Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1262.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Windows</first-name><last-name>User</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Windows</first-name><last-name>User</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>4616b1f9-5744-4480-8461-9a7ad3b8c8e8</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2012</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p>
<p>Snažil jsem se ze všech sil neměnit slova vyprávěná hrou. Jsme ale jen lidé, a tedy nedokonalí. Snad někdy udělal chybu vypravěč, který se snažil přenést slova těch dávno mrtvých postav do našeho jazyka v počítačové verzi příběhu. A snad jsem někde udělal chybu i já v přirozené snaze lidského vypravěče udělat příběh lepším. Kdo ví? Vždyť se to všechno stalo už tak strašně dávno…</p>
<p>Jan Netolička</p>
<p><strong>PROLOG: SEN</strong></p>
<p>Vítr naříkal jako dítě sužované strašlivou bolestí. Stádo shoveltusků se tisklo v jednom velkém chumlu, aby se zvířata zahřála, třebaže je před bouří chránila hustá kožešina. Stála v uzavřeném kruhu, přičemž uprostřed se třásla zimou nejmenší telata. Hlavy zdobené ohromným parožím měla všechna sklopené k bílé zemi a oči zavřené, aby si je chránila před pichlavými sněhovými vločkami. Na nozdrách jun mrzl jejich vlastní dech a v hlavě měla jediný cíl – vydržet.</p>
<p>… vlci a medvědi se snažili přečkat bouře ve svých doupatech. Vlci v relativním pohodlí smečky, medvědi odevzdaně a o samotě. Ani ten největší hlad je nedokázal vyhnat ven, dokud neutichne skučeni větru a neopadne sníh.</p>
<p>Vítr ženoucí se z moře a bičující vesnici jménem Kamagua se opíral o kůži nataženou přes kostru vyrobenou z kostí ohromného mořského tvora. Tuskarrové, kteří tyto konstrukce už dlouhá léta nazývali domovem, věděli, že až bouře utichne, bude nutné opravit, nebo dokonce vyměnit sítě a pasti. I jejich obydlí, třebaže bytelná, vždy tímhle druhem bouře trpěla. Oni sami se nyní shromáždili ve velkém společném obydlí vykopaném hluboko pod úrovní země. Zabouchli za sebou těžké padací dveře a rozsvítili olejové lampy, které kromě světla vydávaly i hustý kouř.</p>
<p>Stařec Atuik čekal se stoickým klidem. Za posledních sedm let už podobných bouří viděl spousty. Byl starý. Dokazovaly to zažloutlé kly i hluboké vrásky na hnědé kůži. Moc dobře věděl, že na těchto bouřích není nic přirozeného. Podíval se na své mladší druhy. Třásli se, ale ne chladem, k tomu tuskanové neměli důvod. Třásli se strachem.</p>
<p>„Něco se mu zdá,“ zašeptal jeden z nich. Měl jasné oči a husté neupravené vousy.</p>
<p>„Ticho,“ štěkl na něj Atuik ostřeji, než měl v úmyslu. Chlapce se lekl, ztichl a znovu nebylo slyšet nic než kvílení větru vířícího sníh.</p>
<p>Stoupal k nebi jako kouř. Hluboký řev. Bez konkrétních slov, ale přesto plný obsahu. Hrdelní zpěv desítek hlasů. Doprovodem tomuto volání byly zvuky bubnů, chřestítek a kostí narážejících na kost. Vesnice taunkaů byla před nejzuřivějšími poryvy větru chráněna kruhem tvořeným kůžemi nataženými na kůlech a jejich prostorné příbytky s klenutými střechami, pohodlné – jakoby navzdory drsné zemi, byly pevné.</p>
<p>Vítr však bylo slyšet i přes zvuky prastarého a hlubokého rituálu. Tanečník a šaman jménem Kamiku klopýtl a jeho kopyto vydalo nepřirozený zvuk. Získal ztracenou rovnováhu a pokračoval. Soustřed‘ se. Všechno je jen v soustředění. Díky němu bylo možné podmanit si živly a žádat od nich poslušnost. Díky němu jeho lid přežíval v drsné a nesmiřitelné zemi. Tančil dál a jeho kožešina byla stále víc nasáklá potem a tím také tmavší. Velké hnědé oči měl zavřené, aby se mohl lépe soustředit. Jeho kopyta znovu duněla o zem v mocném rytmu. Trhal hlavou, ostrými rohy bodal do vzduchu, kroutil ocasem. Ostatní tančili vedle něj. Díky teplu jejich těl i teplu vycházejícímu z ohně bylo v příbytku příjemně i navzdory větru, který přinášel dovnitř otvorem, nad ohništěm bílé vločky.</p>
<p>Všichni věděli, co se odehrává venku. Takový vítr a sníh nedokázali na rozdíl od toho obyčejného ovládnout. Ne, tohle dělal on. Ale mohli tančit a smát se jemu navzdory. Byli přece taunkaové. Oni vydrží všechno.</p>
<p>Svět venku běsnil a všechno bylo jen modré a bílé, ale ve Velké síni byl vzduch teplý a nehybný. Krb vysoký tak, že by se v něm postavil dospělý muž, byl plný silných polen a jejich praskání zde bylo jediným slyšitelným zvukem. Nad bohatě zdobenou krbovou římsou, do níž byly vytesány obrazy fantastických tvorů, se hrdě vyjímaly gigantické parohy shoveltuska. Jasně planoucí louče držely umně vytesané dračí hlavy. Celou hodovní síň, do níž by se jistě vešly tucty hostů, podpíraly mohutné pilíře a teplá oranžová záře plamenů vyháněla stín i z nejzastrčenějškh koutů. Chladnou kamennou podlahu zakrývaly tlusté kožešiny ledních medvědů, shoveltusků a jiných tvorů.</p>
<p>Většinu místa zde zabíral dlouhý, těžký a vyřezávaný stůl. Jistě by se k němu vešly tři tucty strávníků. Ted‘ však u něj seděly jen tři postavy: muž, ork a chlapec.</p>
<p>Nic z toho samozřejmě nebylo skutečné. Bylo ale třeba, aby se muž, který seděl v čele stolu, poněkud vznesl do vzduchu. Teprve pak zbylí dva, sedící na ohromných židlích, které neměly daleko k trůnům, pochopili. Spal a snil a snil už velmi, velmi dlouho. Síň, paroží, oheň, stůl – i ork a chlapec – byli jednoduše součástí jeho snu.</p>
<p>Ork po jeho levici byl starší, ale stále ještě plný sil. Oranžové světlo ohně a loučí téměř rozpohybovalo kresbu, kterou měl vytetovanou na tváři s výraznou dolní čelisti – lebku. Byl to šaman schopny vládnout ohromnou mocí a i nyní, v mužových představách, naháněl hrůzu.</p>
<p>To se o chlapci říct nedalo. Ten byl možná kdysi pěkným chlapcem s očima barvy zeleného moře, jemnou tvářičkou a zlatými vlásky. To už však nebyla pravda.</p>
<p>Chlapec byl nemocný.</p>
<p>Byl vyhublý. Tak vyzáblý, až hrozilo, že mu kosti každou chvíli vylezou kůží ven. Kdysi jistě zářivé oči měl zapadlé a zahalené tenkým povlakem. Kůži měl plnou vřídků, ze kterých vytékala hustá zelená tekutina. Zdálo se, že i dýchat chlapci činí potíže, hrud‘ se mu prudce zvedala za doprovodu nepříjemného sípání. Muž měl pocit, že téměř vidí bít znavené srdce, které už mělo dávno vypovědět službu, avšak z nějakého důvodu trvalo na tom, že to ještě vydrží.</p>
<p>„Pořád je tady,“ řekl ork a namířil ukazováček na chlapce.</p>
<p>„Nevydrží,“ řekl muž.</p>
<p>Chlapec se prudce rozkašlal, jako by chtěl jeho slova potvrdit. Stůl před ním potřísnila krev a hleny a on si utřel ústa hubenou rukou v rozpadajícím se rukávu. Sípavě se nadechl, aby vzápětí s neuvěřitelnou námahou řekl: „Ještě jsi… nad ním nevyhrál. A já ti to… dokážu.“</p>
