nezákonný) obchod mezi New Yorkem a Tureckem. Mort „Tříprsťák“ Morelli byl silný kuřák – vykouřil až tři balíčky cigaret denně. Papír, který na fotografii držel v ruce, obsahoval lékařskou diagnózu: rakovina plic. Mort zemřel roku 1970 a všechny rodinné peníze věnoval na nadaci Nekuřáci, a.s.</p>
<p>„Snažíme se krýt z honorářů co možná největší část nákladů,“ vysvětloval Donatti, „ale důležitější je pro nás pomáhat našim bližním. A samozřejmě to nádherně vypadá v daňovém přiznání.“</p>
<p>Terapie byla děsivě prostá. První přestupek znamenal, že Cindy bude převezena do místnosti, které Donatti říkal „králikárna“. Po druhém přestupku měl dávku elektrického proudu dostat Morrison. V případě třetího přestupku čekala králikárna na oba společně. A čtvrtý přestupek by byl známkou vážných problémů ve vzájemné spolupráci a vyžadoval by radikálnější opatření. Jeden z agentů by byl vyslán do Alvinovy školy, kde by chlapce zmlátil.</p>
<p>„Jen si představte,“ usmíval se Donatti, „jaká by to pro toho kluka byla hrůza. Věděl by jen, že mu někdo ubližuje, protože tatínek udělal něco ošklivého. Pořádně ho to vyděsí.“</p>
<p>„Ty svině,“ zašeptal bezmocně Morrison. „Ty mizerná hnusná svině.“</p>
<p>„Nechtěl bych, abyste mě špatně chápal,“ přerušil ho Donatti a soucitně se usmíval. „Jsem si jistý, že k tomu nedojde. Čtyřicet procent našich klientů se obejde bez jakýchkoli disciplinárních opatření – a jen deset procent šlápne vedle víc než třikrát. To jsou uklidňující čísla, ne?“</p>
<p>Morrison je za uklidňující nepovažoval. Připadala mu naopak děsivá.</p>
<p>„Samozřejmě, pokud byste porušil pravidla <emphasis>popáté</emphasis>…“</p>
<p>„Co se stane?“</p>
<p>„Králikárna pro vás i pro manželku, druhá nakládačka pro vašeho syna a nakládačka pro manželku.“</p>
<p>Morrison, dohnaný do situace, kdy už nebyl schopen racionálně uvažovat, se vrhl přes stůl na Donattiho. Na člověka, který až do toho okamžiku seděl zdánlivě naprosto uvolněně, zareagoval Donatti s překvapivou rychlostí. Odstrčil židli zpátky a oběma nohama nad stolem prudce kopl Morrisona do břicha. Morrison se odpotácel zpět, dávil se a kašlal.</p>
<p>„Posaďte se, pane Morrisone,“ oslovil ho Donatti laskavě. „Pohovořme si o tom jako rozumní lidé.“</p>
<p>Když Morrison konečně popadl dech, poslechl ho. Každá noční můra musí přece někdy skončit, ne?</p>
<p>Firma Nekuřáci, a.s., vysvětloval dál Donatti, užívá desetistupňové škály trestů. Šestý, sedmý a osmý stupeň spočívají v dalších návštěvách králikárny (se zvýšeným napětím) a ve vážnějších výprascích. Devátý stupeň by znamenal, že by někdo jeho synovi přerazil ruce.</p>
<p>„A desátý?“ zajímal se Morrison s vyschlými ústy.</p>
<p>Donatti smutně zavrtěl hlavou. „Pak už to vzdáváme, pane Morrisone. V tom případě se stanete součástí nenapravitelných dvou procent.“</p>
<p>„Vážně to vzdáváte?“</p>
<p>„V jistém smyslu.“ Otevřel jednu ze zásuvek psacího stolu a položil na něj pětačtyřicítku s tlumičem. S úsměvem pohlédl Morrisonovi do očí. „Ale ani ta nenapravitelná dvě procenta už nikdy nekouří. Za to ručíme.“</p>
<p>Ten pátek večer šel v televizi jeden z oblíbených Cindyiných filmů, <emphasis>Bullitův případ, </emphasis>jenže po hodině Morrisonova nervózního mumlání a poposedávání už se prostě nedokázala soustředit.</p>
<p>„Co je s tebou?“ zeptala se v přestávce na reklamu.</p>
<p>„Nic… nebo spíš všechno,“ zavrčel. „Přestal jsem kouřit.“</p>
<p>„A kdy?“ zasmála se. „Před pěti minutami?“</p>
<p>„Nekouřil jsem od tří hodin odpoledne.“</p>
<p>„Tos vážně celou tu dobu neměl ani cigaretu?“</p>
<p>„Neměl,“ přikývl a začal si okusovat nehet na palci. Měl ho už celý bolavý a okousaný až do krve.</p>
<p>„To je báječné! Co to, že ses rozhodl toho nechat?“</p>
<p>„To kvůli tobě,“ prohlásil. „Ataky kvůli… kvůli Alvinovi.“</p>
<p>Oči se jí rozšířily, a když začalo další pokračování filmu, vůbec to nezaregistrovala. Dick jen málokdy mluvil o jejich retardovaném synovi. Přešla k němu, podívala se na prázdný popelník po jeho pravici a pak mu pohlédla do očí. „Vážně toho chceš nechat, Dicku?“</p>
<p>„No vážně.“ A když půjdu k policajtům, dodal v duchu, objeví se tady místní gangsteři, aby ti trochu šlápli do úsměvu, Cindy.</p>
<p>„To mám radost. I kdybys to nedokázal, oba ti děkujeme za snahu, Dicku.“</p>
<p>„Ale ne, myslím, že to dokážu,“ ujišťoval ji při vzpomínce na kalný a vražedný pohled, který se vloudil do Donattiho očí, když ho kopl do žaludku.</p>
<p>Té noci mizerně spal a každou chvilku se probouzel. Někdy kolem třetí hodiny byl už definitivně vzhůru. Jeho touha po cigaretě se podobala mírné horečce. Sešel dolů do své pracovny – byla to místnost uprostřed domu a bez oken. Vytáhl horní zásuvku pracovního stolu a nahlédl dovnitř, hypnotizován pohledem na karton cigaret. Rozhlédl se kolem sebe a přejel si jazykem rty.</p>
<p>Nepřetržitý dohled po celý první měsíc, říkal mu Donatti. V následujících dvou měsících osmnáct hodin denně – až na to, že nikdy nebude vědět, <emphasis>kterých </emphasis>osmnáct. V průběhu čtvrtého měsíce, to znamená měsíce, kdy nejvíc klientů podléhá pokušení, se „služba“ znovu prodlouží na čtyřiadvacet hodin denně. Potom dvanáct hodin přerušovaného dohledu denně po zbytek roku. A pak? Namátkové kontroly po zbytek klientova života.</p>
<p><emphasis>Po zbytek jeho života.</emphasis></p>
<p>„Možná vás budeme kontrolovat jednou za dva měsíce,“ vysvětloval Donatti. „Nebo třeba obden. Nebo ode dneška za dva roky celý týden nepřetržitě. Vtip je v tom, že <emphasis>nebudete vědět, </emphasis>kdy to bude. Když si zapálíte, bude to, jako byste hrál s falešnými kartami. Vidí mě někdo? Neodvážejí právě moji ženu nebo neposílají někoho za mým synem? A pokud si opravdu potají zakouříte, bude to chutnat ohavně. Bude to chutnat jako krev vašeho syna.“</p>
<p>Teď ho ale přece pozorovat nemůžou, uprostřed noci a v jeho vlastní pracovně. V domě bylo ticho jako v hrobě.</p>
<p>Díval se na cigarety v krabici téměř dvě minuty a nedokázal od nich odtrhnout oči. Potom přešel ke dveřím pracovny, opatrně vykoukl do prázdné haly, vrátil se a znovu se zadíval na cigarety. V mysli se mu vynořila úděsná perspektiva: že by měl prožít celý zbytek života bez jedné jediné cigarety. Jak proboha dokáže podat další přesvědčivý výklad nějakému nerozhodnému klientovi bez zapálené cigarety nonšalantně držené mezi prsty, až bude přistupovat ke grafům a dispozičním plánům? Jak bez cigarety vydrží ty nekonečné Cindyiny zahradní výstavy? Jak vůbec dokáže ráno vstát a čelit nadcházejícímu dni bez cigarety, kterou by si vykouřil ke kávě a novinám?</p>
<p>Proklínal se za to, že se do něčeho takového nechal zatáhnout. Proklínal Donattiho. A ze všeho nejvíc proklínal Jimmyho McCanna. Jak mu to mohl udělat? Ten sviňák to přece <emphasis>věděl. </emphasis>Ruce se mu roztřásly touhou popadnout za krk Jimmyho Jidáše McCanna.</p>
<p>Pokradmu se znovu rozhlédl po pracovně. Sáhl do zásuvky a vytáhl cigaretu. Zamilovaně si s ní pohrával a hladil ji. Jak to bylo v tom starém reklamním sloganu? <emphasis>Tak kulatá, tak pevná, tak dokonale nacpaná. </emphasis>Nikdy nikdo neřekl pravdivější slova. Vložil si cigaretu do úst a pak se zarazil a napjatě naklonil hlavu.</p>
<p>Neozval se v šatním přístěnku nějaký nepatrný zvuk? Skoro neslyšné přesunutí váhy? Určitě ne. Jenže…</p>
<p>Další představa… králík, šíleně poskakující pod účinky elektrického proudu. Pomyšlení na Cindy v té místnosti…</p>
<p>Zoufale naslouchal a nic neslyšel. Přesvědčoval se, že stačí jít ke dveřím přístěnku a otevřít je. Příliš se však bál toho, co by tam mohl najít. Vrátil se do postele, ale ještě dlouho nemohl usnout.</p>
<p>Navzdory tomu, že si ráno připadal prabídně, snídaně mu chutnala. Po kratičkém zaváhání si po obvyklé misce kukuřičných vloček dopřál ještě míchaná vajíčka. Právě v nerudné náladě umýval pánev, když po schodech sešla Cindy v županu.</p>
<p>„No ne, Richarde! Tys měl přece naposledy k snídani vajíčko někdy za krále Klacka!“</p>
<p>Morrison něco zabručel. Úsloví <emphasis>za krále Klacka </emphasis>považoval za jedno z nejpitomějších Cindyiných rčení, kterému se vyrovnalo snad jen <emphasis>hulí jako cikán za pařezem.</emphasis></p>
<p>„Už jsi měl cigaretu?“ zeptala se, když si nalévala pomerančovou šťávu.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„V poledne už zas budeš kouřit jako komín,“ prohlásila nevzrušeně.</p>
<p>„Ty mi to tedy doopravdy ulehčuješ!“ vyjel na ni vztekle. „Zrovna jako všichni ostatní nekuřáci si myslíš, že… ale co, nebudu se rozčilovat.“</p>
<p>Očekával, že se naštve, ale dívala se na něj a v očích se jí zračilo něco jako nevěřící úžas. „Ty to fakt myslíš vážně,“ vydechla. „Úplně vážně.“</p>
<p>„Na to vem jed.“ <emphasis>Nikdy se nedozvíš, </emphasis>jak <emphasis>vážně. Aspoň doufám.</emphasis></p>
<p>„Chudinko moje malá,“ přešla k němu. „Vypadáš jako ohřátá mrtvola. Jsem na tebe ale hrozně pyšná.“</p>
<p>Morrison ji k sobě pevně přitiskl.</p>
<p>Scény ze života Richarda Morrisona, říjen až listopad.</p>
<p>Morrison a jeho starý kamarád z Larkinova studia v baru Jacka Dempseye. Kamarád nabízí cigaretu. Morrison o něco pevněji stiskne skleničku a prohlásí: <emphasis>Přestávám kouřit. </emphasis>Kamarád se zasměje a prorokuje: <emphasis>Možná na týden.</emphasis></p>
<p>Morrison čeká na ranní vlak a přes horní okraj novin pozoruje mladíka v modrém obleku. Vídá teď tohohle mladíka prakticky každé ráno a někdy i na jiných místech. Sedí v restauraci Onde’s, kde má Morrison schůzku s klientem. Prohlíží si gramodesky v obchodě Sama Goodyho, kde Morrison shání album Sama Cooka. Jednou je ve společnosti dalších tří lidí za Morrisonovou skupinou na místním golfovém hřišti.</p>
<p>Morrison se na jednom večírku opije a má chuť na cigaretu –není ale natolik opilý, aby si ji vzal.</p>
<p>Morrison na návštěvě za synem; přináší mu velký míč, který při stisknutí píská. Synův uslintaný nadšený polibek, který už mu z jakéhosi důvodu nepřipadá tak protivný jako dřív. Pevně k sobě syna přivine a uvědomuje si to, co si Donatti a jeho kolegové s takovým cynismem uvědomili už dávno: láska je tou nejnebezpečnější drogou. Ponechme romantikům, aby diskutovali o její existenci. Pragmatici ji akceptují a využívají jí.</p>
<p>Morrison krůček za krůčkem ztrácí tělesnou potřebu kouření, nikdy však úplně neztrácí psychologickou touhu ani potřebu mít něco v ústech – pastilku proti kašli, bonbón, párátko. Všechno jsou to ubohé náhražky.</p>
<p>A konečně Morrison uvázne uprostřed obrovské dopravní zácpy v tunelu Midtown. Kolem je tma, vřeštění klaksonů a páchnoucí vzduch. Tunel je beznadějně zacpaný. A náhle otevírá palcem přihrádku v palubní desce a vidí v ní ležet poloprázdnou krabičku cigaret. Chvíli se na ně dívá, potom jednu rychle popadne a připálí si ji zapalovačem pod palubní deskou. Jestli se něco stane, přesvědčuje se trucovitě, bude to Cindyina vina. Říkal jsem jí přece, aby všechny ty zatracené cigarety zahodila.</p>
<p>Po prvním šluku se zuřivě rozkašlal. Po druhém mu vyhrkly do očí slzy. Po třetím se mu zatočila hlava a cítil se celý malátný. Chutná to strašně, pomyslel si.</p>
<p>A vzápětí další myšlenka: Co to proboha vlastně dělám?</p>
<p>Vzadu za ním se ozvalo netrpělivé houkání klaksonů. Auta před ním se znovu dala do pohybu. Zamáčkl cigaretu v popelníku, otevřel obě přední okénka, pustil ventilátor a pak bezmocně rozháněl kouř rukou jako malý kluk, který právě na záchodě spláchl svého prvního špačka.</p>
<p>„Cindy?“ zavolal. „Už jsem doma.“</p>
<p>Nikdo se neozval.</p>
<p>„Cindy? Kdepak jsi, drahoušku?“</p>
<p>Zazvonil telefon a Morrison k němu okamžitě skočil. „Haló! To jsi ty, Cindy?“</p>
<p>„Dobrý den, pane Morrisone,“ ozval se Donatti. Jeho hlas zněl příjemně řízně a věcně. „Mám dojem, že musíme vyřídit jednu drobnou obchodní záležitost. Hodilo by se vám to v pět hodin?“</p>
<p>„Máte moji ženu?“</p>
<p>„Ale samozřejmě,“ zasmál se Donatti shovívavě.</p>
<p>„Poslyšte, pusťte ji,“ žadonil zoufale Morrison. „Už se to nebude opakovat. Bylo to jen takové zaváhání, chvilková slabost, nic jiného. Dal jsem si jenom tri šluky proboha živého, <emphasis>dokonce mi to ani nechutnalo! „</emphasis></p>
<p>„To je ovšem smůla. Takže na pátou s vámi mohu počítat, že ano?“</p>
<p>„Prosím vás,“ škemral Morrison a téměř se rozplakal. „Prosím vás…“</p>
<p>Mluvil už do hluchého sluchátka.</p>
<p>V pět odpoledne byla přijímací kancelář prázdná až na sekretářku, která si nevšímala Morrisonovy bledosti a neupraveného vzhledu a zářivě se na něj usmála. „Pan Donatti?“ řekla do domácího telefonu. „Přišel za vámi pan Morrison. Můžete jít dál,“ pokynula Morrisonovi.</p>
<p>Donatti čekal před neoznačenou místností ve společnosti nějakého muže, který měl na sobě tričko s nápisem USMÍVEJ SE a v ruce osmatřicítku. Postavou připomínal gorilu.</p>
<p>„Poslyšte,“ obrátil se Morrison na Donattiho, „můžeme se přece nějak dohodnout. Zaplatím vám nebo…“</p>
<p>„Drž hubu,“ okřikl ho muž v tričku.</p>
<p>„Rád vás vidím,“ ozval se Donatti. „Je mi líto, že to musí být za tak nepříjemných okolností. Pojďte prosím se mnou, odbudeme to co možná nejrychleji. Ujišťuji vás, že vaší manželce neublížíme –tentokrát.“</p>
<p>Morrison napjal svaly a chystal se po Donattim skočit.</p>
<p>„Ale no tak,“ upokoj oval ho Donatti s rozmrzelým výrazem. „Když to uděláte, tady Vazoun vás zmlátí pistolí a vaše žena tomu stejně neujde. Tak k čemu si tím pomůžete?“</p>
<p>„Doufám, že se usmažíte v pekle!“ zařval na Donattiho.</p>
<p>Donatti si povzdechl. „Kdybych měl desetník za každý případ, kdy někdo projevil podobné přání, mohl bych odejít na odpočinek. Vemte si z toho poučení, pane Morrisone. Když se romantik pokusí provést nějaký dobrý skutek a nepodaří se mu to, dostane medaili. Když se to podaří pragmatikovi, posílají ho do pekla. Tak půjdeme?“</p>
<p>Vazoun mu pokynul pistolí.</p>
<p>Morrison vešel do místnosti jako první; připadal si zcela ochromeně. Malý zelený závěs byl odtažený. Vazoun ho popostrčil pistolí. Takhle nějak se musí cítit svědkové u plynové komory, napadlo ho.</p>
<p>Pohlédl dovnitř. Byla tam Cindy a bezradně se rozhlížela kolem sebe.</p>
<p>„Cindy!“ vykřikl Morrison žalostně. „Cindy, oni…“</p>
<p>„Neslyší vás ani nevidí,“ přerušil ho Donatti. „Je to jednosměrné sklo. Tak ať už to máme za sebou. Byl to vážně jen docela maličký prohřešek, takže myslím, že by mělo stačit třicet sekund. Vazoune?“</p>
<p>Vazoun jednou rukou stiskl tlačítko; ve druhé stále držel pistoli, pevně přitlačenou k Morrisonovým zádům.</p>
<p>Bylo to nejdelších třicet sekund jeho života.</p>
<p>Když bylo po všem, položil Donatti ruku na Morrisonovo rameno a zeptal se: „Nebudete zvracet?“</p>
<p>„Ne,“ zašeptal tiše Morrison. Čelem se opíral o sklo a nohy měl jako z vosku. „Myslím, že ne.“ Otočil se a zjistil, že Vazoun zmizel.</p>
<p>„Pojďte se mnou,“ vyzval ho Donatti.</p>
<p>„Kam?“ zeptal se apaticky Morrison.</p>
<p>„Řekl bych, že musíte pár věcí vysvětlit, ne?“</p>
<p>„Jak sejí můžu podívat do očí? Jak jí můžu říct, že… že jsem…“</p>
<p>„Myslím, že vás čeká překvapení,“ usmál se Donatti.</p>
<p>Kromě pohovky byl pokoj úplně prázdný. Na pohovce ležela Cindy a bezmocně vzlykala.</p>
<p>„Cindy?“ oslovil ji jemně.</p>
<p>Zdvihla k němu oči, které se zalité slzami zdály jakoby zvětšené. „Dicku?“ zašeptala. „Dicku? Ach… ach bože…“ Prudce ji k sobě přitiskl. „Dva chlapi,“ mumlala s ústy zabořenými do jeho prsou. „Přišli k nám domů a jsem nejdřív myslela, že jsou to lupiči, pak jsem si zase myslela, že mě chtějí znásilnit, jenže oni mi zavázali oči a někam mě odvezli a… a pak… bylo to <emphasis>příš</emphasis><emphasis>erné…“</emphasis></p>
<p>„Pššš,“ utišoval ji. „Pššš.“</p>
<p>„Ale proč?“ zeptala se a vzhlédla k němu. „Proč by něco takového…“</p>
<p>„Kvůli mně,“ hlesl. „Musím ti něco povědět, Cindy…“</p>
<p>Když jí všechno vypověděl, na chvíli se odmlčel a pak si povzdechl. „Teď mě nejspíš budeš nenávidět. Vůbec bych ti to neměl za zlé.“</p>
<p>Díval se do země a Cindy uchopila jeho obličej oběma rukama a otočila ho k sobě. „Ne,“ prohlásila, „nebudu tě nenávidět.“</p>
<p>Zíral na ni v němém úžasu.</p>
<p>„Stálo to za to,“ řekla. „Bůh těm lidem žehnej. Vysvobodili tě z vězení.“</p>
<p>„To myslíš vážně?“</p>
<p>„Ano,“ ujistila ho a dala mu polibek. „Co kdybychom šli domů? Už se cítím líp. Neskonale líp.“</p>
<p>Jednoho večera o týden později zazvonil telefon, a když Morrison poznal Donattiho hlas, vyhrkl: „Vaši hoši se spletli. Ani jsem se cigaret nedotkl.“</p>
<p>„To víme. Musíme si popovídat o jedné poslední věci. Můžete se tu zítra odpoledne stavit?“</p>
<p>„Je to…“</p>
<p>„Ale ne, nic vážného. Vlastně jen taková formalita. Mimochodem, blahopřeji k povýšení.“</p>
<p>„Jak o tom víte?“</p>
<p>„Máme svoje informace,“ prohlásil Donatti nezúčastněně a zavěsil.</p>
<p>„Netvařte se tak nervózně,“ uklidňoval ho Donatti, když vstupovali do malé místnůstky. „Nikdo vás nekousne. Pojďte sem, prosím.“</p>
<p>Morrison spatřil obyčejnou osobní váhu. „Poslyšte, trochu jsem přibral, ale…“</p>
<p>„Jistě, třiasedmdesát procent našich klientů přibere. Stoupněte si prosím na váhu.“</p>
<p>Morrison ho poslechl a ručička ukázala devětasedmdesát kilogramů.</p>
<p>„Tak, to je ono. Můžete slézt. Kolik měříte, pane Morrisone?“</p>
<p>„Metr osmdesát devět.“</p>
<p>„Tak se na to podíváme.“ Vytáhl z náprsní kapsy kartičku zatavenou v plastikovém obalu. „Hmm, to není nejhorší. Napíšu vám recept na jisté nesmírně ilegální dietní pilulky. Užívejte je jen střídmě a podle přiložených pokynů. A vaši maximální váhu stanovíme na… okamžíček…“ Ještě jednou se podíval na kartičku. „Dvaaosmdesát kilo, co říkáte? A protože dnes je prvního prosince, budu vás prvního každý měsíc čekat na převážení. Když vám to nevyjde, nic se nestane, pokud předem zavoláte.“</p>
<p>„A co když budu mít víc než dvaaosmdesát?“</p>
<p>Donatti se usmál. „V tom případě pošleme někoho k vám domů, aby vaší manželce uřízl malíček,“ řekl. „Můžete odejít těmihle dveřmi, pane Morrisone. Přeji vám hezký den.“</p>
<p>Po osmi měsících:</p>
<p>Morrison se v Dempseyově baru setká se svým kamarádem z Larkinova studia. Morrison zhubl a má teď váhu, které Cindy pyšně říká šampiónská: sedmdesát šest kilogramů. Třikrát týdně chodí do tělocvičny a vypadá dokonale fit. Kamarád od Larkina vedle něj vypadá jako něco, co vytáhla kočka z popelnice.</p>
<p>Kamarád: Kristepane, jak se ti podařilo přestat? Mě to drží hůř než dluhy. Kamarád s nepředstíraným odporem zamáčkne cigaretu a hodí do sebe skotskou.</p>
<p>Morrison na něj chvíli přemýšlivě hledí a pak vytáhne z náprsní</p>
<p>tašky malou bílou navštívenku. Položí ji na barový pult. Poslyš, řekne, tihle hoši změnili celý můj život.</p>
<p>Po dvanácti měsících:</p>
<p>Morrison dostane v poště účet. Učet zní následovně:</p>
<p><strong>NEKUŘÁCI, a.s.</strong></p>
<p><strong>Východní 46. ulice 237</strong></p>
<p><strong>New York, N.Y. 10017</strong></p>
<p>1 terapeutická kúra 2.500,00 $</p>
<p>Poradce (Victor Donatti) 2.500,00 $</p>
<p>Spotřeba elektřiny 0,50 $</p>
<p>CELKEM (k úhradě) 5.000,50 $</p>
<p>Ti hajzlové! vybuchne. Naúčtovali mi elektřinu, kterou spotřebovali, když… když…</p>
<p>Jen to zaplať, řekne Cindy a políbí ho.</p>
<p>Po dvaceti měsících:</p>
<p>Morrison a Cindy čirou náhodou potkají Jimmyho McCanna s manželkou v divadle Helen Hayesové. Následuje vzájemné představování. Jimmy vypadá stejně dobře, ne-li ještě lépe, jako v onen dávný den na letišti. Morrison se s jeho manželkou dosud nesetkal. Je hezká tím zářivým způsobem, jaký někdy nacházíme u jinak ničím pozoruhodných dívek, které jsou nesmírně šťastné.</p>
<p>Nabídne mu ruku a Morrison ji uchopí. Na jejím stisku je něco nezvyklého a on si uprostřed druhého potřesení uvědomí, co to je. Chybí jí na pravé ruce malíček.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Já vím, co potřebuješ</strong></emphasis></p>
<p>Já vím, co potřebuješ.“ Elizabeth vzhlédla od svého textu ze sociologie, lekla se a uviděla trochu nezařaditelného mladíka v zelené maskačové bundě. Chvíli si myslela, že ho odněkud zná –jako by ho už někdy někde viděla – něco jako <emphasis>déjá vu. </emphasis>Pak jí zmizel. Byl asi stejně vysoký jako ona, hubený a… škubal sebou. Nehýbal se, ale zdálo se, že sebou škube pod kůží, tam, kam není vidět. Měl černé neučesané vlasy. Ne, opravdu ho nikdy předtím neviděla.</p>
<p>„Že to víš?“ řekla. „O tom pochybuju.“</p>
<p>„Potřebuješ jahodovou zmrzlinu s dvojitou polevou. Mám pravdu?“</p>
<p>Na chvilku na něj pohlédla a upřímně se podivila. Něco v hloubi jejího vědomí jí totiž <emphasis>opravdu </emphasis>říkalo, že by si měla zajít na zmrzlinu. Učila se na závěrečné zkoušky ve studentském klubu v třetím patře a do bufetu to bylo hrozně daleko.</p>
<p>„Je to ono?“ potvrdil její myšlenky mladík a usmál se. Úsměv změnil jeho tvář z napjatého, až ošklivého výrazu v něco jiného, v něco, co ji podivně přitahovalo. Napadl ji výraz „roztomilý“, což nebylo to nejvhodnější slovo pro charakteristiku tohohle kluka, ale tak to opravdu vypadalo, když se usmíval. Usmála se na něj také, dřív, než by bývala stačila ten úsměv potlačit. Tohleto opravdu nepotřebovala, aby zbůhdarma mařila čas odháněním nějakého cvoka, který si vybral to nejhorší období v roce na to, aby jí zaimponoval. Ještě se musela prokousat šestnácti kapitolami <emphasis>Úvodu do sociologie.</emphasis></p>
<p>„Ale ne, díky,“ řekla.</p>
<p>„Ale jdi – jestli to budeš takhle dál žrát, tak tě z toho bude bolet hlava. Už se s tím morduješ přes dvě hodiny, a ani pauzu sis nedala.“</p>
<p>„Jak to víš?“</p>
<p>„Pozoroval jsem tě,“ řekl pohotově, ale tentokrát už na ni jeho rošťácký výraz nezabral. Už ji bolela hlava.</p>
<p>„Tak toho nech, buď tak hodnej,“ řekla o hodně nevlídněji, než měla v úmyslu. „Nemám ráda, když na mě lidi zírají.“</p>
<p>„Promiň.“ Trochu jí ho bylo líto – asi tak, jak jí někdy bývalo líto toulavých psů. Mladík se v té maskáčové bundě jakoby ztrácel a… měl na nohou dvě různé ponožky. Jednu černou, jednu hnědou. Už se zase málem usmála, ale potlačila to.</p>
<p>„Mám před sebou závěrečný,“ řekla tiše.</p>
<p>„Jo, jasně,“ řekl. „Tak fajn.“</p>
<p>Chvíli se za ním zamyšleně dívala. Pak zase upřela oči do knihy, ale před očima jí doznívalo to setkání: <emphasis>jahodová zmrzlina s dvojitou polevou.</emphasis></p>
<p>Když se Elizabeth vrátila zpátky na kolej, bylo čtvrt na dvanáct v noci. Alice se válela na posteli, měla puštěného Neila Diamonda a četla si k tomu <emphasis>Příběh O.</emphasis></p>
<p>„To jsem nevěděla, že to máme v kurzu literatury,“ řekla Elizabeth.</p>
<p>Alice se posadila. „Rozšiřuju si obzory. Rozpínám křídla svýho intelektu. Zvyšuju si… Liz?“</p>
<p>„Nóóóó?“</p>
<p>„Posloucháš, co říkám?“</p>
<p>„Promiň… nějak jsem…“</p>
<p>„Vypadáš, holka, jako by ti někdo jednu vrazil.“</p>
<p>„Potkala jsem dneska večer jednoho kluka. Takovýho divnýho.“</p>
<p>„Fakt? No to teda musí bejt někdo, když dokázal dostat velkou šprtku Roganovou od jejích milovanejch skript.“</p>
<p>„Jmenuje se Edward Jackson Hamner mladší – už to jméno… Malej, hubenej. Vypadá, jako by si naposled myl hlavu na Washingtonovy narozeniny. Jo, a taky nosí fusekle každou jinou. Jednu černou, jednu hnědou.“</p>
<p>„Já myslela, že jdeš spíš po těch frajerech ze studentskýho spolku.“</p>
<p>„Ne, Alice, o to tu nejde. Učila jsem se ve studovně ve třetím patře – v Badatelně – a on mě pozval do bufetu na zmrzlinu. Já mu řekla, že nepůjdu, a on vymajznul. Jenže mi nasadil brouka do hlavy, prostě jsem se té myšlenky nemohla zbavit. Tak jsem to vzdala a udělala jsem si pauzu – a on tam stál a v každý ruce měl velkej kornout jahodový zmrzliny s dvojitou polevou.“</p>
<p>„Už se celá třesu na pokračování.“</p>
<p>Elizabeth si odfrkla. „No, to se fakt nedalo odmítnout. Tak jsme si sedli a ukázalo se, že vloni chodil na sociologii k profesoru Brannerovi.“</p>
<p>„Nechť nikdy nekončí zázraky, ó Pane můj. Ach, ty vánoční dary…“</p>
<p>„Ne, poslouchej, tohleto je fakt zvláštní. Ty víš, jak jsem v tomhle kurzu dřela?“</p>
<p>„To jo. Vlastně jsi o tom mluvila i ze spaní.“</p>
<p>„Mám studijní průměr 78. A já musím mít 80, aby mi nevzali štípko, a to znamená, že u závěrečný musím dosáhnout aspoň 84. No a tenhleten Ed Hamner mi řekl, že Branner zkouší na závěrečných každej rok to samý. A Ed je eidetik.“</p>
<p>„To znamená, že má to… jako fotografickou paměť?“</p>
<p>„Jo. Podívej se na tohle.“ Otevřela učebnici sociologie a vytáhla z ní tři úplně popsané stránky papíru z bloku.</p>
<p>Alice šije vzala. „To vypadá jako to povídání o širším výběru.“</p>
<p>„Taky že jo. Ed říká, že je to záznam Brannerovy závěrečný zkoušky z minulýho roku. <emphasis>Doslovnej.“</emphasis></p>
<p>„Tomu nevěřím,“ řekla bezbarvě Alice.</p>
<p>„Aleje tam fakt všechno!“</p>
<p>„Stejně tomu nevěřím.“ Alice vrátila Elizabeth papíry. „Jen proto, že tenhle šmejdil…“</p>
<p>„Není šmejdil. Neříkej mu tak.“</p>
<p>„No tak jo. Ten <emphasis>skrček </emphasis>tě akorát obalamutil, aby ses tohleto naučila nazpaměť a vykašlala se na studování, že ano?“</p>
<p>„Samozřejmě že ne,“ řekla Elizabeth nejistě.</p>
<p>„A jestli tohleto je opravdu ta zkouška, myslíš si, zeje to etický?“</p>
<p>Elizabeth byla překvapená, jak se může takhle rozzlobit, jenže jí jazyk začal sám od sebe mluvit dřív, než se dokázala ovládnout. „No jistě, od tebe to fakt sedí. Každej semestr děkanský termíny a rodiče ti všechno platěj. Ty fakt… Ne, promiň. Tohleto nemuselo bejt.“</p>
<p>Alice pokrčila rameny a opět si otevřela <emphasis>Příběh O. </emphasis>Na tváři měla pečlivě ovládaný neutrální výraz. „Ne, máš pravdu. Nic mi do toho není. Ale proč si to pro jistotu nenastuduješ i z knihy… čistě aby sis byla jistá?“</p>
<p>„To víš, že si to nastuduju.“</p>
<p>Ale ze všeho nejvíc studovala záznamy ze zkoušek, které jí poskytl Edward Jackson Hamner mladší.</p>
<p>Když vyšla po zkoušce z posluchárny, seděl na chodbě, celý ztracený ve své zelené armádní maskáčové bundě. Letmo se na ni usmál a vstal. „Jaký to bylo?“</p>
<p>Políbila ho impulzivně na tvář. Už si nepamatovala, kdy naposled byla tak báječně uvolněná. „Zametla jsem s ním.“</p>
<p>„Fakt? No to je bezvadný. Dáš si hamburgra?“</p>
<p>„Ráda,“ řekla roztržitě. Myslí byla stále ještě na zkoušce. Byla zkoušena právě z toho, co jí Ed dal, téměř slovo od slova, a prošla.</p>
<p>U hamburgra se jej zeptala, jak u závěrečných prošel on.</p>
<p>„Na žádných jsem nebyl. Já mám volnej studijní plán a to se na zkoušky nemusí, pokud nechceš. Já byl dobrej, tak jsem nemusel.“</p>
<p>„A proč jsi ještě tady?“</p>
<p>„No musel jsem se přece podívat, jaks dopadla, ne?“</p>
<p>„Ede, to jsi neměl. Je to od tebe hezký, ale…“ Ten bezbranný výraz v jeho očích ji znepokojoval. Už to párkrát viděla. Byla hezká.</p>
<p>„Ale jo,“ řekl tiše. „Musel jsem.“</p>
<p>„Ede, já jsem ti vděčná – zachránils mi moje štípko. Fakt jsem ti vděčná. Ale to víš – mám kluka.“</p>
<p>„Je to vážný?“ zeptal se s nevalným pokusem o lehký tón.</p>
<p>„Dost vážný,“ řekla v podobném tónu. „Jsem skoro zasnoubená.“</p>
<p>„Ví ten kluk, jak je šťastnej? Ví to?“</p>
<p>„Já jsem taky šťastná,“ řekla a myslela při tom na Tonyho Lombarda.</p>
<p>„Beth,“ řekl náhle.</p>
<p>„Co?“ zeptala se s překvapením.</p>
<p>„Tak ti nikdo neříká, že ne?“</p>
<p>„Ne… vážně ne. Neříká.“</p>
<p>„Ani ten tvůj kluk?“</p>
<p>„Ne…“ Tony jí říkal Liz. Někdy Lízo, což bylo ještě horší.</p>
<p>Naklonil se k ní. „Ale Beth se ti líbí nejvíc, že ano?“</p>
<p>Zasmála se, aby zakryla své rozpaky. „Co to prokrista…“</p>
<p>„Nic si z toho nedělej.“ Zašklebil se tím svým rošťáckým úšklebkem. „Budu ti říkat Beth. Tak je to lepší. Teď si dojez ten hamburger.“</p>
<p>A pak skončila třetí ročník a loučila se s Alicí. Jejich vztah tak trochu nebyl zcela uvolněný a Elizabeth to bylo líto. Myslela si, že to je její chyba – to ona trochu moc nahlas krákala o svém triumfu na zkoušce ze sociologie, když se rozdělovala hodnocení. Zkoušku měla s výsledkem 97 procent – nejlepší ze skupiny.</p>
<p>No dobře, říkala si, když čekala na letišti, až vyvolají její let –nebylo to o nic méně etické než to biflování v té studovně na třetím patře. Biflování nemá s opravdovým studiem nic společného – docela obyčejné ukládání do paměti, a ještě něčeho, co se stejně vykouří do ztracena hned po zkoušce.</p>
<p>Nahmatala prsty obálku, jež jí vyčnívala z kabelky. Bylo to oznámení, že dostala na čtvrtý ročník stipendium – dva tisíce dolarů. Tohle léto bude s Tonym pracovat v Boothbay v Maine a peníze, které si vydělá, jí pomohou přežít další rok. A díky Edu Hamnerovi tohle léto bude nádherné. Půjde to jako po másle.</p>
<p>Avšak to léto bylo to nejmizernější v jejím životě.</p>
<p>Červen utekl, ropná krize stlačila turistický ruch na minimum a spropitné, jež jí dávali v boothbayském zájezdním hostinci, bylo nevalné. A co horšího, Tony ji nutil, aby se vyjádřila ke svatbě. Tony si mohl sehnat práci na univerzitě nebo poblíž ní, jak říkal, a spolu s jejím stipendiem by to dotáhla k promoci bez problémů. Podivila se tomu, že ta myšlenka ji spíše vyděsila, než aby ji potěšila.</p>
<p><emphasis>Něco nebylo </emphasis>v <emphasis>pořádku.</emphasis></p>
<p>Nevěděla, co to je, ale něco chybělo, z ničeho nic něco nesedělo. Jednoho pozdního večera vyděsila sama sebe, když se v pokoji dala do hysterického pláče. Jediné, co na tom bylo dobré, bylo to, že u toho nebyla její spolubydlící, taková malá myška jménem Sandra Ackermanová, protože měla právě rande.</p>
<p>Ten zlý sen přišel na začátku srpna. Ležela na dně otevřeného hrobu a nemohla se hýbat. Na její tvář, obrácenou k nebi, padal z bílé oblohy déšť. Pak nad ní stál Tony a na hlavě měl svou těžkou stavbařskou přilbu.</p>
<p>„Vem si mě, Liz,“ říkal a bezvýrazně se na ni díval. „Vem si mě, jinak…“</p>
<p>Pokusila se promluvit, souhlasit s ním – byla by udělala cokoli, jen aby ji vytáhl z té hrozné blátivé díry. Ale byla ochromená.</p>
<p>„Tak dobře,“ řekl Tony. „Tak to bude jinak.“</p>
<p>Odešel. Snažila se zbavit strnulosti, ale nemohla.</p>
<p>Pak uslyšela buldozer.</p>
<p>Chvíli potom uviděla tu velkou žlutou obludu, jak před sebou tlačí na radlici záplavu mokré zeminy. Z otevřené kabiny na ni shlížela Tonyho nelítostná tvář.</p>
<p>On ji chtěl pohřbít zaživa.</p>
<p>Byla zajatá ve svém nehybném, bezhlasém těle a mohla se jen s otupělou hrůzou dívat. Pramínky hlíny začaly padat po stranách jámy dolů…</p>
<p>Známý hlas vykřikl: „Běž! Hned ji nech být! <emphasis>Běž pryč!“</emphasis></p>
<p>Tony seskočil vrávoravě z buldozeru a utíkal pryč.</p>
<p>Zalila ji obrovská vlna úlevy. Kdyby toho byla schopna, plakala by. A její zachránce se objevil na okraji hrobu. Stál tam, jako by byl hrobníkem. Byl to Ed Hamner, ztracený ve své maskáčové bundě, s rozcuchanými vlasy, brýle s obroučkami z rohoviny mu sklouzly na malý hrbolek na špičce nosu. Podal jí ruku.</p>
<p>„Vstaň,“ řekl tiše. „Já vím, co potřebuješ. Vstaň, Beth.“</p>
<p>A ona mohla vstát. Vzlykala ulehčením. Pokusila se mu poděkovat – slova se jí pletla páté přes deváté. A Ed se jenom mile usmál a přikývl. Chytila se ho za ruku a podívala se pod sebe, aby viděla, jestli dobře stojí. A když opět vzhlédla, držela v ruce pracku obrovského, naježeného šedého vlka s červenýma očima, jež svítily nad výkopem jako lampičky, a s obrovskými špičatými zuby v mordě, v otevřené tlamě, jen kousnout.</p>
<p>Probudila se a seděla vzpřímeně na posteli a noční košili měla prosáklou potem. Tělo se jí nekontrolovatelně třáslo. A ani po teplé sprše a sklenici mléka se s tou tmou nedokázala vyrovnat. Usnula s rozsvíceným světlem.</p>
<p>O týden později byl Tony mrtev.</p>
<p>Otevřela dveře v županu – čekala, že to bude Tony, ale byl to Danny Kilmer, jeden z chlapů, s kterými Tony pracoval. Danny nikdy nezkazil žádnou legraci – párkrát si ona a Tony vyjeli společně s Dannym a jeho dívkou. Ale teď jen stál ve dveřích jejího bytu na druhém patře a vypadal ne vážně, spíš nemocně. „Co je, Danny?“ řekla. „Co se…“ „Liz,“ řekl. „Musíš být silná. Musíš… ach Bože!“ „Stalo se něco s Tonym, Danny? Stalo se něco…“ „Tony je mrtvěj,“ řekl Danny. „Bylo to tak…“ Ale to už mluvil do prázdna. Elizabeth omdlela.</p>
<p>Následující týden byl jako sen. Ta historie se dávala dohromady jako skládačka z chmurně stručné zprávy v novinách a z toho, co jí Danny vyprávěl u piva v hospodě U přístavu.</p>
<p>Opravovali kanálové vpuste na státní silnici číslo šestnáct. Silnice byla v jednom pruhu uzavřená a Tony řídil dopravu. Jeden kluk v červeném fiatu přijížděl z kopce. Tony na něj zamával, aby zastavil, ale kluk ani nezpomalil. Tony stál zády k dampru a neměl, kam by uskočil. Kluk měl řezné rány na hlavě a zlomenou ruku, a taky měl hysterický záchvat a byl totálně vystřízlivělý. Policie našla v brzdovém obložení jeho auta díry, jako by se brzdy přehřály a pak se protavily. Kluk měl čistý rejstřík dopravních přestupků – prostě nebyl s to s tím auťákem zastavit. Její Tony se stal obětí té nejneobvyklejší automobilové nehody – nehody, kterou nikdo nezavinil.</p>
<p>Sok a depresi, do kterých se dostala, znásoboval její pocit viny. Osud jí vzal z rukou rozhodnutí, co má dělat s Tonym. A šílený kousek její bytosti se těšil z toho, že tomu tak je. Protože ona si už Tonyho nechtěla vzít… alespoň ne od té doby, kdy měla ten sen.</p>
<p>Zhroutila se den předtím, než se vrátila domů.</p>
<p>Seděla na skále, přemítala sama o sob, a asi po hodině začala plakat. Překvapilo ji, jak dokáže plakat. Plakala, až ji z toho rozbolel žaludek a hlava, a když slzy přešly, necítila se o nic lépe, ale jen zbavená vší síly a prázdná.</p>
<p>A tehdy Ed Hamner řekl: „Beth?“</p>
<p>Prudce se otočila a v ústech měla měděnou pachuť strachu, jako by čekala, že uvidí ježícího se vlka ze svého snu. Ale byl to jen Ed Hamner, opálený a bez své maskáčové bundy a džin podivně bezbranný. Měl na sobě červené šortky, jež končily nad kostnatými koleny, a na propadlém hrudníku se nadouvalo bílé bavlněné triko jako uvolněná plachta v mořském větříku. Na nohou měl Vietnamky. Neusmíval se a ostré sluneční světlo, jež se odráželo od jeho slunečních brýlí, jí znemožňovalo pohled do jeho očí.</p>
<p>„Ede…“ řekla váhavě, napůl přesvědčená o tom, že je to jenom halucinace ze žalu. „Jsi to fakt…“</p>
<p>„Jo, jsem to já.“</p>
<p>„Jakto…“</p>
<p>„Dělal jsem v divadle Jezerní vyhlídka ve Skowheganu. No a potkal jsem tu tvoji spolubydlící – Alici, je to ona?“</p>
<p>„Je.“</p>
<p>„Řekla mi, co se stalo. Tak jsem rovnou přijel. Ach jo, Beth.“ Pohnul hlavou, jenom na kousek, ale sluneční paprsky sklouzly z jeho brýlí a Elizabeth neviděla v jeho očích nic vlčího, nic dravčího, jenom klidný soucit.</p>
<p>Zase se rozplakala a nečekaná prudkost pláče ji trochu roztřásla. Potom ji držel v náručí a všechno bylo v pořádku.</p>
<p>Večeřeli U mlčenlivé ženské ve Watervillu, což bylo čtyřicet kilometrů daleko – asi to byla ta správná vzdálenost, kterou Elizabeth potřebovala. Jeli Edovým autem – byla to nová corvetta a Ed byl dobrý řidič, nejezdil ani razantně, ani trhaně, i když si mohla myslet, že by k tomu mohl mít sklon. Nechtěla mluvit a nestála o to, aby ji někdo rozveseloval. Zdálo se, že si to Ed uvědomuje, a tak jenom pustil tichou hudbu z rádia.</p>
<p>Objednal jídlo, ani se s ní neporadil. Plody moře. Nemyslela si, že má hlad, ale když jídlo přinesli, vrhla se na nějako dravec.</p>
<p>Když vzhlédla, byl talíř prázdný a ona se tomu nervózně zasmála. Ed kouřil cigaretu a díval se na ni.</p>
<p>„Smutná princezna opulentně pojedla,“ řekla. „Asi si myslíš, že jsem hrozná.“</p>
<p>„Vůbec ne,“ řekl. „Užila sis svý a musíš zase nabrat sílu. Je to něco jako nemoc, co?“</p>
<p>„Jo. Přesně tak.“</p>
<p>Vzal ji přes stůl za ruku, krátce ji stiskl a pustil. „Ale teď, Beth, teď se dáš dohromady.“</p>
<p>„Fakt? Opravdu?“</p>
<p>„Jo,“ řekl. „Tak vyprávěj. Jaký máš plány?“</p>
<p>„Zítra jedu domů. A co bude potom, to nevím.“</p>
<p>„Půjdeš zpátky do školy, nebo ne?“</p>
<p>„Já prostě nevím. Po tom všem se mi to všechno zdá… tak nějak na nic. Vytratilo se spousta toho, kvůli čemu jsem se snažila. A všechna radost je pryč.“</p>
<p>„To bude zas dobrý. Teď mi sotva budeš věřit, aleje to tak. Zkus to na těch šest týdnů, co zbývají, a uvidíš. Stejně nemáš nic lepšího na práci.“ Jeho poslední slova byla vyřčena jakoby s otazníkem.</p>
<p>„No, to je pravda. Asi jo… můžeš mi dát cigaretu?“</p>
<p>„Jistě. Ale jsou to mentolky – bohužel.“</p>
<p>Vzala si cigaretu. „Jak víš, že nemám ráda mentolky?“</p>
<p>„Nevypadáš jako jedna z těch… co rády mentolky.“</p>
<p>Usmála se. „Ty ses ale cvok… víš o tom?“</p>
<p>Usmál se neutrálně.</p>
<p>„Ne, fakt. Ze všech lidí se vynoříš právě ty… a já si myslela, že nechci vidět vůbec nikoho. Ale jsem ráda, že jsi to ty, Ede.“</p>
<p>„Někdy je docela fajn být s někým, s kým nejsi v žádným vztahu.“</p>
<p>„Asi to tak nějak je.“ Odmlčela se. „Kdo vlastně jsi, Ede, kromě toho, že jsi moje dobrá víla? Kdo jsi vlastně?“</p>
<p>Pokrčil rameny. „Nic moc. Jenom jeden z těch kluků, co vypadají trochu praštěně a poflakujou se po univerzitě se štosem knih podpaží…“</p>
<p>„Ede, ty ale nevypadáš praštěně.“</p>
<p>„Ale to víš, že jo,“ řekl a usmál se. „Nikdy jsem tak docela nevyrost z uhru, co jsem je měl na ksichtě na střední škole, nikdy se o moje členství neucházelo žádný z těch hochnóbl studentských sdružení, nikdy jsem se neutápěl ve víru společenskýho života. Já jsem jen taková kolejní myš, co sbírá zápočty, to je všechno. Až budou příští jaro pohovory s náhončíma velkejch firem, co lověj talenty, asi to s někým z nich podepíšu a Ed Hamner zmizí navždycky.“</p>
<p>„To by ale byla smůla,“ řekla něžně.</p>
<p>Usmál takovým zvláštním úsměvem. Až skoro hořkým.</p>
<p>„Co tvoji rodiče?“ zeptala se. „Kde jsi doma, co bys rád dělal…“</p>
<p>„Až příště,“ řekl. „Odvezu tě zpátky. Zítra tě čeká dlouhá cesta letadlem a vůbec máš fůru věcí, co musíš vyřídit.“</p>
<p>Toho večera byla poprvé od Tonyho smrti klidná, poprvé necítila, jak se v ní někde natahuje pero a natahuje se a natahuje se, dokud se nepřetrhne. Myslela si, že se spánek dostaví celkem snadno, ale neusnula.</p>
<p>V hlavě jí rýpaly drobné, protivné otázky.</p>
<p><emphasis>Alice mi řekla, co se stalo. Ach jo, Beth.</emphasis></p>
<p>Jenže Alice byla na letním bytě v Kittery, a to bylo sto třicet kilometrů od Skowheganu. Asi se byla podívat do divadla v Lakewoodu.</p>
<p>A ta corvetta, letošní model. Drahé auto. Na to si Ed jako kulisák sotva mohl vydělat. Má bohaté rodiče?</p>
<p>A k večeři jí objednal to, co by si byla objednala sama. Možná to bylo to jediné, co bylo na jídelním lístku a čeho by snědla dost, aby zjistila, že má hlad.</p>
<p>Ty mentolové cigarety, a to, jak ji políbil na dobrou noc – přesně tak, jak by to měla ráda. A pak…</p>
<p><emphasis>Zítra tě čeká dlouhá cesta letadlem.</emphasis></p>
<p>Věděl, že pojede domů, protože mu to řekla. Ale jak věděl, že poletí letadlem? Nebo že to bude dlouhý let?</p>
<p>Trápilo ji to. Trápilo ji to, protože už byla na půl cestě zamilovat se do Eda Hamnera.</p>
<p><emphasis>Já vím, co potřebuješ.</emphasis></p>
<p>Ta slova, jimiž ji oslovil, jí zněla jako hlas kapitána ponorky počítajího hloubku v sázích – a tak to zůstalo, dokud neusnula.</p>
<p>Nepřišel ji vyprovodit na malé augustské letiště – a když čekala na letadlo, podivila se, jak je z toho zklamaná. Myslela na to, jak nenápadně začnete na někom být závislý, skoro jako narkoman na droze. Feťák se balamutí, že s tím může pokračovat nebo se na to vykašlat, zatímco ve skutečnosti…</p>
<p>„Elizabeth Roganová,“ ozvalo se z amplionu letištního rozhlasu. „Zvedněte si prosím bílý telefon pro cestující.“</p>
<p>Spěchala k telefonu. A Edův hlas řekl: „Beth?“</p>
<p>„Ede! To jsem ráda, že tě slyším. Myslela jsem, že třeba…“</p>
<p>„Že bych přišel na letiště?“ Zasmál se. „Na to mě nepotřebuješ. Už jsi velká silná holka. Taky krásná. Tohleto zvládneš. Uvidíme se ve škole?“</p>
<p>„A… ano, myslím, že ano.“</p>
<p>„To je dobře.“ Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „Já tě mám totiž rád. Od první chvíle, kdy jsem tě viděl.“</p>
<p>Měla jazyk celý zdřevěnělý. Nemohla mluvit. Hlavou jí vířily tisíce myšlenek.</p>
<p>Zase se mírně zasmál. „Ne, neříkej nic. Teď ne. Uvidíme se. Pak budeme mít víc času. Všechen čas, co je ho na světě. Šťastnou cestu, Beth. Ahoj.“</p>
<p>A byl pryč a ona tam stála s bílým telefonem v ruce a se svými vlastními chaotickými myšlenkami a otázkami.</p>
<p>Září.</p>
<p>Elizabeth se vpravila do známé rutiny přednášek a seminářů jako žena, jež musela vstát od háčkování. Bydlela samozřejmě opět s Alicí – bydlely spolu od prváku, kdy je dal dohromady počítač na správě kolejí. Vycházely spolu vždy dobře – i přes to, že měly různé zájmy a jinak utvářené osobnosti. Alice byla více studijní typ, studovala chemii s průměrem tři celé šest. Elizabeth byla společenštější, nebyla takový knihomol a studovala na dvě aprobace – pedagogiku a matematiku.</p>
<p>Vycházely spolu stále dobře, avšak přes léto jako by mezi nimi vyrostla skoro neviditelná zeď chladu. Elizabeth to připisovala jejich rozdílným názorům na závěrečnou zkoušku ze sociologie a nezmiňovala se o tom.</p>
<p>Události minulého léta už začínaly vypadat jako sen. Někdy sejí vnucovala taková legrační myšlenka, že Tony byl asi kluk, co s ní chodil na střední školu. Ještě ji to při vzpomínce na něj bolelo a s Alicí o tom nemluvila, ale ta bolest už byla jako bolest jizvy ze staré řezné rány, už ne bolest otevřeného zranění.</p>
<p>Co ji bolelo víc, bylo to, že se Ed Hamner neobjevil.</p>
<p>Přešel týden, pak druhý, a byl tu říjen. Půjčila si od studentské rady seznam studentů a hledala jeho jméno. Nepomohlo jí to – u jeho jména byla jen slova „Mlýnská ul.“ A Mlýnská byla hodně dlouhá. Tak čekala a kdykoli ji zval někdo na rande – a to bylo často –, odmítala ho. Alice vždy jen zvedla obočí, ale neříkala nic – byla zaživa pohřbená v šestitýdenní seminární práci z biochemie a většinu večerů trávila v knihovně. Elizabeth si všimla podlouhlých bílých obálek, jež její kolegyně dostávala jednou či dvakrát do týdne v poště – bývala vždy doma ze školy dřív, ale nemyslela si o nich nic. Soukromá detektivní firma byla diskrétní – neudávala na obálkách svou zpáteční adresu.</p>
<p>Když zabzučel domácí telefon, Alice se právě učila. „Vem to, Liz. Nejspíš je to stejně pro tebe.“</p>
<p>Elizabeth došla k telefonu. „Prosím?“ „Máš tu pánskou návštěvu, Liz.“</p>
<p><emphasis>Ach Bože.</emphasis></p>
<p>„Nevíš, kdo to je?“ zeptala se otráveně a prohrabovala se v duchu svou zásobou výmluv. Migréna. To tenhle týden ještě nepoužila.</p>
<p>Dívka na recepci pobaveně řekla: „Jmenuje se Edward Jackson Hamner mladší – už to jméno… Hlavně že je <emphasis>mladší.“ </emphasis>Zašeptala do telefonu: „Jo, a nosí fusekle každou jinou.“</p>
<p>Elizabeth se chytila za límec županu. „Prokristapána. Řekni mu, že budu hned dole. Ne, řekni mu, že za minutku. Ne, za pár minut, jo?“</p>
<p>„Jasně,“ řekl hlas pochybovačně. „Ono se to nezblázní.“</p>
<p>Elizabeth si vytáhla ze skříně kalhoty. Pak džínovou minisukni. Uvědomila si, že má ve vlasech natáčky, a zasténala. Začala si je strhávat.</p>
<p>Alice se na to všechno dívala klidně, aniž by cokoli řekla, avšak když Elizabeth odešla, dívala se dlouho přemítavě na dveře.</p>
<p>Vypadal stále stejně. Vůbec se nezměnil. Měl na sobě svou zelenou maskáčovou bundu, která pořád ještě vypadala, že mu je nejméně o dvě čísla větší. Jednu nožičku brýlí z rohoviny měl vyspravenou elektrikářskou páskou. Džíny vypadaly nové a ještě tuhé, což bylo na hony vzdáleno od měkkého a vybledlého zjevu, jenž se tak dařil Tonymu. Jednu ponožku měl zelenou a druhou hnědou.</p>
<p>A Elizabeth věděla, že ho miluje.</p>
<p>„Proč jsi nepřišel dřív?“ zeptala se ho, když šla k němu.</p>
<p>Strčil si ruce do kapes bundy a nesměle se zašklebil. „Myslel jsem, že bych ti moh poskytnout trochu času na soukromej život. Občas jít na rande. Popřemejšlet o tom, co vlastně chceš.“</p>
<p>„Já myslím, že to víš.“</p>
<p>„Fajn. Chceš jít do kina?“</p>
<p>„Kamkoli,“ řekla. „Je mi úplně jedno, kam to bude.“</p>
<p>Jak dny ubíhaly, uvědomovala si, že se dosud nikdy nesetkala s nikým, mužem či ženou, kdo by její nálady a potřeby chápal tak dokonale a bez mluvení. Měli oba stejný vkus. Zatímco Tony míval rád filmy, kde je hodně násilí, jako <emphasis>Kmotr, </emphasis>Ed měl raději komedie a filmy bez násilí. Jednou večer, když se cítila špatně, ji vzal do cirkusu a oba se úžasně bavili. Jejich studijní schůzky, to byly opravdové studijní schůzky a ne záminka se osahávat v klubovně ve třetím patře. Brával ji tančit a zdálo se, že je dobrý zvláště na ty starší tance, které měla moc ráda. Vyhráli spolu cenu za nejlepší pár ve waltzu na přehlídce Nostalgický tanec. Ještě důležitější bylo to, že chápal i její vášnivé nálady. Nikdy ji k ničemu nenutil, ani se nic nesnažil urychlit, a ona nikdy neměla pocit, který mívala u jiných kluků, s nimiž chodila – že pro sex existuje jakýsi vnitřní jízdní řád, který postupuje od políbení na dobrou noc k randeti č. 1 a končí ve vypůjčeném bytě nějakého kamaráda po randeti č. 10. Byt na Mlýnské měl Ed sám pro sebe, šlo se tam po schodech do třetího patra. Chodili tam často a Elizabeth tam vcházela bez pocitu, že vstupuje do hnízdečka vášní nějakého druhořadého donchuána. Ed ji k ničemu nenutil. Opravdu se zdálo, že chce to, co chce ona, a kdykoli to chtěla. A tak to šlo dál.</p>
