%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>vilma</last-name></author>
<book-title>"</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>vilma</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>70257783-b1b9-46c7-bd7f-5512e59f3c2c</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>IDEA GAMES</publisher>
<year>2010</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Pán všech krůpějí</strong></p>
<p>Vilma Kadlečková</p>
<p> <strong><emphasis> </emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Prolog</emphasis></strong></p>
<p>Čaroděj zavřel oči a viděl ji, tu neproniknutelnou masu opalizující modři, pomalu vystupující z hlubin pod hradbami a přesouvající se na okolní návrší. Říkal jí <emphasis>Voda</emphasis> – nazýval ji tím obyčejným slovem, protože kdyby vypustil z úst její skutečné jméno, slyšela by ho kdekoliv. Nic než pouhá <emphasis>Voda</emphasis> – ale byla víc než moře, víc než živel, víc než démoni. Byla jednolitým, svébytným vědomím, právě teď vedeným jedinou touhou.</p>
<p>Nenáviděla ho.</p>
<p>Nedivil se jí.</p>
<p>Sledoval, jak si Voda hledá výhodné pozice a v naprostém tichu sbírá síly k útoku. Snažila se vyzvídat: zablýsknutí šupin, když smotky pátrajících kouzel sklouzly po mohutných zdech Gwerstu. Zvedl ruce a bezděky zadržel dech. Moře bylo nepřirozeně klidné, zavalené olověnou tíhou mraků. V těch mracích se skrývaly sítě. Čaroděj opatrně, jako by i jeho dech mohl zčeřit hladinu, pronesl několik slov zaklínadla a stáhl je ještě níž.</p>
<p>Na kamenné podlaze zašoupaly něčí nohy, v hloučku mágů kdosi zakašlal. Tiše se rozestoupili a beze slova se přesunuli ke střílnám. Moiřina služka padla na kolena a než ji někdo praštil, huhňavým hlasem drmolila modlitby ke všemožným bohům. Vesničané, tísnící se v zadní části donjonu, nejspíš měli sto chutí udělat totéž, ale nikdo z nich se neodvážil ani vydechnout. Báli se, že by je ještě mohli vykázat z hradu, vyhnat je tam, kde byly jen trosky rybářských chýší a zlovolná cizota. „Tatí, proč máš –“ ozval se Taelin pronikavý dětský hlásek, vzápětí zdušený dlaní; Moira děvčátko šeptem okřikla. On se neotočil.</p>
<p><emphasis>Nemyslet na ně. Nedovolit nikomu a ničemu, ani vlastní ženě a dětem, aby odvedl mé myšlenky. Protože pak tahle past selže a nikdo z nich, jak tu stojí, se nedožije večera.</emphasis></p>
<p><emphasis>Všechno zapomenuto.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem jenom já a Voda.</emphasis></p>
<p>Zašeptal zbytek zaklínadla a přitáhl si k sobě nastraženou síť. Zakrývala půl obzoru, černá pavučina ukrytá v mracích – jeho práce za posledních deset nocí a dní. Se zavřenýma očima vnímal, jak nenápadné tmavé nitky vyklouzly z mraků. Nastavil jim ruce – teď, za vteřinu se zaboří do jeho paží a přes nervy fyzického těla se spojí s jeho myslí. Zatrnulo mu při pomyšlení, že pouhým pohybem prstů může ovládat tak mocnou zbraň.</p>
<p>„Je čas. Otevřte bránu.“</p>
<p>„Otevřít bránu!“ vykřikl jeho pobočník.</p>
<p>Ale ještě než stihli splnit rozkaz, zachytil v dálce na vřesovišti pohyb. K hradu utíkala jako o život skupinka otrhanců, uprchlíků z některé z vyplavených vesnic, v bláhové naději, že hradby Gwerstu jim poskytnou ochranu. <emphasis>Zatracená chátra! Tenhle kámen strhne lavinu,</emphasis> blesklo mu hlavou, jenže nemohl pohnout ani prstem, pokud svou sítí nechtěl zbořit hrad. „Zpátky!“ zaječel kdosi z čarodějů, ale nebyli na doslech; a vzápětí se kapky rosy ze všech stébel trávy slily v tyrkysovou stěnu, která vyrazila k nebi jako obrácený vodopád a odřízla vesničanům cestu.</p>
<p>Rybáři v panice couvli a rozběhli se zpátky. Zpěněné čelo vlny udeřilo o břeh. Na zadní řadu dopadla syčící modravá tříšť – bylo vidět, jak splachuje šaty a kůži a barví se rudě. Na hradby nedolehly výkřiky, jen šílený jekot příboje. Nějaká žena upadla.</p>
<p>Moira po čarodějově boku zasykla a přitiskla si pěst k ústům. „Nemůžeš jim nějak –“</p>
<p>Neodpověděl.</p>
<p>Moře se vzepjalo. Pod hladinou se zablýskla ostrá zeleň, kterou vzápětí pohltily žlutohnědé provazce mořských řas. Ležící tělo vesničanky se ve slunci lesklo, jako by bylo zalité sklem, a pomalu ztrácelo tvar. Příboj zatím podrážel nohy dalším prchajícím. Nová vlna, na pohled pomalejší a krotčí, která jako olizující se jazyk s tichým zašplíchnutím přejela břeh – slastný povzdech labužníka; a nikdo z lidí už neprchal. Mrtvoly ležely roztroušené na pláži jako hrudky tajícího ledu.</p>
<p>Vtom se z hradu tryskem vyřítila jízda. Nad žlutými keři rozkvetlého hlodáše zazářily rudo-šedé praporce Hannijů z Gwerstu a pokřik z desítek hrdel přehlušil ryk příboje. Jezdci se rozvinuli do rojnice. Na pravém křídle zahlédl čaroděj Doinina grošáka, její bílý plášť a vrkoč černých vlasů; přílbu, kterou jí ráno dával, si odmítla vzít. Mladá adeptka magie měla svou hlavu a tvrdila, že kouzla ji ochrání líp. Už teď litoval, že dovolil své dceři, aby byla tam dole po boku svých bratrů – jediná žena v celé jízdě; jenže copak mohl mít naději na vítězství, copak mohl přimět své rytíře, aby umírali bez váhání, kdyby sám nebyl ochoten riskovat cokoliv? <emphasis>Obětovat cokoliv?</emphasis> Koně se vzpínali, když je jezdci hnali do moře, ale kouzla neselhala. Kopyta rozrážela mělkou vodu a sršela modrozlatými odlesky.</p>
<p>V minulých dnech, zatímco pán z Gwerstu spřádal síť, jeho čarodějové zaklínali zbraně. Vkládali na ně nejsilnější kouzla, jaká znali – kouzla, která by v životě nevypustili z úst, kdyby měli na vybranou. Dávali je na meče a sekyry válečníků, na palice i košťata kmánů. Nezáleželo na ostří, jen na magii. Nezáleželo ani na tom, jak vznešená – nebo neurozená – ruka je ponese. Tváří v tvář <emphasis>Vodě</emphasis> si byli všichni rovni. Koneckonců, i Doina měla to kouzlo v obyčejném vřeténku, příhodném do ruky.</p>
<p>Jízda se řítila po hladině a zdolávala vlny, jako by to byla pláň písečných dun. Vzápětí se srazila s Ní.</p>
<p>Voda se zvedla a couvla v syčícím oblaku páry. Modravý oblouk vlny vyrazil až k nebi, na okamžik strnul v nejvyšším bodě a pak už se řítil k nim jako beranidlo, zpěněný vzteky.</p>
<p>Jezdci se mu vrhli vstříc a nad mořem zasršel pás modrozlatých jisker, čepele všech těch kouzelných zbraní. Až k hradbám dolétlo ohlušující burácení příboje, pohlcující všechny ostatní zvuky. Koně se vzpínali a jezdci mizeli v závojích mořské tříště. Tam, kde ostří zasáhlo <emphasis>Vodu</emphasis>, vlny se rozestupovaly; to, co se jen zdálo být mořem, ucuklo ve sprškách bílých chocholů vln, zaskočené nečekaným odporem, stáhlo se do úzkých vírů a vklouzlo pod hladinu.</p>
<p>Jenže břeh byl příliš blízko; <emphasis>Voda</emphasis> narážela na dno a tloukla se mezi balvany. Hrstka koní bez jezdců prchala zpátky k pláži, ale valná část jízdy se znovu sešikovala a tryskem vyrazila nad hlubinu, aby se stihla obrátit, než se Voda vzpamatuje a semkne, a odříznout jí cestu k útěku. Oceán znehybněl jako zmrzlé jezero, jako louže medu.</p>
<p>Po ztichlém moři mezi těly mrtvých plavalo Doinino vřeteno, rozpoznatelné i z hradeb podle hluboké brázdy, kterou vyrývalo v kalné hladině.</p>
<p>Čaroděj se nepohnul. <emphasis>Moira se nesmí dovědět, co vidím; ještě ne. </emphasis>Odtrhl oči a zahleděl se na jízdu, odhadoval vzdálenost. Dýchal mělce a opatrně, soustředěný jenom na své ruce. Zdálo se mu skoro, jako by zkameněly – ruce sochy, které už dávno přestal cítit jako vlastní. Na každém pohybu prstů záleželo; i nepatrné zachvění mohlo roztřást celou síť a prozradit její přítomnost předčasně, než jezdci vženou Vodu do pasti.</p>
<p>Ještě jeden útok jízdy. Donutit Vodu, aby se semkla do pevného tvaru, protože jen tak ji bude možné uvěznit.</p>
<p>Vzadu v hloučku vesničanů se rozkřičelo dítě. Matka se ho bez úspěchu pokoušela utišit. Nějaký stařec zaklel a další žena vypískla. Přidávaly se hlasy, výkřiky, vzývání bohů. Rozruch se šířil a čaroděj tak tak odolal nutkání obrátit se a rybáře okřiknout. Sebranka proklatá, byla to chyba, pouštět je do hradu! „Udělej s tím něco,“ zavrčel na půl úst na svého pobočníka, ale ten jen stál s vytřeštěnýma očima. Někdo zaječel. A další.</p>
<p>Zvuky úderů a bolestné výkřiky; u všech bohů, říkal si čaroděj v duchu, copak se ti hlupáci začali mezi sebou prát? Nikdo z žen a starců neměl zbraně. Lidé schopní boje byli dole na moři, jenže rváči poslouží i židle nebo džbán. Tupá rána a zachroptění. Něčí smrt.</p>
<p>Jenže proč?!</p>
<p>Jeden z čarodějů, Sean Tříprstý, který stál u střílny po Gwerstově levici, vyrazil zjednat pořádek, ale po několika krocích se zapotácel. Jako by mu nohy podjížděly; couvl až ke stěně, aby udržel rovnováhu, a zchromlou ruku si tiskl k hrdlu. Rty se mu pohybovaly, ale nevyšla z nich ani slabika.</p>
<p>„Seane…?“ pobídl ho Gwerst, aniž spustil oči z moře. Jezdci už se obraceli. Rudo-šedá korouhev letěla nad vlnami; jeho nejstarší syn tedy ještě žije. Čaroděj počítal vteřiny, které zbývaly do srážky, odkapávající zrnka písku; vážil je v duchu. Neunáhlit se. Temná masa Vody se sbírala nad mělčinou, jako by i ona vyčkávala, ustrnulá v nepochopitelném poklidu.</p>
<p>„Jsou to… probudila v nich… právě se jich zmocnila <emphasis>V</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis> –“</emphasis> blekotal Sean Tříprstý, zsinalý hrůzou. Bezděky se přikrčil.</p>
<p>Teď se i ostatní čarodějové odvraceli od moře, a pochopili.</p>
<p>„Rusal!“</p>
<p>„Jsou tady rusalové!“</p>
<p>To slovo doznělo do zděšeného ticha, které vzápětí vystřídala vřava.</p>
<p>„Mají to v sobě!“</p>
<p>„Utíkejte!“</p>
<p>„Bohové, kam bych se…“ mumlal Sean. Zoufale se rozhlížel, jako by doufal, že vedle sebe objeví nějaké zapomenuté dveře. „Hlavně na sebe neupozorňovat… nedělat žádné prudké… hledají si další…“</p>
<p>Hlasy z lidských hrdel na okamžik přerušil bublavý zvuk kypcící vody, jako by nějaký obr zvracel po pitce, a strašlivé zaprsakání tříštícího se dubového stolu; to bývá málokdy k slyšení. Vzduch ztěžkl smrdutým puchem zkažených ryb.</p>
<p>„Taelo, honem!“ vykřikla Moira. „Proboha, jdou k nám. Utíkej! Sem ke mně, Taelo!“</p>
<p>Čaroděj cítil, jak se mu hrudí rozlévá tupá, ledová tíha. Ze všech hlasů vnímal jen ten Moiřin, vibrující panikou. Najednou věděl, co se děje tam vzadu, věděl, aniž se musel obracet. Prsty se mu zachvěly.</p>
<p><emphasis>Oni nehledají, Seane. Nevybírají si oběť.</emphasis></p>
<p><emphasis>Voda ví přesně, koho chce.</emphasis></p>
<p><emphasis>A ty to nejsi.</emphasis></p>
<p>Divoce máchl pažemi. „Nechoďte k ní!“ ječela Moira tam vzadu. „Pro všechno na světě, <emphasis>nechoďte k ní!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Vyvrhl ze sebe zaklínadlo.</p>
<p>Udělal chybu, to věděl; jenže hnala ho zoufalá naděje, že to stihne dřív. Hodil síť a její zlatavá oka padala dolů, následovaná chvostem jisker a odlesků, jako by se k hladině snášel hořící závoj. Tak pomalu! Čaroděj viděl, jak se zarývá do hřebene vlny, ale slyšel a vnímal jenom křik.</p>
<p>Křik za zády. Prohýbající se podlaha, pod kterou se <emphasis>cosi</emphasis> tlačí vzhůru. Taela se rozplakala, protože nechápala, proč její matka ječí hrůzou.</p>
<p>A on se neotočil ani teď. Dělal, co musel, zatímco podlaha za ním se trhala a povolovala jako rozmočené těsto. Jeho strnulé prsty ožily, vířily v okně jako hejno motýlů. Přesnými pohyby spojoval a utahoval síť.</p>
<p>Jeho pobočník konečně tasil meč a vrhl se na rusaly, a vzápětí zeď vedle čaroděje skropila sprška krve. <emphasis>Jejich</emphasis> krve, rusalů, lidí s duší vody. U nohou mu ležela uťatá hlava starce s rybíma očima, ale na tom už nezáleželo. Ta smrt přišla pozdě; udělali, co udělat chtěli. Otevřeli cestu <emphasis>Vodě</emphasis>.</p>
<p>Probíjela se hradem vzhůru jako gejzír a strhávala s sebou všechno; příval kalných vln. Vzpínala se v síti jako polapené zvíře, příliš divoké, než aby se dalo zkrotit navždy. Ale on se o to snažil, snažil se ze všech sil. Musel bojovat do posledního dechu.</p>
<p><emphasis>Musí existovat kouzlo,</emphasis> opakoval si. <emphasis>Kouzlo, které zastaví Vodu, než si přivlastní všechno lidské. Než pohltí všechny zbytky zdravého rozumu.</emphasis></p>
<p>Držel si kousek pevné půdy pod nohama, kterou jeho zaklínání vytrhlo z času, a umdlévajícíma rukama se zuřivým odhodláním svíral provazce čar. <emphasis>Voda</emphasis> úpěla a tříštila se, žhnoucí oka sítě ji trhala v dlouhé pásy temnoty. Čarodějové mu pomáhali – alespoň ti, kteří se udrželi, což nebylo mnoho. A dole umírali jezdci a v bouřícím moři se topili koně, kterým magická smršť servala kouzelné podkovy.</p>
<p><emphasis>Pokaždé je v tom víc, než myslíš. Pokaždé ti něco zůstane za zády: pruh tmy, vodní vír, chvějivé stíny. Nikdy si nemůžeš být jistý, že ti něco neuniklo.</emphasis></p>
<p>Taelin hlásek už se neozýval celé věky. Ticho bylo vlastně skoro dokonalé; jen Moiřin křik mu dozníval v uších. Věděl, že v jeho mysli nikdy neumlkne – jediné, co mu zbylo. Jak padala, chytila se ho kolem pasu; cítil, jak mu její ruce kloužou po nohou, kloužou ke kolenům, povolují… nemohou se udržet; a pak byly pryč.</p>
<p><emphasis>To je Voda.</emphasis></p>
<p>Musíš obětovat všechno, a stejně to není dost.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p><empty-line /><p>Tu noc Voda pronikla až k ní.</p>
<p>Eithné musela být v šoku; vzpomínala si jen, jak jí Mai páčí čelisti a leje jí do úst nějaký lektvar. Pak celé hodiny ležela oblečená na posteli v neurčitém stavu polospánku a trpně přijímaného bdění, zahlcená vířícími obrazy šupin a ploutví – pronásledovaná neodbytnou představou, že se dusí pachem ryb, ale neschopná vstát a otevřít si okno. Bylo dávno po půlnoci, když si najednou vzpomněla na tu starou dětskou básničku, a pak ji vzápětí překvapil kloktavý zvuk. Pomalu si uvědomila, že je to její vlastní smích. Kousla se do rtů a nechala toho.</p>
<p>Mechanicky vstala, zapálila olejovou lampu a roztřesenýma rukama sáhla pod polštář. Stará otlučená šperkovnice si rychle našla její dlaně. Eithné pomyslela na Pečeť, skrývající se v hnízdě z odřeného sametu jako spící chřestýš. Stále necítila strach. <emphasis>Vnímala</emphasis> ho, to ano, z dálky a cizíma očima. Ale necítila.</p>
<p><emphasis>Braen.</emphasis></p>
<p>Jméno jejího syna jí zazvonilo v hlavě jako mince na dně džbánu.</p>
<p><emphasis>Voda. Rusalové. Braen. Musím tam jít.</emphasis></p>
<p>Odklopila víko šperkovnice a modravé ostří znaků jí zasvitlo vstříc: <emphasis>jediná zbraň</emphasis>. Hrany písmen mizely a zase se zjevovaly jejím očím jako záblesky šupin pod hladinou, jako přízračné stíny něčeho bezejmenného v hlubinách vod – dokonalé a čisté, úpravné jako složitý ornament. Byly vedeny tenkou linkou a vystupovaly z hlíny tak ostře, že to skoro vypadalo, jako by visely nad povrchem. Byl to reliéf, nebo jenom přelud? Eithné rozhodně nepodlehla nutkání přesvědčit se hmatem, protože dobře věděla, co se stane, když se dotknou lidského těla. Jejich ledová neoblomnost jí dodávala klid.</p>
<p>Ještě byla pod vlivem lektvaru, to poznala podle lehkosti v hlavě a mírné euforie, ale už dokázala chodit a mluvit a jednat jako obvykle. Bez nehody dorazila ke dveřím Braenova pokoje a zatápala po klice. Neměla v rukou cit a otevřela je příliš prudce; těžké dřevo zadunělo při nárazu o zeď. Ale jeho to nevzbudilo.</p>
<p>Ležel na posteli napříč, nohy mu visely dolů, jako by se dovlekl až tam, ale neměl už sílu uložit se pořádně. Přikryl se pláštěm, který v průběhu noci napůl sklouzl na zem. Okraje látky pleskaly v průvanu. Eithné cítila tentýž řezavý chlad a vdechovala stejný palčivě svěží vzduch, prosycený solí a vlhkostí, jako by stála za noci u moře. Potlačila odporné představy, které to v ní vyvolalo, obešla nehybné tělo svého syna a pohlédla mu do tváře.</p>
<p>Vypadal strašně. Jeho nezdravě bledý, přepadlý obličej víc připomínal lebku umrlce než tvář mladého muže. Vlasy mu trčely na všechny strany a jejich lesklá čerň ještě zdůrazňovala tu bílou – skoro by z něj šel strach, ale ona to jenom poklidně zaregistrovala a uložila někde na dně mysli. Tohle nebylo nejhorší.</p>
<p>Postavila lampu a dotkla se jeho nahého ramene, ledového jako mramor. Tiše se zasmála poskakujícím stínům vlastních prstů, které křižovaly jeho kůži jako tmavé brázdy. <emphasis>Co máš společného s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Těmi, kteří žijí v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>hlubinách? </emphasis>ptala se ho v duchu.<emphasis> Za bouře jezdí na hřebenech vln král Drazzanacarns, jehož jméno zní jako burácení příboje, a plnými hrstmi rozsévá perly, z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nichž sklízí smrt. Nepostřehnutelně projde kolem, a pak voda vyšplíchne z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>džbánku a na kamení se změní v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>louži krve. Lidé sbírají jeho perly a roztloukají je v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prach, aby magii moře zbavili síly – a na oplátku těla padlých, kteří zemřeli v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té válce, nasáknou solí a stanou se potravou ryb. Tělo mého muže také připadlo rybám, Braene – tam v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Přímoří; a pozřely i tvoji duši a můj klid.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsi jedním z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nich</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?</emphasis></p>
<p>Cítila, jak se jí při tom pomyšlení ústa křiví jako zmačkaný pergamen: nejspíš nějaký tik v obličeji.</p>
<p><emphasis>Pán všech krůpějí bojuje o tvou</emphasis><emphasis> duši.</emphasis></p>
<p><emphasis>Voda je všude kolem nás.</emphasis></p>
<p>Braenovo tělo bylo ztuhlé a studené jako tělo mrtvého – na pohled prázdná schránka, z které v mohutném poryvu vytryskla všechna energie, takže nezůstalo nic; hruď se mu však zdvíhala a konečky prstů sebou občas zaškubaly na důkaz, že tam uvnitř přece jen přetrvávají doutnající zbytky života. Třásla s ním dobrých pět minut, než se konečně pohnul. Zvedla lampu a zblízka mu posvítila do tváře. „Podívej se na mě.“</p>
<p>Odvracel hlavu, jako by ho světlo její lampy oslňovalo i skrz zavřená víčka. „Proboha, to je zima,“ zamumlal. Schoulil se pod plášť. „Mami, nemáš nějakou deku?“</p>
<p>Odfrkla si. Lektvar v ní utlumil emoce tak dokonale, že nebyla schopna ani stínu soucitu. Strhla z něj ten kus sametu; zatápal po něm, ale vyškubla mu ho. „Přestaň se schovávat,“ řekla chladně. „To ti nepomůže.“</p>
<p>Braen uhýbal před světlem. Viděla, jak marně zápasí s opuchlými víčky; oči však nedokázal otevřít. Ohrnula rty. Vzato kolem a kolem dost připomínal flamendra po pěkné pitce. Byla zvyklá vídat ho takhle, ale dnes jí to z nějakého důvodu připadalo neskonale směšné: <emphasis>Voda, která je opilá.</emphasis></p>
<p>Směšné a obludné.</p>
<p>Zatápal po dece a přetáhl přes sebe volný cíp, ale vyprostit ji celou bylo zjevně nad jeho síly. Přitiskl si dlaně na spánky, jako by se bál, že se mu hlava rozlomí, pokud ji nebude dost pevně držet. Nehnutě ho pozorovala. Lapal po dechu a zřejmě usilovně přemýšlel, až konečně dospěl k rozhodnutí. „Ne, nebudu zvracet. To je krása. Mami, prosím tě, nebyl by čaj?“</p>
<p>„Jen to na mě nehraj,“ zpražila ho. Vlastní hlas jí zněl ostře a nenávistně; řezavě; s lhostejným podtónem místo strachu, který byl přehlušený lektvarem. „<emphasis>Ty</emphasis> přece pít nepotřebuješ.“</p>
<p>Musel na tom být skutečně špatně, protože pěknou chvíli trvalo, než mu to došlo. Pak se mu tvář zkřivila a udělal bezděčný pohyb, jako by se chtěl schovat pod deku. „Mami, proboha, nezačínej s tím. Nech mě spát.“</p>
<p>„Dneska se nevykroutíš, Braene. Byla jsem tam dole a všechno jsem viděla.“</p>
<p>Další dlouhá chvíle naprosté apatie, než mu to dorazilo do mozku. Pak sebou škubl a prudce se vztyčil. Leknutí ho probralo mnohem spolehlivěji než nějaké cloumání ramenem. Víčka se mu zachvěla a rozletěla jako dveře v průvanu. „Ty jsi slyšela, co mi říkal?“ vyhrknul.</p>
<p>„Nečekala jsem, až <emphasis>to</emphasis> začne mluvit,“ odsekla. „Vody mám dost na celý život.“</p>
<p>Mlčky na ni hleděl. „Ty si myslíš…?“ hlesl.</p>
<p>„Mai mi to potvrdila.“</p>
<p>Čelist mu ztuhla. „Tak Mai ti to potvrdila,“ opakoval hluše. Padl zpátky do polštářů. „A ty z toho vyvozuješ…“ Přes tvář mu přeletěl výraz nezměrné trpkosti. „No ano, jasně že vím, co z toho vyvozuješ. Zatraceně.“ Zahleděl se do stropu. Oči měl najednou úplně prázdné.</p>
<p>Sehnula se pro šperkovnici, kterou předtím odložila na podlahu. Sedla si k němu na postel a chystala se skříňku otevřít, ale vtom jí náhle přikryl ruku dlaní. „Počkej,“ zamumlal. „Prosím tě, počkej. Já jsem teď… já jsem…“ Zakoktal se. Vnímala, jak se ty ledové prsty na hřbetě její ruky křečovitě chvějí; úpěnlivě ji svíraly a byly tak studené, že skoro měla pocit, že z nich prosakuje voda, že kane ze všech pórů dlaně v nepatrných krůpějích, které jsou tak drobné, že víc připomínají vodní tříšť. Vjem byl tak silný, že se neovládla a ucukla.</p>
<p>Nijak to nekomentoval; prostě ruku stáhl. Znovu se zahleděl na strop s těžko postižitelnou směsí rezignace a… <emphasis>strachu</emphasis>…? „Řeknu ti, jak to je,“ promluvil ochraptěle. „Zůstanu tu ležet a nebudu na tebe sahat. Ani se nepohnu. Vážně. Ale prosím tě, poslouchej mě. Nedělej nic. Chviličku.“</p>
<p>„Braene, tohle nemá –“</p>
<p>„Tyhle tři dny byly příšerné,“ přerušil ji. „Musel jsem… celou tu dobu jsem…“ Hlas se mu vytratil. „Zatraceně,“ zamumlal. „Asi ti nedokážu přiblížit, jak mi je, protože se o tom špatně mluví, ale adaptace na tohle kouzlo je nesmírně…“ Bezmocně se na ni podíval, ale okamžitě se zase odvrátil, jako by mu její výraz bral všechnu odvahu. „Rozuměj, <emphasis>a</emphasis><emphasis>bych</emphasis> vůbec mohl takové kouzlo seslat, musel jsem napřed se sebou udělat určité věci, které… které mě…“</p>
<p>Bez úsměvu ho pozorovala. Ušklíbl se, zřejmě znechucený vlastním váháním. „No to je jedno. A taky jsem tři dny nespal, takže není divu, že mi to vůbec nemyslí.“ Přejel si dlaní přes obličej, nadechl se a konečně promluvil trochu souvisle. „Podívej, mami, Pečeť ti po všech těch letech možná připadá směšně obyčejná, ale vodní znaky mají obrovskou sílu. Doopravdy. Obsahují několik vrstev, které se uvolňují postupně. Když člověk není v rovnováze, jako třeba já teď, snadno ho to může zabít.“ Řekl to chladným, neosobním hlasem, z kterého na ni padala tíseň. „Opravdu nerad se dovolávám tvého soucitu, ale zřejmě nemám jinou možnost, pokud ze sebe nechci hloupě udělat mučedníka. Mami, jestli můžeš, odlož to o den. Nebo radši o dva.“ Zaváhal. „Já… nikdy bych o tom nemluvil… nikdy bych tě neprosil o život, kdybych si nemyslel, že vůbec nevíš, co děláš.“</p>
<p>Byla doopravdy otřesená. Způsob, jakým to řekl – jak musel s obtížemi odložit pýchu, aby to vůbec dokázal vypustit z úst – ji skoro přesvědčil. Jenže o co ji to vlastně žádal? <emphasis>Aby nezjišťovala, co se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něho stalo. Aby neodhalila proměnu.</emphasis> „Braene, ty se toho prostě bojíš!“ vyhrkla.</p>
<p>Podíval se přímo na ni. „Ano. Co má být?“</p>
<p>Složila hlavu do dlaní. Ležel na posteli klidně; nevypadalo to, že se na ni chystá vrhnout. „Uvědomuješ si, že to samo o sobě může svědčit o tom, že –“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„Braene, pokud chceš tímhle způsobem vyklouznout…“</p>
<p>„A pokud ne?“ přerušil ji. „Představ si na chvíli, že ti nelžu. Udělej to jen tak, pro zajímavost. Uvažuj, jako kdybys mi věřila.“</p>
<p>Věřila…?! To slovo ji málem rozesmálo. Ryby, raci, šupiny, rusal pouští bubliny, zaznělo jí v hlavě.</p>
<p>Není ryba ani rak.</p>
<p>Jako by se Vodě dalo věřit.</p>
<p>„Tohle nemá smysl,“ řekla rázně. „Žádné kdyby a možná nic neznamená. V téhle věci musím mít jistotu. Když se nedokážeme dohodnout, požádám Mai, aby tu tvou výmluvu nestranně posoudila. Ta dokáže poznat, jestli mi lžeš.“</p>
<p>Nehnutě a bez výrazu zíral na strop, skoro jako by mu síly nestačily ani na úšklebek. Čekala, kdy ji začne zapřísahat a horlivě ujišťovat o své pravdomluvnosti. Dal si načas.</p>
<p>„Mai není nestranná,“ promluvil konečně. „Mami, nemáš přece jenom trochu čaje? Třeba dole u sebe?“</p>
<p>„Myslíš, že ti skočím na takový hloupý trik?!“</p>
<p>„Nemyslím si nic.“</p>
<p>Skoro nemohl mluvit. Teď si všimla, že má rty rozpraskané do krve. Oči se mu neodvratně zavíraly; propadal se nazpět do apatie, z které ho na pár chvil vytrhla.</p>
<p>Horečnatě to zvažovala. Snaží se ji Braen odlákat, aby mohl za jejími zády udělat kouzlo? Jenže ležel tu o samotě polovinu noci. Cokoliv, co neměla vidět, by za tu dobu stihl tisíckrát. S pocitem dokonalé nepatřičnosti vyklopýtala z pokoje a přinesla mu svůj hrnek i konvici. Napůl čekala, že ho už nenajde – že Voda té chvíle využije k útěku – a skoro si to přála; on se však ani nepohnul.</p>
<p>S námahou se posadil a sáhl po jejím šálku, ale když ho přiložil ke rtům, náhle se zarazil. Odtáhl se, omočil prostředník ve studené tekutině a promnul kapku mezi prsty. Pak se tiše zasmál. „Velmi dobře. Vědělas to?“ zeptal se.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Že je tam kouzlo. Přesně to, jaké potřebuju. Dáš mi ho?“</p>
<p>Otupěle přikývla. Blesklo jí samozřejmě hlavou, že lektvar třeba urychlí proměnu a ve vteřině udělá z Braena zuřivého netvora, ale asi to byl nesmysl; co by takové kouzlo dělalo v jejím hrnku?</p>
<p>Vypil všechno a padl na postel. „Chudák Mai,“ zamumlal spokojeně. „Ta by se divila, v čím žaludku to skončí. No, teď už to zpátky nedostane, leda by vzala hodně dlouhý husí brk.“</p>
<p>„Braene…“ hlesla Eithné.</p>
<p>Otočil se k ní. Stačilo několik vteřin, a už nevypadal tak přepadle; do tváří se mu dokonce vracela barva. „Mě nebolí hlava. To je krása,“ zamumlal a slastně přivřel oči. „Tak jo. Zapomeň na to. Za pár minut ti budu zcela k dispozici.“</p>
<p>„Řekni mi, co se to dělo tam dole?“ přerušila ho. „Proč jsi oživil sargassina? A…“ To ji napadlo až v té chvíli: „Kde je proboha teď?!“</p>
<p>„Sargassina?“ opakoval Braen rozjařeně. Najednou vyprskl smíchy. „Tak sargassina!“ Tváře mu zčervenaly, jako by do sebe místo čaje nalil pálenku, a oči dostaly divoký lesk. Zkroutil se na posteli a chechtal se tak, že chvíli nebyl schopen slova. „No to se ti povedlo, mami!“ vypravil ze sebe konečně mezi záchvaty smíchu a skulil se na podlahu. Omotal si kolem sebe plášť a jeho cípem si otřel slzy. Chtěl vykročit k Eithné, ale v tu chvíli zavrávoral a dosedl zpátky na postel.</p>
<p>V hrdle mu ještě probublával smích, ale do jeho obličeje už se zase vracel nažloutlý odstín starého pergamenu. Zaklonil hlavu, pootevřel ústa a dýchal ze všech sil.</p>
<p>„Promiň,“ zamumlal konečně. „Nějak mě to sebralo. Tyhle měkké lektvary do mě padají jako do studny.“ Znovu se uchechtl a vstal, tentokrát o dost opatrněji. „Tahle iluze moc dlouho nevydrží. Za chvíli mi bude stejně mizerně jako předtím, ale brát si další je nesmysl. Neodvážím se vypít nic silnějšího dřív než pozítří ráno – a Mai by si radši usekla ruku, než aby mi pomáhala. Rychle se obleču a něco sním, dokud to ještě jde.“ Protáhl se kolem Eithné, došel k truhle a naházel na sebe šaty – kalhoty, dvě košile, kabátec, který mu nedávno ušila, vestu z ovčí vlny, kožešinový zimní plášť místo sametového, který měl předtím, a nakonec vlněnou deku; víc toho v truhle nebylo. Zamířil ke dveřím.</p>
<p>Vstala a vyrazila za ním. „Braene, na něco jsem se tě ptala. Tam dole…“</p>
<p>Už měl ruku na klice, ale otočil se k ní. „A když ti řeknu, že to nebyl sargassin?“ promluvil tiše. „Že nemám s Vodou nic společného ani já, ani ta věc? Budeš mi to věřit?“</p>
<p>Zírala na něj. Nechtěla lhát, ale zároveň jí něco v jeho výrazu bralo odvahu vmést mu do tváře pravdu. V té chvíli prostě nedokázala zavrtět hlavou a rázně mu říct, že bez důkazů neuvěří ničemu.</p>
<p>Braen potřásl hlavou a rty se mu zkřivily. A pak už nezáleželo na tom, co mu chtěla nebo měla říct. Dlouho předtím, než vymyslela přijatelnou odpověď, mlčky vyklouzl ze dveří.</p>
<p>Nechala ho. Jeho kroky dávno dozněly na schodech, a ona dál nehybně stála ve dveřích se šperkovnicí v rukou a zírala na prázdnou chodbu. „Není těžké přijít na to, že máš tajemství,“ řekl jí před mnoha lety Thuin Harktaritekons – muž, který věděl o Vodě víc než kdo jiný. „Jsi mladá, bohatá, urozená, a místo abys zářila jako démant v domě nějakého vznešeného šlechtice a byla ozdobou plesů, žiješ sama s dítětem a čarodějkou v tomhle opuštěném hradě. Neustále myslím na to, před čím asi utíkáš. Proč jsi tu zaživa pohřbená.“ Jenže ani on nedohlédl až na dno té propastné hrůzy, kterou v sobě nosila. Dokázal to uhodnout, ale nemohl to sdílet. Nikdo nemohl; tehdy ani teď.</p>
<p>Byla s tím sama.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Vstupovali do lidského světa za bezměsíčných nocí, na opuštěných plážích, potají. Říkalo se, že moře vyšplíchne v mohutném gejzíru, vlna se převalí přes sebeširší písečnou kosu či jakkoli strmé útesy a změní se v úzký jazyk, v pátrající prst. Proti všem zákonům přírody se natahuje vzhůru po břehu, ohmatává, tápe a hledá. Voda si poslepu vybírá cestu a bez ohledu na cokoli míří k cíli: k městské kašně či vesnické studni, ke kádi na dvoře chalupy, ke žlabu v stájích či džbánu na šlechtickém stole. Jakákoli obyčejná voda, oddělená od řeky či jezera, může posloužit jejím záměrům. Stačí několik kapek onoho probuzeného moře a džbán je otrávený: skrývá se v něm Voda Drazzanacarnsova, temná, beztvará, nabitá touhou, a čeká na svou chvíli.</p>
<p>Čeká na člověka, který jí propůjčí podobu.</p>
<p>Jak Eithné věděla z legend, největší touhou Vody je tělesnost, určitost, ohraničenost, tvar; a nic z toho nemůže získat jinak než zrozením skrz nějakou ženu, která se k tomu nachomýtne: skrz ženu, jako je ona.</p>
<p>Četla o tom kdysi ještě v Birkenbogu – na glenstrivenském hradě, kde vyrůstala – a protože se jí to tehdy ještě netýkalo osobně, vize podmořských paláců a nekonečných chodeb, v nichž bloudí přízraky mrtvých ryb, se jí líbila. Bylo v tom něco mrazivě fascinujícího: snový podmořský svět, pomalý pohyb řas, věčné plynutí mimo život i smrt.</p>
<p>Představovala si společenství Vody jako pouhý odraz toho lidského: mečouni jako rytíři, zasmušilí vážní platýsi v roli hodnostářů, rejnoci místo ctižádostivých úředníčků, úhoři coby donašeči; oslnivé murény jako dámy a frivolní jeseteři nic než kokety. Plebejské bytosti jako tresky a pstruzi těžko mohly mít poslání. Král Drazzanacarns, Vládce všech krůpějí, podle pověstí ten, jenž vyhlásil lidem válku, nejspíš vypadal jako chobotnice. Dočetla se, že i Voda čeká na příchod mesiáše – říkali mu Meantacarnracatnaem, což prý znamenalo něco jako Sjednotitel proudů. Dotyčný Me-anta-car-n musel zaručeně připomínat škebli; kvůli tomu Rac-atna-em nejspíš zaděnku. A když hledala obdobu čarodějů, vzpomněla si na onu podivnou rybu, jejíž lahodné maso jen zřídkakdy přišlo na birkenbožský stůl, protože lovit ji bylo životu nebezpečné kvůli jedovatými ostnům. Měla jméno ropušnice.</p>
<p>Pak o tom jednou mluvila s bratrovým učitelem – vzdělaným literátem a nedoučeným čarodějem; její vychovatelka na takové úlety neměla povahu. A ten se usmál a prohlásil, že to je možná pěkné podobenství o lidech, ale s Vodou nemá nic společného. Voda – národ Vody, cosi s velkým V – přísně vzato nejsou žádní živočichové; žádní po zuby ozbrojení mořští koníci, zavilé ryby a paláce s perlorodkami. Nic tak lidského, nic spoutaného tvarem.</p>
<p>Voda je amorfní.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Lektvar v ní dozníval a následná otupělost zalila její mozek do skla. Myšlenky se jí měnily v těžké kapky tekutého olova, nezadržitelně klouzající do nebytí. Než se jí podařilo sebrat se natolik, aby dokázala alespoň bez klopýtání odejít z Braenova pokoje, z šera schodiště neslyšně vystoupila Mai.</p>
<p>Mai – či <emphasis>Bharra Mai</emphasis>, jak si říkala – nebyla čarodějka podle Eithniných představ; neměla havraní hřívu ani uhrančivý pohled. Její jasné modré oči hleděly nezáludně a plavé vlasy, tuhé jako koudel a spletené do pevného copu, mohly patřit kterékoliv venkovance. Jen bledá pleť a jemné prsty prozrazovaly, že ta dívka obrací stránky knih mnohem spíš nežli seno. Když ji Eithné před lety poprvé spatřila v jednom hostinci, kam se v okamžiku největšího zoufalství potají vydala hledat pomoc čaroděje, který tam údajně měl přebývat, bezvýhradně podlehla dojmu, jaký se Mai snažila vyvolat; skutečně v ní viděla jednoduché, neurozené, prostořeké děvče se srdcem ze zlata, naivní schovanku nějaké vesnické kořenářky, která má dar přírodní moudrosti, ale pramálo chladného rozumu.</p>
<p>Dokonale se mýlila.</p>
<p>„Tak tady tě mám,“ promluvila čarodějka a zvonivě se zasmála, jako by okázalou bezstarostností chtěla rozbít ticho, doléhající na ně obě až příliš tíživě. Teď doopravdy vypadala na šestnáct – bujná dívka na prahu ženství, zkoušející své síly a neklidná jako divoká klisna, kterou ještě nikdy nikdo nespoutal. Měla mužské šaty, plátěnou halenu a úzké kalhoty z kůže; okouzlující Mai, nádherná, panenská a hříšná, ztělesnění nevinnosti volající po poskvrně – kypící touhou a přesto nevědomá jako nerozbitý džbán. Eithné bezděky opětovala její úsměv. Jenže pak čarodějka přejela dlaní po rámu dveří a její něžnou tvář zkřivil vzteklý úsměšek; záblesk nenávisti, v němž se celý ten pečlivě vytvořený obraz rozpadl na střepy. „Náš chlapec je opatrný,“ zavrčela. „No dobrá. Tak ať.“</p>
<p>Chytila se za rám dveří oběma rukama, naklonila se a nahlédla do pokoje. „Běž k jeho stolu, Eithné,“ poručila. „Něco mi přineseš.“</p>
<p>Eithné polkla. Nedokázala přikázat roztřeseným nohám, aby vykročily tím směrem. Venku právě svítalo – ztěžka, do nebe podklesávajícího pod těžkým tichem mlhy; a ona náhle v tom kalném šeru místo známého pokoje viděla svatyni Vody, ohnisko nejtemnějších čar. Včera tu hrůzu nepřekonala; střetnutí s ní jenom odložila na později; a ta chvíle nastala. Klíčil v ní strach a stoupal až do hrdla, jako by všechna ta panika, kterou lektvar zmrazil v hrudku ledu, pomalu začínala tát.</p>
<p>„Nevěřím, že by si okamžitě neudělal poznámky. To prostě není možné,“ mudrovala Mai nahlas. „Přece by neriskoval, že během útlumu něco zapomene! Ale určitě to nestihl pořádně zajistit. Pohodil to někam do šuplíku.“ Visela ve dveřích jako pavouk v pavučině a nakláněla se dovnitř, ale nepřekročila práh. „Jako bych ho viděla: přemýšlí, kam s tím, a strčí to do nějaké knihy nebo pod polštář. Nestůj tam takhle hloupě, slyšíš?!“ vyjela na Eithné. „Začni stolem. Přines mi všechny listiny!“</p>
<p>Eithné se nepohnula. Police, prohýbající se pod tíhou magických knih, v jejích představách vzplála zelenavým svitem, v němž bledlo všechno pozemské. Braenův obrovský psací stůl, dlouhý přes dva sáhy a úplně prázdný, vypadal jako obětní kámen. Kdo na něj měl ulehnout a kdo z něj povstat? Ať pohlédla kamkoliv, před očima jí visel obraz vypálený do sítnice, na který nedokázala zapomenout: kostra otřesného zjevení, vstávajícího z kamene v ledových přívalech vod.</p>
<p>Náhle z ní otupělost spadla. „Ne. Já nemůžu,“ zamumlala. Připadalo jí nepředstavitelné, že by v tom pokoji ještě měla zůstat třeba jen po dobu jediného nadechnutí. „Proboha, Mai, všude je tu Voda! On je Voda, copak to nevidíš?“ Vrhla se ke dveřím a pokusila se prosmýknout kolem čarodějky, a protože Mai to naprosto nečekala, málem se jí to zdařilo. Pak ji sevřely Maiiny ruce, trochu příliš kostnaté na šestnáct let. Cítila na hrudi její bujná ňadra, vyzývavě se zvedající pod mužskou halenou, slyšela její dech a zblízka se dívala do bledých hypnotizujících očí – do nejsvětlejší modři, jaká ještě mohla být nazývána barvou. Ty duhovky byly nezřetelné a studené, mlha za podzimního dne, a úzké zřítelnice v nich zely jako okna do nicoty. Málem ji to omámilo; málem se nechala přitisknout ke zdi vedle dveří a pak otočit a poslat zpátky. Mai nad ní vždycky měla moc.</p>
<p>Jenže pak pomyslela na sargassina a zápach moře tam v podzemí: tisíce a tisíce škeblí hnijících nad čarou přílivu. Srazila Maiiny ruce, vytrhla se jí a rozběhla se ke schodům.</p>
<p>„Zatraceně! Stůj!“ zasyčela Mai. Její další slova však zanikla v hluku Eithniných kroků a žádné kouzlo nepřišlo, žádné ostří v zádech nebo smyčka na šíji. <emphasis>Ať už chtěla cokoliv, nestálo jí to za tu scénu,</emphasis> uvědomila si Eithné vzápětí. <emphasis>Nechala mě jít</emphasis>.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p><emphasis>Nechala mě jít, protože stejně nemám kam utéct.</emphasis></p>
<p>Vzpomínala, jak odjížděla z Hanstu: tiše, bez velkého loučení. Nikomu v hannijském dvorci na ní nezáleželo tolik, aby jí to rozmlouval. Vezla si dědictví po manželovi, proměněné v nevelkou truhličku zlata; tchyně a Gerovi bratři ji oškubali, jak se dalo, ale při troše skromnosti jí to mohlo stačit na zbytek života. Odmítla doprovod a svěřila se zcela do rukou Mai.</p>
<p>Mai sama totiž byla na útěku; když vyslechla Eithnin příběh, naznačila jí i ten svůj. Kdesi na jihu měla nepříjemnost s jakýmsi mocným mágem a protože jí přísahal pomstu, potřebovala na nějakou dobu zmizet. Dohodly se snadno. Výměnou za úkryt čarodějka přislíbila Eithné svoji ochranu.</p>
<p>Cesta byla dlouhá, v blátě a plískanicemi, ale Bharra Mai neznala únavu; seděla na kozlíku s tváří nastavenou dešti a copy nasáklými vodou, zatímco kočár drkotal po špatné silnici, hleděla do šedého světla zimních dní a jasným zvonivým hlasem pobízela koně. Nebýt jí, Eithné by nikdy nenašla sílu dojet až do Kilchurnu, toho vzdáleného hradu, který si podle čarodějčiny rady vybrala za místo vyhnanství.</p>
<p>Nebesa, to nebylo pro ni! Její ramena nebyla stavěná na takovou tíhu. Pocházela z několika dětí – ani první, ani poslední. Přes všechnu šlechtickou krev, která jí proudila v žilách, neměla zaručené právo na vysoké postavení v klanu ani odvahu o ně bojovat. Chtěli po ní, aby se chovala vybraně a poslouchala otce, dokud byl ještě naživu; aby klopila oči, když mluví starší, a nehádala se. Uměla příst, tkát, vyšívat, tančit, hrát na loutnu a vést hospodářství. Učili ji také číst a psát. Jak by se mohla naráz změnit – ona, která nikdy nemusela ničemu vzdorovat? I největší hrdinství jejího života, sňatek s mužem z nepřátelského klanu, znamenalo ve skutečnosti kapitulaci. Milovala Gera, to ano, ale svému bratru Ursovi, který se právě stal novým stařešinou Glenstrivenů, by to nikdy neřekla do očí. To Ger Hanni, okouzlený její křehkou krásou, za ni bojoval a nesl následky. Chtěl ji a <emphasis>nařídil jí</emphasis>, aby se za něho provdala – a ona to udělala, protože utéct s ním jí připadalo nejsnazší.</p>
<p><emphasis>Proč nejsi se mnou, Gere? </emphasis>vyčítala mu tisíckrát během té strašlivé cesty. <emphasis>Sliboval jsi, že mě budeš chránit, a místo toho spí tvoje tělo na mořském dně. Zradil jsi mě. Nechal ses zabít. Tak co mám dělat? Co si mám počít sama?</emphasis></p>
<p>V jednu chvíli, když míjely hranice glenstrivenských držav, Eithné málem požádala Mai, ať obrátí koně tím směrem. Urs nebyl mstivý a kdyby ho prosila dost úpěnlivě, určitě by ji nevyhnal. Neodhodlala se však a náhle bylo pozdě. Vjely do posledního velkého města, nakoupily zásoby a najaly jedinou služebnou, jakousi Abhu – zamračenou a tupou, ale nejvhodnější, protože byla němá. U truhláře přeplatily dětskou kolébku, dokončenou pro jinou zákaznici. Po tolika přípravách Eithné těžko mohla říci ne.</p>
<p>Zdi Kilchurnu, které je přivítaly kvečeru téhož dne, byly studené a nevlídné. Jedna z větví hannijského klanu kdysi mívala na pobřeží rozsáhlá území a několik hradů, z nichž Kilchurn ležel nejjižněji, ale postupně o ně přišla ve válkách s orky, kteří podnikali nájezdy z mlžných severských ostrovů. Poslední velký útok, bitvu o hrad Gwerst, ze všech Hannijů přežil jen Braengwyn, vzdálený Gerův prastrýc. Těžce zraněný a zlomený smrtí své ženy a všech dětí uprchl na Kilchurn. Živořil tam v osamělosti a výčitkách, než se i on dočkal spočinutí v hrobě; tak aspoň pravila legenda, která se tradovala v Hanstu. Od jeho smrti žádný Hanni do Kilchurnu nevstoupil a hrad vypadal podle toho: opuštěně, mrtvě a patřičně zchátrale. Stál na ostrohu hluboce vybíhajícím do vod jezera Awe a jeho brána byla pobořená a zarostlá trnitými hlodášovými keři. „Tohle jezero nám neublíží,“ prohlásila Mai, když viděla, jak se Eithné vyděšeně rozhlíží po šedé ploše vod. „Jsme na konci světa. Tady – a navíc se mnou – se ti nemůže nic stát.“</p>
<p>Eithné vydechla úlevou.</p>
<p>Mít po boku čarodějku vždycky znamenalo štěstí.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Bylo to peklo bez ohně, zvuk bez tónů, prostor bez hloubky – svět tonoucí v přízračném zelenavém šeru, nijakém a neurčitém jako nedosolené jídlo. Čas tam plynul v melancholickém zadumání, tak příznačném pro Vodu. Eithné bez oddechu bloudila nekonečným labyrintem – otvíraly se před ní dlouhé a dlouhé chodby dlážděné lasturami a korály. Štítila se čehokoli dotknout, protože stěny pokrývaly slizké šupiny. Pach rybiny byl všudypřítomný. S každým krokem vystupovala z šera nová hrůzná zákoutí a ona toužila utéct, ale byla v tom snu uvězněná… a zastavit se nemohla.</p>
<p>Míjela mělké výklenky a vší silou se snažila do nich nedívat, ale oči jí stejně pokaždé sklouzly tím směrem a zachytily obrysy zhroucených těl, visících na řetězech obrostlých škeblemi. Z přítmí vystupovaly mrtvé tváře bez očí, cáry obličejů, zbytky po hostině přesycených dravých ryb. Voda schraňovala těla svých nepřátel, uchovávala je – mezi lidmi se říkalo, že jejich duše mění v perly a ty využívá k magii.</p>
<p>Těl tu bylo bezpočtu.</p>
<p>Drazzanacarnsova pokladnice.</p>