<p>„Nevím, jestli jsi tak hloupý, nebo jenom tvrdohlavý,“ zavrčel ork, „Tu bitvu jsme vyhráli už dávno.“</p>
<p>Muž při jejich slovech pevně stiskl rukama opěradla židle. Tenhle sen se mu posledních několik let neustále vracel. Už ho spíš unavoval, než bavil. „Už mám těch vašich hádek dost. Skončíme to jednou provždy.“</p>
<p>Ork se na chlapce zašklebil a lebka na jeho tváři ho napodobila. Hoch znovu zakašlal, ale jinak se orkova pohledu zjevně nezalekl. Pomalu a důstojně se narovnal a mléčně bílýma očima střídavě zkoumal orka i muže.</p>
<p>„Přesně,“ řekl ork, „tohle k ničemu není. Už brzo nastane čas probudit se. Probudit a znovu vstoupit na tento svět.“ Obrátil se k muži a v očích se mu zalesklo. „Znovu se vydat po cestě, kterou jsme už jednou kráčeli.“</p>
<p>Lebka jako by se od jeho tváře odlepila a vznášela se nad ní jako samostatná bytost. Místnost se tím pohybem proměnila. Vyřezávané držáky loučí, které ještě před chvílí byly obyčejnými draky, se zavinily a se zapraskáním probudily k životu. Louče v jejich najednou se zmítajících tlamách vrhaly na vše kolem děsivé stíny. Vítr venku zaskučel hlasitěji a dveře do síně se prudce rozrazily. Kolem tří sedících postav zavířil sníh. Muž roztáhl paže a nechal se ledovým větrem zahalit jako pláštěm. Ork se zasmál a i lebka vznášející se nad jeho tváří se pokusila o vlastní výraz veselí.</p>
<p>„Rád bych vám ukázal, že vaše budoucnost závisí na mně a vy poznáte skutečnou moc, jen když zničíte jeho.“</p>
<p>Chlapec byl tak zranitelný a slabý, že ho prudký poryv ledového větru srazil ze židle. Nyní se s námahou zvedal, chvěl se a roztřeseně se snažil vylézt zpět ke stolu. Vrhl na muže pohled plný naděje, strachu a podivného odhodlání.</p>
<p>„Ještě není všechno ztraceno,“ zašeptal a muž ho nějakým zázrakem slyšel i přes kvílení větru a orkův smích.</p>
<p><strong>ČÁST PRVNÍ</strong></p>
<p><strong>ZLATÝ CHLAPEC</strong></p>
<p><strong>1.</strong></p>
<p>Drž jí hlavu. To je ono, chlapče!“ Bílá klisna byla zalila potem, oči měla vytřeštěné a hlasitě řehtala. Princ Arthas Menethil, jediný syn krále Terenase Menethila II., který bude jednoho dne vládnout Lordacronu, vší silou držel uzdu a snažil se klisnu konejšit.</p>
<p>Zvíře divoce škublo hlavou a téměř vyhodilo devítiletého chlapce do vzduchu. „Klid, Jasná,“ řekl Arthas. „Klid, holka, to bude dobrý. Budeš v pořádku.“</p>
<p>Jorum Balnir pobaveně utrousil: „To by mě zajímalo, jestli bys takhle mluvil ty, kdyby z tebe lezlo něco tak velkýho jako todlecto hříbě.“</p>
<p>Jeho syn Jarim, který dřepěl vedle otce a prince, se zasmál a Arthas s ním. Klisna jménem Jasná jejich veselí zjevně nesdílela. Od huby jí právě odlétl chuchvalec horké pěny přímo na Arthasovu nohu.</p>
<p>„Zatlač ještě jednou,“ řekl Balnir a pomalu obešel klisnino zpocené tělo až k místu, kde už hříbě, stále ještě zabalené v placentě, urazilo více než polovinu cesty na tento svět.</p>
<p>Arthas tady vlastně ani neměl být. Ale když zrovna neměl školu, často se nenápadně vytratil k Balnirovi dívat se na koně a hrát si s kamarádem Jarimem. Oba chlapci si velmi dobře uvědomovali, že syn chovatele koní, třebaže takového, od kterého odebíral zvířata i královský dvůr, nebyl pro prince „vhodným“ společníkem. Ani jeden z nich si z toho moc nedělal a nikdo z dospělých se jim zatím nepokusil přátelství zakázat. A tak se stalo, že byl Arthas právě tady a stavěl ze sněhu pevnost nezbytnou pro následnou bitvu v rámci hry na stráže a zloděje, když je Jorum zavolal, aby se šli podívat na zázrak narození.</p>
<p>Ten „zázrak“ je ovšem pěkně nechutný, pomyslel si Arthas. Nenapadlo ho, že všechno bude tak hrozně… slizké. Jasná naposledy zachroptěla a zařehtala, zadní nohy se jí rozjely ještě víc od sebe a mládě s vlhkým čvachtnutím vstoupilo na tento svět.</p>
<p>Klisna na okamžik položila těžkou hlavu Arthasovi do klína a zavřela oči. Plece se jí mohutně zvedaly, jak se snažila popadnout dech. Chlapec se usmál, pohladil ji po mokrém krku a husté hřívě a nakukoval za ni, aby se podíval, jak se Jarim s otcem starají o právě narozené hříbě. V tuhle roční dobu bylo ve stájích chladno a z dosud mokrého těla hříběte stoupala pára. Otec i syn suchým hadrem a senem setřeli z novorozence poslední zbytky nechutně vypadajícího obalu a Arthas vnímal, jak se mu tvář rozzářila v radostném úsměvu.</p>
<p>Hříbě vypadalo legračně. Celé mokré, na neuvěřitelně dlouhých a hubených nohou a s vypoulenýma očima. Rozhlíželo se kolem sebe a mžouralo ve mdlém světle lucerny. Nakonec upřelo ohromné hnědé oči přímo na Arthase. Jsi krásné, pomyslel si princ a na okamžik zatajil dech, když si uvědomil, že na slibovaném „zázraku narození“ opravdu cosi zázračného je. Jasná zvedla hlavu, Arthas uskočil a přitiskl se zády k dřevěné stěně stáje, aby se velké zvíře mohlo otočit, aniž by ho rozmáčklo. Matka i novorozenec se vzájemně očichali. Pak Jasná zaržála a začala syna dlouhým červeným jazykem olizovat.</p>
<p>„Jé, chlapče, ty seš zralej jít se převlíct,“ řekl Jorum.</p>
<p>Arthas se na sebe podíval a posmutněl. Byl celý od slámy a koňských slin. Pokrčil rameny. „Co kdybych skočil cestou zpátky do paláce do nějaké závěje,“ nadhodil a zazubil se. Pak však trochu vážněji dodal: „Nebojte se. Už mi je devět. Nejsem mimino a můžu si chodit, kam…“</p>
<p>Ozvalo se poplašené zakdákání slepic, které vystřídal hluboký, dunivý hlas, a Arthas sklopil oči k zemi. Shrbil drobná ramínka, učinil poslední marný pokus setřepat ze šatů slámu a pak poraženecky vyšel ze stáje.</p>
<p>„Sire Uthere,“ řekl s co největší snahou nasadit tón, který by říkal: Já jsem princ a vy byste na to neměl zapomínat. „Ti lidi jsou na mě moc hodní. Moc vás prosím, nekopejte jim do těch slepic.“</p>
<p>Ani do záhonů hledíků, pomyslel si, když se otočil ke sněhem pokrytým hromádkám hlíny, kde za pár měsíců vyraší nádherné květy, které byly chloubou Vary Balnirové. Slyšel, že Jorum s Jarimem vyšli ze stáje za ním, ale neotočil se. Místo toho zvedl oči k rytíři v sedle oděnému do plné…</p>
<p>„Zbroj!“ zajíkl se Arthas. „Co se stalo?“</p>
<p>„Vysvětlím ti to cestou,“ řekl Uther zasmušile. „Pošlu někoho pro vašeho koně, princi Arthasi. Vytrvalý je rychlejší, i když nese dva.“ Sehnul se, sevřel Arthasovu paži ohromnou rukou a vysadil si ho před sebe, jako by vůbec nic nevážil. Ze dveří domu vyběhla Vara, která slyšela dusot kopyt. Utírala si ruce do zástěry a na nose měla šmouhu od mouky. Modré oči měla vytřeštěné a ustrašeně se krátce podívala na manžela. Uther se jí uctivě uklonil.</p>