<p>Když se po prázdninách mezi semestry studenti opět sešli, vypadala Alice podivně ustaraně. Elizabeth, než ji Ed přišel vyzvednout, několikrát pozorovala svou spolubydlící, jak se mračí na velkou manilovou obálku na psacím stole. Jednou se na to Elizabeth málem zeptala, ale pak se rozhodla, že ne. Asi to bude nějaká nová práce.</p>
<p>Hustě sněžilo, když ji Ed doprovázel zpátky na kolej.</p>
<p>„Zítra?“ zeptal se jí. „U mně?“</p>
<p>„Samo. Upražím ti nějakou kukuřici.“</p>
<p>„Bezva,“ řekl a políbil ji. „Mám tě rád, Beth.“</p>
<p>„Taky tě mám moc ráda.“</p>
<p>„Chtěla bys u mně zůstat přes noc?“ řekl Ed lhostejně. „Zítra?“</p>
<p>„Tak jo, Ede.“ Podívala se mu do očí. „Udělám pro tebe všecko.“</p>
<p>„Fajn,“ řekl tiše. „Dobře se vyspi, holka.“</p>
<p>„Ty taky.“</p>
<p>Myslela si, že Alice už bude spát, a vešla do pokoje tiše. Alice však byla vzhůru a seděla u svého psacího stolu.</p>
<p>„Co je s tebou, Alice? Je ti dobře?“</p>
<p>„Liz, já s tebou musím mluvit. O Edovi.“</p>
<p>„Co je s ním?“</p>
<p>Alice opatrně začala: „Myslím, že až skončím, už se nebudete chtít znát. Mě to stálo dost. Tak dobře poslouchej.“</p>
<p>„Tak snad radši neříkej nic.“</p>
<p>„Musím to zkusit.“</p>
<p>Elizabeth cítila, jak její počáteční zvědavost přechází ve zlobu. „Ty jsi špehovala Eda?“</p>
<p>Alice se na ni jen podívala.</p>
<p>„Ty na nás žárlíš?“</p>
<p>„Ale ne. Kdybych na tebe a ty tvý krasavce žárlila, tak jsem se odstěhovala už před dvěma roky.“</p>
<p>Elizabeth na ni udiveně pohlédla. Uvědomila si, že to, co jí Alice řekne, je pravda. A náhle dostala strach.</p>
<p>Alice řekla: „Co se týče Eda Hamnera, zarazily mě dvě věci. Nejdřív to, jak jsi mi psala o Tonyho smrti a jaký to bylo štěstí, že jsme se já Ed potkali v divadle v Lakewoodu –jak se pak hned rozjel do Boothbay a fakt ti pomoh. Ale Liz –já jsem ho nikdy neviděla. Minulý léto jsem nebyla v divadle v Lakewoodu ani náhodou.“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Ale jak se mohl dozvědět, že je Tony mrtvý? Já o tom nemám tušení. Já jenom vím, že ode mne to nemá. A ta druhá věc, to je ta jeho absolutní paměť. Prokristpána, Liz, vždyť on si ani nepamatuje, jaký má na nohou fusekle!“</p>
<p>„No, to jsou dvě odlišný věci,“ řekla Liz upjatě. „To…“</p>
<p>„Ed Hamner byl minulý léto v Las Vegas,“ řekla tiše Alice. „Vrátil se v půlce července a najal si pokoj v motelu v Permaquidu. To je akorát za hranicema města Boothbay Harbor. Jako kdyby čekal na to, až ho budeš potřebovat.“</p>
<p>„Ale to je šílený! A jak ses dozvěděla, že byl Ed v Las Vegas?“</p>
<p>„Akorát před začátkem školy jsem narazila na Shirley D’Antoniovou. Pracovala v restauraci V jedloví – a ta je právě kousek od divadla. Řekla mi, že tam jaktěživa neviděla někoho, kdo by vypadal jako Ed Hamner. Takže mi došlo, že ti o pár věcech lhal. Tak jsem šla za mým tátou a vyklopila jsem to a on mi dal zelenou.“</p>
<p>„Zelenou k čemu?“ zeptala se překvapeně Elizabeth.</p>
<p>„Najmout soukromou detektivní agenturu.“</p>
<p>Elizabeth vyskočila. „Tak to teda ne, Alice. To už je moc.“ Chytí autobus do města a zůstane u Eda přes noc. Stejně jenom čekala na to, až ji pozve k sobě.</p>
<p>„Aspoň bys to měla <emphasis>vědět“ </emphasis>řekla Alice. „Pak se rozhodni sama.“</p>
<p>„Já nemusím vědět vůbec nic – jenom to, že je na mě hodnej a má mě rád a…“</p>
<p>„No jo, láskaje holt slepá, že jo?“ řekla Alice a hořce se usmála. „Asi tě mám, Liz, přece jenom trochu ráda. Myslelas na to někdy?“</p>
<p>Elizabeth se obrátila a dlouze se na ni zadívala. „No jestli máš, tak máš divný způsoby, jak to dokazovat,“ řekla. „Tak mi to teda pověz. Třeba máš pravdu. Třeba bych si tě opravdu měla vyslechnout. Tak jo.“</p>
<p>„Kdysi jsi ho znala,“ řekla tiše Alice.</p>
<p>„Já… cože?“</p>
<p>„Stodevatenáctá základní škola v Bridgeportu v Connecticutu.“</p>
<p>Elizabeth zůstala jako opařená. Žila s rodiči v Bridgeportu šest let, pak se odstěhovali tam, kde žijí dnes. Opravdu chodila do Stodevatenácté základní, ale…</p>
<p>„Víš to jistě, Alice?“</p>
<p>„Pamatuješ si na něj?“</p>
<p>„Ne, samozřejmě že ne!“ Ale vzpomněla si na pocit, který měla, když Eda viděla poprvé – déjá vu.</p>
<p>„Myslím, že krasavice si na ošklivý kačátka nikdy nepamatujou. Třeba za tebou pálil. Ty jsi s ním chodila do první třídy, Liz. Třeba seděl ve třídě až docela vzadu a… jenom na tebe koukal. Nebo na hřišti. Jenom takovej usmrkánek, co už tehdy nosil brejle a asi kšandy na gatích a ty si fakt na něj nepamatuješ, ale já se vsadím, že on si pamatuje tebe.“</p>
<p>„A co dál?“ zeptala se Elizabeth.</p>
<p>„Agentura ho vypátrala podle otisků prstů, co mu brali ve škole. Potom už to nechtělo víc než najít ty správný lidi a mluvit s nima. Ten detektiv, co tenhle případ dostal na starost, mi řekl, že jedné věci nerozumí. Já ostatně taky ne. A jde z toho děs.“</p>
<p>„No tak ať,“ řekla temně Elizabeth.</p>
<p>„Ed Hamner starší byl notorický hazardní hráč. Dělal pro jednu velkou reklamní agenturu v New Yorku a pak se přestěhoval do Bridgeportu – vypadalo to, že před něčím utíkal. Ten detektiv říkal, že skoro všude, kde se hrál poker nebo se sázelo o velký prachy, se podepsal.“</p>
<p>Elizabeth zavřela oči. „Ty lidi se fakt postarali, aby ses za svý prachy dozvěděla dost špíny, co?“</p>
<p>„Možná. Tak jako tak, Edův táta se v Bridgeportu dostal do dalšího průšvihu. Zase v tom byl hazard, ale tentokrát se zapletl s jedním lichvářem velkýho formátu. Pak si zlomil nohu a taky ruku. Ten detektiv říkal, že to sotva byla nehoda.“</p>
<p>„No a co dál?“ zeptala se Elizabeth. „Mlátil děti? Něco zdefraudoval, nebo co?“</p>
<p>„V jedenašedesátém vzal práci u jedny druhořadý reklamní agentury v Los Angeles. No a odtamtud to je trochu moc blízko do Las Vegas. Tak tam začal jezdit na celý víkendy a hrál jak divej… a prohrával. A pak si s sebou začal brát Eda juniora. A začal vyhrávat.“</p>
<p>„Ty sis to všechno vymyslela. To přece není možný.“</p>
<p>Alice jí přicvrnkla přes stůl zprávu. „Všechno je tady, Liz. Něco z toho by před soudem neobstálo, ale ten detektiv říká, že ať už mluvil s kýmkoli, nikdo z nich neměl důvod mu lhát. Edův táta Eda nazýval svým ‘maskotem’. Nejdřív nikomu nevadilo, že s sebou kluka bere, i když do kasina neměl ze zákona přístup. Jeho táta byl vyhlášenej jako parádní křen. Jenže pak se táta dal výhradně na ruletu a hrál jenom na sudou a lichou nebo na červenou a černou. Na konci roku byl kluk na černý listině všech kasin ve Vegas. A táta se dal na jinej hazard.“</p>
<p>„Na co?“</p>
<p>„Na burzu. Když se Hamnerovi přistěhovali do Los Angeles, to bylo uprostřed jedenašedesátýho, tak bydleli v králíkárně za devadesát babek měsíčně a pan Hamner jezdil ve starým chevroletu ročník 1952. Koncem dvaašedesátýho –jenom o šestnáct měsíců později –praštil s prací a to už měli vlastní barák v San José. Pan Hamner jezdil ve fungl novým thunderbirdu a paní Hamnerová měla volkswagen. To je tak – je protizákonný, aby se malej kluk potloukal po kasinech, ale burzovní zprávy v novinách mu nikdo nevezme.“</p>
<p>„Ty mi tady tvrdíš, že Ed… že mohl… Alice, ty jsi cvok!“</p>
<p>„Já netvrdím vůbec nic. Pokud ovšem nevěděl přesně, co jeho táta potřebuje.“</p>
<p><emphasis>Já vím, co potřebuješ.</emphasis></p>
<p>Jako by jí ta slova zašeptali do ucha. Otřásla se.</p>
<p>„Paní Hamnerová strávila dalších šest let střídavě v různých ústavech pro léčbu duševních poruch a mimo ně. Údajně to byly nervy, ale ten detektiv mluvil s jedním ošetřovatelem, a ten mu řekl, že z ní byla skoro psychotická. Tvrdila, že její syn je pomocníkem ďábla. V roce 1964 ho bodla nůžkama. Chtěla ho zabít. Ona… Liz? Co je to s tebou?“</p>
<p>„Ta jizva,“ zamumlala. „Byli jsme si zaplavat v univerzitním bazénu, když měli den otevřených dveří, asi tak před měsícem. Má pod ramenem hlubokou špičatou jizvu… tady. Položila si ruku těsně nad levé ňadro. „Řekl mi…“ Zalila ji vlna nevolnosti a ona musela počkat, až knedlík, který jí stoupl do krku, zase spadne. „Řekl mi, že spadl na plot, když byl malý.“</p>
<p>„Mám pokračovat?“</p>
<p>„Tak to dokonči, proč ne? Teď už mi to víc neublíží.“</p>
<p>„Jeho mámu pustili z velice elegantního blázince v údolí San Joaquín v roce 1968. Pak jeli všichni tři na dovolenou. Zastavili u jednoho odpočivadla na státní 101. Kluk sbíral dříví na oheň a ona zatím přejela s autem útes nad mořem. Seděla tam i s manželem. Možná, že se pokusila přejet Eda. Ale tenkrát už mu bylo skoro osmnáct. Táta mu odkázal portfolio akcií za milion dolarů. Ed sem na východ přišel o rok a půl později a zapsal se na tuhle univerzitu. A touž je konec.“</p>
<p>„Další kostry ve skříni už tam nemáš?“</p>
<p>„To ti jich nebylo dost, Liz?“</p>
<p>Liz vstala. „Ani se nedivím, že nikdy nechce mluvit o svý rodině. Ale dalo to práci, ty mrtvoly vykopat, co?“</p>
<p>„Jsi slepá,“ řekla Alice. Elizabeth si oblékala kabát. „Předpokládám, že za ním jdeš.“</p>
<p>„Máš pravdu.“</p>
<p>„Protože ho miluješ.“</p>
<p>„Máš pravdu.“</p>
<p>Alice přešla pokoj a vzala ji za ruku. „Prosím tě, nekoukej se chvíli na mě tak trudně a upjatě a <emphasis>mysli! </emphasis>Ed Hamner je schopnej dělat věci, o kterých se nám ostatním jenom zdá. Řekl tátovi, jak má sázet v ruletě, zařídil, aby táta zbohatnul na burze. Asi je schopnej ovlivňovat věci vůlí. Možná je nějaký médium. Možná umí předvídat věci. Já nevím. Jsou lidi, kteří nějaký tyhle schopnosti mají. Liz, nikdy tě nenapadlo, že tě přinutil, abys ho milovala?“</p>
<p>Liz se k ní pomalu obrátila. „Něco tak směšnýho jsem v životě neslyšela.“</p>
<p>„Opravdu? Vždyť on ti dal ten test ze sociologie úplně stejně, jako dal svýmu tátovi instrukci, na kterou stranu ruletovýho stolku si má vsadit! Já jsem si to ověřila. On to udělal jenom proto, abys ho začala brát vážně!“</p>
<p>„Nech toho!“ vykřikla Liz. Zakryla si rukama oči.</p>
<p>„On ten test znal – a taky věděl, kdy se Tony zabil, a taky věděl, že domů letíš! Ataky dokonce loni v říjnu znal ten správnej psychologickej moment, kdy se ti má zase nabourat do života.“</p>
<p>Elizabeth se od ní odtrhla a otevřela dveře.</p>
<p>„Prosím tě,“ řekla Alice. „Prosím, tě, Liz, poslechni mě. Já nevím, jak to dělá. Já pochybuju, že on to sám ví. Třeba ti nechce nijak ublížit, ale už ti ubližuje. On zařídil, aby ses do něj zamilovala, protože znal všechna tvoje tajná přání, všechno, po čem tajně toužíš – a to není láska. On tě znásilňuje.“</p>
<p>Elizabeth práskla dveřmi a seběhla po schodech.</p>
<p>Chytila poslední autobus, který toho večera jel do města. Sněžilo hustěji než kdy předtím a autobus si razil cestu navátým sněhem jako zmrzačený brouk. Elizabeth seděla vzadu, kromě ní jelo v autobuse tak šest či sedm lidí a jí se hlavou honila spousta myšlenek.</p>
<p>Mentolky. Burza. Jak to, že věděl, že její matka má přezdívku Deedee. Malý chlapec sedící v zadní lavici první třídy a vrhající zamilované pohledy na živou dívenku, moc malou, než aby chápala…</p>
<p><emphasis>Já vím, co potřebuješ.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne. Ne. Ne. Já ho mám ráda!</emphasis></p>
<p>A má? Nebo jí jen dělá dobře, že je s někým, kdo vždy objednal správně, vzal ji do kina na správný film a nechtěl chodit nikam či dělat něco, co by se jí nelíbilo? Byl nějakým psychickým zrcadlem, které jí ukazuje jen to, co chce vidět? Dárky, které jí dával, byly vždycky ty pravé. Když se ochladilo a ona toužila po vysoušeči vlasů, kdo jí jej dal? Samozřejmě Ed Hamner. Jen tak náhodou jeden viděl prodávat u Dayů, řekl jí. Samozřejmě že z toho měla obrovskou radost.</p>
<p><emphasis>To není láska. On ji znásilňuje.</emphasis></p>
<p>Vítr ji šlehl do tváře, když vystoupila na rohu Hlavní a Mlýnské. Zamrkala – a autobus odjel s měkkým dusotem dieselového motoru. Zadní světla krátce zamžikala do zasněžené noci a autobus byl pryč.</p>
<p>Nikdy v životě se necítila tak osamělá.</p>
<p>Nebyl doma.</p>
<p>Pět minut klepala na dveře a pak už před nimi jen stála. Došlo jí, že nemá ani tušení, co Ed dělá nebo s kým se stýká, když nejsou spolu. Nikdy o tom nemluvili.</p>
<p><emphasis>Třeba přihazuje v pokeru hodnotu zase jednoho vysoušeče vlasů.</emphasis></p>
<p>Náhle se rozhodla, že vystoupí na špičky a nahmatá, jestli na futru dveří není rezervní klíč. Věděla, že jej tam mívá. Prsty jí sklouzly a klíč dopadl na podlahu chodby s kovovým zazvoněním.</p>
<p>Zvedla klíč a zastrčila jej do zámku.</p>
<p>Bez Eda vypadal byt jinak – uměle, jako divadelní dekorace. Často ji pobavil fakt, že někdo, kdo tak málo dbá o svůj zevnějšek, má tak úpravné sídlo, jako vystřižené z magazínu o bydlení. Jako kdyby byt zařídil pro ni a ne pro sebe. Ovšem, to byla šílená myšlenka. Nebo nebyla?</p>
<p>Uvědomila si – znovu, ale jako by to bylo poprvé –, jak se jí líbí sedět na židli, kterou si brávala, když se učili nebo se dívali na televizi. Byla přesně akorát, jako židle Malého medvídka, když si do ní sedla Zlatovláska. Ani tvrdá, ani měkká. Přesně akorát. Jako všechno, co s Edem mělo co do činění.</p>
<p>Z obývacího pokoje vedly dvoje dveře. Jedny do kuchyňky a druhé do jeho ložnice.</p>
<p>Venku fičel vítr a starý činžovní dům skřípal v základech.</p>
<p>Když byla v ložnici, pohlédla na mosaznou postel. Nevypadala, že by byla příliš tvrdá nebo měkká, přesně akorát. Její vnitřní hlas ironicky poznamenal: <emphasis>Skoro až moc dokonalé, že ano?</emphasis></p>
<p>Přistoupila ke knihovně a bezcílně bloudila zraky po hřbetech knih. Jeden titul jí vyskočil před očima a ona knihu vytáhla: <emphasis>Bláznivé tance 50. le</emphasis><emphasis>t. </emphasis>Kniha se sama otevřela právě asi ve třech čtvrtinách. Kapitola s názvem „Waltz“ byla zatržena tlustou barevnou tužkou a na okraji odstavce bylo napsáno velkými, až žalujícími písmeny jméno BETH.</p>
<p>Měla bych už jít, řekla si pro sebe. Aspoň něco ať mi zůstane. Jestli se vrátí, nebudu se mu už moci podívat do tváře a Alice bude vítězem. Pak se jí vrátí peníze, co do ní vrazila.</p>
<p>Jenže teď už nemohla couvnout. Věděla to. Už to zašlo příliš daleko.</p>
<p>Přistoupila ke skříni a otočila její klikou, ale dveře se neotevřely. Skříň byla zamčená.</p>
<p>S nevalnou nadějí na úspěch se zase postavila na špičky a hmatala nad dveřmi. Její prsty nahmátly klíček. Sejmula jej a někde uvnitř jí jakýsi hlas docela jasně řekl: <emphasis>Nedělej to. </emphasis>Myslila na Modrovousovu ženu a na to, co našla, když otevřela ty nesprávné dveře. Ale už bylo opravdu příliš pozdě – jestli nepůjde dál, bude se pak divit celý život. Otevřela skříň.</p>
<p>A potom sejí zmocnil ten nejpodivnější z pocitů – že opravdový Ed Hamner mladší se po celou dobu schovává.</p>
<p>Ve skříni byl hrozný nepořádek – změť smotaných šatů, knih, nevypletená tenisová raketa, pár odrbaných tenisek, staré písemky a vysvědčení, vysypaný balíček lulkového tabáku Borkumský útes. Zelená maskáčová bunda byla pohozená v nejzazším koutě skříně.</p>
<p>Zvedla jednu z knih a podívala se na její název. <emphasis>Zlatá ratolest. </emphasis>Další. <emphasis>Starodávné obřady, současná tajemství. </emphasis>Další. <emphasis>Haitské vúdú. </emphasis>A pak poslední, vázaná ve staré popraskané kůži, titul skoro smazaný ze hřbetu věčným ohmatáváním, trochu zapáchající po shnilé rybě: <emphasis>Necronomi</emphasis><emphasis>con. </emphasis>Otevřela ji na náhodou nahmatané stránce, polkla a odhodila ji, ale ty nechutnosti jí zůstaly dál před očima.</p>
<p>Hlavně proto, aby se zase sebrala, sáhla po zelené maskáčové bundě – a nepřipustila si myšlenku, že by se mohla prohrábnout v jejích kapsách. Ale když ji zvedla, uviděla něco jiného. Malou plechovou krabičku…</p>
<p>Zvědavě ji zdvihla a otáčela jí v rukou. Uvnitř něco chrastilo. Byla to taková krabička, v jaké malí chlapci uchovávají své poklady. Velkými písmeny na dně bylo vyraženo: „Bridgeportské cukrovinky, s r.o.“ Otevřela ji.</p>
<p>Navrchu byla panenka. Panenka Elizabeth.</p>
<p>Podívala se na ni a začala se třást.</p>
<p>Panenka byla oblečená do červeného nylonového hadříku, jenž původně byl částí šátku, který Elizabeth před dvěma či třemi měsíci ztratila. Ručičky byly ze dvou čističů dýmky, jež byly obaleny něčím, co vypadalo jako modrá rašelina. Snad rašelina ze hřbitova. Na hlavičce panenky byly vlasy, ale tam to nesouhlasilo. Bylo to jemné rouno přilepené k růžové hlavičce panenky páskou. Elizabeth sama měla vlasy špinavě blonďaté a hrubší, než byly tyto vlásky. Tohleto vypadalo spíš na to, jaké mívala vlasy…</p>
<p><emphasis>Když byla malá holka.</emphasis></p>
<p>Polkla a v krku měla sucho. Copak jim všem v první třídě nerozdali nůžky, takové ty malinké s čepelemi na konci zakulacenými, vhodné právě tak pro dětskou ruku? Copak se nemohl ten chlapeček z dávných časů tenkrát k ní zezadu přikrást, třeba o poledním klidu, a…</p>
<p>Elizabeth odložila panenku a dívala se dál do krabičky. Byl tam modrý pokerový žeton s podivným šestiúhlým vzorem nakresleným červeným inkoustem. Bylo tam potrhané, z novin vystřižené úmrtní oznámení – pán a paní Hamnerovi. Oba se bezvýrazně usmívali z doprovodné fotografie a ona uviděla, že přes jejich tváře je nakreslen stejný šestiúhlý vzorec, tentokrát černým inkoustem, jako pokrývka rakve. Byly tam další dvě panenky, jedna pohlaví mužského, druhá ženského. Podobnost jejich tvářiček s tvářemi na úmrtním oznámení byla obludná a nezaměnitelná.</p>
<p>A ještě něco.</p>
<p>Nahmatala to a vytáhla to ven a prsty se jí tak třásly, že to skoro upustila. Z hrdla sejí vydralo tiché zaúpění.</p>
<p>Bylo to autíčko – takový ten model, jaké si chlapci kupují ve smíšeném zboží a v obchodech pro modeláře a slepují si je modelářským lepidlem dohromady. Tohle byl fiat. Byl červený. A na předku měl kousíček něčeho, co vypadalo jako jedna z Tonyho košil.</p>
<p>Obrátila autíčko kolečky vzhůru. Někdo mu rozmlátil podvozek na kousíčky.</p>
<p>„Tak jsi na to přišla, ty nevděčná mrcho.“</p>
<p>Vykřikla a autíčko i celá krabice jí vypadly z rukou. Jeho odporné poklady se rozsypaly po podlaze.</p>
<p>Stál v předsíni a díval se na ni. Nikdy předtím v lidské tváři neviděla takový výraz nenávisti.</p>
<p>Řekla: „Tys zabil Tonyho.“</p>
<p>Nepříjemně se zašklebil. „Myslíš, že bys mi to mohla dokázat?“</p>
<p>„To je jedno,“ řekla a podivila se, jak pevným hlasem to vyslovila. „Já to vím. A už nikdy tě nechci vidět. Nikdy. A jestli… něco uděláš někomu jinému, já se to dovím. A já tě vyřídím. Nějak tě vyřídím.“</p>
<p>Jeho tvář se zkroutila. „Tak tohle je ten tvůj vděk. Dal jsem ti všechno, co sis jen přála. Všechno, co nikdo jiný mít nemůže. To musíš uznat. Já jsem tě udělal dokonale šťastnou.“</p>
<p><emphasis>„Tys zabil Tonyho!“ </emphasis>vykřikla ne něj.</p>
<p>Udělal další krok dovnitř. „Ano, a udělal jsem to kvůli tobě. A co jsi ty, Beth? Ty nevíš, co je to láska. Já jsem tě miloval od té doby, co jsem tě poprvé uviděl, a to už je víc než sedmnáct let. Mohl by Tony říct něco podobného? Tys to měla vždycky lehký. Ty jsi <emphasis>hezká. </emphasis>Tys nikdy nemusela přemýšlet o tom, že něco chceš, že něco potřebuješ, že jsi osamělá. Nikdy jsi nemusela hledat… jiné způsoby, jak se dostat k tomu, co musíš mít. Vždyckys měla nějakýho Tonyho, aby ti to dával. Všecko, co jsi pro to musela udělat, bylo usmát se a říct prosím.“ Jeho hlas trochu zesílil. „To <emphasis>já </emphasis>jsem tímhle způsobem nedostal nikdy nic. Myslíš si, že jsem to nezkoušel? Na tátu to nikdy nezabralo. On chtěl jenom pořád víc a víc. Nikdy mi nedal pusu na dobrou noc, ani mě neobjal, dokud jsem nezpůsobil, že zbohatnul. A máma byla úplně stejná. Já jsem jí vrátil manžela, ale copak jí to stačilo? Ne, ona mě nenáviděla! Ona se ke mně ani nepřiblížila! Říkala, že jsem zrůda! Já jí dával krásný věci, ale… Beth, nedělej to! Ne… <emphasis>nedělej </emphasis>to…“</p>
<p>Dupla na panenku Elizabeth a rozdrtila ji patou. Něco uvnitř ní zaplálo v agónii a pak to přešlo. Už se ho nebála. Byl z něho už jenom malý schoulený chlapec v těle mladého muže. A měl na nohou dvě různé ponožky.</p>
<p>„Já si nemyslím, že bys pro mne mohl ještě něco udělat, Ede,“ řekla mu. „Teďne. Nebo se snad mýlím?“</p>
<p>Odvrátil se od ní. „Tak jo,“ řekl tiše. „Vypadni. Ale nech mi tu moji krabici. Aspoň to pro mě můžeš udělat.“</p>
<p>„Krabici ti tu nechám. Ale ne ty věci z ní.“ Obešla ho. Ramena se mu napjala, jako by se chtěl otočit a skočit po ní, ale pak zase sklesla.</p>
<p>Když sešla o poschodí níž, vyběhl ven na schodiště a ječel za ní: „Tak jo, jdi si! Ale po mně už nebudeš spokojená s nikým! S žádným chlapem! A až už nebudeš vypadat tak jako teď a chlapi ti už nebudou dávat všecko, co chceš, tak po mně ještě budeš toužit! Vzpomeneš si na to, co jsi zahodila!“</p>
<p>Sešla po schodech a vyšla ven do sněhu. Chlad sněhu jí dělal dobře na tváři. Zpátky na kolej to měla dobré tři kilometry, ale bylo jí to jedno. Chtěla se projít a chtěla jít tou zimou. Chtěla se očistit.</p>
<p>Podivným, zvráceným způsobem jí ho bylo líto – malý chlapec s obrovskou mocí nacpanou do pokřiveného ducha. Malý chlapec, který se pokoušel způsobit, aby se lidé chovali jako cínoví vojáčci –a který je pak rozšlapal, když o to nestáli nebo když mu na to přišli.</p>
<p>A co byla ona? Požehnaná vším, čím on nebyl, aniž by on na tom měl jakoukoli vinu či ona se o to jakkoli musela snažit? Vzpomněla si na to, jak reagovala na Alici, jak se slepě a žárlivě držela něčeho, co bylo spíš snadné než dobré, a jak jí to bylo jedno, a jak jito bylo jedno.</p>
<p><emphasis>A až už nebudeš vypadat tak jako teď a chlapi ti už nebudou dávat všecko, co chceš, tak po mně ještě budeš toužit!</emphasis></p>
<p><emphasis>Já vím, co potřebuješ.</emphasis></p>
<p>Je opravdu tak ubohá, že jí skutečně stačí tak málo?</p>
<p>Prosím tě, dobrý Bože, ne.</p>
<p>Na mostě nad křižovatkou silnice mezi městem a kolejemi se na chvilku zastavila a hodila střepy čarodějnických předmětů Eda Hamnera přes zábradlí, kousek po kousku. Červený fiat letěl poslední a padal pomalu do snášejícího se sněhu, dokud jí nezmizel z očí. Pak šla dál.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Děti kukuřice</strong></emphasis></p>
<p>Burt zapnul rádio, to začalo příliš hlasitě hrát a on je neztišil, protože se mezi nimi schylovalo k další hádce a on nestál o to, aby k ní došlo. Zoufale si přál, aby se už nehádali.</p>
<p>Vicky něco řekla.</p>
<p>„Co?“ zařval.</p>
<p>„Ztlum to! Chceš snad, aby mi praskly bubínky?“</p>
<p>Spolkl to, co by mu jinak vyletělo z úst.</p>
<p>Vicky se ovívala šátkem, i když klimatizace v thunderbirdu byla zapnutá. „Kde to vůbec jsme?“</p>
<p>„V Nebrasce.“</p>
<p>Pohlédla na něj chladně, neutrálně.</p>
<p>„Jo, Burte, já vím, že jsme v Nebrasce. Ale <emphasis>kde k sakru jsme?“</emphasis></p>
<p>„Máš autoatlas. Koukni se do něj. Nebo snad neumíš číst?“</p>
<p>„No to je teda fakt vtipný. Proto jsme sjeli z dálnice. Abysme se pět set kilometrů koukali na kukuřici. A užívali si vtipu a moudrosti Burta Robesona.“</p>
<p>Svíral volant tak křečovitě, že mu klouby prstů zbělely. Držel volant tak pevně zcela úmyslně, protože kdyby povolil, jedna z těch rukou by mohla vyletět a praštit někdejší královnu plesové sezóny rovnou do čenichu. Snažíme se zachránit naše manželství, řekl si. Jo. Děláme to úplně stejně, jako jsme my vojclové ve válce zachraňovali vesnice.</p>
<p>„Vicky,“ řekl opatrně, „po dálnici jsem řídil celejch dva a půl tisíce kilometrů – od tý doby, co jsme vyjeli z Bostonu. A odřídil jsem to celý sám, protože jsi odmítla řídit. A pak…“</p>
<p>„Já jsem nic neodmítla!“ řekla Vicky naštvaně. „Jenom dostávám migrénu, když dlouho řídím…“</p>
<p>„Tak jsem tě poprosil, jestli bys mě nemohla navigovat na některejch z těch okresek, a ty jsi řekla jo, jistě, Burte. Přesně takhle jsi to řekla. Jo, jistě, Burte. A pak…“</p>
<p>„Někdy se divím, jak jsem mohla skončit zrovna jako tvoje žena.“</p>
<p>„Řeklas ano.“</p>
<p>Chvíli na něj zírala – rty měla bledé – a pak vzala do rukou autoatlas. Divoce v něm listovala.</p>
<p>Opravdu to byla chyba, že jsme sjeli z dálnice, přemýšlel Burt nerudně. Taky to byla ostuda, protože až do té doby se k sobě chovali docela slušně, skoro jako člověk k člověku. Někdy se zdálo, že tahle cesta na Západní pobřeží, údajně na návštěvu Vickyina bratra a jeho ženy, avšak ve skutečnosti poslední pokus nějak zdrátovat jejich vlastní manželství, snad dobře vyjde.</p>
<p>Ale od chvíle, kdy sjeli z dálnice, to zase bylo na draka. Jak moc na draka? No, fakt hrozně.</p>
<p>„Z dálnice jsme sjeli u Hamburgu, žejo?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Tady není vůbec nic, až po Gatlin,“ řekla. „Dvacet pět kilometrů. Nic než silnice. Myslíš, že bychom tam mohli zastavit a dát si něco k jídlu? Nebo ten tvůj úžasnej plán říká, že pojedem až do dvou do rána, jako včera?“</p>
<p>Sklouzl očima ze silnice a podíval se na ni. „Já už toho mám tak akorát, Vicky. Co se mě týče, mohli bychom klidně otočit a zajít za tím advokátem, co sis s ním chtěla promluvit. Protože tohle fakt nefunguje…“</p>
<p>Zadívala se zase před sebe. Na tváři měla kamenný výraz. Pojednou se její výraz změnil – a objevilo se překvapení a strach. <emphasis>„Burte dej pozor vrazíš do…“</emphasis></p>
<p>Soustředil se zase na silnici právě ve chvíli, kdy uviděl, jak něco mizí pod nárazníkem thunderbirdu. Okamžik nato, když přesunul nohu z plynu na brzdu, pocítil, jak něco hnusně tluče pod předkem vozu a pak pod zadními koly. Hodilo je to dopředu, prudce zabrzdili podél středové čáry a rychlost klesla z osmdesátky na nulu. Za autem zůstaly černé brzdné stopy od pneumatik.</p>
<p>„Pes,“ řekl. „Vicky, řekni mi, že to byl pes.“</p>
<p>Její tvář byla bledá jako tvaroh. „Kluk. Malej kluk. Jen tak vyběhl z kukuřice a… no, to ti teda gratuluju, frajere.“</p>
<p>Nahmatala kliku dveří a vyklonila se ven. Zvracela.</p>
<p>Burt seděl vzpřímený za volantem thunderbirdu a jeho ruce ještě pořád svíraly volant. Po dlouhou dobu necítil nic než hustý, temný zápach hnojiva.</p>
<p>Pak uviděl, že Vicky je pryč, a když se podíval do zpětného zrcátka, viděl ji, jak se potácí a kymácí dozadu k něčemu, co vypadalo jako hromada hadrů. Obvykle byly její pohyby ladné, ale teď byla všechna ladnost tatam, fuč.</p>
<p><emphasis>To je zabití z nedbalosti. Tak se tomu říká. Nesoustředil jsem se na silnici.</emphasis></p>
<p>Vypnul motor a vystoupil. Vítr něžně hladil kukuřici vysokou téměř jako dospělý muž, znělo to podivně, jako dech. Vicky stála nad hromádkou hadrů a on slyšel, jak vzlyká.</p>
<p>Byl na půl cesty mezi autem a místem, kde stála, když si všiml něčeho po levé straně, malé skvrny červeně uprostřed zeleně, jasné jako čerstvě natřená stodola.</p>
<p>Zastavil se a zadíval se rovnou do kukuřice. Přistihl se, jak myslí na to (na cokoli, co nemá nic společného s těmi hadry, co žádné hadry nejsou), že na kukuřici musí být fantastická sezóna. Kukuřice rostla hustě vedle sebe a byla už skoro zralá. Člověk by se mohl do těch pravidelných zastíněných brázd ponořit a strávit celý den snažením dostat se z nich zase ven. Ale ta pravidelnost byla tady porušená. Několik vysokých stvolů kukuřice bylo zlomených, šikmo se nakláněly. A co tam dál, tam mezi stíny?</p>
<p>„Burte!“ vykřikla na něj Vicky. „Nechceš sem přijít a kouknout se? Abys moh těm svejm kámošům z pokeru vyprávět, co jsi chytil v Nebrasce? Nechceš…“ Ostatní se ztratilo v jejím vzlykání. Stín ležící u jejích nohou byl krátký. Bylo skoro poledne.</p>
<p>Stín se nad ním uzavřel, když vstoupil do kukuřice. Ta červená barva jako ze střechy stodoly, to byla krev. Ve vzduchu se ozýval hluboký ospalý bzukot much, které přilétaly, ochutnávaly a odbzučely dál… snad aby řekly ostatním, co tady je. Dál na listech ulpívalo ještě víc krve. Přece se to nemohlo rozstříknout tak daleko? A pak stál nad tím, co uviděl ze silnice. Zvedl to.</p>
<p>Pravidelnost brázd tu byla porušena. Několik stvolů se opile sehnulo, dva z nich byly čistě useknuté. Půda byla zrytá. Byla tu krev. Kukuřice ševelila. Dostal husí kůži a šel zpátky k silnici.</p>
<p>Vicky měla hysterický záchvat a ječela na něj nesrozumitelná slova, plakala, smála se. Kdo by to tušil, že to skončí tak melodramaticky? Podíval se na ni a uvědomil si, že ona netrpí krizí identity, nestojí před těžkým životním milníkem, nezažívá žádnou z těch věcí, co jsou dneska v módě. Prostě ji nenáviděl. Dal jí pořádnou facku.</p>
<p>Ihned přestala a položila si ruku na rudnoucí otisk jeho prstů. „Půjdeš do basy, Burte,“ řekla vážně.</p>
<p>„Nezdá se mi,“ řekl a položil jí k nohám kufr, který našel v kukuřici.</p>
<p>„Co…“</p>
<p>„Já nevím. Asi mu to patřilo.“ Ukázal prstem na rozhozené tělo, jež leželo tváří k zemi na silnici. Klukovi nebylo víc než třináct, alespoň tak to vypadalo.</p>
<p>Kufr byl starý. Hnědá kůže byla odřená a vrásčitá. Byl svázán dvěma prádelními šňůrami, které byly upevněné na velké komické kličky. Vicky se shýbla, aby jednu z nich uvolnila, uviděla krev, jež na ní ulpěla, a stáhla se.</p>
<p>Burt poklekl a jemně obrátil tělo.</p>
<p>„Já se na to nechci dívat,“ řekla Vicky, ale stejně na to pak bezmocně zírala. A když se na ně podívala zírající nevidomá tvář, vykřikla ještě jednou. Chlapcova tvář byla špinavá a zračila se v ní hrůza. Měl proříznuté hrdlo.</p>
<p>Burt vstal a objal Vicky, která se zapotácela. „Neomdli,“ řekl jí velice tiše. „Slyšíš, Vicky? Nesmíš omdlít.“</p>
<p>Opakoval to pořád dokola a ona se nakonec začala sbírat a držet se ho. Vypadalo to, jako by na té polední rozžhavené silnici s mrtvolou chlapce u nohou tančili.</p>
<p>„Vicky?“</p>
<p>„Co je?“ Její hlas byl tlumený, jak měla ústa zabořená do jeho košile.</p>
<p>„Jdi zpátky k autu a dej si klíčky do kapsy. Ze zadního sedadla vem deku a moji pušku. Přenes to všechno sem.“</p>
<p>„Pušku?“</p>
<p>„Někdo ho podřezal. Třeba nás sleduje.“</p>
<p>Vystrčila hlavu z objetí a rozšířenýma očima se pátrávě zadívala do kukuřice. Ta byla všude, kam její oko dohlédlo, jen tu a tam odhalovala malé flíčky půdy.</p>
<p>Potácivě šla zpět k autu a její stín ji následoval jako temný maskot, který s ní v tuto denní dobu zůstane pořád. Když se naklonila nad zadním sedadlem, Burt si sedl na bobek u chlapce. Běloch, žádná zvláštní znamení. Přejetý, to ano, ale ford thunderbird mu určitě neprořízl hrdlo. Jeho krk byl podříznut nepravidelně a neodborně –vrah určitě nedostal od žádného armádního seržanta instruktáž o finesách zabíjení v boji muže proti muži – ale konečný efekt byl smrtící. Buďto těch posledních deset metrů kukuřicí běžel sám, nebo ho vlekli, mrtvého nebo smrtelně raněného. A Burt Robeson ho přejel. Jestli ten kluk byl ve chvíli, kdy ho auto přejelo, naživu, tak mu stejně nezbývalo víc než třicet vteřin života.</p>
<p>Vicky mu poklepala na rameno a on vyskočil.</p>
<p>Stála tam, jeho hnědou armádní přikrývku měla přehozenou přes levé rameno, brokovnici zastrčenou v pouzdře držela v pravé ruce, tvář měla odvrácenou. Vzal od ní deku a rozložil ji na silnici. Zavinul do ní tělo. Vicky zoufale zasténala.</p>
<p>„Je ti dobře?“ podíval se na ni. „Vicky?“</p>
<p>„Jo, dobře,“ řekla přiškrceným hlasem.</p>
<p>Přehodil konce deky přes tělo a vzal je do náruče. Jeho mrtvá váha ho zneklidňovala. Tělo se pokoušelo rozhodit pažemi v jeho objetí a proklouznout mu. Sevřel je těsněji a oba šli zpátky k thunderbirdu.</p>
<p>„Otevři kufr,“ zavrčel.</p>
<p>Kufr auta byl plný věcí na cestu, kufrů, suvenýrů a tak. Většinu z nich přesunula Vicky na zadní sedadlo a s bouchnutím zavřela víko kufru. Mimovolně si povzdechl úlevou.</p>
<p>Vicky stála u levých předních dveří a v ruce stále měla pušku v pouzdře.</p>
<p>„Dej ji dozadu a nasedni si.“</p>
<p>Podíval se na hodinky a zjistil, že uběhlo jen patnáct minut. Zdálo se mu, že to byly celé hodiny.</p>
<p>„Co s tím kufrem?“ zeptala se.</p>
<p>Odkráčel zpátky po silnici až tam, kde na bílé dělící čáře, jako středobod impresionistického obrazu, stál kufr. Popadl jej za ošoupanou rukojeť a na chvíli se zastavil. Měl silný pocit, že jej někdo pozoruje. Byl to takový pocit, o kterém čítával v knihách, hlavně v laciných románech, a o němž tehdy pochyboval, že by mohl být skutečný. Teď už pochyby neměl. Zdálo se mu, že v kukuřici jsou lidé, možná jich je spousta, a že chladně uvažují, jestli ta ženská bude schopná vytáhnout pušku z pouzdra a vystřelit dřív, než ho seberou, zatáhnou do stinných brázd, podříznou…</p>
<p>S tlukoucím srdcem doběhl zpátky k autu, vytáhl ze zámku kufru klíčky a nasedl.</p>
<p>Vicky zase plakala. Burt nastartoval a po minutě už nebyl s to rozlišit ve zpětném zrcátku místo, kde se to všechno stalo.</p>
<p>„Co jsi říkala, že bude nejbližší město?“ zeptal se.</p>
<p>„Mhm.“ Naklonila se zase nad autoatlasem. „Gatlin. Měli bychom tam být tak za deset minut.“</p>
<p>„Vypadá to, že by tam mohla být policejní stanice?“</p>
<p>„To ne. Je to jenom flíček.“</p>
<p>„Třeba tam mají aspoň místního strážníka.“</p>
<p>Chvíli jeli a mlčeli. Projeli kolem sila po levé straně. Nic než kukuřice. Nepotkali žádné vozidlo v protisměru, ani farmářský náklaďák.</p>
<p>„Potkali jsme vůbec něco od té doby, co jsme sjeli z dálnice, Vicky?“</p>
<p>Přemýšlela o tom. „Jedno auto a jeden traktor. Na tý křižovatce.“</p>
<p>„Ne, já myslím od tý doby, co jsme se dostali na tuhle silnici. Číslo sedmnáct.“</p>
<p>„To ne. Myslím, že ne.“ Kdyby to bylo dřív, určitě by ji to inspirovalo k nějaké jedovaté poznámce. Teď však jen zírala dopředu skrz svou polovinu předního skla na nekončící silnici a nekonečnou bílou přerušovanou čáru.</p>
<p>„Vicky? Mohla bys otevřít ten kufr?“</p>
<p>„Myslíš, že to k něčemu bude?“</p>
<p>„Nevím. Možná.“</p>
<p>Když zatáhla za provázky (její tvář byla zvláštní – bezvýrazná, ale pevná –, a Burt si vzpomněl na svou maminku, jak kuchala v neděli kuře), Burt opět zapnul rádio.</p>
<p>Stanice, která vysílala populární hudbu a kterou předtím poslouchali, se už skoro ztrácela ve statických výbojích – a Burt začal přelaďovat a honit červený ukazatel po škále. Zprávy pro farmáře. Buck Owens, Tammy Wynette. Samá country. Všechno vzdálené, až k nepoznání zkreslené. Potom, až u konce vlnového pásma, vyštěklo z reproduktoru jediné slovo, tak hlasité a jasné, že rty, jež je vyslovily, se mohly nacházet přímo pod přístrojovou deskou.</p>
<p>„VYKOUPENÍ!“ zvolal ten hlas.</p>
<p>Burt překvapeně zabručel. Vicky povyskočila.</p>
<p><emphasis>„NEBOŤ JEN KRVÍ BERÁNKA BUDEME SPASENI!“ </emphasis>lomozil hlas a Burt spěšně ztišil zvuk. Ta stanice byla opravdu blízko. Tak blízko, že… ano, támhle je. Vykukuje z kukuřice tam na obzoru –pavouci rudá třínožka proti modrému nebi. Rozhlasová věž.</p>
<p>„Vykoupení, to je to Slovo, bratří a sestry,“ řekl hlas, teď už méně nahlas. V pozadí, mimo mikrofon, zahuhlaly nějaké hlasy „amen“. „Jsou mezi námi tací, co si myslejí, že zeje správné se sebrat a jít si do světa, jako kdybyste mohli pracovat a chodit si světem, aniž by vás svět poznamenal. A to má být to, co nás učí slovo Boží?“</p>
<p>Mimo mikrofon, ale stále dost hlasitě: „Ne!“</p>
<p><emphasis>„SVATÝ JEŽÍŠI!“ </emphasis>křičel rozhlasový kazatel – a teď ta slova šla jedno za druhým se silnou, pravidelnou kadencí, byla skoro tak strhující jako šlapající rytmus rokenrolové kapely: „Kdy jen přijdou na to, že tenhle způsob života znamená smrt? Kdy si jen uvědomí,</p>
<p>že mzdy tohoto světa se vyplácejí na druhé straně? Kdy? Kdy? Pán řekl, že v Jeho domě je mnoho komnat. Ale žádná komnata pro smilníka tam neni. A žádná komnata pro chamtivce. Žádná pro prznitele kukuřice. Žádná komnata pro homosexuála. Žádná…“</p>
<p>Vicky to vypnula. „Mně je z těch keců na blití.“</p>
<p>„Co to povídal?“ zeptal se jí Burt. „Co to říkal o kukuřici?“</p>
<p>„Já to neslyšela.“ Tahala za druhou smyčku.</p>
<p>„Povídal něco o kukuřici. Určitě.“</p>
<p>„Už to mám!“ řekla Vicky a kufr se jí vysypal do klína. Projížděli kolem tabule, na níž stálo: GATLIN 7 KM. JEZDĚTE OPATRNĚ. CHRAŇTE NAŠE DĚTI. Tabuli tam umístilo Losí bratrstvo. Byla prostřílená kulkami z malorážky.</p>
<p>„Fusekle,“ řekla Vicky. „Dvoje kalhoty… košile… pásek… úzká kravata a…“ Zvedla to. Byla to pozlacená, už se odlupující sponka na límec. „Čí to může bejt?“</p>
<p>Burt se na tu věc letmo podíval. „Asi Butche Cassidyho.“</p>
<p>„Aha.“ Odložila to. Už zase plakala.</p>
<p>Po chvíli Burt řekl: „Nepřišlo ti na tom kázání v rádiu něco divnýho?“</p>
<p>„Ne. Já jsem se toho jako malá naposlouchala tolik, že mi to stačí na zbytek života. To už jsem ti řekla.“</p>
<p>„Nezdá se ti, že ten hlas byl nějaký mladý? Myslím toho kazatele.“</p>
<p>Smutně se pousmála. „No jo, třeba je mladej, no a co? To je na celým tomhle kšefte tak příšerný. Oni se jich rádi zmocňujou, když mají ještě mozky gumový. Oni vědí, jak do nich nacpat všechno to citový ovládání a vydírání. Měl jsi být na všech těch shromážděních ve stanu, kam mě máma s tátou tahali… na těch, co mě tam jakoby ‘zachránili’.</p>
<p>Tak třeba tohle. Měli jsme tam Malou Hortensii – zpívající zázrak. Bylo jí osm. Vždycky vystoupila a zazpívala ‘V tvé náruči navždy’, a její táta zatím nechal kolovat talíř na příspěvky a říkal ‘hrábněte hloubš do kapsy, nenechte to malý dítě Boží ve štychu’. Pak tam byl Norman Staunton. Ten zase kázal o ohni pekelným a o bráně do pekla a měl na sobě obleček jak vystřiženej z Malýho lorda Fauntleroye, s krátkejma gatěma. Bylo mu jenom sedm.“</p>
<p>Přikývla, když se na ni nedůvěřivě podíval.</p>
<p>„Tam nebyli jen ti dva. Na šňůře jich byla spousta. Voni fakt lidi <emphasis>přitahovali.“ </emphasis>Jako by to slovo úplně vyplivla. „Ruby Stampnellová. Desetiletá léčitelka vírou. Sestry Milosti. Ty zas vystupovaly s mrňavejma staniolovejma svatozářičkama na hlavičkách a – <emphasis>to snad ne!“</emphasis></p>
<p>„Co je tohle?“ Prudce se otočil, podíval se na ni a na to, co držela v rukou. Vicky na to zírala u vytržení. Její pomalu obsahem kufru se prohrabující prsty se za řeči dostaly až na dno a vytáhly tu věc na světlo boží. Burt se naklonil, aby si to mohl prohlédnout víc zblízka. Mlčky mu to dala.</p>
<p>Byl to krucifix ze spletených kukuřičných slupek, kdysi zelených, nyní suchých. K němu byl povříslem upevněn mladý kukuřičný klas. Většina zrn byla pečlivě odstraněna, nejspíš kapesním nožem a po jednom. Ta zrna, která zůstala, tvořila postavu víceméně připomínající Ukřižovaného –jako žlutavý basreliéf. Oči z kukuřičných zrnek, každé podélně rozříznuté, aby byly naznačeny zorničky. Roztažené ruce ze zrnek, nohy u sebe, končící v hrubém náznaku bosých nohou. Nad tím vším byla čtyři písmena, také z kukuřičného klasu, bílého jako kosti: IN RI.</p>
<p>„To je fantastickej kousek řemesla,“ řekl.</p>
<p>„Je to ohavný,“ řekla bezbarvým, napjatým hlasem. „Vyhoď to.“</p>
<p>„Vicky, možná to budou chtít vidět policajti.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„No, já nevím. Možná…“</p>
<p>„Vyhoď to. Prosím tě, můžeš to pro mě udělat? Já to v autě nechci mít.“</p>
<p>„Já to dám dozadu. A jak uvidíme nějaký policajty, hned se toho zbavíme. To ti slibuju. Dobrý?“</p>
<p>„Tak si s tím dělej, co chceš!“ vykřikla na něj. „Stejně si děláš, co chceš!“</p>
<p>Naštvaně tu věc hodil na zadní sedadlo; přistála na hromadě šatstva. Oči z proříznutých kukuřičných zrn se zaníceně dívaly na lampičku vnitřního osvětlení thunderbirdu. Zase vyrazil, až od kol odlétával štěrk.</p>
<p>Vicky neodpověděla. Dívala se na své ruce.</p>
<p>O kilometr dál se nekonečná kukuřičná pole odchýlila od silnice a ukázaly se farmářské domy a hospodářská stavení. V jednom dvoře spatřili špinavá kuřata, jak netečně zobají. Na střechách chlévů byly vybledlé reklamy na cocacolu a žvýkací tabák. Projeli kolem velkého billboardu, na němž stálo JEN JEŽÍŠ ZACHRAŇUJE. Projeli kolem bistra s malou benzinkou Conoco, ale Burt se rozhodl, že dojedou až do centra městečka, pokud tu nějaké je. Pokud by nebylo, mohli by se vrátit zpět do bistra. Jen mu bylo divné, že parkoviště je prázdné – až na starý špinavý náklaďáček, který vypadal, že sedí na dvou prázdných gumách.</p>
<p>Vicky se najednou začala smát – zvuk jejího smíchu byl vysoký, skřehotavý, a Burt věděl, že už je nebezpečně blízko k hysterii. „Co je na tom tak k smíchu?“</p>
<p>„Ty nápisy,“ řekla a popadala dech, div neskytala. „Copak jsi je nečetl? Ten, kdo zdejší kraj překřtil na Biblický pás, si vůbec nedělal srandu. Paničku, už je to tady zas.“ Unikl jí další výlev hysterického smíchu, zakryla si ústa oběma rukama.</p>
<p>Každý nápis obsahoval jen jedno slovo. Nápisy byly na na bílo natřených tyčích, jež byly zapíchnuty do písčité půdy podle všeho hodně dávno – běloba už byla opršalá a vybledlá. Tyče stály v dvouapůlmetrových rozestupech a Burt četl:</p>
<p>MRAK… VE… DNE… SLOUP… OHNIVÝ… V… NOCI</p>
<p>„Akorát na jedno zapomněli,“ řekla Vicky a neovladatelně se pochechtávala.</p>
<p>„Na co?“ zeptal se Burt a zamračil se.</p>
<p>„Na holicí mejdlo Burma Shave.“ Držela si ruku před otevřenými ústy, aby potlačila smích, ale její polohysterický chechtot unikal ven skrz prsty jako bubliny ze zázvorového piva.</p>
<p>„Jsi v pořádku, Vicky?“</p>
<p>„Jo, budu v pořádku. Jenom až budem tisíc kilometrů odsud, ve slunný hříšný Kalifornii, a mezi náma a Nebraskou budou Skalistý hory.“</p>
<p>Vynořila se další řada nápisů; oba je tiše četli.</p>
<p>VEZMI… TOTO… A… JEZ… PRAVIL… PÁN… BŮH</p>
<p>Ale proč by, u všech všudy, myslil si Burt, ty neurčité náboženské bláboly měly mít co společného s kukuřicí? Nejsou ty věci, co se tu píší, stejné jako to, co ti říkají, když ti dávají svaté přijímání? Už příliš dlouho nebyl v kostele, nedokázal si vzpomenout. Nedivil by se, kdyby na hostie v těchhle krajích používali kukuřičný chleba. Otevřel ústa, chtěl to říct Vicky, ale pak si to rozmyslel.</p>
<p>Přejeli mírný kopeček – a pod nimi byl Gatlin, celé tři chumáče domů, vypadalo to jako scéna z filmu o Velké krizi třicátých let.</p>
<p>„Nějakýho místního strážníka tady mít budou,“ řekl Burt a podivil se tomu, že pohled na to ospalé městečko z dávných časů, dřímající ve slunečním žáru, mu zacpal hrdlo strachem.</p>
<p>Projeli kolem dopravní značky, jež hlásala, že tady se nesmí jet víc než čtyřicítkou, a další cedule, celé rezaté, na níž stálo: PRÁVĚ VJÍŽDÍTE DO GATLINU, NEJPŘÍJEMNĚJŠÍHO MĚSTEČKA V NEBRASCE – NEBO KDEKOLI JINDE! POČET OBYVATEL: 5431.</p>
<p>Po obou stranách silnice stály zaprášené jilmy, většinou nemocné. Projeli okolo Gatlinské pily a benzínky firmy 76, kde se v horkém poledním větříku líně pohupovaly vývěsky s cenami: NORMÁL 35.9 SPECIÁL 38.9 a ještě jedna, na níž stálo: AHOJ TIRÁCI NAFTA JE ZA ROHEM.</p>
<p>Přejeli po Jilmové ulici, pak po Březové ulici, a dostali se na náměstí. Domy po stranách ulic byly z neopracovaného dřeva a měly zastřešené verandy. Trávníky byly spálené sluncem do žlutá a neposečené. Před nimi vyšel doprostřed Javorové ulice pes podvraťák, chvíli tam stál a díval se na ně a pak si lehl na vozovku a čumák si položil na packy.</p>
<p>„Zastav,“ řekla Vicky. „Hned tady.“ Burt zajel poslušně k chodníku.</p>
<p>„Otoč to. Vezmem tu mrtvolu do Grand Islandu. To přece není tak daleko, ne?“</p>
<p>„Co je, Vicky, co se děje?“</p>
<p>„Co tím myslíš – co se děje?“ optala se ho už trochu silnějším hlasem. „Burte, tohle městečko je prázdný. Tady není nikdo jinej než my. Copak to necítíš?“</p>
<p>Pociťoval cosi už předtím – a cítil to ještě teď. Ale…</p>
<p>„No, vypadá to tak,“ řekl. „Ale tohle je prdel světa. Asi je všecko tam nahoře na náměstí, třeba je tam pekařství nebo trafika s bingem.“</p>
<p><emphasis>„Tady není vůbec nikdo, „ </emphasis>Řekla to s podivným, napjatým důrazem. „Copak jsi neviděl tu benzinku 76 tam dole?“</p>
<p>„No jasně, tam u pily, no a co?“ Byl myšlenkami jinde a naslouchal bzukotu cikád zavrtávajích se do jednoho z okolních jilmů. Cítil kukuřici, zaprášené růže a hnojivo – samozřejmě, hnojivo. První městečko od té doby, co sjeli z dálnice. První městečko ve státě, kde v životě nebyl (i když jej párkrát přelétával v jumbo jetu United Airlines) a kde mu to dost smrdělo, ale jinak to bylo v pořádku. Někde tam nahoře bude krám a bar se sodovkou, kino se bude jmenovat nejspíš Bijou a škola zase nejspíš bude pojmenovaná po J. F. Kennedym.</p>
<p>„Hele, Burte, tam byly ceny – 35.9 za normál a 38.9 za speciál. A teď mi pověz, kdy kdo v tyhle zemi takový ceny platil?“</p>
<p>„To už bude dobrý čtyři roky,“ řekl uznale. „Ale Vicky…“</p>
<p>„Jsme ve městě, Burte, a není tu jediný auto! <emphasis>Ani </emphasis><emphasis>jedno auto!“</emphasis></p>
<p>„Jo, ale Grand Island je odsud sto deset kilometrů. Když ho tam vezmem, zesměšníme se.“</p>
<p>„Tomijefuk.“</p>
<p>„Hele, zajedeme ke správní budově a…“</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>No to je dílo, do prdele, to je dílo. Naše manželství jde k čertu, a tohle už je fakt cvokhaus. Ne, nechci. Ne a ne. A přestanu dejchat, až zmodrám, jestli nebude po mým.</p>
<p>„Vicky,“ řekl.</p>
<p>„Já chci odsud pryč, Burte.“</p>
<p>„Poslouchej mě, Vicky.“</p>
<p>„Otoč to. Jedem.“</p>
<p>„Vicky, nemohla bys na chvilku přestat?“</p>
<p>„Přestanu, až pojedem odsud. Tak jedem.“</p>
<p><emphasis>„Ale v kufru máme mrtvý dítě!“ </emphasis>zařval na ni a tak trochu mu dělalo dobře, jak se schoulila, jak její tvář zesmutněla. Pokračoval poněkud hlubším hlasem: „A měl podříznutý hrdlo a vyhodili ho na</p>
<p>silnici a já ho přejel. A teď zajedu ke správní budově nebo radnici nebo co tady vlastně mají, a ohlásím to. Jestli chceš jít pěšky k dálnici, tak jdi, já tě někde vyzvednu. Ale neříkej mi, že to mám otočit a jet sto deset kilometrů do Grand Islandu, jako bysme v kufru neměli nic jinýho než pytel smetí. On je náhodou syn nějaký matky a já to jdu ohlásit, než ten, co ho zabil, ať to byl kdo chce, zmizí někde za horama.“</p>
