%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Stephen</first-name><last-name>King</last-name></author>
<book-title>Mlha</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Stephen</first-name><last-name>King</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>87cff81f-0849-473a-b06c-33d8595df05a</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>***</publisher>
<year>2008</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" />Stephen King</p>
<p>Mlha</p><empty-line /><p>Supermarket se stává posledním útočištěm lidstva v boji s mimozemskými vetřelci… výlet na půdu se proměňuje v cestu do pekla… řidička objevuje vpravdě děsivou zkratku do ráje… idylické jezero může být domovem bezbřehého zla… a opuštěný ostrov se stává svědkem toho nejúděsnějšího boje o přežití, jaký kdy člověk vedl.</p>
<p>Ve vynikající sbírce dvaceti povídek Stephen King opět čtenářům poodhaluje temná zákoutí své jedinečné fantazie…</p><empty-line /><p>Stephen</p>
<p><strong>K</strong><strong>in</strong><strong>g</strong></p>
<p><strong>Mlha</strong></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © 1985 Stephen King</p>
<p>Published by agreement with the author and the author‘s agents,</p>
<p>Ralph M. Vicinanza, Ltd.</p>
<p>Translation © David Petrů, 2007</p>
<p>Copyright © for Czech edition Beta – Dobrovský</p>
<p>Všechna práva vyhrazena.</p>
<p>ISBN 978-80-7306-297-2 (BETA – Pavel Dobrovský)</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Tato kniha je pro</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Arthura a Joyce Greenovy</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>OBSAH</p>
<p>Úvod 9</p>
<p>Mlha 16</p>
<p>Zde jsou tygři 153</p>
<p>Opice 159</p>
<p>I povstal Kain 198</p>
<p>Zkratka paní Toddové 205</p>
<p>Jaunt 233</p>
<p>Kšeft na svatbě 260</p>
<p>Paranoia: Zaklínadlo 276</p>
<p>Prám 280</p>
<p>Textový procesor bohů 310</p>
<p>Muž, který nepodával pravici 330</p>
<p>Plážový svět 350</p>
<p>Obraz smrtky 369</p>
<p>Nona 377</p>
<p>Pro Owena 413</p>
<p>Nezmar 415</p>
<p>Náklaďák strejdy Otta 437</p>
<p>Ranní rozvážky (Mlékař #1) 455</p>
<p>Bourák: Příběh z prádelny (Mlékař #2) 460</p>
<p>Babička 475</p>
<p>Balada o pružné kulce 506</p>
<p>Úžina 559</p>
<p>Poznámky 581</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Já jsem tvůj strašák</p>
<p>to teda jsem</p>
<p>a budu tě strašit</p>
<p>jak umím jen…</p>
<p>K. C. and the Sunshine Band</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Miluješ?</p><empty-line /><empty-line /><p>Úvod</p><empty-line /><p>1</p>
<p>Pokud máte zájem, tady je pár dalších povídek. Pocházejí z různých období mého života. Nejstarší, „Obraz smrtky“, jsem napsal v osmnácti letech, v létě před tím, než jsem začal chodit na vysokou. Její zápletka mě mimochodem napadla, když jsme s bráchou na zadním dvorku našeho domu ve West Durhamu v Maine házeli na koš, a když jsem si ji teď po letech znovu přečetl, trochu se mi po těch starých časech zastesklo. Nejnovější, „Baladu o pružné kulce“, jsem dopsal v listopadu 1983. To je rozdíl sedmnácti let. Vedle dlouhých a plodných spisovatelských drah autorů natolik různorodých žánrů, jako byli Graham Greene, Somerset Maugham, Mark Twain či Eudora Weltyová, to vypadá jako nic, ale na druhou stranu je to už teď delší kariéra, než jakou absolvoval například Stephen Crane, a zhruba stejně dlouhá jako kariéra H. P. Lovecrafta.</p>
<p>Jeden z mých přátel se mě asi před rokem nebo dvěma zeptal, proč se vlastně pořád ještě namáhám. Tvrdil, že zatímco romány mi velice slušně vynášejí, na povídkách v podstatě prodělávám.</p>
<p>„Jak jsi na to přišel?“ podivil jsem se.</p>
<p>Poklepal na nové číslo <emphasis>Playboye</emphasis>, které k naší diskuzi zavdalo podnět. S pýchou, již jsem tehdy pokládal za oprávněnou, jsem mu totiž právě ukazoval povídku, kterou mi v něm otiskli („Textový procesor bohů“, také ji tu někde najdete).</p>
<p>„Když mi prozradíš, kolik jsi za ni dostal,“ řekl mi, „rád ti to vysvětlím.“</p>
<p>„Beze všeho,“ souhlasil jsem. „Dostal jsem za ni dva tisíce dolarů. Což není žádná almužna, Wyatte.“</p>
<p>(Ve skutečnosti se nejmenuje Wyatt, ale jistě chápete, že ho tady nechci zbytečně ztrapňovat.) „To samozřejmě není, jenže ty jsi dva tisíce nedostal,“ opáčil Wyatt,</p>
<p>„Že ne? Ty ses mi koukal do vkladní knížky?“</p>
<p>„Ne. Ale vím, že jsi za ni dostal osmnáct set dolarů, protože deset procent si bere tvůj agent.“</p>
<p>„To je fakt,“ přikývl jsem. „A taky si je zaslouží. To otištění v <emphasis>Playboyi </emphasis>zařídil on. Vždycky jsem chtěl mít povídku v <emphasis>Playboyi</emphasis>. Tak jsem holt dostal osmnáct set místo dvou tisíc, to je toho.“</p>
<p>„Ne, dostal jsi 1710 dolarů.“</p>
<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>
<p>„Neříkal jsi mi snad, že tvůj obchodní manažer si bere pět procent?“</p>
<p>„No dobře – osmnáct set bez devadesáti babek. I tak si myslím, že 1710 dolarů vůbec není špatný výdělek za –“</p>
<p>„Jistě, nebyl by,“ pokračoval ten sadista, „kdybys ve skutečnosti nevydělal jen mizerných 855 dolarů.“</p>
<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>
<p>„Chceš mi snad tvrdit, že nespadáš do kategorie s padesátiprocentní daní, Stevíku?“</p>
<p>Mlčel jsem. Dobře věděl, že do ní spadám.</p>
<p>„A nakonec to vlastně bylo jen 769,50, že je to tak?“ dodal soucitně.</p>
<p>Neochotně jsem přikývl. V Maine platí zákon o dani z příjmu, podle kterého občané v mé daňové kategorii musejí odvádět deset procent federální daně ještě státu. Deset procent z 855 dolarů je 85,50.</p>
<p>„Jak dlouho jsi tu povídku psal?“ pokračoval Wyatt.</p>
<p>„Asi týden,“ odpověděl jsem nevlídně. Ve skutečnosti to byly spíš dva týdny a ještě jsem ji potom dvakrát přepisoval, to jsem ale před Wyattem nehodlal přiznávat.</p>
<p>„Takže sis za ten týden přišel na 769,50,“ uzavřel. „Víš, kolik si za týden vydělá instalatér v New Yorku, Stevíku?“</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem. Nesnáším lidi, kteří mi říkají Stevíku. „A nevíš to ani ty.“</p>
<p>„Ale jistěže vím. Zhruba 769,50, čistého. A tak, aspoň jak já to vidím, bylo psaní té povídky naprosto zbytečná ztráta času.“ Rozesmál se na celé kolo a pak se mě zeptal, jestli bych v ledničce neměl ještě pivo. Řekl jsem, že ne.</p>
<p>Hodlám dobráku Wyattovi poslat jeden výtisk téhle knihy s věnováním. To bude znít následovně: <emphasis>Neprozradím ti, kolik jsem dostal za tuhle knihu, Wyatte, ale jednu věc ti přece jen povím: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Textový procesor bohů</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> mi teď vydělal něco přes dva tisíce tři sta dolarů – </emphasis>čistého<emphasis> –,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a </emphasis><emphasis>to do toho ani nepočítám těch 769,50, nad kterými ses tak řehtal v našem domě u jezera. </emphasis>Podepíšu se <emphasis>Steví</emphasis><emphasis>k </emphasis>a připojím P. S.: <emphasis>Pivo v ledničce ještě bylo, ale vypil jsem ho sám, když jsi odešel.</emphasis></p>
<p>Já mu ukážu, zač je toho loket.</p><empty-line /><p>2</p>
<p>Nejde ale o peníze. Přiznávám, že když jsem dostal ty dva tisíce dolarů za „Textový procesor bohů“, byl jsem z toho v sedmém nebi, ale stejně tak jsem byl v sedmém nebi z těch čtyřiceti dolarů, které jsem dostal, když ve <emphasis>Startling Mystery Stories </emphasis>vyšel „Obraz smrtky“, nebo z těch dvanácti autorských výtisků, když se povídka „Zde jsou tygři“ dočkala otištění v literárním magazínu Mainské univerzity <emphasis>Ubris </emphasis>(protože jsem taková bezelstná duše, vždycky jsem si myslel, že <emphasis>Ubris </emphasis>je nějaký britský styl psaní slova <emphasis>Hubris</emphasis>).</p>
<p>Samozřejmě, že peníze udělají člověku radost; buďme realisté (alespoň tady v Úvodu). Když jsem začal s jistou pravidelností publikovat povídky v pánských časopisech jako <emphasis>Cavalier</emphasis>, <emphasis>Dude </emphasis>nebo <emphasis>Adam</emphasis>, bylo mi dvacet pět a mé ženě dvacet tři. Měli jsme jedno dítě a druhé bylo na cestě. Pracoval jsem za dolar pětasedmdesát na hodinu v prádelně a vydělával něco mezi padesáti a šedesáti dolary týdně. Tomu, z čeho jsme žili, se rozhodně nedalo říkat <emphasis>rodinný rozpočet</emphasis>; spíš bych to popsal jako trochu umírněnou verzi Bataanského pochodu smrti. Šeky za ty povídky (proplácené až při otištění, ne při přijetí) přišly vždycky akorát včas, abychom mohli koupit antibiotika, když mělo malé zánět ucha, nebo stihli zaplatit účet za telefon a směli si ho nechat o další rekordní měsíc déle. Peníze jsou, řekněme si to na rovinu, velice užitečné, a taky hodně stoupají do hlavy. Jak říká Lily Cavenaughová v <emphasis>Talismanu </emphasis>(a je to replika z pera Petera Strauba, nikoli z mého): „Člověk není nikdy dost hubený ani dost bohatý.“ A jestli tomu nevěříte, pak jste nikdy nebyli doopravdy tlustí ani doopravdy chudí.</p>
<p>Ale ani tak to člověk nedělá pro peníze, protože to by byl trouba. Nepřemýšlí o tom, jestli vydělá, nebo prodělá, protože by byl trouba. Neuvažuje o hodinové mzdě, o roční mzdě a už vůbec ne o tom, kolik vydělá za celý život, protože by byl trouba. A ve finále to neděláte ani z lásky, přestože by bylo pěkné si to myslet. Děláte to, protože nedělat to by byla sebevražda. A i když to není zrovna nejveselejší důvod, pořád z něj plynou určité výhody, o kterých bych Wyattovi nikdy nevyprávěl, jelikož člověk jako on by je prostě nepochopil.</p>
<p>Vezměte si například „Textový procesor bohů“. Určitě to není nejlepší povídka, jakou jsem kdy napsal; určitě není z těch, za které někdy dostanu nějakou cenu. Ale není ani vyloženě špatná. Vlastně je celkem zábavná. Pořídil jsem si tehdy svůj vlastní textový procesor (byl to takový ten velký Wang, a kdo ví, co „wang“ znamená v angličtině, nechá si to laskavě pro sebe, ano?) a skoro celý měsíc jsem zkoušel, co všechno se s ním dá nebo nedá dělat. Ze všeho nejvíc mě fascinovaly klávesy INSERT a DELETE, které v podstatě ukončily éru veškerého škrtání a vpisování.</p>
<p>Pak mě jednoho dne postihly hodně nepříjemné střevní problémy. Co naplat, zažil si to jistě každý z nás. Všechno, co ve mně nebylo pevně přibité, letělo jednou nebo druhou stranou ven, většinou téměř rychlostí zvuku. Večer mi bylo opravdu hodně mizerně – zimnice, horečka, klouby vycpané skelnou vatou. Měl jsem natažené snad všechny svaly v břiše a hlava mě bolela jako střep.</p>
<p>Noc jsem strávil v pokoji pro hosty (odkud jsou to jen čtyři skoky na záchod) a spal jsem asi od devíti do dvou ráno. Sotva jsem se probudil, věděl jsem, že tu noc už znovu nezaberu. V posteli jsem zůstal jen proto, že mi bylo příliš zle na to, abych vstával. A jak jsem tam tak ležel, začal jsem přemýšlet o svém textovém procesoru a o klávesách insert a delete. A napadlo mě: „Nebyla by to sranda, kdyby člověk napsal větu, a jakmile by potom zmáčkl delete, předmět té věty by se smazal ze světa?“ Zhruba takhle začíná většina mých příběhů; „Nebyla by to sranda, kdyby…?“ A přestože z nich většinou běhá mráz po zádech, zatím se mi nestalo, abych někomu některý svůj nápad vyprávěl (ústně, nikoli na papíře) a aspoň trochu dotyčného nerozesmál – bez ohledu na to, jaké záměry jsem s tím nápadem měl.</p>
<p>Ale zpět. Začal jsem si tedy představovat, co by se dalo provádět s klávesou delete. Zatím jsem nevymýšlel žádný konkrétní příběh, spíš jsem si jen přehrával v hlavě různé situace. Sledoval jsem, jak hrdina (kterého si vždycky představuju jako sebe až do chvíle, kdy je třeba převést příběh do psané podoby a já mu musím dát nějaké jméno) maže obrazy ze zdí, křesla z obýváku, celý New York a všechny války na zemi. Pak jsem si představoval, jak klávesou insert <emphasis>vkládá </emphasis>věci, které se prostě zničehonic zhmotňují.</p>
<p>Pak mě napadlo: „Co takhle dát mu manželku, která bude hrozná fúrie – tu by třeba mohl vymazat –, a pak by třeba mohl místo ní vložit nějakou hodnou.“ A pak jsem usnul, a když jsem se ráno probudil, už mi zase bylo docela dobře. Střevní potíže zmizely, ale příběh zůstal. Napsal jsem ho a uvidíte, že se nakonec nevyvinul přesně tak, jak jsem původně plánoval – ale tak je to koneckonců vždycky.</p>
<p>Víc už vám snad vysvětlovat nemusím. Člověk to nedělá pro peníze; dělá to, aby se chránil, když je mu zle. A kdo se k něčemu takovému obrací zády, je prostě trouba. Ten příběh mi pomohl usnout ve chvíli, kdy jsem si myslel, že už se mi usnout nepodaří. A já jsem mu tuhle službu splatil tím, že jsem ho dovedl do konkrétní podoby, jak po tom toužil. Všechno ostatní jsou jen vedlejší účinky.</p><empty-line /><p>3</p>
<p>Doufám, že se vám tahle knížka bude líbit, Věrní čtenáři, i když se trochu obávám, že asi ne tolik, jako by se vám líbil román, protože většina z vás už zapomněla, jak si povídku správně vychutnat. Četba dobrého dlouhého románu je v mnoha ohledech něco jako dlouhý a uspokojivý milostný vztah. Vzpomínám si, jak jsem během natáčení <emphasis>Creepshow </emphasis>dojížděl z Maine do Pittsburghu, většinou autem, protože můj strach z létání tehdy ještě znásobila stávka leteckých dispečerů, které pan Reagan následně nechal propustit (zdá se, že Reagan je vášnivý odborář pouze tehdy, když se jedná o odbory v Polsku). Měl jsem na osmi kazetách četbu románu <emphasis>Ptáci v trní </emphasis>od Colleen McColloughové, a po dobu zhruba pěti týdnů jsem s tím románem neměl jen milostný vztah; měl jsem pocit, že jsem s ním přímo <emphasis>ženatý </emphasis>(nejvíc jsem si oblíbil tu část, kdy ta stará čarodějnice během asi šestnácti hodin zetleje a pustí se do ní červi).</p>
<p>Povídka je něco úplně jiného – povídka je, jako když vás neznámý člověk letmo políbí ve tmě. To se pochopitelně s dlouhodobým vztahem ani s manželstvím nedá srovnávat, ale polibky mohou být sladké, a právě ta pomíjivost jim dodává osobitou přitažlivost.</p>
<p>Psaní povídek pro mě není čím dál jednodušší, jak byste si možná mysleli; naopak, je čím dál těžší. Především proto, že je na ně mnohem méně času. Navíc mají tendenci se stále rozrůstat (s tím mám opravdu vážný problém – píšu zhruba stejně, jako tlusté dámy drží dietu). A je čím dál těžší najít pro ty příběhy ten správný hlas – až příliš často prostě vyšumí do prázdna.</p>
<p>Ale myslím, že je třeba zkoušet to dál. Je lepší dál líbat a schytat u toho pár facek, než to nadobro vzdát.</p><empty-line /><p>4</p>
<p>Dobře; to by bylo pro začátek asi všechno. Smím ještě poděkovat několika lidem (klidně tuhle část přeskočte, jestli chcete)? Díky Billu Thompsonovi, že tohle všechno nastartoval. Dávali jsme spolu dohromady <emphasis>Noční směnu, </emphasis>mou první sbírku povídek, a tahle druhá byla jeho nápad. Přesídlil od té doby k nakladatelství Arbor House, ale nijak jsem na něj kvůli tomu nezanevřel. Pokud v gentlemanské vydavatelské profesi zůstal ještě vůbec nějaký gentleman, pak je to rozhodně on. Bůh žehnej tvému irskému srdci, Bille.</p>
<p>Díky Phylis Grantové z nakladatelství Putnam za to, že postavila tuhle sbírku na nohy.</p>
<p>Díky Kirbymu McCauleymu, mému agentovi, dalšími Irovi, který většinu z následujících povídek prodal a který ze mě tažným lanem vydoloval nejdelší z nich, „Mlhu“.</p>
<p>Začíná to znít jako děkovačka při předávání Oscara, ale mně je to fuk.</p>
<p>Díky také redaktorům všech zúčastněných časopisů: Kathy Saganové z <emphasis>Redbooku</emphasis>, Alice Turnerové z <emphasis>Playboye</emphasis>, Nyei Willdenovi z <emphasis>Cavalier</emphasis><emphasis>u</emphasis>, všem z magazínu <emphasis>Yankee </emphasis>a Edu Fermanovi – to je můj člověk! – z <emphasis>Fantasy & Science Fiction.</emphasis></p>
<p>Jsem zavázán stovkám lidí, a mohl bych je jmenovat, ale už vás tím nechci nudit. Můj největší dík totiž patří vám, Věrní čtenáři, stejně jako vždy – protože tohle všechno je tu nakonec především kvůli vám. Bez vás by to byl mrtvý okruh. Pokud vás kterákoli z následujících povídek zaujme, unese, pomůže vám překlenout nudnou polední pauzu, cestu letadlem nebo hodinu po škole za střílení z flusbroku, bude to dostatečná odměna.</p><empty-line /><p>5</p>
<p>Fajn – konec reklam. Teď se mě chyťte za ruku. Držte se pevně. Zavedu vás na několik hodně temných míst, ale nebojte se, cestu znám. Jen se mě nepouštějte. A kdybych vám v té tmě dal zničehonic pusu, neberte to až tak vážně; prostě vás mám rád. Tak, a teď poslouchejte:</p>
<p>15. dubna 1984</p>
<p>Bangor, Maine</p><empty-line /><empty-line /><p>Mlha</p><empty-line /><p>I. Blíží se bouře.</p>
<p>Seběhlo se to takhle. Té noci, kdy konečně polevila vlna těch nejhorších veder v dějinách severní Nové Anglie – tedy noci z 19. na 20. července – zasáhla celou oblast západního Maine nejdivočejší bouře, jakou jsem kdy viděl.</p>
<p>Bydleli jsme u Long Lake a těsně před setměním jsme viděli, jak se první mračna ženou nad vodou směrem k nám. Ještě před hodinou se přitom vzduch ani nehnul. Americká vlajka, kterou můj táta v roce 1936 vyvěsil na loděnici, visela zplihle podél stožáru. Ani lem se nezatřepotal. Vedro by se téměř dalo krájet a vzduch působil jako nehybná voda v zatopeném lomu. Odpoledne jsme se šli všichni tři vykoupat, ale pokud člověk neplaval dál na hloubku, stejně se moc neosvěžil. A Steffy ani já jsme na hloubku nechtěli, protože Billy by nemohl s námi. Billymu je pět.</p>
<p>V půl šesté jsme si na zadní terase nad jezerem dali studenou večeři. Bez chuti jsme ukusovali sendviče se šunkou a bramborovým salátem a všichni jsme mysleli jen na láhve pepsi v kovovém kbelíku s ledem.</p>
<p>Po večeři si šel Billy na chvíli hrát dozadu na prolézačky. My se Steff jsme dál seděli, skoro nic neříkali, kouřili a dívali se přes hladké kalné zrcadlo jezerní hladiny na Harrison na druhém břehu. Na jezeře vrčelo pár motorových člunů. Zaprášené jehličnany na protějším břehu vypadaly povadle. Na západě se pozvolna hromadila tmavě fialová bouřková mračna, jako vojsko před útokem. Blýskalo se v nich. Odvedle od Brenta Nortona bylo slyšet puštěné rádio. Měl naladěnou tu stanici s vážnou hudbou, co vysílá z vrcholku Mount Washingtonu, a při každém zablesknutí v mracích v rádiu hlasitě zapraskalo. Norton byl právník z New Jersey a měl tu u jezera jen letní chatu bez krbu a bez izolace. Přede dvěma lety jsme spolu měli nepříjemnou hádku o hranici našich pozemků, která skončila až před soudem. Vyhrál jsem. Podle Nortona mi ovšem soud dal za pravdu jen proto, že jsem místní. Moc jsme se navzájem nemuseli.</p>
<p>Steff si povzdechla a chvilku si ovívala vršek prsou okrajem trička bez rukávů. Říkal jsem si, že ji to nejspíš nemůže moc ochladit, ale rozhodně mi to zlepšilo výhled.</p>
<p>„Nechci tě strašit,“ řekl jsem, „ale myslím, že se blíží pořádná buřina.“</p>
<p>Pochybovačně na mě pohlédla. „Včera večer se taky zatahovalo, Davide, a předevčírem jakbysmet. A ani jednou z toho nic nebylo.“</p>
<p>„No tak dneska v noci bude.“</p>
<p>„Určitě?“</p>
<p>„Když to bude hodně zlé, budeme muset dolů do suterénu.“</p>
<p>„Jak zlé to podle tebe může být?“</p>
<p>Můj táta postavil na téhle straně jezera první dům, ve kterém se dalo bydlet po celý rok. Byl skoro ještě kluk, když přesně tady na tom místě s bratrem postavili chatu, kterou pak v roce 1938 smetla letní bouře, přestože měla kamenné zdi. Přestála to jenom loděnice. Rok nato začali stavět tenhle dům. Největší škody napáchají při silném větru vždycky stromy. Zestárnou a vítr je povalí. Matka příroda takhle pravidelně gruntuje.</p>
<p>„Nemám představu,“ odpověděl jsem popravdě. Tu velkou bouři ze třicátého osmého jsem znal jen z vyprávění. „Ale vítr může nad jezerem nabrat rychlost jako rozjetý rychlík.“</p>
<p>Za chvíli pak přišel Billy a stěžoval si, že ho to na prolézačkách nebaví, protože je „celý zapocený“. Rozdrbal jsem mu vlasy a podal mu ještě jednu pepsi. Zase bude mít zubař víc práce.</p>
<p>Bouřková mračna se blížila a vytlačovala z oblohy modř. Teď už nebylo pochyb, že se opravdu schyluje k bouřce. Norton vypnul rádio. Billy se posadil mezi Steff a mě a fascinovaně sledoval nebe. Ozval se hrom, dunění se pomalu přelilo přes jezero a pak se ještě vrátilo ozvěnou. Mraky se kroutily a převalovaly, chvíli se barvily dočerna, pak dofialova, pak se v nich objevily načervenalé žilky a pak zase zčernaly. Postupně se roztáhly nad celým jezerem a já si všiml jemné opony deště, která z nich visela k zemi. Nejspíš už tou dobou pršelo v Bolsterových mlýnech a možná i v Norwayi.</p>
<p>Začínal se zvedat vítr, nejdřív v krátkých poryvech, nadzvedával vlajku na stožáru a zase ji nechával spadnout. Pak byl čím dál svěžejší a vytrvalejší, nejdřív nám zchladil pot na těle a po chvíli už nepříjemně studil.</p>
<p>Tehdy jsem si všiml toho stříbrného závoje, který se táhl přes jezero. Během několika vteřin úplně vymazal Harrison a zamířil přímo na nás. Motorové čluny už do jednoho zmizely.</p>
<p>Billy vstal z křesla. Byla to zmenšená replika našich režisérských, i se jménem na opěradle. „Tati, koukej!“</p>
<p>„Pojďte dovnitř,“ rozhodl jsem. Vstal jsem a položil mu ruku kolem ramen.</p>
<p>„Ale vidíš to? Co to je, tati?“</p>
<p>„Vodní smršť. Pojďte dovnitř.“</p>
<p>Steff se na mě krátce, vyplašeně podívala a pak se obrátila k Billymu: „Pojď, Billy. Uděláme, co tatínek říká.“</p>
<p>Prošli jsme šoupacími skleněnými dveřmi do obýváku. Zasunul jsem dveře v drážce až nadoraz a ještě jednou jsem se zahleděl ven. Stříbrný závoj už halil tři čtvrtiny jezera. Proměnil se v jakousi divoce se dmoucí hranici mezi nízkým černým nebem a vodní hladinou, která dostala barvu olova protkaného bílým chrómem. Jezero začínalo nepříjemně připomínat oceán, ke břehu se hnaly vysoké vlny a vystřikovaly pěnu nad loděnice a vlnolamy. Dál od břehu pokyvovaly hlavou vlny s velkými bílými čepicemi.</p>
<p>Pohled na vodní smršť mě hypnotizoval. Už byla skoro u nás, když se najednou zablesklo tak ostře, že jsem příští půlminutu viděl všechno jako na negativu. Telefon jednou vyplašeně cinknul, a když jsem se otočil, spatřil jsem, že manželka se synem stojí přímo před velkým oknem, odkud jsme měli panoramatický výhled na severozápadní část jezera.</p>
<p>Hlavou mi bleskla jedna z těch děsivých představ, jaké snad potkávají jen otce a manžele. V duchu jsem viděl, jak okno s tichým prásknutím vybuchuje do místnosti a zubaté skleněné jehličky se zabodávají do holého břicha mé ženy, do obličeje a krku mého syna. Hrůzy inkvizice nejsou nic ve srovnání s tím, jaké osudy umí vaše fantazie připravit vašim nejbližším.</p>
<p>Oba jsem je nešetrně popadl a odtáhl je stranou. „Co to sakra vyvádíte? Nestůjte tam!“</p>
<p>Steff se na mě vyplašeně podívala. Billy se zatvářil, jako kdyby se právě napůl probudil z hlubokého spánku. Odvedl jsem je do kuchyně a klepnutím do vypínače jsem rozsvítil. Telefon znovu zacinkal.</p>
<p>Pak přišel vichr. Měl jsem pocit, že se dům zvedá ze země jako Boeing 747. Bylo slyšet vysoké, nepřerušované hvízdání, které se chvílemi prohlubovalo do basového řevu a následně stoupalo zpět do vysokého jekotu.</p>
<p>„Jděte dolů,“ řekl jsem Steff a tentokrát už jsem musel křičet, aby mě slyšeli. Přímo nad domem zabušil hrom dvěma mamutími fošnami a Billy se mi přitiskl k noze.</p>
<p>„Ale ty pojď s námi!“ křikla na mě Steff.</p>
<p>Přikývl jsem a konejšivě jsem naznačil rukama, ať se uklidní. Billyho jsem si musel od nohy vypáčit. „Běž s mámou. Přinesu pár svíček, kdyby zhaslo světlo.“</p>
<p>Odešel s ní a já začal otevírat skříňky. Se svíčkami je vždycky potíž. Každé jaro si je připravíte, protože víte, že letní bouřky mohou vyhodit proud. A když ta chvíle přijde, tak se někam schovají.</p>
<p>Už jsem prohrabával čtvrtou skříňku, šátral za patnáctigramovým pytlíkem trávy, kterou jsme si se Steff koupili někdy před čtyřmi roky a zatím jsme z ní skoro nic nevykouřili, za Billyho cvakacími zuby na klíček z hračkářství v Auburnu, za hromádkami fotek, které Steffy pořád zapomíná nalepit do alba. Podíval jsem pod katalog od Searse a za baculatou tchajwanskou panenku, kterou jsem vyhrál na pouti ve Freyburgu za trefování kuželek tenisákem.</p>
<p>Za touhle panenkou s lesklýma mrtvolnýma očima jsem svíčky konečně objevil. Byly ještě zabalené v celofánu. Sotva jsem je sevřel v dlani, světlo zhaslo a jediná elektřina se proháněla po obloze. Jídelnu ozářilo několik bílofialových záblesků. Když utichl hrom, zaslechl jsem, jak se Billy dole rozbrečel a jak ho Steff polohlasem utěšuje.</p>
<p>Musel jsem se ještě jednou podívat ven na bouři.</p>
<p>Vodní smršť nás buď minula, nebo se rozbila o břeh, ale tak jako tak nebylo vidět dál než patnáct metrů na jezero. Voda se divoce zmítala. Zahlédl jsem, jak kolem proplouvá něčí – nejspíš Jassersovic – člunová kůlna, hlavní podpěry buďto trčely k nebi, nebo se nořily do kypící vody.</p>
<p>Sešel jsem dolů. Billy ke mně hned přiběhl a chytil mě za nohy. Zvedl jsem ho a na chvíli ho objal. Pak jsem zapálil svíčky. Usadili jsme se do pokoje pro hosty naproti mé malé pracovně, dívali jsme se v mihotavém žlutém světle jeden druhému do tváře a poslouchali jsme, jak bouře zuřivě doráží na náš dům. Asi po dvaceti minutách jsme zaslechli táhlé praskání a pak ránu, jak se opodál zlomila jedna z vysokých borovic. Potom se všechno uklidnilo.</p>
<p>„Už je to pryč?“ zeptala se Steff.</p>
<p>„Možná,“ řekl jsem. „Ale nejspíš jen na chvíli.“</p>
<p>Šli jsme nahoru, každý se svíčkou v ruce, jako mniši na nešpory. Billy tu svou nesl pyšně a opatrně. Nést svíčku, nést <emphasis>oheň</emphasis>, pro něj hodně znamenalo. Pomáhalo mu to zapomenout na strach.</p>
<p>Byla příliš velká tma, takže jsme neviděli, jaké škody to napáchalo kolem domu. Billy už měl být správně dávno v posteli, ale ani jeden z nás zatím nenavrhl, že ho půjde uložit. Posadili jsme se v obýváku, poslouchali jsme vítr a pozorovali blesky.</p>
<p>Asi po hodině se to venku zase začalo zhoršovat. Poslední tři týdny bylo denně přes třicet stupňů a šestkrát během těch jednadvaceti dnů hlásila Národní meteorologická stanice na portlandském letišti dokonce teploty přes pětatřicet. Zvláštní počasí. A po té vyčerpávající zimě, kterou jsme prodělali, a pozdním jaru, začali někteří znovu vytahovat tu obehranou písničku o dlouhodobých následcích jaderných testů z padesátých let. Tohle, a pochopitelně konec světa. Tu nejobehranější písničku ze všech.</p>
<p>Druhý nápor vichru už nebyl tak silný jako ten první, ale slyšeli jsme padat několik stromů, které první nápor oslabil. Když začal vítr znovu slábnout, zřítil se nám jeden ze stromů na střechu. Znělo to, jako když na víko rakve dopadne hrst hlíny. Billy sebou trhl a s obavami vzhlédl ke stropu.</p>
<p>„Neboj, ta vydrží,“ uklidnil jsem ho.</p>
<p>Billy se nervózně usmál.</p>
<p>Kolem desáté přišel poslední nápor. A ten byl zlý. Vítr skučel skoro stejně hlasitě jako poprvé a blesky létaly všude kolem nás. Padaly další stromy a od vody k nám dolehla hlasitá rána, při které Steff tiše vyjekla. Billy jí mezitím usnul na klíně.</p>
<p>„Co to bylo, Davide?“</p>
<p>„Řekl bych, že naše loděnice.“</p>
<p>„Proboha.“</p>
<p>„Radši bychom měli jít zase dolů, Steffy.“ Vzal jsem Billyho do náruče a vstal jsem. Steff mě vyděšeně sledovala.</p>
<p>„Nestane se nám nic, Davide, že ne?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Určitě?“</p>
<p>„Určitě.“</p>
<p>Sešli jsme dolů. O deset minut později, právě když poslední nápor vrcholil, se seshora ozvala hlasitá rána – okno. Možná že ta moje představa nakonec nebyla až tak nereálná. Steff, která už taky začínala klímat, tiše vykřikla a probudila se a Billy se na posteli pro hosty neklidně zavrtěl.</p>
<p>„Naprší dovnitř,“ řekla Steff. „Zničí to všechen nábytek.“</p>
<p>„Když zničí, tak zničí. Je pojištěný.“</p>
<p>„Pojištění není všechno,“ odsekla rozčileným, naštvaným hlasem. „Prádelník po tvojí mámě… nový gauč… barevná televize…“</p>
<p>„Šššš,“ zkusil jsem ji utišit. „Spi.“</p>
<p>„Nemůžu,“ řekla a během pěti minut spala.</p>
<p>Já zůstal vzhůru ještě další půlhodinu, ve společnosti jediné zapálené svíčky, a poslouchal jsem, jak kolem domu obcházejí hromy. Napadlo mě, že ráno bude nejspíš spousta lidí z chatek kolem jezera volat svým pojišťovacím agentům, bude slyšet vrčení spousty motorových pil porcujících stromy, které popadaly na střechy a povyrážely okna, a na silnicích bude spousta oranžových aut Mainské energetiky.</p>
<p>Bouře pomalu polevovala a zdálo se, že další nápor vichru už nepřijde. Nechal jsem Steff s Billym na posteli, vyšel jsem po schodech nahoru a nakoukl jsem do obýváku. Skleněné šoupací dveře vydržely. Ale na místě, kde jsme mívali okno, se teď nacházela zubatá díra vyplněná březovým listím. Byla to koruna starého stromu, který odnepaměti stával u venkovního vchodu do sklepa. Při pohledu na tu korunu, nyní na návštěvě v našem obýváku, jsem pochopil, co Steff myslela tím, že pojištění není všechno. Měl jsem ten strom opravdu rád. Byl to otužilý válečník, který přestál mnoho zim, jediný strom na břehu jezera, který na našem pozemku unikl mé vlastní motorové pile. Velké střepy na koberci pableskovaly v plamínku svíčky. Připomněl jsem si, že budu muset varovat Steff s Billym. Oba měli ve zvyku pobíhat ráno po domě bosí, a to by se jim tady nemuselo vyplatit. Bude lepší, když si vezmou pantofle.</p>
<p>Vrátil jsem se dolů. Všichni tři jsme přespali na posteli pro hosty, Billy mezi mnou a Steff. Zdálo se mi, že na druhém břehu po Harrisonu kráčí Bůh, Bůh tak obrovský, že se od pasu nahoru ztrácel v jasně modrém nebi. V tom snu jsem slyšel praskání a lámání stromů, jak Bůh dupal po lesích a zanechával po sobě hluboké stopy. Obcházel jezero, blížil se na bridgtonskou stranu, k nám, a všechny domy, sruby a letní chatky postupně vzplály bílofialovým plamenem blesků a brzy všechno halil hustý dým. Dým halil všechno jako mlha.</p><empty-line /><p>II. Po bouři. Norton. Cesta do města.</p>
<p>„Ty brďo,“ prohlásil Billy.</p>
<p>Stál u plotu, který odděluje náš pozemek od Nortonova, a díval se na naši příjezdovou cestu. Je dlouhá asi čtyři sta metrů a napojuje se na lesní cestu, která se po dalším zhruba kilometru napojuje na dvouproudou asfaltku, které se říká Kansas Road. Po Kansas Road se dostanete, kamkoli chcete – pokud chcete do Bridgtonu.</p>
<p>Uviděl jsem, na co se Billy dívá, a zatrnulo mi.</p>
<p>„Ne abys k tomu chodil, indiáne. Dál už ani krok.“</p>
<p>Billy nijak neodporoval.</p>
<p>Ráno bylo svěží a nádherně průzračné. Nebe, které během těch dlouhých veder bývalo takové zamžené a vybledlé, získalo ostře modrou, skoro podzimní barvu. Vál mírný větřík a na příjezdové cestě díky němu rozpustile poskakovaly tůňky slunečních paprsků. Nedaleko od místa, kde stál Billy, se ozývalo nepřerušované syčení a v trávě tam leželo cosi, co byste na první pohled možná považovali za svíjející se klubko hadů. Elektrické vedení k našemu domu se přetrhlo, smotalo se na zemi asi sedm metrů od vchodu a leželo tam ve spálené trávě. Dráty se líně převalovaly a prskaly. Kdyby stromy a tráva nebyly tak nasáklé vodou ze včerejší průtrže mračen, mohlo nám to podpálit dům. Takhle se jen udělal černý flek na místě, kam dráty dopadly.</p>
<p>„Mohla by ta elektrika člověka zabít, tati?“</p>
<p>„Jo. To by mohla.“</p>
<p>„A co s tím budeme dělat?“</p>
<p>„Nic. Počkáme na někoho od Mainské energetiky.“</p>
<p>„Kdy přijedou?“</p>
<p>„Nevím.“ Pětileté dítě má víc otázek, než mají v papírnictví narozeninových přání. „Řekl bych, že dneska ráno mají dost napilno. Nechceš se se mnou dojít podívat na konec cesty?“</p>
<p>Vykročil ke mně, pak se ale zarazil a nervózně se zadíval na dráty. Jeden z nich se právě nahrbil a líně se převalil, jako by Billyho lákal k sobě.</p>
<p>„Tati, může elektrika probíjet skrz zem?“</p>
<p>Rozumná otázka. „Může, ale toho se nemusíš bát. Elektrika chce do země, ne do tebe, Billy. Když se nebudeš přibližovat k těm drátům, nic se ti nestane.“</p>
<p>„Chce do země,“ zopakoval si pro sebe a pak došel ke mně. Vzal jsem ho za ruku a vykročili jsme po příjezdové cestě.</p>
<p>Bylo to horší, než jsem čekal. Přes cestu spadly celkem čtyři stromy, jeden malý, dva střední a jeden chlapák, který měl dobře metr a půl v průměru. Pokrývala ho krusta mechu jako nějaký plesnivý korzet.</p>
<p>Všude ležela hrozná spousta větví, často napůl holých, bez listí. Došli jsme s Billym až k lesní cestě a menší větve jsme házeli do lesa po obou stranách. Připomnělo mi to jeden letní den zhruba někdy před pětadvaceti lety; určitě jsem tehdy nebyl o moc starší, než je dneska Billy. Sjeli se k nám všichni moji strejdové, celý den strávili v lese a velkými i menšími sekerami prosekávali podrost. Odpoledne se pak všichni sesedli k rozkládacímu piknikovému stolu, který tady moji rodiče mívali, a udělali jsme si obrovskou hostinu z párků v rohlíku, hamburgerů a bramborového salátu. Pivo ‘Gansett teklo proudem a strejda Reuben skočil oblečený do jezera, i v teniskách. Tehdy tady v lesích ještě žili jeleni.</p>
<p>„Tati, můžu se jít podívat k jezeru?“</p>
<p>Už ho nebavilo odhazovat větve, a když malého kluka přestane něco bavit, je nejlepší nechat ho jít dělat něco jiného. „Jasně.“</p>
<p>K domu jsme se vrátili společně a Billy se pak odpojil doprava, obešel dům a velkou oklikou i spadlé dráty. Já jsem zamířil doleva do garáže pro svou starou motorovku značky McCullough. Jak jsem předpokládal, kolem jezera už se rozléhala nelibá píseň jiných motorových pil.</p>
<p>Naplnil jsem nádrž až po okraj a právě jsem vykročil zpátky po příjezdové cestě, když se z domu vynořila Steff. Nervózně se zadívala na stromy popadané přes cestu.</p>
<p>„Je to hodně zlé?“</p>
<p>„Půjde to rozřezat. Jak zlé je to doma?“</p>
<p>„Sklo už jsem zametla, ale budeš muset udělat něco s tím stromem, Davide. Nemůžeme mít strom v obýváku.“</p>
<p>„Pravda,“ přikývl jsem. „To asi nemůžeme.“</p>
<p>Podívali jsme se v těch ranních slunečních paprscích jeden na druhého a oba jsme se zasmáli. Postavil jsem mcculloughsku na betonový chodníček, dal jsem Steff pusu a pevně jí stiskl zadek.</p>
<p>„Dej pokoj,“ zašeptala. „Billy –“</p>
<p>Právě v tu chvíli se vynořil zpoza rohu. „Tati! Tati! Pojď se podívat –“</p>
<p>Steffy si všimla prskajících drátů a křikla na něj, ať dává pozor. Billy se od nich držel dost daleko, takže se zarazil a podíval se na ni, jako by se zbláznila.</p>
<p>„Ale vždyť já si dávám pozor, mami,“ pronesl takovým tím opatrným tónem, jakým obyčejně uklidňujete hodně staré a senilní lidi. Vykročil k nám, abychom jasně viděli, že se mu nic nestalo, a Steff se mi v náruči celá rozklepala.</p>
<p>„Neboj se,“ zašeptal jsem jí do ucha. „Ví, že k nim nemá chodit.“</p>
<p>„Ale spoustu lidí už to zabilo,“ namítla. „V televizi každou chvíli varují, ať se nikdo nepřibližuje k drátům pod proudem, že už to spoustu lidí – Billy, okamžitě pojď se mnou domů.“</p>
<p>„Ale mami, já chci tátovi ukázat loděnici.“ Oči mu jen svítily vzrušením i zklamáním. Měl plnou hlavu apokalyptických následků bouřky a potřeboval se o ně s někým podělit.</p>
<p>„Okamžitě mazej dovnitř! Ty dráty jsou nebezpečné a –“</p>
<p>„Táta říkal, že elektrika chce do země, ne do mě –“</p>
<p>„Billy, neodmlouvej!“</p>
<p>„Tak běž napřed, indiáne. Já tam za tebou za chvíli přijdu.“ Cítil jsem, jak Steff vedle mě ztuhla. „A obejdi to druhou stranou.“</p>
<p>„Jo! Jasně!“</p>
<p>Prohnal se kolem nás a kamenné schody na západní straně domu seběhl po dvou. Jen jsme zahlédli rozevlátý cíp košile a byl pryč. Zpoza rohu k nám dolehlo ještě jeho „Tý jo!“, jak spatřil nějaký další projev zkázy.</p>
<p>„Ví, že k těm drátům nesmí, Steffy.“ Vzal jsem ji zlehka za ramena. „Má z nich strach. Což je dobře. Nic se mu nestane.“</p>
<p>Po tváři jí stékala osamělá slza. „Já mám taky strach, Davide.“</p>
<p>„Ale no tak! Už je přece po všem.“</p>
<p>„Vážně? A co minulá zima… a to pozdní jaro… ve městě lidi vykládají o ‚černém jaru’… a že prý tady takovéhle jaro nebylo už od roku 1888 –“</p>
<p>„Lidi vykládají“ nepochybně znamenalo, že to říkala paní Carmodyová, majitelka bridgtonského starožitnictví, kam se Steff občas ráda zašla pohrabat ve staré veteši. Billy s oblibou chodil s ní. V jedné z temných, zaprášených zadních místností vycpané sovy se zlatavýma očima navěky rozpínaly křídla nad pařáty zaťatými do polen napuštěných fermeží; trojice vycpaných mývalů postávala kolem „potůčku“ ztělesněného podlouhlým kusem zaprášeného zrcadla; a jeden moly prožraný vlk, jemuž kolem huby namísto slin pěnily piliny, vytrvale nehybně cenil děsivé tesáky. Paní Carmodyová tvrdila, že toho vlka skolil její otec, když se zvíře jednoho zářijového odpoledne roku 1901 přišlo napít ke Stevensovu potoku.</p>
<p>Výpravy do starožitnictví paní Carmodyové mou ženu i syna bavily. Ji zajímaly různé cetky, jeho smrt ve jménu taxidermie. Připadalo mi ale, že stařena má poněkud neblahý vliv na Steffino vidění světa, které jinak bývalo spíš praktické a realistické. Podařilo se jí odhalit Steffinu slabinu, její duševní Achillovu patu. A Steff rozhodně nebyla ve městě jediná, koho temné předpovědi paní Carmodyové a její přírodní lektvary (vždy předepisované ve jménu Božím) fascinovaly.</p>
<p>Voda z vykotlaného pařezu zahojí modřiny těm, jejichž manžel se po třech pivech trochu moc ohání pěstmi. Jaká bude nadcházející zima, se dá poznat podle počtu kroužků na červnových housenkách nebo podle tloušťky srpnové plástve medu. A teď, Bůh s námi a zlé pryč, černé jaro roku 1888 (vykřičníků si sami doplňte tolik, kolik uznáte za vhodné). Dobře jsem tu historku znal. Odjakživa se tu u nás s oblibou vyprávěla – pokud je jaro dostatečně studené, led na jezerech nakonec zčerná jako zkažený zub. Samozřejmě k tomu nedochází často, ale rozhodně častěji než jednou za sto let. Tu historku dává k dobru spousta lidí, ale těžko ji někdo svede podat s takovou přesvědčivostí jako paní Carmodyová.</p>
<p>„Měli jsme tuhou zimu a pozdní jaro,“ řekl jsem. „Teď máme horké léto. A měli jsme bouřku, ale už je po ní. Takhle ses nikdy nechovala, Stephanie.“</p>
<p>„To nebyla obyčejná bouřka,“ pronesla týmž chraplavým hlasem.</p>
<p>„Nebyla,“ přikývl jsem. „V tom s tebou souhlasím.“</p>
<p>Naposledy jsem historku o Černém jaru slyšel od Billa Giostiho, který vlastnil a – jakž takž – obsluhoval pumpu v Casco Village. Vedl ji s pomocí svých tří věčně zkárovaných synů (a příležitostnou pomocí svých čtyř věčně zkárovaných vnuků… když zrovna nespravovali a nevylepšovali své sněžné skútry a terénní motorky). Billovi bylo sedmdesát, vypadal na osmdesát, a když měl náladu, dokázal pít, jako by mu bylo třiadvacet. Jeli jsme tam tuhle s Billym natankovat do našeho scouta, hned po té nečekané květnové vánici, která zasypala čerstvou trávu a rozkvetlé květiny bezmála třiceti centimetry těžkého, mokrého sněhu. Giosti měl trochu vypito a s radostí nás s historkou o Černém jaru, náležitě vyšperkovanou svými vlastními komentáři, hned seznámil. Ale květnový sníh u nás není až tak neobvyklý; napadne a za dva dny je pryč. Nic zvláštního.</p>
<p>Steff se znovu pochybovačně ohlédla na spadlé dráty. „Kdy přijede někdo z energetiky?“</p>
<p>„Jakmile bude moct. Určitě brzy. Nechci, aby sis dělala o Billyho starosti. Už má dost rozumu. Sice ještě háže špinavé prádlo na zem, ale určitě nepůjde ke klubku drátů pod proudem a nešlápne na ně. Má zdravý a silný pud sebezáchovy.“ Dotkl jsem se koutku jejích úst a rty se mi pod prstem zvedly do mírného úsměvu. „Je to lepší?“</p>
<p>„Ty to vždycky dovedeš podat tak, že to lepší vypadá,“ odpověděla a mě to potěšilo.</p>
<p>Od jezera bylo slyšet Billyho volání, kde se couráme.</p>
<p>„Pojď,“ vybídl jsem ji. „Obhlídneme škody.“</p>
<p>Smutně si povzdechla. „Když budu chtít obhlížet škody, můžu si jít sednout do obýváku.“</p>
<p>„Tak aspoň udělej radost klukovi.“</p>
<p>Ruku v ruce jsme vykročili dolů po schodech. Sotva jsme zatočili na spodní část schodiště, vyřítil se z opačného směru Billy a málem nás oba porazil.</p>
<p>„Nelítej jako blázen,“ zamračila se na něj Steff. Možná už v duchu viděla, jak místo do nás vběhne do toho smrtícího klubka spadlých drátů.</p>
<p>„Musíte se na to jít podívat!“ vydechl Billy. „Loděnice je celá rozmlácená! Na kamenech uvízla něčí kůlna na čluny… a v zátoce jsou stromy… fakt <emphasis>hustej masakr</emphasis>!“</p>
<p>„Billy Draytone!“ zahřměla Steff.</p>
<p>„Promiň, mami – ale musíte se jít kouknout – tý jo!“ A byl zase pryč.</p>
<p>„Tak pravil zvěstovatel zkázy a odebral se neznámo kam,“ prohodil jsem a Steff se znovu zasmála. „Až rozřežu ty stromy na cestě, zajedu na Portland Road do Mainské energetiky. Řeknu jim, co se nám tu stalo. Jo?“</p>
<p>„Dobře,“ přikývla vděčně. „Za jak dlouho myslíš, že bys mohl vyrazit?“</p>
<p>Nebýt toho velkého stromu – toho s tím plesnivým mechovým korzetem –, mohla to být práce tak na hodinu. Ale protože jsem musel rozřezat i ten velký, říkal jsem si, že před jedenáctou s tím nejspíš hotový nebudu.</p>
<p>„Tak já ti ještě předtím udělám oběd. Ale budeš se mi muset stavit pro pár věcí v krámu… už nám skoro došlo mléko a máslo. A taky… nebo víš co, já ti napíšu seznam.“</p>
<p>Sešlete na ženu katastrofu, a promění se v křečka. Objal jsem ji a přikývl. Obešli jsme dům. Stačil mi jediný pohled, abych pochopil, co Billyho tak vyvedlo z míry.</p>
<p>„Proboha,“ vydechla zaraženě Steff.</p>
<p>Z vyvýšeniny u domu jsme měli výhled na téměř čtyři sta metrů pobřeží: na Bibberův pozemek vlevo, na náš vlastní a na pozemek Brenta Nortona vpravo.</p>
<p>Vysoká stará borovice, která střežila naši zátoku, se zhruba v polovině zlomila. Vypadala jako hrubě ořezaná tužka a bílý vnitřek stromu se bezmocně leskl na pozadí kůry ztmavlé stářím a vlivem počasí. Třicetimetrový kmen, horní polovina staré borovice, ležel zčásti ponořený ve vodě naší mělké zátoky. Blesklo mi hlavou, jaké jsme měli štěstí, že náš malý Star-Cruiser nestál pod ní. Před týdnem začal zlobit motor, takže jsem ho odvezl do doků v Naples, kde dosud trpělivě čekal, až na něj přijde řada.</p>
<p>Na druhé straně našeho pobřeží se další vysoký strom zřítil na loděnici, kterou tu postavil můj táta – loděnici, ve které kdysi stával dvacetimetrový Chris-Craft, v dobách, kdy se ještě jmění Draytonovic rodiny pohybovalo ve vyšších sférách než dnes. Tenhle strom k nám spadl z Nortonova pozemku. To ve mně zvedlo první vlnu zlosti. Strom byl už pět let uschlý a Norton ho měl dávno porazit. Teď tři čtvrtiny jeho kmenu ležely u nás, podepřené naší loděnicí. Střecha vypadala, jako by pod ním opile prohýbala hřbet. Z díry, kterou v ní strom udělal, strhal vítr všechny tašky a poházel je všude kolem. Billyho tvrzení, že je loděnice „rozmlácená“, bylo víc než trefné.</p>
<p>„To je Nortonův strom!“ pronesla Steff s tak ublíženým rozhořčením, že jsem se i přes svou vlastní zlost musel usmát. Vlajkový stožár ležel ve vodě a hvězdy a pruhy zamotané v krátkém lanu zmáčeně plavaly na hladině vedle něj. Už předem jsem slyšel, jak bude Norton reagovat: Tak to dej k soudu.</p>
<p>Billy stál na kamenném vlnolamu a prohlížel si člunovou kůlnu, která uvízla na kamenech. Kůlna byla natřená veselými modrými a žlutými pruhy. Ohlédl se přes rameno na nás a škodolibě zavolal: „To je Martinsových, že jo?“</p>
<p>„Jo, je,“ potvrdil jsem. „Dokážeš se dobrodit k vlajce a vytáhnout ji ven, Bille?“</p>
<p>„Jasně!“</p>
<p>Vpravo od vlnolamu se rozkládala malá písečná pláž. V roce 1941, před tím, než Pearl Harbor vyplatil Velkou ekonomickou krizi krví, najal můj táta chlapa s náklaďákem, aby mu sem navozil jemný plážový písek – otočil se celkem šestkrát – a rozhrnul ho až do hloubky, kde mám vodu zhruba po prsa, řekněme metr a půl. Ten chlap si za tu práci účtoval osmdesát babek a písek nám tu vydržel dodneška. Dneska už si na pozemku písečnou pláž udělat nesmíte. Když teď výpustě odpadní vody z chatek, kterých tu v poslední době vyrostlo jako hub po dešti, vyhubily většinu ryb a zbytek je kvůli nim nepoživatelný, Úřad pro ochranu životního prostředí budování písečných pláží zakázal. Mohly by narušit jezerní ekosystém, chápete, takže to v současné době nesmí dělat nikdo kromě velkých developerských firem.</p>
<p>Billy došel k vlajce – a zarazil se. V té chvíli jsem ucítil, jak Steff vedle mě ztuhla, a sám jsem to uviděl taky. Harrisonský břeh jezera zmizel. Pohřbila ho sněhobílá mlha, jako by z modrého nebe spadl na zem oblak.</p>
<p>Vzpomněl jsem si na svůj sen z předešlé noci, a když se mě Steff zeptala, co to je, málem jsem vyhrkl, že <emphasis>Bůh</emphasis>.</p>
<p>„Davide?“</p>
<p>Nebyl vidět ani obrys protějšího břehu, ale přece jen se na jezero už nějaký ten pátek dívám, takže mi bylo jasné, že ho mlha nepřesahuje o moc; nanejvýš o pár metrů. Okraj mlhy byl rovný jako podle pravítka.</p>
<p>„Co to je, tati?“ zavolal Billy. Stál po kolena ve vodě a natahoval se pro nacucanou vlajku.</p>
<p>„Mlhová stěna,“ řekl jsem.</p>
<p>„Na <emphasis>jezeře</emphasis>?“ opáčila pochybovačně Steff a já jí v očích zahlédl vliv paní Carmodyové. Zatracená ženská. Mě to počáteční znepokojení už přecházelo. Sny jsou koneckonců, stejně jako mlha sama, nehmotné.</p>
<p>„Proč ne. Už jsem mlhu na jezeře viděl kolikrát.“</p>
<p>„Ale nikdy takovou. Tohle vypadá spíš jako mrak.“</p>
<p>„To je sluncem,“ řekl jsem. „Když letíš nad mraky v letadle, vypadají úplně stejně.“</p>
<p>„Co ji vyvolalo? Mlha se tu dělá, jen když je vlhko.“</p>
<p>„No tak je asi vlhko,“ řekl jsem. „Přinejmenším v Harrisonu. Prostě se po té bouřce udělala mlha. Možná se tu střetávají dvě fronty nebo něco takového.“</p>
<p>„Jsi si tím jistý, Davide?“</p>
<p>Zasmál jsem se a položil jí ruku kolem ramen. „Ne, jen plácám, co mě zrovna napadne. Kdybych si tím byl jistý, dělal bych předpověď počasí ve zprávách o šesté. Běž mi radši sepsat, co všechno ti mám nakoupit.“</p>
<p>Znovu se na mě pochybovačně podívala, pak si zaclonila oči dlaní, ještě chvíli pozorovala mlhovou stěnu a nakonec potřásla hlavou. „Zvláštní,“ řekla a odešla.</p>
<p>Billyho už mlha přestala zajímat. Vylovil z vody vlajku a zamotané lano. Roztáhli jsme ji na trávníku, aby uschla.</p>
<p>„Slyšel jsem, že vlajka by se správně nikdy neměla dotknout země, tati,“ pronesl vážným, téměř komisním tónem, který jako by naznačoval: pojďme to probrat hned, ať to máme z krku.</p>
<p>„Jo?“</p>
<p>„Jo. Victor McAllister povídal, že za to zabíjej lidi elektrikou.“</p>
<p>„Tak Vicovi vyřiď, že je to pěkná hovězina.“</p>
<p>„Takže kravina, že jo?“ Billy je chytrý kluk, ale nějak se mu nedostává smyslu pro humor. Všechno bere smrtelně vážně. Doufám, že přežije dost dlouho na to, aby pochopil, že v tomhle světě je to hodně nebezpečná životní filozofie.</p>
<p>„Přesně tak. Ale ne abys to vykládal před mámou. Až vlajka uschne, tak ji uklidíme. Možná ji radši předpisově složíme, abychom byli úplně z obliga.“</p>
<p>„Tati, opravíme střechu loděnice a seženeme nový stožár?“ Snad poprvé od rána na něm byly vidět obavy. Možná už se té zkázy dostatečně nasytil.</p>
<p>Poplácal jsem ho po rameni. „To si piš.“</p>
<p>„Můžu zajít k Bibbersům a podívat se, co se stalo tam?“</p>
<p>„Ale jen na chvilku. Určitě budou taky uklízet, a u toho mívají lidi občas trochu vztek.“ Přesně jako já na Nortona.</p>
<p>„Dobře. Tak zatím čau!“ A už mazal pryč.</p>
<p>„Nepleť se nikomu do práce, indiáne. A Billy?“</p>
<p>Ohlédl se.</p>
<p>„Nezapomeň, co jsme říkali o drátech. Kdybys někde viděl další, zdaleka se jim vyhni.“</p>
<p>„Jasně, tati.“</p>
<p>Já jsem tam ještě chvíli stál, obhlížel škody a pak znovu pozoroval mlhu. Zdála se mi trochu blíž, ale dalo se to těžko posoudit. Pokud byla blíž, tak popírala přírodní zákony, protože vítr – velice mírný vánek – foukal proti ní. A je pochopitelně naprosto vyloučeno, aby mlha popírala přírodní zákony. Byla bělejší než bílá. Dala se přirovnat snad jedině k čerstvě napadlému sněhu, který tvoří oslnivý protiklad sytě tmavomodré zimní obloze. Jenže na sněhu se ve slunečních paprscích třpytí stovky a stovky maličkých krystalků a tahle zvláštní mlhová stěna, i když byla tak jasná a čistá, se netřpytila ani trochu. Navzdory tomu, co říkala Steff, není mlha za jasných dnů nijak neobvyklá, ale pokud je takhle hustá, tak vlhkost rozptýlená ve vzduchu téměř vždycky vytvoří duhu. Nad touhle mlhou však žádná duha nebyla.</p>
<p>Znepokojení se vrátilo, znovu mě začínalo užírat, ale než se stačilo prohloubit, zaslechl jsem nevýrazné mechanické <emphasis>pat</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pat</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pat</emphasis>!, následované sotva slyšitelným „Do prdele!“ Pak se mechanické bafání ozvalo znovu, tentokrát bez nadávky. A dotřetice ho zakončilo vzteklé „Kurva, kráme!“ pronesené oním klasickým tónem člověka, kterého něco ho vytáčí k nepříčetnosti a on si myslí, že ho nikdo neslyší.</p>
<p><emphasis>Pat</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pat</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pat</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pat</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>…Ticho…</p>
<p>…pak: „Ty svině.“</p>
<p>Začal jsem se usmívat. Zvuk se tady u nás dobře nese a vrčení všech motorových pil znělo z poměrně velké dálky. Z natolik velké dálky, abych bezpečně poznal ne příliš melodický hlas svého souseda, renomovaného právníka a vlastníka pozemku na břehu jezera, Brentona Nortona.</p>
<p>Předstíral jsem, že si jdu prohlédnout člunovou kůlnu uvízlou na našem vlnolamu, a popošel jsem trochu blíž k vodě. Teď už jsem Nortona i viděl. Stál na volném prostranství vedle své verandy se sítěmi proti hmyzu, na koberci starého borového jehličí, oblečený do bílého tílka a džínů zamazaných od barvy. Vlasy se sestřihem za čtyřicet dolarů měl rozcuchané a po tváři mu stékal pot. Klečel na jednom koleni a hmoždil se s motorovou pilou. Byla mnohem větší a přepychovější než ta moje za osmdesát dolarů. Měla snad úplně všechno kromě startéru. Norton tahal za šňůru, ale dařilo se mu z pily vyloudit jen lhostejné <emphasis>pat</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pat</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pat </emphasis>a nic víc. Všiml jsem si, že mu ta žlutá bříza spadla na piknikový stolek a rozlomila ho vejpůl a zahřálo mě z toho u srdce.</p>
<p>Norton vši silou trhl za startovací lanko.</p>
<p><emphasis>Pat</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pat</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>patpatpat</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>PAT! PAT! PAT! </emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>PAT! </emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>pat.</emphasis></p>
<p>Už jsi to tam skoro měl, kamaráde.</p>
<p>Další herkulovské trhnutí.</p>
<p><emphasis>Pat</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pat</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pat.</emphasis></p>
<p>„Svině zasraná,“ hlesl vztekle Norton a vycenil na svou přepychovou pilu zuby.</p>
<p>Zamířil jsem zpátky kolem domu a poprvé od probuzení mi bylo opravdu fajn. Moje mcculloughska naskočila při prvním zatažení a já se pustil do práce.</p>
<p>Kolem desáté mi někdo poklepal na rameno. Byl to Billy s plechovkou piva v jedné ruce a se seznamem od Steff v druhé. Zastrčil jsem si seznam do zadní kapsy džínů a vzal si pivo. Nebylo sice zrovna ledové, ale aspoň trochu studené ano. Vyžahnul jsem skoro půlku naráz – málokdy chutná pivo tak dobře – a naklonil jsem plechovku k Billymu. „Díky, indiáne.“</p>
<p>„Můžu se napít?“</p>
<p>Nechal jsem ho jednou loknout. Zašklebil se a vrátil mi plechovku. Dopil jsem zbytek a začal jsem plechovku uprostřed mačkat, když vtom jsem se zarazil. Zákon o zálohách na láhve a plechovky platil už přes tři roky, ale starých zvyků se člověk těžko zbavuje.</p>
<p>„Máma dolů pod ten seznam něco připsala, ale nedokážu to po ní přečíst,“ řekl Billy.</p>
<p>Vytáhl jsem seznam z kapsy. „Nemůžu v rádiu naladit VOXO,“ zněl Steffin vzkaz. „Myslíš, že jim bouřka zničila vysílač?“</p>
<p>VOXO je místní automatizovaná rocková rozhlasová stanice. Vysílá z Norwaye, asi pětatřicet kilometrů severně od nás, a je to jediná stanice, kterou na našem starém a slabém FM přijímači chytíme.</p>
<p>„Vyřiď jí, že je to možné,“ řekl jsem Billymu, když jsem mu otázku přečetl. „A ať zkusí v pásmu AM naladit Portland.“</p>
<p>„Dobře, tati, můžu jet s tebou, až pojedeš do města?“</p>
<p>„Jistě. Ty i máma, když budete chtít.“</p>
<p>„Fajn.“ Odběhl s prázdnou plechovkou zpátky domů.</p>
<p>Už jsem se propracoval k tomu největšímu stromu. Provedl jsem první řez napříč celým kmenem a na chvíli jsem pilu vypnul, aby vychladla – kmen na ni byl až příliš tlustý, ale říkal jsem si, že když nebudu nikam chvátat, tak to půjde. Napadlo mě, jestli nějaké stromy nepadly i přes nezpevněnou lesní cestu, která nás spojovala s Kansas Road, a sotva jsem na to pomyslel, překodrcal kolem oranžový vůz Mainské energetiky. Patrně měl namířeno až na samý konec téhle lesní cesty. Ulevilo se mi. Cesta byla průjezdná, elektrikáři budou kolem poledne tady a postarají se o spadlé dráty.</p>
<p>Odřízl jsem z kmenu pořádný špalek, odtáhl ho ke straně a svalil ho přes okraj. Skutálel se ze stránky do křovisek, která už se tu od onoho dávného dne, kdy je můj táta se svými bratry vymýtil – všichni to byli umělci, Draytonovi byli odnepaměti umělecká rodina – znovu stačila rozrůst.</p>
<p>Otřel jsem si hřbetem ruky pot z čela a zatoužil po dalším pivu; jedno v člověku vždycky jen probudí chuť. Zvedl jsem pilu a zamyslel se nad tím, proč asi VOXO nevysílá. Z toho směru se totiž blížila ta prapodivná mlhová stěna. A tím směrem ležel Shaymore. A v Shaymoru probíhal projekt Arrowhead.</p>
<p>Když mi Bill Giosti vykládal svou teorii o Černém jaru, právě tak znělo jeho vysvětlení: projekt Arrowhead. V západní části Shaymoru, nedaleko hranice města se Stonehamem, se nacházel nevelký státní pozemek obehnaný ostnatým drátem. Měli tam stráže, průmyslové kamery a bůhvíco ještě. Nebo tak jsem to aspoň slyšel; na vlastní oči jsem to neviděl, přestože stará shaymorská silnice vede asi dva kilometry podél východní strany toho státního pozemku.</p>
<p>Nikdo přesně nevěděl, odkud se označení „projekt Arrowhead“ vzalo, a nikdo vám se stoprocentní jistotou nemohl potvrdit, že se ten projekt skutečně jmenuje takhle – pokud tam vůbec nějaký projekt probíhal. Bill Giosti tvrdil, že určitě jo, ale když jsem se ho zeptal, kde a jak k téhle informaci přišel, nedokázal jasně odpovědět. Povídal, že prý jeho neteř pracuje u společnosti Continental Phone a že prý tam leccos zaslechne. Tak prý se to dozvěděl.</p>
<p>„Atomový pokusy,“ tvrdil mi tehdy. Opíral se o okýnko našeho scouta a oblažoval mě svým pivním dechem. „S tím si tam zahrávaj. Střílej atomy do vzduchu a takový věci.“</p>
<p>„Ale ve vzduchu je spousta atomů, pane Giosti,“ ozval se Billy. „Povídala to paní Nearyová. Povídala, že ve všem je spousta atomů.“</p>
<p>Bill Giosti se na mého syna dlouze zadíval krhavýma očima, až Billy konečně zmlkl. „Tohle jsou <emphasis>jiný </emphasis>atomy, synku.“</p>
<p>„Jo tak,“ zamumlal poraženě Billy.</p>
<p>Náš pojišťovací agent Dick Muehler naopak onehdy tvrdil, že projekt Arrowhead je čistě jen zemědělská stanice provozovaná vládou, nic víc. „Větší rajčata s delším vegetačním obdobím,“ prohlásil zasvěceně a pak mi začal znovu vysvětlovat, že nejvíc bych své rodině pomohl, kdybych umřel mladý. Janine Lawlessová, naše pošťačka, zase povídala, že se jedná o geologický průzkum, který má něco společného s naftou ze živičné břidlice. Věděla to naprosto jistě, protože její bratr pracuje pro člověka, který…</p>
<p>A paní Carmodyová… ta se asi nejvíc přikláněla k Billovi Giostimu. Žádné obyčejné atomy, ale <emphasis>jiné </emphasis>atomy.</p>
<p>Odřízl jsem z tlustého kmenu další dva špalky a svalil je ze stráňky, a pak se vrátil Billy s další plechovkou piva v jedné a dalším vzkazem od Steff v druhé ruce. Nic toho našeho indiána nebaví víc, než dělat někomu poslíčka.</p>
<p>„Díky,“ řekl jsem a oboje jsem si od něj vzal.</p>
<p>„Můžu si loknout?“</p>
<p>„Ale jen jednou. Minule sis loknul dvakrát. Nemůžeš se mi tady v deset hodin dopoledne motat úplně namol.“</p>
<p>„Ve čtvrt na jedenáct,“ opravil mě a ostýchavě se na mě usmál přes vršek plechovky. Já jeho úsměv opětoval – ne že by to byl bůhvíjak skvělý vtip, ale Billy vtipkuje tak zřídka – a přečetl jsem si vzkaz.</p>
<p>„Povedlo se mi naladit JBQ,“ psala Steffy. „Neopij se, než pojedeš do města. Můžu ti poslat ještě jedno, ale víc před obědem nedostaneš. Myslíš, že projedeš na silnici?“</p>
<p>Podal jsem lístek zpátky Billymu a vzal si od něj pivo. „Řekni mámě, že na silnici projedu, protože jsem tu před chvílí viděl jet dodávku z energetiky. Brzy budou tady u nás.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„A Billy?“</p>
<p>„Ano, tati?“</p>
<p>„Řekni jí, že bude všechno v pořádku.“</p>
<p>Znovu se usmál, protože si to pravděpodobně nejdřív v duchu zopakoval pro sebe. „Dobře.“</p>
<p>Odběhl k domu a já ho vyprovázel pohledem, sledoval jsem, jak metelí, jen se za ním podrážky míhají. Mám ho rád. Když vidím tu jeho tvářičku a když ke mně tak zvedne ty svoje oči, mám pocit, že je vážně všechno v pořádku. Což je samozřejmě lež – všechno není v pořádku a nikdy nebylo –, ale díky tomu klukovi dokážu téhle lži uvěřit.</p>
<p>Napil jsem se piva, opatrně postavil plechovku na kámen a znovu nastartoval motorovku. Asi po dvaceti minutách jsem opět ucítil, jak mi někdo klepe na rameno, ale když jsem se otočil, místo Billyho za mnou stál Brent Norton. Vypnul jsem pilu.</p>
<p>Tvářil se jinak, než se Norton obyčejně tváří. Tvářil se naštvaně, unaveně, nešťastně a taky trochu zmateně.</p>
<p>„Nazdar, Brente,“ pozdravil jsem ho. Naposled jsme se nerozešli v nejlepším a nebyl jsem si úplně jistý, jak pokračovat. Měl jsem zvláštní pocit, že za mnou stojí už aspoň pět minut a snaží se přehlušit řev pily decentním odkašláním. Letošní léto jsem se s ním vlastně ještě pořádně neviděl. Zhubl, ale moc mu to neprospělo. Což je s podivem, protože míval aspoň deset kilo nadváhu. Loni v listopadu mu zemřela manželka. Na rakovinu. Steffy se to dozvěděla od Aggie Bibberové. Aggie byla místní nekroložka. Všude se nějaká taková najde. Vzhledem k tomu, jak Norton svou ženu stíral a věčně ji ponižoval (s opovržlivou lehkostí zkušeného matadora, který zabodává <emphasis>banderilly </emphasis>do nemotorného těla starého býka), bych čekal, že se mu po její smrti uleví. Kdyby se mě byl někdo zeptal, byl bych možná i hádal, že se tu letos v létě objeví s nějakou o dvacet let mladší buchtou a s připitomělým úsměvem, ze kterého bude jasné, že si jeho pták připadá jako v ráji. Místo připitomělého úsměvu ale přibylo pár vrásek, nadváha se ztratila ze špatných míst a zanechala po sobě povislé záhyby a laloky, které jasně mluvily samy za sebe. V první chvíli jsem měl chuť odvést Nortona na sluníčko, posadit ho s plechovkou piva v ruce vedle jednoho z padlých stromů a načrtnout si uhlem jeho portrét.</p>
<p>„Nazdar, Dave,“ odpověděl po dlouhé chvíli trapného ticha – ticha, které bylo po vypnutí uřvané motorovky o to hlasitější. Zarazil se a pak vyhrkl: „Ten strom. Čert aby to spral. Fakt mě to mrzí. Měl jsi pravdu.“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„A další mi spadnul na auto,“ pokračoval.</p>
<p>„To mě mr–“ začal jsem, když vtom se ve mně probudilo hrozivé podezření. „Snad ne na toho thunderbirda.“</p>
<p>„Jo. Na něj.“</p>
<p>Norton měl naleštěného thunderbirda z roku 1960, najeto jen padesát tisíc kilometrů. Ten nejtmavší možný odstín modré zvenku i zevnitř. Jezdil v něm jen v létě a to ještě velice zřídka. Miloval ten auťák stejně jako jiní muži milují elektrické vláčky, modely lodí nebo sportovní pistole.</p>
<p>„To nasere,“ řekl jsem a myslel jsem to naprosto upřímně.</p>
<p>Pomalu zavrtěl hlavou. „Málem jsem v něm nejel. Chtěl jsem přijet ve stejšnu. Pak si říkám – ale co. Přijel jsem v něm a spadla mi na něj ta pitomá stará borovice. Střecha je napadrť. Říkal jsem si, že ho rozřežu… ten strom, pochopitelně… ale nemůžu nahodit pilu… Přišla mě na dvě stě dolarů, mrcha… a… a…“</p>
<p>V krku mu naprázdno zacvakalo. Pusa se ještě chvíli hýbala, jako kdyby bezzubými dásněmi přežvykoval datle. Na okamžik jsem se zděsil, že se mi tam rozbrečí jako děcko na pískovišti. Pak se ale trochu ovládl, pokrčil rameny a napůl se odvrátil, jako by si chtěl prohlédnout ty špalky, které jsem odřezal.</p>
<p>„Na tu pilu se můžeme podívat,“ řekl jsem. „Auto jsi měl pojištěné?“</p>
<p>„Jo,“ trpce se usmál, „jako ty loděnici.“</p>
<p>Pochopil jsem, jak to myslí, a vzpomněl jsem si, co o pojištění říkala Steff.</p>
<p>„Poslyš, Dave, napadlo mě, jestli bych si od tebe nemohl půjčit saaba a sjet si do města. Potřeboval bych chleba, salám a pivo. Hodně piva.“</p>
<p>„Chystáme se tam s Billym ve scoutu,“ odpověděl jsem. „Pojeď s námi, jestli chceš. Teda, pokud mi pomůžeš odtáhnout zbytek toho stromu ke straně.“</p>
<p>„S radostí.“</p>
<p>Popadl jeden konec, ale nedokázal ho úplně nadzvednout, takže většina práce stejně zůstala na mně. Ale společnými silami se nám ho přece jen podařilo svalit dolů do křoví. Norton funěl námahou a tváře měl skoro fialové. Po všem tom vztekání, které si užil se startovacím lankem motorové pily, jsem měl trochu obavy o jeho srdce.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ho, a přestože ještě ztěžka oddechoval, přikývl. „Tak pojď se mnou k nám. Nějaké pivo tam pro tebe najdu.“</p>
<p>„Díky,“ řekl. „Jak se má Stephanie?“ Pomalu se mu začínala vracet někdejší uhlazená nafoukanost, která mě na něm vždycky tak štvala.</p>
<p>„Skvěle, díky za optání.“</p>
<p>„A kluk?“</p>
<p>„Taky dobře.“</p>
<p>„To rád slyším.“</p>
<p>Steff vyšla ven, a když poznala, koho jí vedu, na chvíli se překvapeně zarazila. Norton se usmál a přejel jí pohledem po přiléhavém tričku. Vlastně se zas až tolik nezměnil.</p>
<p>„Ahoj, Brente,“ pozdravila opatrně. Pod rukou jí vystrčil hlavu Billy.</p>
<p>„Ahoj, Stephanie. Ahoj, Billy.“</p>
<p>„Brentův thunderbird to v bouřce pěkně schytal,“ vysvětlil jsem jí. „Prý má střechu napadrť.“</p>
<p>„Ale ne!“</p>
<p>Norton vyfasoval jedno naše pivo a převyprávěl to celé znovu. Já už usrkával třetí, ale nijak opilý jsem se zatím necítil; patrně jsem ta dvě předešlá stačil vypotit stejně rychle, jako jsem je pil.</p>
<p>„Až pojedeme s Billym do města, sveze se s námi.“</p>
<p>„Možná se trochu projedete. Třeba budete muset až do Shop-and-Save v Norwayi.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„No jestli je Bridgton taky bez proudu…“</p>
<p>„Mamka povídala, že všechny kasy a další věci taky potřebujou elektriku.“</p>
<p>V tom měla pravdu.</p>
<p>„Máš ještě ten seznam?“</p>
<p>Poplácal jsem si zadní kapsu.</p>
<p>Zadívala se na Nortona. „Moc mě mrzí, jak to dopadlo s Carlou, Brente. Všechny nás to mrzí.“</p>
<p>„Díky,“ pokýval hlavou. „Vážně díky.“</p>
<p>Rozhostilo se další trapné ticho, které po chvíli přerušil Billy. „Už pojedeme, tati?“ Byl převlečený do džínů a na nohou měl tenisky.</p>
<p>„Jo, už bychom mohli. Jak jsi na tom, Brente?“</p>
<p>„Dej mi ještě jedno pivo na cestu a můžu vyrazit.“</p>
<p>Steffy se zamračila. S filozofií „jednoho na cestu“ nikdy nesouhlasila a neměla ráda ani chlapy, kteří jezdí s plechovkou budweiseru na klíně. Nepatrně jsem na ni kývl a ona pokrčila rameny. Neměl jsem chuť se teď s Brentem dohadovat. Přinesla mu pivo.</p>
<p>„Díky,“ řekl, ale v podstatě nikomu neděkoval, spíš jen tak naprázdno pronesl to slovo. Řekl to podobně, jako děkujete servírce v restauraci. Obrátil se ke mně. „Veď nás, náčelníku.“</p>
<p>„Ještě moment,“ řekl jsem a zamířil do obýváku.</p>
<p>Norton mě následoval a zhrozil se nad břízou, ale mě v tu chvíli nezajímala ani bříza, ani náklady na nové okno. Zahleděl jsem se prosklenými šoupacími dveřmi na jezero. Zatímco jsem řezal stromy, asi o dva stupně se oteplilo a větřík byl teď o něco svěžejší. Čekal jsem, že ta zvláštní ranní mlha bude už určitě pryč, ale nebyla. Naopak se ještě přiblížila. Už zakrývala polovinu jezera.</p>
<p>„Taky už jsem si toho všimnul,“ ozval se za mnou důležitě Norton. „Podle mě je to nějaká teplotní inverze.“</p>
<p>Nelíbilo se mi to. Stoprocentně jsem věděl, že jsem takovou mlhu ještě nikdy neviděl. Především mě znervózňoval ten její dokonale rovný okraj. Nic v přírodě není dokonale rovné; rovnou čáru vymyslel až člověk. A navíc ta čirá, oslnivá bělost, všude úplně stejná a bez jediného zalesknutí vlhkosti. Nacházela se už jen nějakých osm set metrů daleko a ještě výrazněji kontrastovala s modrou vodní hladinou a nebem.</p>
<p>„Pojďte už, tati!“ Billy mě tahal za kalhoty.</p>
<p>Všichni jsme se vrátili do kuchyně. Brent Norton se naposledy ohlédl na strom, který nám vrazil do obýváku.</p>
<p>„Škoda, že to nebyla jabloň, co?“ poznamenal bystře Billy. „To říkala máma. Celkem sranda, že jo?“</p>
<p>„Tvoje máma je vážně číslo, Billy,“ přikývl Norton. Zběžně prohrábl Billymu vlasy a znovu se zahleděl na předek Steffina trička. Ne, tohohle člověka si opravdu nikdy neoblíbím.</p>
<p>„A nechceš jet s námi, Steff?“ zeptal jsem se. Bůhvíproč jsem si najednou přál, aby se k nám přidala.</p>
<p>„Ne, radši zůstanu doma a půjdu plet zahrádku,“ odmítla. Na moment pohlédla na Nortona a pak zpátky na mě. „Mám pocit, že dneska dopoledne jsem tady to jediné, co se nepotřebuje ničím dobíjet.“</p>
<p>Norton se až příliš halasně rozesmál.</p>
<p>Chápal jsem, jak to myslí, ale přesto jsem to zkusil ještě jednou. „Vážně nechceš jet?“</p>
<p>„Vážně,“ odpověděla pevně. „Rozcvička na zahradě mi jenom prospěje.“</p>
<p>„Nebuď zbytečně dlouho na sluníčku.“</p>
<p>„Vezmu si slamák. Až se vrátíte, udělám obložené chleby.“</p>
<p>„Fajn.“</p>
<p>Nastavila mi tvář, abych jí dal pusu. „Jeď opatrně. Povalené stromy můžou být i na Kansas Road.“</p>
<p>„Pojedu.“</p>
<p>„A ty na sebe taky dávej pozor,“ řekla Billymu a dala mu pusu na tvář.</p>
<p>„Dobře, mami.“ Vyrazil ze dveří, jen za ním vrzla síť proti hmyzu.</p>
<p>My s Nortonem jsme vykročili za ním. „Co kdybychom nejdřív zajeli k tobě a odřízli ten strom, co ti spadnul na birda?“ navrhl jsem. Najednou mě napadly tisíce důvodů, proč bychom měli odjezd do města odložit.</p>
<p>„Já se na něj nedokážu ani podívat, dokud se nenajím a nedostanu do sebe dalších pár plechovek tohohle,“ odmítl Norton a zvedl pivo. „Stejně už ho nezachráníme, Dave, kamaráde.“</p>
<p>Nelíbilo se mi ani to, že mi říká kamaráde.</p>
<p>Usadili jsme se všichni na přední sedačce scoutu (vzadu v rohu garáže se jako předzvěst budoucích Vánoc žlutě leskly čepele mého sněžného pluhu značky Fisher) a já vycouval ven. Pod koly nám zapraskaly větrem nanesené větvičky. Steff stála na betonovém chodníčku, který vedl k záhonům se zeleninou na nejzápadnějším konci našeho pozemku. Měla rukavice, v jedné ruce držela zahradnické nůžky a v druhé hrabičky. Nasadila si svůj starý slamák se zvlněnou krempou a do tváře jí dopadal pruh stínu. Dvakrát jsem zlehka zatroubil a ona na pozdrav zvedla ruku s nůžkami. Vyrazili jsme na cestu. Od té doby už jsem svou ženu neviděl.</p>
<p>Na Kansas Road jsme museli jednou zastavit. Od chvíle, kdy tudy projela dodávka Mainské energetiky, se na silnici zřítila poměrně vysoká borovice. Spolu s Nortonem jsme vystoupili a odsunuli ji aspoň natolik, abych se kolem protáhl se scoutem. Měli jsme ruce celé od smůly. Billy nám chtěl pomáhat, ale odehnal jsem ho. Bál jsem se, aby mu nějaká větev nevypíchla oko. Staré stromy mi vždycky připomínaly enty z Tolkienovy úžasné ságy o Pánovi prstenů. Připadaly mi ale jako ti zlí enti. Staré stromy chtějí lidem ubližovat. Nesejde na tom, jestli jdete na sněžnicích, jedete na běžkách, nebo se jen procházíte po lese. Staré stromy vám chtějí ublížit a myslím si, že kdyby mohly, nejradši by vás připravily o život.</p>
<p>Jinak byla Kansas Road volná, jen jsme na několika dalších místech viděli spadlé vedení. Asi půl kilometru za kempem Vicki-Linn ležel v příkopu povalený celý elektrický sloup a těžké dráty měl zamotané kolem vršku jako rozcuchané vlasy.</p>
<p>„To teda byla bouřka,“ prohodil Norton medovým hlasem nacvičeným ze soudní síně; tentokrát se ale nesnažil vypadat důležitě, jen vážně.</p>
<p>„Jo, to byla.“</p>
<p>„Koukej, tati!“</p>
<p>Billy ukazoval na trosky Ellitchovic stodoly. Dvanáct let se unaveně hrbila na zadním poli Thomase Ellitche, po pás zarostlá slunečnicemi a zlatobýlem. Každý podzim jsem si říkal, že další zimu už nevydrží. A každé jaro tam pořád stála. Dnes už ne. Zůstaly jen zubaté trosky a střecha, na které nezbyl téměř žádný šindel. Bylo po ní. A mě to bůhvíproč hluboko uvnitř velice silně, skoro zlověstně zasáhlo. Bouře přišla a nadobro ji rozdrtila.</p>
<p>Norton do sebe naklopil zbytek piva, zmačkal v pěsti plechovku a bez zájmu ji hodil na podlahu. Billy už otevřel pusu, že mu něco řekne, ale pak ji zase zavřel – hodný kluk. Norton byl z New Jersey, kde žádný zákon na vratné láhve a plechovky nemají; nezbývalo mi než mu ten pěticent odpustit, když jsem se každou chvíli sám málem zapomněl.</p>
<p>Billy si začal hrát s rádiem, tak jsem mu řekl, ať zkusí naladit VOXO. Dojel až na 92 FM, ale neozvalo se nic než prázdné šumění. Podíval se na mě a pokrčil rameny. Zamyslel jsem se. Které další stanice vysílaly zpoza té podivné mlhy?</p>
<p>„Zkus WBLM,“ řekl jsem.</p>
<p>Přeladil na druhý konec stupnice. Přešel při tom přes WJBQ-FM a WIGY-FM, které vysílaly jako obyčejně… ale WBLM, nejvýznamnější mainská stanice, která hraje současný rock, mlčela.</p>
<p>„Zvláštní,“ řekl jsem.</p>
<p>„Co?“ zeptal se Norton.</p>
<p>„Nic. Jen přemýšlím nahlas.“</p>
<p>Billy přeladil zpátky na hudební guláš na WJBQ. Za chvíli jsme byli ve městě.</p>
<p>Prádelna Norge u nákupního střediska byla zavřená, protože mincovní pračky bez elektřiny pochopitelně nefungovaly, ale jak Bridgtonská lékárna, tak supermarket Federal Foods měly otevřeno. Parkoviště bylo celkem nacpané, jako uprostřed léta vždycky, a většina aut měla jinou než mainskou značku. Tu a tam postávaly na slunci hloučky lidí, chlapi pohromadě s chlapama, ženské se ženskýma, a rozumovali o bouřce.</p>
<p>Zahlédl jsem paní Carmodyovou, obchodnici s vycpanými zvířaty a vodou z vykotlaných pařezů. Zaplula do supermarketu vymóděná v úžasném kanárkově žlutém kalhotovém kostýmu. Na jednom předloktí nesla zavěšenou kabelku velikosti menšího cestovního kufru. Pak kolem mě proburácel nějaký idiot na yamaze, přední nárazník minul jen o pár centimetrů. Měl džínovou bundu a zrcadlovky, ale jel bez helmy.</p>
<p>„Koukej na toho debila,“ zavrčel Norton.</p>
<p>Objel jsem celé parkoviště a hledal nějaké dobré místo. Žádné tu nebylo. Už jsem se začínal smiřovat s tím, že budeme muset jít až z druhého konce pěšky, když se na mě usmálo štěstí. Hned z první řady přede dveřmi do obchodu couval světle zelený cadillac velikosti slušné osobní jachty. Jakmile vyjel ven, vklouzl jsem na jeho místo.</p>
<p>Svěřil jsem Billymu Steffin seznam. Bylo mu sice teprve pět, ale nápisy na výrobcích přečíst uměl. „Vezmi si košík a začni. Já zatím cinknu mámě. Pan Norton ti pomůže. A já jsem za chvíli u vás.“</p>
<p>Vystoupili jsme a Billy okamžitě chytil pana Nortona za ruku. Když byl menší, učili jsme ho, že když jde přes parkoviště, vždycky se musí někoho držet za ruku, a zatím se toho zvyku nezbavil. Norton se na okamžik zatvářil překvapeně, ale pak se pousmál. Skoro jsem mu i odpustil, jak osahával Steff pohledem. Společně vešli do supermarketu.</p>
<p>Já jsem zamířil k telefonnímu automatu, který stál u zdi mezi lékárnou a prádelnou. Nějaká zapocená žena v tmavočervených opalovačkách tam opakovaně mačkala tlačítko pro přerušení hovoru. S rukama v kapsách jsem se postavil za ní a zamyslel jsem se, proč si o Steff dělám takové starosti, a proč by ty starosti měly nějak souviset s tou bílou, ale nelesknoucí se mlhou, s rozhlasovými stanicemi, které přestaly vysílat… a s projektem Arrowhead.</p>
<p>Žena v tmavočervených opalovačkách měla spálená a pihovatá široká ramena. Vypadala jako přerostlé zpocené, oranžové dítě. Praštila sluchátkem do vidlice, otočila se k lékárně a vtom si všimla mě.</p>
<p>„Ani tam nic nehažte,“ poradila mi. „Pořád jen tá-tá-tá.“ Naštvaně odešla.</p>
<p>Měl jsem nutkání plácnout se do čela. Pochopitelně, někde spadly telefonní dráty. Některé sice vedly pod zemí, ale rozhodně ne všechny. I tak jsem telefon zkusil. Steff o místních telefonních automatech říká, že jsou paranoidní. Desetník se do nich neháže rovnou, nejdřív se vám ozve oznamovací tón a vy zkusíte zavolat. Když to někdo zvedne, spojení se automaticky přeruší a musíte vhodit desetník dřív, než vám člověk na druhé straně zavěsí. Je to otravný systém, ale tentokrát jsem díky němu ušetřil desetník. Neozval se mi oznamovací tón. Přesně jak povídala ta dáma, pořád jen tá-tá-tá.</p>
<p>Zavěsil jsem a pomalu jsem zamířil k supermarketu, právě včas, abych se stal svědkem takového menšího komického výstupu. Postarší pár se v živém hovoru blížil ke vchodovým dveřím. A v tom živém hovoru narazili přímo do nich. Sklo se otřáslo a paní překvapeně vyjekla. Nechápavě se na sebe podívali. Pak se rozesmáli, stařík s jistou námahou své manželce dveře otevřel – tyhle automatické dveře na fotobuňku jsou docela těžké – a vešli dovnitř. Výpadek elektřiny vás zaskočí při stovce nejrůznějších příležitostí.</p>
<p>Roztáhl jsem si dveře po nich a okamžitě jsem si uvědomil, že neběží klimatizace. Obyčejně ji mají v létě zapnutou na takový výkon, že kdybyste v supermarketu zůstali přes hodinu, skončili byste s omrzlinami.</p>
<p>Jako většina moderních obchodů byl i Federal Foods koncipován jako jakýsi Skinnerův box – moderní marketingové postupy vidí ve všech zákaznících bílé krysy. Věci, které opravdu potřebujete, základní potraviny jako chleba, mléko, maso, pivo a mražené obědy, se vždycky nacházejí v tom nejvzdálenějším koutu. Abyste se k nim dostali, musíte projít kolem všech druhů zboží, které moderního člověka lákají ke koupi – od zapalovačů až po gumové kosti pro psy.</p>
<p>Za vchodovými dveřmi byla ulička s ovocem a zeleninou. Rozhlédl jsem se po ní, ale Nortona ani svého syna jsem tu nikde neviděl. Postarší paní, která před chvíli narazila do dveří, si prohlížela grepy. Její manžel připravil síťovku, aby měli kam nákup ukládat.</p>
<p>Prošel jsem uličkou a odbočil doleva. Našel jsem je ve třetí uličce. Billy dumal nad řadami pytlíků s pudinky a instantními moučníky. Norton mu stál za zády a zíral do Steffina seznamu. Tvářil se tak zmateně, že jsem se musel usmát.</p>
<p>Propletl jsem se mezi napůl plnými košíky (Steff evidentně nebyla jediná, koho popadla křečkovská mánie) a okounějícími zákazníky až k nim. Norton vzal z horního regálu dvě plechovky dortové náplně a postavil je do vozíku.</p>
<p>„Jak vám to jde?“ oslovil jsem je a Norton se ke mně s viditelnou úlevou otočil.</p>
<p>„Docela dobře, co, Billy?“</p>
<p>„Jasně,“ přikývl Billy, ale neodpustil si poněkud povýšenou poznámku: „Pan Norton toho spoustu taky nedokáže přečíst, tati.“</p>
<p>„Ukaž,“ vzal jsem si seznam.</p>
<p>Norton si každou z položek, kterou už s Billym vzali – bylo jich asi deset, včetně mléka a šestibalení coly – úhledně, právnicky odfajfkoval. Dalších zhruba deset věcí ještě zbývalo.</p>
<p>„Musíme se vrátit k ovoci a zelenině,“ řekl jsem. „Chce nějaká rajčata a okurky.“</p>
<p>Billy začal otáčet košík a Norton poznamenal: „Měl by ses zajít podívat ke kasám, Dave.“</p>
<p>Došel jsem se tam podívat. Nic podobného jsem v životě neviděl. Leda snad v novinách, kde podobné fotky, vždycky v doprovodu nějakého vtipného titulku, otiskují během okurkové sezóny. Byly otevřené jen dvě kasy a obě fronty lidí, kteří čekali na spočítání nákupu, se táhly až za téměř vybrakované regály s chlebem, za nimi se stáčely doprava a u boxů s mraženými potravinami mizely z dohledu. Žádná z nových počítačových registračních pokladen nefungovala. V otevřených uličkách seděly dvě utrápené dívky a sčítaly nákupy na kapesních kalkulačkách. U každé z nich stál jeden ze zástupců vedoucího supermarketu, Bud Brown a Ollie Weeks. Ollie mi byl docela sympatický, ale Buda Browna jsem moc nemusel, protože se obyčejně choval jako nějaký Charles de Gaulle supermarketového světa.</p>
<p>Když dívky překontrolovaly svůj součet, Bud nebo Ollie připnuli k zákazníkovu šeku nebo bankovkám účtenku a přihodili vše do krabice, kterou používali jako provizorní pokladnu. Všichni vypadali zpocení a unavení.</p>
<p>„Doufám, že sis vzal něco pěkného na čtení,“ podotkl Norton, když se vynořil vedle mě. „V té frontě si chvíli postojíme.“</p>
<p>Znovu jsem si vzpomněl na Steff, jak čeká sama doma, a projela mnou nová další vlna znepokojení. „Běž si zařídit svůj nákup,“ řekl jsem mu. „My už s Billym ten zbytek zvládneme.“</p>
<p>„Mám vzít pár piv i pro tebe?“</p>
<p>Zamyslel jsem se nad tím, ale ani přes to obnovení přátelských vztahů jsem neměl chuť strávit odpoledne tím, že bych se s Brentem Nortonem opíjel. Rozhodně ne v době, kdy se kolem našeho domu dělo tolik divných věcí.</p>
<p>„Promiň, Brente,“ odpověděl jsem, „pivo budu muset nechat na později.“</p>
<p>Měl jsem pocit, že mu trochu ztuhl výraz ve tváři. „Dobře,“ odvětil krátce a odešel. Vtom mě za košili zatahal Billy.</p>
<p>„Mluvil jsi s mámou?“</p>
<p>„Ne. Telefon nefungoval. Asi spadly i tyhle dráty.“</p>
<p>„Máš o ni strach?“</p>
<p>„Ne,“ zalhal jsem. Měl jsem strach, i když jsem sám netušil proč. „Samozřejmě že nemám. Ty jo?“</p>
<p>„Néééé…“ Ale měl. Vypadal dost nesvůj. Měli jsme se sebrat a vrátit se. Ale možná bylo pozdě už v téhle chvíli.</p><empty-line /><p>III. Blíží se mlha.</p>
<p>K oddělení s ovocem a zeleninou jsme se propracovávali jako lososi, když táhnou proti proudu. Zahlédl jsem pár známých tváří – Mikea Hatlena, jednoho z našich radních, paní Repplerovou ze základní školy (kde děsila bůhvíkolik generací třeťáků a teď se tu ušklíbala nad ananasovými melouny), paní Trumanovou, která občas hlídala Billyho, když jsme si se Steff chtěli někam vyrazit –, ale většinou to byli dovolenkáři, kteří se přišli zásobit konzervovanými potravinami a vtipkovali tu spolu, jak teď žijí „v divočině“ se vším všudy. Pult s čerstvými uzeninami byl probraný stejně důkladně jako krabice se šestákovými romány na dobročinném bazaru; nezůstalo nic kromě pár balíčků boloňského salámu, trošky zapečených těstovin a jedné osamělé, falické klobásy.</p>
<p>Přidal jsem do košíku rajčata, okurky a skleničku majonézy. Chtěla slaninu, ale žádná tu nezbyla. Vzal jsem místo ní boloňský salám, i když ten většinou pozřu jen s krajním sebezapřením, protože nedokážu vyhnat z hlavy tu zprávu Úřadu pro potraviny a léčiva, že každé balení obsahuje drobné množství hmyzích ostatků – takový bonus započtený v ceně.</p>
<p>„Hele,“ ozval se Billy, když jsme zabočili do čtvrté uličky. „Támhle jsou vojáci.“</p>
<p>Byli tam dva, jejich šedohnědé uniformy výrazně vystupovaly na mnohem jasnějším pozadí letního a sportovního oblečení. Vzhledem k tomu, že projekt Arrowhead sídlil jen nějakých padesát kilometrů daleko, byli jsme tu na občasné návštěvy nějakých těch pánů od armády zvyklí. Tihle dva bažanti se podle všeho ještě ani nemuseli holit.</p>
<p>Sklopil jsem oči ke Steffinu seznamu a zjistil jsem, že máme všechno… ne, skoro, ale ještě ne úplně. Úplně dospod, jako by ji to napadlo až na poslední chvíli, naškrábala: <emphasis>Láhev Lancers? </emphasis>To mi přišlo jako dobrý nápad. Dát si večer, až Billy odpadne do postele, pár skleniček vína a pak se před spaním pěkně dlouze a zvolna pomilovat.</p>
<p>Nechal jsem vozík stát, propracoval jsem se uličkou k vínům a vzal jednu láhev. Když jsem se vracel, procházel jsem kolem velkých dvojitých dveří do skladu a zaslechl jsem odtud neochvějný řev slušně velkého generátoru.</p>
<p>Usoudil jsem, že bude nejspíš dost velký na to, aby dokázal udržet chladicí boxy v chladu, ale zase ne tak velký, aby mohl pohánět i vchodové dveře, pokladny a všechno další elektrické vybavení. Znělo to, jako kdyby tam vzadu vrčela motorka.</p>
<p>Sotva jsme se zařadili do fronty, objevil se Norton. Nesl si dvě šestibalení piva Schlitz Light, bochník chleba a tu klobásu, které jsem si všiml před pár minutami. Postavil se do fronty za nás. Bez klimatizace bylo v supermarketu dost vedro a mně blesklo hlavou, proč někoho ze zaměstnanců nenapadne aspoň zapřít dveře, aby zůstaly otevřené. Před chvílí jsem si o dvě uličky vedle všiml Buddyho Eagletona v té červené zástěře, jen tam okouněl a nic pořádného nedělal. Generátor monotónně vrčel. Začínala mě z toho bolet hlava.</p>
<p>„Dej si ty věci k nám, než ti něco upadne,“ řekl jsem.</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Fronty se teď táhly až za mražené potraviny; lidi museli každou chvíli uhýbat někomu, kdo se chtěl dostat k boxům, takže bylo slyšet samé „s dovolením“ a „promiňte“. „To zas bude den na píču,“ ozval se nevrle Norton a já se trochu zamračil. Takhle drsná mluva nebyla právě vhodná pro Billyho uši.</p>
<p>Když se fronta pohnula kupředu, řev generátoru se trochu ztišil. Začali jsme se s Nortonem bavit chvíli o tom, chvíli o onom, bedlivě jsme se vyhýbali veškerým zmínkám o tom nepříjemném pozemkovém sváru, který skončil až před obecním soudem, a drželi jsme se spíš takových věcí jako baseballu a počasí. Nakonec jsme svou skrovnou zásobu společenských témat vyčerpali a oba jsme zmlkli. Billy se ošíval vedle mě. Fronta se plazila kupředu. Teď jsme měli po pravici mražené obědy a po levici dražší vína a šampaňské. Když jsme postoupili k levnějším vínům, napadlo mě, že bych mohl vzít láhev Ripplu, vína mého bouřlivého mládí. Nevzal jsem ji. Zas tak bouřlivé mládí to stejně nebylo.</p>
<p>„Proč sakra nemůžou pohnout kostrou, tati?“ zeptal se Billy. Pořád vypadal dost nesvůj a vtom, na okamžik, se ta mlha nepokoje, která se usadila uvnitř ve mně, trochu rozestoupila a na mě vykouklo cosi z druhé strany – oslnivá, kovová tvář strachu. Pak ten pocit přešel.</p>
<p>„Jen klid, indiáne,“ řekl jsem.</p>
<p>Už jsme se dostali až k regálům s chlebem – do místa, kde se obě fronty stáčely doleva. Viděli jsme na kasy, na ty dvě otevřené, i na zbylé čtyři, opuštěné, s malými cedulkami na nehybných posuvných pásech, na nichž stálo vyberte si prosím jinou pokladnu a winston. Za kasami se nacházelo velké, dělené okno se zrcadlovým sklem, s výhledem na parkoviště a křižovatku státních silnic č. 117 a č. 302 vzadu. Výhled částečně zastiňovaly bílé zadní stěny billboardů inzerujících aktuální slevy a nejnovější dárek, jímž byla sada knih s názvem <emphasis>Encyklopedie Matky přírody. </emphasis>Stáli jsme ve frontě, která nás nakonec měla dovést k pokladně, nad níž měl dohled Bud Brown. Pořád jsme ale před sebou měli asi třicet lidí. Nejsnáz se mezi nimi dala rozpoznat paní Carmodyová v tom zářivě žlutém kalhotovém kostýmu. Vypadala jako reklama na žlutou zimnici.</p>
<p>Najednou se v dálce rozezněl pronikavý jekot. Rychle sílil a brzy přešel v divoké jódlování policejní sirény. Na křižovatce se ozvalo troubení, pak skřípění brzd a pneumatik. Neviděl jsem tam – měl jsem výhled na opačnou stranu –, ale podle hlasitosti sirény se dalo poznat, kdy se policejní vůz přiblížil k supermarketu, minul ho a začal se vzdalovat. Pár lidí opustilo frontu, ale moc jich nebylo. Čekali příliš dlouho na to, aby riskovali, že přijdou o místo.</p>
<p>Norton se šel podívat; věci měl v našem košíku. Po chvíli se vrátil a zařadil se zpátky do fronty. „Místní poldové,“ řekl.</p>
<p>Pak začala ječet městská požární siréna, pozvolna vystoupala k pronikavému vřeštění, o něco zvolnila, pak začala znovu stoupat. Billy mě chytil za ruku – pevně ji sevřel. „Co je to, tati?“ zeptal se, a hned nato: „Nestalo se nic mamce?“</p>
<p>„Nejspíš požár někde na Kansas Road,“ ozval se Norton. „Ty spadlé dráty po bouřce. Za chvilku tudy pojedou hasiči.“</p>
<p>Tím získalo moje znepokojení jasný tvar. Spadlé dráty ležely i na <emphasis>naší </emphasis>zahradě.</p>
<p>Bud Brown řekl něco pokladní, na kterou dohlížel; natahovala krk, aby viděla, co se děje. Začervenala se a začala znovu ťukat čísla na kalkulačce.</p>
<p>Nechtěl jsem stát v téhle frontě. Najednou jsem v ní za nic na světě nechtěl stát. Jenže se znovu pohnula kupředu a byl bych blázen, kdybych ji teď opustil. Už jsme se dostali ke kartónům cigaret.</p>
<p>Někdo se protlačil vchodovými dveřmi, nějaký mladík. Myslím, že to byl ten kluk, co jsme ho málem porazili, když jsme přijížděli, ten bez helmy na yamaze. „Mlha!“ zařval na celý obchod. „Měli byste se jít podívat na tu mlhu! Valí se sem po Kansas Road!“ Lidi se po něm ohlíželi. Oddechoval, jako kdyby pěkný kus cesty běžel. Nikdo nic neříkal. „Měli byste to vidět, vážně,“ zopakoval, tentokrát spíš defenzivně. Lidi se na něj dívali a někteří přešlapovali, ale nikdo nechtěl přijít o místo ve frontě. Těch pár nakupujících, kteří se ještě do žádné fronty nezařadili, nechalo vozíky stát a prošlo mezi volnými kasami, aby zjistili, o čem to mluví. Vysoký chlap v letním klobouku s kašmírovou páskou (přesně takovém, jaký nevidíte téměř nikde jinde než v televizních reklamách na pivo zasazených na nějaké zahradní grilování) trhnutím otevřel dveře a několik lidí – deset, možná dvanáct – společně s ním vyšlo ven. Mladík se k nim přidal.</p>
<p>„Nevětrejte zbytečně, máme tu klimošku,“ zahlásil jeden z vojáků a pár lidí se zasmálo. Já ne. Já jsem viděl, jak se mlha blíží po jezeře.</p>
<p>„Nechceš se tam taky zaběhnout podívat, Billy?“ ozval se Norton.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl jsem bez rozmýšlení za něj.</p>
<p>Fronta opět postoupila o kus dopředu. Lidi natahovali krky a vyhlíželi mlhu, o které mluvil ten mladík, ale nebylo vidět nic než jasné modré nebe. Někdo prohodil, že si ten kluk určitě dělal srandu. Kdosi další odpověděl, že ani ne před hodinou viděl takovou divnou mlhu nad jezerem. Siréna pořád ještě ječela. Nelíbilo se mi to. Skoro jako by zvěstovala nějakou opravdu kolosální zkázu.</p>
<p>Další lidi se vyšli podívat ven. Několik jich dokonce opustilo svá místa ve frontě, což trochu urychlilo postup. Pak dovnitř strčil svou prošedivělou hlavu starý John Lee Frovin, který dělá automechanika u pumpy Texaco, a křikl: „Haló! Nemá tady někdo foťák?“ Rozhlédl se, pak hlavu zase vystrčil.</p>
<p>To zvedlo novou vlnu vzrušení. Jestli to stálo za vyfocení, pak to určitě stálo i za vidění.</p>
<p>Najednou se supermarketem rozlehl chraplavý, ale i tak silný hlas paní Carmodyove: „Nechoďte tam!“</p>
<p>Všichni se k ní otočili. Uspořádaný dvojstup front se začínal rozpadat, jak se lidi odcházeli podívat na mlhu, odtahovali se od paní Carmodyové nebo se motali kolem a hledali své přátele. Jedna poměrně pěkná mladá dáma v brusinkovém tričku a tmavozelených kalhotách si paní Carmodyovou zamyšleně přeměřovala pohledem. Několik oportunistů využilo nastalé situace k tomu, aby si polepšili o pár míst. Pokladní vedle Buda Browna se znovu ohlížela přes rameno a Brown jí dlouhým prstem poklepal na záda. „Věnujte se tomu, co děláte, Sally.“</p>
<p>„Nechoďte tam!“ zaječela znovu paní Carmodyová. „Je to smrt! Cítím, že tam venku je smrt!“</p>
<p>Bud a Ollie Weeks, kteří ji oba znali, se tvářili jen netrpělivě a podrážděně, ale dovolenkáři v jejím okolí se začali bez ohledu na svá místa ve frontě moudře rozestupovat. Bezdomovci ve velkých městech působí stejně, lidi se od nich odtahují, jako kdyby od nich mohli chytit nějakou nakažlivou chorobu. Ale kdo ví? Možná by mohli.</p>
<p>Události se začínaly řítit čím dál rychleji a nesouvisleji. Do obchodu vklopýtal nějaký muž. Tekla mu krev z nosu. „Něco v tý mlze!“ vykřikl a Billy se přitiskl k mé noze – nevím, jestli ho víc vylekal mužův rozbitý nos, nebo jeho slova. „Něco v tý mlze! Něco v tý mlze odneslo Johna Lee! Něco –“ Dovrávoral k polici se zahradním hnojivem pod oknem a posadil se na ni. „<emphasis>Něco v tý mlze odneslo Johna Lee a já slyšel, jak řve!</emphasis>“</p>
<p>Situace se proměnila. Všeobecná nervozita vyvolaná bouří, policejní a pak i požární sirénou, výpadkem proudu, který americkou psýchu aspoň trochu vykolejí vždy, a vytrvale bytnějící atmosférou neklidu z toho, že je něco… že je něco <emphasis>jinak </emphasis>(nenapadá mě, jak to lépe popsat), způsobila, že se celá masa lidí dala do pohybu.</p>
<p>Ne že by se všichni někam rozběhli. To ne, to byste si z toho měli úplně mylný dojem. Nikdo nikam neběžel – nebo přinejmenším většina nikam neběžela. Ale šli. Někteří došli prostě jen k té velké výloze za kasami, aby se podívali ven. Jiní zamířili i s nezaplaceným nákupem v ruce ze dveří. Bud Brown je hned začal sekýrovat a důležitě na ně pokřikovat: „Hej, pane! Ještě jste za to nezaplatil! Hej, vy! Vraťte se zpátky s těmi rohlíky!“</p>
<p>Někdo se mu začal smát. Doslova hýkal smíchy a působilo to tak komicky, že se i ostatní začali usmívat. Usmívali se, ale tvářili se zmateně, nejistě a nervózně. Pak se nahlas rozesmál další člověk a Brown celý zrudl. Právě se kolem něj tlačila nějaká paní, aby se podívala z okna – u skleněných tabulí už postávala řada zvědavců jako u děravého plotu kolem staveniště –, Bud jí vytrhl krabici hub a ona se na něj rozkřikla: „Vraťte mi moje houbičky!“ Tahle nezvyklá zdrobnělina ohromně rozesmála další dva muže, kteří stáli opodál – a v supermarketu to opravdu začínalo vypadat jako v blázinci. Paní Carmodyová znovu zahalekala, ať tam nikdo nechodí. Požární siréna bez ustání ječela, jako nějaká stará hysterka, která u sebe doma vyplašila vandráka. A Billy se rozbrečel.</p>
<p>„Tati, proč je ten pán od krve? Proč je ten pán od krve?“</p>
<p>„Je v pořádku, Bille, jen se mu spustila krev z nosu, nic se mu nestalo.“</p>
<p>„Co myslel tím, že je něco v mlze?“ zeptal se Norton. Mračil se, což mělo patrně znamenat, že neví, co si o tom má myslet.</p>
<p>„Tati, já mám strach,“ zafňukal Billy. „Můžeme jet domů?“</p>
<p>Někdo do mě vrazil tak hrubě, že jsem zavrávoral. Zvedl jsem Billyho do náruče. I já jsem měl strach. Zmatek rostl. Sally, pokladní vedle Buda Browna, se začala zvedat a on ji popadl za límec červené haleny. Halena se roztrhla. Sally zkřivila tvář, plácla ho přes ruku a zaryla do ní nehty. „<emphasis>Dejte ze mě ty pracky pryč!</emphasis>“ rozkřikla se.</p>
<p>„Co si na mě budeš otvírat hubu, ty náno,“ opáčil Brown, ale bylo vidět, že ho tím dost zaskočila.</p>
<p>Znovu se po ní natáhl, ale Ollie Weeks ho zostra okřikl: „Bude! Zklidni se!“</p>
<p>Někdo další vykřikl. Vyložená panika zatím nepanovala, ale pomalu se mezi nás začínala vkrádat. Oběma dveřmi proudili lidi ven. Ozval se řinkot skla a na podlaze zašuměla coca-cola.</p>
<p>„Co to sakra je?“ zvolal Norton.</p>
<p>Venku se totiž začínalo stmívat… i když to není úplně přesné. V první chvíli mě nenapadlo, že se stmívá, ale že v obchodě zhasla světla. Čistě reflexivně jsem zvedl oči k zářivkám – a nebyl jsem sám. Na okamžik, než jsem si vzpomněl na výpadek proudu, jsem si myslel, že za tu proměnu světla mohou skutečně ony. Pak mi ale došlo, že byly zhasnuté po celou dobu, co jsme byli v supermarketu, a dosud se mi tu takové šero nezdálo. Pak jsem to pochopil, ještě před tím, než lidi u oken začali pokřikovat a ukazovat.</p>
<p>Blížila se mlha.</p>
<p>Na parkoviště se vlila vjezdem z Kansas Road a i takhle zblízka vypadala úplně stejně, jako když jsme si jí prvně všimli na protějším břehu jezera. Byla bílá a jasná, ale vůbec neodrážela sluneční paprsky. Postupovala rychle a zastínila už většinu slunce. Místo něj teď visela na obloze jen stříbrná mince, jako zimní měsíc v úplňku schovaný za hodně řídkým mrakem.</p>
<p>Rozlévala se lenivým tempem. Bůhvíproč jsem si při pohledu na ni vzpomněl na tu včerejší průtrž mračen. V přírodě existují mocné síly, které málokdy poznáme na vlastní kůži – zemětřesení, hurikány, tornáda –, a ačkoli jsem rozhodně neviděl všechny, viděl jsem dost na to, abych tušil, že se všechny pohybují tímhle líným, hypnotickým tempem. Přikovají vás na místě, stejně jako Billyho a Steffy včera večer přikoval na místě ten pohled z našeho okna.</p>
<p>Mlha se bez zájmu převalila přes dvouproudou asfaltku a vymazala nám ji z dohledu. Pak pohltila celý domek McKeonových pěkně rekonstruovaný v holandském koloniálním slohu. Chvíli z té běloby ještě vykukovalo první patro vedlejšího zanedbaného činžáku, ale pak zmizelo i to. Potom se ztratily značky při vjezdu na parkoviště – nejprve se rozplynulo špinavě bílé pozadí a černý nápis držte se vpravo se ještě pár okamžiků vznášel v nicotě. Potom začala mizet auta.</p>
<p>„Co to sakra je?“ zeptal se znovu Norton a tentokrát se mu slyšitelně zadrhl hlas.</p>
<p>Mlha postupovala a se stejnou lehkostí požírala modré nebe i čerstvě položený černý asfalt. Ještě ve vzdálenosti deseti metrů byla demarkační čára zcela jasně zřetelná. Měl jsem nesmyslný pocit, že sleduju nějaký hodně vydařený vizuální efekt, nějaký vysněný trik z dílny Willyse O’Briana nebo Douglase Trumbulla. Všechno se dělo tak rychle. Modré nebe se zúžilo na pouhý pruh, pak na proužek, pak na tenounkou linku. Pak zmizelo. Prázdná běloba se přitiskla až ke sklu široké výlohy. Dohlédl jsem skrz ni k odpadkovému koši asi metr daleko, ale o moc dál ne. Matně jsem rozeznával přední nárazník našeho scouta.</p>
<p>Nějaká žena se rozječela, velice hlasitě a dlouze. Billy se ke mně přitiskl ještě pevněji. Třásl se po celém těle jako uzlík volných drátů, kterými probíjí proud o vysokém napětí.</p>
<p>Jakýsi muž vykřikl a vyrazil jednou z opuštěných uliček ke dveřím. Právě to asi nakonec odstartovalo masový úprk. Lidi se jeden přes druhého hnali do mlhy.</p>
<p>„<emphasis>Hej!</emphasis>“ zařval Brown. Nevím, jestli měl vztek, strach, nebo oboje. Obličej mu skoro zfialověl. Na krku mu vystoupily žíly, tlusté skoro jako kabely k autobaterii. „<emphasis>Hej, lidi, to si nemůžete odnášet. Vraťte sem všechny ty věci, to je krádež!</emphasis>“</p>
<p>Lidi se dál hrnuli ven, jen někteří odhodili věci stranou. Pár se jich rozjařeně smálo, ale těch byla menšina. Vyšli ven do mlhy a nikdo z nás, kdo jsme zůstali uvnitř, je už nikdy neviděl. Otevřenými dveřmi pronikal do supermarketu nevýrazný, štiplavý pach. Přede dveřmi se pomalu hromadil dav. Lidi se tlačili a postrkovali. Začínala mě bolet ramena z toho, jak jsem držel Billyho. Byl už docela těžký; Steff o něm občas říkala, že je její macek.</p>
<p>Norton se od nás odtrhl a zvolna zamířil ke dveřím. Tvářil se zamyšleně a trochu pobaveně.</p>
<p>Přendal jsem si Billyho do druhé ruky, abych Nortona stačil chytit, než se mi vzdálí z dosahu. „Já bych tam nechodil,“ řekl jsem.</p>
<p>Otočil se ke mně. „Cože?“</p>
<p>„Radši počkáme a uvidíme.“</p>
<p>„Co uvidíme?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Nemyslíš si snad –“ začal, když vtom se z mlhy ozval křik.</p>
<p>Norton zmlkl. Strkanice u dveří se zarazila, potom obrátila směr. Halas vzrušené konverzace, pokřikování a volání utichl. Tváře lidí u dveří najednou vypadaly prázdné, bledé a dvourozměrné.</p>
<p>Křik v mlze neutichal, konkuroval požární siréně. Nechápal jsem, jak mohly lidské plíce pojmout tolik vzduchu. „Proboha,“ vydechl Norton a projel si rukou ve vlasech.</p>
<p>Vtom křik náhle ustal. Ne že by pozvolna odumřel, něco ho rázně uťalo. Ještě jeden člověk vyšel ven, svalnatý chlap v keprových kalhotách. Myslím, že chtěl zachránit toho, kdo tam křičel. Ještě chvíli ho tam venku bylo vidět, skrz sklo a mlhu, jako kdybyste někoho sledovali přes mléčnou pěnu v úzké sklenici. Potom (pokud vím, byl jsem jediný, kdo si toho všiml) se objevilo cosi za ním, šedý stín v moři běloby. A měl jsem pocit, že ten chlap v keprových kalhotách do mlhy ani tak nevběhl, jako ho tam spíš něco <emphasis>strhlo</emphasis>, jen překvapením zamával rukama.</p>
<p>Na chvíli zavládlo v supermarketu naprosté ticho.</p>
<p>Venku se zničehonic rozzářilo souhvězdí měsíců. Sodíkové lampy na parkovišti, nepochybně napájené podzemními elektrickými kabely, se právě probudily k životu.</p>
<p>„Nechoďte tam,“ pronesla paní Carmodyová ještě skřehotavějším hlasem. „Venku na vás čeká smrt.“</p>
<p>Najednou nikdo neměl chuť jí odporovat nebo se jí smát.</p>
<p>Zvenku se ozval další výkřik, tentokrát tlumený a poměrně vzdálený. Billy v mé náruči ztuhl.</p>
<p>„Co se to děje, Davide?“ zeptal se Ollie Weeks. Opustil své místo u pokladny. Na kulaté, hladce oholené tváři se mu perlily velké kapky potu. „Co to je?“</p>
<p>„Ať se propadnu, jestli mám nejmenší představu,“ odpověděl jsem. Ollie vypadal dost vyděšeně. Byl to starý mládenec, žil v pěkném domku u Highland Lake a občas si rád přihnul v baru na Pleasant Mountain. Na baculatém malíčku levé ruky nosil prsten se safírem. Loni v únoru vyhrál nějaké peníze ve státní loterii. Ten prsten si koupil za výhru. Vždycky jsem měl pocit, že se Ollie tak trochu bojí holek.</p>
<p>„Já to nechápu,“ řekl.</p>
<p>„Já taky ne. Billy, asi tě zase postavím na zem. Budu tě držet za ruku, ale už tě neunesu, jo?“</p>
<p>„Máma,“ zašeptal.</p>
<p>„Určitě je v pořádku,“ řekl jsem. Musel jsem ho nějak uklidnit.</p>
<p>Prošel kolem nás ten dědula, co mu patří sekáč vedle Restaurace u Jona, zachumlaný do starého školního svetru s velkým písmenem na prsou, ve kterém chodí od jara do zimy. „Podle mě je to mračno zplodin z těch chemiček v Rumfordu a South Paris,“ pronesl nahlas a zahnul do uličky s volně prodejnými léky a toaletním papírem.</p>
<p>„Pojďme odsud vypadnout, Davide,“ navrhl Norton nepřesvědčivě. „Co kdybychom –“</p>
<p>Ozvala se rána. Zvláštní tupá rána, kterou jsem doslova cítil v chodidlech, jako kdyby se celá budova najednou o metr propadla. Několik lidí vyjeklo strachem a překvapením. Rozezněl se cinkot a břinkot lahví, které se nakláněly z regálů a padaly na dlaždičkovou podlahu. Z jednoho širokého okna přední výlohy vypadl kus skla ve tvaru jednoho dílku pizzy a všiml jsem si, že dřevěné rámy, ve kterých těžké skleněné tabule držely, se na několika místech prohnuly a popraskaly.</p>
<p>Požární siréna zničehonic utichla.</p>
<p>Rozhostilo se ticho, ticho, při kterém jen se zatajeným dechem čekáte, co se bude dít dál. Byl jsem omráčený a otupělý a v hlavě se mi bůhvíproč vynořila jedna vzpomínka z mládí. Když ještě Bridgton tvořilo pouhých pár chalup kolem křižovatky, vzal mě sem táta jednou s sebou na nákup. Dlouho se pak vybavoval u pultu a já si přes sklo prohlížel hromádky bonbónů a žvýkačky za dva centy. Právě přišla lednová obleva. Bylo slyšet jen kapání roztátého sněhu, který na obou rozích krámu stékal pozinkovanými okapy do sudů na dešťovou vodu. Prohlížel jsem si lízátka, špičky a větrníky. Tajemné žluté polokoule stropních světel promítaly na zem děsivé stíny posledního letního pluku mrtvých much. Prcek David Drayton se svým tátou, slavným malířem Adrewem Draytonem, jehož obraz <emphasis>Osamělá Christine </emphasis>visel v Bílém domě. Prcek David Drayton, který tu okukoval sladkosti a obrázky ze žvýkaček s Davym Crockettem a začínalo se mu chtít čurat. A venku tíživá, vzdouvající se nažloutlá mlha lednové oblevy.</p>
<p>Vzpomínka minula, ale velice zvolna.</p>
<p>„Lidi!“ rozkřikl se Norton. „Všichni tady, poslouchejte!“</p>
<p>Ohlédli se na něj. Norton zvedl obě ruce a roztáhl prsty jako politický kandidát, který právě přijímá veřejnou poctu.</p>
<p>„Chodit ven může být nebezpečné!“ křikl Norton.</p>
<p>„Proč?“ zavolala na něj jedna žena. „Já mám doma děti! Musím se k nim vrátit!“</p>
<p>„Venku čeká smrt!“ zopakovala důrazně paní Carmodyová. Stála u desetikilových pytlů s hnojivem vyskládaných pod oknem a vypadalo to, že se jí nafukuje obličej – jako kdyby otékala.</p>
<p>Jeden mladík do ní nečekaně tvrdě strčil a ona si s překvapeným zafuněním kecla na pytle. „Drž hubu, ty stará rašple! Nech si ty pitomý kecy pro sebe!“</p>
<p>„Prosím vás!“ rozkřikl se znovu Norton. „Když chvíli počkáme, až se to trochu rozežene a bude vidět –“</p>
<p>Zvedla se vlna protichůdných reakcí.</p>
<p>„Má pravdu,“ zvolal nějaký muž, aby ho bylo přes ten halas slyšet. „Musíme zůstat v klidu.“</p>
<p>„Podle mě to bylo zemětřesení,“ ozval se jeden muž v brýlích. Měl příjemný hlas. V jedné ruce nesl balení hamburgerů a pytlík housek, za druhou se ho držela holčička zhruba o rok mladší než Billy. „Podle mě to bylo zemětřesení.“</p>
<p>„Před čtyřma lety bylo zemětřesení v Naples,“ přitakal jeden místní tlouštík.</p>
<p>„To bylo v Cascu,“ opravila ho okamžitě jeho manželka. Z jejího tónu bylo zřejmé, že je zvyklá celý život někoho opravovat.</p>
<p>„V Naples,“ zopakoval místní tlouštík, ale už s menší jistotou.</p>
<p>„V Cascu,“ trvala na svém jeho žena a tlouštík kapituloval.</p>
<p>Kdesi opožděně spadla na zem konzerva, kterou ta rána, zemětřesení, nebo co to bylo, posunula až na samý okraj regálu. Billy se rozbrečel. „Já chci <emphasis>domů</emphasis>! Já chci za MÁMOU!“</p>
<p>„Nemůžeš tomu klukovi zavřít pusu?“ zeptal se Bud Brown. Bezcílně těkal pohledem z místa na místo.</p>
<p>„A jednu do zubů bys nechtěl, frajere?“ opáčil jsem.</p>
<p>„No tak, Dave, tím se nic nevyřeší,“ obrátil se ke mně nervózně Norton.</p>
<p>„Je mi líto,“ ozvala se ta žena, která se na něj prve rozkřikla. „Je mi líto, ale já tady zůstat nemůžu. Musím jít domů zkontrolovat děti.“</p>
<p>Rozhlédla se po nás, blondýnka s unavenou, hezkou tváří.</p>
<p>„Viktora hlídá jenom naše Wanda. Je jí teprve osm a občas zapomene… zapomene, že má… prostě že ho má hlídat. A Viktorek… rád zapíná hořáky na plotně, aby se rozsvítilo to červené světýlko… rád se na to světýlko dívá… a někdy vytahuje šňůry ze zásuvek… Viktorek… a Wanda… Wandu za chvíli přestane hlídání bavit… je jí teprve osm…“ Zarazila se a jen se na nás dívala. Je mi jasné, že v tu chvíli jsme jí připadali jen jako řada nemilosrdných očí, ne jako lidé, jen oči. „<emphasis>To mi nikdo nepomůže?</emphasis>“ rozkřikla se. Roztřásly se jí rty. „To nikdo… nikdo nedoprovodí samotnou ženskou domů?“</p>
<p>Nikdo neodpověděl. Lidi přešlapovali na místě. Zničeným pohledem přeskakovala z jedné tváře na druhou. Místní tlouštík váhavě postoupil o krok dopředu, ale manželka ho hned drapla za zápěstí, sevřela ho prsty jako poutem a strhla tlouštíka zpátky.</p>
<p>„Vy?“ obrátila se blondýna k Olliemu. Zavrtěl hlavou. „Vy?“ zeptala se Buda. Položil ruku na kalkulačku značky Texas Instruments na pultu a neodpověděl. „Vy?“ otočila se k Nortonovi, a ten začal tím svým právnickým tónem vysvětlovat, že by nikdo neměl neuváženě nikam odcházet a… a ona se od něj odvrátila a Norton po pár slovech zmlkl.</p>
<p>„Vy?“ podívala se na mě a já znovu zvedl Billyho a vzal jsem ho do náruče, jako bych se jím chtěl chránit před jejím zničeným pohledem.</p>
<p>„Doufám, že všichni shnijete v pekle,“ řekla. Nekřičela. Pronesla to k smrti unaveným hlasem. Došla ke dveřím a oběma rukama je roztáhla. Chtěl jsem jí něco říct, zavolat ji zpátky, ale v puse jsem měl najednou hrozně vyprahlo.</p>
<p>„Počkejte, paní –“ spustil ten mladík, který prve okřikl paní Carmodyovou. Chytil ji za ruku. Ona jen sklopila oči k jeho dlani a on ji zahanbeně pustil. Vyklouzla ven do mlhy. Sledovali jsme, jak se za ní mlha zavírá, jak se z ní stává nehmotná bytost, už ne člověk, ale inkoustová skica člověka na tom nejbělejším papíře světa, a nikdo nic neříkal. Na chvíli se s ní stalo totéž, co s tím nápisem na dopravní značce, který se vznášel v nicotě; její ruce, nohy i blond vlasy zmizely, jen zamlžené pozůstatky červených letních šatů ještě pár okamžiků tančily v bílém prázdnu. Pak zmizely i šaty a nikdo dál nic neříkal.</p><empty-line /><p>IV. Sklad. Potíže s generátory. Co se stalo brigádníkovi.</p>
<p>Billy se začínal chovat hystericky, najednou jako by mu znovu byly dva roky a chraplavým, neústupným hlasem brečel, že chce za mámou. Nad horním rtem se mu leskly nudle. Položil jsem mu ruku kolem ramen, odvedl ho stranou do jedné z prostředních uliček a snažil se ho ukonejšit. Došli jsme až dozadu k dlouhému bílému pultu s masem, který se táhl podél celé zadní stěny supermarketu. Řezník pan McVey pořád ještě stál na svém místě. Jen jsme na sebe kývli, protože víc za daných okolností nešlo.</p>
<p>Posadil jsem se na podlahu, vzal jsem Billyho na klín, položil jsem si jeho hlavu na prsa, choval jsem ho a mluvil na něj. Vykládal jsem mu všechny ty lži, které mají rodiče pro podobné zlé chvíle v zásobě, lži, které dětem připadají naprosto rozumné, a vykládal jsem mu je tak, jako bych jim sám skutečně věřil.</p>
<p>„To není normální mlha,“ řekl Billy. Zvedl ke mně uslzené, zarudlé oči. „Viď že není, tati?“</p>
<p>„Ne, myslím, že není.“ V tomhle jsem mu lhát nechtěl.</p>
<p>Děti se nebrání šoku tak jako dospělí; rychle se s ním sžijí, možná proto, že jsou až někdy do třinácti let napůl v šoku v podstatě neustále. Billy začal klímat. Držel jsem ho dál, protože jsem se bál, aby se neprobudil, ale za chvíli už pravidelně oddechoval a spal doopravdy. Dost možná včera část noci probděl, protože všichni tři pohromadě v jedné posteli jsme naposledy spali, když byl ještě mimino. A možná – cítil jsem, jak mnou při té představě proběhlo zamrazení – možná už v noci vytušil, že se něco blíží.</p>
<p>Když jsem si byl jistý, že ho jen tak něco neprobudí, položil jsem ho na podlahu a šel jsem se poohlédnout po něčem, čím bych ho přikryl. Většina lidí dosud postávala v přední části supermarketu a hleděla ven do husté mlhy. Norton k sobě přivábil hlouček posluchačů a snažil se udržet jejich pozornost. Bud Brown stál ztuhle na svém místě u kasy, ale Ollie Weeks už někam odešel.</p>
<p>V uličkách obcházelo pár postav jako duchové, tváře sinalé šokem. Prošel jsem velkými dvojitými dveřmi mezi masným pultem a chladicím boxem na pivo dozadu do skladu.</p>
<p>Za příčkou z překližky vytrvale vrčel generátor, ale něco mi tu nehrálo. Naftové výpary byly cítit o dost pronikavěji, než by měly být. Snažil jsem se moc nedýchat a zamířil jsem k příčce. Pak jsem si raději rozepnul košili a cípem jsem si přikryl nos a pusu.</p>
<p>Sklad byl podlouhlý a úzký, osvětlovaly ho jen dvě řady slabých nouzových světel. Všude stály vyrovnané krabice – nalevo bělicí prostředky, vzadu bedny s limonádami, vedle lepenkové krabice s konzervami špaget s hovězím a kečupem. Jedna z nich spadla na zem a vypadalo to, že krvácí.</p>
<p>Odjistil jsem dveře v příčce a prošel dozadu ke generátoru. Stroj halilo mastné mračno modrého dýmu. Výfuk vedl do díry ve zdi. Něco zřejmě venku ucpalo konec roury. Na generátoru bylo prosté tlačítko zapnuto/vypnuto, tak jsem ho překlapl. Generátor se otřásl, zachrchlal a zastavil se. Pak to v něm ještě párkrát zapraskalo, čímž mi připomněl Nortonovu tvrdohlavou motorovou pilu.</p>
<p>Nouzová světla zvolna pohasla a já se ocitl ve tmě. Během chvíle jsem ztratil orientaci a dostal jsem strach. Moje oddechování znělo jako šustění větru ve slámě. Cestou ven jsem narazil nosem do tenkých překližkových dveří a na chvíli se mi zastavilo srdce. Ve dvojitých dveřích do skladu byla malá okýnka, ale někdo je bůhvíproč zamaloval černou barvou, takže tu panovala téměř dokonalá tma. Vydal jsem se špatným směrem a vrazil jsem do krabic s bělidlem. Hromada se rozkývala a krabice začaly padat na zem. Jedna mi proletěla těsně kolem hlavy, a když jsem uhnul dozadu, zakopl jsem o jinou, která dopadla za mě. Svalil jsem se na podlahu a dal si takovou ránu do hlavy, že jsem v té tmě uviděl hvězdičky. Pěkné věci tu předvádím.</p>
<p>Ležel jsem tam, nadával si, třel si hlavu a v duchu jsem se přesvědčoval, že mi nic není, tak ať se koukám zvednout, vypadnout odtud a vrátit se k Billymu. Přesvědčoval jsem se, že mě v příštím okamžiku nic měkkého a slizkého nechytí za kotník ani do ničeho podobného nezabořím šátrající ruku. Přesvědčoval jsem se, že se musím ovládnout, jinak tu zpanikařím, začnu se motat kolem dokola, porážet všechno možné a za chvíli bude ze skladiště slušná překážková dráha.</p>
<p>Opatrně jsem vstal a zapátral pohledem po tenké nitce světla mezi křídly dvojitých dveří. Našel jsem ji, nevýraznou, ale nezaměnitelnou prasklinu ve tmě. Vykročil jsem k ní, ale hned jsem se zarazil.</p>
<p>Cosi jsem zaslechl. Jako by něco tiše klouzalo po stěně. Zastavilo se to, pak to kradmo zaťukalo a pokračovalo to dál. Nadobro jsem se sesypal. Jako bych se rázem proměnil ve čtyřleté dítě. Ten zvuk se neozýval ze supermarketu. Ozýval se za mnou. Zvenku. Z mlhy. Něco se tam plazilo, klouzalo to a škrábalo po škvárobetonových tvárnicích. A možná to hledalo, kudy by se to dostalo dovnitř.</p>
<p>Anebo to možná už uvnitř bylo a hledalo to mě. Možná už v příštím okamžiku ucítím původce těch zvuků na botě. Nebo na krku.</p>
<p>Ozvalo se to znovu. Rozhodně to přicházelo zvenku. To mě ale nijak zvlášť neuklidnilo. Poručil jsem nohám, ať se dají do pohybu, ale odmítly mě poslechnout. Pak se ten zvuk proměnil. Něco <emphasis>zaskřípalo </emphasis>tmou, mně vyskočilo srdce až do krku a vrhl jsem se k té tenké svislé lince světla. Předpaženýma rukama jsem rozrazil dveře a vletěl jsem do supermarketu.</p>
<p>Hned za dveřmi stála skupinka tří nebo čtyř lidí – mezi nimi i Ollie Weeks – a všichni sebou trhli překvapením. Ollie se chytil rukou za prsa. „Davide!“ vyjekl přiškrceným hlasem. „Kristovy rány, právě jsi mě připravil o deset let –“ Pak uviděl můj obličej. „Co se ti stalo?“</p>
<p>„Slyšeli jste to?“ zeptal jsem se. Vlastní hlas mi zněl v uších nezvykle pisklavě a hystericky. „Slyšel to někdo z vás?“</p>
<p>Pochopitelně nic neslyšeli. Šli se podívat, proč se zastavil generátor. Než mi to Ollie stačil dopovědět, přiběhl jeden z mladých brigádníků s plnou náručí baterek. Zvědavě se podíval z Ollieho na mě.</p>
<p>„Generátor jsem vypnul já,“ řekl jsem a vysvětlil jsem proč.</p>
<p>„Co jste tam slyšel?“ zeptal se mě jeden z mužů. Matně jsem ho znal, věděl jsem, že pracuje na správě silnic; jmenoval se Jim něco.</p>
<p>„Nevím. Takové klouzavé škrábání. Rozhodně už to nechci slyšet znovu.“</p>
<p>„Nervy,“ prohodil další z mužů kolem Ollieho.</p>
<p>Ne. Nebyly to nervy.</p>
<p>„Slyšel jste to i předtím, než zhasla světla?“</p>
<p>„Ne, až potom. Ale…“ Ale nic. Viděl jsem, jak se na mě dívají. Nestáli o žádné další špatné zprávy, o nic děsivého ani nezvyklého. Toho už kolem bylo víc než dost. Jen Ollie vypadal, že mi celkem věří.</p>
<p>„Pojďte dovnitř a zase ho nahodíme,“ ozval se brigádník a začal rozdávat baterky. Ollie ji přijal váhavě. Mladík s lehce pohrdavým blýsknutím v očích nabídl jednu i mně. Mohlo mu být něco kolem osmnácti. Po chvilce rozmýšlení jsem baterku přijal. Pořád jsem potřeboval něco, čím bych přikryl Billyho.</p>
<p>Ollie otevřel dveře, zajistil je a pustil dovnitř trochu světla. Kolem pootevřených dvířek v překližkové příčce ležely krabice s bělidlem.</p>
<p>Jim zavětřil a prohlásil: „Teda cítit je to vážně dost. Udělal jste dobře, že jste ho vypnul.“</p>
<p>Kužely světla z baterek se roztančily po krabicích konzervovaných potravin, toaletního papíru, psího žrádla. Sklad byl plný kouře, který sem už kdovíjak dlouho unikal z ucpaného výfuku. Brigádník krátce posvítil úplně doprava na vrata pro zásobování.</p>
<p>Oba muži s Olliem prošli za příčku ke generátoru. Paprsky jejich svítilen neklidně poskakovaly z místa na místo a připomněly mi výjevy z klukovských dobrodružných románů – už na vysoké jsem si přivydělával tím, že jsem jich celou řadu ilustroval. Piráti, kteří o půlnoci zakopávají své krvavé zlato, nebo možná šílený doktor, který se svým pomocníkem krade tělo z hrobu. Na stěnách poskakovaly stíny, zrůdně pokřivené neposednými, navzájem se protínajícími světelnými paprsky. V generátoru to nepravidelně cvakalo, jak postupně chladl.</p>
<p>Brigádník vykročil k vratům, baterku namířenou přímo před sebe. „Tam bych radši nechodil,“ zavolal jsem za ním.</p>
<p>„To já vím, že <emphasis>vy </emphasis>ne.“</p>
<p>„Zkus to, Ollie,“ ozval se jeden z mužů. Generátor zasípal, pak se rozeřval.</p>
<p>„Proboha! Vypni to! To je teda <emphasis>smrad</emphasis>!“</p>
<p>Generátor znovu ztichl.</p>
<p>Když vyšli ven, mladík už se vracel od vrat. „Vážně tam něco ucpalo výfuk,“ oznámil jeden z mužů.</p>
<p>„Tak víte co,“ navrhl mladík. Oči se mu ve světle baterek jen leskly a v obličeji mu pohrával úplně stejný rozpustilý výraz, jaký jsem nesčetněkrát kreslil na obálky těch klukovských románů. „Nahoďte ho aspoň na tak dlouho, abych mohl zvednout támhlety vrata. Pak to oběhnu a zjistím, co tu rouru ucpalo.“</p>
<p>„To mi nepřijde jako nejlepší nápad, Norme,“ opáčil pochybovačně Ollie.</p>
<p>„Ta vrata jsou elektrická?“ zeptal se Jim.</p>
<p>„Jistě,“ přikývl Ollie. „Ale nepřipadá mi zrovna nejmoudřejší –“</p>
<p>„To je v pohodě,“ skočil mu do řeči ten druhý chlap. Obrátil si baseballovou čepici kšiltem dozadu. „Já to udělám.“</p>
<p>„Ne, vy mi nerozumíte,“ začal znovu Ollie. „Vážně si myslím, že by nikdo neměl –“</p>
<p>„Nemějte starosti,“ zarazil Ollieho shovívavým tónem a odvrátil se od něj.</p>
<p>„Počkat,“ ozval se naštvaně brigádník Norm. „To byl můj nápad.“</p>
<p>Najednou bůhvíjak úplně přeskočili otázku, jestli by se to vůbec mělo provést, a začali se dohadovat, kdo tam ven tedy půjde. Jenže nikdo z nich samozřejmě neslyšel to děsivé škrábání. „Ticho!“ okřikl jsem je.</p>
<p>Otočili se ke mně.</p>
<p>„Mám pocit, že to pořád nechápete. Nebo děláte všechno pro to, abyste to nepochopili. Tohle není obyčejná mlha. Od chvíle, kdy se na nás snesla, do supermarketu nikdo nepřišel. Jestli otevřete ty vrata a něco vleze dovnitř –“</p>
<p>„Jako co?“ skočil mi do řeči Norm s typickým opovržením drsného osmnáctiletého frajera.</p>
<p>„To, co vydávalo ty zvuky, které jsem slyšel.“</p>
<p>„Pane Draytone,“ oslovil mě Jim. „Promiňte, ale já moc nevěřím, že jste opravdu něco slyšel. Vím, že jste uznávaný umělec a máte konexe v New Yorku i v Hollywoodu, ale to pro mě neznamená, že jste něco extra. Myslím, že jste tady zůstal potmě a prostě jste trochu… trochu zpanikařil.“</p>
<p>„Možná že jo,“ opáčil jsem. „A možná, když jste takoví hrdinové, tak jste se nejdřív měli postarat, aby se tamta dáma dostala v bezpečí domů k dětem.“ Jeho přístup – i přístup jeho kamaráda a brigádníka Norma – mě hrozně štval a čím dál tím víc mě děsil. Oči se jim leskly podobně jako některým chlapům, když jdou střílet krysy na městskou skládku.</p>
<p>„Heleďte,“ ozval se Jimyho parťák. „Až někdo z nás bude potřebovat vaši radu, tak si o ni řekne.“</p>
<p>Ollie váhavě prohlásil: „On vlastně ten generátor není zas až tolik potřeba. Potraviny v chladicích boxech vydrží přes dvanáct hodin bez –“</p>
<p>„Fajn,“ skočil mu honem do řeči Jim a obrátil se k mladíkovi, „tak teda půjdeš ty. My nahodíme motor a ty zvedneš vrata, aby to tady tak nesmrdělo. S Myronem budeme čekat u roury. Křikni na nás, až bude volná.“</p>
<p>„Jasně,“ přikývl Norm a vzrušeně odběhl.</p>
<p>„Chováte se jako cvoci,“ řekl jsem. „Tu ženskou jste nechali jít samotnou –“</p>
<p>„No vy jste se taky zrovna nepřetrhnul, abyste ji doprovodil,“ ozval se Jimyho parťák Myron. Zpod límce mu do tváří stoupala světlá, cihlová červeň.</p>
<p>„– ale budete riskovat život toho kluka kvůli generátoru, na kterém stejně nezáleží?“</p>
<p>„Co kdybyste radši zavřel hubu!“ křikl na mě Norm.</p>
<p>„Podívejte, pane Draytone,“ chladně se na mě usmál Jim. „Jestli máte ještě něco na srdci, tak vám radím, abyste si radši přepočítal zuby, protože už mi ty vaše kecy vážně lezou krkem.“</p>
<p>Ollie ke mně vyplašeně otočil hlavu. Pokrčil jsem rameny. Prostě se zbláznili. Nedokázali posoudit, co je a co není vhodné dělat. Tam v supermarketu byli zmatení a vystrašení. Tady před sebou měli prostý mechanický problém: jankovitý generátor. Ten problém se dal vyřešit. Pokud ho vyřeší, budou se cítit méně zmatení a bezmocní. Proto se rozhodli, že ho vyřeší.</p>
<p>Jim se svým parťákem Myronem dospěli k závěru, že už mě náležitě usadili, a vešli ke generátoru. „Můžeš, Norme?“ zeptal se Jim.</p>
<p>Norm přikývl, pak si ale uvědomil, že přikývnutí nemůžou slyšet, a tak zavolal: „Jo, můžu.“</p>
<p>„Norme, nebuď blázen,“ naposledy jsem se ho pokusil odradit.</p>
<p>„Děláš chybu,“ přidal se Ollie.</p>
<p>Podíval se na nás a najednou vypadal mnohem mladší než na těch osmnáct let. Vypadal jako malý kluk. Ohryzek mu nervózně poskakoval a celý obličej začínal strachy zelenat. Otevřel pusu a chtěl něco říct – myslím, že to chtěl celé odvolat –, jenže v tu chvíli se znovu rozeřval generátor, a jakmile hladce běžel, Norm stiskl tlačítko po pravé straně vrat a vrata začala po ocelových kolejnicích stoupat vzhůru. Když generátor naskočil, rozsvítilo se nouzové osvětlení, ale teď se trochu ztlumilo, protože mu motor vrat ubíral šťávu.</p>
<p>Stíny přeběhly na druhou stranu a rozpustily se. Sklad se začal plnit měkkým bílým světlem zataženého zimního dne. Znovu jsem si povšiml toho zvláštního štiplavého zápachu.</p>
<p>Vrata vystoupala půl metru nad zem, pak metr. Za nimi jsem viděl rovné betonové nakládací molo, jehož obrysy zvýrazňoval žlutý pruh na okrajích. Žlutá barva zhruba v metrové vzdálenosti bledla a mizela. Mlha byla neuvěřitelně hustá.</p>
<p>„<emphasis>Jdu na to!</emphasis>“ křikl Norm.</p>
<p>Dovnitř se začaly natahovat mlžné jazyky, bílé a jemné jako vlající krajka. Vzduch byl studený. Celé dopoledne bylo poměrně chladno, zejména ve srovnání s tím parným vedrem posledních tří týdnů, ale byl to letní chlad. Tohle byla <emphasis>zima</emphasis>. Jako v březnu. Otřásl jsem se. A vzpomněl jsem si na Steff.</p>
<p>Generátor ztichl. Jim vyšel ven právě ve chvíli, kdy se Norm protáhl pod vraty. Viděl to. Stejně jako já. Stejně jako Ollie.</p>
<p>Přes okraj betonového nakládacího mola se vynořilo chapadlo a chytilo Norma za lýtko. Klesla mi brada. Ollie krátce zachroptěl překvapením. Chapadlo se rozšiřovalo z tloušťky zhruba pěti centimetrů – tloušťka běžné užovky – v místě, kde se omotalo kolem Normovy nohy, až do šířky zhruba třiceti nebo čtyřiceti centimetrů v místě, kde se ztrácelo v mlze. Shora bylo břidlicově šedé a vespod přecházelo do růžova. A vespodu se nacházely řady přísavek. Hýbaly se a svíjely jako stovky maličkých našpulených úst.</p>
<p>Norm se podíval na nohu. Spatřil, co ho drží. Vyvalil oči. „<emphasis>Sundejte to ze mě! Sundejte to ze mě! Kurva, dejte ze mě tu věc pryč!</emphasis>“</p>
<p>„Prokrista,“ zašeptal Jim.</p>
<p>Norm se chytil spodního okraje vrat z vlnitého plechu a vklouzl zpátky dovnitř. Chapadlo se vyboulilo, podobně jako se vám vyboulí ruka, když ji ohnete, a strhlo Norma na vrata – praštil se o ně hlavou. Chapadlo se vyboulilo ještě o něco víc a Normovy nohy a trup začaly ujíždět ven.</p>
<p>Spodek vrat mu vyhrnul košili z kalhot. Zoufale zabral a vtáhl se zpátky dovnitř, jako kdyby dělal shyb vleže.</p>
<p>„Pomozte mi,“ vzlykal. „Pomozte mi, lidi, prosím vás. Prosím.“</p>
<p>„Ježišmarjá,“ vydechl Myron. Vyšel ven od generátoru, aby se podíval, co se děje.</p>
<p>Stál jsem nejblíž, tak jsem popadl Norma kolem pasu, zapřel se patami a vší silou zabral. Chvíli se mi dařilo postupovat dozadu, ale jen chvíli. Jako bych natahoval žvýkačku nebo karamel. Chapadlo trochu povolilo, ale své kořisti se v žádném případě nevzdalo. Pak se k němu z mlhy připojila další tři. Jedno se obtočilo kolem Normovy svěšené červené zástěry Federal Foods a strhlo ji z něj. Pak i s tou červenou zástěrou zmizelo zpátky v mlze a mně se vybavilo, co naše máma vždycky říkala, když jsme s bratrem škemrali o něco, co nám nechtěla dát – bonbony, komiks, nějakou hračku. „To potřebujete asi jako slepice mávátko.“ Tohle se mi vybavilo a pak se mi vybavilo, jak to chapadlo mávalo Normovou červenou zástěrou a rozesmál jsem se. Rozesmál jsem se, ovšem mezi mým smíchem a Normovým křikem nebyl vůbec žádný rozdíl. Dost možná kromě mě samotného nikdo ani nevěděl, že se směju.</p>
<p>Zbylá dvě chapadla chvíli bezcílně šmejdila po nakládacím molu a vydávala tentýž klouzavý zvuk, který jsem slyšel prve. Pak jedno z nich narazilo do Normova levého boku a obtočilo se mu kolem pasu. Dotklo se mojí ruky. Bylo teplé, hladké a pulzovalo. Myslím si, že kdyby mě chytlo těmi přísavkami, byl bych taky skončil v mlze. Ale nechytlo. Chytlo Norma. A třetí chapadlo se mu omotalo kolem druhého kotníku.</p>
<p>Teď už jsem ho nedokázal udržet. „Pomozte mi!“ vykřikl jsem. „Ollie! Nebo někdo! Pojďte mi pomoct!“</p>
<p>Ale nešli. Nevím, co dělali, ale ani jeden nepřišel.</p>
<p>Sklopil jsem oči a viděl jsem, jak se chapadlo kolem Normova pasu noří do kůže. V místě, kde se mu vyhrnula košile z kalhot, ho přísavky zaživa <emphasis>užíraly. </emphasis>Z rány vyhloubené chapadlem začala prosakovat krev, stejně červená jako ztracená zástěra.</p>
<p>Narazil jsem hlavou do okraje povytažených vrat.</p>
<p>Normovy nohy už byly znovu venku. Vyzul se mu jeden mokasín. Z mlhy se vynořilo nové chapadlo, pevně omotalo špičku kolem boty a zmizelo s ní. Norm zatínal prsty do spodního okraje vrat. Tohle sevření bylo to poslední, co ho pojilo se životem. Prsty měl celé bledé. Už nekřičel, jen neustále odmítavě vrtěl hlavou ze strany na stranu, až mu dlouhé černé vlasy vlály.</p>
<p>Ohlédl jsem se přes rameno a viděl jsem, že se blíží další chapadla, desítky, celý les. Většina jich byla malých, ale pár bylo vyloženě obřích, tlustých jako ten mechem obrostlý kmen, který nám ráno ležel přes cestu. Tihle obři měli přísavky růžové jako žužu a velké jako víka od kanálu. Jedno z chapadel s hlasitým, protáhlým <emphasis>trrrrrap! </emphasis>udeřilo do betonového nakládacího mola a jako nějaká obří slepá žížala se začalo líně sunout k nám. Mocně jsem zabral a chapadlo kolem Normova pravého lýtka o kousek sklouzlo. To bylo všechno. Než jsem ho stačil znovu pořádně popadnout, viděl jsem, že ho ta věc žere zaživa.</p>
<p>Jedno z chapadel se mi zlehka otřelo o tvář a zarazilo se ve vzduchu, jako kdyby přemýšlelo. V té chvíli jsem si vzpomněl na Billyho. Na Billyho, který spal v supermarketu vedle dlouhého bílého pultu pana McVeyho. Přišel jsem jen pro něco, čím bych ho přikryl. Jestli mě jedna z těch věcí chytí, nebude ho mít kdo hlídat – leda snad Norton.</p>
<p>A tak jsem pustil Norma a klesl na všechny čtyři.</p>
<p>Byl jsem polovinou těla uvnitř a polovinou venku, přesně pod zdviženými vraty. Nalevo ode mě prošlo chapadlo, skutečně, vypadalo to, jako kdyby kráčelo po přísavkách. Přichytilo se na jedné z Normových svalnatých paží, na vteřinu se zarazilo, pak se kolem ní omotalo.</p>
<p>Norm teď vypadal, jako by se tu vynořil z nějakého šíleného snu o zaříkávání hadů. Chapadla už se mu neposedně kroutila kolem celého těla… a byla i všude kolem mě. Neohrabaně jsem odskočil dovnitř, dopadl jsem na rameno a překulil jsem se. Jim, Ollie a Myron tam pořád ještě stáli. Jako skupina voskových figurín v muzeu Madame Tussaud, bledé tváře, nepřirozeně jasné oči. Jim a Myron stáli po stranách dveří ke generátoru.</p>
<p>„Pusťte generátor!“ křikl jsem na ně.</p>
<p>Ani jeden se nepohnul. S necitlivou, mrtvolnou úporností zírali na nakládací molo.</p>
<p>Zašátral jsem po zemi, popadl první věc, která mi přišla pod ruku – krabici bělidla – a hodil ji po Jimovi. Trefila ho do břicha, těsně nad pásek. Vyhekl a chytil se za břicho. Zamžikal a do očí se mu vrátil alespoň trochu normální výraz.</p>
<p>„Jdi sakra pustit ten generátor!“ zařval jsem tak, až mě z toho zabolelo v krku.</p>
<p>Nehýbal se; místo toho se začal omlouvat, protože nejspíš dospěl k závěru, že když teď Norma zaživa sežrala nějaká děsivá stvůra z mlhy, bude se on muset zpovídat z toho, že ho tam poslal.</p>
<p>„Mě to mrzí,“ zakňoural. „Nevěděl jsem, jak jsem to proboha měl vědět? Povídal jste, že jste něco slyšel, ale já netušil co, měl jste říct jasně, co přesně jste slyšel. Myslel jsem si, já nevím, že jste slyšel třeba ptáka nebo tak něco –“</p>
<p>A tak se pohnul Ollie, odstrčil ho ramenem a vklopýtal dovnitř ke generátoru. Jim zakopl o krabici s bělidlem a upadl úplně stejně jako já předtím ve tmě. „Mě to mrzí,“ řekl ještě jednou. Zrzavé vlasy mu spadly do čela. Tváře měl bílé jako tvaroh. Oči vyděšené jako malý kluk. Pak se po chvilce ozvalo kuckání startujícího generátoru.</p>
<p>Otočil jsem se zpátky k vratům. Norm už mlel z posledního, ale pořád se jednou rukou pevně držel. Kolem celého těla se mu svíjela chapadla, na beton pleskaly kapky krve a vytvářely tam červená kolečka velká jako desetníky. Trhal hlavou a vyvalené oči s hrůzou upíral do mlhy.</p>
<p>Další chapadla už se plazila po podlaze uvnitř. V okolí tlačítka, jímž se ovládala vrata, jich bylo tolik, že by byla sebevražda se k němu přibližovat. Jedno z chapadel se sevřelo kolem půllitrové láhve pepsi a odneslo si ji. Další se obtočilo kolem lepenkové krabice a zmáčklo ji. Krabice se protrhla, spodem i horem se z ní začala valit záplava toaletních papírů a kutálet se všude po podlaze. Chapadla je lačně chytala.</p>
<p>Vtom vklouzlo dovnitř jedno z těch velkých. Špička se zvedla ze země a jako by větřila ve vzduchu. Začala se blížit k Myronovi, který před ní po maličkých krůčcích ustupoval a koulel u toho očima. Z ochablých rtů mu uniklo pisklavé zasténání.</p>
<p>Rozhlédl jsem po něčem, po čemkoli, čím bych dosáhl přes šátrající chapadla a mohl stisknout knoflík na stěně. Uviděl jsem koště opřené o basy s pivem a natáhl jsem se pro ně.</p>
<p>Normova volná ruka se pustila vrat. Chapadla ho hned začala táhnout po nakládacím molu a on zoufale zatínal prsty do betonu. Naše pohledy se na krátkou chvíli setkaly. Měl děsivě jasné oči a bylo na nich vidět, že dobře chápe, co se s ním děje. Nevybíravě, hrubě ho to táhlo do mlhy. Ozval se další výkřik, ale záhy umlkl. Norm zmizel.</p>
<p>Zatlačil jsem koncem koštěte na tlačítko a rozeznělo se kvílení motoru. Vrata začala klouzat zpátky dolů. Nejdřív se dotkla nejtlustšího chapadla, toho, které se vydalo na průzkum k Myronovi. Vrata začala tlačit na kůži – dá-li se to tak nazvat –, pak ji prořízla. Z chapadla vytryskla černá tekutina. Zběsile se svíjelo, švihalo po betonové podlaze skladu jako hrůzný bič, a pak jako by se zploštělo. Za chvíli bylo pryč. Ostatní se začala stahovat za ním.</p>
<p>Jedno z nich drželo dvoukilový pytel psích granulí a odmítalo ho pustit. Klesající vrata chapadlo přeřízla a zapadla do vyhloubené drážky. Uťatý konec chapadla se křečovitě sevřel a protrhl pytel, takže se granule rozsypaly všude kolem. Pak sebou začalo na podlaze mrskat jako ryba vytažená z vody, stáčelo se a roztáčelo, ale čím dál pomaleji, až nakonec zůstalo nehybně ležet. Dloubl jsem do něj koncem koštěte. Asi metr dlouhé chapadlo se kolem něj na okamžik křečovitě sevřelo, pak ho ale pustilo a zůstalo nehybně ležet ve změti toaletního papíru, psích granulí a krabic s bělidlem.</p>
<p>Nebylo slyšet nic kromě řevu generátoru a Ollieho, jak tam za překližkovou příčkou brečí. Viděl jsem, jak tam sedí na židli s tváří zabořenou do dlaní.</p>
<p>Pak jsem si uvědomil, že je slyšet ještě něco. Tytéž tiché, smýkavé zvuky, které jsem prve slyšel ve tmě. Jen jich tentokrát bylo desetkrát tolik. To se chapadla hemžila venku po nakládacím molu a hledala cestu dovnitř.</p>
<p>Myron popošel o pár kroků blíž ke mně. „Podívejte,“ řekl. „Musíte pochopit –“</p>
<p>Natáhl jsem mu jednu pěstí. Tak ho to překvapilo, že se ani nepokusil ji vykrýt. Trefil jsem se těsně pod nos a rozrazil jsem mu horní ret o zuby. Krev mu stékala rovnou do pusy.</p>
<p>„Poslali jste ho na smrt!“ křikl jsem na něj. „Doufám, že jste se na to na všechno dobře podíval. Že jste si dobře prohlídnul, co jste udělali!“</p>
<p>Začal jsem do něj bušit, střídal levou pravou, ne tak, jak mě to učili na vysoké na boxu, prostě jsem hojen zasypával ranami. Ustupoval přede mnou, některé údery se mu dařilo odrážet, zbytek přijímal s otupělostí, která neměla daleko k jisté rezignaci či pokání. To mě ještě víc rozzuřilo. Rozbil jsem mu nos. Pod jedním okem jsem mu udělal monokl, který brzy nádherně zčerná. Další ranou jsem ho tvrdě zasáhl do brady. Po ní se mu zamžil a rozostřil pohled.</p>
<p>„Podívejte,“ opakoval pořád dokola, „podívejte, podívejte,“ a pak jsem mu dal jednu do břicha, vyrazil jsem mu dech a tím to jeho „podívejte, podívejte“ skončilo. Nevím, jak dlouho bych do něj vydržel bušit, kdyby mě někdo nechytil za ruce. Vytrhl jsem se a otočil se. Doufal jsem, že je to Jim. Toužil jsem vrazit jednu i Jimovi.</p>
<p>Ale nebyl to Jim. Byl to Ollie, v celém kulatém obličeji smrtelně bledý, kromě černých kruhů pod očima – očima lesklýma od pláče. „Dost, Davide,“ řekl mi. „Už ho nemlať. Tím se nic nevyřeší.“</p>
<p>Jim stál se zmateným, prázdným výrazem opodál. Odkopl jsem k němu jednu krabici. Zasáhla ho do vysokých kovbojských bot a odrazila se stranou.</p>
<p>„Vy jste dvojka absolutních idiotů,“ řekl jsem.</p>
<p>„No tak, Davide,“ mírnil mě Ollie. „Už toho nech.“</p>
<p>„Vy dva idioti můžete za smrt toho kluka.“</p>
<p>Jim sklopil zrak ke svým kovbojským botám. Myron seděl na podlaze a držel se za pivní pupek. Ztěžka jsem oddechoval. V uších mi hučela krev a třásl jsem se po celém těle. Posadil jsem se na nějaké krabice, předklonil hlavu mezi kolena a chytil se za kotníky. Seděl jsem tak poměrně dlouho, s vlasy spadanými do tváře, a čekal jsem, jestli omdlím, začnu zvracet nebo co vlastně.</p>
<p>Po chvíli mě nevolnost začala přecházet a zvedl jsem hlavu k Olliemu. Jeho narůžovělý prsten planul ve světle nouzových světel vlastním tlumeným ohněm.</p>
<p>„Dobře,“ řekl jsem. „Už jsem se sebral.“</p>
<p>„Fajn,“ přikývl Ollie. „Musíme promyslet, co teď uděláme.“</p>
<p>Ve skladu to znovu začínalo smrdět výfukovými plyny. „Vypneme generátor. To v první řadě.“</p>
<p>„Jo, pojďme odsud,“ ozval se Myron. Prosebně se na mě zadíval. „Toho kluka je mi líto. Ale musíte chápat –“</p>
<p>„Nic nemusím chápat. Vy dva jděte zpátky do obchodu, ale počkejte hned tady u chladicího boxu s pivem. A nikomu nic neříkejte. Zatím.“</p>
<p>Celkem ochotně zamířili k dvojitým dveřím, a když jimi procházeli, přitiskli se jeden k druhému. Ollie vypnul generátor. Ještě než začala pohasínat světla, všiml jsem si prošívaného koberce – podobného, jako používají stěhováci k obložení rozbitných věcí – přehozeného přes hromadu vratných lahví od minerálky. Sebral jsem ho pro Billyho.</p>
<p>Bylo slyšet unavené šoupání nohama, jak se Ollie vracel od generátoru. Jako většina lidí s nadváhou měl těžký a trochu sípavý dech.</p>
<p>„Davide?“ Hlas se mu nepatrně zachvěl. „Jsi tu ještě?“</p>
<p>„Tady jsem, Ollie. Pozor na ty krabice s bělidlem.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Naváděl jsem ho hlasem a asi po půl minutě natáhl ze tmy ruku a chytil mě za rameno. Dlouze, rozechvěle si povzdechl.</p>
<p>„Proboha, pojďme pryč.“ Ucítil jsem rolaidsky, které vždycky žvýkal, aby mu nepáchlo z pusy. „Ta tma je… hrozná.“</p>
<p>„To je,“ přisvědčil jsem. „Ještě ale chvíli počkej, Ollie. Chtěl jsem si s tebou promluvit a nechci, aby nás ti dva blbci slyšeli.“</p>
<p>„Dave… Norma nikdo k ničemu nenutil. Na to bys neměl zapomínat.“</p>
<p>„Norm byl ještě děcko, a oni děcka nejsou. Ale to je jedno, to už nespravíme. Jenže jim to budeme muset říct, Ollie. Lidem v supermarketu.“</p>
<p>„Jestli začnou panikařit –“ namítl pochybovačně Ollie.</p>
<p>„Možná začnou a možná nezačnou. Rozhodně si ale dobře rozmyslí, jestli půjdou ven, což většina z nich právě teď chce udělat. A není divu. Většina nechala někoho doma. Já taky. Musíme jim vysvětlit, co riskují, když vylezou do mlhy.“</p>
<p>Zatínal mi prsty do ruky. „Dobře,“ řekl. „Jo, jenom mi pořád vrtá hlavou… všechna ta chapadla… jak z chobotnice nebo z čeho… Co to tam bylo, Davide? <emphasis>Co tam v té mlze bylo?</emphasis>“</p>
<p>„Nevím. Ale nechci, aby to ti dva vykládali lidem sami. Pak by totiž panika stoprocentně vypukla. Pojďme.“</p>
<p>Rozhlédl jsem se a za chviličku jsem rozeznal tu tenkou svislou linku světla mezi křídly dveří. Začali jsme se šourat tím směrem a dávali si pozor na popadané krabice. Masité Ollieho prsty mi pevně svíraly předloktí. Uvědomil jsem si, že jsme všichni někde zapomněli baterky.</p>
<p>Těsně přede dveřmi Ollie prázdným hlasem pronesl: „Je to všechno nesmysl, Davide. To přece musíš chápat. I kdyby sem přijel tirák z oceanária v Bostonu a vyklopil tady jednu z těch obřích olihní, jako byly ve <emphasis>Dvaceti tisících mil pod mořem</emphasis>, tak by chcípla. <emphasis>Prostě by chcípla</emphasis>.“</p>
<p>„Jo,“ řekl jsem. „To je pravda.“</p>
<p>„Tak co to bylo? No? Co to tam bylo? Co to sakra v té mlze je?“</p>
<p>„Nevím, Ollie.“</p>
<p>Vyšli jsme ven.</p><empty-line /><p>V. Hádka s Nortonem. Debata u chladicího boxu. Potvrzení.</p>
<p>Jim a jeho parťák Myron stáli hned za dveřmi, oba s budweiserem v ruce. Došel jsem k Billymu, ujistil se, že spí, a přikryl jsem ho stěhováckým koberečkem. Pohnul se, něco zamumlal, ale pak zůstal v klidu ležet. Podíval jsem se na hodinky. Bylo 12.15. Napadlo mě, že se asi zastavily; připadalo mi, že od chvíle, kdy jsem se vydal najít Billymu něco na přikrytí, muselo uplynout aspoň pět hodin. Ve skutečnosti to bylo pouhopouhých pětatřicet minut.</p>
<p>Vrátil jsem se k Olliemu, Jimovi a Myronovi. Ollie už si taky vyndal pivo a jedno nabídl i mně. Vzal jsem si ho a naklopil jsem do sebe naráz půlku plechovky, stejně jako ráno při řezání stromů. Trochu mě to nakoplo.</p>
<p>Jim byl celým jménem Jim Grondin. Myronovo příjmení znělo LaFleur – což bylo celkem trefné, protože byl vážně pěkné kvítko. Na rtech, na bradě a na tvářích mu zasychala krev. Oko, pod kterým jsem mu udělal monokl, už začínalo natékat. Bezcílně kolem nás prošla ta mladá dáma v brusinkovém tričku a obezřetně si Myrona prohlížela. Mohl jsem jí říct, že Myron je nebezpečný jen pro mladé kluky, kteří si potřebují dokazovat, jakou mají odvahu, ale nechal jsem si to pro sebe. Ollie měl koneckonců pravdu – vážně dělali jen to, co v tu chvíli pokládali za nejlepší, třebaže zaslepeně a bázlivě a bez ohledů na zájmy většiny. A teď jsem je potřeboval k tomu, co jsem za nejlepší pokládal já. Předpokládal jsem, že s nimi chvíli nebudou problémy. Oba zkrotli jako beránci. Bylo jasné, že si ani jeden z nich – zejména kvítko Myron – teď nějakou dobu nic netroufne. Ta jiskra, která jim zářila z očí, když posílali Norma ven vyčistit výfukovou rouru, nadobro pohasla. Stáhli ocas mezi nohy.</p>
<p>„Budeme těm lidem muset něco říct,“ prohlásil jsem.</p>
<p>Jim otevřel pusu a chtěl něco namítnout.</p>
<p>„Pokud nás podpoříte, necháme si s Olliem pro sebe, že jste to byli vy dva, kdo poslal Norma ven… ale musíme jim říct, co ho dostalo.“</p>
<p>„Jistě,“ přikývl Jim s trapnou dychtivostí. „To musíme, protože jinak by mohli jít ven… jako ta ženská… jako ta ženská, co…“ Otřel si hřbetem ruky pusu a honem si znovu přihnul z plechovky. „Bože, to je děs.“</p>
<p>„Davide?“ obrátil se ke mně Ollie. „Co když –“ Zarazil se, ale pak se přiměl pokračovat. „Co když se dostanou dovnitř? Ta chapadla?“</p>
<p>„Kudy?“ opáčil Jim. „Vrata jste přece zavřeli.“</p>
<p>„To jo,“ přikývl Ollie. „Ale celá přední stěna tohohle baráku je prosklená.“</p>
<p>Žaludek jako by mi sletěl výtahem o dvacet pater níž. Samozřejmě jsem to věděl, ale až do té chvíle se mi tuhle skutečnost dařilo úspěšně ignorovat. Ohlédl jsem se na spícího Billyho. Vybavil jsem si chapadla, která se ovíjela kolem Norma. Představil jsem si, že by se totéž mohlo stát Billymu.</p>
<p>„Prosklená stěna,“ zašeptal Myron LaFleur. „U Krista Ježíše s vrtulí na břiše.“</p>
<p>Nechal jsem je všechny tři stát u chladicího boxu a popíjet už druhou plechovku piva a vypravil jsem se hledat Brenta Nortona. Našel jsem ho u pokladny číslo dvě zabraného do vážného rozhovoru s Budem Brownem. Jak tam takhle stáli – pohledný postarší elegán Norton s těmi módně ostříhanými prošedivělými vlasy a Brown s výrazem zarputilého Novoangličana –, vypadali jako dvojička vystřižená z nějakého komiksu <emphasis>v New Yorkeru</emphasis>.</p>
<p>V prostoru mezi kasami a dlouhou prosklenou stěnou neklidně přecházelo sem a tam asi dvacet lidí. Spousta jich postávala u oken a hleděla ven do mlhy. Znovu mi připomněli řadu lidí, kteří nakukují plotem na staveniště.</p>
<p>Paní Carmodyová seděla na nehybném posuvném pásu jedné z pokladen a kouřila parliamentku s filtrem pro odvykající kuřáky. Přejela po mně pohledem, ale asi jsem ji nezaujal, protože se zadívala jinam. Vypadala, jako by snila s otevřenýma očima.</p>
<p>„Brente,“ zavolal jsem.</p>
<p>„Davide! Kam jsi zmizel?“</p>
<p>„O tom si s tebou chci promluvit.“</p>
<p>„Někdo tam vzadu u chladicích boxů pije pivo,“ pronesl Brown stejně pochmurným tónem, jako kdyby oznamoval, že se na večírku u pastora pouštěly pornofilmy. „Vidím je odsud v zrcadle. Tohle musí okamžitě přestat.“</p>
<p>„Brente?“</p>
<p>„Omluvíte mě na okamžik, že, pane Browne?“</p>
<p>„Jistě.“ Založil si ruce na prsou a zamračeně se zahleděl do vydutého zrcadla. „A taky to přestane, o to se postarám.“</p>
<p>Vykročili jsme spolu s Nortonem kolem domácích potřeb a galanterie k chladicímu boxu v zadním rohu supermarketu. Ohlédl jsem se přes rameno a s nemalým znepokojením jsem si povšiml, jak se dřevěné trámy, do nichž byly zasazeny vysoké, obdélníkové tabule skla, prohnuly, pokroutily a popraskaly. A připomněl jsem si, že jedno z oken už je částečně rozbité. Při tom podivném nárazu se z něj v horním rohu odlomil trojúhelníkový kus skla. Možná bychom ho mohli něčím zacpat – třeba těmi dámskými tričky za tři a půl dolaru, kterých jsem si všiml u vína –</p>
<p>Vtom se řetězec mých myšlenek náhle zarazil a musel jsem si dát ruku před pusu, jako bych potlačoval říhnutí. Ve skutečnosti jsem však potlačoval výtrysk nezdravého smíchu, který se mi dral z hrdla při představě, jak pěchujeme do díry dámská trička, abychom jimi zastavili ta chapadla, která odnesla Norma. Na vlastní oči jsem viděl, jak jedno z nich – jedno z těch menších – zmáčklo pytel psích granulí takovou silou, že se rozletěly všude kolem.</p>
<p>„Davide? Není ti nic?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Zatvářil ses, jako kdybys právě dostal buď nějaký hodně dobrý, nebo úplně stupidní nápad.“</p>
<p>Vtom mě vážně něco napadlo. „Brente, co se stalo s tím chlapem, jak přiběhl dovnitř a vyřvával, že něco v mlze dostalo Johna Lee Frovina?“</p>
<p>„S tím, jak mu tekla krev z nosu?“</p>
<p>„Jo, s tím.“</p>
<p>„Omdlel a pan Brown přinesl z lékárničky čichací soli, a ty ho zase přivedly k sobě. Proč?“</p>
<p>„Říkal pak ještě něco, když se probral?“</p>
<p>„Zase začal s tou halucinací. Pan Brown ho odvedl k sobě do kanceláře, protože tady děsil ženské. Šel s ním docela ochotně. Nechtěl zůstávat tady u těch oken. Když mu pan Brown řekl, že v kanceláři je jen jedno okýnko, a to ještě zpevněné drátěným pletivem, celkem bez protestů ho následoval. Předpokládám, že tam ještě pořád sedí.“</p>
<p>„To, o čem mluvil, nebyla žádná halucinace.“</p>
<p>„Jistěže nebyla.“</p>
<p>„A ten otřes, co jsme cítili?“</p>
<p>„Taky ne, ale Davide –“</p>
<p>Má strach, opakoval jsem si v duchu. Nesmíš na něj vyletět, dneska dopoledne už ses přestal ovládat jednou a to úplně stačí. Nesmíš na něj vyletět jen proto, že se chová úplně stejně jako během toho pitomého pozemkového sporu… nejdřív povýšeně, pak sarkasticky, a nakonec, když už bylo jasné, že prohraje, vyloženě sprostě. Nesmíš na něj vyletět, protože ho budeš potřebovat. Možná neumí ani nastartovat vlastní motorovou pilu, ale vypadá jako klasický otec celé západní kultury, a když on řekne lidem, aby nepanikařili, tak nebudou. Takže na něj nesmíš vyletět.</p>
<p>„Vidíš ty dvojité dveře vzadu za tím chladicím boxem s pivem?“</p>
<p>Podíval se tam a zamračil se. „Nepopíjí tam s těmi chlapy ten druhý zástupce vedoucího? Weeks? Jestli ho uvidí Brown, můžeš se vsadit, že si bude hodně brzo hledat novou práci.“</p>
<p>„Brente, můžeš mě prosím tě poslouchat?“</p>
<p>Nesoustředěně se na mě ohlédl. „Co jsi říkal, Davide? Mrzí mě to, nezlob se.“</p>
<p>Za chvíli tě to bude mrzet mnohem víc. „Vidíš ty dveře?“</p>
<p>„Samozřejmě, že je vidím. Co je s nimi?“</p>
<p>„Vedou do skladu, který se táhne podél celé západní stěny budovy. Billy usnul a já se tam zašel podívat, jestli tam třeba nenajdu něco, čím bych ho mohl přikrýt…“</p>
<p>Pověděl jsem mu všechno, vynechal jsem jen onu hádku o to, jestli by Norm vůbec měl jít ven, nebo ne. Řekl jsem mu, co vlezlo dovnitř… a co nakonec s křikem zmizelo v mlze. Brent Norton mi odmítl uvěřit. Vlastně odmítl o tom byť jen uvažovat. Odvedl jsem ho k Jimovi, Olliemu a Myronovi. Všichni tři mu moje vyprávění potvrdili, přestože Jim i kvítko Myron už byli napůl opilí.</p>
<p>Norton opět odmítl uvěřit nebo o tom byť jen na chvíli zauvažovat. Prostě nás ignoroval. „Ne,“ opakoval. „Ne, ne, ne. Odpusťte, pánové, ale to je naprosto absurdní. Buď si ze mě děláte legraci,“ zahleděl se na nás s povýšeným úsměvem, aby ukázal, že povedený vtip dokáže samozřejmě přijmout jako kdokoli jiný, „nebo jste se stali obětí nějaké davové hypnózy.“</p>
<p>Znovu ve mně začal vřít vztek, ale ovládl jsem ho – s obtížemi. Myslím si, že běžně nejsem nijak zvlášť prchlivý, ale tohle nebyla běžná situace. Musel jsem myslet na Billyho a na to, co se děje – nebo co se už stalo – se Steff. A tyhle myšlenky mě v podvědomí neustále užíraly.</p>
<p>„Dobře,“ řekl jsem. „Tak se tam pojď podívat. Kus chapadla tam zůstal na podlaze. Skřípla ho vrata, když jsme je spouštěli dolů. A<emphasis> poslechneš </emphasis>si je na vlastní uši. Lezou tam po nakládacím molu. Šustí to jako listí ve větru.“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl pevně.</p>
<p>„Cože?“ Vážně jsem si myslel, že jsem se přeslechl. „Co jsi říkal?“</p>
<p>„Řekl jsem ne, nikam s tebou nejdu. Už to přestává být vtipné.“</p>
<p>„Brente, já ti přísahám, že to není vtip.“</p>
<p>„Samozřejmě že je,“ vyštěkl na mě. Přejel pohledem po Jimovi, po Myronovi, na okamžik se zastavil u Ollieho – který jeho pohled s klidným odevzdáním opětoval – a nakonec se obrátil zpátky ke mně. „Je to kameňák jako stehno, vážně k popukání. Co, Davide?“</p>
<p>„Brente… poslouchej –“</p>
<p>„Ne, ty poslouchej!“ Začínal zvedat hlas, jak byl zvyklý ze soudní síně. Ve ztichlém supermarketu se hlas velice, velice dobře nesl a několik lidí, kteří se nervózně a bezcílně potulovali kolem, se hned ohlédlo, co se to děje. Norton na mě namířil ukazováček. „Je to vtip. Je to slupka od banánu, a já na ní mám uklouznout. Nikdo z vás místňáků lidi odjinud zrovna moc nemusí, co? Vždycky držíte pohromadě, co? Přesně jako když jsem tě dotáhnul před soud, abych dostal, co mi právem patří. Tehdy jsi to vyhrál, fajn. Proč by taky ne, že jo? Tvůj otec byl slavný malíř a je to tvoje město. Já jenom platím daně a utrácím tady svoje peníze!“</p>
<p>Už se jen nepředváděl, nezastrašoval nás svým nacvičeným výstupem ze soudních síní; už ječel z plných plic a vypadalo to, že se každou chvíli přestane ovládat. Ollie Weeks se odvrátil a s plechovkou piva v ruce odešel. Myron a jeho parťák Jim na Nortona zírali s nehraným údivem.</p>
<p>„Mám lézt někam do skladu, abych se podíval na gumovou atrapu z hračkářství za osmadevadesát centů, a tihle dva křupani se mi budou za zády válet po zemi smíchy?“</p>
<p>„Hele, opatrně s tím křupanem,“ ozval se Myron.</p>
<p>„Jestli chceš slyšet pravdu, tak jsem <emphasis>rád</emphasis>, že ti ten strom spadnul na loděnici. Rád.“ Norton se na mě šklebil jako blázen. „Rozmašíroval ji pěkně, co? Paráda. A teď mi uhni z cesty.“</p>
<p>Pokusil se kolem mě protáhnout. Popadl jsem ho za ruku a praštil jsem s ním o chladicí box. Nějaká žena vyjekla překvapením. Dvě šestibalení budweiseru vypadla na zem.</p>
<p>„Pročisti si uši a poslouchej, Brente. Je tady v sázce spousta životů. Mezi nimi i život mého kluka. Poslouchej mě, nebo přísahám, že ti rozbiju hubu.“</p>
<p>„No jen do toho,“ vybídl mě Norton, dosud s tím idiotským úsměvem, který měl zřejmě působit statečně. Krví podlité, vyvalené oči mu skoro vylézaly z důlků. „Předveď všem, jakou máš sílu a kuráž, že dokážeš zmlátit člověka se slabým srdcem a navíc tak starého, že by mohl být tvůj táta.“</p>
<p>„Vraž mu jednu!“ zvolal Jim. „Na srdce kašli. Taková newyorská právnická krysa stejně ani srdce mít nemůže.“</p>
<p>„Ty se do toho nepleť,“ okřikl jsem ho a sklonil jsem tvář k Nortonovi. Byli jsme u sebe tak blízko, že kdybych chtěl, mohl jsem mu klidně dát pusu. Chladicí box byl sice vypnutý, ale pořád z něj šla trochu zima. „Přestaň dělat vlny. Zatraceně dobře víš, že říkám pravdu.“</p>
<p>„To teda… rozhodně… nevím,“ vypravil ze sebe.</p>
<p>„Kdyby to bylo jindy a jinde, nechal bych tě, ať si myslíš, co chceš. Nezajímá mě, že máš strach, a nechci se na tebe vyvyšovat. Já ho mám taky. Ale potřebuju tě, sakra! Copak ti to nedochází? Potřebuju tě!“</p>
<p>„Pusť mě!“</p>
<p>Chytil jsem ho za košili a zatřásl jsem s ním. „Copak tobě nic nedochází? Lidi začnou odcházet a vlezou rovnou do náruče té potvoře tam venku! Prokrista, copak ty to nechápeš?“</p>
<p>„<emphasis>Pusť mě!</emphasis>“</p>
<p>„Teprve až se mnou zajdeš do skladu a přesvědčíš se na vlastní oči.“</p>
<p>„Řekl jsem, že tam <emphasis>nepůjdu</emphasis>! Je to vtip, nachystali jste to na mě a já tu ze sebe nebudu dělat idiota –“</p>
<p>„Tak tě tam dotáhnu silou.“</p>
<p>Popadl jsem ho za rameno a za zátylek. S tichým rupnutím se mu rozpáral šev v jednom podpaží. Vlekl jsem ho k dvojitým dveřím. Norton nešťastně zasténal. Shromáždil se kolem nás hlouček patnácti až osmnácti lidí, ale udržovali si odstup. Nikdo se netvářil, že by měl chuť se do toho plést.</p>
<p>„Pomoc!“ zaječel Norton. Koulel očima pod brýlemi. Úhledně sestřižené vlasy se mu rozdrbaly a nad ušima se mu vytvořily dva rozčepýřené chomáčky. Lidi šoupali nohama a dívali se.</p>
<p>„Proč tak ječíš?“ zašeptal jsem mu do ucha. „Je to přece jen vtip, ne? Proto jsem tě vzal s sebou do města, když jsi mě o to požádal, a proto jsem ti svěřil Billyho, abys ho převedl přes parkoviště – protože jsem měl přichystanou tuhle šikovnou mlhu, půjčil jsem si mlhovač z Hollywoodu, stál mě patnáct tisíc dolarů a dalších osm za dopravu, všechno proto, abych si z tebe mohl vystřelit. Přestaň si namlouvat tyhle kraviny a otevři oči!“</p>
<p>„<emphasis>Pusť</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> mě!</emphasis>“ zakňoural Norton. Už jsme byli skoro u dveří.</p>
<p>„No tak, no tak! Co se to tady děje? Co to vyvádíte?“</p>
<p>To byl Brown. Oháněl se lokty a razil si cestu hloučkem diváků.</p>
<p>„Ať mě pustí,“ zachraptěl Norton. „Zbláznil se.“</p>
<p>„Ne. Nezbláznil. Byl bych radši, kdyby ano, ale nezbláznil.“ To se ozval Ollie a já mu v duchu poděkoval. Vyšel z uličky za našimi zády a postavil se před Browna.</p>
<p>Brown sklopil oči k pivu, které držel Ollie v ruce. „Ty <emphasis>piješ</emphasis>!“ zvolal překvapeně, ovšem ne bez jistého potěšení. „To tě bude stát místo.“</p>
<p>„Ale no tak, Bude,“ otočil jsem se a pustil jsem Nortona. „Tohle je přece výjimečná situace.“</p>
<p>„Tím se pravidla nemění,“ namítl samolibě Brown. „Postarám se, aby se o tom na ústředí dozvěděli. Je to moje povinnost.“</p>
<p>Norton se mezitím odbelhal stranou, postavil se do bezpečné vzdálenosti ode mě a začal si urovnávat košili a uhlazovat vlasy. Nervózně těkal očima ze mě na Browna a zpět.</p>
<p>„<emphasis>H</emphasis><emphasis>aló!</emphasis>“ rozkřikl se najednou Ollie. Zvedl hlas a zahřímal tak hluboce, jak bych to od člověka sice mohutného, ale tak nenápadného a neprůbojného nikdy nečekal. „<emphasis>Haló! Všichni, kdo jste tady! Pojďte si sem dozadu něco poslechnout! Týká se to vás všech!</emphasis>“ Zpříma na mě pohlédl, Browna si vůbec nevšímal. „Dělám to dobře?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Lidi se začali scházet. Původní hlouček diváků, kteří sledovali mou hádku s Nortonem, se zdvojnásobil, pak ztrojnásobil.</p>
<p>„Asi byste všichni měli vědět –“ začal Ollie.</p>
<p>„Okamžitě odlož to pivo,“ skočil mu do řeči Brown.</p>
<p>„A vy okamžitě sklapněte,“ otočil jsem se a vykročil k němu.</p>
<p>Brown hned o krok ustoupil, aby mezi námi zůstala stejná vzdálenost. „Nechápu, o co se tu snažíte,“ prohlásil, „ale můžete se spolehnout, že to nahlásím na ústředí Federal Foods. Všechno! A uvědomte si – <emphasis>může se to dostat až k soudu!</emphasis>“ Nervózně vycenil své zažloutlé zuby a já ho v tu chvíli snad i docela chápal. Jen se snažil zvládnout situaci, nic víc. Podobně jako Norton, který sám na sebe v duchu uvalil zákaz jakékoli spolupráce. Myron s Jimem se to pokoušeli řešit jako chlapský technický problém – pokud se podaří opravit generátor, mlha se rozptýlí. Tohle byl Brownův způsob. Byl… Ochránce supermarketu.</p>
<p>„Tak jen do toho, začněte si psát jména,“ vybídl jsem ho. „Ale hlavně mlčte.“</p>
<p>„Napíšu si spoustu jmen,“ odpověděl. „A vaše bude na tom seznamu úplně první, vy… vy <emphasis>bohéme.</emphasis>“</p>
<p>„Pan David Drayton by vám rád něco řekl,“ ujal se znovu slova Ollie, „a pokud se chystáte odejít domů, rozhodně byste si ho měli nejdřív poslechnout.“ A tak jsem jim popsal, co se stalo, víceméně těmi samými slovy jako Nortonovi. Zpočátku se tu a tam ozýval smích, ale když jsem končil, byla na všech vidět už jen nervozita.</p>
<p>„Je to všechno lež,“ ozval se Norton. Snažil se vložit do těch slov důraz, ale trochu přestřelil a vyznělo to spíš hystericky. Tohle byl člověk, kterému jsem to všechno řekl jako prvnímu, protože jsem doufal, že mi jeho důvěryhodnost pomůže přesvědčit ostatní. Taková blbost.</p>
<p>„Pochopitelně že je to lež,“ přidal se Brown. „Je to blábol. Odkud se tam podle vás ta chapadla asi vzala, pane Draytone?“</p>
<p>„To nevím a v tuhle chvíli to ani není nijak zvlášť důležitá otázka. Jsou tam venku. Je tam –“</p>
<p>„Podle mě se totiž vylíhla z pár vypitých plechovek piva. Tak bych to viděl já.“ To vyvolalo vděčný smích, jenže ten záhy přehlušil mocný, skřípavý hlas paní Carmodyové.</p>
<p>„Smrt!“ zavřeštěla a ti, kdo se smáli, rychle vystřízlivěli.</p>
<p>Vpochodovala doprostřed nepravidelného kruhu, který se kolem nás vytvořil. Kanárkově žluté kalhoty doslova svítily a obří kabelka se jí pohupovala vedle sloního stehna. Černé oči se povýšeně rozhlédly po divácích, ostře a zlověstně jako oči straky. Dvě pohledné, asi šestnáctileté holky v bílých tričkách z umělého hedvábí s nápisem camp woodlands na zádech se od ní odtáhly.</p>
<p>„Posloucháte, ale neslyšíte! Slyšíte, ale nevěříte! Kdo z vás se chce vypravit ven a přesvědčit se na vlastní oči?“ Přejela po nich pohledem, pak ho zabodla do mě. „A co tedy navrhujete dělat, pane Davide Draytone? Co s tím vším asi tak zmůžete?“</p>
<p>Usmála se, umrlčí hlava nad kanárkovým oblečením.</p>
<p>„Je to konec, tak je to. Konec všeho. Je to Konec všehomíra. Pohybující se prst píše, nikoli však do ohně, ale mezi řádky mlhy. Země se otevřela a vyvrhla hrůzy pekel –“</p>
<p>„Nemůžete jí někdo říct, ať zmlkne?“ vykřikla jedna z dívek. Začínala natahovat. „Mám z ní strach!“</p>
<p>„Máš strach, beruško?“ obrátila se k ní paní Carmodyová. „Kdepak, teď ještě strach nemáš. Ale až si pro tebe přijdou ti zplozenci zla, které Ďábel vypustil na povrch zemský –“</p>
<p>„To by stačilo, paní Carmodyová,“ přerušil ji Ollie a vzal ji za ruku. „To bude v pořádku.“</p>
<p>„Nesahejte na mě! Říkám vám, že tohle je konec! Je to smrt! Smrt!“</p>
<p>„Bože, to jsou kecy,“ ulevil si znechuceně brýlatý muž v rybářském klobouku.</p>
<p>„Ne, pane,“ ozval se Myron. „Já vím, že to zní jako nějaká feťácká halucinace, ale je to čistá pravda. Viděl jsem to na vlastní oči.“</p>
<p>„Já taky,“ připojil se Jim.</p>
<p>„I já,“ přispěl Ollie. Podařilo se mu umlčet paní Carmodyovou, přinejmenším na nějakou dobu. Ale stála vedle, držela svou obří kabelku a usmívala se jako praštěná. Nikdo nechtěl stát v její blízkosti – všichni si něco mumlali, to trojí potvrzení mých slov se nikomu nelíbilo. Několik lidí se nervózně, zamyšleně ohlíželo na prosklenou přední stěnu supermarketu. To mě potěšilo.</p>
<p>„Lži,“ zopakoval Norton. „Jenom se navzájem podporujete ve lžích, to je všechno.“</p>
<p>„Tvrdíte věci, kterým se prostě nedá věřit,“ prohlásil Brown.</p>
<p>„Ale vždyť tu nemusíme postávat a hloubat nad tím,“ opáčil jsem. „Pojďte se mnou dozadu do skladu. Podíváte se sami. A poslechnete si to.“</p>
<p>„Zákazníci v žádném případě nesmějí –“</p>
<p>„Bude,“ zarazil ho Ollie, „jdi s ním sám. Ať se to vyřeší.“</p>
<p>„Dobře,“ přikývl Brown. „Pane Draytone? Ať je ta pitomost za námi.“</p>
<p>Prošli jsme dvojitými dveřmi do tmy.</p>
<p>Ten zvuk byl nepříjemný – vyloženě zlý.</p>
<p>Brown to vycítil taky, i přes tu svou tvrdohlavost; okamžitě mě chytil za paži, chvíli lapal po dechu a pak začal oddechovat mnohem namáhavěji.</p>
<p>Byl to tichý, šeptavý zvuk, který se ozýval od nakládacího mola – zvuk, který téměř hladil. Chvíli jsem zlehka jezdil nohou po podlaze, až jsem konečně narazil na jednu baterku. Sehnul jsem se pro ni a rozsvítil ji. Brown měl tvář staženou strachy, a to je ani neviděl – jen je slyšel. Jenže já je viděl a teď jsem si mohl představovat, jak se tam kroutí a plazí po vlnitém plechu vrat jako živé liány.</p>
<p>„Co si myslíte teď? Ještě se tomu nedá věřit?“</p>
<p>Brown si olízl rty a rozhlédl se po té spoušti rozházených beden a krabic. „To je od těch chapadel?“</p>
<p>„Něco z toho. Většina. Pojďte sem.“</p>
<p>Šel, neochotně, ale šel. Namířil jsem baterku na svinuté, zkroucené chapadlo, které dosud leželo vedle koštěte. Brown se k němu sehnul.</p>
<p>„Nedotýkejte se toho,“ varoval jsem ho. „Třeba je to ještě živé.“</p>
<p>Rychle se narovnal. Zvedl jsem koště za štětiny a šťouchl jsem do chapadla. Při třetím nebo čtvrtém šťouchnutí se líně rozevřelo a odhalilo dvě celé přísavky a nepravidelný okraj třetí. Pak se rychlostí staženého svalu opět svinulo a zůstalo nehybně ležet. Brown si znechuceně, dávivě odkašlal.</p>
<p>„Tak co, viděl jste dost?“</p>
<p>„Jo,“ řekl. „Pojďme odsud.“</p>
<p>Následovali jsme poskakující světlo zpátky k dvojitým dveřím a prošli jsme jimi ven. Okamžitě se k nám obrátily všechny tváře a hukot konverzace utichl. Norton byl bílý jako kus starého tvarohu. Černé oči paní Carmodyové se leskly. Ollie popíjel pivo; po tváři mu dosud stékaly čůrky potu, přestože se v obchodě poměrně ochladilo. Ty dvě holky v tričkách s nápisem camp woodlands se tiskly k sobě jako hříbata před bouřkou. Oči. Tolik očí. Mohl bych je namalovat, napadlo mě a nepříjemně mě zamrazilo. Bez tváří, jen oči v šeru. Mohl bych je namalovat, ale nikdo by nevěřil, že je ten obraz podle skutečnosti.</p>
<p>Bud Brown si škrobeně složil ruce s dlouhými prsty na prsou. „Přátelé,“ řekl. „Vypadá to, že tu opravdu máme dost zásadní problém.“</p><empty-line /><p>VI. Další debata. Paní Carmodyová. Opevnění.</p><empty-line /><p>Jak dopadl Spolek zpátečníků.</p>
<p>Následující čtyři hodiny jsem si připadal jako ve snu. Poté, co Brown potvrdil naše slova, se rozhořela dlouhá, polohysterická debata. I když debata sama o sobě možná až tak dlouhá nebyla, spíš lidem poměrně dlouho trvalo, než si náležitě srovnali v hlavě předkládané informace, než je probrali ze všech možných stran a propracovali se k jejich jádru stejně, jako si pes pohrává s kostí a propracovává se k morku. Jen pomalu se smiřovali s realitou. Podobným stylem probíhají březnové schůze ve všech městech v Nové Anglii.</p>
<p>Vykrystalizoval mezi námi Spolek zpátečníků, vedený Nortonem. Patřila k němu výřečná menšina asi deseti lidí, kteří ničemu z toho nevěřili. Norton stále dokola poukazoval na to, že pouze čtyři svědci viděli, jak brigádníka odnesla Chapadla z Planety X (když tenhle termín použil poprvé, byl to docela dobrý vtip, který se však opakováním velice rychle ohrál – čehož si Norton ve svém rostoucím zápalu patrně nevšiml). Dodával, že on osobně nikomu z nás čtyř příliš nedůvěřuje. A dále podotýkal, že padesát procent zmíněných svědků je nyní beznadějně opilých. To se nedalo vyvrátit. Jim a Myron LaFleur plně využili toho, že mají k dispozici celý chladicí box s pivem i regály vína, a nehorázně se zlískali. Vzhledem k tomu, co se stalo s Normem, a vzhledem k roli, kterou v tom oni sami sehráli, jsem se jim příliš nedivil. Vystřízlivění mělo přijít nepříjemně brzy.</p>
<p>Také Ollie i přes Brownovy protesty nadále popíjel. Brown se po chvíli přestal snažit a spokojil se s tím, že občas zlověstně pohrozil ústředím. Zjevně si neuvědomoval, že společnost Federal Foods s obchody v Bridgtonu, North Windhamu a Portlandu dost možná už ani neexistuje. Nijak by mě nepřekvapilo, kdyby už neexistovalo celé Východní pobřeží. Ollie sice nadále popíjel, ale opilý nevypadal. Vypotil všechno stejně rychle, jako to stačil polykat.</p>
<p>Když se debata se Zpátečníky začala přiostřovat, Ollie konečně promluvil. „Pokud tomu nechcete věřit, pane Nortone, v pořádku. Mám pro vás návrh. Vyjděte předními dveřmi ven a obejděte budovu dozadu. Je tam velká hromada vratných lahví od piva a od limonády. Dneska ráno jsme je tam s Normem a s Buddym vynosili. Přineste pár těch lahví, aby všichni viděli, že jste tam opravdu byl. Když to uděláte, přísahám, že si tady svleču košili a na posezení ji sním.“</p>
<p>Norton začal prskat.</p>
<p>Ollie ho uťal týmž tichým, vyrovnaným hlasem. „Tyhle vaše řeči tady můžou nadělat akorát škodu, pane Nortone. Je tu spousta lidí, kteří by rádi šli domů a ujistili se, že jsou jejich rodiny v pořádku. Já mám třeba v Naples sestru s jednoročním dítětem. Samozřejmě, že bych se na ně rád dojel podívat. Jenže když lidi začnou věřit vám a zkusí se dostat domů, dopadnou stejně jako Norm.“</p>
<p>Nepodařilo se mu přesvědčit Nortona, ale podařilo se mu přesvědčit několik váhavých a nerozhodných – a ani ne tak slovy, jako spíš očima, tím pohledem plným strachu. Myslím, že Norton nechtěl uvěřit, protože by se pak zbláznil – nebo o tom byl přinejmenším přesvědčený. Na Ollieho návrh, ať zezadu přinese pár vratných lahví, však nepřistoupil. Ani on, ani nikdo jiný. Nebyli připraveni vydat se ven, alespoň zatím ne. Norton se svou skupinkou Zpátečníků (která se mezitím scvrkla na pouhé dva nebo tři členy) odešel co nejdál od ostatních, to znamená k prázdnému pultu s uzeninami. Jeden z nich cestou kopl do nohy mého spícího syna a probudil ho.</p>
<p>Došel jsem k němu a Billy se mi pověsil kolem krku. Když jsem se ho pokusil sundat, chytil se ještě pevněji a řekl: „Ne, tati. Prosím.“</p>
<p>Našel jsem prázdný nákupní košík a posadil ho na dětské sedátko. Vypadal na něm hrozně velký. A snad by vypadal i směšně, nebýt té bledé tváře, černých vlasů rozcuchaných na čele těsně nad obočím a toho žalostného pohledu v očích. Na dětském sedátku v nákupním košíku seděl naposledy někdy ve dvou letech. Tyhle drobnosti člověku zpočátku unikají, ale když si nakonec uvědomí, kolik se toho změnilo, vždycky ho to nemile překvapí.</p>
<p>Po odchodu Zpátečníků si debata našla nový hromosvod – tentokrát se jím stala paní Carmodyová, která, celkem pochopitelně, stála sama proti všem.</p>
<p>V tom tísnivém šeru vypadala jako čarodějnice: kanárkově žluté kalhoty, svítivá halena z umělého hedvábí, obě předloktí ověšená levnou cinkající bižuterií – měď, želvovina, adamant – a k tomu ta příšerná kabelka. Kůži na tváři podobnou pergamenu jí brázdily výrazné svislé vrásky. Kudrnaté vlasy měla připlácnuté k hlavě třemi rohovinovými hřebínky a vzadu stočené do drdolu. Rty působily jako zauzlovaný provaz.</p>
<p>„Proti vůli Boží není obrany. Věděla jsem, že se dnešní den blíží. Viděla jsem znamení. Jsou tu mezi námi tací, s nimiž jsem o tom hovořila, není však člověka slepějšího nad toho, který vidět nechce.“</p>
<p>„A co teda tvrdíte? Co navrhujete?“ pustil se do ní netrpělivě Mike Hatlen. Byl sice členem městské rady, ale v té jachtařské čepici a bermudách s vytahaným zadkem na to příliš nevypadal. Usrkával pivo – jako v tu chvíli už spousta chlapů. Bud Brown přestal protestovat, ale skutečně si začal zapisovat jména – vedl si účet u každého, u koho to šlo.</p>
<p>„Co navrhuji?“ zopakovala paní Carmodyová a otočila se k Hatlenovi. „Co navrhuji? Inu, navrhuji, abyste se začal připravovat na to, že už brzy stanete před Bohem, Michaeli Hatlene.“ Rozhlédla se po ostatních. „Už brzy stanete před Bohem!“</p>
<p>„Stanete leda před velkým hovnem,“ zadrmolil opile Myron LaFleur od chladicího boxu. „Ta bába musí mít snad dva jazyky, že s nima dovede takhle mrskat.“</p>
<p>Dav souhlasně zamručel. Billy se nervózně rozhlédl a položil mi ruku kolem ramen.</p>
<p>„Dojde na moje slova!“ zaječela. Nadzdvihla horní ret a vycenila uražené zuby zažloutlé od nikotinu. Vybavila se mi zaprášená vycpaná zvířata z jejího vetešnictví, kde navěky upíjela ze zrcadla, které jim sloužilo za potok. „Pochybovači budou pochybovat až do samého konce! Přesto jakási stvůra odtáhla toho nebohého chlapce ven! Tvorové v mlze! Zplozenci pekel jako ze zlého snu! Netvoři bez očí! Sinalé běsy! Pochybujete? Tak vyjděte ven! Vyjděte ven a pozdravte je!“</p>
<p>„Paní Carmodyová, budete s tím muset skončit,“ ozval jsem se. „Děsíte mi kluka.“</p>
<p>Ten pán s malou holčičkou mě podpořil přikývnutím. Holčička s baculatýma nohama a odřenými koleny schovávala tvář tatínkovi na břiše a tiskla si dlaně na uši. Bill sice nebrečel, ale měl na krajíčku.</p>
<p>„Existuje jen jediná spása,“ prohlásila paní Carmodyová.</p>
<p>„A jaká, paní Carmodyová?“ zeptal se zdvořile Mike Hatlen.</p>
<p>„Oběť,“ odpověděla paní Carmodyová – a v tom šeru se mi zdálo, že se usmála. „Krvavá oběť.“</p>
<p><emphasis>Krvavá oběť</emphasis> – ta slova zůstala viset ve vzduchu a pomalu se otáčela. I teď, když už dobře vím, o čem mluvila, si namlouvám, že měla na mysli třeba jen oběť něčího psa – pár se jich tam po supermarketu potulovalo, přestože bylo zakázáno brát je dovnitř. Ještě i teď si to namlouvám. Vypadala v tom šeru jako nějaké vyšinuté ztělesnění novoanglického puritánství… obávám se však, že ji pohánělo něco hlubšího a temnějšího než jen puritánství. Puritánství mělo odjakživa temného praotce, starého Adama s rukama od krve.</p>
<p>Otevřela pusu a chtěla pokračovat, když vtom jí jeden pomenší, pěkně upravený muž v červených kalhotách a elegantní sportovní košili vlepil facku. Vlasy měl na levé straně rozdělené pěšinkou rovnou jako podle pravítka. Měl brýle. A v tváři ten nezaměnitelný výraz klasického dovolenkáře.</p>
<p>„Nechte si to rouhání pro sebe,“ pronesl tiše a bezvýrazně.</p>
<p>Paní Carmodyová si přikryla ústa dlaní a pak ji s němou výčitkou zvedla proti nám. Na dlani byla krev. Ale černé oči jako by jí tančily bláznivým rozjařením.</p>
<p>„Koledovala jste si o to!“ zavolala nějaká žena. „Už jsem vám ji chtěla vlepit sama.“</p>
<p>„Dostanou vás,“ řekla paní Carmodyová a ukazovala nám krev na dlani. Tenký pramínek už jí stékal i jednou z vrásek od úst na bradu jako dešťová kapka po okapu. „Možná ne teď. V noci. V noci, až se setmí. Přijdou ve tmě a vezmou si někoho dalšího. Přijdou ve tmě. Uslyšíte je, jak se blíží, plazí a plíží. A až přijdou, budete prosit matku Carmodyovou, aby vám ukázala, co dělat.“</p>
<p>Muž v červených kalhotách pomalu zvedl ruku.</p>
<p>„Jen pojď a udeř,“ zašeptala a krvavé rty se stáhly do úsměvu. Zdvižená ruka se zachvěla. „Udeř, pokud se odvážíš.“ Ruka klesla. Paní Carmodyová se otočila a odešla. Pak se Billy rozbrečel, zabořil mi tvář do břicha jako ta malá holčička svému tátovi.</p>
<p>„Já chci domů,“ vzlykal. „Já chci za mámou.“</p>
<p>Utěšoval jsem ho, jak nejlépe jsem uměl. Ale moc dobře jsem to nejspíš neuměl.</p>
<p>Hovor se konečně stočil k méně děsivým a zhoubným tématům. Padla zmínka o prosklené přední stěně, zjevně největší slabině supermarketu. Mike Hatlen se zeptal, jaké další vstupy tu jsou, a Ollie s Brownem je hned vyjmenovali. Kromě těch vrat, která ve skladu otevřel Norm, tam byla ještě dvoje další. Hlavní vchod a východ. Okno v kanceláři vedoucího (z tlustého, vyztuženého skla, bezpečně zamčené).</p>
<p>Debata o těchto věcech měla paradoxní účinky. Nebezpečí díky ní působilo reálněji, ale zároveň jsme se cítili trochu líp. I Billymu bylo líp. Zeptal se mě, jestli si může dojít pro tyčinku. Odpověděl jsem, že klidně může, jenom nesmí chodit k těm velkým oknům.</p>
<p>Když byl z doslechu, muž vedle Mikea Hatlena se zeptal: „Fajn, co s těmi okny teda provedeme? Ta bába je sice zralá do cvokhausu, ale s tou tmou měla asi pravdu.“</p>
<p>„Možná se mlha do té doby rozežene,“ ozvala se nějaká žena.</p>
<p>„Možná,“ odpověděl ten muž. „A možná ne.“</p>
<p>„Nějaké nápady?“ obrátil jsem k Olliemu a Budovi.</p>
<p>„Počkejte moment,“ pokračoval ten muž vedle Hatlena. „Jsem Dan Miller. Z Lynn v Massachusetts. Nejspíš mě neznáte, není důvod, proč byste měli, ale koupil jsem jednu chatu u Highland Lake. Teda spíš jsem se kvůli ní zruinoval, ale musel jsem ji mít.“ Pár lidí se zasmálo. „Nicméně, viděl jsem tu někde celou hromadu pytlů se zahradním hnojivem. Většinou desetikilových. Mohli bychom je naskládat na sebe jako pytle s pískem. Nechat mezi nimi otvory jako pozorovatelny…“</p>
<p>To už přikyvovali další a začali o tom vzrušeně diskutovat. Chtěl jsem něco říct, ale nakonec jsem si to nechal pro sebe. Miller měl pravdu. Když z těch pytlů postavíme barikádu, nic se tím nezkazí a mohlo by to trochu pomoct. Znovu jsem si však vybavil, jak to chapadlo rozmáčklo pytel psích granulí. Napadlo mě, že některé z těch větších by nepochybně zvládlo totéž s desetikilovým pytlem hnojiva Green Acres nebo Vigoro. Ale kázání o chapadlech nás stejně nemohlo zachránit a náladu by nikomu taky nezlepšilo.</p>
<p>Dav se pomalu rozpadal do menších skupinek, které začaly rozebírat, jak se to provede, a Miller na všechny zavolal: „Počkejte! Počkejte! Pojďte se domluvit, dokud jsme všichni pohromadě!“</p>
<p>Vrátili se a všech padesát až šedesát se nás srotilo v rohu mezi chladicím boxem, dveřmi do skladu a pultem, na němž pan McVey vždycky vystavuje věci, které snad nikdo normální nemůže chtít, jako brzlíky, karbanátky plněné natvrdo uvařeným vejcem, ovčí mozky nebo vepřovou huspeninu. Billy se mezi nimi propletl s přirozenou mrštností pětiletého kluka ve světě obrů a podal mi tyčinku Hershey’s. „Chceš, tati?“</p>
<p>„Díky.“ Vzal jsem si ji. Byla sladká a chutnala mi.</p>
<p>„Možná je to hloupá otázka,“ pokračoval Miller, „ale měli bychom si v tom udělat jasno. Nemá tu někdo střelnou zbraň?“</p>
<p>Rozhostilo se ticho. Lidi se rozhlíželi jeden po druhém a krčili rameny. Jeden postarší pán s šedobílými vlasy, který se představil jako Ambrose Cornell, prohlásil, že má v autě v kufru brokovnici. „Můžu se pro ni zkusit dostat, jestli chcete.“</p>
<p>„Myslím, že to by teď nebyl úplně nejlepší nápad, pane Cornelle,“ odmítl Ollie.</p>
<p>Cornell zamručel. „To já si myslím taky, že nebyl, synku. Ale říkal jsem si, že bych vám to měl nabídnout.“</p>
<p>„No, ani jsem nečekal, že by tu někdo něco měl,“ ujal se opět slova Dan Miller. „Ale napadlo mě –“</p>
<p>„Moment,“ skočila mu do řeči jedna žena. Byla to ta dáma v brusinkovém tričku a tmavozelených kalhotách. Měla pískové vlasy a pěknou postavu. Moc hezká mladá ženská. Otevřela kabelku a vytáhla z ní středně velký revolver. Dav obdivně vydechl, jako kdyby před nimi právě kouzelník provedl opravdu povedený kousek. Žena, která se už v té chvíli trochu červenala, zrudla ještě o to víc. Znovu zalovila v kabelce a vytáhla krabičku nábojů Smith & Wesson.</p>
<p>„Jsem Amanda Dumfriesová,“ představila se Millerovi. „Tenhle revolver… přišel s tím můj manžel. Prý bych ho měla nosit kvůli sebeobraně. Už ho s sebou tahám nenabitý dva roky.“</p>
<p>„Váš manžel je tady, paní?“</p>
<p>„Ne, je v New Yorku. Na služební cestě. Každou chvíli je někde na služební cestě. Proto chtěl, abych nosila revolver.“</p>
<p>„Dobře,“ přikývl Miller, „pokud s ním umíte zacházet, měla byste si ho nechat u sebe. Co je to, osmatřicítka?“</p>
<p>„Ano. V životě jsem z něj nestřílela, jen jednou na střelnici.“</p>
<p>Miller si od ní vzal revolver, chvíli ho převracel v ruce, až se mu podařilo vyklopit bubínek. Přesvědčil se, že není nabitý. „Fajn,“ řekl. „Máme revolver. Kdo tu umí dobře střílet? Já totiž rozhodně ne.“</p>
<p>Lidi se po sobě rozhlédli. Nějakou dobu nikdo nic neříkal. Pak se neochotně ozval Ollie: „Já chodím celkem často na střelnici. Mám kolt pětačtyřicítku a llamu pětadvacítku.“</p>
<p>„Ty?“ opáčil Brown. „Chm. Ty se budeš večer sotva motat, natož střílet.“</p>
<p>Ollie velice zřetelně odpověděl: „Co kdybys držel hubu a psal si ten svůj seznam?“</p>
<p>Brown na něj vyvalil oči. Otevřel pusu. Pak si to ale, podle mě moudře, rozmyslel a zase ji zavřel.</p>
<p>Miller na ty dva chvíli udiveně koukal. „Je váš,“ řekl potom Olliemu a podal mu revolver. Ollie ho znovu zkontroloval, zkušeněji. Zasunul si revolver do pravé přední kapsy kalhot a krabičku nábojů si dal do náprsní kapsy, kde vytvořila bouli jako krabička cigaret. Pak se opřel o chladicí box, kulatou tvář dosud celou upocenou, a otevřel si další pivo. Stále ve mně přetrvával dojem, že před sebou mám úplně nového Ollieho Weekse.</p>
<p>„Díky, paní Dumfriesová,“ řekl Miller.</p>
<p>„Není zač,“ odvětila a mně prolétlo hlavou, že kdybych já byl jejím manželem a vlastníkem těch zelených očí a té plné postavy, tak bych rozhodně tolik necestoval. Věnovat manželce revolver, to se dá brát jako absurdně symbolický čin.</p>
<p>„Tohle možná taky bude znít hloupě,“ obrátil se Miller k Brownovi, který si něco zapisoval, a k Olliemu, který popíjel pivo, „ale žádné plamenomety tu asi nemáte, že ne?“</p>
<p>„Do prdele!“ zvolal Buddy Eagleton a pak zčervenal stejně jako před okamžikem Amanda Dumfriesová.</p>
<p>„Copak?“ zeptal se Mike Hatlen.</p>
<p>„No… až do minulýho tejdne jsme tady měli krabici takovejch těch malejch letlamp. Jak si s nima můžete zaletovat trubku, když vám z ní teče, nebo opravit vejfuk nebo tak něco. Pamatujete se na ně, pane Browne?“</p>
<p>Brown zatrpkle přikývl.</p>
<p>„Vyprodaly se?“ otázal se Miller.</p>
<p>„Naopak, nikdo je nekupoval. Prodali jsme asi tři nebo čtyři a zbytek bedny jsme poslali zpátky. Taková posraná… teda, blbá smůla.“ Poté se Buddy Eagleton, v obličeji skoro fialový, opět ztratil v davu.</p>
<p>Pochopitelně jsme měli sirky, a taky sůl (někdo přišel s tím, že prý sůl zabírá proti pijavicím a podobným věcem); a všechny druhy mopů a košťat značky O’Cedar. Většina lidí se dál tvářila celkem optimisticky a Jim s Myronem už byli zlití tak, že neměli sílu vystoupit s odlišným názorem, když jsem ale pohlédl do očí Olliemu, spatřil jsem v nich vyrovnanou beznaděj, která byla horší než strach. My dva jsme ta chapadla viděli. Představa, jak na ně někdo sype sůl nebo se je snaží odrážet mopem, byla prostě směšná.</p>
<p>„Mikeu,“ navrhl Miller, „co kdyby sis to vzal celé na starost? Rád bych si na chvíli promluvil tuhle s Davem a Olliem.“</p>
<p>„S potěšením.“ Hatlen poplácal Dana Millera po rameni. „Někdo tomu musí velet, a ty ses toho ujal dobře. Vítej u nás.“</p>
<p>„Znamená to, že dostanu nějakou slevu na daních?“ usmál se Miller. Byl to nevysoký chlap s ustupujícími zrzavými vlasy. Přesně ten typ člověka, který vám na první pohled musí být sympatický, a – možná – přesně ten typ člověka, který vám po nějaké době nevyhnutelně začne lézt na nervy. Ten typ člověka, který vždycky ví všechno líp než vy.</p>
<p>„V žádném případě,“ zasmál se Hatlen.</p>
<p>Pak odešel. Miller se zadíval na mého syna.</p>
<p>„O Billa nemějte strach,“ řekl jsem.</p>
<p>„Teda, musím říct, že takový strach jako teď jsem snad v životě neměl,“ přiznal Miller.</p>
<p>„To já taky ne,“ pokýval hlavou Ollie a odhodil prázdnou plechovku do chladicího boxu. Vytáhl si novou a otevřel ji. Ozvalo se tiché pšouknutí unikajícího plynu.</p>
<p>„Všiml jsem si, jak se vy dva na sebe díváte,“ pronesl Miller.</p>
<p>Dojedl jsem tyčinku a vytáhl jsem si pivo, abych ji zapil.</p>
<p>„Něco mě napadlo,“ pokračoval Miller. „Měli bychom říct tak pěti lidem, ať držadla těch mopů omotají nějakým hadrem a upevní provázkem. Pak bychom si měli připravit pár kanystrů s tekutým podpalovačem. Když odřízneme celý vršek kanystru, tak máme během chvilky hotové pochodně.“</p>
<p>Přikývl jsem. Nebyl to špatný nápad. Sice ne postačující – rozhodně ne pro člověka, který viděl, co Norma odtáhlo do mlhy –, ale bylo to lepší než sůl.</p>
<p>„No, aspoň se lidi něčím zabaví,“ prohodil Ollie.</p>
<p>Miller stiskl rty. „To je to až tak zlé?“</p>
<p>„Jo, to je,“ přikývl Ollie a přihnul si z plechovky.</p>
<p>* * *</p>
<p>V půl páté odpoledne už barikády z pytlů hnojiva stály a velká okna bylo vidět jen skrz úzké pozorovatelny. U každé z nich zůstala stát hlídka a vedle každé hlídky stál kanystr tekutého podpalovače s odřízlým vrškem a zásoba pochodní z mopů. Pozorovatelen bylo celkem pět a Dan Miller zorganizoval střídání hlídek u každé z nich. S úderem půl páté jsem se usadil na hromadu pytlů u jedné pozorovatelny a Billy si sedl vedle mě. Dívali jsme se do mlhy.</p>
<p>Přímo před oknem stála červená lavička, na níž lidi s nákupem občas čekali, až pro ně někdo přijede. Za ní se rozkládalo parkoviště. Hustá, těžká mlha pomalu vířila. Byla v ní určitá vlhkost, ale i tak působila hrozně mdle a nevýrazně. Už jen při pohledu na ni jsem ztrácel veškerou odvahu a naději.</p>
<p>„Tati, ty víš, co se stalo?“ zeptal se Billy.</p>
<p>„Ne, cvrčku,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Na chvíli zmlkl a díval se na ruce, které měl volně složené v klíně džínů. „Proč nikdo nepřijde a nezachrání nás?“ zeptal se nakonec. „Policie, nebo FBI nebo tak?“</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>„Myslíš, že je máma v pořádku?“</p>
<p>„Já opravdu nevím, Billy,“ řekl jsem a položil jsem mu ruku kolem ramen.</p>
<p>„Já za ní hrozně chci,“ už zase natahoval, ale snažil se držet. „Hrozně mě mrzí, že jsem ji někdy zlobil.“</p>
<p>„Billy,“ začal jsem, ale nemohl jsem pokračovat. Cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo a jak se mi začíná třást hlas.</p>
<p>„Už to skončí?“ zeptal se Billy. „Tati? Skončí to?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl jsem a on zabořil tvář pod moje rameno a já mu položil ruku na zátylek a přímo pod tou hustou kšticí jsem cítil jemnou křivku jeho lebky. Zničehonic jsem si vzpomněl na svou svatební noc. Na to, jak si Stephanie svlékala jednoduché hnědé šaty, do kterých se převlékla po obřadu. Na boku měla velikánskou fialovou modřinu, protože den předtím narazila do dveří. Vzpomínal jsem na tu modřinu a na to, jak jsem si tehdy myslel: <emphasis>Když si tohle udělala, byla pořád ještě Stephanie Stepaneková</emphasis>, a jak mi to připadalo jako zázrak. Pak jsme se milovali a venku se z podmračeného šedivého prosincového nebe sypal sníh.</p>
<p>Billy brečel.</p>
<p>„Šššš, Billy, šššš,“ houpal jsem s ním, ale brečel dál. Byl to ten druh pláče, který dokáže utišit jen máma.</p>
<p>Ve Federal Foods se předčasně setmělo. Miller, Hatlen a Bud Brown rozdali baterky, všechny, co byly na skladě, to znamená asi dvacet kusů. Norton se jich hlasitě dožadoval pro svou skupinu a dostal dvě. Kužely světla poskakovaly tu a tam v uličkách jako neposední fantómové.</p>
<p>Měl jsem Billyho posazeného na klíně a vyhlížel jsem pozorovatelnou. Mléčně bílé světlo venku se příliš nezměnilo; v supermarketu se setmělo především kvůli barikádě z pytlů. Několikrát jsem měl pocit, že jsem něco zahlédl, ale byly to jen nervy. Jeden z ostatních hlídkujících dokonce váhavě spustil falešný poplach.</p>
<p>Billy znovu zahlédl paní Trumanovou a dychtivě se k ní rozběhl, přestože ho celé léto ani jednou nehlídala. Dostala jednu z baterek a ochotně mu ji půjčila. Za chvíli už se zkoušel světlem podepsat na prosklených skříních s mraženými potravinami. Zdálo se, že paní Trumanovou to setkání potěšilo stejně jako Billyho, a po chvíli přišli oba ke mně. Hattie Trumanová byla vysoká, štíhlá žena s krásnými zrzavými vlasy, které pomalu začínaly prokvétat stříbrem. Na krku jí na ozdobném řetízku visely brýle – byl to přesně ten typ řetízku, jaký snad ze zákona nesmí nosit nikdo kromě žen ve středním věku.</p>
<p>„Je tady Stephanie, Davide?“ zeptala se.</p>
<p>„Ne. Zůstala doma.“</p>
<p>Pokývala hlavou. „Alan taky. Do kdy máš hlídku?“</p>
<p>„Do šesti.“</p>
<p>„Viděl jsem tam něco?“</p>
<p>„Ne. Jen mlhu.“</p>
<p>„Jestli chceš, tak na Billyho do šesti dohlédnu.“</p>
<p>„Co ty na to Billy, chtěl bys?“</p>
<p>„Ano, jasně,“ přikývl. Pomalu mával baterkou nad hlavou a sledoval, jak světlo přebíhá po stropě.</p>
<p>„Bůh na Steffy i na Alana dohlédne,“ řekla paní Trumanová, vzala Billyho za ruku a odvedla ho. Řekla to pevným hlasem, ale v očích mnoho jistoty neměla.</p>
<p>Kolem půl šesté jsem ze zadní části supermarketu zaslechl vzrušenou hádku. Někdo se posmíval něčemu, co řekl někdo jiný, a kdosi další – myslím, že to byl Buddy Eagleton – vykřikl: „Jestli tam půjdeš, tak jsi blázen!“</p>
<p>Několik kuželů světla se slilo do centra sporu a pak se společně vydaly do přední části obchodu. Přítmím se rozlehl pronikavý, jízlivý smích paní Carmodyové, příjemný zhruba stejně, jako když nehty přejíždějí po školní tabuli.</p>
<p>Nad lomozem hlasů se ozývalo hřmění Nortonova soudního tenoru: „Nechte nás projít, prosím! Nechte nás projít!“</p>
<p>Muž u pozorovatelny nalevo ode mě opustil své stanoviště a šel se podívat, co ten rozruch vyvolalo. Já se rozhodl zůstat na místě. Ať se dělo cokoli, blížilo se to mým směrem.</p>
<p>„Počkejte,“ zaslechl jsem Mikea Hatlena. „Pojďte si o tom promluvit.“</p>
<p>„Není o čem mluvit,“ prohlásil Norton. To už se ze šera vyloupla jeho tvář. Bylo v ní odhodlání, vyčerpání a naprosté zoufalství. Držel v ruce jednu z baterek přidělených Zpátečníkům. Nad ušima mu trčely chomáče vlasů, takže vypadal jako paroháč. Kráčel v čele nepatrného procesí – pouhých pět lidí z původních devíti či deseti. „Jdeme ven,“ řekl.</p>
<p>„Nebuďte přece blázen,“ ozval se Miller. „Mike má pravdu. Pojďte si o tom promluvit. Pan McVey vzadu griluje kuřata, můžeme si sednout k jídlu a jednoduše –“</p>
<p>Zastoupil Nortonovi cestu a Norton ho odstrčil. To se Millerovi nelíbilo. Zrudl a nasadil přísný výraz. „Tak si dělejte, co chcete,“ prohlásil. „Ale vedete ty lidi na smrt.“</p>
<p>Norton s klidem obrovského vnitřního odhodlání či nezlomné posedlosti opáčil: „Pošleme vám někoho na pomoc.“</p>
<p>Jeden z jeho následovníků souhlasně zamručel, ale jiný se tiše vytratil stranou. Už šli s Nortonem jen čtyři. Ale i to by se dalo považovat za úspěch. Vždyť i samotného Krista jich následovalo jen dvanáct.</p>
<p>„Poslyšte,“ zkusil to ještě jednou Mike Hatlen. „Pane Nortone – Brente –, zůstaňte aspoň na ta kuřata. Ať máte něco teplého do žaludku.“</p>
<p>„Abyste měl šanci pokračovat v těch řečech? Na to jsem prošel moc soudních síní, abych vám na tohle skočil. Už jste vypsychařil půlku mých lidí.“</p>
<p>„Vašich lidí?“ téměř zasténal Hatlen. „Vašich lidí? Prokrista, co to melete? Jsou to <emphasis>lidi</emphasis>, žádní vaši. Tohle není hra a rozhodně nejste v soudní síni. Tam venku, nenapadá mě, jak to říct, tam venku prostě <emphasis>něco </emphasis>je, a jaký má smysl nechat se zabít?“</p>
<p>„Něco, říkáte,“ opáčil Norton s hraným pobavením. „Kde? Máte už kolik hodin hlídky. Kdo z nich už to <emphasis>něco </emphasis>viděl?“</p>
<p>„No ale vzadu, ve skladu –“</p>
<p>„Ne, ne, ne,“ zavrtěl Norton hlavou. „Tohle už jsme rozebrali dostatečně. Jdeme ven –“</p>
<p>„Ne,“ zašeptal někdo, a to slovo se rozlehlo jako ozvěna a opakovala ho další a další ústa. Znělo to jako šustění suchého listí v říjnovém soumraku. Ne, <emphasis>ne, ne</emphasis>…</p>
<p>„Chcete nám bránit?“ ozval se pronikavý hlas. Ten patřil jednomu z Nortonových „lidí“, jak by on sám řekl – postarší dámě v bifokálních brýlích. „Chcete nám bránit?“</p>
<p>Odmítavé mumlání postupně utichlo.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Mike. „Ne, myslím, že bránit vám nikdo nebude.“</p>
<p>Zašeptal jsem Billymu do ucha. Překvapeně a tázavě se na mě podíval. „Utíkej,“ pobídl jsem ho. „Pospěš si.“</p>
<p>Odběhl pryč.</p>
<p>Norton si vykalkulovaným hereckým gestem pročísl rukou vlasy. Byl mi mnohem sympatičtější, když marně tahal za lanko motorové pily a sprostě nadával, protože si myslel, že ho nikdo neslyší. Netušil jsem, jestli tomu, co se chystá udělat, skutečně věří, nebo ne. A ani teď nejsem o nic moudřejší. Myslím, že hluboko uvnitř věděl, co se stane. Myslím, že ta právnická logika, které celý život sloužil, se nakonec jako podrážděný a zákeřný cirkusový tygr obrátila proti němu.</p>
<p>Nervózně se rozhlédl, jako kdyby doufal, že ještě někdo něco řekne. Pak provedl své čtyři následovníky uličkou u jedné kasy. Kromě té postarší dámy za ním šel asi dvacetiletý oplácaný mladík, jedna mladá slečna a muž v modrých džínách a golfové kšiltovce obrácené kšiltem dozadu.</p>
<p>Když si Norton všiml mě, trochu vyvalil oči, ale hned se otočil a zamířil pryč.</p>
<p>„Brente, počkej chvíli,“ zavolal jsem za ním.</p>
<p>„Už se o tom nehodlám bavit. Rozhodně ne s tebou.“</p>
<p>„Já vím, že ne. Jen tě chci požádat o laskavost.“ Ohlédl jsem se a viděl jsem, že mezi pokladnami už se vrací Billy.</p>
<p>„O jakou laskavost?“ zeptal se podezřívavě Norton, když viděl, že mi Billy podává něco zabaleného v celofánu.</p>
<p>„Šňůra na prádlo,“ vysvětlil jsem. Uvědomoval jsem si, že už nás zpoza řady pokladen pozoruje celý supermarket. „Velké balení. Sto metrů.“</p>
<p>„A?“</p>
<p>„Napadlo mě, jestli by sis tu šňůru neuvázal kolem pasu, až půjdeš ven. Budu tady držet druhý konec. Až ucítíš, že tě táhne zpátky, klidně se odvaž a přivaž ji k něčemu, co tam bude. Je jedno k čemu. Třeba ke klice nějakého auta.“</p>
<p>„Proč, proboha?“</p>
<p>„Budu vědět, že ses dostal přinejmenším sto metrů daleko,“ řekl jsem.</p>
<p>V očích se mu cosi zalesklo… ale jen na okamžik. „Ne,“ řekl.</p>
<p>Vtom se ozval ten chlap v kšiltovce: „Já to udělám, pane. Nevidím důvod, proč to neudělat.“</p>
<p>Norton se k němu rázně otočil, jako by ho chtěl okřiknout, a chlap v kšiltovce se na něj chladně zahleděl. V jeho očích se nic nelesklo. Prostě se rozhodl a o svém rozhodnutí ani v nejmenším nepochyboval. Norton to poznal a raději mlčel.</p>
<p>„Díky,“ řekl jsem.</p>
<p>Prořízl jsem obal kapesním nožem a ztuhlé smyčky šňůry se vyhrnuly ven jako harmonika. Našel jsem jeden konec a volně ho uvázal Kšiltovkáři kolem pasu. On ho hned zase rozvázal a uvázal si ho pevněji zručně provedenou otěžovou smyčkou. V supermarketu nikdo ani nepípl. Norton nervózně přešlapoval.</p>
<p>„Chcete můj nůž?“ zeptal jsem se Kšiltovkáře.</p>
<p>„Mám svůj.“ Podíval se na mě s týmž chladným opovržením. „Hlavně se postarejte, ať se lano nezašmodrchá. Jakmile to nepůjde dál, tak ho odvážu.“</p>
<p>„Jsme všichni připraveni?“ zeptal se Norton, snad až příliš nahlas. Oplácaný mladík sebou trhl, jako kdyby ho někdo štípnul. Když se Norton nedočkal žádné odpovědi, obrátil se k odchodu.</p>
<p>„Brente,“ řekl jsem a natáhl k němu ruku. „Hodně štěstí.“</p>
<p>Prohlížel si mou pravici, jako by to bylo kdovíco neznámého a podezřelého. „Pošleme vám sem pomoc,“ prohlásil nakonec a protáhl se dveřmi. Opět ten nevýrazný, štiplavý zápach. Ostatní ho následovali.</p>