<p>„Promluvíme si později,“ řekl Uther. „Paní.“ Dotkl se čela rukou v kovové rukavici, s vojenským pozdravem pobídl Vytrvalého – který byl rovněž chráněn nablýskanou zbrojí – a prudce vyrazil.</p>
<p>Arthas měl pocit, že Utherova paže, kterou ho stále svíral kolem pasu, je jako ocelová obruč. V chlapci rostl strach, ale překonal ho a pokusil se ze všech sil zbavit Utherova sevření. „Já umím jezdit,“ řekl. Jeho vzdor byl skutečně najednou silnější než všechny obavy. „Co se teda děje?“</p>
<p>„Přijel nějaký jezdec z Jižního pobřeží. Přivezl špatné zprávy. Před pár dny přistály u našich břehů malé čluny plné uprchlíků ze Stormwindu,“ řekl Uther. Paži nepovolil. Arthas se přestal vzpínat a natáhl uši. Jeho oči, zelené jako mělké moře, byly rázem upřeny na Utherovu zasmušilou tvář. „Stormwind padl.“</p>
<p>„Cože? Stormwind? Jak to? Kdo? Co…“</p>
<p>„To brzy zjistíme. Všechny, kdo přežili, včetně prince Variana, vede lord Anduin Lothar, bývalý velitel Stormwindu. On, princ Varian a ostatní budou za pár dní v hlavním městě. Lothar nás dopředu varoval, že má špatné zprávy – což je jasné, pokud někdo zničil celý Stormwind. Mě poslali, abych tě našel a přivezl. Zrovna ted‘ si nemáš co hrát s obyčejnými lidmi.“</p>
<p>Arthas se užasle otočil zpět dopředu a sevřel v rukou hřívu Vytrvalého. Stormwind! Nikdy v životě tam nebyl, ale slyšel o něm spoustu příběhů. Bylo to velkolepé město s vysokými kamennými hradbami a nádhernými domy. Stavěli ho s tím, aby dokázalo vzdorovat prudkým větrům, které mu nakonec také daly jméno. Nedokázal si představit, co nebo kdo by mohl být tak silný, aby takové město dobyl.</p>
<p>„Kolik lidí se vrátilo?“ zeptal se hlasitěji, než původně chtěl, aby překřičel dusot kopyt hřebce nesoucího je zpět do města.</p>
<p>„Netuším. Ale rozhodně jich nebude málo. Posel říkal, že sem jdou všichni, kdo přežili.“</p>
<p><emphasis>Přežili co?</emphasis></p>
<p>„A princ Varian?“ O Varianovi slýchal samozřejmě už od narození, stejně jako znal z vyprávění jména všech sousedních králů, královen, princů a princezen. Najednou vytřeštil zrak. Uther mluvil o Varianovi – ale ne o princově otci, králi Llaneovi…</p>
<p>„… se brzy stane králem Varianem. Král Llane ve Stormwindu padl.“</p>
<p>Tahle jediná tragédie zasáhla Arthase daleko víc než pomyšlení na tisíce lidí, kteří se najednou ocitli bez domova. Arthasova rodina byla malá a všichni k sobě měli velmi blízko – on, jeho sestra, Calia, matka, královna Lianne a samozřejmě král Terenas. Několikrát na vlastní oči viděl, jak se někteří vládci ke svým rodinám chovají, a pochopil, že láskypiné vztahy, které panují v té jeho, jsou výjimečné. Ztratit v jednom dni celé město, život v něm i otce…</p>
<p>„Chudák Varian,“ řekl Arthas a do očí mu vyhrkly slzy soucitu.</p>
<p>Uther ho neohrabaně poplácal po rameni. „Jo,“ řekl. „Nemá to lehké, hoch.“</p>
<p>Arthas se náhle zachvěl, ovšem ne chladem jasného zimního dne. Nádherné odpoledne, v němž se sněhem pokrytá krajina třpytila pod modrou oblohou, pro něj najednou potemnělo.</p>
<p>O pár dní později stál Arthas na hradbách a dělal společnost Falrikovi, jednomu z vojáků na hlídce. Přinesl mu hrnek horkého čaje, ze kterého se ještě kouřilo. Nebylo to nic výjimečného. Stejně jako nebyly výjimkou jeho návštěvy u Balnirovy rodiny, u služebných v kuchyni, komorných nebo kovářů a vlastně skoro u všech poddaných, kteří žili a pracovali u dvora. Terenas si vždy povzdechl, ale Arthas věděl, že nikdy nikoho za hovory s ním nepotrestal. Dokonce ho párkrát napadlo, jestli těm lidem otec není vděčný.</p>
<p>Falric se vděčně usmál a hluboce se uklonil, aby s ne předstíranou úctou chlapci poděkoval. Sundal si kovové rukavice a zahříval si ruce o horký hrnek. Schylovalo se k vánici a obloha byla šedá, ovšem zatím nesněžilo. Arthas se opřel o zed‘ a bradu si položil na založené paže. Díval se na tirisfalské kopce a na silnici vedoucí Silverpineským lesem k Jižnímu pobřeží. Na silnici, po níž přijedou Anduin Lothar, čaroděj Khadgar a princ Varian.</p>
<p>„Nevidíte je?“</p>
<p>„Ne, Vaše Výsosti,“ odpověděl Falric a usrkl horkého Čaje. „Můžou tu bejt dneska, zejtra nebo taky pozítří. Jestli tu na ně chcete čekat, pane, taky tu můžete bejt pěkně dlouho.“</p>
<p>Arthas se na něj usmál a v očích se mu šibalsky zalesklo. „Lepší než učení,“ řekl.</p>
<p>„No, pane, to musíte vědět vy,“ řekl Falric diplomaticky a zjevně se musel přemáhat, aby se nezasmál.</p>
<p>Zatímco strážný stále pil, Arthas vzdychl a znovu se podíval na silnici, jako už tolikrát. Nejdřív to bylo nesmírně vzrušující, ale teď už ho to trochu nudilo. Napadlo ho, že by se vrátil do stáje a zjistil, jak se daří hříběti. Uvažoval, jak by se dalo nepozorovaně vyklouznout ven a hlavně jak to zařídit, aby ho nikdo pár hodin nehledal. Falric měl pravdu. Lothar s Varianem taky můžou být ještě pár dní…</p>
<p>Arthas zamrkal. Pomalu zvedl bradu z paží a přimhouřil oči.</p>
<p>„Už jedou!“ vykřikl a ukázal před sebe.</p>
<p>Falric stál v mžiku vedle něj a horký čaj ho přestal zajímat. Přikývl.</p>
<p>„Dobré oči, princi Arthasi! Marwyne!“ zavolal. Oslovený voják se postavil do pozoru. „Běž říct králi, že Lothar s Varianem už jedou. Měli by tu být tak do hodiny.“</p>
<p>„Rozkaz, kapitáne,“ řekl mladší z obou vojáků a zasalutoval.</p>
<p>„Já mu to řeknu! Jdu tam!“ řekl Arthas, který už vlastně běžel. Marwyn zaváhal a otočil se na velícího důstojníka, ale Arthas byl odhodlaný ho předběhnout. Rozběhl se po schodech, uklouzl na ledu, takže jich musel několik posledních seskočit, a hnal se po nádvoří. Nakonec doklouzal k trůnnímu sálu a jen na poslední chvíli se vzpamatoval a zpomalil. Dnes měl Terenas schůzku se zástupci lidu. Měl v úmyslu vyslechnout si jejich problémy a případně se jim pokusit pomoci.</p>
<p>Arthas shodil z hlavy kapuci pláště nádherně vyšívaného rudými runami. Zhluboka se nadechl, pomalu vzduch vypustil mezi rty v podobě obláčku jemné páry a kývl na dva muže na stráži, kteří mu energicky zasalutovali a otevřeli dveře.</p>
<p>V trůnním sále bylo o poznání tepleji než venku na nádvoří, i když to byla ohromná síň z mramoru a kamene s vysokým klenutým stropem. Dokonce i když bylo zataženo jako dnes, propouštělo okno tvaru pravidelného osmiúhelníku ve vrcholku kupole dostatek přirozeného světla. Kromě toho na stěnách nepřetržitě hořely louče, které dávaly síni mimo oranžového světla také teplo. Podlahu zdobily soustředné kruhy, v jejichž středu se skvěl znak Lordaeronu. Ten však nyní nebyl vidět, neboť na něm stálo shromáždění lidí čekajících na setkání se svým panovníkem.</p>