<p>A pak jí zastoupil cestu on, muž s rybíma očima. <emphasis>Sargassin</emphasis>. Marně před ním prchala; voda každý její krok zpomalovala k nesnesení a brzdila ji tím víc, čím rychleji se snažila běžet. Dostihl ji a odvlekl do nitra obří lastury k loži z lidských kostí. Sinale bílé načechrané podušky nebyly nic než vzdutá, rozmáčená těla utonulých. Na oknech z rybích měchýřů visely závěsy utkané z lidských vlasů a za nimi mdlým fosforeskujícím svitem planuly lebky, sloužící místo lamp. Dal jí náhrdelník z perel, ale když se podívala blíž, byly to vyloupané mrtvé oči; a nabídl jí víno ve vysokém poháru z jícnu a otevřených úst. Oni, sami beztvaří, se opájeli tvary lidských těl. Pod zády cítila ostré úlomky kostí, polykala hrsti a hrsti rybích šupin. Hladil ji a každým dotykem pokrýval její tělo slizem, vazkým a chladivým jako rozpuštěný škrob, a jeho mužství bylo jako tupý, vypasený plž. Když ji dobyl, rozlil se v ní ledový chlad – a s ním i poznání, že nyní je schránkou, nádobou odporností.</p>
<p>Zoufale odvracela hlavu, aby rybě nemusela hledět do tváře, a náhle si hned vedle lože všimla výklenku. I zde viselo lidské tělo, vystavené jako ve výloze kupeckého krámku; jeho nahý trup a rozhozené údy sinale zářily ze šera. Eithné drtivě zasáhlo poznání. Měl ještě živoucí oči, hledící na ni s děsivou naléhavostí, ale jeho rozervané rty byly odsouzeny k mlčení; a tak jen ona v dusivém tichu všeobjímajících vod bezhlase křičela <emphasis>Gere, Gere, Gere –</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Probudila se malátná a vyčerpaná, rozechvělá hrůzou. Zbavená všech vlivů uklidňujících lektvarů. Vystřízlivělá. <emphasis>Tedy zase sama sebou</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?</emphasis> Bez dechu naslouchala tichému šplíchání jezera Awe pod hradbami Kilchurnu a snažila se rozeznat v něm těžké kroky <emphasis>čehosi</emphasis>; vydaná napospas své až příliš živé obraznosti viděla v duchu, jak to ve vypůjčené lidské podobě vystupuje z vln a na kamení za tím zůstává mokrá stopa. Bylo to tady, kolem ní? <emphasis>Bylo to v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Braenovi?</emphasis> Tehdy ráno po Gerově odjezdu se probudila nahá, s mokrými vlasy a v louži ledové vody; u postele ležel roztříštěný džbán. Víc nevěděla. Během dvaceti let, které uplynuly od onoho studeného rána mokrých střepů, se jí tentýž sen zdál ještě mnohokrát, životný a jasný stejně jako dnes. A přesto nevěděla nic. Vracely se jí ve spánku střípky paměti, nebo jen její představivost vyburcovaná strachem doplňovala dalšími a dalšími detaily neexistující obraz? Co to bylo za krev, která proudila v žilách jejího dítěte…?</p>
<p>Zatápala po šálku s čajem, než si uvědomila, že ho v noci odnesla Braenovi. Rázem jí v mysli vyvstaly střípky včerejších událostí – zámotek mlhy, kalná zelenavá hladina, omračující rybí pach.</p>
<p><emphasis>Rybí pach</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?!</emphasis></p>
<p><emphasis>Pokud Braen mluvil pravdu, proč to v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>podzemí páchlo mořem?</emphasis></p>
<p>Strach se jí zařízl do útrob jako ostrý střep. Prudce se vztyčila na posteli, jako by rychlým pohybem mohla tomu náporu uniknout, ale vyzískala jen to, že se jí zatočila hlava. Žaludek se jí svíral.</p>
<p><emphasis>Sargassin. Voda. A on měl tu drzost vysmát se mi do očí!</emphasis></p>
<p>Náhle jí připadalo naprosto nepochybné, že se jen pokoušel odvést její pozornost. Braen lhal, kroutil se jako úhoř, snažil se jí vyklouznout ze všech sil a skutečně unikl: dosáhl toho, že Pečeť ani nevyndala ze schránky. Zdálo se jí to neuvěřitelné. <emphasis>Čím mě přesvědčil? Co mi to namluvil – jaký nesmyslný patetický žvást? </emphasis>Něco z toho jí ještě znělo v uších: <emphasis>nerad se dovolávám tvého soucitu.</emphasis></p>
<p>Trpce se zasmála. <emphasis>Takov</emphasis><emphasis>é odporné pokrytectví!</emphasis> Teď, odpočatá a s čistou hlavou, to viděla naprosto zřetelně. Všechny včerejší pochybnosti a váhavost způsobil lektvar; to kvůli němu se nechala tak snadno oklamat. Když jí Braen nedovolil, aby si zjednala jasno, neměla mu věřit ani nos mezi očima.</p>
<p>Snažila si připomenout, co přesně se stalo tam dole.</p>
<p>Váhavě, krok za krokem scházela do podzemí, zatímco hrad se otřásal v základech a stěny se ztrácely v mlhách neurčitosti. Nebylo to zemětřesení – nic tak spektakulárního, co by rozkývalo nábytek a s velkým lomozem shazovalo nádobí – ale Eithné to stejně naprosto přesně vnímala: nepostižitelné vibrace, z kterých se jí svíral žaludek. Zpočátku se vůbec nebála. Tady celá její představivost selhávala a tudíž neotvírala v její mysli žádnou skulinu, kterou by se mohl do vědomí vplížit strach.</p>
<p>Když sestoupila na úroveň sklepů, citelně se ochladilo. Plamínek olejové lampy jí náhle zhasl v bezvětrném poryvu, jenže světlo i tak bylo všude: přízračné, v šedozeleném tónu, mdlé a nevrhající stíny. Vibrace zesílily a změnily se v ostrý jekot, který se skoro nedal vydržet. Zdálo se, že se třese celý <emphasis>prostor</emphasis>; nejen stěny a vzduch, ale sama skutečnost.</p>
<p>To už bylo mnohem děsivější. Stála na úpatí schodiště a zvažovala, jestli utéct hned, nebo přece jen udělat ještě dva tři krůčky dopředu, když si náhle uvědomila, že ve zdi je průchod. Byl zalitý stejným světlem jako stěny, takže si ho nepovšimla hned; a navíc, samozřejmě, ho v těch místech nečekala. Tyhle tajné dveře existovaly v kilchurnském sklepě jenom v jejích snech. Hlavou jí bleskla jakási nezřetelná vzpomínka na Mai a stovky zářících perel, jenže tam uvnitř nebyla čarodějka; stál tam Braen, nahý a po kolena ponořený v louži modrozelené vody.</p>
<p><emphasis>Vody?!</emphasis></p>
<p>Ztuhla na místě. Bylo to poprvé, kdy na vlastní oči viděla něco, co <emphasis>mohlo</emphasis> být Vodou, a pohled na to ji dokonale zaskočil. Po saténově hebké hladině přebíhaly drobné vlnky, které spíš připomínaly lesklou látku pleskající ve větru než zčeřené jezero. Obrovitá masa, odpočívající lenivě jako nasycený hroch, lehce opalizovala, smaragdová zeleň přecházela v éterickou azurovou modř. Braen pozvedl ruce – pomalu a s námahou, jako by současně zdvihal velkou tíhu – a náhle všechno to, co považovala za vazkou, mazlavě hustou kapalinu, v mlžných cárech začalo vzlínat ke stropu. Její syn mizel v kotoučích modravého dýmu, vynořoval se a zase ztrácel, jak stoupaly kolem něj – jeho tělo mezi nimi probleskovalo, jako kdyby plul v oblacích. Zatímco tam stála a přihlížela, zopakoval to několikrát. Pokaždé byla hladina o něco níž a všudypřítomný jekot silnější.</p>
<p>Pak se to zlomilo a nastalo naprosté ticho.</p>
<p>Málem si před ním zacpala uši. Teprve teď si uvědomila, jak jí ten jekot pocuchal nervy; třásla se jako v zimnici a nohy pod ní podklesávaly. A to jenom přihlížela.</p>
<p>Braen stál pevně rozkročený a jeho prsty byly v pohybu, jako by přebíhaly po strunách loutny. Slyšela zaklínání: jeho klidný a zvučný hlas, který pomalu nabýval na síle. Omráčeně se dívala, jak se cáry mlh zhušťují do pevného tvaru, mění se ve vířící zámotek, kostru <emphasis>čehosi</emphasis>…</p>
<p>Ve vzpřímenou postavu. V tělo.</p>
<p>Braen o ní nevěděl, byl zcela soustředěný na své dílo, a přízrak ještě snad – <emphasis>snad!</emphasis> – nebyl tak mocný, aby se vymkl kontrole… ale najednou si představila, jak se ta věc vyprošťuje ze siločár kolem Braenových prstů, větří vetřelce na schodech a pouští se s ním do honičky po sklepě; ne, toho se věru účastnit nechtěla. Zvedal se jí žaludek, když si pomyslela, že ji dostihne ta kalná břečka, v které Braen předtím stál, a bude jí šplhat vzhůru po nohou. Snad to byla zelenavá barva přízraku – barva strachu a <emphasis>hlubin vod</emphasis> – co ji náhle vyburcovalo; nebo pach rybiny? Jenom díky vědomí, že by zaručeně rozbila Braenovo soustředění a přivodila přesně to, čeho se tak bojí, se dokázala ovládnout a nezačít ječet; zůstat tam a přihlížet však bylo nad její síly. Prudce, jako by jí vrazili do mozku klín, ji ovládla myšlenka, že musí okamžitě pryč.</p>
<p>Vrhla se ke schodům a řítila se nahoru v horečnatém spěchu, zatímco na sítnici jí ještě dohoříval obraz toho posledního, co zahlédla v podzemní místnosti: vrásčitého, shrbeného přízraku s vyhaslýma očima, zvedajícího se z kamenného monolitu ve sprškách páchnoucí vody…</p>
<p>Eithné se otřásla. I teď, když na to myslela v bezpečí a ve slunečním světle, ji na okamžik sevřela ledovým stiskem ona bezbřehá, ochromující hrůza, která přiková člověka na místě a nedovolí mu ani vydechnout. <emphasis>Sargassin.</emphasis> Probůh, jak se mohla tak snadno nechat oklamat, když tu evokaci viděla na vlastní oči? Zápach rybiny Braena prozradil; zřetelně svědčil o spojitosti s něčím z moře; a ona mu přesto klidně dovolila, aby ji uchlácholil průhlednou lží! Byl mistrem úniků, ale tady rafinovanost ani nebyla zapotřebí. Uklouzl jí tou nejobyčejnější kličkou.</p>
<p>Ohrnula rty. <emphasis>Ale ještě jsi nade mnou nezvítězil, ještě ne, </emphasis>řekla mu v duchu – jemu, Vodě, přízrakům. Zachvátila ji činorodost; touha získat jistotu, která přehlušila všechno.</p>
<p>Vodní Pečeť nebyla v truhle, kam ji obvykle ukládala; to si uvědomila vzápětí. <emphasis>Mám ji vůbec? </emphasis>zděsila se. <emphasis>Kam jsem ji dala, když jsem se včera vrátila? </emphasis>Horečnatě začala hledat šperkovnici. <emphasis>Probůh, co když mi ji Braen v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nestřežené chvíli sebral a já teď nemám nic, žádný prostředek, jak</emphasis><emphasis>…</emphasis> Nedokázala to ani domyslet.</p>
<p>Naštěstí záhy našla schránku zapadlou v posteli; ano, teď si vzpomínala, že ji přece nepustila z ruky, když šla k ránu spát. Při pohledu na ni jí náhle zacukaly koutky – ale ovládla se ještě včas; dřív, než se začne hystericky chechtat jako předtím Braen, když do sebe nalil Maiiny dryáky.</p>
<p><emphasis>Přece to neudělám! Ubohý chlapec!</emphasis> pomyslela si. Pousmála se, nic víc, ale její tvář si ten výraz vyložila po svém a zkroutila se v křečovitém šklebu, jako by se sama pro sebe otřásala ošklivostí. Eithné rychle přitiskla prsty na cukající koutky úst a držela je, dokud s tím nepřestaly. Vzala schránku a vrhla se ke dveřím.</p>
<p>Nevšimla si, že má rozcuchané vlasy, potrhané šaty, tvář pomačkanou spánkem; v tu chvíli se vůbec nepokoušela působit důstojným či vyrovnaným dojmem. Nenapadlo ji ani pomyslet na to, že jí Braen třeba řekl pravdu a nutně potřebuje klid; bylo jí to jedno, jedno, nezáleželo na ničem, dokud nenasytí ledový chřtán strachu, který ji pohlcuje zaživa. Ruce se jí třásly; řítila se za svým synem jako posedlá, hnaná neovladatelnou hrůzou a palčivou nejistotou.</p>
<p>V patách jí byl Pán všech krůpějí.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Ještě měla před očima to hrozné odpoledne před dvanácti lety, kdy se Braen málem utopil v jezeře Awe. Byla bouře; ocelově šedou hladinu jezera rozbíjely těžké kapky a rozstřikovaly se v kroužcích vln. Voda vypadala, jako by vřela. I v tom strašném počasí však připlula Rhyna, dívka z nedaleké vesnice, která jim týden co týden vozila zásoby. Vlekla do hradu lojem napuštěné kožené pytle a Braen jí utíkal naproti, protože ta šeredná hubatá holka byla jedna z mála dětí, které se s ním neštítily promluvit. A vtom se utrhl člun.</p>
<p>Smyčka povolila a vítr hnal pramici na jezero. Sotva se dostala za ostroh, nabrala šílenou rychlost. Vzdalovala se a téměř mizela pod přívalem vod. Eithné se vyklonila z okna, odkud to celé sledovala, a vykřikla. Vítr jí rval slova od úst, ale Braen přesto zvedl hlavu. Než si pořádně rozmyslela, k čemu to může vést, ukázala mu na molo.</p>
<p>Otočili se oba. Když Rhyna viděla mizející loď, zoufale vyjekla a rozběhla se k vodě. Braen pustil zásoby do trávy a řítil se za ní. Teprve teď Eithné došlo, co udělala – ale propásla chvíli, kdy ji Braen ještě mohl zaslechnout; už byl na konci mola, odrazil se a dlouhým skokem se vrhnul do jezera.</p>
<p>Zalapala po dechu. Proboha, ta pramice nestála za víc než za hrst měďáků; kdyby chtěla, mohla si koupit pět tuctů mnohem lepších lodí. Kvůli takové zbytečnosti její syn skočil do rozbouřené vody? Rhyna pobíhala sem tam po molu a vzrušeně gestikulovala, ale do jezera se neodvážila; neklamné znamení, že je to opravdu nebezpečné. Braenova hlava se na okamžik vynořila a zase zmizela. Možná právě uvízl v nějakém víru, který ho neodvratně stahoval pod hladinu, a tonul a bojoval o život. Eithné se sevřelo srdce ledovou hrůzou.</p>
<p>Vrhla se na chodbu. Chtěla běžet pro Mai do jižní věže – nejodlehlejší části hradu, kterou si čarodějka hned po příjezdu zabrala pro sebe; ale dole právě bouchly dveře. Pospíchala tedy k molu, přesvědčená, že Mai už tam bude stát a z plných plic sesílat zaklínadla. Klouzala ze svahu po mokré trávě, třásla se zimou a chránila si hlavu, protože déšť se změnil v prudké krupobití. Teprve na okraji mola popadla dech a začala se rozhlížet.</p>
<p>Úplně promoklá Rhyna balancovala na špičkách na kluzkých prknech a napínala zrak. Po Mai ani stopy.</p>
<p>Pramice byla daleko na jezeře. V šedém oparu deště a ledu se skoro nedala rozeznat. Zdálo se, že se musí každou chvíli potopit; pak zmizí poslední opěrný bod. Eithné slzícíma očima propátrávala pás rozbouřené vody mezi ní a břehem, ale Braena nezahlédla.</p>
<p>Vtom se loď zhoupla. K jejímu tvaru přibyla lidská silueta – napřed hlava, pak hubená ramena; chlapec se drápal nahoru. Náhle se i bouře vzdala; nebe se nepatrně prosvětlilo a liják přešel v tichý déšť. Eithné viděla, jak Braen klečí v lodi, dlaněmi vylévá vodu a vyhazuje hrsti krup. Pak se ohlédl ke břehu a sedl si k veslům. Konečně vydechla úlevou.</p>
<p>Když Braen přivazoval loď, mezi cáry mraků už probleskovalo slunce. Třásl se a zuby mu drkotaly zimou, ale nic horšího mu zjevně nebylo. Rhyna poskakovala kolem něj s onou dokonale archetypální směsí dívčího obdivu, nadšení, ostychu a sympatií, která je odnepaměti důsledkem – a důvodem – podobných hrdinských činů. Braen blahosklonně odmítal její vděčnost a své zásluhy, ale oči mu zářily pýchou.</p>
<p>Od hradu k nim scházela Mai. Braen nechal svou obdivovatelku jejímu osudu a rozběhl se k čarodějce, jako by se téhož uznání chtěl dočkat i od ní. Jenže krutě se zklamal.</p>
<p>„Idiotský nápad,“ soptila Mai. „Nevíš, že ses mohl utopit, ty hlupáku? Já to všechno viděla z okna!“ <emphasis>Takže s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>těmi dveřmi jsem se mýlila</emphasis>, blesklo Eithné hlavou<emphasis>.</emphasis> „Sundej ty mokré hadry a vezmi si tohle,“ dodala čarodějka vztekle a hodila mu svůj kožešinový plášť.</p>
<p><emphasis>Neměla bych mu také vyčinit za to, že se choval tak zbrkle?</emphasis> uvažovala Eithné. Ale byla to ona sama, kdo mu člun ukázal. Tak jen mlčky naslouchala Maiině tirádě a v mysli se jí rodil stín docela jiných pochyb. Přestože hrad byl obklopen vodou, Braen se jezera nikdy nedotkl ani špičkou boty. Zakazovali mu to. Tak kde se naučil plavat? <emphasis>Neutopil se, a to je důkaz</emphasis>, uvědomila si. Ruce se jí neovladatelně roztřásly.</p>
<p>Na nádvoří zůstala pozadu a chytla čarodějku za loket. „Mai, on se změnil. Právě teď! Je to úplně jasné,“ šeptala jí do ucha horečnatě.</p>
<p>Čarodějka na ni pohlédla jako na obtížný hmyz. „Eithné, proboha, uklidni se. Nic se neděje. I kdyby proměna začala, potrvá dobrých deset dní, než začne být skutečně nebezpečný. Není důvod k sebemenší panice.“</p>
<p>Ale co znamenala slova? Žádné řeči jí nemohly dát jistotu. Milovala svého syna horoucně a horečnatě, ale přesto jí byl cizí; záhadné dítě, v kterém cítila číhavé nebezpečí. V osmi to byl hezký chlapec, s jiskrnýma tmavýma očima a vlasy černými jako lesknoucí se obsidián, které mohl stejně dobře zdědit po Gerovi jako po ní. Měl její perleťově bledou pleť a široká glenstrivenská ústa, v kterých poznávala svého bratra Urse, a nacházela i některé další rodové rysy: oválný obličej, výrazný nos, malé uši. Bylo v něm však také něco z Hannijů? Ger byl jen o málo vyšší než ona – drobný, štíhlý a snědý, horkokrevný a plný výbušné energie; víc Oheň a Země než Voda nebo Vzduch. Proslul jako šermíř, ale vynikal spíš rychlostí než silou; a i když podrobnosti nikdy neslyšela, nepochybovala, že právě zbrklost a ztřeštěná odvaha ho přivedly do záhuby. Jak se zdálo, tohle dítě jeho konstituci zdědilo – i ono bylo drobné a obratné. Mohla to však považovat za dostatečný důkaz? Nic v Braenově obličeji nepřipomínalo Gera natolik, aby mohla s neochvějnou jistotou říct – <emphasis>ano, je to jeho syn</emphasis>.</p>
<p>Jenže zároveň v něm zatím nikdy nebylo nic tak nelidského, aby mohla prohlásit, že je Vodou.</p>
<p>Ukládání zásob a loučení s Rhynou Eithné přetrpěla jako v mrákotném snu, naprosto ovládaná svou představou; z Braena téměř nespustila oči a hledala nějaké známky… <emphasis>jaké vlastně</emphasis>? Když byla dívka konečně pryč, odvedla ho do jeho pokoje.</p>
<p>„Už ses trochu zahřál?“</p>
<p>„Docela jo.“</p>
<p>Sedla si s ním na postel. „Braene, mám jednu otázku. Kde ses naučil plavat?“</p>
<p>Střelil po ní vyděšeným pohledem. „Já… já nevím.“ Zrudl až po kořínky vlasů.</p>
<p>„Jak, nevím? Ty mi lžeš.“</p>
<p>Zarytě zíral do země. Najednou ji napadlo, že to třeba vůbec není tak strašné: že jenom někoho kryje. Jezero mu přece zakazovala, takže se mohl bát, že svou porci rodičovského hněvu schytá i jeho učitel – nebo snad učitelka…? „Byla to Rhyna, co?“</p>
<p>Ošil se. „Rhyna s tím nemá nic společnýho.“</p>
<p>„Tak někdo z vesnice?“</p>
<p>„Nikdo mě to neučil!“ vyjekl.</p>
<p>Ztuhla. Naděje v ní zase pohasla. <emphasis>V</emphasis><emphasis>oda, Voda,</emphasis> tepalo jí v hlavě; s každým úderem srdce nový výtrysk strachu. Než opadl první nápor hrůzy, vší silou se musela držet, aby neutekla z místnosti. „Chceš říct, že to umíš sám od sebe?“ vypravila ze sebe.</p>
<p>Pořád ještě byl úplně rudý. Zavrtěl se a patou začal okopávat sloupek postele. „No, vlastně jo. Šlo to nějak tak… samo,“ souhlasil.</p>
<p>„Braene, ty nejsi člověk!“ vyhrkla.</p>
<p>Prudce zvedl hlavu. Oči se mu rozšířily. Díval se na ni s otevřenou pusou a ona se na okamžik zastyděla, že právě obvinila dítě, které vůbec nic nechápe; jenže pak se v těch očích něco pohnulo a Eithné bylo rázem jasné, že Braen přesně ví, o co tu jde. „Já… já…“ začal. Bradička se mu roztřásla.</p>
<p>„V životě ses nepřiblížil k vodě, a teď jsi zničehožnic uplaval v bouři dobrých dvě stě sáhů. To není normální. Něco mi tajíš. Přiznej se!“ udeřila na něj.</p>
<p>Vůbec nebyl schopen slova.</p>
<p>„Odpověz, když se tě ptám!“</p>
<p>„Já ne… já nic ne…“ blekotal.</p>
<p>„Braene, tohle je vážná věc. Pokud se s tebou něco děje, musíš mi to říct.“</p>
<p>Křečovitě se roztřásl. Očima bezmocně těkal po místnosti, než zase skončil s pohledem zavrtaným do podlahy.</p>
<p>„Braene…“</p>
<p>V tu chvíli prudce zvedl hlavu. „Thuin,“ vyjekl vítězně. „Thuin mě to naučil!“</p>
<p>„Teď lžeš.“</p>
<p>„Ne, ne! Thuin to byl, vážně. Když mě bral na vyjížďky, tak jsme se vždycky koupali.“</p>
<p>„To sis teď vymyslel. Já to na tobě vidím.“</p>
<p>Zaváhal. Nadšení ho pomalu opouštělo. „Ale když já nejsem žádná nestvůra, mami! Vážně! Proč mi to nevěříš?“ vyhrkl plačtivě.</p>
<p>„Protože mi celou dobu lžeš.“</p>
<p>Popotáhl a utřel si nos do pláště. Pak ho zase něco napadlo. Vyskočil. „Počkej tady. Já už vím. Počkej tady, mami! Počkáš?“ Podkasal si plášť a o překot se vyřítil z pokoje. Za chvíli slyšela zvuky, jako když vleče po podlaze něco těžkého. Vstala a šla za ním.</p>
<p>Byl v jejím pokoji a snažil se vytlačit ven truhlu, do které ukládala vodní Pečeť. Když ji spatřil ve dveřích, nechal marného úsilí. „Otevři ji, mami. Já ti to ukážu. Otevřeš?“</p>
<p>Nakonec by k tomu stejně došlo, a tak mlčky vytáhla ze záňadří klíč. Sotva víko odskočilo, Braen se vrhl po šperkovnici s Pečetí.</p>
<p>Teprve když odemkla i tu, na chvíli se zarazil. Přetáhl si cíp pláště přes prsty a opatrně Pečeť vzal. Znovu zaváhal – tentokrát na mnohem delší dobu. Díval se střídavě na Eithné a na modravé vodní znaky a odhodlání ho viditelně opouštělo. „Mami, prosím tě, věř mi to! Já nejsem žádná Voda!“ vzlykl.</p>
<p>„To těžko můžu, když mi to nejseš schopen vysvětlit.“</p>
<p>Pořád popotahoval a snad mu i drkotaly zuby, ale donesl svou kořist ke stolu. Málem se přitom přerazil o kožešinový lem; Maiin plášť mu byl zoufale dlouhý a při každém kroku se mu pletl pod nohy. Položil Pečeť na stůl znakem nahoru. „Mami, já to přece… přece…“ Zakoktal se a zmlkl. Očima ji marně prosil o pomoc.</p>
<p>Nebo o slitování?</p>
<p>Nepohnula se. Cítila, že má obličej strnulý jako koženou masku; byla paralyzovaná strachem, ale on to snadno mohl považovat za neoblomnost a opovržení. Vzlykl a rozhrnul si plášť. Tvářička se mu už předem zkroutila očekávanou bolestí, ale odhodlaně se nakláněl níž a níž nad stůl, až se hrudí na nepatrnou chvilku dotkl znaku na hlíně. Škubl sebou a zazmítal se. Slyšela, jak zajíkavě lapá po dechu.</p>
<p>Na chvíli <emphasis>zapomněla</emphasis>; náhle v něm zase viděla obyčejné dítě – svoje dítě, milované; a v té vteřině bez rozmyslu skočila k němu a strhla ho do náruče. Byla dojatá tak, že ani nemohla promluvit; a tak ho jen přivinula k sobě jako v dobách, kdy byl mnohem menší a přístupnější mazlení. Zabořila mu tvář do vlhkých vlasů a konečně našla slova, spoustu všemožných nesmyslných a něhou přímo sálajících slovíček a slůvek, polozapomenutých průpovídek, které mu broukávala a zpívávala a šeptávala kdysi.</p>
<p>Jenže mučivé pochybnosti v ní narůstaly i teď, když mu byla tak blízko – možná právě proto. Zatímco ho kolébala a hladila jeho hubená ramínka přes kožešinu Maiina pláště, otravovaly jí mysl černým jedem a dusily ji jako roubík z chomáče vlny – neodvratné, nepřekonatelné, neporazitelné. Rozlévalo se to v ní jako kypící blátivá kaluž živená deštěm: <emphasis>mohl to předstírat; mohl se svíjet a pofňukávat a sténat, aby mě oklamal; mohl hrát tohle divadlo, abych nepojala podezření; vždyť co když se může dotknout Pečeti bez bolesti? Co když je v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nitru Voda, Voda, Voda</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?!</emphasis></p>
<p>Pustila ho. Představovala si, jak někde za jeho očima šplíchá a stoupá kalná hladina, jak to v něm narůstá a nakonec překypí – a nedokázala ho nadále mít u sebe. Odstrčila ho, až se zapotácel, a jen stěží potlačila touhu otřít si ruce o sukni.</p>
<p>Zavřít oči.</p>
<p>A utéct.</p>
<p>Kamkoliv.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Když bez klepání vtrhla do jeho pokoje, Braen seděl za stolem a něco psal. Ke všemu jeho oblečení přibyla do počtu ještě vypelichaná předložka z ovčího rouna, kterou mívali před krbem, a deka prožraná moly. Choulil se v křesle, jako by ani nebylo poledne uprostřed léta, a zuby mu drkotaly zimou – ale ne tolik, aby kvůli tomu rozlil inkoust. Jeho pero klouzalo po pergamenu v divokém chvatu a zdálo se, že ani nedokáže stačit myšlenkám.</p>
<p>Všimla si už dřív, že má cosi jako deník – velkou, v kůži vázanou knihu – a mnohokrát zahlédla stránky popsané jeho písmem, ale pokaždé jen z dálky. Nikdy je nedal z ruky. Pokud byl pryč, na deskách zářil modravý pás kouzla a deník nešel otevřít. Ať už tentokrát Braen sepisoval cokoliv, byl do práce tak zabraný, že vůbec nezvedl oči. Po špičkách došla až k němu.</p>
<p>Konečně si jí všiml. Prudce se otočil a současně zakryl pergamen rukávem, takže opět nepřečetla ani písmenko. Oči mu zatěkaly po její tváři a sklouzly na šperkovnici, kterou držela před sebou v napřažených rukou jako štít. Ztěžka polkl. Jeho obličej, který měl to ráno pěknou barvu holubičí šedi, pobledl ještě o odstín.</p>
<p>„Žádné výmluvy ti nepomůžou,“ vyhrkla. „Nezkoušej to na mě, Braene. Víš moc dobře, že to nemá smysl!“</p>
<p>Obrátil se zpátky ke svému psaní a opatrně zvedl rukáv, aby nerozmazal inkoust. „I já ti přeju dobré ráno,“ zamumlal.</p>
<p>Zarazila se. „Říkala jsem si, že bude lepší odbýt si to co nejdřív, abychom měli klid,“ prohlásila škrobeně. „Samozřejmě v případě, že nemáš co skrývat.“</p>
<p>Očima přelétl stránku, dopsal ještě dvě tři slova, vysušil inkoust a konečně knihu zavřel. Přitáhl si deku těsněji a schoval si pod ni promrzlé prsty; seděl tam shrbeně, nachýlený dopředu jako stará želva. „Včera jsme o tom mluvili, mami,“ ozval se. „Prosil jsem tě, abys to nedělala.“</p>
<p>„A já ti vyhověla. Ale nemohu to odkládat donekonečna.“</p>
<p>Snažila se mluvit sebejistě, ale cítila, že hlas ji zrazuje. Hleděla na Braenova záda a představovala si, jak se někde pod tou hromadou kožešin a hadrů odehrává zatím neviditelná, ale přesto nevratná proměna. Ztratí i jeho ramena tvar? Bude mít na rukou šupiny? Když se k ní náhle otočil, málem vyjekla hrůzou; na prchavou vteřinu se jí zdálo, že už má rybí tvář, zelenavou a kluzkou. Ale to byla jen ta jeho příšerná bledost. Z obličeje mu přes noc zmizelo všechno opálení.</p>
<p>„Ne donekonečna. Stačí o jeden den,“ promluvil chraplavě. V jeho hlase a tváři a očích zřetelně rozeznávala strach.</p>
<p>Samozřejmě věděla, že Braen se toho bojí. Po všech těch letech, kdy za ním týden co týden časně ráno chodila s Pečetí, to nemohla nevědět. Když byl ještě dítě, schovával se pod postel, do skříně či alespoň pod peřinu. Strach v něm postupně probudil úžasnou vynalézavost. Snažil se ukrýt na různých místech od věže až po sklepení nebo dokonce utéct z hradu, ale to pak Eithné došla pro Mai a Maiina kouzla ho vždycky odhalila a chytila. Zkoušel leccos – třeba i zamknout ji i Mai v jejich pokojích. A samozřejmě také ukrást nebo zničit Pečeť; to měl v plánu mnohokrát. Jenže ona ji moc dobře hlídala. Nakonec měl největší úspěch s vyjednáváním; když prosil Eithné dost úpěnlivě, občas v ní soucit zvítězil nad strachem a nechala ho projednou na pokoji. To vítězství však nemívalo dlouhého trvání – dožilo se stěží následujícího dne; Eithné za ním přišla znovu, pobledlá a vyčerpaná po noci plné hrůzných snů, a neobměkčilo ji už nic.</p>
<p>Jenže teď už nebyl dítě. Dnes ho rozhodně nehodlala nechat, aby se z toho vyvlékl. Zavrtěla hlavou. „Ne, Braene.“ Popaměti otevřela skříňku a sáhla dovnitř. „Buď tak laskav a sundej si ty hadry.“</p>
<p>V tu chvíli Braen vstal tak prudce, že se židle za ním převrátila, a podklouzl Eithné pod rukama. Zteřelá deka mu spadla z ramen a jak se snažil prosmýknout k oknu, trojitou vrstvou plášťů strhl kalamář; rozhodně však dosáhl toho, že mezi ním a Pečetí se ocitl stůl. Kolem toho obrovského kusu nábytku se mohli honit donekonečna.</p>
<p>Eithné na něj zírala v němém úžasu. On se jí pokoušel <emphasis>utéct</emphasis>! Docela obyčejně utéct jako malý kluk! „Co to děláš?“ vyhrkla. „Co tě to popadlo? Jsi už trochu starý na to, abych tě honila po pokoji, nemyslíš? Okamžitě se sem vrať!“ Byla tak vyvedená z míry, že pustila víko šperkovnice a to jí málem přerazilo prsty. Rozlitý inkoust pomalu skapával na podlahu. Ale Braen se ani nepohnul.</p>
<p>„Nemůžu,“ řekl. „Nejsem blázen, mami. Když tě nechám, abys to udělala, ztratím vědomí a až se proberu, bude mi stejně bídně jako včera. Nemůžu si dovolit prosedět tu další den v tomhle plesnivém kožichu a kurýrovat se, protože na to prostě nemám čas! Tady končí všechna legrace. Snažil jsem se ti to vysvětlit rozumně, ale ty mě vůbec neposloucháš.“</p>
<p>Roztřásla se. Od svých osmi let, kdy si vybral za vzor rytíře Thuina a jeho okázalé patetické sebeovládání, jí Braen nikdy neudělal žádnou scénu. Poránu ho většinou našla za stolem, kde proseděl s nosem zabořeným v knihách celou noc; vytrhla ho z práce, a to nadobro. Zavřel knihy a zamkl je do stolu. Pak zhasl lampu, sundal si košili a nechal ji, ať si znovu potvrdí to, o čem až do včerejška zvolna přestávala pochybovat. Neuhýbal a nesnažil se vykroutit – mluvil o tom v žertu a na jeho tváři viděla pobavený úsměv, shovívavost nebo přinejhorším lhostejnost; ji však neoklamal. Slyšela jeho násilně klidný dech, neunikly jí kapky potu na čele; mohl předstírat sebevíc, že je nad věcí, a přesto ostře vnímala strach, který ho uvnitř ledově svíral, když hleděl na přibližující se kus popsané hlíny v její ruce. V kalném šeru svítání znaky žhnuly jako nabroušené čepele, rozžhavené doběla; cítil je Braen právě tak? Pokaždé se snažil nekřičet, ale nikdy to nedokázal.</p>
<p>Dobrá, na to si zvykla; každý nemůže být hrdina.</p>
<p><emphasis>Možná má skutečně vážný důvod, proč se tomu právě dnes snaží vyhnout</emphasis>, pomyslela si – a zalomcoval jí nový nápor hrůzy, protože tohle samo o sobě bylo důkazem. <emphasis>Ví to o sobě. A chce, abych se to já dověděla co nejpozději.</emphasis></p>
<p>Křečovitě sevřela schránku. „Kolik dní?“ vypravila ze sebe. „Přiznej se, Braene. Kolik času ti zbývá? Máš… máš už šupiny?“</p>
<p>Potřásl hlavou a vydal jakýsi zvuk, který byl zároveň vzlykem i smíchem. „Bohužel, šupiny se nepovedly,“ prohlásil. „Ale asi mi za chvíli narostou ploutve, mami. Takové decentní zelené ploutvičky. Místo uší.“</p>
<p>Ve slunci neviděla jeho výraz, protože okno měl přímo za hlavou. Utahoval si z ní? „Braene, proč mi tohle děláš?“ vybuchla. „Jak mě můžeš takhle trápit?“ Vykročila podél stolu k němu a on udělal právě tolik kroků opačným směrem; vlastně se od sebe vzdálili, protože stůl teď měli mezi sebou nadél. A Braenovi se otevřela cesta ke dveřím. Když si to Eithné uvědomila, ramena jí poklesla. Místo aby se rychle přesunula zpátky a alespoň mu odřízla cestu, zhroutila se na stůl a z očí jí vytryskly slzy naprosté bezmocnosti.</p>
<p>Probůh, proč se vůbec dostala do tak absurdní situace? Přece nemůže běžet za ním, až začne utíkat! Ale nenapadalo ji, jak jinak ho zadržet. „Braene, prosím tě, pojď sem a sedni si,“ vzlykla. „Nedělej mi takovéhle hrozné věci. Slyšíš?“ Bylo strašné, že se ho musela takhle doprošovat, strašné a ponižující; a cítila se podle toho, ale přestat nemohla. Otřásala se vzlyky, které se nedaly zastavit. Náhle si všimla, že má šaty celé od inkoustu a došlo jí, že se ráno ani neučesala; že i její syn ji nejspíš vidí jako ubohou trosku; a rty se jí stáhly lítostí nad sebou samou, nad vším, co ztratila během těch dlouhých let osamění, které jí připravila Voda. „Dokaž mi, že to není pravda,“ zašeptala. „Prosím tě, dokaž mi to, nebo z toho zešílím!“</p>
<p>Najednou byl Braen u ní. „Neplač. Neplač, mami,“ promluvil přiškrceně. „Nech toho, slyšíš?“ Vzal ji za loket, ale když ucítil, jak sebou škubla, okamžitě ji zase pustil. „Zatraceně,“ zamumlal. „Už na tebe v životě nesáhnu, přísahám!“ Natáhl se pro šperkovnici a vrazil ji Eithné do rukou. „Vezmi si to a pojď.“</p>
<p>„Braene…“ začala.</p>
<p>Potřásl hlavou. „Jsem úplný idiot, že tohle dělám!“ zavrčel. „Ale to je můj problém. Pochopitelně. Moje zodpovědnost. Moje naprostá stupidita! Ty si s tím nelam hlavu.“ Obrátil se k ní zády, složil prsty a zamkl svůj deník kouzlem. Přes závoj slz viděla, jak se při tom zapotácel. Hodil knihu do svrchní zásuvky, došel k posteli, sedl si a zul si boty. „Teď mě poslouchej,“ prohlásil. „V žádném případě nevolej Mai. I kdybys měla pocit, že potřebuju nějaké její kouzlo, nesnaž se dostat mě k ní. Myslím to vážně. Nechci, aby se mnou cokoliv dělala.“</p>
<p>Nedokázala se pohnout. Když to trvalo už příliš dlouho, vzhlédl k ní. „Mami…?“ Odkašlal si. „Změnila jsi názor? Věříš mi?“</p>
<p>Ušklíbla se. Přejížděla palcem po odřeném dřevěném víku. „Jenom jsem si vzpomněla na Rhynu,“ přiznala. „Jak se jí utrhl člun.“</p>
<p>„Cože?!“ zeptal se nechápavě. Viděla, jak usilovně pátrá v paměti. „Byla tehdy bouřka, ne? Je to hrozně dávno. Skoro si to nepamatuju.“</p>
<p>„Nikdy jsi mi neprozradil, kdo tě naučil plavat.“</p>
<p>Mávl rukou. „Samozřejmě Mai! Copak na tom záleží?“ Zamyslel se. „A držela vodu v klidu, abych se neutopil; to si vybavuju. Po tom všem, co ti prozradil Thuin, nechtěla, abys to věděla, a tak jsem to hrdinně zatloukal – ale asi by to stejně bylo jedno. Taková hloupost! Nedovedu si představit, že bys proti ní něco podnikla. Proč sis na to proboha vzpomněla právě teď?“</p>
<p>Ano, proč? Eithné zaťala prsty do oprýskaného dřeva šperkovnice. „Protože to bylo stejné jako dneska,“ řekla konečně. „Taky jsi mi dal Pečeť do rukou ty sám.“</p>
<p>Zdálo se, že ho to naprosto zaskočilo. V jeho očích na okamžik viděla propastnou nejistotu. Pak potřásl hlavou a bylo to pryč. „Nejspíš občas mívám záchvaty velkodušnosti,“ ušklíbl se. „Tak co bude, mami? Necháš se tím protentokrát dojmout? Mohla bys. Vezmi v úvahu, že kdybych byl skutečně Vodou, nikdy bych takhle neriskoval.“</p>
<p>Znělo to tak přesvědčivě, že o tom chvíli opravdu uvažovala; jenže pak si připomněla všechny nepřímé důkazy. Možná spoléhal právě na to, že se tím jeho směšným gestem nechá zmást! „Ne, Braene,“ řekla. „Příliš mnoho věcí svědčí proti tobě.“</p>
<p>Nehnul ani brvou. Seděl na posteli a jak se k němu skláněla, z jeho tváře se ztrácel všechen výraz, až zůstala jen naprostá strnulost. <emphasis>Rozžhavné ostří</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?</emphasis> Jenže nedokázala se přimět k tomu, aby ho začala litovat. Prohlásil, že v té hrozné zimě se nehodlá svlékat, a tak se dotkla Pečetí jeho čela. Slyšela ho vykřiknout a pak jí omdlel pod rukama.</p>
<p>Nevěděla, co vlastně čekala. Chrstla mu do obličeje vodu a začala ho křísit, naprosto vyčerpaná tím, jak ji strach náhle opustil. Sotva Braen otevřel oči, vrátila Pečeť do sametového hnízda, prostoupená něčím, co v tu chvíli mylně považovala za úlevu.</p>
<p>Ve skutečnosti se zalykala zklamáním.</p>
<p>Nepomohlo to ani teď.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Rytíře Thuina zvaného <emphasis>Rozbíječ perel</emphasis> přivezl do Kilchurnu Ayal, kupec, který pravidelně objížděl vesnice na severním pobřeží. Bez mrknutí oka kvůli němu změnil svou obvyklou trasu a nejen že ho neokradl, když Thuin na jeho lodi bezmocně ležel v horečkách, ale nevzal si ani žádnou odměnu. Nenáviděl totiž rusaly – nenáviděl je jako každý obchodník, protože kvůli nim nebyly pobřežní vody bezpečné; a rytíř Thuin rusaly zabíjel.</p>
<p>Ten, kdo chtěl bojovat s Vodou, potřeboval nejen sílu, ale i značnou dávku rozumu a špetku magických schopností; pokud však Thuin uměl trochu kouzlit, rozhodně to nestačilo k tomu, aby cokoliv podnikl s hnisající ranou, kterou si odnesl z poslední cesty. Potřeboval čaroděje, protože ta rána byla otrávená magií; těžko však říct, jestli Bharra Mai byla ta pravá.</p>
<p>„Co si myslíš, chlape? Že jsem nějaká milosrdná sestra?“ vztekala se. Stála před Ayalem mírně rozkročená, s rukama v bok. „Tady není špitál!“</p>
<p>„Prosím tě, Mai!“ hlesla Eithné. „Přece nevyženeme od našich dveří někoho, kdo potřebuje pomoc!“ Stáli na palubě Ayalovy lodi, kde pod plátěnou stříškou ležel rytíř. Byl to vysoký mohutný muž na konci mládí, ale daleko před stářím, s výraznou nehezkou tváří opálenou dohněda a hladkými vlasy neurčité barvy, které už trochu ustupovaly z čela; ona však spíš hleděla do jeho očí, inteligentních, temných, zastřených horečkou. „Musíme se o něj postarat!“</p>
<p>Mai na ni chvíli zírala. Pak její výraz trochu roztál. „Útlocitná jako vždycky,“ ušklíbla se – ale znělo to náhle o dost mírněji. „Koneckonců, ty jsi paní domu. Dělej si, co chceš.“</p>
<p>Bylo nezvyklé, že Mai ustoupila tak snadno, ale možná prostě vycítila, že Eithné je na pokraji zoufalství. Život v osamění, provázený nedůvěrou a stále se opakujícím rituálem s Pečetí, byl nad její síly. Přestože podzim ještě ani nezačal, děsila ji představa další kilchurnské zimy; nenáviděla tiché zdi toho nehostinného hradu, své ruce plné mozolů, své nemoderní šaty. Bylo to osm let po Gerově smrti a jí bylo pětadvacet; příliš málo na stáří. Chtěla mít přítelkyně, s kterými by mohla mluvit – jiné než Mai, protože její blazeovanost a cynické průpovídky už nemohla vystát, a také jiné než Abha, ta vysoká hubená ženština s přidrzlým výrazem a zkaženými zuby, kterou Mai vybrala za služebnou. I kdyby jí Abha nebyla tak odporná, těžko mohla vést rozhovor s němou. A nešlo jen o ženy. Chtěla mít přátele, kteří by obdivovali její krásu a dobývali její srdce. Chtěla utrácet peníze za šaty. Chtěla nebýt tak strašně sama.</p>
<p>Dospěla tak daleko, že by se spokojila s <emphasis>jakoukoli</emphasis> společností; dala by celé jmění, aby mohla promluvit třeba s pradlenou nebo ševcem; ale oni se jí vyhýbali. Co víc, vysmívali se jí. Když pod průhlednou záminkou zašla do Blatné, Rhyniny vesnice, lidé si ji z oken prohlíželi s jakousi dychtivou a skoro až obscénní zvědovostí, v které nebylo ani stopy po obvyklé úctě k panstvu. Sotva je přistihla pohledem, obličeje se ihned stáhly do stínu. Nikdo z těch lidí nevyšel ven. Táhla se za ní jen smečka dětí, sledovala ji přes celou vesnici s nezdolnou úporností; a přestože se na ni žádné neodvážilo pokřikovat, občas z hloučku zaslechla výbuch smíchu. Snad už byla po těch letech natolik šílená, že viděla nepřátelství i tam, kde byla jen lhostejnost – ale ve městě na výročním trhu měla tentýž pocit. Zdálo se jí, že se před ní lidé až příliš kvapně rozestupují; ženy ve spěchu táhly děti pryč a přestože měla hlavu nepokrytou na znamení, že je volná, žádný muž se nepokusil zachytit její pohled. Obchodníci buď vůbec nezvedli oči, když si prohlížela zboží, nebo se tvářili zaměstnaně, aby s ní nemuseli mluvit; a každou chvíli slyšela, že se za jejími zády někdo uchichtl.</p>
<p>Jenže Ayalův rytíř s ní <emphasis>bude muset</emphasis> mluvit – na rozdíl od nich všech.</p>
<p>Vzato kolem a kolem měla daleko k nesobeckosti.</p>
<p>Vynesli ho do volné místnosti v prvním patře. Eithné mu chystala postel, stále ještě dokonale omráčená tím, že jí Mai tak ochotně ustoupila, a odháněla Braena, který se jí pletl pod nohama. Chlapec však měl oči navrch hlavy a odmítal se hnout z pokoje.</p>
<p>Bharra Mai rázným krokem došla k loži, vytáhla svou perleťovou dýku, a než se Eithné stihla nadechnout k výkřiku, jediným pohybem rozřízla muži zakrvácenou tuniku. „Nechystám se tady k vraždě, milá zlatá,“ utrousila přes rameno. „To by byla zatracená škoda.“ Pohlédla rytíři do očí – a on pobledl, sevřel rty a rukama zatápal po postranicích. Vrazila prsty pod páchnoucí obvaz, který byl zaschlou krví a hnisem ztvrdlý jako kamenná krusta, a vší silou za něj škubla. Rytíř Thuin se vzepjal pod jejíma rukama, jako by ležel na ohnivém loži, ale nevydal ani hlásku. „Tady to vidíš,“ poznamenala Mai, když plátno odhazovala na podlahu. „Ty se svým jemnocitem bys tohle dělala tři hodiny.“</p>
<p>Vzala ze stolku džbán, omočila v něm prsty a napsala muži na čelo neviditelný znak. „Tak, chlapče, tohle ti pomůže,“ zamumlala; a pak, nahlas: „A víte co, vy dva? Koukejte vypadnout.“</p>
<p>Eithné bez protestů couvla. Braena však musela doslova odvléct; a když ho vzpouzejícího se táhla ke dveřím, ohlédla se ještě. Rytíř zvedl ruku, sevřel v dlani stříbrný amulet, který mu visel na zápěstí, a rázem se mu z očí vytratil horečnatý lesk. Jeho upřený pohled byl pronikavý a vědoucí, vřící emocemi – již tehdy předznamenávající všechno, co se mezi nimi mělo stát. Možná ji to dokonce zasáhlo právě v tu chvíli.</p>
<p>Pak kouzlo pominulo a Thuinova hlava bezvládně klesla do polštářů.</p>
<p>Později už nikdy nedokázala pochopit, jak jí jeho tvář mohla připadat nehezká. Většinu nocí z těch několika desítek dní, které prožil v Kilchurnu, probděla s ním – zpočátku v křesle u jeho lože, později v témž loži v jeho objetí. Zvykla si na jeho výrazné rysy a dokonce v nich našla zalíbení. Bez horečnatého lesku a stínu bolesti měly jeho oči barvu lesů na obzoru: neurčitou, temnou, dokonale jinou než oči Gera Hanniho. Byla mu za to vděčná, přestože na tom měl pramalou zásluhu; byla mu vděčná celým svým srdcem, že jí ho ničím nepřipomíná a nejitří starý žal.</p>
<p>A přestože by si to zanic nepřiznala, nesrovnávala Thuina s Gerem, nýbrž naopak. Ger byl proti tomuto muži pouhým chlapcem: odvážný, ztřeštěný, okouzlující a hravý, ale bez moudrosti. Osud mu nedopřál šanci a všechna <emphasis>kdyby</emphasis> odvál čas. Thuin byl s ní – vyzrálé víno, ocel a samet. Zamilovala se. Podruhé.</p>
<p>Dobré na tom bylo, že Braen její nadšení sdílel. Sotva byl rytíř Thuin natolik při síle, že mu mluvení nečinilo obtíže, vyprávěl mu všemožné historky o válečnících, čarodějích a nestvůrách, zpola vlastní zážitky a zpola příběhy z knih, a chlapec na něm visel očima a hltal každé slovo. On, který celý život strávil mezi ženami, byl zoufale vyhladovělý po mužské společnosti.</p>
<p>„Povídej, jak vlezli na loď rusalové a tys je všecky rozsekal na kousíííčky!“ dožadoval se. Poskakoval kolem Thuina a šermoval ve vzduchu neexistujícím mečem. „Prásk prásk, šupiny lítají! Jste mrtvý, hnusný ryby! Prásk!“</p>
<p>Večer dalo Eithné pokaždé nesmírnou práci dostat chlapce z pokoje a vybojovat Thuinovi chvíli klidu. „Je mu to víc po chuti než dívat se na tebe, jak vyšíváš!“ smál se rytíř. Eithné o tom nepochybovala. I ona těm příběhům naslouchala s napětím.</p>
<p>Ani Thuinovi se zatím neodvážila přiznat, proč ji každé vyprávění o rusalech či Vodě tak zajímá. Neřekla mu nic, neodvážila se toho, a tak ho dokonce ani nevarovala, aby o některých věcech neprozradil příliš.</p>
<p>Ale co naopak věděl on? Co neřekl jí?</p>
<p>„A ti rusalové, ti mají pod mořem hrady? Kde vlastně bydlí?“ zeptal se Braen jednou. Výjimečně nechtěl slyšet o vrhání harpuny a usekávání ploutví.</p>
<p>„Rusalové jsou vyděděnci,“ odpověděl Thuin vážně. „Na rozdíl od sargassinů – napodobenin člověka, které Voda vytváří, když chce lidi oklamat a proniknout mezi ně v jejich podobě – jsou rusalové živé bytosti, míšenci. Pořádně nepatří nikam. Na břehu žijí lidé a hluboko v moři Voda, ale když se narodí někdo, kdo je napůl člověk a napůl Voda, ani na jedné straně ho nechtějí. Někteří rusalové připomínají ryby, ale stejně nemohou jen tak odejít do hlubin, protože jejich tělo je příliš křehké. Jiní vypadají skoro jako člověk, jenom mají šupiny. Ti by klidně mohli žít na pevnině a dokonce by měli proti lidem výhodu. Když máš žízeň, musíš se napít, ale oni si v nouzi mohou brát tekutiny ze své vodní podstaty…“</p>