<p>„Ty parchante,“ řekla plačky. „Co mám s tebou dělat?“ „To nevím,“ řekl. „Já už nevím vůbec nic. Ale něco se s tím dá dělat, Vicky.“</p>
<p>Odrazil od chodníku. Pes zvedl hlavu, když pneumatiky krátce vyjekly, pak ji zase spustil na packy.</p>
<p>Přejeli okolo posledního bloku na náměstí. Na rohu Hlavní a Příjemné se Hlavní ulice rozdělovala. Tohle bylo opravdové náměstí s travnatým parčíkem a pódiem uprostřed. Na druhém konci, kde se Hlavní zase slila do jedné, byly dvě úředně vypadající budovy. Burt rozluštil písmena na jedné z nich: MĚSTSKÉ CENTRUM GATLIN.</p>
<p>„To je ono,“ řekl. Vicky neřekla nic.</p>
<p>V polovině cesty přes náměstí přirazil Burt znovu k chodníku. Byli u restaurace – Gatlinský bar a gril.</p>
<p>„Kam jdeš?“ zeptala se Vicky poplašeně, když otevřel dveře auta na své straně.</p>
<p>„Podívat se, kde kdo je. Ten nápis ve výloze říká, že je otevřeno.“ „To mě tu chceš nechat samotnou?“ „Tak pojď. Kdo tě drží?“</p>
<p>Otevřela dveře na své straně a vystoupila. On přešel kolem předku vozu. Všiml si, jak je její tvář bledá, a na chvíli ji politoval. Beznadějně.</p>
<p>„Slyšíš to?“ zeptala se ho, když došel až k ní.</p>
<p>„A co?“</p>
<p>„Nic. Auta. Lidi. Traktory. Nic tu není slyšet.“</p>
<p>A pak, zpoza bloku, uslyšeli jasný veselý smích dětí.</p>
<p>„Slyším děti,“ řekl. „Ty ne?“</p>
<p>Ustaraně se na něho podívala.</p>
<p>Otevřel dveře restaurace a vstoupil do suchého, antiseptického horka. Podlaha byla pokrytá prachem. Lesk chromovaného kování byl zašlý. Stoličky u pultu byly prázdné. Ale zrcadlo za pultem bylo rozbité a bylo tam něco… brzy mu to došlo. Všechny pípy byly uražené. Ležely na pultu jako bizarní suvenýry z večírku.</p>
<p>Vickyin hlas byl hysterický, jako by se měla každou chvíli zhroutit. „No jistě. Jen se zeptej, koho chceš. Promiňte, pane, mohl byste mi říct…“</p>
<p>„Ale drž už hubu.“ Jeho hlas však byl bezvýrazný a postrádal sílu. Stáli v zaprášeném slunečním svitu dopadajícím z ulice skrz velké okno – a on měl zase ten pocit, že jej kdosi sleduje, a myslil na chlapce v kufru jejich auta a na fistulový smích dětí. Úplně bez důvodu mu přišel na mysl zdeúředně znějící obrat, který se mu v hlavě stále opakoval: <emphasis>Vidět neviděn. Vidět neviděn. Vidět neviděn.</emphasis></p>
<p>Jeho oči rejdily po lety zažloutlých kartičkách připíchnutých za pultem: CHEESEBURGER 35 centů NEJLEPŠÍ ROHLÍK NA SVĚTĚ 10 centů KOLÁČ S JAHODAMA A REBARBOROU 25 centů DNESKA SPECIÁLNÍ ŠUNKA S OMÁČKOU A SE ŠŤOUCH. BRAMB. 80 centů.</p>
<p>Přešel k pultu. Byl tam obrázek a na něm byli dva hoši, jak se koupají v rybníce, zatímco roztomilý pejsek jim odnáší šaty. Pod obrázkem byla legenda: TO MÁTE OD GATLINSKÉ DŘEVAŘSKÉ A ŽELEZÁŘSKÉ. Vy <emphasis>to rozbijete, my to spravíme. </emphasis>Kalendář byl otevřen na srpnu 1964.</p>
<p>„To nechápu,“ schoulil se, „ale je jasný, že…“</p>
<p>„Tobě je jasný!“ vykřikla hystericky. „Jasně zeje ti to jasný! Tobě je vůbec celej život všechno <emphasis>jasný!“</emphasis></p>
<p>Otočil se zase ke dveřím a ona šla za ním.</p>
<p>„Kam jdeš?“</p>
<p>„Na radnici.“</p>
<p>„Burte, proč jsi tak tvrdohlavej? Ty přece víš, že tady něco nesedí. Copak nejsi s to si to přiznat?“</p>
<p>„Já nejsem tvrdohlavej. Jenom chci přijít na kloub tomu, co je v tom kufru.“</p>
<p>Vyšli ven na chodník a Burta praštilo do uší ticho městečka a do nosu smrad hnojiva. Někdy si o tom smradu nic nemyslíte, dokud se do něj nezakousnete. A pak to dostáváte – slunce, déšť, všechny možné umělé fosfáty a k tomu pořádnou dávku opravdových, zdravých přírodních kravinců. Jenže tenhle smrad byl jaksi jiný než ten, s nímž Burt vyrostl na venkově v zemědělské oblasti státu New York. O organických hnojivech si můžete myslet, co chcete, ale vždycky je na něm něco vonného, když to mašina rozhazuje do polí. Není to žádný luxusní parfém, chraň Bože, to tedy ne, ale odpolední větřík to uchopí a prožene to čerstvě zoranými polnostmi – je to vůně nesoucí dobrá znamení. Znamená to, že zima je definitivně za námi. Že za šest týdnů nebo tak nějak se školní vrata zabouchnou a vyhodí všechny ven, ať si užijí léta. Byla to vůně, kterou měl navždy zafixovanou v hlavě – spolu s jinými vůněmi, které opravdu byly jako parfém: čerstvě posekaná tráva, zem, chrpy, lebeda.</p>
<p>Ale tady mají asi něco jiného, pomyslel si. Ta vůně byla podobná, ale ne stejná. Bylo v ní něco nepřirozeně sladkého. Skoro jako mrtvolný zápach. Ten zápach znal, protože sloužil ve Vietnamu u sanity.</p>
<p>Vicky tiše seděla v autě, držela kukuřičný krucifix v klíně a dívala se na něj takovým uneseným pohledem, že se to Burtovi vůbec nelíbilo.</p>
<p>„Dej to pryč,“ řekl.</p>
<p>„Nedám,“ řekla, ani nevzhlédla. „Ty si jedeš po svým a já taky.“</p>
<p>Zařadil a dojel s autem na roh. Nad ním viselo výstražné světlo, nečinné, houpající se ve vánku. Po levici byl hezký bílý kostel. Trávník byl posečený. Květiny, pečlivě pěstované, rostly podél vy stěrko váné cestičky ke dveřím. Burt vzal za kliku dveří.</p>
<p>„Co to děláš?“</p>
<p>„Půjdu dovnitř a kouknu se, jak to tam vypadá,“ řekl Burt. „Je to jediný místo v tomhle městečku, na kterým neleží desetiletej prach. A taky se chci kouknout na rozpis modliteb.“</p>
<p>Dívala se na něj. Pod sklem byla pečlivě složená písmena: MOC A MILOST TOHO, JENŽ CHODÍ PO BRÁZDÁCH. Datum bylo 24. 7. 1976 – minulou neděli.</p>
<p>„Ten, jenž chodí po brázdách,“ řekl Burt a vypnul zapalování.</p>
<p>„Jedno z těch devíti tisíc jmen Boha, co se používají v Nebrasce, řekl bych. Jdeš se mnou?“</p>
<p>Neusmála se. „Nejdu.“</p>
<p>„Tak jo. Jak chceš.“</p>
<p>„Nebyla jsem v kostele od té doby, co jsem odešla z domova, a nechci lézt do tohohle kostela a nechci být v tomhle městě, Burte. Já mám strach – nemůžeme prostě jet pryč?“</p>
<p>„Jenom na chvilku.“</p>
<p>„Burte, já mám u sebe klíčky. Jestli nebudeš zpátky za pět minut, tak odjedu a nechám tě tu.“</p>
<p>„Tak to teda moment, madam.“</p>
<p>„Já to udělám. Ledaže bys mi je ukrad, jako prachobyčejnej lupič, co přepadá ženský v parku. Myslím, že jsi toho schopnej.“</p>
<p>„Ale nemyslíš si, že bych to udělal.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Její kabelka ležela na sedadle mezi nimi. Popadl ji. Vykřikla a hrábla po řemínku. Odtáhl kabelku z jejího dosahu. Nesnažil se v ní hrabat, jen kabelku obrátil a vysypal ji. Její klíčky se leskly mezi papírovými kapesníky, kosmetikou, drobnými penězi, starými účty z obchodů. Hrábla po tom, ale on ji praštil přes ruku a dal si klíčky do kapsy.</p>
<p>„Tos neměl,“ řekla plačky. „Dej mi je.“</p>
<p>„Ne,“ řekl a zle se na ni ušklíbl. „V žádným případě.“</p>
<p><emphasis>„Burte, prosím tě, ne! Já se bojím!“ </emphasis>Natáhla ruku v prosebném gestu.</p>
<p>„Ty bys počkala dvě minuty a pak by sis řekla, že to stačí.“</p>
<p>„Já ne…“</p>
<p>„A pak bys odjela a chechtala se mi a říkala by sis ‘tohleto Burta naučí mě podrážet, když něco chci’. Copak to nebylo tvý krédo –celou tu dobu, co jsme byli spolu? Tohleto Burta naučí mě podrážet?“</p>
<p>Vystoupil z auta.</p>
<p>„Burte, prosím tě!“ vykřikla a sklouzla po sedadle. „Poslouchej mě… já vím, o co tu jde… hele, vyjedem z tohohle města a někam zavoláme z budky, jo? Mám fůru drobných. Já jen… můžeme třeba… <emphasis>jenom mě tu nenech samotnou, Burte, nenechávej mě tu samotnou!“</emphasis></p>
<p>Zabouchl dvířka auta, aby její pláč neslyšel tak hlasitě, na chvíli se opřel o bok thunderbirdu a rukou si zakrýval oči. Bila pěstmi do okna vozu na řidičově straně a volala ho. Až najde nějakou úřední osobu, která se ujme mrtvého chlapce, bude jeho žena dělat úžasný dojem. Jo, jo.</p>
<p>Obrátil se vyšel po cestě vydlážděné žulovými kostkami ke dveřím kostela. Tak dvě tři minutky, jen se porozhlédnout, a bude zpátky. Vrata asi ani nejsou odemčená.</p>
<p>Jenže ta vrata se před ním po zatlačení lehce rozestoupila na tichých, dobře naolejovaných pantech (požehnaně naolejovaných, řekl si, a zdálo se mu to bez nějakého dobrého důvodu směšné) a on vstoupil do vestibulu tak chladného, že ho až zamrazilo. Chvíli mu trvalo, než se jeho zrak přizpůsobil šeru kostela.</p>
<p>První, čeho si všiml, byla hromada dřevěných písmen ve vzdáleném koutě, zaprášených a pomíchaných. Přešel k nim. Ta písmena vypadala tak staře a zapomenuté jako kalendář v bistru, na rozdíl od zbytku vestibulu, který byl čistý a uklizený. Písmena byla vysoká asi šedesát centimetrů a zřejmě tvořila součást nějaké soupravy. Rozložil je na koberec – bylo jich celkem devětadvacet – a začal si z nich sestavovat anagramy. SEKNI LOSA DRN SKÁCÍ KREV ŘŤ MESTVÍ. Kravina. NASRÁN KŘEMÍK DERE CÍL S VKŤ IOSS–TV. Taky k ničemu. Rychle sestavil slovo KŘEST a díval se na zbývající písmena. Blbost. Seděl si pěkně na bobku a hrál si pitomou hru s písenky, zatímco Vicky se v autě mohla zbláznit. Už vstával –a pak to uviděl. Sestavil nápis KŘEST a pak MÍLO SRDCÍ KREV NASKÁ NESTVÍ. Přeskupil písmena ještě jednou – a dostal nápis KŘESŤANSKÁ CÍRKEV MILOSRDENSTVÍ. Ta písmena musela být tam vepředu. Zřejmě je sundali a pak je pohodili bez ladu a skladu do kouta a kostel pak vymalovali, takže nebylo vidět, kde písmena původně byla.</p>
<p>Ale proč?</p>
<p>Už to nebyl kostel Křesťanské církve milosrdenství, to byl ten důvod. Takže co to vlastně je za kostel? Ta otázka mu z nějakého důvodu nahnala strach; rychle vstal a očistil si prsty od prachu. Třeba to tu přejmenovali na Církev Flipa Wilsona a Toho, Co Se Děje Právě Teď.</p>
<p>Ale co stalo potom?</p>
<p>Netrpělivě se otřásl a prošel vnitřními dveřmi. Teď stál na konci kostela a když se díval lodí, pociťoval v srdci strach a bylo mu úzko. Zadržel dech, který tu hlasitě zněl do ticha.</p>
<p>Prostoru za kazatelnou dominoval obrovský portrét Krista a Burt si pomyslel: kdyby nic jiného Vicky nevyděsilo k nepříčetnosti, tak tohle ano.</p>
<p>Kristus se šklebil a měl liščí výraz. Oči měl zeširoka otevřené a zírající a Burtovi to nepříjemně připomínalo Lona Chaneyho ve <emphasis>Fantomovi opery. </emphasis>V každé jeho zorničce se utápěl někdo (asi nějaký hříšník) v ohnivém jezeře. Ale to nejpodivnější bylo, že Kristus měl zelené vlasy… vlasy, které se při bližším zkoumání ukázaly být spletencem mladé letní kukuřice. Obraz sám byl nevalné kvality, ale působivý. Vypadal jako komiksový obrázek nakreslený talentovaným dítětem a přenesený na velkou plochu – Kristus ze Starého zákona, nebo pohanský Kristus, jenž by raději své ovečky obětoval, než aby je vedl.</p>
<p>Na konci levé řady lavic byly varhany a Burt nejprve nebyl schopen určit, co je na nich divného. Přešel uličkou u levé řady lavic a s pomalu odeznívající hrůzou spatřil, že klávesy varhan jsou vytrhané, pedály vyrvané… a v píšťalách samých jsou nacpané kukuřičné klasy. Přes varhany byla natažená tabule s pečlivě vyvedenými písmeny: NEPROVOZUJTE JINOU HUDBU NEŽ TU, JIŽ VYLUZUJE LIDSKÝ JAZYK, PRAVIL PÁN BŮH.</p>
<p>Vicky měla pravdu. Něco tady hrozně smrdělo. Rozmýšlel se, jestli by neměl jít zpátky k Vicky, přestat pátrat dál, jestli by neměl skočit do auta a odjet z městečka co nejrychleji a vykašlat se na radnici. Ale štvalo ho to. Musím se dozvědět pravdu, pomyslil si. Bude muset uznat, že mám pravdu.</p>
<p>Pak půjdu zpět, hned to bude.</p>
<p>Přešel ke kazatelně a myslil si: lidi přece musejí Gatlinem občas projíždět. Musejí tady být lidé ze sousedních vesnic, kteří tu mají přátele a příbuzné. Občas tu musí projet nebrasská státní policie. A co rozvodné závody? Semafor nesvítil. Určitě někdo musí vědět, že elektřina je už dvanáct let uťatá. Závěr: ať se v Gatlinu stalo cokoli, bylo to nemožné.</p>
<p>Ať už tomu bylo jakkoli, nahánělo mu to husí kůži.</p>
<p>Vyšel po čtyřech schodech pokrytých kobercem na kazatelnu a podíval se na opuštěné řady kostelních lavic, jež se leskly v polostínu. Zdálo se mu, že cítí sílu těch podivných a rozhodně nekřesťanských očí, jež se mu zavrtávaly do zad.</p>
<p>Na kazatelně byla velká bible, otevřená na třicáté osmé kapitole Knihy Jobovy. Burt na ni pohlédl a četl: „Kdož jest tím temným rádcem slovy nevědomými?… Kdež byl jsi ty, když jsem zakládal zemi? Prohlaš to, máš-li porozumění.“ Pán. Ten, kdož kráčí po brázdách. Prohlaš to, máš-li porozumění. A prosím, vynech kukuřici.</p>
<p>Listoval stránkami bible, až v tichu zněly suchým šeptavým zvukem – zvukem, jenž by mohl být vyluzován duchy, kdyby něco takového existovalo. Některé kapitoly bible byly vytrženy. Převážně z Nového zákona. Někdo si dal práci doplnit starého dobrého Jákoba pomocí nůžek.</p>
<p>Ale Starý zákon byl nepoškozený.</p>
<p>Už chtěl z kazatelny odejít, když spatřil jinou knihu na dolní polici. Vzal si ji – myslel si, že to bude matrika sňatků a svatých přijímání a pohřbů.</p>
<p>Ušklíbl se, když uviděl slova, vytlačená na hřbetu, amatérsky vyvedená zlatým písmem: TAK NECHŤ NEKLIDNÍ BUDOUŽ POSEČENI, ABYŽ PŮDA BYLA OPĚT PLODNÁ, PRAVIL PÁN, BŮH VŠEMOHOUCÍ.</p>
<p>Bylo to všechno jakoby střižené podle jedné linky, ale Burt se o to příliš nestaral, protože to vypadalo, že ta linka vede někam dál.</p>
<p>Otevřel knihu na první, nalinkované straně. Ta písmena psalo dítě – to si uvědomil okamžitě. Místy byla použita guma a i když tam nebyly žádné pravopisné chyby, písmena byla velká a jakoby psaná dětským rukopisem, spíš nakreslená než psaná. První sloupek zněl:</p>
<p>Amos Deigan (Richard) nar. 4. 9. 1945 – 4. 9. 1964</p>
<p>Isaac Renfrew (William) nar. 19. 9. 1945 – 19. 9. 1964</p>
<p>Zepeniah Kirk (George) nar. 14. 10. 1945 – 14. 10. 1964 Mary Wellsová (Roberta) nať. 12. 12. 1945 – 12. 12. 1964 Yemen Hollis (Edward) nar. 5. 1. 1946 – 5. 1. 1965</p>
<p>Burt svraštil čelo a listoval dál. Po třech čtvrtinách sešitu dvojité sloupky najednou končily:</p>
<p>Ráchel Stigmanová (Donna) nar. 21. 6. 1957 – 21. 6. 1976 Moses Richardson (Henry) nar. 29. 7. 1957 Malachi Boardman (Craig) nar. 15. 8. 1957</p>
<p>Poslední záznam v knize byl za Ruth Clawsonovou (Sandru), nar. 30. 4. 1961. Burt se podíval na polici, kde tu knihu našel, a byly tam ještě dvě. Na té první byl nápis TI NEKLIDNÍ BUDOUŽ POSEČENI a pokračovala stejnými záznamy o narozeních a úmrtích. Začátkem září roku 1964 tam byl Job Gilman (Clayton), nar. 6. 9., další záznam byl o Evě Tobinové, nar. 16. 6. 1965. Žádné druhé jméno v závorkách.</p>
<p>Třetí kniha byla čistá.</p>
<p>A Burt jen stál za kazatelnou a přemýšlel.</p>
<p>Něco se v roce 1964 stalo. Něco, co mělo něco společného s náboženstvím, kukuřicí… a dětmi.</p>
<p>Někdo pozvedl se nůž, aby byl obětován beránek – ale byl to beránek? Třeba je převálcovalo náboženské šílenství. Třeba je dělí od okolního světa stovky hektarů kukuřice. Jsou osamělí pod sedmdesáti miliony arů modré oblohy. Jsou osamělí před bdícíma očima Boha, teď Boha podivně zeleného, Boha kukuřice, zestárlého a podivného a hladového. Toho, Jenž Kráčí nad Brázdami.</p>
<p>Burt cítil, jak ho mrazí v zádech.</p>
<p>Vicky, měl bych ti vyprávět jeden příběh. Je to příběh Amose Deigana, narozeného jako Richard Deigan 4. 9. 1945. Jméno Amos přijal v roce 1964, hezké starozákonní jméno. Jméno Amose, jednoho z méně významných proroků. No dobře, Vicky, ať už se stalo, co se stalo – nesměj se –, ten Dick Deigan a jeho kamarádi – Billy Renfrew, George Kirk, Roberta Wellsová a Eddie Hollis, mimo jiné – mají svoje náboženství a pobili své rodiče. Všechny. No není to paráda? Zastřelili je v posteli, probodli nožem ve vaně, otrávili jim večeři, pověsili je nebo je vykuchali, co já vím.</p>
<p>A proč? Kukuřice. Třeba už umírá. Třeba mají dojem, že vědí, proč umírá – protože je kolem dokola příliš mnoho hříchů. Žádná oběť není dost velká. Udělali by to v kukuřici, v brázdách.</p>
<p>A tak nějak, Vicky, a to je mi vcelku jasné, tak nějak je napadlo, že devatenáct je nejvyšší věk, kterého se kdokoli z nich může dožít. Richard „Amos“ Deigan měl devatenácté narozeniny 4. 9. 1964 –tak to stálo v knize. Asi ho zabili, myslím si já. Obětovali ho v kukuřici. No není to pitomost?</p>
<p>Ale podívejme se na Ráchel Stigmanovou, která byla do roku 1964 Donnou Stigmanovou. Bylo jí devatenáct přesně 21. června, to je před měsícem. Moses Richardson se narodil 29. července –právě tři dny ode dneška mu bude devatenáct. Máš nějaké tušení, co se stane Mosesovi, až bude dvacátého devátého?</p>
<p>Troufnul bych si hádat.</p>
<p>Burt si olízl rty. Měl je celé suché.</p>
<p>Ještě něco, Vicky. Koukni se na tohle. Máme tady Joba Gilmana (Claytona), narozeného 6. 9. 1964. Do 16. 6. 1965 tady nemáme žádná jiná narození. Deset měsíců přestávky. Chápeš, co si myslím? Oni vybili všechny rodiče, i ty těhotné, to si myslím. A někdo z nich otěhotněl v říjnu 1964 a porodil Evu. Nějaká šestnácti nebo sedmnáctiletá holka. <emphasis>Evu. První ženu.</emphasis></p>
<p>Horečně listoval knihou a našel záznam o Evě Tobinové. Pod tím stálo: „Adam Greenlaw, nar. 11.7. 1965.“</p>
<p>Takže teď jim bude akorát jedenáct, myslel si a mrazení mu stoupalo po zádech. A třeba tu někde jsou. Někde tady.</p>
<p>Ale jak by se něco takového dalo utajit? Jak to může pokračovat?</p>
<p>Jak to může Bůh dopustit?</p>
<p>„Pro Krista Pána,“ řekl Burt do ticha – a právě tehdy zaznělo do toho žhavého odpoledne zatroubení klaksonu thunderbirdu – jeden dlouhý nepřerušovaný tón.</p>
<p>Burt seskočil z kazatelny a běžel středovou chodbičkou. Rozevřel vnější vrata vestibulu a vpustil dovnitř horký, opojný sluneční svit. Vicky seděla vzpřímeně za volantem a hlava se jí divoce třasla. Ze všech stran přibíhaly děti. Některé z nich se vesele smály. Měly v rukou nože, sekery, kusy trubek, kameny a kladiva. Jedno děvče, možná osmileté, s krásnými dlouhými blond vlasy, mělo v ruce násadu kosy. Sedlácké zbraně. Neměli u sebe žádnou střelnou zbraň. Burt pocítil silné nutkání zakřičet: <emphasis>Kdo z vás jsou Adam a Eva? Kdo jsou vaše matky? Kdo jsou dcery? Otcové? Synové?</emphasis></p>
<p>Řekni to, máš-li pochopení.</p>
<p>Přibíhali z postranních uliček, z městského parku, brankou v plotě školního hřiště o blok západně dál. Někteří z nich se nezúčastněně dívali na Burta, jenž stál jako přimrazený na schodech kostela, a někteří strkali jeden do druhého a ukazovali prsty a usmívali se… něžné dětské úsměvy.</p>
<p>Děvčata byla oblečena do dlouhých hnědých vlněných rób a měla na hlavách vybledlé čepce. Chlapci byli oblečeni celí v černém jako kvakerští kazatelé a na hlavách měli slamáky. Hemžili se po náměstí směrem k autu, přes trávníky, pár jich přeběhlo až k průčelí toho, co do roku 1964 bylo kostelem Křesťanské církve milosrdenství. Jeden či dva už byli na dotek blízko.</p>
<p>„Vem pušku!“ vykřikl Burt. „Vicky, vem si pušku!“</p>
<p>Ona však byla jako ochromená strachem, viděl to ze schodů. Pochyboval, že ho vůbec přes zavřená okna může slyšet.</p>
<p>Sbíhali se k thunderbirdu. Sekery a srpy a kusy trubek se zvedaly a klesaly. Proboha, nešálí mne zrak? nkal si a stál jako zkoprnělý. Kus chromované ozdoby odpadl s auta. Ozdoba na kapotě odletěla pryč. Nože se prořezávaly pneumatikami a auto si sedlo na prázdných gumách. Houkačka houkala dál a dál v zoufalém úsilí. Přední sklo a postranní skla se v tom zmatku rozsypala a on to uviděl. Vicky byla opřená dozadu, jenom ruku měla na růžici houkačky, druhou rukou si chránila obličej. Ruce dětí po ní sahaly a hmataly po dveřní pojistce. Houkačka naléhavě volala a pak přestala.</p>
<p>Levé přední dveře auta se vytrhly z pantů. Pokoušeli se ji vytáhnout ven, ale její ruce se držely volantu. Pak se jeden z nich naklonil, v ruce měl nůž, a…</p>
<p>Jeho strnulost povolila a on se vrhl dolů po schodech, skoro padal a běžel k nim po žulových kostkách. Jeden z nich, asi šestnáctiletý chlapec s dlouhými zrzavými vlasy, jež mu vyčnívaly zpod klobouku, se k němu jako by nic obrátil a něco se mihlo vzduchem. Burtova levá ruka se obrátila dozadu a na chvíli se ho zmocnila absurdní myšlenka, že ho něco na dálku bodlo. Pak ho to zabolelo a bylo to tak náhlé, že svět v jeho očích zešedivěl.</p>
<p>Díval se na svou ruku s přihlouplým úžasem. V ruce měl zabodnutý kapesní nůž – vyrůstal mu z paže jako podivný vřed. Rukáv jeho sportovní košile ze značkového obchodu se barvil do ruda. Díval se na to po chvíli, která se zdála být věčností, a snažil se pochopit, jak mu na ruce mohl vyrůst ten zavírák… copak je to možné?</p>
<p>Když vzhlédl, zrzavý chlapec byl skoro nad ním. Sebejistě se šklebil.</p>
<p>„Ty parchante,“ řekl. Hlas měl od strachu skřehotavý.</p>
<p>„Svěř svou duši Bohu, protože právě ted staneš před Jeho trůnem,“ řekl zrzavec a začal se mu snažit nehty vyškrábat oči.</p>
<p>Burt ustoupil, vytáhl si ze zraněné ruky nůž a zabodl jej zrzavému chlapci do hrdla. Krev vystříkla okamžitě, obrovským proudem. Burt jí byl postříkán od hlavy až k patě. Zrzavý chlapec začal dávit a chodit dokola ve velkých kruzích. Burt se na něho díval s ústy dokořán. Tohle přece není skutečné. Tohle je sen. Zrzoun dávil a chodil kolem dokola. Zvuky, které vydával, byly jedinými zvuky toho horkého odpoledne. Ti druzí se na to jen šokované dívali.</p>
<p>Tak tohle ve scénáři nebylo, pomyslil si Burt zemdleně. Vicky a já, to ano. Atén kluk v kukuřici, ten, co se pokoušel utéct. Ale nešlo tu o nikoho z nich. Divoce se na ně zadíval a chtělo se mu vykřiknout: <emphasis>tak jak se vám to líbí?</emphasis></p>
<p>Děcka obkopující thunderbird sborem jemně vydechla. A zírala na Burta. Burt na ně fascinovaně hleděl… a pak si uvědomil, že Vicky je pryč.</p>
<p>„Kde je?“ zeptal se. „Kam jste ji odvlekli?“</p>
<p>Jeden z chlapců zvedl lovecký nůž potřísněný od krve až do výše krku a udělal pohyb naznačující sečení. Zašklebil se. To byla jediná odpověd.</p>
<p>Odněkud zezadu se ozval hlas staršího chlapce: „Zabte ho.“</p>
<p>Chlapci kráčeli k němu. Burt ustoupil. Chlapci zrychlovali krok.</p>
<p>Burt couval rychleji. Kdybych jenom měl pušku, tu zatracenou pušku! Je mimo jeho dosah. Slunce vrhalo jejich stíny na trávník před kostelem… a pak se ocitl na chodníku. Otočil se a utíkal.</p>
<p><emphasis>„Zabte ho!“ </emphasis>zakřičel někdo a všichni šli po něm.</p>
<p>Utíkal, ale ne bezhlavě. Oběhl radnici – tam se pomoci nedovolá, tam by ho zahnali do kouta jako krysu – a běžel po Hlavní třídě, jež se před ním otevírala a ústila do státní silnice o dva bloky dál. Mohli už na té silnici být a ujíždět pryč, jen kdyby Vicky poslechl.</p>
<p>Jeho tenisky pleskaly po chodníku. Před sebou viděl několik dalších krámů a podniků, včetně Gatlinského zmrzlinářství a samozřejmě kina Bijou. Zaprášená písmena hlásala, že D ES HRA EME KLEOPATRU S RICHAR EM BUR ONĚM A EL A ETH TAYLOR VOU. Za rohem byla benzinka, která současně oznamovala konec městečka. A za tím vším byla kukuřice, všude okolo silnice. Zelené moře kukuřice.</p>
<p>Utíkal. Už mu nestačil dech a zranění v ruce ho bolelo. A za sebou zanechával krvavou stopu. V běhu vytáhl ze zadní kapsy kalhot kapesník a strčil si jej pod košili.</p>
<p>Utíkal. Tenisky dusaly po rozbitém betonu chodníku, dech ho pálil v krku čím dál tím víc. V ruce mu začalo škubat. Nějaká morbidní součástka jeho mozku se pokoušela ptát, jestli je opravdu schopen utíkat až do nejbližšího městečka, jestli je schopen uběhnout pětadvacet kilometrů po asfaltové silnici.</p>
<p>Utíkal. Slyšel je za sebou – byli o patnáct let mladší a rychlejší než on a doháněli ho. Jejich nohy pleskaly o asfalt. Pokřikovali na sebe. Mají z toho zábavu jak u táboráku, myslel si Burt bezděčně. Budou si o tom vyprávět celé roky.</p>
<p>Burt utíkal.</p>
<p>Utíkal kolem benzinky ohlašující hranice městečka. Dech ho pálil v plicích. Chodník mu ubíhal pod nohama. Teď už neměl jinou volbu než jim utéct a zachránit si život. Už tu nebyly žádné domy, už byl venku z městečka. Kukuřice vzkvétala po obou stranách silnice čerstvou zelení. Zelené, mečovité listy se klubaly. Tam to bude bezpečné, tam mezi brázdami kukuřice vysoké jako člověk.</p>
<p>Proběhl kolem nápisu, na němž stálo: PRÁVĚ OPOUŠTÍTE</p>
<p>GATLIN, NEJPŘÍJEMNĚJŠÍ MĚSTEČKO V NEBRASCE –NEBO KDEKOLI JINDE! NĚKDY ZASE ZASKOČTE!</p>
<p>No to teda jo, pomyslil si Burt pochmurně.</p>
<p>Proběhl kolem nápisu jako sprinter probíhající cílovou páskou a pak uhnul doleva, přeběhl silnici a shodil z nohou tenisky. A už byl v kukuřici a ta se za ním zavřela jako vlny zeleného oceánu. Schovala ho. Cítil, jak se jej zmocňuje náhlá a úplně neočekávaná úleva –a v tu chvíli chytil druhý dech. Jeho plíce, jež už vypadaly, že jsou u konce, se najednou jakoby uvolnily a poskytly mu nový dech.</p>
<p>Proběhl první brázdou, do které se dostal, hlavu měl skloněnou, širokými rameny rozhrnoval listy, které se roztřásly. Když byl dvacet metrů v poli, uhnul doprava, zase směrem k silnici, a utíkal dál, skloněný, aby mezi žlutými klasy neviděli jeho tmavé vlasy. Na chvíli to vzal směrem k silnici a pak se k ní otočil zády a přebíhal z brázdy do brázdy a ponořoval se stále více do toho moře kukuřice.</p>
<p>Nakonec klesl na kolena a padl čelem k zemi. Neslyšel nic než svůj dech – a jediná myšlenka, která se mu v mysli stále opakovala, byla: <emphasis>Díky Bohu, že jsem skončil s kouřením, díky Bohu, že jsem skončil s kouřením, díky Bohu…</emphasis></p>
<p>Pak je uslyšel, jak na sebe pokřikují a tu a tam do sebe vrážejí („Hele, todleto je moje brázda!“), a ten zvuk ho potěšil. Byli hodně daleko po jeho levici a vypadalo to, že nejsou vůbec organizovaní.</p>
<p>Vytáhl z kapsičky košile kapesník, složil jej a podíval se na své zranění. Pak jej zastrčil zpátky. Přestal krvácet, přes tu všechnu námahu.</p>
<p>Chvíli odpočíval a najednou si uvědomil, že mu <emphasis>je dobře, </emphasis>že je mu fyzicky nejlíp za celé ty roky… až na to cukání v ruce. Najednou cítil, že je perfektně vycvičený a že má co do činění s jasným problémem (bez ohledu na to, jak bláznivým) – a to vše po tom, co se dva roky snažil vypořádat s neviditelnými skřety, co ho vysávali a ničili mu manželství.</p>
<p>Řekl si, že by asi takhle myslet neměl. Vždyť je ve smrtelném nebezpečí a ženu mu unesli. Asi už je teď mrtvá. Snažil se vyvolat si z paměti Vickyinu tvář a nějaké dobré vzpomínky, ale nešlo to. Jediné, na co si vzpomněl, byl zrzavý chlapec s jeho nožem v krku.</p>
<p>Uvědomil si vůni kukuřice, jež ho obklopovala. Vítr nad klasy zpíval. Uklidňovalo to. Ať už ve jménu této kukuřice udělali cokoli, teď ho chránila.</p>
<p>Ale oni se blíží.</p>
<p>Běžel skloněný a utíkal brázdou, v níž právě byl, celý shrbený, pádil křížem přes brázdy. Snažil se, aby hlasy zůstávaly po jeho levici, ale jak se odpoledne nachylovalo, bylo to pro něj stále těžší. Hlasy se ztišovaly a často je pohltil šustivý zvuk kukuřice. Běžel dál, pak chvíli naslouchal, pak zas běžel. Půda byla udupaná do tvrdá a jeho nohy, obuté jenom v ponožkách, nezanechávaly skoro žádné stopy.</p>
<p>Když se o hodně později zastavil, slunce viselo nad poli po jeho pravici, rudé západem, a když se podíval na hodinky, bylo čtvrt na osm. Slunce barvilo stvoly kukuřice do zlatoruda, ale stíny byly temné a dlouhé. Zvedl hlavu a naslouchal. Se západem slunce se vítr už úplně utišil a kukuřice byla tichá a vydechovala do teplého vzduchu aroma zrání. Pokud ještě jsou v kukuřici, jsou buď daleko, nebo se jen schovali a poslouchali. Burt si však nemyslel, že by smečka dětí, i takhle bláznivých, vydržela dlouho zticha. Měl dojem, že se zachovaly tak dětsky, jak jen to bylo možné, bez ohledu na důsledky –že to vzdaly a šly domů.</p>
<p>Obrátil se proti zapadajícímu slunci, jež klesalo do zubatých oblaků na obzoru, a dal se na cestu. Jestli to vezme napříč přes brázdy a bude se stále držet zapadajícího slunce, měl by se dříve nebo později dostat ke státní silnici č. 17.</p>
<p>Bolest v ruce přešla do tupého pulzování, jež bylo skoro až příjemné, a jeho stále ještě neopustila dobrá nálada. Řekl si, že dokud je tady, může si ten dobrý pocit v sobě podržet bez pocitu viny. Ten pocit viny se mu vrátí, až bude muset předstoupit před úřady a podat svědectví o tom, co se v Gatlinu stalo. Ale to ještě počká.</p>
<p>Razil si cestu kukuřicí a myslel na to, že vlastně nikdy nebyl tak bdělý. O čtvrt hodiny později už bylo slunce jenom polokoulí vyčnívající zpoza obzoru a on se znovu zastavil a jeho nově získaná bdělost mu napověděla, že něco není v pořádku. Bylo to tak neurčité… takový neurčitý děs.</p>
<p>Zvedl hlavu. Kukuřice se hýbala.</p>
<p>Burt si to po nějaký čas uvědomoval, ale spojoval to s něčím jiným. Vítr se už utišil. Takže co to může být?</p>
<p>Opatrně se kolem sebe rozhlédl, napůl očekával usměvavé chlapce v kvakerských kabátech, jak vylézají z kukuřice. Nic takového. Jenom pořád ten šustivý zvuk. Po levé straně.</p>
<p>Dal se do chůze na tu stranu a už se nemusel prodírat kukuřicí. Brázda ho vedla právě tím směrem. A končila právě před ním. Opravdu končí? Ne, jen se rozšiřuje do jakési širší meze. A tam právě to šustilo.</p>
<p>Zastavil se a najednou dostal strach.</p>
<p>Vůně kukuřice byla tak silná, že okolní vzduch sytě vyplňovala. Brázdy si ještě udržovaly teplo dne a on si uvědomil, že je zpocený skrz naskrz a pokrytý plevami a tenkými vlákny. Správně by po něm měli ještě lézt brouci… ale nelezli.</p>
<p>Stál tam tiše a zíral na místo, kde se kukuřice rozestupovala do něčeho, co vypadalo jako velký kruh syré země.</p>
<p>Nikde tady nebyli ani komáři, ani mouchy, ani pavouci – co jim s Vicky říkali „vejletní breberky“, když spolu jezdili na rande. Vzpomněl si na to s náhlou a nečekaně smutnou nostalgií. A také neviděl jedinou vránu. To je přece divné – lán kukuřice a ani jedna vrána?</p>
<p>V posledním děním světle přejel očima zblízka po jedné brázdě kukuřice po levici. A uviděl, že každý lísteček, každý stvol, je dokonalý, a to přece není možné. Žádná plíseň, žádné potrhané listi, žádná sněť, žádná housenčí vajíčka, žádné krtiny, žádný…</p>
<p>Oči se mu rozšířily dokořán.</p>
<p><emphasis>Proboha, tady neroste žádný plevel!</emphasis></p>
<p>Ani rostlinka. Každých padesát centimetrů jeden kukuřičný stvol. Žádná lebeda, bodlák, cokoli. Vůbec nic.</p>
<p>Burt se postavil a oči rozevřel dokořán. Světlo na západě už ustupovalo noci. Beránky na obloze se začaly slévat dohromady. Zlatavá zář pod nimi, na obzoru, přecházela do růžové a pak do nachové. Už bude brzy tma.</p>
<p>Byl nejvyšší čas sejít na mýtinu a podívat se, co tam je – copak v tom nebyl od samého začátku nějaký účel? Po celou dobu si myslel, že to bere rovnou ke státní silnici – ale nevedli ho vlastně právě sem?</p>
<p>Hrůzou se zachvěl. Sešel brázdou a zůstal stát na okraji paseky. Ještě bylo dost světla na to, aby uviděl to, co tam leží. Nebyl s to ani vykřiknout. Asi už mu došel v plicích vzduch. Potácel se, jako by měl místo nohou špejle. Ze zpoceného obličeje mu třeštily hrůzou rozšířené oči.</p>
<p>„Vicky,“ zašeptal. „Vicky, proboha…“</p>
<p>Vicky byla zavěšená na kříži z trámů jako příšerná lovecká trofej, visela za zápěstí a byla upoutána za kotníky obyčejnými ostnatými dráty, sedmdesát centů za metr, k dostání v kterémkoli železářství v Nebrasce. Oči měla vyloupnuté z důlků. Oční bulvy byly vyplněny kukuřičnými listy. Ústa byla otevřená dokořán v tichém výkřiku a ven z nich trčely kukuřičné klasy.</p>
<p>Po její levé straně byla kostra ve zplesnivělé kněžské komži. Brada jí visela v úšklebku. Oční jamky zíraly na Burta až žertovně, jako by mu ten někdejší kazatel Křesťanské církve milosrdenství říkal: <emphasis>Není to tak špatné, být obětován ďábelskými pohanskými dětmi </emphasis>v <emphasis>kukuřici, není to tak špatné, nechat si vyrvat oči z důlků dle Mojžíšových zákonů, není to tak špatné…</emphasis></p>
<p>Po levici kostry v komži byla další kostra, tentokrát v rozpadající se modré uniformě. Na lebce měla čepici s odznakem, zbarveným do zelena měděnkou, na němž stálo: POLICEJNÍ NÁČELNÍK.</p>
<p>A tehdy to Burt uslyšel: ne děti, ale něco mnohem většího, pohybovalo se to kukuřicí k mýtině. Ne, nebyly to děti. Děti by si do kukuřice v noci netroufly. Tohle místo bylo posvátné, místo Toho, kdo chodí po brázdách.</p>
<p>Burt se panicky otočil a dal se na útěk. Brázda, jíž přišel, tam už nebyla. Zavřela se. Všechny brázdy byly zavřené. Přicházelo to stále blíž a Burt to slyšel, jak si to razí cestu skrz kukuřici. Zmocnila se ho panika, hrůza z nadpřirozeného. Přicházelo to. Kukuřice na vzdálenější straně mýtiny najednou potemněla, jako kdyby ji zalil gigantický stín.</p>
<p>Přicházelo to.</p>
<p>Ten, kdo chodí po brázdách.</p>
<p>Přicházelo to na mýtinu. Burt uviděl cosi obrovitého, zvedajícího se proti obloze… bylo to zelené, s hroznýma rudýma očima velkýma jako fotbalový míč.</p>
<p>Bylo to cítit po sušených kukuřičných stvolech, jež byly po léta skladovány v nějaké tmavé stodole.</p>
<p>Dal se do křiku. Ale nekřičel dlouho.</p>
<p>Po chvíli vyšel rudý měsíc, jaký vychází v době žní.</p>
<p>Děti kukuřice stály na mýtině. Bylo poledne a děti hleděly na dvě ukřižované kostry a dvě mrtvoly… z těch ještě nebyly kostry, ale budou. Za nějaký čas. A tady, v srdci Nebrasky, mezi obilím, není nic než samý čas.</p>
<p>„Zřete, této noci jsem měl sen, a svěřilť mi Pán toto vše.“</p>
<p>Všichni se obrátili k Isaakovi s hrůzou a údivem, dokonce i Malachi. Isaakovi bylo teprve devět, ale on byl tím, jenž prohlédl – od té doby, kdy si kukuřice vzala Davida, a to bylo asi před rokem. Davidovi bylo devatenáct a v den svých narozenin vešel do kukuřice – právě ve chvíli, kdy na letní brázdy začal padat soumrak.</p>
<p>A Isaac, s malou tvářičkou pod slamákem celou zachmuřenou, pokračoval:</p>
<p>„A v mém snu byl Pán stínem, jenž kráčel po brázdách, a on na mne promluvil slovy, jimiž oslovil před lety mé bratry. Tato oběť jej velmi rozrušila.“</p>
<p>Povzdechli si a zaštkali a pohlédli na stěny zeleně, jež je obklopovaly.</p>
<p>„A Pán pravil: což jsem vám nedal místo pro zabíjení, abyste mohli přinášet oběti tam? A cožpak jsem vás neobdařil milostí? Avšak tento muž mne znesvětil, a já jsem onu oběť provedl sám. Tak, jako s Modrým mužem a s falešným kazatelem, kteří uprchli před mnoha lety.“</p>
<p>„Modrý muž… falešný kazatel,“ zašeptaly děti a pohlédly jedno na druhé s úzkostí.</p>
<p>„Takže Věk milosti se nyní zkrátil z devatenácti setí a sklizní na osmnáct,“ pokračoval Isaac naléhavě. „Avšak budtež plodní tak, jako je kukuřice plodná, a má milost budež vám dána a vy budete požehnáni.“</p>
<p>Isaac skončil.</p>
<p>Jejich oči se obrátily na Malachiho a Josepha, kterým jediným ze všech, co byli tady, už bylo osmnáct. Ve městečku bude několik dalších takových, možná celkem dvacet.</p>
<p>Čekali na to, co řekne Malachi, ten Malachi, jenž vedl pronásledování Japheta, jenž bude na věčné časy znám jako Ahaz, Bohem prokletý. Malachi Ahazovi prořízl hrdlo a vyhodil jeho mrtvé tělo z kukuřice, aby to prohnilé tělo kukuřici neznečistilo nebo ji nepostihlo prokletím.</p>
<p>„Uposlechnu slova Božího,“ zašeptal Malachi.</p>
<p>Kukuřice jako by zašeptala na souhlas.</p>
<p>V týdnech, jež přijdou, budou dívky dělat mnoho krucifixů z kukuřičných stvolů, aby odvrátily další zlo.</p>
<p>A té noci všichni, kteří přesáhli Věk milosti, vešli do kukuřice a kráčeli na mýtinu, aby zajistili další přízeň Toho, jenž chodí po brázdách.</p>
<p>„Sbohem, Malachi,“ zvolala Ruth. Smutně mu zamávala na pozdrav. Její břicho už bylo obtěžkané Malachiho dítětem, slzy se jí valily po tvářích. Malachi se neotočil. Šel zpříma. Kukuřice jej pohltila.</p>
<p>Ruth se odvrátila. Stále plakala. Zmocnila se jí utajená nenávist ke kukuřici – občas snila o tom, že až bude suché září a stvoly budou nebezpečně hořlavé, vstoupí do kukuřice s pochodní v každé ruce. Ale také před tím měla strach. Tam venku v noci něco chodilo a vidělo to všechno… i tajemství, jež zůstávají uchována v lidských srdcích.</p>
<p>Soumrak přešel do noci. Kukuřice kol dokola Gatlinu šuměla a potajmu si cosi šeptala. Byla skvěle uspokojena.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Poslední příčka žebříku</strong></emphasis></p>
<p>Katrinin dopis mě dostihl včera, ani ne týden poté, co jsme se s otcem vrátili z Los Angeles. Byl adresován do Wilmingtonu v Delaware, jenže já jsem se od té doby už dvakrát přestěhoval. Lidé jsou v dnešní době pořád v pohybu a je zvláštní, jak tyhle přeškrtané adresy a nálepky s novými adresami dokážou vypadat jako výčitky. Její dopis byl pomačkaný, ušmudlaný a na jednom rohu přehnutý, jak ho neustále bral někdo do ruky. Přečetl jsem si jeho obsah, a než jsem si stačil uvědomit, co vlastně dělám, stál jsem v obývacím pokoji se sluchátkem telefonu v ruce a chystal jsem se zavolat tátovi. S pocitem podobným děsu jsem sluchátko položil. Je to už starý člověk a má za sebou dva infarkty. Mám mu snad zavolat a říct mu o Katrinině dopisu tak krátce poté, co jsme byli v Los Angeles? Taky by ho to mohlo zabít.</p>
<p>Takže jsem mu nezavolal. A neměl jsem nikoho jiného, komu bych se svěřil – něco jako tenhle dopis má příliš osobní ráz, takže není možné o tom vykládat nikomu kromě manželky nebo opravdu dobrého přítele. V posledních několika letech jsem moc dobrých přátel nezískal a se svou ženou Helenou jsem se rozvedl v jedenasedmdesátém. Teď už si posíláme jen vánoční pohlednice: Jak se ti daří? Jak to jde v práci? Šťastný nový rok.</p>
<p>Zůstal jsem s ním vzhůru celou noc, s tím Katrininým dopisem.</p>
<p>Klidně to mohla napsat na koresponďák. Pod oslovením „Milý Larry“ byla jen jediná věta. Jenže jedna věta může znamenat až dost. Může toho způsobit až dost.</p>
<p>Vzpomínal jsem na tátu v letadle, na jeho obličej, který v tom prudkém slunečním světle ve výšce šesti tisíc metrů nad zemí vypadal staře a zbědované, když jsme mířili na západ od New Yorku. Podle informací pilota jsme právě přeletěli Omahu a táta prohlásil: „Je to o hodně dál, než by se zdálo, Larry.“ Hlas měl plný jakéhosi unaveného smutku, který mi byl nepříjemný, protože jsem mu nerozuměl. Když jsem dostal Katrinin dopis, porozuměl jsem mu o něco líp.</p>
<p>Vyrůstali jsme sto dvacet kilometrů západně od Omany v městečku zvaném Hemingford Home – táta, máma, moje sestra Katrina a já. Byl jsem o dva roky starší než Katrina, které všichni říkali Kitty. Bylo to nádherné dítě a vyrostla z ní nádherná žena – dokonce i v osmi letech, tedy v roce, kdy došlo k té příhodě ve stodole, bylo vidět, že její kukuřičně žluté hebké vlasy nikdy neztmavnou a že její oči si jednou provždy uchovají tmavomodrou barvu skandinávských moří. Stačil jeden pohled do těch očí a každý muž se v nich musel utopit.</p>
<p>Nejspíš by se dalo říct, že jsme vyrůstali jako venkovští balíci. Táta měl tři sta akrů rovné úrodné půdy, na které pěstoval krmnou kukuřici a choval dobytek. Všichni jsme tomu místu prostě říkali „naše farma“. V té době byly všechny silnice prašné s výjimkou mezistátní dálnice číslo osmdesát a nebraské trasy číslo šestadevadesát a cesta do města byla něčím, na co jste čekali tři dny.</p>
<p>Dnes o mně lidé říkají, že jsem jeden z nejlepších nezávislých odborníků na podnikové právo v Americe – a upřímně řečeno bych sám musel přiznat, že podle mého názoru mají pravdu. Prezident jistého velkého podniku mě kdysi své správní radě představil jako svého najatého střelce. Chodím v drahých oblecích a boty mám šité z té nejlepší kůže. Na plný úvazek pro mne pracují tři asistenti a v případě potřeby jich můžu mít k dispozici další tucet. V oněch dnech jsem ale chodíval po prašné silnici do malé jednotřídky s učebnicemi svázanými řemenem a přehozenými přes rameno a Katrina chodívala se mnou. Někdy, zvlášť na jaře, jsme chodili bosi. Bylo to ještě předtím, co vyšlo nařízení, podle kterého vás bez bot neobsloužili v restauraci ani v krámě na trhu.</p>
<p>O něco později zemřela naše matka – Katrina i já jsme v té době byli na střední škole v Columbia City – a další dva roky nato táta o farmu přišel a začal se živit prodejem traktorů. Byl to konec naší rodiny, i když tehdy to ještě tak černě nevypadalo. Tátovi se v práci dařilo, koupil si obchodní zastoupení a někdy před devíti lety si ho dokonce vyhlédli pro vedoucí funkci. Já sám jsem díky fotbalu získal stipendium na Nebraské univerzitě a podařilo se mi nastudovat i něco víc než to, jak běhat s míčem po hřišti.</p>
<p>A Katrina? O té vám přece chci vyprávět.</p>
<p>Stalo se to, totiž ta příhoda ve stodole, v sobotu začátkem listopadu. Popravdě řečeno už si nevzpomínám, v kterém roce to přesně bylo, ale prezidentem byl tehdy ještě Ike. Máma byla na nějakém společenském dýchánku v Columbia City a táta odjel k našemu nejbližšímu sousedovi (a ten bydlel deset kilometrů od nás), aby mu pomohl opravit žebřiňák. Na farmě měl být ještě podomek, ten ale toho dne vůbec nepřišel a o necelý měsíc později ho táta vyhodil.</p>
<p>Táta mi nechal seznam věcí, které jsem měl udělat (a bylo tam taky pár úkolů pro Kitty), a řekl nám, že dokud nebudeme mít všechno hotové, nemáme si hrát. Netrvalo nám to ale dlouho. Bylo to v listopadu a touhle roční dobou už byl pryč čas, kdy se rozhodovalo o našem dalším živobytí. Zase jsme to toho roku dokázali, nemělo to ale platit navždy.</p>
<p>Vzpomínám si na ten den docela přesně. Obloha byla zatažená a přestože zima nebyla, v kostech jsme cítili, že už být <emphasis>chce, </emphasis>že už chce docela vážně začít s jinovatkou a mrazem, se sněhem a plískanicemi. Pole byla holá a zvířata netečná a nevrla. Zdálo se, jako by domem protahovaly zvláštní drobné poryvy průvanu, které tam nikdy dřív nebyly.</p>
<p>V takový den byla jediným opravdu příjemným místem, kam jste se mohli uchýlit, stodola. Byla teplá a plná útulné atmosféry, v níž se mísila vůně sena, zvířat a mrvy, i tajemného bublání a vrkání hrdliček vysoko nahoře v třetím podkrovním seníku. Když jste zaklonili hlavu, viděli jste, jak skulinami ve střeše proniká bílé listopadové světlo, a mohli jste se pokoušet najít mezi těmi skulinami písmena svého jména. Byla to hra, která jako by se hodila jen pro podmračené podzimní dny.</p>
<p>Tam nahoře v třetím podkrovním seníku byl k jednomu z příčných trámů přitlučený žebřík, který vedl přímo dolů na podlahu stodoly. Měli jsme zakázáno na něj lézt, protože byl starý a rozvrzaný. Táta nejmíň tisíckrát mámě sliboval, že ho strhne a dá tam nějaký pevnější, jenže vždycky když měl chvilku času, přišlo mu do toho něco jiného… jako třeba to, že pomáhal sousedovi se žebřiňákem. A podomek byl prostě k ničemu.</p>
<p>Když jste po tom rozviklaném žebříku vylezli nahoru – měl přesně třiačtyřicet příček; Kitty a já jsme je počítali tolikrát, že jsme to věděli naprosto přesně – ocitli jste se na trámu ve výši dvaceti metrů nad slámou posetou podlahou stodoly. A když jste se pak na tom trámu s rozklepanými koleny, s kotníky napjatými k prasknutí opatrně posunuli asi čtyři metry do strany, stáli jste nad stohem sena. A pak jste mohli skočit z trámu dolů, padat jako kámen celých těch dvacet metrů, s děsivě rozjařeným pocitem letět vstříc smrti a přistát na obrovské měkké matraci aromatického sena. Řeknu vám, že seno voní sladce, a vy jste tam zůstali ležet v té vůni znovuzrozeného léta, zatímco váš žaludek byl ještě někde tam nahoře na polovině cesty, a připadali jste si… asi tak, jak si musel připadat Lazar. Slétli jste z té výšky a přežili jste to.</p>
<p>Samozřejmě, že to bylo zakázané povyražení. Kdyby nás při něm byli chytili, dostala by matka nejspíš hysterický záchvat a otec by bez ohledu na náš pokročilý věk vytáhl řemen. Jednak kvůli tomu žebříku a jednak proto, že kdybyste náhodou ztratili rovnováhu a zřítili se z toho trámu dřív, než jste se stačili došourat nad tu několikametrovou vrstvu sena, čekala by vás na tvrdé prkenné podlaze stodoly jistá smrt.</p>
<p>Jenže pokušení bylo prostě příliš velké. Když není kocour doma… však víte, jak se to říká.</p>
<p>Ten den to začalo stejně jako vždycky nádherným pocitem obav smíšených s napjatým očekáváním. Stáli jsme u dolního okraje žebříku a dívali jsme se na sebe. Kitty byla v obličeji začervenalá a oči měla tmavší a zářivější než jindy.</p>
<p>„Že to nezkusíš,“ popichoval jsem ji.</p>
<p>„Hecíři jdou první,“ odpověděla bez zaváhání.</p>
<p>„Holky mají přednost,“ zareagoval jsem stejně promptně.</p>
<p>„Nemají, když je to nebezpečné,“ odsekla a upejpavě sklopila oči, jako kdyby všichni lidé v okolí nevěděli, že je to druhá největší divoška v Hemingfordu. Jenže takhle to s ní chodilo. Byla ochotná tam vylézt, ale nechtěla jít první.</p>
<p>„No dobře,“ přikývl jsem. „Tak já lezu.“</p>
<p>Toho roku mi bylo deset a byl jsem hubený jako lunt, vážil jsem asi pětatřicet kilo. Kitty bylo osm a byla o deset kilo lehčí. Žebřík nás vždycky předtím unesl a my jsme si mysleli, že nás vždycky unese zas, což je filozofie, která co svět světem stojí dostává lidi i celé národy do malérů.</p>
<p>Cítil jsem to toho dne, cítil jsem, jak se žebřík začíná v tom prašném vzduchu stodoly lehce rozkmitávat, když jsem lezl výš a výš. Jako vždycky mě asi v polovině napadlo, co by se se mnou asi stalo, kdyby žebřík najednou povolil a definitivně se zřítil. Lezl jsem ale dál, dokud jsem se rukama nezachytil trámu, nevytáhl se na něj a nepohlédl dolů.</p>
<p>Katrinin obličej, natočený vzhůru ke mně, byl jako malá bílá oválná skvrna. Ve vyrudlé kostkované košili a modrých džínsech vypadala jako panenka. Ještě výš nade mnou mezi zaprášenými okapy měkce cukrovaly hrdličky.</p>
<p>A zase podle zavedeného rituálu:</p>
<p>„Hej, ty tam dole!“ zavolal jsem a můj hlas se k ní nesl na drobném chmýří sena.</p>
<p>„Hej, ty tam nahoře!“</p>