<p>Král Terenas II. seděl na drahokamy vykládaném trůnu umístěném na vyvýšeném stupni. Šediny se jeho zlatých vlasů zmocnily zatím jen kolem spánků a linky ve tvářích také ještě nebyly příliš hluboké. Daleko více za ně navíc vděčil častému úsměvu než zamračení, které tak rádo poznamenává tvář, ale i duši. Na sobě měl nádherné modrofialové roucho tak hustě vyšívané zlatou nití, že odráželo světlo pochodní až na korunu. Terenas byl mírně předkloněny, zjevně zaujatý slovy muže, který stál před ním – nižšího šlechtice, na jehož jméno si ted‘ Arthas nemohl vzpomenout. I královy oči, modrozelené a velmi vlídné, byly plně soustředěny na muže.</p>
<p>Arthas s vědomím, koho vlastně přišel ohlásit, chvíli jen stál a díval se na otce. Stejně jako Varian i on byl synem krále, právoplatným dědicem trůnu. Ale Varian už otce neměl a Arthasovi se při představě prázdného trůnu a písní zpívaných během jeho vlastní korunovace udělal v krku knedlík.</p>
<p><emphasis>U Světla, ať je ten den ještě hodně, hodně daleko</emphasis>.</p>
<p>Terenas možná vycítil synův pohled, protože se podíval ke dveřím. V očích se mu mihl úsměv, ale pak obrátil pozornost zpět k žadateli.</p>
<p>Arthas si odkašlal a předstoupil. „Odpusťte, že ruším, ale už jedou, otče. Viděl jsem je! Za hodinu jsou tu.“</p>
<p>Terenas zvážněl. Věděl, koho Arthas myslí. Přikývl. „Děkuji, synu.“</p>
<p>Shromáždění lidé se začali dívat jeden na druhého. Většina jich rovněž věděla, o kom je řeč, a vypadalo to, že považují setkání za ukončené. Terenas je zastavil. „Ne. Počasí zatím drží a cesta je suchá. Až přijedou, přijedou, ale zatím tu ještě nejsou, takže můžeme pokračovat.“ Pak se smutně usmál. „Mám pocit, že po jejich příjezdu budeme muset podobné audience na nějaký čas odvolat. Pokusme se tedy vyřešit, co jen stihneme.“</p>
<p>Arthas si otce pyšně prohlížel. Proto lidé Terenase tolik milovali – a proto obvykle přehlížel, když se jeho syn mezi ně vydával za dobrodružstvím“. Terenasovi leželo na srdci blaho jeho lidu a stejnou lásku po něm zdědil i syn.</p>
<p>„Mám jim jet naproti, otče?“</p>
<p>Terenas si syna chvíli zkoumavě prohlížel, ale pak zavrtěl blond’atou hlavou. „Ne. Myslím, že tohohle setkání by ses neměl zúčastnit.“</p>
<p>Arthase jako by zasáhl blesk. Neměl zúčastnit? Vždyť už mu je devět! Něco velmi zlého se stalo jejich významnému spojenci a jeden chlapec, ne o moc starší než on, kvůli tomu dokonce přišel o otce. Zmocnil se ho vztek. Proč ho chtěl otec neustále před podobnými věcmi chránit? Proč se nesměl účastnit důležitých porad?</p>
<p>Nakonec spolkl drzou odpověd‘, která by mu jistě vyklouzla ze rtů, kdyby mluvil s kýmkoli jiným než s Terenasem. Hádat se s otcem zde, před všemi těmi lidmi, by k ničemu nevedlo. I když byl v tomto případě naprosto v právu. Zhluboka se nadechl, uklonil a odešel.</p>
<p>O hodinu později seděl Arthas Menethil schovaný na jednom z balkónů, z nichž bylo možné sledovat dění v trůnním sále. Usmíval se pod vousy. Pořád ještě byl dost malý, aby se ukryl pod sedadlo, kdyby sem někdo náhodou nakoukl. Trochu se zavrtěl, aby se uvelebil pohodlněji. Ještě rok a už to nepůjde.</p>
<p><emphasis>Ale za rok nebo za dva už otec určitě pochopí, že si zasloužím zúčastnit se podobných setkání, a já se už nebudu muset schovávat</emphasis>.</p>
<p>Tahle představa mu zvedla náladu. Složil si plášť pod hlavu jako polštář, aby se mu lépe čekalo. V sále bylo teplo díky loučím i mnoha lidem, kteří se nyní tlačili na relativně malém prostoru. Teplo i tichý šepot jejich hlasů ho uspával, takže skutečně málem usnul.</p>
<p>„Vaše Výsosti.“</p>
<p>Silný, zvučný a mocný hlas Arthase okamžitě probral.</p>
<p>„Jsem Anduin Lothar, rytíř města Stormwindu.“</p>
<p>Už jsou tu! Lord Anduin Lothar, bývalý velitel Stormwindu… Arthas se vysoukal z pod sedačky a opatrně se zvedl. Dával si pozor, aby byl co nejvíc schovaný za modrým závěsem, kterým byl zdobený kraj balkónu, a vykoukl ven.</p>
<p>Lothar opravdu vypadá jako dokonalý válečník, pomyslel si Arthas, když se na muže podíval. Byl vysoký, statné postavy a na sobě měl těžkou zbroj. Stál způsobem, který dával tušit, že mu její váha nedělá nejmenší problémy. Třebaže mu nad horním rtem rostl hustý knír a na bradě měl krátké vousy, hlavu měl téměř holou. Těch pár pramenů vlasů, které mu zbyly, měl stažených do malého copku. Vedle Lothara stál starý muž ve fialovém rouchu.</p>
<p>Arthasúv pohled vzápětí padl na chlapce, který musel být princem Varianem Wrynnem. Ten byl vysoký a ještě hubený, ovšem ramena už měl široká, což bylo příslibem, že i on bude jednoho dne velmi silný. Nyní však vypadal vyčerpaně a tvář měl velmi bledou. Arthas sebou při pohledu na o pár let staršího chlapce trhl. Byl tak ztracený, sám a vyděšený. Když ho vzápětí Terenas pozdravil, vzpamatoval se a zdvořile odpověděl. Terenas uměl velmi dobře lidi uklidnit a utěšit. Rychle poslal většinu stráží i služebnictva pryč a vstal z trůnu, aby návštěvníky osobně přivítal.</p>
<p>„Prosím, posad’te se,“ řekl a sám si zvolil místo nikoli na trůnu, jak bylo jeho právem, ale na stupínku pod ním. Pak téměř otcovským gestem pokynul Varianovi, aby se posadil vedle něj. Arthas se usmál.</p>
<p>Mladý princ Lordaeronu vše bedlivě sledoval a poslouchal. Hlasy, které k němu nahoru doléhaly, přinášely slova, která zněla spíše jako z jiného světa. Když se však zadíval na velkého stormwindského válečníka, a hlavně když si ještě pozorněji prohlédl tvář budoucího krále velkolepé říše, vyděšeně si uvědomil, že tohle není fantazie. Všechno bylo myšleno smrtelně vážně, a to bylo děsivé.</p>
<p>Shromáždění muži mluvili o tvorech, jež nazývali „orky“ a kteří se jaksi záhadně objevili v Azerothu. Byli velcí, zelení, s kly místo zubů a lačnili po krvi. Sami se nazývali „Horda“ a valili se zemí jako nezastavitelný příliv. „Jejich tolik, že brzy obsadili veškerou zem od jednoho pobřeží k druhému,“ řekl Lothar děsivě. To tyhle zrůdy zaútočily na Stormwind a udělaly z jeho obyvatel vyhnance – nebo mrtvoly, uvědomil si Arthas. Několik dvořanů, kteří zůstali v sále, dalo najevo, že Lotharovi nevěří, a atmosféra okamžitě zhoustla. V Lotharovi to rázem vřelo, ale Terenas vše vyřešil tím, že hrozící výměně názorů oficiálně zabránil slovy: „Všechny tyto události nám všem dělají velké starosti. Vaše Výsosti, nabízím vám svůj dům a ochranu na tak dlouho, jak budete potřebovat.“</p>