<p>Mike Hatlen přešel vedle mě. Nortonova pětičlenná skupinka stála v mléčné, nepatrně zvířené mlze. Norton něco řekl a já měl pocit, že bych ho měl slyšet, ale mlha jako by tlumila zvuk. Zaslechl jsem jen jeho hlas a dvě nebo tři samostatné slabiky, jako kdybych z velké dálky slyšel rádio. Vykročili od supermarketu.</p>
<p>Hatlen přidržoval dveře trochu pootevřené. Popouštěl jsem šňůru a dával pozor, aby pořád visela dostatečně volně, protože jsem měl na paměti Kšiltovkářova slova, že jakmile se šňůra zasekne, odvážejí. Nikdo dál ani nedutal. Billy stál bez hnutí vedle mě, ale zdálo se, že uvnitř je plný nepokoje.</p>
<p>Znovu jsem měl ten zvláštní pocit, že se ta pětice ani tak neztratila v mlze, jako spíš náhle zneviditelněla. Chvíli se ještě v prázdnu vznášelo jejich oblečení, a pak zmizelo i to. Teprve když jste na vlastní oči viděli, jak v mlze během pár vteřin zmizí celý člověk, naplno vás ohromila její nepřirozená hustota.</p>
<p>Popouštěl jsem šňůru. Už byla pryč čtvrtina, pak polovina. Pak šňůra na chvíli znehybněla. Zůstala mi ležet v rukou jako mrtvá. Zatajil jsem dech. Pak se šňůra znovu začala odvíjet. Nechal jsem ji klouzat v prstech a zčistajasna se mi vybavilo, jak mě táta kdysi vzal do Brookside na <emphasis>Mobyho Dicka </emphasis>s Gregorym Peckem. Nepatrně jsem si při té vzpomínce pousmál.</p>
<p>Teď už byly venku tři čtvrtiny šňůry. U Billyho nohou jsem viděl konec. Pak se šňůra znovu zastavila a znehybněla mi v rukou. Asi pět vteřin se nehýbala a pak se jedním trhnutím odvinuly další dva metry. Náhle sebou zběsile trhla doleva a zavibrovala o křídlo dveří.</p>
<p>Potom se naráz odvinulo dalších asi šest metrů a trochu mě popálilo na levé dlani. A z mlhy k nám dolehl pištivý, kolísavý výkřik. Nedalo se rozeznat, jakého byla křičící osoba pohlaví.</p>
<p>Šňůra se mi zacukala v dlaních. Pak znovu. Přeskočila od levého křídla dveří k pravému a pak zpátky. Odvinul se další metr a pak k nám zvenku dolehlo naříkavé zasténání, které přimělo mého syna tiše zasténat v odpověď. Hatlen stál s užaslým výrazem v tváři. Oči mu lezly z důlků. Svěsil jeden koutek úst a cukalo mu v něm.</p>
<p>Sténání náhle něco uťalo. Rozhostilo se ticho a trvalo celou věčnost. Pak vykřikla ta stará dáma – tentokrát se dalo zřetelně poznat, o koho se jedná. „<emphasis>Sundejte to ze mě!</emphasis>“ zaječela. „<emphasis>Proboha, sundejte to</emphasis> –“</p>
<p>Pak i její hlas cosi uťalo uprostřed věty. Volně sevřenou dlaní mi náhle proletěl celý zbytek šňůry a popálil mě tentokrát dost nepříjemně. Pak zůstala šňůra volně viset a z mlhy zaznělo hluboké, hlasité zavrčení, při němž mi nadobro vyschlo v hrdle.</p>
<p>Žádný podobný zvuk jsem v životě neslyšel, ale nejsnáz bych si ho představil asi někde ve filmu z africké stepi nebo jihoamerických bažin. Bylo to vrčení nějakého velkého zvířete. Ozvalo se znovu, hluboce, zuřivě a divoce. Ještě jednou… a pak přešlo v jakési tiché mumlání. Nakonec se znovu rozhostilo dokonalé ticho.</p>
<p>„Zavřete ty dveře,“ zavolala rozechvělým hlasem Amanda Dumfriesová. „Prosím.“</p>
<p>„Za minutku,“ odpověděl jsem a začal jsem tahat šňůru zpátky.</p>
<p>Bez zábran se nořila z mlhy a stáčela se mi u nohou do nepravidelných smyček. Poslední zhruba metr nové bílé prádelní šňůry byl celý rudý.</p>
<p>„Smrt!“ zaječela paní Carmodyová. „Venku čeká smrt! Vidíte to?“</p>
<p>Konec šňůry byl roztřepený a jakoby sežvýkaný. Visely z něj chomáčky bavlny s maličkými kapkami krve.</p>
<p>Nikdo paní Carmodyové neodporoval.</p>
<p>Mike Hatlen pustil dveře a nechal je zavřít.</p><empty-line /><p>VII. První noc</p>
<p>Pan McVey porcoval v Bridgtonu maso už v době, kdy mi bylo asi dvanáct nebo třináct let, a dodnes jsem netušil, jak se jmenuje křestním jménem ani kolik by mu mohlo být. Pod jednou větrací šachtou – větrák se sice netočil, ale dalo se předpokládat, že tudy bude vzduch aspoň trochu proudit ven – si rozložil plynový gril a kolem půl sedmé naplnila supermarket vůně opékajících se kuřat. Bud Brown nic nenamítal. Možná byl v šoku, ale spíš si uvědomoval, že jeho čerstvé maso a drůbež stejně dlouho čerstvé nevydrží. Kuřata voněla moc pěkně, ale jen málokdo měl chuť k jídlu. Pan McVey, pomenší, štíhlý a v upravené bílé zástěře, přesto griloval dál, hotové kousky dával po dvou na papírové tácky a rovnal je do řady na pult.</p>
<p>Paní Trumanová přinesla Billymu i mně každému jeden tácek a k tomu porci výběrového bramborového salátu. Já jsem snědl, co jsem do sebe dostal, ale Billy se ve svém jídle ani neponimral.</p>
<p>„Musíš se najíst, indiáne,“ řekl jsem mu.</p>
<p>„Já nemám hlad,“ odpověděl a odsunul tácek stranou.</p>
<p>„Když nebudeš jíst, tak nevyrosteš a –“</p>
<p>Paní Trumanová, která se usadila kousek za Billym, na mě zavrtěla hlavou.</p>
<p>„No dobře,“ povzdechl jsem si. „Tak si doběhni aspoň pro broskev. Jo?“</p>
<p>„Co když mi to pan Brown nedovolí?“</p>
<p>„Jestli ti to nebude chtít dovolit, tak mi to přijď říct.“</p>
<p>„Dobře, tati.“</p>
<p>Odšoural se k ovoci. Zdálo se mi, že se scvrknul. Když jsem viděl, jak se šourá, bolelo mě z toho u srdce. Pan McVey dál griloval kuřata. Zjevně mu vůbec nevadilo, že je jí jen pár lidí, byl rád, že má co dělat. Jak už jsem říkal, každý se s podobnou situací vypořádá po svém. Kdo by čekal, že se lidi budou chovat všichni stejně, velice by se mýlil. Každá lidská mysl je jiná.</p>
<p>Seděli jsme s paní Trumanovou zhruba uprostřed uličky s volně prodejnými léky. Po celém supermarketu se vytvořily podobné skupinky. Nikdo kromě paní Carmodyové neseděl sám; i Myron a jeho parťák Jim byli pohromadě – oba vyspávali opici u chladicího boxu.</p>
<p>U pozorovatelen stála nová šestice. Jedno místo zaujal Ollie, okusoval kuřecí stehno a zapíjel ho pivem. U všech pozorovatelen dosud stály pochodně z mopů a vedle nich kanystry s tekutým podpalovačem… ale myslím, že pochodním teď už málokdo věřil tak jako dřív. Jako před tím děsivým vrčením, před tím přežvýkaným a krví nasáklým koncem šňůry. Bylo jedno, co tam venku je. Pokud nás to bude chtít dostat, tak nás to dostane. Ať už je to samo, nebo toho je víc.</p>
<p>„Bude to v noci hodně zlé?“ zeptala se paní Trumanová. Mluvila klidně, ale pohled měla ochablý a vyděšený.</p>
<p>„To opravdu nevím, Hattie.“</p>
<p>„Pokud to půjde, nechej Billyho u mě, Davey. Myslím… myslím, že takový strach jako teď jsem snad v životě neměla.“ Suše se zasmála. „Ne, vážně neměla. Ale když u mě bude Billy, tak to zvládnu. Zvládnu to kvůli němu.“</p>
<p>Leskly se jí oči. Naklonil jsem se a poplácal ji po rameni.</p>
<p>„Tak hrozně se bojím o Alana,“ řekla. „Je mrtvý, Davey. V hloubi srdce vím, že je mrtvý.“</p>
<p>„Ne, Hattie. To nemůžete vědět.“</p>
<p>„Ale cítím, že to tak je. Ty takový pocit ohledně Stephanie nemáš? Necítíš… vůbec nic?“</p>
<p>„Ne,“ zalhal jsem přes zaťaté zuby.</p>
<p>Z hrdla se jí vydralo dušené zasténání a hned si zakryla ústa dlaní. V brýlích se jí odráželo matné, mdlé světlo.</p>
<p>„Billy už se vrací,“ zašeptal jsem.</p>
<p>Jedl broskev. Hattie Trumanová poplácala zem vedle sebe a slíbila mu, že až tu broskev sní, ukáže mu, jak z pecky a nitě udělat panáčka. Billy se na ni pousmál a paní Trumanová se pousmála na něj.</p>
<p>V osm večer se k pozorovatelnám postavila nová šestice a Ollie přišel k nám. „Kde je Billy?“</p>
<p>„Vzadu s paní Trumanovou,“ odpověděl jsem. „Dali se na ruční práce. Už zvládli panáčka z broskvové pecky, masku z papírové nákupní tašky a panenku z jablka a teď mu pan McVey ukazuje, jak vyrábět loutky z drátků na čištění dýmek.“</p>
<p>Ollie si dlouze přihnul piva a pronesl: „Venku se něco hýbe.“</p>
<p>Zabodl jsem do něj pohled. Nevzrušeně ho opětoval.</p>
<p>„Nejsem opilý,“ řekl. „Snažím se o to, ale nedaří se. Věř mi, že bych radši byl, Davide.“</p>
<p>„A co se tam venku teda hýbe?“</p>
<p>„Těžko říct. Ptal jsem se Waltera a povídal, že měl stejný pocit. Části mlhy vždycky na nějakou dobu ztmavnou – někdy je to jen šmouha, někdy velká tmavá skvrna, jako modřina. Pak to znovu zešedne a mlha se rozvíří. I Arnie Simms říkal, že se tam podle něj něco děje, a Arnie je slepý jak patrona.“</p>
<p>„Co ostatní?“</p>
<p>„Ti nejsou místní, neznám je,“ odpověděl Ollie. „Neptal jsem se jich.“</p>
<p>„A jsi si jistý, že se ti to jen nezdálo?“</p>
<p>„Stoprocentně,“ řekl. Kývl ke konci uličky, kde úplně sama seděla paní Carmodyová. Tu zatím o chuť k jídlu nic nepřipravilo; na tácku vedle ní ležel malý hřbitov kuřecích kostí. Popíjela buď krev, nebo rajčatový džus. „Myslím, že v jednom měla pravdu,“ prohodil Ollie. „Už brzy to zjistíme. Až se setmí, tak to zjistíme.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Ale nemuseli jsme čekat až do setmění. Když to přišlo, Billy naštěstí téměř nic neviděl, protože ho paní Trumanová držela vzadu. Ollie pořád ještě seděl vedle mě, když vtom jeden z mužů u barikády vykřikl, pozadu odvrávoral od své pozorovatelny a mával u toho rukama. Blížila se půl devátá; perleťově bílá mlha venku ztmavla do bezvýrazné břidlicové barvy listopadového soumraku.</p>
<p>Na sklo před jedním z průzorů něco dopadlo.</p>
<p>„<emphasis>P</emphasis><emphasis>roboha!</emphasis>“ vyjekl muž, který tam držel hlídku. „<emphasis>Nech</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>e </emphasis><emphasis>mě jít! Já už tady stát nebudu!</emphasis>“</p>
<p>Chvíli pobíhal dokolečka, těkal očima sem a tam a z jednoho koutku úst mu vytékal tenký pramínek slin, který se v prohlubujícím se šeru leskl. Pak se rozběhl poslední uličkou kolem mražených potravin.</p>
<p>Ozývaly se i další výkřiky. Pár lidí běželo dopředu, aby se podívali, co se děje. Většina ostatních ustupovala dozadu, nezajímalo je, co se to tam plazí po skle, a ani to nechtěli vidět.</p>
<p>Zamířili jsme spolu s Olliem k pozorovatelně. Ollie měl ruku v kapse a svíral revolver paní Dumfriesové. Teď vykřikl další z lidí na hlídce – ne strachy, ale odporem.</p>
<p>Proklouzli jsme s Olliem uličkou mezi kasami. To už jsem viděl, co toho chlapa tak vyděsilo. Nepoznával jsem, co to je, ale viděl jsem to. Připomínalo to jedno z těch menších stvoření na obrazech Hieronyma Bosche – na jeho nástěnných vyobrazeních pekla. Vypadalo to tak odporně, až to bylo skoro k smíchu, protože se to zároveň podobalo takovým těm vinylovým nebo gumovým podivnostem, které koupíte za dolar devadesát v hračkářství a můžete s nimi strašit kamarády… prostě něco takového, jako jsem podle Nortona nastražil ve skladu, abych si z něj vystřelil.</p>
<p>Bylo to zhruba půl metru dlouhé a mělo to článkované tělo narůžovělé barvy popáleného a zahojeného masa. Dvě vypouklé oči na krátkých, ohebných stopkách se dívaly každé jiným směrem. Na skle se ten tvor přidržoval masitými přísavkami. Z opačného konce mu trčel buď jakýsi pohlavní orgán, nebo žihadlo. A na zádech měl veliká, membránovitá křídla podobná muším. Zatímco jsme se s Olliem blížili ke sklu, křídla se pomalu zvedala a klesala.</p>
<p>Před pozorovatelnou nalevo od nás, kde hlídkující muž před chvílí vykřikl znechucením, se po skle plazili tři stejní tvorové. Pohybovali se jako slimáci a zanechávali za sebou slizké cestičky. Jejich oči – pokud to skutečně byly oči – se pohupovaly na koncích jako prst tlustých stopek. Největší z nich mohl měřit něco přes metr. Chvílemi lezli jeden přes druhého.</p>
<p>„Koukněte na ty mrchy,“ pronesl zhnuseně Tom Smalley. Stál u pozorovatelny po naší pravici. Neodpověděl jsem. Slimáci už se teď rojili kolem všech pozorovatelen, z čehož se dalo usuzovat, že nejspíš lezou po celé budově… jako červi po kusu masa. Nebyla to příjemná představa a cítil jsem, že těch pár soust kuřete, která jsem do sebe dostal, bude chtít každou chvíli ven.</p>
<p>Někdo popotahoval. Paní Carmodyová vyřvávala něco o zplozencích pekel z hlubin země. Kdosi ji nevrle okřikl, ať radši zmlkne, nebo toho bude litovat. Pořád totéž.</p>
<p>Ollie vytáhl z kapsy revolver paní Dumfriesové a já ho chytil za ruku. „Neblázni.“</p>
<p>Vysmekl se mi. „Vím, co dělám,“ řekl.</p>
<p>S nehybným výrazem znechucení poklepal hlavní revolveru na sklo. Tvorové začali čím dál rychleji kmitat křídly, až z nich bylo vidět jen rozmazanou šmouhu – kdybyste je spatřili teprve v tu chvíli, nejspíš by vás vůbec nenapadlo, že nějaká křídla mají. Pak prostě odletěli.</p>
<p>Pár lidí okolo vidělo, co Ollie udělal, a hned pochopili. Začali násadami smetáků klepat na sklo. Tvorové sice odlétali, ale po chvíli se zase vraceli. Zjevně měli muší nejen křídla, ale i mozkovou kapacitu. Propukající panika se zklidnila v pouhou vzrušenou konverzaci. Zaslechl jsem, jak se někdo někoho ptá, co by se podle něj stalo, kdyby některý z těch tvorů přistál přímo na člověku. Doufal jsem, že skutečnou odpověď na tuhle otázku se nikdy nedozvím.</p>
<p>Klepání na sklo pozvolna utichalo. Ollie se ke mně otočil a chtěl něco říct, ale sotva otevřel pusu, vynořilo se něco z mlhy a chňaplo to jednoho ze slimáků. Myslím, že jsem vykřikl. Ale nejsem si tím jistý.</p>
<p>Byl to jakýsi okřídlený tvor. Víc jsem říct nedokázal. Mlha zčernala přesně tak, jak to popisoval Ollie, jen s tím rozdílem, že se skvrna hned zase nerozplynula; naopak, nabyla pevných obrysů letícího tvora s kožovitými křídly, albínsky bílým trupem a načervenalýma očima. Narazilo to do skla, až se celé zatřáslo. Otevřelo to zobák, spolklo to růžového slimáka a vmžiku to bylo pryč. Celé to mohlo trvat maximálně pět vteřin.</p>
<p>Zůstala mi jen nejasná vzpomínka, jak se ta růžová věc na poslední chvíli kroutí a mrská sebou, stejně jako se kroutí a mrská sebou ryba, když mizí v zobáku racka.</p>
<p>Pak se ozval další náraz, a ještě další. Lidi znovu začali křičet a prchat do zadní části supermarketu. Pak kdosi pronikavě vykřikl bolestí a Ollie vydechl: „Proboha, ta stará paní upadla a oni tam po ní dupou.“</p>
<p>Rozběhl se uličkou mezi pokladnami. Otočil jsem se, že poběžím za ním, když vtom jsem spatřil něco, co mě přikovalo na místě.</p>
<p>Nahoře po mé pravici se jeden z pytlů s hnojivem pomalu posouval dopředu. Přímo pod ním stál Tom Smalley a vyhlížel pozorovatelnou do mlhy.</p>
<p>Na tlustém skle u pozorovatelny, kde jsme hlídali my s Olliem, přistál další z těch růžových slimáků. Jeden z létavců se hned vrhl střemhlav dolů a chytil ho. Pošlapaná stařenka dál křičela pronikavým, chraplavým hlasem.</p>
<p>Ten pytel. Ten posouvající se pytel.</p>
<p>„Smalley!“ zavolal jsem. „Dávej pozor! Nad tebou!“</p>
<p>Ale ve všem tom zmatku mě neslyšel. Nakonec se pytel převážil a spadl. Přímo Smalleymu na hlavu. Smalley dopadl velice tvrdě, zavadil bradou o polici pod výlohou.</p>
<p>Jeden z bílých létavců se snažil nasoukat do zubatého otvoru ve skle. Křik už trochu utichl, takže jsem slyšel jeho tiché škrábání. Na trojúhelníkové hlavě, skloněné trochu ke straně, se leskly červené oči. Nenasytně cvakal těžkým, zahnutým zobákem. Trochu připomínal pterodaktyly z ilustrací v knížkách o dinosaurech, i když mnohem víc mi připadal jako zhmotnění nějaké šílené noční můry.</p>
<p>Popadl jsem jednu pochodeň a vrazil ji do kanystru s podpalovačem, který jsem tím převrhl a rozlil tekutinu po podlaze.</p>
<p>Pterodaktyl zůstal sedět nahoře na pytlích s hnojivem, rozhlížel se a pomalu, výhružně přešlapoval z jednoho pařátu na druhý. Dvakrát se pokusil roztáhnout křídla, ale narazil jimi do zdí, a tak je znovu složil na nahrbený hřbet jako bájný pták Noh. Když se o to pokusil potřetí, ztratil rovnováhu a neohrabaně spadl ze svého bidla. Dopadl na záda Tomovi Smalleymu. Jedno cuknutí pařátem a Tom měl v košili protrženou ohromnou díru. Objevila se krev.</p>
<p>Byl jsem od něj možná metr daleko. Z pochodně mi odkapával tekutý podpalovač. Byl jsem připravený toho tvora okamžitě zabít… když vtom jsem si uvědomil, že nemám sirky, abych pochodeň zapálil. Tou poslední jsem asi před hodinou připálil doutník panu McVeymu.</p>
<p>V supermarketu se rozpoutala pekelná vřava. Lidi viděli toho tvora hřadujícího na Smalleyho zádech, tvora, jakého dosud nikdo na světě nespatřil. A pterodaktyl pátravě natáhl krk a vyrval Smalleymu kus masa ze zad.</p>
<p>Už jsem se chystal, že pochodeň použiju alespoň jako kyj, když hadr omotaný kolem jejího konce nečekaně vzplál. Stál u mě Dan Miller a v ruce držel zippo se znakem námořní pěchoty. Rysy tváře měl hrůzou a vztekem ztvrdlé jako kus žuly.</p>
<p>„Zab to,“ vypravil ze sebe chraplavě. „Zab to, jestli můžeš.“ Vedle něj stál Ollie. Držel osmatřicítku paní Dumfriesové, ale neměl jistou ránu.</p>
<p>Tvor roztáhl bílá, membránovitá křídla a krátce s nimi zamával – zjevně ne proto, že by se chystal odletět, ale aby jimi chránil svou kořist – a pak je rozprostřel po celé horní části trupu nebohého Smalleyho. V zápětí se ozvalo trhání – děsivý zvuk, který nedokážu náležitě popsat.</p>
<p>To vše se seběhlo během několika vteřin. Pak jsem toho tvora udeřil pochodní. Měl jsem pocit, jako bych zasáhl něco nehmotného, něco lehounkého jako meteorologický balón. Celý tvor byl vmžiku v jednom plameni. Zavřeštěl a roztáhl křídla; trhl hlavou a zakoulel červenýma očima – doufal jsem, že nesnesitelnou bolestí. Když se vznesl, znělo to stejně, jako když na prádelní šňůře pleská v jarním větříku plátěné prostěradlo. Znovu chraplavě zavřeštěl. Hlavy se otáčely a sledovaly planoucí dráhu jeho posledního letu. Mám pocit, že snad nic z tehdejších událostí se mi nevepsalo do paměti tak jasně jako ten hořící pterodaktyl, který zmateně kličkoval nad uličkami supermarketu a tu a tam z něj odpadávaly zuhelnatělé, dýmající kusy těla. Nakonec narazil do omáček na špagety, a po zemi se jako krvavé cákance rozprskl obsah skleniček Ragú, Prince a Prima Salsa. Z pterodaktyla už v tu chvíli zbýval v podstatě jen popel a kosti. Z pronikavého pachu pálící se tkáně se zvedal žaludek. A podkresloval ho méně výrazný, palčivý zápach mlhy, která se uvolněným otvorem ve skle vlévala dovnitř.</p>
<p>Na okamžik zavládlo naprosté ticho. Děsivé divadlo toho oslnivého, ohnivého boje o život nás všechny spojilo. Pak někdo zasténal. A přidali se k němu další. A odkudsi zezadu jsem zaslechl pláč svého syna.</p>
<p>Vtom mě kdosi chytil za paži. Byl to Bud Brown. Oči mu lezly z důlků. Povytažený horní ret odhaloval zaťaté falešné zuby. „Támhle je další,“ ukázal.</p>
<p>Otvorem prolezl jeden ze slimáků, usadil se na pytli s hnojivem, bzučel mušími křídly – bylo je jasně slyšet; vydávaly stejný zvuk jako levný obchoďákový elektrický větrák – a natahoval oči na stopkách. Jeho růžové, nechutně kypré tělo se dmulo, jak rychle oddechoval.</p>
<p>Vykročil jsem k němu. Plamen na pochodni už se jen mihotal, ale ještě nezhasl docela. Předběhla mě však učitelka z třetího stupně paní Repplerová. Mohlo jí být něco kolem pětapadesáti šedesáti let. Byla hrozně vyhublá a působila takovým vyschlým, tuhým dojmem jako plátek sušeného hovězího masa.</p>
<p>V každé ruce držela jeden sprej proti hmyzu jako nějaká bláznivá pistolnice z existenciální komedie. Zavrčela tak zlostně, že by se za to nemusel stydět ani pračlověk, který právě rozbíjí lebku nepříteli. Natáhla ruce se spreji co nejdál před sebe a stiskla písty. Tvora zahalil hustý oblak insekticidu. Začal se svíjet bolestí, zběsile se kroutit a házet sebou, až nakonec spadl z pytlů, odrazil se od těla Toma Smalleyho – který už byl nade vší pochybnost mrtvý – a skončil na podlaze. Zoufale bzučel, ale nedokázal se odlepit od země; křídla byla příliš obtížena insekticidem. Po chvíli se jejich mihotání zpomalilo, pak ustalo docela. Tvor byl po smrti.</p>
<p>Spousta lidí křičela. Někteří sténali. Například ta pošlapaná stará paní. A někteří se smáli. Byl to smích zatracenců. Paní Repplerová stála nad svým úlovkem a hubený hrudník jí klesal a stoupal zrychleným dechem.</p>
<p>Hatlen s Millerem objevili jeden z vozíků, na kterých skladníci rozvážejí po obchodě bedny se zbožím, společnými silami ho zvedli na hromadu pytlů s hnojivem a zatarasili jím trojúhelníkový otvor ve skle. Jako dočasné řešení to nebylo špatné.</p>
<p>Mezi pokladnami prošla jako náměsíčná Amanda Dumfriesová. V jedné ruce nesla umělohmotný kbelík na vytírání podlahy. V druhé smeták, dosud zabalený v průhledném igelitu. Sehnula se a s prázdným, upřeným pohledem nametla toho tvora – slimáka, brouka, nebo co to bylo – do kbelíku. Bylo slyšet šustění igelitového obalu po podlaze. Došla ke dveřím. Po nich v tu chvíli žádný slimák nelezl. Pootevřela je a vyhodila kbelík ven. Dopadl na bok a chvíli se v čím dál kratších obloucích kutálel z jedné strany na druhou. Pak ze tmy přibzučel další růžový slimák, usadil se na kbelík a začal po něm lézt.</p>
<p>Amanda se rozplakala. Došel jsem k ní a položil jí ruku kolem ramen.</p>
<p>V půl druhé po půlnoci jsem seděl opřený zády o smaltovaný pult oddělení s masem a podřimoval jsem. Billy měl hlavu položenou na mém klíně. Tvrdě spal. Opodál spala Amanda Dumfriesová. Udělala si polštář z něčího saka.</p>
<p>Nedlouho po smrti pterodaktyla jsme se s Olliem vypravili dozadu do skladu a přinesli odtud asi šest koberečků podobných tomu, kterým jsem prve přikryl Billyho. Několik lidí si na nich ustlalo. Přitáhli jsme také několik těžkých beden pomerančů a hrušek a s pomocí dalších dvou mužů se nám je podařilo vyzvednout na pytle s hnojivem před dírou ve skle. Pterodaktylové by se pořádně zapotili, než by s nimi pohnuli; každá bedna vážila něco kolem pětatřiceti kilo.</p>
<p>Venku ovšem nebyli jen pterodaktylové a slimáci, které pterodaktylové požírali. Byla tam i ta potvora s chapadly, která odnesla Norma. Nesměli jsme zapomínat na přežvýkanou prádelní šňůru. Nesměli jsme zapomínat na ten hluboký, hrdelní řev. Zaslechli jsme ho od té doby ještě několikrát – občas z poměrně velké dálky –, i když vzhledem k tlumivým účinkům mlhy se nedalo odhadnout, z <emphasis>jak </emphasis>velké dálky. A občas se ozýval tak blízko, že otřásal celou budovou a my uvnitř jsme měli pocit, jako by nám srdeční komory najednou vyplnila ledová voda.</p>
<p>Billy sebou na mém klíně zamlel a zakňoural ze spaní. Pohladil jsem ho po vlasech a on zakňoural hlasitěji. Pak se ve snu zřejmě vrátil do klidnějších vod. Mě tím ovšem nadobro vytrhl z dřímoty. Opět jsem jen seděl s otevřenýma očima. Od setmění se mi je podařilo zamhouřit jen asi na půldruhé hodiny, a i tehdy mě po celou dobu pronásledovaly zlé sny. V jednom z nich jsem se vrátil do předešlé noci. Billy a Steffy znovu stáli před velkým oknem v obýváku, dívali se ven na černošedé vody jezera a na stříbrnou, zvířenou vodní smršť, která věstila příchod bouře. Snažil jsem se k nim dostat, protože jsem věděl, že prudký závan větru by mohl rozbít okno a vymrštit smrtící jehličky střepů přes celý obývák. Ale ať jsem běžel seberychleji, vůbec jsem se k nim nepřibližoval. A pak se z vodní smrště zvedl pták, obří šarlatový <emphasis>oiseau de mort</emphasis>, jehož prehistorická křídla svým rozpětím zastínila celé jezero od západního břehu až k východnímu. Když otevřel zobák, objevil se chřtán velikosti Hollandova tunelu mezi New Yorkem a New Jersey. A jak se pták blížil, aby spolkl mou ženu i syna, začal v pozadí jakýsi výhružný hlas stále dokola šeptem opakovat: <emphasis>Projekt Arrowhead</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> projekt Arrowhead</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> projekt Arrowhead</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Ne že bychom byli s Billym jediní, koho trápil neklidný spánek. I ostatní co chvíli křičeli ze spaní, někteří dokonce tak dlouho, až tím sami sebe probudili. Z chladicího boxu kvapem ubývalo pivo. Buddy Eagleton už ho jednou bez nejmenších námitek doplnil ze skladu. Mike Hatlen mi přišel oznámit, že lidi rozebrali všechen sominex. A kdyby jen rozebrali, doslova vyluxovali celý regál. Povídal, že někteří si museli odnést takových šest až osm lahviček.</p>
<p>„Zbylo ještě trochu nytolu, nechceš jednu lahvičku, Davide?“ zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou a poděkoval mu.</p>
<p>A v poslední uličce u pokladny číslo pět jsme měli ochlasty. Bylo jich tam asi sedm, všechno dovolenkáři, kromě Lou Tattingera, kterému patřila myčka aut Pine Tree. Lou se nikdy nezdráhal čuchnout ke špuntu, jak se říká. Brigáda notoriků byla poměrně slušně umrtvená.</p>
<p>A abych nezapomněl – dalších asi šest nebo sedm lidí zešílelo.</p>
<p>I když „zešílelo“ možná není ten nejlepší výraz; jen mě nenapadá žádný příhodnější. Upadli prostě do stavu absolutní apatie, a to bez přispění piva, vína či prášků. Zírali na vás prázdnýma, lesklýma očima. Tvrdý beton reality narušilo jakési nepředstavitelné zemětřesení a tito nebožáci propadli vzniklými škvírami. Časem se někteří z nich možná vrátí na povrch. Pokud toho času bude dostatek.</p>
<p>My ostatní jsme se s tím v duchu vypořádali každý po svém, i když myslím, že v některých případech si to vynutilo dost zvláštní kompromisy. Paní Repplerová si kupříkladu namlouvala, že se jí to všechno jen zdá – nebo to alespoň tvrdila. Ale tvářila se poměrně přesvědčeně.</p>
<p>Ohlédl jsem se na Amandu. Začínaly se ve mně probouzet nevhodně silné sympatie k její osobě – ale ač nevhodně silné, nebyly vyloženě nepříjemné. Měla neuvěřitelně jasné zelené oči… nějakou dobu jsem ji pozoroval, abych viděl, jestli si nebude vyndávat kontaktní čočky, ale ta barva byla podle všeho přírodní. Měl jsem chuť se s ní vyspat. Moje žena byla doma, možná naživu, mnohem spíš dávno po smrti, každopádně sama, a já ji miloval; nic na světě jsem si nepřál tolik, jako vrátit se společně s Billym zpátky k ní, ale kromě toho jsem měl chuť podat si tuhle Amandu Dumfriesovou. Říkal jsem si, že je to čistě jen tou situací, v níž jsme se ocitli, a možná to skutečně jen tou situací bylo. Moje touha se tím však nijak nezmenšila.</p>
<p>Začal jsem podřimovat, ale kolem třetí jsem se znovu probudil. Amanda se schoulila do klubíčka, kolena měla přitažená k hrudi a dlaně sevřené mezi stehny. Zdálo se, že tvrdě spí. Na jednom boku se jí nepatrně vyhrnulo tričko a bylo vidět bělostnou pleť. Díval jsem se na ni a začínal jsem pociťovat nepohodlnou a absolutně neupotřebitelnou erekci.</p>
<p>Zkoušel jsem odklonit myšlenky na jinou kolej a přemýšlet třeba o tom, jak jsem včera chtěl portrétovat Brenta Nortona. Tedy, ne vyloženě namalovat jeho obraz… prostě ho jen posadit na kládu s pivem v ruce a udělat si skicu jeho zpocené, unavené tváře a těch dvou křidýlek rozdrbaných vlasů, které mu stály vzadu za ušima. Mohla to být dobrá skica. Trvalo mi dvacet let života s tátou, než jsem se smířil s tím, že být dobrý někdy stačí.</p>
<p>Víte, co je talent? Je to kletba možných vyhlídek. Už jako malí se s ní musíte vypořádat, porazit ji. Když umíte psát, myslíte si, že vás Bůh poslal na zem, abyste trumfli Shakespeara. Když umíte malovat, můžete si myslet – jako já –, že vás Bůh poslal na zem, abyste trumfli vlastního otce.</p>
<p>Ukázalo se, že nejsem tak dobrý jako on. Snažil jsem se o to možná déle, než jsem měl. Jednou jsem vystavoval v New Yorku a dopadl jsem mizerně – kritici mě ubili mým vlastním otcem. Rok nato už jsem sám sebe i Steff živil komercí. Byla těhotná a já si jednou sedl a velice vážně jsem si o tom sám se sebou promluvil. A dospěl jsem k závěru, že skutečné umění pro mě bude vždycky jen koníček, nic víc.</p>
<p>Dělal jsem reklamy na šampony Golden Girl – tu, kde slečna se zlatými vlasy stojí obkročmo na kole, tu, kde háže talířem na pláži, a tu, kde stojí na terase svého bytu se skleničkou v ruce. Ilustroval jsem povídky pro většinu významných časopisů, ale do těch jsem pronikl jedině díky expresním zakázkám pro lacinější pánské magazíny. Dělal jsem pár filmových plakátů. Mám celkem pravidelné příjmy. Daří se nám bez větších obtíží držet hlavu nad vodou.</p>
<p>Poslední výstavu jsem měl loni v létě v Bridgtonu. Vystavoval jsem devět pláten, která jsem namaloval v průběhu posledních pěti let, a šest z nich jsem prodal. Na jednom, které jsem za nic na světě prodávat nechtěl, byl zvláštní shodou okolností zachycen právě supermarket Federal Foods, a to z nejvzdálenějšího rohu parkoviště. Parkoviště na obraze bylo téměř prázdné, stála na něm jen řada konzerv párků s fazolemi Campbell‘s – čím blíž k divákovi, tím větší. Ta nejbližší mohla měřit něco přes dva metry. Obraz se jmenoval <emphasis>Fazole a falešná perspektiva. </emphasis>Jeden člověk z Kalifornie, šéf nějaké společnosti, která vyrábí tenisové míčky a rakety a bůhvíco ještě, o ten obraz hodně stál a nechtěl slyšet o tom, že není na prodej, přestože to bylo na kartičce v levém dolním rohu prostého dřevěného rámu naprosto jasně napsáno. Začal na šesti stech dolarech a postupně se propracoval až ke čtyřem tisícům. Tvrdil, že ho chce do pracovny. Neprodal jsem mu ho a jemu nakonec nezbylo, než nad tím naštvaně zakroutit hlavou a odejít. Ale nevzdal se úplně; dal mi vizitku, kdybych si to náhodou rozmyslel.</p>
<p>Ne že by se mi ty peníze nehodily – ten rok jsme rozšiřovali dům a koupili jsme si nové terénní auto –, ale ten obraz jsem prostě prodat nemohl. Nemohl jsem ho prodat, protože to byl nejlepší obraz, jaký jsem kdy namaloval, a chtěl jsem ho mít u sebe, abych se na něj mohl podívat, až se mě někdo – třeba i v dobrém – zeptá, kdy namaluju něco pořádného.</p>
<p>Na podzim jsem pak ten obraz náhodou ukázal Olliemu Weeksovi. Zeptal se mě, jestli by si ho mohl vyfotit a používat ho jeden týden jako reklamu, a to byl konec mé vlastní falešné perspektivy. Ollie poznal, co je ten obraz vlastně zač, a díky němu jsem to pochopil i já sám. Vydařený kousek povrchního komerčního umění. Nic víc. A díkybohu také nic míň.</p>
<p>Nechal jsem ho, ať si obraz vyfotí, a pak jsem zavolal tomu šéfovi do San Luis Obispa a řekl jsem mu, že pokud ještě má zájem, může ten obraz být za dva a půl tisíce jeho. Zájem měl, a já ho tedy zabalil a odeslal na Západní pobřeží. A tím jsem víceméně natrvalo umlčel ten zklamaný hlas nenaplněných vyhlídek – ten hlas podvedeného dítěte, který se nikdy nespokojí s ničím, co je jen „dobré“. Kromě občasného zabručení – které se celkem podobalo zvukům těch skrytých tvorů tam v mlžné noci – se od té doby téměř neozývá. A třeba mi dokážete odpovědět: proč jen se umlčení toho ctižádostivého dětského hlasu tak hrozně podobá umírání?</p>
<p>* * *</p>
<p>Kolem čtvrté hodiny se Billy probudil a zakalenýma, nechápavýma očima se rozhlédl kolem sebe. „My jsme ještě tady?“</p>
<p>„Jo, broučku,“ odpověděl jsem. „Jsme.“</p>
<p>Rozbrečel se s tou odevzdanou bezmocí, ze které běhá mráz po zádech. Amanda se probudila a ohlédla se na nás.</p>
<p>„Ale no tak, mrňousi,“ řekla a něžně si ho přitáhla k sobě. „Ráno to bude všechno lepší, uvidíš.“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Billy. „Ne, nebude. Nebude. Nebude.“</p>
<p>„Šššš,“ udělala. Zahleděla se mi přes jeho hlavu do očí. „Šššš, už máš dávno spát.“</p>
<p>„Já chci k <emphasis>mámě</emphasis>!“</p>
<p>„Já vím,“ přikývla Amanda. „Já vím, že chceš.“</p>
<p>Billy se jí na klíně překroutil, aby viděl na mě. Nějakou dobu se na mě díval. Pak znovu usnul.</p>
<p>„Díky,“ řekl jsem. „Potřeboval vás.“</p>
<p>„Vždyť mě vůbec nezná.“</p>
<p>„Na tom nezáleží.“</p>
<p>„Co si o tom všem vlastně myslíte?“ zeptala se. Nehnutě upírala zelené oči do těch mých. „Co si o tom doopravdy myslíte?“</p>
<p>„Zeptejte se mě ráno.“</p>
<p>„Ptám se vás teď.“</p>
<p>Už jsem otevíral pusu, abych něco odpověděl, když vtom se z šera jako v nějakém hororu zhmotnil Ollie Weeks. Držel v ruce baterku zakrytou nějakou dámskou blůzou a mířil s ní do stropu. Světlo mu na strhané tváři vytvářelo strašidelné stíny. „Davide,“ zašeptal.</p>
<p>Amanda se na něj ohlédla, nejprve překvapeně, pak znovu vyděšeně.</p>
<p>„Co se děje, Ollie?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Davide,“ zašeptal znovu. „Pojď se mnou, prosím tě.“</p>
<p>„Nechci odcházet od Billyho. Právě usnul.“</p>
<p>„Já ho pohlídám,“ nabídla se Amanda. „Měl byste jít.“ A o něco tišším hlasem dodala: „Bože, ono to snad nikdy neskončí.“</p><empty-line /><p>VIII. Jak dopadli vojáci. S Amandou.</p><empty-line /><p>Rozhovor s Danem Millerem.</p>
<p>Odešel jsem s Olliem. Vedl mě do skladu. Když jsme procházeli kolem chladicího boxu, vytáhl si pivo.</p>
<p>„O co jde, Ollie?“</p>
<p>„Chci, aby ses na něco podíval.“</p>
<p>Postrčil mě do dvojitých dveří. Když jsme jimi prošli, obě křídla za námi nepatrně rozvířila vzduch a zavřela se. Byla tu zima. Nelíbilo se mi tady, zejména poté, co se tu stalo Normovi. V hloubi mysli jsem si neustále připomínal, že tu někde pořád ještě leží ten kus mrtvého chapadla.</p>
<p>Ollie stáhl z baterky blůzu. Namířil světlo ke stropu. V prvním okamžiku mě napadlo, že tam někdo na trubky rozvodu topení zavěsil dvě oblečené figuríny. Že je tam přivázal klavírní strunou nebo něčím takovým, jako dětský halloweenský vtípek.</p>
<p>Pak jsem si všiml chodidel, která se pohupovala asi dvacet centimetrů nad betonovou podlahou. A dvou hromádek překocených krabic. Zvedl jsem oči k tvářím a málem jsem vykřikl hrůzou, protože to nebyly tváře supermarketových figurín. Obě hlavy se nakláněly ke straně, jako by přemítaly nad nějakým morbidním vtipem, vtipem, který je rozesmál tak, až celé zfialověly.</p>
<p>Ty stíny. Ty stíny. Ty dlouhé stíny roztažené na zdi za nimi. A ty jazyky. Vyplazené jazyky.</p>
<p>Obě postavy byly v uniformách. Byli to ti mladíci, kterých jsem prve všiml, ale časem jsem je přestal sledovat. Ti dva vojáci z…</p>
<p>Cítil jsem, jak se mi z hrdla znovu začíná drát ten výkřik hrůzy, jak pomalu sílí jako jekot policejní sirény, když vtom mi Ollie sevřel paži těsně nad loktem. „Nekřič, Davide. Zatím o tom neví nikdo kromě nás dvou. A rád bych, aby to tak taky zůstalo.“</p>
<p>Bůhvíjak se mi podařilo výkřik zadusit.</p>
<p>„Ti vojáci,“ vypravil jsem ze sebe.</p>
<p>„Z projektu Arrowhead,“ doplnil Ollie. „Přesně tak.“ Cítil jsem, jak mi vtiskl do dlaně něco studeného. Plechovku piva. „Napij se. Potřebuješ to.“</p>
<p>Nenechal jsem v ní ani kapku.</p>
<p>„Šel jsem se podívat, jestli by tu nebyly náhradní bomby do toho plynového grilu, co na něm večer pekl pan McVey. A uviděl jsem tady tyhle kluky. Pravděpodobně si připravili oprátky a pak si vylezli každý na jednu hromadu těch krabic. Ruce si zavázali navzájem a pak jeden druhému pomohl protáhnout nohy nad spoutanýma rukama. Aby je dostali za záda, chápeš. Potom – aspoň jak já si to představuju – strčili oba hlavu do smyčky, a když natáhli krk do strany, tak se smyčka utáhla. Možná jeden z nich nahlas počítal do tří a skočili oba naráz. Nevím.“</p>
<p>„To by nezvládli,“ namítl jsem. Už mi znovu vyprahlo v puse. Opravdu ale měli ruce svázané za zády. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči.</p>
<p>„Zvládli. Kdyby vážně hodně chtěli, Davide, tak zvládli.“</p>
<p>„Ale proč to udělali?“</p>
<p>„Já myslím, že víš proč. Najde se tu spousta lidí, kteří si umějí dát dvě a dvě dohromady. Ne turisti, dovolenkáři – jako ten Miller –, ale místní lidi.“</p>
<p>„Projekt Arrowhead?“</p>
<p>„Stávám tady u pokladen od rána do večera,“ řekl Ollie, „a vyslechnu si spoustu věcí. O tom proklatém projektu se tady mluví celé jaro, a ne právě v dobrém. Černý led na jezerech…“</p>
<p>Vybavilo se mi, jak se mi Bill Giosti naklonil do okýnka a dýchl mi do tváře teplé alkoholové výpary. Žádné obyčejné atomy, ale <emphasis>jiné </emphasis>atomy. A teď tihle oběšenci na trubkách pod stropem. Hlavy skloněné ke straně. Boty dvacet centimetrů nad podlahou. Vyplazené jazyky jako uzené párky.</p>
<p>S čerstvou vlnou hrůzy jsem si uvědomil, že se uvnitř ve mně otevřela nová brána vnímání. Nová? Ne tak docela. Stará brána vnímání. Vnímání dítěte, které si ještě nevybudovalo ten tunel, který dovnitř vpouští jen deset procent okolního světa. Děti vidí všechno, na co jim náhodou padne zrak, a slyší všechno, co jejich uši zachytí. Jenže pokud je život vzestupem rozumu (jak tvrdí výšivkový vzorník, který moje manželka vyrobila na střední škole), pak je zároveň omezováním vstupů.</p>
<p>Strach pochází z rozšiřování perspektivy a vnímání. A mě v tu chvíli děsilo pomyšlení, že se propadám do stavu, který většina z nás opustila už ve chvíli, kdy sundala plenky a oblékla si první tepláky. Olliemu jsem na očích viděl totéž. Když se logické myšlení začne bortit, člověku se snadno mohou přehřát obvody. Axony začnou třeštit horečkou. Halucinace se promění v realitu: ta loužička rtuti v místě, kde se zdánlivě protínají dvě rovnoběžky, tam opravdu je; mrtví chodí a mluví; růže začne zpívat.</p>
<p>„Slyšel jsem o tom snad od dvaceti lidí,“ pokračoval Ollie. „Od Justina Robardse. Nicka Tochaie. Bena Michaelsona. Na maloměstě tajemství neudržíš. Všechno se časem provalí. Někdy je to jako pramen – prostě to vybublá na povrch a nikdo nemá ponětí, odkud se to vlastně vzalo. Zaslechneš něco v knihovně a pošleš to dál, nebo v přístavu v Harrisonu nebo prostě někde. A letos od jara každou chvíli slyším projekt Arrowhead, projekt Arrowhead.“</p>
<p>„Ale tihle dva,“ hlesl jsem. „Prokrista, Ollie. Vždyť to byli ještě kluci.“</p>
<p>„Úplně stejní kluci uřezávali ve Vietnamu obětem uši. Já tam byl. Viděl jsem to.“</p>
<p>„Ale… co je mohlo dohnat tady k tomu?“</p>
<p>„Nemám ponětí. Možná něco věděli. Možná jen něco tušili. Muselo jim být jasné, že se jich tady lidi nakonec začnou na ledacos ptát. Tedy pokud nějaké nakonec vůbec bude.“</p>
<p>„Jestli je to vážně tak, jak říkáš, tak to muselo být opravdu něco hodně zlého.“</p>
<p>„Ta bouře,“ pokračoval Ollie tichým, vyrovnaným hlasem. „Možná tam od nich něco vypustila. Možná se tam stala nějaká nehoda. Kdo ví, s čím si tam zahrávali. Někdo mi povídal, že tam testovali supervýkonné lasery a masery. Jinde jsem zase slyšel něco o nukleárním pohonu. Co když… co když třeba prorazili díru do jiné dimenze?“</p>
<p>„To je blbost,“ opáčil jsem.</p>
<p>„A tihle dva jsou taky blbost?“ ukázal Ollie na oběšence.</p>
<p>„Ne. Ale musíme se rozhodnout, co s nimi provedeme.“</p>
<p>„Myslím, že bychom je měli odříznout a někam je schovat,“ odpověděl prostě. „Naskládat na ně něco, co nikdo nebude potřebovat – psí konzervy, saponáty, něco takového. Jestli se tohle rozkřikne, všechno se ještě zhorší. Proto jsem přišel za tebou, Davide. Mám pocit, že jsi jediný, komu se tady dá věřit.“</p>
<p>„Připomíná mi to ty nacistické válečné zločince, kteří po porážce Německa páchali sebevraždy ve vězení,“ prohodil jsem.</p>
<p>„Jo. Přesně to mě napadlo taky.“</p>
<p>Zmlkli jsme a vtom se za ocelovými vraty znovu začalo ozývat to tiché šustění – šustění zlehka přejíždějících chapadel. Schoulili jsme se blíž k sobě. Naskočila mi husí kůže.</p>
<p>„Tak do toho,“ řekl jsem.</p>
<p>„Ať to máme za sebou,“ přikývl Ollie. Jak pohyboval baterkou, jeho safírový prsten vydával matnou záři. „Chci odsud co nejdřív vypadnout.“</p>
<p>Zadíval jsem se na provazy. Použili tutéž prádelní šňůru, jako si ode mě ten chlap v golfové kšiltovce nechal uvázat k pasu. Oprátky se jim zaryly hluboko do nateklé kůže na krku a já se při pohledu na ně znovu zamyslel, co jen je k tomu asi dohnalo. Ollie měl naprostou pravdu. Kdyby se zvěst o téhle dvojí sebevraždě roznesla, skutečně by se tím všechno ještě zhoršilo. Pro mě to platilo už teď – a to jsem si myslel, že už to horší být nemůže.</p>
<p>Ozvalo se cvaknutí. Ollie otevřel svůj kapesní nůž, těžký zavírák, jako dělaný k rozřezávání lepenkových krabic. A k přeřezávání provazů, samozřejmě.</p>
<p>„Ty, nebo já?“ zeptal se.</p>
<p>Naprázdno jsem polkl. „Každý jednoho.“</p>
<p>A tak jsme to taky udělali.</p>
<p>Když jsem se vrátil, ležela u Billyho paní Trumanová a Amanda byla pryč. Oba spali. Vykročil jsem jednou z uliček a ze tmy mě oslovil něčí hlas: „Pane Draytone. Davide.“ Byla to Amanda. Stála u schodů do kanceláře vedoucího, oči jako dva smaragdy. „O co šlo?“</p>
<p>„O nic vážného,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Přistoupila ke mně. Ucítil jsem slabou vůni jejího parfému. A hrozně jsem po ní zatoužil. „Lháři,“ řekla.</p>
<p>„Vážně o nic nešlo. Falešný poplach.“</p>
<p>„No když myslíte.“ Vzala mě za ruku. „Byla jsem se podívat nahoře v kanceláři. Nikdo tam není a dveře se dají zamknout.“ Nehnula u toho ani brvou, ale očích jí pohrávaly šelmovské plamínky a pod kůží na krku jí pravidelně tepala krev.</p>
<p>„Nechápu –“</p>
<p>„Viděla jsem, jak si mě prohlížíte,“ řekla. „Jestli to začneme rozebírat, nic z toho nebude. U vašeho syna je ta Trumanová.“</p>
<p>„Ano.“ Napadlo mě, že tohle je možná způsob – patrně ne ten nejlepší, ale aspoň nějaký –, jak ze sebe smýt kletbu za to, co jsme s Olliem právě udělali. Ne ten nejlepší způsob, ale aspoň nějaký.</p>
<p>Vystoupali jsme po úzkém schodišti do kanceláře. Nikdo tam nebyl, přesně jak říkala. A v zámku byl klíč. Otočil jsem jím. V té tmě nebyla víc než obrys lidské postavy. Natáhl jsem k ní ruce, dotkl se jí a přitáhl ji k sobě. Celá se chvěla. Klekli jsme si na podlahu, začali si líbat a já vzal do dlaně jedno pevné ňadro a i přes tričko jsem cítil zrychlený tep jejího srdce. Vzpomněl jsem si na Steffy, jak říkala Billymu, ať nesahá na ty spadlé dráty. Vzpomněl jsem si na tu modřinu na jejím boku, když si o svatební noci svlékla hnědé šaty. Vzpomněl jsem si na ten okamžik, kdy jsem ji uviděl poprvé – jela tehdy na kole přes nákupní areál Mainské univerzity v Oronu a já s deskami v podpaží mířil na přednášku Vincenta Hartgena. A měl jsem obří erekci.</p>
<p>Pak jsme si lehli a ona zašeptala: „Pomiluj mě, Davide. Zahřej mě.“ Když dospěla k vyvrcholení, zaryla mi nehty do zad a říkala mi jménem, které nebylo moje. Nevadilo mi to. Skóre se tím v podstatě vyrovnalo.</p>
<p>Když jsme se vrátili dolů, právě začínal nezvyklý, plíživý úsvit. Černá venku za pozorovatelnami neochotně bledla přes tmavě šedou a chromovou až do jasné, jednolité, nelesknoucí se bílé jako na filmovém plátně v autokině. Mike Hatlen někde vyštrachal skládací lehátko a spal na něm. Opodál seděl na podlaze Dan Miller a snídal koblihu značky Hostess. Takovou tu posypanou bílým cukrem.</p>
<p>„Posaďte se, pane Draytone,“ pozval mě.</p>
<p>Rozhlédl jsem se, kde zůstala Amanda, a spatřil jsem ji odcházet na druhou stranu supermarketu. Ani jednou se neohlédla. Naše milování ve tmě mi už v tom okamžiku připadalo jako sen, kterému se dost dobře nedalo věřit ani v tomhle zvláštním denním světle. Posadil jsem se.</p>
<p>„Dejte si koblihu.“ Nabídl mi otevřenou krabičku.</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Bílý cukr je zabiják. Je horší než cigarety.“</p>
<p>Trochu ho to rozesmálo. „V tom případě si dejte dvě.“</p>
<p>S překvapením jsem shledal, že troška smíchu zůstala ještě i ve mně – tou nečekanou odpovědí ji ze mě vydoloval a já mu za to byl vděčný. Skutečně jsem si vzal dvě koblihy. Vůbec nebyly špatné. A na vrch jsem přidal cigaretu, i když poránu obyčejně nekouřím.</p>
<p>„Měl bych se vrátit ke klukovi,“ řekl jsem. „Každou chvíli se probudí.“</p>
<p>Miller přikývl. „Ti růžoví slimáci,“ prohodil. „Všichni zmizeli. A ptáci taky. Hank Vannerman povídal, že posledního viděl na skle někdy kolem čtvrté. Zdá se, že… divá zvěř… je za tmy mnohem aktivnější.“</p>
<p>„Brent Norton by měl možná trochu jiný názor,“ opáčil jsem. „A Norm taky.“</p>
<p>Znovu přikývl a dlouho pak nic neříkal. Nakonec si taky zapálil cigaretu a podíval se na mě. „Nemůžeme tady zůstat, Draytone.“</p>
<p>„Je tu jídlo. Spousta pití.“</p>
<p>„O zásoby vůbec nejde a vy to víte. Co budeme dělat, až některou z těch velkých potvor přestane bavit jen tak dupat kolem a usmyslí si, že se vláme dovnitř? Budeme ji zahánět násadami od košťat a tekutým podpalovačem?“</p>
<p>Měl samozřejmě pravdu. Možná nás mlha svým způsobem chránila. Skrývala nás. Ale možná nás nebude skrývat dlouho. A pak tu byla ještě jedna věc. Už jsme v supermarketu Federal Foods strávili zhruba osmnáct hodin a já začínal cítit, jak mě přemáhá určitá letargie, letargie velice podobná té, jakou jsem zažil, když jsem se kdysi na jezeře pokoušel doplavat příliš daleko. Začínal jsem si říkat, že nejlepší bude hrát na jistotu, zůstat tady, starat se o Billyho (<emphasis>v </emphasis><emphasis>noci si to rozdávat s Amandou Dumfriesovou</emphasis>, dodalo moje podvědomí) a čekat, jestli se mlha třeba sama nezvedne a všechno zas nebude jako dřív.</p>
<p>Stejné pocity jsem viděl i na ostatních a najednou jsem si uvědomil, že se v supermarketu nejspíš nacházejí i takoví, kteří už by neodešli za žádných okolností. Po všem, co se stalo, by je pouhé pomyšlení na to, že by měli projít dveřmi ven, zmrazilo na místě.</p>
<p>Miller z mého výrazu nejspíš pochopil, co se mi honí hlavou. „Když ta zatracená mlha přišla, bylo tady něco kolem osmdesáti lidí. Když odečteme toho brigádníka, Nortona, ty čtyři, co odešli s ním, a ještě toho Smalleyho, dává to sedmdesát tři.“</p>
<p>A když odečteme ještě ty dva vojáky, kteří teď odpočívají pod pytli granulí pro štěňata, dává to sedmdesát jedna.</p>
<p>„Pak můžeme odečíst ty, kteří už to vzdali,“ pokračoval. „Těch může být tak deset až dvanáct. Řekněme deset. Takže zbývá šedesát tři. <emphasis>Jenže</emphasis>…“ Zvedl ukazováček ušpiněný od cukru. „Z těch šedesáti tří jich dobře dvacet prostě nebude chtít odejít. Museli bychom je odvléct násilím.“</p>
<p>„A co to podle vás dokazuje?“</p>
<p>„Jen to, že odsud musíme vypadnout. A já půjdu. Počítám, že někdy kolem poledne. Chci s sebou vzít všechny, kdo se budou chtít přidat. Rád bych, abyste se přidal i vy se svým klukem.“</p>
<p>„Po tom, jak to dopadlo s Nortonem?“</p>
<p>„Norton šel jako jehně na porážku. To neznamená, že stejně musím jít i já. Nebo ti, kdo půjdou se mnou.“</p>
<p>„Jak tomu chcete předejít? Máme všehovšudy jeden revolver.“</p>
<p>„A můžeme být rádi, že máme aspoň ten. Pokud se ale dostaneme za křižovatku, možná to zvládneme až do loveckých potřeb na Main Street. Tam na nás čeká víc zbraní, než uneseme.“</p>
<p>„To je o jedno ‚pokud‘ a jedno ‚možná’ víc, než by se mi líbilo.“</p>
<p>„Tahle situace je samé pokud a možná, Draytone,“ namítl.</p>
<p>Znělo to od něj velice přesvědčivě, jenže on se nemusel starat o malého kluka.</p>
<p>„Víte co, nechme to zatím být. Moc jsem toho přes noc nenaspal, ale měl jsem spoustu času nechat si pár věcí projít hlavou. Chcete slyšet, na co jsem přišel?“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>Vstal a protáhl se. „Pojďme se projít k výloze.“</p>
<p>Prošli jsme uličkou kolem regálů na chleba a zastavili jsme se u jedné pozorovatelny. Muž, který tam držel hlídku, nám oznámil: „Slimáci zmizeli.“</p>
<p>Miller ho poplácal po zádech. „Skočte si pro kafe, příteli. Já to tu za vás pohlídám.“</p>
<p>„Dobře. Díky.“</p>
<p>Odešel a my s Millerem jsme přistoupili k průzoru. „Tak mi povězte, co tam vidíte,“ vyzval mě Miller.</p>
<p>Podíval jsem se ven. V noci něco převrhlo odpadkový koš, patrně některý pterodaktyl při náletu, a všude po asfaltu teď ležely rozsypané papíry, plechovky a kelímky od koktejlů z Dairy Queen. Za nimi jsem rozeznával první řadu aut na parkovišti, která se ovšem postupně ztrácela v bílé. Nic víc vidět nebylo, a to jsem mu taky řekl.</p>
<p>„Ten modrý chevrolet pickup je můj,“ podotkl. Ukázal prstem a já v mlze rozeznal modrou skvrnu. „Když si ale vzpomenu na včerejšek, nebylo tu pomalu kde zaparkovat, nebo ne?“</p>
<p>Ohlédl jsem se k našemu scoutu a vzpomněl jsem si, že jsem místo hned v první řadě získal jen díky tomu, že někdo právě odjížděl. Přikývl jsem.</p>
<p>„A teď si to zkuste spojit s jinou skutečností, Draytone,“ pokračoval Miller. „Norton a ti jeho čtyři… jak jste jim to říkal?“</p>
<p>„Zpátečníci.“</p>
<p>„Jo, to k nim přesně sedí. Vyšli ven, je to tak? Odmotali skoro celou prádelní šňůru. Pak jsme zaslechli ten řev, jako kdyby se tam na ně vrhlo celé stádo slonů. Je to tak?“</p>
<p>„Neznělo to jako sloni,“ namítl jsem. „Znělo to jako…“ <emphasis>Jako něco z pravěkých močálů</emphasis>, blesklo mi hlavou, ale to jsem Millerovi říkat nechtěl, zejména poté, co poplácal toho chlapa po zádech a poslal ho pro kafe, jako když trenér odvolává hráče z hřiště. Mohl bych to říct Olliemu, ale Millerovi ne. „Vlastně nevím, jako co to znělo,“ dokončil jsem chabě.</p>
<p>„Ale znělo to jako něco <emphasis>velkého</emphasis>.“</p>
<p>„To jo.“ Znělo to jako něco hodně velkého.</p>
<p>„Tak jak to, že jsme neslyšeli, jak to vráží do aut? Žádné skřípění kovu? Žádné tříštění skel?“</p>
<p>„No protože –“ Zarazil jsem se. Dostal mě. „To nevím.“</p>
<p>„Když se to na ně vrhlo – ať to bylo cokoli –, rozhodně ještě nemohli být za parkovištěm. Víte, co si myslím? Myslím, že jsme žádná auta neslyšeli, protože už jich tam většina není. Prostě… jsou pryč. Propadla se do země, vypařila, nebo co já vím. Zlikvidovalo je něco, co mělo takovou sílu, že to naštíplo a pokroutilo tyhle rámy a poshazovalo to zboží z regálů. A městská siréna ztichla v tu samou chvíli.“</p>
<p>Zkusil jsem si představit, že je půlka parkoviště pryč. Zkusil jsem si představit, že jdu ven a přijdu k čerstvé díře v zemi, u níž zničehonic končí asfalt s úhledně namalovanými žlutými parkovacími pruhy. Svah, sráz… nebo rovnou strmá propast spadající do jednotvárné bílé mlhy.</p>
<p>Po pár vteřinách jsem se zeptal: „Pokud máte pravdu, jak daleko myslíte, že se v tom svém pickupu dostanete?“</p>
<p>„O svém pickupu jsem ani tolik nepřemýšlel. Spíš o tom vašem terénním scoutu.“</p>
<p>To stálo za zvážení, ale ne teď. „O čem ještě jste přemýšlel?“</p>
<p>Miller dychtivě pokračoval. „O té lékárně vedle. Co vy si o tom myslíte?“</p>
<p>Otevřel jsem pusu, abych odvětil, že nechápu, o čem mluví, ale zarazil jsem se a pusu jsem zase zavřel. Když jsme včera přijeli, měla Bridgtonská lékárna otevřeno. Veřejná prádelna byla zavřená, ale lékárna ne, dveře byly dokořán, zajištěné gumovými zarážkami, aby dovnitř proudilo trochu chladnějšího vzduchu – výpadek elektřiny pochopitelně vyřadil z provozu klimatizaci. Vchod do lékárny určitě nebyl dál než nějakých sedm osm metrů od vchodu do Federal Foods. Tak jak to –</p>
<p>„Jak to, že sem odtud nikdo nepřišel?“ zeptal se Miller místo mě. „Je to už osmnáct hodin. Copak nemají hlad? Určitě se tam neládují dámskými vložkami a nezapíjejí to kapkami do nosu.“</p>
<p>„Něco k jídlu tam mají,“ opáčil jsem. „Každou chvíli tam bývá nějaké zboží ve slevě. Jednou sušenky ve tvaru zvířátek, podruhé nějaké keksy, potřetí bůhvíco. A ještě tam mají pult s cukrovinkami.“</p>
<p>„Nechce se mi věřit, že by se spokojili s tímhle, když to mají pár kroků sem do supermarketu.“</p>
<p>„Co tím chcete naznačit?“</p>
<p>„Chci tím naznačit, že bych se rád dostal odsud, ale nerad bych skončil jako svačina nějakého uprchlíka z béčkového hororu. Mohli bychom dát dohromady čtyřčlennou nebo pětičlennou skupinku a vypravit se obhlédnout situaci v lékárně. Taková zkušební výprava.“</p>
<p>„Teď je to všechno?“</p>
<p>„Ne, ještě jedna věc.“</p>
<p>„Jaká?“</p>
<p>„Ona,“ odpověděl Miller prostě a kývl palcem k jedné z prostředních uliček. „Ta pošahaná bába. Ta čarodějnice.“</p>
<p>Ukazoval na paní Carmodyovou. Už nebyla sama; připojily se k ní dvě další ženy. Z jejich křiklavě barevných šatů jsem usoudil, že se nejspíš jedná o turistky nebo paničky na dovolené, které dost možná opustily své rodiny, jen aby „skočily pro něco do města“, a teď se pravděpodobně užíraly starostmi o své muže a děti. Paničky, které se dychtivě chytí jakéhokoli stébla. Dost možná i temných útěch paní Carmodyové.</p>
<p>Její kalhotový kostým zářil stejně zlověstně jako dřív. O něčem mluvila, rozhazovala u toho těstovitýma rukama, i když pod jednou dosud svírala svou obří kabelku, a tvářila se zachmuřeně a vážně. Obě paničky v křiklavých šatech (samozřejmě zdaleka ne tak křiklavých jako kalhotový kostým paní Carmodyové, to ne) napjatě poslouchaly.</p>
<p>„To je další důvod, proč odsud chci vypadnout, Draytone. O půlnoci už kolem ní bude sedět šest lidí. A jestli se růžoví slimáci a ti ptáci vrátí, tak zítra ráno povede celou kongregaci. A pak abychom se začali bát, koho jim označí za nejvhodnější oběť. Možná mě, možná vás, možná Hatlena. Možná vašeho kluka.“</p>
<p>„To je blbost,“ odvětil jsem. Ale opravdu byla? Studené mrazení, které se mi plazilo vzhůru po páteři, naznačovalo, že dost možná ne. Ústa paní Carmodyové se ani na okamžik nezastavila. Turistky nespouštěly zrak z jejích popraskaných rtů. Co když to tak opravdu skončí? Pomyslel jsem na zaprášená vycpaná zvířata skloněná nad potůčkem ze zrcadla. Paní Carmodyová měla moc. I Steff, obyčejně tak rozumná a oběma nohama pevně na zemi, vyslovovala její jméno se znatelným neklidem.</p>
<p><emphasis>Ta pošahaná bába</emphasis>, řekl o ní Miller. <emphasis>Ta čarodějnice.</emphasis></p>
<p>„Pro lidi v tomhle supermarketu je to všechno velká zkouška. Nebude snadné uchovat si zdravý rozum,“ pokračoval Miller. Ukázal na červené rámy, do nichž byla zasazena skla výlohy… pokroucené, zohýbané a na mnoha místech naštípnuté. „Jejich zdravý rozum je na tom nejspíš podobně jako ty rámy. Můj teda každopádně je. Polovinu včerejší noci jsem přemýšlel o tom, že mi asi začalo šplouchat na maják, že nejspíš sedím ve svěrací kazajce v Danversu a blouzním o slimácích a pterodaktylech a chapadlech, ale že to všechno přejde, jakmile dorazí milá sestřička a píchne mi do ruky dávku thorazinu.“ V bledé tváři měl napjatý výraz. Ohlédl se na paní Carmodyovou, pak se podíval zpátky na mě. „Věřte mi, že se to klidně může stát. Čím větší bordel budou mít lidi v hlavě, tím bude některým z nich ta bába připadat sympatičtější. A u toho já rozhodně být nechci.“</p>
<p>Rty paní Carmodyové se ani na chvíli nezastavovaly. Jazyk se jí mlel v puse mezi starými pahýlovitými zuby. Vážně vypadala jako čarodějnice. Jen jí nasadit špičatý klobouk, a byla by dokonalá. O čem tam asi těm svým dvěma lapeným ptáčkům s pestrobarevným letním peřím vykládá?</p>
<p>O projektu Arrowhead? O Černém jaru? O zplozencích pekel ze zemských hlubin? O lidské oběti?</p>
<p><emphasis>Blbost.</emphasis></p>
<p>I když…</p>
<p>„Tak co vy na to?“</p>
<p>„Jsem ochotný to zkusit. Vypravíme se do té lékárny. Vy, já, Ollie, pokud bude chtít, a jeden nebo dva další. Pak to probereme znovu.“ Už jen z toho jsem měl ale pocit, jako bych se chystal vykročit po tenkém trámu přes nepředstavitelně hlubokou propast. Když se nechám zabít, Billymu tím nijak nepomůžu. Na druhou stranu, když budu sedět na zadku a nic nedělat, nepomůžu mu o nic víc. Osm metrů do lékárny. Nebude to až tak zlé.</p>
<p>„Kdy?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Dejte mi hodinu.“</p>
<p>„Dobře,“ přikývl jsem.</p><empty-line /><p>IX. Výprava do lékárny.</p>
<p>Oznámil jsem to paní Trumanové, oznámil jsem to Amandě a pak jsem to řekl i Billymu. Poránu vypadal o něco líp; k snídani snědl dvě koblihy a misku obilných lupínků. Potom jsme spolu závodili ve dvou uličkách mezi regály a dokonce se mi ho podařilo trochu rozesmát. Děti jsou tak přizpůsobivé, až z toho dospělému občas běhá mráz po zádech. Billy byl pořád nezdravě bledý, měl napuchlé oči od toho, jak v noci brečel, a ve tváři hrozně unavený výraz. Svým způsobem to byla tvář starce, jako by na ni příliš dlouho působilo příliš silné citové vypětí. Ale pořád byl naživu a dovedl se smát… pokud alespoň na chvíli zapomněl, kde je a co se kolem děje.</p>
<p>Po těch sprinterských závodech jsme se šli posadit k Amandě a Hattie Trumanové, popíjeli jsme z papírových kelímků limonádu a já mu pověděl, že se s pár dalšími lidmi chystáme na výpravu do lékárny.</p>
<p>„Já nechci, abys někam chodil,“ vyhrkl okamžitě a zamračil se.</p>
<p>„Nic se mi nestane, Bille. Přinesu ti komiks se Spidermanem.“</p>
<p>„Já chci, abys zůstal <emphasis>tady</emphasis>.“ Zamračil se ještě víc. Vzal jsem ho za ruku. Vytrhl mi ji. Vzal jsem ho za ni znovu.</p>
<p>„Billy, časem odsud stejně budeme muset jít pryč. To přece chápeš, ne?“</p>
<p>„Až se rozfouká mlha…“ řekl, ale bylo vidět, že tomu sám nevěří. Pomalu a bez chuti se napil z kelímku.</p>
<p>„Billy, ta mlha je tam už skoro celý den.“</p>
<p>„Já chci k mámě.“</p>
<p>„Vidíš, tohle je možná první krůček k tomu, abychom se za ní vrátili.“</p>
<p>„Nedávej mu falešné naděje, Davide,“ ozvala se paní Trumanová.</p>
<p>„Musí přece v něco doufat, sakra,“ odsekl jsem.</p>
<p>Paní Trumanová sklopila oči. „To je pravda. Měl by.“</p>
<p>Billy jako by nás nevnímal. „Tati… tati, tam venku jsou strašidla. <emphasis>Strašidla</emphasis>.“</p>
<p>„Ano, to víme. Ale vypadá to, že většina z nich – ne všechna, ale většina – vylézá až po setmění.“</p>
<p>„Počkají si na tebe,“ pokračoval Billy. Vyvaloval oči a upíral je na mě. „Počkají si tam v mlze… a až budou vědět, že se nestihneš vrátit, tak tě sežerou. Jako v pohádkách.“ S panickou úzkostí se mi vrhl kolem krku a pevně mě objal. „Tati, prosím tě, nechoď.“</p>
<p>Co nejjemněji jsem se z jeho sevření uvolnil a řekl jsem mu, že jít musím. „Ale vrátím se, Billy.“</p>
<p>„Dobře,“ řekl přiškrceným hlasem, ale už se na mě nepodíval. Nevěřil, že se vrátím. Viděl jsem mu to na tváři, chmury vystřídala bolest a smutek. Znovu jsem zapochyboval, jestli je správné, takhle riskovat život. V tu chvíli mi však pohled náhodou sklouzl do prostřední uličky, kde jsem spatřil paní Carmodyovou. Získala mezitím třetího posluchače, muže s prošedivělým vousem a podlýma, krví podlitýma očima. Jeho strhané rysy a roztřesené ruce do dálky hlásaly jediné slovo: kocovina. Nebyl to nikdo jiný, než náš dobrý známý Myron LaFleur. Člověk, který bez nejmenších skrupulí poslal mladého kluka ven dělat chlapskou práci.</p>
<p><emphasis>Ta pošahaná bába. Ta čarodějnice.</emphasis></p>
<p>Dal jsem Billymu pusu a objal jsem ho. Pak jsem zamířil do přední části supermarketu – ne však uličkou s domácími potřebami. Nechtěl jsem jí padnout do oka.</p>
<p>Zhruba ve třech čtvrtinách uličky mě dohnala Amanda. „Vážně tam musíš jít?“ zeptala se.</p>
<p>„Ano, vážně musím.“</p>
<p>„Promiň, že to tak řeknu, ale připadá mi to jako ta typická chlapská potřeba neustále si něco dokazovat.“ Na tvářích měla červené skvrny a oči ještě zelenější než dřív. Byla opravdu naštvaná – ne-li přímo vytočená.</p>
<p>Vzal jsem ji za ruku a v několika větách jsem jí shrnul, o čem jsme se bavili s Danem Millerem. Ani záhada aut, ani otázka, proč se tu neukázal nikdo z lékárny, ji příliš nezaujaly. Vývoj situace kolem paní Carmodyové ano.</p>
<p>„V tom by mohl mít pravdu,“ pokývala hlavou.</p>
<p>„Vážně si to myslíš?“</p>
<p>„Já nevím. Ta ženská je plná jedu. A když mají lidi dostatečně dlouhou dobu dostatečně velký strach, přikloní se ke každému, kdo jim nabídne nějaké řešení.“</p>
<p>„Ale lidská oběť, Amando?“</p>
<p>„Aztékové taky obětovali lidi,“ odvětila zcela klidně. „Ale to je vedlejší. Hlavně se vrať, Davide. Kdyby se něco stalo… <emphasis>cokoli</emphasis>… tak se okamžitě vrať. Otoč se a vezmi nohy na ramena. Ne kvůli mně, včera v noci to bylo fajn, ale to bylo včera v noci. Vrať se kvůli svému klukovi.“</p>
<p>„Ano. Vrátím se.“</p>
<p>„Budu v to doufat,“ řekla a v tu chvíli vypadala stejně jako Billy, staře a unaveně. Uvědomil jsem si, že tak nejspíš vypadá většina z nás. Na rozdíl od paní Carmodyové. Tak naopak jako by omládla a ožila. Jako by konečně našla smysl života. Jako by jí tahle situace… prospívala.</p>
<p>Vyrazili jsme až po půl desáté. Šlo nás sedm: Ollie, Dan Miller, Mike Hatlen, někdejší parťák Myrona LaFleura Jim (rovněž s kocovinou, ale zjevně odhodlaný nějak odčinit své hříchy), Buddy Eagleton a já. To je šest, sedmá byla Hilda Repplerová. Miller a Hatlen se jí to chvíli nesměle pokoušeli rozmluvit, ale stála si za svým. Já se o nic ani nepokoušel. Říkal jsem si, že dost možná bude schopnější než většina z nás ostatních, snad s výjimkou Ollieho. Nesla si s sebou malou plátěnou nákupní tašku s arzenálem sprejů značek Raid a Black Flag. Ze všech předem sundala víčka a přichystala je k použití. V druhé ruce držela tenisovou raketu ze sportovních potřeb ve druhé uličce.</p>
<p>„K čemu to s sebou nesete, paní Repplerová?“ zeptal se jí Jim.</p>
<p>„Nevím,“ odpověděla tichým, skřípavým, uvědomělým hlasem. „Ale cítím se tak nějak líp, když ji držím v ruce.“ Přeměřila si ho chladným pohledem. „Jim Grondin, je to tak? Neměla jsem tě náhodou ve třídě?“</p>
<p>Jim se rozpačitě usmál, jako kdyby srkal syrové vejce. „Měla, paní učitelko. Mě i moji sestru Pauline.“</p>
<p>„Nepřehnals to včera večer s tím pitím?“</p>
<p>Jim, který se tyčil pěkný kus nad ni a vážil o dobrých padesát kilo víc, se začervenal až ke kořínkům svého kratičkého ježka. „Ehm, já jsem –“</p>
<p>Odměřeně se od něj odvrátila a nenechala ho domluvit. „Myslím, že můžeme vyrazit,“ prohlásila.</p>
<p>Každý jsme si s sebou něco nesli, ale byl to dost zvláštní arzenál. Ollie měl Amandin revolver, Buddy Eagleton ocelový sochor, který našel někde vzadu. Já držel násadu od koštěte.</p>
<p>„Fajn,“ přikývl Dan Miller a zvedl trochu hlas. „Mohli byste mi všichni vteřinku věnovat pozornost?“</p>
<p>Něco přes deset lidí pomalu došlo ke dveřím, aby se podívali, co se bude dít. Vytvořili neuspořádanou skupinku a napravo od nich zaujala místo paní Carmodyová se svými novými spojenci.</p>
<p>„Chceme se vypravit vedle do lékárny, abychom zjistili, jak to tam vypadá. Snad se nám podaří přinést něco, čím bychom mohli ošetřit paní Claphamovou.“ To byla ta paní, kterou včera lidi pošlapali, když se objevili slimáci. Měla zlomenou nohu a značné bolesti.</p>
<p>Miller po nás přejel pohledem. „Nebudeme zbytečně riskovat,“ řekl. „Při prvním náznaku nebezpečí zapadneme zpátky do obchodu –“</p>
<p>„A všechny pekelné démony přivedete na naši stopu!“ zaječela paní Carmodyová.</p>
<p>„To je pravda!“ sekundovala jí jedna z dovolenkářek. „Upozorníte je na nás! Přijdou sem! To vám tak vadí, že tu máme klid?“</p>
<p>Mezi lidmi, kteří se shromáždili, aby sledovali náš odchod, se ozvalo souhlasné mručení.</p>
<p>„Paní, vám tohle vážně připadá jako klid?“ zeptal jsem se jí.</p>
<p>Rozpačitě sklopila zrak.</p>
<p>Paní Carmodyová postoupila o krok dopředu. Oči jí žhnuly. „Nevrátíš se živý, Davide Draytone! Chceš ze svého syna udělat sirotka?“ Zvedla hlavu a přeměřila si nás všechny pohledem. Buddy Eagleton sklopil oči a zároveň pozvedl sochor, jako by ji chtěl zahnat.</p>
<p>„Nikdo z vás se nevrátí živý! Copak jste nepochopili, že přišel konec světa? Satan byl vypuštěn! Hvězda Pelyněk zazářila a každý, kdo vyjde z těch dveří, bude roztrhán na kusy! A pak si přijdou i pro nás ostatní, přesně tak, jak pravila tato dobrá žena! To vy všichni tady kolem dopustíte?“ Obrátila se k přihlížejícím a jejich hloučkem proběhlo tiché mumlání. „Po tom, jak dopadli ti bezvěrci včera? Je to smrt! <emphasis>Je to smrt! Je to</emphasis> –“</p>
<p>Zničehonic přilétla přes dvě pokladny konzerva hrášku a zasáhla paní Carmodyovou do pravého ňadra. Zavrávorala a překvapeně vyjekla.</p>
<p>Ze skupinky vystoupila Amanda. „Ticho,“ okřikla paní Carmodyovou. „Už toho bylo dost, jedubabo.“</p>
<p>„Přisluhovačka Satanáše!“ zaječela paní Carmodyová. Nervózně se pousmála. „S kýmpak jste včera v noci spala, paninko? S kýmpak jste včera v noci ulehla? Matka Carmodyová vidí, ano, ano, matka Carmodyová vidí i to, co ostatním unikne.“</p>
<p>Ale kouzlo, kterým si podmanila dav, už pominulo a Amanda nehnula ani brvou.</p>
<p>„Tak půjdeme, nebo tu budeme celý den jenom postávat?“ ozvala se paní Repplerová.</p>
<p>A tak jsme šli. S pomocí boží jsme šli.</p>
<p>V čele kráčel Dan Miller. Za ním šel Ollie. Já byl poslední a přede mnou paní Repplerová. Takový strach jako v tu chvíli jsem snad v životě neměl a moje dlaň sevřená kolem násady od koštěte byla lepkavá potem.</p>
<p>Cítil jsem ten nevýrazný, štiplavý, nepřirozený pach mlhy. Když jsem vyšel ze dveří, Miller s Olliem už se v ní ztratili a Hatlen, který šel třetí, rovněž pomalu mizel z dohledu.</p>
<p><emphasis>Jen osm metrů</emphasis>, opakoval jsem si v duchu. <emphasis>Jen osm metrů.</emphasis></p>
<p>Paní Repplerová přede mnou šla vyrovnaným, pevným krokem, v pravé ruce se jí lehce pohupovala tenisová raketa. Po levici jsme měli červenou zeď ze škvárobetonových tvárnic. Po pravici první řadu aut, která se rýsovala v mlze jako nějaké lodě duchů. Z běloby se zhmotnil další odpadkový koš a za ním lavička, na niž jste se mohli posadit, když jste čekali u telefonního automatu. <emphasis>Jen osm metrů, Miller už je pravděpodobně tam, osm metrů, to je nějakých deset až dvanáct kroků, takže</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p>„Proboha,“ vykřikl Miller. „Pro Kristovy rány, podívejte se na to!“</p>
<p>Takže Miller už tam opravdu byl.</p>
<p>Před paní Repplerovou šel Buddy Eagleton a teď se otočil a s vytřeštěnýma očima se chtěl dát na útěk. Paní Repplerová ho zlehka ťukla tenisovou raketou do hrudníku. „Kampak? Kampak?“ zeptala se svým pevným, trochu skřípavým hlasem, a rázem bylo po panice.</p>
<p>Pokračovali jsme za Millerem. Zběžně jsem se ohlédl přes rameno a viděl jsem, že supermarket už pohltila mlha. Červená zeď ze škvárobetonových tvárnic se proměnila v pouhou narůžovělou skvrnu a pak zmizela docela, přestože se táhla jen dva metry ode dveří. Tak izolovaný, tak hrozně osamělý jsem se snad v životě necítil. Připadal jsem si jako embryo, které právě opustilo lůno.</p>
<p>V lékárně to vypadalo jako na jatkách.</p>
<p>Moje a Millerovo tušení bylo samozřejmě správné – málem jsme se trefili přímo do černého. Všichni tvorové v mlze se orientovali především pomocí čichu. Bylo to logické. Zrak jim nebyl v podstatě k ničemu. Se sluchem to bylo trochu lepší, ale jak už jsem řekl, mlha měnila akustiku, takže určité blízké věci zněly vzdáleně a – občas – poměrně vzdálené věci zněly blízko. A tak se tvorové v mlze řídili tím nejspolehlivějším smyslem. Šli po čichu.</p>
<p>Nás v supermarketu s největší pravděpodobností zachránil výpadek proudu. Elektrické čidlo dveří nefungovalo. Když se přihrnula mlha, byl supermarket svým způsobem zapečetěný. Zato dveře lékárny… ty byly zajištěné a dokořán. Výpadek proudu jim odstavil klimatizaci, a tak otevřeli dveře, aby dovnitř mohlo trochu svěžího vzduchu. Jenže se svěžím vzduchem se tam dostalo i něco jiného.</p>
<p>Přímo ve dveřích ležel tváří k zemi muž v kaštanově hnědém tričku. Tedy alespoň v první chvíli jsem si myslel, že je hnědé; pak jsem si na spodku všiml několika bílých míst a pochopil jsem, že dřív bývalo bílé celé. Zhnědlo až zaschlou krví. A ještě něco mi na něm nehrálo. Hloubal jsem nad tím, ale nedošlo mi to ani ve chvíli, kdy se ke mně otočil Buddy Eagleton a bylo vidět i slyšet, že má hodně co dělat, aby se mu nezvedl žaludek. Myslím, že když se někomu stane něco tak… tak <emphasis>definitivního</emphasis>, tak to váš mozek v první chvíli prostě odmítne přijmout… leda snad ve válce.</p>
<p>Tomu muži chyběla hlava, v tom to bylo. Nohy měl rozhozené uvnitř za dveřmi lékárny a hlava mu správně měla viset přes nízký schůdek přede dveřmi. Jenže ta hlava tam nebyla.</p>
<p>Jimu Grondinovi to úplně stačilo. Přitiskl si dlaň na pusu, odvrátil se a vytřeštěnýma, krví podlitýma očima se mi podíval do tváře. Pak odklopýtal či odvrávoral zpátky k supermarketu.</p>
<p>Ostatní si toho ani nevšimli. Miller vešel dovnitř. Mike Hatlen ho následoval. Paní Repplerová zaujala se svou tenisovou raketou pozici po jedné straně dvojitých dveří a Ollie se postavil na druhou stranu. V ruce držel Amandin revolver a mířil jím na chodník.</p>
<p>„Mám pocit, že mi pomalu začíná docházet naděje, Davide,“ řekl tiše.</p>
<p>Buddy Eagleton se zesláble opíral telefonní budku a tvářil se jako člověk, který právě dostal nějakou špatnou zprávu z domova. Široká ramena se mu otřásala vzlykáním.</p>
<p>„Ještě nás neodepisuj,“ řekl jsem Olliemu. Přistoupil jsem ke dveřím. Dovnitř se mi nechtělo, ale slíbil jsem Billymu ten komiks.</p>
<p>Bridgtonská lékárna se skutečně proměnila v šílená jatka. Všude se válely poházené časopisy a paperbacky. Téměř u nohou mi ležel jeden komiks se <emphasis>Spidermanem </emphasis>a jeden s <emphasis>Hulkem </emphasis>a já se pro ně bez rozmýšlení sehnul a zastrčil si je do zadní kapsy pro Billyho. V uličkách ležely láhve a krabice. Přes jeden regál visela ruka.</p>
<p>Měl jsem pocit, že to, co vidím kolem sebe, prostě nemůže být pravda. A nešlo jen o tu zkázu… to krveprolití. Lékárna navíc vypadala jako po nějakém bláznivém večírku. Všude visely girlandy a ozdobné fábory. Nebo jsem si to v první chvíli alespoň myslel. Jenže nebyly široké a ploché; vypadaly spíš jako hodně tlusté nitě nebo hodně tenké kabely. Napadlo mě, že jsou skoro stejně jasně bílé jako mlha sama, a po páteři mi přeběhlo ledové zamrazení. Nebyly z krepového papíru. Nemohly být. Na několika z nich visely ve vzduchu knížky a časopisy.</p>
<p>Mike Hatlen dloubal nohou do podivné černé věci na podlaze. Byla podlouhlá a porostlá krátkými štětinami. „Co to sakra je?“ prohodil.</p>
<p>A já v tu chvíli pochopil. Pochopil jsem, co zabilo všechny ty nešťastníky, kteří se v době, kdy přišla mlha, nacházeli v lékárně. Všechny, kdo měli tu smůlu, že je bylo cítit ven. <emphasis>Ven</emphasis> –</p>
<p>„Ven,“ vypravil jsem ze sebe. V hrdle jsem měl vyprahlo a to slovo ze mě vypadlo jako kulka obalená ve vatě. „Všichni rychle ven.“</p>
<p>Ollie ke mně obrátil hlavu. „Davide…?“</p>
<p>„Jsou to pavučiny,“ řekl jsem. A vtom se z mlhy ozvaly dva výkřiky. Jimovy výkřiky. Poprvé vykřikl hrůzou, nejspíš. Podruhé bolestí. Pokud si měl odpykat nějaký trest, pak si ho odpykával právě teď.</p>
<p>„Pojďte ven!“ křikl jsem na Mikea a Dana Millera.</p>
<p>Potom něco vyskočilo z mlhy. Na bílém pozadí to nebylo pořádně vidět, ale slyšel jsem to. Znělo to jako takové polovičaté prásknutí bičem. A viděl jsem, jak se to Buddymu Eagletonovi obtočilo kolem stehna v nohavici džínů.</p>
<p>Zaječel a popadl první věc, která mu přišla pod ruku, což bylo shodou okolností telefonní automat. Sluchátko vypadlo z vidlice, zůstalo viset na natažené šňůře a pohupovalo se sem a tam. „<emphasis>Panebože, to je BOLEST!</emphasis>“ zařval Buddy.</p>
<p>Ollie se k němu natáhl a já spatřil, co se děje. Rázem jsem pochopil, proč tomu muži ve dveřích chybí hlava. Ten tenký bílý kabel, který se Buddymu obtočil kolem nohy jako hedvábný provaz, <emphasis>se mu zařezával do masa. </emphasis>Úhledně to odstřihlo nohavici džínů, a ta sklouzla dolů po noze. Jak se kabel nořil stále hlouběji, začala z pravidelné kruhové rány na noze vyvěrat krev.</p>
<p>Ollie za Buddyho vší silou zatáhl. Ozvalo se tiché prasknutí, a Buddy byl volný. Rty mu zmodraly šokem.</p>
<p>Mike s Danem už přicházeli, ale příliš pomalu. Potom Dan narazil na několik povislých nití a zamotal se do nich jako moucha do mucholapky. Mocným trhnutím se vyprostil a na pavučině po něm zůstal viset cár košile.</p>
<p>Vzduch najednou vyplnilo to mdlé práskání bičem a všude kolem nás se snášely tenké bílé kabely. Všechny je obalovala tatáž leptavá látka. Dvěma jsem se, spíš náhodou než úmyslně, vyhnul. Jeden mi dopadl těsně vedle nohou a já zaslechl tiché zasyčení bublajícího asfaltu. Vtom z mlhy přiletěl další a paní Repplerová po něm s ledovým klidem máchla tenisovou raketou. Nit se přilepila k výpletu a bylo slyšet pronikavé <emphasis>pink! pink! pink!</emphasis>, jak se kyselina prožírala strunami, a ty praskaly. Znělo to podobně, jako kdyby někdo rychle po sobě přeřezával struny houslí. O chvíli později se další kabel omotal kolem rukojeti rakety a vytrhl ji pryč do mlhy.</p>
<p>„Vracíme se!“ zavelel Ollie.</p>
<p>Vykročili jsme. Ollie jednou rukou podpíral Buddyho. Dan Miller a Mike Hatlen šli každý po jednom boku paní Repplerové. Z mlhy se dál snášela bílá vlákna. Rozeznávali jsme je jedině na pozadí červené zdi ze škvárobetonových tvárnic, jinak je skoro nebylo vidět.</p>
<p>Jedno se omotalo Mikeu Hatlenovi kolem levé ruky. Další se mu obtočilo kolem krku, a jak se kolem něj ovíjelo, několikrát to mlasklo. Okamžitě mu praskla krční žíla, vytryskla z ní krev, hlava padla ke straně a Mikea to odtáhlo kamsi pryč. Zůstala tam po něm ležet jen jedna vyzutá teniska, převrácená na bok.</p>
<p>Buddy se najednou zhroutil a málem strhl Ollieho na kolena. „Omdlel, Davide. Pomoz mi.“</p>
<p>Chytil jsem Buddyho kolem pasu a neohrabaně, klopýtavě jsme ho táhli dál. Buddy i v bezvědomí pevně svíral ocelový sochor. Noha, kolem které se mu omotalo vlákno pavučiny, visela v nepřirozeném úhlu od těla.</p>
<p>Paní Repplerová se otočila. „Pozor!“ vykřikla tím svým nakřáplým hlasem. „Za vámi!“</p>
<p>Sotva jsem se začal otáčet, dopadlo jedno vlákno Danu Millerovi na temeno hlavy. Začal do něj bušit pěstmi, rvát ho pryč.</p>
<p>Za našimi zády se z mlhy vynořil jeden z pavouků. Byl vysoký zhruba jako větší pes, černý, se žlutými pruhy. <emphasis>Rychlé pruhy</emphasis>, napadlo mě nesmyslně. Oči měl červenofialové jako granátová jablka. Čiperně za námi klusal na minimálně dvanácti, možná i čtrnácti nohou s několika klouby – nebyl to jen obyčejný pozemský pavouk nafouklý do velikosti z hororového filmu; byl to tvor z úplně cizího světa a možná neměl s pavouky vůbec nic společného. Když ho uviděl Mike Hatlen, jistě pochopil, co byla ta štětinatá černá věc, do které dloubal nohou v lékárně.</p>
<p>Pavouk se k nám blížil a z oválného otvoru v přední části břicha se mu vytrvale odvíjelo vlákno. Ve vějířovitých smyčkách se snášelo k nám. Při pohledu na tuhle můru, při níž se mi vybavili černočerní pavouci, kteří ve stínech naší loděnice vysedávali nad mrtvými mouchami a brouky, jsem měl pocit, že se mi zdravý rozum brzy nadobro vyvrátí z kořenů. Věřím, že nebýt pomyšlení na Billyho, nebyl bych si uchoval ani zdání příčetnosti. Z hrdla se mi cosi dralo. Smích. Pláč. Křik. Sám nevím.</p>
<p>Ollie Weeks však stál jako skála. Pozvedl Amandin revolver a se stejným klidem jako někde na střelnici vyprázdnil do tvora celý bubínek, všechny rány vodorovně v pravidelných rozestupech vedle sebe. Ať to přišlo z jakéhokoli pekla, nebylo to nezranitelné. Z těla vychlístla černá jícha a děsivě to zakňučelo, tak hluboce, že to bylo spíš cítit než slyšet, jako basový tón ze syntezátoru. Pak to odcupitalo zpátky do mlhy a bylo to pryč. Mohl to být jen přelud z příšerného drogového snu… nebýt loužiček lepkavé černé tekutiny, které zůstaly na chodníku.</p>
<p>Vtom Buddy konečně povolil sevření a ocelový sochor zarachotil na zemi.</p>
<p>„Je po něm,“ řekl Ollie. „Můžeš ho pustit, Davide. Ta mrcha mu prořízla stehenní tepnu, je po něm. Pro všechno na světě, hlavně ať už jsme odsud.“ Po kulaté tváři se mu znovu řinuly čůrky potu a oči mu vylézaly z důlků. Jedno z pavoučích vláken mu zlehka dosedlo na hřbet ruky a Ollie ho jedním cuknutím přetrhl. Vlákno po sobě zanechalo zarudlý pruh.</p>
<p>„Pozor!“ vykřikla znovu paní Repplerová a my se k ní otočili. Z mlhy se vynořil další pavouk a objal nohama Dana Millera jako nějaký poblázněný milenec. Dan do něj bušil pěstmi. Než jsem se stačil sehnout pro Buddyho sochor, pavouk už začal Dana omotávat svým smrtícím vláknem, a Danův boj o život se proměnil v morbidní, neposedný tanec smrti.</p>
<p>Paní Repplerová přistoupila k pavoukovi a natáhla k němu ruku s repelentem. Pavouk po ní vyjel nohama. Paní Repplerová stiskla trysku spreje a pavoukovi do jednoho lesklého, třpytivého oka vyprskl oblak insekticidu. Znovu se ozvalo to basové zakňučení. Pavouk se rozklepal po celém těle a začal vrávoravě ustupovat. Bylo slyšet škrábání chlupatých nohou po chodníku. Danovo převalující se tělo táhl za sebou. Paní Repplerová po pavoukovi mrštila sprejem. Odrazil se mu od trupu a zarachotil na asfaltu. Pavouk ještě narazil do jednoho menšího sportovního vozu, a to takovou silou, že se auto rozhoupalo, a pak byl pryč.</p>
<p>Došel jsem ke smrtelně bledé paní Repplerové, která se jen tak tak držela na nohou. Podepřel jsem ji. „Díky, mladíku,“ řekla. „Je mi nějak slabo.“</p>
<p>„To je v pořádku,“ vypravil jsem ze sebe chraplavě.</p>
<p>„Kdyby to šlo, byla bych ho zachránila.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>Připojil se k nám Ollie. Rozběhli jsme se ke dveřím supermarketu. Za zády se nám snášela k zemi pavoučí vlákna. Jedno dopadlo na nákupní tašku paní Repplerové a zažralo se do plátna. Zarputile se snažila svůj majetek bránit, oběma rukama táhla za jedno ucho tašky, ale nakonec se jí musela vzdát. Taška s poskakováním odrachotila do mlhy.</p>
<p>Když jsme došli ke dveřím, vyběhl na nás z mlhy podél stěny budovy menší pavouk, vysoký zhruba jako štěně kokršpaněla. Nestřílel po nás žádná vlákna; možná ještě nebyl dospělý.</p>
<p>Když Ollie jedním svalnatým ramenem zapřel dveře, aby paní Repplerová mohla projít dovnitř, hodil jsem po pavoukovi ocelovým sochorem jako oštěpem a proklál jsem ho naskrz. Chvíli sebou zběsile házel na chodníku, hrabal nohama do vzduchu a červenýma očima jako by hledal ty moje, aby si mě lépe zapamatoval…</p>
<p>„Davide!“ Ollie dosud držel dveře.</p>
<p>Vběhl jsem dovnitř. Vešel za mnou.</p>
<p>Hleděly na nás bledé, vyděšené tváře. Odešlo nás sedm. Vrátili jsme se tři. Ollie se opřel o těžké skleněné dveře a mohutný hrudník se mu nadouval. Začal nabíjet Amandin revolver. Bílou košili měl přilepenou k tělu a v podpaží se mu roztahovaly šedé propocené skvrny.</p>
<p>„Tak co?“ zeptal se někdo tichým, chraplavým hlasem.</p>
<p>„Pavouci,“ odpověděla paní Repplerová zachmuřeně. „Ty mrchy mi ukradly nákupní tašku.“</p>
<p>Pak se mi s pláčem vrhl do náruče Billy. Objal jsem ho. Pevně.</p><empty-line /><p>X. Kouzlo paní Carmodyové.</p><empty-line /><p>Druhá noc v supermarketu. Poslední spor.</p>
<p>Byl nejvyšší čas trochu se vyspat, a tak si z následujících čtyř hodin nepamatuju vůbec nic. Amanda mi potom řekla, že jsem hodně mluvil ze spaní a jednou nebo dvakrát jsem něco křičel, ale nevzpomínám si na žádné sny. Když jsem se probudil, bylo odpoledne. Měl jsem hroznou žízeň. Část mléka už se zkazila, ale z některých krabic se ještě dalo pít. Vypil jsem ho litr.</p>
<p>Amanda se přišla posadit k nám, k Billymu, paní Trumanové a ke mně. Byl s ní ten postarší pán, co se nabízel, že zkusí dojít do kufru auta pro brokovnici – Cornell, vybavilo se mi. Ambrose Cornell.</p>
<p>„Jak se vede, synku?“ zeptal se.</p>
<p>„Dobře.“ Ale pořád jsem měl žízeň a bolela mě hlava. A především jsem měl strach. Položil jsem Billymu ruku kolem ramen a podíval se z Cornella na Amandu. „Stalo se něco?“</p>
<p>„Pan Cornell začíná mít obavy z té paní Carmodyové,“ vysvětlila Amanda. „A já taky.“</p>
<p>„Billy, nechceš se se mnou jít na chvíli projít?“ ozvala se Hattie.</p>
<p>„Nechci,“ odpověděl Billy.</p>
<p>„Jen běž, Bille,“ pobídl jsem ho a on šel – nerad.</p>
<p>„Co je s paní Carmodyovou?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Začíná tu dělat zlou krev,“ řekl Cornell. Se stařeckou rozhodností mi pohlédl do očí. „Podle mě je třeba to zastavit. Jakkoli.“</p>
<p>„Už je s ní asi deset lidí,“ dodala Amanda. „Vypadá to jako nějaká potrhlá bohoslužba.“</p>
<p>Vybavil se mi rozhovor, který jsem před časem vedl s jedním svým známým z Otisfieldu, spisovatelem, který živil rodinu pěstováním kuřat a jednou do roka vydal nový paperback – špionážní romány. Bavili jsme se o tom, jak v poslední době neuvěřitelně stoupla popularita knih o nadpřirozených silách. Gault mi připomněl, že <emphasis>Weird Tales </emphasis>si ve čtyřicátých letech sotva vydělaly na živobytí a v padesátých letech pak zkrachovaly. Když selžou stroje, prohlašoval (zatímco jeho manželka prosvěcovala vejce a venku kokrhali kohouti), když selžou technologie, když selžou konvenční náboženství, lidi si musí najít něco jiného. I představa zombie kradoucí se temnou nocí může působit relativně vesele ve srovnání s existenciální komedií (či hororem) o ozónové vrstvě, která se pomalu rozpouští pod vytrvalým útokem miliónů fluorouhlíkových sprejů s deodorantem.</p>
<p>Už jsme tu byli uvěznění dvacet šest hodin a nemohli jsme dělat víc než sedět na zadku a točit si mlýnek. Naše jediná výprava ven skončila sedmapadesátiprocentními ztrátami. Nijak zvlášť mě nepřekvapovalo, že se paní Carmodyová začínala mnohým jevit jako výhodná investice.</p>
<p>„Vážně už má deset lidí?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„No, vlastně jen osm,“ uznal Cornell. „Ale ani na chvíli nezavře hubu! Je to jako ty desetihodinové proslovy, co míval Castro. Ta ženská je rozený obstrukčník.“</p>
<p>Osm lidí. Nijak zvlášť moc, nedali by dohromady ani soudní porotu. Ale chápal jsem obavy ve tvářích těch dvou. Byla to v podstatě nejsilnější jednotná politická síla v celém supermarketu, zejména teď, když už tu nebyli Dan a Mike. Pomyšlení, že největší jednotná skupina v našem uzavřeném společenství naslouchá jejímu řečnění o jámě pekelné a hrůzách sedmi nádob, ve mně probouzelo dost silnou klaustrofobii.</p>
<p>„Znovu začala o lidské oběti,“ pokračovala Amanda. „Když k ní přišel Bud Brown a řekl jí, že ve svém obchodě takové žvásty nestrpí, dva z chlapů, kteří jsou teď s ní – jeden byl ten Myron LaFleur – ho okřikli, ať radši zmlkne on, protože jsme pořád ještě ve svobodné zemi. Jenže on zmlknout nehodlal, a tak došlo… no, k takové menší strkanici, dalo by se říct.“</p>
<p>„Brown odešel s rozbitým nosem,“ vysvětlil Cornell. „Ti chlapi to myslí vážně.“</p>
<p>„Určitě ne až tak vážně, že by opravdu někoho zabili,“ namítl jsem.</p>
<p>„No jestli se ta mlha nezvedne, tak nevím, nevím, kam až můžou zajít,“ odvětil Cornell tiše. „A nemám moc velkou chuť to zjišťovat. Chci odsud vypadnout.“</p>
<p>„Což se snáz řekne, než udělá.“ Něco mi však začalo vrtat v hlavě. <emphasis>Pach. </emphasis>To byl klíč ke všemu. Ti tvorové zvenku nás v supermarketu nechávali víceméně na pokoji. Slimáky nejspíš přitahovalo světlo, jako přitahuje pozemský hmyz. Pterodaktylové prostě následovali svůj zdroj potravy. Ale větší tvorové nás nechávali být, pokud jsme je něčím vyloženě nevydráždili. K jatkám v Bridgtonské lékárně došlo proto, že tam měli otevřené a zajištěné dveře – tím jsem si byl jistý. Ta bestie, co dostala Nortona a jeho skupinku, mohla být klidně velká jako dům, ale až k supermarketu nepřišla. Což by mohlo znamenat…</p>
<p>Chtěl jsem si okamžitě promluvit s Olliem Weeksem. Potřeboval jsem si s ním promluvit.</p>
<p>„Jsem rozhodnutý jít ven, i kdyby mě to mělo stát život,“ prohlásil Cornell. „Nehodlám tady strávit zbytek léta.“</p>
<p>„Došlo ke čtyřem sebevraždám,“ oznámila mi zničehonic Amanda.</p>
<p>„Cože?“ Rázem mi hlavou, trochu provinile, bleskla vzpomínka na ty dva oběšené vojáky, které jsme našli.</p>
<p>„Prášky,“ vysvětlil krátce Cornell. „Sebral jsem dva nebo tři chlapy a společně jsme odnosili těla dozadu.“</p>
<p>Musel jsem potlačit hysterický smích. Sklad se nám proměňoval v regulérní márnici.</p>
<p>„Začíná se to tu vylidňovat,“ dodal Cornell. „Chci odsud zmizet.“</p>
<p>„K autu se živý nedostanete. Věřte mi.“</p>
<p>„Ani k těm v první řadě? To je přece blíž než do lékárny.“</p>
<p>Na to jsem neodpověděl. Zatím.</p>
<p>Asi o hodinu později jsem objevil Ollieho, jak se opírá o chladicí box a popíjí pivo. Tvářil se netečně, ale zdálo se mi, že i on pozoruje paní Carmodyovou. Zřejmě měla nevyčerpatelnou zásobu energie. A skutečně znovu vykládala o lidské oběti, jen ji tentokrát už nikdo neokřikoval, ať zmlkne. Někteří z těch, kdo ji okřikovali včera, byli dnes buďto přímo s ní, nebo si ji přinejmenším chtěli poslechnout – a ti ostatní byli v menšině.</p>
<p>„Do rána je k tomu bez problémů ukecá,“ prohodil Ollie. „Nebo možná ne… ale pokud jo, koho podle tebe pro tu čestnou roli vybere?“</p>
<p>Mohla by mít spadeno na Buda Browna. Nebo na Amandu. Na toho chlapa, co jí dal facku. A také, pochopitelně, na mě.</p>
<p>„Ollie,“ začal jsem, „myslím, že takových pět šest by se nás odsud mohlo dostat. Nevím, jak daleko, ale aspoň bychom byli odsud.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>Vyložil jsem mu svůj plán. Byl poměrně jednoduchý. Když vyběhneme k našemu scoutu a naskládáme se dovnitř, tak nás potom nic neucítí. Tedy pokud nebudeme stahovat okýnka.</p>
<p>„Ale co když je přitahuje i jiný pach?“ namítl Ollie. „Třeba pach výfukových plynů?“</p>
<p>„Tak to máme spočítané,“ pokýval jsem hlavou.</p>
<p>„Nebo pohyb,“ pokračoval Ollie. „Pohyb auta mlhou by je taky mohl vábit, Davide.“</p>
<p>„To si nemyslím. Museli by cítit pach kořisti. Vážně si myslím, že tohle je klíč k úniku.“</p>
<p>„Ale najisto to nevíš.“</p>
<p>„Ne, najisto ne.“</p>
<p>„A kam bys chtěl jet?“</p>
<p>„Nejdřív? Domů. Pro svoji ženu.“</p>
<p>„Davide –“</p>
<p>„No dobře. Tak se přesvědčit. Získat <emphasis>jistotu</emphasis>.“</p>
<p>„Ty věci v mlze už se mohly rozlézt úplně všude. Můžou tě dostat, sotva u sebe před domem vystoupíš z auta.“</p>
<p>„Kdyby k tomu došlo, scout bude tvůj. Jenom se prosím starej o Billyho, jak nejlíp to půjde a dokud to půjde.“</p>
<p>Ollie dopil pivo a odhodil plechovku zpátky do boxu, kde zarachotila o ostatní prázdné. Z kapsy mu čouhala rukojeť revolveru, který Amandě věnoval její manžel.</p>
<p>„Na jih?“ zeptal se a podíval se mi do očí.</p>
<p>„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Vyrazit na jih a snažit se dostat z mlhy. Dát do toho všechno.“</p>
<p>„Kolik máš benzinu?“</p>
<p>„Skoro plnou.“</p>
<p>„Napadlo tě, že se z té mlhy třeba dostat nedá?“</p>
<p>Napadlo. Když vezmeme v úvahu, s čím vším si nejspíš zahrávali v projektu Arrowhead, bylo klidně možné, že celou tuhle oblast poslali do nějaké jiné dimenze. Stejně lehko, jako obrátíte naruby ponožku. „Přemýšlel jsem o tom, ale i tahle alternativa mi připadá lepší, než tady čekat, koho vybere paní Carmodyová.“</p>
<p>„A chtěl jsi do toho jít ještě dneska?“</p>
<p>„Ne, už je odpoledne a ty potvory jsou nejčilejší v noci. Přemýšlel jsem spíš o zítřku, hodně brzy ráno.“</p>
<p>„Koho bys chtěl vzít?“</p>
<p>„Sebe, tebe a Billyho. Hattie Trumanovou. Amandu Dumfriesovou. Starého Cornella a paní Repplerovou. Možná i Buda Browna. To je osm, ale Billy může sedět někomu na klíně a ostatní se smáčknou.“</p>
<p>Zamyslel se nad tím. „Dobře,“ řekl po chvíli. „Zkusíme to. Už ses o tom někomu zmínil?“</p>
<p>„Ne, zatím ne.“</p>
<p>„Tak ti radím, abys to ani nedělal. Nejdřív zítra ve čtyři ráno. Nanosím ke kase u dveří pár igelitek s jídlem. Když budeme mít štěstí, vyklouzneme ven dřív, než si někdo všimne, co se děje.“ Zabloudil očima zpět k paní Carmodyové. „Kdyby se to dozvěděla, dost možná by nás chtěla zastavit.“</p>
<p>„Myslíš?“</p>
<p>Ollie si vytáhl další pivo. „Myslím,“ řekl.</p>
<p>To odpoledne – včerejší odpoledne – plynulo tak nějak zpomaleně. Připlížil se soumrak a znovu začal přebarvovat mlhu do onoho matně chromového odstínu. Kolem půl deváté se venkovní svět, nebo to, co z něj zbylo, ponořil do tmy.</p>
<p>Růžoví slimáci se vrátili, po nich i pterodaktylové, kteří se vrhali proti sklům a slimáky sbírali. Občas tam ve tmě něco zařvalo a jednou, krátce před půlnocí, se ozvalo dlouhé, protáhlé <emphasis>Áááááááá</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>rúúúúúúú!</emphasis>, při němž lidi obraceli vyděšené, tázavé tváře k noci. Představuju si, že přibližně takové zvuky vydává aligátoří samec v močálech.</p>
<p>Probíhalo to přesně tak, jak Miller předpověděl. V časných ranních hodinách získala paní Carmodyová dalších šest duší. Byl mezi nimi i řezník pan McVey. Stál se založenýma rukama a pozoroval ji.</p>
<p>Byla jako v extázi. Zřejmě vůbec nepotřebovala spát. Její kázání, nekonečný výčet hrůz z Dorého, Bosche a Jonathana Edwardse, pokračovalo dál a dál a zdálo se, že se pozvolna blíží nějaké vyvrcholení. Skupinka si začala mumlat s ní a všichni se mimoděk kývali dopředu a dozadu jako na nějakém shromáždění ortodoxních věřících. Oči s prázdným výrazem se jim leskly. Propadli jejímu kouzlu.</p>
<p>Kolem třetí hodiny ranní (kázání neúprosně pokračovalo a ti, které nezajímalo, se stáhli do zadní části supermarketu, aby se tam pokusili usnout) jsem zahlédl Ollieho, jak pod pultík nejbližší pokladny u dveří pokládá tašku s potravinami. O půl hodiny později vedle ní položil druhou. Nezdálo se, že by si ho kromě mě všiml ještě někdo další. Billy, Amanda a paní Trumanová spali pohromadě u vybrakovaného oddělení lahůdek. Přidal jsem se k nim a upadl jsem do neklidného spánku.</p>
<p>Když mě Ollie probudil, ukazovaly moje hodinky čtvrt na pět. Byl s ním Cornell, oči za brýlemi mu jen svítily.</p>
<p>„Je čas, Davide,“ řekl mi Ollie.</p>
<p>Na okamžik se mi žaludek stáhl nervozitou, ale hned zase povolil. Probudil jsem Amandu. Napadlo mě, jak by to vypadalo, kdyby se v autě ocitla Amanda pohromadě se Steff, ale nechal jsem to plavat. Dnes bude nejlepší brát všechno tak, jak to přijde.</p>
<p>Ty úžasné zelené oči se otevřely a zahleděly se do mých. „Davide?“</p>
<p>„Chceme se odsud zkusit dostat. Jdeš do toho s námi?“</p>
<p>„Cože? Jak odsud dostat?“</p>
<p>Začal jsem jí to vysvětlovat, ale zarazil jsem se a probudil rovnou i paní Trumanovou, abych to potom nemusel celé opakovat.</p>
<p>„Ty tvoje pachové teorie jsou spíš jen takové vaření z vody, viď?“ zeptala se Amanda.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Mně na tom nesejde,“ prohlásila Hattie. Ve tváři byla bledá, a přestože se vyspala, měla velké tmavé kruhy pod očima. „Udělám cokoli – podstoupím jakékoli riziko –, jen abych znovu spatřila slunce.“</p>
<p><emphasis>Jen abych znovu spatřila slunce. </emphasis>Po těle mi přeběhlo zamrazení. Podařilo se jí skoro přesně popsat můj vlastní nejniternější strach, mé tušení bezmála jisté záhuby, které mě ovládalo už od chvíle, kdy jsem viděl, jak chapadla vlečou Norma vraty ze skladiště. Slunce bylo skrz mlhu vidět jen jako malá stříbrná mince. Připadal jsem si jako na Venuši.</p>
<p>Nešlo o ty ohavné stvůry, které číhaly v mlze; při zásahu sochorem jsem se přesvědčil, že se nejedná o žádné nesmrtelné lovecraftovské běsy, ale o obyčejné organické tvory, kteří mají své slabiny stejně jako všichni ostatní. To mlha jako taková odsávala sílu a okrádala o vůli. <emphasis>Jen abych znovu spatřila slunce. </emphasis>Měla pravdu. Už to samo o sobě stálo za cestu peklem.</p>
<p>Usmál jsem se na Hattie a ona můj úsměv váhavě opětovala.</p>
<p>„Ano,“ přikývla Amanda. „To já taky.“</p>
<p>Začal jsem co nejjemněji budit Billyho.</p>
<p>„Jdu s vámi,“ řekla krátce paní Repplerová.</p>
<p>Stáli jsme všichni pohromadě u pultu oddělení s masem, všichni kromě Buda Browna. Ten nám poděkoval za nabídku, ale odmítl. Prohlásil, že své místo v supermarketu neopustí, nicméně nečekaně vlídným tónem dodal, že Olliemu to nijak nevyčítá.</p>
<p>Z bílého smaltovaného pultu se začínalo šířit nepříjemné nasládlé aroma, které mi připomnělo, jak jsme se jednou vrátili po týdnu z Mysu a zjistili jsme, že nám mezitím doma vyplivla lednička. Napadlo mě, že pana McVeyho možná k paní Carmodyové dohnal právě zápach kazícího se masa.</p>
<p>„ – <emphasis>pokání</emphasis><emphasis>! Především bychom teď měli všichni přemýšlet o pokání! Dopadá na nás boží bič a rojí se štíři! Jsme trestáni za to, že jsme se pokoušeli proniknout do tajemství zapovězených Bohem předků! Viděli jsme, jak se ústa země otevřela dokořán! Viděli jsme ohavnosti nočních můr! Nezalezou do skal, neschovají se v prachu! A jak to skončí? Co to zastaví?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>P</emphasis><emphasis>okání!</emphasis>“ vykřikl náš starý známý Myron LaFleur.</p>
<p>„Pokání… pokání…“ šeptali ostatní nejistě.</p>
<p>„<emphasis>Chci od vás slyšet větší odhodlání!</emphasis>“ pobízela je paní Carmodyová. Na krku jí vystupovaly žíly jako provazy. Hlas už měla ochraptělý a nakřáplý, ale pořád plný energie. A mě napadlo, že tu energii jí dodává mlha – tu moc zamlžovat lidem rozum, mohu-li si dovolit příhodnou slovní hříčku –, stejně jako nám ostatním sebrala energii, kterou jsme čerpali ze slunce. Dřív bývala paní Carmodyová jen trochu výstřední postarší dáma ze starožitnictví, navíc ve městě, kde starožitnictví najdete na každém rohu. Nic než postarší dáma s několika vycpanými zvířaty a s pověstí</p>
<p><emphasis>(ta čarodějnice</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> ta pošahaná bába)</emphasis></p>
<p>lidové léčitelky. Povídalo se, že umí najít vodu pomocí větvičky z jabloně, že umí zaříkávat bradavice a že prodává mast, po které pihy vyblednou na pouhé stíny. Dokonce jsem se doslechl – od starého Billa Giostiho? –, že paní Carmodyová dokáže poradit (zcela důvěrně) s problémy v milostném životě; že když se chlap v posteli na nic nezmůže, dá mu lektvar, po kterém se mu do toho jeho prutu znovu vlije trochu síly.</p>
<p>„<emphasis>POKÁNÍ!</emphasis>“ zvolali všichni sborově.</p>
<p>„<emphasis>Pokání, správně!</emphasis>“ opakovala po nich jako v extázi. „<emphasis>Tuhle mlhu zažene jedině pokání! Pokání zažene všechny stvůry a zplozence pekel! Pokání nám strhne šupiny mlhy z očí a umožní nám prohlédnout!</emphasis>“ Nepatrně ztišila hlas. „<emphasis>A co se o pokání praví v Bibli? Co jako jediné smyje hříchy před Okem boží mysli?</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Krev.</emphasis>“</p>
<p>Tentokrát mi zamrazení proběhlo celým tělem, vzhůru po krku až do týla, kde se mi rázem zježily vlasy. To slovo pronesl pan McVey, řezník pan McVey, který v Bridgtonu porcoval maso už v době, když jsem tam jako malý kluk jezdíval s tátou a držel se ho za jeho talentovanou ruku. Pan McVey v zašpiněné bílé zástěře, který přijímal objednávky a naporcoval každému maso podle přání. Pan McVey, který to s nožem uměl jako nikdo jiný – ano, i s pilkou a řeznickým sekáčkem. Pan McVey, který lépe než kdokoli jiný chápal, že očistit duši lze jen tím, co vyvěrá z ran těla.</p>
<p>„<emphasis>Krev</emphasis>…“ zašeptali.</p>
<p>„Tati, já mám strach,“ ozval se Billy. Pevně se mě držel za ruku a v bledém obličejíku měl napjatý výraz.</p>
<p>„Ollie,“ řekl jsem, „co kdybychom z téhle cvokárny konečně vypadli?“</p>
<p>„Moje řeč,“ přikývl. „Jdeme.“</p>
<p>Roztroušeně jsme vykročili druhou uličkou: Ollie, Amanda, Cornell, paní Trumanová, paní Repplerová, Billy a já. Bylo tři čtvrtě na pět ráno a mlha se opět začínala prosvětlovat.</p>
<p>„Vy s Cornellem vezměte tašky se zásobami,“ obrátil se ke mně Ollie.</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Já půjdu první. Ten váš scout je čtyřdvéřák, že jo?“</p>
<p>„Jo. Je.“</p>
<p>„Fajn, otevřu dveře u řidiče a zadní dveře za nimi. Paní Dumfriesová, unesete Billyho?“</p>
<p>Zvedla ho do náruče.</p>
<p>„Nejsem moc těžký?“ zeptal se Billy.</p>
<p>„Ne, broučku.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>„Vy s Billym si vlezete dopředu,“ pokračoval Ollie. „Přesunete se na druhou sedačku. Paní Trumanová dopředu doprostřed. Davide, ty za volant. My ostatní –“</p>
<p>„Kampak máte všichni namířeno?“</p>
<p>Paní Carmodyová.</p>
<p>Stála v uličce u kasy, kde Ollie schoval tašky se zásobami. Její žlutý kalhotový kostým v šeru přímo bil do očí. Rozcuchané vlasy jí bujně trčely do všech stran. Na okamžik mi připomněla Elsu Lanchesterovou z <emphasis>Frankensteinovy nevěsty.</emphasis><emphasis> </emphasis>Očí jí žhnuly. Kolem ní stálo asi deset až patnáct jejích přívrženců a blokovali dveře. Tvářili se jako lidé, kteří přežili několik dopravních nehod, nebo je uneslo UFO, nebo na vlastní oči viděli, jak stromy vyrvaly kořeny ze země a začaly chodit.</p>
<p>Billy se schoulil k Amandě a přitiskl tvář k jejímu krku.</p>
<p>„Máme namířeno ven, paní Carmodyová,“ odpověděl Ollie nečekaně vlídným hlasem. „Ustupte, prosím.“</p>
<p>„Ven nemůžete. Venku číhá smrt. Copak jste to ještě nepochopili?“</p>
<p>„Vám taky nikdo v ničem nebrání,“ prohlásil jsem. „My se dožadujeme stejného práva.“</p>
<p>Sehnula se a neomylně nahmatala tašky se zásobami. Nejspíš od začátku věděla, co máme v plánu. Vytáhla je zpod pultíku, kam je Ollie schoval. Jedna taška se protrhla a po podlaze se rozkutálely konzervy. Druhou odhodila stranou. Bylo slyšet, jak se uvnitř rozbíjí sklo, z tašky začala stříkat napěněná limonáda a prskat na chromovaný povrch vedlejší pokladny.</p>
<p>„Přesně tohle jsou lidé, kteří to všechno přivodili!“ zaječela. „Lidé, kteří se neskloní před vůlí Všemohoucího! Hříšníci provinilí pýchou, namyšlení a tvrdohlaví! Právě z jejich řad musí pocházet oběť! Z <emphasis>jejich řad musí pocházet krev, která smyje hříchy!</emphasis>“</p>
<p>Kolem se začínalo ozývat čím dál zřetelnější souhlasné mručení. Dostávala se do vytržení. Od rtů jí odlétaly sliny a ona dál ječela na hlouček lidí za sebou. „<emphasis>Chceme toho kluka! Popadněte ho! Přiveďte ho! Chceme toho kluka!</emphasis>“</p>
<p>Vyhrnuli se kupředu, Myron LaFleur s prázdným, a přece potěšeným pohledem v čele. Hned za ním pan McVey, tvář nehybnou a klidnou.</p>
<p>Amanda k sobě pevně přitiskla Billyho a o krok ustoupila. Billy se jí držel kolem krku. Vyplašeně se na mě podívala. „Davide, co mám –“</p>
<p>„<emphasis>P</emphasis><emphasis>řiveďte je oba!</emphasis>“ zaječela paní Carmodyová. „<emphasis>I tu jeho děvku!</emphasis>“</p>
<p>Byla to ztělesněná apokalypsa žlutočerné extáze. Kabelku měla dosud pověšenou přes ruku. Začala poskakovat na místě. „<emphasis>Přiveďte kluka, přiveďte děvku, přiveďte je oba, přiveďte je všechny, přiveďte</emphasis> –“</p>
<p>Prásknul jediný ostrý výstřel.</p>
<p>Všichni zkameněli, jako bychom byli třída plná neukázněných dětí, do které právě vstoupila učitelka a práskla za sebou dveřmi. Myron LaFleur a pan McVey se zarazili asi deset kroků od nás. Myron se na řezníka nejistě ohlédl. Ten jeho pohled neopětoval, dokonce se zdálo, že si ani neuvědomuje LaFleurovu přítomnost. Pan McVey měl ve tváři tentýž výraz, jaký jsem za poslední dva dny viděl u spousty lidí. Dostal se za onu hranici. Přišel o rozum.</p>
<p>Myron začal ustupovat. Vytřeštěnýma, vyděšenýma oči sledoval Ollieho Weekse. Pak se jeho ústup proměnil v útěk. Oběhl roh uličky, uklouzl na plechovce, upadl, znovu se vyškrábal na nohy a prchal dál.</p>
<p>Ollie stál v klasické střelecké pozici, Amandin revolver pevně v obou dlaních. Paní Carmodyová nám dosud blokovala průchod uličkou. Obě ruce poseté jaterními skvrnami si tiskla na břicho. Mezi prsty jí prýštila krev a crčela na žluté kalhoty.</p>
<p>Otevřela pusu a zase ji zavřela. Jednou. Dvakrát. Snažila se něco říct. Nakonec se jí to podařilo.</p>
<p>„<emphasis>Všechny vás tam venku čeká smrt</emphasis>,“ vypravila ze sebe a pak se pomalu skácela na břicho. Kabelka se jí smýkla z ruky, dopadla na podlahu a její obsah se rozletěl kolem. Jeden papírový balíček doklouzal po podlaze až k nám a narazil mi do boty. Bezmyšlenkovitě jsem se pro něj sehnul. Byl to načatý balíček žvýkaček. Odhodil jsem ho zpátky na zem. Nechtěl jsem se dotýkat ničeho, co patřilo jí.</p>
<p>Její „kongregace“ pomalu couvala a rozpadala se. Už jim nic neudávalo směr. Nikdo nespouštěl oči z postavy na podlaze a z kaluže krve, která se kolem ní rozlévala. „To je vražda!“ vykřikl kdosi hlasem plným strachu a zloby. Nikdo však dotyčnému nepřipomněl, že ona přesně totéž chystala pro mého syna.</p>
<p>Ollie dosud nehybně stál ve střelecké pozici, jen se mu postupně začínala třást brada. Zlehka jsem mu položil ruku na rameno. „Pojďme, Ollie. A díky.“</p>
<p>„Já jsem ji zabil,“ zachraptěl. „Krucinál, já jsem ji zabil.“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil jsem. „Za to ti děkuju. A teď pojď.“</p>
<p>Vykročili jsme.</p>
<p>Protože jsme díky paní Carmodyové přišli o tašky se zásobami, mohl jsem vzít Billyho. Ještě jsme se na okamžik zastavili u dveří a Ollie mi tichým, napjatým hlasem řekl: „Nechtěl jsem ji zastřelit, Davide. Kdyby to šlo udělat jinak, nezastřelil bych ji.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>„Věříš mi?“</p>
<p>„Věřím.“</p>
<p>„Tak pojďme.“</p>
<p>A vyšli jsme ven.</p><empty-line /><p>XI. Konec</p>
<p>Ollie držel v pravé ruce pistoli a nikde se nezdržoval. Než jsme s Billym vyšli ze dveří, byl už u našeho scouta, nehmotný jako duch z televizního filmu. Otevřel dveře u řidiče. Pak i ty zadní. Pak se něco vynořilo z mlhy a bezmála ho to přeťalo vejpůl.</p>
<p>Neměl jsem čas si to pořádně prohlédnout a jsem za to poměrně vděčný. Mám pocit, že to bylo červené – taková ta křiklavá červeň vařeného humra. Mělo to klepeta. Vydávalo to tiché mručení, podobné tomu, jaké jsme slyšeli, když se ven vypravil Norton a jeho parta Zpátečníků.</p>
<p>Ollie stačil jednou vypálit a pak ten tvor cvakl klepety a Ollieho tělo se v příšerném gejzíru krve zlomilo v pase. Amandin revolver mu vypadl z ruky, narazil do chodníku a vystřelil podruhé. Na kratičký okamžik jsem spatřil obrovské matně černé oči, velké jako pořádná hrst sépiových vajíček, a pak ten tvor zmizel zpátky v mlze, s pozůstatky Ollieho těla v klepetech. Na dlažbě zachřestilo dlouhé, článkované štíří tělo.</p>
<p>Nastala chvíle rozhodování. Myslím, že na ni nakonec vždycky dojde, byť by byla sebekratší. Polovina mého já se chtěla s Billym přitisknutým na prsa vrhnout zpátky do supermarketu. Druhá polovina chtěla uhánět ke scoutu, hodit Billyho dovnitř a naskočit za ním. Pak začala Amanda ječet. Její hlas stoupal ve spirále výš a výš, až přešel téměř do ultrazvuku. Billy se ke mně přitiskl a zabořil mi tvář do hrudníku.</p>
<p>Jeden pavouk dostal Hattie Trumanovou. Byl velikánský. Srazil ji na zem. Když se na ni sápal, vyhrnul jí šaty až nad hubená kolena, pak se nad ní přikrčil a tenkýma štětinatýma nohama jí třel ramena. Začal ji obalovat pavučinou.</p>
<p><emphasis>Paní Carmodyová měla pravdu</emphasis>, blesklo mi hlavou. <emphasis>Všechny nás tu čeká smrt, vážně nás tu všechny čeká smrt.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>A</emphasis><emphasis>mando!</emphasis>“ křikl jsem.</p>
<p>Nereagovala. Byla úplně mimo. Pavouk se obkročmo usadil na tom, co zbývalo z Billyho chůvy, kterou bavily skládačky a ty příšerné akrostické křížovky, u nichž by se normální člověk dřív zbláznil, než by je vyřešil. Vlákna jí létala přes tělo sem a tam a postupně začínala rudnout, jak se jejich kyselina zažírala do masa.</p>
<p>Cornell pomalu couval zpátky k supermarketu, oči za brýlemi jako tenisáky. Najednou se otočil a rozběhl se. Zaťal prsty do škvíry mezi křídly dveří, roztáhl je od sebe a vklouzl dovnitř.</p>
<p>Schizofrenii v mé hlavě ukončila až paní Repplerová, když čile přistoupila k Amandě a propleskla ji dlaní. Amanda přestala ječet. Skočil jsem k ní, otočil ji čelem ke scoutu a zařval jí do tváře: „BĚŽ!“</p>
<p>Vyrazila. Paní Repplerová se mi protáhla za zády. Postrčila Amandu na zadní sedačku, vlezla si za ní a přibouchla dveře.</p>
<p>Odtrhl jsem od sebe Billyho a strčil ho dovnitř. Když jsem nasedal sám, jedno z pavoučích vláken se mi sneslo k noze a olízlo mi kotník. Pálilo to stejně, jako když držíte v sevřené dlani rybářský vlasec a něco za něj prudce zatáhne. A mělo to pořádnou sílu. Trhl jsem nohou a vlákno prasklo. Vklouzl jsem za volant.</p>
<p>„<emphasis>Zavři, proboha, zavři ty dveře!</emphasis>“ vřískla za mnou Amanda.</p>
<p>Přibouchl jsem dveře. O zlomek vteřiny později do nich vrazil jeden pavouk. Byl jsem jen pár centimetrů od jeho červených, tupě zlovolných očí. Nohy, tlusté jako moje zápěstí, klouzaly sem a tam po hladké kapotě. Amanda začala znovu ječet jako požární siréna.</p>
<p>„Ženská, zavřete už klapačku,“ okřikla ji paní Repplerová.</p>
<p>Pavouk to vzdal. Necítil nás, takže už jsme tam nebyli. Odkráčel na svých znepokojivě početných nohou zpátky do mlhy, proměnil se v přelud, pak zmizel docela.</p>
<p>Díval jsem se z okýnka, abych se ujistil, že je vážně pryč, a pak jsem znovu otevřel dveře.</p>
<p>„<emphasis>Co to vyvádíš?</emphasis>“ zaječela Amanda, ale já dobře věděl, co vyvádím. Myslím si, že Ollie by na mém místě udělal totéž. Napůl jsem vystoupil, napůl se vyklonil z auta a sebral jsem revolver. Něco se ke mně okamžitě rozběhlo, ale já na to nečekal. Stáhl jsem se zpátky a zabouchl dveře.</p>
<p>Amanda začala vzlykat. Paní Repplerová jí položila ruku kolem ramen a utěšovala ji.</p>
<p>„Jedeme domů, tati?“ zeptal se Billy.</p>
<p>„Zkusíme to, Bille.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil tiše.</p>
<p>Prohlédl jsem revolver a pak ho uklidil do palubní přihrádky. Ollie ho po návratu z výpravy do lékárny znovu nabil. Zbytek nábojů zmizel společně s ním, ale na tom nesešlo. Jednou vystřelil po paní Carmodyové, jednou vystřelil po tom obřím humrovi a jednou vystřelil revolver sám, když dopadl na zem. Seděli jsme ve scoutu čtyři, ale kdyby nebylo zbytí, našel bych pro sebe jiný způsob, jak z toho všeho ven.</p>
<p>Hodně pernou chvilku jsem zažil, když jsem nemohl najít klíčky. Prohledal jsem všechny kapsy, nic jsem neobjevil, pak jsem se zkusil uklidnit a pomalu jsem je prohledal ještě jednou. Měl jsem je v džínách; zapadly až dolů pod mince, jak to klíče občas dělají. Scout bez problémů nastartoval. Amanda se při sebevědomém zavytí motoru znovu rozplakala.</p>
<p>Seděl jsem, nechával motor běžet naprázdno a čekal, jestli vrčení motoru nebo výfukové plyny někoho nepřivábí. Uplynulo pět minut, nejdelších pět minut mého života. Nic se nestalo.</p>
<p>„Budeme tu jen tak sedět, nebo pojedeme?“ zeptala se nakonec paní Repplerová.</p>
<p>„Pojedeme,“ odpověděl jsem. Vycouval jsem z parkovacího místa a rozsvítil.</p>
<p>Nějaké nutkání – pravděpodobně pud sebezáchovy – mě nutilo jet tak těsně kolem supermarketu, jak to jen šlo. Scout pravým nárazníkem odsunul ke straně odpadkový koš. Dovnitř nebylo vidět jinudy než pozorovatelnami – supermarket díky všem těm pytlům s hnojivem vypadal jako při nějakém šíleném zahradnickém výprodeji –, ale z každé pozorovatelny na nás hleděly dvě nebo tři lidské tváře.</p>
<p>Pak jsem odbočil doleva a mlha se za námi neproniknutelně uzavřela. Co se dál dělo se všemi těmi lidmi, netuším.</p>
<p>Asi desetikilometrovou rychlostí jsem podle citu vyrazil po Kansas Road k domovu. Přestože jsem měl rozsvícená světla, nebylo vidět dál než dva nebo tři metry daleko.</p>
<p>Země prodělala nějaký děsivý otřes; v tom měl Miller pravdu. Na některých místech byla silnice jen popraskaná, jinde ale jako by se propadla půda a obrovské asfaltové kry se svažovaly dolů. Díky pohonu na všechna čtyři kola se mi je dařilo překonávat. Ještě že jsme ho měli. Děsil jsem se však toho, že brzy narazíme na překážku, s níž si ani naše auto neporadí.</p>
<p>Jízda, která obyčejně nezabere víc než sedm osm minut, trvala tentokrát čtyřicet. Konečně se z mlhy vynořila značka před odbočkou na naši lesní cestu. Billy, kterého jsme probudili ve tři čtvrtě na pět, tvrdě usnul. Znal tohle auto tak dobře, že si tu musel připadat jako doma.</p>
<p>Amanda si nervózně prohlížela cestu. „Vážně tam chceš jet?“</p>
<p>„Chci to zkusit,“ odpověděl jsem.</p>
<p>Ale nedalo se to. Předvčerejší bouře uvolnila spoustu stromů a ten nepochopitelný úder, který pokroutil celou zemi, dokončil započaté dílo zkázy. Přes první dva kmeny se mi podařilo přejet; byly poměrně tenké. Pak jsme ale přijeli k věkovité borovici, která ležela přes cestu jako barikáda desperátů. K našemu domu pořád zbývalo přes půl kilometru. Billy na vedlejším sedadle pořád ještě spal a já vypnul motor, schoval si obličej do dlaní a přemýšlel, co dělat dál.</p>
<p>Teď sedím v hotelu Howard Johnson nedaleko výjezdu 3 na hlavní mainské dálnici a sepisuju to všechno do hotelového deníku. Předpokládám, že zdatná a houževnatá paní Repplerová by bezvýchodnost naší situace dokázala nastínit v několika stručných větách. Byla však natolik laskavá, že mě nechala, ať si to všechno nechám projít hlavou po svém.</p>
<p>Nedokázal jsem z toho auta vystoupit. Nedokázal jsem je opustit. Nedokázal jsem si nalhávat, že všechny ty hororové příšery se potulují jen kolem Federal Foods; když jsem trochu stáhl okýnko, slyšel jsem je v lesích, praskání a dupání se rozléhalo po celých Terasách, jak se tady u nás říká okolním kopcům se strmými svahy. Z listů nad hlavou kap-kap-kapala voda. Mlha na okamžik potemněla, jak nad námi přeletěl jakýsi hrozivý přízrak, jakýsi oživlý papírový drak.</p>
<p>Zkouším si namlouvat – alespoň chvílemi –, že pokud byla hodně rychlá a zavřela se uvnitř v domě, měla tam zásoby na takových deset až čtrnáct dní. Moc to nepomáhá. Neustále se mi totiž vrací vzpomínka na to, jak jsem ji viděl naposledy: v pracovních rukavicích a ve slamáku se zvlněnou krempou, jak míří k záhonům se zeleninou, zatímco přes jezero vzadu se nezadržitelně valí mlha.</p>
<p>Teď ale musím myslet především na Billyho. Především na Billyho, opakuju si v duchu. Na Billa, na Billa… měl bych to na tuhle stránku opsat stokrát, jako poškolák, který musí pořád dokola psát <emphasis>Nebudu ve škole plivat</emphasis>, zatímco se okny do třídy rozlévá slunná odpolední pohoda a učitelka u katedry opravuje domácí úkoly a je slyšet jen její propiska a kdesi v dálce kluky, jak se rozdělují do družstev na zápas v baseballu.</p>
<p>Každopádně jsem nakonec udělal to jediné, co jsem udělat mohl. Zařadil jsem zpátečku a opatrně jsem vycouval na Kansas Road. Pak jsem se rozbrečel.</p>
<p>Amanda mě pohladila po rameni. „Hrozně mě to mrzí, Davide,“ řekla.</p>
<p>„Jo,“ pokýval jsem hlavou. Snažil jsem se ty slzy zastavit, ale moc se mi to nedařilo. „Jo, to mě taky.“</p>
<p>Když jsme dojeli na křižovatku se silnicí č. 302, odbočil jsem doleva na Portland. I tahle silnice byla na mnoha místech popraskaná a propadlá, ale jelo se po ní mnohem lépe než po Kansas Road. Měl jsem obavy z mostů. Povrch Maine brázdí spousta řek a každou chvíli přejíždíte nějaký menší či větší most. Silnice do Naples však byla nedotčená a odtud už se do Portlandu jelo jako po másle – i když pomalu.</p>
<p>Mlha vůbec neřídla. Jednou jsem musel zastavit, protože jsem si myslel, že přes cestu leží kmeny padlých stromů. Jenže vtom se ty kmeny začaly hýbat a vlnit a já pochopil, že jsou to chapadla. Zastavil jsem a chapadla se po chvíli stáhla. Jednou nám na střeše přistál obrovský zelený tvor s duhově zeleným trupem a průhlednými křídly. Vypadal jako nechutně zdeformovaná vážka. Chvíli nám seděl na střeše, pak znovu rozkmital křídla a zmizel.</p>
<p>Billy se probudil asi dvě hodiny poté, co jsme opustili Kansas Road, a zeptal se mě, jestli už jsme se dostali k mámě. Vysvětlil jsem mu, že se kvůli povaleným stromům nedalo k našemu domu projet.</p>
<p>„Nestalo se jí nic, tati?“</p>
<p>„To nevím, Billy. Ale vrátíme se a zjistíme to.“</p>
<p>Nebrečel. Místo toho znovu usnul. Možná bych byl radši, kdyby brečel. Spal poslední dobou až moc, a to se mi nelíbilo.</p>
<p>Začínala mě bolet hlava. Z té jízdy mlhou stabilní rychlostí deseti až dvaceti kilometrů v hodině, z toho neustálého napětí, že se z ní každou chvíli může něco vynořit, absolutně cokoli – výmol, sesuv půdy nebo trojhlavá saň. Myslím, že jsem se modlil. Modlil jsem se k Bohu, ať nechá Steff naživu a ať ji netrestá za moje cizoložství. Modlil jsem se k Bohu, ať mi pomůže dopravit Billyho do bezpečí, protože už toho na něj bylo moc.</p>
<p>Když přišla mlha, většina lidí zajela s autem ke krajnici, takže jsme kolem poledne dorazili do West Windhamu. Zkusil jsem pokračovat po River Road, ale asi po sedmi kilometrech jsme narazili na můstek, který se zřítil do prudké říčky. Musel jsem skoro půldruhého kilometru couvat, než jsem našel místo dost široké na to, abych se mohl otočit. Nakonec jsme po silnici č. 302 dojeli až do Portlandu.</p>
<p>Když jsme tam dorazili, pustil jsem se po obchvatu na dálnici. Úhledná řada budek u mýtních bran, kterými se na dálnici najíždělo, se proměnila v řadu holých koster s vymláceným plexisklem. Všechny byly prázdné. V šoupácích skleněných dveřích jedné z nich ležela potrhaná bunda s nášivkami mainské dálniční bezpečnosti. Byla nasáklá lepkavou, zasychající krví. Od odchodu ze supermarketu jsme neviděli jediného živého člověka.</p>
<p>„Zkus pustit rádio, Davide,“ požádala mě paní Repplerová.</p>
<p>Vztekle jsem se plácl dlaní do čela. Jak jsem mohl být takový idiot, že jsem až do té chvíle na autorádio sám nepomyslel?</p>
<p>„To nedělej,“ ozvala se za mnou úsečně paní Repplerová. „Nemůžeš myslet na všechno. Kdyby ses o to snažil, zbláznil by ses a nebyl bys nám k ničemu.“</p>
<p>V celém rozsahu AM se mi nepodařilo naladit nic než praskání statické elektřiny, a FM nám pro změnu nabídlo jen naprosté, hrozivé ticho.</p>
<p>„Znamená to, že už žádná stanice nevysílá?“ zeptala se Amanda. Tušil jsem, co se jí honí hlavou. Byli jsme už tak daleko na jihu, že bychom měli chytat spoustu bostonských stanic se silným signálem – WRKO, WBZ, WMEX. Ale pokud i Boston…</p>
<p>„Nemusí to znamenat vůbec nic,“ řekl jsem. „To statické praskání v pásmu AM je čistě jen interference. Mlha tlumí rádiové signály.“</p>
<p>„Určitě je to jen tím?“</p>
<p>„Určitě,“ přikývl jsem, i když jsem si tím samozřejmě nemohl být jistý.</p>
<p>Pokračovali jsme na jih. Míjeli jsme značky s údaji o vzdálenosti od hranice s Novým Hampshirem. Začínali jsme zhruba na šedesáti kilometrech. Jízda po dálnici byla pomalejší; spousta řidičů to nechtěla vzdát a na několika místech došlo k bouračkám. Občas jsem je musel objíždět po středovém pásu.</p>
<p>Přibližně v jednu hodinu dvacet – začínal jsem dostávat hlad – mě Billy zničehonic chytil za ruku. „Co to je, tati? <emphasis>Co to je!</emphasis>“</p>
<p>V mlze se objevila obrovitá tmavá skvrna. Tyčila se jako útes a blížila se přímo k nám. Dupl jsem na brzdu. Amandu, která podřimovala, to vymrštilo proti přední sedačce.</p>
<p>Něco k nám přišlo; víc k tomu opět nemůžu s jistotou říct. A myslím, že za to nemohla jen mlha, která nám umožňovala zahlédnout všechno jen na kratičký okamžik, mnohem pravděpodobnější mi připadá, že lidský mozek určité věci prostě nedokáže přijmout. Existují věci natolik temné a děsivé – stejně jako, alespoň předpokládám, věci natolik krásné –, že se prostě nevtěsnají do titěrných dvířek lidského vnímání.</p>
<p>Mělo to šest nohou, to vím; kůži to mělo tmavě šedou, tu a tam s hnědými skvrnami. Nesmyslně se mi při pohledu na ně vybavily jaterní skvrny na rukou paní Carmodyové. Navíc byla ta kůže do hloubky zvrásněná, rýhovaná a držely se na ní desítky, stovky těch růžových slimáků s očima na stopkách. Nevím, jak velké to doopravdy bylo, ale prošlo to přímo nad námi. Jedna z šedých, vrásčitých nohou dopadla přímo vedle mého okýnka a paní Repplerová později tvrdila, že vůbec nezahlédla břicho toho tvora, i když natahovala krk, aby si ho prohlédla. Viděla jen dvě kyklopské nohy, které se jako nějaké živé věže zdvihaly do mlhy a zase klesaly k zemi, dokud nám nezmizely z dohledu.</p>
<p>V tu chvíli, kdy to bylo přímo nad scoutem, mi to připadalo tak gigantické, že by vedle toho plejtvák obrovský vypadal jako pstruh – prostě tak gigantické, že se to vzpírá lidské představivosti. Pak to zmizelo a k nám ještě chvíli doléhaly seizmické otřesy. V betonu dálnice to zanechalo stopy tak hluboké, že jsem z auta neviděl na dno, a tak široké, že by se do nich možná vešel celý scout.</p>
<p>Chvíli nikdo nic neříkal. Nebylo slyšet nic kromě našeho dýchání a slábnoucího dunění toho Giganta.</p>
<p>„To byl dinosaurus, tati?“ zeptal pak Billy. „Jako ten pták, co vlezl do supermarketu?“</p>
<p>„Myslím, že ne. Myslím, že takhle velké zvíře na Zemi nikdy nežilo, Billy.“</p>
<p>Vzpomněl jsem si na projekt Arrowhead a znovu jsem se musel v duchu ptát, s jakou šíleností si to tam proboha zahrávali.</p>
<p>„Nepojedeme radši dál?“ ozvala se bázlivě Amanda. „Mohlo by se to vrátit.“</p>
<p>Jistě, a další mohli čekat před námi. Nemělo však smysl tam zůstávat. Museli jsme někam pokračovat. Jel jsem dál a kličkoval mezi těmi obřími šlápotami, dokud neodbočily z dálnice.</p>
<p>Tak, a to je všechno. Nebo skoro všechno – zbývá ještě jedna poslední věc, ke které se dostanu za okamžik. Ale nečekejte žádný šťastný konec. Žádné <emphasis>A pak společně unikli z mlhy do příjemných slunečních paprsků nového dne</emphasis>, ani <emphasis>Když se ráno probudili, konečně dorazila Národní garda</emphasis>, ani starou dobrou a vždy vděčnou pointu: <emphasis>Všechno to byl jen sen.</emphasis></p>
<p>Je to, jak vždycky zamračeně říkal můj táta, „konec jak od Hitchcocka“, to znamená konec tak dvojznačný, že se čtenář nebo divák sám může rozhodnout, jak to vlastně všechno dopadlo. Můj táta takové příběhy odjakživa nesnášel, protože mu připadaly „laciné“.</p>
<p>Když jsme dorazili do hotelu Howard Johnson u výjezdu 3, už se pomalu začínalo stmívat a jet autem dál by byla vyložená sebevražda. Krátce předtím jsme riskovali život na mostu přes řeku Saco. Vypadal hodně pokrouceně, ale v mlze se nedalo poznat, jestli je celý nebo ne. Projednou jsme měli štěstí.</p>
<p>Jenže musíme myslet taky na zítřek, že?</p>
<p>Teď právě je tři čtvrtě na jednu ráno, dvacátého třetího července. Bouře, kterou to všechno začalo, se nad námi přehnala už před čtyřmi dny. Billy spí ve vestibulu na matraci, kterou jsem mu tam dotáhl. Amanda s paní Repplerovou jsou u něj. Já si na psaní svítím velkou baterkou a zvenku je slyšet ťukání a pleskání, jak na sklo dosedají slimáci a zas se od něj odlepují. Občas se ozve ostřejší náraz, když některého z nich odtrhne pterodaktyl.</p>
<p>Ve scoutu je dost benzinu na dalších možná sto padesát kilometrů. Nebo se můžeme pokusit doplnit nádrž tady; hned vedle hotelu je Exxon, a myslím, že i bez elektřiny by se mi mohlo podařit něco načepovat. Jenže…</p>
<p>Jenže to znamená vylézt ven.</p>
<p>Pokud doplníme nádrž – ať už tady, nebo někde dál –, budeme pokračovat. Mám v hlavě pár míst, kam bych se rád zkusit dostat. To je ta poslední věc, o které jsem vám chtěl říct.</p>
<p>Samozřejmě nemůžu mít jistotu. To je ten průšvih, ten hlavní průšvih. Možná je to jen moje představivost, jen moje zbožné přání. A i kdyby ne, je to tak hrozná dálka. Kolik kilometrů? Kolik mostů? Kolik stvůr, které by s potěšením roztrhaly mého syna a sežraly ho ještě zaživa, ještě dokud bude křičet hrůzou a bolestí?</p>
<p>Je natolik pravděpodobné, že se mi to celé jen zdálo, že jsem se o tom ostatním ani nezmínil… prozatím.</p>
<p>V ředitelské kanceláři jsem našel velké mnohopásmové rádio na baterie. Vedl z něj kabel k ploché anténě za oknem. Zapnul jsem ho, přepnul na napájení z baterií a chvíli si pohrával s laděním frekvencí, ale nevydoloval jsem z něj nic než statické praskání nebo mrtvé ticho.</p>
<p>A pak, na samém konci pásma AM, když už jsem se chystal rádio vypnout, jsem zaslechl, nebo si myslím, že jsem zaslechl, nebo jsem si vysnil, že jsem zaslechl, jedno jediné slovo.</p>
<p>Nic víc se neozvalo. Poslouchal jsem ještě asi hodinu, ale nic víc se neozvalo. Pokud ke mně to jediné slovo skutečně dolehlo, muselo se tak stát díky nějakému chvilkovému posunu v tlumivé mlze, musela se otevřít nějaká mikroskopická mezera, která se hned zase uzavřela.</p>
<p>Jediné slovo.</p>
<p>Musím se jít trochu vyspat… pokud se mi podaří usnout a nebudou mě až do rána pronásledovat tváře Ollieho Weekse a paní Carmodyové a brigádníka Norma… a tvář Steff, napůl zastíněná širokou krempou slamáku.</p>
<p>Je tady stejná restaurace jako ve všech hotelích tohoto řetězce, s jídelnou a dlouhým jídelním pultem do podkovy. Položím tyhle stránky na ten pult a třeba je jednou někdo najde a přečte si je.</p>
<p>Jediné slovo.</p>
<p>Kéž jsem ho doopravdy slyšel. Kéž by to byla pravda.</p>
<p>Jdu si lehnout. Nejdřív ale dojdu dát pusu svému synovi a pošeptat mu do ucha dvě slova. Proti zlým snům, které by mohly přijít, chápete.</p>
<p>Dvě slova, která znějí trochu podobně.</p>
<p>První z nich je Nashua.</p>
<p>Druhé je naděje.</p><empty-line /><empty-line /><p>Zde jsou tygři</p>
<p>Charlesovi se ukrutně chtělo na malou.</p>
<p>Už nemělo smysl dál si nalhávat, že vydrží do přestávky. Měchýř jako kdyby mu měl každou chvíli prasknout a slečna Birdová ho přistihla, jak se v lavici ošívá.</p>
<p>V základní škole na Acorn Street učily ve třetím ročníku tři učitelky. Slečna Kinneyová byla mladá, blonďatá a veselá a měla přítele, který na ni každý den čekal před školou v modrém camaru. Paní Trasková měla postavu jako hodně měkký polštář, splétala si vlasy do copů a smála se vždycky na celé kolo. A pak tu byla slečna Birdová.</p>
<p>Charles od začátku věděl, že ho to nakonec potká v hodině slečny Birdové. Od začátku to věděl. Muselo to tak dopadnout. Protože slečna Birdová ho chtěla znemožnit. Nikdy nikomu nedovolila jít na záchod. Záchody, říkala slečna Birdová, záchody mívají možná někde v putyce, a <emphasis>tam </emphasis>by slušně vychované dámy a slušně vychovaní mladí pánové nikdy nevkročili, protože na záchodě je špína a páchne to tam. Mladé dámy a mladí pánové nechodí na záchod, opakovala jim. Chodí na <emphasis>toaletu</emphasis>.</p>
<p>Charles si znovu poposedl.</p>
<p>Slečna Birdová se na něj významně podívala. „Charlesi,“ pronesla hlasitě, ukazovátko dosud namířené na Bolívii, „potřebuješ si dojít na toaletu?“</p>
<p>Cathy Scottová v lavici před ním se zahihňala. Samozřejmě si předtím moudře zakryla ústa dlaní.</p>
<p>Kenny Griffen se uchechtl a kopl Charlese pod lavicí.</p>
<p>Charles zrudl jako rajče.</p>
<p>„Odpověz, Charlesi,“ pokračovala slečna Birdová laskavě. „Potřebuješ se dojít –“ <emphasis>(vymočit řekne vymočit vždycky to řekne)</emphasis></p>
<p>„Ano, paní učitelko.“</p>
<p>„Ano co?“</p>
<p>„Potřebuju si dojít na zá – …na toaletu.“</p>
<p>Slečna Birdová se usmála. „To je v pořádku, Charlesi. Klidně si dojdi a vymoč se. Chce se ti přece močit, viď?“</p>
<p>Charles svěsil hlavu jako odsouzený provinilec.</p>
<p>„Tak běž, Charlesi. Na tom přece nic není. A příště prosím nečekej, až se tě někdo zeptá.“</p>
<p>Hihňání po celé třídě. Slečna Birdová zaklepala pravítkem o tabuli.</p>
<p>Charles vykročil uličkou ke dveřím, třicet párů očí se mu zabodávalo do zad a všechny děti ve třídě, včetně Cathy Scottové, věděly, že se jde na toaletu vymočit. Ke dveřím to bylo skoro stejně daleko jako přes celé fotbalové hřiště. Slečna Birdová nepokračovala ve výkladu, ale mlčky čekala, dokud neotevře dveře, nevyjde na požehnaně prázdnou chodbu a nezavře za sebou.</p>
<p>Zamířil na klučičí toalety</p>
<p><emphasis>(záchody záchody záchody KDYŽ JÁ BUDU CHTÍT)</emphasis></p>
<p>a táhl ruku po řadě studených dlaždiček na zdi, nechal prsty přeskákat přes nástěnku se spoustou připínáčků a zlehka přejet po červené</p>
<p><emphasis>(V PŘÍPADĚ OHROŽENÍ ROZBIJTE SKLO)</emphasis></p>
<p>krabičce požárního alarmu.</p>
<p>Slečnu Birdovou to bavilo. Bavilo ji, když se takhle červenal. Když se takhle ztrapňoval před Cathy Scottovou – která si <emphasis>nikdy </emphasis>nepotřebovala dojít na záchod, co je to za spravedlnost? – a všemi ostatními.</p>
<p><emphasis>Stará k</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>a, </emphasis>pomyslel si. Odříkal to v duchu po písmenkách, protože loni dospěl k závěru, že když se nadávka odříká po písmenkách, nebere to Bůh jako hřích.</p>
<p>Vešel na klučičí záchody.</p>
<p>Bylo tu chladno a ve vzduchu byl matně cítit štiplavý, ale ne vyloženě protivný pach chlóru. Teď, uprostřed dopoledního vyučování, tu bylo čisto a prázdno, klid a celkem příjemně, vůbec ne jako v tom zakouřeném, smradlavém kamrlíku v kině Star v centru.</p>
<p>Místnost klučičích toalet</p>
<p><emphasis>(</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis>záchodů!)</emphasis></p>
<p>se stáčela do L, přičemž na kratší stěně byla malá čtvercová zrcadla a bílá porcelánová umyvadla a zásobník s papírovými ubrousky</p>
<p><emphasis>(značky NIBROC)</emphasis></p>
<p>a na delší stěně dvě mušle a tři kabinky.</p>
<p>Charles krátce pohlédl do jednoho ze zrcadel na svou hubenou a dost bledou tvář a pak vykročil za roh.</p>
<p>Vzadu, přímo pod oblázkově bílým oknem, ležel tygr. Byl to velký tygr, s tmavými pruhy na srsti, které připomínaly žlutohnědé okenní žaluzie. Zbystřil, pohlédl na Charlese a přimhouřil zelené oči. Z tlamy mu uniklo takové hebké, kočičí zamručení. Hladké svaly se napjaly a tygr vstal. Mrskal ocasem ze strany na stranu a cinkal jím o zadní mušli.</p>
<p>Vypadal celkem hladově a hodně dravě.</p>
<p>Charles se dal okamžitě na ústup. Dveřím trvalo celou věčnost, než se za ním se zaskřípáním zavřely, ale když se tak stalo, připadal si v bezpečí. Dveře se totiž otevíraly jen dovnitř a Charles nikdy nečetl o tom, že by si tygři sami uměli otevřít dveře. Tak inteligentní nebyli.</p>
<p>Otřel si hřbetem ruky nos. Srdce mu bušilo tak, že ho dokonce slyšel. A pořád potřeboval na záchod, ještě naléhavěji než předtím.</p>
<p>Překřížil nohy, zamžikal a přitiskl si dlaň na břicho. Opravdu <emphasis>nutně </emphasis>potřeboval na záchod. Kdyby měl jistotu, že ho nikdo nenačapá, skočil by si na holčičí. Bylo to jen přes chodbu. Toužebně hleděl na dveře, ale věděl, že se toho nikdy neodváží, ani za milión let. Co kdyby přišla Cathy Scottová? Nebo co kdyby – hrůza hrůz! – přišla slečna Birdová?</p>
<p>Třeba se mu ten tygr jen zdál.</p>
<p>Pootevřel dveře natolik, aby škvírou mohl nakouknout dovnitř.</p>
<p>Zpoza rohu vyčuhovala tygří hlava, zelené oko se jen blyštělo. Charles měl pocit, že tam v té blyštivé hloubce zahlédl jakýsi modrý flíček, jako by tygrovo oko pohltilo jedno z jeho vlastních. Jako by –</p>
<p>Vtom se mu kolem krku sevřely něčí prsty.</p>
<p>Charles dušené vyjekl a měl pocit, že mu srdce se žaludkem vyskočily snad až do krku. Hlavou mu bleskla děsivá myšlenka, že se počurá.</p>
<p>Stál za ním Kenny Griffin a samolibě se usmíval. „Slečna Birdová mě za tebou poslala, protože už jsi byl pryč asi šest let. Máš průšvih.“</p>
<p>„No jo, jenže já si nemůžu dojít na záchod,“ odpověděl Charles. Pořád ještě mu bylo na omdlení z toho, jak ho Kenny vylekal.</p>
<p>„Von má zácpu!“ rozřehtal se Kenny. „Počkej, až to řeknu <emphasis>Caaathy</emphasis>!“</p>
<p>„To bych ti neradil,“ odsekl Charles výhružně. „Krom toho žádnou zácpu nemám. Ale tam vevnitř je tygr.“</p>
<p>„Co tam dělá?“ zeptal se Kenny. „Potřeboval na malou?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Charles a odvrátil se ke zdi. „Já jenom chci, aby odešel.“ A rozbrečel se.</p>
<p>„Počkej,“ ozval se za ním zmateně a trochu vyplašeně Kenny. „Nech toho.“</p>
<p>„Jenže já už fakt <emphasis>mu</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>ím</emphasis>! Já už to prostě neudržím. Slečna Birdová řekne –“</p>
<p>„Tak pojď,“ chytil ho Kenny za ruku a druhou otevřel dveře. „To se ti jenom něco zdálo.“</p>
<p>Než se mu vyděšený Charles stačil vytrhnout a přikrčit se za dveřmi, byli uvnitř.</p>
<p>„Prej tygr,“ prohodil s opovržením Kenny. „Slečna Birdová tě zabije.“</p>
<p>„Je tam za rohem.“</p>
<p>Kenny vykročil podél umyvadel. „Čiči čiči. Kdepak jsi? Čiči.“</p>
<p>„Nedělej to!“ sykl Charles.</p>
<p>Kenny zmizel za rohem. „Čiči čiči. Čiči či–“</p>
<p>Charles znovu vyrazil ze dveří, přitiskl se ke zdi a čekal, s pevně zavřenýma očima a dlaní přitisknutou na ústa čekal na výkřik.</p>
<p>Nic se neozvalo.</p>
<p>Netušil, jak dlouho tam takhle stál, zkamenělý, s měchýřem natlakovaným k prasknutí. Podíval se na dveře klučičích záchodů. Dveře mu nic neřekly. Byly to jen dveře.</p>
<p>Ne, to nemohl.</p>
<p>To by nezvládl.</p>
<p>Ale nakonec vešel dovnitř.</p>
<p>Umyvadla a zrcadla se jen leskla a ve vzduchu byl cítil chlór stejně jako předtím. Ale jako by tu bylo cítit ještě něco. Nevýrazný, nepříjemný pach, jako čerstvě přestřižený plíšek mědi.</p>
<p>Přestože v duchu skučel strachy, došel mlčky až k rohu elka a nakoukl za něj.</p>
<p>Tygr ležel roztažený na podlaze a dlouhým růžovým jazykem si olizoval pracky. Bez zájmu zvedl oči k Charlesovi. Na drápech jedné pracky mu visel cár košile.</p>
<p>Jenže Charlesovi už bolest z podbřišku oslepivě pulzovala v hlavě a on si nemohl pomoci. Prostě <emphasis>musel. </emphasis>Po špičkách došel k bílému porcelánovému umyvadlu těsně za dveřmi.</p>
<p>A právě, když si rozepínal kalhoty, vrazila dovnitř slečna Birdová.</p>
<p>„Ty jsi ale čuně čuněčí,“ pronesla takovým skoro zamyšleným tónem.</p>
<p>Charles koutkem oka stále sledoval roh. „Omlouvám se, paní učitelko… ale ten tygr… já pak to umyvadlo vyčistím… mýdlem… slibuju, že…“</p>
<p>„Kde je Kenneth?“ zeptala se slečna Birdová nevzrušeně.</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>Opravdu to nevěděl.</p>
<p>„Je tam vzadu?“</p>
<p>„<emphasis>Ne!</emphasis>“ vykřikl Charles.</p>
<p>Slečna Birdová beze spěchu vykročila k rohu. „Pojď sem, Kennethe. Okamžitě.“</p>
<p>„Paní učitelko –“</p>
<p>Ale slečna Birdová, připravená se do Kennyho pustit, už byla za rohem. Charlese napadlo, že slečna Birdová teď pozná, co to doopravdy znamená. Do někoho se pustit.</p>
<p>Vyšel opět ven na chodbu. Napil se z fontánky. Podíval se na americkou vlajku pověšenou nad vchodem do tělocvičny. Podíval se na nástěnku. Kreslená sova na ní říkala poslechni tetu sovu a odpadky nos domů. A kreslený policajt říkal nikdy nejezdi s cizími lidmi. Charles si všechno přečetl dvakrát.</p>
<p>Vrátil se do třídy, se sklopenýma očima došel řadou ke své lavici a vklouzl na židli. Bylo tři čtvrtě na jedenáct. Vytáhl si čítanku a začal si číst o Billovi na rodeu.</p><empty-line /><empty-line /><p>Opice</p>
<p>Když Hal Shelburn uviděl, co jeho syn Dennis vytáhl z trouchnivějící krabice od krmení pro kočky, zastrčené až vzadu v rohu pod střechou, projela jím taková vlna hrůzy a úzkosti, že se málem neovládl a vykřikl. Přitiskl si ke rtům sevřenou pěst, jako by chtěl výkřik nacpat zpátky… a pak si do té pěsti odkašlal. Ani Terry, ani Dennis si ničeho nevšimli, jen Petey se po něm zvědavě ohlédl.</p>
<p>„Ty jo, paráda,“ pronesl Dennis s úctou. Na Hala už tímhle tónem nepromluvil hodně dlouho. Dennisovi bylo dvanáct.</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se Peter. Ještě jednou se ohlédl na tátu, ale pak se nechal znovu přivábit čerstvým objevem svého staršího bratra. „Co je to, tati?“</p>
<p>„Opice, ty trubko,“ odpověděl mu Dennis. „To jsi v životě neviděl opici, nebo co?“</p>
<p>„Neříkej bráškovi trubko,“ napomenula ho automaticky Terry a začala se přehrabovat v krabici se záclonami. Záclony byly slizké a plesnivé, takže je okamžitě pustila zpátky do krabice. „Fuj.“</p>
<p>„Můžu si ji vzít, tati?“ zeptal se Petey. Jemu bylo devět.</p>
<p>„Jak ty?“ rozkřikl se Dennis. „Našel jsem ji přece <emphasis>já</emphasis>!“</p>
<p>„No tak, kluci,“ ozvala se Terry. „Začíná mě z vás bolet hlava.“</p>
<p>Hal je téměř nevnímal. Opice po něm z náruče jeho staršího syna blýskala očima a usmívala se stejně jako kdysi. Stejně jako v nočních můrách, které ho pronásledovaly, když byl malý, pronásledovaly ho až do té doby, než…</p>
<p>Venku se zvedl studený vítr a bezmasými rty dlouze zapískal na starou prorezlou okapovou rouru. Petey přistoupil blíž k tátovi a nervózně zatěkal očima po hrubých trámech střešního krovu, z nichž vykukovaly hlavičky hřebíků.</p>
<p>„Co to bylo, tati?“ zeptal se, když hvízdání zesláblo a přešlo v pouhé hrdelní bzučení.</p>
<p>„Jen vítr,“ odpověděl Hal, dosud s pohledem upřeným na opici. Činely v jejích prackách, ve slabém světle jediné obnažené žárovky spíš jen mosazné půlměsíce než plné kruhy, stály zhruba třicet centimetrů od sebe a nehýbaly se a Hal automaticky dodal: „Vítr sice umí hvízdat, ale písničku ti nezahraje.“ Pak si uvědomil, že přesně tohle říkával strejda Will, a naskočila mu husí kůže.</p>
<p>Vítr se znovu pustil do hvízdání, foukal od Crystal Lake, tón dlouze, monotónně stoupal okapovou rourou a nakonec v ní trochu zavibroval. Halovi do tváře párkrát foukl studený říjnový vzduch – bože, tahle půda mu tak připomínala ten starý kumbál v Hartfordu, až měl pocit, že se všichni přenesli o třicet let do minulosti.</p>
<p><emphasis>Nebudu na to myslet.</emphasis></p>
<p>Jenže v tuhle chvíli pochopitelně nedokázal myslet na nic jiného.</p>
<p><emphasis>Ten kumbál, kde jsem tu proklatou opici našel přesně v té samé krabici.</emphasis></p>
<p>Terry poodešla stranou, aby prozkoumala dřevěnou truhlu s tretkami. Musela jít v podřepu, protože sklon krovu byl velice pozvolný.</p>
<p>„Stejně se mi nelíbí,“ prohlásil Petey a chytil Hala za ruku. „Ať si ji Dennis klidně nechá, jestli chce. Půjdeme už dolů, tati?“</p>
<p>„Bojíš se duchů, srababo?“ otočil se k němu Dennis.</p>
<p>„Dennisi, nech toho,“ napomenula ho nepřítomně Terry. Zdvihla hrnek z tenkého porcelánu s čínským vzorem. „Ten je pěkný. Ten se –“</p>
<p>Hal si všiml, že Dennis objevil natahovací klíček na zádech opice. Proletěl jím strach na černých křídlech.</p>
<p>„Nedělej to!“</p>
<p>Vykřikl ostřejším tónem, než zamýšlel, a než si uvědomil, co dělá, vytrhl Dennisovi opici z rukou. Dennis k němu překvapeně otočil hlavu. Také Terry se ohlédla a Petey zvedl zrak. Na chvíli všichni zmlkli a vítr znovu zahvízdal, tentokrát velmi hluboce. Znělo to jako záludné vábení.</p>
<p>„Protože… je stejně určitě rozbitá,“ dodal Hal.</p>
<p><emphasis>Bývala rozbitá</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> dokud se jí zrovna nezachtělo znovu zafungovat.</emphasis></p>
<p>„Kvůli tomu jsi mi ji snad nemusel tak rvát z rukou,“ opáčil Dennis.</p>
<p>„Sklapni, Dennisi.“</p>
<p>Dennis zamžikal a zdálo se, že ho to na chvíli vykolejilo. Hal ho už hodně dlouho takhle ostře neusadil. Zhruba od té doby, co přede dvěma lety přišel o práci u National Aerodyne v Kalifornii a přestěhovali se do Texasu. Dennis usoudil, že bude lepší nechat to plavat… prozatím. Obrátil se zpátky k trouchnivějící krabici a začal se v ní znovu přehrabovat, ale už neobjevil nic než samé krámy. Rozbité hračky s vyhřezlými pružinami a vycpávkou.</p>
<p>Vítr nabíral na síle, už nehvízdal, už vyl. Krov začínal tiše praštět, jako dřevěná podlaha pod lidskými kroky.</p>
<p>„Tati, prosím,“ zaškemral Petey, ale tak potichu, aby ho neslyšel nikdo kromě táty.</p>
<p>„No jo,“ přikývl Hal. „Terry, pojďme dolů.“</p>
<p>„Ještě jsem si neprohlédla všechny –“</p>
<p>„Povídám, <emphasis>pojďme dolů</emphasis>.“</p>
<p>Teď se na něj překvapeně podívala ona.</p>
<p>Měli v motelu pronajaté dva sousedící pokoje. V deset večer už oba kluci ve svém pokoji spali a Terry v tom jejich spala taky. Cestou z Halova bývalého domova v Cascu si vzala dvě tablety valia. Aby z toho nervování nedostala migrénu. Poslední dobou brala valium čím dál častěji. Začalo to zhruba v době, kdy Hal dostal výpověď u National Aerodyne. Poslední dva roky pracoval pro Texas Instruments – vydělával o čtyři tisíce dolarů ročně míň, ale aspoň měl práci. Vysvětlil Terry, že měli štěstí. Souhlasila s ním. Vysvětlil jí, že spousta softwarových architektů marně hledá uplatnění. Souhlasila s ním. Byt, který jim společnost zajistila v Arnettu, byl stejně dobrý jako ten, který mívali ve Fresnu. Souhlasila s ním, ale on tušil, že mu ve všem lže.</p>
<p>A přestával si rozumět s Dennisem. Cítil, jak se mu syn ztrácí z dosahu, jak předčasně nabírá únikovou rychlost, tak sbohem, Dennisi, nashle, cizinče, bylo to fajn, kousek se s tebou svézt na jedné lodi. Terry mu řekla, že Dennis nejspíš kouří trávu. Několikrát to z něj cítila. Musíš si s ním promluvit, Hale. A tentokrát souhlasil on, ale zatím si s Dennisem nepromluvil.</p>
<p>Kluci spali. Terry spala. Hal došel do koupelny, zamkl za sebou, posadil se na sklopené víko záchodové mísy a zadíval se na opici.</p>
<p>Nenáviděl její měkkou hnědou vlasovou srst, na několika místech olysalou. Nenáviděl ten její úsměv – <emphasis>ta opice se usmívá jak negr</emphasis>, prohlásil jednou strejda Will, ale neměl pravdu, neusmívala se ani jako negr, vůbec se neusmívala jako člověk. Byly jí vidět úplně všechny zuby, a když jste ji natáhli, pohybovala rty, zuby vypadaly větší, proměnily se v upíří zuby, rty se kroutily a činely břinkaly o sebe, pitomá opice, pitomá mechanická opice, pitomá, pitomá…</p>
<p>Upustil ji. Třásly se mu ruce a upustil ji.</p>
<p>Dopadla na podlahu a klíček cvakl o dlaždičku. V tom tichu to znělo hrozně hlasitě. Opice se na něj usmívala svýma tmavě jantarovýma očima, panenkovskýma očima vyplněnýma slabomyslnou radostí, činely přichystané, jako by chtěla udávat krok nějaké pekelné kapele. Naspodu byla vyražena slova made in hong kong.</p>
<p>„Tohle nemůže být pravda,“ zašeptal. „Když mi bylo devět, hodil jsem tě do studně.“</p>
<p>Opice se na něj usmívala.</p>
<p>Venku ve tmě se zvedl vítr a otřásl motelem.</p>
<p>Nazítří se u strejdy Willa a tety Idy setkali s Halovým bratrem Billem a jeho manželkou Colette. „Uvědomuješ si, jaká je to ostuda, že se rodina sejde po takové době jen kvůli tomu, že někdo umřel?“ zeptal se ho s pousmáním Bill. Dostal jméno po strejdovi Willovi. Will a Bill, šampióni rodea, říkával vždycky strejda Will a rozcuchal Billovi vlasy. Bylo to jedno z jeho oblíbených rčení… stejně jako vítr sice umí hvízdat, ale písničku ti nezahraje. Strejda Will zemřel před šesti lety a teta Ida tu dál žila sama, dokud minulý týden nedostala infarkt. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, popisoval to Bill, když Halovi s tou smutnou zprávou volal. Jako by to snad mohl předem tušit; jako by to vůbec někdo mohl předem tušit. Zemřela o samotě.</p>
<p>„To jo,“ přikývl Hal. „Taky mě to napadlo.“</p>
<p>Prošli si dům společně, svůj druhý domov, kde společně dospěli. Jejich otec, námořník na obchodní lodi, jednoho dne, když byli oba ještě hodně malí, prostě zmizel z povrchu zemského; Bill tvrdil, že si ho matně pamatuje, ale Hal si na něj nevzpomínal vůbec. Matka jim zemřela, když bylo Billovi deset a Halovi osm. Teta Ida je sem z Hartfordu přivezla dálkovým autobusem, vyrostli tady a na vysokou odjeli také odsud. Když se jim stýskalo po domově, stýskalo se jim po tomhle domě. Bill zůstal v Maine a měl prosperující právnickou praxi v Portlandu.</p>
<p>Hal si všiml, že se Petey zatoulal k husté houštině ostružiníků, které rostly na východní straně domu. „Nechoď tam, Petey,“ zavolal.</p>
<p>Petey se tázavě ohlédl. Hal cítil, jak jím projela vlna čiré otcovské lásky… když vtom si znovu vzpomněl na opici.</p>
<p>„Proč, tatí?“</p>
<p>„Je tam někde stará studna,“ odpověděl Bill. „Ale ať se propadnu, jestli si vzpomínám, kde přesně – každopádně se odtud drž radši dál. Popíchal by ses o trny. Je to tak, Hale?“</p>
<p>„Přesně tak,“ přisvědčil Hal automaticky. Petey vykročil od ostružiníků, ani jednou se neohlédl, a pak se rozběhl ze svahu k malé oblázkové plážičce, kde Dennis právě házel žabky. Halovi se trochu uvolnilo stažené hrdlo.</p>
<p>Bill možná zapomněl, kde přesně se stará studna nachází, Hal se však odpoledne pustil mezi ostružiníky, které ho tahaly za starou flanelovou košili a dorážely mu na oči, a neomylně ji našel. Zastavil se nad ní, zhluboka oddechoval a díval se na shnilé, pokroucené fošny, které ji zakrývaly. Po chvíli rozmýšlení si klekl (v kolenou mu zapraskalo jako při výstřelech z pistole) a dvě fošny odsunul stranou.</p>
<p>Ze dna toho vlhkého, kamenného chřtánu na něj hleděla tvář utopence, vytřeštěné oči, ústa pootevřená hrůzou. Tiše zasténal. Ale uvnitř to znělo hodně nahlas.</p>
<p>V té temné vodě tam dole viděl svou vlastní tvář.</p>
<p>Ne tvář opice. Na okamžik si myslel, že je to tvář opice.</p>
<p>Roztřásl se. Roztřásl se po celém těle.</p>
<p><emphasis>Hodil</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ji do studny. Hodil jsem ji do studny, panebože, přece nejsem blázen. Hodil jsem ji do studny.</emphasis></p>
<p>Tehdy v létě studna vyschla. V létě, kdy zemřel Johnny McCabe, rok poté, co se Bill s Halem přestěhovali ke strejdovi Willovi a tetě Idě. Strejda Will si vzal půjčku v bance, nechal si vyhloubit novou, artéskou studnu a tahle stará zarostla ostružiním. Tahle stará, vyschlá.</p>
<p>Jenže teď se voda vrátila. Stejně jako opice.</p>
<p>Tentokrát už se vzpomínkám neubránil. Bezmocně se tam posadil, nechal je plynout a snažil se s nimi držet krok, vézt se na nich, jako se surfař veze na obří vlně, která by ho rozdrtila, kdyby spadl z prkna. Prostě se přes ně nějak dostat, aby zase zmizely.</p>
<p>* * *</p>
<p>Koncem toho léta se s opicí doplazil až sem, kolem visely ostružiny, z jejich těžké vůně bylo skoro na zalknutí. Nikdo je tu netrhal, teta Ida se nanejvýš občas zastavila na okraji houští a natrhala si jich pár do zástěry. Proto tu byly ostružiny přezrálé, některé už hnily, vytékala z nich hustá bílá šťáva jako hnis a ve vysoké trávě pod nohama cvrkali cvrčci do zbláznění své nekonečné <emphasis>ríííííííí</emphasis> –</p>
<p>Trny ho škrábaly tak, až se mu na tvářích a na holých rukou objevovaly kapičky krve. Nijak se jejich bodání nevyhýbal. Byl zaslepený strachem – tak zaslepený, že chybělo jen pár centimetrů, a byl by vkročil přímo na prohnilé fošny, které zakrývaly studnu, chybělo jen pár centimetrů a byl by se zřítil deset metrů hluboko na její bahnité dno. Zamával rukama, aby udržel rovnováhu, a další trny mu rozedraly předloktí. Právě tahle vzpomínka ho přiměla zavolat na Peteyho, ať k ostružinám nechodí.</p>
<p>Byl to tentýž den, kdy zemřel Johnny McCabe – jeho nejlepší kamarád. Johnny šplhal po přibitých prkýnkách do svého bunkru v koruně stromu. Strávili tam to léto spoustu času, hráli si na piráty, vyhlíželi na jezeru fiktivní galeony, podkasávali předvětrnou plachtu, odkolesňovali děla (ať už to znamenalo cokoli), připravovali se na zahákování. Johnny šplhal do bunkru, úplně stejně jako už tisíckrát předtím, a poslední prkýnko pod padacími dvířky v podlaze bunkru se vytrhlo z kmene a zůstalo mu v rukou a Johnny spadl z desetimetrové výšky na zem a zlomil si vaz a mohla za to opice, jedině opice, ta hnusná nenávistná opice. Když zazvonil telefon, když tetě Idě klesla brada hrůzou a s otevřenou pusou poslouchala, co jí k tomu její kamarádka Milly, která bydlela o kus dál v ulici, ještě řekne, a když pak vyšla ven a zavolala: „Hale, pojď sem na verandu, stalo se něco hrozného…“ tak mu hlavou bleskla děsivá myšlenka: <emphasis>Opice! Co proboha provedla tentokrát?</emphasis></p>
<p>Toho dne, kdy hodil opici do studny, žádný odraz své tváře na dně neviděl, jen tu a tam nějaký kámen a vlhce zapáchající bahno. Zadíval se na opici, kterou položil mezi tenká stébla trávy pod houštím ostružiníků – činely připravené k úderu, veliké zuby mezi rty roztaženými v úsměvu, prořídlá srst, na mnoha místech odrbaná a sedřená, lesklé oči.</p>
<p>„Nenávidím tě,“ sykl na ni. Sevřel v dlani její odporné tělo, cítil, jak se mu vlasová srst vlní pod prsty. Zvedl ji před sebe a ona se mu usmívala do obličeje. „Tak dělej!“ křikl na ni a poprvé za ten den se rozbrečel. Zatřásl s ní. Činely přichystané k úderu se nepatrně zachvěly. Opice zničila všechno dobré. Všechno. „Tak dělej, spusť! No jen spusť!“</p>
<p>Opice se jen usmívala.</p>
<p>„Tak do toho, no dělej!“ Do hlasu se mu vloudila hysterie. „<emphasis>Ty mrcho, mrcho zbabělá, dělej, spusť! No dělej, jestli se nebojíš! TAK DĚLEJ, TY MRCHO ZBABĚLÁ!</emphasis>“</p>
<p>Žlutohnědé oči. Veliké, vesele vyceněné zuby.</p>
<p>Pak ji hodil do studny, téměř smyslů zbavený žalem a hrůzou. Jednou se přetočila ve vzduchu jako opičí akrobat v cirkuse a činely se ještě naposled zaleskly ve slunečních paprscích. Se slyšitelným nárazem dopadla na dno, a ten náraz nejspíš spustil její mechanismus, protože činely zničehonic skutečně začaly bušit o sebe. Jejich pravidelné, rozvážné, plechové břinkání stoupalo k jeho uším a rozléhalo se ozvěnou po celém kamenném chřtánu vyschlé studny: <emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis>…</p>
<p>Hal si oběma dlaněmi přikryl pusu a na okamžik měl pocit, že ji tam dole vidí, i když se mu to možná jen zdálo… ležela v bahně, lesklé oči upírala na kolečko jeho klučicího obličeje vykukujícího přes okraj studny (jako by si ho chtěla navždy zapamatovat), rty se roztahovaly a stahovaly kolem usmívajících se zubů, činely břinkaly, legrační natahovací opice.</p>
<p><emphasis>Břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink, kdopak nám umřel? Břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink, byl to Johnny McCabe, zřítil se s vytřeštěnýma očima, a jak padal, s uvolněným prkýnkem v rukou, udělal v čistém letním prázdninovém vzduchu ještě poslední akrobatický kotrmelec a pak s jediným nechutným křupnutím dopadl na zem a z nosu a z pusy a z očí mu vychrstla krev? Byl to Johnny, Hale? Anebo jsi to </emphasis>ty?</p>
<p>Hal s posmrkáváním natahal fošny zpátky přes otvor, do dlaní se mu zadíraly třísky, ale jemu to bylo fuk, vlastně si toho v tu chvíli ani nevšiml. Slyšel ji však dál, i přes ty fošny, tlumeně, a to bylo možná ještě horší: ležela tam dole v černotě obehnané kamennými zdmi, břinkala činely, cukala tím svým odporným tělem a to břinkání se ozývalo ven jako ze sna.</p>
<p><emphasis>Břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis>, kdopak nám umřel tentokrát?</p>
<p>Nevšímavě si razil cestu ostružiníkovým houštím. Trny mu rychlými tahy kreslily po tváři nové krvavé linky, do založených džínů se mu zachytávaly lopuchy a jednou upadl a natáhl se na zem a v uších mu pořád znělo to břinkání, jako by ho pronásledovalo. O nějakou dobu později ho objevil strejda Will, jak sedí v garáži na staré pneumatice a vzlyká, a myslel si, že Hal oplakává mrtvého kamaráda. To byla pravda; taky se ale potřeboval vybrečet po té prožité hrůze.</p>
<p>Opici hodil do studny odpoledne. Večer, když se přes mihotavou oponu přízemní mlhy začal snášet soumrak, nepřizpůsobil jakýsi řidič rychlost snížené viditelnosti, přejel tetě Idě její bezocasou kočku a bez zastavení ujel. Po celé silnici ležely rozprsklé vnitřnosti, Bill se z toho pozvracel, ale Hal jen odvrátil bledou, nehybnou tvář a vzlykání tety Idy (přejetá kočka návdavkem k tomu, co se stalo malému McCabeovi, u ní vyvolala bezmála hysterický záchvat pláče a strejdovi Willovi trvalo skoro dvě hodiny, než se mu podařilo ji utišit) jako by k němu doléhalo z dálky několika kilometrů. Hluboko v srdci chladně jásal radostí. Nedošlo na něj. Došlo na kočku tety Idy, ne na něj, ani na jeho bráchu Billa, ani na strejdu Willa (prostě dva šampióny rodea). A opice byla nadobro pryč, na dně studny, a jestli za to měli zaplatit jen jednou ucouranou bezocasou kočkou s breberkami v uších, pak z toho vyšli docela levně. Jestli si opice chce dál břinkat těmi pekelnými činely, ať si poslouží. Ať si břinká, ať si s nimi tříská pro obveselení broukům a červům a veškeré havěti, co tam dole v kamenném jícnu studny leze. Stejně tam brzy shnije. Všechny převody a kolečka a pérka jí tam dole zreznou. Chcípne tam. V bahně a ve tmě. Pavouci jí upředou rubáš.</p>
<p>Jenže… teď se vrátila.</p>
<p>Hal pomalu studnu zakryl, stejně jako tehdy, a v hlavě zaslechl přízračnou ozvěnu opičích činelů: <emphasis>Břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink, kdopak nám umřel, Hale? Že by Terry? Dennis? Nebo Petey, Hale? Toho máš nejradši, viď? Že by to byl on? Bř</emphasis><emphasis>ink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Polož to!</emphasis>“</p>
<p>Petey sebou cukl a upustil opici a Hala na okamžik zaplavila hrůza, že tím to celé začne, že se tím nárazem spustí strojek a činely začnou břinkat o sebe.</p>
<p>„Hrozně jsem se leknul, tati.“</p>
<p>„To mě mrzí. Já jen… nechci, aby sis s tím hrál.“</p>
<p>Ostatní odjeli do kina a on si původně myslel, že bude v motelu mnohem dřív než oni, jenže se v dávném domově zdržel déle, než předpokládal; staré vzpomínky plné nenávisti jako by plynuly ve svém vlastním zpomaleném časovém pásmu.</p>
<p>Terry seděla vedle Dennise a dívala se na <emphasis>Burany z Beverly Hills. </emphasis>Sledovala ten starý, zrnitý film s klidným, pobaveným soustředěním, jež naznačovalo, že si někdy přednedávnem vzala další valium. Dennis si četl nějaký rockový časopis. Na obálce byli Culture Club. Petey seděl se zkříženýma nohama na koberci a hrál si s opicí.</p>
<p>„Stejně nefunguje,“ řekl Petey. <emphasis>Což vysvětluje, proč mu ji Dennis nechal</emphasis>, pomyslel si Hal, ale hned se za sebe v duchu zastyděl a vynadal si. Tahle neovladatelná averze vůči Dennisovi ho přepadala čím dál častěji, a po ní vždycky přicházel pocit ponížení a trapnosti… bezmoci.</p>
<p>„Ne, nefunguje,“ přikývl. „Je to starý krám. Ukaž, dej mi ji, já ji vyhodím.“</p>
<p>Natáhl k Peteymu ruku, a ten mu opici nervózně podal.</p>
<p>„Z táty nám roste schizofrenik,“ prohodil Dennis k matce.</p>
<p>Hal byl vmžiku na druhé straně pokoje, v jedné ruce opici, která jako by se souhlasně usmívala. Popadl Dennise za košili a vytáhl ho z křesla. Ozvalo se tiché zapraskání, jak někde povolil šev. Dennis se tvářil až komicky šokovaně. Časopis <emphasis>Rock </emphasis><emphasis>Wave </emphasis>mu vypadl z ruky.</p>
<p>„Co je?“</p>
<p>„Půjdeš se mnou,“ přikázal Hal nekompromisně a táhl syna ke dveřím do mezipokoje.</p>
<p>„Hale!“ téměř zaječela Terry. Petey jen valil oči.</p>
<p>Hal protáhl Dennise do mezipokoje. Praštil za sebou dveřmi a pak praštil Dennisem o dveře. Dennis se začínal tvářit opravdu vyděšeně. „Nějak si poslední dobou moc otvíráš pusu,“ začal Hal.</p>
<p>„<emphasis>Pusť</emphasis> mě! Roztrhnuls mi košili, ty –“</p>
<p>Hal s ním praštil o dveře podruhé. „Jo,“ řekl. „Otvíráš si ji až moc. To jsi pochytil ve škole? Nebo za školou, když chodíte na špeka?“</p>
<p>Dennis se začervenal, na okamžik mu tvář zošklivěla provinilostí. „Kdyby ses nenechal vyrazit, nemusel jsem v tyhle posraný škole vůbec bejt!“ vybuchl.</p>
<p>Hal s ním znovu praštil o dveře. „Nenechal jsem se vyrazit, dostal jsem výpověď kvůli snižování počtu zaměstnanců, dobře to víš a tyhle kecy už od tebe nechci slyšet. Máš s něčím potíže? Tak to vítej ve skutečném světě, Dennisi. Jenom je všechny laskavě neházej na mě. Máš co do žaludku. Máš střechu nad hlavou. Je ti dvanáct let a ve dvanácti… od tebe nebudu… tyhle kecy… poslouchat.“ Každé slovo podtrhl tím, že syna přitáhl o kousek blíž k sobě, až se skoro dotýkali nosem, a pak Dennise znovu přirazil ke dveřím. Samozřejmě ne tak tvrdě, aby to doopravdy bolelo, ale Dennis měl strach – za celou tu dobu, co bydleli v Texasu, na něj otec nevztáhl ruku – a teď se hlasitě, hýkavě rozbrečel jako každý normální kluk.</p>
<p>„Tak mě seřezej, no!“ zaječel na Hala, obličej pokřivený a plný červených skvrn. „Klidně mě seřezej, jestli se ti chce! Já stejně vím, jak mě nenávidíš!“</p>
<p>„To není pravda, Dennisi. Mám tě upřímně rád. Ale jsem tvůj táta a ty se ke mně podle toho budeš chovat, nebo to ode mě schytáš.“</p>
<p>Dennis se pokusil odtáhnout. Hal si ho přitáhl zpátky a objal ho; Dennis se chvíli bránil, ale pak zabořil tvář do Halová hrudníku a vyčerpaně se rozbrečel. Tenhle druh pláče Hal ani od jednoho ze svých synů neslyšel už kolik let. Zavřel oči a uvědomil si, že i on sám je hrozně vyčerpaný.</p>
<p>Z druhé strany začala na dveře bušit Terry. „Přestaň, Hale! Nevím, co mu tam děláš, ale okamžitě s tím přestaň!“</p>
<p>„Neboj se, já ho nezabiju,“ odpověděl Hal. „Nech nás, Terry.“</p>
<p>„Jestli –“</p>
<p>„To je v pořádku, mami,“ ozval se Dennis, tlumeně, protože mluvil Halovi do hrudníku.</p>
<p>Ještě chvíli bylo cítit její zmatené mlčení a pak odešla. Hal se znovu podíval na syna.</p>
<p>„Mrzí mě, že jsem s tebou nemluvil slušně, tati,“ vypravil ze sebe váhavě Dennis.</p>
<p>„Dobře. Takovou omluvu s díky přijmu. Až se vrátíme domů, tak dva tři dny počkám, a pak ti prohledám všechny šuplíky, Dennisi. Jestli v nich schováváš něco, co bych neměl vidět, tak se toho radši urychleně zbav.“</p>
<p>Znovu ten záblesk provinilosti. Dennis sklopil oči a hřbetem ruky si otřel nudli pod nosem.</p>
<p>„Už můžu jít?“ zeptal se opět tím starým rozmrzelým tónem.</p>
<p>„Jistě,“ odpověděl Hal a pustil ho. <emphasis>Na jaře si spolu musíme vyrazit</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>někam do přírody, sami dva. Na ryby, jako nás s Billem brával strejda Will. Musím se s ním sblížit. Musím to aspoň zkusit.</emphasis></p>
<p>Posadil se v prázdném pokoji na postel a zadíval se na opici. <emphasis>Kdepak, už nikdy se s ním znovu nesblíží</emphasis><emphasis>š, Hale</emphasis>, jako by říkal její úsměv. <emphasis>Nespoléhej na to. Vrátila jsem se, abych se o všechno postarala. Vždycky jsi věděl, že to jednou přijde.</emphasis></p>
<p>Hal odložil opici a zabořil tvář do dlaní.</p>
<p>Ten večer stál Hal v koupelně, čistil si zuby a přemýšlel. <emphasis>Byla přesně v té samé krabici. Jak mohla být přesně v té samé krabici?</emphasis></p>
<p>Kartáček cukl vzhůru a bolestivě ho dloubl do dásně. Hal zamžikal.</p>
<p>Když opici uviděl poprvé, byly mu čtyři a Billovi šest. Než jejich otec zemřel nebo se propadl do země nebo co se s ním vlastně stalo, koupil pro ně dům v Hartfordu, a ten byl nastálo a se vším všudy jejich. Máma pracovala jako sekretářka ve firmě Holmes Aircraft, v továrně na vrtulníky ve Westvillu, takže se u kluků vystřídala celá řada slečen na hlídání, ačkoli v té době už musely přes den hlídat jen Hala – Bill byl velký kluk, chodil do první třídy. Žádná z opatrovnic dlouho nevydržela. Nakonec vždycky otěhotněly a vdaly se nebo dostaly práci u Holmese nebo paní Shelburnová zjistila, že jí upíjejí ze sherry na vaření nebo z láhve brandy, kterou si pro zvláštní příležitosti schovávala v kredenci. Většinou to byly takové hloupé nány, které bavilo jen spát nebo jíst. Žádná nechtěla Halovi číst, jako mu četla máma.</p>
<p>Tu zimu je hlídala zavalitá, oplácaná černoška Beulah. Když byla doma Halova máma, tak se k němu lísala, ale když nebyla, občas ho štípala. Přesto měl Beulu docela rád, protože mu někdy ze svých časopisů předčítala senzační příběhy ze života nebo z kriminální praxe („Smrt si přišla pro vilnou rusovlásku,“ zadeklamovala zlověstně do ospalého denního ticha v obýváku a hodila si do pusy další čokoládovou tyčku s burákovým máslem, zatímco Hal zamyšleně studoval zrnité bulvární fotografie a upíjel mléko z hrnku se svým jménem). A protože ji měl celkem rád, bylo to, co přišlo, ještě o to horší.</p>
<p>Opici objevil jednoho chladného, pošmourného březnového dne. Na okno nepravidelně ťukal déšť se sněhem a Beulah spala na gauči, na rozložitém poprsí rozevřený časopis <emphasis>My Story.</emphasis></p>
<p>Hal se odplížil dozadu do kumbálu na průzkum tátových věcí.</p>
<p>Kumbál byl velký odkladový prostor, který se táhl po celé levé straně prvního patra, nikdy nedokončená místnost navíc. Vcházelo se do něj malými dvířky – skoro takovými jako do králičí nory – na Billově straně dětského pokoje. Oba kluci tam rádi lezli, přestože tam v zimě bylo chladno a v létě takové horko, že z člověka vyždímalo kyblík potu. Podlouhlý, úzký a svým způsobem útulný kumbál byl plný úžasného harampádí. Ať jste ho prohledávali, jak dlouho jste chtěli, nikdy jste neobjevili úplně všechno. Hal s Billem tam trávili celá sobotní odpoledne, skoro jeden na druhého nemluvili, jen vyndávali věci z krabic, prohlíželi si je, převraceli ze strany na stranu, aby rukama mohli vstřebat jejich jedinečnost, a vraceli je nazpátek. Teď s odstupem Hala napadlo, jestli se svým způsobem nepokoušeli navázat spojení se zmizelým otcem.</p>
<p>Byl námořníkem na obchodní lodi a měl zkoušky na navigačního důstojníka. V kumbálu ležely celé stohy map, některé pokreslené pravidelnými kružnicemi, v jejichž středu se vždy nacházela dírka od špičky kružítka. Bylo tu dvacet svazků knihy zvané <emphasis>Barronův průvodce námořní navigací. </emphasis>Sada dalekohledů, ze kterých pálily a šilhaly oči, pokud jste se jimi dívali příliš dlouho. Byly tu suvenýry ze spousty zámořských přístavů: gumové panenky tanečnic hula-hula, černá buřinka s potrhanou stužkou, na které stálo vyber si holku pro pěknou chvilku, skleněné těžítko s maličkou Eiffelovkou. Byly tu obálky s pečlivě nasbíranými cizokrajnými známkami a cizími mincemi; byly tu vzorky hornin z havajského ostrova Maui, skelně černé, těžké a jaksi zlověstné, a legrační gramofonové desky v cizích řečech.</p>
<p>Toho dne, za doprovodu hypnotického odkapávání deště ze střechy přímo nad hlavou, se Hal propracoval až úplně na druhý konec kumbálu, odsunul stranou jednu krabici a spatřil za ní jinou – krabici od krmení pro kočky. Přes okraj z ní vykukovaly dvě lesklé, oříškově hnědé oči. Lekl se jich a s rozbušeným srdcem uskočil, jako by právě objevil vražedného pygmeje. Pak ale viděl, že se oči vůbec nehýbou a neživě se lesknou, a pochopil, že je to jen hračka. Přistoupil zpátky ke krabici a opatrně vytáhl opici ven.</p>
<p>Usmívala se, cenila na něj v nažloutlém světle své nestárnoucí zuby a činely držela přichystané, jen spustit.</p>
<p>Hal ji uchváceně obracel na všechny strany, ohmatával její nepatrně zvlněnou vlasovou srst. Její legrační úsměv se mu líbil. Ale probouzelo se v něm ještě něco dalšího. Téměř instinktivní znechucení, které jím problesklo a zmizelo dřív, než si ho vůbec stačil naplno uvědomit? Možná ano, ale u vzpomínek tak starých jako tahle si člověk musí dávat pozor, aby jim neuvěřil přespříliš. Staré vzpomínky mohou lhát. Na druhou stranu… nezatvářil se přesně takhle Petey, tam doma na půdě?</p>
<p>Všiml si, že opice má v kříži zasazený klíček, a zkusil jím otočit. Šlo to až podezřele snadno; a neozývalo se žádné cvakání natahovaného pérka. Takže je rozbitá. Rozbitá, ale i tak pěkná.</p>
<p>Vzal ji s sebou ven, aby si s ní mohl hrát.</p>
<p>„Co to máš, Hale?“ zajímala se Beulah, když se probrala z dřímoty.</p>
<p>„Nic,“ odpověděl Hal. „Našel jsem ji.“</p>
<p>Postavil ji na poličku na své straně dětského pokoje. Stála tam na jeho omalovánkách s Lassie, usmívala se, zírala upřeně před sebe, činely přichystané. Byla rozbitá, ale i tak se usmívala. Tu noc se Hal probudil z nějakého tíživého snu, a protože se mu chtělo na malou, vstal, aby si došel na chodbu na záchod. Bill na druhé straně pokoje vypadal jen jako oddechující uzlíček pod peřinou.</p>
<p>Hal se vrátil, už pomalu znovu usínal… když vtom začala opice ve tmě břinkat činely o sebe.</p>
<p><emphasis>Břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Okamžitě byl vzhůru, jako kdyby ho někdo plácnul do tváře studeným, mokrým ručníkem. Srdce mu v hrudníku poskočilo překvapením a z hrdla mu uniklo přiškrcené, skoro myší zakníknutí. Vytřeštěnýma očima zíral na opici, brada se mu třásla.</p>
<p><emphasis>Břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Nahrbeně se tam kolébala na polici. Rty se jí roztahovaly a stahovaly, roztahovaly a stahovaly do děsivého úsměvu, který odhaloval obrovské masožravé zuby.</p>
<p>„Přestaň,“ zašeptal Hal.</p>
<p>Jeho bratr se v posteli přetočil na druhý bok a jedinkrát dlouze zachrápal. Jinak panovalo naprosté ticho… kromě opice. Činely břinkaly a břinkaly a každou chvíli to určitě probudí Billa a mámu a celý svět. Probudí to i mrtvé.</p>
<p><emphasis>Břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Hal vylezl z postele a zamířil k opici, aby ji nějak zastavil, třeba strčil dlaň mezi činely, dokud pérko nedoběhne, když vtom opice přestala sama od sebe. Činely naposledy udeřily o sebe – <emphasis>břink</emphasis><emphasis>!</emphasis> – a pak se pomalu roztáhly do původní polohy. Mosaz se zaleskla ve tmě. Špinavé, zažloutlé zuby se usmívaly.</p>
<p>Dům znovu opanovalo ticho. Máma se v posteli obrátila na druhý bok a stejně jako Bill jednou zachrápala. Hal si s rozbušeným srdcem vlezl zpátky pod peřinu a pomyslel si: <emphasis>Zítra ji vrátím zpátky do kumbálu. Už ji nechci.</emphasis></p>
<p>Jenže ráno si na opici ani nevzpomněl, protože máma ten den nešla do práce. Beulah byla mrtvá. Máma jim nechtěla říct, co přesně se stalo. „Měla nehodu, hroznou nehodu,“ vysvětlila jim a víc z ní nedostali. Ale Bill odpoledne cestou ze školy koupil noviny a propašoval stránku číslo čtyři pod košilí do dětského pokoje. A když pak máma v kuchyni vařila večeři, koktavě Halovi přečetl celý článek. Nadpis uměl Hal přečíst dokonce sám: domácí přestřelka skončila dvěma úmrtími. Beulah McCafferyová (19) a Sally Tremontová (20) byly zastřeleny přítelem slečny McCafferyové, Leonardem Whitem (25), po hádce o to, kdo půjde vyzvednout jídlo do čínské restaurace. Slečna Tremontová zemřela v hartfordské nemocnici. Beulah McCafferyová byla prohlášena za mrtvou přímo na místě činu.</p>
<p>Beulah jako by se propadla přímo do jednoho ze svých kriminalistických časopisů, napadlo Hala Shelburna. Po páteři mu zdola nahoru přeběhlo zamrazení a zastavilo se u srdce. V tu chvíli si totiž uvědomil, že ke střelbě došlo přibližně ve stejnou dobu, kdy opice…</p>
<p>„Hale?“ To byla rozespalá Terry. „Půjdeš si lehnout?“</p>
<p>Vyplivl pastu do umyvadla a vypláchl si pusu. „Už jdu,“ odpověděl.</p>
<p>Už zvečera uklidil opici k sobě do kufru a zamkl ji tam. Za dva nebo tři dny odletí všichni zpátky do Texasu. Ale ještě předtím se té proklaté mrchy hodlal zbavit jednou provždy.</p>
<p>Nějak.</p>
<p>„Odpoledne jsi byl na Dennise zbytečně tvrdý,“ ozvala se ze tmy Terry.</p>
<p>„Já myslím, že Dennis pevnou ruku potřebuje už pěkně dlouho. Začíná nám klackovatět. A já nechci, aby to zašlo moc daleko.“</p>
<p>„Z psychologického hlediska nepřináší bití dětí žádné výrazné –“</p>
<p>„Proboha, Terry – já ho přece <emphasis>nebil</emphasis>!“</p>
<p>„– posílení rodičovské autority –“</p>
<p>„A tyhle kecy ze skupinových terapií na mě laskavě nezkoušej,“ zarazil ji rozhořčeně.</p>
<p>„Vidím, že se o tom nechceš bavit,“ opáčila ledovým hlasem.</p>
<p>„A taky jsem mu řekl, že ta tráva musí z domu.“</p>
<p>„Vážně?“ Hned přešla k chápavějšímu tónu. „A jak to vzal? Jak reagoval?“</p>
<p>„Prosím tě, Terry, jak asi mohl reagovat? Odpálkovat mě?“</p>
<p>„Co se to s tebou děje, Hale? Takhle se nikdy nechováš – stalo se něco?“</p>
<p>„Nic,“ odpověděl a představil si opici zamčenou v kufru. Slyšel by ji, kdyby začala břinkat činely? Ano, samozřejmě že slyšel. Tlumeně, ale určitě slyšel. Jak někomu vybřinkává zkázu, stejně jako Beule, jako Johnnymu McCabeovi, jako fence Daisy strejdy Willa. <emphasis>Břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis>, budeš to tentokrát ty, Hale? „Je toho na mě poslední dobou moc.“</p>
<p>„No doufám, že v tom není nic víc. Protože se mi takhle vůbec nelíbíš.“</p>
<p>„Ne?“ A další slova z něj vypadla dřív, než je stačil zastavit; vlastně je ani zastavit nechtěl. „Tak do sebe hoď další valium a bude ti zase všechno připadat fajn.“</p>
<p>Slyšel, jak se zhluboka nadechla a pak rozechvěle vydechla. Potom se rozbrečela. Mohl ji utěšit (možná), jenže v tu chvíli v sobě žádnou útěchu nenacházel. Jen strach. Až bude opice nadobro pryč, všechno se zase zlepší. Jenom ať proboha skutečně zmizí jednou provždy.</p>
<p>Hrozně dlouho ležel v posteli a nemohl spát, usnul, teprve když nebe venku začínalo šednout svítáním. Snad ale přišel na to, co musí udělat.</p>
<p>Podruhé našel opici Bill.</p>
<p>Zhruba rok a půl poté, co byla Beulah McCafferyová prohlášena za Mrtvou na místě činu. Bylo to v létě. Hal krátce předtím skončil školku.</p>
<p>Právě se vrátil domů zvenku a máma na něj zavolala: „Koukaj si umejt ruce, milostpane, maj je špinavý jak to čuně.“ Seděla na verandě, popíjela ledový čaj a četla si knížku. Měla dovolenou; čtrnáct dní.</p>
<p>Hal letmo projel dlaněmi pod tekoucí studenou vodou a obtiskl všechnu špínu do ručníku. „Kde je Bill?“</p>
<p>„Nahoře. Řekni mu, ať si uklidí svoji stranu pokojíku. Má tam hrozný nepořádek.“</p>
<p>Hal, kterého v podobných záležitostech těšilo být poslem špatných zpráv, vyběhl po schodech. Bill seděl na podlaze. Malá králičí dvířka do kumbálu byla dokořán. V rukou držel opici.</p>
<p>„Je rozbitá,“ vyhrkl okamžitě Hal.</p>
<p>Přestože už skoro zapomněl, jak se tehdy v noci vrátil ze záchoda a opice zničehonic začala břinkat činely, hned se v něm probudily obavy. Asi týden po oné noci měl zlý sen o opici a o Beule – nevzpomínal si přesně, co se v tom snu dělo – a probudil se s křikem a s hrůzou, že ten mírný tlak na hrudníku je opice a že až otevře oči, uvidí přímo před sebou ten její úsměv. Samozřejmě že ten mírný tlak pocházel ve skutečnosti od polštáře, který si Hal v panice přitiskl na prsa. Máma ho přišla utišit sklenicí vody a dvěma maličkými křídově oranžovými aspiriny, tím valiem nepokojných dětských dnů. Tušila, že noční můru má na svědomí tragická smrt Beuly. Což byla pravda, ovšem trochu jinak, než si máma myslela.</p>
<p>Teď, více než po roce, už si na nic z toho téměř nevzpomínal, ale opice ho děsila pořád, zejména ty její činely. A ty zuby.</p>
<p>„Já vím,“ odpověděl Bill a odhodil opici stranou. „Je pitomá.“ Přistála na Billově posteli a zůstala s připravenými činely zírat do stropu. Hal se z toho cítil trochu nesvůj. „Nezajdeme si do krámu pro nanuka?“</p>
<p>„Já už jsem všechno kapesné utratil,“ odpověděl Hal. „Navíc ti máma vzkazuje, že si máš uklidit svoji půlku pokoje.“</p>
<p>„To můžu potom,“ mávl rukou Bill. „A půjčím ti čtvrťák, jestli chceš.“ Bill si sice občas neodpustil udělat Halovi ohýnek a někdy mu bezdůvodně podrazil nohu nebo ho praštil, ale většinou byl fajn.</p>
<p>„Jasně,“ přikývl vděčně Hal. „Jenom nejdřív tu rozbitou opici radši vrátím do kumbálu, jo?“</p>
<p>„Kašli na ni,“ řekl Bill a vstal. „Jdeme jdeme jdeme.“</p>
<p>A tak Hal šel. Billovy nálady se měnily z minuty na minutu, a kdyby se zdržoval s opicí, mohl by přijít o nanuka. Seběhli dolů do krámu a koupili si je, a ne jen tak ledajaké nanuky, ale rovnou borůvkové, ty nemívali moc často. Pak se zašli podívat na hřiště, kde se právě nějací kluci chystali hrát baseball. Hal byl ještě moc malý na to, aby mohl hrát s nimi, ale posadil se dozadu do zámezí, cucal nanuka a běhal pro míčky, kterým starší kluci říkali „čínské houmrany“. Domů přišli skoro až za tmy a Hal dostal od mámy pohlavek za to, že ušpinil ručník, a Bill za to, že si neuklidil svoji polovinu pokoje, a po večeři se dívali na televizi a po všech těch událostech už si Hal na opici ani nevzpomněl. Nějak se tentokrát dostala na <emphasis>Billovu </emphasis>poličku a stála tam vedle vlastnoručně podepsané fotky Billa Boyda. A zůstala tam skoro dva roky.</p>
<p>Když bylo Halovi sedm, začaly slečny na hlídání představovat nadbytečné výdaje a máma se každé ráno loučila slovy: „Bille, dávej pozor na brášku.“</p>
<p>Ten den se ovšem Bill potřeboval zdržet ve škole, a tak se Hal vracel domů sám, na každém rohu se zastavil a počkal, dokud nebyla silnice v obou směrech absolutně prázdná, a pak přesprintoval na druhou stranu, s nahrbenými rameny, jako když nějaký vojáček uhání územím nikoho. Vytáhl klíč zpod rohožky, odemkl si a namířil si to rovnou k ledničce pro sklenici mléka. Vyndal láhev, zarazil se, láhev mu proklouzla mezi prsty, roztříštila se na podlaze a tisíce střepů se rozlétly všemi směry.</p>
<p><emphasis>Břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis>, shora z jejich pokoje. <emphasis>Břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink, ahoj, Hale! Vítej doma! A mimochodem, Hale, budeš to ty? Budeš to tentokrát ty? Najdo</emphasis><emphasis>u té Mrtvého na </emphasis><emphasis>místě</emphasis><emphasis> činu?</emphasis></p>
<p>Stál jako přikovaný, nemohl se hnout, jen se díval na rozbité sklo a kaluž mléka, ztuhlý strachem, kterému sám pořádně nerozuměl. Ale ten strach byl v něm, prýštil mu snad ze všech pórů.</p>
<p>Otočil se a vyběhl po schodech do pokoje. Opice stála na Billově poličce a jako by hleděla přímo na Hala. Shodila vlastnoručně podepsanou fotku Billa Boyda dolů na Billovu postel. Pohupovala se a usmívala a břinkala činely. Hal se k ní pomalu blížil, nechtělo se mu, ale cítil, že musí. Činely odskočily od sebe, s břinknutím se srazily a znovu odskočily od sebe. Když se přiblížil ještě víc, zaslechl, jak se v opici v útrobách otáčejí ozubená kola.</p>
<p>Vykřikl znechucením i úzkostí a jedinou mocnou ranou ji srazil z police. Odrazila se od Billova polštáře, dopadla na podlahu a zůstala ležet na zádech v pruhu dubnových slunečních paprsků, rty se roztahovaly a stahovaly a činely o sebe dál břinkaly, <emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink.</emphasis></p>
<p>Hal ji nakopl teniskou, nakopl ji vší silou a tentokrát u toho vykřikl vzteky. Mechanická opice se překutálela přes pokoj, narazila do zdi a znehybněla. Hal ji se zaťatými pěstmi a rozbušeným srdcem pozoroval. Drze se na něj šklebila, v jednom skleněném oku se jí odrážela špendlíková hlavička slunečního světla. <emphasis>Jen si</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>posluž, jen si do mě kope</emphasis><emphasis>j</emphasis>, jako by mu říkala, <emphasis>nejsem nic než pár ozubených koleček, natahovací</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pérko a jeden</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dva šnekové převody, jen si kopej, jak se ti zlíbí, nejsem živá, jen legrační mechanická opice, nic víc, a kdopak to bude tentokrát? V továrně na vrtulníky došlo k výbuchu! Copak to letí k obloze jako velká krvavá kuželkářská koule s očima místo otvorů pro prsty? Není to hlava tvojí</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mámy, Hale? </emphasis>Fíííí! <emphasis>Panečku, ta se proletí! Anebo támhle, na rohu Brook Street! Mrkej na to, kamaráde! Auto nestačilo zabrzdit! Za volantem ožrala! A hned je na světě o jednoho Billa míň! Slyšels to křupnutí, když mu kola přejížděla přes hlavu a mozek mu vystříkl ušima? Ano? Ne? Možná? Mě se neptej, já to nevím, já nevím nic, já umím jen plácat tuhle těmi činely, břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink, a kdopak bude Mrtvý na místě činu? Tvoje máma? Tvůj brácha? Anebo ty, Hale? Budeš to ty?</emphasis></p>
<p>Znovu vyrazil proti opici, měl chuť ji rozdupat, rozmlátit, skákat po ní tak dlouho, dokud z ní nebudou létat ozubená kolečka a ty děsivé skleněné oči se nerozkutálejí po podlaze. Ale když k ní přiskočil, činely naposledy, velice tiše cinkly o sebe… (<emphasis>břink</emphasis>)… jak se uvnitř nějaké pérko roztáhlo o poslední maličkatý kousek… a jemu do srdce potichounku pronikl střípek ledu, propíchl ho, zchladil všechen vztek a zanechal po sobě opět jen strach. Opice se na něj dál vesele usmívala, jako by nic!</p>
<p>Zvedl ji, jako pinzetou sevřel jednu její paži mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky, koutky rtů svěšené odporem, jako kdyby zvedal nějakou mršinu. Její odřená srst mu připadala v jednom ohni a pálila ho do prstů. Nahmatal kliku dvířek do kumbálu a rozsvítil žárovku. Opice se na něj usmívala po celou dobu, co se proplétal mezi vysokými hromadami krabic, kolem řady knih o námořní navigaci, kolem fotoalb s vůní starých chemikálií, kolem suvenýrů a starých šatů a Hal si pomyslel: <emphasis>Jestli teď začne břinkat těmi činely a pohne se mi v ruce, tak začnu křičet, a jestli začnu křičet, tak se přestane jen usmívat, ale rozesměje se na celé kolo, a jestli se rozesměje, tak se zblázním a najdou mě tady, jak slintám </emphasis><emphasis>a </emphasis><emphasis>chechtám se jako šíl</emphasis><emphasis>enec, protože budu šílenec, prosím, Bože, prosím, Kriste Ježíši, jenom ať se nezblázním</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Došel na konec kumbálu, odstrčil dvě krabice stranou, jednu z nich přitom rozsypal a nacpal opici zpátky do krabice od krmení pro kočky úplně v rohu. A ona se tam pohodlně opřela, jako by byla konečně doma, činely připravené, zuby vyceněné v opičím úsměvu, jako by Hala kdovíjak dostala. Hal se začal opatrně plížit zpátky ke dveřím, potil se zároveň horečkou i zimnicí, střídavě ho polévalo horko a chlad, čekal, kdy činely znovu spustí, a až spustí, opice vyskočí z krabice a začne cupitat po podlaze k němu, vrčení ozubených koleček, zběsilé břinkání činelů a…</p>
<p>…a nic z toho se nestalo. Zhasl světlo, zabouchl malá dvířka jako do králičí nory, opřel se o ně a zhluboka oddechoval. Pomalu se uklidňoval. Sešel na gumových nohou do přízemí, našel prázdnou igelitovou tašku a začal opatrně sbírat špičaté střepy a střípky z rozbité lahve od mléka a napadlo ho, jestli se třeba neřízne a nevykrvácí tu k smrti, jestli břinkání činelů náhodou nemělo znamenat tohle. Ale nestalo se to. Došel pro hadr a vytřel z podlahy mléko a pak se posadil a čekal, jestli se máma a Bill vrátí domů.</p>
<p>První přišla máma a zeptala se: „Kde je Bill?“</p>
<p>Hal začal tichým, bezbarvým hlasem, protože teď už si byl jistý, že Bill je někde Mrtvý na místě činu, vysvětlovat, že se zdržel kvůli schůzce školního družstva, ale v duchu věděl, že i kdyby to byla opravdu dlouhá schůzka, měl být už dobře půl hodiny doma.</p>
<p>Máma si ho zkoumavě prohlížela a už se ho chtěla zeptat, jestli se něco nestalo, když vtom se otevřely dveře a vešel Bill – až na to, že to ve skutečnosti vůbec nebyl Bill. Byl to Billův duch, celý bledý a zamlklý.</p>
<p>„Copak se stalo?“ zeptala se ho hned paní Shelburnová. „Copak se stalo, Bille?“</p>
<p>Bill se rozbrečel a se vzlykáním jim vypověděl, co se přihodilo. To všechno to auto. Šel po schůzce domů společně se svým kamarádem Charliem Silvermanem, když vtom se zpoza rohu na Brook Street vynořilo auto a jelo hrozně rychle a Charlie jako kdyby zkameněl na místě, Bill ho zatáhl za ruku, jenže pak mu ta ruka vyklouzla a auto…</p>
<p>Pak se hystericky rozbrečel, máma ho objala, konejšila ho a Hal vyhlédl na verandu a uviděl tam stát dva policisty. U chodníku parkoval služební vůz, ve kterém přivezli Billa domů. Potom se rozbrečel i on sám… jenže jeho slzy byly slzy úlevy.</p>
<p>Tentokrát pronásledovaly noční můry Billa – sny, v nichž Charlie Silverman umíral pořád a pořád dokola, prorezlý Hudson Hornet s opilým řidičem za volantem ho znovu a znovu nabíral na kapotu tak prudce, až se mu vyzouvaly kovbojské boty značky Red Ryder. Lebka Charlieho Silvermana a přední sklo hudsonu se střetávaly v ničivém nárazu. Oboje se tříštilo na kusy. Opilého řidiče, majitele cukrárny v Milfordu, krátce po vzetí do vazby postihl infarkt (možná z pohledu na mozek Charlieho Silvermana, který mu zasychal na kalhotách) a jeho právník slavil u soudu poměrný úspěch s obehranou písničkou „tenhle člověk už byl potrestán dostatečně“. Opilec dostal šedesát dní (podmíněně) a přišel o právo řídit motorové vozidlo ve státě Connecticut po dobu pěti let… tedy zhruba po stejně dlouhou dobu, jako trvaly noční můry Billa Shelburna. Opice byla znovu schovaná vzadu v kumbálu. Bill si vůbec nevšiml, že mu zmizela z poličky… anebo pokud všiml, nikdy se o tom nezmínil.</p>
<p>Hal se na nějakou dobu cítil v bezpečí. Dokonce začal na opici opět pomalu zapomínat, nebo si v duchu namlouvat, že to všechno byl jen zlý sen. Jenže pak toho odpoledne, kdy jim umřela máma, přišel domů ze školy, a opice stála zpátky na jeho poličce, činely připravené, zuby vyceněné v úsměvu.</p>
<p>Když se k ní pomalu blížil, připadal si jako v cizím těle – jako by se při pohledu na opici sám proměnil v nějakou natahovací hračku. Viděl svou ruku, jak se zvedá a sundává opici z poličky. Vnímal v dlani její zvlněnou vlasovou srst, ale ten vjem byl tlumený, pouhý tlak, jako by mu někdo píchl plnou injekci novocainu. Slyšel svůj vlastní dech, zrychlený a suchý, jako šustění větru v suché trávě.</p>
<p>Otočil ji a sevřel prsty na klíčku a o mnoho let později mu tehdejší otupělá fascinace připomínala fascinaci člověka, který si přiloží šestiraňák s jedním nábojem v bubínku k zavřenému, rozechvělému očnímu víčku a stiskne spoušť.</p>
<p><emphasis>Nedělej to – nech</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ji na pokoji zahoď ji nedotýkej </emphasis><emphasis>se jí</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Otočil klíčkem a v tichu uslyšel pravidelné nevýrazné cvakání natahovaného pérka. Jakmile klíček pustil, opice začala břinkat činely a on cítil, jak sebou její tělíčko cuká, ruce k sobě a od sebe, k sobě a od sebe, jako by byla živá, a skutečně živá byla, kroutila se jako nějaký odporný pygmej a vibrace, které cítil přes vypelichanou hnědou srst, to nebyla točící se ozubená kolečka, ale údery jejího srdce.</p>
<p>Hal vyjekl, opici upustil a začal od ní couvat, nehty zaryté do kůže na tvářích, ústa přikrytá dlaní. O něco zakopl a málem upadl (to by skončil na podlaze vedle ní, vytřeštěné modré oči upřené do jejích lesklých, oříškově hnědých). Doklopýtal pozadu ke dveřím, prošel jimi, zabouchl je a opřel se o ně. Pak doběhl na záchod a začal zvracet.</p>
<p>Tu hroznou zprávu jim přinesla paní Stukeyová z továrny na vrtulníky a zůstala s nimi ty první dvě nekonečné noci, než z Maine dorazila teta Ida. Máma zemřela uprostřed odpoledne na mozkovou embolii. Stála s papírovým kelímkem u nádrže s pitnou vodou a najednou se zhroutila, jako by ji někdo podťal, i s tím kelímkem v ruce. Druhou rukou se chytila za skleněnou nádrž s pitnou vodou a strhla ji s sebou. Nádrž se rozbila… závodní lékař ale později prohlásil, že paní Shelburnová byla pravděpodobně mrtvá dřív, než jí voda stačila prosáknout oblečením a spodním prádlem na kůži. Klukům tohle nikdy nikdo neřekl, ale Hal to stejně věděl. Během těch dlouhých nocí po mámině smrti se mu o tom pořád dokola zdálo. <emphasis>Pořád ještě nemůžeš usnout, brácho? </emphasis>ptal se ho Bill a Hal tušil, že Bill to jeho neklidné převalování na posteli a zlé sny přisuzuje mámině nečekané smrti, v čemž měl samozřejmě pravdu… ale jen zčásti. Protože vedle toho tu bylo i svědomí; naprostá, děsivá jistota, že máminu smrt zavinil on – tím, že onoho slunného odpoledne natáhl pérko v opici.</p>
<p>Když se Halovi konečně podařilo usnout, spal nejspíš hodně tvrdě. Probudil se skoro až v poledne. V křesle na protější straně pokoje seděl se zkříženýma nohama Petey, metodicky odlupoval dílky pomeranče, dával si je do pusy a sledoval nějakou televizní soutěž.</p>
<p>Hal přehoupl nohy přes okraj postele. Měl pocit, jako kdyby ho někdo v noci uspal ránou pěstí… a teď ho další ránou pěstí probudil. Hlava mu pulzovala. „Kde je máma, Petey?“</p>
<p>Petey se ohlédl. „Šli s Dennisem na nákup. Řekl jsem, že tady zůstanu s tebou. To vždycky mluvíš ze spaní, tati?“</p>
<p>Hal se na syna ostražitě zadíval. „Ne. Co jsem říkal?“</p>
<p>„Nebylo ti rozumět. Ale trochu mě to vyděsilo.“</p>
<p>„No, teď už jsem vzhůru a zpátky při smyslech,“ prohlásil Hal a podařilo se mu vyloudit na rtech úsměv. Petey se taky usmál a Hal si znovu uvědomil, jak má toho kluka rád, mocnou, čistou a nekomplikovanou láskou. Napadlo ho, proč jen mu s Peteym je vždycky tak dobře, proč má pocit, že mu rozumí a může mu pomoci, zatímco Dennis mu vždycky připadal jako okno tak temné, že skrz něj není nic vidět, kluk s nepochopitelnými zvyky a chováním, kluk, kterému nikdy nedokáže porozumět, protože sám nikdy takovým klukem nebýval. Jistě, bylo by snadné říct, že Dennise změnil odchod z Kalifornie, nebo že –</p>
<p>Myšlenky mu zamrzly. Opice. Opice stála na parapetu, činely připravené. Hal cítil, jak se mu na chvíli zastavilo srdce a pak se znovu splašeně rozběhlo. Zatmělo se mu před očima a pulzující hlava zabolela jako střep.</p>
<p>Utekla z kufru a teď stála na parapetu a usmívala se na něj. <emphasis>Myslel sis, že ses mě zbavil, viď? Ale to už sis přece myslel kolikrát!</emphasis></p>
<p>Ano, odpověděl v duchu znechuceně. Ano, myslel.</p>
<p>„Pete, tu opici jsi vyndal z kufru ty?“ zeptal se, přestože odpověď znal předem. Kufr totiž zamkl a klíček si dal do kapsy kabátu.</p>
<p>Petey se ohlédl na opici a tváří se mu mihlo znepokojení – alespoň Hal si myslel, že to bylo znepokojení. „Ne,“ řekl. „Dala ji tam máma.“</p>
<p>„Máma?“</p>
<p>„Jo. Sebrala ti ji. Musela se tomu smát.“</p>
<p>„Sebrala mi ji? Jak sebrala?“</p>
<p>„Měl jsi ji u sebe v posteli. Já si byl čistit zuby, ale Dennis to viděl a smál se stejně jako máma a povídal, žes vypadal jako dítě s plyšovým medvídkem.“</p>
<p>Hal se podíval na opici. V hrdle měl tak vyprahlo, že nemohl ani polknout. Měl ji u sebe v posteli? <emphasis>V posteli? </emphasis>Ta odporná srst se mu třela o tváře, možná o <emphasis>rty</emphasis>, ty lesklé oči mu civěly do spícího obličeje, ty vyceněné zuby se mu natahovaly po krku, možná se ho na krku <emphasis>dotýkaly. Proboha.</emphasis></p>
<p>Otočil se na patě a došel k šatníku. Kufr stál tam, kde dřív, dosud zamčený. Klíček měl pořád v kapse kabátu.</p>
<p>Zaslechl, jak se mu za zády vypnula televize. Vystrčil hlavu ze šatníku. Petey se na něj velice vážně díval. „Tati, mně se ta opice nelíbí,“ zašeptal tak tiše, že ho skoro nebylo slyšet.</p>
<p>„To mně taky ne,“ hlesl Hal.</p>
<p>Petey si ho prohlížel, jako by si nebyl jistý, jestli si táta nedělá legraci, ale viděl, že nedělá. Došel k Halovi a pevně ho objal. Hal cítil, že se celý chvěje.</p>
<p>Potom mu Petey začal opřekot šeptat do ucha, jako by se bál, že pokud to neřekne teď, už k tomu možná podruhé nenajde odvahu… anebo že ho opice uslyší.</p>
<p>„Vypadá, jako kdyby se na člověka pořád dívala. Ať se postavíš kamkoli, pořád jako kdyby se na tebe dívala. A když vejdeš do vedlejšího pokoje, jako kdyby se na tebe dívala skrz zeď. Mám pocit… jako kdyby po mně něco chtěla.“</p>
<p>Petey se otřásl. Hal ho přitiskl k sobě.</p>
<p>„Jako kdyby chtěla, abys ji natáhl,“ řekl.</p>
<p>Pete souhlasně přikývl. „Ona ve skutečnosti není rozbitá, tati, že ne?“</p>
<p>„Někdy je,“ odpověděl Hal a zadíval se přes synovo rameno na opici. „Ale někdy ještě funguje.“</p>
<p>„Mě celé dopoledne jako kdyby něco pobízelo, ať ji dojdu natáhnout. Bylo tak ticho, říkal jsem si: teď tam nemůžu jít, probudil bych tátu, ale pořád mě k tomu něco pobízelo, tak jsem k ní došel a… a <emphasis>dotkl </emphasis>jsem se jí a je hrozně nepříjemná na dotek… ale zároveň se mi i líbila… a měl jsem pocit, jako kdyby mi říkala: Natáhni mě, Petey, budeme si hrát, táta se neprobudí, už nikdy se neprobudí, natáhni mě, natáhni mě…“</p>
<p>Chlapec se dal zničehonic do breku.</p>
<p>„Je zlá, já vím, že je. Něco se v ní pokazilo. Vyhodíme ji, tati? Prosím?“</p>
<p>Opice se na Hala usmívala svým věčným úsměvem. Cítil, jak mu na hrudník kapou Peteyho slzy. Mosazné činely se leskly v poledních slunečních paprscích – světlo se odráželo vzhůru a dělalo prasátka na čistě bílém štukovaném stropě motelu.</p>
<p>„Kdy říkala máma, že se s Dennisem vrátí, Petey?“</p>
<p>„Kolem jedné.“ Otřel si zarudlé oči do rukávu košile a rozpačitě se zadíval na své slzy. Na opici se ale neohlédl. „Pustil jsem radši televizi,“ zašeptal. „A pustil jsem ji hodně nahlas.“</p>
<p>„To jsi udělal dobře, Petey.“</p>
<p><emphasis>Jak by k tomu došlo? </emphasis>přemítal Hal. <emphasis>Infarkt? Embolie, jako u naší mámy? Jak? I když ono na tom vlastně moc nesejde, že?</emphasis></p>
<p>A hned v patách těmto myšlenkám další, střízlivější: <emphasis>Petey říká, abychom se jí zbavili. Abychom ji vyhodili. Ale dá se jí vůbec zbavit? Provždycky?</emphasis></p>
<p>Opice se na něj posměšně šklebila, činely přichystané asi třicet centimetrů od sebe. Že by té noci, kdy zemřela teta Ida, najednou sama od sebe ožila? napadlo ho. Co bylo asi to poslední, co teta na tomhle světě slyšela? Že by tlumené <emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink </emphasis>opičích činelů z temného podkroví a na pozadí hvízdání větru v okapové rouře?</p>
<p>„Možná to není až tak špatný nápad,“ řekl Hal zvolna svému synovi. „Doběhni pro tu velkou cestovní tašku, Petey.“</p>
<p>Petey se na něj nejistě podíval. „Co uděláme?“</p>