<p>Postavil jsem se a maličko jsem se zakymácel. Jako vždy se najednou zdálo, že tu víří podivné vzdušné proudy, které tam dole vůbec nebyly. Slyšel jsem, jak mi tluče srdce, když jsem se začal krok za krokem posouvat po trámu a roztaženýma rukama jsem udržoval rovnováhu. Jednou mi v téhle fázi celého dobrodružství přeletěla těsně kolem hlavy hrdlička, a když jsem sebou polekaně škubl, málem jsem rovnováhu ztratil. Od té doby jsem měl permanentní strach, aby se to znovu neopakovalo.</p>
<p>Tentokrát se ale nic takového nestalo. Konečně jsem stál v bezpečí nad senem. Teď už pohled dolů působil spíš určitou živočišnou rozkoš než hrůzu. Následoval moment napjatého očekávání a pak jsem vyskočil do prázdna, pro větší efekt jsem si stiskl nos, a když se mě náhle zmocnila přitažlivost, surově mě strhla dolů a táhla mě prudkým pádem k zemi, měl jsem jako vždy chuť vykřiknout: <emphasis>Ne, omlouvám se, udělal jsem chybu, pusťte mě zpátky nahoru!</emphasis></p>
<p>Potom jsem byl v seně, vletěl jsem do něj jako vystřelená kulka. Ze všech stran mě pohltila jeho sladká a prašná vůně, pořád ještě jsem se propadal jakoby do těžké vody, až jsem se kompletně pohřbený uvnitř docela zastavil. Jako vždycky jsem cítil, že se mi chce kýchnout. A slyšel jsem vystrašenou myšku nebo dvě utíkat do nějakého klidnějšího zákoutí stohu. A tím zvláštním způsobem jsem měl pocit, že jsem se znovu narodil. Vzpomínám, jak mi Kitty jednou říkala, že si po skoku do sena připadá čerstvá a nová jako mimino. Tenkrát jsem to odbyl pokrčením ramen – tak trochu jsem věděl, jak to myslí, a tak trochu jsem to nevěděl – ale od chvíle, co jsem dostal její dopis, přemýšlím i o tom.</p>
<p>Vyškrábal jsem se ven ze sena; bylo to trochu, jako bych plaval, dokud jsem se nemohl postavit na podlahu stodoly. Měl jsem seno v kalhotách i za košilí. Bylo na mých teniskách a ulpívalo mi na loktech. A že mi trčela sláma z vlasů? Na to vemte jed.</p>
<p>Kitty už v tom okamžiku byla v polovině žebříku, zlaté copy jí poskakovaly po lopatkách, jak se šplhala tím sloupem prašného světla. Jiné dny bývalo někdy to světlo stejně zářivé jako její vlasy, toho dne však její copy neměly konkurenci – byly tam nahoře jasně nejbarevnějším objektem.</p>
<p>Vzpomínám, že jsem přemýšlel o tom, že se mi vůbec nelíbí, jak se žebřík pohupuje ze strany na stranu. Zdálo se mi, že je rozviklanější než kdy dřív.</p>
<p>A pak byla vysoko nade mnou na trámu – teď jsem byl já ten malý dole, moje tvář byla malým bílým vzhůru otočeným oválem a její hlas ke mně dolů připlouval na poletujícím chmýří, rozvířeném mým skokem.</p>
<p>„Hej, ty tam dole!“</p>
<p>„Hej, ty tam nahoře!“</p>
<p>Pomalu postupovala po trámu a srdce se mi v prsou nezklidnilo dřív, dokud podle mého odhadu nebyla v bezpečí nad senem. Bylo tomu tak pokaždé, i když se pohybovala graciézněji než já… a také atletičtěji, přestože může vypadat zvláštně, když takhle kluk mluví o mladší sestře.</p>
<p>Stála na špičkách svých starých kecek s nízkým svrškem a ruce měla napřažené před sebou. A potom skočila po hlavě dolů. Jsou určité věci, na které se nezapomíná, věci, které nelze popsat. Já to ale popsat můžu… aspoň do jisté míry. Ne ale tak, abyste dokázali pochopit, jak to bylo nádherné, jak to bylo dokonalé, jedna z mála věcí v mém životě, které se zdají naprosto reálné a naprosto pravdivé. Ne, tak vám to vypovědět nedokážu. Na to nemám dostatečně obratné pero ani jazyk.</p>
<p>Na kratičký okamžik se zdálo, jako by se vznášela ve vzduchu, jako by ji nadnášel jeden z těch tajemných vzdušných proudů, které existovaly jen v třetím podkrovním seníku, podobná zářivé hrdličce se zlatým peřím, jakou od té doby Nebraska neviděla. Byla to moje Kitty, moje sestřička, s pažemi za tělem a s prohnutými zády, a jak já jsem ji v tom okamžiku miloval!</p>
<p>Potom se snesla dolů, zabořila se do sena a zmizela mi z dohledu. Z díry, kterou udělala, se nesl oblak chmýří a zvuk jejího hihňání. Zapomněl jsem, jak rozvrzaně žebřík vypadal, když na něm stála, a než vylezla ven, byl jsem už zase na poloviční cestě nahoru.</p>
<p>Zkoušel jsem také skočit po hlavě, ale jako vždycky mě popadl strach a můj skok se změnil v překotný pád. Nejspíš jsem nikdy tak pevně jako Kitty nevěřil, že tam dole opravdu to seno je.</p>
<p>Jak dlouho jsme takhle vyváděli? Těžko říct. Po dalších deseti nebo dvanácti skocích jsem ale vzhlédl vzhůru a viděl jsem, že se světlo změnilo. Za chvíli se měli vrátit máma s tátou a my byli celí obalení senem… což se v podstatě rovnalo podepsanému přiznání. Dohodli jsme se, že každý skočíme ještě jednou.</p>
<p>Když jsem se jako první šplhal nahoru, cítil jsem, jak se žebřík pode mnou hýbe, a slyšel jsem – nesmírně nezřetelně – naříkavé skřípění starých hřebíků, které se uvolňovaly ze dřeva. A vůbec poprvé jsem pocítil opravdový, nefalšovaný strach. Myslím, že kdybych to měl blíž dolů, byl bych slezl a tím to všechno mohlo skončit, jenže trám byl blíž a připadal mi bezpečnější. Tri příčky od vrcholku sténání vytahujících se hřebíků zesílilo a mě náhle zalila chladná hrůza; byl jsem si jistý, že tentokrát jsem zašel příliš daleko.</p>
<p>A pak jsem nahmatal trám plný třísek, přesunul jsem na něj svou váhu z žebříku a na čele jsem měl studeným, nepříjemným potem přilepená stébla sena. Najednou to už nebyla žádná legrace.</p>
<p>Rychle jsem přešel nad seno a skočil dolů. Dokonce i příjemný pocit vyvolaný pádem byl pryč. Když jsem letěl dolů, představoval jsem si, jak by mi asi bylo, kdybych se místo do poddajné kupy sena řítil vstříc tvrdým prknům podlahy.</p>
<p>Když jsem vylezl doprostřed stodoly, viděl jsem, jak Kitty hbitě šplhá po žebříku nahoru. „Slez dolů!“ zavolal jsem na ni. „Není to bezpečné!“</p>
<p>„Udrží mě!“ odpověděla sebejistě. „Jsem lehčí než ty!“</p>
<p>„Kitty…“</p>
<p>To už jsem však nedořekl. Právě v tom okamžiku totiž žebřík povolil.</p>
<p>Rozpadl se s tříštivým praskotem prohnilého dřeva. Vykřikl jsem a Kitty pronikavě zaječela. Byla asi v tom místě, kde se mě samotného předtím zmocnilo přesvědčení, že jsem zašel příliš daleko.</p>
<p>Příčka, na které stála, praskla, a potom se ulomily obě postranice. Žebřík se pod ní zcela zhroutil a na okamžik připomínal nějaký nemotorný hmyz – kudlanku nábožnou nebo červotoče – který se právě rozhodl někam zmizet.</p>
<p>Pak se zřítil na narazil na podlahu stodoly s hlasitým prásknutím, po němž se do vzduchu zdvihl oblak prachu a krávy začaly vyděšeně bučet. Jedna z nich kopla do dveří svého boxu.</p>
<p>Kitty pronikavou fistulkou zavřeštěla.</p>
<p><emphasis>„Larry! Larry! Pomoz mi!“</emphasis></p>
<p>Věděl jsem, co je třeba udělat, uvědomil jsem si to okamžitě. Měl jsem strašný strach, ne ale takový, aby mě připravil o rozum. Visela víc než patnáct metrů nade mnou, nohy v modrých džínsech divoce kmitaly vzduchem a někde nad ní cukrovaly hrdličky. Samozřejmě, že jsem měl strach. A něco vám řeknu, dodnes se nedokážu dívat na cirkusovou vzdušnou akrobacii, ani v televizi ne. Dělá se mi z toho zle od žaludku.</p>
<p>Věděl jsem ale, co je třeba udělat.</p>
<p>„Kitty!“ volal jsem na ni zoufale nahoru. „Hlavně se nehýbej! <emphasis>Nehýbej se!“</emphasis></p>
<p>Okamžitě mě poslechla. Její nožky přestaly kopat kolem sebe, visela nehybně a drobnýma ručkama svírala poslední příčku zubatého zbytku žebříku podobná akrobatce, jejíž létající hrazda se zastavila.</p>
<p>Rozběhl jsem se ke stohu sena, nabral jsem oběma rukama, uháněl jsem zpátky a hodil jsem seno na zem. Pak jsem znovu utíkal ke stohu. A znovu. A znovu.</p>
<p>Na to, co se dělo potom, si pořádně nevzpomínám, pamatuju jen, že se mi seno dostalo do nosu, takže jsem se rozkýchal a nemohl jsem přestat. Běhal jsem sem a tam a vršil jsem kupu sena na místě, kde předtím stál spodek žebříku. Byla to strašně malá kupa. Když jste se podívali nejdřív na ni a potom na Kitty visící tak vysoko nad ní, připomínalo to kreslené filmy, ve kterých ten chlápek skáče ze stovky metrů do sklenice vody.</p>
<p>Tam a zpátky. Tam a zpátky.</p>
<p>„Já už se dlouho neudržím, Larry!“ Její hlas byl ječivý a zoufalý.</p>
<p>„Musíš, Kitty! Musíš se ještě držet!“</p>
<p>Tam a zpátky. Za košilí spousta sena. Tam a zpátky. Nakupená hromada mi už dosahovala až pod bradu, jenže ten stoh, do kterého jsme skákali, byl hluboký asi osm metrů. Pomyslel jsem si, že kdyby si jen zlámala nohy, vyvázla by z toho ještě lacino. A věděl jsem, že kdyby se do toho sena vůbec netrefila, zabila by se. Tam a zpátky.</p>
<p><emphasis>„Larry! Ta příčka praská!“</emphasis></p>
<p>Slyšel jsem až dolů táhlé a skřípavé sténání příčky, která pod její vahou povolovala. V panice začala znovu kopat nohama, jenže kdyby sebou takhle házela, určitě by nedopadla do sena.</p>
<p>„Ne!“ zařval jsem. „Ne! Nech toho! Prostě se pusť! Pusť se, Kitty!“ protože už nebyl čas přinést další seno. Nebyl čas dělat nic jiného než slepě doufat.</p>
<p>Pustila se a spadla přesně v okamžiku, kdy jsem jí to nařídil. Letěla přímo dolů jako hozený nůž. Připadalo mi, že padá věčně, zlaté copy jí stály nad hlavou kolmo vzhůru, oči měla zavřené a v obličeji byla bílá jako křída. Neječela. Ústa měla zakrytá sepjatýma rukama, jako by se modlila.</p>
<p>A dopadla přímo doprostřed kupky sena. Propadla dolů, ztratila se mi z očí – seno se rozlétlo na všechny strany, jako by do něj vletěl dělostřelecký granát – a slyšel jsem náraz jejího těla na prkna podlahy. Při zvuku toho hlasitého úderu mě zalil smrtelný pot. Byl moc hlasitý, zdaleka moc hlasitý. Musel jsem se ale přesvědčit.</p>
<p>Rozplakal jsem se, vrhl jsem se do té kupky sena a začal jsem ji rozhazovat; házel jsem seno za sebe plnými hrstmi. Na světle se objevila jedna noha v modrých džínsech, potom kostkovaná košile… a potom Kittyina tvář. Byla smrtelně bledá a oči měla zavřené. Jakmile jsem ji spatřil, bylo mi jasné, že je mrtvá. Svět kolem mne vybledl v listopadovou šeď. Jediné, co v něm mělo nějakou barvu, byly její zářivě zlaté copy.</p>
<p>A pak zasvítily její tmavomodré duhovky, když otevřela oči.</p>
<p>„Kitty?“ Můj hlas zněl chraptivě, nakřáplé a nevěřícně. Hrdlo jsem měl potažené senným prachem. „Kitty?“</p>
<p>„Larry?“ zeptala se ohromeně. „Já jsem naživu?“</p>
<p>Zdvihl jsem ji ze sena, přitiskl jsem ji k sobě a ona mě objala kolem krku a můj stisk opětovala.</p>
<p>„Jsi naživu,“ vydechl jsem. „Jsi naživu, jsi naživu.“</p>
<p>Zlomila si levý kotník a to bylo všechno. Když doktor Pedersen, praktický lékař z Columbia City, zašel s otcem a se mnou do stodoly, dlouho se beze slova díval do stínů nahoře. Poslední příčka žebříku tam ještě nakřivo visela na jednom hřebíku.</p>
<p>Jak říkám, díval se tam hodně dlouho. „Zázrak,“ řekl mému otci a potom pohrdlivě kopl do sena, které jsem tam nanosil. Vyšel ven, nasedl do svého zaprášeného DeSota a odjel.</p>
<p>Pocítil jsem na rameni otcovu ruku. „Půjdeme do dřevníku, Larry,“ oznámil velice klidně. „Počítám, že víš, co tě tam čeká.“</p>
<p>„Ano, pane,“ zašeptal jsem.</p>
<p>„Chci, abys při každé ráně děkoval bohu, Larry, za to, zeje tvoje sestra ještě naživu.“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>A pak jsme šli. Dal mi těch ran nepočítané, dal mi jich tolik, že jsem týden jedl vestoje a další dva týdny s polštářem na židli. A pokaždé, když mě velkou rudou mozolnatou rukou udeřil, děkoval jsem bohu.</p>
<p>Děkoval jsem mu nahlas, hodně nahlas. A při posledních dvou nebo třech ranách jsem si byl naprosto jistý, že mě bůh slyší.</p>
<p>Krátce před spaním mi dovolili za ní zajít. Vzpomínám si, že za jejím oknem seděl drozd. Nohu, celou v obvazech, měla položenou na prknu.</p>
<p>Hleděla na mne tak upřeně a láskyplně, až mě to uvádělo do rozpaků. „Seno,“ řekla potom. „Tys tam nanosil seno.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ vyhrkl jsem. „Co jsem měl dělat jiného? Když se ten žebřík zlomil, nemohl jsem se přece dostat k tobě nahoru.“</p>
<p>„Nevěděla jsem, co děláš,“ prohlásila.</p>
<p>„Tos přece musela vědět! Prokristapána, vždyť jsem byl přímo pod tebou!“</p>
<p>„Neodvážila jsem se podívat dolů,“ vysvětlovala. „Měla jsem moc velký strach. Celou dobu jsem měla zavřené oči.“</p>
<p>Ohromeně jsem na ni zíral.</p>
<p>„Tys to nevěděla? Nevědělas, co dělám?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„A když jsem ti řekl, aby ses pustila… tak jsi to prostě <emphasis>udělala?“</emphasis></p>
<p>Přikývla.</p>
<p>„Jak jsi to mohla udělat, Kitty?“</p>
<p>Zadívala se na mne těma svýma tmavomodrýma očima. „Věděla jsem, že určitě děláš něco, abys mě z toho dostal,“ prohlásila. „Jsi přece můj starší brácha. Věděla jsem, že se o mě postaráš.“</p>
<p>„Páni, Kitty, ani nevíš, jaké jsi měla štěstí.“</p>
<p>Zabořil jsem obličej do dlaní. Kitty se posadila, odtáhla mi ruce a políbila mě na tvář. „To nevím,“ přikývla, „ale věděla jsem, že jsi tam dole. „To je hrůza, jak jsem ospalá. Tak ahoj zítra, Larry. Doktor Pedersen říká, že dostanu na nohu sádru.“</p>
<p>Tu sádru měla na noze necelý měsíc a podepsali se na ni všichni její spolužáci – přinutila dokonce i mě, abych se jí podepsal. A když jí sádru sundali, byl to konec celé té příhody ve stodole. Otec nahradil žebřík do třetího podkrovního seníku žebříkem novým a pevným, já jsem už ale nikdy nevyšplhal nahoru na trám a neskočil jsem do sena. A pokud vím, Kitty taky ne.</p>
<p>Tím to skončilo, a přece to vlastně neskončilo. Skončilo to doopravdy teprve před devíti dny, když Kitty skočila z nejvyššího patra budovy jisté pojišťovny v Los Angeles. V náprsní tašce mám výstřižek z <emphasis>Los Angeles Times. </emphasis>Počítám, že už ho tam budu nosit pořád, ne ale pro potěšení, jako u sebe nosíte fotografie lidí, na které si chcete občas vzpomenout, lístky z nějakého doopravdy vynikajícího divadelního představení nebo kus programu z finále baseballové ligy. Nosím ten výstřižek tak, jako lidé nosí něco těžkého, protože to patří k jejich povinnostem. Jeho titulek zní: SEBEVRAŽDA PROSTITUTKY: SKOK PO HLAVĚ Z OKNA.</p>
<p>Vyrostli jsme. To je všechno, co vím, kromě různých podružností, které nic neznamenají. Chtěla jít do Omahy studovat obchodní akademii, jenže to léto potom, co absolvovala střední školu, zvítězila v soutěži o královnu krásy a provdala se za jednoho z členů poroty. Zní to jako špatný vtip, co? Moje Kitty.</p>
<p>Když jsem byl na právnické fakultě, rozvedla se a napsala mi dlouhý dopis o deseti nebo ještě víc stránkách, ve kterém mi vylíčila, jak to všechno bylo, jak to bylo trapné, jak to mohlo dopadnout mnohem líp nebýt toho, že nemohla mít dítě. Ptala se, jestli bych se na ni nemohl přijet podívat. Jenže ztratit na právnické fakultě týden, to je jako ztratit na umělecké škole celý semestr. Vypadá to tam jako na chrtích dostizích. Jakmile toho malého mechanického zajíce ztratíte z dohledu, je pryč navždy.</p>
<p>Přestěhovala se do Los Angeles a znovu se provdala. Když se zhroutilo i tohle manželství, měl jsem už právnickou fakultu hotovou. Přišel další dopis, tentokrát kratší a zatrpklejší. Psala mi, že na <emphasis>tenhle </emphasis>kolotoč už ji nikdy nikdo nenaláká. Je to všechno podvod a ten mosazný prstýnek můžeš chytit jen za tu cenu, že sletíš z koně a rozbiješ si hlavu. A jestli člověk musí zaplatit tímhle, aby se svezl zadarmo, kdo by o to stál? PS. Nemohl bys přijet, Larry? Dlouho jsme se neviděli.</p>
<p>Odepsal jsem jí a vysvětloval jsem, že bych strašně rád přijel, že to ale nejde. Podařilo se mi sehnat místo v nesmírně agresivní firmě, kde jsem zatím zastával naprosto podřadnou funkci se spoustou práce a žádným uznáním. Jestli chci postoupit o jeden stupínek výš, musím to dokázat ještě letos. To byl <emphasis>můj </emphasis>dlouhý dopis a nepsal jsem v něm o ničem jiném než o své kariéře.</p>
<p>Odepisoval jsem na všechny její dopisy. Nikdy jsem se ale doopravdy nepřinutil uvěřit tomu, že je to vážně Kitty, kdo mi je píše, asi tak jako jsem se nikdy nepřinutil uvěřit, že to seno tam dole vážně je… dokud na konci klesání nezbrzdilo můj pád a nezachránilo mi život. Nepřinutil jsem se uvěřit tomu, že moje sestra a ta životem zdeptaná žena, která svoje dopisy podepisuje „Kitty“ a kolem podpisu dělá kroužek, jsou doopravdy jedna a tatáž osoba. Moje sestra byla copatá holčička, které se ještě nenalila prsa.</p>
<p>Nakonec to byla ona, kdo přestal psát. Dostával jsem od ní vánoční pohlednice a gratulace k narozeninám a o odpovědi se starala moje žena. Pak jsme se rozvedli, já jsem se přestěhoval a prostě jsem zapomněl. Další vánoční pohlednice a přání k narozeninám mi došly na novou adresu prostřednictvím zasilatelské služby. Tedy na první novou adresu. A já jsem si pořád říkal: Zatraceně, musím Kitty napsat a dát jí vědět, že jsem se přestěhoval. Nikdy jsem se k tomu nedostal.</p>
<p>Jak jsem ale říkal, to všechno jsou jen podružnosti, které nic neznamenají. Jediné, na čem <emphasis>záleží, </emphasis>je to, že jsme vyrostli, že skočila po hlavě z budovy té pojišťovny a že to byla Kitty, která vždycky věřila, že to seno tam dole bude. Byla to Kitty, která řekla: „Věděla jsem, že určitě děláš něco, abys mě z toho dostal.“ Na tom záleží. A na Kittyině dopisu.</p>
<p>Lidé jsou v dnešní době pořád v pohybu a je zvláštní, jak tyhle přeškrtané adresy a nálepky s novými adresami dokážou vypadat jako výčitky. Do levého horního rohu obálky napsala hůlkovým písmem zpáteční adresu, na které bydlela až do toho dne, kdy skočila. Byl to velice slušný činžák na bulváru Van Nuys. Byli jsme tam s tátou pro její věci. Domácí byla příjemná a tvrdila, že měla Kitty ráda.</p>
<p>Datum na razítku bylo dva týdny před její smrtí. Nebýt těch dvou nových adres, byl bych její dopis dostal už dávno. Asi už ji unavovalo čekat.</p>
<p><emphasis>Milý Larry,</emphasis></p>
<p><emphasis>hodně jsem o tom poslední dobou přemýšlela…a dospěla jsem k závěru, že by pro mě bývalo bylo lepší, kdyby se ta poslední příčka zlomila, než jsi tam stačí nanosit seno.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tvoje Kitty.</emphasis></p>
<p>Ano, počítám, že ji nejspíš unavovalo čekat. Raději bych chtěl věřit tomu, než abych si musel představovat, jak si nakonec řekla, že jsem na to všechno zapomněl. Byl bych moc nerad, jestli si to myslela, protože právě tahle jedna věta by mě snad jako jediná věc byla přiměla k tomu, abych se za ní okamžitě rozjel.</p>
<p>Ale ani to není ten pravý důvod, proč teď tak těžko usínám. Když zavřu oči a nechám se unášet spánkem, vidím ji padat z třetího podkrovního seníku s tmavomodrýma očima široce rozevřenýma, s prohnutými zády a s pažemi za tělem.</p>
<p>Byla to ona, kdo vždycky věděl, že to seno tam dole bude.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Muž, který miloval květiny</strong></emphasis></p>
<p>Jednou brzo večer v květnu 1963 šel mladý muž řízně, s rukou v kapse, po newyorské Třetí avenui. Vzduch byl svěží a příjemný, barva oblohy pomalu přecházela z modré do uklidňující a příjemné fialové barvy soumraku. Existují lidé, kteří tohle město milují – a tohle byl jeden z večerů, kdy je milovat museli. Všichni, kdo postávali u vchodů do obchodů s lahůdkami a do čistíren, měli na tváři úsměv. Stará paní tlačící starý dětský kočárek s dvěma pytli potravin se na mladíka usmála, zvedla ruku na pozdrav a řekla mu: „Ahoj, krasavce!“ Mladík se na ni pousmál a také jí zamával.</p>
<p><emphasis>Když kolem něho procházela, pomyslela si: je zamilovaný.</emphasis></p>
<p>Vyzařovalo to z něj. Měl na sobě světle šedý oblek, úzkou kravatu si trochu povolil a límec u košile rozepnul. Jeho tmavé vlasy byly střižené nakrátko. Pleť měl světlou, oči světle modré. Jeho tvář nebyla nějak výrazná, ale toho hezkého jarního večera, na této ulici, v květnu 1963, <emphasis>byl </emphasis>opravdu krásný a stará paní si na chviličku nostalgicky vzpomněla, že na jaře může být krásný kdokoli… když se spěchá setkat se svou vysněnou, pak půjdou na večeři a pak si třeba zatancovat. Jaro je jediné období, kdy nostalgie nezahořkne, a ona Šla dál, ráda, že ho oslovila a že on jí na její pozdrav odpověděl aspoň tím pokynutím.</p>
<p>Mladík přešel Šedesátou třetí, jeho kroky byly trochu taneční a na rtech měl pořád ten lehký úsměv. Kousek dál po chodníku stál starý muž vedle oprýskaného zeleného ručního vozíku plného květin –převládaly žluté, hlavně pozdní krokusy. Starý muž měl i karafiáty a pár čajových růží ze skleníku, hlavně žlutých a bílých. Pojídal preclík a poslouchal velké tranzistorové rádio, které měl na rohu vozíku; sedělo mu tam jako kočka.</p>
<p>Z rádia se linuly špatné zprávy, jež nikdo neposlouchal – vrah, co oběti utloukal kladivem, byl ještě na útěku, JFK prohlásil, že situace v malé asijské zemi jménem Vietnam (hlasatel říkal „Vitman“) zasluhuje pozornosti, neznámá žena byla vytažena z East River, velká porota nic nedokázala jednomu velkému mafiánovi – v rámci boje města proti heroinu –, Rusové zas odpálili jadernou bombu. Nic z toho se nezdálo reálné, nezdálo se, že by na něčem z toho záleželo. Vzduch byl teplý a prodchnutý jarem. Dva chlápci s pivními pupky postávali před pekárnou a hráli čáru o pěticenty. Jaro už bylo na prahu léta a v tomhle městě je léto dobou snění.</p>
<p>Mladík prošel kolem stánku s květinami a zvuk špatných zpráv začal zanikat v dálce. Zaváhal, podíval se přes rameno a rozmyslel si to. Sáhl si do kapsy saka a něco tam nahmátl. Na chvíli se zatvářil překvapeně, až polekaně, a když vytáhl ruku z kapsy, vrátil se na jeho tvář výraz napjatého očekávání.</p>
<p>Došel zpátky ke květinovému stánku. Usmíval se. Přinese jí nějaké květiny, to jí udělá radost. Rád se díval, jak se její oči vždycky rozzářily překvapením a radostí, kdykoli jí přinesl nějaké překvapení – maličkosti, do bohatství měl daleko. Bonboniérku. Náramek. Jednou pytlík pomerančů z Valencie, protože věděl, že je Norma má ráda.</p>
<p>„Můj mladý příteli,“ řekl prodavač květin, když se mladík v šedém obleku k němu vrátil a přelétal očima po jeho zboží. Prodavači mohlo být tak šedesát osm, měl na sobě rozdrbaný tlustý šedý svetr a na hlavě baret, přestože bylo takové teplo. Jeho tvář byla samá vráska, měl pytlíky pod očima a mezi prsty se mu třásla cigareta. Ale také věděl, jaké to je, když je jaro a člověk je mladý – mladý a tak zamilovaný, že to z něj září kolem dokola. Normálně se prodavač tvářil kysele, ale teď se pousmál, stejně jako předtím ta stará paní s pytli potravin, protože tenhle chlapík byl úplně jasný. Setřel si drobky z preclíku ze svetru a pomyslel si: kdyby se tý jeho mělo něco stát, tak tenhle se ocitne na aru natotata.</p>
<p>„Po čem máte ty kytky?“ zeptal se mladík.</p>
<p>„Udělám vám hezkou kytičku za dolar. Tyhle čajový růže sou skleníkový. Stojej trochu víc, kus za sedmdesát centů. Já vám dám půl tuctu za tři páde.“</p>
<p>„To je drahý,“ řekl mladík.</p>
<p>„Co je dobrý, neni nikdy laciný, můj mladej příteli. Neříkávala vám to máma?“</p>
<p>Mladík se zaškeřil. „Mohla to někdy říct.“</p>
<p>„Určitě. Určitě to říkala. Dám vám půl tuctu, dvě červený, dvě žlutý, dvě bílý. Líp to nedám dohromady. A dám do toho ňákej asparágus, to maj rády, a přidám tam trochu kapradí. Moc pěkný to bude. Nebo můžete mít tu kytičku za dolar.“</p>
<p>„Kdo to má rád?“ zeptal se mladík a ještě pořád se usmíval.</p>
<p>„Milej příteli,“ řekl prodavač, zahodil vajgla do kanálu a usmál se, „v květnu si nikdo nekupuje kytky sám pro sebe. To je něco jako federální zákon, chápete?“</p>
<p>Mladík myslel na Normu, její šťastné, překvapené oči a její něžný úsměv – a trochu sklonil hlavu. „Myslím, že chápu,“ řekl.</p>
<p>„Jasně že jo. Tak co mi řeknete?“</p>
<p>„No, co myslíte vy?“</p>
<p>„Já vám řeknu, co si myslim já. To si pište. Koneckonců, rady a porady jsou eště furt zadarmiko, že jo?“</p>
<p>Mladík se usmál a řekl: „To už je to jediné, co ještě je.“</p>
<p>„Vy ste mi ňákej váhávej,“ řekl květinář. „Tak jo, mladíku. Jestli ty kytky kupujete pro mámu, tak to bude ta kytička. Ňákej ten krokus, ňáká lilie. Vona vám aspoň nezkazí radost tím, že řekne: ‘ale synáčku, ty sou krásný, kolik jenom stály, to fakt máš peníze na vyhazování?’„</p>
<p>Mladík zaklonil hlavu a zasmál se.</p>
<p>Prodavač pokračoval: „Ale jestli je to vaše holka, tak to už je něco jinýho, synku. Když jí přinesete ty čajový růže, tak se vám nepřevtělí v účetního, došlo? Kdepak! Vrhne se vám vokolo krku…“</p>
<p>„Tak já si vezmu ty čajový růže,“ řekl mladík – a teď se začal pro změnu smát květinář. Chlapi, co hráli čáru, se otočili a uchechtli se.</p>
<p>„Hele, mladej!“ zavolal na něj jeden z nich. „Nechceš lacino koupit snubní prsten? Já ti prodám svůj… už vo něj nemám zájem.“</p>
<p>Květinář vybral šest čajových růží, trochu jim uštípl stonky, postříkal je vodou a zabalil do velkého papírového kornoutu.</p>
<p>„Dneska večer budeme mít počasí přesně takový, jaký byste si přáli,“ říkalo rádio. „Bude jasno, teploty okolo dvaadvaceti stupňů, úplně perfektní na romantickou vyhlídku ze střechy na hvězdičky, pokud ovšem jste romantický typy. Tak si to užijte, občani Velkýho New Yorku, užijte si to!“</p>
<p>Květinář omotal kornout lepicí páskou a poradil mladíkovi, aby své milé řekl, že má dát do vody s květinami trochu cukru, že tak vydrží déle.</p>
<p>„Jo, povím jí to,“ řekl mladík. Vytáhl pětidolarovku. „Díky.“</p>
<p>„Dělám jen svoji práci, můj mladej příteli,“ řekl květinář a dal mu nazpátek dolar a dva čtvrťáky. Jeho úsměv trochu zesmutněl. „Dejte jí za mě pusu.“</p>
<p>V rádiu začali Four Seasons zpívat „Sherry“. Mladík si zastrčil drobné do kapsy a šel dál ulicí s očima rozšířenýma a ostražitýma a zvědavýma a příliš se kolem sebe nedíval na pulzující život na Třetí avenui – díval se spíš do sebe, v předtuše čehosi. Ale pár věcí mu padlo do oka: maminka tlačící dítě v kočárku, dítě mělo směšně umazanou pusinku od zmrzliny, holčička skákající přes švihadlo a pozpěvující si říkanku: „Betty a Henry na stromě, dávají si PUSINKY! Nejdřív hubička, potom radnická, a potom mají Ku–bíč–ka!“ Dvě ženy stály před prádelnou, kouřily a bavily se o svých těhotenstvích. Několik chlapů postávalo před výlohou elektroprodejny, v níž vyhrával gigantický barevný televizor se čtyřmístnou cenou –běžel tam baseball a obličeje hráčů byly všechny do zelena. Hřiště samo mělo neurčitou barvu slámy a newyorští Mets vyhrávali nad Filadelfií na konci deváté směny šest jedna.</p>
<p>Šel dál, v ruce držel květiny a nevšiml si toho, jak ty dvě ženy před prádelnou své řeči na chvíli přerušily a zamyšleně se podívaly, jak kráčí kolem se svými čajovými růžemi – časy, kdy ony samy dostávaly květiny, byly už dávno ty tam. Nevšiml si mladého dopravního strážníka, jenž zahvízdnutím zastavil dopravu na křižovatce Třetí a Šedesáté deváté, aby mu umožnil přejít – policista byl sám zasnoubený a všiml si zasněného výrazu na mladíkově tváři, který mu připomínal jeho vlastní výraz, který nedávno viděl v zrcadle, když se holil. Nevšiml si dvou asi patnáctiletých holek, které přešly ulici v protisměru k němu a pak se vzaly za ruce a chichotaly se.</p>
<p>Na Sedmdesáté třetí se zastavil a dal se doprava. Tahleta ulice už byla trochu tmavší, lemovaná fasádami z červených cihel a suterénními restauracemi s italskými jmény. O tři bloky dál hráli chlapi v narůstající tmě petanku. Mladík až tak daleko nešel – o půl bloku dál zahnul do úzké uličky.</p>
<p>Teď už svítily a matně zářily hvězdy a ulička byla temná a plná stínů, vroubená neurčitými konturami popelnic. Mladík byl teď sám – ne, ne tak docela. V rudavém přísvitu se ozvalo zaječení a mladík svraštil čelo. Byla to jen milostná serenáda nějakého kocoura a vůbec to nebylo hezké.</p>
<p>Zpomalil krok a pohlédl na hodinky. Bylo tři čtvrtě na devět a Norma by právě teď měla být…</p>
<p>Pak ji spatřil, jak k němu přichází přes dvorek, na sobě má tmavomodré kalhoty a námořnickou blůzičku, a při tom pohledu ho zabolelo srdce. Vždy ho překvapilo, když ji po čase uviděl, vždy to byl takový příjemný šok – vypadala tak <emphasis>mladá.</emphasis></p>
<p>Jeho úsměv teď zářil – <emphasis>vyzařoval </emphasis>z jeho tváře, a on zrychlil krok.</p>
<p>„Normo!“ řekl.</p>
<p>Vzhlédla a usmála se… ale jak se k sobě blížili, její úsměv pohasl.</p>
<p>Jeho vlastní úsměv trochu znejistěl a on na chvilinku pocítil vnitřní neklid. Její tvář najednou vypadala, jako by se rozmazávala. Už padala tma… mohl by se mýlit? Ne, určitě ne. <emphasis>Je to </emphasis>Norma.</p>
<p>„Přinesl jsem ti květiny,“ řekl se šťastným ulehčením a podal jí papírový kornout.</p>
<p>Podívala se na ně, usmála se – a podala mu květiny zpátky.</p>
<p>„Díky – ale to bude omyl,“ řekla. „Já se jmenuju…“</p>
<p>„Normo,“ zašeptal a vytáhl z kapsy saka kladivo s krátkou násadou. Míval je tam pořád. „Ty jsou pro tebe, Normo… to všechno pro tebe… všechno jen pro tebe.“</p>
<p>Uskočila před ním, její tvář byla jedinou jednolitou bledou skvrnou, její ústa byla otevírajícím se velkým černým písmenem O její hrůzy – a ona nebyla Norma. Norma byla mrtvá, byla mrtvá už deset let, a bylo to stejně jedno, protože se dala do křiku a on zvedl kladivo, aby ten křik zastavil, aby ten křik zabil, a když máchl kladivem, kytice mu vypadla z ruky, kornout se roztrhl a vysypal a rudé, bílé a žluté čajové růže se rozhodily vedle odrbaných popelnic, kde kočky ve tmě provozují své neosobní milostné hrátky a řvou ve své lásce, řvou, řvou.</p>
<p>Máchl kladivem a ona už nevykřikla, ale bývala by mohla křičet, protože ona nebyla Norma, žádná z nich nebyla Norma a on mlátil kladivem, mlátil kladivem, mlátil kladivem. Ona nebyla Norma a on tedy mlátil kladivem, tak jako už pětkrát předtím.</p>
<p>Později, nevěděl, jak dlouho to trvalo, zastrčil kladivo zpátky do vnitřní kapsy saka a odešel od temného stínu rozprostřeného na dláždění, pryč od změti čajových růží u popelnic. Vyšel z úzké uličky. Už byla úplná tma. Hráči petanky už šli domů. Měl-li na obleku skvrny od krve, nebudou vidět, alespoň ne v té tmě, ne v té něžné tmě pozdního jara, a ona se nejmenovala Norma, ale on věděl, jak se jmenuje on sám. Jmenuje se…</p>
<p>Láska.</p>
<p>Jmenoval se láska a kráčel těmi temnými ulicemi, protože Norma na něj čekala. A on ji najde. Někdy, a bude to brzo.</p>
<p>Začal se usmívat. Když vyšel na Třiasedmdesátou, jeho kroky byly zase tak trochu taneční. Postarší manželé sedící na schodech domu jej pozorovali, jak jde kolem, jak má hlavu nataženou kupředu, pohled upřený někam daleko, jemný úsměv na rtech. Když procházel kolem ženy, řekla: „Jak to, že <emphasis>ty </emphasis>už se takhle nikdy nekoukáš?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Ale nic,“ řekla, jen se dívala za tím mladíkem v šedém obleku, jak mizí v šeru nastupující noci, a myslela na to, že je-li něco krásnějšího než jaro, je to mladá láska.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Na dob</strong><strong>rou noc</strong></emphasis></p>
<p>Bylo už čtvrt na jedenáct a Herb Tooklander se právě chystal zavírat, když do Tookeyho baru, co leží v severní části Falmouthu, vpadl ten chlápek ve fešáckém svrchníku; byl bílý jako křída a oči měl vyvalené. Bylo to desátého ledna, zrovna v době, kdy se většina lidí začíná pomalu smiřovat s tím, kolik novoročních předsevzetí už porušila, a venku foukal zatraceně lezavý vítr od severovýchodu. Než se setmělo, napadlo patnáct centimetrů a od té doby pořád dál hustě a vytrvale sněžilo. Dvakrát jsme viděli, jak vysoko nad silnicí projíždí kolem nás v kabině obecního sněžného pluhu Billy Larribee, a když jel kolem podruhé, Tookey mu natočil pivo – moje matka by to označila za projev opravdového samaritánství a bůh ví, že dokud byla ještě naživu, prolila hrdlem pořádnou spoustu Tookeyho piva. Billy mu řekl, že na hlavní silnici se jim zatím daří situaci zvládat, vedlejší silnice že jsou ale nesjízdné a nejspíš zůstanou zavřené až do příštího rána. Rádio v Portlandu prorokovalo dalších třicet centimetrů a vítr o rychlosti dvaceti metrů za sekundu, který bude vytvářet závěje.</p>
<p>V baru jsme byli jen Tookey a já, poslouchali jsme, jak v okapech skučí vítr, a dívali jsme se, jak rozfoukává plameny v krbu. „Dej si panáka na dobrou noc,“ povídá Tookey. „Pak už sbalím krám.“</p>
<p>Nalil mi skleničku, sobě taky a právě v tom okamžiku se rozletěly dveře a dovnitř klopýtavě vpadl ten cizí chlápek, celý obalený sněhem až po ramena a vlasy, jako by se vyválel v práškovém cukru. Vítr za ním dovnitř foukl záclonu sněhu, jemného jako písek.</p>
<p>„Zavřete ty dveře!“ zařval na něj Tookey. „Máte snad v zadku voj?“</p>
<p>V životě jsem ještě neviděl někoho vypadat tak vyděšeně. Připomínal koně, který se celé odpoledne pásl v žahavých kopřivách. Oči se mu stočily kTookeymu a zašeptal: „Moje manželka… moje dcera…“ Pak omdlel a svalil se na podlahu jako špalek.</p>
<p>„No nazdar,“ povídá Tookey. „Zavři ty dveře, Boothi, buď od tý dobroty.“</p>
<p>Šel jsem ke dveřím, zavřel jsem je a musím říct, že jsem se s nimi pořádně nadřel, když jsem je tlačil proti větru. Tookey klečel na koleně, držel hlavu toho chlápka nadzdviženou a plácal ho po tvářích. Přešel jsem k němu a v tu ránu jsem věděl, že je na tom zle. Obličej měl rozpálený do červena, ale tu a tam na něm byly šedivé skvrny, a když někdo tak jako já prožil v Maine všechny zimy od té doby, co byl prezidentem Woodrow Wilson, tak ví, že takovéhle šedivé skvrny znamenají omrzliny.</p>
<p>„Omdlel,“ oznámil mi Tookey. „Přines prosím tě to brandy, co je na polici za barem.“</p>
<p>Popadl jsem láhev a vrátil jsem se kněmu; Tookey mezitím chlápkovi rozepnul kabát. <emphasis>Začínal </emphasis>už pomalu přicházet k sobě, oči měl pootevřené a něco mumlal tak tiše, že jsme mu nerozuměli.</p>
<p>„Nalej kalíšek,“ poručil Tookey.</p>
<p>„Jenom kalíšek?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Tahle kořalka je dynamit,“ povídá Tookey. „Nemá cenu zahltit mu karburátor.“</p>
<p>Nalil jsem kalíšek a podíval jsem se na Tookey ho. „Rovnou do volátka,“ přikývl.</p>
<p>Vlil jsem chlápkovi brandy do krku a následovala pozoruhodná podívaná. Celý se roztřásl a rozkašlal se. V obličeji ještě víc zrudl a víčka, která až do té doby měl na půl žerdi, vyletěla nahoru jako vytažené rolety. Trochu mi to nahnalo strach, ale Tookey ho jen posadil jako obrovské mimino a praštil ho do zad.</p>
<p>Chlápek se začal dávit a Tookey ho praštil ještě jednou.</p>
<p>„Jen to nechte vevnitř,“ napomenul ho. „Tahle brandy stojí majlant.“</p>
<p>Chlápek ještě chvíli pokašlával, teď už ale ne tak prudce. Poprvé za celou tu dobu jsem měl čas pořádně si ho prohlédnout. Nepochybně městský týpek a nejspíš odněkud jižně od Bostonu. Měl kozinkové rukavice, drahé, ale tenké, takže se dalo čekat, že další podobné šedobílé skvrny bude mít i na rukou a že bude zatracená klika, jestli nepřijde o pár prstů. Kabát měl elegantní, to se muselo přiznat; byl bych se vsadil, že ho přišel nejmíň na tři sta dolarů. Na nohou měl prťavé boty, které mu sahaly sotva po kotníky, a mě napadlo, v jakém stavu má asi prsty na nohou.</p>
<p>„Už je mi líp,“ prohlásil.</p>
<p>„No dobře,“ přikývl Tookey. „Dokážete přejít k ohni?“</p>
<p>„Moje žena a dcera,“ zajíkl se. „Jsou tam venku… v té bouřce.“</p>
<p>„Podle toho, jak jste sem vletěl, jsem ani nepočítal, že by seděly doma a koukaly na televizi,“ ujistil ho Tookey. „To nám ale zrovna tak dobře můžete povědět u krbu jako tady na podlaze. Popadni ho, Boothi.“</p>
<p>Postavil se na nohy, ale tiše přitom zasténal a ústa se mu bolestně zkřivila. Znova jsem pomyslel na jeho prsty u nohou a strašně by mě bylo zajímalo, proč bůh považoval za nutné stvořit idioty z New York City, co chtějí jezdit autem po jihu Maine zrovna uprostřed toho nejhoršího severovýchodního blizzardu. A napadlo mě, jestli jeho manželka a holčička mají nějaké teplejší oblečení než on.</p>
<p>Dovlekli jsme ho ke krbu a usadili jsme ho do houpacího křesla, ve kterém nejraději sedávala Tookeyho manželka, než ve čtyřiasedmdesátém naposledy vydechla. Právě Tookyeho manželka se nejvíc zasloužila o tenhle podnik, o kterém se psalo v novinách <emphasis>Down East </emphasis>a <emphasis>Sunday Telegram </emphasis>a jednou dokonce i v nedělní příloze bostonského <emphasis>Globe. </emphasis>Je to vlastně spíš obyčejná hospoda než bar – podlaha je z dlouhých prken, která nejsou přitlučená hřebíky, ale spojená dřevěnými kolíky, barový pult je z javorového dřeva, stropní krokve připomínají střechu stodoly a stojí tam až nestvůrně obrovský kamenný krb. Když vyšel ten článek v <emphasis>Down East, </emphasis>začaly se Tookeyho manželce honit hlavou nejrůznější nápady a chtěla podnik přejmenovat na Tookeyho hostinec nebo Tookeyho restaurant; musím sice přiznat, že by to mělo určitý koloniální nádech, sám ale dávám přednost obyčejnému Tookeyho baru. Něco jiného je takové snobství v létě, když je celý stát plný turistů, a něco úplně jiného v zimě, když si musíte vystačit sami jen se svými sousedy. A zažil jsem spoustu zimních nocí podobných téhle, které jsme strávili o samotě jen já a Tookey a popíjeli jsme skotskou whisky s vodou nebo třeba jen pár piv. Moje Victoria odešla k pánu ve třiasedmdesátém a Tookeyho bar byl útulkem, kam jsem mohl zajít a kde bylo dost hlasů překřikujících neustálé tikání hodin odměřujících čekání na smrt – i když jsme tam byli jen Tookey a já, stačilo to. Kdyby se to tam jmenovalo Tookeyho restaurant, necítil bych se tam tak dobře. Zní to sice hloupě, ale je to tak.</p>
<p>Když jsme toho chlápka přistrčili k ohni, rozklepal se ještě víc než předtím. Oběma rukama si držel kolena, zuby mu drkotaly a z konečku nosu mu steklo několik kapek čistého hlenu. Počítám, že mu zrovna začínalo docházet, že dalších patnáct minut tam venku by ho možná bylo stačilo zabít. Nejhorší není sníh, ale studený vítr, který člověka připraví o tělesné teplo.</p>
<p>„Kde jste odbočili ze silnice?“ zeptal se ho Tookey.</p>
<p>„D–deset kilom–metrů j—jižně odt–tud,“ odpověděl.</p>
<p>Podívali jsme se s Tookeym na sebe a znenadání mě polila zima. Cítil jsem mráz v celém těle.</p>
<p>„Víte to jistě?“ ubezpečoval se Tookey. „To jste šel deset kilometrů sněhem?“</p>
<p>Přikývl. „Když jsme p–projížděli městem, p–podíval jsem se na tachometr. Dostali jsme instrukce, k–kudy máme jet… jeli jsme na návštěvu k m–manželčině sestře… do Cumberlandu… ještě n–nikdy jsme tam nebyli… my sami jsme totiž z New Jersey…“</p>
<p>Z New Jersey. Jestli chcete najít ještě většího idiota než chlapa z New Yorku, hledejte ho v New Jersey.</p>
<p>„Určitě to bylo deset kilometrů?“ přesvědčoval se ještě jednou Tookey,</p>
<p>„Jo, určitě. Našel jsem odbočku, ale ta byla plná navátého sněhu… byla…“</p>
<p>Tookey ho popadl. V poskakujících plamíncích ohně byl jeho obličej bledý a vyděšený, takže nevypadal na svých šestašedesát, ale o deset let starší. „Zabočili jste doprava?“</p>
<p>„Jo, doprava. Manželka…“</p>
<p>„Viděli jste ceduli?“</p>
<p>„Ceduli?“ Nechápavě se na Tookeyho podíval a otřel si špičku nosu. „Samozřejmě že jsem viděl ceduli. Měl jsem to napsané v těch instrukcích. Pojedete po Jointner Avenue, projedete Jerusalem’s Lot a dostanete se k nájezdu na dálnici číslo dvě stě devadesát pět.“ Podíval se z Tookeyho na mě a pak znova na Tookeyho. Venku v okapech sténal, kvílel a pištěl vítr. „Jel jsem snad špatně, pane?“</p>
<p>„Lot,“ zašeptal Tookey tak tiše, že ho skoro nebylo slyšet. „Bože můj.“</p>
<p>„Co se stalo?“ vyptával se chlápek a hlas mu začal přeskakovat. „Jel jsem špatným směrem? Já vím, že ta silnice vypadala zavátá, ale říkal jsem si, že když je tam město, tak vyjedou pluhy a… pak jsem…“</p>
<p>Jeho hlas pomalu ztichl.</p>
<p>„Boothi,“ otočil se ke mně tiše Tookey. „Běž k telefonu a zavolej šerifa.“</p>
<p>„Jasně,“ povídá ten idiot z New Jersey, „to je ta správná věc. A co se vám dvěma vlastně stalo? Vypadáte, jako byste potkali ducha.“</p>
<p>„Duchové v Lotu nejsou, pane,“ ujistil ho Tookey. „Řekl jste jim, aby nevystupovaly z auta?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ přikývl dotčeně. „Nejsem přece blbec.“</p>
<p>To podle mě nebylo ani zdaleka jisté.</p>
<p>„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se ho. „Abych to mohl nahlásit šerifovi.“</p>
<p>„Lumley,“ odpověděl. „Gerald Lumley.“</p>
<p>Obrátil se zase kTookeymu a já jsem přešel k telefonu. Zdvihl jsem sluchátko a neslyšel jsem nic než mrtvé ticho. Klepl jsem párkrát do vidlice. Pořád nic.</p>
<p>Vrátil jsem se zpátky. Tookey zatím Geraldu Lumleyovi nalil další náprstek brandy, která do něj tentokrát vklouzla mnohem líp.</p>
<p>„Není doma?“ zeptal se Tookey.</p>
<p>„Telefon nefunguje.“</p>
<p>„Zatraceně!“ zaklel Tookey a pak jsme se na sebe podívali. Vítr venku ještě zesílil a hnal sníh proti oknům.</p>
<p>Lumley pohlédl z Tookeyho na mě a zase zpátky.</p>
<p>„Co se děje? Copak ani jeden z vás nemá auto?“ zeptal se. Jeho hlas byl už zase plný nervozity. „Musely nechat běžet motor, aby fungovalo topení. Měl jsem jen asi čtvrt nádrže benzínu a trvalo mi půl druhé hodiny, než jsem… Proč mi sakra <emphasis>neodpovídáte?“ </emphasis>Vstal a popadl Tookeyho za košili.</p>
<p>„Poslyšte, pane.“ povídá Tookey, „mám dojem, že byste udělal líp, kdybyste myslel hlavou a ne tou rukou.“</p>
<p>Lumley se podíval na svou ruku, pak na Tookeyho a pustil ho. „Mamě,“ zasyčel a znělo to jako ta známá nadávka, vyjadřující se o něčí matce. „Jak chcete,“ přikývl. „Kde je nejbližší benzínová pumpa? Tam musejí mít odtahové auto…“</p>
<p>„Nejbližší benzínová pumpa je ve Falmouth Center,“ řekl jsem. „To je odtud po silnici pět kilometrů.“</p>
<p>„Díky,“ kývl s nádechem ironie, zamířil ke dveřím a zapínal si kabát.</p>
<p>„Jenže bude mít zavřeno,“ dodal jsem.</p>
<p>Pomalu se otočil a podíval se na nás.</p>
<p>„Co to povídáte, dědo?“</p>
<p>„Snaží se vám vysvětlit, že ta pumpa ve Falmouth Center patří Billymu Larribeeovi a že Billy je venku s pluhem, vy blázne zatracená,“ povídá Tookey trpělivě. „Tak pojďte zpátky a posaďte se, než si uženete kýlu.“</p>
<p>Vrátil se a tvářil se nevěřícně a vyděšeně. „Chcete říct, že nemůžete… že není nic…“</p>
<p>„Vůbec nic vám nechci říct,“ odsekl Tookey. „Zatím mluvíte jenom vy, a kdybyste na chviličku držel klapačku, mohli bychom si to promyslet.“</p>
<p>„Co je to za město, ten Jerusalenťs Lot?“ zeptal se. „Proč byla ta silnice zavátá? A proč se tam nikde nesvítilo?“</p>
<p>„Jerusalenťs Lot přede dvěma lety vyhořel,“ oznámil jsem mu.</p>
<p>„A už se tam znova nestavělo?“ Vypadal, jako by tomu nechtěl věřit.</p>
<p>„Už to tak vypadá,“ přikývl jsem a podíval jsem se na Tookeyho. „Tak co s tím uděláme?“</p>
<p>„Nechat je tam venku nemůžeme,“ zabručel.</p>
<p>Přešel jsem blíž k němu. Lumley poodešel k oknu a díval se ven do zasněžené noci.</p>
<p>„Co když už je dostali?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„To se mohlo stát,“ přisvědčil Tookey. „Jenže to nevíme jistě. Bibli mám na polici. A co ty, pořád ještě nosíš to papeženské znamení?“</p>
<p>Vytáhl jsem zpod košile krucifix a ukázal jsem mu ho. Narodil jsem se a byl jsem vychovaný v kongregacionalistické víře, ale většina lidí, kteří žijí v bezprostředním okolí Lotu, u sebe něco takového nosí – krucifix, medailónek svatého Kryštofa, růženec nebo něco podobného. Protože přede dvěma lety, během jediného pochmurného říjnového měsíce, se Lot změnil v cosi ošklivého. Občas pozdě večer, když se kolem Tookeyho krbu skromáždilo jenom pár štamgastů, se o tom rozhovořili. Vlastně o tom spíš mluvili jen nepřímo v náznacích. Abyste totiž chápali, obyvatelé Jerusalem’s Lotu se začali ztrácet. Nejdřív jenom pár, potom zase pár dalších a nakonec jich byla pěkná řádka. Na školách se přestalo učit a město bylo většinu roku prázdné. Samozřejmě, že se tam i pár lidí nově přistěhovalo – většinou to byli zatracení blázni z jiných států, jako tenhle výstavní kousek tady; nejspíš je tam přilákaly nízké ceny nemovitostí. Dlouho tam ale nevydrželi. Většina z nich se odstěhovala měsíc nebo dva potom, co tam přišli. A ostatní… ti prostě zmizeli. A potom město vyhořelo do základů – bylo to koncem dlouhého suchého podzimu. Říká se, že požár vypukl někde u Marstenova domu na kopci nad Jointner Avenue, do dnešního dne ale nikdo doopravdy neví, co ho vlastně způsobilo. Oheň tam neovladatelně zuřil celé tři dny. Potom se na nějakou dobu situace zlepšila, jenže později to začalo znova.</p>
<p>Jenom jednou jsem slyšel, že někdo nahlas řekl slovo „upíři“. Jistý blázen jménem Richie Messina, co jezdil s náklaďákem pro ce–</p>
<p>lulózku u silnice na Freeport, byl ten večer u Tookeyho a měl už pořádně nakoupeno. „Ježíši Kriste,“ zařve najedou tenhle korala, vyskočí a v těch svých vlněných kalhotách, kostkované košili a vysokých kožených botách vypadá snad tři metry vysoký. „To jste všichni takoví poserové, že se to bojíte říct? Upíři! To si všichni myslíte, nemám pravdu? Kristepane na nebesích i s panenkou Marií sedmibolestnou! Jste jako banda kluků, co jim nahnal strach nějakej film! Víte, co tam v ‘Salenťs Lotu je? Mám vám to říct? Vážně vám to mám říct?“</p>
<p>„Jen nám to řekni, Richie,“ povídá Tookey. V celém baru zavládlo hrobové ticho. Bylo slyšet jen praskání ohně a zvenku tiché šumění listopadového deště, padajícího tmou. „Máš slovo.“</p>
<p>„Není tam nic jinýho než docela obyčejná smečka zdivočelejch psů,“ vykřikuje Richie Messina. „Tak je to. Psi a potom ještě spousta starejch bab, co si s gustem vyprávěj strašidelný historky. Zatraceně, za osmdesát doláčů bych vylez na ten kopec a přespal bych ve zbytku toho zakletýho domu, co vám všem nahání takovou hrůzu. No, co tomu říkáte? Chce se se mnou někdo vsadit?“</p>