<p>Arthas se usmál. Varian tu zůstane. Přímo v paláci a s ním. Bude skvělé mít tu urozeného kamaráda, se kterým si bude moct hrát. S o dva roky starší Calií si sice docela rozuměl, ale přece jen to byla holka. Jarima měl taky hodně rád, ale oběma jim bylo jasné, že možností, jak spolu trávit čas, přeci jen moc není. Varian byl ovšem urozený princ stejně jako Arthas, takže se mohli společně cvičit v boji, jízdě na koni a zkoumat…</p>
<p>„Tvrdíš mi tedy, že se máme připravit na válku.“ Otcův hlas přetrhl Arthasovi myšlenku až brutální silou a vrátil ho do reality.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Lothar. „Na válku o přežití celé naší rasy.“</p>
<p>Arthas ztěžka polkl a pak se vyplížil z balkónu stejně tiše, jako sem přišel.</p>
<p>Přesně jak Arthas čekal, prince Variana o chvíli později ubytovali v pokoji pro hosty. Terenas ho tam přivedl sám s rukou kolem chlapcových ramen. Ani v nejmenším nedal najevo, jestli ho přítomnost jeho syna překvapila.</p>
<p>„Arthasi. Tohle je princ Varian Wrynn, budoucí král Stormwindu.“</p>
<p>Arthas se uklonil. „Vaše Výsosti,“ řekl formálně, „vítejte v Lordaeronu. Kéž byste jen dorazil za šťastnějších okolností.“</p>
<p>Varian se uklonil stejně zdvořile. „Jak jsem již řekl králi Terenasovi, jsem vám velice vděčný za pomoc i přátelství. Obzvláště v těchto těžkých časech.“</p>
<p>Jeho hlas zněl napjatě a unaveně. Arthas mu vzal plášť, tuniku i jezdecké kalhoty ušité z runové a magické látky (Runecloth a mageweave cloth, dva typy látek, které hráči WoW jistě dobře znají – pozn. překl.), nádherně vyšívané. Byly tak špinavé, jako by je měl princ na sobě polovinu života. Tvář už si zjevně stačil opláchnout, ale i tak měl na spáncích a za nehty špínu.</p>
<p>„Pošlu vám sluhy s nějakým jídlem a taky horkou vodou a ručníky, abyste se mohl umýt, princi Variane.“ Terenas dál oslovoval chlapce oficiálním titulem. Časem mu jistě začne říkat jinak, ale Arthas chápal, proč král právě ted‘ lpí na oficialitách. Varian přišel o všechno kromě života a potřeboval slyšet, že je stále váženým šlechticem. Varian stiskl rty do tenké čárky a přikývl.</p>
<p>„Děkuji vám,“ podařilo se mu odpovědět.</p>
<p>„Arthasi, svěřuji ho do tvé péče.“ Terenas chlácholivě stiskl chlapci ramena a pak odešel a zavřel za sebou dveře.</p>
<p>Oba chlapci se na sebe chvíli dívali. Arthas měl v hlavě dokonale prázdno. To ticho bylo až nepříjemné. Arthas nakonec vyhrkl: „Je mi líto tvého otce.“</p>
<p>Varian sebou trhl a otočil se. Přešel k rozměrným oknům, z nichž byl nádherný výhled na Lordamerské jezero. Z mraků, které celé dopoledne halily oblohu, konečně začal padat sníh a velké vločky pomalu a tiše přikrývaly zem bílou dekou. Škoda. Za jasného dne bylo z okna vidět až k pevnosti Fenris. „Děkuji.“</p>
<p>„Určitě zahynul statečně, v boji, a rozdal tolik ran, kolik sám utržil.“</p>
<p>„Zavraždili ho.“ Varianův hlas byl prakticky bez emocí. Arthas se k němu prudce otočil. To ho šokovalo. Varianova tvář, již nyní viděl z profilu v mdlém světle zimního dne, byla až nepřirozeně vyrovnaná. Jen krví podlité hnědé oči, plné bolesti, se zdály být důkazem, že princ žije. „Jedna žena, které věřil, ho přesvědčila, že s ním potřebuje mluvit o samotě. Pak ho zabila. Probodla mu srdce.“</p>
<p>Arthas nevěřícně hleděl. Bylo by těžké zvládnout i vědomí, že otec zemřel ve velké bitvě, ale tohle…</p>
<p>Mimoděk položil princi ruku na rameno. „Včera jsem se díval, jak se rodí hříbě,“ řekl. Znělo to hloupě, ale byla to první věc, která ho napadla, a jemu připadalo přirozené ji říct. „Až se počasí trochu zlepší, můžeme se na něho jít spolu podívat. Je úplně fantastické.“</p>
<p>Varian se k němu otočil a chvíli si ho prohlížel. V tváři se mu neuvěřitelně rychle vystřídaly různé emoce – urážka, zmatek, vděčnost, touha a porozumění. Najednou se mu hnědé oči zalily slzami a Varian se znovu otočil k oknu. Založil ruce na prsou a ramena se mu chvěla vzlyky, které se vší silou snažil udusit. Ale nepodařilo se mu to. Bylo slyšet táhlé bolestné naříkání nad ztraceným otcem, královstvím, životem, které ze sebe zjevně nebyl schopen až do této chvíle dostat. Arthas mu stiskl paži a pod prsty cítil, že je tvrdá jako kámen.</p>
<p>„Nesnáším zimu,“ vzlykal Varian a všechna intenzita jeho bolesti se přelila do těchto dvou prostých slov, jež s celou situací zdánlivě neměla nic společného. Arthas si připadal strašně malý a bezmocný. Nebyl schopen dívat se na tak strašlivé utrpení a nemoct s ním cokoli udělat. Pustil Varianovi paži, otočil se a rovněž se zadíval z okna.</p>
<p>Venku dál padal sníh.</p>
<p><strong>2.</strong></p>
<p>Arthas byl znechucený. Když přišla zpráva o orcích, myslel si, že se koečně dočká a začne se skutečným výcvikem, snad i po boku nového přítele Varíana. Místo toho se stal pravý opak. Válka proti Hordě měla za následek, že byli všichni, kdo dokázali uchopit správně meč, povoláni do zbraně. Zůstali jen kováři. Varianovi bylo mladšího přítele líto a nějakou dobu se mu ze všech sil snažil pomoct s výcvikem sám. Nakonec si však povzdechl a téměř soucitně se na Arthase usmál.</p>
<p>„Arthasi, nechci, aby to znělo nějak drsně, ale…“</p>
<p>„Ale jsem hrozný.“</p>
<p>Varian se usmál. Stáli ve zbrojírně a cvičili vyzbrojeni přilbicemi, koženými hrudními pláty a dřevěnými meči. Varian přešel ke stojanu a odložil cvičný meč i helmu. „Jenom mě to překvapilo, protože jsi hodně silný i rychlý.“</p>
<p>Arthas se rozmrzele ušklíbl. Už znal Variana natolik, aby poznal, že ho jenom konejší. Naštvaně pověsil meč vedle Varianova a odepnul si chrániče.</p>
<p>„Ve Stormwindu začínáme s výcvikem, když jsme ještě hodně mladí. Ve tvém věku jsem měl vlastní zbroj ukovanou na míru.“</p>
<p>„Neutěšuj mě,“ zavrčel Arthas.</p>
<p>„Promiň.“ Varian se na něj usmál a Arthas mu úsměv nuceně oplatil. I když bylo jejich první setkání poněkud zvláštní, poznamenané princovým zármutkem, Arthas brzy zjistil, že Varian má silného ducha a většinu věcí vnímá s optimistickým nadhledem. „Prostě se divím, proč tě otec takhle necvičil taky.</p>
<p>Arthas to věděl. „Snaží se mě chránit.“</p>
<p>Varian zvážněl a pověsil na věšák kožený hrudní plát. „To se ten můj snažil taky. Nevyšlo mu to. Realita je prostě často jiná.“ Podíval se na Arthase. „Učili mě bojovat, ne <emphasis>učit</emphasis> někoho bojovat. Bojím se, že bych tě mohl zranit.“</p>
<p>Arthas zrudl. Ani ho nenapadlo, že by tomu mohlo být naopak. Varian si zjevně všiml, že chlapce jen víc ztrapňuje, a poplácal ho po rameni. „Hele, až válka skončí a budeme schopni najít nějakého dobrého učitele, půjdu s tebou za králem Terenasem. Vsadím se, že mi pak hodně brzo budeš dávat zabrat.“</p>