<p><emphasis>Možná se jí přece jen dá zbavit. Možná napořád, možná jen na nějakou dobu</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> ať už na dlouhou, nebo na krátkou. Možná se bude vracet znovu</emphasis><emphasis> </emphasis>a <emphasis>znovu a nikdy se to nezmění</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> ale možná jí můžu – můžeme – dát sbohem na opravdu hodně dlouho. Tentokrát jí trvalo dvacet let, než se vrátila. Trvalo jí dvacet let, než se dostala ze studny</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>„Půjdeme se projet,“ řekl Hal. Byl celkem klidný, jen uvnitř pod kůží tak nějak nepřirozeně těžký. I oči jako by mu v důlcích ztěžkly. „Ale nejdřív potřebuju, abys došel ven a sebral někde kolem parkoviště tři nebo čtyři co největší kameny. Dej je do té cestovní tašky a přines je sem. Ano?“</p>
<p>Peteymu zajiskřily oči porozuměním. „Dobře, tati.“</p>
<p>Hal se podíval na hodinky. Bylo skoro čtvrt na jednu. „Pospěš si. Chci vyrazit, než se vrátí máma.“</p>
<p>„Kam pojedeme?“</p>
<p>„Ke strejdovi Willovi a tetě Idě,“ odpověděl Hal. „Domů.“</p>
<p>Hal došel do koupelny, podíval se za záchodovou mísu a vytáhl štětku, která stála opřená vedle. Vrátil se s ní k oknu a stál tam se štětkou v ruce jako s nějakou nepovedenou kouzelnou hůlkou. Díval se ven na Peteyho, jak ve sportovní bundě přechází parkoviště. Nesl tašku s jasně čitelným bílým nápisem delta v modrém poli. V horním rohu okna narážela do skla moucha, zpomalená a zpitomělá začátkem podzimu. Hal přesně věděl, jak jí je.</p>
<p>Sledoval, jak Petey nakládá do tašky tři slušně velké kameny a vydává se přes parkoviště zpátky k motelu. Vtom se zpoza rohu vynořilo auto, rychle jedoucí auto, nebezpečně rychle, Hal bez rozmýšlení, stejně reflexivně jako zkušený baseballista na metě, máchl rukou, v níž držel štětku, jako při nějakém karatistickém úderu… a zarazil se.</p>
<p>Činely nehlasně secvakly dlaň, která jim stála v cestě, a Hal vycítil, že pokoj vyplnilo cosi nového. Cosi jako vztek.</p>
<p>Venku zaskřípěly brzdy. Petey uskočil. Řidič mu pokynul, netrpělivě, jako by to, k čemu právě málem došlo, byla Peteyho chyba, a Petey se rozběhl k zadnímu vchodu do motelu, až mu vzadu na krku poskakoval límec.</p>
<p>Halovi se po hrudníku řinul pot; stékal mu po čele jako kapky řídkého, mastného deště. Činely mu chladně tiskly dlaň a zbavovaly ji citu.</p>
<p><emphasis>Jen se snaž</emphasis>, pomyslel si pochmurně. <emphasis>Jen se snaž, já mám času dost. Klidně tu takhle budu stát až do soudného dne.</emphasis></p>
<p>Činely se odtáhly a zůstaly v klidu. Hal z útrob opice zaslechl jediné tiché <emphasis>cvak</emphasis>!, zvedl štětku a podíval se na ni. Několik štětin zčernalo, jako by je něco ožehlo.</p>
<p>Moucha dál bzučela a narážela do skla, marně se snažila najít cestu k chladným říjnovým slunečním paprskům, které se zdály tak blízko.</p>
<p>Vtom dovnitř vpadl Pete, zadýchaný, tváře růžové. „Našel jsem tři fakt pěkné, tati –“ Zarazil se. „Je ti něco, tati?“</p>
<p>„Výborně,“ řekl Hal. „Pojď s nimi sem.“</p>
<p>Přistrčil nohou stolek od gauče pod okenní parapet a tašku položil na něj. Rozevřel ji jako rty obřích úst. Viděl, jak se v ní lesknou kameny, které Petey nasbíral. Pak štětkou šťouchl do opice. Zavrávorala a převážila se do tašky. Ozvalo se tlumené <emphasis>břink</emphasis><emphasis>!</emphasis>, jak jeden z činelů narazil do kamene.</p>
<p>„Tati? Tati?“ vyjekl vyplašeně Petey. Hal se ohlédl. Něco se změnilo; něco bylo jinak. Ale co?</p>
<p>Pak se podíval stejným směrem jako Petey a okamžitě pochopil. Bzučení mouchy utichlo. Ležela mrtvá na parapetu.</p>
<p>„To udělala ta opice?“ zašeptal Petey.</p>
<p>„Pojď,“ řekl Hal a zapnul tašku. „Povím ti všechno cestou.“</p>
<p>„Ale čím pojedeme? Auto si vzali máma s Dennisem.“</p>
<p>„S tím si nedělej hlavu,“ pousmál se Hal a rozcuchal Peteymu vlasy.</p>
<p>Ukázal recepčnímu svůj řidičský průkaz a dvacetidolarovou bankovku. Recepční si vzal do zástavy Halovy digitální hodinky značky Texas Instrumental a podal mu klíčky od svého vozu – otlučeného AMC Gremlina. Když po státní silnici č. 302 vyjeli na východ směrem na Casco, pustil se Hal do vyprávění, zpočátku zdráhavě, ale brzy čím dál plynuleji. Začal tím, že opici pravděpodobně přivezl domů ze zámoří jeho otec, jako dárek pro své dva syny. Nebyla to nijak výjimečná hračka – nebylo na ní nic zvláštního ani cenného. Na světě jistě existovaly stovky tisíc takových opic na klíček, ať už se vyráběly v Hongkongu, na Tchajwanu nebo v Koreji. Jenže jednou – možná přímo v tom tmavém kumbálu jejich connecticutského domu – se s opicí něco stalo. Něco zlého. Je možné, prohlásil Hal, zatímco se z gremlinu snažil vyždímat víc než sedmdesátku, že některé zlé věci – možná dokonce většina zlých věcí – si vůbec neuvědomují svou existenci, neuvědomují si, co způsobují. Dál to nerozváděl, protože Petey by víc stejně nepochopil, ale v duchu u té myšlenky ještě chvíli zůstal. Napadlo ho, že i to nejhorší zlo může klidně vypadat jako mechanická opice na klíček; ozubená kolečka se roztočí, činely začnou břinkat, zuby se vycení do úsměvu, přihlouplé skleněné oči se rozesmějí… nebo začnou předstírat, že se smějí…</p>
<p>Převyprávěl Peteymu, jak opici našel, ale dál mu neřekl skoro nic – nechtěl svého už tak dost vyplašeného syna ještě víc děsit. Vyprávění bylo tudíž značně děravé, nedrželo příliš pohromadě, ale Petey se na nic neptal; možná si ty mezery dokáže vyplnit sám, říkal si Hal, stejně, jako se jemu v noci pořád a pořád dokola zdálo o smrti jeho matky, přestože u ní nebyl.</p>
<p>Na pohřeb přijela teta Ida i strejda Will. Strejda Will se hned potom musel vrátit do Maine – byly žně – a teta Ida zůstala čtrnáct dní s kluky, aby dala do pořádku všechny záležitosti své sestry, než kluky odveze s sebou. A nejen to, během těch čtrnácti dnů dělala všechno proto, aby si na ni zvykli – matčina náhlá smrt je tak zdrtila, že oba chodili jako tělo bez duše. Když večer nemohli usnout, přišla se sklenicí teplého mléka; přišla, když se Hal ve tři ráno budil z nočních můr (nočních můr, v nichž se jeho máma blížila k nádrži s pitnou vodou a neviděla opici, která se tam vznášela v chladivých safírových hlubinách, usmívala se a břinkala činely, za nimiž ve vodě zůstávaly šňůrky bublinek); seděla u Billa, když tři dny po pohřbu dostal horečku, pak měl najednou pusu plnou boláků a nakonec zůstal ležet s neštovicemi; pořád byla s nimi. Dělala všechno proto, aby si na ni zvykli, a než v Hartfordu nasedli na dálkový autobus do Portlandu, jak Bill, tak Hal se jí každý zvlášť přišli vybrečet na klín a ona je houpala a utěšovala a začínalo se mezi nimi vytvářet pevné pouto.</p>
<p>Den předtím, než nadobro opustili Connecticut a vypravili se „na Maine“ (jak se tehdy říkalo), přijel vetešník se svým rozhrkaným starým náklaďákem a odvezl si celou tu ohromnou hromadu nepotřebných věcí, které Bill s Halem vynosili na chodník z kumbálu. Jakmile všechny zbytečné krámy čekaly na chodníku na odvoz, řekla teta Ida klukům, ať se ještě jednou vrátí do kumbálu a vezmou si odtud ty suvenýry a památky, o které stojí nejvíc. Nebudeme mít doma místo úplně na všechno, vysvětlila jim, a Bill ji vzal za slovo a všechny ty úžasné krabice po tátovi ještě jednou, naposledy prohledal. Hal se k němu nepřipojil. S kumbálem už nadobro skončil. Během těch prvních čtrnácti dnů smutku ho napadla hrozná věc: možná jejich táta jen tak nezmizel ani neutekl, protože měl toulavé boty nebo zjistil, že manželství není pro něj.</p>
<p>Možná ho dostala opice.</p>
<p>Když pak zaslechl práskání z výfuku a rachocení vetešníkova vozu, sebral odvahu, popadl opici z poličky, kde stála ode dne máminy smrti (neodvážil se jí až do té chvíle dotknout, dokonce ji ani hodit zpátky do kumbálu), a seběhl s ní po schodech. Ani Bill, ani teta Ida ho neviděli. Na sudu plném rozbitých suvenýrů a plesnivých knih stála krabice od krmení pro kočky s podobným obsahem. Hal mrštil opicí zpátky do krabice, z níž původně pocházela, a v duchu ji hystericky vyzýval, ať začne břinkat činely (<emphasis>tak dělej, no dělej, jestli se nebojíš, NO DĚLEJ, TY MRCHO ZBABĚLÁ</emphasis>), ale opice se jen ledabyle opírala, jako kdyby čekala na autobus, a cenila zuby v tom svém děsivém vědoucím úsměvu.</p>
<p>Hal, malý kluk v manšestrákách a ošoupaných teniskách, se potom postavil opodál a sledoval, jak vetešník, Ital, který nosil na krku křížek a pohvizdoval si mezerou mezi zuby, nakládá krabice a sudy na korbu svého prastarého náklaďáku s dřevěnými sajtnami. Hal sledoval, jak zdvihá sud i s krabicí od krmení pro kočky; sledoval, jak opice zmizela na korbě náklaďáku; sledoval, jak vetešník nastupuje do kabiny, mocně smrká do dlaně, otírá si ji do červeného kapesníku velkého jako plachta, startuje řvoucí motor a z výfuku se zvedá mračno mastného namodralého dýmu; sledoval, jak vůz odjíždí. A spadl mu obrovský kámen ze srdce – úplně ho cítil. Dvakrát poskočil na místě, jak nejvýš uměl, s rozpaženýma rukama a dlaněmi otočenými od sebe, a kdyby ho v tu chvíli viděl někdo ze sousedů, nejspíš by jim to připadalo bezmála jako rouhání – <emphasis>proč tam ten kluk takhle poskakuje radostí </emphasis>(protože ta radost byla evidentní, poskakování radostí se nedá s ničím splést), říkali by si jistě, <emphasis>když jeho máma není ještě ani měsíc v hrobě?</emphasis></p>
<p>Poskakoval, protože se zbavil opice, zbavil se jí navždy.</p>
<p>Nebo si to přinejmenším v tu chvíli myslel.</p>
<p>Ani ne o tři měsíce později ho teta Ida poslala na půdu pro krabice s vánočními ozdobami, a jak je tam hledal a plazil se po kolenou, až si je celá zašpinil, najednou se znovu octil tváří v tvář opici, což ho překvapilo a vyděsilo tak, že se musel vší silou kousnout ze strany do ruky, aby nezačal křičet… nebo neomdlel a nesložil se jako špalek. Stála tam, zuby vyceněné, činely přichystané asi třicet centimetrů od sebe, jen spustit, ledabyle se opírala v jednom rohu krabice od krmení pro kočky, jako kdyby čekala na autobus, a jako by říkala: <emphasis>Myslel sis, že ses mě zbavil, co? Jenže zbavit se mě, to není žádná hračka, Hale. Já jsem si tě oblíbila, Hale. Byli jsme stvořeni jeden pro druhého, malý kluk a jeho malá opička, dva nejlepší kamarádi. A kdesi na jih odsud leží jeden přihlouplý italský vetešník ve vaně s nohami ve tvaru zvířecích tlap, oči mu lezou z důlků a z pusy mu napůl vypadla protéza, z pusy otevřené k výkřiku, vetešník, který páchne jako vyhořelá baterie. Schovával si mě pro svého vnuka, Hale, postavil si mě do koupelny na polici vedle mýdla, břitvy, pěny na holení a rádia, z kterého poslouchal Brooklyn Dodgers, a já začala břinkat a jeden z činelů praštil do toho starého rádia, a to se poroučelo do vany, a pak jsem se vydala za tebou, Hale, noc co noc jsem pochodovala po okreskách a zuby se mi leskly v měsíčním svitu a spousta lidí za mnou zůstala Mrtvá na místě činu. Přišla jsem za tebou, Hale, jsem tvůj vánoční dárek, tak mě natáhni, a kdopak to bude tentokrát? Bude to </emphasis><emphasis>Bill</emphasis><emphasis>? Bude to strejda Will? Budeš to ty, Hale? Budeš to ty?</emphasis></p>
<p>Hal začal couvat z půdy, mával před sebou rukama, třeštil oči a málem spadl ze schodů. Tetě Idě řekl, že ty vánoční ozdoby nikde nenašel – bylo to vůbec poprvé, kdy jí zalhal, a ona mu to hned viděla na očích, ale díkybohu se ho nezeptala, proč jí lže – a když o něco později přišel domů Bill, požádala <emphasis>jeho</emphasis>, ať je zkusí na půdě najít, a Bill je za chvíli přinesl. Když spolu potom zůstali sami, Bill na něj sykl, že je pitomec a že by nenašel vlastní zadek ani s baterkou. Hal neodpověděl. Byl bledý a zamlklý a ve večeři se jen nimral. A v noci se mu pak znovu zdálo o opici, o tom, jak jeden z jejích činelů udeřil do rádia, právě když z něj Dean Martin broukal When the múúúún hits jóóór ááájs like a big pizza páááj, <emphasis>dets amóóóre</emphasis>, a rádio se překotilo do vany a opice se usmívala a tloukla o sebe činely, <emphasis>BŘINK </emphasis>a <emphasis>BŘINK </emphasis>a <emphasis>BŘINK</emphasis>; jenže když vodou v té vaně začal probíjet elektrický proud, neležel v ní ten starý vetešník.</p>
<p>Ležel v ní on sám.</p>
<p>Hal se synem slezli po svahu za domem k loděnici, která čněla nad vodu na starých kůlech. Hal nesl v pravé ruce cestovní tašku. V hrdle měl vyprahlo a v uších mu zněl nepřirozeně vysoký pištivý tón. Taška byla hodně těžká.</p>
<p>Postavil ji na zem. „Nedotýkej se toho,“ řekl. Nahmatal v kapse klíče, které mu dal Bill, a našel mezi jeden s úhledným nápisem ČLUNY na lepicí pásce.</p>
<p>Bylo jasno, chladno a větrno, nebe průzračně modré. Listí ze stromů, které se nashromáždilo na březích jezera, se zabarvilo do všech podzimních odstínů, od krvavě rudé do sytě žluté jako na školních autobusech. Listy šeptaly ve větru. Točily se ve vírech kolem Peteyho tenisek a Hal v tom větru cítil blížící se listopad, a hned za jeho zády zimu.</p>
<p>Klíč se otočil ve visacím zámku a Hal rozevřel obě křídla dveří dokořán. Všechno si tu dokonale pamatoval; ani se nepotřeboval dívat a skopl dřevěný špalek, kterým se dveře zajišťovaly. Uvnitř to vonělo létem: plachtovina a lakované dřevo, pozůstatky tepla nabitého životem.</p>
<p>Ještě pořád tu byla pramice strejdy Willa, vesla pečlivě složená v lodi, jako by do ní, s rybářským prutem a dvěma šestibaleními piva, naposledy usedl někdy včera odpoledne. Bill i Hal často strejdu Willa na ryby doprovázeli, ale nikdy ne oba dohromady. Strejda Will tvrdil, že pramice je pro tři moc malá. Červený lem, který strejda Will natíral každé jaro znovu, už vybledl a barva se loupala, a na přídi pavouci natahali své hedvábí.</p>
<p>Hal se do pramice opřel a stáhl ji z rampy na oblázkovou pláž. Rybářské vyjížďky na jezero pokládal za jedny z nejhezčích zážitků svého dětství u strejdy Willa a tety Idy. A tušil, že pro Billa znamenaly totéž, co pro něj. Strejda Will býval většinou spíš zamlklý, ale jakmile se pramice usadila na místě, které se mu líbilo, většinou nějakých šedesát sedmdesát metrů od břehu, jakmile nahodil pruty a splávky se pohupovaly na hladině, otevřel jedno pivo pro sebe a jedno pro Hala (který zřídka vypil víc než polovinu té jedné plechovky, kterou mu strejda Will povoloval – vždy s rituálním napomenutím, že teta Ida se o tom nesmí nikdy dozvědět, protože „by mě odstřelila jak psa, kamaráde, kdyby věděla, že vás tady učím chlastat“) a rozpovídal se. Vyprávěl historky, odpovídal na otázky, napichoval Halovi na háček novou návnadu, kdykoli to bylo třeba; a pramice volně plula po hladině, kam ji vítr a mírný proud nesly.</p>
<p>„Proč nikdy nejedeme až doprostředka, strejdo Wille?“ zeptal se jednou Hal.</p>
<p>„Podívej se tuhle na druhou stranu,“ odpověděl mu strejda Will.</p>
<p>Hal se podíval. Viděl modrou vodu a svůj vlasec, který mizel v černé hlubině.</p>
<p>„Právě se díváš na nejhlubší část Crystal Lake,“ vysvětlil mu strejda Will, zmačkal v pěsti prázdnou plechovku od piva a druhou rukou se natáhl pro novou. „Třicet metrů, ani o coul míň. Někde tam dole je studebaker Amose Culligana. Pitomec, vyjel s ním na jezero už v prosinci, ještě než se udělal pořádný led. Měl štěstí, že tam nezůstal taky. To auto už nikdy nikdo nevytáhne, ani ho nikdo neuvidí dřív, než se ozvou trubky Posledního soudu. Jo, jo, jezero je v těchhle místech potvora hluboká. A berou tady ty největší kusy, Hale. Není potřeba jezdit dál. Ukaž, podíváme se, jak vypadá tvoje žížala. Vytáhni tu potvoru ven.“</p>
<p>Hal ji vytáhl a zatímco mu strejda Will navlékal na háček čerstvou žížalu ze staré plechovky od oleje, do které je sbírali, Hal fascinovaně upíral zrak do vody a snažil se tam někde zahlédnout starého studebakera Amose Culligana, celého prorezlého a se závojem řas ve staženém okýnku, kudy se Amos na poslední chvíli dostal ven, a s dalšími řasami rozvěšenými na volantu jako tlející věnec a taky na zpětném zrcátku, kde se v proudu pohupují ze strany na stranu jako prapodivný zelený růženec. Ale viděl jen modř, která zvolna přecházela do černé, a obrys žížaly strejdy Willa, s háčkem umně skrytým v záhybech těla, visela tam uprostřed nicoty, uprostřed svého vlastního světa mezi sloupci slunečních paprsků. Hal měl na okamžik závratný pocit, jako by se vznášel nad mocným vírem, a musel na chvíli zavřít oči, aby se mu přestala točit hlava. Vzpomínal si, že ten den vypil svou plechovku piva až do dna.</p>
<p><emphasis>…</emphasis><emphasis>nejhlubší část Crystal Lake</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> třicet metrů, ani o coul míň.</emphasis></p>
<p>Na chvíli se zastavil, oddechoval a zadíval se na Peteyho, který ho dosud nervózně pozoroval. „Chceš pomoct, tati?“</p>
<p>„Za chviličku.“</p>
<p>Znovu popadl dech a odtáhl pramici přes úzký pás písku až k vodě. V písku po ní zůstala pěšinka. Barva se sice loupala, ale loď byla celou dobu pod střechou a zdála se v pořádku.</p>
<p>Když jezdili se strejdou Willem na ryby, strejda Will vždycky stáhl pramici z rampy, a když byla příď na vodě, nalezl do lodi, vzal jedno veslo, aby se měl čím odpichovat, a řekl: „Zatlač, Hale… koukej pořádně ohnout hřbet!“</p>
<p>„Podej mi sem tu tašku, Petey, a pak zatlač,“ řekl. A s pousmáním dodal: „Koukej pořádně ohnout hřbet.“</p>
<p>Petey jeho úsměv neopětoval. „Pojedu s tebou, tati?“</p>
<p>„Tentokrát ne. Někdy jindy tě vezmu na ryby, ale… tentokrát ne.“</p>
<p>Petey zaváhal. Vítr mu načechral hnědé vlasy a kolem ramen mu zavířilo pár žlutých listů, suchých a šustivých. Snesly na u břehu na hladinu a začaly se na ní pohupovat jako miniaturní loďky.</p>
<p>„Měl jsi je něčím obalit,“ prohodil tiše.</p>
<p>„Co?“ Ale tušil, o čem Petey mluví.</p>
<p>„Ty činely. Obalit je vatou a zalepit. Aby nemohla… vydávat ten zvuk.“</p>
<p>Hal si zničehonic vybavil, jak k němu běžela Daisy – ne, neběžela, přímo se hnala – a jak jí najednou z obou očí vytryskla proudem krev, až jí smáčela celou náprsenku a pokropila zem ve stodole, jak se pod ní podlomily přední nohy… a jak v tom poklidném, deštivém jarním dnu zaslechl právě tenhle zvuk, ne tlumeně, ale překvapivě jasně, přestože půda, odkud se ozýval, byla dobrých patnáct metrů daleko: <emphasis>Břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink!</emphasis></p>
<p>Začal hystericky křičet a upustil celou náruč dříví, které nesl na zátop. Rozběhl se do kuchyně pro strejdu Willa, který právě snídal míchaná vejce s toustem a ještě ani neměl kšandy přes ramena.</p>
<p><emphasis>Byla to už stará fena, Hale</emphasis>, vysvětlil mu strejda Will se strhanou a nešťastnou tváří – sám v tu chvíli vypadal hodně staře. <emphasis>Bylo jí dvanáct let, to je na psa hodně. Nesmíš se kvůli ní trápit, to by Daisy určitě mrzel</emphasis><emphasis>o.</emphasis></p>
<p><emphasis>Stáří</emphasis>, opakoval po strejdovi veterinář, ale vypadal trochu nesvůj, protože psi většinou na takhle prudké krvácení do mozku neumírají, ani ve dvanácti letech („Jako kdyby jí někdo v hlavě odpálil petardu,“ komentoval to veterinář, když strejda Will za stodolou kopal hrob – nedaleko místa, kde roku 1950 pohřbil Daisynu matku –, „v životě jsem takovou věc neviděl, Wille.“).</p>
<p>A později, i když polomrtvý strachy, vyšplhal Hal na půdu.</p>
<p><emphasis>Ahoj, Hale, jak se vede? </emphasis>usmívala se na něj opice z tmavého kouta. Činely měla připravené, roztažené asi třicet centimetrů od sebe. Polštář, který mezi ně Hal strčil, teď ležel až na druhé straně půdy. Něco – nějaká síla – ho odmrštilo tak prudce, že se protrhl a lezlo z něj peří. Na <emphasis>Daisy už nemysli</emphasis>, šeptala mu opice v hlavě a upírala své lesklé, oříškově hnědé oči přímo do těch jeho velkých modrých. Na <emphasis>Daisy už nemysli, Hale, byla stará, i veterinář to říkal, a mimochodem, viděl jsi, jak jí vystříkla krev z očí, Hale? Natáhni mě, Hale. Natáhni mě, budeme si hrát, a kdo to bude te</emphasis><emphasis>ntokrát, Hale? Budeš to ty?</emphasis></p>
<p>A když se probral, už se jako zhypnotizovaný plazil k opici. Už natahoval ruku ke klíčku. Okamžitě se dal po čtyřech na ústup, tak bezhlavě, že málem spadl ze schodů – zachránilo ho asi jen to, že bylo schodiště tak úzké. Z hrdla se mu dralo tiché kňučení.</p>
<p>Teď seděl v pramici a díval se na Peteyho. „Cpát jí něco mezi činely by nijak nepomohlo,“ řekl. „Jednou jsem to zkoušel.“</p>
<p>Petey se nervózně podíval na cestovní tašku. „A co se tehdy stalo, tati?“</p>
<p>„O tom bych teď nerad mluvil,“ odpověděl Hal, „a myslím, že bys to ani nechtěl slyšet. Tak šup, odstrč mě.“</p>
<p>Petey se opřel do pramice a záď zachřoupala po písku. Hal zapíchl veslo do dna a najednou cítil, že se nadobro odpoutal od země, loďka pomaličku plula kupředu, konečně, po tolika letech na souši, a pohupovala se na vlnkách. Hal vytáhl z lodi i druhé veslo a obě zacvakl do vidlic.</p>
<p>„Dávej pozor, tati,“ zavolal za ním Petey.</p>
<p>„Za chvíli jsem zpátky,“ slíbil Hal, když mu ale padl zrak na cestovní tašku, trochu o tom zapochyboval.</p>
<p>Předklonil se a opřel se do vesel. Ihned se ozvala důvěrně známá bolest v kříži a mezi lopatkami. Břeh se vzdaloval. Petey těsně u vody jako nějakým kouzlem vypadal znovu na osm, na šest, na čtyři. Zacláněl si oči dětskou ručičkou.</p>
<p>Hal se sice řídil podle břehu, ale jen v hrubých rysech, nechtěl si ho prohlížet příliš podrobně. Bylo to už bezmála patnáct let, a kdyby začal břeh zkoumat podrobněji, brzy by nad vším známým převážilo všechno to nové a ztratil by se. Slunce se mu opíralo do zad a Hal se začínal potit. Podíval se na cestovní tašku a na okamžik vypadl z rytmu. Taška jako by se… jako by se nadouvala. Začal veslovat rychleji.</p>
<p>Nápory větru mu osušovaly pot a ochlazovaly kůži. Příď loďky se zvedala a klesala a při každém zhoupnutí plácla o hladinu a rozdělila vodu do dvou proudů. Nezvedl se během poslední minuty nějak silný vítr? A nevolá na něj něco Petey? Ano. Hal mu ovšem v tom větru nerozuměl. Ale na tom nezáleželo. Nezáleželo teď na ničem krom toho, aby se zbavil opice na další dvacet let – nebo</p>
<p><emphasis>(prosím Bože dej aí navždy)</emphasis></p>
<p>snad navždy.</p>
<p>Pramice se zhoupla. Hal se ohlédl doleva a uviděl maličké bílé čepičky vln. Podíval se zpátky ke břehu, a už viděl Lovecký výběžek a rozpadlé trosky na místě, kde za jejich klukovských let stávala Burdonovic loděnice. Už byl skoro tam. Už byl skoro nad místem, kde se jednoho dávného prosincového dne probořil ledem proslulý studebaker Amose Culligana. Už byl skoro nad nejhlubší částí jezera.</p>
<p>Petey na něj něco volal; volal a ukazoval. Hal mu pořád nerozuměl. Pramice se pohupovala na vlnkách, uhánějící příď při každém plácnutí o hladinu zvedala oblaka jemné tříště. V jednom z nich zazářila miniaturní duha a hned se zase rozplynula. Po hladině se proháněly skvrny světla a stínů a vlny už nebyly tak mírné; bílé čepičky povyrostly. Pot se proměnil v husí kůži a vodní tříšť mu promočila záda bundy. Zamračeně vesloval dál, pohledem přeskakoval ze břehu na cestovní tašku a zpět. Loďka se znovu zhoupla na vlně, tentokrát tak vysoko, že levým veslem promáchl ve vzduchu.</p>
<p>Petey ukazoval na oblohu, jeho volání už se proměnilo v téměř neslyšitelné šveholení ve větru.</p>
<p>Hal se ohlédl přes rameno.</p>
<p>Přes jezero se hnala vlna za vlnou. Voda získala temně modrou barvu protkanou jasně bílými švy. Po hladině se směrem k pramici blížil jakýsi stín. Jeho tvar byl Halovi povědomý, děsivě povědomý, a když zvedl oči k nebi, vydral se mu ze staženého hrdla výkřik.</p>
<p>Slunce se schovávalo za mrakem a zdůrazňovalo jeho nahrbený, poněkud neurčitý obrys se dvěma zlatavými, proti sobě obrácenými půlměsíci. Na jednom konci zely v mraku dva kruhové otvory, jimiž pronikaly dva sloupce slunečních paprsků.</p>
<p>Když mrak míjel nad lodí, rozezněly se v cestovní tašce velice zřetelně činely opice. <emphasis>Břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink, tentokrát to budeš ty, Hale, konečně to budeš ty, jsi nad nejhlubší částí jezera a jsi na řadě, jsi na řadě, jsi na řadě</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Všechny orientační body na břehu zapadly na své místo. Někde tady dole ležely rezavějící kosti studebakera Amose Culligana, tady braly ty největší kusy, sem se potřeboval dostat.</p>
<p>Hal jedním rychlým trhnutím přetočil vesla ve vidlicích a položil je do lodi, předklonil se, vůbec nevnímal divoké houpání lodi a popadl cestovní tašku. Činely pokračovaly ve své zběsilé, pohanské muzice; boční stěny tašky se roztahovaly, jako kdyby dýchala.</p>
<p>„<emphasis>Jsme tad</emphasis><emphasis>y, ty potvoro!</emphasis>“ zvolal Hal. „<emphasis>JSME TADY!</emphasis>“</p>
<p>Hodil tašku do vody.</p>
<p>Rychle klesala ke dnu. Chvíli ji ještě viděl, boční stěny se vlnily a po celý ten nekonečný okamžik <emphasis>pořád ještě slyšel břinkání činelů. </emphasis>A potom jako by se černé vody prosvětlily a on dohlédl až do těch děsivých hlubin, kam se stahovaly ty velké kusy; byl tam studebaker Amose Culligana a za slizkým volantem seděla Halova máma, usměvavá kostra, jíž z jednoho prázdného očního důlku bez zájmu vykukoval jezerní okoun. Vedle se ve vodě vznášeli strejda Will s tetou Idou a tetiny šedé vlasy vlály vzhůru k cestovní tašce, která padala a padala, točila se dokola a táhla se za ní řada stříbrných bublinek: <emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>břink</emphasis>…</p>
<p>Hal plácl vesla zpátky do vody, odřel si u toho klouby na prstech do krve (<emphasis>a </emphasis><emphasis>proboha zadní sedačka studebakeru Amose Culligana je plná mrtvých dětí! Charlie Silverman</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Johnny McCabe</emphasis><emphasis>…</emphasis>) a začal pramici otáčet ke břehu.</p>
<p>Vtom se mu mezi chodidly ozvalo prásknutí jako z pistole a mezi dvěma prkny začala do lodi protékat čirá voda. Pramice byla stará; dřevo se nepochybně trochu scvrklo; byla to jen malá prasklinka. Ale když odrážel od břehu, tak tam ještě nebyla. To by odpřísáhl.</p>
<p>Břeh a jezero si v jeho zorném poli vyměnily místa. Peteyho měl teď za zády. Nad hlavou se mu rozpadal ten odporný opičí mrak. Hal se opřel do vesel. Dvacet vteřin stačilo, aby pochopil, že vesluje o život. Nebyl nijak zvlášť zdatný plavec, a i kdyby byl, šlo by mu v těchhle rozbouřených vodách o krk.</p>
<p>Pak se s týmž prásknutím jako prve rozevřela škvíra mezi dalšími dvěma prkny. Do loďky se začalo hrnout víc vody a smáčet mu boty. Krom toho zaslechl mnohem tišší, jakoby kovové praskání, a pochopil, že to jsou lámající se hřebíky. Vtom se odlomila jedna z vidlic na vesla a odletěla do vody – vypadne snad i samotný čep?</p>
<p>Vítr mu teď foukal do zad, jako by se ho snažil zpomalit, nebo ho přímo odtlačit doprostřed jezera. Měl hrozný strach, ale i přesto ho přepadalo přímo bláznivé rozjaření. Tentokrát byla opice pryč nadobro. Věděl to. Ať už to s ním dopadne jakkoli, opice se nevrátí, aby kazila život Dennisovi nebo Peteymu. Opice byla pryč, možná ležela přímo na střeše studebakera Amose Culligana na dně Crystal Lake. Byla pryč navždycky.</p>
<p>Vesloval, předkláněl se a zabíral k sobě. Znovu se ozvalo to praskání lodních prken a zrezivělá plechovka od oleje, která ležela v přídi pramice, už plavala dobře v osmi centimetrech vody. Halovi do tváře narážela vodní tříšť. Po dalším hlasitém prasknutí se přední lavička rozlomila na dva kusy a odplula ke staré plechovce na žížaly. Z levého boku pramice se odlomilo celé prkno, a po něm hned další napravo, jen těsně nad hladinou. Hal se opíral do vesel. Chraplavě oddechoval, ústa měl vyschlá a rozpálená a v hrdle už cítil měděnou pachuť vyčerpání. Zpocené vlasy mu vlály ve větru.</p>
<p>Teď se začínala tvořit obrovská zubatá prasklina přímo na dně pramice, dřevo cik cak praskalo dál a dál, mezi Halovýma nohama až na samou příď lodi. Dovnitř se valila voda; Hal ji měl po kotníky, pak do půli lýtek. Vesloval, ale loďka už se ke břehu spíš jen plazila. Neodvažoval se ohlédnout, aby zjistil, kolik mu ještě zbývá.</p>
<p>Uvolnilo se další prkno. Z hlavní praskliny uprostřed pramice se jako větve na stromě začínaly rozbíhat vedlejší prasklinky. Dovnitř se valila voda.</p>
<p>Zabíral jako na veslařské regatě, funěl, jak se mu nedostával dech. Zabral jednou… dvakrát… a při třetím záběru se vytrhly oba čepy. O jedno veslo přišel, ale druhé udržel. Vstal a snažil se odpichovat alespoň tím jedním. Loďka se zhoupla, málem se převrátila a Hal si tvrdě kecnul zpátky na sedačku.</p>
<p>O chvíli později se odlomila další prkna, sedačka se propadla a on zůstal ležet v nečekaně studené vodě, která už vyplňovala celé dno pramice. Pokusil se zvednout na kolena a hlavou mu bleskla zoufalá myšlenka: <emphasis>Petey tohle nesmí vidět, jeho táta se mu nesmí utopit přímo před očima, budeš plavat, klidně čubičkou, když to nepůjde jinak, ale budeš plavat, musíš se nějak</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p>Ozvalo se další prásknutí – téměř jako výstřel –, a už zabíral rukama, plaval ke břehu, jako nikdy v životě neplaval… a břeh byl úžasně blízko. O minutu později už stál jen po pás ve vodě, pouhých pět metrů od pláže.</p>
<p>Petey s nataženýma rukama cákal k němu, brečel a smál se najednou. Hal se pokusil udělat další krok a zavrávoral. Petey, jemuž voda sahala až po prsa, zavrávoral také.</p>
<p>Chytili se jeden druhého.</p>
<p>Hal sice ještě pořádně nepopadl dech, ale i tak zvedl chlapce do náruče a odnesl ho na pláž, kde se oba svalili na zem a hlasitě oddechovali.</p>
<p>„Tati? Je pryč? Ta ošklivá opice?“</p>
<p>„Ano. Myslím, že je. Tentokrát navždycky.“</p>
<p>„Loď se celá rozpadla. Rozpadla se kolem tebe.“</p>
<p>Hal se zadíval na prkna, která se volně pohupovala na hladině asi patnáct metrů od břehu. Vůbec nepřipomínala tu pevnou, ručně dělanou pramici, kterou před chvíli vytáhl zpod střechy.</p>
<p>„To nevadí,“ vydechl a opřel se o lokty. Zavřel oči a nastavil tvář hřejivému slunci.</p>
<p>„Viděl jsi ten mrak?“ zašeptal Petey.</p>
<p>„Ano. Ale teď už ho nevidím… ty ho vidíš?“</p>
<p>Zadívali se na nebe. Tu a tam plulo pár bílých chomáčků, ale černý mrak nikde. Byla pryč, přesně jak říkal.</p>
<p>Hal vytáhl Peteyho na nohy. „Nahoře v domě jsou určitě nějaké ručníky. Pojď.“ Ale zarazil se a zahleděl se na syna. „Neměl ses do té vody takhle pouštět, mohlo se ti něco stát.“</p>
<p>Petey si ho vážně prohlížel. „Byl jsi statečný, tati.“</p>
<p>„Vážně?“ Na statečnost vůbec nepomyslel. Jen na strach. Ten strach byl tak obrovský, že přes něj necítil nic jiného. Pokud v sobě vůbec něco jiného měl. „Pojď, Pete.“</p>
<p>„Co řekneme mámě?“</p>
<p>Hal se usmál. „To nevím, kamaráde. Ale něco vymyslíme.“</p>
<p>Znovu se zarazil a ještě jednou se zahleděl na plovoucí prkna. Jezero se opět uklidnilo, hladinu čeřily jen nepatrné vlnky. Náhle si tam na vodě představil letní turisty, úplně neznámé lidi – možná otce se synem, kteří se vypravili na velké kusy. <emphasis>Něco mám, </emphasis><emphasis>tati</emphasis><emphasis>! </emphasis>volá syn. <emphasis>Tak tahej, ať se podíváme, co to je</emphasis>, odpoví otec a z hlubin se vynoří, s řasami na činelech, zuby vyceněné do toho děsivého úsměvu na uvítanou… opice.</p>
<p>Otřásl se – ale to si s ním jen zahrávala jeho fantazie.</p>
<p>„Pojď,“ řekl ještě jednou Peteymu a vykročili po pěšině mezi planoucími říjnovými stromy nahoru k domu.</p>
<p><emphasis>Z deníku </emphasis>The Bridgton News</p>
<p><emphasis>24. října 1980</emphasis></p>
<p>ZÁHADA MRTVÝCH RYB</p>
<p>Betsy Moriartyová</p>
<p>STOVKY mrtvých ryb byly koncem minulého týdne nalezeny břichem vzhůru na hladině Crystal Lake v sousedním okrese Casco. Vzhledem k vodním proudům v jezeře se obtížně odhaduje, kde k hromadnému úhynu došlo, ale patrně se tak stalo někde v okolí Loveckého výběžku. Mezi mrtvými rybami se vyskytovaly všechny druhy běžné v těchto vodách: štiky, kapři, slunečnice, sumečci a pstruzi, dokonce i jeden na břeh vyplavený losos. Rybářské a lovecké spolky nenacházejí žádné vysvětlení…</p><empty-line /><empty-line /><p>I povstal Kain</p>
<p>Garrish vešel ze slunného květnového dne do chladného stínu studentských kolejí. Očím chvíli trvalo, než si přivykly, a Bobr Harry pro něj proto byl v první chvíli jen nehmotným hlasem odkudsi z šera.</p>
<p>„Ty vole, to byl nářez, co?“ zahalekal Bobr. „Ty vole, todle byl jako fakt drsnej nářez.“</p>
<p>„Jo,“ přikývl Garrish. „Bylo to těžký.“</p>
<p>Teď už si oči Bobra našly. Nípal si uhry na čele a tváře pod očima se mu leskly potem. Na nohou měl sandály a na sobě tričko s číslem 69 a s plackou, na které stálo Šmoulové jsou buzíci. Pak se v šeru znovu objevily jeho obří řezáky.</p>
<p>„Chtěl jsem si to zapsat až na leden,“ prohlásil Bobr. „Pořád jsem si říkal, ať si to zapíšu, dokud je čas. Jenže pak bylo najednou po zápisu a buď jsem to musel jít risknout, nebo si rovnou nechat dát nezapočteno. Myslím, že jsem to neudělal, Curte. Upřímně, myslím, že ne.“</p>
<p>V rohu u poštovních schránek stála správkyně kolejí. Byla to neuvěřitelně vysoká žena a trochu se podobala Rudolphu Valentinovi. Jednou rukou se snažila zastrčit vyklouzlé ramínko podprsenky zpátky do propoceného podpaží a druhou připichovala na nástěnku odhlašovací formulář.</p>
<p>„Bylo to těžký,“ zopakoval Garrish.</p>
<p>„Chtěl jsem ti poslat lístek, jestli bys mi nenapsal ňáký odpovědi, ale netroufnul jsem si, protože upřímně, ten chlap má oči jak ostříž. Ale ty asi dostaneš zajedna, ne?“</p>
<p>„Myslím, že jsem to taky neudělal,“ odpověděl Garrish.</p>
<p>Bobr zalapal po dechu. „Ty že jsi to <emphasis>neudělal</emphasis>? Ty že jsi –“</p>
<p>„Hele, jdu si dát sprchu, oukej?“</p>
<p>„Jasný, Curte. Jasný. Byl to tvůj poslední zápočet?“</p>
<p>„Jo,“ řekl Garrish. „To byl můj poslední zápočet.“</p>
<p>Garrish přešel přes vestibul, prošel dveřmi a začal stoupat nahoru. Schodiště páchlo jako sportovní suspenzor. Ty samé schody jako vždycky. Pokoj měl v pátém patře.</p>
<p>Prošel kolem něj Quinn a ten druhý idiot ze třetího, ten s chlupatýma nohama. Házeli si softballovým míčkem. Mezi čtvrtým a pátým potkal nějakého prcka v brýlích s kostěnou obroučkou a se statečně rašící bradkou. Na prsou držel matematická skripta, jako by to byla Bible, a rty ševelily růženec logaritmů. Oči měl prázdné jako školní tabule.</p>
<p>Garrish se zastavil a ohlédl se za ním, napadlo ho, jestli by mu nebylo líp na onom světě, ale z prcka už byl jen poskakující, mizející stín na zdi. Naposledy poskočil a byl pryč. Garrish došel do pětky a zamířil chodbou ke svému pokoji. Čurbes odjel předevčírem. Čtyři zápočty během tří dnů, díky, madam, a já padám. Čurbes si to holt uměl zařídit. Nechal tu po sobě jen plakáty holek na zdi, dvě špinavé ponožky, každou z jiného páru, a keramickou parodii Rodinova <emphasis>Myslitele </emphasis>usazeného na záchodové míse.</p>
<p>Garrish zastrčil klíč do zámku a otočil jím.</p>
<p>„Curte! Hej, Curte!“</p>
<p>Po chodbě se blížil Rollins, debilní správce patra, který děkanovi napráskal, že Jimmy Brody pil na pokoji alkohol. Byl vysoký, dobře stavěný, nakrátko ostříhaný, symetrický. Falešný zevnějšek.</p>
<p>„Chystáš se vystěhovat?“ zeptal se Rollins.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Nezapomeň vytřít podlahu a vyplnit formulář o poškozeném vybavení.“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Šoupnul jsem vám ho ve čtvrtek pod dveře, nebo ne?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Kdybych nebyl u sebe v pokoji, tak mi ho i s klíčem taky šoupni pod dveře.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Rollins mu stiskl pravici a dvakrát s ní svižně zapumpoval. Dlaň měl suchou, kůži hrubou, zrnitou. Bylo to jako třást si pravicí s hrstí soli.</p>
<p>„Užij si léto, chlape.“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Nepřepracuj se.“</p>
<p>„Kdepak.“</p>
<p>„Všeho s mírou.“</p>
<p>„S nikým jiným.“</p>
<p>Rollins se na okamžik zatvářil nechápavě, ale pak se zasmál. „Tak jo, měj se.“ Plácl Garrishe po rameni a pokračoval chodbou, jen se ještě zastavil u Rona Franea a řekl mu, ať si ztlumí ten kazeťák. Garrish si představil, jak Rollins leží ve škarpě a v očních důlcích se mu hemží červi. Rollinsovi by to bylo fuk. Červům taky. Když nesežereš svět, svět sežere tebe, a v obou případech je to v pořádku.</p>
<p>Garrish chvíli zamyšleně stál, sledoval Rollinse, dokud mu nezmizel z dohledu, a pak vešel do pokoje. Bez Čurbesovy chaotické změti všeho možného vypadal pokoj prázdně a sterilně. Neuspořádaná hromada odložených, odhozených, odhrnutých věcí, která bývala Čurbesovou postelí, byla teď oholená až na matraci (s několika fleky od spermatu). Ze zdi na něj shlížely dvě krásky z <emphasis>Playboye </emphasis>se zamrzlými dvourozměrnými vyzývavými pohledy.</p>
<p>Na Garrishově polovině pokoje se toho moc nezměnilo. Měl vždycky uklizeno, jako by nebydlel na koleji, ale v kasárnách; kdybyste na jeho peřinu upustili čtvrťák, odrazil by se. Jeho pořádkumilovnost lezla Čurbesovi na nervy. Studoval anglistiku a měl vytříbený cit pro jazyk. Říkal Garrishovi škatulkář. Na zdi nad Garrishovou postelí neviselo nic kromě velké fotky Humphreyho Bogarta, kterou sehnal v univerzitním knihkupectví. Bogie držel v obou rukou automatické pistole a měl šle. Čurbes tvrdil, že pistole a kšandy jsou symboly impotence. Garrish pochyboval, že by byl Bogie impotentní, i když o něm nikdy nic nečetl.</p>
<p>Došel ke skříni, odemkl ji a vytáhl velkou magnumku ráže .352 s pažbou z ořechového dřeva, kterou mu táta, metodistický pastor, koupil k Vánocům. V březnu si k ní pak sám přikoupil teleskopické hledí.</p>
<p>Na pokoji samozřejmě nikdo zbraň mít nesměl, ani loveckou pušku, ale nijak přísně se to nekontrolovalo. Vyzvedl si ji předešlého dne z univerzitní úschovny na padělaný výdejový lístek. Uložil ji do nepromokavého koženého pouzdra a nechal ji v lese za hřištěm na americký fotbal. Kolem třetí ráno si pro ni pak došel a snadno ji pronesl spící kolejí až do svého pokoje.</p>
<p>Posadil se na postel, položil si pušku na klín a chvíli brečel. <emphasis>Myslitel </emphasis>na záchodové míse z něj nespouštěl zrak. Garrish odložil pušku na postel, přešel přes pokoj a srazil sošku z Čurbesova stolu. Dopadla na podlahu a roztříštila se. Někdo zaklepal na dveře.</p>
<p>Garrish strčil pušku pod postel. „Dále.“</p>
<p>Byl to Bailey, jen v trenkách. V pupku mu držel chuchvalec zmuchlaných nití. Bailey neměl žádnou budoucnost. Časem si vezme nějakou pitomou káču a budou spolu mít kupu pitomých dětí. Pak umře na rakovinu nebo možná na selhání ledvin.</p>
<p>„Tak co ten poslední zápich z chemie, Curte?“</p>
<p>„V pohodě.“</p>
<p>„Hele, a nepůjčil bys mi poznámky? Jdu na to zejtra.“</p>
<p>„Ráno jsem je vyhodil s odpadem.“</p>
<p>„Sakra. Ty vole! To udělal Čurbes?“ Ukázal na pozůstatky <emphasis>Myslitele</emphasis>.</p>
<p>„Asi jo.“</p>
<p>„Ty vole, proč to udělal? Mně se to líbilo. Chtěl jsem to od něj koupit.“ Bailey měl ostré, jakoby krysí rysy. Trenky měl prosezené a na několika místech se páraly. Garrish si přesně dokázal představit, jak bude vypadat, až bude v kyslíkovém stanu umírat na rozedmu nebo něco podobného. Jak bude celý žlutý. Můžu tě zachránit, pomyslel si Garrish.</p>
<p>„Myslíš, že by mu vadilo, kdybych si vzal ty plakáty?“</p>
<p>„Myslím, že ne.“</p>
<p>„Fajn.“ Bailey přešel přes pokoj, opatrně se bosýma nohama vyhýbal keramickým střepům, a sundal ze zdi obě playmates. „Ten Bogart je taky dobrej. Nic moc kozy, ale stejně.“ Zadíval se na Garrishe a čekal, jestli se usměje. Když se Garrish neusmál, pokračoval: „Ale ty si ho stejně asi budeš chtít nechat, co?“</p>
<p>„Jo. Zrovna jsem se chystal do sprchy.“</p>
<p>„Jasně. Kdybysme se už neviděli, tak si užij léto, Curte.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Bailey zamířil ke dveřím, zadek trenek mu pleskal o kůži. U dveří se zastavil. „Zase všechny čtyři zápichy za semestr, Curte?“</p>
<p>„Nejmíň.“</p>
<p>„Dobrá práce. Tak čau příští rok.“</p>
<p>Vyšel na chodbu a zavřel za sebou. Garrish chvíli jen tak seděl na posteli, pak vytáhl pušku, rozebral ji a vyčistil. Přiložil si hlaveň k oku a zadíval se na ten maličký kroužek světla na konci. Hlaveň byla čistá. Znovu pušku složil.</p>
<p>Ve třetím šuplíku psacího stolu měl tři těžké krabičky nábojů značky Winchester. Položil je na parapet. Došel zamknout dveře a vrátil se k oknu. Vytáhl rolety.</p>
<p>Na prosluněném travnatém prostranství dole pod okny se procházela spousta studentů. Quinn a ten jeho idiotský kamarád splácali dohromady dva týmy na softball. Pobíhali sem a tam jako zmrzačení mravenci, kteří prchají z rozkopnutého mraveniště.</p>
<p>„Chceš něco slyšet?“ zeptal se Garrish Bogieho. „Bůh se naštval na Kaina, protože Kain si myslel, že je Bůh vegetarián. Jeho brácha měl víc rozumu. Bůh stvořil svět k obrazu svýmu, a když nesežereš svět, svět sežere tebe. A tak Kain povídá bráchovi: ‚Proč jsi mi to neřekl?’ A jeho brácha na to: ‚Proč jsi mě neposlouchal?’ A Kain povídá: ‚Fajn, tak poslouchám teď.’ No a tak zamorduje vlastního bratra a volá na Boha: ‚Haló, Bože! Chceš maso? Tady ho máš! Budeš si přát pečeni nebo žebírka nebo Ábelburgery nebo co?’ A Bůh mu povídá, ať se chystá, že začne tanec. No… co ty na to?“</p>
<p>Ale Bogie nic.</p>
<p>Garrish vytáhl okno a opřel se lokty o parapet tak, aby hlaveň nevyčuhovala ven na slunce. Podíval se do zaměřovače.</p>
<p>Uviděl v něm Carltonovu dívčí kolej na druhé straně prostranství. Carltonka byla obecně známější jako „psí bouda“. Přesunul vlasový kříž na velkou fordku na ulici. Nějaká blonďatá studentka v džínách a modrém tílku tam na chodníku krafala s matinkou, zatímco plešatý tatík, celý rudý v obličeji, nakládal dozadu kufry.</p>
<p>Někdo zaklepal na dveře.</p>
<p>Garrish čekal.</p>
<p>Další zaklepání.</p>
<p>„Curte? Dám ti za toho Bogarta padesát centů.“</p>
<p>Bailey.</p>
<p>Garrish neodpověděl. Studentka s matkou se něčemu smály, ani v nejmenším netušily, že mají v útrobách mikroby, kteří se tam krmí, dělí a množí. Pak se k nim přidal i tatík a stáli tam na slunci všichni tři, rodinný portrét v zaměřovači.</p>
<p>„Do prdele,“ zaklel Bailey a jeho bosé nohy odpleskaly chodbou.</p>
<p>Garrish stiskl spoušť.</p>
<p>Puška ho kopla do ramene. Přesně to pravé, tlumené kopnutí, které značí, že ji máte opřenou na tom správném místě. Blonďatá hlava smějící se dívky se rozprskla.</p>
<p>Matka se ještě chviličku smála, pak si zakryla pusu dlaní. A přes tu dlaň zaječela. Garrish do ní střelil. Dlaň i hlava zmizely ve výtrysku červené. Muž, který nakládal kufry, se dal nemotorně na útěk.</p>
<p>Garrish si ho našel a střelil ho do zad. Zvedl hlavu a chvíli se díval mimo zaměřovač. Quinn držel softballový míček a díval se na mozek té blondýny rozprsklý na značce zákaz parkování za jejím ležícím tělem. Quinn se nehýbal. Po celém prostranství stáli ztuhlí lidé, jako děti, které si hrají na sochy.</p>
<p>Někdo zabušil na dveře, pak zalomcoval klikou. „Curte? Jsi v pořádku, Curte? Myslím, že někdo –“</p>
<p>„Díky, Bože, za ten chléb náš vezdejší. Teď se nažerem!“ zvolal Garrish a vystřelil na Quinna. Místo lehkého stisknutí však za spoušť trhl a minul. Quinn se rozběhl. Žádný problém. Druhý výstřel ho nabral do krku a Quinn dobrých pět metrů popoletěl.</p>
<p>„<emphasis>Curt Garrish se chce zabít!</emphasis>“ ječel Bailey. „Rollinsi! Rollinsi! Dělej, pojď sem!“</p>
<p>Jeho kroky odezněly chodbou.</p>
<p>Venku už začínali brát nohy na ramena i ostatní. Garrish je slyšel křičet. Slyšel tiché dusání bot po chodnících.</p>
<p>Ohlédl se na Bogieho. Bogie držel své dvě pistole a hleděl skrz něj. Podíval se na střepy z <emphasis>Myslitele </emphasis>a napadlo ho, copak asi Čurbes dneska dělá, jestli spí, nebo kouká na televizi, nebo si někde dává do nosu. Sežer svět, Čurbesi, pomyslel si Garrish. Sežer ho do posledního sousta.</p>
<p>„Garrishi!“ Tentokrát to byl Rollins, zabušil na dveře. „Otevři, Garrishi!“</p>
<p>„Je zamčeno,“ funěl Bailey. „Vypadal mizerně, určitě se zabil, vím to.“</p>
<p>Garrish znovu vystrčil hlaveň z okna. Za keříkem se krčil nějaký kluk v kostkované košili s krátkými rukávy a se zoufalým soustředěním prohlížel okna kolejí. Chtěl se dát na útěk, Garrish to na něm viděl, ale nohy byly jako přikované na místě.</p>
<p>„Jdem se nažrat, Bože,“ zašeptal Garrish a stiskl spoušť.</p><empty-line /><empty-line /><p>Zkratka paní Toddové</p>
<p>„Hele, támhle jede Toddová,“ kývl jsem.</p>
<p>Homer Buckland sledoval, jak se k nám blíží malý jaguár, a přikývl. Žena za volantem zvedla ruku na pozdrav. Homer sklonil velkou hlavu s hustou hřívou, ale pozdrav neopětoval. Toddovi měli velkou letní chatu u Castle Lake a Homer se jim o ni odnepaměti staral. Měl jsem pocit, že druhou manželku Wortha Todda nesnáší stejně, jako měl tu první, ‘Phelii Toddovou, rád.</p>
<p>Seděli jsme tehdy – bylo to zhruba před dvěma lety – na lavičce před Bellovým obchodem s potravinami, já s pomerančovou limonádou, Homer se sklenicí minerálky. Byl říjen, což bývá v Castle Rocku období klidu. Spousta chat u jezera sice ještě o víkendech ožije, ale všechno to vtíravé, opilecké letní kamarádíčkování už je tou dobou za námi a na lovce s těmi jejich flintami a drahými sezónními loveckými lístky připnutými na oranžových čepicích je naopak ještě brzy. Úroda už je víceméně pod střechou. Noci jsou chladné, takže se dobře spí, ale staré klouby jako ty moje si ještě nestěžují. Nebe nad jezerem bývá v říjnu příjemné na pokoukání, jak po něm pomaličku plují ty velikánské bílé mraky; líbí se mi, jaká mají plochá břicha, trochu našedlá, jakoby předzvěstí západu slunce, a kolikrát vydržím celé minuty sledovat třpyt slunečních paprsků na hladině a vůbec mě to nenudí. Právě v říjnu, když takhle vysedávám na lavičce před Bellovými potravinami a pozoruju zdálky jezero, nejvíc lituju, že už nekouřím.</p>
<p>„Nejezdí tak rychle jako ‘Phelia,“ prohodil Homer. „Fakt jsem si kolikrát říkal, že na ženskou, která to umí za volantem takhle vosolit, má hrozně staromódní jméno.“</p>
<p>Letní dovolenkáři jako Toddovi nepřipadají stálým obyvatelům menších mainských měst ani zdaleka tak zajímaví, jak si sami rádi myslí. Usedlíci dávají přednost svým vlastním historkám o lásce a nenávisti a svým vlastním skandálům či drbům o skandálech. Když se tu zastřelil ten obchodník s textilem z Amesbury a Estonia Corbridgeová ho našla ještě s pistolí v pomalu tuhnoucích prstech, po týdnu už její vyprávění nikoho nezajímalo ani natolik, aby ji kvůli němu pozval na oběd. Zato smrt Joea Cambera, kterého zadávil jeho vlastní pes, se mezi místními rozebírá dodnes.</p>
<p>Ale na tom nesejde. Jen jsem chtěl říct, že my prostě závodíme na jiných tratích než oni. Dovolenkáři jsou klusáci; my ostatní, co přes týden nechodíme do práce v kravatě, jsme spíš mimochodníci. Přesto když v sedmdesátém třetím zmizela Ophelia Toddová, rozvířilo to mezi místními poměrně dost zájmu. Ophelia byla vážně hrozně hodná ženská a udělala toho pro město opravdu moc. Organizovala sbírku pro Sloanovu knihovnu, pomáhala zrenovovat památník obětem války a podobně. I když oni <emphasis>všichni </emphasis>dovolenkáři rádi organizují sbírky. Jen se před nimi zmíníte o veřejné sbírce, hned se jim rozzáří oči. Jen se před nimi zmíníte o veřejné sbírce, hned začnou ustavovat výbor, jmenovat tajemníky a domlouvat schůze. Baví je to. Sotva ale přijde řeč na <emphasis>čas, </emphasis>který bude třeba něčemu věnovat (pokud zrovna nepůjde o nějaký večírek spojený se zasedáním výboru), hned z nich veškeré nadšení vyprchá. Čas má pro dovolenkáře evidentně hodně vysokou cenu. Šetří si ho, a kdyby si ho mohli zavařovat do sklenic jako kompoty, určitě by to dělali. Ophelia Toddová byla na rozdíl od nich ochotná svůj čas něčemu věnovat – nejenže sháněla pro knihovnu peníze, ale klidně si tam šla i sednout k výdeji knih. Když bylo při čištění válečného památníku třeba vzít do ruky drátěnku a obětovat trochu potu, převlékla se ‘Phelia do montérek, uvázala si na hlavu šátek a pustila se do toho se všemi ženami, které přišly o syny ve třech různých válkách. A když děti potřebovaly vozit na letní plavání, každou chvíli jste na Landing Road zahlédli velký nablýskaný pickup Wortha Todda s kupou děcek na korbě. Byla to hodná ženská. Sice ne místní, ale hodná ženská. A když zmizela, tak o ní lidi měli starost. Ne že by hned truchlili, protože zmizení koneckonců není totéž co smrt. Není to, jako když něco odseknete řeznickým sekáčkem; spíš jako když vám něco pomalu stéká do dřezu a vy si uvědomíte, že je to pryč, až dávno potom, co to zmizelo.</p>
<p>„Jezdívala v mercedesu,“ odpověděl mi Homer na otázku, kterou jsem ani nepoložil. „Byl to dvousedadlovej sporťák. Todd jí ho koupil myslím někdy ve čtyřiašedesátým nebo pětašedesátým. Vzpomínáš si, jak vozila děcka k jezeru, celý ty roky, co měly ty kurzy plavání?“</p>
<p>„Jo, jo.“</p>
<p>„Nejezdila víc než šedesátkou, ani na chvíli nepustila z hlavy, koho má vzadu na korbě. Ale musely to pro ni bejt muka. Ta ženská jak kdyby měla v chodidle nalitý olovo a takhle vzadu v kotníku kuličkový ložisko.“</p>
<p>Dřív Homer o dovolenkářích, kterým se staral o chaty, nikdy nemluvil. Ale pak mu zemřela žena. Už je to pět let. Orala na svahu, traktor se převrátil a ona zůstala pod ním. Homera to hodně vzalo. Asi dva roky s ním nebyla řeč, než se z toho trochu sebral. Ale stejně ho to změnilo. Jako kdyby pořád čekal, kdy se stane něco dalšího. Když jste někdy před setměním jeli kolem jeho domku, viděli jste ho na verandě, jak tam bafá z dýmky, na zábradlí před ním stála sklenice minerálky, v očích se mu odrážel západ slunce, kouř z dýmky mu stoupal kolem hlavy a vás napadlo – nebo aspoň mě vždycky napadlo – <emphasis>Homer čeká, kdy se stane něco dalšího. </emphasis>Dělalo mi to mnohem větší starost, než bych si asi sám přiznal, a nakonec jsem dospěl k závěru, že si s tím dělám hlavu nejspíš proto, že já na jeho místě bych na nic dalšího nečekal, jako ženich, který se ráno ustrojí do obleku, chvíli si rovná kravatu a pak jen sedí v pokoji na posteli, dívá se střídavě na sebe do zrcadla a na hodiny na krbové římse a čeká, kdy bude jedenáct a začne svatba. Já na jeho místě bych nečekal, kdy se stane něco dalšího; já bych čekal, kdy se stane to poslední.</p>
<p>Ale během toho čekání – které skončilo, když se Homer o rok později odstěhoval do Vermontu – se občas rozpovídal o těch lidech. Přede mnou a před pár dalšími.</p>
<p>„Pokud vím, tak ani s manželem nikdy nejezdila nijak zvlášť rychle. Ale když vezla mě, tak se nikdy nebála předvíst, co ten její mercedes dovede.“</p>
<p>U pumpy zastavil nějaký chlap a začal tankovat. Auto měla massachusettskou poznávačku.</p>
<p>„Nebyl to žádnej z těchdle novejch sporťáků, co jezděj na bezolovnatej benzin a cuknou sebou pokaždý, když na to trochu šlápneš; bylo to starý žihadlo s tachometrem až do dvou set čtyřiceti. Mělo takovou divnou hnědou barvu a já se jí jednou zeptal, jak se tý barvě říká, a ona, že prej šampáňo. Tak to je ode dneška moje oblíbená, já na to, a ona se úplně složila smíchy. Mám rád ženský, který pochopěj fór i bez dlouhýho vysvětlování.“</p>
<p>Chlap u pumpy dotankoval.</p>
<p>„Pěkný odpoledne, pánové,“ pozdravil, když kolem nás procházel po schodech.</p>
<p>„Pěknej den i vám,“ řekl jsem, než zašel dovnitř.</p>
<p>„’Phelia pořád hledala nějaký zkratky,“ nenechal se vyrušit Homer. „Ta ženská byla do zkratek úplnej blázen. V životě jsem nikoho podobnýho nepotkal. Říkala, že když člověk ušetří vzdálenost, ušetří i čas. Povídala, že to bylo životní krédo jejího otce. Byl to obchodník, pořád někde na cestách, a ona hrozně ráda jezdila s ním. Vždycky prej hledal tu nejkratší cestu a ona to po něm podědila.</p>
<p>Jednou jsem se jí zeptal, jestli jí to nepřijde trochu postavený na hlavu – na jednu stranu tráví čas pucováním tý starý sochy na náměstí a vozí mrňata na plavání, místo aby hrála tenis nebo se cachtala v bazénu a nasávala jako všichni normální dovolenkáři, a na druhou stranu je tak posedlá nějakou čtvrthodinkou, kterou by mohla ušetřit na cestě odsud do Freyburgu, že kvůli tomu možná ani v noci nespí. Prostě mi přišlo, že ty dvě věci moc neštymujou, chápeš. A ona se na mě jenom podívala a povídá: ‚Ráda jsem někomu užitečná, Homere. A taky ráda řídím – přinejmenším někdy, když to aspoň trochu stojí za to –, ale vadí mi, kolik to sežere času. To máte jako se zašíváním – někdy si člověk vyhraje s ozdobným stehem, a jindy to odbyde, hlavně aby už to bylo. Rozumíte mi?’</p>
<p>,Asi jo, paní Toddová,’ odpověděl jsem trochu nejistě.</p>
<p>,Kdyby mě sezení za volantem bavilo úplně vždycky, hledala bych místo zkratek prodlužovačky,’ řekla a polechtala mi tím bránici tak, že jsem se musel zasmát.“</p>
<p>Z obchodu se vynořil ten chlápek z Massachusetts. V jedné ruce nesl šestibalení piva a v druhé nějaké losy.</p>
<p>„Užijte si víkend,“ řekl mu Homer.</p>
<p>„To já vždycky,“ odpověděl chlápek z Massachusetts. „Škoda že tady nemůžu žít celej rok.“</p>
<p>„No, my to tady pohlídáme, než se zas budete moct vrátit,“ prohlásil Homer a chlápek se zasmál.</p>
<p>Sledovali jsme, jak ta massachusettská poznávačka mizí v dáli. Byla zelená. Moje Marcy tvrdí, že zelené dává dopravní inspektorát v Massachusetts jen těm řidičům, kteří v tom splašeném, divokém státě vydrží jezdit dva roky bez nehody. Kdo se vybourá, tomu prý dají červenou, aby ostatní věděli, že si mají dát pozor, když ho uvidí uhánět po silnici.</p>
<p>„Oba dva byli z Maine,“ prohodil Homer, jako kdyby mu to ten chlápek z Massachusetts zrovna připomněl.</p>
<p>„Jo, to jsem myslím věděl,“ přikývl jsem.</p>
<p>„Toddovi jsou asi jediný ptáci, který na zimu odlítaj na sever. Ale myslím, že ta nová z lítání na sever zrovna dvakrát odvázaná není.“</p>
<p>Srkl si minerálky a na chvíli se zamyslel.</p>
<p>„<emphasis>Jí </emphasis>to ovšem nevadilo,“ pokračoval pak. „Aspoň teda myslím, že jí to nevadilo, i když na to kolikrát nadávala. Ale nadávala stejně jen proto, aby něčím vysvětlila, proč pořád hledá ty zkratky.“</p>
<p>„A jejímu manželovi podle tebe nevadilo, že vymete každou pitomou lesní cestu mezi náma a Bangorem, jen aby zjistila, jestli to po ní náhodou není o tři čtvrtě kilometru kratší?“</p>
<p>„Bylo mu to úplně ukradený,“ odsekl Homer, pak vstal a vešel do obchodu. Tady to máš, Owensi, vynadal jsem si v duchu, dobře víš, že když se takhle rozteskní, nemáš se ho na nic vyptávat, a teď ses nejspíš připravil o historku, která začínala vypadat hodně slibně.</p>
<p>Seděl jsem tam a nastavoval tvář slunečním paprskům a Homer asi po deseti minutách vyšel ven s vařeným vejcem v ruce a posadil se zase vedle mě. Ukusoval vejce a já si dával pozor, abych ho nerušil, a hladina Castle Lake se třpytila tak modře, že by se spíš hodila do nějakého vyprávění o pokladu. Když Homer dojedl vejce a zapil ho trochou minerálky, znovu se rozpovídal. Překvapilo mě to, ale nijak jsem to nekomentoval. Nebylo by to nejmoudřejší.</p>
<p>„Měli dvě, nebo vlastně tři káry,“ začal. „Cadillac, pak ten jeho pickup, a jejího meďoura. Párkrát tady ten pickup nechal na zimu, kdyby sem náhodou měli chuť zajet na lyže. Na konci léta většinou on odvezl cadillac a ona toho svýho meďoura.“</p>
<p>Přikývl jsem, ale nic jsem na to neříkal. Další přerušování jsem radši nechtěl riskovat, i když zpětně jsem pak dospěl k závěru, že ten den by Homera Bucklanda nejspíš nezastavilo vůbec nic. Ta historka o zkratce paní Toddové z něj chtěla ven už pěkně dlouho.</p>
<p>„Ten její meďour měl takový speciální počítadlo, který ukazovalo, kolik kilometrů člověk ujel během jedný cesty, a ona ho vždycky, když vyrážela od jezera do Bangoru, nastavila na nula nula nula celá nula, aby viděla, kolik se jí tam natočí. Byla to taková její hra a vždycky mě s tím popichovala.“</p>
<p>Odmlčel se a zamyslel se nad tím.</p>
<p>„I když vlastně ne.“</p>
<p>Zase se na chvíli odmlčel a na čele mu vystoupily vrásky jako příčky na žebříku v knihovně.</p>
<p>„<emphasis>Tvářila se</emphasis>, že to je jen taková hra, ale ve skutečnosti to brala smrtelně vážně. Nebo aspoň stejně vážně jako všechno ostatní.“ Mávl rukou a myslím, že tím narážel na jejího manžela. „Přihrádka v palubce toho jejího meďoura byla plná map a vzadu, kde by v normálním autě byly další sedačky, jich měla ještě další štos. Něco byly mapy z benzínek, něco třeba jen stránky vytržený z autoatlasu od Randa McNallyho; taky tam měla spoustu map z průvodců po Appalačský stezce a fůru topografickejch plánků. Ale to všechno by se pořád ještě dalo brát jen jako hra. Že to bere smrtelně vážně, to bylo zřejmý až z toho, jak si do těch map zakreslovala, který všechny cesty už projela nebo to po nich aspoň kousek zkusila.</p>
<p>Párkrát taky někde uvízla a musel ji pak na řetězu tahat nějakej farmář s traktorem.</p>
<p>Jednou jsem jim tam pokládal dlaždičky v koupelně, seděl jsem na zemi, ze všech spár kolem mě lezla cementová malta – tu noc se mi nezdálo o ničem jiným než o pravidelnejch čtvercích a spárách, ze kterejch krvácela cementová malta –, a vtom se ve dveřích objevila ona a začala mi o tom všem vykládat. Většinou jsem si z ní kvůli tomu utahoval, ale taky mě to docela zajímalo, protože jsem tehdy měl v Bangoru bráchu Franklina, a když jsem za ním jezdil, tak většinou po cestách, který mi ona poradila. Zajímalo mě to prostě proto, že člověk jako já chce vždycky znát tu nejkratší cestu, i kdyby třeba pokaždý neměl chuť po ní jezdit. Znáš to, ne?“</p>
<p>„Jo, jo,“ přikývl jsem. Znát nejkratší cestu, to dává člověku velkou moc, i když se třeba kolikrát rozhodne jet nějakou delší, protože ví, že na něj doma zrovna čeká tchyně. Dostat se někam co nejrychleji může být občas na pendrek, i když nikdo s massachusettským řidičákem by tohle nejspíš nepochopil. Ale <emphasis>vědět</emphasis>, jak se někam dostat co nejrychleji – nebo třeba jen znát cestu, o které člověk vedle vás nemá nejmenší tušení… to je velká moc.</p>
<p>„No, měla všechny ty cesty v malíčku, znala je jak skautík uzlování,“ prohlásil Homer a usmál se od ucha k uchu. „Povídá mi: ‚Počkejte chviličku, počkejte chviličku,’ jak malá holka, a už jsem slyšel, jak se vedle přehrabuje ve stole, a pak se vrátila s takovým notýskem, na kterým bylo vidět, že ho má už hodně dlouho. Desky byly celý pomačkaný a některý stránky už se vytrhaly z těch drátěnejch kroužků ve hřbetu.</p>
<p>,Worth jezdí – <emphasis>většina </emphasis>lidí jezdí – po sedmadevadesátce do Mechanic Falls, pak po jedenáctce do Lewistonu a pak po dálnici do Bangoru. Dvě stě padesát jedna celých sedm kilometru’.“</p>
<p>Přikývl jsem.</p>
<p>„‚Pokud se chce člověk vyhnout dálnici – a ušetřit si pár kilometrů –, dá se jet do Mechanic Falls, po jedenáctce do Lewistonu, po dvěstědvojce do Augusty, pak po devítce přes China Lake, Unity a Haven do Bangoru. To je dvě stě třicet tři celých dva kilometru.’</p>
<p>,Tím ovšem neušetříte žádnej čas, paničko,’ podotknul jsem, rozhodně ne, když pojedete přes Lewiston <emphasis>a ještě </emphasis>přes Augustu. I když uznávám, že Old Derry Road do Bangoru je moc pěkná.’</p>
<p>,Když ušetříte dost kilometrů, ušetříte i čas,’ prohlásila. ‚A netvrdím, že bych zrovna tudy jela já sama, i když jsem v minulosti tuhle cestu taky nejednou využila; jen vypočítávám, kudy jezdí většina lidí. Mám pokračovat?’</p>
<p>,Ne,’ odpověděl jsem, ‚nechte mě tady v tý zatracený koupelně úplně samotnýho zírat na ty pitomý spáry tak dlouho, dokud mi z toho nehrábne.’</p>
<p>,Celkem existují čtyři hlavní trasy,’ sdělila mi. ‚Ta po dvojce měří dvě stě šedesát dva celých devět kilometru. Zkusila jsem ji jen jednou. Je moc dlouhá.’</p>
<p>,Tudyma bych jel snad akorát tehdy, kdyby mi manželka zavolala, že k večeři budou zbytky od včerejška,’ zamumlal jsem si pro sebe.</p>
<p>,Cože?’ zeptala se.</p>
<p>,Nic, jenom si tak povídám s maltou.’</p>
<p>,Aha. No, a čtvrtá cesta – moc lidí ji nezná, i když vede po samých kvalitních asfaltkách – je přes Speckled Bird Mountain po dvěstědevatenáctce na dvěstědvojku až <emphasis>za </emphasis>Lewistonem. Potom, pokud se dáte po devatenáctce, můžete se vyhnout Augustě. A pak pokračujete po Old Derry Road. Tudy je to jen dvě stě sedm celých devět kilometru.’</p>
<p>Chvíli jsem mlčel a ona si nejspíš myslela, že o tom pochybuju, protože trochu nakrknutě povídá: ‚Je mi jasné, že se vám nechce tomu věřit, ale je to tak.’</p>
<p>Já na to, že tomu docela i věřím, a když to vezmu takhle zpětně, tak měla nejspíš vážně pravdu. Protože jsem pak tudy jezdil do Bangoru za Franklinem, když byl ještě naživu. Ale teď už jsem tudy nejel kolik let. Myslíš, že se člověku může nějaká trasa prostě – no – vykouřit z hlavy, Dave?“</p>
<p>Připustil jsem, že může. Dálnice se člověku snadno vryje do paměti. Za nějakou dobu ji zaplní natolik, že už nepřemýšlíte, jak se dostat z A do B, ale jak se dostat z A k nejbližšímu nájezdu dálnice, která vede do B. Což mě přivedlo k myšlence, že všude kolem jsou možná spousty silnic, které prostě nikoho nezajímají; silnic lemovaných kamennými zídkami, asfaltek roubených ostružiním, které neobírá nikdo kromě ptáků, i štěrkových cest, zapomenutých jako staré dětské hračky, zanedbaných a opuštěných cest, u jejichž vjezdu visí prohnuté oblouky zašlých a zrezlých řetězů a prorůstá jimi plevel. Cest, které už nezná nikdo kromě lidí, kteří u nich bydlí a snaží se z nich vždycky co nejrychleji dostat na dálnici, po níž projedete skrz kopec a nemusíte se šplhat přes něj. U nás v Maine se říká, že žádná cesta nevede k cíli, ale dost možná je to přesně naopak. Pravda je totiž taková, že k cíli se dá dojet tisíci různými cestami, jen se s tím nikdo neobtěžuje.</p>
<p>Homer pokračoval: „Strávil jsem v tý zapařený malý koupelně celý odpoledne, lepil jsem dlažičky a ona stála celou tu dobu ve dveřích, nohu přes nohu, na sobě jen mokasíny, khaki sukni a o něco tmavší svetr. Vlasy stažený do ohonu. Mohlo jí tehdy bejt tak čtyřiatřicet pětatřicet, ale byla tak rozzářená tím, co mi povídala, že beze srandy vypadala jak nějaká vysokoškolačka doma na prázdninách.</p>
<p>Po nějaký době si asi uvědomila, jakou dobu už tam mele pantem, protože povídá: ‚Já už vás určitě nudím k smrti, Homere.’</p>
<p>,Přesně tak, paní Toddová,’ já na to, ‚příšerně. Byl bych mnohem radši, kdybyste už šla a nechala mě pokecat si tuhle s tou pitomou maltou.’</p>
<p>,Takhle se mnou nevtipkujte, Homere,’ povídá ona.</p>
<p>,Tak dobře, paní Toddová, nenudíte mě,’ uznal jsem.</p>
<p>A ona se usmála a začala znova listovat tím svým bločkem jako obchodník, když kontroluje objednávky. Měla ty čtyři hlavní cesty – nebo vlastně jen tři, protože tu po dvojce hned po prvním pokusu vyřadila –, ale kromě nich ještě aspoň čtyřicet vedlejších, který se z těch hlavních různě odpojovaly. Silnice se státníma číslama i bez nich, silnice se jménama i bez nich. Až mi z toho šla hlava kolem. A nakonec povídá: ,Chcete znát šampióna, Homere?’</p>
<p>,To je jasná věc,’ já na to.</p>
<p>,Teda <emphasis>spíš prozatímního </emphasis>šampióna,’ opravila se. ‚Víte, Homere, že v roce devatenáct set dvacet tři vyšel v <emphasis>Science Today </emphasis>článek, v němž jeho autor matematicky dokázal, že člověk nemůže uběhnout patnáct set metrů pod čtyři minuty? Matematicky to <emphasis>dokázal</emphasis>, pomocí všemožných výpočtů, v nichž bral v úvahu maximální délku stehenních svalů, maximální délku kroku, maximální objem plic, maximální rychlost srdečního tepu a ještě spoustu dalšího. Ten článek mě naprosto uchvátil! Uchvátil mě tak, že jsem ho donesla Worthovi a požádala jsem ho, ať ho vezme profesoru Murrayovi z katedry matematiky na Mainské univerzitě. Chtěla jsem, aby všechny ty výpočty zkontroloval, protože jsem si byla jistá, že se autor musel někde splést, nebo vycházel z mylných údajů nebo něco takového. Worth si nejspíš myslel, že mi přeskočilo – „Ophelii zase vlítla vosa pod čepici,“ říká vždycky –, ale článek si vzal. A profesor Murray velice pečlivě všechny údaje překontroloval… a co myslíte, že zjistil, Homere?’</p>
<p>,To nevím, paní Toddová.’</p>
<p>,Všechny ty údaje byly <emphasis>správně. </emphasis>Všechny výpočty byly <emphasis>platné. </emphasis>Autor toho článku v roce devatenáct set dvacet tři dokázal, že člověk nemůže uběhnout patnáct set metrů pod čtyři minuty. Matematicky to <emphasis>dokázal. </emphasis>Přitom dneska ten čas překoná kdekdo, a víte, co to znamená?’</p>
<p>,Ne, paní Toddová,’ odpověděl jsem, i když jsem tušil, kam tím míří.</p>
<p>,To znamená, že žádný šampión není napořád,’ řekla. ‚Jednou – pokud svět do té doby nevyletí do vzduchu – někdo zaběhne na olympiádě patnáctistovku za <emphasis>dvě </emphasis>minuty. Možná to bude trvat sto let, možná tisíc, ale jednou se to stane. Protože žádný definitivní šampión neexistuje. Existuje nula, existuje nekonečno a existuje smrt, ale neexistuje žádné definitivní <emphasis>nej</emphasis>.’</p>
<p>A tak tam stála, ta čistá a vymydlená tvářička jí jen zářila, ty tmavý vlasy stažený z čela, a jako kdyby říkala: ‚Jen si zkus něco namítnout, jestli si troufneš.’ Ale to já nemohl, protože sám něčemu podobnýmu věřím taky. Myslím, že je to skoro totéž, jako když farář v kostele mluví o milosti boží.</p>
<p>,Chcete znát <emphasis>momentálního </emphasis>šampióna?’ zeptala se.</p>
<p>,Jasně,’ souhlasil jsem a dokonce jsem se na chvíli přestal patlat s maltou. Stejně už jsem byl až u vany a zbejvaly mi dodělat jenom ty otravný maličký růžky. Zhluboka se nadechla a pak to na mě vysypala takovou rychlostí jak ten dražebník z Gates Falls, když si před aukcí přihne whisky, a už si to nepamatuju celý, ale bylo to nějak takhle.“</p>
<p>Homer Buckland na chvíli zavřel oči, velké dlaně mu nehybně ležely na dlouhých stehnech, tvář nastavoval slunci. Pak oči znovu otevřel a přísahám, že na chvíli <emphasis>vypadal </emphasis>jako ona, vážně vypadal, sedmdesátiletý chlap vypadal jako čtyřiatřicetiletá ženská, která sama v tom okamžiku vypadala jako dvacetiletá vysokoškolačka. Už si nevzpomínám, jak to přesně povídal, stejně jako si on už tehdy nevzpomínal, jak to jemu povídala ona – ne proto, že by to bylo tak složité, spíš mě dostalo, jak u toho vypadal –, ale znělo to nějak takhle:</p>
<p>„‚Vyjedete po sedmadevadesátce, pak to vezmete po Denton Street na Old Townhouse Road, a po ní objedete centrum Castle Rocku zpátky na sedmadevadesátku. Po čtrnácti kilometrech odbočíte na starou dřevařskou cestu, která vás po dvou kilometrech dovede na Town Road číslo šest, a po ní dojedete až k Sitesově moštárně, kde se napojuje na Big Anderson Road. Odtud vede vedlejší silnice, které starousedlíci říkají Bear Road, a ta vás dovede na dvěstědevatenáctku. Jakmile přejedete Speckled Bird Mountain, dáte se po Stanhouse Road a odbočíte doleva na Bull Pine Road – tam je jeden takový podmáčený úsek, ale když to na štěrku pořádně rozjedete, dá se prosvištět bahnem a neuvíznout –, a tudy se dostanete až na stošestku. Stošestka vede přes Altonův háj na Old Derry Road – a z ní se po dvou nebo třech lesních cestách dostanete na trojku hned za derryskou nemocnicí. Odtud už je to jen šest kilometrů do Etny na dvojku a po ní až do Bangoru.’</p>
<p>Odmlčela se, aby znovu popadla dech a podívala se na mě. ‚Víte, kolik kilometrů to dělá celkem?’</p>
<p>,Ne, paní Toddová,’ odpověděl jsem, ale v duchu jsem to tipoval minimálně na tři sta a to ještě se čtyřma oddělanejma tlumičema.</p>
<p>,Sto osmdesát sedm celých tři kilometru,’ prohlásila.“</p>
<p>Rozesmál jsem se. Vyletělo to ze mě dřív, než jsem si stačil uvědomit, že pokud si tuhle historku chci poslechnout do konce, měl bych se radši ovládat. Ale Homer se usmál taky a pokýval hlavou.</p>
<p>„Já vím. A ty mě znáš, Dave, víš, že se nerad s někým hádám. Ale přece jen je rozdíl, když mě někdo vodí za nos, a když mně s ním cloumá tak, že by mi ho div neurval.</p>
<p>,Vy mi nevěříte,’ přimhouřila na mě oči.</p>
<p>,Ono je dost <emphasis>těžký </emphasis>tomuhle věřit, paní Toddová,’ opáčil jsem.</p>
<p>,Nechte tu maltu schnout a já vám tu cestu ukážu,’ rozhodla. ‚Za vanou to můžete dodělat zítra. Pojďte, Homere. Nechám tady Worthovi vzkaz – stejně se nejspíš dneska večer ještě nevrátí – a vy můžete zavolat manželce! Zajdeme na večeři k Pilotovi a budeme tam přesně’ – podívala se na hodinky – ‚za dvě a tři čtvrtě hodiny. A jestli budeme mít třeba jen minutu zpoždění, koupím vám domů láhev irské whisky. Můj táta měl totiž pravdu. Když ušetříte dost kilometrů, ušetříte i čas, i když kvůli tomu vymetete všechny močály a bažiny v kennebeckém okrese. Tak co vy na to?’</p>
<p>Dívala se na mě těma svejma hnědejma očima, ve kterejch jí pohrávaly rošťácký plamínky, a ten pohled jako kdyby říkal: otoč si čepici kšiltem dozadu, Homere, a nasedej na koně, já pojedu vpředu, ty za mnou, a ďábel ať nám dejchá na záda, a na rtech jí pohrával úsměv, kterej říkal úplně to samý, a věř mi, Dave, že jsem do toho měl vážně chuť. Ani se mi nechtělo zadělávat ten pitomej kbelík s maltou. V žádným případě bych ale nechtěl toho jejího meďoura řídit. Chtěl jsem si jen sednout pěkně na vedlejší sedačku, koukat se, jak nastupuje, jak se jí trochu povytáhla sukně, jak si ji stahuje zpátky přes kolena a jak se jí lesknou vlasy.“</p>
<p>Odmlčel se a zničehonic se dušeně, sarkasticky zasmál. Jako když vystřelíte z brokovnice naládované kamennou solí.</p>
<p>„Stačilo prostě jen zavolat Megan a říct: ‚Vzpomínáš si na ‘Phelii Toddovou, tu ženskou, co na ni žárlíš tak, že se ti z toho pomalu tmí před očima a nemáš pro ni jediný dobrý slovo? No, tak já s ní teď v tom jejím malým šampáňo meďourovi vyrážím na takovej rychlozávod do Bangoru, takže na mě nečekej s večeří.’</p>
<p>Stačilo jí zavolat a říct tohle. Jo. Jasně.“</p>
<p>A znovu se zasmál, jen tak, ruce měl položené na stehnech stejně přirozeně jako vždycky, ale po tváři mu na okamžik přeběhlo cosi jako nenávist, a po chvíli zvedl ze zábradlí sklenici minerálky a párkrát si loknul.</p>
<p>„Takže jsi nejel,“ řekl jsem.</p>
<p>„<emphasis>Tehdy </emphasis>ne.“</p>
<p>Ještě jednou se zasmál, tentokrát o něco mírněji.</p>
<p>„Nejspíš mi něco zahlídla na očích, protože najednou jako kdyby se úplně probrala. Přestala vypadat jako vysokoškolačka a už zase vypadala jako ‘Phelia Toddová. Podívala se na ten notes, co držela v ruce, jak kdyby ani nevěděla, co to je, pak svěsila ruku a skoro ho schovala za sukni.</p>
<p>Já povídám: ‚Fakt bych rád jel, paní Toddová, ale musím to tady dodělat a manželka chystá k večeři pečeni.’</p>
<p>A ona na to: ‚Chápu, Homere – jen jsem se nechala trochu unést. To se mi stává. Každou chvíli, říká Worth.’ Pak se tak jako napřímila a dodala: ‚Ale nabídka platí, kdykoli se vám bude chtít. Když někde uvízneme, aspoň budu mít někoho na roztlačení. Třeba mi ještě ušetříte nějakých pět dolarů.’ A rozesmála se.</p>
<p>,Beru vás za slovo, paní Toddová,’ já na to a ona na mně viděla, že to myslím vážně a neříkám to jen tak za zdvořilosti.</p>
<p>,A nemyslete si, že to do Bangoru v žádném případě nemůže být jen sto osmdesát sedm kilometrů. Schválně si vemte mapu a změřte si, kolik je to vzdušnou čarou.’</p>
<p>Dodělal jsem ty dlaždičky a šel jsem domů. K večeři byly zbytky od včerejška – žádná pečeně, a myslím, že to ‘Phelia Toddová dobře věděla –, a když si šla Megan lehnout, vyndal jsem si pravítko, pero a automapu od Mobilu a udělal jsem přesně to, co mi poradila… protože mi to pořád vrtalo v hlavě, chápeš. Nakreslil jsem rovnou čáru a přepočítal jsem vzdálenost podle měřítka. A výsledek mi docela vyrazil dech. Protože kdyby se z Castle Rocku dalo jet do Bangoru stejně přímou trasou, jako za jasnejch dní lítaj ty malý dvoumístný letadýlka – kdybys nemusel objíždět jezera, uzavřený úseky lesa, kde se zrovna těží dřevo, bažiny nebo řeky, přes který zrovna není žádnej most, no, bylo by to plus minus nějakejch sto třicet kilometrů.“</p>
<p>Trochu to se mnou trhlo.</p>
<p>„Přeměř si to sám, jestli mi nevěříš,“ prohlásil Homer. „Já do tý doby taky netušil, jak je Maine vlastně malý.“</p>
<p>Napil se a ohlédl se na mě.</p>
<p>„Příští jaro pak Megan odjela do Novýho Hampshiru na návštěvu k bratrovi. Musel jsem zajet k Toddovým vyměnit ve vchodovejch dveřích sklo za síťky proti hmyzu a vidím tam stát toho jejího meďoura. Přijela sama.</p>
<p>Došla ke dveřím a povídá: ‚Homere! Přišel jste nám zasadit síťky proti hmyzu?’</p>
<p>A ze mě rovnou vypadlo: ‚Ne, paní Toddová, přišel jsem se zeptat, jestli byste mi neukázala tu zkratku do Bangoru.’</p>
<p>Podívala se na mě a tvářila se u toho tak prázdně, že mě napadlo, jestli na to třeba už nezapomněla. Cejtil jsem, jak se začínám červenat, přesně jak když si člověk uvědomí, že vlítnul do nějakýho hodně velkýho trapasu. A pak, zrovna když už jsem se jí chtěl omluvit, tak se na mě usmála jako vždycky a povídá: ‚Počkejte tady, já si skočím pro klíčky. A ne abyste si to rozmyslel, Homere!’</p>
<p>Za minutu byla zpátky s klíčkama v ruce. ‚Jestli uvízneme, uvidíte komáry velké jako vážky.’</p>
<p>,Já v Rangely jednou viděl velký jak vrabce, paní Toddová,’ řekl jsem, ‚a myslím, že jsme oba moc těžký na to, aby nás odnesli.’</p>
<p>Zasmála se. ‚No, já vás varovala, Homere. Pojďte.’</p>
<p>,A když tam nebudeme za dvě a tři čtvrtě hodiny,’ ozval jsem se mazaně, ‚tak u vás mám tu flašku irský whisky.’</p>
<p>Trochu překvapeně zvedla hlavu. Už měla otevřený dveře meďoura a jednou nohou stála vevnitř. ‚Už tehdy jsem vám říkala, Homere, že je to jen <emphasis>dočasný </emphasis>šampión. Objevila jsem ještě kratší cestu. Budeme tam za dvě a půl hodiny. Nasedněte si. Vyrazíme.’“</p>
<p>Znovu se odmlčel, dlaně nehybně položené na stehnech, oči nepřítomně upřené před sebe. Možná v duchu viděl, jak ten šampáňo sporťák sjíždí po Toddovic prudké příjezdové cestě.</p>
<p>„Zastavila na konci příjezdový cesty a povídá: ‚Opravdu chcete jet?’</p>
<p>,Šlápněte na to,’ povídám já. To kuličkový ložisko v jejím kotníku se pootočilo a těžký chodidlo sešláplo plyn. Nemůžu ti dost dobře popsat, co všechno se dělo pak. Nějakou dobu jsem od ní vůbec nemohl odtrhnout oči. Do tváře se jí vetřela taková zvláštní divokost, Dave – <emphasis>divokost</emphasis><emphasis> </emphasis>a <emphasis>nespoutanost, </emphasis>až z toho skoro šel strach. Byla krásná a já se do ní okamžitě zamiloval, každej by se do ní v tu chvíli zamiloval, nebo přinejmenším každej chlap, a možná i každá ženská, ale zároveň jsem z ní měl strach, protože vypadala, že by mě klidně mohla i zabít, kdyby na chviličku přestala sledovat silnici, podívala se na mě a rozhodla se, že mi tu lásku oplatí. Měla modrý džíny a starou bílou košili s vyhrnutejma rukávama – napadlo mě, že se možná chystala vzadu něco natírat, když jsem přišel –, ale po chvíli jízdy jsem měl pocit, že na sobě nemá nic než takový to bílý rozevlátý roucho, jak bejvá na obrázcích v takovejch těch starejch knížkách o bozích a bohyních.“</p>
<p>Zamyslel se a s vážnou tváří se zahleděl do dáli na jezero.</p>
<p>„Jak ta lovkyně, co prej jezdila na měsíci po obloze.“</p>
<p>„Diana?“</p>
<p>„Jo. Měsíc byl její meďour. ‘Phelia mi připadala přesně jak ta Diana a na rovinu ti řeknu, že jsem do ní byl v tu chvíli zamilovanej jak blázen, ale neměl jsem nejmenší chuť na ni něco zkoušet, i když jsem byl tehdy o něco mladší než dneska. Ani kdyby mi bylo dvacet, tak bych na ni nic nezkusil, možná ještě tak v šestnácti jo, a pak bych za to zaplatil životem – kdyby se na mě podívala, tak určitě.</p>
<p>Vypadala jak ta ženská, co jezdí na měsíci po obloze, půlkou těla vykloněná z vozu, štola z vláken babího léta za ní vlála jak stříbrná pavučina a pod vlasama byly vidět tmavý prohlubně spánků a švihala koně a povídala mi, že musíme jet rychlejc, to je fuk, jak to fičí, rychlejc, rychlejc, <emphasis>rychlejc</emphasis>.</p>
<p>Jeli jsme po spoustě lesních cest – první dvě nebo tři jsem znal, ale pak už žádnou. Pro ty stromy, který v životě neslyšely jinej motor než ze starejch dřevařskejch náklaďáků a sněžnejch skútrů, jsme museli bejt hotový zjevení; ten malej meďour, kterej by se hodil spíš někam na Sunset Boulevard než do lesa, si to bručel a prskal lesem do kopce a pak se po druhý straně hnal ze svahu těma prašnejma zelenejma pruhama odpoledního slunce – měli jsme staženou střechu a já cejtil všechny vůně toho lesa, a sám dobře víš, jak příjemný vůně to jsou, vůně věcí, kterejch si nikdo nevšímá a nikdo je nijak neotravuje. Jeli jsme po povalový cestě položený přes jeden z těch nejbažinatějších úseků a mezi některejma těma kládama stříkalo černý bláto a ‘Phelia se smála jak malá holka. Některý z těch klád už byly starý a shnilý, protože po některejch těch cestách už dobrejch pět deset let nikdo nejel. Teda kromě ní, samozřejmě. Byli jsme <emphasis>sami</emphasis>, snad kromě ptáků a zvířat, který nás možná viděli. Neslyšel jsem žádnej jinej motor kromě motoru toho meďoura… jak si pěkně přede a každou chvíli vztekle zaječí, když ‘Phelia sešlápla spojku a přeřadila. A i když jsem věděl, že celou dobu musíme bejt někde poblíž civilizace – dneska se člověk z dosahu civilizace v podstatě nemá šanci dostat –, začínal jsem mít pocit, že jsme se vrátili v čase a kolem není nic. Že kdybysme zastavili a vylezli na nějakej vysokej strom, nebylo by kolem dokola vidět nic než samý lesy, lesy a lesy. A ‘Phelia se celou tu dobu hnala s větrem o závod, vlasy jí vlály, usmívala se a oči jí jen svítily. A pak jsme vyjeli na silnici přes Speckled Bird Mountain a já zas na chvíli věděl, kde jsme, jenže potom jsme zas odbočili a já si ještě chvíli <emphasis>myslel</emphasis>, že vím, kde jsme, a pak už jsem si radši ani nezkoušel nic nalhávat. Řítili jsme se po další lesní cestě a najednou jsme vyjeli – to přísahám – na fakt pěknou asfaltku, na který byla cedule s nápisem dálnice b. Slyšels někdy o tom, že by v Maine byla nějaká dálnice b?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „To B by mi zapadalo spíš někam do Anglie než do Maine.“</p>
<p>„Přesně. Taky <emphasis>vypadala </emphasis>anglicky. Kolem rostly takový stromy jak vrby a větve jim visely nad silnici. ‚Tady dávejte pozor, Homere,’ řekla mi, jedna z nich mě asi před měsícem málem chytla a pěkně mi popálila ruku.’</p>
<p>Nechápal jsem, o čem to mluví, a už jsem to chtěl říct nahlas, když jsem si všimnul, že nefouká žádnej vítr, a přitom se větve těch stromů jakoby chvějou a natahujou. Pod tím zeleným chmýřím byly černý a takový vlhký. Nechtělo se mi věřit vlastním očím. Pak mi jedna z nich strhla z hlavy čepici a já pochopil, že se mi to jen nezdá. ‚Hej, ty!’ vykřiknul jsem. ‚Vrať mi to!’</p>
<p>,Pozdě, Homere,’ zasmála se ‘Phelia. ‚Támhle před námi už je denní světlo… nic se nám nestane.’</p>
<p>Pak se po nás natáhla další, tentokrát na její straně, a chňapla po ní – přísahám, že jo. Stačila se přikrčit a větev se jí zachytila ve vlasech a chumáč jich vytrhla. ‚Jau, ty mrcho, to <emphasis>bol</emphasis><emphasis>í</emphasis>!‘ vyjekla, ale zároveň se u toho smála. Když se sehnula, tak auto trochu zakličkovalo a já se podíval vedle do lesa a myslel jsem, že mě v tu chvíli trefí, Dave! <emphasis>Všechno </emphasis>se tam hejbalo. Tráva mávala ze strany na stranu a některý rostliny byly tak propletený dohromady, že to vypadalo jako obličeje, a zahlídl jsem tam sedět něco na pařezu, připomínalo to ropuchu, ale bylo velký jak dospělá kočka.</p>
<p>Pak jsme vyjeli ze stínu na vršek kopce a ‘Phelia povídá: ‚Panečku! To bylo vzrůšo, co?’, jak kdybysme právě vyjeli z obyčejnýho strašidelnýho zámku někde na pouti.</p>
<p>Pět minut nato jsme odbočili na další z těch jejích lesních cest. Tou dobou už jsem nechtěl žádnej les ani vidět – to mi můžeš věřit –, ale tohle byl naštěstí vážně jen obyčejnej starej les. A za půl hodiny už jsme zajížděli na parkoviště restaurace U Pilota v Bangoru. Ukázala na to malý počítadlo, který měřilo jednotlivý cesty, a povídá: ‚Jen se koukněte, Homere.’ Kouknul jsem se a stálo tam sto sedmdesát devět celých šest. ‚Co si o tom myslíte teď? Už těm mým zkratkám věříte?’</p>
<p>Ten divokej výraz už jí skoro zmizel z tváře a vypadala zas jako ‘Phelia Toddová. Zmizel skoro, ale ne docela. Jako kdyby byla dvě ženský v jedný. ‘Phelia a Diana, a když řídila po těch zapadlejch cestách, tak se natolik ujímala žezla Diana, že ‘Phelia neměla nejmenší tušení, že její zkratka vede i místama… místama, který nejsou na žádný mapě Maine, dokonce ani na těch topografickejch plánech.</p>
<p>,No tak, co si o té mojí zkratce myslíte, Homere?’ zeptala se znovu.</p>
<p>A já na to plácnul první věc, která mě napadla a kterou bych před ženskou jako ‘Phelia Toddová jindy nevypustil z pusy. ‚Trochu vo hubu. Ale jinak fakt dobrá, paní Toddová.’</p>
<p>Zasmála se, šťastná jak blecha a v tu chvíli jsem to na ní úplně jasně viděl: Nic z těch divnejch věcí si nepamatovala. Ani na ty vrbový větve – až na to, že to nebyly vrby, ani trochu ne, s vrbama to nemělo nic společnýho, ani s žádným jiným stromem –, který mi sebraly čepici, ani na tu značku dálnice b, ani na tu odpornou ropuchu. <emphasis>Nic z těch divnejch věcí si nepama</emphasis><emphasis>tovala! </emphasis>Buď se mně zdálo, že tam jsou, nebo jí se zdálo, že tam nejsou. Já jsem si byl jistej jedinou věcí – že jsme do Bangoru ujeli jen sto sedmdesát devět celých šest kilometru. To se mi rozhodně nezdálo; viděl jsem to přímo tam na tom počítadle, černý na bílým.</p>
<p>,Taky bych řekla, že je fakt dobrá,’ kejvla hlavou. ‚Kéž bych jenom přesvědčila Wortha, aby jel někdy se mnou… jenže on se bude držet těch svých vyježděných kolejí, dokud ho z nich něco nesestřelí, a musela by to být pořádná raketa, protože se obávám, že má někde pod těmi kolejemi postavený protiatomový kryt. Ale pojďte do té restaurace, Homere, musím vás naládovat večeří.’</p>
<p>A zaplatila mi večeři, jakou jsem nikdy neviděl, Dave, ale já do sebe dostal sotva pár soust. Pořád jsem musel myslet na zpáteční cestu, jaký to asi bude, až pojedeme za tmy. Jenže pak se ‘Phelia asi v polovině večeře zvedla a omluvila se, že si potřebuje dojít zavolat. Když se vrátila, zeptala se mě, jestli bych mohl zavízt meďoura zpátky do Castle Rocku sám. Povídala, že právě mluvila s nějakou ženskou, která je s ní ve školním výboru, a že prej ta ženská má někde nějakej problém nebo co. Povídala, že pokud ji zpátky nebude moct hodit Worth, tak si vezme auto z půjčovny. ‚Nebude vám vadit, že pojedete zpátky za tmy sám, že ne?’ zeptala se mě.</p>
<p>Dívala se na mě a tak trochu se usmívala, takže mi bylo jasný, že <emphasis>něco </emphasis>z těch divnejch věcí si přece jen pamatuje – těžko říct kolik, ale každopádně dost na to, aby věděla, že tou její zkratkou bych za tmy nejel ani za nic, a dost možná už ani za světla… i když podle toho, jak jí svítily oči, bylo zřejmý, že ona by vůbec neváhala.</p>
<p>A tak jsem řekl, že s tím nemám problém, a dojedl jsem tu večeři s mnohem větší chutí, než jsem se do ní pouštěl. Když jsme odcházeli, už se začínalo smrákat, a ‘Phelia nás odvezla před barák tý ženský, co jí volala. A když vystoupila a otočila se ke mně, tak jí oči svítily stejně jako prve. A povídá: ‚Vážně tu na mě nechcete počkat, Homere? Všimla jsem si dneska cestou pár zajímavých odboček, a i když jsem je neviděla nikde na mapě, myslím, že by ještě pár kilometrů mohly ušetřit.’</p>
<p>,Podívejte, paní Toddová,’ já na to, já bych vážně rád, ale zjistil jsem, že v mým věku se člověk nejlíp vyspí doma ve svý vlastní posteli. Odvezu vám to auto zpátky a nebude na něm ani škrábnutí… i když uznávám, že nejspíš najedu o pár kilometrů víc, než byste najela vy.’</p>
<p>Pak se rozesmála, tak jako vesele, a dala mi pusu. Přísahám, že hezčí pusu jsem v životě nedostal, Dave. Byla jenom na tvář, takový cudný líbnutí vdaný ženský, ale i tak to byla pusa jak zralá malina, nebo jak ty kytky, co rozkvítaj jen v noci, a když se její rty dotkly mojí tváře, cejtil jsem… ani nevím, co přesně jsem cejtil, protože člověk si těžko zapamatuje, jaký to bylo s krásnou holkou, když byl svět ještě mladej, ani co přesně u toho cejtil – snažím se to trochu okecat, ale myslím, že mi rozumíš. Tyhle vzpomínky se ti v paměti zabalej do červenýho papíru, skrz kterej už na ně pořádně nevidíš.</p>
<p>,Jste moc fajn chlap, Homere, a já vás mám ráda za to, že jste mě vyslechl a že jste se mnou jel,’ řekla mi. ‚Dojeďte v pořádku.’</p>
<p>A pak vešla do baráku tý ženský. Já jel domů.“</p>
<p>„A kudy jsi to vzal?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Krátce se zasmál. „Po dálnici, kudy jinudy, ty blázne,“ odpověděl a já nikdy dřív neviděl v jeho tváři tolik vrásek jako právě v tu chvíli.</p>
<p>Seděl a díval se na nebe.</p>
<p>„Pak přišlo to léto, kdy zmizela. Mockrát jsem se s ní tehdy neviděl… bylo to to léto, co tady byl ten požár, jestli si vzpomínáš, a pak ta příšerná bouřka, co polámala všechny stromy. Správcové jako já měli plný ruce práce. Čas od času jsem o ní <emphasis>přemejšlel</emphasis>, to je jasný, a o tom dni a o tý puse, ale pomalu mi to začínalo připadat jako sen. Jako tenkrát, když mi bylo asi šestnáct a nebyl jsem schopnej myslet na nic jinýho než na holky. Oral jsem zrovna západní pole George Bascomba, to, jak je z něj výhled přes jezero na hory, a snil jsem o těch věcech, o kterejch kluci v tomdle věku většinou sněj. A čepelema brány jsem vyrejpnul ze země takovej kámen, a ten kámen puknul a <emphasis>krvácel. </emphasis>Aspoň mi teda připadalo, že krvácí. Byla v něm taková štěrbina a z tý teklo něco červenýho a vsakovalo se to do země. Nikdy jsem o tom nikomu nic neřekl, jen svý mámě, a ani jí jsem neřekl, co to pro mě znamenalo, nebo co se mi u toho stalo, i když mi prala spodky, takže si to možná domyslela sama. Každopádně mi poradila, abych se za ten kámen modlil. Což jsem udělal, ale žádný osvícení se nedostavilo, akorát mi po chvíli začalo hlodat v hlavě, jestli se mi to celý jen nezdálo. Někdy to takhle prostě bejvá. Celej tendle svět je <emphasis>děrav</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>j</emphasis>, Dave. Napadlo tě to někdy?“</p>
<p>„Jo,“ přisvědčil jsem a vzpomněl jsem si na jednu noc, kdy jsem byl svědkem něčeho podobného. Bylo to v pětadevadesátém, což byl hodně špatný rok; naše děti ovšem nevěděly, že je špatný rok, naše děti se jen chtěly najíst jako vždycky. V srpnu jsem vzadu na poli Henryho Bruggera zahlédl stádečko jelenů a po setmění jsem se tam vypravil s pytláckým světlem. Takhle v létě někdy dostanete i dva; ten druhý se totiž vrátí a začne očichávat toho prvního, jako kdyby si říkal <emphasis>Co to má sakra znamenat? To už je podzim?</emphasis>, a vy ho složíte jako kuželku na bowlingu. Naděláte z nich tolik masa, že s ním můžete ty hladové krky krmit šest neděl, a zbytek někde zakopete. Na tyhle dva jeleny už si listopadoví lovci nevystřelí, ale děcka mají co jíst. Ten chlápek z Massachusetts sice povídal, jak by se mu líbilo, kdyby si mohl dovolit žít tady celý rok, jenže já musím podotknout, že to je privilegium, za které se po setmění někdy musí platit. Tak jsem stál tam na poli a najednou se na nebi rozsvítilo takové velikánské oranžové světlo; klesalo níž a níž a já stál a sledoval ho s bradou spadlou až na prsa, a když dopadlo do jezera, tak všechna voda asi na minutu zaplála červenooranžovou barvou, která jako by v paprscích stoupala přímo do nebe. Nikdo se přede mnou o tom světle nikdy nezmínil a já o něm taky nikdy nikomu nevyprávěl, zčásti proto, že jsem se bál, aby se mi nesmáli, ale taky proto, že by je mohlo zajímat, co jsem tam na tom poli takhle za tmy vůbec pohledával. A po nějaké době to s tou vzpomínkou bylo přesně tak, jak to povídal Homer – připadala mi jako nějaký dávný sen a přestala pro mě mít jakýkoli význam, protože mi nebyla k žádnému užitku. Byla jako měsíční paprsek. Neměla žádné držadlo ani ostří, nedalo se s ní nijak pracovat, tak jsem ji nechal být, jako kteroukoli jinou věc, o které víte, že její čas stejně teprve přijde.</p>
<p>„Celej tendle svět je děravej,“ zopakoval Homer a zničehonic se narovnal, jako kdyby mu přeskočilo. „A ty díry jsou přímo <emphasis>uprostřed </emphasis>věcí, ani nalevo, ani napravo, kde bys je mohl zahlídnout koutkem oka a říct si: ‚Co to sakra bylo…’ Jsou tam a my je obcházíme stejně, jako objíždíme výmoly na silnici, který by nám mohly zlomit nápravu. Rozumíš? A zapomínáme na ně. Jako když třeba ořeš, může se ti stát, že vyořeš nějakou prohlubeň. Když ale narazíš na <emphasis>díru </emphasis>v zemi, ve který uvidíš jenom tmu, jak kdyby tam byla jeskyně nebo něco takovýho, tak řekneš koníkovi: ,Radši to objeď, starej brachu. Necháme to na pokoji! Vezmem to tady pěkně doleva.’ Protože jsi na to pole nepřišel hledat jeskyně ani žádný školácký povyražení, přišel jsi tam orat.</p>
<p>Díry přímo <emphasis>uprostřed </emphasis>věcí.“</p>
<p>Na dlouhou dobu se odmlčel a já ho nevyrušoval. Neměl jsem potřebu ho k něčemu pobízet. Nakonec pokračoval:</p>
<p>„Zmizela v srpnu. Prvně jsem ji ten rok vidět začátkem července a vypadala…“ Homer se ke mně otočil a pronesl každé slovo s pečlivým, náležitě načasovaným důrazem. „Dave Owensi, vypadala <emphasis>božsky</emphasis>! Vypadala božsky a divoce a skoro nezkrotně. Ty maličký vrásky, který se jí začínaly dělat kolem očí, všechny zmizely. Worth Todd byl zrovna v Bostonu, na nějaký konferenci nebo na čem. A ona se zastavila na kraji terasy – já byl venku na trávníku, jen tak do půl těla – a povídá mi: ‚Homere, tomuhle neuvěříte.’</p>
<p>,Nejspíš ne, paní Toddová,’ já na to, ‚ale můžu to zkusit.’</p>
<p>,Objevila jsem dvě nové cesty,’ řekla, ‚a naposled jsem to do Bangoru měla jen sto sedm kilometrů.’</p>
<p>Vzpomněl jsem si, co mi povídala tehdy, a říkám: ‚To není možný, paní Toddová. Je mi to líto, ale osobně jsem si to přeměřil na mapě a sto dvacet sedm je minimum… vzdušnou čarou.’</p>
<p>Rozesmála se a slušelo jí to víc než kdy jindy. Jak bohyně zalitá slunečníma paprskama, někde na jednom z těch kopců, jak se o nich píše v knížkách, že na nich není nic než zelená tráva a studánky a žádný trní, který by člověka škrábalo do rukou. ‚To je pravda,’ řekla, ‚a patnáctistovka se nedá zaběhnout pod čtyři minuty. Je to matematicky <emphasis>dokázáno</emphasis>.’</p>
<p>,To není totéž,’ namítnul jsem.</p>
<p>,Je to totéž,’ usmála se. ,Zkuste tu mapu přeložit, Homere, a změřte si, kolik kilometrů to bude potom. Když ji přeložíte jen trochu, bude to jen o trochu míň než přímka, když ji přeložíte víc, bude to o víc.’</p>
<p>Vtom se mi vybavila ta naše cesta, jako se ti vybaví sen, co se ti zdál, a povídám: ‚Paní Toddová, papírovou mapu přeložíte snadno, ale nemůžete přeložit <emphasis>zem. </emphasis>Nebo byste to aspoň neměla zkoušet. Měla byste ji nechat na pokoji.’</p>
<p>,Kdepak,’ zavrtěla hlavou. ‚Je to teď v mém životě právě ta jediná věc, kterou na pokoji nenechám. Protože je přímo <emphasis>tady </emphasis>a je <emphasis>moje.</emphasis><emphasis>’</emphasis></p>
<p>O tři tejdny pozdějc – to znamená asi čtrnáct dní před tím, než zmizela – mi zavolala z Bangoru. Povídá: ‚Worth odjel do New Yorku a já se chystám na chatu. Ale někam jsem zašantročila klíče, Homere. Tak mi, prosím vás, nechte v domě otevřeno, ať se dostanu dovnitř.’</p>
<p>Volala mi v osm večer, zrovna když se začínalo stmívat. Dal jsem si ještě obloženej chleba a pivo, než jsem vyrazil – to mi mohlo zabrat tak dvacet minut. Pak jsem jel rovnou k nim. Řekl bych, že dohromady mi to mohlo trvat tak tři čtvrtě hodiny. A když jsem dorazil k Toddovejm, tak z příjezdový cesty koukám, že v komoře svítí světlo, který jsem já rozhodně rozsvícený nenechal. Zírám na to a málem jsem to napral přímo do toho jejího malýho meďoura. Stál tak trochu našikmo, jak kdyby ho parkoval nějakej ožrala, byl až po okýnka celej ohozenej blátem a v tom blátě byly po celý dýlce auta nějaký rostliny, vypadalo to jak chaluhy… a když na to padlo světlo z mejch reflektorů, zdálo se mi, že se to <emphasis>hejbe</emphasis>. Zastavil jsem za ním a vylezl jsem ven. Nebyly to chaluhy, ale <emphasis>byly </emphasis>to nějaký vodní rostliny a <emphasis>hejbalo </emphasis>se to… tak jako pomalu a líně, jak kdyby to umíralo. Zkusil jsem se jedný z nich dotknout, a hned se mi začala omotávat kolem ruky. Bylo to hrozně hnusný a nechutný na dotek. Ucuknul jsem rukou a otřel si ji o kalhoty. Obešel jsem předek auta. Vypadalo, jak kdyby za sebou mělo sto padesát kilometrů loužema a bahniskama. Vypadalo <emphasis>unaveně</emphasis>, nekecám. Po celým předním skle byly rozmazaný mouchy – akorát nepřipomínaly žádný mouchy, jaký jsem za celej svůj život viděl. Taky tam byl motýl velkej asi jako vrabec, ještě trochu třepetal křídlama a pomalu umíral. Byly tam takový jako komáři, až na to, že měli normální oči, který byly vidět – a mně připadalo, že koukaj přímo na <emphasis>mě. </emphasis>Slyšel jsem, jak se ty chaluhy škrábou po plechu meďoura, snažej se něčeho zachytit a umíraj. A mně v hlavě duněla jediná otázka: Kde sakra ta ženská byla? A jak je možný, že se sem dostala za tři čtvrtě hodiny? Pak jsem si všimnul ještě něčeho. Na masce chladiče, těsně pod mercedesáckou značkou – takovou tou jako trojcípou hvězdičkou zavřenou v kruhu, víš, jak to vypadá, ne? – bylo napůl naplácnutý nějaký zvíře. Většina zvířat, který člověk na silnici přejede, skončí pod kolama, protože se v poslední chvíli přikrčej a doufaj, že to přejede nad nima a oni vyváznou s celejma kostma. Čas od času ovšem některý z nich vyskočí, ale ne že by uskočilo stranou, ale skočí přímo proti autu, jak kdyby se do tý velký mrchy, která ho v příštím okamžiku převálcuje, chtělo ještě zahryznout – vím, že se to občas stává. A tahle potvora nejspíš udělala přesně totéž. Vypadala tak zákeřně, že by nejspíš klidně skočila i proti rozjetýmu tanku. Připomínala nějakýho křížence sviště s lasičkou, ale mimo nich se do toho přimíchala ještě spousta dalších věcí, který jsem si radši ani nechtěl moc prohlížet. Úplně mě z toho bolely oči, Dave; vlastně ještě hůř, bolela mě z toho celá <emphasis>hlava. </emphasis>Srst to mělo slepenou krví a z polštářků na prackách tomu trčely drápy, jako kočičí, akorát delší. Mělo to velký nažloutlý oči, ale s takovým skelným leskem. Jako kluk jsem míval takovou skleněnou kuličku, která vypadala přesně takhle. A zuby. Dlouhý tenký zuby, který vypadaly skoro jako látací jehly a koukaly kus z tlamy. Některý byly zahryzlý přímo do tý masky na chladiči. Proto na ní to zvíře ještě pořád viselo; drželo se tam vlastníma zubama. Stačilo mi jednou se na tu potvoru podívat a bylo mi jasný, že má v sobě tolik jedu jako chřestýš, a že když viděla, že ji meďour přejede, tak po něm skočila a zahryzla se do něj, aby ho zabila. A okamžitě jsem věděl, že já ho z toho chladiče sundávat nebudu, protože jsem měl poškrábaný ruce – od sena –, a bylo mi jasný, že kdyby se mi do těch škrábanců dostalo trochu jedu, byl bych do rána tuhej.</p>
<p>Přešel jsem ke dveřím na straně řidiče a otevřel jsem je. Rozsvítila se stropní žárovka a já se podíval na to počítadlo, který měřilo jednotlivý cesty… a bylo na něm padesát celých osm.</p>
<p>Chvíli jsem na to koukal a pak jsem zamířil k zadním dveřím. Vytrhla síťku proti hmyzu a rozbila sklo dole v rohu u kliky, aby dovnitř mohla prostrčit ruku a otevřít si. Visel tam lístek se vzkazem: ‚Milý Homere, dorazila jsem dřív, než jsem myslela. Objevila jsem parádní novou zkratku! Zatím jste nepřijel, tak jsem se dovnitř vloupala. Worth přijede pozítří. Stihnete do té doby opravit tu síťku a nechat znovu zasklít vnitřní dveře? Doufám, že ano. Vždycky kolem těchhle věcí nadělá. Pokud vás nepřijdu ven pozdravit, tak už spím. Cesta byla hodně vysilující, ale byla jsem tu za chvilku! Ophelia.’</p>
<p><emphasis>Vysilující! </emphasis>Ohlídnul jsem se zpátky k tý potvoře, co visela na masce chladiče, a pomyslel jsem si: Jo, paninko, to se nedivím, že byla vysilující. To se teda vůbec nedivím.“</p>
<p>Znovu se odmlčel a protáhnul si praskající klouby na prstech.</p>
<p>„Viděl jsem ji pak už jen jednou. Asi o tejden pozdějc. Už tam byl Worth, ale plaval zrovna přes jezero, tam a zpátky, tam a zpátky, jak kdyby řezal dřevo nebo podepisoval nějaký lejstra. V jeho případě asi spíš jak kdyby podepisoval lejstra.</p>
<p>,Paní Toddová,’ povídám jí, ‚vím, že mi do toho nic není, ale měla byste s tím přestat, dokud je ještě čas. Jak jste přijela tuhle večer a rozbila jste to sklo ve dveřích, všimnul jsem si, že vám něco visí vepředu na autě –’</p>
<p>,Jo, ten svišť! Toho jsem sundala,’ skočila mi do řeči.</p>
<p>,Prokrista!’ povídám. ‚Doufám, že jste si dávala pozor!’</p>
<p>,Vzala jsem si Worthovy pracovní rukavice,’ uklidnila mě. ‚A vždyť to ani nic nebylo, Homere, jen trochu narostlý svišť, možná s kapkou jedu v zubech.’</p>
<p>,Ale paní Toddová,’ já na to, ‚kde jsou svišti, tam jsou taky medvědi. A jestli na tý vaší zkratce takhle vypadaj svišti, co budete dělat, až se vám do cesty připlete medvěd?’</p>
<p>Podívala se na mě a já v ní uviděl tu druhou ženskou – tu Dianu. Povídá mi: ‚Pokud kolem těch cest žijí jiná zvířata než tady, Homere, možná jsem trochu jiná i já. Podívejte se na tohle.’</p>
<p>Měla vlasy zavázaný vzadu do uzlu, kterej vypadal trochu jak motýl, a propíchnutý takovou jehlicí. Rozpustila si je. Byl to přesně ten typ vlasů, který si chlap okamžitě představuje rozprostřený na polštáři. A povídá mi: ‚Už mi začínaly šedivět, Homere. Vidíte teď někde nějaké šediny?’ A rozvěsila si je na roztaženejch prstech, aby je mohlo prosvítit slunce.</p>
<p>,Ne, paní Toddová,’ zavrtěl jsem hlavou.</p>
<p>Podívala se na mě, oči jí jen zářily, a povídá mi: ‚Vaše manželka je hodná žena, Homere Bucklande, ale potkaly jsme se v obchodě a na poště a prohodily jsme spolu pár slov, a mně nemohlo uniknout, že když se mi dívá na vlasy, vkrádá se jí do tváře takové zvláštní uspokojení, jaké znám jenom u žen. Vím, co si myslí a co vypráví svým kamarádkám… že Ophelia Toddová si začala barvit vlasy. Ale nezačala jsem. Už nejednou jsem při hledání nějaké zkratky ztratila cestu… ztratila cestu… a ztratila šediny.’ Rozesmála se, už ne jako nějaká vysokoškolačka, ale jako středoškolačka. Byl jsem z ní celej pryč a toužil jsem po její kráse, jenže v tu chvíli jsem uviděl v její tváři i tu druhou krásu… a znovu jsem dostal strach. Strach o <emphasis>ni</emphasis>, a strach z <emphasis>ní</emphasis>.</p>
<p>,Paní Toddová,’ povídám, ‚nakonec možná ztratíte víc než jen nějaký ty šediny ve vlasech.’</p>
<p>,Ne,’ ona na to. ‚Říkám vám, že tam jsem jiná… Jsem tam <emphasis>sama sebou. </emphasis>Když si jedu v tom svém sporťáčku tam po té cestě, nejsem Ophelia Toddová, manželka Wortha Todda, která mu nedokázala přivést na svět dítě, ani ta žena, která se pokoušela psát básně a neuspěla, ani ta žena, která si na schůzích zapisuje poznámky do notýsku, ani ta, ani žádná jiná. Když jedu po té cestě, jsem přímo v samém srdci svého já a připadám si úplně jako –’</p>
<p>,<emphasis>Diana</emphasis>,’ vyhrknul jsem.</p>
<p>Trochu nejistě, trochu překvapeně se na mě podívala a pak se rozesmála. ‚Ano, asi jako nějaká bohyně,’ řekla. ‚A Diana je mi bližší než většina ostatních, protože jsem noční tvor – ráda zůstávám dlouho vzhůru, dokud nedočtu knížku až do konce nebo v televizi nezahrajou hymnu, a protože jsem sama hodně bledá, mám ráda měsíc – Worth pořád říká, že bych měla brát nějaké posilující léky nebo si nechat udělat rozbor krve a podobné nesmysly. Ale myslím, že každá žena v duchu touží být nějaká bohyně – muž vždycky slyší jen pokřivenou ozvěnu téhle touhy, a pak se ji snaží vyzdvihnout na piedestal (ženu, která si počurá vlastní nohu, když si nebude moct přidřepnout! …je to k smíchu, když se nad tím člověk zamyslí) –, jenže to, co muž vycítí, není totéž, co žena doopravdy chce. Žena chce volnost, to je všechno. Stát na místě, pokud se jí bude chtít, nebo se projít…’ Ohlídla se k tomu svýmu sporťáku na příjezdový cestě a přimhouřila oči. Pak se usmála. ‚Nebo se <emphasis>projet</emphasis>, Homere. To muž nikdy nepochopí. Myslí si, že bohyně touží lenošit na stráni někde na úpatí Olympu a ládovat se ovocem, ale na tom není nic božského. Žena touží po tom samém, po čem touží muž – žena touží sedět u kormidla a <emphasis>řídit</emphasis>.’</p>
<p>,Hlavně u toho řízení dávejte pozor, paní Toddová,’ povídám a ona se zasmála a dala mi pusu doprostřed čela, jen to mlasklo.</p>
<p>,Budu, Homere,’ řekla mi, ale nic to neznamenalo a já to věděl, protože to řekla úplně stejně, jako když chlap říká svý manželce nebo holce, že si bude dávat pozor, a přitom ví, že nebude… nemůže.</p>
<p>Vrátil jsem se do svýho auta a krátce jsem jí zamával a tejden nato jsem se dozvěděl, že ji Worth nahlásil jako pohřešovanou. Zmizela i s tím meďourem. Todd počkal sedm let a nechal ji úředně prohlásit za mrtvou a pak počkal ještě další rok, aby se neřeklo – to se zas tomu zmetkovi musí nechat –, než si vzal druhou paní Toddovou, tu, co právě projela kolem. A předpokládám, že mi z toho všeho stejně nevěříš ani slovo.“</p>
<p>Po obloze právě plul jeden z těch velikánských oblaků s plochým břichem a právě za sebou odkryl přízrak měsíce – půlměsíc bledý jako mléko. A mě při tom pohledu bodlo u srdce, napůl strachem, napůl láskou.</p>
<p>„Ale věřím,“ odpověděl jsem. „Věřím všemu od začátku až do konce. A i kdyby to nebyla pravda, Homere, tak by měla být.“</p>
<p>Položil mi ruku kolem ramen, což je maximum, co svět chlapům povolí, protože pusu smějí dávat jenom ženským, zasmál se a vstal.</p>
<p>„A i kdyby to <emphasis>neměla </emphasis>bejt pravda, tak je,“ prohlásil. Vyndal si z kapsy hodinky a podíval se na ně. „Budu muset vyrazit, abych zkontroloval Scottovic chatu. Chceš jít se mnou?“</p>
<p>„Já si tu radši ještě chvíli posedím,“ odmítl jsem, „a popřemýšlím.“</p>
<p>Sešel ze schodů, otočil se a s úsměvem se na mě podíval. „Podle mě měla pravdu,“ řekl. „<emphasis>Byla </emphasis>tam na těch cestách jiná… nic by se tam neodvážilo jí ublížit. Tobě nebo mně možná, ale jí ne.</p>
<p>A myslím, že omládla.“</p>
<p>Pak nasedl do auta a vyrazil zkontrolovat Scottovic chatu.</p>
<p>To bylo před dvěma roky a Homer se mezitím odstěhoval do Vermontu, jak už jsem se myslím zmínil. Jednou večer mě přijel navštívit. Byl učesaný, oholený a voněl nějakou příjemnou kolínskou. Tvář měl skoro bez vrásek a oči mu jen hrály. Ten večer vypadal na šedesát místo na sedmdesát, a já za něj měl radost a záviděl jsem mu a trochu jsem ho za to i nenáviděl. Artritida dokáže být hodně otravný rybář a ten večer to vypadalo, že Homerovy ruce neulovila na háček stejně jako ty moje.</p>
<p>„Odjíždím,“ oznámil mi.</p>
<p>„Jo?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Dobře; postaral ses, aby ti přeposílali poštu?“</p>
<p>„Nechci, aby mi něco přeposílali. Účty jsou zaplacený, chci odejít s čistým štítem.“</p>
<p>„Tak mi aspoň dej svoji adresu. Čas od času ti napíšu, stará páko.“ Už v tu chvíli jsem cítil, jak se na mě snáší osamělost jako nějaký plášť… a jak jsem se tak na něj díval, pochopil jsem, že je to všechno trochu jinak, než jak se zdá.</p>
<p>„Zatím žádnou nemám,“ odpověděl.</p>
<p>„Dobře. Ale stěhuješ se opravdu do Vermontu, Homere?“</p>
<p>„No,“ zaváhal, „pro lidi, který se budou ptát, budu ve Vermontu.“</p>
<p>Málem jsem to ze sebe nedostal, ale nakonec přece jen ano. „Jak teď vypadá?“</p>
<p>„Jako Diana,“ odpověděl. „Ale je laskavější.“</p>
<p>„Závidím ti, Homere,“ řekl jsem a myslel jsem to vážně.</p>
<p>Stál jsem ve dveřích. K zemi se snášel soumrak. Byla právě ta část léta, kdy pole nádherně voní a na zahrádkách zraje mrkev. Měsíc v úplňku dláždil stříbrný chodníček přes jezero. Homer přešel přes verandu a sešel ze schodů. Na nezpevněné krajnici čekalo auto, motor ztěžka předl naprázdno, jak to motory dělávaly ve všech starých autech, která dokázala uhánět přímo kupředu jako torpédo. Vlastně to auto <emphasis>vypadalo </emphasis>trochu jako torpédo. Sice trochu potlučené, ale člověk z něj měl pocit, že vytáhne sto padesát, ani se u toho nezadýchá. Zastavil se pod schody a pro něco se sehnul – pro kanystr, takový ten velký, padesátilitrový. Došel po chodníku až k tomu autu. Naklonila se přes sedačku a otevřela mu dveře. Uvnitř se rozsvítila stropní žárovka a já ji na kratičký okamžik zahlédl, obličej rámovaný dlouhými zrzavými vlasy, čelo jí svítilo jako lampa. Svítilo jako <emphasis>měsíc. </emphasis>Nasedl a společně odjeli. Já stál ve dveřích a sledoval jsem, jak ve tmě pomžikávají zadní červená světla jejího meďoura… jak se zmenšují a zmenšují. Byla nejdřív jako uhlíky, pak jako světlušky, a pak zmizela.</p>
<p>Vermont, říkám lidem z města, a oni mi věří, že Vermont, protože dál většina z nich v duchu ani nedohlédne. Někdy tomu skoro věřím i já sám, zvlášť když jsem unavený a zničený. Jindy ale přemýšlím o nich – jako třeba celý letošní říjen, protože v říjnu, jak se zdá, muži nejvíc přemýšlejí o dalekých krajích a cestách, které by je tam mohly dovést. Sedím na lavičce před Bellovými potravinami a přemýšlím o Homeru Bucklandovi a o té krásné dívce, která se naklonila přes sedačku, aby mu otevřela dveře, když s plným červeným kanystrem v pravé ruce došel k autu – vypadala maximálně tak na šestnáct, slečinka, která ještě ani nemá vlastní řidičák, a její krása opravdu <emphasis>byla </emphasis>děsivá, ale myslím, že už by nezabila muže, pro kterého by se rozhořela; na okamžik totiž zasvítila očima na mě, a nezemřel jsem, přestože část mého já jí padla mrtvá k nohám.</p>
<p>Olymp je nepochybně pokocháním pro oči i srdce, a jsou lidé, kteří po něm touží, a lidé, kteří k němu najdou cestu, je to možné, ale já znám Castle Rock jako svou dlaň a nikdy bych ho kvůli žádným zkratkám neopustil, ať už by vedly kamkoli; v říjnu není nebe nad jezerem vyloženě k pokochání, ale je příjemné k pokoukání, jak po něm tak pomalu plují ty velikánské bílé mraky; sedím tady na lavičce a přemýšlím o ‘Phelii Toddové a Homeru Bucklandovi a nemusím nutně litovat toho, že nejsem tam, kde jsou oni… ale rozhodně lituju toho, že už nekouřím.</p><empty-line /><empty-line /><p>Jaunt</p>
<p>„Toto je poslední výzva pro Jaunt-701,“ rozlehla se Modrým terminálem newyorského Hlavního nádraží ozvěna sympatického ženského hlasu. Hlavní nádraží se za posledních tři sta let téměř nezměnilo – pořád bylo špinavé a tak trochu strašidelné. Hlas automatické hlasatelky na něm byl asi to nejpříjemnější. „Toto je jauntovací služba do Whitehead City na Marsu,“ pokračoval hlas. „Všichni pasažéři s platným lístkem nechť se prosím dostaví do čekárny Modrého terminálu. Přesvědčte se, že vaše potvrzenky jsou v pořádku. Děkujeme.“</p>
<p>Čekárna v prvním patře nebyla špinavá ani trochu. Podlahu tu ode zdi ke zdi pokrýval ústřicově šedý koberec. Stěny byly sněhobílé a visely na nich vkusné abstraktní obrazy. Strop zdobily uklidňující víry vzájemně se prolínajících duhových barev. V rozlehlé místnosti stálo přesně jedno sto lehátek, úhledně rozdělených do řad po deseti. Kroužilo mezi nimi pět příslušníků jauntovacího personálu, kteří tichými, srdečnými hlasy hovořili s cestujícími a nabízeli jim sklenice mléka. Na konci haly se nacházel vstupní portál, hlídaný ozbrojenými strážemi a dalším členem personálu, který právě kontroloval potvrzenku jednoho pozdě příchozího, jakéhosi uštvaného obchodníka s newyorskými <emphasis>World</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Times </emphasis>složenými v podpaží. Hned za portálem podlaha klesala a vytvářela asi metr a půl široké a zhruba tři metry dlouhé koryto, které vedlo k nezakrytému otvoru a trochu připomínalo dětskou skluzavku.</p>
<p>Rodina Oatesových ležela bok po boku na čtyřech lehátkách až téměř na druhém konci haly. Mark Oates s manželkou Marilys po stranách a dvě děti uprostřed.</p>
<p>„Tati, povíš mi teď o jauntu?“ ozval se Ricky. „Slíbils mi to.“</p>
<p>„Jo, tati, slíbil jsi to,“ přidala se Patricia a bůhvíproč se pronikavě zachichotala.</p>
<p>Obchodník s býčí šíjí, který opodál ležel na zádech, nohy v nablýskaných botách natažené těsně jednu vedle druhé, se po nich krátce ohlédl a znovu se začetl do novin. Ze všech stran se ozýval tichý šum konverzace a šustění, jak se cestující převalovali na lehátkách.</p>
<p>Mark pohlédl přes děti na Marilys Oatesovou a mrknul na ni. Ona mrkla na oplátku na něj, i když ve skutečnosti byla skoro stejně nervózní jako Patty. <emphasis>Proč by taky ne? </emphasis>pomyslel si Mark. Všichni tři pojauntují poprvé. Půl roku s Marilys rozebírali všechny možné výhody a nevýhody stěhování – hned od prvního dne, kdy ho společnost Texaco Water uvědomila, že bude přeložen do Whitehead City. Nakonec se rozhodli, že se na ty dva roky Markovy služby na Marsu přestěhují všichni. Když teď viděl, jak je Marilys bledá, napadlo ho, jestli svého rozhodnutí nelituje.</p>
<p>Podíval se na hodinky a zjistil, že do jauntu zbývá pořád ještě skoro půl hodiny. Za tu dobu jim pohodlně stihne všechno vypovědět… a třeba je tím aspoň přivede na jiné myšlenky. Kdo ví, možná se trochu uklidní i Marilys.</p>
<p>„Dobře,“ řekl. Ricky a Pat ho vážně pozorovali. Synovi bylo dvanáct, dceři devět. Znovu ho napadlo, že až se budou vracet na Zemi, bude už Ricky zapadlý hluboko v bažinách puberty a Pat budou pravděpodobně pomalu začínat pučet ňadra. Pořád se mu nechtělo tomu věřit. Děti budou ve Whitehead City chodit do maličké smíšené školy s další zhruba stovkou děcek ze strojařských a těžařských rodin; Ricky možná už za pár měsíců vyrazí na geologický školní výlet na Phobos. Nechtělo se tomu věřit… ale bylo to tak.</p>
<p><emphasis>Kdo ví? </emphasis>pomyslel si zatrpkle. <emphasis>Třeba se té</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>předjauntové nervozity aspoň trochu zbavím i já sám.</emphasis></p>
<p>„Pokud víme,“ začal, „vynalezl jaunt zhruba před třemi sty dvaceti lety, někdy kolem roku devatenáct set osmdesát sedm, jistý Victor Carune. Objevil ho v rámci soukromého výzkumného programu financovaného státem… a výzkum pochopitelně brzy převzala vláda. Nakonec zůstalo všechno čistě jen na vládě a těžařských společnostech. Přesné datum neznáme proto, že Carune byl poněkud výstřední –“</p>
<p>„To znamená, že byl blázen, tati?“ skočil mu do řeči Ricky.</p>
<p>„Výstřední znamená, že byl trochu blázen, zlatíčko,“ odpověděla Marilys a usmála se přes děti na Marka. Povšiml si, že už je klidnější než před chvílí.</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Každopádně na těch pokusech pracoval už nějakou dobu před tím, než o nich uvědomil vládu,“ pokračoval Mark, „a nakonec jim o svém objevu řekl jen proto, že mu docházely peníze a oni do něj nechtěli dál investovat.“</p>
<p>„Pokud nebudete spokojeni, vaši investici vám rádi vrátíme,“ ocitovala Pat televizní reklamu a znovu se pronikavě zachichotala.</p>
<p>„Přesně tak, beruško,“ usmál se Mark a něžně ji podrbal ve vlasech. Zpozoroval, že se na druhém konci čekárny nehlasně rozevřely dveře a vyšli z nich další dva zřízenci jauntovací služby. Měli na sobě sytě červené haleny a tlačili před sebou pojízdný stolek. Na něm ležela hubice z nerezové oceli připevněná na gumovou hadici; Mark věděl, že záclonky pod stolem taktně zakrývají dvě bomby s plynem; v síťovém pytli zavěšeném na jedné straně se nacházela stovka masek najedno použití. Mark pokračoval v povídání. Nechtěl, aby si rodina povšimla zástupců Léthé dřív, než bude nezbytně nutné. A pokud se mu podaří dovyprávět všechno až do konce, přivítají uspávače s otevřenou náručí.</p>
<p>Vzhledem k jediné další alternativě.</p>
<p>„Samozřejmě víte, že jaunt je v podstatě teleportace. Na hodinách chemie a fyziky se tomu někdy říká Caruneho jev, ale ve skutečnosti je to prostě teleportace, a byl to Carune sám – nebo se to přinejmenším povídá –, kdo to pojmenoval ,jaunt‘. Rád četl science fiction a existuje jeden román od jistého Alfreda Bestera, <emphasis>Hvězdy, můj osud </emphasis>se jmenuje, kde si tenhle Bester vymyslel pro teleportaci slovo ‚jaunte’. Až na to, že v té jeho knížce může člověk jauntovat čistě jen tím, že na to pomyslí, což ve skutečnosti samozřejmě nejde.“</p>
<p>Uspávači právě na opačné straně haly upevnili na ocelovou hubici první masku a podali ji jisté postarší paní. Ta si masku nasadila, jednou se nadechla a bezvládně se zhroutila na lehátko. Trochu se jí vyhrnula sukně a odhalila ochablé stehno protkané mapou křečových žil. Jeden z uspávačů jí sukni ohleduplně upravil, zatímco druhý sňal použitou masku a nasadil na hubici novou. Markovi to připomnělo používání plastových kelímků v hotelových pokojích. Modlil se k Bohu, ať se Patty aspoň trochu uklidní; několikrát byl svědkem toho, jak stejně staré děti museli držet silou na lehátku, a když jim nasazovali masku, křičely u toho strachy. U dítěte je to samozřejmě úplně přirozená reakce, ale bylo nepříjemné se na to dívat, a on doufal, že s Patty to takhle probíhat nebude. U Ricka se toho tolik nebál.</p>
<p>„Dalo by se říct, že jauntování přišlo skutečně za pět minut dvanáct,“ pokračoval. Mluvil sice k Rickymu, ale natáhl se a vzal Patty za ruku. Její prstíky se okamžitě panicky sevřely kolem jeho dlaně. Ruku měla studenou a trochu zpocenou. „Světu docházela ropa a většina z toho, co ještě zbývalo, patřila pouštním národům ze Středního východu, které měly sklony zneužívat ji jako politickou zbraň. Vytvořily ropný kartel zvaný OPEC –“</p>
<p>„Co je to kartel, tati?“</p>
<p>„Mno, monopol,“ odpověděl Mark.</p>
<p>„Něco jako klub, zlatíčko,“ vysvětlila Marilys. „A v tom klubu mohl být jen ten, kdo měl hodně ropy.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Nemáme teď čas vysvětlovat si celou tu šlamastyku do podrobností,“ ujal se znovu slova Mark. „Něco se o tom určitě budete učit ve škole. Pro teď to budeme brát tak, že to prostě byla šlamastyka. Což opravdu byla – kdo měl auto, směl s ním jezdit jen dva dny v týdnu, a litr benzinu stál čtyři staré dolary –“</p>
<p>„Týjo,“ vyjekl Ricky. „Dneska je litr asi za dva centy, že jo, tati?“</p>
<p>Mark se usmál. „Právě proto jedeme tam, kam jedeme, Ricky. Na Marsu je tolik ropy, že nám vydrží skoro osm tisíc let, a na Venuši jsou zásoby na dalších dvacet tisíc… ale ropa už dneska není zas až tak důležitá. Teď potřebujeme ze všeho nejvíc –“</p>
<p>„<emphasis>Vodu!</emphasis>“ zaječela Patty a obchodník na vedlejším lehátku znovu otočil hlavu od novin a krátce se na ni usmál.</p>
<p>„Přesně tak,“ přikývl Mark. „Protože v letech devatenáct set šedesát až dva tisíce třicet jsme si otrávili většinu té vlastní. První přeprava vody z marsovských polárních čepiček se jmenovala –“</p>
<p>„Operace Brčko.“ Tentokrát se ozval Ricky.</p>
<p>„Ano. Někdy v roce dva tisíce čtyřicet pět. Ale už dávno předtím se jaunt využíval při hledání zdrojů čisté vody na Zemi. A voda je dnes hlavním vývozním artiklem Marsu… ropa je vedlejší. Tehdy ovšem byla důležitá.“</p>
<p>Obě děti přikývly.</p>
<p>„Podstatné je, že jak voda, tak ropa byly na Marsu odnepaměti, ale my jsme se k nim dostali až díky jauntu. V době, kdy Carune tenhle způsob přepravy vynalezl, se svět pomalu řítil do nového období temna. V zimě rok předtím umrzlo jen ve Spojených státech přes deset tisíc lidí, protože prostě nebylo dost energie na to, aby se zahřáli.“</p>
<p>„Ty brďo,“ podotkla věcně Patty.</p>
<p>Mark se ohlédl doprava, kde právě uspávači přemlouvali nějakého ustrašeného pána. Nakonec si od nich masku přece jen vzal a za pár vteřin už se zhroutil na lehátko jako mrtvý. <emphasis>Nováček</emphasis>, blesklo Markovi hlavou. <emphasis>Ti se vždycky poznají</emphasis>.</p>
<p>„Carune experimentoval nejdřív s tužkou… pak s klíči… hodinkami… a pak s myšmi. Teprve u myší poznal, že to nebude až tak jednoduché…“</p>
<p>Victor Carune vklopýtal zpátky do laboratoře, obluzen horečkou vědeckého vzrušení. Na vlastní kůži teď zakoušel, jak se cítili Morse, Alexander Graham Bell či Edison… až na to, že tohle bylo významnější než všechny jejich objevy dohromady. Cestou ze zverimexu v New Paltzu, kde za svých posledních dvacet dolarů koupil devět bílých myší, dvakrát málem naboural. Na světě už mu nezbývalo nic než těch devadesát tři centů v pravé přední kapse kalhot a osmnáct dolarů na spořitelním účtu… ale na to v tu chvíli nemyslel. A i kdyby myslel, ani v nejmenším by ho to netrápilo.</p>
<p>Laboratoř se nacházela v přestavěné stodole na konci jeden a půl kilometru dlouhé nezpevněné cesty, která odbočovala ze státní silnice č. 26. Právě když na tuhle cestu najížděl, naboural málem svou dodávku značky Brat podruhé. Nádrž měl skoro prázdnou a minimálně deset až čtrnáct dní ji teď znovu nenaplní, ale ani to ho v tu chvíli nijak zvlášť netrápilo. Točila se mu hlava jako v deliriu.</p>
<p>Výsledky pokusů nebyly vyloženě šokující, to ne. Vláda mu koneckonců poskytovala těch mizerných dvacet tisíc ročně právě proto, že v oboru přenosu částic odjakživa existovala možnost, že se něco takového jednou povede.</p>
<p>Ale že se to povede právě takhle… znenadání… bez nejmenšího varování… a s nižší spotřebou elektřiny, než má barevná televize… Panečku! <emphasis>To je věc!</emphasis></p>
<p>Se skřípěním brzd zastavil na hliněném dvorku, popadl krabici na vedlejším, špinavém sedadle (na krabici byli psi, kočky, křečci a akvarijní rybičky a mezi tím vším nápis jedu k vám ze stackpoleova zverimexu) a <emphasis>rozběhl se </emphasis>k velkým dvojitým dveřím. Z krabice se ozývalo škrábání a pištění pokusných zvířátek.</p>
<p>Pokusil se zatlačit do jednoho křídla dveří, a když se mu je nepodařilo otevřít, vzpomněl si, že zamkl. „Do prdele!“ ulevil si hlasitě a začal šátrat po klíčích. Vláda trvala na tom, že laboratoř bude za každých okolností zamčená – byla to jedna z podmínek, bez nichž by z nich peníze nedostal –, ale Carune na to pořád zapomínal.</p>
<p>Vytáhl klíče z kapsy, chvíli na ně civěl jako uhranutý a přejížděl bříškem palce po vroubkování klíčku od zapalování dodávky. Znovu si pomyslel: Panečku! <emphasis>To je věc! </emphasis>Pak začal mezi ostatními klíči na kroužku hledat ten, jímž se odemykaly dveře stodoly.</p>
<p>Podobně jako byl téměř bezděčně použit první telefon – Bell do něj zařval: „Pojďte sem, Watsone!“, když sebe a nějaké své dokumenty polil kyselinou –, i k první teleportaci došlo víceméně náhodou. Victor Carune přenesl přes čtyřicetimetrovou stodolu dva prsty své levé ruky.</p>
<p>Carune postavil u protilehlých zdí stodoly dva portály. Na jednom konci bylo obyčejné iontové dělo, jaké jste za necelých pět set dolarů pořídili v kterémkoli větším obchodě s elektronikou. Na druhém konci, těsně za portálem – oba měly obdélníkový tvar a byly velké zhruba jako ne moc velká knížka –, byla mlžná komora. Mezi nimi se nacházelo cosi, co by se dalo popsat jako neprůhledný sprchový závěs, až na to, že sprchové závěsy obyčejně nebývají z olova. Fungovat to mělo tak, že se do portálu jedna budou střílet ionty, pak se přejde na druhou stranu stodoly a bude se sledovat, jak prolétají mlžnou komorou těsně za portálem dvě, přičemž olověné stínítko dokáže, že skutečně došlo k jejich teleportaci. Jenže za poslední dva roky se to úspěšně podařilo jen dvakrát a Carune vůbec netušil proč.</p>
<p>Když upevňoval iontové dělo, náhodou strčil prsty do portálu – to se mu stávalo každou chvíli a nikdy z toho nic nebylo, tentokrát se ovšem zároveň otřel bokem o spínač na ovládacím panelu nalevo od portálu. V první chvíli si toho ani nevšiml – přístroj vydával jen velice tiché hučení –, když vtom ho začaly nezvykle svědit prsty.</p>
<p>„Nebylo to jako elektrický šok,“ napsal Carune v jediném článku na toto téma, který stačil publikovat, než ho vláda umlčela. Článek kupodivu nevyšel v žádném odborném periodiku, ale v <emphasis>Populární mechanice. </emphasis>Carune ho časopisu prodal za sedm set padesát dolarů v poslední zoufalé snaze uchovat jaunt pro soukromý sektor. „Nebylo to ono nepříjemné brnění, které pocítíte, když vezmete do ruky například roztřepenou šňůru od lampy. Byl to spíš podobný pocit, jako když položíte dlaň na kryt nějakého malého, ale velice výkonného stroje, který vibruje tak rychle, a přitom tak nepatrně, že to člověka lechtá.</p>
<p>Pak mi padl zrak na portál a uviděl jsem, že mám ukazováček odříznutý šikmo u prostředního kloubu a prostředníček jen kousek nad tím. Kromě toho mi chyběl i celý poslední článek prsteníčku.“</p>
<p>Carune rukou instinktivně ucukl a vykřikl. Byl si natolik jistý, že uvidí krev, napsal později, že ji na okamžik v duchu skutečně viděl. Drcnul loktem do iontového děla a shodil ho ze stolu.</p>
<p>Hned si prsty strčil do pusy, aby si ověřil, že jsou opravdu celé. Hlavou mu blesklo, že je asi přepracovaný. Ale pak ho napadlo ještě něco jiného: napadlo ho, že poslední sada úprav, které na přístroji udělal… mohla něco změnit.</p>
<p>Prsty už ovšem zpátky do portálu nestrčil; až do konce života osobně jauntoval už jen jednou jedinkrát.</p>
<p>V první chvíli se rozhodl nic dalšího nepodnikat. Dlouho se bezcílně procházel po stodole, projížděl si rukama ve vlasech a přemýšlel, jestli by neměl zavolat Carsonovi do New Jersey nebo Buffingtonovi do Charlotte. Carson by nejspíš hovor na účet volaného nepřijal, držgrešle stará, ale Buffington možná ano. Pak ho něco napadlo a rozběhl se přes stodolu k portálu dvě. Pokud se jeho prsty skutečně přenesly na druhou stranu stodoly, mohla tam po nich zůstat nějaká stopa.</p>
<p>Pochopitelně nezůstala. Portál dvě stál na třech bednách od pomerančů a ze všeho nejvíc připomínal miniaturní gilotinu bez čepele. Z rámu z nerezové oceli vybíhal na jedné straně kabel, který vedl do přenosového terminálu, což byl v podstatě jen částicový transformátor s přípojkou k počítači.</p>
<p>To mu připomnělo…</p>
<p>Carune se podíval na hodinky a zjistil, že je čtvrt na dvanáct. Kromě každoročního bakšiše mu vláda poskytovala nedocenitelný, byť časově omezený přístup k výkonnému počítači. Připojení mělo vydržet ještě do tří odpoledne a pak se až do pondělka přerušit. Musel se k něčemu rozhoupat, musel začít něco dělat…</p>
<p>„Znovu jsem se podíval na pyramidu beden,“ píše Carune ve svém článku pro <emphasis>Populární mechaniku</emphasis>, „a pak na bříška svých prstů. A důkaz jsem měl samozřejmě přímo před očima. Tušil jsem sice, že bych jím nikoho kromě sebe nepřesvědčil, ale na začátku nikoho jiného než sami sebe přesvědčovat nepotřebujete.“</p>
<p>„A co to bylo za důkaz, tati?“ zeptal se Ricky.</p>
<p>„Jo!“ přidala se Patty. „Co to bylo?“</p>
<p>Mark se pousmál. Už je všechny vtáhl do vyprávění, dokonce i Marilys. Už skoro zapomněli, kde jsou. Koutkem oka viděl, jak uspávači potichounku popojíždějí se stolkem mezi cestujícími a postupně je ukládají k spánku. Už dávno zjistil, že mezi civilisty probíhá všechno pomaleji než v armádě; civilisté byli nervózní a chtěli si o všem nejdřív popovídat. Hubice a gumové masky až příliš evokovaly nemocniční operační sály, kde anestezioložce se sadou omamných plynů v bombách z nerezové oceli číhají za zády chirurgové s připravenými skalpely. Občas propukala panika, hysterie; a vždycky se našlo pár takových, kteří prostě ztratili nervy. Mark si během vyprávění povšiml dvou: mužů, kteří jednoduše vstali z lehátka, bez nejmenšího humbuku došli k východu, odepnuli si potvrzenku, kterou měli přišpendlenou ke klopě, vrátili ji a bez ohlédnutí odešli. Členové jauntovacího personálu měli přísně zakázáno přemlouvat někoho k návratu; vždycky tu čekali náhradníci, občas jich bývalo až čtyřicet nebo padesát, kteří doufali v nemožné. Jakmile někdo čekárnu opustil, jednomu z náhradníků přišpendlili na košili novou potvrzenku a pustili ho dovnitř.</p>
<p>„Carune měl v ukazováčku dvě třísky,“ vysvětlil Mark dětem. „Vytáhl je a schoval. Jedna se sice ztratila, ale druhá je dodneška vystavená v Národním muzeu letectví a kosmonautiky ve Washingtonu. Je v hermeticky uzavřené skleněné schránce a leží hned vedle měsíčních kamenů, které přivezli první kosmonauti z Měsíce –“</p>
<p>„Našeho měsíce, tati, nebo jednoho z marsovských?“ zeptal se Ricky.</p>
<p>„Našeho,“ usmál se Mark. „Na Marsu přistála jen jedna jediná raketa s lidskou posádkou, Ricky, a to byla francouzská expedice někdy kolem roku 2030. Každopádně, tahle obyčejná stará tříska z bedny od pomerančů je v muzeu proto, že to byl první předmět, který se kdy podařilo teleportovat – jauntovat – prostorem.“</p>
<p>„A co se stalo pak?“ zeptala se Patty.</p>
<p>„Inu, vypráví se, že Carune doběhl…“</p>
<p>Carune doběhl zpátky k portálu jedna a s rozbušeným srdcem se u něj zadýchaně zastavil. <emphasis>Musíš se uklidnit</emphasis>, poroučel si v duchu. <emphasis>Musíš si to pořádně promyslet. Zbrklostí víc času na počítači nezískáš.</emphasis></p>
<p>Rozhodl se ignorovat ten nejpronikavější hlas ve své mysli, který na něj ječel, ať si pospíší a <emphasis>něco </emphasis>udělá, a místo toho vytáhl z kapsy kleštičky na nehty a špičkou pilníčku vymáčkl třísky z ukazováku. Položil je na bílý vnitřní obal od čokoládové tyčinky Hershey’s, kterou jedl, když upravoval transformátor a pokoušel se rozšířit jeho vstupní rozsah (v čemž zjevně uspěl tak, jak se mu o tom nezdálo ani v těch nejdivočejších snech). Jedna se z obalu skutálela a ztratila se; druhá skončila v Muzeu letectví a kosmonautiky, ve skleněném pouzdru obehnaném tlustými sametovými šňůrami a ostražitě střeženém bdělou průmyslovou kamerou.</p>
<p>Jakmile měl Carune třísky z prstu, hned byl mnohem klidnější. Tužka. Vhodnější než cokoli jiného. Vytáhl jednu zpod notesu na nejbližší polici a jemně ji vložil do portálu jedna. Hladce mu mizela před očima, centimetr za centimetrem, jako by se jednalo o nějaký optický klam nebo hodně dobrý kouzelnický trik. Tužka měla na jedné straně nápis eberhard faber č. 2, černá písmena vyražená do žlutě natřeného dřeva. Když z tužky zbýval už jen špalíček s nápisem eberh, Carune obešel portál jedna a podíval se do něj.</p>
<p>Uviděl průřez tužkou, jakoby hladce překrojenou nožem. Zkusil sáhnout do místa, kde by měla tužka pokračovat, ale pochopitelně nic nenahmatal. Přeběhl přes stodolu k portálu dvě a chybějící část tužky byla tam, ležela na horní bedně. Carunemu se srdce rozbušilo tak, že mu otřásalo celým hrudníkem. Vzal tužku za ořezanou špičku a vytáhl ji celou ven.</p>
<p>Zvedl ji před sebe a prohlížel si ji. Pak ji zničehonic otočil a napsal na kus prkna funguje to! Tlačil na tužku takovou silou, že se při psaní vykřičníku zlomila špička. Carune se v prázdné stodole rozesmál jako blázen; smál se tak, že probudil spící vlaštovky, a ty vylétly nahoru mezi nejvyšší trámy krovu.</p>
<p>„<emphasis>Funguje to!</emphasis>“ vykřikl Carune a rozběhl se zpátky k portálu jedna. Zlomenou tužku pevně svíral v pěsti a mával rukama. „Funguje! Funguje! <emphasis>Slyšíš mě, Carsone, ty debile? Funguje to a DOKÁZAL JSEM TO JÁ!</emphasis>“</p>
<p>„Marku, kontroluj se trochu před dětmi,“ napomenula ho Marilys. Mark pokrčil rameny. „Ale údajně to takhle řekl.“</p>
<p>„No, tak bys to mohl trochu cenzurovat.“</p>
<p>„Tati?“ zeptala se Patty. „Ta tužka je v tom muzeu taky?“</p>
<p>„Sere medvěd v lese?“ opáčil Mark a hned si připlácl ruku na pusu. Obě děti se rozesmály – Patty už zdaleka ne tak pronikavě jako prve, což Marka potěšilo – a Marilys se sice chvíli snažila tvářit vážně, ale pak se k nim přidala.</p>
<p>Po tužce následovaly klíče; Carune je portálem jednoduše prohodil. Myšlení se mu zvolna začínalo vracet do starých kolejí a uvědomil si, že ze všeho nejdřív bude třeba zjistit, jestli se věci na druhém konci objevují přesně v té samé podobě jako před teleportací, nebo se během ní nějak mění.</p>
<p>Viděl, jak klíče prolétají portálem a jak v něm mizí; přesně v témže okamžiku je slyšel cinknout na bednu na druhé straně stodoly. Rozběhl se tam – teď už jen poklusem – a cestou odsunul po kolejnici ten olověný sprchový závěs. Už ho nepotřeboval, stejně jako iontové dělo. A ještě že tak, protože iontové dělo leželo rozbité na podlaze.</p>
<p>Sebral klíče, došel k zámku, kterým ho vláda nutila zajišťovat dveře, a zkusil do něj zastrčit klíč. Bez problémů fungoval. Vyzkoušel klíč od dveří. Pak klíčky od skříněk i ten od dodávky.</p>
<p>Nakonec schoval klíče do kapsy a sundal si hodinky. Byly to křemíkové digitálky značky Seiko s vestavěnou kalkulačkou pod displejem – čtyřiadvacet maličkých tlačítek, která mu umožňovala provádět všechny matematické operace od sčítání a odčítání až po počítání druhé odmocniny. Úžasně propracovaný přístroj – a v neposlední řadě také chronometr. Carune je položil před portál jedna a tužkou je prostrčil skrz.</p>
<p>Přeběhl přes stodolu a zvedl je. Když je vkládal do portálu, ukazovaly 11:31:07. Teď na nich bylo 11:31:49. Výborně. Dobrá práce, ačkoli by tu správně měl mít asistenta, aby se jednou provždy ověřilo, že nedochází k žádné časové prodlevě. Ale na tom teď nesešlo. Brzy ho vláda zahrne tolika asistenty, že se v nich bude brodit po pás.</p>
<p>Vyzkoušel kalkulačku. Dvě a dvě byly pořád ještě čtyři, osm děleno čtyřmi byly dvě; druhá odmocnina z jedenácti byla pořád ještě 3,3166247… a tak dále.</p>
<p>Tehdy dospěl k závěru, že nadešel čas myší.</p>
<p>„A co se s těmi myšmi stalo, tati?“ zeptal se Ricky.</p>
<p>Mark na okamžik zaváhal. Tady bude muset opatrně, aby děti (ani nemluvě o manželce) pár minut před jejich prvním jauntem zbytečně nevyděsil a nezačaly tu hysterčit. Především jim musí jasně vysvětlit, že dnes už je všechno v pořádku, že se ten problém podařilo vyřešit.</p>
<p>„Jak už jsem říkal, objevil se drobný problém…“</p>
<p><emphasis>Ano. Děs, šílenství a smrt. Jen takový drobounký problémeček, dě</emphasis><emphasis>ti.</emphasis></p>
<p>Carune postavil krabici s nápisem jedu k vám ze stackpoleova zverimexu na polici a podíval se na hodinky. Zatraceně, nasadil si je na ruku obráceně. Otočil je a viděl, že je tři čtvrtě na dvě. K počítači už bude mít přístup jen hodinu a čtvrt. <emphasis>Jak ten čas letí, když se člověk dobře baví</emphasis>, pomyslel si a bláznivě se rozesmál.</p>
<p>Otevřel krabici, sáhl do ní a vytáhl za ocas pištící myš. Položil ji před portál jedna a pobídl ji: „Utíkej, myško.“ Myš okamžitě seskočila z krabice od pomerančů, na níž portál stál, a rozběhla se po podlaze.</p>
<p>Carune ji s klením začal pronásledovat a málem ji i polapil, ale myš mu proklouzla mezi prsty, protáhla se dírou mezi dvěma prkny a byla tatam.</p>
<p>„<emphasis>DO PRDELE!</emphasis>“ zařval Carune a rozběhl se zpátky ke krabici. Dostal se k ní právě včas, aby dovnitř srazil další dva potenciální uprchlíky. Vytáhl ven druhou, tu chytil pevně do dlaně (byl to fyzik, o bílých myších nevěděl vůbec nic) a přibouchl víko krabice.</p>
<p>S touhle se nemazlil a poslal ji portálem stejně jako klíče. Snažila se držet jeho dlaně, ale moc jí to nepomohlo; letěla po růžovém čumáčku přímo do portálu jedna. Carune okamžitě zaslechl, jak přistála na bednách na druhé straně stodoly.</p>
<p>Tentokrát sprintoval, protože si dobře pamatoval, jak snadno mu unikla první myš. Dělal si zbytečně starosti. Bílá myška se jen krčila na bedně, oči měla zakalené a skoro ani nedýchala. Carune zpomalil a opatrně se k ní přiblížil; nikdy dřív s myšmi nepracoval, ale na to, aby poznal, že tu došlo k něčemu hodně vážnému, nepotřeboval mít čtyřicet let praxe.</p>
<p>(„Myšce po průchodu portálem nebylo moc dobře,“ vysvětlil Mark Oates se širokým úsměvem svým dětem, manželce ale neuniklo, že to byl úsměv falešný.)</p>
<p>Carune se dotkl myši. Jako by se dotkl neživého předmětu – snad pytlíku slámy nebo pilin. Jen ty zdvíhající se boky naznačovaly, že ještě dýchá. Myš se po Carunem ani neohlédla; upírala zrak přímo před sebe. Vhodil do portálu rozdováděné, čilé a velice živé zvíře; teď před ním ležela spíš jakási živá vosková napodobenina myši.</p>
<p>Pak Carune myši luskl prsty před maličkýma růžovýma očkama. Myš mrkla… a svalila se mrtvá na bok.</p>
<p>„A tak se Carune rozhodl zkusit další myš,“ pokračoval Mark.</p>
<p>„Co se stalo s tou první?“ chtěl vědět Ricky.</p>
<p>Mark se znovu usmál od ucha k uchu. „Se všemi poctami se odebrala na odpočinek.“</p>
<p>Carune našel papírový pytlík a dal mrtvou myš do něj. Večer ji vezme k veterináři Mosconimu. Mosconi provede pitvu a poví mu, jestli měla nějak rozhašené vnitřnosti. Vládě se samozřejmě nebude moc líbit, že zapojil soukromou osobu do projektu, který by sama okamžitě označila za supertajný, kdyby věděla o jeho úspěšnosti – jenže to máte peška, kamarádi. Carune se rozhodl, že Velký bílý otec ve Washingtonu se o tom všem dozví až ve chvíli, kdy už opravdu nebude zbytí. Vzhledem k tomu, jak skrovné prostředky mu Velký bílý otec poskytuje, může klidně počkat. Prostě má peška.</p>
<p>Pak si uvědomil, že Mosconi bydlí pekelně daleko, až na druhém konci New Paltzu, a on v dodávce nemá dost benzinu ani na to, aby se dostal aspoň do centra… natož nazpátek.</p>
<p>Bylo však 14.03 – zbývala mu necelá hodina přístupu k počítači. S nějakou pitvou si může dělat hlavu potom.</p>
<p>Carune postavil jakousi provizorní skluzavku, která vedla k portálu jedna (byla to vlastně první jauntovací skluzavka na světě, vysvětlil Mark dětem, a Patty se při představě maličké skluzavky pro myši vesele rozesmála), a spustil po ní další živou bílou myšku. Zatarasil východ tlustou knihou a myš po chvíli bezcílného ťapkání a čenichání vlezla do portálu a zmizela.</p>
<p>Carune přeběhl na druhou stranu stodoly.</p>
<p>Myš tam ležela mrtvá.</p>
<p>Nikde žádná krev, žádné boule na těle, které by naznačovaly, že uvnitř něco prasklo náhlou změnou tlaku. Caruneho napadlo, že možná nedostatek kyslíku –</p>
<p>Netrpělivě zavrtěl hlavou. Bílé myšce trval přenos pouhých pár nanosekund; jeho vlastní hodinky potvrdily, že plynutí času se během přenosu nemění, nebo jen minimálně.</p>
<p>Druhá bílá myš putovala do pytlíku za první. Carune vytáhl třetí (nebo čtvrtou, pokud budeme počítat i tu šťastlivkyni, které se podařilo uprchnout škvírou) a poprvé si v duchu položil otázku, co mu asi dojde dřív: zda čas na počítači, nebo zásoba myší.</p>
<p>Tuhle sevřel pevně v dlani a prostrčil jí zadek portálem. Viděl, jak na druhé straně stodoly vykoukl myší zadek z portálu dvě… jen zadek. Odříznuté nožičky zběsile hrabaly po hrubém povrchu bedny.</p>
<p>Carune vytáhl myš ven. Žádné příznaky katatonie; zahryzla se mu do kůžičky mezi palcem a ukazovákem takovou silou, že mu začala téct krev. Honem hodil myš zpátky do krabice s nápisem jedu k vám ze stackpoleova zverimexu a vydezinfikoval si ránu peroxidem z malé lahvičky v laboratorní lékárničce.</p>
<p>Přelepil si kousanec náplastí a pak se přehraboval ve svých věcech tak dlouho, dokud nenašel tlusté pracovní rukavice. Téměř hmatatelně cítil, jak mu čas uniká mezi prsty. Už bylo 14.11.</p>
<p>Vyndal další myš a prostrčil ji po zadku portálem jedna – celou. Přeběhl k portálu dvě. Tahle myš žila ještě skoro dvě minuty; dokonce i kousek popošla, dá-li se tomu říkat chůze. Přeškobrtala přes bednu od pomerančů, svalila se na bok, s obtížemi se vyškrábala zpátky na nohy a pak zůstala sedět na místě. Carune jí luskl prsty u hlavy, myš vyrazila kupředu a udělala ještě asi čtyři kroky, než se znovu svalila na bok. Dýchání se zpomalovalo… zpomalovalo… až se zastavilo. Byla mrtvá.</p>
<p>Carunemu přeběhl mráz po zádech.</p>
<p>Vrátil se ke krabici, vyndal další myš a prostrčil jí portálem přední polovinu těla. Viděl, jak se na druhé straně stodoly vynořuje, nejdřív hlavička, pak krk a přední nohy. Opatrně povolil sevření, ale byl připravený znovu myš stisknout, jakmile by sebou začala házet. Nezačala. Jen tam klidně stála, předníma nohama na jedné straně stodoly, zadníma na druhé.</p>
<p>Carune doklusal k portálu dvě.</p>
<p>Myš byla živá, ale v zakalených růžových očkách měla prázdný pohled. Vousky se ani nepohnuly. Když Carune obešel portál, naskytl se mu neobyčejný pohled; stejně jako prve viděl průřez tužkou, viděl teď průřez myší. Viděl, jak obratle její tenounké páteře náhle končí bílým kolečkem; viděl, jak jí cévami proudí krev; viděl, jak se tkáně nepatrně pohybují vlivem přílivu a odlivu životodárné síly cirkulující tím miniaturním krevním řečištěm. Když nic jiného, napadlo ho (a později to i uvedl ve svém článku do <emphasis>Populární mechaniky</emphasis>), najdou portály uplatnění jako úžasný diagnostický přístroj.</p>
<p>Pak si povšiml, že pohyb krve ustal. Myš zemřela.</p>
<p>Carune ji vzal za čumák, a i když mu byl nepříjemný na dotek, vytáhl ji za něj ven a přidal ji do pytlíku k jejím společnicím. <emphasis>A dost s bílými myšmi</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Myši umírají. Umírají, když je prostrčíte portálem celé, a umírají, když je prostrčíte napůl hlavu napřed. Když je prostrčíte napůl zadkem napřed, tak zůstanou čilé.</emphasis></p>
<p><emphasis>Co se to tam uvnitř sakra děje?</emphasis></p>
<p><emphasis>Nějaký smyslový vjem</emphasis>, blesklo mu hlavou. <emphasis>Když procházejí skrz, uvidí</emphasis><emphasis> – </emphasis><emphasis>zaslechnou – ucítí hmatem, nebo snad dokonce </emphasis>čichem – <emphasis>něco, co je doslova vyděsí k smrti. Ale co?</emphasis></p>
<p>Neměl nejmenší ponětí – ale hodlal to zjistit.</p>
<p>Pořád ještě mu zbývalo skoro čtyřicet minut, než ho COMLINK odpojí od databáze. Odšrouboval ze zdi vedle kuchyňských dveří teploměr, odklusal s ním zpátky do stodoly a prostrčil ho portálem. Před vstupem teploměr ukazoval 28 stupňů Celsia, po výstupu ukazoval 28 stupňů Celsia. Prohrabal nepoužívaný pokoj, kde skladoval pár hraček, aby měl čím zabavit vnoučata, když přijela na návštěvu; našel i balíček nafukovacích balónků. Jeden nafoukl, zavázal ho a prohodil ho portálem. Prošel jím nedotčený a nepoškozený – první odpověď na jeho podezření ohledně náhlé změny tlaku, k níž by během jauntování – jak už v duchu jev nazýval – mohlo docházet.</p>
<p>Pět minut před hodinou H odběhl do domu, popadl kulaté akvárium (Percy i Patrick začali uvnitř poplašeně mrskat ocasem a prohánět se sem a tam) a vrátil se s ním do stodoly. Prostrčil akvárium portálem jedna.</p>
<p>Rozběhl se k portálu dvě, za nímž na bedně stálo akvárium. Patrick se vznášel na hladině břichem vzhůru; Percy pomaličku, jakoby omráčeně, plaval kolem kruhového dna. Po chvíli se i on otočil břichem vzhůru. Carune už natahoval ruku k akváriu, když Percy zničehonic chabě cukl ocasem a pokračoval ve lhostejném plavání u dna. Pozvolna se probíral ze šoku, který mu průchod portálem z neznámého důvodu přivodil, a když se Carune v devět večer vrátil z Mosconiho veterinární kliniky, byl už stejně čilý jako dřív.</p>
<p>Patrick byl mrtvý.</p>
<p>Carune nasypal Percymu dvojitou dávku krmení a Patrickovi vystrojil hrdinský pohřeb na zahradě.</p>
<p>Když pro ten den připojení k počítači skončilo, Carune se rozhodl, že se pokusí dojet k Mosconimu stopem. Ve čtvrt na čtyři odpoledne proto už stál na krajnici státní silnice č. 26, v džínách a křiklavé kostkované sportovní bundě, v jedné ruce papírový pytlík, druhou nataženou se zvednutým palcem.</p>
<p>Konečně mu zastavil nějaký mladík v korvetě velké jako krabička sardinek a Carune si nastoupil. „Co máte v tom pytlíku, příteli?“</p>
<p>„Pár mrtvých myší,“ odpověděl Carune. Po nějaké době mu zastavilo další auto. Když se ho farmář za volantem zeptal, co má v tom pytlíku, Carune řekl, že svačinu.</p>
<p>Mosconi provedl ihned pitvu jedné z myší a slíbil, že až bude hotov i s ostatními, zavolá Carunemu a sdělí mu výsledky. Prvotní nález nebyl příliš povzbudivý; myš, kterou Mosconi, otevřel, vypadala podle jeho názoru dokonale zdravá – až na to, že byla mrtvá.</p>
<p>Deprimující.</p>
<p>„Victor Carune byl sice výstřední, ale nebyl to blázen,“ pokračoval Mark. Uspávači se blížili, takže si s vyprávěním musel pospíšit… jinak by ho mohl dokončit až v rekonvalescenčním sále ve Whitehead City. „Když se ten večer vracel domů – a údajně prý musel jít většinu cesty pěšky –, uvědomil si, že možná v jediném okamžiku vyřešil třetinu tehdejší energetické krize. Všechno zboží, které se do té doby muselo přepravovat po kolejích, po silnici, po vodě nebo vzduchem, se teď mohlo jauntovat. Mohli jste napsat dopis kamarádovi v Londýně, Římě nebo Senegalu a on ho dostal ještě tentýž den – aniž by se u toho spálil jediný litr benzinu. Nám to připadá jako samozřejmost, ale pro Caruneho to byl obrovský převrat, to mi věřte. A pro všechny ostatní taky.“</p>
<p>„Ale co se stalo těm myším, tati?“ zeptal se Ricky.</p>
<p>„O tom Carune také přemýšlel,“ přikývl Mark, „protože si dobře uvědomoval, že kdyby mohli jauntovat i lidé, vyřešila by se tím skoro <emphasis>celá </emphasis>energetická krize. A že bychom mohli začít dobývat vesmír. Ve svém článku pro <emphasis>Populární mechaniku </emphasis>píše, že bychom konečně měli hvězdy na dosah. Obrazně to přirovnával k tomu, jak se dostat přes mělký potok, a vůbec si přitom nenamočit boty. Stačí vzít velký kámen, hodit ho do proudu, pak vzít druhý kámen, postavit se na ten první, hodit ten <emphasis>druhý </emphasis>do proudu, vrátit se na břeh pro třetí, postavit se na druhý, hodit ten třetí do proudu, a takhle pokračovat, dokud nebude hotová cestička až na druhý břeh… nebo v našem případě na druhý konec sluneční soustavy, nebo třeba i galaxie.“</p>
<p>„To <emphasis>vůbec </emphasis>nechápu,“ prohlásila Patty.</p>
<p>„Protože máš slepičí mozek,“ ozval se namyšleně Ricky.</p>
<p>„To teda <emphasis>nemám</emphasis>! Tati, Ricky říká –“</p>
<p>„No tak, děcka, nechte toho,“ okřikla je mírně Marilys.</p>
<p>„Carune velice přesně předpověděl skoro všechno, co se potom skutečně stalo,“ pokračoval Mark. „Bezpilotní rakety naprogramované k přistání nejprve na Měsíci, potom na Marsu, na Venuši, na Galileových měsících… bezpilotní rakety naprogramované k jednomu jedinému úkolu –“</p>
<p>„Připravit jauntovací stanice pro kosmonauty,“ doplnil Ricky.</p>
<p>Mark přikývl. „Dnes už máme vědecké základny po celé sluneční soustavě, a možná že jednou, dlouho po naší smrti, lidstvo získá i celou další planetu. Chystají se jauntovací lodě ke čtyřem různým hvězdám s vlastními oběžnicemi… ale potrvá ještě hrozně, hrozně dlouho, než k nim doletí.“</p>
<p>„Já chci vědět, co se stalo těm <emphasis>myškám</emphasis>,“ ozvala se Patty netrpělivě.</p>
<p>„No, nakonec se do toho vložila vláda,“ začal vysvětlovat Mark. „Carune před nimi všechno tajil, jak dlouho to jen šlo, ale oni nakonec přece jen něco zvětřili a pořádně se do toho obuli. Carune byl sice oficiálním vedoucím jauntovacího projektu až do své smrti, tedy ještě celých deset let, ale ve skutečnosti už do ničeho nesměl mluvit.“</p>
<p>„Chudák,“ politoval ho Ricky.</p>
<p>„Ale stal se z něj hrdina,“ namítla Patricia. „Je ve <emphasis>všech </emphasis>učebnicích dějepisu, stejně jako prezident Lincoln a prezident Hart.“</p>
<p><emphasis>To je pro něj určitě obrovské zadostiučinění</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> ať je teď, kde chce</emphasis>, pomyslel si Mark, znovu se ujal slova a dával si pozor, aby ty drsnější pasáže co možná nejvíc zjemnil.</p>
<p>Vláda, přitlačená stupňující se energetickou krizí ke zdi, se do projektu skutečně pořádně obula. Chtěli jauntování nabídnout veřejnosti a zpoplatnit ho, co nejdřív to půjde – nejpozději včera. Tváří v tvář ekonomickému chaosu a čím dál zřetelnější vizi anarchie a masového hladomoru v devadesátých letech dvacátého století ji pouze zoufalé prosby vědců přiměly odložit veřejnou prezentaci nové technologie do té doby, než bude provedena podrobná spektrální analýza jauntovaných předmětů. Jakmile analýzu provedli – a ve složení jauntovaných předmětů se žádná změna neprokázala –, byl jaunt, s náležitým mezinárodním popraskem, představen veřejnosti. Americká vláda výjimečně projevila dokonce tolik rozumu (potřeba je koneckonců matkou každého vynálezu), že vedením mediální kampaně pověřila společnost Young and Rubicam.</p>
<p>Tehdy se také začaly objevovat první mýty kolem osoby Victora Caruneho, postaršího, poněkud podivínského muže, který se sprchoval dvakrát týdně a čisté oblečení si bral jen tehdy, když si na to vzpomněl. Young and Rubicam společně s dalšími agenturami proměnili Caruneho v jakousi směsku vynálezců Thomase Edisona a Eliho Whitneyho, kovboje Pecose Billa a Flashe Gordona. Nejironičtější na tom všem bylo (a tuto skutečnost Mark Oates své rodině zamlčel), že Victor Carune už tou dobou klidně mohl být zavřený někde v blázinci, nebo i mrtvý; říká se, že umění imituje život, a Carune pravděpodobně znal román Roberta Heinleina o dvojnících, kteří na veřejnosti zastupují jiné lidi.</p>
<p>Victor Carune představoval problém; otravný problém, který se nedal nijak zažehnat. Byl to odchovanec „ekologických“ šedesátých let s náležitě prořízlou pusou, který se se vším hrozně loudal – koneckonců v šedesátých letech bylo všude ještě tolik energie, že si tehdy loudání klidně mohli dovolit. Jenže teď se psala „krutá“ léta osmdesátá, kdy oblohu špinila uhelná mračna a velká část kalifornského pobřeží měla být následkem „nečekaného selhání“ v jaderné elektrárně přinejmenším šedesát let neobyvatelná.</p>
<p>Victor Carune zůstal problémem zhruba až do roku 1991 – kdy se stal pouhým přikyvovačem, usměvavým, tichým dědečkem, který v televizních zprávách mával z té či oné tribuny. V roce 1993, tři roky před svým oficiálním úmrtím, se v otevřeném voze zúčastnil přehlídky na Slavnosti růží.</p>
<p>Zvláštní. A trochu zlověstné.</p>
<p>Oznámení o vynálezu jauntu – funkční teleportace – 19. října 1988 vyvolalo celosvětovou bouři nadšení a ekonomické pozdvižení. Pokulhávající starý americký dolar okamžitě vylétl až do nebe. Kdo nakoupil zlato při ceně osm set šest dolarů za unci, najednou zjistil, že za půlkilovou cihlu nedostane víc než dvanáct set dolarů. Během jediného roku od oznámení vynálezu do zprovoznění prvních dvou jaunto vacích stanic v New Yorku a L. A. vyšplhala burza o víc než tisíc bodů. Cena ropy klesla jen o sedmdesát centů za barel, ale v roce 1994, kdy už fungovaly jauntovací stanice v sedmdesáti velkých městech po celých Spojených státech, zanikl OPEC a cena ropy začala strmě klesat. V roce 1998, kdy už se stanice nacházely ve většině měst svobodného světa a zboží se zcela běžně jauntovalo mezi Tokiem a Paříží, Paříží a Londýnem, Londýnem a New Yorkem či New Yorkem a Berlínem, se barel ropy prodával za čtrnáct dolarů. V roce 2006, kdy se jaunt konečně začal využívat i k běžné přepravě lidí, se burza ustálila na hodnotě o pět tisíc bodů vyšší než v roce 1987, ropa se prodávala za šest dolarů za barel a ropné společnosti si začaly měnit jména. Texaco bylo náhle Texaco Oil/Water, z Mobilu se stal Mobil Hydro-2-Ox.</p>
<p>V roce 2045 už se největší peníze točily v obchodech s vodou a ropa se opět stala tím, čím byla v roce 1906: hračkou.</p>
<p>„A co ty <emphasis>myšky, </emphasis>tati?“ naléhala netrpělivě Patty. „Co se stalo těm <emphasis>myškám</emphasis>?“</p>
<p>Mark usoudil, že už je snad ten pravý čas, a upozornil děti na ty dva členy jauntovacího personálu, kteří teď obsluhovali pasažéry pouhé tři uličky od rodiny Oatesových. Když si jakási dáma s módně vyholenou a pomalovanou hlavou nasadila gumovou masku, nasála omamný plyn a zhroutila se na lehátko, Rick jen pokýval hlavou, ale Patty se znepokojeně zamračila.</p>
<p>„Když je člověk při vědomí, tak jauntovat nemůže, že jo, tati?“ zeptal se Ricky.</p>
<p>Mark přikývl. „Počítač,“ řekl. „Databáze. To bylo to jediné, co si Carune nemohl vyžebrat, vypůjčit ani ukrást. Přenos částic – miliard útržků informací – řídí od začátku do konce počítač. Počítač se stará o to, abyste na druhé straně nevylezli s hlavou někde v žaludku.“</p>
<p>Marilys se otřásla.</p>
<p>„Neboj se, Mare,“ uklidnil ji. „K ničemu takovému nikdy nedošlo. <emphasis>Nikdy</emphasis>.“</p>
<p>„Všechno je jednou poprvé,“ namítla tiše.</p>
<p>Mark se podíval na Rickyho. „Jak na to přišel?“ zeptal se syna. „Jak na to Carune přišel, že člověk musí spát, Ricku?“</p>
<p>„Když tam strkal myši po zadku,“ odpověděl zamyšleně Rick, „tak byly v pořádku. Nebo aspoň do té doby, než je protáhl na druhou stranu <emphasis>celé. </emphasis>Rozhašené byly akorát tehdy, když je dovnitř strčil po hlavě.“</p>
<p>„Správně,“ pochválil ho Mark. Uspávači už se blížili k nim. Tiše před sebou tlačili svůj stolek zapomnění. Tak to přece jen dovyprávět nestihne; a možná to tak je i lepší. „Stačilo pochopitelně jen pár dalších pokusů a brzy se objasnilo, co se vlastně děje. Jaunt sice zlikvidoval celou dopravní branži, ale přinejmenším sňal tlak z beder experimentátorů…“</p>
<p>Ano. Opět bylo možno se loudat a testy probíhaly déle než dvacet let, přestože už Caruneho první pokusy s omámenými myšmi prokázaly, že u spících zvířat se takzvaný „organický“ či jednodušeji „jauntovací efekt“ nijak neprojevuje.</p>
<p>Společně s Mosconim uspali několik myší, vložili je do portálu jedna, sebrali je u portálu dvě a netrpělivě pak čekali, jestli se jejich pokusná zvířátka proberou… nebo zemřou. Myši se probraly a po krátké zotavovací kúře vesele pokračovaly ve svém myším životu – žraly, množily se, hrály si a dělaly bobky – a nebyly na nich znát žádné neblahé vedlejší účinky. Tyto myši byly první z několika generací podrobených velice bedlivému zkoumání. Neprojevily se u nich žádné dlouhodobé negativní následky; neumíraly dřív, nerodila se jim myšátka se dvěma hlavami nebo zelenou srstí a žádné dlouhodobé následky se neobjevily ani u nich.</p>
<p>„Kdy začali s lidmi, tati?“ zeptal se Rick, přestože už o tom určitě slyšel ve škole. „Řekni ještě tohle!“</p>
<p>„Já chci vědět, co se těm myškám stalo!“ opakovala umíněně Patty.</p>
<p>Přestože uspávači už dospěli k jejich uličce (Oatesovi leželi skoro až na jejím konci), Mark se na chvíli odmlčel, aby si srovnal myšlenky v hlavě. Patty toho sice zatím nevěděla tolik jako její bratr, ale poslouchala své srdce a položila tu správnou otázku. Proto se rozhodl, že raději odpoví na tu Rickovu.</p>
<p>První lidští jaunteři nebyli kosmonauti ani zkušební piloti; byli to dobrovolníci z řad trestanců, u nichž nikdo ani hlouběji nezkoumal, nakolik jsou duševně stabilní. Ba naopak, vědci, kteří stáli v čele projektu (Victor Carune mezi ně nepatřil; dávno se stal, jak se říká, čestným vedoucím), byli za případné pomatence a šílence přímo vděční; pokud proceduru prodělá vyšinutý cvok a vyjde z ní v pořádku – nebo přinejhorším ve stejném stavu, v jakém byl před ní –, pak by všechno mělo být dokonale bezpečné i pro světové manažery, politiky a modelky.</p>
<p>Šest dobrovolníků převezli do Province ve Vermontu (je to dnes místo stejně slavné, jako kdysi bývalo Kitty Hawk v Severní Karolíně), kde je omámili plynem a jednoho po druhém prohnali mezi dvěma portály vzdálenými přesně dva kilometry od sebe.</p>
<p>Tohle Mark svým dětem řekl, protože všech šest dobrovolníků samozřejmě dorazilo v pořádku a ve skvělé formě, díky za optání. Neřekl jim však o údajném <emphasis>s</emphasis><emphasis>edmém </emphasis>dobrovolníkovi. Tato postava, ať už skutečná, mytická, či něco napůl (což je nejpravděpodobnější), měla dokonce jméno: Rudy Foggia. Foggia byl prý usvědčený vrah, odsouzený na Floridě k trestu smrti za vraždu čtyř důchodců na nějakém bridžovém večírku v Sarasotě. Podle nepotvrzených zvěstí se na Foggiu společně obrátily Ústřední zpravodajská služba a FBI s jedinečnou, jednorázovou, absolutně neopakovatelnou nabídkou; vem, nebo nech být. Ať zkusí jaunt při plném vědomí. Když projde v pořádku, dostane milost, vlastnoručně podepsanou guvernérem Thundergoodem. Bude zas volný jako pták a ať si pak sám vybere, jestli bude sekat latinu, anebo se vydá na další bridžový večírek, aby tam exnul pár dalších dědulů ve žlutých teplákách a bílých pantoflích. Pokud na druhou stranu dorazí jako mrtvola, nebo jako blázen… má peška. Tak co, Foggio, co ty na to?</p>
<p>Foggia, který dobře věděl, že to na Floridě myslí s trestem smrti velice vážně, a jeho právník mu navíc naznačil, že příště se půjde na křeslo ohřát nejspíš právě on, se rozhodl, že to riskne.</p>
<p>V den D léta roku 2007 se sešlo tolik vědců, že by dali dohromady celou soudní porotu a ještě by zbylo několik náhradníků, ale pokud byla historka o Foggiovi skutečně pravdivá – a Mark Oates věřil, že nejspíš byla –, pak pochyboval, že ji rozšířil některý z nich. Mnohem spíš se o to postaral někdo z členů ozbrojeného doprovodu, který s Foggiou přiletěl z Raifordu do Montpelieru a v pancéřované dodávce ho pak eskortoval z Montpelieru do Province.</p>
<p>„Jestli to přežiju,“ řekl údajně Foggia, „tak než vypadnu z basy, chci si dát k obědu kuře.“ Pak vkročil do portálu jedna a okamžitě se vynořil z portálu dvě.</p>
<p>Rudy Foggia sice přežil, ale rozhodně nebyl ve stavu, v němž by byl schopný ládovat se kuřetem. Během té chvilky, kterou přenos trval (počítačem změřené na 0,000000000067 vteřiny), mu nadobro zbělely vlasy. Obličej se po fyzické stránce nijak nezměnil – neobjevily se na něm vrásky, nevypadal vyzáble ani vyčerpaně –, ale působil dojmem obrovského, téměř nepředstavitelného stáří. Foggia se s předpaženýma rukama odšoural od portálu, mžikal prázdnýma očima, koutky úst mu cukaly. Za okamžik začal slintat. Vědci, kteří se kolem něj seběhli, se všichni odtáhli a Mark skutečně pochyboval, že by o tom některý z nich někde vyprávěl; koneckonců věděli, jak dopadly pokusy s krysami, s morčaty a křečky; vlastně snad s každým zvířetem, které mělo mozek větší než průměrná dešťovka. Museli si připadat trochu jako ti němečtí vědci, kteří se pokoušeli oplodnit židovky spermatem vlčáků.</p>
<p>„<emphasis>Co se stalo?</emphasis>“ vykřikl jeden z vědců (údajně vykřikl). Byla to jediná otázka, na kterou Foggia stihl odpovědět.</p>
<p>„Je tam věčnost,“ řekl a zhroutil se mrtvý k zemi. Příčinou smrti bylo prý selhání srdce.</p>
<p>Shromážděným vědcům zůstalo jen jeho nehybné tělo (které spořádaně převzaly CIA a FBI) a ta zvláštní a děsivá poslední věta: <emphasis>Je tam věčnost</emphasis>.</p>
<p>* * *</p>
<p>„Tati, já chci vědět, co se stalo těm <emphasis>myškám</emphasis>,“ zopakovala Patty. Dostala k tomu příležitost jen díky tomu, že onen obchodník v drahém obleku a naleštěných botách měl jakýsi problém s uspávači. Bál se dýchnout si plynu a schovával to za spoustu namyšlených, namachrovaných řečí. Uspávači dělali, co v rámci své práce mohli – usmívali se, přemlouvali, přesvědčovali –, ale zpomalilo je to.</p>
<p>Mark si povzdechl. Otevřel to téma – pravda, sice jen proto, aby odvedl pozornost dětí od těch předjauntovacích radovánek, ale <emphasis>otevřel </emphasis>ho –, a teď ho bude muset co nejpravdivěji uzavřít tak, aby děti nevyplašil nebo neznervóznil.</p>
<p>Například jim neřekne nic o knize C. K. Summerse <emphasis>Politika jauntu</emphasis>, v níž se nacházela i kapitola „Jaunt ve složce Přísně tajné“, jakýsi souhrn těch uvěřitelnějších historek o jauntu. Dal se tu najít i příběh o Rudým Foggiovi, onom vrahovi z bridžového klubu, a o nesnědeném kuřeti. Autor převyprávěl ještě asi třicet (možná víc… možná méně… kdo ví) zkazek o dobrovolnících, obětních beráncích či bláznech, kteří za posledních tři sta let podstoupili jaunt za plného vědomí. Většina z nich dorazila na druhý konec mrtvá. Zbytek beznadějně zešílel. V některých případech dokonce jako by samo vynoření z portálu znamenalo pro dotyčného větší šok, než dokázal unést.</p>
<p>Summersova kapitola věnovaná mýtům a nepotvrzeným historkám kolem jauntu obsahovala i další znepokojivé informace: jaunt byl zřejmě několikrát použit i jako vražedná zbraň. V nejznámějším (a nejlépe zdokumentovaném) případě, k němuž došlo před pouhými třiceti lety, svázal jistý Lester Michaelson, jauntový vědec, svou manželku plexiplastovou šňůrou a strčil ji, přestože ječela, jako by ji na nože brali, do jauntovacího portálu v Silver City v Nevadě. Než to však udělal, stiskl na jauntovací klávesnici nulu, čímž vymazal všechny ze stovek tisíc možných portálů, z nichž se paní Michaelsonová mohla vynořit – od toho v sousedním Renu až po experimentální jauntovací stanici na Jupiterově měsíci Ió. A tak paní Michaelsonová navěky jauntuje někde v éteru. Když byl Michaelson shledán duševně zdravým a postaven za svůj čin před soud (v úzkých mezích práva možná Lester Michaelson duševně zdravý byl, ale z lidského hlediska to byl absolutní cvok), přišel jeho právník s neotřelou obhajobou: jeho klient nemůže být souzen za vraždu, protože nikdo přesvědčivě nedokázal, že paní Michaelsonová je skutečně mrtvá.</p>
<p>Tím se zrodil děsivý přízrak ženy, zbavené sice těla, ale přesto nadále schopné vnímat, která navěky ječí kdesi v prázdnotě. Michaelson byl shledán vinným a popraven.</p>
<p>Summers kromě toho naznačil, že jauntu využil nejeden druhořadý diktátor k likvidaci svých politických soupeřů a disidentů; kolovaly zkazky, že mafie má své vlastní nelegální jauntovací stanice napojené na centrální jauntovací počítač přes její kontakty u CIA. Objevovaly se názory, že se mafie prostřednictvím jauntu bez uvedení cílového portálu zbavuje osob, které, na rozdíl od nebohé paní Michaelsonové, jsou už po smrti. V tomto ohledu se stal jaunt dokonalým prostředkem k likvidaci nepohodlných soupeřů či jejich těl, o mnoho lepším než městská štěrkovna nebo lom.</p>
<p>To všechno vedlo Summerse k formulování určitých závěrů a teorií ohledně jauntu; teorií, které se pochopitelně vracely k Pattyině neodbytné otázce, co se stalo těm myškám.</p>
<p>„No,“ začal Mark rozvážně a manželka mu dala očima znamení, ať je opatrný, „to vlastně nikdo pořádně neví dodneška, Patty. Ale všechny pokusy se zvířaty – včetně myší – vedou k závěru, že ačkoli jaunt <emphasis>fyz</emphasis><emphasis>icky </emphasis>proběhne takřka v jediném okamžiku, duševně trvá hrozně, hrozně dlouho.“</p>
<p>„To nechápu,“ prohlásila Patty zamračeně. „Věděla jsem, že to nepochopím.“</p>
<p>Ale Ricky si tátu zamyšleně prohlížel. „Celou dobu mohly myslet. Ty myši,“ pronesl. „A my bychom mohli taky, kdyby nás neuspali.“</p>
<p>„Ano,“ přikývl Mark. „Tak zní současná teorie.“</p>
<p>Rickymu se cosi mihlo očima. Strach? Vzrušení? „Není to jen obyčejná teleportace, že ne, tati? Je to něco jako časová smyčka.“</p>
<p><emphasis>Je tam věčnost</emphasis>, pomyslel si Mark.</p>
<p>„Svým způsobem ano,“ souhlasil. „Ale to je takový komiksový termín – hezky zní, ale v podstatě nic neznamená, Ricku. Jako by se vyhýbal pojmu vědomí a skutečnosti, že vědomí se nedá rozložit na částice – zůstává vcelku a beze změny. Navíc naznačuje jakési pokřivení času. Jenže my vůbec netušíme, jak by čiré vědomí vnímalo čas. Je dokonce možné, že pro čiré vědomí by pojem času úplně ztratil smysl. Nedokážeme si ani představit, jak by takové čiré vědomí mohlo vypadat.“</p>
<p>Mark zmlkl. Ten zamyšlený a zvědavý pohled v synových očích mu dělal starosti. <emphasis>Rozumí, ale přitom nerozumí</emphasis>, blesklo mu hlavou. Vlastní vědomí vám může být nejlepším přítelem; zabaví vás, když nemáte co číst, co dělat. Když se mu ale příliš dlouho nedostane žádného impulsu zvnějšku, může se obrátit proti vám. Může se obrátit proti vám, to znamená samo proti sobě, začne samo sebe ničit, samo sebe požírat při nepředstavitelném aktu autokanibalismu. Jak dlouhá je to pro ně doba, kolik let? 0,000000000067 vteřiny pro tělo, ale jak dlouho pro vědomí, které se nemůže rozložit na částice? Sto let? Tisíc? Milión? Miliarda? Jak dlouho se svými vlastními myšlenkami v nekonečné bílé prázdnotě? A pak, když ta miliarda věčností pomine, drtivý návrat ke světlu, k hmotě a tělu. Kdo by nezešílel?</p>
<p>„Ricky –“ začal, ale to už k nim dorazili uspávači se svým stolkem.</p>
<p>„Jste připraveni?“ zeptal se jeden.</p>
<p>Mark přikývl.</p>
<p>„Tati, já se bojím,“ špitla Patty. „Bude to bolet?“</p>
<p>„Kdepak, beruško, nebude,“ odpověděl Mark. Hlas měl klidný, ale srdce mu bilo o něco rychleji – jako vždycky, přestože dnes jauntoval už přinejmenším po pětadvacáté. „Já půjdu první, abys viděla, že to vůbec nic není.“</p>
<p>Uspávač se na něj tázavě podíval. Mark přikývl a pousmál se. Uspávač mu podal masku. Mark si ji nasadil a hlubokým nádechem se propadl do tmy.</p>
<p>Ze všeho nejdřív začal po procitnutí vnímat těžké, černé marsovské nebe nad kupolí, která zastřešovala Whitehead City. Byla noc a nespočet hvězd zářilo s tak pronikavým jasem, o jakém se nikomu na Zemi ani nesnilo.</p>
<p>Pak si uvědomil, že v hale panuje nezvyklý ruch – mumlání, výkřiky, pak hysterický jekot. <emphasis>Proboha, to je Marilys! </emphasis>blesklo mu hlavou a i přes vlny nevolnosti se začal škrábat z lehátka.</p>
<p>Ozval se další výkřik a on viděl, jak několik členů jauntovacího personálu běží k jejich pohovkám, až jim sytě červené haleny plandaly u kolen. Marilys vrávorala směrem k němu a ukazovala prstem. Ještě jednou zaječela, zhroutila se na podlahu a ochable šátrající rukou odstrčila jedno neobsazené pojízdné lehátko, které se zvolna rozjelo uličkou.</p>
<p>Mark ale mezitím otočil hlavu k tomu, na co mu ukazovala. A pochopil. To v Rickyho očích nebyl strach; bylo to vzrušení. Mělo ho to napadnout, vždyť Rickyho znal – Rickyho, který už v sedmi letech spadl z nejvyšší větve té jabloně za jejich domkem v Schenecteady a zlomil si ruku (naštěstí jen ruku a nic dalšího); Rickyho, který se na slideboardu vždycky jezdil rychleji a dál než všechna ostatní děcka ze sousedství; Rickyho, který se nebál nic riskovat. Ricky a strach, to prostě nešlo dohromady.</p>
<p>Až doteď.</p>
<p>Vedle Rickyho milosrdně spala jeho sestra. Ten tvor, který býval jeho synem, sebou házel a svíjel se na jauntovacím lehátku, dvanáctiletý kluk se sněhobílými vlasy a neuvěřitelně starýma očima s nezdravě zažloutlými rohovkami. Byl to tvor starší než sám vesmír, přestrojený za malého kluka; ale přesto sebou házel a svíjel se s jakousi děsivou, škodolibou radostí, a při tom chraplavém, šíleném smíchu členové jauntovacího personálu s hrůzou ustupovali. Někteří se dokonce dali na útěk, přestože prošli speciálním výcvikem, který je měl právě na tuto nemyslitelnou eventualitu připravit.</p>
<p>Ty prastaré mladé nohy sebou cukaly a škubaly. Pařáty rukou bily kolem sebe, kroutily se a míhaly vzduchem; vtom náhle klesly a ten tvor, který býval jeho synem, si začal rozdírat obličej.</p>
<p>„Je to delší, než si myslíš, tati!“ zachechtal se. „Delší, než si myslíš! Když mi dávali plyn, zadržel jsem dech! Chtěl jsem to vidět! A viděl jsem! Viděl jsem! Delší, než si myslíš!“</p>
<p>Tvor se řezavě zachechtal a najednou si začal drápat vlastní oči. Vyhrnula se z nich krev. Hala se proměnila ve voliéru plnou křiku.</p>
<p>„Delší, než si myslíš, tati! Viděl jsem to! Viděl jsem! Dlouhý jaunt! Delší, než si myslíš –“</p>
<p>Řekl ještě další věci, než se členové jauntovacího personálu konečně sebrali k tomu, aby ho odvezli. A i pak na tom svižně jedoucím lehátku pokřikoval a drápal si oči, které spatřily nespatřitelnou věčnost věčností. Řekl ještě další věci a pak se rozkřičel, ale Mark Oates ho neslyšel, protože tou dobou už sám ječel z plných plic.</p><empty-line /><empty-line /><p>Kšeft na svatbě</p>
<p>Ve dvacátým sedmým roce jsme hráli jazz v jedný nelegální špeluňce kus jižně od Morganu v Illinois, v takový díře něco přes sto kiláků od Chicaga. Byl to zapadákov, že to svět neviděl, třicet kiláků kolem dokola nebylo žádný větší město. Ale žila tam spousta farmářskejch kluků, který si po perným dni na poli rádi přihnuli něčeho ostřejšího než ženšenový limonády, a taky halda nadrženejch holek, co si rády přišly skočit na parket s nějakým tím kavárenským kovbojem. Čas od času se tam objevil i nějakej ženáč (ženáče poznáš vždycky, kamaráde; jak kdyby to měli napsaný na čele), většinou odněkud hodně z daleka, aby měli jistotu, že tam na ně nenarazí žádnej známej a nepráskne na ně, že se vyrazili pošmajchlovat s nějakou tou cizí kočičkou.</p>
<p>To bylo v dobách, kdy jazz ještě bejval jazz, a ne tenhle randál. Měli jsme pětičlennou kapelu – bicí, kornet, trombón, klavír, trubka – a byli jsme docela dobrý. Bylo to tři roky před tím, než jsme natočili první desku, a čtyři roky před zvukovým filmem.</p>
<p>Hráli jsme zrovna „Bamboo Bay“, když dovnitř vešel takovej udělanej chlap v bílým kvádru, s fajfkou zatočenou jak lesní roh. Nebyli jsme tehdy ještě úplně sehraný, ale lidi rajtovali na parketu a nevnímali nic kolem. Všichni byli v dobrým rozpoložení; za celej večer se nestrhla ani jediná rvačka. Ze všech z nás jen lilo a Tommy Englander, kterýmu ta špeluňka patřila, nám každou chvíli poslal panáka režný, tak jemňounký, že klouzala do krku úplně sama. Englander byl dobrej šéf a líbila se mu naše muzika. Tím to u mě pochopitelně vyhrál.</p>
<p>Pořez v bílým kvádru se posadil k baru a já ho pustil z hlavy. Zakončili jsme sérii písničkou „Aunt Hagar‘s Blues“, která tehdy v těchhle zapadákovech platila za trochu potrhlou, a sklidili jsme celkem slušnej aplaus. Manny s úsměvem od ucha k uchu odložil trubku, a když jsme slejzali z pódia, poplácal jsem ho po zádech. Všimnul jsem si jedný osamělý kočky v zelenejch šatech, která po mně celej večer pokukovala. Byla to zrzka, a pro ty já měl vždycky slabost. Vyzývavě na mě upírala pohled a trochu nakláněla hlavu ke straně, tak jsem se začal prodírat davem, abych se pozeptal, jestli by se nenechala pozvat na drink.</p>
<p>Už jsem byl v půlce lokálu, když mi cestu zastoupil ten chlap v bílým kvádru. Zblízka vypadal na hodně drsnýho týpka. Přestože se od něj linula vůně, jak kdyby si na hlavu vyplácal celou flašku pomády, vlasy se mu vzadu trochu ježily, a měl takový nevýrazný, zvláštně lesklý oči, jako mívaj některý hlubokomořský ryby.</p>
<p>„Chci si s váma venku promluvit,“ řekl mi.</p>
<p>Zrzka trochu našpulila pusu a odvrátila pohled.</p>
<p>„Tak chvíli počkejte,“ odbyl jsem ho. „Potřebuju si něco zařídit.“</p>
<p>„Jmenuju se Scollay. Mike Scollay.“</p>
<p>To jméno jsem znal. Mike Scollay byl šmelinář ze Shytownu, kterej si na to svý nesnadný živobytí vydělával pašováním chlastu z Kanady. Vysokonapěťový zboží, který se k nám dostalo z těch krajů, kde chlapi nosej sukně a hrajou na dudy. Teda pokud zrovna nedohlížej na kádě. Měl párkrát fotku v novinách. Naposled, když ho nějakej podobnej sekáč zkusil poslat do věčnejch lovišť.</p>
<p>„Tady jste moc daleko od Chicaga, kamaráde,“ prohodil jsem.</p>
<p>„Jsem tady s doprovodem, nebojte se,“ ušklíbl se. „Tak venku.“</p>
<p>Zrzka se po mně ohlídla. Ukázal jsem na Scollayho a pokrčil rameny. Odfrkla si a obrátila se ke mně zády.</p>
<p>„No, teď jste mi to podělal,“ řekl jsem Scollaymu.</p>
<p>„Takovejch kurviček je v Chicagu za pětník kornout.“</p>
<p>„Já nestojím o žádnej kornout,“ odsekl jsem.</p>
<p>„Pojďte ven.“</p>
<p>Šel jsem za ním. Po zakouřeným lokálu mě venkovní vzduch, provoněnej čerstvě nařezanou vojtěškou, příjemně chladil na kůži. Na nebi už vyšly hvězdy a přátelsky na nás pomrkávaly. Z putyky naopak vyšlo pár ostrejch hochů, ale na těch nebylo nic přátelskýho a pomrkávaly jim maximálně konce cigaret.</p>
<p>„Mám pro vás kšeft,“ oznámil mi Scollay.</p>
<p>„Nepovídejte.“</p>
<p>„Dvě kila na dřevo. Rozdělte to v kapele, nebo si kilo nechte pro sebe, je mi to fuk.“</p>
<p>„O co jde?“</p>
<p>„O jednu takovou štaci. Moje sestra se rozhodla do toho praštit. Chci, abyste hráli na její svatbě. Má ráda dixieland. Dva moji kluci povídali, že dixieland vám jde.“</p>
<p>Už jsem říkal, že Englander byl dobrej šéf. Platil nám osmdesát dolarů tejdně. Tenhle chlápek nám nabízel dvakrát tolik za jednu štaci.</p>
<p>„Je to od pěti do osmi příští pátek,“ pokračoval Scollay. „U Potomků Erinu na Grover Street.“</p>
<p>„Čím to, že tak vysokej honorář?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ze dvou důvodů,“ prohlásil Scollay. Zadýmal z tý svý fajfky. K tomu jeho podvodnickýmu ciferníku se vůbec nehodila. Mnohem víc by k němu sedlo, kdyby mu ze spodního rtu visela jedna Lucky Strike Green, nebo možná Sweet Caporal. To byly typický cigára takovejch pobudů. S tou fajfkou nevypadal jako pobuda. S tou fajfkou vypadal směšně a smutně.</p>
<p>„Ze dvou důvodů,“ zopakoval. „Možná jste slyšel, jak na mě tuhle Řek poslal svýho kluka s bouchačkou.“</p>
<p>„Viděl jsem vaši fotku v novinách,“ kejvnul jsem. „Jak jste se snažil zavrtat do chodníku.“</p>
<p>„Koukám, že pán je vtipálek,“ zavrčel nepřesvědčivě. „Začínám Řekovi přerůstat přes hlavu. Taky už stárne. Nedokáže myslet ve velkým. Měl by se vrátit do svý domoviny, chlastat tam olivovej olej a koukat na Pacifik.“</p>
<p>„Já myslím, že spíš na Egejský moře,“ opravil jsem ho.</p>
<p>„I kdyby na Hurónský jezero, tak je mi to u prdele. Podstatný je, že se mu nelíbí bejt starej. Pořád mě chce dostat. Nepozná, kdy je čas všechno zabalit a přenechat to těm lepším.“</p>
<p>„To znamená vám.“</p>
<p>„Jasná věc.“</p>
<p>„Jinak řečeno, platíte dvě kila, protože naše poslední písnička bude možná v aranžmá pro orchestr a pár winchestrovek.“</p>
<p>Tváří mu blesknul vztek, ale kromě vzteku ještě něco jinýho. Tehdy jsem to ještě nepoznal, ale dneska už asi vím, co to bylo. Myslím, že to byl smutek. „Hele, mladej, lepší ochranu než já vám nikdo nezaplatí. Jestli dovnitř strčí nos někdo podezřelej, tak s ním dvakrát nezačuchá.“</p>
<p>„A ten druhej důvod?“</p>
<p>Trochu zjihnul. „Sestra si bere Itala.“</p>
<p>„Stejně počestnýho katolíka, jako jste vy,“ ušklíbnul jsem se.</p>
<p>Tvář mu znovu zaplála vztekem a já už si začínal říkat, že jsem možná zašel příliš daleko. „Já jsem poctivej katolickej Ir, synku! Poctivej irskej katolík, na to nezapomínej!“ A pak ještě šeptem, že ho skoro nebylo slyšet, dodal: „I když už mi skoro všechny vlasy vypadaly, bejvaly zrzavý.“</p>
<p>Chtěl jsem něco říct, ale nedal mi příležitost. Otočil mě k sobě a namáčknul se na mě tak, že jsme se málem dotýkali nosama. Snad nikdy jsem v lidský tváři neviděl tolik vzteku, ponížení, zlosti a odhodlání. Dneska už na takovej výraz u bělocha nenarazíte, dneska už běloši nevěděj, jaký to je, cejtit se ublíženě a bezvýznamně. Tolik lásky a nenávisti. Ale na něm jsem to ten večer viděl a bylo mi jasný, že jestli hodím ještě pár takovejch fórků, nedožiju se rána.</p>
<p>„Je tlustá,“ zašeptal a já z jeho dechu ucejtil větrový bonbóny. „Spousta lidí se mi kvůli tomu za zádama směje. Ale když se dívám, tak si to nikdo nedovolí, na to se spolehněte, pane Kornet. Nejspíš by nikoho lepšího než tohodle Taliána neuhnala. Ale nebudete se kvůli tomu smát ani mně, ani jí, ani tomu Taliánovi. A ani nikdo jinej nebude. Protože budete hrát tak nahlas, aby nic jinýho nebylo slyšet. Mojí sestře se nikdo smát nebude.“</p>
<p>„My se na štacích nikdy nesmějeme. Ono se pak špatně hraje.“</p>
<p>To trochu uvolnilo napětí. Zasmál se – krátce, štěkavě. „Buďte tam v pět nastoupený a připravený. Potomci Erinu na Grover Street. Zaplatím vám i cestu tam a zpátky.“</p>
<p>Neptal se, prostě mi to oznamoval. Nelíbilo se mi, že mi vůbec nedává na vybranou, ale nedostal jsem příležitost něco namítnout. Už si to rázoval pryč a jeden z jeho poskoků mu otevřel zadní dveře přistavenýho packarda.</p>
<p>Odjeli. Zůstal jsem ještě chvíli venku a dal si cigáro. Byl příjemnej, vlahej večer a Scollay mi čím dál tím víc připadal jako sen. Zrovna jsem přemejšlel, jaká by to byla paráda, kdybysme mohli postavit pódium přímo tam na parkovišti, když mi zaklepal na rameno Biff.</p>
<p>„Začnem,“ řekl.</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Vešli jsme dovnitř. Zrzka mezitím sbalila nějakýho prošedivělýho námořníka, kterej musel bejt aspoň dvakrát tak starej co ona. Nevím, co pohledával příslušník americkýho námořnictva zrovna v Illinois, ale jestli měla vkus na takovýhle typy, tak prosím. Režná mi docela stoupla do hlavy a Scollay mi tady, kde vás výpary zboží, se kterým on a jemu podobný kšeftovali, skoro nadnášely, připadal zase trochu skutečnější.</p>
<p>„Někdo tady chtěl na přání zahrát ‚Camptown Races’,“ oznámil mi Charlie.</p>
<p>„Tak na to může zapomenout,“ odmítl jsem stroze. „Tyhle negerský odrhovačky hrajem až po půlnoci.“</p>
<p>Viděl jsem, jak Billy u klavíru trochu ztuhnul, ale hned se zase uklidnil. Byl bych se nejradši nakopal, ale člověk těžko změní svůj slovník jen tak přes noc. Někdy ani za rok ne, ani za deset let. Slovo negr jsem už tehdy nenáviděl, ale stejně mi každou chvíli samo skočilo na jazyk.</p>
<p>Došel jsem k němu. „Promiň, Bille – nejsem dneska večer ve svý kůži.“</p>
<p>„Jasně,“ řekl, ale podíval se mi někam přes rameno a já věděl, že moji omluvu nepřijal. To bylo zlý, ale jedna věc byla ještě horší – věděl jsem, že jsem ho zklamal.</p>
<p>O tom kšeftu jsem se jim zmínil o další přestávce, férově jsem řekl, jak se to má s prachama a že Scollay je obyčejnej šmelinář (toho jeho kumpána jsem ale zamlčel). Taky jsem jim řekl, že Scollayho sestra je při těle a že je na to Scollay dost citlivej. Kdo bude házet fórky o slonici ve svatebních šatech, může skončit s třetím okem takhle uprostřed čela.</p>
<p>Pokukoval jsem u toho na Billyho Williamse, ale vůbec se nedalo poznat, na co ten kluk myslí. To byste spíš podle vrásek na skořápce dokázali číst myšlenky vlašskýho ořechu. Billy Williams byl nejlepší klavírista, jakýho jsme kdy měli, a všechny nás štvalo, jak to na cestách každou chvíli někde odnáší. Na jihu to bylo samozřejmě nejhorší – oddělený místa pro barevný v autobusech a v kinech a podobný věci –, ale ani na severu to nebyla žádná slast. Co jsem s tím ale já mohl dělat? No? To mi povězte. Tehdy se prostě s těmahle rozdílama muselo žít.</p>
<p>U Potomků Erinu jsme se objevili v pátek ve čtyři, hodinu před začátkem. Přijeli jsme ve speciálně upravený dodávce, kterou jsme dali dohromady s Biffem a Mannym. Zadek byl vyloženej plachtovinou a k podlaze byly přišroubovaný dvě lehátka. Měli jsme tam dokonce i elektrickej vařič, kterej si bral energii z baterie, a zvenku bylo na kapotě napsaný jméno kapely.</p>
<p>Počasí se vyvedlo dokonale, slibnější to ani bejt nemohlo – po nebi pluly bílý obláčky a po polích pod nima se ploužily jejich stíny. Jakmile jsme ale vjeli do města, začalo bejt otravný vedro a všude samej hluk a shon, kterýmu člověk v zapadákově jako Morgan rychle odvykne. Když jsme dorazili do slavnostní síně, šaty už se mi lepily na tělo a musel jsem si skočit do umejvárny. Taky by mi celkem přišel k duhu panák režný Tommyho Englandera.</p>
<p>Potomci Erinu byla velká dřevěná budova spojená s kostelem, kde se Scollayho sestra měla vdát. Jestli jste aspoň jednou v životě byli na přijímání, tak si určitě dokážete představit, jak ten barák vypadal – v úterý schůzky katolický mládeže, ve středu bingo a v sobotu večer nějakej program pro děti.</p>
<p>Napochodovali jsme ke dveřím, každej v jedný ruce svůj vlastní nástroj a v druhý něco z Biffovejch bicích. Uvnitř řídila dopravu taková hubená panička, plochá jak prkno. Dva upocený chlapíci tam rozvěšovali krepovej papír. V přední části síně bylo pódium pro kapelu a nad ním visel transparent a pár velkejch růžovejch papírovejch svatebních ozdob. Blejskavý písmena na transparentu dávaly dohromady nápis Hodně štěstí Maureen a Ricovi.</p>
<p>Maureen a Rico. Začínal jsem chápat, proč byl Scollay tak napruženej. Maureen a Rico. To mě podržte.</p>
<p>To už se k nám vrhla ta vychrtlá panička. Vypadala, že je pěkně rozjetá, takže jsem jí radši rovnou vzal vítr z plachet. „My jsme kapela,“ řekl jsem.</p>
<p>„Kapela?“ Nedůvěřivě zamžikala na naše nástroje. „Aha. Já myslela, že vezete občerstvení.“</p>
<p>Usmál jsem se. Jako kdyby se občerstvení běžně vozilo v bubnech a pouzdrech od trombónů.</p>
<p>„Můžete –“ začala, ale vtom se k nám přitočil takovej asi devatenáctiletej pásek. Z jednoho koutku mu visela cigareta, která ovšem na jeho vizáž neměla jinej vliv než ten, že mu z ní slzelo levý oko.</p>
<p>„Otevřete ty krámy,“ poručil nám.</p>
<p>Charlie s Biffem se na mě podívali. Pokrčil jsem ramenama. Otevřeli jsme pouzdra a on se podíval na nástroje. Když nenašel nic, do čeho by se daly ládovat náboje, vrátil se do svýho koutku a posadil se tam na skládací židli.</p>
<p>„Můžete se hned začít připravovat,“ pokračovala ta vyzáblá panička, jak kdyby ji nikdo nepřerušil. „Klavír je zatím vedle. Až rozvěsíme dekorace, řeknu chlapům, aby vám ho přitáhli.“</p>
<p>Biff už na pódiu začal skládat bicí.</p>
<p>„Myslela jsem, že vezete občerstvení,“ zopakovala rozrušeně panička. „Pan Scollay má objednaný svatební dort a teplý předkrm a hovězí pečeni –“</p>
<p>„Však oni přijedou, paní,“ zkusil jsem ji uklidnit. „Jsou placený až při dodání.“</p>
<p>„ – a dvě pečená selata a kapouna a pan Scollay se pomine vzteky, jestli –“ Zahlídla, jak si jeden z jejích chlapů těsně pod fáborkem z krepovýho papíru připaluje cigaretu, a zaječela: „<emphasis>HENRY!</emphasis>“ Chlap nadskočil, jak když do něj střelí. Já jsem se nenápadně vytratil za kapelou.</p>
<p>Ve tři čtvrtě na pět jsme měli všechno připravený. Trombonista Charlie si zkoušel hrát na dusítko a Biff si procvičoval zápěstí. Občerstvení dorazilo v 16.20 a slečna Gibsonová (tak se ta vychrtlá panička jmenovala; připadalo jí strašně důležitý, aby se nám představila) se těm chlapům, který ho přinesli, málem vrhla kolem krku.</p>
<p>V síni stály čtyři dlouhý stoly s bílejma ubrusama a čtyři černošky v čepcích a zástěrách připravovaly příbory a podobně. Dort odvezli na vozejku doprostřed síně, aby nad ním všichni mohli vzdychat úžasem. Měl šest pater a nahoře malý figurky nevěsty se ženichem.</p>
<p>Skočil jsem si ven na jednu, a ještě jsem ji nevykouřil ani do půlky, když jsem je zaslechnul přijíždět – troubili na celý město a dělali hroznej randál. Počkal jsem, dokud se zpoza rohu za kostelem nevynořilo první auto, pak jsem cigáro típnul a vrátil jsem se dovnitř.</p>
<p>„Už jedou,“ řekl jsem slečně Gibsonový.</p>
<p>Celá zbledla a zavrávorala na patách. Měl jsem pocit, že tahle ženská se fakt minula povoláním – měla radši dělat dekoratérku nebo třeba knihovnici. „Rajčatovou šťávu,“ zaječela. „Přineste rajčatovou šťávu!“</p>
<p>Vrátil jsem se ke kapele a nachystali jsme se. Už jsme na podobných štacích hráli – která kapela ne? –, a jakmile se otevřely dveře, spustili jsme ragtimovou verzi „Svatebního pochodu“, kterou jsem sám zaranžoval. Kdybyste mi řekli, že zní trochu jako limonádovej koktejl, asi bych moc neodporoval, ale na všech svatbách, kde jsme to hráli, nám to spolkli i s navijákem, a ani tady to nebylo jiný. Všichni chvíli tleskali, pokřikovali a hvízdali a pak se rozproudila živá zábava. Ale i lidi, který si spolu jen povídali, si u toho podupávali do taktu, takže jsem věděl, že nás vnímaj. Chytli jsme se – začínal jsem mít pocit, že to bude dobrá štace. Vím, co všechno se vykládá o Irčanech, a většina z toho je pravda, ale věřte mi, že jakmile se jednou rozhoupou, že se budou dobře bavit, tak už je nic nezastaví.</p>
<p>Musím ale přiznat, že když vešli ženich se zardělou nevěstou, málem jsem to celý zvoral. Scollay, v žaketu a proužkovanejch kalhotách, po mně vrhnul ostrej pohled, a nemyslete si, že jsem ho neviděl. Podařilo se mi zachovat kamennou tvář a zbytku kapely taky – nikdo nespletl ani notu. Ještě že tak. Svatební průvod, kterej podle všeho tvořili jen samý Scollayho kumpáni se svejma ženskejma, už byl samozřejmě moudřejší, protože předtím byli všichni v kostele. Davem proběhlo jenom takový tichý mumlání.</p>
<p>Asi jste slyšeli o Jacku Spratovi a jeho manželce. Tak tohle bylo stokrát horší. Scollayho sestra měla ještě všechny zrzavý vlasy, který jemu už vypadaly, a ještě k tomu dlouhý a vlnitý. Ale nebyl to takovej ten kaštanovej odstín, jakej si možná představujete. Ne, tohle byla typická irská zrzka – vlasy zářivý jak mrkev a zakroucený jak péro z gauče. Pleť měla tvarohově bílou a posetou tolika pihama, že byste je ani nespočítali. A povídal Scollay, že je tlustá? Kamaráde, to je jako říct, že v Macy’s mají pár regálů zboží. Byl to lidskej dinosaurus – musela vážit aspoň sto šedesát, ani o kilo míň. A všechno jí to šlo do prsou, do boků, do zadku a do stehen, jak už to u tlustejch holek bejvá, takže to, co by mělo bejt sexy, je spíš směšný a skoro až děsivý. Některý tlustý holky bejvaj dojemně krásný v obličeji, ale o Scollayho sestře se nedalo říct ani tohle. Oči měla příliš blízko u sebe, pusu moc velkou a uši jak plachty. Navíc ty pihy. I hubená by byla ošklivá tak, že by zastavila hodiny – celý hodinářství, kdyby kolem něj prošla.</p>
<p>To samo o sobě by samozřejmě nikoho nerozesmálo, leda snad nějakýho záštiplnýho pitomce. Jenže když jste vedle ní postavili ženicha, Rica, chtělo se vám smíchy skoro brečet. I kdyby si nasadil cylindr, ztrácel by se v jejím stínu. Vypadal, že oblečenej může vážit tak pětačtyřicet kilo. Byl hubenej, že byste mu mohli počítat žebra, a měl tmavě olivovou pleť. Když se nervózně usmál, byly vidět zuby jak plaňky v plotu někde v chudinský čtvrti.</p>
<p>Hráli jsme dál.</p>
<p>Scollay zaburácel: „Naši novomanželé! Ať jim Bůh dopřeje štěstí!“ <emphasis>A jestli ne Bůh</emphasis>, říkalo jeho zachmuřené čelo, <emphasis>tak aspoň vy všichni tady</emphasis><emphasis> – </emphasis><emphasis>přinejmenším dneska</emphasis>.</p>
<p>Hosti začali souhlasně halekat a tleskat. Slavnostně jsme zakončili skladbu a následoval další potlesk. Scollayho sestra Maureen se usmála. Teda ta vážně měla chlebárnu. Rico se jen uculoval.</p>
<p>Chvíli se všichni promenovali sem a tam, ochutnávali sýr a studenej nářez na krekrech a popíjeli Scollayho nejlepší pašovanou skotskou. Sám jsem měl v přestávkách tři panáky a musím říct, že režná Tommyho Englandera se s ní nemohla rovnat.</p>
<p>I Scollay jako by byl najednou veselejší – aspoň o trochu.</p>
<p>Jednou zabloudil až k nám a prohodil: „Hrajete docela dobře, kluci.“ Od takovýho hudebního znalce to byl vážně kompliment.</p>
<p>Než se všichni usadili ke stolu, zašla za náma i sama Maureen. Zblízka byla ještě škaredější a ani ty bílý šaty (muselo na ní bejt navěšenýho tolik bílýho saténu, že by to vystačilo na tři prostěradla) jí moc nepomohly. Požádala nás, jestli bysme mohli zahrát „Roses of Picardy“ od Reda Nicholse a Pěťáků, protože je to prej její úplně nejoblíbenější písnička. Možná tlustá a ošklivá, ale nafoukaná rozhodně nebyla – na rozdíl od některejch chytrolínů, který se u nás taky zastavili se svým přáním. Zahráli jsme jí to, i když ne moc povedeně. Přesto se na nás usmála tak mile, že v tu chvíli byla skoro hezká, a když jsme dohráli, zatleskala.</p>
<p>K slavnostní tabuli všichni usedli ve čtvrt na sedm a najatý pomocníci slečny Gibsonový začali nosit jídlo. Hosti se na něj vrhli jak vlci, což mě nijak zvlášť nepřekvapilo, a celou dobu do sebe klopili tu silnou kořalku. Nedokázal jsem se nekoukat, jak jí Maureen. Snažil jsem se dívat jinam, ale oči mi pořád bloudily zpátky, jako kdybych se chtěl ujistit, že jsem vážně viděl, co si <emphasis>myslím</emphasis>, že jsem viděl. I ostatní se slušně futrovali, ale vedle ní vypadali jak starý babky v čajovně. Už neměla čas na milý úsměvy ani na „Roses of Picardy“; mohli jste před ni píchnout značku práce na talíři. Ta dáma vůbec nepotřebovala vidličku s nožem; ta potřebovala lopatu na uhlí a pásovej dopravník. Byl to smutnej pohled. A Rico (nad stůl mu jen tak tak vykukovala brada a dvě plachý hnědý oči) jí podával, co zrovna potřebovala, a pořád se u toho nervózně uculoval.</p>
<p>Když se krájel dort, udělali jsme si dvacetiminutovou přestávku a slečna Gibsonová nás osobně nakrmila v kuchyni. Od puštěnejch kamen tam bylo příšerný vedro a nikdo z nás neměl moc velkej hlad. Štace, ze který jsme na začátku měli dobrej pocit, už teď tak příjemně nepůsobila. Viděl jsem to na svý kapele… a koneckonců i na slečně Gibsonový.</p>