<p>„Jů! To by jako mohli jít přes poušť a neumřít tam žízní?“ nadchl se Braen.</p>
<p>„Do jisté míry,“ souhlasil Thuin.</p>
<p>„Tak proč se tam neodstěhujou? Mohli by jezdit na veb… veblo…“</p>
<p>„Na velbloudech? Těžko. Kdyby zůstali bez vody hodně dlouho, pomalu by sesychali a nakonec by zemřeli i oni. A navíc dávno zjistili, že vycházet na břeh se nevyplácí. Lidé se jich štítí a mají z nich strach. Zabíjejí je na potkání.“</p>
<p>Braen se zarazil. „Jako to děláš ty?“ Najednou se zdálo, že jeho nadšení nad porcováním ryb trochu pohaslo.</p>
<p>„Víš, já nezabíjím všechny rusaly, Braene. Mnohokrát se dokonce stalo, že jsem někoho z nich zachránil před lidmi, kteří ho chtěli ukamenovat nebo upálit. Jde o to, že občas je popadne šílenství. Nenávist. A pak začnou potápět lodě a vyplavovat pobřežní vesnice…“</p>
<p>„A proč je to šílenství popadne?“</p>
<p>„Protože…“ Thuin se odmlčel. Jak to vysvětlit? „Lidé přemýšlejí každý sám, ale Voda dohromady. Rusalové mají obojí: uvědomují si sebe a současně jsou spojeni s Vodou. Slyší v hlavě něco jako nesrozumitelné hlasy. Říká se, že právě tohle vědomí Vody tvaruje jejich podobu. Rozumíš, Braene, není to tak, že by všichni rusalové více či méně připomínali stejnou rybu, třeba tresku. Vypadají zkrátka jako <emphasis>něco</emphasis> z moře; jako spousta mořských živočichů najednou.“</p>
<p>Braen kývl. Visel na něm očima. Eithné si nervózně proplétala prsty a marně hledala způsob, jak ho zastavit dřív, než řekne něco opravdu <emphasis>nebezpečného</emphasis>.</p>
<p>„Mít v hlavě takový chaos je příšerné a rusalové to taky dlouho nevydrží,“ dodal Thuin. „Ti, kteří se proměnili už v dětství, mají vlastně štěstí, protože se dožijí nějakých dvaceti let. Ale pokud se v nich Voda probudí až v dospělosti, kdy už mysl není tak pružná, popadne je amok nebo spáchají sebevraždu během několika měsíců po Přeměně. Pán všech krůpějí doufá, že ze spojení člověka a Vody jednou vzejde <emphasis>Meantacarnracatnaem</emphasis> – něco úžasného, co je víc než Voda i člověk dohromady. Jenže zatím to pokaždé vedlo jen k šílenství.“</p>
<p>Bylo ticho.</p>
<p>„Ten<emphasis> Meantacarnracatnaem</emphasis>…“ začal Braen.</p>
<p>„Mesiáš. <emphasis>Sjednotitel proudů</emphasis>. Vkládají do něj spoustu nadějí – kupříkladu že zastaví války mezi lidmi a Vodou. Ale po tom všem, co Voda podnikla kvůli jeho zrození, bude mít zatraceně těžkou práci.“</p>
<p>„To by bylo přesně pro tebe, dělat <emphasis>Meantacarnracatnaema</emphasis>, když stejně chráníš rusaly,“ prohlásil Braen.</p>
<p>Thuin se rozesmál. „No, chlapče, mě by za spasitele asi nebrali. Já už jedno vodní jméno mám: <emphasis>Harktaritekons</emphasis>. To je podstatně méně vznešené.“</p>
<p>„<emphasis>Harktaritekons</emphasis>?“ opakoval Braen. „Proč?“</p>
<p>„Nikdo zatím nepřišel na lepší způsob. A o to tu jde, Braene. O skutečný kořen jejich moci. Kdekdo nenávidí rusaly: kupci jako Ayal z nich mají těžké sny, rybáři je na potkání utloukají pádlem a ženské z vesnice se kvůli nim bojí máchat košile; jenže rusalové jsou jen oběti. Skutečným nepřítelem je Voda.“</p>
<p>„Jaký způsob? O čem to mluvíš?“ ozvala se Eithné.</p>
<p>„<emphasis>Harktaritekons</emphasis> znamená <emphasis>Rozbíječ perel</emphasis>,“ vysvětlil Thuin. „To je to, co ve skutečnosti dělám. Jejich <emphasis>harktari</emphasis>, probuzené perly, v sobě mají duše utonulých. Voda je nutně potřebuje, pokud chce magicky zasahovat do lidského světa.“</p>
<p>„O tom jsem slyšela.“</p>
<p>„Když někdo pátrá po legendách o Vodě, dočte se to,“ souhlasil. Zvedl ruku s amuletem; zableskl se mu na zápěstí jako hladké, lesklé tělo delfína. „Tohle je <emphasis>Rybí oko</emphasis>. Díky němu dokážu <emphasis>harktari</emphasis> najít a poznat od obyčejné perly, a víc nepotřebuji. Magie Vody je neproniknutelná a já o ní úmyslně vím jen velice málo.“ Zvýšil hlas. „Žádná jména kromě toho svého a dvou tří všeobecně známých slov. Žádná spojení. Není vždycky pravda, že čím víc informací člověk má, tím víc je v bezpečí.“ Ušklíbl se a pohlédl přímo na Braena. „Někdy je to přesně naopak.“</p>
<p>Chlapec seděl nezvykle tiše. Lokty si opíral o kolena a bradu měl v dlaních. Zíral na široké Thuinovo zápěstí, jako by chtěl očima propálit ocelové pouto, v kterém bylo <emphasis>Rybí oko</emphasis> zakováno; neřekl však nic.</p>
<p>Něco se stalo, to bylo Eithné jasné; ale kdy? V kterém okamžiku? Jak je proboha možné, že jí to uniklo?</p>
<p>„A, Thuine…?“ začal Braen. Mluvil tiše, ale s odhodláním. „Dá se tím <emphasis>Rybím okem</emphasis> poznat, že z někoho bude rusal?“</p>
<p>Zvony, které Eithné v hlavě už drahnou dobu burácely na poplach, se ozvaly s ohlušující silou. „Braene, Thuin je už určitě unavený a –“ začala.</p>
<p>„Nedá,“ řekl Thuin. Otočil se k ní, jako by si teprve teď uvědomil její přítomnost – ale stačil jí jediný pohled do jeho očí, aby pochopila, že <emphasis>vědom</emphasis> si jí byl celou dobu naprosto přesně; všechny jeho smysly na ni byly vyladěny, stejně jako její na něho. Věru si nemohla namlouvat, že by mu snad unikla její nervozita. Neřekl však nic.</p>
<p>Ještě celou noc doufala, že ten rozhovor zůstane bez následků; to, co Thuin mlčky přešel, však vytáhl na světlo její syn. Následující ráno jí v paměti zůstalo jako jedno z nejtěžších, protože padla otázka, která z Braenových úst musela jednou zaznít.</p>
<p>„Mami, bude ze mě rusal?“</p>
<p>Její syn seděl zachumlaný v dece a díval se na ni. Viděl, že nese schránku s Pečetí, ale vůbec to s ním nehnulo. Tvářičku měl celou ubrečenou. „Já vím, že se o tom nemá mluvit, a je mi to moc líto,“ dodal zkroušeně, „ale jenom mi to rychle pověz a nemusíš na to myslet, jo?“</p>
<p>Ta jeho neobratná ohleduplnost ji zahanbila tak, že skoro nebyla schopná slova. <emphasis>Před dítětem</emphasis><emphasis> nic neutajíš,</emphasis> blesklo jí hlavou; <emphasis>Braen přesně vycítil, že tohle téma je tabu.</emphasis> Vzpomněla si rázem na tichý šramot přede dveřmi, který ji vzbudil uprostřed noci. Ztuhla v Thuinově objetí a chvíli bez dechu naslouchala. Někdo vzal za kliku, ale nedostal se dovnitř; zamkli za sebou.</p>
<p><emphasis>Byl to Braen</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>? Chtěl o tom mluvit napřed s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?</emphasis></p>
<p>Kupodivu cítila větší vinu kvůli tomu, že v noci byla s rytířem ona, než proto, že Braenovi tajila pravdu.</p>
<p>„Co tě to napadlo, prosím tě?“ řekla. „Proč by zrovna z tebe měl být rusal?“ Snažila se zasmát, ale vlastní hlas jí zněl nepřesvědčivě.</p>
<p>„Thuin říkal…“</p>
<p>Sedla si k němu a vzala ho kolem ramen. „Já jsem přesně slyšela, co Thuin říkal, Braene. Mluvil obecně.“</p>
<p>Popotáhl a zavrtěl hlavou. „Ale ne. Mami, mně to můžeš říct. Fakt. Já už nebudu bulet. Ta Pečeť je taky kvůli tomu, viď? Abys poznala, že jsem pořád člověk.“</p>
<p>Zalomcovala jí touha okamžitě utéct. <emphasis>Proboha, kdy se to stalo, kdy to dítě tak zmoudřelo, že do toho začalo vidět? A jak mi to mohlo uniknout?</emphasis> Horečně uvažovala, jak odvést řeč, ale díval se na ni tak naléhavě, že úplně zkameněla. Nebyla schopná jediné myšlenky.</p>
<p>„Není to zas tak vážné, Braene,“ řekla nakonec chlácholivě. „Pravděpodobně se to vůbec nikdy nestane. Jsem si skoro jistá, že jsi člověk. Ale…“</p>
<p>„Jasně, je to jen tak pro jistotu,“ souhlasil rychle. „Mami, hlavně nebuď smutná, prosím tě.“</p>
<p>Zůstalo to mezi nimi po všechny doby příští – nevyslovená dohoda stvrzovaná znovu a znovu každý týden, když za ním přišla s Pečetí. Už nemusela Braena honit po pokoji; naopak se zdálo, že je stejně napjatý jako ona, co znaky odhalí tentokrát. Silnější než strach z bolesti byl strach, že ji neucítí.</p>
<p>Nic takového se však nestalo ani tehdy, ani mnoho dalších let. A přesto v tom musela pokračovat. Musela. Jak by jinak mohla mít klid?</p>
<p>Její sny – ty o Vodě, o bezbřehém moři – končívaly bez výjimky v jediném bodě a čase: na tom nejstrašnějším ze všech míst. Hleděla do tváře Gera, svého dávno ztraceného muže, zatímco ryby hodovaly na jeho údech. Visela na řetězech v jednom z těch výklenků pro mrtvé, kalná hladina <emphasis>Drazzanacarnsovy Vody</emphasis> slizce pleskala o její kotníky a zvolna stoupala vzhůru, plazila se po jejím těle, kochala se jím, naplnila jí lůno jako džbán; a pak ta páchnoucí břečka dospěla až k hrdlu, prudce jí vnikla do úst a dusila ji. Nebylo úniku, nebylo záchrany; měla ji kolem sebe a <emphasis>v sobě.</emphasis></p>
<p>Občas se z těch snů dokázala vyrvat uprostřed noci, a pak dlouho seděla na lůžku a zírala do tmy, roztřesená do morku kostí a zbrocená ledovým potem. Už nemohla znovu spát; nesebrala by odvahu. Místo toho vzala olejovou lampičku a Pečeť vody a vkradla se do Braenova pokoje. Hodinu i víc nad ním nehybně stála, marně hledajíc odpověď v uvolněných rysech jeho tvářičky, a trosky lásky v ní bojovaly se strachem, předem bez šance na vítězství. Vítězství pokaždé bylo jen odkladem. Stáhla z chlapce peřinu, rozhrnula mu košilku na hrudi a Pečeť vody přitiskla k jeho horké kůži. Když začal křičet a házet sebou, rychle prchla, než se úplně probudí a vzpamatuje; nechala ho tam samotného, protože by se mu nemohla podívat do očí. Dusila se výčitkami, ale vlastně se jí ulevilo; v duši se jí rozlil blažený klid, který stál za všechno nepohodlí.</p>
<p>Měla jistotu, že Voda není v jejím domě.</p>
<p>Jistotu, která vydržela několik dalších hodin či dní.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>I tentokrát prožila dvě nebo tři hodiny blaženého klidu. Nechala Braena spát, sešla dolů a vzala si šití; říkala si, že by mohl potřebovat novou košili – nějakou hezčí a ozdobně vyšívanou místo odpudivě strohé haleny, kterou si k její nelibosti nedávno pořídil v městě. Pokud šlo o oblečení, neměl žádný vkus. Jeho jediné štěstí bylo, že si od ní nechal poradit.</p>
<p>Zaměstnala se šitím až do chvíle, kdy padl soumrak a přestala vidět na látku. Ale sotva odložila práci, znovu procitly pochybnosti. Začala přecházet po pokoji.</p>
<p><emphasis>Co když je Voda přece jenom tady? Jaký mám vlastně důkaz, že všechno zůstalo při starém? </emphasis>napadlo ji najednou. <emphasis>Pečeť sice měla na Braena vliv, to ano, ale úplně jiný než obvykle.</emphasis></p>
<p>Nikdy se nestalo, že by omdlel. Nemohlo právě to být předzvěstí Proměny?</p>
<p>Nevěděla, čemu věřit. Připadala si dokonale ztracená, zbavená jakékoliv opory, bezmocně tonoucí v prázdnu.</p>
<p><emphasis>Jak to mám přežít, jak se mám smířit s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tou strašnou nejistotou, nehoraničeností, bezvládím? Jsem jako člun smýkaný proudem. Nikde žádné bezpečí nevyvratitelných pravd.</emphasis></p>
<p>Když skutečně nastala noc, hrůzné představy ji naprosto ovládly. V duchu slyšela kroky sargassina, toho monstra, které Braen vyvolal, které nikým neviděno prochází hradem, zatímco Voda se skrývá v puklinách podlahy a zdí. Žízní se jí lepil jazyk na patro, ale už se neodvážila napít; neodvážila se ani umýt ze strachu, že <emphasis>to</emphasis> může být ve všech džbánech a nádobách, co jich jen na hradě je. Mohlo se to dostat kamkoliv, i do zapečetěných lahví s vínem. Pak ji napadlo, že když bude vodu dlouho vařit a udělá si čaj, nic živého uvnitř nezůstane. Neposlala pro něj Abhu, jejich němou služebnou, protože v tu chvíli nevěřila nikomu kromě sebe. Pila ho tak horký, že si úplně opařila rty.</p>
<p>Nedokázala jít spát. Půlku noci proseděla u stolu s Pečetí položenou před sebou, jako by jen to, že ji má na očích, kolem ní mohlo vytvořit jakýsi magický kruh, za který Voda nedosáhne. Seděla zkroucená, s nohama skrčenýma pod sebou, protože je nedokázala mít na podlaze; pronásledovala ji neodbytná vize, jak vlhkost vzlíná z podlahy, máčí jí střevíce a punčochy a pomalu rozleptává nohy. Může se jí to skrz kůži dostat do krve? Obírala se myšlenkami na útěk, ale zásoby jídla, peníze, to všechno bylo ve sklepě, dost možná pokryto zbytky zelenavého slizu, který obklopoval Braena při evokaci. Nemohla se rozhodnout, jestli se tam odvážit nebo opustit hrad s prázdnýma rukama. Anebo nechodit nikam. Proboha, co když se vůbec nic neděje?</p>
<p>Nakonec se vrátila do Braenova pokoje; cítila se mnohem jistější, když ho měla na očích. Bděla v křesle se šperkovnicí na klíně, zatímco on se ve spánku zmítal na posteli, roztřesený zimnicí a pronásledovaný sny. Několikrát se vzbudil a řekl si o pití. Nebyla si jistá, jestli je to jen špinavý trik, který ji má zmást, nebo jestli Braen doufá, že prostřednictvím vody dostane nějakou zprávu od <emphasis>nich</emphasis> z jezera; každopádně však konvici s čajem přivázala na nebesa postele, aby do ní z podlahy nemohlo nic proniknout.</p>
<p>Probůh, cítila to tak blízko u sebe, v zádech a v každém koutě! Minulost se k ní vzpínala – temnota pohřbená v bezedné šachtě, která přesto nikdy nebude dost hluboká, aby z ní to, co mělo zůstat v zapomnění, nedokázalo uniknout. Myslela na sargassiny, nemohla se ubránit: na Braenův přízrak, rybího muže v podmořském paláci a také na Ranaka a mokvající tmavou skvrnu, rozlévající se po písku. <emphasis>Ranac.</emphasis> Tehdy to bylo poprvé, kdy se skutečně za denního světla setkala s Vodou. Jenže prostoduchou Ranacovu tvář v jejích vzpomínkách dávno překryl výsměšný úsměv na věčně mladém obličeji Mai.</p>
<p>Chtěla o tom mluvit s Braenem, ale v jeho očích se nezakmitl ani záblesk poznání. Díval se na ni vyhaslým pohledem a měl naprosto apatický, netečný výraz. Sice už možná nebyl v bezvědomí, ale rozhodně ani při smyslech. Děsilo ji pomyšlení, že tento stav je příznakem Proměny. Děkovala všem bohům, že má alespoň Pečeť.</p>
<p>Udělala to znovu ještě v noci a znovu poránu. Braen neřekl vůbec nic, nepřemlouval ji ani neprosil; prostě si odhrnul vlasy a ukázal jí, ať mu přiloží znaky na čelo. Skoro jí připadalo, že to celé zkrátka považuje za součást nočních můr; za svůj soukromý přízrak, který není ani zbla reálný, a tudíž se s ním pochopitelně nedá smlouvat.</p>
<p>Byl člověkem. Stále ještě. Zmítal jí pocit viny, ale nemohla s tím přestat.</p>
<p>Nemohla.</p>
<p>Byla šílená.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Když Ranac a jeho otec Arn přišli do Kilchurnu, Braenovi bylo devět a jeho posedlost rytířem Thuinem dosáhla vrcholu. Možná mu Eithné měla říct pravdu a přiznat, proč Thuin nezůstal s nimi, ale nenašla odvahu. Místo toho mu namluvila něco o pronásledovaných rusalech, kterým musel rytíř vyjet na pomoc, a neuvědomila si, že taková hrdinská báchorka jen povzbudí chlapcovu představivost. Z Thuina, člověka z masa a kostí, se v Braenově mysli stala legenda: nedostižný vzor a námět nekonečného snění. Udělal si meč ze suché větve a ani na chvíli se od něj neodloučil, přestože jediní nepřátelé v dosahu byly ovce a hlodášové keře. U Mai v jižní věži trávil mnohem méně času než dřív. Učil se, co musel, ale zvídavost ho opustila. Tytam byly doby, kdy ležel celé dny v knihách.</p>
<p>Čarodějku to přivádělo k zuřivosti. „K čemu má ten meč? Aby vyháněl vrabce z keřů? Potřebuje učitele,“ prohlásila nakonec. Odjela na pár dní a když se vrátila, provázel ji šermíř: zamlklý, nepřívětivý muž, bledolící a plavý jako ona sama. Jeho syn byl o dva roky starší a jistě dvakrát silnější než Braen, a od pohledu moc rozumu nepobral. Měl širokou, trochu odulou tvář, která se dobře hodila k zavalitému tělu. Nosil však už meč a dlouhý tesák a Eithné nijak nepochybovala, že s obojím umí zacházet. Napodoboval otce ve všem: když Arn v hodovní síni stáhl železné rukavice a odepnul meč, obojí hodil na stůl a usedl bez vyzvání, udělal to také tak. Jeho oči – tatáž modř – tupě a bez zájmu těkaly po místnosti.</p>
<p>Mai v koženém cestovním obleku postávala u jejich stolu, pohupovala se ze špiček na paty a spokojeně se usmívala. „Arn je vynikající šermíř, Eithné, a naučí Braena všechno: bojovat mečem, střílet z luku, zápasit i jezdit na koni. No, milá zlatá, dej sem víno a sýr. Měli jsme dlouhou cestu.“</p>
<p>V Eithné se všechno vzbouřilo odporem. To jim měla posluhovat – ona, paní domu? Ti dva však zjevně považovali za samozřejmé, že příkazy dává Mai, která má mužské šaty a zná nebezpečná kouzla. Eithné si prohlíželi bez zábran a bez úcty, jako by byla hospodská běhna. Ale než našla odvahu ohradit se, práskly dveře a do sálu se vřítil její syn.</p>
<p>Dychtivě se rozhlížel a nedočkavost z něj přímo sršela. Venku nejspíš zahlédl koně, kterým Abha dávala pít. Konečně rytíři z daleka! Pospíchal ke stolu, ale vtom k němu Arn otočil hlavu. Ztuhl v půli kroku.</p>
<p>„Tak to je náš chlapec,“ řekla do ticha Mai.</p>
<p>Arn ho zamyšleně pozoroval. „Tak ty se chceš stát šermířem, ty vyžle?“</p>
<p>Braen vůbec nezaváhal. „Ano, pane.“</p>
<p>„Dyť se na něj podívej, tati,“ vyprskl Ranac. „Takový štěně! A ten legrační klacek, co má na hraní!“</p>
<p>Arn se k němu bleskově otočil a vlepil mu pohlavek, až chlapci poskočila hlava. „Tebe se nikdo na nic neptá.“</p>
<p>Ranac se zašklebil, ale nijak ho to nezkrušilo; rozvalil se na stole, podepřel si bradu pěstí a dělal na Braena obličeje.</p>
<p>„Ty si to necháš líbit?“ ozval se Arn.</p>
<p>„Co? To, že na mě váš syn cení zuby?“</p>
<p>Arnovi zacukaly koutky, ale neusmál se. „Ano.“</p>
<p>„Asi jo. Zatím mě nenaštval dost,“ prohlásil Braen. „Ale jestli prostě chcete vědět, jestli se umím prát, tak to řekněte rovnou.“</p>
<p>Mai se rozesmála. „Dobrá trefa, Braene,“ prohlásila. Hřmotně se posadila a pohodlně si natáhla nohy. „Co bude s tím jídlem, Eithné?“</p>
<p>Eithné se ošila. Odkašlala si a vyřešila svůj problém. „Braene, přines víno a sýr!“</p>
<p>To bylo všechno. Ti dva v Kilchurnu zůstali.</p>
<p>Eithné ani nehledala způsob, jak se jich zbavit, protože předpokládala, že během několika dní se celá záležitost vyřeší sama. Když večer viděla Braena, jak usíná nad jídlem a pak se vleče do pokoje, bylo jí úplně jasné, že je toho na něj moc. V životě ho nikdo nenutil, aby půl dne poskakoval po louce s mečem, půl dne trávil na koni a pak se ještě učil střílet – jenže Arn chtěl tohle všechno a ještě víc. Šermířovo věčné <emphasis>Do střehu! Kvarta! Pohni sebou!</emphasis> doléhalo až k ní do oken a občas se k tomu přidružil i Ranakův smích.</p>
<p>Jenže pokud čekala, že Braen co nevidět zkroušeně poběží za Mai a bude ji prosit, aby Arna vyhodila, krutě se zklamala. Dny se protáhly v týdny a když byl měsíc pryč, její syn se otřepal a hlava mu přestala padat únavou do polévky. A co ji zaskočilo nejvíce – našel společnou řeč s tím omezencem, tupým Arnovým spratkem. Jejich přátelství se naprosto vymykalo všemu, co si kdy pod tím slovem představovala; bylo sérií předstíraných útoků, pošklebování a drsných vtipů, při kterých jí naskakovala husí kůže. Stačilo jí úplně, co viděla u večeře. Děsila ji pouhá představa, že by byla obětí takového žertování ona sama – že by našla v pití mrtvého šneka nebo plivanec na židli a vzápětí by ji někdo začal z legrace škrtit nebo kopat pod stolem – ale chlapci se rozhodně přesně tím bavili; a to víc než dobře, dokud je nepřistihl Arn a pádnou rukou nezjednal pořádek. Jenže ani to je neodradilo nadlouho. Bylo to zkrátka riziko, které všem hrám dodávalo správnou šťávu.</p>
<p>Mai to všechno pozorovala s dokonalou netečností. Nijak se nesnažila Braena přimět, aby se vrátil do její říše knih; naopak se zdálo, že ho vskrytu podporuje. Často se zmínila pochvalně o Ranakovi – Eithné dokonce někdy připadalo, že ho vyzdvihuje až příliš – a Braen se mohl přetrhnout, aby se mu vyrovnal. Co se týkalo Arna, to bylo nejpodivnější. Z různých náznaků – nenadálých zmizení, výrazu očí, tónu smíchu – Eithné vyvodila, že mezi obhroublým šermířem a cynickou čarodějkou je cosi naprosto nečekaného: přesně ten druh něhy, jaký obvykle bývá vyhrazen lidem pod osmnáct, a i těm jenom na jaře.</p>
<p>Čtyři roky, které nakonec Arn a Ranac v Kilchurnu strávili, byly dost možná ty nejlepší v Braenově životě. Eithné nepamatovala, že by byl někdy tak šťastný, a nikdy předtím neslyšela tak často jeho smích. Zesílil a zmužněl a sebevědomí měl na rozdávání. Kvůli němu to všechno snášela; zvykla si na Arnovu přítomnost, která jí zpočátku byla tak nepříjemná, a velkoryse přehlížela jeho buranské způsoby. Myslela si skoro, že by tohle uspořádání klidně mohlo vydržet navěky. Byla natolik ukolébaná vírou v romantickou lásku Arna a Bharry Mai, že vůbec nevnímala předzvěsti blížícího se střetu.</p>
<p>Pokaždé rázně zavrhla onu vtíravou myšlenku, která ji neodbytně pronásledovala, kdykoli při pohledu do zrcadla začala srovnávat sebe s nestárnoucí Mai. Pravda, čarodějka zůstávala stále stejná – svěží šestnáctiletá dívka v rozpuku mládí, přesná kopie sebe sama z dob, kdy se potkaly – jenže Eithné už dokázala v jejích očích, které se jí kdysi jevily čisté a dokonale upřímné, rozpoznat stín cynismu, zvrhlosti a bezbřehého stáří, ke kterému už žádný rok navíc nic nepřidá. Mai pro ni byla stará, zatrpklá žena, jejíž mladistvá podoba je jen přelud. Už skoro nevnímala její rysy.</p>
<p>Ale pravda byla, že někdo cizí, kdo by ji spatřil poprvé…</p>
<p>Někdo cizí by si pomalu mohl myslet, že je to Eithnina dcera.</p>
<p><emphasis>Dcera?!</emphasis> Eithné se tomu zasmála, přestože to bylo zároveň i k pláči. Na té myšlence ji však zaráželo ještě něco jiného než vědomí pomíjivosti. Sledovala řetěz svých úvah až ke kořenům a náhle to viděla.</p>
<p><emphasis>Bharra Mai nejen že vypadá mladší než já.</emphasis></p>
<p><emphasis>Za několik let bude vypadat mladší než Braen.</emphasis></p>
<p>Jenže to přece nemohlo nic znamenat. Nemohlo. Proboha, Mai byla Braenova opatrovnice, vychovatelka, knihomolská teta! Třebaže vypadala na šestnáct, Eithné rozhodně odmítala absurdní možnost, že by v ní Braen skutečně viděl děvče: protřelou, žádoucí, dráždivě nedostupnou starší kamarádku, která drží v rukou <emphasis>ten klíč</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>A pak, jednoho z posledních teplých dní na sklonku léta, se bouře strhla přímo před jejíma očima.</p>
<p>Procházela se kolem jezera a užívala si krásného podvečera. Ranac, unavený po lekci šermu, podřimoval na trávě pod hradem. Braena neviděla, ale dovedla si přesně představit, jak odpočívá on: sedí za stolem ve svém pokoji a něco píše nebo čte.</p>
<p>Jenže tentokrát výjimečně hádala špatně, protože náhle ho spatřila na stráni nad sebou. Vypadal krajně neupraveně; dokonce ani neměl košili. Hnal se k Ranakovi dlouhými kroky, z kterých přímo sálalo potlačované napětí, a nehleděl vpravo ani vlevo. Co se to dělo? Výhled jí zakrýval keř, tak popošla blíž.</p>
<p>Začátek hádky jí unikl. Když přišla na doslech, ti dva stáli proti sobě – Braen se zaťatými pěstmi, Ranac s rukama založenýma na prsou. „Jó? A to ti řek kdo?“ ušklíbl se.</p>
<p>„Nikdo mi nemusí nic říkat! Nebudu se na to jen tak dívat, rozumíš?“ vyštěkl Braen.</p>
<p>„No tak se nedívej,“ zasmál se Ranac. „Dyť kdo ti vo to stojí? Ty tvoje trapný básničky jsou jí stejně akorát k smíchu!“</p>
<p><emphasis>Jí</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?! Copak jde o nějaké děvče</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?! </emphasis>lekla se Eithné. Jenže neměla čas to domyslet.</p>
<p>„Sám jsi k smíchu, shnilá škeble!“ zaječel Braen. „To si vážně myslíš, že ji zajímá nějaká hrouda masa se shnilým mozkem? Předvedeš jí temno na majáku, co? Neumíš se ani podepsat.“</p>
<p>„No a? Já jí nepotřebuju cpát mezi nohy husí péro! Mý vlastní je dobrý dost.“</p>
<p>Eithné ztuhla. Viděla, že se Braen chvěje a v obličeji je úplně bílý; <emphasis>chudák chlapec, taková vulgarita, muselo ho to k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>smrti vyděsit</emphasis>, pomyslela si. Teprve pak jí došlo, že to není strach, nýbrž nepříčetný vztek. „Jen si moc nefandi, ty chcíplá ochechule,“ odrazil ho Braen vzápětí. „Na tvý zelený šupiny je tak akorát zvědavá.“</p>
<p>„Heleď, ty smradlavej rusaláku, dej si pozor, abys to nepřehnal,“ varoval ho Ranac. „Taky by mi mohla dojít trpělivost.“</p>
<p>„Vážně?“ prskl Braen. „Už jsem se bál, že se nedočkám. Ty jsi totiž sketa, Ranaku, obyčejnej podlej, zákeřnej srab. Máš jenom velkou hubu, a to je všechno.“</p>
<p>V tu chvíli se Ranac skutečně rozzuřil. „Teď jsi vážně přestřelil, chlapečku,“ zavrčel a skočil po něm.</p>
<p>Braen mu lehce uklouzl a vzápětí zaútočil. Zasáhl ho pěstí do žaludku. Ranac se jenom uchechtl a vrhl se na něj. Byl mnohem těžkopádnější a rychlostí se Braenovi nemohl rovnat. Snažil se ho proto chytit, aby mohl využít svou sílu.</p>
<p>Zdálo se, že Braen je neustále na dvou místech najednou. Většině útoků se prostě vyhnul. Když ho ale Ranac přece jen zasáhl, úder ho pokaždé málem srazil na zem.</p>
<p>Eithné rychlými kroky spěchala k nim. V chlapeckých šarvátkách se sice dvakrát nevyznala, ale tohle nevypadalo jako konverzace při svačině. Přímo naopak. Rvali se jako vzteklí psi.</p>
<p>„Ranaku, kdybys dovolil…“ začala. Nikdo ji neslyšel. „Nechte toho!“ vykřikla tedy z plných plic.</p>
<p>Vypadli z rytmu oba. Ale pohled na její vyděšenou tvář je nedokázal zastavit. Vzápětí byli zase v sobě.</p>
<p>Braenovi těch několik vteřin chybělo víc. Ranac využil jeho nepozornosti a drtivým úderem ho poslal do trávy. Braen se snažil vydrápat na nohy, ale nemohl popadnout dech. Ranac se napřáhl a vší silou ho kopnul do žeber.</p>
<p>Eithné vykřikla. Braen ležel na zemi, jako by jen trpně čekal, až si hromotluk vybije vztek; ani se nesnažil stočit se do klubíčka nebo se chránit rukama. „Tumáš! Já ti dám sraba!“ hulákal Ranac a napřáhl se k další ráně.</p>
<p>Zlomek vteřiny předtím, než dopadl kopanec, se Braen vymrštil. Chytil Ranaka za patu, využil síly nápřahu a podtrhl mu nohy. Než hromotluk vůbec pochopil, co se děje, Braen už klečel nad ním. Udeřil ho do obličeje.</p>
<p>Ranac se zuřivě svíjel. Uvolnil si ruce a hmátl po Braenově hrdle. Chvíli se převalovali po trávě, zaklesnutí do sebe a supící námahou. Pak Braen vklínil koleno mezi sebe a Ranaka a prudkým kopem se osvobodil. Vyskočil na nohy.</p>
<p>Ranac se sápal za ním. Hřbetem ruky si otřel krev, která mu z rozraženého čela stékala do očí, a vrávoravě vyrazil.</p>
<p>I Braen se třásl únavou. Couval před blížícím se sokem a vypadalo to, že každou chvíli začne utíkat. To Ranaka povzbudilo. Sebral síly a vrhl se na něj.</p>
<p>Braen se napůl otočil, jako by se chtěl už už rozběhnout pryč, ale ve skutečnosti v poslední chvíli bleskově ukročil stranou. Ranac ho minul a Braen se mu dostal do zad. Rychlým hmatem mu zkroutil ruku a pravým předloktím ho začal škrtit.</p>
<p>Eithné viděla, jak hromotluk podklesává v kolenou. Tvář mu zbrunátněla a oči vylezly z důlků. Lapal po dechu.</p>
<p>A viděla také, co Braen zahlédnout nemohl: jak se Ranacova volná ruka s křečovitým úsilím sune dolů, k lemu vysokých bot. Braen ho pomalu stahoval do trávy a tím nevědomky pomáhal té ruce, aby dosáhla svého cíle. Prsty zatápaly a sevřely se kolem jílce ukrytého tesáku.</p>
<p>„Braene, pozor!“ vykřikla Eithné, ale to už se čepel na vteřinu zaleskla na slunci a zmizela jí z očí. Ranac bodl naslepo za sebe. Když Eithné zbraň znovu spatřila, byla zbrocená krví.</p>
<p>Braenovo sevření nepatrně povolilo. Ranac chtěl bodnout znova, ale vtom Braen pustil jeho hrdlo a bleskově přehmátl na zápěstí. Snažil se vykroutit mu tesák z ruky.</p>
<p>Teď už to byl jenom souboj síly. Eithné vytřeštěnýma očima sledovala jejich paže spojené v nepřátelství, svaly lesknoucí se potem – ne, Braen nebyl zdaleka tak slabý, jak si myslela, ale proti Ranakovi neměl šanci. Chvějící se ostří přes všechen jeho zoufalý odpor klesalo níž a níž. Braen se snažil strhnout ho stranou, ale bylo jasné, že to nedokáže.</p>
<p>Uvědomoval si to. Náhle změnil taktiku; pověsil se na Ranakovu ruku, místo aby jí bránil. Ranac ztratil rovnováhu. Braen bleskově podklouzl pod jeho padajícím tělem a dýka se zaryla do země.</p>
<p>Váleli se v trávě a ovčích bobcích. Ranac si vyprostil i druhou ruku a strhl ze sebe Braenovy prsty. Ostří znovu opsalo oblouk ve slunci; Ranac se otočil. Teď drtil Braena pod sebou, ale bodnout nestačil. Braen znovu včas zachytil jeho ruku se zbraní, tentokrát levačkou.</p>
<p>Šlo o život. Viděla tvář svého syna zkroucenou marnou námahou. Hrot dlouhé dýky se vznášel několik palců nad jeho hrudí, divoce poskakoval, jak se jejich paže chvěly. Znovu zoufalý Braenův únik, stejný trik. Povedlo se mu tolik, že dýka minula srdce. Hrot se vnořil do jeho těla až na rameni, rozřízl maso a sklouzl po kosti. Braen se zmítal v Ranakově sevření, chtěl využít zlomek vteřiny před dalším nápřahem, aby se osvobodil; jenže Ranac ho držel pevně.</p>
<p>Eithné zpanikařila. Teprve teď, při pohledu na krev, si konečně připustila, že se to všechno děje doopravdy – a co víc, že mnoho pokusů nezbývá; jednou nebo dvakrát ještě Braen dokáže tu ránu vykrýt, ale tím jen oddálí nevyhnutelné. <emphasis>To přece není možné,</emphasis> znělo jí v hlavě celou dobu;<emphasis> přece si Ranac netroufne ubodat neozbrojeného před očima svědka!</emphasis> Ale i přes clonu pobouření jí najednou došlo, jak je ta úvaha pochybená. Jakýpak svědek? Pokud je toho Ranac skutečně schopen, vzápětí klidně zabije i ji.</p>
<p>Ale co když tomu chlapci křivdí? Kde bere jistotu, že to Ranac skutečně chce dovést do konce? Málem poslechla prvního popudu – zavřít oči, utéct, zůstat stranou, <emphasis>nezmýlit se v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>odhadu</emphasis>; jenže jakási nezřetelná vzpomínka jí náhle cinkla o stěnu lebky a pobídla ji k činu. <emphasis>Zbraň! Rychle!</emphasis> Vrhla se k nejbližšímu kameni a v horečnatém chvatu se ho snažila vyprostit ze ztvrdlé hlíny.</p>
<p>Zahlédla to koutkem oka.</p>
<p>Světlo.</p>
<p>Prudce se otočila. Braen ležel na zádech s rukama rozpaženýma a nepřirozeně obrácenýma hřbetem nahoru – byla v tom příliš velká symetrie a jeho dlaně se příliš pevně tiskly k zemi, než aby to mohla považovat za náhodně rozhozené paže mrtvého, ale o to víc působil bezbranně. Ranac se nad ním vkleče napřahoval k ráně. Tesák, hrotem obrácený k zemi, svíral nad hlavou oběma rukama, aby mohl do úderu vložit všechnu sílu. Zděsila se. <emphasis>Copak to Braen vzdal? Ležel tam a trpně čekal na smrt?</emphasis></p>
<p>Jenže rána nedopadla. Minula vteřina, dvě. Deset. Zůstávali ztuhlí vpůli pohybu – na pohled sice vrcholně dramatické, ale jinak poněkud ustrnulé sousoší. A nad ním světlo. Odkud se probůh bralo světlo, když slunce bez síly zapadalo v docela jiném koutě oblohy…?</p>
<p>Obešla je o čtvrt kruhu. Teď viděla Braenovi do tváře, osvětlené sinavou září, a uvědomila si, že to s tou kamennou nehybností nebude zas tak žhavé. Přinejmenším pohyboval rty; prudce oddychoval a přitom šeptem vyrážel nesrozumitelná slova, která jejím uším zněla jako zvuk písku drhnoucího o skálu. Očima visel na něčem nad sebou, celý jeho obličej se upínal k tomu bodu a za ním se zvedala i ramena a trup, jako by se chtěl do té věci zahryznout a bránily mu jen prsty zaryté do trávy, zaklesnuté do země jako kotva. Podivná věc – zvedly se mu i vlasy; jeho hladké, černé, jako žíně tuhé vlasy, s kterými většinou ani vítr nehnul, mu najednou stály kolem hlavy a lačně se natahovaly k témuž cíli jako chapadla pořádně vyhladovělé sasanky. Na co se to díval? Na hrot tesáku? Pohledem sledovala ten směr.</p>
<p>Byla to Ranacova tvář, žhnoucí nepřirozeným svitem. Přebíhaly po ní modrozlaté odlesky a vyhlazovaly jeho rysy. Zdálo se, že celý jeho obličej taje jako figurka z vosku; nebo to byla jenom hra světla a stínů? Neměla čas to zkoumat. Náhle bylo všechno zase v pohybu. Hromotluk vykřikl a vyskočil na nohy, pustil tesák a rukama si vjel do vlasů. Braen se prudce zvedl do sedu a vymrštil ruce před sebe, jako by právě povolila pouta se zemí. Švihem se ocitl na nohou a modravé plamínky byly najednou všude. Sbíhaly se kolem celého jeho těla, plály mu v oblouku kolem prstů a přeskakovaly na Ranaka, který nepřestával řvát a svírat si rukama hlavu.</p>
<p>Ranac se vrhl ze svahu dolů, k jezeru, ale nedoběhl; na písečném náplavu se mu nohy podlomily. Válel se v písku, jako by ho stravovaly plameny a marně se je snažil uhasit. Divoce se svíjel a tloukl kolem sebe… a najednou už neměl ruce a neměl tělo a na pláži ležel jen sklovitý chuchvalec hmoty, mrtvý deštník obří medúzy. V naprostém tichu se před očima ztrácel, až zbyla pouhá skvrna.</p>
<p>Eithné pomalu vydechla. Ohlédla se po Braenovi.</p>
<p>Stál tam a třásl se po celém těle. Po jeho nahých pažích ještě přebíhaly modrozlaté odlesky, jako by na ně dopadalo světlo skrz modrá a žlutá sklíčka; byly však mnohem slabší než dřív a pomalu dohasínaly. Odtrhl oči od břehu, pohlédl na své ruce a najednou pěkně z výšky dosedl do trávy, jako by mu někdo podtrhl nohy. Jeho oči dostaly prázdný, otupělý výraz nezměrné únavy.</p>
<p>Přešla těch několik kroků k němu. Když si jí všiml, škubl sebou a začal překotně vstávat, ale nohy ho neposlouchaly. „Mami…?“ hlesl. Dlaněmi si bezděky přejel po pažích, jako by chtěl stopy kouzla pochytat a někam schovat.</p>
<p>Ale ona jen zavrtěla hlavou a mlčky ho k sobě přitiskla. Nohavici měl nasáklou krví a rána na rameni taky nevypadala moc vzhledně. Eithné ho nehodlala vyslýchat; alespoň ne teď. Tolikrát už viděla Mai, jak sesílá zaklínadla, že jí bylo stejně všechno jasné. Pohladila ho po vlasech a on byl tak otřesený, že si to klidně nechal líbit.</p>
<p>„Šla bych říct Mai o nějaké bylinky, ale nechci tě tu nechat. Dokážeš vstát?“ zeptala se tiše.</p>
<p>Ztuhl a oči mu zalétly k jižní věži. „Mami, já nemůžu k Mai!“</p>
<p>„Proč, prosím tě?“</p>
<p>„Protože ona… ona…“ Zakoktal se. Předklonil se a setřásl její ruku. „Já od ní nic nepotřebuju. Nic mi není, vážně.“ Začal se škrabat na nohy, zřejmě aby to názorně předvedl – ale když nic neříkala, s úlevou zase dosedl do trávy.</p>
<p><emphasis>Co měl proti Mai? Nebo se zkrátka bál okamžiku, kdy se doví o té rozepři? </emphasis>Eithné zaplavila úplná smršť domněnek a podezření. <emphasis>Kdo vůbec byla dívka, o niž šlo v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jejich sporu? </emphasis>Ale nezeptala se, protože tu otázku vzápětí odsunula do pozadí jiná, důležitější: <emphasis>Kdo – nebo spíš co – byl Rana</emphasis><emphasis>c?!</emphasis></p>
<p>„Braene…?“ ozvala se.</p>
<p>Nevnímal ji. Díval se na písčitý břeh.</p>
<p>„Je mrtvý, Braene?“</p>
<p>Shrbil se, jako kdyby mu na ramena rázem dolehla nevýslovná tíha; zřejmě si najednou zpětně uvědomil všechno, o čem v boji člověk nepřemýšlí. Pomalu se otočil a podíval se na ni. Zhrozila se jeho tváře.</p>
<p>„Hm. Asi jo. Teda… dá se to tak říct.“</p>
<p>„Co to bylo? Voda?“</p>
<p>„Jenom… jenom sargassin.“</p>
<p>„Takže Voda je Arn?“</p>
<p>Něco zabručel a odvrátil se.</p>
<p>Bylo jí jasné, že jí toho spoustu tají, ale nechala to prostě být. Později nedokázala pochopit, jak mohla nezemřít v tu chvíli hrůzou; nejspíš byla v příliš velkém šoku, než aby se mohla bát víc. Pomohla Braenovi vstát – jeho protesty byly spíš symbolické – a vyrazila k hradu. Než minuli to místo, pohledem ještě zabloudila ke břehu; mokrá skvrna se však ztratila beze stopy.</p>
<p>Později často myslela na ten souboj, a na svou vlastní roli bezmocného diváka, tak příznačnou. Jen jednou se ten hlupák v zadní řadě málem rozhodne zasáhnout, i kámen sebere za tím účelem, ale všechno skončí, ještě než zvedne ruce; tragédie je sehrána, rekvizity posbírány, lehce odejdou ti, kdo se včas zbavili karet; i schovává tedy hlupák kámen pod plášť a kradmo ho odnáší s sebou, aby to nikdo neviděl… a, inu, balvan mu zůstane navždycky. <emphasis>Co bych udělala, kdyby si Braen nepomohl sám? Skutečně bych rozbila Ranakovi hlavu, nebo bych v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>poslední chvíli couvla?</emphasis> říkala si.</p>
<p>Ale neodpověděla si. Vlastně nechtěla vědět, čeho všeho by byla schopná; ne, vůbec netoužila znát odpověď; a tak ji také neznala.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Teprve když vyšlo slunce, vymanila se Eithné ze vzpomínek. Probrala se do přítomnosti – znovu ona sama, rozlámaná po noci strávené vsedě a úplně vyprahlá. Braen ležel s rozhozenýma rukama a tak strnule, jako by byl mrtvý, ale nejspíš to s ním nebylo zas tak špatné. Zřetelně slyšela jeho dech.</p>
<p>Chvíli nad ním postála. Vypadal snad ještě hůř než včera; rozhodně ne jako někdo, kdo může být jakkoliv nebezpečný. Konečně se trochu uklidnila. Má horečku? Po krátkém zaváhání se ho odvážila dotknout.</p>
<p>Vykřikl a strhl si její ruku z čela. Prudce se vztyčil na posteli a třeštil na ni oči, které jí připadaly úplně nepříčetné. Trvalo dost dlouho, než jejich prázdnou sametovou hněď rozčísl záblesk jakéhosi uvědomění. „Proboha, zdálo se mi…“ zamumlal. Potřásl hlavou. Ruce mu okamžitě vylétly ke spánkům, jako by se snažily odčinit následky tak prudkého pohybu. Zaťal zuby, opatrně si lehl zpátky a zakryl si oči dlaní. „Ba ne. Pochopitelně. Nezdálo.“</p>
<p>Nechala ho tam. Schránku schovala do kapsáře a beze slova sešla dolů pro něco k snědku. Byla k smrti unavená a dokonale vyvedená z míry; bezmyšlenkovitě si nabrala vodu, aby si umyla obličej, a teprve pak jí došlo, co dělá. Zděšeně vyjekla a pustila hrnek na podlahu. Zírala na louži, která se rozlévala po kamenné dlažbě, a najednou se přistihla, že pláče. Slzy jí poklidně a bez vzlyků stékaly po tvářích.</p>
<p>„Co jsem to proboha udělala?“ řekla do ticha.</p>
<p>Její hlas jako by něco zlomil, zámek nebo kouzlo. Připadalo jí, že prožila noční můru a teprve teď se z ní pomalu začíná probouzet. Najednou se rozesmála úlevou, přes všechno, co se stalo. Pomyslela, jak se stříbrné ostří znaků zarývá Braenovi do mozku, zbavuje ho všeho <emphasis>rybího</emphasis> jako očistný oheň – byla ráda, že to udělala, protože teď je v jeho duši uklizeno jako v pokojíčku. Stíny pochybností rozehnány, nastal blažený klid.</p>
<p>Vstoupila Abha, rozcuchaná, otrhaná a špatně naložená jako vždy, a neochotně utřela louži. Eithné si nabrala novou vodu, odešla k sobě a umyla se a převlékla. Pak vzala chleba, sýr a kus slaniny a vrátila se k Braenovi; její nebohý chlapec přece musí něco jíst!</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Dveře byly pootevřené a po schodišti se táhl těžký, nahořklý zápach hnijících řas. Eithné zadržela dech, zakovaná v nehybnosti.</p>
<p>Shora slyšela hlasy.</p>
<p>Braenův, energický a plný jízlivosti: „Tomu vážně věříš? Pak jsi ještě větší blázen než ona, protože ze mne nedostaneš ani půl slabiky.“</p>
<p>Druhý hlas, čarodějčin, vytočený až do nejvyšších obrátek vzteklého jekotu, odpověděl sérií nadávek. „Co si o sobě vůbec myslíš?“ vykřikla pak. „Tohle tě zničí, Braengwyne, zničí, rozumíš? Uvaří ti to mozek v hlavě, až ti poleze ven ušima, a pak se za mnou ještě rád připlazíš po kolenou!“</p>
<p>„To se tedy načekáš,“ odsekl Braen. „Proč se ho nezeptáš sama, když si jsi tak jistá? Nebo z něj máš strach?“</p>
<p>Chvíli bylo ticho – ale možná Maiino vzteklé zasyčení k Eithné pouze nedolehlo. Slyšela zase až Braenovu odpověď. „Ano? Jen si nic nenamlouvej. Ty nemáš ponětí, o čem se mnou mohl mluvit. Tak dokonale tě to míjí, že o to ani náhodou nezavadíš! A teď mi uhni z cesty, Imabharro. Zmizím odsud, než mě moje matka přijde zabít.“</p>
<p>Dveře se rozletěly a nahoře zavrzala prkna. Mai vyjekla a zápach rybiny zesílil. Braen rázným krokem vyšel na schody.</p>
<p>Když ho Eithné opouštěla, ležel v posteli vyčerpaný a roztřesený zimnicí. Teď to vypadalo, že z něj malátnost spadla jako kouzlem; pomohla mu snad čarodějka? Nebo Voda? Měl jen kabátec a lehký plášť, žádnou kožešinu. Oči mu divoce plály; zřejmě ho pěkně vytočila hádka s Mai.</p>
<p>Zarazil se, když Eithné míjel. „Tady jsi,“ zamumlal. Rukou si vjel do vlasů, jako by ho to přivedlo do rozpaků. „Mami, jedu pryč, ale vrátím se zase. Nechtěl jsem utéct. Opravdu. Mám tě rád. Jenže… prostě už nemůžu.“ Ohlédl se přes rameno. „Mai ti nic neudělá, ale prosím tě, snaž se ji nedráždit.“</p>
<p>„Braene, co tím chceš říct?“</p>
<p>„Mami, vysvětlím ti to potom. Musím zmizet, než to přestane působit.“ Zahlédl v jejím náručí ošatku s jídlem. „Skvělé,“ rozzářil se a popadl pecen chleba a sýr. „To si vezmu, když dovolíš.“</p>
<p>Nezmohla se na slovo. Políbil ji na tvář jako obvykle a seběhl po schodišti.</p>
<p><emphasis>Zabít,</emphasis> znělo jí v hlavě. <emphasis>Než mě moje matka přijde zabít.</emphasis> Opakovala si to, ale nebyla schopná nic cítit. Vůbec nic.</p>
<p>Tak jí to připadalo neskutečné.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Tehdy po Ranacově smrti se Braen čarodějce nakonec nevyhnul; když přišli do hradu, už na ně čekala. Celé to však bylo podivné. Ošetřovala ho mlčky a on se na ni vůbec nepodíval – kromě okamžiku, kdy si namočila prsty do džbánu a chtěla mu napsat na čelo nějaký znak; tehdy ji chytil za zápěstí a strhl jí ruku, až jí kolem nehtů zajiskřilo. „To mi nedělej! Já to nemám zapotřebí, slyšíš?“ zasyčel na ni. Mai kývla a neřekla ani slovo. A potom, když mu dávala jakýsi lektvar, mu nevrazila číši neurvale do ruky, jak bývalo jejím zvykem, ale velice slušně se ho zeptala, jestli s tím souhlasí. Braen dost dlouho váhal. Pak si pohár vzal s tak kyselým výrazem, jako kdyby ještě předtím, než se vůbec napije té břečky, musel spolknout pěkný kus své hrdosti. Sotva to šlo, zmizel ve svém pokoji.</p>
<p>Osaměly. Bharra Mai sklízela své flakónky a Eithné bezcílně přecházela sem tam. Byla pobouřená do hloubi duše, ale přesto musela chvíli sbírat odvahu, než se odhodlala na čarodějku udeřit. „Mai, to je tvoje práce, viď? To ty učíš Braena kouzla!“</p>
<p>Čarodějka vložila poslední předmět do truhlice a zavřela víko. Nenamáhala se otočit. „To ti říkal?“ zeptala se nevzrušeně.</p>
<p>„Nic říkat nemusel. Viděla jsem na vlastní oči, jak Ranac…“</p>