<p>Válka skutečně brzy skončila a Aliance zvítězila. Vůdce Hordy, Orgrima Doomhammera, přivedli do hlavního města v železech. Na Arthase s Varianem pohled na to, jak vedou ohromného orka ulicemi Lordaeronu, silně zapůsobil. Turalyon, mladý poručíka paladin, který Doomhammera přemohl, poté co ork zabil urozeného Anduina Lothara, netvora ušetřil. Terenas, jenž byl rovněž dobrý a laskavý, ho napodobil a zakázal jakýkoli útok na kráčejícího orka. Lidé na netvora bučeli a zahrnovali ho nadávkami, to ano, měli přece před sebou orka, který je tak dlouho vraždil, a museli mu nějak dát najevo opovržení. I Terenas chápal, že přesně tohle dokáže nesmírně zvednout morálku všech poddaných. Ale dokud bude Orgrim Doomhammer jeho zajatcem, fyzicky mu nikdo neublíží.</p>
<p>Bylo to poprvé a naposledy, kdy Arthas spatřil, jak Varianova tvář potemněla vztekem. Nemohl mu to mít za zlé. Byl si jistý, že kdyby orkové zavraždili Terenase a Uthera, určitě by jim chtěl naplivat do té hnusné zelené tváře. „Měli bychom ho zabít,“ zavrčel Varian a z očí mu sršely blesky. Oba stáli na hradbách a dívali se, jak Doomhammera vedou do paláce. „A strašně bych si přál, abych to mohl udělat sám.“</p>
<p>„Půjde do Podměstí (V originále Undercity. Ano, stejné Undercity, které se později stalo hlavním městem Forsaken – Opuštěných. Prozradit však nyní víc nemohu – pozn. překl.),“ řekl Arthas. Starobylé královské krypty, kobky, stoky a spletitá sít‘ tunelů hluboko pod palácem už dávno získaly své jméno, jako by to bylo jednoduše další samostatné město. Podm’éstí bylo temné, vlhké a špinavé a mělo sloužit jako domov pro vězně a místo posledního odpočinku pro mrtvé, ale jakýmsi záhadným způsobem se dole dařilo přežívat i nejchudším obyvatelům města. Když jste přišli o střechu nad hlavou, bylo to lepší než spát na mrazu. I Arthas věděl, že když jste potřebovali cokoli ne zrovna legálního, v Podměstí to nebyl problém sehnat. Městská stráž čas od času podnikala dolů hotové válečné výpravy v marné snaze to tam vyčistit.</p>
<p>Z Podměstí se nikdo nikdy nedostal,“ ujistil přítele Arthas. „Umře jako zajatec.“</p>
<p>„To má až moc dobré,“ řekl Varian. „Turalyon ho měl zabít, když mohl.“</p>
<p>Varianova slova byla prorocká. Velký vůdce orků jen vypadal, že ho všechny plivance a urážky nenávratně ponížily. Ve skutečnosti se ukázalo, že měl hodně daleko k tomu, aby byl zlomený. Stráže se nechaly orkovou zdánlivou apatií ukolébat, alespoň to Arthas vytušil z útržků rozhovorů, které zaslechl. Nikdo si vlastně nebyl jistý, jak se Orgrimovi podařilo uprchnout, protože naživu nezůstal nikdo, kdo by mohl podat hlášení. Všichni strážní, kteří se orkovi postavili do cesty, skončili se zlomeným vazem. Bylo však možné vystopovat cestu, jíž se ork dostal na svobodu. Byla lemována mrtvými těly stráží, žebráků i zločinců – Doomhammer mezi nimi zjevně nedělal rozdíl – a vedla z otevřené cely k jedinému možnému místu, kudý se dalo z Podměstí vyjít ven – k odporně páchnoucím kanalizačním kanálům. Doomhammera brzy znovu chytili a tentokrát ho umístili do internačního tábora. Když uprchl i odtamtud, čekala Aliance se zatajeným dechem další vinu útoků. Marně. Bud‘ Doomhammer nakonec někde zahynul, nebo se jim skutečně podařilo zlomit v něm válečného ducha.</p>
<p>Uběhly dva roky a vypadalo to, že Temný portál, jímž Horda vtrhla do Azerothu a který se Alianci podařilo na konci Druhé války zavřít, bude znovu otevřen. Nebo už snad dokonce otevřen byl. Arthas si nebyl jistý, protože se nikdo neobtěžoval mu <emphasis>cokoli </emphasis>říkat. Navzdory tomu, že jednoho dne měl být králem.</p>
<p>Byl nádherný teplý a slunečný den. Arthas částečně toužil být venku se svým novým koněm, kterého pojmenoval Nepřemožitelný. Bylo to hříbě, u jehož narození před dvěma lety byl. Ale bude to muset nechat na později. Zatím kráčel do zbrojírny, kde kdysi společně s Varianem cvičili a kde ho Varian téměř ztrapnil. Jistě to od něj nebyl úmysl, ale stejně to bolelo.</p>
<p>Dva roky.</p>
<p>Arthas přešel ke stojanu s dřevěnými cvičnými meči a jeden si vzal. Bylo mu jedenáct a dostával se do stavu, kterému jeho chůva říkala „překotný růst“. Alespoň to od ní takhle slyšel, když s ní naposledy mluvil. Tehdy se rozplakala, objala ho a nazvala ho „mladým mužem, který už nepotřebuje chůvu“. Malý mečík, s nímž cvičil, když mu bylo devět, byla jen dětská hračka. Nyní už byl skutečně spíše mladý muž. Měřil metr osmdesát, a pokud zdědil správné geny, zřejmě poroste dál. Potěžkal meč v ruce, několikrát jím máchl a náhle se usmál.</p>
<p>Přešel k jedné ze sad brnění čekajících na stojanu a sevřel jílec pevněji. ‚Nazdar!“ zavolal a přál si, aby měl před sebou jednu z těch zelených zrůd, které už takovou dobu trápily jeho otce. Napřímil se v celé své výšce a namířil hrot meče na pomyslné hrdlo zbroje.</p>
<p>„Myslíš, že se přese mě dostaneš, ty odporný orku? Tady jsi na půdě Aliance! Ale dnes se nad tebou ještě slituju. Zmiz a už se nikdy nevracej!“</p>
<p>Ale orkové nechápali význam slov vzdát se nebo čest. Byly to jen hory svalů. A stejně tak i tenhle odmítl,před princem pokleknout a vzdát se.</p>
<p>„Cože? Ty nepůjdeš? Dál jsem ti šanci, ale jestli chceš boj, máš ho mít!“</p>
<p>Provedl výpad, jak to viděl u Variana. Ale ne přímo proti zbroji, na to byla příliš stará a cenná. Mířil vedle. Výpad a krýt se, uhnout ráně protivníka, rozmáchnout se, prudce otočit a…</p>
<p>Zatajil dech, protože meč jako by náhle ožil, vylétl mu z ruky a zamířil na druhou stranu místnosti. S rámusem dopadl na mramorovou podlahu a ještě kus po ní se skřípáním klouzal, než se nakonec zastavil.</p>
<p>Sakra! Arthas se podíval ke dveřím – a přímo do tváře Muradina Bronzebearda (Příjmení Bronzebeard asi bude většině z vás srozumitelné. Bronzový vous – pozn. překl.).</p>
<p>Muradin byl velvyslancem trpaslíků v Lordaeronu, bratrem krále Magni Bronzebearda a velmi oblíbeným členem dvora pro svůj žoviální, ale zároveň rozumný přístup snad ke všemu od dobrého piva a masových koláčů po státnické záležitosti. Měl ale rovněž reputaci skvělého válečníka, nelítostného a velmi lstivého.</p>
<p>A právě byl svědkem, jak budoucí král Lordaeronu V předstíraném boji proti orkům hodil meč přes celou místnost. Arthas cítil, jak ho zalil studený pot, a tváře mu zrudly. Pokusil se rychle dát dohromady.</p>
<p>„Ehm… velvyslanče… jen jsem…“</p>
<p>Trpaslík si odkašlal a uhnul pohledem. Hledám tvojeho otce, chlapče. Můžeš mi, prosím tě, pomoct? Je to tu straš ny bludiště.“</p>
<p>Arthas beze slova ukázal na schodiště po levé straně a díval se, jak trpaslík odchází. Žádné další slovo už nepadlo.</p>