<p>Když jsme se vrátili na pódium, začala chlastačka ve vší parádě. Ostrý hoši s připitomělejma úsměvama v ksichtu vravorali mezi stolama nebo postávali v rozích a debatovali o svejch favoritech na příští dostih. Několik párů chtělo charleston, tak jsme zahráli „Aunt Hagar‘s Blues“ (ty troubové nám to sežrali) a „I’m Gonna Charleston Back to Charleston“ a pár dalších podobnejch. Jazzík pro hodně nenáročný. Mladý holky se vlnily po parketu, ukazovaly nohy v punčocháčích, třepaly prstama vedle hlavy a pokřikovaly vú-dú-dý-ó-dú. Dodneška když to někde zaslechnu, mám co dělat, abych nevyklopil večeři. Venku se stmívalo. Z některejch oken spadly rolety a dovnitř lítaly můry a celý mraky se jich třepotaly kolem světel. A, jak se zpívá v tý písničce, kapela hrála dál. Nevěsta se ženichem postávali stranou – ani na jednom nebylo znát, že by měl chuť vyklouznout dřív – a skoro nikdo jim nevěnoval pozornost. I Scollay jako kdyby na ně zapomněl. Už měl slušně upito.</p>
<p>Pomalu se blížila osmá, když se dovnitř vplížil ten prcek. Okamžitě jsem si ho všimnul, protože byl střízlivej a vypadal, že má dost nahnáno; nahnáno asi jako krátkozraká kočka v psí ohradě. Došel ke Scollaymu, kterej se právě kousek od nás bavil s nějakou flundrou, a poklepal mu na rameno. Scollay se k němu otočil a já slyšel každý slovo, který mezi nima padlo. Věřte mi, že bych byl radši, kdybych neslyšel nic.</p>
<p>„Kdo sakra jste?“ obořil se na něj hrubě Scollay.</p>
<p>„Jmenuju se Demetrius,“ odpověděl ten chlapík. „Demetrius Katzenos. Jsem od Řeka.“</p>
<p>Veškerej pohyb na parketu se zastavil. Začaly se rozepínat knoflíky sak a ruce mizely pod nima. Všimnul jsem si, jak po mně Manny nervózně kouká. No, já taky nebyl zrovna nejklidnější. Ale hráli jsme dál, to zas jo.</p>
<p>„No to se podívejme,“ odpověděl tiše, skoro rozjímavě Scollay.</p>
<p>A chlapík vybuchnul: „Já nechtěl přijít, pane Scollay. Ale Řek mi unesl manželku. Prej ji zabije, když vám nevyřídím jeho vzkaz!“</p>
<p>„Jakej vzkaz?“ zavrčel Scollay. Čelo už se mu zase hrozivě mračilo.</p>
<p>„Povídal…“ Chlapík se s utrápeným výrazem odmlčel. Ohryzek mu poskakoval, jako kdyby se mu ty slova zasekly v krku a dusily ho. „Povídal, že vám mám říct, že vaše sestra je tlustý prase. Povídal… povídal…“ Scollay měl tvář jako z kamene a chlapík vyděšeně koulel očima. Mrknul jsem po Maureen. Vypadala, jako kdyby právě dostala facku. „Povídal, že když tlustou ženskou svědí na zádech, koupí si drbátko. A že když tlustou ženskou svědí mezi nohama, koupí si chlapa.“</p>
<p>Maureen dušeně zasténala a s pláčem vyběhla ven. Podlaha se otřásala. Rico se zmateným výrazem odcupital za ní. Nervózně si mačkal ruce.</p>
<p>Scollay mezitím zrudnul tak, že pomalu až fialověl. Napůl jsem očekával – možná víc než jen napůl –, že mu vybuchne mozek a vyletí ušima. Byl to ten samej výraz nelidskýho utrpení, kterej jsem si pamatoval z toho večera tam před Englanderovou putykou. Možná to byl jen obyčejnej šmelinář, ale v tu chvíli mi ho bylo líto. A vám by bylo taky.</p>
<p>Promluvil velice tiše – skoro mírně.</p>
<p>„Ještě něco?“</p>
<p>Prťavej Řek se celej rozklepal. Hlas mu přeskakoval úzkostí. „Prosím vás, nezabíjejte mě, pane Scollay! Moje žena – Řek má moji ženu! Já vám ty věci <emphasis>nechtěl </emphasis>říct! Má moji ženu, moji manželku –“</p>
<p>„Nic vám neudělám,“ slíbil Scollay ještě tišším hlasem. „Řekněte mi zbytek.“</p>
<p>„Povídal, že se vám směje celý město.“</p>
<p>Přestali jsme hrát a na vteřinu se rozhostilo absolutní ticho. Pak Scollay obrátil zrak ke stropu. Zvedl zaťatý pěsti před sebe. Obě ruce se mu třásly. Zatínal ty pěsti takovou silou, že jsem i přes košili viděl, jak mu na rukou vystupujou šlachy.</p>
<p>„<emphasis>DOBŘE!</emphasis>“ zařval. „<emphasis>DOBŘE!</emphasis>“</p>
<p>Vyrazil ke dveřím. Dva z jeho kumpánů se ho snažili zastavit, snažili se ho přesvědčit, že je to sebevražda, že přesně o tohle Řekovi šlo, ale Scollay jako by nebyl při smyslech. Srazil je na zem a vyběhnul do černý letní noci.</p>
<p>V hrobovým tichu, který následovalo, bylo slyšet jen zmučený oddechování posla a někde v pozadí popotahování nevěsty.</p>
<p>Vtom ten mladej kluk, kterej nás šacoval, když jsme přišli, potichu zaklel a zamířil ke dveřím. Jako jedinej.</p>
<p>Ještě nedošel ani pod ten velkej papírovej čtyřlístek pověšenej ve vestibulu, a venku na asfaltu zaskřípaly pneumatiky a bylo slyšet túrování motorů – spousty motorů. Znělo to tam jak na Den veteránů.</p>
<p>„No ty krávo!“ vykřiknul ten kluk ode dveří. „To je hotová karavana! <emphasis>Na zem, šéfe! Na zem! Na zem</emphasis> –“</p>
<p>Večer ožil střelbou. Tak minutu, možná dvě jsem si připadal jak někde v první světový. Otevřenejma dveřma se do síně přihnalo krupobití kulek a jeden z kulatejch lustrů se rozletěl. Večer venku prosvětlil ohňostroj z winchestrovek. Pak auta odkvílely pryč. Jedna ženská si vytřepávala střepy z nakrátko ostříhanejch vlasů.</p>
<p>Jakmile nebezpečí pominulo, vrhli se ke dveřím i ostatní kumpáni. Vtom se rozletěly dveře do kuchyně a vyběhla z nich Maureen. Všechno se na ní třáslo jak sulc. Obličej měla napuchlejší než dřív. Rico jí běžel v patách jak zmatenej lokaj. Vyběhli ven.</p>
<p>V prázdný síni se s očima vytřeštěnejma šokem objevila slečna Gibsonová. Ten prcek, co to všechno spískal tím svým zpívaným telegramem, se vypařil.</p>
<p>„Slyšela jsem střelbu,“ vydechla slečna Gibsonová. „Co se stalo?“</p>
<p>„Myslím, že Řek vám právě poslal k ledu starýho,“ odpověděl Biff.</p>
<p>Nechápavě se podívala na mě, ale než jsem jí to stačil přeložit, ozval se za mnou klidným, zdvořilým hlasem Billy: „To znamená, že právě oddělali pana Scollayho, slečno Gibsonová.“</p>
<p>Slečna Gibsonová na něj zůstala zírat, třeštila oči čím dál víc a pak omdlela. Musím říct, že mně bylo taky na omdlení.</p>
<p>V tu chvíli se zvenku ozval ten nejzmučenější křik, jakej jsem kdy v životě slyšel. A nepřestával. Nemuseli jste se ani chodit koukat ze dveří, aby vám bylo jasný, kdo si to tam na ulici rve srdce z těla a naříká nad svým mrtvým bratrem, zatímco se na místo činu blízej policajti a novinářský ostříži.</p>
<p>„Padáme odsud,“ zavelel jsem. „Rychle.“</p>
<p>Sbaleno jsme měli ani ne za pět minut. Pár kumpánů se vrátilo dovnitř, ale byli tak opilý a vyděšený, že takovejm jako my vůbec nevěnovali pozornost.</p>
<p>Vyšli jsme zadem, každej s jednou částí Biffovejch bicích. Musela na nás bejt zajímavá podívaná, jak jsme si to mašírovali ulicí. Já šel v čele s kornetem v podpaží a v každý ruce jeden činel. Kluci počkali na rohu na konci bloku a já skočil pro dodávku. Poldové ještě nedorazili. Tlustá nevěsta se dál hrbila uprostřed ulice nad tělem svýho bratra a vyla jak siréna a její prťavej ženich kolem ní obíhal jak měsíc kolem obrovský planety.</p>
<p>Dojel jsem na roh a kluci naházeli všechno bez ladu a skladu dozadu. Pak jsme práskli do koní. Až do Morganu jsme si to metelili v průměru sedmdesátkou, ať po polní cestě, nebo asfaltce, a buď se Scollayho kumpáni vůbec neobtěžovali o nás zmínit poldům, nebo jsme je prostě nezajímali, každopádně se u nás neukázali.</p>
<p>A těch dvě stě dolarů jsme taky nedostali.</p>
<p>Asi o deset dní pozdějc se objevila u Tommyho Englandera – tlustá Irka v černejch smutečních šatech. V černým nevypadala o nic líp než v tom bílým saténu.</p>
<p>Englander nejspíš věděl, o koho jde (její fotka byla v chicagskejch novinách, hned vedle Scollayho), protože ji sám dovedl ke stolu a zavřel klapačku dvěma ožralům na baru, který se jí pošklebovali.</p>
<p>Bylo mi jí líto, stejně jako občas Billyho. Je to těžký, s takovejma věcma žít. To je člověku jasný, ani to nemusel poznat na vlastní kůži, i když souhlasím, že dokud to sami nepoznáte, nejspíš si nedokážete představit, jak moc těžký. A byla vážně hrozně milá, i když jsem s ní mluvil jen chvilku.</p>
<p>Jakmile jsme dohráli, šel jsem si k ní sednout.</p>
<p>„Je mi líto vašeho bratra,“ vypravil jsem ze sebe neobratně. „Vím, že vás měl vážně rád, a –“</p>
<p>„Jako kdybych ho zastřelila já sama,“ skočila mi do řeči. Sklopila oči k rukám položenejm na stole, a když jsem si jich pořádně všimnul, jak jsou drobný a jemný, musel jsem v duchu konstatovat, že to je asi nejhezčí část jejího těla. „Všechno, co ten malej Řek povídal, je pravda.“</p>
<p>„Ale no tak,“ odpověděl jsem – asi ta nejprázdnější odpověď na světě, ale co jinýho jsem jí měl říct? Mluvila tak divně, že už jsem začínal litovat, že jsem si k ní přišel sednout. Jako kdyby mluvila sama se sebou a neměla to v hlavě v pořádku.</p>
<p>„Ale nerozvedu se s ním,“ pokračovala. „To bych se dřív zabila a nechala svoji duši propadnout peklu.“</p>
<p>„Takhle nemluvte,“ napomenul jsem ji.</p>
<p>„Vy jste se nikdy nechtěl zabít?“ zeptala se a naléhavě se na mě podívala. „Nikdy jste neměl chuť to udělat, když se k vám lidi chovali hnusně a smáli se vám? Nebo se k vám nikdy nikdo hnusně nechoval? Tomu nevěřím. I kdybyste mi to odpřísáhnul, tak tomu nebudu věřit. Dokážete si představit, jaký to je, když člověk jí a jí a nenávidí se zato, alejí pořád dál? Dokážete si představit, jaký to je, když váš bratr umře kvůli tomu, že jste <emphasis>tlustej</emphasis>?“</p>
<p>Lidi se po nás začínali ohlížet a ty ožralové už se zas pošklebovali.</p>
<p>„Je mi to tak hrozně líto,“ zašeptala.</p>
<p>Chtěl jsem jí říct, že je mi to taky líto, chtěl jsem jí říct… prostě cokoli, jen aby se cejtila líp. Zavolat na ni tam dovnitř, pod všechny ty vrstvy tuku. Ale vůbec nic mě nenapadalo.</p>
<p>A tak jsem řekl jen: „Budu muset. Za chvíli zase hrajeme.“</p>
<p>„Jistě,“ pousmála se. „Jistěže musíte… jinak by se začali smát i vám. Ale proč jsem přišla – zahrajete mi ‚Roses of Picardy’? Na svatbě jste to hráli vážně pěkně. Uděláte to pro mě?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ kejvnul jsem. „S radostí.“</p>
<p>A zahráli jsme jí to. Ale ona se v půlce sebrala a odešla, a protože nám to na Englanderovu putyku přišlo trochu moc kýčovitý, přešli jsme radši do ragtimový verze „The Varsity Drag“. Ta lidi vždycky rozhejbe. Po zbytek večera jsem dost chlastal, a když se zavíralo, už jsem na ni zapomněl. Nebo skoro.</p>
<p>A cestou domů mi to pak všechno naskočilo v hlavě. Co jsem jí měl říct. Život jde dál – to jsem jí měl říct. To se říká lidem, když jim umře někdo blízkej. Ale když jsem se nad tím pak zamyslel, byl jsem rád, že jsem jí to neřekl. Protože právě toho se možná bála ze všeho nejvíc.</p>
<p>Dneska už Maureen Romanovou a jejího manžela Rica zná úplně každej. Rico koneckonců dožívá za peníze nás daňovejch poplatníků v Illinoiský státní věznici. Každej ví, jak Maureen převzala Scollayho šestákovou organizaci a vybudovala z ní prohibiční impérium, který konkurovalo i Caponemu. Jak zlikvidovala bosse dvou dalších severních gangů a převzala jejich kšefty. Jak si nechala přivíst Řeka, a když před ní klečel a škemral o slitování, tak mu údajně zapíchla kus pianový struny levým okem až do mozku. Rico, zmatenej lokaj, se stal její pravou rukou a sám velel minimálně tuctu gangsterskejch akcí.</p>
<p>Sledoval jsem Maureeniny kousky ze Západního pobřeží, kde jsme natáčeli celkem úspěšný desky. Bez Billyho, bohužel. Krátce před tím, než jsme odešli od Englandera, dal dohromady vlastní kapelu, celou černošskou, a hráli dixieland a ragtime. I dole na jihu se jim vážně vedlo a já jim to od srdce přál. Bylo to tak lepší. Ve spoustě podniků si nás do tý doby ani neposlechli, protože jsme měli v kapele černýho kluka.</p>
<p>Ale chtěl jsem vyprávět o Maureen. Byly jí plný noviny, a nejen proto, že byla něco jako Máma Barkerová s mozkem, i když i to samozřejmě sehrálo určitou roli. Byla <emphasis>příšerně </emphasis>tlustá a <emphasis>příšerně </emphasis>zlá a Američani od pobřeží k pobřeží jí do určitý míry fandili. Když ve třiatřicátým umřela na infarkt, v některejch novinách psali, že vážila přes dvě stě kilo. O tom ale pochybuju. Tak tlustej nikdo snad ani bejt nemůže, ne?</p>
<p>Její pohřeb se každopádně dostal na první stránky. O tom se jejímu bratrovi, kterej se za celou svoji ubohou kariéru nepropracoval před stranu čtyři, ani nesnilo. Její rakev muselo nést deset pohřebních zřízenců. V jednom bulvárním plátku bylo vyfocený, jak se s ní dřou. Z tý fotky šel úplně strach. Rakev byla velká jak mrazák na maso – což je asi docela trefný přirovnání.</p>
<p>Rico nebyl dost chytrej na to, aby udržel všechno pohromadě, a hned příští rok se dostal před soud za napadení s úmyslem zabít.</p>
<p>Nikdy jsem ji nedokázal vyhnat z hlavy, ani to, jak ztrápeně, zničeně se Scollay tvářil ten první večer, když jsme o ní mluvili. Ale když to tak vezmu, tak ji vlastně až tolik nelituju. Tlustý lidi vždycky můžou přestat jíst. Lidi jako Billy Williams můžou leda přestat dejchat. Sice mě pořád nenapadá, jak jsem někomu z nich mohl pomoct, ale občas kvůli tomu mám výčitky svědomí. Možná je to jen tím, že jsem starší a už nespím tak dobře, jako když jsem bejval mladej kluk. Nic jinýho v tom nejspíš není. Nebo jo?</p>
<p>Nebo jo?</p><empty-line /><empty-line /><p>Paranoia: Zaklínadlo</p>
<p>Už nemůžu ven sám.</p>
<p>U dveří čeká pán</p>
<p>v dlouhém plášti</p>
<p>s cigaretou v puse.</p>
<p>Ale</p>
<p>zapsal jsem si ho do deníku</p>
<p>a na posteli leží vyrovnaná</p>
<p>řada adres, krvavá v záři</p>
<p>barového neonu odvedle.</p>
<p>Ví, že když umřu</p>
<p>(nebo mu zmizím z očí),</p>
<p>deník půjde mezi lidi a všichni uvidí,</p>
<p>že CIA je ve Virginii.</p>
<p>500 obálek koupených v</p>
<p>500 papírnictví, každá jiná,</p>
<p>a 500 zápisníků</p>
<p>s 500 stránkami v každém.</p>
<p>Jsem připravený.</p>
<p>Vidím ho odsud seshora.</p>
<p>Cigareta pomžikává těsně</p>
<p>nad límcem jeho pršipláště</p>
<p>a někde v metru sedí chlap</p>
<p>pod reklamou na pivo Black Velvet a myslí na mě.</p>
<p>Diskutovali o mně na tajné schůzi.</p>
<p>Když zazvoní telefon, slyším jen dech smrti.</p>
<p>V baru přes ulici putoval na pánech</p>
<p>z ruky do ruky revolver s krátkou hlavní.</p>
<p>Každá kulka nese moje jméno.</p>
<p>Moje jméno se píše do složek</p>
<p>a hledá se v novinových nekrolozích.</p>
<p>Prověřovali si moji mámu;</p>
<p>Naštěstí už je po smrti.</p>
<p>Mají vzorky mého rukopisu</p>
<p>a zkoumají bříška malých pé</p>
<p>a křížky malých té.</p>
<p>Už jsem ti říkal, že jim můj bratr pomáhá?</p>
<p>Má za manželku Rusku a pořád</p>
<p>mě přemlouvá, ať vyplním formuláře.</p>
<p>Mám to v deníku.</p>
<p>Poslouchej –</p>
<p>poslouchej</p>
<p>tak poslouchej přece:</p>
<p>musíš mě poslouchat.</p>
<p>V dešti, na autobusové zastávce,</p>
<p>černé vrány s černými deštníky</p>
<p>předstírají, že koukají na hodinky, ale</p>
<p>přitom neprší. Místo očí mají stříbrňáky.</p>
<p>Někteří jsou profíci od FBI,</p>
<p>většina cizinci, kteří proudí našimi</p>
<p>ulicemi. Napálil jsem je,</p>
<p>vystoupil jsem na křižovatce Pětadvacáté a Lexovy,</p>
<p>kde mě přes noviny pozoroval taxikář.</p>
<p>V pokoji nade mnou přidělala ta stará babka</p>
<p>k podlaze elektrickou přísavku.</p>
<p>Vysílá mi paprsky do lustru,</p>
<p>a tak teď píšu potmě</p>
<p>při světle barového neonu.</p>
<p>Říkám ti, že <emphasis>vím</emphasis>.</p>
<p>Poslali mi štěně s hnědými skvrnami</p>
<p>a se štěnicí v čumáku.</p>
<p>Utopil jsem ho v umyvadle a zapsal si ho</p>
<p>do složky GAMMA.</p>
<p>Už dávno nevybírám schránku.</p>
<p>Přáníčka jsou dopisové bomby.</p>
<p>(Ustup! Zatraceně!</p>
<p>Ustup, mám známé na vysokých místech!</p>
<p>Říkám ti, mám známé na <emphasis>hodně </emphasis>vysokých místech!)</p>
<p>V restauraci má podlaha uši</p>
<p>a servírka mi tvrdí, že to byla sůl, ale arzenik</p>
<p>já dobře poznám. A ten štiplavý pach hořčice,</p>
<p>který má zakrýt hořkou vůni mandlí.</p>
<p>Viděl jsem zvláštní světla na obloze.</p>
<p>Včera v noci se muž bez tváře plazil patnáct kilometrů</p>
<p>kanálem, aby se vynořil u mě na záchodě a přes</p>
<p>slabé dřevo chromovýma ušima poslouchal</p>
<p>telefonní hovory.</p>
<p>Říkám ti, lásko, že <emphasis>slyším</emphasis>.</p>
<p>Viděl jsem blátivé otisky jeho dlaní</p>
<p>na porcelánu.</p>
<p>Telefon teď už nezvedám,</p>
<p>už jsem ti to říkal?</p>
<p>Chtějí zaplavit zemi kalem.</p>
<p>Chtějí vniknout lidem do bytů.</p>
<p>Mají lékaře,</p>
<p>kteří prosazují zvláštní milostné polohy.</p>
<p>Vyrábějí návyková projímadla</p>
<p>a čípky, které pálí.</p>
<p>Vědí, jak zhasnout slunce</p>
<p>obyčejnou foukačkou.</p>
<p>Balím se do ledu – už jsem ti to říkal?</p>
<p>Ruší jim to infraskopy.</p>
<p>Znám zaklínadla a nosím talismany.</p>
<p>Možná si myslíš, že mě máš, ale já tě můžu</p>
<p>každou vteřinu zničit.</p>
<p>Každou vteřinu.</p>
<p>Každou vteřinu.</p>
<p>Dáš si kávu, lásko?</p>
<p>Už jsem ti říkal, že nemůžu ven sám?</p>
<p>U dveří mi čeká pán</p>
<p>v dlouhém plášti.</p><empty-line /><empty-line /><p>Prám</p>
<p>Z Horlickovy univerzity v Pittsburghu to bylo ke Cascade Lake pětašedesát kilometrů, a přestože se v tomhle koutu světa v říjnu brzy stmívá a oni se nestihli vypravit před šestou, bylo pořád ještě trochu světlo, když k jezeru dorazili. Přijeli v Dekeově camaru. Nijak zvlášť se na silnicích neloudal ani za střízlivá. A po pár pivech jeho camaro dostávalo křídla.</p>
<p>Sotva zastavil u kůlového plotu mezi parkovištěm a pláží, už byl venku z auta a stahoval ze sebe košili. Zároveň se rozhlížel po hladině a hledal prám. Randy se trochu neochotně vyhrabal ze sedadla spolujezdce. Pravda, bylo to celé jeho nápad, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že to Deke vezme vážně. Holky se vzadu vrtěly a taky se chystaly vystoupit.</p>
<p>Deke netrpělivě přejížděl očima po hladině, od břehu ke břehu <emphasis>(jako snajpr</emphasis>, pomyslel si znepokojeně Randy), a pak se zarazil.</p>
<p>„Támhle je!“ vykřikl a plácl do kapoty camara. „Přesně, jak jsi říkal, Randy! To je nářez! Poslední ve vodě je pukavec!“</p>
<p>„Dekeu –“ začal Randy a poposadil si brýle na nose, ale pak už nemělo smysl pokračovat, protože Deke přeskočil plot a mazal si to po pláži k vodě. Neohlížel se na Randyho, na Rachel ani na LaVerne, upíral zrak jen před sebe na prám, ukotvený asi padesát metrů od břehu.</p>
<p>Randy se ohlédl na holky, jako by se chtěl omluvit, že je do toho zatáhl, ale obě upřeně pozorovaly Dekea – u Rachel to bylo v pořádku, ta s ním chodila, ale LaVerne na něj koukala taky a Randy ucítil bodnutí žárlivosti, které ho okamžitě přimělo k činu. Stáhl ze sebe tričko, hodil ho vedle Dekeovy košile a přeskočil plot.</p>
<p>„Randy!“ zavolala za ním LaVerne a on jen mávl do šedého říjnového soumraku, ať ho následuje. Trochu si to vyčítal – najednou byla na vážkách a možná by to radši odpískala. Říjnové koupání v opuštěném jezeře poněkud přesahovalo rámec pohodového odpoledního dýchánku na pokoji, který s Dekem společně obývali. Měl ji rád, ale Deke byl teď silnější. A vůbec, proč na něj věčně tak civí, proč tím Randyho dráždí?</p>
<p>Deke si rozepnul pásek na džínách a za běhu si je stáhl přes štíhlé boky. Nějak se mu podařilo se z nich vyvléknout a ani na chvíli se nezastavit. To by Randy nenapodobil ani za tisíc let. Deke běžel dál, už jen ve slipech, svaly na zádech a na zadku se mu senzačně vlnily. Když si Randy stahoval levisky a pak je nemotorně střepával z chodidel – co byl u Dekea balet, byla u něj groteska –, uvědomoval si o to pronikavěji, jak jsou jeho vlastní nohy hubené.</p>
<p>Deke skočil do vody a zařval: „Ty krávo! To je ledárna!“</p>
<p>Randy zaváhal, ale jen v duchu, kde mu všechno trvalo trochu déle – <emphasis>ta voda může mít maximálně deset stupňů</emphasis>, blesklo mu hlavou. <emphasis>Může se ti v ní zastavit srdce. </emphasis>Studoval medicínu, věděl, že to tak je… ale jeho tělo nezaváhalo ani na chvíli. Skočil a na okamžik se mu srdce skutečně zastavilo, nebo mu to tak aspoň připadalo; kůže po celém těle mu pod hladinou znecitlivěla a dech se mu zaklínil v hrdle, takže měl co dělat, aby vůbec dostal vzduch do plic. <emphasis>My jsme přece magoři</emphasis>, napadlo ho, a pak: <emphasis>Ale byl to tvůj nápad, Pancho. </emphasis>Začal plavat za Dekem.</p>
<p>Holky se na sebe chvíli dívaly. LaVerne pokrčila rameny a usmála se. „Když to zvládnou oni, zvládneme to taky,“ prohlásila a začala si svlékat tričko od Lacosteho, pod nímž měla skoro průhlednou podprsenku. „Neříká se, že holky mají vrstvu tuku navíc?“</p>
<p>To už byla za plotem, běžela k vodě a rozepínala si manšestráky. Rachel se po chvíli pustila za ní, podobně jako Randy za Dekem.</p>
<p>Holky k nim přišly na pokoj asi v půlce odpoledne – v úterý měli všichni poslední přednášku v jednu. Deke právě dostal svůj měsíční žold – jeden z dávných absolventů univerzity a fotbalový fanda (hráči jim říkali „andělé“) posílal Dekeovi každý měsíc dvě stě dolarů v hotovosti –, v lednici byla krabice piva a v Randyho otlučeném kazeťáku nejnovější album Night Ranger. Všichni čtyři se pomalu příjemně opíjeli. Po chvíli se hovor stočil ke konci dlouhého babího léta, které si dosud užívali. V rádiu předpovídali na středu sněhové přeháňky. LaVerne prohlásila, že meteorologové, kteří v říjnu předpovídají sníh, by se měli střílet, a nikdo jí neodporoval.</p>
<p>Rachel řekla, že když byla malá, připadalo jí každé léto nekonečné, ale teď, když je dospělá („vetchá, senilní devatenáctka,“ zavtipkoval Deke a schytal za to kopanec do kotníku), se jí zdá rok od roku kratší. „Mám pocit, jako kdybych u Cascade Lake strávila půlku života,“ dodala a přešla přes zpuchřelé kuchyňské lino k ledničce. Nakoukla dovnitř, objevila za modrými umělohmotnými krabičkami na potraviny (ta prostřední obsahovala bezmála prehistorické mexické fazole, nyní přizdobené tlustou vrstvou plísně – Randy byl dobrý student a Deke dobrý fotbalista, ale v domácnosti nestáli ani jeden za zlámanou grešli) plechovku lehkého piva a přivlastnila si ji. „Dodneška si vzpomínám, jak se mi poprvý povedlo doplavat až k prámu. Seděla jsem tam tehdy asi dvě hodiny, protože jsem se příšerně bála plavat zpátky.“</p>
<p>Posadila se vedle Dekea, a ten jí položil ruku kolem ramen. Usmála se té dávné vzpomínce a Randymu najednou připomínala někoho slavného, nebo aspoň napůl slavného. Netušil ale koho. Přijít na to měl až později, za mnohem méně příjemných okolností.</p>
<p>„Nakonec pro mě musel doplavat brácha a odtáhnout mě ke břehu na duši z pneumatiky. Děsně se u toho vztekal. A já byla spálená jako nikdy v životě.“</p>
<p>„Ten prám tam pořád ještě je,“ prohodil Randy, spíš jen proto, aby taky něco řekl. Neuniklo mu, že LaVerne znovu pokukuje po Dekeovi; poslední dobou po něm pokukovala nějak moc často.</p>
<p>Teď se ale podívala na něj. „Vždyť je pomalu Halloween, Randy. Pláž se zavírá na Svátek práce.“</p>
<p>„Ale prám tam určitě pořád bude,“ opáčil. „Byli jsme tam loni nějak touhle dobou na cvičení v přírodě a viděl jsem ho tam. Vypadal jako…“ Pokrčil rameny, „…jako kousek léta, kterej někdo zapomněl uklidit do skříně na příští rok.“</p>
<p>Myslel si, že se tomu budou smát, ale nezasmáli se – ani Deke.</p>
<p>„Že tam byl loni, neznamená, že tam bude i letos,“ namítla LaVerne.</p>
<p>„Ukazoval jsem ho jednomu klukovi,“ pokračoval Randy a hodil do sebe poslední lok piva. „Billymu DeLoisovi, pamatuješ si na něj, Dekeu?“</p>
<p>Deke přikývl. „Dělal náhradníka, než se tehdy zranil.“</p>
<p>„Jo, to je možný. Každopádně pochází odtamtud a povídal, že majitelé tý pláže ho nikdy nevytahujou dřív, než začne mrznout. Prostě jsou líný – nebo mi to aspoň tvrdil. Povídal, že to jednou přepísknou a on jim tam uvízne v ledu.“</p>
<p>Odmlčel se a vybavil si, jak prám, ukotvený na jezeře, vypadal – čtverec jasně bílého dřeva na sytě modré podzimní hladině. Vybavil si, jak k nim přes vodu doléhalo pleskání vln do sudů pod prámem. Znělo velice tiše, ale v klidném vzduchu nad jezerem se každý zvuk nesl daleko. Vzpomínal si na tohle pleskání a taky na hašteření vran nad pozůstatky nějaké sklizené farmářské zahrádky.</p>
<p>„Tak zítra sníh,“ prohodila Rachel a vstala, protože jí Dekeova ruka mezitím jakoby mimoděk zabloudila ke kopečku pravého ňadra. Došla k oknu a vyhlédla ven. „To je opruz.“</p>
<p>„Víte co,“ ozval se Randy, „pojďte zajet ke Cascade Lake. Doplaveme k prámu, rozloučíme se s létem a vrátíme se na břeh.“</p>
<p>Kdyby už neměl upito, nikdy by s takovým návrhem nepřišel, a rozhodně nečekal, že ho někdo vezme vážně. Ale Deke se toho hned chytil.</p>
<p>„Jasně! Paráda, Pancho! <emphasis>Geniální </emphasis>nápad!“ LaVerne sebou trhla a rozlila trochu piva. Ale usmívala se – a Randy byl z toho úsměvu trochu nesvůj. „Tak jo, vyrazíme!“</p>
<p>„Dekeu, ty jsi cvok,“ prohlásila Rachel, taky s úsměvem – ale ten její byl trochu váhavý, trochu ustaraný.</p>
<p>„Nejsem, bude to super akce.“ Už byl na nohou a šel si pro bundu a Randy si se směsí úzkosti a vzrušení povšiml i jeho úsměvu – lehkomyslného a trochu bláznivého. Bydleli spolu na pokoji už tři roky – Borec a Učenec, Cisco a Pancho, Batman a Robin – a Randy ten úsměv poznával. Deke si nedělal legraci; skutečně to chtěl podniknout. V duchu už byl v tu chvíli na cestě k prámu.</p>
<p><emphasis>Zapomeň na to, Cisco – do toho já nejdu. </emphasis>Už to chtěl říct nahlas, když vtom vyskočila na nohy LaVerne, v očích tentýž rozjařený, bláznivý pohled (i když ten měla možná na svědomí přemíra piva). „Já jsem pro!“</p>
<p>„Tak jedem,“ obrátil se Deke k Randymu. „Co ty na to, Pancho?“</p>
<p>Na okamžik sklouzl pohledem k Rachel a spatřil jí v očích skoro až zoufalství – jemu osobně bylo celkem fuk, jestli Deke pojede s LaVerne k jezeru sám a bude ji celou noc hoblovat na prámu; představa, jak si spolu dávají do těla, mu sice nebyla právě nejmilejší, ale nijak by ho nepřekvapilo, kdyby to tak vážně dopadlo. Ovšem ten vyděšený pohled v očích Rachel…</p>
<p>„<emphasis>Ciscóóó</emphasis><emphasis>ó</emphasis>,“ zvolal Randy.</p>
<p>„<emphasis>Panchóóó</emphasis>,“ přidal se Deke.</p>
<p>A plácli si.</p>
<p>Randy už byl na půl cesty k prámu, když si povšiml jakési černé skvrny na hladině. Byla za prámem, kus vlevo, směrem ke středu jezera. Během pěti minut se ale sešeřilo natolik, že nedokázal říct, jestli to nebyl jen stín… pokud tam vůbec něco viděl. <emphasis>Ropná skvrna? </emphasis>pomyslel si mezi tempy. Matně za sebou slyšel cákat holky. Odkud by se ale vzala ropná skvrna na opuštěném říjnovém jezeře? A byla nepřirozeně kruhová a malá, určitě ne víc než metr a půl v průměru…</p>
<p>„<emphasis>První!</emphasis>“ vykřikl vpředu Deke a Randy k němu zvedl hlavu. Deke šplhal po schůdcích na boku prámu a setřásal ze sebe vodu jako pes. „Tak jak to jde, Pancho?“</p>
<p>„Dobře!“ odpověděl a znovu zabral. Když se člověk osmělil a začal se hýbat, vážně to nebylo tak hrozné, jak se obával. Po těle se mu rozlévalo lechtavé teplo a motor jel na plné obrátky. Cítil, jak mu v hrudníku buší srdce a zahřívá ho zevnitř. Jeho rodiče měli chatu na Cape Codu a tam bývala voda i uprostřed července ještě studenější.</p>
<p>„Jestli je ti zima teď, Pancho, tak počkej, až vylezeš ven!“ zahalekal na něj škodolibě Deke. Třel si celé tělo a poskakoval na místě, až se celý prám rozhoupal.</p>
<p>Randy pustil ropnou skvrnu z hlavy a vzpomněl si na ni až ve chvíli, kdy se oběma rukama chytil hrubých, bíle natřených dřevěných schůdků na straně obrácené ke břehu. Tehdy ji totiž uviděl znovu. Byla o trochu blíž. Kruhová tmavá skvrna na vodě, jako velká piha, která se pohupuje na vlnkách. Když si jí všiml poprvé, mohla být tak čtyřicet metrů od prámu. Teď byla zhruba dvacet.</p>
<p><emphasis>Jak je to možný? Jak</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Pak se vytáhl nad hladinu a studený vzduch se mu zahryzl do kůže ještě mrazivěji než voda, když do ní u břehu skočil. „Ty <emphasis>kráááááávo</emphasis>!“ zaječel a rozesmál se. Měl na sobě jen trenky a celý se klepal.</p>
<p>„Máš ňákou los těžkos prdelos, Pancho,“ zasmál se Deke a pomohl Randymu nahoru. „Stačí takováhle zima? Už jsi vystřízlivěl?“</p>
<p>„Vystřízlivěl! Vystřízlivěl!“ Začal poskakovat na místě jako před chvílí Deke a překříženýma rukama se plácal do hrudníku a do břicha. Oba se otočili k holkám.</p>
<p>Rachel plavala před LaVerne, která předváděla cosi jako čubičku, jak by ji plaval pes s hodně zakrnělými pudy.</p>
<p>„Jak to jde, dámy?“ křikl na ně Deke.</p>
<p>„Trhni si, machírku,“ odpověděla LaVerne a Deke se znovu rozesmál.</p>
<p>Randy se ohlédl na jezero a uviděl, že ta divná tmavá kruhová skvrna je ještě blíž – už jen deset metrů a pořád se blížila. Plula na hladině, pravidelný kruh, jako víko nějakého velikánského barelu, ale z toho, jak kopírovala povrch vln, bylo zřejmé, že to nemůže být pevné těleso. Přepadl ho neurčitý, ale mocný strach.</p>
<p>„<emphasis>Plavte!</emphasis>“ křikl na holky, sehnul se a chytil Rachel za ruku, která se právě natahovala ke schůdkům. Vytáhl ji nahoru. Pořádně se praštila do kolene – slyšel, jak to zadunělo.</p>
<p>„<emphasis>J</emphasis><emphasis>au! </emphasis>Dávej pozor! Co –“</p>
<p>LaVerne byla pořád deset metrů daleko. Randy se znovu ohlédl a viděl, že ta kruhová věc už se tiskne k jedné stěně prámu. Byla tmavá jako ropa, ale on věděl, že to ropa není – na to byla moc tmavá, moc hustá, moc <emphasis>pravidelná</emphasis>.</p>
<p>„Randy, víš, jak to bolí? Co to vyvádíš, to není sranda –“</p>
<p>„LaVerne! <emphasis>Plav!</emphasis>“ Teď už to nebyl jen strach, teď už to byla čirá hrůza.</p>
<p>LaVerne zvedla hlavu. Pokud v jeho hlase neslyšela zmíněnou hrůzu, slyšela v něm přinejmenším naléhavost. Tvářila se nechápavě, ale začala hrabat rychleji a výrazně zkracovat vzdálenost ke schůdkům.</p>
<p>„Co se děje, Randy?“ zeptal se Deke.</p>
<p>Randy se znovu ohlédl a viděl, že ta věc začala oblézat roh prámu. Na okamžik vypadala jako PacMan, který otevírá pusu, aby zhltl počítačové koláčky. Pak se přes roh převalila celá a klouzala podél stěny prámu.</p>
<p>„Pomoz mi ji vytáhnout,“ zafuněl na Dekea a natáhl se pro její ruku. „Honem!“</p>
<p>Deke dobromyslně pokrčil rameny a chytil LaVerne za druhou ruku. Na prkna prámu ji vytáhli jen pár vteřin před tím, než ta černá věc doklouzala ke schůdkům. Když klouzala kolem tyček zábradlí, udělaly se v ní důlky.</p>
<p>„Přeskočilo ti, Randy?“ LaVerne sotva popadala dech a byla trochu vyplašená. Přes podprsenku jí byly zřetelně vidět bradavky. Trčely tam jako dva studené tvrdé hroty.</p>
<p>„Podívejte se na tohle,“ ukázal Randy. „Dekeu? Co je to?“</p>
<p>Deke už si toho všiml. Věc se mezitím dostala do levého rohu prámu. Poodplula kousek stranou a zakulatila se do původního kruhového tvaru. Jen se tam tak vznášela na hladině. Všichni čtyři si ji prohlíželi.</p>
<p>„Asi ropná skvrna,“ řekl Deke.</p>
<p>„Narazil jsi mi koleno,“ postěžovala si Rachel. Podívala se na tu temnou věc na hladině a pak zpátky na Randyho. „Jak jsi –“</p>
<p>„Ropná skvrna to není,“ namítl Randy. „Viděl jsi někdy kulatou ropnou skvrnu? Vypadá to jako obrovskej hrací kámen z dámy.“</p>
<p>„Já v životě neviděl <emphasis>žádnou </emphasis>ropnou skvrnu,“ odpověděl Deke. Mluvil k Randymu, ale díval se na LaVerne. Kalhotky měla skoro stejně průhledné jako podprsenku, pod hedvábím se krásně rýsovalo véčko jejího pohlaví, zadek tvořil dva pevné půlměsíce. „Já na ně ani nevěřím. Jsem z Missouri.“</p>
<p>„Budu tam mít modřinu,“ vedla si dál svoji Rachel, ale z hlasu už se jí vytratila všechna zlost. Všimla si, jak se Deke dívá na LaVerne.</p>
<p>„Hu, mně je zima,“ půvabně se otřásla LaVerne.</p>
<p>„Šlo to po holkách,“ prohlásil Randy.</p>
<p>„Ale no tak, Pancho. Myslel jsem, že jsi vystřízlivěl.“</p>
<p>„Šlo to po holkách,“ zopakoval umíněně a hlavou mu blesklo: <emphasis>Nikdo neví, že jsme tady. Vůbec nikdo.</emphasis></p>
<p>„Viděl jsi <emphasis>ty </emphasis>někdy ropnou skvrnu, Pancho?“ Položil LaVerne ruku kolem holých ramen, stejně mimoděk, jako odpoledne zavadil Rachel o ňadro. LaVerne zatím na prsa nesahal – ano, zatím –, ale ruku měl blízko. Randy zjistil, že je mu to vlastně celkem fuk. Jediné, na čem teď záleželo, byla ta černá, kruhová skvrna na hladině.</p>
<p>„Jednu jsem viděl na Mysu,“ řekl. „Před čtyřma lety. Všichni jsme zachraňovali ptáky z příboje a snažili se jim očistit –“</p>
<p>„Ekolog Pancho,“ pochválil ho Deke. „Muchos ecologicos.“</p>
<p>„Byl to takovej lepkavej hnus všude na hladině,“ pokračoval Randy. „V pruzích a velikánskejch čmouhách. Vůbec to nevypadalo takhle. Nebylo to tak… <emphasis>kompaktní</emphasis>, chápeš?“</p>
<p><emphasis>Vypadalo to jako po nehodě</emphasis>, chtělo se mu říct. <emphasis>Tahle věc nevypadá jako po nehodě; vypadá, že je tady schválně.</emphasis></p>
<p>„Já už chci zpátky,“ prohlásila Rachel. Dívala se na Dekea a LaVerne. Randy v její tváři zahlédl tupou bolest, ale pochyboval, že o ní Rachel ví.</p>
<p>„Tak si běž,“ odpověděla LaVerne. I ona měla ve tváři nezvyklý výraz – <emphasis>čistota absolutního triumfu</emphasis>, pomyslel si Randy, a i když to byla zdánlivě přehnaná myšlenka, byla zcela pravdivá. Ten výraz neměl patřit přímo Rachel… ale na druhou stranu ho před ní LaVerne nijak neskrývala.</p>
<p>Udělala krůček blíž k Dekeovi; krůček, který znamenal všechno. Teď se jejich boky zlehka dotýkaly. Randy na kratičký okamžik přestal věnovat pozornost té věci na hladině a zaměřil ji s téměř čirou nenávistí na LaVerne. Přestože v životě neudeřil holku, v tu chvíli by jí s chutí jednu vlepil. Ne proto, že by ji miloval (trošku se do ní zbláznil, ano, a víc než trošku ji chtěl dostat do postele, jistě, a žárlil, když u nich na pokoji začala vyjíždět po Dekeovi, pochopitelně, ale holku, kterou by doopravdy miloval, by nepustil k Dekeovi blíž než na dvacet kilometrů), ale proto, že znal ten výraz v Rachelině tváři – a věděl, jak je ten výraz cítit uvnitř.</p>
<p>„Mám strach,“ řekla Rachel.</p>
<p>„Z <emphasis>ropný skvrny?</emphasis>“ zeptala se LaVerne nevěřícně a rozesmála se. Randy měl znovu chuť jí jednu vrazit – pořádně se rozmáchnout a vyseknout mlaskavou facku, která by jí vygumovala z tváře tu připitomělou domýšlivost a zanechala místo ní červený flek ve tvaru lidské dlaně.</p>
<p>„Uvidíme, jak poplaveš zpátky ty,“ pronesl ledově.</p>
<p>LaVerne se na něj shovívavě usmála. „Mně se ještě nechce,“ odpověděla, jako by mluvila k malému dítěti. Pak se podívala na nebe a na Dekea. „Chci se dívat, jak vycházejí hvězdy.“</p>
<p>Rachel byla menší holka, hezká, ale spíš tak trochu uličnicky a rozpačitě, čímž Randymu připomínala holky z New Yorku – jak ráno spěchají do práce, v těch elegantních, na míru šitých sukních s rozparkem vpředu nebo po straně, a vždycky s týmž hezkým, ale poněkud neurotickým výrazem v tváři. Rachel neustále hrály plamínky v očích, ale dalo se jen těžko říct, zda jim tu živost propůjčuje dobrá nálada, nebo naopak nezahnatelná nervozita.</p>
<p>Dekeovi se většinou líbily spíš vyšší tmavovlásky s ospalýma očima, a Randy viděl, že to mezi Dekem a Rachel právě definitivně skončilo – ať už mezi nimi bylo cokoli, něco povrchního a možná trochu znuděného z jeho strany, něco hlubokého, složitého a patrně bolestivého z její. Bylo po všem, tak čistě a náhle, že Randy zaslechl, jak to křuplo; jako když se suchá větev zlomí přes koleno.</p>
<p>Byl od přírody plachý, ale přistoupil k Rachel a položil jí ruku kolem ramen. Krátce se na něj ohlédla, ve tváři smutek, ale i vděk, a Randy byl rád, že jí to aspoň trochu ulehčil. A znovu mu bleskla hlavou ta podoba. Něco v jejím obličeji, v jejím pohledu –</p>
<p>Nejdřív si to spojoval s televizními soutěžemi, potom s reklamami na sušenky nebo oplatky nebo kdovíco. A pak na to přišel – byla podobná Sandy Duncanové, která hrála na Broadwayi v <emphasis>Peteru Panovi</emphasis>.</p>
<p>„Co je ta věc?“ zeptala se. „Randy? Co je to?“</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>Ohlédl se na Dekea a viděl, že Deke ho pozoruje s oním důvěrně známým úsměvem, v němž bylo víc vřelého přátelství než opovržení… ale opovržení v něm bylo taky. Možná si to Deke ani neuvědomoval, ale bylo. Ten výraz říkal: <emphasis>Na scénu opět nastupuje ustaránek Randy a učurává si do plenek. </emphasis>Mělo to Randyho pobídnout k nějaké poznámce ve stylu <emphasis>Nejspíš to nic nebude</emphasis><emphasis>, </emphasis><emphasis>Nedělej si s tím hlavu </emphasis>nebo <emphasis>Ono to zase odplave. </emphasis>K něčemu takovému. Ale neřekl nic. Ať se Deke usmívá. Ta černá skvrna na hladině ho děsila. Nechtěl si nic nalhávat.</p>
<p>Rachel od něj odstoupila a půvabně si klekla v rohu prámu u té věci. Na okamžik vyvolala z Randyho paměti ještě jasnější asociaci: dívka na logu minerálky White Rock. <emphasis>Sandy Duncanová na lo</emphasis><emphasis>gu White Rock</emphasis>, doplnila jeho mysl. Nakrátko ostříhané, špinavě blond vlasy se jí zmáčené lepily k hezky tvarované lebce. Viděl, jak jí na lopatkách nad bílým zapínáním podprsenky naskočila husí kůže.</p>
<p>„Nespadni tam, Rachel,“ ozvala se za ní záštiplně LaVerne.</p>
<p>„Už toho nech, LaVerne,“ napomenul ji Deke, dosud s úsměvem.</p>
<p>Stáli uprostřed prámu, ruce položené navzájem kolem pasu a zlehka se dotýkali boky. Randy se od nich odvrátil a podíval se na Rachel. Po páteři a všemi nervy mu jako oheň proběhlo zděšení. Ta věc už překonala polovinu vzdálenosti k rohu prámu, na němž klečela Rachel, a dívala se na ni. Předtím byla něco přes dva metry daleko. Teď jí zbýval necelý metr. A v Racheliných očích uviděl zvláštní výraz, kruhovou prázdnotu, která se prapodivně shodovala s kruhovou prázdnotou té věci na hladině.</p>
<p><emphasis>Teď je to Sandy Duncanová, která klečí na logu White Rock a předstírá, </emphasis><emphasis>že je</emphasis><emphasis> omámená hutnou, lahodnou chutí medových oplatek Nabisco, </emphasis>napadlo ho nesmyslně. Ucítil, že se mu tep srdce zrychluje stejně jako ve vodě, a vykřikl: „Běž pryč, Rachel!“</p>
<p>Pak se všechno seběhlo hrozně rychle – události se střídaly jako světlice ohňostroje. Přesto každou jednotlivost vnímal s dokonalou, až nadpřirozenou jasností. Každá událost jako by byla uzavřená ve svém vlastním pouzdru.</p>
<p>LaVerne se zasmála – na prosluněném trávníku před školou by to znělo jako smích kterékoli vysokoškolačky, ale tady v houstnoucí tmě se to podobalo spíš nakřaplému zaskřehotání ježibaby nad čarodějnickým kotlem.</p>
<p>„Rachel, radši by ses měla –“ začal Deke, ale ona mu skočila do řeči, pravděpodobně poprvé v životě a rozhodně naposledy.</p>
<p>„Vidím tam barvy!“ vykřikla hlasem plným čirého, rozechvělého údivu. Jako ve vytržení upírala oči na černou skvrnu na hladině a Randy měl na kratičký okamžik pocit, že zahlédl totéž co ona – barvy, ano, barvy, které se točily v hustých, zakroucených spirálách. Pak zmizely a zůstala jen ta tupá, matná černota. „To je nádhera!“</p>
<p>„<emphasis>Rachel</emphasis><emphasis>!</emphasis>“</p>
<p>Natáhla se k té věci – vyklonila se z prámu – její bledá paže, ďubkovaná husí kůží, natažené prsty, které toužily po doteku; všiml si, že má okousané nehty.</p>
<p>„<emphasis>Ra</emphasis>–“</p>
<p>Ucítil, jak se prám zhoupnul. To Deke vyrazil kupředu. Zároveň se po Rachel natáhl i on sám a jen matně si uvědomoval, že nechce, aby ho Deke předešel.</p>
<p>Pak se Rachel dotkla hladiny – jen ukazováčkem, od něhož se rozběhly maličké kruhové vlnky – a černá skvrna se po ní vrhla. Randy slyšel, jak zalapala po dechu, a najednou už v očích neměla prázdno. Vystřídala ho bolest.</p>
<p>Ta černá, slizká hmota jí stoupala po ruce jako bahno… a pod ní Randy viděl rozpouštějící se kůži. Rachel otevřela pusu a zaječela. A zároveň se začala předklánět. Slepě máchla volnou rukou k Randymu a on se po ní natáhl. Jeho prsty se otřely o její. Na okamžik se střetli pohledem a ona mu pořád strašně připomínala Sandy Duncanovou. Pak se převážila z prámu a šplouchla do vody.</p>
<p>Nad místem, kde zmizela, se vznášela ta černá věc.</p>
<p>„<emphasis>Co se stalo?</emphasis>“ zavřískla jim za zády LaVerne. „<emphasis>Co se stalo? Ona do toho spadla? Co se jí stalo?</emphasis>“</p>
<p>Randy si nakročil, jako by se chtěl vrhnout za ní, ale Deke ho bez větší námahy stáhl zpátky. „Ne,“ řekl vyděšeným hlasem, který se k němu vůbec nehodil.</p>
<p>Všichni tři viděli, jak sebou plácá na hladině. Vynořily se ruce a zamávaly nad vodou – ne, ne ruce. Jedna ruka. To druhé bylo potažené černou membránou, která ve volných záhybech visela na čemsi červeném, protkaném šlachami, na čemsi, co se podobalo hovězí rolce.</p>
<p>„<emphasis>Pomoc!</emphasis>“ vykřikla Rachel. Těkala očima na ně, stranou, na ně, stranou – ty oči byly jako dvě lucerny, kterými někdo mává ve tmě. Voda kolem ní vřela<emphasis>. </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Pomoc to bolí prosím pomoc to bolí TO BOLÍ TO BOLÍÍÍÍÍÍÍÍÍ</emphasis>–“</p>
<p>Randy prve upadl, když ho Deke strhl zpátky. Teď se zvedl z prken prámu a znovu začal klopýtat kupředu, protože ten hlas se prostě nedal ignorovat. Pokusil se odrazit, ale Deke mu sevřel hubený hrudník silnými pažemi.</p>
<p>„Ne, je po ní,“ zašeptal chraplavě. „Sakra, copak to nevidíš? Je <emphasis>po ní</emphasis>, Pancho.“</p>
<p>Hustá černota se náhle přelila Rachel přes obličej jako rouška, její křik zněl ještě chvíli tlumeně a pak ustal docela. Provazce černé hmoty jí křižovaly tělo. Randy viděl, jak se do ní zažírají jako kyselina, a když jí praskla krční žíla a vytryskla z ní tmavá tekutina, viděl, jak ta věc natáhla panožku, aby jí ani kapka krve neunikla. Nechtělo se mu věřit vlastním očím, nerozuměl tomu… ale nemohl o tom pochybovat, neměl pocit, že by se pomátl, nevěřil, že je to jen sen nebo halucinace.</p>
<p>LaVerne ječela. Randy se k ní otočil právě v okamžiku, kdy si teatrálně zakryla oči dlaní jako nějaká hrdinka z němého filmu. Chtělo se mu smát a říct jí to, ale zjistil, že ze sebe nevydoluje ani hlásku.</p>
<p>Obrátil se zpátky k Rachel. Ale Rachel už tam skoro nebyla.</p>
<p>Zeslábla natolik, že se skoro přestala bránit, jen sebou křečovitě cukala. Černota se jí mlčenlivě, nezadržitelně rozlévala po těle – <emphasis>a je jí víc</emphasis>, pomyslel si Randy, <emphasis>rozhodně je jí víc. </emphasis>Viděl, jak do ní Rachel tluče dlaní; viděl, jak se dlaň přilepila, jako v sirupu nebo na mucholapce, viděl, jak ji ta věc rozežírá. Teď už se dal rozeznat jen tvar jejího těla, ne ve vodě, ale v té černé věci, neotáčel se, ale byl otáčen, tvar, který byl čím dál hůř rozpoznatelný, záblesk bílé – <emphasis>kost</emphasis>, pomyslel si a udělalo se mu zle, odvrátil se a začal bezmocně zvracet přes okraj prámu.</p>
<p>LaVerne pořád ječela. Pak se ozvalo tupé <emphasis>mlask! </emphasis>a přestala ječet a začala popotahovat.</p>
<p><emphasis>On jí jed</emphasis><emphasis>nu vlepil</emphasis>, blesklo Randymu hlavou. <emphasis>Ale k tomu jsem se přece chystal já!</emphasis></p>
<p>Odstoupil od okraje a otřel si ústa. Bylo mu zle a cítil se hrozně zesláble. A měl strach. Takový strach, že dokázal přemýšlet jen maličkým kousíčkem mysli. Brzy se rozječí i on sám. Pak bude Deke muset jednu vlepit i jemu. Deke, ten nezpanikaří, kdepak Deke, to je hrdina jak se patří. <emphasis>Jo, hrdina, jakýho jen fotbal zrodí</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a každá kočka po něm okem hodí</emphasis>, zanotovala vesele Randyho mysl. Pak si uvědomil, že mu Deke něco povídá, a zvedl oči k nebi, aby si pročistil hlavu, a zoufale se snažil nemyslet na to, jak ta černá věc rozežírala Rachel tělo, jak ji proměňovala v cosi nerozpoznatelného a nelidského, protože nechtěl, aby mu Deke musel dát facku jako LaVerne.</p>
<p>Zvedl oči k nebi a uviděl vycházet první hvězdy – na západě se teprve vytrácelo poslední světlo dne a na obloze už se dal zřetelně rozeznat Velký vůz. Bylo skoro půl osmé.</p>
<p>„Ciscóóó,“ vypravil ze sebe. „Vypadá to, že tu máme los velkos problémos.“</p>
<p>„Co to je?“ Dekeova ruka dopadla na Randyho rameno a bolestivě ho stiskla. „Sežralo ji to, viděls to? <emphasis>Sežralo </emphasis>ji to, <emphasis>celou ji to sežralo</emphasis>! Co to je?“</p>
<p>„Nevím. Copak jsi mě neslyšel?“</p>
<p>„Ale ty to <emphasis>máš </emphasis>vědět, ty přece nosíš v hlavě všechno a chodils na všechny přírodovědný přednášky!“ Teď už i Deke sám skoro ječel a to Randymu pomohlo trochu se ovládnout.</p>
<p>„V žádný přírodovědný knížce, kterou jsem kdy četl, se o ničem takovým nepíše,“ odpověděl Randy. „Naposled jsem něco podobnýho viděl na Halloweenský noci hrůzy v Rialtu, když mi bylo dvanáct.“</p>
<p>Věc už měla znovu původní kruhový tvar. Vznášela se na hladině tři metry od prámu.</p>
<p>„Je to větší,“ zasténala LaVerne.</p>
<p>Když si toho Randy prvně všiml, odhadl, že to v průměru může mít tak jeden a půl metru. Teď to mělo minimálně dva a půl metru.</p>
<p>„<emphasis>Je to větší, protože to sežralo </emphasis><emphasis>Rachel</emphasis><emphasis>!</emphasis>“ vykřikla LaVerne a začala znovu ječet.</p>
<p>„Přestaň, nebo ti ten jedák ucpu pěstí,“ okřikl ji Deke. Přestala, ale ne naráz, spíš jako když vytáhnete gramofon z elektriky a deska ještě chvíli dobíhá. Hrozivě třeštila oči.</p>
<p>Deke se podíval na Randyho. „Jsi v pořádku, Pancho?“</p>
<p>„Nevím. Snad jo.“</p>
<p>„Hodnej kluk.“ Deke se pokusil o úsměv a Randy s určitým znepokojením shledal, že se mu to daří – že by se Deke tím vším do jisté míry bavil? „Nemáš nejmenší představu, co by to mohlo bejt?“</p>
<p>Randy zavrtěl hlavou. Možná to nakonec vážně byla ropná skvrna… nebo bývala, dokud se s ní něco nestalo. Třeba ji ozářily nějaké kosmické paprsky. Nebo ji Arthur Godfrey celou polil nějakým nukleárním gulášem, kdo ví? Kdo to <emphasis>může </emphasis>vědět?</p>
<p>„Myslíš, že bysme to zvládli obeplavat?“ zatřásl Deke Randyho ramenem.</p>
<p>„<emphasis>Ne!</emphasis>“ zaječela LaVerne.</p>
<p>„Přestaň, nebo ti jednu napálím, LaVerne,“ zvedl Deke znovu hlas. „Myslím to vážně.“</p>
<p>„Viděl jsi, jak rychle to dostalo Rachel,“ odpověděl Randy.</p>
<p>„Třeba to mělo hlad,“ namítl Deke. „A třeba už se to nasytilo.“</p>
<p>Randy si vybavil, jak tam Rachel klečela v rohu prámu, tak klidná a hezká jen v té podprsence a kalhotkách, a ucítil, jak se mu znovu zvedá žaludek.</p>
<p>„Zkus to,“ řekl Dekeovi.</p>
<p>Deke se nevesele usmál. „Pancho, Pancho.“</p>
<p>„Ciscóó.“</p>
<p>„Já chci jít domů,“ zašeptala tajnůstkářsky LaVerne. „Jo?“</p>
<p>Ani jeden jí neodpověděl.</p>
<p>„Tak počkáme, až to odplave,“ rozhodl Deke. „Připlavalo to, musí to i odplavat.“</p>
<p>„Možná,“ prohodil Randy.</p>
<p>Deke se po něm ve večerním šeru vztekle ohlédl. „Možná? Jaký možná, kurva?“</p>
<p>„Připlavalo to, protože jsme připlavali my. Viděl jsem to – jak kdyby nás to cejtilo. Pokud už se to nasytilo, jak říkáš, odplave to. Snad. Pokud se to chce nacpat víc…“ Pokrčil rameny.</p>
<p>Deke zamyšleně stál se skloněnou hlavou. Krátké vlasy měl ještě trochu vlhké.</p>
<p>„Počkáme,“ řekl. „Ať se to nažere ryb.“</p>
<p>Uplynulo čtvrt hodiny. Nemluvili. Ochladilo se. Mohlo být tak deset stupňů a oni byli všichni tři jen ve spodním prádle. Po prvních deseti minutách Randy zaslechl, jak mu energicky, nesouvisle drkotají zuby. LaVerne se zkusila vetřít k Dekeovi, ale ten ji odstrčil – jemně, nicméně důrazně.</p>
<p>„Teď mě nech na pokoji,“ řekl.</p>
<p>A tak si sedla, složila si ruce na prsou, lokty schovala do dlaní a klepala se. Podívala se na Randyho a její oči říkaly, že se smí vrátit, položit jí ruku kolem ramen, teď ano.</p>
<p>Odvrátil místo toho hlavu a zahleděl se na ten černý kruh na hladině. Jen se tam tak vznášel na místě, nepřibližoval se ani se nevzdaloval. Zadíval se ke břehu a viděl pláž, přízračný bílý půlměsíc, který jako by se vznášel ve tmě. Stromy za ní vytvářely temný, vyboulený horizont. Měl pocit, že rozeznává Dekeovo camaro, ale nebyl si jistý.</p>
<p>„Prostě jsme se sebrali a jeli jsme,“ prohodil Deke.</p>
<p>„Přesně tak,“ přikývl Randy.</p>
<p>„Nikomu jsme nic neřekli.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Takže nikdo neví, že jsme tady.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Nechte toho!“ křikla na ně LaVerne. „Nechte toho, děsíte mě!“</p>
<p>„Zavři kušnu,“ okřikl ji Deke a Randy se musel zasmát – přestože už to od Dekea slyšel tisíckrát, vždycky ho to znovu dostalo. „Když tu budeme muset přečkat noc, tak ji přečkáme. Zejtra nás někdo uslyší. Nejsme přece nikde uprostřed australský buše, co, Randy?“</p>
<p>Randy neodpověděl.</p>
<p>„<emphasis>Co</emphasis>, Randy?“</p>
<p>„Víš sám, kde jsme,“ odpověděl Randy. „Víš to stejně dobře jako já. Odbočili jsme z jednačtyřicítky, jeli třináct kiláků po vedlejší silnici –“</p>
<p>„Chata na každejch dvaceti metrech –“</p>
<p>„<emphasis>Let</emphasis><emphasis>ní</emphasis> chata. Teď je říjen. Nikdo tu není, všechny chaty jsou prázdný.</p>
<p>Když jsme sem jeli, musels objet tu pitomou bránu, na každejch dvaceti metrech ZÁKAZ VJEZDU –“</p>
<p>„A co? Někdo to tu musí hlídat –“ Na Dekeovi začínalo být znát, že už je trochu naštvaný, trochu vykolejený. Trochu vystrašený? Poprvé za dnešní večer, poprvé za tenhle měsíc, tenhle rok, možná poprvé v životě? To bylo úžasné pomyšlení – Deke tu právě přichází o věneček. Randy si tím samozřejmě nemohl být jistý, ale měl pocit, že tomu tak je… a nacházel v tom určité zvrácené potěšení.</p>
<p>„Není tu co ukrást, není tu co zničit,“ namítl. „Jestli tady na to někdo dohlíží, objeví se tu tak dvakrát do měsíce.“</p>
<p>„Lovci –“</p>
<p>„Jo, možná v listopadu,“ vyhrkl Randy a hned sklapl pusu. Začínal děsit sám sebe.</p>
<p>„Třeba nás to nechá na pokoji,“ ozvala se LaVerne. Dojemně se usmála. „Třeba… chápete… nás to prostě nechá na pokoji.“</p>
<p>„Až naprší –“ začal Deke.</p>
<p>„Pohnulo se to,“ skočil mu do řeči Randy.</p>
<p>LaVerne vyskočila na nohy. Deke došel k Randymu a prám se naklonil tak, že se Randymu hrůzou rozbušilo srdce jako o závod a LaVerne znovu zaječela. Potom Deke trochu poodstoupil a prám se vyrovnal, i když levý přední roh (směrem ke břehu) byl pořád o kousek níž než zbytek.</p>
<p>Pohybovalo se to hladce a děsivě rychle, a když to připlulo blíž, Randy uviděl tytéž barvy jako Rachel – fantastickou červenou, žlutou a modrou, které se ve spirálách stáčely na ebenovém pozadí jako nějaký ohebný plast nebo pružná umělá kůže. Stoupalo to a klesalo na vlnách a barvy se měnily podle nich, stáčely se do nových vírů, mísily se do sebe. Randy si uvědomil, že za chvíli přepadne, sletí přímo do té věci, cítil, jak se vyklání…</p>
<p>Z posledních sil se praštil pravou pěstí do nosu – jako když si chce člověk odkašlat, jen zvedl ruku trochu víš a mnohem rázněji. Zatmělo se mu před očima, ucítil, jak mu po rtech stéká teplá krev, a teprve pak byl schopný odstoupit od okraje a křiknout: „Nedívejte se na to! Dekeu! Nedívej se přímo na to, z těch barev se ti zatočí hlava!“</p>
<p>„Snaží se to dostat pod prám,“ zamručel Deke. „Co to má znamenat, Pancho?“</p>
<p>Randy se podíval – velice opatrně se podíval. Viděl, jak se ta věc roztéká podél okraje prámu, už vypadala jako půlka pizzy. Chvíli to vypadalo, že roste do výšky, houstne, a jemu zděšeně blesklo hlavou, že vyroste natolik, že se dostane nahoru na prám.</p>
<p>Pak se ale protáhla vespod. Chvíli měl pocit, že odtud něco slyší – takové drhnutí, jako když se role plátna protahuje příliš těsným okýnkem –, ale možná si s ním zahrávaly jeho vlastní nervy.</p>
<p>„Vlezlo to pod nás?“ zeptala se LaVerne a pronesla to zvláštně nenuceným tónem, jako by se ze všech sil snažila o družný hovor, a přitom hystericky ječela. „Vlezlo to pod prám? Je to pod náma?“</p>
<p>„Jo,“ potvrdil Deke. Podíval se na Randyho. „Zkusím doplavat ke břehu,“ řekl. „Dokud je to pod prámem, mám slušnou šanci.“</p>
<p>„Ne!“ zavřískla LaVerne. „Ne, neopouštěj nás, nenechávej –“</p>
<p>„Jsem rychlej,“ pokračoval Deke. Díval se na Randyho a LaVerne vůbec nevěnoval pozornost. „Ale musím vyrazit, dokud je to pod prámem.“</p>
<p>Randy měl pocit, jako by jeho myšlenky svištěly machem dva – bylo to zákeřně, závratně vzrušující, asi jako těch posledních pár vteřin před tím, než začnete zvracet po jízdě na levném kolotoči. Měl dost času zaposlouchat se do dutých nárazů barelů pod prámem, zaposlouchat se, jak v lehkém vánku suše šelestí listy na stromech za pláží, zamyslet se nad tím, proč ta věc vlezla pod prám.</p>
<p>„Dobře,“ řekl Dekeovi. „Ale myslím si, že to nestihneš.“</p>
<p>„Stihnu to,“ prohlásil Deke a zamířil k okraji prámu.</p>
<p>Udělal dva kroky a zarazil se.</p>
<p>Zrychloval se mu dech, mozek připravoval srdce a plíce na nejrychlejší padesátku jeho života, a vtom se ten dech zarazil stejně jako celé tělo, zarazil se uprostřed nádechu. Otočil hlavu a Randy viděl, jak mu na krku vystupují provazce šlach.</p>
<p>„Panch–“ vypravil ze sebe udiveným, přidušeným hlasem, a pak se rozeřval.</p>
<p>Řval s neuvěřitelnou energií, mohutným barytonem, který se tříštil až do výšek sopránu. Řval tak hlasitě, že se k nim od břehu vracely přízračné tóny ozvěny. Randy si v první chvíli myslel, že je to prostě jen řev, ale pak si uvědomil, že je to slovo – ne, dvě slova, tatáž dvě slova opakovaná stále znovu a znovu: „<emphasis>Moje noha!</emphasis>“ řval Deke. „<emphasis>Moje noha! Moje noha! Moje noha!</emphasis>“</p>
<p>Randy se podíval dolů. Dekeovo chodidlo vypadalo nějak zvláštně splaskle. Příčina byla evidentní, ale Randyho mysl ji zprvu odmítala přijmout – bylo to příliš neuvěřitelné, příliš bizarně groteskní. Dekeovo chodidlo se před jeho očima vcucávalo mezi dvě prkna, která tvořila povrch prámu.</p>
<p>Potom kolem paty a prstů spatřil temný lesk té černé věci, temný lesk hemžící se vířivými, zlověstnými barvami.</p>
<p>Ta věc se zmocnila jeho chodila („<emphasis>Moje noha!</emphasis>“ řval Deke, jako by chtěl tuto prostou dedukci potvrdit. „<emphasis>Moje noha, au, moje noha, moje N</emphasis><emphasis>O</emphasis><emphasis>HÁÁÁÁ</emphasis><emphasis>!</emphasis>“). Stoupl na škvíru mezi dvěma prkny (<emphasis>kdo na škvíru stoupne, toho pešek bouchne</emphasis>, zadrmolila Randyho mysl) a ta věc tam dole čekala. Ta věc –</p>
<p>„<emphasis>Zaber!</emphasis>“ křikl na Dekea. „<emphasis>Zaber, Dekeu, ZABER, sakra!</emphasis>“</p>
<p>„Co se děje?“ zavřískla za ním LaVerne a Randy si matně uvědomil, že mu nejen cloumá ramenem, ale zarývá mu ostré nehty do kůže jako pařáty. Od ní nemohl s žádnou pomocí počítat. Nabral ji loktem do břicha. Kašlavě vyhekla a kecla si na zadek. Randy přiskočil k Dekeovi a chytil ho za ruku.</p>
<p>Byla ztuhlá jako z carrarského mramoru, každý sval na ní vystupoval jako žebro zkamenělé dinosauří kostry. Tahat za Dekea bylo totéž, jako snažit se vyrvat ze země vysoký strom. Deke upřeně, nevěřícně hleděl k šarlatovému posoumračnému nebi a řval, řval a řval.</p>
<p>Randy se podíval dolů a viděl, že teď už ve škvíře mezi prkny zmizelo celé Dekeovo chodidlo až po kotník. Škvíra mohla být tak centimetr široká, určitě ne víc než centimetr a půl, a přesto se tudy chodidlo procpalo. Po bílých prknech tekly čůrky husté temné krve. Ve škvíře pulzovala černá hmota podobná roztavenému plastu, nahoru dolů, jako tep srdce.</p>
<p><emphasis>Musím ho z toho dostat. Musím ho z toho dostat rychle, jinak už ho z toho nedostaneme vůbec</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> drž se, Cisco, prosím tě, drž se</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>LaVerne se vyškrábala na nohy a couvala od toho pokrouceného, řvoucího stromu uprostřed prámu, který se, ukotven pod říjnovými hvězdami, pohupoval na jezerní hladině. Otupěle vrtěla hlavou a dlaně měla položené na břiše, kam ji zasáhl Randyho loket.</p>
<p>Deke se o něj bezvládně opřel, nemotorně šátral rukama. Randy sklopil oči k prámu a spatřil z Dekeovy holeně tryskat krev. Holeň se zužovala do špičky jako ořezaná tužka – až na to, že tady špičku netvořila černá tuha, ale bílá, sotva viditelná kost.</p>
<p>Černá hmota opět zaútočila vzhůru, požírala, nasávala do sebe.</p>
<p>Deke sténal.</p>
<p><emphasis>S touhle nohou už si fotbal nezahraješ, ale počkat, kde tady vidíte jakou NOHU, ha</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>ha</emphasis>, a vší silou za Dekea zabral, ale pořád to bylo totéž, jako by tahal ze země zakořeněný strom.</p>
<p>Deke se znovu naklonil a tentokrát tak dlouze a pronikavě zaječel, že se Randy odtáhl a s dlaněmi přitisknutými na uších začal ječet sám. Z pórů Dekeova lýtka a holeně prýštila krev; čéška zfialověla a poněkud se nafoukla, jak se snažila absorbovat děsivý tlak vyvolaný tím, jak ta černá věc centimetr po centimetru protahovala Dekeovu nohu úzkou škvírou.</p>
<p><emphasis>Nemůžu mu pomoct. Musí mít hroznou s</emphasis><emphasis>íl</emphasis><emphasis>u! Už mu nemůžu pomoct, promiň, Dekeu, mrzí mě to</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p>„Drž mě, Randy,“ zakřičela na něj LaVerne, celá se k němu přitiskla a zabořila mu tvář do hrudníku. Ta tvář byla tak rozpálená, že mu skoro škvařila kůži. „Drž mě, prosím tě, drž mě –“</p>
<p>Tentokrát jí vyhověl.</p>
<p>Teprve později si rozčarovaně uvědomil, že zatímco se ta černá věc zabývala Dekem, mohli oni dva téměř jistě doplavat ke břehu – a pokud by LaVerne odmítla to zkusit, mohl plavat sám. Klíčky ke camaru zůstaly v Dekeových džínách odhozených na pláži. Mohl to stihnout… jenže když si to uvědomil, bylo už příliš pozdě.</p>
<p>Deke zemřel zhruba v době, kdy mu v úzké škvíře mezi prkny začalo mizet stehno. Řvát přestal už před několika minutami, jen chvílemi tak zastřeně, hluboce zachrčel. Pak přestal i s tím. Když omdlel a zhroutil se na břicho, Randy zaslechl, jak se mu v pravé noze naštípl zbytek stehenní kosti.</p>
<p>Chvíli potom zvedl Deke hlavu, otupěle se rozhlédl a otevřel pusu. Randy si myslel, že znovu začne křičet. Místo toho mu z hrdla vytryskl mohutný proud krve, tak husté, že by se dala krájet. Několik hřejivých kapek dopadlo i na Randyho s LaVerne, která začala znovu ječet, i když už poněkud ochraptěle.</p>
<p>„<emphasis>Éééééé!</emphasis>“ ječela a obličej se jí křivil pološíleným odporem. „<emphasis>Eéééé! </emphasis>Krev! <emphasis>Éééééé</emphasis>, krev! <emphasis>Krev!</emphasis>“ Snažila se od ní očistit, ale jen si ji rozpatlala po celém těle.</p>
<p>Krev už tekla Dekeovi i z očí, pod takovým tlakem, že mu bulvy téměř komicky trčely z důlků. <emphasis>Povídejte mi něco o životní energii! </emphasis>pomyslel si Randy. <emphasis>Prokrista, podívejte se na to! Vždyť vypadá jak nějakej lidskej požární hydrant!</emphasis></p>
<p>Krev proudila Dekeovi i z obou uší. Obličej se mu proměnil v odporný fialový tuřín, nateklý k nepoznání vlivem neuvěřitelného hydrostatického tlaku; byl to obličej člověka sevřeného v medvědím objetí jakési monstrózní, nepochopitelné síly.</p>
<p>A pak, díkybohu, bylo po všem.</p>
<p>Deke se znovu zhroutil, vlasy mu visely k zakrvaveným prknům prámu a Randy si s údivem, při němž se mu zvedal žaludek, povšiml, že Deke krvácí i od kořínků vlasů.</p>
<p>Mlaskavé a srkavé zvuky pod prámem.</p>
<p>A v tu chvíli si jeho rozechvělá, přetížená mysl uvědomila, že by mohl zkusit plavat a měl by celkem slušnou naději, že se stihne dostat ke břehu. LaVerne mu však zlověstně ztěžkla v náruči; pohlédl na její ochablou tvář, nadzvedl jí víčko, pod nímž se objevilo jen bělmo, a věděl, že to nejsou obyčejné mdloby, že je to hluboké bezvědomí po těžkém šoku.</p>
<p>Randy se rozhlédl po prámu. Samozřejmě ji sem mohl položit, jenže prkna byla jen třicet centimetrů široká. V létě býval k prámu připevněný skokanský můstek, ale ten už odmontovali a někam uklidili. Měl k dispozici jen samotný povrch prámu, čtrnáct prken, každé třicet centimetrů široké a šest metrů dlouhé. Neexistoval způsob, jak ji sem položit tak, aby se její bezvládné tělo nedotýkalo žádné ze škvír.</p>
<p><emphasis>Kdo na škvíru stoupne, toho pešek bouchne.</emphasis></p>
<p><emphasis>Drž hubu.</emphasis></p>
<p>A pak jeho mysl tichounce špitla: <emphasis>Stejně to udělej. Polož ji tady a plav.</emphasis></p>
<p>Ale neudělal to, nemohl. Při tom pomyšlení se v duchu provinile zastyděl. Držel ji, cítil, jak se mu vytrvale napínají svaly na pažích a na zádech. Byl to pořádný kus ženské.</p>
<p>Deke mizel pod prámem.</p>
<p>Randy držel v rozbolavělých pažích LaVerne a sledoval to. Nechtěl a na dlouhé vteřiny, možná na celé minuty se mu dařilo dívat se úplně na druhou stranu; ale nakonec mu oči vždycky zabloudily zpátky.</p>
<p>Jakmile Deke zemřel, šlo to všechno mnohem rychleji.</p>
<p>Zmizel zbytek pravé nohy a levá se natahovala dál a dál, až Deke vypadal jako jednonohý baleťák, který se snaží udělat provaz. Ozvalo se prasknutí pánve, a když se mu pak novým tlakem začal hrozivě nafukovat žaludek, Randy se odvrátil na hodně dlouho a snažil se nevnímat ty mlaskavé zvuky, snažil se soustředit na bolest ve svých pažích. Napadlo ho, že by mohl zkusit LaVerne probrat, ale zatím byl za tu pulzující bolest v pažích a ramenou vlastně vděčný. Aspoň měl na co myslet.</p>
<p>Za zády se mu ozývalo chroupání, jako když zuby drtí hrst tvrdých bonbonů. Když se ohlédl, začínala se do škvíry nořit Dekeova žebra. Ruce měl natažené před sebe a vypadal jako nějaká obscénní parodie na Richarda Nixona, který v šedesátých a sedmdesátých letech přiváděl k šílenství celé davy demonstrantů, když v podobném postoji ukázal prsty zdvižené do V.</p>
<p>Měl otevřené oči. Jazyk vyplazený na Randyho.</p>
<p>Randy se znovu odvrátil a zahleděl se přes jezero. <emphasis>Hledej světla</emphasis>, říkal si v duchu. Věděl, že tam žádná světla nejsou, ale stejně si to říkal. <emphasis>Hledej tam světla, někdo přece tenhle tejden musel přijet na chatu, podzimní listí, to si nemůžeš nechat ujít, a nezapomeň s sebou vzít nikona, rodina doma z těch fotek padne na zadek.</emphasis></p>
<p>Když se znovu ohlédl, Deke měl ruce vzpažené nad hlavu. Už to nebyl Nixon; teď to byl fotbalový rozhodčí, který dává znamení, že ten bod po touchdownu je platný.</p>
<p>Dekeova hlava jako kdyby seděla přímo na prknech.</p>
<p>Oči měl pořád ještě otevřené.</p>
<p>„Cisco, Cisco,“ zašeptal Randy a opět se odvrátil. Bolest v pažích i ramenou už byla nesnesitelná, ale i tak ji dál držel v náruči. Zahleděl se na protější břeh jezera. Byla tam tma. Na černém nebi se rozsvěcely shluky hvězd, jako rozlité studené mléko, které se kdovíjak udrží ve vzduchu.</p>
<p>Minuty míjely. <emphasis>Teď už bude pryč. Už se můžeš podívat. Jo, fajn, dobře. Ale nedívej se. Pro všechny případy se radši nedívej. Platí? Platí. Stoprocentně. Tak přísaháme všichni a tak přísahá každý z nás.</emphasis></p>
<p>Stejně se ale podíval a ještě zahlédl, jak ve škvíře mizí Dekeovy prsty. Pohybovaly se – možná se pohyb vodní hladiny pod prámem přenášel do té nepoznatelné věci, která chytila Dekea, a z ní se pak přenášel i do jeho prstů. Možná, možná. Randymu to ale připadalo, jako kdyby na něj Deke mával. Cisco Kid dává adiós. Poprvé ucítil, jak se jeho mysl stáhla znechucením – nahnula se stejně, jako se nahnul prám, když se všichni čtyři postavili na jednu stranu. Sice se znovu vyrovnala, ale Randy náhle pochopil, že šílenství – skutečné šílenství – už čeká za dveřmi.</p>
<p>Dekeův fotbalový prsten – Celonárodní liga, 1981 – pomalu klouzal vzhůru po prsteníčku pravé ruky. Světlo hvězd se odráželo na zlatě a pohrávalo si v drobounkých vrypech číslic, 1 a 9 na jedné straně načervenalého kamene, 8 a 1 na druhé. Prsten mu sklouzl z prstu. Byl moc velký na to, aby se vešel do škvíry, a pochopitelně se nenechal zmáčknout.</p>
<p>Ležel tam. To jediné, co zbylo z Dekea. Deke zmizel. Konec tmavovláskám s ospalýma očima, konec mokrému ručníku, kterým pleskal Randyho přes holý zadek, když vylezl ze sprchy, konec únikům ze středního pole, při nichž vzrušeně vstávali fanoušci po celé tribuně a roztleskávačky metaly podél pomezních čar jednu hvězdu za druhou. Konec rychlým nočním jízdám v camaru, za doprovodu Thin Lizzy a jejich „The Boys Are Back in Town“ z kazeťáku. Konec Cisco Kida.</p>
<p>Znovu se ozvalo to tiché drhnutí – role plátna pomalu protahovaná úzkým okýnkem.</p>
<p>Randy stál bosýma nohama na prknech. Sklopil zrak a uviděl, že se škvíry po obou stranách jeho chodidel najednou zaplnily mastnou černotou. Vytřeštil oči. Vybavilo se mu, jak Dekeovi vytryskl z úst téměř nepřerušený provazec krve a jak mu vyskočily bulvy z důlků jako na pružinách, když mu hydrostatický tlak rozdrtil mozek.</p>
<p><emphasis>Cítí mě. Ví, že jsem tady. Může se dostat až nahoru? Může se škvírou dostat až na prám? Může? Může?</emphasis></p>
<p>Díval se dolů, mrtvou váhu LaVerne skoro ani nevnímal, jak ho fascinovala obludnost té otázky. Přemýšlel, jaký to asi bude pocit, až se mu ta hmota přelije přes nárty, až se do něj zažere.</p>
<p>Černý lesk se vyhoupl bezmála k okraji škvíry (Randy se mimoděk postavil na špičky) a pak znovu klesl. Drhnutí plátna pokračovalo. A vtom to Randy znovu uviděl na hladině, velkou tmavou pihu, teď už dobře pět metrů v průměru. Pohupovala se na mírných vlnkách, nahoru a dolů, nahoru a dolů, a když po celém povrchu znovu začaly rovnoměrně pulzovat barvy, Randy odtrhl zrak.</p>
<p>Položil LaVerne na prkna, a jakmile uvolnil svaly z té zatuhlé pozice, neovladatelně se mu roztřásly ruce. Nechal je třást. Klekl si vedle ní, vedle vlasů rozložených po bílých prknech jako nepravidelný tmavý vějíř. Klekl si vedle ní a pozoroval tu černou pihu na vodě, připravený okamžitě vyskočit a znovu LaVerne zvednout, kdyby se ta věc dala do pohybu.</p>
<p>Zlehka ji propleskl, nejdřív jednu tvář, pak druhou, sem a tam, jako když se sekundant pokouší probudit zápasníka. LaVerne ovšem neměla chuť pokračovat v soutěži a rozhodovat se, zda si vezme dvě stě dolarů, nebo zkusí další videoukázku. LaVerne už toho viděla dost. Jenže Randy ji nemohl hlídat celou noc, zvedat ji jako pytel brambor, kdykoli se ta věc pohne (nehledě na to, že se na tu věc nedalo koukat příliš dlouho). Znal ale jeden trik. Ne ze školy. Znal ho od jednoho kamaráda svého staršího bráchy. Tenhle kluk dělal zdravotníka ve Vietnamu a znal spoustu triků – jak nachytat ve vlasech vši a nechat je závodit v krabičce od sirek, jak ředit kokain dětským projímadlem, jak sešívat hluboké rány obyčejnou jehlou a nití. Jednou se bavili o tom, jak probrat totálně ožralého člověka tak, aby ten totálně ožraly člověk nezačal zvracet a nezadusil se stejně, jako se to stalo Bonu Scottovi, zpěvákovi AC/DC.</p>
<p>„Potřebuješ někoho rychle přivést k vědomí?“ zeptal se ten kluk s arzenálem zajímavých triků. „Zkus tohle.“ A naučil Randyho trik, který teď Randy použil.</p>
<p>Sklonil se nad LaVerne a kousl ji vší silou do ušního lalůčku.</p>
<p>Ucítil v puse teplou, trpkou krev. LaVernina víčka vyletěla jako rolety. Chraplavě zasténala a ohnala se po něm pěstí. Randy zvedl hlavu a už uviděl jen zadní polovinu té věci; zbytek byl zpátky pod vorem. Pohybovala se děsivě, nadpřirozeně tiše a rychle.</p>
<p>Honem LaVerne zase zvedl, přestože svaly proti tomu hlasitě protestovaly a snažily se zauzlovat v křeči. Bušila ho do obličeje. Jednou pěstí zasáhla citlivý nos a Randy na okamžik uviděl hvězdičky.</p>
<p>„Přestaň,“ křikl na ni a šoupal nohama, aby stál celými chodidly na prknech. „Přestaň, ty krávo pitomá, je to pod náma, přestaň, nebo tě pustím, přísahám, že jo!“</p>
<p>Její ruce okamžitě přestaly poletovat kolem něj a jako ruce tonoucího se mu pevně sevřely kolem krku. Oči měla v závratném svitu hvězd skoro bílé.</p>
<p>„Pusť mě!“ Nepustila. „Pusť mě, LaVerne, vždyť mě udusíš!“</p>
<p>Stisk ještě zesílil. Zachvátila ho panika. Duté rány jednoho barelu o druhý zněly jaksi tupěji, tlumeněji – určitě za to mohla ta věc dole.</p>
<p>„Nemůžu dejchat!“</p>
<p>Sevření trochu povolilo.</p>
<p>„Poslouchej. Postavím tě na nohy. Nemusíš se ničeho bát, stačí, když –“</p>
<p>Ale víc než <emphasis>postavím tě na nohy </emphasis>nepotřebovala slyšet. Její paže se ihned znovu semkly v tom smrtícím sevření. Pravou ruku měl položenou na jejích zádech. Ohnul prsty do pařátu a zaryl jí nehty do kůže. Začala kopat nohama, pronikavě skučet a Randy na okamžik málem ztratil rovnováhu. Ucítila to. Zklidnila se, spíš strachy než bolestí.</p>
<p>„Postav se na prkna.“</p>
<p>„Ne!“ Její dech se mu opřel do tváře jako horký pouštní vzduch.</p>
<p>„Když se postavíš na prkna, tak tě to nemůže dostat.“</p>
<p>„Ne, drž mě, dostane mě to, já to vím, já vím, že –“</p>
<p>Znovu jí zaryl nehty do zad. Vykřikla zlostí, bolestí a strachem. „Buď se postavíš sama, nebo tě pustím, LaVerne.“</p>
<p>Pomalu a opatrně ji začal dávat dolů, oba ostře, kňouravě oddechovali – hoboj a flétna. Její chodidla se dotkla prken. Okamžitě trhla nohama vzhůru, jako kdyby se spálila.</p>
<p>„<emphasis>Postav se!</emphasis>“ sykl na ni. „Já nejsem Deke, neudržím tě celou noc!“</p>
<p>„Deke –“</p>
<p>„Je po něm.“</p>
<p>Dotkla se chodidly prken. Pomaličku ji pouštěl. Stáli těsně u sebe jako taneční pár. Viděl na ní, jak čeká, kdy se jí ta věc dotkne. Pusu měla otevřenou jako ryba.</p>
<p>„Randy,“ zašeptala. „Kde to je?“</p>
<p>„Pod prámem. Podívej se dolů.“</p>
<p>Podívala se. I on. Viděli černotu ve škvírách, vyplňovala je skoro po celé rozloze prámu. Randy z té černoty cítil netrpělivost a měl pocit, že LaVerne ji cítí taky.</p>
<p>„Randy, prosím tě –“</p>
<p>„Pššššt.“</p>
<p>Stáli a nehýbali se.</p>
<p>Když šli do vody, Randy si zapomněl sundat hodinky, a teď na nich nastavil patnáct minut. Ve čtvrt na devět ta věc znovu vyklouzla zpod prámu. Odplula asi pět metrů daleko a zastavila se tam jako prve.</p>
<p>„Na chvíli si sednu,“ řekl.</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>„Jsem unavenej. Sednu si a ty to budeš hlídat. Jenom si pamatuj, že na to nesmíš koukat nepřetržitě. Chvílema odvracej pohled. Pak vstanu a ty si sedneš. Budeme se takhle střídat. Na.“ Podal jí hodinky. „Čtvrthodinový směny.“</p>
<p>„Sežralo to Dekea,“ zašeptala.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Co to vůbec je?“</p>
<p>„Nevím?“</p>
<p>„Je mi zima.“</p>
<p>„Mně taky.“</p>
<p>„Tak mě drž.“</p>
<p>„Už jsem tě držel dost dlouho.“</p>
<p>Zmlkla.</p>
<p>Sedět na zadku byl ráj; nemuset sledovat tu věc bylo nekonečné blaho. Sledoval místo toho LaVerne, dával pozor, jestli od té věci na hladině čas od času odtrhne oči.</p>
<p>„Co budeme dělat, Randy?“</p>
<p>Zamyslel se.</p>
<p>„Čekat,“ řekl.</p>
<p>Po čtvrt hodině vstal a nechal ji, ať si půl hodiny odpočine ona, nejprve posedí a pak poleží. Potom ji zvedl na nohy a čtvrt hodiny stála zase ona. Chvíli jeden, chvíli druhý. Ve tři čtvrtě na deset se vynořil chladný kotouč měsíce a nakreslil cestičku přes vodní hladinu. V půl jedenácté se ozvalo pronikavé, osamělé zavytí a jeho ozvěna se táhla po celém jezeře. LaVerne vyjekla.</p>
<p>„Mlč,“ okřikl ji. „To byla jen potáplice.“</p>
<p>„Je mi hrozná zima, Randy – jsem celá promrzlá.“</p>
<p>„S tím já nic nenadělám.“</p>
<p>„Pojď mě obejmout,“ řekla. „Musíš. Budeme se zahřívat navzájem. Můžeme si oba sednout a hlídat to společně.“</p>
<p>Zamyslel se nad tím, ale zima už mu pronikala až do morku kostí, a to rozhodlo. „Dobře.“</p>
<p>Sedli si naproti sobě, navzájem se objali a vtom se něco stalo – možná přirozeného, možná zvrhlého, stalo se to. Cítil, jak tvrdne. Jeho ruka si našla její ňadro, schované v košíčku mokrého nylonu, a stiskla ho. LaVerne dlouze vzdechla a zabloudila dlaní k rozkroku jeho trenek.</p>
<p>Nechal druhou ruku sklouznout o něco níž, do míst, kde ještě hřála. Položil ji na záda.</p>
<p>„Ne,“ řekla, ale dlaň v jeho rozkroku se začala pohybovat rychleji.</p>
<p>„Vidím na to,“ uklidnil ji. Srdce se mu znovu rozbušilo jako o závod, hnalo krev čím dál rychleji, hnalo teplo k povrchu jeho prokřehlé nahé kůže. „Můžu to sledovat.“</p>
<p>Něco zamručela a on ucítil, jak mu guma trenek klouže přes zadek ke stehnům. Sledoval to. Nadzvedl boky, pak dopředu, do ní. Teplo. Nádherné teplo, aspoň tam. Tlumeně zavrněla a pevně ho chytila za studené, sevřené půlky.</p>
<p>Sledoval to. Nehýbalo se to. Sledoval to. Sledoval to pozorně. Ty pocity byly neuvěřitelné, úžasné. Nebyl nijak zvlášť zkušený, ale nebyl ani panic; spal už se třemi dívkami a nikdy to nebylo jako teď. Sténala a začala nadzvedávat pánev. Prám se lehce pohupoval, jako nejtvrdší vodní postel světa. Barely pod ním dutě duněly.</p>
<p>Sledoval to. Rozvířily se barvy – tentokrát pomalu, smyslně, vůbec ne výhružně; sledoval to a sledoval barvy. Měl doširoka otevřené oči. Barvy se přenesly do jeho očí; už mu nebyla zima, bylo mu horko, horko jako první den na pláži začátkem července, kdy člověk cítí, jak mu slunce napíná kůži vybělenou po zimě, jak ji rozpaluje dočervena, jak jí dává</p>
<p><emphasis>(barvy)</emphasis></p>
<p>novou barvu, nový odstín. První den na pláži, první den léta, jen vytáhnout staré šlágry od Beach Boys, vytáhnout staré šlágry od Ramones. Ramones zpívali o tom, že Sheena je punkrockerka, Ramones zpívali o tom, že každý si může stopnout auto na Rockaway Beach, písek, pláž, barvy</p>
<p><emphasis>(hejbe se to začíná se to hejbat)</emphasis></p>
<p>a léto všude kolem, ten pocit; Fats Domino, škola skončila a já můžu z tribuny fandit Yankees, holky v bikinách na pláži, pláž, pláž, miluješ miluješ</p>
<p><emphasis>(miluješ)</emphasis></p>
<p>pláž miluješ</p>
<p><emphasis>(miluju miluju)</emphasis></p>
<p>pevná prsa s vůní opalovacího krému, a když byly kalhotky bikin hodně malé, daly se zahlédnout</p>
<p><emphasis>(chlupy její chlupy stejně blond jako vlasy JEJÍ VLASY JSOU PROBOHA JSOU VE VODĚ JEJÍ VLASY)</emphasis></p>
<p>Rychle se odtáhl a pokusil se ji zvednout, ale ta věc jela po hladině jako blesk a zamotala se jí do vlasů jako husté černé lepidlo, a když ji zvedal, tak už křičela, a byla najednou hrozně těžká; z vody se zvedala příšerná kroutící se membrána, která hrála jasnými atomovými barvami – šarlatovou rumělkou, planoucím smaragdem, temným okrem.</p>
<p>V jedné vlně se přelila LaVerne přes obličej a vygumovala ho.</p>
<p>Chodidla kopala a bubnovala do prken. V místě, kde mívala tvář, se svíjela ta věc. Po krku jí stékaly pramínky krve. Randy s křikem, který sám nevnímal, přiskočil, opřel jí plosku chodidla o bok a kopl. Převalila se přes okraj, nohy v měsíčním svitu bílé jako alabastr. Několik nekonečných vteřin voda vedle prámu vřela a šplíchala, jako by se tam chytil největší okoun světa a ze všech sil bojoval o život.</p>
<p>Randy křičel. Křičel. A pak, pro změnu, křičel dál.</p>
<p>Asi po půl hodině, dávno poté, co ten zoufalý vodní boj skončil, mu na jeho křik začaly odpovídat potáplice.</p>
<p>Ta noc byla nekonečná.</p>
<p>Kolem tři čtvrtě na pět se na východě začalo prosvětlovat nebe a on měl pocit, že se mu lenivě zvedá nálada. Ale trvalo to jen chvíli; a byl to pocit stejně falešný jako sám úsvit. Stál na prknech, oči přivřené, bradu položenou na prsou. Asi do čtyř do rána seděl, když vtom ho náhle probudilo – aniž si vůbec uvědomoval, že usnul, to na tom bylo nejděsivější – to nepopsatelné drhnutí plátna. Vyskočil na nohy pouhých pár vteřin před tím, než se po něm černota začala dychtivě natahovat škvírami. Dech mu při každém nádechu i výdechu hvízdal; skousl si ret, až mu z něj začala téct krev.</p>
<p><emphasis>Usnul jsi, ty idiote, klidně sis usnul!</emphasis></p>
<p>Po půl hodině se věc znovu vyplazila zpod prámu, ale on už si znovu nesedl. Bál se, že kdyby si sedl, usnul by zas, a tentokrát by ho podvědomí nemuselo vzbudit včas.</p>
<p>Když se východní obzor zalil silnějším světlem, tentokrát skutečně světlem úsvitu, a ozval se zpěv prvních ranních ptáků, pořád ještě stál s chodidly pevně přilepenými k prknům. Pak vyšlo slunce a v šest ráno už bylo tolik světla, že dohlédl až na pláž. Dekeovo zářivě žluté camaro stálo přesně tam, kde ho Deke zaparkoval, čumákem těsně u kůlového plotu. Na pláži bylo vidět malé sytě barevné skvrny ledabyle poházených triček, košil, svetrů a čtverých džínových kalhot. Pohled na ně ho naplnil novou dávkou hrůzy, přestože si myslel, že celou zásobu hrůzy už určitě musel vyčerpat. Viděl <emphasis>svoje </emphasis>džíny, s jednou nohavicí naruby a vystrčenou kapsou. Ty džíny vypadaly tam na písku v takovém <emphasis>bezpečí</emphasis>; jen čekaly, až si pro ně přijde, chytí jako vždycky kapsu, aby se z ní nevysypaly drobáky, a protáhne nohavici nazpátek. Skoro cítil, jak mu šustivě stoupají po noze, jak si zapíná mosazný knoflík nad poklopcem –</p>
<p><emphasis>(miluješ ano miluju)</emphasis></p>
<p>Pohlédl doleva a pořád tam byla, černá, kruhová jako obří hrací kámen z dámy, lehce se pohupovala na hladině. Po hřbetu jí začaly vířit barvy a on rychle odvrátil zrak.</p>
<p>„Vrať se domů,“ zaskřehotal. „Vrať se domů, nebo odplav do Kalifornie a zkus se přihlásit na konkurs do nějakýho béčkovýho hororu.“</p>
<p>Kdesi v dálce vrčelo letadlo a on se hned s přivřenýma očima zasnil: <emphasis>Už nás začali pohřešovat, všechny čtyři. Pátrá</emphasis><emphasis>ní</emphasis><emphasis> se rozbíhá do všech stran od Horlickovy univerzity. Jeden farmář si vzpomíná, jak kolem něj prosvištělo žlutý camaro </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>jak žíznivá čára</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>. Pátrání se soustřeďuje na oblast kolem Cascade Lake. Soukromý piloti se dobrovolně hlásej k okamžitýmu leteckýmu průzkumu, a jeden z nich, když si to se svým beechcraftem bzučí nad jezerem, zahlídne nahatýho kluka na prámu, jedinýho kluka, jedinýho, kdo přežil, jedinýho</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p>Uvědomil si, že se nebezpečně předklání, a znovu si dal pěstí do nosu, až zaskučel bolestí.</p>
<p>Černá věc okamžitě vyrazila k prámu a protáhla se pod něj – možná ho slyšela, nebo nějak cítila… nebo <emphasis>něco</emphasis>.</p>
<p>Randy čekal.</p>
<p>Tentokrát jí trvalo tři čtvrtě hodiny, než vylezla ven.</p>
<p>Jeho mysl pomalu kroužila v prosvětlujícím se dni.</p>
<p><emphasis>(miluješ ano miluju fandit Yankees a Catfishe miluješ Catfishe ano miluju</emphasis></p>
<p>Route 66 <emphasis>vzpomínáš si na korvetu na George Maharise v korvetě Martina Milnera v korvetě miluješ korvetu</emphasis></p>
<p><emphasis>ano miluju korvetu</emphasis></p>
<p><emphasis>miluju miluješ</emphasis></p>
<p><emphasis>tak horko slunce je jako lupa vlezlo jí to do vlasů a ze všeho nejlíp si pamatuju to s</emphasis><emphasis>větlo to světlo to letní světlo</emphasis></p>
<p><emphasis>to světlo letního)</emphasis></p>
<p>odpoledne.</p>
<p>Randy brečel.</p>
<p>Brečel, protože se věc naučila něco nového – kdykoli si chtěl sednout, vklouzla pod prám. Takže nebyla úplně hloupá; buď vycítila, nebo pochopila, že když si sedá, může ho dostat.</p>
<p>„Jdi pryč,“ brečel Randy před tou velkou černou pihou na jezerní hladině. Padesát metrů odtud, tak výsměšně blízko, pobíhala veverka po kapotě Dekeova camara. „Jdi pryč, prosím tě, je mi jedno kam, ale nech mě na pokoji. Nemám tě rád.“</p>
<p>Věc se nehýbala. Po viditelném povrchu začaly vířit barvy.</p>
<p><emphasis>(ale máš mě rád to víš že máš miluješ mě)</emphasis></p>
<p>Randy od ní odtrhl oči a zadíval se pláž, pátral po záchraně, ale nikdo tam nebyl, vůbec nikdo. Jeho džíny ležely pořád na tom samém místě, jedna nohavice naruby, vedle bílá podšívka kapsy. Už mu nepřipadaly jako kalhoty, které čekají, až je někdo sebere. Připadaly mu jako relikvie.</p>
<p><emphasis>Kdybych měl pistoli, zastřelil bych se</emphasis>, napadlo ho.</p>
<p>Stál na prámu.</p>
<p>Slunce zapadalo.</p>
<p>O tři hodiny později vyšel měsíc.</p>
<p>Zanedlouho poté začaly pokřikovat potáplice.</p>
<p>Zanedlouho <emphasis>poté </emphasis>se Randy otočil a zahleděl se na tu černou věc na hladině. Nemohl se zabít, ale třeba by to šlo zařídit tak, aby to nebolelo; třeba právě k tomu měly sloužit ty barvy.</p>
<p><emphasis>(milu</emphasis><emphasis> – </emphasis><emphasis>milu</emphasis><emphasis> – </emphasis><emphasis>miluješ)</emphasis></p>
<p>Zadíval se na ni a věc tam byla, vznášela se na hladině, na vlnách.</p>
<p>„Zpívej se mnou,“ zaskřehotal Randy. „Můžu fandit Yankees z tribuny… konečně tu máme prázdniny… nemusíme myslet na školu… pojďme si zazpívat… pospolu.“</p>
<p>Objevily se barvy a začaly vířit. Tentokrát Randy pohledem neuhnul.</p>
<p>„Miluješ?“ zašeptal.</p>
<p>Kdesi na druhém břehu prázdného jezera zakřičela potáplice.</p><empty-line /><empty-line /><p>Textový procesor bohů</p>
<p>Na první pohled to vypadalo jako obyčejný textový procesor Wang – se značkou Wang na klávesnici i na krytu. Teprve při bedlivějším ohledání Richard Hagstrom zjistil, že kryt někdo prořízl (a nijak zvlášť šetrně; vypadalo to na práci pilkou na železo), aby dovnitř nacpal o něco větší katodovou trubici IBM. Zálohovací diskety, které k tomuhle zvláštnímu hybridu patřily, vůbec nebyly pružné, jak jejich název sliboval; byly stejně pevné jako elpíčka, která Richard poslouchal jako kluk.</p>
<p>„Bože, co to má být?“ zeptala se Lina, když to Richard s panem Nordhoffem opatrně vlekli do jeho pracovny. Pan Nordhoff bydlel vedle Richardova bratra Rogera Hagstroma a jeho rodiny… manželky Belindy a syna Jonathana.</p>
<p>„Nevím, postavil to Jon,“ odpověděl Richard. „Pan Nordhoff tvrdí, že to mělo být pro mě. Vypadá to jako textový procesor.“</p>
<p>„Tak, tak,“ pokýval hlavou pan Nordhoff. Táhlo mu na sedmdesát a sotva popadal dech. „Přesně tak to povídal, chudák kluk… myslíte, že bysme to mohli na chvíli položit, pane Hagstrom? Už sotva pletu nohama.“</p>
<p>„Ale jistě,“ souhlasil Richard a pak zavolal na svého syna Setha, který právě v přízemí vyluzoval prapodivné atonální akordy ze své elektrické kytary značky Fender. Pokoj, který Richard vlastnoručně obložil dřevem a který měl podle jeho původních představ sloužit jako „rodinný obývák“, se časem proměnil v synovu „zkušebnu“.</p>
<p>„Sethe!“ křikl. „Pojď nám sem pomoct!“</p>
<p>Seth v přízemí dál na fenderu deformoval akordy. Richard pohlédl na pana Nordhoffa a pokrčil rameny. Cítil se trapně a nedokázal to skrýt. Ale Nordhoff také jen pokrčil rameny, jako by říkal: <emphasis>Tahle mládež! Co</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>lepšího byste od nich dneska čekal? </emphasis>Až na to, že oba znali Jona – chudáka nešťastného Jona Hagstroma, syna jeho praštěného bratra – a věděli, že od něj by se toho lepšího dočkali.</p>
<p>„Mockrát díky za pomoc,“ řekl Richard.</p>
<p>Nordhoff znovu pokrčil rameny. „Čím jiným by takovej starej dědek jako já zabil čas? A aspoň jsem se tím trochu odvděčil Jonnymu. Sekal mi totiž zadarmo trávník, víte. Chtěl jsem mu za to platit, ale kluk si nikdy nic nevzal. Byl to kabrňák.“ Nordhoff ještě pořád ztěžka oddechoval. „Neměl byste trochu vody na napití, pane Hagstrom?“</p>
<p>„Ale jistě.“ Musel mu ji donést sám, protože manželka nejevila zájem zvednout se od kuchyňského stolu, u něhož si četla nějakou šestákovou červenou knihovnu a cpala se buchtami s krémovou náplní. „Sethe!“ křikl znovu. „Pojď laskavě nahoru, potřebujeme tu pomoct!“</p>
<p>Ale Seth dál vyhrával tlumené a poněkud falešné akordy na fenderu, který Richard ještě ani nesplatil.</p>
<p>Nabídl Nordhoffovi, ať zůstane na večeři, ale Nordhoff zdvořile odmítl. Richard přikývl. Znovu mu bylo trapně, ale skryl to snad už o něco lépe než prve. <emphasis>Co tak fajn chlap jako ty dělá u takovýhle rodiny? </emphasis>zeptal se ho jednou jeho kamarád Bernie Epstein a Richard nad tím tehdy jen potřásl hlavou a bylo mu stejně trapně jako teď. Opravdu <emphasis>byl </emphasis>fajn chlap. A přece bůhvíproč nakonec skončil takhle – s obézní, nevrlou manželkou, která si připadala oloupená o všechno, co kdy od života chtěla, a měla neustále pocit, že vsadila na věčného outsidera (ale nikdy by mu to neřekla do očí), a s nekomunikativním patnáctiletým synem, který jen s odřenýma ušima prolézal školou, na níž Richard sám učil… synem, který ráno, v poledne i večer (především večer) vyluzoval divné akordy na kytaru a zřejmě si myslel, že to stačí k tomu, aby někam prorazil.</p>
<p>„A co aspoň pivo?“ navrhl Richard. Nechtělo se mu nechat Nordhoffa odejít – rád by si poslechl ještě něco o Jonovi.</p>
<p>„No jeden piváček by mi přišel k duhu,“ odpověděl Nordhoff a Richard vděčně přikývl.</p>
<p>„Dobře,“ řekl a vrátil se dovnitř pro dvě láhve budweiseru.</p>
<p>Pracovnu měl v malém garážovém přístavku, odděleném od zbytku domu – stejně jako rodinný obývák ji celou zařizoval sám. Na rozdíl od obýváku ale patřila jen jemu – bylo to takové jeho útočiště, kam se mohl zavřít před tou cizí ženou, kterou si vzal, a cizím klukem, kterého mu porodila.</p>
<p>Lině se samozřejmě nelíbilo, že má pokoj jen sám pro sebe, ale neměla jak ho o něj připravit – bylo to jedno z nemnoha drobných vítězství, kterých se mu podařilo dosáhnout. Uznával, že svým způsobem skutečně vsadila na věčného outsidera – když se před šestnácti lety brali, oba věřili, že bude psát skvělé, výnosné romány a oba se brzy budou vozit každý ve vlastním mercedesu. Jenže ten jediný román, který mu nakonec vyšel, nebyl nijak zvlášť výnosný, a kritika záhy upozornila na to, že není ani příliš skvělý. Lina se postavila na stranu kritiky, a to byl počátek jejich odcizení.</p>
<p>A tak místo středoškolského učitele, v němž nejdřív viděli jen odrazový můstek ke slávě, lesku a bohatství, nakonec zůstalo hlavním zdrojem jejich příjmů po celých uplynulých patnáct let – zatraceně dlouhý odrazový můstek, říkal si občas. Ale svého snu se nikdy tak docela nevzdal. Psal povídky a tu a tam nějaký ten článek. Byl uznávaným členem Svazu spisovatelů. Psacím strojem si každý rok přivydělal pět tisíc dolarů, a ať si Lina prská, jak chce, už jen díky tomu si svou vlastní pracovnu zasloužil… tím spíš, že ona sama odmítala chodit do práce.</p>
<p>„Máte to tady pěkný,“ prohodil Nordhoff a rozhlížel se po pokojíku, jehož stěny zdobila směsice starých tisků. Hybridní textový procesor stál na stole a Richardův starý elektrický psací stroj Olivetti prozatím odložili na jednu z kartoték.</p>
<p>„Přesně, jak mi to vyhovuje,“ odpověděl Richard. Kývl k textovému procesoru. „Asi stěží to bude doopravdy fungovat, co? Jonovi bylo teprve čtrnáct.“</p>
<p>„Vypadá to zvláštně, že jo?“</p>
<p>„To jo,“ přikývl Richard.</p>
<p>Nordhoff se zasmál. „A to jste ještě nic neviděl. Já zkusil nakouknout zezadu do monitoru. Některý kabely jsou ocejchovaný IBM, jiný zase Radio Shack. Je tam skoro celej telefon od Western Electric. A věřte tomu nebo ne, je tam i malej motůrek z dětský stavebnice.“ Srkl si piva a pak ještě dodal: „Patnáct. Bylo mu čerstvejch patnáct. Jen pár dní před tou nehodou měl narozeniny.“ Odmlčel se, zahleděl se na láhev piva a ještě jednou řekl: „Patnáct.“ Skoro jako by to ani neříkal Richardovi.</p>
<p>„Ze stavebnice?“ zamžikal na starce Richard.</p>
<p>„Na mou duši. Jak jsou takový ty s motůrkama a převodama a podobně. Jon jednu takovou měl už… asi od šesti let. Sám jsem mu ji dal k Vánocům. Už tehdy byl blázen do strojů. Každej strojek ho zajímal, a ta stavebnice? Do tý se úplně zamiloval. Opatroval ji skoro deset let. To udělá málokterý děcko.“</p>
<p>„To ano,“ pokýval hlavou Richard a vybavil si ty krabice Sethových hraček, které v průběhu let vynosil do kontejneru – odložené, zapomenuté nebo bezohledně rozbité. Podíval se na textový procesor. „Takže nefunguje.“</p>
<p>„Dokud ho nevyzkoušíte, tak bych na to nevsázel,“ namítl Nordhoff. „Ten kluk byl v elektrice hotovej génius.“</p>
<p>„Zas to nepřehánějte. Vím, že všem těm mašinkám rozuměl a že v šesté třídě vyhrál státní kolo fyzikální olympiády –“</p>
<p>„A to tam soutěžily děcka mnohem starší než on – některý těsně před maturitou,“ přerušil ho Nordhoff. „Nebo to aspoň povídala jeho máma.“</p>
<p>„Je to tak. Byli jsme na něj všichni pyšní.“ Což nebyla tak docela pravda. Richard byl pyšný a Jonova máma byla pyšná; Richardovu bratrovi to bylo ukradené. „Ale vyhrát fyzikální olympiádu a postavit svůj vlastní textový procesor…“ Pokrčil rameny.</p>
<p>Nordhoff postavil pivo na stůl. „V padesátejch letech vyrobil nějakej kluk vlastní částicovej urychlovač. Stačily mu k tomu dvě plechovky od polívky a elektroinstalace za pět dolarů. To mi povídal Jon. A taky povídal, že v padesátým čtvrtým nějakej jinej kluk někde v nějakým bodlákově v Novým Mexiku objevil tachyony – záporný částice, který by se měly pohybovat zpátky v čase. A ve Waterbury v Connecticutu nějakej jedenáctiletej prcek vyrobil bombu z litinový trubky a celuloidu, kterej seškrábal z rubu hracích karet. Vyhodil s ní do vzduchu prázdnou psí boudu. Děti jsou zvláštní. Především ty hodně chytrý. Takže možná budete překvapenej.“</p>
<p>„Možná. Možná budu.“</p>
<p>„A i kdyby ne, byl to kabrňák.“</p>
<p>„Měl jste ho docela rád, viďte?“</p>
<p>„Pane Hagstrom,“ odpověděl Nordhoff, „já ho miloval. Byl to ten nejbezvadnější kluk, jakýho si člověk dokáže představit.“</p>
<p>A Richarda napadlo, jak je to zvláštní – jeho bratr, který byl už od šesti let příšerný buran, měl takhle hodnou ženu a tak nadaného syna. A on sám, který se vždycky snažil být milý a dobrý člověk (ať už „dobrý“ v tomhle šíleném světě znamenalo cokoli), se oženil s Linou, která časem ztichla a ztloustla a obdařila ho Sethem. Při pohledu na Nordhoffovu upřímnou, unavenou tvář se zamyslel nad tím, jak k tomu všemu přesně došlo a kolik z toho byla jeho vlastní vina, přirozený následek jeho vlastní zamlklé slabosti.</p>
<p>„Ano,“ přikývl Richard. „To byl, to vážně byl.“</p>
<p>„Nepřekvapilo by mě, kdyby to fungovalo,“ prohodil Nordhoff. „Ani trochu by mě to nepřekvapilo.“</p>
<p>Když Nordhoff odjel, Richard Hagstrom textový procesor zapojil a zapnul. Ozvalo se hučení a on čekal, jestli se na obrazovce objeví písmena IBM. Neobjevila se. Místo nich se z černoty tajuplně, jako hlas ze záhrobí, vynořili zelení duchové těchto slov:</p>
<p>Všechno nejlepší k narozeninám, strejdo Richarde! Jon</p>
<p>„Proboha,“ vydechl Richard a ztěžka se posadil. K nehodě, při níž zahynul jeho bratr i s manželkou a se synem, došlo před čtrnácti dny – vraceli se z nějakého jednodenního výletu a Roger byl opilý. Opilost nebyla v životě Rogera Hagstroma nijak výjimečný jev. Jenže tentokrát bohužel neměl takové štěstí jako obyčejně a na vrcholu asi třicetimetrového srázu sjel se svou starou zaprášenou dodávkou ze silnice. Dodávka se zřítila dolů a začala hořet. <emphasis>Jonovi bylo čtrnáct – ne, patnáct. Pár dn</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis> před tou nehodou měl narozeniny, povídal ten dědula. Ještě tři roky, a nadobro by se toho neohrabaného tupce zbavil. Jen pár dní</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>po narozeninách</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a ty moje už se kvapem blíží.</emphasis></p>
<p>Ode dneška za týden. Měl od Jona dostat textový procesor jako dárek.</p>
<p>Tím to bylo všechno ještě horší. Richard nedokázal říct jak ani proč, ale bylo. Natáhl ruku, aby monitor zase vypnul, ale zarazil se.</p>
<p><emphasis>Nějaký kluk vyrobil částkový urychlovač ze dvou plechovek od polévky a elektroinstalace za pět dolarů.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jasně, a ve stokách pod New Yorkem žijí aligátoři a vojenské letectvo má někde v Nebrasce zmraženého mimozemšťana. Ještě tu o perníkové chaloupce, prosím. Jsou to bláboly. I když</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> možná radši nechci vědět, jestli doopravdy jsou, nebo ne.</emphasis></p>
<p>Vstal, obešel monitor a podíval se škvírou dovnitř. Ano, bylo to přesně tak, jak povídal Nordhoff. Kabely označené radio shack made in taiwan. Kabely označené western electric a westrex a erector set, s maličkým R v kroužku. A všiml si ještě něčeho dalšího, co Nordhoffovi buďto uniklo, nebo o tom nechtěl mluvit. Byl to transformátor z modelu železnice, omotaný dráty víc než Frankensteinova nevěsta.</p>
<p>„Proboha,“ zopakoval přiškrceným hlasem a pak se rozesmál, ale zároveň neměl daleko k slzám. „Jonny, Jonny, do čeho jsi se to tady pustil?“</p>
<p>Ale odpověď samozřejmě znal. Už kolik let mluvil o tom, jak by si přál mít textový procesor, a když už dál nedokázal snášet Lininy sarkastické posměšky, mluvil o něm s Jonem. „Mohl bych psát rychleji, přepisovat rychleji a častěji někam přispívat,“ svěřoval se Jonovi zrovna minulé léto – chlapec se na něj vážně díval svýma světle modrýma, inteligentníma, ale vždycky tak opatrnýma očima za čočkami silných brýlí. „Bylo by to úžasné… vážně úžasné.“</p>
<p>„Tak proč si nějaký nepořídíš, strejdo Richi?“</p>
<p>„No, ony nerostou jen tak v lese,“ odpověděl Richard s úsměvem. „Nejlevnější model od Rádio Shack stojí kolem tří tisíc. Ale můžeš se třeba taky dostat až na osmnáct.“</p>
<p>„Aha, tak já ti třeba jednou nějaký postavím,“ prohlásil Jon.</p>
<p>„Fajn, třeba jo,“ přikývl Richard a poplácal ho po zádech. A vykouřilo se mu to z hlavy až do chvíle, kdy mu zavolal pan Nordhoff.</p>
<p>Drátky z elektronické stavebnice.</p>
<p>Transformátor z modelu železnice.</p>
<p>Proboha.</p>
<p>Vrátil se zpátky před monitor. Hodlal textový procesor vypnout, protože kdyby se skutečně pokusil něco na něm napsat, a ono to nefungovalo, do jisté míry by tím poskvrnil dobrý úmysl svého upřímného, křehkého</p>
<p><emphasis>(ke zkáze odsouzeného)</emphasis></p>
<p>synovce.</p>
<p>Místo toho však stiskl na klávesnici execute. Po páteři mu přeběhlo takové lechtavé zamrazení – zvláštní, že se na klávesnicích textových procesorů používá zrovna výraz execute. Proveď. Vůbec si totiž tohle slovo nespojoval s psaním; spíš mu evokovalo plynové komory a elektrická křesla… nebo, možná, staré zaprášené dodávky, které se řítí přes okraj srázu.</p>
<p>Execute.</p>
<p>Procesor hučel hlasitěji než kterýkoli z těch modelů, které občas chodil okukovat do obchodů; vlastně skoro řval. <emphasis>Copak je v paměťové jednotce, Jone? </emphasis>napadlo ho. <emphasis>Péra z gauče? Miniaturní železniční transformátory pospojované za sebou jako vláček? Plechovky od polévky? </emphasis>Znovu si vybavil Jonovy oči, jeho vyrovnanou, ušlechtilou tvář. Je to divné, nebo dokonce zvrácené, žárlit na někoho kvůli jeho synovi?</p>
<p><emphasis>Ale měl být můj. Vím to</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a myslím, že on to věděl taky. </emphasis>A ještě k tomu Belinda, Rogerova manželka. Belinda, která až příliš často nosila za pošmourných dní sluneční brýle. Velké sluneční brýle, protože monokly pod očima se často nepříjemně rozpíjejí. Ale někdy se na ni zahleděl, jak poklidně a ostražitě sedí pod tím halasným deštníkem Rogerova smíchu, a napadlo ho přesně totéž, co u Jona: <emphasis>Měla být moje.</emphasis></p>
<p>Byla to děsivá myšlenka, protože Belindu oba znali už na střední a oba s ní chodili. Richarda s Rogerem od sebe dělily dva roky a ona svým věkem spadala přesně mezi ně, byla o rok starší než Richard a o rok mladší než Roger. A Richard s budoucí Jonovou matkou chodil dokonce jako první. Jenže pak do toho vstoupil Roger, Roger, který byl starší a silnější, Roger, který vždycky dosáhl svého, Roger, který se nemazlil s nikým, kdo mu stál v cestě.</p>
<p><emphasis>Dostal jsem strach. Dostal jsem strach a nechal jsem se o ni připravit. Bylo to vážně takhle prosté? Pane na nebi, myslím, že bylo. Rád bych řekl, že ne, ale v takových věcech jako je vlastní zbabělost je asi lepší si nic nenalhávat. Zbabělost</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a ostuda.</emphasis></p>
<p>A pokud to byla pravda – pokud Lina se Sethem vlastně měli patřit jeho nevyvedenému bratrovi a Belinda s Jonem měli patřit jemu, co to dokazovalo? A jak se má rozumně uvažující člověk k takhle absurdně vybalancovanému průšvihu postavit? Má se smát? Má brečet? Má se zastřelit jen proto, že měl bráchu zmetka?</p>
<p><emphasis>Nepřekvapilo by mě, kdyby to fungovalo. Ani trochu by mě to nepřekvapilo.</emphasis></p>
<p>Execute.</p>
<p>Prsty se hbitě rozběhly po klávesnici. Podíval se na obrazovku a uviděl, jak se na ní vznáší zelený řetězec písmen:</p>
<p>Můj bratr byl lempl a ožrala.</p>
<p>Písmena se vznášela na obrazovce a Richard si zničehonic vybavil jednu hračku z dětství. Jmenovala se Magická koule. Člověk vždycky položil otázku, na kterou se dalo odpovědět ano nebo ne, a pak otočil Magickou kouli a podíval se, jak to vidí ona – mezi jejími falešnými odpověďmi se nacházela i tak úchvatně tajuplná prohlášení jako je to téměř jisté, raději s tím moc nepočítej nebo zeptej se později.</p>
<p>Roger tu hračku Richardovi záviděl. Jednou ho přinutil, ať mu ji půjčí, a vši silou s ní praštil o chodník a rozbil ji. Pak se rozesmál. Richard seděl před monitorem, naslouchal zvláštnímu trhanému vrčení přístroje, který doma na koleně postavil Jon, a vzpomínal, jak se tehdy s pláčem zhroutil na chodník a nedokázal pochopit, proč jeho bratr takovou věc udělal.</p>
<p>„Uřvánek, uřvánek, koukejte se na něj, na uřvánka,“ popichoval ho Roger. „Stejně to byl jen pitoměj lacinej krám, Richie. Vždyť se podívej, akorát pár kartiček s nápisama a spousta vody.“</p>
<p>„<emphasis>Já to na tebe řeknu</emphasis><emphasis>!</emphasis>“ zařval Richard z plných plic. Hlava mu třeštila. Nosní dutiny měl ucpané slzami vzteku. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Řeknu to na tebe mámě, Rogere!</emphasis><emphasis> Ř</emphasis><emphasis>eknu to mámě</emphasis><emphasis>!</emphasis>“</p>
<p>„Jestli cekneš, tak ti zlámu ruku,“ odpověděl Roger a Richard z jeho mrazivého úsměvu poznal, že to myslí smrtelně vážně. Mámě nic neřekl.</p>
<p>Můj bratr byl lempl a ožrala.</p>
<p>No, ať už byl textový procesor postavený z čeho chtěl, zobrazovat text na monitoru dokázal. Ještě se uvidí, jestli na něm půjde text také ukládat, nicméně spojení klávesnice Wang s obrazovkou IBM se Jonovi zjevně zdařilo. Shodou okolností vyvolalo i pár dost nepříjemných vzpomínek, ale za to Jon samozřejmě nemohl.</p>
<p>Richard se rozhlédl po pracovně a zrak mu padl na jedinou fotografii, kterou si sem nevybral sám a která se mu nelíbila. Byl to ateliérový portrét Liny, který od ní přede dvěma lety dostal k Vánocům. <emphasis>Chci, aby sis ho pověsil do pracovny</emphasis>, řekla mu a on ji pochopitelně poslechl. Patrně ho takhle chtěla mít pod dohledem i tam, kde s ním nebyla. <emphasis>Nezapomínej na mě, Richarde. Jsem pořád tady. Možná jsem vsadila na outsidera, ale jsem tady. A na to bys neměl zapomínat.</emphasis></p>
<p>Ateliérový portrét s tím nepřirozeným barevným nádechem působil uprostřed vkusné sbírky reprodukcí Whistlera, Homera a N. C. Wyetha jako pěst na oko. Lina měla přimhouřená víčka a těžký Kupidův luk jejích rtů se roztahoval do čehosi, co se dost dobře nedalo nazvat úsměvem. <emphasis>Jsem pořád tady, Richarde, </emphasis>říkaly ty rty. <emphasis>A na to bys neměl zapomínat.</emphasis></p>
<p>Napsal:</p>
<p>Na západní zdi pracovny visí fotografie mojí ženy.</p>
<p>Podíval se na ta slova a nelíbila se mu o nic víc než portrét sám. Stiskl delete. Slova zmizela. Na monitoru nezůstalo nic kromě pravidelně blikajícího kurzoru.</p>
<p>Zvedl zrak ke zdi a zjistil, že portrét jeho manželky zmizel také.</p>
<p>Hrozně dlouho – nebo mu to tak alespoň připadalo – jen tak seděl a díval se na zeď, kde ještě před chvílí visel portrét. Z nevěřícného šoku jej nakonec probral až zápach z textového procesoru – zápach, který si pamatoval z dětství stejně jasně jako tu Magickou kouli, kterou mu Roger rozbil jen proto, že mu ji záviděl. Ten zápach pocházel z transformátoru modelu železnice. Když ho člověk ucítil, měl železnici vypnout, aby se zchladila.</p>
<p>A on textový procesor vypne.</p>
<p>Za chviličku.</p>
<p>Vstal a na ztuhlých nohou přešel ke zdi. Přejel prsty po obkladových deskách. Portrét tady visel, ano, <emphasis>přímo tady. </emphasis>Ale teď byl pryč a zmizel i háček, na kterém visel, a nebyla tu ani dírka, kterou do panelu sám vyvrtal.</p>
<p>Všechno pryč.</p>
<p>Zatočil se s ním celý svět a Richard zavrávoral. Pomyslel si, že nejspíš omdlí. Zuby nehty se držel při vědomí, dokud se svět neustálil zpátky na svém místě.</p>
<p>Odvrátil se od prázdného místa na zdi, kde dřív visel Linin portrét, a zahleděl se na textový procesor, který splácal dohromady jeho mrtvý synovec.</p>
<p><emphasis>Možná budete překvapen</emphasis><emphasis>ej</emphasis>, zaslechl v hlavě Nordhoffova slova. <emphasis>Možná budete překvapen</emphasis><emphasis>ej</emphasis><emphasis>, možná budete překvapen</emphasis><emphasis>ej</emphasis><emphasis>, jo, pokud nějakej kluk v padesátejch letech mohl objevit částice, který se pohybujou proti proudu času, budete možná překvapenej, co váš geniální synovec dokázal dát dohromady z haldy vyhozenejch součástek z textovýho procesoru, pár drátů a dalších elektrickejch součástek. Možná budete tak překvapenej, že si budete připadat jako blázen.</emphasis></p>
<p>Zápach z transformátoru byl silnější, výraznější a Richard viděl, jak větracími otvory v krytu monitoru stoupají pramínky kouře. I řev procesoru byl hlasitější. Nejvyšší čas ho vypnout – Jon byl sice chytrý kluk, ale zřejmě neměl dost času na to, aby v tom svém šíleném vynálezu vychytal všechny mouchy.</p>
<p>Věděl vůbec, že to bude dělat takovéhle věci?</p>
<p>Richard se posadil před monitor a s pocitem, že se ocitl ve své vlastní fantazii, napsal:</p>
<p>Na zdi visí portrét mojí ženy.</p>
<p>Na okamžik se na to zahleděl, pak sklopil zrak zpátky ke klávesnici a stiskl execute.</p>
<p>Podíval se na zeď.</p>
<p>Linin portrét byl zpátky, přesně na tomtéž místě, kde visel vždycky.</p>
<p>„Prokrista,“ zašeptal.</p>
<p>Přejel si dlaní po tváři, podíval se na monitor (kromě blikajícího kurzoru opět prázdný) a vyťukal:</p>
<p>Na podlaze nic neleží.</p>
<p>Pak zmáčkl klávesu insert a napsal:</p>
<p>Kromě dvanácti dvacetidolarových zlaťáků v bavlněném pytlíku.</p>
<p>Pak stiskl execute.</p>
<p>Podíval se na podlahu. Ležel na ní bílý bavlněný pytlík stažený nahoře tkaničkou. Vybledlým černým inkoustem na něm bylo napsáno Wells Fargo.</p>
<p>„Kriste Ježíši,“ vypravil ze sebe hlasem, který sám nepoznával. „Kriste Ježíši…“</p>
<p>Vydržel by vzývat Spasitelovo jméno ještě celé minuty, ne-li hodiny, kdyby v tom okamžiku textový procesor nezačal pravidelně pípat. Na monitoru blikalo jediné slovo: přetížení.</p>
<p>Richard honem všechno vypnul a vyběhl z pracovny, jako kdyby měl za patami všechny čerty.</p>
<p>Ale ještě než vyběhl ven, sebral z podlahy ten pytlík zavázaný na tkaničku a strčil si ho do kapsy.</p>
<p>Když večer volal Nordhoffovi, vyhrával venku ve stromech listopadový vítr na nemelodické dudy. Seth byl dole se svou kapelou a právě tam popravovali jednu písničku od Boba Segera. Lina si vyrazila k Panně Marii Bolestné na bingo.</p>
<p>„Funguje ta mašina?“ zeptal se Nordhoff.</p>
<p>„To bych řekl, že funguje,“ přisvědčil Richard. Sáhl do kapsy a vytáhl z ní minci. Byla těžká – těžší než náramkové hodinky. Jednu její stranu zdobil přísný profil orlice s letopočtem 1871. „Funguje tak, že byste tomu ani nevěřil.“</p>
<p>„Možná věřil,“ namítl poklidně Nordhoff. „Byl to hrozně chytrej kluk a vážně vás miloval, pane Hagstrom. Ale buďte opatrnej. Kluk je pořád jenom kluk, i kdyby byl sebechytřejší, a láska může bejt někdy dost zamotaná. Jestli mi rozumíte.“</p>
<p>Richard mu nerozuměl. Byl celý rozpálený, jako v horečce. V novinách našel, že aktuální tržní cena zlata činí 514 dolarů za unci. Když Richard zvážil mince na své poštovní váze, zjistil, že jedna váží v průměru 4,5 unce. Při současné tržní ceně to tedy dávalo 27 756 dolarů. A odhadoval, že to může být možná tak čtvrtina toho, co by za ty mince dostal, kdyby je prodal skutečně jako mince.</p>
<p>„Pane Nordhoffe, myslíte, že byste sem mohl přijet? Teď? Dnes večer?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Nordhoff. „Ne, to bych asi nemohl, pane Hagstrome. Myslím, že tohle by mělo zůstat mezi váma a Jonem.“</p>
<p>„Ale –“</p>
<p>„Jen si pamatujte, co jsem vám říkal. Pro všechno na světě, buďte opatrnej.“ Ozvalo se tiché cvaknutí a linka ohluchla.</p>
<p>O půl hodiny později už byl zpátky u sebe v pracovně a prohlížel si textový procesor. Dotkl se startovacího klíčku, ale neotočil jím. Když mu Nordhoff ta slova zopakoval, Richard už jim věnoval pozornost. <emphasis>Pro všechno na světě, buďte opatrnej. </emphasis>Ano. Musí být opatrný. Přístroj, který dokáže takové věci…</p>
<p>Jak vůbec nějaký přístroj <emphasis>může </emphasis>takové věci dokázat?</p>
<p>Neměl ponětí… ale díky tomu pro něj bylo snazší celé to bláznovství přijmout. Živil se jako učitel angličtiny a občasný spisovatel, ne jako mechanik, a nikdy nerozuměl tomu, jak věci fungují: gramofony, spalovací motory, telefony, televize, splachování na záchodě. Odjakživa rozuměl spíš tomu, jak se s čím zachází, než jak to funguje. Proč by to zrovna v tomhle případě mělo být jinak?</p>
<p>Zapnul textový procesor. Stejně jako prvně naskočilo na monitoru:</p>
<p>Všechno nejlepší k narozeninám, strejdo Richarde! Jon. Stiskl Execute, a zpráva od synovce zmizela.</p>
<p><emphasis>Tenhle přístroj nebude fungovat dlouho</emphasis>, blesklo mu najednou hlavou. Byl si jistý, že Jon na něm před smrtí stále ještě pracoval, věřil, že má pořád dost času, strejda Richard bude mít koneckonců narozeniny až za tři týdny…</p>
<p>Jenže pak se Jonův čas naplnil, a tak tenhle naprosto úžasný textový procesor, který dokázal vkládat nové věci do skutečného světa, nebo z něj naopak staré věci mazat, smrděl jako pálící se transformátor a každých pár minut se z něj začínalo kouřit. Jon neměl příležitost dovést ho k dokonalosti. Protože –</p>
<p><emphasis>Věřil, že má dost času?</emphasis></p>
<p>Ale to je nesmysl. To je <emphasis>absolutní </emphasis>nesmysl. Richard to věděl. Jonova poklidná, ostražitá tvář, střízlivé oči za tlustými brýlemi… tam nikde nesídlila důvěra ani víra v pohodlný dostatek času. Co mu to dnes blesklo hlavou, když o Jonovi přemýšlel? Že byl <emphasis>odsouzený ke zkáze. </emphasis>To nebyla jen trefná myšlenka; to byla pravdivá myšlenka. Tahle atmosféra blížící se zkázy provázela Jona tak hmatatelně, že měl Richard chvílemi chuť ho obejmout a říct mu, ať se trochu rozveselí, že to leckdy nakonec dobře dopadne a ne všichni dobří lidé umírají mladí.</p>
<p>Pak si vybavil, jak Roger vší silou praštil jeho Magickou koulí o chodník; slyšel, jak se roztříštil její umělohmotný obal, a viděl, jak po chodníku teče kouzelná tekutina – nakonec přece jen obyčejná voda. A tenhle výjev se spil dohromady s výjevem Rogerovy přestavěné dodávky s nápisem Velkoobchodní doprava Hagstrom, jak se řítí přes okraj nějakého prašného, drolícího se útesu a dopadá přímo na čumák s ránou, která, stejně jako sám Roger, nestála za řeč. Viděl – přestože po tom nijak netoužil –, jak se obličej bratrovy manželky rozpadá na krev a kosti. Viděl, jak se Jon peče ve vraku, křičí, černá.</p>
<p>Žádná víra, žádná skutečná naděje. Vždycky kolem sebe šířil auru nezadržitelně mizejícího času. A nakonec se ukázalo, že měl pravdu.</p>
<p>„Co to znamená?“ zašeptal Richard s pohledem upřeným na prázdnou obrazovku.</p>
<p>Jak by na to odpověděla Magická koule? Zeptej se později? Výsledek je nejistý? Nebo snad Je to opravdu tak?</p>
<p>Vrčení z útrob textového procesoru začínalo znovu sílit, mnohem dřív než odpoledne. Opět cítil, jak se transformátor, který Jon umístil mezi ostatní součástky za monitor, začíná rozpalovat.</p>
<p>Kouzelný stroj na sny.</p>
<p>Textový procesor bohů.</p>
<p>Opravdu? Skutečně chtěl Jon dát svému strýci k narozeninám něco takového? Obdobu kouzelné lampy nebo čarovné studánky pro kosmický věk?</p>
<p>Slyšel, jak se rozletěly zadní dveře domu, a pak k němu dolehly hlasy Setha a ostatních členů jeho kapely. Mluvili příliš hlasitě, příliš odvázané. Buď pili, nebo kouřili trávu.</p>
<p>„Kde máš otce, Sethe?“ zaslechl jednoho z nich.</p>
<p>„Asi je zašitej u sebe v pracovně, jako dycky,“ odpověděl Seth. „Myslím, že tam –“ Znovu se zvedl vítr a zbytek věty přehlušil. Zbytek věty ano, ale ne jejich následný jízlivý sborový smích.</p>
<p>Richard seděl s hlavou nepatrně skloněnou ke straně a poslouchal je. Pak náhle vyťukal na klávesnici:</p>
<p>Můj syn je Seth Robert Hagstrom.</p>
<p>Ukazovák se mu vznášel nad klávesou delete.</p>
<p><emphasis>Co to vyvádíš? </emphasis>zaječela na něj jeho mysl. <emphasis>To myslíš vážně? To chceš doopravdy zavraždit vlastního syna?</emphasis></p>
<p>„Něco tam přece dělat musí,“ ozval se jeden z kluků.</p>
<p>„Je to hroznej zabedněnec,“ odpověděl Seth. „Se někdy zeptej mojí máti. Ti to potvrdí. V životě –“</p>
<p><emphasis>Nechci ho zavraždit. Já ho chci</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>VYMAZAT</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>Ukazovák klovl do klávesy.</p>
<p>„ – neudělal nic pořádnýho, akorát –“</p>
<p>Slova můj syn je seth robert hagstrom zmizela z obrazovky.</p>
<p>A venku společně s nimi zmizel i Sethův hlas.</p>
<p>Nebylo slyšet nic než studený listopadový vítr, který přinášel ponurou ochutnávku zimy.</p>
<p>Richard vypnul textový procesor a vyšel ven. Příjezdová cesta byla prázdná. Sólový kytarista skupiny, Norm něco, jezdil v obrovském a poněkud zlověstném starém stejšnu LTD, v němž kapela převážela nástroje na své velice vzácné koncerty. Na příjezdové cestě ovšem neparkoval. Patrně se proháněl někde jinde po světě, frčel si to někde po dálnici nebo stál na parkovišti nějaké umaštěné hamburgrárny, a Norm byl tam někde jinde na světě s ním, a stejně tak basák Davey, který měl příšerně prázdný pohled a z jednoho ušního boltce mu visel zavírací špendlík, a stejně tak bubeník s vyraženýma předníma zubama. Byli se všichni někde jinde na světě, protože tu nebyl Seth. Nikdy tu nebyl Seth.</p>
<p>Seth byl vymazaný.</p>
<p>„Už nemám syna,“ zašeptal Richard. Kolikrát jen četl tuhle melodramatickou frázi v mizerných románech? Stokrát? Dvěstěkrát? Vždycky mu připadala falešná. Ale tady to byla pravda. Teď to byla pravda. Jo.</p>
<p>Zvedl se vítr a Richard zničehonic dostal hroznou křeč do žaludku, až se musel předklonit a zalapat po dechu. Hlasitě si pšoukl.</p>
<p>Pak křeč povolila a on vešel do domu.</p>
<p>V předsíni si okamžitě všiml, že zmizely Sethovy odrbané tenisky – míval čtyři páry a odmítal byť jen jediný z nich vyhodit. Došel k dřevěnému zábradlí u schodiště a přejel po jednom místě palcem. Když bylo Sethovi deset (a měl tedy dost rozumu na to, aby už takové klukoviny nevyváděl, ale Lina Richardovi stejně nedovolila vztáhnout na něj ruku), vyřezal hluboko do toho zábradlí, s jehož výrobou se Richard mořil skoro celé léto, svůj monogram. Richard ho vysmirkoval, zakytoval a přelakoval, ale i tak zůstal stín toho monogramu natrvalo znatelný.</p>
<p>Teď bylo zábradlí hladké.</p>
<p>První patro. Sethův pokoj. Byl čistý, uklizený, neobývaný, suchý a bez osobnosti. Na dveřích by klidně mohla viset cedulka pokoj pro hosty.</p>
<p>Přízemí. A právě se tady Richard zdržel nejdéle. Motanice kabelů zmizely; zesilovače a mikrofony zmizely; hromada součástek z kazeťáku, který se Seth věčně snažil „spravit“, zmizela (neměl Jonovy ruce ani soustředění). Namísto toho nesl pokoj hluboký (ač nijak zvlášť příjemný) otisk Lininy osobnosti – těžký, bohatě zdobený nábytek a kýčovité sametové tapiserie (jedna zobrazovala Poslední večeři, na níž Kristus vypadal jako Wayne Newton, druhá pak jeleny proti západu aljašského slunce), do očí bijící koberec, sytě rudý jako tepenná krev. Nikde ani nejmenší stopa po tom, že by tenhle pokoj někdy obýval kluk jménem Seth Hagstrom. Tenhle, nebo kterýkoli jiný pokoj v domě.</p>
<p>Richard dosud stál u paty schodiště a rozhlížel se, když zaslechl, jak na příjezdové cestě zastavuje auto.</p>
<p><emphasis>Lina</emphasis>, pomyslel si a projel jím záblesk téměř zoufalé viny. <emphasis>To je Lina, vrátila se z binga. Panebože, co mi řekne, až uvidí, že je Seth pryč? Co</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> co</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p><emphasis>Vrahu! </emphasis>slyšel ji už předem. <emphasis>Zavraždil jsi mýho kluka! </emphasis>Ale on Setha nezavraždil.</p>
<p>„VYMAZAL jsem ho,“ zašeptal a vyšel do prvního patra, aby na ni počkal v kuchyni.</p>
<p>Lina byla tlustší.</p>
<p>Na bingo odjížděla ženská, která vážila asi osmdesát kilo. Ženská, která se vrátila místo ní, vážila dobře sto čtyřicet, ne-li víc; musela se natočit bokem, aby se vůbec vešla do zadních dveří. Pod polyesterovými kalhotami barvy přezrálých zelených oliv se natřásaly boky a stehna, na nichž se vlnily faldy tuku. Pleť, kterou měla před třemi hodinami jen nažloutlou, byla teď nezdravě bledá. Přestože Richard nebyl lékař, okamžitě z té pleti poznal vážné poškození jater nebo počínající srdeční chorobu. Její oči s těžkými víčky si ho prohlížely s trvalým, neměnným opovržením.</p>
<p>V jedné těstovité ruce nesla zmraženou mrtvolu obřího krocana. Nakrucoval se a natáčel v tom celofánovém obalu jako tělo nějakého bizarního sebevraha.</p>
<p>„Na co tak vejráš, Richarde?“ zeptala se.</p>
<p><emphasis>Na tebe, Lino. Vejrám na tebe. Protože tohle je z tebe ve světě, kde jsme neměli žádné děti. Tohle je z tebe ve světě, kde jsi neměla komu dát svoji lásku – ať je jak chce zkažená. Takhle vypadá Lina ve světě, kde jde všechno jen dovnitř a nic nejde ven. Na tebe, Lino. Na tebe vejrám. Na tebe.</emphasis></p>
<p>„Na toho ptáka, Lino,“ vypravil ze sebe nakonec. „Většího krocana jsem snad v životě neviděl.“</p>
<p>„Tak co kdybys přestal jen stát a vejrat, idiote! Pojď mi s ním pomoct!“</p>
<p>Vzal krocana a zvedl ho na pult. Pták zaduněl jako špalek dřeva. Vyzařoval z něj neradostný chlad.</p>
<p>„Tam ne!“ vřískla netrpělivě a ukázala ke spíži. „Sem by se nevešel! Dej ho do mrazáku!“</p>
<p>„Promiň,“ zamumlal. Nikdy dřív mrazák neměli. V Sethově světě nikdy.</p>
<p>Odnesl krocana do spíže, kde pod bílými zářivkami stál jako studená bílá rakev dlouhý mrazák Amana. Uložil ho dovnitř ke kryogenicky chráněným mrtvolám dalších ptáků a zvířat a vrátil se do kuchyně. Lina už si z kredence vyndala pikslu se sušenkami s burákovým máslem a jednu za druhou je do sebe metodicky házela.</p>
<p>„Slavili jsme dneska na bingu Díkůvzdání,“ prohodila. „Museli jsme už tenhle tejden, protože otec Phillips jde příští tejden do nemocnice na operaci žlučníku. Vyhrála jsem prémii.“ Usmála se. Po zubech jí stékala hnědá směs čokolády a burákového másla.</p>
<p>„Lino,“ zeptal se, „mrzí tě někdy, že nemáme děti?“</p>
<p>Podívala se na něj, jako by se dočista zbláznil. „Co bych prokristapána dělala doma s harantem?“ Uklidila poloprázdnou krabici se sušenkami zpátky do kredence. „Jdu si lehnout. Jdeš taky, nebo půjdeš ještě chvíli vysedávat nad tím svým psacím strojem?“</p>
<p>„Asi tam ještě na chvíli zaskočím,“ odpověděl. Řekl to překvapivě klidně. „Ale ne na dlouho.“</p>
<p>„Funguje ten vynález?“</p>
<p>„Co –“ Pak ale pochopil a pocítil další záblesk viny. Věděla o textovém procesoru, pochopitelně, že o něm věděla. Sethovo vymazání nijak neovlivnilo Rogera ani život jeho rodiny. „Ehm. Ne. Ne, nic to nedělá.“</p>
<p>Spokojeně přikývla. „Ten tvůj synovec. Pořád hlavu v oblacích. Zrovna jako ty, Richarde. Kdybys nebyl takovej podělánek, skoro bych si říkala, jestli jsi ho zhruba tak před patnácti lety nestrkal někam, kam jsi neměl.“ Chraplavě, překvapivě hlasitě se zasmála – smích stárnoucí, sarkastické bordelmamá – a on jí v tu chvíli málem skočil po krku. Pak se ale i jeho vlastní rty stáhly do úsměvu – úsměvu tak tenkého a bílého a studeného jako ten mrazák Amana, který v tomhle novém světě nahradil Setha.</p>
<p>„Za chvíli jsem tady,“ řekl. „Jen si chci ještě udělat pár poznámek.“</p>
<p>„Nechceš místo toho radši napsat nějakou povídku na nobelovku, nebo něco takovýho?“ zeptala se bez zájmu. Podlahová prkna praštěla pod tou obří vahou kolébající se ke schodišti. „Pořád dlužíme optikovi za moje brejle na čtení a jsme pozadu se splátkama Betamaxu. Proč už sakra nevyděláš nějaký prachy?“</p>
<p>„No,“ pokrčil rameny Richard, „já ani nevím, Lino. Ale dneska večer mám pár opravdu zajímavých nápadů. Opravdu.“</p>
<p>Otočila se, podívala se na něj a bylo vidět, že má na jazyku něco hodně sarkastického – něco v tom smyslu, že ty jeho dobré nápady je zatím moc daleko nepřivedly, ale ona s ním stejně zůstala –, nakonec to však spolkla. Možná ji odradil ten jeho úsměv. Začala stoupat po schodech. Richard stál dole a naslouchal jejím hromovým krokům. Cítil, jak mu po čele stékají kapky potu. Bylo mu zároveň zle i božsky.</p>
<p>Otočil se a zamířil do pracovny.</p>
<p>Když zapnul textový procesor tentokrát, neozvalo se hučení ani řev; tentokrát to bylo takové kolísavé vytí. Z útrob za monitorem se téměř okamžitě začal linout pach pálícího se transformátoru, a sotva stiskem klávesy execute smazal z monitoru slova všechno nejlepší k narozeninám, strejdo Richarde! Jon, začalo se z procesoru kouřit.</p>
<p><emphasis>Už mi nezbývá moc času, </emphasis>pomyslel si. <emphasis>Ne</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> to není přesné. Nezbývá mi vůbec žádný čas. Jon to věděl a teď to vím i já.</emphasis></p>
<p>Měl na vybranou dvě možnosti: přivést klávesou insert zpátky Setha (byl si jistý, že by to šlo; byla by to stejná hračka jako s těmi španělskými dublony), nebo to celé dovést do konce.</p>
<p>Zápach houstnul, byl čím dál naléhavější. Na obrazovce jistě každou chvíli začne blikat nápis přetížení.</p>
<p>Napsal:</p>
<p>Moje žena je Adelina Mabel Warrenová-Hagstromová.</p>
<p>Zmáčkl klávesu delete. Pak napsal:</p>
<p>Žiju úplně sám.</p>
<p>A v horním rohu už začalo blikat slovo přetížení přetížení přetížení.</p>
<p><emphasis>Prosím. Prosím, nech mě to dokončit. Prosím, prosím, prosím</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Dým, který stoupal z ventilačních otvorů v krytu monitoru, byl teď hustší a tmavší. Podíval se na ječící procesor a zjistil, že dým už stoupá i odtud… a mezi tím dýmem zahlédl i červenou jiskřičku ohně.</p>
<p><emphasis>Magická koule, co se mnou bude, budu zdravý, bohatý, nebo moudrý? Nebo zůstanu žít sám a možná ze žalu spáchám sebevraždu? Zbývá mi dost času?</emphasis></p>
<p>Teď nemám odpověď. Zeptej se později.</p>
<p>Až na to, že žádné později nebude.</p>
<p>Stiskl klávesu insert a obrazovka potemněla, jen přetížení nadále blikalo, horečně, koktavě.</p>
<p>Napsal:</p>
<p>Pokud nepočítám svou ženu Belindu a svého syna Jonathana.</p>
<p><emphasis>Prosím. Prosím.</emphasis></p>
<p>Stiskl Execute.</p>
<p>Obrazovka zčernala. A zůstala černá celou věčnost, jen přetížení blikalo takovou rychlostí, že nebýt nevýrazného stínu, zdálo by se, že svítí na obrazovce natrvalo, jako když se počítač při provádění nějakého příkazu zacyklí. Uvnitř to praskalo a syčelo a Richard zasténal.</p>
<p>Pak se na obrazovce objevila zelená písmena, která se mysticky vznášela na černém pozadí:</p>
<p>Žiju úplně sám, pokud nepočítám svou ženu Belindu a svého syna Jonathana.</p>
<p>Dvakrát klepl na execute.</p>
<p><emphasis>Teď, </emphasis>pomyslel si. <emphasis>Teď napíšu: VŠECHNY TECHNICKÉ ZÁVADY NA TOMHLE TEXTOVÉM PROCESORU BYLY ODSTRANĚNY UŽ PŘEDTÍM, NEŽ MI HO SEM PAN N</emphasis><emphasis>O</emphasis><emphasis>RDH</emphasis><emphasis>O</emphasis><emphasis>FF PŘIVEZL. Nebo napíšu: MÁM NÁPADY PŘINEJMENŠÍM NA DVACET BESTSELLERŮ. Nebo napíšu: JÁ A MOJE RODINA BUDEME ŽÍT ŠŤASTNĚ AŽ DO SMRTI. Nebo napíšu</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Ale nenapsal nic. Prsty se pošetile třepotaly nad klávesnicí a on cítil – doslova <emphasis>cítil</emphasis> –, jak se mu ucpávají obvody v mozku jako ulice Manhattanu při té nejhorší dopravní zácpě v historii spalovacího motoru.</p>
<p>Obrazovka se najednou zaplnila slovem:</p>
<p>Přetížení Přetížení Přetížení Přetížení Přetížení Přetížení</p>
<p>Z nitra stroje se ozvalo další zapraskání a pak výbuch. Ze skříně na okamžik vyšlehl plamen. Richard se zaklonil a zaclonil si obličej pro případ, že by monitor explodoval. To se však nestalo. Pouze potemněl.</p>
<p>Seděl tam a díval se na černou obrazovku.</p>
<p>Nevím jistě. Zeptej se později.</p>
<p>„Tati?“</p>
<p>Srdce se mu rozbušilo tak, že mu málem vyskočilo z hrudníku. Otočil se.</p>
<p>Stál tam Jon, Jon Hagstrom, a v obličeji vypadal úplně stejně, a přece trochu jinak – byl to sice nepatrný rozdíl, ale zřetelný. Možná, pomyslel si Richard, za to může přenos otcovství z jednoho bratra na druhého. Nebo je to možná tím, že mu z očí, poněkud zvětšených tlustými čočkami brýlí (teď s drátěnými obroučkami, ne s těmi příšernými kostěnými, které chlapci ustavičně kupoval Roger, protože vyšly o patnáct dolarů levněji) zmizel ten ostražitý, opatrný pohled.</p>
<p>A možná to bylo ještě prostší: Jonovi zmizel z očí ten pohled věštící budoucí zkázu.</p>
<p>„Jone?“ vypravil ze sebe chraplavě a hlavou mu blesklo, jestli ve skutečnosti nechtěl ještě něco víc než jen tohle. Chtěl? Připadalo mu to absurdní, ale nejspíš chtěl. Člověk asi vždycky chce. „Jsi to ty, Jone, jsi, viď?“</p>
<p>„Kdo jiný by to měl být?“ kývl Jon k textovému procesoru. „Neublížila ti ta mrška, když se vydala do datového ráje, tati?“</p>
<p>Richard se usmál. „Ne. Jsem v pořádku.“</p>
<p>Jon přikývl. „Mrzí mě, že nefungovala. Ani nevím, co mě to popadlo, že jsem do ní nacpal všechno, co mi zrovna přišlo pod ruku.“ Zavrtěl hlavou. „Vážně nevím. Jako kdyby mě k tomu něco nutilo. Ty věci ze stavebnic.“</p>
<p>„No,“ prohlásil Roger, došel ke svému synovi a položil mu ruku kolem ramen, „příště se to třeba povede líp.“</p>
<p>„Třeba. Anebo bych mohl zkusit něco jiného.“</p>
<p>„To je taky možnost.“</p>
<p>„Máma vzkazuje, že jestli máš chuť, má pro tebe kakao.“</p>
<p>„Dám si,“ přikývl Richard a oba spolu vyšli z pracovny do domu, do něhož nikdy nezavítal žádný mražený krocan vyhraný jako prémie v bingu. „Hrnek kakaa mi zrovna teď bodne.“</p>
<p>„Zítra z té mašiny vykuchám všechno, co by ještě šlo na něco použít, a zbytek odnesu do sběru,“ prohodil Jon.</p>
<p>Richard přikývl. „Vymažeme ji ze svého života,“ prohlásil a oba se smíchem vešli do domu za vůní kakaa.</p><empty-line /><empty-line /><p>Muž, který nepodával pravici</p>
<p>Stevens připravil drinky a krátce po osmé hodině toho nevlídného zimního večera se s nimi většina z nás odebrala do knihovny. Nějakou dobu nikdo nic neříkal; bylo slyšet jen praskání ohně v krbu, neurčité cvakání kulečníkových koulí a vytí větru zvenku. Tady uvnitř, v čísle 249B na Východní Třicáté páté, bylo ale celkem teplo.</p>
<p>Vzpomínám se, že po mé pravici tehdy seděl David Adley a po levici Emlyn McCarron, který nám jednou vyprávěl hrůzostrašnou historku o jistém velice neobvyklém porodu. Za McCarronem seděl Johanssen s <emphasis>Wall Street Journalem </emphasis>složeným na klíně.</p>
<p>Stevens přinesl nějaký bílý balíček a bez nejmenšího zaváhání jej podal Georgi Gregsonovi. Stevens je i přes ten nepatrný brooklynský přízvuk naprosto dokonalý majordomus (nebo možná právě <emphasis>díky </emphasis>němu), ovšem za jeho největší klad pokládám to, že vždycky ví, komu balíček dát, pokud si o něj nikdo sám neřekne.</p>
<p>George balíček bez námitek přijal a chvíli jen tak seděl ve svém vysokém ušáku a hleděl do krbu, v kterém by se dal upéct i slušně velký býček. Všiml jsem si, že jeho oči na okamžik přeskočily k nápisu vytesanému do závěru klenby: podstatný je příběh, ne vypravěč.</p>
<p>Potom starými, rozechvělými prsty balíček otevřel a hodil jeho obsah do ohně. Plameny se na okamžik proměnily v duhu a ozval se dušený smích. Otočil jsem se a viděl jsem, že Stevens stojí vzadu ve stínu u dveří do foyeru. Ruce měl zkřížené na zádech. Tvář záměrně zcela bez výrazu.</p>
<p>Myslím, že když se tichem rozlehl ten skřípavý, skoro nevrlý hlas, všichni jsme sebou trochu trhli; přinejmenším já tedy určitě.</p>
<p>„Byl jsem kdysi svědkem vraždy, přímo v tomto pokoji,“ začal George Gregson, „přestože by žádný porotce nedokázal usvědčit vraha. Ale než bylo po všem, dotyčný se usvědčil sám – a dokonce byl sám sobě katem!“</p>
<p>Následovala krátká odmlka, aby si zapálil dýmku. Kolem vrásčité tváře se mu rozlil namodralý kouř a on vláčným, jakoby řečnickým pohybem člověka, kterého značně trápí bolest kloubů, uhasil zápalku. Odhodil ji do krbu, kde přistála na zuhelnatělých pozůstatcích obsahu balíčku. Pozoroval, jak plameny stravují dřevo. Pronikavé modré oči zadumaně vyhlížely zpod huňatých prošedivělých obočí. Měl velký nos zahnutý jako skobu, tenké a pevné rty, ramena nahrbená skoro až k zátylku.</p>
<p>„Nenapínej nás, Georgi!“ zavrčel Peter Andrews. „Spusť konečně!“</p>
<p>„Neboj se. Trpělivost.“ A všichni jsme museli počkat, než roztahá dýmku ke své naprosté spokojenosti. Když se v širokém kalíšku vytvořila postačující základna uhlíků, spojil George velké, poněkud roztřesené ruce na koleni a spustil:</p>
<p>„Tak dobrá. Je mi pětaosmdesát a k událostem, o nichž vám budu vyprávět, došlo v době, kdy mi bylo zhruba dvacet. Každopádně se psal rok devatenáct set devatenáct a já se právě vrátil z Velké války. Pět měsíců předtím mi na chřipku zemřela snoubenka. Bylo jí teprve devatenáct a já se obávám, že jsem se oddával pití a karbanu o dost víc, než bylo zdrávo. Čekala na mě dva roky, chápete, a během té doby jsem od ní pravidelně týden co týden dostával dopis. Snad pochopíte, proč jsem tolik propadl neřestem. Nevyznával jsem žádnou náboženskou víru, obecné principy a teorie křesťanství mi v zákopech připadaly spíš k smíchu, a neměl jsem ani rodinu, která by mne podporovala. A tak mohu po pravdě říct, že moji dobří přátelé, kteří mne provázeli v období nejtěžších zkoušek, mne zřídka opouštěli. Měl jsem jich třiapadesát (víc než většina lidí!): dvaapadesát hracích karet a láhev whisky Cutty Sark. Ubytoval jsem se přesně v tomtéž bytě na Brennan Street, kde žiju dodneška. Ovšem tehdy to tam bývalo mnohem levnější a taky tam na policích stávalo o poznání míň lahviček s léky, prášky a mastičkami. Většinu času jsem ale stejně trávil tady, v čísle dvě stě čtyřicet devět bé, protože tu takřka neustále šustily karty při pokeru.“</p>
<p>V té chvíli mu skočil do řeči David Adley, a ačkoli se usmíval, mám dojem, že to vůbec nemyslel jako vtip. „A byl tu už tehdy Stevens, Georgi?“</p>
<p>George se ohlédl na majordoma. „Byl jste to vy, Stevensi, nebo váš otec?“</p>
<p>Stevens si povolil nepatrný náznak úsměvu. „Vzhledem k tomu, že rok devatenáct set devatenáct jsme měli už před více než pětašedesáti lety, pane, je dosti pravděpodobné, že to byl můj dědeček.“</p>
<p>„Jak vidno, vaše místo se předává z generace na generaci,“ podotkl Adley.</p>
<p>„Už je to tak, pane,“ odpověděl Stevens zdvořile.</p>
<p>„Když o tom tak přemýšlím,“ ozval se George, „jste mu pozoruhodně podobný, tomu svému… dědečkovi, tak jste to říkal, Stevensi?“</p>
<p>„Ano, pane, tak jsem to říkal.“</p>
<p>„Kdybyste si oba stoupli vedle sebe, asi bych měl potíže vás od sebe rozeznat… ale na tom nejspíš nesejde, že?“</p>
<p>„Ne, pane.“</p>
<p>„Když jsem poznal Henryho Browera, byl jsem zrovna v herně – přímo za támhle těmi dveřmi – a poprvé a naposledy v životě jsem si vykládal pasiáns. Čekali jsme tady čtyři, jen sednout a pustit se do pokeru; jen jsme potřebovali pátého do party, abychom to mohli rozjet. Když mi Jason Davidson přišel říct, že George Oxley, náš běžný parťák do pětice, si zlomil nohu a leží v posteli se sádrou zavěšenou na takové té příšerné kladce, už to vypadalo, že pro ten večer ostrouháme. Pomalu jsem se začínal obávat, že až dlouho do noci budu muset zahánět myšlenky jen pasiánsem a otupujícím množstvím whisky, když se z druhé strany pokoje ozval poklidný a sympatický hlas: ‚Pokud jste, pánové, mluvili o pokeru, rád vezmu karty do ruky s vámi, nebudete-li mít nic proti.’</p>
<p>Až do té chvíle se schovával za výtiskem newyorského <emphasis>Worldu</emphasis>, takže když jsem se k němu otočil, viděl jsem ho vlastně poprvé. Byl to mladík s obličejem starce, jestli rozumíte, jak to myslím. Některé stopy, které jsem viděl v jeho tváři, jsem od smrti Rosalie začínal vidět i na té své. Některé – ale ne všechny. Přestože podle vlasů a rukou a držení těla při chůzi mu nemohlo být víc než osmadvacet, obličej měl poznamenaný zkušenostmi a oči, velice tmavé, byly smutnější než sám smutek; vypadaly skoro vystrašeně. Byl docela pohledný, měl malý, upravený knírek a špinavě blond vlasy. Na sobě pěkně střižený hnědý oblek a knoflíček pod krkem na košili rozepnutý. ‚Jmenuju se Henry Brower,’ představil se.</p>
<p>Davidson se k němu hned hnal, aby si s ním potřásl rukou; tvářil se tak dychtivě, že by mě nijak nepřekvapilo, kdyby mu ji sám zvedl z klína, jen aby s ní mohl zapumpovat. A v tu chvíli se stalo něco zvláštního: Brower upustil noviny a zvedl obě ruce z dosahu nad hlavu. Ve tváři měl čirou hrůzu.</p>
<p>Davidson se zmateně zarazil, ale vypadal spíš udiveně než vztekle. Taky mu tehdy táhlo teprve na třiadvacet – byli jsme všichni ještě hrozná omladina – a byl to tak trochu nevychovaný klacek.</p>
<p>‚Omlouvám se,’ pronesl Brower se smrtelně vážnou tváří, ‚ale nikdy nepodávám pravici!’</p>
<p>Davidson zamžikal. ‚Nikdy? To je mi hodně divný zvyk. Proč, proboha?’ No, jak jsem říkal, byl to tak trochu nevychovaný klacek. Brower to přijal, jak nejlépe mohl, se širokým (i když trochu nervózním) úsměvem.</p>
<p>,Právě jsem se vrátil z Bombaje,’ vysvětlil. ‚Je to prazvláštní, přecpané, špinavé město, plné nemocí a dýmějového moru. Supové se tam po tisících namyšleně procházejí přímo po městských hradbách. Kvůli jistým obchodním záležitostem jsem tam žil celé dva roky a nakazil jsem se od tamních obyvatel hrůzou z našeho západního potřásaní rukama. Vím, že je to hloupé a nezdvořilé, ale prostě se k tomu nedokážu přinutit. Proto, kdybyste byli tak laskaví a bez urážky mi to odpustili…’</p>
<p>,Pod jednou podmínkou,’ namítl s úsměvem Davidson.</p>
<p>,A ta zní?’</p>
<p>,Že si přisednete ke stolu a dáte si panáka Georgeovy whisky, než skočím pro Bakera, Frenche a Jacka Wildena.’</p>
<p>Brower se na něj usmál, přikývl a odložil noviny. Davidson mu neomaleně pokynul palcem a ukazováčkem spojenými do kroužku a odběhl pro ostatní. Já s Browerem jsme se usadili u stolku potaženého zelenou plstí, a když jsem mu nabídl drink, s díky odmítl a objednal si vlastní láhev. Usoudil jsem, že to má něco společného s tou jeho zvláštní nutkavou zvyklostí, a nijak jsem to nekomentoval. Znal jsem lidi, které hrůza z bacilů a nemocí dohnala často i dál než jeho… a možná pár takových znáte sami.“</p>
<p>Všichni souhlasně pokývali hlavou.</p>
<p>„‚Je tady dobře,’ prohodil Brower zamyšleně. ‚Od návratu z Indie jsem se veškeré společnosti vyhýbal. Ale člověku samota neprospívá. Myslím, že i pro ty nejsoběstačnější lidi musí být odtržení od zbytku lidstva tím nejhorším utrpením!’ Pronesl ta slova se zvláštním důrazem a já přikývl. Zažíval jsem tuhle osamělost v zákopech, hlavně v noci. A pak jsem ji poznal znovu, ještě pronikavěji, po smrti Rosalie. I přes tu svou neskrývanou výstřednost mi začínal být sympatický.</p>
<p>,Bombaj musí být úžasné město,’ prohodil jsem.</p>
<p>,Úžasné… a děsivé! Najdete tam věci, o jakých se naší filozofii ani nesnilo. Například je komické, jak reagují na automobily: děti od nich uskakují stranou a pak je celé bloky pronásledují. Letadla jim připadají hrozivá a nepochopitelná. My Američané samozřejmě na tyhle vynálezy pohlížíme s naprostým klidem – ba až samolibostí! –, ale věřte mi, že jsem reagoval úplně stejně jako oni, když jsem poprvé uviděl, jak jeden pouliční žebrák spolkl plnou hrst ocelových jehel a pak je, jednu po druhé, vytahoval z otevřených ran na konečcích svých prstů. A přece to domácím obyvatelům oné části světa připadá úplně normální.</p>
<p>Možná,’ pokračoval střízlivě, ‚se tyhle dvě kultury nikdy neměly míchat, měly si uchovávat každá svoje divy pro sebe. Kdyby Američan jako vy nebo já spolkl hrst takových jehel, skončilo by to pro něj pomalou, bolestivou smrtí. A co se automobilů týče…’ Odmlčel se a do tváře se mu vetřel neradostný, zachmuřený výraz.</p>
<p>Už jsem se chystal promluvit, když se objevil Stevens nejstarší s Browerovou láhví skotské a jemu v patách Davidson a ostatní.</p>
<p>Davidson začal představování slovy: ‚Už jsem jim řekl o té vaší zvláštnůstce, Henry, takže se ničeho nemusíte bát. Tohle je Darrel Baker, ten hrůzostrašně zarostlý chlapík za ním je Andrew French, a v neposlední řadě tu máme Jacka Wildena. George Gregsona už znáte.’</p>
<p>Brower se usmál a místo potřesení rukou na všechny po řadě kývl. Objevily se pokerové žetony, tři balíčky nových karet, vyměnily se peníze za hrací známky a hra mohla začít.</p>
<p>Hráli jsme přes šest hodin v kuse a já vyhrál něco přes dvě stě dolarů. Darrel Baker, kterému to nikdy nijak zvlášť nešlo, přišel asi o osm set (ne že by jeho peněženka takové polechtání ucítila; jeho otec vlastnil tři největší továrny na boty v Nové Anglii), a ostatní si zhruba rovnoměrně rozdělili Bakerovu ztrátu. Davidson celkově pár dolarů vydělal, Brower pár prodělal; ovšem Brower mohl počítat za úspěch i to, že se udržel kolem nuly, protože mu většinu večera chodily neuvěřitelně špatné karty. Uměl jak tradiční variantu s pěti kartami, tak i novější stud poker se sedmi a několikrát vyhrál jen díky tak chladnokrevnému blufování, že bych se do něj ani já nepustil.</p>
<p>A všiml jsem si jedné věci: přestože poměrně dost pil – když se French chystal rozdávat poslední kolo, už v sobě měl skoro celou láhev té skotské –, vůbec se mu nemotal jazyk, jeho hráčské schopnosti nijak neselhávaly a ani na okamžik nezapomněl na tu svou zvláštní fobii z cizího doteku. Když vyhrál bank, nikdy k němu nenatáhl ruku, pokud měl někdo hrací známky nebo drobné, nebo když někdo ‚skončil nalehko’ a měl ještě přispět žetony. Jednou si Davidson položil skleničku příliš blízko jeho lokte a Brower ucukl tak ostře, že si málem rozlil své vlastní pití. Baker se zatvářil překvapeně, ale Davidson to přešel bez poznámky.</p>
<p>Jack Wilden chvíli před tím podotkl, že ho ráno čeká neodkladná cesta do Albany a že příští kolo bude muset být jeho poslední. Rozdávat měl French a rozhodl, že budeme hrát stud se sedmi.</p>
<p>Dodneška si úplně jasně pamatuju, co mi v té poslední hře přišlo do ruky, i když by mi asi dalo pořádně zabrat, kdybych si měl vybavit, co jsem měl včera k obědu nebo s kým jsem ho jedl. Záhady stáří, řekli byste možná, ale myslím, pánové, že kdybyste tam ten večer seděli s námi, pamatovali byste si to dneska zrovna tak.</p>
<p>Dostal jsem dvě srdce lícem dolů, jedno lícem vzhůru. Už nevím, jak Wilden a French, ale mladý Davidson měl srdcové eso a Brower pikovou desítku. Davidson vsadil dva dolary – limit jsme měli pět – a dávaly se další karty. Já si vytáhl srdce do čtveřice, Brower pikového spodka k té desítce. Davidson dostal trojku, která mu ruku zřejmě moc vylepšit nemohla, ale i tak přihodil do banku tři dolary. ‚Poslední kolo!’ zvolal vesele. ‚Položte to, pánové! Jistá dáma by si se mnou zítra večer ráda vyrazila do města!’</p>
<p>Kdyby mi tehdy nějaká věštkyně řekla, jak často mě bude tahle poznámka v budoucnu pronásledovat, byl bych jí nejspíš nevěřil.</p>
<p>French rozdal třetí sadu karet obrácených lícem vzhůru. Mně můj flush nevyšel, ale Baker, věčný poraženec, dostal něco do páru – myslím, že krále. Browerovi přišla kárová dvojka, která mu zjevně nebyla k ničemu. Baker na ten svůj pár vsadil maximum a Davidson okamžitě o pět zvýšil. Všichni zůstali ve hře a dávala se poslední obrácená karta. Mně přišel srdcový král do flushe, Baker dostal třetí ke svému páru a Davidson druhé eso, z kterého se mu náramně rozzářily oči. K Browerovi zavítala křížová dáma a já za nic na světě nechápal, proč zůstává ve hře. Měl stejně mizerné karty jako od začátku večera.</p>
<p>Sázky začínaly poměrně strmě stoupat. Baker vsadil pět, Davidson o pět zvýšil, Brower dorovnal. Jack Wilden povídá: ‚Něco mi říká, že moje dvojička tady nebude stačit,’ a položil karty. Já dorovnal těch deset a přihodil dalších pět. Baker dorovnal a znovu zvýšil.</p>
<p>Ale nebudu vás nudit tím, jak jsme jeden po druhém postupně zvyšovali. Postačí, když řeknu, že každý směl zvýšit maximálně třikrát po pěti dolarech, a Baker, Davidson i já jsme toho všichni postupně využili. Brower všechny sázky jen dorovnával, přičemž si neustále dával pozor, až budou všechny ruce z dosahu banku, a teprve pak přihodil svoje vlastní peníze. A když nám French rozdal lícem dolů poslední kartu, byla tam už těch peněz pěkná hromada – přes dvě stě dolarů.</p>
<p>Následovala pauza, abychom se na ni všichni podívali, i když pro mě osobně například už nic neznamenala; já už jsem měl všechno potřebné v ruce a podle toho, co jsem viděl kolem na stole, jsem na tom nebyl zle. Baker přihodil pět, Davidson zvýšil a my čekali, co provede Brower. Byl v obličeji nepatrně zardělý alkoholem, měl odvázanou kravatu a rozepnutý už i druhý knoflíček košile, ale vypadal poměrně klidně. ‚Dorovnám… a o pět zvýším,’ řekl.</p>
<p>Trochu jsem zamžikal, protože jsem najisto počítal s tím, že to položí. Přesto mě karty, které jsem měl v ruce, nutily hrát na vítězství, a tak jsem o pět zvýšil. Neměli jsme stanovený žádný limit, kolikrát smí hráč přihodit po poslední kartě, a tak bank šplhal do závratných výšek. Já přestal zvyšovat jako první a jen jsem dorovnával, protože jsem si začínal být čím dál jistější, že někdo musí držet full house. Baker přestal po mně a jen ostražitě pomžikával chvíli na Davidsonova dvě esa, chvíli na tu Browerovu tajemnou všehochuť. Baker nebyl nijak excelentní karbaník, ale vycítil, že něco visí ve vzduchu.</p>
<p>Davidson s Browerem přihodili oba ještě aspoň desetkrát, možná i víckrát. My s Bakerem jsme se vezli s nimi, protože se nám nechtělo nechat padnout svou největší investici. Všem čtyřem už nám došly žetony a na kupě hracích známek už se vršila ohromná závěj zelených.</p>
<p>,Mno,’ pronesl Davidson, když Brower znovu přihodil, ‚já prostě jen dorovnám. Jestli celou dobu jen blufujete, Henry, jde vám to výborně. Ale dostal jsem vás a Jacka čeká zítra dlouhá cesta.’ S tím položil na hromadu pětidolarovou bankovku a řekl: ‚Dorovnávám.’</p>
<p>Nevím, jak ostatní, ale mně se tak nějak nejasně ulevilo, a nemělo to skoro nic společného s tou ohromnou sumou peněz, kterou jsem vložil do banku. Hra začínala dostávat vražedný rozměr, protože zatímco Baker a já jsme si i takovou prohru mohli dovolit, Jase Davidson nemohl. Byl momentálně bez práce a žil jen ze svěřeneckého fondu – nijak zvlášť velkého –, který mu zanechala jeho tetička. A Brower – jak by takovou prohru ustál on? Nezapomínejte, pánové, že v tu chvíli už na stole leželo přes tisíc dolarů.“</p>
<p>Tady se George odmlčel. Vyhasla mu dýmka.</p>
<p>„No tak, co se stalo?“ předklonil se Adley. „Nenapínej nás, Georgi. Všichni tu netrpělivě poposedáme na kraji židle. Buď nás z ní zvedni, nebo nás pohodlně usaď.“</p>
<p>„Trpělivost,“ opáčil nevzrušeně George. Vytáhl další sirku, rozškrtl ji o podrážku a zabafal z dýmky. Napjatě, mlčky jsme čekali. Venku hučel vítr a kvílel v okapech.</p>
<p>Když se dýmka znovu rozhořela a všechno bylo opět v nejlepším pořádku, George pokračoval:</p>
<p>„Jak všichni víte, pravidla pokeru říkají, že ten, jehož poslední přihození bylo dorovnáno, ukazuje karty jako první. Ale Baker byl tak netrpělivý, kdy už to napětí skončí, že vytáhl jednu ze svých tří obrácených karet a otočil ji, aby ostatní viděli jeho čtyři krále.</p>
<p>,Takže to jsem já,’ řekl. ‚Flush.’</p>
<p>,Mám tě,’ oznámil mu Davidson a ukázal dvě ze svých karet. Dvě esa do čtveřice. ‚Zatraceně dobrá hra.’ A začal si ten obří bank přitahovat k sobě.</p>
<p>,Moment!’ zarazil ho Brower. Nenatáhl se a nechytil Davidsona za ruku, jak by to udělala většina lidí, ale i jeho hlas stačil. Davidson se zarazil a spadla mu brada – skutečně <emphasis>spadla</emphasis>, jako kdyby mu najednou roztály svaly, které ji držely na místě. Brower otočil <emphasis>všechny tři </emphasis>své karty a ukázal straight flush, od osmy po dámu. ‚Myslím, že tohle ta esa přebije,’ pronesl zdvořile.</p>
<p>Davidson zčervenal, pak zbledl. ‚Jo,’ řekl zamyšleně, jako kdyby na to v tu chvíli teprve sám přicházel. ‚Jo, to přebije.’</p>
<p>Opravdu hodně by mě zajímalo, co Davidsona popíchlo k tomu, co udělal pak. Dobře věděl, jak příšerný má Brower odpor k lidskému doteku; všichni jsme to ten večer viděli přinejmenším na stovce různých příkladů. Možná natolik toužil Browerovi (i nám ostatním) ukázat, že se umí smířit s prohrou a vzít i tak těžkou porážku sportovně, že na to na okamžik zapomněl. Už jsem říkal, že to byl tak trochu nevychovaný klacek, a takové gesto by k němu dokonale sedělo. Jenže klacek dokáže vzít člověka taky pořádně přes hlavu. Nezabije – takovou silou by po vás nešel; ale nejeden z těch, co ho kdy provokovali, odešel s pořádnou boulí na čele. Ano, jak si tak Davidsona vybavuju, tak to byla přesně součást jeho povahy.</p>
<p>Jak říkám, opravdu by mě hodně zajímalo… ale myslím, že nakonec stejně záleží jen na výsledku.</p>
<p>Když Davidson odtáhl ruce od banku, Brower se předklonil, aby ho shrábl k sobě. V tom okamžiku se Davidson celý rozzářil bodrým kamarádstvím, popadl Browera za ruku a pevně ji stiskl. ‚Geniálně zahráno, Henry, vážně geniálně. Myslím, že jsem ještě nikdy –’</p>
<p>Brower ho uťal pištivým, holčičím výkřikem, který se v opuštěném tichu herny děsivě rozlehl, a uskočil. Stolek se zakymácel, málem se převrátil a do všech stran z něj padala kaskáda žetonů a bankovek.</p>
<p>Ten nečekaný zvrat v událostech nás přikoval na místě, nebyli jsme schopní se hnout. Brower odvrávoral od stolku a držel si ruku před obličejem jako nějaká pánská verze Lady Macbethové. Byl bledý jako stěna, tu čirou hrůzu v jeho tváři vám ani nedokážu popsat. I mnou samotným projel takový děs, jaký jsem nikdy předtím ani potom nepoznal, dokonce ani v okamžiku, kdy mi přinesli telegram o Rosaliině smrti.</p>
<p>Pak začal sténat. Byl to takový příšerný, dutý zvuk, jako by vycházel odněkud z hrobky. Vzpomínám si, jak mě napadlo: <emphasis>Páni, ten chlap nadobro zešílel; </emphasis>a pak úplně nesmyslně pronesl: ‚Startér… nechal jsem v autě zapnutý startér… Proboha, hrozně se omlouvám!’ A vyběhl po schodech k foyeru.</p>
<p>Já jsem se probral jako první. Vyskočil jsem ze židle a rozběhl se za ním. Bakera, Wildena a Davidsona jsem nechal sedět kolem toho ohromného banku, který Brower vyhrál. Vypadali jako zasmušilé incké sochy střežící kmenový poklad.</p>
<p>Hlavní dveře se ještě pohupovaly sem a tam, a když jsem vyběhl na ulici, okamžitě jsem Browera uviděl, stál na kraji chodníku a marně se rozhlížel po taxíku. Jakmile si mě všiml, tak zbědovaně se přikrčil, že se ve mně začala mísit lítost s údivem.</p>
<p>,Haló,’ zavolal jsem na něj, ‚počkejte! Mrzí mě, co vám Davidson provedl, ale určitě to tak nemyslel; jestli kvůli tomu i přesto musíte odejít, dobře, je to vaše věc. Ale nechal jste tam spoustu peněz a měl byste si je vzít.’</p>
<p>,Vůbec jsem sem neměl chodit,’ zasténal. ‚Ale tak zoufale jsem toužil po lidské společnosti, že… že…’ Bez rozmýšlení jsem k němu natáhl ruku – to nejpřirozenější gesto, když chce jeden člověk utěšit druhého –, ale Brower se ode mě odtáhl a vykřikl: ‚Nesahejte na mě! Copak to nestačilo? Ach bože, proč prostě radši nechcípnu?’</p>
<p>Vtom se mu horečnatě rozsvítily oči a já spatřil, že sleduje toulavého psa s vyhublými boky a prašivou, slepenou srstí, který se právě vlekl po druhé straně opuštěné ranní ulice. Jazyk mu plandal z huby a opatrně našlapoval jen na tři nohy. Pravděpodobně hledal nějakou popelnici, kterou by převrhl a zkusil v ní najít něco k snědku.</p>
<p>,To bych klidně mohl být já,’ pronesl zamyšleně Brower, spíš jen sám k sobě. ‚Všemi odstrkovaný, věčně sám a ven můžu jedině tehdy, kdy jsou všichni ostatní bezpečně zamčení doma. Pária!’</p>
<p>,Ale no tak,’ začal jsem ho uklidňovat, pravda, trochu strnule, protože mi ty řeči připadaly přece jen trochu teatrální. ‚Utrpěl jste nějaký nepěkný šok a zřejmě vám to kapku pocuchalo nervy, ale já za války viděl tisíc věcí, které –’</p>
<p>,Vy mi nevěříte, že ne?’ zeptal se. ‚Myslíte si, že mě jen chytá nějaká hysterie, viďte?’</p>
<p>,Příteli, já vážně nemám ponětí, co vás chytá nebo nechytá, ale najisto vím, že jestli tady budeme ještě chvíli postávat v té zimě, tak oba dva chytneme chřipku. Takže kdybyste se se mnou vrátil dovnitř – třeba jen do foyeru, pokud chcete –, a já požádám Stevense, aby –’</p>
<p>Měl v očích tak divoký pohled, že mi z toho bylo vážně nepříjemně. Jako by v nich nezůstala ani špetka zdravého rozumu. Připomínal mi válečné psychotiky, které na vozících odváželi z frontových linií: nesmyslně blekotající lidské skořápky s děsivýma, prázdnýma očima jako dírami do pekla.</p>
<p>,Chcete vidět, jak jeden vyvrženec reaguje na druhého?’ zeptal se mě, jako by vůbec neslyšel, co jsem mu právě navrhoval. ‚Tak se dívejte a uvidíte, čemu jsem se přiučil v dalekých přístavech!’</p>
<p>A náhle zvedl hlas a pánovitě zavolal: ‚Pse!’</p>
<p>Pes zvedl hlavu, zahleděl se na něj ostražitýma očima (jedno se mu lesklo zuřivostí; druhé mu stínil šedý zákal), pak náhle změnil směr a neochotně se začal belhat přes ulici k Browerovi.</p>
<p>Bylo na něm vidět, že se mu nechce. Kňučel a vrčel a tu svou prašivou oháňku táhl mezi nohama za sebou; ale stejně šel. Došel až k Browerovi, lehl si mu k nohám, kňoural, krčil se a celý se třásl. Vyzáblé boky se mu zvedaly a klesaly jako měchy a zdravé oko se hrozivě koulelo v důlku.</p>
<p>Brower se nechutně, zoufale zasmál – dodneška mě ten smích pronásleduje ve snech – a dřepl si k psovi. ‚Tak,’ řekl. ,Vidíte? Poznal ve mně bytost svého druhu… a ví, co pro něj mám!’ Natáhl se k psovi, a ten chraplavě, žalostně zavyl. Pak vycenil zuby.</p>
<p>,Nepřibližujte se k němu!’ okřikl jsem Browera. ‚Pokouše vás!’</p>
<p>Brower si mě nevšímal. Ve světle pouliční lampy vypadal jeho obličej sinale, strašidelně, a oči měl jako černé díry vypálené do pergamenu. ,Nesmysl,’ pronesl polohlasem. ‚Nesmysl. Jenom si s ním chci potřást rukou… jako si váš kamarád potřásl se mnou!’ A náhle popadl psa za packu a zatřásl s ní. Pes příšerně zavyl, ale vůbec se ho nepokusil rafnout.</p>
<p>Pak se Brower napřímil. Pohled se mu trochu projasnil a nebýt té nepřirozené bledosti, vypadal by už zase jako ten muž, který nám zvečera nabídl, že si s námi dá partičku.</p>
<p>,Už musím jít,’ řekl tiše. ‚Vyřiďte prosím svým přátelům, že se jim za své výstřední chování omlouvám. Snad budu mít příležitost… jim to někdy příště osobně vynahradit.’</p>
<p>,To my bychom se měli omluvit vám,’ namítl jsem. ‚A nezapomněl jste na ty peníze? Je to přes tisíc dolarů.’</p>
<p>,Pravda! Peníze!’ A rty se mu stáhly do jednoho z nejtrpčích úsměvů, jaké jsem kdy viděl.</p>
<p>,Pojďte alespoň do foyeru,’ navrhl jsem. ‚Když mi slíbíte, že tu počkáte, tak vám je přinesu. Souhlasíte?’</p>
<p>,Ano,’ přikývl. ‚Pokud si přejete, tak to udělám.’ Zamyšleně pohlédl na psa, který mu kňučel u nohou. ‚Možná se mnou rád zajde domů a aspoň jednou za ten mizerný život dostane pořádně nažrat.’ A znovu se tak trpce zasmál.</p>
<p>Nechal jsem ho tam, než si to stačí rozmyslet, a seběhl jsem dolů. Někdo – patrně Jack Wilden; vždycky myslel tak systematicky – mezitím vyměnil všechny hrací známky za bankovky a vyskládal peníze na úhledné hromádky na zelenou plst. Když jsem je sesbíral, nikdo z přítomných neřekl ani slovo. Baker s Jackem Wildenem tiše pokuřovali; Jason Davidson stál se svěšenou hlavou a prohlížel si boty. Byl zosobněný stud a utrpení. Cestou ke schodům jsem ho poplácal po rameni a on se na mě vděčně podíval.</p>
<p>Když jsem se vrátil na ulici, byla prázdná. Brower zmizel. Stál jsem tam se dvěma balíčky zelených v rukou, marně se rozhlížel oběma směry, ale nikde se nic nehýbalo. Jednou jsem zkusmo zavolal, pro případ, že by stál někde opodál ve stínu, ale nikdo mi neodpověděl. Pak jsem sklopil oči k ulici. Ležel tam ten toulavý pes, ale dny jeho šmejdění v odpadcích byly sečteny. Bylo po něm. Od mrtvoly pochodovaly zástupy blech a klíšťat. Zhnuseně jsem odstoupil, ale zároveň mnou projela taková zvláštní, snová hrůza. Měl jsem tušení, že to s Henrym Browerem ještě neskončilo. A taky neskončilo; přestože už jsem ho nikdy nespatřil.“</p>
<p>Oheň na krbovém roštu pohasl v pouhých pár blikavých plamenů a ze stínů se začala přikrádat zima, ale nikdo se nepohnul ani nepromluvil, všichni jen čekali, až si George znovu nacpe dýmku. Povzdechl si, hodil si nohu přes nohu, až staré klouby zapraštěly, a pokračoval.</p>
<p>„Ani nemusím podotýkat, že jsme se všemi, kdo se zúčastnili hry, byli zajedno: musíme Browera najít a dát mu jeho peníze. Dneska to někomu může připadat pošetilé, ale pro nás to byla otázka osobní cti a v tehdejší době se na tyhle věci mnohem víc dalo. Když Davidson odcházel, vypadal vážně mizerně; zkusil jsem ho odtáhnout stranou a promluvit si s ním, ale jen zavrtěl hlavou a odšoural se. Nechal jsem ho jít. Až se z toho vyspí, jistě všechno uvidí v novém světle a můžeme pak Browera hledat společně. Wilden se chystal na cestu z města a Bakera čekaly nějaké ‚společenské povinnosti’. Říkal jsem si, že Davidsonovi jen prospěje, když ztracenou sebeúctu získá zpět právě takhle.</p>
<p>Když jsem se ale druhý den ráno stavil u něj v bytě, nebyl ještě vzhůru. Mohl jsem ho vzbudit, ale byl to mladý kluk, a tak jsem rozhodl, že ho nechám prospat a zkusím zatím sám vyšťourat nějaká základní fakta.</p>
<p>Ze všeho nejdřív jsem se zastavil tady a promluvil si se Stevensovým –“ Se zdviženým obočím se obrátil ke Stevensovi.</p>
<p>„Dědečkem, pane,“ doplnil Stevens.</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>„Vůbec nemáte zač, pane.“</p>
<p>„Promluvil jsem si se Stevensovým dědečkem. Dokonce stál přímo na tom samém místě, kde teď stojí Stevens. Prozradil mi, že Browera do klubu přivedl Raymond Greer, se kterým jsem se trochu znal. Pracoval u městské obchodní komise a já ihned vyrazil do jeho kanceláře ve Flatiron Building. Byl v práci a bez otálení mě přijal.</p>
<p>Když jsem mu vylíčil, co se předchozího večera přihodilo, tvář mu zaplnila směs lítosti, smutku a strachu.</p>
<p>,Chudák starý Henry!’ zvolal. ‚Věděl jsem, že to tak jednou dopadne, ale nečekal jsem to tak brzy.’</p>
<p>,Co jak dopadne?’ zeptal jsem se.</p>
<p>,Že se takhle zhroutí,’ odpověděl Greer. ‚Může za to ten jeho rok v Bombaji. Všechny podrobnosti bude nejspíš vždycky znát jenom on, ale povím vám, co vím.’</p>
<p>Příběh, který mi Greer toho dne ve své kanceláři převyprávěl, mi pomohl lépe porozumět a také značně posílil můj soucit. Henry Brower se stal nešťastnou shodou okolností účastníkem skutečné tragédie. A stejně jako ke všem klasickým jevištním tragédiím, i k této tragédii došlo vinou jediné osudové chyby – v Browerově případě vinou jeho zapomnětlivosti.</p>
<p>Jakožto člen bombajské obchodní komise měl tehdy k dispozici vlastní automobil, což v tehdejší Indii bývala velká rarita. Greer mi vyprávěl, jak se Brower s bezmála dětskou radostí proháněl úzkými uličkami a po vedlejších městských silnicích, děsil velikánská hejna štěbetajících kuřat a ohromoval muže i ženy do té míry, že padali na kolena před svými pohanskými bohy. Jezdil všude možně, vábil k sobě pozornost obrovských davů otrhaných dětí, které věčně běhaly v jeho stopách, ale kdykoli jim nabídl, že je v tom úžasném stroji sveze, bázlivě odmítaly. Byl to Ford Model-A, jedno z prvních aut, které se nemuselo startovat klikou, ale pouhým stiskem tlačítka. To si prosím dobře zapamatujte.</p>
<p>Jednoho dne Brower s autem vyrazil až na druhý konec města, aby navštívil jednoho z tamních vysoce postavených průmyslníků a prodiskutoval s ním případnou zásilku jutových provazů. Fordka, která si to vrčela ulicemi a střílela z výfuku jako dělostřelecká baterie, vzbuzovala všude obvyklou pozornost – a pochopitelně za ní uháněly děti.</p>
<p>Brower měl s průmyslníkem povečeřet, což byla velice formální a slavnostní událost, a propracovali se teprve k druhému chodu, když na otevřenou terasu nad hemžící se ulicí dolehlo důvěrně známé prskání a kašlání startujícího vozu, doprovázené spoustou křiku a povyku.</p>
<p>Jeden z odvážnějších kluků – syn jakéhosi podivného světce – si vlezl do kabiny, neboť se domníval, že drak, který dřímá pod kovovou kapotou, se nemůže probudit, pokud za volantem nesedí bílý muž. Jenže Brower byl z nadcházejícího jednání tak nervózní, že nechal startér zapnutý a zapalování stažené.</p>
<p>Snadno si představíte, jak byl kluk před svými vrstevníky čím dál smělejší, jak upravoval zrcátko, kroutil volantem a pusou napodoboval troubení. A kdykoli udělal na draka pod kapotou dlouhý nos, úžas ve tvářích ostatních ještě o něco vzrostl.</p>
<p>Chodidlem se nejspíš opíral o spojku, patrně čistě kvůli rovnováze, když tu náhle zavadil o startér. Motor byl ještě horký; okamžitě naskočil. Kluk v náhlém zděšení pochopitelně zvedl nohu ze spojky a chystal se vyskočit. Kdyby bylo auto starší nebo v horším stavu, byl by motor znovu zhasl. Jenže Brower se o ně svědomitě staral, takže v tu chvíli trhaně, s burácením vyrazilo kupředu. Brower právě v tom okamžiku vyběhl z domu a všechno to viděl na vlastní oči.</p>
<p>Chlapcova osudová chyba byl nejspíš jen trapný přehmat. Jak se snažil vyškrábat ven, patrně loktem náhodou zavadil o plyn. Nebo za něj snad schválně zatáhl, když ho v panice napadlo, že právě takhle možná ukládá bílý muž draka ke spánku. Ať se to stalo tak, či onak… stalo se to. Automobil nabral sebevražednou rychlost a vyrazil přelidněnou, kypící ulicí, nadskakoval na balících a žocích, obchodníkovi se zvířaty rozdrtil klece z vrbového proutí, květináři rozbil vozík na kusy. Řítil se z kopce do zatáčky, přeskočil obrubník, narazil do kamenné zdi a vybuchl v kotouči plamenů.“</p>
<p>George si přesunul dýmku z jednoho kouta úst do druhého.</p>
<p>„To bylo všechno, co mi Greer mohl říct, protože všechno ostatní, co mu Brower prozradil, působilo jako naprostý blábol. Byla to jen jakási pomatená tiráda o tom, jaké je bláznovství mísit dvě tak odlišné kultury dohromady. Ještě před tím, než se Brower vrátil do Evropy, si ho prý našel otec toho mrtvého kluka a hodil po něm zabité kuře. To byla kletba. V té chvíli se na mě Greer usmál, jako že jsme oba světaznalí muži, zapálil si cigaretu a prohodil: ‚Když se stane něco takového, vždycky to skončí kletbou. Ti pohanští chudáci si za každou cenu musejí zachovat tvář. Je to to jediné, co mají.’</p>
<p>,A co to bylo za kletbu?’ zeptal jsem se.</p>
<p>.Myslel jsem, že už jste to uhodl sám,’ opáčil Greer. ‚Ten Ind Browerovi řekl, že každý, kdo obrátí čarodějnictví proti malým dětem, skončí jako pária, vyvrženec. A pak prý povídal, že každý živý tvor, kterého se Brower dotkne, zemře. Na věky věků, amen.’ Greer se zasmál.</p>
<p>,Brower tomu uvěřil?’</p>
<p>Podle Greera ano. ‚Nesmíte zapomínat, že ten člověk utrpěl děsivý šok. A podle toho, co jste mi vyprávěl o včerejšku, se jeho stav spíš zhoršuje, než že by pomíjel.’</p>
<p>‚Můžete mi dát jeho adresu?’</p>
<p>Greer se chvíli přehraboval ve složkách, až konečně našel nějaký seznam. ,Nemůžu vám zaručit, že ho tam najdete,’ řekl. ‚Nikdo ho z celkem pochopitelných důvodů nechce zaměstnat a myslím, že nemá moc peněz.’</p>
<p>Při těch slovech jsem pocítil bodnutí viny, ale nic jsem neřekl. Greer mi připadal trochu moc povýšený, trochu moc nadutý na to, abych se s ním dělil o těch pár informací, které jsem o Henrym Browerovi měl. Ale když jsem vstával, něco mě popíchlo ke slovům: ‚Včera večer jsem viděl, jak Brower potřásl prackou takovému prašivému toulavému čoklovi. A ten pak do čtvrt hodiny chcípl.’</p>
<p>,Vážně? To je zajímavé.’ Zvedl obočí, jako by moje poznámka neměla nic společného s tím, o čem jsme se do té chvíle bavili.</p>
<p>Vstal jsem a chystal se k odchodu, ale než jsem si stačil potřást s Greerem pravicí, otevřela dveře kanceláře jeho sekretářka. ‚Promiňte, ale vy jste pan Gregson?’</p>
<p>Přikývl jsem, že ano.</p>
<p>‚Právě volal nějaký pan Baker. Žádá vás, abyste okamžitě přijel do čísla dvacet tři na Devatenácté ulici.’</p>
<p>To mě pořádně vyplašilo, protože už jsem tam ten den jednou byl – byla to adresa Jasona Davidsona. Když jsem opouštěl Greerovu kancelář, už si se zapálenou dýmkou sedal zpátky k <emphasis>Wall Street Journalu</emphasis>. Od té doby jsem se s ním nesetkal a nijak zvlášť mě to nemrzí. Naplnila mne hrůza – zvláštní hrůza, která nikdy nevykrystalizuje ve skutečný strach z něčeho určitého, protože daná věc je natolik děsivá a nepředstavitelná, že se o ní vůbec nedá uvažovat.“</p>
<p>Tady jsem jeho vyprávění přerušil. „Prokrista, Georgi! Nechceš nám snad říct, že byl po smrti?“</p>
<p>„To tedy byl,“ přikývl George. „Dorazil jsem téměř současně s koronerem. Za příčinu smrti označil trombózu věnčitých tepen. Jasonovi mělo být za dvě neděle třiadvacet.</p>
<p>Následující dny jsem si v duchu snažil namlouvat, že to byla jen nechutná shoda náhod, na kterou bude lepší zapomenout. V noci jsem nemohl spát a nepomáhal mi ani můj věrný přítel pan Cutty Sark. Říkal jsem si, že nejlepší bude, když si bank z oné noci rozdělíme my tři zbylí mezi sebe a zapomeneme na to, že se nám kdy nějaký Henry Brower připletl do života. Ale nepřinutil jsem se k tomu. Nechal jsem tu sumu převést na bankovní šek a vypravil jsem se na adresu, kterou mi dal Greer, to znamená do Harlemu.</p>
<p>Nebydlel tam. Poštu si nechával přeposílat do East Side, do trošičku horší, ale pořád ještě celkem slušné čtvrti. Odsud odešel asi měsíc před naší partií pokeru a nová adresa byla v East Village, ve čtvrti zanedbaných činžáků.</p>
<p>Domovník, takový vychrtlík s ohromným černým mastifem u nohy, mi sdělil, že Brower se třetího dubna odstěhoval – den po naší partičce. Požádal jsem ho o adresu, kam si nechává přeposílat poštu, a on se halasně rozchrchlal, jak měl patrně ve zvyku místo smíchu.</p>
<p>,Jediná adresa, kerou tady po sobě nechávaj, je adresa do pekla, šéfe. Ale než se tam vydaj, vobčas se eště na chvíli zastavěj v Bowery.’</p>
<p>Bowery tehdy skutečně bývalo tím, za co jej dneska už mají jen cizinci: byl to domov bezdomovců, poslední stanice pro lidi bez tváře, kteří už se starají jen o další láhev levného vína nebo další dávku toho bílého prášku, co nosí dlouhé sny. Vypravil jsem se tam. Stávaly tam tehdy desítky laciných hotýlků, pár dobročinných misií, které přijímaly ožraly na noc, a stovky zapadlých uliček, kde si člověk mohl položit starou, zavšivenou matraci. Viděl jsem tam zástupy lidí, pouhé trosky, rozežrané alkoholem a drogami. Nikdo neznal ničí jméno ani ho k ničemu nepotřeboval. Když člověk klesne až na tuhle poslední úroveň, játra rozežraná dřevním lihem, z nosu jedinou otevřenou, hnisající ránu od neustálého šňupání kokainu s potaši, omrzliny na prstech, zuby shnilé na černé pahýly – pak už člověk jméno k ničemu nepotřebuje. Popisoval jsem ale Henryho Browera každému, koho jsem potkal. Bezvýsledně. Barmani vrtěli hlavou a krčili rameny. Ostatní se jen dívali do země a šli si dál po svém.</p>
<p>Nenašel jsem ho ani ten den, ani druhý, ani třetí. Minuly dva týdny a pak jsem narazil na chlápka, který tvrdil, že někdo takový spal před pár dny u Devarneyho.</p>
<p>Došel jsem tam; bylo to jen dva bloky od míst, kde jsem právě pátral. Recepční byl olezlý starý dědek s loupající se pleší a uslzenýma, lesklýma očima. Okno do ulice, plné mušinců, lákalo do pokojů za desetník na noc. Když jsem popisoval Browera, dědek celou dobu přikyvoval. Jakmile jsem domluvil, povídá:</p>
<p>,Znám ho, mladej pane. Dobře ho znám. Ale úplně jasně si nevzpomínám… možná kdybych před sebou viděl dolarovku, že by mně to osvěžilo paměť.’</p>
<p>Vytáhl jsem dolar a dědek ho čapnul jako mladík, artritida neartritida.</p>
<p>,Byl tady, mladej pane, ale už je pryč.’</p>
<p>,Víte, kam šel?’</p>
<p>,Úplně jasně si nevzpomínám,’ odpověděl recepční. ‚Možná by mně osvěžilo paměť, kdybych před sebou viděl dolarovku.’</p>
<p>Vytáhl jsem druhou bankovku, která zmizela stejně rychle jako ta první. V tom okamžiku dědkovi najednou začalo něco připadat náramně k smíchu, protože se mu z hrdla začal drát takový chraplavý, tuberkulózní kašel.</p>
<p>,Tak už jste se pobavil dost,’ řekl jsem mu, ‚a zaplaceno jste za to dostal taky slušně. Víte, kde ten člověk je?’</p>
<p>Dědek se znovu vesele rozřehtal. ‚Jo – přestěhoval se na krchov; pokoj tam má pronajatej na věčnost; a za spolubydlícího samotnýho Ďábla. Jak jste spokojenou s <emphasis>takovou </emphasis>odpovědí, mladej pane? Musel umřít někdy kolem včerejšího rána, protože když jsem ho v poledne našel, byl ještě pěkně teplej. Seděl tam vzpřímenej u vokna. Šel jsem za ním, že mi buď dá niklák na další noc, nebo mu ukážu dveře. A nakonec mu hrobař ukázal metr a půl hlubokou díru.’ To spustilo další výbuch nepříjemného senilního veselí.</p>
<p>,Nebylo na něm něco neobvyklého?’ zeptal jsem se a raději jsem po významu té otázky sám příliš nepátral. ‚Něco zvláštního?’</p>
<p>,Na něco si vzpomínám… Počkejte…’</p>
<p>Vytáhl jsem dolarovku, abych mu osvěžil paměť, tentokrát ovšem nevyvolala záchvat smíchu, přestože zmizela stejnou rychlostí jako ty dvě předchozí.</p>
<p>,Jo, bylo na tom něco trochu divnýho,’ pokýval hlavou dědek. ‚Už jsem volal pohřebáky k tolika případům, že byste to ani nespočítal. A co vy, ani já ne! Našel jsem tu lidi pověšený na klice vod dveří, jiný v posteli, další v lednu na požárním schodišti s flaškou mezi kolenama a zmrzlý domodra jak ten Atlantik. Jednoho chlapa jsem dokonce našel utopenýho v lavoru, i když to už je přes třicet let. Ale tenhle – seděl napřímenej v tom svým hnědým obleku, zrovna jak nějakej paďour z města, vlasy pěkně ulízaný. A držel si levou rukou pravý zápěstí, přesně tak. Povídám, už jsem viděl spoustu mrtvejch lidí, ale tohle byl jedinej, kterej si při umírání potřásal vlastní rukou.’</p>
<p>Odešel jsem a šel jsem pěšky až do doků a poslední slova toho dědka mi pořád dokola hrála v hlavě jako deska, která se zasekla na jedné drážce. <emphasis>Tohle byl jedinej, kterej si při umírá</emphasis><emphasis>ní</emphasis><emphasis> potřásal vlastní rukou</emphasis>.</p>
<p>Došel jsem na konec jednoho mola, na místo, kde špinavá šedivá voda cákala na solí obalené kůly. A pak jsem roztrhal ten bankovní šek na tisíc kousků a hodil je do vody.“</p>
<p>George Gregson ztuhl a odkašlal si. Z ohně v krbu už zůstaly jen nesmělé uhlíky a do opuštěné herny se plížila zima. Stoly a židle vypadaly jako nehmotné přízraky, jako nábytek ze snu, v němž se setkává minulost s přítomností. Poslední plameny rámovaly matným oranžovým světlem písmena vytesaná do závěru klenby: podstatný je příběh, ne vypravěč.</p>
<p>„Viděl jsem ho jen jednou, a i to mi úplně stačilo; nikdy jsem na něj nezapomněl. Ale dokázal mě vytáhnout z mého vlastního zármutku, protože žádný člověk, který se volně prochází mezi bližními svými, není nikdy úplně sám.</p>
<p>Přineste mi kabát, Stevensi, myslím, že pomalu vyrazím domů – obyčejně bývám touhle dobou už v posteli.“</p>
<p>A když Stevens kabát přinesl, George se usmál a ukázal na malou pihu těsně pod levým koutkem jeho úst. „Ta podoba je vážně pozoruhodná – váš dědeček měl pihu přesně na tom samém místě.“</p>
<p>Stevens se usmál, ale neodpověděl. George odešel a my ostatní jsme krátce nato následovali jeho příkladu.</p><empty-line /><empty-line /><p>Plážový svět</p>
<p>Z nebe spadla federální loď ASN/29 a ztroskotala. Po chvíli z její rozštípnuté lebky vyklouzli jako mozky dva muži. Kousek poodešli, pak se s přílbami v podpaží zastavili a pořádně se podívali, kde to skončili.</p>
<p>Byla to pláž, která nepotřebovala oceán – sama totiž byla oceánem, oceánem vytesaným z písku, černobílou momentkou oceánu s navěky zamrzlými hřebeny a sedly a dalšími hřebeny a dalšími sedly.</p>
<p>Duny.</p>
<p>Nízké, strmé, hladké, vlnité. Duny se zatočeným hřebenem, duny s rovným hřebenem, duny s nepravidelným hřebenem, které vypadaly jako duny na dalších dunách – dunové domino.</p>
<p>Duny. Ale žádný oceán.</p>
<p>Údolí, která tvořila sedla mezi těmito dunami, se kroutila ve spletitých černých bludištích. Když se člověk na ty pokroucené čáry díval dostatečně dlouho, začalo se mu zdát, že dávají dohromady slova – černá slova, která se vznášela nad bílými dunami.</p>
<p>„Do prdele,“ zaklel Shapiro.</p>
<p>„Tak se vohni,“ ozval se Rand.</p>
<p>Shapiro si chtěl odplivnout, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Rozmyslel si to při pohledu na všechen ten písek. Možná nebyla ta nejvhodnější chvíle plýtvat zbytečně tekutinami. ASN/29, napůl pohřbená v písku, už ani nevypadala jako umírající loď; vypadala jako dýně, která pukla a odhalila tu hnilobu uvnitř. Byla ohořelá. Všechny palivové nádrže na pravém boku explodovaly.</p>
<p>„Chudák Grimes,“ prohodil Shapiro.</p>
<p>„To jo.“ Randovy oči dosud bloudily po písečném moři, až k hraniční čáře obzoru a zase zpátky.</p>
<p>Grimes byl opravdu chudák. Byl totiž mrtvý. Grimes teď už nebyl nic než větší a menší kusy tkání ve skladišti na zádi. Když Shapiro prve nakoukl dovnitř, napadlo ho: <emphasis>Vypadá to, jako kdyby se Bůh rozhodl Grimese sežrat, ale zjistil, že mu nechutná, a tak ho zase vyzvracel. </emphasis>To už neunesl ani Shapirův vlastní žaludek. Tohle a pohled na Grimesovy zuby roztroušené na podlaze skladiště.</p>
<p>Teď Shapiro čekal, až Rand řekne něco inteligentního, ale Rand mlčel. Očima přejížděl po dunách, prohlížel hodinové pružiny hlubokých údolí mezi nimi.</p>
<p>„Hej!“ řekl nakonec Shapiro. „Co budeme dělat? Grimes je po smrti; teď velíš ty. Co budeme dělat?“</p>
<p>„Dělat?“ Randovy oči přejížděly sem a tam, sem a tam po nehybných dunách. S pogumovaným límcem ochranného skafandru do extrémních podmínek si pohrával suchý, rovnoměrný vítr. „Pokud nemáš míč na volejbal, tak netuším.“</p>
<p>„Co to plácáš?“</p>
<p>„A co jinýho se dá dělat na pláži?“ zeptal se Rand. „Než hrát volejbal?“</p>
<p>Shapiro zažil ve vesmíru mnohokrát strach, a když vypukl požár, téměř i paniku; teď, při pohledu na Randa, však zachytil ozvěnu hrůzy tak velké, že přesahovala jeho chápání.</p>
<p>„Je obrovská,“ pronesl zasněně Rand a Shapiro si na chvíli myslel, že mluví o té hrůze. „Vážně obrovitánská pláž. Může se táhnout donekonečna. Ujdeš stovky kilometrů se surfovacím prknem v podpaží a pořád budeš na tom samým místě, odkud jsi vyšel, za sebou jen šest nebo sedm stop v písku. A když se na pět minut zastavíš, tak zmizí i těch posledních šest nebo sedm stop.“</p>
<p>„Stačil jsi provést topografickej compscan, když jsme se sem řítili?“ Usoudil, že Rand je v šoku. Rand je v šoku, ale nezešílel. Když bude třeba, dá mu prášek. A pokud bude dál mlít, jako by měl o kolečko míň, může mu dát injekci. „Prohlídnul sis pořádně –“</p>
<p>Rand se na něj krátce podíval. „Co?“</p>
<p><emphasis>Ty oázy zeleně. </emphasis>To se chystal říct. Znělo to jako citát ze Žalmů a on to ze sebe nedokázal vypravit. Vítr mu stříbrně zazvonil v ústech.</p>
<p>„Co?“ zeptal se znovu Rand.</p>
<p>„Compscan! <emphasis>Compscan!</emphasis>“ zařval Shapiro. „Copak jsi nikdy neslyšel o compscanu, ty vymaštěnče? Jak tahle planeta vypadá? Kde ta pitomá pláž končí a začíná oceán? Kde jsou jezera? Kde je nejbližší pás zeleně? Kde je tomuhle písku konec?“</p>
<p>„Konec? Jo tak. Už chápu. On nemá konec. Žádný pásy zeleně, žádný polární čepičky. Žádný oceány. Tahle pláž sama hledá nějakej oceán, kamaráde. Jen duny, duny a duny, který nikdy nekončej.“</p>
<p>„Ale kde vezmeme vodu?“</p>
<p>„Asi nikde.“</p>
<p>„Ale loď… je úplně rozsekaná. Nedá se opravit!“</p>
<p>„Nepovídej, Sherlocku.“</p>
<p>Shapiro zmlkl. Mohl buď zmlknout, nebo začít hysterčit. A měl pocit – byl si tím bezmála jistý –, že i kdyby začal hysterčit, Rand by jen dál koukal na ty duny a čekal, než to Shapiro nějak vyřeší – nebo než to nevyřeší.</p>
<p>Jak se říká pláži, která nikde nekončí? Pochopitelně, říká se jí poušť! Největší posraná poušť ve vesmíru, je to tak?</p>
<p>V duchu zaslechl Randovu odpověď: <emphasis>Nepovídej, Sherlocku.</emphasis></p>
<p>Shapiro stál ještě nějakou dobu vedle Randa a čekal, až se ten chlap probere, až začne <emphasis>něco </emphasis>dělat. Pak mu došla trpělivost. Začal klopýtavě klouzat po svahu duny, na kterou vylezli, aby se rozhlédli kolem. Cítil, jak mu písek stahuje boty. V duchu si představil, jak písek říká: <emphasis>Chci tě stáhnout celýho, Bille. </emphasis>Znělo to jako suchý, vyprahlý hlas nějaké stařeny, která sice byla stará, ale pořád měla pekelnou sílu. <emphasis>Chci tě stáhnout sem k sobě</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a pořádně</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> tě</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> obejmout</emphasis>.</p>
<p>To mu připomnělo mládí, kdy se na pláži na střídačku zahrabávali po krk do písku. Tehdy to byla legrace – teď ho to děsilo. Tak ten hlas vypnul – teď není čas na vzpomínky, proboha – a pokračoval krátkými, ostrými kroky pískem, vykopával ho do vzduchu, podvědomě se snažil narušit dokonalou symetrii svahu a povrchu duny.</p>
<p>„Kam jdeš?“ Randovi poprvé z hlasu zazněl zájem a obavy.</p>
<p>„Pro maják,“ odpověděl Shapiro. „Jdu ho zapnout. Byli jsme na zmapovaný obchodní trase. Někdo zachytí signál a zaměří nás. Je to jen otázka času. Vím, že naše šance stojej za starou bačkoru, ale třeba někdo přiletí dřív, než –“</p>
<p>„Maják je rozsekanej na kusy,“ skočil mu do řeči Rand. „Schytal to, když jsme havarovali.“</p>
<p>„Třeba půjde spravit,“ zavolal Shapiro přes rameno. Když shrbeně procházel průlezem, cítil se i přes ten smrad – spálené vedení a hořký zápach freonu – o něco líp. Usoudil, že se cítí líp, protože myslí na maják. Maják znamenal naději, i když mizernou. Ve skutečnosti mu ale náladu nezvedly myšlenky na maják; pokud Rand říkal, že je rozsekaný na kusy, tak byl s největší pravděpodobností opravdu rozsekaný na kusy. Už se ale nemusel dívat na duny – už se nemusel dívat na tu obrovskou, nekonečnou pláž.</p>
<p><emphasis>Tohle </emphasis>mu zvedlo náladu.</p>
<p>Když znovu vyšplhal na hřeben první duny – funěl námahou a spánky mu tepaly tím suchým vedrem –, Rand tam pořád ještě byl, pořád ještě zíral a zíral a zíral. Uplynula hodina. Slunce stálo přímo nad nimi. Rand měl obličej zmáčený potem. Perličky potu se mu usadily v obočí. Kapičky stékaly po tvářích jako slzy. Další kapičky stékaly po šlachách na krku a zatékaly do skafandru jako kapky bezbarvého oleje, které tečou do útrob celkem povedeného androida.</p>
<p><emphasis>Řekl jsem mu, že je vymastě</emphasis><emphasis>nec</emphasis>, pomyslel si Shapiro a nepatrně se otřásl. A <emphasis>taky tak vypadá – žádnej android, ale vymaštěná palice, která si před chvílí šlehla pořádnou dávku přímo do krku</emphasis>.</p>
<p>A krom toho kecal.</p>
<p>„Rande?“</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>„Maják není roztřískanej.“ Randovi se nepatrně zachvěla víčka. Pak se do očí vrátil tentýž prázdný pohled upřený na hory písku. V první chvíli připadaly Shapirovi zmrzlé na místě, ale dalo se předpokládat, že se pohybují. Vítr ani na chvíli nepolevoval. Musejí se pohybovat. V průběhu desetiletí a staletí… přímo <emphasis>kráčejí. </emphasis>Neříká se náhodou právě takhle dunám na pláži? Kráčející duny? Měl pocit, že si to pamatuje z dětství. Nebo ze školy. Nebo prostě odněkud, co na tom sakra záleží?</p>
<p>Všiml si, jak po svahu jedné z nich proudí nepatrný písečný potůček. Jako by slyšela</p>
<p><emphasis>(slyšela moje myšlenky)</emphasis></p>
<p>Čerstvý pot na zátylku. No dobře, trochu ho začínala přemáhat nervozita. Kdo by se jí taky ubránil? Dostali se do krizové situace, hodně krizové. A Rand jako by to vůbec nevnímal… nebo ho to nezajímalo.</p>
<p>„Byl v něm písek a byl prasklej modulátor, ale těch měl Grimes v těch bednách s tím svým harampádím aspoň šedesát.“</p>
<p><emphasis>Slyší mě vůbec?</emphasis></p>
<p>„Nechápu, jak se do něj ten písek dostal – byl přesně tam jako vždycky, v úložným prostoru za postelí, takže ho od venkovního prostředí dělily tři přechodový komory, ale –“</p>
<p>„Písek se snadno šíří. Dostane se všude. Copak si nevzpomínáš, jak jsi jako kluk chodil na pláž, Bille? A jak ti máma vždycky vyhubovala, když ses vrátil domů, protože byl pak písek úplně všude? Písek na gauči, písek na stole v kuchyni, písek v tvojí posteli? Písek je hrozně…“ Mávl nejasně rukou a pak se mu rty znovu stáhly do toho zasněného, znepokojivého úsměvu, „…všudypřítomnej.“</p>
<p>„ – ale nijak ho to nepoškodilo,“ pokračoval Shapiro. „Záložní zdroj energie běží, takže jsem maják zapojil. Nasadil jsem si na chvíli sluchátka a požádal o výstup ekvivalentní signálu ve vzdálenosti padesáti parseků. Má to říz jak motorová pila. Je to lepší, než jsem doufal.“</p>
<p>„Nikdo nepřiletí. Ani Beach Boys. Beach Boys už jsou všichni přes osm tisíc let po smrti. Vítej v Surf City, Bille. V Surf City bez příboje.“</p>
<p>Shapiro se zahleděl do dáli na duny. Napadlo ho, jak dlouho už tady ten písek může být. Bilion let? Trilion? Byl tu někdy život? Třeba i inteligentní? Řeky? Zeleň? Oceány, které by z toho udělaly skutečnou pláž namísto pouště?</p>
<p>Shapiro stál vedle Randa a přemýšlel o tom. Nepolevující vítr mu čechral vlasy. A zničehonic si byl jistý, že tady jednou všechny ty věci skutečně byly, a dokázal si představit, jak to s nimi dopadlo.</p>
<p>Pomalý ústup měst, jejichž vodní kanály a venkovní prostory zanášela nejprve zrnka, pak poprašek, pak závěje a nakonec dusivé masy plíživého písku.</p>
<p>Viděl před očima ty lesklé hnědé delty bahnitých naplavenin, uprostřed hladké jako tulení kůže, ale čím dál od ústí řek matnější a matnější – dál a dál, až se setkávaly jedna s druhou. Viděl, jak se bahno hladké jako tulení kůže mění v bažinu prorostlou rákosím, pak v šedivé, zrnité usazeniny a nakonec v pohyblivý bílý písek.</p>
<p>Viděl, jak se hory zmenšují jako ořezávané tužky, jak sníh taje teplem termálních vzdušných proudů, které s sebou přinesl stoupající písek; viděl posledních pár skalních útesů, jak ukazují k nebi jako konečky prstů zaživa pohřbeného člověka; viděl, jak i je zakrývají tupé, nemyslící duny, a jsou okamžitě zapomenuty.</p>
<p>Jak je to nazval Rand?</p>
<p>Všudypřítomné.</p>
<p><emphasis>Jestli jsi měl právě vidění, Billy, tak bylo zatraceně děsivé.</emphasis></p>
<p>Ale kdepak, nebylo. Nebylo děsivé; bylo mírumilovné. Bylo poklidné jako šlofík po nedělním obědě. Co může být poklidnějšího než pláž?</p>
<p>Vytřásl ty myšlenky z hlavy. Pomohlo mu, když se obrátil zpátky k lodi.</p>
<p>„Žádná kavalerie pro nás nepojede,“ ozval se Rand. „Pokryje nás písek a po nějaké době budeme my sami pískem a písek bude námi. Surf City bez příboje – dovedeš se naladit na tuhle vlnu, Bille?“</p>
<p>A Shapiro se otřásl hrůzou, protože se na ni naladit dovedl. Když člověk viděl všechny ty duny, nebylo to ani nijak zvlášť těžké.</p>
<p>„Pitomá vymaštěná palice,“ procedil mezi zuby. Vrátil se do lodi.</p>
<p>A schoval se před pláží.</p>
<p>Konečně přišel západ slunce. Chvíle, kdy má člověk na pláži – na <emphasis>skutečné </emphasis>pláži – odložit míč na volejbal, obléknout si tričko a dojít si pro párek s pivem. Ještě ne ta pravá chvíle na muchlování, ale skoro. Chvíle, kdy se člověk na muchlování <emphasis>těší</emphasis>.</p>
<p>ASN/29 žádné párky ani pivo nevezla.</p>
<p>Shapiro strávil odpoledne tím, že pečlivě přeléval do lahví veškerou vodu, která na lodi byla. Ty trošky, které vytekly z popraskaných cév lodního zásobovacího systému a udělaly loužičky na podlaze, vysál přenosným vysavačem. Dostal i tu trošku, která zůstala na dně vodní nádrže rozbité hydrauliky. Nepřehlédl ani váleček v útrobách systému na čištění vzduchu, který obměňoval vzduch ve skladištích.</p>
<p>Nakonec vešel do Grimesovy kajuty.</p>
<p>Grimes tu měl kulaté akvárium, zkonstruované speciálně pro stav beztíže, a choval v něm rybičky. Akvárium bylo z průhledného polymerického plastu odolného proti nárazu a ztroskotání lodi bez problémů přežilo. Rybičky – stejně jako jejich majitel – odolné proti nárazu nebyly. Plavaly v tmavě oranžovém chumlu v horní části akvária, které se zakutálelo pod Grimesovu postel a leželo tu vedle trojích hodně špinavých spodků a půl tuctu holografických kostek s pornem.</p>
<p>Na chvíli podržel kulaté akvárium před sebou a upřeně se do něj zahleděl. „Bože, ubohý Yorick. Já jsem ho znal, Horacio,“ pronesl zničehonic a pronikavě, šíleně se rozchechtal. Potom vzal síťku, kterou měl Grimes položenou ve skříňce, a ponořil ji do akvária. Vylovil rybičky a zamyslel se, co s nimi provést. Po chvíli je donesl ke Grimesově posteli a zvedl polštář.</p>
<p>Byl pod ním písek.</p>
<p>I tak tam rybičky vyklepal a opatrně přelil vodu do kanystru. Potřebovala vyčistit, ale říkal si, že i kdyby čistička nefungovala, za pár dní se jistě rád napije i vody, ve které možná bude plavat pár šupin a maličkých rybích hovínek.</p>
<p>Vyčistil vodu, rozdělil ji a s Randovým dílem vyšplhal zpátky nahoru na dunu. Rand byl pořád na tomtéž místě, jako by se za celou tu dobu vůbec nepohnul.</p>
<p>„Rande. Přinesl jsem ti tvůj podíl vody.“ Rozepnul přední kapsu na Randově skafandru a zastrčil mu tam plochou plastovou láhev. Když chtěl kapsu nehtem palce znovu zapnout, Rand jeho ruku odstrčil. Vytáhl láhev. Vpředu bylo napsáno zásobní láhev lodí třídy asn #23196755 sterilní, dokud není porušena pečeť. Pečeť samozřejmě porušená byla; Shapiro musel láhev nějak naplnit.</p>
<p>„Vyčistil jsem –“</p>
<p>Rand rozevřel dlaň. Láhev s tichým plesknutím dopadla do písku. „Já to nechci.“</p>
<p>„Nechceš… Rande, co to s tebou je? Nech toho, laskavě.“</p>
<p>Rand neodpověděl.</p>
<p>Shapiro se sehnul pro zásobní láhev #23196755. Smetl zrníčka písku, která ulpěla na bocích, jako by to byly obří, nateklé bacily.</p>
<p>„Co to s tebou je?“ zopakoval. „Šok? Myslíš, že je to šok? Protože v tom případě ti můžu dát prášek… nebo injekci. Ale musím říct, že mi s tím začínáš lézt na nervy. Jenom tady stojíš a čumíš na nejbližších čtyřicet kilometrů nicoty! Je to písek! Jenom <emphasis>písek</emphasis>!“</p>
<p>„Je to pláž,“ odpověděl Rand zasněně. „Chceš si postavit hrad z písku?“</p>
<p>„Fajn,“ prohlásil Shapiro. „Jdu pro injekci a ampuli žlutěnky. Když ze sebe chceš dělat vymaštěnce, tak se k tobě podle toho budu chovat.“</p>
<p>„Jestli mi budeš chtít něco píchnout, tak ti radím, aby ses ke mně plížil hodně potichu,“ prohodil nevzrušeně Rand. „Protože jinak ti zlámu ruku.“</p>
<p>Což by klidně nepochybně svedl. Astrogátor Shapiro vážil pětašedesát kilo a měřil něco přes sto šedesát centimetrů. V tělesných soubojích příliš nevynikal. Zamručel nějakou nadávku a s Randovou láhví se obrátil zpátky k lodi.</p>
<p>„Myslím, že je živá,“ prohlásil Rand. „Vlastně jsem si tím poměrně jistej.“</p>
<p>Shapiro se podíval na něj a pak na duny. Západ slunce obalil jejich hladké, splývavé čepičky zlatavým filigránem, filigránem, který v údolích pozvolna přecházel až do té nejebenovější černé. Od zlaté k černé. Od černé k zlaté. Od zlaté k černé a od černé k zlaté a od zlaté k –</p>
<p>Shapiro zamžikal a protřel si oči.</p>
<p>„Už několikrát jsem cítil, jak se mi tahle duna hýbe po nohama,“ řekl Shapirovi Rand. „Pohybuje se s ohromnou elegancí. Jako příliv. Cítím ve vzduchu její vůni, a voní jako sůl.“</p>
<p>„Jsi cvok,“ prohlásil Shapiro. Přepadla ho taková hrůza, až měl pocit, že mu skelnatí mozek.</p>
<p>Rand neodpověděl. Očima přejížděl po dunách, které ve světle zapadajícího slunce přecházely od zlaté k černé a k zlaté a k černé.</p>
<p>Shapiro se vrátil do lodi.</p>
<p>Rand zůstal na duně celou noc a celý následující den.</p>
<p>Shapiro občas vykoukl ven a viděl ho tam. Rand si svlékl skafandr a nechal ho skoro celý zapadat pískem. Už koukal jen jeden rukáv, opuštěný, s pokornou prosbou o slitování. Písek nad ním a pod ním připomínal Shapirovi rty, které s bezzubou nenasytností ožužlávají lahodné sousto. Shapira sžírala nepochopitelná touha vysprintovat po úbočí duny a ten Randův skafandr zachránit.</p>
<p>Neudělal to.</p>
<p>Seděl v kajutě a čekal na záchrannou loď. Pach freonu zmizel. Nahradil ho ještě nelibější pach rozkládajícího se Grimese.</p>
<p>Záchranná loď nepřiletěla ani ten den, ani tu noc, ani třetí den.</p>
<p>V Shapirově kajutě se bůhvíodkud objevil písek, přestože přechodová komora by měla být hermeticky uzavřená. Vysál maličké loužičky písku přenosným vysavačem stejně, jako prvního dne vysál ty loužičky vody.</p>
<p>Celou dobu měl hroznou žízeň. Láhev už byla skoro prázdná.</p>
<p>Měl pocit, že ve vzduchu začíná cítit sůl; ve spaní slyšel křik racků.</p>
<p>A slyšel písek.</p>
<p>Vytrvalý vítr posouval první dunu blíž a blíž k lodi. Jeho kajuta byla zatím v pohodě – díky vysavači –, ale zbytek lodi už začínal ovládat písek. Miniaturní duny se protáhly rozbitými zámky a zabraly ASN/29 pro sebe. Úponky a membrány písku pronikaly ventilačními šachtami. V jedné z vybuchlých nádrží se vytvořila závěj.</p>
<p>Shapiro pohubl v obličeji a tvář mu porostlo řídké strniště.</p>
<p>Před soumrakem třetího dne vylezl na dunu, aby zkontroloval Randa. Uvažoval, že s sebou vezme injekční stříkačku, ale pak to zavrhl. Zdaleka nešlo jen o pouhý šok; to už teď věděl. Rand se pomátl. Bude pro něj samotného lepší, když zemře rychle. A zdálo se, že přesně tak tomu skutečně bude.</p>
<p>Shapiro byl pohublý; Rand byl vyschlý na kost. Byl z něj vyzáblý kostlivec. Nohy, dříve silné a obalené železnými svaly, byly teď povadlé a zplihlé. Kůže na nich visela jako příliš velké ponožky, které pořád slézají z chodidel. Měl na sobě jen červené nylonové trenky, které absurdně připomínaly přiléhavé plavky. Na obličeji mu rovněž začalo rašit řídké chmýří, na propadlých tvářích a na bradě. Vousy měly barvu plážového písku. Vlasy, dříve mdle hnědé, se na slunci odbarvily skoro na blond. Padaly mu do čela. Naplno už žily jen jasně modré oči, které vykukovaly zpod ofiny. Vytrvale přejížděly po pláži</p>
<p><emphasis>(po dunách po žádný pláži po DUNÁCH)</emphasis></p>
<p>Vtom si Shapiro všiml něčeho zlého. Něčeho opravdu hodně zlého. Viděl, že Randův obličej se mění v písečnou dunu. Vousy a vlasy pod sebou dusily kůži.</p>
<p>„Umřeš,“ řekl Shapiro. „Jestli nesejdeš dolů do lodi a nenapiješ se, tak umřeš.“</p>
<p>Rand nic neříkal.</p>
<p>„To <emphasis>chceš</emphasis>?“</p>
<p>Nic. Jen prázdné šustění větru, ale víc nic. Shapiro si povšiml, že se záhyby na Randovu krku plní pískem.</p>
<p>„Jediná věc, kterou <emphasis>chci</emphasis>,“ odpověděl Rand slabým, vzdáleným hlasem, který šuměl jako vítr, „jsou moje kazety Beach Boys. Mám je v kajutě.“</p>
<p>„Polib mi prdel!“ rozkřikl se vztekle Shapiro. „Ale víš, v co doufám? Doufám, že nějaká loď přiletí dřív, než umřeš. Chci vidět, jak budeš ječet a řvát, až tě budou z tý tvý pitomý milovaný pláže tahat. Chci vidět, co se stane pak!“</p>
<p>„Tebe pláž taky dostane,“ odpověděl Rand. Hlas měl prázdný a chraplavý, jako vítr v puklé dýni – dýni, která po poslední říjnové sklizni zůstala ležet na poli. „Poslouchej, Bille. Nalaď se na tu <emphasis>vlnu</emphasis>.“</p>
<p>Rand naklonil hlavu. V pootevřených ústech mu byl vidět jazyk. Byl svraštělý jako suchá mořská houba.</p>
<p>Shapiro něco zaslechl.</p>