<p>„Ranac byl hlupák a jako s takovým s ním bylo nakládáno,“ utrousila Mai. „Moc pěkně s ním náš chlapec zatočil. Na tvém místě bych Braenovi přála tu trochu zadostiučinění. Víš, co narážek a trapných vtipů si musel od Ranaka vyslechnout jenom proto, že nemá krk jako býk a tlapy jako medvěd? Ať ochutná i vítězství!“</p>
<p>„Mai, ty jsi celou dobu věděla, že Ranac je sargassin, viď?“ přerušila ji Eithné. „Dobře víš, jaký vztah mám k Vodě… a klidně ho necháš… aby pod mou střechou…“</p>
<p>„Jak jsi přišla na to, že jsem něco věděla?“ ušklíbla se Mai. „Zase nějaké tvé úžasné dohady, co? Jakých moudrostí se dneska ještě dočkáme?“</p>
<p>„Na to nemáš právo!“ vybuchla Eithné. „Nemáš právo takhle se mnou mluvit! Já potřebuji vědět…“ Rozpačitě zmlkla. Mělo to znít rozzuřeně, ale její hlas skončil v plačtivém tónu, zděšený sám sebou. Žádná oprávněná žádost. Nanejvýš prosba. Pokorná.</p>
<p>„Právo, právo, samé právo,“ pošklebovala se Mai. „Někdo má, někdo nemá.“</p>
<p>„Jenže tohle jsme si nedohodly, Mai! Copak si skutečně myslíš, že si můžeš se mnou a s mým synem dělat, co chceš?“</p>
<p>Čarodějka ji přejela výsměšným pohledem. „Ale ale, proč tak pobouřeně?“ ušklíbla se. „Měla bys být vděčná za to, že vám věnuju svůj čas! A pokud se navíc rozhodnu naučit Braena něco z magie, tobě do toho nic není.“</p>
<p>Eithné zalapala po dechu. „Je to přece můj syn!“</p>
<p>Mai pohodila hlavou a rozesmála se jasným zvonivým smíchem. „No ano, tvůj syn!“ pitvořila se. „Nech si tu svou šlechtickou prcku pozlatit a strč si ji do vitríny, protože to je tvá jediná zásluha, má milá. A budiž ti přána! To já bych se jaktěživa nenechala zohavit outěžkem.“ Tyčila se nad Eithné jako bohyně výsměchu – sebejistá, neporazitelná, nedotknutelná ničím. Z jejího výrazu bylo naprosto jasné, že se nehodlá z ničeho zodpovídat.</p>
<p>Eithné bezděky couvla. <emphasis>Jak to dělá? </emphasis>pomyslela si snad potisící. <emphasis>Jak to dělá ta žena, že nikdy necítí rozpaky, zahanbení nebo strach?</emphasis> „Domnívám se, že mám právo vědět, co se s mým synem děje, Mai,“ řekla toporně.</p>
<p>„No když se to domníváš, tak se asi něco dovíš,“ ušklíbla se Mai. Zatvářila se blahosklonně jako královna, která se rozhodla hodit žebrákům hrst mincí. „Čas od času mu prozradím nějaké to slovo či zaklínadlo, aby si měl s čím hrát – protože kdybych to neudělala, drahoušku, vytáhl by si ho sám. Dostal by ho do sebe,<emphasis> aniž by si to uvědomil!</emphasis> A to si piš, že by to bylo horší.“ Jízlivě se zasmála. „Z toho jeho šaškování s mečem jsem nervózní už čtyři roky. Copak sis neráčila všimnout, že Braen –“ Zarazila se. Blahosklonnost v její tváři vystřídalo obyčejné pohrdání. „I když <emphasis>ty</emphasis> sis vlastně všimnout ani nemohla.“</p>
<p>Eithné na vteřinu zalomcovala touha udeřit ji do obličeje; až se sama zděsila té zášti. „Pokud na to mé schopnosti nestačí, lituji,“ řekla bezbarvě; neodvážila se ironie. „Myslela jsem, že magie se nedá naučit, ale zřejmě jsem se mýlila. Budu ti vděčná, když mi to osvětlíš, Bharro Mai.“ Odměřenost a chladná zdvořilost byla jediná zbraň, jakou znala.</p>
<p>Mai se znechuceně obrátila k oknu. „Lidi jako ty se to nenaučí, to je jistě pravda,“ ušklíbla se. „Ale tohle není ten případ. Nemůžeš mu zacpat oči a uši, nemůžeš ho odříznout od informací. Nikdo nemůže. Braen to v sobě má, jenže dokud to sám nepochopí, celé je to k ničemu. I kdybych ho přesvědčovala sebevíc a vtloukala mu to do hlavy horem dolem, žádné řeči z něj to správné nadšení nevykřešou. Pár let nic neznamená. Po tom, co se stalo dneska, mu to snad konečně dojde!“</p>
<p>V čarodějčině hlase zaznělo skryté zaujetí, které svou naléhavostí dokázalo protrhnout dokonce i krustu ironie – a to bylo přesvědčivější než kdejaké zapřísahání. Mai tím žila, upínala se k tomu, byla toho tak plná, že to svěřila dokonce i jí. Všechno do sebe zapadlo, bylo to naprosto očividné; jenže Eithné neposlouchala. Tehdy ještě ne.</p>
<p>Měla svou vlastní utkvělou představu, o kterou pečovala ze všech sil.</p>
<p>„Chceš říct, že Braen má na čáry <emphasis>talent</emphasis>?“ hlesla. „Ale nemohl to zdědit. Ne po nás. V mém ani Gerově rodu žádní mágové nebyli.“ Ruce se jí roztřásly a bezcílně začala přecházet po pokoji. „Slyšíš?“ vyhrkla, když viděla, že to s čarodějkou nijak nehnulo. „Chápeš, co říkám? Pokud se narodil s talentem na nějaké čáry, pak to znamená, že je Voda!“</p>
<p>Mai se otočila zpátky k ní. „Ale prosím tě,“ povzdechla si a mávla rukou. Rty se jí stáhly v úsměšku. „Nic o tom nevíš, tak nevynášej soudy. Vlohy čaroděje se nemusí zdědit. Věř mi. Vůbec nic to neznamená.“</p>
<p>Eithné zaváhala. „Kde je tedy získal?“</p>
<p>Mai nadzdvihla obočí a zlomyslně se zasmála. Chvíle marnotratné sdílnosti byla pryč – stejně jako chvíle, kdy si Eithné mohla namlouvat, že dokáže něco ovlivnit. „To není nic pro tvou hlavu, zlatíčko. Možná uvidíš Braena, jak dělá divné věci, ale nenech se tím znepokojovat. Vrať se prostě ke svému vyšívání. Tam ti bude líp.“</p>
<p>A ona to skutečně udělala, přestože bylo po setmění; zapálila lampu a vyšívala ubrus s modrými vzory, které trochu připomínaly znaky z Pečeti. Stehy byly příliš utažené a křivé. Každou chvíli se píchla do prstu a pokaždé se tomu hystericky zasmála. Co se příčetnosti týče, byla už tehdy hodně daleko za zenitem.</p>
<p>Arn zmizel bez rozloučení ještě téhož dne; jeho kůň však v hradě zůstal, což vedlo Eithné k přesvědčení, že válečník zkrátka přestal předstírat, že je, čím není, změnil se v louži slizu, odtekl ke břehu Awe a s mlasknutím hupsnul do vody. Seděla na posteli s prací na klíně, oči upírala do prázdna a představovala si, jak se Voda s bubláním sune po schodech. I tomu se smála. Nahlas. Sama pro sebe.</p>
<p>Jak noc postupovala, byla čím dál neklidnější. Ta obludná představa, že to měla v domě! Celou dobu, proboha! Nakonec vyskočila, odhodila ubrus a začala přecházet sem tam, ale vzápětí se přistihla, že stojí uprostřed místnosti a vytřeštěně zírá do prázdna.</p>
<p><emphasis>Někam jít. Někde se schovat.</emphasis></p>
<p>Modravé a zlaté odlesky na Braenových prstech. Kouzla. <emphasis>Její syn</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Myšlenka na Braena vyvolala pravý příliv energie. Eithné se vrhla k truhle a vytáhla skříňku s Pečetí; dobrá záminka. Schovala ji do kapsáře a rozběhla se nahoru do jeho pokoje.</p>
<p>Braen spal, ale byl to neklidný, divoký spánek, od pohledu plný horečnatých snů. Házel sebou na posteli, která byla rozrytá a uválená jako hnízdo nějakých hodně nepořádných hadů. Cítila horkou vůni jeho potu; měl mokré vlasy i košili. Položila mu ruku na rozpálené čelo.</p>
<p>„Mami…?“ zamumlal.</p>
<p>„Tady jsem,“ zašeptala a naklonila se k němu blíž.</p>
<p>Pohnul se, v polospánku k ní natáhl ruce a dlaněmi jí sklouzl na prsa. S divokou, rozechvělou touhou ji znovu zavolal.</p>
<p>Teď si uvědomila, že se spletla.</p>
<p><emphasis>Neříkal </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>mami</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis>, nýbrž </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>Mai</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>
<p>Prudce se napřímila, otřesená do hloubi duše. „To jsem já, Eithné,“ řekla rychle. „Přišla jsem se podívat, jestli něco nepotřebuješ, ale… ale…“</p>
<p>Okamžitě ho to probralo. Viděla, jak rudne. Zavrtal hlavu do polštáře a přitáhl si deku až k bradě, jako by se pod ni chtěl schovat. „Díky, nepotřebuju nic,“ zamumlal. „Vážně.“</p>
<p>Měla rychle zmizet, to jí bylo jasné. Jenže ona na rozdíl od něj něco <emphasis>potřebovala</emphasis>; potřebovala to zoufale, tu trochu jistoty, kterou by na chvíli zasytila chřtán obludného strachu; byla napůl šílená z pomyšlení, že stráví noc sama v pokoji jen několik sáhů vzdáleného od místností, kde ještě včera přebývala Voda. Kdyby Braen tak tvrdošíjně nepředstíral, že spí, snad by se v téže vteřině před ním vrhla na kolena, chytila by ho za kotníky a úpěnlivě by ho prosila, aby jí dovolil strávit noc na křesle v rohu svého pokoje – v blízkosti jeho, který přece dokáže seslat modré blesky, pokud Voda vleze dovnitř oknem nebo škvírou v podlaze.</p>
<p>Přešlápla. „Naleju ti čaj,“ ozvala se.</p>
<p>„To je dobrý! Jsi moc hodná, mami, ale mně se chce strašně spát,“ zamumlal. Byl v posteli zavrtaný jako krtek a ostentativně zíval, ale bylo jí jasné, že ho právě na značný úsek noci o spánek připravila. Kdyby k tomu měla odvahu, mohla začít mluvit o Mai a o tom, že by neměl vzhlížet k ženě o tolik starší; tím by rozhodně upoutala jeho pozornost a vykoupila si právo zůstat. Ale samozřejmě tu byla ještě jedna cesta. Snazší. Sáhla do kapsáře.</p>
<p>„Braene, je mi líto, že tě budím,“ promluvila rázně. „Mai mi však nebyla schopná říct, co bylo zač to odpolední představení –“ <emphasis>Nebyla schopná</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>? Takový žvást!</emphasis> „– a co se tebe týče, mám pocit, že mi dost věcí tajíš. Ranac byl Voda, o tom se nedá pochybovat, a ty –“</p>
<p>„Ranac byl <emphasis>kamarád</emphasis>,“ ozval se Braen tichounce.</p>
<p>Zarazila se. V tom jediném slově bylo tolik trpkosti a zklamání, že jí to úplně vyrazilo dech. <emphasis>Proboha, copak po něm Braen truchlí? Ne</emphasis><emphasis>bo má snad dokonce pocit viny</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?</emphasis> lekla se. „Nemysli na to. Žádný kamarád to nebyl, když na tebe vytáhl nůž.“</p>
<p>„Mami, ty tomu nerozumíš!“</p>
<p>„Já to všechno přesně viděla, Braene. Málem tě zabil!“</p>
<p>„Ranac vůbec za nic ne –“</p>
<p>„A navíc to ani nebyl člověk,“ přerušila ho.</p>
<p>Braen se prudce vztyčil na posteli. „No a co má bejt?“ zaječel. „Mně je to ukradený, že byl Voda! Je mi to jedno, <emphasis>jedno</emphasis>, rozumíš? Copak si vážně myslíš, že nemají na práci nic lepšího než slídit kolem hradu a tvářit se, že tě chtějí sežrat?“</p>
<p>Neměl daleko k slzám. Z té koňské dávky žalu, kterou viděla v jeho očích, jí bylo nanic. „Nekřič na mě,“ řekla automaticky – ale současně se nenápadně snažila schovat schránku s Pečetí do dlaně; rozhodla se, že se z toho zkusí vyvléct, aby mu nebylo ještě hůř. <emphasis>Rana</emphasis><emphasis>c</emphasis><emphasis>…</emphasis> nebesa, mohlo ji to napadnout. Sama toho budižkničemu od začátku nesnášela, ale Braena s ním koneckonců spojovaly čtyři roky přátelství. Trávili spolu celé dny a výborně si rozuměli, než se pohádali kvůli… kvůli…</p>
<p>Jistěže kvůli ní. Byla tu jen jedna <emphasis>dívk</emphasis><emphasis>a</emphasis>.</p>
<p>„Braene, chtěla jsem jen říct…“ začala, ale hlas ji zradil.</p>
<p>On však stejně neposlouchal. Díval se na její ruce.</p>
<p>Samozřejmě, těžko to mohla ukrýt, protože tuhle šperkovnici až moc dobře znal. Dosedl na paty a přes tvář mu přeběhl trpký úsměšek; výraz naprosté, dokonalé beznaděje.</p>
<p>„Jo. Jasně,“ řekl. „Moh jsem se od něj nakazit.“ Prudkým trhnutím si rozhalil košili. „Tak prosím, jen si posluž.“ Plácl sebou na zválenou postel a zavřel oči.</p>
<p>Právě ten pohyb jí dlouho utkvěl v paměti, gesto dokonalé rezignace. Později si kolikrát říkala, jestli by se něco změnilo, kdyby to tehdy neudělala – ale zřejmě to byla zbytečná otázka.</p>
<p>Velkorysost byla zbytečná.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>I v dalších dnech Eithné jenom bezmocně přihlížela tomu, co se dělo mezi Braenem a Mai. Věděla, že její syn je nešťastný do hloubi duše, ale nedokázala to zastavit; nebyla schopná ho chránit, přestože to potřeboval; a pak už neměla nic – neměla radu, neměla slov, neměla <emphasis>právo.</emphasis></p>
<p>O odvaze ani nemluvě.</p>
<p>Braen se vyhýbal čarodějce ze všech sil, jenže ta ho naopak vyhledávala; měla to jednoduché, protože kouzlo jí vždycky prozradilo jeho přítomnost. Eithné ji mnohdy spatřila, jak jde Braenovi po ostrohu naproti nebo na něj čeká na molu, a pokaždé toužila předběhnout ji nějak a naléhavě a s pláčem Braena varovat; jenže z čeho ji vlastně mohla obvinit…? Mai nebyla tak hloupě přímočará, aby si prostě vzala šaty s hlubším výstřihem. Její umění bylo mnohem jemnější a rafinovanější, nepostižitelné slovy. Eithné přesně vnímala její nespoutané ženství okořeněné dokonalou směsí vyzývavosti, elegance a dráždivého tajemství; Mai působila svěže a přirozeně, protože za sebou měla desítky, možná stovky let praxe v předstírání. Vlekla za sebou Braena jako na laně a byla to pro ni pouhá zábava, bezcitná hra přesně podle jejího vkusu – jedna z nejstarších a nejkrutějších, jaké vůbec existují mezi ženou a mužem. Z každého jejího pohybu vyzařoval příslib – tak jako z každého Braenova gesta přímo křičela divoce potlačovaná touha a křečovité sebeovládání, které už nemohlo dlouho vydržet.</p>
<p>Pravda, Eithné zkusila promluvit Mai do duše – s bláhovou nadějí, že se jí snad přece jen podaří tu hrůzu zastavit; jak se ale dalo předpokládat, dočkala se jen běžné dávky jízlivosti. „Tak ty si myslíš, že chudáka tvého chlapce kazím?“ rozesmála se Mai. „Pak už jsi toho vážně dost zapomněla, zlatíčko. Je z tebe zkyslá nudná stará panna. Co asi takovýho kluka nejvíc zajímá, co myslíš? Nahatý kozy! Nemůžu za to, že hledá způsob, jak se dostat na ty mý.“</p>
<p>„Tím spíš bys ho měla přestat provokovat, Mai. To, co tu předvádíš, by vyvedlo z míry i třicetiletého – a Braenovi je třináct, proboha! Je to jenom dítě. Proč si s ním takhle zahráváš?“</p>
<p>Mai ji sjela výsměšným pohledem. „Kdybys měla dceru a já byla mužský, nedivila bych se, že umíráš strachy o ten kus kůže na jedno použití, co má mezi nohama,“ zasmála se. „Ale pokud jsem si stihla všimnout, Braen tam nemá žádnou rozkošnou dírku, nýbrž pěkný kloun. Tak co ti ksakru vadí na tom, že ho chci zbavit svrbění v kalhotách?“</p>
<p>Eithné zděšeně zalapala po dechu. Byla rudá až po kořínky vlasů. „Mai, to přece nemyslíš vážně! Přece to nemůžeš dovést až… až…“ Zajíkla se. „Vždyť jsi něco jako jeho teta!“</p>
<p>Čarodějka dotčeně našpulila rty; náhle z ní bylo pobouřené šestnáctileté děvče, kterému právě někdo řekl nehoráznou lež. „Tak tobě připadám stará?“ zasyčela. „Milá zlatá, podívej se někdy na sebe!“</p>
<p>A Eithné ji nedokázala usadit; nemohla, nevěděla jak… bez ohledu na to, že byla dokonale v právu.</p>
<p>Pak už nacházela souvislosti i zpětně. To, co vypadalo jako Maiina něžná náklonnost k Arnovi a vřelý zájem o Ranaka, bylo pouhou součástí té maškarády: Bharra Mai celé měsíce rozdmýchávala Braenovu touhu a zároveň se tím víc činila nedostupnou, pomalu utahovala šroub, až ho měla pěkně na skřipci. A pak pohár překypěl. Byla to Mai, kdo to dohnal až na ostří nože – k Ranacově smrti – a Braen to samozřejmě věděl; jenže odtrhnout se od ní nedokázal.</p>
<p>Smažil se dvojím ohni a ještě podléhal iluzi, že před tím uteče do samoty. Nikdy už nepadlo Ranacovo jméno, ale jako <emphasis>nepojmenovaný</emphasis> byl sargassin přítomen tím víc – a Eithné nezbývalo než se dívat, jak Braen s jeho přeludem bezmocně zápasí. Kdykoliv se mu snažila promluvit do duše, pokaždé se tomu vyhnul buď obratným manévrováním, nebo obyčejným útěkem; a co mu vlastně mohla říct? Sama se doslova dusila pocitem viny. Postupně upadl do temné, zádumčivé nálady, kterou nic nedokázalo rozptýlit; celé dny se toulal po vřesovištích a vracel se s bodláčím na šatech a škrábanci od hlodášových keřů, ve vlasech měl chomáče vlny a linul se z něj pach vlhkosti a ovcí. Zdál se jí otupělý a lhostejný, ale v hloubi duše si uvědomovala, že k ničemu nemá tak daleko jako k apatii. Mnohem spíš nenáviděl sám sebe.</p>
<p>To, že musela mlčky přihlížet něčemu takovému, bylo největší myslitelné selhání – a Eithné se ho snažila odčinit tím, že nechávala Braena na pokoji. Neptala se ho, jak tráví dny. Nechtěla nic vědět. V nějaké nepostřehnutelné chvíli v něm uzrálo rozhodnutí a ponořil se do knih, které ho oddělily od světa – a od ní – ještě mnohem dokonaleji než osamělé procházky; ale ani na tom nebyla schopná nic změnit. Říkala si, že čas přece už konečně jednou musí ukázat své blahodárné účinky a to ostří otupit. Braen zapomene, zbaví se nezdravé závislosti na Mai a všechno bude jako dřív. Jenže nic jí zatím nedávalo za pravdu.</p>
<p>Přišla zima a jemu bylo čtrnáct, ale připadal jí jako stoletý. Skoro nevytáhl paty z hradu. Když ho potkala dole nebo na schodech, promluvil s ní sotva pár slov; v očích měl nepřítomný pohled a občas si všimla, že mu kolem prstů nebo ramen srší modré plamínky. „Jen se neboj, tohle ho nezabije,“ smála se spokojeně Mai. „Říkala jsem ti přece, že bude dělat divné věci!“ To tedy ano. Byl bledý a vyhublý – stín sebe sama; jak by ne, když zvracel místo jídla? Dobře si pamatovala, jakou nevolnost člověk cítí při pohledu na psanou magii, a on celé dny nezvedl hlavu z knih. Když se setmělo, do pokoje si bral olejovou lampu a četl ještě po nocích, jako by se chtěl těmi magickými spisy udávit: učiněná posedlost.</p>
<p>Trvalo jí dva roky, než pochopila, že ta změna je navždy. Dva roky, než jí došlo, že Maiina hra nikdy nedospěje k svému tragickému konci. Vyústění, které se po souboji s Ranakem zdálo neodvratné – hádka, znásilnění, sebevražda, vražda, cokoliv z toho podle nátury – se nekonalo. Braen čarodějce uklouzl elegantním obratem, únikem velmi podobným těm, které předváděl při šermu. Všechnu sílu nenaplněné touhy napřel docela jiným směrem, než v kterém se houpala ta dvě nikdy neochabující výstavní ňadra, nedosažitelná jako dvě třešničky na nejvyšší větvi. Unikl jí za tu cenu, že dokonale změnil svůj osud.</p>
<p>Eithné si to vlastně doopravdy uvědomila až ve chvíli, kdy našla jeho meč. Ten meč – solidní cvičná zbraň, kterou Braenovi záhy po svém příjezdu obstaral Arn – ležel zaprášený v hromadě haraburdí pod schody, kde se povaloval od Ranakovy smrti. Eithné ho opatně vzala do ruky. Meč byl ze železa, bez ostří. Připadal jí dost těžký, ale i ona, která s tím neměla zkušenosti, cítila, jak dobře je vyvážený. Kůže, kterou byl omotaný dřevěný jílec, byla ztmavlá a oblýskaná, nasáklá potem a obroušená dohladka po stovkách a stovkách hodin, kdy tenhle kus železa svíraly Braenovy prsty; tolik úsilí a najednou konec, jako když přestřihnou nit. Už se ho nikdy nedotkl.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Ještě stála na podestě s poloprázdnou ošatkou a otupěle zírala směrem, kde Braen zmizel, když čarodějka pomalu došla k ní. Dnes měla ženské šaty, své oblíbené: studenou modř. Rozpuštěné plavé vlasy nádherně rámovaly její dívčí tvář, která přímo zářila svěžestí a mládím; prastaré oči jí však těžkly únavou. „A je v tahu. Ptáček uletěl,“ promluvila ochraptěle. Pak si odkašlala a její hlas znovu získal zvonivě jasný zvuk, tu rozjásanou pronikavost, z které Eithné vždycky mrazilo. „A to kvůli tobě, ty stará vypelichaná kryso! V ničem neznáš míru. Co tě to napadlo, mučit ho celou noc? Možná by bylo načase, abys mi vrátila Pečeť.“</p>
<p>Eithné zesinala. „Ne! Mai, to mi nemůžeš udělat.“</p>
<p>Čarodějka si odfrkla. „Co bych nemohla?“ Opřela se o zábradlí a zírala do hlavní síně na vyhaslý krb. „I když to možná ještě zvážím,“ prohodila. „Vlastně není spěch, protože po tomhle extempore náš chlapec hned tak nenajde odvahu. Ale něco za něco, milá zlatá. Nemysli si, že mi utečeš jako včera.“</p>
<p>Eithné čekala bez dechu. Nemohla od ní odtrhnout oči, od té oslnivé a přesto odporné ženy, tak krásné a mladé a žádoucí. Mai dávala celému jejímu životu směr, ale Eithné si vůbec nebyla jistá, že ji za to nenávidí, jak by se slušelo.<emphasis> Chtěla bych být jako ona</emphasis>, pomyslela si potisící. <emphasis>Silná. Neznající strach.</emphasis></p>
<p>„Půjdeme nahoru k Braenovi,“ promluvila čarodějka. „Měl tak málo času, že ty poznámky, které jsi mi měla přinést, tam dost možná ještě leží. Pochybuju, že je stihl někam uklidit.“</p>
<p>Její hlas nepřipouštěl odpor. Vyšly po schodech a Mai postrčila Eithné dovnitř. Okno bylo otevřené, ale ve vzduchu přesto visel tak silný zápach rybiny, že se Eithné zvedal žaludek. Braenovo oblečení včetně koberečku a dek leželo přehozené přes truhlu a u postele stála prázdná láhev s tmavou usazeninou na dně. Jinak se v pokoji nic nezměnilo. Eithné bezděky hledala stopy Vody, ale spatřila jenom zaschlou skvrnu od inkoustu. „Co se tu stalo?“ vyzvídala. „Proč to tu tak páchne?“</p>
<p>„Zeptej se Braena,“ ušklíbla se Mai. Nasměrovala Eithné ke stolu, ale sama ani tentokrát nepřekročila práh. „Začni knihami. Ber je za hřbet a zkoušej je vyklepat. Třeba to do některé vložil.“</p>
<p>Eithné zavrtěla hlavou. „Musím vědět, co se tu děje,“ promluvila přiškrceně. „Tam v podzemí…“</p>
<p>„Nemusíš,“ prohlásila Mai.</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Milá zlatá, tvoje otázky mi lezou krkem. Co je v té velké hnědé?“</p>
<p>Eithné se roztřásla. „Podívej se sama!“ vyhrkla. „Proč nejdeš dovnitř, Mai? Ty víš, že je Voda tady, viď? Víš to. Proto sem posíláš mě.“ Stála uprostřed pokoje a bála se pohnout. Děsilo ji to, co měla v zádech – a stejně ji děsilo i to, co by jí v zádech zůstalo, kdyby se otočila; věčné dilema.</p>
<p>Mai ji s nerozluštitelným výrazem pozorovala. „Přestaň, Eithné,“ řekla tiše. „Přestaň skučet, nebo mi doopravdy dojde trpělivost.“ Zvedla ruce a chytila se za rámy dveří stejně jako včera, ale tentokrát nenahlížela dovnitř. „Ty nikdy nic nechápeš. Nikdy. To je příšerné.“ Náhle jí poklesla hlava na prsa. Eithné vytřeštěně pozorovala, jak její bílé prsty pomalu kloužou dolů po zárubních.</p>
<p>A nebyly to jen ruce. Celé její tělo se pomalu skládalo na zem, jako když přistává vážka. Mai dosedla na podlahu, objala si kolena rukama a opřela si o ně čelo. I její zářivé vlasy jakoby zešedly.</p>
<p>„Je ti něco, Mai?“ hlesla Eithné.</p>
<p>Čarodějka se jenom uchechtla. „Jen se moc netěš. Pohni zadkem a otevři konečně tu zatracenou knihu,“ poručila, aniž zvedla hlavu.</p>
<p>Eithné váhavě poslechla. Na polici byla jen slabá vrstvička prachu, žádná voda; ani stopa po vlhkosti. Zaťala zuby a dotkla se kožených desek.</p>
<p>Chtěla knihu vyndat, ale vtom se Mai znovu ozvala. „Počkej.“ Náhle se napřímila a upřela na Eithné své bezbarvé oči. „Víš co? Pojď zpátky. Nech to být, slyšíš? Zavři to.“</p>
<p>Eithné stáhla ruku a nejistě přešlápla. U Mai nebyla zvyklá na protichůdné příkazy. Čarodějka měla vždycky všechno přesně rozmyšlené, takže se zdálo, že Eithniny krkolomné úvahy pokaždé předbíhá o celé míle; ale teď jako kdyby ztrácela dech. „Něco za tím vězí, a já to nevidím,“ mumlala si pro sebe. „Přece není tak hloupý! Muselo ho napadnout, že o to stojím a že sem můžu poslat tebe! Na jeho místě bych toho využila. Zatraceně bych toho využila!“ Ušklíbla se a pak promluvila nahlas, jako by ji Braen mohl slyšet: „Kdepak, já ti neskočím na špek, drahý chlapče! Počkáme pár dní.“</p>
<p>Pomalu vstala; znovu visela ve dveřích, tentokrát zapřená lokty. „Tak na co čekáš?!“ utrhla se na Eithné. „Vrať tu knihu a vypadni odtamtud!“</p>
<p>„Co se stalo, Mai? Braen na tebe nastražil nějakou past?“ zeptala se Eithné bezpříznačným tónem, léty praxe vylouhovaným k naprosté plochosti. Mai nesnášela ironii u nikoho kromě sebe.</p>
<p>„Past?“ vyprskla čarodějka. Pustila se dveří, napřímila ramena a spustila mnohem sebevědoměji, jako by právě chytila druhý dech: „Nic nechápeš. Zkrátka mě provokuje, rozumíš? Chce, abych padla na zadek úžasem, že umí předvést pár stupidních triků.“</p>
<p>„Proč by to dělal?“</p>
<p>Mai potřásla hlavou, až jí těžké zlaté prameny rozpuštěných vlasů sklouzly na ňadra, a vyzývavě se zasmála; byl to hluboký, smyslný smích, z kterého Eithné zabrnělo v prstech. „Proč? Protože nic neskončilo! Ani zdaleka. Milá zlatá, on po mně touží celá léta. A já možná konečně budu svolná.“</p>
<p>Jenže Eithné v jejích očích postřehla nejistotu. Náhle jí připadaly ošklivé: nevýrazné tupé oči s panenkami drobnými jako zrnko máku, tak fádní, bez kontrastů – mizející modř, vybělená jako plátno na slunci. Co se to stalo? Mohla ta plochost, kterou v nich náhle odhalila, být důsledkem strachu? Rty se čarodějce chvěly, bezkrevné jako useknutý prst. Odkud se vůbec bral dojem oslnivé krásy? Byla to kacířská myšlenka, ale o to vtíravější: Mai přece není hezká.</p>
<p>A možná ani tak mocná.</p>
<p>Eithné neměla ponětí, čím si Braen získal Maiin respekt – jestli tím kouzlem, které prováděl v podzemí, nebo ještě něčím dalším. Ale ať šlo o cokoliv, zřetelně cítila, že v tuto chvíli má její syn navrch. Hleděla na čarodějku, jak tam před ní stojí a usilovně se snaží působit sebevědomě, a málem ji začala litovat; jenže pak jí zalomcovala hrůza, která všechno přehlušila.</p>
<p><emphasis>Jestliže je Braen mocnější než Mai, co ho zastaví, pokud se stane Vodou</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Kdysi měla jeden děsivý sen o Mai – sen, o kterém si jistou dobu dokonce myslela, že byl skutečností. Thuin navždy zmizel z jejího života, ale měla jeho amulet s reliéfem oka, ostrůvek nezkaleného vědomí v oceánu klamu; hřál ji pod opaskem na nahém těle, protože se ho zdráhala odložit jak z nostalgie, tak z opatrnosti; a díky němu si pamatovala.</p>
<p>Bylo to jedné z těch deštivých letních nocí. Ve vězení zavřených víček se křečovitě snažila uvrhnout svou rozháranou mysl do temnoty spánku, když na pomezí útlumu a bdění zaslechla lehké kroky. Vzápětí vrzly dveře její ložnice.</p>
<p>Nepohnula se. Nešlo o opatrnost; byla prostě ztuhlá hrůzou. Pomyslela si absurdně, že začne křičet, ale koho by se dovolala v tom opuštěném hradě? Tak jen přivřenýma očima sledovala postavu ve volné bílé říze, vynořující se ze tmy v rozvírajících se dveřích – hleděla na ni, ochromená krustou strachu. A pak bylo pozdě. Bharra Mai tiše došla k jejímu loži. V ruce držela džbán.</p>
<p><emphasis>Přišla mě zabít,</emphasis> napadlo Eithné, ale ani teď se nepohnula. Doufala ve výhodu překvapení; představovala si, jak chytí čarodějku za zápěstí, až zvedne ruku s dýkou…</p>
<p>Jenže Mai nic takového neudělala. Zastavila se v nohách postele, rychlým pohybem si omočila prsty a v místě, kde měla Eithné kotníky, napsala na pokrývku nějaký znak.</p>
<p>Další – nebo tentýž? – na prsa. Poslední na čelo.</p>
<p>„Eithné? Probuď se!“ Maiin zvonivý hlas rozčísl vzduch a zároveň vzplálo světlo, mdlá nazelenalá záře linoucí se ze všech stran. Čarodějka ji chytla za rameno a Eithné doširoka otevřela oči.</p>
<p>Zjistila, že teď už se pohnout nemůže, i kdyby chtěla; a mohla si jen spílat za to, že se nechala spoutat tak snadno a bez boje.</p>
<p>„Vypij tohle.“</p>
<p>„Co je to?“</p>
<p>„Moc se ptáš, milá zlatá. Koukej otevřít pusu, jestli nechceš, abych ti ty tvoje hezké zoubky páčila dýkou!“</p>
<p>Teď se Eithné bránila, ale nebylo to k ničemu, když nemohla ani otočit hlavou. Čarodějka jí zacpala nos a Eithné zalapala po dechu. Ucítila v hrdle odpornou chuť lektvaru a nezbývalo jí než polykat, pokud se tím nechtěla zalknout.</p>
<p><emphasis>Rybí oko</emphasis> ji hřálo pod opaskem, cítila ho jako sluncem rozpálený oblázek v nejparnějším létě. Jen díky němu po prvním doušku <emphasis>věděla</emphasis>.</p>
<p>Lektvar zapomnění.</p>
<p>K záchvěvům strachu se náhle přidalo i vzrušené očekávání a zvědavost. Ten lektvar mohl znamenat jen jediné: Mai chce udělat něco, co si Eithné nemá pamatovat. Možná něco takového dělala už mnohokrát. Ale netuší, že tentokrát ji amulet před tím kouzlem chrání.</p>
<p>Mai luskla prsty, zamumlala zaklínadlo a neviditelná pouta povolila. „Vstávej!“</p>
<p>Eithné zaváhala. <emphasis>Jak jsem se chovala v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>minulých případech, pokud nějaké byly? Mám předstírat otupělost, nebo bude lepší se naoko bránit?</emphasis></p>
<p>Ale nezdálo se, že by Mai očekávala odpor. „Pojď se mnou,“ poručila ještě. Pak se k ní klidně otočila zády, až jí saténový plášť zavířil kolem nohou, a vykročila ke dveřím. <emphasis>Je si jistá, že budu omámená a povolná,</emphasis> usoudila Eithné a vykročila za ní. Přes rty jí přeletěl ironický úsměv. <emphasis>No ano,</emphasis> uvědomila si. <emphasis>Poslušnost mi nikdy nečinila potíže.</emphasis></p>
<p>Nešly do jižní věže. Naopak; Bharra Mai ji vedla do sklepení.</p>
<p>V jedné z těch podzemních místností skladovaly zásoby a víno. V druhé, větší, nebylo nic určitého. Eithné o existenci té prostory věděla, ale nevzpomínala si, že by se někdy podivovala nad tím, k čemu slouží a proč – což bylo téměř jasným důkazem, že se o to už kdysi zajímala a Mai použila lektvar.</p>
<p>Vstoupila za čarodějkou a rozhlédla se. Bylo tu chladno a vlhko, na stropě visely kapky vody a holé kamenné zdi pokrýval bílý povlak ledku, z něhož tu a tam – jako pestré drahokamy vsazené do zdí kaple – vystupovaly oblé oválné kupky čehosi, snad skla, z nichž vytrvale a bez zakolísání sálalo tlumené světlo ve všech tónech duhy; převládala zeleň a modř. Stvořila je Mai kouzlem? Nebyly větší než vejce, ale počítaly se na stovky – a to mnohabarevné světlo měnilo tmu na zelenavé šero. Uprostřed místnosti stál piedestal, pokrytý umně nařaseným bílým plátnem, které v tom nepřirozeném osvětlení dostalo stejně mdlý odstín jako všechno. Jinak žádný nábytek.</p>
<p>Bharra Mai se k ní otočila s podivným úsměvem. „Sundej si šaty, moje milá. Napřed tu košili.“</p>
<p>Eithné poslechla. Zakázala si o tom přemýšlet, protože pak by mohla váhat příliš dlouho a vzbudit podezření. A ona chtěla hrát dál. Pokud se měla dovědět, co s ní Mai hodlá udělat – a co zřejmě udělala už mnohokrát – musela se držet role.</p>
<p>Spávala v dlouhé vlněné noční košili a širokých kalhotech z jemného plátna, v poslední době navíc s opaskem. Když košili přetáhla přes hlavu, stanula před Mai do půli těla nahá – zmítaná studem, ale přitom zvědavá. Čarodějka pomalu došla k ní.</p>
<p>Její ruka, chladivá a nesmírně hladká, spočinula Eithné na rameni. Prsty se rozběhly po kůži, vybělené tím málo lichotivým světlem do mrtvolné sinalosti. Napřed zamířily vzhůru po křivce hrdla, přes čelist vystoupaly ke rtům a od nich až k očím – Eithné sebrala všechny síly, aby dokázala prázdně a bez výrazu zírat před sebe; ale ony neotálely a zase lehce klesly na hruď. Tam se zabydlily. I druhá ruka se přidala – ten dotyk po sobě zanechával stopu chladnou jako odtávající led. Maiiny prsty, podobny kapkám stékající vody, jí sklouzly až na hroty ňader a nehybně tam ulpěly, jako by do sebe navždy chtěly otisknout jejich tvar.</p>
<p>„Krásné,“ vydechla Mai tiše.</p>
<p>Eithné se otřásla hnusem. Tohle nebyla bytost, kterou by chtěla cítit vedle sebe! Jenže to, co jí představivost nabízela náhradou, nebylo lepší: obraz Thuina, jeho nádherně silného těla a horké kůže s vybledlými jizvami, snědé a hebké jako samet, z níž sálala opojná mužská vůně. Málem ještě měla na jazyku chuť jeho potu a vnímala zvuk jeho dechu. Proboha. Bolest, která tu vzpomínku provázela, byla mnohem nesnesitelnější než cokoliv, co se mohlo dít zde.</p>
<p>Stála tam, zatvrzelá a naprosto nehybná. První nával odporu už pominul a náhle to bylo spíš legrační. Mai strnula krok před ní s pootevřenými ústy, které jí propůjčovaly nezměrně hloupý výraz, a prostředníky přitisknutými na její bradavky; tak utíkaly celé minuty. To, co začalo jako zvrhlá erotická hra, se změnilo v nepochopitelné, otravné vyčkávání. <emphasis>Proboha, nesmím se začít smát,</emphasis> běželo Eithné hlavou. <emphasis>Ani zanic nesmím vyprsknout, nebo mě ještě promění v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ochechuli!</emphasis></p>
<p>V tu chvíli ji Mai jemně vzala za loket a nasměrovala ji k podstavci. Dotyky a jednoduchými příkazy ji naaranžovala do podivné, nepřirozené pozice, jako by Eithné byla jen loutkou, modelem pro malíře. Pak odstoupila a prohlížela si své dílo z různých úhlů. Znovu uběhly celé minuty. Něco nezřetelného si mumlala a pohupovala se v pomalém rytmu. Co chvíli přistoupila a dotkla se tu vlasů, tu prsou či ramene.</p>
<p>Ne, nebyla to žádná kouzla; <emphasis>Rybí oko</emphasis> pod Eithniným opaskem zvolna vychládalo, protože ho nezasáhl žádný nový poryv magie. Šlo o obyčejnou obsesi, úchylku, a nebýt toho, že ještě toho večera Eithné viděla Mai zcela příčetnou, pochybovala by o jejím zdravém rozumu. Přestávalo ji to bavit – a to spíš rychle než pomalu.</p>
<p><emphasis>Teď,</emphasis> říkala si. <emphasis>Až odvrátí hlavu. Jeden úder hranou ruky za ucho – jakže to popisoval Thuin? Švihne sebou na zem a já ji okamžitě uhodím do spánku. Ztratí vědomí a pak ji rychle svážu svým opaskem; samozřejmě napřed sundám amulet.</emphasis></p>
<p>Náhle od ní Mai odstoupila. Dlaněmi přejela po svém volném šatu a oči jí zaplály temným příslibem. Jednu po druhé rozvázala tkanice a shodila řízu z ramen. Nebyla nahá docela; pod pláštěm se skrýval korzet z téhož krémově bílého saténu, lesklého jako rybí šupiny; vystřižený však byl tak, že jí ňadra nechával volná. Na jejich hrotech se třpytily oslnivé perly.</p>
<p>Proboha. Co to mělo znamenat? Eithné bezděky sklouzla pohledem níž. To podivné oblečení pokračovalo až ke kolenům, zdůrazňovalo boky a těsně obepínalo stehna; ovšem na to, co by mělo zůstat zakryté ze všeho nejspíš, látka nepamatovala. Eithné zírala na plavé kudrny mezi Maiinýma nohama a nevěřila vlastním očím, protože perly – desítky perel! – byly zapletené i v nich.</p>
<p>„Svlékni si všechno, moje krasavice,“ poručila Mai tiše. „Pomalu.“ Její jindy tak pronikavý hlas jako by ztratil ostří; poklesl a vtahoval ji s sebou do nezměrných hloubek, v nichž spali nepojmenovatelní běsi.</p>
<p>Eithné se na ni vrhla.</p>
<p>Po všech těch propočtech ztratila hlavu a udělala to zcela bez rozmyslu. Užasla nad tím, jak jsou její vlastní pohyby pomalé. Ani náhodou se jí nepodařilo trefit se Mai za ucho; netrefila se vlastně nikam. V představách to šlo všechno hladce, útok byl rychlý jako hadí uštknutí a svaly necítily námahu; v reálu však narazila na tvrdý odpor. Mai se ve zlomku vteřiny probrala ze vzrušeného opojení a rychlým úderem na žaludek jí téměř vyrazila dech. Eithné se snažila zasáhnout ji kolenem, ale čarodějka kop vykryla. Tak do ní alespoň začala hlava nehlava bušit pěstmi, narazila však na pevnou hradbu Maiina předloktí. Vzápětí jí čarodějčiny dlaně obemkly zápěstí.</p>
<p>Zoufalství jí dodalo síly. Vyškubla se a zaútočila prsty na Maiiny oči – opět jedna z věcí, které pochytila od Thuina, i když bohužel jen teoreticky. Opět se netrefila, čarodějku to však přinejmenším zmátlo. Zvedla ruce, aby si chránila obličej, a Eithné se instinktivně po hlavě vrhla do odkrytého prostoru pod jejími pažemi. Udeřila ji do prsou a na okamžik ji zbavila rovnováhy. Vzápětí jí pomohla náhoda. Mai uklouzla po odhozeném saténu.</p>
<p>Teď byla ta pravá chvíle využít nečekané výhody, omráčit čarodějku a pevně ji spoutat; jenže Eithné zazmatkovala a místo toho všeho se vrhla k východu. Za sebou slyšela, jak Mai vstává, a současně si uvědomila, že je všechno špatně: že nemá žádný plán, žádné sbalené věci, že není kam utéct. Než vůbec probudí Braena, Mai ji tisíckrát chytí. Co víc – nemůže za ním nahá! Nohy jí ztěžkly olovem a hlavou jí bleskla představa Maiiny perleťové dýky, zarývající se jí mezi obnažené lopatky.</p>
<p>Ale nebyla to čepel.</p>
<p>Kouzlo ji dostihlo u dveří. Skácela se jako podťatá. Vzápětí byla Mai u ní; Eithné cítila její ruce, jak ji obracejí na záda, a v dalším okamžiku hleděla do její rozzuřené tváře.</p>
<p>„Ty děvko,“ syčela Mai. „Něco ti dal, viď? Ale to ti nepomůže, holčičko.“ Neměla vodu, tak si naslinila prsty a zuřivým trhaným pohybem nadrásala na Eithninu hruď řádku znaků. Eithné cítila, že se jí náhle nedostává dechu. Bylo to jako obruč z oceli.</p>
<p>Ležela na ledové zemi, bezmocně a s rozhozenýma rukama, zatímco Mai ji prohledávala. Byla to jen otázka času; teplo sálající z <emphasis>Rybího oka</emphasis> se nedalo utajit. Když Mai položila dlaň na opasek, v očích se jí vítězoslavně zablýsklo. „No vida,“ zavrčela jen.</p>
<p><emphasis>Pokud zůstanu naživu, už nikdy jí nesmím ukázat záda,</emphasis> běželo Eithné hlavou; <emphasis>už nikdy si nevyberu útěk; ten, kdo bojuje, má možná jen mizivou šanci, ale ten, kdo prchá, nemá žádnou.</emphasis></p>
<p>Myslela na to úpěnlivě po celou dobu, co jí Mai rozepínala opasek – dokud její tělo neztratilo kontakt s amuletem. A ještě jí to znělo v hlavě, když po probuzení ležela se zavřenýma očima v posteli a snažila vymanit z toho příliš živého snu.</p>
<p>Bylo svěží letní ráno po dešti, prosycené životem a sluncem. Mělo v sobě všechny typické znaky poklidných letních rán: vůně, jásavé barvy, zpěv ptáků. Sotva vstoupilo do jejího vědomí, poslední cáry odporných vizí se rozplynuly jako mlha v poledne. Jaké podzemí? Jaké perly?</p>
<p>Ruka jí sklouzla k opasku – amulet tam byl; spočíval jí na boku věrně a povzbudivě, neochvějný jako vzpomínka na poslední Thuinův polibek. Eithné hleděla na nebesa postele a bříšky prstů poslepu hladila tvary kovového rybího těla, které se k ní tisklo noc co noc.</p>
<p>I kdyby snad na chvíli uvěřila, že ty snové události byly skutečné, tohle byl nezvratný důkaz o opaku; ona nepřátelská Mai ze snu by jí nikdy nenechala tak mocnou zbraň. Později toho dne Eithné ještě pro jistotu sešla do podzemí, ale samozřejmě si ověřila jen to, co nyní za bdění beztak dobře věděla: žádná druhá místnost neexistuje.</p>
<p>Tam, kde měly být dveře, stála věkovitá kamenná zeď.</p>
<p>Ironií osudu bylo, že asi dva měsíce poté amulet ztratila. Stalo se to někde v hlodášových keřích pod hradem, když volala Braena; měl v tom křoví nějakou svou tajnou skrýš. Tu hroznou věc zjistila až večer ve svém pokoji, takže nevěděla přesně, na jakém místě jí vyklouzl zpod opasku; a přestože ráno prošla celou trasu i s Braenem, který tam znal každé stéblo trávy, <emphasis>Rybí oko</emphasis> už nenašla.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Večer viděla Braena, jak se na svém přízračném koni vrací do Kilchurnu – stříbrný záblesk na šedavé pláni; bral to zkratkou přes jezero a skutečně vypadal jako nebeský jezdec, když tak cválal po hladině a od kopyt odletovaly spršky vody. Ten kůň byl oslnivě bílý, s hřívou jako hvězdný třpyt: pravý výsměch případným pronásledovatelům či lapkům, protože se ani v nejhustším křoví či lesním přítmí nedal přehlédnout. Ale Braen se ničeho nebál. Nenosil s sebou ani zbraň.</p>
<p>Když v podhradí vstoupil na břeh a zmizel jejím očím, odložila šití, vyklonila se z okna a dívala se dál. Stříbrné podkovy zazvonily na kamenném nádvoří, Braen zvedl hlavu a zamával jí. Držel se v sedle zpříma, na ramenou mu neležela tíha únavy; nikdy by nehádala, že za sebou má tak těžkou noc. Zářily mu oči a usmíval se. Sama si náhle připadala vyprahlá, vyčerpaná, stará.</p>
<p>Sesedl a odváděl koně do stáje, zatímco ona se natáhla po práci. Hrad byl plný věcí, které vyšila – ubrusů, záclon, šatů a deček – a žádnou z nich nikdo nepotřeboval; nevěděla však, jak jinak zabít čas. Bože, všechny ty roky. Navlékla nit.</p>
<p>Ještě si vzpomínala na období Braenovy posedlosti magií – na to fanatické odhodlání a šílené vzepětí vůle, ke kterému ho vyprovokovala Mai. Liboval si v extrémech, což možná bylo věkem; tak jako Urs ve svých šestnácti trávil čas divokými štvanicemi, pitkami a souboji a ona sama utekla z domova za romantickou láskou, Braen chtěl být mágem a chtěl to rychle a na nebezpečí nehleděl. Onen meč, kterým se oháněl, když mu bylo třináct, by o tři roky později nejspíš vůbec neuzvedl. Neznala ho jinak než s kruhy pod očima a knihou v podpaží. Hubený byl tak, že když ji míjel na schodišti, zdálo se jí, že slyší chrastit kosti. Snažila se mu promluvit do duše, samozřejmě, ale odbýval ji s jízlivostí přesně odposlouchanou od čarodějky. „Dej mi pokoj, <emphasis>milá matinko</emphasis>, já vím moc dobře, co dělám!“ A pak ze dne na den – náhle jako všechno v jeho životě – přišlo vystřízlivění. Ten den, kdy ráno nedokázal vstát.</p>
<p>Vlastně se to dalo čekat; tělo nemohlo snášet tak bezohledné zacházení navěky. Zdálo se, že Mai ví, o co jde. Vtrhla do jeho pokoje, vyházela mu z truhly lektvary a knihy a poručila Eithné, aby to všechno odnosila do sklepa. Pak seděla u Braena dnem i nocí, krmila ho medem, a když mu kolem prstů začaly probleskovat modré plamínky, utloukala je polštářem. „Hlavně žádný lektvar,“ dala se slyšet, „ani půl lístečku bylinky! Tohle je pořádná otrava magií.“</p>
<p>Když konečně začal vnímat, chovala se velice tiše, kajícně a zakřiknutě; přece jen měla trochu rozumu. Mohl to považovat za jakési svoje vítězství, i když nejspíš jiné, než si původně přál, a trochu si zdřímnout na vavřínech. Po týdnu vstal a celý měsíc se žádné magické knihy nedotkl. Zopakoval osvědčený postup z doby po Ranakově smrti: mizel na celé dny a užíral se radši o samotě než jim na očích. Samozřejmě to nepřiznal, ale někde mezi ovcemi a hlodášovými keři mu nejspíš konečně došlo, co se sebou udělal. A dospěl k jakémusi rozhodnutí.</p>
<p>I nadále četl po nocích; magie má za tmy větší sílu, to je známá věc; zřejmě si však sám pro sebe řekl, že jakmile se rozední, nechá svůj žaludek na pokoji. Když se přece jen dotkl pergamenu, nanejvýš něco psal – nejčastěji poznámky do deníku.</p>
<p>Začal trávit dny mnohem <emphasis>normálněji</emphasis>; lov ho sice nikdy nelákal a šerm už ho nezajímal, ale kouzlem si udělal koně a pomalu získával zpátky starou jezdeckou dovednost. Často ho taky zahlédla, jak plave v jezeře nebo rychlým krokem míří po ostrohu k pevnině. Nevěděla, co tam vyvádí, ale k obědu se vracíval znavený a spokojený. Pak spal až do soumraku. Občas večeřel s nimi, občas to neriskoval; a pak zapálil lampu a holdoval své tajné posedlosti.</p>
<p>Tak to šlo už tři roky. Tři roky, kdy neměla ponětí, do jaké míry se vyzná či nevyzná v těch knihách a jak moc – nebo málo – toho dokáže.</p>
<p>Dokud ho neviděla v podzemí.</p>
<p>Čekala, že Braen potichu zmizí ve svém pokoji a raději se jí nebude připomínat, aby se vyhnul dalšímu setkání s Pečetí. K jejímu úžasu však zaklepal na dveře. „Mami, máš chvíli čas?“</p>