<p>Nikdo ale nechtěl. Richie se rád vytahoval a míval ošklivou opici, a kdyby se mu něco stalo, nikdo by pro něj neuronil slzu, nikdo z nás ale nebyl ochoten poslat ho po setmění do ‘Salem’s Lotu.</p>
<p>„Můžu se na vás na všechny vysrat,“ povídá Richie. „Mám v kufru v chevroletce brokovnici a ta zastaví všechno ve Falmouthu, v Cumberlandu nebo třeba v Jerusalem’s Lotu. A taky že tam pojedu.“</p>
<p>Vypadl z baru, práskl za sebou dveřmi a po jeho odchodu dlouhou chvíli nikdo neřekl ani slovo. Potom se nesmírně tiše ozval Lamont Henry. „Svatý bože, tak Richieho Messinu už v životě nikdo neuvidí.“ A Lamont, kterého od narození vychovávali jako metodistu, se pokřižoval.</p>
<p>„Až vystřízliví, tak si to rozmyslí,“ mínil Tookey, ale hlas mu zněl nejistě. „Ještě před zavírací hodinou bude zase tady a bude dělat, že to nemyslel vážně.“</p>
<p>Jenže tentokrát měl pravdu Lamont, protože Richieho už doopravdy nikdy nikdo neviděl. Jeho manželka řekla státním poldům, že podle jejího názoru odjel na Floridu, aby utekl před mafiánskými výběrčími dluhů, v očích jste si jí ale mohli přečíst pravdu – ve vylekaných a chorobných očích. Nedlouho potom se odstěhovala na Rhode Island. Možná si myslela, že někdy za temné noci si pro ni Richie přijde. A já bych rozhodně netvrdil, že se to nemohlo stát.</p>
<p>Teď se na mě Tookey koukal a já zase koukal na něj, když jsem si zastrkoval krucifix zpátky pod košili. Ještě nikdy v životě jsem si nepřipadal tak starý a vyděšený.</p>
<p>„Nemůžeme je tam venku jen tak nechat, Boothi,“ opakoval Tookey.</p>
<p>„Jo, já vím.“</p>
<p>Ještě chviličku jsme se na sebe dívali a potom Tookey natáhl ruku a popadl mě za rameno. „Jsi príma chlap, Boothi.“ To stačilo, aby se mi vrátila kapka sebevědomí. Vypadá to, že když překročíte sedmdesátku, začnou lidé zapomínat, že jste nebo jste býval chlap.</p>
<p>Tookey přešel k Lumleyovi a řekl: „Mám malý náklaďák s náhonem na všechna čtyři kola. Vyjedu s ním ven.“</p>
<p>„Prokristapána, člověče, proč jste to neřekl dřív?“ Prudce se otočil od okna a vztekle na Tookeyho zíral. „Proč jste se nejdřív musel deset minut vykračovat?“</p>
<p>Tookey velice tiše odpověděl: „Zavřete klapačku, pane. A kdyby se vám ji náhodou zachtělo otevřít, tak si vzpomeňte, kdo uprostřed zatracenýho blizzardu zabočil na tu neprotaženou silnici.“</p>
<p>Lumley otevřel ústa, pak se ale rozmyslel a nic neřekl. Tváře mu zrudly jako rajčata. Tookey odešel, aby vyjel s náklaďákem z garáže. Nahmatal jsem pod barem jeho plochou chromovanou láhev a nalil jsem ji plnou brandy. Měl jsem pocit, že než noc skončí, budeme ji potřebovat.</p>
<p>Blizzard v Maine – už jste někdy něco takového zažili?</p>
<p>Sníh padá tak hustě a tak jemně, že vypadá jako písek a přesně stejně to taky zní, když naráží na boky vašeho osobního auta nebo náklaďáku. Nemůžete zapnout dálková světla, protože jejich záře se odráží od sněhu, takže nevidíte ani tři metry před sebe. S potkávačkami vidíte možná na pět metrů. Se sněhem bych se ale dokázal smířit; co mi doopravdy vadí, to je vítr, když nabere na rychlosti a začne skučet, vytváří ze sněhu stovky podivných poletujících tvarů a kvílí tak, jako by v něm byla veškerá nenávist, bolest a hrůza celého světa. Ve spárech sněhové vánice čfliá smrt, bílá smrt –a možná že ještě něco horšího než smrt. Není to kvílení, které by se příjemně poslouchalo, ani když jste zalezlí v bezpečí své postele za přiraženými okenicemi a zamčenými dveřmi. V autě na silnici je to ještě mnohem horší. A my jsme měli namířeno rovnou cestou do ‘Salenťs Lotu.</p>
<p>„Šlápněte na to trochu, proboha,“ ozval se Lumley.</p>
<p>„Na chlápka, co k nám přišel napůl zmrzlý,“ poznamenal jsem, „máte nějak zatraceně naspěch na to, abyste musel zase jít pěšky.“</p>
<p>Podíval se na mě nevraživýma a zmatenýma očima a neřekl už ani slovo. Jeli jsme po dálnici stálou rychlostí čtyřiceti kilometrů za hodinu. Stěží bylo k uvěření, že před pouhou hodinou tenhle úsek Billy Larribee protáhl pluhem; leželo na něm dalších pět centimetrů sněhu a vítr nepřetržitě foukal nový. Při nejsilnějších poryvech se náklaďák na pérování pohupoval sem a tam. Reflektory před námi ukazovaly jen vířivé bílé prázdno; nepotkali jsme v protějším směru jediné auto.</p>
<p>Asi po deseti minutách Lumley vyděšeně vyjekl: „Hej! Co to bylo?“</p>
<p>Ukazoval ven okénkem na mé straně; já sám jsem se do té doby díval přímo před sebe. Otočil jsem se a o zlomek sekundy jsem to propásl. Zdálo se mi, že vidím za autem mizet jakousi přihrbenou postavu splývající se sněhem, možná ale byla jen výplodem mé představivosti.</p>
<p>„Co tam bylo? Jelen?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Nejspíš ano,“ povídá a hlas se mu třásl. „Ale ty oči – vypadaly jako červené.“ Podíval se na mě. „Jelení oči vypadají v noci červeně?“ Skoro to znělo, jako by prosil, abych přisvědčil.</p>
<p>„Můžou mít jakoukoli barvu,“ ujistil jsem ho a přitom jsem si pomyslel, že je to sice možná pravda, že jsem ale potmě viděl už spoustu jelenů ze spousty různých aut a v životě jsem se ještě nesetkal s očima, které by svítily červeně.</p>
<p>Tookey neřekl nic.</p>
<p>Po dalších přibližně patnácti minutách jsme dojeli k místu, kde sněžný val po pravé straně silnice nebyl tak vysoký, protože pluhy mají nařízeno zdvihnout radlici o kousek výš, když projíždějí křižovatkou.</p>
<p>„Tohle vypadá jako ta odbočka, na kterou jsme zajeli,“ prohlásil Lumley nepříliš jistým hlasem. „Nevidím sice ten ukazatel…“</p>
<p>„Je to ona,“ odpověděl Tookey. I on sám mluvil zcela nezvyklým hlasem. „Prostě nevidíte vrcholek sloupku.“</p>
<p>„Ach tak, jasně.“ Zdálo se, že se Lumleyovi ulevilo. „Poslyšte, pane Tooklandere, omlouvám se, že jsem tam u vás byl takový podrážděný. Byl jsem promrzlý, dělal jsem si starosti a sám sebe jsem proklínal jako úplného pitomce. A chtěl bych vám oběma poděkovat…“</p>
<p>„Počkejte s tím děkováním Boothovi a mně, dokud je nebudeme mít v tomhle autě,“ zarazil ho Tookey. Zařadil náhon na všechna čtyři kola malého náklaďáku, prorazil sněhový val a vjel na Jointner Avenue, která vede Lotem a pokračuje k dálnici číslo dvě stě devadesát pět. Z blatníků vyletoval do výše sníh. Zadek vozu se pokoušel o kousek ustřelit, jenže Tookey jezdil ve sněhu už nepočítanou řádku let. Chvíli otáčel volantem, něco si s autem povídal a pak jsme jeli dál. Ve světle reflektorů jsme čas od času viděli téměř neznatelné stopy jiných pneumatik, které tam zanechalo Lumleyovo auto a které se vždycky po chviličce ztratily. Lumley byl nakloněný dopředu a rozhlížel se po svém autě. A z ničeho nic Tookey promluvil: „Pane Lumley.“</p>
<p>„Co je?“ Otočil se a podíval se na Tookeyho. „Když přijde řeč na ‘ Salem’s Lot, jsou lidi v tomhle kraji tak trochu pověrčiví,“ povídá Tookey docela normálním hlasem – já jsem ale viděl hluboké vrásky duševního vypětí kolem jeho úst a všiml jsem si, jak jeho oči těkají ze strany na stranu. „Pokud bude vaše rodina v autě, tak je všechno v pořádku. Naložíme je, vrátíme se ke mně, a až se zítra bouřka přežene, Billy vám rád auto z té závěje vytáhne. Pokud ale v autě nebudou…“</p>
<p>„Nebudou v autě?“ přerušil ho ostře Lumley. „Proč by nebyly v autě?“</p>
<p>„Pokud v tom autě nebudou,“ pokračoval Tookey a nenamáhal se s odpovědí, „prostě se otočíme, pojedeme zpátky do Falmouth Center a zburcujeme šerifa. Stejně by nemělo smysl brodit se uprostřed noci a ve vánici sněhem, nemyslíte?“</p>
<p>„Budou v autě. Kde jinde by měly být?“</p>
<p>„A ještě něco, pane Lumley,“ přidal jsem se. „Kdybychom náhodou někoho viděli, nebudeme na něj mluvit. I kdyby on mluvil na nás. Je vám to jasné?“</p>
<p>„Co je to vlastně za pověry?“ zeptal se nesmírně pomalu Lumley.</p>
<p>Než jsem stačil něco říct – bůh sám ví, co bych byl asi řekl –přerušil nás Tookey. „Už jsme tady.“</p>
<p>Blížili jsme se zezadu k velkému mercedesu. Celá přední kapota vozu byla zabořená ve sněhové závěji a druhá závěj se utvořila podél celého levého boku. Zadní světla ale svítila a viděli jsme, jak z roury výfuku uniká kouř.</p>
<p>„Benzín jim každopádně nedošel,“ poznamenal Lumley.</p>
<p>Tookey zastavil vedle auta a zatáhl ruční brzdu. „Pamatujte, co vám říkal Booth, Lumley.“</p>
<p>„Jistě, jistě.“ Nemyslel ale na nic jiného než na svou ženu a dceru. Nechápu taky, jak by mu to někdo mohl mít za zlé.</p>
<p>„Jsi připravený, Boothi?“ zeptal se mě Tookey. Upřeně se na mě podíval odhodlanýma očima, šedavě světélkujícíma v záři světla palubní desky.</p>
<p>„Snad ano,“ přikývl jsem.</p>
<p>Všichni tři jsme vystoupili a vítr se do nás opřel a začal nám metat do obličeje sníh. Lumley byl první, šel sehnutý proti větru a jeho fešácký svrchník za ním vlál jako plachta. Vrhal dva stíny – jeden z Tookeyho reflektorů a druhý ze svých vlastních zadních světel. Za ním jsem šel já a Tookey byl krůček za mnou. Když jsem došel ke kufru mercedesu, Tookey mě zadržel.</p>
<p>„Nech ho být!“ vybídl mě.</p>
<p>„Janey! Francie!“ zavolal Lumley. „Je všechno v pořádku?“ Otevřel dveře u volantu a naklonil se dovnitř. „Je všechno…“</p>
<p>Zůstal stát jako zařezaný. Vítr mu vytrhl těžké dveře z ruky a rozevřel je naplno.</p>
<p>„Bože můj, Boothi,“ vydechl Tookey a v řevu větru ho sotva bylo slyšet. „Myslím, že se to stalo zas.“</p>
<p>Lumley se otočil zpátky k nám. Tvářil se vystrašeně a nechápavě a oči měl vykulené. Znenadání skočil ve sněhu směrem k nám, uklouzl a málem upadl. Odstrčil mě stranou jako pírko a popadl Tookeyho.</p>
<p>„Jak jste to věděl?“ zařval na něj. „Kde jsou? Co se to tady sakra děje?“</p>
<p>Tookey se vymanil z jeho sevření a protlačil se kolem něj. Společně jsme nahlédli do mercedesu. Bylo vněm teplo jako v pokojíčku, to už ale nemělo trvat dlouho. Malá jantarově žlutá kontrolka, signalizující docházející palivo, nepřetržitě svítila. Velké auto bylo prázdné. Na podlaze pod sedadlem spolujezdce ležela panenka Barbie a na zadním sedadle byla hozená zmačkaná dětská lyžařská větrovka.</p>
<p>Tookey si zakryl obličej rukama… a pak náhle zmizel. Lumley ho popadl a odstrčil ho přímo do závěje. Obličej měl bledý a strhaný. Rty se mu pohybovaly, jako by kousl do něčeho kyselého, co mu tak stáhlo ústa, že to nedokázal vyplivnout. Sáhl dovnitř a chytil větrovku.</p>
<p>„Franciina bunda,“ zašeptal strnule. A pak hlasitě zařval: <emphasis>„Franciina bunda!“ </emphasis>Otočil se a držel ji před sebou za malou kapuci lemovanou kožešinou. Nechápavě a nevěřícně na mě pohlédl. „Nemůže být přece venku bez bundy, pane Boothi. Vždyť… vždyť… by zmrzla.“</p>
<p>„Pane Lumley…“</p>
<p>Klopýtavě kolem mě proběhl, v ruce stále držel větrovku a volal: <emphasis>„Francie! Janey! Kde jste? Kde jsteeee?“</emphasis></p>
<p>Podal jsem Tookeymu ruku a vytáhl jsem ho na nohy. „Jsi v po…“</p>
<p>„Na mě se vykašli,“ povídá. „Musíme ho chytit, Boothi.“</p>
<p>Rozběhli jsme se za ním, jak nejrychleji jsme dokázali, což nebylo nijak zvlášť rychle, protože sníh nám místy sahal až po pás. Pak se ale Lumley zastavil a my jsme ho dohnali.</p>
<p>„Pane Lumley,“ začal Tookey a položil mu ruku na rameno.</p>
<p>„Tudy,“ prohlásil Lumley. „Tudy šly. Podívejte!“</p>
<p>Podívali jsme se dolů. Stáli jsme v jakési prohlubenině, takže jsme byli částečně chránění před větrem. A na zemi byly vidět dvoje stopy, jedny velké a druhé malé, které se právě plnily sněhem. Kdybychom přišli o pět minut později, byly by už pryč.</p>
<p>Vyrazil se skloněnou hlavou kupředu a Tookey ho zadržel. „Ne! Nedělejte to, Lumley!“</p>
<p>Lumley otočil strhanou tvář k Tookeymu a sevřel ruku v pěst. Rozmáchl se… ale něco v Tookeyho obličeji způsobilo, že zaváhal. Pohlédl z Tookeyho na mě a pak zase zpátky.</p>
<p>„Zmrzne,“ prohlásil, jako bychom byli párek připitomělých kluků. „Copak to nechápete? Nemá na sobě bundu a je jí teprve sedm…“</p>
<p>„Můžou být kdekoli,“ přesvědčoval ho Tookey. „Tyhle stopy nemůžete sledovat, v příští závěji se vám ztratí.“</p>
<p>„Tak co navrhujete?“ zaječel Lumley vysokým hysterickým hlasem. „Když pojedeme zpátky na policii, tak zatím zmrznou. Francie i moje žena!“</p>
<p>„Možná už zmrzly,“ povídá Tookey. Podíval se Lumleyovi do očí. „Pokud se jim nestalo něco horšího.“</p>
<p>„Co tím myslíte?“ zašeptal Lumley. „Tak mi to řekněte rovnou, zatraceně! Řekněte mi to!“</p>
<p>„Pane Lumley,“ vysvětoval Tookey, „v Lotu je totiž něco, co…“</p>
<p>Byl jsem to ale já, kdo to nakonec řekl naplno, kdo řekl to slovo, které jsem z vlastních úst nikdy nečekal. „Upíři, pane Lumley. Jerusalem’s Lot je plný upírů. Počítám, že nám to sotva budete věřit…“</p>
<p>Díval se na mě, jako by mi najednou narostly žábry. „Cvoci,“ zašeptal tiše. „Jste párek cvoků.“ Potom se otočil, přiložil si dlaně k ústům a zahulákal: <emphasis>„Francie! Janey!“ Začal </emphasis>se znovu prodírat závějemi; sníh mu dosahoval až k fešáckému svrchníku.</p>
<p>Podíval jsem se na Tookeyho. „Co uděláme teď?“</p>
<p>„Půjdeme za ním,“ povídá Tookey. Vlasy měl sněhem přilepené k lebce, takže vážně trošičku vypadal jako cvok. „Nemůžeme ho tady jen tak nechat. Ty bys to dokázal, Boothi?“</p>
<p>„Ne,“ povídám já. „To asi ne.“</p>
<p>Takže jsme se brodili sněhem za Lumleyem, jak to nejlíp šlo.</p>
<p>Ten před nimi ale získával čím dál větší náskok. Byl ještě mladý a plný síly, razil si cestu závějemi a prodíral se sněhem jako vzteklý býk. Moje artritické klouby mě začaly pekelně bolet, takže jsem se díval na nohy a říkal jsem si: „Ještě kousek, jen ještě kousíček, běž dál, zatraceně, musíš jít ještě dál…“</p>
<p>Vrazil jsem přímo do Tookeyho, který stál široce rozkročený v závěji. Hlavu měl svěšenou a obě ruce si pevně tiskl na prsa.</p>
<p>„Tookey,“ povídám, „jsi v pořádku?“</p>
<p>„Nic mi není,“ ujistil mě a odtáhl ruce z prsou. „Budeme se ho držet, Boothi, a až se vyčerpá, nechá si říct.“</p>
<p>Vystoupili jsme na vrcholek malého návrší a dole pod sebou jsme viděli Lumleyho, jak zoufale hledá další stopy. Neměl ubožák sebemenší šanci, zeje najde. Tam dole, kde byl, nestálo větru nic v cestě a jakékoli stopy musely zmizet za tři minuty, nemluvě už vůbec o několika hodinách.</p>
<p>Zdvihl hlavu a zakřičel do noci: „FRANCIE! JANEY! KDE JSTE, PROBOHA?“ A v jeho hlase zaznívala taková beznaděj a hrůza, že by nad ním bylo člověku srdce ustrnulo. Jedinou odpovědí, která se ozvala, bylo kvílení větru hlasité jako rachocení nákladního vlaku. Skoro se zdálo, jako by se mu vítr vysmíval a volal na něj: <emphasis>Odnesl jsem si je, ty frajere z New Jersey s tím parádním autem a kabátem z velbloudí srsti. Odnesl jsem si je a zavál jsem jejich stopy a do rána je budu mít tuhé a studené jako dvě jahůdky v mrazáku…</emphasis></p>
<p>„Lumley!“ snažil se Tookey překřičet řev větru. „Poslouchejte, možná že nevěříte na upíry, na strašidla a na nic takového, tomuhle snad ale uvěříte! Jenom jim to zhoršujete! Musíme dojet pro…“</p>
<p>Jenomže pak se <emphasis>doopravdy </emphasis>ozvala odpověď, z temnoty zazněl hlas podobný cinkajícím stříbrným zvonkům a moje srdce ztuhlo jako kus ledu.</p>
<p><emphasis>„Jerry… to jsi ty, Jerry?“</emphasis></p>
<p>Lumley se při zvuku jejího hlasu prudce otočil. A pak se objevila <emphasis>ona, </emphasis>tiše jako duch se vynořila z temných stínů malého lesíku. Na první pohled to byla žena z velkého města a hned v tom okamžiku mi připadala jako to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděl. Měl jsem pocit, jako bych chtěl jít k ní a říct jí, jakou mám radost, že sejí přece jen nic nestalo. Měla na sobě takový nějaký tlustý zelený pulovr; jestli se nemýlím, tak se tomuhle oblečení říká pončo. Vlál kolem ní do všech stran a její tmavé vlasy se v tom divokém větru klikatily jako pramínky vody v prosincovém potůčku těsně předtím, než je zimní mrazy zavřou a schovají pod ledovou pokrývkou.</p>
<p>Možná že jsem postoupil o krok směrem k ní, protože jsem na rameni pocítil teplou a drsnou Tookeyho ruku. A přece – jak to mám říct? – jsem po ní <emphasis>toužil, </emphasis>po té tmavovlase a překrásné ženě se zeleným pončem rozevlátým kolem krku a ramenou, tak exotické a zvláštní, že si člověk vzpomněl na krasavice z básní Waltra de la Mareho.</p>
<p>„Janey!“ vykřikl Lumley. <emphasis>„Janey!“ </emphasis>S rozpřaženou náručí se k ní začal namáhavě prodírat sněhem.</p>
<p>„Ne!“ volal za ním Tookey. <emphasis>„Nechoďte k ní, Lumley!“</emphasis></p>
<p>Vůbec se neohlédl… zato ona se na nás podívala. Zdvihla k nám oči a ušklíbla se. A když to udělala, cítil jsem, jak se moje vášeň, moje touha, mění v děs tak studený jako hrob, tak bílý a tichý jako kosti zahalené rubášem. Dokonce i z toho návrší jsme viděli vzpurný pohled těch rudých očí; bylo v nich ještě míň lidského citu než v očích vlka. A když se ušklíbla, bylo vidět, jak se jí prodloužily zuby. Nebyla to už lidská bytost, bylo to něco mrtvého, co se v téhle černé burácející bouři nějakým způsobem znovu probudilo k životu.</p>
<p>Tookey na ni udělal znamení kříže. Trhla sebou… a pak se na nás zase zašklebila. Byli jsme moc daleko a možná jsme měli moc velký strach.</p>
<p>„Zaraz to,“ zašeptal jsem. „Nemůžeme to zarazit?“</p>
<p>„Už je pozdě, Boothi,“ povídá ponuře Tookey.</p>
<p>Lumley už dorazil až k ní. Celý pokrytý sněhem vypadal sám jako nějaký duch. Vztáhl kní ruce… a pak začal křičet. Do smrti budu ve snu slyšet ten řev, jak ten člověk křičí jako děcko, které trápí noční můra. Pokusil se před ní couvnout, ale její dlouhé nahé paže, bílé jako okolní sníh, vyrazily jako dva hadi a přitáhly ho k ní. Viděl jsem, jak naklání hlavu a pak vyráží proti němu…</p>
<p>„Boothi,“ ozval se chraptivě Tookey. „Musíme odtud zmizet!“</p>
<p>A tak jsme utekli. Někdo by možná řekl, že jsme utíkali jako krysy, jenže ten někdo tam tehdy v noci nebyl. Prchali jsme zpátky ve vlastních stopách, padali jsme a zase jsme se zdvihali, klouzali jsme a namáhavě jsme udržovali rovnováhu. V jednom kuse jsem se ohlížel přes rameno, abych se přesvědčil, jestli za námi neběží ta žena, nešklebí se tou příšernou grimasou a nedívá se na nás těma rudýma očima.</p>
<p>Doběhli jsme k náklaďáku a Tookey se bolestně předklonil a popadl se za prsa. „Tookey!“ oslovil jsem ho pořádně vyděšeně. „Co…“</p>
<p>„To ta moje pumpa,“ vysvětloval. „Už pět nebo ještě víc let s ní mám problémy. Pomoz mi dovnitř, Boothi, a honem nás odtud odvez.“</p>
<p>Zaklesl jsem mu jednu paži pod kabát, dovlekl jsem ho k autu a nějak se mi podařilo podepřít ho a strčit dovnitř. Opřel si hlavu o sedadlo a zavřel oči. Pleť měl voskově žlutou.</p>
<p>Rychle jsem se rozběhl kolem kapoty náklaďáku a nechybělo moc, abych narazil do malé holčičky. Stále nepohnutě vedle dvířek řidiče, vlasy měla spletené do copánků a na sobě jen lehké žluté šatičky.</p>
<p>„Pane,“ promluvila vysokým jasným hláskem, sladkým jako ranní mlha, „nepomohl byste mi najít maminku? Někam zmizela a mně je strašná zima…“</p>
<p>„Miláčku,“ řekl jsem, „miláčku, honem si vlez do auta. Tvoje maminka…“</p>
<p>Zarazil jsem se, a jestli jsem měl někdy v životě blízko k mdlobám, bylo to právě v tom okamžiku. Stála totiž přede mnou, jenže stála na vrstvě neušlapaného sněhu a v žádném směru kolem ní nevedly stopy.</p>
<p>Pak vzhlédla a podívala se na mě, tahle Lumleyova dceruška Francie. Nemohlo jí být víc než sedm a mělo jí být sedm ještě nekonečné množství nocí. Její tvářička byla děsivě mrtvolně bledá a oči jí svítily rudě a stříbrně, až jsem měl pocit, že bych do nich mohl spadnout jako do studny. A pod bradou jsem viděl dvě drobné dírky, podobné špendlíkovým vpichům, s okraji příšerně rozervanými.</p>
<p>Natáhla ke mně ruce a usmála se. „Vemte mě do náruče, pane,“ poprosila měkce. „Chci vám dát pusu. A pak mě můžete vzít k mamince.“</p>
<p>Nechtěl jsem to udělat, ale nedokázal jsem se tomu ubránit. S rozpřaženou náručí jsem se kní sklonil. Viděl jsem, jak otevírá pusu, v růžovém kroužku jejích rtů jsem spatřil drobné ostré zoubky. Po bradě jí sklouzlo něco stříbřitě zářivého a já jsem si s matnou, vzdálenou a neosobní hrůzou uvědomil, že slintá nedočkavostí.</p>
<p>Její malé ručky mě objaly kolem krku a já jsem si pomyslel: No co, třeba to nebude tak strašné, nebude to tak strašné, třeba to nakonec ani nebude taková hrůza – když vtom z náklaďáku vyletělo něco černého a udeřilo ji to do prsou. Vyvalil se chomáč podivně páchnoucího kouře, následovaný oslnivým zábleskem, který v příštím okamžiku zmizel, a pak přede mnou holčička se vzteklým syčením couvala. Tvářičku měla zkřivenou v ohavnou masku zlosti, nenávisti a bolesti. Otočila se ke mně bokem a pak… a pak byla pryč. V jednom okamžiku stála přede mnou a v příštím tam byl jen vířivý chumel sněhu, který nezřetelně připomínal tvar lidského těla. Potom ho vítr roztrhal a rozehnal po okolních polích.</p>
<p>„Boothi!“ zašeptal Tookey. „Tak už si pospěš!“</p>
<p>A já jsem si pospíšil. I v tom spěchu jsem ale stačil zdvihnout předmět, který hodil po té holčičce z pekla. Doyaovu bibli po své matce.</p>
<p>Tohle všechno se už stalo před delší dobou. Dneska jsem o pár let starší a to už jsem tehdy nebyl žádný zajíc. Jsou to dva roky, co zemřel Herb Tooklander; odešel klidně ve spánku. Bar je pořád tam, kde byl, koupil ho nějaký chlapík z Waterville s manželkou, je to docela příjemný párek a nechali všechno v podstatě tak, jak to bylo. Moc často tam už ale nechodím; když už je Tookey v pánu, není to nějak ono.</p>
<p>Situace v Jerusalem’s Lotu je prakticky pořád stejná jako dřív. Auto toho chlápka Lumleyho našel drahý den šerif bez benzínu a s vybitou baterií. Tookey ani já jsme mu k tomu nic neřekli; čemu by to prospělo? A vždycky jednou za čas tam někde zmizí nějaký stopař nebo výletník, třeba nahoře na Schoolyard Hillu nebo někde poblíž hřbitova Harmony Hill. Najde se jeho batoh nebo brožovaná knížka celá vyrudlá a nasáklá sněhem nebo deštěm nebo nějaké jiné pozůstatky. Lidé sami se ale nenajdou nikdy.</p>
<p>Pořád ještě se mi občas zdává o té bouřlivé noci, kdy jsme se tam vypravili. Ani ne tak o té ženě jako spíš o holčičce a o tom, jak se usmívala, když vztáhla ruce, abych ji mohl vzít do náruče. Aby mi mohla dát pusu. Jsem už ale starý a brzy přijde čas, kdy ty sny skončí.</p>
<p>Možná že při nějaké příležitosti budete i vy sami projíždět jižní Maine; je to docela hezký kraj. Třeba se dokonce zastavíte na skleničku v Tookeyho baru. Příjemný podnik. Nechali mu původní jméno. Vypijte si svůj drink, a jestli vám můžu radit, pokračujte pak dál rovnou na sever. A v žádném případě se nedávejte tou silnicí k Jerusalem’s Lotu.</p>
<p>Zvlášť ne po setmění.</p>
<p>Někde tam venku je malá holčička. A myslím, že pořád ještě čeká, až jí někdo dá pusu na dobrou noc.</p>
<p> <emphasis></emphasis></p><empty-line /><p><emphasis><strong>Žena v pokoji</strong></emphasis></p>
<p>TI a otázka zněla: Je schopen to udělat? Nevěděl. Věděl, že je občas žvýká, tvář má zkřivenou z té strašné pomerančové příchuti a z úst jí vycházejí zvuky připomínající lámající se špejli na lízátku. Ale tohle byly jiné prášky… želatinové kapsle. Na krabici stálo DARVON COMPLEX. Našel je v její domácí lékárničce a teď je obracel v rukou. Přemýšlel. Doktor jí to dal, než musela zpátky do nemocnice. Mělo jí to pomoci, až jí v noci bude špatně. Lékárnička je plná medicín, úhledně uspořádaných jako dryjáky nějakého vúdúistického léčitele. Kouzlo gri–gri západního světa. Nikdy v životě si nevzal žádnou z těchhle berliček těla a z myšlenky na to, že by si měl strčit do zadku něco voskového, aby se to jeho tělesnou teplotou rozpustilo, se mu dělalo nanic. Není v tom špetka důstojnosti, strkat si různé věci do prdele. PHILLIPSOVO MAGNÉZIOVÉ MLÉKO. ANACINOVÝ PŘÍPRAVEK PROTI ARTRITICKÝM BOLESTEM. PEPTO–BISMOL. A tak dál. Mohl přes ty medicíny vysledovat průběh, její choroby.</p>
<p>Jenže tyhle prášky jsou jiné. S obyčejnými darvony mají společného jen to, že to jsou šedé želatinové kapsle. Ale jsou větší – takovým říkal jeho nebožtík otec koňská medicína. Na krabici stojí Asp. 350 gr, Darvon 100 gr, – byla by vůbec schopná je pozřít, i kdyby jí je nakrásně dal? <emphasis>Opravdu? </emphasis>Dům pořád ještě funguje – lednička se zapíná a vypíná, topení občas naskočí a pak se vypne, kukačka v hodinách občas nešikovně vyskočí a chraptivě oznámí hodinu či půlhodinu. Měl dojem, že až umře, budou si s Kevinem muset rozdělit domácnost. Je pryč, tak to prostě je. Celý dům to říká. Je v ústřední nemocnici státu Maine v Lewistonu. Pokoj 312. Šla tam, když jí bolesti už nedovolily jít ani do kuchyně a udělat si kafe. Někdy, když byl za ní na návštěvě, plakala, a ani ho nevzala na vědomí.</p>
<p>Při jízdě nahoru výtah skřípe a on se přistihl, jak zkoumá modrý atest na stěně. Atest jasně tvrdí, že výtah je bezpečný, ať už skřípe, nebo ne. Už ji tady má skoro tři neděle a dneska ji operovali. Prý „kortotomie“. Neví jistě, jak se to vlastně píše, ale takhle to zní. Doktor jí řekl, že „kortotomie“ spočívá v tom, že vám strčí do týla jehlu a pak se dostanou dál do mozku. Doktor jí řekl, že je to něco jako když vrazíte jehlu do pomeranče a napíchnete tam semínko. Když jehla zajede do centra bolesti, vyšle se rádiový signál a centrum bolesti se zničí. Jako když odpojíte televizi. Pak už rakovina v jejím břiše přestane být tak bolestivá.</p>
<p>Myšlenka na tuhle operaci ho zneklidňuje ještě víc než myšlenka na čípky pomalu se rozpouštějící v jeho konečníku. Vzpomněl si na knížku od Michaela Crichtona <emphasis>Muž na konci, </emphasis>kde jde o to, že lidem strkají do hlavy dráty. Tak, jak to Crichton napsal, to muselo být velmi ošklivé. Docela bych tomu věřil.</p>
<p>Dveře výtahu se otevírají ve třetím patře a on vystupuje. Tohle je staré křídlo nemocnice a vládne tu sladká vůně podobná vůni pilin, kterými se osypávají na venkovských jarmarcích koňské kobližky. Tablety nechal v přihrádce v autě. Před touhle návštěvou neměl ani nic k pití.</p>
<p>Stěny tu jsou dvoubarevné: dole hnědé a nahoře bílé. Podle jeho názoru existuje jediná kombinace dvou barev, která by byla ještě depresivnější než tohle, a to růžová s černou. Špitálské chodby jsou jako obrovské haly, kde se dělají výprodeje. Ta myšlenka ho donutí k úsměvu a současně ho znechucuje.</p>
<p>Před výtahem se sbíhají napříč dvě chodby a je tam také fontánka na pitnou vodu, kde se vždycky zastaví, aby se dal trochu do pořádku. Porůznu tam jsou naskládány všelijaké nemocniční propriety –jako hračky z nějakého podivného dětského hřiště. Lehátko s pochromovanými boky a gumovými kolečky, taková ta věc, co tě na ní povezou na „Operační“, až budou připravení na tvou „kortotomii“. Je tu velký kruhový předmět, jehož funkce mu je neznámá. Vypadá jako válečky, jaké někdy vidíte ve veverčích klecích. Je tu pojízdná kostra se dvěma zavěšenými plynovými bombami, celé to vypadá asi jako sen Salvadora Daliho o ženských kozách. Na konci jedné z chodeb je sesterna a z ní se k němu line smích a cinkání kávových lžiček.</p>
<p>Napije se a loudá se k jejímu pokoji. Děsí ho, co tam najde, a doufá, že ona bude spát. Pokud bude spát, nebude ji budit.</p>
<p>Nade dveřmi do každého pokoje je malé čtvercové světélko. Když pacient stiskne volací tlačítko, světélko se červeně rozsvítí. Po chodbě pomalu přecházejí pacienti v laciných nemocničních hadrech – přes špitálské prádlo mají župany. Župany jsou modrobíle proužkované a mají kulaté límce. Špitálskému spodnímu prádlu se říká „nasrávačky“. Ty vypadají na ženách docela slušně, ale na mužích rozhodně podivně, protože to jsou spodky dlouhé pod kolena. Muži mají obvykle bačkory z umělé kůže. Ženy dávají přednost vlněným pantoflím s bambulemi. Jeho matka je taky má.</p>
<p>Pacienti mu připomněli filmový horor <emphasis>Noc živých mrtvých. </emphasis>Všichni chodí pomalu, jako by někdo odzátkoval jejich vnitřní orgány jako džbány s majonézou a oni se báli, že jejich tělesné tekutiny začnou cákat kolem dokola. Někteří mají hole. Jejich pomalé kolování po chodbách nahání hrůzu, ale je i svým způsobem důstojné. Je to chůze lidí, kteří pomalu kráčejí nikam, chůze absolventů univerzity v čepicích a talárech, řadících se u vstupu do promoční síně.</p>
<p>Z tranzistorových rádií všude okolo zní ektoplazmatická hudba. Hlasy znějí páté přes deváté. Slyší, jak Black Oak Arkansas zpívá „Fešáka Jima“ („Zdrhej, fešáku, zdrhej!“) a jeho fistulový hlas vesele zní nad pomalými šouraly na chodbě. Slyší moderátora, jak komentuje, co provedl Nixon, a to tónem, jako by měl hlasivky namočené v kyselině. Slyší polku s textem ve francouzštině – v Lewistonu se stále ještě mluví dost francouzsky, mají tu pořád rádi své čtverylky a kolové tance – stejně jako se rádi v barech dole na Lisabonské ulici perou na nože.</p>
<p>Chvíli postojí před pokojem své matky a na chvíli ho vyděsilo to, že přišel opilý. Styděl se, že před matku předstupuje opilý, i když je určitě příliš zdrogovaná a nacpaná elavilem, aby si to uvědomila. Elavil je sedativum, které dávají pacientům nemocným rakovinou, aby jim nedělalo příliš těžkou hlavu to, že umírají.</p>
<p>Dělal to tak, že si odpoledne koupil v Sonnyho krámě dva kartony po šesti pivech Black Label. Seděl s dětmi a díval se na jejich odpolední programy v televizi. Při „Sezamové ulici“ měl tři piva, dvě piva při „Panu Rogersovi“ a jedno při „Elektrárně“. Pak ještě jedno k večeři.</p>
<p>Zbylých pět piv si vzal do auta. Z Raymondu do Lewistonu to bylo něco přes třicet kilometrů po silnicích č. 302 a 202, a když dorazil do nemocnice, už měl nakoupíno, zbyla mu dvě nebo tři piva. Přinese matce pár věcí a zapomene je v autě, takže bude mít záminku vrátit se dolů a vzít ty věci a dát si alespoň půl piva, aby mu ten rauš ještě chvilku vydržel.</p>
<p>Dalo mu to také záminku se vyčurat venku, což z celé téhle prachbídné záležitosti bylo jaksi to nejlepší. Vždycky parkoval na postranním parkovišti, které bylo rozježděné a pokryté zmrzlou listopadovou hlínou, chladný vzduch venku mu pomohl úplně si vyprázdnit měchýř. Čurání na některém ze záchodů ve špitále bylo jakoby apoteózou celého toho nemocničního zážitku – tlačítko zvonku na sestřičku nad mušlí, chromovaná rukojeť v pětačtyřicetistupňovém úhlu kvůli přidržení, láhev růžové dezinfekce nad výlevkou. Ošklivé. To mi teda věřte.</p>
<p>Nutkání se napít po cestě domů už bylo nulové. Takže zbylá piva zůstala doma v lednici a kdyby jich tam bylo šest tak by sem nikdy nepřijel, kdyby věděl, že to bude tak zlé. První, co mu přišlo na mysl, bylo <emphasis>ona není žádný pomeranč </emphasis>a potom <emphasis>teď už umírá opravdu rychle, </emphasis>jako kdyby už čekala na vlak do zapomnění. Leží vyčerpaně na posteli a nehýbá se, až na oči, ale to napětí uvnitř jejího těla – jako kdyby se tam něco hýbalo. Krk má namazaný něčím oranžovým, co vypadá jako značkovací barva, a pod levým uchem má obvaz, pod který nějaký nabručený doktor zabodl tu rádiovou jehlu a vymazal jí šedesát procent hybnosti – spolu s tím centrem bolesti. Její oči ho sledují jako oči Ježíšů tištěných po tisících.</p>
<p>„Dneska večer bys tu radši neměl být, Johnny. Není mi dobře.</p>
<p>Snad mi zítra bude líp.“ „Co je s tebou?“</p>
<p>„Svědí to. Celé tělo mě svědí. Mám ještě obě nohy celé?“ Nevidí, jestli má obě nohy celé. Z jejích nohou je vidět jenom výstupek ve tvaru V pod pokrývkou. V pokoji je strašně horko. Na druhé posteli právě nikdo neleží. Myslí si: spolupacientky přicházejí a odcházejí, ale moje máma tady zůstane věčně. Pro Krista Pána! „Máš je celý, mámo.“</p>
<p>„Můžeš mi je sundat z postele, Johnny? Pak radši běž. Já jsem nikdy v takovým stavu nebyla. Nemůžu se hejbat. Nos mě svrbí. Není to hloupý, když tě svrbí nos a ty se ani nemůžeš poškrábat?“</p>
<p>Poškrábe ji na nose a pak ji přes pokrývku vezme za stehna a stáhne je dolů. Může ji vzít bez obtíží okolo obou stehen, i když nemá ruce nijak zvlášť velké. Ona zasténá. Slzy jí tečou po tvářích na uši.</p>
<p>„Mami?“</p>
<p>„Můžeš mi dát nohy dolů z postele?“</p>
<p>„To jsem právě udělal.“</p>
<p>„Aha. Tak to je v pořádku. Myslím, že pláču. Nechci plakat před tebou. Chtěla bych být odsud pryč. Udělala bych všechno pro to, abych tu nebyla.“</p>
<p>„Chceš cigaretu?“</p>
<p>„Dal bys mi, Johnny, nejdřív trochu vody? Jsem vyprahlá jak sušená treska.“</p>
<p>„Jo, hned to bude.“</p>
<p>Vezme její sklenici s pružnou ohnutou slámkou na pití a jde za roh k fontánce. Tlustý chlap s elastickým obvazem na noze se pomalu sune po chodbě. Nemá na sobě proužkovaný župan a přidržuje si na zadku andělíčka.</p>
<p>Naplní z pítka sklenici a vrací se do pokoje 312. Přestala plakat. Její rty uchopily slámku tak, jako to dělají velbloudi, které viděl v televizních cestopisných pořadech. Má vrásčitou tvář. Jeho nejživější vzpomínka na ni za celý život, který prožil jako její syn, je z doby, kdy mu bylo dvanáct. On a jeho bratr Ke vin a tahleta žena se tenkrát přestěhovali do Maine, aby se mohla starat o své rodiče. Její matka byla stará a upoutaná na lůžko. Z vysokého tlaku se stala jeho babička senilní a aby to bylo ještě lepší, oslepla. Bylo jí šestaosmdesát – všechno nejlepší k narozeninám. Tady jsou tvoji potomci. A ona ležela celý den v posteli, slepá a senilní, na sobě měla velké plenkové kalhotky a gumové kalhoty, nebyla s to si vzpomenout, co dnes měla k snídani, ale uměla vyjmenovat všechny prezidenty až po Dca. A tak jejich tři generace žily spolu v tom domě, kde nedávno našel ty léky (i když babička s dědečkem už byli dávno mrtví), a když už bylo dvanáct, prohodil něco u snídaně, už neví, co to bylo, ale něco určitě, a jeho matka prala prochcané pleny své matky a pak je vrazila do ždímačky své prastaré pračky a otočila se k němu a pleskla ho jednou z těch plen a první zásah mokré těžké pleny převrátil jeho misku ovesné kaše speciál a poslal ji přes stůl v divokých rotacích a druhá rána ho praštila přes záda, ne že by mu ublížila, ale vyrazila mu z úst tu vtipnost, kterou pronesl, a teď ta žena ležela schoulená na téhle posteli v tomhle pokoji, ale tenkrát ho těmi hadry mlátila znovu a znovu a říkala: ty zavři tu svoji <emphasis>mizernou </emphasis>klapačku, na tobě ještě není nic velkýho, až na tu tvoji <emphasis>hubu, </emphasis>ty si ještě musíš počkat, až zbytek <emphasis>doroste, </emphasis>a každé slovo, které je tu uvedeno kurzívou, bylo doprovázeno zásahem mokrou plenou jeho babičky – <emphasis>PLESK! </emphasis>– a spousta mouder, která měl ještě na jazyku, se prostě vypařila. Neměl absolutně žádnou šanci říct něco chytrého. Na to toho dne přišel – a na věky si zapamatoval, že na světě není nic účinnějšího než dvanáctiletého kluka přesvědčit o jeho postavení v tomto světě a o té správné perspektivě, než když dostane přes záda mokrou babiččinou plenou. Trvalo mu čtyři roky, než se zase naučil vtipkovat.</p>
<p>Trochu se tou vodou zakuckala a to ho děsí víc než nápad dát jí prášky. Opět se jí ptá, jestli nechce cigaretu a ona říká:</p>
<p>„Když ti to nebude dělat potíže. Pak radši běž. Třeba mi bude zítra líp.“</p>
<p>Vysype jednu mentolku z jednoho z balíčků poházených po stolku vedle postele a zapálí ji. Drží cigaretu mezi ukazováčkem a prsteníkem pravé ruky a ona z ní bafá, snaží se rty stisknout filtr. Má slabý dech. Kouř jí jde od rtů.</p>
<p>„Musela jsem se dožít šedesátky, aby mi můj syn mohl přidržet cigaretu.“</p>
<p>„Mně to nevadí.“</p>
<p>Zabafá znovu a drží si filtr u rtů tak dlouho, že když mu zrak sklouzne k jejím očím, vidí, že je má zavřené.</p>
<p>„Mami?“</p>
<p>Oči se malinko pootevřou.</p>
<p>„Johnny?“</p>
<p>„Jo, jsem to já.“</p>
<p>„Jak dlouho tu jsi?“</p>
<p>„Dlouho ne. Asi už raději půjdu. Vyspi se.“</p>
<p>„Hmmmm.“</p>
<p>Udusí cigaretu v popelníku a vytratí se z pokoje a myslí si: musím mluvit s tím doktorem. Zatracená práce, já chci mluvit s tím doktorem, co to dělal.</p>
<p>Když nastupuje do výtahu, pomyslí na to, že slovo „doktor“ se stalo synonymem pro člověka až s určitým stupněm dosažené kvalifikace v oboru, jako by se všeobecně očekávalo, že doktoři musejí být krutí, teprve tím dosáhnou zvláštního stupně lidskosti. Ale „Asi už tady opravdu dlouho nebude,“ říká o něco později toho večera svému bratrovi. Jeho bratr bydlí v Andoveru, víc než sto kilometrů na západ odsud. Dostane se do nemocnice jednou či dvakrát za týden.</p>
<p>„Ale už ji to tak nebolí, ne?“ ptá se Kev.</p>
<p>„Říká, zeji to svědí.“ Prášky má v kapse svetru. Jeho žena tvrdě spí. Vytahuje prášky – lup z prázdného bytu své matky, toho, kde oni všichni žili spolu s prarodiči. Obrací krabičku v rukou jako králičí pacičku a přitom mluví.</p>
<p>„No tak je jí líp.“ Pro Keva je vždycky všechno lepší, jako kdyby život spěl k nějakému příjemnému zakončení. Tenhle názor jeho mladší bratr ovšem nesdílí.</p>
<p>„Je ochrnutá.“</p>
<p>„Znamená to v téhle fázi něco?“</p>
<p>„Jistě že jo!“ vyštěkne a myslí na její bledé nohy pod bílou prošívanou dekou.</p>
<p>„Ona umírá, Johne.“</p>
<p>„Ale ještě není mrtvá.“ To je ve skutečnosti právě to, co ho děsí. A takhle se o tom budeme bavit pořád kolem dokola a telefonní společnosti budou za to nabíhat zisky, ale teď to trefil. Ještě není mrtvá. Jenom tam leží v tom pokoji ve špitále, na zápěstí má uvázanou jmenovku a poslouchá to neskutečné rádio z chodby. A bude se muset porvat s časem, říká doktor. Doktor je velký chlap se zrzavým plnovousem. Má nejmíň stopětadevadesát centimetrů a ramena jako Herkules. Taktně ho odvedl na chodbu, když na ni zase přišly dřímoty.</p>
<p>Doktor pokračuje:</p>
<p>„Víte, u operace jako je kortotomie je určité omezení hybnosti skoro nevyhnutelné. Vaše matka teď může trochu hýbat levou rukou. Dá se počítat s tím, že by se jí pravá dala do pořádku tak do dvou až čtyř týdnů.“</p>
<p>„Bude moct chodit?“</p>
<p>Doktor se dívá zamyšleně na strop chodby obložený korkovými deskami. Plnovous mu rejdí až po límec flanelové košile a Johnny z nějakého legračního důvodu myslí na Algernon Swinburnovou –proč, to neví. Tenhle chlap je každým coulem pravý opak chudinky Swinburnové.</p>
<p>„Řekl bych, že ne. Už ji to moc sebralo.“</p>
<p>„Takže zůstane upoutaná k posteli až do smrti?“</p>
<p>„Myslím, že váš předpoklad je správný. Ano.“</p>
<p>Začíná cítit určitý obdiv k tomuto muži, o kterém doufal, že bude vcelku odporný. Ten pocit vystřídá znechucení – copak se dá obdivovat holá pravda?</p>
<p>„Jak dlouho může ještě takhle žít?“</p>
<p>„Těžko říct. Nádor jí blokuje jednu ledvinu. Ta druhá funguje dobře. Až ji nádor také zablokuje, usne.“</p>
<p>„Uremické koma?“</p>
<p>„Ano říká doktor, ale už trochu s větší opatrností. „Urémie“ je patologický terminus technicus, většinou jej používají jenom doktoři a patologové. Ale Johnny jej zná, protože jeho babička umřela na totéž, i když rakovinu neměla. Její ledviny to prostě zabalily a ona umřela, když se jí moč dostala do hrudního koše. Umřela doma v posteli, bylo to právě před večeří. Johnny byl první, koho napadlo, že tentokrát je opravdu mrtvá a ne že jen spí komatózním spánkem s otevřenými ústy, jak to u starých lidí bývá. Z očí jí stékaly dvě slzičky. Její stará bezzubá ústa byla scvrklá a on si představil rajče, jež někdo vykuchal – třeba aby je naplnil vajíčkovým salátem a pak je nechal pár dní ležet na kuchyňském stole. Přidržel jí u úst kulaté kapesní zrcátko, asi tak minutu, a když se zrcátko nezamžilo a neskrylo v mlze obraz jejích rajčatových úst, zavolal matku. Vzpomínal si na všechno docela správně, a bylo to všechno špatně. „Říká, že má pořád bolesti. A taky ji to svědí.“ Doktor si vážně poklepe na hlavu, úplně jako Victor DeGroot ve starých psychiatrických groteskách.</p>
<p>„Ona si tu bolest <emphasis>představuje. </emphasis>Ovšem ta bolest je skutečná. Co se jí týče, je skutečná. Proto je čas tak důležitý. Vaše matka už nemůže počítat čas na vteřiny a minuty a hodiny. Musí se přizpůsobit tomu, že to budou dny a týdny a měsíce.“</p>
<p>Chápe, co mu tenhle vousatý hromotluk říká, a má z toho strach. V hlavě mu zaznívá tiché zvonění. S tímhle člověkem se už dále bavit nemůže. Je to technik. Mluví o čase tak lehce, jako kdyby se takový pojem dal zvládnout stejně snadno jako rybářský prut. Třeba už ho i zvládl.</p>
<p>„Můžete pro ni udělat něco víc?“</p>
<p>„Velmi málo.“</p>
<p>Ale jeho chování je důstojné, jako kdyby to všechno bylo v naprostém pořádku. Koneckonců mu nenabízí vůbec žádnou falešnou naději, že.</p>
<p>„Může to být horší než koma?“</p>
<p>„Ovšemže <emphasis>může. </emphasis>Nějak přesně se tyhle věci vyhodnotit nedají. Je to, jako kdybyste měl v těle zdivočelého žraloka. Může se začít nadýmat.“</p>
<p>„Nadýmat?“</p>
<p>„Břicho se jí vzduje a pak zase splaskne a pak se zase nafoukne, a tak dál. Ale proč se těmito věcmi zabývat? Já si myslím, že můžeme s určitostí říct“</p>
<p>že to zvládnou, ale co když ne? Nebo co když mě chytí? Nechce se mi chodit k soudu kvůli zabití z milosti. Ani kdybych to měl vyhrát. Vůbec nemám důvod, aby si mě někdo podával. Myslí na novinové titulky ZAVRAŽDIL MATKU a ušklíbne se.</p>
<p>Sedí v autě na parkovišti a obrací krabičku v rukou. DARVON COMPLEX. Vrtá mu pořád hlavou otázka: <emphasis>Můžu to udělat? </emphasis>Mám to udělat? Ona přece sama řekla: <emphasis>Chtěla bych být odsud pryč. Udělala bych všechno pro to, abych tu nebyla. </emphasis>Kevin mluvil o tom, že jí zařídí pokoj ve svém domě, aby nemusela umřít ve špitále. Nemocnice o ni nestojí. Dali jí nějaké nové prášky a ona jim tam začala řádit. To bylo čtyři dny po té „kortotomii“. Chtěli by, aby byla někde jinde, protože zatím se nikomu ještě nepodařilo udělat dokonalou „kancerektomii“. A v téhle fázi, i kdyby jí to všechno dali do pořádku, by z ní už nezůstalo nic než nohy a hlava.</p>
<p>Myslel na to, jak jí musí ubíhat čas –jako něco, co se vymanilo zpod kontroly, jako převrácený košík na šití a z něj vysypaná hromada špulek s nitěmi po celé podlaze, pro velkého protivného kocoura, který si s nimi má hrát. Ty dny v pokoji 312. Noc v pokoji 312. Protáhli z volacího tlačítka provázek a uvázali jí ho na levý ukazováček, protože se už nemůže natáhnout tak daleko, aby tlačítko stiskla, když potřebuje bažanta.</p>
<p>Ono je to stejně dost jedno, protože stejně tam dole necítí žádné nutkání ani tlak – její útroby by mohly stejně dobře být z hromady pilin. Vyměšuje v posteli a čurá do postele a ví o tom, jen když ucítí zápach. Ze sedmdesáti kilo zhubla na dvaačtyřicet a její svalovina je tak polehlá, že je z ní jen pytel tkáně napojený na mozek, jako dětská hadrová panenka. Byla by na tom u Keva jinak? Je schopen vraždy? Ví, že by to byla vražda. Ta nejhorší, vražda matky, jako kdyby byl myslící embryo z jedné staré hororové povídky od Raye Bradburyho, rozhodnuté to všechno tady vybílit a zlikvidovat tvora, který mu dal život. Třeba je to stejně jeho chyba. On byl jediným dítětem, které ve svém těle živila, dítětem, které jí změnilo život. Jeho bratra adoptovala, když jí nějaký jiný usměvavý doktor řekl, že už žádné další vlastní děti mít nebude. A samozřejmě, ta rakovina, co v ní teď je, začala v její děloze jako druhé dítě, jako jeho vlastní temné dvojče. Jeho život a její smrt byly počaty tamtéž. Neměl by udělat to, co ten druhý už stejně dělá – tak pomalu a nešikovně?</p>
<p>Dával jí tajně aspirin, aby jí zmírnil bolesti, o nichž <emphasis>si myslí, </emphasis>že je má. Ty aspiriny má v krabičce cukrátek v šuplíku nočního stolku – spolu s přáními brzkého uzdravení a brýlemi na čtení, které jí už k ničemu nejsou. Vzali jí i falešné zuby, protože se báli, že by se jí mohly zadrhnout v krku a ona by se jimi mohla udusit, takže teď jen ten aspirin cucá, až jí jazyk lehce zbělí.</p>
<p>Ovšemže by jí mohl dát ty prášky – stačily by tři nebo čtyři. Čtrnáct set gránů aspirinu a čtyři sta gránů darvonu, podaných ženě, která za pět měsíců zhubla o třiatřicet procent.</p>
<p>Nikdo neví, že ty prášky má, ani Kevin, ani jeho žena. Myslí si, že třeba dali na druhou postel v pokoji 312 někoho jiného a on si s tím nebude muset dělat starosti. To by ho dostali příliš snadno. Uvažuje, jestli by to přece jen nebylo to nejlepší. Jestli je na pokoji ještě někdo, bude mít po šancích a bude to muset brát jako pokyn Prozřetelnosti. Myslí si, že</p>
<p>„Dneska večer vypadáš líp.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Jasně. Jak se cítíš?“</p>
<p>„No, moc dobře ne. Dneska to není nic moc.“</p>
<p>„Můžeš hýbat pravou rukou?“</p>
<p>Zvedne ruku z pelesti. Dá šiji a prsty doširoka rozevřenými před oči a pak jí ruka spadne. Žuch. Usměje se a on se na ni také usměje. Zeptá se jí:</p>
<p>„Viděl tě dneska doktor?“</p>
<p>„Ano, byl tady. On je moc hodný – chodí sem každý den. Dáš mi trochu vody, Johne?“</p>
<p>Dají napít trochu vody slámkou.</p>
<p>„Ty jsi tak hodný, že sem tak často chodíš, Johne. Jsi dobrý syn.“</p>
<p>Už zase pláče. Druhá postel je prázdná, jako by ho žalovala. Každou chvíli propluje po chodbě kolem dveří pokoje některý z těch modrobíle proužkovaných županů. Dveře jsou napůl otevřené. Něžně jí vezme vodu a uvažuje pitomě: je ta sklenice napůl prázdná nebo napůl plná?</p>
<p>„Co levá ruka?“</p>
<p>„Ale ano, je to dobrý.“</p>
<p>„Ukaž.“</p>
<p>Zvedne ji. Levičku měla vždycky lepší a možná právě proto se vyléčila ze zničujících následků „kortotomie“ aspoň takhle dobře. Svírá ji v pěst. Zacvičí s ní. Slabě luskne prsty. Pak jí ruka spadne zpátky na pelest. Žuch. Postěžuje si:</p>
<p>„Nemám v ní žádný cit.“</p>
<p>„Něco vyzkoušíme.“</p>