<p>Zaslechl duny. Zpívaly písničky o nedělním odpoledni na pláži – o bezesném šlofíku na písku. Dlouhém šlofíku. Nekonečný klid. Křik racků. Pohybující se, nemyslící zrnka. Kráčející duny. Slyšel je… a táhly ho k sobě. Duny ho táhly k sobě.</p>
<p>„Slyšíš to,“ pronesl Rand.</p>
<p>Shapiro si strčil dva prsty do nosních dírek a zaryl je tak hluboko, až se mu spustila krev. Pak mohl zavřít oči; pomalu a neohrabaně sbíral myšlenky. Srdce mu tlouklo jako o závod.</p>
<p><emphasis>Byl jsem skoro jako Rand! Kristepane! </emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>skoro mě to dostalo!</emphasis></p>
<p>Znovu otevřel oči a uviděl, že se Rand proměnil v ulitu na dlouhé opuštěné pláži, která se táhla vstříc všem záhadám nemrtvého moře. Zíral před sebe na duny, duny a duny.</p>
<p><emphasis>Už dost</emphasis>, zasténal Shapiro v duchu.</p>
<p><emphasis>Ale počkej, zkus se naladit na tuhle vlnu</emphasis>, zašeptaly duny v odpověď.</p>
<p>A Shapiro proti své vůli poslouchal.</p>
<p>Pak jeho vůle přestala existovat.</p>
<p><emphasis>Když se posadím, uslyším </emphasis><emphasis>líp</emphasis>, pomyslel si Shapiro.</p>
<p>Posadil se k Randovým nohám, položil si paty na stehna jako indián kmene Yaqui a poslouchal.</p>
<p>Slyšel Beach Boys a Beach Boys zpívali „fun, fun, fun“. Slyšel, jak zpívají o tom, že všechny holky na pláži jsou na dosah. Slyšel –</p>
<p>– prázdné vzdychání větru, ne v uších, ale v tom kaňonu mezi pravou a levou mozkovou hemisférou – slyšel to vzdychání odněkud z té černoty, kterou překlenuje jen visutý most corpus callosum, jenž spojuje vědomé myšlenky s nekonečnem. Necítil hlad, žízeň, horko ani strach. Slyšel jen ten hlas v prázdnotě.</p>
<p>A vtom přiletěla loď.</p>
<p>Střemhlav se snesla z nebe, dohořívací směsi nakreslily zprava doleva dlouhou oranžovou čáru. Po povrchu zformovaném do tvaru vln delta se přehnalo hromové zahřmění a několik dun se zhroutilo, jako když mozkové záhyby vyhladí kulka. Ten hrom roztrhl Billymu Shapirovi hlavu a chvíli ho to rvalo na obě strany, trhalo vejpůl…</p>
<p>Pak byl najednou na nohou.</p>
<p>„<emphasis>Loď!</emphasis>“ zaječel. „<emphasis>To mě poser! Loď! Loď! LOĎ!</emphasis>“</p>
<p>Byla to obchodní loď z pásu, špinavá a omlácená pěti sty – možní pěti tisíci – let klanové služby. Klouzala vzduchem, pak sebou tvrdě praštila na zem a zabrzdila smykem. Kapitán foukl tryskami a spekl písek na černé sklo. Shapiro ten zásah uvítal jásotem.</p>
<p>Rand se ohlédl jako člověk, který se probouzí z hlubokého snu.</p>
<p>„Řekni jim, ať odletí, Billy.“</p>
<p>„Nic nechápeš.“ Shapiro se belhal přes dunu a mával zaťatými pěstmi ve vzduchu. „Teď už ti bude dobře –“</p>
<p>Dlouhými, plavnými skoky vyrazil ke špinavé obchodní lodi jako klokan, který prchá před lesním požárem. Písek ho chytal za chodidla. Shapiro ho odkopával. Jdi do prdele, písku. Mám holku v Hansonvillu. Písek nikdy žádnou holku neměl. Pláž nikdy nepozná, jaký to je, když ti stojí.</p>
<p>Ve skořápce obchodní lodi se objevila trhlina. Jako jazyk z ní vyjela lodní lávka. Po ní ve stopách tří androidů uzpůsobených ke sběru vzorků sestoupili dva muži, jeden zasazený do pásového vozíku. Nepochybně kapitán. Přinejmenším měl na hlavě baret se znakem klanu.</p>
<p>Jeden z androidů proti Shapirovi zamával holí pro sběr vzorků. Shapiro ji odrazil. Padl na kolena před kapitánem a objal pásy, které nahrazovaly kapitánovy odumřelé nohy.</p>
<p>„Duny… Rand… bez vody… naživu… zhypnotizovaly… má tu z toho… vymaštěnou hlavu… já… díkybohu…“</p>
<p>Kolem Shapira se omotalo ocelové chapadlo a odtáhlo ho po břiše stranou. Suchý písek se mu šeptavě vysmíval.</p>
<p>„Nechte ho,“ ozval se kapitán. „<emphasis>Bej</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>at šel! Já! Já! Mit!</emphasis>“</p>
<p>Adroid pustil Shapira a odstoupil. Něco si pro sebe nespokojeně chřestil.</p>
<p>„Takovou štreku kvůli posranýmu federálovi!“ zaklel trpce kapitán.</p>
<p>Shapiro se rozbrečel. Bolelo to, nejen v hlavě, ale i v ledvinách.</p>
<p>„Dude! <emphasis>Gí</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>jat! Mit! </emphasis>Vod-on-pro-Kri!“</p>
<p>Muž, který stál kus před kapitánem, hodil Shapirovi ďubkovanou nízkogravitační láhev. Shapiro ji zaklonil a začal lačně sát, křišťálová studená voda mu tekla z pusy, v čůrcích po bradě a na tuniku, která na slunci vybledla na barvu kostí. Zalykal se, trochu vyzvrátil, pak pil dál.</p>
<p>Dud s kapitánem ho pozorně sledovali. Nepříjemně pronikavě na sobě cítil jejich pohledy.</p>
<p>„Ty Shapiro?“ zeptal se kapitán.</p>
<p>Shapiro přikývl.</p>
<p>„Klanová příslušnost?“</p>
<p>„Žádná.“</p>
<p>„Číslo ASN?“</p>
<p>„Dvacet devět.“</p>
<p>„Posádka?“</p>
<p>„Tříčlenná. Jeden po smrti. Druhej – Rand – tam nahoře.“ Ukázal, ale neohlédl se.</p>
<p>Kapitánův výraz se nezměnil. Dudův ano.</p>
<p>„Pláž ho dostala,“ vysvětlil Shapiro. Viděl jejich tázavé, zastřené pohledy. „Šok… možná. Vypadá jako zhypnotizovanej. Pořád plácá o… o Beach Boys… ale to je jedno, ty stejně neznáte. Nechce jíst ani pít. Je na tom hodně zle.“</p>
<p>„Dude. Vezmi si jednoho andyho a přineste ho odtamtud.“ Zavrtěl hlavou. „Federální loď, do háje. Žádná odměna.“</p>
<p>Dud přikývl. O chvíli později už se společně s jedním andym škrábal po úbočí duny. Andy vypadal jako dvacetiletý surfař, který si bokem přivydělává na trávu obskakováním znuděných vdoviček, ale styl chůze ho prozrazoval ještě jasněji než ta článkovaná chapadla, která mu vyrůstala z ramenou. Všichni androidi se pohybovali pomalým, rozvážným, skoro až bolestivým krokem stárnoucích anglických majordomů s hemoroidy.</p>
<p>Na kapitánově ovládacím panelu to zabzučelo.</p>
<p>„Slyším.“</p>
<p>„Tady Gomez, šéfe. Máme problém. Compscan a povrchová telemetrie ukazujou, že je tenhle povrch hodně nestabilní. Nezaměřili jsme žádný pevný podloží. Sedíme jenom na tom, co jsme pod sebou sami usmažili, a v tuhle chvíli je to dost možná nejpevnější místo na celý planetě. Potíž je v tom, že si ten usmaženej písek začíná sedat.“</p>
<p>„Doporučení?“</p>
<p>„Co nejdřív vypadnout.“</p>
<p>„Kdy?“</p>
<p>„Před pěti minutama.“</p>
<p>„Vy mě vážně bavíte, Gomezi.“</p>
<p>Kapitán stiskl tlačítko a komunikátor zmlkl.</p>
<p>Shapiro zakoulel očima. „Heleďte, na Randa se klidně vykašlete. Ten už to má stejně spočítaný.“</p>
<p>„Vezmu vás odsud oba,“ prohlásil kapitán. „Sice nedostanu odměnu za záchranu, ale Federace by za vás dva přece jen mohla něco zaplatit… ne že byste stáli za moc. Jeden cvok a druhej srab.“</p>
<p>„Ne… ničemu nerozumíte. Myslíte –“</p>
<p>Kapitánovy mazané žluté oči se zaleskly.</p>
<p>„Máte tady kontraband?“ zeptal se.</p>
<p>„Kapitáne… podívejte se… prosím vás –“</p>
<p>„Protože pokud máte, nemá smysl ho tady nechávat. Řekněte mi, co to je a kde to je. Rozdělíme si to sedmdesát ku třiceti. Standardní poplatek zachránci zboží. Lepší cenu byste od nikoho nedostal, jasno? Vy –“</p>
<p>Plošina ze spečeného písku se pod nimi najednou naklonila. Dost výrazně se naklonila. Kdesi uvnitř obchodní lodi začala s tlumenou pravidelností troubit siréna. Komunikátor na kapitánově ovládacím panelu znovu ožil.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Vidíte!</emphasis>“ zařval Shapiro. „<emphasis>Vidíte, proti čemu tady stojíte? Chcete se tu vykecávat o kontrabandu? DO PRDELE, MUSÍME SE ODSUD OKAMŽITĚ DOSTAT!</emphasis>“</p>
<p>„Sklapni, frajere, nebo řeknu tadyhle jednomu z kluků, ať ti dá sedativa,“ prohlásil kapitán. Hlas měl klidný, ale oči se mu změnily. Stiskl palcem komunikátor.</p>
<p>„Šéfe, mám sklon deset stupňů a zhoršuje se to. Výtah ještě jezdí, ale naklání se. Zatím máme čas, ale není ho moc. Loď se převrátí.“</p>
<p>„Podpěry ji udržej.“</p>
<p>„Ne, pane. Prosím kapitána za prominutí, ale neudržej.“</p>
<p>„Spusťte zážehovou sekvenci, Gomezi.“</p>
<p>„Díky, pane.“ Z Gomezova hlasu zazněla nepochybná úleva.</p>
<p>Dud s androidem se vraceli po úbočí duny. Rand s nimi nebyl. Andy čím dál víc zaostával. A pak se stalo něco zvláštního. Andy přepadl na břicho. Kapitán se zamračil. Andy nepřepadl tak, jak by andy správně přepadnout měl – to znamená víceméně jako člověk. Spíš to vypadalo, jako když někdo v obchoďáku převrhne figurínu. Přesně tak přepadl. Buch, a kolem se zvedl řídký obláček písku.</p>
<p>Dud se vrátil a poklekl vedle něj. Andyho nohy dál šlapaly, jako by se mu v tom jednom a půl miliónu freonem chlazených mikroobvodů, které tvořily jeho mozek, zdálo, že pořád ještě jde. Ale nohy se pohybovaly pomalu a trhaně. Zastavily se. Z pórů mu začal stoupat dým a chapadla sebou cukala v písku. Byl to odporný pohled, jako kdyby tam umíral člověk. Z útrob se ozývalo temné drhnutí: <emphasis>Gráááággggg!</emphasis></p>
<p>„Je plnej písku,“ zašeptal Shapiro. „Konvertoval k Beach Boys.“</p>
<p>Kapitán se po něm neklidně ohlédl. „Nenechte se vysmát, člověče. Ten stroj by dokázal projít písečnou bouří a nedostalo by se do něj ani zrníčko.“</p>
<p>„Na <emphasis>tomhle </emphasis>světě ne.“</p>
<p>Plošina spáleného písku se znovu pohnula. Obchodní loď už se viditelně nakláněla ke straně. Bylo slyšet tiché skřípění, jak na podpěry tlačila čím dál větší váha.</p>
<p>„Nech ho ležet!“ zařval kapitán na Duda. „Nech ho, nech ho ležet! <emphasis>Gí</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>jat! Běž</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>sem</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pro</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Kri!</emphasis>“</p>
<p>Dud nechal andyho šlapat břichem v písku a zamířil k nim.</p>
<p>„To je teda průser,“ zamručel kapitán.</p>
<p>Začali se s Dudem dohadovat v onom rychlodialektu, který Shapiro do jisté míry dokázal dešifrovat. Dud řekl kapitánovi, že Rand odmítl jít s nimi. Andy se pokusil Randa odtáhnout, ale nevložil do toho žádnou sílu. Už tehdy se pohyboval trhaně a z útrob se mu ozývalo to zvláštní drhnutí. Krom toho začal odříkávat řady souřadnic galaktických povrchových dolů a seznam kapitánových folkových alb. Pak se do Randa pustil sám Dud. Krátce spolu zápasili. Kapitán řekl Dudovi, že jestli si nedokázal poradit s chlapem, který stojí už třetí den na sluníčku, tak si on možná začne hledat nového pobočníka.</p>
<p>Dud se trochu zahanbeně zamračil, ale ten vážný, starostlivý výraz mu z tváře nezmizel. Pomalu natočil hlavu a na tváři mu byly vidět čtyři hluboké brázdy. Pomalu otékaly.</p>
<p>„<emphasis>On</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>mit velk indik,</emphasis>“ řekl Dud. „<emphasis>S</emphasis><emphasis>íl</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pro</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Kri. On</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>mit umby.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>On</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>umby pro</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Kri?</emphasis>“ Kapitán si Duda přísně prohlížel.</p>
<p>Dud přikývl. „<emphasis>Umby. Bej</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>at šel. Umby</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pro</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Kri</emphasis>.“</p>
<p>Shapiro se mračil, převracel to slovo ve své unavené, vystrašené mysli. Konečně mu to došlo. <emphasis>Umby. </emphasis>Znamenalo to blázen. <emphasis>Má sílu, prokrista. Má s</emphasis><emphasis>íl</emphasis><emphasis>u, protože je blázen. Má velkou s</emphasis><emphasis>íl</emphasis><emphasis>u, velkou moc. Protože je blázen.</emphasis></p>
<p>Velkou moc… nebo to možná znamenalo moc velkou. Nebyl si jistý. A ve výsledku to bylo jedno.</p>
<p><emphasis>Umby.</emphasis></p>
<p>Země se pod nimi nahnula a Shapirovi zapadaly boty pískem.</p>
<p>Zezadu se ozývalo <emphasis>ka</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>tad, ka</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>tad, ka</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>tad</emphasis>, jak se otevíraly větrací trubky. Shapirovi to připadalo jako jeden z nejkrásnějších zvuků, které kdy v životě slyšel.</p>
<p>Kapitán seděl zahloubán ve svých vlastních myšlenkách, prapodivný kentaur, jehož dolní polovinu těla tvořil pásový vozík namísto koně. Pak zvedl hlavu a ťukl palcem do komunikátoru.</p>
<p>„Gomezi, pošlete sem Montoyu s omračovačem.“</p>
<p>„Provedu.“</p>
<p>Kapitán pohlédl na Shapira. „Teď jsem ještě ke všemu přišel o androida, kterej mě stál víc, než kolik vy si vyděláte za příštích deset let. Jsem fakt nasranej. Toho vašeho kámoše dostanu.“</p>
<p>„Kapitáne.“ Shapiro se neudržel a olízl si rty. Věděl, že by to neměl dělat. Nechtěl vypadat jako šílenec, hysterik ani jako zbabělec, přestože kapitán v něm tohle všechno zřejmě viděl. A bude-li si olizovat rty, jenom ho v tom utvrdí… ale nedokázal si pomoct. „Kapitáne, pochopte proboha, že je strašně důležitý dostat se z tohohle světa, jak nejrychlejc to –“</p>
<p>„Sklapni, tupče,“ usadil ho nevybíravě kapitán.</p>
<p>Z vrcholku nejbližší duny se ozval pronikavý výkřik.</p>
<p>„<emphasis>Nesahejte na mě! Nepřibližujte se ke mně! </emphasis><emphasis>Nechte</emphasis><emphasis> mě na pokoji! Všichni!</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Velk indik mit umby</emphasis>,“ pronesl Dud vážně.</p>
<p>„<emphasis>Ma</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>ho, jo</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>mon</emphasis>,“ opáčil kapitán. Pak se obrátil k Shapirovi. „Vážně je na tom hodně zle, co?“</p>
<p>Shapiro se otřásl. „Vůbec tomu nerozumíte. Vy si –“</p>
<p>Spečený písek se opět nahnul. Opery sténaly ještě hlasitěji než dřív. V komunikátoru to zapraskalo. Gomezův hlas zněl pisklavě, trochu nejistě.</p>
<p>„Musíme odsud okamžitě vypadnout, šéfe!“</p>
<p>„Dobře.“ Na lodní lávce se objevil opálený muž. Na rukou měl rukavice a v jedné držel dlouhou pistoli. Kapitán ukázal na Randa. „<emphasis>Ma</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>ho, pro</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Kri. Můž?</emphasis>“</p>
<p>Montoyu jako by nijak nevzrušoval sklon země, která nebyla zemí, ale jen pískem spečeným ve sklo (a Shapiro si povšiml, že i v tom už se začínaly objevoval hluboké praskliny), jako by ho vůbec nezajímalo sténání podpěr ani podivné chování androida, který jako by si teď nohama kopal vlastní hrob, pouze se krátce zahleděl na Randovu vyhublou postavu.</p>
<p>„Můž,“ řekl.</p>
<p>„<emphasis>Běž! Běž</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>pro</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Kri!</emphasis>“ Kapitán si odplivl. „Pro mě za mě mu klidně ustřel ptáka. Hlavně aby ještě dejchal, až budeme odlítat.“</p>
<p>Montoya zvedl pistoli. Bylo to gesto ze dvou třetin lhostejné, z jedné třetiny bezstarostné, ale Shapirovi, který už se potácel na samém prahu paniky, neuniklo, jak Montoya při vyrovnávání hlavně naklání hlavu ke straně. Jako v případě mnoha klanových střelců byla i pro něj pistole bezmála součástí těla, jako by ukazoval nataženým prstem.</p>
<p>Když zmáčkl spoušť, ozvalo se <emphasis>fúúú! </emphasis>a z hlavně vyletěla omračovací šipka.</p>
<p>Z duny se zvedla ruka a strhla ji dolů.</p>
<p>Byla to velká hnědá ruka, nejasná, celá z písku. Jednoduše se zvedla, navzdory větru, a zadusila prchavé mihotání šipky. Písek s těžkým <emphasis>trrr</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>rap </emphasis>dopadl zpátky. Žádná ruka. Těžko uvěřit, že tam vůbec nějaká byla. Ale všichni ji viděli.</p>
<p>„No potěš koště,“ pronesl takřka konverzačním tónem kapitán.</p>
<p>Montoya klesl na kolena. „Dáva-Már-pro-Kri, pán-mit-jit! Nána-ty máš plot-mit-pro-Kri!–“</p>
<p>Shapiro si nejasně uvědomil, že Montoya odříkává růženec.</p>
<p>Nahoře na duně Rand poskakoval na místě, mával pěstmi proti nebi a pronikavě vítězoslavně pištěl.</p>
<p><emphasis>Ruka. Byla to RUKA. Měl pravdu; je živá, živá, živá</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Indik!</emphasis>“ řekl kapitán zostra Montoyovi. „<emphasis>Ne</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>můž! Mit!</emphasis>“</p>
<p>Montoya zmlkl. Zavadil pohledem o Randovu poskakující postavu a pak odvrátil zrak. Ve tváři měl pověrčivou, bezmála středověkou hrůzu.</p>
<p>„Dobře,“ hlesl kapitán. „Už toho mám dost. Vzdávám to. Letíme.“</p>
<p>Stiskl dvě tlačítka na ovládacím panelu. Motor, který ho měl hladce otočit tak, aby stál znovu čelem k lávce, se nerozhučel; začal skřípat a vrzat. Spečený písek se opět naklonil.</p>
<p>„Kapitáne!“ Gomez. V panice.</p>
<p>Kapitán stiskl další tlačítko a pásový vozík začal po lávce stoupat pozadu.</p>
<p>„Veďte mě,“ řekl kapitán Shapirovi. „Nemám tady zpětný zrcátko. Byla to ruka, že jo?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Chci odsud vypadnout,“ prohlásil kapitán. „Už čtrnáct let žiju bez ptáka, ale teď mám pocit, že se každou chvíli pochčiju do kalhot.“</p>
<p><emphasis>Trrrap! </emphasis>Na lávku najednou dopadla duna. Až na to, že to nebyla duna; byla to ruka.</p>
<p>„Do prdele,“ vyjekl kapitán.</p>
<p>Rand tam nahoře dál poskakoval a vřískal.</p>
<p>Pásový vozík, který tvořil spodní polovinu kapitánova těla, začínal celý skřípat. Miniaturní tank, jemuž kapitánova hlava s rameny tvořily otočnou věž, se rozklepal.</p>
<p>„Co to –“</p>
<p>Pásy se zasekly. Vyhrnul se mezi nimi písek.</p>
<p>„<emphasis>Zvedněte mě!</emphasis>“ zařval kapitán na zbylé dva androidy. „<emphasis>H</emphasis><emphasis>ned! OKAMŽITĚ!</emphasis>“</p>
<p>Chapadla se ovinula kolem ozubených kol a zvedla ho – vypadal legračně, jako člen fakulty, kterému parta rozjívených vysokoškoláků dává hobla. Píchal palcem do komunikátoru.</p>
<p>„Gomezi! Dokončete zážehovou sekvenci! Okamžitě!“</p>
<p>Duna u paty lodní lávky se pohnula. Proměnila se v ruku. Velkou hnědou ruku, která se začala drápat po nakloněné plošině.</p>
<p>Shapiro před ní s výkřikem uskočil.</p>
<p>Klejícího kapitána od ní včas odnesli.</p>
<p>Vytáhli lávku do lodi. Ruka se rozpadla zpátky v písek. Přechodová komora se zavřela jako lamely fotografické clony. Motory zavyly. Nebyl čas na bezpečnostní pásy; nebyl čas na nic podobného. Shapiro se schoulil do klubíčka vedle postele a zrychlení ho okamžitě připláclo na zeď. Než se propadl do bezvědomí, měl pocit, jako by písek natahoval po obchodní lodi svalnaté hnědé paže, snažil seji udržet na místě… Pak už mířili do nebe a pryč.</p>
<p>Rand sledoval, jak odlétají. Posadil se. Když z oblohy zmizela poslední kondenzační stopa po tryskách, obrátil zrak k poklidnému nekonečnu dun.</p>
<p>„Mám starej auťák a říkám mu Líza,“ zaskřehotal k prázdnému, pohyblivému písku. „Není moc fešná, zato má dýzla.“</p>
<p>Pomalu, zamyšleně si začal do pusy házet jednu hrst písku za druhou. Polykal… polykal… polykal. Brzy měl břicho jako sud a písek se mu začínal hrnout přes nohy.</p><empty-line /><empty-line /><p>Obraz smrtky</p>
<p>„Přestěhovali jsme ho loni, a byla to pěkná anabáze,“ vyprávěl pan Carlin, zatímco stoupali do schodů. „Samozřejmě jsme ho skoro až nahoru táhli ručně. Jinak to nešlo. Ještě než jsme ho vůbec v salónu vyndali z rámu, pojistili jsme ho u Lloyda proti nehodě. Jediná firma, která byla ochotná pojistit ho na takovou sumu.“</p>
<p>Spangler nic neříkal. Ten chlap byl cvok. Johnson Spangler už dávno věděl, že s cvoky se dá jednat jedině tak, že je ignorujete.</p>
<p>„Pojistili jsme ho na čtvrt miliónu dolarů,“ pokračoval pan Carlin, když vystoupali na podestu prvního patra. Rty se mu stáhly do zpola zatrpklého, zpola pobaveného úsměšku. „A nebyla to žádná láce.“ Byl to pomenší muž, ne vyloženě otylý, s brýlemi bez obrouček a opálenou pleší, která se leskla jako nalakovaný míč na volejbal. Z chodby na ně netečně zíralo starobylé brnění, jež střežilo mahagonové stíny prvního patra.</p>
<p>Byla to dlouhá chodba a Spangler si chladným okem profesionála prohlížel stěny a závěsy. Samuel Claggert nakupoval hojně a často, nenakupoval však dobře. Jako mnozí z grandiózních selfmademanů konce 19. století byl pouhým zastavárenským slídilem přestrojeným za sběratele, zasvěceným znalcem zrůdností malířského štětce, odporných skulptur a laciných románů či básnických sbírek v drahých vazbách z teletiny, jež všechny považoval za Umění.</p>
<p>Tady nahoře byly stěny ověšeny – možná by bylo vhodnější říct přeplácány – imitacemi marockých drapérií, groteskně zakroucenými mnohoramennými svícny a bezpočetnými (nepochybně anonymními) madonami, jež chovaly bezpočetná robátka se svatozáří a za zády se jim třepotal bezpočet andílků. Od stropu visel jediný monstrózní, až nechutně vyumělkovaný lustr, jehož vrcholek zdobila lascivně se usmívající nymfička.</p>
<p>Samosebou, že ten starý korzár narazil i na pár skutečně zajímavých věcí; zákon pravděpodobnosti to zaručoval. A přestože Pamětní soukromé muzeum Samuela Claggerta (prohlídky s průvodcem každou celou hodinu – vstupné: dospělí 1,00 $, děti 0,50 $ – vzhledem ke kvalitě sbírek nechutně přemrštěné) zaplňovala z devadesáti osmi procent bezcenná veteš, pořád zbývala ta dvě procenta skvostů, k nimž patřila puška značky Coombs nad krbem v kuchyni, malá <emphasis>camera obscura </emphasis>v salónku a pochopitelně –</p>
<p>„Delverovo zrcadlo jsme se rozhodli přemístit až po tom nešťastném… incidentu,“ pronesl pan Carlin nesouvisle, patrně pobídnut pohledem na smrtelně bledý portrét bůhvíkoho u paty schodiště do druhého patra. „Nebyl to první incident – slyšeli jsme tu mnohá ostrá slova a výhružná prohlášení –, ale jednalo se o první pokus skutečně zrcadlo <emphasis>zničit</emphasis>. Ta žena, jistá slečna Sandra Batesová, sem přišla s kamenem v kapse. Naštěstí špatně mířila a kámen jen naštípl roh rámu. Zrcadlo vyvázlo bez úhony. Tahle Batesová měla bratra –“</p>
<p>„Není třeba, abyste mi dělal celou tu dolarovou prohlídku,“ přerušil ho mírně Spangler. „Já jsem s historií Delverova zrcadla dobře obeznámen.“</p>
<p>„Je fascinující, viďte?“ Carlin po něm vrhl zvláštní, postranní pohled. „Ta anglická vévodkyně v roce 1709… a ten obchodník s koberci z Pensylvánie v roce 1746… ani nemluvě o –“</p>
<p>„S historií jsem skutečně dobře obeznámen,“ zopakoval tiše Spangler. „Zajímá mě řemeslné provedení. A pak je tu, samozřejmě, otázka pravosti –“</p>
<p>„Pravosti!“ uchechtl se suše pan Carlin. Znělo to, jako by ve skříni pod schodištěm zachřestily kosti. „Zkoumali ho odborníci, pane Spanglere.“</p>
<p>„To Lemlierovy stradivárky také.“</p>
<p>„Pravda,“ povzdechl si pan Carlin. „Jenže žádné stradivárky nikdy neměly… tytéž znepokojivé účinky jako Delverovo zrcadlo.“</p>
<p>„Jistě, to neměly,“ přisvědčil Spangler lehce opovržlivým tónem. Začínalo mu být jasné, že Carlina už nezastaví; jeho mysl dokonale souzněla s jeho věkem. „To neměly.“</p>
<p>Třetí a čtvrté patro schodiště vystoupali mlčky. Čím víc se blížili podkroví té rozlehlé budovy, tím větší bylo v horních setmělých galeriích horko. A k horku se pojil i onen vtíravý pach, který Spangler dobře znal, neboť jej provázel po celou jeho pracovní kariéru – pach dávno mrtvých mušek ve stinných koutech, vlhké plísně a červotočů lezoucích pod omítkou. Pach stáří. Pach společný pro všechna muzea a mauzolea. Představoval si, že úplně stejný pach by možná stoupal z hrobu čtyřicet let mrtvé mladé panny.</p>
<p>Tady nahoře se hromady památek vršily jedna přes druhou skutečně jako někde ve vetešnictví; pan Carlin provedl Spanglera bludištěm soch, portrétů s rozštípnutými rámy, okázalých zlatých ptačích klecí a jedné holé kostry prastarého tandemového bicyklu. Dovedl ho až na konec chodby ke zdi, kde pod padacími dvířky ve stropě stály štafle. Na dvířkách visel zaprášený zámek.</p>
<p>Zleva na ně bezcitnýma prázdnýma očima bez zorniček hleděla napodobenina Adonise. Jednu ruku měl nataženou a na zápěstí mu visela žlutá cedule s nápisem: přísný zákaz vstupu.</p>
<p>Pan Carlin vytáhl z kapsy saka svazek klíčů, jeden oddělil a jal se šplhat po štaflích. Na třetí příčce se zastavil a sklonil pleš, která se v přítmí nepatrně leskla. „Nemám to zrcadlo rád,“ pronesl. „Nikdy jsem neměl. Bojím se do něj dívat. Bojím, že se do něj jednou podívám a uvidím… totéž, co viděli ti ostatní.“</p>
<p>„Neviděli nic než sami sebe,“ namítl Spangler.</p>
<p>Carlin chtěl něco říct, ale zarazil se, zavrtěl hlavou, pak zašátral nad sebou a natáhl krk, aby se klíčem trefil do zámku. „Chtějí ho vrátit zpátky,“ zamumlal. „Ale já – zatraceně!“ Zámek zničehonic odskočil a vyhákl se z petlice. Pan Carlin máchl rukou a málem spadl ze štaflí. Spangler je hbitě přidržel a vzhlédl k panu Carlinovi. Ten se rozechvěle tiskl k vršku štaflí a i v tom nahnědlém přítmí bylo zřetelně vidět, že je bledý jako stěna.</p>
<p>„Jste z něj vážně dost nervózní, viďte?“ prohodil Spangler lehce udiveným tónem.</p>
<p>Pan Carlin neodpověděl. Ztuhle se držel štaflí.</p>
<p>„Pojďte dolů,“ vybídl ho Spangler. „Prosím vás. Než spadnete.“</p>
<p>Carlin pomalu slezl, každé příčky se chytal jako člověk, který se kymácí nad bezednou propastí. Jakmile se podrážkou dotkl podlahy, začal okamžitě blábolit, jako by byla podlaha nabitá proudem, který ho rázem rozsvítil jako žárovku.</p>
<p>„Čtvrt miliónu dolarů,“ spustil. „Čtvrtmilionové pojištění jenom na to, aby se ten… <emphasis>krám </emphasis>přenesl zezdola sem. Ten zatracený <emphasis>krám. </emphasis>Museli tady postavit speciální kladkostroj, aby ho na půdu vytáhli. A já doufal – skoro jsem se modlil –, že budou někomu klouzat prsty… že lano nevydrží tu zátěž… že ten krám spadne a roztříští se na milión kousků –“</p>
<p>„Fakta,“ skočil mu do řeči Spangler. „Fakta, pane Carline. Žádné šestákové romány, žádné levné bulvární historky ani stejně levné hororové filmy. <emphasis>Fakta. </emphasis>Za prvé: John Delver byl anglický řemeslník normanského původu, který vyráběl zrcadla v takzvané alžbětinské éře anglických dějin. Žil a zemřel zcela nezajímavě. Uklízečka mu z podlahy nemusela smývat žádné pentagramy, nikde žádná lejstra s pachem síry a krvavým otiskem palce místo podpisu. Za druhé: jeho zrcadla začali vyhledávat sběratelé – především díky skvělé řemeslné práci a také díky tomu, že použitý druh křišťálu působil na pozorovatele lehce zvětšujícím a deformujícím dojmem – celkem snadno rozpoznatelná obchodní značka. Za třetí: do dnešních dnů je známo pouze pět dochovaných Delverů – dva z nich v Americe. Mají nevyčíslitelnou hodnotu. Za čtvrté: tento Delver a pak ten zničený při bombardování Londýna získaly poněkud neblahou pověst, především díky lžím, přehánění a shodám náhod –“</p>
<p>„Za páté,“ ozval se pan Carlin. „Vy jste u mě arogantní náfuka a namyšlenec.“</p>
<p>Spangler s mírným znechucením pohlédl na slepého Adonise.</p>
<p>„Osobně jsem vedl onu prohlídku, během níž se do vašeho drahocenného Delverova zrcadla podíval bratr Sandry Batesové, pane Spanglere. Bylo mu něco kolem šestnácti, byl tu na výletě se střední školou. Vykládal jsem o historii zrcadla a právě jsem se dostal k části, kterou byste vy jistě ocenil – velebil jsem bezvadné řemeslné provedení, dokonalost skla samotného –, když vtom tenhle kluk zvedl ruku. ‚Ale co ta černá kaňka v levém horním rohu?’ zeptal se. ‚To mi připadá jako vada.’</p>
<p>A jeden z jeho kamarádů se ho zeptal, jakou kaňku má na mysli, a tak mu to mladý Bates začal vysvětlovat, ale zničehonic se zarazil. Zadíval se pozorně do zrcadla, natáhl se až přes tu červenou sametovou šňůru, která před ním visela – <emphasis>pak se ohlédl, jako kdyby v zrcadle viděl odraz někoho – někoho </emphasis>v <emphasis>černém</emphasis><emphasis> –,</emphasis><emphasis> kdo stál u jeho ramene.</emphasis> ‚Vypadalo to jako člověk,’ řekl. ,Ale neviděl jsem mu do obličeje. Teď zmizel.’ A to bylo všechno.“</p>
<p>„Jen pokračujte,“ pobídl ho Spangler. „Už se nemůžete dočkat, až mi povíte, že to byla smrtka – tak se to přece obyčejně vysvětluje, ne? Občas někdo vyvolený zahlédne v zrcadle obraz smrtky, že? No jen to vyklopte, člověče. Co by za takovou story bulvár dal! Povězte mi o všech těch děsivých následcích a řekněte mi, ať je nějak vysvětlím. Srazilo ho později auto? Skočil z okna? Nebo co?“</p>
<p>Pan Carlin se bezútěšně uchechtl. „To byste snad měl vědět, pane Spanglere. Netvrdil jste mi snad už dvakrát, že jste s historií Delverova zrcadla dobře… ehm… obeznámen? K žádným děsivým následkům nedošlo. Nikdy. Proto také Delverovo zrcadlo nenajdete v každé nedělní příloze jako diamant Koh-i-noor nebo Tutanchamonovu kletbu. V porovnání s nimi je úplně obyčejné. Myslíte si, že jsem blázen, viďte?“</p>
<p>„Ano,“ přikývl Spangler. „Půjdeme nahoru?“</p>
<p>„Jistě,“ souhlasil pan Carlin nadšeně. Vyšplhal na štafle a zvedl padací dvířka. Bylo slyšet cvakání, jak kdesi ve stínech klesá závaží a pak pan Carlin zmizel v šeru. Spangler jej následoval. Slepý Adonis za nimi dál nevědoucně hleděl do prázdna.</p>
<p>Na půdě bylo příšerné dusno a světlo sem dopadalo jen jediným mnohoúhelníkovým oknem potaženým pavučinami, které filtrovalo sluneční paprsky ve špinavou mléčnou záři. Zrcadlo bylo ke světlu nepatrně natočené bokem, takže většinu z něj zachytávalo a odráželo perleťovou skvrnu na protější zeď. Bylo bezpečně zasazené do dřevěného rámu. Pan Carlin se na ně nedíval. Velice úzkostlivě se na ně nedíval.</p>
<p>„Ani jste ho ničím nepřikryl,“ poprvé se viditelně rozčilil Spangler.</p>
<p>„Pro mě je jako oko,“ odpověděl pan Carlin. Hlas měl úplně prázdný, bez emocí. „Když zůstane otevřené, pořád otevřené, třeba oslepne.“</p>
<p>Spangler mu nevěnoval pozornost. Svlékl si sako, pečlivě schoval knoflíčky dovnitř a s nekonečnou něhou setřel prach z vypuklého povrchu zrcadla. Pak poodstoupil a prohlédl si ho.</p>
<p>Bylo pravé. Nedalo se o tom pochybovat, a vlastně o tom nikdy nikdo ani nepochyboval. Byl to dokonalý příklad Delverova génia. Změť harampádí v místnosti za jeho zády, jeho vlastní odraz, Carlinova zpola odvrácená postava – všechno bylo jasné, ostré, skoro trojrozměrné. Nepatrný zvětšující efekt zrcadla působil, že všechno vypadalo trochu zakřivené, skoro jako ve čtvrtém rozměru. Bylo to –</p>
<p>Vtom mu myšlenky přerušila další vlna hněvu.</p>
<p>„Pane Carline.“</p>
<p>Carlin nic neříkal.</p>
<p>„Carline, vy blázne, říkal jste přece, že ta holka zrcadlo nijak nepoškodila!“</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>Spangler si ho ledovým pohledem prohlížel v zrcadle. „V levém horním rohu je kus kobercové pásky. Zůstala tam po ní prasklina? Prokrista, člověče, mluvte!“</p>
<p>„To vidíte smrtku,“ odpověděl Carlin. Mluvil apatickým hlasem bez citu. „Na zrcadle žádná kobercová páska není. Schválně na to položte ruku.“</p>
<p>Spangler si pečlivě omotal dlaň rukávem saka, natáhl se a zlehka přitiskl dlaň na zrcadlo. „Vidíte? Nic nadpřirozeného. Je to pryč. Moje dlaň to zakryla.“</p>
<p>„Zakryla? Cítíte nějakou pásku? Proč ji nestrhnete?“</p>
<p>Spangler opatrně odtáhl ruku a zadíval se do zrcadla. Všechno v něm vypadalo ještě pokřivenější; rohy místnosti se absurdně vychylovaly z kurzu, jako by měly každým okamžikem sklouznout do nějaké neviděné věčnosti. Nikde žádná tmavá skvrna. Zrcadlo bylo bez vady. Cítil, jak se v něm náhle zvedá jakási nezdravá hrůza, a nenáviděl se za to.</p>
<p>„Vypadalo to jako ona, že?“ zeptal se pan Carlin. Tvář měl velice bledou a oči upíral do podlahy. Na krku mu křečovitě zacukal sval. „Přiznejte to, pane Spanglere. Vypadalo to, jako kdyby vám za zády stála postava v kápi, je to tak?“</p>
<p>„Vypadalo to jako kobercová páska nalepená přes prasklinu,“ odvětil Spangler pevně. „Nic víc, nic míň –“</p>
<p>„Ten mladý Bates byl takový menší pořízek,“ začal ze sebe chrlit Carlin. Jeho slova dopadala do dusného, nehybného vzduchu půdy jako kameny do vody. „Jako hráč amerického fotbalu. Měl na sobě mikinu s nějakým nápisem a tmavozelené manšestráky. Už jsme byli v polovině horní části prohlídky, když –“</p>
<p>„Z toho horka se mi motá hlava,“ prohlásil Spangler poněkud nejistě. Vytáhl si kapesník a otřel si krk. Očima trhaně těkal po vypuklém povrchu zrcadla.</p>
<p>„Když požádal o sklenici vody… o obyčejnou sklenici vody!“</p>
<p>Carlin se otočil a vytřeštěnýma očima se zahleděl na Spanglera. „Jak jsem to měl vědět? Jak jsem to měl vědět?“</p>
<p>„Máte tu záchod? Myslím, že se mi dělá –“</p>
<p>„Ta jeho mikina… jen jsem zahlédl, jak ta mikina klesá po schodech… a pak…“</p>
<p>„ – zle.“</p>
<p>Carlin zavrtěl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit, a znovu sklopil zrak k podlaze. „Jistě. Třetí dveře vlevo, první patro, směrem ke schodům.“ Prosebně vzhlédl. „Jak jsem to měl <emphasis>vědět</emphasis>?“</p>
<p>Ale Spangler už slézal po štaflích. Zhouply se pod ním a Carlin si na okamžik pomyslel – zadoufal –, že spadne. Ale nespadl. Carlin otevřeným čtvercem v podlaze sledoval, jak klesá a jednu ruku si zlehka přidržuje na ústech.</p>
<p>„Pane Spanglere –?“</p>
<p>Ale už byl pryč.</p>
<p>Carlin poslouchal, jak se jeho kroky mění v ozvěnu a pak odeznívají. Když se rozhostilo ticho, neovladatelně se rozklepal. Zkusil vykročit k padacím dvířkům, ale nohy měl přimrzlé na místě. Jen ten poslední, kratičký pohled na chlapcovu mikinu… Proboha!…</p>
<p>Jako by ho za hlavu tahaly nějaké obří neviditelné ruce, nutily ho vzhlédnout od podlahy. Carlin nechtěl, ale byl nucen zadívat se do křišťálových hloubek Delverova zrcadla.</p>
<p>Nic tam neviděl.</p>
<p>Místnost se odrážela zcela věrně, zaprášené kouty se přenášely do křišťálového nekonečna. Vybavil se mu úryvek jedné básně od Tennysona a on ho zadrmolil nahlas: „‚Jsem napůl chorá ze stínů,’ pravila lady Shalottová…“</p>
<p>A pořád nemohl odvrátit pohled, ta dýchající nehybnost ho nechtěla pustit. Zpoza jednoho rohu zrcadla na něj prázdnýma obsidiánovýma očima vykukovala moly prožraná hlava bizona.</p>
<p>Ten kluk se chtěl jen napít vody a fontánku měli ve vestibulu v přízemí. A tak seběhl dolů a –</p>
<p>A nikdy se nevrátil.</p>
<p>Nikdy.</p>
<p>Nikam.</p>
<p>Jako ta vévodkyně, která se před zrcadlem parádila na společenský večírek, pak se zarazila a rozhodla se, že si ještě zajde do salónku pro perly. Jako ten obchodník s koberci, který si vyjel na vyjížďku a zůstal po něm jen prázdný kočár se dvěma nemluvnými koňmi.</p>
<p>A Delverovo zrcadlo bylo v letech 1897 až 1920 v New Yorku, bylo tam, když soudce Crater –</p>
<p>Carlin jako hypnotizovaný hleděl do mělkých hlubin zrcadla. Dole hlídal slepý Adonis.</p>
<p>Čekal na Spanglera, podobně jako Batesovic rodina zřejmě čekala na svého syna, podobně jako vévodkynin manžel zřejmě čekal, až se jeho žena vrátí ze salónku. Díval se do zrcadla a čekal.</p>
<p>A čekal.</p>
<p>A čekal.</p><empty-line /><empty-line /><p>Nona</p>
<p><emphasis>Miluješ?</emphasis></p>
<p>Slýchám její hlas, jak se mě na to ptá – dodneška ho občas slýchám. Ve snech.</p>
<p><emphasis>Miluješ?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ano, </emphasis>odpovídám. <emphasis>Ano – a pravá láska nikdy neumírá.</emphasis></p>
<p>Pak se s křikem probouzím.</p>
<p>Nevím, jak to vysvětlit, ani po takové době. Nedokážu vám říct, proč jsem všechny ty věci udělal. Nesvedl jsem to ani před soudem. A spousta lidí se mě na to tady ptá. Například jeden psychiatr. Ale já mlčím. Mám zapečetěné rty. Jen tady v cele ne. Tady nemlčím. Tady se budím s křikem.</p>
<p>V tom snu ji vždycky vidím, jak kráčí ke mně. Má na sobě bílé šaty, skoro průsvitné, a ve tváři <emphasis>výraz </emphasis>touhy smíšené s triumfem. Blíží se ke mně přes temnou místnost s kamennou podlahou a já cítím suché říjnové růže. Má otevřenou náruč a já jí jdu vstříc s nataženýma rukama, abych ji objal.</p>
<p>Cítím hrůzu, odpor, nepopsatelnou touhu. Hrůzu a odpor, protože vím, kde to jsme, touhu, protože ji miluju. Vždycky ji budu milovat. Někdy lituju, že v tomhle státě zrušili trest smrti. Pár kroků setmělou uličkou, tvrdé křeslo s ocelovou čapkou, pouta… pak jeden elektrický šok a byl bych s ní.</p>
<p>Když v tom snu dojdeme až k sobě, můj strach ještě zesílí, ale nedokážu se od ní odvrátit. Tisknu jí dlaně na hladká rovná záda, na kůži těsně pod hedvábím. Usmívá se na mě těma hlubokýma, černýma očima. Zvedne ke mně hlavu a rty se pootevřou, připravené k polibku.</p>
<p>A v tu chvíli se promění, scvrkne se. Vlasy jí zhrubnou, ztratí všechen lesk, roztají z černé ve škaredou hnědou, která se rozlije po mléčné bělobě jejích tváří. Oči se stáhnou na malé korálky. Bělmo zmizí a ona na mě hledí maličkýma očkama jako dvěma naleštěnými kousky jantaru. Ústa se promění v chřtán, ze kterého trčí zahnuté žluté zuby.</p>
<p>Snažím se křičet. Snažím se probudit.</p>
<p>Nemůžu. Znovu jsem lapený. Pokaždé padnu do pasti.</p>
<p>Zmítám se v náruči obří, smrduté hřbitovní krysy. Před očima se mi pohupují světla. Říjnové růže. Kdesi klinká umíráček.</p>
<p>„Miluješ?“ zašeptá ta zrůda. „Miluješ?“ Když se na mě vrhne, cítím jí z dechu vůni růží, uvadlých květin z márnice.</p>
<p>„Ano,“ odpovím té kryse. „Ano – a pravá láska nikdy neumírá.“ Pak se rozkřičím a probudím se.</p>
<p>Všichni si myslí, že mě to, co jsme spolu provedli, připravilo o rozum. Ale můj rozum pořád ještě tak či onak funguje a já nikdy nepřestal hledat odpovědi. Chci vědět, jak se to celé stalo, a co se vlastně stalo.</p>
<p>Dali mi sem papír a fixu. Všechno to sepíšu. Možná tím odpovím na některé jejich otázky a možná u toho najdu odpovědi i na některé z těch svých. A až to dopíšu, mám tu ještě něco. Něco, o čem oni nevědí. Něco, co jsem ukradl. Mám to tady, pod matrací. Nůž z vězeňské jídelny.</p>
<p>Ze všeho nejdřív bych vám měl povědět asi o Augustě.</p>
<p>Píšu a je noc, příjemná srpnová noc propíchaná jasnými hvězdami. Vidím je zamřížovaným oknem, kterým mám výhled na nástupní dvůr a na proužek nebe, tak úzký, že ho zakryju dvěma prsty. Je horko a já jsem jenom v trenkách. Slyším tiché letní kvákání žab a cvrkání cvrčků. Ale stačí, abych zavřel oči, a je tu zpátky zima. Lezavý mráz oné noci, ta pustota, ta ostrá, nepřátelská světla města, cizího města. Bylo čtrnáctého února.</p>
<p>Vidíte, vzpomínám si na všechno.</p>
<p>A moje ruce – zalité potem, pod kterým naskakovala husí kůže.</p>
<p>Augusta…</p>
<p>Když jsem se dostal do Augusty, byla taková zima, že jsem si připadal polomrtvý. Lepší den, kdy dát sbohem vysokoškolskému životu a pustit se stopem na západ, jsem si opravdu vybrat nemohl; vypadalo to, že umrznu dřív, než se dostanu aspoň z Maine.</p>
<p>Nějaký policajt mě vykopal z nájezdu na dálnici a vyhrožoval mi, že jestli mě tam ještě jednou načapá se zvednutým palcem, tak mě zabásne. Skoro jsem měl chuť mu něco odseknout, aby měl důvod to udělat. Rovná, čtyřproudá dálnice připomínala přistávací dráhu na letišti, fičel po ní vítr a roztáčel na betonu víry prašanu. A pro ty anonymní tváře za netříštivými předními skly je takhle večer každá postava v odstavném pruhu buďto násilník, nebo vrah, a pokud má dlouhé vlasy, můžete přihodit ještě pedofila a teplouše.</p>
<p>Chvíli jsem to zkoušel na odbočce k nájezdu, ale bez úspěchu. A někdy kolem tři čtvrtě na osm jsem si uvědomil, že pokud se rychle nedostanu někam do tepla, tak nejspíš omdlím.</p>
<p>Musel jsem ujít přes dva kilometry, než jsem na dvěstědvojce těsně před značkou konce města objevil něco mezi benzínkou a levnou restaurací. Bašta u Joea, hlásal neon. Na štěrkovém parkovišti stály tři kamiony a jeden nový sedan. Na dveřích visel povadlý adventní věnec, který se nikdo neobtěžoval sundat, a hned vedle teploměr, jehož sloupec rtuti se krčil patnáct dílků pod nulou. Na hlavě jsem neměl nic než vlasy a rukavice ze surové kůže už se mi rozpadaly. Konečky prstů jsem měl úplně dřevěné.</p>
<p>Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř.</p>
<p>Ze všeho nejdřív mě zasáhlo horko, hřejivé a příjemné. Hned potom ta ohraná vidlácká odrhovačka z jukeboxu, nezaměnitelný hlas Merleho Haggarda, který zpíval o dlouhých, mastných vlasech, jako maj hipíci v San Francisku.</p>
<p>Jako třetí mě zasáhli Čumilové. S Čumily se seznámíte krátce poté, co si necháte narůst vlasy jen kousek pod ušní lalůčky. V tom okamžiku lidi vědí, že nejste skauti, pionýři ani veteráni zahraničních válek. Uvědomujete si jejich přítomnost, ale nikdy si na ně nezvyknete.</p>
<p>Právě teď k Čumilům patřili čtyři kamioňáci v jednom boxu, další dva na baru, dvě postarší dámy v levných kožiších a s namodralými přelivy, kuchař a nějaký nemotorný prcek s rukama od mýdlové pěny. Na konci baru seděla nějaká holka, ale ta koukala jen na dno svého hrnku.</p>
<p>Ona mě zasáhla jako čtvrtá.</p>
<p>Jsem dost starý na to, abych věděl, že láska na první pohled neexistuje. Vymysleli si ji Rodgers a Hammerstein, když jednou potřebovali nějaký rým do písničky. Je dobrá maximálně tak pro děcka, co se chtějí držet za ruce na školním plese.</p>
<p>Ale jakmile jsem ji uviděl, něco se mně probudilo. Klidně se tomu smějte. Vy jste ji tam neviděli. Byla skoro nesnesitelně krásná. Okamžitě mi bylo jasné, že všichni ostatní u Joea to vědí stejně dobře jako já. Než jsem vešel, pozornost Čumilů se soustředila na ni. Měla vlasy jako uhel, tak černé, že pod zářivkami vypadaly skoro modré. Volně jí spadaly přes ramena ošoupaného hnědého kabátu. Pleť měla mléčně bílou, jen těsně pod kůží se držel nepatrný nádech červeně – zima, kterou si s sebou přinesla dovnitř. Řasy černé jako saze. Vážné oči, které se v koutcích maličko stáčely vzhůru. Plné, živé rty pod rovným, aristokratickým nosem. Nedalo se poznat, jakou má postavu. Nezajímalo mě to. Ani vás by to nezajímalo. Úplně stačila ta tvář, ty vlasy, ten <emphasis>pohled. </emphasis>Byla fantastická. Žádný přesnější výraz pro to neexistuje.</p>
<p>Nona.</p>
<p>Posadil jsem se ob dvě stoličky vedle ní, pak ke mně přišel kuchař a podíval se na mě. „Co to bude?“</p>
<p>„Černou kávu, prosím.“</p>
<p>Odešel mi pro ni. Za mými zády někdo prohodil: „Tak mám pocit, že se Kristus vrátil na zem, přesně jako to předpovídala moje máti.“</p>
<p>Neohrabaný myč nádobí se krátce, škytavě zasmál. Kamioňáci na baru se přidali.</p>
<p>Kuchař mi přinesl kafe, praštil s ním na pult a vychrstl mi pár kapek na rozmrzající ruku. Ucukl jsem.</p>
<p>„Sorry,“ řekl bez zájmu.</p>
<p>„Von se sám uzdraví,“ zavolal jeden z kamioňáků v boxu.</p>
<p>Dvojčata s modrým přelivem zaplatila útratu a odkvačila ven. Jeden z rytířů silnic se dovlekl k juke-boxu a hodil do něj další desetník. Johnny Cash spustil o chlapci jménem Zuzanka. Foukal jsem si na kafe.</p>
<p>Někdo mě zatahal za rukáv. Otočil jsem hlavu a byla to ona – přesedla si na volnou stoličku vedle mě. Takhle zblízka mě ta tvář skoro oslepila. Rozlil jsem dalších pár kapek kafe.</p>
<p>„Promiň,“ omluvila se tichým, skoro atonálním hlasem.</p>
<p>„Moje vina. Ještě necítím prsty.“</p>
<p>„Já –“</p>
<p>Zarazila se, jako by nevěděla, jak pokračovat. Najednou jsem pochopil, že se bojí. Cítil jsem, jak mě znovu zaplavuje tentýž pocit, jako když jsem ji spatřil prvně – chránit ji a starat se o ni, nedopustit, aby se bála. „Potřebuju svézt,“ dokončila spěšně. „Nikoho z nich jsem se zeptat neodvážila.“ Takřka nepostřehnutelně pokynula ke kamioňákům v boxu.</p>
<p>Jak bych vám nejlépe vysvětlil, že bych býval dal cokoli – <emphasis>cokoli</emphasis> –, kdybych v tu chvíli mohl odpovědět: <emphasis>Jasn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>, dopij si kafe, parkuju hned venku. </emphasis>Musím vám připadat jako blázen, že to se mnou takhle zamávalo, přestože jsem od ní zatím slyšel maximálně půl tuctu slov a sám jsem jí neřekl o mnoho víc, ale zamávalo. Když jsem se na ni díval, připadalo mi, jako kdyby přímo přede mnou ožila Mona Lisa nebo Venuše milétská. A cítil jsem ještě něco. Jako kdyby se v té zmatené temnotě mé mysli zničehonic rozsvítila silná lampa. Bylo by to mnohem jednodušší, kdybych v ní viděl jenom holku na sbalení a kdybych byl tenhle typ děvkaře, co má v rukávu pár vtipných hlášek a spoustu tlachání okolo, ale ani jedno nebyla pravda. Věděl jsem jen tolik, že nemám to, co by potřebovala, a hrozně mě to dralo.</p>
<p>„Jedu stopem,“ řekl jsem jí. „Z dálnice mě vykopali policajti a sem jsem vlezl jen proto, abych se schoval před zimou. Je mi líto.“</p>
<p>„Chodíš na univerzitu?“</p>
<p>„Chodil jsem. Radši jsem to zabalil sám, než mě vyhoděj.“</p>
<p>„Jedeš domů?“</p>
<p>„Žádnej nemám. Vyrostl jsem v děcáku. Na školu mě vzali na stýpko. Ale zvoral jsem to. Teď nevím, kam jedu.“ Příběh mého života v pěti větách. Trochu z toho na mě šla depka.</p>
<p>Zasmála se – přeběhla po mně horečka se zimnicí naráz. „Tak to jsme oba v stejný krizi.“</p>
<p><emphasis>Myslel </emphasis>jsem si, že řekla krizi. <emphasis>Myslel </emphasis>jsem si to. Tehdy. Ale tady jsem měl dost času se nad tím znovu zamyslet a jsem si čím dál jistější, že řekla <emphasis>krysy. </emphasis>Oba stejný <emphasis>krysy. </emphasis>Ano. A to je dost podstatný rozdíl, že?</p>
<p>Právě jsem se chystal vynést své konverzační eso – něco tak duchaplného jako „Vážně?“ –, když mi najednou na rameno dopadla něčí ruka.</p>
<p>Otočil jsem se. Byl to jeden z těch kamioňáků z boxu. Bradu mu porůstalo blonďaté strniště a z pusy koukala dlouhá kuchyňská zápalka. Táhl z něj motorový olej a vypadal, jako kdyby vypadl přímo z nějaké ilustrace Steveho Ditka.</p>
<p>„Myslím, že už máš dopito, ne?“ zavrčel. Rty kolem sirky se rozestoupily do úsměvu. Neměl právě nejbělejší zuby.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Už tady smrdíš dost dlouho, chlapečku. Nebo jseš snad holka? Dost těžko se to poznává.“</p>
<p>„No ty taky nevoníš zrovna jako rozkvetlá louka,“ odpověděl jsem. „Čím se patláš po holení, frajere? Kolínská to asi nebude, co?“</p>
<p>Vlepil mi facku, jen to mlasklo. Před očima se mi roztančily černé tečky.</p>
<p>„Nervěte se mi tady,“ ozval se kuchař. „Jestli ho chceš zvalchovat, tak běžte ven.“</p>
<p>„Pojď, ty posranej komouši,“ vyzval mě kamioňák.</p>
<p>Byl to přesně ten okamžik, kdy má holka říct něco jako „Nech ho na pokoji“ nebo „Ty surovče“. Jenže ona neřekla nic. Oba dva nás s horečným zájmem sledovala. Šel z toho strach. Myslím, že teprve v tu chvíli jsem si všiml, jak obrovské má oči.</p>
<p>„Mám ti vrazit ještě jednu?“</p>
<p>„Ne. Jdem ven, posránku.“</p>
<p>Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Peru se nerad. Moc to neumím. A nadávání mi jde ještě hůř. Ale v tu chvíli jsem vážně dostal vztek. Najednou jsem měl sto chutí ho zabít.</p>
<p>Možná to nějak vycítil. Na okamžik mu tváří přeběhla nejistota, podvědomé zaváhání, jestli si náhodou nevybral špatného hipíka. Ale hned to zmizelo. Nehodlal couvnout před nějakým vlasatým elitářským snobem, před nějakou manickou, která si vytírá zadek státní vlajkou – rozhodně ne před svými kumpány. Rozhodně ne takový kamioňácký pořez jako on.</p>
<p>Znovu ve mně začal vřít vztek. <emphasis>Budeš ze mě dělat buzeranta? Ze mě? </emphasis>Byl jsem bez sebe vzteky a byl to fajn pocit. Jazyk mi ztěžkle ležel v puse. Žaludek jako kus cementu.</p>
<p>Došli jsme ke dveřím a jeho kumpáni div že si nestrhali záda, jak rychle vstávali, aby jim ta švanda neutekla.</p>
<p>Nona? Myslel jsem na ni, ale jen nepřítomně, v podvědomí. Věděl jsem, že Nona bude stát při mně. Že se o mě postará. Věděl jsem to stejně jistě, jako že venku bude zima. Bylo to zvláštní, mít takovou jistotu u holky, kterou jsem znal sotva pět minut. Ano, zvláštní, ale v tu chvíli jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Všechny myšlenky mi zastiňoval – přímo vymazával – těžký mrak vzteku. Měl jsem chuť zabíjet.</p>
<p>Zima byla tak průzračná a tak čistá, že jsme ji svými těly krájeli skoro jako nožem. Namrzlý štěrk parkoviště skřípavě křupal pod jeho těžkými botami i mými teniskami. Nafouklý měsíc v úplňku na nás shlížel znuděným pohledem. Měl kolem sebe nepatrnou korónu, která naznačovala, že se brzy zhorší počasí. Nebe bylo černé jako noc v pekle. Monochromatická záře jediné sodíkové lampy na vysokém stožáru za zaparkovanými kamióny nám pod nohama vytvářela maličké trpasličí stíny. Naše krátké výdechy se ve vzduchu srážely v bílé chocholy. Kamioňák se ke mně otočil, ruku v rukavici zaťatou v pěst.</p>
<p>„Tak pojď, ty zmrde,“ řekl.</p>
<p>Cítil jsem, jak bobtnám – celé tělo se mi nafukovalo. Otupěle jsem si uvědomoval, že mi rozum pozvolna zatemňuje neviditelné cosi, co jsem v sobě v té chvíli objevil úplně poprvé. Byl to děsivý pocit – ale zároveň jsem ho vítal, toužil jsem po něm, přímo jsem po něm prahnul. V tom posledním okamžiku rozumného uvažování se mi zdálo, že se moje tělo proměnilo v kamennou pyramidu nebo cyklon, který smete všechno, co se mu postaví do cesty, jako barevné tyčky mikáda. Kamioňák mi připadal malý, směšný, nedůležitý. Rozesmál jsem se. Rozesmál jsem se a ten smích byl stejně černý a bezútěšný jako nebe s měsícem nad hlavou.</p>
<p>Vrhl se na mě a začal mávat pěstmi. Odrazil jsem jeho pravačku, levačkou jsem se nechal nabrat do tváře, ale vůbec jsem ji necítil, pak jsem ho kopl do břicha. Vyrazil jsem z něj bílý obláček dechu. Chytil se za břicho, kašlal a snažil se ustoupit.</p>
<p>Oběhl jsem ho, dál jsem se chechtal, jako když vesnický pes vyje na měsíc, a dal jsem mu tři šlupky dřív, než se vůbec stačil pootočit – do krku, do ramene, do zarudlého ucha.</p>
<p>Zakňučel a jedna z jeho poletujících pěstí se mi otřela o nos. Vztek, který mě ovládal, okamžitě explodoval, a já se po něm ohnal nohou, vykopl jsem vysoko a tvrdě, jako když brankář vykopává míč. Zařval do noci a já slyšel rupnout žebro. Předklonil se a já na něj skočil.</p>
<p>U soudu jeden z kamioňáků vypověděl, že jsem řádil jako zvíře. Měl naprostou pravdu. Moc si toho sice nepamatuju, ale vzpomínám si, jak jsem na něj vrčel a cenil zuby jako divoký pes.</p>
<p>Obkročmo jsem se na něj posadil, popadl oběma rukama chomáče jeho mastných vlasů a začal mu pucovat obličej o štěrk. V matné záři sodíkové lampy vypadala jeho krev černá jako krev nějakého hmyzu.</p>
<p>„Už ho nech, sakra!“ zakřičel někdo.</p>
<p>Za ramena mě popadly něčí ruce a táhly mě pryč. Zavířily kolem mé tváře a já se po nich oháněl pěstí.</p>
<p>Kamioňák se snažil odplazit. Z obličeje měl vytřeštěnou krvavou masku, ze které zíraly omámené oči. Začal jsem do něj kopat, uhýbal jsem ostatním a spokojeně jsem zamručel pokaždé, kdy jsem ho zasáhl.</p>
<p>Už neměl sílu se mi bránit. Jen se snažil někam uniknout. Po každém kopnutí pevně zavřel oči, jako želva, a na chvíli se zastavil. Pak se plazil dál. Vypadal jako blb. Rozhodl jsem se, že ho zabiju. Že ho ukopu k smrti. A pak zabiju i všechny ostatní – všechny kromě Nony.</p>
<p>Znovu jsem ho nakopl a on se převalil na záda a omráčeně se na mě zahleděl.</p>
<p>„Vzdávám se,“ zaskřehotal. „Nech toho. Prosím tě. Prosím –“</p>
<p>Klekl jsem si vedle něj, štěrk se mi přes tenké džíny zahryzl do kolenou.</p>
<p>„Tady máš, frajere,“ zašeptal jsem. „Jakýpak najednou vzdávání.“</p>
<p>Zaťal jsem mu prsty do krku.</p>
<p>Tři z nich na mě skočili naráz a stáhli mě z něj. S úsměvem jsem vstal a vykročil k nim. Začali couvat, tři chlapi jako hory, celí zelení hrůzou.</p>
<p>A pak se to vypnulo.</p>
<p>Najednou ve mně něco přecvaklo a byl jsem to zase já, stál jsem na parkovišti před Baštou u Joea, ztěžka jsem oddechoval, bylo mi zle a měl jsem strach.</p>
<p>Otočil jsem se a zadíval jsem se k restauraci. Pořád tam byla; nádherné rysy tváře rozzářené triumfem. Zvedla jednu pěst do výšky ramene, jako ti černoši, kteří přesně takhle zdravili na poslední olympiádě.</p>
<p>Obrátil jsem se ke kamioňákovi na zemi. Ještě se snažil odplazit, a když jsem k němu přistoupil, vyděšeně na mě zakoulel očima.</p>
<p>„Nešahej na něj!“ křikl na mě jeden z jeho kamarádů.</p>
<p>Zmateně jsem se na ně podíval. „Omlouvám se… nechtěl jsem… mu tolik ublížit. Pomůžu vám –“</p>
<p>„Radši vocaď vypadni,“ zavolal na mě kuchař. Stál před Nonou u schodů a v jedné ruce svíral zamaštěnou špachtli. „Jdu zavolat policii.“</p>
<p>„No počkat, začal si přece on! Já se jen –“</p>
<p>„Neotvírej si na mě hubu, ty buzerante podělanej,“ skočil mi do řeči. „Pro mě je podstatný, že jsi toho chlapa skoro přizabil. Jdu zavolat policii!“ A zmizel uvnitř.</p>
<p>„Fajn,“ prohodil jsem do prázdna. „Fajn, dobře, fajn.“</p>
<p>Nechal jsem na baru rukavice, ale nepřipadalo mi rozumné se pro ně vracet. Strčil jsem ruce do kapes a vykročil jsem k nájezdu na dálnici. Říkal jsem si, že mám šanci tak jedna ku deseti, že mi někdo zastaví, než mě seberou poldové. Mrzly mi uši a bylo mi špatně od žaludku. Vážně vydařený večer.</p>
<p>„Počkej! Hej, počkej na mě!“</p>
<p>Otočil jsem se. Běžela za mnou, jen jí vlasy vlály kolem hlavy.</p>
<p>„Byl jsi úžasnej!“ vydechla. „Úžasnej!“</p>
<p>„Dost jsem mu ublížil,“ namítl jsem bez zájmu. „Nikdy jsem se takhle nechoval.“</p>
<p>„Škoda, že jsi ho nezabil!“</p>
<p>Zamžikal jsem na ni v tom mrazivém světle.</p>
<p>„Měl jsi slyšet, co tam o mně povídali, než jsi přišel. Jak se mi namyšleně, oplzle smáli – ho, ho, koukejte na ni, malá holčička je pozdě sama venku. Kampak máš namířeno, beruško? Potřebuješ někam hodit? Rád tě svezu, když mě taky chvíli povozíš. <emphasis>Idioti!</emphasis>“</p>
<p>Ohlédla se přes rameno, jako kdyby mohla těma černýma očima metat blesky a všechny chlapy u restaurace srazit k zemi. Pak se otočila ke mně a já měl znovu pocit, jako kdyby se mi v hlavě zapnul ten reflektor. „Jmenuju se Nona. Půjdu s tebou.“</p>
<p>„Kam? Do basy?“ Projel jsem si oběma rukama ve vlasech. „Po tomhletom nám s největší pravděpodobností co nejdřív zastaví auto plný policajtů. Ten kuchař to myslel naprosto vážně, že je půjde zavolat.“</p>
<p>„Stopovat budu já. Ty stůj za mnou. Mně někdo zastaví. Holce vždycky někdo zastaví, když je hezká.“</p>
<p>Na to jsem nemohl nic namítnout a ani jsem nechtěl. Láska na první pohled? Nejspíš ne. Ale něco tam bylo. Možná to znáte sami.</p>
<p>„Tumáš,“ řekla. „Tohle jsi tam zapomněl.“ Podala mi moje rukavice.</p>
<p>Nevracela se dovnitř, což znamenalo, že je s sebou vzala rovnou. Věděla, že se mnou půjde. Měl jsem z toho přízračný pocit. Natáhl jsem si je a vykročili jsme spolu po nájezdu k dálnici.</p>
<p>* * *</p>
<p>Se stopováním měla pravdu. Zastavilo nám hned první auto, které odbočilo na nájezd.</p>
<p>Během čekání jsme nic neříkali, ale stejně jsem měl pocit, že si povídáme. Nebudu vám vykládat o telepatii a podobných věcech; určitě víte, o čem mluvím. Zažili jste to sami, pokud jste někdy byli s někým hodně blízkým, nebo pokud jste někdy vyzkoušeli tu drogu s iniciálami místo jména. Člověk nepotřebuje mluvit. Komunikace jako by se přenesla do nějakého vysokofrekvenčního citového pásma. Jako mávnutím kouzelného proutku. Vůbec nic jsme o sobě nevěděli. Já znal jen její křestní jméno, a když o tom teď zpětně přemýšlím, mám pocit, že jsem se jí ani nepředstavil. Ale fungovalo to. Nebyla to láska. Vím, že se opakuju pořád dokola, ale mám pocit, že musím. Nechtěl bych to slovo zašpinit tím, co mezi námi bylo – zejména ne po tom, co jsme provedli, po Castle Rocku a po těch snech.</p>
<p>Mrazivé večerní ticho proťalo klesající a stoupající vřeštění sirény.</p>
<p>„To bude sanitka,“ prohodil jsem.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Znovu ticho. Měsíční svit se ztrácel za houstnoucí clonou mraků. Napadlo mě, že ta koróna nelhala; než se rozední, čeká nás sněhová nadílka.</p>
<p>Přes vrcholec kopce se přehouply dva kužely světla.</p>
<p>Ani mi nemusela říkat, abych se postavil za ni. Učísla si vlasy a nastavila svou nádhernou tvářičku. Zatímco jsem sledoval, jak auto bliká a odbočuje na nájezd, projel mnou absurdní pocit neskutečna – bylo absurdní, že se tahle krásná holka rozhodla jít se mnou, bylo absurdní, že jsem někoho zmlátil tak, až pro něj musela přijet sanitka, bylo absurdní, že bych ráno mohl sedět v base. Absurdní. Připadal jsem si jako lapený v pavučině. Kdo byl ale pavouk?</p>
<p>Nona natáhla ruku se zdviženým palcem. Sedan značky Chevrolet projel kolem nás a já už si říkal, že prostě pojede dál. Pak se rozsvítila koncová světla a Nona mě popadla za ruku. „Pojď, vezme nás!“ S dětinskou radostí se na mě usmála a já její úsměv opětoval.</p>
<p>Řidič se horlivě natahoval přes sedačku, aby jí otevřel dveře. Když se rozsvítilo stropní světýlko, mohl jsem si ho prohlédnout – slušně stavěný chlap v drahém tříčtvrtečním kabátu, pod okrajem klobouku prošedivělé vlasy, rysy tváře zjemnělé mnoha léty dobrého jídla. Obchodník nebo obchodní zástupce. Sám. Když si mě všiml, zarazil se, ale už bylo příliš pozdě zařadit znovu rychlost a vypadnout odsud. A takhle to pro něj bylo jednodušší. Později si určitě dokáže v duchu nalhat, že nás od začátku viděl oba a že je skutečně dobrák, který se rozhodl pomoci mladému páru v nesnázích.</p>
<p>„Studenej večer,“ prohodil, když Nona vklouzla vedle něj a já vedle ní.</p>
<p>„To jo,“ přisvědčila. „Díky.“</p>
<p>„Není za co.“ Vyrazili jsme a sirény, zmlácené kamioňáky i Baštu u Joea jsme nechali za zády.</p>
<p>Ten policajt mě vyhodil z dálnice v půl osmé. Teď bylo teprve půl deváté. Zvláštní, kolik toho člověk za takovou chvilku zvládne a kolik se mu toho může přihodit.</p>
<p>Blížili jsme se ke žlutým blikajícím světlům, která označují mýtní budky před Augustou.</p>
<p>„Jak daleko jedete?“ zeptal se řidič.</p>
<p>To byl oříšek. Původně jsem doufal, že se mi podaří dostat se až do Kittery a ubytovat se u jednoho známého, který tam učil na škole. Byl to docela dobrý plán a už jsem otevíral pusu, že to řeknu, když mě předběhla Nona:</p>
<p>„Jedeme do Castle Rocku. To je takový městečko kousek na jihozápad od Lewistonu-Auburnu.“</p>
<p>Castle Rock. Přeběhl mi z toho mráz po zádech. Kdysi dávno jsem to v Castle Rocku dobře znal. Ale to bylo před tím, než si mě vzal do parády Ace Merrill.</p>
<p>Chlápek zastavil, vzal si z mýtní budky lísteček a jeli jsme dál.</p>
<p>„Já jedu jen do Gardineru,“ zalhal, ani se nezačervenal. „To je hned první výjezd. Ale aspoň budete o kousek dál.“</p>
<p>„Jistě,“ přisvědčila Nona stejně sladce jako prve. „Jste hodnej, že jste nám v tý zimě zastavil.“ A když to říkala, ucítil jsem na oné citové frekvenci její vztek, koncentrovaný a plný jedu. Vyděsilo mě to stejně, jako by mě asi vyděsilo tikání z nějakého zabaleného balíčku.</p>
<p>„Jmenuju se Blanchette,“ představil se nám. „Norman Blanchette.“ Natáhl k nám ruku, abychom mu s ní potřásli.</p>
<p>„Cheryl Craigová,“ řekla Nona a způsobně ruku přijala.</p>
<p>Zařídil jsem se podle ní a představil se taky falešným jménem. „Těší mě,“ zamumlal jsem.</p>
<p>Dlaň měl měkkou a těstovitou. Připadala mi spíš jako ohřívací láhev ve tvaru lidské dlaně. Při tom pomyšlení se mi udělalo zle. Bylo mi zle z toho, že jsme museli škemrat o svezení tohohle povýšeného obchodníčka, který si původně myslel, že nabere jen pěknou osamělou holku, holku, která by za pár drobných na autobus mohla svolit třeba i k příjemné hodince někde v motelu. Bylo mi zle z toho, že kdybych stopoval sám, tenhle chlápek, který mi právě podal svou těstovitou, teplou ruku, by profrčel kolem a ani by se neohlédl. Bylo mi zle z toho, že nás vyhodí u výjezdu na Gardiner, nahoře přejede přes silnici na další nájezd, vrátí se na dálnici a bude si v duchu gratulovat, jak hladce tu otravnou situaci vyřešil. Bylo mi zle úplně ze všeho. Z jeho prověšeného, vypaseného podbradku, z těch ulízaných vlasů, z pachu jeho kolínské.</p>
<p>Jaké měl na tohle právo? Jaké?</p>
<p>Znechucení se ve mně začínalo srážet a znovu z něj začínaly rašit květy vzteku. Reflektory jeho pohodlného sedanu nevzrušeně protínaly tmu a já měl ve svém vzteku chuť zaškrtit všechno, co toho chlapa obklopovalo – muziku, o které jsem věděl, že ji poslouchá, když se válí na gauči a v těstovitých rukou nad sebou drží nějaký večerník, barevný přeliv na hlavě jeho manželky, kalhotky značky Underalls, které určitě nosí, děti, které rodiče věčně posílají do kina, do školy nebo na dětské tábory – hlavně, když jsou někde pryč –, jeho snobské kamarády a opilecké večírky, kterých se určitě účastní.</p>
<p>Ale ze všeho nejhorší byla ta kolínská. Vyplňovala auto nechutně nasládlou vůní. Připomínala voňavou dezinfekci, kterou používají po každé směně na jatkách.</p>
<p>Auto se hnalo nocí a Norman Blanchette svíral volant ve svých nateklých dlaních. Úhledně ostříhané nehty se matně leskly ve světle přístrojové desky. Měl jsem chuť vyrazit postranní okýnko, jen abych té dusivé vůni unikl. Ne, ještě víc – měl jsem chuť vymlátit z něj všechno sklo, vystrčit hlavu ven na studený vzduch a nalokat se toho svěžího chladu – ale byl jsem dočista ztuhlý, ztuhlý ve chřtánu své nevyslovitelné, nepopsatelné nenávisti.</p>
<p>A v tu chvíli mi Nona vtiskla do ruky pilníček na nehty.</p>
<p>Když mi byly tři roky, dostal jsem hodně zlou chřipku a musel jsem do nemocnice. Zatímco jsem se léčil, můj táta usnul se zapálenou cigaretou, podpálil celý dům a oba moji rodiče i můj starší brácha Drake uhořeli. Mám jejich fotky. Vypadají jako z nějakého starého amerického hororu, žádné velké hvězdy, spíš méně známí herci jako třeba Elisha Cook jr., Mara Cordayová a nějaký dětský herec, na kterého si ani pořádně nevzpomínáte – Brandon de Wilde nebo někdo takový.</p>
<p>Neměl jsem žádné příbuzné, kteří by se mě mohli ujmout, a tak mě na pět let umístili do dětského domova v Portlandu. Pak mi sehnali pěstouny, kterým stát přispíval třicet dolarů měsíčně. Myslím, že málokteré dítě v pěstounské péči ví, jak chutná humr. Pěstouni si většinou berou na výchovu dvě až tři děti – ne proto, že by jim žilami proudilo mléko lidské laskavosti, ale čistě jako obchodní investici. Krmí vás. Pobírají od státu těch třicet dolarů a krmí vás. A když už vás živí, můžete si jídlo nějakým způsobem odpracovat. Těch třicet dolarů se promění na čtyřicet, padesát, někdy i pětašedesát. Kapitalismus pro děti bez domova. Nejúžasnější země na světě, že?</p>
<p>Moji „rodiče“ se jmenovali Hollisovi a bydleli v Harlow, přes řeku naproti Castle Rocku. Měli dvoupatrovou hospodářskou usedlost se čtrnácti pokoji. V kuchyni byla kamna na uhlí a do horních pater se teplo dostávalo, kudy si samo našlo cestu. V lednu se člověk přikrýval na noc třemi prošívanými dekami a stejně neměl jistotu, že mu do rána neupadnou nohy. Musel se na ně občas podívat, aby se ujistil, že ještě drží. Paní Hollisová byla tlustá. Pan Hollis byl skrblík a skoro nemluvil. Od jara do zimy nosil červenočernou loveckou čepici. Dům bylo jedno nepřehledné skladiště nepraktického nábytku, krámů z vetešnictví, plesnivých matrací, koček, psů a automobilových součástek rozložených na novinách. Měl jsem tři „bratry“, všechny v pěstounské péči, jako jsem byl já. Znali jsme se zhruba stejně jako pasažéři po třídenní cestě dálkovým autobusem.</p>
<p>Ze školy jsem nosil dobré známky a ve druháku na střední jsem se zúčastnil jarního soustředění v baseballu. Hollisovi na mě štěkali, ať se na baseball vykašlu, ale já se ho držel až do toho incidentu s Acem Merrillem. Pak už se mi nikam chodit nechtělo, zejména s tím nateklým a poškrábaným obličejem, a taky kvůli těm historkám, které o mně rozšiřovala Betsy Malenfantová. A tak jsem odešel od družstva a Hollisovi mi sehnali práci. Točil jsem limonádu v místním bufetu.</p>
<p>Po střední jsem si za těch dvanáct dolarů, které jsem si nasyslil pod matraci, podal přihlášku na univerzitu. Přijali mě, dostal jsem nevelké stipendium a slušnou práci na částečný úvazek ve školní knihovně. Na to, jak se zatvářili Hollisovi, když jsem jim ukázal, kolik mi bude stát přispívat na studium, nikdy nezapomenu.</p>
<p>Curt, jeden z mých „bratrů“, utekl z domu. To bych já nedokázal. Na něco takového jsem byl vždycky příliš pasivní. Po dvou hodinách na cestě bych se zase vrátil zpátky. Jedinou únikovou cestu pro mě představovala škola, a tak jsem ji využil.</p>
<p>Když jsem odcházel, paní Hollisová se se mnou loučila slovy: „Když budeš moct, něco nám posílej.“ Už jsem je nikdy neviděl. V prváku jsem se učil dobře a přes léto mě v knihovně zaměstnali na plný úvazek. Ten první rok jsem jim ještě poslal přání k Vánocům, ale to bylo naposledy.</p>
<p>V zimním semestru ve druháku jsem se zamiloval. Byla to ta nejúžasnější věc, jaká mě kdy potkala. A jestli byla hezká? Přátelé, věřte mi, že byste při pohledu na ni sletěli ze schodů. Dodneška nechápu, co na mně viděla. Ani nevím, jestli mě taky milovala. Myslím, že na začátku jo. Pak už jsem byl jen zvyk, kterému člověk nechce odvykat, jako kouření nebo řízení s loktem vystrčeným z okýnka. Zřejmě proto se mnou ještě nějakou dobu vydržela. Možná v tom částečně hrála roli i zvědavost, možná marnivost. Hodný kluk, lehni, sedni, přines noviny. Tady máš pusu na dobrou noc. Ale na tom nesejde. Nejdřív to byla láska, potom něco jako láska, pak bylo po všem.</p>
<p>Spali jsme spolu dvakrát, a až poté, co láska vyšuměla. Na určitou dobu to dokázalo posílit zvyk. Pak se vrátila z Díkůvzdání a oznámila mi, že se zamilovala do jednoho premianta, co pocházel z jejího rodného města. Snažil jsem se ji získat zpátky a jednou se mi to málem povedlo, jenže teď měla něco, co jí dřív chybělo – perspektivu.</p>
<p>Sám ani nevím, co jsem se od chvíle, kdy požár zahubil ty béčkové herce, kteří bývali mou rodinou, snažil budovat, každopádně se to ale zhroutilo ve chvíli, kdy jsem na její blůze uviděl tu ozdobnou jehlici klubu Delta Tau Delta, kterou dostala od svého nového kluka.</p>
<p>Potom jsem se chvíli tahal asi se třemi nebo čtyřmi holkami, které se mnou byly ochotné spát. Mohl bych to svádět na svoje dětství, tvrdit, že jsem nikdy nepoznal, jak vypadá správný vztah, ale v tom to nebylo. Nikdy jsem s tou holkou neměl žádné problémy. Jen mě prostě jednoho dne opustila.</p>
<p>Začal jsem mít z holek trochu strach. Ani ne tak z těch, které mě nedokázaly vzrušit, naopak spíš z těch, se kterými mi to vždycky bez potíží šlo. Byl jsem z nich nervózní. Pořád jsem se v duchu ptal, kdepak asi schovávají ty nitky, za které občas rády tahají, a kdy to asi začnou zkoušet i na mě. Dobře vím, jak to chodí. Ukažte mi ženatého chlapa nebo chlapa se stálou partnerkou a já vám ukážu člověka, který si v duchu pokládá otázky (možná časně zrána nebo v pátek odpoledne, když ona vyrazí na nákupy): <emphasis>Copak asi dělá, když tady nejsem? Co si o mně doopravdy myslí? </emphasis>A především: <emphasis>Kolik mého já už patří jí? Kolik ho ještě zůstalo mně? </emphasis>Jakmile jsem jednou o těchhle věcech začal přemýšlet, už jsem se jich nedokázal zbavit.</p>
<p>Začal jsem pít a známky se začaly rapidně horšit. Během zkouškového jsem dostal dopis, v němž se psalo, že pokud se mé výsledky během šesti týdnů nezlepší, nedostanu na letní semestr stipendium. Dál jsem chodil s partou kluků po hospodách a skoro celé zkouškové jsem byl v lihu. Poslední den před začátkem letního semestru jsem zašel do bordelu a fungovalo mi to bez problémů. Byla tam taková tma, že jsme si neviděli do obličeje.</p>
<p>Známky jsem si nezlepšil. Jednou jsem zavolal své bývalce a vybrečel jsem se jí do telefonu. Ona brečela taky a myslím, že jsem jí tím svým způsobem udělal radost. Nikdy jsem k ní necítil nenávist. Ale měl jsem z ní strach. Hodně velký strach.</p>
<p>9. února jsem dostal dopis od děkana fakulty humanitních a přírodních věd, v němž stálo, že mám nezapočtené dva nebo tři kurzy ze svého hlavního oboru. 13. února jsem dostal takový trochu váhavý dopis od bývalky. Chtěla, aby se mezi námi všechno urovnalo. V červenci nebo srpnu se hodlala provdat za toho člena Delta Tau Delta a psala mi, že mě zve na svatbu. Skoro mě to rozesmálo. Co bych jí asi tak mohl dát jako svatební dar? Svoje srdce v krabici se stužkou. Svoji hlavu? Ptáka?</p>
<p>Čtrnáctého, na svatého Valentýna, jsem usoudil, že je na čase změnit prostředí. Pak jsem narazil na Nonu, ale o tom už víte.</p>
<p>Pokud má tohle mít vůbec nějaký smysl, musíte pochopit, co jsem v ní od začátku viděl. Byla hezčí než moje bývalka, ale o to nešlo. V bohaté zemi nemá pěkná fazóna nijak vysokou cenu. Šlo o to, co měla v sobě. Byla přitažlivá, ale přitažlivost, která z ní vyzařovala, byla spíš jakoby rostlinná než živočišná – slepá přitažlivost, která se pevně uchytí a nedá se jí zbavit, přitažlivost v podstatě nedůležitá, protože byla stejně instinktivní jako fotosyntéza. Rozumíte, jak to myslím? Věděl jsem, že se spolu vyspíme, že spolu budeme jako muž a žena, ale že to bude stejně prázdné, vzdálené a bezvýznamné, jako když se břečťan pne po laťkové mříži vstříc srpnovému slunci.</p>
<p>Sex byl důležitý jen proto, že byl nedůležitý.</p>
<p>Myslím – ne, vím to –, že především nás pohánělo násilí. Protože násilí bylo skutečné, žádný sen. Bylo stejně velké a rychlé a tvrdé jako ten Ford ‘52 Ace Merrilla. Násilí z Bašty u Joea, násilí spáchané na Normanu Blanchettovi. A i na něm bylo něco slepého a jaksi vegetativního. Možná byla skutečně jen jakýsi lidský břečťan, vždyť koneckonců i taková mucholapka je jen obyčejná popínavá rostlina, přestože je masožravá, a když jí do tlamy sedne moucha nebo jí tam položíte kousek syrového masa, chová se jako zvíře. A tohle bylo skutečné. Břečťan může při tvorbě květů nanejvýš snít o pohlavním styku, ale jsem si jistý, že mucholapka přesně ví, jak taková moucha chutná, a když ji uvězní ve svém chřtánu, vyloženě si užívá její umdlévající marný boj.</p>
<p>A do jisté míry tu sehrála roli i moje vlastní pasivita. Nikdy jsem nedokázal zaplnit tu díru ve svém životě. A teď nemyslím díru, která ve mně zůstala, když mi moje bývalka dala sbohem – v žádném případě nechci něco svádět na ni –, ale díru, kterou v sobě nosím odjakživa, ten temný, zmatený vír, který se tam uvnitř ve mně nikdy nezastavil. Tuhle díru Nona zaplnila. Dokázala mě pohnout k činu.</p>
<p>Díky ní jsem se cítil ušlechtilejší.</p>
<p>Teď už možná něco z toho chápete. Proč se mi o ní zdá. Proč přes všechen odpor a výčitky svědomí zůstává i jistá fascinace. Proč ji nenávidím. Proč se jí bojím. A proč ji pořád ještě miluju.</p>
<p>Z nájezdu u Augusty to bylo do Gardineru třináct kilometrů, které jsme ujeli za pár minut. Ztuhle jsem sevřel držátko pilníčku na nehty a sledoval jsem, jak se ze tmy vynořila osvětlená zelená cedule EXIT 14 se šipkou doprava. Měsíc už nebylo vidět a začaly poletovat první sněhové vločky.</p>
<p>„Škoda, že nejedu dál,“ prohodil Blanchette.</p>
<p>„To nevadí,“ odpověděla vřele Nona a já cítil, jak se mi ten její vztek zavrtává pod lebku jako hrot vrtačky. „Vyhoďte nás nahoře na výjezdu.“</p>
<p>Zpomalil na povolenou padesátku a vyjel na vrcholek výjezdu. Přesně jsem věděl, co udělám. Připadalo mi, že mám nohy plné hřejivého olova.</p>
<p>Vršek výjezdu osvětlovala jediná lampa. Nalevo byla pod houstnoucí oponou mraků vidět světla Gardineru. Vpravo nic než černota. Ani z jedné strany nic nejelo.</p>
<p>Vystoupil jsem. Nona se posunula přes sedačku a naposled se na Normana Blanchetta usmála. Neměl jsem obavy. Byla dokonalý rozehrávač.</p>
<p>Blanchette roztáhl sádelnaté rty do spokojeného úsměvu. Už se radoval, že se nás zbavil. „Tak šťastnou –“</p>
<p>„Moje kabelka! Neodjeďte mi s kabelkou!“</p>
<p>„Já ji vezmu,“ ozval jsem se. Sklonil jsem se do auta. Blanchette spatřil, co mám v ruce, a úsměv na sádelnatých rtech mu zamrzl.</p>
<p>Na kopci se v tu chvíli objevila světla, ale už se nedalo couvnout. Nic mě nemohlo zastavit. Levou rukou jsem sebral Noninu kabelku. Pravou jsem zarazil ocelový pilníček Blanchettovi do hrdla. Krátce zamečel.</p>
<p>Vylezl jsem z auta. Nona mávala na blížící se vůz. V té tmě a chumelenici jsem nepoznával, co je to za značku; viděl jsem jen dvě jasná kola předních reflektorů. Přikrčil jsem se za Blanchettovým autem a vykukoval zadními okýnky.</p>
<p>Hlasy se ztrácely ve sténání větru.</p>
<p>„… potíže, slečno?“</p>
<p>„… otec… vítr… asi infarkt! Mohl byste…“</p>
<p>V předklonu jsem oběhl chevrolet Normana Blanchetta. Už jsem je viděl. Štíhlou postavu Nony a vedle druhou, vyšší. Stáli u nějakého pickupu. Otočili se a blížili se k okýnku řidiče chevroletu, kde ležel na volantu zhroucený Norman Blanchette s Noniným pilníčkem v hrdle. Řidič pickupu byl mladý kluk v teplé letecké bundě. Sklonil se k autu. Připlížil jsem se mu za záda.</p>
<p>„Proboha, slečno!“ vyjekl. „Vždyť je celej od krve! Co –“</p>
<p>Zahákl jsem mu pravý loket pod krkem a levou rukou se chytil za pravé zápěstí. Zabral jsem ze všech sil. Narazil čelem do rámu dveří, až to dutě zadunělo. Pak mi v náruči ochabl.</p>
<p>Mohl jsem ho nechat být. Nonu si pořádně neprohlédl a mně neviděl vůbec. Mohl jsem ho nechat být. Ale byl to všetečka, šťoural, připletl se nám do cesty a mohl nám ublížit. Už mě nebavilo věčně si nechat ubližovat. Uškrtil jsem ho.</p>
<p>Když bylo po všem, zvedl jsem hlavu a uviděl jsem Nonu mezi reflektory chevroletu a pickupu, tvář staženou do groteskní masky nenávisti, lásky, triumfu a radosti. Natáhla ke mně ruce a já ji objal. Políbili jsme se. Rty měla studené, ale jazyk teplý. Ponořil jsem obě dlaně do tajných zákoutí jejích vlasů a kolem nás vyl vítr.</p>
<p>„Teď to ukliď,“ řekla mi. „Než přijede někdo další.“</p>
<p>Uklidil jsem to. Jen tak ledabyle, protože nic víc jsme nepotřebovali. Jen získat trochu času. Pak už bude všechno jedno. Budeme v bezpečí.</p>
<p>Mladík moc nevážil. Zvedl jsem ho do náruče, přenesl ho přes silnici a hodil ho do strouhy za svodidly. Tělo se volně skutálelo až na dno, jako ten strašák ze starých hadrů, kterého jsem každý červenec na příkaz pana Hollise stavěl v kukuřičném poli. Vrátil jsem se pro Blanchetta.</p>
<p>Ten byl těžší a teklo z něj krve jako ze zapíchnutého prasete. Zkusil jsem ho zvednout v náruči, odvrávoral jsem tři kroky dozadu a pak mi vyklouzl na silnici. Převrátil jsem ho na záda. Čerstvý sníh se mu lepil na obličej, takže vypadal jako nějaký lyžař.</p>
<p>Sehnul jsem se, chytil jsem ho v podpaží a odtáhl ho ke strouze. Ve sněhu zůstaly dvě brázdy po jeho patách. Přehodil jsem ho přes svodidla a sledoval jsem, jak po zádech a s rukama nad hlavou klouže dolů ze svahu. Doširoka otevřené oči zaujatě zíraly na vločky, které se do nich snášely. Pokud chumelenice vydrží, budou z nich už jen dva nerozpoznatelné hrbolky, až kolem pojede pluh.</p>
<p>Vrátil jsem se na druhou stranu silnice. Nona už si nasedla do pickupu. Nikdo jí nemusel říkat, kterýž vozů si vybereme. Rozeznával jsem bledou skvrnu jejího obličeje, temné důlky očí, ale nic víc. Nastoupil jsem do Blanchettova chevroletu, usadil jsem se do loužičky krve, která se nasbírala na hrudkovitém vinylovém potahu sedačky, a zajel jsem s ním ke krajnici. Zhasl jsem světla, zapnul jsem všechny blinkry a vystoupil jsem. Každý, kdo pojede kolem, si pomyslí, že řidič měl nějaké problémy s motorem a vypravil se pěšky do města hledat servis. Potěšilo mě, jak dokážu improvizovat. Jako bych vraždil od malička. Doklusal jsem k pickupu, vklouzl za volant a odbočil k nájezdu na dálnici.</p>
<p>Seděla vedle mě, nedotýkala se mě, ale byla blízko. Občas, když se pohnula, polechtal mě na krku pramen jejích vlasů. Jako kdyby mi přejela po kůži maličká elektroda. Jednou jsem musel natáhnout ruku a pohladit ji po noze, abych se ujistil, že je skutečná. Tiše se zasmála.</p>
<p>Byla skutečná. Venku za okýnky vyl vítr a v mocných poryvech proti nám hnal sníh.</p>
<p>Jeli jsme na jih.</p>
<p>Když jedete po stodvacetšestce směrem na Castle Heights, tak hned za mostem za Harlow přijedete k velikánské přestavěné usedlosti, na níž visí cedule se směšným názvem Sportovní klub mladých. Mají tam dvanáct bowlingových drah s poruchovým automatickým stavěčem kuželek, který obyčejně poslední tři dny v týdnu nefunguje, pár předpotopních pinballů, jukebox s největšími hity sedmapadesátého roku, tři kulečníkové stoly značky Brunswick a pult, kde prodávají kolu a chipsy a taky půjčují boty na bowling, které vypadají, jako by je právě stáhli z nohou nějakému mrtvému ochmelkovi. Název na ceduli je směšný z toho důvodu, že většina mládeže z Castle Rocku se večer stahuje do hospody na Jay Hillu nebo jezdí na závory sériových automobilů do Oxford Plaines. Ve Sportovním klubu narazíte spíš na staré kořeny z Gretny, Harlow i samotného Castle Rocku. Minimálně jednou za večer se tu strhne nějaká rvačka na parkovišti.</p>
<p>Já sem začal chodit, když jsem byl ve druháku na střední. Jeden můj známý, Bill Kennedy, tady tři večery týdně pracoval, a když zrovna nikdo nečekal na kulečníkový stůl, nechal mě hrát zadarmo. Žádné extra povyražení, ale pořád lepší než sedět doma s Hollisovými.</p>
<p>Tady jsem taky poznal Ace Merrilla. Měl pověst nejtvrdšího bouchače ze všech tří měst. Jezdil ve vytuněném Fordu ‘52 a říkalo se, že když je třeba, vytáhne z něj i dvě stě deset. Vždycky vešel jako král, napomádované vlasy vyčesané do kohouta se mu jen leskly, dal si chvíli karambol (Jestli byl dobrý? To si pište.), když přišla Betsy, zaplatil jí kolu, a pak spolu odešli. Jakmile za nimi se skřípotem zapadly dveře, skoro jste slyšeli, jak si veškeré osazenstvo vydechlo úlevou. S Acem Merrillem ven na parkoviště nikdy nikdo nešel.</p>
<p>Tedy nikdo kromě mě.</p>
<p>Betsy Malenfantová byla jeho holka, myslím, že nejhezčí holka v Castle Rocku. Nebyla podle mě z nejchytřejších, ale když jste se na ni podívali, tak vám to bylo fuk. Měla tu nejdokonalejší pleť, jakou jsem kdy viděl, a určitě to nebylo zásluhou nějakých kosmetických mastiček. Vlasy měla černé jako uhel, tmavé oči, plné rty a postavu, která člověku nedávala spát – a nijak jí nevadilo stavět ji na odiv. Kdo by se odvážil zatáhnout ji dozadu a zkoušet ji rozhicovat, když byl Ace někde kolem? Nikdo, kdo měl všech pět pohromadě, určitě ne.</p>
<p>Hrozně jsem se do ní zamiloval. Ne jako do bývalky ani jako do Nony, i když Betsy působila trochu jako její mladší verze, ale svým způsobem to bylo stejně zoufalé a stejně vážné. Pokud jste někdy takovou telecí lásku zažili, víte, jaké to je. Bylo jí sedmnáct, o dva roky víc než mně.</p>
<p>Začal jsem tam chodit čím dál častěji, i když Billy zrovna nebyl v práci, jen abych ji na chvíli viděl. Připadal jsem si jako nějaký ornitolog, ačkoli jsem samozřejmě hrál mnohem nebezpečnější hru. Potom jsem šel vždycky domů, nalhal jsem Hollisovým něco o tom, kde jsem byl, a zavřel jsem se u sebe v pokoji. Psal jsem jí dlouhé, vášnivé dopisy, ve kterých jsem popisoval všechno, co bych s ní chtěl dělat, a pak jsem je vždycky roztrhal. Na chodbách ve škole jsem snil o tom, jak ji požádám o ruku, abychom spolu mohli utéct do Mexika.</p>
<p>Nejspíš jí došlo, co se ve mně děje, a nejspíš jí to lichotilo, protože když Ace nebyl v dohledu, byla ke mně milá. Vždycky ke mně zašla, povídala si se mnou, nechala si ode mě koupit kolu, sedla si vedle mě na stoličku a třela se mi nohou o nohu. Dovádělo mě to k šílenství.</p>
<p>Jednou večer začátkem listopadu jsem se tam jen tak poflakoval, chvíli si cvrnknul s Billym kulečník a čekal jsem na ni. Jinak byl klub skoro prázdný, protože ještě nebylo ani osm, a venku očichával rohy osamělý vítr, předzvěst zimy.</p>
<p>„Radši bys to měl nechat plavat,“ prohodil Bill a poslal devítku přesně do rohu.</p>
<p>„Co nechat plavat?“</p>
<p>„Vždyť víš.“</p>
<p>„Ne, nevím.“ Minul jsem kouli a Billy na stůl jednu vrátil. Pak jich tam nasázel šest za sebou, a zatímco hrál, došel jsem k jukeboxu a hodil do něj deseťák.</p>
<p>„Betsy Malenfantovou.“ Pečlivě si připravil ránu a poslal jedničku krokem podél mantinelu. „Charlie Hogan tuhle vykládal Aceovi, jak se kolem ní motáš. Charliemu to připadalo k popukání, hlavně proto, že jsi proti ní mlaďas, ale Ace se moc nesmál.“</p>
<p>„Je mi úplně ukradená,“ vypravil jsem přes ztuhlé rty.</p>
<p>„To doufám,“ přikývl a pak dovnitř vešlo pár kluků a on odběhl k pultu, aby jim vydal bílou kouli.</p>
<p>Ace dorazil kolem deváté a byl sám. Nikdy dřív si mě nevšímal a já už skoro pustil z hlavy, co mi Billy říkal. Když je člověk neviditelný, myslí si, že je taky nezranitelný. Hrál jsem pinball a tak jsem se do toho zabral, že jsem nevnímal nic kolem. Ani jsem si nevšiml, jak všichni ztichli a přestali hrát bowling i kulečník. A pak mě najednou někdo hodil přímo proti hracímu automatu. Svalil jsem se na podlahu. Když jsem vstával, klepala se mi kolena strachy. Naklonil automat a připravil mě tím o zbývající tři kuličky. Pak jen stál a prohlížel si mě, ani jediný vlásek rozcuchaný, sportovní bundu napůl rozepnutou.</p>
<p>„Přestaň za ní dolejzat,“ řekl mi tiše, „nebo ti zmaluju ciferník.“</p>
<p>Pak vyšel ven. Všichni na mě civěli a já bych se byl nejradši propadl podlahou. Potom jsem si ale všiml, že z většiny těch tváří vyzařuje závistivý obdiv. A tak jsem se oprášil a jakoby nic jsem hodil do automatu další desetník. Světýlko zrušená hra zhaslo. Pár kluků mě cestou ven přišlo beze slova poplácat po zádech.</p>
<p>Když se v jedenáct zavíralo, nabídl mi Billy, že mě odveze domů.</p>
<p>„Jestli si nebudeš dávat pozor, tak to hnusně odskáčeš.“</p>
<p>„Neboj, o mě si nemusíš dělat starosti.“</p>
<p>Na to už Billy neodpověděl.</p>
<p>Asi dva nebo tři dny potom dorazila Betsy sama už v sedm. Kromě mě byl tou dobou v klubu jen jediný další host, obrýlený skrček jménem Vern Tessio, kterého před pár lety vyrazili ze školy. Málem jsem si ho ani nevšiml, byl ještě neviditelnější než já.</p>
<p>Přišla přímo ke mně, tak blízko, že jsem cítil její čerstvě vymydlenou kůži. Úplně se mi z ní zatočila hlava.</p>
<p>„Slyšela jsem, co ti udělal Ace,“ řekla mi. „Už se s tebou nesmím bavit, a taky nebudu, ale chci ti to aspoň nějak ulehčit.“ A dala mi pusu. Než jsem stačil odlepit jazyk z patra, otočila se a odešla. Já se omámeně vrátil ke kulečníku. Vůbec jsem si nevšiml, kdy se Tessio vypravil roznášet drby. Viděl jsem před sebou jenom ty její úžasně tmavé oči.</p>
<p>A tak jsem později toho večera skončil na parkovišti s Acem Merrillem a on mě zmydlil k nepoznání. Byla zima, lezavá zima a já jsem ke konci začal brečet a bylo mi fuk, kdo se dívá nebo poslouchá, což tou dobou byli už všichni. Všechno to nemilosrdně osvětlovala jediná sodíková lampa. Nezmohl jsem se na jedinou ránu.</p>
<p>„Tak,“ prohlásil a dřepnul si vedle mě. Ani se nijak zvlášť nezadýchal. Vytáhl z kapsy vystřelovák a stiskl chromované tlačítko. Na měsíční světlo vyskočila osmnácticentimetrová stříbrná čepel. „Příště tě čeká tohle. Vyřežu ti svoje jméno do koulí.“ Pak vstal, naposledy do mě kopl a odešel. Asi deset minut jsem tam jen tak ležel a klepal se na udusané hlíně. Nikdo mi nepřišel pomoct ani mě poplácat po zádech, dokonce ani Bill. A už vůbec se neukázala Betsy, aby mi to nějak ulehčila.</p>
<p>Nakonec jsem se vyškrábal na nohy a odjel domů stopem. Paní Hollisové jsem namluvil, že mě svezl nějaký ožrala, který sjel ze silnice. Do klubu jsem se už nikdy nevrátil.</p>
<p>Doneslo se mi, že Ace krátce nato pustil Betsy k vodě a že to s ní potom šlo čím dál rychleji s kopce – jako rozjetý náklaďák s rozbitými brzdami. Dokonce se během té jízdy nakazila triplem. Billy povídal, že ji jednou večer zahlédl v Manoiru v Lewistonu, kde se z chlapů snažila vytáhnout nějaký ten drink. Vyprávěl mi, že měla vyraženou většinu zubů a v minulosti pravděpodobně i přeražený nos. Prý bych ji vůbec nepoznal. Tou dobou už mi to bylo celkem fuk.</p>
<p>Pickup neměl zimní gumy, a než jsme se dostali k sjezdu na Lewiston, začalo mi to na prašanu trochu podkluzovat. Těch pětatřicet kilometrů jsme jeli tři čtvrtě hodiny.</p>
<p>Chlápek v mýtní budce u lewistonského sjezdu z dálnice si ode mě vzal lístek a šedesát centů. „Klouže to, co?“</p>
<p>Ani jeden z nás neodpověděl. Blížili jsme se k cíli. I kdybych s ní nebyl v tom zvláštním telepatickém spojení, poznal bych to z její pózy na zaprášeném sedadle pickupu, z toho, jak na klíně svírala kabelku, z toho, jak zaníceně upírala zrak na silnici před námi. Cítil jsem, že mi naskakuje husí kůže.</p>
<p>Vydali jsme se po stotřicetšestce. Potkávali jsme jen málo aut; vítr zesílil a sníh se sypal hustěji než dřív. Za Harlow Village jsme minuli velký Buick Riviera, který dostal smyk a skončil na obrubníku. Všechny čtyři blinkry mu blikaly a já měl na okamžik pocit, že vidím přízrak chevroletu Normana Blanchetta. Ale ten už teď musel být celý zapadaný sněhem, pouhá nevýrazná hrouda ve tmě.</p>
<p>Řidič buicku na mě mával, ale já projel bez zpomalení kolem a ohodil jsem ho břečkou. Sníh mi začínal zahlcovat stěrače a já se natáhl ven a tím na své straně jsem klepl o sklo. Trocha sněhu se uvolnila, takže jsem viděl o něco líp.</p>
<p>Harlow vypadalo jako město duchů, všude tma a zavřeno. Dal jsem pravým blinkrem znamení, že se chystám odbočit na most ke Castle Rocku. Zadní kola začala podkluzovat, ale smyk jsem stačil vybrat. Vpředu za řekou jsem rozeznával tmavý obrys Sportovního klubu mladých. Zdálo se, že je zavřený a opuštěný. Najednou mi přišlo líto, kolik tu bylo bolesti. A smrti. Vtom poprvé od chvíle, kdy jsme u Gardineru najeli na dálnici, promluvila Nona.</p>
<p>„Máš za sebou policajta.“</p>
<p>„Chce nás –?“</p>
<p>„Ne. Má vypnutej maják.“</p>
<p>Ale znervózněl jsem, a možná proto se to stalo. Stotřicetšestka zatáčí za Harlow v pravém úhlu na most do Castle Rocku. Tu zatáčku jsem vybral, jenže na konci mostu byla silnice namrzlá.</p>
<p>„<emphasis>Do háje</emphasis> –“</p>
<p>Zadek auta začal ujíždět do strany, a než jsem ho stačil vyrovnat, narazil do jednoho z masivních ocelových mostních sloupků. Vezli jsme se jako děti na saních, a než jsem se rozkoukal, už těsně za námi svítily silné reflektory policejního vozu. Řidič dupl na brzdu – zahlédl jsem v chumelenici odraz červených světel –, jenže to už byl taky na ledu. Napral to přímo do nás. Ozval se pronikavý skřípot, jak jsme se znovu začali třít o mostní sloupky. Odhodilo mě to Noně do klína a i v tom zmateném zlomku vteřiny jsem si stihl povšimnout, jak pevné, a přitom poddajné má stehno. Pak se všechno zastavilo. <emphasis>Teď </emphasis>si policajt zapnul maják. Po kapotě našeho pickupu a po zasněženém ocelovém zábradlí mostu mezi Harlow a Castle Rockem začaly přebíhat modré záblesky. V policejním voze se rozsvítilo stropní světýlko a policajt vystoupil.</p>
<p>Kdyby za námi nejel tak blízko, k ničemu by nedošlo. Tahle myšlenka mi pořád dokola běhala hlavou, jako gramofonová jehla usazená v jediné, poškrábané drážce. Se ztuhlým, napjatým úsměvem na rtech jsem zašátral na podlaze pod sedadlem, jestli tam neobjevím něco, čím bych ho praštil.</p>
<p>Nahmatal jsem otevřenou brašnu s nářadím. Vytáhl jsem z ní francouzák a položil ho na sedadlo mezi sebe a Nonu. Policajt se sklonil do okýnka. Tvář se mu v záblescích majáku proměňovala jako tvář ďábla.</p>
<p>„Nejel jsi vzhledem ke stavu vozovky trochu moc rychle, mladíku?“</p>
<p>„A nejel jste vy trochu moc blízko za náma?“ opáčil jsem. „Vzhledem ke stavu vozovky?“</p>
<p>Možná zrudl. Ve světle toho blikajícího majáku se to nedalo poznat.</p>
<p>„Chceš si na mě otevírat hubu, synku?“</p>
<p>„Jestli ty škrábance na svým autu budete chtít hodit na mě, tak jo.“</p>
<p>„Tak mi ukaž řidičák a techničák.“</p>
<p>Vytáhl jsem peněženku a podal jsem mu řidičák.</p>
<p>„A techničák?“</p>
<p>„Je to auto mýho bratra. Techničák nosí u sebe.“</p>
<p>„Ale?“ Tvrdě se na mě zadíval, jako kdyby mě chtěl tím pohledem přivést do rozpaků. Když pochopil, že se mu to jen tak nepodaří, podíval se na Nonu. Za to, co jsem uviděl v jeho očích, bych mu je nejradši vyškrábal. „Jak vy se jmenujete, slečno?“</p>
<p>„Cheryl Craigová.“</p>
<p>„Co pohledáváte v autě jeho bratra v takové vánici, Cheryl?“</p>
<p>„Jedeme na návštěvu k mýmu strejdovi.“</p>
<p>„Do Rocku.“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Žádný Craigovy v Castle Rocku neznám.“</p>
<p>„On se jmenuje Emonds. Bydlí na Bowen Hillu.“</p>
<p>„Vážně?“ Obešel auto, aby se podíval na poznávačku. Otevřel jsem dveře a vyklonil jsem se ven. Opisoval si ji. Když se vrátil, ještě jsem se vykláněl, takže mi horní polovinu těla osvětlovaly reflektory jeho vozu. „Hodlám… Co to na sobě máš, synku?“</p>
<p>Ani jsem se nemusel dívat, abych věděl, co to na sobě mám. Dřív jsem si myslel, že jsem se z toho auta vyklonil čistě z roztržitosti, ale jak to tu celé sepisuju, dospěl jsem k jinému závěru. Vůbec to nebyla roztržitost. Chtěl jsem, aby si mě prohlédl. Sevřel jsem v dlani francouzák.</p>
<p>„Co jako?“</p>
<p>Přistoupil o dva kroky blíž. „Asi ses zranil – nejspíš pořezal. Radši –“</p>
<p>Máchl jsem po něm. Při srážce mu nejspíš spadl klobouk, takže měl teď holou hlavu. Vší silou jsem ho natáhl kousek nad čelo. Ten zvuk nikdy nezapomenu. Jako když kostka másla dopadne na tvrdou podlahu.</p>
<p>„Pospěš si,“ pobídla mě Nona. Položila mi svou klidnou dlaň na krk. Byla hrozně studená, jako vzduch ve sklepě na zeleninu. Moje pěstounka mívala sklep na zeleninu.</p>
<p>Zvláštní, že jsem si na něj vzpomněl. Posílala mě tam v zimě pro nakládanou zeleninu. Zavařovala si ji sama. Do velkých sklenic s takovou tou gumičkou pod víčkem.</p>
<p>Jednou jsem tam šel pro sklenici naložených fazolí na večeři. Všechny sklenice byly v krabicích, úhledně označených rukopisem paní Hollisové. Vzpomínám si, že nikdy neuměla správně napsat kompot a že mě to naplňovalo tajným pocitem nadřazenosti.</p>
<p>Toho dne jsem prošel kolem krabice s nápisem „konpoty“ až do kouta, kde přechovávala fazole. Bylo tam chladno a tma. Stěny tvořila prostá holá zem, a když venku pršelo, vytékaly z nich tenké, klikaté pramínky. Vzduch vyplňoval tajemný, temný pach všelijaké havěti, půdy a uskladněné zeleniny, pach pozoruhodně podobný pachu ženského pohlaví. V jednom rohu tam odjakživa stál starý, rozbitý tiskařský lis, a já si s ním občas hrál a dělal jsem, jako že zase funguje. Ten sklep jsem miloval. Tehdy – to mi bylo asi devět nebo deset – to bývalo moje nejoblíbenější místo. Paní Hollisová do něj odmítala vkročit a její manžel by se nikdy nesnížil k tomu, aby jí chodil pro zeleninu. A tak jsem tam chodil já a nasával ten zvláštní tajemný pach půdy a užíval si soukromí toho uzavřeného prostoru, kde si člověk připadal jako v ženském lůně. Osvětlovala ho jediná, pavučinami zahalená žárovka, kterou sem pan Hollis pověsil patrně ještě před burskou válkou. Občas jsem před ní na zdi dělal ohromná stínová zvířátka.</p>
<p>Vzal jsem fazole a už jsem se chystal odejít, když jsem pod jednou starou krabicí zaslechl nějaké škrábání. Došel jsem k ní a zvedl ji.</p>
<p>Ležela tam na boku hnědá krysa. Otočila hlavu a zadívala se na mě. Boky se jí prudce nadzvedávaly a vycenila na mě zuby. Byla to ta největší krysa, jakou jsem kdy viděl. Sklonil jsem se k ní. Právě rodila. Dvě maličká krysátka, holá a slepá, už se jí krmila u břicha. Další bylo na půl cesty na svět.</p>
<p>Matka na mě bezmocně upírala pohled, připravená kousat. Chtěl jsem je zabít, zabít je všechny, rozdupat je, ale nemohl jsem. Byla to ta nejodpornější věc, jaké jsem byl v životě svědkem. Zatímco jsem se díval, proběhl kolem po zemi maličký hnědý pavouk – nejspíš sekáč. Krysa ho chytila a sežrala.</p>
<p>Dal jsem se na útěk. Na schodech jsem upadl a rozbil jsem sklenici s fazolemi. Paní Hollisová mi nařezala a já už nikdy do sklepa nechodil, pokud jsem nemusel.</p>
<p>Stál jsem nad policajtem a vzpomínal jsem.</p>
<p>„Pospěš si,“ zopakovala Nona.</p>
<p>Byl mnohem lehčí než Norman Blanchette, nebo mi možná jen žilami kolovalo víc adrenalinu. Vzal jsem ho do náruče a odnesl jsem ho k okraji mostu. Jen matně jsem rozeznával jez po proudu a železniční most proti proudu byl pouhý stín, jako lešení. Noční vítr vyl a skučel a vháněl mi sněhové vločky do tváře. Chvíli jsem držel policajta v náruči jako spící novorozeně, pak jsem si vzpomněl, co je ve skutečnosti zač, a pustil jsem ho dolů do tmy.</p>
<p>Vrátili jsme se k pickupu a nasedli jsme, ale nechtěl nastartovat. Zkoušel jsem motor, dokud jsem neucítil nasládlý pach benzinu z přesyceného karburátoru, pak jsem toho nechal.</p>
<p>„Pojď,“ řekl jsem.</p>
<p>Nasedli jsme do policejního vozu. Na přední sedačce byly poházené pokutové bloky, formuláře a dvě psací podložky. Krátkovlnná vysílačka pod palubní deskou zachřestila a zapraskala.</p>
<p>„Čtyřko, ozvěte se, čtyřko. Slyšíte?“</p>
<p>Natáhl jsem se a vypnul jsem ji, ale narazil jsem při tom do něčeho klouby. Byla tam opřená opakovací brokovnice. Patrně policajtova soukromá zbraň. Uvolnil jsem ji a podal jsem ji Noně. Položila si ji na klín. Zkusil jsem vycouvat. Auto bylo odřené, ale jinak v pořádku. Mělo zimní gumy, a jakmile jsme se dostali přes to náledí, které to všechno způsobilo, pěkně sedělo na silnici.</p>
<p>Pak jsme dorazili do Castle Rocku. Domy, kromě tu a tam nějakého obytného přívěsu u silnice, zmizely. Silnice zatím nebyla prohrnutá a první stopy na ní zůstávaly po nás. Všude kolem se tyčily mohutné jedle obtížené sněhem. Připadal jsem si pod nimi maličký a bezvýznamný, jen nepatrné sousto uvízlé v chřtánu oné noci. Už bylo po desáté hodině večer.</p>
<p>* * *</p>
<p>V prváku na univerzitě jsem se společenského života příliš neúčastnil. Pilně jsem se učil a pracoval jsem v knihovně – vracel jsem knihy do polic, opravoval vazby a učil se pracovat s katalogem. Na jaře jsem hrál baseball za univerzitní béčko.</p>
<p>Koncem letního semestru, krátce před začátkem zkouškového, se pořádala nějaká diskotéka v tělocvičně. Neměl jsem co dělat, na první dva zápočtové testy už jsem byl naučený, tak jsem se tam vypravil. Vstup jsem měl jen za dolar.</p>
<p>Byla tam tma a tolik zpocených, zběsile tančících lidí, kolik jich najdete jedině na univerzitní diskotéce těsně před začátkem zkouškového. Ovzduší bylo přímo nabité sexem. A nebylo ho jen cítit; téměř stačilo natáhnout ruku a mohli jste ho sevřít v dlani, jako těžký mokrý hadr. Bylo jasné, že po diskotéce bude následovat spousta milování, nebo přinejmenším něčeho, co jsme tehdy za milování považovali. Ať už pod lavičkami, na rozhicovaném parkovišti, v pronajatém bytě nebo na kolejním pokoji. Téměř dospělí kluci, kterým už nad hlavou visela branná povinnost, s pěknými studentkami, které už za pár dní vyletí od zkoušek, vrátí se domů a založí rodinu. Milování se smíchem i se slzami, pod vlivem alkoholu i zcela střízlivé, neobratné i bezuzdné. Ve většině případů však velmi krátké.</p>
<p>Bylo tu pár nezadaných chlapů, ale ne moc. Takovýhle večer nikdo dlouho nezadaný nezůstane. Začal jsem se propracovávat k vyvýšenému pódiu. Čím víc jsem se blížil, tím byly hudba a rytmus hmatatelnější. Kapela za sebou měla půlkruh jedenapůlmetrových repráků a člověk doslova cítil, jak mu basy rozvibrovávají bubínky.</p>
<p>Opřel jsem se o zeď a díval jsem se. Tanečníci se pohybovali podle předepsaných vzorů (jako by se jednalo o tria a ne páry, přičemž ten třetí, neviditelný, se nacházel uprostřed a zbylí dva ho ojížděli zepředu i zezadu), chodidla podupávala v pilinách, které zakrývaly naleštěnou podlahu. Neviděl jsem nikoho známého a začínal jsem se cítit osamělý, ale ne vyloženě nepříjemně. Nacházel jsem se v onom stavu, kdy si představujete, že po vás, romantickém neznámém, koutkem oka pokukují všichni kolem.</p>
<p>Asi po půl hodině jsem se sebral a vypravil jsem se pro kolu. Když jsem se vrátil, na parketu se začalo tvořit kolečko a někdo mě vtáhl dovnitř, takže jsem za okamžik držel kolem ramen dvě holky, které jsem nikdy předtím neviděl. Točili jsme se pořád dokola. Mohlo tam být dobře dvě stě lidí a zabrali jsme půlku tělocvičny. Pak se část kruhu rozpadla a asi dvacet nebo třicet lidí utvořilo menší kroužek uprostřed toho velkého a začali tančit v protisměru. Točila se mi z toho hlava. Zahlédl jsem holku, která vypadala jako Betsy Malenfantová, ale věděl jsem, že se mi to jen zdálo. Když jsem ji zkoušel najít, nikde jsem neviděl ani ji, ani nikoho podobného.</p>
<p>Když jsme konečně zastavili, byl jsem celý zmožený a nebylo mi právě nejlíp. Propracoval jsem se k lavičkám a posadil jsem se. Hudba hrála příliš nahlas, vzduch byl příliš lepkavý. Myšlenky se mi pořád někam zabíhaly, nedokázal jsem je udržet v hlavě. Zato jsem v hlavě slyšel dusot srdce, jako při té nejhorší opici v životě.</p>
<p>Dřív jsem si myslel, že k následujícím událostem došlo především proto, že jsem tenkrát byl unavený a z toho neustálého točení mi bylo trochu špatně, ale jak už jsem se zmínil, díky tomu, že to všechno takhle píšu, vidím spoustu věcí mnohem jasněji. Už nevěřím tomu, čemu jsem věřil dřív.</p>
<p>Znovu jsem se zahleděl na všechny ty krásné, uštvané lidi v šeru. Připadalo mi, že všichni kluci se tváří ustrašeně, tváře se jim protahovaly do groteskních, zpomalených masek. Nedivil jsem se jim. Všechny holky – studentky v blůzkách, krátkých sukních, zvonových kalhotách – se měnily v krysy. Mě to v první chvíli neděsilo. Dokonce jsem se tomu zasmál. Věděl jsem, že je to nějaká halucinace, a chvíli jsem to vydržel sledovat téměř nezaujatě.</p>
<p>Pak si jedna holka stoupla na špičky, aby svému klukovi dala pusu, a to bylo moc i na mě. Chlupatý, protáhlý čumák, černá očka jako broky, tlama plná ostrých zoubků…</p>
<p>Odešel jsem.</p>
<p>Na chvíli jsem se rozrušeně zastavil před tělocvičnou. O kus dál v chodbě byly záchody, ale prošel jsem kolem nich ke schodům.</p>
<p>Šatny byly ve třetím patře a poslední patro už jsem musel vyběhnout. Rozrazil jsem dveře a vpadl jsem do jedné kabinky. Začal jsem zvracet obklopen pachem tekutých mastí, zpocených dresů a promazané kůže. Hudba zněla hluboko dole, tady nahoře vládlo téměř panenské ticho. Cítil jsem se tu dobře.</p>
<p>* * *</p>
<p>Dojeli jsme ke stopce v Southwest Bendu. Vzpomínky na diskotéku mě z neznámého důvodu vzrušily. Začal jsem se chvět.</p>
<p>Podívala se na mě a usmála se těma tmavýma očima. „Teď?“</p>
<p>Nemohl jsem jí odpovědět. Příliš jsem se třásl. Pomalu přikývla místo mě.</p>
<p>Sjel jsem ze sedmičky na lesní cestu, kterou v létě zřejmě využívali dřevaři. Nejel jsem moc daleko, protože jsem se bál, abychom neuvízli. Zhasl jsem přední reflektory a na přední sklo se začaly tiše usazovat vločky.</p>
<p>„Miluješ?“ zeptala se mě, skoro laskavě.</p>
<p>Z hrdla mi uniklo jakési zachrčení, nebo z něj bylo spíš vytaženo. Nejlíp by se dalo popsat jako zvukové vyjádření myšlenek zajíce lapeného do oka.</p>
<p>„Tady,“ řekla. „Přímo tady.“</p>
<p>Byla to extáze.</p>
<p>Málem jsme se nedostali zpátky na hlavní silnici. Projel kolem pluh – viděli jsme pomrkávání oranžových světýlek ve tmě – a nahrnul nám do cesty obrovskou zeď sněhu.</p>
<p>V kufru policejního auta byla lopata. Trvalo mi půl hodiny, než jsem proházel cestu, a to už se blížila půlnoc. Nona si mezitím v autě pustila vysílačku a dozvěděli jsme se z ní, co jsme potřebovali vědět. Našli těla Normana Blanchetta i toho kluka z pickupu. Měli podezření, že jedeme v policejním voze. Ten policajt měl hrozně srandovní jméno, Essegian. Nějaký Essegian kdysi hrával první baseballovou ligu – myslím, že za Dodgers. Možná jsem mu zabil někoho z příbuzných. Bylo mi fuk, že vím, jak se ten policajt jmenoval. Jel moc blízko za námi a připletl se nám do cesty.</p>
<p>Vyjeli jsme na hlavní silnici.</p>
<p>Cítil jsem, jak je Nona vzrušená, celá žhavá a rozpálená. Zastavil jsem, abych rukou setřel sníh z předního skla, a zas jsme se rozjeli.</p>
<p>Projeli jsme západní částí Castle Rocku a já sám od sebe věděl, kde mám odbočit. Zasněžená značka oznamovala, že jsme na Stackpole Road.</p>
<p>Sem se pluh ještě nedostal, ale už tu před námi někdo jel. V čerstvě napadeném, stále přibývajícím sněhu byly zřetelně vidět stopy pneumatik.</p>
<p>Dva kilometry, pak kilometr a půl. Přelévala se do mě její nedočkavost, její touha a znovu jsem začínal být nervózní. Za zatáčkou se před námi vynořila dodávka elektrárenské společnosti, sytě oranžová s krvavě červeným majáčkem. Blokovala silnici.</p>
<p>Nedokážete si představit její vztek – vlastně náš vztek, protože po tom, co se stalo, už jsme byli jedno tělo. Nedokážete si představit ten chvilkový pocit otupující paranoie, přesvědčení, že se najednou všichni obrátili proti nám.</p>
<p>Byli dva. Jeden pouhý shrbený stín ve tmě vpředu. Druhý držel baterku. Když kráčel k nám, světlo poskakovalo jako planoucí oko. A bylo v nás něco víc než nenávist. Byl v nás strach – strach, že o to všechno na poslední chvíli přijdeme.</p>
<p>Něco povykoval a já stáhl okýnko.</p>
<p>„Tudy neprojedete! Vraťte se na Bowen Road! Je tu spadlej drát pod proudem! Tudy –“</p>
<p>Vystoupil jsem z auta, zvedl brokovnici a napálil to do něj z obou hlavní. Odhodilo ho to na oranžovou dodávku a já začal klopýtat zpátky k policejnímu vozu. Nevěřícně na mě zíral, klouzal níž a níž a nakonec se svalil do sněhu.</p>
<p>„Máš ještě náboje?“ zeptal jsem se Nony.</p>
<p>„Jo.“ Dala mi je. Zlomil jsem brokovnici, vyhodil prázdné nábojnice a zasunul do komor čerstvé.</p>
<p>Chlápkův kolega se mezitím napřímil a nechápavě nás sledoval. Něco na mě křikl, ale v tom větru jsem ho neslyšel. Znělo to jako otázka, ale na tom nesešlo. Musel jsem ho zabít. Vykročil jsem k němu a on tam jen stál a díval se na mě. Nepohnul se, ani když jsem zvedl brokovnici. Myslím, že vůbec nechápal, co se kolem něj děje. Nejspíš si myslel, že se mu to jen zdá.</p>
<p>Vypálil jsem jen z jedné hlavně a příliš nízko. Zvedl se kolem něj obrovský oblak sněhu a zahalil ho od hlavy až k patě. Pak zařval strachy a dal se na útěk. Gigantickým skokem se přenesl přes vedení spadlé na cestu. Vypálil jsem z druhé hlavně a opět jsem minul. To už mi zmizel ve tmě a mohl jsem na něj zapomenout. Už nám nepřekážel. Vrátil jsem se k autu.</p>
<p>„Budeme muset pěšky,“ oznámil jsem jí.</p>
<p>Prošli jsme kolem padlého těla, překročili prskající drát a pokračovali dál po silnici, podél daleko od sebe posazených stop prchajícího muže. Nona v některých závějích zapadala až po kolena, ale pořád se držela pár kroků přede mnou. Oba jsme hlasitě oddechovali.</p>
<p>Vyšli jsme na kopec a sestoupili do úzkého údolíčka. Na jedné straně stála nakloněná, opuštěná bouda bez skel v oknech. Zastavila se a chytila mě za ruku.</p>
<p>„Tam,“ řekla a ukázala kamsi přes silnici. Zatínala mi prsty do ruky takovou silou, že mě to i přes bundu bolelo. Obličej jí vítězoslavně zářil. „Tam. Tam.“</p>
<p>Byl to hřbitov.</p>
<p>Klouzali jsme a klopýtali do svahu a nahoře jsme přelezli zasněženou kamennou zídku. Samozřejmě jsem to tu znal. Moje skutečná máma pocházela z Castle Rocku, a i když tady s tátou nikdy nežili, měla tu rodina místo na hřbitově. Máma ho dostala od svých rodičů, kteří žili a zemřeli v Castle Rocku. V období, kdy jsem byl zamilovaný do Betsy, jsem si sem často chodil číst básně Johna Keatse a Percyho Shelleyho. Nejspíš si řeknete, že to bylo typické bláznění zamilovaného puberťáka, ale mně to tak nepřipadá. Ani dneska. Uklidňovalo mě, když jsem jim byl blíž. Ale od té doby, co mě Ace Merrill zmlátil, už jsem na hřbitov nepřišel. Až s Nonou.</p>
<p>Uklouzl jsem, vymkl jsem si kotník a upadl do prašanu. Vstal jsem a šel jsem dál, s brokovnicí místo berly. Ticho bylo nekonečné a neuvěřitelné. Sníh se snášel kolmo k zemi, vytvářel čepičky na nakloněných náhrobních kamenech a křížích, pohřbíval všechno kromě špiček zrezivělých držáčků na vlajky, do nichž se vlajky stejně zasazovaly jen na Den obětí války a Den veteránů. Ticho působilo ve své nezměrnosti až nelidsky a mě poprvé přepadla hrůza.</p>
<p>Nona mě vedla ke kamenné budově na vršku v zadní části hřbitova. Hrobka. Sněhobílá krypta. Měla klíč. Věděl jsem, že ho bude mít, a měla ho.</p>
<p>Odfoukla sníh z kování na dveřích a našla klíčovou dírku. Skřípot stavítek v zámku jako by škrábal na černou tabuli noci. Opřela se do dveří, a ty se otevřely.</p>
<p>Pach, který se linul zevnitř, byl chladný jako podzim, chladný jako vzduch ve sklepě paní Hollisové. Viděl jsem jen kousek za dveře. Na kamenné podlaze leželo suché listí. Vešla dovnitř, zarazila se, pak se na mě ohlédla přes rameno.</p>
<p>„Ne,“ řekl jsem.</p>
<p>„<emphasis>Miluješ?</emphasis>“ zeptala se a zasmála se mi.</p>
<p>Stál jsem ve tmě a cítil jsem, jak do sebe všechno začíná zapadat – minulost, přítomnost, budoucnost. Chtěl jsem se dát na útěk, běžet s křikem pryč, běžet tak rychle, abych vrátil zpátky všechno, co jsem udělal.</p>
<p>Nona stála a dívala se na mě, nejkrásnější holka na světě, jediná, která kdy byla moje. Přejela si rukama po těle. Nebudu vám říkat, jak přesně. Kdybyste to viděli, pochopili byste.</p>
<p>Vešel jsem za ní. Zavřela dveře.</p>
<p>Byla tma, ale já bez problémů viděl. Místnost osvětloval pozvolna tekoucí zelený oheň. Stékal po zdech a jeho jazyky se plazily po listí na podlaze. Uprostřed hrobky stál katafalk, ale prázdný. Byl posypaný povadlými okvětními lístky růží, jako nějakou prastarou svatební obětinou. Pokynula mi, pak ukázala na dvířka vzadu. Malá, neoznačená dvířka. Děsil jsem se jich. Myslím, že v tu chvíli už jsem věděl. Zneužila mě a pak se mi vysmála. Teď mě chtěla zničit.</p>
<p>Jenže jsem se nedokázal zastavit. Došel jsem k těm dvířkům, protože jsem musel. Ten telepatický telegraf pořád ještě fungoval a naplňoval mě radostí – děsivou, nesmyslnou radostí – a pocitem vítězství. Moje roztřesená ruka se natáhla k dvířkům. Zaléval je zelený oheň.</p>
<p>Otevřel jsem dvířka a spatřil jsem, co je za nimi.</p>
<p>Byla tam dívka, moje bývalka. Mrtvá. Její oči se prázdně upíraly do té říjnové hrobky, do mých očí. Cítil jsem z ní ukradené polibky. Byla nahá a někdo ji rozřízl od hrdla až k rozkroku, proměnil její tělo v jediné lůno. A v něm něco žilo. Krysy. Neviděl jsem je, ale slyšel jsem, jak se tam uvnitř melou. Věděl jsem, že za okamžik otevře vyprahlá ústa a zeptá se mě, jestli miluju. Odstoupil jsem od ní, celý otupělý, mozek jako by mi zahalil černý mrak.</p>
<p>Otočil jsem se k Noně. Smála se a natahovala ke mně ruce. A mnou projel náhlý záblesk pochopení a já věděl, věděl, věděl. Poslední zkouška. Závěrečný test. Prošel jsem jím a <emphasis>byl jsem volný</emphasis>!</p>
<p>Obrátil jsem se zpátky k dvířkům a za nimi pochopitelně nebylo nic než prázdná kamenná komora se suchým listím na podlaze.</p>
<p>Zamířil jsem k Noně. Zamířil jsem ke svému životu.</p>
<p>Objala mě a přitiskla se ke mně. A tehdy se začala proměňovat, chvět se a roztěkat jako vosk. Z velkých černých očí byly maličké, jako korálky. Vlasy zhrubly, zhnědly. Nos se zkrátil, nosní dírky roztáhly. Celé tělo se vyboulilo a nahrbilo.</p>
<p>Objímala mě krysa.</p>
<p>„Miluješ?“ zapištěla. „Miluješ, miluješ?“</p>
<p>Čumák beze rtů se natáhl vzhůru ke mně.</p>
<p>Nekřičel jsem. Na to už mi nezbyla síla. Pochybuju, že vůbec ještě někdy budu křičet.</p>
<p>Je tu hrozné horko.</p>
<p>Horko jako takové mi nevadí, vážně ne. Když se můžu osprchovat, rád se zpotím. Pot jsem vždycky bral jako prospěšnou, <emphasis>chlapskou </emphasis>věc, jenže horko někdy svědčí havěti, která kouše – například pavoukům. Věděli jste, že samičky pavouků uštknou a sežerou svého partnera? Vážně, hned po oplodnění.</p>
<p>Navíc jsem tu slyšel takové cupitání ve zdech. To se mi nelíbí.</p>
<p>Už mě z toho psaní berou křeče do ruky a špička fixy je celá rozměklá a houbovitá. Ale blížím se ke konci. A spousta věcí vypadá jinak. Úplně jinak než dřív.</p>
<p>Víte, že mě samotného skoro přesvědčili, že jsem všechny ty příšernosti udělal sám? Ti kamioňáci z restaurace, ten chlap z elektrárenské dodávky. Tvrdili, že jsem byl sám. A byl jsem sám, když mě našli, málem zmrzlého, na tom hřbitově u náhrobních kamenů mojí mámy, mého táty a bráchy Drakea. Což pochopitelně neznamená nic jiného, než že mě opustila. Každému to musí být jasné. Ale jsem rád, že jim unikla. Opravdu jsem. Nicméně musíte chápat, že byla celou dobu se mnou, na každém kroku.</p>
<p>Teď se zabiju. Bude to tak lepší. Všechna ta vina a trápení a zlé sny už mě unavují, a taky se mi nelíbí to cupitání ve zdech. Mohl by tam být kdokoli. Nebo cokoli.</p>
<p>Nejsem blázen. Vím to a věřím, že vy taky. Jistě, každý blázen říká, že <emphasis>není </emphasis>blázen, ale z těchhle her já už jsem vyrostl. Byla se mnou a byla skutečná. Miluju ji. Pravá láska nikdy neumírá. Tak jsem podepisoval všechny dopisy Betsy, ty, co jsem pak vždycky roztrhal.</p>
<p>Ale jediná, kterou jsem kdy doopravdy miloval, byla Nona.</p>
<p>Je tu hrozně horko, A nelíbí se mi ty zvuky ve zdech.</p>
<p><emphasis>Miluješ?</emphasis></p>
<p>Ano, miluju.</p>
<p>A pravá láska nikdy neumírá.</p><empty-line /><empty-line /><p>Pro Owena</p>
<p>Vedu tě do školy a ty se ptáš,</p>
<p>jestli se i v jiných školách známkuje.</p>
<p>Jdu s tebou až do Ovocné ulice a tvoje oči mě opouštějí.</p>
<p>Když procházíme pod těmi žlutými stromy,</p>
<p>držíš si v podpaží armádní kufříček se svačinou a tvoje</p>
<p>krátké nožky v maskáčových kalhotách</p>
<p>proměňují tvůj stín v nůžky,</p>
<p>které stříhají prázdno na chodníku.</p>
<p>Zničehonic mi povídáš, že všichni školáci jsou ovoce.</p>
<p>Borůvky si každý dobírá, protože jsou tak prťavé.</p>
<p>Starší kluci, kteří hlídají na ulicích, jsou banáni.</p>
<p>V očích ti vidím třídy plné pomerančů,</p>
<p>chodby přecpané jablky.</p>
<p>A všechno ovoce, říkáš, má ruce a nohy.</p>
<p>A melouni se často někde opozdí.</p>
<p>Pomalu se batolí a jsou tlustí.</p>
<p>„Jako já,“ říkáš.</p>
<p>Mohl bych ti na to leccos odpovědět, ale radši mlčím.</p>
<p>Melouni si sami nedokážou zavázat tkaničky;</p>
<p>musejí jim pomáhat švestky.</p>
<p>Nebo jak ti kradu obličej –</p>
<p>ukradnu ho, heč, a nosím ho místo svého.</p>
<p>Ale na mně se rychle onosí.</p>
<p>To proto, jak se musí natahovat.</p>
<p>Mohl bych ti říct, že umírání je umění,</p>
<p>a že já se učím rychle.</p>
<p>Myslím, že v téhle škole už jsi</p>
<p>vzal do ruky svou vlastní tužku</p>
<p>a začal psát své jméno.</p>
<p>Někdy mezi teď a potom by ses možná mohl ulejt ze školy,</p>
<p>já bych tě dovezl do Ovocné ulice,</p>
<p>zaparkoval bych v dešti těchhle říjnových listů</p>
<p>a mohli bychom se dívat, jak banáni vysokými dveřmi</p>
<p>doprovázejí posledního opozdilého melouna.</p><empty-line /><empty-line /><p>Nezmar</p>
<p><emphasis>Dříve nebo později napadne tahle otázka každého studenta medicíny. Jak silný traumatický šok pacient vydrží? Různí asistenti na to odpovídají různě, </emphasis>v <emphasis>podstatě se však jejich odpověď dá vždy přeformulovat </emphasis>v <emphasis>další otázku: </emphasis>Jak moc chce pacient přežít?</p>
<p><emphasis>26. ledna</emphasis></p>
<p>Bouře mě sem vyplavila přede dvěma dny. Dneska ráno jsem si to tu odkrokoval od břehu ke břehu. Ostrov jak stehno! Z jednoho konce na druhý je to 267 kroků a v nejširším místě 190 kroků napříč.</p>
<p>Zatím to vypadá, že tady není vůbec nic k jídlu.</p>
<p>Jmenuju se Richard Pine. Tohle je můj deník. Pokud (Až) mě někdo najde, můžu ho snadno zničit. Sirek tu mám víc než dost. Sirek a heroinu. Celé hory. Obojí je tady úplně na prd, he he. Tak budu psát. Stejně se nemám čím zabavit.</p>
<p>Pokud to mám vzít od začátku – a proč ne? Času mám fůru! –, tak jsem se narodil jako Richard Pinzetti v newyorské čtvrti Little Italy. Můj táta byl přistěhovalec ze Starého světa. Chtěl jsem vystudovat na chirurga. Táta se mi smál, povídal, že jsem blázen a ať mu naliju další skleničku vína. V šestačtyřiceti umřel na rakovinu. Byl jsem rád.</p>
<p>Na střední jsem hrával americký fotbal. Lepšího hráče naše škola neviděla. Obránce. Poslední dva roky jsem se dostal do městského výběru. Jak já ten fotbal nesnášel. Jenže když jste chudý Talián ze sídliště, tak je sport vaše jediná vstupenka na vysokou. A tak jsem hrál a získal sportovní stipendium.</p>
<p>Na vysoké jsem na hřišti vydržel jen tak dlouho, dokud jsem za dobré studijní výsledky nezískal plnohodnotné akademické stipendium. Na medicíně. Táta umřel šest neděl před tím, než jsem úspěšně zakončil první tři přípravné roky. Ještěže tak. Myslíte, že by se mi chtělo jít si pro diplom a koukat tam z pódia na nějakého starého makaróna? Díky, nemám zájem. Dokonce jsem se dostal do studentského bratrstva. Do nijak zvlášť prestižního, to s příjmením Pinzetti opravdu těžko, ale studentské bratrstvo to bylo.</p>
<p>Proč to vůbec píšu? Skoro k smíchu. Ne, zpět, žádné skoro. Je to k smíchu. Slovutný doktor Pine sedí v tričku a kalhotách od pyžama na kameni na ostrůvku, který by se dal skoro přeplivnout, a sepisuje vlastní životopis. Sakra, já mám hlad! Ale co, když se mi chce, klidně si můžu sepisovat vlastní životopis. Aspoň u toho nemyslím na žaludek. Skoro.</p>
<p>Před vstupem na lékařskou fakultu jsem si změnil příjmení na Pine. Máma povídala, že jí chci zlomit srdce. Jak zlomit srdce? Sotva byl táta pod drnem, už se motala kolem toho Žida, co měl u nás na rohu hokynářství. Jestli to příjmení tak strašně milovala, čím to, že se nemohla dočkat, až si ho změní na Steinbrunnerová?</p>
<p>Od střední jsem nechtěl dělat nic jiného než chirurga. Už tehdy jsem si před každým zápasem bandážoval ruce a po zápase jsem si je mazal krémem. Když chcete být chirurg, musíte o ruce dbát. Kluci se mi kvůli tomu občas smáli, že jsem posera. Nikdy jsem se s nikým nerval. Už ten fotbal byl dost velké riziko. Ale účty se daly vyřizovat i jinak. Ze všech nejvíc se do mě navážel Howie Plotsky, tupý kolohnát s ksichtem plným beďarů. Ráno jsem rozvážel noviny a prodával jsem s nimi i losy. Přivydělával jsem si, jak to šlo. Navíc člověk pozná lidi, leccos se doslechne, nadělá si konexe. Když chce makat na ulici, jinak to nejde. Umřít dokáže každý blb. Jde o to, naučit se přežít, no ne? A tak jsem největšímu vazounovi ze školy, Rickymu Brazzimu, zaplatil deset babek za to, aby Howiemu Plotskymu rozbil hubu. Ale vážně rozbít, řekl jsem mu. Přidám ti dolar za každý zub, který mi přineseš. Rico donesl tři zabalené do papírového kapesníku. Sám si u toho vykloubil dva prsty, takže vidíte, jak jsem mohl dopadnout, kdybych to řešil osobně.</p>
<p>Na lékařské fakultě, kde se všichni mohli strhat, aby měli mezi obsluhováním v restauracích, prodáváním kravat a leštěním podlah aspoň nějaký čas na šprtání, jsem já pokračoval v rozjetých kšeftech. Sázky na fotbal, sázky na basket, trocha politiky. Udržoval jsem si dobré vztahy v naší čtvrti. A na studium jsem si vždycky v klidu vydělal.</p>
<p>Na černotu jsem se dal, až když jsem šel na praxi. Pracoval jsem v jedné z největších nemocnic v New Yorku. Nejdřív to byly jen recepty. Prodal jsem stovku prázdných receptů jednomu klukovi ze sousedství a on na ně podle vzorů, které jsem mu taky obstaral, padělal podpisy čtyřiceti nebo padesáti různých doktorů. Pak je rozprodal na ulici po deseti dvaceti dolarech za kus. Feťáci, kteří jeli v metamfetaminech a opiátech, si to nemohli vynachválit.</p>
<p>Po nějaké době jsem zjistil, jaký panuje v nemocnici ve skladu léků příšerný bordel. Nikdo neměl přehled o tom, co jde dovnitř a co ven. Poznal jsem tam lidi, kteří si to odnášeli po taškách. Já ne. Já si vždycky dával pozor. Nikdy jsem se nedostal do průšvihu, dokud jsem si nepřestal dávat pozor – nebo neměl smůlu. Ale vždycky přistanu pevně na nohou. Vždycky.</p>
<p>Už nemůžu psát. Bolí mě zápěstí a tužka je tupá. Ani nevím, proč se s tím vůbec obtěžuju. Stejně mě tu každou chvíli někdo objeví.</p>
<p><emphasis>27. ledna</emphasis></p>
<p>Odliv včera v noci odtáhl záchranný člun od břehu. Potopil se asi tři metry hluboko kus od severního břehu ostrova. Žádná velká tragédie. Dno bylo stejně rozedřené o útesy a děravé jako ementál. Všechno, co mělo nějakou cenu, jsem stačil vynosit na souš. Čtyři galony vody. Šití. Lékárničku. Tenhle zápisník, do kterého píšu. Původně měl sloužit pro záznamy o stavu člunu. K smíchu. Kdo kdy slyšel o záchranném člunu, ve kterém není žádné JÍDLO? Poslední záznam pocházel z 8. srpna 1970. A abych nezapomněl, samozřejmě dva nože, jeden tupý, druhý docela ostrý, k tomu ještě vidlička spojená se lžící. Využiju je dneska na večeři. Dám si grilované oblázky. He he. Ale aspoň jsem si měl čím ořezat tužku.</p>
<p>Až se z téhle posrané (a to doslova, he he, od racků) hromady kamení dostanu, poženu za to společnost Paradise Lines před soud a budou solit, až se jim budou protáčet panenky. Už jen kvůli tomu stojí za to žít. A já žít budu. Dostanu se z toho. To je bez debat. Já se z toho dostanu.</p>
<p><emphasis>(později)</emphasis></p>
<p>Když jsem vypisoval ten seznam zachráněných věcí, zapomněl jsem na jednu položku: dvě kila čistého heroinu, zhruba v hodnotě 350 000 dolarů – přinejmenším v New Yorku na ulici. Tady nestojí za zlámanou grešli. K smíchu, co? He he!</p>
<p><emphasis>28. ledna</emphasis></p>
<p>Tak jsem se najedl – pokud se tomu dá říkat jídlo. Na jednom kameni uprostřed ostrova vysedával racek. Kameny tam tvoří takovou miniaturní horu – celou posranou, samozřejmě. Našel jsem si oblázek, který mi padnul akorát do dlaně, a vyšplhal jsem k rackovi, jak nejblíž jsem se odvážil. Jenom tam tak stál na kameni a pokukoval po mně těma jasnýma černýma očkama. Divím se, že ho nevyplašilo, jak mi kručelo v žaludku.</p>
<p>Vší silou jsem hodil oblázkem a trefil jsem ho do boku. Hlasitě zavřeštěl a pokusil se vzlétnout, ale přerazil jsem mu pravé křídlo. Vyškrábal jsem se za ním nahoru a on přede mnou začal hopkat pryč. Viděl jsem, jak se mu bílá peříčka barví krví. Ale prohnal mě pořádně, zmetek; když jsem na druhé straně šplhal z té centrální hory dolů, sklouzla mi noha mezi dva kameny a málem jsem si zlomil kotník.</p>
<p>Nakonec mu začaly docházet síly a na východní straně ostrova jsem ho polapil. Už se snažil dostat do vody a odplavat mi. Popadl jsem ho za ocas a on se otočil a klovnul mě. Ale pak jsem ho jednou rukou čapnul za nohy, druhou jsem ho vzal za krk a křup. Tak lahodný zvuk jsem dlouho neslyšel. Hlásal, že oběd je na stole, chápete? He he!</p>
<p>Odnesl jsem si ho zpátky do „tábora“, ale než jsem ho oškubal a vykuchal, vyčistil jsem si jódem tu ránu od klovance. Ptáci přenášejí spoustu bacilů a nějaká infekce je to poslední, co bych teď mohl potřebovat.</p>
<p>Vykuchal jsem ho bez problémů. Jenom jsem si ho neměl jak upéct. Na ostrově není vůbec žádná vegetace ani naplavené dřevo a člun se potopil. Tak jsem ho snědl za syrova. Žaludek ho chtěl okamžitě vyzvrátit. Soucítil jsem s ním, ale nemohl jsem mu to dovolit. Počítal jsem v duchu pozpátku, dokud nevolnost nepolevila. Skoro vždycky to zabere.</p>
<p>Dokážete si představit, že mi ten pták nejdřív málem zlomil kotník a pak mě ještě klovnul? Jestli zítra chytnu dalšího, čeká ho mučení. Ten dnešní vyváznul příliš levně. Stačí, abych zvednul oči od psaní, a vidím před sebou na písku jeho uříznutou hlavu. Ta černá očka, třebaže zakalená smrtí, jako by se mi vysmívala.</p>
<p>Mají rackové vůbec nějaký mozek, který by stál za řeč?</p>
<p>A dá se jíst?</p>
<p><emphasis>29. ledna</emphasis></p>
<p>Dneska ani sousto. Na vrcholku kamení sice přistál jeden racek, ale odletěl dřív, než jsem mu stačil „poslat přihrávku“, he he! Začínají mi růst vousy. Příšerně to svědí. Jestli se ten racek vrátí a já ho dostanu, tak mu nejdřív vypíchnu oči, než ho zabiju.</p>
<p>Možná jsem se měl zmínit, že jsem byl vážně prvotřídní chirurg. Ale z nemocnice mě vyšplouchli. Přitom je to k smíchu; dělají to všichni, ale jakmile jednoho přistihnou, hned jsou všichni kolem hrozní svatoušci. Tebe potopíme, hlavně, že nám zůstane to naše. Druhá přísaha Hippokratova a Hippokrytcova.</p>
<p>Z těch svých dobrodružství na praxi (podle Hippokrytcovy přísahy by se už tehdy všichni měli chovat jako největší džentlmeni, ale nevěřte tomu), jsem měl nahrabáno dost na to, abych si mohl otevřít vlastní ordinaci na Park Avenue. Což bylo štěstí; neměl jsem žádného zazobaného tatíka ani zavedeného mecenáše jako spousta mých „kolegů“. Když jsem si šel pověsit mosaznou cedulku vedle dveří, byl táta už devět let pod drnem. Máma zemřela rok před tím, než mě vyhodili z nemocnice.</p>
<p>Vydělával jsem na provizích. Měl jsem dohodu s půltuctem lékárníků na East Side, se dvěma dodavateli léků a přinejmenším dvaceti dalšími doktory. Oni posílali pacienty ke mně, já je posílal dál. Prováděl jsem operace a předepisoval jsem ty správné pooperační léky. Ne všechny operace byly nutné, ale nikdy jsem neoperoval proti vůli pacienta. A nikdy se mi nestalo, aby se pacient podíval na předpis a prohlásil, že tohle nechce. Naopak, našli se lidi, kteří třeba v pětašedesátém prodělali hysterektomii nebo v sedmdesátém částečné odnětí štítné žlázy a klidně brali léky proti bolesti ještě po pěti nebo deseti letech, když jste je nechali. A já je občas nechal. Nebyl jsem koneckonců jediný. Mohli si to dovolit. Nebo měl občas pacient po menší operaci potíže se spaním. Nebo nemohl sehnat prášky na hubnutí. Nebo librium. To všechno jsem jim mohl obstarat. He he! Jistě! Kdyby to nesehnali ode mě, sehnali by to od někoho jiného.</p>
<p>Jenže pak si berňák došlápl na Lowenthala. Toho sraba. Zamávali mu před nosem pěti lety natvrdo, a on hned vyklopil půl tuctu jmen. Jedno z nich bylo moje. Nějakou dobu mě sledovali, a když si pro mě přišli, bylo toho mnohem víc než na pět let. Měl jsem rozjetých i pár dalších kšeftů, jako například s těmi prázdnými recepty. Toho jsem se nikdy nevzdal. Je to k smíchu, už jsem to v podstatě nepotřeboval, ale pokračoval jsem prostě ze zvyku. On se člověk těchhle třešniček na dortu nerad vzdává.</p>
<p>No, měl jsem pár známostí. Zatahal jsem za nějaké ty nitky. A předhodil jsem vlkům pár jiných obětí. Nikoho ze svých přátel, samozřejmě. Jenom samé parchanty.</p>
<p>Sakra, já mám hlad.</p>
<p><emphasis>30.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ledna</emphasis></p>
<p>Rackové dneska nejsou. Připomíná mi to cedule, které občas vidíte ve výloze, rajčata dnes nejsou. Vlezl jsem s tím ostrým nožem až po pás do vody. Stál jsem tam asi čtyři hodiny na přímém slunci a vůbec jsem se nepohnul. Dvakrát na mě šly mdloby, ale počítal jsem v duchu pozpátku, dokud to nepřešlo. Neviděl jsem ani jedinou rybu. Ani jednu jedinou.</p>
<p><emphasis>31.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ledna</emphasis></p>
<p>Zabil jsem dalšího racka, stejně jako toho prvního. Vím, že jsem mu sliboval mučení, ale měl jsem takový hlad, že jsem ho vynechal. Vyvrhl jsem ho a snědl. Pak jsem vymačkal vnitřnosti a snědl jsem je taky. Zvláštní, jak člověk cítí, že se mu znovu vlévá síla do žil. Už jsem pomalu začínal mít strach. Ležel jsem ve stínu té hory kamení uprostřed ostrova a zdálo se mi, že slyším hlasy. Tátu. Mámu. Bývalou manželku. A co hůř, toho Číňana, od kterého jsem v Saigonu nakoupil heroin. Šlapal si na jazyk, možná po částečném rozštěpu patra.</p>
<p>„No tak,“ ozýval se ten hlas z prázdna. „No tak, šňupni si trošku. Pak fi ani nefšimneš, jak fi hladověj. Je to fkvělý…“ Přitom jsem nikdy nic nebral, ani prášky na spaní.</p>
<p>Už jsem psal, že Lowenthal nakonec spáchal sebevraždu? Srab. Pověsil se ve své bývalé ordinaci. Podle mě tím světu udělal laskavost.</p>
<p>Já chtěl svoji ordinaci zpátky. Mluvil jsem o tom s pár lidmi, a ti mi říkali, že by se to dalo zařídit – ale stálo by to majlant. Větší škváru, než o jaké se mi kdy snilo. Měl jsem v bance v bezpečnostní schránce čtyřicet tisíc. Rozhodl jsem se, že to risknu a zkusím s nimi zainvestovat. Zkusím tu částku zdvojnásobit nebo ztrojnásobit.</p>
<p>A tak jsem se vypravil za Ronniem Hanellim. Hrávali jsme spolu na vysoké fotbal, a když se jeho o dost mladší brácha rozhodl, že chce dělat internu, pomohl jsem mu sehnat stálé místo. Ronnie sám studoval práva, sranda, co? V naší čtvrti, kde jsme oba vyrůstali, jsme mu říkali Polda Ronnie, protože když jsme hráli na ulici baseball nebo hokej, vždycky dělal rozhodčího. A komu se jeho rozhodování nelíbilo, mohl si vybrat: buď držel jazyk za zuby, nebo dostal jednu pěsťovou. Portorikánci mu říkali <emphasis>Ronnietaloš. </emphasis>Takhle dohromady. <emphasis>Ronnietaloš. </emphasis>Jen tak z legrace. A tenhle kluk se dostal na vysokou, vystudoval práva, advokátní zkoušky složil s přehledem hned napoprvé a pak si otevřel kancelář v naší staré čtvrti, hned naproti rybí restauraci. Když zavřu oči, pořád ho vidím, jak v tom svém bílém continentalu jede kolem bloku. Největší vydřiduch ve městě, na to vemte jed.</p>
<p>Věděl jsem, že Ronnie pro mě bude něco mít. „Je to riskantní,“ řekl mi. „Ale ty ses o sebe vždycky dokázal postarat. A jestli se ti podaří dopravit zboží až sem, představím tě pár dalším lidem. Jeden z nich je dokonce poslanec.“</p>
<p>Dal mi jména dvou lidí ze Saigonu. První byl ten Číňan, Henry Li-c’. Druhý byl Vietnamec jménem Solom Ngo. Chemik. Za menší poplatek měl Číňanovo zboží otestovat. Číňan totiž čas od času rád dělal srandičky. Tyhle „srandičky“ byly igelitové pytlíky naplněné pudrem, práškovým čistidlem na zanesené trubky nebo kukuřičným škrobem. Ronnie povídal, že Li-c’ za tyhle vtípky jednou tvrdě zaplatí.</p>
<p><emphasis>1. února</emphasis></p>
<p>Viděl jsem letadlo. Letělo přímo nad ostrovem. Chtěl jsem vylézt na kameny a zamávat na něj. Noha mi sklouzla do škvíry. Myslím, že do té samé škvíry jako ten den, kdy jsem ulovil prvního racka. Zlomil jsem si kotník, komplikovaná zlomenina. Prásklo to jak rána z pistole. Neuvěřitelná bolest. Zařval jsem a ztratil rovnováhu. Máchal jsem rukama, jako kdybych dělal větrník, ale ani tak jsem se neudržel, narazil jsem hlavou do kamene a všechno kolem zčernalo. Probral jsem se až za setmění. Z rány na hlavě mi vyteklo trochu krve. Kotník byl nateklý jako pneumatika a dost nepěkně jsem se spálil na sluníčku. Myslím, že kdybych se tam pekl ještě hodinu, začaly by mi naskakovat puchýře.</p>
<p>Odvlekl jsem se zpátky sem a celou noc jsem se klepal a brečel bezmocí. Vydezinfikoval jsem si ránu na hlavě, těsně nad pravým spánkem, a ovázal jsem si ji, jak nejlíp to šlo. Je to jen trochu odřená kůže a možná jsem utrpěl slabý otřes mozku, ale ten kotník… to je hodně škaredá zlomenina, na dvou, možná dokonce na třech místech.</p>
<p>Jak budu teď lovit racky?</p>
<p>To letadlo určitě pátralo po přeživších z <emphasis>Callas. </emphasis>Ve tmě a v bouři nás záchranný člun mohl odnést kilometry daleko od místa ztroskotání. Možná se sem už nikdo nevrátí.</p>
<p>Zatraceně, ten kotník bolí.</p>
<p><emphasis>2.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>února</emphasis></p>
<p>Na kousku bílé pláže na jižní straně ostrova, kam moře vyneslo člun, jsem sestavil znamení. Trvalo mi to celý den, s přestávkami na odpočinek ve stínu. I tak jsem dvakrát omdlel. Hádám, že už jsem zhubl tak o deset kilo, především následkem dehydratace. Teď odsud mám ale pěkný výhled na všech pět písmen, která jsem psal celý den; tmavé oblázky na bílém písku, poskládané do metr vysokých písmen POMOC. Příští letadlo už si mě všimne.</p>
<p>Pokud ještě nějaké přiletí.</p>
<p>Chodidlo mi bez ustání pulzuje. Kolem té dvojité zlomeniny se vytvořil zlověstně zbarvený otok. Modřina jako by se stále zvětšovala. Pevně jsem si kotník ovázal košilí, čímž se mi podařilo zmírnit tu nejhorší bolest, ale i tak spíš omdlévám, než usínám.</p>
<p>Začal jsem přemýšlet o tom, že možná budu muset přistoupit k amputaci.</p>
<p><emphasis>3.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>února.</emphasis></p>
<p>Otok i modřina jsou čím dál horší. Počkám do zítřka. Bude-li operace opravdu nutná, myslím, že ji zvládnu. Mám sirky, takže můžu sterilizovat ostřejší nůž, a mám jehlu i nit ze šitíčka. Košile poslouží za obvaz.</p>
<p>Dokonce mám dvě kila analgetik, i když kapku jiného druhu, než jsem kdysi sám předepisoval. Což neznamená, že by ho moji pacienti nebrali, kdyby se k němu dostali. To vůbec ne. Ty staré paničky s modrým přelivem by klidně šňupaly osvěžovač vzduchu, kdyby si myslely, že se tak dostanou do rauše. Věřte tomu!</p>
<p><emphasis>4. </emphasis><emphasis>února</emphasis></p>
<p>Rozhodl jsem se, že provedu amputaci chodidla. Už jsem čtyři dny nejedl. Kdybych ještě čekal, riskoval bych, že během operace omdlím šokem a hlady a vykrvácím. A ať jsem sebevětší mizera, chci žít. Vzpomínám si, co nám Mockridge povídal v Základech anatomie. Starouš Mockie, říkali jsme mu. Povídal, že dříve nebo později napadne tahle otázka každého studenta medicíny. Jak silný traumatický šok pacient vydrží? A plácl ukazovátkem do schématu lidského těla, ukázal na ledviny, játra, srdce, slinivku, střeva. V podstatě, pánové, pokračoval, se odpověď dá vždy přeformulovat v další otázku: Jak moc chce pacient přežít?</p>
<p>Myslím, že to zvládnu.</p>
<p>Věřím tomu.</p>
<p>Možná píšu jen proto, abych oddálil nevyhnutelné, ale napadlo mě, že jsem se ještě nedostal k tomu, jak jsem se tu vlastně ocitl. A tak chci ten svůj životopis uzavřít, pro případ, že by se operace nevydařila. Zabere to jen pár minut a na operaci jistě zbude dost světla, protože podle mých hodinek je teprve devět minut po deváté ráno. He he!</p>
<p>Do Saigonu jsem odletěl jako turista. Zní to divně? Nemělo by. Pořád se najdou tisíce lidí, kteří se tam rok co rok navzdory Nixonově válce jezdí podívat. Lidí, kteří chtějí vidět vraky aut a kohoutí zápasy.</p>
<p>Můj čínský přítel mi předal zboží. Odnesl jsem ho ke Ngoovi, který prohlásil, že je to velice kvalitní zásilka. Vyprávěl mi, že Li-c’ přišel asi před čtyřmi měsíci s jednou ze svých „srandiček“, a že když pak jeho manželka chtěla nastartovat svého opela, vyletěla i s autem do vzduchu. Od té doby Li-c’ nežertoval.</p>
<p>Zdržel jsem se v Saigonu tři týdny; do San Francisca jsem se měl vrátit na výletní lodi <emphasis>Callas. </emphasis>První třídou. Pronést zboží na palubu nebyl problém; Ngo za menší poplatek zařídil, aby si oba celníci prohlédli jen mé kufry a nechali mě jít. Zboží bylo ve sportovní tašce, na kterou se ani nepodívali.</p>
<p>„Dostat se přes celnici ve Spojených státech bude mnohem těžší,“ řekl mi Ngo. „Ale to už je váš problém.“</p>
<p>Já ovšem neměl v úmyslu pronášet v Americe zboží přes celnici. Ronnie Hanelli mi sehnal potápěče, který byl za 3000 dolarů ochotný provést poměrně nebezpečný kousek. Měl jsem se s ním se jít (přede dvěma dny, když o tom tak přemýšlím) v levném sanfranciském hotýlku St. Regis.</p>
<p>Plán byl takový, že zboží uložím do vodotěsné schránky, k níž bude připevněný časový spínač s balíčkem červeného barviva. Těsně před vjezdem do přístavu měla schránka putovat přes palubu – nikoli mou rukou samozřejmě.</p>
<p>Když šla <emphasis>Callas </emphasis>ke dnu, stále ještě jsem hledal vhodného kuchaře nebo stevarda, který by uvítal menší přivýdělek a byl by dost chytrý – nebo naopak dost hloupý – na to, aby držel jazyk za zuby.</p>
<p>Vlastně ani nevím, proč a jak se loď potopila. Byla bouře, ale zdálo se mi, že s ní loď nemá větší potíže. Třiadvacátého kolem osmé hodiny večer se odněkud z podpalubí ozval výbuch. Byl jsem tou dobou v salónu a <emphasis>Callas </emphasis>se začala téměř okamžitě naklánět na levý bok.</p>
<p>Lidi ječeli a pobíhali sem a tam. Z polic za barem padaly láhve a rozbíjely se na podlaze. Z dolní paluby se vypotácel muž v ohořelé košili a s ugrilovanou kůží. Tlampač začal lidi popohánět k záchranným člunům, ke kterým byli přiděleni při instruktáži na začátku plavby. Cestující ovšem dál pobíhali z místa na místo. Na instruktáž se totiž dostavil jen málokdo. Já se nejen dostavil, dokonce jsem přišel s předstihem – chtěl jsem sedět v první řadě, chápete, abych si mohl všechno dobře prohlédnout. Jakmile jde o můj vlastní krk, vždycky dávám pozor.</p>
<p>Doběhl jsem do své kajuty, vzal balíčky s heroinem a dal si každý do jedné kapsy. Pak jsem zamířil k záchrannému člunu číslo 8. Když jsem stoupal po schodech na hlavní palubu, ozvaly se další dva výbuchy a loď se začala naklánět ještě víc.</p>
<p>Na hlavní palubě vládl příšerný zmatek. S hysterickým vřískáním kolem mě proběhla nějaká žena s miminem v náručí a cestou po svažité, kluzké palubě nabírala čím dál větší rychlost. Pak narazila stehny do zábradlí a přeletěla přes něj. Ještě jsem zahlédl, jak ve vzduchu udělala dvě a půl salta, a pak se mi ztratila z dohledu. Uprostřed velké šachovnice na palubě seděl nějaký muž ve středních letech a rval se za vlasy. Další muž v bílé kuchařské zástěře, děsivě popálený na rukou i v obličeji, klopýtal ze strany na stranu a křičel: „POMOZTE MI! NEVIDÍM! POMOZTE MI! NEVIDÍM!“</p>
<p>Panika byla naprostá: přeskakovala z cestujících na posádku jako nějaká infekce. Nesmíte zapomínat, že od prvního výbuchu do potopení <emphasis>Callas </emphasis>uběhlo pouhých dvacet minut. Před některými záchrannými čluny se mačkaly davy cestujících, zatímco před jinými bylo úplně prázdno. Ten můj, na nakloněné straně paluby, patřil k těm prázdným. Byl jsem tu jen já a jeden řadový námořník s uhrovitou, sinalou tváří.</p>
<p>„Tak tu prťavou skořápku spustíme na hladinu, ne?“ prohlásil a divoce zakoulel očima. „Tenhle starej škuner půjde rovnou ke dnu.“</p>
<p>Obsluhovat kladkostroj záchranného člunu není nic náročného, jenže nervóznímu námořníkovi se pletly ruce a nějak se mu zamotala lana. Člun klesl o metr a půl a pak zůstal viset se zádí o půl metru výš než příď.</p>
<p>Vykročil jsem k němu, abych mu pomohl, když vtom začal křičet. Podařilo se mu rozmotat uzel, jenže zároveň se mu do lana zamotala ruka. Svištící lano mu spalovalo otevřenou dlaň, sdíralo mu kůži a strhlo ho přes zábradlí.</p>
<p>Vyhodil jsem z lodi provazový žebřík, co nejrychleji po něm slezl a uvolnil člun z provazů. Pak jsem se opřel do vesel. V minulosti jsem občas pro zábavu vesloval, když jsem byl navštívit některého ze svých přátel na chatě, teď jsem ale vesloval o život. Věděl jsem, že pokud se od umírající <emphasis>Callas </emphasis>nedostanu dostatečně daleko, stáhne mě s sebou pod hladinu.</p>
<p>Potopila se během pěti minut. Nepodařilo se mi úplně uniknout z dosahu víru; musel jsem veslovat jako blázen, abych se alespoň udržel na místě. Šla ke dnu velice rychle. Na zábradlí na přídi pořád ještě viseli lidé a řvali. Vypadali jako nějaká tlupa opic.</p>
<p>Bouře zesílila. O jedno veslo jsem přišel, ale druhé jsem zachránil. Celá noc uběhla jako ve snu, chvíli jsem vybíral vodu, chvíli jsem zoufale vesloval, abych špičku člunu dostal do další zvedající se vlny.</p>
<p>Krátce před úsvitem čtyřiadvacátého začaly vlny za mnou nabírat na rychlosti. Člun uháněl kupředu. Bylo to děsivé, ale zároveň úžasně vzrušující. Najednou se prkna pod mýma nohama rozlomila, ale než se člun stačil potopit, vyvrhlo ho moře na tuhle bohem zapomenutou hromadu šutrů. Ani nevím, kde jsem; nemám nejmenší představu. Navigace není zrovna moje silná stránka, he he.</p>
<p>Ale vím, co musím udělat. Možná že je tohle poslední záznam, i když mi něco říká, že to zvládnu. Zvládnul jsem to přece vždycky, ne? A protetika už je dneska hodně daleko. Jedno chodidlo mi úplně stačí.</p>
<p>Je načase zjistit, jestli jsem vážně tak dobrý, jak si myslím. Hodně štěstí.</p>
<p><emphasis>5. února</emphasis></p>
<p>Hotovo.</p>
<p>Ze všeho nejvíc jsem se bál bolesti. Vydržím hodně bolesti, ale v tomhle oslabeném stavu mě mohl hlad ve spojení s bolestí přivést do bezvědomí dřív, než všechno dokončím.</p>
<p>Heroin to ale krásně vyřešil.</p>
<p>Otevřel jsem jeden balíček a z placatého kamene vyšňupnul dvě pořádné čáry – nejdřív pravou nosní dírkou, pak levou. Měl jsem pocit, jako kdybych šňupal úžasně otupující led, který se mi zezdola rozlil po mozku. Pustil jsem se do toho, jakmile jsem dopsal včerejší záznam do deníku – to znamená ve tři čtvrtě na deset. Když jsem se znovu podíval na hodinky, stíny už se posunuly, takže jsem se zčásti ocitl na slunci, a bylo 12.41. Celou tu dobu jsem prospal. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být taková nádhera, a nechápu, proč jsem tím dřív tak pohrdal. Bolest, hrůza, utrpení… všechno zmizelo a zůstala jen poklidná euforie.</p>
<p>V tomhle stavu jsem zahájil operaci.</p>
<p>Bolelo to opravdu hodně, zejména v první fázi operace. Ale jako kdyby ta bolest nepatřila mně, jako by patřila někomu jinému. Dělalo mi to starosti, ale zároveň to bylo i docela zajímavé. Rozumíte mi? Pokud jste někdy okusili nějaký silný morfiový lék nebo drogu, patrně rozumíte. Nejenže to otupuje bolest. Vyvolává to úplně jiný stav mysli. Úžasnou vyrovnanost. Chápu, že tomu lidi tak snadno propadnou, i když „propadnou“ je možná zbytečně ostrý výraz – koneckonců ho nejčastěji používají ti, kteří to sami nikdy nevyzkoušeli.</p>
<p>Zhruba v polovině operace začala být bolest čím dál osobnější. Šly na mě mdloby. Toužebně jsem se zadíval na otevřený balíček s bílým práškem, ale přinutil jsem se odvrátit zrak. Kdybych znovu usnul, vykrvácel bych stejně jistě, jako kdybych omdlel. Znovu jsem radši počítal pozpátku od sta.</p>
<p>Nejkritičtějším faktorem bylo množství ztracené krve. Jakožto chirurg jsem si to velice dobře uvědomoval. Ani kapku jsem nesměl prolít zbytečně. Když vám začne krvácet pacient v nemocnici, můžete mu krev dát. Já tu žádné zásoby nemám. O co jsem přišel – a když jsem končil, písek pod nohou se krví úplně černal –, bez toho se musím obejít do té doby, než moje vlastní tělo ztrátu nahradí. Neměl jsem k dispozici žádné svorky, žádný hemostat ani chirurgickou nit.</p>
<p>Operaci jsem zahájil přesně ve tři čtvrtě na jednu. Skončil jsem deset minut před druhou a okamžitě jsem si dal dávku heroinu, větší než prve. Propadl jsem se do šedého světa bez bolesti a vydržel jsem v něm skoro až do pěti odpoledne. Když jsem z toho světa znovu vynořil, slunce už se sklánělo k západnímu obzoru a malovalo přes modrou hladinu Pacifiku zlatou cestičku. Nic tak krásného jsem v životě neviděl… tenhle jediný okamžik všechnu bolest bohatě vykoupil. Asi o hodinu později jsem si šňupnul ještě trošku, abych si ten západ slunce naplno vychutnal.</p>
<p>Krátce po setmění jsem –</p>
<p>Prostě jsem –</p>
<p>Moment. Nezmínil jsem se snad, že jsem už <emphasis>čtyři dny </emphasis>neměl v ústech? A že jediným zdrojem, z kterého jsem mohl načerpat alespoň trochu ztracené síly, bylo moje vlastní tělo? A především, neopakoval jsem tu několikrát, že přežití je především záležitost mysli? Nadřazené mysli? Nehodlám se obhajovat tvrzením, že vy byste na mém místě udělali totéž. Za prvé, pravděpodobně nejste chirurgové. I když možná víte, jak se taková amputace provádí, nejspíš byste ji zfušovali a nakonec byste stejně vykrváceli. A i kdybyste jak operaci, tak traumatický šok přežili, vaši předpojatou mysl by něco takového pravděpodobně nikdy nenapadlo. Ale nevadí. Nikdo se to nemusí dozvědět. Než ostrov opustím, tak tenhle deník najisto zničím.</p>
<p>Byl jsem opatrný.</p>
<p>Než jsem ji snědl, pečlivě jsem ji omyl.</p>
<p><emphasis>7. února</emphasis></p>
<p>Bolest v pahýlu je krutá – chvílemi nesnesitelná. Ale myslím, že to svědění tam hluboko uvnitř, když se rána začala hojit, je ještě horší. Dnes odpoledne jsem přemýšlel o všech pacientech, kteří si mi kdy stěžovali, že to příšerné svědění hojícího se masa, které se nedá poškrábat, prostě nevydrží. A já se jen usmíval a uklidňoval je, že zítra jim bude líp, a přitom jsem si v duchu říkal, jaké jsou to bábovky, jací fňukalové, jací nevděční ukňouránci. Teď jim rozumím. Každou chvíli mám sto chutí servat z pahýlu košili a poškrábat se, zarýt prsty do poddajného syrového masa, vytrhat hrubé stehy, nechat krev tryskat do písku, cokoli, cokoli, jen abych se zbavil toho příšerného <emphasis>svěděn</emphasis><emphasis>í</emphasis>, které mě pomalu dohání k šílenství.</p>
<p>V takových okamžicích počítám pozpátku od sta. A šňupu heroin.</p>
<p>Nemám představu, kolik už jsem ho do sebe napumpoval, ale vím, že od operace jsem téměř permanentně sjetý. Navíc to tlumí hlad. Už ho skoro nevnímám. Cítím takové slabé, vzdálené hryzení v žaludku, ale to je všechno. Dalo by se snadno ignorovat. Což ovšem nesmím. Heroin nemá žádnou měřitelnou kalorickou hodnotu. Zkoušel jsem, jak na tom jsem, plazil jsem se sem a tam, měřil své síly. Rychle ubývají.</p>
<p>Ach Bože, doufám, že k tomu nedojde, ale… možná se nevyhnu další operaci.</p>
<p><emphasis>(později)</emphasis></p>
<p>Přeletělo nade mnou další letadlo. Příliš vysoko; viděl jsem jen kondenzační stopu, kterou vyleptávalo do oblohy. I tak jsem na něj mával. Mával jsem a volal. Když zmizelo, tak jsem se rozbrečel.</p>
<p>Už je taková tma, že skoro nevidím. Jídlo. Přemýšlel jsem o všech možných pokrmech. O lazaních, které dělala moje máma. O topinkách s česnekem. O šnecích. Humrech. Grilovaných žebírkách. Zmrzlinovém poháru s broskví. Šťavnatém stejku. O obrovské porci dortu s kopicí domácí vanilkové zmrzliny, který dávali jako zákusek v restauraci Mother Crunch na První avenue. O horkých preclíkách pečeném lososovi pečených buchtách pečené šunce s prstýnkem ananasu. O cibulových prstýncích. O cibulačce, která se nese v naběračce o doušcích ledového čaje a hranolkách jako z ráje.</p>
<p>100, 99, 98, 97, 96, 95, 94</p>
<p>Bože Bože Bože</p>
<p>8. <emphasis>února</emphasis></p>
<p>Dneska ráno přistál na kamení další racek. Pořádně vypasený. Seděl jsem ve stínu pod skálou, kde jsem si zbudoval tábor, ovázaný pahýl natažený před sebe. Jakmile jsem toho racka uviděl, začaly se mi sbíhat sliny. Zrovna jako Pavlovovým psům. Nezadržitelně jsem slintal jako mimino. Jako mimino.</p>
<p>Sebral jsem oblázek, tak velký, aby mi pěkně padnul do dlaně, a začal jsem se plazit k rackovi. Čtvrtá čtvrtina. Prohráváme o tři body. Rozehráváme ve třetím pásmu. Pinzetti zůstává vzadu, aby poslal přihrávku (Pine, samozřejmě, <emphasis>Pine</emphasis>). Nedělal jsem si velké naděje. Byl jsem si jistý, že odletí. Ale musel jsem to zkusit. Kdybych ho dostal, takhle vypaseného a drzého ptáka, mohl bych druhou operaci odložit na neurčito. Plazil jsem se k němu, občas jsem pahýlem bouchl o kámen a celým tělem mi projela pronikavá bolest a čekal jsem, kdy odletí.</p>
<p>Neodletěl. Promenoval se sem a tam, tučná prsíčka vystrčená jako nějaký generál na přehlídce. Každou chvíli se na mě zadíval těma odpornýma černýma očkama a já ztuhl na místě a počítal jsem pozpátku od sta, dokud se zase nezačal promenovat sem a tam. Kdykoli zatřepotal křídly, sevřel se mi žaludek. Sliny mi tekly dál. Nedokázal jsem je zastavit. Slintal jsem jako mimino.</p>
<p>Nevím, jak dlouho jsem se k němu plazil. Hodinu? Dvě? A čím jsem byl blíž, tím víc mi dunělo srdce a tím chutnější mi racek připadal. Skoro jsem měl pocit, že mě jen tak škádlí, a jakmile se dostanu na dostřel, tak uletí. Začaly se mi třást ruce i nohy. V puse jsem měl vyprahlo. V pahýlu mi divoce cukalo. Když o tom teď zpětně přemýšlím, možná se jednalo o známky absťáku. Ale tak brzy? Vždyť to neberu ještě ani týden!</p>
<p>Nevadí. Potřebuju to. A ještě mi toho spousta zbývá, spousta. Jestli se po návratu do Států budu muset léčit ze závislosti, půjdu na nejlepší kliniku v Kalifornii a půjdu tam s úsměvem. Teď musím řešit trochu jiné problémy, že?</p>
<p>Když jsem se doplazil na dostřel, nechtělo se mi hodit. Byl jsem si nepochopitelně jistý, že minu, přinejmenším o půl metru. Potřeboval jsem se dostat blíž. A tak jsem se plazil dál, hlavu zakloněnou, celé vyhublé, vyzáblé tělo zmáčené potem. Už jsem psal, že mi začaly hnít zuby? Kdybych byl pověrčivý, přisuzoval bych to tomu, že jsem snědl –</p>
<p>He he! Víme své, že?</p>
<p>Znovu jsem se zastavil. Už jsem byl blíž než v případě obou předešlých racků. A přece jsem se k tomu nedokázal odhodlat. Svíral jsem oblázek takovou silou, až mě bolely prsty, ale nedokázal jsem ho hodit. Protože jsem přesně věděl, co mě čeká, pokud minu.</p>
<p>Je mi fuk, jestli tady spotřebuju celou zásilku! Vysoudím na nich majlant! Do konce života budu ve vatě! Do konce <emphasis>dlouhého, předlouhého života</emphasis>!</p>
<p>Myslím, že kdyby se nakonec nezvedl do vzduchu, byl bych se doplazil až k němu a stejně bych se neodvážil hodit. Doplazil bych se k němu a zaškrtil bych ho. Jenže on roztáhl křídla a odrazil se z kamene. Já na něj zařval, zvedl jsem se na kolenou a vší silou hodil. A trefil jsem ho!</p>
<p>Racek dušeně zaskřehotal a spadl na opačnou stranu hromady kamení. S pochechtáváním a žvatláním jsem se vyplazil nahoru a pustil se za ním. Vůbec jsem nevnímal, jestli pahýl do něčeho naráží nebo ne, bylo mi fuk, jestli se rána otevře. V jedné chvíli jsem ztratil rovnováhu a praštil jsem se do hlavy. Ani jsem si toho v tu chvíli nevšiml, přestože se mi udělala pořádná boule. Myslel jsem jenom na racka a na to, jak jsem ho trefil, fantastické štěstí, trefil jsem ho dokonce i za letu!</p>
<p>Poskakoval směrem k pláži na druhé straně ostrova, křídlo zlomené, břicho červené krví. Plazil jsem se nejrychleji, jak to šlo, ale on byl ještě rychlejší. Závody mrzáků! He he! Byl bych ho dostal – už jsem ho začínal dohánět –, kdybych si nemusel tolik dávat pozor na ruce. Což musím. Možná je ještě budu potřebovat. Přestože jsem se plazil opatrně, když jsme se dostali na tu úzkou plážičku, měl jsem dlaně celé sedřené a o jeden kámen jsem si rozbil sklíčko na hodinkách.</p>
<p>Racek s hlasitým vřeštěním skočil do vody a já ho čapnul. V dlani mi zůstala hrst ocasních per. Pak jsem upadl, vdechnul jsem vodu a začal jsem kašlat a krchlat.</p>
<p>Plazil jsem se dál. Dokonce jsem za ním zkusil plavat. Z pahýlu se mi odmotal obvaz. Začal jsem se topit. Jen tak tak se mi podařilo vrátit se na pláž, klepal jsem se vyčerpáním a bolestí, brečel jsem, řval, nadával rackovi. Ještě dlouho se tam vznášel na hladině, pořád dál a dál. Myslím, že jsem ho v jednu chvíli dokonce prosil, ať se vrátí. Ale myslím, že když přeplul přes útes, byl už mrtvý.</p>
<p>Není to fér.</p>
<p>Trvalo mi skoro hodinu, než jsem se podél břehu doplazil zpátky do tábora. Šňupnul jsem si pořádnou dávku heroinu, ale i tak mám pořád na toho racka vztek. Jestli jsem ho neměl dostat, proč mě tak dlouho škádlil? Proč prostě neodletěl?</p>
<p><emphasis>9. února</emphasis></p>
<p>Amputoval jsem si levé chodidlo a ovázal jsem si nohu kalhotami. Zvláštní. Po celou dobu operace se mi sbíhaly sliny. Tekly mi po bradě. Zrovna jako když jsem viděl toho racka. Nezadržitelně mi tekly sliny. Ale donutil jsem se počkat do večera. Prostě jsem počítal pozpátku od sta… možná dvacetkrát nebo třicetkrát. He he!</p>
<p>A pak…</p>
<p>Pořád si v duchu opakuju: Studená hovězí pečeně. Studená hovězí pečeně. Studená hovězí pečeně.</p>
<p><emphasis>11.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>února (?)</emphasis></p>
<p>Poslední dva dny pršelo. A fičel vítr. Podařilo se mi odtáhnout pár kamenů z hromady, čímž vznikla díra, do které jsem si mohl vlézt. Našel jsem tam pavoučka. Rozmáčkl jsem ho v prstech, než stačil utéct, a snědl jsem ho. Mňam. Šťavnaťoučký. Napadlo mě, že by se na mě kameny mohly sesypat a pohřbít mě zaživa. Bylo mi to fuk.</p>
<p>Celou bouři jsem byl v rauši. Možná pršelo tři dny, a ne dva. Nebo jen jeden. Ale myslím, že se dvakrát udělala tma. Miluju spánek. Žádná bolest ani svědění. Vím, že to přežiju. To přece nejde, aby člověk tímhle prošel pro nic za nic.</p>
<p>Když jsem byl kluk, sloužil u Svaté rodiny jeden kněz, takový zakrslík, a ten strašně rád vykládal o pekle a smrtelných hříších. Byla to taková jeho utkvělá myšlenka. Tvrdil, že smrtelný hřích člověk nijak neodčiní. Včera v noci se mi o něm zdálo, o otci Hailleym, v tom černém županu a s tím červeným nosem, jak mi hrozí prstem a povídá: „Styď se, Richarde Pinzetti… smrtelný hřích… navěky zatracen, chlapče… navěky zatracen…“</p>
<p>Vysmál jsem se mu. Jestli tenhle ostrov není peklo, tak už nic. A jediný smrtelný hřích je, když se člověk vzdá bez boje.</p>
<p>Polovinu času jsem v deliriu; a když nejsem, tak mě svědí pahýly a strašně mě bolí z toho vlhka.</p>
<p>Ale nevzdám to. Přísahám. Jen tak. Po tom všem.</p>
<p><emphasis>12.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>února</emphasis></p>
<p>Už je zase sluníčko, krásný den. Doufám, že u nás doma mrzne, až praští.</p>
<p>Byl to pěkný den, zatím asi nejlepší na tomhle ostrově. Horečka, kterou jsem měl během bouřky, zřejmě opadla. Když jsem se plazil ze své nory, byl jsem zesláblý a celý jsem se klepal, ale pak jsem si poležel dvě tři hodinky na sluníčku, na vyhřátém písku, a zase jsem se začal cítit skoro jako člověk.</p>
<p>Doplazil jsem se na východní stranu a našel jsem tam trochu vyplaveného dřeva, včetně několika prken ze záchranného člunu. Bylo na nich trochu chaluh a mořských řas. Snědl jsem je. Chutnaly odporně. Jako kdybych žvýkal sprchový závěs. Ale odpoledne jsem se cítil mnohem silnější.</p>
<p>Odtáhl jsem dřevo co nejdál od břehu, aby proschlo. Pořád mám celou krabičku nepromokavých sirek. Pokud se v nejbližší době někdo objeví, poslouží dřevo na signální oheň. Pokud se nikdo neobjeví, poslouží na vaření. Teď si jdu šňupnout.</p>
<p><emphasis>13. února</emphasis></p>
<p>Našel jsem kraba. Zabil jsem ho a opekl na ohýnku. Dneska večer jsem skoro znovu uvěřil v Boha.</p>
<p><emphasis>14.2.</emphasis></p>
<p>Dneska ráno jsem si všiml, že bouře odplavila většinu oblázků z mého nápisu POMOC. Ale bouře skončila už před… třemi dny? To jsem byl vážně tak mimo? Budu se muset hlídat, zmenšit si dávky. Co kdyby kolem plula loď a já to prochrápal?</p>
<p>Poskládal jsem znovu tři písmena, ale zabralo mi to většinu dne a hrozně jsem se vyčerpal. Zkoušel jsem hledat další kraby, tam, co jsem našel toho prvního, ale nic. Když jsem skládal písmena, pořezal jsem si o několik kamenů dlaně, ale přemohl jsem únavu a hned jsem si rány vydezinfikoval jódem. O ruce musím dbát. Za každou cenu.</p>
<p><emphasis>15.2.</emphasis></p>
<p>Dneska přistál na kamenech racek. Než jsem se stačil dostat na dostřel, tak uletěl. Poslal jsem ho do všech pekel, kde může navěky vyklovávat krhavé oči našeho otce Hailleyho.</p>
<p>He he!</p>
<p>He he!</p>
<p>He</p>
<p><emphasis>17.2. (?)</emphasis></p>
<p>Amputoval jsem pravou nohu u kolene, ale ztratil hodně krve. Příšerná bolest i přes heroin. Slabšího člověk by traumatický šok nevydržel. Odpovím otázkou: Jak moc chce pacient přežít? <emphasis>Jak moc chce ž</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>t?</emphasis></p>
<p>Třesou se mi ruce. Jestli mě zradí, je po mně. Nemají právo mě zradit. Absolutně ne. Celý život jsem se o ně staral. Hýčkal je. Jestli mě zradí, budou litovat.</p>
<p>Aspoň nemám hlad.</p>
<p>Jedno prkno z člunu se uprostřed rozštíplo. Na jednom konci byla špička. Tu jsem použil. Tekly mi sliny, ale vydržel jsem čekat. A pak jsem vzpomínal na… na grilování, co jsme dělali. Na ten domek, co měl Will Hammersmith na Long Islandu, s rožněm tak velkým, že se na něj vešlo prase. Seděli jsme za soumraku na verandě, velké sklenice v rukou, bavili se o chirurgii nebo o golfu nebo tak o něčem. A větřík k nám naháněl sladkou vůni pečeného vepřového. U Jidáše Iškariotského, ta sladká vůně vepřového.</p>
<p><emphasis>?. 2.</emphasis></p>
<p>Vzal druhou nohu u kolene. Celý den ospalý. „Doktore, byla ta operace nutná?“ Hehe. Ruce se klepou jak dědkovi. Nesnáším je. Krev pod nehty. Strupy. Pamatujete ze školy tu figurínu se skleněným břichem? Tak si připadám. Jen se nechci dívat. Ani tak, ani onak. To říkával Dom. Přitančil k vám na rohu ulice v té motorkářské bundě. A vy říkáte, tak co Dome, jak jsi ji dostal do postele? A Dom na to, ani tak, ani onak. He. Jo, starouš Dom. Měl jsem zůstat v naší čtvrti. Tohle nestojí ani za prd, jak říkal Dom. hehe.</p>
<p>Ale vím, chápete, že se správnou terapií a protetikou můžu zase skákat přes kaluže. Můžu se sem vrátit a povídat lidem „Tady. Se to. Stalo.“</p>
<p>Hehehe!</p>
<p><emphasis>23. února (?)</emphasis></p>
<p>Našel zdechlou rybu. Shnilá a smradlavá. I tak jsem snědl. Bylo na zvracení, ale vydržel. <emphasis>Přežiju. </emphasis>Pořád na heráku, ty západy slunce.</p>
<p><emphasis>únor</emphasis></p>
<p>Nechci, ale musím. Ale čím tak vysoko stáhnu stehenní tepnu? Je tam široká jak dálnice.</p>
<p>Musím, nějak. Nakreslil jsem čáru přes vršek stehna, tam je ještě maso. Nakreslil jsem ji tužkou.</p>
<p>Kdyby mi aspoň netekly sliny.</p>
<p><emphasis>2.</emphasis></p>
<p>Dneska… si… zasloužíš… pauzu… tááák… vstaň a dojdi si… do mekáče… dva hovězí hamburgery… speciální majonéza… salát… okurky… cibule… v… sezamové housce…</p>
<p>Tá… dá… tádydáá…</p>
<p><emphasis>uno</emphasis></p>
<p>Dneska jsem se viděl ve vodě. Jen lebka potažená kůží. Už jsem se zbláznil? Určitě. Jsem zrůda, pouťová atrakce. Pod rozkrokem nic. Prostě zrůda. Hlava na trupu, který se na loktech vláčí pískem. Krab. <emphasis>Sjetej </emphasis>krab. S tím si sednout někam na ulici. Hej panáčku, já jsem jenom chudák sjetej krab, neměl bys pár drobáků?</p>
<p>Hehehehe.</p>
<p>Říká se, že člověk je to, co jí, a jestli je to pravda, TAK JSEM SE VŮBEC NEZMĚNIL! Božínku traumatický šok traumatický šok ŽÁDNÝ TRAUMATICKÝ ŠOK NEEXISTUJE</p>
<p>HE</p>
<p><emphasis>40/2</emphasis></p>
<p>Zdá se mi o tátovi. Když se opil, úplně zapomněl mluvit. Ne že by měl světu co říct. Pitomec zabedněná. Byl jsem tak rád že jsem vypadnul z tvýho baráku tati ty taliáne pitomá zabedněná ty nulo nicko nýmande. Věděl jsem že to dokážu. Zbavil jsem se tě. Odešel jsem po rukou.</p>
<p>Jenže teď už se nemají do čeho zaříznout. Včera jsem si vzal ušní lalůčky</p>
<p>ruka ruku myje levá ruka neví co dělá pravá ententýky dva špalíky čert vyletěl z elektriky</p>
<p>hehehe.</p>
<p>Co na tom sejde, tahle ruka nebo tamta, děkujeme ti Pane za chléb náš vezdejší a hurá do jídla.</p>
<p>rybí prsty chutnají přesně jako rybí prsty</p><empty-line /><empty-line /><p>Náklaďák strejdy Otta</p>
<p>Je to ohromná úleva, že to všechno můžu takhle hodit na papír.</p>
<p>Od toho dne, kdy jsem našel strejdu Otta mrtvého, jsem se pořádně nevyspal, a občas jsem si dokonce říkal, jestli jsem nezešílel – nebo jestli nezešílím. Svým způsobem by bylo všechno jednodušší, kdybych tu věc neměl přímo tady ve své pracovně, kde se na ni můžu podívat nebo ji zvednout a potěžkat v dlani, kdykoli se mi zachce. Ne že by se mi někdy zachtělo; nemám chuť se jí dotýkat. Ale občas se tomu neubráním.</p>
<p>Kdybych ji tehdy, když jsem utíkal z toho jeho maličkého jednopokojového domku, nevzal s sebou, mohl bych si začít namlouvat, že to všechno byla jen halucinace – výplod přepracovaného a přetíženého mozku. Ale mám ji přímo tady. Dá se potěžkat v dlani. To znamená, že se to skutečně stalo, chápete.</p>
<p>Většina z vás, kteří tyhle vzpomínky budete číst, tomu nejspíš neuvěří. Prostě proto, že jste sami nikdy nic podobného nezažili. Tím pádem se to, co mně poskytuje takovou úlevu, vylučuje s tím, čemu vy jste ochotní věřit – ale na tom nesejde, já vám ten příběh tak jako tak s potěšením vypovím. Věřte si, čemu chcete.</p>
<p>Každá strašidelná historka by se měla vázat k nějakému místu nebo k nějakému tajemství. Ta moje má oboje. Začněme místem: měli byste vědět, že můj strejda Otto, na poměry castleského okresu poměrně movitý člověk, strávil posledních dvacet let svého života v jednopokojovém domku bez záchodu u jedné vedlejší silnice v jednom malém městě.</p>
<p>Otto se narodil roku 1905, jako nejstarší z pěti dětí manželů Schenckových. Můj táta, narozený roku 1920, byl nejmladší. Já jsem zase nejmladší z jeho dětí, narodil jsem se roku 1955, takže mi strejda vždycky připadal hrozně starý.</p>
<p>Podobně jako spousta pracovitých Němců nepřijeli moji prarodiče do Ameriky s prázdnou kapsou. Rozhodli se usadit v Derry, kvůli dřevařskému průmyslu, v kterém se děda trochu vyznal. Vedlo se jim dobře a jejich děti nikdy nestrádaly.</p>
<p>Můj děda zemřel roku 1925. Strejda Otto, tehdy dvacetiletý, jako jediný z potomků dostal rovnou plné dědictví. Přestěhoval se do Castle Rocku a začal spekulovat s nemovitostmi. Hned v prvních pěti letech vydělal slušné peníze nákupem a prodejem lesních a zemědělských pozemků. Koupil si vilu na Castle Hillu, měl služebnictvo a užíval si svého postavení mladého, relativně pohledného (píšu „relativně“, protože nosil brýle) a nanejvýš žádoucího svobodného mládence. Nikomu nepřipadal nijak zvlášť divný. To přišlo až později.</p>
<p>Krize na začátku třicátých let ho citelně zasáhla – ne tak tvrdě jako leckteré jiné, ale citelně. Vilu na Castle Hillu si držel až do třiatřicátého, kdy ji prodal, protože se mu naskytla možnost koupit za velice výhodnou cenu ohromný kus lesa a on po něm zoufale toužil. Ten les patřil Novoanglickým papírnám.</p>
<p>Novoanglické papírny existují ještě dneska, a pokud uvažujete o koupi jejich akcií, tak bez obav do toho. Ovšem v roce 1933 musela společnost pod cenou odprodávat ohromné pozemky, jen aby se udržela nad vodou.</p>
<p>Jak velký byl ten, na který měl zálusk můj strejda? Ta původní, fantastická kupní smlouva už se ztratila a pozdější záznamy se liší… je ale jisté, že to bylo přes čtyři tisíce akrů. Většina spadala pod Castle Rock, ale částečně pozemky zasahovaly až k Waterfordu a k Harlow. Novoanglické papírny tehdy chtěly zhruba dva dolary padesát za akr… <emphasis>pokud </emphasis>to od nich kupující vezme všechno.</p>
<p>To znamenalo dohromady asi deset tisíc dolarů. Strejda Otto na to sám neměl, a tak přibral partnera – místního rodáka George McCutcheona. Pokud žijete někde v Nové Anglii, patrně jste jména Schenck a McCutcheon někdy zaslechli; společnost sice už dávno změnila majitele, ale dobře ve čtyřiceti městech po celé Nové Anglii pořád ještě narazíte na železářství <emphasis>Schenck a McCutcheon </emphasis>a na sklady dřeva <emphasis>Schenck a McCutcheon </emphasis>zas od Central Falls až po Derry.</p>
<p>McCutcheon byl takový udělaný chlap s velkým černým plnovousem. Stejně jako strejda Otto nosil brýle. A stejně jako strejda Otto zdědil nějaké peníze. A zřejmě slušné peníze, protože když se se strejdou dali dohromady, tak už na ty lesy s přehledem měli. Oba měli tak trochu pirátskou duši a dobře spolu vycházeli. Jejich partnerství vydrželo dvaadvacet let – přesně do roku mého narození –, a starali se jen o to, aby společnost vzkvétala.</p>
<p>Všechno to ale začalo koupí těch čtyř tisíc akrů, které společně jeli obhlédnout v McCutcheonově náklaďáku, v němž na jedničku supěli po lesních cestách a trasách těžařů, natřásali se na přejezdech z kulatin a cákali skrz výmoly zaplněné vodou, za volantem chvíli McCutcheon, chvíli strejda Otto, dva mladíci, kteří se v temných hlubinách hospodářské krize stali pozemkovými magnáty.</p>
<p>Nevím, kde McCutcheon k tomu náklaďáku přišel. Byl to cresswell, pokud vás to zajímá – značka, která už se dneska nevyrábí. Měl obrovskou, sytě červenou kabinu, široké stupačky a elektrický startér, a když startér někdy selhal, dalo se nastartovat i klikou – s tou se ovšem muselo opatrně, protože někdy kopala a snadno by vám přerazila rameno. Korba byla šest metrů dlouhá s klanicemi po stranách, ale ze všeho nejlíp se mi vybavuje ten jeho čumák. Stejně jako celá kabina byl krvavě červený. Když jste se chtěli dostat k motoru, museli jste zvednout dva ocelové panely, na každé straně jeden. Chladič sahal dospělému člověku až po prsa. Byl to škaredý čumák, skoro zrůdný.</p>
<p>Když se McCutcheonův náklaďák rozbil, dali ho spravit, když se rozbil podruhé, dali ho spravit zas. A když se starý cresswell rozhodl odporoučet nadobro, provedl to tak, aby se na něj hned tak nezapomnělo. Odešel stejně jako ten krásný kočár s jedním koněm z té Holmesovy básně.</p>
<p>McCutcheon a strejda Otto jeli jednou ve třiapadesátém po Black Henry Road a strejda Otto sám přiznává, že byli oba „ožralí jak dogy“. Strejda Otto zařadil jedničku, aby vyšplhali na Trinity Hill. To bylo naprosto v pořádku, jenže v té opilosti potom zapomněl na druhé straně kopce přeřadit na vyšší stupeň. Starý unavený motor cresswellu se přehřál. Ani strejda Otto, ani McCutcheon si nevšimli, že se rafička naklání do červeného pole na pravé straně ciferníku. A pod kopcem došlo k výbuchu, který rozrazil sklápěcí panely kapoty jako červená dračí křídla. Víčko chladiče vystřelilo k letnímu nebi a za ním následoval chochol páry jako z nějakého gejzíru. Zároveň vychrstl olej na celé přední sklo. Strejda Otto dupnul na brzdu, jenže cresswell si v posledním roce zvykl bryndat po silnicích brzdovou kapalinu, takže pedál jen naprázdno klesl na podlahu. Strejda neviděl, kam jede, takže sjel ze silnice, nejdřív do škarpy a pak až za ni. Kdyby se cresswell zastavil, mohlo všechno dobře dopadnout. Jenže motor běžel dál a vystřelil nejdřív jeden píst a pak další dva, jako rachejtle na Den nezávislosti. Jeden z nich, vyprávěl mi strejda Otto, prosvištěl přímo skrz jeho dveře, které se mezitím otevřely. Zůstala v nich taková díra, že se tudy dala prostrčit pěst. Zastavili až na louce plné srpnového zlatobýlu. Kdyby přední sklo nebylo celé od oleje, měli by nádherný výhled na White Mountains.</p>
<p>To byla pro McCutcheonův cresswell konečná; už tu louku nikdy neopustil. Majitel pozemku proti tomu ani neceknul; louka pochopitelně patřila jim dvěma. Oba vystoupili – už značně vystřízlivělí – a začali obhlížet škody. Ani jeden z nich nebyl mechanik, ale i nezkušenému oku bylo hned jasné, že tohle už cresswell nerozchodí. Strejda Otto byl nadobro zdrcený – nebo to tak aspoň vyprávěl mému tátovi – a nabídl, že za auto zaplatí. George McCutcheon opáčil, ať neplácá nesmysly. Popadlo ho totiž zvláštní rozjaření. Stačil mu jeden pohled na louku, jeden na ty hory v pozadí, a rozhodl se, že právě tady si postaví domek na stáří. Oznámil to strejdovi tónem, jakým člověk obyčejně hovoří jen o vážných náboženských otázkách. Vrátili se spolu k silnici, stopli si dodávku Cushmanova pekařství, která zrovna jela kolem, a svezli se s ní do Castle Rocku. McCutcheon vykládal mému tátovi, že je na tu louku přivedla Boží prozřetelnost – už jakou dobu hledal přesně takovéhle místo, a přitom ho měl celou dobu přímo před očima, na louce, kolem které jezdil třikrát čtyřikrát do týdne a nikdy si ji pořádně neprohlédl. Boží prozřetelnost, opakoval, aniž samozřejmě mohl tušit, že na té louce o dva roky později najde smrt, a to přímo pod svým vlastním náklaďákem – náklaďákem, který posléze přešel do vlastnictví strejdy Otta.</p>
<p>* * *</p>
<p>McCutcheon si pozval Billyho Dodda s jeho tahačem a nechal si cresswella otočit čumákem k silnici. Prý aby ho měl na očích, kdykoli pojede kolem, a mohl si pokaždé připomenout, že až ho Dodd zapřáhne za tahač příště a odtáhne ho nadobro, bude to znamenat, že už se blíží chlapi ze stavební firmy, aby začali kopat základy. Byl trochu sentimentální, ale na druhou stranu by se kvůli sentimentu nevzdal jediné příležitosti vydělat si pár dolarů. Když za ním o rok později přišel dřevař Baker s nabídkou, že by koupil kola z jeho cresswellu, i s pneumatikami a se vším, protože přesně tuhle velikost shání na svoje auto, McCutcheon po těch dvaceti dolarech skočil jako blesk. Přitom nezapomínejte, že tou dobou už to byl milionář. Navíc Bakerovi řekl, ať ten náklaďák pořádně podloží. Že prý nechce jezdit kolem a koukat na to, jak je auto po pás zapadlé do trávy, bojínku a zlatobýlu jako nějaký starý vrak. Baker mu vyhověl. A rok nato cresswell sklouzl ze špalků a McCutcheona rozmázl pod sebou. Starousedlíci dávali tuhle historku rádi k dobru a na konec nikdy nezapomněli dodat, že doufají, že si Georgie McCutcheon těch dvacet dolarů, které utržil za kola, náležitě užil.</p>
<p>Já jsem vyrostl v Castle Rocku. Když jsem se narodil, můj táta pracoval u společnosti Schenck a McCutcheon skoro deset let a náklaďák, který připadl strejdovi Ottovi společně se vším, co patřilo McCutcheonovi, se stal trvalou součástí mého života. Máma jezdila nakupovat k Warrenovým do Brightonu, což znamená, že musela po Black Henry Road. A vždycky, když jsem jel s ní, stál tam na louce ten náklaďák a za ním vykukovaly White Mountains. Už nebyl na špalcích – strejda Otto povídal, že jedna nehoda úplně stačila –, ale malému klukovi v kraťasech po kolena stačilo jen pomyslet na to, co se tam stalo, a běhal mu z toho mráz po zádech.</p>
<p>Stál tam v létě; na podzim ho ze všech tří okrajů louky obklopovaly duby a jilmy planoucí jako pochodně; v zimě kolem něj rostly závěje a kolikrát mu zakryly i vypouklé přední reflektory, takže vypadal jako mastodont, který bojuje o život v bílém pohyblivém písku; na jaře se louka proměňovala v jedno velké bahnisko a člověk se musel divit, jak to, že se náklaďák nepropadne do země. A nebýt podloží z kvalitní mainské skály, možná by se byl propadl. Za všechny ty dlouhé roky, co tam stál.</p>
<p>Jednou jsem dokonce seděl přímo v něm. Jeli jsme tehdy na pouť do Freyburgu a táta zničehonic zastavil u silnice; vzal mě za ruku a vedl mě na louku. To mohlo být v šedesátém, možná jednašedesátém roce. Měl jsem z toho náklaďáku strach. Historku o tom, jak sklouzl ze špalků a rozmázl partnera mého strejdy, už jsem slyšel vyprávět kolikrát. Nejčastěji u holiče, kde jsem se tiše jako myška krčil za časopisem <emphasis>Life</emphasis>, který jsem si ještě neuměl přečíst, a poslouchal jsem, jak chlapi povídají, jak ho to rozmačkalo, a jak doufají, že si starouš Georgie těch dvacet dolarů za kola náležitě užil. Jeden z nich – možná to byl Billy Dodd, otec bláznivého Franka – prohlašoval, že McCutcheon vypadal jako „dýně, kterou rozšmelcovalo kolo traktoru“. Tahle představa mě pak děsila celé měsíce… jenže můj táta o tom pochopitelně nemohl mít nejmenší tušení.</p>
<p>Tátu prostě jen napadlo, že bych se do kabiny toho starého náklaďáku třeba rád posadil; neuniklo mu, jak po něm při každé cestě kolem pokukuju, jenže mou hrůzu omylem pokládal za obdiv.</p>
<p>Vzpomínám si na žlutý zlatobýl, už trochu vybledlý říjnovým chladem. Vzpomínám si na tu mdlou pachuť vzduchu, trochu hořkou, trochu palčivou, a na stříbřitá stébla uschlé trávy. Vzpomínám si na šustivé <emphasis>všššt</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>všššt </emphasis>našich kroků. Ale ze všeho nejjasněji si vzpomínám na ten náklaďák, jak se nade mnou tyčil, jak byl čím dál větší a větší – na zubatý škleb jeho chladiče, na krvavě červenou barvu kabiny, na kalný pohled předního skla. Vzpomínám si, jak mě táta chytil v podpaží, vysadil mě na stupačky a řekl mi: „Tradá do Portlandu, Quentine… Šlápni na to!“ a mnou projela vlna strachu ještě studenějšího a mdlejšího než pachuť větru. Vzpomínám si, jak jsem stoupal výš a výš a jak mi vítr fičel kolem tváře, a pak pachuť větru nahradil pach prastarého oleje, popraskané kůže, myších hovínek a… přísahám… pach krve. Vzpomínám si, jak jsem se snažil nerozbrečet a jak se na mě táta usmíval v domnění, že mi připravil nezapomenutelný zážitek (což skutečně připravil, ale v trochu jiném smyslu, než se domníval). Najednou jsem si byl absolutně jistý, že táta v příští chvíli odejde, nebo se přinejmenším otočí, a náklaďák mě sežere – sežere mě zaživa. A pak vyplivne cosi rozžvýkaného a polámaného a… a tak nějak rozprsklého. Něco jako dýni, kterou rozšmelcovalo kolo traktoru.</p>
<p>Rozbrečel jsem se a táta, nejhodnější člověk na světě, mě sundal na zem a začal mě utěšovat a odnesl mě zpátky do auta.</p>
<p>Nesl mě v náruči, já se mu opíral bradou o rameno a díval jsem se na vzdalující se náklaďák, jak tam stojí na louce, s obřím chladičem a tmavou kulatou dírou, do níž se strkala klika a vypadala jako děsivý, chybně umístěný oční důlek, a chtěl jsem tátovi říct, že jsem tam cítil krev, a proto jsem se rozbrečel. Ale nedokázal jsem se k tomu rozhoupat. Nehledě na to, že by mě asi stejně nebral vážně.</p>
<p>V pěti letech, kdy jsem pořád ještě věřil na Santa Clause a víly a strašidla, jsem věřil taky tomu, že ten zlý, nepříjemný pocit, který mě zaplavil, když mě táta vysadil do kabiny náklaďáku, pocházel <emphasis>přímo </emphasis>z náklaďáku. Trvalo mi dvaadvacet let, než jsem dospěl k závěru, že George McCutcheona nezavraždil ten náklaďák; zavraždil ho strejda Otto.</p>
<p>Ten cresswell se stal trvalou součástí nejen mého života, ale usadil se v podvědomí všem lidem z okolí. Když jste někomu popisovali, jak se dostane z Brightonu do Castle Rocku, řekli jste mu, že pokud zhruba pět kilometrů po odbočce z jedenáctky uvidí vlevo na louce stát velký, starý červený náklaďák, tak si může být jistý, že jede dobře. Každou chvíli jste viděli, jak na nezpevněné krajnici parkují nějací turisté (a občas tam uvízli, což byla vždycky legrace) a fotí si půvabnou krajinku s White Mountains v pozadí a strejdovým náklaďákem v popředí – můj táta dlouho cresswellu přezdíval „Pamětní turistický náklaďák pod Trinity Hillem“, ale po čase s tím přestal. To už byl totiž strejda Otto posedlý náklaďákem tak, že to přestalo být vtipné.</p>
<p>Tolik tedy k místu. Teď k tajemství.</p>
<p>Jestli jsem si něčím jistý, tak tím, že McCutcheona zabil on. „Rozšmelcovalo ho to jak dýni,“ povídali ti mudrcové u holiče. A jeden z nich dodal: „Vsadim se, že tam před tim náklaďákem klečel jak ňákej ten muhamedán, dyž se modlí k Aláchovi. Úplně ho tam vidim. Byli s tím náklaďákem spoutaný, voba dva. Stačí se kouknout, jak skončil Otto Schenck, jesi mi nevěříte. Vysedává tam přes ulici v tom maličkým baráčku, o kerym si myslel, že z něj město udělá školu, a haraší mu v makovici.“</p>
<p>Na to všichni reagovali přikyvováním a chytrými pohledy, protože <emphasis>tehdy </emphasis>už všichni měli strejdu Otta za podivína. A přece nikomu z těch holičských mudrců nepřipadal ten výjev – McCutcheon klečí před náklaďákem „jak ňákej ten muhamedán, dyž se modlí k Aláchovi“ – nejen výstřední, ale ani podezřelý.</p>
<p>Drby mají na maloměstě vždycky velkou váhu; stačí ten nepovrchnější důkaz, k němuž se přidá ta nejodvážnější dedukce, a už je z člověka zloděj, cizoložník, pytlák nebo podvodník. Myslím, že nezřídka takové drby vznikají čistě z nudy. A myslím, že nebývají zdaleka tak zlovolné, jak nám o maloměstských drbech tvrdí většina romanopisců, Nathanielem Hawthornem počínaje a Grace Metaliousovou konče, protože většina z nich, ať už se šíří po telefonu, v koloniálu nebo v holičství, bývá značně naivní – skoro jako by tito lidé za každým rohem čekali podlost a povrchnost, a když tam nejsou, klidně si je tam domyslí, ale skutečné a vědomé zlo přehlížejí, přestože se jim leckdy třepotá přímo před očima jako nějaký kouzelný koberec z těch muhamedánských pohádek.</p>
<p>Proč si myslím, že to udělal? ptáte se. Prostě proto, že tam s McCutcheonem toho dne byl? Ne. Přivedl mě na to ten náklaďák. Ten cresswell. Když se strejdy Otta začala zmocňovat ta posedlost, odstěhoval se naproti němu do toho maličkého domku… a zůstal tam i přesto, že v posledních letech života měl z toho náklaďáku usazeného na druhé straně silnice příšerný strach.</p>
<p>Myslím, že McCutcheona tehdy tam na louku, kde stál na špalcích cresswell, vylákal pod záminkou, že ho zajímají plány na McCutcheonův dům. McCutcheon se o domě a svém budoucím důchodu vždycky rád rozpovídal. Partneři před určitou dobou dostali dobrou nabídku od mnohem větší společnosti – nebudu sem psát, jak se jmenovala, ale kdybych to napsal, určitě byste ji znali –, a McCutcheon ji chtěl přijmout. Strejda Otto nechtěl. Už od jara spolu vedli na tohle téma takový tichý boj. Myslím, že právě to dovedlo strejdu Otta k rozhodnutí, že se svého partnera zbaví.</p>
<p>Patrně se na ten okamžik předem připravil dvojím způsobem: za prvé, podkopal špalky, na kterých náklaďák stál, a za druhé, nastražil něco na zem nebo možná do země, přímo před náklaďák, kde si toho McCutcheon musel všimnout.</p>
<p>Co? To netuším. Něco lesklého. Diamant? Pouhou hrst skleněných střepů? Na tom nesejde. Hlavně, že se to lesklo a blyštělo na slunci. Možná si toho McCutcheon všiml sám od sebe. Pokud ne, spolehněte se, že ho na to strejda Otto upozornil. <emphasis>Co je to támhle? </emphasis>ukázal. <emphasis>Nevím</emphasis>, pokrčil rameny McCutcheon a spěchal se tam podívat.</p>
<p>Padl před cresswellem na kolena, zrovna jako jeden z těch muhamedánů, když sejde modlit k Aláchovi, snažil se to vyhrabat ze země a strejda mezitím nenápadně obešel náklaďák. Jeden pořádný strk a už letěl ze špalků a rovnou na McCutcheona. Rozšmelcoval ho jako dýni.</p>
<p>Myslím si ale, že McCutcheon měl příliš tuhý kořínek na to, aby zemřel jen tak. V duchu vidím, jak tam leží přišpendlený pod čumákem cresswella, z nosu, z pusy a uší mu teče krev, v obličeji je bílý jako stěna, jen ty tmavé oči, a prosí strejdu, ať mu pomůže, ať rychle něco udělá. Prosí… pak škemrá… a nakonec strejdu proklíná, přísahá, že ho dostane, zabije ho, oddělá ho… a strejda tam jen stojí s rukama v kapsách, dívá se a čeká, až bude po všem.</p>
<p>Nedlouho po McCutcheonově smrti se pak strejda začal chovat nejdřív divně – jak to popisovali mudrcové z holičství –, pak nenormálně, a nakonec „úplně praštěně“. Podivnosti, které mudrce z holičství přivedly až k sarkastickému konstatování, že „mu haraší v makovici“, přišly až později – ale nikdo nepochyboval o tom, že první příznaky se u něj začaly projevovat právě zhruba v době, kdy zemřel George McCutcheon.</p>
<p>V pětašedesátém nechal strejda Otto přímo naproti náklaďáku postavit malý, jednopokojový domek. Kolovala spousta dohadů o tom, co to tam Otto Schenck na Black Henry Road pod Trinity Hillem asi chystá, ale všichni si sedli na zadek překvapením, když nakonec nechal Chuckieho Bargera natřít celý baráček sytě červenou barvou a oznámil, že je to dar městu – pěkná nová škola, a nechce prý za ni vůbec nic, jen ji musejí pojmenovat po jeho zesnulém partnerovi.</p>
<p>Radní Castle Rocku na to koukali jak blázni. A všichni ostatní taky. Skoro všichni z Castle Rocku do takových podobných jednotřídek kdysi chodili (nebo si to přinejmenším mysleli, což je skoro totéž). Ale v pětašedesátém už z Castle Rocku všechny jednotřídky zmizely. Ta úplně poslední, ve čtvrti Castle Ridge, se zavřela před rokem. Dneska je z ní pizzerie Pizzaville u stosedmnáctky. Na náměstí do té doby vyrostla zbrusu nová základní škola ze škvárobetonových tvárnic a v Carbine Street zase pěkná nová střední škola. Tímhle nepochopitelným darem tedy strejda Otto naráz přeskočil od „divného“ rovnou k „úplně praštěnému“.</p>
<p>Radní mu poslali dopis (nikdo nenašel odvahu zajít za ním osobně), v němž mu srdečně poděkovali a vyjádřili naději, že bude na město pamatovat i v budoucnu, ale maličkou jednotřídku odmítli s odůvodněním, že studijní kapacity města jsou zcela postačující. Strejdu Otta popadl amok. Pamatovat na město v budoucnu? přiřítil se k mému tátovi. Bude na ně pamatovat, jistěže bude, ale ne tak, jak by si oni představovali. On nespadl odnikud z višně, on tedy ne. On ví, jaký je rozdíl mezi hodinkami a holinkami. A jestli ho chtějí takhle vytáčet, tak brzy poznají, že on není žádná veřejná vrtule, se kterou si každý může dělat, co chce.</p>
<p>„A co teď?“ zeptal se ho můj táta. Seděli u stolu v naší kuchyni. Máma si odnesla šití nahoru. Prý strejdu Otta neměla ráda; prý smrděl jako člověk, který se koupe jednou za měsíc, přestože by to potřeboval mnohem častěji – „a to má takových peněz,“ dodala vždycky a odfrkla si. Myslím, že jí opravdu vadilo, jak smrdí, ale taky se ho bála. V pětašedesátém už se strejda nejen praštěně choval, už podle toho i vypadal. Chodil v zelených montérkách s kšandami, v jégrtriku a velkých žlutých pracovních botách. Při řeči těkal očima do nečekaných směrů.</p>
<p>„He?“</p>
<p>„Co teď s tím barákem provedeš?“</p>
<p>„Já se do toho šmejda nastěhuju,“ odsekl strejda Otto, a taky to udělal.</p>
<p>Příběh jeho posledních let je poměrně prostý. Trpěl oním druhem děsivé pomatenosti, o jaké často čtete v levných bulvárních plátcích. <emphasis>Milionář zemřel hlady v činžovním domě. Bankovní záznamy odhalily, že bezdomovec byl boháč. Zapomenutý bankovní magnát zemřel v osamění.</emphasis></p>
<p>Nastěhoval se do toho červeného domku – který v následujících letech vybledl v nevýraznou, vyšisovanou růžovou – hned následující týden. Táta mu to žádným způsobem nedokázal rozmluvit. O rok později prodal společnost, kvůli níž podle mého přesvědčení vraždil. Jeho výstřednosti se násobily, ale obchodní duch ho neopouštěl, takže si přišel na slušné jmění – <emphasis>závratné</emphasis>, dalo by se říct.</p>
<p>A tak můj strejda Otto, možná sedminásobný milionář, žil v tom maličkém domku na Black Henry Road. Dům ve městě zamkl a zabednil. To už přešel z fáze „úplně praštěný“ do fáze „haraší mu v makovici“. Další fázi lze popsat prostšími, méně barvitými, ovšem zlověstnějšími slovy: „možná nebezpečný“. Tahle fáze bývá často konečná.</p>
<p>Svým způsobem se strejda Otto stal stejně neodmyslitelnou součástí Black Henry Road jako ten náklaďák na druhé straně, i když pochybuju, že by někdy nějaký turista stál o <emphasis>jeho </emphasis>fotku. Nechal si narůst plnovous, který postupem času spíš žloutl než bělal, jako by se do něj natahoval nikotin ze strejdových cigaret. Hrozně ztloustl. Brada se mu prověsila v několik laloků, mezi nimiž se držela špína. Často ho někdo zahlédl stát ve dveřích toho jeho podivného domku, prostě tam jen bez hnutí stál a díval se na silnici a za ni.</p>
<p>Díval se na náklaďák – <emphasis>svůj </emphasis>náklaďák.</p>
<p>Když strejda Otto přestal jezdit do města, byl to můj táta, kdo se staral, aby tam v tom svém domku neumřel hlady. Týden co týden mu vozil nákupy a platil za ně z vlastní kapsy, protože strejda Otto mu za ně nikdy nic nedal – nejspíš ho to vůbec nenapadlo. Táta zemřel o dva roky dřív než strejda Otto, jehož peníze nakonec dostala Katedra lesního hospodářství Mainské univerzity. Slyšel jsem, že z toho byli v sedmém nebi. Aby ne, za takovou sumu.</p>
<p>Když jsem si ve dvaasedmdesátém udělal řidičák, často jsem týdenní nákup vozil já. Zpočátku ke mně strejda Otto přistupoval podezřívavě, ale po čase začal roztávat. Trvalo mu však tři roky, do pětasedmdesátého, než se mi poprvé zmínil, že se náklaďák pomalu plíží k jeho domu.</p>
<p>Tehdy jsem sám chodil na Mainskou univerzitu, ale na prázdniny jsem přijel domů a ze zvyku jsem zase začal vozit strejdovi Ottovi nákupy. Seděl tehdy u stolu, kouřil, sledoval, jak mu uklízím konzervy, a poslouchal moje žvanění o banalitách. Napadlo mě, že možná zase zapomněl, kdo jsem; občas se mu to stávalo… nebo to aspoň předstíral. A jednou mi dočista ztuhla krev v žilách, když na mě z okna před dům zavolal: „To jsi ty, Georgi?“</p>
<p>Toho červencového dne v pětasedmdesátém roce mi zničehonic skočil do řeči a úsečně, hrubě se mě zeptal: „Co si myslíš tam o tom náklaďáku, Quentine?“</p>
<p>Právě tou úsečností ze mě dostal upřímnou odpověď: „Když mi bylo pět, tak jsem se tam v kabině počural strachy,“ řekl jsem. „A myslím, že kdybych tam vylezl dneska, dopadlo by to stejně.“</p>
<p>Strejda Otto se dlouze a hlasitě zasmál. Otočil jsem se a překvapeně jsem se na něj zahleděl. Nevzpomínal jsem si, že bych kdy dřív slyšel z jeho úst smích. Skončilo to dlouhým záchvatem kašle, při kterém mu zrudly tváře. Pak se na mě podíval lesklýma očima.</p>
<p>„Blíží se, Quente,“ řekl mi.</p>
<p>„Co, strejdo?“ zeptal jsem se. Myslel jsem, že už v myšlenkách přeskočil někam jinam – že třeba mluví o Vánocích, nebo o konci tisíciletí, nebo o druhém příchodu Krista.</p>
<p>„Ten všivej náklaďák,“ prohlásil, přimhouřil oči a zadíval se na mě takovým vyrovnaným, důvěrným pohledem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. „Rok od roku je blíž.“</p>
<p>„Vážně?“ podivil jsem se opatrně a hlavou mi blesklo, že je to opravdu hodně nepříjemná představa. Vyhlédl jsem ven na cresswell, který si hověl na louce za silnicí, s White Mountains v pozadí… a na okamžik mi skutečně připadal blíž. Pak jsem zamžikal a ta iluze zmizela. Náklaďák stál samozřejmě přesně na tomtéž místě jako vždycky.</p>
<p>„Jo, jo,“ zopakoval strejda. „Rok od roku je blíž.“</p>
<p>„Ty hele, možná by sis měl pořídit brejle, strejdo. Mně připadá, že je pořád na tom samým místě.“</p>
<p>„Pochopitelně, že ti to tak připadá!“ štěkl na mě. „Hodinovou ručičku v pohybu taky neuvidíš, nebo jo? Postupuje mrcha tak pomalu, že to lidský oko nemůže zaznamenat… leda bys ji sledoval celou dobu. Zrovna jako já ten náklaďák.“ Mrknul na mě a já se otřásl.</p>
<p>„A proč by se měl blížit?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Protože mě chce dostat, proto,“ odpověděl. „Má na mě celou dobu zálusk, ten náklaďák. Jednoho dne vrazí sem dovnitř, a to bude konec. Skočí na mě přesně jako na Maca, a to bude konec.“</p>
<p>Dost mě tím vyděsil – myslím, že především tím, s jakým to říkal přesvědčením. A pochopitelně jsem zareagoval stejně, jako na hrůzu reaguje většina mladých – buďto vtípky, nebo prostořekostí. „No jestli ti to dělá starosti, strejdo, tak by ses měl přestěhovat zpátky do města,“ prohodil jsem a z mého tónu byste nikdy nepoznali, jakou jsem měl v tu chvíli na zádech husí kůži.</p>
<p>Podíval se na mě… a pak na ten náklaďák za silnicí. „Nemůžu, Quentine,“ řekl. „Někdy člověk prostě musí zůstat, kde je, a počkat, až si to pro něj přijde.“</p>
<p>„Co až si pro něj přijde, strejdo?“ zeptal jsem se, i když jsem si myslel, že mluví o náklaďáku.</p>
<p>„Osud,“ odpověděl a znovu na mě mrkl… ale bylo na něm vidět, že má taky strach.</p>
<p>* * *</p>
<p>V devětasedmdesátém tátovi selhaly ledviny, a když už to vypadalo, že se to začíná lepšit, po pár dnech zemřel. Byl jsem ho ten podzim kolikrát v nemocnici navštívit a často jsme se bavili o strejdovi Ottovi. Táta měl určité podezření ohledně toho, co se tehdy v pětapadesátém skutečně stalo – jen mírné, ale položilo základy mým vážným obavám. Táta netušil, do jaké míry už strejda Otto své posedlosti propadl. Já ano. Stával teď ve dveřích celé dny a sledoval náklaďák. Sledoval ho, jako člověk sleduje hodinky, když chce zaznamenat pohyb hodinové ručičky.</p>
<p>V jedenaosmdesátém přišel strejda Otto i o ten zbytek rozumu, co mu ještě zbýval. Chudšího člověka by už dávno někam zavřeli, ale milióny v bance dokážou na maloměstě vyvážit spoustu pomatenosti – zejména pokud si dostatečný počet lidí myslí, že by z bláznovy vůle mohlo něco kápnout obci. I tak se ale v jedenaosmdesátém začalo vážně mluvit o tom, že by strejdu Otta pro jeho vlastní dobro měli dát někam do ústavu. Ona prostá, vražedná slova „možná nebezpečný“ se začínala objevovat častěji než „haraší mu v makovici“. Začal chodit na malou k silnici místo dozadu do lesa, kde měl kadibudku. Občas, když si ulevil, zahrozil pěstí ke cresswellu, a nejeden z projíždějících řidičů měl pocit, že strejda Otto hrozí jemu.</p>
<p>Náklaďák s horským panoramatem v pozadí je přece jen něco jiného než dědek, který s kšandami spuštěnými ke kolenům močí u silnice. To žádná velká turistická atrakce opravdu není.</p>
<p>Já tou dobou už chodil mnohem častěji v obleku než v džínách, které mě provázely celou vysokou, kdy jsem strejdovi Ottovi vozil týdenní nákupy – ale vozil jsem je dál. Taky jsem se ho snažil přesvědčit, aby nechodil vykonávat potřebu k silnici, alespoň ne v létě, kdy ho může vidět každý turista z Michiganu, Missouri nebo Floridy, který zrovna pojede kolem.</p>
<p>Nebral mě vážně. Takovými maličkostmi se přece nemohl zaobírat, když měl plnou hlavu starostí s náklaďákem. Strach z cresswellu se u něj postupně proměnil v mánii. Začal mi tvrdit, že už je na jeho straně silnice – že už ho má přímo na dvoře.</p>
<p>„Včera jsem se probudil kolem třetí v noci a koukám, že je tady, hnedka za oknem, Quentine,“ přesvědčoval mě. „Viděl jsem ho tam, přední sklo se lesklo ve svitu měsíce, ani ne dva metry od mojí postele, a mně se málem zastavilo srdce. Málem se mi zastavilo srdce, Quentine.“</p>
<p>Vyvedl jsem ho ven a ukázal mu, že cresswell pořád stojí tam, co vždycky, na louce za silnicí, kde McCutcheon plánoval stavět. Nebylo to k ničemu.</p>