<p>Zbytečná otázka. Ničeho neměla víc. Hleděla na něj, jak stojí na prahu a přímo z něj srší síla a odhodlání, a do žil jí to vlilo celé vědro únavy. Jak může být tak svěží, tak nezkrušený? Po nepříčetném výrazu z dnešního rána nezůstalo v jeho tváři ani stopy. Všimla si, jak mu sluší zelený samet a černý plášť, a překvapeně si uvědomila, že pokud zrovna nezvrací ani neomdlívá, její malý chlapec se musí zdát přitažlivý spoustě žen. Byl útlejší než kterýkoliv z Eithniných bratrů v tom věku, ale měl hezké rysy, velmi glenstrivenské. A štíhlé prsty; přestože nenosil šperky, jeho ruce se jí vždycky líbily. Bože, chtěla ve svých dveřích vídat muže jako Braen, cizince v sametových pláštích vířících prach u jejích nohou, a nemít je za syny!</p>
<p>„Jistě, pojď dál,“ promluvila. „Viděla jsem tě, jak jedeš přes jezero. Nezdá se ti, že to přeháníš?“</p>
<p>Jeho úsměv trochu pohasl. „Přeháním<emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čím</emphasis>?“</p>
<p>„Upozorňuješ na sebe. Lidé se čarodějů odnepaměti bojí a odtahují se od nich. Je to hloupost, takhle se předvádět a dávat jim důvod k nenávisti. Obyčejná nafoukanost.“</p>
<p>Co mu to vůbec vyčítala? Dokonale chápala, proč se Braen ani nepokouší něco tajit a nejezdí do města v převleku. Perleťově bledá pleť a černé vlasy byly pro čaroděje přímo nepostradatelné; jak už před lety konstatoval Thuin, lidé zkrátka mají jisté ustálené představy. Člověk s takovým vzhledem mohl klidně dělat mága a nic neumět – ale na druhou stranu mohl těžko předstírat, že čarodějem není, když jím zrovna shodou okolností byl. Nevěděla, jestli už utichly pomluvy, které kdysi kolovaly o ní; snadno si však dovedla představit, jaký rozruch asi každý příjezd mladého čaroděje vyvolá ve městě. Bylo skoro jisté, že si tam Braen našel ochotné děvče či spíš děvčat několik – stejně jisté jako to, že tam nemá žádného přítele. Jeho výstřední kůň a trocha komediantství na tom nemohly nic změnit.</p>
<p>Jeho odpověď jí vyrazila dech. „Asi máš pravdu, mami. Příště pojedu po zemi.“ Vešel dovnitř, rozepnul onyxovou sponu a setřásl s ramen plášť. „Stejně to s tím souvisí. Chci s tebou mluvit o té evokaci.“ Přehodil si plášť přes ruku a prsty mu nervózně sklouzly na sponu, ale očima neuhýbal. „Uvědomil jsem si, že v každém případě <emphasis>máš právo</emphasis> vědět, co jsem prováděl v podzemí tvého hradu. Za všech okolností by bylo vhodnější požádat tě napřed o souhlas, a v naší… situaci… tím spíš. Je mi líto, že jsem to neudělal.“</p>
<p>Upustila šití do klína. On se jí omlouval! Dojetí jí stoupalo do hrdla, takže jen stěží ze sebe vypravila pár slov: „Bála jsem se…“</p>
<p>„Já vím, že ses bála!“ skočil jí do řeči. Rukou si vjel do vlasů. „Zatraceně. Promiň. Promiň, prosím tě. Vůbec jsem na tebe nebral ohledy. Já… zkrátka jsem o tom nepřemýšlel. Měl jsem strašně málo času.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Kvůli čarodějce. Naše zájmy se poslední dobou trochu kříží.“ Kysele se usmál. „Povím ti, co jsem dělal, pokud o to stojíš, ale radši pojďme ke mně. Nechci, aby něco z toho slyšela. A jak sis možná všimla, do mého pokoje nemůže.“</p>
<p>V Eithné se všechno sevřelo. Co tím sledoval, že sem tak nečekaně vpadl a tvářil se tak vstřícně? Byla to past? Ale to jí možná jenom ležely v hlavě Maiiny řeči o léčkách. On – nebo Voda – přece neměl zapotřebí pracně ji lákat do pokoje, kam jindy chodívala běžně! A ještě ráno byl člověkem.</p>
<p>„Dobrá, pojďme,“ odhodlala se konečně. Sáhla pod polštář pro šperkovnici a zaslechla, jak se Braen za jejími zády nadechl. Sbírala slova, aby mu vysvětlila, že Pečeť musí mít s sebou v každém případě; on ji však předešel.</p>
<p>„Ty o mně ani na chvíli nedokážeš přestat pochybovat, viď?“ ozval se. „Ani na vteřinu. To je peklo.“</p>
<p>Eithné se otočila. „Braene, co mají takovéhle poznámky znamenat? Pečeť je nezbytná věc a ty ji znáš odmalička. Myslela jsem, že jsi to dávno pochopil.“</p>
<p>„<emphasis>Smířil</emphasis> jsem se,“ odsekl. „A taky otupěl; to rozhodně. Ale <emphasis>chápat</emphasis> to naopak začínám až teď.“</p>
<p>„Braene –“</p>
<p>„On mi to řekl, rozumíš?“ přerušil ji divoce. „Vysmál se mi do očí a prohlásil, že nerozeznám otroctví od svobody a lásku od vydírání – a že dokud toho nebudu schopen, slova jeho zaklínadla mi nemají co říct. O tomhle se mnou mluvil – hlavně o tom! – zatímco Mai se ve své nebetyčné zabedněnosti celá třese na kdovíjaký tajný návod, nejspíš jestli si nemá stoupnout na jednu nohu a mávat rukama! Zatraceně, mami. Nechci o tom mluvit tady. Pojď už konečně nahoru!“</p>
<p>Poslechla ho. Zabouchl za nimi a opřel se zády o stůl. Mlčky sledovala jeho neklidné prsty, jak cupují okraj pláště, ale když sklouzly na sponu a začaly škubat i za ni, už to nevydržela. „Braene, nech toho! Řekni mi to od začátku. S kým jsi mluvil?“</p>
<p>Podíval se na své ruce, zarazil se a hodil plášť přes židli. „Říkala jsi, že jsi byla tam v podzemí a vidělas…“ Odkašlal si.</p>
<p>„Tvého sargassina…?“ napověděla.</p>
<p>„Nebyl to sargassin!“ Zatvářil se netrpělivě. „Možná sis všimla, že v místech, kde jsem stál, v našem sklepě obvykle bývá zeď. Ta stěna je jenom iluze, ale sám jsem kolem prošel tisíckrát, než jsem si to uvědomil. Teprve nedávno jsem se dostal dovnitř. Je tam…“</p>
<p>„Piedestal,“ přerušila ho Eithné z náhlého popudu. „Uprostřed leží kamenný kvádr a stěny jsou vykládané drahokamy.“</p>
<p>Překvapeně se na ni podíval. „Toho sis všimla? Při evokaci se nakupilo tolik astrální hmoty, že jsem na zdi skoro neviděl.“</p>
<p>„Ani já ne.“ Zarazila se. Vzpomínka, která jí před chvílí bleskla hlavou, jí připadala až příliš mlhavá; zařízením místnosti si však byla jistá. „Mám pocit, jako bych to podzemí znala. Jednou v noci se mi o něm zdálo.“</p>
<p>Napětí z jeho tváře pomalu mizelo. „Jsem rád, že tě o tom nemusím přesvědčovat,“ řekl s úlevou. „Ta místnost existuje od dob Braengwyna an Gwerst. Snadno ti mohla proniknout do snů, protože je to hrobka. Ten kamenný blok je jeho sarkofág.“</p>
<p>Eithné si jen matně vzpomínala na skutečný obsah snu, ale při představě, že ležela na náhrobním kameni, se otřásla odporem.</p>
<p>Nebo vzrušením?</p>
<p>Braen pokračoval: „Jak už se to čarodějům stává, Gwerst znal den své smrti, a tak v pravou chvíli sestoupil dolů a uzavřel za sebou zeď. Šel jsem tam, abych s ním promluvil. Ale… nebyla to žádná nekromancie, rozumíš? Není na tom nic špatného ani amorálního.“</p>
<p>Eithné zalapala po dechu. „Chceš říct, že jsi vyvolal jeho ducha?“</p>
<p>„Musel jsem to udělat. Potřeboval jsem určité informace, které mi Mai odmítala dát. Ale kdybych si nepospíšil, mohla se přece jenom pokusit…“ Jeho prsty se znovu neklidně rozběhly za kořistí, uchvátily lem sametového kabátu, vyšplhaly k nejbližšímu knoflíku a začaly za něj škubat. „Rozuměj, sama se k tomu celá léta neodhodlala, protože pro ni by to bylo nesmírně nebezpečné. Samozřejmě, i já jsem riskoval; tomu se člověk nevyhne, když jde o mrtvé. Ale měl jsem to mnohem jednodušší. Vždycky je lepší mluvit s příbuzným.“</p>
<p>„Ty sis myslel, že je tvůj příbuzný?“ přerušila ho Eithné. „Ale pak ses mýlil. Jsi Braengwyn an Glenstriven. Tvůj jmenovec z tohoto hradu s tebou nemá nic společného.“</p>
<p>V očích se mu zablesklo. „Jsem Braengwyn <emphasis>Hanni</emphasis>!“ přerušil ji vášnivě. „To, že se k mému otci odmítáš hlásit, ještě neznamená, že ho zavrhnu i já.“</p>
<p>Eithné pobledla. „Co si to dovoluješ, Braene?“ vyrazila ze sebe. „Víš moc dobře, jak to všechno je!“</p>
<p>„Nikdo mi <emphasis>neřekl</emphasis>, jak to je – ale samozřejmě ano, vím to,“ souhlasil. „Zvykl jsem si, že o mém otci se nemluví, a vzal jsem to na vědomí. Zůstaňme při tom, že s Braengwynem an Gwerst mám něco společného. Mimochodem, vzpomínáš si, <emphasis>proč</emphasis> jsi mi dala právě jeho jméno? Zajímalo by mě to.“</p>
<p>Cítila, jak rudne. Ano, <emphasis>vzpomínala si</emphasis> – vzpomínala si až příliš přesně na tehdejší váhání; byl mu již týden, a ona se stále nebyla schopná rozhodnout. Neodvažovala se pojmenovat ho tak, jak si v hloubi duše přála, a tak to nakonec nechala na Mai; a Mai jí dala tu nejprostší možnou radu. Jméno Braengwyn se samo nabízelo – neutrální, bezpříznačné… hannijské a přesto jejím uším cizí. <emphasis>Raději tohle,</emphasis> říkala si, <emphasis>než nekonečné pokrytectví. </emphasis>Chlapci, kterého třeba zplodila Voda, stěží mohla říkat Ger.</p>
<p>„Líbilo se mi. A kromě toho… chtěla jsem uctít památku posledního pána tohoto hradu,“ odpověděla škrobeně.</p>
<p>Nepřestával se na ni dívat. „Obecně se o Gwerstovi ví jen to, že mu Voda vyvraždila rodinu. Nenapadlo tě, že dát jeho jméno dítěti, o kterém si myslíš, že je Voda, může být nebezpečné?“</p>
<p>Eithné zalapala po dechu. „Cože? Já… radila jsem se přece s Mai! Myslím, že kdyby… kdyby něco hrozilo, ona jako čarodějka by…“ Tak ji to zaskočilo, že ani nedokázala dokončit větu.</p>
<p>„Zabránila by tomu. Dobrá, takže na tom se shodneme,“ přerušil ji Braen. Oči se mu zaleskly vzrušením. „Tady to vidíš, mami. Pokud Mai dopustila, abych se jmenoval po něm, musela být od samého počátku přesvědčená, že jsem – a vždycky budu – člověk.“</p>
<p>Člověk. To slovo dopadlo do její mysli tvrdě jako žulový blok a zavalilo ji tichem a naprostým ohromením. Dívala se, jak Braenova tvář doslova září triumfem a vítězoslávou, a blesklo jí hlavou, že k tomu závěru rozhodně nedospěl teď během jejich rozhovoru. Prožil s tím vědomím celou příšernou včerejší noc? Proč jí to neřekl dávno? Ale nezeptala se. Najít skulinu, která by jeho konstrukci zpochybnila, bylo důležitější. „Takhle nemůžeš uvažovat!“ vybuchla. „Mohla mít nejrůznější záměry; mohla si myslet, že i jako Voda budeš s jeho jménem víc v bezpečí; nebo… nebo…“</p>
<p>Pousmál se. „Chceš zkrátka říct, že to tvrzení neplyne z daných předpokladů. Dobrá, máš naprostou pravdu. Ale přestože to není logicky nutné, přinejmenším se to nevylučuje – a taková naděje mi úplně stačila, abych na ni vsadil krk a pokusil se obstarat skutečné důkazy.“</p>
<p>„A našel jsi je?“ hlesla bez dechu.</p>
<p>V rozpacích uhnul očima. Knoflík na jeho kabátě se konečně vzdal a zůstal viset na povolené niti. Braen ho dorazil posledním škubnutím z milosti, pokradmu ho upustil do kapsy a došel k Eithné. „Neposadíš se?“ Přistrčil jí křeslo a sám si sedl na schod vedle postele. Opřel se o postranici a položil si na ni lokty, takže prsty obou rukou pohodlně dosáhl na třásně na přehozu. Zahleděl se do stropu.</p>
<p>„Existuje kouzlo,“ ozval se. „Takové, jaké člověk sešle jednou za život a pak se z toho vzpamatovává spoustu let. To, které myslím, zatím neseslal nikdo.“</p>
<p>Na dlouho se odmlčel. Tvář mu prozářilo vnitřní světlo, divoké zaujetí – skoro jako by přemýšlel o milence; a oči dostaly nepřítomný, téměř fanatický lesk. Eithné si pomyslela, že snad na ni dočista zapomněl, ale ve chvíli, kdy ho chtěla jemně pobídnout k řeči, sám znovu promluvil.</p>
<p>„Hannije před lety nevyhnali z Gwerstu žádní orkové; to si vybásnili až pozdější vypravěči, protože nic jiného než tlupu nájezdníků si zkrátka nedovedli představit. Taky samozřejmě zkomolili to slovo. Ve skutečnosti Gwerst zničilo cosi, čemu Braengwyn říkal <emphasis>Orknejská vlna</emphasis> – což je samo o sobě taky jenom opis, podobně jako <emphasis>Pán všech krůpějí</emphasis>. Orkneje jsou ostrovy na sever odsud, takže dobře posloužily, ale nemělo to s nimi společného nic než skutečnost, že to přišlo z téhož směru. Z moře. Zkrátka, zaútočila na ně Voda.</p>
<p>Byla to největší bitva mezi námi a Jimi – mnohem větší, než se nám jeví teď, protože čarodějové se postarali, aby všechny záznamy o ní zmizely ze světa. <emphasis>Pán všech krůpějí</emphasis> se má k <emphasis>Orknejské vlně</emphasis> jako naše staré dobré Awe k oceánu. Je to jen potomek, následník, stín zašlé slávy – největší z odštěpků, kterých jsou jinak tisíce. Od těch dob se Voda za to rozdělení mstí, přestože poraženi byli lidé.“</p>
<p>Odmlčel se. Seděl k ní bokem a při řeči těkal pohledem po místnosti, a ani teď se na ni nepodíval, skoro jako by se bál, že se ho pokusí zarazit. „Braengwyn si nevybral Kilchurn náhodou,“ dodal vážně. „Jezero Awe je protkáno kouzlem a celá ta vodní plocha slouží jako zrcadlo. Odrazí zpátky všechno, co přijde zvenčí – a o tom, co se skrývá uvnitř, nepropustí žádnou zprávu ven. Voda se sem může dostat jenom po ostrohu, a tím směrem ji od nejbližšího pobřeží dělí stovky mil. Rozumíš? Právě sedíme v tom nejbezpečnějším místě na zemi. Pro všechny praktické účely je Kilchurn pro Vodu nedostupný <emphasis>a hlavně do něj Voda nevidí</emphasis>. Mohou se tu objevit sargassini, když přijdou po dvou a po suchu, ale žádný šplouchající sliz.“</p>
<p>„Takže… podle tebe mi nic nehrozí,“ vydechla Eithné. „Ta hrůza se sem nedostane.“ Ale ještě než ta slova vůbec dozněla, hlavou už jí blesklo – <emphasis>a proč bych mu to měla věřit</emphasis>?</p>
<p>„Kdyby se sem Voda <emphasis>mohla</emphasis> dostat, dávno by to udělala,“ prohlásil Braen. „Nikdo nemůže zpochybnit, že Gwerst tu nerušeně prožil deset let, a přitom byl trnem v oku všem odštěpkům <emphasis>Orknejí</emphasis>. My jsme tu ještě déle. Ty sama – odpusť, že to říkám, ale nejspíš bys Vodě nestála za námahu. Jenže je tu Mai. Schovává se tady. A <emphasis>Pán všech krůpějí</emphasis> přitom doslova prahne po tom, aby si s ní vyrovnal účty.“</p>
<p><emphasis>Pomsta?</emphasis> Eithné si dobře vzpomínala, že Mai byla na útěku – snad před jakýmsi mágem, kterého prý něčím popudila. Mohl být tím mágem sám <emphasis>Drazzannacarns</emphasis>? Pro to neměla důkazy – ale ani žádný důkaz proti.</p>
<p>„To všechno ti řekl on?“ zeptala se.</p>
<p>Ušklíbl se. „O zrcadle jsem samozřejmě věděl. Jakmile jsem se naučil vnímat projevy magie, dost dobře jsem ho nemohl přehlédnout. A než jsem pochopil, že cokoliv ti říkat není v Maiině zájmu, přirozeně jsem byl přesvědčený, že o něm dávno víš i ty.“ Usmál se. „Snad teď budeš klidnější, mami. Tady doopravdy není důvod se bát.“</p>
<p>Představa Kilchurnu jako nedobytné pevnosti ji naplnila blaženou úlevou, jakou nepoznala už léta; a když pomyslela na Vodu, s marnou úporností se snažící zdolat strmé zdi, neubránila se dokonce jisté škodolibosti. A také vděčnosti za moc čarodějů. Zadívala se na Braena a nával citu ji v tu chvíli úplně ochromil.</p>
<p>Byla to vděčnost i za jeho moc; skoro cítila probleskující plamínky Síly, jiskřící kolem jeho paží, a tíhu všech magických knih, které přečetl a nosil v hlavě poskládané do obřích hradeb, stojících mezi ní a Vodou. V jeho profilu náhle viděla dokonalost mramorové sochy nejvyššího z bohů, přesně toho, který obvykle třímá v rukou blesky; a v tu chvíli doopravdy uvěřila, že on ji bezvýhradně ochrání. Dělilo je necelých půl sáhu, seděl jí skoro u nohou; a tak z náhlého popudu natáhla ruku a pohladila ho po vlasech.</p>
<p>Cítila, jak ztuhl. Léta se ho nedotkla takhle bez důvodu. Tváře mu zčervenaly a zdálo se jí, že dokonce zadržel dech, jako by se bál pohnout; a tím dal tomu gestu až nepatřičně velký význam. Ruka jí zkameněla na jeho šíji. Napadlo ji, že po tom možná vskrytu až příliš toužil, a rázem jí bylo trapně i za něho. Děsila se představy, že budou takhle sedět nekonečně dlouho, potit se a tiše úpět pod tíhou nesmírných rozpaků, protože ani jeden z nich nenajde odvahu pohnout se nebo promluvit a tím je vysvobodit oba – a už litovala, že to udělala. Jenže bylo pozdě. Uvízla napůl ponořená do vodopádu jeho nepoddajných vlasů, které hřály tak nesnesitelně, že ji doslova začala pálit dlaň.</p>
<p>Pak si Braen uvědomil, že ona nenajde odvahu nikdy. Potřásl hlavou a nepatrným pohybem se osvobodil.</p>
<p>Konečně se vzpamatovala. Žádnou svatozář kolem hlavy neměl, samozřejmě. Celá ta bublina rázem splaskla a jí zůstalo jenom rozčarování.</p>
<p>„Tak co ti ještě řekl?“ ozvala se, aby překlenula dusivé ticho. „Tohle není kouzlo, o kterém jsi mluvil na začátku, že ne?“</p>
<p>Nenápadně stáhla ruku a on se s ulehčením zase opřel o pelest. „Samozřejmě že ne.“ V jeho hlase, v první chvíli trochu roztřeseném, rychle převládlo zaujetí. „V tak příznivých podmínkách, jaké jsou tady, utkal Braengwyn zrcadlo za několik hodin. Zato na <emphasis>tamtom </emphasis>kouzle pracoval dnem i nocí deset let.“</p>
<p>„Chceš tvrdit, že ho deset let sesílal?“</p>
<p>„Deset let ho <emphasis>tvořil.</emphasis> Jak už jsem říkal, sesláno nebylo nikdy – přestože i to jednou někomu zabere mnoho dní.“ Oči mu zazářily nadšením. „Gwerst byl geniální čaroděj, doopravdy! Je výjimečné, aby se kouzlo dalo sesílat po částech, ale jeho formule to umožňuje. To mu jistě dalo nejvíc práce. Jenže v tomto případě je to nutné. Seslat takové zaklínadlo naráz by nedokázal nikdo.“</p>
<p>„A co to kouzlo umí?“ přerušila ho.</p>
<p>Braen zaváhal. Jeho prsty, které už dost dlouho nechávaly přehoz i kabátec na pokoji, zatápaly po vlněných třásních. „Záleží na okolnostech. Někdo by třeba s jeho pomocí mohl zničit vodní vědomí. Rozumíš – zabít Vodu. Ne jenom nějakého sargassina, ale celý jeden proud.“</p>
<p>„To je úžasné!“ vyhrkla Eithné. „Když Voda přijde, můžeme ji –“ Zarazila se, když viděla Braenův cynický výraz. „Samozřejmě, <emphasis>nepřijde.</emphasis> Říkal jsi, že se sem nedostane,“ opravila se.</p>
<p>„O to nejde,“ zamumlal.</p>
<p>Eithné cítila, že něco řekla špatně, přestože jí nebylo jasné co; ale než vymyslela, jak to napravit, Braen překousl znechucení a znovu promluvil. „Není nutné Vodu <emphasis>zabíjet</emphasis>. Braengwyn zpočátku dost možná myslel jenom na pomstu, jenže deset let je dlouhá doba. Nakonec dokázal Vodě odpustit všechno, co způsobila jemu, jeho rodině i klanu. Musel to být výjimečný člověk. Už tehdy pochopil, že další pokusy Vodu zničit nic nevyřeší. Formuloval to kouzlo mnohem obecněji, takže existuje celá řada možností, jak ho využít. Dokonce i <emphasis>ve prospěch</emphasis> Vody.“ Rty se mu zkřivily. „Samozřejmě… <emphasis>pokud ho člověk má</emphasis>.“</p>
<p>Trpkost v jeho hlase ji nečekaně zasáhla. Kdoví, jak dlouho už se pokoušel rozluštit Gwerstovo zaklínadlo! Mluvil o něm s nadšením a zápalem, jaký u něj neznala, protože ho vždycky skrýval; ale teď už možná prostě nedokázal mlčet. On, který se jí dávno s ničím nesvěřoval, ji najednou krátce nechal nahlédnout až na dno svých snů.</p>
<p>Náhle zalitovala všeho, co o něm neví a nikdy nevěděla a vědět nebude.</p>
<p>„Tobě se to podařilo, Braene?“ zeptala se tiše.</p>
<p>Vyhnul se jejímu pohledu. „Nikdy jsem neměl možnost přečíst si jedinou formuli,“ prohlásil. „Mai mi klidně nechala všechny Braengwynovy knihy, ale v životě mi nepůjčila do ruky žádný z pěti svazků jeho poznámek, které sepsal zde na Kilchurnu. V nich to všechno je.“ Ohrnul rty. „Naše čarodějka je má pod zámkem ve své věži a střeží je tam jako oko v hlavě. Jenže už jí nejspíš dochází, že zabrat si je pro sebe asi nebude stačit.“</p>
<p>Eithné se zarazila. Jeho posměšný tón jí připomněl Mai, její vyzývavé řeči o tom, že nic neskončilo; mohl být tohle ten důvod…? Najednou si byla jistá, že právě to na celé té věci láká Braena nejvíc: pomyšlení, že čarodějku doběhne, že se obejde bez její pomoci a vyfoukne jí to vytoužené kouzlo před nosem. <emphasis>Taková ironie,</emphasis> pomyslela si s nepochopitelným zklamáním. <emphasis>Takže Mai měla nakonec pravdu, když tvrdila, že ji Braen provokuje – a já myslela, že už je to dávno za ním!</emphasis></p>
<p>„Chceš říct, že celý ten cirkus v podzemí byl jen kvůli tomu, abys na ni udělal dojem?“ spustila rozhořčeně. „Proboha, chlapče, stálo ti to za to? Musíš se před ní věčně předvádět?“ Neodpověděl, a beztak mu nedala čas; když šlo o tohle, nemohla mlčet. „Copak ti za ta léta nedošlo, že to nemá smysl? Braengwyne, kdybys netropil takové vylomeniny, všem by nám bylo líp!“</p>
<p>„Je to mnohem složitější, mami,“ namítl.</p>
<p>Odfrkla si. „Na tom není nic složitého, chlapče. Tyhle hry jsou starší než všichni čarodějové dohromady.“</p>
<p>Braen mlčel.</p>
<p>Najednou jí došla slova. Mělo vůbec smysl něco mu vyčítat? Před tím, co bylo mezi jejím synem a Mai, od samého počátku stála naprosto bezmocně. Teď si nevěděla rady o nic víc než kdysi. Povzdechla si. „Jak vůbec víš, že Mai to kouzlo nemá? Co když ho dávno rozluštila?“ namítla rezignovaně.</p>
<p>„To by mi rozhodně neuniklo. Mai se o to sice snaží už dvacet let, ale přestože má všechny podklady v rukou, nedokáže to kouzlo získat. To je to, co ji tak rozčiluje. Je z toho úplně nepříčetná.“</p>
<p>„Nemyslela jsem si, že je tak mizerná čarodějka.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Mizerná?!</emphasis><emphasis>“</emphasis> vyrazil ze sebe Braen. Otočil se k ní. „Mai je výborná čarodějka, mami,“ dodal přesvědčeně. „Jedna z nejlepších.“</p>
<p>„Pak nechápu…“</p>
<p>„Já už ano.“ Rty mu znovu zvlnil temný úsměv, kterému vůbec nerozuměla. „Sama není schopná přijít na to, v čem dělá chybu. Nedokáže si to připustit, protože se jí to příliš dotýká – ale člověku, který se dívá zvenčí, je to úplně jasné.“ Ztišil hlas a naklonil se k ní. „Bojí se toho, víš? Klíč má před očima, ale nevidí ho. Kdysi se rozhodla to kouzlo seslat, udělala všechny přípravy, ale ve skutečnosti to nechce.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Opřel se zpátky o pelest a zavřel oči. „Protože ví, že při tom zemře.“</p>
<p>Eithné dlouho seděla mlčky, otřesená tou představou. Mai pro ni náhle dostala novou tvář, tragičtější; ale nebyla si jistá, že se jí to líbí. Každou svou buňkou cítila, že její skvělá, nadlidská, dokonalá Mai nesmí být spojována s něčím tak nesmyslně beznadějným, jako je smrt; jenže ta past byla bezvýchodná.</p>
<p>Pokud nebude spojena se smrtí, zůstane jí ponižující zbabělost.</p>
<p>Ale to přece nebylo možné. <emphasis>Mai že má zemřít</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>? Nebetyčný žvást.</emphasis> Pohlédla na zachmuřenou Braenovu tvář, která jako by odrážela mnohem temnější stíny než ty soumraku, a napadlo ji, že on tomu snad skutečně věří; věří všem těm báchorkám, které jí tu předkládá místo slibovaných fakt! A nejspíš to očekává i od ní.</p>
<p><emphasis>Kde vůbec bere tu drzost?!</emphasis> Seděl se zavřenýma očima jako přemoudřelá stará sova, zjevně přesvědčený, že jeho teatrální prohlášení jí úplně vyrazilo dech. Ušklíbla se. Pomalu v ní narůstala zuřivost, jak si uvědomovala, co za tím vším vězí; bezmocný vztek na něho i na Mai.</p>
<p>„Proč mi to vůbec říkáš?“ vyhrkla. „K čemu mi jsou ty vaše čarodějnické záležitosti? Tvoje neustálé pokusy odvést moji pozornost mě pomalu začínají unavovat, Braene. Zajímá mě, jak celá ta rádoby úžasná historka o Orknejích souvisí s důkazem, že jsi člověk. To jsem chtěla slyšet především.“</p>
<p>Otevřel oči. Viděla v nich nevěřícný úžas, který se vzápětí přetavil v pevnou slitinu ironie a znechucení. „Nemusel jsem ti to říkat. To máš tedy pravdu,“ ucedil. Pustil třásně – ani jim nestačil moc ublížit – a jediným pohybem se zvedl. „Byl jsem pěkný hlupák, když jsem to cítil jako svůj dluh!“ vyštěkl. „To, že se mnou Gwerst vůbec mluvil, je pro mě ten nejpádnější důkaz, že jsme stejné krve. Ale pokud jsi to nechtěla slyšet, mami, tak to zapomeň. Všechno. Ocením, když se o tom nebudeš vybavovat s Mai.“</p>
<p>Co to po ní chtěl? Když se nenechala omráčit údajnými tajemstvími, které jí právě vyjevil, měla na celý nepodařený pokus zapomenout a hlavně si nic neověřovat u čarodějky? Tak si to představoval? Najednou vůbec nedokázala pochopit, že ještě před chvílí mohla v jeho přítomnosti cítit tak neuvěřitelné věci jako něhu, dojetí či souznění.</p>
<p>Sledovala ho, jak neklidně přechází po pokoji, a podezření v ní sílilo. Tatam byla všechna jeho kajícnost a vstřícnost; plán nevyšel, takže už nemusel nic předstírat. Jeho postranní motivy náhle viděla naprosto přesně: nechtěl zažít další noc, jako byla ta dnešní. Za tou velkolepou smířlivostí stál obyčejný strach.</p>
<p>„Už tomu rozumím,“ ozvala se tiše. „Ty <emphasis>nemáš</emphasis> žádný důkaz, Braene. Jenom se snažíš, aby to tak vypadalo. Nemůžeš dokázat vůbec nic. Dokonce ani to, že ta věc v podzemí byla skutečně Gwerst.“</p>
<p>Prudce se k ní otočil. „A kdybych opravdu neměl nic v rukou?“ vyrazil ze sebe. „Copak si myslíš, že všechno, co jsem ti teď řekl, je od začátku do konce lež?!“</p>
<p>„Nic takového jsem netvrdila,“ bránila se chabě.</p>
<p>„Ale jsi o tom naprosto neochvějně přesvědčená!“ Odvrátil se a jeho prsty neklidně zatápaly po dalším knoflíku, jako by doufaly, že všechno rozhořčení mohou přenést na tu nebohou věc.</p>
<p>„Já chápu, že máš strach,“ ozval se po chvíli mnohem mírněji. „Rozhodně ti to nevyčítám, protože sám dobře vím, jaké to je. Zkrátka jsem tě chtěl napřed zkusit přesvědčit, protože jsem doufal, že když ti řeknu všechno, co se tehdy stalo… když nebudu nic skrývat…“ Zaváhal. „Nemůžu se smířit s tím, že by mohl mít pravdu. On o tobě prohlásil, že… že…“ Hlas se mu vytratil. Chvíli sbíral odvahu, než se odhodlal pokračovat. „Rozuměj, tvrdil, že pro tebe důkazy ve skutečnosti nehrají roli. Že nemohou vůbec nic změnit.“</p>
<p>Nechápavě zavrtěla hlavou. „To je přece hloupost! Pokud mám pochybnosti, tak právě proto, že jsem nikdy žádný opravdový důkaz nedostala.“</p>
<p><emphasis>A dostat nemohu</emphasis>, dodala v duchu.</p>
<p>Ještě jí to znělo v uších, přestože to bylo tolik let – výsměšný Maiin hlas poté, co jí svěřila svou hanbu. <emphasis>Jistě, moje milá – když dítě bude mít šupiny, asi je to rusal; ale pokud zdědí jenom vodní duši, neuvidíš na něm nic. Prostě to nepoznáš. Mohu ti nanejvýš udělat Pečeť Vody. Má v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě magické znaky, kterých se Oni mohou dotknout bez potíží, ale lidé to nesnesou. Je to stejně průkazná zkouška, jako kdybychom dítě utopily, ale mnohem šetrnější. Žádné jizvy mu nezůstanou a rozhodně to přežije</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> tedy, pokud nebude mít obzvlášť slabé srdce. Víc ti žádný mág nemůže nabídnout.</emphasis></p>
<p>Tehdy jí to připadalo jako zázrak. Vzpomínala si ještě, jaká se jí zmocňovala hrůza, kdykoliv se dítě v jejím lůně pohnulo a ona ucítila pod dlaní ten podivný pulzující život, neodhalitelné tajemství. Děsila se pomyšlení, že Voda skrz její dítě pronikne až k ní; zpočátku možná nikdo nic nepozná, ale jednou ráno na ni budou z promáčených peřinek hledět průzračné, lhostejné oči ryby. Voda ji dožene k šílenství. Co proti takové hrůze znamenal jeden nepříjemný rituál? Představovala si, že až se dítě narodí, jednoduše to vyzkouší a pak bude mít jednou provždy klid; ale Mai ji rychle vyvedla z omylu.<emphasis> S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pečetí můžeš kdykoliv dokázat, že je zatím člověkem, ale to samozřejmě není totéž jako říct, že nikdy nebude Vodou – tak jako z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho, že jsi zatím zdravá, neplyne, že za dva roky nezemřeš na dýmějový mor. Rusal se z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>něho může stát během několika dní. Když budeš ověřovat dost často, čím je, můžeš zakročit hned v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>počátcích a udělat všechna opatření. Dokud ale proměna nezapočne, moje Pečeť nic neodhalí – a nejde o to, že bych neměla dost magických schopností. Je to dáno samou podstatou věci. Úplnou jistotu nebudeš mít nikdy.</emphasis></p>
<p>Odmítala se s tím smířit. Ale smířila se.</p>
<p>A teď se zdálo, že Braen se to snad všechno pokusí popřít! Díval se na ni a tváře mu trochu pobledly, snad z pomyšlení na něco, co se chystá udělat – ale v očích už mu uzrálo rozhodnutí, to poznala. „Ty bys ten důkaz chtěla?“</p>
<p>„Jistě! Víc než cokoliv na světě. Celou dobu přece –“</p>
<p>„Dobře,“ přerušil ji. „Já ti ho dám.“</p>
<p>Musela špatně slyšet. „Ale… ale Mai říkala…“ ozvala se ochraptěle. „Tvrdila, že… že se <emphasis>nedá odlišit</emphasis> člověk od rusala před proměnou. Chceš tvrdit, že mi lhala?“</p>
<p>Napětí v jeho tváři ji skoro děsilo. „Mluvila pravdu. Žádný obecně platný způsob neexistuje. Vím to jenom o sobě. Mám důkaz o svém původu.“</p>
<p><emphasis>O svém původu</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?!</emphasis> Roztřásla se. Ne, Braen nevěděl všechno – nemohl vědět; jak by mohl znát jméno otce, když ho ani ona neznala? Den předtím, než ji znásilnili, se milovala se svým mužem; proto nevěděla, čí je dítě, které v ní roste. Mohlo být Gerovo a mohlo být Vody. Samozřejmě ji napadlo, že ukončí tu krutou nejistotu osvědčeným prostředkem vesnických žen, ale neodhodlala se. Vzápětí totiž ovdověla; Gera Hanniho zabili v Přímoří na jednom z těch bezejmenných ostrůvků, kde bojoval za královy perly, a dítě – bylo-li to jeho dítě – po něm jediné zůstalo. Měla Gerovu nesmrtelnost v rukou; přesněji řečeno v lůně. Copak mohla poslat svého muže do nebytí se vším všudy a vzdát se naděje, že jeho tvář ožije v dítěti?</p>
<p>Nedokázala to.</p>
<p>A celý život platila strachem za tehdejší zbabělost.</p>
<p>„Braengwyne, pokud jsi Gerův syn…“ vydechla.</p>
<p>Odvrátil se. Rychlými kroky došel ke svému stolu, otevřel zásuvku a vytáhl deník. Viděla záblesk světla – pás kouzla, které začal chvatně rozplétat. Tomu rozhodně nedokázala klidně přihlížet z křesla přes půl místnosti. Vyskočila a spěchala k němu.</p>
<p>Stanula mu po boku a s divokou zvědavostí hltala pohledem onu zakázanou knihu. Snad tisíckrát si představovala její stránky, ztěžklé slovy, které si nikdy neměla možnost přečíst, jak leží pospolu v sevření kožených desek a skrývají tajemství; vždyť kdyby Braen přece jen pocítil příznaky proměny, téhle knize by se svěřil jistě dřív než jí. V její přítomnosti pokaždé rychle zavřel deník kouzlem; a když viděla ten spěch, říkala si leckdy, jestli už se to nestalo.</p>
<p>Kouzlo povolilo, ale Braen dlaň neodtáhl; naopak ji položil tak, že zakrývala okraj desek. „Mohla bys na chvíli zavřít oči, mami?“ zeptal se. „A dát mi ruku?“ Hlas mu přeskakoval napětím.</p>
<p>Snad právě něco v tom hlase ji varovalo. Byl to tón člověka, který právě všechno vsadil na jedinou kartu a ví, že příští vteřina rozhodne. Tvářil se neutrálně, jako by čekal přesně takový podezřívavý postranní pohled, jaký na něj vrhla vzápětí; ale jeho herecké dovednosti ji stěží mohly uklidnit. Najednou si všimla, že prsty opřené o knihu se mu neovladatelně třesou. Musel to být hodně riskantní plán.</p>
<p>„Proč bych měla zavírat oči? Co je to za hloupost?“ vybuchla. „Najdi tu listinu, kterou mi chceš ukázat, nebo na rovinu řekni, že nic nemáš. Na nějaké divadlo nejsem zvědavá.“</p>
<p>„Není to listina. Je to… je to…“ Zajíkl se. Jeho prsty se pohnuly a vklouzly pod kožené desky. V tu chvíli se Eithné vrhla po deníku.</p>
<p>Braen to naprosto nečekal. Nejspíš mu vůbec nepřišlo na mysl, že by se mohla odhodlat k něčemu takovému. Jenže hrůza ji úplně zaslepila; náhle věděla, že v tom prostoru mezi okraji pergamenu a deskami se skrývá něco příšerného, nepopsatelného, a že se toho sama musí zmocnit dřív, než to Braen stihne použít, protože jinak zemře. Tím si byla naprosto jistá. <emphasis>Pokoušel se ji zabít.</emphasis></p>
<p>Levou rukou popadla knihu a nehty té druhé se snažila strhnout z desek jeho dlaň; <emphasis>jako bych ze skály odlamovala škebli</emphasis>, blesklo jí hlavou jedno z tisíců vodních přirovnání a napjala všechny síly, protože žaludek se jí divoce zkroutil odporem. <emphasis>Bojovala o život!</emphasis> Jenže přes všechno úsilí nedokázala s jeho rukou pohnout. Držel pravici na okraji desek tak pevně, jako by vrostla do pergamenu. Ale neútočil. Nejspíš si pořád ještě neuvědomoval, že ho Eithné odhalila, a tak radši předstíral údiv a uraženou nevinnost. „Mami, o co se to prosím tě…“ začal. Udeřila ho do obličeje.</p>
<p>Oči mu potemněly hněvem. Chytil ji za zápěstí, jediným škubnutím jí vyrval deník a hodil ho na stůl. „Ty neznáš míru,“ zasyčel. „V ničem.“</p>
<p>Vrhla se po knize. Čekala, že jí bude bránit, a vložila do toho pohybu veškerou sílu. Jenže on ji pustil. Celou vahou narazila do stolu a chvíli jen bezmocně lapala po dechu. Prosmýkl se kolem ní, sáhl po deníku první a prsty zalovil pod koženými deskami. Měla příležitost! S horečnatým chvatem se pokoušel vyprostit tu <emphasis>věc</emphasis>, nejspíš v naději, že to stihne dřív, než se ona vzpamatuje, <emphasis>a stál k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní zády</emphasis>.</p>
<p>Jenže přece by neudělal takovou chybu! Jistě se k ní obrátil zády úmyslně. Chtěl ji vyprovokovat a pak ji zabít, až se přiblíží. I přes šílenou hrůzu, která jí zatemňovala mozek, si najednou uvědomila, že v zápase s ním nikdy nezvítězí, pokud ho nějak neochromí. Znala lepší způsob než kopnout ho do rozkroku. Hmátla do kapsáře pro Pečeť.</p>
<p>S vodními znaky pevně v dlani znovu skočila po knize, ale on se právě v tu chvíli obrátil. Zachytil ji v pohybu, přitiskl ji zády ke stolu a začal jí páčit prsty. Druhou ruku měl zaťatou v pěst. Eithné konečně pochopila, že se pokouší násilím dosáhnout toho, k čemu ji předtím chtěl donutit lstí: vtisknout jí tu<emphasis> věc </emphasis>do dlaně. Nechala ho. Nemohla si přát nic lepšího.</p>
<p>Spatřil záblesk modravého ostří v poslední chvíli – tak pozdě, že už nestačil zastavit svůj pohyb. Ale představa, že se ona <emphasis>věc</emphasis> setká s Pečetí, ho zřejmě děsila víc než bolest, a tak rozevřel pěst a pustil <emphasis>věc</emphasis> na zem. Vzápětí se střetl s palčivými znaky celou dlaní. Jen po nich sklouzl a znovu chytil Eithné za zápěstí, ale na tom už nezáleželo. Eithné stála jako ochrnutá a zírala na perlu, kterou nechal spadnout na podlahu, na tu oslepivou kapku záře na kamenné podlaze.</p>
<p>To nebyla obyčejná perla. V žádném případě. Takovou by Braen nanejvýš pohodil do dřevěné etuje, kde měl hrstku nepotřebných mincí a nikdy nenošených prstenů z dědictví, místo aby ji schovával pod nedobytným kouzlem na deníku. Šperky ho jaktěživo nezajímaly. Dívala se, jak se po podlaze rozlévá vějíř záře, půlkruh sinavého světla protkaný duhovými šípy – pohled, který se člověku vypálí do sítnice navěky. Co to tedy bylo, když ne šperk? Pomyslela na Thuina a uvědomila si, že to ví.</p>
<p><emphasis>Harktari!</emphasis> To slovo jí vybuchlo v hlavě a jeho ozvěna ji zaplavila novým přívalem hrůzy, jako by to celé pronikalo do její mysli ve vlnách místo naráz: <emphasis>harktari, slza mrtvých, vyplavená z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nejtemnějších hlubin vod.</emphasis></p>
<p>Nekontrolovatelně se roztřásla. Vyškubla ruku z ochabujících Braenových prstů a napřáhla proti němu Pečeť. „Stůj. Opovaž se ke mně přiblížit,“ vydechla. „Je to harktari, že? Tys mě chtěl zabít.“</p>
<p>Podíval se na ni. Bylo rozhodnuto; už nemusel nic hrát. Viděla úplně zřetelně, jak vědomí prohry rozkládá napjatý výraz na jeho tváři, křiví mu rysy a tvaruje je do ztrhané masky, která odráží jen temné, bezedné zoufalství. Nic nemohlo vypovídat jasněji o drtivosti jeho porážky.</p>
<p>A přesto se nevzdával. „Všechno ti to vysvětlím. Prosím tě, poslouchej mě,“ spustil překotně. Rychle sebral perlu, ale nepřestal se dívat na Eithné. „Je to harktari, ale to neznamená, že jsem ti chtěl ublížit. Snažil jsem se jenom –“ Při řeči bezděky vykročil za ní.</p>
<p>Zašermovala mu Pečetí před obličejem. „Mlč! Nehýbej se!“ zaječela. S Pečetí ve zdvižené ruce chvatně ustupovala dál a dál, ve spěchu couvala ke dveřím, ukrytá za vodními znaky jako za štítem, zatímco zuby jí drkotaly hrůzou. „Nepřibližuj se!“ varovala ho znovu.</p>
<p>Šel za ní, jako by vůbec neslyšel. „Neboj se! Neboj se mě, prosím tě,“ vyrazil ze sebe. „Chtěl bych ti… musím ti ukázat, co –“ Nadechl se, ale když viděl její výraz, už to nedořekl. Oči mu přetékaly zoufalstvím.</p>
<p>„Ne! Nechoď za mnou!“ vykřikla.</p>
<p>Zůstal stát a ruce mu poklesly. Stejně by už neposlouchala. Zády narazila na dveře, zatápala po klice a v další vteřině se vyřítila z pokoje.</p>
<p>Dusila se panikou. Zdálo se jí, že cítí ryby: závan slané vůně moře, ke které se přidával zřetelný zápach plísně a tlejícího vřesu. V šustění vlastní hedvábné sukně rozeznávala zašplíchnutí Vody, plíživě ji sledující dolů po schodech; ohlédnout se však neodvážila. <emphasis>Harktari. Přiznal to. Jaký přesvědčivější důkaz bych mohla chtít</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?</emphasis> Pomyslela na Braena, na jeho štíhlé glenstrivenské prsty, které možná už v této chvíli tam nahoře otáčejí <emphasis>slzou mrtvých</emphasis> proti světlu a dělají nad ní kdovíjaká temná znamení, a rty se jí zkroutily v hysterickém šklebu.</p>
<p>Zešílela by snad v tu chvíli, nebýt Mai, která jí po schodišti spěchala na pomoc. Eithné se jí vrhla vstříc jako tonoucí k pevnému břehu, do bezpečí její útěšné a konejšivé náruče…</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Později, omámená a uklidněná lektvarem od Mai, snila na pokraji spánku; bez všech emocí a žalu vzpomínala na Thuina Rozbíječe perel, svého ztraceného rytíře, který vodní perly jistě držel v rukou mnohokrát. Ležela sama ve svém pokoji, beze strachu. Mohla být klidná. Mai tvrdila, že Braen odjel z hradu, a slíbila také, že zůstane na stráži a ochrání Eithné před jeho kouzly, kdyby se vrátil ještě tu noc.</p>
<p>Zvláštní. Thuin Mai nikdy nevěřil.</p>
<p>Byly dny, kdy si namlouvala, že ji Thuin vysvobodí; že ji odvede z Kilchurnu do nějakého jiného světa, světa bez <emphasis>Drazzanacarnsovy Vody</emphasis>, a ona tam s ním stráví zbytek života. Jak si probůh mohla myslet, že člověk jako on nikdy neodhalí její tajemství? Že o tom, proč musela utéct z Hanstu, se nikdy nic nedoví? „Nějaké tajemství máš, to je jisté. Jinak bys nebyla tady,“ řekl jí hned zpočátku; a pak, zatímco ona rozvažovala, jestli mu svěřit pravdu a jakými slovy, sám pochopil i zbytek. „Z toho, co jsem slyšel ve městě a co mi pověděl Braen – ať už úmyslně nebo bezděky,“ řekl jí prostě, „jsem nakonec poznal, že jsi obětí Vody.“</p>
<p>Důvěřovala mu jako nikomu na světě a jen proto v tu chvíli neutekla, ale mysl jí zaplavovala panika. Nepočítala s tím, že o tom někdy bude muset mluvit! Hanba byla zapomenuta, pošpinění dobře ukryto, odporné tajemství hluboko zakopáno na okraji vědomí; to znásilnění by nikdy nepřiznala a tím méně další okolnosti, které z toho navždy učinily trýznivou záhadu. Představa, že balvan nejistoty složí na Thuinova mohutná ramena, byla až příliš lákavá; stud jí však zamknul ústa na sedm západů.</p>
<p>Nedokázala se na rytíře ani podívat; příliš se bála, co v jeho tváři uvidí. V hloubi duše toužila, aby to věděl, chtěla, aby ji přijímal i se všemi odpornostmi – ale teď se děsila pomyšlení, že ztratila všechno.</p>
<p>„Odpusť, má drahá,“ omlouval se vzápětí. „Možná bylo kruté to říct, ale nemohl jsem zamlčet, co vím. A nepopíráš to.“ Zezadu ji objal a přitáhl si ji k sobě. „Jsi statečná žena. Musí být strašné žít s vědomím, k jakému nevyhnutelnému konci Braenův život spěje.“</p>
<p><emphasis>Nevyhnutelný konec</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?!</emphasis> Proboha, říkal to, jako by to byla hotová věc! V tu chvíli mu měla vysvětlit, proč to není tak jednoznačné, ale rozhodla se počkat na lepší příležitost. „Braen je člověk,“ prohlásila jenom. „O tom vůbec nepochybuj.“</p>
<p>„Ano. Jenže jak jistě víš, člověkem nezůstane. Je to milý chlapec a nedokážu ani vypovědět, jak moc je mi ho líto. Jenže jemu už nikdo nepomůže.“</p>
<p>„Ne. Já nepřestávám doufat, Thuine. Mám přece na své straně Mai! Určitě připadne na nějaký způsob, jak –“</p>
<p>„Jak <emphasis>co?</emphasis> Jak z někoho, kdo je Vodou, udělat člověka?“ přerušil ji. „To nikdo nedokáže, Eithné. Prostě to není možné.“</p>
<p>„Mai je skvělá čarodějka.“</p>
<p>„Nevkládej do ní tolik nadějí! Jediné, co má ještě smysl, je zachránit alespoň tebe. Možná se mi podaří tě odsud dostat, pokud…“ Nadechl se a pevně jí sevřel ramena. „Eithné, poslouchej. Mluvím s tebou s největší myslitelnou upřímností, i když mě za to zřejmě budeš nenávidět. Jsem přesvědčen, že Mai chce Braena mnohem spíš než tebe. Je to kruté, ale nevidím jinou možnost; snad, <emphasis>snad</emphasis> ti dovolí jít, pokud necháš chlapce tady.“</p>
<p>Dopadlo to na ni jako lavina kamení. Jak mohl něco takového říct? Pak pochopila. Thuin, člověk až fanaticky čestný, by tak odpudivý návrh nikdy nevypustil z úst, kdyby nebyl do hloubi duše přesvědčen, že bitva je dávno prohraná a tohle je nejmenší zlo. Odvážil se to navrhnout, místo aby zavřel oči, odjel a zapomněl.</p>
<p>Eithné se až zděsila, jak lákavé jí připadá pomyšlení, že by se ke všemu tady obrátila zády: tak lákavé, že by snad byla schopná zamlčet okolnosti, o kterých Thuin nevěděl. Aby nepodlehla pokušení, vyburcovala v sobě všechnu uraženou nevinnost. „Vážně si myslíš, že bych dokázala Braena opustit?“ osopila se na něho.</p>
<p>„Stejně s ním nezůstaneš,“ namítl. „Už brzy opustí on tebe, vezme na sebe jejich podobu a vrátí se do jezera jako rusal. Proč myslíš, že ti Mai vybrala hrad obklopený vodou ze všech stran? Aby mu to usnadnila, až se promění!“</p>
<p>„Mai nic nevybra –“ Eithné se zarazila. Vlastně měl pravdu; jméno Kilchurn poprvé zaznělo z Maiiných úst. Sama ani všechny hannijské hrady neznala.</p>
<p>„Řekni mi, Eithné – jaké byly podmínky? Co ji přimělo souhlasit, že s tebou stráví kdoví kolik let v opuštěném hradě?“ pokračoval neúprosně.</p>
<p>„Já ji nepřemlouvala. Sama mi to navrhla.“</p>
<p>„Muselas jí královsky zaplatit.“</p>
<p>„Ne. Ona platí mně, Thuine! Byla na útěku a potřebovala skrýš. Za to, že ji nechávám na svém hradě, mi udělala Pečeť.“</p>
<p>Zatvářil se nevěřícně. „Pečeť? Myslíš <emphasis>Vodní Pečeť</emphasis>? Ta drzost,“ zavrčel. „Svěřila se, jak dlouho se tu hodlá skrývat?“</p>
<p>„Nemluvily jsme o žádné konkrétní době. Tuhle jsem si ale říkala, že důvody už možná pominuly a Mai tu zůstává ze soucitu…“</p>
<p>Thuin se ani nesnažil skrýt úžas. „Cože? Tomu skutečně věříš?“ Zavrtěl hlavou. „Mai není bytost, která by byla schopná soucitu, Eithné.“</p>