<p>Jde k její skříni na šaty, otevře ji, sáhne za kabát, ve kterém přišla do nemocnice, a nahmátne její kabelku. Má ji tam, protože má panický strach ze zlodějů – slyšela, že někteří lapiduši jsou přímo mistři v tom, jak někomu něco šlohnout. Od jedné spolupacientky, co už šla domů, slyšela o tom, jak jedna žena z nového křídla špitálu přišla o pět set dolarů, které měla v botě. Matka má v poslední době paranoický strach před lecčím a jednou dokonce říkala, že pozdě v noci sejí pod postelí schovává nějaký mužský. Na něčem z toho má podíl ta kombinace léků, které na ní zkoušejí. Amfetamin, kterého si občas šňupnul, když byl na vysoké, byl proti tomu, co do ní cpali, cukrátko. Z uzamčené skříňky na konci chodby za sesternou si můžete vybrat, co chcete: mává to s vámi nahoru a dolů, vznášíte se ve výšinách a pak se válíte až na dně. Třeba si vyberete i smrt, milosrdnou smrt jako teplou černou deku. Zázraky moderní vědy. Položí kabelku na postel a otevře ji. „Můžeš z ní něco vyndat?“ „Ale Johnny, já ti nevím…“ Říká jí, aby ji přesvědčil: „Jen to zkus. Kvůli mně.“</p>
<p>Levá ruka se zvedá z pelesti jako porouchaný vrtulník. Krouží. Klesá. Vytahuje z kabelky jediný pomačkaný papírový kapesník. Nadšeně jí blahopřeje: „To je bezva! Výborně!“ Ona odvrací tvář.</p>
<p>„Ještě vloni jsem těmahle rukama odtáhla dva vozejčky s nádobím najednou.“</p>
<p>Jestli k tomu má dojít, musí to být teď. V pokoji je horko, ale pot na jeho čele je studený. Přemýšlí: jestli si neřekne o aspirin, neudělám to. Aspoň ne dnes večer. A ví, že když to nebude dnes večer, nebude to nikdy. Tak fajn.</p>
<p>Její oči spiklenecky mrknou k pootevřeným dveřím. „Mohl bys mi dát pár těch mých tabletek, Johnny?“ Takhle se ptá vždycky. Správně tu nemá mít žádné léky mimo těch, které normálně dostává, protože už zhubla natolik, že se u ní už vytvořilo to, čemu jeho spolufeťáci na škole říkávali „bejt na hraně“. Tělesná imunita je už jen kousíček od předávkování. Říká se, že právě to se stalo Marilyn Monroe. „Přinesl jsem pár tabletek z domova.“ „Opravdu?“</p>
<p>„Jsou dobrý proti bolestem.“</p>
<p>Ukazuje jí krabičku. Je schopna číst jen velice zblízka. Svraští čelo nad velkými písmeny a říká:</p>
<p>„Ten darvon už jsem měla. Moc mi to nepomohlo.“ „Tohle je silnější.“</p>
<p>Její oči se zvednou od krabičky a ona mu hledí do očí. Říká lhostejně:</p>
<p>„Opravdu je to silnější?“</p>
<p>Jen se hloupě usměje. Není schopen promluvit. Je to něco podobného, jako když byl poprvé s holkou, bylo to na zadních sedadlech auta nějakého jeho kamaráda, a když se vrátil domů, matka se ho zeptala, jestli se dobře bavil, a on se nezmohl na nic jiného, než na ten připitomělý úsměv.</p>
<p>„Můžu je rozžvýkat?“</p>
<p>„Já nevím. Zkus to s jednou tabletkou.“</p>
<p>„Tak jo. Jen ať nás neviděj.“</p>
<p>Otevře krabičku a odtrhne plastikový uzávěr lahvičky. Vytáhne vatu z jejího hrdla. Byla by s to tohle všechno udělat tou svou levičkou, co se pohybuje jako porouchaný vrtulník? Uvěřili by tomu? Neví. Oni asi taky ne. Možná jim to bude jedno.</p>
<p>Vysype si do ruky šest tabletek. Dívá se na ni, jak ho pozoruje. Je jich opravdu moc a i ona o tom musí vědět. Jestli mu o tom něco řekne, nasype je zpátky a nabídne jí jednu jedinou tabletu proti artritickým bolestem.</p>
<p>Venku na chodbě proklouzne kolem sestra a jeho ruka se zatřese a sevře šedé kapsle, ale sestra se ani nepodívá, jak se má „ta její holka s kortotomií“.</p>
<p>Jeho matka neříká nic, jen se dívá na tablety, jako by to byly úplně obyčejné prášky (pokud něco takového vůbec existuje). Jenže na druhé straně si nikdy nepotrpěla na ceremonie – nikdy by o svůj člun nerozbila láhev šampaňského.</p>
<p>„Tak jdeme na to,“ říká on úplně přirozeným hlasem a dávají do úst první.</p>
<p>Ona ji mimovolně žvýká, dokud se želatina nerozpustí, a pak zamrká.</p>
<p>„Nechutná? Jestli ne, tak…“</p>
<p>„Ne, není to zlý.“</p>
<p>Dává jí další. A další. Žvýká je se stejně neurčitým výrazem. Dává jí už čtvrtou. Ona se na něj usměje a on s hrůzou vidí, že její jazyk je žlutý. Kdyby ji teď praštil do břicha, mohla by je ještě vyzvracet. Ale to nemůže. Nikdy by svou matku neudeřil.</p>
<p>„Koukneš se, jestli mám nohy celé?“</p>
<p>„Nejdřív si vezmi ještě tyhlety.“</p>
<p>Dávají pátou. A šestou. Potom se podívá, zda má nohy celé. Má. Ona mu říká:</p>
<p>„Myslím, že si teď trochu zdřímnu.“ „Tak fajn. Já se půjdu napít.“ „Vždycky jsi byl dobrej syn, Johnny.“</p>
<p>Vkládá lahvičku zpět do krabičky a krabičku schovává v její kabelce, plastikový uzávěr lahvičky nechává na pokrývce vedle ní. Nechává otevřenou kabelku vedle ní a myslí si: <emphasis>Požádala mne, abych jí podal kabelku. Podal jsem jí ji a otevřel jsem ji akorát než jsem odešel. Řekla mi, že si z ní vyndá to, co potřebuje. Řekla mi, že poví sestřičce, aby ji dala nazpátek do skříně.</emphasis></p>
<p>Vychází ven a jde se napít. Nad fontánkou je zrcadlo a on do něj vyplázne jazyk a podívá se na něj.</p>
<p>Když vchází zpátky do pokoje, vidí ji, jak spí s rukama sepjatýma. Žíly na nich jsou naběhlé a pulsují. Políbí ji a její oči se pod víčky pohnou, ale neotevřou se. Ano.</p>
<p>Necítí se nijak jinak než předtím, ani dobře, ani zle. Vychází z pokoje a napadá ho ještě něco jiného. Vrátí se k ní, vytáhne lahvičku z krabičky a celou ji otře o košili. Potom přitiskne na lahvičku bezvládné prsty její spící levičky. Pak ji položí zpátky a vychází rychle z pokoje – ani se neohlédne.</p>
<p>Jede domů a pak čeká, až zazvoní telefon, a touží po tom, aby ji mohl ještě jednou políbit. Čeká a přitom se dívá na televizi a pije hodně vody.</p><empty-line /><p><strong>OBSAH</strong></p>
<p><strong>Úvod 3</strong></p>
<p><strong>Předmluva 7</strong></p>
<p><strong>Prokletí jeruzalémské 21</strong></p>
<p><strong>Noční směna 62</strong></p>
<p><strong>Noční příboj 85</strong></p>
<p><strong>Jsem brána 95</strong></p>
<p><strong>Šroťák 110</strong></p>
<p><strong>Kostlivec 136</strong></p>
<p><strong>Šedá hmota 151</strong></p>
<p><strong>Bojiště 165</strong></p>
<p><strong>Náklaďáky 178</strong></p>
<p><strong>Mrtví se někdy vracejí 198</strong></p>
<p><strong>Jahodové jaro 235</strong></p>
<p><strong>Římsa 247</strong></p>
<p><strong>Trávníkář 270</strong></p>
<p><strong>Nekuřáci, a.s. 281</strong></p>
<p><strong>Já vím, co potřebuješ 306</strong></p>
<p><strong>Děti kukuřice 333</strong></p>
<p><strong>Poslední příčka žebříku 366</strong></p>
<p><strong>Muž, který miloval květiny 381</strong></p>
<p><strong>Na dobrou noc 388</strong></p>
<p><strong>Žena v pokoji 409</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Stephen King</strong></p>
<p><strong>Noční směna</strong></p>
<p>Z anglického originálu <emphasis>Ni</emphasis><emphasis>ght Shift </emphasis>vydaného v roce 1978</p>
<p>v nakladatelství <emphasis>Doubleday </emphasis>v New Yorku, USA, přeložili</p>
<p>Tomáš Eben a Pavel Medek Přebal Marta Hadincová</p>
<p>Odpovědní redaktoři Richard Podaný a Jiří Zahradnický</p>
<p>Technický redaktor Josef Čech</p>
<p>Sazba Filip Cubr</p>
<p>Litografie studio Frame</p>
<p>Vydalo nakladatelství Mustang s. r. o.</p>
<p>jako svou 286. publikaci</p>
<p>Plzeň 1996, v tomto uspořádáni 1. vydání</p>
<p>Tisk a vazba Moravská tiskárna Olomouc, spol. s r. o.</p>
<p>Studentská 5, 771 64 Olomouc</p>
<p>Prodejní cena včetně DPH 189 Kč</p><empty-line /><p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p><empty-line /><p>[1] Česky jen v roce 1926 jako „Caprona, země divů“. (Pozn. red.)</p>
</section>
</body><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAWAEkBAREA/8QAGw
AAAgIDAQAAAAAAAAAAAAAAAwQCBQABBgf/xAAoEAABBAEEAQQCAwEAAAAAAAABAgMEBREAB
hIhMRMiQVFhcRQVQrH/2gAIAQEAAD8A9jedbjsreeWltttJUtajgJA7JOkpV5XRaJy7MhLk
BtovF1r3hSfsY86nOt6+sjMyZ0tuM08tLbanDjkpXgalZWcOohKmTngyykhOcEkknAAA7JJ
+BodfcwbOE5MjrcS00SF+sytopwMnIUAdK0m7KHcRKaqyafcCeRa7Svj98VAHH506/bV8az
jVj0ptEyUlSmWSfcsJ841X3+8aLbaktWMwCSsD04zSSt1eTgYSO+z13p6osV2kL+SuvlQcr
IDUtASsgfOATjOndUG+3VNbHtykEqXGU2kD5KvaP+64LcEd3Z0OVtFoLXX3ga/rkgFXpOlx
CXW/0QeQ/erO4buN4Xk6LGp40mrqkuwkh6UUBbykgFwe09pBx+CT3p+vvKmy2xEpd2uIZmo
dMN8OLKeL7WMK5jHEnAUk5GfjVfMtZMWv3ZVxLR63rotYpaJTig4ph1QILRc/31hXfY+dDr
2LRO4ttRLpFdFYgQFSYb0TkVP8EBJbUpXgcVciBnONJrh7u3HEf3VHqYfrvuNSYJXJUHWW2
jlKEp44PMciexnn+tdFuOwg3W1qm5ipbCZdhCDjgA5JHqpygnz0cjH3ruda1hAUMEAj6OhP
RY0hxpx+O26thXNpS0AlCvGRnwdESlKc8UgZOTgeTpd+sr5SH0SIMd5MjHrBbST6mOhyyO8
fnWo1XXw4BgRoMdmIQQWENAIIPnI8d6m5BiPSI8hyM2p2Ly9BZT23kYOPrI60cYAwBgaEmJ
GQ0Wkx2ktlXMoCAAVZznH3nvOi6zX/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMcAjgDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDkWY7QuBjA7Cmcen6UEHIw
c8DvRwBzzXgN9TzgAQ9QPyFOQAE9D+ApinnpTwQB6Uk3cAYf7IA+gpM9MAAfSldweBkim5o
dwF69QPypAUDYIGfpTMsWpf4s85qRDw6DjgfhU3nKRjCdOu0ZqvnHNH40AT7xxt259MClab
dGF2qMNkkgc1XwD3HFJx6UXDUsFhzjbt7cCm54zhR+AqLC46U1lG3GSB9aAJ+xPH5Uxjx0B
+oqPcRxnIpfMU9ePrSGP3Z7AfhS59h+VMyAetG9fWgLjiwyOB+VJkHsD+FJnJoz24oEJgeg
/IVHwD0H5VIxwKaCMU7sBuARyB+VJnHGB+VSfLjFJgd6QDCc9h+VPIOc4H5UdORSBuooGOU
nHQfkKUYzyB+VMHX/ABpwJ3c4xTuFxw4PbH0pcnJ6flTM/N7U4daLgKCM4wPyp3y9wv5VGT
zil+tK7C5JkbcALjOfujNJk88D8qQNgUe/rT1e4DTnI4Bx7UmM9gPwpTgdDQTigGIcc4A/K
lx7KPwpRyaR849aAIyOeg/KgHHAAxjHQUcZ6UdeB+dIBQR0AGPpTlHB4X8qYME4pd2OAMig
Bx5JBC4PtTc44wv4AUhPPfNNzQAuT7flSgt6D8qaSMdKTJz7VLfYCQH2X8qMk9l/Kos4pQx
prYY4semB/wB8igvxkgflUZJJ4pMjpSuIeWzyAoz7UMcgZ5/CmjGTnFL2p8yC4ZAGMD8qQF
tuBj8qMCnAUXQBuPoPyo4+n4ClGM0mBmmFxMnOOPyowT12/lSkd6O1AAAM8AflQy9+PypQc
AmkLZ46UDGjrxj8qecdsflTOlB6CgQ4HucflSBvYflSZNIMnPapsIeCSe35ClBwvb8qYMjv
S5460WAXd9Pyo3ew/Kmj3NGfQ80rAOz0+UflS7s9Mcewpoz3o7nmrSGWIJvKcnAzg9h6UVG
iF+O+Cf0oqrDHuenPYUzcaHPI47Ck49DQSLvNKG+XrTPqKcACKAAsQKXd7UmPxpwA7ikA0s
QRxRuOeRSkegpccUAIGI7Uu8n6UY9qMD0pMBNx+lJ83XcaUjJpce2KAGbmGSGNLluhPWgqK
cF74zQA3kDH9aTGe1Oxg8ZFLk5xt/GhgIFzSMo+lSdqQ9OanUBoPQU44PtSDpwKPqKEAnJB
ppIxinjgHIppAHXmqATJ29T+NBY4oA9BQetACdPxpcc5pB1pR0561OoCkY+tGcc0vAPNL8u
SdvXsTTswDJ7Gg5wMdaBil3YI4pgNwck4ozx1o3E0qliMGjQBec9c0b/QUY/AUoKjtn6UwE
3EYOOaOenHNKcZNN69FpNjFAwR7UnJHtS5J6jFJxjmgAJGRtY5xzkU0g555pcGlx9KlsCM5
FAZsdKdgkZoyaVwGc9TSdfWnc9+PrR+VPUBvQkYoA/OnY70oxSAbj2o6U8k4/wo+971XQCI
A0YHoakIOMDimtkjrU2ERlcGnY45NGW9sUpPpTsAnPY0uSRjNJ255pcU9ADJB/8ArU4D3pu
cnGaPpk0ALye9ISMDLClOcYzRjHemA3seeKQc96cRxSAAHk4pDH7PWlMfFLvx0pGckVSYDS
vpSbaNxPSnY4wM0hDCD2pV6YpQMZ70vHpzU3AYByaT+KnY59KUD1o9AFAB6imADdyOtOIPa
gDrmqQyVSAMAUU1cZ69jRVDHMvIx6CjBpWyGwQOgozxSJG4GcelLj8qCBSjhaAEFGB6Ud84
pCDnpQIXvj1penWkPIApMHdzSAXg96DjHNLSgGgBOtIfelIznmmtyaAFz6CnZ46VH+FOPI4
5pJDDk96cOPpUYyD6VJ2z3pgB6HFMHNPyccdO9L/DQFxnGe1IeDTsc0uCBnFJgN9Oaax5xT
iCR703Bx0oQCgDOM5pCBmjjPHFJjv1pgHQcc0oOaMDFHegBWpO9FAwTyaADp607GeMGl9OK
Mt6ikAw898UoODS/WjBIzUthYfk4xkYpD3GaQ8HilGSOlPWwB2680maCRxS5pAIc56ik6il
JFGBVJAJgUEkUvSmYzQ0MU8DFJ2o5HrQOfpSsFhDjOMmk4/CncZz0ppA7GmFheO1IKUDI60
dB3pWATI70L1o9+1GQfWmMG9fWkJ44BpaXBHOAKGxETetPGScYxQR6UuCeKVxCcjigjgGjF
LzSATtSgHHFH1ooAKOozkCl5x0oAzQwGgZHFGMCl/Wj6daAG4Pel64oxjvmk9aAHADBJGKd
kAYpm7nqSaMjOAaaAdgHpSfxcGjik707AL2PGaQUtJzSsAuBnpQc57fnTSDxS9cCqSAeo5/
A96KevA59D/KirsOwSE579BSDOO9PcsrBsdhSYGO9SIj5zTwDjpRkDrRnjOaQCEN9aCCcUv
Xv+VIRhupoAMHHvSgHOSaDzTec96AHcDrS8etJjA60gOBzSuIdTc/MaMjuaAOaYAcc880o6
dOaOMZoDL24oAbg56U7OBjBpuct0pxPvQAoPHSnBuMYpv8NJnmkxjs85pC2etHamEd8ZpaA
OyPWm5AznNOxximgUwE6UlOxTcHPNDAXGadg4xim9DS7uc0tQFxxxRwOaTPA4oz2Apq/UAz
n7tLmkBIbpRjOKLgLuHpQCMdaAmTxQF55o0AU9eKBnB6UY96COMetJsBKWjAGMmjGTxSAac
+nFO7UmBS0JgIc8/4Um3IpSePagc0XGNwfWk6NSk9u9GcDrQAFcj1FJjml9ecUhOMd8+lGo
C8YNJ9KTsaAcdTxQAuDSbaXJzjNH14oATOe1BPajjtQeelAg46ZxRx2OaaM5xTsCnoAhwD1
oPI4P5Ud+KXAp6AJg+tKPQnFA2g9aUfMKAE5xjNAHoc0pXsKQjA5o0ABnFLsagAAZpx3HpR
oBGc/SjB+tOJGaQ461LAMH0pMY7U4c9KRuDzii4CD2pce3NAIxilByaAEwScCnYwOlAOBSE
89aAG8c80oHPWkJweO9KPrj0q0MmUAnj0PFFIh5A9jzRTuMVgC3B7Cm5ODSnIPboKMcUEgT
xScEdKQjFL2oAAQBxSEjuaUcDpiggGgLBxgYOaXvj1pOlGCTSYWFAycZP50bSKMY65p2alo
Q3B60n160uTmmHJPtTQx24YxigY9KZ360oHPUCmIdwDjHNGeRg0h+tKOBQAAk8HtSkDilA7
iik2OwgPNKKQjjqaVRxUgBzioycH0qTk9qQqSOlUgGg880tAUg0u3Pf9KYDMe9HfFPClTni
jbzkelS2AgGO9KAKDgd6BkGkAvFJxmg5OCBSheR1ppAAPpSFjinMOaQKSQPWnYBoJJ5p2aN
uRQFJ96TQCZA4pQeKUrx0/Wjbxg5oSAb1pO9SBCB6dhVr+ydUMPnf2bdmPGd4gfH54qoxb2
QygxHSkqQxkEjHPcelNK8VLEMI7igAmn84xRgj0pDGkUzByealwelNKnNFwGY96XAx1pdvG
aXZ7UCGHpS8Ec04p2pAtACY96CMd804jP/1qB0oSuAzjFLSkHoBwaTHtmnysBMgEZo7ZNLj
2oxkZo5WFhBnd04xT8Z6CkAOemKcOO1UAHoB/Smn3petIfTrSsAmWBOBSZ9RTlxz60u3jgc
1IDfwo/CnYwaQ4z1FAAc44FN469TSlfSjHPvSABilGO3alx600A56UwAtzxx+FA5pcc+maU
/KeKAG455o6kml69s0DGe9UgHoAW/A0UJwfwNFMBznLdMcDpTT6ZNK2Nw69BSfWmAuMHkE0
ox6Un1waNuD/AFoABz1FGBmloJzgelDAQgHtS/WkoyRSAOvSlx70DJzxSVLELTDjHWngZpP
XrRbqAwDmn0Y4zS44ppjEAGTS9+lJgZ607b60rWAUAAU5QMUwKc+1P2+9FwPTNC0/4N3tla
pqus6vZXxjUTbxiPf3wQh4zXo1j8Gvh7qVml3p2qX13bv92WG6jdT+IWvm5c5/+vXZeA/F1
34Q8RQ3UcjGxmcJdwZ+V07tj+8OoNddOtFu0oo3hKD0aPaP+FEeDSeLzVB/21T/AOJpv/Ch
PB5PF/qY/wC2if8AxNeqRukiLJGwZGAZSO4PQ08HHSvTVKm+h0eyh2PKP+FB+Ef+ghqf/fa
f/E0w/APwl0/tLU/++0/+Jr1rJoJ9RR7Kn2H7KHY8jPwE8J/9BTU/++k/+Jrzfxp4V+G+g6
ddRaP4nnvtYjICW4KuucjO5lXA4z3rsPjV43uLeUeEdMnaEFA99IjYJB+7Hn6cn6ivBGYjI
zxXnV5wj7sYmE+SOiQhCCtLQ7fSLvXbK21i8az095MTzqOY19ehrKJoB/CuJOzuYaH0DpPw
e+H2uW32jR/FN1fRjktDJGSPqNuR+VaI+AXhc9NY1P8A8h//ABNeBaLrOoaFqkWq6Xctb3U
J3Bl/iHdW9QemK+ztMvl1HSLLUFXYLqBJto6DcoOP1r1aHs6i1jY6aahPoeX/APCgfDPbWt
S/KP8Awo/4Z/8ADX/Qb1H8o/8ACvXNw6VwXjH4qeH/AAp5lpGx1LVAOLWBuEP+2/QfTrW0o
UoK8kaOnBK7RzjfAHw1g/8AE71LA5+7H/hXnPjvwh4L8M2ax6L4ofUtU80LJbbkbYuDkkqO
DnHFZPif4j+KfFMrLe6g1vZknFpakxxgeh7t+NciGGSAa86pWg1aETmlKG0UBUbjirVhYXF
/fQWVpCZri4cRxov8TE8CqoAyBXqPwSsobv4ipPKNxtLaSZAR/EcLn9TWVKPNJIzS5mkeve
B/hlovhWzjuLm3ivtXKgy3EihhGf7qA9B79TXffPjG44pFGCBTz7V7qikrI9BRUdjg/G/w3
0XxbYyPFBFY6soJiuo0C7j/AHXA+8D+dfLGp6Zc6Xqdzp97EYri3kMUiHsw6/8A66+4WGa+
a/jnYRWvjm3vEAV7y0V5Md2Ulc/liuHFwXLzoxqwVrnkm3nGBXongLwJY63Yyaxq+9rVXKR
wxnbvxyST1x2wK89ZsE8j/CvWvhn4s02DSv7Av7hLWdJC8LyNtWQHHGexzXLhlHm985LHn9
zq2m/2mxi8M2CWSuVWE+YHwD3fdndWh4usfD9vpeh3/h+Ex215HI7+ZIXYOCMqT7dK9b1jw
H4a112u5LY288nJuLVsbj6kdDXk3jTwlqPhhLaJ7z7XpbOxgbG3Y5xuBHqcD8q1q0pwTb1Q
FvS4fCem+AIdX1vSxf6hdTyJBD5jIXCnGTg8KPWu28NeEfCmt+FrPVrjw/BFLcIzsiSSbRg
kd29hXiD3FxLHDFJKXjgBWJT0QE5OPxr6G8AFj8O9Kz/zyf8A9CatKEudtNbIGeb6IPCOu2
upabP4fhstVjgle2kimkKyFQT0J4bjOO9cbpV1ZWl3HLe6bDfwNgPHKzLx3IKkYNVzcT2up
G5tpWimjkYq69QckVCGrkc22vIGe46/4Q8JaX4Yv9WttChd4IfNQPLJg9MZw3oa8+0fWPBs
15HDrnhSKCJztNxb3EpCemVJ6fjXr3iVIH8AXyXE5t4mtAHk2F9owOdo615XrumaJZfDKxm
0e9+3/aL7M1wU2EsEPy7TyuPSu2r7ruuwIxPF1nY6T4uvrPT4VFrG6mNcllKlQevcV6D4L8
PeEfFHh83s+gpBcRymKQJNJtJwCCMnvmvIZ7me5cSXEjyMqqgJ9AMAfgOK9o+EOB4YvsY/4
+//AGQVjh7SqW7iZyksPhe38fzeHrzw7CLL7R9nWaKeUSJnoTzg8mrXjr4eWeh6W2saTJJ9
nRwssEp3FATgEN1I+tLfaXYn4o3eoarrWm2dnFdiZle4HmHGDt2jkH61a+IfjzStT0ptF0a
U3XmurTTgEIADnaueuTiqfJyNSte5VtTB8AWGha1q50bV9HSdmjaSO4WR1bI5IIBweK2vH2
h+GPDVhapY6Er3V2WCyPO5EYA64zyeax/hgy/8J3bjv5Ev/oNdb8UrS3ujpX2nUray2+Zjz
w/zdOm1T0pxV6F+okcx8PtO8O6/fS6Vq2jLJMkRljuFldS2CMggHHftVr4h6R4a8Nx2tnpu
hp9oukZzM8znywOOBnr9an+G1haW3i5pINatLx/sz/u4RIG7c/MoGPxo+L4/4nGlH/p3f/0
Kk1ahclHNeC7fRL/X7fSNX0lblbpysc3mujI2OOAcEcV2Hjbw14Y8MaPb31poEdw0k4jKyz
yY+6Tng+1cT4JI/wCE70bP/PyP5GvVviVb2N14fs4tS1NdOhN0v70wmQfdPGF/n0pUlzUWU
jh/DA8B69erpl9oB0+8lyIWW6do5Gx0GTwfY1wsbQWmokz2aXUUTsrQSMyhgCRjK8iuq8c2
1pomo6DFo02YoLJZIbherneTvz6k81xUkjySvI7Eu5LMfUnkmuerK0uV7oZ7fpXgzwLrejw
3dtprRSTQLIUFw7NCWHHf6/lXlut6FP4W8QtY38CXUaHfGWJVJ07dMH61tW3iG68NaxomoQ
EvC2mwpPFniVMtx9R2r0/WdK07x34WR7WVSXAltbjHKH0b27EV1uMasbRWqFY8o1iXwvH4W
0290/w+sV5fiQNvuJGWDacEjn5sk9643v8AXrXR69az2Oh6TZ3cRhnhkuUZT2IcfpXOA+hF
cVW/NqAgyDg4pCTml7EUnGaxbEAJz7UZwaTIpDnrmhICQdevY0UseSQM9jRV2HYkbG/p2FM
Iy+M4qR/vD6CkIpIQwL70/HGaSlpgIByKcRzSZFBPpQAu31NIQuaUfWlwM9OaQDf89KXj0p
CWBpR1qWAduOtGMUe9NpiF6rSYGOaXoM+1ISTjn9KNgAYp3HfikA/Ol571NxiqcGn8dzTMn
sKcCO/NACgYNTxDP48VWB5wBVmLORTW4z7F8E3L3fgHQriRtzvZx5J9hj+ldDmuW+Hn/JNd
A9fsi/zNdTX0MPhR6MdkLSHqMnjvQahuSVtZ39ImP6Gqe1yj408V6m+seLtW1Fzkz3UhHso
bA/QCufPJqzNy7t1yx/nVbq1fPTd5M82W4zr14pQDnFOp6g9x+lRuSW9OsbjUL+3sLVC9xd
SLDGo7knFfZ1ultouhwxTTpDbWNuqPI5wqqqgEk/hXknwy8G2nhTSH8deK3WzkEZaBJ+Ps8
Z/jI/vEcAdcGuD+InxNvPF1w2n2G+10SNvkj6NcEdGf+gr0qbVCHvbs6afuLmZ0Hjv4yXeo
vLpXhSR7Sy5SS86STD/Z/uL79TXjjOWJJPJOSeuTTC5OR0NNBFcNSbm7yMZTlJ6j+/AFKCc
9vypgIweP1oyKzIJATu69K7/4Va/BoHxBspryQR212rWsjnou7G0n23AV57uA70okxwTnNX
TlyyTKi7NM+7wecE9KdkV87+BvjWdMsotK8VxzXMUQCRXkI3Oq9g6/xfUc16Uvxb+HzQeb/
wAJJEoxnY0Mm78ttezHEU5K9zujNS2O9LdhnPtXyv8AGHX4db8fzRWkgkg06MWoYdCwJLY/
E4/Cup8a/HCK8spdM8IxzRiUFZL6ZdjAeiL1B9z+VeHtJuJOeTzzXFiq8Ze7Exq1FsgPLYx
XY3Phye/+G2l67ZQeY9o0sNyqLklN5IbHfGa4vdjnrWlaeJNdsbWC1sdWuLWGBmZEifaMnr
kfxfjmuWE4r4jmNnwXrOtWHiKxtNMupZIriZY3tSxaN1J546DA5zXf/F3ULWLQbbSt4NzNO
JgndUUHLH88V5nB4z1+0ZpLOW1tZ24NxDZxLKfX5gtYl1eXN5cvc3lxJcTPy0kjFifxNbe3
SpuCGMGOpOMc819HeBYpIPh/pMUq7XMJYA8cEkj+Yr5ztbue0uUuYCokTlSyBxn6MCDXRD4
heMgABrkoA4AEUYx/47RQrRp3bF6mDfQvb6hcwTRmOVJWVlbgg5NRIrO6RoCWchVHck1b1X
WtT1m4SfVLkXEq8b/LVSfrtAz+NM07Vb7Sbz7Xp8whnAwHMauV+m4HBrDmXNfoB9FeJraa4
8BalaRIWmNmQFHJyAOP0r58tf7Svohotkr3AmmEggVcnfjGfbg81q/8LE8aDGNdl/79p/8A
E1DB488VW8jtBqUcLyfeaO2iUt9SFrqq1oVJJ6oLC+K9FTQL+y0sqvnx2iPcMhyGkYkn8uB
+FenfCON08K3cjLhHuyVP97CjNeM6nrOpavqBv9SuDcXJABcqAMDpwBWzB8QPFttAkFvqqw
xRjCpHbxqqj2AWpp1Ywm52Ad48V4vHuriRdu6bcuR1BAwRXMgkmtLV/Ems67s/tW5S5Kcq5
hRWHtuABx7Vk7m9a55Wcm0DO/8AhakknjpJFUkR28jMf7oIwK6T4wLIYtHl2nYDIpPYE44r
znSfFmvaFA1vpV2lqjHLFYELP9SRk1bvPHfijULVrW+v47mBuqSW0ZH1Hy8H3ro9tFUvZ2E
jo/hQjt4ylcIdqWjhj6ZK4q78YA51TSnEbFPIdd+04zuzjPr7VxWl+MNf0W1+y6XeR2yH7x
WBCzfViMn8afqHjbxLqlk9nqN9HcwMPuPbx8H1B28H6UlWh7L2Y0T+Bo3fx7o4RSSJwx46A
A5J9q9N+LEMr+DYZEVmSG6VnIH3QQRn868g0jxLq+hFzpdxHA79ZDAjv9NxGQPatR/iN4wk
ieKXVEkjcFWR7aNgw9CCKI1oRpuD6gUtK07V/FeoWOk2+6VbZfKEm35YYyxJ3H05OKqa9Bb
2niHUbe0ULbQTtGmPQHFaVv8AEDxVZxCOzvobePOdkVpEg/QViJqd2upnU98b3RkMpaSNXU
sTknaRis3OFrAa/ia2ubWPQzPGyCTTYiueM4z/AI1sfD/xl/wj2pfYb+Rv7LumAY9oX7OPb
1rF1Hxl4i1i0Npqd1DdRYwA9tHlfoduR+FYSxlicnP1p+15ailAZ6d8YcHVNHYYIaB2BHf5
hznvXlxHOOhr2Dw98LPF3jHR9Ol1y9XTdOtUK2xuELTFCc8L6emTXUS/s96V9mPk+JLoT44
Z4FK/kDn9a6Z0KlSXPaxXs5PofOvOODikxznqK6bxZ4P1Pwfrj6XqYUtt3xSp9yZOzD/DtX
O7SK4JRcW0yGmtxmAexpSBgcGlIPHakOemMUtQJY1GGIyGxRSxE7T9D1HtRWiGDA7hkdhRj
HbNPcjOMdhTeKkkaASelSBRt68+mKbn1pVAK/eoAPwFFB470DnigBAeOgpCeRSnijgkUAKc
8ZoBx0FLznIFOByam4hnOMYpB1qXIppAzRcYhGTQoFIfxpCfSpAccZoPNNyRzSknGaYCDg8
UpznbRg+tL0OTSAcAfSrERIx9arBiTirEXXJprcZ9e/Ds/wDFtfD5/wCnRf5mupBHeuV+Hn
/JNdA/69F/ma6odK+ih8KPRjshagvP+PC4P/TJ/wD0E1PUF3/x5XH/AFyf/wBBNOWwz4emH
zNzjJNV8c4q1KMs3GeTSRQSTSLHGjO7kKqqCSSegA718/JXbseb1IFQNXs3grwHpvhvS08c
ePHFrbw4ktrOUZJP8LMO7ei/nXTfDb4TppJh1/xLCsl/w8FowysH+03q3t2qh8dfDmo3ENp
4jiuZZ7KAeVNATlYSTxIB79CfpXdCi6cPaW1NowcVzNHmfjz4gaj411H5g1rpkDZgtM5/4E
/q38q4gnJyBxUrIVJ4qPHJrz5ScndmUm5O7EIz7ClC5HNGKXnGBU3JALzQBnsKFHGKUIR9T
QA0qpPNGwDnHFbml+E/EetQmfSdGu72ENsMkMRZQfTNdDB8JfH1xgDw/JF7yyov/s1axpTk
rpFWb6HB46jtRj3r1GD4H+OJcGSGygz/AH7kHH/fINacPwA8SPzcazpkQ9t7n+QrRYaq/sj
UJPoeNbe1KQMZ6Gvdov2e7g4Nz4piXjny7Un+bCvNfHPhKPwf4ofRor571VhSXzWjCE7s8Y
yaVShOmryG4SSuzkcY6mmkA/8A6qlKHNT2djeX91HaWVtJc3EpwkUSlmY+wFYpX0RFimBju
fxowCD712Nt8M/Hd0AY/DN8Af76BP8A0IiteD4K+P5wC2lwwD/prcoP5E1qqFR7IfK+x5vt
AA5NBXivXrf4BeL5VBnvNMg9jMzEfktakH7PGqHBuPElmntHA7fzIrRYWr2KVOT6HhZAxnN
KB05r0n4h/DNPA1tp0qau+oNeO6keT5YTaAeOTnrXD2WkX2o3aWlhazXVw/3Y4ULMfwFYul
OMuW2onFrRmZkigjkcV6npXwO8Z6ggkuo7XTUPOLmXLf8AfK5/Wuhj/Z41Ej974mtF9Qlu5
/rW6w1V9AUJPZHhWMt0owRXuNz+zzqypm18Q2MrDorwumfx5rhPEnw18VeGIjcajpxe1U83
NsfMjH1I5H4gVE8PVirtA4SW6OLGcdKTHHSpmiZTxTCOx4rndyBoFP6UnAwM0tIBMdxSlc9
RQPWnhSwyO1O1wI8c9OlGBXQaJ4Q8R+IpQmj6TcXa55kRMRj6ucD9a72y+Aniy4VTe3+nWW
eql2kI/wC+Rj9a2jh6ktkUoyeyPHwOcU8gAdBXtU/wHjsI1fVfG+n2e7oZItoP03MM1K37P
t9JEJrHxXZTxsMqxhbDfiCav6pU6Fezn2PElHPavSPhH4Vg8SeNUe8iEljp6faJUYfK7Zwi
n8efwqfU/gh4209WktobXUkAzi2mw35Ngmuo8Kfbvht8H9b8QXVk0GrXVx5UUVwmCpHypkH
qM7jWtKhKEuaa0Q4QfN7y0PeSOM9BQelfHEHxE8cWepf2gviS8klLbissm+NvYoeMV3yftC
agtiVk8N27Xu3G9bhhGTjrtxn8M11RxlN76HVGtBl/9oF4TdeH0BHniOZj67crj9a8IY8nH
rWpr/iTVvE+rS6rq9z51xJhQAMKi9lUdgKxstmvMq1OebkclSSlK6HHk470meeetJ3zS8jN
Z3IJFBK5HoaKcjYXJx0NFWxj3HP4Cmc09uuR6Cm1FyROR14NKBnOelBHrTkHFNAN+maPxpX
45ApAMruP5CgA2k0/GO1LijI/GpbAbznG2g5XtS7qXBPWpAaMmlbOTS4I6U3IxxTAQ4o+lB
AxThyOKAG9qT6048cmlwW70gG5FL9AKB160E80AOGD2qeIHcKhU+9WIz0prcZ9dfDv/kmvh
/8A69F/ma6uuU+HZx8NtAH/AE6r/M11dfRw+FHox2Qo61BeD/Q7j/rk/wD6CasAYqK4QvbT
IoySjAD1yMU2NnxTDZz3d0ltbQvLNK+xI1GWYk9AK+jPhz8MLfw0ker6zGk+sMPkTqlr7D1
b1P5VY8AeA9K8KzB76eC58RPH5jLuB+zoTj5B+m6vRgtctCgovmerMIUurGkHrVa9s4L6xm
sruITW9whjkQ91IxirhGRjOKaa62rnQfHnjbwjc+EfE0+muGe1b97aykf6yM9PxHQ1ybKeg
FfX/wAQPB0Pi/wy9sgC6hbZltJD2buv0YDFfJV3bywXEkE0bRTRMUkRuCrA4IrxcRR9m9Nj
gqw5WVGQe2abjtmlYHcOaTPrXGZCgY704EjvTQeaXnuaYze0bxZ4l0CBoNG1u7soGbeY4mG
0t6kEewr2j4afFW+1nVYPD3iMJLcz5FveIoUuwGdrqOMnsRXz0Cc1t+HLl7PxNpNzG2x4ru
Jg3p84roo1ZKS10NYTaZ9oqwI4FLntSdCf50pHFe6dwdq+YvjYf+Lly4/59If5GvpuvmT42
D/i5Up/6dIf5GuLGfAZVfhPL3+91NWNP1K+0u/jvtOupLW6iJKSxnDKSMcfhVd+tNxXkJ21
RxXsel+HvjH4w0u9ibUb1tYs8/vIrhV3kf7LgAg/nX0rour2euaLaaxp7lrW6QOhYYI9Qfc
HiviRMg8V9PfBG5eb4c+Sxz9nu5UHsDhv6mvSwlWUnytnRRm27M9PB9aXtQvSlr0jqOB+IH
gmfxtd6Jb/AGkW1naySPcS8FgCBgKPU469q4fxV410z4asfCvgbTLaO9RQbq7mXeVOOAe7N
3OTgele1Xt1HZWFzeS4CQRNK2fRRn+lfE+p30+o6lcahdNvmupWmdj3LHNefip+z+HdmFRq
OvU720+NHjuC6WWa9tbuMHLRSWyqG9srgivfvB/i2z8XeHY9Wt0MMgYxzwk5MT+me4PUGvj
oDHt7V7L8CdQZNf1PSC/7u4txOF7bkbGfyassLWlz8snuZ0pvmsz6BkkcICkfmHI4zjjPX8
Kcyh0ZWAZWGCpGQR9KTYTkE/jTu2K9TdHWfOvxb+Hlvof/ABUWiwCLT5n2XECjiFz0K+in0
7GvGXXmvtrxJpUWueGdS0qZcrcW7qPZsZU/gQK+KpFKkq33gcH615OLgoyuupx1Y2d0QYGQ
M0u3JAxg+tKD2/CpUT5hXEYDoLSWedIYY2llkYIiKMliegFfQ/gX4M2FjBFqXiuJbu8PzLZ
E/uof9/H3m9ulZvwP8JROJvFt5GHZGMNmCMgH+N/ryAPxr3QDAr18NQUVzS3OmlTvqxkcUc
MKQwxJHGgwqIoVVHsBWX4h1qHw94ev9XuhuS1hMm3+8ew/E4rZryr453ptvAEVqpw15doh9
1UFj/IV0VpcsGzpbsrnzxrut6j4h1mbVdWuDcXEpzz0jHZVHYCvQfg14tudJ8Ww6DNOzadq
OY1jYkrFL1Ugds9D9a8rbrzWloty1jr+nXqsQYLmOTI9mFeNSnaakcKm73PtcjeeeRVbUdN
0/VrCSw1K0ivLWX78Uq5B9D7H3q4uH+YcA8ilIx0r3juPl/4kfCyfwrv1bSme50Vm5DcvbE
ngN6r6H868rdNueK+67u0gvrOazu4lmt5kKSRsMhlI5FfHfjHw6/hnxdqGjElo4JMxMf4o2
5U/kf0rysVRUPeiclWFtUcp2xS/Tg1IQQetN575rz7nONwemaU56ZyKXOPWk/WgZNGvyFjj
GD1NFNX7h+Xjmim22xkrKOD9KQgcDBqR1yeOOKbtPTmkSNwO1OXpmjnpyaBx/DTTACM0gAH
OKdgeuBS4/GhsBvTnNIBkn0NPwKD144qQGYHbNLgetLjFLt9elAhuQKbg+lP6dKXA9f0oAZ
1GCKAMY4OKfilwKVxjCARmkWnkYNGKLgNI700gipgBilwp6mi4EaqOtWIsjoKZ3qeMdB0ql
uNH1r8O+fhroHr9lX+ZrrK5T4d8fDfQTnk2o/ma6qvo4fCj0Y7IcvWmTuY7eV1+8qMwz6gZ
p2TUV2f9CnJ/55v/AOgmqew2fJlh4z1uw8aL4pkuWub0ufP3niVD1THpjoO3FfVOkarZ61p
Ntqmny+ZbXKB0PceoPuDxXxe5w5Oe5r1P4P8AjYaPrA8O6jLt0++fMLMeIZj/AEbp9cV5WG
rcs3GT3OanOzsz6MBHcZoPWkGe9KOTXqnUIRXgvxp8EiGb/hL9NhxFKQt8iDhW7Sfj0PvXv
uBVa7tLe9tJrO8iWa2nQxyRsOGU9RWdWmqkeVkSjzKx8MyJg1Htx0rsPHnhK58JeJptNkDP
bP8AvbaY/wAcZPf3HQ1yRDEdK8CcXGXKzgatoNHFA9KUD1FIMhqgkFwDzV+xYpe27DtKhz/
wIVQGSTxVu0BFxFkcb1/mKuHxFI+4Qcjd60pyehxTY/8AVr9B/Kn8DtX0Z6K2GsTXzL8bOf
iVLx/y6Q/yNfTeAa+ZfjZx8SZcf8+sP8jXFjPgM6vwHl70g6UNkim5PTNeMcRJH1PFfSPwH
kz4P1KPP3b7P5oK+bo/rX0b8Bj/AMUrqoA/5fB/6AK7sH/E+RrS+I9hyKTd2pKXAxXsHacn
8Rrk2nw11+YHk2rIP+BEL/WvkB88DtX1d8XCR8LNWwcZMQ/8fFfJ8n3q8jGv3zlr7oaOpB7
16T8GJvL+J1kuTiSCZCP+A5/pXmo+91r0T4Pk/wDC09MH+xN/6LNYYf8AixMofEfVAOfxpx
pnlIzI7Lll6H0p5r3jvG9wO1fEerJs1m+QAfLcSD/x419vY5FfEmsjGuahj/n5l/8AQzXm4
7ZHPW2RmKvNTxjBGaiAqZByOK8y5yo+u/hxbRWvw20JIwButhIcdyxJJ/WusrgvhNqsepfD
fTo1YGWy3Wsi55BU5H6EV3gOa+jg04po74fCgbpXiPx+lb+z9BhydpllY/XAH9a9tJxXivx
9hLaXoU/YTSofxUH+lYYr+ExVPhZ8/sOakhBDKfQ5FMIJarVnEZb23iGSXkVR+LCvEj8Rwn
2xaEmyty3UxJn/AL5FT02NdkaJ/dAX8hTq+kPRWyEJzXzb8do0Tx5bOgw0tihf8GYD9K+kv
p3r5S+LGrJq3xJ1BoWDRWiraqQeCVHP6k/lXFjJfu7GVV+6eesOSKb0GKe3rTe1eMcIzkH2
pG68U4nHHekIJoGPQZ474P8AKinR4H3gTwf5UUwsWZAN34CkOPxqVlJP4Cm4BFSIYRgdKBg
89/Slx0ANGOeMUIBB3OPwpMc07HFGPamA1gKTHOKk20pVgMlcD1o1AiI4waAOMU/AI75pCp
zwakBnPpQPWnjHelC8UAN9KPoKUjJxRigBpHSjFKetKBmgBB0oxTsf/qpRkUAIFIFTx8Gos
EnGasRg9KpbjR9Z/Dz/AJJtoJ6n7KP5muqHSuW+HpH/AArbQf8Ar1H8zXUjpX0cPhR6MdkL
UN1/x5zf9cn/APQTU1Q3X/HpN/1zf+Rq3sNnxJKT5jY9T/Omq+DnuOmDT5x87Dbjk1X+6cV
81L4mee9z6j+FnjYeKPDwsb6bdq1goWUseZo+iyf0Pv8AWvRF4NfGnhnxBfeGvENtrGnN+8
gb5484Eqd0PsR/SvrzRtXsdc0a11XT5RJb3Kb1PcHuD7g8V7WFre0jZ7o7Kc+ZWe5pgcUjd
KAxx0pa6zQ4z4heD4vGPhl7RAq38GZbSQnGG7qT6Gvky4tpLa4khmiaOWNirowwVI4Ir7jY
AivCfjP4KEbnxdp0OFchL5FHQ9Fk/oa4MZR5o86Ma0Lq6PCSDzzmmDr71MyYY5ph6YzXj2O
IbxVu0GbiHH99f5iq3HSrVoSLmH/fX+dXDRopH23C2VX12jj8Kl7YpkSgIpHdR/KpAK+kR6
K2G9sV8y/Gv/kpMpz/AMukPb2NfTZxg18x/G0j/hZEv/XpD/I1xYz4DKr8J5eSOmOab7Din
N1puM8/yrxjjJExmvor4Ctjwpq21d3+mrnH+4K+dE64IIr6L+An/Iq6vj/n9X/0AV3YP+J8
jWl8R7EORnpSgjGKTBIowfSvYO04L4v/APJK9V/3ov8A0MV8pP1r6s+L3/JK9V/3ov8A0MV
8pSEZ4yK8fGfxDlrboZ/FXonwfGPinpn+5N/6LNed9SDjFei/B7/kqWmf7kv/AKLNY4f+LE
xjufVA6UpGKFB705ule8egMz8w+tfEutHOt6h7XMv/AKGa+2sDIPvXxPrS/wDE81Dj/l5l/
wDQzXmY/oYVtkZQ59aevBAFJgjtSLkc15LfQ4j0D4beOW8Ha6RdbpNKu8LcIvJQ9pAPUfyr
6js7y1v7KK9sp47i2mXdHKhyrD2NfEA3DHFdn4K8X+KvD18troLSXcczZOnmMyLJ7gDkH3F
ejhsS4+41c6KVTl0Z9ZsqsuM15z8ZtKbUPh69zGm5rCdJz6hTlW/nXZaFfapqGlx3Or6M+k
3LAZt2lWQ/Xjp9DzUN74h8KP5+nX+t6WdymOWCW5TkHgqRmvSqcsoOLdrnU7NHxqyfMRXW/
DzRn1nx7pNqqFo45lnl9AifMSf0r0TUvhV4Ku7159J8bWlnbuSfJkljlCeyncDj6113hiz+
H3gOylW38Rae91KP311Ncxl3A6AAHgewrzqVBRneTVjljSd9dj0XdySe9MaTZzxXn+p/GDw
Lp8TFNVbUJB0jtImfJ/3jgfrXlvib4365qSvbaDbro8DcGYnzJz9D0X8Ofeu2eKpw63OmU4
x3Z6f8RfiLaeFtOlsLKUS63OhEUa/8sAf429PYV8vSSNI7O7l3YlmY8lieppsk89xO8txK8
srks0jsSzE9yTTDjHSvJq1XVd2clSpzMaSD1FIRxx09KcAMc8UvykcViYkRX1FLTuPWggE4
zwKBjkOT07HrRT4xjoR0P8qKYy2w5/AU0jjrnNTOM/kKYy8A5qCSIqDRgAU/bkHGeKNvHPW
mgGYyMDinbe9LsIGc/hS4BagQ0/Sk59M5p5HHAzRgBunWgYwL7UuKXA9P1oOM420gGdOwpP
X+tPIHQAU3GTj0pgMPp0pOalIpig9KQCDOOlOHTNGDnrQelIAz24o5z60gAJHapOS3SgBAD
kAmrEYxziol5ODWvouk3Ws6xa6XaRs8tzIIxgdAep+gGTVRTbsikj6l8DwNB8P9BiYEEWaE
g+/P9a6ToKhtLeOzs4LSEfu4I1iX6KMCpwua+mSsrHorZBTJV3xOg/iUr+Yp5GKQ5BBHam9
RnxHexMlzNG/3kdlI9CDVQgZ967f4kaFJofjrUbfyysNxIbmFsfeRuf0ORXFsuGPrXzVRNS
aZ50tGNGRXq/wg8bf2NrP9g382NOv3xGWPEM3QfQN0PvivKQpx1qeMng5OR6UU6jhJSQRly
vmPt8HHFPrj/h1rU/iDwJp99dMWuUDQSsf4mQ4z+IxXYCvo4vmSZ6Cd1cO1VLy0t76yns7u
ITW86GORGGQyng1czTSu6m1dWGfHvjXwtceFPE1zpkoLwj95byn/AJaRnofr2PuK5Y9+x+t
fWnxF8FL4v8OGODaup2mZLaRu/qh9j/OvlS4tpYLh4Jo2iljYo6OMFSDgg14eJounLTY4ak
OWRVUDAyTVq1Ba6hAHJkXH51ERjpWv4btHv/E+lWcaFnmuo0wP94Z/TNc8E3JELofZcYxGo
PYD+VPpcHJ+tKBivpT0EMIr5i+No/4uTIP+nSH+Rr6eIr5u+Oto0Xju2uSvyXFkhVvUqxB/
mPzrjxn8Mzq/CeQMOeDmkHIzn609hg0zAJ6V4pxEiHJ9q+jPgIP+KU1Yn/n9H/osV86RLk9
Mk19M/A2ye38Az3LrgXV47J7hVC5/PNd2C+M1pfEeqr0paatKRkEA4r2DtOA+L3/JK9V/3o
v/AEYK+UG64r69+Jdm978MdchHzOkHmjA/usG/kK+QmGT0H1rx8b8Zy1t0AB3dq9F+D3PxR
0z/AHJv/QDXnA54Jr0z4LW7S/E2zkC5EEEzk+ny4/rWGH/ixMY7n1IvXFB6UgIApdwr3z0B
oHT618U60Nmvakp4IupR/wCPmvtY/eB96+OPGVrJZ+ONbt5AVZLyXr6Fsg/ka83HLRMwrbI
5zj3zQB9TTvxzT0GT1rykcZu+FPDF74p8Q2+kWWAZPmklYfLEg6sf6e9fU/hjwhovhOw+za
VbASsP3tzIMyyn3PYew4rzL4DWcYXW9Q6yAxwAnsOWNe3g8V7eFpqMFLqzrpQSVzE8UWeqX
3hLU7TRZvK1CaBkhbdt+Y+/YkZGa+RtU8P6xpMzRappN1aOpOTLEQCf97GD9c19qbhnFBCS
qUYB17qwyPyq62GjVd2zScOZI+EzEucBFP4CkMQHGwA/SvtS88I+GdRbde6Bp8zc/M1uoP5
iuevPhH4DuRxozW5PeCd1/TJFcUsBLpI53Ql3PksA0j5Ix1I7V9Jan8EfCuQtpqGo2rucKN
ySAfmP61yerfAjWoI2l0bUrbUEHRJQYXP55B/MVk8JUjtqS6Ul0PFwuFz0NOHIwDW3qvh7V
tDuja6tps9nN2Eq4DfQ9D+FZflnOdvB9q5GmnZmRAFJHIpQhJ7gVMFx1BpMDkYqbiIippCu
Dz3qXbjgCjHUHkCmmAiL83HoaKenXngYP8qKYy8wz27D+VR44zjIqxIB6dh/Ko9nGcVJJFg
546GlwOnepMEDOMUAHsKAI8Y6Gggdf1p+3k8daNuCOelAEYGCAKUjnPFS7c8nrTSpHXBFML
kZAwfWm9TUwA9KTac8YpBchxmm7ADkdal5B5FN+XnrQAwg0YOOlP8Al64JHrTH+78g3H06U
ANOeOKTB7CpFBB6UfSkMb709FJPPFIBzS8gYxQB2Wk/Dfxjqohkt9FlSGUBlmmYRoVPQ5J/
pXungP4fWvhCFrq4lS81SVdrTKuFjXuq55+pr51h8X+LIIY4bfxJqUccahURZ2woHQAVKPG
njBTk+KNU/wDAhq7aVanT1UXc2jKET7AyKNw6Zr5BHjfxkTx4n1L/AL/mj/hOvGin/kadT/
Gaur6/H+U29vE+vtwNNJr5EHjrxqSf+Kq1ID3m/wDrUHx541A/5GnUsf8AXX/61H1+P8oe3
gfRnjzwVbeMtHSISLb39sS1vORxz1Vu+0185eIfBXiPw4WfVtNeGHdtW4Uho2PbDCnHx542
4H/CVaj/AN/f/rVT1HxL4l1i1Frqut3l7bhg4jmfK7h0PT61yV69Orry6mUp05GOI24A612
WifDfxfrEsYi0aW2hfrPdDykUevPJ/AVU8N+B9c8VwzzaPJayNbEb45J9jrnocY6e9dlc2P
xh0/w9JrV34gubW1giLuklyA6qDjG3FKlTsueUXYiMVu7ntfhXQYPC/hmz0W3k8zyFJeTGP
Mc8s351ubx618jN498cB8/8JTqGemfMH+FJ/wALC8djn/hKtQ/77X/CuxY6C0UTo9vBaH11
vHrS7q+RR8Q/HhPHiq//ABZf8Kd/wsbx3jP/AAlN9+a/4U/r8ezD28D63JyeTXnnjv4Zad4
sZtQs5E0/Vscybfkm9nA5z/tCvCx8RPHx5/4Sq9A+q/4V3Om2Hxt1XSrbUrTX5Db3KCSMvc
xqSp6ZBXin9YjW91QbD2kZ6WOK1D4b+MdOvBbS6DczFjhJLZfNR/oR0/HFeq/DD4aXWg33/
CQeIEWO9VStvbZDeVnguxHG7HYdK8313xX8S/D+sS6VqHiqcXMIBkWKVHC5GcZC9ayW+I/j
4D/kar781/wrljUpUp35XcyThF3Pr3cMUbq+Qv8AhZPj4hf+Kqvf/Hf/AImmN8SvHwOP+Er
vv/Hf/ia6vr8H0Zt7aJ9flhjrXF/EPwXD400BYEkWDULYl7aVhxk9Ub2P6GvnL/hZnj8ZZf
Fd9+Oz/wCJpf8AhZ/xAx/yNV5+Sf8AxNTPGQkrOIOtBqxR1rwd4j0Kd01TR7qAICd4jLx4H
cOOMVhwWtxcTeVBDJM7dEjUsfyHNdDd/EPxvqNjNYXnia6ntp0KSIwTDKeo4FYOmatqei6j
FqOlXklrdxZ2Sx4yuRg9c9q89um2mk7HM+Xodt4Y+F3irX7uPfp02nWROXubpCgA/wBlTyx
r6i0nTLPRdHtNKsEEdtaxiNB6+59z1r5K/wCFp/EEf8zXeH/gKf8AxNN/4Wp8RN/Hiq7x/u
p/8TXZRxFKl8MWawnCJ9jBgO9LuPrXx2Pij8RWx/xVlyPcrGB/6DXdeV8fDHZTRatNcQ3hA
ikhlhdeRkEkDge9dUcVzfDFmvtUfQlxFFc28tvOoeKZDG6noQRgj9a+UvGnw313wvqcggsp
r7THY+RcwoX+XsrAfdIq54m8TfGDwjeQ2mueIpoJp08yNUaKTK5xnheOa5//AIWn8ROv/CV
3fH+zH/8AE1zV6sKitKLuROcZaMyNP0XVNSuvsun6dcXkwODHDGWI+vp+NfR/wp8CXPhPT7
jUdXjVNUvAE8sEN5MY52kjuT1+lfOmk+M/E+h3F1caRrE9pNeNvndQp8w8nJyD3J/OtofFb
4hDk+KLj/v3H/8AE1lQq0qfvcruZU5RTuz688wDrSh1x1FfIQ+K/wAQsk/8JNOfrHH/APE0
q/Fbx+XH/FTTjH/TKP8A+Jrr+ux7M39tE+vNwIryP4q/Dq71+4XxBoFust+qBLi3Bw0wHRl
z1YDjHevIf+FrfEIjjxNP/wB+o/8A4ml/4Wt8Qe/iWb8Yo/8A4ms6mKp1I8sosUqsGrHPXm
m6hp05jvrG4tHU4KzRMvP4iq6nacVs63418UeI7SOy1vWJLyGN/MVWRRhsYzwB2rCUc5YV5
kuW/u7HK7dD1z4NeJ7bSfENzo99IIodTVfKdjgCVegPpkEivooHt0r4gQ4IwSPTHavVfCfx
j1TR4orDXYW1W1T5UlDBZ0HuTw34816OGxSiuSZ0U6qWjPorOP4RTEZBMfmwa4ew+LHgW9U
b9YNlIRzHdRMhH4gEfrW7a+KPCd+Q1rr+nSk9ALhQT+BOa9FVIPqdN13OkBB6UhqvDNFKMw
yJIvrGwYfpUrMRxVp3AgliX7R5rZdm4A7KKkGFXHbpTmcAbj2qNDuUse/SmO5V1HS7DV7KS
y1Ozju7eQcxyrkD3HofcV83/EP4fTeErr7XalptIuGxE56xN/cb+h719O96xPFWlRa54V1L
S5EDebAxTI6OBlT+YrmxFFVIPuZzgpI+OmQAdwf50hU9utWpo2JwRyOCD1BqIrx9K+fZ57K
5BLc8UhHPFTFCB14pApI6igQiD5sex/lRUiJhvfB5z7UVVwuXmXcRz2FGwAcsCPTFTuAGwM
dB/KmbRmpZCZCQccmkxg8g1OFGeR3prgYz3zTBke3jOM03aPSrAAK80hjJ4HSgaZEFoK9jz
UoQgUFcgdfrQF9SApgdKQIR24qcqSefzpu3JwSc0rjuQFePem7OPc1PsJzj9aTH4UE3K5Qj
p0pdpxmpWXtkZpCABjpQVchMZzu5xTQmGzU5BOORTSpoGMCckmnKgLDjNOxgU5AQQCDmhMa
PTPBHww0zxb4c/tV9YntpFlaKSJIVYKRyOSfQ1f8AEnwZfSdEl1DSL+XUZYTueBogp2dyuD
yR6Vf+CGo4l1fSWbhlS4QfT5T/AEr2wetezSoUqlJO2p1wpxlG54F4Y+Eun+JPDVprC67NA
024NGIA2xgSCM556Vz3jv4fjwdcWIjv2vIrtW+d4wm1lPTqexr6O0nR7XRhdx2Q2W9xO04i
xxGzY3Y9iRn8a4z4u6d9r8FLdhctZ3Cvn0VvlP8AMUquHiqeiV0N0oqOm55N4L+Gt/4tVrs
TrY6fG2wzuu4u3cKO+PU16MnwK8P+ViTWNQZ/7wCAfliuo+Ghi/4VzpYiC8B92P7285z71c
8Z+LP+ES0SLUPsBvWlmEIQPsAyCck4PpVwoUY0+aSFGnDluzyvXPgdfW1u0+haoL4oM+RMg
jc/Qjgn24rymexntbqS3uYnhliba6OMFT6EV9b+GtftfE3h+DVrRGjSTKtGxyY2BwVNeafG
Xw9AiWniSGPazOLe52j73GVY/kR+NY1sNT5eeBM6ateJQ+GngDxDCYfEyar/AGUs0eEj8oS
tLGf7yk4A9K9J1zwrfa7otxpN54imWC4ADlLaMHAOa6Kx8v8As628rHl+Um0DpjaMVleIPF
mheGRAdavfs5nz5ahGdmx14ArtjCFOFnsbRioxseGeM/hW/hXSBqsWq/brfzVjZWi2Mmeh6
kH/AOvVvw38H4PEfhyz1hPELQfaFJMX2bdsIJBGd1dj4n8deCvEvhDU9Jg1lVuJYS0QlidM
uvKjJHXIo+C2pi68L3unEndaXG8A9lcZ/mDXHCnRdXljqmZckHOxwPjD4S3fhfSP7VtL46l
bocTAQ7DGOzdTkevpWro/wUh1nRLLVIfEoWO6iWVV+y525HTO7tXvTok0TRyorxuCrKwyGH
oaztC0iLQNLGmW8he2jdzCG6ojNkL+GSK6FhKfNe2hfsY3Pmfxl4IHg/W7fTZr77RFPEJPP
Ee3AJIPGT0x617xY6H4vtdNtbWy8V6ettFEiRf8SvOFAG3/AJaelct8b9OE2k6XqgX/AFMr
W7n2YZH6j9a7fwNqX9q+A9Iuy2XEAif/AHk+U/yqKUIwqSjYUI8s2kfN3jzw9eeHfF1zaXt
6b+aYC5NyU2+YX6nGT3yK5FlJOK9y+O+mhZtH1hR99XtnOPT5l/rXiDdeK8yvTUKjRz1FaT
Ft7Ke7uI7W3jaSeVgkaKOWYnAFez6X8AfMtY5Nb114ZyAWhtYwwX2LN1P4V5l4S1CHTPGWj
39wP3UF3Gzk9hnGf1r7CGCODkdsV14OjTnFuSuzWlBS3PGpv2f9IZf3HiK9Rv8AppCjD9MV
5r47+HE/gme0E2oJe292G2yJGUK7cZBGTzg19MXVv4ma8eSy1XTo7Yn5IpbJnZR7sHGfyry
n4wp4pk8P2qavpllLaQzh1vrJn+QkEbXRuRnPUEit61GCg7R1KlThZ2Rn2vwAN3Zw3cXiqI
pNGsiEWh6EZH8VY3i34LX3hnw3NrVvrCagLdgZY1gKFUJwWzk9K9m+F2pnU/hrpTu2ZbdTa
vnrlDgfpiuxuLaG7tZbW4QPDMhR1PcEYNaPD05R92JSpxaPmTwh8GpfFvhqHW019LNZndPK
a3L42tjruH8q27n9nq6gtJ5o/EsUrpGzCP7KRuIGQM7q9b8C6BN4a8MHRpckW91N5bH+OMv
lT+WK6n0z3601hqdtY6gqMbanyF4E8Af8Jtf3lkurLp81tEsuHhL7wTg9CMY4/OvevDvhDx
v4Z0SLR7Lxbp1xaw58v7Tp7syAnO0ESDj2rzfwqv8Awinx/n0wjZDNcTW3TGVcbk/pX0UM4
HpSw8IqOi1CnFanj/ir4R6/4y1WPUtY8U2SzRRCFBb2LKoXJPQuecmvGvG3gWXwX4gj0u5v
hdJJEsqzrHsGCcHjJ6Yr6hm17xLHPIkfgi6lRWIVxewAOOxwTXkHxnXV9RttL1a/8OTaWkL
PbmSS4jlDhhuA+Q8dDWeIpQ5ea2vzFOmrNjY/2eZpYkmj8VwMjqGX/RW5B5/vVxvir4aX3h
PX9Osb2+V7G+dUS+WMhFJOCCM8EZz15FfRPw61RtW+HGi3LtukSDyH/wB5Dt/oK1/EGh2Xi
PQbnSL9MxTL8rgfNG4+66+4PNavDU5RvFB7KLV0eJf8M8X2f+Rotv8AwGb/ABryfW9Dl0Px
BfaRcSB5LOZoi4XAbHfHvX2laRzRWNvDcSCWaONVdwMbiBjP4184fGrTPsfxB+2om1L+3SX
Pqy5Vv5CubE0IRgnFCnSSjdEPhH4O3Pirw1b64muQ2izs6iJoCxG046g+1dAf2fLzHHie3/
8AAZv/AIqvQvhIhX4W6Vx95pW/8fNdZPqltDrtro0p2z3cLyxH+9sI3D64Oa6I0KXKm0EaU
Grs+UvGfge98F6xFZXU63Uc0fmRTopVWHQjB7g1gW1tNPOkMMZllkYKiKMlieABX1H8T/C/
/CR+DZzbx7r6wzcQEdTgfMv4j9RXjnwktbW5+JNl5+1jFDJNGrd3A449RnNcNTDJVVFbMzn
TtKyO38K/BWyht47vxTK09wwz9jhbaiezN1J+nFelWHhjw7pSBNP0Oxgx0KwKW/M5NbOKjc
MVO37+Dt+uOK9WMI04vlR0xpxR89/FnxTY6lqp0HTrK28qxf8Ae3aoN7v3VSBwo7+prywgM
TwD9RV2+SVL+4EysZhK4kz/AHtxz+tVgo7kYr52rNyneW5wzk5SuPgnnt2zbTSwEd43KfyN
dBYeOvF+mSK1r4gvQF6JM5lX8mzXPCPqcU7BJ5ORUKbT0ZKk1sz2/wAIfF6XUL2DTfEttFC
8zCNLuD5V3HpvU9M+o6V7CowTntXxqmdpxxgZ4r7B0/d/ZVn5hy/kRlj6naK9vB1ZVIvm6H
ZRm5XTLdRTsFgkZjgKjEn8Kk3cVyvj7XotC8F305fFxcIbeBQeSzDH6DJ/CuupLli5M3vZX
Pl25KtNIwz8zMR+ZqqVHPerTK2MnoOM1H5ffBNfLt3PLZDgnkfKR+tMxgdMEmrBX06GkKjO
CMGmmK5Eik5wR0P8qKsIAD0I6/yophcuspJzjHA/lTCpqyy4fjpgfypu0A9TmmQQBOORQV+
bj+VSlA3tSlMKM/pSArlQP/1U8KD0qVkGBxg0u3sabAgKjpgGkKYFSlcE4xRtz1pAQFQKNu
DnHWpSmSPTtTtnqeKAINuewppXPUVPsAHFJtGPf3pAVSh7g4puz2qyV9elMK4zQxkPr6ioz
u6danK9yOtRsoyTipbKIx6dqkCtnNNI5A4GKVW+bb1oTGdz8LtTOnfEHTwxxHdbrZ+2dw4/
UCvphi5jIjwHx8ueme1fHNlfS2N/bXcX34JVlX6qc/0r13/hejD5h4ZP1+1D/wCJr1cLiIQ
habOmjUSVpHp3hjxPb+ItOkkAEV5bOYbq3J5jcHH5HHBqx4ksBq/hbU9OIyZ7dwo/2gMj9R
Xzfb+ObzT/ABxceJdLtjbJcTGSS1L5V1P3lJx9Tmu9/wCF6wq2f+EZlP8A29D/AOJreOLpy
i1N2NFVi9Gy18HPEEYiuvDdy4WXeZ7fJ+9/fUe4xmvQ/Ffh6HxT4bn0p5RC7ESRSkZ2OOhx
6dq+WpNWkXWZNSsPMsmMxlh2N80XOQMjvXpmifHC7t7dINf0r7YyjBuLdgjN9VPGfoRWNHF
U+V06hMKkbcsj0zwJ4WufCegzafdXsd1JJOZsxqQqggDAz9KqfFLyP+Fdah5xGQ0ZTP8Ae3
j+ma5uX45+HhHui0jUnf8AunywPzzXmvjT4k6l4uMcH2YWVhE29YFbcXbsWPfHpWtXEUo0+
WLLc4Qjyo9s+GniKHXPB0Fu0mbvTwLeUE8kD7rfiMflVnxr4Js/GVvarNdPaXFqW2Squ7IP
VSPwzXzNonibVPDuqJqel3BhuF+UgjKuv91h3FeuaZ8ebB4VXV9CuIpQPme1dXU/QNgippY
unOHJUJjUjKNpF+0+COmpKpvtduJUz92GFUz+JJrG+GLNoPxP1PQZWOJFlgAPcxtkfpn861
Z/jv4eVT9m0fUZW9HKKP5mvMJvH274kp4wg0424E6yvbLJksNu1hnHcZqZVKEJRlTE+SNnE
+p72eaDTria2jEk0cbOiN0YgZx+OKpeHvEGn+JNEh1XT3Jjk4ZG+9E3dW9xXlI+P2m5H/FM
3frj7Qn+Fee+GviHceFvE9zf2NuzaZdSM0lkzdVJJGD0DDPWt5YyCkrPQ0dWKtqfQfxF0/8
AtP4fatEqhpIovtCfVDu/lmuU+CeoiXwzqGmFsm1uBIo9Fcf4g/nWNN8etHuLeWCTwzeFJU
KMDOnQjB7V574E8fx+C9YvLp7GS6triHyvKRwpBDZU5PoMj8aiVemqqmnoTKceZNM9z+LWn
DUfhtfSKu6SzZblfYA4b9Ca+WXOOc969o1P47aRqOlXunTeGbsJdQvC2bhOMgjPT3rwtrjc
uM81yYqcJy5oszqtN3RbDEcAg5NfR/w4uPGsvgqwurW/0rVLF1KpHdtJFNDtJBTeoYMBjjI
r5jE2G9cjPWvU/h58WrbwfocukajplxeQmYzRyQSKCmQMjDe4z1pYacYS95k0pK+p9F6fLr
jzN/adlYwRbeGt7lpGJ9CCg4/GpNYsIdW0K+0y5UNHcwNGQRnGRwfwODXmUfx98HOmWsdWQ
+nkof8A2asLxH8ere406e08N6VcRzSoUFzdlV8vIwSFGcn6mvSliaXLvc6nOKW5rfAnUv8A
QdZ0SRstBKs6/Qja36gV6tq2px6Tp/26YfuEkRZW/uKzBd34ZFfKXgDxqvg7xG+qS20l3BL
C0MkcbAFs4IPPuK9G1b426JrGhX2lyeHb4JdwtCSZU4yCAfzrKliIKnZvVGcKkeXU923A4H
rWfpGppq+jwX8YAEm4EDsVYqR+YrxXw98cIdM8PWOn6to93eXdtGI2nikQCQDoee+MZqn4U
+MFp4e0efT73Sbq6zdSzxtE6gKjtu2nPcEmtVi6d9WX7SOmo/4uQvonxO0vxBCuPNSKfP8A
tRsAf0xXv8M6XFvFcRMDHKgkU+oIyK+ZPiJ8RNN8a2NhFb6TdWk9rIzB5XVgysORx7gV0fh
7432Ok+GtO0u/0S9ubi1hWF5YpE2tjgHnnpisqdenGUtdCFOKk9T2PUdR8Q294YtO8OxX1u
ACJmvlhJPcbSp/nXC/EYeJ9a8A6hb3XhaG2jgAufOXUVkKbDkkLsGeM1jn9oLQxn/indR4/
wCmsdVbr4/aFd2VxaSeGdQKTxtG2Zo+QRg/zq5VqUk1zFuUX1NH4Eap53hvVNJYjda3AmQf
7Lj/ABWvR/EevR+GtIGr3MLS2kUqJOU5aNGON4HfBI49K+Xvh948h8DeILm9ntJrqzuIDC0
UTANwcqeePX867jxJ8cvD2u+GdR0Z/D+ooLyBog7PGQpPQ9exxU0sRFU7X1JhOKjqz36C4g
u7aK6tpklhlUOjochgehFeRfHfTfN0HSdYVf8Aj2naByOyuMj9V/WvN/h58YrrwjZyaTq1n
PqOmgboVjcB4G7gZ42n09a2/Gnxn0DxX4PvdETQ9Qhlm2tFJI0ZVHVgQTg59adSvCpTt1G5
xlFnrXwrGPhXonujn/x9q6HUdB03U9W07VbtZBdaczNbvHKU2k9cgdQcV4T4P+Nui+HPB2m
6Jc6JfzTWsZVpI3jCsSxPGT71X8W/HG61a3tE8Lfb9GljdjM0hjPmLjgd+9N4ikorUIzgor
U+kgfcV84+LLK4+HXxTi1jT4gbd5DdW69AyscSR+3U/mKseFfjo+n6ObbxPbXmq3QkLJcRl
FOwgfKenTmqfjz4m+HvGfh9bSLR763vYJBJBNIyYXswODnBH9Kzq14TipReqFKUWtGe9eHf
Eml+J9Gj1PTJdyHiSNj88Tf3WHb+tbHfg8ivjLR/EGq6Jerf6Rey2c4GCyHhh6MDwR9a9c0
P45FY1h8Q6T5jjg3FmQM+5Q/0NOljYPSegRrJ6MZ8UvAdzBf3HifSYDJaTHfcxIOYm7tj+6
f0NeRlG4IAwa+mLP4p+CL5QDrAtmbjbdQsn64I/WsbVvC3ww8TM80Gq2NpPLnLWlyihj7oT
j+Vc9ajTqPmpyRE6ak7xZ4AoyeM/jT9nzZr1yX4SaUX/wBG8Z2eztvVcj8nqa1+HXgrTZRL
rnjK3nVeTEkqRA/jkmuZYWXVpGHspHEeCfClz4l8QQQohFnA4e5lxwig5x9T0r6eGAMAYA6
D2rg4/HPw78NWIsdKu4vKTkRWUTPk+pboT7k1yWtfGa5mVovD2mLb5/5eLoh2H0Qcfma9Cn
Uo4eFua7OiHJTWr1PVtc1/SvDumvfardLDEPur1eQ+ijua+cfGHiy88W6z9rmXyrWIbbe3z
kIvqf8AaNZWo6pqOsXrXmqXct1OeN8jZx7D0HsKpFDuPA5rz6+KlV0WiMKtbn0WxE3I/pSA
fKewqXYO+KURnB6GuQ5iDaABn8qNhPPH5VOVOMFRgd6TYcHBoQDIwC3pwf5UVLEuc5x0P8q
KsC+6HdkjnA/lTduOMdasumD07D+VM2960aZJXYD0x9KXAIA5qbaCcEAUmw4z096VmMgxu9
aVlPUDAqYLlumKUp+Y7UcorlVlHHFKEPYVOIxk5o2ZPUipaGVyDnA/lS7ealKYbIoI45FIC
AgEE0xl4zkCp9o5Az+NM29zQBAfu0wjOQRUxBz2+lNYEjpigogIAGMVCRnk9KsHjqahZe+e
9QNMgcgnANKAMcUMpyehz3oCsG9qVyh+CR04FKoPpT0XnOeMVJj0NICDbj600+pNWNvtmmb
Cc4HSmK5WOcZzTX+tTOvbp9KYyHG0nmkMgJKHlcGo3c8Z709htzg57GoHBI9u9NIYE4PPNN
ZwOhpu4jI7epqLdgHufpVWAm3jgZqNnIbnvUXmAnnrUMk3IyTVJMCz5p6L/Omm4xnNUjMAe
aiM+4kmrUWOxomZQOtRtMueuaoNNkdc0wSdfrV8jHYutIc8mgPyM8k1XQ7z3qxGhzzUCsS9
cDHP1pwi+bjkdakRR2FTKoHJNIBiqCeenY4qVY+akRAec/hVhApHPWgREsOB0qVYsjIH1NS
gYHTHpzUig5zxii4XIPLyc44oMPqM1Y2ruz+NJgBuDxSbEVTH93IJqNkwSBnpmrzDHQ+1R7
PbpRcdzLdO1RlAFyD+lackQLZI5quyDbgnFNMLmXIG+tQsvJz1NaLw7ckKarPGSCeAfrVpj
KbBskZpe2R2p7DAwSPxphOAQCQKu4XHAjBx+OaerA5x1qInOMHAFC4DfeGaVhllWwasp8y/
exVFHBbFTI+Oh59KhoVjQVvxqdDyc/8A6qpI46VbRvU8Vk0BdjIwCTxUwCkHIBH0qsrdB1q
yvbB49KViGOWNT1RR+FPMajogz6ChQGIyxqYKPfA9qb1FcYFbq3X2pfLx0FSrGep6UpA4Pe
lYm5Ei4bJ6Uu076lCZGSMClC5BxTsFyDaQeeBTwuOgzU5UEDb1HalCgnFNIRDtJHQ4FM2ED
jp6VbwFP9SKjIwc4p2AjjQ7vlx0PB+lFWIgCxBHY8/hRTsMvyIRwPQfyqMRE84xir+w7gR6
Dn8KRk9WrpsZ37FExnnK5JoKfLhRVsxrnJ60mwFicAZpWC7K+0AgEGk2D8atGPrgcUCMY27
iT9KdhXKZQ8kcgdaYUOcVeMSjgHrTDGoznvU8o7lIp9aCnOBmrixrtz1x3NIY16mocR3KW0
9DUTqwq8YzyQKjYHpgVDRRRZe4AyKiAx/jV10O3ngVEyqQKgCm6jPSoXU4Jq24QZ65qIhTn
gms2UimwPJpwUgdzUzLxyOKRAACMk0iwjHHT8qkCE9aciDgipVA+uaZLZHtOMCm7ME1bCYB
PU9qZ5ec/Nj1p2EU2j9BkfSonXqOBWgFAU1BNGoHHWkg1M2WMqN20HFVH6bv0xWnMMr15Hb
NUnwGI6E1aRauUmAO7AxUDNjGPSrEzbRzyPWs+aTHA4qkrlDHmweRVZ5t2ORzTZJFz7VTdu
cA8V0QgNImaX5uDTRKW4IAx3quATnFSpGAeSK6LJIrTqKJCTjI/KpkB45pBEBj3qwsYUAms
mxMkQY6nrVyPAx82apqQO9OaX04ArFq4jREozy3WniQEg5HHasoyjGc5OKY15ilyhY2xOEG
c1Kl0tc41+R0I5pq6h8x3N2qvZsLHVC5XqDx6U/7Sh9OK5VdTHRiCB0qVdSC4yRUOnIXKzp
vtHy9AacJ12jB49K5pdSBOC3Wp/twPG85qHBoLG95qn1JqTeO3NYiXwPVgMVOl0rHLdKjUV
jRyGPPT6Ux0HQnPpTFmTj5uvSpA4LcHpST1EV3izlufxqtJHk8DA7E1pYVsjPXrULRjk557
CrTGY8y9Rnke1VmBHzH5jitaZAOG5+lUpIlAJA6c1opDKXI4J689KYfvnpU7Be2frULjB+b
georRajEBweOe9WUlwB0z7VVLDJAzj1pVkxwKqwzSjfOD/SraPjHTPasqGQE57VoRyKSCBm
smhGlGTtBwM1aTJbJUfQVVgYMO4rRjA25JrNkD0jYckVOueh/Dmmx7d2RUwALYxx6mkQwUZ
OOTjtTiBngYzUsaDOMfjUyooOSPYVSVyCuY2wfQGpFj6NjrU6KM5IJ9qeIstjaMdcVXKK5W
MXOQo96Fj+bsKtYUnpTgiHjaKfKJsqtFkdePcUwxkZHarzqAMdqiKjH3eD0qrDuQRRkHnpg
8j6UVajTBwBg4P8AKilZDuaDoFIGOw/lTRGDk1ZaNmI4GcD+VL5XHTGBzWxkiqyAkfKOPSm
FRVrYRnimhM5yKQ7kW3jpRtwdxH61MIz64+tKY+OeRQIrFRnIppTJPGatmPC0wxHHJ5oApj
7zL0puzrknJq2IgW5AB+lIUAfnpQO5RYMq4xzUJB5yDmrrKWY8dO9QMhGSahlJlRwecjNV2
GD06Vdf7vHWq7AgZK9fSudlIqSD5h0INREcYC5qdwN3TJFQMG5qC0ROBtKnmkU8H2pGwM4/
DNAOOeQaViiZGXjgZ9amU454/CqqjIqdcDjIqrCaJ1bscf4UfKDmo144zTQ4V/vD61ookjn
bAJAIHvVWSTn5jx60ks2Rg9c8jsKz57pQSDziqUCkOmlGfvVQmmOCwNRT3Py4x0/Ws6a6yv
TBBrVU7miRLNOcH5uTWbNKS3B5pkszNkE/lUBkBye9dEaTRaQpZmbBqQRMRUYkQHkGplmXg
HpRKMlsgeg4RYxx9alSAswOMCgSxDjPFWY548/LWTjLsSKsI6kUMnoOKm82POSwz6U17qBV
xkH2FSqc29gKzR8fLj8ajYHGMgVIZnlO1AMUv2aRj17Zq3Ta3AqSEgbVx9apyMegOTWubNe
px+NVnt4s43Ln34qoNIpGM5dXIz+VRl2z96tCWGPOeOapyxIPumu6Lv0LWpAZG7nmk85weT
z60rqMdelRFRjJOK15fIuxMtzIvRzUq3so/iyPeqRPHam7ufYUnRT3QcqNiO/KkBu/rV6PU
CSDuxj3rmQ+F5OKlWUrzmueeFTJcDr4r8gjDfXmtCK7UgYfrXERXbBuTwa0IL7p8/ArjnhZ
RM5QsdrHNxknNPLjBJJrnbe9J5PStKK438HPtXE4uLM7FtxkZI/GqkoPPyc1YzvBOMY6mmv
GcBhk8c0wM2Rc8cA+1V3XjkEVcmhcHgHnkiqzxEKW98AVtF2RRVYegPNJuO0DBz3qXZJk84
HvUQXDEE81qmMlSQhuvSrsMmSAVwazuQOOtWoWUEfN9QKUloDNmCXDLxWpCSRwfwrEgYZXP
BzWvA3YNmuaSIZoxMAvU496trhu/A7VSiHykBfzq7H9BzUWM2WY06D86mxztI6UxFx1HSp1
GRnBreKMwQHJz0p23uP1qRYzkkdh3qTyyVyetWIh2AcdjQIz0zjHerTKehGTTlT5QvXFMhs
qMmQOc4/Wk2HH+NXHU5xgZ7cUwpzzyapDuRRIN3Ldjn8qKsQxtkgDPB/lRSaQXL7RsAAvoP
5UoUhSCCxqy6kAeuB/KmhNw460yCsy85/SmHrVqSMmo/LPfrQMiUZB4o5OVx09KlC4/GgKw
OPXvQxEJAK4GaQoCeasFMcFqYwxjJpAVSTkAcZ601h2UZ96nO0MSSeajOA4PQUDKrIeQc49
ahcZBFXHzzgYHrVbZlTuzkipZaZQckDNQHdnPT2q66jGEOcfpVRkIzz1Nc7RaKshGDkjIqs
2AM5qzKMNgc1UZjvyACO4rMtFd+Tk4welM35O0mnSNww65qAMN3GM00WWEIHU496l8zJ5OB
61URiDkipScjgErmtIpCZOXIJAc/Sq8jlVOOSOacThWyOfeq0zY3EPkfyrqihWK89xIVPOR
3rIuLlhxxU93cqhOAfzrEluCzFtvB7ZzXRTp3NEtB885IyDnNVHZ24LUhfLjAqeOLcc9a6O
VItIrNGx+lIYznqa1fs7OuMBaa1vsUcHHeqRV0ZBhbqDTGjkXB3Gr8pWPJB496pjdK+BzWi
QysTKWIBIIppnmT+IqPrV1mit4vnYZ96ynnEjnGNvrVxVylqOa+nY43Nx3zT0unVgTk+5qE
yQgfeBPtVd5st8v4VfKi7X6G3HqzJnYMGlOtvtPH4ZrAy3GCQT1p8aMxIJAz71LpRe4uRGu
+rzNkY4xnrVRr6dskuaI4UB+d6l8u3ABdwPalyxWyDRdCsJ5Wz8xIpCZiOAat+fZRdACaZ9
uXHyxDPoaenRDXkiqRKeoNNxJ/dJrQjvegaIGrK3EW0ZTB60nK26E3YxyjDqCOKYd+OB9a3
1mtlkRpIlkUHlD3pblbGVS9vG0Wf4Sc4+ho5l2FzHO5JOCBTi2QozgYq/JChyP6VVaA+mfe
q5kUmQF9rcNxUscx6Bsn0pjRkfw8U3lT04/lTsmOyZow3hXAJxWtaaiN3MmT2Ga5bdnkVKk
pQgg4rkq4eMtSHA72C9BPXP1q8HQ4b0964a2viCAST71u2t6rAAN1715dSg4amDVjYkAfJU
8D1qs44IOcH07U5ZN4GWpG243D5sdqxWm5JSkGOMkmoXDAYNWnAY5x1quynJB6GuiDGRbuD
ziliYqQS3FM2jkHmnDG7lce9bW0GadvIeCD+dbVs2ACRjPWsG3bnGM1r2smSCcA1zziTY3I
WJTAPU81oQ5wpBG31rMtyrAnHetKHGOvA71z9TKW5oQ88HJzVgRtklc1XiYEcVcjHy5Lc+3
WtkrGT0JFQHOeppypjgqc561JGoBBZuKmjUEnkg5/OqIZH5QJyVPrwacqkkbeMVNja/Wl2q
DmncTIjGWOSenQ1GUBPIwQasgeowOxoCc5Jx/WmIiiCbupzg/wAqKsxxKHyT1B/lRTGWHLh
wOOg/lQScZA/KpHHzYx2H8qQBGGSMenNU0Ihbc2OaUq2BzxSn5ZMDoaaxywyTgdqkAIz2xi
kZfXg9qeSMnk8+1DcAEck0rMCAZUgEjPqaVjxkjOKD8xwwoYLtwSc0WYEJ+8Wzn0FMbJHTm
pCpBzjrTGk4Izgew60DRWkbZlSSarPIv8JJIqy6gHdnmqz4GSMc8nNSykVpGIHuapSyNt6c
9KtSMpGcY981WkwFPzZrnkaIqPyOWNVZDg4AOe3NWpf9rp7VRkJUY7DkCoSLRWkfAHYVBuH
J6mpZXBOCOetVnfbyB1qloaIlViec1KJV243flVISHOKd5oUZYflW8UFi20pEf3uKzLm4VE
b5qdNc/IOo9hWNdXhJIPSuunC7BLUrXdyXYgfpVJFcsS3OaR5C7fKMN6Vo2dszsC2DXZpFG
j0EtrQscleDWxBZKq8Y4p8UaR/McYFVLvVxC+2JRmsneT0I1exbdIY1bJAx6msm9vURvkwc
VmTXd5dTMMMFNMZFtozJM/Poe1bQhbctRJCWlb5uhqKa5htVJHJ7ZrOuNVDKUiXaD39azi7
u4LHd6ZreMe5tGD6kt3dtM+4nj2quqScnbx6U4gCTkc+lPaYjoOnFarTY122GeWq98d6fvj
XqM+uDUZcswBBf6DFTLZTTEBYzk98UDGm5jzwcAVE14c5VeD7VqR+Hb2QH92QtNOitBdJBI
yqz/dyaV13FzRMprqYNkD8KBMzrls10R8PMFy/4mqz6A6tt6HqKSa7j9pAxvNw3Q/jUy3AA
5AFaD6BMoBJJ9jVSTS7hcgZp6C5o9yRLtOCVXAq5/aFg0AX7OwnHWQSZB/4DislrSZFPG32
qEKyEF1IGaTSe4Wi9jY+0QEEoc461WkuvmwpP51QEoBy2Bn0q/aCCRwJeB7mlZIlxtqNE0h
7n6ZqRXY/eJ5roLTSLO5TdGpbaOcc4qVvDUjj9zG7ADPCms3OOxnzo51iBznJ9O1R5BzzV+
50ye3+V14B7jFVhbApuyATxjFXoNMqlR1zUZ+7gDNXHtyB2xULRqucAsKd7jvcYjOpHBrSt
bjZ8pbHbGKy2O3oSakSTC5zionDmQnG51ltcfKoFX1cHnHSuUt7knC5JFbMNznGecfrXl1a
DTuYyjY0JH49PaqjOAvAJp5k3kbOD0NRSdMd6xirCIWO7Jz0pOcgHApW2kc5GKjOdxOenNd
cBl6B2AA4yOlbFvIc4x+OK5+GT5w3XFa1o7ZAzgZrGrCwrHSwNhcgj3FacDHYoXkelYtqcD
7wKn1rXiyQvSuJ7mMjWjYjG0cd6uRkbskYrPgyFB9/xq/EwHzEVqtTGRdTDkEg496sjDJtA
6d6qo5CnA7dasxPgAYzntTIJFByGxmpApbgBfegkDgilXgbiBkdcUEgVVSAxIpPYcGlGGJz
UhXnoG9x2pgRx7tzHGeD/ACoqeJCHCjByD/KincB7KS6+wHH4UFcLj9KVwN3J5IH8qFXk5H
OKu4DDgHkYphAyPent90nvTBngDOaQhWHoOabkdMFcd6Vh8ozng03vgjNAxrFVPBzSN+lOZ
c0zIHGDikAxvlYKPTrUDBVAOOtSOPfAqFgTg9h3qWNEM33c9/aqjsQTkDHap5H5OTiqk7YU
DNZttGiIJGypH9KqyONuMcU+Vu3Q+uapzZxnNYPVlogkcc96pSyEnCnr/KpppCCRyD9Koyt
yOMe2apK5qiGSQL045qu0mOc9e9OlI6HGTVKV9vTmtYxKROso388+lNeccjGTmqglYLkjH9
Kgmm+XI6V004ajHz3GQTu/AGsWaQux3Z5NPnuGYsoGTVcMcDK5r0IRSNFEsWqb2AUV0lhCd
ysRWNYhQQzHGa1v7TgtlOT05pTTexEtWbAsRIFGCzN2XNDeH7WJGlvZ0tkGCWk6n6CuUuvF
l4Plt2KqD1HWudvdZvbli8kzMW9TmqhTkXGm2dFq+radbuY7CNmjXoz8Z/wrkrm7e4kG9s8
5x7VVkkYnHLE+9R4ZiMZwPeulRSN4wtuOzwTuGR2zTTMxO1c/WnwQyysPLTvzW3aaUm0SSj
bjk5p3LckjHjtZ5mAAJPWrqaXcj5mRmOegrdkVrZY7uySOeADEiDrj1FW01i3ktQ1nGBKCN
yy/rUuTWxi6kuhkraNp6JdSxfIxAINdnplr5ltugaFYnGdzL+n1rkrrWXnspbSeP5eq56of
r3qjb63NbWxjS5aJW4IH8xUu8kRyylqd3eW0y2TGKYPJECQgIG4elc1rdra3Giw6rbXW4qw
V0J+Zfw+tUJvFRNqVQEzDjf1B96y7nWEljbbC0ZkXbIB91j60owa3HGnK51+g3NlqWmvbXV
55F5EPusD+8HqKWBLK4JKXzI8bFCr8Ee4rg0vVjdJEZldejZxg1em1mOUJOIyk4wHKnhvf6
03HXQt07PQ9OGjXc9uoj1VWIGcbgcj2xWdd2V9ZxC3cxzxtkgcEj+tcDHrLpcmQPhSfu55H
410MOu3FxAIzd+Yo5BIG5fx64qHFoiUGi5PbRTR7XgCHGOOKpSeHHmXfGpK/yq7At1LtYuz
YPyk8g1pQ391ZybHTMZ4I9qOaSMryRwV3pE9uWJjzjuOlZYWWNyWBHPevX44dL1OJg0phk/
hG3Kn69xWHqPhVhGsiIMMflK8/hTVS+5rGr0kcfput3umz+daXLwyjqUbGR6e9dEvjXV5xg
zsx9zjH5VzOoaRNayHdERg8g8Vnxu0Lc5q3FPU1cYy1R2smsTXxImUyt6nmqkyKxz5ZU+3a
suy1QwEfKD9TXW2l7pd1aq7ToJ/4k2/1rN6dDFpxOalduig8etVJA3JAxk11k1vZHLDafas
e4SEMSuNoNEWEZGKyE+lIVI6GpZXAOBjFRb89Ritja49S2fSrsFwVIG6qGR0HU05GIP3c1E
opoTR0cVwHTg1MGyv0rHtZQpHHHoa0o5yy/d/+tXDOlZ6GDViRz3xULg4z2p52kZOfxqF9o
AGTn1qooEh8ZORzx6Vr2jZwScViowBzitS2xwSSAfzqKqJOmtWUkEsMDHXvW1AylgR1Fc/a
LgZ/h4rdgwMAYJHNeY9zGRs25IJxjmrsYPABzWfbjIBbBJ54rQjJXpVKzMmXY9hjBHWrCDc
nI5Heqyhdo25GfSrUeFGeeatGbJF+6GLcipQxPfGOajHI4wBUoUbcYyfUUEhwFOQfrRgc5J
H0pBxjnH1qQBMnqeOhpgLAPnz7Hn8KKIw3m/LwCDx+FFFxljGF98D+VRhjj5uSambkgg84H
H4UzaVHbpVCInJZuBxTQCWzjFSbtykHjHpTRxz1A9aYDWwq/wCeaTOD8wIyOKUNuGCOPWms
WBzSAjfce/WonGQAG5zUxfI54qJvuZVs/hSAjILEjrioGGCT0HpUm45+bioHYkkk/hSGitK
QT1BqjIxBI/SrMi5OVNUpfU881lI1RWdiFOV4qlJweT1FWpG6jtjpVCdu/asdDRIryuoAPU
+9Z9xJ1Iq1csCvHXpWTO7KDjk1pA0RBPJzwcYqq0g54JNLLIAPf3qnI5Pzg4rtpwKJDK3Vq
rSyknDnk96RpgVI5waozSfPx1H413QiXFXEJJLY/WowWUfd4HrTC5ZQMY9TUsKea4BbjuT3
roskjTY0rTzGT5QMHpVg6dI6lpOh6c1as4444hx+lSzalZWkTySqZZV+5H0X6k1nfXQyu29
Dnry3t7ZDkc/rXPXMuWKxjjsan1DUmnlZ2YEk54rN3PI3B49a6EtDqhFrViozMwYggZ5xVp
IifmfDE9MGmxIi4Dk4NDDDAbuOxplNluG4lt5AuBgegrZh1SB4ysq4zx/kVzDuEGCcn0zVR
7mUvjdtHtU2F7PmNya/WyuSbOf92f4D2qjNfytJ5gRVBPBX1rNZizYJ/E0KAeN3BNNGkaSR
PNPJMCWlYsexqIFtpB5NGCr4Ug1PFaXFxMIrWB55G4CxqWJ/AVSTexfuogLAKRjafamhsMc
qWFWm0/UIpFjlsp43dtiK8ZBZvQZHJrQXwxrrXTWzaTPFOkRmZJgIzsHVsMRxT5H2HzJdTG
AX+LOO1BUhgR0q7Lp9xClu80OPtMfmRAMGJXOOQDx071BLDOhw0TLjruGKXK97CUkQ4JbI4
P0p/wC8DA5IPbFMzkkdcelTRzvFMjxKUkVgysOoI6GkNmpYa9qWnMYxJ5id43/zxXUWHiWC
9/0d7Uea/wAoDAkg+oI70+38e6NqscsPjDw1DdSOgUXVmoWQkDqcng57g/hXM6BcXdtqcmp
6ZqMNhcWpLxCbksOeD2PFKrGlBczehkqEqrslqdp5bhvMhYEDsK29PvXliktLkmNWGGGOc9
q80fxfql1rM2oTrCpnOXihTYgPsK7TSdfi1REDMvmDgM3DL9TXPONnock6bjuXdQ0WYLsuA
s4cAq/f6GuJ1rw/NbsXSPC160JJUU2t5EsgC7hnlWHqKqXVvYyxfvQZYiMEZ+Zff8KmE7Mi