<p>„To jsou jenom věci, který <emphasis>vidíš</emphasis>, chlapče,“ opáčil s nekonečným opovržením, zvedl roztřesenou ruku s cigaretou a zakoulel očima. „To jsou jenom věci, který <emphasis>vidíš</emphasis>.“</p>
<p>„Strejdo,“ pokusil jsem se o bonmot, „vidět znamená věřit.“</p>
<p>Jako by mě neslyšel.</p>
<p>„Málem mě dostal, všivák,“ zašeptal. Přeběhl mi mráz po zádech. Vůbec totiž nevypadal jako blázen. Možná jako vystrašený ubožák, to ano… ale ne jako blázen. Hlavou se mi mihla vzpomínka na to, jak mě táta tehdy vysadil do kabiny. Vzpomínka na pach oleje a kůže… a krve. „Málem mě dostal,“ zopakoval.</p>
<p>A o tři týdny později ho dostal doopravdy.</p>
<p>Našel jsem ho já osobně. Byla středa večer a já vyrazil se dvěma nákupními taškami na zadním sedadle svého pontiacu jako téměř každou středu večer. Bylo dusno a vedro. Co chvíli se z dálky ozvalo zahřmění. Vzpomínám si, jak jsem byl cestou po Black Henry Road nervózní, jak jsem tušil, že se něco určitě stane, ale pořád jsem se v duchu přesvědčoval, že je to jen nízkým tlakem.</p>
<p>Projel jsem poslední zatáčkou, a jakmile se přede mnou vynořil domek strejdy Otta, měl jsem tu nejpodivnější halucinaci v životě – na okamžik se mi zdálo, že mu ten náklaďák vážně vlezl až do dveří, obrovský auťák s červenou kabinou a prohnilými klanicemi. Zvedl jsem nohu z plynu a chtěl dupnout na brzdu, ale sotva jsem mrknul, tak se ta iluze ztratila. Ale věděl jsem, že strejda Otto je po smrti. Žádné fanfáry, žádné velké prozření; prostě jsem to najednou věděl, stejně jako víte, kde ve známém pokoji stojí ten který kus nábytku.</p>
<p>Honem jsem zastavil u něj na dvorku, vyskočil z auta a rozběhl se k domku. S nákupem jsem se nezdržoval.</p>
<p>Bylo otevřeno – nikdy nezamykal. Jednou jsem se ho na to ptal a on mi vysvětlil, trpělivě, jako bych měl nějak zpomalené vedení, když takovou samozřejmost nechápu sám, že zamčené dveře by náklaďák stejně nezastavily.</p>
<p>Ležel na posteli v levé části pokoje – napravo měl kuchyni. Ležel tam v těch zelených kalhotách a jégrtriku, skelný pohled v otevřených očích. Jsem přesvědčený, že nemohl být po smrti déle než dvě hodiny. Přestože bylo celý den vedro k zalknutí, nebzučely kolem něj žádné mouchy ani zatím nijak nepáchnul.</p>
<p>„Strejdo?“ oslovil jsem ho tiše, přestože jsem neočekával, že odpoví – člověk si takhle nelehne na postel a nepoulí oči jen tak pro legraci. Jestli jsem v tu chvíli něco cítil, tak úlevu. Bylo po všem.</p>
<p>„Strejdo?“ vykročil jsem k němu. „Strejdo –“</p>
<p>Zarazil jsem se, protože jsem si teprve v tu chvíli povšiml, jak má podivně pokřivenou spodní část obličeje – nateklou a zkroucenou. Teprve v tu chvíli jsem si povšiml, že oči v důlcích nejsou jen vypoulené, ale přímo vytřeštěné. A neupíraly se ke dveřím ani ke stropu. Upíraly se k nevelkému oknu nad postelí.</p>
<p><emphasis>Včera jsem se probudil kolem třetí v noci a koukám, </emphasis><emphasis>že je</emphasis><emphasis> tady, hnedka za oknem, Quentine. Málem mě dostal.</emphasis></p>
<p><emphasis>Rozšmelcoval ho jak dýni</emphasis>, povídal jeden z mudrců v holičství, zatímco jsem tam předstíral, že si čtu <emphasis>Life</emphasis>, a nasával jsem vůni vlasových tonik značek Vitalis a Wildroot.</p>
<p><emphasis>Málem mě dostal, Quentine.</emphasis></p>
<p>I tady bylo něco cítit – něco jiného než v holičství, ale nebyl to jen zápach starého nemytého dědka.</p>
<p>Připomínalo mi to olej, jako někde v garáži.</p>
<p>„Strejdo?“ zašeptal jsem a každým krokem k posteli, na které ležel, jako bych se scvrkával – nejen vzrůstem, ale i věkem… znovu mi bylo dvacet, patnáct, deset, osm, šest… a nakonec pět. Viděl jsem, jak se moje roztřesená ručka natahuje k jeho napuchlému obličeji. A jakmile se ho dotkla, zvedl jsem oči a celé okno nad postelí vyplnilo přední sklo cresswellu – a přestože to byl jen mžik, přísahal bych na všechny svaté, že <emphasis>tohle </emphasis>žádná halucinace nebyla. Ten cresswell tam byl, v okně, necelé dva metry ode mě.</p>
<p>Položil jsem předtím strejdovi palec na jednu tvář a ostatní prsty na druhou, nejspíš abych prohmatal ten zvláštní otok. A když jsem v okně uviděl náklaďák, zapomněl jsem, že držím v dlani obličej mrtvoly, a prsty se sevřely, jako by se chtěly zatnout v pěst.</p>
<p>V tom okamžiku náklaďák zmizel jako pára nad hrncem – nebo jako duch. Ostatně ničím jiným asi ani nebyl. Zároveň jsem zaslechl nechutné zaprskání. Do dlaně mi vystříkl proud horké tekutiny. Sklonil jsem hlavu a v dlani jsem necítil jen poddajnou kůži a mokro, ale i něco tvrdého a hranatého. A když jsem to uviděl, začal jsem křičet. Strejdovi Ottovi tekl z nosu a z pusy olej. Tekl mu z koutků očí jako slzy. Motorový olej – takový ten recyklovaný, který se kupuje ve dvacetilitrových plastových kanystrech a McCutcheon do náklaďáku nikdy žádný jiný nedával.</p>
<p>Ale nebyl to jen olej; z pusy mu trčelo ještě něco.</p>
<p>Chvíli jsem jen stál a křičel a nebyl jsem schopný se hnout, sundat mu ruku z obličeje ani odtrhnout zrak od té veliké mastné věci, která mu koukala z pusy – a která mu předtím tak divně křivila tvář.</p>
<p>Konečně jsem se z toho ochromení probral a dosud s křikem utekl z domu. Přeběhl jsem přes dvorek k pontiacu, skočil do něj a se skřípěním pneumatik vyrazil na silnici. Nákup pro strejdu Otta se převrhl ze zadní sedačky na podlahu. Vajíčka se rozbila.</p>
<p>Jen zázrakem jsem se na těch prvních třech kilometrech nezabil – když jsem se podíval tachometr, zjistil jsem, že si to valím sto deset. Zastavil jsem u kraje a zhluboka jsem dýchal, dokud jsem se znovu trochu nesebral. Pomalu jsem si začínal uvědomovat, že strejdu Otta nemůžu nechat, jak jsem ho našel; vyvolalo by to příliš mnoho otázek. Musel jsem se vrátit.</p>
<p>A otevřeně přiznávám, že se ve mně probudila i jistá opovrženíhodná zvědavost. Kéž bych ji byl překonal; říkám si, že by mi nakonec bylo mnohem milejší odpovídat na ty jejich otázky. Ale vrátil jsem se. Asi pět minut jsem nerozhodně postával ve dveřích – zhruba na tom samém místě a zhruba v té samé pozici, jako tak často stával on, když pozoroval náklaďák. Stál jsem tam a dospěl jsem k závěru, že náklaďák za silnicí se skutečně pomaličku, kousek po kousku přibližoval.</p>
<p>Pak jsem vešel dovnitř.</p>
<p>Kolem hlavy mu kroužilo a bzučelo prvních pár much. Na tvářích měl mastné otisky: na levé otisk palce, na pravé ostatních prstů. Nervózně jsem pohlédl k oknu, v němž jsem prve uviděl náklaďák… a teprve pak jsem přešel k posteli. Vytáhl jsem kapesník a otřel své otisky. Pak jsem strejdovi Ottovi otevřel pusu.</p>
<p>Vypadla z ní zapalovací svíčka Champion – ještě ten starý typ, velká skoro jako pěst cirkusového lamželeza.</p>
<p>Vzal jsem ji s sebou. Dnes toho lituju, ale tehdy jsem byl samozřejmě v šoku. Měl bych mnohem větší klid, kdyby teď neležela přímo tady v mé pracovně, kde se na ni můžu podívat nebo ji zvednout a potěžkat v dlani, kdykoli se mi zachce – klasická svíčka z dvacátých let, která strejdovi Ottovi vypadla z pusy.</p>
<p>Kdyby tu nebyla, kdybych ji býval nevzal s sebou, když jsem podruhé prchal z jeho jednopokojového domku, možná bych si mohl začít namlouvat, že to všechno – nejen ten okamžik, kdy jsem vyjel ze zatáčky a uviděl jsem cresswell namáčklý ke zdi domku jako obrovského červeného psa, ale <emphasis>všechno</emphasis> – byla jen halucinace. Ale leží tu; odráží se od ní světlo. Je skutečná. Dá se potěžkat. <emphasis>Náklaďák je rok od roku blíž</emphasis>, tvrdil mi a zdá se, že měl pravdu… ale ani strejda Otto netušil, jak blízko se cresswell skutečně může dostat.</p>
<p>V policejní zprávě stálo, že strejda Otto spáchal sebevraždu tím, že vypil motorový olej, a v Castle Rocku z toho byla na pár dní senzace. Carl Durkin, zaměstnanec jediného pohřebního ústavu ve městě a člověk, který nedokázal udržet příliš mnoho tajemství, povídal, že když ho při pitvě otevřeli, našli v něm skoro tři litry oleje… a nejen v žaludku. Zaplavil všechny orgány. Celé město si kladlo jedinou otázku: co provedl s tím plastovým kanystrem? Protože se nikdy žádný nenašel.</p>
<p>Jak říkám, většina z vás, kteří tyhle vzpomínky čtete, tomu neuvěří… prostě proto, že jste sami nikdy nic podobného nezažili. Ale náklaďák pořád ještě stojí tam na louce… a ať je, jaký chce, já vím, že se to <emphasis>stalo</emphasis>.</p><empty-line /><empty-line /><p>Ranní rozvážky</p><empty-line /><p>(Mlékař #1)</p>
<p>Po Culver Street se pomalu rozléval úsvit.</p>
<p>Všem uvnitř v domech se zdálo, že je pořád ještě černá noc, ale úsvit ve skutečnosti už skoro půl hodiny obcházel po špičkách kolem. Ve vysokém javoru na rohu Culver Street a Balfour Avenue se probudila rezavá veverka a zamžourala rozespalýma očkama na spící domy. K Mackenzieovým o kus dál v ulici přiletěl vrabec, sedl si do koupátka a začal na sebe stříkat perleťové kapky. Stružkou u silnice se batolil mravenec a náhodou narazil na maličký drobek čokolády v odhozeném obalu.</p>
<p>Noční vánek, který šuměl v korunách a nadouval záclony, nyní polevil. Javor na rohu se naposledy nevrle otřásl a ztichl, čekal na plnou předehru, která měla následovat po tomto tichém prologu.</p>
<p>Východní nebe zabarvil proužek matného světla. Nočnímu lelkovi tím skončila směna a místo něj začaly ožívat cikády, zprvu váhavě a nejistě, jako by se bály pozdravit nový den jen takhle samy.</p>
<p>Veverka zmizela ve zvrásněné dutině v rozsoše javoru.</p>
<p>Vrabec zatřepetal křídly a usadil se na okraji koupátka.</p>
<p>Mravenec se u svého pokladu zarazil jako knihovník přemítající nad foliantem.</p>
<p>Culver Street se neslyšně zachvěla na okraji sluncem osvětlené části planety – na oné pohyblivé hranici, kterou astronomové nazývají terminátor.</p>
<p>Z ticha se nenápadně vynořil jakýsi zvuk a nevtíravě nabíral na síle, až se zdálo, že tu byl odjakživa, jen se na čas skryl pod oněmi hlasitějšími nočními zvuky, které před kratičkou chvílí odezněly. Pozvolna bytněl, projasňoval se, až se proměnil v uhlazené vrčení motoru mlékařské dodávky.</p>
<p>Odbočila z Balfour Avenue do Culver Street. Byla to pěkná, béžová dodávka s červeným nápisem na obou bocích. Veverka vykoukla ze svraštělého ústí své dutiny jako jazyk z úst, přeměřila si pohledem dodávku a pak zpozorovala příhodnou větvičku k vylepšení k hnízda. Rozběhla se hlavou dolů po kmeni. Vrabec se vznesl do vzduchu. Mravenec popadl tolik čokolády, kolik jen unesl, a zamířil k mraveništi.</p>
<p>Cikády začaly prozpěvovat hlasitěji.</p>
<p>Za křižovatkou zaštěkal pes.</p>
<p>Nápisy na bocích dodávky hlásaly: Cramerova mlékárna. Pod oběma byla nakreslená láhev mléka a pod ní stálo: Specializujeme se na ranní rozvážky!</p>
<p>Mlékař nosil modrošedý stejnokroj a dvourohý klobouk. Na náprsní kapse měl zlatou nití vyšité jméno: Spike. Uklidňující chřestění láhví v ledu za sebou doprovázel hvízdáním.</p>
<p>Zastavil dodávku u obrubníku před Mackenzieovými, zvedl z podlahy přepravku a vystoupil na chodník. Na chvíli se zastavil a nasával ranní vzduch, čerstvý, nový a nekonečně tajuplný, a potom vykročil po chodníčku ke dveřím.</p>
<p>Na dopisní schránce byl magnetkou ve tvaru rajčete přichycený bílý čtvercový lístek papíru. Spike si pomalu a zblízka přečetl, co je na něm napsáno, jako by četl zprávu, kterou našel ve staré, solí obalené láhvi.</p>
<p>1 l mléka</p>
<p>1 netuč smetana</p>
<p>1 pomrč džus</p>
<p>Díky</p>
<p>Nella M.</p>
<p>Mlékař Spike se zamyšleně zahleděl do své přepravky, postavil ji na zem a vyndal z ní mléko a smetanu. Znovu si prohlédl lístek, zvedl magnetku ve tvaru rajčete, aby se ujistil, že nic nepřehlédl, žádnou tečku, čárku ani pomlčku, která by naprosto měnila význam vzkazu, pokýval hlavou, přicvakl magnetku na místo, zvedl přepravku a vrátil se k dodávce.</p>
<p>V nákladovém prostoru bylo vlhko, temno a chladno. Vznášel se tu zatuchlý, nezdravý pach, který se nepříjemně mísil s pachem mlékárenských výrobků. Pomerančový džus byl za otrušíkem. Vytáhl z ledu jednu krabici, znovu pokýval hlavou a zamířil po chodníčku zpátky ke dveřím. Postavil krabici džusu vedle mléka a smetany a vrátil se k dodávce.</p>
<p>Nedaleko se na prádelně, kde pracoval Spikeův kamarád Rocky, rozezněla píšťala, která oznamovala, že je pět hodin. Představil si Rockyho, jak v tom parném, dusivém vedru roztáčí prádelní bubny, a usmál se. Možná se dneska s Rockym uvidí. Večer… až skončí s rozvážkou.</p>
<p>Spike nastartoval dodávku a rozjel se. Na zakrvaveném háku na maso, který se kroutil od stropu kabiny, viselo na koženkovém řemínku malé tranzistorové rádio. Zapnul ho a cestou k McCarthyovým prolínala vrčení motoru tichá hudba.</p>
<p>Vzkaz od paní McCarthyové byl na stejném místě jako vždycky, zaklíněný do zdířky na dopisy ve dveřích. Byl stručný a věcný:</p>
<p>Čoko</p>
<p>Spike vytáhl pero, naškrábal na lístek <emphasis>Doručeno </emphasis>a prostrčil ho zdířkou. Pak se vrátil k dodávce. Čokoládové mléko měl narovnané ve dvou chladicích boxech úplně vzadu, aby bylo po ruce, protože v červnu po něm byla velká poptávka. Mlékař pohlédl na boxy, pak se natáhl za ně a vyndal jednu z prázdných krabic od čokoládového mléka, které měl naskládané v rohu. Krabice byla samozřejmě hnědá, s veselým obrázkem skotačícího kluka, pod nímž se nacházel nápis, který spotřebitele informoval, že se jedná o Nápoj z Cramerovy mlékárny zdravý a chutný podávejte teplý nebo chlazený děti si ho zamilují!</p>
<p>Postavil prázdnou krabici na bednu s mlékem. Odhrnul střípky ledu a vylovil zespoda sklenici od majonézy. Podíval se do ní. Tarantule se pohnula, ale líně. Byla omámená zimou. Spike odšrouboval víčko a naklonil sklenici nad otevřenou krabicí. Tarantule se chabě pokusila vyškrábat vzhůru po kluzké skleněné stěně sklenice, ale bez úspěchu. S tupým plesknutím dopadla do prázdné krabice od čokoládového mléka. Spike krabici opatrně zavřel, dal si ji do přepravky a vyrazil po chodníčku k domu. Pavouci byli jeho nejoblíbenější číslo, a taky <emphasis>nejlepší</emphasis>, i když tohle byl samozřejmě čistě jeho osobní názor. Každý den, kdy mohl doručit pavouka, byl pro Spikea šťastný.</p>
<p>Zatímco popojížděl po Culver Street, symfonie úsvitu pokračovala. Perleťový proužek na východě uvolnil místo přívalu růžové, která byla zprvu sotva rozeznatelná, pak během chvíle ztmavla do sytě červené, a ta začala téměř okamžitě znovu blednout do letně modré. Pod obzorem už čekaly první sluneční paprsky, krásné jako ilustrace v učebnici pro nedělní školu.</p>
<p>U Webberových nechal Spike lahvičku od smetany plnou kyseliny z autobaterie. U Jennersových nechal pět litrů mléka. Vyrůstali tu tři malí kluci. Nikdy je neviděl, ale v koruně stromu za domem měli postavený bunkr a občas zahlédl na zahradě i kola a baseballové pálky. U Collinsových dva litry mléka a jedno balení jogurtů. U slečny Ordwayové láhev vaječného likéru, který přisladil pár kapkami otrušíku.</p>
<p>O kus dál v ulici bouchly dveře. Pan Webber, kterého čekala cesta až do města, otevřel vrátka zastřešené parkovací plochy před domem a s kufříkem v ruce zmizel z ulice. Mlékař čekal, kdy uslyší nevrlé kašlání jeho malého saaba, a když k němu skutečně dolehlo, usmál se. <emphasis>Změna je koření života</emphasis>, říkala s oblibou Spikeova máma – budiž jí země lehká –, <emphasis>jenže my jsme Irové, a Irové jedí brambory každej den stejně. V ničem nevybočuj, Spikeu, a budeš šťastnej. </emphasis>A jak tak v té béžové mlékařské dodávce popojížděl životem, postupně zjišťoval, že měla naprostou pravdu.</p>
<p>Zbývaly poslední tři domy.</p>
<p>U Kincaidů našel vzkaz, na němž stálo „Dnes nic, díky“, a nechal jim u dveří zavřenou láhev od mléka, která <emphasis>vypadala </emphasis>prázdná, ale obsahovala smrtící kyanidový plyn. U Walkerových nechal dva litry mléka a půl litru smetany ke šlehání.</p>
<p>Když se dostal na roh k Mertonovým, prosvětlovaly už sluneční paprsky koruny stromů a vytvářely na vybledlém skákacím panákovi na chodníku před Mertonovic zahradou strakatý stín.</p>
<p>Spike se sehnul, sebral kamínek – ke skákání panáka jako dělaný, protože byl na jedné straně plochý – a hodil ho. Kamínek dopadl na čáru. Spike potřásl hlavou, usmál se a s hvízdáním šel dál.</p>
<p>Lehký větřík k němu zanesl vůni průmyslového mýdla z prádelny a znovu mu připomněl Rockyho. Byl si čím dál jistější, že se s Rockym dnes uvidí. Večer.</p>
<p>U Mertonů byl vzkaz připíchnutý na schránce na noviny:</p>
<p>Rušíme vše</p>
<p>Spike otevřel dveře a vešel dovnitř.</p>
<p>V domě bylo chladno jako v hrobce a nebyl tu žádný nábytek. Bylo tu úplně prázdno, jen holé zdi. Zmizel dokonce i kuchyňský sporák; v místě, kde stával, zůstal na linu světlejší čtverec.</p>
<p>V obýváku seškrábali ze zdí i ten nejmenší kousíček tapety. Kulatý lustr byl taky pryč. Žárovka zhasla, když vypadly pojistky. Na jedné zdi zasychala obrovská krvavá skvrna. Vypadala jako inkoustová kaňka u psychiatra. Uprostřed byl v sádrové stěně hluboký kráter. V něm držel přilepený chomáč vlasů a pár odštěpků kostí.</p>
<p>Mlékař pokýval hlavou, vyšel ven a chvíli zůstal stát přede dveřmi. Bude to pěkný den. Nebe už bylo modřejší než oči batolete a pluly po něm nevinné obláčky, jaké se dělají jedině za slunečného počasí… přesně takové, jakým baseballisté říkají „andílci“.</p>
<p>Sundal vzkaz ze schránky na noviny a zmačkal ho do kuličky. Zastrčil si ji do levé přední kapsy bílých mlékařských kalhot.</p>
<p>Pak zamířil zpátky k dodávce a cestou odkopl kamínek ze skákacího panáka do stružky u silnice. Mlékárenská dodávka odvrčela za roh a zmizela.</p>
<p>Den se projasňoval.</p>
<p>Z domu vyběhl kluk, usmál se na nebe a odnesl dovnitř mléko.</p><empty-line /><empty-line /><p>Bourák: Příběh z prádelny</p><empty-line /><p>(Mlékař #2)</p>
<p>Rocky a Leo, oba opilí, jak zákon káže, projeli pomalu po Culver Street a pak kus po Balfour Avenue ke Crescent Street. Hověli si v Rockyho chrysleru, rok výroby padesát sedm. Mezi nimi, usazena s opileckou opatrností přesně na střed širokého krytu hnací hřídele, seděla bedna s pivem Iron City. Byla to dneska večer už jejich druhá bedna – večer jim totiž začal ve čtyři odpoledne, kdy končila směna v prádelně.</p>
<p>„To mě poser!“ ulevil si Rocky a zastavil pod červeným blikajícím světlem na křižovatce Balfour Avenue s dálnicí 99. Nerozhlédl se do stran, jestli něco jede, zato prohnaně hodil očima za sebe. V klíně držel nedopitou plechovku ozdobenou barevnou fotkou fotbalisty Terryho Bradshawa. Přihnul si z ní a pak odbočil na dálnici. Když se hrkavě rozjížděli na dvojku, kardanový kloub hlasitě zasténal. Jednička v chrysleru už asi dva měsíce nešla zařadit.</p>
<p>„Už si rozepínám kalhoty,“ odpověděl Leo úslužně.</p>
<p>„Kolik je?“</p>
<p>Leo si zvedl hodinky až skoro ke konci cigarety a pak z plných plic potáhl, aby si osvítil ciferník. „Skoro osm.“</p>
<p>„To mě poser!“ Projeli kolem značky pittsburgh 44.</p>
<p>„Tyhle detroitský krásce už nikdo technickou nedá,“ prohlásil Leo. „Teda nikdo, kdo má všech pět pohromadě.“</p>
<p>Rocky zařadil trojku. Kardanový kloub znovu zasténal a o chrysler jako by se začal pokoušet menší automobilový epileptický záchvat. Po chvíli třas přešel a rafička tachometru se unaveně vyšplhala k pětašedesátce. Tam se nejistě zastavila.</p>
<p>Když přijeli na křižovatku dálnice s Devon Stream Road (Devonský potok tvořil v délce asi třinácti kilometrů hranici mezi okresy Crescent a Devon), Rocky téměř jakoby z náhlého rozmaru odbočil – přestože kdesi v hlubinách jeho podvědomí se možná už v tuhle chvíli začínaly probouzet vzpomínky na Fuskyho.</p>
<p>Od konce směny jezdili s Leem bezcílně sem a tam. Byl poslední červencový den a Rockyho chrysleru měla dnes v noci úderem dvanácté vypršet technická. Už za čtyři hodiny. Dokonce za <emphasis>necelé </emphasis>čtyři hodiny. Ta představa byla pro Rockyho natolik mučivá, že na to raději ani nemyslel, zatímco Leovi to bylo víceméně fuk. Jeho auto to nebylo. Navíc už vypil tolik piva, že neměl daleko k mozkové obrně.</p>
<p>Devon Road se klikatila jedinou hustěji zalesněnou oblastí crescentského okresu. Po obou stranách se těsnaly shluky jilmů a dubů, svěží a plné síly a v tuto denní dobu, kdy se na jihozápadní Pensylvánii začínal snášet soumrak, i pohyblivých stínů. Oblast byla koneckonců známá jako Devonský les. S velkým písmenem se začal psát až v roce 1968, kdy tu došlo k brutální vraždě oné mladé dívky a jejího přítele. Zajeli v jeho Mercury ‘59 na jednu lesní cestu, kde je později taky našli. Auto mělo sedačky potažené pravou kůží a velký chromovaný znak na kapotě. Dvojice byla nalezena na zadních sedačkách. A taky na předních sedačkách, v kufru a v přihrádce v palubní desce. Vraha nikdy nedopadli.</p>
<p>„Doufám, že tady ta kraksna neklekne,“ prohodil Rocky. „Jsme aspoň dvě stě kiláků od civilizace.“</p>
<p>„Pindy.“ Tento nevšední výraz v poslední době okupoval první příčku Leova slovníku. „Přímo támhle je vidět nějaký město.“</p>
<p>Rocky si povzdechl a usrkl z plechovky piva. Zmíněné světlo sice nepocházelo z města, ale Leo byl tak blízko pravdy, že nemělo smysl se s ním přít. Bylo to to nové nákupní středisko. Výkonné sodíkové lampy bylo skutečně vidět z celého širého okolí. Rocky se na ně zahleděl tak upřeně, že přejel na levou stranu vozovky, pak stočil vůz doprava, málem sjel do pravé škarpy a nakonec se mu podařilo vrátit se opět do správného pruhu.</p>
<p>„Sakra,“ zaklel.</p>
<p>Leo si pšouknul a říhnul.</p>
<p>V Adamsově prádelně spolu pracovali od září, kdy Leo nastoupil jako Rockyho pomocník. Leo byl dvaadvacetiletý mladík s hlodavčími rysy, který vypadal, že si v budoucnu možná spoustu času odsedí. Tvrdil, že si z každého týdenního platu dává stranou dvacet dolarů na ojetou motorku Kawasaki. Tvrdil, že v zimě na té motorce vyrazí na západ. Od šestnácti let, kdy dal navždy sbohem akademickému světu, už stačil vystřídat dvanáct různých povolání. V prádelně se mu líbilo. Rocky mu vysvětloval jednotlivé prací programy a Leo měl pocit, že se konečně učí něco, co by se mu jednou ve Flagstaffu mohlo hodit.</p>
<p>Rocky už byl veterán, pracoval u Adamse celých čtrnáct let. Ruce na volantu, vybělené jako ruce nějakého ducha, to dokazovaly. V sedmdesátém roce si odseděl čtyři měsíce za neoprávněné nošení zbraně. Jeho manželka, tou dobou v poslední fázi těhotenství s jejich třetím dítětem, prohlásila 1) že to dítě není Rockyho, ale mlékařovo; a 2) že se chce nechat rozvést, protože ji prý Rocky duševně trýzní.</p>
<p>Rocky v této situaci začal neoprávněně nosit zbraň ze dvou důvodů: 1) proto, že z něj někdo dělá paroháče; a 2) proto, že to je ze všech lidí na světě zrovna ten imbecilní <emphasis>mlíkař</emphasis>, ten rybí ksicht, ten mánička Spike Milligan. Spike rozvážel pro Cramerovu mlékárnu.</p>
<p>Mlíkař, pro Kristovy rány! <emphasis>Mlíkař! </emphasis>No to mě podržte, protože jinak tady sebou seknu. Dokonce i Rocky, který se nikdy nedostal o mnoho dál než k četbě kreslených vtipů přibalených u žvýkaček, jež neúnavně žvýkal při práci, z celé té situace slyšel zvučný podtón klasické tragédie.</p>
<p>V důsledku čehož náležitě informoval svou ženu o dvou skutečnostech: 1) žádný rozvod; a 2) udělá ze Spikea Milligana řešeto. Asi před deseti lety si koupil pistoli ráže .32, ze které občas střílel na láhve, plechovky a malé psy. Toho rána hned po odchodu z domu na Oak Street zamířil do mlékárny, protože doufal, že tam Spikea zastihne po ranní rozvážce.</p>
<p>Cestou se zastavil na pár piv v hospodě Four Corners. Na takových šest, osm, ale možná i dvacet, těžko říct. Zatímco pil, zavolala jeho manželka na policii. Čekali na něj na rohu Oak Street a Balfour Avenue. Prošacovali ho a jeden z policistů mu zpoza opasku vytáhl onu dvaatřicítku.</p>
<p>„Myslím, že půjdeš na chvíli do chládku, kamaráde,“ prohlásil ten policista, a došlo na jeho slova. Následující čtyři měsíce pral prostěradla a povlečení pro stát Pensylvánii. Během té doby odjela jeho manželka do Nevady, nechala se tam rozvést, a když Rocky vyšel z vězení, už žila se Spikem Milliganem na Darkin Street v činžáku s růžovým plameňákem na předním trávníku. Kromě jeho dvou starších dětí (Rocky dosud víceméně věřil, že jsou jeho) vlastnil teď pár miminko, od hlavy až k patě šeredné po tatínkovi. Navíc měli nárok na alimenty ve výši patnácti dolarů týdně.</p>
<p>„Rocky, mně se z toho houpání začíná dělat blbě,“ ozval se Leo. „Nemohli bysme na chvíli zastavit a napít se?“</p>
<p>„Musím tu technickou někde splašit,“ opáčil Rocky. „Je to důležitý. Chlap bez bouráku jako kdyby nebyl.“</p>
<p>„Já ti říkám, že nikdo, kdo má všech pět pohromadě, tyhle káře technickou nedá. Vždyť ti ani neblikaj blinkry.“</p>
<p>„Když zároveň šlápnu na brzdu, tak blikaj, a každej, kdo před zatáčkou nešlápne na brzdu, si koleduje o to, že skončí na střeše.“</p>
<p>„Na tyhle straně je prasklý okýnko.“</p>
<p>„Tak ho stáhnu.“</p>
<p>„Co když ti řeknou, ať ho vytáhneš, aby si ho mohli prohlídnout?“</p>
<p>„To budu řešit, až to přijde,“ odpověděl Rocky nevzrušeně. Odhodil prázdnou plechovku a vzal si čerstvou. Na téhle byl Franco Harris. Společnost Iron City měla letošní léto zjevně slabost pro největší esa Steelers. Odtrhl víčko. Pivo zašumělo.</p>
<p>„Kéž bych měl ženskou,“ prohodil Leo a zahleděl se do tmy. Zvláštně se usmál.</p>
<p>„Kdybys měl ženskou, nemohl bys odjet na západ. Každá ženská se snaží držet chlapa co nejvíc na východě. Ženský jsou prostě takový. Je to jejich životní cíl. A tys přece říkal, že chceš jet na západ, nebo ne?“</p>
<p>„Jo, a taky pojedu.“</p>
<p>„<emphasis>Nikdy</emphasis> nepojedeš,“ opáčil Rocky. „Za chvíli totiž určitě budeš mít ženskou. A než se rozkoukáš, budeš mít na krku antilenty. <emphasis>Alimenty. </emphasis>Ženská a alimenty jsou jedno a totéž. Auta jsou lepší. Drž se aut.“</p>
<p>„Auto nevomrdáš.“</p>
<p>„To by ses divil,“ uchechtl se Rocky.</p>
<p>Les začal ustupovat a objevovaly se první domy. Vpředu vlevo zamžikalo světlo a Rocky zničehonic dupl na brzdu. Okamžitě se rozsvítila brzdová světla i blinkry; Rockyho domácí zlepšovák. S Leem to hodilo dopředu a rozlil pivo na sedačku. „Co je? Co je?“</p>
<p>„Koukej,“ kývl hlavou Rocky. „Myslím, že toho chlápka znám.“</p>
<p>Po levé straně silnice stála nádorovitá, zchátralá garáž a jeden stojan pumpy Citgo. Cedule před garáží hlásala:</p>
<p>BENZIN & SERVIS U BOBA</p>
<p>BOB DRISCOLL</p>
<p>SPECIALIZUJEME SE NA CENTROVÁNÍ PŘEDNÍ NÁPRAVY</p>
<p>PRÁVO NOSIT ZBRAŇ JE PRÁVO OD BOHA!</p>
<p>A úplně dole:</p>
<p>Státní technická kontrola, stanice č. 72</p>
<p>„Nikdo, kdo má všech pět pohromadě –“ začal Leo.</p>
<p>„Ale to je Bobby Driscoll!“ skočil mu do řeči Rocky. „Chodili jsme spolu do školy! Máme to v kapse! Vsaď boty!“</p>
<p>Nemotorně otočil auto, takže přední reflektory ozářily otevřený vjezd do garáže. Pak sešlápl spojku a s řevem vyrazil. Z garáže vyběhl hrbatý chlap v zelených montérkách a začal na ně hystericky mávat, ať zastaví.</p>
<p>„To je Bob!“ zahulákal vítězoslavně Rocky. „<emphasis>Nazdááár, Fu</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>ky!</emphasis>“</p>
<p>Narazili do zdi garáže. Chrysler prodělal další epileptický záchvat, tentokrát o něco silnější než prve. Na konci povislého výfuku se objevil žlutý plamínek a po něm obláček modrého dýmu. Pak motor vděčně chcípl. S Leem to znovu trhlo dopředu a rozlil další pivo. Rocky otočil klíčkem, motor znovu naskočil a Rocky kousek zacouval, aby to zkusil ještě jednou.</p>
<p>Bob Driscoll běžel za nimi a z úst se mu linul proud květnatých nadávek. Mával rukama. „– <emphasis>to sakra vyvádíš, ty kreténe</emphasis> –“</p>
<p>„Bobby!“ zahalekal Rocky v bezmála orgasmickém nadšení. „Nazdar, Fusky! Jak to jde, chlape?“</p>
<p>Bob se okýnkem zahleděl na Rockyho. Měl ztrápenou, unavenou tvář, z větší části zastíněnou kšiltem čepice. „Pro koho jsem tady Fusky?“</p>
<p>„<emphasis>Pro mě!</emphasis>“ zařval na celé kolo Rocky. „To jsem přece <emphasis>já</emphasis>, ty starej flákači! Já, tvůj starej kámoš!“</p>
<p>„Kdo sakra –“</p>
<p>„Johnny Rockwell! To už jsi nejenom blbej, ale i slepej?“</p>
<p>Opatrně: „Rocky?“</p>
<p>„Jasně, ty starej pardále.“</p>
<p>„Prokrista.“ Do Bobbyho tváře začalo pomalu, neochotně prosakovat potěšení. „Tebe jsem neviděl od… no… nejspíš od toho zápasu proti Catamounts –“</p>
<p>„Chááá! To byla nakládačka, co?“ Rocky se plácnul do stehna, až mu z klína vychrstlo pivo. Leo si říhnul.</p>
<p>„To teda byla. Poprvý a naposled, co jsme vyhráli třídu. Ale na šampionát jsme ani tehdy neměli. Heleď, málem jsi mi zbořil garáž, Rocky. Copak –“</p>
<p>„No jo, pořád ten samej Fusky jako dřív. Do posledního vlásku na hlavě.“ Rocky opožděně nakoukl do stínu pod kšilt baseballové čepice, aby zjistil, jestli je to pravda. Zdálo se však, že Fusky je buďto částečně, nebo kompletně plešatý. „Ty vole! To je náhoda, co? Takhle na tebe narazit! Vzal sis nakonec Marcy Drewovou?“</p>
<p>„Jo, jo. Už v sedmdesátejch letech. Kdes byl celou dobu ty?“</p>
<p>„Nejspíš v lochu. Hele, ty starej kaňoure, nemrkneš se mi na tu mojí nádheru?“</p>
<p>Opět opatrně: „Jako na auto?“</p>
<p>Rocky se rozřehtal. „Ne, ty vole – na mýho vometáka! <emphasis>Samo</emphasis>, že na auto. Koukneš?“</p>
<p>Bob začal otevírat pusu, že odmítne.</p>
<p>„Tohlencto je můj starej kámoš. Leo Edwards. Leo, představuju ti jedinýho basketbalistu z crescentský střední, kterej si za celý čtyři roky ani jednou nevyměnil fusekle.“</p>
<p>„Těší mě převelice,“ ozval se Leo, jak ho to máma naučila při jedné z těch řídkých příležitostí, kdy byla střízlivá.</p>
<p>Rocky se znovu rozřehtal. „Dáš si piváka, Fusky?“</p>
<p>Bob začal otevírat pusu, že odmítne.</p>
<p>„A už se nese jedno točený!“ zahulákal Rocky. Odtrhl víčko. Pivo, po čelním nárazu do Bobovy garáže náležitě napěněné, začalo okamžitě prskat ven a stékat Rockymu po zápěstí. Rocky ho honem strčil do ruky Bobovi, a ten musel začít usrkávat, aby aspoň jeho ruka zůstala suchá.</p>
<p>„Podívej, Rocky, já zavírám v –“</p>
<p>„Momentík, momentík, hned jsem tam. To budeš čumět.“</p>
<p>Rocky popadl řadicí páku, zařadil dvojku, sešlápl spojku, odřel stojan benzinové pumpy a trhaně zajel s chryslerem dovnitř. Vmžiku byl ze dveří a potřásal Bobovi volnou rukou jako nějaký politik. Bob jen omámeně stál. Leo dál seděl v autě a přihýbal si z nové plechovky. Krom toho prděl. Když vypil hodně piva, vždycky po něm prdel.</p>
<p>„Hele!“ zvolal Rocky a začal vrávorat kolem hromady zrezlých disků na kola. „Vzpomínáš si na Dianu Rucklehouseovou?“</p>
<p>„Jasně,“ přikývl Bob a mimoděk se pousmál. „To byla ta s těma –“ Zvedl si dlaně před hrudník.</p>
<p>Rocky vyprskl smíchy. <emphasis>P</emphasis><emphasis>řesněééé! </emphasis>Teď jsi na to kápnul, pardále! Bydlí ještě ve městě?“</p>
<p>„Myslím, že se přestěhovala do –“</p>
<p>„Jo, tak to chodí,“ skočil mu do řeči Rocky. „Ty, co nezůstanou, se vždycky někam přestěhujou. Tak co, můžeš tý mý kraksně udělat technickou?“</p>
<p>„Já nevím, manželka povídala, že chystá večeři, a my tady obyčejně zavíráme v –“</p>
<p>„Ty vole, mně by to jako fakt bodlo, kdybys mi tu technickou udělal. Fakt bych to jako ocenil. Klidně bych tvojí manželce zadara vypral. Protože tím se já živím. Peru. V Adamsově prádelně.“</p>
<p>„A já se zaučuju,“ ozval se Leo a znovu si pšouknul.</p>
<p>„Vyperu jí spodní prádlo nebo cokoli si budeš přát. Co ty na to, Bobby?“</p>
<p>„No dobře, tak mrknout bych se ti na to asi mohl.“</p>
<p>„Jasnačka,“ přikývl Rocky, poplácal Boba po zádech a mrkl na Lea. „Starej dobrej Fusky. To je můj člověk!“</p>
<p>„No jo,“ povzdechl si Bob. Přihnul si z plechovky, na které už jeho prsty od oleje zamazaly bezmála celý obličej Drsoně Joea Greena. „Teda ten nárazník máš omlácenej slušně, Rocky.“</p>
<p>„Jasný, kapku jsem ho vyparádil. Aby auťák vypadal, že má trochu třídu, ne? Ale je to fakt nabušený fáro, co říkáš?“</p>
<p>„No, když myslíš –“</p>
<p>„Hele, a tohle je jeden chlap od nás z práce! Leo, rád bych ti představil jedinýho basketbalistu z –“</p>
<p>„Už jsi nás jednou představoval,“ zarazil ho Bob s dobráckým, trochu zoufalým úsměvem.</p>
<p>„Nazdárek, kámo,“ ozval se Leo. Zašátral pro další plechovku piva. Přes zorné pole se mu rozběhly stříbrné linky lesklé jako železniční koleje za jasného, horkého dne.</p>
<p>„– z crescentský střední, kterej si za celý čtyři roky –“</p>
<p>„Nemrkneme se na přední světla, Rocky?“ navrhl Bob.</p>
<p>„Jasná věc. Parádní světlomety. Halogeny nebo nitrogeny nebo co já vím jaký geny. Fakt třída. Zapni to tam sakra, Leo.“</p>
<p>Leo pustil stěrače.</p>
<p>„Moc pěkný,“ usmál se Bob trpělivě. Dlouze si lokl piva. „A teď zkus ty světla.“</p>
<p>Leo rozsvítil světla.</p>
<p>„Dálkový?“</p>
<p>Leo zašátral levou nohou po tlumiči. Byl si stoprocentně jistý, že tam někde je, a nakonec na něj náhodou skutečně narazil. Dálková světla Rockyho s Bobem ostře ozářila jako dva podezřelé na policejní stanici při zjišťování totožnosti.</p>
<p>„Nitrogeny, co jsem ti říkal? Šajnujou jak svině,“ zahalekal Rocky a rozřehtal se na celé kolo. „Ty vole, Bobby. Jak já tě zase rád vidím. Možná ještě radši než vejplatní šek v poště!“</p>
<p>„Co blinkry?“ zeptal se Bob.</p>
<p>Leo se na něj pousmál, ale ani se nehnul.</p>
<p>„To ti radši předvedu sám,“ ozval se Rocky. Když lezl za volant, dal si pořádnou pecku do hlavy. „Tuhle mlaďasovi už totiž není dvakrát nejlíp.“ Dupl na brzdu a současně pustil blinkry.</p>
<p>„Fajn,“ kývl Bob, „ale fungujou taky bez brzdy?“</p>
<p>„A píše se někde v manuálu k technický prohlídce, že musej?“ namítl mazaně Rocky.</p>
<p>Bob si povzdechl. Manželka na něj čeká s večeří. Manželka s velkým povislým poprsím a blond vlasy, které u kořínků zůstávaly černé. Měla slabost pro koblihy, které v místním obchodě prodávali po dvanácti se slevou. Když si k němu ve čtvrtek chodila do garáže pro peníze na bingo, mívala na hlavě zelený šifonový šátek a pod ním ohromné zelené natáčky. Vypadala jako nějaké futuristické rádio. Jednou se kolem třetí ráno probudil a zadíval se na její ochablou papírovou tvář v neosobním hřbitovním svitu pouliční lampy za oknem ložnice. Napadlo ho, jak by to bylo jednoduché – prostě jí naprat koleno do břicha a vyrazit jí všechen vzduch z plic, aby nemohla křičet, a oběma rukama jí zakroutit krkem. Pak ji prostě uložit do vany, rozsekat ji na kusy a poslat ji někam poštou, pro Roberta Driscolla poste restante. Je úplně jedno kam. Do Limy v Indianě. Do North Poleu v Novém Hampshiru. Do Intercourse v Pensylvánii. Do Kunklu v Iowě. Prostě kamkoli. Dalo by se to provést. Bůh ví, že v minulosti už se to nejednou povedlo.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Rockymu, „myslím, že v manuálu se nikde nepíše, že by musely fungovat čistě samy o sobě. Přesně tak. Nikde to tam není.“ Naklopil plechovku a nalil si do hrdla zbytek piva. V garáži bylo teplo a on zatím nevečeřel. Cítil, že mu pivo rychle stoupá do hlavy.</p>
<p>„Hej, Fusky má dopito!“ křikl Rocky. „Přihraj sem dalšího piváka, Leo.“</p>
<p>„Ne, Rocky, vážně bych neměl…“</p>
<p>Leo, který už pořádně neviděl, konečně našátral plechovku. „Chytej, letí centr,“ zavolal na Rockyho, který plechovku chytil a podal ji Bobovi. Sotva Bob ucítil její chladivou přítomnost v dlani, veškerá upejpavost z něj spadla. Na plechovce byl rozesmátý obličej Lynna Swanna. Otevřel ji. Leo potvrdil transakci přátelským pšouknutím.</p>
<p>Chvíli všichni tři popíjeli z plechovek s tvářemi fotbalistů.</p>
<p>„Klakson troubí?“ přerušil nakonec omluvně ticho Bob.</p>
<p>„Jasně.“ Rocky loktem dloubl do volantu. Ozvalo se slabé zakničení. „Akorát už mám slabou baterii.“</p>
<p>Mlčky popíjeli.</p>
<p>„Ta krysa byla fakt velká jak kokršpaněl!“ zaječel Leo.</p>
<p>„Mladej už je slušně zkárovanej,“ vysvětlil Rocky.</p>
<p>Bob se nad tím zamyslel. „Jo, to je,“ řekl.</p>
<p>Rockymu to polechtalo bránici tak, že vyprskl smíchy plnou pusu piva. Vyletělo mu i nosem, což pro změnu rozesmálo Boba. Rockyho to potěšilo, protože když přijeli, vypadalo to, že s Bobem moc srandy nebude.</p>
<p>Znovu chvíli popíjeli mlčky.</p>
<p>„Diana Rucklehouseová,“ pronesl zamyšleně Bob.</p>
<p>Rocky se uchechtl.</p>
<p>Bob se zasmál a zvedl si dlaně před hrudník.</p>
<p>Rocky se začal řehtat a zvedl dlaně kus dál od hrudníku než Bob.</p>
<p>Bob se rozřehtal taky. „Pamatuješ, jak Tinker Johnson připnul starý Freemantleový na nástěnku fotku Ursuly Andressový?“</p>
<p>Rocky zavyl smíchy. „A přikreslil jí ty obrovský cecky –“</p>
<p>„– a jí z toho málem šlehlo –“</p>
<p>„Vám dvěma se to směje,“ prohodil nevrle Leo a pšouknul si.</p>
<p>Bob na něj zamžikal. „He?“</p>
<p>„Směje,“ zopakoval Leo. „Povídám, vám <emphasis>dvěma </emphasis>se to <emphasis>směje. </emphasis>Ani jeden nemáte <emphasis>díru </emphasis>v zádech.“</p>
<p>„Neposlouchej ho,“ ozval se Rocky (trochu rozpačitě). „Mladej kapku přebral.“</p>
<p>„Ty máš díru v zádech?“ zeptal se Bob Lea.</p>
<p>„V prádelně,“ začal s úsměvem vysvětlovat Leo, „máme takový velikánský pračky. Akorát jim říkáme bubny. Protože to jsou prádelní bubny. Proto jim tak říkáme. Já do nich nakládám prádlo, vykládám ho a zas nakládám. Dovnitř špinavý hadry, ven čistý hadry. To je moje práce a já jsem v ní fakt třída.“ S nesmyslnou opovážlivostí se zadíval na Boba. „Akorát z toho mám díru v zádech.“</p>
<p>„Jo?“ Bob si ho fascinovaně prohlížel. Rocky nervózně přešlapoval.</p>
<p>„Je tam díra ve <emphasis>střeše</emphasis>,“ pokračoval Leo. „Přímo nad třetím bubnem. Jsou kulatý, to je jasný, proto jim taky říkáme bubny. A když prší, tak tamtudy kape voda. Kap kap kap. A každá kapka mě plácne do zad. Plesk ho! A teď tam mám díru. Takovouhle.“ Ukázal trochu prohnutou dlaň. „Chceš se kouknout?“</p>
<p>„Proč by se měl koukat na ňáký kriply?“ vykřikl Rocky. „Bavíme se tady o starejch časech a ty stejně žádnou díru v zádech nemáš!“</p>
<p>„Jo, chci se kouknout,“ odpověděl Bob.</p>
<p>„Jsou kulatý, proto jim říkáme prádelna,“ prohlásil Leo.</p>
<p>Rocky se usmál a poplácal Lea po rameni. „Dost s těma kecama, nebo půjdeš domů pěšky, kamaráde. Radši mi přihraj jednoho mýho jmenovce, jestli tam ještě ňáký zbyli.“</p>
<p>Leo nakoukl do krabice s pivem a po chvíli mu podal plechovku s Rockym Blierem.</p>
<p>„Tomu říkám vožíračka!“ rozřehtal se znovu Rocky.</p>
<p>O hodinu později už byla krabice prázdná a Rocky vyslal vrávorajícího Lea do nedalekého krámu pro další. Leo už měl oči červené jako králík a košili vykasanou z kalhot. Se slabozrakým soustředěním se snažil z vyhrnutého rukávu vyprostit krabičku camelek. Bob byl na záchodě, močil a prozpěvoval si nějakou školní písničku.</p>
<p>„Já tam pěšky nechci,“ zamručel Leo.</p>
<p>„To chápu, ale za volant takhle vožralej nemůžeš.“</p>
<p>Leo se opile motal do kolečka a pořád se snažil vytáhnout z rukávu ty cigarety. „Je tma. A zima.“</p>
<p>„Chceš, aby ta kára dostala technickou, nebo ne?“ zasyčel na něj Rocky. Na okrajích zorného pole začínal vidět prapodivné věci. Nejčastěji vzadu v rohu obrovského brouka zamotaného do pavučiny.</p>
<p>Leo na něj upřel červené oči. „Moje kára to není,“ prohlásil s předstíranou mazaností.</p>
<p>„A jestli pro ten chlast nedojdeš, už se v ní taky nikdy nesvezeš,“ opáčil Rocky. Ustrašeně se zahleděl na mrtvého brouka v rohu. „A věř tomu, že si nedělám srandu.“</p>
<p>„No jo furt,“ zakňoural Leo. „Taky se hned nemusíš kvůli všemu nasírat.“</p>
<p>Cestou na roh dvakrát sešel ze silnice a cestou zpátky ještě jednou. Když se konečně vrátil do tepla a světla garáže, prozpěvovali už školní písničky oba dva. Bobovi se podařilo, po dobrém či po zlém, dostat chryslera na zvedák. Procházel se pod ním a obhlížel prorezlý výfuk.</p>
<p>„Je to děravý jak cedník,“ prohlásil.</p>
<p>„Ale já tam žádnej cedník nedával,“ odpověděl Rocky. Oba nad tím vyprskli smíchy.</p>
<p>„Pivo je tady!“ oznámil Leo, postavil krabici na zem, posadil se na ráfek kola a okamžitě začal klímat. Cestou do sebe naklopil tři kousky, aby měl lehčí náklad.</p>
<p>Rocky podal jedno pivo Bobovi a jedno si vzal sám.</p>
<p>„Závody? Jako zastara?“</p>
<p>„Jasně,“ přikývl Bob. Usmál se. V duchu se viděl v kokpitu nízké, aerodynamické závodní formule, jednu ruku sebejistě položenou na volantu, připravenou na mávnutí vlajky, druhou sevřenou kolem svého přívěsku pro štěstí – znaku uraženého z kapoty Mercury ‘59. Už zapomněl na Rockyho děravý výfuk i na svou neupravenou manželku s natáčkami jako tranzistory.</p>
<p>Oba naráz otevřeli pivo a začali ho klopit do sebe. Bylo vedro na padnutí; oba upustili plechovky na popraskaný beton a ve stejný okamžik zvedli prostředník. Jejich říhnutí zaduněla mezi stěnami jako výstřely z pušky.</p>
<p>„Přesně jako zastara,“ pronesl zoufale Bob. „<emphasis>Nic</emphasis> není přesně jako zastara, Rocky.“</p>
<p>„Já vím,“ přikývl Rocky. Zašátral v mysli po nějaké srozumitelné myšlence a skutečně jednu našel. „Každej den jsme o něco starší, Fusky.“</p>
<p>Bob si povzdechl a znovu si říhl. Leo si v koutě pšouknul a začal si broukat nějakou melodii.</p>
<p>„Ještě jednou?“ navrhl Rocky a podal Bobovi další pivo.</p>
<p>„Jasná věc,“ souhlasil Bob, „si piš, že do toho du s tebou, kamaráde.“</p>
<p>Kolem půlnoci už byla prázdná i krabice, kterou přinesl Leo, a levou stranu Rockyho předního skla zdobilo poněkud křivě nalepené osvědčení o technické způsobilosti vozu. Rocky vlastnoručně vyplnil všechny příslušné údaje, pečlivě opsal číslo z pomačkaného a zamaštěného technického průkazu, který po chvíli přehrabování našel v přihrádce v palubní desce, a nakonec připlácl nálepku na sklo. Musel opisovat hodně pečlivě, protože všechno viděl třikrát. Bob seděl se zkříženýma nohama na podlaze jako jogín, před sebou zpola prázdnou plechovku Iron City. Upřeně zíral do prázdna.</p>
<p>„Fakt jsi mi zachránil život, Bobe,“ prohodil Rocky. Šťouchl Lea nohou do žeber, aby ho probudil. Leo zamručel a odfrkl si. Oční víčka se mu zatřepotala, zavřela se, a když ho Rocky šťouchl podruhé, otevřela se dokořán.</p>
<p>„Už jsme doma, Rocky? Už jsme –“</p>
<p>„Tak tady na sebe dávej pozor, Bobby,“ začal se zvesela loučit Rocky. Chytil Lea v podpaží a zabral. Leo s výkřikem vylétl na nohy. Rocky ho odtáhl kolem chrysleru a nacpal ho na sedadlo spolujezdce. „Zas se tu někdy zastavíme a omrknem tu káru znovu.“</p>
<p>„To bejvaly časy,“ povzdechl si Bob. Zvlhly mu oči. „Od tý doby to jde všechno od desíti k pěti.“</p>
<p>„Já vím,“ pokýval hlavou Rocky. „Vždycky se to na chvíli spraví a pak to jde do háje. Akorát se snaž mít to všechno pod palcem a nedělej nic, co bych neudělal –“</p>
<p>„Moje žena už mi rok a půl nedala,“ ozval se Bob, ale jeho slova zanikla v krchlání vynechávajícího Rockyho motoru. Bob vstal a sledoval, jak chrysler couvá z garáže a levým bokem mu odírá dřevo z rámu vrat.</p>
<p>Leo se vyklonil z okýnka a usmál se jako idiot. „Zastav se někdy v prádelně, ty gaunere. Ukážu ti tu díru v zádech. Ukážu ti ty svý bubny! Ukážu ti –“ Najednou vedle něj z okýnka jako v nějaké veselohře vystřelila Rockyho ruka a stáhla ho dovnitř do tmy.</p>
<p>„Tak čau, kámo!“ zavolal Rocky.</p>
<p>Chrysler opile prokličkoval mezi třemi ostrůvky benzínky a vyrazil do noci. Bob ho sledoval, dokud se koncová světla neproměnila v pouhé světlušky, a pak opatrně vešel zpátky do garáže. Na zaneřáděném ponku ležel chromovaný znak z nějakého starého auta. Začal si s ním pohrávat v prstech a za chvíli už ronil slzy pro ty staré časy. Krátce po třetí ráno pak uškrtil svou manželku a podpálil dům, aby to vypadalo jako nehoda.</p>
<p>„Ty vole,“ prohodil Rocky, když se za nimi Bobova garáž zmenšila v pouhou tečku bílého světla. „To bylo, co? Starej Fusky.“ Rocky už se propil do stavu, kdy se mu vypnula skoro celá mysl kromě maličkého žhnoucího uhlíku střízlivosti uprostřed.</p>
<p>Leo neodpověděl. V matném zeleném světle ciferníků na přístrojové desce vypadal jako plch na Alenčině čajovém dýchánku.</p>
<p>„Teď ke konci už byl jak dělo,“ pokračoval Rocky. Na chvíli přejel do levého pruhu a pak se zvolna vrátil zpátky. „A za to buď vděčnej – ráno už si nejspíš vůbec nevzpomene, co ses mu tam snažil nakecat. Ale příště bys takový štěstí mít nemusel. Kolikrát ti kurva budu povídat, abys ty kraviny o tý svý díře v zádech nikomu nevykládal?“</p>
<p>„Ale já <emphasis>mám </emphasis>díru v zádech, a ty to dobře víš.“</p>
<p>„No a co?“</p>
<p>„Co no a co, je to <emphasis>moje </emphasis>díra! A o <emphasis>svý </emphasis>díře si můžu vykládat, kdykoli se –“</p>
<p>Zničehonic se ohlédl.</p>
<p>„Jede za náma ňáká dodávka. Právě se vynořila z tý vedlejší cesty. Nesvítí.“</p>
<p>Rocky se podíval do zpětného zrcátka. Ano, byla to dodávka, ten tvar poznával. Byla to mlékařská dodávka. Nemusel ani vidět na bok na nápis Cramerova mlékárna, aby věděl, komu patří.</p>
<p>„To je Spike,“ vyhrkl Rocky vyděšeně. „To je Spike Milligan! Do prdele, já myslel, že dělá jen <emphasis>ranní </emphasis>rozvážky!“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>Rocky neodpověděl. Rty se mu roztáhly do těsného, opileckého úsměvu. Pohled v očích však nijak neovlivnil, ty zůstávaly vykulené a zarudlé jako lihové kahany.</p>
<p>Nečekaně dupl na plyn, chrysler vychrchlal oblak namodralého benzinové kouře a neochotně to vytáhl na stovku.</p>
<p>„Neblbni! Na takovýhle fofry jseš moc vožralej! Nech…“ Leo se odmlčel, jako kdyby sám zapomněl, co chtěl říct. Kolem se hnaly stromy a domy, matné šmouhy půlnočního hřbitova. Prosvištěli kolem stopky, odrazili se od hrbolu na silnici a kousek letěli vzduchem. Když dopadli na zem, nízko zavěšený tlumič vykřísl pár jisker o asfalt. Vzadu cinkaly a rachotily prázdné plechovky. Tváře hráčů Pittsburgh Steelers se koulely ze strany na stranu, chvíli na světle, chvíli ve stínu.</p>
<p>„Počkej, dělal jsem si <emphasis>srandu</emphasis>!“ začal blekotat Leo. „Žádná dodávka za náma nejede!“</p>
<p>„Je to on, ten vrahoun!“ zaječel Rocky. „Viděl jsem tam u garáže jednoho z jeho brouků!“</p>
<p>V protisměru buráceli vzhůru na Southern Hill. Stejšn, který se vynořil proti nim, začal splašeně brzdit na štěrkové krajnici a smykem sjel do škarpy. Leo se ohlédl. Silnice za nimi byla prázdná.</p>
<p>„Rocky –“</p>
<p>„<emphasis>Jen si pro mě pojď, Spikeu!</emphasis>“ zařval Rocky. „<emphasis>No jen si pro mě pojď!</emphasis>“</p>
<p>Chrysler už se hnal stotřicítkou. Za střízliva by Rocky něco takového vůbec nepokládal za možné. Projeli zatáčkou, která vede k Johnson Flat Road a od Rockyho sjetých pneumatik už se kouřilo. Chrysler ječel nocí jako duch, kužely světla hledaly vpředu prázdnou silnici.</p>
<p>Náhle proti nim ze tmy vyjel Mercury ‘59, obkročmo na středové čáře. Rocky zaječel a zakryl si tvář dlaněmi. Leo si před nárazem ještě stačil povšimnout, že mu vpředu na kapotě chybí znak.</p>
<p>Asi kilometr za nimi se na křižovatce s vedlejší silnicí rozsvítila světla a mlékařská dodávka s nápisem Cramerova mlékárna na boku se rozjela ke sloupci plamenů a pokrouceným zčernalým vrakům uprostřed vozovky. Jela poklidně, beze spěchu. Z rádia zavěšeného na háku na maso pod střechou se linulo blues.</p>
<p>„To bychom měli,“ pronesl Spike. „Teď se vrátíme k Bobu Driscollovi. Počítá s tím, že má v garáži dost benzinu, ale já si tím nejsem tak jistý. Byl to hodně dlouhý den, co říkáš?“ Ale když se otočil, dodávka byla prázdná. Zmizel i brouk.</p><empty-line /><empty-line /><p>Babička</p>
<p>Georgeova máma došla ke dveřím, zaváhala, pak se vrátila a podrbala George ve vlasech. „Ničeho se neboj,“ řekla mu. „Nic se nemůže stát. Ani tobě, ani babičce.“</p>
<p>„Jasně, já vím, že se nic nestane. Vyřiď Buddovi, ať si tu havaj užije.“</p>
<p>„Havaj?“</p>
<p>George se usmál. „No jako ten klídek.“</p>
<p>„Moc vtipné.“ Taky se usmála, ale roztěkaně, jako kdyby se usmívala do šesti směrů naráz. „Georgi, určitě –“</p>
<p>„Jasný, mami, <emphasis>nikomu </emphasis>se <emphasis>nic </emphasis>nestane.“</p>
<p><emphasis>Určitě co? Určitě nemáš strach zůstat sám s babičkou? Na to se chtěla zeptat?</emphasis></p>
<p>A i kdyby, odpověď zněla ne. Koneckonců už mu není šest, jako když se sem do Maine přestěhovali, aby se o babičku starali, a on se rozbrečel strachy pokaždé, když k němu babička natáhla ruce z té bílé vinylové židle, z níž byla neustále cítit její oblíbená sázená vejce a nevýrazně nasládlý pach pudru, který jí máma vtírala do těstovité, vrásčité kůže; natahovala k němu bílé sloní ruce, aby k ní přišel a nechal se přitisknout k tomu obřímu a těžkému starému slonímu tělu. Buddy k ní šel, nechal se od babičky slepě obejmout a přežil to… jenže Buddy byl o dva roky starší.</p>
<p>Teď si Buddy zlomil nohu a ležel v Lewistonu v nemocnici.</p>
<p>„Kdyby se <emphasis>náhodou </emphasis>přece jen něco stalo, tak číslo na doktora máš. Ale nic se nestane. Je to tak?“</p>
<p>„Jasně,“ přikývl a polkl cosi suchého, co se mu usadilo v krku. Usmál se. Vypadal ten úsměv jako normálně? Samozřejmě. Samozřejmě že vypadal. Babičky se přece už dávno nebojí. Máma se odjede podívat na Buddyho a on tady prostě chvíli zůstane s babičkou. Žádný problém. Bude to havaj.</p>
<p>Máma znovu došla ke dveřím, znovu zaváhala a znovu se vrátila s tím roztěkaným úsměvem namířeným do šesti stran naráz. „Když se probudí a bude chtít čaj –“</p>
<p>„Já vím,“ skočil jí do řeči George. Jasně na ní viděl, jak je pod tím nervózním úsměvem vyplašená a nejistá. Měla plnou hlavu Buddyho, Buddyho a té jeho připitomělé <emphasis>Myší ligy. </emphasis>Volal totiž trenér a povídal, že Buddyho zranili na pálce. George se právě vrátil ze školy a jedl u stolu nějaké sušenky se sklenicí mléka a máma u telefonu najednou tak divně vyjekla a řekla: <emphasis>Zraněný? Buddy? Nějak vážně?</emphasis></p>
<p>„Už to umím nazpaměť, mami. Mám to v malíčku. Zvládnu to bez kapky potu na čele. Klidně běž.“</p>
<p>„Já vím, ty jsi můj šikula. Tak hlavně neměj strach. Nemáš přece už z babičky strach, že ne?“</p>
<p>„M-m,“ zavrtěl hlavou George. Usmál se. Byl to docela povedený úsměv; úsměv člověka, který má havaj bez kapky potu na čele, úsměv člověka, který to má v malíčku, úsměv člověka, kterému rozhodně už dávno není šest. Polkl. Byl to parádní úsměv, ale za ním, tam vzadu v té černotě za úsměvem, se nacházelo hodně vyprahlé hrdlo. Skoro jako kdyby bylo vycpané vlněnými palčáky. „Vyřiď Buddymu, že mě mrzí, že si zlomil nohu.“</p>
<p>„Vyřídím,“ slíbila a znovu vykročila ke dveřím. Oknem pronikaly kosé paprsky odpoledního slunce. Byly čtyři hodiny. „Ještě že jsem vám nechala udělat to sportovní pojištění, Georgie. Nevím, co bychom si počali, kdyby ho Buddy neměl.“</p>
<p>„Vyřiď mu, že doufám, že toho sviňáka vyautoval.“</p>
<p>Opět se nervózně usmála – čerstvá padesátnice bez manžela a se dvěma pozdě narozenými syny, jedním třináctiletým, druhým jedenáctiletým. Tentokrát otevřela dveře a dovnitř pronikl studený šepot říjnového větru.</p>
<p>„A nezapomeň, že doktor Arlinder –“</p>
<p>„Jasně,“ přikývl. „Radši běž, nebo mu ta noha sroste, než tam dorazíš.“</p>
<p>„Nejspíš stejně celou dobu prospí,“ řekla máma. „Mám tě ráda, Georgie. Jsi hodný kluk.“ S tím za sebou zavřela dveře.</p>
<p>George došel k oknu a sledoval ji, jak spěchá ke starému Dodgi ‘69, který měl strašně vysokou spotřebu, a jak loví z kabelky klíčky. Když teď byla z domu a nevěděla, že ji George pozoruje, ten nervózní úsměv se rozplynul a tvářila se čistě jen nervózně – nervózně a sklíčeně, jak si dělala starosti o Buddyho. Georgeovi jí bylo líto. On k Buddymu nic podobného necítil, protože Buddy ho každou chvíli povalil na zem a posadil se na něj, koleny mu tlačil na ramena a klepal mu lžící doprostřed čela, dokud George nezačal vyvádět (Buddy tomu říkal „čínské mučení lžící“ a smál se u toho jako blázen a někdy v tom pokračoval, dokud se George nerozbrečel). Taky mu občas dělal ohýnek takovou silou, že Georgeovi na předloktí vyskákaly kapičky krve a zůstaly sedět nad póry v kůži jako ranní rosa na listech trávy. A jednou večer s takovým zaujetím poslouchal, když se mu George v setmělém dětském pokoji šeptem svěřoval, že miluje Heather McArdleovou, a hned ráno pak běhal po školním dvoře a vyřvával jako požární siréna <emphasis>GEORGE A HEATHER ZA STROMEM, CUCAJÍ SE CELEJ DEN! JE TO LÁSKA NEBESKÁ A Z HEATHER BUDE NEVĚSTA! </emphasis>Ani zlomená noha nevystrnadí takového bráchu z domu na dlouho, ale George se těšil na každý den klidu, který si užije. <emphasis>Uvidíme, jak mi budeš dělat čínský mučení lžící s nohou v gypsu, Buddy. Jasně – KAŽDEJ den.</emphasis></p>
<p>Dodge vycouval z příjezdové cesty a zastavil, aby se máma rozhlídla na obě strany, přestože samozřejmě nic nejelo; nikdy nic nejelo. Mámu čekala tříkilometrová jízda hrbolatými vyježděnými kolejemi, než se vůbec dostane na asfalt, a do Lewistonu to pak bude dalších třicet kilometrů.</p>
<p>Vycouvala na cestu a odjela. V čirém odpoledním říjnovém vzduchu ještě chvíli visel zvířený prach, ale pak se začal usazovat.</p>
<p>George byl doma sám.</p>
<p>S babičkou.</p>
<p>Polkl.</p>
<p><emphasis>Klid! Bez kapky potu na čele! Prostě havaj, jasno?</emphasis></p>
<p>„Jasno,“ špitl George a přešel přes sluncem zalitou kuchyňku. Byl to pěkný kluk s vlasy jako koudel, sprškou pih na nose a na tvářích a s pozitivním pohledem v tmavě šedých očích.</p>
<p>K Buddyho nehodě došlo pátého října během zápasu Myší ligy. Georgův tým Tygři, který hrál teprve Bleší ligu, vypadl z turnaje hned první den, předminulou sobotu <emphasis>(Taková banda chudáků! </emphasis>jásal Buddy, když George se slzami v očích odcházel ze hřiště. <emphasis>Vy SRABI!</emphasis>) …a teď měl Buddy zlomenou nohu. Kdyby z toho máma nebyla tak špatná, měl by George možná i radost.</p>
<p>Na zdi visel telefon a vedle něj držátko s poznámkovým blokem a fixou. V horním rohu držátka byla veselá venkovská babka s růžovými tvářemi a bílými vlasy staženými do drdolu; kreslená babka, která ukazovala dolů na zápisník. A z úst téhle veselé venkovské babky vycházela komiksová bublina a v ní stálo: „NEZAPOMEŇ NA <emphasis>TOHLE</emphasis>, SYNKU!“ Na vrchním lístku zápisníku stálo máminým rozvláčným rukopisem: <emphasis>dr. Arlinder 681</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>4330. </emphasis>Nenapsala tam to číslo dneska, jen proto, že jela za Buddym; bylo tam už skoro tři týdny, protože babička měla zase jednou „těžkosti“.</p>
<p>George zvedl sluchátko a zaposlouchal se.</p>
<p>„– no a tak jí povídám: ,Mabel, jestli se k tobě bude chovat takhle –“</p>
<p>Zase sluchátko položil. Henrietta Doddová. Henrietta se věčně s někým vykecávala po telefonu a odpoledne její hlas vždycky podkreslovaly televizní seriály. Když si máma jednou večer dala s babičkou sklenku vína (jakmile babičce znovu začaly „těžkosti“, doktor Arlinder jí víno k večeři zakázal, a tak ho nepila ani máma – George to mrzelo, protože po vínu se máma pořád chichotala a vyprávěla jim, jaké to bylo, když byla malá), prohlásila, že kdykoli Henrietta Doddová otevře pusu, tak vyblije všechno, co ví. Buddy s Georgem se rozesmáli na celé kolo a máma se plácla přes pusu a pohrozila jim, že nikdy nikomu nesmějí prozradit, že tohle řekla, a pak se rozesmála s nimi, takže tam všichni tři seděli u jídelního stolu a společně se řehtali, až tím nakonec probudili babičku, která poslední dobou prospala čím dál víc času, a hned tím svým pisklavým, hašteřivým hlasem začala ječet <emphasis>Ruth! Ruth! RÚÚ</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>ÚÚÚTH! </emphasis>a máma se přestala smát a odešla do jejího pokoje.</p>
<p>Dneska si Henrietta Doddová mohla klábosit, jak chtěla. Georgovi to bylo fuk. Jen se chtěl přesvědčit, že telefon funguje. Před čtrnácti dny byla hrozná bouřka a od té doby občas vypadával.</p>
<p>Znovu mu padl pohled na tu veselou kreslenou babku a napadlo ho, jaké by to bylo, kdyby jejich babička byla zrovna taková. A ne takhle obrovská, tlustá a slepá; a následkem vysokého tlaku navíc i senilní. Někdy, když měla „těžkosti“, chovala se „jako zmámená“ (jak říkala máma), volala na lidi, kteří tam nebyli, povídala něco do prázdna, huhlala divná slova, která nedávala smysl. Při jedné takové příležitosti máma celá zbledla, došla k ní do pokoje a začala na ni křičet, ať je proboha, pro všechno na světě <emphasis>zticha</emphasis>! George si na to dobře vzpomínal, a nejen proto, že to bylo poprvé a naposledy, kdy máma na babičku zvedla hlas, ale taky proto, že druhý den někdo objevil tu spoušť na místním hřbitově na Maple Svar Road – vyvrácené náhrobky, stará brána z devatenáctého století stržená a jeden nebo dva hroby dokonce rozkopané – nebo tak něco. <emphasis>Znesvěcené</emphasis>, tak to povídal pan ředitel Burdon, když následujícího dne svolal všech osm ročníků do jídelny a poskytl celé škole přednášku o „zlovolném poškození“ a o tom, že tohle ale „vážně není legrace“. Když pak šli odpoledne domů, zeptal se George Buddyho, co přesně znamená <emphasis>znesvěcený</emphasis>, a Buddy mu odpověděl, že to znamená, že někdo rozkopal hroby a nachcal na rakve, ale tomu George nevěřil… dokud nepřišel večer. A nesetmělo se.</p>
<p>Když měla babička „těžkosti“, bývala dost hlučná, ale jinak většinu času jen ležela v posteli, do které se odebrala už před třemi lety, tlustá ponrava s gumovými kalhotkami a plínami pod flanelovou noční košilí, obličej zbrázděný prasklinami a vráskami, oči prázdné a slepé – vybledlé modré duhovky na zažloutlých rohovkách.</p>
<p>Ze začátku babička úplně slepá nebyla. Ale postupně <emphasis>slepla</emphasis>, a když se chtěla ze své bílé vinylové židle, která páchla po vejcích a pudru, odpotácet do postele nebo na záchod, musel jí u obou loktů někdo pomáhat. Už tehdy, před pěti lety, vážila dobře sto kilo.</p>
<p>Natáhla ruce a Buddy, tehdy osmiletý, k ní šel. George se k ní odmítal přiblížit. A brečel.</p>
<p><emphasis>Ale teď už se jí nebojím</emphasis>, přesvědčoval se v duchu, když přecházel přes kuchyni. <emphasis>Ani trochu. Je to jen obyčejná stará ženská, která má občas </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>těžkosti</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>Napustil vodu do konvice a postavil ji na studený sporák. Pak vyndal hrnek a dal do něj pytlík babiččina speciálního bylinkového čaje. Pro případ, že by se probudila a chtěla napít. Z celého srdce doufal, že k tomu nedojde, protože to by pak musel nadzvednout její nemocniční lůžko, posadit se vedle ní a dávat jí usrkávat čaje – sledovat, jak se její bezzubá ústa přisávají k okraji hrnku, a poslouchat to příšerné srkání, jak nasává čaj do svých plesnivých, odumírajících vnitřností. Někdy na posteli sklouzla ke straně a vy jste ji museli narovnat a její tělo bylo tak <emphasis>měkké</emphasis>, tak <emphasis>roztřesené</emphasis>, jako kdyby byla plná horké vody, a ještě k tomu se na vás upíraly ty slepé oči…</p>
<p>George si olízl rty a vrátil se ke stolu. Ještě na něm ležela poslední sušenka a vedle stála nedopitá sklenice mléka, ale už na ně neměl chuť.</p>
<p>Bez nadšení se podíval na učebnice v obalech s logem týmu Castle Rock Cougars.</p>
<p>Měl by ji dojít zkontrolovat.</p>
<p>Nechtělo se mu.</p>
<p>Polkl, a znovu jako kdyby měl hrdlo vycpané vlněnými palčáky.</p>
<p><emphasis>Nebojím se babičky</emphasis>, pomyslel si. <emphasis>Kdyby ke mně natáhla ruce, klidně bych k ní šel a nechal se od ní obejmout, protože je to jen obyčejná stará ženská. Je senilní, a proto má </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>těžkosti</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>. Ať mě klidně obejme a já vůbec nebudu brečet. Přesně jako Buddy.</emphasis></p>
<p>Přešel krátkou chodbičku k babiččině pokoji a trochu se šklebil, jako kdyby měl polknout nějaký odporný lék, rty tiskl k sobě tak pevně, že mu skoro bělaly. Nakoukl dovnitř a babička spala na posteli, žlutobílé vlasy rozhozené kolem hlavy jako svatozář, bezzubou pusu dokořán, hrudník se jí pod peřinou zvedal tak pomalu, že to skoro ani nešlo postřehnout, tak pomalu, že jste ji museli chvíli pozorovat, abyste se ujistili, že není mrtvá.</p>
<p><emphasis>Ty jo, co když mi tady umře, než se máma vrátí z nemocnice?</emphasis></p>
<p><emphasis>Neumře. Neumře.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jasně, ale co když jo?</emphasis></p>
<p><emphasis>Neumře, tak nebuď srab.</emphasis></p>
<p>Jedna babiččina zažloutlá, jakoby rozteklá ruka se pomaličku zvedla k peřině: dlouhé nehty přejely po potahu a tichounce na něm zaškrábaly. George se s rozbušeným srdcem rychle stáhl za dveře.</p>
<p><emphasis>Vidíš, </emphasis><emphasis>troubo, je úplně v klídku. Má tam havaj.</emphasis></p>
<p>Vrátil se do kuchyně, aby se podíval, jestli je máma pryč už aspoň hodinu, nebo třeba hodinu a půl – kdyby jo, mohl by pomalu začít čekat, že se každou chvíli vrátí. Zvedl oči k hodinám a překvapeně zjistil, že uplynulo teprve dvacet minut. To máma ještě nedorazila ani <emphasis>do města</emphasis>, natož aby se z něj vracela! Stál na místě a poslouchal ticho. Nejasně slyšel hučení ledničky a elektrických hodin. Čmuchání odpoledního vánku kolem rohů nevelkého domku. A pak – téměř na samé hranici slyšitelnosti – tichounké, škrábavé šustění kůže po látce… babiččin vrásčitý pařát, který se sunul po peřině.</p>
<p>Na jeden nádech se v duchu pomodlil:</p>
<p><emphasis>ProsímtěBožeaťseneprobudídokudsemámanevrátídomůproKristovyrányAmen.</emphasis></p>
<p>Posadil se a dojedl poslední sušenku a dopil mléko. Napadlo ho, že by si mohl pustit televizi a na něco se koukat, ale měl strach, že by tím mohl probudit babičku a ten pisklavý, hašteřivý, neústupný hlas by začal ječet <emphasis>Rúú</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>ÚÚÚTHU RUTH! PŘINES MI ČAJ! ČAJ! RÚÚ</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>ÚÚÚÚÚTH!</emphasis></p>
<p>Olízl si suchým jazykem vyprahlé rty a napomenul se, že nesmí být takový srab. Je to přece jen obyčejná stará ženská v posteli, ani nemůže vstát a nějak mu ublížit, a je jí třiaosmdesát, tak proč by umírala zrovna dneska odpoledne.</p>
<p>Přešel přes kuchyň a znovu zvedl telefonní sluchátko.</p>
<p>„– ještě ten večer! A to <emphasis>věděla</emphasis>, že je to ženáč! Bože, já tyhlety běhny, co si pořád připadaj tak strašně mazaný, fakt nemůžu vystát! A tak jsem u Grange řekla –“</p>
<p>George hádal, že Henrietta nejspíš krafe s Corou Simardovou. Okupovala telefonní linku skoro každé odpoledne od jedné do šesti do večera, a v pozadí ji k tomu doprovázela nejdřív <emphasis>Nemocnice Chicago Hope</emphasis>, pak <emphasis>To je ten můj život</emphasis>, pak <emphasis>Všechny moje děti</emphasis>, pak <emphasis>Tak jde čas</emphasis>, pak <emphasis>Hledání zítřka </emphasis>a ještě kdovíco dalšího. Cora Simardová byla její nejvěrnější posluchačka a většina jejich hovorů se točila kolem toho, 1) u koho bude příští prodejní předváděčka hrnců a co tam asi tak bude k jídlu a k pití, 2) která běhna si zase připadá strašně mazaná, 3) co která z nich řekla nejrůznějším lidem 3a) u Grange, 3b) na pravidelném dobročinném bazaru nebo 3c) na bingu v sídle Rytířů Pythiových.</p>
<p>„– že jestli ji takhle uvidím ještě jednou, tak budu muset splnit svoji občanskou povinnost a zavolat –“</p>
<p>Vrátil sluchátko do vidlice. Z Cory si společně s Buddym dělali legraci pokaždé, když šli kolem jejího domu, stejně jako všechny ostatní děti – byla to nechutně tlustá stará drbna a oni na ni vždycky pokřikovali <emphasis>Cora</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Cora z Bora</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Bora, žere hovna a je jak hora! </emphasis>a máma by je oba zabila, kdyby tohle věděla, ale teď byl George vděčný, že jsou s Henriettou Doddovou na drátě. Ať si klidně krafou celé odpoledne. Vlastně mu Cora ani nijak zvlášť nevadila. Jednou před jejím domem upadl a odřel si koleno – Buddy ho tehdy honil – a Cora mu to koleno zalepila, oběma dala sušenku a ani na chvíli u toho nezavřela pusu. A George se celou dobu styděl za tu rýmovačku o hovnech a hoře.</p>
<p>Došel ke kredenci a vytáhl si čítanku. Chvíli ji nerozhodně držel v ruce, ale pak ji uklidil zpátky. Už ji měl celou přečtenou, přestože škola začala teprve před měsícem. Četl mnohem líp než Buddy, ale Buddy byl zase lepší na tělocvik. <emphasis>Teď nějakou dobu lepší nebude</emphasis>, napadlo ho a na okamžik v duchu zajásal, s <emphasis>tou zlomenou nohou asi těžko.</emphasis></p>
<p>Vytáhl si učebnici dějepisu, posadil se ke stolu a začal si číst o tom, jak Corwallis kapituloval u Yorktownu. Nedokázal se soustředit. Vstal a znovu došel do chodbičky. Nažloutlá ruka se nehýbala. Babička spala, šedivý obličej jako provislý půlkruh na polštáři, jako zapadající slunce obklopené žlutobílou korónou vlasů. Georgovi vůbec nepřipadala jako staří lidé, kteří už se chystají umřít. Nevypadala mírumilovně, jako západ slunce. Vypadala šíleně a…</p>
<p><emphasis>(a nebezpečně)</emphasis></p>
<p>…jo, asi jo, a <emphasis>nebezpečně</emphasis> – jako stará medvědice, která by se ještě jednou naposled dokázala pořádně ohnat tlapou.</p>
<p>George si živě vybavoval, jak se sem do Castle Rocku přestěhovali, aby se po dědově smrti o babičku starali. Do té doby bydleli ve Stratfordu v Connecticutu a máma tam pracovala v prádelně. Děda byl o tři nebo o čtyři roky mladší než babička, povoláním tesař, a pracoval až do smrti. Umřel na infarkt.</p>
<p>Babička už tehdy začínala senilnět a mívala „těžkosti“. Rodina si toho s ní dost zažila. Byla to výbušná ženská, která patnáct let učila na škole a mezi tím rodila děti a vedla boje s kongregacionalistickou církví, k níž jak ona, tak děda i jejich devět potomků patřili. Máma povídala, že z kongregacionalistické církve ve Scarborough vystoupili s dědou ten samý rok, kdy se rozhodla, že přestane učit, ale asi před rokem, když k nim ze Salt Lake City přijela na návštěvu teta Flo, poslouchali George s Buddym dlouho do noci u roury pro rozvod teplého vzduchu a pochopili z jejich rozhovoru, že to celé bylo trochu jinak. Dědu s babičkou z církve vyloučili a babičku kvůli něčemu taky vyhodili z práce. Kvůli nějakým <emphasis>knihám. </emphasis>George nechápal, jak někoho jen kvůli nějaké knížce můžou vyloučit z církve a vyhodit z práce, a když se s Buddym odplížili zpátky do společné postele v podkroví, zeptal se ho na to.</p>
<p><emphasis>Existujou různý druhy knížek, seňore El</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Stupido, </emphasis>zašeptal Buddy.</p>
<p><emphasis>To jo, ale jaký?</emphasis></p>
<p><emphasis>Jak to mám vědět? Jdi spát!</emphasis></p>
<p>Ticho. George o tom přemýšlel.</p>
<p><emphasis>Buddy?</emphasis></p>
<p><emphasis>Co! </emphasis>Naštvané zasyčení.</p>
<p><emphasis>Proč nám máma říkala, že babička z církve i z práce odešla sama?</emphasis></p>
<p><emphasis>Protože je to kostlivec ve skříni, proto! A už koukej chrápat!</emphasis></p>
<p>Jenže George chrápat nemohl, ještě dlouho ne. Oči mu neustále bloudily ke skříni, jejíž obrysy matně vystupovaly v měsíčním světle, a pořád si představoval, co by asi dělal, kdyby se najednou otevřely dveře a tam uvnitř ve skříni by stál kostlivec, zuby jako náhrobní kameny, oči jako studny a žebra jako ptačí klec; bílé měsíční světlo by mu blouznivě přejíždělo po těle a na ještě bělejších kostech by působilo trochu namodrale. Začal by křičet? Jak to Buddy myslel, <emphasis>kostlivec ve skříni? </emphasis>Co mají kostlivci společného s knížkami? Nakonec přece jen usnul, ani nevěděl jak, a zdálo se mu, že je mu znovu šest a babička k němu natahuje ruce, pátrá po něm slepýma očima a rezavým, hašteřivým hlasem se ptá: <emphasis>Kdepak je ten maličký, Ruth? Proč brečí? Já ho chci jenom zavřít do skříně</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> ke kostlivcovi.</emphasis></p>
<p>George o těch věcech dlouho přemýšlel, ale nemohl jim přijít na kloub, a tak asi měsíc poté, co teta Flo odletěla, mámě přiznal, že slyšel, o čem se spolu s tetou bavily. To už věděl, co znamená kostlivec ve skříni, protože se ve škole zeptal paní učitelky Redenbacherové. Ta mu vysvětlila, že se tak říká rodinným skandálům, a skandál je věc, o které by lidi hned začali všude mluvit. <emphasis>Jako všude o něčem mluví Cora Simardová? </emphasis>zeptal se a paní učitelka Redenbacherová se zatvářila tak nějak divně a zacukaly jí rty a odpověděla: <emphasis>Tohle bys neměl říkat, Georgi, to od tebe není pěkné, ale</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> ano, je to něco takového.</emphasis></p>
<p>Když s tím pak přišel za mámou, velice zvážněla a ruce se jí zastavily nad kartami, s nimiž právě hrála kruhový solitér.</p>
<p><emphasis>Myslíš, že se tohle dělá, Georgie? Myslíš, že byste s Buddym měli poslouchat u roury, o čem se druzí baví?</emphasis></p>
<p>Tehdy devítiletý George svěsil hlavu.</p>
<p><emphasis>Když my máme rádi tetu Flo, mami. Chtěli js</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>e ji poslouchat o trochu dý</emphasis><emphasis>l.</emphasis></p>
<p>To byla pravda.</p>
<p><emphasis>Byl to Buddyho nápad?</emphasis></p>
<p>Byl, ale to by George mámě za žádnou cenu nepřiznal. Nechtěl totiž chodit s hlavou přetočenou na druhou stranu, což by se mu klidně mohlo stát, kdyby Buddy zjistil, že na něj něco prásknul.</p>
<p>Ne, <emphasis>můj</emphasis>.</p>
<p>Máma dlouho seděla a nic neříkala a pak si znovu začala pomalu vykládat karty. <emphasis>Možná je načase, abych vám to řekla</emphasis>, pronesla. <emphasis>Lhaní</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je možná ještě horší než poslouchání cizích rozhovorů, a my o babičce lžeme dětem všichni. A asi lžeme i sami sobě. Většinou. </emphasis>A pak se rozmluvila s nečekaně trpkou jízlivostí, která jí prosakovala mezi předními zuby jako kyselina – měl pocit, že slova, která jí proudí z úst, jsou tak horká, že by mu popálila obličej, kdyby se kousek neodtáhl. <emphasis>Jenom já ne. Já s ní musím žít a žádné pohodlné lži už si nemůžu dovolit.</emphasis></p>
<p>Pak mu vyprávěla, jak se děda s babičkou vzali a jak se jim po svatbě narodilo mrtvé dítě a o rok později se jim narodilo druhé dítě, a to bylo taky mrtvé, a doktor babičce řekl, že nikdy nebude schopná žádné dítě donosit a že může rodit jenom děti, které budou mrtvé už předem, anebo zemřou, sotva se poprvé nadechnou. A tak to bude pokračovat až do té doby, řekl jí, dokud jedno z těch dětí nezemře už v ní, dlouho před porodem, a neshnije tam a nezabije i ji.</p>
<p>Tohle jí ten doktor řekl.</p>
<p>Nedlouho poté začala babička s <emphasis>knihami</emphasis>.</p>
<p><emphasis>O tom, jak mít děti?</emphasis></p>
<p>Ale máma mu nechtěla – nebo nemohla – říct, o čem ty knihy byly, ani kde je babička vzala, ani jak <emphasis>věděla</emphasis>, kde je vzít. Babička znovu otěhotněla a tentokrát se děťátko nenarodilo mrtvé ani nevypustilo duši při prvním nádechu; tentokrát bylo děťátko naprosto zdravé a byl to Georgeův strejda Larson. A pak byla babička těhotná každou chvíli a měla další a další děti. Jednou, vyprávěla máma, se ji děda snažil přesvědčit, ať se těch knih zbaví a zkusí, jestli by to nešlo bez nich (možná dospěl k závěru, že i kdyby nešlo, mají už doma hladových krků víc než dost), ale babička o tom nechtěla ani slyšet. George se mámy zeptal proč a ona mu odpověděla: „Myslím, že v té době už pro ni ty knihy byly stejně důležité jako další děti.“</p>
<p>„Tomu nerozumím,“ zamračil se George.</p>
<p>„No, já taky moc ne,“ řekla máma, „nezapomínej, že jsem tehdy byla ještě malá. Ale jsem si jistá, že nad ní ty knihy získaly moc. Prohlásila, že o tomhle tématu už nikdy nebude diskutovat, a taky o něm nikdy nediskutovala. Protože babička u nás byla hlava rodiny.“</p>
<p>* * *</p>
<p>George zaklapl učebnici dějepisu. Podíval se na hodiny a viděl, že už je skoro pět. Trochu mu kručelo v břiše. Najednou si uvědomil, a skoro ho při tom zamrazilo, že jestli se máma nevrátí do šesti, babička se probudí a začne povykovat, že chce večeři. Na tuhle možnost máma nejspíš zapomněla a nedala mu žádné instrukce. Asi proto, že měla plnou hlavu té Buddyho zlomené nohy. Ale říkal si, že by babičce některou z jejích speciálních mražených večeří určitě ohřát zvládl. Byly speciální, protože babička držela neslanou dietu. A taky brala asi tisíc různých prášků.</p>
<p>On sám si mohl dát ty špagety se sýrem, co zbyly od včera. Když si na ně nalije dost kečupu, určitě budou ještě dobré.</p>
<p>Vyndal špagety z ledničky, vydlabal je lžící do hrnce a ten postavil na plotnu vedle čajové konvice, která tu dosud čekala pro případ, že by se babička probudila a chtěla svoje „thé“, jak někdy říkala. Pak vykročil zpátky k ledničce, že si nalije sklenici mléka, ale zarazil se a znovu zvedl telefon.</p>
<p>„– a já nemohla věřit svým vlastním očím, protože…“ Hlas Henrietty Doddové v půlce věty utichl a pak se pronikavě rozeřval: „To by mě zajímalo, kdo sakra tu linku v jednom kuse poslouchá!“</p>
<p>George honem vrátil sluchátko do vidlice a celý zčervenal.</p>
<p><emphasis>Nemůže vědět, že jsi to ty, troubo. Je to společná linka pro šest stanic.</emphasis></p>
<p>Je ale neslušné poslouchat potají cizí lidi, i kdyby jen proto, aby člověk slyšel něčí hlas, když je sám doma, tedy sám s babičkou, tou tlustou ponravou na nemocničním lůžku vedle v pokoji; je to neslušné i tehdy, kdy se člověku zdá skoro <emphasis>nutné </emphasis>poslechnout si něčí hlas, protože máma odjela do Lewistonu a brzy se setmí a vedle v pokoji leží babička a vypadá jako</p>
<p><emphasis>(je to tak přesně tak vypadá)</emphasis></p>
<p>medvědice, která by se těmi starými, ztuhlými drápy dokázala ještě jednou vražedně ohnat.</p>
<p>George si došel do ledničky pro mléko.</p>
<p>Máma se narodila v roce 1930; po ní následovala teta Flo v roce 1932 a pak strejda Franklin v roce 1934. Strejda Franklin zemřel v roce 1948 na zánět pobřišnice a máma kvůli tomu dodneška občas brečela a nosila u sebe jeho fotku. Měla Franka ze všech sourozenců nejradši a říkala, že takhle vůbec umřít nemusel, na peritonitidu. Říkala, že Bůh nehrál fér, když si Franka vzal.</p>
<p>* * *</p>
<p>George vyhlédl z okna nad dřezem. Světlo zlátlo, slunce viselo nízko nad kopcem. Stín kůlny za domem se natahoval přes celý trávník. Kdyby si Buddy nezlomil tu pitomou nohu, byla by teď máma tady, chystala by fazole nebo něco takového (plus babiččinu neslanou večeři) a všichni by si povídali a smáli by se a třeba by si po jídle zahráli žolíky.</p>
<p>George v kuchyni rozsvítil, přestože ještě zdaleka nebyla taková tma, aby bez světla neviděl. Kolečko pod plotýnkou se špagetami nastavil na ohřát. V myšlenkách se pořád vracel k babičce, jak tu seděla na bílé vinylové židli jako tlustý červ v růžových šatech z umělého hedvábí, svatozář rozcuchaných vlasů jí nad rameny trčela do všech stran, natahovala k němu ruce a on se krčil mámě za zády a brečel.</p>
<p><emphasis>Pošli ho ke mně, Ruth. Chci ho obejmout.</emphasis></p>
<p><emphasis>Je trošku vystrašený, mami. Časem k tobě přijde. </emphasis>Ale i mámin hlas zněl trochu vystrašeně.</p>
<p><emphasis>Vystrašeně? Mámin hlas?</emphasis></p>
<p>George se zamyslel. Opravdu to tak bylo? Buddy mu povídal, že paměť si s člověkem občas zahrává. Opravdu zněl její hlas vystrašeně?</p>
<p>Ano. Zněl.</p>
<p>Babička přísně zopakovala: <emphasis>Pošli sem toho kluka, Ruth! Nerozmazluj ho. Chci ho obejmout.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne. Rozbrečel se mi tu.</emphasis></p>
<p>A babička svěsila mohutné ruce, z nichž visely ohromné těstovité hroudy masa, roztáhla rty do potměšilého, senilního úsměvu a řekla: <emphasis>Vážně se podobá Frankovi, Ruth? Povídala jsi, </emphasis><emphasis>že je</emphasis><emphasis> to celý on.</emphasis></p>
<p>George pomalu míchal špagety se sýrem a kečupem. Ještě nikdy se mu to všechno nevybavilo takhle jasně. Možná se mu na to takhle v tichu líp vzpomíná. V tichu a o samotě s babičkou.</p>
<p>A tak babička rodila děti a učila ve škole a doktoři nad tím jen kroutili hlavou. Děda dělal tesaře a byl čím dál žádanější a dařilo se mu shánět práci i v těch nejhorších letech hospodářské krize, ale nakonec mezi lidmi začaly kolovat všelijaké řeči, vyprávěla máma.</p>
<p><emphasis>Jaké řeči? </emphasis>chtěl vědět George.</p>
<p><emphasis>Nijak důležité</emphasis>, odpověděla máma, ale nečekaně shrnula všechny karty dohromady. <emphasis>Začalo se povídat, že babička s dědou mají na obyčejné lidi až moc velké štěstí. </emphasis>A krátce nato se našly ty knihy. Víc k tomu máma neřekla, jen že některé objevila školní rada a další pak nějaký najatý detektiv. Byl z toho velký skandál. Děda s babičkou se přestěhovali do Buxtonu, a tím to zase skončilo.</p>
<p>Děti vyrostly a měly své vlastní děti, a staly se tak strýčky a tetami; máma se vdala a odstěhovala se s tátou (kterého si George vůbec nepamatoval) do New Yorku. Když se narodil Buddy, přestěhovali se do Stratfordu, a v roce 1969 se narodil George a v roce 1971 porazilo a zabilo tátu auto „ožraly, který skončil v base“.</p>
<p>Když děda umřel na infarkt, rozběhla se mezi strejdy a tetami čilá korespondence. Nechtěli dát babičku do domova důchodců. A ani ona sama tam nechtěla. A když babička něco nechtěla, bylo většinou lepší jí vyhovět. Chtěla se nastěhovat k někomu z nich a dožít svá poslední léta s jedním ze svých dětí. Jenže strejdové byli všichni ženatí a tety vdané a jejich drahé polovičky příliš nelákala představa, že by se měly dělit o domov se senilní a často dost nepříjemnou starou bábou. Jediná Ruth nikoho neměla.</p>
<p>Chodil jeden dopis za druhým a Georgeova máma se nakonec podvolila. Dala výpověď a přestěhovala se do Maine, aby se o babičku starala. Ostatní se složili na koupi nevelkého domku na okraji Castle View, kde byly levné nemovitosti. Každý měsíc jí posílali šek, aby s babičkou a s kluky „vyžila“.</p>
<p><emphasis>Moji sourozenci ze mě udělali pachtýře</emphasis>, prohlásila jednou a George úplně přesně nerozuměl, co tím myslela, ale pronesla to tak trochu zahořkle, jako by to měl být vtip, který se jí na poslední chvíli vzpříčil v krku jako rybí kost. George věděl (od Buddyho), že se máma nakonec podvolila, protože ji všichni v jejich početné rodině ujišťovali, že babička už stejně nemůže vydržet dlouho. Na to měla příliš mnoho zdravotních problémů: vysoký tlak, urémii, obezitu, srdeční palpitaci. Bude to trvat možná takových osm měsíců, přesvědčovali ji teta Flo, teta Stephanie a strejda George (po němž dostal jméno), maximálně rok. Jenže teď už to bylo pět lety a to Georgovi připadalo zatraceně dlouho.</p>
<p>Ano, vydržela zatraceně dlouho. Jako medvědice v zimním spánku, která čeká… na co?</p>
<p><emphasis>(ty to s ní umíš nejlíp Ruth ty jediná jí dovedeš zavřít pusu)</emphasis></p>
<p>George právě mířil k ledničce, aby se podíval na návod na jedné z babiččiných neslaných večeří, když vtom se náhle zarazil. Zarazil se jako přimrazený. Odkud se to ozvalo? Ten hlas v jeho hlavě?</p>
<p>Najednou mu na břiše a na prsou naskočila husí kůže. Sáhl si pod košili a dotkl se jedné bradavky. Byla ztuhlá jako malý kamínek a on ji honem zase pustil.</p>
<p>Strejda George. „Strejda jmenovec“, který pracoval u firmy Sperry-Rand v New Yorku. Byl to jeho hlas. Řekl to, když se celá rodina přede dvěma – ne, třemi – lety sjela na Vánoce.</p>
<p><emphasis>Od té doby, co je s</emphasis><emphasis>enilní, je ještě nebezpečnější.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ticho, Georgi. Ještě tě zaslechnou kluci.</emphasis></p>
<p>George stál u ledničky s rukou na studeném, chromovaném držadle, vzpomínal, přemýšlel a hleděl ven do houstnoucího šera. Buddy tehdy strejdu nezaslechl. Buddy už byl venku, protože chtěl mít lepší sáňky; šli totiž sáňkovat na Camberův kopec a ty druhé sáňky měly ohnutou skluznici. Takže Buddy už byl venku, ale George se ještě v předsíni přehraboval v bedně s ponožkami a hledal nějaké dvě tlusté do páru a byla to snad jeho chyba, že se máma se strejdou Georgem vybavovali v kuchyni? Podle něj ne. Byla snad jeho chyba, že ho Bůh v tu chvíli nepřipravil o sluch nebo – aby nemusel sahat k tak krajnímu řešení – alespoň nepřesunul rozhovor do jiné části domu? Ne, ani to podle něj jeho chyba nebyla. Jak máma nezřídka podotýkala (většinou po jedné dvou skleničkách vína), Bůh nehraje fér.</p>
<p><emphasis>Dobře víš, jak to myslím.</emphasis></p>
<p>Jeho manželka se třemi dcerami odjely do Gates Falls na poslední předvánoční nákupy a strejda George už měl slušně upito, stejně jako ten „ožrala, který skončil v base“. George to poznal z toho, jak se mu pletl jazyk.</p>
<p><emphasis>Vzpomínáš si, jak dopadl Franklin, když se jí postavil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ticho, Georgi, nebo ti vyleju zbytek piva do dřezu!</emphasis></p>
<p><emphasis>Samozřejmě to ve skutečnosti nechtěla udělat. Prostě na chvíli neudržela jazyk na uzdě. Zánět pobřišnice</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p><emphasis>Sklapni, Georgi!</emphasis></p>
<p><emphasis>Možná</emphasis>, napadlo tehdy George, <emphasis>není Bůh jediný, kdo nehraje fér.</emphasis></p>
<p>* * *</p>
<p>Zahnal ty staré vzpomínky, podíval se do mrazáku a vytáhl jednu z babiččiných večeří. Telecí. S hráškem. Stačilo předehřát troubu a pak péct čtyřicet minut na sto padesát stupňů. Hračka. Byl připravený na všechno. Kdyby měla babička žízeň, voda na čaj stála na plotně. Mohl jí udělat čaj, a kdyby se probudila a začala povykovat, že chce večeři, mohl jí během chvíle připravit i tu. Čaj nebo večeři, připadal si jako pistolník se dvěma nabitými revolvery. A pro případ nouze tu měl číslo na doktora Arlindera. Všechno bylo v pohodě. Tak z čeho měl pořád strach?</p>
<p><emphasis>Pošli ho ke mně, Ruth. Pošli ho sem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne. Rozbrečel se mi tu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Je ještě nebezpečnější</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> dobře víš, jak to myslím.</emphasis></p>
<p><emphasis>My o babičce lžeme dětem všichni.</emphasis></p>
<p>Ani on, ani Buddy. Ani jeden z nich nikdy nezůstal doma s babičkou sám. Až dneska.</p>
<p>Georgeovi najednou vyschlo v hrdle. Došel k dřezu a napustil si do sklenice vodu. Cítil se… divně. Ty myšlenky. Ty vzpomínky. Proč se teď všechny draly na povrch?</p>
<p>Měl pocit, jako kdyby před ním někdo rozsypal skládačku a on ji nedokázal dát dohromady. A možná bylo i <emphasis>lepší</emphasis>, že ji nedokázal dát dohromady, protože kdyby ji složil, výsledný obrázek by mohl vypadat, inu, trochu strašidelně. Mohl by –</p>
<p>Z vedlejšího pokoje, kde celé dny a noci žila babička, se najednou ozvalo dušené, chrčivé zachroptění.</p>
<p>George tak ostře nasál vzduch, až mu zahvízdalo v hrdle. Otočil se k babiččině pokoji a zjistil, že má boty pevně přibité k linu. Srdce v hrudi píchalo jako jehla. Oči mu lezly z důlků. <emphasis>Jděte</emphasis>, přikázal mozek nohám, a nohy zasalutovaly a odpověděly: <emphasis>Ani za nic, pane!</emphasis></p>
<p>Takovéhle zvuky babička nikdy nevydávala.</p>
<p>Takovéhle zvuky babička <emphasis>nikdy </emphasis>nevydávala.</p>
<p>A pak se to chroptění ozvalo znovu, tiše a ještě tišeji, proměnilo se v muší bzučení a nakonec utichlo docela. Konečně se George mohl pohnout. Došel do chodbičky, která oddělovala babiččin pokoj od kuchyňky. Přešel ji a s rozbušeným srdcem nakoukl do pokoje. Teď měl hrdlo vyloženě <emphasis>napěchované </emphasis>vlněnými palčáky; absolutně se přes ně nedalo polknout.</p>
<p>V první chvíli si pomyslel, že babička pořád ještě spí a všechno je v nejlepším pořádku; koneckonců to bylo jen jedno divné zachroptění; třeba takhle chroptí každou chvíli, když jsou s Buddym ve škole. Jen takové zachrápání. S babičkou se nic neděje. Spí.</p>
<p>To si pomyslel v první chvíli. Pak si všiml, že ta zažloutlá ruka už neleží na peřině, ale visí ochable vedle postele, až se dlouhé nehty téměř dotýkají podlahy. A měla otevřenou pusu, vrásčitou a propadlou jako dloubanec do shnilého ovoce.</p>
<p>George nesměle, váhavě vykročil k posteli.</p>
<p>Dlouho pak nad ní stál a prohlížel si ji, ale neodvažoval se jí dotknout. Téměř nepostřehnutelné klesání a stoupání peřiny zdánlivě ustalo.</p>
<p><emphasis>Zdánlivě.</emphasis></p>
<p>To je to klíčové slovo. <emphasis>Zdánlivě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jenže to se ti zdá jen proto, že máš takový strach, Georgi. Jsi teď dokonalý seňor El</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Stupido, jak říká Buddy – je to přelud. To si jen tvůj mozek pohrává s tím, co vidíš, úplně normálně dýchá, úplně</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p>„Babi?“ zašeptal. Odkašlal si a hned sebou trhl, jak ho ten zvuk samotného zaskočil. Ale podruhé promluvil o něco hlasitěji. „Babi? Nemáš chuť na čaj? Babi?“</p>
<p>Nic.</p>
<p>Zavřené oči.</p>
<p>Otevřená pusa.</p>
<p>Svěšená ruka.</p>
<p>Venku zapadající slunce rudozlatě prosvěcovalo koruny stromů.</p>
<p>Viděl ji v tu chvíli v celé její podstatě; viděl ji těma dětskýma, úžasně neposkvrněnýma očima teprve se formujícího dospělého vidění, ne tady, ne teď, ne v posteli, ale usazenou na bílé vinylové židli, jak s tím tupým a zároveň vítězoslavným výrazem v tváři natahuje ruce. Vybavily se mu jedny její „těžkosti“, kdy začala křičet nějakým cizím jazykem – <emphasis>Gyaagin! Gyaagin! Hastur degryon Yos</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>soth</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>oth – </emphasis>a máma je oba poslala ven, a když se Buddy zastavil u skříně v předsíni, aby si našel rukavice, křikla „Tak už MAZEJ!“, a Buddy se s očima vytřeštěnýma strachy ohlédl přes rameno, protože jejich máma <emphasis>nikdy </emphasis>nekřičela, a pak oba vypadli ven, postávali na příjezdové cestě, nemluvili a s rukama vraženýma v kapsách přemýšleli, co se to děje.</p>
<p>O něco později je máma jako by nic zavolala na večeři.</p>
<p><emphasis>(ty to s ní umíš nejlíp Ruth ty jediná jí dovedeš zavřít pusu)</emphasis></p>
<p>Až dodneška si George na tyhle konkrétní „těžkosti“ nevzpomněl.</p>
<p>A jak si tak babičku, která podivně spala na nastavitelném nemocničním lůžku, prohlížel, najednou mu s hrůzou začalo docházet, že přesně den potom se tehdy dozvěděli, že paní Harnamová, která bydlela o kus dál v ulici a občas babičku navštěvovala, zemřela v noci ve spaní.</p>
<p>Babička ji těmi divnými slovy <emphasis>uhranula.</emphasis></p>
<p>Protože to byly <emphasis>čáry.</emphasis></p>
<p>A kdo umí čarovat a uhranout člověka? <emphasis>Čarodějnice. </emphasis>Právě tyhle věci z ní koneckonců dělají čarodějnici, ne? Otrávená jablka. Princezny v ropuchy. Perníkové chaloupky. Abrakadabra. Čárymáryfuk.</p>
<p>Rozházené kousky neznámé skládačky začaly v Georgově mysli jako mávnutím kouzelné hůlky zapadat do sebe.</p>
<p><emphasis>Kouzelné hůlky</emphasis>, pomyslel si a v duchu zasténal.</p>
<p>A co je na tom obrázku, který ze skládačky vznikne? Babička, pochopitelně, babička a její <emphasis>knihy</emphasis>, babička, kterou vypudili z města, babička, která nemohla mít děti a pak je najednou mít mohla, babička, kterou vypudili <emphasis>z církve </emphasis>stejně jako z města. Na obrázku byla babička, zažloutlá, tlustá, vrásčitá ponrava s bezzubými ústy staženými do propadlého úsměvu a mazanýma, potměšilýma, i když slepýma očima; na hlavě měla černý špičatý klobouk posetý stříbrnými hvězdičkami a blyštivými babylonskými půlměsíci; o nohy se jí třely černé kočky s očima žlutýma jako moč a ve vzduchu kolem bylo cítit vepřové a slepota, vepřové a pradávné planoucí hvězdy a svíčky temné jako země, v níž spočívají rakve; slyšel slova z prastarých knih a každé to slovo bylo jako kámen a věty jako hrobky zastrčené někde na smradlavém krchově a každý odstavec jako hrůzostrašná karavana, která nese oběti moru na pohřební hranici; viděl očima dítěte, a v tom okamžiku se ty oči vytřeštily děsivým pochopením temné skutečnosti.</p>
<p>Babička je zlá čarodějnice, zrovna jako ta v <emphasis>Čaroději ze země Oz</emphasis>. A teď je mrtvá. To chroptění, pomyslel si George s rostoucím děsem. To chraplavé chroptění, to byl… „smrtelný chropot“.</p>
<p>„Babičko?“ zašeptal a nesmyslně mu blesklo hlavou: <emphasis>Bim</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>bam, zlá čarodějnice je po smrti.</emphasis></p>
<p>Žádná odpověď. Podržel nakrčenou dlaň babičce před pusou. Necítil žádný vzduch. Vládlo tam naprosté bezvětří, povadlé plachty a žádná brázda za kýlem. Prvotní hrůza pomalu opadávala a George se snažil přemýšlet. Vzpomněl si, jak ho strejda Fred učil naslinit prst a zjistit, odkud fouká vítr, tak si teď olízl celou dlaň a znovu ji přidržel babičce před pusou.</p>
<p>Pořád nic.</p>
<p>Vykročil k telefonu, že zavolá doktoru Arlinderovi, ale hned se zarazil. Co kdyby doktorovi zavolal, a ona přitom vůbec mrtvá nebyla? To by měl malér.</p>
<p><emphasis>Zkus jí nahmatat puls.</emphasis></p>
<p>Zastavil se ve dveřích a pochybovačně se ohlédl na svěšenou ruku. Z rukávu noční košile vykukovalo celé zápěstí. To by ale nebylo k ničemu. Když mu jednou v ordinaci sestřička měřila palcem puls, zkoušel to pak po ní a vůbec nic nenahmatal. Kdyby měl věřit svým nezkušeným prstům, byl po smrti i on sám.</p>
<p>Krom toho neměl právě velkou chuť se… no… babičky <emphasis>dotýkat. </emphasis>I kdyby byla mrtvá. <emphasis>Zejména </emphasis>pokud by byla mrtvá.</p>
<p>George stál v chodbičce, díval se chvíli na nehybné obrysy babiččina těla na posteli, chvíli na telefon na stěně vedle čísla doktora Arlindera, pak znovu na babičku. Měl by zavolat. Měl by –</p>
<p>– <emphasis>sehnat zrcátko!</emphasis></p>
<p>Jasně! Když dýchnete na zrcátko, tak se zamlží. V jednom filmu takhle doktor zkoušel, jestli je člověk jen v bezvědomí, nebo po smrti. Babiččin pokoj sousedil s koupelnou a George tam honem doběhl a našel babiččino zrcátko. Jedna strana byla obyčejná a ta druhá zvětšovala, aby člověk pořádně viděl na chloupky, které si chtěl vytrhnout, a na podobné věci.</p>
<p>George vzal zrcátko k babiččině posteli a přidržel jí ho tak nízko nad zejícími ústy, že se jich skoro dotýkalo. Držel ho tam a počítal do šedesáti a celou dobu babičku sledoval. Nic se nehýbalo. Věděl, že je mrtvá, ještě než jí zvedl zrcátko od úst a prohlédl si jeho dokonale čistý a nezamlžený povrch.</p>
<p>Babička byla po smrti.</p>
<p>George si s úlevou a jistým překvapením uvědomil, že ji teď dokáže dokonce litovat. Možná byla čarodějnice. Možná ne. Možná si jen <emphasis>myslela</emphasis>, že je čarodějnice. Každopádně teď bylo po ní. S dospělým porozuměním si uvědomil, že konkrétní odpovědi na podobné otázky začínají být tváří v tvář němým, nehybným lidským pozůstatkům ne vyloženě nepodstatné, ale mnohem méně důležité. Uvědomil si to s dospělým porozuměním a přijal to s dospělou úlevou. Byl to jen prchavý otisk, obrys šlépěje v jeho mysli. Tak je to u dětí se všemi dospělými vjemy; teprve v pozdějších letech přijde dítě na to, že bylo <emphasis>utvářeno</emphasis>; <emphasis>formováno</emphasis>; tvarováno nahodilými prožitky; těsně za oním otiskem v mysli zůstane jen palčivý pach střelného prachu, roznětka myšlenky, která přesahovala daný věk dítěte.</p>
<p>Odnesl zrcátko zpátky do koupelny, pak se vrátil do jejího pokoje a pohlédl na tělo. Zapadající slunce pomalovalo mrtvou starou tvář barbarskými oranžovočervenými barvami a George rychle odvrátil zrak.</p>
<p>Prošel chodbičkou a přes kuchyni k telefonu. Byl pevně rozhodnutý, že všechno zvládne. V duchu už viděl, že tím získá určitou výhodu nad Buddym; jakmile na něj Buddy začne dorážet, prostě mu řekne: <emphasis>Byl jsem tady úplně sám, když babička umřela, a všechno jsem zvládnul.</emphasis></p>
<p>Ze všeho nejdřív zavolat doktoru Arlinderovi. Zavolat mu a říct: „Babička právě umřela. Můžete mi říct, co mám dělat? Mám ji přikrýt, nebo tak něco?“</p>
<p>Ne.</p>
<p>„<emphasis>Myslím</emphasis>, že babička právě umřela.“</p>
<p><emphasis>Jo. </emphasis>Jo, to bude mnohem lepší. Stejně si všichni myslí, že malé dítě samo od sebe nic neví, tak to bude lepší.</p>
<p>Nebo co třeba:</p>
<p>„<emphasis>Jsem si celkem jistý, že babička právě umřela</emphasis> –“</p>
<p>Jasně! To bude nejlepší.</p>
<p>A říct mu o tom zrcátku a smrtelném chropotu a tak dál. A doktor hnedka přijede, a až babičku prohlédne, řekne: „<emphasis>Prohlašuji vás mrtvou, babi,</emphasis>“ a pak se obrátí k Georgovi: „<emphasis>Zvládl jsi tu náročnou situaci, jako kdyby to byla úplná havaj, Georgi. Dovol, abych ti poblahopřál.</emphasis>“ A George na to odpoví něco příhodně skromného.</p>
<p>Podíval se na číslo doktora Arlindera, párkrát se pomalu, zhluboka nadechl a pak zvedl sluchátko. Srdce mu bilo jako o závod, ale žádné bolestivé jehly už ho do něj nebodaly. Babička umřela. Stalo se to nejhorší, co se stát mohlo, a přece to nebylo zdaleka tak hrozné jako čekání, kdy začne ječet na mámu, že chce čaj.</p>
<p>Linka byla hluchá.</p>
<p>Poslouchal to prázdno a na jazyku mu ležela připravená slova <emphasis>Promiňte, paní Doddová, tady je George Bruckner a musím k babičce zavolat doktora. </emphasis>Žádné hlasy. Žádný oznamovací tón. Jen mrtvé prázdno. Úplně stejné jako mrtvé prázdno vedle v posteli.</p>
<p><emphasis>Babička je</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p><emphasis>– </emphasis><emphasis>je</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p><emphasis>(rozhodně je)</emphasis></p>
<p><emphasis>mrtvá a má navěky havaj.</emphasis></p>
<p>Znovu husí kůže, bolestivá a tuhá. Upřel oči na čajovou konvici na plotně, na hrnek s pytlíkem bylinkového čaje. Už žádný čaj pro babičku. Nikdy.</p>
<p><emphasis>(ta už má teď havaj)</emphasis></p>
<p>George se otřásl.</p>
<p>Zaťukal prstem do tlačítka pro přerušení hovoru, ale telefon ani pak neožil. Stejně jako už nikdy neožije –</p>
<p><emphasis>(stejně jako už se nikdy neprobere)</emphasis></p>
<p>Ostře praštil sluchátkem do vidlice, uvnitř v telefonu něco cinklo a on sluchátko honem znovu zvedl, aby zjistil, jestli linka nějakým zázrakem nezačala znovu fungovat. Ale pořád se nic neozývalo, tak sluchátko pomalu vrátil do vidlice.</p>
<p>Srdce se mu opět rozbušilo o něco rychleji.</p>
<p><emphasis>Jsem tady úplně sám s mrtvolou.</emphasis></p>
<p>Zvolna vykročil přes kuchyni, na chvíli se zastavil u stolu, pak rozsvítil. V domě se začínalo stmívat. Slunce brzy zapadne a přijde noc.</p>
<p><emphasis>Počkat. Vždy</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis> vlastně stačí, abych počkal na mámu, jinak vůbec nic dělat nemusím. Vlastně je to takhle ještě lepší. Když vypadl telefon, je lepší, že rovnou umřela a neměla žádný záchvat nebo něco podobného, třeba že by s pěnou u pusy sletěla na podlahu</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p>Ale fuj. Bez téhle představy by se býval klidně obešel.</p>
<p><emphasis>Jako když je člověk potmě a myslí na mrtvé věci, které jsou pořád ještě živé – ve stínech na zdi vidí známé tvary a myslí na mrtvé, na to, jak by zapáchali a jak by se k němu kradli tmou: myslí chvíli na to a chv</emphasis><emphasis>íl</emphasis><emphasis>i na ono: myslí na červy, kteří se hemží v masu: zavrtávají se do masa: na oči, které se pohybují tmou. Jo. Na ty ze všeho nejvíc. Myslí na oči, které se pohybují tmou, a na vrzání prken, jak se něco blíží přes pokoj, přes pruhy stínů zvenku. Jo.</emphasis></p>
<p>Ve tmě se myšlenky točí pořád dokola, ať se snažíte myslet na cokoli – na kytky nebo Ježíše, na baseball nebo na zlatou olympijskou medaili ve čtyřstovce –, nakonec se stejně vždycky vrátíte k těm stínům s drápy a nemrkajícíma očima.</p>
<p>„<emphasis>Do prkýnka</emphasis><emphasis>!</emphasis>“ sykl a dal si facku. Pořádnou. Zbytečně sám sebe děsil a byl nejvyšší čas s tím přestat. Už mu přece není šest. Babička je prostě mrtvá, mrtvá a konec. Už nemyslí o nic víc než nějaká dlaždička nebo podlahová parketa nebo klika od dveří nebo displej rádia nebo –</p>
<p>Vtom mu v nitru zaburácel neznámý a nečekaný hlas, možná nesmiřitelný, nezvaný hlas pudu sebezáchovy: <emphasis>Zmlkni už, Georgie, a dej se sakra do práce!</emphasis></p>
<p><emphasis>No jo, vždyť já vím. Jenže</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p>Vrátil se ke dveřím do její ložnice, aby se ještě jednou ujistil.</p>
<p>Babička ležela s rukou svěšenou k podlaze a s pusou dokořán. Babička teď byla jen kus nábytku. Mohli jste jí položit ruku zpátky na postel, zatahat ji za vlasy, strčit jí do pusy skleničku nebo jí nasadit na uši sluchátka a pustit do nich na plné pecky Chucka Berryho a jí to bude všechno fuk. Babička, jak někdy říkal Buddy, už to nerozchodí. Babička byla mimo hru.</p>
<p>Najednou se nedaleko po Georgově levici začaly ozývat jakési tiché, rytmické rány a on sebou trhl a trochu vyjekl. Jen vnější dveře, které Buddy zrovna minulý týden nasadil. Jen nezajištěné vnější dveře, které ve svěžím večerním vánku klepaly do vnitřních.</p>
<p>George otevřel, vyklonil se ven a zachytil vnější dveře. Vítr – nebyl to žádný vánek, ale vítr – mu hned rozcuchal vlasy. Pevně dveře zajistil petlicí a napadlo ho, odkud se ten vítr tak najednou vzal. Když máma odjížděla, nikde se nehnul ani lísteček. Jenže když máma odjížděla, tak byl ještě jasný den, a teď už se stmívalo.</p>
<p>George se znovu kouknul na babičku a pak došel ještě jednou vyzkoušet telefon. Pořád nic. Posadil se, vstal a začal se procházet po kuchyni. Chodil sem a tam a přemýšlel.</p>
<p>O hodinu později už byla úplná tma.</p>
<p>Telefon pořád ještě nefungoval. George dospěl k závěru, že vítr, z kterého teď už byl skoro vichr, někde strhl vedení, pravděpodobně u Bobřího močálu, kde v mělkých bažinách rostla spousta stromů a každou chvíli se některý z nich vyvrátil. V telefonu to občas cinklo, tak přízračně a vzdáleně, ale linka zůstávala hluchá. Venku vítr skučel v okapech a George napadlo, že bude mít na příštím skautském táboře večer u ohně o čem vyprávět… jak seděl úplně sám doma s mrtvou babičkou a vypadl telefon a vítr proháněl po nebi kupy mračen, svrchu černých a zespoda barvy žluklého tuku, barvy babiččiných pařátů.</p>
<p>To bude klasa, jak taky občas říkal Buddy.</p>
<p>Přál si, aby to mohl vyprávět už teď, aby měl přítomnost už bezpečně za sebou. Seděl u kuchyňského stolu, před sebou učebnici dějepisu, a trhal sebou při každém šramotu… a když se teď zvedl takový vítr, celý dům vrzal v nepromazaných, dávno zapomenutých kloubech.</p>
<p><emphasis>Za chvíli už bude doma. Za </emphasis><emphasis>chvíli</emphasis><emphasis> bude doma a všechno bude v pořádku. Všechno</emphasis></p>
<p><emphasis>(zapomněl jsi ji přikrýt)</emphasis></p>
<p><emphasis>bude v po</emphasis></p>
<p><emphasis>(zapomněl jsi jí přikrýt obličej)</emphasis></p>
<p>George sebou trhl, jako kdyby tu někdo promluvil nahlas a vytřeštěnýma očima se zahleděl přes kuchyni na telefon. Mrtvému člověku se má vždycky něčím zakrýt obličej. Bylo to tak ve všech filmech.</p>
<p><emphasis>Kašlu na to! Už tam k ní nejdu!</emphasis></p>
<p>Ne! Proč by to měl dělat zrovna on? Obličej jí může zakrýt <emphasis>máma</emphasis>, až se vrátí domů! Nebo <emphasis>doktor Arlinder</emphasis>, až sem dorazí. Nebo nějaký <emphasis>pohřebák</emphasis>!</p>
<p>Někdo, kdokoli, jen ne on.</p>
<p>Proč by to měl dělat zrovna on?</p>
<p>Jemu to bylo fuk a babičce zrovna tak.</p>
<p>Buddyho hlas v hlavě:</p>
<p><emphasis>Když jsi neměl strach, proč jsi jí něčím nepřikryl obličej?</emphasis></p>
<p><emphasis>Bylo mi to fuk.</emphasis></p>
<p><emphasis>Srabíku!</emphasis></p>
<p><emphasis>A babičce zrovna tak.</emphasis></p>
<p><emphasis>PŘIPOSRÁNKU!</emphasis></p>
<p>George seděl u stolu, před sebou zbytečně otevřenou učebnici dějepisu, přemýšlel o tom a postupně dospíval k závěru, že pokud babičce obličej nezakryje, nebude moct tvrdit, že všechno zvládnul, a Buddy tak získá oporu (jakkoli nejistou) k protiútoku.</p>
<p>Začal si představovat, jak tuhle strašidelnou historku o mrtvé babičce vypráví u táboráku a jak se dostává ke šťastnému konci, kdy se na příjezdovou cestu vyhouply přední reflektory mámina auta – návrat dospělého, který znovu nastolil a potvrdil platnost obecného Řádu –, když vtom se ze stínů vynořila temná postava a v krbu zapraskalo borové poleno a George tam ve stínech uviděl Buddyho, jak se mlčky ptá: <emphasis>Když jsi neměl strach, srabíku, proč jsi jí něčím nepřikryl OBLIČEJ?</emphasis></p>
<p>George vstal, v duchu si připomněl, že babička <emphasis>už to nerozchodí</emphasis>, že babička <emphasis>už je mimo hru</emphasis>, že babička <emphasis>už má navěky havaj. </emphasis>Může jí položit ruku zpátky na postel, nacpat jí pytlík čaje do nosu, nasadit jí na uši sluchátka a pustit do nich naplno Chucka Berryho atd. atd., a nic z toho s babičkou nehne, protože je <emphasis>tuhá</emphasis>, protože takoví prostě mrtví lidi jsou, že s nimi už nic nehne, a zbytek jsou jenom sny, nevyhnutelné, apokalyptické, horečnaté sny o skříni, jejíž dveře se uprostřed noci zničehonic rozletí, jen sny o měsíčním světle, které namodrale klouže po kostech exhumovaných kostlivců, jen –</p>
<p>„Nemůžeš s tím přestat?“ zašeptal. „Přestat s těmi –“</p>
<p><emphasis>(nechutnostmi)</emphasis></p>
<p>Sbíral odvahu. Dojde tam a přetáhne jí přes obličej deku, aby Buddyho připravil o jedinou oporu. Těch pár prostých rituálů, které mají provázet babiččinu smrt, provede bez chyby. Přikryje jí obličej a pak – jeho vlastní obličej se nad tím symbolickým gestem celý rozzářil – uklidí zpátky ten nepoužitý pytlík čaje i její nepoužitý hrnek. Ano.</p>
<p>Vešel do pokoje. Pronikavě si uvědomoval každý krok. Byla tu tma, babiččino tělo vypadalo na posteli jen jako nezřetelný hrbol a on začal šátrat po vypínači, ale trvalo mu celou věčnost, než ho našel. Konečně to cvaklo a pokoj zalilo tlumené žluté světlo z broušeného kulatého lustru pod stropem.</p>
<p>Babička tam ležela jako dřív, ruku svěšenou, pusu dokořán. George si ji prohlížel, jen matně si uvědomoval, že se mu na čele sbírají kapky potu, a zauvažoval, jestli mezi jeho povinnosti spadá i to, aby vzal tu chladnoucí ruku a položil ji zpátky na postel. Usoudil, že ne. Ruka jí koneckonců mohla z postele spadnout kdykoli. To už by se toho po něm chtělo moc. Dotýkat se jí nebude. Cokoli, ale tohle ne.</p>
<p>Pomalu, jako by neprostupoval vzduchem, ale nějakou hustou kapalinou, se blížil k babičce. Zastavil se nad ní a znovu si ji prohlížel. Babička byla žlutá. Zčásti za to mohlo světlo, které procházelo starým, zašlým lustrem – ale jen zčásti.</p>
<p>Oddechoval pusou, takže bylo slyšet, jak mu vzduch skřípe v hrdle, a chytil deku a přetáhl ji babičce přes obličej. Když ji pustil, deka sklouzla kousek zpátky a odhalila kořínky vlasů a proužek žlutého vrásčitého pergamenu jejího čela. Opět sebral veškerou odvahu, chytil deku znovu (dostatečně daleko po stranách hlavy, aby se jí náhodou nedotkl, ani přes látku) a ještě o kus ji popotáhl. Tentokrát zůstala na místě. Vypadalo to dobře. Z George rázem vyprchala část strachu. <emphasis>Pohřbil </emphasis>ji. Jistě, proto se má mrtvý člověk zakrýt: je to, jako kdybyste ho <emphasis>pohřbili. </emphasis>Je to takové konstatování, jak se věci mají.</p>
<p>Podíval se na svěšenou, nepohřbenou ruku a uvědomil si, že teď by se jí dotknout mohl, mohl by ji zastrčit pod deku a pohřbít ji s babičkou.</p>
<p>Sehnul se, chytil studenou ruku a zvedl ji.</p>
<p>Ruka sebou trhla a sevřela mu zápěstí.</p>
<p>George vykřikl. Začal pozpátku klopýtat od postele a křičel na celý prázdný dům, křičel přes skučení větru v okapech, křičel přes vrzání nepromazaných kloubů domu. Klopýtal od postele a táhl babičku našikmo zpod peřiny, když vtom ho ruka pustila, ještě párkrát sebou škubla, chňapla naprázdno do vzduchu… a pak se znovu uklidnila a zůstala nehnutě viset.</p>
<p><emphasis>Jsem v pořádku, nic to nebylo, obyčejný posmrtný reflex.</emphasis></p>
<p>George tomu vysvětlení sám pro sebe přikyvoval, ale pak si vybavil, jak se ruka otočila a chytila ho, a znovu vykřikl. Oči mu mohly vypadnout z důlků. Po celé hlavě mu stály vlasy. Srdce v hrudníku bušilo jako pominuté. Svět se bláznivě zhoupl na stranu, pak se vyrovnal, ale nezastavil a pokračoval na druhou stranu. Kdykoli se v mysli začala formovat nějaká rozumná myšlenka, panika ji okamžitě zadupala. Otočil se a netoužil po ničem jiném, než dostat se pryč z tohohle pokoje – klidně i pět šest kilometrů daleko, když bude třeba –, aby se znovu ovládl. A tak se otočil a naběhl v tom nakloněném světě do zdi. Dveře minul dobře o půl metru.</p>
<p>Odrazil se a svalil se na zem. Hlava mu duněla ostrou, pronikavou bolestí, která se hladce prořezávala panikou. Dotkl se nosu a na prstech mu zůstala krev. Pár červených kapek mu poskvrnilo košili. Vyškrábal se na nohy a zmateně se rozhlédl.</p>
<p>Ruka visela nad podlahou přesně jako předtím, ale babiččino tělo nebylo nakřivo; leželo taky stejně jako předtím.</p>
<p>Všechno se mu to jen zdálo. Vešel do pokoje a zbytek už se mu odehrál jen v mysli jako nějaký film.</p>
<p><emphasis>Ne.</emphasis></p>
<p>Ale bolest mu pročistila hlavu. Mrtvoly nikoho nechytají za zápěstí. Mrtvoly jsou mrtvé. Jakmile je jednou po vás, můžou si z vás udělat stojan na klobouky nebo vás nacpat do pneumatiky od traktoru a pouštět vás dolů z kopce a tak dále, a tak dále, a tak dále. Jakmile je jednou po vás, můžou si zahrávat s <emphasis>vámi</emphasis> (kupříkladu malí kluci, kteří zkoušejí vrátit svěšené mrtvé ruce do postele), ale vy už si – za žádných okolností – nemůžete zahrávat s <emphasis>nikým.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ledaže byste byli čarodějnice. Ledaže byste schválně umřeli ve chvíli, kdy doma není nikdo kromě malého kluka, protože tak nejsnáz můžete</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> můžete</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p><emphasis>Můžete co?</emphasis></p>
<p>Nic. Byla to hloupost. Všechno se mu to jen zdálo, protože měl strach, a tím to hasne. Otřel si nos do předloktí a zamžikal bolestí. Na kůži mu zůstala krvavá šmouha.</p>
<p>Prostě se k ní už nebude přibližovat. Ať to byla skutečnost, nebo přelud, prostě už si s babičkou nebude zahrávat. Oslnivá záře paniky sice pohasla, ale pořád měl příšerný strach a při pohledu na vlastní krev mu bylo skoro do breku. Už si jen přál, aby se vrátila máma a o všechno se postarala.</p>
<p>George vycouval z pokoje a chodbičkou až do kuchyně. Zhluboka, rozechvěle se nadechl a vypustil vzduch ven. Potřeboval si dát na nos mokrý hadr a najednou měl pocit, že bude zvracet. Došel k dřezu a pustil studenou vodu. Sehnul se pod dřez pro hadr – kus babiččiny staré pleny –, popotáhl krev a strčil hadr pod kohoutek. Máčel ten měkký bavlněný čtverec staré pleny tak dlouho, dokud nezačal ztrácet cit v ruce, pak vodu zastavil a hadr vyždímal.</p>
<p>Právě si ho přikládal k nosu, když se z vedlejšího pokoje ozval hlas.</p>
<p>„Pojď sem, chlapče,“ volala mrtvá babička sípavě. „Pojď sem – <emphasis>babička tě chce obejmout</emphasis>.“</p>
<p>George se chtěl znovu rozkřičet, ale nevydoloval z hrdla ani hlásku. Ani pípnutí. Zato z vedlejšího pokoje se ozývala spousta zvuků. Zvuků, které odtud slýchal, když tam byla máma babičku koupala – zvedala ji, pokládala, otáčela, znovu pokládala.</p>
<p>Jenže teď jako by ty zvuky znamenaly něco trošičku, a zároveň absolutně, jiného – znělo to, jako by se babička snažila… vylézt z postele.</p>
<p>„<emphasis>Chlapče! Pojď sem ke mně, chlapče! OKAMŽITĚ! Hni sebou!</emphasis>“</p>
<p>A George s hrůzou viděl, že jeho nohy ten příkaz poslechly. Řekl jim, ať zastaví, ale ony pokračovaly dál, levá, pravá, seno, sláma; jeho mozek byl jen vyděšeným vězněm vlastního těla – rukojmí ve věži.</p>
<p><emphasis>JE to čarodějnice, a teď mě určitě uhrane, teď mě začaruje, Panebože pomoc pomoc pomoc</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p>George přešel přes kuchyni a přes chodbičku do babiččina pokoje a bylo to přesně tak, nejenže se <emphasis>snažila </emphasis>vylézt z postele, ona z ní vážně <emphasis>vylezla</emphasis>, seděla na bílé vinylové židli, na kterou už neusedla čtyři roky, protože už byla tak tlustá, že nemohla chodit, a tak senilní, že stejně ani nevěděla, kde je.</p>
<p>Jenže teď nevypadala senilně ani trochu.</p>
<p>Obličej měla celý povislý a těstovitý, ale senilita z něj zmizela – pokud to tedy celou dobu nebyla jen maska, kterou si nasazovala, aby uchlácholila malé kluky a unavené ovdovělé ženské. Teď jí tvář zářila krutou inteligencí – zářila jako stará, zapáchající vosková svíčka. Oči se skrývaly pod svěšenými víčky, bezduché a mrtvé. Hrudník se jí vůbec nehýbal. Noční košile se povytáhla a odhalila sloní stehna. Peřina na její smrtelné posteli byla shrnutá ke straně.</p>
<p>Babička k němu natáhla obrovské ruce.</p>
<p>„<emphasis>Chci tě obejmout, Georgie,</emphasis>“ pronesl ten plochý a sípavý mrtvolný hlas. „<emphasis>Nebuď přece pořád taková bábovka. Nech se od babičky obejmout.</emphasis>“</p>
<p>George se nahrbil, snažil se vzdorovat tomu téměř nepřekonatelnému tahu. Vichr za okny už burácel ze všech sil. George měl obličej celý pokřivený příšerným strachem; obličej z dřevorytu lapeného a zavřeného ve starobylé knize.</p>
<p>Začal se blížit k babičce. Nemohl si pomoci. Krok za krokem se vlekl k té otevřené náruči. <emphasis>Ukáže Buddymu, že z babičky taky neměl strach. Půjde k babičce a nechá se obejmout, protože není žádná bábovka ani připosránek. Půjde k babičce hned teď.</emphasis></p>
<p>Už byl skoro mezi jejími pažemi, když se z okna po jeho levici zničehonic vysypalo sklo a v pokoji se ocitla větrem ulomená větev, ještě i s podzimním listím. Místnost zaplavil příboj větru, strhával babiččiny obrazy, pleskal jí noční košilí a rozevlál jí vlasy.</p>
<p>Konečně mohl George vykřiknout. Odvrávoral z dosahu jejích rukou a babička stáhla rty přes hladké staré dásně a podvedené zasyčela; vrásčité dlaně naprázdno tleskly ve větru.</p>
<p>Georgeovi se zamotaly nohy a upadl. Babička, roztřesená hora masa, se začala zvedat z bílé vinylové židle; začala se kolébat k němu. George zjistil, že nemůže vstát; neměl vůbec sílu v nohou. S kňučením se tedy pozadu plazil po podlaze. Babička se blížila, pomalu, ale neúprosně, mrtvá, a přece živá, a George náhle pochopil, co to objetí bude znamenat; poslední dílek skládačky zapadl na své místo a jemu se vrátila síla do nohou právě ve chvíli, kdy ho babiččina ruka chytila za košili. Ta se na boku roztrhla a on na kratičký okamžik ucítil na těle její studenou kůži. Pak znovu utekl do kuchyně.</p>
<p>Chtěl utéct ven do tmy. Kamkoli, jen aby unikl objetí čarodějnice, babičky. Protože jinak, až by se máma vrátila, našla by tu sice babičku mrtvou a George živého, to ano… ovšem George by si zničehonic velice oblíbil bylinkový čaj.</p>
<p>Ohlédl se přes rameno a viděl, jak po stěně stoupá babiččin groteskní, pokřivený stín. Už se blížila chodbičkou.</p>
<p>A v tu chvíli se rozezvonil telefon, ostře a pronikavě.</p>
<p>George bez rozmýšlení popadl sluchátko a zakřičel do něj; zakřičel, ať sem někdo přijde, ať sem prosím někdo přijde. Ale křičel jen v duchu; ze staženého hrdla nevydoloval ani hlásku.</p>
<p>Babička v růžové noční košili se dobelhala do kuchyně. Bílé, zažloutlé vlasy jí divoce vlály kolem hlavy a jeden z kostěných hřebínků jí visel nakřivo podél vrásčitého krku.</p>
<p>Babička se usmívala.</p>
<p>„Ruth?“ Byla to teta Flo, v tom hvízdajícím aerodynamickém tunelu mizerného dálkového spojení ji skoro nebylo slyšet. „Ruth, jsi tam?“ Byla to teta Flo z Minnesoty, přes tři tisíce kilometrů daleko.</p>
<p>„<emphasis>Pomoc!</emphasis>“ zakřičel George do telefonu, ale z hrdla mu vyšlo jen tiché, šustivé zahvízdání, jako kdyby foukl do harmoniky plné suchého rákosí.</p>
<p>Babička se potácela přes kuchyni a natahovala k němu ruce. Tleskla dlaněmi, roztáhla je od sebe a znovu tleskla. Babička ho chtěla obejmout; čekala na tohle objetí celých pět let.</p>
<p>„Ruth, slyšíš mě? Je tady bouřka, právě začala a já… já dostala strach. Ruth, vůbec tě neslyším –“</p>
<p>„Babička,“ zasténal George do telefonu. Už byla skoro u něj.</p>
<p>„Georgi?“ Hlas tety Ruth se náhle přiostřil; skoro to jméno zavřískla. „Georgi, to jsi ty?“</p>
<p>Začal couvat před babičkou a najednou si uvědomil, že se hloupě vzdálil ode dveří a nechal se lapit v rohu mezi dřezem a kredencí. Jeho osud byl zpečetěn. Když na něj dopadl její stín, ochromení povolilo a on začal křičet do sluchátka, křičel jediné slovo pořád <emphasis>dokola: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Babička! Babička! Babička!</emphasis>“</p>
<p>Babiččiny studené prsty mu sevřely hrdlo. Její kalné, prastaré oči se upřely do těch jeho a vysály z něj veškerou vůli.</p>
<p>Matně, neurčitě, jako přes propast mnoha let, a nejen mnoha kilometrů, slyšel tetu Flo: „Řekni jí, ať si lehne, Georgi, řekni jí, ať si lehne a nehýbe se. Řekni jí, že to musí udělat ve tvém jménu a jménu svého otce. Jméno jejího přijatého otce je <emphasis>Hastur. </emphasis>To jméno má v jejím uchu velkou moc, Georgi – řekni jí <emphasis>Lehni si ve jménu Hasturově – řekni jí</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Stará, vrásčitá ruka vytrhla sluchátko z Georgova chabého sevření. Ozvalo se drnčivé prasknutí, jak se šňůra vyškubla z telefonu. George se zhroutil v rohu a babička se nad ním sklonila, obrovská hora masa, která zastiňovala veškeré světlo.</p>
<p>George začal křičet: „<emphasis>Lehni si! Nehýbej se! Ve jménu Hasturově! Hastur! Lehni si! Nehýbej se!</emphasis>“</p>
<p>Její prsty se mu sevřely kolem hrdla –</p>
<p>„Musíš to udělat! Teta Flo říkala, že musíš! V <emphasis>mém </emphasis>jménu! Ve jménu tvého <emphasis>Otce</emphasis>! Lehni si! Nehýbej –“</p>
<p>– a stiskly.</p>
<p>Když se o hodinu později na příjezdové cestě konečně objevila světla, George seděl u stolu před učebnicí dějepisu. Vstal, došel ke dveřím a otevřel je. Nalevo od něj viselo ve vidlici telefonní sluchátko omotané utrženou šňůrou.</p>
<p>Máma vešla dovnitř, na límci bundy jí visel suchý list. „Taková fujavice,“ řekla. „Bylo tu všechno – Georgi? <emphasis>Georgi, co se stalo?</emphasis>“</p>
<p>Z máminy vyplašené tváře naráz zmizela veškerá krev, takže se proměnila v děsivě bílou tvář klauna.</p>
<p>„Babička,“ řekl. „Babička umřela. Babička umřela, mami.“ A rozbrečel se.</p>
<p>Objala ho, zavrávorala a opřela se o zeď, jako by ji tohle objetí připravilo o poslední zbytky sil. „Stalo se… ještě něco?“ zeptala se. „<emphasis>Georgi, stalo se ještě něco?</emphasis>“</p>
<p>„Vítr srazil větev do okna v jejím pokoji,“ odpověděl George.</p>
<p>Odtáhla ho od sebe, chvíli si prohlížela jeho vyděšený, unavený obličej, a pak na nejistých nohou zamířila do babiččina pokoje. Byla tam asi čtyři minuty. Když se vrátila, nesla v ruce červený hadřík. Byl to kus Georgovy košile.</p>
<p>„Tohle měla v ruce,“ zašeptala máma.</p>
<p>„Nechci o tom mluvit,“ řekl George. „Zavolej tetě Flo, jestli chceš. Já jsem hrozně unavený. Chci si jít lehnout.“</p>
<p>Zatvářila se, jako by mu v tom chtěla zabránit, ale neudělala to. Vyšel do dětského pokoje a odsunul šoupátko na rouře pro rozvod teplého vzduchu, aby slyšel, co bude máma dělat. S tetou Flo si promluvit nemohla, dnes večer už ne, protože bylo utržené telefonní sluchátko; a zítra taky ne, protože krátce před tím, než se máma vrátila, pronesl George několik krátkých vět, zčásti v pokřivené latině, zčásti jen předdruidských skřeků, a teta Flo přes tři tisíce kilometrů daleko padla na zem s masivním krvácením do mozku. Bylo úžasné, jak se mu ta slova zase vybavovala. Jak se mu <emphasis>všechno </emphasis>vybavovalo.</p>
<p>George se svlékl a lehl si nahý do postele. Složil si ruce za hlavu a zahleděl se do tmy. Rty se mu zvolna, pomaličku roztahovaly do děsivého úsměvu.</p>
<p>Odteď tady bude všechno jinak.</p>
<p><emphasis>Hodně </emphasis>jinak.</p>
<p>Například Buddy. George už se nemohl dočkat, až se Buddy vrátí z nemocnice a začne s čínským mučením lžící nebo ohýnkem a podobnými věcmi. Samozřejmě mu to bude muset tolerovat – přinejmenším za světla, kdy by je někdo mohl vidět –, ale až se setmí a oni zůstanou sami v dětském pokoji, ve tmě, za zavřenými dveřmi…</p>
<p>George se tiše rozesmál.</p>
<p>Jak Buddy vždycky říká: to bude klasa.</p><empty-line /><empty-line /><p>Balada o pružné kulce</p>
<p>Grilování skončilo. Bylo to fajn; spousta pití, žebírka pečená na dřevěném uhlí, krvavé stejky, zeleninový salát a Megin jedinečný dresink. Začali v pět. Teď bylo půl deváté a pomalu se smrákalo – právě ten čas, kdy se to na větších večírcích začne rozjíždět. Ten jejich ovšem velký nebyl. Sešlo se jich jen pět: literární agent s manželkou, oslavovaný mladý spisovatel, rovněž s manželkou, a šéfredaktor časopisu, kterému bylo něco málo přes šedesát, ale vypadal starší. Šéfredaktor se držel citrónové limonády. Agent ještě před jeho příjezdem mladému spisovateli naznačil, že šéfredaktor míval problémy s alkoholem. Teď už je neměl a neměl už ani manželku… proto jich bylo pět, a ne šest.</p>
<p>Místo, aby se zábava začala rozjíždět, padla na ně při setmění na té zahradě u jezera spíš trochu zadumaná nálada. První román mladého spisovatele se dočkal kladných ohlasů a dobře se prodával. Měl na svůj věk neobyčejné štěstí a je třeba mu připsat k dobru, že si to dobře uvědomoval.</p>
<p>Konverzace se s ponurou hravostí stočila od spisovatelova raného úspěchu k jiným spisovatelům, z nichž se velice brzy staly hvězdy, a kteří skončili sebevraždou. Letmo se dotkli Rosse Lockridge a Torna Hagena. Agentova manželka zmínila Sylvii Plathovou a Anně Sextonovou a mladý spisovatel podotkl, že netušil, že je Plathová považována za <emphasis>úspěšnou </emphasis>spisovatelku. Nespáchala sebevraždu, protože by byla úspěšná; byla úspěšná, protože spáchala sebevraždu. Agent se usmál.</p>
<p>„Nemohli bychom změnit téma, prosím vás?“ ošila se trochu nervózně spisovatelova manželka.</p>
<p>Agent, jako by ji neslyšel, prohodil: „A šílenství. Nejeden člověk se z úspěchu zbláznil.“ Agent měl mírný, a přece výrazný hlas divadelního herce.</p>
<p>Spisovatelova manželka už chtěla znovu něco namítnout – věděla, že její muž se o těchhle věcech baví rád jen proto, aby o nich mohl žertovat, a chce o nich žertovat jen proto, že o nich až příliš často přemýšlí –, když vtom se ozval šéfredaktor. A řekl něco tak zvláštního, že na své námitky dočista zapomněla.</p>
<p>„Šílenství je pružná kulka.“</p>
<p>Agentova manželka se zatvářila překvapeně. Mladý spisovatel se tázavě předklonil. „To mi zní povědomě,“ prohodil.</p>
<p>„Jistě,“ přikývl šéfredaktor. „To spojení, metafora ‚pružná kulka’, pochází od Marianne Moorové. Použila ho, myslím, k popisu nějakého auta. Ale mně vždycky přišlo, že velice dobře vystihuje i podstatu šílenství. Šílenství je do jisté míry duševní sebevražda. Neříkají snad dnes lékaři, že jediná skutečná smrt je smrt mysli? Šílenství je taková pružná kulka v mozku.“</p>
<p>Spisovatelova manželka vyskočila na nohy. „Nedá si ještě někdo něco k pití?“ Žádní zájemci se neozvali.</p>
<p>„No, jestli se chcete dál bavit o těchhle věcech, tak já si ještě něco dám,“ prohlásila a odešla si připravit drink.</p>
<p>Šéfredaktor pokračoval: „Dostal jsem jednou takovou povídku. To jsem ještě dělal v <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s. </emphasis>Po tom už dneska samozřejmě neštěkne ani pes, stejně jako po <emphasis>Collieru </emphasis>nebo po <emphasis>Saturday Evening Post</emphasis>, ale my jsme je všechny přežili.“ To pronesl s jistou pýchou. „Otiskovali jsme šestatřicet povídek ročně, někdy i víc, a pokaždé se minimálně tak čtyři dostaly do nějakého výběru toho nejlepšího, co v daném roce vyšlo. A lidi je <emphasis>četli. </emphasis>Každopádně, tahle povídka se jmenovala ‚Balada o pružné kulce’ a napsal ji nějaký Reg Thorpe. Mladý muž zhruba ve stejném věku jako ten, co tady sedí přede mnou, a zhruba stejně úspěšný.“</p>
<p>„Nenapsal taky <emphasis>Lidi v podsvětí</emphasis>?“ zeptala se agentova manželka.</p>
<p>„Ano. Fantastická prvotina. Vynikající recenze, báječný prodej, cena Svazu spisovatelů, prostě dokonalost sama. I film se celkem povedl, přestože nebyl tak dobrý jako knížka. Ani zdaleka.“</p>
<p>„Mně se taky líbila,“ přidala se manželka spisovatele, kterou konverzace proti její vůli přece jen přivábila zpět. Tvářila se jako člověk, kterého právě mile překvapila vzpomínka na něco, co už mu dlouho nepřišlo na mysl. „Nenapsal od té doby ještě něco? <emphasis>Lidi v podsvětí </emphasis>jsem četla ještě na vysoké a to už je… no, tak dávno, že je lepší na to ani nemyslet.“</p>
<p>„Ani trochu jste od té doby nezestárla,“ zalichotila jí agentova manželka, přestože osobně měla pocit, že si choť mladého spisovatele mohla vzít trochu volnější tričko a šortky.</p>
<p>„Ne, nenapsal už nic,“ odpověděl šéfredaktor. „Kromě té jedné povídky, o které tu právě mluvím. Zabil se. Nejdřív se zbláznil a pak si vzal život.“</p>
<p>„Ach tak,“ vydechla sklesle manželka mladého spisovatele. Zpátky k <emphasis>tomuhle</emphasis>.</p>
<p>„A otiskli jste tu povídku?“ zeptal se spisovatel.</p>
<p>„Ne, ale ne proto, že se autor zbláznil a zabil. Nedostala se do tisku proto, že se zbláznil <emphasis>redaktor </emphasis>a málem se zabil taky.“</p>
<p>Agent se zničehonic zvedl, aby si do pití přihodil pár kostek ledu, přestože se ty předchozí ještě nerozpustily. Věděl, že se šéfredaktor v létě roku 1969 nervově zhroutil, nedlouho před tím, než to s <emphasis>Loga</emphasis><emphasis>n‘</emphasis><emphasis>s </emphasis>začalo jít po finanční stránce z kopce.</p>
<p>„Ten redaktor jsem byl já,“ vysvětlil ostatním šéfredaktor. „Do jisté míry jsme se s Regem Thorpem zbláznili společně, přestože já žil v New Yorku, on v Omaze a ani jednou jsme se nesetkali. Kniha mu vyšla asi před půl rokem a on se odstěhoval z New Yorku, ‚aby si srovnal svět v hlavě’, jak se tehdy říkalo. Shodou okolností znám i druhou stranu toho příběhu, protože jsem se v New Yorku občas vídal s jeho manželkou. Je malířka, docela dobrá. A měla zatracené štěstí. Málem ji tehdy vzal s sebou.“</p>
<p>Agent se mezitím vrátil a posadil. „Mám pocit, že si na něco z toho vzpomínám,“ prohodil. „Nešlo tam jen o manželku, že ne? Postřelil dva další lidi, a jeden z toho byl ještě malý kluk.“</p>
<p>„Přesně tak,“ přisvědčil šéfredaktor. „Právě ten kluk ho nakonec dohnal k činu.“</p>
<p>„Ten <emphasis>kluk</emphasis> že ho dohnal k činu?“ podivila se agentova manželka. „Jak to myslíte?“</p>
<p>Ale z šéfredaktorova výrazu bylo patrné, že se nenechá popohánět; bude vyprávět, ale nenechá se vyslýchat.</p>
<p>„Svoji stranu toho příběhu znám proto, že jsem ji sám prožil,“ pokračoval. „A i já jsem měl štěstí. Pořádné štěstí. To je právě zajímavé na lidech, kteří se rozhodnou obrátit si pistoli proti hlavě a stisknout spoušť. Řekli byste, že je to spolehlivá metoda, lepší než prášky nebo podřezané zápěstí, ale není. Když se chcete střelit do hlavy, nikdy předem nevíte, co se stane. Kulka se může odrazit od lebky a zabít někoho jiného. Může sledovat její zakřivení a vyjít na druhé straně zase ven. Může se zarýt do mozku a oslepit vás, ale ponechat vás naživu. Jeden člověk se střelí do čela osmatřicítkou a probere se v nemocnici. Druhý se střelí do čela dvaadvacítkou a probere se v pekle… pokud nějaké existuje. Podle mě je peklo tady na zemi, s největší pravděpodobností v New Jersey.“</p>
<p>Spisovatelova manželka se pronikavě zasmála.</p>
<p>„Jediný spolehlivý způsob sebevraždy je skok z hodně vysoké budovy, ale ten většinou volí jen ti mimořádně odhodlaní. Nadělá to hrozně bordelu na ulici.</p>
<p>Ale co se tím snažím říct: když se střelíte pružnou kulkou, nikdy nemůžete vědět, jak to dopadne. Což je i můj případ. Já sjel s autem z mostu a probral jsem se na špinavém břehu, kde u mě klečel nějaký kamioňák a pumpoval mi rukama nahoru a dolů, jako kdyby se během čtyřiadvaceti hodin potřeboval dostat do formy a spletl si mě s veslovacím trenažérem v posilovně. V Regově případě byla ta kulka smrtelná. Vzal… Ale ani jsem se nezeptal, jestli vůbec máte chuť si tuhle historku poslechnout.“</p>
<p>V houstnoucím šeru se po nich tázavě rozhlédl. Agent s manželkou se na sebe nejistě podívali a spisovatelova manželka už se chystala říct, že na ní bylo těch deprimujících řečí víc než dost, když vtom se ozval její manžel: „Já bych si ji poslechl rád. Tedy, pokud vám z osobních důvodů nevadí se o ni podělit.“</p>
<p>„Ještě jsem o tom nikomu nevyprávěl,“ odvětil šéfredaktor, „ale nebylo to z osobních důvodů. Spíš se nikdy nenašli ti správní posluchači.“</p>
<p>„Tak do toho,“ vybídl ho spisovatel.</p>
<p>„Paule –“ Manželka mu položila ruku na rameno. „Nemyslíš, že –“</p>
<p>„Teď ne, Meg.“</p>
<p>Šéfredaktor se znovu rozmluvil:</p>
<p>„Tu povídku jsme si u něj neobjednali a v té době už jsme v <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s </emphasis>nevyžádané rukopisy nečetli. Když nám někdo něco takového poslal, sekretářka to prostě dala do zpáteční obálky a přiložila lístek s poznámkou: ‚Kvůli rostoucím nákladům a rostoucí neschopnosti redakčního štábu zvládat vytrvale rostoucí počet příspěvků již <emphasis>Loga</emphasis><emphasis>n‘</emphasis><emphasis>s </emphasis>nepřijímá nevyžádané rukopisy. Upřímně Vám přejeme, ať se Vám podaří umístit Vaše dílo někde jinde.’ Krásná snůška žvástů, co? Není snadné použít slovo ‚rostoucí“ třikrát v jedné větě, ale jim se to povedlo.“</p>
<p>„A když dotyčný žádnou zpáteční obálku nepřiložil, putovala povídka do koše,“ ozval se spisovatel. „Je to tak?“</p>
<p>„Přesně. Nedělali jsme s tím žádné ciráty.“</p>
<p>Spisovateli se na okamžik mihlo tváří zvláštní znepokojení. Výraz člověka, který se dostal do jámy lvové, v níž byly už desítky lepších roztrhány na kusy. On sám zatím žádného lva nepotkal, ale věděl, že slídí kolem a že mají pořád ještě hodně ostré drápy.</p>
<p>„No,“ pokračoval šéfredaktor a vyndal si cigaretové pouzdro, „a pak jednou přišla tahle povídka, sekretářka automaticky připnula k první stránce lístek s odmítnutím a už ji chtěla strčit do zpáteční obálky, když jí najednou padlo do oka jméno autora. <emphasis>Lidi v podzemí </emphasis>samozřejmě četla. Ten podzim už je měl přečtené snad úplně každý, neboje právě četl, měl je zamluvené v knihovně nebo v supermarketech obcházel regály, jestli nemají paperback.“</p>
<p>Spisovatelově manželce to chvilkové znepokojení jejího muže neuniklo a vzala ho za ruku. Usmál se na ni. Šéfredaktor si pozlaceným zapalovačem připálil cigaretu a ostatní si v padajícím soumraku mohli prohlédnout jeho strhanou tvář – povislé, zrohovatělé váčky pod očima, vrásčité tváře, stařecky vystouplou bradu, která z té tváře člověka na konci středního věku trčela jako lodní příď. Téhle lodi, pomyslel si spisovatel, se říká stáří. Nikdo příliš netouží se na ní plavit, ale kajuty jsou i tak plné. O podpalubí ani nemluvě.</p>
<p>Zapalovač pohasl a šéfredaktor zamyšleně potáhl z cigarety.</p>
<p>„Ta sekretářka, která si zmíněnou povídku přečetla, a místo aby ji poslala zpátky, ji předala dál, dneska dělá redaktorku u Putnama. Na jejím jméně nesejde; důležité je to, že na tom velkém grafu života se její vektor proťal v kanceláři <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s </emphasis>s vektorem Rega Thorpa. Ten její stoupal vzhůru, ten jeho klesal dolů. Dala tu povídku svému šéfovi, a ten ji dal mně. Já si ji přečetl a líbila se mi. Byla trochu moc dlouhá, ale našel jsem v ní pár míst, kde se bez větších škod dalo nějakých pět set slov ušetřit. A to úplně stačilo.“</p>
<p>„O čem byla?“ zeptal se spisovatel.</p>
<p>„Na to jste se snad ani nemusel ptát,“ odpověděl šéfredaktor. „Dokonale to totiž pasuje k tématu, o kterém se tu bavíme.“</p>
<p>„O šílenství?“</p>
<p>„Přesně tak. Když si na vysoké zapíšete tvůrčí psaní, co vám řeknou hned první hodinu? Pište o tom, co znáte. Reg Thorpe znal šílenství, protože k němu v té době už neměl nijak zvlášť daleko. A mně se ta povídka nejspíš líbila proto, že jsem sám byl na cestě stejným směrem. Mohli byste namítnout – pokud byste byli šéfredaktor –, že jestli americká veřejnost něco opravdu nepotřebuje, pak je to další povídka o tom Jak se v Americe stylově zbláznit, podtéma A: ‚Nikdo už se s nikým nebaví’. V literatuře dvacátého století nanejvýš populární námět. Všichni velikáni do něj udělali alespoň jeden ladný zářez a všichni trpaslíci se do něj alespoň jednou pustili svou hrubou sekerou. Ale tahle povídka byla vtipná. Co vtipná, byla k popukání.</p>
<p>Nikdy předtím ani potom jsem nic podobného nečetl. Nejvíc se jí blížily asi některé povídky Francise Scotta Fitzgeralda… a <emphasis>Gatsby. </emphasis>Hlavní hrdina Thorpovy povídky se pozvolna měnil v blázna, ale probíhalo to velice zábavným způsobem. Celou dobu jste se museli usmívat a na některých místech – třeba když té tlusté náně vyklopil na hlavu citrónový pudink – jste vyprskli i nahlas. I když to byl většinou takový ten nervózní smích. Zasmějete se a hned máte nutkání ohlédnout se přes rameno, abyste zjistili, kdo vás slyšel. Ale ta povídka nebyla jen vtipná, byla i nečekaně napínavá. Čím víc jste se smáli, tím jste byli napjatější. A čím napjatější jste byli, tím víc jste se smáli… až do chvíle, kdy se hrdina vrátí domů z večírku pořádaného na jeho počest a zabije svou manželku a malou dceru.“</p>
<p>„Jaká byla zápletka?“ zeptal se agent.</p>
<p>„Na tom nesejde,“ opáčil šéfredaktor. „Byla to prostě povídka o mladém muži, který postupně prohrává svůj boj se slávou. Nechce se mi zacházet do podrobností. Podrobná synopse zápletky by vás nudila. Jako u všech literárních děl.</p>
<p>Každopádně jsem mu napsal dopis. Stálo v něm: ‚Drahý Regu Thorpe, právě jsem si přečetl „Baladu o pružné kulce“ a připadá mi skvělá. Pokud všechno vyjde, rád bych ji v <emphasis>Loga</emphasis><emphasis>n‘</emphasis><emphasis>s </emphasis>otiskl někdy začátkem příštího roku. Co byste řekl na 800 dolarů? Platíme při přijetí. Víceméně.’ Nový odstavec.“</p>
<p>Šéfredaktor vyfoukl do večerního vzduchu obláček cigaretového dýmu.</p>
<p>„‚Povídka je trochu moc dlouhá, takže bych rád, abyste ji zhruba o pět set slov zkrátil, pokud to půjde. Přinejhorším bych se spokojil i se dvěma sty. Pár kreslených vtipů můžeme vypustit vždycky.’ Odstavec. ‚Klidně mi zavolejte.’ Ještě můj podpis, a už se to vezlo do Omahy.“</p>
<p>„To si to pamatujete takhle slovo za slovem?“ podivila se spisovatelova manželka.</p>
<p>„Veškerou naši korespondenci mám ve zvláštních deskách,“ odpověděl šéfredaktor. „Jeho dopisy, kopie mých odpovědí. Ke konci už toho byl pěkný štos, včetně asi tří nebo čtyř dopisů od Jane Thorpeové, jeho manželky. Dost často jsem si to všechno pročítal znovu. Bez užitku, samozřejmě. Snažit se pochopit pružnou kulku je totéž, jako snažit se pochopit, jak může mít Möbiova páska jen jednu stranu. Nezbývá, než se smířit s tím, že tak to prostě na tomhle nejlepším ze všech možných světů je. Ano, pamatuju si to takhle slovo za slovem. Nebo skoro. Někdo zase umí nazpaměť Deklaraci nezávislosti.“</p>
<p>„Vsadím se, že hned druhý den volal,“ usmál se agent. „Na účet volaného.“</p>
<p>„Ne, nevolal. Krátce po vydání <emphasis>Lidí v podsvětí </emphasis>přestal Thorpe úplně používat telefon. To mi řekla jeho manželka. Když se z New Yorku přestěhovali do Omahy, nenechali si ho ani zavést. Byl totiž přesvědčený, že telefony ve skutečnosti nefungují na elektřinu, ale na radium. Považoval to za jedno ze dvou nebo ze tří nejlépe střežených tajemství v moderních dějinách. Tvrdil – své ženě –, že právě všechno to radium má na svědomí nárůst případů rakoviny, žádné cigarety, výfukové plyny nebo průmyslové znečištění. Všechny telefony mají ve sluchátku malý radiový krystal, takže při každém volání dostanete do hlavy plnou dávku záření.“</p>
<p>„Jo, blázen jako z učebnice,“ prohodil spisovatel a všichni se zasmáli.</p>
<p>„Takže místo toho psal,“ pokračoval šéfredaktor a mávl cigaretou k jezeru. „V jeho dopise stálo: ‚Drahý Henry Wilsone (nebo jen Henry, mohu-li), Váš dopis mne potěšil, ba přímo nadchl. A má žena z něj měla snad ještě větší radost než já. Honorář je v pořádku… ačkoli i samotné publikování v <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s </emphasis>by pro mne bylo odměnou více než dostatečnou (ale když jinak nedáte, vezmu i peníze). Prošel jsem si Vaše redakční úpravy a nic proti nim nenamítám. Myslím, že nejen uvolní místo pro ty kreslené vtipy, ale prospějí i povídce. S pozdravem Reg Thorpe.’</p>
<p>Pod podpis připojil takovou zvláštní kresbičku… spíš to vypadalo jen jako nějaká bezmyšlenkovitá čmáranice. Oko v pyramidě, jako to na rubu jednodolarovky. Ale místo Novus ordo seclorum pod něj napsal: S fornity fornus.“</p>
<p>„To je buď latinsky, nebo od Groucho Marxe,“ prohodila agentova manželka.</p>
<p>„Jen součást Thorpovy rostoucí výstřednosti,“ vysvětlil šéfredaktor. „Jeho žena mi řekla, že Reg začal věřit na ‚človíčky’, jakési šotky nebo víly. Prostě fornity. Byli to šotci, kteří nosí štěstí, a on věřil, že jeden se mu zabydlel v psacím stroji.“</p>
<p>„Proboha,“ vydechla manželka spisovatele.</p>
<p>„Podle Thorpa má každý fornit takový maličký přístroj, takovou jakoby stříkací pistolku, plnou… no, prachu pro štěstí, dalo by se říct. A tomuhle prachu –“</p>
<p>„– se říká fornus,“ doplnil spisovatel. Usmíval se od ucha k uchu.</p>
<p>„Ano. I jeho žena se tomu usmívala. Ze začátku. Vlastně si nejdřív myslela – Thorpe začal i fornitech mluvit dva roky předtím, když pracoval na rukopisu <emphasis>Lidí v podsvětí</emphasis> –, že ji jen tak vodí za nos, že si z ní utahuje. A možná tomu tak zpočátku skutečně bylo. Patrně to přerostlo z chvilkového rozmaru v pověru a z pověry pak v nezlomné přesvědčení. Byla to taková… pružná fantazie. Ale nakonec tvrdá. Velice tvrdá.“</p>
<p>Všichni mlčeli. Úsměvy na rtech povadly.</p>
<p>„Život s fornity byl dost kuriózní,“ pokračoval šéfredaktor. „Thorpův psací stroj byl ke konci jeho pobytu v New Yorku každou chvíli v opravně, a když se přestěhovali do Omahy, tak snad ještě častěji. Když ho dal spravit poprvé, půjčili mu místo něj jiný, aby měl na čem psát. Ale krátce poté, co mu jeho stroj vrátili, mu volal majitel opravny s tím, že mu posílá fakturu za vyčištění nejen Thorpova vlastního stroje, ale i toho půjčeného.“</p>
<p>„Proč?“ zeptala se agentova manželka.</p>
<p>„Já asi tuším,“ ozvala se manželka spisovatele.</p>
<p>„Byl plný jídla,“ řekl šéfredaktor. „Drobečků buchet a sušenek. Válec byl utlapaný od burákového másla. Reg fornita ve svém stroji běžně krmil. A zkoušel ‚krmit‘ i půjčený stroj, pro případ, že se fornit přestěhoval.“</p>
<p>„Páni,“ vydechl spisovatel.</p>
<p>„Nic z toho jsem tehdy samozřejmě nevěděl. Jen jsem mu ještě odepsal, jak mě těší, že jsme se domluvili. Dopis za mě napsala sekretářka, přinesla mi ho k podpisu a pak si odběhla něco zařídit. Než jsem vzal do ruky pero, byla pryč. A já jsem – vůbec nechápu proč – připojil pod své jméno tu samou kresbičku. Pyramidu. Oko. A ‚S fornity fornus’. Taková blbina. Když se sekretářka vrátila a viděla to, zeptala se mě, jestli má ten dopis takhle poslat. Pokrčil jsem rameny a řekl, že klidně může.</p>
<p>Dva dny nato mi zavolala Jane Thorpeová. Řekla mi, že můj dopis Rega obrovsky nadchnul. Myslel si, že našel spřízněnou duši… někoho dalšího, kdo ví o fornitech. Vidíte, jaká potrhlost se z toho začínala vyvíjet? Pro mě osobně tou dobou fornit mohl být cokoli od francouzského klíče pro leváky po polský nůž na maso. Totéž fornus. Vysvětlil jsem Jane, že jsem jen obkreslil Regův vlastní obrázek. Chtěla vědět proč. Nějak jsem se té otázce vyhnul, protože pravdivá odpověď by musela znít, že jsem ten dopis podepisoval ve značně podroušeném stavu.“</p>
<p>Odmlčel se a na zahradě za domem se rozhostilo trapné ticho. Všichni si najednou prohlíželi nebe, jezero a stromy, přestože nic z toho nebylo právě teď ani o trochu zajímavější než před dvěma minutami.</p>
<p>„Pil jsem už od jednadvaceti a sám nedokážu říct, kdy přesně se mi to vymklo z ruky. V práci se mi skoro až do konce dařilo držet si láhev od těla. Začínal jsem pít kolem poledne a z oběda už jsem chodíval celkem slušně nametený. Ale zvládal jsem bez problémů fungovat. To teprve pití po práci – nejdřív ve vlaku a pak doma – mě vždycky vyřadilo z provozu.</p>
<p>Měli jsme s manželkou určité problémy, které s pitím nijak nesouvisely, ale samozřejmě se jím zhoršovaly. K odchodu se chystala už dlouho, a týden před tím, než jsme dostali tu Thorpovu povídku, se k němu skutečně rozhoupala.</p>
<p>Takže v době, kdy povídka přišla, jsem se s tím právě snažil nějak vyrovnat. Chlastal jsem jako duha. A aby toho nebylo málo, procházel jsem právě – no, myslím, že dneska je v módě říkat tomu krize středního věku. Tehdy jsem věděl jen tolik, že mám deprese jak ze svého profesního života, tak z osobního. Potýkal jsem se – nebo jsem o to aspoň snažil – s čím dál silnějším pocitem, že redigování povídek, které si ve finále přečtou jen nervózní pacienti v čekárně u zubaře, ženy v domácnosti během oběda a tu a tam nějaký znuděný vysokoškolák, není právě nejušlechtilejší povolání. Snažil jsem se – už poněkolikáté, jako tehdy všichni v redakci <emphasis>Loga</emphasis><emphasis>n‘</emphasis><emphasis>s</emphasis> – vyrovnat s možností, že za nějakých šest měsíců, nebo deset, nebo čtrnáct, už žádný <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s </emphasis>nemusí existovat.</p>
<p>A v téhle bezútěšné podzimní krajině všech úzkostí středního věku se najednou objevila velice dobrá povídka velice dobrého autora, vtipem a energií nabitý pohled na to, co se přesně s člověkem děje, když přichází o rozum. Působila jako zářivý sluneční paprsek. Vím, že k povídce, jejíž hlavní hrdina v závěru zabije svou manželku a maličké děcko, se takové přirovnání moc nehodí, ale když se kteréhokoli redaktora zeptáte, co je to skutečná radost, každý vám řekne, že je to nečekaně dobrá povídka nebo román, které mu zčistajasna jako velikánský vánoční dárek přistanou na stole. Všichni určitě znáte povídku ‚Loterie’ od Shirley Jacksonové. Má snad ten nejdepresivnější konec, jaký si vůbec dokážete představit. Vždyť tam ukamenují tak sympatickou ženskou. A ještě k tomu se na té vraždě podílejí i její syn s dcerou. Ale je úžasně napsaná… a vsadím se, že redaktor <emphasis>New Yorke</emphasis><emphasis>ru</emphasis>, který měl to štěstí přečíst si ji jako první, si ten večer cestou z práce domů hvízdal do kroku.</p>
<p>Tím chci říct, že Thorpova povídka byla v té době tou nejpozitivnější věcí v mém životě. Jedinou pozitivní věcí. A z toho, co mi po telefonu řekla jeho žena, jsem vyrozuměl, že její přijetí v <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s </emphasis>byla na oplátku ta nejpozitivnější věc, jaká v poslední době potkala jeho. Vztah autora a redaktora je vždycky takovým oboustranným parazitismem, ale v mém a Regově případě ten parazitismus dosáhl nebývalých rozměrů.“</p>
<p>„Abychom nezapomněli na Jane Thorpeovou,“ ozvala se manželka spisovatele.</p>
<p>„Jistě, trochu ji opomíjím, viďte? Měla na mě kvůli těm fornitům vztek. Zpočátku. Vysvětlil jsem jí, že jsem prostě jen přikreslil pod svůj podpis pyramidu s okem, aniž bych tušil, co to ve skutečnosti znamená, a omluvil jsem se jí za to.</p>
<p>Pak jí ten vztek přešel a všechno mi vyklopila. Byla z těch věcí čím dál nervóznější a zřejmě se s nimi neměla komu svěřit. Rodiče byli po smrti a všechny kamarádky nechala v New Yorku. Reg domů nikoho nepouštěl. Tvrdil, že každý může být z berňáku, nebo od FBI či CIA. Krátce poté, co se přestěhovali do Omahy, jim u dveří zazvonila malá světluška, která prodávala nějaké koláčky. Reg na ni začal ječet, ať kouká vypadnout, že on moc dobře ví, co je zač, a tak podobně. Jane se mu snažila domluvit. Poukazovala na to, že holčičce mohlo být maximálně deset. Reg opáčil, že lidi z berňáku dneska nemají duši ani svědomí. A krom toho, prohlásil, ta holčička klidně mohla být android. Na androidy by se zákony o zaměstnávání dětí nevztahovaly. Nijak by ho prý nepřekvapilo, kdyby lidi z berňáku vyslali androida plného radiových krystalů převlečeného za malou světlušku, aby zjistili, jestli nemá nějaké tajemství… a zároveň ho vystavili plné dávce karcinogenního záření.“</p>
<p>„To je teda síla,“ podotkla agentova manželka.</p>
<p>„Toužila po někom, s kým by si o tom mohla promluvit, a já se naskytl jako první. Dozvěděl jsem se o světlušce, o tom, jak Reg pečuje o fornity a jak je krmí, o fornusu i tom, jak odmítá používat telefon. Volala mi z telefonní budky u samoobsluhy asi pět bloků od domova. Řekla mi, že podle ní nemá Reg strach z lidí z berňáku ani od FBI nebo CIA. Podle ní má ve skutečnosti strach, že <emphasis>Oni</emphasis> – jakási mocná anonymní skupina, která Rega nenávidí, žárlí na něj a udělá cokoli, aby ho dostala –, se nějak dozvěděli o jeho fornitovi a chtějí ho zabít. A jakmile fornit zemře, bude konec s romány, s povídkami, se vším. Chápete? Podstata šílenství. <emphasis>Oni </emphasis>ho chtěli dostat. Ke konci už se nebál ani toho berňáku, přestože mu pořádně zatápěli kvůli příjmům z prodeje <emphasis>Lidí v podsvětí. </emphasis>Ke konci už ho děsili jen <emphasis>Oni. </emphasis>Dokonalá paranoia. <emphasis>Oni </emphasis>chtěli zabít jeho fornita.“</p>
<p>„A co jste jí na to proboha řekl?“ zeptal se agent.</p>
<p>„Snažil jsem se ji uklidnit,“ odpověděl šéfredaktor. „Já, který jsem právě poobědval pět panáků martini, jsem se bavil s touhle vyděšenou ženskou zavřenou v telefonní budce někde v Omaze a snažil jsem se jí namluvit, že bude všechno v pořádku a ať si nedělá nic z toho, že podle jejího manžela jsou telefony plné krystalů radia a banda cizích lidí posílá androidy převlečené za světlušky, aby na něj něco vyšťárali, ať si nedělá nic z toho, že se její manžel distancoval od svého talentu natolik, že své úspěchy připisuje jakémusi šotkovi, který žije v jeho psacím stroji.</p>
<p>Myslím, že jsem ji moc nepřesvědčil.</p>
<p>Prosila mě – přímo zapřísahala –, ať s Regem na jeho povídce dál pracuju, ať se postarám, aby skutečně vyšla. Už jsem jen čekal, kdy na rovinu řekne, že ‚Pružná kulka’ je Regovo poslední spojení s tím, čemu komicky říkáme realita.</p>
<p>Zeptal jsem se jí, co mám dělat, jestli se Reg znovu zmíní o fornitech. ,Přizpůsobte se mu,’ odpověděla. Ano, přesně tak to řekla – přizpůsobte se mu. A pak zavěsila.</p>
<p>Hned další den na mě v poště čekal dopis od Rega – pět stran strojopisu při řádkování jedna. První odstavec se týkal povídky. Psal, že druhá verze mu jde od ruky. Že se mu možná podaří oholit původní text o celých sedm set slov, takže z původních deseti tisíc pěti set zůstane jen pěkných devět tisíc osm set.</p>
<p>Zbytek dopisu se týkal fornitů a fornusu. Závěry jeho vlastních pozorování, a otázky… desítky otázek.“</p>
<p>„Pozorování?“ předklonil se spisovatel. „Takže on je doopravdy viděl?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou šéfredaktor. „Doopravdy, tedy na vlastní oči, je neviděl… ale jinak ano. Koneckonců astronomové taky věděli o existenci Pluta dávno před tím, než měli k dispozici dostatečně silný dalekohled na to, aby ho spatřili. Věděli o něm z pozorování oběžné dráhy Neptunu. Stejným způsobem zkoumal Reg fornity. Psal, že s oblibou jedí v noci, prý jestli jsem si toho všiml. Zkoušel je krmit v průběhu celého dne, ale zjistil, že většina jídla se ztrácí po osmé hodině večer.“</p>
<p>„Halucinace?“ zeptal se spisovatel.</p>
<p>„Kdepak,“ odvětil šéfredaktor. „Pokaždé, když si Reg vyšel večer na procházku, vybrala jeho manželka z psacího stroje všechno, co šlo. A chodíval pravidelně kolem deváté.“</p>
<p>„Tak to byla pěkně drzá, že na vás v první chvíli tak vyjela,“ zabručel agent. Poposedl si na zahradní židli. „Vždyť ho v těch jeho bludech sama podporovala.“</p>
<p>„Možná jste nepochopil, proč mi zavolala a proč byla tak naštvaná,“ opáčil tiše šéfredaktor. Zahleděl se na manželku mladého spisovatele. „Ale vsadím se, že vy ano, Meg.“</p>
<p>„Snad,“ pokrčila rameny a nervózně zabloudila očima ke svému muži. „Nebyla naštvaná, že ty jeho fantazie přikrmujete. Naopak měla strach, že byste je mohl nabourat.“</p>
<p>„Bravo.“ Šéfredaktor si zapálil novou cigaretu. „A ze stejného důvodu sama vybírala z psacího stroje jídlo. Kdyby se totiž ve stroji začalo hromadit, Reg by pochopitelně mohl dospět k jedinému logickému závěru – třebaže na základě zcela nelogických premis. Totiž k tomu, že fornit buďto zemřel, nebo utekl. Tím pádem už žádný fornus. Tím pádem už žádné psaní. Tím pádem…“</p>
<p>Šéfredaktor nechal ta slova odplout na cigaretovém dýmu a pokračoval:</p>
<p>„Usuzoval, že forniti jsou pravděpodobně noční tvorové. Neměli rádi rámus – povšiml si, že ráno po hlučném večírku nikdy nemůže pracovat –, nesnášeli televizi, nesnášeli elektřinu a nesnášeli radium. Psal, že televizi prodal za dvacet dolarů nějaké charitativní organizaci a hodinek s radiovým displejem se zbavil už dávno. A pak přišly otázky. Jak jsem fornity objevil? Je možné, že u mě nějaký žije? Pokud ano, co si myslím o tomhle, o tomhle a o tamtom? Předpokládám, že to nemusím dál rozvádět. Jestli jste si někdy pořizovali čistokrevného psa a vybavíte si, na co všechno jste se ptali ohledně péče a krmení, určitě si dokážete představit, na co se zhruba ptal Reg mě. Stačila jediná čmáranice pod mým podpisem, a Pandořina skříňka byla dokořán.“</p>
<p>„Co jste mu odepsal?“ zajímal se agent.</p>
<p>„Tehdy právě začaly potíže,“ odpověděl zvolna šéfredaktor. „Pro nás pro oba. Jane mi řekla, ať se mu přizpůsobím, tak jsem se mu přizpůsobil. Bohužel jsem to trochu přepísknul. Odepisoval jsem mu doma a silně pod parou. Byt mi připadal hrozně prázdný. A byl dost zatuchlý – spousta cigaret, málo větrání. Po Sandřině odchodu se všechno rozpadalo. Přehoz na gauči pomačkaný. Špinavé nádobí v dřezu, a tak podobně. Chlap ve středních letech, absolutně nepřipravený na vedení domácnosti.</p>
<p>Seděl jsem tam u psacího stroje se zasunutým dopisním papírem a v duchu jsem si říkal: <emphasis>Potřebuju fornita. Vlastně jich potřebuju aspoň deset, aby to tady poprášili fornusem od podlahy až ke stropu. </emphasis>Byl jsem v té chvíli tak opilý, že jsem Regu Thorpovi ty jeho přeludy záviděl.</p>
<p>Samozřejmě jsem mu napsal, že mám taky fornita. Napsal jsem mu, že se ten můj pozoruhodně podobá tomu jeho. Že je to noční tvor. Nesnáší hluk, ale má podle všeho docela rád Bacha a Brahmse… když si je večer pustím, jde mi pak většinou práce dobře od ruky, napsal jsem mu. Zjistil jsem, že můj fornit má vytříbené chutě a miluje boloňský salám… zkoušel ho Reg někdy? Nechával jsem kousíčky vedle svého redaktorského červeného pera a ráno byly skoro vždycky pryč. Ledaže, přesně jak psal Reg, tu bylo v noci hodně hlučno.</p>
<p>Napsal jsem mu, jak si vážím toho, že mě poučil o tom radiu, i když osobně nemám žádné hodinky, které by svítily ve tmě. Napsal jsem mu, že můj fornit mě provází už od vysoké. Nechal jsem se tak unést svou vynalézavostí, že jsem popsal skoro šest stránek. Na konec jsem pak připojil i odstavec o povídce, spíš jen jako formalitu, a podepsal jsem se.“</p>
<p>„A pod podpis –?“ ozvala se manželka agenta.</p>
<p>„Samozřejmě. <emphasis>S fornity fornus</emphasis>.“ Odmlčel se. „Nejspíš to v té tmě neuvidíte, ale musím se červenat. Byl jsem tehdy tak hrozně opilý, a tak <emphasis>samolibý</emphasis>… ráno za střízlivá bych si nejspíš spoustu věcí rozmyslel, jenže to už bylo pozdě.“</p>
<p>„Poslal jste to hned večer?“ zeptal se polohlasem spisovatel.</p>
<p>„Přesně tak. A pak jsem půldruhého týdne tajil dech a čekal. Potom přišel rukopis přepracované povídky, samotný, bez doprovodného dopisu. Zkrátil ji přesně tak, jak jsme se domluvili a povídka teď byla dokonalá – na rozdíl od rukopisu, který… inu, dal jsem si ho do tašky, odnesl ho domů a celý ho přepsal. Na všech stránkách totiž byly takové podivné zažloutlé fleky. Myslel jsem si…“</p>
<p>„Moč?“ vyhrkla agentova manželka.</p>
<p>„Přesně to mě v první chvíli napadlo taky. Ale nebyla to moč. Když jsem přijel domů, našel jsem ve schránce dopis od Rega. Tentokrát deset stránek. Zmiňoval se v něm i o těch žlutých flecích. Nesehnal prý boloňský salám, tak zkusil anglickou slaninu.</p>
<p>Psal, že se po ní mohli utlouct. Zvlášť s hořčicí.</p>
<p>Ten den jsem až domů vydržel celkem střízlivý. Ale po přečtení toho jeho dopisu a po pohledu na ty smutné fleky od hořčice rozpatlané po stránkách rukopisu jsem zamířil přímo ke svému domácímu baru. Žádné ‚jedno kolo nehrajete’, žádná ‚prémie dva tisíce’. Ale rovnou ‚postupujete dopředu na opilost‘.“</p>
<p>„Co ještě psal?“ zajímala se agentova manželka. Příběh ji čím dál víc fascinoval a předkláněla se přes svůj nepřehlédnutelný pupek, čímž manželce mladého spisovatele připomínala Snoopyho, když před boudou dělá supa.</p>
<p>„O povídce tentokrát pouhé dva řádky. Veškeré zásluhy připisoval fornitovi… a mně. To s těmi uzeninami byl prý úžasný nápad. Rackne si vážně smlsnul, a díky tomu –“</p>
<p>„Rackne?“ ozval se spisovatel.</p>
<p>„Tak toho svého fornita pojmenoval,“ vysvětlil šéfredaktor. „Rackne. Díky té anglické se Rackne opravdu rozjel a s druhou verzí povídky to šlo jako po másle. Zbytek dopisu byly samé paranoidní bláboly. Něco takového jste v životě neviděli.“</p>
<p>„Reg a Rackne… dva kamarádi na život a na smrt,“ nervózně se zahihňala spisovatelova manželka.</p>
<p>„Ale to vůbec ne,“ odvětil šéfredaktor. „Jejich vztah byl čistě pracovní.“</p>
<p>„Povězte nám víc o tom dopisu.“</p>
<p>„Tenhle nazpaměť neznám. A možná je to pro vás lepší. I takovéhle podivínství začne být časem únavné. Pošťák byl od FBI. Kluk, který jim nosil noviny, od CIA; Reg mu v batohu s novinami zahlédl revolver s tlumičem. Sousedi byli nějací špehové; měli v dodávce dálkové odposlouchávací zařízení. Už se neodvažoval chodit na roh do samoobsluhy, protože majitel byl android. Psal, že to tušil už dřív, ale teď získal jistotu – na hlavě, kde začínal plešatět, bylo totiž vidět, jak tam pod kůží cik cak vedou dráty. A měl v domě hrozně moc radia; v noci v pokojích viděl takovou slabou nazelenalou záři.</p>
<p>Dopis končil takhle: ‚Doufám, že mi zase odepíšete, Henry, a informujete mě o tom, jak si na tom vy a váš fornit stojíte s <emphasis>nepřáteli. </emphasis>Mám pocit, že naše seznámení nemůže být jen obyčejná náhoda. Spíš mi to připomíná záchranný kruh od (Boha? Prozřetelnosti? Osudu? doplňte si sám), hozený v posledním možném okamžiku.</p>
<p>Je možné, aby člověk sám tak dlouho vzdoroval tisícům <emphasis>nepřátel? </emphasis>A zjištění, konečně!, že <emphasis>nejsem </emphasis>sám… myslím, že nebudu nijak přehánět, když napíšu, že podobnost našich zkušeností mne teď chrání před naprostou zkázou. Ano, je to tak. Musíte mi napsat: jdou <emphasis>nepřátelé po </emphasis>vašem fornitovi stejně, jako jdou po Racknem? Pokud ano, jak to zvládáte? Pokud ne, máte nějakou představu <emphasis>proč? </emphasis>Opakuji, <emphasis>musíte mi to napsat</emphasis>.’</p>
<p>Pod dopisem byla zas ta čmáranice S fornity fornus a ještě P. S. Jediná věta. Ale smrtící. Stálo tam: ‚Občas mám pochybnosti o manželce.’</p>
<p>Přečetl jsem si ten dopis třikrát po sobě. A naklopil jsem u toho do sebe láhev Black Velvetu. Začal jsem zvažovat různé možnosti, jak mu odpovědět. Bylo evidentní, že se jedná o jakési zoufalé volání tonoucího. Při psaní povídky se dal trochu dohromady, jenže povídka teď byla hotová. Teď spoléhal na to, že ho pohromadě udržím já. Což bylo celkem logické, protože já jsem s tím se vším koneckonců začal.</p>
<p>Bloumal jsem bezcílně po bytě, všemi těmi prázdnými pokoji. Začal jsem odpojovat zařízení. Nezapomínejte, že už jsem měl slušně upito a opilost nečekaně otevírá dveře cizím myšlenkám. Proto si taky redaktoři a právníci rádi zaskočí před pracovním obědem na pár drinků.“</p>
<p>Agent zahýkal smíchy, ale jinak zůstávala nálada napjatá, strnulá a plná nervozity.</p>
<p>„A mějte prosím na paměti, že Reg Thorpe byl špičkový spisovatel. Všemu, co mi psal, do posledního slova věřil. FBI. CIA. Berňák. <emphasis>Oni. Nepřátelé. </emphasis>Někteří spisovatelé mají velice vzácný dar nijak svou prózu citově nezabarvovat, byť by jim bylo téma sebebližší. Například Steinbeck ho měl, nebo Hemingway, a totéž nadání měl i Reg Thorpe. Jakmile jste vstoupili do jeho světa, začalo vám všechno připadat velice logické. Jakmile jste přijali základní premisu existence fornitů, začalo se vám zdát nanejvýš pravděpodobné, že ten kluk s novinami u sebe skutečně nosí osmatřicítku s tlumičem. Že ti vysokoškoláci odvedle s dodávkou před domem by skutečně mohli být agenty KGB s kapslemi smrtícího jedu ve voskových stoličkách, vyslaní na nemilosrdnou misi s cílem zabít či unést Rackneho.</p>
<p>Já tu základní premisu samozřejmě nepřijal. Ale hrozně těžko se mi přemýšlelo. A tak jsem začal odpojovat přístroje. Nejdřív barevnou televizi, protože každý ví, že ta záření skutečně vydává. V <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s </emphasis>jsme otiskli článek jednoho velice uznávaného vědce, který tvrdil, že záření domácí barevné televize má tak silný vliv na lidské mozkové vlny, že je sice nepatrně, ale trvale narušuje. Údajně by právě tohle mohl být důvod čím dál horších výsledků při přijímacích testech na vysoké školy, při zkouškách gramotnosti a při rozvoji aritmetických schopností na základních školách. Koneckonců, kdo vysedává blíž u televize než malé děti?</p>
<p>Tak jsem odpojil televizi a vážně jsem měl pocit, že se mi projasnila hlava. Dokonce se mi udělalo o tolik líp, že jsem odpojil i rádio, toustovač, pračku a sušičku. Pak jsem si vzpomněl na mikrovlnku a odpojil jsem i tu. Jakmile jsem té potvoře zatnul tipec, ohromně se mi ulevilo. Byla to jedna z těch prvních, velká jako stodola, a dost možná skutečně <emphasis>byla </emphasis>nebezpečná. Dneska už je dělají mnohem líp odstíněné.</p>
<p>Uvědomil jsem si, kolik věcí je v každé průměrné domácnosti zapojených do zdi. V hlavě se mi vynořila představa odporné elektrické chobotnice, místo chapadel elektrické kabely, které se rozlézají do zdí, napojují se na venkovní dráty a všechny ty dráty pak vedou do elektráren provozovaných státem.</p>
<p>Po celou tu dobu mi v mysli všechno narůstalo do dvojnásobných rozměrů,“ pokračoval šéfredaktor, když si lokl citrónové limonády.</p>
<p>„V podstatě se jednalo o reakci obyčejné lidské pověrčivosti. Najde se spousta lidí, kteří by neprošli pod žebříkem nebo by neotevřeli deštník v domě. Najdou se basketbalisté, kteří se před každým trestným hodem pokřižují, a baseballisté, kteří si chodí měnit ponožky, když se jim nedaří. Myslím, že v takových případech hraje racionální myšlení falešný stereo doprovod iracionálnímu podvědomí. A kdybych měl definovat ‚iracionální podvědomí’, řekl bych, že je to takový polstrovaný pokojík uvnitř v naší hlavě, úplně prázdný až na karetní stolek, na kterém neleží nic kromě revolveru nabitého pružnými kulkami.</p>
<p>Když na chodníku uhnete stranou, abyste obešli žebřík, nebo vyjdete z domu do deště se zavřeným deštníkem, odloupne se jedno z vašich já, vstoupí do toho pokojíku a zvedne revolver ze stolku. Možná si v tu chvíli dokonce i uvědomujete dvě střetávající se myšlenky: <emphasis>Projít pod žebříkem je bezpečné </emphasis>a <emphasis>Projít kolem žebříku je taky bezpečné. </emphasis>Jakmile je žebřík za vámi – nebo jakmile je deštník otevřený – je vaše já znovu kompletní.“</p>
<p>„To je zajímavé,“ prohodil spisovatel. „Nemohl byste to kvůli mně ještě trochu rozvést? Kdy si ta iracionální část přestane s revolverem jen tak pohrávat a skutečně si ho přiloží ke spánku?“</p>
<p>„Jakmile dotyčný začne psát dopisy do nějaké veřejné novinové rubriky a požadovat, aby se přestaly používat žebříky, protože chodit pod nimi je nebezpečné.“</p>
<p>Všichni se zasmáli.</p>
<p>„A když už jsme se dostali až sem, asi bychom měli tohle téma dokončit. To iracionální já vypálí do mozku pružnou kulku v okamžiku, kdy člověk začne běhat po městě a shazovat žebříky, čímž pravděpodobně přivodí zranění nejednomu člověku, který na nich pracuje. Nikoho nezavřou do blázince jen proto, že žebříky obchází, místo aby chodil pod nimi. Nikoho nezavřou do blázince jen proto, že píše do novin, jak New York zkrachoval kvůli lidem, kteří si lhostejně chodili pod žebříky. Ale jakmile je začne porážet, už ho vezou ve svěrací kazajce.“</p>
<p>„Protože pak je jeho šílenství zjevné,“ zamumlal spisovatel.</p>
<p>„Myslím, že jste vážně na něco kápnul, Henry,“ ozval se agent. „Já mám třeba ve zvyku nikdy nezapalovat víc než dvě cigarety jednou sirkou. Nevím, kde jsem k němu přišel, ale mám ho. A tuhle jsem se dočetl, že to pochází ze zákopové války v první světové. Němečtí odstřelovači údajně vždycky čekali, až si Britové v zákopech začnou navzájem připalovat cigarety. Při první odhadli vzdálenost. Při druhé odhadli sílu větru. A při třetí ustřelili chlápkovi hlavu. Ale ani když jsem si to přečetl, nic se nezměnilo. Stejně dál nepřipaluju jednou sirkou třikrát. Jedna část mého já říká, že i kdybych s ní připálil třeba deset cigaret, je to úplně fuk. Ale ta druhá – ten zlověstný hlas, takový můj vnitřní Boris Karloff – říká: ‚<emphasis>Hůůůů, čuju v tom zradůůů</emphasis>…’“</p>
<p>„Všechno šílenství se ale nerodí z pověrčivosti, ne?“ namítla nesměle spisovatelova manželka.</p>
<p>„Že ne?“ opáčil šéfredaktor. „Johanka z Arku slyšela hlasy z nebes. Někteří lidé si myslí, že jsou posedlí démony. Jiní vidí skřítky… nebo ďábly… nebo fornity. Výrazy, které používáme k popisu šílenství, pověrčivost v té či oné podobě naznačují. Mánie… abnormalita… iracionalita… vyšinutost… bláznovství. Šílenec vidí realitu pokřiveně. Postupně se do toho pokojíku s revolverem přesouvá <emphasis>celé </emphasis>jeho já.</p>
<p>Ale v mém případě měla ta racionální část osobnosti pořád ještě hlavní slovo. Možná zakrvácená, pomlácená, pobouřená a poměrně dost vyděšená, ale pořád věděla, co je její práce. Říkala mi: ‚To je v pořádku. Až zítra vystřízlivíš, můžeš díkybohu všechno zase zapojit. Teď si klidně vyváděj skopičiny. Ale dál už ani krok. Tímhle to končí.’</p>
<p>Není divu, že měl tenhle hlas rozumu pořádně nahnáno. Máme v sobě totiž něco, co se nechá k šílenství velice snadno zlákat. Každý, kdo se rozhlíží z okraje vysoké budovy, pocítí alespoň na okamžik matné morbidní nutkání skočit. A každý, kdo si kdy přiložil nabitou pistoli k hlavě –“</p>
<p>„Ale fuj,“ zašklebila se manželka mladého spisovatele. „Tohle ne, prosím vás.“</p>
<p>„Dobře,“ přikývl šéfredaktor. „Jde mi jednoduše o to, že i ten nejvyrovnanější člověk drží svůj zdravý rozum na velice kluzkém laně. Taková je podle mě pravda. Myšlenkové obvody jsou do toho lidského zvířete zabudovány velice ledabyle.</p>
<p>Když jsem všechno vytahal ze zásuvek, zavřel jsem se ve svém doupěti, napsal Regu Thorpovi dopis, dal ho do obálky, nalepil známku, odnesl jsem ho ven a hodil ho do schránky. Na nic z toho jsem si ovšem později nevzpomínal. Byl jsem příliš opilý. Ale musel jsem to všechno udělat, protože ráno byl ve stroji pořád ještě kopírák a vedle ležely poštovní známky a krabice s obálkami. Dopis vypadal přesně tak, jak byste od ožraly očekávali. Ve zkratce obsahoval následující: nepřátele nepřitahují jen forniti samotní, ale taky elektřina. Když se zbaví elektřiny, zbaví se i nepřátel. A na konec jsem připsal: ‚Elektřina vám nabourává myšlení, Regu, nemůžete o těch věcech pořádně uvažovat. Interference s mozkovými vlnami. Má vaše žena mixér?’“</p>
<p>„Jinými slovy, začal jste posílat dopisy do novin,“ poznamenal spisovatel.</p>
<p>„Ano. Ten dopis jsem napsal v pátek večer. V sobotu jsem vstal v jedenáct, s kocovinou a jen nejasným povědomím o tom, jaké neplechy jsem večer předtím prováděl. Když jsem všechno zapojoval zpátky do zásuvek, styděl jsem se sám před sebou. A o to víc jsem se styděl – a zároveň mě popadala hrůza –, když jsem si přečetl, co jsem napsal Regovi. Prohledal jsem celý byt, jestli tam někde neleží originál toho dopisu, z celého srdce jsem doufal, že jsem ho neposlal. Ale poslal. A celý den jsem se pak přesvědčoval, že se musím začít chovat jako chlap a přestat chlastat. Jasně.</p>
<p>Ve středu přišla odpověď od Rega. Jediná stránka psaná v ruce. Všude samé fornití čmáranice. A uprostřed: ‚Měl jste pravdu. Všechno je takhle lepší. Reg. Díky moc. Reg. Fornit je v pořádku. Reg. Díky. Reg.’“</p>
<p>„Proboha,“ vydechla manželka mladého spisovatele.</p>
<p>„Vsadím se, že jeho ženu z toho mohlo trefit,“ ozvala se agentova manželka.</p>
<p>„Naopak, byla za to ráda. Protože to fungovalo.“</p>
<p>„Fungovalo?“ podivil se agent.</p>
<p>„Můj dopis mu přišel s pondělní ranní poštou. Odpoledne došel na energetiku a řekl jim, ať mu odstřihnou proud. Jane Thorpeová z toho pochopitelně dostala hysterický záchvat. Měla elektrický sporák, skutečně měla mixér, měla šicí stroj, kombinovanou pračku se sušičkou… no, jistě chápete. Nepochybuji, že v pondělí večer určitě toužila mít mou hlavu na talíři.</p>
<p>Jenže Regovo chování ji přivedlo k závěru, že jsem spíš kouzelník než blázen. Posadil ji do obýváku a začal jí celkem rozumně všechno vysvětlovat. Řekl jí, že ví, že se poslední dobou choval divně. Že ví, že si o něj dělala starosti. Řekl jí, že teď, s odpojenou elektřinou, už je mu mnohem líp a že jí milerád pomůže se všemi problémy, které jí to způsobilo. A pak navrhl, že by mohli zajít na návštěvu k sousedům.“</p>
<p>„Snad ne k těm agentům KGB s plnou dodávkou radia?“ nadzvedl obočí spisovatel.</p>
<p>„Přesně k těm. Jane z toho byla úplně vedle. Souhlasila, že tam s ním půjde, ale prý se předem připravovala na nějakou neuvěřitelně trapnou scénu. Obviňování, výhružky, hysterii. Už začínala zvažovat, že jestli se Reg nezačne léčit, odejde od něj. Když mi tu středu ráno volala, řekla mi, že se pevně rozhodla: elektřina je předposlední kapka. Ještě jedna věc, a odstěhuje se zpátky do New Yorku. Začínala se tam bát, chápete. Regův stav se zhoršoval tak zvolna, že to bylo téměř nepostřehnutelné, a ona ho pořád milovala, ale už prostě nemohla dál. Rozhodla se, že jestli se Reg bude před těmi studenty chovat jakkoli divně, pověsí povolání ženy v domácnosti na hřebík. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že už si poměrně podrobně zjišťovala, jak se to má v Nebrasce s nedobrovolnou hospitalizací.“</p>
<p>„Chudák ženská,“ podotkla spíš jakoby pro sebe manželka spisovatele.</p>
<p>„Ale večer proběhl nad očekávání úspěšně,“ pokračoval šéfredaktor. „Reg byl tak okouzlující, jak jen uměl… a podle Jane to uměl dokonale. Takhle rozzářeného ho neviděla už celé tři roky. Všechna zasmušilost, všechno tajnůstkářství byly pryč. Nervové tiky. Bezděčné trhnutí a ohlédnutí, kdykoli se otevřely dveře. Dal si pivo a rozmluvil se o všem, co bylo v těch dávných, ponurých dobách v kurzu: o válce, o možnostech dobrovolnické armády, o demonstracích ve městech, o zákonech proti marihuaně.</p>
<p>Když vyšlo najevo, že je autorem <emphasis>Lidí v podsvětí</emphasis>, byli… ,z něj úplně hotovi“, jak mi to popsala Jane. Tři z těch čtyř jeho knihu četli a můžete se spolehnout, že ten poslední hned ráno zamířil do knihovny.“</p>
<p>Spisovatel se zasmál a pokýval hlavou. O tomhle něco věděl.</p>
<p>„A tak,“ řekl šéfredaktor, „Rega Thorpa s manželkou na chviličku opustíme, bez elektřiny, ale šťastné, jako už hodně dlouho nebyli –“</p>
<p>„Ještě že neměl psací stroj od IBM,“ podotkl agent.</p>
<p>„– a vrátíme se k milému redaktorovi. Uplynuly dva týdny. Léto se chýlilo ke konci. Milý redaktor samozřejmě nejednou porušil své předsevzetí skončit s alkoholem, ale celkově se mu dařilo zachovávat si tvář. Dny plynuly, jak měly. Na Kennedyho mysu se právě chystali poslat člověka na Měsíc. Na stáncích se objevilo nové číslo <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s </emphasis>s Johnem Lindsayem na obálce a jako obyčejně šlo mizerně na odbyt. Poslal jsem do účtárny příkaz k platbě za povídku ‚Balada o pružné kulce’ od Rega Thorpa, navrhovaná doba otištění leden 1970, navrhovaný honorář osm set dolarů, což byla tehdy za hlavní povídku čísla v <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s </emphasis>běžná částka.</p>
<p>Kolem desáté dopoledne se mi ozval můj nadřízený, Jim Dohegan. Mohl bych za ním na chvíli zaskočit? V báječném rozpoložení jsem přiklusal do jeho kanceláře. Teprve zpětně jsem si uvědomil, že jeho sekretářka, Janey Morrisonová, tam seděla jako zmoklá slepice.</p>
<p>Posadil jsem se a zeptal se Jima, co pro něj mohu udělat, anebo naopak. Nebudu zapírat, že mi hlavou blesklo i jméno Rega Thorpa; otištění jeho povídky byla pro <emphasis>Loga</emphasis><emphasis>n‘</emphasis><emphasis>s </emphasis>velká věc a já čekal, že by mohlo dojít i na nějaké ty gratulace. Takže si asi dokážete představit, jak jsem na něj zůstal zírat, když přede mě přes stůl posunul dva příkazy k platbě s razítkem zamítnuto, jeden za povídku Rega Thorpa a druhý za novelu Johna Updikea, která měla vyjít v únoru.</p>
<p>Podíval jsem se na ně. Pak jsem se podíval na Jima. Vůbec jsem to nechápal. Vážně jsem si nedokázal srovnat v hlavě, co by to mohlo znamenat. Zablokoval se mi mozek. Rozhlédl jsem se a zrak mi padl na jeho stolní vařič. Janey mu ho každé ráno po příchodu do práce postavila na stůl a zapojila ho do zásuvky, aby měl čerstvé kafe, kdykoli na něj bude mít chuť. Tak to v <emphasis>Loga</emphasis><emphasis>n‘</emphasis><emphasis>s </emphasis>chodilo už přes tři roky. A mně toho rána neběželo hlavou nic jiného než: <emphasis>Kdyby byl ten krám odpojený, mohl bych myslet. Vím, že kdyby byl ten krám odpojený, dokázal bych tomu přijít na kloub.</emphasis></p>
<p>,Co to má znamenat, Jime?’ zeptal jsem se.</p>
<p>,Mrzí mě, že ti to musím říct zrovna já, Henry,’ odpověděl. ‚Ale <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s </emphasis>od ledna 1970 s publikováním beletrie končí.’“</p>
<p>Šéfredaktor se odmlčel, aby si zapálil další cigaretu, ale zjistil, že jeho krabička je prázdná. „Nemá někdo cigaretu?“</p>
<p>Spisovatelova manželka mu podala salemku.</p>
<p>„Díky, Meg.“</p>
<p>Připálil si ji, zatřepal sirkou a zhluboka potáhl. Konec cigarety se v šeru zvolna rozzářil.</p>
<p>„No, Jim si určitě musel myslet, že jsem se zbláznil,“ ujal se znovu slova. „Naklonil jsem se, řekl jsem: ‚Můžu?’ a vytáhl jsem kabel vařiče ze zásuvky.</p>
<p>Klesla mu brada a povídá: ,Co to vyvádíš, Henry?’</p>
<p>,Špatně se mi přemýšlí, když je ta věc zapojená,’ odpověděl jsem. ‚Interference.’ A možná na tom vážně něco bylo, protože jakmile byl vařič odpojený, viděl jsem situaci hned mnohem jasněji. ‚Znamená to, že mám padáka?’ zeptal jsem se ho.</p>
<p>,Nevím,’ odpověděl. ‚To záleží na Samovi a na správní radě. Já o tomhle nerozhoduju, Henry.’</p>
<p>Na to se dala říct spousta věcí. Jim nejspíš čekal, že začnu úpěnlivě škemrat, ať si mě tam nechají. Určitě znáte rčení ‚mít holou řiť’… Trvám na tom, že skutečný význam téhle fráze nemůžete pochopit, dokud nejste šéfem náhle neexistujícího oddělení.</p>
<p>Nezačal jsem ale prosit za sebe ani za přítomnost beletrie v <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s. </emphasis>Prosil jsem za povídku Rega Thorpa. Nejdřív jsem navrhl, že bychom ji mohli posunout před onen termín – otisknout ji v prosincovém čísle.</p>
<p>Jim namítl: ‚Ale no tak, Henry, prosincové číslo už je uzavřené. To dobře víš. A je to deset tisíc slov.’</p>
<p>,Devět tisíc osm set,’ opáčil jsem.</p>
<p>,A celostránková ilustrace,’ dodal. ‚Zapomeň na to.’</p>
<p>,Tak výtvarno projednou vynecháme. Je to skvělá povídka, Jime, možná nejlepší, jakou jsme tu měli za posledních pět let.’</p>
<p>,Já ji četl, Henry,’ odpověděl Jim. ‚Vím, že je skvělá. Ale prostě to nejde. Do prosincového čísla v žádném případě. Vždyť jsou Vánoce, prokrista, to chceš celé Americe nadělit pod stromeček povídku o chlapovi, který zabije svou manželku a dceru? Ty ses snad –’ Zarazil se, ale neuniklo mi, že mu pohled sklouzl k tomu elektrickému vařiči. To už to rovnou mohl dopovědět.“</p>
<p>Spisovatel zvolna pokýval hlavou, ale oči ani na okamžik nespouštěl z tmavého stínu šéfredaktorovy tváře.</p>
<p>„Začínala mě bolet hlava. Nejdřív jen trošičku. Znovu se mi hůř myslelo. Vzpomněl jsem si, že Janey Morrisonová má na stole takové to elektrické ořezávátko. U stropu visela spousta zářivek. Radiátory. Prodejní automaty ve výklenku na chodbě. Když se nad tím člověk zamyslel, tak celý ten barák jen bzučel elektřinou; vlastně to byl zázrak, že tam vůbec někdo dokázal pracovat. Právě tehdy se mi nejspíš začala v hlavě líhnout ta myšlenka. Myšlenka, že <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s </emphasis>zkrachuje, protože nikdo z redakce prostě není schopný normálně uvažovat. Pochopitelně proto, že jsme všichni vysedávali v mrakodrapu, který celý jen bzučel elektřinou. Nadobro nám to vychýlilo mozkové vlny. Vzpomínám si, jak mě napadlo, že kdyby tam přitáhli doktora s elektroencefalografem, nejspíš by se nestačil divit, co mu z toho leze za křivky. Samé ty vysoké, špičaté alfa vlny, které charakterizují zhoubný nádor v předním mozku.</p>
<p>Z pouhého pomyšlení na tyhle věci mě hlava rozbolela ještě víc. Ale rozhodl jsem se k poslednímu pokusu. Požádal jsem ho, jestli by se aspoň nezeptal šéfredaktora Sama Vadara, zda by přece jen nešlo dát tu povídku do lednového čísla. Jako takové poslední sbohem beletrie v <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s</emphasis>.</p>
<p>Jimmy si pohrával v ruce s tužkou a přikyvoval. ‚Navrhnu mu to,’ slíbil mi, ‚ale sám dobře víš, že to neprojde. Máme dvě povídky, první od autora s jediným úspěšným románem a druhou, stejně dobrou… ne-li ještě lepší… od Johna Updikea, takže –’</p>
<p>,<emphasis>Ta od Updikea není lepší!</emphasis>‘ vyletěl jsem na něj.</p>
<p>,Prokrista, Henry, nemusíš hned takhle řvát –’</p>
<p>,<emphasis>Já neřvu!</emphasis>’ zařval jsem.</p>
<p>Dlouze se na mě zadíval. To už mi hlava bolestí třeštila. Slyšel jsem, jak pod stropem bzučí zářivky. Jako roj much zavřených v láhvi. Znělo to vážně nechutně. A měl jsem pocit, že slyším, jak Janey pouští to svoje elektrické ořezávátko. <emphasis>Dělají to schválně, </emphasis>napadlo mě. <emphasis>Chtějí mě rozhodit. Vědí, že když ty věci běží, nemůžu pořádně přemýšlet, a tak</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a tak</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Jim právě povídal něco o tom, že to přednese na příštím zasedání redakční rady, že navrhne, aby se místo náhlého zkrácení obsahu ještě vydaly všechny povídky, které už jsem ústně nasmlouval… nicméně…</p>
<p>Vstal jsem, došel jsem ke dveřím a zhasl jsem světla.</p>
<p>,Proč zhasínáš?’ zeptal se Jimmy.</p>
<p>,Dobře víš proč,’ odpověděl jsem. ‚Měl bys odsud vypadnout, než tě to úplně vysaje, Jimmy.’</p>
<p>Vstal a došel ke mně. ‚Myslím, že by sis měl vzít pro zbytek dne volno, Henry. Běž domů. Odpočiň si. Vím, že je toho na tebe v poslední době hodně. Věř mi, že v téhle záležitosti udělám maximum. Cítím to úplně stejně jako ty… nebo skoro stejně. Ale ty bys měl jít dneska domů, hodit si nohy na stůl a chvíli se jen tak koukat na televizi.’</p>
<p>,Na televizi,’ zasmál jsem se. To byl ten nejlepší vtip, jaký jsem kdy slyšel. ‚Jimmy,’ prohlásil jsem. ‚Vyřiď ode mě Samu Vadarovi něco jiného.’</p>
<p>,A co, Henry?’</p>
<p>,Vyřiď mu, že potřebuje fornita. Celá tahle redakce ho potřebuje. Jednoho fornita? Aspoň tucet.’</p>
<p>,Fornita,’ pokýval hlavou. ‚Dobře, Henry. Určitě mu to vyřídím.’</p>
<p>Bolest hlavy začínala být nesnesitelná. Skoro jsem přestával vidět. Kdesi vzadu v podvědomí už jsem přemýšlel o tom, jak to sdělím Regovi, a jak to asi přijme.</p>
<p>,Klidně je objednám sám, pokud se mi podaří zjistit od koho,’ pokračoval jsem. ‚Možná mi poradí Reg. Tucet fornitů. Aby to tady poprášili fornusem od podlahy až ke stropu. A vypnuli tu podělanou elektriku, všechnu.’ Obcházel jsem po jeho kanceláři a Jimmy na mě zíral s otevřenou pusou. ‚Vypnout všechnu elektriku, Jimmy, tohle jim řekni. Tohle vyřiď Samovi. Kvůli interferenci s mozkovými vlnami nikdo nemůže normálně myslet, no nemám pravdu?’</p>
<p>,Samozřejmě, že máš pravdu, Henry, do posledního slova. Ale teď běž domů a odpočiň si, platí? Třeba si na chvíli schrupni.’</p>
<p>,A forniti. Těm všechna ta interference vadí. Radium, elektřina, je to jedno jako druhé. A krmit je budeme boloňským salámem. Koláči. Burákovým máslem. Můžeme to všechno objednat?’ Bolest hlavy už byla jako velikánská černá koule, která mi visela za očima. Jimmy se přede mnou rozdvojil, všechno se rozdvojovalo. Najednou jsem do sebe nutně potřeboval kopnout panáka. Jestli žádný fornus neexistoval, a racionální stránka mého já mě ujišťovala, že neexistuje, pak mi v tu chvíli mohl ze všech věcí na světě pročistit hlavu jedině panák.</p>
<p>,Samozřejmě, že je můžeme objednat,’ přikývl Jimmy.</p>
<p>,Ty ničemu z toho nevěříš, viď, že ne?‘ zeptal jsem se.</p>
<p>,Samozřejmě, že věřím. Jenom běž domů a odpočiň si. Všechno bude v pořádku.’</p>
<p>,Teď tomu nevěříš,’ opáčil jsem, ‚ale až tenhle plátek zkrachuje, možná změníš názor. Jak bys pro Kristovy rány mohl o něčem rozumně rozhodovat, když sedíš necelých pět metrů od bůhvíkolika automatů na colu, sladkosti a sendviče?’ Vtom mnou projelo nefalšované zděšení. ‚<emphasis>A mikrovlnky!</emphasis>’ zaječel jsem na něj. ‚<emphasis>Určitě</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>je tam uvnitř mikrovlnka, která ty sendviče ohřívá!</emphasis>‘</p>
<p>Chtěl něco říct, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Vyběhl jsem ven. Ta mikrovlnka všechno vysvětlovala. Musel jsem se od ní dostat co nejdál. Proto mě tak příšerně bolela hlava. Vzpomínám si, jak na mě Janey a Kate Youngerová z reklamního a Mert Strong z propagace ve vedlejší kanceláři všichni zírali. Nejspíš zaslechli, co jsem pokřikoval.</p>
<p>Já jsem sídlil o patro níž. Vzal jsem to po schodech. Vešel jsem do kanceláře, zhasl jsem všechna světla a vzal si kufřík. Do přízemí jsem sjel výtahem, ale postavil jsem si kufřík mezi nohy a strčil jsem si prsty do uší. Vybavuje se mi, že i tam na mě všichni tak nějak divně koukali.“ Šéfredaktor se suše uchechtl. „Měli strach. Abych tak řekl. Kdybyste byli zavření v takové maličké pohybující se krabici s evidentním šílencem, měli byste ho taky.“</p>
<p>„Ale to jste na sebe snad příliš tvrdý,“ ozvala se agentova manželka.</p>
<p>„Vůbec ne. Šílenství přece musí někde začít. A pokud tahle historka o něčem je – pokud se dá o událostech něčího života vůbec říct, že o něčem jsou –, pak především o genezi šílenství. Šílenství musí někde začít a musí k něčemu směřovat. Jako cesta. Nebo jako kulka z hlavně pistole. Pořád jsem sice byl kilometry za Regem Thorpem, ale hranici už jsem překročil. To se spolehněte.</p>
<p>Neměl jsem kam jít, a tak jsem se vypravil ke Čtyřem otcům, což je hospoda na Čtyřicáté deváté. Vzpomínám, že jsem si ji záměrně vybral proto, že tam neměli žádný jukebox ani barevnou televizi, a jen málo světel. Vzpomínám si, jak jsem si objednal prvního panáka. Pak si nevzpomínám na nic až do té doby, kdy jsem se druhý den ráno probudil doma v posteli. Na podlaze byly zvratky a na peřině propálená pořádná díra od cigarety. Zjevně jsem v tom alkoholovém omámení unikl hned dvěma hodně nechutným způsobům smrti – udušení a uhoření. I když bych pravděpodobně ani jedno z toho nevnímal.“</p>
<p>„Prokrista,“ vydechl agent téměř uctivě.</p>
<p>„Měl jsem okno,“ pokračoval šéfredaktor. „První pravou, nefalšovanou ztrátu paměti v životě – ale člověk jich většinou mnoho nezažije, protože bývají příznakem blížícího se konce. Ať to s vámi dopadne jakkoli, zažijete jich jen pár. Každý alkoholik vám ovšem řekne, že takové okno je něco úplně jiného než <emphasis>mdloby. </emphasis>Bohužel, protože kdyby se jednalo o totéž, ušetřilo by vám to spoustu starostí. Jenže alkoholik neomdlí, alkoholik vyvádí spoustu věcí, jen si potom na nic nepamatuje. A většinou to jsou věci, které by jinak nevyváděl. Je jako takový zlý fornit. Zavolá bývalé manželce a uráží ji po telefonu nebo vjede v protisměru na dálnici a sejme auto plné dětí. Dá výpověď, vyloupí obchod, prodá snubní prsten. Prostě věci v tomhle stylu.</p>
<p>Já jsem zřejmě udělal to, že jsem přišel domů a napsal jsem dopis. Jenom tentokrát ne Regovi, ale sám sobě. A nenapsal jsem ho <emphasis>já</emphasis> – alespoň podle toho, co v něm stálo.“</p>
<p>„A kdo ho napsal?“ zeptala se manželka spisovatele.</p>
<p>„Bellis?“</p>
<p>„Kdo je Bellis.“</p>
<p>„Jeho fornit,“ odpověděl nepřítomně spisovatel. Pohled měl zakalený a upřený do dálky.</p>
<p>„Přesně tak,“ přikývl šéfredaktor bez nejmenšího překvapení. A opět jim celý ten dopis v nasládlé večerní atmosféře ocitoval a prstem zdůraznil zásadní body.</p>
<p>„‚Zdraví tě Bellis. Mrzí mě, že máš takové problémy, příteli, ale hned na začátku bych rád podotkl, že nejsi jediný. Já tady taky nemám jednoduchou práci. Můžu ti oprašovat psací stroj fornusem od nevidím do nevidím, ale do KLÁVES už bys měl ťukat ty. K TOMU koneckonců Bůh velké lidi stvořil. Takže s tebou soucítím, ale víc ode mě nečekej.</p>
<p>Chápu, že si děláš starosti o Rega Thorpa. Já si nedělám starosti ani tak o něj, jako o svého bratra Rackneho. Thorpe se bojí, co by s ním bylo, kdyby ho Rackne opustil, ale jen proto, že je to sobec. To je vůbec největší prokletí téhle služby spisovatelům. <emphasis>Všichni </emphasis>jsou sobci. Vůbec se nestará o to, co by se stalo s Racknem, kdyby ON SÁM opustil jeho. Nebo kdyby se z něj doopravdy stal <emphasis>e</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>bonzo seco</emphasis>. Nad tím se zjevně v té své úžasně senzitivní mysli nikdy nepozastavil. Naštěstí pro nás mají všechny naše neblahé potíže jedno jediné krátkodobé řešení, a proto obracím své ručičky a své drobné tělíčko k tobě, můj opilý příteli. TY bys možná uvažoval o dlouhodobých řešeních; ale ujišťuji tě, že žádná neexistují. Všechny rány jsou smrtelné. Ber to, jak to je. Občas ti sice trochu povolí lano, ale to lano má vždycky konec. Takže o nic nejde. Buď za to vděčný a zbytečně nežehrej, že jsi klesl o něco níž. Vděčné srdce ví, že nakonec budeme stejně všichni viset.</p>
<p>Za tu povídku mu zaplať ze svého. Ale ne osobním šekem. Thorpovy duševní problémy jsou sice vážné a možná nebezpečné, ale to ani v nejmenším neznamená, že je to úplný ignorand.’“ Tady se šéfredaktor zastavil a zopakoval po hláskách <emphasis>i</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>g</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>d. </emphasis>Pak pokračoval. „‚Kdybys mu poslal osobní šek, během chvilky by to prokoukl.</p>
<p>Vyber si z účtu něco přes osm set dolarů a otevři si v bance nový účet na jméno společnosti Arvin Publishing. Dej jim na srozuměnou, že chceš šeky, které budou vypadat co nejprofesionálněji – žádná roztomilá štěňátka ani krajinky s kaňonem. Pak se obrať na nějakého přítele, na někoho, komu můžeš důvěřovat, a uveď ho jako spoluvýstavce. Až šeky dorazí, vypiš jeden na osm set dolarů a nech ho dotyčnému příteli podepsat. Potom ho pošli Regu Thorpovi. Tím se alespoň na nějaký čas pokryješ.</p>
<p>Přepínám a končím.’ A pod tím podpis ‚Bellis.’ Ne rukou. Na stroji.“</p>
<p>Spisovatel jen tiše hvízdl.</p>
<p>„Když jsem ráno vstal, okamžitě mi padl zrak na psací stroj. Vypadal, jako kdyby ho někdo proměnil v rekvizitu do béčkového filmu. Předešlého dne to byl starý černý kancelářský Underwood. Když jsem vstal – s hlavou nafouklou asi tak do velikosti Severní Dakoty –, byl takový zašedlý. Posledních pár vět dopisu bylo natěsnaných k sobě a vybledlých. Stačil mi jediný pohled, abych pochopil, že můj starý Underwood to má nejspíš za sebou. Prohlédl jsem si ho a zamířil jsem do kuchyně. Na lince stál otevřený balíček moučkového cukru a v něm malá naběračka. Moučkový cukr byl v podstatě všude mezi kuchyní a tím mým doupětem.“</p>
<p>„Krmil jste fornita,“ pokýval hlavou spisovatel. „Bellis byl na sladké. Tedy aspoň jste si to myslel.“</p>
<p>„Ano. Ale i přesto, jakou jsem měl kocovinu a jak mi bylo zle, jsem naprosto jasně věděl, kdo tím fornitem je.“</p>
<p>Začal vypočítávat na prstech.</p>
<p>„Za prvé, Bellisová se za svobodna jmenovala moje matka.</p>
<p>Za druhé fráze <emphasis>el bonzo seco. </emphasis>Tak jsme s bráchou jako malí říkali cvokům. Jen mezi sebou.</p>
<p>Za třetí a nejpřesvědčivější bylo chybně napsané slovo ‚ignorant‘. Nevím proč, ale asi se nikdy nenaučím psát to správně. Znal jsem jednoho spisovatele s dokonale vycizelovaným stylem, který pořád psal <emphasis>fotbal</emphasis> s d – <emphasis>fodbal</emphasis> –, bez ohledu na to, kolikrát mu to redaktoři opravili. A přestože měl doktorát z Princetonu, ,bizarní‘ pro něj vždycky bylo ,bizardní‘.“</p>
<p>Spisovatelova manželka se zasmála – napůl pobaveně, napůl zahanbeně. „To píšu taky.“</p>
<p>„Já jen říkám, že tyhle druhy chyb jsou u člověka něco jako otisky prstů. Zeptejte se kteréhokoli redaktora, který opravoval víc textů jednoho autora.</p>
<p>Prostě Bellis byl já a já byl Bellis. Přesto mi dával nanejvýš rozumnou radu. Přímo <emphasis>výbornou </emphasis>radu, že to tak musím říct. Ale to není všechno – podvědomí sice zanechá otisky prstů, ale tam uvnitř v nás žije i úplně cizí člověk. Podivín, který toho zatraceně hodně ví. Nevzpomínal jsem si, že bych kdy v životě viděl slovo spoluvýstavce… ale přece se v tom dopisu objevilo a zjistil jsem, že ho banky vážně používají.</p>
<p>Zvedl jsem sluchátko, abych zavolal jednomu svému příteli, a hlavou mi projela neuvěřitelná bolest. Vzpomněl jsem si na Rega Thorpa a jeho radium a okamžitě jsem sluchátko zase položil. Došel jsem toho přítele navštívit osobně. Samozřejmě jsem se předtím vysprchoval, oholil a asi devětkrát jsem se zkontroloval v zrcadle, abych se ujistil, že vzhledem aspoň trochu připomínám rozumně uvažujícího člověka. Přesto se mě vyptával na spoustu věcí a bedlivě si mě prohlížel. Takže některé věci nejspíš nedokázala zakrýt ani sprcha, žiletka a slušná dávka listerinu. Naštěstí nedělal v naší branži, což dost pomohlo. Novinky se totiž šíří rychle. V naší branži. Abych tak řekl. Krom toho, kdyby byl z branže, jistě by věděl, že Arvin Publishing vlastní <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s</emphasis>, a pravděpodobně by ze mě začal tahat, jaké podfuky to mám za lubem. Jenže z branže nebyl, nic nevěděl a já mu mohl namluvit, že rozjíždím vlastní vydavatelský podnik, protože v <emphasis>Loga</emphasis><emphasis>n‘</emphasis><emphasis>s </emphasis>se rozhodli poslat beletrii k vodě.“</p>
<p>„To se nezeptal, proč to chcete nazvat znova Arvin Publishing?“ zajímal se spisovatel.</p>
<p>„Zeptal.“</p>
<p>„A co jste mu řekl?“</p>
<p>„Řekl jsem mu,“ odpověděl šéfredaktor s mrazivým úsměvem, „že moje máma se za svobodna jmenovala Arvinová.“</p>
<p>Chvíli bylo ticho a pak šéfredaktor pokračoval; až do konce už ho nikdo téměř nepřerušoval.</p>