<p>„Vůbec ji neznáš.“</p>
<p>„A ty snad ano? Vzpomínám si, co udělala, když mě k vám Ayal přivezl. Chtěla nás vyhodit ze dveří, ale pak viděla, jak se chováš ty, a uvědomila si, že bude chytřejší – a nenápadnější – když bude předstírat, že cítí totéž. Většinou se dokáže chovat tak, aby to nebylo podezřelé, ale v některých situacích si není jistá.“</p>
<p>„Co jí to podsouváš? Z čeho ji podezříváš, Thuine?“</p>
<p>„Z toho, že ti lže. A že ti úmyslně škodí.“ Zaváhal. „Možná nevíš, co se o tobě povídá ve městě, Eithné. Řeknu ti to. Lidé jsou přesvědčeni, že ve skutečnosti je tvůj muž naživu a odložil tě na Kilchurn z nekonečné dobroty srdce, místo aby tě po právu potrestal smrtí. Prý jsi manžela podvedla a když na tvou nevěru přišel, pokusila ses ho zavraždit…“</p>
<p>„Ale to přece…“ hlesla Eithné.</p>
<p>„Poslouchej dál,“ přerušil ji Thuin. „Pokusila ses ho zavraždit tím, že jsi mu do boty ukryla otrávený střep; ovšem jak už to tak v pověstech bývá, řízl se o něj chudák věrný sluha, který šel ty boty leštit. Naskákaly mu boláky a puknul a jeho dvanáct dětí je teď bez chleba. Pak jsi manželovi nasypala jedovatý prášek na polštář, ale odnesl to jeho věrný pes…“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Pes. Doga. Prý s ním spávala v posteli. Legenda nepraví, jestli taky pukla, nebo jestli sešla ze světa nějak decentněji. Když se nepovedlo ani tohle, ukula jsi obzvláště odporný plán: dala sis pod jazyk jedovatý trn a chtěla jsi manžela zabít polibkem. Vtom ale nečekaně přišel tvůj milenec. Než jsi ho stihla zastavit, zmocnil se tvých úst v divokém výbuchu vášně a ve vteřině se skácel k zemi jako špalek.“ Thuin to doprovodil názorným posuňkem a koutky úst mu zacukaly smíchy. „Co jsi udělala s mrtvolou, není známo. Zřejmě tam ještě tleje ve skříni.“</p>
<p>Eithné se nezasmála. Když Thuin viděl její výraz, vzal ji za ruce. „No tak, Eith, hlavu vzhůru. Žádný soudný člověk tomu neuvěří. Jsi soucitná, čestná, vznešená žena, která se nesníží k špatnosti. Ničím nejsi vinna, o tom jsem pevně přesvědčen.“ Odmlčel se. „Říkám ti to proto, aby ses mohla bránit. Jde o tvoje bezpečí. Takovéhle pomluvy nevzniknou náhodou; někdo je musel úmyslně rozšířit, a já tvrdím, že to byla Mai. Udělala to dokonale. Kdybych byl cestou schopen vnímat, dost možná bych je býval slyšel i od Ayala.“</p>
<p>„Jenže Mai přece… nemá přece důvod! Když se mluví o mně, dostane se snadno do řečí i ona. Uškodila by sama sobě.“</p>
<p>„Ne nutně. Příběh pamatuje i na ni. Protože ovládáš černou magii – což je všem pohádek znalým vesničanům samozřejmě jasné už z toho, že máš černé vlasy – poslal s tebou tvůj stále zamilovaný muž jako dozor věrnou čarodějku, obětavou, čestnou a nezištnou, abys mu do doby, než přijdeš k rozumu, nemohla na dálku uškodit. To je její role v té frašce: chrání celé okolí před tvými zlými kouzly. Lidé ve městě i na vsích ji za to mají ve velké úctě.“ Ušklíbl se. „Není už to samo o sobě jasným důkazem?“</p>
<p>Eithné nevěřícně potřásla hlavou. „Nedokážu si představit, že by s takovým úsilím rozšiřovala pomluvy, aby přesvědčila chátru. K čemu by jí to bylo? Na názoru vesničanů přece nezáleží.“</p>
<p>„Ne, to nezáleží,“ souhlasil. „<emphasis>Dokud jsi za hradbami</emphasis>.“</p>
<p>„Říkáš to, jako bych tu byla uvězněná! Jako by mě tu Mai držela proti mé vůli!“</p>
<p>„<emphasis>Jsi</emphasis> tu uvězněná. Přivedla tě sem a pak se postarala, aby ses odsud nikdy nedostala. Možná to necítíš, protože zatím ses jí nikdy nevzepřela – ale kdybys to zkusila, přišla bys na to. Pokud utečeš, nikdo ti nepomůže. Nikdo ti nedá koně ani jídlo, nikdo tě u sebe neschová. Naopak tě chytí a odevzdají Mai na stříbrném podnose, mají-li jaký.“</p>
<p>Ramena jí poklesla. „Jenže to nedává smysl,“ zamumlala. „Mai mě přece k ničemu nepotřebuje.“</p>
<p>„Možná,“ souhlasil Thuin. „Možná víc než tebe potřebuje to, co získala tvým prostřednictvím. Odejdi se mnou, krásná Eithné. Znovu tě o to prosím. Osud tvého syna je dávno předurčený, tak se smiř s tím, co nikdo nedokáže změnit! Odejdi se mnou a Vodu přenechej Mai.“</p>
<p>Ani tehdy mu neřekla, že se mýlí. Nikdy nenašla odvahu přiznat to nejhorší. Byla napůl šílená z osamění a udělala by cokoliv – cokoliv, co nevyžadovalo rozhodnutí – aby se dostala z Kilchurnu. Věděla, že sama se nikdy neodhodlá Braena opustit; bála se vůbec přemýšlet nad tím, jestli je silnější její láska k němu nebo strach z toho, čím se může stát; a tohle byla možnost, jak se vyhnout odpovědi. <emphasis>Chtěla</emphasis> Thuinovi dovolit, aby ji na svou odpovědnost vzal s sebou, tak jako to kdysi dovolila Gerovi, a byla také předem rozhodnuta truchlit a litovat a zahrnovat ho výčitkami, až se to stane a ona bude oddělená od syna; jenže kdyby měl ten fanaticky čestný rytíř jen stín podezření, že Braen může být člověkem, nikdy by nedopustil, aby zůstal v rukou Mai. A řekl to jasně: ve třech by se jim útěk nezdařil.</p>
<p>Teď, po létech, už si mohla přiznat, že mlčela z pouhého sobectví. Koneckonců, ona a Thuin si neměli co vyčítat; mohlo jí být přece ihned jasné, že to, co rytíř vydává za <emphasis>střízlivý odhad situace</emphasis>, je jen obyčejná zbabělost. Skutečný hrdina by se jistě nezalekl sebemocnější čarodějky a zachránil by milovanou ženu i s dítětem. Ale tohle všechno už dávno nic neznamenalo; bylo to pryč, promlčeno – tehdejší poklesky i šance. Osud je beztak donutil vyváznout se ctí.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Když se probudila, slunce stálo za poledem; prospala dvacet hodin, ale nepřipadala si tak. Omámeně seděla na posteli.</p>
<p>V duši neměla ani stín strachu, jenže neklid ji nepřestal pronásledovat. <emphasis>Mai. Braen.</emphasis> Cítila kolem sebe rostoucí napětí. Ani ona, kterou oba čarodějové považovali za hluchou a slepou, ho nemohla nevnímat. <emphasis>Braen a Mai. Ranní hádka na schodišti. Braen riskující evokaci, která ho málem zabila. Mai ve dveřích Braenova pokoje.</emphasis></p>
<p>Jak přesně to řekl?</p>
<p><emphasis>Naše zájmy se poslední dobou kříží.</emphasis></p>
<p>Bylo to jiné napětí než někdejší přitažlivost. Mělo v sobě hrozbu, kterou nedovedla pojmenovat. Neurčité nebezpečí. Vnímala to už dřív, ale jedině pod vlivem lektvaru o tom dokázala přemýšlet bez návalů nezvladatelné paniky. Co vlastně věděla? Co poslední dobou vyslechla a mlčky přešla, protože se bála pátrat dál?</p>
<p>S chladnou netečností si připomněla rozhovor před několika dny, jeden z těch vzácných okamžiků, kdy se u večeře vymanili z tíživého mlčení; čím vlastně? Vzpomínala si, že snad ona sama udělala nějaký vtip o rybách, které zrovna měli na talíři, a tradičně fádním Abžině vaření.</p>
<p>„To není marné, dát si vyslance Vody k večeři,“ řekl na to Braen. „Ale sargassin se musí jíst v hrobovém tichu. Hlavně nikoho nejmenovat, a už vůbec ne kuchařku. Jinak ryba škubne ploutví.“</p>
<p>„Opravdu si myslíš, že by to mohlo být i v rybách?!“ zděsila se tehdy Eithné.</p>
<p>Obrátil oči v sloup. „Ale ne. Dělám si legraci. Na tomhle stole se Voda v žádném případě neobjeví. Kdyby to tyhle nedovařené tresky v sobě měly, většina z nás, jak tu sedíme, by se je neodvážila jíst. Voda jak známo není národ, ale vědomí – takže když jí člověk kousek spolkne, vidí mu Pán všech krůpějí až do žaludku. A to tu nikdo nemá zapotřebí.“</p>
<p>Místo Eithné promluvila Mai. „Nechceš toho laskavě nechat, chlapče? V domě oběšencově se nemluví o provaze. A navíc tvoje matka o Vodě dávno všechno ví.“</p>
<p>„Naopak. Ráda se poučím,“ prohlásila Eithné. „Proč nikoho nejmenovat? Vím, že je nebezpečné vyslovovat jejich jména, ale důvod mi nikdo nikdy neřekl.“</p>
<p>Braen byl v neuvěřitelně hovorné náladě. „Protože když to uděláš vědomě, Voda to slyší. Kdekoliv. Dokonce i tady v Kilchurnu,“ prohlásil. „I pouhá část jména může vyvolat sargassina.“</p>
<p>„Jako byl Ranac?“ vyhrkla Eithné, než si to stihla rozmyslet.</p>
<p>Braen povytáhl obočí. „Tak. Přesně tohle bys dělat neměla, mami. Tedy pokud se s ním nechceš potkat.“</p>
<p>„Braene, ty mě děsíš!“</p>
<p>Uchechtl se. Rychlým pohybem omočil prsty ve svém poháru a načrtl něco do vzduchu. Setřepl modravé odlesky, které mu zůstaly na ruce, otřel si prsty do ubrousku a pohodlně se opřel. „Jen klid. Nebyl by úplně stejný, jak ho známe; Voda by ho nanejvýš mohla zkusit utvořit znovu, jako když popaměti maluje kopii zničeného obrázku. Ale můžeš zůstat klidná. Já ho rozhodně obnovit nechci – a pokud se tu objeví, dokážu ho zničit.“ Někdy během řeči se jeho pohled přesunul na Mai. „Forma je tím pevnější, čím víc písmen odvozené jméno obsahuje. Když je jich víc než tři, sargassin už má vlastní povahu a vůli. Dej mu alespoň šest a uchová si lidskou podobu i po smrti, přestože Voda ho opustí a slije se s původním vědomím. Víc než sedm – a může zemřít doopravdy v lidském smyslu slova. Devět, a je svébytný a skoro nesmrtelný. <emphasis>Ale jenom skoro</emphasis>.“ Zasmál se. „Chudák můj starý kámoš, ten velké štěstí neudělal. Pět není zas tak moc, i když jdou za sebou.“</p>
<p>Eithné si to v duchu přeříkala. „Ale ve jménu –“ Kousla se do jazyku. „V <emphasis>tom</emphasis> jménu žádných pět písmen za sebou nedá tohle slovo, ne?“</p>
<p>„To je pravda,“ souhlasil Braen. „Ale jsou i jiná jména. <emphasis>Pán všech krůpějí</emphasis> není žádná <emphasis>osoba</emphasis> v našem smyslu slova, a už vůbec ne <emphasis>vládce</emphasis>. Spíš by se dalo říct, že je hlavní proud: spojení tisíce tisíců duší… monád… částeček vědomí. Jenže vědomí nemusí zůstat nedělitelné. I v něm se mohou najít spodní proudy nebo slepá ramena: celé pluky králových hašteřivých bratranců a sestřenic, pokud ti vyhovuje takové přirovnání.“ Odfrkl si. „Většinou nemají žádný význam. Ale občas takový proud, který si uvědomí sám sebe, zatouží strhnout k sobě celé moře.“</p>
<p>Tehdy byla Eithné příliš zaměstnaná novým prostorem, který se otevřel jejím úvahám, než aby se pokoušela zkoumat, co mohl Braen sledovat tím, že o tom všem mluvil. Teprve později v noci si uvědomila, že čarodějka seděla nezvykle tiše. Trnula snad hrůzou, že Braen řekne ještě víc? Měla nějaké tajemství, které s tím souviselo?</p>
<p>Eithniným prvním popudem bylo rozběhnout se za Braenem a na všechno se ho vyptat; nepochybovala, že ví mnohem víc, než naznačil. A taky to bez váhání udělala, přestože byly tři hodiny po půlnoci – jenže na dveřích našla lísteček s velmi případným vzkazem. <emphasis>Mami, nech to na ráno, tuhle noc potřebuju spát! Doopravdy. Prosím tě.</emphasis> Copak Braen věděl, že za ním přijde? Pak si uvědomila, že vlastně nebylo nijak těžké to předpokládat, a trochu se v ní hnulo svědomí; pokud se stalo něco, co jí připomnělo Vodu, často k němu bez ohlášení vtrhla s Pečetí uprostřed noci. Snášel to vždycky s pozoruhodným klidem. Mohla ten vzkaz ignorovat, ale do svítání koneckonců zbývaly jen dvě hodiny, a tak si mohla dovolit jeho prosbě vyhovět.</p>
<p>Zašla za ním znovu, když se rozednilo. Braen však byl v cestovním a právě na odchodu. „Jestli neseš Pečeť, sem s ní,“ řekl a vyhrnul si rukáv, „svlíkat se kvůli tomu nebudu.“ Když zavrtěla hlavou, prohlásil, že spěchá a bude pryč asi tři dny. Než ho mohla zadržet, popadl koženou brašnu a plášť, rychle ji políbil na tvář a zmizel. Znovu ho pak viděla až v podzemí.</p>
<p>Ale nebyl to žádný <emphasis>útěk</emphasis>, to si uvědomovala. Braen dal Mai zřetelně najevo, že <emphasis>ví</emphasis> – a že stačí ještě několik jeho slov a vědět bude i Eithné. Kdyby si myslel, že mu něco hrozí, nespal by klidně až do rána, a hlavně by to vůbec <emphasis>neříkal</emphasis>. Držel čarodějku v šachu.</p>
<p><emphasis>Jenže čím?</emphasis></p>
<p>Eithné malátně vstala, umyla se a sešla dolů pro něco k jídlu. Hrad byl tichý, brána zavřená; napadlo ji na okamžik, že ji tu zanechali samotnou. Copak se Braen ještě nevrátil? Nahlédla do stání bez slámy a bez žlabu, kde nechával svého přízračného koně, ale bělouš byl pryč.</p>
<p>Chtěla se vrátit do pokoje a vzít si šití, jenže náhle se přistihla na schodišti. Zvědavost ji neomylně táhla tam nahoru, k Braenovu deníku; a pryč byl strach, který by ji jindy zastavil.</p>
<p>Chvíli poslouchala u dveří. Ticho. Otevřela dveře, rozhlédla se a lehkým krokem došla ke stolu.</p>
<p>Kniha tam neležela.</p>
<p>Eithné vzlykla zklamáním. Zatraceně, copak si vzal deník s sebou? Mohlo ji to napadnout; podle Mai prý sice odešel vzápětí poté, co se vyřítila z jeho pokoje, skočil na koně a odjel beze slova, zachmuřený jako noc, ale hodit knihu do cestovní brašny netrvá víc než vteřinu.</p>
<p>Nerozhodně přešlápla a chvatně se rozhlížela. Její zklamání se rychle měnilo v zuřivost, která si hledala cíl. Bylo tu víc věcí, které Braen tajil! Kdoví, co ještě skrýval v tomhle pokoji, jaké další ohavnosti kromě harktari!</p>
<p>Vrhla se k jeho truhle. Vyházela oblečení a prohlédla si věci, které schovával na dně – podivnou směs kamení a mušlí, flakónů a popsaných proužků pergamenu. Sáhla do kabátce přehozeného přes postel, ale v kapsách našla jen pár mincí. Odhodila ho na zem a strhla z postele přehoz a pak i všechny lůžkoviny včetně slamníku, až obnažila dřevěné dno. I na něm leželo několik smotků pergamenu, zastrkaných do děr po sucích; kdoví, proč je tam Braen měl. Byla na nich slova, která se jí rozjížděla před očima; psaná magie. Potlačila nevolnost a otřela si zpocené čelo. Musela si trochu vydechnout.</p>
<p>Nevěděla, co vlastně hledá, nevěděla, co ji žene. Ale nemohla přestat.</p>
<p>Pod kobercem našla šupinu. Vzala ji přes kapesník, ale nevypadalo to, že je nabitá magií. Klidně tu mohla ležet už od dob Braengwyna an Gwerst, spojená s krustou starého prachu. Eithné ji vyhodila z okna a strhla koberec po celé délce, ale nikde v podlaze neobjevila tajnou skrýš. Převrátila křeslo, už bez velké naděje. Zbýval stůl a police s knihami.</p>
<p>Otevřela horní zásuvku a opatrně nasála pach plísně a vlhkosti. Tady Braen schovával inkoust a několik per. Vzadu se povalovala hannijská šperkovnice, jejíž obsah znala docela dobře, několik amuletů a křišťálově čirý kámen zabalený v hedvábí, který už také několikrát zahlédla. V tom nebyly žádné velké tajnosti. Čarodějové podobné věci mívali.</p>
<p>Eithné se zamyslela. Tohle nemělo smysl. Co vůbec chtěla najít? Snad další harktari? Když ji sem včera posílala Mai, mluvila o listině.</p>
<p>Nechala zásuvky být. Vrhla se k polici a začala strhávat knihy, bez rozmyslu si je nahrnula do náruče a vzápětí se jí kolena málem podlomila pod jejich vahou. Jeden těžký foliant rovnou skončil na podlaze, ostatní taktak dovlekla ke stolu a vysypala je na dokonale prázdnou desku. Knihy klouzaly přes sebe jako ryby v síti. Nedokázala je udržet pohromadě; rozprskly se a padaly jedna přes druhou v oblacích zvířeného prachu, jako by neklesaly jenom svou vahou, nýbrž se z vlastní vůle draly na svobodu. V tom pohybu bylo něco děsivého – především proto, že pokračoval ještě dlouho poté, co Eithné odtáhla ruce a přestala se svazků jakkoliv dotýkat. Vzduch zhoustl pachem zatuchliny a zkameněl do sklovité nehybnosti, zatímco vějíře stránek se náhodně otvíraly a tříštily ticho suchým praskáním prolamovaných hřbetů.</p>
<p>Eithné přešlápla. Nebyla schopna strachu, ale přítomnost tolika otevřených knih na ni těžce doléhala – tím spíš, že když po jejich stránkách přelétla očima, místo písmen a slov viděla jen chvějivé obrysy mlhy. Přemohla se ale a vzala svrchní svazek do rukou.</p>
<p>Necítila žádné vibrace, žádnou magickou moc, přestože ta v něm určitě byla. Rychle knihu prolistovala; písmena jí ujížděla před očima, zabodávala se jí do mozku jako ostré hroty. I když po nich jen letmo klouzala očima, hledajíc obyčejné písmo, za chvíli jí bylo tak špatně, že musela manuskript odložit, dojít k oknu a strávit tam na vzduchu dobrých pět minut.</p>
<p>Nemělo to smysl. Když se vzpamatovala, zvolila jiný přístup. Pokud Braen ukryl nějaké své poznámky do jedné z těch knih, jistě tam jsou volně vložené. Stačí brát svazky za hřbet a pak z nich se zavřenýma očima vytřást všechno, co k nim nepatří.</p>
<p>Zdálo se jí, že knihy se vzpouzejí a zmítají se jí v rukou, ale nijak na to nedbala; probírala jednu za druhou a ty prozkoumané odkládala na vzdálenější okraj stolu, kde se znovu samovolně a nezadržitelně otevíraly, dost možná na stejných místech jako prve. Už ji to ani nepřekvapovalo. Ty pasáže Braen zřejmě četl tak často, že se stránky slehly a teď přirozeně zaujímaly stále stejný tvar.</p>
<p>Prošla už bez výsledku polovinu stolu, když náhle narazila na známé desky.</p>
<p><emphasis>Deník.</emphasis></p>
<p>Snad se ani nedalo říct, že ho ukryl; spíš si ho zkrátka při odchodu všiml a bezmyšlenkovitě ho zasunul mezi ostatní knihy. Nevěděla, proč vlastně Braen, který jinak rozhodně nebyl přehnaně pořádný, tak úzkostlivě dbá na to, aby na jeho psacím stole nikdy nic neleželo, ale byl tím posedlý už dlouho. Na stole v životě nenechal ani sebemenší drobnost – ani skleničku! – natožpak poznámky nebo knihy. Dovedla si snadno představit, že i v sebevětším spěchu či rozrušení ze zvyku přelétne desku očima a sebere z ní všechno, co na ni nepatří. A to, že odcházel v krajně nevyrovnaném stavu mysli, bylo zjevné.</p>
<p>Na deníku chybělo kouzlo.</p>
<p>Eithné se prudce nadechla. Poprvé v životě držela tu knihu v rukou a mohla ji otevřít. Rozechvěle odklopila kožené desky a podívala se na titulní list. Bylo tam dětsky neuměle vepsáno celé Braenovo jméno – <emphasis>Braengwyn Glenstriven</emphasis>; a za tím později a mnohem zkušenější rukou: <emphasis>an Hanni.</emphasis> Otevřela deník namátkou a sklouzla očima po strohém Braenově písmu. Nikde žádné zdobené iniciály a ornamenty – každý tah byl přísně účelný. Vždycky mu vyčítala, že píše jako buran, ale nemohla popřít, že to v sobě má jistou eleganci.</p>
<p>Jak deníkem listovala, do dlaně jí náhle vypadla vytržená stránka, ve spěchu několikrát přeložená. Mohly to být ony poznámky, které hledala Mai? Zatím je strčila do kapsy, aby se jí nepletly, rozhodnutá prohlédnout si je později. Deník jí v tuto chvíli připadal mnohem zajímavější.</p>
<p>Spatřila datum z nedávné doby, zápis starý jen několik týdnů, a na chvíli na něm utkvěla očima. <emphasis>Má tak křehkou duši, </emphasis>četla, <emphasis>samá něha, jemnost a cit! Jenže jím zahrnuje jen sebe. Kdo není schopen odporu, není schopen ani lásky.</emphasis></p>
<p>Zamrazilo ji; sama nevěděla proč. Že by nějaký citát? Ale proč si ho Braen opsal do deníku? Utkvělo jí slovo <emphasis>láska</emphasis> a napadlo ji, že se zamiloval – nejspíš do jakési dívky, která nekladla odpor; sláva, to tedy rozhodně nemohla být Mai. Začala listovat dopředu ve snaze najít jméno a oči jí padly na jiný odstavec: <emphasis>Tak proč si to nechávám líbit? Proč jsem ji dávno neodkázal do patřičných mezí? Je to neskonale trapné, ale záleží mi na ní, to je jedna věc. Nechci jí ublížit. A pak, především, to nevyřídíme při svačině. Nenechá mě vyklouznout lacino.</emphasis></p>
<p>Eithné zalapala po dechu. Že by zase jiné děvče – nějaké, s kterým se Braen chtěl rozejít a nevěděl, jak to navléct…? Třeba chtělo odstupné.</p>
<p>Klouzala očima po stránce a náhle ji zasáhla slova plná zoufalství. <emphasis>Je to prorostlé celým mým životem jako páteř; je to nejtemnější ze všech strachů, nejhlubší ze všech kořenů. Tady žádný obratný únik nepřipadá v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úvahu. Když zkusím jednoduše utéct, potáhne se to za mnou jako jedovatá slina a bude mi to otravovat život navěky. Musím se tomu postavit čelem, spálit to plamenem, to je jasné – ale když si představím, co to obnáší, jaké peklo a hrůzu budu muset podstoupit, strachy se mi dělá mdlo. Nemám k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>té konfrontaci odvahu, tak je to. Bojím se jí. Jsem prachobyčejný zbabělec.</emphasis></p>
<p>Eithné to doopravdy vyděsilo. Probůh, snad ta dívka nečeká s Braenem dítě? Řekla si, že musí číst od začátku, aby neztrácela souvislosti a zjednala si jasno, ale vtom se dveře rozletěly. Prudce se otočila a deník instinktivně přitiskla na prsa.</p>
<p>Braen tam stál s šokovaným výrazem, zjevně naprosto vyvedený z míry. Slyšela, jak se prudce nadechl. Teprve když se pokusila vidět pokoj jeho očima, uvědomila si, jakou spoušť za sebou zanechala: všechno to vyházené oblečení a peřiny, shrnutý koberec, zpřevracený nábytek. A na jeho věčně prázdném stole se vršila hora zotvíraných knih, pod kterou se dřevěná deska ani nedala zahlédnout. Málem se začala cítit provinile, ale pak se pousmála a napřímila ramena. Takže Braen vidí, že mu prohlížela věci; a co má být? Může si za to sám. Už dávno jí mohl ukázat svůj deník, jenže jeho nenapadlo, že by jí ho měl nabídnout. Sám neměl dost taktu a ona se nehodlala doprošovat. A teď, když ho provokativně nechal neuzamčený, od ní těžko může očekávat, že se ještě bude starat o zahlazení stop.</p>
<p>Trvalo jen vteřinu, než ze sebe Braen setřásl překvapení. S rozpřaženýma rukama se rozběhl ke stolu, nahrnul knihy pod sebe a zůstal nehybně ležet ve strnulém objetí se vším tím plesnivým pergamenem a mrtvými moly, jako by je chtěl chránit vlastním tělem. Eithné potřásla hlavou; na její vkus to bylo trochu teatrální a dětinské. Konečně se toporně napřímil, pomalu stáhl ruce a zatřepal prsty, jako by z nich sklepával vodu. „Tyhle knihy za žádnou cenu nenechávej otevřené,“ promluvil naléhavě. „Doopravdy! Jsou plné jmen, která touží být vyslovena – duchů, běsů nebo i Vody! Někdy stačí obyčejný průvan, sebeslabší vítr, který náhodou zadrhne o znaky…“ Nedodal, k čemu že má takové zadrhnutí vést. Ještě jednou zamával rukama, a pak začal spěšně zavírat knihy a vracet je na polici. Celou dobu se na Eithné ani nepodíval.</p>
<p>Konečně uklidil poslední svazek a s ulehčením se opřel o uprázdněný stůl. Teprve teď se k ní obrátil a všiml si, co drží v rukou.</p>
<p>Tvář mu ztuhla. „Ty máš můj deník.“</p>
<p>„Ano. Byla jsem zvědavá, co píšeš,“ řekla Eithné vlídně.</p>
<p>Pohledem přejel po rozházených věcech a v očích se mu na okamžik objevilo něco – hněv?! Rty mu zbělely. „Polož to!“ vyštěkl. „Tohle nikdo nemá právo číst.“</p>
<p>Usmála se. „Cizí lidé možná, ale já…“</p>
<p>„Právě ty!“</p>
<p>„No tak, Braene! Kdo je to děvče?“</p>
<p>Vytřeštil oči. „Děvče?“</p>
<p>Její úsměv se rozšířil. „Ta s křehkou duší, co je se vším svolná.“</p>
<p>Místo aby v rozpacích zrudl, jak by se slušelo, jenom na ni nevěřícně zíral. Pak se uchechtl. „Ach, <emphasis>ta!</emphasis> Mohlo mě napadnout, kde se ti to otevře. No, tu neznáš.“</p>
<p>„Pak doufám, že nás seznámíš.“</p>
<p>„Sotva,“ ucedil. Došel až k ní a natáhl ruku. „Dej mi to radši hned.“</p>
<p>Ustoupila o krok a schovala knihu za záda. „Braene, chlapče, nemůžeš se divit, že mě to zajímá. Nikdy se mi s ničím nesvěříš a…“</p>
<p>„Dej mi to.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Chvíli si vážně myslela, že zapomene na dobré vychování, vrhne se na ni a začne jí rvát knihu z rukou jako včera; ale pak ten okamžik minul. V jeho očích něco pohaslo. „Jak myslíš,“ procedil skrz zuby.</p>
<p>Opřela se zády o jeho stůl a otevřela knihu tam, kde ji celou dobu držela založenou prstem. I když se na Braena nedívala, uvědomovala si, že mu to vadí; málem hmatatelně cítila jeho rostoucí odpor, který se svářel s pokornou snahou jí vyhovět. Stál dva kroky od ní u čela stolu, napjatý jako na skřipci, a křečovitě zatínal pěsti – div že neslyšela praštění kloubů. Pomyšlení, že v sobě násilím dusí takový hněv, ji pobuřovalo do hloubi duše. Jak jí mohl tak zpupně upírat právo na jistotu? Někdy nepřestávala žasnout nad jeho nehorázným sobectvím.</p>
<p>Znovu našla to první místo – <emphasis>kdo není schopen odporu, není schopen ani lásky</emphasis>; a četla dál. <emphasis>To, co se navenek jeví jako oduševnělost, mírnost a vznešenost – zkrátka ctnosti pravé dámy – je jen obyčejný nedostatek odvahy k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jakémukoliv činu. Její útlocitná něha (sic!) nemá větší cenu než pípání vyděšeného ptáka, přestože i to si kdekdo plete se zpěvem.</emphasis></p>
<p>Ubohé děvče! Braen si ho zjevně nijak zvlášť nevážil. Považoval za zbabělce nejen sebe, ale i ji. Po očku na něj mrkla a zhrozila se jeho pochmurného, sveřepého výrazu. „Kde jste se vůbec potkali?“ nadhodila s nadějí, že z něj přece jen vypáčí podrobnosti. Poznámka o ptácích v ní vyvolala představu stinného háje a měkké meze. „Řekni mi – je z vesnice?“</p>
<p>„Mami –“ hlesl.</p>
<p>„Mně se přece můžeš svěřit.“ Zaváhala. „Vy jste spolu… ehm… chci říct… Čeká s tebou dítě?“</p>
<p>Zbledl jako smrt. Vrhnul se k ní, chytil deník a zkusil jí ho vyškubnout, ale držela ho pevně. Vztekle vykřikl, otočil ruku hřbetem dolů a s rozmachem udeřil nehty o hranu knihy – pergamen byl měkký, ale přesto by přísahala, že slyšela křupnout kost. Kniha rázem ztěžkla, jako by na ni naložil stonásobek její tíhy. Eithné ji neudržela. Prsty se jí prolomily a taktak vůbec stihla uskočit; deník žuchl na zem těsně vedle jejích špiček a podlaha zaduněla, jako by se skácel staletý strom.</p>
<p>Eithné ztuhla leknutím. Chvíli trvalo, než znovu našla důstojnost a řeč. „Co to má znamenat, Braene?“ spustila podrážděně. „To si vážně myslíš, že si můžeš takhle… takhle…“</p>
<p>Zarazila se. Neposlouchal ji totiž; jeho tvář byla úplně bez výrazu, netečná a naprosto pohroužená do sebe – zkamenělá v šoku. Nečekal, až skončí větu; odvrátil se a rty se mu stáhly v křečovitém úsměšku, který nijak nesouvisel s tím, co říkala. Eithné měla úplně hmatatelný pocit, že po něm její slova stékají, padají někam do prázdna a k uším mu vůbec nedolehnou.</p>
<p>Potřásla hlavou. Pomyslela si, že tedy zatím sebere knihu, ale na podlaze nebylo nic. Jen vlhká tmavá skvrna, která rychle zasychala a beze stop se ztrácela.</p>
<p>Co bylo zase tohle? Neměla náladu na kdovíjaká kouzla. „Přestaň si se mnou hrát, Braene,“ osopila se na něj. „Kams to schoval?“</p>
<p>„Tuhle knihu by šlo <emphasis>schovat</emphasis> dost těžko,“ vypravil ze sebe ochraptěle. „Právě jsem ji zničil.“</p>
<p><emphasis>Zničil</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?</emphasis> Zírala na něj a to slovo jí v mysli doznívalo, jako by ho nevyslovil málem šeptem, nýbrž jí ho zařval do ucha. Proboha, ten deník měl dobrých pět stovek hustě popsaných stran; byly v něm jeho postřehy, úvahy, myšlenky a sny za celá léta; a on ho zničil jen tak, mávnutím ruky! Ba ne – na tom, <emphasis>jak</emphasis> to udělal, jí vlastně nezáleželo. Otřáslo jí hlavně vědomí, že ho zničil <emphasis>jenom proto</emphasis>, aby ho <emphasis>ona</emphasis> nemohla číst.</p>
<p>Nuceně se zasmála. „Proboha. Netušila jsem, že máš takové tajnosti.“ Mělo to vyznít lehce, ale místo aby se dusivé napětí rozbilo, rázem jim padlo na ramena jako mokrá deka. Braen se otřásl a rukou si vjel do vlasů. Vůbec si nevšiml krve, která mu crčela zpod nehtů. „Zatraceně,“ zamumlal.</p>
<p>Najednou pochopila, že to vůbec udělat nechtěl a už teď toho trpce lituje; že zkrátka bez rozmyslu seslal kouzlo, protože v tu chvíli nevěděl, jak jinak jí vyrazit deník z ruky. „Jsi trochu moc zbrklý,“ konstatovala. „Měl bys napřed chvíli přemýšlet, než něco takového uděláš!“</p>
<p>Jeho tvář znovu dostala ten hrozivý výraz, z kterého jí bylo skoro špatně. „Přemýšlet?“ vyštěkl. „Tím myslíš sedět dvacet let u okna a vyšívat? To máš tedy pravdu. To je pravý opak zbrklosti.“</p>
<p>„Braene, tím, že na mě budeš hrubý, nic nezískáš. Kdybys nedělal se vším takové tajnosti a…“</p>
<p>„Tajnosti…?!“ vybuchl. „Jaké já můžu mít tajnosti, když je mi neustále někdo v patách? Vím úplně přesně, cos hledala v tom deníku! Náznaky, že se to blíží. Že se mě konečně zbavíš.“</p>
<p>„To není pra –“</p>
<p>„A ještě si to nepřiznáš!“ Už nevydržel na místě; dlouhými vzteklými kroky začal rázovat po pokoji, soptící jako uvězněný drak. „Je mi z toho nanic. Dusím se tady!“ Někde mezi stolem a oknem se na okamžik zastavil a strhl ze sebe sametový kabátec, který mu s velkou péčí ušila. „A nenávidím tyhle hadry!“</p>
<p>„Chovej se slušně, Braene,“ řekla mu.</p>
<p>Zastavil se krok před ní. „Slušně?!“ zasyčel. „Proč? Na tomhle celém není ani špetka slušnosti! Bez přestání mi slídíš v zádech, zíráš na mě, když se nedívám, a čekáš… na co?! Až mi začne kapat ze šosů?“ Hlas mu přeskakoval vzteky. „Smířil jsem se s tím, že se mnou nemáš slitování. Že si vůbec neuvědomuješ, jakou pekelnou bolest Pečeť způsobuje, a že by ti to bylo jedno, i kdybys to věděla. Tak ať. Mně na tom nezáleží. Zatraceně. Po těch letech si můžu položit ruku do ohně, dívat se, jak se škvaří, a chechtat se tomu, protože taková drobnost už mě dávno nerozhází.“ Trpce se zasmál, ale ten smích vzápětí vystřídala ledová zášť. „Ale to ponížení, Eithné, to strašné ponížení! Ta představa, že můžeš kdykoliv vpadnout do mého pokoje, ať právě dělám cokoliv, donutit mě, abych se před tebou svlékl a svíjel se a křičel, abych si močil do kalhot, jako bych neměl ani špetku důstojnosti! A přesto jsem to vydržel. Dobrovolně! Udělal bych cokoliv, abych tě přesvědčil. Jenže ty toho nikdy nebudeš mít dost.“</p>
<p>Eithné na něj omráčeně zírala. Co se tomu chlapci stalo, že k ní držel takovou plamennou řeč? Tvářil se, jako kdyby ona rozhodovala o tom, jaké bude mít Pečeť účinky! A přitom nic nemohlo být pravdě vzdálenější. Kdyby Braen nebyl tak rozzuřený, sám by jistě pochopil, že ji obviňuje z věcí, které nezavinila. Šlo o pouhé nedorozumění; v tu chvíli však v sobě nenalézala dost velkodušnosti, aby mu ty sprosté výpady dokázala odpustit.</p>
<p>„Teď mě poslouchej,“ řekl ostře. „Tvoje slídění mi vadí. Doopravdy vadí. A ta věčná podezřívavost mě nepředstavitelně uráží. Pokud si myslíš, že když jsi mi před lety vyměňovala plíny, máš ještě dneska právo na každou moji myšlenku, tak se zatraceně pleteš. Dej už mi pokoj, rozumíš? Dej mi s tím konečně jednou pokoj!“</p>
<p>Roztřásla se. Tak jeho to uráží! A nezajímá ho, jak těžce právě urazil ji? Nebesa, jak jí vůbec mohl říkat tak strašné věci? Kde se v něm bralo tolik zášti? Zalomcoval jí vztek, ale nebyla zvyklá na hádky a teď jí úplně došla slova. Připadala si jako ryba na suchu: křečovitě sevřela látku šatů a bezmocně otvírala a zavírala ústa, ale nevypravila ze sebe jediný zvuk.</p>
<p>Braen se odvrátil a došel k oknu. Stál zády k ní a prsty nervózně bubnoval na parapet, ale neodvážila se k němu přiblížit. Otupěle se dívala, jak na dřevě přibývají krvavé šmouhy. „To je neslýchané,“ vypravila ze sebe konečně. „Neuvěřitelná drzost.“</p>
<p>Ignoroval ji. Ale už se zase ovládal, to poznala na hlase. „Domluvme se takhle, mami,“ řekl chladně. „Přestaneš mě na každém kroku pozorovat a já ti za to slíbím, že pokud se se mnou začne dít něco divného, budeš první, komu to řeknu. Okamžitě. Máš na to moje čestné slovo.“ Odmlčel se, ale ona neodpověděla. „Nemusíš se bát, že ze mě zničehožnic bude stvůra a ta to slovo poruší,“ dodal. „Přesně vím, jak taková proměna vypadá, protože kdysi mě to samozřejmě zajímalo. Našel jsem to v jedné z Maiiných knih, v <emphasis>Knize Proudů</emphasis>. Tam je o Vodě všechno – dokonce i soupis všech vodních jmen – a ty si to tam klidně můžeš ověřit. Není to, jako když sfoukneš svíčku, ale spíš jako když taje led. Přestože člověk nemůže nic dělat, až do konce si všechno uvědomuje. Zbude ti nejméně deset dní na to, aby ses ode mne dostala dost daleko, a s tím, co se ze mne stane potom, se vůbec nesetkáš. Je to přijatelný obchod?“</p>
<p>Do tváře mu neviděla a hlas se mu ani nezachvěl, ale přesto – kdyby ho poslouchala s klidnější myslí – by za těmi slovy možná postřehla pravou bouři citů; poslední záblesk hasnoucí naděje, kterou je tak těžké nechat zahynout. Riskoval v tu chvíli všechno, položil jí hlavu na špalek, ale ona byla příliš rozzuřená a zároveň příliš zaměstnaná tím, aby navenek nepřestala působit vyrovnaně a klidně, laskavě a pevně – předobraz moudré Matky – že si toho vůbec nevšimla.</p>
<p>Slovo <emphasis>obchod</emphasis> ji pobouřilo; chytila se ho jako artista hozeného lana a zhoupla se po něm k další tirádě. „Braene, já s tebou nehodlám smlouvat,“ řekla důrazně. „Bylo by mnohem vhodnější, kdybys mi místo nějakých <emphasis>obchodů</emphasis> raději nabídl trochu úcty. To, cos mi před chvílí řekl, bylo odporné. Mělo by se rozumět samo sebou, že na svou matku <emphasis>nebudeš</emphasis> křičet.“ Nadechla se. <emphasis>Co když mě neposlechne?</emphasis> blesklo jí hlavou vyděšeně; ale pak to přece jen řekla: „Očekávám, že se omluvíš.“</p>
<p>Viděla, jak mu ramena ztuhla. Najednou si všiml krve na parapetu a rychle ji otřel dlaní. Sevřel ruku v pěst.</p>
<p>„Rozmysli si to,“ ozval se tiše. „Dobře si rozmysli, mami, jestli to doopravdy chceš.“</p>
<p>Co bylo zase tohle? Do jaké další šarády ji chtěl zatáhnout teď? Ale v hloubi duše si začínala být vědoma pravdy: ve skutečnosti to byla ona sama, kdo tu hru rozehrál, a pravidla nebyla spravedlivá; jenže copak to mohla přiznat – teď? A ztratit tvář? „Samozřejmě, že na tom trvám, Braene,“ prohlásila okamžitě.</p>
<p>Pomalu se k ní otočil a podíval se přímo na ni. Vypadal, že slovy, která musí říct, se snad zalkne – ale pak přece jen promluvil a ani se nezačal dusit. Jeho hlas ji řezal do uší jako rozpálený kov. „Tak když na tom trváš, prosím. Omlouvám se za všechno. Že jsem naživu, že jsem tady a že jsi tu takovou dobu musela strávit se mnou.“ Ušklíbl se. „Nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem se nesnažil. Nanejvýš se posmívat, že jsem se snažil příliš; ale ty ten vtip asi neoceníš. Uvidíme se ráno?“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„S Pečetí?“</p>
<p>„Samozřejmě. Braene, pokud hodláš utéct…“</p>
<p>Pohlédl na ni s naprosto nevyzpytatelným výrazem. „To tedy nehodlám. Naopak. Bude mi ctí.“ A pak, než vyklopýtala z jeho pokoje, zaslechla ještě, jak sám pro sebe dodal: „Aspoň konečně budeme mít klid.“</p>
<p>***</p>
<p><emphasis>Aspoň konečně budeme mít klid.</emphasis></p>
<p><emphasis>Proboha, co tím chtěl říct?</emphasis></p>
<p>Eithné bezmocně sledovala, jak se do pokoje vkrádají čím dál hustší stíny a znaky na Pečeti začínají žhnout stříbrem, které už denní světlo nedokáže přehlušit. Vystupovaly z hlíny na dva palce vysoko a vyvolávaly dojem nebezpečí: zdály se vražedně ostré, pronikavé, chladné jako kov. Nebývaly dřív nějak menší a jemnější? Ale nejspíš si to jen namlouvala a hlavně na tom nezáleželo, protože to byl jen přelud. Když vzala hřeben a opatrně jím přejela těsně nad hlínou, prošel tím stříbrným pletivem jako nic.</p>
<p>Co vlastně vím o Pečeti?! napadlo ji najednou. Braen se o něčem zmínil tu noc, kdy začalo tohle šílenství… o něčem, co nemělo zapadnout. Mnoho vrstev, které se uvolňují postupně…?!</p>
<p>S leknutím a náhle, jako by ji oslepilo slunce, jí před očima znovu vyvstala Thuinova tvář, čnící z mlhy minulosti ostře jako střep – všudypřítomná maska smrti, oněmělá výčitka. Viděla ho před sebou naprosto zřetelně, přestože to bylo už tak dávno; bože, tak dokonale přesně a s omračující jasností si vybavovala chuť posledního z jejich dní! Ještě teď, po tolika letech, ji doslova drtilo i pouhé pomyšlení na tehdejší bezmocnost.</p>
<p>„Ukaž mi tu Pečeť, Eith. Musím vědět, z čeho má tvůj chlapec takový strach,“ požádal ji Thuin to odpoledne při čaji. A ona mu bez protestů vyhověla.</p>
<p>Položil šperkovnici na stůl, otevřel ji a chvíli znaky zkoumal. Povytáhl obočí. „To je zajímavé,“ řekl jen. Podíval se na ni. „Vyzkoušela sis to?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože přece… je to přece…“ Zahanbeně zmlkla. Pod ostřím Thuinova pohledu si náhle přestávala být jistá, že vyhýbat se nepříjemným věcem je správné za všech okolností.</p>
<p>„Ona ti to rozmlouvala?“</p>
<p>„Kdo? Mai?“ Eithné se kousla do rtu. Vzpomínala si přesně, jak si z ní čarodějka utahovala, když jí v předvečer Braenových narozenin tu Pečeť dávala – ale to se styděla Thuinovi říct. Čtvrté narozeniny, to je takové pěkné kulaté datum. Dokud si dítě není vědomo sebe sama, je jen mizivá šance, že se Voda projeví. Jenže teď už nebezpečí roste s každým dnem, vykládala Mai povzneseně. Pamatuj si – tahle Pečeť je pro Braena; jenom pro něj, rozumíš? Já si s ní můžu hrát po libosti, protože jsem ji sama udělala, ale tobě to neradím. Jestli si na ni přece jenom musíš sáhnout, udělej to hned, dokud jsem u toho. A přimáčkni si ji radši na zadnici, dodala s poťouchlým úsměvem, protože ji máš stejně celou zdřevěnělou od věčnýho dřepění u okna; ale ujišťuju tě, že každá runa sedí!</p>
<p>Už tehdy se Eithné zalekla. Já ti samozřejmě věřím, Mai. Nemusím to zkoušet, prohlásila škrobeně; a Mai kývla s vědoucím úsměvem.</p>
<p>„Ano, varovala mě,“ odpověděla Thuinovi. „Říkala, že je to smrtelně nebezpečné pro každého kromě Braena.“</p>
<p>„Nesmysl,“ uchechtl se Thuin. „Tyhle znaky nemají žádný vlastní rozum, který by rozlišil jednoho člověka od jiného. Namluvila ti to, abys ji nikdy blíž nezkoumala. Ovšem já to teď rozhodně zkusím.“</p>
<p>Chtěl sáhnout do šperkovnice, ale Eithné ho v poslední chvíli chytila za zápěstí. „Prsty ne! Před tím mě varovala nejvíc.“</p>
<p>„Jistě – protože konečky prstů toho nejvíc poznáš,“ konstatoval. „Třeba takhle,“ dodal, vzal její ruku do dlaní a palcem ji začal lehce hladit. „Podívej, Eithné, mám jisté podezření. Tím, co děláš Braenovi, jí možná nevědomky pomáháš v něčem, s čím bys jinak nikdy nesouhlasila. Manipuluje s tebou a tvým prostřednictvím i s ním. Nedělala by nic bezúčelně – z čehož plyne, že Pečeť je především v jejím zájmu.“</p>
<p>„Chce se včas dovědět, že proměna začala.“</p>
<p>Povzdychl si. „Jistě, může to tak třeba i být – ale ne nutně. O účincích Pečeti ti řekla ona a ty sis to nikde nemohla ověřit. Nemáš žádný důkaz, že tahle Pečeť skutečně rozliší člověka od Vody.“</p>
<p>Eithné zalapala po dechu. „Ty si myslíš…“ vydechla.</p>
<p>„Snažím se jenom oddělit fakta od různých dohadů,“ přerušil ji. „Je dost pravděpodobné, že Pečeť funguje, jak má, protože pro čarodějku je to bezpečnější; vždyť co kdyby na ni sáhl někdo, o kom se pak ukáže, že je rusal nebo sargassin? Spíš si myslím, že je v ní něco navíc: že znaky mají ještě další účinky, o kterých ti Mai neřekla.“ Vstal a začal přecházet po místnosti. „Děláš to dost často. Kdyby neměla vážný důvod, nedopustila by to. Pro ni je to přece taky nepohodlné, honit vyděšeného chlapce po hradě! Nejjednodušší vysvětlení je, že Mai potřebuje, aby měl vyšší práh bolesti; ale proboha, k čemu by jí to bylo? Pravděpodobnější mi připadá, že bolest je jenom nutné zlo, kterému se nelze vyhnout. Proto se postarala, aby držel Pečeť v rukou někdo jiný: kupříkladu ty. Tím si zajistila, že Braenova nenávist se neobrátí proti ní.“</p>
<p>„Myslíš, že mě Braen nenávidí?!“ hlesla Eithné.</p>
<p>„Rozhodně ne. Mluví o tobě s láskou; koneckonců jsi jeho matka. Ale kdyby mu takhle ubližoval někdo jiný – i někdo tak blízký jako Mai – nejspíš by se ti s tím svěřil a doufal by, že mu pomůžeš…“</p>
<p>Eithné se prudce nadechla. „Thuine, já vím, že je to strašné, ale… ale neměla jsem jinou možnost,“ vyhrkla. „Možná to odsuzuješ, ale nemohla jsem…“</p>
<p>„Já ti přece nic nevyčítám,“ přerušil ji. „Voda je odporná věc.“ Jeho nehezké rty zkřivil pochmurný úsměv. „Rozuměj, Eithné, tohle všechno jsou jenom teorie. Žádnou jistotu mít nebudeme, dokud to někdo z nás nevyzkouší.“</p>
<p>Nedal jí ani čas, aby se začala bát, že to bude muset dělat ona. Proklouzl kolem ní, vzal ze stolu šperkovnici a vyklepal Pečeť na postel. Posadil se vedle a po krátkém zaváhání na ni přitiskl dlaň.</p>
<p>Eithné viděla, jak sám se sebou bojuje, aby ruku neodtáhl; nalehl na ni celým tělem, jako by doufal, že tím překoná svůj odpor. Tvář zabořil do peřin a ramena se mu třásla. Pak zaklel a prudce se napřímil.</p>
<p>„Takhle se to nedá dělat, zatraceně,“ zavrčel. „Je to jako žhavá podkova. Musela bys mě k tomu přivázat.“ Chvíli mlčky hleděl na svou dlaň.</p>
<p>„Můžeš pohnout prsty?“ zeptala se.</p>
<p>„Cože? Samozřejmě.“ Zaťal a zase uvolnil pěst. „Ne, vážně, Eithné,“ ozval se pak. Opatrně vzal Pečeť za nepopsanou stranu, obrátil ji a prohlížel si ji ve světle. „Něco tam rozhodně je. Věřím, že když se to dělá dost často, začnou být přístupné jisté vědomosti, které…“</p>
<p>Nedořekl. Náhle se totiž rozletěly dveře. Thuin zvedl hlavu a to, co spatřil přes Eithnino rameno, ho vyvedlo z míry tak, že zbledl málem do odstínu své bílé košile. Eithné se otočila.</p>
<p>Ve dveřích stála Mai a oči jí divoce plály. Tvář měla staženou prudkými emocemi – v první chvíli to skoro vypadalo jako vztek. „Polož to, ty hlupáku!“ zaječela a vrhla se k nim. Doslova vyrvala Thuinovi Pečeť z ruky.</p>
<p>Vůbec se nebránil. Seděl tam ztuhle jako mramorová socha a na tváři měl podivně křečovitý výraz – vypadalo to skoro, jako kdyby se nemohl rozhodnout, jestli se zamračit nebo rozesmát. Mai pomalu ustoupila.</p>
<p>„Thuine…?“ hlesla Eithné. Natáhla k němu ruku.</p>
<p>„Nech ho! Nedotýkej se ho!“ okřikla ji Mai a chytla ji za rameno. Smýkla jí dozadu. „Proboha, Eithné, copak jsem ti neříkala, že je nebezpečné si s Pečetí jen tak hrát? Člověk, který se sotva vyléčil ze zranění vodním kouzlem, se k ní vůbec neměl přibližovat!“ Eithné se snažila z jejího sevření vymanit, ale Mai ji nepustila. „Chudák,“ dodala hlasem o poznání tišším. „Podívej.“</p>
<p>Thuinova košile už nebyla bílá. Náhle ji zkropila jasně červená krev, řinula se z míst, kde se skrývala jizva. Eithné vykřikla a vrhla se k němu.</p>
<p>Položila ho na postel – pohled měl nepřítomný a jeho tělo se jí zdálo tuhé a ochrnuté, jako by bylo vyřezané ze dřeva. Dlaněmi se marně snažila zastavit krev. Roztrhla mu košili a začala vytahovat z postele prostěradlo, aby měla plátno na obvaz, ale Maiina ruka jí znovu dopadla na rameno. „To nemá smysl, Eithné. Je to všechno zpátky; to zranění, kouzlo, prostě všechno. A tentokrát se s tím nedá nic dělat.“</p>