Mmnc8KZZImK7eavW+GwNxVjwK3vEGhm2uJJLfLIf5etcsC0LgdOa6bqR03U1odFb2d6Y9wc
stSPayEDzsg571JoGrQCaOK7lYRE4YoMmuvurCzli8y0vLe5ix1B2sPqDWMm0YSumcHJax/
pVKWDYDjp610V7ZeWdytkd8Vjy8OQelVGVyou5Q255oAC9SalfAOB0qM8HB5qzZE0THqDWj
BKNnvWSCR071ZjkYVnONzOSNbfu4IBXvUb9fvZHYVCsv3eM+tI8h3A5z6VilZkWJ03MeVH5
1q2zNlc4rGilw+3B+tatoRuyckfWs6q0IaOksyVbI6HtW3bMNwY9T1yKwbM5RRnrW5B94Y6
9Oa8uS1MZGzA59CfpWhCp25LfMecVmQHG3PP4VoxEnkDApxMWX4wxUFatIHcAY571VjwCCC
enNXF5Y84OO1VczZYQH14FP+cLjFRqoPUkH0p25shTnA6EUEibTjcacPmbJPT17045YgMcU
pAwDTAWLO4gDHByfTiiliwSS2cYP8qKYFlscemB/KmEqc09tucZ7D+VMO0IaYDW+UH0qIZI
Jzn2pxPUUzOTnI4pgOZflxmkbJHA6CnYHUn61Gze+FpXAjZWIyx/wqFiCMZ/Kpiw5AJqBiT
1GaQEMh55B571XkBxzVhmAXg5PvVaViOCeDUtlJFObh9wzj9KozMFJI5z+lWpHOcA1SkIJP
TjvXNNmkSnISOcHNUZjkAjmrsjZ5GOKz5ST6AVmaopXDHHHzD0NZk5KgkAAn1q/c988H69q
yrsgIMDt1rqpK5oijNICcYNVHfapJPSnTNtPLVSkk646H9a9aEDRK4kspJBA6VUd9zZx+VS
ndjK1Ecbs5JJ7V0xRqOUMy5wAtW7VgJV6VVBIXkDNKJgDgKoPrVCaubs16I7frgAdBXLX18
8jH0FOurtmGCTgelZZYu3A9+acY21KhHqRtmR922rkdv8oAOPc1AFAUAcd+KcdxBZiSB156
VZs9dC1JH5ZzlWAHaqbSPJPHDbKXkchVUDJY+1MWWN5lUkpAWAdx1C55rrdV8RaTp+gNo/h
6C2kNxtMtyI/mXHTBPO73rkrV5QkoQi239x108NzU5VHJadOrOa1fStQ0i6jttSjjjndBJ5
e8MyA9mA6H2rO2qM5POelWIIrrUL5Yo1kubiZu5yzH3zW8/h+x0WaEeJL3Y0nIitxvOPU+1
P2vIkpu78jO3Y5YBpGwiFj7VMIgjhJWVCe/Xb9amvtTluZWEaxwwj5FWKMLlc8Z9apKcENj
Ge5roUn2DU7Yz+C9C0eFrNB4i1qUbmadWS3tv+A8b6gX4geJo7cW1nNaadHnP+h2iRn88Vy
oO5uDk1q6PYR3msW0E/ETuFdgcYH1rdTlJpLQzkktXqW0l1/wAS3XmTalcXTW6mXdNMTs9x
6GtOPwlcXr2l5c3stzHc8yNyzoMerGu20fRo9MW4tEtlVPM3LJxmRT0z7jpWjbWC2tutvED
sXOM+mc16tLCwteZwyrSvpscpYeGYdOkjmQKZEUqdq43HPB59BS6rZGeCK3kjz5sqrkjO0d
664QjP3aa8GeSOBXeoU1HlSMuZt3Z5pceF7ObWGtLYyRxqu5++30FVb7wjc20DXEF2swjGS
rDacfyNemiyjRnkWNVd8EkDrjpVTUNOF1amBH2b2G4/7IPIrllhKck9NTRVpJnjBUqxG0Z9
T2qPvjbkg9q9K13wqt/NE1jFFC6qQ7k43Y6DFefXFnNBlmikWPJAcg4OPevIrYeVN2OyFVS
IgNwOeAOKntZ5LVxJC5R1PXPFVT3GMcU4SKR82BgdPWua3cuS6HrHhjxZb30MVvf79ycFQ3
8q7eGXTGZQhZ4HYkjb8yf4187wXTROjpJ5bggg16R4W8RRzXCjzDHOhBFc86dtUcc6bWqOk
1jSrWO8EbyERSfx4ztHbivNNf0WSzvpEkj27DzgcEHoR7V6zriR6hAlzbAmVP8AWRDqw9R6
/SsLUHtdQtFaXHm7doLDrjjHtRF2Ii7anj4ZoJTtzj1rf07UplG0scetRappyxF8Lxn8qzr
Zmicgn9a20aOl2krnasZJ4Dj5gByaxbxJA3+q+tWLOeVVU569vWr0irPGSRzWa0OfZ2OXJJ
JzxTWznJq7dWwQkjr2qgy4BHetUbp3QuSBU0bDk7qrbiBjFPU4FBVrl+J8c5p7uuAq8+/pV
ZHJUYHNOLdMrzWLRnYsRMd/3eta9mwzgdPQ1hocsACTj3rYsmBwVOSO2KwqbGcjp7VQABz9
K37Y5Cnbg1z9n1GBkd89a6CAHYHKk/SvJm9TmkbEBXy9qnPPNaUIG3AGAazLdSRlRg96vwg
n7vBpLUxa1NFOAWAyKtxtnBxgYqpEHOF7DqKtRhe6kH0NWkZstIQw3HAI9e9P2gHkk1H98Y
xx6gU5cKfmJOaZJIQGwd3NAAPy+h/ChFO4gjjtQEIG7gc5pgPh2g8qeh4/CiljJ35JA+U9s
9qKYErBVAOOw6/Sk4AHPWll27l+g/lTOhztwPWm/IY1lHJBwfSosdccGnSHccjkDvmmA8ZH
T1ouxDwfyqOQrjgDFITjPPJqJm2x+tIBWICEhahLA8KOnWpScKAxwPWq7sQx2nnvQBHK4Aw
Bz61VkZWGcZGKmbkks1UpWXO3oMdaiWxaKshViTjtVGZiBnj05FXJV5O01ny8krjIrke5qi
s55wDjHYVTmPJIq1KAOcc+1U5U688/zoRaM6dwRzzisi6JYEkkg9BWzMhC4I/Ssm5UYIHT0
ruo2uaGJNnqcVRI/vdB6d60bhAuSOM9qznGDwMY5r1oao3jsRNknAOR6Uz7hyRk9valL/MS
Ovembz1PbvWyRaQrs4XBqHeeh6ClZztOCM1SlZg23PNWirBO7E8LwO9NU8A4BJ/MUgVm5LH
r3qUoAvD898UyxjHI+6OPUU7T9OvNa1SDSdOTfcTtgZ4HTJz7VWlICheWJ454xW9YtrPhDT
LHxRYzW6vqAlhh8yPeyAYywB4BPY1UVrd7FrQ5ue2ntriWCZDHJExVlPYg4IqLbnGOSelS3
FzNdSy3NxM0s8rF5HfqzHqTUSttYkck1DNfU17XUTopdrErJdyJteRhxGD6e9ZjNLO3mTSv
ISMb3O4/majRQxwc1pW9rLNj5PlHtUKmlLm6icrGaQc7c7gOlPXdgqW464zWxPpckcQYrj3
xWS8Z3EDtV2Eppj0IXnIrsvBbaXdXU2k6pEh+04MTkkNvHYHtmuHUsCOO/ep45WikEiOyMD
kEcEH1FXGXK7kyjdH0dFbqgVVyQowMnNTfZwSMD9K4Hwn49W7nh07WUxK5CpcjgMf9odvrX
pqw8gEBvxr0Y1rq6OVxszPa3X+6KyLzVdDtb02lzqtvFOOsbPyPr6Vu2Oo6ZqUs0dheR3Dw
NtkCHlTXh/jjRf7G8U3MSyF45wJoyeSQfX3BzSnXcUrDVNN2PXR9leMOtxGynkHeMYoNujJ
lSCD3BzXz+I5mQkxuVTksAcDPriux8H+Lk0KZ7XUN8tjLg5T5jGfUD0qqeMd7SFKiuh6O9t
8hAQfjVL+zIzbi0SJVjI24wCAPoa6C0ls9QtEurOZZoJRuWRehq9b6cNokYdegr0IVFPUxc
Dz3WPBFhfW6mzgS2ulwA44BHfI7151r3hq80K68u5KSIwzG6HIcf419ESWXUgD0rjvGuiS3
2hh4LZ7iW3lVgka5YqeCBWGJoU3FzjujWEpRPEkgZz0wPer2nWl87SXFo3mPbfMyqfm2+oH
pXWeMPAV54bsrPUI2kezu0BIdcNE2PumuSsbmXT9Qgu4Rlo3Dbc43DuD9a+fm3y3idEZKR6
z4Q1iy1CKMOzC4T7yE5/KrvifToSpuLRfLWTHmKehb1HpXJXOiQz2k/jPwZeK0EQ82509ji
W3/AL3Hdc12Giaxa+IdGCKVMky+UxcZ2n1+tcdOvCorw+fkzGrSdLfqcPdWO+KQEEMowT71
x91aNDISCfrXppimt5Z7SZCzMNhyOuOh+tcrrFsrIx27WHWumMjKLsyhpM0bZjlBYgcHPQ1
uhVVAQdx9K4yCV4pwVGMV0MV05jDHPtRJFSQXqBhnIJ7j0rFddu4Z6+1bDTBycjLHtisu4U
BiCeRTjoVAqYUnBP507A4zx9ajIGc9vrSg8Y/rVmxYUjHWn7geB1quDkZ71KvI5qWiGWI8b
xwSO9bNnjzAfesaIZYc1t2KhsfMPauWrsZSOjtDtK55JroLVsbVPORxWDaKDjOfpW5ajGMZ
ya8Wpuc0jZhbKA45HersDqrctiqMCncFB9z71pwxEqCRgU4sxZdiwTjJyeQRVtTu+UDPqcV
XTOBn5sdAKtpktjvjitDJ6k6uNuMbfapd3y9jUIzgKMZNShSq7WXnPU09CRw+VN23J7gGml
2YZxjNO2+mDnjApcALjnjv607IBYyVfcBzgjr7UU9FBII/un+VFMB7EBhn0H8qH4AGetI5y
yjqAB/KmseODjNMZC2QSqnj3pAD6A08nscZ9aTqmGOMdCKQiIkjJxzTCCG9RUmSx5GBTSu5
s0AQsWBxwSKgZmyckc+lW2TcMGoHj2q8jsFVeSTwAKRSV9EUJCQpyAfWq8o6NJhVAzk8CqO
oeIoUZotOUSsODK4+X8B3rnppri7l33UrSH3PA/DtXLOslofRYPJK1ZKU/dX4m7Nd2aSbTd
x+2DkVXae0cnZcxsc+tVLSyWdtpxWifDxdfugj3rmdaPU76mSUoac7KcqnG8859KoybhnjP
1qxPpN3aEvFI6H2PFUzdyRnZdR47B1/qK0hJPY8+tlVamuaGqK0y8cVkXKnJ4rduPucHjqM
d6x7lWYEj06130dzyzAukPJ9KyZCMk+1bF2CBg8GsWc5yDjHc17FM3iRbuvApmV8pmPGDgC
om46dKiJznnGO1bo1QTOyZbIIPQYqr1O9hx9akZsjgfXmhEDhRjjOevSqLQZJUBRnNNkWUc
lDgDjPQ1eBiU4UZb1qreXOE2u+fQUAtWVre0uL6O5eN4lNtEZnEkgTcoOMLnqeegp93f32o
xW0d7cPMtrGIYEPRF9AKpAgsCa39B8SSaDLI39m2t+jkECYYZSO4YVSavZmrTWqRk3+lahp
jQpqFo9s06eZGsgwSvrjtVZUYYUH68Vp65rl94j1uXVL/wAtZXAG2MYVFHQCmWFq0tyCVOC
cVLSvoNystdy1punGeZATtye9d7Z+GhLAEt1/eD+IVZ0fw2JLVJBFvI/CvSdE0A29spfILD
kelZOZyuV9zzG88OXQtiJRlhXA6vpcltN9xgfpX01daSsiEFOnevOfE3h0vvZUIpxkEd7o8
QYYIHcetIrDIYgcVt6no0sExJGB2OKxWQRsQx59MVodUZX0LcMqmdX7qQQPWvpfRtQs9T0m
3vLGdZ42RQWQ5w2BkH0P1r5dUorZLfiB0roNYXQtJe2PhfxLe3wmiDT/ACNAY2/unB5pKry
yUe4pU1LU6MapbeEPiVeSxTfaLBZWV/LPO1uSPcg1l+Ltctte8UT31szNaqoji3DBKj27c1
xrSDkluc5+v1pBIc5J/KndvcFG2x9h/CjU/CXgn4IQ6xruq6dAl7K9xcZZZHc5wkezqWAHT
Hevm3xtrei67421TVdA0oaZp1xLuht+mBjk4HAyecDpmuSAYcgDLDPvW5o3h691SZSqFYs8
se/sKjls7thoj0T4ValE8V3p13MEUOJYtzcNnggV7NbwJIyRnCliAPYetefeFfBggEbyQ4C
c8CvX4vtM1vEt1OZdgwvA4/KtFipQVonJUkkQv4TmubwxWMguFBAMijC1MvhI6W/2u6uIvL
XhmVx8tbVxFPceGlh0/cJIjl1Q4JFcHcRMC2cg98110VOvB809CFqtyr8Q4j4p8Mtp2l248
yJkEahgWPzDJz9M14L468Jt4X8Qvp4WQRlFkQyDBwf8mvdo5ZbK5SeIZZTnnpVD4hrL420s
vHa266hGEVSRtJUHpu/GsK2FlQfNHVAm4s+bbaZbW63l5RG/yyiNipdO4OOorobTXNP0TW4
Z9Hlf7HMuJ4ucJ781j32nS2dxJDLGd8bFCegDCsiQOp5zntXLKlzT5k/+CegqydN02k79eq
PcpFS9h8+FsoMOj5zn8a5XUlBeVGBYEkhutUPBXiIwbtNuH3Jj92D3HcVrayipcEoCEf5lP
qKySszzpR5XZnDX1uYpMgnFaug3FoZ/Iv2Ko42q69UPY+4pl9EWjwTyelY8MjRTZHLA963t
dGkdVqb+p2f2WRlDAkfxD7pHqKxJHOe/1rbS58+27E9PpWTdKFfIOc9qiIo7me3XBJFKoxw
xJpW+9uOMUBxjIXBFam5IMkcVImcc1Ch53Z61MPmIzzikxMswY34Oa3LNeRwTzWPbgbgAea
37MFsYH1FcNfRGEzdslZ8bcgZ4retwQoPTA5rEswUGW+XArQiiuNQI3bki7AcbvrXjVXbcq
hhpV58sTSGq28LbEQzv0Oz/ABpw13UVOUtYlUDgMS1Oh0+OCLG3GfQVt6d4eNxiW8LRxDkI
Orf4Vw1MXGCPoqOV4emr1FdmTbeINZknCQ2cErtwI1Rif512FidTkgDXlklu5/hD5IH9Ku2
1na2cax20KxADnHU/jRNKwGErznmFSbtTCrgcLP4YWI0+Z8H5GHTJzmp/LkGSxrGuJyuCOu
etaunXq39qd3+tQ4YA9fevWwlaU1ae54GPwHsV7SnsS4wM9RS8856U5htUY5ApvQnj869I8
QfCwwcN0B6fSinwKFbnrgn9KKYCFDnJx0H8qjOS2D2p753Z3cYH8qaxwKpgMbk8UnIHQfnS
sQwwMZz1phBI5pCuOAAyKbg5HbNOwcZHWnop64+alYYohIxgjHrXCeJNUa/vn0+3k/0SJvm
2/wAbD+gre8TaydO08WsD/wClzA4x1RfWuFiUqgznc3Oa5a1Sysj6/I8vcpe3mvQv2dvbE/
Mm8+9bcGh2NxklSpPTaawLd3Rv8a6TT58YO6vIqSZ9VVjOOqY5PD81mfMt285f7p4NW7a6Z
X8uZSjjs1bVtIrr1pbiyt7pCsiDd2YdRXnuvZ2mcEpuXxldoLe7iIIXmuX1jQNqF0QEVpuL
vS7nbIS8ZOVfGBWnHPFeQ7Rg5HINXGcqbUou6FZw16HlTo9q5hkJMZ+7ntVC5jCEnjNdvr2
kLklFHrXHTo5Xaw5X9a+kwdVTR4eZYRL9/TWj3OZvFLZb9T3rBuVYPkkEe1dNeoMHBwfeue
uYiFOSDjvXv09jyImaQpbBye9Ru65CnoaewPY5+lQOu48qSR3rpN0B2u+O31qQKkYwM/7o7
0RAbtuAtXEiUDeAGNMTZSbMfKqOlZlw7M+D+ea0Jnfcw/lWa5y5z2oNYdxADgMaeRlcswz6
Vr6DoE+uXgt4JoYif4522qK3vEfg6Hw+bSOPVodQnlB82OLGUIxg4yeDVqnJxclsN1EtDkI
IJZHAUcfzrtfDWjvc3YJQH0Has7TdMYSK7x/KDXpvha3igmDGLgkDJrGTstDnnO53PhvSfI
tUDoCR7dK6wwjaMKBVfTfL8kBSq+taj4C/exz2rnTOZtldbUNGcgflWNqeixzo2F5+ldVCi
tHj171LJagpgCqKjJo8I1/woW3Hy845Febap4WcSO2wjHbGK+q7nSI5Qdw7Vzl54VhmZj5Y
Ye9aRlY6YzTPlCbRJ4mI2kDtVRrGc5+XJHrX0vdeBomORDx9Kz/+Ffws+DDn2xVcxopvoz5
5/s27kwFiyPar1n4av7l1xFtBIr6Bt/h/AhH7g10en+CraEj9wox3xSug9p5njeh/D/fIGn
j3sefm5r1nQvCENuikQjJxyRXZ2OhQ24B2A+pFbMNmka9OlQ5NmEqhR07RCSBHsB6YPFW/I
2ORxkHHHSrBGB/hULnAPNZtnLKRa0+1uZ5A1rMsTofvE1zepWUi3Mol/wBZuO7jvXQ2N2bS
aSXdj5Thf7xqLUZrK83XKuY5wAXjYfePsa68LXVNu44tWOJntS3QVmzWzK3y8YrqiqyhjjH
OMGs6e3DOQi7tozgV7dOvCaszVSTONl0DS3luZpbNJXuJBK/mDcNwGMjPSuZ8c+E9H1Gyiv
dNsI9Ku7ePZOUOY58dDt7GvRp4gFJ2gAdSa4PxJfiZDEpwg44PDGuPFOnFablOy1R4lLBca
ddpKgCvG2VI6V2sOojVtDBT5vLbdjupxyB7HrWXqdm8zFVGV9aju7tLPVodUsoLS3iuVHmW
FsHxBtwvJbqWxu4PevOavqU7TVxJgCTgfnWTdArKe2eldPqUdhcxLqGlLIY3XMsXXyjn19K
52eNtpdj/AMBppWFELa5aNQMjn9aS5kBwR64IqqJMMMjn3qWV1PIyCeaVtdC7a3Kz/MMYGK
QcHDCkYnd3pVwfx9ao0JVAx2+lTx5ySarAHoCAKnjzuALVMnoSzRtsFgQoxXRWQwAMVgWoy
VAHfmujs0UjOa83ESOeRu2MLXEwhB+QYLe/tXZW1skES4A5HHFYmhW2LcHGCfmPFb88hgVS
D+dfNYifNKyPrMLQVKmkupsafaQKBLOA8n8IP8NahfAyOvauUt9RKuM8it2G4WZMFhmvHq0
5c12dDT3ZO0zFj2NQSzHkk9fTtTpVIOQeKpTOUB9K0pwj0ElcrXUhK4NVrK//ALP1FJiSIy
dsgHcUsz7hVC4YBSc816NN8uxtKgqsHCWzPRC8ckasrBlYAgjvSNtxtPOfavP9H8QPpl4tt
duWspDgjqYz6j2rvFZHG6Nt6nkEHg+9exTmpq58FjsDUwlTlls9mTQYJJI4wefwoojPzZB/
hP8AKitTziNgc8+g/lSYXGSac+NwJ9B/Kk4INaMkjPUcClULgg5pR93GeaO2fSkMQD5SAfz
qK7u4bK1kuJDwo4X1PYVPx6Y9RXJatdHUr/y4uLaLgY6Me5rCrU5Fc9LAYR4mql06mJcyS3
t1Le3ZJJ9+B6D6VS3ZYt61paofKWO3XqRub+lZwx0ryJSctT9RwlNQhotCaM88cVrWTvgED
vWbGvStexiYAcZrCWwV3odFZyNtGR1rXRzt4rNs4vl4Ga0gmMZBHvXlV2m7Hiy30ILtFuIW
ilXKkVzBM2nXgjYnafuse4rp55kj4ZhmsfUDBdWrgsAyglT71pQbWnQum9bPYSZ1urc5649
a4PVbfybkkDg8V09ldb4yM/WsXWNrEk8CvWw79nMudBSjKm+qOJv0OCeR6VzN5nBycV1mqj
0GB6Vyl6exXB65NfY0mfEJWdjJkJzgrx6VABuPQg96sSx5O8OCR2qvtYndzmus1LMYzgH5s
GrJYrCducDtUUAJ6/jVx4FKHccD0J60iW9TFmGcnJyO2aziu6QZHBPNa9wgJ6ZPtVMxBpMB
Tn0xTNYy0L2n3SRuscozGeCPWuotLGKICVApib7px0+tcUIipyOcfpXb+F9Z0yHfaatbu8D
4xJEfmQ/j2rOpJxjzJXM5Qu9GbNtbRmPcn+TXQabC6ugMmxl5p15oj6THDf28y3Om3IDRTJ
79j6GpreeEjcSAR61zQqxqR5oGbg4u0jqbOa8tyrFy0feult7xJoQ6yB16HnpXG6bcbzuZg
UI6Z4qJbj7PqbeXIyo7cop4qkTypnq9jKHiG3BrTxwK5TRb4HMZbpjrXSxyA4y1UZvQkaM5
5A+lR/ZgwORVhX5yelOyCcjrTGil9ijOeB+VN+wRBh8o/KtA7cZFICD2AosWUvsaLztH5VI
kHPYVYJGOelMMgwcEUCYbFwOMECg/KuSeKYXGCc1Xe4QHkiixmyR3ULx1qq74PWoZr6KPO5
h7VkXOrxK2Mj6ipcSWrmrJKue3SqwuoYrqN5mIjDAsAMkisOXWo8MQwJzWfPrXmbFReQeGU
ZqXAXIdJqOowMHKRpC0jb2XOdnoKi02VBFc3TYI2GNePvE9fyrMiaJYkedDJIeST60261IB
QAMKK6KdLlfM2aRh1M7xdcpp+ixT8hppCo57AZrjND1/w/Z3E8usaG2qTsR5Q3gIg75B712
F3q2mXlq2napbLdWxOdpHKn1B7GsQf8IPbyb20N3jHHFwQfyq5rmlzXNeVst3z/DXXNJmlG
m3eh6ntxGYlMkbH/aA4x+teT+INC+yPHvkhdZYxKjRSBgVPrjofY11GuS6dHFNeaTepHbKu
82lw2JU9lPRxXIalDqy6DDrklkU0q4fy0utylXf+7wcg/WoincLMzdF1OPSdREN2VNlN8ku
4EhQe9XvF2gtoN7EYZ/Os7xPOgkHQjuP5fnVu8+HuonR31QapppjVPMO6RlHTOAcYJ9qw9V
1+9vPDul6PdxRqNOVlWQElnB6Z+g4rrcVGPvGiRgsfmznHPenlmJx39arFxvySMVKjDbkt9
KxNbDm5bA4NBjXH94+ppCflwOTSBm6YH0pASKMDkg1YjHzjBqJVwAcH8asRICRjnnpUSZMt
jWskORxyTXSWy7YjkAHGKwLIH5ccHPIFdFbrmMjBC8fzrysQzGKvNI7fRwBCgHoK0NSiLwN
tznGRWRpcr/KAxGPauhkXzbfpnivmZ6TufcNWsjlI7p0bbkgVt2GosowSPzrn76JoLxlCnD
HIpYpWUgAmtJxUlc6YwUo2PQ4bpJo8E8mqV0CueOPWsXT74xkDNaklz5qfh1NcShyS0Obkc
WZ08pVckcCs6aQOeOh61YvDIM4OBWY27djPFdS0R6NKOlyO4G4EH8zXT+D9aB/4lF3N8y/6
gsevqv+FcyS2eBmqcqtHOHjYo4IZWHYjvXTRqcrObMMFHF0XTe/Q9qRQMjPOD0+lFYnhzWR
rFoJJeLmNSJVHc46j60V6sWpK5+XVqMqU3TlujWcnevzZGB/KlyQfahwAwIHGB/Kl5C9K1O
cTC89acAKaxG2mhgF5PSpegLV2KGtXRhsvJjYiWY7RjsO5rItrVUTzMHgZqKe5N9qzzAkxg
7EHsKmvpDDp7IpYM42givExFTmlY+/y7DOhSjHq9zm7lzc3Ukx5LH9O1RqmDVhY93FTx22f
rWR9Qp8sUhltFuYAiujsICQAQfrWdbW3IArobNBEgOK5KstLI4K9W5qQhI4+RgVRvNVWIEI
c1Fe3irHtGc1zl1cMWLEnFctKlzS5mc1Om5Mlu9SZyST3qi17hGzzVKWRm4J4qpO5VQueTX
pRpo9KNJJal60uAM4OKr3sgk3Ec/WoEYADtTJpN3U9K25bO5ooamJqKhkwqnOOa5a7TqQAe
1dhfqRCCOM8iuZuYck56j0r6uh8CPzmuuWtJLuc88YDnORTNihhggircsDb2IH41H5YB4jJ
PfFdhF7iwpuJUqQPWr2xVi+6DioreMDO3Pvk1ZxwEGBQSzIuEJOGx+NQpb4UOrD69MVpz25
ZyVU5x61V+ySNhR0xlqaHew21igaQB2UszYIPJxXRS+H5IGGYtjEbgCMcfSsRLLd80OAF6Y
PJPrW5pOrXKalBpmVcTyKpkkOWYnuWPQUnfoQ9SzplzqemOfJmYAAjb1Xng8HjPvXQ2V7BM
gW4jzn+IHBrpL7wra28slnJcxm+wrLCmDlT1b1xWBN4fkt2LIpwORXPp00MpTb3Zo2thcqm
dPvkcN/yzlyCPoat2tnfWd0Li7spHLHhx8wH5Vi28tzaPn5lAwMnvXSWGuspxISff8Axqfe
WyEpNF291n7Cizo2wjHBrqtH183VlFMxC7hWHHfWl2QLiCOQf7aA1qQLYCNVjt0Qei8Yp83
cbqJ9Dpl1KM4+bAqePUI2BKt09a51Y7fbgh/bmp4xEnXcO3WqTFzo6I30aqCWqI6gmflb9a
x/3Dfe3EfWpc2Kg4BJz61pYfOjQe/jyTu4qlPqiI2AT1xxTRNZgcwg/U1NHqFsmQlqh98Zr
RRHzFQXl3OSsFtMx/3aPsetTZH2fy/Qu2Kvf25Oq4jjAA7YxWdda3qT5AcRj/ZHNVyN9C2R
t4avJDvvdRSFBydvOPxNVJdN8KWm03OoXV4/dYyPmP4dKzLq6mkOZpGc9fmOax5rsK3LfM3
Qda2VHuF2dM2s6BbfJa+GreVB/HcSEsfyrHk8Rm1up7i1t7e3Ev8Ayx2blUe2axrpnFk14Z
oxbqhkaRTuIA6/KOa5TUNd0eG0+1pfy3xR8/ZjGY/MT/e7UpRprqKzZ19z4qvPMW4hul3qT
9zAI/CsG/8AFgG9nmDueuea82vtbkuJZDEzJG3K7T90emTyazvMu7g7DNuVT19RXM4XejHy
eZ3E3iyxksZlkaYXikeUEUbWHfOeaxJtfuHVvTPOec1gm1kMpAB9h3q9Z6fO6bRGRz3NHKk
OyQNrMr7s9RwOMYrPe+P8CKo3FsHoT646Vqyaeqhiy4IPeqE8IB+SPcx9O1PQaaKU97PJEq
MxwvbJx+VZ87OWJ5YmtOS1VF3vn3FUZBuJ2kDFVcuJT2MWBKdKeCQvQYHrVnYSmRmmsnJ9u
xoNbkKHezfKefWpkUgelNQc/MfmqVE4GT70BckVc8DJq3AvzDcCcegqFF3HK1ft1IPTOaym
ZyZrWUYJGFrcgRliYgZAPWsyyTCAnOa3IYiYG45xxzXj4hkU3aafma9hMVK49K6q1m8yPGa
4m2fCjntXR6dcj5eenvXgVY9T9Aqx5opofqdsHO4LyOhrKNsy9utdVMgnjyeorNKIjlZM7T
3x0qYz0sZQm1sZCB0OcHir0cjsMc7R3qw1mcA/wnoRQLZlPIOaG0zZzT3IJh5kZ6HFZzK3p
W15DdhTGtDn7o/KldFQqqJjrGSelRX1uyLHk4J55roobIZ5Wqep23mXAVPmCj9acXrY1VZN
2MzRr+fStSW6h+bAIZezjHSiovLKuQR2P8qK7FNpHNWwGHry55rU9efhwc54H8qTJwfSiTO
R3yB/KjOBXs2PyUjI7g1m63cvbaVIU4eX92p+vU1ptyM5rj/E115mqRW6MCsCZOD/ABGsK0
uWLPUyrD+3xUYtaLUNOjwFJFWb8FjEvYAmodLYMvNXbiIZDelfPyfv6n370mZgtwTnFTxwc
9KsqgI461Yiixkn9aiU9C5VGghjCrkCpmuBHGRnk9qYz7R8pGKoTSnnPrWPLzbmSXM7kN1c
Ft3OKzZ5SQAB+Zqad1Zs9hWVcTLDln7ds11Rj0R2042CeREUu2MCs0ymZy5/AelV5rlpn4y
FHQUI/wDnFdcadkbcxd3bRjOaa2XOF5J7VBGryyKi/MzHHFazWEtphZByejDvUy91lxkmzN
ms5LiNY9gX1JNQvoG9Mb8f8BroIItxAxnnrW7b6cJErR4yrHROx5dTAYSDcpRu35nmc/hx8
fu5h9COKy7jQr6NiUjDD1XvXrd1pQA4H6Vi3FmEYhl/MVvTzKqt9TF5Zhai93Q82FvJH8ki
4YfnUghAzlea7G4skkU71B/nWTJYiNsYz7+tetQxsauj0Z4mOyuph1zx1RgtA3XJ4pjQcbl
UBvWt02wJyF61E1qW+XHFd6nc8O5lxW+1doBzioU0xUvpJFYkqqoAfU9f0roEtt3ATAFXYb
QGZQwOaOYly7C+EbzTPDmsNf6pbz3knlMI5VJYp7cn04rQbx/FPrc5Omf6BkY5+eNfX0P0q
CfTWaBx0BB61gnSJ12Iv/LyRyPQdanSW4rp7nocN/4b1SeWOwvklRcYaRfLz+dTyaOEbG0j
twc15beWc9m8sfkq8bnHK5Ptg+taOh6tqmn4aOSQxglNjsStHJ1TCyPRo7RoNuGrRtxIAAX
/ACriX8X31umZrWMn/bY4ro7Xxloh0a3lMUzXbH94qJwnrgnrT5erFY6aBpWGc9sCr0PzDH
J9a4ePxxCjndps2OuVYVYj+IFmH2tp8wf2YVSaHZHcLGTwf/11IsAGAQa4tfiBaDONPnz2J
YUN8QYv4dPmx7sKvniUkjt/JQHsc0jFFPQVwT+P5DkJp5HGcs1Yk/xAv5UmIthb7HKcjOR6
0/aFWR6VPdxxZHBrD1HWYELZcLj1NeZaj4n1Sd1UyMFOeFGBXN6hf3MrK0kkhycEk9KPaXL
vE73V/F9lbxSHzA5XnaDzXKX3jVU+zCz82K8X52kyCB6Ba5S4jmZjK/ULtbHcVWsNOnvgZV
zvjOCMdqOa61Y9NzUHiXVEcFbs7o0dNxUZZXOW3etc4JJZJWQMWGc7a6aHw9LL98Hca17Dw
ntvInZcAqRwO9TzJbEc6OUtNMuJ2G1dqt2FdHZ6CAcSJye+K7GHRY7dQQoBrQh0zYdzDAH6
Vk6pDm2czb6Ao+Ypj0zUktpDCjZwDjGOldPOFjjwgx6Ed657UC7ZDH5vfnFQpOW4lqzmrqN
3bAxnpVOeERQ4wN3rW55QCFyQD/OsPUW3y7IsYBrZFnPXJNxIQMrz0qNLMhdzNkZ6GtdLPa
uAvemNABkHkCquXdmS6YUsgx9O1V2jJGWPNazxZbAXCioTC/3gox/KnctMzhGVY+4qdVOeO
vrVj7O23IOfegROCAFzRcbYRRkgjpitO1jw4yOaqxQZPc1q2kXzAYrGbRnJmpap8oyD19K2
7VCBzu9MHvWdaRseCBxW7bREgZAAHU5zXk1dHcx5rMpRkr8p4weRWjbTCOQE4qlcxvHeMpy
AfmGfSnISB0ryKsbNn6XhZKrQi+6OwsrtHUcj6VNdwrMvAA965m1uDG3LZFbltdiTgn8645
Qad0c9Sm4u8SOO4ls32solh7qe30rRhu7C5z5coVv7r8GoZY4pBnAJrLnslLZFLlUvIn3Z7
6M6QW6nBHP0FDwIpyxAx3JxXMol3GAsdxKPYMalSKVj++kZ2HcnNR7JrqL2fmaktyjKY7X5
ieN+OB9KruscUWGwTUnnLFGMAVkX94XBUHPtVxjcqMHJ6FKdg1wcEd/5UVAMlgec4P8AKiu
yx6ihoetOACD7D+VJnIJobk/gP5UwkjjFe6fihFdXEdpaS3Mh+WNSxrzL7RJPcPNKMvISxJ
PTmuh8Y6oAI9Mik64eUD07CuUjPGQelcOJlfQ++4fwjp03WlvL8jpNOm2tjI4reYLLFuUiu
Khn242nnua6Cyv02BC3PvXkVIvdHuV6TvzItCYRPiTp2NWFu7dx8kgPrUEvlzrkkCqUtmjc
5/EVlZSMLRe5pPKpHGKzbq8t0BJkAI7dapS2oUEb2/OqEsCRqSWBFawprubQhHuF7qi4IjU
nPcjFYkszTNmQk+1WJiikgDPtVSR156V2QgkdWiVkKNmKa0qjocVVeYAZDZ+hqv5+6UAAkk
44roUGzJysdZ4fg3zNOwPy8A+9dzbWtvcW3lzIHB9a5HTEW2gjXnOMk10lnc7SK8rEe89CK
kXa5BdaPNZS+ZD+8g9R1X61f0+ZOASDn1ratnWQAHnNVr7RQQbmwG1xy0eev0riVVX5JmLq
86tMsmKOVc8Gsi+0/JZsfpUtlfbHCSsVI4INbYWKeLnmk5ypvXYx1gzzu7syhPGfwrHliVg
y4r0DU7JQCRXJXUAR8etejSqdUejSqKpFxkYywKy/dJPQ0rWYODjIrQtEQXQRuj+lXTaIMH
btFfTYetzwufCZjhvq9dxW25giDYB8uOasJDlgwUcd81qi2jbnZnvnGaabPb8yjH0711Xue
aNRA0fCjp1z2qaSxDXtm6KAiKeM+1SRowABUAAcmtKBUDB+GAGMms27EO5lHSzNqKyyjfHC
MouP4vWo5tGhtoogsRIabfz711MQhViSDlqty2qSRkBRkjvS57EXaPPdZ0JZodoyqpGz/Lz
k9qm0/Qo47CIIpIKg4Pqetd62mpNaNHt/1iFTj3ptnYFLaNGUBkAUim6mgXOGuNKaMRGNcB
3CnHpUTaHJ/aCsEGzbhvrXf3umE2+6NcPGwcc4zUiWMTDzVG8nvUqoHMcBcaW0Ue8RFsEA1
ZXRWA5UYPoK7VrAOHRoyVI5461LHYqEX5AuBjAo9oHMcIulCQsMZYHB4qo3hvE0wJ3I+Dg1
6NFpwSaRhwrd/Wnvp4JGACfYUvahznmQ8PM20BDwKY/hYsSpweM8ivT1sUUbdvPrilGnI4G
U57ECmqz6BznmMPhYSDJiB4weKk0rwmlnNdKRuRm3JnqPrXpy2Ma5AQflUT26x5+QDPcDmh
1ZWDnZykWkRDA2gYHpTjZBSPLGCPwrbkUu5CDj6U1LQ4beB7ZpKTBO5kQ2TGRnkwAO3rU9x
gJsAPNaMqCJOccdAKx7qdiWUZPpg09TTcy710jXHqOMViyxeYDKQM+lbvkGVtz8EetZ9/GE
XapGD6VtF20NFoc5duQSienYVjrZs8pkf69K6BrUt83OPpSNaYDDBJx34zV81ht2MNosfdH
HfvVVrZiQAP05NdBDYy3MywW8W6Vh930HqfaupsvD1vYxh5EEkp6uev4elcWIxsaOm7PRwu
DnW1eiPP4vD2oTjd9nKIe7nH6VOvhTVJsfZ7QSt/s5/nXsGnaCsiCe8XaDysfqPU1ti2ijj
EaKqqOgHFfP1c8knaKPX+o0Yq2588Xnh3VrBS95YzRJ0yRkfmKy/I+bJAFfQ2peSI2VhkEf
hXmevaPBNK91axrEx5ZFGA30HavSweZurpUVjhq5fKzcDiI4ec5OK2LKLJAyDUS25Q/dHBx
itC1g2yKqjGTzx0r1pa7HjSutDUt4doAwckVsW0YUjj9KrW8OdgIwPbvWtHEUdcDAHU1xzV
zBsx9XTZcROFI3LjPrVINx1rf1a2aaweQctEd/+Nc+BkcfWvJxC967Pv8AIq3tMMo9iZDjm
rkFwYjwaornHJp6kA81zHvyimjcivsgYOKm88YyetYIfuKuxNvXD5qeVHDOmkXGuccZ/Ooj
dhDwefWonQE4HAqCRCPu4AosgjBdR8t3I3XkVReYF6cwJGCetREAZz/KqSsdcIJbEiEnP0P
8qKSPlu/Q0VqjXQ9aY8/gP5VWu7qOztJbmVsJEpY/hU8jY/IfyrgPHmrlI49KhfBf95Lg9u
wr23sfjWEoPEVYwRzFzeyXt/LdyH5pWJ+g7Cno5xWVHI3OSBVyOQ45rzqibZ+p4dKEVFGir
8gcfhUyzsp4PSs8SZxk0vmHPWublOu6NhNQlA5c0p1aQAruzWKZuD0/xqFpj75pKmuxlKEG
bD6lIx5OD65qlLeF8/Nk1nPNxgkg1A8xHJPXtW0aZHurYtSXDEEkj61QnuWySXqCe6GDjtW
NcXkhYhWwfSu2lh29zlq11HcvSXRIwrgc81a0MSXerxrn5I/mOB6VzLuzMNsgY9TjtXc+D7
YC0kvMYZztH4da6K6VGk2clCo61XlR18ZJbBNa1mmcDNZcClmAwP8ACui063LFeM18vN2Wp
61dpI27CNggzmrs04iQjOGqNcQw8gDFYV9fsZCN3Feaoe0ld7HmRi5sS92vN9oT5WPB960t
PlJQAsK5a5vtm0M3LHgDvW3pTsQDjrXVONoGs42jZmldoXUgmuR1GLDHArsJz+7ORzXNakB
hiKug9BUJWkc5zFcK4JGDXRNbBkEo/iGTiucmJBJ7119rDK1pCQuWKA8/SvocDLRo8jP4+9
CfqiotuMZ7elSi1Axn8gatCFu/WpUh2tjHGcfSvTufK3M37NkEYGPfrTxHtx3ANaD23XgAm
oxatnnp2zRdCuS22GOR29a1YCpwGArNhjbA24yOtXIlZGGTms3qRI0E2529AO1SpGpkLDjP
Xiqys3y5/Gr0T8DimiBjwDPJ60iW+OB/KrLjvmnopYjmiwrEAhGcZ5pRbgZ4FXlhJI4xQyg
HHer5AsUDCQOO9NMe0dK1FhDLkjPsKZJb/LkDGKTphZmYIycccCrccYC/MDUkcaBst09KJn
xnYOBSUbagVZNofGMVRmBd9oq3KrStkEinLYMwyzYos3sVYzY7dmZsHHrVe5HkAnrjtWtMs
duCd3Nc5ql0pYiJwQRzVctkUkZ93dB3wuST09qqpbszln5/CrEFuzHcT8p55qeRVjU8+9NI
0Whmz/KBtHXistovNkLMuB+VajK0rbjzz8vpR9n2nO0Y7D0p3sDdjLkttq/KhBH41QuIWjj
DBCXZtqr65roTDgnGST2z0qjcRqNUhiwPlTeSeuSawr1OSDZ14Sl7asovY09B0mOC3yQGlf
mR+5NaaojXo3/6tPmqWzBS1BHHHasa6uzFJKScfSvjZTlVm9T7CEUtEdWswccGoriVlXCg5
x2rlrXV/mHJ+tdDBdLcQjnkjrXJKi6crsTi0Y185YH71cxdoWJPJya6+8h3An+Vc3dwZOcd
K9OhJW0OinZnMT2gZi6DDnt61PaQyb+UINTTRsG44NWLJvOlOeHHX3r6DDYi65ZM8HNcC43
rU1p1NC3gPykkn29K1YITtGcY/Wq9vGNwLAqvQ59a0oY9wxnjsK6JHy0hscW/fG6hlPBB7j
0rjL21axvZLVuQp+U+q9q9AhtjyWz6CsnxFpD3Fn9st/mlt1y4/vL/AIiuKtDmjoe1k2NWH
xHLN6SOPySOKOc9cUwcjjp2pwz0HavMP0hNNXRKhI4OCKu2z5OOuf0rPDHNWYXIPWgyqRuj
YVU2DBBpskKsADgY56Utsdyj36gVoLEXzwOKzbszz5ScWYE9ueuM/QVSdCODnP0rqZLTdyc
D2rPnsSVJ6f1q1JM2hXXUyIx8xBPY/wAqKsPblHIJ4wf5UVumjrU01dHo15cR2tpJczHEcS
b2+mK8H1bVJdQ1a4vJesjZAzwB2Fei/ETV1tdLi0yN9stzgsP9kY/mf5V5+Lbw1J4be6GqS
wavGcmBwSspz0XA4r3ZSUVqtz89yejyQ9q92V4ZiVwQDmryS8AdaxIpTnhsitGKRQBjIJrk
qwPr6czSDZHoKC3OBVRZCTjPFKZD2Ga5OXU6+YnZuM5qFpMLyP1qJpM/MTUEkpycZGTVqFy
HMkaYKMZ59ao3Nz1560ksu3cOvuazriVQDuUmu2lR6nHVq2RDd3R25EnJHSqAmZz8wDcd+K
WUx7m2gdOAaobyGJBIr04xSR4lWq27lsyfNjG0gc17BoloLbR7WBRysYJwO55NeRaPbNqOt
Wlnt3CWRQ3uM819A2liFAUDgcV42aTsoxO/LZJc1RiWcGWyRzXV2cSRxKTxgVRtbVVOSOnt
Ut3dpFEVXtXy85ObsdlWbqOyHajehVEYORXNT3GXwV78066uSxPc1kXtztQqp+duBjtXRSp
2SR1UqagrsiE5uNS4wVTha7jStyxjJHSuP0ixLOCQR9a7i2iVIxzg4oxDXwo5a0rk9xKojP
PNc3fSghieADWtck85Irnr1s5U8ZoppJWHQjdmZNgkgdDXo0MQFrCCMfIo9McV57DCZ72CE
c75FXH416iYwMIgPSvbwUbJs8PiGdnTh6me8A3ZUc0+FME5Bx61e8kbTxSrDxXpI+TuVWgA
OB831pv2fcc9PTHatFUUDG3NSpGrc9PwqrBczEgK5G0HFPWMkYPTritQwjA24pDAAcnGalo
TKaAr6Ed6lV8HAXipPKy3YfhT0iyfu8U0rkgrFmGDkVchUADJ5piwDPGBUywnP+FaxjYZZS
NT/F16U57Vim4CiG2k4Yg4FaKABdvfFaJGiiUIk2LluBUU8i7sYwKuTQSEZwcVSe1Y44bIp
aiaIPlboaVbfdnJqVbRgelO2vGw4ot3CxWS1JkCgcetTXTRQQ9RmrKqTlu9ZF7BK+ck4zVJ
WRoo2Oev7hnLDPzVTttNknfdjgc9K2U0svP84I56Z61oyeXaW+2MYap5UtwMN7SK2TL8n0N
Y80XmS57e1a1wzzuc5OahMKhcYI9qxlJbIhyKCwqflK8YyDTGh3ZAAGDWokBxnBxig2u7GB
15zU8xNzPjs0IHArmLhiPEVzuPCEKMewruo4CrbQDjNecXUjDW7tiNo89s/nXBjG3Cx7+SQ
5q0n2R3NlKGtMZ6Cud1hMSyKOrDpV/TLn90ATz0qLVoyQZBkHHavmYLkqH00NJHEx3rKzKW
HBxXR6ZqnlgDeQPSuXv4miuiwUlW/Q1Jayspzu616NSnGcdUdbhzI9MjdLmIH9azL22Udqq
aXe8Bc5FbU0XmRgjvXnJOnK3Q4mnCRx91AN2dtUV3QTpLHjKHP19q3ru3IJyfwrJlhweOld
1ObTTR2pRqRcJbM6W1CTwRzx4KyDOc9PatW3C5+VRgCuX0ObZcm3kb5H+76A11yx+THlpAF
Azkivbp1OeJ+fZhhXh6zh06D0UhC3v1NSbVJClQc8H3qRYy0YbBGfWpljHRsAk5zTsebszz
TxDo7aXf740ItZvmT/ZPdaxwMZ5xXrt9p8F/YS2lyA0bjg/3T2Irym+s59PvZLO5XEiHrj7
w7EfWuCvSs+ZH6FkmY/WKfsqj95fiVwSOTUqSYORUOMU4e3WuVH0jV0bNjIFAGB9K6K3kVh
nPBrjIZGVgwPSt21ugFBJzWUkeXXpu5tZctnaMfzqKVeDuHFQi8UIPXHSq0l8M5/mahJnLG
DIbiNeeOx/lRVKe5MrkZ4wf5UVukzujCdjifHOqvqHiG4lBzEmI4wf7oGK4/wC0c5xgetdj
DFp7akqalCZoHAU/NjafWrWofC3V7q0W/wDDeNTtmBZoN22WL296+yp0+eF4nyUn9XtDscb
BcZYAsAPQVqQ3GF27jXPXVneabcvb3VtLbzxnDxyKVI/CpoLwoMtnPTmsatFs76GKWzOnjk
4HJNSbs5wKoWl9aSRIsiOjf31OfzBq9CpuXdYNr7egJAYj2FcEqEk9D041k9xhkO3/ABqrJ
MBknP0qebKHYV2t3BHNUn3bs9c+1OEbOwpTK1xcZyQOPcZrMldiDgjHXPTNX5pdqsQu4dxU
TQwxQpd37OkEmSqRkb5Me38I969ClG55eIqWMmZwVPBLeuMVVJBzuDhsdfWpLiZfOZo0KI3
KqTnA+tT6TbPfapb2oBIZxn2HetZWim2efFObSR3/AID0gW0lvfXKnzpfuAj7imvYLWHA9/
euAgzAVMQ27cY9sV2unavDNbhWISUDBDGvi8XUlVk5n1MsM6VNRijZklEaYzzWJduWbAFTz
XSYJZ1H41l3F2HJWIbm9e1ckIEU4Wd2VLlvL5PU9BUFtZSTzB3HJq/BZSTOGkO410FrZLEA
WGa2dRRVkbVKqSshun2QjUZGPrWgzbVO0Dj2pNwQ47etQTzgLnrXKk5O7OHWTKl3KPWueuz
+9OTWjeTrg1iyOS2c5rqjoelQhbU0vDkBn8RWpHSPMh49BXpJTjp0rj/A9oxlurwjAXES5H
Xua7fYMYIr6DDRtTv3Phs8re0xTj20K/lkkU/YeB0qXAA4pdnGa6kjwhFTbyD+NPwQNxOac
FU++KRueM1SGKDzSHJbkGgZ3U4KTzTuK45Ygxzz+FWo7derVAu4cA1MjtjBPFaRsPQtCFDj
AGaswW6lvf3qjudcc8VPFKwb5TmtE0WmjaEamMgKBVIgpce1IbpgmP1qNZjuyMk1V0al4hm
GD07VAEIzu71YjkDJ6VFOPlJBp3GVJHQPtzxTcK3A60wQs0mSPxqbythyQaLkoikxGMCoCv
mDnGBT58k4/WmIMLj1pNjcipOQgJWsmcu5O5t1a86BuO1UngGGx3rKRm2ZKwkOXzkGkMTEk
kc1f8vso4pRHg8gkGsWiGyosTdSPwzShCOgIPpVtEXByOfekK+2DU2FcrhSD0ryTUgY9avF
z0mcEfjXr+wlvmHevKPEKeV4n1BMZ/e7uPcZrixS9w+iyGVq8l5E1hcsuBu5rbdxPBgnnHe
uVt3wyn3rct5BjBPevBnFXufXVaet0Y2p2oYlcfj71jIrxOUcEEGuwu41kTdjFYk9qN+GHB
71tCelmbRd0JYzMkoJ6V2VncCWHbkVyMNqynLLkdq3dP3BsEHrWFdJ6nNWSlsXbq3D9PWsi
S1w+NuRXT+XvjAHJqIWYZiQhxXNCskjCFSzOdW1dAXT5GUZBHat3QNSGoR+RcYW4UZ46P70
t3EltYTyNgEIQMnqTXL2sk1pKk8JKyLzkevpXpYSvrfoc2MwscVSbe62PSIxtyc5PSpdmVy
OtV9Nu0vrKK4Qj5hyPQ1d78V7iV9T4OcXCTjLdDNmRnFcr4z0lbrTRqUMf762+9jqU7/l1r
rcEjnpUU8YlheB1+V1KkexqZQ5lY2wtd0K0akeh4ntIbHrQMg9KkmiaCeWFs7onZD+BphyR
ivHmrOx+t0p88VJbMUk8EcfjUyTNgYOKr7m2+tGMDpioLcbl/7VJtwXx+NRvMzcEk1Wz3pA
MHrwaRCpotI3H3ux/lRTE64HTB/lRTuy+Q4m4utspJ549ea19E8d6nohUxSs6LwAGwwH1rB
aynvbgrEik4ySW2gfUmtbRfCdtd3vl6nrun2MCjLMJldj7Dt+NfXc/sY899D4mpJT92SO4f
4p+GdWsVi8V+HG1BgMeYYgWx9RVE2PwX1No/s/2uzZoy4WO62geudw4NWotO+Etlass1zDe
bOsjyuW98BcfpXAa5c+GQHi0XTHVfMPz3Bz8vbHOfzp4XMY4htcrVu6tc5J4Zw2Oos/D/wt
vJHi07xFfvNyAJHRQnuOBuFYd1plnFMw03UGuY422sWXBz7Y61zMeozRgxxhIUIwfLXbkfW
rFveQiQLLK6x9/L6mtqkov7J0UYzgtJGw13PA/wBmuoYrxBjAJ+ZfbcK75ND8K3nhe1v9Yj
GhSY2kiYBnPTJHP8q8tOpRQ3Ky2imJlOVJO4/U1Sub+W4lkmllkmkfhnc815+JoOslyyaa6
nUtDoPEU/hS2aa10Dzr0sADdSudqEHnaMDNcRPMrAgdO+ammcHqeOvNZ7sGYhY9xz0FdlGD
jBRbvbqcNWV2J95sZwBXdeBLBCJ70x/vAdgYnqPauEjG88A8np3r2PQLD+ztGt7cj94Rvf6
ntXDmFXkpW6s9DLKDqVebojZSFSKsJakHG3rUUbgdRir0Ew3AE18xfofTyckPhsyThgMVq2
mnqQDgCoIZkxntWnHOqL0xWbu1Y86rOTLEcKwgNgfhSvcqBiqU1xwG6fjVGW7A5JxWXs9bs
xjTcjRkugOBWfcXYCH5v61nS3hY4B4qq0+RhuDWqijtpYe25JNMWYljn0qqzdCRQ77h0FWd
NtTfara2ajIkcAkDoO9bU43dkdFVxpU3J7I9J8M2X2Lw/bKw+eQea31P/wBatnHTJpqBVUK
owoGBUg2ntX00Y8qSPyevUdSpKb6jGUdRTlUkEccVIEU08Kua0SRgRbMjFJsYHHFWFAyT+l
KdhNFkBAqHOetSCPLcipRs9ad8oOMmmkgARhe1SrCGAxipY0DDrSj5D2rVRRaQrQqq8kGli
iUnAwKY0mR1pquwPBxV6FKyJpkxwCaWFPmGTgfWozLuHNIJtlBV1cvF1jyM59KqyTkn71Rv
KXJJIqGQgJuJ5pXByLkc6jg1MZFkG4HisdXz35qUS/8AfNFwUyaVwD1qDzAV4pJMnpUKqV5
IzSJbuTGPK7j0qlODxg4ANWtzbcY61C6HtnFJptEtlb2pu1mH06VMY2wcAUKDnp2rGzIICn
PNLtG7Oal2/Lg8+9BQDtS5QIShwSOleW+NYGg8SNJtO2aNWz79DXqhBzXH+O9OabTYb5Eyb
ZirY/ut3/MVz14OUGj1sqrKlio3ej0PPkbpkVqWspxyelY6YBwCBircTAY4zXgTXQ/RnC6N
kSbs8Zz61WlwQQVzQhJAOOKa5GMg1kZRjZhA7QuAw3xmugsWtJCqrIFc9m4rn4HGeRWpD5M
m3fwRWVRcxlWijqoYUCAhlI9c1FJdWtsCXmjBHYHJrIFvA6H9507ZpRbWiLnKmuB0VfVnHy
oq380mpyhUBjgU5VfX3NZ15F5UZGOa0Z7qGHIjI/GsO+uzMcZziu+knstjqpxb06F3wzrAs
dT+zTNi3mOOTwrdjXo2QB8q14scZ/2h3r0TwrrQv7X7FcSH7TCOCT99favew1XmXKz57PMv
t/tNNadTpx8wxTXAx05qQBRwB+NMOc9q7rHyB49r6GDxJqMZwf3xYY9+azMk9K3vF6Kniq5
P99Ub9KwSwFeJXjabP1fLqnNhqb8kG49z3pCcHrmkyOoJ+lGDk98+tYWPSuPLH2xSAgmmA/
Nt6U7/AD1osFyeNznt0P8AKimRfeyR2Pf2oq+ULnAXE3Jyc8evWqXmRuf7pHbFLeh0k2Bt3
FUPMb8c819dyHwntS677T8vJ6ZqOSQyfKT09O9RR21/cRtJbW8sqKcMUUtj64pqwXjttEEp
bofkPWqUGJ1e4+JB5yeZu2buVBxkVuIPDqzIZra8WE/883DEH8ap2Hh3WtQuFjt7KV3YcDb
jP4muwtPhZr0kfmXt3p9kcfca43t+S5A/OtYwn0Rm50+pyupw6PE8T6ZfTSo4/eJNFtaM/X
oarXLaWtkY7cXMlwG4mchUI7jb1re1TwNeWDEQ3UN1GON8ef681yl5Zy20jRSEbgM4ByKmW
j1Q9LaFGYquCxOD3qGWfzSxdATtAXYAoH1AHPFEyHcBnNRhSr+rD0oMuupveFdN+3a3EGTM
UJ81z246D869ZQ+3Ncx4L077Jov2iUbZLpt+DxhR0/xrqRgYr5TH1vaVWuiPtMuw/saKb3Y
8EEkdx19qljGDUQIqeMZrgR3T2NO1J24xVsygIc5rOjmCLgnH9aJboYOBUtanB7PmZJPcgE
81ReUvnmmNL8+M1G7mnsdkKSQpYZ4HFNJJII/KmFuOmKA3HFI25bBsrsvAtjvvLi/ZeIhsQ
+56/pXH5ABJ9K9V8LWBsfD8CyKRJL+9cH1P/wBavSwNPmqX7Hzmf4j2WG5FvI2wO+ODTxgG
kBxningE4I717vKfnAgODntT88+lAU9xxS8Z46CnYByjIAFBGOpFOU4WkIJbg07AMHB9amU
dzUbJ3pQwzxQkMs7io4NRO5JzmlZhjOears/OMVTHcmD89fzoDe9VzJ2JxTg2OQeaCScscZ
BphcHvTVfII6YqJ37KeaNB3J9xA4NIzAqKhHHJPXtRuIFDYXHKoPc5qYfL1qoHIbI5pN5bP
UfjU81gLyOCCOtOOCM4qgHfI/nUvmkjGarmC5PRjPGarhjzmhWbdkdaLhcsMqjheSaTyTng
UKxwM1Oj4PI61SBJFf7O27GKcLNyMkGtFHjyDircYRxwtOxaiYJtmUfdqtc2SXFvJBNHuSR
SpB75rpJogB0FQiOM9V5pcie5Si07o+c9a0q40TVpbGZeFOUbsynoRVNZdvHevbvGfhqLW9
LMlvGBfwDdE394d1NeISq0LlJBtcHBB6g+lfP4yh7OV0fouVY1Ymkoy+JFpbhsDLE+lWUlH
OQTWWsgA61PFKc8nFec0eu4I0AoLf4VMpZcEcVFA4ZeucVaUK3rUM5J76jTcTDByahe7lAG
Tz6VZaI4+UZqrJESc4IpXRMeW9ynNOzc5NV+WPHerbQHOAMj1pwtyB0yPatEbqcYlDy/mJH
SpbWeayvYrqBtskZyDVr7OxlxsPTlu2c9KJLXaOetXGfK7inOE4uMtUem6XqEWpWSXUJHI+
ZR/Ce+aulM9c/SvOPDmqf2XqPlzHFvMcNn+E+tejh93zD0r3qNRVI3PzjH4R4WtyrZ7Hl3j
cAeJuhGYE5/OuYIBHHNdL47bb4kUc/NCCPzNcpu9OMV5mIj77Pusol/slP0HjjnHPajP94G
mbsck00szcgmublPX5iXJJ6kCnfw5ORUKluhJpwIzn86FEOYnjAJ7ng/yopIcAFtp6H+VFa
8rDmOKlvREv2aW0hvLf8A55uMEcdQw5FU5LSwvn22MptZNufJuSApPoH7/jim3jF5S38qqx
LHLKqzyeXGTgts3Y/CvreZ2sfBSimdXP4B8baPY2+o26DE+OLef5lyOMgcHj0p+n+I/FPhu
6im1Kx88fwtcxDH/fWMH8azDNfxrEth4rMwt0zFE0rx7R3AB4/DNb+g+JfEOmwgf2lput2E
ow9hfShg3sNwypFFFVYr33r5EySvtoLf+PNe1TAZra0XGP8ARYghx9ay/wC1NTkHzahcHuP
3hrav7Hwtqc+Yo5vCt5Ku4QzsJLZz/styQDWTH4Z11rjyYII7nP3ZIZQyn3zUVfaLXmO+g6
NtY2M66uZ5WVppZHYDG4uc4rHnZPm28k9c8mugm0HV44JJprZI40XOZZlTPsMnk1g3FtGJQ
Li7iiUpvyrb8f7PH8VTGE92OrOFvdMeZgpDNg5qxpVmdR1a2tP+ergH2HU1FqAsjet/Zzzv
bLgIZwAx49BXTeA7EvqE9+Tnyk2KOwY//WqMTU9lTlIwwtL21aMT0OKNURUThVGAB2FShRk
8mmLnHPWnAnPBBr5B3erPvrJLQmT0NSrhQBkE+tVwSO1PDccVOxDVyyXz161C5z2x9ajZsn
vxRuycmi44wQNjqB+NNJGec0hIz7UZPoKlmtkLT1AxURyDk1KlCJaNDRrA6jrFta/wu2W9l
HJr2BVVQAOB7CuJ8CWHFzqTjJP7qP6dSa7pVxk4r6PBU+WF+5+Z59iVVxPItohgEdKkQD1/
ChVwPWpAh616Fj50aRxTOeaUjkgk0nAPHSk9wHhhjFOzk1D709Sc4IximkA7PqaacA5pGOT
TGPGD0oYCls03rTTjp/WlzzioE2J/FRnjjBoIBPNNAA5FVYVxQ3akagnB56UdeelIaYbjnO
elBPc0uMc0nUZ4B96BhkYyBzSc+lKAc5p2KQDDwacME9OKXHfqaTpxigSYdO2acre2KSlHS
gLk4cDqQaQynd7VFn2peCORVpjLkDAgHPNaNvcBDyMisRXKjipFkYHOatFKVjannDISOvpV
Rp8cCqZnY0xnJouU5ll5dw6815h490FN51m0jxnAnVR/49/jXoRbgjnPrVWZPMRo3j3o42s
p7j0rGrBVI2Z0YTFyw1VVYs8GC+2aeBjHGK2fEWjvo2pNEoP2aT5om68en4ViNwK+ZqwcJW
Z+p4bERxFNVI7MuwuQR6HvWxBtYDBrnEcgjjIHWtS0uvmBbNYPYirA344CwycY7U5rRT2By
fSnWbBwCTnPNaaIMcd65JT5Ty5SaZhNY4HTFMFqRz29BW3JEoOT+NV2QKc9BVKpcftGUBbg
LyOKguAgTkfQVamkUE4bCisW7uQCQBnFbxuzWCbZVuSu7CV2/hjW/ttiLSV909uNpJ/iXsa
88klLHINSadqUmm6nFcpyM4Zc9RXoYeq4TXYjMMEsRQaW61Rf8fOp8Rx4wMQAfqa5NT1bNb
/jS5ju9cilj3BTAp5Ncvvxnn8K2rq83YeWJww0IvsWnk4wKaHOOeAfeq275uaVWz0yPrXPY
9NMtBxjrz708EHp+lVge2c04NnGTg0cpVy7Ewz1OMHv7UVBG4IPrg0VSJ5jgr6REf5QQe+K
o+Y+/GD9DxWqtylveCc20M6qMNHMu5W/z61BeXFpPfPPBYiC3bBFushIX6E819TG1tT4rW5
RMik/NgAdsVJGysMnlc1bun0OSzVYLC5t7jHLmfepPpjAqpbRCWRYvMSEN/E5OB9aHFdDSE
pF5JAUCvyF+7k/oKtRXixqFSVo+c/KxH8qbbaSLyRYxqVsDnCnPArpofhV4puVEmnm0vLdz
xPFONv+NQqUpG7xEYrVHJXt0JEwXZm9Sc1i3MhI6cd69Qf4V3VsV/tfWbW3Zhny4wzt9Biu
W1nRtC00iFbya4uFUho9o4P4dPxrX2TitTllWVTY4hmy2Ao9q9R8F2v2bw4kxBzO7P8Ah0H
8q83lUFwqAfRa9g0q3Nro9nBzhIlB/KvIzOdqaj3PXyeF6rl2Lyk0+kUAdMCnEgHrmvm2fV
2EGd1Lz1BFJu96NwoAXJx15pPmIpOM8Ggtgc0WKQ4D1pDkjGOe1N3nPSl3c8iiww2HPOamR
Wx8oJJ7Co93A45rU0OL7RrljDjIadc/TNa0oc0kjlxFTkpyn2R6voenLp+k21oPvKoL+pY8
mttLYlc4qJflPSrtvKNwyvFfXKKSsj8fqS9pNzluyJLRycbTV+Kw3Dkc1ZSRB/DU6TqGAxV
2HGCMa4sXQn5cj2qn9mcduK63bFKnQVXms0xlaVglS7HOfZm2k4OKiZGBxn8a6hbRGT5l5r
MurTY+VWjlM3BoyGXjIBzUZ461qizkdc7aoyw7GIxyKTRm0yuV4+XFJj8/Wpdh67cCk2GlY
kiPBpKeQc4NL2xRYERnkDI70p6jHSlKknjpQF5oK2GnBbFGOODTyuBigKAKmwXGjrgj8acD
jrxS49KNoPUVQMaAd/tS/LnkZp2DnHajaDyOneixI0A7jQw7k0/GPSkKk0WAZkYpQTRinZy
eetFgG9snpQCN3eldQyYNJ06cUwHE+9BJximZHrk0o680AG4dsihsY65oJBPFIeme1AGL4g
0mPVtJkt8ASr88Zx0b0/GvG5UdHaNhhkO0g9RivdmkXIyCee1eZ+NtL+x6sLyJcQ3XPHZ+4
rzMbR5ocyPrcgxjhUdCT0exyakj6VaiYgjpiqe7B5wRT0bn0zXhPsz71rmR1Fhc7MNu/D0r
eguUYctXCQXJj6mtCLUyp5JHFc86XMebUw7budZNIpHBrKurraCqtWYdVVwxD9OOR3rPmv2
boxznpShStoZww76li4vMsRkZ71lzy7wSOKjkl3E5ANQswPXArpSsd8KSQpbHvmom75oJ4y
BxTSSF61a0NrdyC9LybXdi5ChBnsB0qgQM89fStGZS8B9RzWV5pD8qARXXC8ldnK4qGiH5H
U5GRing5wByPeq/m/KcgGhZTyMDFU4k8xZU443DAqQEYy3BqtkgrkgDrUqOCMdBSsHMW4sk
8DHB/lRTIj83yjI5/lRT5Rcxxl4o83oBx+dUyBg46D1rbt9VexkKtbQzxsQSjrz07N2rodP
0vwT4ht5HGoXOlXgyfJKgqfzHNfQTnGnHmd/krnyV7s4BhngAcdalgj807NwHfJbAFdK3hy
5LmPT9OWYr0kaUHd7gHA/CoLzw7qdiFmvtNnt1bnc8WFP4jiraa1NYO7tcp2tvbxkmWfzGH
AWMZ/WtSLULi2jItLia3RhyFkPP1rMWIopPQ9qcWYKEwXLcAKKwbb0idqikve1Jb3Vb6dBG
97KRn+/ya5y7fLE+YB7Z5NaN0hTcrxOjgdCMEVBdaor6MNNOm2ahW3+eqnzc/XPIreCv8TO
CvJLSKMm3hMtzHDuILsBn8a9sSMIoTOMcV4/o0Yl1mxiwWUzLz+NewgnJNeHmjvKMT3slja
EmOHJ+9Rxnk0336UmWrxD6IfgU3B7kUmT3pWzjGaaCwh56c0pwOelA6cCm4NUMdxjg8UoHf
OKbyBSnIpIlsdnmt7wsc+KNPzyPN6H6GufU9T3re8MsR4l08jB/egV04f8AiRODGv8AcT9H
+R7cqDHPWrcMIYjkVRibGRkmrcUxHavrD8l0NERgqBnmnraFiDkiqKSN5gJ6elaa3ICAk4o
NFqSRRvGcZAFWCwx1rP8AtSjryR39aX7ZGSSDz6HtSKukXwVHeopI0Y5PNQrOpGcikafHpQ
O9x0oRVx04rOe0WY5xzVtpfM4wMUxp0i9OKZDSM97AocYPNRS24XjHNXzfozEHiq09yjNwO
PemZySKDQ/Nz0ppi9BVp5FI7VEsowcmpsZWRWaIg5xxSbSDnFStIDnmjIHTmlYVhm35c4ox
3IpxYYFJmkFhpAOMUBfalyM8UEnOM9O9Aw+79KbtYjOKXdjqQaN45oFYQZHUfjTufSmg80M
3PrQFgPPGKbg9qd5gxzxSMe/agkacjOe9JtyMk0vBPJpR3GaYDdoH1o/A0p60mAD1NAAR0N
IVIOaeM9utNPp3pAM2gD1rnvF1j9r8OzlVy8P71fw6/pmuk57VBdxLNbSwv911Kn8RUTjdN
HTQqOnUjNdGeDOBk4FMzgD/ABqSVWjd028oxX8jiou/Ir5arHlkz9fozUoKXcNxBzg08SHP
Wm9B0xTDnPXAqDXcnL8fezio92WyaYVbGf50078dRU3FZWFPy9GqMjnOc01t5HSk3MMDHHv
WtiGx+cDBGaZ74GKATjnpQc5AFAXHccHHBrFuQFmYHGOoFa5DFuG4HJrJ1FCsoI+6wya3o/
FY5q17XKgPBIxg07fg9OtV2JOAvA9aXfgYeTp2xXbyHFzFgONyknd9TU6NkFR26c1TEingd
umaejnsMk0uQaZowuATk4YA8jmiooXUKScE4/CimosfMcpdJjO0NwBn2qsJcOEc4Udx1rtv
CuoRrqy6XdpG1refI29QdrEcfmanj0zwxqd7Lp6QyWdzHIybCNpbB7V9GqSlFNM+Tc3F2aO
XttWu7YKIbuRAOgz3r0nwv451meD7Dc36SkcKlwiukgx0INYN98MtbhgN9pwW8s8bgQfnx6
EetcqpuLO4MUsbwyoeAeDWbU6Tu0dEXTrLl2Z6VcWXh6/kd5NPFjKzEv8AZxlGPsh5X8OK5
+/in0lWmsLVIreUlFuOGkHtn+E1ljWLt0CzOsnGBleentUMM8Ckpd+e0JHKpJtwexx0NS6k
JaRVjeFCcV77ujFuxgsS+455yc5rGn5kOB+tdNd2FtJC81pqcIEY3NHOdkn4djXLyjfISrD
HX60oprcxqtOWhp+GlDeJbENGM7iQSeeBmvUwcDFeZ+FBv8Rw4AO1WbJ7cV6UOR1wRXz2Zv
8Aer0PosoX7l+pJnjBoz6GkTazfOTjvilAxXkM93yFGOuaUkk54pCOOMfjRgDpRexQhODzS
ZOeKcemaQ07gGfpQRn60DGcbefWnAgdTihMlgBnqa3PDSZ8RaeOv74VhA84rb8NShPElhlR
zMBXTh/jiedjP4M/R/ke3qmBmpU64zVXzs/SpklUDIFfWXPyVsthwh5/OlMwP8VZ7zEt2xQ
JCMVSYcxo8OAd1Bi287qoec496lW4ajcOY1YVwg7iq91LtfA4qJb0qvBAqtLP5hzQxuWhKl
ywPXrUc0xb1qvnJ60pbIpXIuxm8jjmkySetBHNJj5eM0ibgXYDBOaYzgcilx2pmzccGgYze
SDn+VSkk9jThHkEE4FKeKVgGp6U/n0pOmKd3osJjeQacOQcinKgcdSPpU3kZFFgSKhAFBwR
yKmePBxj9KiIGeaBje2MUh9TT2HHAxS7MjNArEJ25BYZwcj2p3Vev4UrRtnk8U5U55pCZHj
dkYxSgY/+tT8YpuPSmIXOBnpTcEnNOGPSkJ560ABzz2poBzxzUig57fjSHgcUgGHjp1qFic
Z6fWp+D2pkgGORgelDLTPDdXTydZvIePlmbofes8j1JNbPicKnijUVX/nqTj61iA8c18xiV
+8Z+uYF3w8H5IXJB9hTCxLdcU4nmkyK5rnchPz4prFs9KGLZ4FIGPfrSC4hOB7008jvQGyT
Qx7g4q0zN7jeRn/CjLZz0pdx9ffFJuJPNUSHQepqjfqTBknkVdLHHAqC6UyWzg9celaUnaV
zKorxOfLLyu+oy2eADn3olwHOeMc8VEZDgtXtJHkN6lgPgjcOcdqUSHbnGAapCU9OfqKkjc
cqcfjT5A5jQgJZueAB0FFNjcbcqDgjFFHIHMY0paOQckHjB71oahqq38dtdjd/aC4SYAcvj
o4x3x1+lVL2JBg7skfrVFSyurRM28HIK9c16Sb2R4T7s9E8NfES4sXW31GVjAcfvQPu/Udx
XW6vp/h7xMBcRTQK7pgOjDk+teRx6Dq1zEb5o47JR1NxIIgwPcA0029hHNtk1lWKD5mghLA
H0Xnn612KrNR5Zq6MZRhe8XZnS3Xg/wARaNe79PhN3GD8ssRBP4g1n3d/rFhcqurWIB/uXE
GA4+o/pVO18QNp0zPbaxrDDoEBVUx/wIn+VaL+PdTa2NrLYR3cZH3rtt/8gBUuNLdNp/eaK
rU2auY2o3OlT27G10p4ZmPBFzujX1AGP61jXclvKX+zWggQhfvuXYEDse1aWo+IZbqDyBY2
cQXkFYvmX8a5+e9nurkyzvvcjGTxWDYm7nQ+DkzrrHrsiYnA616Ko64H51wHgdWfUruXjCx
AcepP/wBavQB0r5fMXesfX5VG2HTD2xgUo6mgEUgABPWvMdj2BwPNAI5zSDrTsDbSsMQnHS
g/pSDg+tO+XHPeiwDMndyKXqSMZpcDuKXA9OaLEtjRjitrw4AfEun5/wCeo4rHGACcVteFw
G8U2GR/y07fQ114f+JE8zHO1Cb8mexpjBycmpQwxUSEDpTsgGvqUfkw76Uu71po4NLgE7s0
yR24Uqsc0zPP0oL4PHegQ4sM80hOKpXmpWunQ+bdTKi9gep+g71ytz40neQrY2oCdmkPP5C
s51YQ+JnXQwlWv8CO23HdS7gehrzo+J9eY58yMA9hGKsQ+LNRjIFzDHKO5HymueOMpN7nZL
KcRFX0O/zSBjjmsDT/ABNYXWI5G8iQ9mHU/Wt2NldQQwIPQiuuM4yV0ebUozpO1RWHketJt
GKkUAnk08xjHBq0rmZCCG4pdp9M1PFGoyXGfT2qwoi3ZIJNUojsUxEzLyKkFuxq5+7JGBip
BJGuMYpWKUCp9lcJuqe3VgwBBxU8cylsNk1MJIM5Ax70alqKIZLNZOlVGsCHwK1VnhB6/lQ
0kRO4NQh8qMpbJgSf5002zAnmtUspbrUTzR5IOB+FDsLkRlNA5OSKYYGFabtD13VEXT0paE
uCM7yZCemaPKfuK00liHYYp5e3cc0WRPIjIMJY0gjKkgrzWp+4UnAyKgaWLcflFFhclikYy
OoP4U0g1f3xnsCKhlZTnA4pWFZFU8D3qNwx4qcsvoKYzL8xUk7scHtUMaR4d4mbf4p1J+Di
YisUkdBWlrcvna/qEuD807H9azM57V8vXd6jP1vBLloQXkhSQaZkGncEHimEoOorA7bjtwx
TSe9NJXdyDil3Jk4zQkSxi/hSHqacTznFNJU8YwO9UQxOWOcYpuSPx4pXHHGQaFAx9atIkO
QKbJlkZccYpdy4ORTSeDgnkVSWpL1RydwCJGAPXjmqxIB+c4z6Hmrl4RHcsoHOazzKoycYP
Xp1r36avFHh1XaQu4gdTn+VSpKQcFhwPTrVcurKSOnoTSR/NliAv862sY85qRSEBic9KKr2
sgILHGB29aKLC5zMubgs/BOTiprXxBqumwGCyuI4NxyWWJS35kGs+ZH8zIA6UtrptzeS7IY
mf3AzXbHTY8Vu+4l1c3d9cefdTyXMz8l5STVuzs7m6mWK3ieaRiABGCTXdeF/h/ZyYu/El5
9ltlPEUalnf8BXWHU/Dumj+zPDtmlrNkoZWGZD9ey1oqbfxCU3tFXOHPhSPTrH7RqbAO45z
8zD2A7fU1gXcrf6qFcRDhfWvQ7/AE+e7ZkvbiK1tgdxkLZLe+K5fWYtBt7No7Ga4vLnI/ek
hY09eMc1E4yXkjqpRTXdnETgl2yctjPJqmAzckYrev74m2lt7e1gt4JdvmKF3MSvcO3Iz7c
Vi5IOc8GoM2tTt/A9sUtbu4z95lUY9hn+tdkp7EVz/hNPL8Pxsesjs39K3xkcivksXLmrSZ
9tgY8tCKJM8cDpQAeTwKaGOcGg9Otcdj0Lj+h6g/Sgn24qLfz3FOD+rUWC5IpOfamsB6mkJ
wQeopeOhzTC47A4waTvxSc80pweg4oJYL3zXR+EF3eKrTHYMf8Ax01zYzniur8Dx7vEqsRk
pExrrwi/exPIzOXLhaj8j1RAPzp+w+tNCkY5FSc4r6g/KnuAGFpQFpoPOKdjvnrQA0jmsTx
BraaPZqyqHuJCRGh/Umtp87eMV5H4r1YahrkojbdFB+7Qjv6n86wxFTkhfqell2E+s10nst
yNp7/VrwPI73EjdPb6egrUi0q8gG6S1bb371m6XOYQPLcqW4OO9ddYXDYB38/WvksTiJptn
2jj7NKMFZGfFHE64xgjtT3so3GQAK3JbeC6P7xAr9nXis64guLL737yI9HH9a4FX5tjPXoY
VzZBAxFO07xDe6TOqsTLAOqE/wAq0JXSQdc59Kxb22ByAOtelh8VKD3HKlCtFwqq56Vpuq2
2qQCe1kDeq55X61pbm3A7sYGcV47o+ozaPqiOHZYnO19vpXrUR3woVfeCM7vUV9Vh63tY36
nx+YYJ4WpZbPYshyec0/zDxUA9DxS7ucV0HmFnzRim+ae1Q/jThjpSC5L5z5zupTKxHU1Hl
ccHpSqy96AuxVmIPGae1wQQCcZqIbM9aVivrQF2SG4bPU1BJKxOQW3UEjPJoXYz807juyQM
5XmkLSA9amZFOMYpGRN/NAalcs2KC524zUzxr/DUe1QO2aLCsN3tj/GlwTzinKFHJOaUvjj
tSsIjwQcZoPI5p24E0hZQOTQMgYe9RuMZyeBzU2cjOKr3BBhcY7GolsVHc8FuGLXU7kk5kY
59eTVfHPQ0r8O+Om5v50wtjtXytb4z9fw+lKIpOAc/hUeOaeSpHJppI+hrM3GkYI44pMjPt
Q2TyTSHBGOlNEvYT+L5jgCggbuOlISKQk54prQgUkYz19qYcg8UvOOTTS+AODkVoSJ82cEY
pGwD1zTt3XIP41EQoOc5NUkQ2c/qSot45LAZHPFZTsh6kc9K1taRvMVsAqwrAZAZMheDXvY
f4EeFiHabJG2gjYrEntUZZeQBye9DM2SN+MdfSkAOQxwBnA4yDXVY4uYs228OQR06Aiio0k
4AYn6iiixDkaLatKu1JLS0lwAAXhGRj6VMnim9gOyK3t0GeAqcflVB1i8wh89Og9aqeXlsY
5PfuK0U5LqYqkrbHVWfjzU4GP2iGOQZ7DGa6CLxN4W1RV/tixaNyD939PmHOa8zcZBUvn0r
X0jSBqdvNFFfRw3SHMcMny+b9GrWNWb929/UbpRir7eh011pi3UrnRWkvoM/KCw3AfTNYFz
Y32JMWNxhAS4MRwoHrWZc2+oade+RdRS2ky84Y7T9Qe9Nn1TUZImhk1K5aMjlfNODWTgr6r
U2VeSjZbGfd4Y/NwPY1VwpdTGRke9LK3mDhs+1WdJtUu9WgtQpKs43NjoByTSk1GLbOeK9p
NJdT0rSbdbfSbWAAqEjHB9+a0AR1zUC46gcflUoB4r5CbvJs+7prlikPPrmlwD16Uzaecji
nA46LWRqmIwCgljhRzk0gGcN2pSSe1SIATg8A0guGMD1zSUEjOKXpxQO4oP0peAOVpgJzRk
9MZpiuSDGc4xXaeAVzq9xKBnbFj8zXFDPSvQfh3Gpe9c4yNor0MEv3qPBzqVsJM9BXGcHpT
wB0FORIyeSBVqJICcFuBX0dkfm1iqIx1xikkARCxUnHpzWukNoR97miWK0Rchhx6UylTOQ8
RX39maFdXROGC7VHqx4FeHNIzTKC3LHmvS/ilfoTY6ZAcgAzyH36KK8vtwXvhwDtGeleNja
icrdj7XJMN7OlzveR0dkccH88V01m7ArgVzFkD1Irp7RGKgg9BXztazWp6mItsjZFwQoI/W
oJdQRAUkGVPUVBI7Kh+boKxLu525Ga5IUU2ctOHMS3U6xyZhPyMeh7VBNJuTNZb3LbmGcg0
+K4Jj65xXaoJHXKlyq5BeR8frXo3grUjfaEsbNvktz5bfTtXm13NuBzXUfDO4H9u3VkWyJY
dw+qn/A17uXuzseTmlH2mHb6o9J2tjJIoA9q1RZoyfeFI1kADgivcPiXBoytp59qVuOavCz
yeWqKSBUON1IORlQkg8dKjlnSNCzuFUdSelVtX1K10u2M0zDuAueSa5f7JqOvAXV9dGztG5
SNRlmHriuHE4unQV5M7sNgZ19Xou5tz+JtJtztkvAcf3eaZD4s0WZtovVXnHORWQ3hfQQm1
o7mRiPvmXB/lWFqfha0jXdZXMqd9kuD+oryI5zGUrI9yOT4Zqzk7npEN9aXa7re5jlH+ywN
WlIxwRXhhhu7K5Cq7RsOjI1dfovie/t2WO9JuYf72MMv+NenTxsJOz0OLFZNOkuanLmPRi5
/vUm85wcmm27Q3MEc8UgeNxlSKnMWORXorXVHgyi4uzItxHWk3EnFSbOeTTGj5JDUEjc/N1
4pSeOtRkbc5496RRwfmzQJkm4UNgHnkU0kYyKaTnknFIVhxIxxjFVptpjYD5uOlSZPrmopQ
ADipZcdzwWUDzZMf32/maiJORVi6G2+uY8YxK4x/wI1WY55WvlqqtNn6/h3elF+QpC1G2Ou
enrS9BTeT2rI3uIDnnjGaRiO54obGeBimk8DpWiM2yEb9jeYcgHgjuKUHAGOR7UoBCk5pjf
Nzgg1dibjwfc0xmIFHuDxQoGPmPAqkiGxoJPUnP86YWXkkEY9qc5CkbehqIk84q+Um5l63z
bCQDBBrmGfLBXOfaus1NfN0+UZxxmuPLKDxXs4PWFjw8bpK4rYzwvHqKC4GAVHHQ55qAygf
xECk8wsSQOa77HmcxdicLluTwehxRUURYoecmijlZPMWrmUmYsxGMDmofN3FcDoetaKQ2X2
3GoiXyCMZjPK8cHHcU/WdEm0ho5UcXNjMA0Vwg+Vv8AZPofamoXV0TzuLsyivllQ55H60qA
D5gSBnjJ6VW+ZVyF3L7GpI5gi8jBH44qLNPQ257rU25td+2xQR6xYR6itsmxWZ2R8f7w6ms
SYWE2oykO+m2pRiisDMcgcLnjqe/amvMdgAUbc96pzv3BOPetFNvcxnGK2KhJfHVe5xXbeE
LEJBLqEg+eX5IyR/COp/OuRtbZ7u5jtojh5HCg/wA69TgiitraOCJcRxqFArzMwq2jyLqen
lVHmn7R7ItDp0z+NPDADleaiGDznFPB7jmvAaPqEyTfkelODY5NQ9+elPBOeOlZtFpkgIIN
GWIBWo8kt0xTgcDgk0rFXHbmzyozThnvTM5zz0pCfQ8UWAfz04o70DoMUZwO1MkcGUHrXV+
ENc0/Sprlby8htVkA2tK4QE/jXHkkmuZ8YhW06AuMgS/0rvwT/eo8nM6aqYeSZ9GxeK9Ck6
azZH/t4T/Gpl8U6Gc7dZsiR/08p/jXxjwGIAGPpUROX+VB9cV9LyPufA/Vo9z7WHinRAwH9
tWWSOn2hP8AGnP4l0cgEazZf+BKf418UkgYLxrn2FTQIZZEjRQSxAGBQ4tK9xrCJu1z3XxD
qKanr93dRyiSMvtQg5BA44qpYW5Ysw+90rPtIfKto4uBtUKK6axg2QIdvJHWvk69Tmk2foN
OCo0ox8izawuoGT+Vb9ojKoz3rOtoiGBH41qq21OPzry6sr6HHVldjLuXaMGubvZQeSeK1b
2VmyM9a5+6Y5HOAOla0o2Rth4lKViMsSfpUaXTBcAZzUV3IVj65zxVRJSF+YV2Qjods0noW
prh2PPUVseDtRjsvFdrK8vlodysxOByK5qSXjODisnVJtmnXLqSCIyeK78M7SSOHFQUqco+
R9SLqsIXcLyEg8g+av8AjSjWLcDLXkGSP+eq/wCNfDDXcpGfNb86iadyP9aT2xnpX0PK+58
H9W8z7oOsWWCTqNsP+26/41TvNe02CBpH1S14GQBMpJ+gzXxCrlOe59ea6HwvF52sI7ISsQ
LZ9DWVX3IOVzWjgvaVFG+57fcavJruvxPIxMO8BVPZc13guVkUfMABwB6V4/p135WqwkkkM
cV21vqDEDBr4jHQlVakz7KdBQShBaI6h50B5JrNv5laIsCD7VTe7Zo896ge53Q7WNcFOi4u
5moamPdSIz4J78e1WrCSNnAbFZV4SJDTILoRONx4r1FFtHbKk3DQ7GDVZ9KYPCxeHPzR54P
/ANers3xN8IWreXd6z9nkH3o3ifI/SuaE6TW45rzbxxpL3EX2qFQZYjkj+8tergMS01Tmz5
vGYCNX3luj2b/havgg8jXVP/bJ/wDCmN8XvAS/K2uNn2t5D/Svk13bAG7GetQtIwGBxivoe
TzPD+qxPrdvi54B6HXOv/TCT/Ckb4s+A1/5jeTjOBC/+FfJDSsV4JNMEx3HtT9l5j+qRPrN
vjB4AHXWnPsLd/8ACo/+FxeA2yF1G4yP+nZ6+UVkPIK5FKzurcH8hR7LzD6rA+rF+MPgYY3
ajcjP/Ts1K/xd8DMcDUpxz/z7PXymJXOc844471LE5zkik6fmVHDQvc9nnvrW+vJ7qycyQy
yM6MRjIJyDikDY6CsXQH36RCwP8OOa1wDxXyddWqNH6RhX+5j6IcTxxTCw5x170hYhcLTd/
XcOPasbG7YEk4xTGJ6DHFBJ4xnBppY4571aRDYcnOaCcdOKjZzjggfSms/tmtDLmBmPY/hT
Tu6jJ/Gms5yMD86YZNuST9RVxRDlYfvOck8DtUZbP8OPcUwSbm45zSF8tnn860S1FzEc48y
CSNRnKkVw8jFWI29Dg813RfB9vauL1JRHfyqQfvZGfevTwT3R4+YL3VIpMwLEgDFNDNzg/r
S/KW6CnLjPQZ+teoeG2TW5IwH5HcetFWLWIPHI7yAEdiOT9KKBXNCdHM23aCB3U1Laajf2c
bxW8uIW+9FIAyN9VPFFzLliP4jVEK7vjGB3zWCbWx6KjF7ly9e1vVi2WcNjN/y0aEsVYeu3
t+FRzaNdrpq38Pl3Fv0do2yYj/tDqKYqknj5sd80AupciUxhhtYKSMj39a0U7vUmdKy0MqR
3QYJ/GqrszMNxA7VfmULkEhh6g1QbaHyMgVRxy0Z1PhCxDSy38gyE/dp9e9djgdutYvh2Mx
6FbkdXyzfia2ASTxXzeJm51Hc+twkFTpJEqhgcdaeCc8dKhAJOAadznntXG0d6ZNuw9Luz0
/wqIE55xinhlPPSo5WO44ZwcCnc44PP8qYGzwDxS5OMeneizHdDsmlH0pqsOct+VPzgZpWY
C+4IoI4xu6U0sAAT1pN/pzRYBQCQe1c74tH/ABIwcEkTL26cGug3diRXP+K8/wBhNzn94v0
rrwn8WPqcWN1oy9Dz8/LnByTTC/boad6kUzcR15NfWHw1iQc9Tmtnw3bfatchAGVj+c+2Kw
1YZ4J+ld34Ls9tvNetkb22Lkdh1rkxdTkpNnfgqftK0UdkkeV2nk11ltABBGBj7o61zcUJY
dK6XTpM26qVyV4xXx9TQ+nxE7pWLiISRjr7VYbcoAzx7URgHBVcGifIXnpiuO92ee3dmZeu
BkZP4Vz9w7M+BzWvd5PTt0Nc7fXAjQjGHbgV20430O+joZ9zL5lwVU8L+tNztXHOKjRSp3d
acc9wa7LWRsRSSY4zisTWZV/su55AwhrYl49CPSuc8QSqmmSDGN7BcV2YZXmjkxUlGnJnF8
kEZpo/A084x90DFN+vSvoj5AXGcfKPrXZeC1/e3JODgLXHp14wK7jwQiF7sBtwG0Anj1rjx
f8ABZ34H+PE6Z9ySpIONpzXTW10UC5GQaxZbcnnrVmB28oe1fLVbNH1kUpM6JLkMuMjn0po
lHHPWsqOfYucf/WqeO6IB3HIrm5DOVK2wl8QWPPSs5ufoatXLeY/DfhVbB5B/P2raJvBWVh
1nelHaJyQVPSl1PbJHuIDA9R61RuWZLhJB0Ix9ankkLxABifrWvLZqSOJwSmeT+JNKFhf74
gRDKdw9j3FYYRvWvUdZ0+PULN4GGG+9GfRq8zZDHIyMNrKSDxX02Ere1hbqj53HYf2NS62Z
WZMcnimY5JCnFSMTuIHIphXnuDXacIm0g8nANPCjvmgBcAFd3rzTiuODx65PNMACjkqM496
lQL3HNJldgVVAHr3qVI+ARzmh7CWjPQ/DRH9jRAc4zmtwZwAKwfDQZdIjB963cjivkcQv3s
j7vCfwIegN6AYNMZQBkUrbj+FRswznJJrDlOljGxnnIFRsecYODT3YdzjvUTMCOvFaRRk2N
OCSBwPrUTNyAAfrSBgJPmGRTWcc/MAPSteUyuOL7ujVGVUcYyTSEgik8wAjJGa0UTNsc2CP
lGAO9NLKCRn8qYzr2A+pqPdtb7yn1xVWFcl3DGQfzrmNej23ay5JV16n1roy6kc5A9qxdcR
JLNXAy0bZ4967MM+WaOHGR5qT8jnM8gZFA68dRTWxnBpRtIPzH3r2LHzVy/ayGM7uAcEZ60
VDEQo4IPFFMLm3MGDbtufeqZdwxYZA9fWtSO7mtL5LmFVyvOHHB46Vs/Y7LxNxpti+nXcS7
pNxBikPp7VnCHNtudfO469Dl1kXaAAQae7w/ZlK+Z5gY7mJGD6ACtD/hGvEKszf2XO3OM7c
jPtVC6sNSsELXllPbKTtBkQqGPt60vZyi9Uae2UluZVw3TPOfSqZ5Py4HNaV7YXUEEdxPGB
FIflYOrZ/I8VmE4YcYqraHK9z0HQ2J0K2yegPQ+9aq/nWH4bm36Ooxja7DpWx5g4449a+cr
RtOR9dQlenF+ROCR34pwZ85JyKgD9cinBuPWuax1Jkx3Z4I5oG7PQYqEMd3tS7/Tk0rBdE+
78DThuPA6Cq4cZzipVc5JHSlYOYkXr0xj2pwYlsdahMnPNG4+mPelYpSJvm35Joz85GeKi3
ZBpVdRkYBPtSsO4pPXPSsLxRltCkx2dT+Ga2yTjjArF8RMW0Of6r39xXThf4sfU5MX/AAZe
h5/680wDnrTz0pABnNfVHw7HxoxZVUZ3HAr1fSraO0s4LdeBGoB+vevPfD9sJtTWRhlIfn5
9e1egQuy/xV4uYT5moH0OV0uWLqM6iyZflya0I2aKTzE59RXN2d3hvvck10dncI+FLDnvXz
9ZOOp11G09TXhuEdR5bc459qZcyYTJf8KpyW64Lo2M+h61SnSVVwsjAem6uaEU3cyik2RX9
3HCpY8+1c6/75i7g57D0rQnt8fMXy3vWewCMc8V6EFynoU4pLQifCDvULkdSc09yD+NVHOO
px+NbxVzR6DJMbcnn6VyHiWT54YeccuK6aWTtniuM1mXzNSboNihea9XB0/fv2PIzGpanbu
Zbc03G7ntUnA6YNJtGOwNewfNthgY+XkV2vgFybu5ix/CrEVxIxnBIyegrqvBc/k+IAh/jj
IAz1IOa5MVG9GSOvCStWietfZlaLlQD6VSMXlOVxjNbFmUkQClubQH5gtfIc2tmfURqOLsz
EAbv0qVQc4xxVhrRiflGalgtGZ8MCKLnY6sUiFIN/OMVKlqx5xkVs29iSBxj+tXUs1jIBXB
9awdZI4p130OL1e1MfkHufSqoBEOCSR2rX1uRJtRCxnckS7c+/esxl44FdcJOUVc6IRuk2Z
8y57HNcH4p0zypvt8YOyQ7ZAOx7GvQn5B4rM1Cziu7WS3kGUcYyex9a7cLWdKpfoYYzDKrT
a69DyM7ec5zS7QONv45qzd2slrdSQTDDIcVAV9Oa+oTT1R8bJNOzGZxnAx75pDzzwfenlRk
4bPHpijC5xTJHR7dgO3rxxTgSp6HrSYAHWnJzweppNlR1ep6RoGV0iAMDkjOa1xk59Kz9Kj
8vS4Ex0QVf4OAuRk+tfI1pXqNn32HVqUV5CnhSMc1A5I5OPxqZ/lJTaRjqT0qs5Pfg9qzju
aMDgjc1QvtJ4NPbOPvDJqCTr8x49q1RjIaduTx+tNcHOeuOwpjMFb1HtUbyfMOOlbxMW7Dp
H6ALTG3DrjGOKZvOcgU0uxOM5zWqjcychSCSPcetIo+ViUOF96iJcHJY+1JlihO7n3NWokO
TJGwEyBge9VbiES2sgxjcp4zUzMcAEg/So2bBBzzWsFqZT96LRyGz2H504Lhd3y4Papr6Py
L6SNemcj2zVfLZB9BivZTuj5aacZNE8YPcDj3opEx1HAxRVE3Ojujztcc9qktdQvrFHW1uW
iRzlhx+mahu8mTacexxUUbBGUzruUHBGcZrjTa2PYjGLWprR+LdaBRbi6+0265BjYAEj6jn
NXZj4PNktxNqmpXUmCy2WTgH0yelZcunaddWs93YajFHHEm5oLjh8+i+tYpUCLv6ZrqVSUV
Z6nNKnB6x0sW9TstLk0x9T0m62IjqktpOQJUJ6MCPvCucYYkAwatXC5yT6cVROe/WlLU52r
M7Lwu5+wyqT0k/mK31GMjqPXNcz4YbFvcdCNwrogwI4b8K8DEL94z6jByvRjcsB+2KQOC2F
PSq5GDkEg09SR35rmsdlycHcCW4I7UB+M4KmoGbjNO35AOenTNS4j5idHBHA609X2nJGBVP
OQfXp1pyFt20DPtU2Y+ZFsybupGKTef4eahbK8sABQrkHPajlHzE+8t8u3FO4PrUG/IBUin
bnx1pOLHzMeT+FYviFsaNcdxx+HNahJB5bNZetMraRcr/sZ/UVvh1+8icmKlelJeRwh/rQD
jqOKcVOOOKVI98igjg96+nPjUdJoYFva79uWkOcj07V0MdztOOua5aKfyyBuIA+6KupdkjJ
avIrUnOTkfTYepGMFE6aO4IIwpH41q2+omJcbuPSuThvMgZbrV2G445Jya4J0rbnYpRludl
Fq4CgZNEup7wcCuZjnBwAT9Kn80HgCuN0kmWqUNy5PdFzuzzVKSXP19Ka7A/wkH1qtI6qME
mrjF7Graiglk9vxFUpJl6A/nSTyjbgNWcWJPzZ4Peu+nRb1OadQnlmeOFpBHuVMsRnFcXLI
0s0kj/MzndXUapMItJlycM42gDvXKnqMcetevh4pI8DMJ3koiclTgDH0oIINAzkgHI9zTlH
JXKDtk11nljklkVGiVyEcglexx0q5pl39j1eG5YdHwR7Hg1Qwp+Uvx60nQc9azkuZOPcqEu
WSl2Pd9NuzwQ2Bxg10kbJIgwc5rzbwzqAutJgbOZEGxue4rtLS8+UYYZHWvia9Jxk0j6+Vp
xU49S/LAQ25BzT4LiFTi4Vkb+9jIoS5Ei84IoZUIwRXLLXRmV76M1IdR06NcmZOBxnNZV/r
sssJitkAZhhnH9KrSRjtkVTlIXjHNKFGKd9y4QincpOhUHdUR4JHQVJJJuODzULsSo5Fdi2
PQjJleTkH2qrIo6ZA4q64B78Yqsw5Pqa0TLexx/ibSfPT7bCpaSMfOvqvrXGYXqeB6ivWZw
GXoDxg159rulmyu/MRT5Ehypx0PcV7+CxHNH2cmfL5jhuSXtY7GIWHIAAHrTQTkHipSAcgd
fQ1HtwcHIr1Lnj2DrjkVLCFMiKTnJAwDUeAKs2YH2yA4yN68H61E/hZdNe8kenWyhYlUYwA
Knzk4GPxqGPhevH1pcnNfIT1Z99DSNhJPlJw2STnk5/CoySTyaHKg81EWAXPHPvVJEN6Cs+
Dtz+lQMynjdn8OlK2c8HJ96jY5JGOvpWyRhcYfTOKjYHOQeaVyfTHbrQdqRHneT+YreKMJM
gLYUc803zRn6Ur8jgcnvUPO7jnHrW8YmTY4yM2cj8c0BiFwc8CovMBJ4x701fnOS3A9TWqi
Ztjy/0P160wsA43An0PpQ2EHGT6npxTDKAfkG4ds9q0S7ENmZq8asElA+YHa1ZY44rdu1M8
T5T5gMj2rDx6g5r0KfwniYuNql+5PEBjPtRSwgk4HpRWpyG7cY3ktkn19aqPHkjLqM46npW
jcKTnBJI71QlHXPOa40ewloOu7d7K7ktZWjdkx80bBlPfgioDMdhAA39qYwIBAxxULAAEgn
J71aV3cxm7KxDKezHL9yBVVj8pzjmp5s4PBJ9qqt2P6GtOhyt6nT+GeYp9pDYIB/WuiOBwQ
M1zXhogQz4HRhXQh88kcV42IV6jPocG/wB0h+WGeAR6Uq4YbuOKjL/Lw34UB1I6c+tc6idl
yQkYznNNRyW5HH1pu8AYB69qA6YOSM9M0co+Yl85VzkClV8nI49qj2jGQQcUA46gfnS5A5i
YuT1ApQx7VB5vzYAO30pd4529KFAOYsbju4X8aPNIyo6Cq7TFQB2oEw2kMucdKfIHOTGXis
/UH/0KYDupqZ5OAGXP0qncgPG64OCproo07STOWvO8Gcl2p0eAxJPI6U05zg/zpvRjgjJOO
a9x6o+VWjLSyFvvHJ/lVlGYDlgfaoWtrvTZYZLm06kOizJ8koH8x9KluZzfXk1xaaaltGRv
8i3BZYx369BWfKpao641WiYTlSMcn0zWnbXSttBPI9a5zegCyA8nsatRTZ+ccY7VjOldHTS
xLTOshlOOpOatrIcVzdrdOcBgQPyrWhlz35+teXVo8up7NKspI0DJhDg0lvGt3eQ2puooBK
wXzJThV+tVGmC8E/rUM8d01jJfCJvsqYDSkfLn096VOg5J8pVWoktWdL4w0HR/Duk24S5ml
1CZ+CSMFQOTgdvSuLhIY98nqTTJEaXTP7QNzGY0kEIjaXMg4zwp7VdtbFhpUmoTXCRrkCKM
8tKfYf1rpoUZxhyuV2edGor6sytekVbS3i6sWLfhXO9OxrX12QtfRx/3Exj8ays+telRVoI
8rFy5qrEAJ5U9aCCeMmgnv09MUAZ7nNanIBHzUDHXNKeODTSvoOKAW51Pg+98nUJLVmwsoy
uexH+NekW8wLA5/wDr14rbztbXEc0bEMhDA16tY3a3FrFMnKuoYHFfP5jRSkprqfSZbU56b
pvodTFIWAYZHtV3dlRk8+lYlpNhvbitqACTBLAV4U42Z1z0ZDIxz3FUZzkHqTW29qWPTNZ8
0GGIIP4UotDpz1MZ+uTnFRM/OBV+WEdB+tVliDMflPHtWyO1VFYgI7AZ9TUbKABwBWmltkZ
PX8qc9t8mduPpVXRm6yMGVRnArKv7aC7geCYZR+B/sn1rduY9rnis6bBBGP0renJxfMiZpV
INPqeYXcD211Jby43o20+/vUWxdoAPzHqPSuk8T2gxFdovIOxz6+lcwVO/5QcZ7mvqaU+eC