<p>Arthas si snad nikdy v životě nepřipadal tak trapně. V očích ho pálily slzy a on se je mrknutím pokusil rychle dostat pryč. Ani se neobtěžoval zvednout odhozený meč a rychle ze zbrojírny odešel.</p>
<p>O deset minut později už se cítil svobodný. Uháněl v sedle do kopců zvedajících se nad Tirisfalskými mokřinami (Tirisfal Glades – pozn. překl.). Vzal si dva koně: jemného a postaršího grošovaného valacha jménem Ryzí srdce, na němž seděl, a na dlouhé cvičné uzdě dvouletého hřebce Nepřemožitelného.</p>
<p>Už od okamžiku, kdy si po jeho narození pohlédli do očí, cítil, že mezi nimi vzniklo silné pouto. Arthas věděl, že to bude jeho kůň, přítel a nádherné zvíře s velkým srdcem, které se stane jeho součástí stejně jako zbroj nebo zbraň. Koně z dobrého chovu jako tenhle se dožívali i dvaceti let, pokud se o ně člověk dobře staral. Právě tenhle kůň bude Arthase nosit při slavnostních příležitostech i na obyčejných projížd’kách, když si vyjedou jen tak pro radost. Nebyl to kůň do boje. Takoví se chovali zvlášť a používali se jen pro určité účely v určitou dobu. Jednoho takového dostane, až do nějaké bitvy pojede. Ale Nepřemožitelný se stane, a vlastně už stal, skutečnou součástí jeho života.</p>
<p>Hřebcův kabát, hříva i ocas, které byly po narození šedé, úplně zbělaly, takže připomínaly sníh, který toho dne halil okolní krajinu. Tahle barva byla vzácná dokonce i u Balnirových koní, jejichž „bílá“ byla skutečně jen lehce našedlá. Arthas si pohrával se jmény jako Vánice nebo Měsíční třpyt, ale nakonec dodržel lordaeronskou rytířskou tradici a dal koni jméno vyjadřující nějakou vlastnost. Utherův kůň se jmenoval Vytrvalý a Terenasův Odvážný.</p>
<p>Jeho byl Nepřemožitelný.</p>
<p>Arthas zoufale chtěl na Nepřemožitelném jezdit, ale koňak ho upozornil, že bude moct nejdřív za rok. „Ve dvou letech je to ještě dítě,“ říkal. „Pořád roste a formujou se mu kosti. Bud’te trpělivý, Vaše Výsosti. Rok čekání není zase tak dlouhá doba, když vám bude sloužit dalších dvacet.“</p>
<p>Ale ona to <emphasis>byla </emphasis>dlouhá doba. Až moc dlouhá. Arthas se ohlédl přes rameno na koně, jehož zjevně začínal nudit udřený cval, který byl zřejmě maximem, co ze sebe Ryzí srdce dokázal dostat. Ve srovnání s postarším valachem se dvouroček pohyboval, téměř jako by se vznášel, a nestálo ho to žádné úsilí. Uši měl natočené dopředu a nozdry široce rozevřené, protože už cítil pachy mokřadů. Oči mu zářily a jako by říkal: Pojd‘, Arthasi… pro tohle jsem se narodil.</p>
<p>Jednou jízdou mu přeci nemohl ublížit. Jen krátký cval a pak zpátky do stájí, jako by se nic nestalo.</p>
<p>Přitáhl valachovi uzdu, zpomalil ho do chůze a nakonec ho zastavil úplně a přivázal k nízké větvi. Nepřemožitelný si odfoukl, když k němu Arthas přišel. Princ se usmál. Na dlani ucítil hřebcovu sametově hebkou tlamu, kterou si od něj vzal kus jablka. Nepřemožitelný už byl na sedlo zvyklý. Zvyknout koně mít cosi na hřbetě byla dlouhá práce, která vyžadovala spoustu trpělivosti. Ale prázdné sedlo bylo něco jiného než živý člověk. Arthas však se svým zvířetem strávil hodně času. Krátce se pomodlil a pak se rychle, než stačil kůň udělat krok stranou, vyšvihl do sedla.</p>
<p>Nepřemožitelný se vzepjal a vyplašeně zařehtal. Arthas mu zabořil ruce do husté hřívy a snažil se koně stisknout každičkým kouskem dlouhých nohou. Hřebec vyskakoval a trhal sebou, ale Arthas se udržel. Vzápětí vykřikl, protože se ho kůň pokusil shodit tak, že s ním proběhl pod nízkými větvemi, ale ani nyní nespadl.</p>
<p>A pak se Nepřemožitelný rozběhl tryskem přímo vpřed. Spíš by se možná slušelo říct, že <emphasis>rozletěl. </emphasis>Vyděšenému mladému princi to tak alespoň připadalo. Tiskl se ke koňskému krku a navzdory strachu se usmíval. Takhle rychle na žádném zvířeti ještě nejel a srdce mu bušilo vzrušením. Ani se nesnažil koně ovládat. Měl co dělat, aby se jednoduše udržel. Ale bylo to nádherné, divoké, velkolepé. Bylo to všechno, po čem kdy snil. Určitě spolu…</p>
<p>Dřív než si stačil uvědomit, co se vlastně děje, vylétl Arthas do vzduchu, aby vzápětí přistál na tvrdé, travnaté zemi. Nekonečně dlouhou chvíli nemohl popadnout dech. Pak pomalu vstal. Celé tělo ho bolelo, ale zjevně neměl nic zlomeného.</p>
<p>Ovšem Nepřemožitelný rychle mizel v dálce. Arthas začal nadávat, vztekle kopl do drnu a ruce zaťal v pěst. Teď měl opravdu průšvih.</p>
<p>Sir Uther Lightbringer (Sir Uther ctil Světlo snad ze všech paladinů nejvíc. Říci, že ho přinášel ostatním, by vůbec nemuselo být nadnesené. To samé znamená i jeho jméno – pozn. překl.) už na něj čekal. Arthas se ušklíbl, sklouzl ze hřbetu Ryzího srdce a podal uzdu podkonímu.</p>
<p>„Nepřemožitelný se před chvílí vrátil sám. Na noze měl ošklivou ránu, ale určitě rád uslyšíš, že koňak říkal, že bude v pořádku.“</p>
<p>Arthas uvažoval o tom, že by zalhal a řekl Utherovi, se Nepřemožitelný splašil a utekl. Ale ze skvrn od trávy na šatech bylo jasné, že spadl, a Uther by nikdy neuvěřil, že se neudržel na starém valachovi, byt‘ třebas taky splašeném.</p>
<p>„Víš, že jsi na něm ještě neměl jezdit,“ pokračoval Uther nekompromisním tónem.</p>
<p>Arthas si povzdechl. „Já vím.“</p>
<p>„Arthasi, copak ty to nechápeš? Když po něm v tomhle věku budeš chtít moc, může…“</p>
<p>„Já to chápu, stačí? Je mi to jasné. Mohl jsem ho zmrzačit. Ale bylo to jenom jednou.“</p>
<p>„A taky naposled, že ano?“</p>
<p>„Ano, pane,“ řekl Arthas zasmušile.</p>
<p>„A už zase jsi nebyl na hodině.“</p>
<p>Arthas mlčel a neodvažoval se k Utherovi ani zvednout oči. Měl vztek, cítil se neuvěřitelně trapně, celé tělo ho bolelo a netoužil po ničem než po horké koupeli a čaji z briarthornu (Rostlina podle mne trochu podobná vřesu, případně plané růži, od nichž má odvozený anglicky název. Snad až na ty trny – pozn. překl.) na utišení bolesti. Pravé koleno už mu začínalo natékat.</p>
<p>„Alespoň že ještě stihneš odpolední modlitby.“ Uther ho sjel pohledem. „I když by ses měl ještě umýt.“ Arthas byl upocený a bylo mu jasné, že nevoní o nic lépe než jeho kůň. Na druhou stranu na tom nebylo nic špatného. Byl to poctivý pach. „Takže si pospěš. Uvidíme se v kapli.“</p>
<p>Arthas netušil, čeho se měly dnešní modlitby týkat. To ho mrzelo. Světlo bylo pro jeho otce i pro Uthera velmi důležité a on tušil, že oba nesmírně toužili po tom, aby mu byl oddán stejně jako oni. Nemohl sice nijak popřít vše, co viděl na vlastní oči – Světlo bylo rozhodně skutečné a viděl kněze i příslušníky nového řádu paladinů, jak v léčení a ochraně dokázali opravdové zázraky – ale nikdy si nepřipadal jako ten, kdo by měl hodiny meditovat, jako třeba Uther, nebo o něm úchvatným způsobem kázat jako otec. Světlo tu prostě… bylo.</p>