<p>Odmítala uvěřit tak nehorázné lži. Vysmekla se čarodějce a obrátila se zpátky k Thuinovi. Za tu chvilku se rána zvětšila a rozevřela, hladká kůže na jejích okrajích praskala jako vysušená hlína v parném dni. Krev se rozlévala po celé Thuinově hrudi. Eithné cítila, jak ji zaplavuje panika.</p>
<p>Náhle se rytíř pohnul; otočil k ní hlavu a vyhledal ji očima. Z těch očí zmizela otupělost – problesklo v nich poznání a vzápětí zoufalá naléhavost, jako by jí chtěl něco sdělit a přitom se mu nedostávalo sil. Naklonila se k němu.</p>
<p>„Oko… Schovej…“ Vypravil to ze sebe s nadlidským úsilím, jako by měl jazyk zalitý do olova. Pomyslela si, že mluví z cesty, než jí pohled padl na jeho zápěstí. Pruh oceli, v němž bylo zakováno Rybí oko, náhle povolil – jen tak, bez zásahu zvenčí, jako by ho celou dobu drželo jen kouzlo, které se v této chvíli zlomilo. Rozpadl se na modrošedý prach, a i ten se ztrácel, až nezůstalo nic. Amulet vlastní vahou sklouzl do Eithniny postele. Eithné ho nenápadně zastrčila pod peřinu, místo aby ho ukázala Mai, a doufala, že si na něj čarodějka sama nevzpomene.</p>
<p>To bylo všechno; brzy poté Thuinovy oči potemněly a vkradla se do nich ta nejhlubší cizota, nejmrazivější stíny.</p>
<p>Eithné a Thuin…?</p>
<p>Ta pohádka neměla mít šťastný konec.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Vzpomínky na rytířovu smrt ji tak rozrušily, že vůbec nemohla spát; jako by to v jejím mozku strhlo hráz, ke které se léta neodvažovala ani přiblížit. Thuinovým teoriím o Pečeti nikdy neuvěřila; sama jeho smrt byla nejpádnějším důkazem, že se mýlil. Ale co když se unáhlila? Náhle si s úděsem uvědomila, že to vůbec nemusela být Pečeť, co ho zabilo; vražedné kouzlo mohla seslat Mai ve chvíli, kdy vstoupila do dveří, aby nemohl prozradit, co se o znacích dověděl.</p>
<p>Otřásla se. Podřídila Pečeti celý Braenův život; bylo to… bylo to jako páteř, jako nejhlubší kořen, vytanul jí obrat z jeho deníku; a přitom o ní nic nevěděla.</p>
<p>Ale mohla jsi, blesklo jí hlavou.</p>
<p>Bože, měla tolik času pátrat po všem, co jí Thuin naznačil! Shánět důkazy, odhalovat stopy. Neměla důvod to neudělat, snad kromě strachu. Také se koneckonců nikdy nerozhodla, že to neudělá. Jen to odkládala ze dne na den. Z roku na rok. Nebyla to vina tohoto okamžiku, že na sebe vzal podobu největšího hříchu – že se stal právě tou vteřinou, kdy se všechna promarněná léta spojí v jediné Nikdy.</p>
<p>Uprostřed noci vstala a otevřela schránku – kolikrát už nad ní takhle seděla? <emphasis>Měla bych to přece jenom vyzkoušet,</emphasis> napadlo ji, ne poprvé. <emphasis>Zjednat si jasno</emphasis>. Náhle naprosto nepochybovala, že nejde o život; Thuin měl pravdu, když říkal, že ty znaky jsou stejné pro všechny, a ona to přece někde uvnitř věděla celou dobu. Klidně se jich mohla dotknout, přejet prstem po tom palčivém magickém ostří. Nic jí nebránilo.</p>
<p>Skoro nic.</p>
<p>Dobrou hodinu tam strávila v úvahách, než si konečně přiznala, že to nedokáže. Vědomí vlastní zbabělosti ji na okamžik úplně zavalilo. <emphasis>Možná to chce určité rozpoložení,</emphasis> pomyslela si. <emphasis>Dobrá, zkusím se do něho dostat. Soustředím se na to a udělám to zítra. Nebo</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> pozítří. </emphasis>Ale věděla, že je to obyčejný žvást. Neodváží se toho nikdy; a tím, že o tom jenom platonicky uvažuje, se Braenovi nepřiblíží ani o píď.</p>
<p>Braen nikdy neměl na vybranou.</p>
<p>Vzpomínala na všechna ta léta pochybností – jak ho pozorovala přes jídelní stůl a dávala si pozor, jestli pije vodu, a jak byla neklidná a podrážděná jako mrzoutská medvědice po zimě, když se za celou večeři nedotkl poháru. Do stěny neglazované hliněné konvice s pitím, kterou si bral do pokoje na noc, kdysi vyryla nožem značku a ráno zkoumala, jestli vody ubylo. Jenže ani to nebylo důkazem. Mohl přece odlít, kolik chtěl. Všímala si všeho, co řekl, všeho, co udělal; každé jeho slovo tisíckrát převracela v hlavě a snažila se rozluštit, jestli v něm nejsou nějaké skryté významy, narážky či předzvěsti; a když nenalezla, jen ji to přesvědčilo, že se nedívala dost dobře.</p>
<p>Vlastně si nikdy nesnažila představit, co cítí on; ne proto, že by toho nebyla schopná – její obrazotvornost dokázala vykreslit téměř cokoliv – ale zkrátka proto, že jí to nikdy nepřišlo na mysl. Celou tu dobu si říkala, že je ještě malý a pořádně tomu nerozumí.</p>
<p>Dítě, které neví nic o strachu.</p>
<p>Směšný sebeklam.</p>
<p><emphasis>Jako když taje led,</emphasis> zazněla jí v hlavě jeho slova. Jak si asi představoval ten strašlivý okamžik, začátek proměny? <emphasis>Probouzí se uprostřed noci s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nejasným pocitem cizoty a nesdělitelného prázdna. Chvíli se marně snaží zorientovat, a pak mu to dochází v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>oslepivém záblesku hrůzy. S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>myslí dokonale jasnou přihlíží, jak se jeho lidské já bortí a po kapkách mizí v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>oceánu toho druhého, nepřátelského bytí, navěky rozptýleno a navěky pohlceno čímsi zrůdným a neznámým</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis>Napadlo ji, že když byl mladší, možná probděl právě tolik nocí jako ona; proboha, měl mnohem větší důvod ke strachu, protože šlo o <emphasis>jeho</emphasis> vědomí a bytí. Zatímco ona napínala uši a pokoušela se v tichu zaslechnout ozvuky vody z jezera – kdoví co vlastně? Cákání ploutví…? – snažil se rozpoznat tytéž předzvěsti sám v sobě. Čelil té mučivé úzkosti v naprostém osamění – náhle to věděla úplně jistě; nemohl jí říct ani slovo, protože by to považovala za znamení a podezírala by ho tím víc. I tak mu byla neustále za zády a mávala mu Pečetí před očima.</p>
<p>Najednou ji napadlo, že už za ním ráno nepůjde. Že to prostě nechá být. Navždycky.</p>
<p>Ta možnost ji úplně omráčila. Chvíli jen seděla a prostě lapala po dechu hrůzou z toho nového prostoru, který se před ní otevřel. Braen byl dospělý, proboha. Věkem, schopnostmi, myšlením; vším. Víc než dobře by se o sebe postaral i bez ní. Nemusela zůstávat v Kilchurnu a pečovat o něj – koneckonců, to už stejně dávno nedělala, jen si to namlouvala. Zítra se klidně mohla sebrat a odjet; mohla říct Braenovi, ať ji doprovodí do města a obstará jí povoz, a pak jemu i Bhaře Mai zamávat a zmizet. Nedokázala si představit, že by ji chtěli zdržovat.</p>
<p>Hlava se jí zatočila závratí. Najednou se zděsila všech cest, které se před ní otvíraly; vlastně, upřímně řečeno, lekla se jich k smrti. Co by si počala se svobodou? Nenapadalo ji jediné místo, kam by mohla – a chtěla – jít.</p>
<p>Pak se uklidnila. Nikdo ji přece nevyháněl; hrad byl její a peněz díkybohu měla ještě dost. Směšovala dvě různé věci: ve skutečnosti šlo jen o to, jestli přece jen nepřistoupit na Braenův návrh. Oddechli by si přece oba, kdyby ta hrůza skončila.</p>
<p>Nebo snad ne…?</p>
<p>V jediném záblesku prozření viděla svůj život bez Pečeti: vesmír bez středobodu, bezesměrné prázdno. Co ji vlastně spojovalo s Braenem? Nic kromě Pečeti, toho pouta z bolesti, podezření a strachu, které se zdálo tisíckrát pevnější než láska. Nebýt rituálu, celé měsíce by spolu klidně nemuseli promluvit; mohli se jen míjet u večeře jako dvě cesty, které se nikdy nezkříží, osamělí každý ve svém světě. Nevěděla o něm nic, nic. Neměla ponětí, že psal básně, neměla tušení, co má v plánu a o čem sní; bylo jí záhadou, co dělá, když je v městě, a o čem přemýšlí sám uprostřed vřesovišť. Nerozuměla jeho záležitostem a nedokázala číst jeho knihy.</p>
<p>Věděla jen, čeho se bojí.</p>
<p>Potřásla hlavou, jako by z ní chtěla vyhnat mlhu. Nebesa, co ji to napadalo? Vždyť tohle vůbec nebyla pravda! Ona si přece Pečeť nevymyslela, proboha! S leknutím si uvědomila, že všechny tyhle pochybnosti jí naopak může podsouvat, <emphasis>sugerovat</emphasis> někdo zvenčí. Co když všechny Braenovy dojímavé řeči byly jen zastíracím manévrem, první předzvěstí proměny? Voda využije všech prostředků, všech úskoků, aby se vyhnula předčasnému odhalení.</p>
<p>V prstech jí zacukalo – pocítila nutkavou potřebu popadnout Pečeť a jít to ověřit teď hned, okamžitě. Kolik času zbývá do rána? Nebe už bledlo neodvratnou předzvěstí svítání.</p>
<p>Útroby se jí svíraly a vyvrhovaly do úst kyselou pachuť strachu.</p>
<p>Slyšela, jak Braen v pokoji nad ní přechází sem, tam, sem, tam… vězeň v cele bez mříží.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Svítalo. A on na ni čekal; stál u okna zády k ní, do pasu nahý – temná silueta před kalným nebem, které slibovalo dlouhý podzimní déšť. „Napadlo mě, že dneska možná zaspíš,“ řekl jí s nepatrným stínem ironie.</p>
<p>„Hm. Pojď si sednout, Braene.“</p>
<p>Otočil se k ní. „A kdybych ti řekl, že tě <emphasis>prosím</emphasis>, abys to nedělala?“ Hlas se mu zachvěl.</p>
<p>„Braene,“ vzdychla unaveně. „Co má tohle za smysl?“</p>
<p>Přes rty mu přeběhl trpký úsměv. „Jen to tak zkouším, mami.“ Došel k ní – už byl dávno vyšší než ona. Shlížel na ni a v jeho tváři spatřila něco, co tam předtím nevídala: odhodlání? Než mohla postřehnout, k čemu se chystá, vzal ji za lokty a přitáhl si ji k sobě. Zblízka jí pohlédl do očí. „Nemůžu přestat. Přece se nevzdám bez boje! Ještě máme naději, Eithné. Řekni, že mi věříš, a zahoď tu Pečeť! <emphasis>Prosím!</emphasis> Když jsi mě nevyslyšela nikdy předtím, vyslyš mě teď.“</p>
<p>Vymanila se mu. „Chováš se krajně nevhodně, Braene,“ pokárala ho jemně. „O tomhle s tebou nebudu diskutovat.“</p>
<p>Oči mu potemněly. Krátce pokývl, bez dalšího slova si sedl do křesla a paže provlékl pod opěrkami.</p>
<p>Otevřela schránku a sáhla dovnitř navyklým pohybem, tak opatrným, jako by brala jed. Za celá ta léta se nikdy omylem nedotkla znaků na líci Pečeti. Když mu ji přikládala, držela ji v dlani a palcem se opírala o jeho hruď, aby jí ruka nesklouzla, takže to mohla dělat – a dělávala – poslepu. Připadalo jí lepší nedívat se mu do tváře. Pokaždé pevně zavřela oči a čekala na Braenův křik.</p>
<p>Ale teď bylo ticho.</p>
<p>Pod prsty cítila, jak se jeho tělo křečovitě chvěje, ale neslyšela nic; ani jeho dech.</p>
<p>Hrůza ji omráčila. Tisíckrát si představovala, co udělá, pokud se to jednou stane. Přesto ji to zastihlo úplně nepřipravenou. S leknutím otevřela oči.</p>
<p>Jenže on nebyl Vodou; byl člověkem.</p>
<p>Hleděla do jeho tváře stažené bolestí. Rty měl pevně sevřené a z čela se mu řinul pot. Tepna na krku mu divoce pulzovala. Díval se na ni, ale v jeho očích nebyl žádný lidský výraz, jen šílené odhodlání. Proč to dělal? K čemu? Bylo v tom něco hrůzného. A také svévolného; narušení vžitého pořádku. Pobouřilo ji to. Chtěl, aby na chvíli uvěřila, že se stal Vodou? <emphasis>Chtěl ji vyděsit?</emphasis></p>
<p>Odtáhla Pečeť na půl palce a jeho tvář se okamžitě uvolnila. Z očí mu zmizela tíha utrpení a nahradil ji povznesený, vítězoslavný výraz. „Jen do toho, mami,“ řekl jí. „Stejně ti to není nic platné. Voda tě dostane.“ Tiše se zasmál a při tom smíchu jí přeběhl mráz po zádech.</p>
<p>Najednou dostala strach – a nebyl to strach z Vody; to vůbec ne; s hrůzou, která jí zalomcovala teď, se žádná z jejích nočních můr nedala srovnávat. Braen chtěl ještě něco říct, ale v tu chvíli to udělala znovu.</p>
<p>Rysy se mu zkřivily; nebyl na to ještě připravený, ale vydržel. Byla přesvědčená, že ji začne prosit, a odhodlaná zachovat se velkoryse – a když se žádných nářků nedočkala, rozzuřilo ji to k nepříčetnosti. <emphasis>Co si vůbec myslíš, Braene? Co to má znamenat? Taková dětinská pýcha! </emphasis>Jeho tělo se chvělo pod náporem bolesti, ale díval se jí do očí s ohnivou výzvou; a ona se v duchu opravila. Tohle nebyl žádný rozmar, žádný chvilkový vzdor, ale boj. Největší možná vzpoura. Vyhlásil jí válku tím jediným existujícím způsobem, který vedl ke svobodě. Pokud teď nezlomí jeho vůli, nezlomí ji už nikdy.</p>
<p><emphasis>Dobrá, Braene,</emphasis> pomyslela si vztekle. <emphasis>Když to chceš, máš to mít.</emphasis></p>
<p>Cítila, jak jí hučí v uších; jak se do nich ostře zařezává ticho, které ruší jen jeho přerývaný dech. Vteřiny míjely. Desítky vteřin. Věčnost. Braenova hezká tvář ztratila všechny zbytky lidské podoby; zbrunátněla a rysy se stáhly do divokého zvířecího šklebu. Svaly na rukou mu vystoupily jako konopné provazy a opěrky křesla sténaly pod tím náporem. Koupal se v potu a kdoví, v čem ještě dalším, a z rozkousaných rtů mu crčela krev. Ale mlčel.</p>
<p><emphasis>Proboha, mlčel. </emphasis>Eithné drkotaly zuby a ruka, kterou držela Pečeť, jí ztuhla a zledovatěla; musela se levačkou chytit křesla za jeho hlavou a opřít se o Pečeť vší silou, aby nezačala sklouzávat po jeho mokré hrudi. Ocitla se tak blízko, že se skoro mohla dotknout tváří jeho zkřiveného obličeje, ale vůbec ji nevnímal; v jeho nevidoucích očích už nezbylo nic. A přesto bojoval dál. Cítila v něm chladné, nezvratné rozhodnutí, které uzrávalo dlouho; snad celé roky; a náhle pochopila, že je skutečně odhodlán ke všemu. Dovede to do konce, do toho nejtrpčího ze všech, když bude muset.</p>
<p>Braene, chlapče, Braene. Proč se tohle stalo? Jak jsme mohli dospět tak daleko?</p>
<p>Úplně hmatatelně cítila, jak jí její syn uniká – jak slábne moc, kterou nad ním vždycky měla – a hrůza z toho, že se mu to podaří, jí úplně zatemnila mozek. To je přece Braen, tvoje milované dítě, a trpí tvojí vinou, znělo jí v koutku mysli; tak mu dej přece milost, proboha!; ale Pečeť neodtáhla. Odkládala to znovu a znovu v naději, že ta ocelová struna v jeho nitru praskne. Ještě vteřinu. Ještě jednu vteřinu. Ještě. Už to přece nemůže dlouho trvat. Vzdej se, Braene!</p>
<p>A já ti všechno odpustím.</p>
<p>Braen lapal po dechu, viděla, že se dusí. Oči mu vylezly z důlků a kůže kolem rtů dostala mezi stružkami krve namodralý nádech. Napadlo ji, že by mohl omdlít: čestný ústup pro oba. Nedokázala si připustit, že jeho vůle je silnější; zoufale odmítala uznat jeho právo na tu zónu svobody, kterou za strašnou cenu dobýval krok za krokem.</p>
<p>Vtom uslyšela, jak něco praská, trhá se jako zteřelé plátno. Absurdně ji napadlo, že to jeho duše se láme. Nebo opěrka křesla? Ale bylo to pod její rukou.</p>
<p>Náhle měla dlaň plnou drobných hliněných střepů, měkkých jako jíl; proklouzávaly jí mezi prsty a lepily se potem. Pomalu odtáhla ruku. Přestože kůže byla neporušená, na Braenově těle zůstala zřetelná stopa: odněkud zdola – jako malba pod glazurou – prosvítaly modravé tvary hieroglyfů, hluboko vrytý otisk vodních znaků z líce Pečeti. V ruce už neměla nic, jen špínu. Zírala na to a náhle jí vytryskly slzy. Téměř se zalykala vědomím naprosté, drtivé porážky.</p>
<p>Sotva ho přestala držet, Braen se zhroutil v křesle. Hlava mu klesla skoro ke kolenům a prameny úplně mokrých vlasů mu spadly do čela. Třásl se jako v zimnici. Sklonila se k němu a rozpletla jeho ztuhlé prsty, křečovitě sevřené kolem dřeva; když je uvolnila, ruce se mu bezvládně svezly podél těla až někam ke špičkám a přepadl dopředu úplně. Otupěle hleděla na jeho šíji a oblouk zad a panika v ní narůstala. Proboha, proč jsem mu to udělala? Co se to vlastně stalo? Rychle přes něj přehodila teplou deku z postele, chytila ho pod pažemi a opřela ho. Díval se přímo na ni, ale nijak se nebránil. Zřejmě byl v takovém šoku, že ji vůbec nevnímal.</p>
<p>Rázem bezděčně vklouzla do role starostlivé matky. „Braene, chlapče, no tak, už je po všem,“ mumlala konejšivě, když mu ze rtů otírala krev. „Teď se hezky uložíš a bude ti dobře. Pojď si lehnout do postele.“</p>
<p>V jeho tváři přece jen probleskl nějaký výraz: ironie? „Neuvěřitelné,“ zamumlal.</p>
<p>„Potřebuješ se zahřát. Uvařím ti čaj, ano?“ Vší silou se opřela do křesla a dostrkala ho k posteli. „Chyť se mě. Já tě zvednu.“ Objala ho kolem hrudi a pokusila se dát si jeho bezvládné ruce na ramena, aby ho mohla vzít.</p>
<p>S šíleným úsilím se vzchopil a odstrčil ji od sebe. „Opovaž se,“ řekl tiše. Zaznělo v tom tak zřetelné varování, že bezděky couvla. Přitáhl si deku těsněji k tělu. „Měla bys radši jít, mami,“ dodal.</p>
<p>„Chápu, že se na mě zlobíš…“</p>
<p>V očích se mu zablýsklo. „Zlobím? Ale kdeže. V noci oceníš den, ve válce klid, v nemoci zdraví,“ zacitoval lehce. „Kdybych neměl tebe, Eithné, nevěděl bych nic o životě.“</p>
<p>Měla pocit, že se jí vysmívá, ale netvářil se ironicky. Pouze lhostejně. Možná ani nebyl vstavu vychutnávat svoje vítězství. Zvrátil hlavu dozadu a vyčerpaně zavřel oči, jako by jí chtěl dát najevo, že už k tomu vpravdě nemá co říct.</p>
<p>Neklidně sepjala ruce a začala přecházet sem tam po pokoji. Panika a dusivá bezmocnost ji úplně paralyzovaly. Bylo pozdě, pozdě na všechno; cítila to v srdci, v duši, v kostech. Nebesa, proč něco takového dopustila? Proč byla tak hloupá a přijala jeho výzvu? Kdyby včas schovala Pečeť a celé to obrátila v žert, všechno mohlo zůstat při starém. Místo toho prohrála. Už neměla žádnou moc nad duší svého syna; unikl jí tím jediným možným způsobem. To, co mu odmítala dát, si vybojoval; a ztratila ho navždy.</p>
<p>Ale to přece nemohla přijmout. Nemohla.</p>
<p>Zastavila se u jeho křesla. „Nechápu, co mělo tohle všechno znamenat, Braene,“ řekla škrobeně, aby přehlušila svůj strach, „ale doufám, že příště se obejdeme bez podobných scén.“</p>
<p>Otevřel oči. „Nechápeš? To je opravdu smutné,“ řekl, ale nijak lítostivě to neznělo. „Nebude žádné příště. Jsem člověk, ale už nikdy ti to nebudu dokazovat. Buď uvěříš mému slovu, nebo se budeme muset obejít bez víry.“</p>
<p>„Ale Braene. Přestaň se se mnou hádat.“</p>
<p>„Já se nehádám. Jen ti to oznamuji.“</p>
<p>Teprve teď se mu doopravdy podívala do očí – a zděsila se. Nebesa, vůbec jí nebyly povědomé; jiskřivé Braenovy oči zestárly o tisíce let. Změnily se tak, že ji až zamrazilo; trvalo však pěkných pár vteřin, než jí do ochromeného mozku dorazila otřesná pravda. Tohle už nebyly oči jejího syna; jejich teplou, dobře známou sametovou hněď vystřídal nejsvětlejší odstín modré, chladný opar nad mořem. Připadalo jí, jako by z nich Pečeť v nesmírném žáru vypálila všechnu barvu, vymyla je jako louh.</p>
<p>„Proboha,“ vydechla šokovaně.</p>
<p>Byly to oči Mai.</p>
<p>Ruka mu vystřelila k obličeji v bezděčném gestu, jako by tu barvu mohl nahmatat. „Oči, co?“ ušklíbl se. „To se dalo čekat. Dovedu si představit, že teď mě začneš podezírat ještě mnohem usilovněji, přestože za to můžeš ty sama. Klidně, Eithné. Mysli si, co chceš.“ Uhnul před její rukou, kterou mu chtěla položit na rameno, a ztěžka vstal.</p>
<p>„Samozřejmě věřím, že jsi člověk, Braene…“ začala.</p>
<p>„Samozřejmě! Jak jinak?“ skočil jí do řeči. Zavrávoral a chytil se za sloupek postele. „A možná ti to vydrží až do večera, pokud budu mít štěstí. Roky jsem toužil po tom, abys mi důvěřovala, mami; abys aspoň jednou bez důkazu uvěřila, že tvůj syn má nějakou čest; ale už si nemusíš dělat násilí. Já vím přesně, co a kdo jsem. To, čemu věříš nebo nevěříš, na tom nic nezmění.“ Omotal si deku těsně kolem těla a vyrazil podél lože k truhlici pod oknem.</p>
<p>Viděla, že se stěží udrží na nohou, ale samozřejmě ho ani nenapadlo žádat ji o pomoc. „Přinesu ti ten čaj,“ hlesla.</p>
<p>„Příště. Bylo by skutečně lepší, kdybys mě teď nechala o samotě. Mám tu nějakou práci.“</p>
<p>Když se nepohnula, přestal si jí všímat a otevřel truhlici. Nohy se mu najednou podlomily. Neupadl však; zachytil se pelesti, měkce sklouzl na kolena a začal se v truhle přehrabovat.</p>
<p>Eithné stála a dívala se na něj. Uvědomovala si, že by skutečně měla odejít – že po tom, co se stalo, nemá žádné právo s ním zůstávat proti jeho vůli – ale nedokázala to. „Nech toho hrabání. Měl by sis lehnout,“ řekla tiše. „Za týden si odpočineš a já řeknu Mai, aby udělala novou Pečeť.“</p>
<p>Obrátil se k ní; tvář měl pobledlou a ztrhanou. S odporem ji pozoroval. „Napadlo tě někdy vyzkoušet to taky na někom jiném než na mně?“ zeptal se sarkasticky. „Třeba na Abze nebo ještě lépe na Mai? Koneckonců – začít jsi měla tím, že to zkusíš na sobě. Možná by ses dověděla spoustu zajímavých věcí.“</p>
<p>Chladně na něho pohlédla. „Co tím sleduješ, Braene?“ Hlas jí přeskočil. „Pokud si myslíš, že se něco změnilo jen kvůli tomu, co se dnes stalo, jsi na velkém…“</p>
<p>„Omylu? Ale kdeže. Probuď se konečně!“ přerušil ji. Napřímil se a jeho chladné oči ztvrdly ještě víc. Vůbec nezvýšil hlas a navíc klečel, zatímco ona stála, ale přesto rázem působil dojmem tak velitelským, že se Eithné roztřásla kolena. „Změnilo se všechno. Mai už ti žádnou Pečeť neudělá. Tohle byly nejsilnější znaky, jaké si může dovolit napsat na hlínu. Není schopná dát ti nic, co bych nedokázal zlomit.“</p>
<p>Jen pomalu to pronikalo do jejího vědomí. „Tím chceš naznačit, že jsi lepší čaroděj než Mai?!“</p>
<p>„Nic takového jsem neřekl,“ odsekl.</p>
<p>„Chtěla jsem Pečeť pro dítě,“ prohlásila Eithné. „Pokoušíš se mi namluvit, že na ni dala nejsilnější kouzlo, jaké umí?“</p>
<p>Útrpně se na ni podíval. „Přestaň si ze mě utahovat! Nebo jsi vážně nic nepostřehla? Dobře, povím ti sladké tajemství, mami. Pokaždé, když jsem si zvykl natolik, že bych mohl Pečeť zlomit, vyměnila ji za silnější. Tahle byla jistě aspoň pětadvacátá.“</p>
<p>Eithné zalapala po dechu. „To jsem nevěděla, Braene.“</p>
<p>„Kdybys věděla, změnilo by se snad něco?“ ušklíbl se. Pomalu ztrácel trpělivost; viděla to na něm. Opřel se o truhlu a pohlédl na ni s tak nenávistným výrazem, že ji až zamrazilo. „Nikdy jsi na mě nebrala ohledy, Eithné. I teď tady nade mnou stojíš se stejným neochvějným klidem, naprosto netečně… s tak nebetyčnou soběstředností, že pro to nemám slov! Ty, která se věčně utápíš ve spoustě citů, jsi necitelná jako kámen. Něco ti povím, ale nebude se ti to líbit. Kdyby ses nad tím někdy zamyslela, možná bys přišla na to, co stojí za tvou posedlostí Pečetí! S rozumem ani logikou to nemá nic společného. Mnohem průzkaznější a šetrnější způsob, jak ověřit, co jsem zač, by byl nechat mě poslepu vybrat skutečnou Pečeť z hromádky falešných. A k tomu by samozřejmě stačily i mnohem slabší znaky: takové, které jenom lehce zadrhávají o kůži. Šlo to úplně bez bolesti, Eithné. Vždycky.“</p>
<p>Otřeseně na něj zírala. Ta slova k ní doléhala jen zvolna, z dálky; její mozek se jim vší silou bránil. Představa, že všechno, čemu věřila, se hroutí, v ní vyvolávala neovladatelný děs. Chce říct, že to všechno bylo zbytečné? To ne. Proboha, to ne!</p>
<p>Braen věru nečekal, až se vzpamatuje. Ušklíbl se, odvrátil se od ní a vytáhl z truhly broušenou láhev se zátkou obalenou voskovaným plátnem.</p>
<p>Eithné jako v snách přistoupila blíž a nahlédla mu přes rameno. V láhvi byla jakási černá kapalina, hustá jako horký med. Když ji protřepal, zanechala na skle hnědočernou stopu. Že by nějaký nový lektvar? Sklouzla očima na ostatní věci v truhle: kameninová mísa, několik lastur a smotků pergamenu, pohár, čtyři flakóny. Všechny tam byly už včera, jenom tu láhev nikdy neviděla.</p>
<p>„Naposled tě žádám, abys šla odsud,“ řekl Braen. Zimnice jím lomcovala a Eithné úplně zřetelně slyšela, jak mu drkotají zuby. „Běž. Ve svém vlastním zájmu. Teď hned. Rychle. Já už nemůžu čekat.“</p>
<p>Opravdu to myslel vážně. Tiskl láhev tak křečovitě, že mu prsty zbělely. Třásl se vyčerpáním a možná i vzteky, to viděla; ale nemohla… nemohla přece…</p>
<p>V tu chvíli tiše zaklel a v horečnatém spěchu vytrhl zátku. Z lahve se vyvalil odporný puch, pronikavý zápach hnijících škeblí a řas – moře za odlivu; ale bylo v tom i něco víc, něco nepopsatelného, štiplavého jako kouř. Před očima jí vyvstal přelud zpola lidské, zpola rybí tváře – zuby štiky a nehybný lhostejný pohled přes závoj vod; halucinace. Tvář se vzápětí rozpadla, vstříc se jí vyvalilo promodralé maso utopence – žádné konkrétní tvary, jen vjem nezměrné odpornosti. Zvedl se jí žaludek a kolena jí podklesla. Přitiskla si ruku k ústům, ale než se vrhla ke dveřím, slzícíma očima ještě zahlédla Braena, jak zvedá láhev ke rtům a pije hltavě a lačně, s naléhavostí milence, který už nedokáže dál ovládat svou vášeň; a pak utíkala, posedlá jedinou myšlenkou: totiž že musí začít zvracet až na chodbě, ne v jeho pokoji; a vtom se jí pod nohy připletlo křeslo a země se jí mihla před očima…</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Nejhorší ráno jejího života splynulo s nejhorší nocí, jako by nikdy nepřešlo těch dvacet let; s bouřlivou nocí uprostřed zimy, kdy přišel na svět zplozenec Vod. Narodil se těžce, jako každé dítě očekávané s chmurnými pochybnostmi místo s radostí. Co chvíli se zablesklo a kamenné zdi Kilchurnu bičovaly přívaly vod. <emphasis>Znamení?!</emphasis> Eithné slyšela ten déšt za oknem za svou hlavou – vytrvalý neutichající šum, do něhož občas zazněl rachot hromu.</p>
<p>Měla zavřené oči, ale nešlo jen o únavu; ve skutečnosti byla tak rozrušená, že by sotva dokázala ihned spát. Zahlédla tělíčko dítěte, když vklouzlo do dlaní Bharry Mai, ale bála se podívat podruhé; děsila se chvíle, kdy čarodějka řekne…</p>
<p>„Člověk.“ Hlas Bharry Mai po ní sklouzl, smísený se zvukem deště. „Přestaň se klepat, moje milá. Tohle mimino je povedené jako preclíček, žádné rybí maso. A co se týče tvé předpokládané druhé otázky, která v normálním případě padne jako první – zcela nepochybně je to chlapec.“</p>
<p>„Ano…?“ Měla to být nejšťastnější chvíle v jejím životě, ale nevnímala to tak. Nevěděla, jestli má vůbec radost. Pravděpodobněji necítila nic; byla vyprahlá, unavená, okoralá, bez citu.</p>
<p><emphasis>Takže ta druhá možnost. Nejistota. Čekat a věčně tonout v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pochybnostech.</emphasis></p>
<p>Mai ji převlékala a polévala nějakými lektvary. To všechno v dusivém tichu. Dítě neplakalo. Jako by ani nebylo.</p>
<p>„Kde je? Zemřelo?“ ptala se Eithné rozechvěle, sama neschopná rozhodnout, jestli při té představě cítí spíš strach nebo naději.</p>
<p>„Je v pořádku,“ řekla Mai měkce. „Umyla jsem ho a dala do kolébky.“</p>
<p>„Přines mi ho!“</p>
<p>„Ještě ne. Jsi unavená, Eithné, a ten drobek stejně spí. Tuhle noc se o něj postarám, aby sis mohla odpočinout.“</p>
<p>Znělo to rozumně – obyčejná pomoc přítelkyně. Mai naposled zkontrolovala, jestli Eithné nic nechybí, a vynesla kolébku ven.</p>
<p>Eithné za to měla být vděčná a nerušeně spát; neklid jí však lomcoval a co chvíli se s leknutím probouzela. Zírala slepě do bílé tmy – nebe bylo ztěžklé deštěm – a naslouchala zvukům; nerozpláče se dítě? Nebude mít hlad? K ránu vstala z postele a těžkopádným, kolébavým krokem se pustila ke dveřím.</p>
<p>„Mai?“ zavolala slabě. Nahlédla do vedlejšího pokoje. Nepochybovala, že tam čarodějku s děťátkem najde – vždyť proč by se měla Mai s kolébkou vláčet po schodech? Jenže místost zela prázdnotou.</p>
<p>Eithné zachvátila panika. „Mai?“ vykřikla hlasitěji. „Mai…?“ Naklonila se nad schodiště, protože ji napadlo, že snad byla chlapci zima a čarodějka ho vzala ke krbu v hlavní síni; dole však panovala tma.</p>
<p>Vrátila se pro olejovou lampu a sešla po schodech. Trvalo jí to celou věčnost. Při každém kroku se otřásala bolestí a co chvíli se jí zatmělo před očima; snad by omdlela a skutálela se po schodišti až dolů, kdyby se nedržela zábradlí. Ale neměla na vybranou.</p>
<p>Prázdno. Beztak to tušila. Postála ve ztemnělé síni, zvedla lampičku nad hlavu a svítila do všech koutů, ale vítaly ji jen stíny a zledovělý vzduch, štiplavý pach popela z vyhaslého krbu a dokonalé ticho. Co si počít? Obrátila se a začala úmorný výstup ke svému pokojíku a poté do zbývajících dvou pater donjonu.</p>
<p>Hrad byl opuštěný jako hrob, jako morový dům. Eithné se vyčerpaně opřela o dveře poslední místnosti, zalykajíc se dusivou bezmocností a žalem. „Mai,“ vzlykla. „Kde jsi, Mai?“ <emphasis>A kde je proboha mé dítě</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?!</emphasis> Třásla se v horečce. „Mai, co jsi mi to udělala?“ Ještě včera to dítě neměla; ještě před několika hodinami si byla jistá, že k němu nic necítí; a teď málem zešílela z pomyšlení, že o ně přišla.</p>
<p>Co teď? Znovu dolů. „Někde musí být,“ šeptala horečnatě. „Proboha. Musím je najít. Najdu je.“ Klopýtala po schodech a zakopávala, ledový chlad jí zmrazoval kosti a jediný vjem tepla byl proud něčeho horkého na stehnech. Nadzdvihla si spodničku a dlaň jí zrudla lepkavou krví. <emphasis>Umřu,</emphasis> pomyslela si. Necítila vůbec nic.</p>
<p>Zbývala už jenom jižní věž – odlehlá část tvrze, do níž se dalo přejít jen podsebitím a pak přes krátký padací most, který ji spojoval s hradbami. Zatímco všechna tři patra donjonu byla zchátralá a plná nepořádku, věž našly Eithné s Mai zcela nedotčenou. Když poprvé vstoupily na strmé točité schody, ve světle pronikajícím střílnami bylo vidět, že na stupních leží věkovitý prach. „Musí to být otevřené teprve krátce. Skoro to vypadá, že jsem omylem strhla nějaké kouzlo,“ komentovala to Mai. „Může to být zatraceně nebezpečné.“ Dýchla si do dlaní a promnula si prsty. „Já tam jít musím, o to nic – lepší se podívat včas, než si to nechat v zádech. Ale ty uděláš nejlíp, když se někam uklidíš.“ Vystoupala do patra a otevřela úzké dveře. Eithné jí přes rameno nahlédla do zšeřelé místnosti, pokoje spojeného s pracovnou. Byla tam židle a stůl, dubový sekretář, postel s nebesy. Uprostřed toho stolu – nevídáno! – se vršila hromada dobrých dvou set knih. Tolik jich bylo pohromadě snad jen v Birkenbogu, největším glenstrivenském hradě: poklad, který shromažďovaly celé generace. „Eithné, nechoď sem radši. Je to tu doslova nabité kouzly,“ znovu ji naléhavě varovala Mai.</p>
<p>Copak by čarodějka po všech těch řečech o nebezpečí odnesla čerstvě narozené dítě právě do jižní věže? Ale muselo to tak být. Eithné v to doufala. Modlila se o to. Byla to jediná naděje.</p>
<p>Trmácela se v dešti dřevěným podsebitím, do něhož táhlo a zboku pršelo. Bylo to jako ujít tisíc mil. S šílenou úporností, kterou by sama v sobě nikdy nehledala, se vlekla vzůru po úzkém točitém schodišti, chvějíc se zimou a stále s nastraženýma ušima. <emphasis>Možná je moje děťátko mrtvé. Možná mi to jen nechtěla říct hned.</emphasis></p>
<p>Vpadla do dveří, posvítila si lampou.</p>
<p>Mai v šatech spala na prastaré posteli s nebesy, z nichž visely cáry zpuchřelého sametu, a kolébku měla na dosah. Čerstvé dřevo a bělostné plátno nepřirozeně zářilo novotou z kouta plného pavučin. V kontrastu k hromádce strohých, v černé kůži vázaných knih působily vyřezávané postranice kolébky selsky a roztomile; přímo neskutečně obyčejně. Dítě bylo uvnitř, obalené peřinkami tak, že z něj byl vidět jenom kousek obličeje.</p>
<p>Eithné se k němu vrhla. Viděla, jak se mu ve spánku chvějí řasy, a zaplavila ji úleva, drtivá až k pláči. Rázem přehlušila všechno: drásavou hrůzu té poslední hodiny, nejhlubší beznaději i nejtemnější vztek. <emphasis>Mám děťátko. Žije. A není to ryba; alespoň na první pohled ne. </emphasis>Fascinovaně se dotkla prstem jeho tvářičky. Dítě se okamžitě otočilo za tím dotykem a pootevřelo hledající ústečka…</p>
<p>Eithné zděšeně ucukla.</p>
<p>Ta ústa byla černá.</p>
<p>Mai se převrátila na posteli a zamumlala něco v nesrozumitelné řeči. Prudce se posadila. „Eithné!“ vyhrkla. V první chvíli jí v očích probleskla panika, ale vzápětí nasadila přísný výraz rozhořčené vychovatelky. „Co tu děláš? To jsi šla sama po těch schodech?“</p>
<p>Po jakých schodech? Děsivá cesta byla zapomenuta; <emphasis>všechno</emphasis> bylo zapomenuto; zbývala jen neskutečná radost s lehkou stopou strachu. „Má… má něco s pusinkou.“</p>
<p>Mai zívla a vstala. „Cože? Á, tohle. Dávala jsem mu trochu lektvaru na zahřátí. Barví jako kolomaz, ale je to zaručená věc. Jak vidím, ty bys taky pár hltů uvítala; není divu, že ti drkotají zuby, když tady pobíháš v té zimě! Škoda, že jsem toho neudělala víc.“ Zasmála se a tlačila ji ze dveří.</p>
<p>Eithné zavrávorala. Teď, když se přesvědčila, že dítě je v bezpečí, ji všechny síly opustily.</p>
<p>Složila se rovnou na zápraží.</p>
<p>A Mai se o ni postarala. Odtáhla ji do postele a bděla u ní, léčila ji kouzly a nutila jí čaj. Eithné prospala celý den a později si na všechno vzpomínala jen matně. <emphasis>Děťátko s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>černými ústy?! </emphasis>Kdeže; klidně se jí to mohlo jenom zdát. Tím spíš, že večer, když si poprvé přiložila dítě k prsu, byly jeho rtíky růžové a čisté. Ani stopy po lektvarech. Ani stopy po šupinách.</p>
<p>Obyčejné dítě.</p>
<p>Braengwyn.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Vzkřísil ji zaklínadlem, ale zjevně s tím nespěchal, protože než na to došlo, stihl se ještě převléknout a vyvětrat ten strašný puch. Truhla byla zavřená. Eithné ležela v jeho posteli, zatímco on stál u okna a nehnutě ji pozoroval. „Můžeš vstát?“ zeptal se.</p>
<p>Okamžitě se vztyčila. „Samozřejmě.“ Zvedla se a uhladila si sukni, ale v pořádku nebyla. Ještě teď v duchu viděla, jak Braen pije tu páchnoucí břečku – a jejímu rozbouřenému žaludku pouhá ta vzpomínka stačila, aby málem dokončil, co nestihl. Dusila se odporem. Očima bezmocně těkala po místnosti, protože marně sbírala odvahu podívat se Braenovi do tváře.</p>
<p>„Nemusíš se přemáhat,“ řekl chladně. „Já už to nějak přežiju, když mi pozvracíš postel.“</p>
<p>Mlčky přešla jeho nezdvořilost. „Co bylo v té láhvi? Páchlo to jako shnilé škeble.“</p>
<p>„Taky to byl lektvar Vody.“</p>
<p>„Lektvar Vody…?“</p>
<p>„Slyšíš dobře,“ řekl výsměšně. „Přesně to slovo jsem řekl: <emphasis>Voda</emphasis>. Ale než se poběžíš schovat pod peřinu, ještě si poslechneš, co ti chci říct! Lektvary jsou nejlepší způsob, jak <emphasis>my lidé</emphasis> můžeme využít jejich magii. Nepotřebuješ nic než pohár s čistou vodou. Do ní vkládáš kouzla… den za dnem, kdykoliv máš sílu a čas. A pak, když jsi v nouzi, to do sebe dostaneš v jediném okamžiku. Na tuhle výjimečnou příležitost jsem ho střádal celé měsíce, protože tu radost bych ti neudělal, matko, abych se ti svalil k nohám jako propíchnutý vepř; ale než jsi přišla, nevypil jsem ani kapku. To si pamatuj. Proti Pečeti jsem stál sám za sebe. Nikdy, <emphasis>nikdy</emphasis> si nenalhávej, že mi pomáhalo kouzlo.“</p>
<p>Náhle jí ostře připomněl Gera: stejný ohnivý zápal, stejná umíněnost. Až ji zamrazilo. „Nechápu, proč…“ začala.</p>
<p>„To vidím, že nechápeš,“ ušklíbl se. „Ale nevzdávám se naděje, že se ti jednou rozbřeskne; a pak si vzpomeneš.“</p>
<p>Zamrkala. Marně se v tom snažila vyznat. Vlastně ne – v hloubi duše to chápala přesně; přiznat si to však bylo nad její síly. „Braene, tohle jsou věci, které ani v nejmenším neschvaluji,“ řekla odměřeně. „Ta páchnoucí tekutina…“</p>
<p>„Ty se s ní špinit nemusíš! Pokud ti nepřipadá dost vznešená, tak si ucpi nos,“ poradil jí. Odpoutal se od okna a došel k ní. „Něco voní po lesní rose – nic urážlivého pro dámský jemnocit. A něco zase smrdí jako shnilá ryba. To je prostě život.“</p>
<p>„Neměl bys to pít. Kdo ví, co mohou taková kouzla…“</p>
<p>„<emphasis>Já</emphasis> to vím,“ přerušil ji. „Vím to přesně, protože jsem je sám dělal. Nikdo se tě neptá na dovolení, Eithné. Uvědom si to.“</p>
<p>Konečně se na něj podívala. Žádné stopy únavy, žádné kruhy pod očima jako předtím; naopak sršel energií. Ale chlad v jeho tváři ji zasáhl jako úder; tím spíš, že nikde – ani v jeho očích – nebyla sebemenší skulinka, kterou by dovnitř či ven mohla proniknout slabost nebo cit. Co se to s ním stalo? Jenže cítila, že za tuhle změnu nemůže kouzlo. Propast, která zela mezi nimi, sama vlastnoručně pomáhala vykopat.</p>
<p>„Tenhle den bude dlouhý,“ dodal. „Ještě toho vypiju víc než dost. Pokud se s tím nedokážeš srovnat, nedá se nic dělat.“</p>
<p>Jak mluvil, všimla si náhle, že na jeho ústech je něco divného; jako by neměl zuby. Postoupila o krok k němu, aby se podívala zblízka, a on si samozřejmě uvědomil, na co se to dívá. „To je jenom barva lektvaru,“ oznámil. „Spokojená?“</p>
<p>Měl úplně černé zuby a jazyk a vnitřní stranu rtů.</p>
<p><emphasis>Stejně jako tehdy.</emphasis></p>
<p>„Když ses narodil, dávala ti něco pít,“ řekla váhavě. „Něco, po čem jsi měl ústa právě tak černá jako teď.“</p>
<p>Rty mu zkřivil cynický úsměšek. „Ano? A tys to dopustila. To mě nepřekvapuje.“</p>
<p>„Říkala, že je to lektvar na zahřátí.“</p>
<p>Odsekával slova jako údery biče. „Tak to tedy lhala.“</p>
<p>Eithné cítila, jak jí krev mizí z obličeje. Při pohledu na jeho pohrdavý výraz se jí žaludek sevřel úzkostí. „To jsem netušila,“ hlesla. Rozhodila rukama. „Braene, byla to strašná noc. Neuvědomila jsem si… Proboha, vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje!“</p>
<p>„Zřejmě jsi rodila dítě,“ řekl kousavě.</p>
<p>Ruce jí poklesly. On se jí vysmíval! Neměl ponětí, jak jí tehdy bylo! Zaplavilo ji zklamání a beznaděje. „Vůbec tomu nerozumíš,“ zašeptala.</p>
<p>Celé jeho tělo se napjalo, jako by se vší silou snažil ovládnout a nezačít na ni křičet. „Ne, nerozumím,“ souhlasil. „Je mi nanic z pomyšlení, že jsem byl někdy tak bezmocný, že jste o mně mohly rozhodovat vy dvě. Musel jsem tam ležet a polykat jed, a ty ubohá jsi netušila a nechápala! Běž dolů, mami. Je pozdě na všechno. Tohle už je jenom mezi mnou a Mai.“</p>
<p>Couvla ke dveřím. Měl pravdu. Co tu vlastně ještě chtěla? Proč ho neposlechla dávno, když ji o to žádal? Najednou si nepřála nic než usadit se na svém místě u krbu a věnovat se vyšívání – pokojně, hodinu za hodinou. Nechat čas plynout. Necítit to co teď. Hleděla do jeho obličeje a pokoušela se najít v něm rysy chlapce, kterým býval před lety – představit si tuhle přísnou, ostře řezanou tvář, v níž se právě odráží směs pohrdání a vzteku, jak vypadala tehdy: drobnou, nevinnou, zaoblenou, hladkou…</p>
<p>Nepodařilo se jí to. Už ne.</p>
<p>Omráčeně si uvědomila, že se ho bojí; jeho, vlastního syna.</p>
<p><emphasis>Jed.</emphasis> To slovo jí náhle proniklo do vědomí a způsobilo, že se na prahu zastavila. „Pokud to byl jed, proč ho znovu piješ?“ vyhrkla. „A co tím myslíš, že je to mezi tebou a Mai?! Braene, nechceš snad kvůli ní –“ Zajíkla se.</p>
<p>Ostře se zasmál. „Běž už!“</p>
<p>A ona, zbavená odvahy k čemukoliv, poslušně vyklopýtala ven.</p>
<p>Později si rvala vlasy, když vzpomínala na tu chvíli. Proboha, jak mohla nepoznat, k čemu se její syn chystá, jak to mohla nevidět? Jak mohla uvěřit třeba jen na okamžik, že on – už ne dítě, ale dospělý muž a čaroděj – by byl tak nezodpovědný a málo prozíravý a riskoval život a <emphasis>víc než život</emphasis> z pouhé ješitnosti, hlouposti, mladické nerozvážnosti či kdoví čeho ještě…?! Jak tomu mohla uvěřit po tom všem, co jí řekl a předvedl to ráno a uplynulý den a všechna léta minulá? Ještě když sbíhala po schodišti, měla dost času si uvědomit, o co tu jde, vyhnout se čarodějce obloukem a uklidit se někam do závětří; stačilo, kdyby trochu lépe poslouchala, co jí Braen říkal, a pak o tom alespoň chvíli přemýšlela.</p>
<p>Určitě by ji napadlo, že její syn má klíč k <emphasis>tomu kouzlu</emphasis>.</p>
<p>Že drží v rukou něco mnohem strašnějšího, tíživějšího, nebezpečnějšího, než si kdy dokázala představit.</p>
<p>A že to rozhodně nechce dát Mai.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Čarodějku zastihla dole.</p>
<p>V takovém stavu ji nikdy neviděla. Mai nevidoucíma očima zírala před sebe. Trhavými pohyby nervózně škubala za tkanici na šatech, zřejmě však o tom vůbec nevěděla. Její rty se pohybovaly, ale nevyšel z nich jediný zvuk.</p>
<p>„Mai. Mai!“ Když neodpovídala, Eithné jí položila ruku na rameno. Mai ji setřásla a začala přecházet po pokoji.</p>
<p>Eithné chvíli váhala. Ale musela s ní mluvit, musela se zbavit toho zmatku v hlavě. Chvíli ji sledovala na bezcílné pouti po pokoji a pak jí zastoupila cestu. „Mai, prosím tě! Potřebuju se tě na něco zeptat.“</p>
<p>Čarodějka se zarazila, jako by si teprve teď uvědomila její přítomnost. Než stihla něco říct, Eithné vyhrkla: „Co jsi dávala Braenovi pít, když se narodil? Byl to opravdu jed?“</p>
<p>Mai zamrkala. „Cože?“ Odstrčila ji a znovu vyrazila na nekonečnou cestu mezi krbem a dveřmi.</p>
<p>Eithné vykročila za ní. „Dávalas mu lektvar. Ten, po kterém zčernají rty. Co to bylo, Mai?“</p>
<p>„Něco se ti zdálo.“</p>
<p>„Musíš mi to říct! Braen to pije.“</p>
<p>„Teď?“ vyjekla Mai.</p>
<p>Eithné němě kývla, ale Mai na odpověď nečekala. Odstrčila ji tak prudce, že málem upadla, a rozběhla se ke schodům. Řítila se nahoru, jako by se jí v patách hnali běsi. Na podestě se zarazila a něco zaječela ostrým hlasem, při kterém tuhla krev v žilách. Ozval se zvuk štípajícího se dřeva a na schody náhle vychrstla zpěněná voda – tolik, jako kdyby někdo naráz vylil celou káď.</p>
<p>Eithné ucouvla. S očima rozšířenýma hrůzou se dívala, jak se ten příval třístí o podlahu a rozlévá se po celé místnosti. Oheň v krbu zasyčel a ze žhavých uhlíků se vyvalila pára. Eithné si instinktivně nadzdvihla sukni, ale nebylo to potřeba. V další vteřině už po vodě nezůstalo ani stopy.</p>
<p>Ani po čarodějce; zmizela jejím očím v horním pokoji.</p>
<p>Eithné váhavě došla k úpatí schodiště. Slyšela Braena vykřiknout, ale znělo to úplně jinak, než byla zvyklá: ten hlas se náhle zvedl a rozlil do šíře, zmohutněl a sršela z něj síla. <emphasis>Zaklínadlo?</emphasis> Udělala několik nejistých kroků vzhůru, ale vtom ji zasáhla nová sprška vody. Zavonělo to mořem, čerstvě a pronikavě jako ráno po bouři.</p>
<p>Něco jí zaburácelo nad hlavou, zmnohonásobený rachot hromu, z kterého málem ohluchla. Zacpala si uši a vzhlédla, mhouříc oči před další sprškou slané tříště, ale tentokrát byl ve vzduchu i prach, třísky a úlomky kamení. Přikrčila se a chránila si hlavu. Po schodech prosvištěl balvan a několik kusů zdiva. Uvědomovala si, že každou chvíli ji může nějaký kámen zasáhnout, ale bylo jí to jedno. Cítila, že tím příšerným zvukem padajících lavin a tříštícího se dřeva se jí lebka rozskočí mnohem dřív.</p>
<p>Náhle to utichlo. Mokrá předloktí jí zastudila pod poryvem ledového větru. Podívala se nahoru.</p>