kfIVqfs5uIpXkgjgelWLYeXcxOVPDAgfj1quuQSpGTUqsvVhu288GtGrqxEXaSZ6XG3AIyc
+tOd2LYBPFVbeUSW0Uoz8yA9PanjcWJr5OUdT7iE7xuJIxJ/nmoyTnpSyMABu61Fvy3PSrS
Ikx7sSRjAFQM3JJOPapHZdg5JqF5AeBjn1rbkMHMazgHKkjiq7lSoyxJFK52g8ZBPUVC2Cy
4yPSuiMLGMmxzsQRgEioSWbLEHinlioJ7VA0m7nOK6UrGDY7PYdfQ1GXMYPzDB9qYzfMCBn
1pAzA4ABI5Bq0jKUhzs74AYH8aZnBwSQR2z1pCWyxA5PXFN3OB0Oe9aJGfNcG3SbsnaMHpW
PzuPse9bC7yOAcCspwfMbp1NdFM8/F7pksOdwNFOt+HX1orY4TWmlkCnBwc8k1TZgedxPrV
iZWVTn1piWd5LCZobaSaMcFkUkD64rmtc9JSaWoeXC1uztMyygjamzgj61BJdSrp5s1K7C/
mfdGc/Xr+FMIkzsUFmzjaBzSTxTW+UuYHic8hXXBx61cTOcrlB2YDr1qMgFgRxU7ruHrj0q
PhhgDB9qoxudDoLsbeXcMneOQK2cquCc89qyNFG2wLYKlmOa0t2DkjivLqq8mfQYbSlEm3n
PC0u7B6mod4yMHmnbvTnFZKJ08w8kjrz6ik3ALgEdfSmFyCTwAeppoYAsSw4/Wm4C5ibe3Q
ZA74NAchSDUW9iNx6UrZHqc9alRDmJPMbICn9advb+8BVY4DAgfQZoEgAGF5q+Um5ZLHA6G
kLENycewqHzQw2kYYdqjLtjp+tNQJbJWc54qtOwIPz44PSh2O3Ocnv6VWZ0PBLDHWuiETmr
TtFnPtweOmfWo5HxUhxuzgcelNUwrNGbhXaLPzBCAce1egfPp6naad43muvDkHhbXLaG70y
N18uZlPm2y56Ke4rtvDPhfTdP1m11fSNcZrVjtk3AOjoeqsMV47dWq2bo0E4ngmXfG2RnHo
R2NXNP1e80991tM8Y/iAPyn6iijGnQulHdlSi6i3PV/H/AMLS5OteGYo3R/mktoj1PXKjsf
avIprK8064NveW8kMg5KOpUivT9C+LFxawRW97YRyY+UyiTA+uCKv6t4n8EeJrfyNWj8uZT
lbiMHK/QgcD2NdTVOp11Jjzw3R5dbupb5vu+/atSKRAcbwR2FbyeD/DVyjC18b2aNngTDqP
qDWZqnhhdOhea116w1HacbI5Arn6AnpXFUwknqejRxkY6NEUGpJZ3Bkks4rnA4WXO0H1461
Q1TWtQ1a4RLqZWROIreMYRPYL/k1YntdMs7q1GoawjwOgeT7OpZ1P9zH9azdUvk1WaOw0nT
Y7e2jY+TGifvXPTLtySf0pwpuMeVv5EVq8ZS5khk0FpHpyXMl2r30khH2ZF/1ajux7HPap7
OQ8A5IA4qkbMWWBdOpYHARDnJ9zU1qwDA89fwFZVOW2heHbT1Kmr5/tJ9xPKqaoAYyT0NaG
rH/TsgjBUdaoAhuD0rWHwo4q/wDEkNGOo6e9KcAj5R9aU4/Cmk9OMg1ZiPJGeeaGC44zTM8
9OKcOVxkY96QIMjsK7jwvdrJp/lNJ80Z249u1cKCQegxW94duRFfmInAkHH1rkxUOem/I9D
A1PZ1l5npVrNyPmrpNPcOw6CuLs7ho5VYbSOnzDIrp9MuQuOeMcmvlq0D6CszrBGWi+U/ia
ozWxI3frVq2uUYAZ49auyiNoh056c15bk4uxxqTRy0tqSxzSLa7Onbsa25UT0xjrVCaZEzw
TitozbNFUk9hiWy4ySM1HcIiIRkZA9arTX2E659azLm+3KVbBFbRjJsuMW2Vr1lLd+O1Zcu
3qck1NNOG/h6cCqjMCeetdcUd8FZGffQR3NvJE3KuMfSvPpomhuHicEFSRivSZQCpJFcj4h
s9ky3in5HG1jjvXtYGr9hni5jRuudHP7iGpwYjkDPNIQCetGCcAHvXrnhI73SpT/ZVq2P4A
M1cDtuDGQAd+Oax9DmYaQi55ViuK0GkbjP8q+aqxtUaPsKEualF+RK5XuMk1Azr0xj1pC+7
BIFRs5Jx1z704obY5nLbjuIAquxzhlGPqaRnO08/dqB5stnOfYiumMTCTHPKQNo5pu7HAYH
PvVd2+fPQCmmUgjDAc9K35bmTlbcsOck7gpx71A5GdxYKB61GJPdSGPWmNtd92M845NbKJj
KQu84zgfU9KcE53qMcdD3qLer/ACbsYOct3oDEHCnJHcVaRi5EgJRd3fpSAlfmYhiRxmmOX
UAKwxjmkPAVdwJHf0qkjPmJC+BgHk8ZrLf/AFjfWr+d3XnHTFZx++3HetaZxYl3sTxHBBHN
FEIO8ZFFbHGatwp3kZJA7moobq4tJN9tK8Teqkg06dzuYU22tbu9YrZwec4wCAwB5rnV+h3
Nq2pCb26ju2vI5mSZiSX7k96gu7y7vZmuLqd55WwCzHNXtX09dPvmso5fP8oASMOm/HIHsK
zlX5H4zjsKvVaEO25X3AdjuFRDruwc1I3GXJwOmKj+beqgZOelNkLc6nTsJp0OTyRnFW94I
IxnP6VWQ4hQYAIUdaDLhvevPerPoYNRikThguSV4qRXXHHbrVQP8ucce9BkI5GCTSUR8xbL
7uMflSb1JAK445yKrtIwxkA+1Kshx94Ent6U2hczJQ4o34BODUXQYIyfQ0q/MMAAD1oUUHM
x+4nHtRuGThsj0qMkkcLyPWmuAqb2OB7c0+VEuRIz85LZzShyDweKgG0/N1+tO3yHG1VHbO
KaSRLkLK6suM7fp3qk4bYxDDAGPerAViegBHU4qGdZGVtoVQOPrW8UcVaV0zEPof0qKU4+V
TtOKneJlPQmongLsoPG4gZI4FdPQ8qK1I0HO7ufatPT7aK5uBDPdx2qkf6yRSQPyrPeP7PM
yZEgHfGKkiclu4J9qls1XY60+CtQe2+0WV3bXkYGSYmwfwrBaGWGYxSo0bKeQwpba+ubQ7r
W4lt2znKsVrVbxBezpGbjybpugMsQptxfSxajJdTFMhRmYDIzzxTrSyvtSu1trC0e5nY4CR
puP0rSN5prNmbSIlPcxSsoP4c11mg+PNL0SB7SLw8qW78b4p8SjI5O7HJpx5epMlUtojAn8
E3ej2qXfiW6t9PQsP8ARRMHuG9tq52/jWNJqItp5l0weTE/ry2PrXVyweDpkmvYNR1NYQd0
qXQUksfRgcsa4nUpbSa+lNmjrb5/d7xglfcU3pqiEu46GS23Ga5V5G5wgPX6mrNrIm9eQT6
dhWQm3JyeRV2CTBH1zkGsZLQ6KUrMm1UbrpByPkHWs4frV6+dXlRixb5eao4PfgH3rSC905
6rvNsO3NKwXGSBSH8KNoI5b8KoyEwCOlHfrgUZHIA696Q53ZxxRYB5xgEHr71Lay+TdRyhu
VYHNV896Td82MVLV1YcW4u6PTbHN0CICDMACqd3+n+Fdk114ak0b7bp05sbyPCyWUrEknoc
V5Rp9+39nQsjMrx8Z7gj0rorlp7qdLuydLmN41LCIjcrY+YFeteLVwaqL3dGu3U+j9rzWu9
GdtZ6sFGMcegOa1F1iMoMNlvSvN4ri4iVzLE8e3ghlIINWVv5OCG/GvJqYS+tjfki9mdrc6
zkEKwPvWRcagzDrk9651tQkY5JJHapIVvb2VYbaB5JGPCqOtVTwknokaKMI6yL0t2Sc8Aeh
qi9yCSd2TnFabeGtQiiaW/uLa02/wAEjZY+2BWVeRWVooUXgmkHVUA4/GvQ/s+pCPNNWFHF
0r8sHcYZDzkg5FIWU4AA49aom4I5OAf5UvnEA4wc+9YOLStE6U09WTu4bjOPWqF9bJdWckM
g+8pxxyDVgykgK2flz2qFmXqDzVQThL3SKkVOLucA4KOVOQQcHNKobqCMevpWprUAjvfNRM
CTk/Wsn2NfQwlzRTPkakHCbi+h0nh5z5EyZxtfPP0rZLhVIDH6Cub0OTa8yq2CQOK2vM2kl
sbs15OIp/vGz6LBzTookMvqDz1qNpNpJJwDUJkwCXbqailkyTwcDtURgbSkSNJ0xk+4qEu2
eHqEsxIG3aD2zTJAQpO/kdzXXCKOeUiQszfKc88cUzcBlSeCcVFvbZl8bVHHNIpYjqpwfWt
kjGUkyRiCeCOPypu8gkEE+wpgDAZ42/ypDuzgPwKZk2SrsY/Mgx0wDS/c+VCPrUWAFyCSfY
UDBXbj5vemZslLZUDjOfzpuzcmR19aQYABVeR3p4AxnaOTwCelMhsaY9vUnI7dKzifmNajl
WUZbPXk1ldHPy1rTRy13ct2ql5VUDNFOtColBbjFFanITT7pHwcD3qLMtq6yQyOkg/iRsVs
XdvEkbsq8j/CstgOOOozWCOpFZ5JHZpHlLsxySx5JqAuV6HPrirUoAXpUDIpx2yeaooqFic
4XFPtkL3MY3clhSuAXx6cZpbDB1GNCOMmh7Ew+JHS9QRTCTk8Zx6U4Y8zG0Uu/aeFHUiuI9
wYA2Cc4HpQdxHyjB9TS8FckU0H73GMU0rkN2FG498n1pyFMYzlvWoUY8r2zSRneW3VTiK7J
N8pzgginiQnGV478UxXPl7/AOIDANCyNj61IOTJGkbGByDycUwuHznlgeKUysGCjApvmsCS
AMk1aIuxS3Awmal3kpyhAxUaMdwB5p7SNvzTMm2xCzHAyPaoJ52ERIUdPSnu7Ku4dcZqO6P
+iMcDOBWkTmqbMoLIc54AHY0zzN4I+6Sew600Oxfbnj61AzspLAkHPrWxxRL0Js9/+kwPLG
eDsO0r7j1+lTTWxDJLazx3ELfKNp2uPZlPSswuQVPUk85qfefNK4GOKL9C1FvUjdJ/M2t68
iuhPgzxOtqLiOzWeIgFTDIJBz24rFVyHYACtC0v72ybdZ3c1uwwf3blc/h0pxcb+8U4vozN
urS+tJvKuraSJv7rKRVcRyqpYBtvODivWvCOv3niCR7XVobe4ELfK5TDcfjXf39vpvkxTJp
Fmj5GdqEZ5781u6MbcyZkpu/KfMJWdlB2kgHio1jkb7u5mPYc169f+X/pTiCJRvI2BflHNe
dXGuX0sksIEUSElcRxgYH1rPkVrjbadmY/lyJ8xTParlvHISAcgUR/O+xs4PJ561eicrK0f
UDjmspbGsSpdo4dVwSMd6qlXzgqBWncyO04UscbfWokCsSSMkDOatbGE/iKOyZeTGSPpSbX
IyFIHpjir4YgAgkE+hqEk4GT36UySvscghVzjvTTDLtDFCfSrJJChecemTRnIx/WgCqVZSA
eM/pTtj7S2OAcZp/BY5UU/A9B/kUAXdOkAs5Bgkq2cGp4bx47hbhJDG8fzAhsdKr2AG2QgY
yOaZLgz4wMVzSiuZ3PRhO9OKPTLLx9FetA2tW8UrQKFyq48wf7RqW913w3dPJJHpCRk8gRy
Hp6HNeWLO6yEADj2rQhkYoG4yTQpckOWKVi6aTlfU7ZNfihAFvptoigYG5Nx/Op/wDhMrwE
BVSPaMLsUAD8K4oTOV5qGWRiOT+tRCpVvozpqQpW1X4m9e6pLeTGW41B5XPJLZ/lWe1zBuU
RiR+eedtZwO2Tj09a0NNQXGpxW8uTG55waHBN3e5mqrS00RKqtMwjitpWc/dIOfzrTMK6fC
GlAa6PSPqE9zXd69Ha+GfCsDaPZQQS3KkSSkFnPHqTXmIupZz5shyzDJNVVgqLtuy6FWVdX
WkfxJC0rc/MRnk+tDtj+E4+lMSZxGTxnNRm4kL5ODwK832auepcrahaC5s2AB3Lyv1rnVgc
Y54zXXSNnK4GK5+YATsAOAa9Cg9LHhY6OvOGnDyrwsVHK44rVbg5bGT2qhZn/TVGONtaTNt
bgD8aK0byNsJN+zsiB4y+DuGB3qHy5Cx+YbR1+lXVc+WTgdPypqMeOfvYDe/NZqKOiUmUTC
SwbcME5prRO5xjGe9W5Tt2nGS3JNIrkx9BV6GDk2VTBIBt+8CcdKabR9/yrhPWtASsQoOOB
R5rM4HA+naqRDKYtCyjBI7UfZZPu54+lWtxEuzHFSF2IIJ+7gj86ETqUzaSBejA+nakNoQc
knd+dXJpGygz/CO9RmRg+MDkUxMqiF+HJOc4p/2Zs8qD6kmpNxzkipgRjdtGSKZnqRLZkjK
r8uM8kVmGyZnwFxj0roYcSREsgyBVIyEJkAZrWBzViglu0bbf0oq2rF3AJ656UVoc5//Z
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMcAjgDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDEa6dcHjoOcVG163TAPvgV
C+BgewqEnkivmLHmFlrktnlfyqs0xPofwphLU09KBj/OP+z+VJ57A8bfyqPt0pNvaqQh7Ss
7emPamsxztyMe4pCD2oAIOTVDBc56D8qlDtnt+VRkMSMHHqPWn/nUsCTex5GPypdzc8D8qj
BOOSaQEg+9ICUs24kkew20eYcYwPyphJ96UFjTsIduyOg/KkDHPAH5UmeuRRvA7GlYB+/OT
gflQXHGMZ+gqMv+ApNwxxTQE4Y9ePypC7L0259gKjVjikLfMO1UMlMsnrjt0podicE0zzCP
ek845yFpoCdZZM/LIQfanedPnmRs/Wq4ldegApPMJBJUE+tIZOZJG4Lbj60ollVcZOKhVnK
kHaBnOcUGXjjHFNeoEokkJ65/CmMXyen6UzzOrY600TE7vl5+tFgHgtnOR+VIXbPb8qQSZ6
Dp+tDHnGKVhCLliRgZ+lPAOTkD8qYflYYBo3MMcHmmA/kkkAY+lIB82cD8qbvO3HOPSkDel
KyAfkj0/IU4NnsPyqPJ9qUN7UrIB/JHQY+gppBGOn5UhcgcHOaZuYAZosgJMEjOBx7UnPTA
/Km7jt4NJlscUWAlLcdB+VO35GMDH0FQAt3FBJJpjJGIxxjPrioz67Rn6UHcR60oyTzQFxM
nHRfxFG49lX8hSlDSBGAxQITe/oPyo8xjjgD8KXy+c4NKFwaAI8uTnA/KlCk/3fyqQrnpk0
mOckUwGhD6D8qNvsPyqYdOabQBEU56DP0oMX0/EVLgk07BAoC5X8o9MDH0pvk9hj8qsndSq
uc5pgVhFgdB+QoESjA2g/gKsbfb9acFHpRcRCE4+6PypfJB52j8qn6DGKAuaQWIPJHoB+FJ
5OTjA/LpVoD1pRjI4oGVPIPoPypPJ9h+VXO1NHSmFyn5IAzj9KPKHoB74q6FypyKbtGSMUA
VRBggk8/Snbcc46e3WrOKHxs7dKteQEMczLxuA9sVY855AAzZx04qn17VNHViJjKd6K2CoO
fuiioz/rF4orqjsarYWVufwFRgnkkU6X7w5IGB3pA2c45FeazMTOTmkPI45FLjn2owo71Og
DcDtQAM0v0pwHHT9KQDD+tKBnAxSsvcnNGR+NUAhGOo5pSeMUFSe9LgY6cUmAYOMU0g5zin
9BwB+VIemM0kAmcdqN3tS49AaXHtViEzQacRzx0pM+o/SkwEx2NG0A4p2cnpQSfSpuA3bg0
FelOyO5pQwZePzouAwrg9KAmBinUmTu6cU1qAgUdxSMg7U/kdqQ8+1JARYPTNKRnrzT+AKb
jtVDG7aMYz0p2Kac0xiBep7UuAQOxozg96PSgQ7tg80c85pB0pc++aAG4PelC88U78aBgd6
BDSBzmjAxwMU/GT1pCPegBpHFGKUA/3hTiADQAzA9KcAMelKRk9qNv40ABX3o2inYHufxpw
UY7/AJ0mxjML6EUm3JzUn0pOg56n3qbgNop23PY/nTTweQfzppgA4o+bOecUnf2pcHtmqAX
NJmmcjrS54HP6UxDhgdBQSD149KQcHNAwaAAkdhS8UuOMg0hxQAnPOPzpQTnOaTPpRyeQaA
DmgZoycdKaSSMjP50DJA3tS5pox+FL+VAhcmgE7qTOaUAetADiT3pD0o/Q0GgBAeMUc4xmk
xQDgmgBM460M/y9eKCcgjFM61ohiKN3tT1Vsdab0IqZDViBgyleQTnpRTXGcc96K6o7Gq2F
kAGCB2FRcn+lSykHAyDUeM9MV5hmA4BNJ9aQ8cd6VemaVgFwpGeRk0v40hOVxTRSC48470m
eaAQKMZ5yKAEzzwacOgpNpoHXqKbAWlK/KDig8DNGTnFIAPvSZxSnPrTc+pNCYh2TzRuxSD
/eo475qtwDIzTgab365pQcCpaAU8ZNGRjp+tIDu604CgAXJ70nb5TR0wcZoPX0qkAuSepGB
TTgjNGaO9Sh2E/Kl/Sk6n6UtO4DdozRnB5p1Nxzk9KoBCaTbn6VJjFNBwaVwEpSMUlGeeRS
uA/Ax0zQOaM5opAGMc0Dn6Uo6YxSgYxRdiG4J6DilwPypxPOKawyMU7gJtJPBowR349aWg8
d6TGL9KPqKAMjINGcf/qoACSBk9KQ5Palyabg55oAdnPUUhzjpRn34o7elABg4FHam8560f
MRQAjdaMZHtQRginY4p3EJgUgHHXFLz0FOAwelFx2GggcdaVhkDNHTsKCcjk81QDcAUvXpS
cnnOaADnqKAAgkdaUE45GfpS0AD0xQJigUu0dSKUKODQRjtzQAmPwpeOxzQQacMcc0AN70U
6kJoGMYcdcUnRqdn3phYZzRcBpzu5FKRgZo3GkJG0nHNaIBB61IlRKfbFTqMirQhGHvjmin
SY20V1R2NE9BkvUcDGBTB1xU0uDx0OBUIUjJznFecQIaQHnpT8cZzxTKVwF56UoHPSgYp24
E0aAG0elJkDp1pcD3pvegADU49M0mPU07HGKTAMcUg9ATS5AOKOnTBpAGMik289Kcc+lGKA
G4GaO3P8qdjnNGKoQ0cHp1ooHOaXGKLgKB6UZxSY5zRj8KkYu4t14FAP40Yz160Y24PWgA9
aQjpzSikYYbqCKLAB6Cij8aTBxjNABnnrQTj6UhBz3NAPbFGoBnB4PFIe1Obg0mMDNADTnP
Apec9KPTNHfOaLAKCSaMn2pKXb71VtAHcEdefrQDg+tIMgYoJPYUkAvV8kfrTifTBpmRt64
ox+FKwDs47Cjd7A00YzwacNwp+oC8nuAPSigA54NLj3p6ANyR6UHJ5zTuaQ8EZqWA0Z7ilO
D1o5OaD6UIAC89OaXtikGfejPNDADSc0pORij8KABc4zijHejJFA9BTSAQjmlIPakP0FHT2
qgE9z1oyfT86MZOaKBB360c560UooAfnjFFJk56UtTqMM54xThnFNPtzRwP4aaAD05NIegw
aG6009elMQvr/AEppGM0pOBxg00fNxQA0k+tKSpUAA57+9I1JkZ71SYyRExipVHGBUY6VKv
QVohMSUYXjmiiQtjiiuuGqLWw2XJww7gUwbz8q96kd2YBNxwAOO1RY5rziRDkZ9qaMnrxT8
FQQKTpUMAIwBSfhSk5pf4aaAaSewpVJJ6HikOeopc461QDsn0FOJ4xUeeQcincZ+vSpYDgp
ODQVNGTS5pAL14NIM9KUc/hR25p3ATBJOBSH3peOtIab2ARgcZFHOOBk0v0/GkwPWpBAN3Q
0vGelGBnrRznHH50IA56D8TRz3oJGcAik5HfiqAdx64phHtmnE4FNx7c0NgAz3p3GKZuOet
IetLcBxK00EZ9RSY4zSChgPPsKTJPWjnjjNGMk46UgCj/PSl2+lGB/dp3ATuKUY7mgLyeKM
DpjJpCDB7Gk5bv+lO6dRQAMU0gDA6Gjj1pSoPNBzjGMVQCKeT0/KnZz9aaFOacB371LGFKB
QR3FLSABjHIpDnjoaXjr2pM84FJsYuKPw5peh4ppOPxoAX8KQnjpRn3zTT9aYhcjpSMeMUm
GznGaXPFCAKXHvQKCD3FUIQgUYxRSnntTAac+lAOaOhoJPuPpQAoB5paaCecfrS7vyoHYdg
460oX1NNHI5pxGRmgVxvNOpOlHzde1AXFNJ0HNKTgc9aaSD1pJjsITmm8DpQTtpCTnrTCwE
+uDSAjAzQetJz2HFNAPTHrip1IwKrpnj3qwgB/CtEJiSg7eKKdL9zFFdkHZGiWhG/3unYVG
zHoR+lSSnBx3wKhIJNebd9SBcn/IoPHQGk59P0oyRUsBTn8qMmkyR3NGTQAZOMGncEY7U0c
0vB7cUAOH1pD9KAAfXHtTskgAdfegA3AGgkgU04Az1FKckcc0WAeD69cUvPqKapyOlONOwh
M84xRk9jikz7UmT7iiwDs5FITjtTRnd7UrH0BxSsAnvQDml7dM0n8XSgEKOmaByOlGABgUn
cc4oGLk9+namknpT+h7CmnrQAztS9SOopwz3o4z2oAQgjjrTc8gEH60/I9qafbFIA/Glxge
9N570/cOtFwEUZbGQPrS9+etIT81Geec0ALgH1pQcHqc+1JketHHtTAU/jijFHGMnvQTzwK
aYC0daaSew/OkBPtSAcTge1LketNz6gU7g9BQAZPc0fxdqOOlHFAxceozSc56UuaQkelAXF
JPtSHkdKQjnrS4OOTQIQZ9KOc9BS9OmaXk0AID7GjOeKXJPU0nqaAAnFHJ70cHtmkBHrQAA
5OM0tHHrSEjBxzTQCEjOOlHy5pMjPXmnA9yaoBOOwpQOMDgUUL3oEKKeDg0goJJHA6VLYWF
zSbscYpCR2NBJxwKQxrHJ/8Ar03dlcCnEce9MwAetCAQtx1Joz/snFL0PFIaoAyc4FIcUo9
KOMdRmmgFXjnBqdPeoVz04qaM+1aREwl5XmiiXhemaK64vQtbEcnbr0FM5qV0yQT6Cmbc9O
K85skQtxTD7U4rz7UFT2qQG/jzRz70oUml56U7gIMg9qUUFSewox0HSgA57UoP0pQMUu3NI
BDgjApdpxtIpQuPpTsd807gNAwfSlPrSjrnFKVY8ZoAZgdcUDt05pwXB96QjnpzRcA4xR9a
XHymm4PrRcQdqBjvQVzyDSlcDrSGJxTcc9TxTvqaTAHfNAhe2aSlxxjNNPXrTGBOKb3zT9p
PtSEDOM/pQAw+lAPan7Qe9JtpANIB6mjPQAUuMHmnAAYzQIbg7wcUh65p568UYHpTATuBRj
rzTgo9aAuOO1ACcjmm5NSbT24o2jPtQAzdxSHJqURjPrS7QOtAEY6CnZ4xnIo2+9OAwOOlA
xOg96BnrmlINLikAmKb261LtpuOaVxjBn6UpPalOc9aTBz1ouAoFHSmnI9TRknjvTAWk7//
AF6QZJwRzSkc8CmIPyxRgYzxSMMgcGgD1oELwBjFNIJ7U7bj1pcGi9gGDOcYpQM9aWg9OKL
jAjoKTpRt45PNBBouA4HPagqDSgcUUIQ36UoOMA0ufbFJg0MBCe1Rkc4qSkP0oGMNNz3xzT
sZ75/CkwA3IxRcAJz0pO1G3vzR7VaAcuBzU8fXNV1GTVhFq0DFlY7OBRRIMKcdaK642sUth
sn3/wABTACGz2qSQc/gKZnJxgV5pImO4GRSexp+ME03Az70gEPTFJtIpTnOSad/WgBmTSgc
5pfrSZFMAPrS8+9KAO1LjBpANwSOafhhSA8U4+hH60gF6daMckUgOB60uSewFMBOlIcnpR/
F05pc46igA6cZpMHvTs//AF6TI70CEHFL1FGRSDgUDDGO1BGSD6UpIxSfjQFhMD6/hSY9qd
9OtBzgGncBoXntQAcc4Bo5zxRzQAmMd6Tj1pSPc0namFgwD3oHXtiinDjPHWgLCYx0pcU7q
ACOfWjNAWEwKZznqafxmk/CgQg555p3NJSjI70AL2oPTFFGTQMOtO6GkHXk0v40mAEcZpQO
9Jx60YH96kOwuTSCgYzwQaO9KwWEPXpSfjTiOCKaeBzQhATxj1pMHHajctJkUwFx6ikpdwz
nNHfNMAJJxk9KQAZ9KM5p340BYDjHUUUmcHFBOOtMAJGaXAwaYD7U7dgHIAoAb7dqXtxSZG
OgoyPpQJkgyRyKbzQCSKX8aVwD6Uc0oGB0zRk9xSGNNNJ7U/GKbnnpVAM+lJnNO9SRTcHsM
UAJjcRjijGM5pe9KDkYqkwBAM1YX61AowelTpVpiEmGU64HrRSTkbcEUV1xV0WthXGT1zwO
1Rgckk1M56A+gqMg59q825I080oxjpQBjvS0rgMJ9M0vB9aT3PFOA4BpgJntzRwexp2RTe/
rQA5aTGW70vfpTuopDsNII6UbR1yc07GKMdaAsJnjGTRRgnpTsEDP8qGA3PsaT25pcZOTSg
ZoEN/E0hznoak2DHSmlMDGOaYCfiaULxkmnBcnGKcFHoBUgMA7g0BOaf8Ahg0UAIygYxSMi
7VwST/FkcCnEg0n8qLgMwAaTbmnZGcdqDwfamMbsppAzipOM8U3jOSaGwG4zTsDvSgDORSk
jHNFxDKXaDx0oz70oK9+aLgJso204kZ4o3ZHWmAm0AUYx1/SlzgUe460XATHPNIRipOoznF
NY/U0XAaOvSlPsM0A8ZyadyRQAA9KXIzRyRScj1oC4o+n400j3pwPGKTDUhjT160hHGDT8Z
96COlK4iPFLj3oxg4pcccEU7jGYB60YH4UpB70n40xCn86Mr6Gjp70BeetACbQeQBj0pflx
0GKUjA4pDtHOKYDcehFO+vfilA9aUFT2/PtRcCPaOmeRS496fwCRgUfnSAb0FOIIpcfL1zS
4J6mgBuaaeemc08ngY7UDPJOBQA0qT3xTcA1IQAM4pgAoAYV5x0FGzHWnkcmjGTilcCLB3U
7GOacQOxo5I6fhVx2GCkZ61KnX1pirj0qZQD1q4sTI5h8pyKKdOPlIHSiuuOxa2HOuTx6Co
yBjBqd8g9ewqIjJzXnEDAB35o2injjtQSO4GaQEZX0GKRUAZm5OcHk8U/PJoHXAFMBCM8Yo
AyfSnbeRSlSCOKAGgEcZ5p+2gA0vPWkUM2nvz6UpC5p3fr+dB5oEMwM07HtS7eOmaMH6UAN
wB2o78U7rQBQIT68+1G3PWl74A5pQOp70AJswaU/SnEYGTmkx36+1IBD06U1c8U8ggjimgH
cDQAdBSe+adtzQVOfagBgHPpmlYHp1pSeaOQKAGDjp1pMc8GpMDHvTeQOv4YouA35h0oyQe
tOBPcUEDOc0wGDOf8A61Kcg+1O6H0pXx25pgMx7UYOcYxTh0/+tS9/WgQ0ZHXpR0PrTxntR
jtSGJxjoKYSeowKk6U0jpxTAavoTTsDOM0oGfWnDAGaYhuBnBzxQBg96eckc5pBjof5UhjW
xikwMGnkc4pcUhkYx2pce1OA9OKQ+3NIBpBI6ZpmPTFSHI7frQVyvbNAEXNHbNO+b0FBz34
qhDMZGQRS45p4UY5FATBz3pgJgHv+lG3j1p20Z607txSAjAGR1pxGRSj3pcE0AR4HpS4xTz
wOOtNw2ODigA2kc44owT6U7kjB5FAXHWi4rjMYPODTsUrAetIV470XGIy5NN708AD1H1o5/
u0AR9TikPHSnHOenNAGT0pDI25peCOetOI56UoFWgFAGAM81KoGKYBkip1TvkVaEyKU/u2G
O1FOnGUIorsjsWnoK/XgdhTABjNTsh3cegqIqwJHrXnEjCM89v50mDjoKft4xuyKMY6c1IE
WOOvNKOMCnY56U4KNv+1QIQAZ5pD3xzTtvPWlwAOAQaBgAKMDihfwp5Ge1AxmB6ClxgYOKc
F9u9BHzHIoENz7fpQQR3FOoz64oEM/Kkzg4BFSYGOlNxnmgBOfr9KcCS3agZHNKOTnFABg+
1HQc/pS5+bpRzjigBmN3NNAHannbnim9+n60AHQZpCTnnpTuMYJ5oxjFADe5HpSdqcc55zQ
V4GM0AMIHPHNNGSASMVIQTz6UnJ6UAIOD/jRjHbNKQe4605RQBGRk0rDuakA56UnB4xmmBF
g9hTwp607aBg0fN0pgIoANJjJ9ven7e9GORxxTuKw3A/uigjt2qQL2FNwcc0gGgYXrS4HFL
6UuPWkMTj1NH40uD2xRg57UXGNZcHNLjNOIO3nk02kFhMUmO1OIx1yKTFAxh6fdNIQQelSH
HTHNMIIGc/rQIZ82RgUdO+aeMk+tGPamIb+PFKAe5owdwOPwpzDkH/IoAQ/rQR+FO9jznvS
7TnrQA0DocUHpxxTsEfSkxmgBqgkY9acOAcY4oFJ/FTQCgMRuzS/SnDI5pMHuMUhDSAOwNJ
ipMHFNII7UDGkZHTigjJ64p+DjNBzuxkUgI8Y9TTSCeQKl56np2phXnJNMY3APIyc80YGeh
NLhexzTxgVSYhq5HUVOqnvSKM9QKlUdcCriwIJl/dnPpRT5wBGc+lFdkXoUmPk+9tyDwOaZ
j2qeTjtzgfyqMLxnFea32ER7eMjpSdDjFTbcHrTSDnGai7EQkZJHFOwNvTin4Az6/SgdPam
gGDkYoAx1GBTwoAwBxSleRQ7gNA4oAHXvUmARnjFIFwcnH1pXC4mGPJNIR3xTwuD1o2gEjI
x2xRcBoHHXFGAR0qTbxRt9qLgRkYHH60AcdOntT2GB1xQo9DRcCM8jp9aUDI4p5XnmgL7UX
EMwcEgUbSByMU/GeOKVgBjPWi4yLAJPFBX0xUuOvFJgZAI5NVcCNk45H400LtAA6e9TFe3e
mlNxGeKLgR/rRg9OMU4r8xGOKcBgYouBFjnpSYJ7Cpdoz6UhTqaLgRYJxxSqDnpUoUUoXmi
4DDwePxoC8ZFSBRuFOLdjwfpRcCLHOTTTjd92ptvODkmk2np1pgMPTjmkGQeBip8YQZpuPm
wBQrANPAHFDAHquMVJjOMUhHHei4EYUfSgjJ60/B7k0bGOMEc0ARY56/jShTu9al2gDBFJt
5xzSYyPIpuB61NtB6CjauMkVN2BDs7g/nSbWHPFS7cZ9PpTD070XAYeSelNwSeO1PwD/8Aq
o24PAqkxDAD1ApQOOuadt9aXbz0p3AZjBp2AO+afsPAoK5xtoAiIz1PFOwCMkg08oec4pAp
GeaYDMEd8ilYY64FPx7nNLt780CItnAxg/jSgc4A5qQJxnnFKE9BzTATHHNLxgjFP28UhQk
1NxjMADpim4z3FS7O3Wk2e1FwI89simsOM089c4oAHTFAERHP+FIQcnHFS456Y/GlwCc80r
gQ7SD604DPNPxuPTIpQgHQYNUgFAA4A5p6cnBGaRAeTgVKgGBxWqEyGcDafp3op0/3TtHNF
dUWrFInkHz4I7D+VQnjg1ZkUZ79B/KomHTAzj1rgJuNVcjGCaQgbvu81IFx0zmgr1JqGgIi
vJIFM289PxqbaelGwFeKQEYXHrRtBHJx71Js9v1pRGAvA5707gM7e1GB61KFHAAxRtHIINI
CLAIyOKXbkY4qXYAOmaaFIbGKAG4JHC0hUjpzUwTnqaCgJzxmgCEqT1H60oXkAjipdhzz+A
pTGR2oAh6HH86NnOc1IVx2pQvzUAMx2PSl2j86ftOemad5eRk8CgCApg4JwfakwQKn43ccn
3oZAeCOPQUBcgAxyetKVBwQalKLxwAaaU54A+tAXItue9Ls3EDNSBR3OP604Kp4HGKAuQFS
DgUhXoD361OVyeKZg9M0BciA+br+lOwvTvTwO5pSBnmgdyIr82COO2KNu48Z/KpcDdRg/Sg
VyELzzT8DHfFSHBIwCRRs9D+dPULjAoI68UFfQ9KkCrnAI/OlAB5yOKaQ7kQ4HWkx8o4NSE
DgEcUhAHQ5FKzEMIGPu0mevFSBQfelC4GAuKaAh569PrSjGM8H3qZkGM0gjUrjjNDHcjxyQ
AcU1gPU1MIyBknOaTyx6VIEIUkZpNnNTqg29c0mwce9AEO3qBTSuKsbAtMIXB4p3Agyfwo4
GFwfrUm1duc0bQRkcU0gG454HPrRznAqTaB1OaVELc+lMRGR9M0hHbj8qm289aUoT70wIse
gFKoINTCPjNAQEZJoAj2g9DilwB14p+FUH0pSmR8uTQgI+eRilA49qeEPAzijbxgkmlYCLH
fnFLtOBk9ak8peo4o8v2zilawFcLzQy9MdRU7IASaNg4zQwK+DnJpdvt+VTFAM98UhCqQf5
UrDuRbSPakxzirAUHnBI+tIYwRyPxzWkUK5EoOelTKOKRE7/wA6mRQeMYrVAVZkyhNFTTrw
fTFFbLYZPINzDnjA/lTAoyRz9anI+b2wO3tSEc8VxNkkG0ikIyOtTkE5IpNnP4VDJbIdvBo
Ax1qZlO3NNCZX+tCKuRYJp20LnGMmpcH2NN2Zzjj2p3GIAPYfhQFI5Ap6r04NS7Rj61IFfg
j7tKVycipAOBRjOP6igBgHGQKPw5qUrwOMUmOaBXIsFW9j1p2McAcmnlTgcCl28UxNkZCg9
8imgHFS7SPek2CgQ0dck4pTz2pxGMHIoAJXpxQCIsZANBJ6kDipdg5GM4o2kjpQDIscA459
KQA8cYqQqcgGl2ccUDTIuN3tRycVJswDzShCUPFAyIZpm0scEEYqcLzkUFSOnNVdCsyErkj
0oKYYVKEO0E04KSRxRcZDtyeOtKUPQgZqUJye/tSkEE0CZEEOO1GOO1S4JFJszwBTER7R0H
5UgU4xmptgBpCpxxQBEQMe4pAvPTFShTnkUbcgc4pXAYBgZA60daft7gjFKq0XGmMC460hH
zdKm2/Q03byARxUjuMI4pONuen4VJyecfSmlT0zQFyPHHQ/hTcjGBwe3FTEE+pphUk4xx60
DGE4HP6io2BPA496m2dRzRjjBppgV1U5xinbR0AqRABmlVR1I69DTuBGF45p4XC4HSn7OSc
ZxS7eQMimK4wAY6dKAvfPapMY6DNG3HOM0BciIBIH607AGRjmngL3PPYUu3I2n9KCSDbxnt
7U8BT25qXYMYxSqoB6VSAjC9cjijbk+9TY9v0pNuTmpbBEYUgdKNp9cU/n0oOdtQyrjB0P+
c1GVy2KmYnPA+lNwTzmmrjIsbTwSaNo/WpDzzjFGw+lUAzaAcEYz3pSpxT9v6U4g7aqLJZG
oI4IFSooIycfSkVelTKOQMVrERWmUeW30oqWdSIzgZoroWxZIU5Bzxgcimkc4z19asMpyOO
w/lTfLxnIrz3sRcjKAdBmkwMZHSp9oIxjGKbt7ZwfSpEQYO05FJsbAAB4qcrgYyaNuME80A
RbBkDBpxRcfdwae4wflzRtOM5z7UDuRqq9hk07af4vyFKAF7U4YxSHci+Ude9O2jdn1FSFF
45xTdpIzmkFxpQdOlN24709kyuSaQLyKYrjMZOOPyp23PFP2Y70u0gUwG7PlPpSbOOhqQA4
oK880CItg/GgKMdelSFeM54p6oD2pDItuCeRTcZOamIwMnAFAAzQAwICMdaRlGPSpdj9QBS
qNw+YEUwKwTscU4jA46VOI+ueKXb0A5+gpFIr7QTkUbTuNWNvbFJsG7jn14oBsrlTjFLsyQ
c1Js5NLx0I/SmK4zbtGe9NA7AVKQCvA5FNCnPTpQK4zbg5ApVCnmnhT1607YQOP5VYERXnP
NGPlPU1LtBPIpQOCBmgCuVxz3pSvQ4qXbnril2nPWlYRXYD0pNvGdufpVkqC3GaQpyQKLDI
QAVx0Jo2VP5bBRjt3NBQcc5pNAVwvc0oTPIGMVJsH3qNhxnNICLbwSTzTCnPPWrGzjt+dBT
16+1K5ZXKZ5zn603Z9KsGM880zaec9aqwEGyjaMdDU21vQ0oQkUITZEFHSnbQABUgQ54PFA
jx1JqiSMLntg+tO24Gc1IEPqcemKCpxmiwEWzPNOC8c1IEJwRS+Wc446UARcZxS7ecYqTbx
jA+opyxnqKaER7ORTduCBjvVgjjp+NN2nPGSaQEOzI6CgJjHSptuAflxTQvI54pWGRFV/8A
rUjDGDjnNS4IJxikKnIxSuxpkWBuxjHFKFB7GpCgxk0oUZOBii7Bsi2nfzwKUgDOeaeQQcg
mhkJA4ySe9WhXGquAMDOamRKYoOBzz+VTxp1zW0RFedflbHoRRUk64QiiuhbFomZAGGMdBz
+FNIJ9sVbZANu4DoOn0qMpuyO1cPLYi5EV3DBppQ5ParO3060KrAkkdaloVyuV/d9D+dJjj
Aqwykr0wKaI/UUJAQbeRyaRlBOBU/llvpSiLABB6U2MgIAxk0BOMADmrBVNqlh16UpjJPBH
5VKArbcdBg07a3Uip/LxgrjIpQoKnK5NDQytzjpxml8vjIHNWCm5QcdD0prIOeOnbFFhFcK
fU4PakK88ZqwEPHFOCZOCB+VVYCED5aaQSQcfpU7R849KXZxwKLCK5z6cUqrxkgk1OUG3pS
+WMZJosO5DtGCTTQAT9KnCc/MetG3AJU8UrBciKjOKMf3j9OKl8vK8nFBjbPamFyLaMZ5zS
7Tt9zU2zB+UU7aQDk07Bcrhcdcml2rjrj8KmKZxznikZSMUWC5AFGelNMYySuanCkY4wPrT
yvBFLlC5VEfHzdaXaNvTNT7ccenrSBAO1OwiDAHGOvrSEEjoOKsKBnBJFN2/MQygY6GiwEQ
XkbaUq3bnPpUwXgmgKex/AU7AQ7ABnOD7dqFU7ev5ipwo/umgqTTsBXIOAT+dO2jrwKlMec
cGgRNgZP4VNhkWzIOD3o288Y5qcqAvygfhSBOOmKVgK/ltu6DH1oYDOKmVRilK/NwKLAVtg
BOcH0pSuB6nFWSoJ5HNRlDigZBt+XJOKZt4I/pVjBznt6U1gOp4pAQduRzQBxjFTKgI5pTG
B90HFVYRAFP0/CnFeOgzUoTaBwfpT/LGQTnjuaaQXIduCMigA8gAEVOUBbpSbSOBihoLkYU
4wOPXNOCsASR9KeEyN1OCjFFguQlSR6UuPfJqUKemKAhzwMH6UWE2MUEDOzOabgtyOKsBOB
kZoMY7cCnYCvyO1BU5GRirGw4+tI0eVFKwyqFHPH6Uu3cTjg1Nsx04/Ggx/nRYLkGzORTSC
F6VZCN1OKAvcjiiwXKoUk5OfanlMgCrAXOQcYoK4HI+lNRC5AkYxmp0HHFCICPWpVQZwK2i
hFaYAoxb0oqeVB5ZyM0V0KOg7kz5HAA6D+VRqCDVlo8kEeg/lR5Q9a5GtCSHBppUA8nr6VZ
EZJHP50CPB7Z9KmwisWAXA/lTwBgds9DUvlj7xGacsY253ZNWrDuV9gJ64pCQBVkJnKk598
Ujw4GM4A6Gpe4XKwTJHpTyOmARSlGz978qeEAOSxPtUtDI9gFL5ZGTUmzLDgEVIU4z0p8or
kPl4A9aaUOOR1qyV+XJHIo2lu2frVKIXKuxccA0YyRtGB3qcoc4I47Uqp82MUW1FcgIB5xS
mPsMGpwgwcdKQrjpT5QuQeX7ZNGwenT1qdUOScUhTBOVxmk4hcr49QDik2H0PPpU5jz7Unl
kHGcUrDIwueCMClCAEVMsRbggYpxjIXGPxppAQFcngcDuKTgpzU/l4HWk8s8YFJoCvj+EH9
KVRhSD1qZoznOBzSCJuemKaQEJj3HgUpXIGasCLvkCkZO9OyAgx1ABJpPL4PJFTKvOMfUU4
p+tJoCqVwMk803YSeRx7VcKYGKaUA5xSsBWCdKcq4b71ThN3WkEeCcdKaQEQVs57fSlbPOe
1WFjPY8mlaLBPFOwrlTacYzS4HYVP5fOQaaE5zik0Mi46c/lSbSTweAOhqbbkdOaBGccips
MgVcihhgD5TVkRHb0+tHlhgDT5QKu3BpeDyBx71YMS9OvvSCNSuB+tFmFysQD0qJ0zx2q6I
+o4FJ5Q645pOIXKKqVPTjpUypx1/CpRECSc0ojHGB9KVhXIiBnuBS7B0x7VIIm9MCnLGAAC
T9a0SFcrjPmYPal29yKs7CDk00JkH5TTsFyuBjFKVA5GOamI+XOOKNgJyRU8oXIcDPbNSKD
6g0pTjkU9UOOFppANA4PIzSnAwMHmplTjBGKVkJ46U7BcrsvHt71Hx0NWGjI5pBHgg0uULl
fb0OOnpRsLMTj9KssBnpigID1zSURlbyzjOKNg7nmrWz0prKMcjmqsFyBQASDzQw5z29KkK
tnIFBiJHQgU0A1VHJAqVA3pimIDgZHep9pPvWqQXIJ12xn1waKdMm5Gx6UVuthlh0zj1wOn
0oCnb0xU5jO8DpwOfwoCnOODXGRcg6YPSkCknpx61Y8sHJJyaAvIGCKQXIQMjB4NKFwuMDF
SMMkAClCluCvPaiwEJBVgpA+uaayO3BXIFWdhIANOKcYoAomI9OMCneUQOKsFRjGKeqhu9R
ysLkKpjBxx7VIEUjjpTxwcY4qTHr+FUrgVwm09MilEe75sHHtVnbgYyPagA42imJsrbADx+
eKTy8nnip9hB5x60hQnk9KoVyFUwpApPLyfapgpzgdKdtKn2pCuQ7VHAHFMIBXJGRVgrkU3
bk4NBSZVK5GM/pSJGc9at7OcZzS7AAMjjNFhlYKRwoxmnAbjt71ZC5GMcikKEAgDGetAXK7
KCNtBUHtUpj2OAFznrQAATmgLlZkPmDI49aXgcjn3qwyZb1FJ5Y4PAosFyHbxkAGjacVY2c
4xQVA+XrRYLlXaw6Cnj3FTFO3WjZgZIpNBchK59vamleOasBOOaa0WORQFyAA5oAJ6D86nC
AYOCafsA7U7CbK4XkE9qcwPXBJqdYwTk8e1DRccce9FhXK+wEbsHmmFOOlWynAXGfem+WO4
osUmVtu1c44pVxgYNWBGGBAOOaPJxwDQFyHAPrxRgAAE8VNsYDbjGe9BQqORk0DuVzycben
ShlAAAxk1M0RxwcetNaPKZ70AV8YOMfiKTa3Q9TVnywMcZFGzBJ7+lAFbZtBoCgAZ61P5Z9
fel2AknnJ6iiyFci2ZwP60m3BBI/DFSrGd556UpR93OCKewDAgJ/vexpGG3jgAdal2Ajgc0
jKRkFOv609xNkI+bPajaD71KsZJHFKIm5PT2pDK6pzyalCe+KkEJ6j8akjjIJ549KBNkajq
BQ2SwOPwqYIRxjA7UNESAc8UAVfmI/xpGUf5FWSgIxmmmNeBQCKwGDRjnnpU5TpSlOc44pD
uR8AZODimH8xU+Pl4AzTFQ/dApgReoHWk5z0/Cp/LwT60CPnpj3ppAMjUbeAM96OQakCHPH
AqRI8AZ5+tbRWhNyvKCYzz2oqe4jCxMe5orVLQtMsuMsMeg/lSKmT0/Gp3UbgB0wP5UINvF
cRDZEUHU0zYeT1q3tBHzd/agIOQo/Si5NyoY8fw496ArE9enFWmjXPJNIq4IwOKAIPLwfl6
U/YSOoJ9cVY29SB0o2HHTn60guVxCSMngCk8vBByKskZUBlyBSBemFpNDITEMZ4/CnCMY2j
0qYR7e+c9fanbMHA/OgCsYkA4BzSBM5PTNWSuKNo7A0xXKohBOMk0CLacZqfYCTzTsELx1P
rQBXVFBwaXYv3Tkmpth29Mn1p23v/AEpiK4i6gjjtThCuM4GferCoM8nApCoY9cAUXAqiIE
k5ANL5XOTwKnZRk8YoVVx8oOKB3ISgJwOtIIiTyD/jVry+M4xSbRgE9DxSQykQwOOgpxjBH
3c+pqxsAc5HFPWJc5VjzTFcp+V0yOKURLuyqg1aKjbg5HpTAoA60DK5jCnOOtG0hgMCrOMj
AFJjnBANAFUx88j86AhPGKsGMM+DwKcE9s4oFcq7D6c0pQAZxVnHGStKEyelAXKmwj7oBoC
knOPzq0YwWx2pSAMCncCuRwCfxwKQkFS201aKAjH6Unl8n+VIRVI43KvJ9qAhGC5x7Va8sA
03YS2BQO5WC85z1p2zPpVnyx7cU0x7h1xRYZXEWWHOR15oZcDtVgKwU8ZIphXIyo+opARFc
gY6VG6AcBsk1aCZXOCKjZfXt7dKdgTKxDDg89qRlK8EYPrmrQjBHI5PemeWNpyN1OxVyui8
juacF6jqe9TqgB+Xg0bODnqaBNkKod2OlO2DeByfpT8EHJXB7U5UPU8HFIRDtGSF5pzRlWV
gO3SpVQEnHKilA4PJPpTFcgEZU5IPNOKDOMEk1JsYcnpTxFwDSC5AY/7q0qJu5PykVLs2tj
pUoVjjHHvTQXIcAj3FIFDd+Kn8obenfrSCLGcYpBcrlRuIC8UbVzjbirIQdCuTTdu5hjp2o
AgKAcAYpjICeRVspxxzRtXGW/KgZSMYGSKQR85zVspnqOO1HllfoaYFYoCR60GMk4BxirJj
XdnGaQL8x4poCLyc455p6xYH0qZVyKlSPglua2QrmfPGChJNFWriL9yQFA4NFap6F3HSJ84
75A/lQF5GD0qR87wcY+UfypygA55HrXEQMLnJpVyUyetB53MR9PWkyAo96YgIJ60D0AoAGe
v0pqs5bpx0yaAJAAOlJ+dKcgfNxTh90Z5pARjpzTxgD5TkU8AEYAo2g89MdvWhjEYk8ACgD
jjmlx2zQQTigQh4IzTM9aldRjApmAFwaNAGAgH5hx2NLuDc0uB3GaMKFxnHtigBcsM8cCkN
BB2jk4p4X34NADeSeQMUobnG3rRjAPelHHB5oAbhe5xScgcU/aAc4yO2aU4GQRzQA09OTQQ
DwafgiI8dO9NCnIwAaSAYeflxSjIxk4pSH3YxxSFcEYpgD52etNycgcc07qMZ/D1pMYcED6
0AIE5yWpBHk5OcipCFLcn6YpSSG7c0ARhRuNLtwTxTsfNnPFIygZ2txQAwqeh6Ucg4PFSfI
GOT9KRhnkUAJwSSBmmtuAwRxTyQFHqaTPGSaYApXHfIoOdu6gEE4HX0pc5OMHNADQSRnoaX
IH40pwSQM07bgAkUgGqVK5B6frTAuRkjJFPZQQpA/KkwuSD19KAAYCkgjJpoO3kgZp3ygD5
ePrQV6gA4pWQDTyc5pCeuMUoXHFKVwMDFMZCWPpSMp5AwM049xxmlIDHjpVICJQehUU7gNi
lAO7jpSsAGJ7mgQbVK5C5oB+bpilCnIB/KlZcd/wAaQCcEEYpcZQnb09O9AAApNvzd6LAIw
OM/oacgyu7HBoCjackmlVPnx/CB0oAbnj5sU/jHH50u1c8Dj60gJByTigBchugobaeaDjd6
ZppHqeKAG5AYhhnNO7jHUUDdjoeKeBu60gI2O00i/K3Tg1JtHJwacVGc0ARjB7UMO1SYy1I
yHIGAaYETA7s9hTSCRlRmpiARimlSTkYx6d60QxFCgdKljAJ5GcUxsbwoOKlRQAe9X0ER3H
+rPGDiiibOwj2NFaLYq4OWJU7uw/lT++Dyc5qORRkYOOB/KnDGPlznHeuMQ4kKpJGfamHPs
Rjp6UrHjk0hLHBI6UCEPGOOKFI9CB71IVbbxjNIB6gcd6AFzxgjpSEZGcGlJyAMZBoG7p2H
NAAGx/KpEYc8ZNIRuAOQvelKfJnGKGAm48Z60Mc96AMDJX6UdTuHfrQAE4YYIzSEELntShM
nccY9aRlO3C9DQBHg+vNO7DFB4BHHHWlABHBpgBzkYB/CjB+lOxgY3cGkI4yDn3pCsCjPQ4
pck5+XJpN3UntSkk8gdRQAMenGKTg45yaApKg05FK9WzQMAdsecGl+gxmky2CAOKTPsaAEI
5HBoABz8p5pSCCPl69DThu28n8qAIug5xgdqUHdhsY9RS/MoztP0pqn5aYEig5wMA5yKT5l
z0PtmjIPLHHFNCk/eIIoANu0Y45pAMDB60o5IHalCluc4pAMwd4zz+FSbQBjIpxUYJ6ntTc
LgZ60ANK8844owmcgfWlMY7jNNIAOAOaYC7UJyBg0EFWIwT79qApx1/KnncVx6etIBijJ5I
FOdSeVIpGBPbmlAOOmR6UAKu4DkjmkcLkZpcd+SKUrkjAP1oYDAoGOOKTYSDg4+tOIIAHek
KMcc8UgGsOMck0wKRkY5qRVPPY0h3LmmNEDKRJk0YPTgCpTgjPcdqbtPORTAb9046g00jkA
Gn47Y5pcAnJODTEIeF+9z2pwGQMmk6n73Sl5/KkAFST7etBUDBGTnvSgtnkEChQcHJzQAgU
dSc0/5SowMmk2kY4pCCHAVqYCYbd0wBSsCxzgEe9Kd3QHPrSqDnGePegAIATBINMZAQNxAx
UxALHjFMYHHNJANCKOjcU7aOoIpBkrtU4pQrAD5s0MBQM8D9aYy9OtPO4jrSBAx3E0gALlc
9KTbkEA80pU5zR0YHJ/KqQDdo4OBketJyeeBgU5s/XNNGSoJFWgHKvHJHrT0wRx0po+7wOt
SJtCYGcitLAQ3APknntRTp8eUcgng0VoloVa410AIw2TgcfhShAep7U1yXcMeMAfyp4O4EA
gZrjExu0dGqR1G3OMsKaNwIA5YGpNp3Eg8e9IQwqTg520BWBIPJoIIbkcGl77mNFgE5Ujg/
hTnUDPGSaBlmB7Uvl4JoAaMbAAPm70oLHdyQKkI+UY9KbkYKqOe+aAFG0DJOfal6jhc+1Jt
5IIFKMABTndQAjZ2n5sDHSkBATA605m5wMcU1gAR83FMBhXcOnWnbQAAo570p+vApSc84oA
aMjtkH9KNpyCORThgYyOtJyTyCBSAU4AOQOe1JwTkHFKMFSoBJ96XaAw4oAYSRgHmgEEdMU
59oGCPpTk+7gigAAXGD29KjzuY8nFO24PQ0hPJ44oADkkDdinAEHk7qb1bIp6g80AN2Arn+
KomXA4GT3qwVxhjnioW3EkZ59KaAFj54NAQn7xx7UDIIyelByG3dQaAFAwvTNGCF6Gjd8uM
CgnBxnH0oAO2M9abySR+tL0HUHNB6Z5xQIXnoKM/McjHFOUn7zfWkJB/i/MUxhn5cjFIT1B
AJpyjcKcQOOcnvSAjy2O1ICVbB6ntUrKqrgYx60wJhwSTTEP52kYpGbgcDijOActj60wnLC
pGAGckjpQckcdKcWO3rmgOvl/jQBENyjgU/GeCvNB+4B1+tAOD7UxjG6dKac4JzxUmQQcUY
XB460xESjPNOxzyM+lOwPpR8uMEdO9ACBUAJYkZ7AUwk5xgipScgAcmmADdk8+tAChm2kE0
0HBz708YIbPPemZycY4oAeHGRnk0vA3VHwD0wKev3c8UAJuABFKpP3SPekK/NngU8Dk5yCa
AEDDn/Gk3ZJG2nInVc7m96TbjOOhoATAwOwzQTg4AzmlAGOnGaUjocZpMBhIzmjcxxgfTil
fk8CjPA7mhgIMnIJ5pFHX5ulLkjnjJpQQF60wGYPXt60hXjKg04uDjafwoJH0x6VSAagPIJ
watKo8vg4I68VWD7hyPxq2gO0HHBFagQXAHlkjniinznERCDtRWi2KISF83OCMAZ/KlA7qK
RlO/LHAwP5U8YPG6uO4mA5HAwaCSQBgcdKdjMikdKU7d2KQhjbuentSZYkbhUjbScDimj7w
HahMdgGCCDgZpV3c5FN2ls7Tj60IHOQe3emFhwJCkjJPp6UoYhOf1pSMDAOR60nJ4ZcUmAu
Q208A0Ec7jjHanEAAcAUhIVCTwD0FACYJAJIxig/6sAjNDMMYWgEHimIjYtuGOo604HnIIy
af1GRTFADH5cDrTAUKemcn3pSAFz2pxGTnBpDgcNgYpANUH7w/Kl6biDz2pwIIBGMUu0nJx
SAbklOetGQAv60vTgDjvSgdmIA9aB3GkMRk5x70hGMd/WnncDj8M0EMpAJ3D2oEMHU47CnJ
05/Gl+8xU9DTgFHXk0DGBsZyOvBqM4zyM1MMMelNIAkPqKYMj+owPSkIG8ZHGKeR3PNMZDg
Y5ouIVgnJxTACVwxAqVVBGM/NSFQQc0AN2kY6UH5T7ntTgny+opNgB6kH0oAUsSR8vvighS
fmFKBxgDFNKsDTAkAC4wOtIp6jrQDu69KayHGVoAcThRuxiggcAE/Wl2sE5H0FIqHBJ6+lI
AbrncKQrkc4pxOeeBTQxZfekOwFCFziowvIY084KEZxnvSZ+XtxQIU8YA5prAhsHv6Uqls8
8D1ped3PNACBFxjpTeQPWnLuLEbs+1IeWyBgU0OwmMnpShA3tSjr7UpYj7o/OmIi2kHaP0p
4AJIIxS5HBx19KHJBBxQBGwPOP0pAgx/Sn5HU8Uo3DIJHP6UgGqp96Xbk5GR7UobJORQvc4
/WmAEHJxj2zSqgHJOSetIQTkiiPrkDmjUB5xsz3NABdAOlIck4xwO9OUYO40gGhAp5PFKAM
/L0pCSHzjNOHIyRg0gGlecJ+tR7fmz6dqkYncD3FKfulgcmgdiD5uTtpVBbknBp6qTkmlC9
TgUwsRFGVwBgg0EYz6Up3Fh60u0+lWmIRRnvu9qtIcLx1qARYAOP1qzswgGQM1oBFPzEec8
HmipJlHknucUVotirFaTBxk9h/KkBwV4601lwy/QY/KnojEAk1yiH5IfsCewppID4NPC4bj
mgfMScdO9IQ0uv3Qc0Y2gnv6Up4ONoxSg7uvFIYgO485oPQhSMUqjOSKBwxUigBASMc5pSA
cEnn0pwAAHyilYjsOaABSSOTkmkKgjnNABb5s07p1NOwDdq7cAY9aaVAJI69KeCc00g5wO9
MBB7dqdjJpvRl5zTuc9hQICuDkMeKT5TwCTSlSGzu6im/dGOtIB+0DjtQc4yvFLg9c0EEAs
ehoAYAQT+ZpRkg4xTgRg8ZNKAuD8vNACZIAU4ppO0+n9aXqQqjgdaGUAgk0gEwSc+tOz26U
vCZYc0uc4+UUDGZycelNJZnJ9O1SHhgeOaaV3SZBoBjfvHgY9qQLgDLU4qwyQBUeCeSaYhx
zt+Xk0YJUfNjHX3owBx60hyAVFMB/Q+nvTW+YE8cUoUcg5pByeCcfSlYBEYggHmpN3zc96T
aCxxkZ9aUDPGB+FADHJBznjpijcTgelPKYBHemHAPHWmA8HBOSaUMM9DjvTOq8H65peB34F
IAyDjjGKXIIz2FN2k9RinLkdeVosMQDPIUe2aaThiAozT2GcYpm0gZosICAFxjrSk9cdRTd
u4DB49zR8wIJHFIocPWhjxkd6EGQSfzoBPAHPegQDG89x3oOCcduwo3MTkgZPFNOcc00IAc
jPFIfvcUisRxjNGG388ZpgL8vfmgquMgED60hGeDyPanc8c5oATAPPYUdiAOKM4GMZzQQR1
NADsqFAB60KQOV60mc8ZpVUA4pIBw68nPFNzzgCndRjI60g+9yaLAHA4FKcH60hAPJz+FKP
ujrjPeiwxBk8npS8Zx29KJOMgdPamYYKSP1oCwpxuwBxSZDZB7U0MduMc0qg4+b1pgBB7D6
UwHjJ70fMD1NBO4YAq4oB4IyOpFWcqcdxVZR90Y4qyQCoGK1ENlx5ZJHbjFFNmwEI56UVae
gyJlU7cZ6D+VAByeeamf7o24BwP5VCxOQQelcgCgtnBNAxnHP1pBkMeTj1pQQC2OaBCE7WB
YbsDrT0wTnAxjpTQdx549qd82duRk0gHY6kGk2DGc8nrSgEcFqTGOetAx2AFAzSbRtwTmnY
GAc0bQCT2HSlewCchcj8qUqpTLGm5BGc4zTvQ9RTuINo6Z6UhIWgkMTjqelJtB5PagBnyjr
3p+M4JOMUMFIxjg0DHIxyKYDSMyfKfxNOwOAf500q2eAPXPrTiQpGRQABQAcGlHzL1/CgL6
cDrijAxkH8KAEK4HysATT1xjG4ZpMdCadgY7E+1IY0LkZHUUrA9zSdB1pxGSOaAEJAbgZUU
3IZsgYBp3O7HHvTS204HNACEDjqaGJzjOPelJBK9PzprHJx0yetAMXDAgk8Um0c85FOQkHn
kdjT/AJWBBxmgRGqnaNvBpSR0K0obsKTO4nNO4DQCRjPIozkcH60qkbie1GV5BH0ouAAtno
eKdwCPU01T82MEil3KWpADHJ4NIVG4hScU4srHA6UhYKcdaYDMgDHUUo3ey0/apUHbj2xSb
cse9FwE/hB25NKOeMdKBuBxjilynPY0XuAgJAGOBSAj+HmnKRjnkiog4B5XmgB24HIIwPek
65TOQelIw77eaVsehzRYY4bRn1pDnbwAabhun86cq54JGPaiwCDdnmlwCPT2pSuPu80w5zn
FAhPuk9+cCnjAJzg1GMtn696TapY9aYDyRkbTSE84xSZUD5utOUjbkHFAhqjHJJpQwHGeaX
GRyaRhjH86QxB0JwaUFV79aMcZUnPpQEVjyCM0IB+OAMDn3pec4GRQAoGAelKQCcmgBpBP/
wCuhj07ilKqDknJHrSMMYxgdsUDGnnFIOnIOKeQB16Uhxtx1osA3AI3MOewFKOpyKAAOe1O
yM0ARHO3gZpMspHy/WpdgIJGcUxmAXIBzWiEKrEkZFTrzz/WqysxbkcVYUcjOOlaAEh+Ugn
HBNFEhyCAexoq0tCiEtgKBz8oyfwpoYZxnrSyAgr2GAf0qNVIJJOa5Sbk4PAHvSjHzbe/Ga
jU/LkZFKct1PSiwrhjn1+tKOOcc0gwAeSaQ4UZ6k+9ILj8k85poZhjIxmk4+p9KQ84zkYoG
SAkHHrRuIOB60gwvfNAAD5oAeAx59KeFyQeo6YppY7flOBQGOeDj6UrALhT24pMHGD0pd4B
ORTCO5P4UwEb07UDkjGSRR15PFHA6kgdsUCuBZs+gFICSQT0PSgON+OStOLHIwOKAuP24br
xim5PGBT+fUfQ00E45PFAXDOeMYpM87c9KawIIJbil4bvinYLgTnjBOPWn54BAxUeCoOeaU
j5Ryc+lFhjiAy56Gg4B+tIMEbs4HpSnkgiiwrikLwTwfWk4Iz1560AMp9QaaxwpXnPrQMVc
Zwe1BOWK/1qPaTznvShW6HketGghQPQ8+lKFJPTFHOMfxdqMkKe59zSC4BG6Gm5AyCcGnAk
9qU7TjI4oGCZC4BH40jITz0Ip3TjGAabglsUAAO3GQMmlIxj+9SMMAY60H5iMHmgVx3IH3s
GlAxyH61GBknrxSkHAAbn1oGOCsTuLfhikKMDu6kjpQpYHuaUsTxgZpACr8h9ajKHGeQc1M
CdpPehiOxpgRjceCTTiDnkdKCeqnr60ck4BoARQxJO2gBiuTgClUkZ+Y49KUswBHAHagdwG
4DOM5phOU6c0ockHIFBJ24A4oERjB7UuDnpgnpmlGQDkUc9Wp2Aj2lm5OKcinafan85Kmkz
gnHamBFz+XWnEttBC8Uu4ZzQznoAPxpALklegpfmB4poLMeeB7UvIosK47hufSlIB6nFNUk
twPlpwI3ZosMaASehwKXIIxt57Gkyc9MClOQMGgBpJ25NN5xTiqgffJzQW2//AKqYCfNgAj
AoJzwOnenK4b8KQc9eKAEBYLz0pu3jmnMepJJ9BUZLYzjFWgJFQY9cVYRAcEjjFQJ71YQkA
DB3VYDZEARugJBookBIJbrg0VotgKrseP8AdH8qaGz1pZCPlx3UfypvRT71zNEkqkheBS84
7H1qNTx83604DJJGBSAD97AOKQgYpcZJxyaB3GKAFXgbs/nTGZuBgHPWnY/H2pD0wB9aAuL
xgHORSqSG5pACeMcCnEcUhj1J/vDFIAcnJH50gH5UdT1xQApAB9eKQDB3dRQc4Pc00ZHWgC
RguQxbj+dREhmyuQKUtyFJ6UdO/HvQIcWXoAQKTIxTccE5yfSgctxTAl2txj9aDnrnpTd2G
xR8xpADfM4HanLgD15/KmjPJxSE7ScnrTAe5/ujJobJAPGfSkBwMHmk/SiwCAHJHGPrS7Tk
dOlGB2pQDnOOe1FgD5tvHamliSc0rYH3uaa3oKegwDY6UBj0zxQv3Rg0o5PNIQbj+VIWJwK
XI4+UGlyCckUgDJFLuLD6dqQ+9AZaYXDljTvmBGOlAcY4UZ9aMd6LBcdzgcDFMLYPOKUtxx
QVBHWiwADwR0oyd3P/AOumgD+/mnElSCpwaLAG75uBxS5yc7TSE/Sm5IPWpGOz1pOhwBRkU
3OWpgOOO6il3Y7gE1HjB60vynrTAduOfm6U8Ywcc1GAo5xk+9AKqenWiwD9gzycGmZxnB60
u7KkAkGmEAnntSEPJLAD8qZgDOd1IeCCeRTeecmqsA/cOmDn1px+5UY7ZpxPGc0W7hcGxwB
0FBwcACgnik6jmiwXF4H0pdwwc0n3m246UuCtVYBQwwOtOUgnkU0A98daM5zzUWGOL/w96a
WIPXpSdB1pQQfvUWAC4PzY6UxnBxjpTyAc00gA00A0EZ7/AI0u/nP4UDbn2pWwT7UWAQtx2
pC3y+9KcDBxmmAZzwKtASxHGciplYHOegquh5wR+NToT0Iq0gEkYhT9KKJPuk56CitEMrP1
X6D+VIOvNK5BK46YH8qb/EK5iSXtxSZOOgFJk9O9IOvPSpFcdnA4pBnOaarYJ4FB5PFPYB5
NBpN2AAaCTg4UmkBIrELSEnJWo9+AKeGzTaC4oBPFOwDyM0wn1pA3UCiwXJGOOh5pueORTR
n7x4NJub1p2C48jmlGdv0qPf8APzQz9MUmgF75pV6YIApuT/8AXoyO4pAS7QBnvR7Uwn5cd
qUHigB27AxmkLZBH5UmQB0pN2T0oC44E5GRS+tAPfFHDE4oQCdDnNOzkYJqPjOD3704t2p2
AU/TNNpCxHpSbsjjqaSQXFGAeh/OnfjTAQGp+e9ACEZPpSLknAPNAOD1yKdwOnWqsAiYI56
0pUdM9aTBB5pc0WABkZGOKXOaTPOKB+tMBepznmkY5HvSNnPXmlIwKADPFJn3pBuIPIpKAH
jJFJj1pM4HsaB0pWGKOlHagdKPwNSwHHGAMUnFIckcHGKXHGaAF47Gmkc5oPWkByM1S2AXG
Tz0o68DijtTMZosIUj1OaXv7U3b+lGTu9qYByMgdKT+HrTsZY80mAowQM0AIDkUvIHU0nT6
0ueKAAHrSjOOab06UqtkdDTQD1PB9KaSevY0KMjHvSkdRUsBeB0Oc0h45pG4PHFA9zmhBcU
elJ06UtNYnpTGLweelL0FJnJHagdKAEI9BSHinE00/SqSAcoA46+9WFwB1NVkbsR+NTK3TF
aLsFx7YKn6UUxySG+lFXYdys/UfQfyo7U1icj/AHR/KgGuckeDxS/rQMdgaD09KiwAQMcUA
AdaZyBgmlznHrVASHAI4zQTkUzPPNLu64FACgZFJ0NGSB0wKTjqaAHFvU4pAcD1pOCeaccY
4oFcRjk4zRxjil4OOM0nSgLhtyf60pHTNJ/H14o3DOTk0mFxRxyKMikzxwaUYxzU2JYo5AP
SnhgehzTByKMgGrKTF68UvA60mQOhpCQe3NAx+eM0hHORSE8Yxik+lADiu4j1o6U0E5oOSB
3oAcSB1phIPelycHIpMrjnIoFcBtpQ3J5pucUnU9OaAHAnOAacKaFB70dOlAXH5FISAc5po
6880EcZ6UBccCD3pcio8Y70HpmgLkmcUZPPGRTM5OT0oJ44NAXFyB0pBg896RTkYJpRwfag
Ljx+VFMyc+tOLH2oGLRn2pFPFNOc+tAD/pQeeOpNMy3NGcHOTmkkA8dPegZHHrUe45704MO
/WmA7JxjNN6DrikLHPWmsxxilYVxynjk5oHB6Z+lMJJ9KXJyQOlMYoJLdKU80zJzwaO/Oc0
AO7ZxRjvTcj3o3en60CY73NH0IpmcHmlxjnHFMSY8MAvqaC/PU0gIK9MUnvSsO47Ofek/Sm
5546UZ9aBjz9MUnpTfxoPGOeaEBIRkdaTHvTSfSk5I6UwFOR0pD0+9+FIetGcj6VSQD1I7i
pUqBCC2KsKQo55rRbCuDY2knniikdhg4HairsUVX+6Meg/lRHxzQwzt9No/lSrge1cxJIeO
9HHrTCaAeMYpCuOJGfamkjtS8UmMcmgGxMdyc049PrRSH0pDTHZ4xSYJ4zQv3eaO1JeYPyF
OOKBQDnrSZPpVEi5560EZ70ZFIM44oADnPWjAI5oz3o/lTAFwO2aUc8UmfahTxSAcfajgE5
7U36U/K+lACZwfal3c03jrmgk5zQUmLmgZBzmkpeMigLjh3NBbtmmd804lfTmgLjiQRTBjP
rQTmj6DmgTENIOvXFHPfiigVx3pzSrjg0w8EUuewAxQApwD1pSe1MLHpilHJ5oAXqaXA7mk
6GjtQA7jtSYAPXFKuAcUhBzQAEAD3pAMkZ6U057U9Scc0wDa2adwRSHOKQBgevFBVx2QGxi
kY4OcUh+7nPJpDSGGcijIA6UgJHvSZz6UALkdaX7wzjFN7UmcUAPO09aaQpOQaQsaQHNMlj
qPWkz8poyeKAvoKMd+tISAfWkB5oBNArjgMmkbrjFJk0ooC4Eeh60Ac880vSkU5yaAHAcUt
IM9aD0oBABxRjpmky22lJPHvQWJSYyc0p4ozQK4v40nIJ5pabg5xQFwNMOSOR+NPPHU004H
XmtIhcliUKvualXPpUSFcelPVvmPNUT1FcjByOtFIcc9+KK0RZA3QDODtH8qQDjJOaaeg+g
/lSIeTXKJ7EnGOtLjjk00nkgUgz60iRx+tL1FNJFHagB3SjvTc80ucUAO7Ug96TOe2KORxx
SaBMdx2oJx2zSZApaYB3pN2TQetISB1oAXNHQ0nfOaM0CDg0ucUmRQKYDlIyc04se1MHJpe
O1Aw5zk0o5pCaTNKwDhSd+lFA4p2AUUuRjFN6UdqQC8DpSEjHB5ppJ7UAjNCAUUtN3elAPv
TAU0A0nQc0uaBC5HSjNNyaTd60ASZFGc9KYOTxTge1ADqQ9KMnNIW9aAFyaTJ9KDk9KaG4o
GS5NG7BGRTM0UAP6k89aQjHFNBoJoHcWjAxSA57UUguJ0yKMcZoPNLmnYLjc4NHHpSkUhoE
L1FIOOKTOBSZFADz1pDkCjdnmk4I5oAMgrTsgcUzIzxQSfpQA4tnijp0pu7jjrQG9aAJc0l
Jxigk9qAF6CjtTaU9KBph170dKTdzignmgQuc0nfijIpOc8GgAPXmm8+nFKW5ppI9TVICRe
mKkHXAqIEcVKprRAKwwKKRulFUWV3I+X/AHR/KkU89KVyBtx/dH8qap55rnIZIeOcUZGKTc
KMA80gGntS5pOtFFgHLSk+tN+pooAcGx2pxOR0qOnA4oEOBPoKUZJ5xTdwxmlFK4xTTcE8m
lzzRTEHamn73tTqbQmIU0BcCgHrRmmA7GOhpORyTilFB5pDEzj5eaUYpOKKBjqSkoouAZ96
OMdDSDljS9qADqPYU07QeM07+L2ppAzwetMAHHbrQMZpcim4Oc0CH5GKD0phPan0AN5ozz0
xTz0o49KAFGAeKTPcUd6SgQ7NHFNzk9DRgHrQAucUdqQ0UmA7ik+hpM0tAw+lIee9LSZoGL
S9qaOQaQ/WgAOfSlGaaM0Dr1pgO57U0k0ufyppOaBDuDTCBjigHFFACr+lDUA460lACgHOc
U7HtTATRk+tADgOtHTgAU3OKXNAD8YGSaAfemjnk0ufakAtB7UlLmmAmO9NyaXoc03j0oGO
z6Uv40d6Yc59qAFI55xTMe9KfakPFMBy8nmpl6VCpwalU8VqhDjjafpRSE5B+lFWaIgfov0
H8qaOtKx4GfQfyoXvXI2RcWnBiBikHSkoQAScUtIeeKM56UxXFPHWkyKKMcUAFLmjHAoyKT
AKdkU2imA7dzQOmc03NKDxQFx24UFhTKMe9MQ5e9BwO9N/Gj8aAHZGetBNGB2HNKOKQ0FLn
ik4ooAT0607Pam0voRQMSnAnGKTp6mjtmi6ACTTM88jmnEmm9aLgOBzSnrTQQKUsO1FxC4z
S8imbjTs+9F7iFGe9BOaOopvegBeaMnvRkZxSZGeaaAcDxQaTd7UhOe1AC5NGT2pOfTFLQA
fhS0lGaRQZB6DFB9qKQUAICQTmndaTIH1oz270AGe1GRRlabimIU4NJRRQIOPSikz60UALg
HrSHoc+tGfeg9KAE6UuRSUooAM8UoIzSe1FAEn0opB0paADAHeimng8UoYd6TGgJxRkde9I
SPWkyMdKLjAtkUZzSfLRn0pgI3Wm04+9JTQCrUynioV71IhOa0iIewOCR6UUMcDHtRWqHcr
sfujH8I6/ShSc0h6D6D+VIpwcVyiJM0hPPWjPtSHrnFIQtJg54NGfrRmlYBaXJ6Umc0HmmA
ozjrQRSdqU9KAAdKWm0oJoAMc0vekJOaAfalcBaTOKM80c0wAnuaX6U0jPBpRTuA7NKCDTe
9B60AOByaCcU2kJz1pAPBzSEkGhcAdaQ9abGLuNLk4zmmjHenHpSGIST0H503ODS0nFAgGc
5paKKVwClJzTaM0riFBIpSc9KbmgUXAWjnHWkyMUCncB4zigkgdaaWPQUnJ60wHE5FKOlMp
c4oAcDk4oOMZIpvuKXJ4oKF/ClpMj1pCeeDQAhGKXPFJyaMc0kgCjmkI5o5pgLzQcgZopvU
0xMXI9KbnnFLiigQdM0maWjilYBARS0Y74oxQAtAOaTNKKAFHSiijFMBPT2peppOnejNA0B
9aM0maM0rDEPSgdMUc9xSUwAnJooopoQ5alTpUS8GpV6VotgFbnP0opG6H6UVqtgK5bgfQf
yoXk5pOMKf9kfyoGccVygSYooopCG0tNNFAD6TNJmlzwaAAUtIDzzSnpQAfhSjrQDxQKAA9
eKMUZpBSSsAvegmk75pSc0wE70vSkooAd6GgnJpM0ZoAWm0uaD1pALRSUdaYC0Z4xTeaXPF
AwzQOtJz3opAOpuMc5opeposISig0UWAKBRRRYAHSilHWlp2ASl7UU09qlXAd260U3vS5qg
F5zR9DRnFGc0DCkJpfYUlLUYqnAoJ/OkzRnimAZopuaM0CHUhozSUCDJ7GgEE0nSlFMBTSU
hPNLQAUAnFJ2o7UAFOFN60ooAcfajPvigcdaRgCfSgBeNuaSikOc0ALSHigE0d6AE6dSaMi
jv1pCRnrQMU0nWjOaKaAdkVIhqIDNSLWkRDm6n6UUHOD9KK1Qyrn5V5/hH8qRab/AAL/ALo
/lSqcHArkbAlyKaT6UoGKaetJCDOKcGFMzSjmmA6lzikAxQTigBQw60uaaO9H0oAfn0oyR0
puaXNK4CkmjNFJTAXNGaTvmjpRcBc0bjTe9HegBwOetLTciilcBTRn2oJpuTTAeTTaKKADO
KXOabtFOAwKAF7Unag0lAC0UlAPNAC5x2pabR2oAXilBzSUYoAUGg+9N70tAC5wOBSZyoyM
Gk70UAOzRSUcetAC5ozTaXNADskUnWgZNJk0DuLSHrRmk70BcKKQjNA4oEOzjvSZA5pKQ8C
i4DiaTJ600Htinc+tABRuzSE80NTAXnFHPakHSloAX0zRnHem55xRz60rgOHNNDEjpQvT8a
dmhALk0hPNISfWj6mmApozx1pKTHOaAHA0nej8KTJ9KAAk5pMmkJzRkimgJVp4PFRA09eoG
M+9axAcScEH0opCMk/SiruMrLzGv+6P5UD2pARtUf7I/lSqwrkYDweuTSUcdqSpEBpR2Oab
S5oAfnNBGRTQcUu40AKBilFN3Gl74oAU0fhSE4NICaaAdmlyKTtSA5qgF70v4UlGaBAOtLS
UooAAADSmkorMYpximgHNLigcUwFFFNzRnnFPYBfxpe1IMelFK4BRRSZqrgLnFHHWkozU3A
WikzSmquAvGKQ0DpQaLgAopM0ZpiHU00tIf94UALniky2RwMd6KUUDCijtQKlsBeRSUUZ5p
DCiiigQmfUYpMjNKeaKpAGfakJ45GKWmk0wDIp3SmUE5oAdweaQkGkB7UpHpQAmTSg+ppKO
9MQ7K5ozmm0A4oAfig0Z4opDCiiigBMijI9aWjrTAaT6UoIx1ppGD1zRSuA7K0wkUHg0lMC
RSKevBqJOtSgg1pEBWPyn6UUhOPyorUZWx8q/7o/lQoIpoOFU/wCyP5U4EmuR7AySm9zTqT
ipEJS4pKXmkAGjPFJRTAUdKXsKQUvam0AUq9aSnEY6UgFprU401qpMBO9O3Cm0UxDtwo3Cm
0oANADqKKKnQYUUUU7ABHrSYFLzRUgGcUtNzg4pc89KAFNJSmmnpQAtNPSlGe9LQAg6UtFF
ABtzzSmjtRQAmKTAHSnUn1p3ELScdqKKLgFFFFNMYEcUvakpRQ2AAACgij8DSVIBQecUUUX
AKQnPFLScZppgNIxRStSVQB3pDS8UUAIPrQaWigBMUCjnPWg0AHtQODSc0opiFBNOFIBS8C
gYtH40mR60tIBretJRkmkoADntSfWlyaSgAo5oopgOGaelRd6lStIgOY4BNFDYxzRWyAqL9
xfoD+lPHSmKQET/AHR/KniuR6jY+kxS0nNQITPNLmkooAM5paDSU0gHUcUg6UU2gFpwOabT
silYBTwKKTIoaiwCZxxijrRkY96XIoSENxzinAYpvelWqEOoopRSuUN59aXvmikzjrQAozn
rR3oGfUUpxQmAnfNKBSUoobAQ0UpppIxikgFopq06kwCkNGRS0AKMYooHApCaAFpCeRS9qS
hIA74pD900uKKpMQg6UtFKKTGJzSijHoKBRcaCkNLRQkMQc0vakB96PxoshWCmYyafx2oxj
mmIbt96Q8HFPphB60wExRnFLSfWgAyaM0UCgAzS0UYNArCZpaMc4xS7TTuMUdKaTk04dOaQ
g56UgDb70oGBQOmaQnPQ0AJSUtJQAlFGecUYz3pXAKT2oPpQBzTQDh1qVRioh1qRa1iA5hx
1ooJA/KitQKiAGJP90fypw60ifdUDptH8qUdTXIxseDkUueKbRU2EBooOTR0oAKKOe1FNMB
QeKXBpM0tDYBilXrTScUoOOaaAfSYPejgjNGRTAMCm0Cn0gGAZpwoPSjPQUwFpf5UmKdUgN
pMZ60vWlFGoABijFAFIetIApaBS4oGNPSkwDzTjSYHWgBAMUvfFFFPQQUuKM0daNACjHNA4
o70aAHtSGlop6CYmaKWkNAAOtLkUZpQaNxicUUpNA6VACUUp5GKaeDTQwP6UmKUUdTQMKXB
IpOlLmqTEIQaQjNLnNJk9zQxBtFGBRn0oyKWoDT1opcZOaGp3AQdafTB1p2M8+lMBVODzQa
M560CgAFFJzS896AExximkAcYp9FADKSnnpTaVwG0UYwaKACgUUv8ADTARamUcVEPU1KCMY
rSICkZ/KimsxyRjoKK2VxkCgbFx/dH8qWhfuJx/CP5UtcgPcKKKOuKliCl4I9KSjn1ptAL9
KMcUUnGaQCgc0tFLjvQA3rTh6UhByMCn8elO4CcDim4PpTiDnNLz6UXAQL3paKKSAKO+aKK
sBaKAKM0AJ0b2pc+1JiigB1JRRSaAKWkopWAKDRRSASilxScelABg+tL0ppyT0FONADQ3qa
dkGk2nPSlx7UAFAz3NLikoAO1J9aWkPTFV0ABS03n0pwz6UIApR0pKXHHJqQF4pp560pNJQ
AUhUHrS0UDuJjAxRS0UBcaxOaaaU9aSrEJx6UUtA5NIAz70v1o6GlIzSsAmPmp5po6UtUIT
I9aWmnJ4pRQMUUHp70gyKWgBOo5o4HFKBS4FADBk9aQ8GnnikIJPAqWgI+aKeRim9800AcU
duKU89KFpoBqMGJwDxx0qVfXFJjnOacDWsQEJ4P0oobp+FFbIogQ5jXv8o/lS/Smx/wCrXH
TaP5U4Kc1yMQoPtS8UuOCcUAcdKgQmfWilx7UVYCUcUvB4pqKyrhnLkdzU2AcBmnDOeTSLT
8UNAJSgUYNICaAFoIpeaSiwCY560Gg5zSHqKEgFpRSUVQhaKM0UDA0fhRiigAopR6GigBKX
tSUvaiwBxTST2pe+aTIzipSAOce9GMUAUpqgE5xzxS0gyTS0mgFpKKWpAPfNGRR2pKdhXFy
KSlpKYXDrR0o6ClpjEoooqdgHUmKM+9GaQDVYNnAIwccjFLjv3ox37UvWrASkpTSfSgBMA0
2n896TAoAQYxQvWkxTsAUAIfvUtNPWlUYPWgkd0ozTc807j2oGGB1zRTc84p1AXEpcUg70t
AwoopcCgBuSetB6UtIelJoBvNHejmigBTjqKVemabjFAFVEB2aUAZ61HjmpQOlaIBWwPyoo
Izn6UVqkMqx5MKH/AGR/KnKeaZDn7PH/ALo/lTwBmuT1Bjs8ZBozRgUY4qRCZ9DilzSbcjG
cUuB61TYC0Dg0fjRQgHbqcBUdOz70mA7NHWm59TS00gF9qKSimAHrmiiigQUc96QZ5zS0CF
Ao5o7UnNBQUA0Hr7UUALRRmjNABgdqWkooADSUuaSkAUfWiimADApaaRmlByOtJgOxSdKX8
aTHNFgDtTVUqDkk896cOtLTJCijtR170AA60EUDrS0DQGgdDRRUXGFHaiigBoOelB4p2ccA
UnPendgNzntRindqSmgEpG6UppOvGKYAvSl74ox7UmcnpQAh60E5pGNGPemSFLtpQBiloAa
BzTqKKQABxRQOhooGFJj3NLRTQxMe5paQnjigdKGA0HnJoPWnYHpRgdutIBtODU3FIfpTQD
x3p4zmoVz2qQZzVxAcff0opDnH4UVqmxlSE/6PH/uj+VPHWmQEfZkH+yP5U8da5WrlSHUoN
ApCOetKxAtLTaXmjYBaByabzS8+lFwFpV600UoBzxQwHEEmlpaTIFNbAGOKKWg9KAGE5NOp
AMDml57UwExz1pabg0oz3oEKOtLSUc0mMQ5zgUuM8kc0UoNCAQZ70d6XIoyDTAKD0oFFACU
Uppp6YqEgFpME9Rikwad+NUAUgOO9L+OaTk9aYDsjGc0m4UUhGelAC5+lLTQMdaWgTF/EUU
dqOO1MQUopKUdKQxe1Nzz0p1GPepsMKKKKQBRRSU0Anf2oopO9UAEikPSlpKAG5PrSr1pcj
0oBFAARmkIxSk02gTFB7U6mUuDTEKSMdaReuKTvSrSGOooooGGKKTNLQAEA0gGBS9aKQBSd
MmlpCe1MBCc009KUgik5/wD1UAA69akU8ZqMcHvUgq0Md/hRQen4UVqnoDKcIP2ePj+Efyq
THrUduc20f+6P5VJjmudjkOFGKSl7VF3ckKKSlzTbAKUc8UlLSAdgUuaatKDk4oAWjAJ5oo
pphYWkzRRVAHvSZB6Uc+tJt5zTAM84p1MwM0v3aAHdKKbuFLwRkE0gFopu6jGeaAF3ClyKa
BzyKXAzQAuaWkpRipdwDrSHrSnA6U08ikAtJkCmkYpdtPUBcg0tN2mlIJpgBJzS03B9aCCD
kGmA4d6KQZxnNAOaBMd2pDwOKM8UUCF60opM0tAxaKTNLSGFFHY0nepYC0lKTSUagJRiiiq
QAaSlpKYBmkJpaTI7UANJ5o/GnEZ5pvFABS5NJx6UUxB3py0g/lSg5oCwtKKTjFFSxi8Uh4
PtRgUUagFFIRkUZxxRoAd6TjdRupB1oAcQD1pv60rdqSmAoGT6U8DimA4pw/GmhinOMCilo
rZbAUrUj7LEevyj+VSbuvWobT/jyh/3B/KpgRnBrCQ2hQad2popazuSFL2poOTinZNAF+30
m7udMe/hCvGs624TPzMzdK0J/C99FFcMlzZ3EtspaeCGXc8Y75HfHtVjTJ1TwbOoukt5BqE
LhzyUA/ix1IFbVzCsy382uQab5RiZo9QtZQkkrfw/KDzmuiNJP+v+AzshSg4/15nPxeFb6S
C2k+3WKPdIJIoXm2u4PTAIqqvh/UW0+9vvLAWykMcyZ+YHv+FdpbyObXQZYY9IlWGCPzJbq
RfMiwe3PGBVBdWgsdN1W5s7gTKdTDhWOTNGR8wx3B5q/Yq13c0lSpr/AIc5O50y5trWxuCU
db1d8QU89cYNW7vw7qFnbySs9vMYWVJo4ZdzxE9Aw+tbPiEaWU8Px2dyPsaqcsrfNGpcHn0
I/pWtqNxbwR6hcXYtIonuoZLeS2cF7kAjJfB54+lL2K1EqNO7TZx1/wCHNR061a5mMMixsF
mEUgZoSegYdqgsNKn1FZGju7SARkAieYR5z6Z611uoi2s49eurmaKa31KaMwpDKC0i7sk+3
HesawGi3fiK3litmtbOBDLJHPKH3lecZPrxxSlS5X/VzOVOCkVJPDWrpqaadHCtxOyhz5Lb
lVT0LHtUdtod5c3N3CZYIEtG2zTTPtRTnHX3qfTtRnn8W2t9PcMpluVZ2L7QBnofYCtSykW
fUtdtPLtry3nlMnkSXHlGQhjhlbpTUIvYIwpyfzMQeHdXk1Y6ZFbGScYJZDlAp6Nn0rOuIJ
Le4kgkwXicocHIyOtdjd6hbv4901reaOKCDyYnZJPkGOoz3A6ZrIkudITUtTN9YyXbSTuYn
jm2qBk+nWk6diJ04bRfUpNouox6Q2qzW7RWoKgM/BfPceoqzJ4b1FLFrgvAXSLz2thJ+9WP
+8RVi3uFPgjUIJJwZPtERRGfnAHOBXQxXltFZS6tdRWTTSWBiNzFcZaQ7cBfLPRvU+1XGnF
ouFOD+45Z/DGopYvc74C6QidrcSfvVjP8WKpadptzqV19ntgoIUuzucKijqSa6rT7WOz0e/
a5vLWW1uLTi6STE2/AxHjOcZrIij0vUbqK300HS5NjFjcTblmYDhPbNS6e1hOnFcpn6jpk+
mmEySxTxTp5kUsLblcZx1qiPeul8TvE1vpUZMCXccJSaC2YNFFzwBjofWuaOc9OKzqLllZG
NRKMmkB570YPrRS9qzuZiU3PPGc06kxzmpAMUZFLSYxzVXAWkHSk3e1AAz0NNIB1ISB1FG0
ZobpTABg0Ac0DpS0CCkzjtS0hGaBC0uaSigaFpabmjNIY4Ud80gINGRnGalgO70HFNpfemh
jo45JZUjjQu7sFVR3J6VuS+E9RiSVUurOa6hXfJaxy5kUd+MYNUNHuorLW7K8m/wBXDKrN7
Ct260Vl1C91STWIIbN98sc8UoLybuQoGc98VtCKaub04RlG9tfU5TY/liTa23puxx+dNKP1
2tgDJ4Nekm6to9GheGNZdP8AsWx0NyixBtvIKY3b81Daai8eo6DYi5QWcmn4mjJXaW2nhve
rdFrVsv2Eb25jzsAkbgCR644qxZ2N3qFyttZ27zSMQMKOmfU9q9E8Pw+Vp+mK03mWkkchdU
eNIlJz8rg/MzVyPhqeW28VWkcc7wxPcAOqthSBng+opOk1a/UTopON3uZ9to+oXlxcQwRLm
2OJWdwqKc4+8eKli8O6vLez2a2mJYADIWcKqg9DuPBz7V0GmR+fb+Io4rVNSme4GLJ2AV13
k7/fHsa0b2KK+vtV0/7M99A0cDPDbTKJIXUY2rngqP0qlR0vqaRowav/AF1PP7q0uLK7e1u
ojFNGcMpq6dA1Q6m2mrbA3CIJGAcYVSM5LdAKv+LpYJfEZWADbFDHEQG3YIHIz3x0rqtYkt
9QuL7QbM/Zb+SGOQShgBc4X/Vk9uKlUrtrsQqMG5eR55Dp9xLDLNGYjHCT5hMgG3A6n2NVx
gjNdxp9vfQaHpo0nS4LlnkkF95yA7WB+6xP3RiuKn+W4kCoiDe3yocqOegPcVDhyK7MqlNR
SYzIpCTmgA5zSkZqDED0pA1HXikPWgBxPFJgnnFJRk0rAGD6UoBzRk0A47c0AB602gmg4HU
0wFA/GlBOaZk9qeobuKaGSdAfpRSYz+VFaXAz7Ik6fB/1zX+QqYcmq9gc6db/APXNf5CrKg
Z6Vg92VLdjunfHvQCcdc0p560mBUkCAinZFNHvS4FAC5x0pQeRxSUZ7U7gPzznAzTvemU4n
ii4CjjoKAabk0A560XAdnHSlzSUU7gJzSE+oFOpDg1QCbqUNTcc4pSMUCHEmk5znHNICc06
gY0E5z1NLyeoFBGOaAeKVwF5xgACj5vaimkHdnNSA6jFFLQAmKD92lNMIOM0AGDS9BSLSnB
oAMil60w9acCc1VwF6U089KdSAYpAKPu4oxiiiqEJ1FAGKKWgAooooGFKKSikwFxSYpQaKQ
BRk0UjNgcUJWGAJHWgcdKQHPWlqhC85zxSE8YwKM0dOTQAmTRu7ikLc8UlADg7A5BIPqDSq
7KchyD6g4NR0nPrRcBxY5NLvfIbccjvnmmUZoAlWeZVZVlkCt94BiA319ajBNIaUVTbe4D+
1GRR/DTakB2RTTyaKSgAzRmg4pKAFNAxjmgUUAB+lJ9RTqQ0gFzjoKVOtJn1pyjvVIY7OBR
SEjofSirBmbppzpsH+4v8hVsdap6Yf+JXbkc/Iv8AIVcB7mspblS3Yu33oxQDk0tQQJiloo
x70MAo49KXA9aMD1oAKWkPtSUAOopPrQPxoAUEilJzTM806mAUhOKSimmAoPNKST1pMiloY
C7qN1JSZzTAcc45NJQTRkUAO6UtJkUAgnAqQF75pew5puRS9eaAA00ntQx96SgAo70UUAFP
pmc0ZPrQA+mZNKDxzScUXAXPGO9IrH0NIOlAzTTAXPOaCc0cUmaoBelLu9abmlHPagB26gc
03FFAD+PWgc0zNGal7gOJApCeKSkp6MBaXdTeTS0ALupCxxRSGmAUlKKTI7UALmkpCQDjPN
GaADNLSUGgABzSgkd6QUvWmgJM8UZqOikA402lOKSgAo49KQmjtSbAWlzTeRQOtK4x2aO9J
k+lJznpVCHZp6nJqOnp1qgHHn8qKXrk+1FMZkaR/wAgi2xyfLX+Qq6OKo6L/wAge2P/AEzX
+Qq+Ac5rJ7suWjHZooHWlwKgkTrSZNLigjIp3AaWIoycUbPY0bcGi4ChiDSKetKBTj0ouAm
aN1BXIoAFIA3UoYEUu0YpOKoQhbmjdRgZpMYp+YhcijOaSkPIpNgO7Ug9qQA+tBWgBwPFGe
ab2zSDkUDsS7hRn0pgo702hj8460bvem4zSgdqQB70uaMUYoEGTQelAHrS0ANzSml470elA
WEzQaXHGaSgLCZ4pB1p2KBTQCe1Hal75pexqhDaUUoA9acFFADKBT80ZpDGEZJA6UYNSUbQ
eaW4xnPek5qTGKaQc0WAZmjnOc04jFFFhDMUmfY1JxSHH41QWG0DNLR3oCw0jmkzTj1pKBB
QeBRketIelAACaUGmryKeDQAdqUUYpcUAJRg0uKMUmhjRRin0mKTQxpBxSDvmninYpAR4pc
U4jFFUmA3BzmpFHFNHJp68VQAQcfhRTuDRVDsY+h4OjWuf+ea/yFaRwDxWfomBoVnwP9Uv8
q0c+wrKW45/EN60fhTifYUmfYVBAnelxRn2FKDyOBQAAe2aKkyAD8oqPPzdBQAUYpwP+yKX
gc7RQAzbgdSaUABadwf4RQDk9BQA0jmk2mpeM9BS8f3RTtYCHHakK+9THH90U3j+6KqwEWO
aUrUnH90UHGB8oqQIttG2pjjP3RScf3RQBFtpQvFPDZOCopeP7ooAYF9KNvPNSDGT8ooOM9
BVMsixz604KMdKeuPQU7j+6Kklke32pCDT93+yKN3sKBpXGAeopdo9Kdu/2RQW4+6KBMbgZ
owKXd/sijd/sigQAUhGTTgflPApN3+yKAE20YHpTt3H3RSbv9kVSATbRtNO3f7Io3f7IqgE
FLS5GPuigN/sigBMUbTSlv8AZFOz7CgaGAe1Lg+lOB9hTsj0FQwYzbSbafkeg60pIz0FFxE
RQmk8s9qlyPQVIMAA4FFwK5iI6mk8k9c1YLf7IpAeOgp8wEIhz3pfIH96pc+wpQQT0FO4iv
5HvR5Jq0zc42ikJH90UwZV8qlEX0qYnnoKA2QeBU9QK/l47UoUCpcj0FMJGegqgGgZ9aQg5
p4br8opC3+yKBjMH0owfSn7v9kUbv8AZFADKKTPsKXPH3RQAnelye1Ip9hS5+boKh7gBz3N
J3pXbpwKQH2FWUgC46Zp+aFPsKcMZ+6KaGN3/wAqKXguRgdKK0Wwz//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAcAGIBAREA/8QAGw
AAAgMBAQEAAAAAAAAAAAAAAAUBAwYEAgf/xAArEAACAgIBBAIBBAEFAAAAAAABAgMEAAURB
hIhMRNRQQciYXEUFTJCUmL/2gAIAQEAAD8A+y5OGGVQ2ILKs0E0coRijFGDcMPYPH5H1lme
GmiQIXkRQ7BUJYDuJ9AfZyzDDDDIzk21AbTUW6BleL/IiaMSISGQkeCCPrMDY3l3e6XWdK2
JGh2li+aGwaNiD8cI7pHB/Hcvb5/9Y6m3nUEHXFfR1hrrVZx3yxoriStAPTuxPHJ9AcecnY
bfqDadUXtJoJ6dL/TYI5JZbURkMrvyVUAEcLwPJ85k9B1Te6e0UuvnOvq7Wzt7gmmtOVrw9
vazt48t5YAAHzyM02k6sn2+p3SX4Y7EdKuXF2vFJFBZQoSQO7yCOCDwT/BxLuEvW/016YvU
bCUDHJUaOusfyL3FlVDy37vHP355ONd51jd1OwGmTYayKepXSS1dvhgJHbntWOJDySeCTx6
zQ9KbyXqHRR356b1ZSzIysrBWIP8AuXuAPafY5GKerN3v9NtYJIBDX0ojBnuNVax2P3ee8K
wKrxx+7g/zlfUnWz6/aDX0LOrrrHWWxNb2EpCcMSEVFXyxPBPj0McdJdQP1Lokvy1WryB2j
ccHtcr/AMk5AJU+xyMdZOIavSGuqdXW+plMjW7UYTsYjsTwASB9kKMU6/8ATt6FuzaHVO5M
lqf5pjHIifIfxz+0k8Dx74/jHO26S1u3vrfdrVW2I/iaenYaF3T/AKsV9jF836c6IUoodej
0p69g2a9gN8rRyEAE8PyGB4HIOcG91nXS1xHDdq7mvKkkE9RYVrFlZCqsWJPonkgcY5odLR
t0jqNNtCXegsDExNwPkj4I8/XIyNv0mLe7j32strQ2qR/EZWhEqSJ9Mp9f2CDjLUV9rXruN
vfguTM/KtDB8QVePXHJ5/vFu66SO3tTyputjThtoI7deFwUlQDjgdwPYSPBK8c5Tsui4X2F
Ta6aaOhsKcArRtJCJo2iHpSpPI4/BBB/vHGnh28NdxuLlazMW5U14TGqr9eSec78MMMMMMM
MMMMMM//Z
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0