<p>„A tak jsem čekal na zásilku šeků, z nichž jsem potřeboval jen jeden jediný. Ve volném čase jsem posiloval. Znáte to – zvednout skleničku, ohnout loket, vyprázdnit skleničku, natáhnout loket. Tak dlouho, dokud vás to úplně nevyčerpá a vy vysílením nepadnete čelem na stůl. Děly se samozřejmě i další věci, ale já se ze všeho nejvíc soustředil na čekání a posilování. Pokud si vzpomínám. To musím znovu zdůraznit, protože jsem byl spoustu času opilý a myslím, že za každou věc, kterou si pamatuju, jsem jich možná padesát šedesát dalších zapomněl.</p>
<p>Dal jsem výpověď – a všem se tím nepochybně značně ulevilo. Jim, protože mě nemuseli kvůli pomatenosti vyhazovat z již neexistujícího oddělení, a mně, protože jsem se obával, že už bych do toho baráku stejně nikdy nebyl schopný vstoupit – ty výtahy, zářivky, telefony, pomyšlení na všechnu tu číhající elektřinu.</p>
<p>Během následujících tří týdnů jsem Regu Thorpovi i jeho manželce napsal každému několik dopisů. Na psaní těch pro ni si vzpomínám, ovšem ty pro něj – ty jsem stejně jako dopis od Bellise napsal ve chvílích, které se mi posléze vygumovaly z paměti. Ale když jsem byl namol, vracel jsem se ke starým pracovním návykům, stejně jako ke starým zažitým chybám v pravopise. Nikdy jsem nezapomněl založit do stroje kopírák… a ráno se pak kopie válely všude kolem. Bylo to jako číst dopisy od nějakého úplně cizího člověka.</p>
<p>Ne že by byly až tak šílené. Vůbec ne. Ten, pod který jsem připsal P. S. s tím mixérem, byl mnohem horší. Tyhle dopisy mi připadaly… skoro rozumné.“</p>
<p>Odmlčel se a zvolna, unaveně potřásl hlavou.</p>
<p>„Chudák Jane Thorpeová. Z jejich strany to samozřejmě zdaleka nevypadalo tak zle. Jí muselo připadat, že se manželovu redaktorovi velice obratně – a soucitně – daří tahat jejího muže z prohlubující se deprese. Samosebou se musela nejednou zamýšlet nad tím, jestli je to opravdu až tak dobrý nápad podporovat takhle člověka ve všemožných paranoidních představách – představách, které v jednom případě málem vedly až k napadení malé holčičky –, ale nejspíš se rozhodla všechny negativní ohledy ignorovat, protože ona ho v těch představách koneckonců podporovala taky. A já jí to nikdy nezazlíval – nebyl to pro ni jen otravný chlebodárce, kterému se musela ve všem stále znovu přizpůsobovat, dokud nebude zralý odporoučet se na věčnost; ona ho milovala. Svým způsobem byla Jane Thorpeová jedinečná ženská. A vzhledem k tomu, že si s Regem prožila éru začátků, pak éru prosperity a nakonec i éru šílenství, myslím, že by souhlasila s Bellisem, že člověk má být za to povolené lano vděčný a nežehrat na to, že klesl trochu níž. Samozřejmě, čím je lano volnější, tím víc to s vámi potom škubne, když se dostanete na konec… ale řekl bych, že i za to krátké škubnutí by měl být člověk vděčný – kdo by se chtěl dusit?</p>
<p>Během onoho krátkého období jsem musel odpovídat na dopisy jim oběma – pozoruhodně optimistické dopisy… přestože v tom optimismu byl znát podtón určité definitivnosti. Skoro jako by… ale dost s lacinou filozofií. Pokud mě napadne, jak říct, co mám na mysli, tak se k tomu vrátím. Teď to nechme plavat.</p>
<p>Večer co večer chodil k sousedům hrát karty, a když ze stromů začalo opadávat listí, už Rega Thorpa považovali za Boha, který sestoupil z nebes na zem. Když zrovna nehráli karty nebo si na zahradě neházeli talířem, bavili se o literatuře a Reg si je průběžně proklepával. Z jednoho místního útulku dostal štěně, každé ráno a každý večer ho chodil věnčit a běžně se potkával s ostatními sousedy z ulice, jako každý, kdo věnčí svého voříška. Lidi, kteří dosud měli Thorpeovy za podivíny, teď začínali měnit názor. Když Jane přišla s tím, že bez elektrických spotřebičů by celkem uvítala nějakou výpomoc v domácnosti, Reg okamžitě souhlasil. Jeho bezstarostná reakce ji až zarazila. Nešlo o peníze – po <emphasis>Lidech v podzemí </emphasis>byli, jak se říká, ve vatě –, šlo o <emphasis>ně. Oni </emphasis>byli podle Thorpa přece všude a za co lepšího by se mohl <emphasis>jejich </emphasis>tajný agent zamaskovat než za uklízečku, která se ve vašem domě dostane všude, nakukuje pod postele a do skříní a dost možná i do šuplíků, pokud nejsou zamčené a pro jistotu ještě i přibité.</p>
<p>Ale řekl jí, že beze všeho, řekl jí, že si připadá jako natvrdlý trouba, že už ho to nenapadlo samotného, přestože – a to neopomněla zdůraznit – většinu fyzicky náročnějších prací, třeba ruční praní prádla, obstarával sám. Měl jen jedinou drobnou podmínku: že dotyčná žena nebude mít přístup do jeho pracovny.</p>
<p>A co bylo nejlepší a z pohledu Jane nejpovzbudivější, Reg se vrátil k práci, tentokrát na novém románu. Přečetla si první tři kapitoly a byly prý úchvatné. A všechno to podle ní začalo, když v <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s </emphasis>přijal ‚Baladu o pružné kulce’ – období předtím bylo to příslovečné dno, od kterého se museli odrazit. A byla mi za to vděčná.</p>
<p>Nepochybuji, že to myslela vážně, a přece jako by jejímu vděku chyběla vřelost, jako by optimismus jejích dopisů byl tak nějak prázdný – no, a jsme zpátky u <emphasis>toho. </emphasis>Její dopisy byly jako slunečné nebe, na němž se začínají objevovat takové ty mráčky jako makrelí šupiny, které značí, že se blíží pořádná průtrž.</p>
<p>Tolik změn k lepšímu – karty, štěně, uklízečka a nový román –, a přece byla příliš bystrá na to, aby uvěřila, že se Reg skutečně začíná uzdravovat… nebo jsem z toho měl v tom svém lihovém oparu alespoň takový pocit. U Rega se projevovaly symptomy psychózy. Psychóza se do jisté míry podobá rakovině plic – ani jedno se samo od sebe nevyléčí, ačkoli jak psychotici, tak pacienti s rakovinou mívají své lepší dny.</p>
<p>Dala byste mi ještě jednu cigaretu, má drahá?“</p>
<p>Spisovatelova manželka mu ji podala.</p>
<p>„Koneckonců,“ pokračoval a vytáhl zapalovač, „měla projevy jeho <emphasis>idée fixe </emphasis>všude kolem sebe. Žádný telefon; žádná elektřina. Všechny vypínače přelepil staniolem. Psací stroj krmil stejně pravidelně jako štěně. Studenti odvedle ho považovali za skvělého chlapa, jenže studenti odvedle neviděli, jak každé ráno kvůli strachu z radiace sbírá z verandy noviny v gumových rukavicích. Neslyšeli, jak sténá ze spaní, a nemuseli ho utěšovat, když se s křikem probudil z děsivé noční můry, kterou okamžitě zapomněl.</p>
<p>Vy, má drahá,“ – obrátil se ke spisovatelově manželce – „jste se divila, proč s ním zůstávala. I když jste to neřekla nahlas, přemýšlela jste o tom. Je to tak?“</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>„Ano. A já vám nehodlám dělat sáhodlouhé přednášky o lidských motivech – na pravdivých příbězích je krásné to, že stačí říct <emphasis>tohle se stalo </emphasis>a nechat lidi, ať si sami vysvětlí proč. Obecně stejně nikdo neví, proč se věci dějí… a zejména ne ti, kteří tvrdí, že to vědí.</p>
<p>Ovšem z pohledu selektivního vnímání Jane Thorpeové se spousta věcí skutečně o hodně zlepšila. O práci uklízečky projevila zájem jedna černoška ve středních letech, Jane si ji vyzkoušela a pokusila se ji co nejupřímněji seznámit se zvláštnostmi svého manžela. Dotyčná, jistá Gertrude Rulinová, se jen zasmála a prohlásila, že už pracovala pro mnohem větší podivíny. Celý první týden strávila Jane zhruba stejně jako onu první návštěvu u mladých sousedů – pořád čekala na nějaký hysterický výbuch. Ale Reg uklízečku okouzlil úplně stejně jako studenty, bavil se s ní o její práci v kostele, o manželovi a o jejím nejmladším synovi Jimmym, vedle něhož byl podle Gertrude ‚Dennis, postrach okolí’ ten nejvzornější prvňák na světě. Celkem měla jedenáct dětí, ale mezi Jimmym a jeho prvním starším sourozencem byla devítiletá mezera. Neměla to s ním jednoduché.</p>
<p>Reg jako by se uzdravoval… přinejmenším pokud jste se dívali na věci z určitého úhlu. Ve skutečnosti byl ale stejně vyšinutý jako dřív, a já taky. Šílenství je možná pružná kulka, nicméně každý balistický odborník, který svému oboru aspoň trochu rozumí, vám řekne, že žádné dvě kulky nejsou úplně stejné. V jednom dopise mi Reg napsal pár řádků o svém novém románu a pak přešel zpátky k fornitům. K fornitům obecně, a zejména pak k Racknemu. Hloubal o tom, jestli <emphasis>oni </emphasis>skutečně chtějí fornity zabíjet, nebo – což mu připadalo pravděpodobnější – je chytat živé a studovat je. A skončil slovy: ‚Od té doby, co jsme si začali psát, Henry, se mi zlepšila jak chuť k jídlu, tak vyhlídky na život. Cením si obojího. Se srdečným pozdravem, Reg.’ A pod tím douška s lhostejnou otázkou, jestli už k jeho povídce máme ilustrátora. To ve mně samozřejmě vyvolalo bodnutí viny a popohnalo mě to k domácímu baru.</p>
<p>Reg byl posedlý fornity; já dráty.</p>
<p>Ve své odpovědi jsem se o fornitech zmínil jen letmo – tou dobou už jsem se mu skutečně pouze přizpůsoboval, přinejmenším v tomto ohledu; šotek s bývalým jménem mojí matky ani mé vlastní gramatické zlozvyky už mě nijak zvlášť nezajímaly.</p>
<p>Zato mě čím dál víc zajímala otázka elektřiny, mikrovlnek, rádiových vln, rádiové interference z malých spotřebičů, nízké radiace a bůhvíčeho všechno ještě. Došel jsem do knihovny a napůjčoval jsem si knížky, které se tím tématem zabývaly; další knížky jsem si koupil. Našel jsem v nich spoustu děsivých věcí… přesně takových, jaké jsem v té době hledal.</p>
<p>Nechal jsem si odpojit telefon i elektriku. Na nějakou dobu to pomohlo, ale jednou večer jsem se opilý vpotácel do dveří, s jednou lahví Black Velvetu v ruce a druhou v kapse kabátu a uviděl jsem, jak na mě od stropu pomrkává takové červené očko. V první chvíli jsem myslel, že to se mnou sekne. Nejdřív mi to připadalo jako nějaký brouk… obrovský tmavý brouk s jediným zářícím okem.</p>
<p>Měl jsem tam plynovou lampu a zapálil jsem ji. Hned jsem poznal, co to je. Ale místo toho, aby se mi ulevilo, se mi naopak přitížilo. Jakmile jsem si to pořádně prohlédl, cítil jsem, jak mi hlavou projíždějí mocné záblesky bolesti – jako rádiové vlny. Na chvíli jsem měl pocit, že se mi oči protáčejí v důlcích a já si vidím do vlastního mozku, vidím všechny ty šedé buňky, jak se z nich kouří, jak černají a odumírají. Byl to detektor kouře – v devětašedesátém roce zařízení ještě novější než mikrovlnka.</p>
<p>Na místě jsem se otočil, vyrazil jsem z bytu, seběhl jsem po schodech – bydlel jsem ve čtvrtém patře, ale v té době už jsem chodil výhradně po schodech – a zabušil jsem na dveře domovníkovi. Řekl jsem mu, že chci tu věc z bytu, že chci, aby byla <emphasis>okamžitě </emphasis>pryč, aby byla pryč <emphasis>ještě dnes večer</emphasis>, aby byla pryč <emphasis>do hodiny. </emphasis>Díval se na mě, jako bych byl absolutně – promiňte mi ten výraz – <emphasis>bonzo seco</emphasis>, a já se mu takhle zpětně vůbec nedivím. Detektor kouře mě přece měl uklidňovat, měl zvyšovat můj pocit bezpečí. Dneska je samozřejmě instalují do bytů ze zákona, ale tehdy to byl ‚obrovský skok kupředu’, který zaplatilo družstvo.</p>
<p>Odpojil mi ho – netrvalo to nijak dlouho –, ale neuniklo mi, jak se na mě u toho dívá, a do jisté míry jsem už tehdy chápal, co si o mně musí myslet. Byl jsem zarostlý, táhla ze mě whisky, vlasy mi na hlavě trčely do všech stran, kabát jsem měl od bláta. Věděl, že už nechodím do práce; že jsem si nechal odnést televizi; že jsem si z vlastní vůle nechal odpojit telefon a elektřinu. Myslel si, že jsem blázen.</p>
<p>Možná jsem byl blázen, ale – stejně jako Reg – jsem nebyl hlupák. Zapojil jsem své kouzlo. Redaktoři tehdy brali celkem slušné peníze, víte. Takže jsem trochu zpříjemnil atmosféru desetidolarovkou. Podařilo se mi ho tím uchlácholit, ale z toho, jak po mně příštích čtrnáct dní – mých posledních čtrnáct dní v tom domě, jak se ukázalo – pokukovali sousedi, mi bylo jasné, že si tu historku nenechal pro sebe. Skutečnost, že mi nikdo z členů družstva nepřišel vyčíst můj nevděk, hovořila za vše. Pravděpodobně se báli, že na ně vyběhnu se sekáčkem na maso.</p>
<p>To všechno pro mě však toho večera bylo vedlejší. Seděl jsem v záři plynové lampy, jediného světla v těch třech pokojích, pokud nepočítám všechnu elektřinu Manhattanu, která dovnitř proudila okny. Seděl jsem tam s lahví v jedné ruce, s cigaretou v druhé a díval se na tu destičku ve stropě, kde býval detektor kouře s jediným červeným okem – okem za dne tak nenápadným, že jsem si ho vůbec nevšiml. Přemýšlel jsem o oné nepopiratelné skutečnosti, že ačkoli jsem si v bytě nechal odpojit elektřinu, tenhle jeden živý přístroj tu zůstal… a kde byl jeden, mohly být i další.</p>
<p>A i kdyby nebyly, celá budova byla prohnilá dráty – byla jich plná stejně, jako je člověk umírající na rakovinu plný smrtících buněk a zahnívajících orgánů. Když jsem zavřel oči, viděl jsem všechny ty kabely v temnotě jejich trubek. Vydávaly nepozemskou nazelenalou záři. A za nimi celé město. Jeden drát, sám o sobě skoro neškodný, vedl k vypínači… další za vypínačem, o něco silnější, vedl trubkami dolů do sklepa, kde se napojoval na ještě tlustší drát… ten vedl ulicí k celému <emphasis>svazku </emphasis>drátů, už tak tlustých, že to byly v podstatě kabely.</p>
<p>Když mi Jane Thorpeová napsala o staniolu, část mého já chápala, že v tom vidí znamení Regova šílenství, a tahle část věděla, že bych jí měl odpovědět, jako by <emphasis>celá </emphasis>moje mysl byla přesvědčená, že má pravdu. Jenže druhá část mého já – v té době už výrazně dominantní – si pomyslela: ‚Skvělý nápad!’ a hned druhý den jsem přelepil všechny vypínače úplně stejně. Přitom nezapomínejte, že já jsem byl ten, kdo měl Regu Thorpovi pomáhat. Vlastně je to jistým zoufalým způsobem docela vtipné.</p>
<p>Toho večera jsem se rozhodl, že z Manhattanu odejdu. Naše rodina měla takovou starou chatu v Adirondackých horách, kam jsem se mohl nastěhovat, a ta představa se mi docela zamlouvala. Ve městě už mě vlastně držela jen povídka Rega Thorpa. ‚Balada o pružné kulce’ byla záchranným kruhem v moři šílenství nejen pro Rega, ale i pro mě – chtěl jsem ji udat v nějakém kvalitním časopise. Až splním tohle, můžu vypadnout. Takže zhruba v tomhle stavu byla neslavná korespondence Wilsona s Thorpem krátce před tím, než začal ten cirkus. Byli jsme jako dva umírající feťáci, kteří navzájem porovnávají relativní přednosti heroinu a barbiturátů. Reg měl fornity v psacím stroji. Já měl fornity ve zdech a oba dva jsme měli fornity v hlavě.</p>
<p>A pak tu ještě byli <emphasis>oni. </emphasis>Na <emphasis>ně </emphasis>nesmíme zapomínat. Sotva jsem párkrát zkusil někam tu povídku střelit, dospěl jsem k závěru, že k <emphasis>nim </emphasis>musejí patřit všichni redaktoři magazínové beletrie v New Yorku – ne že by jich na podzim devětašedesátého bylo zas až tolik. Kdybyste je nahnali dohromady, mohli byste je všechny sprovodit ze světa jedinou ránou z brokovnice, a zakrátko mi to nepřipadalo jako zas až tak špatný nápad.</p>
<p>Trvalo celých pět let, než jsem se na to dokázal podívat z jejich perspektivy. Že jsem vykolejil svého nadřízeného v <emphasis>Logan</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s, </emphasis>na tom nebylo nic zvláštního, protože to byl prostě jen chlap, který měl právě zatraceně velké honičky a vedle toho se blížil čas vánočních prémií. Ale ti ostatní… no, největší ironie je, že většina z nich skutečně <emphasis>byli </emphasis>moji přátelé. Pomocného redaktora v <emphasis>Esquiru </emphasis>tehdy například dělal Jared Baker, se kterým jsem za druhé světové sloužil ve střelecké rotě. Tyhle kluky nová, vylepšená verze Henryho Wilsona nejen zneklidnila. Přímo je vyděsila. Kdybych býval Regovu povídku prostě jen rozeslal s vřelým doprovodným dopisem, který by vysvětloval situaci – nebo přinejmenším mou verzi situace –, pravděpodobně bych ji bez problémů někde udal. Jenže to mně nestačilo. U téhle povídky ne. O tuhle povídku jsem se musel postarat <emphasis>osobně. </emphasis>A tak jsem s ní chodil ode dveří ke dveřím, smradlavý, zarostlý bývalý redaktor s roztřesenýma rukama a červenýma očima a velikým monoklem, jak jsem předvčírem v noci ve tmě cestou na záchod narazil do dveří koupelny. Klidně jsem mohl nosit na krku cedulku s nápisem příští stanice cvokhaus.</p>
<p>Dokonce jsem je odmítal navštěvovat v jejich kancelářích. Prostě proto, že jsem tam za nimi nemohl. Dávno pryč byly ty časy, kdy jsem byl schopný nastoupit do výtahu a vyjet v něm nějakých čtyřicet pater. A tak jsem se s nimi setkával jako dealer s feťáky – v parcích, na schodech nebo, v případě Jareda Bakera, ve fastfoodu na Čtyřicáté deváté. Jared byl přinejmenším tak laskavý, že mě chtěl pozvat na slušné jídlo, jenže dávno pryč byly ty časy, kdy by mě slušný vrchní vpustil do restaurace, kam se chodí sjednávat obchody.“</p>
<p>Agent zamžikal.</p>
<p>„Dostávalo se mi zběžných slibů, že si všichni povídku přečtou, po nichž následovaly ustarané otázky, jak se mi vede a jak moc piju. Vzpomínám si – mlhavě –, že jsem se několika z nich snažil vykládat o tom, jak elektřina a úniky radioaktivity nabourávají všem myšlení, a když mi Andy Rivers, který dohlížel na beletrii v <emphasis>American Crossings</emphasis>, poradil, že bych měl vyhledat pomoc, opáčil jsem, že by ji měl vyhledat on, a ne já.</p>
<p>,Vidíš ty lidi venku na ulici?’ zeptal jsem se ho. Stáli jsme v parku na Washington Square. ‚Polovina z nich, možná dokonce tři čtvrtiny, má nádor na mozku. Nechci ti tu Thorpovu povídku prodat jen tak pro nic za nic, Andy. Jenže ty ji v tomhle městě ani nemůžeš pochopit. Tvůj mozek sedí na elektrickém křesle, a ty o tom nemáš nejmenší tušení.’</p>
<p>Držel jsem v ruce jeden výtisk, srolovaný jako noviny. Praštil jsem ho s ním do nosu, jako byste praštili psa po čumáku za to, že udělal v koutě loužičku. Pak jsem odešel. Vzpomínám si, že na mě volal, ať se vrátím, něco o tom, že zajdeme na kafe a pořádně to probereme, ale pak jsem prošel kolem nějakého hudebního bazaru, odkud z reproduktorů řičel na chodník heavy metal a uvnitř svítily řady mrazivě bílých zářivek, a jeho hlas se ztratil v takovém hlubokém bzučení v mojí hlavě. Vzpomínám si, že jsem myslel na dvě věci – na to, že se musím dostat z města, co nejdřív, nebo s nádorem na mozku skončím i já sám, a že musím okamžitě někam na drink.</p>
<p>Když jsem se ten večer vrátil domů, našel jsem pode dveřmi vzkaz. Stálo na něm ‚<emphasis>Nechceme tě tady, ty cvoku</emphasis>’. Bez zájmu jsem ho vyhodil. My ostřílení cvoci si děláme starosti s důležitějšími věcmi než s nějakými anonymními psaníčky od kolegů nájemníků.</p>
<p>Přemýšlel jsem o tom, co jsem řekl Andymu Riversovi o Regově povídce. A čím víc jsem o tom přemýšlel – a čím víc jsem byl v lihu –, tím větší smysl mi to dávalo. ‚Pružná kulka’ byla zábavná a na povrchu nebylo těžké jí porozumět… ale pod povrchem byla překvapivě složitá. Mohl ji vůbec některý z redaktorů ve městě v celé té její složitosti pochopit? Dřív jsem si myslel, že ano, ale věřil jsem tomu i teď, kdy se mi otevřely oči? Copak jsem mohl čekat uznání a pochopení ve městě, které bylo ještě tisíckrát nadrátovanější než já? Vždyť tady volty unikaly na každém rohu.</p>
<p>Dokud bylo trochu světla, vzal jsem si noviny, abych celou tu nešťastnou situaci dostal na chvíli z hlavy, a hned na první stránce byl článek o tom, jak se z atomových elektráren vytrvale ztrácí radioaktivní materiál – článek naznačoval, že pokud by se dostatečné množství těchto látek dostalo do špatných rukou, mohla by z toho být hodně nebezpečná jaderná zbraň.</p>
<p>Seděl jsem tam v kuchyni u stolu, za oknem se slunce snášelo k obzoru, a já v duchu viděl, jak <emphasis>oni </emphasis>pátrají ve svých sítech po plutoniovém prachu stejně jako kalifornští zlatokopové pátrali po nuggetech. Až na to, že <emphasis>oni </emphasis>s ním netoužili vyhazovat města do povětří, kdepak. Chtěli je jen lehce popráškovat a nabourat všem myšlení. Byli to zlí forniti a tenhle radioaktivní prach byl jejich fornus. Ten nejhorší fornus všech dob.</p>
<p>Nakonec jsem dospěl k závěru, že Regovu povídku přece jen prodat nechci – přinejmenším ne v New Yorku. Jakmile dorazí objednané šeky, vypadnu z města. Až se přesunu na sever, můžu ji zkusit rozeslat literárním magazínům mimo New York. Začít by se dalo třeba u <emphasis>Sewanee Review</emphasis>, napadlo mě, nebo u <emphasis>Iowa Review. </emphasis>Regovi to vysvětlím později. Jistě to pochopí. Tím jsem měl problém vyřešený a mohl jsem to náležitě zapít. Panák od panáku pošel a nakonec jsem pošel i já. Obrazně řečeno. Ráno jsem měl znovu okno. Jak se ukázalo, už mě čekalo jen jedno jediné.</p>
<p>Následující den přišly šeky společnosti Arvin. Jeden jsem vyplnil a vypravil se za svým přítelem, ‚spoluvýstavcem’. Následoval další z těch únavných křížových výslechů, ale tentokrát jsem dokázal zachovat klid. Potřeboval jsem jeho podpis. A nakonec jsem ho získal. Potom jsem zašel do kancelářských potřeb a nechal jsem si na počkání udělat razítko společnosti Arvin. Orazítkoval jsem dopisní obálku zpáteční adresou, na stroji jsem naťukal Regovu adresu (moučkový cukr už jsem ze stroje dostal, ale klávesy pořád trochu lepily) a přidal jsem krátkou poznámku, že žádnému autorovi jsem nevystavoval šek s takovým osobním potěšením… což byla pravda. A pořád je. Trvalo mi skoro hodinu, než jsem se rozhoupal dojít ho poslat – nemohl jsem se nabažit toho, jak <emphasis>oficiálně </emphasis>vypadá. Nikdy byste neřekli, že něco takového dokázal smradlavý opilec, který si už dobře deset dní nevyměnil spodní prádlo.“</p>
<p>Odmlčel se, típl cigaretu a podíval se na hodinky. Potom jako nějaký průvodčí, který oznamuje příjezd vlaku do důležitého města, pronesl: „Dospěli jsme k nevysvětlitelnému.</p>
<p>Tahle část příběhu zajímala oba psychiatry a bezpočet sociálních pracovníků, s nimiž jsem se následujících třicet měsíců stýkal, ze všeho nejvíc. Byla to jediná část, kterou jsem na jejich naléhání musel odvolat, aby mohli konstatovat, že se můj stav zlepšuje. Jeden z nich mi řekl: ‚Tohle je jediná část vašeho příběhu, kterou nelze vysvětlit jen jako vaše pokřivené vnímání… což jistě pochopíte sám, až se vám vrátí logické uvažování.’ A nakonec jsem ji skutečně odvolal, protože jsem věděl – třebaže jim to možná unikalo –, že se můj stav opravdu zlepšuje, a už jsem se nemohl dočkat, kdy z toho sanatoria vypadnu. Měl jsem pocit, že pokud nevypadnu dostatečně brzy, znovu se tam zblázním. A tak jsem navenek odvolal – i Galileo odvolal, když mu pohrozili hranicí –, ale uvnitř v duchu jsem samozřejmě neodvolal nikdy. Nechci tvrdit, že to, o čem vám teď povím, se skutečně stalo; jen říkám, že já osobně tomu pořád ještě věřím. Je to jen drobný rozdíl, ale pro mě naprosto zásadní.</p>
<p>Takže, přátelé, k nevysvětlitelnému:</p>
<p>Následující dva dny jsem strávil přípravami na stěhování. Představa, že budu muset usednout do auta, mě mimochodem vůbec neznepokojovala. Jak kluk jsem někde četl, že auto je jedno z nejbezpečnějších míst během elektrické bouře, protože gumové pneumatiky slouží jako téměř dokonalá izolace. Vlastně jsem se docela těšil, až zase sednu za volant svého chevroletu, stáhnu všechna okýnka a vyjedu z města, které jsem začal považovat za hnízdo blesků. Přesto jsem v rámci příprav vyšrouboval stropní žárovku, přelepil páskou objímku a knoflík předních reflektorů otočil až úplně doleva, abych vypnul světla na palubní desce.</p>
<p>Když jsem se posledního večera, který jsem plánoval strávit v New Yorku, vrátil do bytu, nebylo v něm nic kromě kuchyňského stolu a psacího stroje v mém doupěti. Stroj stál na podlaze. Nehodlal jsem ho brát s sebou – vázalo se k němu příliš špatného a klávesy měly nejspíš navěky zůstat ulepené. Ať si ho užije příští nájemník, říkal jsem si – jeho, i Bellise.</p>
<p>Právě zapadalo slunce a celý byt se zvláštně zabarvil. Měl jsem celkem upito a další láhev jsem měl připravenou v kapse kabátu, kdybych v noci nemohl usnout. Vykročil jsem přes doupě, patrně, abych se odebral do ložnice. Tam bych se byl posadil na postel a přemýšlel o drátech, elektřině a volné radiaci a pil bych, dokud bych se neopil do němoty.</p>
<p>To, čemu říkám doupě, byl ve skutečnosti obývák. Udělal jsem si z něj pracovnu, protože v něm bylo nejlepší světlo z celého bytu – měl velké okno otočené na západ, odkud bylo vidět až daleko na obzor. Vím, že v pátém patře na Manhattanu něco takového působí jako Ježíšův zázrak s pěti chleby a dvěma rybami, ale bylo to tak. Nesnažil jsem se to nijak vysvětlit; jen jsem toho využíval. Ten pokoj byl krásně, jasně prosvětlený i za deštivých dní.</p>
<p>Toho večera mělo ale světlo trochu divný nádech. Západ slunce vyplnil pokoj červenou září. Jako z krbu. Takhle prázdný navíc vypadal pokoj ohromně velký. Moje podpatky dutě klapaly po parketách z tvrdého dřeva.</p>
<p>Psací stroj stál na podlaze uprostřed pokoje, a když jsem šel kolem něj, všiml jsem si, že pod válcem zůstal přichycený otřepaný kousek papíru – to mě zarazilo, protože jsem věděl, že když jsem se naposledy vypravoval pro čerstvou láhev, žádný papír ve stroji nebyl.</p>
<p>Rozhlédl jsem se a hlavou mi blesklo, jestli tam se mnou někdo není – nějaký vetřelec. Ačkoli jsem nemyslel ani tak na vetřelce, zloděje nebo feťáky… spíš jsem myslel na duchy.</p>
<p>Vtom jsem si všiml zubaté bílé skvrny na zdi nalevo od dveří do ložnice. Tím se vysvětlovalo přinejmenším to, odkud se papír v psacím stroji vzal. Někdo jednoduše uškubl kousek staré tapety.</p>
<p>Ještě jsem od toho místa neodtrhl pohled, když se mi za zády ozvalo tichounké, ale zřetelné cvaknutí. Cukl jsem sebou a se srdcem až někde v krku jsem se otočil. Byl jsem vyděšený, ale zároveň jsem dobře věděl, odkud ten zvuk pocházel – neměl jsem o tom nejmenší pochybnosti. Pracoval jsem celý život se slovy a poznám, když klávesa psacího stroje ťukne do papíru, i za soumraku v prázdném pokoji, kde není nikdo, kdo by do té klávesy udeřil.“</p>
<p>Hleděli na něj ve tmě, z tváří jen rozpité bílé kruhy, nic neříkali, jen se přitiskli trochu víc k sobě. Spisovatelova manželka pevně držela svého muže za ruku.</p>
<p>„Připadal jsem si… jako mimo své tělo. Neskutečně. Možná se tak člověk cítí vždycky, když se setká s nevysvětlitelným. Pomalu jsem došel ke stroji. Srdce mi tam v krku bilo jako splašené, ale v mysli jsem cítil klid… téměř ledový.</p>
<p><emphasis>Cvak</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Další písmeno kleplo do papíru. Tentokrát jsem to viděl na vlastní oči – klávesa se nacházela nalevo, ve třetí řadě odshora.</p>
<p>Velice pomalu jsem si začal klekat, jenže vtom mi povolily svaly v nohou a já tak jakoby napůl žuchnul na zem. Seděl jsem tam před psacím strojem, špinavý kabát rozprostřený kolem sebe, jako když nějaká slečna udělá hodně hluboké pukrle a sukně se jí rozprostře po podlaze. Stroj cvakl ještě dvakrát, rychle za sebou, odmlčel se a pak cvakl ještě jednou. Každé cvaknutí provázela podobná dutá ozvěna jako mé kroky po podlaze.</p>
<p>Tapeta byla na válec namotaná tak, že strana se zaschlým lepidlem koukala ven. Písmena byla kostrbatá a hrbolatá, ale dala se přečíst: <emphasis>rackn</emphasis>, stálo tam. Pak stroj cvakl ještě jednou a bylo z nich slovo <emphasis>rackne</emphasis>.</p>
<p>Potom –“ Odkašlal si a pousmál se. „I po všech těch letech se mi to těžko vypráví… neleze to ze mě. Ale dobře. Prostě a jednoduše, bez jakéhokoli přikrašlování, se stalo tohle. Uviděl jsem, jak se z psacího stroje vynořila ruka. Úplně maličká pidiručička. Vynořila se mezi klávesami B a N ve spodní řadě, sevřela se v pěst a praštila do mezerníku. Válec o kousek poskočil – jako kdyby škytnul – a ručička zase zmizela.“</p>
<p>Agentova manželka se pronikavě zahihňala.</p>
<p>„Ticho, Marsho,“ řekl jí agent a ona ztichla.</p>
<p>„Cvakání se trochu zrychlilo,“ pokračoval šéfredaktor, „a po chvíli se mi zdálo, že slyším, jak ten tvoreček, který tam tahal za klávesy, funí námahou, jako někdo, kdo tvrdě dře a čím dál víc se blíží na pokraj svých sil. Za chvíli stroj už skoro netiskl a většina písmen byla obalená tím starým lepidlem, ale dokázal jsem přečíst jejich vytlačené obrysy. Stálo tam <emphasis>rackne umírá p </emphasis>a pak písmeno o uvízlo v lepidle. Chvíli jsem se na ně díval a pak jsem natáhl prst a vyprostil jsem ho. Nevím, jestli by ho ten tvor – Bellis – dokázal vyprostit sám. Myslím, že ne. Ale nechtěl jsem vidět, jak se o to… pokouší. Už jen pohled na tu pěstičku mě rozklepal po celém těle. Kdybych měl spatřit šotka v celé jeho kráse, nejspíš bych se vážně zbláznil. A že bych odtud utekl, vůbec nepřipadalo v úvahu. Opustila mě veškerá síla v nohou.</p>
<p><emphasis>Cvak</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>cvak</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>cvak</emphasis>, tichounké funění námahou a po každém dopsaném slově se mezi klávesami B a N vynořila ta bledá pěstička zamazaná od prachu a od inkoustu a praštila do mezerníku. Nemám představu, jak dlouho to celé mohlo trvat. Možná sedm minut. Možná deset. Možná věčnost.</p>
<p>Konečně cvakání ustalo a já si uvědomil, že neslyším už ani to funění. Možná tam omdlel… možná to jen vzdal a odešel… nebo možná umřel. Třeba měl infarkt nebo co já vím. Ale byl jsem si jistý, že zpráva zůstala nedopsaná. Na tapetě stálo, všechno malými písmeny: <emphasis>rackne umírá pomoc to ten malý jimmy thorpe nic neví řekni thorpovi že rackne umírá ten malý jimmy ho zabije bel</emphasis>… a to bylo všechno.</p>
<p>Konečně jsem v sobě sebral sílu, vstal jsem a odešel z pokoje. Šel jsem po špičkách, jako kdybych si myslel, že to tam usnulo, a jakmile začnu klapat po parketách, tak se to probudí a znovu se to pustí do psaní… a věděl jsem, že jakmile by se ozvalo první cvaknutí, začal bych ječet. A nepřestal bych, dokud by se mi nerozletělo srdce nebo hlava.</p>
<p>Chevrolet na mě čekal dole na parkovišti, naložený a s plnou nádrží, připravený na cestu. Zapadl jsem za volant a vzpomněl jsem si na láhev v kapse kabátu. Ruce se mi třásly tak, že jsem ji upustil, ale dopadla na sedačku a nerozbila se.</p>
<p>Připomněl jsem si na všechny ty dřívější výpadky paměti, a věřte mi, přátelé, že po ničem jiném jsem v tu chvíli netoužil, a taky jsem toho dosáhl. Vybavuje se mi, jak jsem si z té láhve přihnul prvně a pak podruhé. Vybavuje se mi, jak jsem otočil klíčkem v zapalování, pustil jsem si rádio a Frank Sinatra tam zrovna zpíval o staré dobré černé magii, což mi přišlo víc než trefné. Za daných okolností. Vybavuje se mi, že jsem začal zpívat s ním a ještě párkrát si přihnul. Parkoval jsem až v úplně poslední řadě a viděl jsem, jak se na semaforu na rohu střídají barvy. Pořád jsem musel myslet na to duté cvakání v prázdném pokoji a na tu pohasínající červenou záři ve svém doupěti. Myslel jsem na to funění, jako kdyby si nějaký šotkovský kulturista zavěsil na konce párátka rybářská olůvka a začal ho v tom mém starém psacím stroji zvedat jako činku. Pořád jsem před očima viděl hrbolatý povrch zadní strany toho odtrženého cáru tapety. Neustále jsem si v mysli přehrával, co se muselo stát před tím, než jsem se vrátil do bytu… toužil jsem vidět, jak to – Bellis – vyskočilo a chytilo to volný okraj tapety u dveří do ložnice, protože to bylo to jediné, co ještě v bytě připomínalo papír, jak to na něm zůstalo viset a nakonec ho to utrhlo a odneslo ho to na hlavě jako palmový list zpátky k psacímu stroji. A nic z toho mi nemizelo z paměti, takže jsem pil a pil a Frank Sinatra dozpíval a po něm přišla na řadu reklama na levnou elektroniku a pak Sarah Vaughanová spustila o tom, jak si teď hned sedne a napíše sama sobě psaní, s čímž jsem se rovněž dokázal docela dobře ztotožnit, protože jsem poměrně nedávno přesně totéž udělal taky, nebo jsem si přinejmenším <emphasis>myslel</emphasis>, že jsem to udělal, až do tehdejšího večera, kdy mě jisté události přiměly k tomu, abych se ještě jednou pořádně zamyslel, jak to vlastně ve skutečnosti bylo, a pak jsem si začal zpívat se starou dobrou Sarah Soulovou a to už jsem nejspíš dosáhl únikové rychlosti, protože uprostřed druhého refrénu jsem najednou zvracel všechno, co ve mně bylo, a někdo mi zároveň mačkal dlaněmi na záda a pak mi zvedl lokty do vzduchu a zase je položil a začal mě znovu mačkat dlaněmi. Byl to ten kamioňák. Pokaždé, když se do mě opřel, jsem cítil, jak mi do krku stoupá obrovský chuchvalec tekutiny, a když se chtěl vrátit do žaludku, tak mi kamioňák zvedl lokty a já začal zase zvracet, a většina z toho nebyl Black Velvet, ale voda z řeky. Když jsem byl schopný znovu zvednout hlavu aspoň natolik, abych se rozhlédl kolem, bylo šest večer o tři dny později a já ležel na břehu Jackson River v západní Pensylvánii, asi sto kilometrů severně od Pittsburghu. Můj chevrolet trčel zadkem z vody. Pořád se dala přečíst samolepka na zadním nárazníku.</p>
<p>Nebyla by ještě jedna citrónová limonáda, moje drahá? Hrozně mi vyschlo v krku.“</p>
<p>Spisovatelova manželka mu jednu mlčky přinesla, a když mu ji podávala, zničehonic se sehnula a dala mu pusu na jednu zvrásnělou, tuhou tvář. Usmál se a oči mu v tom šeru matně zajiskřily. Jenže ona byla milá a laskavá ženská, takže ji ta jiskra nijak neošálila. Když oči takhle jiskří, nebývá to radostí.</p>
<p>„Díky, Meg.“</p>
<p>Zhluboka se napil, zakašlal a mávnutím ruky odmítl nabízenou cigaretu.</p>
<p>„Těch už bylo na jeden večer až dost. Chci s tím přestat úplně. Ale až v příští inkarnaci.</p>
<p>Vlastně už není moc co vyprávět. Konec je totiž poznamenán tím jediným hříchem, jakého se vůbec příběh může dopustit – je předvídatelný. Z auta mi vylovili asi čtyřicet lahví Black Velvetu, většinou prázdných. Žvatlal jsem něco o šotcích, elektřině, fornitech, hornících v plutoniových dolech a fornusu a pochopitelně jsem jim připadal jako naprostý blázen, což jsem koneckonců taky byl.</p>
<p>Ale teď k tomu, co se v době, kdy jsem se – podle účtenek za benzin v palubní desce – projížděl po pěti severních státech, dělo v Omaze. Veškeré následující informace jsem získal od Jane Thorpeové, v průběhu dlouhé a vyčerpávající korespondence, která vyústila v osobní setkání v New Havenu, kde teď žije, když mě odměnou za to, že jsem odvolal ty věci, o kterých jsem tu teď mluvil, propustili ze sanatoria. Ke konci toho setkání jsme si oba brečeli v náruči a tehdy jsem začal věřit, že pro mě pořád ještě existuje nějaký život – a snad i štěstí.</p>
<p>Onoho dne kolem třetí odpoledne zaklepal Thorpeovým na dveře pošťák. Nesl jim telegram. Telegram ode mě – poslední položku naší nešťastné korespondence. Stálo v něm: regu mam spolehlivou informaci ze rackne umira podle bellise za to muze nejaky maly kluk pry se jmenuje jimmy s fornity fornus henry.</p>
<p>V případě, že vám v hlavou bleskla ta klasická bakerovská otázka <emphasis>Co všechno věděl a kdy přesně to věděl?</emphasis>, můžu vám sdělit, že jsem věděl o té uklízečce, kterou Jane najala; nevěděl jsem ovšem – leda prostřednictvím Bellise –, že má toho malého rošťáka Jimmyho. V tom mi prostě budete muset věřit, přestože zcela otevřeně dodávám, že žádný z psychiatrů, kteří následujícího dva a půl roku pracovali na mém případu, tomu neuvěřil.</p>
<p>Když telegram dorazil, byla Jane právě na nákupu. Našla ho teprve po Regově smrti v zadní kapse jeho kalhot. Byly na něm uvedeny časy odeslání i přijetí, s poznámkou <emphasis>Bez telefonu, doručit originál. </emphasis>Jane povídala, že ačkoli byl telegram pouhý den starý, byl tak ohmataný, jako by ho u sebe Reg nosil aspoň měsíc.</p>
<p>Svým způsobem byl právě tenhle telegram, těch třiadvacet slov, tou skutečnou pružnou kulkou, a já ji vpálil Regu Thorpovi do mozku až z Patersonu v New Jersey a byl jsem u toho tak sťatý, že si na to ani nevzpomínám.</p>
<p>V průběhu posledních čtrnácti dnů života si Reg vytvořil rutinu, která působila jako zosobněná normálnost. Vstal v šest, udělal pro sebe i pro manželku snídani, pak hodinu psal. Kolem osmé zamkl pracovnu a vzal psa na dlouhou, neuspěchanou procházku po okolí. Byl během těch procházek velice vstřícný, zastavoval se na kus řeči s každým, kdo na to měl náladu, pak uvázal hafana před nedalekou kavárnou, dal si svou dopolední kávu a beze spěchu se vypravil nazpátek. Málokdy se vracel domů před polednem. Často až v půl jedné nebo dokonce v jednu. Jane se domnívala, že se tím zčásti snaží vyhnout hašteřivé Gertrude Rulinové, protože si tenhle návyk vytvořil až pár dní poté, co u nich začala pracovat.</p>
<p>Snědl něco lehkého k obědu a asi tak na hodinku se natáhl, pak vstal a dvě až tři hodiny psal. Večer někdy zašel navštívit studenty odvedle, ať už s Jane nebo sám; někdy s Jane zašli do kina nebo jen tak seděli v obýváku a četli si. Spát chodili brzy, Reg obyčejně chvíli před Jane. Psala mi, že se milovali jen zřídka, a když, tak většinou ne příliš úspěšně. ‚Ale pro většinu žen není sex až tak důležitý,’ psala, ‚a Reg se znovu pustil naplno do práce, což mu sloužilo jako dostatečná náhražka. Za daných okolností bych řekla, že těch posledních čtrnáct dní jsme byli nejšťastnější za posledních pět let.’ Když jsem tohle četl, málem jsem se u toho rozbrečel.</p>
<p>Já o Jimmym vůbec nic nevěděl, ale Reg ano. Věděl všechno kromě toho nejdůležitějšího – že Jimmy začal doprovázet mámu do práce.</p>
<p>Když dostal můj telegram a všechno mu začalo docházet, musel nepochybně dostat příšerný vztek. Tak tu přece jen byli. <emphasis>Oni! </emphasis>A podle všeho k <emphasis>nim </emphasis>patřila i jeho vlastní žena, protože zůstávala doma s Gertrude a nikdy se Regovi o Jimmym ani slovem nezmínila. Jak mi to psal v jednom z prvních dopisů? ‚Občas mám pochybnosti o manželce.’</p>
<p>Když se toho dne, kdy přišel telegram, vrátila domů, byl Reg pryč. Na stole v kuchyni našla vzkaz, v němž stálo: ‚Lásko, jsem v knihkupectví. Vrátím se k večeři.’ Jane na tom neviděla nic divného… kdyby však měla tušení o existenci mého telegramu, samotná <emphasis>normálnost </emphasis>toho vzkazu by ji nejspíš vyděsila k smrti. Pochopila by, že se Reg domnívá, že přeběhla k nepříteli.</p>
<p>Reg do žádného knihkupectví ani nevkročil. Namířil si to rovnou do <emphasis>Littlejohnova království zbraní v </emphasis>centru. Koupil si automatickou pětačtyřicítku a dva tisíce nábojů. Klidně by byl koupil kalašnikov, kdyby je u Littlejohna prodávali. Byl připravený bránit svého fornita. Před Jimmym, před Gertrude, před Jane. Před <emphasis>nimi</emphasis>.</p>
<p>Příští ráno se všechno drželo zaběhlé rutiny. Prý ji jen napadlo, že si do tak teplého podzimního dne bere zbytečně tlustý svetr, ale to je všechno. Svetr byl pochopitelně kvůli pistoli. Vyrazil na procházku s pětačtyřicítkou zastrčenou za opasek kalhot.</p>
<p>Došel jen ke kavárně, kde se obvykle stavoval na svou dopolední kávu, a šel rovnou tam, nikde se cestou nezdržoval a s nikým se nezastavoval. Odvedl štěně dozadu k nakládací rampě, uvázal vodítko k zábradlí a pak se přes zahrady vrátil domů.</p>
<p>Velice dobře znal rozvrh studentů odvedle; věděl, že budou všichni pryč. Věděl, kde nechávají rezervní klíč. Odemkl si, vyšel do prvního patra a sledoval svůj vlastní dům.</p>
<p>V půl deváté dorazila Gertrude Rulinová. A nebyla sama. Skutečně s ní šel malý kluk. Rozjívené chování Jimmyho Rulina téměř okamžitě přesvědčilo učitelku prvního stupně i školního studijního poradce, že bude pro všechny nejlepší (snad jedině s výjimkou Jimmyho matky, která by jistě uvítala alespoň chvíli odpočinku), když Jimmy nastoupí do školy až o rok později. Měl se tedy vrátit do školky a první půlrok chodit na odpolední přípravku. Jenže obě školky v nejbližším okolí už byly plné a Gertrude nemohla k Thorpeovým chodit až odpoledne, protože od dvou do čtyř už jezdila uklízet k někomu jinému na druhý konec města.</p>
<p>Nakonec Jane neochotně souhlasila, že Gertrude smí dočasně brát Jimmyho s sebou, dokud nenajde nějaké jiné řešení. Nebo dokud na to nepřijde Reg, jakože na to určitě přijde.</p>
<p>Říkala si, že by to Regovi třeba <emphasis>nemuselo </emphasis>vadit – bral poslední dobou všechno tak rozumně. Na druhou stranu ho to mohlo rozzuřit k nepříčetnosti. Kdyby k tomu došlo, museli by to všechno zařídit jinak. Gertrude prohlásila, že to chápe. A Jane dodala, ať ten kluk pro všechno na světě nesahá na nic z Regových věcí. Gertrude přísahala, že se nic takového nestane; pánova pracovna je zamčená a zamčená taky zůstane.</p>
<p>Thorpe se mezi těmi dvěma zahradami musel přeplížit jako snajpr územím nikoho. Viděl Gertrude a Jane, jak v kuchyni perou prostěradla. Kluk nikde. Pokračoval podél zdi. V jídelně nikdo. V ložnici nikdo. A pak ho uviděl v pracovně, přesně tam, kde ho se staženým žaludkem čekal. Jimmy byl celý rozpálený vzrušením a Rega v té chvíli jistě muselo napadnout, že tohle je konečně <emphasis>jejich </emphasis>nefalšovaný agent.</p>
<p>Kluk držel v ruce nějaký paprskomet a mířil jím na stůl… a Reg slyšel z nitra psacího stroje naříkat Rackneho.</p>
<p>Možná vám připadá, že dnes už mrtvému člověku připisuju spoustu věcí, které nemusejí být pravda – nebo jinými slovy, že si vymýšlím. Ale nevymýšlím. Jane i Gertrude v kuchyni jasně slyšely cvrlikání Jimmyho umělohmotného paprskometu… střílel jím všude po domě už od prvního dne, kdy sem s mámou začal chodit, a Jane se denně modlila, ať už tomu krámu dojdou baterky. Ten zvuk se nedal s ničím splést. A bylo naprosto jasné, odkud se ozývá – z Regovy pracovny.</p>
<p>Ten kluk byl vážně něco jako ‚Dennis, postrach okolí’ – pokud se v domě nacházel pokoj, do kterého měl zakázáno chodit, bylo to přesně to jediné místo, kam se musel za každou cenu dostat, jinak by umřel zvědavostí. A velice brzy zjistil, že Jane pokládá klíč od pracovny na krbovou římsu v jídelně. Byl tam už někdy předtím? Myslím, že ano. Jane mi psala, že asi tři nebo čtyři dny předtím dala Jimmymu pomeranč, a když později v pracovně uklízela, našla tam kusy slupky pod gaučem. Reg pomeranče nejedl – tvrdil, že je na ně alergický.</p>
<p>Jane pustila prostěradlo, které právě prala, zpátky do lavoru a rozběhla se do ložnice. Slyšela hlasité cvrlikání paprskometu a slyšela, jak Jimmy ječí: ‚<emphasis>Já tě dostanu! Mně neutečeš! Vidím tě přes SKLO!</emphasis>’ A… psala mi… psala, že slyšela něčí nářek. Takový pištivý, zoufalý a tak plný bolesti, že byl skoro nesnesitelný.</p>
<p>,Jakmile jsem to zaslechla,’ psala mi, ‚věděla jsem, že od Rega budu muset tak jako tak odejít, protože ty babské povídačky jsou pravdivé… šílenství je vážně nakažlivé. Slyšela jsem totiž Rackneho; ten malý rozjívenec po něm střílel a každou chvíli ho tím dvoudolarovým paprskometem z hračkářství mohl zabít.</p>
<p>Dveře do pracovny byly dokořán a klíč v zámku. Později jsem v jídelně našla jednu židli přistavenou ke krbu a na sedačce zřetelné otisky Jimmyho tenisek. Skláněl se nad Regovým psacím strojem. Byl to starý kancelářský model se skleněnými destičkami na bocích. Jimmy tiskl hlaveň paprskometu k jednomu sklíčku a střílel dovnitř do stroje. Ozývalo se to ječivé cvrlikání a z psacího stroje probleskovaly fialové pulzy světla. A já v tu chvíli porozuměla všemu, co kdy Reg říkal o elektřině, protože i když ta věc fungovala jen na obyčejné neškodné monočlánky, vážně jsem měla pocit, jako by z ní šlehaly jedovaté vlny, pronikaly mi do hlavy a spékaly mi mozek.</p>
<p>„<emphasis>Vidím tě tam!</emphasis>“ povykoval Jimmy a obličej mu zářil dětskou radostí – byl na něj krásný i děsivý pohled zároveň. „<emphasis>Kapitánu Kirkovi neutečeš! Je po tobě, emzáku!</emphasis>“ A ten křik… čím dál slabší… vyčerpanější.</p>
<p>„<emphasis>Jimmy, okamžitě přestaň!</emphasis>“ zaječela jsem na něj.</p>
<p>Trhl sebou. Vylekala jsem ho. Otočil se… podíval se na mě… pak vyplázl jazyk… přiložil paprskomet zpátky ke sklu a začal znovu pálit. Ten příšerný randál a fialové záblesky.</p>
<p>Chodbou už se blížila Gertrude, křičela na něj, ať toho nechá, ať odtud kouká zmizet, že ho přetrhne jako hada… a pak se rozletěly přední dveře a dovnitř se s řevem vřítil Reg. Stačil mi jediný pohled, a bylo mi jasné, že nadobro zešílel. V ruce držel pistoli.</p>
<p>„<emphasis>Nestřílejte mýho kluka!</emphasis>“ zaječela Gertrude, když ho uviděla, a začala se po něm sápat. Reg ji jednou ranou odrazil stranou.</p>
<p>Jimmy si nejspíš vůbec neuvědomoval, že se tohle všechno děje – jen dál pálil z paprskometu do psacího stroje. Viděla jsem, jak černými škvírami mezi klávesami probleskuje fialové světlo, které vypadalo jako takové ty elektrické oblouky, na které se člověk nemá dívat bez speciálních brýlí, protože by mu mohly roztavit rohovky a oslepl by.</p>
<p>Reg se hnal dál, protáhl se kolem mě a porazil mě na zem.</p>
<p>„<emphasis>RACKNE!</emphasis>“ zařval. „<emphasis>TY HO ZABIJEŠ!</emphasis>“</p>
<p>A zatímco se hnal do pracovny, evidentně s úmyslem toho kluka na místě zastřelit,’ psala mi Jane, ‚mně blesklo hlavou, kolikrát už se takhle do pracovny asi vloupal, kolikrát už takhle do toho psacího stroje střílel, zatímco jsme my s jeho matkou měnily nahoře povlečení nebo věšely prádlo na zahradě, takže jsme nemohly slyšet ani to příšerné cvrlikání… ani toho šotka… toho fornita… tam uvnitř.</p>
<p>Jimmy nepřestal, ani když Reg vletěl do samotné pracovny – dál pálil do psacího stroje, jako kdyby věděl, že to je jeho poslední naděje, a já si od té doby říkám, jestli i ty Regovy teorie o <emphasis>nich </emphasis>nebyly pravdivé – jen s tím rozdílem, že tihle <emphasis>oni </emphasis>prostě tak nějak poletují kolem a čas od času někomu skočí do hlavy, jako když skáčete salto do bazénu, přinutí toho dotyčného udělat za ně špinavou práci, pak zase vyskočí ven a ten člověk jen kouká a diví se: „Co? Já? <emphasis>Tohle </emphasis>že jsem udělal?“</p>
<p>A vteřinu před tím, než se tam Reg dostal, přešel ten nářek z psacího stroje v krátké, pronikavé zakvílení – a já na vnitřní straně toho bočního sklíčka uviděla krev, jako kdyby ten tvoreček tam uvnitř doslova explodoval, stejně jako údajně exploduje živé zvíře, když ho strčíte do mikrovlnky. Vím, jak to zní šíleně, ale tu krev jsem vážně viděla – vyprskla zevnitř na sklíčko a začala po něm pomalu stékat dolů.</p>
<p>„Dostal jsem ho,“ prohlásil nanejvýš spokojeně Jimmy. „Dostal –“</p>
<p>Ale to už s ním Reg smýknul přes celou pracovnu. Kluk narazil do zdi. Paprskomet mu vyletěl z ruky, dopadl na podlahu a rozbil se. Byl to jen kus umělé hmoty a pár baterek, samozřejmě.</p>
<p>Reg se podíval do psacího stroje a zařval. Ani ne tak bolestí nebo zlostí, i když určitá zlost v tom byla taky – ale především žalem. Pak se otočil ke klukovi. Jimmy se zhroutil na podlahu, a ať už ho předtím posedlo cokoli – pokud ho vůbec něco posedlo a nebyl to prostě jen obyčejný malý darebák –, tak se teď proměnil v šestiletého vyděšeného kluka. Reg na něj namířil pistoli a víc si nic nepamatuju.’“</p>
<p>Šéfredaktor dopil limonádu a opatrně odložil plechovku.</p>
<p>„Gertrude Rulinová a Jimmy Rulin si pamatovali dost na to, aby dali dohromady zbytek,“ pokračoval. „Jane vykřikla: ,<emphasis>Regu, NE!</emphasis>’, a když se po ní ohlédl, vyskočila na nohy a vrhla se na něj. Vystřelil po ní a roztříštil jí levý loket, ale ona ho nepustila. Zatímco s ním zápasila, Gertrude zavolala na svého syna a Jimmy se k ní rozběhl.</p>
<p>Reg odstrčil Jane a znovu po ní vystřelil. Tahle kulka jí vyryla rýhu v levé straně lebky. Stačilo o pár milimetrů víc vpravo a byla by ji připravila o život. O tom se dá jen těžko pochybovat a vůbec se nedá pochybovat o tom, že nebýt zásahu Jane Thorpeové, byl by Reg téměř jistě zabil Jimmyho a s největší pravděpodobností i jeho matku.</p>
<p>Vystřelil po něm – když Jimmy utíkal do máminy náruče. Kulka zasáhla Jimmyho do levé hýždě, pokračovala dolů, minula kost a vyšla v horní polovině levého stehna. Pak proletěla ještě holení Gertrude Rulinové. Byla z toho spousta krve, ale žádné opravdu vážné zranění.</p>
<p>Gertrude zabouchla dveře pracovny a odnesla svého křičícího, krvácejícího syna chodbou k předním dveřím.“</p>
<p>Šéfredaktor se zamyšleně odmlčel.</p>
<p>„Jane byla tou dobou buďto v bezvědomí, nebo se rozhodla na následující události raději zapomenout. Reg se posadil do křesla a přiložil si hlaveň pětačtyřicítky doprostřed čela. Pak stiskl spoušť. Kulka neprošla mozkem a nenechala ho při životě jako slintajícího idiota, neopsala půlkruh podél lebky a nevyšla neškodně na druhé straně. Fantazie byla pružná, ale ta poslední kulka byla tak tvrdá, jak jen být mohla. Zhroutil se mrtvý na psací stroj.</p>
<p>Když dorazila policie, našli ho přesně takhle; omráčená Jane seděla v protějším rohu.</p>
<p>Psací stroj byl celý od krve, nepochybně se dostala i dovnitř; po zranění hlavy je vždycky hodně co uklízet.</p>
<p>Všechna krev byla skupiny 0.</p>
<p>Jako měl Reg Thorpe.</p>
<p>A tím, dámy a pánové, můj příběh končí; víc ze mě nedostanete.“ A šéfredaktor skutečně už jen chraplavě šeptal.</p>
<p>Nerozproudilo se obvyklé povečírkové klábosení ani ona neobratná, pohotová konverzace, kterou lidé často zakrývají nějakou nediskrétnost nebo přinejmenším maskují skutečnost, že se hovor stočil na mnohem vážnější kolej, než se při večírcích běžně sluší.</p>
<p>Když však spisovatel doprovázel šéfredaktora k autu, neubránil se jedné poslední otázce: „A ta povídka?“ řekl. „Jak to dopadlo s tou povídkou?“</p>
<p>„Myslíte Regovu –“</p>
<p>„‚Baladu o pružné kulce’, přesně tak. Povídku, která to všechno odstartovala. <emphasis>To </emphasis>byla přece ta skutečná pružná kulka – přinejmenším pro vás, pokud ne pro něj. Co se s tou, podle vás tak úžasnou povídkou stalo?“</p>
<p>Šéfredaktor otevřel dveře auta; byla to malá modrá chevette se samolepkou přítel nikdy nenechá přítele jet opilého na zadním nárazníku. „Ta nikdy nevyšla. Pokud měl Reg kopii, tak ji po mém přijetí zničil – vzhledem k tomu, jak byl paranoidní ohledně <emphasis>nich</emphasis>, nijak by mě to u něj nepřekvapilo.</p>
<p>Když jsem spadl do Jackson River, měl jsem u sebe originál a tři fotokopie. Všechno v lepenkové krabici. Kdybych ji byl dal do kufru, tak bych teď tu povídku měl, protože zadek auta se nepotopil – a i kdyby, daly by se stránky vysušit. Ale chtěl jsem ji mít co nejblíž u sebe, a tak jsem ji položil na vedlejší sedačku. A když jsem sletěl do vody, měl jsem stažená okýnka. Stránky… myslím, že prostě uplavaly a odneslo je to až do moře. Radši chci věřit tomuhle než tomu, že shnily s ostatními odpadky na dně řeky nebo je sežral sumec nebo něco ještě nevábnějšího. Věřím, že je to odneslo do moře, protože je to romantičtější, i když méně pravděpodobné, ale zjistil jsem, že v tom, čemu se mi chce věřit, jsem pořád pružný víc než dost.</p>
<p>Abych tak řekl.“</p>
<p>Šéfredaktor nasedl do auta a odjel. Spisovatel stál na místě a sledoval ho, dokud koncová světla vozu nezmizela ve tmě. Když se otočil, čekala na konci jejich chodníčku Meg a trochu nervózně se na něj v té tmě usmívala. Ruce měla pevně překřížené na prsou, přestože večer byl poměrně teplý.</p>
<p>„Už jsme zbyli jen my dva,“ řekla. „Půjdeme dovnitř?“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>Asi v polovině chodníčku se zastavila a zeptala se: „Ty v psacím stroji žádné fornity nemáš, že ne, Paule?“</p>
<p>A spisovatel, který se někdy – často – zamýšlel nad tím, odkud přesně se v něm všechna ta slova berou, statečně odpověděl: „V žádném případě.“</p>
<p>Ruku v ruce vešli dovnitř a zavřeli za sebou.</p><empty-line /><empty-line /><p>Úžina</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Úžina bývala dřív širší,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řekla Stella Flandersová svým pravnoučatům posledního léta svého života, toho léta, než začala vidět duchy. Děti na ni mlčky vyvalily oči a její syn Alden, který právě seděl na verandě a něco vyřezával, se k ní otočil. Byla neděle a v neděli Alden na moře nevyplouval, ani kdyby cena humrů vystoupala bůhvíkam.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jak jako širší, babi?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> zeptal se Tommy, ale stařena neodpověděla. Jen seděla v houpacím křesle u studených kamen a dál nerušené klepala trepkami do podlahy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tommy se otočil k mámě: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jak – širší?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>Lois jen zavrtěla hlavou, usmála se a poslala je s hrníčky na maliny.</emphasis></p>
<p><emphasis>Stella si pomyslela: Už zapomněla. A věděla to vůbec někdy?</emphasis></p>
<p><emphasis>Úžina bývala dřív širší. Nikdo to nemohl vědět </emphasis><emphasis>líp</emphasis><emphasis> než Stella Flandersová. Narodila se v roce 1884, byla nejstarší obyvatelkou Kozího ostrova a ani jedinkrát v životě nezavítala na pevninu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Miluješ?</emphasis> Poslední dobou ji tahle otázka pronásledovala čím dál častěji, a ona ani pořádně nevěděla, co znamená.</p>
<p>Přišel podzim, studený podzim bez dešťů, bez kterých se stromy nikdy tak krásně neobarví. Nepršelo ani na Kozím ostrově, ani na Mývalím mysu na druhé straně Úžiny. Vítr letos hvízdal dlouhé, studené noty a Stella cítila, jak jí každá ta nota rezonuje v srdci.</p>
<p>19. listopadu, když se z nebe barvy bílého chrómu snesla první metelice, oslavila Stella narozeniny. Blahopřát jí přišla skoro celá vesnice. Objevila se Hattie Stoddardová, jejíž matka zemřela v roce 1954 na zánět pohrudnice a jejíž otec v roce 1941 utonul s <emphasis>Tanečnicí</emphasis>. Dorazili Richard a Mary Dodgeovi, přestože Richarda tížila artritida jako nějaký neviditelný pasažér a sotva se belhal o holi. Samozřejmě se zastavila Sarah Havelocková; její matka Annabelle bývala Stellina nejlepší přítelkyně. Chodívaly spolu tady na ostrově do školy, od první až do osmé třídy, a Annabelle se provdala za Tommyho Franea, který ji v páté třídě tahal za vlasy, až brečela, stejně jako se Stella provdala za Billa Flanderse, který jí jednou vyrazil z náruče všechny učebnice do bláta (ale jí se podařilo přestát to bez breku). Teď byli Annabelle i Tommy po smrti a Sarah byla posledním z jejich sedmi dětí, které ještě zůstalo na ostrově. <emphasis>Jejího </emphasis>manžela, George Havelocka, kterému všichni přezdívali Velký George, potkala v roce 1967, kdy se nedařilo rybolovu, velice ošklivá smrt na pevnině. Vyklouzla mu sekera z ruky a bylo z toho hodně krve – až moc krve! – a pohřeb na ostrově o tři dny později. A když Sarah dorazila na Stellinu oslavu a zvolala: „Všechno nejlepší, babi!“, Stella ji pevně objala a zavřela oči</p>
<p><emphasis>(tak miluješ?)</emphasis></p>
<p>ale nebrečela.</p>
<p>Připravili jí obrovský narozeninový dort. Upekla ho Hattie se svou nejlepší kamarádkou Verou Spruceovou. Všichni shromáždění hosté sborem zahalekali „Hodně štěstí, zdraví“, a to tak nahlas, že přehlušili i vítr… přinejmenším na chvíli. Přidal se dokonce i Alden, který běžně zpíval jen „Kupředu, vojáci Kristovi“ a chvalozpěvy v kostele a u všech ostatních písní se skloněnou hlavou a velkýma ušima červenýma jako rajčata jen naprázdno otevíral pusu. Na Stellině dortu bylo pětadevadesát svíček, a přestože už jí sluch nesloužil tak jako kdysi, i přes ten sborový zpěv slyšela venku vítr.</p>
<p>Měla pocit, že ji volá jménem.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Nebyla jsem jediná,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řekla by Loisiným dětem, kdyby mohla. </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Za mých časů se našla spousta lidí, kteří žili a umřeli na ostrově. A nejezdila žádná poštovní loď; když vůbec nějaká pošta přišla, vozil ji Bull Symes. A nefungoval tu ani žádný trajekt. Pokud jste potřebovali něco zařídit na Mysu, odvezl vás tam manžel v rybářské loďce. Pokud vím, nebyl na ostrově až do roku 1946 jediný splachovací záchod. První si ho tu zařídil až mladý Symes,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Harold, rok potom, co jeho otec dostal při vytahování pastí infarkt. Vzpomínám si, jak Bulla nesli domů. Vzpomínám si, že ho zabalili do nepromokavé plachty, ze které čouhala jedna zelená bota. Vzpomínám si</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>A děti by se hned ptaly: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Na co, babičko? Na co si vzpomínáš?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>Co by jim odpověděla? Bylo toho víc?</emphasis></p>
<p>Prvního zimního dne, asi měsíc po oslavě narozenin, Stella otevřela zadní dveře, aby došla pro dřevo do kamen, a uviděla na horním schodu ležet mrtvého vrabce. Sehnula se, opatrně ho zvedla za jednu nožku a prohlížela si ho.</p>
<p>„Umrznul,“ pronesla a jakýsi hlas v její hlavě dodal další slovo. Umrzlého ptáčka viděla naposled před čtyřiceti lety – v roce 1938. V roce, kdy zamrzla celá Úžina.</p>
<p>Otřásla se, pořádně se zachumlala do kabátu a hodila mrtvého vrabce do starého zrezlého spalovače odpadků. Bylo chladno. Nebe čisté, sytě modré. Na den jejích narozenin napadlo deset centimetrů sněhu, ale ty roztály a další už nepřipadl. „Bude tady každou chvíli,“ mudroval v koloniálu na návsi Larry McKeen, jako by vyzýval zimu, ať si zkusí ještě chvíli se zdržet.</p>
<p>Stella došla k hranici dřeva, naložila si pár polínek do náruče a zamířila s nimi zpátky do domu. Za zády se jí táhl ostře, jasně vyrýsovaný stín.</p>
<p>Když došla k zadním dveřím, kde našla mrtvého vrabce, promluvil na ni Bill – jenže Billa si před dvanácti lety vzala rakovina. „Stello,“ řekl a ona vedle sebe spatřila jeho stín, delší, ale stejně ostrý jako ten její, a stínový kšilt stínové čepice posunutý furiantsky na stranu, přesně jak ho Bill vždycky nosíval. Stella cítila, jak se jí v hrdle zaklínil výkřik. Byl příliš velký, aby se propracoval až ke rtům.</p>
<p>„Stello,“ oslovil ji znovu, „kdy se vypravíš na pevninu? Půjčíme si starou fordku Norma Jolleyho a zajedeme si do Freeportu na nákup. Jen tak. Co říkáš?“</p>
<p>Otočila se, málem upustila polena, ale nikdo tam nebyl. Jen dvorek, který se zvedal ke kopci, pak bílá tráva a za tím vším, na okraji všeho, jasně zřetelná a jaksi zvětšená Úžina… a za ní pevnina.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Babičko, co je to Úžina?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> mohla by se zeptat Lona</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> přestože to nikdy neudělala. A ona by jim všem podala vysvětlení, které zná každý rybář</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nazpaměť: Úžina je vodní útvar mezi dvěma soušemi, vodní útvar, který je na obou koncích otevřený. Staří lovci humrů měli takový vtip: hlavně, hoši, ať to pořádně umíte s kompasem, protože mezi Jonesportem a Londýnem je zatraceně široká úžina.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Úžina je voda mezi ostrovem a pevninou,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> rozvedla by to možná a rozdala by jim melasové koláčky a oslazený horký čaj. </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>To vím najisto. Vím to stejně jistě jako jméno svého manžela</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> nebo to, jak nosíval čepici.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Babičko?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> ozvala by se Lona. </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jak to, že jsi nikdy nebyla na druhé straně Úžiny?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Nikdy jsem neviděla důvod, proč tam jezdit, berunko,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> odpověděla by.</emphasis></p>
<p>V lednu, dva měsíce po oslavě narozenin, Úžina poprvé od roku 1938 zamrzla. V rozhlase varovali jak obyvatele ostrova, tak lidi z pevniny, aby ledu nedůvěřovali, ale Stewie McClelland a Russell Bowie stejně po odpoledni stráveném s několika lahvemi jablečného vína vytáhli Stewieho motorové saně, a ty se pochopitelně probořily. Stewiemu se podařilo vylézt ven (i když kvůli omrzlinám přišel o jedno chodidlo). Russella Bowieho však voda v Úžině odnesla.</p>
<p>25. ledna se konala zádušní mše za Russella. Stellu přivedl její syn Alden, který při žalmech jen naprázdno otvíral pusu, ale chvalozpěv před požehnáním odhřímal mohutným, nemelodickým hlasem. Stella si pak se Sarah Havelockovou, Hattie Stoddardovou a Verou Spruceovou šla sednout ke krbu do přízemí radnice. Pořádala se tu rozlučková slavnost pro Russella, podával se punč a maličké trojúhelníkovité sendviče se sýrovou pomazánkou. Chlapi se pochopitelně co chvíli vytráceli dozadu, aby si přihnuli něčeho silnějšího. Čerstvá vdova po Russellu Bowiem seděla ubrečená a nemluvná vedle reverenda Ewella McCrackena. Byla v sedmém měsíci – čekala páté dítě – a Stella, trochu ospalá ze sálajícího horka u krbu, si pomyslela: <emphasis>Ta nejspíš brzy přejde přes Úžinu. Nejspíš se odstěhuje se do Freeportu nebo Lewistonu a bude si hledat místo jako servírka.</emphasis></p>
<p>Otočila se k Věře a Hattie, aby zjistila, o čem se baví.</p>
<p>„Ne, to jsem neslyšela,“ říkala právě Hattie. „A <emphasis>co </emphasis>Freddy říkal?“</p>
<p>Mluvily o Freddym Dinsmoreovi, nejstarším muži na ostrově (ale je o dva roky mladší než já, pomyslela si Stella s určitým zadostiučiněním), který v roce 1960 prodal svůj obchod Larrymu McKeenovi a teď žil z důchodu.</p>
<p>„Povídal, že takovou zimu nepamatuje,“ odpověděla Vera a vytáhla si pletení. „Povídal, že to spousta lidí odmarodí.“</p>
<p>Sarah Havelocková se podívala na Stellu a zeptala se, jestli ona takovou zimu pamatuje. Od té první fujavice nenapadl ani centimetr sněhu; země byla zmrzlá, holá a hnědá. Včera Stella vyšla třicet kroků na louku za domem, pravou dlaň držela ve výšce stehna a tráva se úhledně lámala v jedné rovině. Znělo to, jako když praská sklo.</p>
<p>„Ne,“ řekla. „V osmatřicátém Úžina zamrzla, ale tehdy byl sníh. Vzpomínáš si na Bulla Symese, Hattie?“</p>
<p>Hattie se zasmála. „Myslím, že mám dodneška na zadku modřinu po tom Silvestru ve třiapadesátém. Tak hrozně mě ten chlap tehdy štípnul. Proč se ptáš?“</p>
<p>„Bull a ten můj tehdy přešli po ledě na pevninu,“ vysvětlila. „V únoru v osmatřicátém. Nasadili si sněžnice, došli do Dorritovy taverny na Mysu, kopli do sebe panáka whisky a vrátili se zpátky. Lákali mě, ať jdu s nimi. Byli jako dva malí kluci, kteří se chystají sáňkovat.“</p>
<p>Dívaly se na ni, dojaty tím zvláštním kouzlem. I Vera na ni poulila oči, přestože tu historku určitě už musela slyšet. Jeden čas kolovaly drby, že to Bull s Verou spolu táhnou, ale když se na ni člověk podíval dnes, ani se mu nechtělo věřit, že někdy bývala tak mladá.</p>
<p>„A tys nešla?“ zeptala se Sarah a patrně si u toho v duchu představovala Úžinu v celé její šířce tak bílou, že v mrazivých zimních slunečních paprscích působila až domodra, třpyt sněhových krystalků, pevnina čím dál blíž, přejít na druhou stranu, ano, přejít přes moře stejně jako Ježíš, poprvé a naposled opustit ostrov <emphasis>po svých</emphasis> –</p>
<p>„Ne,“ zavrtěla hlavou Stella. Najednou zalitovala, že si taky nepřinesla pletení. „Nešla jsem s nimi.“</p>
<p>„<emphasis>Proč ne?</emphasis>“ zeptala se Hattie, skoro pobouřeně.</p>
<p>„Potřebovala jsem vyprat,“ téměř odsekla Stella, a vtom se Missy Bowieová, vdova po Russellovi, hlasitě, hýkavě rozvzlykala. Stella se ohlédla a uviděla tam sedět Billa Flanderse v té jeho červenočerně kostkované bundě, s čepicí natočenou na stranu, jednu zapálenou tayertonku v puse, druhou připravenou za uchem na později. Ucítila, jak jí srdce vyskočilo až do krku a na chvíli se zastavilo.</p>
<p>Tiše vyjekla, ale v krbu zároveň praskl suk, jako když vystřelí z pušky, a ani jedna z přítomných dam ji neslyšela.</p>
<p>„Chudinka holka,“ povzdechla si Sarah.</p>
<p>„Může být ráda, že se toho budižkničemu zbavila,“ zavrčela Hattie. Zapátrala po podstatě neradostné pravdy ohledně zesnulého Russella Bowieho a našla ji: „Obyčejný pobuda to byl. Bez <emphasis>tohohle </emphasis>chomoutu jí bude jedině líp.“</p>
<p>Stella těm řečem nevěnovala pozornost. Seděl tam Bill, takový kousek od reverenda McCrackena, že kdyby se mu zachtělo, mohl ho zatahat za nos; nevypadal na víc než na čtyřicet, kolem očí ještě skoro žádné z těch vrásek, které se později zaryly tak hluboko, na sobě flanelové kalhoty a na nohou galoše, s šedými vlněnými ponožkami úhledně přetaženými přes vršek.</p>
<p>„Čekáme na tebe, Stel,“ řekl. „Přejdi na druhou stranu, podívat se na pevninu. Letos nebudeš potřebovat sněžnice.“</p>
<p>Seděl tam v přízemí radnice, úplně stejný jako zaživa, a pak v krbu praskl další suk, a duch byl pryč. A reverend McCracken dál utěšoval Missy Bowieovou, jako by se nic nestalo.</p>
<p>Večer pak Vera volala Annie Phillipsové a mezi řečí se zmínila, že Stella Flandersová dneska vůbec, ale vůbec nevypadala dobře.</p>
<p>„Jestli onemocní, tak se Alden pořádně zapotí, aby ji dostal z ostrova,“ prohodila Annie. Měla Aldena ráda, protože jí Toby, její syn, jednou řekl, že Alden by se nenapil ničeho silnějšího než piva. Annie sama byla přísná abstinentka.</p>
<p>„Tu odsud dostane snad jedině v komatu,“ řekla na to Vera. „Alden vždycky tancuje, jak Stella píská. Není to zrovna nejchytřejší chlap. Stella si s ním může dělat, co chce.“</p>
<p>„Fakt?“ podivila se Annie.</p>
<p>Vtom se na lince ozvalo jakési kovové praskání. Vera ještě chvíli Annie Phillipsovou slyšela – ne přímo slova, ale její hlas pod tím praskáním – a pak bylo ticho. Vítr někde pořádně zabral a shodil dráty, možná u Godlinova rybníku nebo u Borrowovy zátoky, kde se, obalené v gumě, nořily do Úžiny. Anebo taky mohly spadnout na druhé straně, na Mysu… a někteří by klidně mohli říct (jen napůl v žertu), že je, jen tak z legrace, strhla studená ruka Russella Bowieho.</p>
<p>* * *</p>
<p>Ani ne tři sta metrů daleko ležela Stella Flandersová pod různobarevnou dekou a naslouchala pochybnému koncertu Aldenova chrápání z vedlejšího pokoje. Poslouchala Aldena, aby nemusela poslouchat vítr… ale slyšela ho tak jako tak, samozřejmě, že ho slyšela, jak se žene přes zamrzlou Úžinu, přes ty dva kilometry vody, které teď pokrýval led, led, pod nímž se hluboko dole skrývali humři a kanici a možná i tančící, kroutící se tělo Russella Bowieho, který k ní každý duben přijížděl se svým traktůrkem a oral jí zahradu.</p>
<p><emphasis>Kdo mi zorá</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>příští</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jaro? </emphasis>pomyslela si, jak tak ležela prokřehlá a schoulená pod svou různobarevnou dekou. A jako sen uvnitř jiného snu odpověděl jejímu hlasu opět její hlas: <emphasis>Miluješ? </emphasis>Zvedl se nápor větru a rozklepal okenice. Skoro jako by k ní ty okenice mluvily, ale ona se od jejich slov odvrátila. A nerozbrečela se.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ale babičko,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> naléhala by Lona (nikdy se nevzdávala, ona ne, byl stejná jako její máma, a před ní její babička), </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>pořád jsi nám neřekla, proč jsi nikdy nešla na pevninu.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>I</emphasis><emphasis>nu, protože všechno, co jsem kdy potřebovala, jsem měla tady na Kozím ostrově, maličká.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ale vždyť je tak malý. My bydlíme v Portlandu. A máme tam autobusy, babičko!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Já jsem viděla, jak to v městech chodí. V televizi. Myslím, že radši zůstanu, kde jsem.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>Hal byl mladší, ale v určitém směru důvtipnější; nenaléhal by na ni</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako Lona, ale jeho otázky mířily blíž k podstatě věcí: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>A to ses tam nikdy neměla chuť vypravit, babičko? Nikdy?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>A ona by se k němu sklonila, vzala by ho za ty malé ručky a vyprávěla by mu o tom, jak její máma s tátou přišli krátce po svatbě na ostrov a jak dědeček Bulla Symese přijal jejího tátu jako učedníka na svou loď. Vyprávěla by mu, jak její máma čtyřikrát otěhotněla, ale jednou potratila a další děťátko zemřelo týden po porodu – bývala by z ostrova odjela, aby zkusila, jestli by ho v nemocnici na pevnině nedokázali zachránit, ale než na to vůbec pomyslela, bylo samozřejmě dávno po všem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vyprávěla by jim, jak </emphasis><emphasis>Bill</emphasis><emphasis> pomáhal při porodu Jane, jejich babičky, ale zamlčela by jim, jak potom odklopýtal na záchod a nejdřív se pozvracel a potom se hystericky rozbrečel jako ženská, která má obzvlášť bolestivé</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>měsíčky. Jane pochopitelně opustila ostrov ve čtrnácti, kdy začala chodit na střední; dneska už se holky ve čtrnácti nevdávají, a když ji Stella viděla odjíždět v lodi Bradleyho Maxwella, který měl ten měsíc na starost převoz dětí na pevninu a zpět, hluboko v duši věděla, že Jane odjíždí navždycky, i když se na chvíli třeba ještě vrátí. Vyprávěla by jim, že Alden přišel o deset let později, kdy už se o další děti přestali pokoušet, a jako náhradou za to, jak se opozdil, tu s ní tenhle zapřísáhlý starý mládenec byl dodneška; Stella za to byla do jisté míry vděčná, protože Alden nepatřil k nejbystřejším a najde se spousta ženských, které chlapa s pomalejším mozkem a dobrým srdcem s chutí zneužijí (ačkoli i tohle poslední by před dětmi zamlčela).</emphasis></p>
<p><emphasis>Řekla by: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Louis a Margaret Godlinovi zplodili Stellu Godlinovou, ze které se stala Stella Flandersová; </emphasis><emphasis>Bill</emphasis><emphasis> a Stella Flandersovi zplodili Jane a Aldena Flandersovy a z Jane Flandersové se stala Jane Wakefieldová; Richard a Jane Wakefieldovi zplodili Lois Wakefieldovou, ze které se stala Lois Perraultová; David a Lois Perraultovi zplodili Lonu a Hala; a to jste vy, děti: jste Godlinovi</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Flandersovi</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Wakefieldovi</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Perraultovi. Vaše krev pochází z kamenů tohohle ostrova a já tady zůstanu, protože pevnina je pro mě hrozně daleko. Ano, miluju; nebo jsem </emphasis>milovala, <emphasis>nebo jsem se přinejmenším </emphasis>snažila <emphasis>milovat, ale paměť je tak široká a hluboká, že se nemůžu dostat na druhou stranu. Godlinovi</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Flandersovi</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Wakefieldovi</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>Perraultovi</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Byl to nejchladnější únor od doby, kdy si Národní meteorologická služba začala vést záznamy, a zhruba v polovině měsíce už byl led na Úžině bezpečný. Sněžné skútry vrčely a kvílely sem a tam a občas se taky převrátily, když najely na nějakou výduť v ledu. Děti tu zkoušely bruslit, ale zjistily, že je led příliš hrbolatý a není na něm žádná legrace, takže se vrátily na Godlinův rybník za kopcem – ale teprve potom, co malému Justinovi, synu reverenda McCrackena, uvízla brusle ve škvíře a zlomil si kotník. Převezli ho do nemocnice na pevnině a doktor, který jezdil v korvetě, mu slíbil: „Bude zase jako nový, synku.“</p>
<p>Tři dny poté, co si Justin McCracken zlomil kotník, náhle zemřel Freddy Dinsmore. Chytil koncem ledna chřipku, k doktorovi nechtěl, všem tvrdil, že se „akorát nastydnul, jak chodil vybírat poštu s holým krkem“, pak si vlezl do postele a umřel dřív, než ho mohli převézt na pevninu a napojit ho na všechny ty přístroje, které tam na lidi jako Freddy čekají. Jeho syn George, osmašedesátiletý ožrala nejvyššího kalibru i v tom pokročilém věku (pokročilém na takového ožralu, samozřejmě), našel Freddyho s výtiskem <emphasis>Bangor Daily News </emphasis>v jedné ruce a s nenabitou remingtonkou v druhé. Zjevně měl těsně před smrtí v úmyslu ji vyčistit. George Dinsmore vyrazil na třítýdenní flám, financovaný štědrými mecenáši, kteří dobře věděli, že George brzy dostane peníze z tátova pojištění. Hattie Stoddardová vykládala všem, kdo byli ochotni ji poslouchat, že starý George Dinsmore je ostuda vsi a že je to obyčejný šupák a pobuda.</p>
<p>Spousta lidí dostala chřipku. Škola byla v únoru zavřená ne týden jako obvykle, ale čtrnáct dní, protože tolik žáků leželo doma nemocných. „Když nepadá sníh, padají bacily,“ prohlašovala Sarah Havelocková.</p>
<p>Koncem měsíce, když už se lidi začínali těšit na falešnou útěchu března, chytil chřipku i sám Alden Flanders. Ještě asi týden s ní coural po venku a teprve pak zalezl s devětatřicetistupňovou horečkou do postele. Stejně jako Freddy odmítl doktora a Stella se trápila a užírala starostmi. Alden sice nebyl tak starý jako Freddy, ale v květnu už mu mělo být šedesát.</p>
<p>Nakonec přece jen začalo sněžit. Patnáct centimetrů na svatého Valentýna, dalších patnáct dvacátého a devětadvacátého přinesl starý dobrý severák ještě dalších třicet. Byl čistě bílý a mezi zátokou a pevninou působil tak trochu divně, jako by se na místě, kde v tuhle roční dobu odnepaměti bývalo šedo a proudící voda, najednou objevila zasněžená ovčí louka. Několik lidí přešlo pěšky na pevninu a zpátky. Letos nepotřebovali sněžnice, protože sníh umrzl v pevnou, jiskřivou krustu. Možná si někde dali i toho panáka whisky, pomyslela si Stella, ale určitě už ne u Dorrita. Dorritova taverna totiž v osmapadesátém vyhořela.</p>
<p>A čtyřikrát viděla Billa. Jednou jí řekl: „Měla bys přijít co nejdřív, Stello. Vyrazíme si někam na parket. Co říkáš?“</p>
<p>Nemohla na to říct nic. Měla pěst vraženou hluboko do pusy.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Všechno, co jsem kdy chtěla nebo potřebovala, jsem měla tady,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řekla by jim. </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Měli jsme rádio a teď máme i televizi a o nic víc ze světa za Úžinou nestojím. Od jara do zimy jsem měla svoji zahrádku. A humři? Na zadní plotně kamen nám v jednom kuse stál hrnec s humří polívkou, a když měl přijít reverend, tak jsme ho schovávali za dveře do spíže, aby neviděl, že jíme </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>polívku chudých</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zažila jsem tu dobré časy i ty zlé, a jestli jsem se někdy zamyslela nad tím, jaké by to bylo nakupovat přímo v obchoďáku, a ne si pořád jen objednávat z jejich katalogu, nebo jaké by bylo vyrazit na jeden z těch velkých trhů, co ukazují v televizi, a nechodit jen do toho našeho koloniálu, případně pro některé zvláštnosti jako vánočního kap</emphasis><emphasis>ouna nebo velikonoční šunku posíl</emphasis><emphasis>at Aldena… nebo jestli jsem někdy, třeba jedinkrát, zatoužila stanout na Congress Street v Portlandu a sledovat všechny ty lidi v autech a na chodnících, víc lidí na jediné ulici, než kolik jich dneska žije na celém ostrově… jestli jsem někdy po něčem z toho zatoužila, tak po tomhle jsem toužila víc. </emphasis><emphasis>Nejsem divná. Nejsem zvláštní a na ženskou ve svých letech ani nijak zvlášť výstřední. Moje máma občas říkala: </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>Všechny rozd</emphasis><emphasis>íl</emphasis><emphasis>y na světě pocházejí z rozd</emphasis><emphasis>íl</emphasis><emphasis>u mezi chtít a mít,</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis> a tomu já věřím z celého srdce. Věřím, že je lepší orat do hloubky než do šířky.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tady je můj domov a já ho miluju.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Jednoho dne uprostřed března, kdy bylo nebe stejně bílé a skličující jako ztracené vzpomínky, se Stella Flandersová naposledy posadila v kuchyni, naposledy si natáhla boty přes hubené kotníky a naposledy si uvázala kolem krku sytě červený vlněný šátek (který před třemi lety dostala k Vánocům od Hattie). Pod šaty si oblékla Aldenovo dlouhé spodní prádlo. Pas podvlékaček jí sahal až pod povadlé pozůstatky poprsí, košili měla téměř ke kolenům.</p>
<p>Venku se znovu zvedal vítr a v rádiu hlásili na zítřek další sněžení. Oblékla si kabát a natáhla rukavice. Po chvíli rozhodování si přes ty své natáhla ještě Aldenovy. Alden už se z chřipky vylízal a dnes dopoledne vyrazili s Harleym Bloodem opravit vnější dveře Missy Bowieové, která porodila holčičku. Stella ji viděla a ta chuděra maličká jako by tátovi z oka vypadla.</p>
<p>Na chvíli se zastavila u okna, prohlížela si Úžinu a uviděla tam Billa, přesně jak očekávala, stál na půl cesty mezi ostrovem a Mysem, stál nad vodami Úžiny jako Ježíš a kynul jí a jako by jí tím gestem říkal, že pokud někdy v tomhle životě chtěla vstoupit na pevninu, už je skoro pozdě.</p>
<p>„Jestli o to doopravdy stojíš, Bille,“ pronesla ztrápeně do ticha. „Bůh ví, že já ne.“</p>
<p>Ale vítr šeptal jiná slova. Stála o to. Stála o tohle dobrodružství. Tahle zima jí přinesla spoustu bolesti – artritida, která nepravidelně opadávala a znovu se vracela, tentokrát nastoupila v plné síle a zaplavila jí klouby prstů a kolen rudým ohněm a modrým ledem. Jedno oko jí začalo matnět a pohasínat (a Sarah tuhle – trochu nervózně – poznamenala, že ta tečka, kterou tam měla už zhruba od šedesáti, jako kdyby najednou začala narůstat a rozlézat se). A co bylo nejhorší, vrátily se jí ty hluboké, křečovité bolesti žaludku, a přede dvěma dny vstala už v pět ráno, přešla po mrazivé podlaze do koupelny a vyplivla do záchodu veliký chuchel rudé krve. A dnes ráno totéž, ta měděná pachuť v ústech, ze které běhal mráz po zádech.</p>
<p>Bolesti v žaludku ji pronásledovaly už celých pět let, někdy to bylo lepší, někdy horší, a ona od samého počátku věděla, že to musí být rakovina. Vzala si její matku i otce a otce její matky taky. Nikdo z nich se nedožil ani sedmdesátky, takže si říkala, že nepochybně překonala všechny pojišťovácké tabulky.</p>
<p>„Láduješ se jako dřevorubec,“ řekl jí s úsměvem Alden nedlouho poté, co u ní bolesti propukly a ona si v ranní stolici poprvé všimla krve. „Copak nevíš, že staré báby jako ty by si měly jen tu a tam něčeho zobnout?“</p>
<p>„Nech toho, nebo ti jednu střihnu!“ odpověděla Stella a zvedla ruku. Její prošedivělý syn se v tu ránu přikrčil, usmál se a zvolal: „Ne, mami, ne! Odvolávám!“</p>
<p>Ano, jedla hodně, ne proto, že by měla takový hlad, ale protože věřila (stejně jako mnoho generací před ní), že když rakovinu nakrmíte, nechá vás na pokoji. A možná to fungovalo, přinejmenším na nějaký čas; krve ve stolici bylo střídavě víc a míň a zažila i poměrně dlouhá období, kdy tam nebyla vůbec. Alden si zvykl na to, že si dávala nášup (někdy i dvakrát, když byly bolesti obzvlášť silné), ale nikdy nepřibrala ani kilo.</p>
<p>Teď rakovina konečně dospěla do stádia, kterému žabožrouti říkají <emphasis>pi</emphasis><emphasis>è</emphasis><emphasis>ce de résistance.</emphasis></p>
<p>Zamířila ke dveřím a všimla si na jednom hřebu u dveří Aldenovy čepice, té s kožešinovými chlopněmi přes uši. Nasadila si ji – kšilt měla až těsně nad hustým prošedivělým obočím – a naposledy se rozhlédla, jestli na něco nezapomněla. Kamna už pohasínala a Alden zase nechal zbytečně moc pootevřený průduch – mohla mu to opakovat stokrát, ale on si to prostě za nic na světě nedokázal zapamatovat.</p>
<p>„Aldene, Aldene, až tady nebudu, tak za zimu spálíš o čtvrt sáhu dříví navíc,“ zamručela a otevřela dvířka. Nakoukla dovnitř a vyděšeně vydechla. Pak dvířka znovu zavřela a rozechvělými prsty upravila šířku průduchu. Na okamžik – kratičký okamžik – uviděla tam v řeřavých uhlících svou dávnou přítelkyni Annabelle Franeovou. Vypadala přesně jako zaživa, včetně toho mateřského znamínka na tváři.</p>
<p>A vážně na ni Annabelle mrkla?</p>
<p>Napadlo ji, že tu nechá Aldenovi vzkaz, aby mu vysvětlila, kam odešla, ale pak si řekla, že to Alden snad pochopí, i když pomalu, jak byl zvyklý.</p>
<p>Napsala ten vzkaz aspoň v duchu – <emphasis>Od prvního zimního dne vídám tvého otce a on mi říká, že umírání není až tak zlé; aspoň myslím, že říká tohle</emphasis> – a vykročila do bílého dne.</p>
<p>Okamžitě s ní otřásl vítr a musela si Aldenovu ušanku na hlavě upravit, aby ji z rozmaru neukradl a neodkutálel ji pryč po sněhu. Zima jako by si dokázala najít každou štěrbinu v jejích šatech a vmáčknout se dovnitř; a vzít s sebou vlhký březnový chlad i mokrý sníh.</p>
<p>Zamířila z kopce k zátoce a dávala si pozor, aby našlapovala na cihly a tvárnice, které sem položil George Dinsmore. George si kdysi na Mývalím mysu najali jako oráče, jenže on se na těch velkých oslavách v sedmasedmdesátém příšerně zlískal režnou a porazil pak pluhem ne jeden, ne dva, ale rovnou tři sloupy elektrického vedení. Na Mysu pak pět dní nemohli svítit. Stella si vzpomínala, jak to bylo zvláštní, hledět přes Úžinu a vidět jen černo. Člověk si na to hnízdečko světel tak nějak zvykl. Teď pracoval George na ostrově, a protože pluh už mu nikdo nesvěřil, mnoho škody tu nenadělal.</p>
<p>Když procházela kolem domu Russella Bowieho, zahlédla Missy, bledou jako stěna. Stella na ni zamávala. A Missy zamávala taky.</p>
<p><emphasis>Vyprávěla by jim tohle:</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Na ostrově jsme se vždycky starali jeden o druhého. Když Gerdu Henreidovi tehdy praskla ta céva na prsou, odříkali jsme si všichni celé léto večeře, abychom mu našetřili na tu operaci v Bostonu – a díkybohu se nám vrátil živý. Když George Dinsmore tehdy zporážel ty sloupy s vedením a elektrárna mu chtěla zabrat dům, postarali jsme se, aby elektrárna dostala peníze a George měl dost práce, aby si vydělal na to svoje pití a cigarety</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> proč by ne? Když měl po práci, už s ním sice nic nebylo, ale dokud byl na šichtě, dřel jako kůň. Do toho maléru se tehdy dostal jen proto,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>že už byla tma, a za tmy je George vždycky sťatý. Jeho táta se postaral o to, aby měl aspoň co do pusy. Missy Bowieová je teď sama s dalším děckem. Možná tu zůstane a bude pobírat podporu a vdovský důchod, a pravděpodobně to nebude stačit, ale dostane se jí tolik pomoci, kolik bude potřebovat. Možná odejde, ale pokud se rozhodne zůstat, rozhodně tu nebude strádat hlady</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a dobře poslouchejte, Lono, i ty Hale: pokud zůstane, možná si na tomhle mrňavém světě s malou Úžinou na jedné straně a obrovskou na druhé uchová něco, co by při roznášení obědů v Lewistonu nebo kafe v Portlandu nebo piva v nějaké putyce v Bangoru snadno ztratila. A jsem dost stará na to, abych na rovinu řekla, co mám tím </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>něčím</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis> na mysli: způsob života a způsob bytí</emphasis><emphasis> – </emphasis>cit<emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>Pomáhali si navzájem i jinými způsoby, ale o tom by jim neřekla. Jane, ta věděla, jak se věci mají, ale děti by to nepochopily, a Lois a David taky ne. Kdysi se tu Normanovi a Ettie Wilsonovým narodilo mongoloidní</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>děcko, hubeňoučké nožičky zkroucené k sobě, holou hlavičku samý hrbol a prohlubeň, prstíky srostlé dohromady, jako by v té vnitřní Úžině plavalo příliš dlouho a příliš hluboko; reverend McCracken přišel a dítě pokřtil; a druhý den přišla Mary Dodgeová, která už v té době asistovala u více než stovky porodů, a Norman vzal Ettie dolů k moři, aby se podívala na novou loď Franka Childa, a přestože se Ettie sotva držela na nohou, bez námitek šla, jen se předtím zastavila ve dveřích a ohlédla se na Mary Dodgeovou, která poklidně seděla u kolébky mongoloidního děťátka a pletla. Mary zvedla hlavu, a když se jejich pohledy setkaly, Ettie se rozbrečela. </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Pojď už,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> pobídl ji podrážděně Norman. </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>No tak, Ettie, pojď.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> A když se o hodinu později vrátili, děťátko bylo mrtvé, umřelo z neznámých příčin v kolébce, jaká milosrdná smrt. A mnoho let předtím, ještě před válkou, za hospodářské krize, tu byly cestou ze školy zneužity tři malé holčičky, nijak zvlášť hrozně, přinejmenším ne tak, aby byly jizvy jejich bolesti vidět navenek, a všechny tři vyprávěly o pánovi, který jim nabízel, že jim ukáže balíček karet, kde je na každé kartě jiný pejsek. Sliboval jim, že jim ukáže tyhle úžasné karty, pokud s ním holčičky půjdou na chv</emphasis><emphasis>íl</emphasis><emphasis>i do křoví, a jakmile byli v křoví, pán jim řekl: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ale nejdřív sáhněte sem.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> Jedna z těch holčiček byla Gerta Symesová, která měla v roce 1978 dostat za svou práci na střední škole v Brunswicku ocenění </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Učitelka roku za stát</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Maine</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>. A Gerta, tehdy pětiletá, řekla doma tátovi, že tomu pánovi chyběly nějaké prsty na jedné ruce. Další z holčiček to potvrdila. Třetí si na nic nepamatovala. Stella si vzpomínala,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>že Alden jednoho bouřlivého dne toho léta někam odešel a neřekl jí kam, přestože se ptala. Sledovala ho z okna a viděla, že se na konci cesty sešel s B</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>llem Symesem, a pak se k nim přidal Freddy Dinsmore a dole u zátoky viděla svého manžela, kterého ráno jako obvykle vyprovodila s obědem v plecháčku v podpaží. Postupně se k nim přidávali další chlapi, a když vykročili od zátoky, byl jich bez jednoho tucet. Zahlédla mezi nimi i předchůdce reverenda McCrackena. A večer pak našli jistého Danielse pod Slyderovým výběžkem, kde z vody trčí skály jako zuby draka, který se tam utopil s otevřenou tlamou. Tohohle Danielse si Velký George Havelock najal, aby mu pod okna namontoval nové parapety a vyměnil motor v jeho Modelu A. Daniels byl z Nového Hampshiru a měl tolik medových řečí, že se pro něj našly i další práce, když bylo u Havelocků hotovo</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a v kostele uměl zazpívat pěkně od plic! Podle všeho se prý procházel po Slyderově výběžku, uklouzla mu noha a zřítil se na skály. Měl zlámaný vaz a proraženou lebku. A protože nikdo neznal žádné jeho příbuzné, pohřbili ho na ostrově a předchůdce reverenda McCrackena pronesl nad jeho hrobem smuteční řeč, při níž se zmínil, jaký byl Daniels dříč a šikovný pracant i přesto, že mu na pravé ruce chyběly dva prsty. Pak přečetl požehnání a všichni se ze hřbitova odebrali do přízemí radnice, kde se podával punč a sendviče se sýrovou pomazánkou, a Stella se svých chlapů nikdy neptala, kam to šli ten den, kdy se Daniels zřítil ze Slyderova výběžku.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Děti,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řekla by jim, </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>vždycky jsme se tu starali jeden o druhého. Museli jsme, protože Úžina bývala tehdy širší a vítr skučel a příboj bil do skal a stmívalo se dřív, no a my si připadali hrozně malí</emphasis><emphasis> – </emphasis><emphasis>pouhá smítka prachu v Boží mysli. Takže nám připadalo úplně přirozené podat jeden druhému ruku a stát při sobě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Podávali jsme jeden druhému ruku, děti, a jestli jsme někdy zapochybovali, zda je to k něčemu </emphasis><emphasis>dobré</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nebo</emphasis><emphasis> zda vůbec existují takové věci jako láska, tak jedině proto, že jsme za dlouhých zimních nocí slyšeli vítr a příboj a měli jsme strach.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne, nikdy jsem necítila potřebu ostrov opustit. Můj život byl tady. Úžina bývala tehdy širší.</emphasis>“</p>
<p>Stella došla k zátoce. Rozhlédla se vlevo i vpravo, šaty za ní vlály ve větru jako prapor. Kdyby tam někdo byl, šla by ještě dál a zkusila by štěstí na spadaných kamenech, přestože je pokrývala lesklá vrstvička ledu. Ale nikde nikoho neviděla, a tak vykročila podél mola, kolem loděnice starého Symese. Došla na konec a na chvíli se tam zastavila, zvedla hlavu a vítr tlumeně svištěl kolem vycpaných chlopní Aldenovy čepice.</p>
<p>Bill stál na ledě a kynul jí. Za ním, za Úžinou, rozeznávala na Mysu kostel, jehož špička nebyla proti bílému nebi skoro vidět.</p>
<p>Se zafuněním se posadila na konec mola a šlápla do sněhové krusty. Boty se trochu zabořily; ale ne moc. Znovu si upravila Aldenovu ušanku – vítr ji chtěl za každou cenu strhnout z hlavy! – a pak vykročila za Billem. Na okamžik ji napadlo, že by se mohla ohlédnout, ale neudělala to. Věděla, že by to její srdce nevydrželo.</p>
<p>Šla, boty chroupaly na sněhu a ona poslouchala, jak led téměř neslyšně praská. Bill jako by teď stál o kus dál, ale pořád jí kynul. Rozkašlala se a vyplivla do bílé sněhové pokrývky na ledu trochu krve. Úžina se po obou stranách roztahovala do nedohledna a ona poprvé v životě dokázala přečíst vývěsní štít „Stantonovy rybářské potřeby“ bez Aldenova dalekohledu. Viděla, jak na hlavní ulici na Mysu projíždějí auta sem a tam a s nefalšovaným úžasem ji napadlo: <emphasis>Můžou dojet, kam až chtějí</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> do Portlandu</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> do Bostonu</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> do New Yorku. Představ si to! </emphasis>A skoro se jí to podařilo, skoro si dokázala představit silnici, která se prostě táhne dál a dál, po světě, který najednou nemá hranic.</p>
<p>Před očima jí zavířila sněhová vločka. A další. A třetí. Po chvíli už řídce sněžilo a ona kráčela příjemným světem neposedné zářivé běloby; pořád skrz ten jemný závoj, který se chvílemi téměř ztrácel, viděla Mývalí mys. Zvedla ruce, aby si znovu upravila Aldenovu ušanku, a z kšiltu jí foukl sníh do očí. Vítr roztáčel čerstvý poprašek v tenounkých vírech a ona v jednom z nich spatřila Carla Abershama, který společně s manželem Hattie Stoddardové utonul na <emphasis>Tanečnici</emphasis>.</p>
<p>Brzy však chumelenice zhoustla a zářivý sníh začal temnět. Hlavní ulice na Mysu zvolna matněla, matněla, až se ztratila docela. Ještě chvíli dokázala rozeznat kříž na špičce kostela, ale pak zmizel i ten, jako falešný sen. Jako poslední se vytratil výrazný žlutočerný štít s nápisem „Stantonovy rybářské potřeby“, kde se dal koupit i motorový olej, mucholapky, italské sendviče a budweiser na cestu.</p>
<p>Potom se Stella ocitla v dokonale bezbarvém světě, v šedobílém sněhovém snu. <emphasis>Přesně jako Ježíš na moři</emphasis>, pomyslela si a nakonec se přece jen ohlédla, ale teď už nebyl vidět ani ostrov. Viděla jen své stopy, které postupně ztrácely tvar, až se daly rozeznat jen matné obloučky jejích pat… a dál už nic. Vůbec nic.</p>
<p><emphasis>To je b</emphasis><emphasis>íl</emphasis><emphasis>á tma</emphasis>, blesklo jí hlavou. <emphasis>Musíš si dávat pozor, Stello, jinak na pevninu nikdy nedojdeš. Budeš tu jen bloudit ve velkých kruzích, dokud se nevyčerpáš a neumrzneš na sněhu.</emphasis></p>
<p>Vzpomněla si, jak jí Bill jednou říkal, že když člověk zabloudí v lese, musí předstírat, že noha na té straně, kde má ruku, kterou píše, je chromá. Jinak tahle silnější noha začne mít navrch a člověk začne chodit v kruzích a uvědomí si to teprve v okamžiku, kdy narazí na svoje vlastní stopy. Stella věděla, že nic takového se jí v žádném případě nesmí stát. V rádiu hlásili, že bude sněžit dnes přes den, v noci i zítra, a v takovéhle chumelenici by ani nepoznala, jestli už narazila na svoje vlastní stopy, protože čerstvý sníh by je vymazal dávno před tím, než by se k nim vrátila.</p>
<p>I přes ty dvoje rukavice ji opouštěl cit v prstech a chodidla přestala cítit už před nějakou dobou. Do jisté míry to byla skoro úleva. Otupělost alespoň zavřela pusu té uječené artritidě.</p>
<p>Stella začala záměrně kulhat a mírně upřednostňovala levou nohu. Artritida v kolenou však zatím neusnula a brzy na ni ječela z plných plic. Bílé vlasy jí vlály za hlavou. Roztahovala rty, cenila zuby (kromě čtyř měla pořád všechny vlastní) a upírala pohled přímo před sebe. Čekala, kdy se v té poletující bělobě znovu zhmotní ten žlutočerný vývěsní štít.</p>
<p>Nezhmotnil se.</p>
<p>O něco později si povšimla, že výrazná denní bělost začala tmavnout do mnohem nevýraznější šedé. Chumelenice byla čím dál hustší a sníh těžší. Chodidla sice pořád došlapovala na pevnou krustu, ale teď už se bořila dobře do deseti centimetrů čerstvého sněhu. Podívala se na hodinky, ale zastavily se. Stella si uvědomila, že je nejspíš ráno, poprvé za dvacet nebo třicet let, zapomněla natáhnout. Nebo se prostě zastavily nadobro? Patřívaly její matce a ona je po Aldenovi dvakrát poslala na Mys, kde se nad nimi pan Dostie nejprve trochu podivoval, a pak je vyčistil. Přinejmenším její hodinky tedy na pevnině byly.</p>
<p>Asi čtvrt hodiny poté, co si povšimla oné narůstající šedi, poprvé upadla. Chvíli zůstala na všech čtyřech a přemýšlela o tom, jak by bylo snadné prostě tady zůstat, schoulit se do klubíčka a poslouchat vítr, ale pak se v ní znovu probudilo ono odhodlání, které už ji přeneslo přes tolik životních úskalí, a ona s námahou vstala. Stála, hleděla před sebe a přála si, aby její oči spatřily… ale nespatřily nic.</p>
<p><emphasis>Brzy se setmí.</emphasis></p>
<p>Bylo jasné, že zabloudila. Odchýlila se buď na jednu, nebo na druhou stranu. Jinak už by určitě byla na pevnině. Přesto si říkala, že se nemohla odchýlit natolik, aby šla rovnoběžně s pevninou, nebo se dokonce obrátila zpátky ke Kozímu ostrovu. Vnitřní kompas v hlavě jí říkal, že to s tou levou nohou trochu přehnala a odchýlila se doleva. Věřila, že se pořád blíží k pevnině, jen teď jde poněkud šikmo.</p>
<p>Kompas jí radil, ať zatočí doprava, ale do toho se jí nechtělo. Vykročila znovu rovně, jenom přestala s tím falešným kulháním. Roztřásl ji záchvat kašle a vyplivla do sněhu trochu sytě červené.</p>
<p>Po deseti minutách (šeď už teď byla opravdu výrazná a ona se ocitla ve zvláštním soumraku sněhové bouře) znovu upadla, pokusila se vstát, napoprvé se jí to nepovedlo, ale nakonec se přece jen vyškrábala zpátky na nohy. Stála a vrávorala v chumelenici, jen těžko se jí ve větru dařilo udržovat rovnováhu, hlavou se jí valily vlny vyčerpání a připadala si střídavě velice lehká a naopak těžká.</p>
<p>Možná že všechno to kvílení, které slyšela, nevyluzoval vítr, ale to, co jí nakonec přece jen strhlo Aldenovu ušanku z hlavy, vítr rozhodně byl. Hrábla po ní, ale vítr ji snadno odfoukl z dosahu a ona už jen chviličku sledovala, jak ta oranžová skvrna rozmarně poskakuje do houstnoucí šedi. Dopadla na sníh, převalila se, znovu vyskočila a byla pryč. Teď už Stelle volně vlály všechny vlasy.</p>
<p>„To je v pořádku, Stello,“ řekl jí Bill. „Můžeš si vzít moji.“</p>
<p>Zalapala po dechu a rozhlédla se po té bělobě. Ruce v rukavicích si instinktivně přitiskla na prsa a ucítila, jak se jí do srdce zaryly ostré nehty.</p>
<p>Neviděla nic než proměnlivý závoj sněhu – a pak se z toho šedého večerního chřtánu, v němž skučel vítr jako ďábel ve sněžném tunelu, vynořil její manžel. Zprvu to byly jen pohyblivé barvy na sněhu: červená, černá, tmavě zelená, světlejší zelená; pak se tyhle barvy rozpustily ve flanelovou bundu s pleskajícím límcem, flanelové kalhoty a zelené boty. Podával jí svou čepici a to gesto působilo až absurdně zdvořile a měl Billovu tvář, dosud neposkvrněnou rakovinou, která si ho vzala (bylo tohle to jediné, čeho se bála? že k ní přijde pouhý vyzáblý stín jejího manžela, vychrtlá postava z koncentračního tábora s lesklou kůží napjatou přes lícní kosti a s očima zapadlýma hluboko v důlcích?), a jí se ohromně ulevilo.</p>
<p>„Bille? Jsi to vážně ty?“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„Bille,“ zopakovala a šťastně k němu vykročila. Ale zradily ji nohy a už si myslela, že upadne, propadne přímo skrz něj – byl to koneckonců duch –, ale on ji podepřel pažemi stejně silnými a schopnými, jako když ji kdysi přenášel přes práh domu, který poslední roky sdílela už jen s Aldenem. Podepřel ji a za okamžik ucítila, jak jí na hlavu pevně nasazuje čepici.</p>
<p>„Vážně jsi to ty?“ zeptala se znovu a vzhlédla k jeho tváři, na vrásky kolem očí, které se zatím nezanořily tak hluboko, na poprašek sněhu na ramenou kostkované lovecké bundy, na třepotající se hnědé vlasy.</p>
<p>„Jsem to já,“ přisvědčil. „Jsme to my všichni.“</p>
<p>Pootočil se a ona spatřila, jak z chumelenice, kterou vítr proháněl po houstnoucím soumraku nad Úžinou, vystupují ostatní. Tiše vykřikla, napůl radostí, napůl strachy, protože uviděla Madeline Stoddardovou, matku Hattie, v modrých šatech, které se ve větru nafukovaly jako zvon, a za ruku se jí držel její manžel, žádný tlející kostlivec kdesi na dně vedle <emphasis>Tanečnice</emphasis>, ale mladík v plné kráse. A vzadu, za těmi dvěma –</p>
<p>„Annabelle!“ zvolala. „Annabelle Franeová, jsi to ty?“</p>
<p><emphasis>Byla </emphasis>to Annabelle; Stella i v tom sněžném přítmí poznávala žluté šaty, ve kterých Annabelle přišla na její svatbu, a když své mrtvé přítelkyni klopýtala naproti – s Billem za ruku –, měla pocit, že cítí vůni růží.</p>
<p>„<emphasis>Annabelle</emphasis><emphasis>!</emphasis>“</p>
<p>„Už jsme skoro tam, má drahá,“ řekla Annabelle a vzala ji za druhou ruku. Ty žluté šaty, které byly v tehdejší době považovány za „odvážné“ (ale k Annabellinu štěstí a k úlevě všech ostatních nikoli za „skandální“), jí odhalovaly ramena, ale nezdálo se, že by Annabelle cítila chlad. Hebké, tmavě kaštanové vlasy jí vlály ve větru. „Už je to jen kousek.“</p>
<p>Vzala Stellu za druhou ruku a společně vykročili kupředu. Ze zasněženého večera (protože už skutečně <emphasis>byl </emphasis>večer) se vynořovaly další postavy. Většinu Stella poznávala, ale ne všechny. K Annabelle se připojil Tommy Frane; za Billem kráčel Velký George Havelock, kterého potkala tak hrozná smrt v lese; byl tu ten chlap, který se dvacet let staral o maják na Mysu a jezdíval na ostrov na turnaj v kanastě, co ho Freddy Dinsmore pořádal každý únor – Stella už měla jeho jméno na jazyku, ale přece jen si nedokázala vzpomenout. A támhle byl Freddy osobně! A kus vedle Freddyho, sám a trochu zmatený, kráčel Russell Bowie.</p>
<p>„Podívej, Stello,“ řekl Bill a ona v šeru uviděla černé obrysy, jako rozlámané přídě spousty ztroskotaných lodí. Ale nebyly to lodě, byla to rozpraskaná a rozpukaná skála. Dostali se k Mysu. Přešli přes Úžinu.</p>
<p>Slyšela hlasy, ale nebyla si jistá, jestli skutečně promlouvají nahlas:</p>
<p><emphasis>Podej mi ruku, Stello</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p><emphasis>(opravdu)</emphasis></p>
<p><emphasis>Podej mi ruku, Bille</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>
<p><emphasis>(opravdu opravdu)</emphasis></p>
<p><emphasis>Annabelle</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Freddy</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Russelle</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Johne</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Ettie</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Franku</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> podejte mi ruku, podejte mi ruku</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> ruku</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p><emphasis>(opravdu miluješ)</emphasis></p>
<p>„Podáš mi ruku, Stello?“ zeptal se nový hlas.</p>
<p>Ohlédla se a uviděla Bulla Symese. Laskavě se na ni usmíval, ale jí přesto při pohledu do jeho očí proběhla tělem vlna strachu a v první chvíli se odtáhla a sevřela Billovu dlaň o něco pevněji.</p>
<p>„Je –“</p>
<p>„Čas?“ zeptal se Bull. „Asi jo, Stello, asi už je. Ale nebolí to. Aspoň jsem nikdy neslyšel, že by to bolelo. Všechna bolest je předtím.“</p>
<p>Vyhrkly jí slzy – všechny slzy, které nikdy neprolila –, a podala Bullovi ruku. „Ano,“ řekla, „ano, budu milovat, milovala jsem a miluju.“</p>
<p>Stáli v kruhu v bouři, mrtví z Kozího ostrova, a kolem skučel vítr, proháněl čerstvý sníh a jí se v hrdle zrodila jakási píseň. Stoupala do větru a vítr ji odnášel. Všichni se k ní připojili a zpívali jako děti za letního večera, který zvolna přechází v letní noc, vysokými, sladkými hlasy. Zpívali a Stella cítila, jak je jim čím dál blíž, jak se stává jednou z nich, konečně na druhé straně Úžiny. Trošku to bolelo, ale ne moc; když přišla o věneček, bylo to horší. Stáli tam v kruhu celou noc. Kolem vál sníh a oni zpívali. Zpívali a –</p>
<p>– <emphasis>a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Alden to sice nemohl říct Davidovi s Lois, ale v létě po Stellině smrti, když děti jako každý rok přijely na čtrnáct dní na ostrov, to řekl </emphasis><emphasis>L</emphasis><emphasis>oně s Halem. Řekl jim, že za mocných zimních bouří vítr zpívá téměř lidskými</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlasy a že se občas skoro dají rozeznat slova: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Chvalte Boha, jenž požehnám pro vás má/Chvalte Boha, spolem pějte hosana</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p><emphasis>Neřekl jim však (zkuste si představit, jak pomalý, suchopárný Alden Flanders vykládá tyhle věci nahlas, a ještě ke všemu dětem!), že občas, když ten hlas zaslechne, přeběhne mu mráz po zádech, přestože sedí přímo u kamen; že v takové chv</emphasis><emphasis>íl</emphasis><emphasis>i odloží vyřezávání nebo past, kterou se chystal spravit, a má pocit, že vítr zpívá hlasy všech mrtvých</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> že všichni stojí někde tam na Úžině a zpívají jako děti. Mívá pocit, že slyší jejich hlasy, a v noci pak někdy usne a zdá se mu, že sám zpívá chvalozpěv, neviděn a neslyšen, na svém vlastním pohřbu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsou věci, které se prostě nedají nikomu říct, a jsou věci, ne vyloženě tajemství, o nichž se prostě nemluví. Den poté, co bouře odvála, našli Stellu umrzlou na pevnině. Seděla na přírodním skalním křesle asi sto metrů jižně od prvních domů na Mývalím mysu, zmrzlá na kost. Doktor, který jezdil v korvetě, prohlásil, že se mu nechtělo věřit vlastním očím. Bylo to pěšky přes šest kilometrů a pitva, která se podle zákona musela provádět ve všech případech nezvyklého úmrtí beze svědků, odhalila pokročilé stádium rakoviny – po pravdě řečeno, ta stařenka jí byla prolezlá skrz naskrz. Měl Alden prozradit Davidovi s Lois, že čepice, kterou měla Stella na hlavě, nebyla jeho? Larry McKeen tu čepici poznal. Stejně tak John Bensohn. Viděl jim to na očích a předpokládal, že oni to zase viděli na těch jeho. Ještě nebyl tak starý, aby zapomněl na čepici svého táty, na to, jak vypadal její polámaný kšilt.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jsou věci, o kterých se musí přemýšlet s rozvahou,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řekl by dětem, kdyby věděl jak. </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Musí se o nich přemýšlet zvolna, zatímco se ruce věnují práci a na stole čeká v pořádném porcelánovém hrnku kafe. Jsou tu třeba otázky spojené s Úžinou: zpívají mrtví? A milují živé?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>Když se Lona s Halem vrátili s rodiči na pevninu, v lodi Ala Sterna, na jejíž přídi dlouho stáli a mávali mu na rozloučenou, Alden za nocí o těchhle otázkách hodně přemýšlel, o těchhle i o jiných, a taky o tátově čepici.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zpívají mrtví? Milují?</emphasis></p>
<p><emphasis>Za těch dlouhých, osamělých nocí, když jeho matka Stella Flandersová konečně odpočívala v hrobě, měl Alden často pocit, že odpověď na obě otázky zní – ano.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p>Poznámky</p>
<p>Ne každého zajímá, odkud se povídky berou, a to je zcela v pořádku – k řízení auta nepotřebujete vědět, jak funguje spalovací motor, a k náležitému požitku z povídky nepotřebujete vědět, jaké okolnosti vedly k jejímu vzniku. Motory zajímají mechaniky; tvorba povídek zajímá akademiky, fanoušky a čmuchaly (první a poslední jsou téměř synonyma, ale nevadí). Přidal jsem sem pár poznámek o některých povídkách – takových poznámek, jaké by podle mého mohly zajímat i laxního čtenáře. Ale pokud jste ještě laxnější, ujišťuji vás, že beze všeho můžete zavřít knížku už teď – o nic závažného nepřijdete.</p>
<p>„<strong>Mlha</strong>“ – Tu jsem napsal v létě roku 1976 pro antologii nových povídek, kterou dával dohromady můj agent Kirby McCauley. McCauley už přede dvěma nebo třemi lety vytvořil podobnou knihu, která se jmenovala <emphasis>Frights</emphasis> (<emphasis>Obavy</emphasis>). Byl to paperback. Tahle měla vyjít v pevné vazbě a měla mnohem větší ambice. Jmenovala se <emphasis>Dark Forces</emphasis> (<emphasis>Temné síly</emphasis>). Kirby po mně chtěl nějakou povídku a dotíral na mě s neuvěřitelnou zatvrzelostí a odhodláním… a samozřejmě uhlazenou diplomatičností, která, jak se domnívám, je charakteristickým znakem dobrého agenta.</p>
<p>Jenže já neměl žádný nápad. Čím usilovněji jsem přemýšlel, tím snáz mě nenapadalo vůbec nic. Už jsem si začínal říkat, že se ten stroj na povídky v mé hlavě možná dočasně, možná nastálo porouchal. Pak přišla bouře, kterou v té povídce víceméně popisuji. Když dosáhla vrcholu, na Long Lake u Bridgtonu, kde jsme tehdy bydleli, se skutečně dělala vodní smršť a já jsem skutečně trval na tom, aby celá naše rodina na nějakou dobu sešla do přízemí (přestože moje manželka se jmenuje Tabitha – jméno Stephanie jsem si vypůjčil od její sestry). Cesta na nákup následujícího dne rovněž probíhala zhruba tak, jak jsem ji popsal, jen s tím rozdílem, že jsem byl ušetřen společnosti tak protivného člověka, jako je Norton – v Nortonově letní chatě žil ve skutečnosti velice sympatický doktor Ralph Drews s manželkou.</p>
<p>V supermarketu mě zničehonic políbila múza – stalo se to stejně jako vždycky, naprosto nečekaně, bez varování. Byl jsem právě asi v polovině uličky, rozhlížel jsem se po rohlících vhodných na párek v rohlíku, a najednou jsem si představil velikánského prehistorického ptáka, jak plachtí k pultu s masem v zadní části obchodu a poráží cestou plechovky s nakládaným ananasem a láhve kečupu. Než jsme se s Joem, mým synem, dostali k pokladně, už jsem si v hlavě pohrával s příběhem všech těch lidí zavřených v supermarketu obleženém prehistorickými stvůrami. Připadalo mi to hrozně komické – myslím, že tak nějak mohlo vypadat <emphasis>Alamo</emphasis>, kdyby ho režíroval Bert I. Gordon. Polovinu té povídky jsem napsal ještě tu noc a zbytek během následujícího týdne.</p>
<p>Trochu se mi natáhla, ale Kirbymu se zdála dobrá, a tak ji do sbírky zařadil. Mně se zas až tolik nelíbila a cítil jsem, že ji musím trochu přepsat – především se mi nelíbilo, jak se David Drayton vyspí s Amandou a potom nikdy nezjistí, co se stalo s jeho ženou. To mi připadalo zbabělé. Během přepisování jsem ale našel rytmus jazyka, který mi seděl – a s tímhle rytmem v hlavě jsem tu povídku dokázal oholit na podstatné jádro o dost úspěšněji, než se mi to povedlo u některých jiných dlouhých povídek (velice dobrým příkladem téhle mé literární elefantiázy je třeba „Nadaný žák“ ze sbírky <emphasis>Čtyři roční doby</emphasis>).</p>
<p>Hlavním klíčem tohoto rytmu bylo záměrné použití první věty, kterou jsem jednoduše ukradl z vynikajícího románu Douglase Fairbairna <emphasis>Shoot</emphasis> (<emphasis>V</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis>střel</emphasis>). Tahle věta je pro mě podstatou celého příběhu, jakýmsi zenovým zaříkadlem.</p>
<p>A musím se vám svěřit, že se mi líbila i metafora, spojená s tím, když David Drayton odhalí své vlastní meze, líbila se mi celková nadnesená kýčovitost té povídky – měla by se pokud možno promítat jako černobílý film, který byste sledovali s rukou kolem ramen své holky (nebo svého kluka) a s obrovskými reproduktory za okýnkem. Zbytek už si představte sami.</p>
<p>„<strong>Zde jsou tygři</strong>“ – V první třídě na základní škole ve Stratfordu v Connecticutu mě učila paní Van Burenová. Šel z ní docela strach. Myslím, že kdyby se byl odněkud vynořil tygr a sežral ji, nijak zvlášť velkou hlavu bych si s tím nedělal. Znáte děti.</p>
<p>„<strong>Opice</strong>“ – Asi před čtyřmi lety jsem se kvůli pracovní schůzce vypravil do New Yorku. Když jsem se po návštěvě svých známých v New American Library pěšky vracel do hotelu, všiml jsem si jednoho chlapíka, který na ulici prodával mechanické opice na klíček. Na šedé dece, kterou si rozprostřel na rohu Páté a Čtyřicáté čtvrté, jich tam stála celá četa, všechny se ukláněly, usmívaly a břinkaly činely. Připadaly mi vyloženě děsivé a po zbytek cesty do hotelu jsem přemýšlel proč. Nakonec jsem dospěl k závěru, že mi připomínají dámu s nůžkami… tu, která jednoho dne každému přestřihne jeho nit. S touhle představou jsem potom napsal zmíněnou povídku – téměř celou v ruce, ještě v hotelovém pokoji.</p>
<p>„<strong>Zkratka paní Toddové</strong>“ – Skutečná paní Toddová je moje manželka; je vážně absolutní blázen do zkratek, a větší část z té, kterou jsem popsal v povídce, doopravdy existuje. Pochopitelně ji objevila ona. A občas mám doopravdy pocit, že je Tabby den ze dne mladší, ačkoli doufám, že já sám nejsem jako Worth Todd. Snažím se nebýt.</p>
<p>Mám tuhle povídku hodně rád; baví mě. A hlas starého vypravěče působí hrozně uklidňujícím dojmem. Čas od času se vám povede napsat něco, co vrátí ty staré časy, kdy <emphasis>všechno</emphasis>, co jste napsali, působilo svěže a originálně. Když jsem psal „Paní Toddovou“, měl jsem přesně tenhle pocit.</p>
<p>A ještě jedna poznámka – tři ženské magazíny ji odmítly, dva kvůli té větě, že když si ženská nebude moct přidřepnout, počurá si vlastní nohu. Zjevně měli pocit, že ženské buď nečurají, nebo nechtějí, aby se jim to připomínalo. Třetí, <emphasis>Cosmopolitan</emphasis>, ji odmítl, protože měli pocit, že hlavní postava je pro jejich čtenářky příliš stará.</p>
<p>Bez komentáře – jen ještě dodám, že ji nakonec přijal <emphasis>Redbook</emphasis>. Bůh jim za to žehnej.</p>
<p>„<strong>Jaunt</strong>“ – Ten jsem původně psal pro <emphasis>Omni</emphasis>, kde ji zcela právem odmítli, protože vědecká stránka té povídky je příliš vachrlatá. Ben Bova mi poradil, abych kolonisty nechal na Marsu těžit vodu, což jsem do téhle verze zapracoval.</p>
<p>„<strong>Prám</strong>“ – Tuhle povídku jsem napsal v roce 1968 jako „Vor“. Koncem roku 1969 jsem ji prodal magazínu <emphasis>Adam</emphasis>, který – stejně jako většina pánských magazínů – neplatil při přijetí, ale až při otištění. Slíbili mi za ni dvě stě padesát dolarů.</p>
<p>Když jsem se jednou na jaře roku 1970 plazil kolem půl jedné ráno ve svém stejšnu domů, přejel jsem přes řadu dopravních kuželů u přechodu pro chodce, který ten den natírali. Barva už zaschla, ale s kužely se nikdo neobtěžoval a nechali je tam až do noci. Jeden z nich se odrazil od vozovky a strhl mi ze zrezivělých zbytků výfuku tlumič. Okamžitě mě popadl šílený, oprávněný vztek, jaký se může probudit jedině v opilém studentíkovi. Rozhodl jsem se, že projedu celé Orono a posbírám všechny dopravní kužely, na které narazím. Ráno je pak nechám před policejní stanicí se vzkazem, že jsem zachránil před záhubou spoustu tlumičů a výfuků a měl bych za to dostat vyznamenání.</p>
<p>Už jsem jich nabral asi sto padesát, když se mi ve zpětném zrcátku rozblikalo modré světlo.</p>
<p>Nikdy nezapomenu, jak se ten policajt ukrutně dlouho díval dozadu do mého stejšnu, pak se obrátil ke mně a zeptal se: „Synku, ty dopravní kužely jsou tvoje?“</p>
<p>Vzal si je s sebou a mě taky; a tak jsem se pro jednu noc stal hostem města Orono, tolik oblíbeného americkými tvůrci křížovek. Asi o měsíc později mě v Bangoru předvedli před obecní soud, na základě obvinění z krádeže cizího majetku. Obhájce jsem si dělal sám a musím říct, že většího osla jsem si za klienta ani nemohl vybrat. Napařili mi pokutu dvě stě padesát dolarů, které jsem pochopitelně neměl. Poskytli mi sedm dní na to, abych je sehnal, jinak mi hrozilo, že se stanu hostem okresu Penobscot na dalších <emphasis>třicet </emphasis>dní. Máma by mi nejspíš půjčila, ovšem okolnosti mého činu se těžko vysvětlovaly (zejména lidem, kteří nebyli namol).</p>
<p>Přestože se v dnešní beletrii už rozhodně <emphasis>nemá </emphasis>používat <emphasis>deus ex machina</emphasis>, jelikož tito bohové ze stroje nejsou příliš uvěřitelní, musím podotknout, že ve skutečném životě se objevují každou chvíli. Ten můj přišel tři dny poté, co mi soud vyměřil pokutu, v podobě šeku z magazínu <emphasis>Adam </emphasis>na dvě stě padesát dolarů. Za povídku „Vor“. Jako by mi někdo poslal skutečnou kartičku Jdeš zadarmo z vězení. Okamžitě jsem si nechal šek proplatit a došel složit peníze za pokutu. Rozhodl jsem se, že už budu sekat latinu a všem dopravním kuželům se budu od té doby obloukem vyhýbat. Latinu jsem až tak úplně nesekal, ale věřte mi, že s kužely jsem skoncoval.</p>
<p>Jenže to není všechno: ksakru, vždyť <emphasis>Adam </emphasis>měl platit až po <emphasis>otištění</emphasis>, čili pokud jsem dostal peníze, musela ta povídka vyjít. Ale nikdo mi nikdy neposlal ani jediný výtisk a na stáncích jsem ji taky nenašel, přestože jsem je chodil pravidelně kontrolovat – jednoduše jsem se protlačil mezi ty staré chlíváky, kteří si listovali takovými literárními skvosty, jako byly <emphasis>Boobs and Buns </emphasis>či <emphasis>Spanking Lesbians</emphasis>, a prolistoval jsem všechny magazíny, které společnost Knight Publishing vydávala. Nikdy jsem ji v žádném nenašel.</p>
<p>Navíc jsem kdesi ztratil i původní rukopis. Znovu jsem si na tu povídku vzpomněl v roce 1981, asi o třináct let později. Byl jsem právě v Pittsburghu, kde probíhalo závěrečné stříhání <emphasis>Creepshow</emphasis>, a dost jsem se nudil. A tak jsem se rozhodl, že tuhle povídku napíšu znovu, a výsledkem byl „Prám“. Základní běh událostí je stejný jako v té původní, ale myslím, že některé detaily jsou mnohem krvavější.</p>
<p>Každopádně, pokud někdo z vás někdy viděl „Vor“, nebo pokud snad někdo přímo máte jeho výtisk, mohli byste mi ho třeba ofotit a poslat? Nebo bude stačit třeba i obyčejný koresponďák s ujištěním, že nejsem blázen. Měl se objevit někde v magazínech <emphasis>Adam </emphasis>nebo <emphasis>Adam Quarterly </emphasis>nebo (nejspíš) <emphasis>Adam Bedside Reader </emphasis>(žádný extra titul, já vím, já vím, jenže v té době jsem měl jen dvoje kalhoty a troje trenky a žebráci si nemůžou moc vybírat – a pořád to bylo o hodně lepší než <emphasis>Spanking Lesbians</emphasis>, to mi věřte). Jen bych se rád přesvědčil, že to vyšlo i někde jinde než v Mrtvé zóně.</p>
<p>„<strong>Nezmar</strong>“ – Jednou jsem se tak nějak zamyslel nad kanibalismem – protože lidi jako já o takových věcech prostě čas od času přemýšlejí – a ta má múza mi zase jednou vyprázdnila na hlavu obsah svých magických střev. Vím, jak nechutně to zní, ale lepší metafora mě prostě nenapadá, a jakkoli neelegantní vám může připadat, věřte mi, že kdyby ten maličký fornit požadoval projímadlo, rád mu posloužím. Každopádně jsem začal hloubat o tom, jestli by člověk mohl sníst <emphasis>sám sebe</emphasis>, a pokud ano, kolik by toho do sebe stačil dostat, než by přišlo nevyhnutelné. Je to tak naprosto a dokonale odpudivá představa, že mě neskutečně nadchla a kolik dní jsem ji nedokázal pustit z hlavy – neměl jsem moc velkou chuť dělat z ní povídku, protože jsem měl pocit, že bych to mohl jenom zvorat. Ale když jsme pak na zadní terase jedli hamburgery a manželka se mě zeptala, čemu se to směju, rozhodl jsem se, že to aspoň zkusím.</p>
<p>Bydleli jsme tehdy v Bridgtonu a já asi hodinu zpovídal svého souseda, někdejšího lékaře Ralpha Drewse. Přestože se zpočátku tvářil dost pochybovačně (zhruba rok předtím jsem se ho kvůli jiné povídce ptal, jestli by podle něj člověk mohl spolknout kočku), nakonec souhlasil, že by se člověk nějakou dobu mohl živit sám sebou – poznamenal, že lidské tělo, stejně jako všechno ostatní, je koneckonců jen uskladněná energie. Ale co opakovaný šok z amputací? zajímal jsem se. Odpověď, kterou mi dal, se s drobnými úpravami stala prvním odstavcem této povídky.</p>
<p>Říkám si, že takový Faulkner by nic podobného asi nikdy nenapsal, co? No nic.</p>
<p>„<strong>Náklaďák strejdy Otta</strong>“ – Ten náklaďák existuje, a stejně tak onen domek; příběh, který je spojuje, jsem si vymyslel při jedné dlouhé cestě, abych nějak zabil čas. Líbil se mi, a tak jsem jeho napsání věnoval pár dní.</p>
<p>„<strong>Úžina</strong>“ – Tabbyin nejmladší bratr Tommy býval u Pobřežní stráže. Sloužil na jihovýchodě Maine, v oblasti onoho dlouhého, členitého pobřeží mezi Jonesportem a Bealsem, kde se Stráž stará především o výměnu baterií ve velkých bójích a o záchranu stupidních pašeráku drog, kteří zabloudí v mlze nebo najedou na skaliska.</p>
<p>Je tam spousta ostrůvků a spousta velice úzce sžitých ostrovních komunit. Jednou mi vyprávěl o živé předloze Stelly Flandersové, která na tom svém ostrůvku prožila celý život i tam zemřela. Byl to Prasečí ostrov? Kraví? Už si nevzpomínám. Prostě nějaké domácí zvíře.</p>
<p>Nechtělo se mi tomu věřit. „To se ani nikdy <emphasis>netoužila </emphasis>podívat na pevninu?“ kroutil jsem nad tím hlavou.</p>
<p>„Ne, tvrdila, že přes Úžinu přejde teprve po smrti,“ odpověděl Tommy.</p>
<p>Nebyl jsem si jistý, co přesně si pod termínem Úžina představit, a Tommy mi to vysvětlil. Přidal taky onen rybářský vtip o tom, že nejširší úžina se rozkládá mezi Jonesportem a Londýnem, a já ho zakomponoval do povídky. Původně vyšla v časopise <emphasis>Yankee </emphasis>pod názvem „<emphasis>Zpívají mrtví?</emphasis>“, což je docela pěkný titul, ale nakonec jsem se vrátil k tomu původnímu.</p>
<p>No, a to je všechno. Nevím, jak pro vás, ale pro mě je konec knížky vždycky jako probuzení. Trochu mě mrzí, že jsem přišel o sen, ale všechno to okolo – to opravdové – vypadá i tak zatraceně dobře. Díky, že jste mě doprovodili; bavilo mě to. Vždycky mě to baví. Doufám, že jste dorazili v pořádku, a že se zase někdy zastavíte – protože jak říká ten zvláštní majordomus v onom podivném newyorském klubu – vždycky je co vyprávět.</p>
<p>STEPHEN KING</p>
<p><emphasis>Bangor, Maine</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p>Stephen King</p>
<p>MLHA</p>
<p>Z anglického originálu Skeleton Crew</p>
<p>vydaného nakladatelstvím Signet v New Yorku</p>
<p>přeložil David Petrů</p>
<p>Grafická úprava obálky Tomáš Kropáček</p>
<p>Odpovědná redaktorka Michala Marková</p>
<p>Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA</p>
<p>(Praha 4, Květnového vítězství 332)</p>
<p>PRAHA 2007</p>
<p>www.dobrovsky.cz</p>
<p>www.knihycz.cz</p>
<p>e-mail: nakladatelstvi@dobrovsky.cz</p>
<p>Sazba SF SOFT, Praha</p>
<p>Tisk CPI Moravia Books, s. r. o.</p>
<p>Vydání první</p><empty-line /><p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p>STEPHEN KING</p>
<p>Stephen King se narodil v Portlandu ve státě Maine r. 1947. Psát začal již během studií na Mainské univerzitě v Oronu. Jako člen studentského senátu se aktivně účastnil studentské politiky a v době války ve Vietnamu se angažoval v protiválečném hnutí. V r. 1970 promoval a rok poté se oženil se svou spolužačkou Tabithou, s níž má tři děti. V tomto manželství žije dosud. Po skončení studia nemohl hned najít práci středoškolského učitele, pro niž měl kvalifikaci, a tak se živil manuální prací a příležitostným psaním pro pánské časopisy. Mnohé z těchto povídek z počátku sedmdesátých let se objevily v několika antologiích. Úspěšnost jeho prvního románu Carrie mu v r. 1973 umožnila zcela se věnovat vlastní tvorbě. Od té doby napsal mnoho bestsellerů, z nichž některé se staly i filmovými předlohami. Věnuje se i psaní původních scénářů a také filmové režii. Pravidelně přispívá na charitativní účely. Odchod do důchodu zatím pro množství zajímavé práce odkládá na neurčito.</p><empty-line /><p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
</section>
</body><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKpAboDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5Dz83FLl3cs2MnjjikI+f
ilIORjtXpHLcUK5IFMJPcg07cQcg8kYpowRzQAZwBj05o55Ipvfilz2oAdnLE0E554GBj60
3JAooAXI/+tQW7UzHzUvOaBgSOTjNO3D0pAAetFAgJzSAE+lHalBOKAAHJ96UkAgdcUA80h
xmlcZIGIUgcZ9qZkY6UmTRQIcJCPzz0oaUsc9+mfSmUUhk8MxjJbpkbenbvTHcFyQ2cdDio
z60pxQA8uSc8UhdhznkUylIxwaAFDEHPc0oplOHqaBDiWwQDwaQZpCeaQcUwHs7MFzztGBn
sPSm5+U8c9jQcY6803PPXFIYc9c0ZOMfrR7g0UAKDinbqbxRg0CDc2MZ4znFODFQSOCfakA
9aBgEmmgDJz3607v7U3PNAPqaAFyDkUo6UzPNGTnrQKw4jNLTcnrSZNMLDskfSlzSdRzTSc
ZxQA+j8KQHIoB570AOyOtKDimYFGBQA7I708sm0ADpUfWkxzmgB+RnoMUHBwQMU08nNGTwM
0AP6A9KbzjJxgUjDOOaTGOMUAKG54ApTOM/cH5U0DFREHJ4pDRJnkcdKNxI60h4PFJnIHam
AHk5HApAB2NOpKBhRn2oBOelLnB6UAITgZpaXgqc9ugptAhwHelIzSDPXtQT6GgBuaWm8+l
L82OlAxaTNHt3pvNIBQcmlpo4JzTvcUgYUdaKMigAJxSbqQ9aUdKBjqbmjcO1GRTEL2o+tL
RSATFLnjGKKSgApecZxRRQAUxutOpDyaAQLSnpRxRQAdqXJpPpRQIUnNFFJQAUgFL3pRgEc
UDCkxz1oGetL70xBQBmko57UwH44xSbfelHSloEIowKWiigApOnNLSf1oAXA7ZooooAKO+a
OtHOcdqAA9M/lSdqdnjFN5HWgA57cUHrS1Ec5PP60mNDjkHHagk8DORSkHdim45pgLSUtIa
ACgHIoooAUYzzSGjrQSWJyeelAx38FN6UncU7BNAgpCc8UoBxSHvQMQ5BFLil460UAJjmii
j3oAM0YpQM9KCMUgG5wegoGaMHdml6UWC4zjJpR1pcc0uOKLDuJnBxSjPejAFFFhC0UlLSE
JRSH7wowaB2HU3kH2NAzk0tACE4NKMZyBjNApSMUAFIaO9Lz+FACYyAaBR0o96AAkA80D3o
pQM0wEpd3FJmlHNMBCM0HPaggg0p460AOHQUtRnkUtArD6KatKBigQtJz+A60tFACE4GaWk
NLQAhGaWkNAHFACg8UhGRSngZxRQA3kHjmnGGQEjypP8AvmimmU5+8350mNCE/NmilxlqX+
GmA2hfeigrkdaAFOMUlLt6UE4BFACUlFFABnnGKXOKTrQRnpQAoOKQDJJPSgDilJyMYoAMA
HHalIHam0oYA8CgZYtLSa+vreytk33FxIsMa5xuZiABk+5rs5vhP4rtriS3ubrw/DNExR43
120BVgcEEeZ1FYHhP/kevDv/AGE7b/0atHjJFPj7xH8oz/ad12/6bNWc207IuKT1Zt/8Kw8
Sjpf+Hf8AwfWn/wAcpf8AhV/iQ9dQ8OD/ALjtp/8AHK4UKuPur+VKEQHlB+QrPmkXyxO4/w
CFYeIf+gj4c/8AB7af/HKT/hWHiDvqfhsf9x61/wDi64favPyrx7UbUP8ACPypc0g5Y9juf
+FX+If+gr4a/wDB7a//ABdH/Cste76v4Z/8Htt/8XXCbE/uj8qXav8AdH5Uc0g5Y9ju/wDh
V+vEf8hjwx/4Prb/AOLo/wCFX69/0GfDH/g+tv8A4quE2r/dH5UbU/uj8qOaYcsex3Y+GGu
/9Bjwx/4Prb/4uk/4Vhro6614Y/8AB7bf/FVwwVP7q/lRtUfwj8qOaYcsex3P/Csta7634X
H/AHHbf/4ql/4VhrI/5jvhYf8Acdt//iq4TapzlRz7Vbsr17GYyxwQSko0e2aMOMMMZwe/o
e1F5A4rsdj/AMKy1fofEPhQfXXYP8aT/hWeq9T4k8KD/uOQf41wm0egpQF9BRzSDlid1/wr
PU/+hm8J/wDg8h/xoPw11InafFHhL/weQ/41w2F7j9Ku6hpslglm8slvJ9qgE6iKQOUU5wG
x91uOho5pByxOr/4VrqH/AENXhH/weQ0D4bX/AH8V+Efx1uKuGwPQVJDDLcSiKCF5ZCCQqI
WJxyeB7Uc0g5Yna/8ACt70dfFnhH/wdxUH4cXeMHxd4PB9f7ajrhzjGQKAATRzSDlidwPhv
dn/AJnDwh/4Oo/8KB8Obocf8Jh4P5/6jUf+FccISgBIyCu7A+tKjN9jaDyIwu8SGXHzDjG3
Pp7VV5CtHsdh/wAK4uj/AMzj4P8A/BzH/hTo/htdySLHH4w8Hs7HAA1lD/SuMgZ4X86IAlQ
R8wBGCMd66PwhZatea1G2lBEeEZkZ1G1V9+O9XBSe5E3GKuVPFPhXVPCGtppWrvayTSW8d1
G9pMJY3jcZUhh16VhkA9a9I+MUMlv4q0KCVw8ieHrEMwGATsavNyCelUtiGIQMUAAinUVQh
AMUtFFABRRRQAUUUUAFHeiigAzQelFFACDPemlRnpT6jL8nikxocOvvijPOM0D734UuOc0x
BgUik5INOpAMGgYHpxTT70u456UY3UANpPWnEYpB1zQMUU7A9KZnBx3p4ORQIQAGlwPSgDF
LQIQgYPFM4NSU3aKBmz4Tz/wnXh4nj/iZW3/o1ak8YAn4g+I1A5/tS6H/AJGao/Cv/I8eH/
8AsJW3/o1af4y/5KF4kHT/AIml1z/22aspPU1jsY81vLbyNDNG8ciHDK4II/CoalnmlmlaW
aRpJG5ZmYkn6moTyPaoLF7GpboWoun+xNK0HG0zABunOccdc1DRSAKPeinxuUdW2q2CDhuh
9jRsAzPHWitLXNTGta3c6oNPs9N88gm2sY/LhTAA+VecZxn6ms2puwDIHWl46UlFUgJ47aS
VHaKKRxGu5yqkhV9T6D3qDPJGKnt7y6tVmW3nkiWdDFKFYjeh5Kn1HA4qCm2CDHeiiik2Ac
0oyF5pKOAetJAHb3qa2urmzuFuLS4kt5lBAkiYqwBGDyPUEioaKoBeKXpj+tN71asZLOO9V
r+2kubfDBo432MTg45we+PwpXsDOkuI7OXRbZ413uIGYsRgnDdD7jJ/SqVzFbtGkFuX8vk/
OACT71rafpU48NW7TDBnJKL3C5wfpnaKivLeyidI/MYv908cZrr5b+8cXNZ2Ken6DdXHyRW
pmM52RjcQR33YHUCvR9P0aWwtjbJElrsjDNMv/LTaf4znvk1Ja3Mw06K1t9MERCjdJwGY8Y
XPp71rLpV/cOIB82WDOHGQ+QBgDsB71pFJHPObkzgvjAxk8S+H3L+YT4esTuAxn5Wrzgn3r
1P44Wws/HOk2oQIItBsU2joMIa8rwS2B1rBHYOFLTQecUuecUwA9PelpCcCloAKKKKAAY79
aOvtRRQApA45/AUmOM8cUUYJOKACiik59KADvmg9aWmFuev6UhoXo1GOc0YJbmnUxCZxS0m
KDntQAHB4zikHHB60maOetAxxph9KXk9aCB260AA6in1HkjtTwcjk0ABOKO1Ix44pRyBQFg
60EZ70dKWgRr+F+PG2gf8AYRtv/Rq0/wAa/wDJQ/Ev/YVuv/Rz1D4XJ/4TTQf+wjb/APo1a
m8a8fETxKP+ordf+jmrGe5vDYwqaeuaU8HijioKADvSHk0vakOcUAHelANXdRh0uKaAaTeT
3UbQI0pniEZSUj51GCcqD0PeqZ+tCdwE7UnStbRdIj1dr0SapZ6f9ltXuR9qYr5xX/lmmOr
nPA9qyz29aLrYBtJ2xTsClxnj0pgJ3HtSY55pSMCkOccj3oAUDPQ4pzxvHgOpUkBhkYyPWm
EfrUk1xPcMrTytKyqEBY5woGAPwFICOj+dFH4UX6ATW0/2a480wxTgKy7Jl3KcjGcevcUkV
tcTxyyQW8kiQJvlZVJCLnG4+g5HNRdvWtAWWoRlYYvMVZ0QMY2O1g3IBx/I+lJp9BNpblAL
3xWppGlXWqX8MFom+RjgD+p9vetzSPCxk1AJqm6OyiUvLMnzHA6KB6k8V6L4I0qPXNbit7D
TvsWmRMAyxgkvzgbm7muqFNdTlqVuiMe/sG0RbfMxnn8tIra3T7ijGNzsfftS2fhJdU1m3j
uLqPeWUHDYEjHk49hXr2s+CLK98S33+ks0EbqVMaliM9jxxzWnN4bsLR7O6hs44GtwNskmS
zcdcd615kcurOFsPB+uf2s+kNayXCiT5SzYRFByTnGcYNd3Jp+n+HLGS2tUa7uhGSZG7k9f
pW9/bayYt7JBHcTJtyzHr6ha5DxNDqVreLPHI4ZTv3yDGfbFK7k7A0oq6PFfjixk8daW5zk
6FZZ3dfutXlZUmvVPjnM9x470meUgySaFZFsdM7Wry0E5rFbHYtgAwBS03PzYp1UAUUUUAF
FFFABRRRQAfWiiigA96KTFLQAU2nVEWOTzQBIBg5zS0cdj+dFABRRTVz3oAUgYpAR0FLgel
JwMgdaAHVHjmlBNJQMXPGKQUtFACDPrTgMc0gx3p/agBu6jdz0oI56UuBQI1vDB/wCKz0L/
ALCFv/6NWpvGxx8RfE3/AGFbv/0c9Q+GcDxjofb/AImFv/6NWpvG4/4uN4n9tVu//Rz1hU3
N4bGB15qeeaOW3toktYoWhQq8iZzMSc7m9+3HYVXp2D2FSkUJ7U50KbckEsM49KsrZywok0
8TANyiEYL/AP1qhMxRzmJMt1DLnFVbQVyIHA470nSl2scsF+Ucn0FGMc5qUMM5+lBHTnrSU
oosAVbsbuG0nlaewivEeJowkpICEjAcY7jqKqD3o3DPP/6qTVwDtzzSfzNLnd0OaTnI+tNg
LikqaVBHIyA5UHg46jtTE8stmXdj24q7CuM4zyakVFYqMhCeM9qmntfJKyrukt2xh9uBn09
jXb+EvCdlqNot5f2N6yTbhCd4VDgdScZxVRhfQznUUVc4uKwDbiZkkVescZJZvpXuvgrRdO
8U/C7ypIFj1G1v3eeLZsKRlAI+vUYX+frWDp+h6fpszmazdXDBUSJNx9efb3rurawsLey3x
3YW5mYSTRZ2hgpyuTjqMn6V1Qo21OKpX5tDJvvh68UUMFpqEf2S4cFdzA7OeO+fWvXfDsXh
rw1p0drZzpJKqANs5+c5HbgEZzXn95q8cViyxX20vuIVecD61U07xAxKi8CNzuWdRgo3p71
U43VkYwlbU9otNV0+CWO1idbZ5OAFX5mxz/KlvTayja8h3IMAlcgY/l1rz+DVXnjaeZFVjJ
ywPJHHT06V00d4jWrScRlmDq27IbA7/gfpxXO4NO5vGomrFYW0Ud1G1tENxYfIcFlPcjNZu
uxXksaMbvzwrHcpXJU96ZNLIlxNeBREjElQWBBPqMdKoXeoDyWeeZpTJKN2ccgDjjtW6WqZ
zuW6PGvjmoXx7pagDA0Oy6f7rV5WTgmvVfjpKJfH2mS8fNodkeP91q8qOCea5lsegtkKPXN
GeaWmkfNmqAdRRRQAUUlLQAUc0UhoAWgEg5FFFAB1oo60g6UALUJ6mpqhPU0hol6HHelocH
pmkxximICcGlpvApaAFpjD5s0uM5z+FL2oGNoApwGOtMIwOaAHY4pKcPu0EgUANHLfSl3YN
KCD0oyKAAHNBOKBS0CNTw3/AMjfof8A1/2//o1aseN+fiP4n/7Ct3/6Oaq/hz/kb9E/6/7f
/wBGrVnxuCPiR4ox/wBBa7/9HNWM9zaGxgxYEoDsVjP3sDJxXe+GpfDhlg8rRri7mRwrOUy
qhj1OK4c2d0tvDctbusEzFY5SPlcjrg98cZr0r4e20tjJNN9mW4jmTy2jY8McgjH49/WtKV
7mNdq1ztNZ+HI15VvbG5RblF2ktlioA4AXj8815d4m8F3PheUR3zozSIXVMcnFfTulWN9JH
Dcvki8l/eZGCqYHp9K8y8caPpuq63f3Gpx3ErwwNbWssTBBG2QUZ/XjNbyV02kcsJuO7PBr
2B7WVbcRlXCgyA/3jz/KoVtJtocptU8gkgV7HeaBZ3+jpJLp8cuouirLLGfvHGAfbtVi38D
arocUEj6NDPNcxAqJEDHB43c9SecGk8O2zVYpWPF47R5GYDkAcMBkZ9KrkEOVHJzjA5yele
sXfgG7muWuYrP7I/O7zB8p/AHrWbe+DtUmcuulqsYbAe3iGB25x09azdFrYuOIizzpleOQx
SIUdTgqRgirOnW4udRiR1IiDDzDtJwvfjvXrfhz4d65daZqslzYtqe50L28sYDPgcMrn5lP
OMiup0v4e6jHZj+zNDOjCX5WlOXlk9t7E7R9MUo0W3qN4iPQ8ksPhv4hu9O/tGa3NhbNzG0
6n5x9B0qlqXg3VNLKm4hdPMYIhYYDEjIH49q9f1Pw34k0vUpDNqxWJ8AxN83IHU+1dxaaXa
+MPA97pOoXCh7eEGNWOdjAk7lbqMHHyn8K3dGKMFWk2fLvh8xPqy2eo24ubV0eNkYHMZKnD
L6EHmsggKxGcgE16Fp/gzxDa+IBeSaWbqAuyyBHCgggg7T268Vh+K/DU3hvVBAySm3mQSwv
IvzYP8LY43DpUuFkbKqm7FDTLzULOCW4th5lrGVEiSKGQk5wCD+NfSC30er+CfDep2lmQqq
Y7hVGFJxwBgdOK+cNL0hr1ybm5+yQEBlJUsZTnACjv9ele6eGodbm8NWHhyyLOwYsIxH80R
3cbiOMEc9aukr3uYYiXRHoNt4dtrizW5F1bu8+A5iywiU9h757VBfeFVjgnM5E8isHQhcD8
fQVtm9XSdLtdIsmH2iD5GCKuJD/ABYz796sW95JLbvCUdhIpVTIMsabk0ZJRZ5Pe6Iss0rq
j5IyEV+FrNGmXIeNXlfIxxzz7V7SvhL7TtnuVWJRwojX5wPc/jxmq2oeE7IqPIuJN4AAR/m
HTqSP6VHtYlezkcJZhCrQbX/2cAnJ7j8BXW2Ki38PQxojRyF+JJPc9MfSp7bTEsoi0Iyyja
WYcjnnB7H3pby1uptPnv1VimAsals7W9SPX/Cs5Su7IuMbK5wmteJbmK8lYWyrDExCKP7vY
j3rMu9ZtZrWLzEYTMxdMdBx1OetVPEFxLFIZi5KRgqcKcE5ArE8ya/aDfLuQkHcDjb7V0RT
scsrbmF8Z5RP4t0SUc79AsT/AOOGvM2GOa9M+M648XaIgOdugWI5/wBw15owJHFciPTjshR
0oPSgcAZpaoBAcjNLRRQAUUUd8UAH86KKKACiiigAXoaQdKUUg6UAAOajO3J61IBioyTk8m
kUiXOTSZFGMH8KMHNMkCM0i06mlT2NAC0EnNIBg8nmlJxQMM80jDIoBwelOoEJ2pMZ60uBn
NLQAgAHSjFLRQAUUZOCM8HmkJxQBq+HP+Ru0U9cX9v/AOjVrp/FuhzzfEfxMfIe4L6rdcRI
W2fvWP0Ncv4d48VaMR1+3W//AKMWvr6T4cW0XjzVvELSb3a+m8iJ12iNS53MAO+SetCinLU
UpOMdD5n0jwpfamY7OAzT26FvLkbKpG3cAE8ZOM4r2rwR4N1zQNHuYriOGT7Rtw0bB9gB7H
t/9avSh4eghRIo7WN42OC6qFCflW9D4d26c6Wk4Z5QdxU5KHHGBW8VGOxyyc5LUpaJ50Edu
k8UXk7drrnkL0OPeuX8Y/DrVrjVIprWFp9OYhm8jnzB6nuK6fwzo97FqxfVxDFE7FSQCS3P
6V61DpcV7pz2mdqN/qpkPI9qiU+R3RSp86sfO2ieEDaXxkhgkjcrsEQTd04zk8Cupg8MJdy
+XcReY2du2R/u49h2/lXoi+Co4btpn1GaRW5KYAxWtZabo0BWM2zF92N57GnKvoEaNjz0fC
/w/qNqt1EJLC8jJHyuSGHTuOan0jwPJpFlLAAJrdpQ+GxnPQ/hXqUUdpnyo2jlXGdvQgVnX
1ioxJEP3SLjy++T/Wsfat6GjpRWpwl3pVvBeiWKARq3yGRvlG0H296tDTdNuikEl7wzc7Rt
HFTalpvnsHkuShI9eVP0rPi0+TzQDO1wBz8wwT+Va3fclaaFPXfA1nHFDcKkc9urZ5+8c9c
1nxaRpsN3J5duFJG2RkGAAAa9ER0s9O8mJTJgbWWXnOf5VyPiSO4NubbTgivKcPheCPQVCn
J6McopanmlxZz3+oOjzJbafGMQRxOUIAPOdvXPvVi80XSdZtVtBpIvUiOFaUhgrYzzkZNXr
fw/qiX0UkrJCuSWKHr7mt/S7KG3usWUZ84n70nKkdq6JMwUbnJ6T8P9AGqPf6gqNOhxHvxh
B/dH90Z9BXc2ltb2trLZ2UKxxqNpMYADe4J7Vtx2NlNOLi/sIgSShYcjFaEOj6VKpWyDKyj
5lxkHjjFc8pmqptHHXXhSJ2hmRQb1iQGzgD8a09J0u00+2ee4iaWUNt25wo7/AIV0CxRWsB
aeAsEPAdv5VjatJZNYyR20g2NnKltwBPao5nLQvlUdUNvbiwlZWF5FEUIBjDAgfXPaq1xpu
U8y3kEg4ZdwGF98j1rkv7L/AHiMbgywz8/Iu3afTHtVjStUvLPVfsG0MJG8t165AGOtU6Nl
eLIVXW0kbP2Jb63lRgI44/3hLjlcfTrzVS+MTuZmwbPhDGicezf59K6qFFLNaBdsTocg/eY
+lVJLNhbvA8ZlAVlBxgd85/SuZSs9Tp5brQ8w1D4ZW9/qQks9SVrRuGTacjvzis29+Dam02
6XrCG7JysTptVh7c8GvVtK0SOzme5Ds2RllOBgH371FfpAiMYWU7h949Fxzwa6lUk9EckqU
Vqz5B+OFjc6Z470zTrtdtxbaHZRSDOeQhry7vivYf2inMnxZikJyW0izP8A44a8e75qUdKt
ZWFoopMjOKYxaKKKAD60g65paKACj1oooAKOe1FIc9qAFpB0paKACoyOep/KpKbkZ60hodR
SdDzS0xBRRRQAnGfegjIoxzS0ANwaUZ6GlooAKT6UtFABRj3oooAKQ4zzS03rzQBreHcHxT
pH/X9B/wCjFr9M7jThHfXUxjypkfI4HfrX5meHv+Rm0c/9P0H/AKMWv1PktHlv5N4Hll2GM
e9Q5WYNXRxsdiXl4TcoJbdjAArNuHl028nnssEQjLoR046V31xBb2xKLtTIyAeM1wWt6Pez
W90llcCNbo+5CnsauLujGSsU9N8Qx3l8ZGZI968he5HqD3r0TwzOkkbxpkx4DcnO096850v
wZIyKpOLmKTcJYj1JHP4V6VbWK6Rp4gt3LXM+F3ntU1bbIqm5X1Ib2S4hH2lHTDZ528delV
7C+ikR55yIyDjkY3MPStm+sVOjRxnPyAM3ua4a4F9LcC3giQQsS3JGcUQ99FSvFnQwXjyz+
bCrLjq20dewrfRnngRygTzBztOeRXG6cLu0O4YdGIIHJ/Cut0tZJdOJl+V1kJHNRUXLqEHd
2M64tYInSQuZCSduE3cemaz5oRMCYIfunG1TyT+ldU9kTMdsnyE52gDiqw06G3YbdzRueQe
oqVULcGcla29z5skN5IRIT8oPTHoaz7/SZbc7iXjLglhnsOld9LpyPK7KgDdck9a5jxTfW5
0WXkmS3KtIcdF6GrjK70IktNTjFjaSX91M2x1+fjjjsKtaXbeXGXJClewHyk9Ko22uxrM1p
HsEYy0ewYJJ7e4NbMN5aQyLeXKrFuXdsznnHPFbSutDJNMmikRmMESMsq/M+ejt6ita2UAs
2THKRuzjjNJb2kEuni9hUKrkkup5X8O1aAt/3UcLH53IUMOB9axbRsrmdNGJIDIhUmUE7G6
ZJIJB96wbhYrXZHFGjnG6Rn5P1A6+tbtz5raoRsGyJQqEcDHc1iagmmC8R7h5I3YZypyCR1
HtVRRMmMtbCOaNpXXy07DpwOh9qxU023ivgzukZDbmAbJQ9z9ea2zfWt1p5YysqMNg+XBK9
K4u+vVN6XsFlaGJthP9a0jdmMrHb2jvDNJcrNiNo8hi3Bpt9exW6lEuAWlYbifUDgfTFVRc
faI4LgRkQEBGQ9DxyPx9aZctZC4QPDJGnYYzz7VzuGt2dEZaWHNeXKCSK0t2kaQ/LsPQ+tZ
OrQ61YWT3CWzTBwwkDMMKcdx2raS5tmXYLQSW2cHYSCD6/wCIrIv9ZGli6ewupbpEkO+Cbn
A46GtIuzsjKZ8qfH5mf4mWbuNrNotkSM5x8hryavXv2hrpLz4qwXUcexJdIs3C+nyGvIP4j
TRt0FpPelopgFFFFABRRRQAUUUUAA+9/jRj3ooBx2oAQfWloBAyaPpQAU0gZ6CnU2la4Duc
0c59qMiimAUhHIo5zgCgZ70AIAQ2TTqQ9KUE4xQAUUUUAFFFFADV70pGRRiloAbg54GadTc
4alPpQBq+Hyf+Em0g9vt0H/oxa/VeQM91Iqkkhj07c1+VXh4D/hJNJ5/5fYP/AEatfrWIkV
2YKMk5zXPUlZo0hG6MW60o3ce2Q4APUd6bbaLbwRu3zSEZxmt7j0pMDsKy9o9ivZoy7KwSJ
mlK7WxU4RDJGOCF6ZFXQq5z7dKMKD0yfWk5tgoJAyh02kZB7VS/sm0WXzY4wjd8DrV+lPSo
Umti3FPcoGytI48CPaBzkd6mjijjUqmRnmpWQMMGkAAK92xT5m9xKKT0BWbaQykY7+tI6Fl
wpwT1qTHtTv4akqxlaj5kdqzk7lA5A615f4zmjTwxcxI5jl1PCKq/eCA5Y/pXrd2qyW7RNj
awOa8f8X5bUEV0AiiTCOw4ORyPrXfhdXqcOJ91aHkYuL7SH3pJ9vhLkFu6dsV0Gk69NcSJC
zZgkYI8eBxngEehFUIbe3hkZVt5W3HCQgcFm6nNdLZ+ELyyMarF5qNiTchyQwPT6V6U2t2e
fTTWx1Hh+W7tFlgMjTRq2xRxn8R6V6DFC72cckgIKKcAHOfesTSbGEXUj3EXl7+FOOv+RXV
2joSIRzGE2jj3rzKsle6PTpxdjhrvUpIrjcQTGBjpx19K43xLbwTSrcC5jiyM4bpj1Hoa9L
1vRG3MvlqbZs8jjGa831Gy2SSwklg2cZOQvvW1OSexjUi1uV7e7tYdM8oTq+zqOhbPpmqMm
nRz6dNe2cwZHOTgjOR29q5vUNMuBdC2iDzjOGYdWH+NdHYWxsdGS1cShnJO0DOR6GupU7K/
U4udt7aCaX4kktbZbC4jkaNflUgZ9s810KavYNbJvco2OjjAOa5u1EjgTeWY2Zjhh2H41uS
wRzwJHIibfTP3h61lOJtCTSOhsba2ktV2oJBIT82OMVlalp/2m6WeKBAqHZKAuST0yR6Va8
PzRS37ptZV8r5R1HtS3dzJaamDID5UzY83PCjsT6+lcrTi9Dp0cT5A/aIjjj+LMUcYwiaTZ
gD0Gw14/wDxGvaP2lQq/GhgjBl/suzwR0PyGvF/4jTjsbC0UUVQgooooAKKKKACiikoAWii
igBQQBjGaSiigApD1paiIOTxSY0Sd80tFJx0piDORSLnvS0cUALRRTcHPtQA6iiigApCM0t
J3749qAFoopMigA70vfNFFAGpoB/4qbSQP+f2D/0Ytfpvf+M2ttQuoVMAETMFDPhmxX5jaD
/yM2kf9fsH/oxa/Qe+s9X1nX7pr3RtP8pbh41kVCjMgY4ye/FOnCEpe/sY15TjBcm56VoWv
SaraCeSARkjorBv5VsMXfJEmIz0AHI/GuI02GDRk8uOwjibuUmO0j15rqbbU7aeJ2JZVRck
n1rnrQSleK0NaUm1aW5ob1jhAycY61WGs6Yl0tm97Clw43LGzgMw9QKoXOoJsiWOQgMp4K9
R7143qerx6x4pZ9N1jR5ZI2EcMc8ciu2Dzggdc1pQwqqX5nYzr4l07cqufQSuD05oDDJxzX
Kwau9qkFqkayyhB5rLINqt6ZPepZtSvVuAUGYVTcwjG9mPfAFYOhK9jX6wmjpN4LkelOHri
vEtd+Kd5bXqfZtI1ezRHwz3WnPtkHtjBr0HRfF1tfaLFfTYj3puOcjH59K1ng6sYqXcmGMh
KTj2OtLY7UnfNc5H4psJmtlEkbeeMgK4PfHHrRrXivStD2G8kk+Y4PloXI/Ac1h7Cpfltqb
e3ppczZvOBuBb8K47xB4Ym1OJ5IsBucL2zWvp/iLStVtUvLO7LRNnG9SpBHqDyK0GltpkGZ
hgjpnIq489J7Ey5aiPI7LRb/Sr42yaSZBIQXbl8H19q7bS9JnWXyTC0cA6s3866mKG3hUOM
ZA+97VKXRm4/OtJ4hy0SJjQjHUovpqHaYhhlAUE9PrVt7ZRBtXCkDqO9WAQB94YqGW4QAhG
BOPWua8mzdqKRVcSGBY2xIB3POa4zXtDvrlnitIsF/409PTNdOs9y4OzA2jvis3UPtyxuys
U3j7qHiuiCcdjnm0zDtfBtu8avd3HluAAVhP3T9ar33ga2ZWjtLyYlepY43n14/Cuo0u2kk
t1LsQcevWtS3shG2dxA7A9a0dSSd7mcacZLY8Pvw1gpsbjdG6cBuRk1asnN7Ys8Z8ncQjEg
56dBXoHi3wrHrMIlhixcpyD2OOxridP0/U7G7ezvrR4LdmDqSMn8+9dCqKcb9TndNwnboZ8
09xFeww2O9WUoE2nJdvp6AZ/OuyulOoWUlrJEo+cRD5TgEjkj3qXRdFiWV7plBb7qlh0HcV
oRWcsdpO9ueUcMueox1Fc85J7HRCL3Phv9o6A23xdS3II8vSbNefZDXjZ4Ne3ftPFX+N8zq
pUNploQCckfKa8SYAnmlDY3egUUUVZIdqKMkZ96KACkpaSgBaKKKADmiijOO1AB3pB0pc+1
FABUZfk8VJTSBnpSY0OyO1ICeaWimIQjPekHUinUhHpQAtFJntS0AFFFFABSAYpaKAEIz3o
xzmgdOetLQAh6GkXOcGnUlAGloOB4l0o/wDT7B/6MWvtXxf8Q4dC8UX9tPNJezpcOfKjk2p
H8x4JHOcV8VaF/wAjHpH/AF+w/wDoxa+p5PBJ8R/EDxHe31w1pp0WozLJKfvP85+VR6+9dm
DVP2jlV2SOPGSmoJU97na6Z8XPDuoRpb3dlPBMQuBG5Ykn616Tpd5PeQpdQQSRW8i/Kkp+Z
/wrlNMg+GXhV4B/YjNcMABM+Hfpwcn+lei2mpWFxbW0mn2pj+0f6syL8yqBnOKmvKP/AC7i
0vMVFT+3JXKE8hk1H7FPdFbuVSRFDyUXGMn0rGubXRvDkCR6dGt3dDhmeQBhz/eI4H05qvq
Jn8PaJqOp7GnvpN08sh6tz8ifQDFeMab8StXuGlk1cw3cEhLeWECmMbj0PWurD4WVXWOxx4
nEQpfHuegax8RXhtW0rSrSOfUZiQXVMxxDuR6ntXE6tDc3fhvV7ySaHT9QhtjLFdpeOvkuO
7DcRityDUrS9aOTSbSC4gkj/eRcb1J7EdR9RWXrXhWSXw5rkdiGjN1ZyRCG46xlh6jtXeqV
KEJLlszhnWqSqRkpaXPPtH8Y+JvD+k22ta/8Q9Tms5pfLiWycsHPccn6138/xK8WX/jax8K
6faWr2E1uLh55F8yTYeCWzxkmvMNL8PvqHhS08J61d2MFxaOzwPHN5nHXcQOnpz7Vp2gXwt
410PwrHe3N/q9/NE17eSgqEgHKRIOoB75rFxjyrTU7d3LXueqTePNJ07xVDokcdjf62qkQ2
9uNq25VSxLsOB06Vxmm/ESx8f8A2+9u/CkrXFoyiSSHUjFgNnn5wQOlee6NLO3x7v5YseaJ
rluuP4Tn9KzPB1vNceEfF9rZIZppwFMOOW5OAKqKtJNBKEeRp+R7JpPj/wAP+HvEMWlunif
Tbu6wqWsrpcLL6bemT7iu4X4mW+n3A87Xrm0diAq6lprRjrgDK5Ga+dLax1Sz8QeCNM1ErH
eWEhmfL7nijJyFJHf0Fb/inxn4ueeXSrTRl0zTVLMdRv0yxRTy3oBnoBzUz5W25q/9edxKG
0absfWGneOrW6EEc2o2vmy4Hyvtye3BrQ1jX0sQ0KuWmK5xG6lwcZAIzxXyzpHxBh8Oab4Z
tlt5dde5UrG8iBUkO/mRhy2RngVh2Wp3Gv8AxE8Z2mr3rTQmDKSLwYWJHII7iub6rBzVkdH
tqig7s+hNU8W+JEYeRpetQxSZyFtRLj3HP8qxl8dXunzMX1+5RsZ2XunvFg+ncV4L4N0fxb
bXOqXus63qCWtkXihWO5dBMwUneMHoOPxrA8PfFf4hPfJFeeLNSlsYQWkDMHwB/vA1tGNPR
OO5i4VHdqeiPr/w78Qf7TmMc2raYWZsIBMfm9sYBBr0rTZzqNqySx7Jk4IyGyO2K+Jbb4k6
7L8RLXQtSbTryxmkQrLPp0RlYFcgBgBgnpntXvXwn8dza94hvy8lhJbfMo+yh18op/CwYnk
Y7cGuPE4eLTlTWx10JyjZVHe57apTTlUMo2nqMgYpzanYIpxKpJPTIBr5r8T/ABIu7rxtqW
mXdrfxWFtH5322K6EKKijJ4ZTuPtWdH8VEu/C58QoNYi0mGPcJ3topAADjccMGzmsFgOZXb
1NXiZJ2itD6uEtu0HmhvlHJOelc9q91ZeZGk2JA/O9eqCvJvh74/fWNQsfJ1CW6huT1mtWi
3x7cnPUcetT+LPGOnaWWYyr+8m/cYkCZAzu69snFZ/U5Rny3B4rmhe2p6cGjhgV5CvlMPll
X7pFZF697ZvJJbu00DMHBX+D2+lZnh3xFHqnh5wACrxOwUOCFZcdCOO9GgavNd2ckib8pnh
l7+lZ+zcWy/aJpWPj/APaZcS/Ggyg5D6XZnP8AwE14qete0/tLyJJ8ZvMSPy1bSrQhB/D8p
4rxUj5qUdjdhRRRVCCiiigAooooAKKKKACijvmigApPpR36YpaAEJxSHrSkgdaYRz939aTG
iSkAPNH8VHNMQtFFIRmgBB96nUgPOKWgBAc0tIQe1LQAh6cUA5FLRQAUUUUAFIRmlooAv6H
z4i0rPa8h/wDRi19568unjxHewF/JKzPKymJiM7jzkepNfBeh/wDIxaX/ANfkP/owV9va80
s3ijVikqKRNJnDYyAT3+n61dOLlPR2Mq8lGF7XMGO50i68VMLvxDp811EyIbZo5VSJc+u3G
4555r26/huLSfTNStGt/LgyDvk2DaR24r568J+FLm91+a/lzHZqwlkcjO4A5wD716/beL7S
6eS1umWRBME2Y6ZXOPrjmu6vRloou6W/kcOHnFpzkrHXagE1S1jWHyZExiUBxkY/nXjOu2V
9aajdafpPh6wtY93DRtBvlHfhmzXremwy2l2skSbraQZWU8gjHT61zXjnwLpOtCPUoNOtpn
Q7XWVB1PvRhpunPlurfMnFJTg52b+48qnsLhNQgkvvCV1FKybVuLUfM5ByQdhIPrWybNv+E
avp9WsruKwnBhSFo5Gnmc9FVcd/WtLSfhnoy38cl1pabgdxjgJVB9T/AEFUvibOkklhpeny
ywQWCnyzFIRtc9ec+1eqnOpL2MWnf1PKUKcY+1mmvuOJt4ZL3SDFp1iPDE9tPzHeWDxgr/e
yR85A5+vauE1nWI0+L1nry2l/Lptk0aG6e3ceZt+82COmSa6saj4ikdYV1/Uktw3IW6k6jt
ya7KDxX4l0/T7fR5dTuJIzCjAzMC+WkkGSSCTwq96dTDVotJpam8cVQUXJHC6np/hbTfFWo
eOLHWoGsriF5IrcZLiVhyB+P5c1wfhLULi08I+JpocxXh2yIx79fujv1NewaioQ3EssEE0x
JBkeNev1NUoLHUTaSlZLaARws5d9jIMAkZHQjjkVvLCuK5r2scdPMIyfKo3u0eUeDoNZ1rx
zaXrF2iSZS8oOFB7ZNbPxJg8Xm3kSeC7n0iCcu9zwYyScKB7D+ZqS++J9tbahpulaTpOl31
jC6vO72wiW4mJ+Z1C42Y6L7DNdfqV3NrV1dWT6Bp9zYK7EW7S3ICoGONzCTnoO1efTbqpxp
pux7NR+ympzsjM0XWF0nw/4SspLRc3sDRLcKP3keTjK++TXKeHrZ9K1DxzYTtJJPDZSKZGJ
3MQSck+vSutNjHcvpif8I1BjTubRIdRmXygDn+JWzyO+avWfhtr/AFTWL9NEn+0aujJc41i
IFs9cBoxitJxnGzcWYRrUtffWpxXg3xDqevawltqU58qy06WKONTgMQoyx964bSDFHp1083
mJFM4iZo8bgOpxmvZ9H+G9xoepS3ul+HNb8zy3jfNzbXCBGGCccHPvWXdfD/TrbTbTRS2t2
9yoluHQ2EbvtGBubEnT5gBXNGok1z7nTzwafLscnrFzYWPiDwtrsUzm3kgQGR1w3ykqcgd6
ueEvHmreC9Ru9V8LWS3cTSvLLNfKRGc5GAAffuah8LeH4vEVxMmq3ry+EfDZkP2gp5bTbjk
L1OCfTPAr2f4XeEdP8Sal5+p2T21oQyx6f5bRiCE48vDYwzNyWPUcCuGrVnUUuTY6oxhBpT
Z4h4h8ReLtX1jVNbvNIeK7v7RY90O/ZFGerKDngj8qp63Ldn4e6Mtnq6R2sUTQXNktxhi5b
PMfcD1Ne7eItH1Gfxxe2L3ugjS0+SOOaVYbiEBeEPADKcnPJrxHU/DK2vjODTkQny5YJJlk
IURo8mCpPQgeue+K5I1atOSp1tntY7JU6M4e1pPbfue2/Dm2u9E8KaboVy00us6gY2ZCf9R
EwLrED2+UZI79Kh1eXU9RZDb74/nZdkbYCgHgY9qs+KBqmh+LbzWbeRYrmC9gubRCy7ZI1Q
AYGeR26dK9j8IWmi6/YQ+JbTS44DKDvjAyFmJOeT2zzXrKqqNqklfT8Tw503XbgnbUpeD9I
u9A8F2lhNETeXWciT+EMcnP4YrSsISutLa6dGot4pC0rjgADPFdL9nMFiXkQTXI4HONpPvX
PWev2T+PB4dR44Xjg3CNRjJrgc/ac0kjuUeRKLPkf9p4L/wu1iqlV/sq0IB7fK1eInrXuP7
UZJ+OUhPX+y7TP/fJrw49a5YbHYxKKKKsAooooAKPxoooAKKKKACikooAWikooACM0lOphY
Z6GgB2ctS0mMN1paACjII6YNFN2+9AxeOtHajHGKTODigQoz3paKQHJoAWkyPWg9KQ4FADq
TNAOTikH3qAHUUUd80AaGiD/iodM4/5e4f/AEYtfo/L4e0qLxDe3bWxurmVnzLMSQvzdAP8
5r839FP/ABUGmf8AX3D/AOjFr9K4b+JvE97E+WdJDgkfL16E1DvfQbs7XOM8T3N5axSWVuY
7CyiYLLdcZZuoRF7muM8ORwsL67HmCPz1Zg/zOMr1+v8AjXdXw0vWZZbnVGkYWNw4EC/dmc
njj2/lXOyB7LxCyWFh9omv5Y5FRV/dwKEIJOPvdK+gpWhR5LWZ89NuVVu+h7J4VhaTS1huf
lEsfmRqeoHrVi4iWaG6iaIbF688E+9QaAt1a6dLeaizebImyNCMEL9Peub8TeJWsrMWlowV
nBMjD+I9MV5MKc6tZxgelUrQo0VKf/BIdb1SXTLIfZ4yQxK7wMIhHp615fqVnY3d48sxmYS
dctzz3x71oPPeXf7+8aaaBW3lQc8+1cJeanePfyXcMjK7Of3bDGFHbH0r6zB4Vw66nyOKxf
tXpp2KN6beF5Y4Y2jCsTtPOK0L+aObWbJpPlZbKEnPqDJWLPI00rTYKk8YJ5NW7tpZPFFsr
W7Pt0+L7g7bn656V31Y6xX9bEQf7ubfb9TVvLH7TpTyQytMGUlS/TPGTVaazXTvB+pOx3Mb
Sc4zyB5ZrqbCWKbQoy8aKTlEXr0OBmsXxaYIPCepCG4SRxY3AbZ0yUIrlqy9yS9QpxXPBru
vzPlrSo/N1ayjJ+VpkB/76FfR9nCLS5afewzctEdnoGNfPOhIU17T2HQXCHn/AHhX0Zomoz
HWzawIkqm5klLOuQBu44rycqTXNY97OW/cPTrbRTPp4vr63jtYpFOxUGGCAdz3Y/pXAeMfG
ukeH44NB8JaR/aevTjPlRDeYlPTeexPpWn4l8QX+oPZ+FdBm36xPzPNKQY7NP7xHr6L3Nbn
hf4ZWmgm7zOBGGAmvZz+8uJjjcSfqeAKdSrLZysc1OnGSTUb/wBdfI8ml0X4s3sVxerpojE
UXmSxT6p5ZA9NsbKB9Mk1wOseKPF+hXk6alZ6lpV+9sYgWnaVGibt8+flPB4NfR/iWe10rV
NU06GYTslqNwU4Cnjgj1rx/wCJwkn06W4dlkH9l7UKngKskYrjq4R8ntVJno0sQr+z5V/TI
dHn07TPhx4Q0W6KRLqWoG6vJAv3wACoPr2r6p8EWESWUd5GxFu67o3H/LUnv/hXyHo/h+Tx
dH4F0m6vRBBO8kKuo+6VUNj6kA19g2DahoPw8kl1GMebDdlY9uAqxDAjx6cYrzY1ZRp8vRn
dOhGdVTe6OT1u3sdYMzuI4rpXIkV+ox/XAr5614rrPxF16OyJkkH2XTo14LSymQHIxnpz09
69y8W+H9V8daZe6j4TvDZ66F2SJgKJlPHJP3T715t4f+EnjPw+IbnUNLWG9syZIIQ/y+aSA
ZHk4zhS2AOmaqpJ1pRj0iiqajQpy7yZ9ByeFPD/AIitoINW023u3tV/dtNGN68YwD2rrdK0
yx0bRI9L0u2jt4YhgRoMAVy/hvVBDphk1C8gubsD5hAdwU+hbua6azv2nQPAhbdjOe1YVZP
Z7GlOMd0V5WJS4LKWOQxAJ4INcu+ixDxvbeIjqLqI43X7Gmf3rnABPsMV28wSO0kJlQSHsT
2rz/VHa1u/MYt5jllAHYY61VJqeiM6l46s+WP2nJhcfGnz/wC/pVqf0avET1r2X9o1SnxUs
wRg/wBi2fX/AHWrxs9ai1tDovfUSkpaTtTGLRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAYo6UZGaKACoz1+
6akpD1pNjQtFHPeimIKKQmloATv0oxzSZOTSjpzQAtJ0oJPag9KAE5PIo2+tKOlBPvQAH2p
cUUmR6UAL1opKWgDQ0X/kYNM/6+4f/QxX6HzXIsdY1GVmYE3EmSD0Gc1+d+jHGv6Yf+nuH/
0MV+hep3FsdXvoDAssrTNlQeSQTinB6smotEVrbSk126YWEgjeRtzMBkD+8fxrpZTpXhjyb
WKJWuH2xBiPmJ5/+vS6XGdB0O5vLuFYLggt5aj7g7D61z/h/StV8R6zFq2oPiGOb7TjnHQg
AfnXb7Rzi3J+6vxZwRpxpSXKveZ6EcNaRrcr5ZKZ47V5J4rAS8+Rg6IdmAcnqcV6n4ike3s
RdxqSF5x6V4R461RbLTLjUI3EKQTmByDz2K/zrpytXnzHPmsVKm49TC1Dxa2najaaVbx+fN
Iw+TOOCcYHvTPFqRWunT6hKY1uEyGCtyD6f0rm7trbUtVs722aRJISJpJsYA46A+5qpqmtJ
q5GmODHcy5lCscjIzjnvX1UdJXifM+xTSViLw3Jc38wF5GsbbwV5zn0rrrgb/FhO4NjTrfk
f7z1wWnXkmlvB9oRBLJJgKi4VfTJrtmWJNcnvBNl0s4RNGOdvLYI9Rzz6U6l+aDuVON41LL
dfqdZarbxaWHSRJVjt5X2r1B55+orgNYuIU8PTxTAwi4gmCs4xu+Q12GmTJbWMeOrIwBB7m
uN8azw32i36wTJI9tbSkDPTI5+nFc0/djP+uhFG05012/zPFNJtiuuWOMLi5i5P+8K9C1fX
9d0XWrGDSHW2juWlMkix7y3zHIFcBbSvBqdlJKmNrxY4yDhh3ru/HF3bWngOyc2guJ5pn8u
cHHkncScEdzgivBw8uSE2nbQ+ore9Ugmr3/yPWPBeuaUYLe81F7NZZZSZtoVXfB4yO7HivS
NP1W91e6utUZDJZ2/y29uoByfU+9fDI1IP9lmhDq8aksf9ofSvd/A/j+51C0iglQsbf3IVy
e9dNKUcQtdzhr0Z4X3k/d/Is30lld+KNavmlkLXKM8pdiV3Z5wPTjH4VR8S28OuxRafZKjC
fS7hVx0yGQ8V2M2i+Hrwvq0m8FofL+yZxGuByfeuCsYbiTVdCVYmSIW9y0rJwFUsvGfTivQ
rJShypHHQle8k7s57wXfXjeELaexVZNT8NXy33k7csY1OJAcf7Oa+4fDmvaX4h8KWt5BIlx
a3YEqHqMGvhHXJ7jwD8Q18U6Fu/srUWYoxX5GP/LRMdxz+tep+FviLPp1mJfBcMF9pc5Mkm
hPN5U9pISdxhc8MhP8J718TVhyy5H0Pr6c+aPOup9OzPpqxzxKoQdC0Yxj2yK8s8d21jY6N
NeXPjuaxs1UALJh+c9AOrdCMVxWv/GC/kszY6R4Xv7Vj/rHv5EjjU98kEk/QYrxu+8T32ua
zNdJeHWNStYtzXPllorbnASCMcZOcZb3q1UVKPNzEqk681FRO6v/AIkSadhra+fSrHok08Q
a4lH+xEOEHu2T7Vl3XxRkmRRa6Fr9zKw/1813NlwehwmABz24rG0TRnh1KfyXF1raOt0U1B
VAmiKgsjjkptOTx972r0DRZrp7lobVp/7NO6R7oOXKyZyFYNjjnCgdhXkVsfJy92Nz6LD5M
nH358pmWXxK8SeHNDiurrUbqa7vD5drBeEzbQM5ds84GQPfFejeH/idYeI4bWz8RxRW15Ig
Bmg3eWSemR1WsbX9J8PazFHqWqQTQ/ZE8h5sbTsHJPtXC+I7HU9GNnceAyJrS7QkDA83jru
c9jkYAxW0cVTXxOzOOrlleK9xcyOd/aYRI/i/bpGQUXRrMKR0Iw1eJNycCvTfjNNeT+JfDs
+oRvFdyeHbJplfqG+fNeYk4Jrtg+aNzglFxdmKOlLRRVkhRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAlB6G
looAaCOaQls9KdgUwk56j/P40mND/4qXvjigge1Jn2piFORkKcetIDntQc54paACkK9z3pO
c06gBAMUtFFABRRSZFAC0UUnOe1AARmloooAv6N/yHtN/wCvuH/0MV+jwsx/bd9cJAiP5zF
nA+Y8+9fnBpGf7d03H/P1F/6GK+8dZ+JfgzTPEV5a6l4jtEeGd0aISbiGBwQQKyle+g3tqe
jLb22os6TyiToSM5496vAwQyW9lYgKrNhgh+VQK4zQfFeha7GJNGv4riFmw0sfAX65+ldnb
TWks4Nuwkk7HcKXM4qzEopu5dnshc6e0a5ZSxyD3Wvnv4w6R9k06Erb77KWZi4I4ZyAOfw6
V9JxkROpbgjg+lcV8QNItdU0W/s2TAliMi8fdYc5Fd+X13TrJdDlxtFTp3W6PmEBLLRo7IA
AL834dhWBPHvu/tkaBCqFVfGdvHatnVrSUK1qxIFvk4U9T71hX2bVImBIU/ex3r72Noo+Ll
LmlpuWrKzjuLiA3A3ojBs+prdEK2vjG71KWXZZRaYilgM72KMAgHc5NZWgzx3d/aW4jbZI4
Xg+/Nb2q29xf/EK5hUBbW0tYmPZFAz+vSsK7V0jWkpJSuZdvas0f2a4umWdo/MZFfAjX/aP
r7Cs7VLP7L4b1iNW+aS1cn0AI61rSW0dzrDzW8eY3wM9vWofEtvM3h3VmYEFrM5b1rKpdwa
8iYSUaqt3R4Vp91JDqVvDDcvFF5qqXRvfrj1r0DxFYRWXg3TxJqFxqN1f3DRxW8+AiBXYFw
Bzn/GvMHgkttRgCZwWV1B5yM8GvdPDWhJql1Za1qoLLaRskEbDCcMTuA+uSa+ewkJVZSp2P
psZUjR5alzzbVPDtlo+oapYRX0gZGVYIjGWMmQM8+1dd8PtO1AG/hSVUmRV/wBFf5Wb/a56
Vz+u6jc+KvHE91BceRbWzeXDJjiNF/i+pNbnhLWryy8UeXqk5lZTt8wfxIeCR7d67aXLTqX
gtLnLiHKpQ5W/etdno2nP/aMz2N1E9q0C/vcPu/DFbU1josVxby6nLqF0kEcqraWyLHFIDt
wGzzjnt71hJcJFqd3cRypIkxztUjJ471Z17RNW1O40+Wzh89SkuAkmCjHyxhvQ13YpKVkn1
PGwspRu7dB2t2Fv4u0NtM8QC20mxYAW8UZVBAR91gSck9sdxmvK4vhfq9pI1jFGJSHdk1KO
YhZEx8uwdj1zmvSLDw54O0qdpPFepDVdTZtv2K3JZbYDplh1b6V3uiSeA4biO7jkuIZFBVI
52+Rf90V4eKwcaib1062Pfw2LlSko6a9GeHN8Pr670xJ3sL25niwRCkryebgYYspxzuPQdg
ea9A8JfB/xdZXFpJELDSklfdeeW3MsYXgMP72SScV6rN4gSzVrjS7GG4Qj5m3Ddn3zzisK2
8b6rPrF1a3EMfkwLuaO0G9lXtnJ4/WvnamDcY3qS0PoqeP95ezikzq9J+GXhHTruW9TTUmu
ZBlpZDu3ZHp2HJ4qj4h8GpJpYtdMjWCONxJ5UfG7H/6qt6d4vl1Kd4EtblPKALGQpyvtjmt
SO7glc3MbsyqvBckc+nvXM6UbWtobwxNRVFO+p4Jr+qyWV7JZSX9raQOgiNvPCXMh5AcnPH
P6CsPVJfGV54cvFupIBcRyL9iexUJFJEB/DzuzkDI96m+I/gjVda1i3j0+OQ3CSyDLt8rR5
zkH8+KNT0a7TTtC8OLqjNqUdykomiUJ9mjAOefU9MV5FSLm+Vr/AIFj6mFVU1zwbf633/E8
w+LxvX1vwwdQjeO7/wCEcsfNV/vBsP1rzf8AiNetfHoxN460YwSPLENBs1V5BhmxvGT+VeS
/xGvo8P8Awonx2J/iyv3Foo59qK3OcKSloHWgAooooAKKKKACiiigAFFFFACE4ppBz2/KnH
HU03I/vGkxoeR83HSiiimIQ5zwKCcUHPam0DH0U0Z/CnUCCkJxS0UAJ1FG2looAKaPvdadR
QAUUmc0tAF3Ryf7e03H/P3F/wChivdvF0nh208feIVgs4mu2v5zIWOSW3Hj868I0g417Tf+
vqL/ANDFepaxoWr698aNeitYZHhGsTb3HyqqiUnqe/tWcpKLuy1TlUVoq7PcfCFwmhaLZ2K
WxkSWMSzhRt5bnr3x/SvWdBu4WzfyQNHBCucN1Y9BjvivKra2uIb9bIMI7csImYtuCjHQeh
xmu5v72Kz0C3kTeqzgkFP4VUYFQ5RlswVOcN0dqviS3toQGyxPVSc454qW51nw54hR9OTVI
EupojGITIokb3UZ5r5d+JnxGn8PPDaae4+23MXmbevlR+p+vauH8M6x4X8SWiWWo31zpWti
UyW+pK+GD9RuP17DirXutNPUiV2tUfRknw+s7PUJLnWihj6Kiy4aXnjI7Vl+JNJ0m308RQe
H9KtYeBuu2JkP4dfzrN8MfFTWNI1+Hwh8Roo5LqRdlnqqABLodgewf+tbOreCvDWuyz3x1P
UzJKd3lM4LL9M17+HxMp2dRnhV8NGn8COH0+1tNKZpYYre3yCAYpN/X+6MZqtqM19e6tJa2
xEVmbaOSWQjkrzkk9+nSp5NJj0fWI7aGymaNztjlkcktjqeMAVm6tc3Y1RLZ7gmNbSJgvRc
lmBOPwFe9DlfK07njTUkp9DP1fxJYeGbGMzwy3U9ySLeGMAM+OAfYVTu9V8Ta14ZuXm8OLp
9lNC2+aWbLhO+1eOcetc74lns7L4o6BfauGOkbRE79QnJBYe65B/CvQdf1nT4vC11C15GJJ
LcpGRnZKccFG6EEV5k8RKpiJU5y5Uunc64YdU6NOrCHM3u+x85TTtdawJCqjEgACjAAB4Fe
u2Gq3FraaaqyYia1IKgcHMj5ryuW0aLUIpimI1kDNjkYzzXePc6c9hp7zXTwpAjRsrRMdxM
jMAuOvDZrDANUqsnNnqYyPtYxSRz6wSaTr1zpeSYpTuRj/EDyprWZHnEM0coguoDmOTGcc9
D7UzUbzRL57eWe8lWa3b7wh2Fk7rnPr0/GotN8X6TYu0k+mTXcxzgBwoUZ6Zxk8Y5rtjWoU
7wk9OhjKNSaUorU1hZatJLb395fSTKs6Zj2YDeuK9Xvmkt/Eulyht0eLs4HceVE2K8vPxHm
tYUa38GRqkx3QvdF3DYOMjOAeaLzx14z1me1urW10+yuLZnP30H31VTkM3otc88VSTThqZf
Va0789kzp7krBqMl6VCc5YEZCntU9la3+r3wtHsZ1dR9oBLquMHgdflPXrXE3WqeJZdLln1
TW7OUQuJXtLMRknHQlh79qxY/F8gbzvtU6TtPvZwRyvp+VcGOzaorQorTzNsLlcPjqu7XY9
C+2eMrJrjUJ9E0+WwgYrm4kZA2OeMtz6dKp3/xB17V4kXT9K0rTJSR5c9tu8xSBnhu2KxL3
V9G8SwtHeXF3a7CC5h+ZJAOnBPynJPeremeItD0phb6fb2scbZBl1CPduOO4B4/OvAcHPWc
rnuKShpBG/pviVbaeDUbrWrqW9aVUa2R9qb8gFtoHTv6c19CW2pRXFpCF3I8ikqB/D7182x
+LrS2ne4ltPDUjdplUq34rzXpfg7XNU8Uxs9vMsVjCN8txtwGP91c89quUfd0Ii7S1Or8XW
93cW0b6faTXWox58vapyue/HY8j8a5zw54J8bajokupeJdN8i5QMYoQQzsOx46H8fWupt9d
vZ7kW+l2jeQvEtyWwCew75P8q19PvdXiusJIREDhY/m/E59K8avQjUd5Nn1WEx1WhBRp2Xr
1PlL4/6dJpXj/SdPnUrLDolqHDHJDZcn+dePNwc17p+1CWPxgtGYkk6Pakk9Ty9eGNjrXtU
Uo01FHz1eTlUk31YvyiPduOfTFNBzS0nfrWxiLRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAfSijntRQA1ul
FOpmG/yBQA+ijvnAH0ooAKaB60pHOfSlUFwxXGFGTk4/8A10DCiiigQUUUhOBmgBaKKKAEA
xQRkUtFABRRSE4NAF3Sedb0/wD6+Yv/AEMV9G6jq1po3xF8ReHJZ3EtxqM1ykiRF8l3JC8d
CCO/avnLSv8AkN2HOP8ASYv/AEMV9BeI5EHj7WbW1lezI1WeWVRGS8pLHoa8vHXsj3cpajN
yukdzpGppb36QpcyyXceWaMpvAB5LH+Vd/wCJL5o7bSV8z7GhiDuxT5XXJyP0rzrTvD2o30
kVytqFMwCEE/N5a9M+hPpXoPjCHUW0Szt9Pg+0SWUSxFI+XHHLDPXGelcipy5G7as9V4mj7
aHvaK6PIPGFh4B1tz4rNlNqsl5ILY+Szqi7ODgdu3tXk/xA8Ef8IhLp2r2Il/sq/wA+Wk2d
0UgGSvvwQQa9k1W61/T20OKye5t7G5LpeXE9qu1gOSACPvHk1g+KINM+JOnDxFdaneW1jpd
35JtpGXayHALDAG3J2jJzjNctKrUp1U5y07fkXiaFGvQcaMVzJ7nG6B4s0/xRoaeFvEjBnj
x9lu2Hzwvjgg/XtXs3wu8S3l3dS+B/EUqya7ar5ttOf+XuLs2e5Hcf4GvE9Z+H4g8HXPjHT
bN9LGny/NamTzklTcAXWQHqCRxWv4D1c+JtS0+xSd7TXtNlWeyvwOdoOTGx9D09819Bh8V7
RXgz5DFYOVCSjM95+KMs2j/D+bUBGpu7Uq4OOeoHH1zXysuteK7kT6gdSME+0LHAsLHzFz0
BxgYyetfd2uaPYeKPC7wapbeVI6BX2chTgdPocflXhN54ct7Z20qe8tL+yZ9u2TGfQFSCCD
9K9ajXlKNua1jzKsOR7XPn3Wdc1q60mKw1SS1vFkyXjMe14GBwOccH6UQReNPD+lQ3MNw0d
lKN6W0zA7ge/lnt74r2LV/DXgHwc39qarm5vMbre1uZsjd2OzGSPrxXn1vPYap4hjuruB7+
S5mG5ZGKqATjK/Tt9KKijN80nr3J9o6atGOhyKeILaQg3eneRMHyZYG2MT9On6VqFLnXVae
2vW1Dy+fs7PtlC5/hxwcV1mtaAs94+mzaQHWD5IyIdrlTyDx1+tecaxpc/hvVILm0lljRmJ
XcCGQjsa5ZqUOt0bU5xqaWszatNKhvhJJACrx5DpIcOp/3etdA/hewto4oLi6iMxiWUiJN6
5IyBuBGD6jHBqxcagviL4f/APCUBEj1rQ3jhu5Y1CG5t34XcO7A8Z71q6f4dkm09td1iZNO
0ZU3iUORJKCP4QfWtKc1JamFSMovQ5uBNKdrddWe8uLaDcBGJMbM88Z6ZPJxVe5j00o09m0
EccZ2yAAuyA8bvf8A+tTtS8Q6GLhRpKS+TCCEZh8785JJPrXYajpaWPw3N9YWJe5vZ4vtAY
naqFC4PHIBOB+FJ1orZijSm9bHGaT4WtfEV7LY6XJOl0ULpmP5JAOoJHIrlrjRXg3qjFZIy
Q6OwGMGvRvCuv6vpAFxp+nbrlWDbEjIzjtk9q6HUdN8Ga7qxu57BbC6uDulhuJt5jkJycYP
K89xWUpKW6OiPNFbnjmn6VqhsJdQtwrRo4QncAAfU+tdBpWkC9GNQsjqE5OFwxSKEepx941
38Pw9FnqcdxqM5k0sHdHDaDImxzjPYV3t3qD22mq40Wz02yAwr3bjHTgAetZbbI15m92ea6
d4F8Ixyi+1GCZWByIhIPLP1H/167201BZ7EWenGKx0S1BklZABvPp7nArmL7xNYyrtfRbO9
uAdoaOY4+uOlMu7m31uA6O+trbXHlNvtrVMLB6k+pHc1hWrRgveOrDYapXfuLY7m28Th9S+
zW17Z6dYxSbQrybSAO5498811LnxbE73f2OMwiTNvKk+5JAOhOOORzjrXz54f0jxcNWsft8
Ut3YR8xssQxNsHyB2HJHTr2r1z4feI/GqeL7u31O3WPSTGf3cn3Tz7/zry3OUZWnbU+m9jC
cFKndW3X9dDxj9oOe7u/H+kXV8xNzJodsZOMc7n7V48cHivb/2mri1uvitYXFlIr28mjWxR
kOVI3P0rxI9a9ql8CufMVbKbsJSUtFamQUUUUAFFFFABRRRQAUUUdxQAUg6UdBS0AFJmlpv
OelAC5+Y0c59qAOc0ZOelAAfxpMKPalJwaRulAxc0mecUvVRTTwaAH0jdKAc0jDIFAhR93i
gZxzSdF4FKDkUDFpDyODQRmloEGDtyRxnGaaASwB4z0p1JQMu6ZxrNj2P2iL/ANDFfaevGG
28U3wMCF5Z5DnYMg56mvirTeNWsT/08R/+hivty+hhv/iDdREkokzvLwTwD0zXPVV2i4tpX
LN7rul+GNJjvL6QI0ibYYB8m5vWuSTxrqWpSNcrJ5MTPuUIQSAD15qh44tF1rxi0mp3SQ2F
sggt4x12juB3JNN09tMWeNLBQ6xjl5FIyB65GKXKkrmcpybsmd1YXf8Ab9jNpuoqLqCRfvc
q6nswxwGHWuc1zwBf23h+e30q+N9bKwYWM8SL5ig5PzDq3UgEc0ianLbW0xtP3cSMGLoeo6
5Ht2r0azle5sorhT5v2iJSi45XKj+tctSjGdro9DDYyrQ/hyt+R4NLp99N4IvvDus+dJbSv
hZfsrRC0XszYwpAx75rT8H+C9NS+judHt7a2sU2m1u2lLSXcoAz8h98nngHHFe2SaDaQae0
erYjiZcNEXyW/CuTvDNptpBb+HooIoZWPzsvzhe4z/Cfp19aypUfZfCzrq4tYjWpFX2N/wC
I/iJdB+HOLjUk0+8mkWCO6lGUikboCB2AFeO+EfG+m6FrX9l+M1j0q5mTMGoKglhdj92QNz
j+ma9R+J+jWknwus0k0m31mSyjWWG1nY/M7d8Dqea8Kl8IarqngWK9sNIS2u1m2y6LMf3bL
3aLPKEd+ea2WNjTmoPS/U51lkq1J1YO9uh6zpHwM0jXY7vVx4mtNda5JeJnTcuDz8zA5Jrz
7xR4C1TwRKftGlC8klDfZ47C2eQEDr8xzitr4N6lr3hjTtSgvIjbaTECyO0iyLnPKh14JB4
r3rWLl9W+H8+o2Fus91axmeEMMtgDkflXcqrave6Z5csMldNNNHgbLa65p+lWniKzuNN1VL
VYReRnawYA43L044FePfEW/upEt9Fv1gutSt5CDcQ4O+ME7WOO5HavaE1621FUi1XMtjedX
AGYz6A/56Vw+s/Dq70bXJLK3Jt1v5mit7oqNmCm/c5bp1A47ipq1OSN5PQqhhZVanLBanKw
WpsvAFxpIZkutT2NNtUuURT8qnHcsc89BzW1rlhqepeBLOFi7LCDG4U9CoUA+wwCOlby+G7
69a70/RNQGo2AgC/Z7BC3lFMb5HkbgEHvyTW1DYzWlvaask+1I3ME6y4ddw9B6EYOD71z4a
pKs3Jr3eh24+jTw8IQi7z6ngseg3YlKfYjx1Mh7V9DeCNU8N32jPpmtz/JLGqbopNrxuBge
xFYnivw1Za5OJfD9uul3LRjz7PzPkZv78RPVWHOK43Sfhzqf9p+Xqt7HpqBsEhvnJ/pXaoJ
bHk87b1PXNX8OeG5CPJ1DUrxFPzxZEQ+hI6iuMv7LwhHMsNxoS2qD/lokhdsfietd/o3hzR
bLRks9P8AEH2696iGRst9B615/r1pZXuqz2y3cKSwsUKmVdynPQionVhD4mbU8NVq6043N5
PDt3pWnyrpGoS3mjX1sZLZmGWhlAyoH15rl5fEI1nwbbWNzbbrhZTHIOcBh0IHXnmukn8T2
/gjw5aQ6hO3l5zGqqXyB3H5965Rdcsrqzm8Q2thHbSTnKZAVWOeTjsa5J4qC2PQp5dWl5d+
5TsdDa2vZHO2KbyyUWc4IOOOPrWboFtBpVjrXiKOf+0bxQ0LRgbcMTznPpkce9YUWvRadJd
3F5q8uoXk55hj5X1xn61z1t4j1aDULqS1aNReOWeIjK5NcMlUruTex7FN0MFCMb3d7vrbzP
RNK8aa3oWiG6nmFvcknyCCQ27rkjvx+Vd3Nr+s+MvDI1C0vTbalpbq95Fbpsjv7djjfgdHU
nnsRXgqi91K4+0ag7O6jaF28L7ADpXv3gO2NnoEyxb2eW0lQgrjILEA/mf0rpw+HUF72r/I
83MMc6017O6VrevmeW/G1BH4k8OKBjGgW3H/AAOSvLCTk16n8bHaXxJ4ckcYJ0C2/wDQpK8
sJwxr0o7HmC0Ug6UcZqhC0UUUAFFFFABRRSDjNAC0UHkUUAFFFFABTC3P3TTqTn0H50AKM5
5paKTnNADWHPWjOaVutJkbc55+lAxV606mr1pTkdKBC0UgOaATnBoAOM4paTHOaQkg0AOop
CaB0oAD1GBQc9qWkJ5HNAFzTM/2rZHkYuI//QxX37pumI3ivWMKGeWZiR3Vc8nP1r4C00/8
TSz5/wCW8f8A6EK/Ru7kFjNdxWh2O8m4nHUn3/E1z1XYuKueManpBvdbu3m/1zylYxnkfNk
Y+oqS5sDa2v2eKFIpSMld2cn3xXUapoMN9dvLGpjLNk469ecH6d6rrpVrbRqCHDgkKhOS2f
X86z5ubqLlszE0rT7nU2FrE5RBgStjgd811Gr+LF0UxaboqiS6UBGc9I16D6mn318dH8P3c
yQJEIEJ/djktg8DHfOK888N2d5qsyXmooyYyWZ+pY5qlYJO2iO1lvrjU7nBlaW6RAXwxI5/
nxitrStJO4mech5FyAR1PpisKK++yf6PpgEPB33DfzzSxapMlyBC7zbxgSnIK54JA/z0rKz
6GnMlueh67pb3emQPGpuI1h+y3EAbDEDkFe2a8gGiazp3iyeO4jRNCjhxaO8rZmJGGEueQf
XqfSu4tPEM9jOCJ2eJeCGJJY/0rsYmS7EJljV7eVQSCRgZ9q5q1FTS5kejhMdUw9+TZnCab
pWj6doEWhrp0MFpLJ508Aztz1+UnHGc9a7Hwzr2nqjfYpop4Ldmtnih5CnHQ+nFLd+D9D1J
IZJbRnSI70XzWCqc5yAD1ye9aGl+EPDljey3tpCizSHc3lnaGYjByO596zUJRsk9DteMo1E
+eLu/RmLqXhfTZoBPpNlbsk8gcwEcLz1UdjWbr+hz6/4et9Ku5I4p45VPnzQ7gIw2QuP73b
IrvJ20/RbeWdSIgwzvlPA/HsBXzR8RP2hVspZdK8DtFdzrlZL+VcxIehEY/iI9eldMYRlvq
cNXFSV1B6fieoeGNL8KfDKyukvtYtbYTjdLcXLKg2/3FXoB1wO9cBq3xL+FOlQ6raW2pXt4
l6wkQx2zsiEd1JAyK+dNVvNe8Y60bzVri5urggKz3Mu4AjrtGPl57AcVvDRtQvbWziv7tLp
LNPLhilEgEaegwtdCtHbQ86o+bWWrOvt/ib4UFpFaCK+JhciKVYednofaoPEvxcsLhle08J
PcyiMJ9oupCobAwCQv+NL4a0PTbdGun06zugpJMLQu+T2wSq4/OtXWr3wytpNayeHbjThtG
JbNpyffCMWQ/QirlNvqYxiuxxegeK/iQ94up6PpiJCwbBNqfLKj72GPPtwarTQ+JdIuJNX/
AOEZtjPLuZrhiZVG7r9D+VW4vEEawnTrLUrjUNMjBVLGfMYcH/pmSV/AEH0qlPNa3IdtLiM
DLx5cN3IjJntsfn9TWE6Uanxq53UsVUofwnYoXPiPxXeRoLyS3nWPlEdNyjPp/hWRqTatqc
UQvJiqRcRxhNiL+FXJNRltZnM8RJYcnru+uOD+lQtqBdPMt5yWH8JY9Px/rSjRhF3SFPFVq
l1KT1IdK0C41G4W1tLKW7vCMqsTElsDJ4+g9qTdFBLLBdQ7CWxlhhlI4OeOnr/Wp01GeC4W
eKeSGcdQhK/qOlRfaFhu49QmczMs4lYzHcsnPKkVqjn3I9PeSDWLR3G3LgY3ZGPb9OK948A
6n9kWwhvceW8Jgz23Bj1Poa+d9Su9motdWq+Wqy71QdF5yP8ACvZ/h1d3etXcLrGr27YkeM
r0Y8Ec1WlmRJWaZg/tEWa2PxC0i1XGE0WDGOnLyH+teNkZNeyftDqF+IGjKFK40S3GCc4+Z
68b74rWHwi6gOBRS0VoAUUUUAFFFFACZpaCaKACiiigBCPSloBwaD0yBxnFABTadTaAFCnJ
IU4AyaTBzmkOc0oznFAw680oGKOBQCDQITjdTqTHOaWgApCcDNBNIeRxzQA6mnqPSky3bNK
ORyKBjqKTI9aTJz0oEOpCCelAPHNGR60AWbKRIb+2lkOEjlR2PoAwJr7On+M/wsuLyeWXx0
pieUyJH/Z9z8vsfkr4oyPWl3e9ZuKluWnY+zbn4v8AwtnlVl8erEFyfl024JP1+Shfi38KM
Lnx0hfjc39nXOT/AOOV8YE9+tLkVPs4ofNc+y7z4r/CG8082knjONlLZf8A4l1zz7fcrKn+
I3wnMIij8dxhepT+zrlFyOn3Ur5JLcetN3e1P2aYrrsfVp+IHwwkCCTx/EFXnYumXO1j7/J
To/iF8L0ZN3j+NgPmOdNus7sY4ISvlEH1pNx9KfKhaPofWq/ET4UbVVvHqnB5xplzz/45XY
Q/HP4SRWsVuvjdwkahf+QXcEk/98V8NBznpTsj1qHTUtxp22PvFfj98IY7URxeMnVv7x0y4
/8AiaRf2gPhEuVHjKQgnJ/4l1x19vlr4QzikJ4zU+xiVzs+pfir8T/C/j6GPStJ+KNtpWjq
PnifSrsySn0JCdK8otNE+H1sS7/FKxkY9v7GuuPxKGvMAeOaA34VSppbC5j22xn+H1pLvb4
oREnr5el3an8worRn8ReB38PW+hR/Eu1EUFw04nGi3CzMD/Cz7SWHPevACeelKCPTFHInuK
/ke3Nc/DlVBh+KTRuTlv8AiU3OGP4AfypX1DwDKjRzfE1XjYdP7JugVPbkda8RwtGAKr2aC
/kev3CfDe5Yed8SY2I6Sf2PceYv445Hsc1UktPh87hj8T03Do40a43Y/wA9uleWUmRVciFf
yPUHs/AL4Y/E2Lcfvj+xrnBPqPSo5NN+HLNkfEsBxyGGi3AIP515ngUH6UuRDv5HpTab8Pp
VxN8TUJHRl0ScH+dQNo/gHDKPigNjfeB0Sfn07154Bx0paORBzWO+l0T4fywiN/icPl4UjR
J849DzXpPg7xT8KvCukmz/AOE4vJpmIJkj0qVB+HNfO3ApeD/DR7NCbuek/GTxToPizxlp9
74dvZr2ztdMhtGmmhMRZ1LE8HnuK83ooq0rCYUUUUxBSc+vFLRQAUUUUAFFFFABRRRQAfhR
xnjilUEn5Rk+1IeDz1oAViCxIGB6U3FLjjPFFADS1JuGc0HPGelJkZoGG7JxjinDHakY5C4
HIooAfRTQDilBxwaBCN2pdx2ben070jUHpQMUdOeKTdx0oGfqKWgBrcdKUHoKQEUpIxxQAH
rSNx05owetOyDQAylooyMY71ICUUtJ+NAxaKSloEFFJzQTgUDFpO9FLQICc0Z4xRRQAUUne
loASik5zz0paBhSk0lHagBc8YopKKYDt3tQrZPSkKmgIRQA+m7qUHHBpaYhlKD2pCD2FOHA
5oAWikyKWgQUUUUAFFHeigAooooAKKKKACik70uM0ACkjocGg/e5pV+9SHrQAU2nUwg56H8
6ADOcZpM84xSkdDnNBxngYFBQUowaSkAxQIf0HFAPFNB5pd1AhSAetGKTr2p1AB0ooooAbt
FLgU0HFOzzigBPbtSgY6UE4pN1AxKDS/eFJtOetSAoAxRtFIQQacTigBpGOlJTicim0ALSd
aMUUDADAopaTNAAaWikoAKKWigBKMUo45oJzzQAlHbFHrS7geBQAoUYpdopMgcA596N1MQ6
imLxT6YMafvUpPpQRk0gBFAApJ60Hrg9DQoI69adQAmBS0UUCCiiigAooooAKKKKACiiigA
oopKAFFBHIpM+1KOO9ABTCzZ+7+lPqMgZ7fnSGhTnGOtJj1p27jOOlJ1NMApDntSkYooADj
aPWgDNLjilAwKADIHtRketBGe9MINAWHk8cUDOOaB0paBCYHpRxn3o3CjAJBFABxmjA9KMc
5paAEAA6UtITgUdqQBwaRjR92jbznNIY2loxg0UAFFJS0AFFJ3paAAY70HrRSUALRzRQTmg
AOcUg6UUUDCjJxjFLSE4oAKWgYPU/SgjFMQZz0pQeetNHFO2+9MB1FIOlBbFAgGc0tIDmlo
AKKKKAEyPWl60UnegBaKKSgBaKO+aKACiigdaAADijmlooAKMUUZoATjOKTvSnp70h60r2G
hD6Ckwad3zimknJA5pgJmigdKOg4oGOzkcUo4HNMBINKWPTFAhTz0oxSZIOBT6AEHAxS0hH
ekyfpQIQkHilHXFAGTS45zQMWmMR60+mke2aAQnXinfw01c7ulLkliO1IYDkc0u4UAYpnPe
iwC9TmkpaTFIQUUdKKBi0UlAoAD0oHalpKAFooooEJRS0UDEoOO9BpSeKACkoHJxSkYNMQL
3zTmBRyrcFeoptJTGSds0nBpB92haBABg0fxU6kxQIWiiigApPeloAPXFABRSUtABRRRQAU
UUUAFFFFACikbrRRQAUzHuafTCwzQArLycUo4FIOvtSnpzQMRwM8HPHpTaUj0FFAxc5GKMY
NIoOelOwM+9AhaKKKBCHpSYPrSnpQORzQAA5oJwM0YxS0AFFJjFLQAjdKBwtLSY4xQAA5pa
avSnA4IIPIoAOoooJJOT1ppOD1pAIRik+lLnNJSKHA9B3oak75pcnHrQA3NLSH1NKOtACg4
FBOaXApgzQIWilA55FBAxQA3pSswxQACOaBjPNMYgPIp3XmghccUKeDmgQhGKNp60HnrRuP
SmAu05p1IDxyaMj1oEGfajPOKBjPFGBnNAC0d6KKACgd/Q0UUAJj86WiigBO/FLRj3ooAKK
KKACiij8aADvQeKOlH5UAFNPWnU0kZ60mxpC5Pc0N900EZHFHbmmIB0pPu0vUcUzBB5oGPz
xmmk9xSZNOBGKAANx0p1NIz0pT0oAWkJxTcn1pQRjmgB1IelLSZBOKBCZPpTqTjpR0GTQAG
jqKMg0tACAYpOnNKSBQ3SkAZ4zTSM5NA6+1B68UDCkNAooYw7UobApKcCO9IBv0NKDzSjHo
KTigQucnAHNKBim0KfU0AOJwKbnJpc889KQ4zQAmeaKKKBhRRS0CEpaKTvgUwDNKF3DNIfT
vTk6UxgvWlzzilpOKCRaKQHNFAC0UUUAFFFFABRRRQAUcY6fjRR2oATviloooAQ80tIaXvQ
AVHs561Jj3ptACjr1oPPFLSY5zQAnQ4FDUu4UA5oGNAyaXaAKU5xxRg4waAG5I6ClPSlAxS
0ANABFGMfSlzziloEFNH3jSgYpaAExzmjApfpSMOKAADFLSEZXFA6UAI1NyT9KeRmgikMbS
UoHzU4mgCMcCnUDnvj60pHfikMSilB7UhOcUAIDRSjPag9aAEozRQKAFpKDgHgU4oQgYlcH
sDzQA38KMUU4ccmgBtFKevFJQAtCg7qVadTEIQCaThaXPFAOaYADzS0UmaBABgUtJuFLQAU
UUUAFHeiigAooooAKXnbjgCkpRQA2l570p4ODSUAFB4IoxRg0AFN3ew/OnU09aQDqQ9KWim
A0AYoFKBikLEdqBikYxyOecUtNA6GnUCYUUlJn2oAXAzmlpBn0paACiikNAC0hzjigcUtAC
DpQelLSZ5oABmjOOtLTW6UALSEc0o+6KWkMTAFNOfXinE4ppOV6cUAIOtLSCg8Uhi8iilbp
TaBC0lLRQAlAOCfSilxzQMAARk0ZJOKUL70gGTQAUlKRg0UCDOKdzimgZp9O4Dc8c0LSMcG
gHigBxPpSY496QHDU4dKYhAOORTqKKACiijIoAKQdKWigAooooAKOlFFAB1ooooAMnpRSd6
WgApp6nn9KdTSRnv+VJjQHgcUvUUYpM9eQMUxCgcUAetAORS0ANwcmlGcc0Z5xkUtACDvzS
0gGKCcCgA53e1LSDpS0AFJzmlooAKKKKAEOe1H160tJjnNAAc54oyKWk2igAyOlLSYpaQwp
vPII4p1IRmmIaeTxSjA60uBmggGkO4tNIOaUHNISc0gDgDmm07ryaac9RTsAuMg+1KMY96T
6/rSgCkADjrTqQgGlpgMJ+bmnMFOCmR6j0o/i7UnTAoAb9DTs8e9IAKTvQAck9KU8daUDjN
GN1MY3ilBzwDTeM4FOA+bNADhnHNLRRQSFFHA60UAHPekpaKACiiigAoopO9AC0UUUAIOlB
7UvakPagBaSlphPP3hQA+m8bsntTqaRzz0oAXcKWk4oJxQAtJjnOaWigAopDntRmgBaKKTI
oACcUE8ZoxmjAIxQAm4GnU0jngUpz2oAWkxz0FLRQAgGKWikGe9AC0gORRxRwOKAAjNFLTc
84PSgBOpoIxS4546UNSGAwBmjGeaQgdqUZ/CkAoBxigDApCWzxSZPencAPWjvSd6XHfFIBe
vSjaabk9qkoAToKA+M8AgjHNIc803HtQAoOKXnrTSDj1pcnGKBiUqjK9cUoAK0DimIReCfS
nDkUzAp46UwYtFFFAgooooAKKKKACiiigAooox70AFFIKWgApD2pVoPWgAptOqMvz0oAfnn
FDfdNLSGgBMZFOoooADjdkDA9KPWiigApMc5paKAEIyMUmOOtKT2oxgc0ALRQelIKAFpAc9
qMigg9RQAA84paTik5z7UAOpCcUDPeloAQDvQRk5paKACmlfelFLSAQDAxS0U0nBpDDb70o
POKWm4O7NACk9qaRilIOaMGgBAM07HGKb0oB96AHAYpaTr0NBzjimAhPahelKBxyKQ8HikA
6mkd806mHJOKdgFzgetNJyR2pcGjafSgYu33oB5xScilAPWmIdRRRQIKKTHNLQAUUZJAUmi
gAooooAKKKKACijFFACdKWlGM80h60AJSbfp+VOpMr/AHqAFooooAQkg8UucnNIc5paACii
jnGcUAFIDkdKWigBMCjAxjFLRQAUnWlooAQ+tAOaWkwQeaADHuaOlAHOTRjnNAC0UUUAFFN
IOaUDAoAAMUE4GaWut+GXh/T/ABV8VfDXhzV1kaw1G9WCcRPsYqQeh7Hik3ZXGld2OQyc0N
zX6Dj9kj4Qkf8AHvrP/gwP+FB/ZJ+EC8fZtZPf/kIN/hWHtl2NfZs/PkZ70p6V+gp/ZL+EH
T7NrX/ge3+FIf2S/g+se9rbWQAMnOoN/hS9sg9mz8+h+VBJ7V+gf/DKHwdzj7NrHXBH9otx
+lPb9k34PR9bTVyT2/tFuf0oVZdg9mz89wMnmgjniv0HH7KPwbKBha6rtPf+0W/wpD+yr8G
V4a01XrjP9pNT9tHsHs2fnyMilyfav0HX9lH4ONuxYatx66i9If2VPgwBn7FqmOuf7SfBHr
R7aIezZ+fXOM03kmv0H/4ZV+DOwN9g1UA9M6i4zUOo/srfCG10e9uotO1MSwwSSLnUHOCFJ
FCrIPZs+AaTHOaew+UU3tW5iFFFFACHpSAnpS5paYBRSYA6EmloAKKOtFAB3oopaAEA4pOe
1OzSUAFFJmigBaTnvS9KKAAUE8gUgOOKU8GgApnP91afUZIz90fnSBD+c4paKKYBSUtFABS
HpzS0UANyRxmnUhGRj+lLQAUUUUAFBHAxRSkjGPagAwdue2cUnWiigAopM89KWgBDnNLSA5
paAEPSgZxR9KX8KAEGe9ei/A7/AJL74I/7CafyNeddBXovwP8A+S+eCP8AsJx/yNZ1PhKi9
T9PxniuP8Zahp1peaVLfanZWSWUzXU5ubvyCkXlyDcPXkE88fKfSuyHSvnb9ogZj1H30ST/
ANF3VcJ0o1LTRJdYCPYeLbD7NCIoHktNRZ2QSljGCQBl3DoQ3GeODXZtCLr4aQaJeeIbKfV
ZIhKlxv3Ryt52FYg53IXKqR3zivHfhBj/AIR/VOP+X/w5/wCiYK7G2/49fDvH/MPt/wD05w
0ii9f6Hpl0ZLbT9f0431ldQxXDNPtdREiIBJgH5jJLlh1O9QCODU3ji503UPE2nWM3jXSLW
/iNwEhkn8mQeo28ltqgjIKnPJyOK4bTf+R8+IP/AGG3/wDSuwrz34m4/wCGk9JH/TXUf5SU
WBs+ibXUNHj0UeHj4j0WG41R5YLPTwwdFlZtwVCeu1c8Y61mz6Fpeoajdz+H7zSnsIbNUaI
z7/3aRuqyn5fl2bw2DncQDkYFeOf81Z+Gg/6mFv8A0Wa9B+HfNh4k4/5gkn/oC0D2Oq8P+I
tM0nQr64vfHuj3MEt0hM0sokWV50JjVmwCof5So5wqkA81Da+HbSSCC9j1mxjkjtmEqqVkh
eaZnSIqNo2Rl2f5RwSqjHGa+a5MD4Q3Jx/zFfDP/pLX0JpA/wCKbf8A3NH/APThLRYRv397
4bv9Bbw7o3iDSJrS1WNGtpGAaCJJDDIQ+DhjJhQ2ODnHNdvfywXHg+9uLaQSwS2MjxupyGU
xnBB78d6+VvCgA8QeKP8Ar1uP/T4a+ldJ/wCSQWP/AGBE/wDRFHUD8q37Uw/Wnv0pnYV6S2
ONgDxz1oOe1GOaWmITHpQOlLSd8YoAWjmiigAA7CijPpRQAClpKM0ABPPSgYxzxS9qQjtQA
UnuKWigAPJooooAUYzz0pG6ijvQ3UUAFNIGegp1MKjNK1xoeRxwaOlJS0xBR2pD0FLQAlL9
aO9FABRRRQAUUUUAFAHXFFHagAoopOCKADgc0h5NKcYwaBQAnNOoooAKMnGM8UUUAFeifA/
/AJL54J/7Ccf8jXndeifA/wD5L34J/wCwpH/I1E/hZUdz9Qe1fO37RH+q1H1/sST/ANF3Vf
RI+7Xzv+0Nymof9gSX/wBF3VcCOkw/g+D/AMI9qmf+f/w5/wCiYK7KHAtvD3/XhB/6c4a43
4QceHtVIOf9P8Of+iYK7KL/AI9PD5/6cIP/AE5w0dSjmdN/5Hz4g/8AYaf/ANKrCvPficR/
w0lpP/XXUP5PXoem/wDI+fEHj/mNP/6VWFed/E4/8ZI6T/131D+T0CNT/mrPw05z/wAVC3/
oBr0P4df8eHiP/sCSf+gLXnfT4s/DQf8AUwn/ANANeifDn/jx8Q/9gST/ANAWgpnhs3/JHr
r/ALCnhn/0lr6D0Y/8U3Jk/wDLPR//AE4S189y/wDJHbv/ALCnhr/0mr6E0gf8U3Jj/nlpH
/pwloJPLvCv/IweKM/8+tz/AOnw19LaR/ySKx/7Aqf+iK+afC//ACMPijkf8elz/wCnw19L
aR/ySOx/7Aq/+iaOoH5VP0pg6U9+n40ztXorY5Zbi0hOKWkxnvTJAZo5z0paKACigdaKACk
paKACik57UtAAOpzS0YooAD0po6U40lACDNLRRQADrzQR+NAoJ7UAFNp1NoQC9Oxpf1pMHF
A6UAOH0zSEevFIT74pe2KACijpRnLc0AFJR3paAEHeilooAQdMUtFFABRRkluaPwoAKSlpC
BkEZzQAtJnNBz2pB16UAL+NHWlpO3FABgCvQ/gh/wAl98Ef9hSP+RrzwZxzXonwQH/F/fBH
/YUj/kazqfCVHc/UPtXzt+0Pymoc4/4kcv8A6Luq+ia+d/2hv9XqP/YEl/8ARd1XCjpRhfC
Djw5qv/X94c/9EwV2cIza6Af+nCH/ANOcNcZ8HyD4b1T/AK/fDf8A6Kgrs4uLPQMf8+EP/p
zhoKOb0/H/AAnvj8DP/IZf/wBKrCvOvicP+MktI/6+NQ/k9ei6b/yP/wAQf+wzJ/6U6fXnX
xOz/wANI6Of+nnUP5PQBpf81Y+Gv/YxH/0Bq9D+HP8Ax6+If+wJJ/6AleetgfFn4a/9jD/7
I1eh/Dgf6Lr/AD/zBJP/AEBKBs8Mk/5I5ef9hPw1/wCk1fQ2jnHhuUH/AJ5aT/6cZq+eZf8
Akjd5/wBhLw1/6TGvobSR/wAU3N6+TpP/AKcZqGSeWeF/+Rh8T/8AXrdf+nw19MaN/wAkks
P+wOv/AKJr5o8Mf8jD4m/69bv/ANPlfS+i/wDJJrEf9Qhf/RNHUD8qZhjI9z/Oo+fwqSblz
9ajPsa9FbHI9xaQnFA6c0YzTELRRRQAUUUUAHajtRSEc5oAUdKWk+lH1oAXHNHFFHagAJxR
mg80YFACUuaQnnpRQAtI3UUDOaUgZoASmkc9BT8DBNNyf8igBAe+KUEn2p0YXJLIGHpmk+n
SgBCQPvDdS9yQMUUUBcTnPWjvmlooAKKKSgBaKTNLQAUEYooHXmgAo7ZoooAKKKO9ABSA5o
yBQR6UAB6cUcgDI680nOaUDFABXonwP/5L34JP/UUj/rXnleh/BHP/AAvvwR/2FIv61E9io
7n6hnpXzv8AtDcpqH/YDlP/AJCuq+h88Yr54/aF+7qP/YDm/wDRV1XAjpMD4PnHhnVP+vzw
5/6KgrtY/wDjx0H/AK8If/TnDXE/CAgeGdUyR/x+eG//AEXDXaxsBYaEcj/jxi/9OcNAzm9
O/wCSgfEL/sMv/wClOn1538Tzj9pDRv8Ar51D+T16HYMo+IPxCAb/AJjD5/8AAjT687+J5X
/hpDRfmGftWod/ZqANRv8AkrHw0/7GH/2Rq9E+HI/0bXx/1BJP/QErzqQj/hbHw1+Yf8jEP
/QWr0b4clfJ175gQdEkP0+RKQHhchz8G70/9RHw0f8AyXNfQmk8eHZv+uGlf+nKavnqQr/w
pq++Yf8AIQ8M9/8Ap3NfQmlEf8I9cDPPkaV/6cpqpjueYeGz/wAVL4nH/Tpef+nyvpbQxn4
T2H/YHX/0VXzR4aIPijxIMgn7JfcZ/wCo5X0xof8AySiw/wCwQv8A6KpCPyol++fqaZxUsu
0SMMdCf51F9K9FbHG9woPFFHbmmAlGKWigAooooAKM+1FFAAOCe9FFFAADS5pKKADI+lFIR
mloAKKKKAF9KCcHFIOtHegBetMPWnnOOKbg/wCTQgFB4ODSDpQDxS0AFBBBIIwRSY9+fSlo
AKKKKACiikPSgApaKKAF5GRSUUUAFFFFABRRRQAhHOaWigDJHOBnmgBOhz19KTJyBinHGTg
5FFABXofwQP8AxfvwQP8AqKRf1rzyuq+HPiGx8JfE7w54m1JJpLPTL1LiZYFDOVGc7QSAT+
NTLZjjufoh4r8UeItH8fWGn25lS1u57WCzt1s/Njvmdz5+6X/lkY0G4dOmeex438MXms+L7
XUHSFNIitGjuriVElSNQk+7dG3DDDrwR39q8xk/ax+D8+rW+qy6Lrz3lujRxStaRkxhsbtv
7zjOBnvU9z+158J7u2ltrnSvEMsMyNG6G0jwykYIP7zuDXDyS7HRzI1bu68QeH/A2nT6Xa2
z32rTyXcUNnpkC3BtIYs27On3Pkwhb+IBgq5IrQHia+Pjqxjiis7jQBFDF5kNon2be9ubgR
Bj+8EhkCOuPkCkZw2K4XVP2mvgdrGn2thqfhrXbm3tBtgQ2yL5a427QRKDgjgjoRwaiT9pT
4EJrUGsp4T1lb6AKsci2cYC7V2Kdvm7chflBxkDjNHJLsPmR3dndXlvpF/qN7fW6z3uk2mv
PdQaZB5hkmcgwAEYbcyRYZsnKjmp/Eeh6vpkXhXX9bSxuLyG4RdZvV0u2kWBXf52GRvy25Y
8ofViO1edWn7R/wAB9Ptbi1svCetww3LRvKgtUIYo25BzLwFPIAwB6VZ1D9qD4JarqltqWo
+Gteurm2wYmktkIUg5Hy+btODyMg4o5Zdg5kdxF4T1PTNatoLm1tbG41LWcWd6YYriS1QRz
yFo94IVjtQZx0Jp/h3xk73+ixPoccVj9nhh1W+tbeMJJNO7RQxlc7gh2BiVB5ZR0BridX/a
s+Deu2AsdV8O+ILuBXEgVraMFWHRgRKCDyeRVEftL/Apb6wvV8G6wLjTo0itXFnEPLVM7AB
5uPlycZzjJxRyS7BzI9Cnsr02/iOLRtKstX0i3aELKmjQhY5o5tjCCMD9/wCTFuwTn5lwCe
RSWt7rWseEdIl0XVBa3ep30llYtJpkKrdwRyM63EqMvyhVV2wuMkggDdXndn+0p8DdOS9js
fCniKKO+VknQIpVwxJYbTNhcknpjqa0h+1l8IVeydPDWvKbBSltttYR5IK7SF/ecfLx9KOW
XYOZHd+INF1C+8UajpXhaG1uoSgF8EsYrdLUl0lCCYfM8jNl2XJGGycHGfQdOs7jT/hxBYX
aBLi203ypFByAwjwRnvXzrb/tP/BW08QTa9beFfEEeozsXkmWNAHYqFJK+btzgAZx2rTvP2
xPhvcWFxbponiANLEyAmCLGSCP+elPkl2DmR8NzAB292P86hqSWQO7EdCSf1qLvXctjle4t
FFFMBMUtFFABRRRQAUUUUAFJ60tIeRQAdKOe1OzSUAJS0E0HpQAUZHakFKKAAUuDmkHXmnn
5lyBxQAw4Ixikpcc4zSFVz/9agA2kEjIPbilpPoaMY//AF0AL70Ud8UnAOBQAZ7YpaPwooA
KKKKACg9aKKACiiigAopBzS0AFFFFABR2opOc9aAFooooAKVdu4Funem5oGGJB6UAjvdU+F
3iDSNKuNUu7my+xwfaC0iuT8sWzDdOkm8bPXB9KNT+F3iDSdKn1W6uLL7HD9oLSq5PyxKhD
dOknmAL6kHOMVl3/jzxNqehTaHeXyyWE9va20iCMAlLfd5XPr8xyf4uM0t94+8TaloM2iXl
6r2M1tbWjIIwCY7ckxjPr8xyercZ6VlyzNLxNPUPhd4g0zSJ9UubiyNpB9oLSq5OViRGD9O
km8BPUg1X8DeDIvE97Zy6lq1vpmmy6jDp+ZS2+4lfkxphTtO0H5m4BIHeqd54/wDE1/oEuh
XV8r2MtrbWTII1BMUBYxjPXOWOT34z0pNJ8ea1ot7PcWFtpo825jvEiks0aKCdAQska9EYA
kenNK0u4e6WZPBFy2h3Gpw6lZpMIbi8t9Pct501tC5R5c42jG1jgnJCsRWrr/w3jttVig0H
WLa8je5sbOaFy3mWclzErR7ztCsCd4+XOMYNYQ8XeIYPDR0xo4VtrqOaKK6e3HneTI+6WKO
T+4WJyPcjjJqzJ488U6xc2KRRWn2yC4guFa1s1ElzLAu2EyYHzlVGAPrnmlaXcdoliy+HUt
/dXEFv4h00kXrabZuVkC310qBmjQ7flAyBubAJIx1rPPgjUBo0Wrfa7RbSaC3ljkdyoLzSt
EIySMBlZHLdgFJpdN8W+JfD9rI1ukKpdzG+hluLZWMUxBUzQk/dPUZHHA7gVnDxRrS+H7DQ
Rdj+z9Pu2vreMopKynHJJHI4zg8cn1NO0ujF7p2sHwnv/wDhMpvCvmnUNQl06e4tUgR4d0y
HAB8wDcmedwOCOc1hWngO7v3uGstUs57a1u5rS4uAHVYvLhaUyHIzsIRwO+V6c1XvvH/iK8
mWQSW1mqW01rHHZwLCkaytukKgdGZgDkdMcYq0njq8/sXxas5dtU8TeVHdSxqkcQjVtzNtA
zvYjBIwMM3rS94PdMzw/wCG11rT7rUbvWbPRrG3litvtF2HZWmkDFUwoJHCMSx4AFSx+Fo3
8EXnidtatkW1nW1Nq0UgeWUk/Ij42sQo3HB4GM9RTNO8baxpM9zJZRaeEuWikaGSzjaJJIx
iOVUIwrrk8+5znNMuPF2q3vhe18PXUFhLZ2m/yXNqnnIXfe7B+u4nqeuAB2FV71w905/FLR
RWpmJR1B4paAQDkjIoAQdMYpaQdBS0AFFIaOozQAvvRRxiigBQVxjbz60lFFABRz3oz2ooA
TnvR70pPHAooATnGaWijvinYByhc8mg+meKQClbB6GiwCdajK808HsabznrSAcc55x07UgF
A6CloAKKKKACk5paSgBaKT+VLQAUUUUAAHoKQ5zS0UAFFFFABSUtFACYyOtLSc9+lLQAUUU
UAFAwO1IDmloA1fDlzZWnijTLnU7eK5sY7lPtEMq7leMthsj6E/lXpviG4+G+kNozaPDpup
rBqMVheBE3ebb2+4PcfSbzFOe/l+1eOd+Kdu4IwOahxuUpWPYfElx8NdGOkNosWmap9n1GG
xuwihvPt7cnzLjn/nt5g57+XVbxlZ+A/wCyLbS/ClzpMl+bpNLa5LBVMcIZjdMx+6JTIoz/
ANM68mzyR6UA4qPZlOR6W154Zufgva6f9otf+EltIZ3QzsGUQm5y0cY/hmIIYHugIGD12rj
UfBM/imyKw6JaWllroiia1jWMNZmDlnI5ceYOp6Eke1eNZPaj8KHC4c56W2u6NcfD6w0a5G
mSS2mgPJE7wq063YvmZYw55H7sn5OhB5zWzqcXgzTvFmjwQWmnWx1GzuNZT7ZEBDbzzw5tb
eXIwI0Zc4Py/OCeK8bBI5BIPXNT3d7d39093fXMt1cSY3yzOXdsDAyTz0GKagHOeraPJpcG
seI9Su7rwZczx28UcVi6QrbXNy0eGdC4wEQ5LeXgM+AOK5Pwbb6ba6sZr+70lrmfT53sPtj
q8MN0DtTzgw2qcBiA3y8qTXHfgKCT24o5A50etadJpVvF4wv2u/B13O7G3tLNkiSJpGj+e4
i8wbgi87VQgFzkcCvJAOB/WlPUe1FVGLRLd0JjHfNLRRVkhSe9LRQAUUUUAIelL2pccUmM9
8UAJkUuO+aOM0tACUYNHSjNNAFFFGctTugDviigdc0uKmwCUD3oNAoAVfvcninkjkCmDrTm
B4x3oAZ1HtTT1p2doxTaEAMSTyaUd6RcGnUAB4oHf1oooAOPqaTvS0Y4zQAUUUnPc0ALRSY
pe9ABRRRQAUUlGR60ALTepzS8dDQBxxQAtFFAI+tACUtHU8Ugz3oATbSjpS0YNABSe9LRQA
mecUu7+GkwAc0Y5zQAUg44p1IM96AEY9qXt0pPvN0A+lKOlAwBz2paT6UuDQIKKKKACiikO
c0ALRRQMduaACk7n1paPrQAmTSnpmkFOxnrQAlL60nGeakA4NCAjPFJmpOO+aTZQA0Dk54z
SkY6U7b3o49M00gG5oJpQMnFIRSASk/GnDpRxQAueOBzT/lABYseOMetMVcnnpT3GFGKLgR
7SVNNwfQU/JCYB4NR4H90UgJ/slzt8z7O+3j5thxSeRMBnym/KvdL/wD5Adt/1zT/ANBrlj
1/CmNnmYhlPPltj6Gl8icf8sX/AO+TXp0H3BWkn+sH0pCPIBbXJ/5d5P8Avg0fZbo/8u0v/
fB/wr3ux7fSteLt+FMD5uWyuzwLWX/vg0v2K7/59Zh9Yz/hX1Lp3+sf6mumH+qX8KQHxn9j
vP8An0m/79t/hSiyvSP+POf/AL9t/hX2gnSSp7f7h+tGxR8UfYr3OBZzn6Rt/hR9ivP+fSf
/AL9t/hX20/8A7NUSfcP1ouSfFX2O7zj7JP8A9+2/wpRp933tZgPXy2/wr7NuP9Z+VWYvur
QB8U/2fengWVwQPSNv8KcNPv8AgfYbjP8A1yb/AAr7bt+jfjWhb/e/4FRzFWufCf2G+IyLK
4/79N/hSDT77tY3Gf8Ark3+Ffdyd/qaB94/hU8zA+EPsN8P+XK45/6ZN/hS/Yb7GfsVxj/r
k3+Ffc83+oX6VPD/AMegouHKj4R+w6gDzY3HPT903+FL9hv8/wDHlcD/ALZN/hX3q33Y/wD
d/rTB978armE0j4NNjfbubK4/79N/hSfYb7/nyuP+/Tf4V98Hp/wE1BJ95fqf5VN2PlR8Hf
YL/vY3H/fpv8KPsN9jAsbjP/XJv8K+9Ow+oqxb9G+oo5mPlR8B/YNQzg2Vx/36b/CgWF+ef
sFzj18pv8K+/h0aqr/6sU3Jhyo+Cxp9+eljc+37puf0pf7P1DvYXP8A36b/AAr70t/vp+NT
S/e/GhNhyo+BfsGoD/lwuRnpmJuf0pRYagP+XC557eS3+Ffev8Cf71XbL/XGm3pcVkfn6dP
1AHH9n3I/7Yt/hR9gvz/y4XOP+uTf4V+hdx/rzVCTo/0qVJsfKj4DXT9QI/5B9z+ELf4Uf2
dqHX7Bc/8Aflv8K/QnTej/AEFMuujU3Jisj8+Tp990NlcA+nlN/hSDT7/oLC5z/wBcm/wr7
tufvimr3o5nYLHwuum6g3TTroj1ELdfyobTNRA+bTrpR7wsP6V+hmif8ezfU07xB/yC/wAK
nnDlPzvGn3uOLOfH/XJv8KU2F/wPsNxn/rk3+Ffbh+4Kmg/15/CtCbXPiAaXqIXc2n3QHvC
3+FSw6Tqkz7YdOupGxkBYW/wr77vP+QWPqP5VU0776/j/ADFTzlcqPg1tM1Jch9Nu1I65gb
/CmnT74H/jxuRj/pi3+FfoG3+pm/3zWdN96hSuI+DP7Pvd3Fncc/8ATJv8KP7Pv+1jdH/ti
3+FfdsH/HwP96uitP8AUn60c1h8tz88Bp2oZ/5B90f+2Df4Un9m34OTY3P/AH5b/Cv0Tg/i
rOuerUcwnFI/Pz+zr7P/AB5XH/flv8KT+zr7OPsNx/35b/Cvv6H79Tw/xfWlzhY/PwafqAH
Fhc5/64t/hTTZXu4A2k4JOADEw/pX6Ev1NcF8TP8AkXY/94U1K4bHxi6SbQvlMMdip4pnlv
8A3X/Kurvf9efoP5CqZ6mrSuS2f//Z
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAM5AjADASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD47zjmnRyFHDAA4OeRkUxv
u0sY5OcGuokvjDxk7TuxknPaoTlueuKVGIjbn73FN83a2ccUgGvuUYbIz1pqsob0B6015S5
JPWo+Sc5FICxv3KcikBABJ5PaogxPelz61QExk+bI6U1nU5wP8aj46ikoAc7Fmyx3Hpn1FI
G6c8U3+LGeaTBzjIzSAkLej5/pTTjPXNIQO9IMYPJGeKQC49eaDnpin5QR9Tuz+GMU0HIB9
aLgIPekPU+9OIz6UAHuadwEwR2p3WiigBOM4qUvldnAH0qDPOad1ouA8bc0ucHjBPvTM0uA
TVX0Af5pUDaducjjg/Smhhx8o4prDkHgH2pAMDrmpsBYinMZbbgbhg57j0pkjjefmDY7joa
jppye1AEnmHseOtHnHqM80wdKTB96AJPNOetAcg5/GoiCDwM08DigBSxwVHAPJppOKMn0pp
OaYDs/7P40pYkdc0g6Um3vnmlcBcn0pwYAjI47+9MwfWjafWi4Dyxwdp/E96NxAFNH908Gl
YEfWi4Dt2UpFFMLcGhTkUAS9qO3PNMzVzSrSO/1mzsprhLeOeVUaV/uoCcZNDdldiKjseCe
e2aYW6V2PxD8J2Xg7xT/AGRY6rHqUYiWQyxsGAJHTI4rkCuec9KE76jFLDB5IJ6+9IBkHFN
PIxTlbYPrTAQgZIDY9vWnbsqRTCck46mlxlc96QCgcdKXJOAD8tNznIHApMkdRmmIdSEE9K
VvlPrSLlmAxyeKdu4Fu0tvPjeRplHl8BSeTn0r0/wPDa6fpFxf3EHmLO4XAH3FXp+ZrzhFI
mSMJggY4HU16Ncg6VoFtALskyRhnjA4H1rrpKxxVpcysQ3s6TzvFtCjJbAPYmqbW1uIwfO+
YnHJ71StL+Sdt+OUPOehFdPZrbSQtdXEIijUHa2cc4z0ro3OR3i7GBfyz2mbdJvMDAZxj0/
nWNLI32bG4gev+Nb18Elc3Ns26Nj2xxXO3e8syKp5GaiRvB3I4nLYAIx0PNdfpVjCbMu5Vm
6Y6c1xdtG8koCq2ARkAV2ssV7pun2pK4EhLAdeBxTimRUfY0o9CyUe5I8rjcSfx4q1cWmmS
QASyGKGP5g0Y4NSQ67bzNDFNa74MAEA8g461JewyX0zJBEDaIAFXuvvVNHM21uX9N061kMS
WNwTNIm7njeDV66sbO4d1icMEQBwV5U+1Yq297bQm8R1DouAU42j2rd8M6dqF1vuGZ3iY/x
Chaai0bJ7RLuRY4I0QlTsSMY4J6NW1pGmX1jcXFpqcdsbs9CRgBSa1LPw4xuYJHSTy2JEjL
xg+tW9ZD2rmKJnMo2hbibDZXHSk532NFBLUyNSabTbt47MR5BBEjjcR6gCqSaol+8kP2ZFk
i+VipyDx16VRu78zQs6xl2RiGIOCD9PSn6S/wC9nkvHSDcuVI6H/GqXurQhvU+WT92lQgHp
UZp6H5hxXlLU94l3HoOBUTbj3qWRgSNqkEe9RHg47UNAIAOaToaVu1IQQvNSAo+8aGHNIPQ
96cowdpPFMBoJHHpTuSKCRuHNAIzgtQmAh68j8aVlUYIIOR1B6Uu0HmjpQA0EHinByjAqcG
kOD703APY0MB/UUnAFNIIWlHB5qWgFByKTPPWlyOxpv8VOwDgc0hzng0pIA/wpoXPHNNgKQ
MUg4FO7UZHapSAQnB5JH4U4daOvWkyPWrQDm6Z9KZk5FKAOoNIeuDwKbYDqTIHfNIWHTvQO
aQDvlxnNNx3Bpe1In40AGT705QSPvU/A281Ja2sl1cx20KFnkOABT0WrBuxAASTmkKir1/Y
XGnXRguEZGwDhsfpVQ9PehWkuZBe4ztQD1zSc+lL8uFwee/FRYBSMGjtSZ5pO/Hc0WAQDnN
KSQeDSntTGBzQAvU0nIPFCjnNKQT70AOUgj3pwAI5wfao144PWpM1S1AQsxPzMT9aaxOBg0
vQ8009aGADsaVq1tC0HUPEWpw6bpsXm3EzBVHQDPrR4g0DU/DGu3Gi6xbmC8gOHU8/SpUk3
YLmR2AHWlGTxnipAh2blUkdCRSGMhwOcirURDSMU4Lu60eo96MkkAZ5q1EVxxVcdamtbR5m
aQDCR8sx/l9adBbq21p5dq+i8tW/p9lcao0djbQiC3VvmY+/c+prZRuYzlyknhrTRqWotcX
BEUEZBye57Cuk1HT9d1vVBDFaMqYCKCuAB612VpolhoWl2UFq8ctw55Rl3bv8AaNal9JJZa
U80EyKoXc8gGOf7q1tFWRxSnd6HGr4U07w9bR3OqaisrkZMCDHPvXKeIvEMl7MIbW3EES/L
sUfrV7XJri/sWuZZSzuTtHYCq/hXTra4vjcX8fmJHyATxn3p67E3+0yxpWkSSaYLi4BVTyM
Liq8ttPe6osNhb71A2k4+6Peupu5vtkVxZxQKkCMW3L2H1qbR3s9K06RpEEu7hm7j6VSIbe
5SsPD8dgoRtxmbgvtGPwrV1vRJ9OhsZpS8izxkguMAc1u+GlstQvRM4DBFJKn+Lpiu91vQI
tY8PxRwt9oW1OEATp681XOloLlk1c8Mgs44dRWSZNwBBx2rpZtSQsGhRdyj5hjg4/8ArVpN
4bmupBHJBJBNuILuvy8dq3fCfw+OoNO15JshtmH3VB8xu/8ASlKSW5Ci5aFLw14evfEiNLK
/2S2UZyeM+2K9Ht9Ms7G0jSFmCoTubbgDHJrVtbOLS2lgjtFYDngcFQOtZmqanJE25oC0BX
ooJUZOBj1rF1HJ6G6pqCuQ3t+slmEWZo0Y/OyLjIznPpjFcf4k1WFJYIFmQx5DhiOWGfzq3
unkmukguWjSUfKp/g5xwK5q70/EispM1zGpQvKPlPPbvWsY9TKc7le5jmm1GZo7zZE3zbVH
3/akntmtrN7x2OXXGG6kZ7CmwQywzJe3ZjtxDJuK/wB8juPao9Wv5p5bi5S4UwuCx+Tgk+l
W9iEfNdAOTgDPtQCCfrU9pFFLfRwzzeXEzAM+M4FeK33PfHSZKhiPxqJjx9K96+JHwp+Hmi
eBIdY8J+LxeapDFFJPZyMDvVupGOnPavBD0pQqKewCE5I4ozt680AA9e1B6+mK0ATqeDTgM
Ug64pec9gPegBpTJ6jn3pQCv0p3XHanpGz5wenNFuwERJ7UpBHFdL4e8E+JfE9tdXOiaNdX
8dtgSNBGW2msO7tp7O6a3nRklQlWVhggj1p+QrlNfvcmn7uelLtyGLE5pAMUhjD1yOhpcbu
ho6N0wPejkcjFFgAKQegoyfSlJwC3GaTnp1NIAwcj1qQDHIpFGevA709iCQQAOO3erQDAMd
aQ4FKxywxSGhgG7nFNwemKO4x1oJ24J/nUgKM49KOc8k0KWI5NLgEg+lADeeeeDSrQWLElj
k5zmhe9IBf85oAxS9iMnB6iimAnQ5q/pWpT6Rq9pqtuEaa3kDhXGVbHYj0NUCAetHbFDt1A
6Hxd4ml8V+Ip9XksrexVwFS3txhIwOwrnmNB+7TaSdlZALnim55oz70Dg4oAXnPWj+dFA+8
KYDuB1pG9aG6U2kAduOKcpHTvTe1KuAeaaAUjOSOMUm7jpzT9+0ZAB+oqIZFN6bAOJJbHpT
kQyPtXrScbiSc81YCiKESKcOTj8KaVwL2ja9qHh7U47/S5zDcxnKuD+lM1/XNR8R61PrGq3
L3F5OQXkc5J4xWWRj5uQT0zTlVpGwo3ewrNRXNzLcCaB1WJkfJDUzblfunJPXFSC3dBl0/M
VZWUJkGPp/OuiK7mcpW2KqRSM2wKSR6CtO00C/uXwIWQdSSMbR6103hHwzrvie6EekW2FHL
y7fuiu/vbnw34RsF03SHk1XW3O27uGwYlI6qPWt+VHNKpLocfZeCre1hhlvIpwJBuDOm3I9
Rmta2uIrS4Gm2VsCS4APc471m6t4p1XWr3GoXzSE/KBj7o9q0/DGlA6n9vuHLBRtU4Pfit4
x7HHOT6nZ+D7ANqct1dmWV1Uhc9M+1UdbEoLW7bhGpO5TjGa9d8C6WsVtI8tursUKAovb3J
rz/xfYfZtWliiBQ8kgpnIqb62E7qNzzi40+L7S0iF/Kf+Ej+QpLGJIHeBISoZipKkZI+ldx
p3h+S+tZFhb7ROF3AhcAe1bdt4JggQSTgQyhwAXTqfT6VokiHJs5rS/D089o/2iKRYwQ5ZO
Plqpf+FbyK5lZV863Vdy+W+Qvua9ps4Tp8J/eRknhcL9wY6YrG1OeRVb7NErRodrSqvLDH3
iOlTdF6panDeD9CnQTXPnN+7+bbvwcD617Pbtfi0M+miCW2kQFxg/M3fNefWttNBLHcQxGV
ZVIcpwMHvXZeGL67swI7lwbct80eM5U1lUjrdGlKVtGIpttPjzc6fK9znPyneFyeB71u2ws
Es3ltIVgab52dvlJb+nSmNeaRZTTeVMxkkbd5Eh37ABwV9AaybvxGvlJBplstzJKpJkdTkY
7Af1rNXkayajuWLjWre1luWnjZj5QP7sZ56da4/UJboiNkdnhkJ2wiTGR6n3p1pZ6tcXUwm
H7t1LFVbJyfT6VSv9JZLnYC0TRAFc8Bh3rqhTSOWc2zLu71raZ23AGPkg/Mw9ea19JuV10s
j+WhgjZ2kYDO31zXGavLCWMRSRXD8sDwTVGO4njjkZJmhB+Uc4z7Vq12Mbm/4pSWSRBFEot
gNoIbdk+4Fc5qEL/ZWSGPLquAFzgVpyahHBZRm4SSVFXGyPB5/vZqGPUYyWI4BXKjueP1p2
C584HgZxSxhmbCg59qCcjGKVQfpXhtdz6EuzapqElr9je9laADG0nt6VQ575qVhyM8VeXSN
VFgb7+y7v7H/wA/Bgby/wDvrGKIxSAzwMUH3FSYLHjGD6U42twtvHcvFIsEpISRlIVyOuD0
OO/pWl0BX6kjpTlyQfSlYAHkgexoUpj7w/MVFwGnPWnI+1gcYwc8UYUcBhj6ikO0dSMexp9
APoD4L/GfTfAPh6+0rVbZnG83FuUX77EYKtjntxXkfi3XG8SeMdS14wxwm7maXy4xgAHtXP
KVKt+82jsacvzAhcMRznuBWFOmoTc273B6jcjP3Bx6VGxJbk1JtAGd69OxpCFIyWX866GAx
tx/h4oX72MAZ7mpPkKdVyPem/L3YfnUgNIyxP8AKnLgGlABOAw59TS9eeBjv60xjG4PXijP
OQcilIBGMj86VRgYyv50XsK4H+dIeOtdLong7V9dtLi5060a4FuC0mzkqMZrAubaS2naKUY
ZTUxqRk7XJurkGAcmjbnkjFPVSTgHFK2P7w6YFW7DIx06YoJHGcf1p6puPykNilEMkhYgFs
DJxzgVLKIdpoGAG3Kcnoc4qUxkY5GT2pGjb0pCI89cGn9OtJsxT8bRj1pgIWCvkDIzkbutM
OSSQOvNSGIkZHT3pNh25pBciBOOaB3qTbnoKaVx1oAT6c5pvIzkYqTaeCDz2pXQ4Bzn8aQE
WR3pe2aXb/s07Y2Pf0oAbSZAp4j+UuWGemPWkKMPUfhTtpcBvU57UA+lOKMOo49aTbg1KGI
SaF96XaTmlKECqELleeAeK63xHo1jYeFfD99ayI9xdRN5+192GzwCOxxXLW9rLc3CQQIXkc
hVA7mvSL3wlNO/hzwfGx/tO5kzICciNWxzx9DWsVdXM5y1R5zHazTLvOTGOCx6D2rT0jT2e
/UISeOcV7X8RvCNj4fttG8NaWRJFb22+V1UfO5P3jXmo03UbOXzLU7cZ5XHNbRp/aOaVVu6
Jzo1mz7XuY2b0HWs+50BzOiwqCWPAFXba4nkuz5tuzNnlhwK6nTHszITMSCnpjI9a3ik9Dn
cpJXL1s+p+D9BTSoL4W63sWZ0iHzlT79s1wd5cP8AaWj2rEpPRT1HvWnqt3PLdNOZWcq+Cj
enbFMh0qfV7mP7MmeeTjp+NVbsKL0vIr2Zt0lZpbQOC2AFJJr17wppwtrNJ3tWMDkEhwcg9
hTPD/h7S7G8htZlcXPUqVDEV63aWRhtrewEDM0jZ2BcD8/Wm520M+Vydy/4akaz0qW+JDon
RcH5j6VzXirUtEv9WgvhprTTRx7ZVzhc+ue9dL4ij1bTrOz0zTLXbEWBnZjghT1XPc1lJoE
2ovMcxqgbYAVA2nHT/wCvWCab52azuo8iMXR2gvNOeCOzjgiGZCI+p9sii3vp9T0ueMxPmB
1cL/eUHAHPSu70nSLHSdHRfvygNl4hz+I605dO0NrdWjhdvt5AbzQVOe4I7U3WiONJuxzC2
UwkjCjzXmGBHnpx/FUa6ZDb2Pk3csYfOXAbvngYrrtNtTBDJaSrCArMGk3AkKOnP0rBurax
1VrmC3V/3anEyjB/A9zUKpdl+zOevGis99msE8fnkMskQ3Yz/L/69UbjUWkVoYA6ShjHIqZ
yQPXHStfStOkimht5ZLiVo92ctwwPTce9Y07wWMk9qjBcsVLKCWY+/tW68zGTaLNxLZwk3e
oQokyIFUxvkY7VLYzXGqMS0kdtazMVRk53KO3PSsW1hglkMKo8Sk8blJVT3q1Y6N5mpTtYG
ZhbjPkh/kzng1dtLmSkdEkZt9XZbGO4eykCg4j43EetZ+qWVzdRNeOSpUlGDdB7/Tiuq0vU
ri3tY0vLdElDBWyOOnHNUmvrO5a8glnjeJRyinoc8jNZxk7mkopq7PMms7YPukCsn3uhJIN
Zd9bWryughLoOSqrjjt15rsNcdVuk+x2wjiA+fHf0NYN5aeYnnPPujlJ+TPzZrpWxyy3Oak
lisgZLdQYm6qOcmqkbRea1zdg5GdiqOAPSthbAwL83lPCWyqn72aW002O4mMt1EfKGdwzjN
MaPnIKMZp6LknpwM8nFIo49a2PC2gz+J/GOj+HbcfvNSu4rYHuAzAE/lmvDufRH07+zR8CN
M1rT4viD4ysRdwSN/wASyxlHyOAcec4PUZztHTgmtP4gftUy6B46vfDfh3wvp2o6Dp0rWs5
uCR9o2nDhAPlCg5AyDmvqm1sLbQ/DMem6fEIbawtPKhRRjComF/lX5NXk73N/NduxaWWVpW
Y9clssfzNZLVjWh9I6v8DNO+Jfivwz4p+GsX2Hwj4mVpb4AcaXIh/epj1PIA9farn7WHh7S
vC2h/DvQNEtFtbCygukijX28vk+pJ5Pua3/ANjLxS0tn4j8FXEm5YSmo2qE9AflkA/Hafzq
v+2qcXfgv/rnd/zjp31sDOh/ZW8KeF9a+Ddxdax4d07ULgapNGJrm2SRtoC4GSOnJrsfi9d
fDj4V+BZNbfwJod7f3EnkWVo9pGolkwSSSBwoAyax/wBkMf8AFkLnrj+1p/8A0FK8Y/a68T
HVPina+HY5SbfRbMBlU8CWX5mz7hdtS7t2HY+s9A8FeCNV8M6Vqlx4J0JJby0huHVLKParO
gYgcdMmszx14X8FeFvh7r/iSz8CaDPcaZZS3UcUlim12VcgHAziuy8Gf8iH4ez/ANA22/8A
RS1gfGXH/Ci/G/b/AIlFx/6AalBoc58NLX4Y/EnwFZ+JrDwRokDyEx3Nt9kjJglX7y5xyO4
PoRXkf7V3hrw14d8L+GLrRfD2nWDnUHEn2e3WPzFCA7WIHIrK/Y88Utb+KfEXg+aXMV5At/
Ap/wCeiHa4H1Uj/vmuq/bKz/whfhYdjfy/+ixVrR2DQs/ArX/CXxbn1yHUvhZ4Z0z+zUhZW
t4BJ5m7IOcjjpXtZ+GXw8Oc+B9E/wDAJP8ACvm79jAYvvGR6/urb+bV9gtgEY9Kl7gj42+L
PxG8JfDr4mX3hGz+DvhbUIrZI3E8sWxm3KG5AXAro/g943+EnxP1d/DuofDHQ9F13YZYYxb
pJFcqOu0kAhh1wewNeI/tQ8ftE65j/nhbf+ihXmPhXxDd+FfF+k+IrKQpPp10lwD6gH5h+I
yPxqraXFc++vit8OvAWnfB3xZfWPg7SLa6g02V45orRVZGAyCDjg18SfDzxvpXgq41CbVPA
+leKlukRUXUTxBtzyvB65r7++Kt5DqHwA8V39u2YLnRnmjPqrIGH86/MtDx1pxb1B6H6aaJ
8Nfhrq3h3TtUk+H+go95bR3BRbRSF3KDjPfrWX468E/DXwh4B1vxPF8ONAu5NMtWuFge1VR
JjtnFd94OGfAmgf8AYOt//RYrmvjWD/wonxn0/wCQbL/Soux2PFPgr8SPh5448TSeGLTwFB
4Q1a6id4pLKQGObaPmXpw2ORxXk3x4+A2ueAJJPE+nXD6t4dlk/eTFcS2zMekgHBH+0K5f4
CSNH+0B4LKsQWvth+hRuK/SLVdLsNW0e60vU7Zbmyu4mgmiZchlIxiiyjK6Jtc/IsLgkZx2
zX138BtZ+H3xJ8QJ4Q1H4Q6BbtY6b5rX2zzGmZNqkkEDBOc9a+bviF4Rm8CfEXWfCkpZ1sL
grC7D/WRHlG/75Ir2f9j3n4yakf8AqEyf+jFrWTurgfWh+DXwpOAfh9of/gKtfNv7SUngDw
AT4O0f4ZaNFdarp/nRapCoSS0bfjIGPb1HWvtDHtXwv+2Vk/FXQR0/4lX/ALUaojq7MCv+z
fe+B/E2s2Pw+1/4c6Vql063Fy2rXI3uQOQu3H4da+sP+FL/AApP/NPdD/8AAUV8afsoj/jI
Gw5/5cbn/wBBr9DAMCiWjsg3PlD45z/C34RXui2sXwc0HVTqkcr7mUReWVIA7HPWvnL4e+O
PCXhltRj8QfDbTvFZv7lWgNy+Psq8/KvByOR+Ve3ftq/8h3wbz/y73H/oaV8oWn/H1GAerr
/MVUVdBc/TSD4L/CW5tYpm+HmiLvRW2/ZxxkA/1rlviP8AD74SeA/h1q/i4fC7RL/+zkVzb
+Vs35YL17da9qsVC6dbDH/LJP8A0EV5f+0bgfs6+Lu2YI+3/TVKi40j5W0/4v8AwWkvo01X
4BaZBaFsSSW8gd1HqAQM/TNfUegfCj4HeJvD9lruj+CNEutPvYhLDKkJG4H2zwR0xX5t55J
wBjtX2l+xp4slvPDOu+DLmQsNOlW8tgTkiOThgPowz+NU1YNDxv8Aaf8ACnh7wj8WLPSvDG
jW2lWUmmRStDbrtUuWcE/XgflW58FNb+F/ifW/DPw+1j4S6fdajOjRT6vLJlpGVWbcV/ADr
TP2wj/xeuzB6/2RBx/wOWuP/ZvGf2i/Cp6kPMen/TF6f2R6Xsfbg+A/wgIz/wAK90k/9sz/
AI14Z+098JvBnhb4XWeu+EvDNnpE0GopHcyW6kF43VgAef72K+pvCesDX/COm6uMZuYtzBe
gYEhv1Brg/wBonR/7Z/Z98VRBdz20C3afWNwx/TNZ8zQNHwZ8Ltf8E+HPE01z488Jr4k0ue
ERCMkZgbcMyAHrxkY75r7P1vwT+zzovw4bx/eeENIbRDbpcRzRxEtMHxtVRnliTjH51+fMY
+YgenH1r3vxjq91L+xd4AsDIxjfVrmNueqxF9o/Wt5x91PuSmjyPxzqeg614xvdU8MeH18P
6RNt8ixVt3lgDHUep5rmQN7Y4q3BdyQfu2jWVD1Vh1rUi/sWS1aaRXiY8bR1z/hWkYaGblZ
nPHIJAr1T4W+KPh9o8T6V4y+HMXii7vruNYLp7jZ5CnC7cd+TmuKs4/D5V2ummJ7KDzW5ol
3osWuaTDZacZrg3cQDuc7RvHam6d1uT7TXY/QGy+BfwmsrmO7s/A2nRTp8ysAxK/mayPFXg
f4d+A7U+MLHwFbXuqi4it49kpR2eVwg+Y5A+96V7FGfkAPpmvMfjrfDTPhc+pFtot9SspCf
TEynP6VzKTvZGrXVnjfjaO71TUoNS1jw3babaQMiW9nbziV2iABYO4A5JyBx0ruPA2lfCnx
xNc2R+H8el39v8zQzPvDLnqpU/oRWTrF8niTQ/P094FmgVZJDtyXB6YNaPwz0l7Txiup3Lt
AsNvJJKzHGUx1Pt/hXc78nmjg1U9rpkXxE074M/D82ljP4Fj1bVr4GSDTrQkOyg4MjsThFB
7nr2r5xsNPWx8UW17rGgNLbC6M8tgjfej3E+XuHt3r1jTvM+IHiXWfGxPmzapKRBlwPs9qh
2woB6EDcfdqdrnhTUjsiSELL1DBh0HU57fSroq0fee5NeWvurY6v4beHvhh8TI9TNx8LE0Y
6e0a4nuTKZdwJ4K4xjb+teoWHwg+Hemr/AKF4Yt4eMcM3+Ncn8BNN+wWOtK99FcyF4wyxnP
l4DdT+Ne1449a5KspRm1F6HXThGcE5I8A8Ratpui6zruheF/hzFc31htt0vXu0RRK8SupKn
kgbhnmtDTmewk+16rai7MMQPkIwQSS7cnaT054rB17U2svij4wVQGYX8DFV64+zRfpRd+L0
ls5AR5MLgmNR1b3rSEXJJ9zKTSbS6HqPhrTtM8U6L/amp+GTpkzykfZnu/O5Xo25eOfSui/
4RfRI4fLFhGE3bsDPX1rjvAWsix0Lw/YSYI1O7uIcseQypvAH4A16aVyMYrmcnF2OmKTVzw
fzguueJbUwxwy2GotDEIgc7SFKsf8AgLDNdf4ctNA1F59MuNGnFxEiu1zJJuWUsOdhzkEem
B7VxPjjXoPC3xW1m1ngYx6tbW94mBjJwYnH/jqmt7wzfiDxJpkccreXc4AUHPHvWtm43M7p
SsUvHOqaJoupnwn4Q8Otq3iryFlwG/cWKM3DTOxHXnC9TVBmlXSZYPsrCYOUxGMYNYsEmdZ
8R6zcbd1/rty0hz8xER8qNPoAvA9612vblWRoEmMhTdMzHIQ9MYFVC6V2RNpuyNzw34Ol1a
doruSa3trVx5mFwZgRkKD7d8VN4x8V6f4a8U2PhHQ/CFjq15JbfbLtriQRJbQ52qS21iWYg
gDHYmvTdFsjY6LbQO25wgLH1Y9a+ffGrxH40eJ7i5MjFI7KBAmeQIi2PzJNSpOpOw5RUI8x
P4y0WxWw0/xToFg9vDczCK6skIbyZT0U+x5/T1qbxppUvhfwb4Xwz2l5qeroLtoTg7DC5CE
+g4ro/hxqFtqd5d6XdWw+zTYlWKUZJkRs5Ge+AD+FL8d4Z5tL8Kx2u3z21b5Nw4z5ElXKcl
JU2ZRjGSczzSY3drIIbm+ZYppNsZkxnB6DPesy5stQhsnbS97QiQl2bBB9a2xJdtpUEer26
ypBIEWTy+C3tVlXilsrhbq8ihAYKFVMYOOhrsTRx8tjzmWWSfzLeSVknHTdkAioIBeI8QVX
kVmJPyjnt+Arr9URIyxEMd3JwEO3BTA798VgLDe5llWRGJGSkQ/1Y9BXRF9DnZTVArtJcyK
ME/u1IHHv6mm3Hz6Z9oikWGMMWaPgZ49abqvkPYNDAVklLAfMuMfWs3V58eXbxwj5wDtA46
cn6VVxHgb6Xe2+lxahJGBbytsRg2cmvX/2dfDty/7Rfhpb232m2SW9AyD92M4/nmvGhPMbU
W7OxiB3KueFPtXun7KlxIPj/YQvIxWSwusBjnJ2D/CvElax9Ern6DSRiWF4mPDqU/MYr8lv
E2mvovi3WNIlUq9lezQEH0VyB+gr9bOq9MV+dP7UHhU+HPjnqd0ke221mNL+I443EbXH/fS
n86yiMi/Zi1s6P+0DosRfbFqcU1k/PBJQsv8A48or1T9tU5vPBJHeO7/nHXzR4A1Q6L8SvD
Oro2xrXUoHyPTeAf0NfSn7arZv/BOCCDFeEY/3o6bXvD6Hf/shru+B0+44U6rcfySvjz4o6
4/iP4seKtYZ9wuNQm2eyKdqj8lr6w/Zm1FdI/Ze17VnOFs7i+nJ9NsQP9K+IpJHkZ5pWzJJ
l2J7k8mhLVjP1a8HHPgTw8B/0Dbb/wBFLWB8Z+PgV43/AOwRcf8AoBre8G4/4QXw9/2Dbb/
0UtYHxo/5IX43/wCwRcf+gGsluDPhD4Ba2dD/AGgPC8xk2R3U5spPcSKVx+e2voX9srK+Dv
Cynr9vlH/kMV8d6JfvpPijTNVibbJZ3cM4PptcHNfYH7Y0yXHgjwjcRnKyXkki/QxAj+daP
4hGN+xgT9u8ZH/plbf+hNX1+2a+P/2Mf+P/AMZD/plb/wDoTV9hsMpn0qJDWx+dn7T6k/tE
a2TjHkW3f/pkK8VI+Ug/z7V7R+1Bj/hojXM/88Lb/wBFivLoPDuqTeFLzxTHbqdLs7lLOWQ
sARI4JUY9wOtarYnqfb+may2vfsLT30jl5I9AltnY92jJT/2Wvg1FOzjFfWnwo1Vrz9iTx5
pzMC+n/a0x/dV1VgPz3V8mxngD1pxS1Gz9XvB2f+EF0DH/AEDrf/0WK5f42nb8CPGmf+gbJ
/Suq8HqB4F0D/sHW/8A6LFcp8b+fgT40/7Bsn9KxW5R8J/AkD/hoDwV/wBhAf8AoDV+mRwR
ivzO+A//ACcB4KB73/8A7Tev0xx39aua1JR8M/tjaHHY/E3RdciTb/aWnFZD6vE+P/QWX8q
q/sef8ll1Ijp/ZMn/AKMWu+/bTtEbRvBt9wGW5uIc+xRT/SuD/Y7/AOSwap7aS/8A6MSq+y
B949K+FP2yjn4raEB/0Cf/AGo1fdXWvhT9sv8A5KvoQH/QJH/oxqmG4HPfsoc/tA2J/wCnC
5/9BFfoZ2r89v2Tx/xkBZD/AKcLn/0Ef41+hXtRPcSPi79tXJ8Q+DQP+fa4/wDQ1r5Stgwv
ISf+ei/zFfVn7apx4j8G+1rcf+hrXyraEG8gPU+Yv8xW0V7twe5+utn/AMg+2/65J/6CK8s
/aQP/ABjn4s/64x/+jUr1O0GLKAeka/8AoIryv9pE4/Z18WH/AKYxf+jUrmKPzVfpxXu37J
+ttpfx7tbFpNsWq2c1qw9WA3r+q14bDDLc3MVtBGZJZXCIg6sxIAH5mvRvhzZax4I+P/huL
VrcWV5p+sR21xG8inYxbYwyDj+I1s9iEd5+2Ec/G+z9tHg/9Dlrk/2av+TjfCuM53T/APol
67P9rq0nuvjlbrbxGQrpEGVXr9+WuQ/ZtR4/2kPC6SIUYNPwRgj9w9FvcG3rY+zP2e9VOpf
CKON2DPYaje2h56ATsR+jV6F4n01NY8H6zpEi71vbKaAj13IR/Wvn79kzWPP0nx3oztza60
1wB7SAj+afrX0vjkZ7Vi0UfkCyNBKYJeHjbayt1BHB/lXtHis7f2RPh0MYzrV+f1auN+Inh
ZtI+J3ifTftEUYg1O4VQx5Clyw4+hr0/WfDV5f/ALNHw00SOMyzSarfyDGVGOSTzXXq1Ez5
kmz55EUkkh2KeO9OEUkrCGBGc+gHevZk+GNhYW/l3uqbrjbukiiTKr7FqzLrS9KtZjaWqKi
jjzOhaur2Zye37HnaaBOFV7hhGT/COTXZeCdCaDWbG7QpJ/pcQ+YcgbxUg09IZNpVpjyQFG
a7vQPDE8mr6NOziNTcxNsI5GGHBrRU0kzCVaTaPvtBhRnvXkP7SMTTfA7UYUOGe8tVHtmVa
9fXhQK8t+PUAu/hWbVm2iXUrJCR2zMteTHWaPSk/dZ4L8OtXks/Al/BfHyntC+x/wDnoDyM
Z9K1dN8T61b/AAD8Ua1fMUvNVuRoemsRhispwx/BCx/Cua1HR5bSV7e3/e28Ue5IscFvU10
3jWOG3u/AfgSd/ssWlWJ1a+EY3bbmbKxg/T5zXqVY2su55lKo9ZPoZGnrpenzRQ2F41iqwr
GXXqABgfXoOaux2svmF31q4mYM3zFuMVk3qPCFYSQzQJlRIFxk1K0kyacIoomVpSDvPYelb
8sehzc72Z7n8EbOzs7DWPszZkklQycexx/WvXxwK8Z+BUqy6frPBV1liDLjGPlNezHgV5Vd
WqM9ig700z5L8dR3cXxV8c6kkzJAl1CjjHpbx96wbbVlNosUaE7MfMV5wfU1teMdVNj8ZPG
8DBGilu4g6sOMC3jqo1zY6rp+6G3htJ4gFyo+9j27110vhRxVvjdj0nSZfstn8M3DE7vEM4
LHuDbyj+te9hiQa+W7/U5dN+H3gC9aJy8HiCc7SMHAhftX0/BMJ4o5VGFdQw+hGRXFUWrZ3
0n7tjwz43aNFceM/DV7I5QXFrcWe7tlWSRQfzaqHgi/S28Zabo8l6s863CgqVyU9gfSux+O
duyeEdL1dMZsdSjDE9klVoj/AOhCuC8EQoPiHpMqlGYyKCQvXg85ralrTZz1dKiZjw3dvax
63MbgGf8Aty+CQld2T57f4V23g+2l1bXbSaZhJl/3qxEgccgn8q4/TpLZZtWgDLDczazqH7
3HIX7Q/evR/hnaRprkrq290VixLZznA6VV7QJfx2PXv4eOOK+a/G2oGz+LPiuPy9yu9nk47
/Zx37V9K9q+a/G0iD4peL4yFdnktFCscY/0cc1hh375viF7hX8GeIZYPHNnJfL5INxtiRec
A8H68Gu++N8ght/B0jYCrrOTn/rhJXjCwXOmTWs8F0kssJMgYtkA+mfavVfjZOt34a8E3G5
QsmpLIT2wbdzXVVj+8i2ctJ2hI5i31CPUhOt4YleNwTsOQp6Dg9DXNXBitL2RZGxEfmDqxY
l88n6YqvJeOx8vT2V/NHzvjAkxVR7S7ur62jjdph1coMYH9011qCRxOo5aG1qk26xjunSJm
c48wnaxH4dawl1APdmG0iTy1XhsHJ9s1e1V5VvPntSBH+7RFb5WI9ahs714I4rl7IRKHK5Q
byRjpjtV7EvUotbW1tbma5O2c8iLG44PpWLerDLIrrE6Fs8nOU9BWoGefUBe/a5XiExXZMv
MXfaarEedeXPnF0idslSQTn2qlIzcT5kA4ya9V/Z71RNJ/aA8KTSNtjnuGtST/wBNEZR+pF
eXxxFlbJ+VByav6JqU+j6/p2tQBhJY3MdwuP8AYYN/SvFa0Po0frcuNgr5t/a48Dt4g+H+n
+KLOMfa9FuBHK3T9xLgEk+gbafzr6H0vUINW0ey1S1YNBeQpOhHcMoYfzqv4i0Sz8SeGNS0
DUED2uoW720gPYMMZ+o6/hWCKZ+SWWtromNsvEwIIPG4HIx+Ir6g/azv11TSPhlqKHK3Wmz
TD6MsJ/rXzh4i0O78NeJ9S0C/Qrc6fcPbyD12nAP4gA16/wDGnUTqnwe+C90Wyf7Hniz67G
jj/wDZa1e6EtjuvAGqHSP2DfGlwjbZJLqe3T3MhjUj8ia+V2GFYA5xxXu0OpfZP2GpLQNg3
3icx/UKFc/yrwvIKnPf+tLuM/Vvwf8A8iP4e/7Btt/6KWue+NR/4sV425/5hE//AKDXQeES
P+EI8PgdtNth/wCQlrnfjXx8CvG//YIn/wDQaxe4H5gSk5fHcYBr6u/aH1P+2f2ffhZqpOT
cxK5Oe/kKP6V8pHBPvnpXvfj7Uf7Q/ZL+FrMctDc3VuR6eWSo/TFbS3QI779i/wD4/fGeev
lW3/oTV9iH/VGvjv8AYw/4/vGf/XO3/wDQmr7E/wCWeKykNH50/tPf8nD67/1xtv8A0WKpa
ZbBP2Stdu3X/XeKLZQfZYTn+dXf2nx/xkProHUQ2w/8hiti801rD9hjT7qRNrX/AIjNwD6r
kqP/AEE1p9lCW5J8E9T/AOLDfGPSMnI09LoAnsVZf6V4Gi4GAOg616J8LfEWn6RoPxFsb++
htV1Tw7JDCJX2+bMHXai+rcnivOI3ABJz0p66gfrF4R/5EbQB/wBQ+3/9FrXK/HAD/hQ3jP
8A7B0n9K6rwif+KG0Eemn2/wD6LWuV+OH/ACQbxn/2DpP6Vl1KPhD4DN/xkF4KH/UQ/wDab
1+mg+6K/Mn4DDH7Qngof9P/AP7Tev02/hxVy3JR8rftpEf8IX4S6Z/tGX/0VXnX7HXPxg1X
/sEv/wCjErtP21L1Bp3gzT8/M01xPjvwqr/WuM/Y5/5K9qxP/QJf/wBGLVfYA+76+Ev2yj/
xdjRef+YSP/RjV92dRXwh+2Xz8W9F9tJX/wBGNUw3Axf2Tef2grPP/QPuf/QRX6FV+e37Jg