<p>Skoro se jí zatočila hlava. Horní patra donjonu zmizela. Pryč byl Braenův pokoj i se stolem a knihami. Ze stropu zůstaly jen zbytky trámů, které trčely ze zdí jako zlámaná žebra; a nad nimi se klenulo nebe, navzdory kalnému svítání jiskřící nejhlubší modří křišťálově chladného podzimu. Co se stalo s Braenem? A s Mai? Pomyslela si, že jednomu z nich se nejspíš vymklo z rukou nějaké kouzlo a následná smršť, která pobořila hrad, je oba odnesla s sebou – ale než stihla pocítit šok, tam nahoře zachytila pohyb.</p>
<p>Pět sáhů od ní, v místech, kde bývalo horní podlaží, klečela Mai, uvězněná na troskách jednoho z přelomených trámů. Crčela z ní voda. Pomalu se zvedala na nohy a přitom se rukama a zády opírala o zeď za sebou, s námahou se posouvala vzhůru, jako by z moře vytahovala rybářskou síť. Ale byla to jen její sukně – potrhané cáry látky, na kterých visely girlandy chaluh a škeblí. Konečně se vztyčila a chvíli odpočívala. Dýchala zprudka, s pootevřenými ústy. Eithné viděla, jak se jí pod tenkou halenou divoce zvedá hruď; mokré plátno přilnulo ke kůži tak těsně, že odhalovalo každou křivku ňader. Čarodějka to vůbec nevnímala. Malátně zvedla ruku a strhla si z vlasů chomáč řas. Její oči se jako zhypnotizované upíraly na protější zeď.</p>
<p>Braen. Eithné to věděla, ještě než se otočila; a přesto s ní ten pohled otřásl.</p>
<p>Stál ve výklenku okna zbaveného skel, uvězněný stejně jako Mai, protože jediné, co z jeho pokoje zůstalo, byly holé zdi. I on měl šaty v cárech a z vlasů a ramen mu visely chaluhy, a když se pohnul, desítky slávek, hřebenatek a korálů zachřestily o sebe jako pekelné řetězy. Snad to byl ten zvuk nebo něco v jeho výrazu, snad křivka paží spojující se s obloukem okna, co jí připomnělo <emphasis>palác</emphasis> – všechny ty výklenky plné mrtvých, které zdobily chodby v Drazzanacarnsově sídle, a s nimi i pohled nejstrašnější, spoutané tělo Gera Hanniho před ložem z lebek a řas. Jenže Braen se vzápětí napřímil a jí rázem došlo, že k ničemu nemá tak daleko jako k bezmocnosti. Nebyl bezbranný ani slabý; a nebyl spoutaný. Zvedl ruce a škeble z něho sklouzly, při pádu zarachotily o kamennou zeď a rozprskly se na podlaze hlavního sálu.</p>
<p>Jeho hlas zaburácel šachtou donjonu. „Dostaneš, co jsi chtěla, Imabharro!“ Máchl rukama a od prstů mu jako stříbřitý vějíř odletěla sprška vody, překlenula prázdný prostor a v letu nabývala na síle. Přílivová vlna vybuchla čarodějce do obličeje a znovu ji srazila na kolena.</p>
<p>Mai zaječela. Křečovitě se držela trámu a čekala, až voda opadne. Sotva se zase mohla nadechnout, sevřela trám koleny, jako by to byl hřbet koně, třepla prsty a ve zběsilém chvatu začala sesílat zaklínadlo. Ruce se jí třásly a sotva popadala dech, ale ve sloupu světla pronikajícím strženou střechou se přesto rychle sbírala zelenavá mlha, stmelující se v hráz, o kterou se další vodní příval zastavil.</p>
<p>„To snad nemyslíš vážně,“ ozval se výsměšný Braenův hlas. „Jak dlouho se chceš za tohle schovávat?“</p>
<p>Mai neodpověděla. Ústa měla otevřená a divoce lapala po dechu, ale její prsty se ani na okamžik nezastavily. Eithné se záchvěvem obdivu sledovala její přesné, účelné pohyby. Z mlhy se vynořovaly fantastické tvary, přízraky obřích krabů, ježovek a krakatic – armáda řadící se do šiku. <emphasis>To všechno chtěla poslat na Braena?</emphasis></p>
<p>Samozřejmě to viděl. Sepjal dlaně a zvedl je k drtivému úderu, jako by obouruč svíral meč; tak ho to učíval Arn. Zhoupl se v kolenou a prudce ťal před sebe neviditelným ostřím. Čelo přílivové vlny bylo tenké a pronikavé jako břit nejlepší zbraně, protrhlo Maiinu hráz, která nekladla větší odpor než zpuchřelý závěs, a otevřelo cestu přízrakům.</p>
<p>Mai vztekle zaklela. Tělo nehotové chobotnice zasyčelo, když se ho dotkla tříšť odražených kapek, a zbortilo se jí pod rukama. Ostatní příšery z jejího vojska však už klouzaly vzduchem k vysklenému oknu, vedeny pět stop dlouhým ostnatým rejnokem, jemuž podobného jistě žádné mořské hlubiny nikdy nespatřily.</p>
<p>Braen v okně nestál.</p>
<p>Chytil se okraje výklenku, spustil se dolů podél podprsně a nohama se snažil dosáhnout na zbytky podvlaku zasazeného do boční zdi. Na stopu tlustý trám byl přeražený jako tříska a zřejmě už nevězel ve zdivu tak pevně jako včera, ale Braen neměl čas na dlouhé rozmýšlení. Dlaněmi se odrazil od parapetu a přehoupl se na trám. Chvíli balancoval na špičkách – <emphasis>neudrží rovnováhu</emphasis>, říkala si Eithné; ale v té chvíli už se mu to zdařilo. S rozpřaženýma rukama se setkal v objetí s kamennou zdí.</p>
<p>Ale moře mu bylo v patách. Mai zjevně nestačila dát svým stvůrám správné příkazy, takže první z nich, přízračný rejnok, proplul oknem a nezadržitelně se vzdaloval klouzavým letem jako zpitý netopýr. Ostatní však zastavila včas a nasměrovala je k novému cíli.</p>
<p>Braen se otočil a okamžitě sklouzl do dřepu. Přísavkovitá ramena obří krakatice narazila na zeď nad jeho hlavou. Než stihla sledovat jeho pohyb, zaťal pěsti, zvedl zkřížená předloktí a vykřikl nějaké zaklínadlo, při kterém se Eithné zježily vlasy. I přes těch několik sáhů viděla, jak mu na hřbetech rukou vystouply krůpěje vody a řinou se po kůži. Vzápětí se změnily v úplné gejzíry stříbrné tříště a zasáhly hlavonožce s plnou silou.</p>
<p>Tělo přízraku ochablo a zkroutilo se, náhle nebylo ničím než zelenavou mlhou. Mai na protější zdi zuřivě gestikulovala jako šílená loutkařka, která drží naráz příliš mnoho provázků, drmolila kouzla a snažila se odtáhnout své šiky do bezpečí. Braen se napřímil a vodní kouzlo ještě zasáhlo žraloka, který nestačil včas couvnout. Jenže ruce už se mu třásly a proud vody začínal skomírat.</p>
<p>Kolik práce dá asi čaroději rozbořit kouzlem solidně postavený starobylý hrad? Eithné neměla představu, jak mocná zaklínadla tu zazněla, zatímco byla v bezpečí v přízemí; nejspíš však udělala jen dobře, že se té smršti vyhnula. Teď vzrušení z boje opadlo. Braenovi docházely síly, to bylo vidět. Nemohl čarovat dál.</p>
<p>Opřel se o zeď. Vrhl krátký pohled dolů, na kamennou podlahu v hloubce dvou desítek sáhů, a druhý podél zdi. Kdyby neměl zoufale málo času, určitě by po chvíli odpočinku vypátral v paměti nějaké zaklínadlo, které by ho dostalo do bezpečí; to však rozhodně nebyl jeho případ. Eithné bylo jasné, o co se chce – a musí – pokusit. Krajní ze stropních trámců, ten, který těsně přiléhal ke stěně, ještě zůstal na svém místě. Nebyl širší než půl stopy, ale představoval jedinou cestu. Pokud Braen nechtěl rovnou skočit dolů, musel po něm přejít jako po římse až nad trosky schodiště, kde stála ona.</p>
<p><emphasis>A pak projde kolem mě</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> pokud neuteču</emphasis>, blesklo jí hlavou vteřinu předtím, než se jejich oči setkaly. Zakolísala nejistotou. Omráčilo ji poznání, že si <emphasis>přeje</emphasis>, aby se mu to nezdařilo; že <emphasis>chce</emphasis>, aby udělal špatný krok a zřítil se tam dolů. Neměla čas tu myšlenku potlačit, neměla čas najít omluvu pro sebe i pro ni. Když ji vzápětí zasáhl modravý žár Braenova pohledu, zrudla do krve, ochromená pocitem viny.</p>
<p><emphasis>Chci tvoji smrt, Braene.</emphasis></p>
<p>Zachvěl se a obličej mu ztuhl. Nepochybovala, že cítí její přání tak jasně, jako kdyby mu je vykřičela do tváře, a schoulila se bezmocností.</p>
<p><emphasis>Chci tvoji smrt a nic proti tomu nemohu udělat.</emphasis></p>
<p>Chtěla na něj zavolat a co nejhlasitěji to popřít, jako by slova něco zmohla, ale než stihla otevřít ústa, odtrhl od ní oči. Přízraky, které posílala Mai, se vrátily a zakroužily mu kolem hlavy jako hejno sršňů.</p>
<p>Už to nebyly neohrabané přeludy, které ho měly zastrašit zjevem a velikostí, ale desítky mnohem drobnějších tvorů, hbitých a nebezpečných jako dýka ve tmě. Eithné poznávala jedovaté ostnatce a parejnoky, ropušnice a hejno piraní, provázené deseticoulovými kraby; těla možná měli přízračná, ale klepeta a zuby byly opravdové. Tohle bylo od Mai mnohem chytřejší. Všem najednou se Braen těžko mohl ubránit.</p>
<p>Vykřikl zaklínadlo a některé z přízraků se rozpadly – ty první, které Mai předtím nestačila dokončit; zatímco se však zdržoval s nimi, čarodějka nepolevujícím tempem tvořila nové. Vrhali se na něj ze všech stran, vedeni společnou vůlí. Braen znovu zkřížil paže, snad aby seslal vodní kouzlo, ale než vyslovil jedinou slabiku, ruce mu ztěžkly hroznem pijavic. Po předloktích se mu místo mořské vody vyřinula krev. Do Maiina drmolení zapraskaly výboje parejnoka a nejspíš ho na chvíli ochromily, protože na několik úderů srdce znehybněl jako zkamenělý. <emphasis>Teď ho Mai shodí dolů</emphasis>, pomyslela si Eithné. Vzápětí vzduchem prosvištěla letka rotujících ježovek, kulovitých tvorů s tři palce dlouhými ostny trčícími na všechny strany, které se Braenovi jako nabroušené hřeby zaryly do lýtek a do slabin. Zvedl se jí žaludek ze vší té krve.</p>
<p>Pohlédla na Mai, která seděla na svém trámu jako dřevěná panna na špici drakkaru, vzpřímená a zářící vítězoslávou: božská, dokonalá Mai, nádherná a žádoucí, obklopená aureolou neporazitelné moci. Něco se v ní sevřelo. Cítila, jak se jí doslova podlamují kolena touhou; strhala by v tu chvíli ze sebe šaty a vrhla by se jí k nohám, nabídla by jí své tělo i duši, kdyby je nedělilo pět sáhů vzduchu. Probůh, jak kdy mohla pochybovat o Mai? Jak vůbec mohla třeba jen na okamžik uvěřit žvástům, kterými se tu skvělou ženu snažil očernit napřed Thuin a pak i její syn? Vždyť ji milovala.</p>
<p>Zasáhlo ji to s drtivou silou, to poznání. <emphasis>Konečně</emphasis>, křičelo v ní všechno; <emphasis>konečně to můžeš říct!</emphasis> Co záleželo na tom, že Mai je žena? Muži jí byli odporní, ať už si kdy namlouvala cokoliv – Thuin, Braen i Ger; nenáviděla je všechny bez rozdílu, pohrdala jimi, děsila se jich. I kdyby trpěli sebevíc, ať už doopravdy nebo jen v jejích představách, nikdy je to nemohlo dostatečně očistit. Jen Mai byla čistá. Dokázala ji zbavit jich všech.</p>
<p>A Eithné ji milovala celý život.</p>
<p>Ještě tam stála a vpíjela se pohledem do krásné Maiiny tváře, omámená nově nalezenou jistotou, když ji zasáhl nepatrný poryv větru, lehounký vánek od moře; trocha svěží vůně soli, která se rychle změnila v plíživou vlhkost, stoupající jí po páteři až pod vlasy. Eithné se otřásla. Najednou se jí zdálo, že také v Maiině obličeji cosi pohaslo, jako by i ji zasáhl ten lezavý chlad. Čarodějka se ošila a rozhlédla se.</p>
<p>„Hej, Eithné!“ křikla, když si jí všimla. „Pomoz mi odsud! Honem! Hni sebou!“</p>
<p>Eithné se podívala za sebe. Pod schodištěm mohlo ležet nějaké břevno, přeražený trám, který by dovlekla nahoru a natáhla k Mai; viděla však jen zlámané zábradlí, příliš tenké, než aby uneslo člověka, a menší balvany a kusy uvolněného zdiva, ležící porůznu na schodech. Ale vtom na ni Mai znovu zavolala. „Přivaž ten provaz! Copak neslyšíš?“ Hodila jí kotouč lana, vonící novotou a kouzlem, a když ho Eithné upevnila i na svém konci, sjela po něm těch pár sáhů k ní. „Rozumíš, nechci, aby mi odřízl cestu,“ zamumlala. Oči nespouštěla z římsy.</p>
<p>Teprve teď si Eithné uvědomila, že Braen je pořád ještě nahoře. A blízko.</p>
<p>Viděla ho zboku sotva tři sáhy od sebe, jak se pomalu posouvá po úzké římse – co krok, to sprška krve. Nemohl si vyrvat ježovky z nohou, protože kdyby se předklonil, nejspíš by neudržel rovnováhu; nezdálo se však, že by je vůbec vnímal. Rozpřaženýma rukama a zády se opíral o zeď, špičky jeho bot přesahovaly daleko nad šachtu; v naprostém tichu Eithné slyšela, jak se podrážky coul za coulem sunou po dřevu. A prostor mezi zdmi donjonu byl prázdný. Kam se poděly všechny ty přízraky, všichni krabi a jedovaté ryby, kteří se ještě před chvílí jako nehybně plachtící dravci chystali k útoku? Jak se stalo, že zmizeli beze všech stop?</p>
<p>„Proč něco neuděláš, Mai?“ vyjekla Eithné. „Vždyť už je skoro tady! Copak tě nenapadá žádné kouzlo?“ Rozhořčeně se k ní otočila.</p>
<p>Tvář čarodějky byla bledá jako maska z mramoru. Rty se jí viditelně chvěly. „Už tomu rozumím,“ zamumlala. „Zatraceně. Proboha.“ Bezděky couvla a přitiskla si pěsti k ústům. Tak jako předtím, když ji Braen málem srazil do propasti přílivovou vlnou, i teď se jí v obličeji zračila čirá hrůza. Najednou se zdála malá a slabá, stará tisíce let.</p>
<p><emphasis>Co to mělo znamenat? Kapitulaci?</emphasis></p>
<p>Eithné nevěřícně potřásla hlavou. „Mai…?“ hlesla. Ale nedočkala se odpovědi.</p>
<p>Vzhlédla k Braenovi. Zdálo se jí nepředstavitelné, že by on, uvězněný nad propastí a zbrocený vlastní krví, mohl jakkoliv ohrozit tu všemocnou ženu, která jí stála po boku. Vždyť se sotva držel na nohou! Jak se na něj dívala, náhle zakolísal. Kolena se mu podlomila. Možná byl lhostejný k bolesti, ale zpřetrhané svaly ho konečně zradily. Sklouzl z římsy a řítil se podél kamenné zdi. Zavřela oči.</p>
<p>Tak jako dnes za úsvitu čekala na výkřik, nebo alespoň na zvuk tříštícího se těla; a ani teď se nedočkala. Uplynulo několik dlouhých vteřin, než se odvážila vzhlédnout.</p>
<p>Braen se držel hrany trámu. Visel jenom za ruce. Viděla, jak mu prsty kloužou na mokrém dřevě a tvář se mu křiví námahou. <emphasis>Stejně se neudrží,</emphasis> napadlo ji; <emphasis>není přece žádný rytíř ani dřevorubec; nemůže mít dost síly, aby přeručkoval až k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nám! Vždyť jak je to dávno, kdy vzal naposled do ruky něco těžšího než knihu, o sekyře nebo meči nemluvě?</emphasis> Ale vlastně nevěděla kdy. Takovou věc se vůbec nemusela dovědět. Braen přehmátl a zase byl o několik coulů blíž.</p>
<p>Eithné cítila, jak se jí zmocňuje panika – ale tentokrát to nebyl ten tupý, beztvarý strach, který ji léta ubíjel. Poprvé věděla přesně, co chce, a to jí dodalo rozhodnost, jakou nikdy dřív nepoznala. Prudce se otočila a chytila Mai za ramena. „Na co čekáš?“ zasyčela jí do ucha. „Udělej to, slyšíš? Čaruj! Takovou příležitost už znovu nemusíš dostat. Sraž ho dolů!“</p>
<p>Mai ji odstrčila. „Drž hubu,“ zamumlala. „Nacpi si jazyk do chřtánu. Nemáš ponětí, co se tu děje. Ty nikdy nic nechápeš.“ Měla úplně nepřítomný pohled.</p>
<p>Eithné s ní zuřivě smýkla a obrátila ji k sobě. „Dobrá, nechápu. Tak mi to vysvětli,“ zavrčela. „Ale radši si pospěš, Mai! Nebo budeš litovat.“</p>
<p>Její výhrůžný tón přinejmenším upoutal Maiinu pozornost. Zírala na Eithné doširoka rozevřenýma očima, které hrůza vybělila k naprosté plochosti. Náhle se jí jazyk rozvázal, vytrysklo to z ní, jako by všechen děs čekal jen na příležitost vtělit se do slov. „On je… v první fázi zaklínání,“ drmolila. „Začal to. Nemůže už zpátky. Dokud neskončí, nikdo a nic se ho nedotkne. Nic mu neublíží. Žádné kouzlo. Žádné zbraně. Stojí mimo svět.“</p>
<p>„Ty prolhaná kryso!“ vybuchla Eithné. Jak jí mohla její Mai tohle tvrdit do očí? Braen se držel z posledních sil, se zoufalou úporností člověka, kterému jde o život. Nikdo jiný by tak nebojoval. „Tak to udělám sama!“ vykřikla zuřivě. Už se nestarala o to, jestli ji Braen uslyší. Vrhla se dolů po schodech k nejbližšímu kusu zborceného zdiva, nejlepší zbrani na dosah. Byl to o dost hrubší nástroj než jehla na vyšívání, ale podstatně lépe vyhovoval její náladě. Před očima jí vzplála vzpomínka na jiný balvan, na Ranacovu tvář, a úplně jí zatemnila mozek náhlou touhou po krvi; touhou po pomstě za všechny kameny, které nesebrala, a za všechno mlčení.</p>
<p><emphasis>Teď,</emphasis> hučelo jí v hlavě. <emphasis>Zaplatíte mi.</emphasis></p>
<p>Vtom ji přimrazil na místě Maiin hlas.</p>
<p>„Braengwyne!“ zaječela jí čarodějka za zády. „Braengwyne, pomůžu ti! Vydrž! Udělám ti žebřík. Vyčaruju most. Cokoliv, když mě z toho vynecháš!“</p>
<p>Eithné se pomalu obrátila. Nevěřícně hleděla na Mai, která s rozkročenýma nohama stála na jednom z posledních nestržených schodů a rychlými pohyby spřádala kouzlo. Braen byl blízko, blíže, než čekala, ve výšce mezi ní a čarodějkou. Minul roh zdi a dostal se do míst, kde se trám volně klenul přes prostor pobořeného schodiště, takže se mu snáze dařilo najít oporu pro prsty. Tvář měl zalitou potem a síly mu docházely; zbývalo však už jen půl sáhu, než bude moci seskočit. Mai to bylo samozřejmě jasné.</p>
<p>„Dávám ti most!“ vykřikla. Máchla rukou. Ze schodiště se vyklenul kamenný obklouk, pravzor bytelnosti a jistoty, a stoupal mu vstříc. Braen se přitáhl k trámu a nakonec zvedl kolena až pod bradu, aby se ho nemusel dotknout ani špičkou boty. Ještě dvakrát přehmátl a pustil se.</p>
<p>Schodiště zadunělo nárazem. Braen se skutálel přes několik schodů a zůstal nehybně ležet na podestě. Třásl se vyčerpáním. <emphasis>Teď,</emphasis> velelo něco v Eithnině mysli. <emphasis>Udělej to, dokud leží!</emphasis> Kámen ji pálil v dlaních.</p>
<p>Jenže Mai byla rychlejší. Seběhla těch pár schodů, sklonila se k němu a něco mu šeptala, zatímco obě její ruce ho nervózně hladily po ramenou a zádech. Ani se nenamáhal zvednout hlavu. Eithné neslyšela jeho odpověď; viděla však, jak čarodějka náhle odskočila, jako by ji uštkl, a couvla tak prudce, že málem přeletěla přes zbytky zábradlí. Tváře měla úplně popelavé a rty se jí zkroutily v masce hrůzy a zoufalství. Pomalu se svezla na kolena a rukama si vjela do vlasů. „Nedělej to!“ zaúpěla táhle. „Braengwyne, prosím tě, nedělej to!“ Ramena se jí třásla divokými vzlyky – hysterií, ne žalem. V jejích bezbarvých očích nebylo ani stopy po slzách.</p>
<p>Eithné zavrávorala. Tohle že byla Mai, <emphasis>její</emphasis> Mai, ta dokonalá, božská, nikdy nepochybující Mai, která ještě před chvílí zářila vítězoslávou? I jí se chtělo křičet, zapřísahat tu padající modlu, aby probůh mlčela, aby neříkala tak hnusné, odpudivé, ponižující věci, aby se přestala plazit před tím mužem jako červ – včas, než ztratí tvář docela; z hrdla jí však nevyšel jediný zvuk. Ruce jí poklesly, zakovány v dobře známé bezmocnosti.</p>
<p>Mohla se jen dívat, jak se Braen pomalu zvedá. Nevěnoval jediný pohled ani jí, ani čarodějce. Sotva se mu povedlo násilím narovnat křečovitě zkřivené prsty, natáhl nohy a vytrhl si ostny z masa s asi takovou péčí, s jakou by vytahoval zátku z láhve nejlevnějšího vína. Pak odhrnul lem kožených bot a odvázal malé flakónky s černým lektvarem, které tam měl schované celou dobu. Eithné napadlo, že by mu je měla vyrvat z rukou, ale nepohnula se. Byla úplně oslepená modří znaků na jeho hrudi, zářících pod cáry košile tak pronikavě, jako by to byl odlesk slunce na vodní hladině. Co lidského v něm ještě mohlo zůstat po tom všem? Zdál se jí nekonečně cizí. Když pil, páchlo to mořem stejně odpudivě jako vždy, ale ruce se mu okamžitě přestaly třást a rány se zatáhly. Pousmál se a lehce vstal.</p>
<p>Zvedl ruce dlaněmi vzhůru. Vzápětí promluvil a byla to slova zaklínadla.</p>
<p>Mai vykřikla zděšením a vrhla se mu k nohám. „Prosím,“ štkala zoufale. „Vynech mě z toho. Nezabíjej mě. Můžeš to kouzlo použít jakkoliv. Vynech mě!“ Chytla ho za kotníky. „Braengwyne, slituj se!“ Záda v promáčené haleně se jí otřásala a bosé nohy se křečovitě zarývaly do kluzkého dřeva, jako by jí měly pomoci zavrtat tvář co nejhlouběji do prachu.</p>
<p>Eithné třeštila oči právě na ta chodidla – kdoví proč jí právě ten pohled pevně utkvěl v paměti a stal se pro ni navždy symbolem největšího ponížení a pádu. Co mohlo být strašnějšího než Mai na kolenou? Cítila, jak se v ní něco křiví a vzápětí láme, jak to praská jako drcená kost. Vlna zuřivosti, která před chvílí couvla z její mysli jako moře za odlivu, se v ní znovu zvedla a sežehla jí mozek žhavou slepotou. Divoce vykřikla beze slov.</p>
<p>Vrhla se ke vzlykající Mai a vší silou ji nakopla do žeber. „Vstávej!“ zaječela. „Přestaň se doprošovat, ty prašivá sketo! Nesnesu, abys tady žrala třísky a líbala mu řiť!“</p>
<p>Mai zavyla a schoulila se ještě víc. O Eithné se nestarala ani v nejmenším; tak jako za celých dvacet let, ani teď jí nejspíš vůbec nepřišlo na mysl, že by od ní mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Viděla jen jejího syna, upínala se k němu, sápala se mu po nohou. „Braene!“ zaúpěla. „Vzpomeň si, co jsem pro tebe udělala! Já tě učila kouzla. Slituj se ve jménu toho všeho! Prosím tě!“</p>
<p>Eithné ji udeřila.</p>
<p>Byl to okamžik slepoty i oslnění, vteřina, do níž se vměstnala hrůza celých těch dvaceti let a strnula v rovnováze mezi svobodou a zatracením – a pak dopadl kámen a ohlušil ji tupým zvukem tříštící se lebky. Maiino tělo sebou zaškubalo v divoké křeči. Eithné zvedla kámen a udeřila znovu. A ještě. „Jaks mi to mohla udělat?“ vykřikla, aby přehlušila odporný praskot kostí. „Jak jsi mohla, Mai? Jak tu můžeš ležet jako hromada hnoje? Nenávidím tě! Nenávidím! Jsi stejně slabá jako já!“ Gejzír krve jí vystříkl do obličeje, ale nijak nezchladil tu strašnou zuřivost.</p>
<p>Konečně ji síly opustily. Klečela vedle čarodějky a třásla se v šoku. Ruce měla potřísněné mozkem a krví až po lokty. Po schodech se pomalu rozlévala hustá temná kaluž a vsakovala se jí do šatů, objímala ji, pronikala do ní… <emphasis>voda, voda, voda</emphasis>. Místo všeho nesmírného a nevyřčeného náhle zůstala jen obyčejná špína, špína všude, změť krve a plavých vlasů. „Zrádkyně,“ zamumlala Eithné. Zvracela mrtvole na záda, zatímco Braen na horním schodě jasným hlasem pronášel zaklínadlo, lhostejný a nedotčený ničím z toho všeho, povznesený nad lidství a nad lidskost.</p>
<p>Z jeho dlaní tryskala voda a šupiny, do rozpíjející se krve padaly chomáče řas.</p>
<p>Eithné rozechvěle vstala. V té chvíli v ní něco prasklo a povolilo, tak jako předtím Pečeť na Braenově hrudi. Nervy zkroucené drásavým napětím předchozích událostí se vymrštily jako uvolněná pružina a roztáhly jí rty v hysterickém smíchu. Něco se stalo; překročila svou míru. Jakési <emphasis>hranice příčetnosti</emphasis>, v nichž se odnepaměti snažila držet, náhle zůstaly za ní.</p>
<p>Chytila se zbytků zábradlí a zkroutila se na schodech v záchvatu šíleného, neovladatelného koňského řehotu; chechtala se tak, že na mokrých dřevěných stupních neudržela rovnováhu. Přišlápla si sukni, spadla na kolena a udeřila se, ale to ji rozesmálo ještě víc; ten nepříčetný smích jí kloktal v hrdle a dusil ji a vháněl jí slzy do očí. <emphasis>Pryč. Musím pryč. </emphasis>Schody byly kluzké jako říční balvany a neustále jí na nich podjížděly nohy, což v ní vyvolávalo další výbuchy veselosti, ale spěchala co nejrychleji, než na ni její syn shora zase něco vychrstne.</p>
<p>Byla v půlce, když přišla další vlna a zlila ji od hlavy až k patám. <emphasis>Zatracení čarodějové. Copak člověku věčně někdo musí lít splašky na hlavu? </emphasis>Škytala a zalykala se, chránila si rukama obličej a bez přestání se smála. Něco ji udeřilo do rukou a vzápětí to s šíleným rachotem prosvištělo po schodech jako letní krupobití. Když se podívala dolů, na podlaze viděla stovky roztříštěných škeblí, černých slávek v zelenohnědé kaši mořských řas. <emphasis>Rybí polívka! </emphasis>Eithné vyprskla. Seděla v té špíně, olepená splasklými vrstvami mokrých spodniček, plácala se do kolen a dusila se smíchy. <emphasis>Se zeleninou.</emphasis> Z obou předloktí pořezaných ostrými úlomky škeblí jí crčela krev a mísila se s Maiinou. Jak se smála, rozmazávala si ji po šatech. Rudé kapky se na mokré látce směšně rozpíjely, byly trochu jako víno. A další sprška. <emphasis>Padají ochechule.</emphasis> Po schodech k ní poskakovala ryba, ne moc velká, stříbřitě modrá. <emphasis>Hup, hup, hup!</emphasis> Eithné ji chytila, ale ryba jí vzápětí zase vyklouzla a sjížděla dál. Skřele se jí legračně otvíraly a ocasní ploutví bezmocně pleskala o dřevo. <emphasis>Hup. Plác. Hup.</emphasis></p>
<p>„Pro všechno na světě… Braene,“ řekla Eithné nahlas. „Pro všechno na světě… Mai.“</p>
<p>Nečekaně přišel pláč, stejně náhlý jako předtím smích. Z očí se jí řinuly slzy, které neutírala, stékaly po křečovitě nehybném obličeji a ztrácely se mezi šupinami a škeblemi a zahnívajícími cáry řas.</p>
<p>Voda byla všude, v každém jejím póru.</p>
<p>Koneckonců i v těch slzách.</p>
<p>Nezbylo nic.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p>Zesláblé zimní slunce tančilo v oknech jižní věže a měnilo zvířený prach v šupinky zlata. Odsud se dalo přehlédnout jezero i ostroh, molo i cesta na pevninu, a také opršelé zbytky trámů a trosky donjonu, rozeseté v okruhu půl míle mezi bílými skvrnami tajícího sněhu. Sníh padal vzácně a málokdy se udržel dlouho. Kilchurnské zimy bývaly právě tak mírné, jako byla léta studená.</p>
<p>Eithné opatrně usedla do Maiina křesla a položila šperkovnici na její dubový stůl. <emphasis>Nedotknout se toho odporně špinavého nábytku ani konečkem prstu. Neotřít se o něj ani cípem spodničky. </emphasis>Do chřípí jí vrazil vtíravý pach vlhkosti a plísně. <emphasis>Co tu vlastně hledám? Rybí šupiny?!</emphasis> Ale věděla dobře, co. Bylo to mnohem neuchopitelnější.</p>
<p><emphasis>Až tě špíno chytíme, ploutvičky ti zlomíme.</emphasis></p>
<p>Zaskočila ji vzpomínka, kterou věru nečekala teď a na tomhle místě: verš z jedné dětské říkačky.</p>
<p><emphasis>Není ryba ani rak.</emphasis></p>
<p>Kdysi, mohlo mu být tak osm let, její syn utekl z hradu. „Milá zlatá, na tohle čáry nepotřebuješ,“ odbyla ji Mai, když ji Eithné žádala, aby ho kouzlem přivedla zpátky. „Přemluvil Rhynu, aby ho odvezla do vesnice. Jen ať se podívá do světa! Nemůže se tě věčně držet za sukně.“</p>
<p>Ten den Eithné ještě dlouho po soumraku seděla v hlavní síni, obklopená tichem a tmou, a trávila hodiny a hodiny rozechvělým čekáním. Vrátil se až před půlnocí. Sám. Nezahlédla žádné světlo na vodě, takže musel z přijít pěšky po ostrohu, což bylo dobrých dvanáct mil. Nevšiml si jí. Tiše zavřel dveře a chtěl proklouznout ke schodišti.</p>
<p>„Braengwyne.“</p>
<p>Vyjekl a otočil se. Škubl sebou, jako by chtěl utéct, ale nakonec tam zůstal stát.</p>
<p>Roztřesenými prsty zapálila svíčku a pohlédla na něj. Vypadal přepadle a tvář měl úplně bílou – až na šmouhy od bláta a od krve. Srdce se jí sevřelo. „Co se ti stalo?!“</p>
<p>Bezděky si sáhl do slepených vlasů. „Nic, mami! Nějak jsem zakopnul, no, a ležel tam zrovna kámen.“</p>
<p>Byl celý od bahna a měl roztrženou košili. U kabátku mu chyběl rukáv. Když se mu znovu podívala do tváře, všimla si monoklu, který ho dokonale usvědčoval ze lži. Měla v plánu pořádně mu vyčinit, ale teď ji rázem opustil vztek. Vykročila k němu a on před ní ustupoval se zarytě hrdým výrazem zajatého vůdce korzárů. Konečně narazil na schody a ona ho popadla do náruče. Chvíli se s ní ještě pral, ale pak se v něm něco zlomilo a rozbrečel se. Špinavýma rukama se jí chytil kolem krku a tvářičku jí zaryl do vlasů někam za ucho; tak si sedla na schody a vzala ho na klín, protože byl tak unavený, že skoro nedokázal stát.</p>
<p>A přestože nenaléhala, nakonec se dověděla všechno.</p>
<p><emphasis>Ryby, raci, šupiny,</emphasis></p>
<p><emphasis>rusal pouští bubliny.</emphasis></p>
<p><emphasis>Není ryba ani rak</emphasis></p>
<p><emphasis>šupinatej rusalák!</emphasis></p>
<p><emphasis>Až tě špíno chytíme,</emphasis></p>
<p><emphasis>ploutvičky ti zlomíme,</emphasis></p>
<p><emphasis>koukej vylízt z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vody ven,</emphasis></p>
<p><emphasis>na rožni tě upečem!</emphasis></p>
<p>Tehdy s ním doopravdy soucítila; <emphasis>bože, je v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tom polapený stejně beznadějně jako já,</emphasis> říkala si, <emphasis>vystavený posměchu a dětské krutosti; </emphasis>a bylo jí ho líto, skutečně z celého srdce líto, protože si ho představovala jako motýla v síťce či zajíce v oku, tvora dokonale bezmocného a vlastně mimo hru, tak jako se cítila sama. Jenže ve skutečnosti o tom nevěděla nic, nic; pravda ji dokonale míjela. Braen byl z docela jiného těsta než ona. To, čeho se kdy dotkla v jeho nitru a co jejím nezkušeným prstům připadalo měkké a poddajné, byl spíš železný prach než prachové peří; jeho duše by se však musela ocitnout v mnohem větší výhni, aby se to dalo rozeznat.</p>
<p>Nevsadila by na něj víc než čtvrťák, tehdy.</p>
<p>Nebesa, neměla ponětí.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>***</strong></p>
<p><emphasis>Kým jsi teď, Braengwyne?</emphasis></p>
<p>Eithné se rozhlížela po tichých zdech místnosti v jižní věži, jako by jí mohly dát odpověď. Nevstoupila sem od té strašné noci, kdy se Braen narodil, a těžko se jí dařilo uvěřit, že Mai v tomto pokoji denně přebývala. Nic se tady nezměnilo; za celé ty roky. Z nebes postele visel tentýž samet, zpráchnivělý jako starý rubáš, zdi se ztrácely pod nánosem pavučin. Co to bylo za ženu, která v tomhle mohla žít? A nepáchnout a nemít sukně zčernalé špínou? <emphasis>Hloupá otázka. Samozřejmě. </emphasis>Dobře si vzpomínala na to jméno, kterým Braen čarodějku oslovil, <emphasis>Imabharra</emphasis>, a na jeho skutečnou podobu, kterou našla na papíru z jeho deníku.</p>
<p>Ta vytržená stránka vypadala pomačkaně, jako by ji Braen schovával někde po kapsách. Když ji vkládal zpátky do deníku, ani se ji nenamáhal narovnat. Zjevně psal ve spěchu; věty byly útržkovité a jeho písmo, které beztak nikdy nevynikalo nádherou kaligrafických ozdob, působilo tak neúhledně, že se skoro nedalo číst. Tu a tam se uprostřed vět jako cáry mlhy chvěla nečitelná magická slova, která se rozmazala, kdykoliv se na ně Eithné pokusila zaostřit.<emphasis> Z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Gwerstova vyprávění, </emphasis>luštila.<emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Když jsem poznal, že (rozmazáno) nestihnu dokončit, vkládal jsem největší naděje do Imabharranacarns. Zdálo se, že sdílí moje přesvědčení, ale jak vidím, po mé smrti jenom ztrácela čas pletichařením mezi zbytky Orknejí. Nedokáže získat klíč k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>(</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>). Tahle cesta vede pro každého jen přes jeho největší strach. Pro ni je to hrůza ze splynutí s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ostatními proudy, a tomu se přes všechny silácké řeči nedokáže postavit čelem.</emphasis><emphasis>“</emphasis> Následující větu nedokázala přečíst, až tu další.<emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Buď opatrný, B. Je pravděpodobné, že se (</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>) pokusí využít jinak, než jsem zamýšlel.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Teď už to Eithné dávalo smysl: Imabharranacarns, Bharra Mai, všechny ty řeči o jménech. Mai byla Voda.<emphasis> </emphasis>Ne, nestálo to za všechno to zoufalství, které prožívala, když Braen odešel z hradu; nestálo, ale nedokázala si pomoci. Nemohla nic dělat, jen litovat a rvát si vlasy, proklínat sama sebe za zločin těžší než smrt.</p>
<p>Za pošetilost.</p>
<p>Bože, teď to viděla v celé nahotě, v celé hrůze. Kdyby ji Mai zhypnotizovala nebo otrávila lektvary, kdyby jí smazala všechny vzpomínky, takže by z nich nezůstal ani střípek, mohla by si namlouvat, že byla jen bezmocnou obětí. Jenže Mai jí nezatemnila mysl úplně – teď náhle bylo Eithné jasné, že to by nedokázala, ani kdyby chtěla; její schopnosti nestačily na to, aby v mysli nějakého člověka vytvořila dokonalý bezrozporný obraz jiné reality. Jenže dokud Eithné neměla naprostou, absolutní jistotu, že je obětí podvodu, nikdy nenašla odvahu jakkoliv se tomu vzepřít; a neuvědomila si, že tu jistotu nebude mít nikdy. Všechny iluze, veškerá manipulace vždycky měla nějaké trhliny, kterými prosvítala pravda. Teď se jí zdály obrovské jako propast, ale dobře věděla, že s trochou snahy dokáže přivírat oči tak dlouho, dokud se jí nezačnou jevit tenké jako nit. Klenba Maiina klamu stála na pevných zdech jejích vlastních bludů; ta přízračná katedrála lží by nikdy nemohla vzniknout, kdyby ji ona sama nepomáhala udržet; a bůh ví, že se snažila ze všech sil! Uměla dokonale zavírat oči. Zacpat si uši, nevnímat čas. Necítit chuť. Ztrácet a oplakávat dny. Stárnout – na rozdíl od Mai.</p>
<p>Čekat, až se její křehká krása změní v křehkou ošklivost.</p>
<p>Bylo jí zle, dokonale trapně až do hloubi duše, že ten boj byl tak málo vznešený a prapory obou stran tak podobné a skutečnost tak nezřetelná; trapně za všechnu zbabělou ohleduplnost.</p>
<p>Trapně, že svůj život prohrála tak hloupě.</p>
<p>Ale ještě měla smrt.</p>
<p>Otevřela schránku, v níž léta spočívaly Pečeti, jedna střídající druhou v předlouhé spirále utrpení. Teď na modrém sametu ležela duše mrtvých, <emphasis>harktari</emphasis>, sálající studenou perleťovou září jako měsíc v úplňku. Bylo to několik dní, co ji objevila; tehdy poprvé od Maiiny smrti vzala šperkovnici do rukou, protože shraňovala a balila věci, konečně rozhodnutá Kilchurn opustit.</p>
<p>V dobách, kdy ji o to Braen žádal, by nikdy nenašla odvahu vzít tu věc do ruky, tak jako by se nikdy neodhodlala dotknout Pečeti nebo postavit se Mai; jenže teď už nic nebylo jako předtím. Před očima jí vyvstal Braenův obličej, vybavil se jí jeho hlas plný sžíravé ironie. Proboha; vyčetl jí zbabělost s takovým pohrdáním, že se pro ni vzpomínka na něj stala pravou studnicí odvahy. <emphasis>Ano, co strašnějšího mě ještě může potkat, Braene?</emphasis> oslovila ho v myšlenkách.<emphasis> Co se mi vůbec může stát, co bych tisíckrát předtím neprožila v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>duchu? A co horšího než to, co jsem udělala tobě?!</emphasis> Teď už neviděla jeho tvář chladnou, nýbrž znetvořenou v nelidské agónii, a dusivý pocit viny ji úplně zavalil. <emphasis>Lhala jsem sama sobě celá léta. Pokud i tohle je lež, ještě zdaleka nejvíc se blíží pravdě</emphasis>, uvědomila si.<emphasis> </emphasis>Co to bylo za důkaz, který jí chtěl vnutit stůj co stůj? <emphasis>Pokud to má být tvoje odplata, ať se to stane. Už se nechci vyhýbat ničemu.</emphasis></p>
<p>Když vzala harktari do dlaně, před očima se jí přelila zlatavá vlna, moře třpytící se miliardami utonulých světlušek, a strhla ji s sebou. <emphasis>Nezměrný prostor. Voda se rozlévá do nekonečné šíře. Je to místo mimo čas: věčné trvání, bezedná prázdnota, zřídlo Vod. Každé slovo, které odsud pochází, dokáže roztrhat předivo skutečnosti, protože je těžké jako tůň plná rtuti.</emphasis></p>
<p>Cítila závrať, jako by padala do propasti.</p>
<p>A pak hleděla do tváře, kterou důvěrně znala – do tváře mrtvého, jehož duše byla v té perle; <emphasis>Braen</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?!</emphasis> zděsila se. Ale byla to tvář Gera Hanniho.</p>
<p><emphasis>Smrt je nejlepší způsob, jak poznat, co v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich je, a smrt z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>mých rukou dvojnásob, protože nikdy není lehká</emphasis>, zazněl jí v uších Maiin hlas. <emphasis>Jeho otec měl v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sobě tu nejvzácnější lidskou odvahu. Tohle dítě stojí za všechny potíže, které jsem s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ním a jeho matkou měla a ještě budu mít. Stane se přesně tím, o co se Drazzannacarns léta marně snaží a z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čeho vyzískal jen zástupy pološílených rusalů; bude rusalem bez dotyku Vod, člověkem se srdcem Vody, Meantacarnracatnaemem. Jeho matka sama vybělí jeho duši v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>žáru vodních znaků a já mu dám do rukou zbraň, která mu otevře království Proudů. Braengwyn Hanni pro mne vybojuje trůn.</emphasis></p>
<p>Přísně vzato to nebyla slova – jen záměr, který provázel Gerovu smrt. Eithné upustila harktari do sametového lože, polykala slzy a dusila v sobě nenávist. <emphasis>Byla to ona, ona, kdo zabil mého muže! Ona, kdo do mě zasil nejistotu. Ach, Braene. Tolik lží.</emphasis></p>
<p>Jak se však pomstít Mai, na které byla pomsta už vykonána? Plynuly dny a zášť ji opustila, ustoupila z ní nenásilně a zvolna jako voda za odlivu. Probůh, bylo to tak neuvěřitelně dávno. Všechno vyvanulo. Vždyť i sama Gerova tvář se jí ve vzpomínkách tak rozostřila, že si ji v první chvíli spletla s tváří jeho syna. Bylo to všechno vůbec k něčemu?</p>
<p>Věděla, co si o harktari myslel Gwerst. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Chápu, že hledáš způsob, jak se tomu vyhnout, Braengwyne, ale přestaň si namlouvat, že svou matku přesvědčíš skutečnými argumenty a tím se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ní smíříš,</emphasis><emphasis>“</emphasis> četla na tom vytrženém listu z deníku.<emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ve skutečnosti nejde o tvůj původ. Harktari, kterou sis vynutil na Mai, ti nepomůže. Žádný důkaz nebude dostatečný, protože tvá matka se bojí nečeho docela jiného, než si sama myslí.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Když to četla poprvé, rozzuřilo ji to k nepříčetnosti. Kdo dal tomu přemoudřelému Braenovu rádci právo tvářit se, že zná její skryté pohnutky lépe než ona sama, a plést tím jejímu synovi hlavu? Jenže měl pravdu. Konečně držela v rukou důkaz, po kterém vždycky tak prahla, ale najednou vůbec nic neznamenal.</p>
<p>Nikdy nešlo o důkazy. Šlo jenom o její strach.</p>
<p>Teprve teď, s klidnější myslí, si uvědomovala mnohem podivnější věc. Tu harktari Braen musel dát do šperkovnice v její kapse, když ležela v mdlobách na jeho posteli; jinou příležitost neměl.</p>
<p>Napřed to nedokázala pochopit. Vzpomínka na to ráno ji tížila vinou jako náhrobek z žuly. Byla to nejspíš nejhorší chvíle v jeho životě, chvíle naprostého zklamání, protože ona, která ho přece měla bezvýhradně milovat, s ním neměla žádné slitování. Věděl, co ho čeká, bál se toho roky; a pak čelil svému největšímu strachu tak osamělý, jak jen člověk může být. Když s ní potom mluvil, myslela si, že ji za to nenávidí; a copak se mu vůbec mohla divit? Dobře si vzpomínala, jak z něj přímo sálala zášť.</p>
<p>Jenže v hloubi duše jí odpustil už tehdy, přestože to možná ještě nevěděl ani on sám.</p>
<p>Teď už chápala, proč to všechno dělal, o co bojoval až do posledního okamžiku; ale také jí bylo jasné, že musel prohrát. Nemohla mu dát to, co si přál, a záleželo jen na něm, jestli se s tím smíří dobrovolně. Sám se rozhodl. Neřekl nic, aby ji zastavil, přestože mohl – a ona mu konečně rozuměla. Nepodstoupil to kvůli ní, ale kvůli sobě. To ráno pohřbil všechny dětské iluze.</p>
<p>A to, že jí nechal klíč – že jí dal skutečný důkaz, aby si konečně uvědomila, jak málo znamená – dávalo naději i jí.</p>
<p>Otevřela Maiin stůl a na dokonale prázdnou desku začala vyndavat knihy. Jedna z nich musela být ta pravá – <emphasis>Kniha Proudů</emphasis>, o níž se její syn zmiňoval.</p>
<p><emphasis>Ano. Čeho se nejvíc bojím? Ty to víš, Braene?</emphasis></p>
<p>Prohlédla dobrou stovku svazků, než na ni narazila. Pak všechny nepotřebné manuskripty vrátila do zásuvek a na police, dokud deska nebyla úplně prázdná. Čarodějové nikdy nenechávají knihy ležet jen tak na stole, aby vítr nepřečetl to, co nemá.</p>
<p>Otevřela okna a nastavila tvář mrazivému průvanu.</p>
<p>Nebe potemnělo a venku se strhla bouře, strašlivá jako ten den, kdy Rhyně uplaval člun. Náhle byla Eithné zpátky na tom molu; před lety. Kroupy jí bušily do zad a šaty jí vlhly deštěm. Ale nechránila si hlavu jako tenkrát.</p>
<p>Naopak, ruce jí poklesly. Byla ostrovem plujícím v nekonečnu vod, oddělená jen několika prohnilými prkny od bouřícího chřtánu nejtemnějšího ze všech živlů; byla mu tak blízko jako nikdy. Zůstávala ztuhlá děsem, ale zároveň prostoupená naprostou rezignací; spojená s celým vesmírem a přitom odpoutaná. Přestala cítit kroupy, které jí bušily do zad, a nevnímala už chlad – ale nebyl to stav oné mrákotné lhostejnosti a necitelnosti, kterou přináší šok. Naopak se jí zdálo, že všechny smysly se jí bystří a póry v kůži otvírají čemusi: poznání nebo prostě <emphasis>hlasům.</emphasis></p>
<p>Vnímala Vodu naprosto zřetelně. Duše Vody splývala s tou její – celou její bytost rozechvíval dunivý tep obřího nezemského srdce; ne zvuk, ale jen rytmus, osnova, které se podřizovalo všechno. Voda vyplnila její vědomí a rozpustila ho v sobě… a ona se stala něčím, co její staré já nedozírně přesahovalo. Všechny svazky s okolním světem se zdály tak vzdálené, jako by byly navždy zpřetrhány. Strach zůstal na opuštěném břehu, zapomenutý tak dokonale, že si ani nedokázala vybavit význam toho slova.</p>
<p><emphasis>To byla Voda.</emphasis></p>
<p>Věděla, že jí konečně pohlédne do tváře, ať je jakákoliv.</p>
<p>Buď tvář jejího syna, Meantacarnracatnaema, pokud se mu zdařilo to kouzlo.</p>
<p>Nebo tvář <emphasis>Pána všech krůpějí</emphasis>.</p>
<p>Vítr volal všechna vodní jména.</p>
<p><emphasis>(Praha, 1998)</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><strong>© Vilma Kadlečková 2006</strong></p>
<p><strong>Všechna práva vyhrazena.</strong></p>
<p><strong>Podmínky použití: viz </strong><strong>http://www.argenite.org/index.php?</strong><strong> </strong><strong>pg=terms</strong></p>
<p><strong>Podmínky</strong></p>
<p>Na těchto stránkách se nachází množství copyrightovaného materiálu (dikcí autorského zákona, dílo), který si můžete stáhnout. Jeho používání se řídí následujícími jednoduchými podmínkami:</p>
<p>1. Máte právo dílo vytisknout pro vlastní potřebu, případně ho bezúplatně šířit. Pokud ho budete šířit, musíte se řídit následujícím:</p>
<p>i. musíte uvádět plné jméno autora (Vilma Kadlečková); a</p>
<p>ii. musíte zajistit, že na dílo takto šířené se budou i nadále vztahovat tyto podmínky.</p>
<p>2. Dílo nesmíte měnit.</p>
<p>3. Můžete používat reálií z díla k vytváření vlastních děl, které sdílejí stejný fiktivní vesmír. Takto vytvořená díla jsou pochopitelně úplně vaše a tyto podmínky se na ně žádným způsobem nevztahují.</p>
<p>Tyto podmínky zhruba odpovídají Creative Commons licenci typu Attribution-NonCommercial-NoDerivs (s výjimkou povolení vytvářet díla ze stejného vesmíru – bod 3 těchto podmínek).</p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0