P/AA0Bant/Z1z/ACWv0JpS3A+Lf201LeIvCPTi0uDz/vrXypZgfbIP+uq/+hCvq/8AbLeMe
LPCEchwr2c4z6fvF5r5oj01RcW0kRDL5qcg8feFdMFeBDdpH6v23/HpD/uL/IV5T+0l/wAm
6eLP+uUX/o5K9XgGLaL/AHB/KvJv2k/+TdfFfvHCP/IyVypXZofnx4Lt2u/iD4ctY87ptSt
0GOvMi10/xWu2s/2jPFV7E+Gh16SVfbbID/Sl+B+lnVvjz4OtlQsE1BJ29hGC5/8AQapfGf
A+OXjg4/5itwP1NdFrSSJR6d+1PqYf426deQ5Mc2iWsilSQQGaQg5H1qr+z/cvfftC+GHuk
8yVVmaOXABYeS9cp8bNdtPEPiHwnqNpdxXG7wxYRy+WwbZIocMrehHp71tfs0TK/wAfPDMD
OGYC4ZCO37l/lrSL/dtMhr3rnoH7J+rfZ/jP4z0dm+W+hkmUerRznP6Ma+1Oq49q+H/gLL4
dg+Mmm3lsz2OtfaLy2uI3yVu0dm5B7EECvuBSce49a56keUuMrn54/tOaW+k/tBatNbqQNS
ggvF47ldp/Va6LWE1O2/Z0+GO+eX7YL/UG3ZO4gg8flXrfx38Cwa/8U/C+rSWkk2zTp1Koo
IJjkUjdnth6wviJpz2/w/8AANmERJEu74hFIIB8vgVtDZPzMKjs2vI8g0NtUntZoLxjJGf4
QckH1qvdaTm6aOdBK7dw2CDXX2Fo1vpP+szKcvIiYwD702wtmubOee/t/IMpxE2egzjp/Wv
Sdjy0zibTSs3SnzWURNsYBua6e28RJa+J9JtGgbIu4ozsOc5Yc+1Nn0l7KN0t2bYSW2/xA/
WtXw14eWfW9N1G8Tk3EQxnnIYYzRJPlGmuZXPuNT8orzX42Sxw/D+2llG6NdXsSw9vOFelL
wAK8o+P5/4tau3739p2eP8Av7Xiw+Nep7Mvhfoeb+H7LTvEXxD05LK+R4y5eeI8FUXk5HpX
EahqC+LvHPiTxJHOCL6+eOBPS3h/dp+e0n8a63wnp1/pHgLxx42s4BJf22mS29qynozD5m/
4CMGvL7B0Gj2mnojRzW0PlAxN6Dr+Nepfmqeh5TShTv3OgZVZNvmxyAH/AFW7OMd6nn13Tl
gjijgO7nagOBn8a5G1K2Ds6ySpOB0Jz9ar39wt7sB4lj+ZSpwSf/11sc59O/AGUT6br0wBB
a4TIPb5TXtnVa8F/ZtkZ9A1ze+5xPHn2+U170OleTiP4jPYofw0fEnxRSQ/GjxhMgD7bxMq
SRj9xHzWDpl/J5JWSRY5FO7aCf510HxLdh8YvGo2ZDXirnPfyY649pU81Y0DQKwGFOD065r
vo/Cjza/xux6d4mu7jUvhB4JmlyJX1y6BK+0L19OeDL7+0vBWjXuSTLaITnrkDH9K+WdVkF
p8HPAMj5wviC6J5z1hf/GvoT4O3/234c26Bi32aaSEFuuM7h+hrjqK8b+Z30naVvIt/FzTl
1T4Q+I7crkx2puV4yQYyH4/BTXiXw5uo5PHmli3Yuv2lFBAxhSDj8K+m9Rs01DSrywkXKXM
LwsPUMpH9a+UPhrLNH4w8KWztlo7tYpsHGHTchH5rTw70kKuveiVo1jF3rd06lzHrF8DnJA
H2l+OK9r+FWmC3u727+zNEXiUAs+WIJz+HSvEtL1H/ifa9YSSBV/te/YFjj/l4fpXvHwoWe
W01C9nGGmdFADZGADzV1PgRnT1qfM9Lb7v4V8r/ESO7f4ueLpbJoxIjWv3wSD/AKOOOK+qc
+tfLfjlbt/jL4thtbcy75bMHLbePs655rLD2U9TbE35NDmEgW4u4ra/CxwMn7wJGTx3rvvi
dcJe/C/wA1rhUa9MahhnAWCRf6Vh3Mtza2/lWUMcsA4R3bLL6jPtTfFl+t38K/Bil+YNcni
YRn0hkOP1ruqe9yvzOCn7vNHyOYheOwsDFLGqNEfvIOdvrjtT7OxjubpJ7a/lZbciVJAMF/
Y1RgtYZbsaizNgg5QtnfjtSCOWfUg9vc/ZgvEkJfAb6V0OxypkuuazJvYsnybgAVGcg1DFq
dzavCIXaMMM4CDNVNcvpYpVaS0QFjtZc8J6EVnpJLc25bcCduF6g1cfMH3NMyNM05kviwc+
aTtxk9zUlnLbSzxJMr7U+ZpCuARg8VjGdIZVj8rZIyHdg8A02TUJLSNZnVQcbQvJzT5SLnh
0MDvCI1XAbDN7+1JcGMSC3jdWH8Xp9K2ZGjnnvEtVFtGi5CuvzAd/xrAt4y0xIG4A/ia8yS
6HuQldH6Ifs0+Kf7f+Cem2U7lrvRmNhJnqVHMZ+m04/CvZ2Pymvij9m7xenhn4kW3ha8n2W
+v2+xM8ATr8yfmNy/lX2wemK46keWVjaEuZXPhb9r7wSNJ8e6f4ztYsWutReTOVHAuIx1/4
EmPyNfOF3rGr32m2GmXl/PcWOnBltLeRyUtwxywUdsnk1+kvx78Fjxv8F9b0+GIPfWafb7X
jnzIwSQPqu4fjX5mAys2FUkseBjmqg1azKZ2Fz40juPg/pfgGO0kVrPVZtTe4LDa4dAqqB1
yOa5ZT8x/Co0il87yvKbzM4C45q8um3xz+4bd3GOnWq5WTzJn6peE1A8F6B/2Drb/0Utc38
bP+SFeN/wDsET/+g10/hVSng3QVYYK6fbg/9+lrl/jdn/hRPjYj/oEz/wDoNc3U1PzDaNwS
21sDnOK7K88Yx3/wg0LwQbSUTaXqVxffaGI2MkiqNgHXIIz+Nc9Y35iMkcgDhsqVboRUbaf
cG2lvYkzbRsATnlc+tdjhoYKVj6s/Yx4vfGXr5dt/Nq+xSOK+O/2MP+Prxl/1ztv5tX2Kv3
ea5J7m0dj87/2krO71H9pfVrCxgae6uRaxQxKMl3KAAD8TXr/x98Mr4M/ZM8NeGFwW064tY
5GHRpMMXP8A30Sa9Rt4PhI37RWqSyyxv8QRHHhLwnCr5Yx5APyk7euMtXK/tdf8kSh751OH
+TVXMth2PgfGO4P1FPTlSKYxG48d6kTGMYrZmaP1i8JNjwRoPvp9v/6KWuY+OP8AyQbxl/2
D3/mK6bwn/wAiToP/AF4Qf+ilrl/jmSPgL4z/AOwc/wDMVgtzQ+E/gGuf2g/BeT0vv/ab1+
mO7gepr84P2cNNl1D9oHwy6KStrJJcsccALG2f1Ir9CfEWv6Z4W8NX/iDWJ1gsbCFppWY4y
AOg9yeB9aqS1JR8Q/tga6mo/F3T9EjkyNI05VcA/dkkYuf/AB3bVj9jkf8AF3tX9tJf/wBG
LXluppqvxH8e6x4q1VJoU1C4achU3FVJ+VB9FAH4V9K/s1eH9O0zxpe3VlYSwt/Z5jaSVcE
/Op5rZ02oXMXWipcp9VjpXwl+2SrH4t6OcHA0le3/AE0avu0dK+evjVf/AAoj8cW9p438E6
nr+qCwV1ls2wqQ7zgH515yD2rCO5q3ZXPBv2TbW4HxztZ3hZY/7OucNjg8LX6AV83/AAa1L
4ST+P4rfwR4I1jRdR+zS4uLuTMapxuUjzG5PHavpCqqWvoKLuj4p/bVJ/4SrwiB/wA+U2f+
/gr5d024mhv7dUchTKmR/wACFfUP7aZ/4q3wh/15Tf8AowV8uWK51C2/67J/6EK0prTQbP1
3h5t4/wDdH8hXkf7SnH7Onir/AHIf/RyV63DxCg/2R/IVxHxZtPCl98LtWtPG+ozadoEhiF
1cQ53IPMXb0B6nA6d6xTsx9D5U/ZA8HXF/8QdS8YTwsLPSIDbwyEcPNKMHH0XP5ivHfjES3
xy8ajoP7XuMf99V+j/gTSvB+keCtOtPAq2v9hbd8D2z+YsmTyxbuSepPPavzf8Ai8Qfjd40
z1/te45/4FW0HzSJtZHDbFYE49M4NewfszoB+0Z4aHbbc8f9sHrx4KRkivY/2ZmY/tEeHAQ
T8lz2/wCmD10yS5W2Snqc14T8S3WifFvSL0zEw2utK5B7L52D/Ov1DGMnB4r8krveur30se
Q6XEjqfcOSP1r9VvC2pJrHg3RdVQ7lvLKGYH13IDXNV1Sdyo6M4f4tafc3K+F7i2uPIb+0j
au3YpLGw2n6sq15r8X4DYeHfA8MRAxdXpORnP7oE1698Ww0Xwzv9SjXdJpcsF+o/wCucqk/
+O5rx74ozprXhbwNcWw3iee+dcN/0yHSnSe3qY1evoeV6RBZzXTF5HDyyDOWxu9BXUzz2lx
ptxH9lUTW20DsACe3rXIafafYvNudQdUG4iNVb5s+tdV4b0WXxCVkSZ1VDkKTgtzzXr2W55
PoQJbyT3sYiV5A42nCZwvqa67TbaO11m0tpArFp4xwOQQw611ltokVjeeaYfLREDA5ADcVm
/2R5fiW2u1uVTz54nMaruAAYd6ylPR2NoQ1uz6KUZ/CvKfj6B/wrKEMeDqtn/6Mr1dR8oOO
tcL8T9MfWND0bTlQv52t2W4Y/hDksfpgGvFTs7nrvWNhfB3hmKH4Yx6POob7fbuZcjGfMU/
0Ir5c0zTU06EwX8eXhZoGyMNuRihP/jtfbKRKkYVF2qowAOwr5a+IGjix+IuvWSrsSWZb5D
t/hlXLAf8AAw/5124ed5u5xV4Wgjz3V9KCk3lkWkjc87V5+lc3Bo8lze+cVdWRsZC8V2XlX
CDETHe3BjHQCqcnnRRmONvKwNvTgc+veu9OxwWPcf2dLY22j6+rABjdJkjv8te7HgV4v8BF
8vRdZhOC6XKbnA+98vWvaG+7XkV/4jPXoaU0fD/xRMrfGHxj5TFSuoLhsDH+pTrXDyR3azi
QyLM+3GB0Oa7/AOIsKT/GHxmJEyragBycDIijrAt7ZCcwIhkxhQOfwr0aS91Hm1tJs67Uov
P+CvgKB1Gf7bvAR7iF69l+Ad0ToutWCsWhiuVkiz2BXBH5ivJdaWS1+E3gJbiLe51u7BWL3
hau3+BF99k8VahozKsIe2LrHjliGBz+Rrnkr05ep1Qdpx9D6KPTPpXy54atRpv7QF1o5hHl
wa7K0ZA5AYmQfnvr6jPT8K8F1C3ex/aiWJUCx332S9B25z8jRt+qCuWk9WdFVaJ+Z5PpEFx
d+MdbSOQREaxfbC2MH/SHzX0r8NYHg0m6dl2mSYcZzjAxXztoVzbf8JbqVtJbbs6zfbmxzj
7RIev4V9D/AAyuJbjT9ULgCNbseXgYypQGuiq/cMKS99nffw5r5v8AFtwbb4o+L3GyNTcWy
l26/wDHup619I9q+Rfitdzf8LL8WabECwkuLaTAGQCLdetY0VeRtXfuGbeasskv7shbYE8o
/IJ61S1DxC2oaLpWlxpEbOw1KS/eUtiQkxlAoHTvmuWt7q6MU8V2jjkFSE4PNZcnmW5unj3
MHGB8o9c16rs7Hj3krtHdnUJHUxtloN2UBAG0H+dFvFYpcySBNwcbiWf7v1rjLPUJbmExmR
9qLw64G3861bW5jSyN2rSSsGHCHgr3rVW6mTui5qun6lczTXFvNvhRQ55AGD0rMu7iHT7KF
hHLJIcDIYZwe/0q9qPiGS3AS1iEyyrgjglUPYismaZJbUNM4jcrt4Iyo74pXHr1Jr+ZIYvO
CZD+jZqNkW/hSMzrENvVjgGqgu1mtEtY5zI0QJOQBuFWbBLWfIaSRBESOAOWrRMlrqeNC/I
e6kmJ8yU/OTyT7V0vgDQptevNRltrQz/YYDdSKOiIDyx9hXZeEfgvd614Tm1e4uRCRu27uQ
fY+9avwP0SWHxX4+0Zl5Phu7TA554xXhwxEZScVuj2rXWnU4PxHLfaF4osdd01jHcWcqXEL
A5IZSCMfiK/SDwf4ktfF3gzSPEdoMR6jbJOV/uMR8y/gcj8K+J20vSdU0S21G4j8xXhRgFA
zkgZ/XNfRPwD1P7Npd/4UkkOLV/tFsD/AM82+8B9D/Ot8RSducijXXwHtUiB1KsoZSMEHoR
X5jfFbw2nw9+LGu6LZrzFdme33L92F/nTH54/Cv08bpXyV+1NodhY+LND8WS2KTNeWr2RYj
pJGdy/mrH/AL5rlo6zsdVR2jc+Ure51bUPOvNscZHLT7Pm/Cp9P0XVLyOVre0uZeMh5CQpr
ooIZZWFwwXygBlQMKB6YrvrzxNYx6WmkaFA/wBnkjVZ5CoDs3cD0Ar0/Y2Wp56rXdj7g8Mo
0fhHRY5F2uljArD0IjWuV+NpI+A/jXjONKm/lXX6CM+G9MPP/HpF1/3BXIfG0Z+A/jX30uY
fpXj2tKyPVT0ufm1b3NtcAxyxLtxgrjBHuDTZpZkjksrfcwbhh1yvarH2ewgt41W2mF4pxI
27hhXQ6BqltYz4+xLchxtZZMcenNejyvY45Ttse+/sZRyJceMS8bKClsBkY7tX2D0j5r5i/
Zcvje33ixBAsKRiAgL3yWr6dJzHXBVVpWOmErpHwF8dL4WH7VmoX63LWctqbaaKZeqOsYKn
8/0r139pTWYvEH7M+h63G6Ot5d20pKHIyUbOPxzXhv7TMbyfH7xAyJkqlvk/9shWzquptqP
7CeiQSMS9hr7WpHcAFmH6NU8jupFJ6tHimleD/Eeu6Nf6xpGlve2lgQLgxcsme+3qRWSqMo
BIxXtnwIl1HSvD3xI8TWKiObS9F8y3mdMhJjJweeDwDwahlsPDvjO7kvNUtR4evZVLSXNqo
8qRv7zR9vfbiutRuZSmos++vC3/ACJmgj/pwg/9FrWV8T4dCuPhf4gg8TXs9lo0loReT267
njjyOVGDk5x2ra0CJYPDelW6yLKsVpEgdejgIBn8cVy3xqbZ8EvFblQ22yzg/wC+tcqV3Y1
b0ujxTwBrPwa+G8VzfeBtE8UeINSni2NcvaMCVH8Id9qIPX1rlfGPjHWPilqiQ+JSmn6LaN
5kGhWT+Zlx0ad+jN6AcCvPvEHivW9Wna2hkaG3HCw24IHH0qpYQ6vaQOsMjW4mOXYPnJr04
4eK1Z588RK1kes6f4w0vSyNNOj6cBkKqLCu4/WvVfhDNbXfjbULyCGC3d7T5ooSRxuGDtNf
Gmr31zaairNJI8gOQ2ec19AfsuazLqfxE1OO4ld5E00nDHOBvFKsrRYqLbkj7AHSvnb4peE
7vxV8Z549O1BLa7t9Et3CSJuWQGaTjPbpX0RXz58SBqi/Gm+n0nHmxaDbM43YYjzpenr9K4
6DamrHZVScbMr/AAj0OTTfik/2yyayvI7aRXTHySZx8y19G14r8KdTutT1+R9TuEuJgjvbs
R84XgEfTpXtVPENuepNBJQsj4p/bQAbxh4TB6/YJsD/ALaCvmDTkH2+3BOCJY//AEIV9P8A
7aCsfGPhMqD8thMT/wB/RXzBZBvt9rjvMn/oQrWmvcuaN+9Y/XKP/VJ/uj+VeQ/tLkf8M5+
KPcQD/wAjJXr0f+qT6D+VeQ/tMcfs6+Jff7P/AOj0rkSvIs8S/Y78aTxa3rPgO5uC9rLF9v
s42ORG6kCQD0yCD+HvXgXxfGPjd40ywz/a9x/6Ga6T9nvUjpH7QHhiXdj7TO1q+f7skbDH5
4rmvi7k/Gjxrt5H9q3HHvvP+FdahyyJvdHEIGIPTGOua9l/ZmH/ABkX4bIHRLk/+QHrM+Nf
hzS/Cvi7RdN0ixjs0fw/Y3Eyx8b5nVt7n3JrR/ZkYn9o3w6D/wA87r/0neqck4MSXvI57S9
d8M2Wma5Z6paO940s3kMqAhyWIAJ7Yr7t/Z81f+2vgD4VuS5d4bdrVs9jG7KB+QFfmzfn/i
Z3n/XeT/0M190fsd6qbr4QalpjHnT9UfAPXbIit/PNcToRp3kuo0e7+LtOGr+CNc0sgt9qs
JogB6lCB+tfPl+9m/gf4XSzozQyRXj7UODkwqcfma+nGUOpQ9G4NfK/ie8XTPB/gG3nRUey
vdVskwOhjYqp/ICtqOrS8zKtpFs465063i1VzNbMUI8+JZX+ZAD6elOh16/0rVbY2rpJbE7
iV+UDNY3iW/uV1uHUr6YGcoMbCASgrV8Po2q6rb4jWS2dcksOFr2mtDxFLU9H06z1XUYF1C
e9mzId8Ech+U/hXTQWbreadcebvnMqB9vTORwPai21COOwjhFtIoijCxsq4yB1FZVrrQTVL
FyRCPtKKY92TywBHsRXE3dM7on0IpFZGu6rBpT6U88Ydbq/itASPus4YA/ngfjWupHQdBXn
3xauhY+HdEvGBKw65ZOQvU4cmvKWrPTWx6CfevD/AIzaeYfEmg6oi4W8iksJW9Ch8xD+Rev
bYpVnto50OVkUMPxGa4L4taeLvwHJelctplzDeA46KG2uf++WY/QVpSlyzTIqR5otHzqAyN
dC1tTPFjoDn/OKyJHjS4aC43R5wcP0/Cu5aD+zyd0yNHIxVSBj35rN1OOw1ZFeORJ5QnCpx
x/jXq8x5Nnueu/BBIk0fVxEwK/aEPH+5XrbdK8n+Cds1pomqQvEY2E6/K3X7teskfLmvLrf
Gz1KPwI+NfHFi1z8VfGUxOVXUyCM8D91HXMXmn2SW62mJYixLcMQSRzn6V23iu3ll+J3jUp
GcnVG2ejsIo+KxQtxFMst9B5UwbaMrmvQotcqPOrr32bniMJD8Kfh6I9+3+1bo9ck/uWq/w
DCW4u4/iZYXlyB+9LwLt6eWVPU/UCqniiIf8Ky8ALb5f8A4m14yj1PkvxS+EvPtvE2lXl2x
juI5FkKfdVOen5cVnFrlkjSSfNE+tRyDXlPi/TrkfHzwPqEHCTW80MvPURsrj9HNerJ0z1z
zXC+N4JV8V+BNSV9gh1g2747rLC4x+arXnx0Z6W6PAtHsI4ZNV1SZd8P9s3+8I2Co+0ydfY
17r8LRaLoV59lXYDcb3GSQCVBGPbFeK6Yl5DZ3t1aXqqTq9+ZIyBwv2mSvWfhDPPNZa087L
uNymI1GAo2/wD1q6Xdx1OeGk7HqeQRXyp4vi0Vvj34mm18TnT1lt/NFvy5H2dfuj1zX1Viv
kzx9JCPjF4xWWPePNt+jYI/0dOamh8YYj4D0Lwx8LPhr4w0CLX9Mh12C2mZkEd1KYnypwcq
at6h8CPh3a6beXt0dV8iGF5ZNt0chVBJxx6Cuk+DoYfC7T1ZgwEs2Mem810/irjwbrZ/6h9
xx/2yah1Jp2TGqUGrtHwjrQ8JT+JVHga01VdEkt0YNqKkO0hyTgHtjHPvUyWP2GGTYjmJlw
eSR+VZWk60llotlE9vI04gUCT+HG0YqQ6jdXBiiZyELH50k6/hXpwbUUeTU1m7GVlobw3e3
YyPtHB6VPJG2psJFKxjHC461FqjgRgGZif4ye5qqr5hjGXXgZGT61aJbL1qILZpmuYRFJjG
VBP/AOutCC4MbFxGNgGMhMFT9O9Ur692SKscYkZ/fIA61EsreUs7y+Q7H5hu3AfQVa3IOo0
nxTqGk2E2mW0rpaXQ+bjIDYxxXoH7P1jFdfEvWImUGSbSpYS+D8wZlHP5155q1ra298XinR
7OQBxhsGI16d+zgNvxT1ICRXRdPY5B/wBta86eHhTUpxW530pNzSPM9K+06do62H3o0LRgE
ZKlWK4H5V23gbxOdE+IOhaohZYXk+y3Snpsf5c8+hIP4VzvixTovjHxFpZAjjt9UuFClsEB
nLqfphhS2EEl5p+xSpbIIPPNdzhzU16HKpclV+p91DkcHIrxr9ozRItX+F0Vw8QdrDUIJQS
M4Dkxn/0MV6V4Vv5NU8HaVey/62W3Tf8A7wGD+orE+K0aN8JPEMjqGEFt5+D3MbBx+orxF7
s/Q9tvmifFWp6NqGmWUVra2qSomSdw5zWI1jOzxSk+S79QozXsWow+bqNxI0CssjFhs+6gP
YVnR2ul2l7FcyW0cbD5tuST164r3W9DxVoz7A8PjHhnSxnJFpF/6AK5P4z/APJDvGPGf+Jb
Jx69K7HSSDpVmw6GBCP++RXJfGTA+Cfi7I4/s9/6V4DXvnuL4T4gt/DEmrhZri1iihbJG3A
YfhVc+FbexSQRmYOOcbRivSUGn3n/AB6gRtj7oHWq0loW3bJlLA7TERzivaUdDxnOVz0D9l
WxktLjxY8j79/kDOPTdX0//DivBv2fo1jfxCPJEb5iDcY9a96AO2vHxC99nq0W3FM+DPjzZ
Ld/HzxKCOot16f9MhVc2qW/7N1zprRC4CeKIH8pTjO6FuP0r0T4i+F21z41eLLgHKpNAjDH
/TBTWdeeDZx4aXw7ZGNYJb6O/mkkJ3Dy0ZcAD13V3RgpU0c0puM2WfA2mxR/s1fES+Fk1sJ
7QReSVwBgAnnvya8y8SaVc6dKktpA5iZeHDZGa+kU0r+yf2VdegcLiW1mkJUY3Dco/pVc6D
o62LK0CzpKuSrdfwohK8pCnF2ie3eHv+RY0nIwfskOf++BXKfGtd/wS8Voc4azwcem9a7bT
o1TS7NI12qkSqF9ABXI/F9BJ8H/ABFEejwKD/38SuD7S9Tt+yfLMOiZXZaKIAOAxAOPrTZf
DF3boYJYyUJ3Kw/+tXpz6HYadPPLGVcIeQ3IrQdtPtNOZ3SFWK72GeSfxr2r2R5Mqd2eF33
g0XblmhYTJja4/lXq/wCzxoVppHjzUTGZftDWGG3rj+MVR1Cae5g86xRYAeN2Mg12fwWe5k
8b35uFXKWW3cFxn5hWNb4GXRuppHv3avmb4wXdza/GuUW0rRyPotvtwcZIlk4r6ar5X+N7S
r8aHMab1Gj2+7/v7J0964KHxo763wM9K+E8VhqqrrphFpqdsrW08S9HJwd2O1evdq8A+EH+
m+MW1MXJ3PburxNwT0wa9+p4hWmxUHeCPjf9r1Hk8deF1CM6f2bMWCjOB5or5ts9DuJL6CW
2II85Bt7j5hX2L8fLVLr4oaIjoX26NKQNhYZ89fSuOs/B92Ba3A02KEySIy/KFwNwrqopez
Rz1ako1ND7FT/Vr9BXmHx7ign+C+qwXQLQSz2qSAf3TOlenR52gHsBXm3xwTzPhPexjA3Xl
mMn/r4jrghujslsz4csdHk8F/HTw85LtDFqttLHIRyyGQVU8fWEuqftE+IdLhBL3XiOSEcd
2nA/rXr/AI28OTand2d+3/H5ZurxlSCJdrBhz+Fcj4K0nUPFf7Wtjquoac1ot7rEupyQ5z5
YBaTr35Ar0aiad/I56VS6syT9q+OO2+OaW8a4SPR7WNQOwBkA/lWL+zGpP7Rvh5vSO6/9EP
XQftXwyzfH9wkZZjpNtgDnvJT/ANmjwvfw/GbSdZnjaOGGOfIx6wsOT+NYKLdO5rKVp2PH9
K8Nah4i1y8itQiRRyyPNNIdqRrvPJJr6+/Zbt/D+hXniDQNJ1qXU7qaOO5mfy9sQ2kphfXr
XyamqXUaTWsbNFA0rlgOjkMeTXuf7M9zq1t8X4FnZhY3tlMhzjk8MvT/AHa0qQvTMVN859u
HgZ9Oa+YP2hNLOl2/haJQq+bquo3Sgf8ATTDf1r6gHSvBv2gtKvdY1XwXaWClpg97JgegjS
uKhpUVzetrBnzwLGO6tm+1WiiaRsKXY7hn1+tekeA/Dk9tbGa9t9tuM4VenA61NoPw/wDKv
Y9W1OadzjHkgckfT611er3FrbaG1jYDfdTfcVGwMdyT2r2ZVb6I8iNKzuxz68qbPsyrIFAj
3dcfh61Te8ifxTYrDaBklniLkp0beOQa5i7llsbCKK1Kx3T/ADvk5C+wPc5qXRtSZ/EOlnc
7mW5jRgOx3is7KzNea7R9ZgAHivMPjaN3grTQWK/8TmzwR2+Y16eOp+tea/GdFk8IaXG3Rt
ZtB+rV5Ed0eq9mdJ4HvWv/AAbYyvMJJEUxPjpkH/DFbGr2Eeq6Le6ZMMx3cEkDD2ZSv9a4P
4VXJ+yalYM6sI5RImPQjBr0hs4yBnHanNcsiYPmifKmnrc3NkLWeYBwGimMidGXKNj8VPSt
XTfBxtALgokqbGHmt8uw46qO9ddPpUOneLPE0LWAuY0uhdBGIHyygOMf8D3j8KlurefWAsM
kQtC8fmIhONpHHX+ldXtb2RzeyS3Or+HVn9k067Uy+azSLlvfbXc9sVyngu3NtpskZmSQAq
Pk6Agc11fauWfxHVD4T5/WwjvPGHjZp7NZAutOEm6FD5UX51n6npmmEzwWsnmXO0FvMH5DN
LNHct468ZrDOR5msyYjZiFYiKL8qku2smnitXKwTgL82cgE9ea6o6JHNU1bMrxNYSWfgz4f
weWquuqXjsoPA/ct0qT7NBILe8mjHyrv3dScc1r+M0VdN8BhRuiGoXeB/eHkEVjRK9ldrvs
JVtnBCsrltp9qIdRTVmj6S0m4W60azuUYsssKNkjHaqmu6b/aaaeqqC1tf291k9tj8/pn86
g8GySv4Q09bjHmxx7D9AeP0rf/AIhXJLRnXHY+RoJ5BpephAyFdVvkLRoGLE3MmK9e+DdkL
CLVU8zzGn8qVnx1PNeVaO7QpqZWNpc6lfZA4UgXMh5r27wD9n815ol2edArKOcY+nauiUvd
sYRXv8x6CTwTXyL8RkU/F7xhJzu8+ADj0t0r65z8vrXx/wDE1mb4ueL4YiFkNzB8x6gfZ06
UYb4gxX8M9++Duz/hVunGNiVMkvX/AHzXT+K+PBetn/qH3H/opq5X4Lx+V8KNNTIYiSbJHQ
nea6jxadvgjXv+wfcf+imrKfxs0p/Aj879OvEuLS2Hl8rCi8nj7oq2kJMh3RlI+QPX2NYFj
JLbWFiWCsPLU5xyOK3o55ZMtIwYvyOM4Fe3FJxV9zw6j5ZNlKN2kSSLkknkuBzWzpotjtSV
283B37F4Iqp5IiLvKgkjzklepNadi1uYgY0VTn58cDP1q1AxlNWKsz6fHPgg7ZMqcHO0/wB
KqyW0pk22gM0ajGM/rU93bwy3c1zFGS2eVxzUcGo2KLm3hd3b/WIEwaehaehZvLtrm9Nq8B
81cfKuBv4r3n9nnQzZeM7y/aQl5dPK7D/D8y15yPD+n2jsruGuJG+93HHQGvbfgxAE8RzsI
yhWzKEZyT8w71zV/wCGzsoy99Hn/wAZfC8Y+LOsXPm+S9zHb3qBhw4K7H/VBWBoTNDdRwlD
sJwZTjFe3fGrw8bvWfD+sRxBvMWTTpWPbPzx5/FXH/AhXFQaPo2lsrXN6ss3VYUxgmpw9W9
NeQV6X7xntnw3u/tXg2NMDEErxjHfv/WoPi7MsHwX8WMw+9p8qj3LYUfqan+Hbo/hqVo4BD
GLhgoHcYHNc78b70f8IVY+HYwJJ9d1O3tQhOMxo3myn6BI/wBa8uetR2PSp6U1c8t07Sb3U
dOgRFNvbxnDvKwABx39atweGNNiikF7r1srs3QJuP0zmtiUZGTAskbZbyY0xj6+tWobIXMP
nJYoVQ8oydPrXqSlocCjqe12ChdPtlByFiQA+vArkvjAhl+DHiqMAkvZMuB1OSBXY2i4soM
DH7tePwrlvijz8Kdfz/z7j/0Na8hvU9RbWPmGfwdrei6jBcWkJYxEMFc4BweBVi9028n1Jp
prU20srFyqHgE+lfTN9oiXm8PAjKe/vXIap4bNo8Yjj4JzkDJWvUjVTR5cqTTKXwStbi3k1
1pwQJDEVyfrXtX8Irh/A9u8L3xdQM7ACO+M13GDgYrz6zTmz0aKagjw26tGuPiX45KRK7C7
twOef+PdKuXmnW9lYgnS1lumHA38mprOB5/ih44EY+7e25Zj2H2dK2ry1iu9VtrVX3SOQpK
nnGa6Kb90wqR94i8e2wtfgDrdukQi26djYOiklc/qa5SO2X7RIzPg4ySTz9MV3PxYXb8HPF
AX/nzOP++lrj7Kzkd1aWXfvUHA7VNJ6NlVFayPZrLH2GADtGo/SuN+LnPwj8QADJMKDHr+8
Su1tlC2sIHZAK434sYHwq10g4Plx/8Ao1K5V8Vzo+yedXNgQ8jPZygyt028L9azbjR5pZR5
oZUYYBZMj2r0q1iWd5Xlkw24fKa2ZbCLylTy18sDHIHNeg6rRxqm5Hjg0yKOzSG4iVVJIKj
jmuv+FuktY+J72dSDG9tgHP8AtCtjVfDhuZBL5SLEoP3OgqXwLpMmn6vO2SYRFtUk5zyKid
RSjYI02pXPRO1eAfEK1gvPjNqEM8Suo0a15IzjMstfQB6V4t4lhhf426rNcKpji0W0bk9T5
s1ctL4zoq/Cxvwv0ey07xP5lrvGbd1IYYzyK9qrzfwXdJda8XEYT5GC+4BHNekVVf4xUfgP
EfiTfJp/xf0+6lg86OPQZCyk8Y+0LXmk+uXXinWYorG5Nsscq7YJCFJG4dPWus+Npkf4qaX
Cke/zNEfPOMD7QK8207w9NdeIbEoXDiVWXOcjnkV20I/u7nHXnapY+1UX5eeDXm3xuGfhXe
LtLf6bZ8Acn/SI69Jj+7XnnxmYp8N5GAyf7QsuPX/SErzI/EjvlseVT2CJFFNYA+WwwVdeV
PcEdvrXQfCvw1bjxxNrLkCe1t2XbsxguQM/lWbe6lDa3mbefypMF3ilUlSD2r074a/6Xolx
qb28UTTP5avH/Gq+v4k16NWT5NTihFc54t8VLSwb44azf3WlLqM1vp1ksaOflUfvSTVL4Sy
avN8ZrJi62mnvHNI1uqAb/kOPyrovHsd7L8eNYa3nijt1sLNZVkH3uJcAVteAtLY+ObTUHK
bo45VCqeRlSM0RX7kcm/bHzToXgCGexs9Tuo2n+1OzrEV4OWNe4+AdEh0nxjpmoWtsyIsqo
cDAXPH9TU3w+0q0XwJpVzdxGWbyvkIONp3HFdrbk6fLbqqScP8AeAyKvmXLYyUXz3PYewxX
l3xIbZ498FNkDC3xyen3I69OhbfEjf3lB/SvKvikqP478ExupZWW+BA7/LHXmwXvHoy+Ezt
RujFcu1tCpUJ8uBxuPcVzTKgjkiu4cucl5h/yz9hXTTyjyC0drwpIbecYX2rLdbfUCsr5WF
JNsgX5f0713p2OBq5y9x4c+2WZdbh2bdlDjrVrR9Dlh8R2LGIF4biNsjHQsOTXoEWlaesfk
QzNIp5DN0Ax0rPjMVnrtsZpkYtcRomFwcZHWm56Mapo9qHWvMPjekr+C9JWDPmHW7TAH+81
enjjivPviuiy6FoMb/dOu2mecd2rzV8R6H2TP8Cxz2evIZPlSaLaVC8A9c5r1DvXHW93BYw
/apWSZY8ZCEbgegrsUZXRXU5DDcPxq6jbdyKeised+MI7iw8cabf2+BFqNq9rNngZjYOD9d
pf8AawLufzXaa2SRQ8jKFLcbcdQe1dl8RIivhuPU0B36bdRXBwOqE+W/8A467Vz8WmDeRNe
BAsZRgxwUpw1Jmjb+HUJg0q8gaZZTHPjIbPbPWu371y3guC0t9OnjtSr5kyzj+I4611QA2k
1M9y4bHzoNQtU8d+MrN4pfOXWpZAwHy48qLvUt1Z2kUwk2IJXYFMEjH4mrkGlzy+JvGd7Fd
YQ67Mrxlcg/uoqnuovtNvJ9hCXIi+RsnGDnGK3i9EYSWrKvi1ykHw+WSJZQb28QhWyMeQec
0Wcdo1kn2EzGJnwFPOAp5PPajXRLDa/D8yxhGF9egj1/ctgfjilvlsprqSYRNHBcxrHId2D
CQewpKQ2rtM9T8FSq2lTxK5KxSnbkcAEDAFdR/EK4LwDKI57qzhzJbIilJh90nPT613vcVh
Lc3jseAeEYFg0G/umy7yX+oeWoAOD9pkHNbPgrV3XxPp8ck7tFcq0Cq3QkAnj8q5nQJrgaD
cWpuXtvO1K+WOZVGB/pUnFXbaOLSfES36QO8cDxyo7MSEwfmx25z+taqPumL30Pff4fwr5G
+IVhPc/GHxbJGNyrdwBgOuPs8Zr63R1kiV1bKsAQfY14Lqnhr+1vH/AI0vEmC3EN/EBE3Ad
fs0Xenh3yzuwxCcoWO/+EKKvwzsQq7R5s3Hp85roPF//Ika9/2D7j/0U1VfAFi+neCrW2kQ
oyvISCc9WNW/GA/4oXXyf+gdc/8Aopqies2aQ0gj8+7TSpW0O0yqrJ5CsAeM/IKi+yTQLyV
ICjjd+le0aR8PtRv9D06R9i7rWEoRjP3BWpF8LFE7R3ckAkKbhGwx+Oa9lVEkjxJQk29DwJ
JZomySqMwwEL55qC4F1G6kKF3jdw/D17V4n+ELx28VxYXq7TkOQAdprzC98L39hMjXhaSKP
gEcce1Wql9iHTtuRW8ckrR+WVjO35lDcH8ae1tEsxSNEE2PvZ7U+y09pVyktwU3cNjoPet2
x0i32mTBdmGQ0h6Vors55KzPo7UvBGh3kjSPY24AwN6Hocda3/AvhvS9D1uWWzTy3aDa2Hz
kZFXfEOlm1t1W2DLDLjcAM4OK4S6v9d07TdSi0O4Wz1S4i8iK7mjLrDkjLAdyAOPfFebJup
GyZ7KShLVHYeJtc8OeLte1H4aRSvLqMdsLmS4jGY7OYEGNGbs55OOuPrXBWnhWeyv0tpLQ2
jIdrF8ysT7Hpiuf0saV4Wt/sVpLcO+8yy3LZaW5lPJkdu7E966+28c+N7e0R7E2F3Fj5Bqc
Tbh9HjIJ/EVEYTprTUqU4Teuh6v4a02LRPD6WxfZgmVy56Z6k+1eIanraeP/AIjS+I7VjN4
d0NXsdNcfduZiR586+qgAID7GpdXg8f8AjuFrPxPr0Fjosg/e6bpETQicekkrEuV9hjPeuh
0rwvFa2kFskscMEQCxwQqAqKOwHYVEKb5uaRc6i5eWJHHqCxWrE2Y4Ulm2Z4HvWvo1u91DF
e2Mbyo/BCg4Psa1Lbw9utxtkYIOhx1/CmXXhjVZYkhtPE1/pUYfefsBRGcY6HcrDH0rWUlb
RkRjrqd1CMQIMEfKBXNfEq2urz4Y63a2NtJdXMkKhIol3Mx3qeAPYVz3/CL6tvdf+FheKFK
ngGeHn/yHU0PhbVpYwT8Q/EyuD0M0OP8A0VXDKDTudikjfeRyztO0sTlchTxx61Ta4YMUdg
/TqvJ9qZpPgv7Brj6tdeINV1e6lg+zAahMjBEDbvlCqoznvU99pbi+DqcKvTPYitoNGUovo
bGlIFRyLZoenDDFbIIxXmN3oWt7ZLiP4g+Io9zFvLRoNq+wzETj65rNsdN8Q3V09vL8SPEM
bL05tsfn5VZODk2zVSSVjStLDU4/HHjC7jtZ0E9/D5TFCFlX7OgyD3AIIrpdF0E2l1/aF3/
r+QoPbPeuKutG8S28hJ+JHiMxjkOVtvy/1VZ88PihLUsvxD8ReYfu/LbEf+iq1Sm42RnKUV
K52XxYKf8ACovEwPGbToP99a5S0uJyT/Zenl+QWfBJ/EVyWqad4s1axm0jV/HmsXlldYjlh
ZYFDrnOMrGD2q295qmnLcWum+IrnRHlkDF4djOcA/KN6kY/CtKdKSizKc02j6CtmJtYdw2t
sG4e+K5D4qQXF38Ltct7OCS4meOPbHEpZjiVTwB7V5GNd8XyyLHB8RtbK4+Y+Tbcf+QqtnV
PE4WNB8Tdc3t1/c2x/wDaVY+wmtTX28WrHafbLi3mXfBKi8lWkXaW/CtG11gybyDuDf8ALN
uQK87h0zxBe67FqepeJb7W/IheKBLvyowgYgk/Iq5PyjrWov2qG7CeQyZ58wHgfWujlutTH
ms9D0iymgaI+RiNclnRhkVf0u3kTUZJnj2KyYyBgE5zXLaUboPE9zIpj2/Mqr1FNbT9e1O8
kurTx7qumxucraRw27JGB2BZCfzrnlG2xvGV9z0jPFeGeN7a8k+L2pbLG6kgm0m1XzkjJQE
SSkjPTjI/Oukn0jxLDMIn+KGrxueQTa2xH/ouud1jQvFGpW62d/8AEHVbu089HlhWCBPMCO
GAyqAgEgdKmmmpDnJONjp/A1tPb6qjGI+S0J2yEcY44zXpGRk15BqNxrr3EA0vxbc6Fp0KF
Wiggik3Hrkl1JzXI3+v+PVlm/s/4h3zRx9DJaW3OfolXKEpyM41IwjZmt8VLaST4sadO+nX
N1arojo8kURZUPn55I74rDtbSW4NvJpsExUTKB5aFtuCOSRVOTxH8RpoGil+IF4EmQq2bS3
HB4OPkrH0zWPEXhPRYdK8O+KJ7CKLG5xFHM0+BjJ3g4rrhGrGHLY5pypyne59bqRj6/4V5x
8a4Z7r4YXEFrHLJM17aECJSWGJ0JIx6Yrx3TvHfxGv2UL47vF5IIawt+Px21pyeJ/iSkD3I
+IU/lJ97OnwZ/8AQelciw9RO9jo9vTa0YugeH9b8QXqWstrchQw3l4yoAHU5Ir6I0nTrfSd
LgsLaMJFEuOB1Pc18+ReIfiZcwwSWvj24cSjcGbT7fbj67a0LPWPiG8Za9+IFzH823I023x
7dq1qxqTRFOVODepP4rtHuPjB4lc8RrZ2I3BckHbJ0rufA/hgWV1/bNxE6SeUYow4w2D1JH
4CuZ0DR7tNQvtf1bXZ9T1O98tZWnhjiCJECFwqcfxHmpr1/HbM8unePJ0V2LiE6bAwjTtg4
yfxqZSahyFJRc3IzX8PP4Xgu9Lms5pIvtEohmAO1YmcuuD2xux+FSjW5ETznjEcUaqQgb7x
9fes/UdK8d+ILN9K1XxxNd2heOVoY7GGLztrBtpZeQMgA/jV6fwcLiKOTMisq7CiPhU56Y+
tawdl7xnNe97p67oF/FqPh+yvInDLLHkGvPPiaf8Ai4Hgn5yoMd/k9M/JHxWPcN440mzt7P
S/EL6Vbwgr5aWMcwOTncS3SqJsvEOqavZ63rnip9Vk01JYoYmsooVUybQzErz/AAisY03z3
N3UXJY05bazNiUvbov5eMurnp1FaVpPZtZ7FhcZXKBvfgEVUFg2IArxMjYDK3Tp1NRu00Vu
08sIgQYAEQz8vrz0NbnMaiW8sDm2jmAIAZ3I5c+npUVgkUvi23DRbokUfL5ZYK27g57VOlz
HfXcVtDcsjGMlVH8Qx3NR6jD4utILeDQNcg0smRjKGtUuA2cc5Y/L07VlPaxrHc9UBGcZ5r
z/AOKkJudF0GJQxH9uWrMUUthQWyTjtWJcf8LMh3bPHkUpAzhdIh59utZUWofFPzZftXjGF
YonC8aPFuz6gFuR71y8rR1cysdRdx7bR2NkWZVIjA5Z/TgV22hTSz6FaPPGY5fLAZG6qfQ1
5XpB1+0ub9r7Xf7SnluPtYvJYljVG2BdiID90Yzj61jT+IPifGSsHjmxdgcYOkxnI9fvVv7
KU/hOdVIwep7hq2nJq2jX2mynEd1A8JI6jcpGfrz+grxnRfEECW1mt7bXBvHhMUhdCB5i/K
2B3OQawrrx58RbWRYj43smlPVV0iMn6/erMTxR4xufFFlrGq+Ibe8uLWB1t4Vs1jVS2PnZQ
fmPH61rTw9SL1RnUxFNrSR7p4GuFntL4iIxlZhkbSO3vXYZ4r5kX4g/E9XYN4t01cDgDSEO
fx3Vbs/G/wAU7iMtL4s06P0/4lCkE+n36iWGqN3sXHE0krXOo0mG4/4SHxu0YlLSa3LtTbg
Y8uL5q1zpEr3Ja0UzeYP9SvC7s87j25rgjrfxK12xudPuPGVnawXMTrJNb6WqSRk8cMH+Vv
Q12MF7rR054vDOt2thOX3yTXEAnJIHI2kjJPXOaThOKsxqrCT0ZpfEXwtLqvg7S5re3a4uN
IuRc+XFncylGR9uO43Z/CuPtEhjs7cy6e4aUZ2SqSWx3IPTmrVxq3xVhnIXxXpr2+cq66Qp
BB7/AH6ZocHiW71+/n8U6v8A2hLeIvkGGPyYQoGNoUE8nqaxVzWTXQ67wQdRTUFlumgZZAQ
TC2R+VejZBIrzmG8g0WMRQJ5Fyyg5KE/N3OB1rnJ9X+J8TjZ4v01o2faGGjgkr6/6ypabZU
XZHL+Ho73UdFnhto0xbX986mTAAb7TIRxWxZv9s0ee9kPmuEWN852l+hwKf4f0k6FpkVodU
S8ne4ke4nZPLUs8jO2F5A5bpWpcwRJKz2sQaFSwKLgZJHU1utjJvU7XwNrMup+HY47whby3
Pluo7r2P5fyrz/xJP/YvxG8RGWI+Vei1u4mBxn935bEfTYKlXUr6whNxYNtuIvvybSQ3+xg
8EVnax8SHubWKTVfh2NXkX92ksF4sYb14cBlBx056UkmpXQc91ZnrWgXtrB4Ph1C4uUS1WM
ytPIwCqnXJPYV5nq3xXn8VaBq9n4Q8G32q6bc281tBqs08dtFOWUpvRX+ZkBPXAz2rzzxHq
Xizxybax15LHT/DkTAxeH7C4ysxHI+0SYG4D+6MCu80EyNI8Qmjt4xGsaRJjA46KfbtVKle
8pEurZWQlmk+m6XY2kkZSSK3ijIUnClUA4+pzWjdSXTtFLKiGMDnPX8Kq3Fq8l2UWST90C2
9jwfUEGqcspgtnNyxcKwAAyWAI6n0FbxcTmlzNj0vIpJHtZJipdtxLjjFXb3wnoOoWptriN
G3dW6gfSsmHSLRrJNRhmNxDKTuIPKD2zVayvXjMgtbl5PLbcFfkkfSt4x/lMXLW0jlde8Hx
adHcQWlu3k52nb0xXGyk24McVlKXUYG7Jr2W71q/vJI4JLWN42U7lcYzVG6uMr5q2axIgMe
NoyDjrW8JtaM5qlOL1TPffMiv7JdgBLKDg/SsO60KFWMjxAAjnFbNokEcgTZtIUEY+lXJdg
jyHAHvXjqTi7LY9qSUtWcdJ4U0uW1dRbqx+9kDmqa+HNNwkBZ4VUjnOcn0rspZLZDvBwAMZ
qqGtJMoFG88itlUbMuRdDPisNMWHJO/b8pzSRzWVtcbliRgv8ADjtUt1GVwFQdeT0qlcrJa
uWj8sk8sCMmq3Hsbh1e1EI2xYyOBjipo76O4UAxqfYHFc+T9siMgXDbcELwfwpbAvFGiFQy
oCCTyfxrNwXQam7nQSWdvMCxG1gOD6VWbT5o0wrEgnOapR6j5OVMpIzxkUy98RyJAiwqDuc
All4xUNNGt0zQSa8gyrASnPympDKZk/0lfLk7LnrTUkMuxo9rKM7/AFH0qCeKO4uRIzcAfK
39KnRl30K90lysSgRKwByfcVjyaQJr8M21OjB1GPwNbtxdYs3EWd446ZI+lLOhFosi7XlIG
5AOTWilYzavqYV5NM26K6VWiB+Ug4rIlSZtrwpvYqQV2E4rUns7i4dvPIaFhwvpSRSy2bLb
xq+xTkyEdK2Wxlvuc7NYsxijjnLKSC3HK+1V30uOe4ZrpEYq2AxGc1vXs7MWmjVSxPJBxVE
XEZiyr5JOWGPu1omzNx1M2XSLEIPJUIx5Y+hqq2kQQwloWJVmzwOpq/FMtw7vbqXAbJYgjn
6Glhlkjba6EuCTsYCqbFy+RVitGuLdriGSSOaFhiPPDCtzT7uD5Vnj3DsDwVP9aq2ELkuio
2JOrnqKuaZaSW1rLbTv5xdso02M59BWU30ZcY9ToUe2l+S3cqyjHPGT7VBcxbV+RjbYBDE9
6yJHliKLsMLH73cfhVq4lvJbNQ0yxpn7zkfMP6VnymtiGHUorq5uLNGa4ZFw5x19xRGIYbj
yhuEu3LMQdoHp9aZZvBY4kAzKchW6kj3qO/nV4XnaUBX+ZSBwp9MUJCZzniOSKS1ksIdxj3
fvGj45/wAK85+zJFcTwBJBj7mMnpXo99DOX81Y3CuOT2x61VSxNxMsvlD5B8oC559/aumEu
VHNOF3c86t45prrylmYzjovPC+opfJxcv8AuSWxyTkY9K9Cl0qznu0ult3d4xhQgxj296fq
Gn2ot95g8tmUBWxkg+9W6hn7Oxx2l6fNMpieSOSc9dgK8f8A6q6s2tsLAQtCJUlG0hjjP4V
YsbOOKV5NoVyu3zQMbh6g0s4USrtiDoFOADjaazvdlxjYnsI7WCCGzeBViIxGoOMVBLK32m
5EJj8tFBVNxPIPrWc9pdRX6yxTvIhj+Uk559K1LLdbhQLc7cbd2ePcGlKyRW+iDTLi7s7mc
5ciQbxK3Kgn+Gtu21a4j1COONokllxuBG7eB6DtU1nb28lu8h3qJFP3un4UkWn6bJeW1xC4
85o8AjJAHfNZs0UWWZmtreSOWNY4yX3SDdhsf7PatWOM3c0c0QZX3YcngEdvrWVeWtk0XlS
zk+UwZVxgsPQ0n9rXI09xEp8wMQ2xcBR261m9S0rHR2gCWOL+ABy2Xfrnn09Kfe6Za30Bkj
tVDSAqhQgIwxxnHauYa8a5jgiillM0ikbRyp+uOlWbJ5XupS4KhMYXzMgEDnAqGn0ZS31LE
OjQpbCK82RythSqHIJHoagCpBI1sillUbTvOD+vWtqaMXkds9rK0LtJ83y7g3Hv0qjJp/mX
Jj1V/MAB2BeAG9RVRqdxSpvoQZ01omnhj2ysuzI4OfQVYkuzElm09qJJJRggdPbiqFro62Z
lZJt1sm4xkjlTmpru7gMKNFNIxC7dvr709HsTaS6F9dZtY4VeX/WM3lqIwG2knrx2qK6kjS
+umlUCMYJaXpnHauft7+O3EsUNkIZmbAIOcjHU03/hJY57ci6XIOY/bP40KFw5rEl6ghIlh
hjeNlJC5yxz3PauS1SC9WJAu23ycfKP5muguo4tiT2c7SSBf9WW25HXgVhancgZHmFIwDtX
duO410U3ys5qi5kc1ceFppozercbZCTj+LI70ySxlsreKdRHJIQI8uPm9ua39J1iKS5FpGs
8nzhAGXgDHPNPvrVTdiSNi0KqchAOew61uqmtjndJboztP0+3mLWtwyw+ap3leSDVN3/szU
bi2kmVbVEwj7Dyff2q4kUv9oR4LxKh3Mw5yc8cd6ta1bwLEkrq+5otrSsMEnPQj1qt5WFyv
lvY5+zmnS6uLuC6Z45v4TwPy71p2V7LAGjbcZ1IJCrhWHcfWsGSRrffFFH5wABDjtS6bHMJ
57oSjgZO7JyfanNJoUJNHqmnus8VsllEY448tMu7I244GK0EWaCDdKc+X8wf+4p6AVkWFhc
JPDdWtwI2lhDMFiwckdau3NtHesunT3RaRfnK9CT9O/rXltWPUi7ok03U9WutSiMmmmO0jc
xvMxyxHZvoanvbeN2Yaw3kosojQx528+lZ+lS2ltBP5N9O1wIiojm4D4J5rY8ybVLqOJmi8
i32kjnLuf5YFZvc2VrGBp9pNp2t3Fvcx+dpRG5JSclfTIq3YyQJHd2bEsgYuX6gE9MVKZpp
73UNPaCSNJFz5q5PHfFQ3ETadZW8U8a2zTNsS6UErj+EN6mncgW8uHtLGa3+aJVjMplIDFA
BngetcxHp9lqlpHqjgeZN8yxMx3AevpXTw6dfRobuRFvJEx1+6R3qva2iShbeJUto7gn95j
7vtjsM96uMiGrmPZeEpbRLiVWDI7Z2dcAjt/nvWxDb6fbSWmn3hEbyKCY1GSOeMGpzFImpi
F8yzRp8yKcByOhz/StOSDTwIZ5YPPlK4LLyUH4dKpyb0IUUmVJoYYbt4YoQyKCW3/Nkdfxq
hcWzNDKT5eyWPbtIwQp6+4qzF5NoZES/cylvMIl7gdgaqrqLzTebLAYXl4aMjGT7HvVpBJq
xnyXEltZrb2EJNu67VUjjA7569ay9s1i0s0KhHmwWLLk5q9eNcSPHFdt9lUtiNwec55H0qt
fnaf3MgkSEZmU53ue30rrpo4ajKl9KF0l2mQs+MeYnUk9q5K6117eyKMzPIgO0q2A/4Gt27
v4Yl8iWbCBtyQgZKnHrXFapLbX06iKTdMpJxt6DHIrq5TmlLTc+yJoisoCdcAfpSsiiLy2+
84yOafFcLPHDMuNrKOfwqtrMLTWAMbFHTJVhXgq97M992tcznzGpZwGQnGM8iqyZFzHK8mU
zyfam2sUk+nefMx3gH8TWfJ9rVF27SjEhjjpXTboYJ2OhvpoQqyQtwe45rPv8y28d3F+88s
4YDqV71iCWWG6VZ3ZYmTKheRmren3Msa/KAYXYh0Jycf8A16SVkHMjRt/JLmXb5ZHHJ4Iqe
CyCStNjaSe3SqdnG0DvCxJVzlNwzgVpPiJcuu5gMjHGaG9RxRFM1vKAskamRe9eH/Eqw+Iq
+KBJ4WN7dafLGv7m0lVRCwGDncR19q9kuUhmmUx3Cru++hPIqC4ktUiGxAzEkYz09a5sRQV
eHI216Ho4HGywdT2sEm/NJ/mfMV14p+JugTrbapq2raZM43CN51JZemflzVdPiH43Vdo8Va
j1z/rf/rVv/GNo/wDhKLJ9wVfseSR0HzN/hXmkbq8aOpyG5Br8+xjqUa0oRk7LzP3jJaOGx
eDp16tKPNJfyr/I6z/hYPjfP/I06h/39/8ArU8/Ezx1Yhr9PEV1cSW4Mojmbckm0Zww7g9K
5T69KGUPGyHkMCMfhiueniqsZp87PUrZZhJU5L2Uduy/yPtVdQt77SIL7aVjuIY5Q44B3KD
x+dVWkiLGLe0iSjI5rL+GtymofCfw3dKAx+wRxuTzynyH/wBBrau9JE8qTuwhx8yMvY1+l0
Z+4rn8216bjUlHs2jD1CK0SdHOcSAo6YPQD9K+bp/GXiQXl0bXXbuOBpW2Ir9FycDp6V9Na
6Gs/BupX5Rt8NvI+5xznaa+PkeMl1VgSADjPIzXzWeYmcXCNNtbn6TwRgaFVVZ1op7JX+86
FPGXi6POzxDernk4env428XnBPiC8J7EuM/yrnQx9adjcOSa+Y+t1+s2fpn9lYLpRj9y/wA
joB418by3dtY2WraldXVy+yKGEgs5wTj8ga7Xwhr/AMULXxVZpr1hqa6S+4XEt+g2RDacMC
D1zgfjXDeCSP8AhZ3hndkr9ocn/v01fRGrmd9OaDakkEo+bf6V9XlFCVamq85Nu5+TcV4qO
FxE8HSpRUbL7KuVvGNxqtx4YuZ/C07LexqJY2jOWdRzhfUmvE7vxH8VYIFm1WHXLW0U5Ms8
Sqin3Ne2abazpd207XDRQxLyg4U56ZqL4moG+F+psRu2iMDgfKd4zXbmWHUoyrOTTSex4nD
+O9nWp4V04uMpK94q+r7nhi+OPFq5I1655HfB/pQfHPisoUOt3BU9RheR+Vc4aCCADxg18L
9br/zs/cVlOC/58x+5f5HSDxz4t8oRf27cCNee3+FRWPi34g3SPe6XHrU8MjlPOigBVyDgg
HvzmsEcEd/rXr3wuskm+HFhMHBlZ5sKcDnzWr3cojPFylGpOWnZnxfFU6WV06c6FGHvNp3i
iXwRf+Jb7RLu41+1uLO4gm8uDz1EbypgEsc8ZBJH4V1MMy3WoGKG5EnlAZJFTW+mtfqNLuC
tyiZLIvy5PXA9qz5rR7O4dYIfsojOAvcivuKceSKje5+NV6ntajqWtfsas97E8UsRg2Y4BX
ufUVjXFu7SIts5R1xuAGc/Wp4LLzJzcsW2gDaASee5qGae7ivVS3B+ZiJBt6gDue1bLQ5ya
3h/erHM+8r84TocD0rjfGWo+MtL8Rj/AIRiC+lsLuEMsVnD5wUj727jg9671Y7p7aCRHRN2
FeRk35A64/OtP+y2aGSfSsGZlWNdwwU55P0rkxVP20eW7Xoell2LeEq+0UFL/Ero8Jn8ceP
bcC21G+vbOTAZYrmARttPQ4I6VXj8c+KlVVXWZFCcjCL/AIVqfFJBH46kUyCRltY1LZzzls
1xBGBxX51i69alWlTjN2Wh+9ZXl+CxWEp16lCF5K70Ovb4meN3iEb64zAHIPlJn+VVY/iF4
ws1WK11e5keeQIsMcIkaRj0AXHNcyeauaO+3xd4dcnbt1OE5H1NTha9arWjTc3ZvuVmeXYL
DYSpWhQjeKb2XQ9W8A+I/HWp6ldWWuaPex2nleal5c2xhw4YDyxwAcjJ/CrfxAvvGekX1ne
eF4ryW1liMLraw+e4YckkY44xzXpf2mOYPtkdkyNoUZ568CrlrbeRZr9mLhGU/e7k9c197P
Dp0fZcz9bn4dDMP9r+s+yjr9m3u/cfOqfFH4gW5EUmrSW0icNHJboHU+hBHFMuvij45unie
bXSWjbcuIUHP5Vk+MgV8da4r8v9qYHFYAFfn1XFV4VHFTeh+7YTK8DVoQqSoxu12R20fxS8
bRxGIa2Npz1gQ/0quPiP45nuls7O7nvriYMwhtrNZGwMZOFX3rktoPaut+GEvk/FKBwB/wA
g65UZbb/c7114CvWr11TlUdn5nn53g8JgMDPEUqMbx8jZ8NeLfFsnimK18Taffx2NyCZJ7i
zaLyyo+UA4A56V3l1ZQNMkK+YkchBXB3AD19q3buM30BhgZN0ZUszNuOeuMVrC3FtYRtNap
JcMvzJxmv0DDw9jBU7t+p+FY2t9aqupyqN+i2MefQ4JoCPPaKRFKpMjdVI6VTj0K20izW2t
8zuw53fNzVmW8trS5nErHDqpG9TsX60lrqcV7fXMcc7OmecIVEYxjIz1FdHW5xWRQtrG8jZ
3mChFA8tFHKnuSa8m1rxfrlvr19BaXqC3jlaOMeUpwBweo9a9eMv2WNLi6uGFvsctkZztH6
dK+cZZvPnklzzIzMfxOa+Zz7F1KMYRpuzZ+icFZZQxVSrUrwUkklqu5vN4y8SPJ5n9ogHGO
IlH9K6XRPFGp+JNOmsbqEtc2cqwG4U/eUruy3v9PSvON2FzXZfDORm8QazZptLyQwXCAnuC
yH+Yrz8lx1apilGpK6Z7/GOTYShlrq4emotPoujOmgs40c3LSFA6lFdujewqWC1kF/BHDGA
sbK7xpzgZ6+9bU1pLNceSttGRu+6x5U1NBHHaTBLO3aSXbh3UDC5r9ActLI/D1D3joYNUki
uHuTND9nh+Qqev+cVFeXzvPjT1kVV/5bMACntzSWtilrpEwniU+a+454zxzUWotbz6TGXgZ
ZiwfYnXHQGuRxOxM0rGXSS8UcsW+edcgP8AONw5PPpW3qV5HaaYbmyiVwCoeMcN17VzukpJ
ZNDG5XyRzuZQSM98ir/2i8EkaIsLlnYSMctuH5YFc046msWWtVMrW7yxAxGWEeWRjIJ6jPe
nabdwzWLRzbpVgwC0i4yxHbrVO50q51Aw2ktyY7K3k3p0BXA6D61JczGzs2WykHGCoYY5/v
e9Sosu4l3qMVxcm0trgxGDMg+XAYgdOKpyeZIhW1KI5TeSDzj29vas+4klT7PLFHGLqVh5o
DAAqfvAenA/Wrt1eW1zZXEFvEscm0AeX1deOhrZJkX7kthcwm6xfXLSbWU704BPYe1aKzTw
XEwmKxrK+VEYwSPTNYSvbWlsZHRUljwFjzwPSrc08bI0UEiz5AALNkIT6Y9K05dUZykVb2C
0kv3adGWOHkoT1HastNQtrqVPLfzASdhZsEewFVmNzLdGQThiSQRuyCahbTEkkmmRoftUIJ
jULxHnvW9mtDmbua8cOm3kp+0SHIG7uSMe1c3rEFrp0rXs11I8VxgIEPzZHr68VMlzLFqFv
OXKSdCQQAePT0rN1bW4LzUDp13b290E5byzjH+FaxUkYzcOowaVZX5N39qkkgkTgjjJPb61
QvPDlt5Elzay525VlwQat/8ACSW8MLW/2MLbrhY+ccHofwrLl1uZLho7a6G0/fVuR0rpjzM
55OCPqyzjPkQxBQu0Ln24pNVvvssPyxlwSVIHaprcNBANx3MFH8qxNTvlMbYBYtxx614cYu
TPecrRLtoiNYxRAna2WyKyZTPZySRzR/KB8rEcVt6ZFKY4ndNvy9PaqOtu5gkEeC69m71pF
+9Yza0uc7PMJlkErAK/zIxH3DWKiNM5midkYZB7ZPar5tnlaOcSAI3ysgPAFMMYg1HyVYNt
cYAPb3rexjudBZSTxaSs9zMhmH+cU4axDNblSFE68YPFUdVjRbZ40kSMyHJy2efWsC5j8lI
2lnLSAYBB4x6VKjfUtytoW7iX9/IRuU7vm+vtUwt3vEJMwiJwAT2rHW7dwScHA5A5z71pab
eLeo8flvhWGM9KbVkOL1PDvjnC9trqxnB8vTiFI7jLVxWp2v2PUHgKbB5UUgGOm6NWA/Wu6
+Pjo2vgowbGmkHH1asTx7Zm11nTXwALjSbOX6/ugp/lX55mEbyqvtJfkfvfD9ZRhhafeEvz
RyfPpUg6UwYpR2rwT7hq6PpX4JXjP8ILdDlvsd5cW5HoBIWH/oVemJqCyQsUVHK9FzXj37P
d6reHfEektktDfpMo9BJGP6qa9TtrNo7iXfGg3A1+lYOpz0ISfZH82ZrSdHG1Ydmzkvixqd
1pvw51KGIOYrmIR7uy7mAxmvk6zgJN1f4+WS5NuP8AgCKSP/H6+lvjpdrb+A7OyGczXar16
gKT/PFeC/ZPs/w78O3h4a+uL2c+480Kp/Ja+dzVqU5vsl+L/wCAfoPCv7qjRX8839yizNpy
9DSdqAeor5c/VEbvgqAXXxM8NQEkB55OQf8Apk1fTiaM9uzKZnkjYDcH5Cgdq+aPAKyH4re
FvKYKRcyHnpjymr63Mri3x5WD1YH0r7zI5WwtvNn4Txmr5m/RHJzWwt286NljBOCWPb2rn/
iJcI3wy1aJZBIMxkMp/wBsda7K9trieSIQgKobfsZchh6e1cf8S4IYfhzq5VWDny8jsPnFe
ljmnhp+jPncmjbMKK/vL8z5x78DNGR3pRRnHavzA/pZaidsV7R8L7cH4WaZOULfNMMA9f3r
V4xjkZOOa9g+GjyP8H7KKGT5/NmAz2/esa+r4c0qTfkfmHH/APBo+r/I61Ls2by3DH95Gf3
ag9ulMvnuri7PnRqkLqMkHBb196gttOvZJ4nd1MUgwc+ua6iTSI00qE3LtMS+Cccr/wDWr7
aWjPxzczbdrazXIhcIV25Jzn2qncmyslnvCC04X93A4IEhPqa31W0b/R55FjeP7pLU2TThK
7ME3R9dx7e/0obC1jItUuo9HhsQjBZvmZcbgGJyRnqK27dZUg2NvQvn5Wb7gHTFZltdTPfO
iLymMOSNp9wPWrIMt7eefGzrxtYg/L+XrUvYqL1PEfieMeNpWJGTbR5wPc1xZ5IruPilbrb
+OZAoPz2sbHPfrXEDsK/Lsw/3mp6n9K5B/wAi2i/7qG7avaCrP428MoqqxOqw8N0PWqZOKv
eHWVfHfhhjn/kKRf1qcv8A95p+qKz3/kW1v8L/ACZ9RpC8OoSziJVGNqYfOe+cdqfJeSyiG
IkRMvzHaSA30xVuMQefHE/Ehz9zoKmNr5CCWV/MLZ+6Olfp0kkj+bFoz5W8XuG8ba2w6G5f
B9awlPHrW54vw3jXWSOn2pyPpWEgxmvyvE6VZ+p/TuX/AO6UvRDwc8dK674VxRzfFe2SYKY
zYXIYN6fJ0rkP4q6v4aRed8VLJHBYCyuCFU4zyld2Uf73A8Tiv/kU1vRfmj6AaztbeY3CK0
sLMuET7wI9aZPOjFbmWGW3mjBxub5WGfbv9av3QjGntDFlMrnrgp75rndSuIn0/wAm5Mzxq
Rt8vlmPfIr9KW5/PMnYZNaJLazzG4E7SD+I4B5/lUM19Bb2yW8Fmzs0QVDECNwz0JPSsxrq
6LyWlvEJo+AASfkXv+NaAkaSdbdmXZEASnQ89K05THUwvFTyReEr64bcksCkESNkHcMYU9+
teJEYxgV7d8UUWx8BwoTia6uFHB6ryT/IV4kelfA8Q1ebE8q6I/cuBMPyYCVR/af5DO1dT8
OvKHxIhjkzi5sZoxhscqVf+QNct2NaGhXD2fjPQ7pXKZuDAxHXbIjKf6V52VT5MXD1Pe4mo
qrldZeV/usz6DMWnwBmVsOxIZ87t3+FU7C2t0aa7kvl2Z2+UPuj296zGZLWIqCscWPnZ24y
B3pIb+IOkTBWQLv8xGDc+lfqijpc/muWjudRJexTCJIR5wXAdQOcH2NTzWtnNEt21q5KgRq
M8PXOwQQXjxmOR4FLHc3Uv7e1dMlvDZad9mOSTtwrNzx/Ws5MuImnWsNmkrZcRSn92c52H0
qz5e3y7gQFDArHcpyPx+tZi3EEN55tvNGqhQhVjgAE+nc+9VdYivIdZiaG7mEcyASxAllx1
+X1rGSuzVNI6WS9hjlguIYmWS4X51IJ5H0+tZV/s3PC0zjc29tv8I9MVSknubpmitbxjdI4
4KFQF96qX9rINBns1uEE5BLzAcnByKFEXOh5vIpppS1uCjZSMMOeBjOBVt3R7PyLOLykGFV
u6cc4NYUVtHHYRy2krsGXazryxI64Harlu0Fm8VokEsiTHfh8nknnpWiIb7DnjaeEE4AU5Z
s5bj0HfNZk9pLeK9tpKyQlPn+YbCSe/vXRRWVtNKG8945txQeYuzb+HekvJbawvRbTRPCBH
uMig8HPAz6VSkk7k8t9zKsdD1aUFt7NPGApMg2qR2x6mtk+F7a9vJIvt2y6WMM0YXluO/tV
3T/E1tOrJcCKOQRkfdOc54IqxpeoRT3xljMMqyPsMhYBgw7ZqXVmgVOD3PONb8PX1teBDcb
bYqF3q2djegrm5tAlWZJRIzbuPOztzj1r3G4g02W8mjkiVZInBZSpPvXMax4Tj1KcatbzC3
jByYQeG/Ct6ddvRnLVwq3ieSx2cttbB5WWWAAjzWOSDnuP61hX9tetcO1vciF5flBXpwOte
m6h4eW2ieOFVnjkyPKHX3rGuNIlJSFbco4bg44YY4Fd0ai6HBKk1ufT2pXKpB+7cgSbVz6D
Fc3a27y6pG6qxtg/B9fWrupN511FAkw2jHPrxWxBYzwi38llVB94Yzurxr8kT6D4nY2Itvl
BkGBjisu/hS5gclMNg1sKMKBjHtVKePMjDnB54rmpy1ubTj7pxkVrGkBik+T5s8Vi63dRRS
TLErRzcHcorpb0C1zIgaQEnKmuauLVr2eQzoQo6DuK74nG9DKl1GJLRUv5CTt3Jk8k/Wqen
zfbJLhpm8wEjC55FW7vQotQcfb4fL2cI0b4x71oWXh+O2gQRISD83qTWzSS0JTbZSLfZLeN
o8DzMnkdvSnafqF1C7JwInP3McmtSKKKE+TNCHU9M9qS4sIoJUaJct3CjAFQ30LSPBvjXga
wcAj/AIl7df8AgVXPibFv0/wbe5B83R4ozj1Cr/Q1V+NoK6ztZdv/ABLm69+WrV+IGlRxfD
jwrqKq+/y4kYkk9YQf/Za+ExcOZYn1R+zZbV9lVy5d4yR5eOKcp5FNHSlHWvlT9SZ7B+z3c
hPHOuWPOZrOKbBPB2Oy/wDs4r6B1Gxku90SyG2wwIdW5Yd8+lfMfwUu/snxisoWPyXtlcQH
nuArr/I19VzRWwWQyoPu/NjOTX3eVzvhoPsfgXFFLkzOqu9mfNXxyEelWelWgnMo/fXLMWL
dMD/GuW8T6WdI+HPw9t2RkkfSzKwb1chv61pftBXEU3ihdOseVisUhQf7UjEEfrW98cLZbF
fCVimNlvYtCv0XaB/KvLxlpxrz80vuPqsoXs6uAo/3Zv77njp/WlTkEmg4pEzg18yj9Tidd
8MkEvxi8Kxt0M0v/olq+t49Lt7ZpHjVgXbnJJGPxr5F+Gu4fGDwuVPIlmP/AJBavsN5Jp4o
5IFUqfvkn+VfbZP/ALsvVn4Xxj/yM5eiK0oRNyFwEb7u71rzr4rwmL4X6q0jhndo8DGNvzi
vQpo8XGQWAAwFJ4PvXFfGGPHwr1N3UbiYtvcgbxXo4z/dp+jPAyf/AJGFH/EvzPlVaTP+ya
UdaM+9fmzP6RWyBeTzXrHwruY3+HNjHMoVopZTGT1bMjc4ryfIAr0P4eTQweCdLklKo6mQA
sev71+K+t4ajerP0Py7xBdqFH1f5HpN1cgPuRMbDksDjntgVLpfieW7MkE6tLHym4jbj/H6
1kTagv7mZOEI3Fh2PufSs2UPcStcSSBWBypDYU1924XPxjnsztp7O33GeWEPhRyxzj6etXt
L1a2e4ZEO5QCjbh04rmINTuorFbCaJJtwyGX+Gn2MUokmuY2eJUbaWxnPqcVk420NOa5vzD
ToNUVgjNFKwXcozjjofSrWkRpAlzNGwnIBIiA7Z6Z7mqNvEtpZxRyxsyyfOCx++c8/Sr6Xd
vZu8kL7CwzgHGPesmuxrF66nhvxam8/x00nkGANZxbYz1Uc9a4HuPpXYfEi6lvPGks0zb5P
s8a7h0PWuPPavy/MP96qep/SuQ/8i2h/hQp2mrmhRiXxt4bj3Fc6nFgjt1qjWn4YVW8f+Fk
c7QdTjz69GpYD/eafqh57/wAi6t/hZ9V2DCO6cXAKvGoXOMZz0JrT8iV5QfLymQrbejCmtZ
+dZ+XbErMFwGfksB3PvQl1c+SAqfMgGWBx0r9Kk7o/m9L3j5P8ZhE8da6kfCrduAPbNYCn1
rc8XSeb431yQjaXu3OD25rC71+XYj+LL1P6ay//AHSl6IfxnNdh8KpEj+LVsWUn/QLj7vbl
Oa43ntXXfC6MS/FKBclWTTrgqw7HMdd+Uf73A8Tiz/kU1vl+aPosXMFuQLhx+9ICOwzmm3m
h+erFDHvQ5A9adMI5rOONzunXhinX61XuXvFsCkYY/KASx2sPev0l7n89PzMm50adroPHLG
kar+8L8k49KZZ6RhJp7Y7xO2WZvvEY7elImvRaTdR2Nwr3zy8tKRwlWn8QRwySvFbSCAplQ
w6mtPeM1a55d8WbyQJoukMceQHlxn1wB/WvL66Xx7rL6t4rluZztWJFjXIxjvj9a5gE4r8w
zSfPips/o3hql7HLKMO6v946o5ZVhltLh22iC5ilJ9AHBP6Zp3NV9QQy6bcRqMsY2x9cZFc
mGn7OtGfZnq5hT9thalPumvwZ7vqUCRwOJLhJgmQq4yG56EVkWN2zQXCLYMFUjrgZOegqDT
tR1TWtItNSUr80Mb4IGHJUEn8zVW6mvLe5Se2UvIH+YKMhe3ev2Gnqj+VKmjZ3HhiVmvpVI
LInzJHkcHPrXS6oAL23ZfL+0spUzM3MZ7HHQ153a31wYfNt4G3o48x+AD613dvMdV+yt8sa
5wd4AOccdaznGzuXCV9CjcGe3CI1uBcKTueMgg4/ixW/o0qX9rG9xI0hHzOxIH4CsC7t3hi
NxczB5FkI+XBwvp+NXIZ2aKJ4Y5AAQA6LnHPesXrsaLc3VtHVboxPHIjBkDoMbSe31rnBph
hhdDci3RAFZ5T264+tTz34CpL+9mVZSSzDaF9eB1rNvb9HuUim+Y7t4ZjncPcUe8U7F2HTr
cWkU3OFkLZjJ+bPr61r29xY21uLGG18lznMvORnr9OtZkOt2y2TXVzp6qI/lQxnjp97Hent
LDqWmI2nah5Vyp8y4lkUfdx0UdqTV9wjYv3F1ZWdskksso+yrlZn5xz79avwvZ3sT34uRJP
LH8qTY2n/AArlxcpf3KwRSC5kghDTqwOG/pVSWa6indww2IN8aR9cDnk+1LkuJux099olnd
ybrSWGOdzgshw6EjpXBjwpqWlzXTR3LXCzOQyBtpXP8QPrXoNhqlxJoUeo3SxM8yl4wi42j
pXOrqEjqsbJHHtdmV0YnHOcH1rWm5bMxqKO6K9v4h1TS5zZMqP5aqJ2lPz+g5+lW4NY0u5R
nmSWAsxOwHO0A8kZ65rH8SSwalbyXIZUJG1mU4DNjv3zXCf2hMkqwSKURV2Isn8XHauj2cZ
I5vaTi+56vqEmiXEcSzvFCqsNm8gMcj2PWsy5gtdieXcxrGSVV5DyMA8ivOJ9WQN580fmbl
G0Kc7SOPyq9a+IIriMW7rzEufKIzitYUrdTOdW+6PoybTpjMsg2ZXbx3xiuqtlVIEx3Hesl
D5hDEHgAZx7VpwgkcHgcAV49V3R7ULJ3LWD1pjjIJqQHikxXObvU5m+sGeVpW6EEYzj8a5w
2NxayyebIZWcbfuc+3NehXFssy89qj+zuYtrAc9c9q6lWsjnlSu7nmkWizXEz75T5g5Csel
dFp9i9tbE79zFeATmtqTRoy5IOB1yKghs5Ud93yjdwfUVp7VNaERpNbnOTaZcLNgKGUnLcd
as2VvCjs0qNuI6V01tZCOYyEnB/hPIqaWGDeFKLuIx0qfamipnyR8fYhD4idVOQdOLD82rv
PH9hFN8BNPlT5pLOKzfOOOUUH+dch+0bH5fivaO+mf1avXvEul/a/gJNBHtH/EohlH/AAGN
T/Q18rFc7xK/rY/SZ1fYrLqnb/5I+TwKO4oHPPb1peK+PP2bRnTeALr7F8WPC1wX2A3whJP
cOjJ/NhX2fMiNHtJzkdq+Dbe8Njq2nX/e1vIJgfTbIpr7tV4beJVR8qAWGT2r7HJpv6u/I/
F+NaNsfGS+1H8j5L8cRjX/ANoGDTY1BWXWrW229sIyk/hhTXZftEhV1rQVQcLBL/6EK5DwP
nXf2k9MumG8C9u75ie2xG2n8yK6/wDaJP8AxPtC5z/o8uf++lriqK+CnPu7/ij1cM+XO8NR
X2YJf+Snh45py8KabnFOHSvnD9Tidf8AC4K3xj8MAjI3znH/AGxavryzLrww2pn7p7V8hfC
8svxi8NMATjzzhev+pavru3uPOyjgjaB16ivt8m/3VerPwrjL/kaS9ET3QV9piCls4rzv4x
S/8Wq1GLOcNHz/AMDFd3JcLCTJtDKoJBrzb4vXIk+G2oCMDloiwx0+YdK9DG/7tP0Z4WSv/
hQo/wCJfmfMXam0vUUoUYr82P6SWyD8cV1nh26sLXwXoImV1Mkch8xTwrea2OK5THvitPw7
bXU/g3TpRGHiAkQZPAxI1fZcKx5q015H5P4jy5cPRfm/yO4XXbdYmgnBXcSnA/8AHqltZSq
MIJGdCeQw4xXBTx6hEdgwVY9GJ4Hsa6HSr2WwtiZ8mNRzv5yfav0KVK2x+GQq33O20xnt5U
lllwp4CjkCtSLVp1nkkgiKuozn+Fx9K4+z1eCa2kMJ2EtnDDp9KvXGrFXCphSg7jpWEoHXG
R3FlqkV4VluwIHByCDkYzUNzpM2ny6hfSXs1xHcEFAoyIx2Arj/ALbcTtG0AVVbqM/MfwrR
0PX7uK4fT7yQSIQURXHOfeudwa1OiE03Y818aKsfieVFBAEKcN9K5wkDBNdX8QVEfjGZRkf
uU4PbjpXJnkCvynMf96qerP6byH/kWUP8KAgPyDWl4bjEnj3wvC2cNqUYJHXo1Zy9K0vDUq
w/ELwtJIQqDU48k9htall/+9U/Ueff8i2t/hZ9h2dvGLcxR3RlZRtZg2WHsaSWNljWBXDsx
wSRy1Jp0CIpezQJIzAySDgMKS/ihnuYzmRPJIbg4B5r9GeiP5yj0PkfxepXxzrik5IvJAT+
JrEAzW74xOfHeukc/wCmSH9TWEh61+Y4h/vJep/TGX/7rT9EOAwK7L4SSrD8V4ZH6Lp0/wD
6FFXGE4Ndd8LJBF8Uo3Klv+JbNwBk/fjrvyf/AHyB4nFj/wCEmr8vzR9B38t5HOJQiImeuO
fasW71W7+1GSSY4jAL4GA49K3ri+glVYTIME7cEck4rmdTt0ltZdm/LfKxQ8j14r9OS1P52
mzmtT1hZb5UtBkEnBzwBUf9u+ddx27AgZ5B4PArNnRNPlLxWxwDkb6pXeowXkctzESvlIWJ
HByByM+ldEmoxcuxhSjKdSMO7R51rW/WfFEdmGbN7qGwMOSAMt/JaizznFa/gq3F78TdMyu
9bW3nuXz6kCMfq5/Ks+8h+z391bnrFM6fkSK/K8XSfsIVv5nL8z+j8or2xdTCL/l3GC/Ahz
mkIByp6HilPWk6HNeQtz6aSvFo7PwPdh/C+mxJcMZDGYti8YKMVP8AKuvu5IowturDcxzyu
BmuM+HEbx6dcNwUhvZUXp8oOG/9nrpr83zTvNGwgAlKldwOfc+lfsmEnz0YS7o/lTM6ao4q
rT7Nr8WWbW78qaVJNkUYG0Dpk+uK7TRdPsJ4YGdTIVGVeRzjJ749a80ubQeWpeSaZuocHPN
ddpmrCHT4VRyiw8MjDPJrsnFcuh5lOdpanXa3psMturFfMQsqhcHA9elUnnm0wFGWJbYsFa
XBxjtip4r83VvHFK+xTGWJQ/dNVri8htUht7hZJI2+TeRu/OuRo6+YtiKAMommEgkXcnGQg
9wKgubKSNYzavGZypCyEfcz6GrFmczsI2jknVsE525HZcfSpLmK4ikJlUr5uTsPI9sVDVhr
Ux7fRTYyCS5cXkkgYu6n2/u9BVO5t52MV5YsLeLfuww59CDXSLEZLfD7k2t0i6kD1qgZi90
wexYpgo7N0AB4IHvQmOxNAdskc/mAh12nYvHtkilaErbvvtGuJcbSJDgYPOR6Voadp2nRyI
lyTFG7bo0UkDOOTVrybGCeGzgE3lpGXy5JDjPUmoctSlG6ucxaQR30CRW9pceUhI8tztEXP
UeozXIS6bcaZq1zcG8JQSZliJyyZ6cdq9VSKDT7iJYVEMbN9zac5POfpms69sbCwsby/eKE
yucusnXk9Ae5pqdnoZzp3RwkRDxlIkkVNpbYAPn9TzXN6raia5S/FnKsAQc4zsPqR6V16kW
WoXE8aK0cYH7wndwf4QKtm4hv7eV5YBFAUIVCMk+1dcWjklFnm8FtCsaPJGXkckFgOGH9BV
XahvZYo4QZcfI46D646V3cGk2FxaP9mcAOh2rnAU+lYUnhw2vmvb3BE5GSS+Mn0NbqSOdrQ
+qA4Drv+XKjj8KtQPtBX1NQG2KsucZAGPyqxEhVsMDn1rw5NNHvpWLWc9Kb+83442+tKn3T
S4xnrWBsiODzRGRMQWz29KlpjEjGFyacM96BhTHRW46H1qTBppXdjNC0Aj8pFXaM/nVWdPM
dSoAI796nlVlIKnOOxNRyNjHGKtbiex8rftHMreLG254009enVq90sIUv/hrb2abmWbSUjO
7ndmECvCf2jCD4qbHbS/8A4qvorw0AvhbSUO0hrKEfX92teNg1zVq67tfkfY5pPkweCa6Jv
8T4jCMg2sCrKcEGl4rR1+2Nl4n1S0Ix5N3KmP8AgRrNPU18VNWk0fuGGkp0YSXVEN6u6wn2
/e8tiPrjNfZv9rK3w2i1wfOraUJ93/bLP86+OSoKkEZBHNfRFnrAH7JNrdhh5g08WhOepD+
Wf5V7uUVeSnUT7H57xfhva4jDNLd2+9o4T4A2v2v4sX9+yki00o5Po0sgAP5Ia2/2gwF1vQ
sZ/wCPaXr/ALwqf9m3TxJP4u1JgVxJbWq+4VWYj82qL9oZSNd0HP8Az7ynH/AhXXXXLlq8/
wDO55eDnz8SO2yuvuR4j16VIuMGmDApwGcmvlD9cR2vwmB/4XP4ZPcG4/8ARLV9f+XsXeSM
nk57V8ifCMA/Gzw0Pa5J/wC/D19hOm6PGMivtsn/AN2T82fh3GCvmcvREAt4hkhFLdeK8w+
MqNH8M9SVgGDSxEMO3zV6kWCnYASW6DFeZfGaLZ8LL7CkfvIup/2q7ca/9nqeh4WTq2YUf8
S/M+VR0pwpO1Hevzs/o5apCnpXVeCnK+BdOh24EhdySf8Apo3FcsVOK7rwRAR8N9KlZieJG
Uhc/wDLRq+z4Udq035H5L4jq9CivN/ka13DaXJCfZhJv4BU9frWJrlrL5EaplY0PHPAPvUc
+o79UDWs7Dbw4Kjr9K10ule3BkcEscYKjBNfocnc/D4wOKDzWiSgsQFOdpPBrbt76SRELsH
WSP7jnkfSrFzYx3EbMqMpVujDCn6Gqktn9nvIEMbMrpuBU5A/GoZrG5t286NBEsj7ZR0xzn
8asz74SJ8lgvesayS5mdC27C5yFPI962PIMcSRMzyPgByTWElqbQ3ON8VzPPrfnSM7F4EIL
dcYrD5wK2/FKsNcKtj5YkA+mKxR96vyPM9MXU9Wf1FkH/Isof4UKOlaHhrZ/wALC8K+Ym5P
7STI65+VqoVb0W8i0zxfoer3SsbexvFmkCDLbQrdB3PIrLAzUMRCUtkzbOacquAq06avJp2
Xc+vbWC5+2GAMUimRuc8r6fSteONonPn4KooBz0NeUW3xs8IRySSPFquHIP8AqBxx/vVPJ8
dPCEiTBo9SZWxtH2YAr+O6vup5hhrW50fhUcizFNfuZHhPjAr/AMJzrm3p9slx/wB9GsNTy
e1X9dvYNR8Rahf2+4RXM7yoHGDgkkZ96z8V+fVWpTk11Z+/YKLjh6cZbpD+M9q6P4bzyQfE
pWjYKTp0wJPpvjrmwM10vw5jjk+JWJcnGmzYx/10j/xr08l/3yB4HFv/ACKqvy/NHvkV8ht
ki3DazY3Dr7c1SuY8zSrI5x25wDWbAUiYLFtOw7cE81euNSQQm3CAsAPmPev1Dl1ufzpzXR
Q1OztZlEWFWYjcN2SM1yHii3i03wldFUjWVwI+U5yTjOa3Lya7tZVQSHazHLHsPQVw/jie/
jghtLllAnk3YDZ6f/rrizGo6eFqS8j2cioKvmNKm+/5alT4WQK3iPxBqbSlPs8MFrGwPRiS
5+v8NY3iKJofFGpRyNufzyxb1zz/AFrU+HiQQ6Be30xVjfXkpVSeqphBj/vk1l6/IJtbklC
kB41bB6jjFfLZph+TLqT7W/I/ReHcd7XPsTrvf8GZbD5s9j70lFHXivjj9VO8+FkEVxLr9t
JbtKUmhnXB+6GXB4+qiu4utPt4LG5jlUmSRy27r3rgfhXqC6f411CNyzJdWCsVQZJKSY/9m
r1K6K3O51dGXJA5Pyke1fqmUVOfCU/T8j+a+J6CpZpWj53+84K4QxSb5gzRIAVx0/Oo4Zsk
sH/dswJ2jO2tm/iWaOS1s5ACpJMZ7isePT4ra2QvLl5lOF9K96OqPkJQ1NKDXEgUtE+SPlG
7OTW5Z+KIntv3kflhSBnAw30FcnaaddbGiSNGY8DPetOHSLq3ixcQFn/hCjIApOMQjKUdjr
rbUbSa7SdSYwq7sBMc9O9ar6qtxHFuDfIcfMcGuOt7eSWy2C4eJm+Xy24Joa1uoYXkgklfK
hXGeSfUCspU10NFWl1OpupJ5DEtqFt1LBgeucdjVqOGK6MTXQCOZAGGeGHcGuB/tjUYb1vL
WSeONdu/7u3j0roNLebUbIAzZ8oH94wJYnv7GsZQsbxmmdslzZwKXnfAHy7AOmPSo7mS2uY
VMe4xqCyoTt3cdCaihubJ9OW1aRWTgJIoyQe9W4JrOyd43YhnIj3OMhiemPSudo6osi1KRH
it5IotsZXezjkj6n61l3dvPPpz2KBJVeVWVpssx9cDua3pbIX9jePHIbUoAuwDkMB2rlg6p
DKssk0UikKZX+Uj0IPrShsKW5l32m3WmXZWSBV3dVZSNw7H2q3aQSpZy31u8QMZICNztB65
rqr2BL3Rku5pnuZYVHzAAgj3NYk2lQwWty1qxEN2Q0iEYPTtVwnYznBPYwL3zJ7MIsMbIWy
zxttwK5PVILqK8O22aSNUwGyePfNdGsCT2txCXeCOI4BfgH3Fc7qENpbu0/8AaD+dIAMsdy
/Wu+B589rH1ngEAkelNSNgWBPBORSeaMhdvYY/KpAcj0r58+gsAGOKT5i3XA9KeBkc009aC
g7YpQOM5pO1PHSgBpbmgnNBUDmkoARnQcE80ySMSDBHHWnFcnJFNcHGEbH1oQnsfJv7RqKn
iyQLn/kGY/8AQq+jfD6EeH9HRcHFjAcH/rmtfOn7Rv8AyN8mf+gb/wDFV9I6FBJ/Y2jSKwE
ZsYQw7n92vSvJwP8AHrep9dnP+4YP/C/zPkn4n2n2H4p69DjAacTD/gahv61x4568V6l8d7
TyPig0wXAuLVH+pGVP8hXl1fI4uPLXmvM/Yckqe1y+jP8AuoN2OfSvRrbV8fsyLpRb511yW
3x6KD5v5fMa8547nAqyNQeHw5NpR3eT9r+2jJ4z5QUj9KvC1eSM4/zK34mGa4R4idGS+zJP
8z6K/Z1s/K+GV3fFeb/VbiUH1VcRj/0E1y/7RDg+INBQDpbS/wDoQr074Laf9g+CvhhWGHm
tTct9ZGZ//Zq8z/aIUDxFoXvbSf8AoQr6THx5cHy9rH5nkFT2uee0fVy/Jnh2ecU/7oNMI+
bpUnWvjz9r6Hc/CAZ+Nvhr/duj/wCQGr7CZwpC818efCDP/C7fDeP7l1/6IavsQ88EZOK+1
yj/AHVerPw7i7/kZy9F+QpCumVYBvWvL/jbJn4Y36bsnzYv/Qq9LYFBy2Fry740KrfDHUJR
3lh/9CFduM/3ap6HhZO/+FCjf+Zfmj5ZH8qAOaBSjrX50f0bHYUnINeh+BXhf4aaREzfdik
JA/66tXnXY16R4CiVfhXpkqgeYyPjPf8AePX2XC/8Wp6H5R4ifwaHqyC40+ykI1WCPDKSMH
gNQ80mbe2S2UZPBK1dF5I0beZCox0DH9Kksbk3U6LcRrtUEoeCc+9foR+JpFm1sWu7F4ifK
Tdjy+gb3rBv9KmjdXjllZ0J2FVyuPStO814CH7NGpSTIAZDjvW5omhXNyyTvNK0ZUkJnKqf
U1nJ2Vy0r6IwNOjSDZNex+TJJgELnir+pW8rCCaEBos4YHjH1rT13QJ3Qt5buqDPyZ3fhil
00J/ZKjUCxAynK849CDUXuaQWp5X4q/5Dz54Plp+VYmcGuj8bRxp4ruBFwmxMY7DFc9ivyP
Mv97qerP6hyD/kWUP8KAHNW9D0mPX/ABpoGhXM00dvf3oglML7H27WOAe3QVUxit7wEQvxa
8Hlm+X+0x/6KessBFSxME1pcrPJyhl9aUXZ8rPaV+AXgMStCZNebYu5n+3HH06Uh+A3w9+1
Qwtd66nmHH/IQPT/AL5r1uN1We4SPBxyyD3qBEQ6r9oz8uzAB/hr9BeFotX5F9x+BxzLGXX
72X3s+NNe0630nxFqWmWrObe0uHijMjbmIU4GT3NZy81ueLmDeN9c7g3sv/oRrDFfm9VJTk
l3P6JwTcsNTb3shejV1Xwyh+0/EqS385oS+lTYdP4T5kdcp+PNdf8ACwBvic28/L/ZcvPTH
7yPFenk/wDvcT5/i3/kVVPl+Z60uhmzRkeUvIckykfe/wDr1kXKSqVeOdgITllAyWrub6yu
Li0LoTMytgJnbtHrXLLH+/mllUxxDje3P1Ar9OjJ9T+dHHsUYitxA0cSvJvOWLcbD9a8y+J
E7QaoqyOD5Nt5hwMAf5xXqkkw+eOD5UOGAB6mvDvH88up61ewg/vZ5I7KMH1JCf1NeNnLvR
jT/maR9dwqksVUrv7EZM2PBcdvb+EdPNxKwfytxO3O0tyf51X8TwCHUYXDl/Mj5bGM4Nei3
1haaZb28cMYAhG3bGAQMDHNcF4mAcW0xb+Jl6eozWud0L5fK32bfgZ8JYnkzuLf2r/jdnN4
4zQPWj1FHavy57n9Eo1vCU8ln480qSFtpmSeDJGQcpuA/Na9Zub4wxncVjVMl3QZLHuMdq8
VsLpLHxFol8+fKgvoi3H8JO0/+hV7nLMk0MpBVfLwd5XqM1+k8OS58I49mfgHHlH2WZ+0/m
S/Uyoo44bKOe2LiWb5l3fMcHnmoUjEEglaAzyTDoecH2puozyzSLa277GxgSDrt9BTLH7Wo
USO0gX+FjjB9q+pUWfnXNqaKJKESYAxFRluelW7fWJDeiO6kyJTsTjn2OKozToIFvZxL5iP
zFGBll9vatCyZW2MttiYjcqyct7fT6VnM2irm1EqHJmjzMAP3g4yR6Cob55Injgt44pyPmc
E4YfWoXz9rQjJON7DHIFWoZo47KRAgDStjBGSPqaySsaSSuY0mnRywNcR5zgs8KHIHt7mtj
TrEQ2T5nki85AWUjGOaqxJJbzJHGgLg7hjqfwqZ74vu88FXDFdvqB3FW9TNaDvIuIJWMTcR
qWMKDBYk8c9BXcWBebw9DO0IRxgspYNtP1rz/7YXv45CWMewkg9gK9F0p7a80RYQq7HXBXG
Og7+tctWPKdVKXNoV723uo/NuYNQA3qGwoyCBXP3txDcQFB+8cKRt42/iDXSyxxLETG5yq+
WEVciuNe3ht5Zo1DOzZyW45z2qadtR1GaFgkn/CPJY26Kke3dJvGeM8jAqeW7tobH/SC6HG
5ePl+Xpj3rmn14acq2BYQzTybBIONp/rXWRJJdRwqXA2HkgcEilKFhQndHK3umC6WWWJQhZ
jlWyAxxXG6hYK0qRtpqSnsDyowK9X1i2uprSIHbM+duFGDyenHauY1XSLrzpGAwAm3ax2gE
da6qU9NTnqwW6PfujqAvAA59OKkDq/KnOKa6Z5yQeOlOUYHTFeMz2h46Ug60A4FLjHNIYhO
aUEYpmOc0p60AOJ9aMim4ooAdkYpjfdNLTWPy0hN2R8mftG/8jdL/ANg0D/0Kvp3QuPC2kg
/8+UP/AKLFfMX7Rh3eMJ/bTh/7NX09oSBvDOl5/wCfOH/0WK8nBfxqr8z6zN/9xwf+F/meA
ftEWhTW9Dvxja8UkWR6gg/yrw1uua+lf2h7BZPCek36rzBd7D9GU/8AxIr5qPzV83mkeXEy
P0/hCrz5ZBdVdfiN6EVX1IldMuQDhmjIH1PAqwO/tU9raf2hrekaaBkXl9bwH6GVc/pmuKg
uarFeZ7uY1FSwtWp2i/yPuLw5ZLpfhbSdNC7fstpDER6EIBXgn7RTf8VJoQ7/AGWT/wBCFf
RqliSWXbzXzj+0Vz4m0P8A69ZP/Q6+wzTTCteh+NcKP/hVg/J/kzxHJ70vXIpKUdTXxR+5n
efB05+N/hod/Lu//RDV9hvhcFjgCvjz4Of8lx8Nn0iuz/5AavsGUBznPAr7XKP91Xqz8N4t
/wCRnL0RG5DAEDoe9eXfGZnPwvvwQAPNh6f71emyH+EcHFeY/GtCvwvunZRzNF/Ou7Gq2Gm
vI8PJ9cxo/wCJfmfLS8ZpaaOaXNfnR/R6WiFyOfpXfeC3mHw00hWDPCY2G1McfvXrgQa9N8
AiOP4ZaPK8T7BA+QB97949fYcMO1Sp6I/KPET+FQ9WTXEMYUJ5g/edcjkCpX0e/wA406E3B
44HTp1q3FpS3sclw8DIzcLvOOe1dD4csJrTaLq4WJVONgOS1ffSl2PxZK+hydn4VuprrdqI
MEuclAeAPWrXjPXdQ8K6RpsWkzC3mmY7y6htyKP05NelQW2lXE80jOgd8DPfivEvizMP+Er
isVlLpbWoA5zjcST+PSvBzjFTpYZtaPQ+t4Wy+GJzCKmrpJt/cexeG9Rm8ReB9G1kW8Pn38
CSyxIeEJHOK0JdGs5pALkllxzGy9PxrnvhvFJH8L/C8qP/AMucROfpXdbnfO8Mc9MCu6m3y
Jnj1UvaSS7s+a/ibbRWPj26t4BiMRRdf92uMyD0ru/i2QPiLfYB4ii6/wC7XCL0B9a/Lsw/
3mp6s/pHIkv7Nof4UBGTW34Iyfir4QATd/xMPu/9spKxa3fAZx8XPB3OB/aHJ/7ZSUZd/vV
P1I4g/wCRbW/ws+txbXSBJCreY3316YAqQW6yJHIQFIbueMmtK1tI3uhdmVmABG0ngVYubc
SFNiqwBBBIr9G5rRP51gtUfEfizjxnrQ/6fZv/AEM1i5wa2fFmT401onr9tmz/AN9msXIBz
6V+Y1v4kvU/pnBf7vT9EPJ7iu4+EAcfFKVliaTGlS5C4P8Ay1j6/lXDZzzXovwQa3X4tyfa
gSG0qQLj181K9DKP97ieDxYr5XU+X5o9wvElkKFS8Dk9FFYF/uhiazx5sSgs7kZP0Fek3sC
n95E8Qz03dq5u5TEsyvaxqgPBHG41+lQk2fzzKNlqcGyC4liuxaAoPmXB++BXhcBGrfEfSB
Kc+dqLXTgdMIGf+e2vonxFqJ0zwxfzxW6oYoHwR0UkYH868A8C2sl38RogkYlSzsmZhuxje
4X+SmvJxv73F0aXq/uPrcpXsMoxeI6tKK+Z6rdYZ/KSHzEn5cg5x6VxniqzZdFEgVgsUwBy
OnX/AOtXqQs4Ylj8rYzqd2B0I9/xrkvFto8/hjU5mTGwCQAHPQivVzH95hZx7o8HI5eyzKh
P+8eRsOcim0447dKaetfkB/TxU1EldNmcA5ixIMf7JDf0r25LFlWItd5jmUMVIyBkcc14xc
IJLaZD/GjL9MivUtCu7/UfBWkSWqMzSW8QZmP+yAT+YNfe8L1Xy1ILyZ+NeIlBKrRqvs0aW
o6dPaQQS2sySgnl3GSDV210yWdYTK4Q5GQpz+fpVZPO85baQERcjA5Gf71dBHE6RPtbGGUr
g8kYr7VzfU/IeVX0M59PniuXUWqrBCf9Zu4P1qeJo1la4tCPOTBZlHykYxjNS3IkRCm8uHb
J3f4VRt5ro6uttGYxAeZBjGcVnZs1ulodFDNHIqTZLl0xjt+lQJdxF5lDI0YbgqMc+nvUNw
RbbbiGfyo0ODxkHNWLe2JkR5ArsB5m2P7hI6HPrWTSuaK7FSWVt8s8S2sTMBbqMlvcn0zWT
awm51CWYKzXDttGRgKBVy91WSSzE72jLKx2gO4249SRUGlpdKkqTIYiqhwyn5ZD6A1S01CQ
24gvHd1itV85WXnkfL3rutGkiW3jt4ZskgYRjj/JrkkVbQS3T8Tt8xWRyMge9Z8GtXjXb3w
QQBG+WM/0qJpyQ4SUT0eYGC4QRTbGPvncfSqd5aG/iLLb+XLu2AKecd6n0zULDXLWG6hQx8
fOpH3WHoa1UKW6ks6xhRuDk/pXPey8zpS5tTzDUdLgW5PmwebexZkUuSVXnt71f0rXbi1R7
S+MMakhYmbJIFdjqFlHe+dLbpgycbh0DduK8z8Q2VzbTOLkSQBXBV4zkt7fStINVFZnPNOD
vE7BtTdLlHnuEMS/KGK459QfpUhv4Lxzb3cKyW5VgrDkH0BrzyW61C10pwoSSNWHyPyQPYV
WTWngJtZYpU27meNT2xx+NWqV9ifbH1E0siuMcqQOCParAbIyeK8V8OfFXWLmHZq+nBpN20
MnQ+hr0/SPEMGoW6s6+XIRnbXJWwlWl8SO2liqdR6M3cgLk0m7PSqwu4pF69fapEYY46dq5
XFrc6ebXQmPSmgEE5PHb2pu47eeuartcSG78lB0HOaSVxt2LhxjigVErkSEMfoKUuQ3IyMU
rDuI8iq20Hn3qCS5DOEjIPrUxYFMnH0rJeSBLkMWbOOR+NaQjzETdkfMX7RR/wCKzuAOn9n
L/Jq+pNC48NaX/wBecP8A6AK+V/2h2B8ZXRXodOXn8Gr6o0Xjw3pw/wCnSH/0AV4mCX76sv
M+wzhf7Fg1/df5nA/HG1+0fCu8cLk28scg9huwf0NfJI6V9r/Eez+3/DTX7fGf9Ddh+Az/A
Er4mXLKp9q8fO4WrKXdH2/AtW+EqQ7S/MF5Jz0rqvhtZnUfjH4StcAql01ywPpHGx/niuXF
emfAez+2fGgXTL8un6VNKD7u6J/ImuDLo8+Jij3uJavs8sqvurfez6vA4IPrXzd+0T/yNGi
f9ekn/odfSbAAV81/tEknxTofbFpJ/wChivp81X+zS+R+X8KL/hVh6P8AJnif4Uo78UlKO9
fFWP3Xc7z4O7v+F3eG9oyfKu//AEQa+wArEsGUBfXNfIPwc5+OPhw/9Mbz/wBEtX1/J+8YL
ngelfa5P/uqfmz8L4u0zOXoiu6gMGIJArzb43kn4XXZ7GeL/wBCr1BuUAH8PrXlnxvYf8Ky
uVHeeLp/vV347/dpvyPDyb/kY0f8SPlbmnA5FGOKBjb9K/OD+kVsgGce9e1eANKMvwi8Ozs
ZWDQFtqngfvHrxcg19VfB210//hR/hgzxIxe1Ocn/AKaPX1XDsuWc/RH5b4gR5qVH1Zy3+m
SpLFbwC3ES/wCsmyQ59BVAjU43V7hgjZ4CkHivXdQ0qxlAjS3AQjsetczfeForqZA8wth90
Pu/IV96qlz8YlSktmc1pzSTusZ8vc55cHJFeK+Mbtb7xfq9wrFk80xp9F+X+lfQ+reD7fQd
IudXjnMH2SJpnJOQ+1SQPxNfLkjNIJZGOWfLE+pNfIcRYhSdOmn5n6hwHhZXr4hrpZH0b8O
vm+GPhxGZmP2GI4A6DFd1pX2mWZLdQxIbkMcYHas34XaQX+FHhWUYBk06Ek/8Brv7fT7OxL
SjmTH3j1r6KNRKlFLsfn9SD9vKXmz5Q+MsRi+J1/ETkiGHn/gArz0dBXonxmff8VNTbGMxw
4/74FeeY6GvzHHP/aJ+p/R+R6ZdQ/woQnBrovh9H5vxe8HRg9dQP/omSudbHGc10/w3H/F5
fBv/AF/t/wCiZKeX/wC8w9SOIP8AkW1v8LPtK3i+zWwj3biO7d6kDZXsD7U7gx8jNRtkEHG
K/Qeh/PEVqfDnir/kddaz/wA/03/oZrGAGTWz4p/5HPWif+f6f/0M1jjqa/Na38SXqf0rgf
8AdqfohD1r0n4GGKP4rXbykADSJDk9v3qV5uR3r0r4FQib4pXsZUOv9kPwf+uqV6OUf73E8
Hix/wDCXU+X5o+l3twz71CsjD5cnvXN3MFzDATfAH5iNqnOB2rr12QLvn+VE5454qlcWNve
gGBhsb5uTX6FGXK9T8Amro8Q+JV26eDbspujSeVYMf3hnOf0rgPhbbEXniTWFtnnnWSOzh2
Ln7q7mH5tXffHJBZWGj2CuSZpHmIz0AGB/M1U+EviHwT4d+H9vFrGppaarPeT3VxHsYlcuQ
gyB/dAryPrNNZg5zduVW18z7L6lXlkNOnRi25ybdk3ou53mjeHLucCW8KwFlx5IGSB71e1v
wxEfC2rQMIpQ9pJglfmBCk/0pF+KfgBAx/tuLeeh8tv8Khl+Kfge5tJUufEEOHQqw8tu4x6
V21sbRnFrnX3nh4bK8bRqwm6UtGujPlcHKD6CkqWcoJZQnKbyVIHUZ4qIjmvzOSs2j+jab5
oJ90KAO9e3fCu0TUPhzpuIH3Wxmti46DZIw5rxL0r3r4CXwbwrrGnOmRb6i7BuwDorD9d1f
S8PVXCtKK6o/PeO8OquEp1H0f5r/gEmpaHMLgXWBJCPlBXjiq0qkxFJkdhtyNp6j0r0jVLC
OfTna3gEiSf3CRk155qtibOeNWE53/dOT8o71+iUqinoz8Jr0nB3Q0yebYxiZWVkAwe3tmq
E13JAVdWypP8K8E+mTVS6fF5BB5lw0IOWjL5HHqfSmPqC3lsYFC+THncP4j6YroSOWcjo47
kLDDPdL5Cg5MZOSxPYVd8u5urX7JbT+QPvNMMZI9Mdq4+1aRbGEykNtbKh/vA54ruhbvD4f
nmMatcMgkJQY3+wrGrHXQ3oyujNi0y8kuEivLpJbVCAqKo+bjvVy2t5f7OkT7QSnmYRVUKc
A9Klt5o9yAlY5nQMYnPb2qsrXGxLSWU+ajM2c4GD0+tQ97Gr7mDrOoXF7eWto/7mJWBJByW
weabqTRAwwojFof4h6+poWCBdVUOoXy2JJPBb/8AXUEpvtS1g2tqBvdjtGMcfWtlbqc0tzt
PCEsq6ddRNAyJkGNs5z7+1bMNxc3Opj7RCAQ+0Lnhl9ai0vRovD+g/Y1maYuS7Ox5z6VVs7
O9u9YhEF+YU++Qfmz9DXHK2rO6N0kjavkvra2lkhIQxkuhPQAevrXM6jpup3+nR6lJIPmcM
WRflUAZI59a6XWWlgtfMmld3ibePL58wY7+30pXttTl8K2pstmTw6XB+8G71gpW1Rq430Z5
6+mi91eS7jEvCeSwA4DdQaoyxpbXUtxNAXdkxJuXnHpXof2G1so3LTHzz87KB+uKy5re0CS
TzSlsKdwPVeOOK7YVDjlTscxDYeHri2Jgv1jcgFQsmK7jw7DGhRbe6bK45LZBryHU/hp8QI
FW4XRYXSMbgIZhnFdT4D0zX7e4ijvbW4hJONrDp+Ne7iFCdNuMk7eaPIoqVOok42Pc1gWCG
NY2JZmzz3rVQhQMkcCsZ7s2wVJcL5S5LH1rmbnxctxdCC0mBKnBx0b2r5eNCdbY+jdaFPc7
v7SihmY8DnPaq0MweR5myFzwfauZ/tmV5Ettm92GcDoK07u9e30psRguw2hc+tJ0HHQarXV
yS71u2icnceKnOqJcRRyRSYUjI964T7VcSSLv0+RWzghzXR6an3Xm+RI+cHj8K6JYeMFcwp
15Sk0zUSfKbmfH1rOurmJxIXcRqo+8e9UtZ8UaNYRsJbmJB9ehriL/AMaeG9Qglh/tFEVgR
uDYI+la0cLOetnYVbFwho2eS/G65W58R3DoQdunqvXPY19Q6PdXn9iacVVZY/s8K/Ieg2Dm
vjn4iw2UVzqA027e5gktNxkZ9xyVOea9k8ODVdHgsrvTtdlkhMMYkhZtwxtHSvDy7COeIxE
U9pI+uz3FqngcDJreH6nt15EZtHu7SRt6zwujA+hUivhqRDFK8bAhlJUj0wcV9l2moXUs8Q
lOI2XhuxJ9a+R/E9s1l4t1e1Ix5d3KB9NxI/nXg8RUXFQk/M+x8P8AEKU61NPt+BlDAr2r9
nCGNNc8WapMcCOK1s1brydzsP5V4nkhvWvoj9nNIrfwHruonrdarJkYycRoqivNyWnzYi/Z
Hv8AGlbkwKh/Mz3GaUFMDrXzd+0Lk+JdEz/z6Pz/AMDr2u41VmlIjkKhP1rwf463i3niHRS
GDMto4bH+9X0GcUpRwjZ8HwjUUs0hbz/I8i/GnL3pKB1NfBn7ytjvfg++z42+HSBnEN5/6J
avrh52DKFjJJOMr2r5A+EUqp8a/DzSfd8m76/9cTX13Df2hJAdVJ75r7jJ1/sq06s/COL2v
7UlfshZJdoLOQpAyK80+NmG+F80vBJnhzj616fKkMyYyvr+FeXfG0xj4X3CxsDtuYRj05ru
xy/2WfoePk3/ACMaP+JHy8ORik4wRnrSDkUAV+bn9HrZD2PGDX1H8I7Y/wDClfCz7zt+yHj
/ALaPXy11619cfB1M/BLwoCMj7Gc/9/Gr6jh+VpT9EfmHHyvToLzZ0tqjvctGzDyyM5zkir
j6bIbddio0inPzDOR61bjsofL8sAbW69s1eUCKNRj7oxX18qjufkih3PJfjTrEmm/DKe1Yq
JNQlW3THXb1b9BXyyw/dsc9v6V7F8f9c+2+L7PQY5NyafF5jgf326foB+deON/qnPsa+BzS
squK93ZaH7twrg3h8q5pbzu/v2Psn4XIx+DnhFl5zpcHH/Aa7AphQrEfj1rj/hTKi/CTwir
Pz/ZcHQcfcFdlId7FUzkjO7HFfcQ0ij8Rq/xJerPkv40bR8VtUAGAI4v/AEAV53nCivQPjK
NvxX1RSd2Ei5Pf5BXnbHJGOlfnWN/3ifqz+icj/wCRbQ/wocSeD0NdR8NiT8aPBoP/AD/N/
wCiZK5Yk8A11Hw0/wCS0eDP+v5v/RElPAf7zD1I4h/5Flf/AAn22o+UDNIw455xTWfy4t2M
0yV2IVhngcqO9foK+E/nj7SPhvxOd3jLWv8Ar+n/APRjVkDGTzWp4kJPi/Wj0/06f/0Y1ZQ
Aya/Na38SXqf0tg9MPT9F+Q4ntXpXwJmWD4o3rNnA0p+R/wBdVrzMgZr0P4JwmX4mXys+1R
pTZ5xn96telk/+9xPnuLnbKqny/NH1LJKJoWLA7e3vWTfz3ESqLeVQ3Ydz7VAmoFHeDcdyY
2jGarSxmSd57gMyngKG71+iqFtz8A5rpI8B+OOt3Fx4iHmECSx0/oORubLf4Vd034PaXc6T
aXFx4h1kTyW0csojeEKGZQSACnTNcR8R5m1Xxrq0StuM94lovPGNypivok262bPFEhCrxtz
xtHTFeFl9CniatWpUjdXPts9xeIwGHwtChNxtC7s7bnn9l8FPD9xCzyeJNeXb1w8P/wAbqy
fgToBDFPFGunpjJh/+N16RZMojE0CnB4Iat6FWcZjXnb1I4r1ZYHDJP92vuPmYZzj21etL7
2fIniLRl0DxLf6Mk8k6WkvlrJLjc4wCCcYGefSsjHvXcfFa1ktfiVqPmKV81Y5PrlQP6Vwt
fmuLgoV5xXRs/ofK6zrYOlUk7tpD16ivY/2fb8xa34n04qCJYra6wRnkFkP8xXjdelfAq7+
zfFj7P/De6ZNGR6lGVgP1Nd2UVOTFLzueJxZS9plk/Jp/ifT0kQkj+SEJGVJO01y+r6astk
EYAxqDtBGWz2rqkO5y0cTKrZyCcn24qO5i8xNxA2jPygc4r9BhJxdz8EqRUlqeAatp11YuZ
LtQrufl47duPWs63iulyyQxF0OTu6tXsPiTQYNTsQYvknQ5Ug/ex2JrzxIhZXkiakgQMMDc
MYNevSqKSseHWouMrooxRo7szJvkd/mRjhU+ld/DJEdKig80khcYUcke9eb6jG0b4jhWRWO
NwbGK0NH1h7ZPs07OvzbAxBOSewNVON1cilO2h0VokdxeyztBv8kCNCDytQzRst8u5Spzkl
TwAPXPWte2sZIfMaEYRju9RupJrOe7kVQpXaOSf4h71zto7Enaxz0kZvrueG2iKts+SYrwx
74rsPD2h2GnLkJ+8ZBufrS6NYRteFiySW8Y2ggDII7Vvx2b/aFeNRtc4xnoOtZTqN6I0hTt
qYV7FKPlw6IBw54AAqbRZIbiaSCIl40wWyOAPY1uTlbmdreaHy0xneSPl9c1mJatavdvAsa
LKQC0Y5x7isHK6sbcvUv30Uf9lLI4D5IAwPuY6DFT290ZNPAkABA2HjgHsaS9UJY254QhsH
f/ABCsbRp4bPUZHlnM9m+R+8PfP8qlRvHQptJ6le2tP7Xvj9psuYpDGLkttIHXI/Gqt1Hbe
fJAk6yOxaNmzwSB39a7PfbvM32WEFn+faOij1rM1e1tbeBp5rZNyfMQoADcdj2NOExShdHj
2m/FHxzf3sUUU8F1Ht2keVgscV6x4e1DVobL7RrEEUcrDICHGKxINK0Pw8MNEjTbRhUX26V
ZWzvNanWWdzBEB8qKcYHvXrVHTlG0Y2PNgqkZXcmy9d+Jl1aZ9PSzaQsCrnHGKr2iaLYDYL
dQ6dWC9KsRf2dp6yBJQXAwT/8AXrQsNNhurU6jLgJgkKRwfc1i5xguVaGqhKbu9WNtb/w/a
Ri6ZlyTne3HPpV3zbC6Y3Et9CA44G7hRXAa5fzzW0kOlNZ3F0pAKE7VQfT1rzvVrPxrd5jm
tGkUZCi3n2imqMZO/NZ+ZLryhtG575PHay3CC2vYpZAcbBgjFR6r4b1nVLHbZaxFZse4Tdj
6V8yto3iuGGVoo9UtGAxw5JP61zR8deLPC91t1LXNT09B9xnYkP8AnXR9UlpyVFczjilL4o
M9Y1/4F+P7++aYeIbK8XJwH3RkD6CuVuvgn8SbEsV0+2vFXvFOMn865zT/AI9eJbeVvJ8Vg
sXz+9jzmuni+OvxBlgeIXNmwdSBL5OGHuOaWLzKtl9Pnqzjb8T0svyZ5rV9lh6cm+vZX6tn
nWs6de2seo6bexGK7jV4njJBKtjGOK6bwTBrMUljPPPfLFKEZfMRtjKQBgHoR71z0k0k07z
TOXlkJZnJyWY8kk16b4L+KyaB4aTw5rWm/bLSEkW868vEp/hweuO1fDZPnsKWJqyqrSo0/Q
/VeJ+FKtbL8PDDauirWXXzPVtEvbh9Gkg87zTDJkE9cYrwP4iQND8QdULYzM6zD/gSivoHw
5r3hrUdGe8s9skLffKdj6H0NeJfFprebxtHeWuBHNbJkAY5BI/liuviOKq4b2kFpe6Z43As
3h8ydGpo3Fpr0sefrhX3HjFe9fBLU4NN+FdihDCW9eWbn+ItIxz+WK+fL+byNOuZgM7YmP6
V9HeHPCDaJ4R0qGDVYyU0+KNVUA7GKgsfzNcHC9FSlUnLyR7PiJiJRjRprzZsyeI7G31XYZ
QRjLZGRmvJPi1PDceIbGWBgQYWzjt81bGrQabpd2bXUfEdpBd7d/7wNnBPB4B44rg/Fd9aX
99ava3sN2ViKu0WdoOfcCvc4jqYf6pKEJpy0067nzPA2GxazONWpTag09babHPA4qRTxUYU
9qeFKgHAx6Zr8vZ/QfMi74fk1aDx1o8ui3KW95tuMO43Db5fPB/KvTj4n+JVrdK2LLUYlPK
MoQt+Irx9Zbi18QaddRzvbrGsuZUGduUIArag8T+IvNAh1OKQDn548H9a/WeFlQngVTk48z
b0e5/OPH1LGrNZ16cXyJLWzt959L+GvFWoajZA6lbLaTooyiNn8qwPjBfpP8OZowrBmuYuS
OwNeP2/j/xPpk6XDywSBDjmP7w9K6DxV4/sfE3gRrQOkV28sbNAAcggnJ6dKvPqFPD0JxbS
bW19fuOHhOWIxOOoVFBuKktbO33nmOcGloxluM0oHHpX5Cf0/HRaig4NfWPwevvL+CfhYKA
pFrglhx/rGr5OwTxivoj4X+NvCmj/AAs8P6XqmtwWl3BbbJIpM5RtzHB4+lfSZFOnB1HNpa
dWfm3HNCrWhRVKLlvsrnuMNy0qAsmwjgj1qnq+uWmj6NealezKkNrG0jZPp0H41xd58W/AN
haFjr0dyy9EgRmZv0rwr4h/E268Zv8A2fYRPZ6OjbijH5527FvQD0r2sZmNClTbhJNnw+U8
P4vG14xlBxj1bRxmuavceIPEN9rNz/rbyUykeg7D8sVmv/qn+hpSDkYGKWTAgc98GvhFK8+
Z9WfvChGlh/ZwVkl+CR9j/Cxoj8HPCSvj/kFwD8dgrp2+1xK3kusjE8bzgAVxXw4SeH4T+E
gsTOr6ZA2V5x8grQv/ABt4X0i+lstQ122guYsb4nfDKeuDX6euSEFKT0P5o9nUq1pRpxbeu
x87/GPn4qat67Yf/RYrz4k4HFdj8S9Us9b+Iupajp9wlxbTCMLIhyDhAK5AgnA9K/N8Y08R
Nruz+h8kTjl9GMtGkhldP8N3VPjL4NZmCqL58k9v3Mlc1sNafhW4gsviN4avLxglvBds0kj
8Kg8pwCT9SKrL7fWYN9yM/TnltZR1dj7kaeJldCeMdRVCF1F0VWViBxgmvOV8caXqESrZak
JFRtoaM8E1I/jrQbe6WG81SC1lGGO9wMiv0twjGnzPY/naEak6vs4xbfa2p82+JP8Akbta/
wCv6f8A9GNWWpBbFXtcmS48SapcQsHilu5XRgeGBckGqHI7Y/Gvyur/ABJep/TOEVqEE+y/
IfnFekfAtI3+KF95qkr/AGUeB/11WvNgrA5613/wc1Ox0b4iXtzqN5FZRS6aY1knYKpbzAc
ZPFejlEoxxUW3Y8DimLnlk4wV3p+Z9PtbxZZlRGx04qG9+z2dhNcSxlBEhlP4Amsi08W6PP
Bc3w1azltLcgSzRSgrGOxb0rz74l/FTRJ/Dtzofh+9F/dXS+W80YISJD15PUkccV9ticZTp
QcnJbaH4rl+V4nF140owe6vptqeJ6TG2sfEjw9ERuN1q6TH32lpP/ZRX1BeWxZXkjQK7Pyr
HtXzL4T1S20DxtpGu3lu00NjKzMqjJwylSR7jNfSul+LfCOvyQx6frUM00hwkLnY+fTB6mv
OyPE0lScXLW7Pp+M8uxLxaqRg3BRSVl2NjT7ddjxeWAJGBbHU4rWhjaKYoeU9azrRGa7kUx
tGQcAmr9/q+i6XHF/aGrWlm7KSqXEoQv7819DUqKHvSdj4KhSc/cirs+efjtaGHx5bXB/5b
2a8/RiK8qC8dK9k+OWoaTq91ol1pmpWl4ypJHJ9nlD7eVIzj8a8ewRxivzPMbfWZtPQ/oXh
tyeW0lJWaVvudiGus+GV7/Z/xe8LXBPyvdNbkevmRsv88Vy2OOnNWdNujp2v6RqY+U2d/bz
59AJBn9M1ngp8mIhLzR2ZxS9tgasO8WfckySId0SjrnDVG26M72wA/BJPGapxeJ9AvryOzs
Nasrq5LHZEkysW+gzzWwI2kHlsAF6j61+kwnGUdHc/nSpSlB2mrepkNp8aSeXGgzJksAMis
DxJ4ZtNTSOKVPkBAGF5rtJY5A2+BgGVcYPQ09oorhVWQEPjnHato1OXY55U1I8dv/AV5GX+
yOWbGQJO1ZEWjXMNusGpwExxtgsp4ya90lihUCNJDg8c84rnb7S7qcTKEhkI+ZQeM8966Y4
mX2jilho7o46ze6jsktoVbyiduO61bSSW2SFcmTna7HjC1otGlvLOswUSuwA+YgDjmrlrp0
bWqo+3ft+cqeD+dNyT1HCNtBdH0/7HaHESv55LFhj5fSta2UQ3MUbu2SxTGPbk1WhSaO1EE
btCfugkZFWZpAqW9y80eAOXYYIPSueep0R2ILzfbXs935KiB2Ctk8gDp+FRaZb2n2x7iPe7
SfKcnIx7fSl1OUw2iW92kjmXJDKmQR6mqWnahbRrGZLkCUbsrjGB60kvduhX11Oha2S/Rlm
iDeU26IE8H3rl9Rt4Ps5nZt9szFSVGSrZ6VuNexGOFtpiZOVbOF/yajjuotSt3jkjEEwY5X
HHXrRFtMUrPQ5h9a1K1kggsIzMD8j56jH9KuX+rtPbKt1Z+awJyWPHTrjvUskBeNnkj2KzF
WwcED1PtUN1bwgRoJkGIyB+VdCUW9DFykluYuoa1oeht5uoSmVyAQHHJOO1YN1401bXpBaa
LCLaJ+DNjBC0l/b6W90Lm5sVuZgow02XOcdhWfqeppYQLkGJn5AQAACvZhSjtbU8upVktb2
R02iXNlHfix89ZxGpaVmOeRzjNYXi74kz6eJI7G8zJIuz7IoBEfuTXA33ieSBbhNJikyQSr
txlsdTXFWNvqd5Kl1qUhe4l5Ynrmu2lgo+1TqbHFVxsvZtU9zanu7y4me/+1SK9w2TtbHNX
49V1REQi+lyB13VNp+ii5UZD+WPwrai0nQ7XYZpUQ9w79a9Cao7cp48Y137zkGi+J9at7jE
1wbiMqQUf0/xrgvj7aXeoRaLLYwGaHymLogyQTXpVtJp0UjCIo4C9l6VlfE3WdF0fSNJm1B
mVJgdhRAScdRXiYulTjNNKx7WX1aquubmPk2PQ9Vkn2JYzZz/AHcV6RoPh/xdfYa+vms7cY
ACqmT244q5F4x0G+1BbaxtpMyOFQBcfnXoEdqBDl0ONu7H0rip4DD19a0ea3c9v+1cZhW1Q
k4t9mZNp4DLorXPie6iB5JxGP8A2Wr0vgvR02iPxFq0p7t+6wfp8leMeI/F2rXl/NHDeMkc
cjBVXsBXdfDfWb2/tHt7udpduCpc5prLMBObj7JaHY85zanTU5YiX3sW98Q+Ifh59stdM8y
S2vJRMZZcMzELjGAABwK5PU/iLr3ifUbRJysRB2gxqCxGffNdv8UpFg8K+aFG9pNuR24rjf
hlo0FxcnV7iMysjbYVI4B7t+FLE4aklGgo+72OfDY2tG+K5mp909Wd/a+A5dUsIo5tZu3Mx
AkiAjA29/4fwr0iSa6A8i1R49qhAoY9BwP5Vd0DQja2EU17cCEP8wB+8QenFUPFHjrw54VQ
xzPH9rK5RMZf24rbD0aGGVqMUjnxOJxWNkniKjlba7uZuoeCrXU0XUNY1q709wpwIwjbvQE
sDgda4nWtB0LT08yHxXehcZzIkWP0WuO8U/FHWtdd4YZWggzjryea9V8K2dre/DTfe2kV1I
IHb96oJPHY1zSy/C1JutVpptnoQzbMMPThSpVpJLbV6Hkd3fwpN5drr0kwU4JZUGf0ra0O0
GqF/Nv7pkjG5jE0YP05FeRTkG6kV0CkuQMHpzXe/CuKK/8AFrafcufIeJ+A3eiGBy+UuV0U
dFTOM2jByWKm/mzvFh8JQy+Xf6j4hhwcHYIGx+ldHpNn8HYNcs77VfEmu3cduxb7NPaoqOS
pHJTnjOfwqvd+BtL8zPmzZJ4G7NYt98Pryaf/AIl+qeUg6CRcgn611RybLYyVSnCzXY4Kmf
ZpWg6VerzJ99T1u40b4Ia3byxWXiyTTppV+Rix/cn1wwwce/rWXH8HPC1/IqaZ8VpH3Atue
GAgY7da+eNZ/wCEm8J6jLbahCo2jcJCMhl9jWZY+NJIJTJc2AmVv7r7awxOWYTET560ry7t
I3wWaY7CU/Z4Z8sd7RbR9Tp+zpdyrutfiEJwR8pFvHz+VZN5+z/4ytV3Q6zJec4xHHH09eR
XA2Nn4lksYdR060v4oJEEiLFcEYB6d6u/8JD8QtJhEyaprlpEh5zIzL+uaUOHcO17qi15ou
XFWYW96rNf9vNmze/B/wAS6fHuub3Uk7kraxsPpxVCL4fXbOVutb1KE9ebNBmrFh8aPGVpI
sd14nZlzjFxGrD8eK37T44apdXQgnbTrstwMR4z+VW8hw8VadCHyMXxPmM/hxM/mUdJ+FUd
/wCb53i68jVOh+yx8/nWoPgrCLczv4xvQS21R9ki59+tdfp/jGOe3d7rSIUDYJKt1PetL/h
JtFABcsqcY5yc4rknk2Eb0opHRT4mzNKzxEvvOKj+BdtJAJv+E2vQB1/0OL9OauQ/s/QXcB
MfjXUFyD96xi/xrvdH17SLp2S21BUYckSHBrrNNhmklKNd7o2+9sOQ2a8+vlWFg/4djtp8Q
5jUVvbyfzM/QLJfDnhLTNHi1Bp4dOgS1ErcFwoA3HHHNcL4q+Emn+Mtbm1228SzaXJKv76N
LdZhIw43ZYjHAAwK9C1bTLd5TDpmq28EyDPkuwx+VcXcrrYlNuJo1TOCY2yDmuz6jQxUOSS
X3HmQzPEYGq6lGTTfVM86k+C0MEbN/wAJ7IwXr/oMfB/76rPk+EnOLfxxI597GP8A+Krq9T
8H+LbyUPp6rKFORifH51jt4Y8fWSlptAuQOSGjfePc1rHIsvWyV/MuXFGcP4askvVnPz/Cv
UY5AkXi4OSOhsl4/JqZF8J9bnby08XQqxOAGs1A/wDQqrX2l64LiS5hm1CxnHJHzYH4VV/t
jxdYpkXjzDPBeI12Lh3Ayj8C+45HxXm6f+8S+/8A4B0Gm/CvxhouqXF4t1BqaSqEXyWEYUA
k5A79f0rM1nwf4j1G+EkNvdwOmUdlgWUt6dWAFWYPiT4ksMBGidxwRJxirlt8VdX88vNpUU
jE8lD1rrlk0XR9g6acTijnuIjiXjI1Gqj69TkD4Q1eK3aS61O7tmU7dsunD165DU2Tw9awx
K1x40Kv3QWA49/vV3T/ABCR5TJLpc6GTkqBkVOnjbw1M4N5aquzgb4cmuKXDeE60fxO+PGm
a7LEy+85XSfAqauv+i+N4ix6A2aj/wBnrSuvhLrtuVx4gadTxkWK8f8Aj1dTFdeBLsx3Cx2
sczciRPkK/lXe6L4h0mFV043COmMBjJu/GuGrkOFhrGl+B3UeLcynpPES+8878K/DVrHUL+
G78QPdrf2bWjW7QiFVBIO84JyRjiprX4CzXcrxt44eNgcBv7PTD/T569bvNEsr8mVJVEzpg
OtQadHeaFerFcTfa4nGI2IwVb3rhnlmGnFJw2OulxBj6cnJVn72/mebyfs6X0bqD44baf4v
7OXj/wAfob9na7gMUrePHQK6vuSwCHgg8EPxX0LH5gtd9yFkGPvDoKfLbNNbAnrgYArgjgs
NB3UEjvnneYVIuMqraZQaINar5W5nA+9649a4P4ifDk+O4tPlh1AaVeWxK+Y0fmqyHttyMH
PevUYbdIoss+M+vrVG68xo2SMKu44BA5z6muucIVk4T1R5VHEVMNUVWlJxl5HgMf7O2pO52
+N4gT66d/8AZ1N/wzdqx6eOID9dO/8As69qMV1D5YaU5U4JU4zWgb8xw4wd3YetcryzD9II
9dcR5j/z+Z4L/wAM26x/0PFsf+4cf/i6jb9nPVlkEZ8c2YJ5wdPPT/vuvfo9RR8Kkb+Y3HH
T86hu3aWQBMCRRjOc1KyvD3+BFviPMf8An+zwuD9nDW47qCaPx1BGY5EcvDZMj4VgcBg/Gc
Yr6LEJyG349Kybae6WcR7dqAcsTWtDMGXaSNwHIBreGHjQVoaI83E42vjJc9efM13JNmPx6
0jIuz5j06Gh3PkMyccdetU/t8Y/dSZJA5bGBmtI3Zxt2IprQyI/lE5PfNVLq9S0TYflO3bv
64NaG8RRb0YkGuT1edpw8Dsqysf4f4sV0wi2znnJJGxLZw3sWJkVZtuQex96xd8llN5FwPk
U/wCsPGT/AIVXsNWm3tbTnzBjjnkCuktks72LyxtdsbQTzj61rJcu5ive1Q2Axzp5/wBpGR
94AjA+lEyG52xLGDGq7iD6j0qlcWV1aS48gGLjkdD+FPS8aO8UO6gEdAelZpXWhrzdy5mdr
iSCWULC1uMgr0OcDmvPLizuvDOsRxOhvbKQE+YxyVJPf2r0BLiO/jkt5V8xYxldp+97Gsq5
hgljkjaMneMqHP3fpRT0epM9depj3V7viwjF4WxhenSo47xZsqkmJsZB9B71TubPULHIILx
M2APQVBYzQPMzqjxOOC+Oa64xT2OWUmtx93eO90bdblg20HcD1J6Y9qybhxLujeSbcAV2lu
DxW1dRrdeXJZpGrofmYjIP09Ky7jzJo3E0e2ZM44zn6VrHR2ZnPuivqenCBFlMwZdoKPuwM
46Vzt3o93qKlSUOPuIWrF0zxpMYVt9SAfgEv1z+Fdba39nfXkd3sVQy4BQ969z2VSkePGtT
rLQ54eGokgf7ZMkXYoq5Iz71bsPClqiK8E3nbDjk1d1y+021064kmjnLAcFOtc1aahZX9tG
1pPPFKfm+V+/0qOepOVzXkpxjsWdesNYtw+yUQ2vrHxiuJzbBybh5XmXkE16Xaa3DcQyWWp
yB5B8pcjG4e9UNS8L2WoWxlsv9Yowjk9vSuqhVUXyVEcmIpuS56bOW06SSUzc7AV6jrXOfH
WML4V8K7nbJWXHftXXadYXFt5qyocLkdK4/44SF/DnhdS4yEmOPyrDMrSlHlJydP2slI8c8
GlR4ntM8fPgV9GzSItoyk43LjB+lfLmm3j2N9FdxsA8bbue9e/6br1vrmi29zbvtbGJEbqp
ArkwclKLie1jotSUjxLWtOmtNUntGU7hIxHuCa6PwnrNvojk3ZYZHRf4a7PXNAttUiWSPAu
h0Yd64O+8J69dXax2+nyFgQocDhq3cfZXmhRqRrR5JOxt+KfE1n4ishpVkXd2fIyvT3r0zw
rpNp4P8GJe6gqptTeikck46kVQ8CfCeLSXjvNdlVrk/OIm7D3rm/ib40W91uTQ7CX/Rbf5A
w/iNcjm6kuaRXLaPJDY9e8Pa0dX0gaxJvZps7N/8Ir56+Isyy+P9QmHJYgfNzjivePCqCD4
d6aZFB3oD165r568bTs/ia7dVJxMRwewrosrMjDt89jmYuZhuz8rA/rX1T4TlhHw2AYgHyG
6+pBr5Zs3Z5nJ+8TwPxr6J8L3GPByhlBVYiBn6VFNc0DXEy5ZxPnC7IbUJDswA55/Gu8+Ei
xf8JqZMjasTda4vU4Lj7fcFVBUuxGPrXc/Dy1hgvDMqsLrbgg9CD1rKmr1LHRWmvZHoHxHn
urbw0ZLO9eJ2lADRnB/OvMNA8d6/pd/HFqF9JLblsMrtnAruvHdxv8NMrsG2yLgehrxpvKu
XLgHzCwABOK6anuvQ56CjODuj6A8SWH/CU+CmYyGfbF58L9x6ivnN/Ke6QBAoDhSPxr3DRt
RuIPDSQmQqBAw29e1eISYOs4Qceb0H1rnxMbWHg5X5l2Pr/Sb/AMvwxp1vAcBLdFyvfAq/D
dzXebdQJ2b5Si/Nmud0aGS702wSNfKjEK+Y+OFGO/pVDUfHegeB4pINMb7TeM/zsD19810S
fKlY54XnodLJ4StdUs7ozaRHEUyrSMgX+deeQ6H4W8MvLOjR3N3H12tnbz0rnde+NuqXZeO
1u3lVxgps2quf1NcBLr2qarvETiIYx5cQxuPrWPtrvc39hK19ke++DdWtfFGs3VmzO8cKZI
Hyqua7a58I6Or+a1zOJQAUQS4BNeO/BvTdbs5b27msZY458KJXGAa9MvvDd3r+rWl7ea6th
a2inzF3ckZrb2klZ3OV04XcbXNi28Jh9Yjv4dQmjQkNLCQCrD613HiHxbH4P0Hbp8DvqF2M
I7D5Y8DqB1rkbL4meG9Au4tA01VvLmQhVeU5B9ya4X4l6zq+sWs2pRXYiuIgflVeNo/hx6V
hKEsRK8lobRaox5Y7swr/AMY39jqJuZbwT3Uz4YhwGGT9a2n1jxZBYSXyFntOGJU8j3r5i+
3ztqDNIf3jy5bnoc19aeDLvzfCNsJgGTygvTr9a1oVU0+VbE1sO4tXe5w1v8ZNQtZDs16WI
qcD5h/KtqD9o3XrSGMJrscuP+ekQrxf4leGG0LxBNdW8ZWwuDvQgcKT2rgQw45OK5quJUZc
tSCZ10sLeKlGTPsG1/aSmuFC3VppU0u3qRtL10Nl+0JpUkAi1Pwpbnb12FSv6ivlj4feDG1
7UBf3wZLCDnP989hXpXxDtbO28E3MltaxxyqyAMq89cVvTjSnDmnTt6NnPUco1FCE7+qR7l
H8UPhVrEW2+8MR5b72Ilb+VQPcfAfVCokhbTJGydw3RgfjXw79tmimJjdoyOcoxFWX1jVQF
/0+YrjO1nziudTpp+65L0f+Z1OjN7qL+X+R9px+E/hRqUoTTPHMsBxkFp1OPbBp/wDwpXTL
uNm0jx1b3Lsc/vArA/ka+X/CdnJq1nNc3t48XOEIUZY10N1Y6lo+nTXllrEgCc7FJUkfhXp
xjVUeaFVr1Vzz5woc3LKmvke1y/BPxdazA2o0vUIR0xIVJFZN38OPGumXyTHwvO/OSbV1cY
/OvDbD4peJ7I/6NrOoRc4AE7EV1Wg/Hj4htcpZWWs3V1NIwVI5FDkn06Ulia6VueL9U0KeA
ob8rXzPffB82rRTtY3lhqVrIp+X7Sh4BrTv/F1jHdy6VNdlWTIWR0Iww7ZrJk+Juq+GtCsZ
fEF0LvV5wWnEUOfI4ztIHfoK42D9ouTUtSi0bVfDVh5k77fMZCCM9Oo61yctSpL2jhp69fm
bKnGEOSMtfPsfSXhy9nu9HSR5A4dBt75rpLeUtAHddgA5zXl/w98SQalDPbywiDypNqKDxX
oty0P2V42dlGMnb6V4OKpclRxZ62Gq81NSGX2qpENsSeYQN2AcD864278Ywyu8SX0VuydSp
yMVzXjPxLbW1im3UDaxTNtG7+ID1rk9M0rQNcieWT4h2VrI7ZETADH516VDBU40/aT2OCti
qkqnsoLU6u48a24n8v8Atcuo6k4wa1bPV4tT2BNRIC87gePpXATfCiS4lefTvFuj6iR/fbB
H4g1o6R4Z8S2ulXEGn2cN0R2jlwGPsT0rtdPDSg/Zy18zgjPEKdqkdD0G/muo7XbFfZd8bt
rAlR7Vgy39zDOkNvKZVHLseMVwl3pvxCtg0k/hi/3gcNbsr4PboelVjrWsWdo6atZagkpGF
aSBl2n3wKUcLFr4k/mgniJ3+Fo9ZstXSEbjcpI4PA8zofStIeIJolYSwbkI+Z4+eK+ef+Eg
nRFSzuF2q+4hsqxPvmug0bxXqDNuaNHUHDhXzipqZZK3MEMxafK0fQ+i6vaX1v5SS7WA6Hg
gVDrdjcOqy2zfKh3OP8K8mXxG+nPbX0UbN+8xIP8AZNey213Fc6SLhM/vEzj04rxa1CVGV+
jPYoV1WVjlY9YuCHtJE2YB2tnJ/Gsma6urcfaljjm8tSxc8Zo1R9sTFl++xx2pltcxXWhvC
GXcik11KCVmjnlUbfKyC1vtOuA1z5HlySjJki4YH0PtV3S7i9sds87sRI3bqozXFxHafNcl
HP8ADnGRXTaffCeMW5uQN42Zb+CrqU7rUzp1tbHp63Ec9rGIwJY5OhFYOpWFrDO11FuV2XA
74rMsryfQ71baRVnjdQI3J65rodUhj/s9wFDBkySTn8q81x5JWR6SlzROI0+YWEEv2ffuEh
YndktW9YXFrfBrtwY5nAQoW4H4VyN9fOLxkFv5fPBJqzbzxpcRSPJyBnAOMmul09EcyqWep
2LyRpIpkjWaHOKx9f0QCZpNOjIdk3tzxiplmaSIYUNCOue3rzVj+00bfCuHSMDOOuKzjdPQ
1fLJannekXLJqP2W43rbhsgMcfNmtrWrON7yORHLXC7iAnGRj0rodb0jStVsUuYSsFyMASJ
xn61i641xbPbvGm4bArN6cV0KfM7mDhyqzPmJZwICxI3DC8+lWtL1m9sp98LkIDgoT1rsrv
4aNZ24E2oiMkA7WH51iR+DlieULfrO5b5Nq4AFfbKvSm/I+M+r1qa8zrLTxDYanp5tbqMAu
MbT2NQN4ZtJdk+lSlZEY4OcYIritT0TVrPT7l44JGIRirJzg1n+GPFWrW2kxLeo0shyCWyr
fjXBKmlV/ddT0IVb0n7XoeknRdUndSyos4OGZQMP/hWhDputWIb5g6d04x9K5rTPGUrW5jk
WTIPXNXz4p82L5mdc+lU6VbsZOvQvudYkbciW22sFzjHtXKeNdEt9TstPik0tLhVDYDLnZn
0rUtdZkKkqZH3L16muW+JPiDWdOt9NtNMHmSXCkM3QJxXBWi00mdWGmpNuJxT/AAx0SVi76
M0RBzxLj9KsWGheEvDLTeZeGBupUy7gfwrm/wCyPHF9cgzX4j3n5wrH5faultPhi8sfmai8
k+fm3Odqk/zNYRglrE7pS6Skbugav4c1W4kgtblUEQyAItzAdzXR297CW+x6Rbme4fgO69O
euO1cXBaNYzCx0qGKFm+R5UGMD/PrXbWN/YaFpjWljItxevxNcAdPpVq70ZGl/d2OB+Kvia
68L2x0eyuWfUrn557nPGMfdH/1q8CQyS3wklJaQnJPXJr1j4xSiePT5CnzLuBbPX3rzDTVL
6ggZfQnms3TtNHo0JJUW7H1folsZvA2mSB8BYE+Tp0r5k8XCWPxZqKPkFbhuOxr6Z0GWW48
FW8MByViABxyK+afF1tJa+I9QSZsubhmyRzzWzTs0zmw7XtLmHaMr3Z+XDE8Y619LaXpK2v
gWKaW4O82+7b6cV83WcLSXe1cCRTuJFfRGl3kx8FKs/8Ac2gnpinRTcR42UedHzneTyG9fE
m5jIefQZr0P4bahHJqEkbLuKJ83t71wer+WdUuTEAFEpOF6Dmu3+FMKSavfAx5Hl8EDoaxp
Llqtm1dJ0DtviBp8t14RMVnHvl85W+UZyK4nwr8LNU1S+jvNRb7FbBtzhh8xHbAr1EzyR2i
yTZUKSM8DFZ03im4hjkW2tJpWwRkjANddSEW79Tjp1ZRjyrqZviWzt9B0W8mgnG1F2KScbi
eOK8q8PaINY1kOSUt4WDyydyPatPX9TutXmb+1JCIo2wsSHCrUNlftDPBbwMEjyqts7jNcs
m6kkdEF7OD5T3C41SdtHW00iBo7WJMDJ5kOOprwW+0PxTdXly8umXLOzlt2zNfRll9kbTUZ
XXIQEZq7a3tqqgpcQFwTkAjJ/CtakU1YyozcGz5Ng8Napd6z9gELRzZ+fdxsr0m1tvDHgC2
R9Tb7ZqbgMIFGSD7+grq9bvNO8LpqOuuFmvbqVvKDYO4+v0FeHXV7Nf3017eOZJ5WLszc8n
+lcSpRTujuUpVl72x7T4Y8Y6j4m1K4QMbe3jA/dxnaqisn4m6ld6bLYfYr2ZVdWLgHGfr61
Q+EqPJdaoxXEW1MD3rofG/hC/1+a0a15RAVYFq70nKnZHA7QqtvY8v8O3jv4ltJZLiSSVmH
OcmvbdSmQ6VcvcYCJGzMW7gCqvg74a2OiOdRuoxJciM7c9EPqK5P4i+JorS1n0i0fM0/wAr
7Tnav/16cJ+zg1IJ/vaicFoePPIGv3uIx8vmEgH0zX1L4fuWh8L2ScKZIlIH4V8twxAuQ4K
k9PSvqLSx5HhOwLRfMYUA9uK5MJFpNnVjbJxKeu6VH4k0i4sbhAJCuEPv2xXgul+Er7UvGR
0RYyGiciQn+FQeteq6X4hZfE13ptxcfOX+QA16BpWlaZbXF5q6qsdxMg82RepxW1elGpZvo
c1GtKF49yC00Sz0bQ4rCzRVKgdOpPc1yvxCJh8FXLNz8yrmtBPG1he+JX0uD5mXI8wcjisj
4jzeb4NuF6qCpJ9DWrbUJMzikqiT3PAs53EHgk06FWeRFY5OcYobiNFxlx2Fa+jwJd3q/me
K8mjT5pJI9ypLli2dRYXkul6UhGQyYbBrt9NvxqPh+QzIhEsZCnGeorg/E7xRWUUanDFcDH
euk8EZutKiiMn3cjluBXvxkr+z7HhSXuKp3Z5XLJKmoPakYAYr9K7HwH4gHh/X44bG3ilvr
iVEFzKAwhGeSo9T61z/AIstzaeJruBVwwbqKTw1bP8A21aTDDHzVIBPvXhRjL23K9T2JNOl
zM+jNe1K106GbVtVn75aTGSxNZ8epeENdsbRVhiupDKrrhNrRsDwSa5j4jXCT+D54QxLRur
HnjrXmvhDVJtJ1+0mEm9GkAaM9D716Uq1pqm1oeZCjz03OO59h+BmeHVVVQf3spOfWvaNSu
be3tBPOWV/LIPPT614J4Z1CNZbacyBSJQ6nd0z2r2XxIkt9pUfkAh3QBsehrycav3qOnBO1
Jnzv8VNQF1od1qEbs08SMY1QcAk4r55tpPEeo3MaOspBYAFkwa+ofH9tpekaFcXFxGIktx+
8P8Ae+gr5/tvHdnJqK2el2Al3tgT3GQRk+ldyqOMowg7GMYuzk1d9z1Gx8LW3hPR28TXt69
xawx+YyH5WPHTHfnNeev8WfEGpa440S8vLJWfZFHFOygjPHHSuq8bXELeC9Rnl1SVswhVjH
Tdxx9OteJ+Egr+JbYjghwee3Nb1aslVjBvcmjBSpSqdj3q18WfF60RFHiG9YdQpkDH9RWld
/Gf4naRpU76xdI8Gzb5k1srYz7itP8AtfRtGMVxrl0kKsuVcnIFcl8T/FPhLU/A15aabqdt
cTSbSixnLHntWlSVJJpwWnkZ0fazafM7EmnftMXzlLXVNB0i+X7oY221vaujsfiXoms3Src
+A7a0dxnfbuVDc+mK+XNEEbapApCgKckt0r6R0MWDwpfIbeQiIAbOcNiscNyyTla3obYxcr
stfU7eTxP4Uu7+10d7S9s52Iw8T7lJ7A17bYmO10KG3kvH3xpvO7jIxXiPg/w3De3yardWa
LHE27ftyT712HiHxkhtPsmnDcFOwueuPT6Vy4mHM1BMMPJQTnJWuSa/qYuW+zWc4XzGKxnq
c98Vk6rfz6D4ebT7aSFrtx/E4BGfrWdpt61sH1O6JecKfKyvCn2rhdc0Wy1q4mu77WTBI5J
2s3OfU1dNJOxjUk3qnqyb7N4qWTz/AC3kGQVIkDA1sWE2swv5lxFMrjkDHH0rzL/hD5bO4W
Ww8YIyg/d81ga1dO1HXrfW00z+1ZpggD7hJlTW1So30OeMEnoz6DvdTlk8K2t83EsMiqcD1
GDXZWFzJe6FDJ5oJEZ+bHavOrH7dceDmLSZYyZOR1GeK7u1hnsPB7M5DfKMY4wTXkVLJJeZ
7NPZvyPK9X1W5s72SIxsQDuz681q6VrJvbOP5P3jfwnqMdx71l688kWtx+Zp5eCSPcCOpqz
oEKvcIVj2RBfukZI/GuqXLybHBG/OeladdRf2VIZf7vIHNYeoSxW0Et3DhN4wT2NTw3NlF8
u4NtHQqR1q5qNjp9x4fdUeOIMQN3oa5F7sj0N4lHStTt73RhGXUNjB2tgZFWwY2jV5pSyAF
TnntXIWFlHBeSLIdkYOVRjjJ7Gtm5m8jTQ/lHfIeVB7Y61s4pPQy5r7nh2oXd/cP9olunmf
GcGToDT9NvLu3ZDhZFJ+ZWqxJ8PviGoL2+nRXUgA3BTgEYrOfwx8ULbc03h1tgP8JBFfSRr
02rJr7zwHhp7ts6h/E8NvE8UlsIuC3ynIFQRyaDrVnHOtmj5GdycZrlJtE8aiN3m8M3hyp3
FY8qawNE1LVNNsFhudEu4SrN8ojPHNZL+InE09m+RqTuemQ6TokBJMRjyM7QuarTNosFu0k
VvI0inoFPNcrB4qCqfNW+gY5+9CcVdstZstTnS0W/ukdzjHlFf1ro52vibOaeGb+FI6221i
2YCNbcwnb90ir2t+G7jX73TpGdY7KNSzs/AHA/P6Vr6T4e0m1hW9vXlkCLnEoBJNcP4/+Ie
lz24tLO+aO2QlJBbjlvbPavNqzVWS5Oh2Yei6SftNxNU8RaDouoDTtEje7nRtrSFQVzU01z
qV2jO7Y3qcAHAHFeF3/jaa2do9IsktlX/lo43Mw9c16l4K8Y6P4ls0juL2OG+VQHhkO0k+o
FXB04qx0To1H73Q4e98RL4Zmul3S6hqhYjyhkRR+hY9/pXVfD+z1G/0n+0L7Ky3DEkFcD8B
2ruLnw7ol3cC7MMErfxcA5qvrfi3RPB1iZrmWIuseYLVACzn6DoKzUeWTlc1V5x5UjyT4wb
YL+w0x2BliRpJAD69K8405Y3kiK8OSOfSpvEWt3HiTV7nVrlybi5ck5PQdgKybWeS1l3HsR
wazdVe0VzvhS5aTij6/wDAR87wvGkf3UXDc8mvOfjF4IC3CeJdOQtEwCyRqucn1qD4efEWw
gT+zbqXyJXwVYnC5/wr1y+1WC7sDEUjkhK8nhga0esrrY4Naa1PlvwxYzXeukNblYjySwwa
9q1YfYfB8ssaqBHGWUHjtWxZaToq3fmCBI4yxO7pxXC/EPxNpz28uh6bcKxAJkGeijpzWi9
1WMXetPmZ4fczNcX8kpbajt+teqfCmGJL3UJpz5FuYsLIw4c+1eQ3AI8t85Byf16V6L8Nrm
a9vWsJZnmhVCyw7sbeea5KU71GmeviI/ujqPH98bXQGktZmWQSAAZ7V5jDr+pXMPmTXTNtG
ME16R8SrOK28MxuUKF5Pl9ScV5IIJltwI4sEjnit6j/AHiaOfDRhye8itc3DSElmY5PrWpp
KtLdxSHO04AA+tZ0dtOJVV0wp74rsNA0i4lv4kgt22oVcsenWsaKfNzSN604qFkew2sDwaa
jZyqpxjtxXCeHdPkOsXOqXMhFvCzMCxPJzXscPha/u9PRXZLSF15JPOMV454utNei87SNH0
yaS1hbDzJ/HXZVqLZHlUots4jxhrs+s6+0jS/6JCCkKDsPX8a5+M4k2Anb1q9eaVq8IDXOl
zRj1ZTzWbEzmc4xvA6CvNcuV2PbppctkewfB+4iimuo50zG3PHevTdU1iw0mVJ7uQJDIdqg
84NeafCiN2027mWMMxODg1a+IrrJBaxTgqATndmvVjZxR5E/eqSR35ms9V0+aCC6dI7hSpd
G5XPevnfxVoF5oHiR0upfNDfMkhOd4/xrtfAmqNDqEliW3AjMbEk8VpfE6xFx4ajvwg823k
HzD0NRUppq5VCo4VOU8fjctNGxRPmYDkY719QWCpJ4atYtrbljUHAwOlfLPn7riI/3WGT6c
19PaHdvLoVsxfcBEv8AKsaLTTsdGMXvRufPWo6hLYeN7i+tzlorgkDp3rt9f+JBu9DTT9KJ
imuBtlfP3V7ivONV3Sa3fysek7En8TVJI3FxlOIx3J61y+0km0urOhUoySl2R3fw/tXfxkq
5DAoT+Feg/EW28vwNet/tLiuH+HnPi9GLFAIyK7f4ns6eCbhkbIaVRXY7KDZwz1rpHgRjIR
gMjAz9a6XwnbognnkbGE4FcukzCRSTz6V1WlRznT5AAQsxG0CuXCJSqXXQ78S7Rt3LOqaXe
a3LiwR5nRSdq11Pw6tdRs4rmz1KxliGRtLDHPeuRt9cvtImLW5RiDtOea7rwh47uNR1uLT9
Rt4wkoIWRV53eldlo+05zgkpum4vY5f4jaa0PiJbgRBRIvXPX3Ncz4dkaPxBar/D5yn8M16
T8UYsxwXgQ4DFCv8AKvKtMuPs+swOx2gSAEmuapaFRSOmleVFo9W8bPNN4YuBHlguOAOMZr
hPC2gajqmpRzJAY4IfmZjwP1rtNT8U6XZWCpKovXIH7kd/rXCah4q1i+UwxH7Fa9PKiGPz9
axxNelCpzXu0RhoVHT5bWPXrDxvo+k36afqWpIjQ4O4HIXHY4716xcftJeBZNJtbM3ckjKR
Gywwt275PavjD7K0o3RxOZOQ2R1NW4tLu2tfPdREmCevIx7V5dfEyqy5mjso4dUlypntnxA
8feEvE+gamNK1hzeyjIgmUjI9AfWvMvh5pthPqr315cRL9nXcUYgE+lcvLaF4hcBGZQQN3a
oxZzuA0KsGAO4D09acMY1JSavYuWG9xxi9zsfH2sKbj+zLVyI/vyYPBP8AhWV4JhWTWIyGP
m7s4BxXLsWlc+exZuhYnOBXWfDu33+NbYNMiwjJYk4GK6YYr2uIU5HPKh7PDuETsvil5o0i
x3scE8AGvIH3+p+lfQPi/wAHav4gtUSFwLeE5BxwfTmvGfEXh268P3y2szh2YbgQK6MXGUp
c0djPBzjGKg9zKgwVLk8gdK9q+DHhy/12eR0Z1gaQLnPHHWvH9K0241TU4rG2GZZmC4r7C8
NJpfw88GWdkgT7dOoB5xgnqc1NFyj8O5eJcXozrdc1BtJ0mPw/oUYa+lAjTBxtHdiawNCtL
OO7mS3ZL27QfvGLZjD/AF71z2ueJmg0W9ezVX1PUpBBG+eYo88n6mtS5iuND8FeSitbyMgD
yBRkk9Tmuh0nHRnne0TfoVDra6p4tNlE4+zw5VivCu4649q4nWWd7yY8FCxFaunQC31C2nQ
s6IpJA6g+9Z15HIxkDxlWyeMV6GAhaq0+x5OPm5RTiYBRkk/drgE4Jzmr+hW11J4pLsVYCM
AE8E1GbBp50faQF5POBXeeAdDk1DxT5rRYtYVG5yK6sbyxgmZYS7lY9d0CymOj2ls6hckMF
/vGuj8R30NnpEemRTKzt98HtVa1uVthL++AkjTKIo+6OgNczdST32sqrOSoTliOSa+XUVUl
zdEfT83soW6s0ZI21Tw6LmIK8sDYORyV74qtbWscUiBYlU45kH8q3raw/s3w7cSsxVmQAIe
g965m5ndbTyrWcNjlye57U6cee6RMvd1Y29v47e7t4goBLYbnJrt7KO3ms3QquwjJ4zg15x
p+m3F/q8TSN5hUHeB0zXpaxw2FitssuGcbnaoqx5dEaUJOW5xuvxQJcpHGpEquDntiq97HP
d3EEFo+Y0Uscn2/lWnLa3V1NJOq7gTsQ+tTW9mLASm4YCdlOQ/GBiqUhON3qfOcfxR+MGmy
7Y9bnlU4AWW1VufTpWhF8cPjJFu82G1lVR/y0ssA108qgSDcoJwMKfpUchTaVKjJr3Xk9Bn
z/wDbdeOtjBtf2kfiXEVS90LSpVztZfJZD/OqN18WdT1HUDeS+GrKDzBgorsBn8RXRtBbdT
ErEnA+XJq7Z+DW1mdC1ukduDkuVA571P8AZdKguZT5S45tUxMlHkKuk/Fezv8AyLL/AIV3H
eSD5Q0c3BPvxXqfhWbQtRu5FbwgtnMuHYllfH04qrY+HNL0mNLSztoy5GMoP1NdTa2Vloth
IsW3zJ+XdepPp7V5NWNnaMm7nvUrNczivuON+KHifRdH0FLY2rt9qYptjHzAd68i0DXPhLD
eiXxBo2ozIo4U2+4MffBrT8c3Ums6/cGQK0VuSkGG7CvPLrTz5hYwthTkAPkGvVpYKt7G0Z
WueXUxNJVryV7Hqsuv/s2X0brNoNwnOGBtZAf0p8WjfswXYWa3lNnIOQxaVWU/jXkebKOMj
7O6k+p4zVcv5KPIEHHYmsHlmJjqqjOz+0ab05T1iTw98FZVY2PxCeIDIIknK1mx/Dj4O6jc
O8vxFgJUYbdcAlvz615X/Zs1zMGZIQSc4Zcj/wCtVp9Hgg097uewgaNWAJQ96J0sbFXlPQI
18PfRHt2n/s7eBNRSJ7TWZZoJ13RyjBDD1FMu/wBl7wwzN5HiMJj/AJ6RAj+dY994l1Pwj8
LPDeo6TdtDd3EqRIcZWNecgA1sXus6zew7r/xBeSD7x8sLHt+mK54LFzlaLuaVa9ClFOo3q
chqH7M94szy2WvafLHHwSh2EfhWAPBet+DJgZNdtriJcgQNcZrrbkW7OQZbmV26mWVufeqs
C2NvNkWY3f3mXJ/WvUpYfEL4+X7jya2Y4d6RucReweI9SVoxqDmE8iO3iY4rDm+HeozZmtr
S8O7h3mwob9a9kbVZlUtEAhUYHA5rI1e+kutOkilbYG5YA8k11fVpN+8ckc0UdIJnlsfws1
KX5rmRbWIdM810Oh+AItLuDcQ63JAzLt3xKMn65rYt7h3h2tPIYkXAXNXVlKwALnA6VX1Ci
3ewnmdaT5bmPqXgxL/TZJptQn1N4G3CGRyA9eeah4R8Xadc+VfaU9mx+ZEIz8p6c969dkmu
RpV29soLRIX+bpkc803TvjH408TTQWj6ZprMxWJEa3BJ7cH0rzMRGNGqktj1sHXnUouXVHL
+CfhnfeI5GF7KttFbrud3HB9q3db1Ww8PBbTQtN824B8oy4+XA6nJr0/xj4rh8GeF47YWtn
HqVwoDoi4DMfvdOw6VwFp8XfCK3BtNW+HtnNsGDNHP98+wNc6q05O7TOidOo1c2rfXIZ7EG
TVVV2QBow/TjpWjp1zZrZSH7WNoHTIwa6PQE+EXi/w/fa0/h46clgoknQNkgEdsdelcZdeJ
PgA0ZVLTVI0bOHRW/wAaqWLoRdmpJ+hEcNVeqaaLt1q+lrp8our6x5QjbKU9OlfK19EkF7P
cRhGTc3KHI619FLD+zxqiAXGsXtqG4zNEwANSt8NfgLe2W+z+I0MDPxkyD5fqDXPUxVB7S+
9M7qNOpDp9xxnwYJmtL6GMbgCuB6E96r/F2d4dU0+1OPmVmIFd/pnw78B6FA8OgfFOxLynL
MZVGT+dQ6/8HY/E0cM//CdWdzJEpCEupP0610QxNKUFaSv8zn9nJVW5RdvkeM+B71D410+3
U7lmfyyAfWvY/iXpttY/DLUJsFXJUDJ4PNUdJ/Z78SWGq2eqaZrOnySWx3qrMOSK6Pxh8PP
ih4h8J3Giz21lOkhVhsYA5B6daJVU4P3l945RXtFLlZ8owqpLBiM7gR719M+H4SNEs1zjMa
/livLrn4DfEqwkhP8Awj00pY4JiYMFr1218PeP9PtIIJfCU7LHCqfK2ckDHWpwj5rp2XzHj
NWmj5s1cINa1JF5CzNj35rJgff8jnA3dTXo2p/CXx6bi4nbQriMPIzk7Se+awLn4d+L7cD/
AIlVwQDziI1FSnO/NFfkdNOrSsk2aXw5nDeLCvP3SRz6V3nxMZm8BuTGR+9QHP1rhPB2l65
4Z8VQahq2nXENuqsrZTrXY/EnxLZan4HFlaRSh2mVmDJgjGc1cef2LbRxy5PrCszxKCAyzI
uM96777JJbaGZ5WC7I9wHp7Vg+EbMXHiOBJT5UHV3ZcjA7V2njhrKLR/s2mziXewXgdR3q8
KuWm5WeppiZc1SMLnnsUEkluZmcqrnqauaNem18QWJV8Mkwz271G+9dP2wr8uOfasFnkgud
zlgwOc989qzqydJp2OiMVNNJnvPxFsjc+GzdebymH+teBEPvJXcTnk9q9K8SePBeeEdL8O6
f80rW6i9mkAyX/uiuP0zSZrvUIrSNCDK4UbeR9K8vGYhVZcsehphqfsYu5nxpJKV8tNzAZO
0kn8a7vw34KvL6BLqaMFGG7cTjbXpXh/4ZWfhu2judYkUXIzK5I/5ZHt9a5rxN4klu7+Pwv
4XRvMlfyojHjkeh9K5FBJc0i5SlJ8sSGHTrG1vo4rCE6jeu2DbR4PPTcfSsCfwb4in8TQ2u
oWZs7aabJKnKqM8816n4R8HT2CvolkYJ/Et0mbqYPxbrn7pPr7V6rZfDLVtPnh1rU9envJr
fAFosS+Rj+tYtVajtFWXmdUfq9KN5O8k9V0PJrLwpBf6Teac9rHa6Ta53sF+YqB1HfPvXEW
Ph6yuzcapdKIraZmFvDyp2juR+Fex+OfHd14aidLrSFnjupNjtGAu1cYwB3rmbHxX4E8TCO
21GBdOu4omWAudnb0HeuD+z8VRTe/me3PH4LFuDirWW3c4XxF4R020tJr22it5XaAHYh24r
zxbNbr97asLaVUy6qcAKB1z617Tp+n6ZZaJJcR20svmOEiMz5yCeo9q4Dxv4fGn6y/8AZCl
4FiWWYI27GevSqoVkn7Ns4sVhWoqsla+y8iKw+JfiPTtCj0uG5G1WyGkXcxH41y+s6vqGu6
gb2/kEjn5eBjAqzdRHWbdr2JVSaEBREo5IHUmsdGfaztjb2r36NW6UG9DxvZxT5ktT234Ae
EV1TxNPrFzGrQWnA3jILV2fxB1SK88fLZRPiKwTJIHVien4Vv8AwQt10b4cwPJEvm3RM7Et
1yDgV5lqVy154z1GRlIklnJ+90Ga7sO71bHn4l2g2b/iyK3s9Ss/sijygY5OBxkgZr3TVtM
g1P4VR3aBUdESWQhc7x9K+dfFLJDawyW7uUXA+d8nNe3/AAd8ZW2r6K/hvUyrsilVLnO5cd
K2xkZRSa6HLhrSbT6nmtiZ7fWJDFIrhxxkdBV5oXuA4dFLg8Nt616tdeA7fTdSe5toVnt5w
W27clfpVK30XS1uYntI5PtEh2+S3UHPU1VLFpPmRjUwcnocRpvhq4u7qOMQggkHla9g0LR7
HSNMVIUVmY/OB1JrVstKg0iESXMSvLt3ZxWULjfqW6PLrKxIGMbK5a+KdZ6bHXh8JGive3N
LWJANNWOOMKW++2OcVj6TZmXUowqE+YOTjoBW/c2wuoIPMXAQ4OD96rh0j7Lp5kspSsztkM
OuM9PpXH7RRjyo7PZuUubocx4m1JrUDSLeTzpjzJx9wHoKxIdIurh0GNgPJ7Y/Cu0t9JsIp
JJriUG5kbc8jHLH2qHVdQgsrURxAKX/AIv4gPU1vCo4pRitTCpTu3KTE0m3sdP2wYAnl6ue
/vV7UrPzJoLWFHbzXwSnO0eprC0GSTUA07IZFXJ3HjpXVQXoKMTtMiDpjvXNV5lJvqdNLlc
CNzZaLaCCNRNNjg9a5a7meeV5bnAbB28dRita4uN928kse9xwDjNP0nSTdoNRvbZkCBtqOM
HoayjLl1ZbjzaI4HUvCam+niguNgi2gb0xjI7HvWKnhC7E2JrsEH+JVr1TxHbAFJofldQNw
9eK5xLhpcx+W2P4gB/KvoqONquF7nz9XB0YzceUxYdH0nS4xLdNuYdBjIJq1FfXl8fs+mWq
wwhhmV+gxW+ukSXcQM0aqhHG4dBV2PT7S2t0iVPM2nIHYH+tZTxClu7s2pYfl+FWRDYWTRK
QpySMvI38Xv8ASs7X9RjisX8pvmClUHr71q3TrHYzI8pY9WYDH4CvNtZ1OS4kkVjhwPlUel
Th6Tq1Ls1r140o27nC6iGDXL7T97O41gMGd2P+z0xXQ3HlXMjoWxk4OayLlYreYo7hegzX1
VNaHzlWoY8yAQrEygueuKoTWxf5iN6ZxjsKvTvm7DI+4ltoGOtacVsnkJvTbzk1sSpFC2tQ
Ud8bVKjOTVi6hL+HLuOMZRArMffNPh2l3UjjOMVt6LFb3P2uzeLzI5EwRXPXjzwcS6dTlaZ
X+IxMfws8JQ5JAu4+PTAqfVZ5V8pYdxBTP41J8Wt0XhfwrbRxARC8wMD0HSqGpXTm7QYCBV
5/KvIy6PvzT6HXmjbjTt2NPS4BqICzuUmCllb6dqJGLvlySw6k07w/PGljc3rdNuxAffjio
I42nmERYDcetepFtN9jxasHZdyOSRRG/wAoOPesfU0uZYEECORnG5ecVuXa6fZpxMZ8H5cC
sCXVbhbvb5bQxAZXHehtv4TWnR5X7xHZ2VxHGB5UjBueVPFXRZ3rsu2Irk9xir9l4im8sRG
5bYw7jGK0bbV9k4lISbjAL9qmUppbG6jTvdsNN0aeTSL2NUDPLGyj6muf0f8AsLwDayahr7
o+q9ba0RwWx6n+7XcS6rcNoN9PvVBFCz/uxtC4HUV8naxqr3Or3E/nyShpMoXPOPevncxqP
mV9z6HLIc0LLY2/FfizUdd1V9SvpS00jfJHniNewrk/PPmliSCaiaR3Zixy3qTTMHcOQa8b
m1PdjDTU9n+Ft7dR+HfGILNJBLYoDk+meaS00XSH8P2ryWoDNGGZy7c59qrfDC9EHhHxTHI
jFWtguR71tRHy9ItY0UFTEAcnOBX02ApwqSamr6Hz+Pm4O0XYzJdI8MNaCNbGZrgd0ckCmn
wZpfkIxheN26jd1rsvDWn2P27ddrtix8xFaV/Z29xPPJaEugb5Cv8AKvSeFw97OJ5n1mpFe
7I85PgLSpTu+dfrUMnw/hjB+z6jInPG3/8AXXov9g6hKAxR1Uc5zjNVzp11JKIIY3ll6EDk
YrOWBwsvsjWNxF9zhIvB+qwsBBr0wI6Dc4/kasRaL43hwtlr90ob7oW7kX8etekwaFP5Y3g
I6nLD+IVW2L5j7CuVPBzWH9mYSekYmksyxNNXkzi4IPi5btmz1nWGYdCt0SP1rWh1v442sb
RprGsDA/jCt/SuwtdZ1K3x5DnA4Hy5rprDxFrIVd8Ec4zjJXmuKplME7xNqecVJLU8uHjz4
02LAyateOM4IltVYfyqOT4u/FO1kCyzW8xzkiSy617a+t7kxdadCM9Kz31LTA5SXSoJR/eZ
Rmuf6hb4ToeaPZtHlF38YfGeoRCPVNE0a7jGGwbcoTS23xbmWKSOb4e6JcR/xK2en4ivbNI
03wzqUcs9zpEETZ2hWQHFZt7ofhk3EqQ2FqkecbQgGPWsPYzbcOZm8cS0lNJM82sviv4XDp
BefCS0jaZsFrcr1PoMVoeKPFnwo8PTw6befD+a4vJEWSRF+Xy8jIH1rp9b8J2C2ljJpdpHv
+2QksF6rnmvJ/F9raax+0VcWE6iSNdqlRnstYOnUjNQjN6nUqicJVJw2Nb/AISf4FzEG68I
6rakj5tuCBXEfET/AIVTH4ZS/wDCqXT392xVIZ4tvlgdWzmvWrvwN4e+yyF7OOP5eSRXzB4
smhuPEc9vaIq20DmONQeABWmK9pRp2c73IwVeNab9y1jHsoVmmSNWXzZDgKwPXpX038KvBC
eH9JbUtejjMrkGNGQHYexz715/8IPBY1zVDfyQRyQ2rAnPOR3H1r2bx9rsGjaSLaLbsVdof
PfH3GHr715kIaczPSnNN2RwfxN8dSxWUtmoMU4lK+S/LZ7H6VN8D/Deiw3Vz4r1/W7K3vJE
2wW8wyUJ/jP90+lcp4c0abxvr8mu6wxltIj5canq+O/4V3DfD/TZ5QIZriNm+X5Gr0aeXzq
x9pJaHl1szhQn7Nas9L8F+DzoviK71Vr22v4rpmKTQtu68817Gxb/AIRlkwOUOWHpXnPhXQ
l0Tw/b2UU7P5UQU7z8xJ716TGiR6CsDsDI0e1SRWGJ1kuY68M7xdj50+KPgrxD4w0eztdM0
qV2t5Gk8yJeCO2fWvDdX+E/xCmuUdtGupXGRvWBhj8hX0h45l8Y2FxFceHNTktVXIZFcjNc
5ZfEX4wWVuVF3DeqO8iKSK9K05Qsqaa9WcSxEKc7SnZ+hgWtjqF1Z6Tb31jdWUljBFDKtzC
y+aR1I4rC0aSyuNWvIra1Yutw0Vysg+YjscelekTfGTxsYQ+p6Bb3UsY+UCMHmqGrLJdXNn
rA0pNOvtTUtLHGo+btkelfH5jgfqvNVkuVNn22WZlPHzhQjaXIn5Hz3rNwdJ+IV9Z6ZbJKh
fy3i27gcjnAHpXOarZR21yYbXzGiPK7hzz1HFaGvWFzpvxCubJbnM4ucCTdjknvXX+JII9L
j0jVTb72t5x54kTKnn0HHSu6gvdTXQ8Wu7VLdz6H+FsUkngCyglQnEIIGPugCvJkt1g8eXE
N252M5K89eeea9m+G/iqw1ywaW30ZLBcgYQ8OMfeHpVDxroOh6dMdXk8OXN0u4sZIJBjHfr
XtYepBT5paI8avGco2jqcP44ttHutPt5bYqm0bW8pvlz71x+nX+oWOoW9xozsZ4nUg7sDj1
9q6O78efDm5sXs207UbU88YVsH3rnobnw4Bvt7q5tgxBRvL6/Wu51qU7pM4nCpBptH1X4L8
TXustH/aCQNEkYYIrZKnHzCtrQtOk/tS41K4t0UlyFLcnHavDfg/NLFrF5DDcG5sJVyCcr8
31r6XsbCODREjhl+bruJ3c14uJtTn7uzPVw16kPe3RSu8yxSsv7wgEDj9KyNOsybpYp42jk
Xrxxj61vQW7RfO7jcORk9aJEMMEl5KRKVUnGeo9K5lJpWR18qbuxWjtomMcaBtrDIPc+uay
dcvdQa3S2spMEAgt3U1o2H2i63TFdsbAMFPYVm3qTx6l5Q5VsbuBVQfvXZE1eOhl6fFJFp6
vPIZXDfM27kkVyHiy/eO3SNuJJn3nPZQa72+tpYNNmSNFDAZXivnv4iat4mstQjgTSvtJCA
goDg5r0sLKLqXkeXi1P2dobns/ge/3aekJyuS6YP8RByK7iePydOZto3k/jzXz18M/EWoyy
26Xtg8DS9Oo2sK+h4pjd6Ykj7g0a4P+1XNjPdqaHXgr+zUZboraNbQys8jYYxtn5uxo1W7u
VgCLjGCS444x0q5pEyNbPFyCG/i4qHVIopZJI1YEopLRj0xXEmubU7bWj7pBqOn+eqtM+Qo
GD7Y6VleXZWp8vAMhPH/AOuujviEso4zy7KOD9K5oadtEk0wLIOg7mu+jK8dTjrR10RGZrm
5k+VzEiEgjHBonuUAEanbx07mlu79fs3kwRAlE3lRwVHvXE6prZBZY8GY8Fs/dFd9Gi6jPP
r11RW5o63rKxx+TbMXmfjYPWuE1HTtRit2u9u15TsJY42jvWhaXL210Lm8jEgPK5PP1pL3V
X1C6Kudsa9q9mlTdN8sdjxKmIjVXNPfojkxpEsuGEqlgMHtmo7rQp5zDGuRg8810kyiOT5Y
wMjpT4543JDHBTnB/pXcpvdHLzR2ZxV/oc0JmdgqbioDE81UWIRQ7JZQSOOMmtbVbwNqTDk
qDna1ZUt+x3hCFPTFarme5S5XsVIlgWTdv3Emtfw7cbNTnZMksMAVjlkAOQeeT9am0iYwzS
SDOc8e1OS9xiSu7G/8WYJf7K8KQsM77ssfbpXP343X67lBHAAx1NbvxRv/ADrjwhGGyN5fn
6Cs3rqCsy5xg/WvOwMbc7O7MXecF5FydVtrSCzhVUIGSAKgZpoJ42Rf3noav/ZEku1mkJOF
6Zq/H9mlfeQrOg+U54FdXNZHA6alK9zGktjcSjzSN7HOMYArC1xU+1iHO0KuCAK61rMSXkb
k/MRljmub1W3aTV3YHIzjHetISTYTp8jTe7Mq1jWPAVcn+EH1rsrC3je3LBRwMsAPaqFvYR
RhGkQZ6n1HvXRWsCjTZZ1XYApIP97NVKatYymm1qiKWFX8G+IbhskR2cgGO2RXyK2DMcjJy
K+sr64kg8C+ISjBVa0YMPwr5KYkylgT68V8pmqftVc+tyVL2F0LvJf5R1pYyfMGc1GeDkr+
dSxplg2QOvavEW57r2PXvhtas3hPxFKMY8gZBrbtkaXSba4DDaijt1qL4d2jN8P/ABG0eA3
2XPPetPR4vO0mwt34TYMlBmvrcuX7xryPjsyntLzLlmLiK3d2jAVgMEV0Gi3N3PIllFGvzH
7xXp71l30VvaxpGJXJI6egrU0S/tbKNpFJMnReK9movd03PJptt3ex3j2OmWOmq2oyiUnnh
sE1QEY1ILb+HkWyCjEkpHUfWsS3tLrXdQEhf5M5Zj90D2ruF0/7FYJa2K7Eb77Y5NeVNKnu
9T0ouVRaL3Uc9fWJhtPsdrLvum4d8Z3VVs/BU87KJp1VwckKvWu2g02K2t3lOwHruY/NVWb
V13wrboVjJ2n1J/wqPrM9oDdCLalVK9v4VtLZR5jEv7VS1KSy023+z2WGkPJHetfUdUhsLJ
7q8lWGONcl2OB+NfNXjz4tF55bXw7IC7Eq1yRwR/s/41ySxPs/eqvbY3+rup7lBbnofiDxf
pGiRA6lfqZjwIF+Z/yrjj408VeINyeEvCs7Qjg3FwNo/XArynRvFsVhLNqFzpcWq6qz71uL
piyr65XvVnWfHnjLxCgjm1Norbtb2qbFH4CvLr5lUq7aLyPUoZTSpfHq/M9DNh8W3IN74qs
dIVwcq92ikfUCo/7B8SNMu74oWjS/e2qzHmvHWttTlUyzfaSR/Ewaqzfbbdt4Zxg9SSK8/w
BrNvqepGjCPw2PZJrXx/p2+6svHQuTCwYATFfxAIxWLHrPjPTvEjeJL2xjvrpuWlYAlvrjm
vPodc1iwm/cX78HHPINbVr4+1JVxdxrOR8u9OGFEKiU+e7TCdOUo2auj07UfjRDfeFbqyut
NktNRdSEK8qSeD7ivErLbc3uJMsZX6lvWtTWddsNU05UCSGdW4LLgj8ab4V0tL/XbaMlgqs
CXVc7cc806tSVWSUmZ0qEKKbitz60+F/huw8NeFJbqJESWRctLk+leL/EXVZtU1n7Ejbnml
8sEDB5P617b/ay6V8MpYBceYFHCygc/QdRXz/ozJqvxYsYpsyqmXwTwGxwa2pxvNJsicuWD
a7M9e0HS4tP0e0soI1HlIFOOpbHJP413/h3RlVxdT4JAyFNZmn6bHbsBJIJnbkludoroZJp
VHkWkQ3NhUbn5q+mq1LR5I7HyVCnzS9pU3NzSZIr68MdtGS6HJU85H1rqrmZ7qMzshS1Rdq
rjBDd6qaPZQ6Xp8exQbiblmzyDVzxFPPaeHnfcu/gA4r5yrJTqJRPqqEHCneRxetQLcRlZU
3K7YBHY+lcRfaK0M4RCYlPK+jV1mn6jLeytAF2spySTUt7bi4BEq7owudynla9mhUlSai9j
yK1GNX31ueUXdhcx3BJHK8nHPFaF/Nb3Fnp63cOZlDCBBn5e+a1n0bUopiUZZUZuHU5Kj6V
U1WbRtAsJ77UbwyCBSzHuHPRRXDn9eM8KqejbZ63DdJ0sW6mqST1PlPxdC+n/EC/kujFeMZ
/MIycc84Pfiu38R28V78K7C9gt5DNu3FVUnoe5JrgLaObXPFMl0zB/NmLv5mDkZz0716X4+
ns9P8AAllF9gHmN8kU8MmEHsU6ivGoq0DurvmqHpvwOnW58H27qokZC0bYHI54Fe7W1vBeW
ktncBGz1RhwBivJvgPpsVh8MrMOhWa6JlKuMMTngivXbZUjRxKDvI/1lehJrlSZ50Y2k9Ty
jXPgz4X1TUTd2dgkaksZPnK5P0rDl+Cem3axlg8KR8blkJOPpX0FHbiZNlyASR8rIvX60yW
3t4rhYGjC+YcBsYyfSqhiFFWsTPDOT0b+85bwJ4J07QbFIbWF4414R37n1r013eEQtGq+QT
tfjrVWGGREDBgYl4xjoKscfY90wVMcjn+lcFSXPK53UaapwsilqC24lB4DE8EdxVfUsT28c
ULBSDg5pbmSKaJQI2YxcDb796qBGL/PLhFGcY5Jq4RTFKVhtikkUipKWVmfG1Xziq+tafef
2gJEnKhCMHv9KVPOjuGliISTqM8qTV3V50kaJsDzMAuAf88VUoe8rEc3u3KV39oJXdMwLrt
BHY15Xrv2yx8V3kktwzQQWHmKHPAcE8j8K9TlczKcKGIA464rmNc8PPqtvf5AHnwGHdjlc+
laKCW5hKTl0PH/AIU+K/E2ueISLq5FzCzlf9UBt/KvqK0V7e32l9+RzmvL/hp8M7PwTZs0s
5lvJjuDY4QfjXeXdy5Vo43w3+yamr78lym9NcibZn6xr0mnSNtVQUORjvWtY6zHcw+fIu7z
VO5h246Vx2rW8txp81yszMBnenf6isrSteNrCIjLiAAjc3PbvWn1fmjdbmbr8srPY9lv3jX
M0uDEgGPyrk5tSkmSfapjCjKhTkv9ag1bxDNeafl9sCbR8vc8dPrXGXPiCWKLNugRCNoUj5
m9zXVhcHO2px4jHU4M7DRbOzv2uZJLox3RXJQ8ACuI1+PSrW8ZYUDXBOZCp4rEOoXSTNMk7
oSCCVOKqSM0pJc5HWvao4SVOfM3oeDicwhVhyKOpJLM0rYQcentU9ykdlpCyvEd7NyxHQU7
T7diTdzJiCMZBPc1yPiDXJbu6NtE58vP3e2a76adSdo7I5IQUabnU3exvfb1uYwVbGRjB7U
3YWxyQD0NcdHetA2wlldecH1rastajuyBv/eKMba7HTtscOrd2UdQixfzOei9/wAKwny8rH
AJLZzWtdSbnky5Y55z1JrIfdvUKAOeQR+ta9DrgEkZAJHXvV7RkLeZjnjdk1QyShLfNg4rS
0jnEZyN3GcdKifws0pq8kix8TlEQ8KxSOUKgscj2HSsyC7WS5BlchcDDKea1vjKixP4UVWZ
ykRUle/Sue0wRySBRvMmP41xXm4Fcyk33PQzCPK4y8jbmvCsuEc7WHGe9bOiW0zWrzOnzOe
BjtWXDA1xIiww78Hac12FlGPsMsch2vHgALxXVW91WR5dL33dldLR5bgksAq4rEZo/tE8ap
sl3Y8xuprq2gEcYbdtDdRVKS0S3hE7kEu3APXHrWClqdDXuq+pm2sDRlzIcsR36VYluQumS
qvC9Me9SxqZnJBxEOTkUzU022LMMBTjacVqnFuzOeopcu5ka8pHwy8QztkERKOPc18qkhT1
Ar6m8SytB8JvEbKCxKRhvpuxXyu/zZxg4FfM5o26qPrMmt9XVh3DfN1/GpUXoMjOagT7lWo
MtdqCOPSvMhFM9ib0PdvhzK0Pw48RttyBbMM+lafhoKVtFDZCxA/pVbwIY0+F3iCPYN8kLY
9sVL4WvIWmtUYY3QjoM84r6bAO1SXofHZkr0V6mzrVlJLtuYgQVGHHqKdoli97IoB/djkn2
rZaSJMLIwKtxmt/SYdM06ykkjfdIwyFxwTXrVKrjHRHlYaHNpJ2SOm8NaJGYgkxH2VSDgdS
fetzVVto544omAC8gjsa5Sy1qS2tDBCgVnbczDtSXtzNNZSX8oZEQhY0zyxrwJUpyqXkz6G
OIpqlyxRZ1O9sY4j58hd+cqDXHS+JdP0t31bVZPKsrcHHoT6CszWdYtrO2mvNQuPKiUbmJ/
lXgfi3xNq/jrW007SopTZodsUSnAb/AGjV16kMLDlWsmc1GlLGVOe3LFFnx78SdS8Z6o9tZ
CSHT1JCRBjz7tWTofw81rXZ0Yp5cROAzg8/QV6Z4Q+HNtpEcT6uFlu8AtEvKr9T3NekW9pt
UCJQgUgA9BXNSy1z/e4l/I6q2Zxpv2WGWvc5zwx8GPB2lXEE2vu+p3PBMJOEB9PpXaT6foN
pN9m07R7OGJDtwkIGD9aksreNLqNpS7sD0H8VQ6qk8E01zAoPzEqhOOnFdkMPRhKyRHtMTO
nzSOx8PWOiSWyTzabbuoUrh0BB9+ledeNdK8JX2sTQDSbZFUZx5YBP5Vu6DcXpSCO7bbl2y
qHoK5nxFC8+pSu2FjxlQG5NKnh4uq7mk67VJWOM8VfAzSV8JQeJtN1PyRO6qISuQpJrxTUf
COo2PiB9GVkuZ0GSEOARj3r64u7sjwFpFtw+ZkyD/vV4XqKib423SS4IB9favNrYSE5qL0u
z0IYmUKbn2R49cW81pIYriIxuOzCu8+G1o8upySwguFQsyeaI/wAyarfEhAviCOPoBHxnrU
nw5Nh/arJeouGG0M7fKPqO9eRWp+xrOmuh3U6vtqKqdz2fxDeFvBFzIrmSNV5WRhLtwOgYV
4Pp2pGLVprsymOSVxGrKeV969g8aXsEXhKWCFY9u07TEqqMf8BNfPsUckjMyn5c9zUVeiRp
RSadz6j8I+KZ7l4rK2uP7QUAKZ16k+mO9fQPh7SFjWGS4QqxG8q/BHsK+bf2erO2ma98R3K
Zms8QRDHyLx1Hqa+jPBOtr4i1i8bzhPGjbQP7pHXnvXYsZN0+WW5yPCU1V50dTu8l/NKAkD
Jx1x2pt9A+s6dIUGcjbj0NWNbiiNpKqDbvXLMDg4rJ0/UZ7EKpU/Ztm0YrFXaUkdDXK2meR
X811oGoyx3wMKKx2S9DWha6rAlmHZyZZOQxPBrqPiF4aXXNNa7tlWV/vtzjArwfUNRXSpoh
c33lqGweD8o/pXvxrUpUeee6PG+r1I1LR2PYJNTS30iS8CxwyMCsTFvvNjtXhvxR1TQ7HwL
JY3dytxrGoP5myJgdvPVj2qfxZ8S7XStIbTLOePUbuddyofmWBcV8/CR9Q1R3nR3DncwQE4
+lfGVXLFVvavS2yPslKlhKDoU2nzbs0/BwVNdgndGkJlULGoyW55wK7fxzKniXx7YeFdOso
VneeNC54ZSeqt2ptlpml+GdAs/FV68U29SbeBhhkbB27gOcGofhrpuoar4oufEl5byu0f72
KQ5xuzwM+wr0Yp/CjxZNfGz6t8PeHLnQtMtrR8hoU2rs5UY9K6K4nuCbceWCUfLY6EVzHhr
xHdm1UPBklcMCMgmuss2jurcMUByclUPSuqd1uc0bPY6Cyu0dBui8sngZ71cWNZpMylVVRw
2e9Z9nZoWR5FIVFILFuK03ytsVii3jbwew9K4pS7HZFMSOT7GHdj5oY4X1I9Kd9oinYJONn
H3T2qAzXCGINGrSP9/pwKtQrDKd0qqADg5HepNLFcxKBI8DAMvJAOSRWbexzB0eJVkMjfMa
28RQMxiZWDH8xWa0oa7khki2oDuRj0zWkZWMpxKELPJcKnKlSV6daXUo3kiEiHaI/lIA+9W
lFEv215pSdpXqOlJc/Z5ArwgMFOB2Fac95GTj7pgAiGU2zHtk4PNTtfwQ7mZFI28A9jUF/N
HbxPysjSDkA8ge1cxPKZY7li/7vbhFH3j9a6eTmVzl5uRpI121efUI90beUCcFlOcj6VLcP
9h0qfUnl6RlUXHX3rmtGkhvIRaQO6LGcOWGPwpPEGpNchbNXH2eEDe+cLxVU6WugTqpLUv6
LrMKhNP1JAPMT5ZmxjnoDUV/4Y8t5ZIEKwNkjuOlczqD+b+6J27kDZUjj05rsvCOttqelSa
TdOxKofLY9wBXRKDgueJClGfuyObubk3B8+4YiJACo9TisCaZ7mZnLYPQegFXLyYuNicqMc
DtxWceD833a+lpxSPja07vVinJHOAR29acihmUE4Gfm+laFjpkl0PMYCOM4HmN0qa9tYFkZ
YHBVQACP4qpzj8I/YStzsravr1p9gXS7JWSNR8xPc15/sDzM2clTwa6jWNNe6ttsHEn98da
49o7vTWaO6csOzYxmuqjGEI+6ROU5u8+g652OrMeTjp3rKCtBcCZWI+bp0xWk8gKb1K9cYN
I9rvAdhuc9R2robJhpuNN0kzN5mTjGCKqCVHkYAliDxSyWuxsgsFP8I61NGsdrBhQG3Hk9x
UG2iehXABPXbubpnvVu28yKIuNwbcACD71TuCJ5MqoBHpWpaQTSWCbAwG8YOeDUz+Fm9J2m
rlP4uSPDd+HkVvlW3yeeRk1FpbYhTc4U4yT3q18ZbdvtOjRyJsk+yDn33Cs/TNGmuoo7m4v
XQFRhFHSvMwE7uSR35i0opyOlh1Hyoy4bJToc1reG5ZJ/tMbSGT5d2SawnsbO1WNJHdmfhc
nvW14VlaITLEu4M2cmu6svcbR5FCUVL3jq7O3ErqksgWMjJY9qzb0td3QSE/LnCA9cVPJOR
AxYGI9CpHQVSsiqsbjJeJTuzXDFNvmudTtyci+bLtvplyMfKI17571D4hto4NNA3gsSCFHa
mv4hlVn3SIEPQelZN3eJdQvIZcuSPvVcI1OZOZFWtRVPkpq77mR4vcRfCXxFucfOsYH13Cv
mBkB5Br6N8cOt18NNXhjJBUoxz7N2r52jZW4IJ5r53NV++PpsnVsOhiJhT/hU8XyXCNu600
IWGMfLn1p+AkkXQjrXFA9Zs98+H4RvhxrBdss0Lgn044FV/DR+z3kS4CBUU7j9Kh8N3EcXw
r1AJhHbaMZ65psUyrBIhHzsiqCOvSvpMvX7yR8tjVeml5mpLqz6hq0ykFYASFC9wO9dpo8U
sOmxyysX3DIHpXC6LaO9xFGV5zkN/SvSILe4S2VlgbYgwSema9abVtTw5aO0To9Gjs0hNxq
L/Ln5Vzyap+MvFFjaaW9w7iK2hXcWxgDHb61nX00GiWP2/V9QgsrULuHmN1+g714Pr2t6v8
AEfXV0nSY3TT1bAHOP99j/SvBr1YQndO8uiPbwtOpKHvRtHq2Zeo6rrvxJ8Tiw06JxbM2Ej
/hVf7zV9AeB/hhp3hnw9PeGM3F2FzJOR1b0HtTfBGhaN4W8OxaTHbCS7Pzy3GADI56e+K9Y
u7cW3hPy2Yr5i/MB6k1yKnKnJTq/E/yO7nVRclL4EeU2tlcX94RApOX+bivQNO0C3g0tw1v
9ouVwfKJxg1peHfDdxcFXbFtAuMkLyfpW9qus6L4ZjB/11yTj1JNbYnGzqT9nT1FhcDTox9
pLqc9BoN7JDG0kCQ4XkDk1ynirS/7M8tZZTh+Q2e3fNekWmo3V9bC4dNu/hUryP4j+KLW41
f+y7V9y264LAZyT1pYX2k6vK+hviJQjTuJouq2TTT43hIT8h2nLGuT1u9xq05UkkD5Qo681
c8OT/abia3UDaSCcntisG5WOLVXaSRXRmyQOor2IQtUdjx3U56ZtahcXTaPpnlBgzXEXy44
615rrEAi+OF4owo4OPT5RXraz2002hwK6lRcplQcnvXlniCH/i+2pGdsKjYBx2xXmV9K8PU
76a/2efocF8TNo8WKEPHlA1leGJPL1A+Y9sicEi5GcjPYd62vijbeT4jjnidZInjABU1neE
bi5FwIo7eaaIEErCilgfcmvnsYv9pkezgtcLFI9I1+0tYPCcixvG8zqSRGgjQDtgda43wP4
SvNfsNRubF4zNAwQRv1bPcV63rFlca14Onhi0uaCSGPLedbhX6dQw61yPwHnEXjS70pnUJI
A4yPQ0U4xlUSlsKpKcKTcNz1KbwXcaR8MNO0aKb+zppm82d0O0vx04r0P4A2yx2t4gJkEQw
Gbr+NdDc2cGqWyxT2omRvk9ePUVreBvDdjoM18LQyRK5yVPb2pV4qKdiqLcpK5f8AGM62+l
tIByoy5H8IzXA3OvyW80NrDcK6sAeeQSe1dz43hRfD12bgk5Q8f3h6V4bHLutfs1nKouYyJ
bfnJkX0z6is6V2tDaroz0O3vJpN8E2oeYrj/VjHTtWB4q8EWPiPQomto0gkdSWaMfN15yK5
yz1iXSriQzQHLvw7dCSc4r0jwvqME0W5lCrIDhQOOfSnJNCi0z4s8XeE7jw5qU1ndzbXSRt
sw58wY4rm9J1eHSLozHTlv/lZU8xiNrEYzx6V97618MPDviS7kGt2Ilj25RgcZz71yVx+z9
oGnTxXejWK7mAXbIA4IqacYyklewqkpRi2o3PlSz8D+JvFCvrF24hg3jKSMQD/ALo+les+K
HHh7wFYRaIgtZk2Asp6kV6bdfD7VPLNskSxJEOEUYHtRc/DaLUkhh1e4aOKJAdoAwSB0r2E
sPRp6O7PJbxNWXvKy6Hn+g+IdTbTbRryYrczgYaHnfz3AFev+FNL1mRI3nZoRI247s5aq2m
eGPB3hkw39w/lui4Rnbg8+hrcHjG3uGjTSoy6A7C44HX1rCpUc1aCOmnBRd5s7SztFMRSZm
MURzjPJ9qhu9QjuCkwYrEPl8voT+Fc7JqV5gmeUJzgbDnr0qqLmUyLJA6GQnLNIe3oK8/2T
vqd3tLLQ7JLwSgGOMyqPvPnp7E0iy4ikkIeMtlgj9DWBaXMbRMqh0JyWTpzWlYRP5KvcStM
OTgnO1fSpatoNO+pNbX5HlLJbO5deNoyADVpYI4laBGLtITsD+vpntUdigtY32N8rSfukPU
D0rSTyid5Qs5H5Vk2WkJZ2lwtqUmjSJyMGPO4L+NZt7bSI8axkKVPXHGO+K1obogMo2CUc7
C2SRVK+MZxIjFXI9eBRCQOPunJ6liSNtm12A5c4xxWGbeQozBVD4+bFdLeQRm08xAGYMcqo
4/EVjzAWtpcTbgHAHzNwM16cJ+6edOm+bUyxPFp0nlY5ZcnHJrOupli08TybE85toiYZI57
1T1G9lbVVLI3yKGOKc8D3+oxMybRsB5P9K9CirWbOCrLe25Pe2HlWLS28AYtgsSKb4UV4/E
MaFSNwbGOMcV1dvbyPkFQUK8D0NT6PpSWl7PqkyAgKQMdDxROpFQcUOnGTkmeXvIzEneDwO
R34qEsQfn5FOj+Vf3nCEY46g4qJ3IACncTwP8AGvp7Hx0tjVgvpH082ucopzj2pUlEaHLYP
8qypb23tYlDMGfqTmuM1rxZIzGGEEzN0VRyB71Eae7OyPNKKPSBjp95epNY2p2tveK0bIAf
7wrK0bxRbzWsMLE+cRtKk9DW8pDtvyPenBpdTnqc17M4290mS3ZWIBVeQcZBqjNfSIhUx5b
PyntXY30pDEDBB4IHauE1y+igjmcqAiD15NdSaauOinKViu95vAKnDdzjin2zeahIYBu4I6
1wkuuzl0Vn2lj8oA4NdLompPPG0czKsmflHrUKpGTsmepVw0qcedm7bxuzgHgN0zXU6ejQ2
UMZ4HmjGe2TWJaWwktwQSz4+bmt+K2naC1cFSEkQuhPOM0VZe4zjh71WKXcyPjUwm8TaRDx
xBjIH+1UunQxwWcG5icoMLUfxgmC+ItHbzFGUy3HPWrmnrus7dySQVGK83LlbmOvN5NNF14
lkjGVBbHfkirvg+3VbKeZl+VXIqDaNw5+b1Fa2kQNHZTQRgkAl+O5Ndtd2jY8rDK71G3bvN
q9nGrnY5bcB344o1i2XT/D5mDOJpM7oyvHXtTI7W6i1W1uJI5FhXOX29DVrxpcbrKCNpCc4
IYc1wRV6qSPV5r4aTa1OEgEkpC7GUHkk8VpsifZh1Cjn3qlDOoJRIyWHJZ2q3NJm2ZlI5GM
V6MkeH9ow/EQZ/h7rZJGCoGfxr5/SAhRz78CvoPUkEvw81lXOcAHp7ivCo41Eh3Lla+ZzON
6p9rlcrUUijACZQuCfWpHiJuQpIGz/GpY4x5zGNeVOcDvR5RMm9kOSfSvMieu2exaRFF/wq
K+lZgsiOoHv81WNBtJLiaae7hkRUjEgOOuBxWfpm63+DF/cgAs0yjgZHWrN9dzQ+E98dy8N
w8SncnU4HSvosC9ZSR89iIp8sWdBpGq6ZZagW1iYWSyKWj8z5ciuhPi7Sb2RLeHUYhCnRFP
A96+V9X1i+1C9Mc88koU4AY5rq/DFvfyzwJaxh2k+Vt4PygUnmFJzaktjSeU+7eL1Padd8F
aP4uuvt93ql1MNoWONJPkT6D1roNK0K0023hs7C1it4kGCVGCcevrXCeHbrVdP8Qpp0seFn
G9cHKHB/SvToZ1JWIrgMfStIexd501qzya6qwkqVV6I0tM0hJZ1dRht2cDnOK9Dtkju7MJJ
Fv8sj5TXKeFsy3xhxnHc8DFXvE2vJptvJa6XMPPfhmBzt9q8/ERlVqKK3PWwkoUqLnI0NV8
VW2lj7BBMWlPDsOkYrBt7a01S8S7kVptrZDLxk1w0Pn3WoBdxaSXAYkZzXpunWq2dopGBtX
AUnqaurQjQjaO7KpYmVZvm+Ev392bDRbm5CDMa4QDjk18eaj4guD4mv551bdJK24enPSvpD
xVq00oitYZAYj8zKD6V5b4o0vSbmaO5uYkEhP3kGD+Nd+ApOCcurOPE4yEqnJbRGZ4R1Cab
Ui0Z6jgZx2qpLptxd6q7XMpETHlOnet/wALw2SXxtoRgMM5I6VDIZBqjhh8oJHHeu6K/eM5
3NcisbtrZQ2UOnyWaZdbiMsT1HNefeJEV/jZes5ChmH8q9OgwWsdqhSHXJzjPNeXeKHZfjf
cc5AwSPwryMQv38Tvp6UJHI/FG1VUtZUbKoxSuP8ADnkSXyWzxGR2P8U5iTHvXqHxHtje+H
5LkW+GiKsCo4A6GvHNMlMeoQs0KTLuwY5G2q3sTXiZpT5MT6nq5VP2mGsuh9RaNpFrceGHF
tqEPmTRBfJheSQ/TcTgCvKPBbf8I98Zbe3lIH+kNCeexr0HwbqssumfY4ri1jEK7PItn4XP
Yt1avNviFYXXh7x1aX0QKGZRMrgcFu+K4ZPltJHWvevFn3Xorxx6fFeI20KMKD611Wjyxnf
uGS/JJHU1418LfEsPiLwnbTFvmChWQ9AcV6zpN1tlX5AmOOTwRXNVcpNs6KPLFJGxq1rFd2
ZilRWRhggj1rgZPAOjTW4ENmYDGcqY+MY9K9Fmkj8vfK7Kh42gd6ozmQqroxGw8bBncvoam
FRx0LlBS3OHfwfYXEKwz2qtGwxuHXjua1rbQ/7Js91usYRRgIB0rVvo4yvlscGXlSuRkD37
VJG5uLf7Jc2+Mj5SDWvtWZ8iRzupaldQaaZ/szTED5vLbH865+3+IV0sDo8YRYSNgfG6uzv
LeOSOS3YEMMAnHauS1LwLDqJknhmEUvbjHArtoug/4iOPEKulekzPu/iCBLdSSzQgKnUc/w
CTXI614/QWaTTaiIUcbWynByOMHsaj1b4aaqJbgQv5ivycHGa5XxZ8PNfvNAitdNg3zKdxT
PavTqU8KorkkcFOeIk7VEW4rWxv1Se4v5Jmxu3OWYH6Zret7nS7GMJby7mUZw3Clq5zS/An
iO30y3XUdVS3RVAKcsR9fSoL688KeFfNludVN5dBT+5LDbx/KlKVGMfekXGFRy0R6Da39ze
LCIouZCAN3TP+FaN3qHhjSIh/aGsQxKgJbLg4avnBvH/irxbfjT/DVotpbO21JASq/TdVvw
34Cg1C9D+L9Ue5eaKTESMQsUoPQmvNqVOZ+4d0IcvxHq1z8afDNor2trb3V+chDLbxnYp7D
dVOy+NN9Dbm4j8E6pPDMG2sXUcL/Kq+iar4F0LRbrS9NmtoI94YlwPmYcZ571V1Hxp4dBk0
1ZUaN2VSwbACjBP51z8q7mvN2Ndv2hNRsIbV7zwPqMcbAGTo21T3z/Q1t6R8f/DmrwyLBY3
dqw+eRZhyq+oFeYan8SdGe3urO3hiug85YhuhTGF/ma4m3udMuPHay28IEDRFZihwoOOgqH
TQ3UaPqWy+I2h65cxPZTCORNwKn5WwO9bTTQ3iBTcExtgO2e39K+XvCdtEutXuoxfvII4zt
wSeeldLq3ja80PTni09lfVZFDtHI+FhXGct+ApukkriVZs+kY1tTZEGKRXGAuzlsVR1O0tz
ZSRPF56jB5HOf8a+bPCXx68T2F/Fa61HHdJMwAZkKkA9uOle9aV410bxHatEq+TecERStgn
6HvULmiy3yyVihd2iyzK6wohThi3pj+dZslzK2orbWljM7Jty+35T9DXZGCOTChC+3lkPeo
wZopYxaW6rF0Py4IruhiWkkccsOnqyTTXkXetzsSXghM9q0r2dWCqAY41ByOnas+E3RmJmG
9wfvGp2gurudok+6oOSwwOlU6l3djjGyskeQX6E3r7CeD0/Cqe/ycu5G3uDVrUb1Ir1zEN0
jY255zxWZcOL/TJ3iYLLG2CPcV9xD4T4WpSakcv4m1F7G2crl3fmMAVxFjqM/wBqIkKvK/J
kJyRXW6s/2+xVU5OdrFuo964WeCO0uXhKFJGGDsHbPWiTfToenQiuS3U9k+H2hW+o3NxfXm
1reP5ssMYPsa6ptetpDOtvpccNtHJ5cUjDmTHU/SuP8J6vBHow0+2lzFJGGYg8n2qzLcszG
PGE9fQVzqlzTu3oY1qjhHlW5q6tdwahbK9rEIJV4YAda8h8WaqrXo06CANKThmxx+NegX1y
ItKulR9sxiYIehBxXlNva3vkl2Yedndlz8xPrXRyu3LErDxTftJ7kUXhuC9RPPfynx1/umt
/QbEW0ciTMs+xsJIQBxWbb6ZeJbXJmu2Msx+Rgen0rV0jTRpcUvmS7y/OWOTmlCnHmujavU
vHlcjrNJdVlMQGRW68jWzWkmPn85QR1yM1ymlyOHMwHHTAFdJcN9pS1HQGRfm96qstGcNFK
NdXML42FF8R6LIOnlHIH1rYsApsbbyyf9WufbiuR+LEks3i3S4ZMbY48D3rpbG4BiTAAVFF
cmCXLzI6s395RNSWTyYjJtLBecCuh0vW4fsjNHGBIcDcvQcVyl9O8Nu37krK65G707U7Q1k
+ykNwC3X0rqqR59zy6VR0o+7udVFfPPcRmZ3CBsHaeuaxvHksen/ZYRM7s6nagUkkA/8A16
tIrsQFz8p3cVo6xIs8VspdZXKktkdM1xNclVOJ6UZc2Fk5nmlsl5cYC2zhCc7j2q1rRm0vS
ftUpGAQAo711IUDO1cJ0wBzXPePLpdQ062tYI1QQQksQPvN711Squ+hxUKUaj5pdDmIdeB8
Jao0uxoWwoGDya8lnSOeCRraNkIP9/8ATFd3qqPb/D2eEErude2c5NcLoxRb4wtukDYwoHJ
NfP5hO1ezPrMDFeyvHuQWhZP3q4HYirTgPGxB5HbNQ3DJFI0ajLeYf509AQSjDAPftXnRta
x2SZ6vY7B8AbgbghNyBjOc/NzUt35Z8OwpGC05jCphc4461l2khj+BoJLkPfYGK6rQY3kit
gVJAQZLDtivby7eVzxcdJQ5Znz3c2r22v8AlyEb92TXcWf9sCS1On3EdtEVJJwdzY5IpfF/
hS+i1y6v4kBgU7gR1IrDg8SXEEBhZsouQpxgqfY151bDqMnfqz14VvawjKLPTvClxFp9/Z+
IF+0SSzM0M8M8mQgPcDsK9PW5jdhMkqlSM8NkV8020ssEImgu5riWTLuSeB+FRX2uaqiRKt
xJBv4JDkD8q3w9SnST11ODF4R4iSsz6mt/FAtIXitGyGBBYdRVE3FvJuEkzMzc4P8ADXzvo
3iXUtN1GOZ76S4VBh03cMPavbNK1KHULGC6j5SUdeM/Q+9etQlTk7ng4vD1KGjd0ei+E7GC
W5Ny0e5RwCO1dhfWF/cLtt1VF5wxOMVxml6imh6MrshZpTkIP50p8S6pqd3bWkTmKPdyUOC
RXHVpVKk3OOyO6jXpU6apy+JmN4js7rRUabUnCqOj5+97V5bqOpPqtz5kreXCn3Vx1r0v4g
Jc65qFtZozLawD5mPAJ/xrgvE9rBpTW9sseF8vAYetethpXgr7nFUpxVb3SfwrKiahGyEHP
p1qO91KGO9ZUAbk5LVlaHcquqw7ZfKw3U1mahHq99Pcy28BigUsRIw+9VOVps3VJOKudy2o
PPLpsO4b3kj6Hp81cT43Hl/HC4LsPvoOPpV/RnmbxHo0BfzHEkff3FY3xFLwfG+csefPTJH
4V4+L0qRaPVoxXspJHe63pcV3pL2j5EcsWMnnJxXzDfWsthqk1rKgDQyFcNx0NfUl7qkLWa
CKYO20fMo9K8Q+KOkva69FqyRsItQj3jP94cGubOKfNCNTqjDJazjUlTezOn8L+I0tHtrMa
jY2nnqpENtECQfdj0rtvGeiw+LvDP2oRxK9muYDtOXHcZ7188aNqlzYTxiNI9sZDjeoPP1r
6i+G/ia21/TBYyxwh7oEDJzjsQAa+djJSjZn0Uo8stDkPg14zXR9QbQLtlieInYCeD/nrX1
14f1izurRZCQ+QGyvIr4z+IXgXWfDmsL4l0iGNRathjHIC3XgkemK92+FHi638SaBbraOzT
xqFuEBAMbd6ixaex7Y9y8jgyPg+/TH0qaC5Cx4eYqf74579MVgTX0FvKguSXDcDFI+rWsKM
VjVlJ+XafvCiNO+wOpbc0n1AJb4EZVC5UBuR65qra395NC8sCCTaeCTgD2+lYEDTX11IN5U
A8Kx6VqRTQx2jRF9kHQ7e5rX2VkQqnMWJdTKlpLoBA3y5U5/Go5dbtoYSokLt03KN1cdqeu
xWlw9vEflB4IGciqFvqNmY5bmR/KjUZPOCfeumOG5o3kjnlXSlyxO8k1a2kliQyJE0nTIw2
f8K4fxd4z0vw9t+3XTQLI5UuecHuRXjvjf4vw2WotZ6PcxT3QO0ykZEQ/qa8zsdN1vx/qc0
+p307IOTuzk57gHtWMqcYO0dzoU3LVnXeK/jBrOtahPpnhu0kZJBjz2GMj+97Vzmn+DUkv7
HUfGmqmSC5ywROVX0zWtPLpHhCyltrJI7iSKMhxMPmA78968/PjS+lsZbcosyspjUAcp/dI
+lZynGOsmVFSm7I7m98TW2j6bFY6fDEICWceXhShVv8BXJ6j8Qp765SZGaEecXOw4zx1pmn
fD/WtRtI7/AFC/isPtWTGtw2Gf3xXRaV8KLeygudQ8RahGdMsuXe2+YsPpXn1MfSX2j1IZV
iJK/IzzptR1KQOY/MlXc2MnPXnNQm/uuZHcjIIALcnivZbNvhzqd61jo9tPapHEIh8mXnkY
8kDsMV1tv8NfAcdmZr2386RMEyFtu30GK555hTgrz0OmjlFatLlpq9j5rgub24kS3zuGAF5
wTXaaLaXcavCI2aZvl4PTNe0Wvg7whd3vmtoyRIv3XjbFbGj+A9Jgvbi40/fJHEPMcNzg9h
mtsPjqVSzROLybEUY3a2OOmmt/Bfg9Ff5ZNvmyg9zjgfnXjy+JdT1a5uLmUCSa5lzKzckjP
T9MV23xQGoajrKadEJFQ/NIg7egrnF0ddOiVQQxPoOTXo8zk7rY8Jx5NGtS5ZSw3t7AOEmj
l8zg9/8A6wxXY3epTQPF5VwqsxA64rhoIWtEMgXEj5Odv3RWikV3etbCGM7FOcYyWraOxjJ
a3R674b+IU+m7be8uWmiX/no2W/CvaNI8Q6Vr9mlxZzhguNy5Gfyr5307wqtyUn1iaO1jGC
AAN3411ui6ho2h3UslhNIzxjAlQ5/DFTKK6FQk+p7zDb71WbDGPOQW4Fats9vNIwjxwpyAP
avM/DnxI0y/Cadfy+ReyNtjJYYkOeP0r0qCTayGKLYCpyMe3WuGfNc7ocrR8panOrfZJImI
mjAJBbqvrUOjXcZ1G7iWYMkhDqDzway/F1xFbzxQ7vLjUffHUZHSsjRtTInaTA/cjaNp6jt
X6nFpqx+euDknI7a806FGLocITyB3rz3xLphTWYHtt28sOF9PrWvfa/qVwnlJCETsBxn61L
plnPJI1/fORGq7toqJtNG1FODu2aFvFpulSLfjESyqCwBwAe9W7a8jvGd4ZMoOcHvWZ4jmt
NStUS2VUQJwxXBrmRczabp8hiGQhDE55PpRHWN7BKlrvc6i/vlla1mkIAYMMe4rlNcRrdvt
ETvIHTJAP3fasx9dM1+kt02FLlkUdBmuxMEdzpAuQokVhke31ojLojojT9k7y6nAfb7q4SI
QyMixjk5711OmWNxO0dzeSsFOMIWxmqlpotvDcPcFdsbZO09jVnWZnTRWW1LGYEFdvsaKcH
BOUias41GoU9jVTUZEuDDD8ixyeW/FdLbXgltYGU7gkq5H415pZanM12EuFIMuN49eK9J0i
NBpiSIGIJX880pyvFsyVHkqK5X+JmkG91PTdatwSI1w6+1WtHQyuP3e9VALheoHcim+LdcO
n+OdP02cZtbiFdy4GB71qz2a6dZNf2bM8LjBVeoFefhJWcmaZjFytYoagfMLbST/AHcnOB6
VraaPLsgpPfOMVgpffarUsuC5bBB7e9dBp5C2cZIyx969Ce1jweV/aNCzkRbja7lUcY6dKW
8QRXPlg8KB1rPuJXhuUZF3AHPsasSyO+HDB2I55zXM4+/c9Ocv9lUV3EZ8KcDB9fWub1Rke
XhQMnDBa0r69MKAsoVCOXJxtrDlv9OWbyEkSVGXJAbk1bVlc5qK0b9DkPHZ+x+E4olIxNOM
Y7ADOK86026itJ2uOWI6MOoNeq/ESKGbwJBJBHgrMFAByV46+9eTR2saIdzYBA5B6mvnsau
avdn1eXySoW82MKB5nnkP3jnOf0qUSMLOVTwcZz6VFMyx7e/rzTGvDGsxKghua8/4dzvte1
j0m1uIpvgpBBwrx3uWz3rv9BDJpsTlv4AM/hXluiyRz/Cm5Z/9al4pj9CD1r1jSSkehWaKC
+YgTx6ivfwFtWj53NG7JFTxFrOmaJpc97fyJJIUYRQtzuOK+cluIb2d1kcQ72LL6cmup+Jb
XR1lnlz5RGI8n7gHavP2cMcjrXkY/ES9u10R7uW4aMKCfc77RWmR2SRI3g27QV4NZeszM2o
JEwBRORkYrH0u/uLWbfDOUweR2NP1G4kur8ysTg85NYwnpzHV7O0rGlBP5J3cOTz0rufDev
LZKpLMLWRh5iDnYfUV5s8ipGkhJOeCvtWnZ6g0Eq7TlXGMZ4NejTqaHPiMP7SNmfRcHiH7T
cQt5wcbcJxwRXQaZqaW9+bltoZRkA9s14F4W1a4iufKmVvIkbhj2+lelWd8khKkNn7oz2r1
6EueNpHyuLw7pT5kemx63Z3FzGs1mrqxyWfmub8beDbzXr22m04qATyG4Cj1rKikzOGRhhe
xrtdN15EZRdrvUJt256jFVKDp2lTMqFdSly1DndD+HtjotxFfXsn2+VfXhVP9ap+NDFaeHr
lhGFAyQqcYFdfLeO6Blbv90enauK8Wo0/hi6DHDMeh9O9FPmk7yOiU1dJHHeGnX+0rC/hYs
6OpyeQDmub+JVw03xYvLgtj94nbFdN4OjaKGFnzxIABj3rjvG0E138R541O4s6KPc1xYyOq
/rqenh53ckej6bpIkuooy427A5IP6VP4/wDCb+IPBriDiezVpY8jsO340/R9Ll0y1TOZJWH
Hov1q/qHiOG1sVs4pMvICsjY6AU8RH265Diov2DUz5MlDxy4bII7HtXc+DfE8mkb3hW4vJV
TIiU7VT3LelTfETwpPpbRazHCRbXmeSOh61wdpcz2koMMjLnG7B6gGvj5wdKo4M+whUVakp
I+zPCHiHw5r3gMW9xDm9kYxyvs3NO55MceeuO9eb+KfDnir4aX39ueEZ2a23eZMkfzmPPJD
YrzLSfE91YX8eq6dcFXVmWONRkqT1b2r3bw7450jXtE/su7uFsNLtVD38srDfcOf4F9eaL3
C1jR8F/HnQtdhgt/ECLY6iCVLMMox9c+9enwXul6pOrWVzFJE+MeW2cGvnrxj8LNM1G6jn0
VRbzXCGUCMZVEHTd7157YWfjvwjqH2zTrqdEtz8pBJV/wPatIycdzGUFI+3ZJbeFDaxsPNx
wR1JrnNa1KW2smjd/KYtuABxj1/CvmqX4r/ABTCuphh3spbeIeVHpXMXXiD4keI2IuLy5VX
GMHC5FawqRi+axEqbcbXPdtc8c+HNFtZLq/1Vbi4/hghILORXjOt+PPFHjSY2umw/YLI8bY
zyw96paT4HH2iG51i5J34yOwJBxW4LzT/AA9ZvPG0MTiFF2nBJ2sQ2Perniak1aWiMqdGEH
pqypp/g6y0DUYbjxDdpiWEsjSHguVyBTNf8ax3M0f9lOsOYIxmLjDDIIyK4rxJ4lk1a5KxP
KYCcBpTkkduK6+DTtE8N+GbbUo4je3ckeZRIR+7JHG0dhXmVq6prQ9nC4R13Zu1jm7y08Ua
5Csn2C4eNUKsw6HJz1PWt34WeFY9V8VXUV9HIHsYC/lAcsxwBn6UvgDxPqba08VxHPqUZwY
4mbEaHPUn29KsTDxZZeLb/wAVW07aR5kpXcG4dcgbcd815tWrKfNTlZHs0MPGhyVoJyd+2h
Dq1l4iPiGd7qO4lggdgkr/ACooBx19q9J0fxXoOsQXng+Ca3d3hHlS7sLM2OV+uakvZE8Xa
Zc6Kz7twHnSwr/HxnB9M1z+h+CdP8K3st7efvmQ7UTPzD1P1rz1Gm6evQ9edbEe2ShtJ63N
HQtE8N+BLyW78U6nbSXcwEkRTIaJh1Ueo5/StOw1WwvnuFW63W1zlkIH3snj8agmsPDuvXL
yXsxNuBnBPzrx2FcZoGn63pXjZodLBu9PLfu1kTcNp9vWuX6usck4P3o99j1I4p5TUftYXh
Ltvc9Egt72zt/NZXeMN1ZsAg16RoV1b2WiRm3Hy3DBZcHkZrnje3UOkiS/sRFCmFOcHJzwM
VU1TxGbYww2cEtu5ILL5YAUeuO9enToz0StoedicfTcHJ31fUt+JPBtpqXiEX/nFWlQbyO3
bP4iuaPgGyudVmslLfIm4EntnpXcxXEh02RfLaW4dQyAPyceuaoNfQpqX9oTf6OoTY2eQD3
FbRq1U+WL0RyLL8O4udSOrObtvhKt3DHKJisDZLLKcMcelcV4n8Qp4Y1KbRNK03z9Qi+Ql0
IWP3HrXrzeK4rhYLe2RZCnIGeR+FVvFmiadrWhXNzLbpHfwQlwwHzqcfyqoZjJT5JI46+SR
VP2kHr2PnfUde1e7ljk1K92kjHlISBx1qaw8VC4keKKUxKPlDN0AHf3zXPzaJqurXxWxtbm
7Y5DSBSRmqtz4b8R6ay/aNOuY1iw2PL6E9DXpLEK9mz536rK2iO91jw3qcllF4mh1bypYoP
OMa5G0hsIo/2mr6E+Dvxej19E0DW5DDqttFhlk4MgC/zr5q0TxbcNHBZaiFP2U7zE3G5+xP
qRWhqD3MWvWvirQ3CXcB8y5kzx6c+5re3MrmDvB2Zf8WCfWbH/AEZWJGMeua5bw7b3tvqLJ
OzoejA1213KIX8raVIGee/FV/s4uXS5GBIqnKr396/RJUv3ntEz5GnNwg6bR0en2Nrd26ST
j5uce9T3yJbxmKIAJjkVLoxU2cYdNrIOQe3vVXUp98oXGQBgkDqaUVeViKllG6Ma+UzFcIV
UADAFU7mzU6dMSwA4B7CtoAmcY4XGTms2+nW5jeEqFUnGPeupKyscPPJu5wRsy100q5eMvj
I7HvXeacht9O8ppjsI4WsdZUtlEPl5BbnA4qbUnuPIjS3+Uls7h2FZxpqOp11akqtostuWf
KlgcHoKqyKqK7Z5I6t2pbUFQeD0zzUgUyZ+XLHsTWj10MYvlObtbG7OsDnIznivUdESRorW
ykcxh269xXP6RaK93uZDuJ6jtXY6LZ7vEFngbnDkbW6Hg1zzgowdjeOIU6sUef8AxIuZU8d
2DMSfLiX8ea7Dwpqst7fx2txlreRcBT3rg/iHJNc+Ooi9sYjGoXafrXTeDPOk1q3jRCcDAK
n1NcFCypybO3FL3opGpq8C6V4ha2MfkoxyMd6SPWZI8KE3FT8oFT+OI5jrP7wbTHgMG61y1
re26yui7pJs4CjnPsK7qUk4Js8avSbm2jrItYaYFZkHOSD2Htmqtz4kaNhDZIJJxxu7L/jV
SLQdSunWe5dYYjz5RJ4+oqGfSzb38yWhSQkfeHAFDcbkRpW1Zg6tf381wo1CZpXY/c6KPwr
WsVt7bTxE9uizk795H6VWmtwu8yxrJM/3SOcYrTsrQiEz3QxjGFqXax0vayRnfEVmj+G0T9
Ge6XlfoeK8Xs9au7P5IwjxnnY4yAa9f+IpE/gqNU4RLoEL+HWvG4od0h+UYr5nGXdVn02XJ
LDo101jTrmRRqtizA8Fom24q2NM8OX8xNtq5tweiXC/1FYE8tswCsA23rtpIzaEjDsuecdc
VzJp6M7eXTQ9Fkt9OX4ex6Pp2tQSXkk24xjK/qe1d5pd/ZWWi2tnJqduZ4YgrMsmecV44+j
3jaOmprYzmyY7ftBUhCfTNbmm+BPE975c9tpx8kgFZGfaGz3r0aVVwk3A82vh6U0ud9Wy78
RWs9Y020eznVrqJmR4gOT/ALVeUyW08Q+eJlxycivabzw5deF9MutR8QrFC7bUj2YfcMfzr
z5Gg1/V7WzVPKWaUR7sdQTzXFXpqtUb6noUJ+zjZbI5KNykgbbxW3brFdMhlO0DnIq14o8L
T+H9bn08qXCHMb9nU9DVawsL1/kSNhu71lSo1KcuWSNnUhUipxe4+4ijjQtkNg8Z9KbaIgK
yv1/hFNvreZJzA4KleppYFdYwgIynU12L4iV8O52PhaI6jqSqGAMeGCg9RXqcUKQMCOWUcj
NeEWE9zBfwvYMVnU5yBxj3r2PT7uWayV53y/8AGRxXs4RXR81mVNppXNuGX95uK45xitiG7
EEXmlgQ3ryQKwLee3jUEzKh9COtbENtZXluoWc7sZIzXdJ9Dxo0veuWP7Tg3h7VimDjDc1y
+tXc1+TambdOuW2KDzWncWRgDfZJlkcccjgUzTIb+zR/MWJpWGVYLzU3ildbnQou92WfD2i
PFZ2rs+wcEknj3FYuu6boFj4tF3NdkXrsNqN90D1HvW/JNrMmqR2OxUXaD8g4JNct4s8EeI
ta8X2stlbuYyqBjnvXkYqUrpyPXw8U03E3NZ1P/QZdPsiYmaPPm9ycVV8JeFdS1Z0vNQQx2
4wd7g/Ocdq9C0T4ayQwRahryEqpAww4UeprQ1fxb4b0qT7DZ3WVjH3e7H+lTUxUbctFXYqe
Glbmr6GH4k8O6Xq/hm50LVXDsU/cOg5iYdK+Q/E/h6+8Na3Npl6m2WPnI6MvYivpnUfFVzq
d44sLUqO2zkk+tYPjPwY/inSoZnkDalEvykDH4GvIxeFlJc/U9XD4mMHyrY+bo7p4cCIlQR
h8HqK27bWLcKsTxssCHei9Sz44JNUNR0e5065ltrtfKmjYhkbg/wD6q6HwZ4Yt/EP26S4uB
FFZxGTYCA0rdlFeLKXJue1CHtLJbs3tF+Ier6bC1uLz7TE6GSZpThlx0VTXcW/xX0+7t7WL
V7CMb4dxhQcIvbn1Neb6ro/h64NoulyNb/ujvRiW/EmuavrC4sb+OGKYzJKNiSDuKmOITLq
4SUNz1m88aeHbi2F4JBCbqYHy1X7qjAINUr/xr4dE8l3A5Z45mXbjG5NuBiq//CCaLBbCy1
DUo1ufJ81iH4Ud8571ia18OHXRm1nQbpbqBDh7duJAP749RUrGRbsN5dVUeeS0Ib7xu0zi3
togjbUUP1zjkHHrXIai99PP9pu1lzISQWBGea7uw0rSvCnh0anqEEd/qshDIh6Qg9M+prR0
C/0qfT7vVPFioYSp8m3fALsehArOWI5nZGywTpq83Z7/ACOM8EeHm8R+J4bNiUhU7mc9AB2
zXt2p+AdJvjcXGkXEd1KBsZZG4U45A965vTILaw8G3XieSEWVshK2sA+9Kx4yfaqngHxRql
zdSWWyKO2Z3lckcsT6GvMxVRt3itEe7gMNTjDlqby7HW3Nvpmhafb7bKAShQjqMY49/WvMd
eutS1i8+zWTyy2ckxQM33Ef0B719Baf4Vh1/QVgk043KOWLTr/Aa0bH4LRWcMSPeG4t0k8w
wCLaIj6ZHNRSpOUvaW1N62NjTj7Dm0XZHlXgn+1tPvktbgb7WAf6xORn/GtrxFFcXGpm4W2
mEc7bsgE7R2zXuumeBNG066Dm3ZkcBigTgD2HetXUPD1i0O1ETyiQVBXGT2zXdHDU7NS3PE
nmFT2ilDZbHzhofhB5fEsc7NIjPFtCn7pavTIdLsPD1iQq+RchdpZxnDH0rsF0e2h2yRzRx
vnKgrzXJ+ItPu70Nby3Y2u28SEenas6mHVOHunpYbHfWavLV1fmcjb61HdymC4dnYON0YHV
georVuzbXtm1w1uxmjJy/U/TNcxaaao1troNu25EY7k9K67Si0QWW4cAMCHiIwTWcEoNOL3
PUxtqtKUZR2Lum31vqlgkskYjljUKzA8qK5LxU8Z0uX7PLcSRxguUC534rAl8aroviOeW2V
GsUYlxI2A2O1aVj8QtI1qK4uVJEEfASSP5efT1rWtCcNYdTycHjaU48tV3aMLwroOqXF7Dq
Aaazt5SZIp1+bI9CD3r1G9ju18O3Frf3X2ma4RozMI9h56cCvO9J+KXhnRdGENzL58sJfbG
nPUkgD9KTRPihqPi671GG30uMQxKpiAyWHJya8ytCs7zlsj06dfDSkqMXdyNG1tpNH8PCyg
UIsKkgqMGRsZ604jTL2zs7u31RZ2uiFSJx/F1x+YNcp4y8RJKqxbLyxurfG1ZI8JJx6jsa8
2tNfnhkVbV3RkkYoc9CeOPpk1w/VpV7zk2e7LE08Io04pW7WPWta8LaZ4itJXt7REvYwdk0
I+VmHc4rmNOa8iuX8M6riCaH5pXTHzLjgk+teh6DrUMun2mmeH7drt4ogLmVRhEyMk57nNc
B8QVl0y+tPEFpGgIYwzKRhXPbI7j6125bjJ06qw83dPY8jPMro18O8VSjyyWrNDW3cTLtTH
c56gVc0uBzKXTPQH6ium+InhcaXr0sCqTFIA6NjqMVz8Nz9hCLCuGHByM5GK/cKNTnjdH4X
VjyOzNCaRYJBGAwbAH0qm8zeUz7tpJxVwRSXdobgqYyMEs3esTU5xwkRwo56c1vG1zC7CSd
wpMbcNwSapMS4YgYPem+f8AOI22l8bmXPahJ1SbDws4I3KyjI+laN2MHFRElt2Ecq7P9oHP
WnlTLaopA3BsH2NWBdWpiHmsUA5wOv0qG4KF4whwCCzUX1I5mxYo0E21Dzgmpo4JC3PXk4q
rZb3mQtwQPzrYRVQMcYY0zOTs7FjST5BLEcHt6V02hTousRSSsAA5z9ccVzNsN4PHBroNDs
rma8j8tMncCKyrWUHcKC/exfmcB8Q45J/iREsHzAxqTXoXw9t7Tw/u1zVFAijUsiYyXb0FZ
Xi23s9M8RLJqEiNI6Aqg6nnvVC+1l78BVx5MeAFXgAV5FGLqRcFse3iaig1N9Ctr2t3XifW
7+e2TEtxJ86ngRL/AI4rb0vSdI8P6VJeXEYefZ8gPUH1rL0uDy5Lu9MG/fjaoHWma7qEjWR
Mo2IcKOOldSVv3a2OaTb1LUN/NfTkecx7YB61otpkdvZyTzy+UxGFGea5bw7dRJIJJJCXX5
gnTIrUn1BtUvBbKXVACenStpX6HGqdpc0iU2cKxGbI6hd57n2prly4G0kcAAnmtOeC2i0aN
VVpJYxzk8A/SsW0M08s0spyQcDHVfao1sU56Mx/HcBHhyF5BhDLgD16V5JcypFDOVUfMNo5
xya9f+IVyIvCtjCU5EhYivDLqTz7pip+XNfN4yXLVkfUZauajEYkAcMzHHcZOanhhRZAWcd
QcVFGyq5yTwDimmUiTOOPXFecnGOrPVaZ7Ba6kZvg9LZyBpFiuQIx/CK9M8HykeC9MA3MTA
uM143osyj4Y3qMcmS4Xav933r1vSbuLRvAdneXMqpFDaKx3H2r2qEo+1b6WPlsepNKEd7nn
fxm1GIvbadHKTIvzOuTgVyPgPTjd+LbBlyfKYSMPpWZrV9PrmrTX0rNlmO0HkAelejfDPRZ
7ef+0JBz0IK9BThB1a/NE9CpL6thOWT1sXfijYxtFHqEupQ25iOxIsAu4NYXhzWPD2m20ST
25uZAcvLKPmX6AcV3HivwMuvCTUDNhgcMx/hX1/CvFNTW20+5aKCQyKpIHuPU1viIKMnJ9D
HLpKdFQW5r+J7ywv8AVprnTotsbgbiOdxrEhtmSKN3jdVJzk8VoaPaxzSRpjAkbAPoa72Xw
7o0enJC8xkuT97c33feuNu2rO/ntojH8C6XZXGqIWlUl+gI+96ge9eq3Xh61uYjHbH7NgdQ
cg15VHo2t6G5n0/ZPCCJg4PK47+1ev8Ah++Gq6HBfjaBKMso/hPevUw9XSx87mcaikqqZxN
5pOqafKXvYjJD/wA9IxkD8KjhkZhlZ3WMeleoNgptZdysMc88V5XLAwvLmNDt/ekL7DNelT
nzaM86M3LVnV+E4buC5a/MgMQIO1+RzxzXZPqNvNdbLjT4l5wJFOc89a5nSkkTTioUFMqrC
tORhLeIHUo27lRxjmsZ04yndot1pKGjNe7vNJ0/VIZvIkkuJcBcfdzS6l8Sb7w/4zFrY+G4
9QQhfmkbbtNZmr+WupWi7Sw81BgdjmsLxvrGnaZ44ZJ94mOwlRnGMV4mKpw50mj2cLWlyXj
0Oh8T/EXxHrs8um3CQ28DEMsUPBUehPevObuA3V+zhTcXHAMMfRefWtqbWNIkm+0G2IPZiT
yKs2HiPR7ZZHitQGbkvsrqdLljy042M4Tcpc83cu2u62hzDbbXIAKIBxit2wtbu7SOSeMxD
0I7VxUvxIsLeUxxWYkYE9OM/WucvPip4hmuGWO3WzizwqruJH1rl9lVtorHWlG1meg+MfAf
h3xNpTm5CQ6jtPlzkcq3YH1FeGJ4f13whqN7Ddae80MwEZeBdysPVcdK9OsPEk180bNFLMS
MufSumOoWRiV1QHK4JNZVstU1qFHMpUJe70PCtK8B3eout1CZJQUDumfmQk9CD14rf1vwpq
m6z2RxLaK+6OSMAOCMZyTXplr9lTVBJZDynOQWTPzA/wA6108GHUbR1luySeQC3KH1xXhYn
KpwbdJn0OEzalV5VWi7eX4Hkeo/D/VtYu7ZYtQ+0LICZJHcDHHQ+grYuv7Jj0i38G6LHJea
sybb+6YnYi9hnviu50P4f2OgXYnvJru8IYt5aNy59PpW1onhy5+1y3dnolvbbnG9+rFM9D6
nHevGWX1mr1Fqj3aua0FZUFv1Pn3WJLHRdUS0msvNmiUJArZKnH8RHrW1B8Jr3xRpw1231J
/tJYEpJFtijHoB1wPpXvi/DLQ7jWrjWW07znbbjzuRHj+76c5rsrTTrW3tsR/LAn3kQCtqW
HkrN6HNXxdOelvQ8Rn+F3iGXQ3t7Mx3/mR4kST7rHHQenrWj4P+CiQWaz3ZaJVXayg/MGHX
A717a0IceXZvsIzjA4zV8XxtFUMoklABYouOa1WHpxb03M/rtVpO+35FGy0KLTNJjt7NWUK
o2oo/n9auBNQlufs8CeUwQF2dRg+oFRq891dloZVjUn5l3cZ9KtzebaFUuWLRvwCo5B9c0c
iWhzOXO7ksbNNaXEAeVegDe49KimSMTRxzEExnJCemO+aVSbZw9xL8rcIS3X8KSVbcbZlyM
cDnJJ96OVBcyZ7BbqWWJYmIj6uo5znNY+veHrjUdOlWFzHOqhBztH1xXUTzSmCSMKDIfmfy
zggVQNyi26TSSi4Uv5RGcYPbNRKN1ZmlOo6clKO55frGmyaeLbNjI8lswLMo4k96wNau7vU
QLXTEaPPLM3Vf/r17ZdaZEWH2i8QwvyADkg+leStEsGt6hCs371shOM4Getc9WEKUefqetQ
r18XNUm/U5CHwtpE9rLHc+XPKpLSj071He2/h2CyjtI7eCJbhlWNFbgZ9a4vWNVv8ASJ7ix
1C58u6RyspHG9Scgj8K5ey11Lm9t/NchYHMhc9SB0ryfaYior30PfVHA0WoqO/c7PxF8KLW
4V7jRv3cwBJiY5Q/Q1j/AA6GoeF/Hf2DUoHiFymwA8Z9DXUeG/Fv2uRsvI6+meMetejS6bp
tzHBqVzbobyND5L/3WI4xVrFvl5KhhPLYKXtqHTU4Hx0t9rFwsWnq32dFy7FPlx7mvFL+0a
0ufOjXMZkwGA4bntXvVl4rsdVmutJmjWzvolKSRt0lXpnHaq58FaQ9rocdxELhZb0R+gCHP
BrloSlQbjM9DFxp46nGdF2/QPhzqd8ujp5Ph69ZGbaZbZl2H8z1rJ+MZmGnRj7GUbzlZ4zg
gcHrXslhpWn+H9HubbTybWGPJCj7qE85FeCfE29uZNMGZnfzpvv44kArmoyviYWj1OzExf1
Cq5yvZJH1D8RNKOo6FK8aBpbcbt3fbjmvCZLeK2mR3BYjnJ719Qahbi6srmILuDQFSTxziv
ANR0vzrZ5sfMjlcDtX7bllXTkfQ/n/ADCLuprqYct5O9nsChFJ6H0Fc9e2MuoMzByq9Mg1r
zB/NFueSeueOKWIbYnhZgRnORXtpI8r2jtoc6lgsFyqleFO3OeSK0EjjGduQB2xUUYEmpMs
j464z61dZAVID4x94jvVETk20YF+ALpSv3s9c1Zhk3vJyOBjNNu0X+1Il3cEVUExgklWNgQ
TWTdmbpXjY2rJFCOc7gvHvVtgQpyeT61zsN3cAMBKPqKttcTCIEuXHrmqg7rUzdPXU6eyVC
sYB+cgdO9ejafs0TRrWUqDPdSAbj1Vfb0rzLQ2M1xbq6kcj8K9S1AJcnTlGMDHy59K4sW9o
nTg4pScmeRfFG6LfECBYyrgRJgEepqCyhaUCNedzfnzVPx+MePLZlYliqd+ldLoWm3MjR3U
SEKQwBPQGssI7U22dGMV5JG1pC/up1SPOzhc9jiuf1axJ06WQtuzIDj0PeurulTRrWGIOrM
w3SMPU9q5nVHk+zOEmVFI5HrTp+9LmMqj5FYyooIpo0WAAMi7covJ/GtMSW8JCRooklxucf
yqpH5kdusdrtRCPz9a2NNsIksP9IBJdiR7V1y7HDdXuiQPumVFBY8YGOB71UchrmQLwu75i
BgVaWJ7cSlMsh+VST3qrGCkscONxPLE+tSl1ZE5aHMfFA+V4asMHkuR06/WvFzbtuyeOT+N
e5/E8K2kWaYXPJAHavHpwsifLyVFeBjcOpScmfVZRP8A2dIxGXDEZpqZDZJ496ndWRwGRgX
+YZGOKhIwDg96+cmmme6md3o+owx+D57VgGd5htHpXV+L72PUvDWiWFhK0iQQr5yIeDxxn6
VxOhJaf8Indi5BDvINhAyVPqK7jQBZQWloDZiSLcAxbjdX0GGpSqL5HhV3CNRy82YuieDJ5
7yKGaMb2OV2nIPv9K9tsbKHT7IW8Y+7wx9TVaw0i3snM5IeaTIVl4CL6AVpMUSPdKdqDkse
mBXt0aPs4o+Zx2LlianKtjkPiB4kj0jw6bJJNk1yCOOoXua+fd0l3dPcSHCKfzrpPH+unWv
EkpRwyKdq47AVgxxssYwME+9ePiajq1HBbL8z6nL8OqFFX3YJqF1EQsQwEORituHxNeTbvN
bDDqfX0FaPhjQ7aSKTUdTj/wBGGURTxuP978KzNe0MadJwSVbkEHqp6GpVGduY29tTlPk6m
zoWsTwkNczNLC7fOCeoNel+Drv7NLc6P96Fv3sLA9VPavFdIkMb/Zjz3Ge/tXoWg6nJDNbz
ADfbOOAOShrak+Vo48XTUotHrDNIgbZwcdK8/ZI11dlmYA+YWIJrvROsluHRlww3A+tchca
cL27kmkDJKG+6q8de9e9Tkkj5CnommadpevcQyJbDCgqd+fetbzJDqJedt7u2eKwo50gQrg
IAQMYxVue8iTUlLyAMcZ5/lS0vc2cZSjaJsamS+q2nBXbMmcnpyK4T4krDe/GOWFWGxVQde
+2vRb3Rr3Uilxb7Y41dCHY554rzfxzZXEPxacMpkk+Qg/8AARmvDxLvVSXb9T2sJFwoyb7/
AKFaaH/l1cYlU/K3qPSs25uzDbS2p5Vu+fu1uagk1xfKY0KlAFyRwK1dF+H11r15CqoyRSH
LSP09zXqVZxhG8mcVGLnJWVzz3QNC1HWL77LYQGeeQ8r2X3J7V69p3wjUx79QuQ11kAxj7o
9RmvVrXQfCXgDw5DY2DQyXzffkxlmNc2fFsNrdyC+ZQofOCRn8vSvIli51f4S0Pc9jGLXtW
ZMfw1Fl+9s5084tjZuwuPeqN94F8Sgh4Y4tjH1yMV0a+NdLMzCSJJFPORztrotO8aafIixW
8TvIRkIgzj8KhVcVHUxlRwk3q9Tl9A8Cy6bcR3NxKk/mjJUH/Vmuzh0rbKzYRVbgsealTU0
kkIWHnHzHPWprm7hym8gqq4GTjFefUqVKj989GlSp017gR6TBGqebiQN0cADbVmO6hs1McS
AkHG5RndWLd3P2hJLeznw6rwScDNcZdXur2MgF6zx46BWznHcVnCh7T4mXOqqeyPVYLs3Ly
BSQi8spG0L9ay7nVtG0lB9puokMjE8Nn6V5Pf8AiGPy5Ld7q523S4xHJ1PvisjVItWGmebo
1pJPMoCoJDgY78mrlhFG7b0IWKctEj1V/F2ghiw1IxyM2CwU4FTx+IrHVrUx2dytxJGw+ZA
c9e4rxXTodU06ANqMUEksg3PGkvIP4132j+I9AsbIBLB4JyPmkM2Bu9yB0rmqJWukdUJO9m
ej2mrTWpMsrkjPTaD+lXX8QQRks7ySFjlVA4Feep8RlsYlWDw/aTDoZvMLAjuabD8X4mkNr
/YkDyIM8tgZNcMo1G/hOqMoL7R3U2s2mozbMOZYkO3cuBSzNc+SmJtrEfKV6VzFt4qu9Qtx
c3Wix25HUh+1bNpqwktLa3ZATKc7R3+hosNvsyaeV47lEknKCUfMwz83FMbSpvKhs0nEizy
naw6qfetC5lhubdxFEisE2hX6kjkiqcKSKYpYsWpOCVc5LHvispPQqO5caKG0torW8TNxyu
R/OvCp4blfGGs25aZZPNKQMB27H6V7ZqLXU0qFnJBb/VkjI9815D4qli07xksMx/dzoQ0pH
AOfX6V5+Pi5UdD6HJKnJiLd0eKfEKw1hZXm1eGKaVWwLmFsqV7cda80BmEogUn0GO4r6F8d
aYlzocbP8zSPttlXocDJY+2K8ZTw7dzXxuDuS0MhhM3QA+/p9a5MNO0HzHfmVNuqnDfqavh
3V4NIPlfYpL9mwcoDlfYjvXtWleK9KntYZL2V4BFhtjRnIPpgVyfhjwMoaGaG7Jbbhh1Dfj
XpdhY2GmRvc3tmqqiDdMwBVfrXJValKyR24f2lKnzTkrHg3xYi+xeJ7TV9IJhe8XduX5STW
/4U1jxTrctnY3dtHIsMgkEgJxGR0PHesPxlcnxZ49+023zwR4SFFHGR3r2rwlodvYaPbKAv
nO2SR13etetVap0UpLU+ewcJ1675HZJ3KNjcG88TT6Dqcksc5+Yosmdw9RntVTWvCun+IPE
d7pNtHEYbKBHKO5BVj6VH48ey0+5j8Qx3mdQtnMEmxtu6NlI/Q1leAtctYtOvfEeuXm/y32
s7ty+BgD3r52WFlBOsnqfdfXoVJ/VrdOuzPqrU2bTtElmflWXA9ScV4dqbF7GUKvAbccdq9
88S2rS6UyBflwMHHqOteFahYXFk8oJDAscoRj9K/YcslFptvU/AsyjK6itjgr1cXYkfJ4+U
460Rru+Y4B74FdFe6HPqMCSQnyivTI4FWbDwTdTTIHuAc9SOle+sRBK8meE8PNu0ThJbUpf
m4XOOcg1OkZUksuRjnHOK9rs/hlE8QaXmNuCxwMCt228EaBpkJhGnRzhv4nBYmuOpmVGL01
Oqnl1aXxaHy/c2spbzRGQAS2/vWJKvyzueMnqe9fWmo+HPCiWuJrW1glx/G4X8BmuA1TRfD
twskIjtHXdgFQCc/UUljIT1szpjh5w0bTPDdPVpFA646VsCFjCidyeK6qTwRaRy77N9ik8p
u4qxBpKWrRF7YOFPLAHArop148uhhVpyUtCTwlo17KxuZISsMfJZuM/Su3cxvc2gDjKP0zz
zmsk31ytvHFbKoUDC02zgljvYJ5g0824DaDx3rKd5+8yY+7JRiefeK9Dm1LxrburBItqhmP
8ASvS9Oh07RtMilkywRDsjbqT64rB1zV9I0jVo1vSJLkrmOPHK/WsKXVp7pmLHaoGQx71hR
g6l0tjqxFRQs2T6lfy6jdM6kpGW/L6VUFvGWLSFnDHAL81BG4ARWbcevTitGPdNdxqB8uMn
ivVhTUY2PCq1ZTldliK2jjxIy4CjIx3qyhLqdny5bpVlYUk2x468EelNdFhmVcBhxn2rOYq
burFn7Oos47d8H+J/rVSG1gEjPtGwHIJNWSwDkRqXJ/iHSl8gMmZwu1egU1mnZak1HKTSic
L8Tkzo0cqspIBH4V5Tp9k15e2kOAYmXzZSD0Qdf0r0/wCJclmuiWqyzIpLkbA2WP4CuBRrf
QPDby3bFb++HyIP4Iv/AK9eHmNWLkoxZ9hlsHCgos5rXdQfUtYuLtowiudsagY2oOAB+ArK
ABGCO4qQziWUEjv6VFwZuBkH07V4M0r36HuR2O30zyI/BD/KGc3HGRyBXsOgwWMXg7S7xLN
JJCisXc14vppiXwhsdmaQTN8ucdq9ZutSjsPhBYzW8YV1SOMAepr3cA2qmvRI+ex0ZSVo9W
zqYLxZ7pmDD0xmsfx1qp0nwrO8eS837of7Oe9Ymkan+7AmO2RuSB6VH4wnk1TwjPbIPMZH3
Bh1UDtX0Fd2g2jwMPh0q8ebueKDMlyXY/N610WhaYdTvSrviFBvmf8AuLXMIricxH5Sf0ro
tJvWsZzbEkRyrgkfx89DXzmHs5an2de7h7h1F3cQl/LP7uJVCKi9AB0pSi3dnHZXC7mx+4b
+hrOvWWG6OFI7jPNTQzGWFPKYAjkE5zXtxitjxXBxjzI5q7SXTdQG6MqQ3Q11Oj3yzXIdVG
6UbW/pUmpWw1uyLDC3kQ+YHqwrkre8udNv4SAQYj19a4KtLkkd9Kfto67o9psbi/GkxxhkA
i/vHk0/+29Vt1xticeo61wp8YW7xCRo2Enp61lTeKLtpnKgovbd2NVCrKK5Ti+pRbukejTe
JdPt4ftF/aLHK7AbmB5+lXtO1DRde1qKGPS2SRE3ee/WvFr/AFe6vE2XEmQpyoPavUfAQDy
WkpPPkkMauNVydjDE4SNKnzHqEWs3Wk+JrOyh2mG5ZVZHGRimeKNV8Jw/Eg22oWLG/ZUQSb
8g8elZGtXSweK9JKYJaZeG9yK5L4psLf40vIgxjyeR2rlqxXtU12/UvDt+wker2Evh+11Br
v7EssakFVKjrWV4q+JmuW7vaaLaWtqgBAZFGee9R2vlHS1kRt7lucdMVyXiDDuUjXaCBgD1
r0Y4aE3eWp50MXVhonY5ptf1W4uZJbq9kkJbJySOfqKdDK9wzmXfuLAkscls1SihmE37yIq
M7QP8a3tO8uMIGUOQdoY84rpjTjHRIzrVpvVsuhGihBUkAryPWr2n3T27C4WURtj5SOCB6V
SuZVRGw+STnFZ9vfh3aNsZXpjnFaSgmjmi5/EbreMr7QZgUud/mHlsbtvuK3LbxE924uXui
yuu4E85rzvUo82o+QMwOFA6mrOkfabfSAfs4yTkq2cmvNxFKnFc1j2cNVnPRs9Rj8QOII1k
uIpArcCM4c5rZOtQTxIs9xBaqg/eB8NtX19q8mt/K+2/ZYlEXmg7NxwC2PWls9C3MWvblbk
uTvZWO047e9fN1q0E9HY9qEJ2s1c7ma40hJjc2dxbJGM4kCrg+4rM1/XJl0FprS6hklLDGD
yPwqTSfB+iyvtvZ0+zpgiJBzmunbw3oEGIoVtXV1zyMn8a46uOilyp3OqnhJt81jx/TNVjb
XLl9R/exKdr72459K9Nk0Xw9e2UQ0yAvsQOZYpDgn0xmp9Q0Hw9dfvZ9PgVQu0sEC8/1ry/
xDPp/hS7il8NeKBazlizWxIkRj1xjtmvOqYjnSUVY7qdHk31O4urfTIrEQPbNE27PmJncAO
xpl/HplrLAbfypZHwWboQK5T/AIWfb+JNEluH01bS+txh0jBbe3qB/jXHy+P9TtovKfQ3mu
TyJHTg/QVpQlO15EVlFvQ+m7HUtNNpBFeq6RFPmkIAUn60++jjtrf7RaESKsgMYD5yuOK+e
9K8YeKNdeCb7M1vBbNlw4+Uj0xXtnhe9h1HTnnnJUtgrx9zFdNupCa2Nm0tjcvFcu7xKDkn
dgD1HPc1rh4RYC4jlbP3Rk5wc9s/Sq0M0VuLh32yI78IhJ59RT1zdIsUUQcE7iVHK47mueZ
rAZdPczTxmZWEbncWz27cCsjW9H/tWSezeJJQoyhx9z0rQe7mstZM1wWkjd8Jn+A46CrMdy
w1K4uJ59qyhVjTaMD2osmrSNYylCSlF2PItU0JLG7iGpTtmNCkSg/KM8HNaPh7RNJj0S4t5
RE9tICGBAZj+FavinTba9sFS7UvJLJtQN90k84rnoEXwvI9kJVaOWMfdHAb/CvMxFCnSjzJ
n0mBxNfGTcHHY3IrbTNPjjjggLIoyI1PQ4rh/FX/AAl+qSG3Nt5WnL8u0cAj1Na+p+MLWyu
o7C7iKsY/MWZSAMDHYVGt19qsG1SWZlDDfEDnDj6etebHGql70Y3PYqZPKunGU+U4nwpbaW
vin7KZYmkt1LOOQRjr9a7rX0Fx4Vme1SZAjbg0UhRkPY8dqoab/ZOrXb6rbWBj1Hy/LdnTa
SCPSqWqyMPCt5LJNN5xHlJGnY+pFY4rHOtUilpc6suytYSjVc3ex41r2p6l5AsrieaRd5Le
YPmz65707wj5V3qf2W7FxPbgFhBCpfLY7AVqSeHbm8025X53m8szvJJ1RR0/M13Xwy0zV/C
STJ/wjcl7NqEayQyo4Gxccg56V2OpCVLkW55scPVp4uNW1l/Wh9v3wJ2qtuJkCjGO3Fec+L
9FGqSxyxwlJ1BDELtz6Vzvg/486fqs1vYazEunyzgCNyfkY+ntXrBv7OVERVMhYZB619dQq
SpO6PzytCNZWZ4yng7XXfZDEw3cEluK6zTPDMejW4uNTnM1wo+VVORn0966vVtSe3tD5UOV
XqR2ri77Ub0ou3zZs8gAZ616ft6tZWbsjznRp0ndLUlvL++mZ0E5ggUcxrxn6mucvta1S7Q
2+ms0KqNo2k7j+NatvpOraj8tyPJtt2S38Rpt9e6Fov7gSJ9ojzlRya6abjF2Suzkmpz95u
yOEuPCmoXUckt1MXB5O5ixNYdx4FvId/kagqnqMk11WreN7dLdwITvI4DHjH4VxNz4tWT5s
BBnnYc8V3L28t0YJUlsyMaR4l06TeGaaIddrcVbQ65OQiQsGA9OKLTxXBJCVW4lyc8kU+Tx
DcoSkcpk3cHgDiuiEJ9UY1HG+5piNLWFZLqZkbAyAc80kepGOeIxSKSW71z5Et3MZpHbzQO
Bn5TVq1hP2y2VxhS4Gc10OCUXc54SftVy7HN+OYR/wn9nM4DPLGpPeoYba6uLp0hbIztCA9
K3fFujX9142tGtIpZ4o4xyq5Ire0oabpcBuL2D5+SqMOS1c+GqcsXbc0xcW5JvYyRY6Za6V
89wPtS9YyOv41DZtI5AjXjqp9PrUd27XV7LKUADHOAKnjEdrpZnL7doyea9BO0byPJknOaj
Eh1PXNO0FBd6pPluwXqT7CvNdb+KN9dXJWws1hh5CHOScdzXI+JtauNc8QTs0hMEZIUbuOK
veHvDba8s8z3EdvbwfeyefqK+OxmY1KlTlouyR9ng8BToU06q1HD4geLVJWC/eNf7qACrR8
UeN9TMSS38yL03BcDHv616F4W8AWltCtzeRJIkgBVXGXPv7ZruzYWEe0Q6fbxBBt2qlXRwe
Iqq85HNiMxw1CXLCKbPD49F+wmPV9Sd9RfOF3Kdgb8a5DxGzz6vNPcS7i2OnQD0HtXvfjaF
V8Ns0cY2o4K44wa+fdXMrzYA68kZzzVYrCQoU9NWdGBxMsQ7mYTjJXnnjmmJkzZx39aeCu1
t2cjgYFEZA2rjqR/OvE1e57LVjqrEO2gSkkApMcjGeor0vVBs+GFnEAAiGMt715xbMBok44
BJUsBXpWoqsnwVjnP+sSaJB/WvpMHaMpN+R4eIvKSt3Zh2RWG8WR2G0x7jjmtWzmikvGiZv
3cvGG5Arn45PLbqCccjNaFpKXfKALxyT/KvoHG+jPGnBqXMcb4w0UaVqpliB8tzn2FYtnKk
xYzyHzc/J6V6Z4h09tQ0wysy+gz1JHSvKljEVyTkqyt+VeDiqTo1OaOx9Hg6ntaVnujr97X
NmjMPmRdpOe9SwxvbujKAx/iX0qnpExilCyNvilGG9vetW5jNrcIuSQedw716lC0o8xw1Lx
fsyxl47qKeJtrpySP4h6VHqWjjVGS5slSOdjiRWYKCfWmzSMhjZckEfL71P+8dtyAE4BIra
cFNWOVTlTakZaeHXDhbq7hUqcFFbJBq0mh25kCvOzIfvYAyK1bayMql1Xk9yOta9lpJZFE7
eX83Kr96pjRhFbE1MY+jOV1TwvZLY/aLTzQ8fzNvbIIrsPh3JEZ3t1IxGPkz3BxUOv2cqzi
KFSYinJJ7e9WPCsdnYagstsXcklWyvT6VhOilK8TF15VKXLJ3O58UWctxrmlPHFsYlCGHHI
Iri/i67N8V3L7t3lxBvc16N4pmaK80SZdwx5ecd+a4f41xsfilFIFC+ZbwHkdTnrXDUl76v
2/U68OrUpN9/wBDq5J4NO8J2hVAZJMHgZIrlrq4ku3j4wA24nHSulvod2h2oRSMnHFYN3FF
aWzPtJPTnvXs0bW1Pn525lYxrlRukYjgH1xmooJPJheGJSScY+bAB+tWEhkuSSUO3HTGapX
0i6ZavdzKSB9xMffPpRVqRprmk9DWEXP3ULLdeT+8v3CLnAYtiq8PiOyt8rHbwvzkyM2KuW
nhm41FbXV9dk88SjdFZocBF9T71PrtrpcM0Njp9jbQ3DqM4XcVB7n3r5upndPmajsfQ08pm
lqS6a1n4heRoHEDxLuKFuo9aZrt1MNMNhptyhOdpkV8YPpW94R8NeFrTUdt6Rf3jjPmBiqo
P5Vta7p/hGLS/KWxR/KdtjxnDSN6e9eRXzZ1ouKR6tHLVStJnzrqthrVtIY21WYS9l8w/wA
81Clv4q0p9onmUgZwsx/xr1iz+Hmn6xqDS6vqstq7ndGkYACe2fWuiufDngfTdHAvZJTsfY
srOd7nsMV4kq1/M9P2SPFF8Q+JbPTWlmnv4yvcSZB9M1Ybxz4qurKONZ7tSozuVsZFdD4vu
/C76U2mWEN6LmYZBkI2oPw5rkrDWfskItLuBHhClfM28jPc1aimthbdRG1/xTq1uBe3d/cQ
gcBpiBis6RZ5EMkMKqNwfcTubNdFCI9P0YRG6E6SZKlVzxVjRVi+xh9hUhSfnUY/GtYU79D
KVRIh8O202nXdrqsdyP3reXMGOcnPpXoqCBZ45GRCx+6V71wWqgPpziJl+XaSygY5PatPT/
Fy6bosS3Nn58jHCbn+Y9smuyEVFWOaTc9Tur+/kj0ieLyIokbIDY27sdfrW34M1lIv3MrtJ
FM67Nhyq+1eHa3rmoahMFezmMQycB8qM/Su/wDAl1evaiK2CrG7gBBz261e+iI1jqfQGnan
ZM0qrPsx90FdpPrirVtdQiWQi5XdICdoO0nHpXOaZJbrEWcAyQpgsOT+FRfbnv8AUxFHIgB
OD/s45rnqJdDpg31Nx4Y7y+NzNKJI8ZUA8hvQ1YS2C258xYpZQ2Uj388nqfpVeOKa3iCwwI
yMCZcPuYZ7il/s2ORftV2BAsah0lVvmYe49K52zpRX1iKaKyErRxiK1kDSNnKg9q8t8Vagt
5KCkaiNSQJFzya9CmW+utPvrCBD5E4LAp824Vztp4A8RT20kIaKKzlPAkX5gPUeleNmFKpV
tGJ9dkVehQXPU31PmnVvEd5eakr3coYxZjPbgdvxr0nwVcanr039oEPHaxsFjQ8hT3Nelab
+z94ak1MT6s7XFy77jFuwr16vo3w8tNJgaysbGC2jXHlxKvyge59aKuCU6aSVmKjnLo1p3f
NE8+j04hkvIlBlIAZguCxHeuauE3am8kCLKA370BgQD7jtXvk/hcTWfk+QGcHJdeCT7VzOl
/Dq00++e+dCJ5nPnK/KkA5xXN/ZanFrmsdC4iUKifLdPc5BtHt9W0x5ba1Qs+I3G0AAjsa7
/wAP+GoLO3t/ti7HiU7VAGOlbltpUEMQeBFBUcIRhevWprmcysjpt+433RyMCuqjg1S16nP
iM3eIXLDRHwBrfh/WtMjkvpLeaK0jP7t3Bj3n/ZB5r1j4V/Hyaxmg0jxOfOi2BI5yeT2Ga7
6S207xLpj3W6K/VwB9snO5F9cD1rw3xj8Ljp4uZ9FimuI1fLTyNtUE8nAr6VRcdYnwl1sz7
DsfEllqdsZoXRrduFIOQfxrXtWs4YN6wK7EYxnJNfBfhL4h+JPBcyW0V0zae0mJIJPmBHfH
pX094N+IemeKLCOSxuUZlGXUthl+o7V1QtUVo7mVRSi9djtfEkWry2Mp0yYbZD9wcECvA/E
Np4htbthcW06gnAcKSG/Gvom28QWSKPPKZAxkHNJJJp2qHm2RlQ7kO7qa9HC4qeHduW5wV8
Kq75lI+Vn07U7hc/Y7jJ55jb8+lZN1Z3kEpV4nXBwAwINfWsukwyxu80KlOhO/oKxpE0WMS
Q2dlBLPg8TDcc9sV6cM0v8AZOJYBx+0fNun2N9NtaC1lc4J4QnFbdr4d1q5kDtCsILZ/eMB
iu/13WNQsM2hihiaUbUSNcD8CK4B9Qv5nk80Or7vu85Ar0KdeVbZWOGtCNLd3NxNJubWSMS
3ULE9kOcVP9sih122t440ZmkUbupHPWs3Tp1Eqbssz9cmrrWq/wBvabfIF/1yAr+OKdTRO7
JwrbqbaFfxb4q1rQ/Eb2llO0ImRVJCjOD71im5lfbLK7SHHJPPNQ/E35fiMiRtxsjIqSYgR
FlPPcE8GssBFcrl1LzC/Oo9CSOYyBioON2M96zvG1w1r4MuWTKvsxgcZBrZsoP3fmMdnH3a
534iknwtOYvmQ4B9q6cU7UZWObBpfWIrzPC4iVkGBkDqPWvoS18L3GjeD9IeWSIWtywmlQE
MygkELn8a+eh6huM9q+qfhxBY+MPgrcaaHiGqQoyoASXyOQTn1r88oSs7n3WIi5qxtuuyTG
Af7p9BjgU0ksCWAGOp9ap+GRJdW6adeXCrqUC7XSQ8tjjIq7PDJA7RyAjaa+3oVoVIpRPzv
FYapSm3JaNnKePpAnhOYkZO5fl/GvB9VU7BMpUHGNte2/EWdoPDD7sFHkVSTXil26kkMQVX
G7jrWGOtKNmfQZVFxppsxTChBBBBPNRDCuCvO0jFaE/lGNQmC+MMc96pN8jgYOD618tOnyM
+kTbOyjtmj0GR2+YyBeg9q9Cu/wB58DpoQoHkzRuMd+lcVayO3huISBSpU4C88AV6Fp1tJq
fwomhVAMAAKR1OOK93DaykvQ8Ss5JRk+559NJmKEDhmUAGtC1srqGFHuPuMRtYHrSW3hrWb
1gPKHlx8szHGAO3tWufC2oyPK48uCIAEIJd35Zr3FNXsclVx5bIkjuUMPluy7c8k859q4bx
doQsdRe4g+a3m+dSPWu0k8MTCOJ/t0PmdCjPxUt74ftrTw3cR6neLIeWh2c7T6Cs8TGNWO5
eEqezlZHmWmzyGWO2SLcx+79a6V3k+zizu42S7BBQN6Vc0PSbTS4jfX7MHwWQFQM+gFZV3q
txq/iC3ml2WlpbsDuPcf1rzadV0vdZ6EkpvmtsXrS2NxsUr854455rrrLSFt7QqYS8uOGHX
8qxLTxRoFhqn2oSbgrErGI+B9Kvv8TbGOaSWCCQu5zkqOK7Xi6a2Z5c6FScr2N2DTL6aBlS
xkAA4G3FX7PQdXO0/ZfmJAyzAYrkn+MEyxELFMxx/ERg1jyfFXWJOY4gpznluDXPPHxXVAs
vct0z2CTwNq9zHuunt4U6EPL94VtaZ4WsLOSKS61aBTGMlI1yOK+fbr4m67eIEmmVSe+7pW
TL451rzN51Qjdwdp6VyTx6a+M6IYBxa93Y+mdbtobjxHopW4TiRcKxwGUHOa88+M16q/FOC
SdwAEiGc8DnpXki+ML9ruKabV7pvLOVIkyR9Kp+IPEDa5ffariee5kwPnfhvxriniY3Uk7n
ZDCy5XB6XPoMeLtBfTo7a5niATJHz8k1m3PiTws+RNcW5B6AyV85tM7NlmYg+p6UhZ5W2ou
5jwBnr9K1WaVFtE5llEE7uR9Ef8JZ4SsokY3EBIyCFY81wes+KrHWPFMK2iB7GH5lBzjOK5
fTPBGs3kEd3Mgggc7QD941onTLHQdaeymyzmL5iTkZrixmOq1KTTR04bA0qVTmTuzsJNet7
a2V5pWMNtEJcJwSTWFpOoC9+06m0m2W5beS5yUXsKwry+tz4dvUDBpnYKDnllFT6RcW0dlF
lwqAoGUnGfavmuXS7PeOhbX/ALJKltkLFgl3BwSPrXTaF4ittWtFu8YkBIhUnlVFeceI57V
9NSWBoy00m0lG6c9K1tKlhtoIzaybTHGAF3ZHv/OtKdo6sid3sdnqE2q2dmdTmjeOFdzpIF
OH4/nXGTeIbmDR2vrxjLe3Wfs+4cQg9gPWui/4TGe1htLK+jV7N23NHntnrirOqad4X8Qzf
atNaKFlH7uN3wRXVRpxvdGEqjWjPFzNqNzeFsPJcE5kY88+ldBaaJfXTJbr96XPmbRya7+1
+H6afID9rtpFmG7d5oJz15rQNvomjMC15vnZfmWI5OfrXbZdTnlN9DL0nwvZ2DKlwjkPgbW
Unnsa7ix8HfaFmls9NQKFAMkowBmuIu/FN3NZXH9nIkSx873yenTmom1bxldWELnXdizpkJ
EDjH4Vm30RS13O9f4eD7NtvLm2LBvmBTaMVz938K4prkMG84nlSp3L16e1cbcS+L4I1kGsS
SZBJ+c8eg5oh8feOdKCbgJ1JG0quen0qL9yrR6M720+H0UbGO7untE6gbcgj6V1uk6Vp3hp
ZVt5w8LgEShcSMe6jsK8rPxT8SXS5l0t3Y5LEKRj6Cpk8XaveskbaXOM/NyCqg07t7C0R7Z
plzLd6gse9IrJTn99w549avS32mo7SWtqkflE5CkEk9zXlAv7l4IzfXghIAxDETlR7mnx6g
080enaOjSO7FnmIJz+FDp3Qe1aPTINWu7yAyQl0ijUBdoG4n+vFb1umqyuY4vKnRVwwLYKq
RyMVzOiaLdQQWy3EwDCQM6BT9c1uz6lbW8E0NrKkZCgNO64bOfbtXO0uh2QbauzYslttFiE
rg+ZLxtGBtB6fhUk+rRi9hD3rRIybWwCVJ+tcZq3ifR9PkSJrnLFdzbBn8j9ar6dr9vqkw1
AW8uxBkIwwNw6t78VhUvHU66PLL3Tq57+7tZDf2xNxKGIVi2VC9uK1v8AhKS1mkSzTLOwXe
/bkc1xcWsRXMEktjYyrIrkbimF+tVY31e6lWVWRSoPy7gB9ayjFvVm0vZ83JHc9Tsdfl2xx
hZDsHIH8XPJq0+sv5xEMAaGMh2ZjwT9a4K11G9s9ODzeVLJv3IAeQf5Gui026aQGWWZoWuv
mkhx/q6XtVc6PqEuVu5tQTzalfr5Mge3zh9o+6fXPpV/yly4UusgDAjGccdfenWP9mxHy0m
IjAGcEf0q9LC7ySMv9zIwfaonLmZFOPs/dZ+fXhjxxd6XPbx/amSBSCtu/KIO5PrXvPh3W9
O8RExWsiy3Eg+aWbHkjHoPWvkDTbWS6nYvLsjQbncmu18M+JRZzGPz3jtE5SJB/rG9CK9aM
meDKNtjvfiL8PZb25m1PTUluZIgcxxphD69K8o0DXdS8G+IFu7cjhdskOeGHcGvpnRdfXWd
Lt7RrlzHICGZccZ6AD2rz7x/8KyojvtHtGadsmX1l9CB2+taNtNSjoSmrWex6Tomu2vibRL
bVtPmzvT98hPMbeldPp7uLbb5zHjoOCDXyVoXibVvh/4leNHEkSECe3ByGP8AjX0v4R8T6f
4jSHVocJCUyUB5B75r16FeNSGu6PNqUpQmmtmdZDqUrxfZpuUzk9hn606ZLaHfPZxDz9nB6
81cvtOhkslawlEyuN4VMfNVNFQ25VsrIp+YCnzxauhqEk7M528srm6gL3VuCM/fxyPeuQ8R
eHtQsNOgvGlTbK5Akj53L7+9evwG2ntzbbSZMYAI61Dc6RBc2i6RcxMbW4BCt/cb19q3o4v
2c0YVsJ7SLR41pGnrGkU80hcqeOeM1p3jRwa3p1on/PRXAzweaqalI+jSS2ItUDQMU+8eTm
uY13XfI1aymlnhQQKrbWOcEV6060Kmtzz6FCVKeqJfieqj4lIwGCI4xgd+OaHUtFtQAnqQa
4rxN4nS/wDE/wDatxLHdbQuGjYLnHQYqzF450y2CC6jKs65wrBsflWOFxdKiuWcjfF4SpVk
pxR2dlLtI3N06g8Gor60j1FLm1kIZZFK4P0rn4fGugzSYaRoj6kVoRa/pDkltSRQD931rve
LoSVuY836rXhLmUTw/VtLudH1OW0uY9pUnBHQiul8D+M77wpqYubG4KbvkcZ6r3Feg+IrXw
v4ktJFeSNJUX93MjgHPuO9eJ6jp82m3jQsxdQeJFHBr4fFUlSqN03dH2GGrOtC01Zn0fcXe
heL0/tK0un0zUFK7WD4LMfTFV7zV/Hfh5Jl1KwGsQkfLKzYZfcEV4FY69c2EiOru4XpzjB9
a72w+Kl3FZta3TPNGI8Ir85PqfWsYYiUXdOw6mHUlaSui14h8XrruhzaddWE1lOGDZY5U4r
mLiPTnij8meOR8AHJ5r0C18TeGNWsy+q20CsseWHGTz/jWBqmm6FfMv2CIQhvm3qQMD0r0f
r9T7VmcyoRStBWORuLGOO2XbtHOQc5OapTWqSqoyFZeOnWur/4RK5jJltrtyR8zeYeEX/H2
rKnfUtMu/LvrBWROSdoJI/pUPE05aTVjaMJLZ3DTGkkc2juQEUr5fqcdBW1p0fiG4tPJ8+S
ytIAQ2c5/AVNpPivwtZkST6PIk20gOuGw1TXPidtWiWHSpY4hn7u7a5/E0LERUnKD3MakHZ
c0Spqeu3dnYHSbATFpADNM5JY+grCVtZmjJbzgo9ZDTb+51FHeOSN45AT82c5qolxeMMNkn
pnJputN7CUI9kWVF86M6Bty9mfBpILzBja6lmZ0OSrMcfSohDeg/JySOo6VAsF3vI2FjS9v
UWqL5UaF/rk99dLNcECOPhIuflFY95PLcT7g4wOcKMCtOKxRoz5koV8HCkVF/Z0zYG0hj04
zmlKcpu7KUoxMY+aGB5z7mlzJuycknoM111toLTxOEtt7qMlmPFVJdHlU5O0AHsKlw8x+3i
c+sFzKoKcZPTmt5/APieHSYNUurCaGznBaORxww9fxqzGb1dO/sozL9nVjIgEfzZ/3uuK64
/ErWofBkPhia1S4jiG2OVySyj0+lV7KO4nXeyPL205VB3N07YqxaeHzdWxuPtMMKBtpDN83
5VbkVp5Xcq2Sc1cTSLmOMSCNjGwyXQ5xVckewvau25HHoeh2oDTan5rgglVXg+1dBaWPgS8
gAfdbsn3jvILGsf+zLZggwXZuoGSaeNMlYqsFk5TOB8uCaLRWljN1LvVnRR+HvAuY2a+SRO
rN5+KtrN8OtPt28ieGO5XBjdQXYH61zM+n2kGnt9p0iSO4cjbIXwoH0xWDPZ2/wBo/wBYIh
7Amh2HH3nqz1GLXtDmOE1pWC5O37pNY3i/TlNrb6va3K3CbSfl5OPQ1539kEcx3guAewxkV
cmv3ispLG0jZFkwTubPIrnqrmibwXLK6KTOGhl2EsGP5U6KcrFtZiABkDI6is3MiOY24JOS
DTTJtXGQea8vksdyZqPOHtXjc87g4xj8asWuq3MJxE+DjueorHVoxj+I/SpG8pgAjDP0pcq
2ZRsT6hK/2W4mbetvIMqD94ZyQa3rW5ubi9+3IDGssoWJF/hWuJYSY+ZvXtWnY6lcQxpbGV
kAbl8cAVpTfLoZ1I3R1Vxqd350gLNlDhMNiss6lqCStvkZp3yDtOcCmCSLzXnUNKn3UJHVv
Wp2gKxGONlE7jc7HjbmtnI51HyEGoO+lywxM5tolLu3HJrX0jxrZWumQ2heUtGuFOQK5TV5
xYWX9lQiNjJhnePnPtWRFYXcozFayu3shoSb2KaVtT1aHxhpskbB2f0+bFMbxHo+1VM6Ec4
PevNf7I1RLSS5e2lWJSNzEcA+lUtzgnJO4dsVpZ9SVGLPVJfF2nWsDxwTKWPOep+lUH8crF
GPKV5CvOWxXnsSvLKqLEXckgAdTXeeHvA97NPFc6jbhIiQywnkv6Z9qqOhEkka1pd3OsQ26
GVkllO5mLcqPSvfPAuh2ui6WxuFxOyAgsMkD6n1rmPB/gcLfQ6lexRRxxtyjrjJ9AK9B8Qa
3BaubC1GFIC7mx0xnFY1pc3uxKpRivekaGuXUMWnyrajeABu2nDZ7AGuB1G8SCcNbgmWVPL
ePfwx9TVO41Se+u3B3JG33UU8Agda1vDuhlkl1XU5H2woWSMjgntmsJLkjfqb037SVihY+D
5J5/7Q1Flnk25jhByFHvXaafbSCJLSCBYIgRl5l4K46gVNYan5djcXvmJbgqVEjAAY78Uyy
1mG9u1vLi+AhtwE2KRtYY7CuR3k7s9qEOVWjoT3C3bSyW9gCFXhmRcKB3PNV47ZtPgR5xHd
D74UkBiK3Iru3ltyoYCGdCQxOOlZlvqgsoPsy2Ssi8szrn8q0TbjYy5VCovMe0C3sqvaW00
X2kZwBxx2robSXyrJAFYS8oSwz81YI8SRQagkEV4AqoTtZcAZ7A11cd5AgSW2cTQlg8jNxt
GOtYy5JKy3OxOrRlzSWhO1vMieYuBlMHHHNVJ9R8QJYzMJ47eROIwRu3cdxWtZalo92zoNU
SRE+8i5I/Oqmr6hpMexxNCeDtDSBc/nUwglK1xyr81NvlPzStY0IcmbZgcj1FW7d0Li5G1m
DYWLoD9azCSqsMdeOKZuaNsoSpr0UzwpRuem+GPEjC+Z3uxDdx/L5rn91Cnoq92NeraX4hF
/bm3knkhjP3ZZpPnkOf5V8xwTbJVcjdtOcHvXf6D4inju0kuZjNKmC8zH5bdewFaRkc9Sn2
Ou8feBrdlfWdLj2MPvwJyznrmuR8G+Lbjwvq6s4K2UjhZ0J6LnkgV6vo2r294pEU3m2YXdc
Xcz5JP90Dv9K4Xx9ocUUJ1HSbWK2tB8zALukcnvVO8Zc0SE7rlkfTujXETQ2eraXILmxuIg
YmXkL61elf7U0k0G2Rgu8oB1FfMnwY+I9z4e1dPD19cH+zL6QBDJ0hc8Z9ga+uNPsLQo77y
sWMjZjr/hWkZ9WNwsYunQSf2i1xwMqCnqOOan1OWU6c0jTbQjDcw7c1rLYyQzLLk8gEt0ya
xbxy63MWNysce2QablzMXwnzx8RpZ7TxhNqEkpFp5YYqCclh1rw3X9SfVdXmulG1Gbgbule
z/GczHUbIW5YNIr5CnjGa8ZSxmU7Wt2OD2Ga6+Rzirswi4xbZlQ2s1xL5cUUkshHCoCTmtq
98I67pmjW+r6hpcsNpcMVR268eo7VqaVd6xoOofbtLhME+0rukTPB61p6hqPirXLP7Nqerf
6K/PljHIz7VLopIv29tzzvayt8pI962LO0v3gLh5dyqWAUZOB3NXYvDtyJ5ZY7aWeK3AeRl
H3Vz1Nb2meL7jQtMuLe30qB5ZgR5sgyVBGKapdglWUtjhv7Suf+emcHuKV9QuZY/KkWNkP+
xU8qS3CPd+SFjVghKAAAnoMUyGIlxjn+lT7N7GrmlqVVsZH+44GR0PFVpYZYX2yKQR0zXrP
hT4e3WvW/wBt1N1sdMj5eZuC30rR1DQ/B9m3k2drPcbePOlOQfpUywqexksS09TxRZGAIUn
B61r22uPCIleFXSPtnGT61oaloliLiQwTouT90tytc7NZywMx25UHG4VyTpTgdMZwmdhpvj
BkkUTtsCgsqkZDN2zWjD4ghmMkN+olEh3ycd+wJ9K83U88DFWEuXVSrcgnJPc+1Zqo1uN0k
9j01ofD81nMQiLLMNqhF+Y/TPAFYa+D3kYLaXbS3IBcxj5QgHqxrnbfU2id3Vf3hGFGOBXR
WGr20YSNnBVVywP8THt9Kq6ZHK4ozhdavaSMlwWkUDGJAD+RrUsrmzu7fzAwjn3YaNuD9RX
aQ3Wmaro1zZXcEJugBsuPLz5eOiJ/jXKaz4F1SxsU1SWdCZDzCmS6DsWxwKtOUdVqYyhGa7
MelosqjdMRx2qu0aQE4OGHQ+tZNrcNBdQxXT7IjjLj0+nau+sE8PT4ijtwZOzyPnNbwmpbH
NODp/Ecw1rFJEZo3Pm98LVrRYFe6MNzbag6t0ltUDFf+AnrXS3Ecls37m1ijxx90n+dd34G
uLOLQNTTUJoba5uMbJwoBVcdB6Vte5lCSkcF/wAIfrNzAj2E4u0Jzt3eUw+oPepZvBPiGyt
hdXggtITwDIwP60t/JMNQkiS/nni3EKS2MimW99dWjmOO5muIWXDQyrvT8jTtczc4p7GXNp
ksEUM7apFIzlgUjUZT60+3skV2fdJIqnJZVGFqvqkhkuGKwmw38t5S7l/LtUNvfR28T20U0
hSXgmPPzn3FJ2RV21dG5ptjpFzq0UV3IgikbDM7cCu01qPSdChji0a5tJIWTBCgMx9sV5aX
iKbt3GR/DyTUtvdfLksAcdDjOKFPuS0+jNu41Sd7eUxugkyRhEClq5m+m1GNkYvcxtnOXq5
/bEdrOkiyIm0nnArX/tKDXIpJZruSe5RfkEaA4A9faquOPN1RzdnDqet3TW1vZXGoTgbiqN
kgVc/seCCPN1+6lDYaMEfIfQk1kf8ACSwWc7y2bTx3HTMXy8UDVreeDI0mZ5mOfNdiAahVF
exo4O17GwnhW0vRtjumS4P3QzZ79az9Y8FajYJ54kE8OcHZwc1UtrvVLd43tFVGzkDOe/Sv
b/C0eo6pYQSXdmkkUw+dAPu+tNzSQ48yZ896ikd0kAXT0t2jXazrkeZ7802XRdNTSBdLqqN
db8G2A5A9c13vjnRbfS/Ed1EqyJb7v3YkXnFcssVqSxSGMBjnB4xUOKeqRv7VxRy8kNvHgc
se/BqBkXGVJArsxo8c0xd0zkcYIwKxbuxKSNkrgHAAINY8lzWNe5h88jeTz69K1raFba1+2
SfvC33I35/GpbLT45rsQk5LNXd3fg+d9A/tFBvtkwpKkEp601SXU0lV10PNftN2WJX5c8gK
TxTQLmRtzyMSfcmuni0Kz80b7kmPuwH5VY+z6RZqfLeSdgeB6H8Khwihe0ZoeE/DVnbh9W1
+RIolwwDnkj6Vval4x025uvsmj6XGQflWVTtJ9DiuSuE1DWSjTswhT5Vjj6kVuaXoEsEaSP
F5LtjbuxlarmijJpy3NFI5LyBLa+sz8rAna3DHNakHg/RNQIM9vAQ33m24ZT6VFb2dwJizT
uWYkElwB+VbFtF9nZkXa7MA5+fp+NTKa6CUbGhoPgbQrO4ElpbwvMoOWzyvHHWt2HT2so28
8JAH6MWBctngDvj6Vz9zfXmUt5ZgjYAB3DI96jOqyQo6TXhNwq7EOc4/HtUXbNNDrbvU3aB
2Zz+4BZ3Q7Qp/HvXCvrsuoXbySlmLNlEzkmop7mV4lWSTcJP9YQ33vaus8N6Ja+dDd3MAaN
cME7ily2Dm5nYs+GtNMWpwyXg3Ry4/dOhyB/8AWrb17XreJJNGtdqwQNv3H7zev4Vj6zrxs
NTjhjwuTt3bsk5PArmdVkhu9Xkl1C4S1i29EOWc9zXBiKnJY9/LMOqsm+iNFvFDTxyJJLA0
bSeVCJBgAjkn8jWho2t6fLJNbLGskY4A8srk+xrPtI/C8c1qtorSSys3zuwJbj34Fddp154
Qa5+yz33kMAGZmIIGO1YqaaspJM9Z07TcuR8qG6hqNvpFhZvcrNHEy7UjcEjJ5rHtvFcSOZ
hJNNltpgZflAFdtrfgLQfHdjHJZ688TIo2EnKg+4rMh+FF94a0lpb2RdVji5MkHVh2yPauq
nGMIPnPExEpV6y9loUTrukwub65tZXWXIUCLI6cYrA1rxbrOqWscdnG9rbxgjbGMbznjd+F
dbc6It60dtGVjiwrA8hgPTFY2u6Cba4/4l11b+aQQ0Lg5f0x71hTnhoS8zrr0cfVjy3ul2O
j8KxTxaBZXDKQ8ylplyQR6ZqLxFoov7yPUJlYW9lbkRrztdyf1xUPgu71L+xnhvbSWO4tQU
YbCNwPTHrXTtLI8ItL6NnRh8wPAXjue1eTiqklUfI9z3cBFKjFyWite5+f3lgnBbHvUo069
uG3QWksqk43KpIr1DRPhm7+P5NO1Q7bOyceeCwwxxnaCOo966zV/HmmadCNAj0u3shHKELR
pnZGPT/GvQqY1QkopXfkeFhcsnWhKpKSSTtqeBtp11AhmnheONTj5lxUVvM5dlLlUOMjPFe
43ui6Z47RotNvAkKYYbcEg9MkV5j4t8Fal4Rvo4rxjJbTcxzbcBvaroY6nWfKtH6CxmVVsN
D2krOPdO5t6DrZsbKFJC5gJ3Qxdmbuzeor1fTbm28Qac/mkzX7LsCBRsVfWvn6yurqW3a2T
YFQcyHqi+1db4b8RJpE4JdgrY2rzz7mvThPQ8CcOo/xJ4Mu9GuXu1jKwDL+az4w3tX0P8Bv
iQ/iPTE8J618up2qfuZW4+0IP6iuamFl4q8OEQss1xty64+WP3ya5DwZ4e1Dwx8QzrAlb7P
boXjndT97oAKrlu9AjO+jPtCCwVtOJO4lRwpPX8a5S+sJpxK8kX2fn7ncVt+Htck1HRUu7n
P3fmGOpraaCG+gFxgB/Rx+lZqTjLU0lFSWh8tfEfw9JLJZXuxpFUvFuwNoz0JriLK002yaS
K9i8+dTwYyAoAr6s1nwpZXttcWVxxBPkBSMbT2IPevEtW8Az6dczLCigKTkyD7w9RXp0pqS
PMrU5JmNpq+F7hRHdQOoY/KGGQPoapa/4Alkje/8O3HyHP7hhkj6VPPZXCqqR23mHH8H+eK
mspNftXU2rToBwVlTK10nPps0eW3tvrWmyzRyCdN67ZVj4Dj0NYVzMCFxbspxg5/ir6KNlH
rMLNquneXL0E0fA+tV2+HmjXZUG6XAOWHlgnFLm5dRqLvofN6WTXM4EQZnc8Igyc/hXqPgz
4Xy7l1DXEaKMjeIzxgdea9i0jw/4K8N2rNp+nCe+PSV0zisDxdrgg0x7eKbbM4+bA6VDmns
jWUrLVnm3i/xbcb/ALBbEQafAPLjhXjIHGTXAyS3N+2TPJIMdA/A9q6V7KzvS8l/POspf5d
qhhj3FSQWGiaerSrbXF3KmCu5tin6gda0jJIx50YFpoF3c4m4VB1Y85rX0/wdbX18lpdaiq
JIeeeK7Twr4ksby5Gly6XBZSyZ8pQuVf25703xDpaWV4t1abQmcs23pRKd9DObktUzjvEHw
1tdNk8m3vllLDcrA/zrh73wtqFsrMNrhfQ16W95Pe4VwX2dD3Ofek5eNlaNcY5PcVyypQl8
RrDFTg+54xPHPC+JI2Q+hGKBI+c98V6jcaZaXodbiMOCvB7j6Vw+r+H7zTmeRIWkt/8AnoO
gHv6VxzouKvE9OjiY1NHoN03W7u1kVd+UBJPXr616roPi62eGOKeMzWpKgxh8vI3cn2FeJD
g8nitjTLyeB9yzFFxg89R6CsozaZvOF9j6Q1b4VaBrXh6fV9DkW4urnOyK3cFVb/a9K8NvL
XUPCuqPa3yByjYaPJwPfNejfDDxreeH9RSOQxw6VeEKUlbpz97Art/iv4Tt9Q0n7bZu0zyr
5gFtGOVx61onrzRMrK1meZWmovf6eTazecgH+rkOGH0PemSPElu226VGb72SQfyrjbB54Lv
+zbuJ4WhfCxng/jXb/a40smW8iDydFkUAsv8AjXbTmpLU8yrT5JaFWG5ijQPtabBzlI2OKm
S/nWPdFYSleuXAUD86qnWbkI1u1w8sJAyIzt/Mda3tC8M3PiGVYraNmU9WJyQK2skYOz3Rz
s9+8gy5gjz6tu/lVy206W68OS3Yt1WcEmNlUhlHqK9GXwFZaUcSRpMyKJHdmGAPr0rnvEup
QsfsWnKAFOCyHANQ9S78uyOMtYrxrLy9atjKi870IV1/xqZdD0m9iZtLkM7Y5iZ/3in6HrS
ulxsOUZvUs3FJFiA790cLA53huaTt1KU30Oc/sa2N6YUt5pXU4ZH4xXp/gTw9b23mTNAsSi
Jm8zGfwq1pHhy1u4f7RvLh5ZGTKMOv/wCqux8T6Xb+EPhNBqDXgFxqriJVxzGuOcVzylFI3
SnJng13bp9rnMMKBWkbAC80yBLoOoaIOBxwp9aW78T2NpMEWxckH7x7n2qO18TzXE58m1SI
AhgTyfyqHVinoJQqNao63w5ojzyedOoC5PG0A16/4P8As9vdwHgY+QAnA565rxmLWtREKOA
ioRliK3Z9eEVlZ3kOobGiGJVH3WOe9Nz5lqVCDi7s7T4saTFJJHeNboAcgy9Q2D09uK+fNT
tTHK7QyF1HRMcj/Gvq/QdS8OeN/Cj2j3dubjaPMVzkrjuBXFeJfC1poyLO2kw3FsThZ4o84
9valGq0rI3dKzufNe6/eby7eGctjoAasQ6TrE4+aJo1xuJxXuo02K6iP2Kwi5HU8ECsLUNL
ms4nQwLCXHBPSk5NladjhdMsv7N23G0yS9RuHBrZs9b1Oy026tZL4xxSA4GB8pJ7VlXoezb
5meaUc8KdoqlYaLrWs3yJa2RYs2RkHArJylsikluyxbt9uuI7S0jlupXPzFhgD8uK9U0X4e
QTWirNCI5OMmTjr6Ctvwb4NtvD/lDU0UyTcO+0MCfQV29zc6dFdWyCVX2fLjGMfWizS1KST
d0cXbeBLGOTy4o3MkXyiU9/cU298EXlmwlgWSRgct68+ldXquuadpVuFF0jMh3KEbLVhS+N
plla5gIk3jln5wO340crE3FaGW2i3dxErRyqAh5AUFuBzWZcobezlaaO4ZQ3y4Tgn3rWHjM
QXpu2EYjaTEhVc5z3rYj8Q6JdhlWNG3HccjgH0wapJroTo9meZCe4kUo1nPsPQlMk1JFoev
X0hE9s1pABuLy4XI+lej3viXQksGhuYI9pwcx9RXOal4psIbdY4FNwq8qX5x6CncXIu5Y0T
w3BZTJPczNJCAGMzj5QfQetW9W8SRxzva6RK0gIxjgEfSuck1bV9e09PMCWtqvClUOPyrLg
0uCHUYU+2TyXDE7FZOG9cVz1MRTpu0md9HA16yvSjp3MjxT4kl0maG5nla4v1YMI2P8AStK
ZovEnheDxFbOPtEmFnjX+A+9cT4t8I6hHd3GqxSvdRg5cHO5B9PSuPsNS1PTHJ066lhEg+Z
FPB/CuHEQjio+49T08vrTy2tepG66o9mtbOU+W9xlI1BIKnj6+1V45xrfiCPw/pU/79xuku
FYBYl9PevNpNV8Sarm3ub+UxsMFc7Rj8K9O+GVpZeHLB9X1C5ihN0+xDLjOB6V5kcvlRj7S
pK7Poa2eQxUvY4eHKnu2ezaJLBoVnBYJchZ1OGcHl/civRNB8Vwi3ubd5Qyxn5w7ZOK+e9e
8a6YZDd6ddCXUIzlAIspx0z7VyA+IV5fajIZWewupCGZAcRtjrV0KtRy94yr4WhyWvZn2hJ
o1jqFpHfWZUnOenAz3rl9S8OWT3MhlQyXQOA2cbTWD4B8ayvb2plmMhlX5tv3B9TXp9xNpV
8guLgeXEBkuB/FXVUhCoefRr1cLo9jxjxguraF4da9tb6ZJ7FlcyIeCPp3rxjUPH3iTXZc6
hfSOwGFVWCKR7gda+svEfhoXdhhJ4oyUGRIMll98Vwsnwxs5v9Kuri3kCKSPLi/+tXZhqEO
X39zycwxE5zvB6M848baxN4e8YQX13CHsNRQMyIACHAA3H9K47X/BMOri31qy1q11G6umAl
iVtmznOAO/FanxCmufFniyytLKOS3tLGDAdxw5PesPQfCDXevR2d1q/wBlXJKtHnIb86+dj
UpRjGXNaR9fKhi5SlS9m/Zp37HZ+A/CWv8AhLzb1bArbzgHcyjJH07VpfEqHS/Enw3vknjC
XtnH58XY7geR+VdF4XePSdIu4bfXX1SOOUx7p3BKMOoBrk/iL40ubTwzqOk2vg8yC/h8tNT
bBG09SAKypqVTEKcZG2JqU6WCdOpCx8vRStDIpAyp+8PcetXheBpCQCZCfvdlqmsTmQgHoa
0NN065u70WsMDSswydo/U19YmfAWOv8GeJriy1WOzikka1ZtuwHmQntX07p1jZXvh1UmQSz
XA5Vz09F46AetfN2iJYeDpRLdRrcXzYAIAOz2X/ABr3T4a3OrytcapqTNa2LHEMM4AMjHoc
eldSdkcriubY9itbVNN8PWttHuBXCqF5rp4kaPTIkjbGPlYNzWTGYYNPi3JGZ3wSyHAGe1a
1xMsdkoU5GMl8YAFZN3ZslZGXqkN3LdWxN4IkjYFo8Z3CuV8Wvp73MbM7eZt+bD8AZp2qa/
LDevbz20ht3PE+4DAryrxBqDtqEptrp5IGXaRnlcdzXTRjqctd2Rv3v9nSyPFEscZK5JK53
e+azPsqwbZorqGWM/3nIx68Vh6dDfav8sCy7U/jZsCt+y+HN5qV6kTa2mwncYonyVHeu9tR
WrPOtKT0RbW40eELFHJLf3ON3kxnOOavulxLDucLpqY+4Blh+NN8Sap4X+H2ivJp9v5t6v7
pe7M2O5rxDxD498YeI4Y4nvo7SIDH7rqR7nvWXM3tsauKhoz0HxN4u0Tw/bMq3QeUcZz3rx
jVfEttqFw1xNfBsndtU5IrMfwzPdyGRrqW6mOWJYnFVDoFxG5MUIcjkjNJvUT9nLqW01WJm
zbrLL/uoamivryV1Bg2of75xRY2shDJloCD9wnb/SraaZOZAwlDuOAFy1LmkiHGBe8P6fNe
+IrVLURxS7so2WPzV33iqz1JtIF/YKNyDLRSDIb1H+Fczp+n3OjW/wDaE295iMxKHxg17L8
NIjqWlzWOoiOS5jUON3zdeuQaPaDjFS0PCIY7Wcq0rXEMpYbrWT5Sf909xU32CaH/AI9NKy
vTMre/fmup8VWsWj+Ipba/s1Yo5ZWYEBgDxj0/CsWDxFbp+7ltEmQtncgJI5pqz1Ias7WKM
trq62ZOIIYz1CgcGqU9uLixntbqVmDjDAcbvSvSNMfw5rzIs1s1vIo9MY+oqh4l8Lyw2Zns
fLmwRgjIGKlyWwck/iPmy5tzbXckDKVKsRg0+2JEu3gZ4ya6Lxjpr2k8dy4Qeb6dc1gW6gI
HGA2frXnzSTZ7lOfPBM6XRb9AxtpQxh/iYAgk+hI5P0r6Z8AXsXiT4ZX1hJbXE0ttuj3SBl
CrjjGa+W9NicjdHp8lww+Zm3kD24FfQXwdmmtdJ1MtdGFTz5RbOW9c56VcNTGWjPC/GVkdK
8VZtrozkENuPQEdq6mzt21W1gMMDyyT/wAESknNc98R7hbnxPdzI4CeYcIg4r0z4VXFjY+D
zq0iK92GMalj9wf41pB2k7mNWDlBNHQaF8OILG5t21e3NxdzfctQO2ONzV1er+R4V0uS3uJ
E/tGQ/u7OzAVIlxyZGHP4VUt/FL6b4cvvEVwRNclvJtlboD1z+FeGeKvElzNZz3DzMZ7tiX
kLHPPX8KqdSz0FClpY2fEPxBvCxsRMvkoNgOf0rkZvFMqf6olyG6Kv9a48Srndt3D1J6VIL
plZSgHfpXLLE1HsbrCU/tG6+ualdMRkxpnuahtBLLewtJOWO8fKB71kedO8nrnBGa2PDkFx
feIbOFgBknr9Kx5qknqzX2VOC0R7qtleXWi2Uh/0S2JGHDYLDGBxW58YLM3/AIB8N3EWXgs
18sgDqSvWs65cT6Po3kfMiEKy54BHUV2iSQR6IdLv7Dz7WZQCW6J7iujk7mMXufL81vC8GJ
FJcHO0/wBKoIiwviPuQK9d1TwrZHUWWy2tECdo254+tVR4K07+LLMRnKriqVJk+2WxxcF+g
jRAjKpySM8VBcreL+9g+ePd80WMgg13zeGNCs5G82Qj/YNRzahoOmRbbdVdlGBhckmtVBGb
nfY5XRdG1aELcadaSgscFpHKbfoe9elQ6nrc+jzw6lrTRLMAuxSHHHUHIzXETeLJ5AYbeIg
D7px92ueuL3U3OPOlPJPsaOUOZnqlteW1pGpa6QhBjc3X9K6TT7XQNUtXjludwYjYGPU+1e
Bx3+rRtu2s31Stuw8b3VvKFuIWIHH3afKF+56jqvg6NUjnt7WK5i2hh2xz3qGJJbFTD9iRM
4HyDBApvhjx3aNEy3scjxsMYPYV0d1b291a/b7dSyOmQ+QVI9PrSu1uDSeqObu9W1N/leJj
5YAi2HH51QNp4h1OEhwFAbAAbkD1rT+0x7m2oHaMZYFea2tE12OZkeVUhKjYmV5Ap3trYIr
merOZ/wCEVnNuDK0k6jBbB4+me1akvh3TodOCJcRcrnaz4APp611M12LazmESEF1IGDxu7c
14Jq95eSX8s0lxI+XJG7nFTGdy3BR0OuvNEhgzGWWZJPmO2Tge1c69ugYRxyvCxPGXzXMPf
TkkLNKQepDYwagOo3qOB5jEDpn+VaXJsal7BqUN00ZbzgTwVYk4q7ounm6lNxdpMyRjhMkh
j/SqFlc3s8oiaN9z8bs8iul+1arY6HJdWiRhwxXypDjfHjkg+teZjK/JaK3Z7eWYL2zdSS0
X5nVR+ItC03TGWIQSPGMvGkmSnHWqieKbKZV1WZzJNMAkCAYK+mPc9a8G1DU5C7xxbU3gh8
devQ4rrvhzHeXerx3DLJKkI4BPCCvKlRSvOTPoaeL52qMEj1iC8gubDz9SjFqZY3WTIztXB
wT+NeQWnhm8uZH/ALOszdorHOPlBH1r0zX/ADtWW1MP+h2cLgzTSHmfnhV9s1dg161sylsl
mk9woOPLGOPwrSjiadKOnUWJy+rip3ltE8Zu9J1ewZlk06VCemFJ/WvTdLaGfwxbaSIC9wk
SjaYx9/qeTXbx3Wjah5TX1m1tM4C7W4247mt7QfD1lqUMk9leIrlgFDgfNj26itq7deCUHq
jlwtBYSq3UV0eLa1pN9DB+8hMUzrtihTgufWuP/wCEa1GK4R5sGY9U79a+ptW8Gz6Zdw6o9
oboj/loG3AH2HaucTQLMi2nlhC325gUzuC7jnmvLdWtRl7y0PaVHC4mF09S74Q0tdJ8OWFi
yhmY/MzZ+TPYGvULK5NnZJJdToVHA3niuBbV7PRmSO6lha3lIRAH53euPSuI8ZeLtRmuIo7
ZsWMTEmFupP19K76FGVZqaPCxuIp0Iunue3jxDFdyzPDMrv5eFK9Fxz+dWU1qGS1jDxmPcr
NyuG6V4f4f8QwWluFBAjuWUnDZK+oNepadqFreQp+/gnKZwkZycY4Fe2qajofOKrzanzXda
jqVr4in8P8AiS4+x6gm0JdfwMMccelYHifS9Ytil/bTzSo3yiaEFQ7dsDNe/fEP4b2njCya
7WJrfVrZcq6NncOMcV5MYNY023W21GB90Em0lwdpI7g+tfPYjBeykquHgnfofbYTN/rVH2G
MqtdmVvAN3cabLMNb0G8v5bflVLcR5Oc7e+a9Tk8Q2mp6TeRS6RdFmVtiyJjbx0ArhNP8U6
KNRERuZba7HDBlJ3enaqOoeIPFVxrITRYpYoomy1xJGTg/jXlxwuJqVuZQ5T2K2LwFDD8kq
nPp8zm/Cvg+LxJ4veWGwMempISyu5GB3Ga9O1280HRyukaXp6WCKuHkEYBf/gRrSHiPRdLW
H7T5dteyKDIqKEVhgE9O9c5qugp4oH9raLcNNDPIsbrMSTGvXNez7WPMue589SwcoUv3bSk
3cs6Zqvhm/WG1tvDyajfxOCLsQ8D611OhrqN34saXUY2gS1+dVddquO20dKm8JeArPwuPts
ErTz3B2+WG4YfTtXa38CXrW1zFY+bNH+6VF/hPuRXVh60vaNNaHBj8LTjh4yTTlfWx0uipP
c3akyCbexYqRgLXYalLCliIFIBxg8ZrB0+FdA0gS3MoaZsHGOc+gpl5dFYZtQZtybPM213c
12eHZxWp4p8ZtY1DTrQf2exllUAKiDOz/arxvw143ntrsxawm+Vv3aysOG9j616LdePdF1j
X5LHXHWJ42YRcZwpPUn19q5rxf8Pf7UlN34ebz4kAmk8kcRL7DpuNbarVHM1zXTOw0zVhqa
xmOXaNvEaDbj0zXrfhq0kj0G5MEQjuxkEgZNfFsGt634Wv5AjgsrYaOTv/AIGvZfAfxwsLe
Zbe8aS0ZsDL8qTWjrtqzRjGi4yunodB408LajqglgRUa43maEt0b2/nXlVtoXiG51FrIabP
GyfKf3WFHua+r9J8U+GdYgzOkMxY56jH512Vpa6LMFksljU9SoGap12lYbwyk73PmPR/h/J
Y2Tz6lbTyk85b5VA9BTb3ULHTrVre28M+aQOWUDNfWTBNh3WwdV6ZAORWJrXhLw9q8Z+0aX
FG+M70XH61iqxX1Sy90+KdT121adlGh4kLAAMOc1NYXurMw26dFahuFZBlhX0RqXwu0WKRm
jh+0Rr8wyOBXkvizV9I8Jzm0u38okEoqxn5h7Y61t7RNanO6DXQw7mOOCM3GoXW9o+Qm7qa
0fhf4lkh+Io+0SkW13E0Yy2QCORXluueJ7a+uWa3sbmUg4G8FVb6iun8AW2q3109/Np/2WC
DiJipBYmspSVtCoUmnc+kNW1PRtcaRZLOG4niG5QcZf2riNV+Hg1KKa50ny7ScEkRIAAK5x
Lm4Ooz3NwTE0S5DDgE/wD6q3PDXiK689rUyFdxJiPUMPeiFRo1dNSep5BqMeu+HtQmXUHeI
RNnfuxke3rXcaZ4pi1LRhM7s6KNm4EYBxXYeMdL0/xVo8sF7tiu06bF44rxlrX/AIR3Rrm0
YNFGJC7OwyCMdqv2je5Lo26mF8QbjTZHizb5ncZBR/lrgo2y4XO1RVrWNRfVdRebJ8teEGM
YFR2cFxPIqQR73c4xXLN8zO2C5VY6bSba1mhRLSSeW9bJK71VAB6Z617Vo0VjoXw+aa/uGs
by6/vL2I4Bx9K4vwLoMrIiXEMMthC5a4juIhwcdB3P4Vb8R6zFqF5aeHYJkttPnkSNY1bcG
91z0ocvZQ52KFN1aipx6s8y8S3k+o3UzBfPQOTwvIA4zn0rtPBUscfhCKNJQG8074s4J96z
NT1eO3vp/DFnbxNaIwjaZl+cjvWnp1ppemaaY7We4knikxLF5eNueR1rnoYh1XqrXPSx+Cj
h4+5LmSdn6nV+M7yVfB+jW0SYQM24hurYry7xBay3UMLkfL0znpxXtesWcs/hW0lkQhoxvI
AByMV5vqlpPc2KwQLgqSwJ713uDZ4ynys4EWDcAuQB9KBZQxuD5hY+grSuLG+iJLQvgZ7VV
Fvcnjy35/2axVFI29q3qImxOFCjGO9bnh0STaxbvBIiSISRk4BrKj0u9wDt2jtnvWrYaRJB
Ikjq5PscVtCNmYzlc9f0+Rby3WBI/mzyMHCn2r1zwa2la/piaJqg2Xdv128Ej+teKaLexXF
vGUcw3MQBGD94V3Wl6vbw3UV7G3kXSnYxBxxWk1dXMqbs9Tptc+D7/aGn0jVdqAnhicj2Ir
jLz4f+KoZRhp/LXrtGRj2r06LxUTaGaciQjAGed35UsfjfS4rcREFpeeDnr6fSs1KaNpRgz
xi98D3jyhLiyuHdunmNiq1t8NDNdwfbHWONxkkEmvWtW8YPeWyGHTYyc5EhYNt+lcq2rX1w
WaGWMSglSuOQK0u3uZ8sEV4PBPhewQi42S4Uk006N4UmhIEUcYQ7htXpWLPDf3Ku63RwSRn
OAOfesKR9ctJCRIC2SPvj/OKLMjmXRG/eaPo7AG3QRxg9jncawrv4fyakgks7f5sFjt4pY9
U2x5lYpJnBIPy112i+LIjKlvcOEdCojKjhh7+oo5mOKTPJ9T0PU9MlBSIoV7gkg12XgPxNJ
LbzaTdxvLuIYIB07Z+leq63p1rrOmxu8KeaFLRsFAEg7ggfzryIaReaJ4jjeS2Ea79oOeQp
PepUlLctxcdSv46W98O628sG/wAohXPHXIrT8O+IYNXslLokTwkEZ789Km+JFo1xaB0kDIy
Bd5bkeleU6Xdrp9+IxcMFYE/Kc80k7oLH0BfSpaQec6/JMpYLzx9DXmmu22mrcu1um9JCD0
5962NZ8Q3lz4VsZXVS4GM7ufpXH+a80JJfEx7luapQtsDZk3Wm4VzH35Hy9qpQWlwMu0fy9
QSvIrpI7h4IV27CxOCC+aW1tLy7l2xxE7+mRxUuSW7KhGUnZIm0C0R0vWmHKxfuyVxya5fx
Xq8t3dPY2sxWC3j8t9o6nvXoum6FeJBd/akBDkbAhORgcH25rlNW020haWS+h8uc58oHv71
4WKqr2l0rn2GX4eToezvyvfseY29mzuQxK4BIHsK9a+HOiXdtcNfuSbOaDAYc5z2qnpemaJ
HYRQXKJNMcbRu5LnrXfRraaN4fks7WEQM0ZKRKeQ2OD+dc1as5RtY6sPhFSalzJsxvGmqyW
2nCW3CeRAdpQDkenFcPoPi2G11ET3DOZifljHOf8K5rWbu/bUrmK4Lh2bLKxqnpto13qUFq
JDE0xALfjUww8VC8i55lU9qo015HuFjrEOs6qXubtjL8u1Il+QDuM9yKbr3iWTQZYJrWcpK
8vyPGcNtHvXJRaVDpl5m0upZ9o4Zj09awPE2rx3csBjbcLbg47nvRgZc9Wy2OnOIujhfazd
pPZHvPhj44XFhqlvZ6vBLc282FDEjBB9a6b4m6XqN9oNz4l8EOFPl7pbaNRuIxyQfUV8628
cMttCgdQ8q74zjocdK9b+D/AI8ltJl0m/cPGzeWwbt7V9F7CDR8M8ZVcrtnhVjr97davbtc
XEj3AJDrJ3we1ekHfewZz5jKu8c1r/G7wBpmkeIrTxTokYjhvzunjQfKh/vADsayLIRCFCk
olhCDIUH5citacUlZHDVd3dmd595DdyWihtyDeWDDiuw8M3L3ylre8aO6jyFAPLYHQCubub
FVuLbU493lMCjnacj0Bq7BIbM+daAjuxC9RVu+xkfRflyrK92ZGkdwAQUA24HTIrkr2SAX3
2aaza7lllLFWQbVx/EPaux+1LJpEcEf3X7kYzgcmsKJftkrS38G2OIsBxyfYeqmvOkmj1FZ
lT7DpSzi4h0u28+QhBgDJJ4zkdKi1LT1js75UUCSRGQIozvP19a37fS4khaK0eKJ3T5UAwE
HX86mTSbj7NGjEIvIbjIz1BpXb3Gkl0Pmy/8ACKrdteajG11cfea3iyzDtk+leh+DtLn02d
FvrJbS1KholMoIzwcEDvivQbvwg883n2+FmmTa00a7cjvVC3tbCxmSK5uU3Z2sGGckfyqXF
uPLpY9OjVp3VSTd0VLnQ/Ems6nu06+EFuw+UA7eK6PTbXSfCMIuLu+nur5Qd258hvoK5/V/
HaWl61jpNo7NCD+/CjG2ud0vVP8AhIbmW5mnaaRAUVcYwfWnF3jaxjOnH2lldN9D1Dw/qt3
4n1YLMsi2qPkMuMDAzVjx1eJpvhHU2tyrssTYDff6HoaXwDatZwhBAxZU8yRR0LH+tWfFdv
bahpMlhPAQsjEFx1FE6nJ7yClQdV+zk9T899R+3za5cTiCbe7FsbTmux8KePvE/hO4SFvtE
1iw3NC65XPr+Fe66wng/wAP2729xbwpMVO2Vhk5PAzXCJ4q8KaobWyg08i7XCszjA3dMD3N
eX/a0ottwbiux7seHaMkoe1tJ9GVtTs9C8aac+pWbB73mQ/MAFJ9q8t1fQ5dPlkjmUb4iGL
DsOw+teoap8PNflmm17RP9EniXekIAVXx2wO9cZD42d1lg8S2KzywyF5ZOMvIOFBHoK9bDY
uniYc0dD5jHZfWwNV056+hj6XrutaDPGtvfSoeJHQngGvofwJ8RNTmaxvrmcC1uAYpmHO1u
xxXiF5o9rqVglzp06vI5DPCQN5J7D2q14U1S68PXt3omoo6iRhhV5Cv6V17bnn7n3lpN9sh
H7/z49obeh/StaTUhHucmNo8fKvcivD/AAH4pcmPT7goFZB05+au3sNRt5b14XmZ5oiSkYP
BHepcDaEjtU+yzMJ4IwFcYOelec/EPwZFNNaXq6bb3MIfcHKAmM+3sa7bT7mOFCscSGMn5l
U9DW3MYbuwktHXIkXCg9j2rJNxZrypo+fF8MaVPue/0O0d85IMYBFFzptgLeOO3tRbogwVQ
8Z+la2v6rDpk0kU67JlYrt7nBrjdS1FrkkW8rRiQfKV65rWze5k3GI+78PLc2kiREFnyTu4
5/GuYv8AT7jQGSadfLVOTIpzitvS9Vu0do7nc+3ht7ZI9/pW3dxx6qyi2iyrr1GCD+FWo6m
TlfY8p8Q/EX7LbLLp1pJLcHkux+Uj6V5prfiDWPGWoLLMscKxjaIYgQFGOp9a9Z8X+CxHaO
9pCE8s7ymOfevOxYWUlk+pxuIJUfy5Fjf5xxwVHceorOe44tPQwrPw1FOwDTgt28sbg30rU
sNHGm+ZNPNHblGw4b7zL/unv9Kt2928ORpenTFLqLDqVyDIOrKe1ZWnG68T+L7PT9RvjukI
jkkY4IQds+tT7SEU5PoaqlUm1FdTtNJa91iZtL8JqYIkA8+6dj5aDuTn+Vaf/CC6Kb0QWus
z3er2IFwxUBYgc84qPxVrWkaRpVtonhtpo0iyrsgwr/j3rkPDfiC7svEvmGfMUhHmBl5kx0
Ga8HFYmrWi3TdkfY4HA4fCSiqq5pNrQs3Fvpllr4uViImUHzN5yGPrXW6do39tLc6xcTLGW
VcwqPmY9AfwFcr4hstT1TXEutNjWNWBKFhhXI549s8V2Og6NLqIjtJr0pfGHc4J7/hWmWxk
5Rk3cefVaahOlCNlfTszZGsS2NslvdR/aLVRsbIzioJNDsdUXOjMrM5ysWOayL+31TQbr7P
PB51sfVutaOhXkEd8LzT5m+0R8+UWI/KvqLn5810Oe1DTZ9LnMN9ZsP8AeQ9fasS4t3MuYF
QxDkkjkfhX034cTw18QLN9P11pFuI1wIyR83uO9eXfE74bXHgu4XULCR7jSpjgOeSh9DUcy
vZ7j5GlzI84SWKKIBYR6/MtZ9/fjA+YBt3QDpUl5bSywEpJz1U8nNczdGQOUkG1u4pt2BI0
Bq1xbz71nYYJxjjFdFZ+OJX2x30ZkOMeYi8/jXEFVU/n15qVZSMFOPpU3K5Ueqad42traQM
txKi5yee30rrLfxPp2tKBDJH5+CSpON1eF2WnalqLf6NbF1/vY4rrtK8D6j9ohnN4sT7hgI
eTWi9DN6bHrOm3MM8LgYtJARgtnaameSQ3McMce0gksT0b8RUGnaFqItUnhgaYqdjIec++K
sPAiusSExSAHO7P3qbRSb6mHqMbJO7w4VSdvltXNaqsckrOGkilVfmXdw30rsb2zme2e+Z1
M6HJTbxiuY1SGSaVWSMrtGcBMEfjQthNanJSzOEKMAwbqh6GpLPUHtriPypHjxgYOCAM9qW
7sz57nZ7nI6VWgspJblRgL/wGpsVax774N1h7nSWju5lLKfLV26gHp+taGvaYl3bRrNmY4K
7toyr+x9K830yb7Np8UEe55N+5lx1FdxcahFLaRyRzsJFAMgY4wcZ5rCUbO6OiD5o2Mm90O
bUND+z3aDzI1O3aPbqTXgGr6XcaXqqgK0ke7cGTn8K+j49SigdZLa5aSHGXRlzk46Z9K5rX
ItK1K1DRQRRyux+dMAkjqMUlK27KdNvVI85tL83tsLaTjauVz03VLp+jzXkzvvxbqQN/949
8Vox6L5dzJZlFMjfMprW2R2uYbfkxfLsX1x1rGviOWOh04LCSrS1Qs1no+kW0V1KiJIpwGb
5vzrm9X8QrBcww2EqsZsMoHb6VxfjLxHqZnl0+VQpB5wclfxrldMu9QGpCS1DPJ0LYzivLl
GdSLk2fR0qtGhNQjC7PbbaTWDYi7nuGhh6hN33qwdcZdf0eYzB457PJBQ4OBzVSxlu44EN3
dSyycMUbotTTXlvZ6PqOoX7bDOCiY43EjHSvLpSkqqUddT6LEU4zwspVFbT7jz7wxerF4w0
+WZyYkmyQzdRXuI12CO7vJGtmzgBNxyD9K+cEmaK5MiDBDZB9K7vSvHtxa26Q3EMM23jc4y
RXuV4cy2PkMDXjTbU2aOuaOsYM91L59zcy75cL0HXANX5bS0vxYNZWi2pg/wCWmMce9ZFz4
z0qXNy1vumyDjPQelc9q3i691FFhtwLWLkfIeT+Neb7GvVdtke99bwOGjzRd2bnivxCtq0m
nabIrsfkkkTkY9AfWuMgYtZk4Y/N0HWoliyhZgWyeuf1q+kSRWynLBe7L716+HoRox5Ynyu
NxtTFT56j+XY3tMunisdLlYkvvZcMcYANdxbadLY6wZ40/dSOriRZOoPpXE2kd2NS02ztYv
tEahVfK568n9K9YmCyaiBHuQRqqCPAAP0rvgeLPc9e1HTYtc8E29lIfMuIrffhySdn+PArx
2ysxmWJysW1iFI+vevYfDtzu0QXEs7ySxI6OHGBjHAryoF11G7WSLChy6qWxwfWrTFJaJmn
eWEO37NbSlZNoM0W75XGOorlDMlvLJbyBWXPGMjFdT5l5dbZUkVrq24K8ZZf/wBVNvdHttW
sLe5tizcng9c+9XYyPZ7p5Lh1N1KY4EAKtGQCTjoQO1JDZXkwWCO6DysA0QwcKPTNa8GjmQ
QC5B2jGPUriunNxY2NnIDFFCIBwcjp61wOJ6ETm4PDU0kL25uRayMRgg5b3PtWk1pY6XaDe
guPI/2sliB1rPvPFBml8i02wo64NzkDJ9Oa5K51e6v2nha6TEY2lxx+WKhu5qbl/wCInKhT
ItvDN8quFztX3Hasi9tbPUbRDIpOxD0Xk47n1rGu5WuSIvKMkIUDejHaSPX3q1Bq4hcLDMp
JGD5nGR0xUpXC5yuqQC4WHToJo7bnDk8Owz3qDTvDENnqSW3nARgglBnpnJroLmGDUoVZIF
edG5bA9fX6VZtrCeC5kePass3CSMd3H9KdmlY2VVOSlJHq/hWNY9AeU5dXm+UYwcAcVVvLA
PA4hXKsXcgE7gav+GgzeDkd2LMjkZ6ZNc5Pd3t5qhjmMUEKgxmW3kIdfQEVnUi5RsjehV5K
ntT5o+Kui3VoRfG5uZbe8lIYzyBgCOgAA4ryCzsr19RZVhOYzkk5GK+q/Ful2lrrbXeoRLq
VjGm2C3cE7JC2S2B3rjn0vwnc6VFd28sZvYp2llgY43Bj8y/pXhTrPDL2clufV0sKsdNVov
raxqfDtdVmjW4u4GSAKFiWIllY++a5j4wfDF7zV7fU9DtY1uZhm4iHyhvf6121pJo8FiDpG
pXNo5HFvH2NX9NuYNUJe8LyG1UbjIcsRnqQK4MFiuSbmtj0Mzy91oKL/Hc+Y4vAnjOLfLaW
0snljOYWyfpTHtddsLaHT9Rs5YNsvnO7od7HsSa9V8e+L7HRp0Xw21xFPLuWWJoyEx03DPO
a2vBWp3Ou6XBba6IwjBfKBj3SOoHU57mvo4Y+TSnJaHzE8mpyl7OnP3kbnw/gdrmC9yNqxI
rAjBLYrr7zUxZ60mppHgLKEcA9AanTRLTQrKS+stwEMe4xSdQccV5X/al/dajJNMd8cz7lT
BIBzXs05xqK62Pm61GVCXJJan0VpOqLc3BTaEjYCTgYyeh47+tdYjmWzAgj/wBIRsf/AF68
40CRnSymK/NgKOMcY6V3kFy0OpiLIDSqDkDH4VjNpbGkYTa2PH/jHo88VxFfwjmU7xjs3pX
luk3HnWzl5W3hvmDdM+1fVvjPw3H4g8Pz2rL+8xlCP4W9q+RLjStS8O+I5bCW0lkZ2IVUBO
eetaQkuU5akHzaGnqkk1v++VuSuQT3q54f16UCMCUIy5Gavw+Er28VZLiVYEZd20nnH0rk9
Q0afRtXdVJlgDnbKoOOexpqpFuyY5YerFcziz19EtvEmjrP8onRcSH/AD2rxJfCKw/Eh7do
vNszmWSMYwGHavbPh7p15D5F1fFIYbgYWNzy1buteDbDTNYutUhQySXiDJI4THpXLiq8fZy
Sep6GEwknVg5rRnyvrHjjXbTxja6ZaabbWsdnPiCAwff7c16JbfD6K71m28RtbR6bqCMst0
HULH0+YhR0rN8b+GItI1JNfeznuxG6y/aR6g569hUl945v/wDhG21+cQkyoStvJkMfqOuK+
fnKolGUeu/mfYQhSnUlRkvNPtY1/FfgrQNVhWZnkebiOAwHC5J5OBXNnQvBPhG6kh1Pfelo
Mw8/xA9G9/SuQ0HxX4lvNSv7+PTZpI/L8sSqCRaIWyWA7mvVvhz4S0nxJ4za8k8/UbPTF3y
yzD/WTN7Hp9KrD4aU6nJN6GeOxsIUvaU/i2TtqcFDP4g1zUxNBYfYNKQCOFNv3F7H61uI8/
hXUIbiXdPEThpDwa+gvGHhi3vvD4n023jheLnCDbx05FeP6rpLxweRezebEF28cjNfUYelS
hC1NWPhsZiK1WV6krmn4h04vcWd8g82wniVwxPHIrkpNLtdJ1iG/ic+UWAK7shSe1em+EQN
S8HnR54VmezQgZHIHYj2rhtR0XUIr6eyMO6CVgy5HKn2reLvocklbUk1CKW2kj1nSrgwlT1
j42n+tdPF420/xNoI0DXkKbhtc7gN7evtXFaHq4tNR/sm+AMWSvzCrGuaJHBetDZsskMgEg
cjG3PahxTdyVJrVGNq3gS7tjLNZMZrFzlMNkp7VxuoeHJJI9skTJJnCuO3sa9S06/vtMcWs
Uu5NvIPzK1dFZJpmq3ccF7F5CMOqx87vpTcUtyUrvQ+dP8AhDtWd8RIHQ8bjxXTaJ4ChW6R
r+ZGK4LRg8fjXpmtaO+iakYJ5GII3IvYr/jWSLqCR3eNDle3Q/lQkr6Dbd9Tc03w3aqMRPB
FGP4j29+K63SNB8PpqAlvN16i8nyh2rzuy8StYyGG507KYykinJpZNfnZ3jtLt08wl1xwVo
afcceVHub6Z4eEIn0yF14xuiYhl9BiuR1nR7VopImlaS6HIxkMFPqa88j8S6wsjwm7uGbGQ
VOM4rt9F1HW9ds4rOWGN4k4aZxhsZ9qwleGrZ1QtU91I5m+S70i2S0kj86J2IVlPJNcrdQz
tDO4dv3Q/eZP3K7D4l6zp3hSzaHTb1bq9GPMO3IX2z0rwq98eakt6ZLiSEwzMPNEX8QFeRW
x9Xm5aMb27n02HyXDKmp4qpa/S2x3NvoV9MPM3FBNgqeu4evNT2Xh64mKt5iqiHBk5AJzXO
f8LGXX3jsCj2trwCsalpZPoewrr/D2tSyahHp8MM8NseT5yYOfasHmdWD9+J0U+H8PWi3Sq
X+RqafHd22pR2ltGHYOGkmdfuD1qzqNzp32q4ja+SUhidpbB6dPSr+kL/o2pSeS1xI+5cf3
SBxXh/jFNVuLyRGvLfzQfkht8+Yv1roniZTSt1Oenl9LDt8yvb8Tr5/H+naZo8hBjaUErtL
cg/QVySeLvtBtkQMbh13Hb0j5rziSw1BLiZBBJJOgLSA8kCuq8GaNqT3DXH2aZicYZXVQB9
TWEqaUbykzop4mdSapwppHplhrc0VmgubVUd8ssrrhwM/y+tc94jkjSaOGwnee5nzuQPwPc
+1aOoXNtGssksZgiiQ/NId2cnpXE3Xi2yWaRbO2Vt42tIflJx6Vy0Yzm7p3R6eJlRoJJ+6/
IrL4ain1F2uJWeBT8zF+WPetjR7TSdFe9G1biR2AhU8gDHU1yFzr0wDiGMAsck7s5rHm1G6
kJPmMpJzwa61RrSVpPQ8yeMwdJp0021+J6JqOs6dpdq/mSB53HKKc157q2s3WqS5k+WFfuo
DwtUvnlOXkyTzyaf8AZfkBZwFPRu1dVHCwpapanm43MquK0ekexEqkjOO9IRz0qxtlXcFXc
BzkDNNS2nn5jBc9wOcV22PKuivsIAYg4qaJC8QcJnB6ir9mbUQvbXikZOQ3PB+lTmAQR7Yw
JIyfvr2oFzaCxQtJGCjBueQetXpl/cRNEgyrDI7NUcUNrONhuFjmb7o6En0NXRp0t3HHBDz
OXCqAetUtjFvW51OmIkeox3dvbE73WMLjB6dRXpsFrFGn2ieVXXoNy5bI7V59ptlbXPiXTb
AXRjltxudsnsOa7nUIYo0t4YJzM8kgXdnjBrVHOzureWWPw09wqBZQpcL6j6V5prqTQ6w9+
24S3EamRQfb0r02e2sf7ElDIfNi2hkJORxj8q8/8YWcdjqNtJGyGG5hz9GHUUJ7jmtEVdMv
GjdZF+UqMN8vOe3Nb2nKBG5tGkLAZZXIwT9O1crpU++4JU5HRiM8109vNFPAoiaNGII4OCD
71sjE9d1LxRb29wqw3J+SM4JbGTjpWFFrv2wSXTMZJnIVEJ4+uPavL1nne9EdxctKx4VHOc
nHc11Wl2siwBZoki2ODncdy4PYdxXFPRHXCTbOg1Rba6s7QrftBek4JdeJcnsOmBWelhDa3
EVpvEySZ891yGBI7elSX1/FPd21/PgxRgRqrcEe+KfKZd0c0MW43KbuBk47n2rJLQ2K3nFb
RdNjSSSJP4lU4P1xRL55dNiCRABHh0+7z196t2sEEMP+kFQr5JVW5I9Se3Nblpo+lRwTWMb
SzTkq2xpOEBGSQfWk5xiUoyZUjh8plt7dVZto5z19TWnhmmYxIrqB91gRzjn61o6KwtYC91
aWxjc7FccunbB9TWnPDFb36yW8IliUhcAHoeuR3qHUv0L5TofC2JfDVxBIAG++uOuPpXm+q
Qtp3iqe43E2t4wdB0+YdRXounzDTblPMRVR8CQ49e1VvE3hmG9tX8mTa4bzImHbmrjIq9lZ
nC39l/bGnzMm0TMPkMg5Rh0J9RXmen+CrfT9RvdV1dQZicmJm8tFJP65Nd1btqHhdp7q48+
6tS5Vu+3nn9KPEVinjPwhcxWFz5F48X7sYysgxwv456+1cWJpSnCyPXy6vShO816ankWpeJ
rCz8RCy1OIWsqSFJYI2DAoV+U7h74rU8IypZa5cTWUkuoxMm0pGpdUOeBu715HfeBfEGn+I
bexvU2XTnIPUA9h7173oNyuk6HbtYs01qyjfGU2sr9CMD0NeLWoxoL3Hoz67CV541t1Y6r1
2NDU/CtleWeo3vlwX+qTRZIbBKEDheelXvCXhH+yb6yn85mllUbkIGFOKwrfwnNceMRqltq
Fxp9lt8ySDef3rk5Ax2967q0vJYbQ30DFSZPKMYOe/XPpXRTorR81ziWIrtuKhbXc09Zv7X
y7iyuW2SlcE44YVi6V4W0wLHKHH2aMn/gZ9M1Xlt4dT1YyCaSaVTgu/wB1RW5bX0x01bL7N
5cUJ/1u3APvXopqNPR6nm8jeITnDR9TW0+5WGyMLoimEllX0xUsl+7ajAfNLb8NvU9B6VhK
rPds5mHKFOD8rD0+tbX2PT7W2tZbtFQ7QrOG4wKUaicdNzrq01Teq0Z6Nbyi4tCPMxjo1ch
4h0SO9dri1tkEyKcNt5b3oXV1MsUNpMTC43FkPC47VotcxysSk+/CglF4rpWsbM8CEXCp7S
CujyG08O3dpqMs+pSPIzDy13dFGc8fnWlqFnpcdsLS4twxbB2nGTjvXoN9pRvbIhJjCz8gg
ZNea6v4ZvYdYa5e4e5mXgBuCP8AGsY0He6Z6lTMOZKM1a7IZrp9JjSZpTcRxuTGCOVHofpX
olpqFr4o8OiWJysTptLjqretcHKbaUWlnfWTxyqpYy7eAemDXQ+HbZdMWaB51e1lzyDgqai
nGSbjJbnRiZ03SjOnLVHIeLpofDHh7U0uh5zSxgYl5JOeCB0rxgXWkJo6XJsG1a4YEtFKnz
ID146Yr6F8Q6KfFv8AxLr+LKQNmOYAEEDpzUVh4F0nT41ij01Gc/flY5YLXR9QpctpnhvN8
QqkpQtroz528O6R4x1++NnpFv8A2XFeSZknztCpjA49q+pfCGgQeFdOs9PtLdn2f66b/nox
6s1Mfw3Da2UiaMVguAAcdcj2rSsfPeGSN7p9zYVhjJ+ldMKdOEfdR59SvVrS5qkv8jauLi3
ujLDHGNyfLtLcMDXj/i/w5c2shurbdJAW+aNRnZ/n1r2K2h+yM0bOgKDIY4z9PrWZfTWTKF
WRIMozsHH3/r6UQm4vQwnDmR5f4AgvrW/urhIzM4wNg5+U9q2PG+j4mXUrcAzRoGltwOQPW
teXWPC2gTNcPqVvCSBkpIBvJrB1X4k+F1nMj6taySorKQXGGU9q25m3dEKCtZnkevWNte6m
l+ZQjEZYIen1rt9Gu7LU9Fa2n8tpFXAdeSuB3rkte8U+D0ndkv7fZJnaquCPxrP0rxx4ctN
R8+G7iWIjayhhzXTzI5OVp2NvUba+0393FAu1WyJEBxir0LBvJu5Rl42VgIznmsaX4gaW1x
tS+SaMfMUdlIcentUD+MvDEGLoMqZGRH5wOPbFLnFyO9z1nVLSLVrKO8upoZNseAOhA71xU
/hO0luF+zzSIs3R3XAU/WuG1T45wxq0NlaLIo+UECuD1P4w+JLzKRyiCLOQFFZ8zT0NuWL6
HuN94Z+yWxL3ts8EZG4yttKmuE1TV9C0ufB1SzLZ+9E5YD24rxbU/E2t6qzNd6jcSK3JBc4
P61jGVyc5/Gj2sg9gj2l/iF4dimVpZLi4ZWyfKTCn8TXfaN8YfDBRLcPsRk2FsbGjPr718t
RxvKcLH5h9FHNW4NPvZ5THBbyeYnJG05Fc1T33qdlGbo/CezePY7O6mEWkSJc28/7yS5FwW
3k84C9q4qHwdZztMlzqPkSf8sUX5lJ68ntXKIuo28gjlae3x/HgjFWRda5DJ+5uvtK9u9eZ
UwtZNuk9D36WZYSSX1mDbPUvDH9g6Pbuk1i0N6mMyE5yPUE8Vc1LxXp9pfpdQX8IWPhTgAn
Pr614rcXGuPNvmmnH8hVKUTTNukcu2evrXM8sdR3qSO2PEEaMeXD01/XkewxfElLCXz7O+k
eTnI7Emqt94u0e91GW6ZVhkmILMFPBxz+FeU24AcBnKg9wKvPYSGIyLcHp8obiu6OCgo8l3
Y815zWc1UaV0ejQ+KNFtVnhFwspnGGkSM5Ix3Jqnb+K9I0+2MaXT7CPliCkVwBS6TJlJ2j+
Je1LHaiYkxyRyv8A3CcN+FL6hB7tj/t2traKv6F3X/FN5q9xshYx2qn5UrBTCjc2SSe9a62
Vsg/evJazkfdkTKn8ar3OmXMcQk+WWE9JIzkV2wpRpq0UeNVxE6snKT1ZVTy2IEZbce2KsD
S9UEQkSylaP++EyKBZzQxLO0Bkh6+YvzCtCyuZ0K/2fdsjf88ixA/wrRGLZnRWYMipc+bF7
7elaUFvf2WZLHF1B/EjIGBH0rUudTvmthFqWmROT0faQfrkVShWNU87TrkpIQcxPnP/ANcU
3oRdsZavp7XBljZrK53cwuMxn2z2rWuNNglkW4tmfT74c7FH7tvpWHKE1F1V0WK4AIJ55NW
ba6ltEFpqDGa2HQEcofY07k2ZDOWXJv7Yq2f9Yo/U1BLHc2sYmhkZrd8glRx+IrQ1Kae3tk
ikiE0Mg3JIBnIrGgup7ZhtBaFv4GHBFDBAGdlK8kjnPrXW+GJd7iXYwmgG7Pp71ysyRH9/b
t8h5AI+77Gtrw1OzM7qOQRkAE047iltc7DwfKzePL2T5/ulQAMsAeuK9AuLmCPUPIGFJ2FS
RnvjP14rzDRN1r44e3LmIXakCRQcrkdq7O4tZ4L23nVy642YbngVqjB6HsuiSTXEt3Y6hbZ
iZCzlUGSh53D1rE8W6St3pLWjRIHjlL2zKMsVxUvh3VRc6Un78M8QKHaNpwO30rZntRrAaZ
0FvmPC7CPk/wBqsXLllqdCjzR0PGILG+trqRYw7rjBfbgD2NbHhzSpNT1mOIiSOJAXMhOQf
9munj8Oai0skEUhwTkvjPPaur0zQf7OliZ7JRMYztJPU468Vv7RWOb2Tuecw/Yrm8Ehg2yR
FX2jgvnGc109rrscEU9yUYyyOQy4yFHYfWud0e2ZmUzWgeMjbI8nGD25rdtLXUNSZbO8uUh
RIyYxsALEdPrXPN6m9NOxViS91S+uBffKhG4IvDAD0rsdCtXgWFple4tdjnftwWB6ZP1qa0
szaTw3K28bsy7DI/Rsjj8ani1efTCkcscMhHCxRnIi9yawbctEdKVtR8OhCwhmlliF0jDKH
fnd7VaU2wsEuHVYDGCAISOpOOfXFc7Lr8t47x4bywTvGeWINVrTUQJXS3WWaNgflPRSTyOa
lU7bjczqWuwNXjtUAYykGE5++R1PtW68y2sVobi1lcxS/MHYZAPfPeuJhjjMttDK7wwxtuC
wjJQdSN36VNqWt3odLeCGNbaRtqs7bpAPcUclx81j0K4Zvs7GzXzHZtwQkEOO30rVttQnn0
V2eGKOW2GGVjwB6V5XZ3GoTXs8p1CaONVC/LHgceladpqd5Z3BsMG8QqDIC3LDuT6U+RoXO
mddNaGcw+ckflEFyo5xx6VzEXh+H+0XS2VrecAsZeiHJ4AFb1nqVvcRx/YUThgrF8nancCr
V3dNFck/YyYEPBjXc2cenpWXNJadDVao5DW/Cb6nGksttb3N3G26GQfJjHHWuTuLPxBpTh4
tNtoCjZMrKWAB9cd69Pa4kjWVBab2Pzxhjge+fT6UrxfbLMiSQAKQ4bGVI78UcsJayRvDE1
6atCTR5np893NczWmrOsUwBYyEYBBq/PaPb6cgtJ2aNCGUg54/ya6zVvCttqEbrc3A8pzsB
XqpPTP9Kym8L3GnaA1pYSlzHlYjIc8Yxjn3qZ0IyfPB2PQw+azpx9nV1Ryt1KsVpCyXgtoY
W8ya4J2gn0zU1x4odrTz7K1lvIgyj9wd2Qe59qxr/wCE93rloLbxD4hvgkr5jgVgqgntgDp
71paR8L73wrCtha6rNc2zgMIpRuKYPQEdvasfqr1lfU9BZzSlJQ5dO5554j+Jd9ovi2PT5r
WQ2xIeTccBcn09q9r0rVtE1jSIZGmivA8e7JbgemPesTWPCZmmN7baUJ7l4gjswBK8+9QWP
gTxAFjXJt2zxHEvyoPr3rnUZe0UYKx2Tr0Xh3OtO/bTU7bTorM28sdrOSEBYIDkqPSn6HcM
txLK5wnC7WOCa0LXQprawikh2xOgwxPG6qlzpF2EFxHC8ko5MaZ6+ors1Tszho1KE4WWiN2
TU4vKe3gYLMv3cvilSyE53rOx3Lk7hn8qoaL4ek8xbi/BaROo74Pr9K6lbWEOFix1PzZ4Ht
W8GeJjOTntF3Rzt/Z6XG8ZmKxyuhAz1x6Vn3GjQC3VxvNx1HYL9a1dQuoJ5ZVjMc7R/KAO1
U/tximjVVJVgAxJ7/SuhHDd7EDW9zbssUOBxvOeAffNSQm9Nuyykj5uo54pLnUrV7qS2vJk
hVUB3t0Ue9eX+L/jb4U8MTS21rei6lQYCxnPNXdsiyR6Rc6iLS1mu05mjwcj5duPb+teVap
8WtG8NSS3Et8j3DsXaGJt2454HtXiPjT4x+NvEMTkLNp2nXAKIyoV8xf97FeUSO8km+QuzH
klm5NWpKMbWJau73PofxB+0tqmo+aulaLFAp6PM5bB9cVxK+KviD49uWtRq8rkjmOIbVPtx
XmezdghQPqa7Xwb41ufCcvmxrHIA28Kq4Ofr6Vmkuo5t20MfW9I17Rp3i1aG5gwdpaTOCax
XWZsZlJB9q7rxn47vPHF1/pjBo1O4KV28/hXP2mmxSgiQ+UB0OGb+lN+RCdtzCVDgFgTj2p
4haUiNFLE9uldGuiWpGf7Sjj9jE1XbDSfDEbkanqV7MT2t4woH4mkF0csuj6kQGWzmYDsCD
V2HT7lVVZ9Gv3I7rkE/hivSdM8F/DzVn3W3i7V7BwPl86McH6jtXb2/wAGNXfypdG+JAmTg
qz/ACkD86qwjwtNLiki2/8ACPakrdvlP+FZk/h26LuRZXEajnDoQRX0tN8IPirax+fpPjm2
uZO0cjYB/HpWJd+C/jzpkUt9NbWWpiAbmCOkhK9+O9KwldbHzvLpk0ajgMDx9K2PDfgbxH4
l1BYNJsmnA+869F+tdLq3iSxv7lrbX/DsemX6ZVpIkKE/VateHhq+jy/b/Dl286KwciB8Ej
0K96Vn0K52bd78F/FNi0CfYxeLIuS0abSn5c1u3XwxXSNCF1qV0LTcq7v3w3j146ms+T4v+
L2tZYZbSRkJKu8PyygfSqZt9D8a2+9NfurTUGOc3RLE56is+WUmNyjbU0tN0++giLadq2n6
1px+Rre/A+YezdQan1Twd4cvE+2T6BdeH0VQHnWUSxZ/3gOn1ri9U+F2v6V+8gmaW1bkywE
sB7kDpWY2neJ7WMw2euPIrDBj808j0IPFbq63Rk3fRM6a8+H2qWtl9s0rUIb21ckhg6uMdq
5C5tJtNuCNS0uSCVeC6KMfXFJHP4q0qV3jaWIyAhmiPyke69KntvFd+kezUZTqUeNpinXB/
Os3KNwsyq9vp9+N0MUbsP4ojscfUd6SK1usG2aeO5ixgBsB1qw1nbXzNcwqULchMbWB9Mil
Sdo7pVug6jszKCR+IrSy7jV+pQFimWRJSDnjcRj8aj/sfbNmVdq/3ojW7d2jyZkhcTxKuSE
UbvyrO+3XagBl+0xJ1UjDUgKstndooVX+2xf3G649qhhiW3LG1lMIzzbXB2k/Q1Z+2LIxa3
YxMT/q264+tTpf7z5V/CtyccRyjBH0NOxVzOTdDM3ls+nztnh+Yn+op32ezudn22ya3kbnz
rc5U1pG4spH+zmNrYdo5yGUn61lz3z6fP5Swvbvu5Q8qw9RUsEdp4F8Ia94m1+HTdMngntg
MtNK3Cr7j1q347+GF54chkvIZfNeKTY6R9/9pfauPs9WuLC6LI01lM+GV4W2N+BFaepeMdb
e0ki1W7nuGKgJOecj0IpNoNb3OSaIz5OQsqHnLYqm8sj7kuXz2Vyf5057rffL5RLbuT9alk
dbhZI2QH696SGPtboRRmyvctESCrE8p7irMqQwSCKbZLCfuyKc7fpXWeFvCGl+JvCt/d/2i
0V3ZR7hE6dW9Aa424huPs3lqWjljzlCeGHtVX7i9CtcRGyuDuKvC/RhzWj4ek8m5nWJgrSA
EZrEa6VrRo3L8cBewq14euxb6tbyyncisMhjwOaa3FJPlPQY8f2vYajIdoUKQ46cdRXaXEU
kryMpaQeXuVkbkfQVyU6DbJaghV374zngZrpdD1W0mso9OnlEWoRnZuZseYlbbHJuXNFuL3
S79L752tFb50zkn3Ne0aXfaNf/AL6MBVkhGUDZDc15Pp1nbjVUtzdtNb7wjIh+Uen1rrrWw
1Pw9fm50uaGQSYUxSEFQCfSs6qTWp0Um1selxfZA+GYwsCCAIx83Y/hVg2lrK7iByjLkKjH
O7jOR6Vm2dv5kBnvZGmusBmX7o9gDV2K/soS97LCcsCokI5BxiuPY69zzLTLX7ZaWwuEMFs
QAyEf65weuewrc862Kbrm2MjxnbF5bDI59e4qBbq8d4S81uqpIAioOMY7/wBMVmahqMN1eN
FLbCz2cIsfXIPLZ96tpt3ZmmkrIuXWsThJFuGMQgmykeThfl9fp3rKS5j/AHflFpUvHYvsJ
JXjgHPbNLDHcyXHlsxeKbJRDwxHc/SrluI9OgD3EogeJgfmx09AKtIV2yTT9JddshkZGLA+
WPQdNwpuobYnjMTR+bHlGWNgNoOf0qndarcahkwful++jq3LD+lK9oHtzqd2cy7du1Rw3pm
hq5LbRDLq2p26NYQ2yRxKVwQf9Znvx1rZsStyHUyfMBuds/6v6Gsy3E9zam7tyn2kAqNx27
R3OKu2Ntc3lhBBK28hv3ixnBPsaYI070furZd8ziH5vTeuOlVDJNd6pDtCWzSIWkJYhiB/D
mm3t4Yy27zUiyEUMpORjkYpZp3jjWW4ijZJBheOcdvpRYGacN+LRYpbJEj3dVL5cnsc11Vp
d30kYuJB50aKEkU5JY57D+tebb5UjYoAkMbBiRyP8a6zwpcyXttd3Ny0kLLJ+6dehHbI9Ky
qR0NactbHUXFzekQiGElgOcqemM8mjT9RWS+ubeOCQvIu9Qy4X0x/Wrss0ElzGJG3BQN5j5
AHfIqJbxLa4xHEzwkkxunJJ9MdhXNHc3exqGeIiFDGHTOTtGcMP/r0SfZw32V1VWmXcoX5s
CsyS4MOo281v5gR1ZS4wAOe4FaVtsjaS5ADxE7BvHL/AOFW32JILi1ae5821iVLgJgluR04
wKZBcNFcbZgzTjh/kwqnp09KvQlHuPtEG5/m3rzgAAYI9xUVxPJNfRtJctHEg5jIG2Qfj3F
Z8zNEXbjSlTTWIn2y7SymI84P86nt/Khto0nhcPtB3Ej86zE1YXM0qRAvAg8tGj6lqvRXUT
XCxzjIEY5PO0+9OzHcvH7LCzXTkyps3fLk/pTY5rG8tUvCJIfMYLtIK5x6jrUMU6vMlsrKi
bTl1PK+xFPaaUlmeJI4wdgkLZwPU0WC4myMyebC6nnhid24+lU7yQwxTJbv8rtuJU8IfSnT
2LWgt2tR/o65OQcA+/vXK3usLF5qqwYGTJxwD6A1rAye5YZdt3Ii7UDcEtgAH1BrkPGXjDw
/4T09Z9WvFeVBkwxyYdm7YrzH4nfGfTNIlOm6JAtzq6jBfeTHEfU46mvm/UtX1HXL2XUNXu
pLq6kO7c5J/ADtW6lYg7Dx18U/Eni28uFivH0/TpTxbxHDMM8FiP5V5zhA+6TdI2erc1Pxn
lBznmrFnaXF/drbWluJJG5wB2ocrvQT7mrqfjTWdW02LTrq4UW0KCNY1jAAAHaueE0cmAFJ
/CtL+zs6l9lluLeIj7zMeBWjb6VpyTbP7XgJz95RkUrO5N0ZVvFc3CfuLJ5PdVzW1Z6J4hZ
N0WnSBcALuQc1vwtctbeTb6lb7e+2PBxV6G0dnjW48VGEHJA2nIp2XUnm1Mz+wvG+nwrK2n
TRo4+XEYP9Kqb/ABRbygu1xA4POYx/hXV2yawzGSw8XuQvHzMSCPTBrTll8W24RopbTUCwz
lgMmoSvsxOXkcmuua55W1raCck/eaLr+ldPpZ8cXtizaf4d0xIz/wAtZo1BB9eabJrHjqHa
F0C2dI+eI1YZ9atW2r+OLxlmk0SJhIcAFcH8ulaRVtxGpZQ+LI4wdS8Q6HpyFsECJCa2LSf
UBciFfHWlSEZIBjBOPpVab+3JYl+2+CrSZiMD5Rkms3+xn+1m9bwl9lmUFWMbEHntT3Yjdu
PEHjC1izaSWd6Q2A0W+M1NB42+IEFqZjbMQD0zuAB964PU9CkLvKlzq1gA3EXmFgp9qxDa+
K4nMOl+JpZG2/6t328e4NRJalKR6fLdw+LLOc+I9E0Tz1/jmcxyMPY+tcf4i+HGm6MINV0P
XJdHMnIzMJIw3pkc15/4gm8YXb7tYt2ZkHDKnB98isOLUrjctpdvNHBnDZJYr9Ae9Ccr67D
aVjsdWTxPaQw32q2kd7aHiO+sjk49cj+tSjX/AA9qFlFFq9sVnxgXduMOp/2lrB0rxFrWiz
sNNv5LuxP/ACxbuPpV9p9A8Vyb1kGi6kB86MMRua00exlax1FjqPjHTdPlPh3VI9VsnTgZ8
xk9ip5rFufHN3Kph1nw7aTqvyFkBjcetc3t1jwzqW9pprVuqzQNlW9DkcVuWPjx5tttr+mW
2pxn70jALJ+dTqtFoNruVX1exucGwka1YceTMcqfxqjdX4kxHd20aKvIk2ZOfqK3LuDwpfx
ma1ilsmJ/1b8pj61Ql0yO0G2L99ARkeXJvH/1qbjrqKLMQbnJNtdovfg81NFqd1uEN5beeg
6MvUUy806xlcvZTGJwOY3PFVGa6t+FkYN2ND02L3NRXjkmMtpcEEdVbgikmuJGlH2lNrZ/1
yjB/PvXPTTXYuvtJYg8fMtTx6rcFSJFbB5Oeh/CnzMOU17uKOa3aQoJUGCJ4wQcehFY8k4g
VYJSJYz91h1WtJbuObEljL9mlA5izw3rVC5ms3lUXERtJieWydp96Bj4Z5IoyZkW7s249xV
1re3mtVMchntj96NvvRn2qj9lvbKMXdq6yRZ52NuUj3HagXdpcyghhZXDcZydrfWmIdPZTW
SLLGDfWJHQk7kNWlnuL22Mtu6TQRgbldRuX2NVpmubWZY5JBbuSCHVso4qXESXCSfaRZ3Tj
h1HyP8AWgB1j9hR5I/J8uXOVbGSP/rU3U4xdhVS1jguR/HGMLL747GpWjF5utbxBb3UZ3K0
fR/cHvVKW5e2mWznw4/glGRz70CTN7wTqz2JvbC5PliUb88ryO361jardeddPxs+c+Wx/lV
WO/N1KLWbYGztWTnI9OlQXRLK8MsZSVWyR/eHqKhK7Gylfrlt+AHzhgKqxsykPnAHGD3q8U
+2R+XkeagJQ+orP2sDsI5zgg9qo0WqPQNH1T+0rTyJGLXCKAB0zWiUnfyHZtk0bZWTb79K4
XQJZYNUDrgYr0ewt5b3UY4Ywv7wgYya3g7o5JqzO/8ADsL3GLgx4KtyucEkDmvSUuYRJa2c
O1p2IZsjleR0PeuW8P6XGxiihkbaiMJGxjnvzXTz2EbW9vJbygtHFlZQDgFfWueerNqeiOn
huFtiYftCoDKfNRm3Eg9MVdVEUxLLbCaJ2OIw2cYHU471yunkz3EZiVTKvDO8eS57811Dwz
2lis9uDACfmJUnnHUAVm0jVSPE5vEWn3WopJ/wkFpBCiAYD8Agccdz71raFLFrN1NY6TK2p
3LZYvAhdhnqeleAt0b6ivpn9lT/AJDmu/8AXun860ewlBXLknhbXbSFGTRtTurgIV8w2zjZ
6Amsu60LxTdXMDnw1qUTOpR2kgLAHNfWS/6tvqf504/fWp5iuU+TJNA1uyVoV8O6lOjgDaL
dgB+OKVdG1+fUlafRtRihjHT7M+36E4619aVHN/qj9R/OhTE6aPlPVdC1a/eBotI1BFRMHb
bsrLz9Ksz6P4rsLD7NBo13ciRCm9YWBX0YnHWvqJf9c1PP+r/CjmBU0fK6eHNddIVvNO1A4
UtJtRz9Mcdasf8ACP62YGI0y/kLN0kgbCr+XWvp0/6gf7tOH+ro5gdNHyzF4e1iW1m3afeR
S7sqGhYA+g6V1nhbTb20FtJqemXasQVZfKbA447V7nP99f8AeFTnoPqKmbvEcYpPQ83toQk
sqi1cgg7i0ZAJ9uO1VTFc3WmvGIJLeUj5sIwDjP0r1WkPSskka3PHWsQ9qIw11btECg2odr
Z9OK1DJLFYW8K7m2AB0dDge/TrXpDdY/qKnocUwPOPO+zaYPKfzHbkIUYeWD1HAqrDdwpCp
Aw0mQu6NsAep47mvRrn/Wr9Kzm+5H/uio9mh3ODuLmKNlltbtYDGd21Yzh2IxjpVyHWtLFm
TPNbEqMKWJDfQjFbGqf6lf8AergNT/1r/wC9/StVBCbsdENd0ZryRrW6gj4IcvJjdjsKuaX
4m0KeBbe9ubURb8p5koB/EZ7V4xqH/Lb/AHz/ADrj5/8Aj+o5EK59G+JfGHh62hDRalHO4U
qI4XyP0r5S+J3jzWtQvZtM0WzujH92SVImPHoMCtWD/j6/GvQdP6zVtGmrESZ8ftpOsyOzD
Sb1yxyWaF+f0p0ega/I4T+y7sMxwB5L8fpX2lF/qxVuL/WL+NNwSEmfHMfgu8jhEl60kZ67
Egdz+gqxbaRZ2Myyx2esTSY6x27qB7ZxX1tY9Pxq5L/x7x/U04pWuYvV6nyGtrpKRNnwpqM
krNyWR+av2Z0WCXH/AAg92w28GQHOa+j5P+P6b/eH8q5PU/uf8CoHsjzceLJobQxWXg2C3O
cb5V6U3TJptf8AF0MGs3NraFEzujXYkg9Dmruv/dH41w2o/wCuT/ri/wDI1HImxKbPqY/D7
wS/h0JbXmlJc+UWQPOnztjPXNfPsuvaXb3kmnXenyQvFKQZrRyd3OPoRXmEn+psf94fyrXs
esH+e9Z8l2dK+G53dxeyMHk03Wbo7cYEmOnvVeK+8TW5jkj1yUIRkqhGAfpmuEvP+Pm4/wB
5qdZ/6ofQ1ryabmbWlzuZPFGqW8ytd6xfTooJ4bBzV2z1u6uB/o/ia8hkzllk/wDr+lcFb/
c/4Ef5U9f+P2T/AK5N/KkoIzbsemTal4mkZ2TX7S7gc4/egKz/AI1RvNQvJIZYL3SraWZQS
txFKAV49utcGP8Aj3h/66VOv3H/AN0/yocUK9zQfWdesdoffNAvXdhuKm/tHRNZQfbLM2sg
Hztt+99Kx2/49R9KpzfcH+9VJa2NZxSVzUvvCgXfc6NcYAbIRmA4rHd42l+y6zbOXBwJIhy
PritZ+/8AuL/KqFt/r7r/AHKp6GKNK1udSsbMqgTVdOxzFKASorMNnZ3zvNp5MEw58p+AKv
WH/HhJ+H86zE/5C0v+7/jTa1KIFur+xlML5DDkrjKmtWG9hvYRtV7acDgpwCapal/x+H6Ul
p978qgElcUytG7Le2zSA/xoPmFP8rdH5kL/AGhFP3CPmA9/xp83VvwpNL/4+br6f1NMpqxU
SS3kZonheNs8AjinS2sxcPGcADGNuRTLj/j4H++K04/9QP8Aeq0iLnPXVrvcARtDJjPsadb
3s8cZtb+BrmD0I5X3BrR1D/Xj/d/xqu3+qk+i/wBaGtCi3ZadDIxOl6m1rK3RJeFY+melR3
0CyzJZ6lZi2uAcC4jHyt9agt/+QOP+uw/nWvrf/HrH9aQjn5Y7+y3WcqefB/dPIx6g0imWO
EgRNPZngq55T6VqXX/LP/rmKqn/AJB0v4UDKTy3MUKqu+WFDmN8fMh9K0ZWXUdNkZoijxge
Yp4OOxFNt/8AUyVM3W4/64UBaxz8cMizCPYwfGQQPvCtayQalp0lk8LLqMI3RSMfvgdVqaP
/AFtl/wBcan0//kOw/wC838jSGzn9jqBiJ0DDAYdj6VTeKcsSIn3dOFPNdEf+PJv+ux/nWz
Y/8fsH/XRaAiczpFjdpdCWa2ljRu7KRXtHgjTjdX73gI2wdCfYVn+J/wDkCWX/AF0/9lrS8
Bf8eN3/ANcz/OtYfCYVPiPT7a8gsEE7QEgqSVX7+T0JPYVbOo/abpNOjkkVY0VyG/izzt96
5C4/497r/cT+ladl/wAhq1+sdZJFvQ7GBZbeeW8tbZgrHLwSt8w91FXb7VobSze7v5xFbwo
T5bPtOPcGql1/yMif9ck/9Crz74tf8eN9/wBcn/nScUXHU//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAA+AFMBAREA/8QAHA
AAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAABgABBAUHAwII/8QAOxAAAQMDAwIEAwQGCwAAAAAAAQIDBAAFE
QYhMQcSExRRYSJBgTJScZEWFyMlobFDU1ZicoKTlKLR0v/aAAgBAQAAPwDZaelSpUqVKlSp
qeqfUGqrLpeMH7vObY7hlDf2nHP8KRuf5UHTeplyk6Hu2prbaRFjR3mm4Tso93mAVhKyUjG
Mfif4UB/r01b/AFFs/wBBf/uubvXDWDgUE+QayAAURz8O/IyTXhjrZrJp0LceiPp+4uOAP+
ODRNbeuMi4hMWVHiWySpQ7JSwpxg/3VpB7kg/eBOPSrhfUe/O3RdvZt8Zm5RkBa7Y6Srzqe
SqO8DgnG4SUnI4J4rzYuqriEx3rykO2yS94Hnkt+GuK79x9OcDbcKGMgE42IGnghQBByDwR
Sp6GNW6DterVsyn3HotwjACPLYVhSMHI24O+/r70BaksF90x0nvdpukuPLhsvMqhOtAhZ7n
u5fePxI9eTvWL1PsljuOormi22uP48lwEhPcEjAGSSTsK6X3Tl301LTFu8JcV1YKkAkEKGc
ZBBINVlF9wuEg6Q0veUqKZlukPRUO5PcpLZQ4jf0T3kAVY3BpDl81rAjMqEN6L54IP9GtKk
LB9vtqH4HFbboSRIlaFsz8rPiqiIySruKhjAOfcYP1q+p6zvXGpdSWTXNpj2SMu4NyIjilQ
AQA4oE5VnGdhg/SqvW921FdemN6Vf7Cm09i4xYAeCy5lwZz6Y2/P2rC6ItCalY0lqlm7yGH
H2221oLbZAJ7hj51N6i67OuLnGdaiGLGiIKW0KUFKJJyScfgNvahNll2Q8hlltTjriglCED
JUTwAK0VvR8mcLRptOEN2oOTL1IWT4MdSyklBPBUlCADg8k+hNTnrfPuy79PYgr83qt/y1s
ZUghXgJWlS3VZ+ynCU7n5+1bPYrYLLYYNrDhd8owhrvIx3doxmp1PVTdb7ZLPNjouUhpmQ4
064yVIJV2IT3LIIG2B+dBvVG+2666AvcSFI8V2IYi3R2kABxSVIOSN8jevnupdqtM+9z0QL
ZGXJkuZ7W0Yycc81Lu+lb9YGw7dbVJiNlfYHHEfCVegUNqjWe83CwXJu42yQWJLee1YAOx5
GDWpwOqV6lWZd4cKX2I5RHusNPwKSlWQH2lDBSTwRuArBGM7SWtWagbusW2N38Pqea8ezTX
GwG7glXDLw2wrI7QoYIIIPNaFo3V0TV9pMpltTElhXhyoy+WV+nuPQ0QU9B+t9BuavlQpTF
3XbnYjbreUshzuS4MKHIxtkfWhDWGjVaT6a31127P3KRM8mhxx1ATgNrCUgbn5EDc/KsSor
6aXy36d1pGuV0eLMZttxKlhBVglJA2AJo06n9TrBqLTa7NaQ7JW46hReW0UJQEnO2d8/Ljj
NZBRVosfu3VBcKPAFnX3BeN1d6OzH+b+OK5OuPmwaYDGRLRJf8ApUTt4iCnb5Hv7+PatN6a
OvL6patEdSDDU4tToQDgueIcEfmutZp6BepGvJujnLexAYiuOy0urUqUSEJSgA4GCNzmgif
qm4ak6YahRd7ixOLCITyHYzQT2KcVktKG26Snc+9ZJSpVOtFjul+mJiWqC9KePIbTskepPA
HuaMVWNUCwyrDCcDoU8hd4ujaCplvtPwR2zjK1dx4HKsDgE12tmnLsq7sORLa4Z8RCE2+At
sZjgkkPSTslB5UAdySNsDfXNAaKb0ZZ3GnHhIny1ByU8OCr5JHzwMnnkkn2oqp6hzrPbLoU
G4W6LMLeQgvspc7c84yNqjq0xYTBfgizQUxpHb4zSI6Upc7TkZAG+DxUFHT7SDagpOnYGR6
sg/zro1obSjJQUadt37PPbmOk888jf613/RLTX9n7X/s2/8AqrGLEjQmAxEjtR2k8IaQEpH
0FdENobQEIQlKRwlIwBT4p6av/9k=
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCACtAI0DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+WvxF8SvHer+KPGEieLvF
URh8Ya9DEjeINXChbfVtQQJJIl3vkDooPzMZF5GWAaQfNfin9pL4i2fiU6fF428UxSWamI+
ZrupeW8ojkCFwLlFdmcosYSP5chmydwfFl8V3ul+O/iA9r9olEXjbxSI4rxpZYkQ6xfCSXy
5CrO6bWjBEpUJv3AgqteRW+l6n4p8QatrzWiwrZTHzRs85ncqIxJExZldYt4dwrEoPm3gK7
RgHoMn7RXxUvdTFrqHjnxJb2MsixMZfE2rxh1dtq4EMnl5UO5Z2EXD7jIu3B9X13U/iHc+D
o9S0/wCI3ip7VIvtAQ+JtZDyoA8kilvtSLIEKtENzpulVkkZ4mYjxIfDi/1Q2XmCOO7luQ8
TyPHHGgALM8kcgSNhjfh2eSXcGCszIGX758IfCGS88DRX/n6c9lopiS7s5JopHndQZJN0bv
ukjmZgpVim5JUcyLGVjYA/LtfiZ8RbS4Lnx14xDpPIGibxPrrAKCCAUluyNqtypYlzjDAdT
tQfGn4hQSxu3jTxhOI8qUbxLrKpIoXC7v8ATiw3FYy3YAHC8usmh8dtEtdI8Yl7WCG3N5bm
S4jt9qxfaEkYMUiBBg2xvFG0WxApT5R1A8UoA9fm+NXj2bUdPul8YeMLeG1Yeaq+J9YdpAZ
HZmw14RlVfA6sdibXQAAdlP8AtM/Eto9kfi/xNNtKqiXuu6vLEyA/fdY7tMsqn5V5wUQ7vl
AHzfg4zg4JIBxwSMEjPTIBBI7ZHrTkRpGCqPcnsq92Y9lA5JNAH0np/wC0l8TZgLdfEev28
yl3F5beIdXjwNqoilJLiTCYy7ySOzjl9yhBtzb74y/FnT7/AM2fxj4rjCkqkX/CR68WEp2F
XV4rsqFkRclsyKCXUKGVoxyvgTwfo+rapZ2moavdRS3jbIodJiS7uYmQD99IN4RY2ZsR7yM
sNnzI+6v0j+Ev7Mtp4tija11LSPEUUqupe/treHURKZIgSY/lVdhOyTrOGlIVMPGxAPmbwf
8AtR/FG2byNT8c64IYhKY2i8Q6vv27QxYNPcwowQtG20OVUFmCkRKWf4g/aw+KE+sW5svGX
iee1j2iMRaxqDOWcMGLRLdpEUfoGSRncDBLBGFfaP7QP/BPK58O/CjUPiN4QVYtZ0GRJ9T0
K7mg8rUdM2pEsmlQeV9pmmgLma4EUcYkdSWMUZ8yP8xIvD2pQXNhp19pyQz+aqwyBCAxJ4a
RoldmQJhiSXDmQhgAIwQD6hl+J3j7xJY6NfX/AIx8Vpem7t4rgrrmqCHyGZkZt32sgrhQX2
tgRoNuSgetzWfFHiPwXrel3N54t8V6lo9xASskPiLVngRpDDlLl/tyNb7hKRG7Fi6h2VCHK
HzDRV1SWLUNEmtFlOnAwrcW222ljZYt6StCgLRqrkq7S/KXxI6ttULh6frthrtyfCHiC+El
7YXTRZgk2rNGSrpvKMN4RVLHayh2fLSlpAKAPprXv2mJ9G0S5fRfFPiGaae1cRwrreqzNGV
h/eq5Nyyq8aMCH8pV2kgCWVjn5K1L4++K75f3XjfxPBLdSyARJ4g1lCZfN3GSRjOGUFGWMu
uXK7mZSw2L9LL4C8DWHhVru/ltHijjLTKVb7QA4UtiOPeUOZNpZn3FiwBYu8K/LWk/D3TNU
8Qy6pbaaiaLHPILG2Nw11LMikn5igdnZy24E/ONsjSk7gAAfWPwtu/iDdaMt9eeMvEqSXCT
HbP4l1cv5Z2FvM33gjMn7xCg3R4CGNiZY03eh6f/AGk2oanLc/EDxRCZY7AqjeLvE1vPkJc
7jKlnqSFlwVEbyrlwGKEqTjgZNeh0O3sNItRHFN9mw6ho5GV0EeUaMNgEMQCGB+6hVRkVt+
FfDeoau+oXt95MpdbLypCBCWTF0SSjo4yGO3hy2B83BUkA+avFfw41TxP48+Igt7e6tJLTx
R4oung2GOJ7ePWLxvPBUgBVBRi5TCl2GWYmuQ8A6A9neX2lSXF/bGF8OjTA4JYZVlUM7h4o
58ICd28snmSPHt+j/jF8X9H8LeM/GxsprFL691/xJbzzwSRsJFk1S6yJF3eWFeVN3nRQZJB
IiVVQH5R8BfESzi8S3txf2Yube7kKp5y70LSlNzyMGy7JKfMCNKQNwVQwjfeAfR2paTYmK2
uIXjmhUpEJcyfvJA2/zFRj5ioqBXCkF1CrnDMS+1428Yr4J8L282mSQiLVY0juYVnuFuYp2
jWLz5jzbBFWNX+UsAhZAhJTd8o+J/inex6xcwRNczW0VwzLFE8G1AMlZI1VSQhOVfy2VQ42
bQdu+v4i8d6X4p8Pm1vTL9sBdfJKlY2dW2RgKmRwI48uZSIiNjNgNgA82+IWsS6/rbapI24
TIVB2kZKuScHaBtAIABbfxuKqGArg+vSrl5KWcRB1aGHiJUA2oCBuAJAcjI/iJPA71WjIV1
ZiQAcgqASpAO1sHhtrYJU43AEZGcgA92+F3wms/FE8Vx4rvJNI0tpUIzPFDK8bFd2yFys09
wy/6u0tz9ocEEmMKa/UL9nz9ijwH42vbDUNTsINI8LaZKZLy81ifyH1u2QZBmJCoJXRA8Nu
G+0SM0iIoXcw+Kv2cLc2+q299JCNc1S6UOizW63cGnReSqRTyxSxSW9ptZJBvCxHywCZIiG
x+yfgv4maX4a0e1jNjHq/iFjDBpOlzIfIlv7pQqPZ2UbBbiWPPmWytA5MSR7Hw2WAO78afA
j9l34V+GNV1HTfC2nWmnqyeTJBZW0V3fTyKqXAXUPluSSI1It2DIScxo/Kr+e0HxL+JPh/X
db1X4U6Bp+h+HftIkt7TVDcXGriMupe5061ktFihdZIyxuZZYo4Yi8LIfOTH2V4o1y38e+I
LPw3qOo/aE0+6Jvja/Zp7G9d44Xa0aSIrDFLb3EskN1HbeSluYQhU7Sq3/GXhy5axi0zwP4
UTU/EgspIb3W7zbYaHoEJiIll1W/mLQapexukXlraSYkRWkGQhegD5/039tnW9bs9Q8IfFV
NN0/XF0e/i0fxXALnzvsN3p8sd1p2raYXMEjzRySWz3EccswCFnXeiFvnj4deG/CniT4a/E
Dxr4lnsdHg8BXkWn6le26pHdahK4nfTrewBHmIXOyZ9ipJ5Mz+YOJAvz58UfC+v6N41a6vv
ENh4s1S5nmhuodN0qWG3tlFwyzeRKUEF5HCNw8y2GZHEigSn5Ko+AdF8SatqNv4X1SK/tfB
t1rYupLeFrkx6jNDMHlS78tcu3kRIInLMdu5QWUshAOg8NfB7x38VIL/WfDunX3h4TwyrBZ
2pnuLzUoZN6wSyiIfaJEkXYczRtLOETaPMLkeRXHwa8d+EfFgW50jUIdXiuxAJbuzuY2ild
trPcST5VyHjXyhuwhxwxcRj+sL9hPwH8O5NDvtbn0Cw0GzgiW3i8S6uwlEttBCgd7S2YOLa
RQis1sVLgxsWDl81wP7Tfxe/4J/eJ/Fy+BL34ueHrzx5bTNZC51z4farZaBezTqz+TF4pjt
4NMgSK4WGNo1YfPJvBkMY2gH85M3gP4gSaZfG8W51DcYnKwPmCFHmjZlIKicKAJBE+V25jO
4GN1betbGDwZoFvLNEbaaTdOzHC8OBGFBYndv2yE7Qy7WiDyO7yFPvPxL4Xuvh74vlsrM6R
d6HqdvJeadLbXDzafc2EpleKe1dkKSW0yPGYnGQI5EiAjdto+Gv2kLm6gtzdTRx2mm+c0Zg
sDveYBpW3oEUSPvJiKBtpWQje+6NlIBz0Ou6ReX6S3E7XFyAQAgCuOUXDs7LIoBUCZ2CkMI
w0jOXUe5+BPEupwjUxbT7YytjgEKWG37YNpUAbdvTkZJzyyhXb88vDGvXL6vAJkma3WOVSJ
ItxMY3NlWQsyqVO7dGxfCuHUHfv948M6nc3eo67JCXMaDTYlBebaFjF6BtEcgAy248Ko2eX
gA5oA+YvinO2pfFDxvlZIzJ4y8RRnzJZJjj+2r1QV83bwMnaq/KxOV5Y54KGeWwuWMbk7GK
ttJUOBna2GBwVOHXK5Vhxg816T4l8P6l4h+KHxBttMUmeHxb4snDZCqHTW74ohYsuDJgrwS
QMsQQCD5veQ3UF7PBcRBbmCRkljWNcKyHkFVUggcZ3AnGA/ORQBsyzi6iiuZI0WSRtjOSc7
Aksily69EGGD+Zhj8zIUKbWTQTQ2iXEkeyGSNmj8w534VgAdx3YR9sZ2EiUFcqQN6U3DtFA
bdZAiTIuVRlUM2ApL4jGGMgClkG4scED5T6p4s8OLY+AtJ1ozNDJPcJbwWQzEiLiX7Q5G/a
8zEtvVlV33hwGZGIAPFCckn15q7pqCS+tUaITq0y7o2cxgqMliXDKQEUF/vAHbg5BINKlBK
nKkqR0IJBHbqOenFAH2P8OfiRp9hqP9h6Tpc4jSEJc6jbzQqj/KSbYSyQxiIghQpWRgqfu9
u1Xx9Wn4uaZosenaL4evJYNb1FVM+si8S6uNBSGFVuJVje3RpbhUYpbZmtCZGBUrsVq/LDQ
9WubdZbKM/8frxwvKCyyW8RIRpVdQGGPMIBVty5dxhtpr334V3FpEbzV9St5L/7GjvaW5jF
zJdPAqpG3leW7GMLCrH92mQ20yRkSZAP2u/Y38B6l468Yabp0VsSYFlubiSdGZIoJi0wvtT
kKAQXN0DLJJGP3TPKFDNxJX9RH7Hn7BsX7QN3bafc+HYY/AsFw0BuH0+Nry908SqJZLicyx
syyMWYuXZdjR4YCMAfkj/wTK+DOpW/wJPxI1+3xq/xSu9Pt7Se5WNLx7O4eNbK3QuWuNrsp
VS0aooVjhAh3f3ZfsN/Ba3+Ffwf8OyS7G1DVtNhu5VkhAniinKNFulJYqGMJfyg0hydzPkg
UAfAnjr/AIIEfsQ/EGwtYtV8JCwvbCDyre+054bUxyoqmV5ooBmXdOnnyq1ztYtgqm07/Ck
/4N7v2efDEc0XhG1t9REf7xROII7iI7tyAOPNVjIzEswTeVRNxCrtX+kVbeBOVhjU7i+QgB
3s7SM2cZ3NIzOx6liSc1NQB/Gx+3R/wSV+Kvwf/Z+8deN/hXK0mn+DdD1DVL7wxY3TKt/Z2
1hNM0ssdmPtEyW8QkMlqIoxvGDKpBYfwp/HPQbuPwjd65rljC/mXju0nl3KXVk9v5bNNbzm
MSQmZppAlvJIW3QRu5lkBJ/2sfFWhaf4h8NeItC1C0t7uz1zR9S0y8t50BjuIb6ymspEk+V
iQ0cpToTg4GM1/mg/8FF/2RIPglZ/FTw/eaPb32nP471awtrC90tI7iGzM80lgLKW2t5Dcx
pBI23pJF5McK4Z3JAPwB+DPxfu/FXgax8H69rNy93onm2Gk3V3K0k91ZmY+TCLpwWgNtaLG
kKS7FZcFt3zPXh/x1vNTs1+w3msy3Ub3JkjXLzblcyBcOZcEERSsEkjRAxc5Z1Lml8R9HT4
ea7AvhS4u47doIJ50u7ibyULmMbdu5JmQGQn5lgIblgvKV4H4i8Rav4gvDNql7PdeV8kSSS
StHGBnJUSMzEsSzF2LMdxwQuAACfw7qVzDqO4Mzb4JIxg8ovyjAdt7YCDahk8zDbCwfBB+r
PhfIkkOrrcEC4RtPMku1z5gdbtlHlxs4j2c4JYs4cEhSCo+UtGghygmcwNIAVmVWL8kuqBo
iWCyIDncVAxnaWUY+wPhDoyS22teY8hw+n4YCRs5F6CNyW8hO0rwrBQqlduckKAfOPiLxFd
eHPij49u7RhFL/wmninEwyGUf23fgjIViQQflH8Lc9GNXfC1xp+q6pqmsX6faZpWZ2g2jy3
V1O1BtCSxhmRgXDDc5jV9iHJ5P4guifEjx40mdo8Z+K8EKGKt/bd/tbGQeGwSVIZRyuSADh
2t/dmdILJyQ25gEMkJYrl23bdoLNt+UcglkBO7OAD3z+x9E1nULJ9AQLElygNrIYlnhlDAt
G2xJN4jiQEO7BonYK4jJUVzfxy8Q2t5qmk+GtLjSLTtBsIy4iYgS39yoM/mxg+UGhVFWNkz
hHKbmKlmwra98Q+H5Fu5Y5NMWe280SMsi7lLu0IBRY2UnczkkgjklHeWMHjdO0nX/G/iCOw
02KTVda1RpJIYkwsk3lozEAE4UrHGflBOMYyWzQBzA5OPX16fjXQJ4eu7oqLD9/8AIWcOVQ
oVAyRydysdxU4BA255yRm3mnX2nX0+n3ltNBe2s5gngZG8yOVT9wgBjkgZXAORyARX37+zt
8Om8XaDLp1xp1q93KII45TaK120dy8QjKyyZUyncA5CuCZJfkGAKAPkbwR8ONa8Tb7u2jLQ
I9rHG8RiYO1xceSctKCqFWUBSVIbd3Uqsn1z4a+Gk+h3PhTQ5UeRvEOvabYXT+YkU0EBvYI
pXjkUqrMImkkj3usbu6qqOhCJ+4v7Of8AwS5u/F3hqDVIY7ldPVnuNQtLIQ/MyFQxEyMrfM
MAqqqsjBmViSxGp4q/Yh0H4ceMdGn1eXU5dM8M6rZXiPJp8t0yLHchijkROEjt3j3lhuMkg
Cq2xXUAH9L37Gvwi+FWs6D8C/Bmlahp8aeDYND1DU7VJ0Yzy2tjbjyr2MqAIpJJZZF2Kkp3
NJEDuBb+n7wPDa2unR2ts8KJBbwwx2sQwIoYRhGwCPmLSNv42/MhRUV/n/jT/Zs1L4JeJrt
7X4U/tG2/hvxvpumWtzcw3Wj+J7e00+WWHy1h1PVL7SbPQ4JZhBssrIam8zYciGIRoz/Z3h
P9qv8Abn/Z+8Z+HrXxnHo/xB+E2o3hjj8baS8dzaXNnFJC9xPHLZGSRZykarFBPEpZWkUM3
l/MAf1LUV8U/s/ftQaf8YvDtzq8mmXOg3pu7SLGrMLe4axNwIZJ3Mo2IskERltU2Dcp8xss
5Y+46l8YPhhpN++l3/jXQbbUF+U2b3ka3C84YCNpky0e9gysVKLHGcElQwB7BMqNGyyHCkr
k+4dSo6Hq2B071/GN/wAFt4NB1yH4paT4j0nU/D2qaHr15c6Bq4jSKC/eVQW6CRLi0gEY8+
4d2lWRY0iHlvgf1wz/ABk+GsdpNbx+LtEuLw2c08NpHfW5mmyruhiiE4lZN2AsiEHC5VgwG
P5OP+Dk/wAWaPovwY+FGsW84OoeLfEGsWdjMkYP9oxadptrdX/nzRO7r5cN3CsTSO32iQSR
NsYqoAP87/456vYXXjW9ttOvZ9Qh09PJFzMULXEaO8AlkCKoZXiBYbPmLMhJY5cfPgtBNdb
WdlWRTIzAK5DAtvVQXQPhlYAgggEFlXDAdh8QpTN4j1K5QCIyzSTqoVYmjEs7SbAozsIWRR
5SuCoBxuVSRwAdwSQ7AtyxDEEnOckg88889+etAHRxtFaahEkpYRgAlgV3tLDJ5aoWZB8pV
QCSpyCEUHbg/bvwJ16VtI1eNFi8qKWyEfmK2/5vtpckiaJjlgfvA4IIHQk/Cmj2T6pqEFt8
7tIwVTywDs4IDtztUkscnOWP3WJ2n9D/AIBeEUstC1a3u7JnnS7ti0sc0biQEXW3Jd0GVAw
fL+RmLSBV38gHyn4m8AT6z4s+Jur3M4tLe28ZeJvKk3AYd9cv8LIjr82/qgVlBCMA5Z4682
8O6Y1zr1tb2swl+zSu29tojeONpS/yO5+8EYhFyGBDqSSAeq+IurajF4z8e6EbpIbabxv4l
nDw8uGXXdRBjkkU7zCQ7yud20fMBv2hF4i4ijshGLWZmmWJWluHc4O8htu1XdkjBUkMwCsC
WUkSYUA9c+KHi631TTrLTGjtjJCieY9o5cqmAQI3KLhZXKsTkrIi4jRYh833t+wF8F9G+MH
h5dY8H3VjD8Svhl4ulvbrS5o1lvNQ8M63YRWtrdRP8rGO3vWla5iVmxtOIkcgj8oNS1R7+O
1iLMUt41UhlVQJAu1igVmO0gD73IwB6lvp/wDY2/aab9ln4waT8RJtEufEWkJDcWWraNa3w
0+aaG4j8sXMFxLHcwCePJwJ7aWFFBJhlztoA9F+LPwB8cfCf48+IPh54y0nz9f17VLbWIXi
Y5a1vpp5oUiA3ARLvQQsFdcMqqV4Y/d/7Omm6f8ADzxvpWlazZLCbrULOBoJIRgSh2KoowS
QjABiqbT5kgTyS4lrH8c/tD+Df2uP2hvAfxc0a0k8PXFla2mn6vp+rXFk0iRWoSOzit7iyt
4IbkIWcZnt4NikhdwCKvq2tx6fq/7T/wAOvDlldtPZQWNlqN8yW8wiaRroSO9u8kYt7ht7r
MgR3VwyuSz+YQAf2G/siaTpyaJoujJYxW9lf28E17dJlPLkvIo32xNGyrJuDOpeQTOJd6/N
5ag/VupfsyzX+qrqvhyzsdf0sXKPqHh69srO5ivrVZN8vlLPEXWVIFWSORmBjcHKxAIq/Ff
7LPimwstP0Owtbg/6LiJIxkG4KGBk8kyNCZQjRoSX3OcyrsU7sfvL8DdPsbywi1ZpojcJtX
CL+9CXKhGd+iIiqQF2kh3PmDaEZWAPkj4a/sX/ALPujeIIvGEHwy1/RdZuZ/tdxpL2lzLpU
WoSxopnms1eOzuZYPmFq+xooCQVTjbXif7VvwSk+GfgrxBe+E/E1yNNtdX1DxHrGjz2ipYC
LTvtLT2mEMIXETh0jiKRFlRpd54X9v8AxZ4h0nQdDvL/AMiJ/IsrZGklYeZgElVUhmRQCiy
bjEQrZBBIKv8Azr/tnftU2F28/wANmubeD/hI9Qm00yWxLRSJJdErFuMqXKB2hLgYdJXVHw
NoMgB9/fsp69o/jL4NRa9aWM1ref2VZXkG1S1zJCkTyKjQwjzJ5WjRokgEa3DhQoVn4b8w/
FnxU8Dy/F/VNG1b4afHLVdbe+u3V7S+Ph/TdauJLt7WGw0m3kMd/cXJCrLGsxhWIEOzszlF
/Rb9iy3ufDXgTTLIiOKG1uLO5CtIwdo515leRUZ0WVZCzbRIPLZtyLIVU/RHxjg0bwYZvEi
WPhS5kKxXDxX1lAZbWa4RkdYNRaUzgyRRsm0Rs75gAEe47AD8kn8FfDvxU+p6N8Pdc8eaX8
Q7e1kgbRfEMt493oIceY8OqX0kkiLBZGd1eRpGDFFMbAqCfzJ/4OXPh5qvw+/YM/ZFb+1Yd
Q1Kw8feJY5p7i8uU1F/tXhWwmnhWeTzdoElojEpIAxiMRjckmv6T/DXhjQPE2j+JfG/hTwj
a6druqW8Ed9PFbiSWW7hJSWQXfMkpmJAilceaV3AQqxZh+J3/B0B4Rm1D/gl74B168kMWof
D743eBhFNDlpBLrfh7xhojRBDGoaKW4vVmmfCSG2ichJpEjjlAP8ANe1+7lubhJJACzwRo3
XI8vb5ZZgwLyFAGfcAu52OwMc1zwBPQZ+ldB4htXtbkIyIiksyCJnaIK4V1EbSjzAoRlwpJ
GMHpgCXwzHb/axcTguYZYI0QKGKtPIESZUOS5RhtKqGOG3YONjgHdfCyW2a+u7O9gEj3CFA
zptdTJtcEzsjtHIzAbDgNt3uMlcN+snwB8EXt34cv57bTrm7TzrWLzVmgQ4iFyERzLHuMiI
yq67VCkZ25Yk/KfhvwJpl3b2mvaRb22nTyxZa2Bch7hI4wBhEfdwzo8jNuGABjDSH9WP2Xv
Blpa+FtZubu/eO5v72zlnghlkUxypFcBjLhwTJLvDnOCAQGRWDFgD+cn4mzSTfEXx4ZG3Ff
GXihV4Awq63eqBwBnAA65Pfua7T4SfCnWfiWdWvRdPY+H/DkAfU7tImeZmeJ/Lgs0C/vp1j
y8oj3yQxiOR0KlWHFfERVb4j+PQysy/8Jn4rJCMqtxrWoHO5gVABALZH3QQCCQR+hj2F/wD
BL9nzw9ZaZfQ23iLXfDI1rXbYwC1lj1TxUvl21hI8vnNJfWWjNDcSPFLH5kUsYiNsnLgH5r
app1nYavf2Ud1LNZ2ly0cd15WXkiD7QWRTtSUjqpwAyuD8y7T2+kfCbxP4ngjuvC1rPrEck
Ek4t4IJZr0LCxWXFvbJNJIVIBKrGGXeq4bhm5fTLG4v/EkVjeAyh53a7ZlVttuW86SWUKU3
ImRIyBgN2VXBNftT+yjYeHvhJ8CfjH8bNS011u9D0hPCOiyX1zcLp17qWu3CXQ1LT7YIEtW
Sy+zxxwo7TRy5nXf5pSQA/GSyuvF/g3UFu4ReQT6fOquytIwRkZiUYjJjIZfm3qJIjtRwhY
of0I+AP7VE2nssniZJJpdGtEi0/V55Ue/0tkZI3ihuyfOiRm8uNLeNxGsZbcqQExHyHUpNL
8eQanqWmWL293LqDSwypfpPBPc+bK8zzwSxF4Gm3q0XlOH+XdK2dsZ4+LwfqMMF7NpUcRv7
fE+rWUsRj8wl4vOmjRMrtLbQiMo+YRkMd2VAP6ev2Kv2/vCOl+JNC0nxZ4rks4tSmAsrm8j
WSc3zZEdvJHMGEML4eRmYKGaVydqljX9af7PP7UHhuLSrGT+19OFnewEwTR3ltMsm6IMz24
ikkaYCRinyRloEYvcAIkBP+YR4e8TtBa6SNSuDpF5C4Fm8LJHMjZeIzhSshkRyWVdxP8KpM
AGWP7b+Bv8AwUd+Mn7L3jJNKTXZ/EHgTV1iZNL1iR9TSzeKIyXFxYlyzQNO4WdooZliji3J
Iruq0Af6Q3xv/aGtfE3ws8Xab4Kv49S8TS6PcSaLY2vlJp8l+keA91c75EVsb4SjTeXI5Ct
GFSTH8wv7T3xx8UfBF/hvqnxA+AXjLx7D4g0/Utf1Hx/4NS01C08C6npMgk1PTNd06RYrqC
UoznT7qMG3mto7iWEXD7XS/wDsUf8ABRj4S/HPS1sbTxpp+m6wVCyaPq1wbMtc3UjSSm2lu
CoiiwI9gihUD91sxIqgfs14F8HeB/F8Tz+KtGtdTsykUckWoW6XljcWt7FLvsMT5jnVomYt
KhffhgqJ95gC3+w9+1b8PPEnwY0LxHe6hFYweJrXTLjR7W5t7u01Jo7mQRRRXNjPJI0Etus
hjlxIUbG5VjEgK8H+1b8fh8T/AI0fDL4E+E9UuI3W2/4SHxHc2VwFjbSkkjiit2lgAWOSZ7
YrCZWV96yFHiZw1e733wq+GHhTwvqNt4Y8OaZYxWNtK+niOGNIYjDbtJDEBBHFthhYKSI32
rhlKkbkP80n7KP7R1h4m/4KK/GWXxLf2wfTPEreGtFgW8kSKHTNPunjkihSdZiCZxMQN3Dp
xlGyAD+xLw98VfC37OvgLwZpWpRPqGqeNxLFo9lfYtJPM06GPzVnaZo5ooPKkC+e4yJASpZ
nkNfFH/BXz9h745/8FJv2V/C/wr+FN/4K8G2b/ETRPH3iaLxK+r3VvqeleHLG8l06xs5LD7
RNBK99ds1vOzRidysFxI8AOaH7RfieH4h/H/4DaLa6jaTaR4b+HsuuRW8MkbG5u9ZuobOBp
HEm0rDJEryCTbgtLsdDFtH2D8XPiD4y0nxx8J/gZ4K1m1L/ANnWOqePBaMJbtNMuoov7O0+
IRAGKSX99crJI7xv5e0QlgDQB/mW/tef8Ejf2svgld65KPhP478WaR4QuJbXxL4i8F+FtT8
ReGrCOEHztRuriztJLzRraOUxRTz3dv8AYhJII4JYk3hfyebw9f6PIkNyVs4jeAy3Be3uZC
YJAIyItzwhIbiNkfcFLuJonLqqA/7eGi/B7wJaWFtHqzw6XrWtaf8Aa74i9MNxeybmBl1Fl
liiuixZrj7FI0ttO06293HLFJKtflX/AMFCf+CKn7F37T/7MHxd03QPgp8PvB3xL0DwX4w8
T/D74k+ENB8O+CtfsfGOn6ZqmurJ4k1DQbDT49c8OeINRhCapp+tRzgT35ls54UgkjYA/wA
z/wCF/wAZ/Dvh/UHsfnv0trWSOOW92K8JcxxMoSQRlEYgASuvAZsOW8xm+ovhL8UtPC+JAL
/UYA17bTLFDJLNGqTNfSIQGlDIWBIYYK7lKq7BcL+dOleEJ7Dxpd2Or6WLm50uYRajaWztN
HHcpmA+U9qYzcxMYsNJwiq6h4lkA2/QHwx8PaeJfE819E8LzX9r5Mb3U0DJbILsQxGETkL5
QYpuGPMxv287mAPGvFXhxfiX+0LJ4Q0HRY7DSNY+IR04MtrFBPdx33iS9+3T3TpgvczQR3F
vDAWRZQxTlXWRf0g+NsHgXxzoF/4Y0zV9WluPD2v311eX+p6MsOl/2VY+H7PRLXTLWVD5sk
DfYxb26lHCmI/IRFvfwv4MeEbLXP2j3uNG0nULnU7D4hfEXV0tJZ4ltG07TLnUE01laQEQi
Oed5wxDhTbRlFEZZ1+ufijo3hLSNC1vVtDsn82w8Q2ula5opkSW8mmvRE99eRPExkIjklkl
kg8opHljGiPGS4B+Q154Q0r4f+MtJ1DX7i01DR/EVpq6WcELu93G94BaWn27escptllkWSL
y1KNIPmDbmUfrX8dvCFn4Q/Yj+D/w9a+nki8beL5vEt9remzRSWyLZafaR2dpqlzGSoi0wz
RKqEDy2GEF1IsrjwbVfCnhXUfiBa6Bc6ZN4g8QapL4Y0bTp7ezSXTfAmkTyw3Mkmoi2W9t5
7+ZQLuG3t3Ev2dv9NlhlRUr7t/aY1vwJ8FdF+GvwS8Qwwat4H1HwnLfay0cNve63pGpavqM
kdnrJONkMhhhgaK2LwRQoR87BZSoB+FmneHfEvwl19LnUbKTXPCdxJDNBLCrOs8d6chjIhI
KAqxHmclnd1Uvgn6Tu9LsdVtU8S6VFc6JeDTVilsGXZa3OnBF2yNDkhrko5Z3nQPnO8q3K7
3ifU5/g99g0m5XT/GPgEbtQ0zVmMUrWlvcurrFIwjmXz4lkUPEXZ4pvlTEbMa5zXdXsfFa3
HizwOZ9e8PSadbx61ZacIIrrRiHWWaU2Sy5e3MyYEQibYQTGWTCqAeceMvDui65pUOt6MzQ
31nO0c9q0jlrd1bzJJIsNFEtuzAl921lljkZIQoPl8H41sLS78DeFYb54oJJ7pkjvImxAqs
AnmPOySoj79o+YsqurCIsNyrs+KLjw9pds+q6F4gu5NL1W2knuNGnihL208ZkgeO8si0xZ1
XKK0qjGAjbt2B5nqPxH0G+8J3Wlm2muZ4lUWjFGj+zzeYWbbDswX2FI33EKA5+YBDkA4DSt
b8X+BdektfCWrX0TWs0bxNbXMkCvIh81JomjlTYzAFoWLYXzWKruJNfvh+xx/wU++Mn7Nui
W/jP4u/HTxD4h0i6tLO10/4b+KXuNfa00u3QRtBaeZIHga8uFikEshyGEiNsVYw354/Cf4c
eGbXwt/wm/jOTTrH+3rSI6ZFqUcSxxXUUKGR5txaQWkwKBJmUqT8quzxYr5H+LMPinR/FGs
SalBaXelXQc6XJFKbrSF013iOy2jYBTKXjQB2A2lGdUyQygH9/vwz/AOCpng345fCa58U+C
/D+sSar/YrzSaW2o6TCy3Jgmjeb+zZd17HbRznY8sP2lAGkdDG+wn+c7w/4XT4Y/tLS/GTx
bLB4U03xf4tur2+ln1J7eKMahfvM1pNLMUgQRrOriBGkYO/yHcDX5D/Aj4zeKvCuqeHYPDe
s3ukar4f1OHUtNura7ms4rzQpGD6nol2xd4jbTOZ3jg2nz7iXYQofePsj9tf46a98fbf4c+
BvC2j6ra29/YWOo6nNbRRLb3OqM8Ntc27tDGzO648xt0sU3zKybyrkgH9MXhL9sb4eaL+2H
8NNBk+Imk65pF/8N9Fh0i8tNestTuYUl1BRFYSLBcMjzeYpMkdwxfDMZjyxH6rfsHftHaZ8
bP2zPi9quvXDLf8Ah/xG/hHRo7PZt+yaRFNa6TcTAecgtyCvzh28tGKtJhgw/gZ8Cfsz+Of
DLaT4p8ITalpmu6aLZYLxbhpY4JhJG0s8wjVrqSOEljBbxmKFmAJeFySP6Yv+CSGjeNfgb4
Y8Z/EX4pRao/xB8S6nqU/he6mkLXPiVbhJnl812DJbNIG3RM7PKsaKIzLGXcAH2Tf/APBUr
9oj4w/8FG/ir8NNOs9Luvhv4I8VX3w+0HwiuqnSo5R4P1S90y91yG+XTVS4t9VksYL5opbh
tq3ixJKd5c/1D/A/VvGvxC8HW9j4r0Tw/YafqWlX9tPE5e8MltNtja2lMu2Oe3MSFRvTZKv
7uRMtkfxsfsy/DWTRf2zfGfirVLSaZvFviGTV9PvZV8wyDVb9Ly/+1MoZDPa3K/YfMXeJ3k
c3BhdYgf7hPgHp8Fr4L0iWNDIw00iMMsYyomdNsZRSCCECsQxiPyqpkZG2AH+OF+2F8KfE/
wCzv+2d+0D8H1dLSL4e/F7x34etUliMLzaNY+J9TOiXW3BcWWqaPcabPbxyfv5LaS3fChlx
4pZ+Ib651TVjJG4kjSyRo7Sd4okUG8CuN24EykOSARs27Cq4AH70/wDBz98GLf4Wf8FZfiJ
r2mx3NnY/GrwT4F+KlviQeXLrF9praB4knWASMInuL/w1HMNzIGmmuGRMqxb+eXw7duuo69
kpKRJYgPIcHGLtioG8qF3u7A7mYhhudhtNAH7+/CH9jr4seGf2gvG+teK/DOpxaZpaa9ZWU
3gs2t5Za6L7xDeXUtzaAxwSwG3tpraPULqJ2LyTRwx7lHycL8U/2Z/jb4T+26hZ+E/EWj2G
o6lfT2trqemXIlu5S7BZZ7mRH+0NIgVVuGm2rCsbRO8aps5r4vfA/wCIXgbxJ4yvdA+I/jT
xHpuv32oarpMul6v4gY30s2p3UhtXTT7lmsBCyACSzSC3RXi88TFYt3TeGv23PFPg/wAG6P
puofFz4r/DvxJ4fuovD89v4rv4PGmh28SROp1GW08S6RfTzaRb5jhn0+UtJ5En2QSMswUgG
L+zZ4Q1PwxqWn6Xqvw51A+JZ9cvdVijgfy5ZLaGOWKe7+03MskNk8jCLmWWKa4Y+Xho9+/w
/wDbI0zX/id8e9a8OT6ha6Ze22l6Np0ZtWiZrR7Q2s80N28Ehijjt1kXMkxXdzLBI24BPu/
4ZfFy/wDFuoyas3gn4JfFVbW/trlvF/wp1w/DTxT4olvZoXuEuPBV5cLatql0dyW9ppq2lp
BLIQbBVSGSvlj4ifDk+NvGnxI8c+ArZtI8UX/jbxFba78OvGF7b6B4+to4QQLK1h1GW3svE
KRKEhll0dvJ2Mlu7LNFIFAPmo/CWXSfh5deGPE2uWGsWFzHJGLCGdJJ/N8rHn27FBJGuSGm
IKM4VB5eVd6/Py11LXvgj8SILSCcnSI7q3nu0mbyFvtElmEMonK4M/m2rAkSRvI7MpMauCq
/YfiKy8WaL4xsYNQh1OwktbsR6jZXsFxDZSpK0YQxlnFrNjDELa3ciRsqRy8Sb24r49fDbw
14zsG1rQfI03xfp9uTc6ddTkpqyQtGD9jijKyQs6GR4wS6lIwEGXdiAeh6l8I/hn8WYbjVv
AFrIuuXltdas1pFewLqAS1j3zOltcTQ2c24B4zHKXuvLIghURx/P8p6b8DvFfhrx5YR6zoe
qapo7XSTXLxWO1YrVmaVpLmGM4QL8gd1iCLlypZVCv5b8PPiF4k+G/i/StWgv7vTZ9HvZVv
ot0zH7LJGsVxHNBuXcPmPlqxYl5CTtVAG/YDwvdeBv2rPC3hjR9Z1248J+N7iz1a3ttVsr+
SBtS1JbdpdJtr+a22Q5uSIovI2Q3MmxQSxT5QD86fjl8XdP1m/TwFbW0dloOjtDaSSJC8bQ
tF5qNGIFjUpGiuQ8BjwrMX+ZmOHWJ0rRvAp0vxUkniPT7+VItJ1+Q/a7fSLOeN5BAs0hlCz
Haz7Uj3Fd7Fti+XXnPxV+B3i7wb4g1CCWyubhEvbuJrpmkuPOWGeSFbjzSZZJGmeKRXLMTv
XdhQ2Fyvh7408TeFwNE1PRX1vwncSNNqWi6hGysbdBvdrDz5I1inXDlNqsXDyRZCMcAHqHw
s+HVpqXjGbwU8q2v8AwlGnpJ4avTFJJLJq6MLmws4RCjvbm7EMPzGSMPIwhkG5yh/Wj9kf4
d2+v6jeab4s0VLTVtEW/s4be8W1Mo1az2RXcduQXjgiaAJKkSeSZHmXYXkD7fz18XS/C3w/
4Q8A/Er4V/EPT7jxAmsW8kXgGaxvH8QabdKqNLDJILYQravcxsUgmkkhFtLF9p3LuA/Q/wC
Enxd0fU7rT/FdhFb6HJ4vv9Hv5FEsUaL4006OFdQ0TT7e1FrGi61FsWFJEn33KuHkXZsIB+
8X7Pv7P3h7xQmmxHQY7NHS2N48kdowlP7vdKELKUZjt4Kl1xgBid0n626r+zzo+kfDKyj0y
zSKbRFhl2AQSFAkSESwsmzynYMjRhYyyxuxCqJAE+JP2NPGnhfxhodhqNhckXexjqFvcMHv
YJLSWPfApQqTJHMrRhSH2lUMeGJB/Xuyv7S80e4sp1LRPZxoxiABYpHjHytsY7j8iNEB+83
Z+QMQD4A+CnwcW28eSajJbgzC4E1nLGlsGjM0zytHDJG3+jQGVkLK3lgk5LFtrt/Tj8GITb
eEtNidCALBIkDBWkkkZQ77yzBHbG0kcEljvJLCvyl+DVno2mXk102nxXthcXBhtpLdY0lia
N9x81GRlkMaBFbYAD5TMxQJGa/XrwBPYT6bYvp8qyRFEDrE24wyJG+YZGZQxbyyhf7wK5IK
9AAf5sf/AAdmeM4fEX/BTtNKtJwY/BfwJ+Gvh/zY2kEn9oXF/wCKNUvreUsiNujglilYISo
WVdzEuAf5hfBYuJ77xAIUmkdDpolaK3mmBJF8FG4I6AAo4VY2KgAgBQAB/VX/AMHZ3ws0fS
P+CjfhTxfpzXA1b4gfAbwvqupRpGsVhJd6BqmqaCNQBUiYXNyu+C8EryxSLDbtCkBiVZP5j
fA8V94WGqQarbSh7p7Z4ZIrdJ0eOFrtMDJcqY9wBGcEn5SVCmgD+1f41fBW48NeJYhb6c1o
mjatcajaXmnCfUVZnkkldZY4os4l8whnZCDjbgHCj88f2oP2Tf8AhN/BOufEPwKNP8QanZh
J/E/hfVdEkXUL9HjfzGtwVneZYowXjKBMYhcs4Lg/qx8I/wBpz4a/HnUvEHh7WrhdL1m4lu
bK0juLpYkN0LqW0mSOR3Rl82SIvDGCwCLhgFcZ838Z6bc/DK+l0plvyLq7ujbXGnhZrOWAu
ir9oaTJk3JGI42kDRdRF8rQooB/Jf8ADvwdoKfEC90nSbvVfC3iew1YPawafcvpR0q5gcPD
JJZXRO+Y5EQiEiuGdZXVBtQfY/xO+Ivjr7DLZ/F7wlpHjXw1NosdvYXpRtC8ZaZqtkzRQXV
t4jtWlnl82BRebLaVZJZGePzfPKmvWv29v2KfFfiG9m+OXwhtjDqUbebquiwGS0dZArPNfx
MRE8b7lO55FaMooXAjZyn5S+HP2rNf8P6fffDb43abcazp+nXNz/ZOqXCubrTJ7eeRlgiVS
1xM8dwwQtvbiLeSsbKaAPUvCXjfwBr2u2mjWnxT1TwpdNeNCfDfxK0y38UeD5mmbb9ie+DH
WbB3dcLel3ZGlURKTGqH6u8U/s++H9d07R7fWbaz+Hc+qtCnh3xT4au5/FHwp8Va1IAYrC0
1XUI01vQNXuyhRYL0DQreY+VGtqpgZPzV0Xw/4M+IfiSK68K63bRS3d3DLDZzWaCWIzGQLL
NcsQZHUp5kbSASQSs25wFRB+pHw8l8c/C3wzH4e8RR6h4i8H6nDFba9pepGO+8O3MckQilk
WQtN9llRsTxy28kVxPNFBtw6kEA/Oz9oP8AZz8QQm+s7nw1B4e8T6E8sQulVLeDXIU84C1W
RTIk9yz7nEkbypNHhFmwqrJ80fCj4l+L/g5400exvpXs0sdSguLmxu4xGsO1TgSSFo22LtK
4zhix2yADLftLrNlY3Er6X4wgufFfwsmtfL0HWdFlfUfE/wAP0ViplvPMcy3mh2E7SSLavm
ZDvjRGyka/KPx4/YvvdR03R/FehXkXiHwvqouYfCvj2wAktdTntzlbPWxEJH068UNtFreGI
LKgQhcsKAPqDw3pPw3/AGr9OttFubS1lv7zQ7i5s47O4YJNqlzM7NIZQyEkhEUom5oh5MgY
qcH5/wDEv7G1to9hPo1lZSWeu2+papFJDqls8ttcPGTJLHHK7STL5rKwj3wsnlMojjCXDFf
lL4NeKfiL+yv8XfCNv41sr3R9HhuX8q5iaUpdwmQOJo7hjsmjEeHeCJ/LVgiExqTn+i3x3a
aL4j8GXXjWO4luzd2Vvr6TKpQQXVwlw87iaJVhSOS4AZoWZAgOMMgAIB/OD48+F3iLwTu8T
2fh77Be6NO9nJYmVIN6IyQvcQLhne0k2edN8jK8ZLrGnzwjO8B66l5FHf2WsSWFwlyk+pad
Lc3E7213bzh4prO3ijCou8MqXO0SiPDbVcFW+4f2ojo3j+48H2Wl61YaR4ggaSIWEsmx/EM
kk2IbZ5oXjRPmJtIkkw8hfapV3kWvivVfh14o8HahP4rsdFvrCDRxGniSyWENcW0UrxlZrm
KceZLASJNjmKSOMs0sjIjKKAP1h/Z9/bU+IHwd0CDXPDOmXHii/wBNiuLq/wBGjM0cWpWyA
OJftbbWS7m8vdLEkQWBQqLKZMNX64/8E1f+Cuuq/tLfEXXvBHjDTJNL1iFL25t9HXUFLSab
bO8N39mkCvLLPa3ASKaNI1Z0d23zAK1fzV+FHs4NPs73w/r32jU5JEE2hQvM11ZRyAiZtXl
aFYkkRHlRorViTH5W1wolz6B8DNXs/wBm/wDay+FPxr0G9u4vDN94isdD8YWFkXtRpL61Ok
PmSN5YRbZpWnkc73iJgDyKNm4AH+jJ+z/f299f319FH5ttJP8AaRbTPtUGQvLH93aokIbzG
bYjECPch+dj+vvwk1K0azkRIzAyQCMwKyEyNGQXlBdlkkyd4zl8bRlj2/Cf9lTxfpdxpqax
Z30epWdxqUVjbXlvOJIr20ubNLmxu7cxtIksItVhVZY3kRriYhmUlRX7M/CaXGvW7BvLgnt
4UEbSjaIlbdsZZZMk5GCoLyHaAQY1UgA/n+/4Omf2OvCvxQ/ZP8B/tL6da2th8RfgZ4tGhH
UYYRA2r+CPHs0i3eiajcFmIttN8TJZapZRPktdajdKjqFSNv4HvBGlw6zbXJk02CC5sktLS
5Ek8iF5VE77/ldFYkPgtsUkjkdK/wBFj/g5k+MulfD/AP4J5R/Di7tEv7v41fFXwp4WtL1s
D+zYPD17beM7vU4tzjzbkRWENiIyym5FxdLkIrY/zs/h3fahoV/4x097dbd49XD/AGcxsiw
xzXGozQIruj+aRDIgdwckjLAE7QAf0JeOv2UpPA3i/WfFfw01G7aH/hI7rU4Vt7mG6eG8+2
Tyys6h5VaMyORlvL2hFG6QAIPtP4R+Kr74o6BN4b+Jent/b2lwiOxu5RFBcMkI8uB2JAQrH
EFaJdxaRE3Nyxc672B8M674xstHvm8W6TZ3l5OdI860Fwrys0siWzwr9paZNxIRpgZVZSVL
EqIfDOo+Cdb1OzSNovD/AIgLtLHpurzXqTRtuifbA6hI5C+0hVLOD8iFxIGwAXdb+F32KO5
069nbUNLubB0khdZNkkcw2AS+YG27jyvl52qkqQKrfM/83X/BTL9hWzsQnjXwNo1tb3l1Pc
S3tpYWs7CORgvKiMKIwFZWljCs3muCYnYsD/XObS21jQVmmRZJ7HMRy2XnCBQZVAdWcTYA3
qkhKHbtDyItfJPxd+Hth4p8O6slzokd4skN3GsEkU7NGPsnlj9+A+xWZBJmQuAhMoDSFdwB
/nm2l/4i8Ba44trmfTr6xvSssSsylzbuOXT5Mo3YMVO4cgFRj9i/2Nf2ybS7tbfwP45EWrR
3V9AvlakqrE0l2yJcmSSVwjoh/eb2YLv8t/kkHPzl+3x+zNcfCHxlqXiJbG4FvrU0z4QNNF
DcmZyyts2xxSrERI8YBEcKAhAFfb+ePhy+vNM1vT5rScxSx3cZAE5jjZhlcMyOFJwSFJJXc
RnIyKAP7V9R/ZQ+Hni620m/+HN3LFf+IreC5l061liOmiB4UuGH7h/kC+cbf5f4QzyBVZmH
x94k8F+Lf2d38T6pBFH4l+Guh3sOlfFHwqhNxpmkWF/IIbXxDDpZEcVrrVtMyvNJa7kuIo2
drhiQtaX/AAT/APj/AOLI/D0MOqBtRtNM0mzNnCZhHqX2QRIt7PZXQAjW1lgLJK7BjG7BmC
JtU/pNr0uheLPAPxTv5NPsPJ8WaBfPd28kcM0khtLJ1tXmyEeZ1iSNSccspYoBGDQB+AHxl
0zQvjJ411/4M3OnQ3d63g668WfCzxLbzJGjavbRxXVpb+Y4MzWF3byLFdQQK0n8UkQADyfR
3/BPv4waj8Vfhrrnwn8R3NvdXOkW8uhzW9+2Us9W06SWxWO6mLmEK6RSypPuXKbcsGJU/nJ
8RPG2heC/2h/gfF4f1G/S68B6iun6lPIwitNWtbjWI1e2W6fMc0H2KV7ZFVzMLePpGI0erE
vjKX9kL9vXXn8r/ikta8T6frt/o8cjW+lzabrwN+ElhZ9l00KzmQfvFkXzSEBZQCAQ/tU+B
fiB4Y8a6hry+HbxNF8Lak/2aS1j2rZ3Vhsniu4HkVRMEeJruJ1AaVQrQktKWP0/+yZ8fPhv
8adW1T4V/Fe00e01vWtDt2sPEt9CrR3NzbxzQ2ui6gGV7qUahN5kLFIgNpDuyqhFfYf7V9h
puoaTp+saXELrw58StDTXbK2YCZVmERZkM8gZzFbiP5Y5WcCFyViii2tJ+PXwJ0Wy1f8Aap
8O6Gb99GurLVY5La+tLJJ4457eQC3SaIrJGyxl8WyA7SxcbjuRAAfdXiv9li++FXiLVLzQd
Ts7jQb2aV9R01xEklm0gVysDSlC0CRMpQl1lRDGT+9VlrydNC8M6pPqngHxBcLBB45tZ9Ag
vba5jkm0XVBE97p+qRNJvMZe7jisnfaWC3BClzIY1/U/4qeHL3Tb/SIL4WfjCO9toriLUtU
tZtFvPPlV1js7jT5GtHuIcASZZnaRkQLICnlr8KfFf4LtoPiKx1GE22lHULhGkmiUfY0QSp
IVimZlVBHIgZWzGIljdSwPLAHLfsBf8Fg/jB+wX4v1n4JfF2bVvGfwu0nxSYrm0vmN14j8L
tZXE0dzHoFwxKz6XIiRXUWnzSRbpXjNvjAx/c3+xT/wV5/Y6+N1j4Zv/BH7Q3wktJ0iSS90
Dxx430Lwj4x0ssUnEGr6L4t1KwlguoZJyGWCSeB3BDSowlRP86z/AIKN/BXStBtfhh8dfDV
0by18e6Xc+GvGMlvGHig8a+GzGkssssbtGiarp86TfMAkkkO2IMpYj8t4bqf7RBIJXRo2xG
0IVGjVmZ3WIRhQiku5KoAPmbA5wQD/AEM/+DpH9qPwL8cPh/8As2+CvhZ478O+MdS8PfELU
/Euqaf4a13TdYtrW3XSH0tdQmewuboFYpbpZ1lSUgxuEXJBLfyuGws7i+unleRrrybI3Zt+
nnvHI0gILRnarlljY5Z1XLDo8nwd8IodZa+itrnVtQewFxBI6NPIY5IVZTiJWKt0/egxsZZ
FUEyLnYPrq1v5ptQ1JkkeMKtomFONwT7QEf5izEOm18sxJdnY4YtQB+sXwx/bD8QWXxP8aW
Phi11rVtH/AOEs1gyK80l3AZodQmREN1PaqyjiRBHGjqRtKbpYlz+g3hX4zaR8T7g2/jDw7
a2WqW5dYHeRo7q1KqBBd7LdLWTfIMTQ7pGO9VOBiV1/LX4d+AE1bxd48WLVG0qS31vUL5m0
uyWzSWS31J5XUxw3Kf69mPmSO8khKozM7KS30zFpF1oMun6rZapL9teYQ3MskJJnEM0sEbn
/AEjCuI42wWEgBlbaFAAoA/Sqx+KOveBX0/SvFs93eeGnVRba9pyR3721lIcoup28bYMhzl
pPPMikhpI2jjynoGq+MtP1iyWDStRtdRjuzun8m42yR2+1NpeKQDeSm1LtgVZeYxv5J+TfC
/i7WL+HSdMvF0u7tyHnl+1abFO0sgQtl8uoYEhsqwcfP6ohXc+IHgy48Caz4V8SaBr1xBDr
fkLe6RJZwSWhe5uHjeWN2kJVlWPbGDGQqbVO7YpoA+PP+Ck3wCPxI+COq63onh/zda0/VrC
5WUGOWWSDy5ZJ/JJQMoWKJWB3qJVyZCgOX/j/APEvh+bw74hlsLq3kRfPkKQNi3eMeYwWM7
S5TyztPAUsoAXBOR/fHqekXnizR30jWNbv5LO9F5bskJ8oxKbcRytES77POEillGAPLAHX5
f5b/wBuX9lfwr4W+Jm7QNavLNNS+1XEkc1mtysUs00m5kBvI0bKgIwdDlAANpyWAE/Ym+Jl
x4UWKRfE5tWW3CQ213Gs4lTylX+z45GljVXLh/3vB3F3WABPMr9xvhZ8SR468IfEKCS8D6x
ceHL+BNrKEmdbRAjQWpjxEsY/1ixzFp8jzlQERt/Nv4E+GVx4Ygtp7bxReTP9ozEfsfkCFo
96qyCK9I3AZw+PNXjbIMHP7P8A/BOawu9d1/xDaavqD31tbeHpJGhngEiXDTQkK06ySyK8s
afKZQqtIMBsJlCAfhlr+mXOuftJ2ekeIoL6/tbHxM9pdNBmMxLcTzPHKXK7wLcBGETlSilU
jkVQK92/4KZ+G4dI+JfgLxPZR3Attc8E6PDZT3MjfbVTQrK1sxPIzu0l07LA0i3CsogY+Ur
O+xx7h8RPhpa6N+0/49ubHURCp8RzyiFLBVRWZ3kUoBdFAySStIrGM4cKVCruVt3/AIKL+B
18VeCfgJrF7qPk6taeEtU06a9isgWvIVmScmVWutwY7Qi4lIUZ4YHaAD7S+ALQfHz9gDSr6
0kn1fxH8N7qS0SZbgzX8NnaRxyzB5DiQB4ZpJfJ+7GqFWEgMgH4naN4qk8C/tSaVrbgxy6Z
4nPziRo1VWuLZHJXymMqMuzaCrRrvLsUBAf9cP8AgjtoOotpHxz+HN74iv7nww/hyK4TT4Q
9tbxyXsGLiQQG4uIzLINqvIAm5FC7R1r8zP2rvgtZeHvj94ln0nX7y3ih1IG3he23vA/2oI
8kc8d5CwkcZywQEcbcFQwAP6gPib4aTxt4R8D+PLW+E+k3ej6bNe+SYvJ2ywI8irGqSs6s7
gCJwq+Wy7GRy+zxH4g+GNC8ZeD7nTY0jmu9NgFxEltpMUc0YgEfmWzXCpb8zbgRP5ZmUgjy
4zkL9Gf8E8Fl8f8AwA0fwx4qNtqcGgQLLbX8lov9oypHGPIjluWkeQmFvmjbcQAAoQKMG/4
s8M/8Ix4z1jR7G/Y29rGywv8AZIopNjyyrtco5LFSmVbIwDtIIByAfl58T/gnq/xc+B3ir4
XHSUiS48N2/jfwvbXdu9xNB4z8N21+upw2Tubd421LQSwnjDiRZrTEiyrIRH/NfY+DzFrV7
pl40kVzYTSWcv2i2KbJbY/ZbgPH5ivEVdZcA5kYIrDBBWT+z7w3o95G/h3XZdWlubrT/jPp
OjWkU1ur2yaRrbyaVqOnyRSTSLLb3NhPcwyqdqu029lO0q/86f7TPwM0Xwv+098S7fSdRaD
T/wDhNdau47A2CmGOK4vprw2oAuwpjjdysR2BUAG2MABQAeTfD/SRZXNnEbKSVnuY1VGZl4
cIpaQnjy4wuTwNxDA5wEP0vpegabPNeTS2tyZnMO/yLqOBQoafZlXgfOQSykYYBsOWbmuW8
PeCyXshHqYgZ7yENJHYqHJT7Q2CRcgFHEZSRQFLK7YZSW3fVWi/Da0v4jPLfJJO9vatM9xZ
SS72YTfOoS/gKsQMSFmk37UwE2ncAf/Z
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0