<p>O hodinu později, vydrhnutý a převlečený do jednoduchých, ale zároveň elegantních šatů, spěchal Arthas do malé rodinné kaple v královském křídle.</p>
<p>Kaple nebyla nijak velká, zato však překrásná. Byla to miniaturní verze tradičního kostela, jaké se daly najít v každém lidském městě, snad možná jen poněkud bohatší a pečlivější, pokud šlo o drobné detaily. Kalich, který si paladinové budou předávat, byl celý ze zlata a posázený ‚drahokamy. Stůl, na kterém nyní stál, byla nádherná starožitnost. Dokonce i lavice měly měkké čalounění. Obyčejní lidé se samozřejmě museli spokojit s dřevěnými.</p>
<p>Když Arthas potichu vklouzl dovnitř, uvědomil si, že je poslední – a trhl sebou, když si vzpomněl, že sem dnes otec pozval několik velmi významných lidí. Kromě obvyklé sestavy – jeho rodiny, Uthera a Muradina – byl přítomen také král Trollbane (Doslova Zhouba trolů, jméno s dlouhou tradicí, které první z rodu, Ignaerus Trollbane, získal skutečně proto, že byl postrachem trolů – pozn. překl.), třebaže ten se tvářil tragičtěji, než se Arthas cítil. A pak… ještě někdo. Dívka, štíhlá, hrdě vzpřímená, s dlouhými blond vlasy. Ta stála k němu otočená zády. Arthas si ji zvědavě prohlížel a vrazil do jedné z lavic.</p>
<p>Stejně tak by mohl na zem hodit porcelánový talíř. Královna Lianne, v padesáti stále překrásná, se okamžitě otočila a láskyplně se na syna usmála. Bohatá róba jí dokonale padla a vlasy měla stažené do dokonalého zlatého uzlu, z něhož neměl ani jeden rebel šanci uniknout. Calia, čtrnáctiletá dívka, jejíž rychlé pohyby a neklidná tvář ted‘ nejvíce připomínaly Nepřemožitelného, ted‘ po něm střelila přísným pohledem. Už se zjevně doslechla o jeho průšvihu – nebo možná byla jen naštvaná, že jde pozdě. Terenas ho přivítal přikývnutím a pak obrátil oči zpět k biskupovi provádějícímu obřad. Arthas se při tom výjevu v duchu opovržlivě ušklíbl. Trollbane si ho nevšímal a ani Muradin se neotočil.</p>
<p>Arthas se zasunul do jedné z lavic u zadní stěny. Biskup právě začal mluvit a zvedl ruce, kolem nichž se mu vzápětí rozlila bílá záře. Arthas si přál, aby se dívka trochu otočila a on se jí mohl podívat do tváře. Kdo to asi byl? Zjevně dcera nějakého šlechtice nebo podobně vysoce postaveného člověka, jinak by ji přeci nepozvali na soukromý obřad. Myšlenky na to, kým by mohla být, ho zcela pohltily. Soustředil se na ně víc než na biskupova slova.</p>
<p>„…a Jeho královská Výsost Arthas Menethil,“ zaintonoval biskup. Arthas se s trhnutím probral a okamžitě ho napadlo, jestli o něco důležitého nepřišel. „Kéž světlo požehná každé jeho myšlence, každému slovu i činu, aby pod ním mohl ve zdraví vyrůst a nakonec mu sloužit jako paladin.“ Arthas náhle ucítil, jak se mu po těle rozlévá uklidňující teplo – přímý důsledek požehnání. Bolest v naražených místech vzápětí zmizela a on se najednou cítil svěží a plný klidu a míru. Biskup se otočil ke královně a princezně. „Kéž světlo svítí na Její královskou Výsost, Lianne Menethilovou a…“</p>
<p>Arthas se ušklíbl a počkal, až biskup požehná všem přítomným. Nakonec bude muset vyslovit i jméno oné dívky. Opřel se o stěnu a čekal.</p>
<p>„Pokorně prosíme o požehnání i pro lady Jainu Proudmoorovou. Kéž se i jí dostane požehnání v podobě zdraví a moudrosti, kterou…“</p>
<p>Aha! Tajemná dívka už najednou tak tajemná nebyla. Jaina Proudmoorová, o rok mladší než on, dcera admirála Daelina Proudmoora, námořního válečného hrdiny a vládce Kul Tirasu. Tajemstvím ovšem zůstávalo, proč tu je a…</p>
<p>„…a aby se jí stejně dařilo i ve studiu v Dalaranu. Prosíme, aby se mohla stát zástupcem Světla a v roli čarodějky mohla dobře a spravedlivě sloužit svému lidu.“</p>
<p>To dávalo smysl. Cestovala do Dalaranu, nádherného města čarodějů, ne příliš vzdáleného od hlavního města. Vzhledem k tomu, že Arthas znal přísná pravidla etikety a pohostinnosti, na něž se obzvláště úzkostlivě dbalo v královských kruzích, bylo mu jasné, že tu pár dní zůstane, než pocestuje dál.</p>
<p><emphasis>To by mohlo být fajn, </emphasis>pomyslel si.</p>
<p>Na konci obřadu už Arthas stál poblíž dveří, aby mohl vyjít ven jako první. Za ním nejprve vyšel Muradin s Trollbanem a oba se tvářili šťastně, že mají obřad za sebou. Za nimi následovali Terenas, Uther, Lianne, Calia a Jaina.</p>
<p>Arthasova sestra i Proudmoorová měly blond vlasy a štíhlou postavu. Tady však veškerá podoba končila. Calia byla drobná s tváří jako ze starých obrazů, s bledou a jemnou pokožkou. Jaina nad ní vítězila zářivým pohledem, přirozeným úsměvem plným energie a chůzí dívky očividně zvyklé na pohyb na koni či dlouhé pochody pěšky. Zjevně trávila spoustu času venku, o čemž svědčila i opálená tvář s několika téměř neznatelnými pihami na nose.</p>
<p>Arthas byl přesvědčený, že tohle je holka, které by nevadil zásah sněhovou koulí přímo do obličeje a která by si klidně šla v létě zaplavat. Jednoduše naprostý opak jeho sestry, se kterou si prostě nešlo hrát.</p>
<p>„Arthasi – můžeš na chvilku?“ ozval se hrubý hlas. Arthas se otočil a spatřil před sebou velvyslance.</p>
<p>„Jistě, pane,“ řekl Arthas, ale okamžitě ztratil náladu. Nechtěl ted‘ nic jiného než se jít seznámit s novou kamarádkou – už si byl jistý, že si budou rozumět – a Muradin mu určitě chtěl zase vynadat za trapné představení ve zbrojírně. Aspoň že byl trpaslík natolik diskrétní a poodešel kousek dál od ostatních.</p>
<p>Stál s tlustými palci zastrčenými za opaskem a díval se na prince s tváří zachmuřenou, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. „Hele,“ řekl, „řeknu ti to na rovinu, jo? Bojuješ děsně.“</p>
<p>Arthas znovu cítil, jak mu brunátní tváře. „Já vím,“ řekl, „ale otec…“</p>
<p>„Tvůj táta toho má strašně moc. Vopovaž se vo něm říct křivý slovo.“</p>
<p>Co měl na to říct? „Sám se asi bojovat nenaučím. Viděl jste, jak to dopadlo.“</p>
<p>„To teda jo. Hele, esli chceš, budu tě učit.“</p>
<p>„Vy… vy byste chtěl?“ Arthas nejdřív nevěřil svým uším, ale vzápětí zajásal. Trpaslíci byli proslulí spoustou věcí, ale umění bojovat z nich bylo rozhodně na prvním místě. Okamžitě ho napadlo, jestli ho Muradin nebude učit i to, jak se drží korbel piva, to totiž byla hned druhá věc, kterou byli trpaslíci proslulí, ale rozhodl se, že se na to ptát nebude.</p>
<p>„No dyť to říkám, ne? Mluvil jsem s tvojím tátou a ten říkal, ať do toho du. Válel sis šunky dost dlouho. Ale jedno musí bejt jasný. Nebudou žádný výmluvy. Budeš makat. A esli si někdy budu muset říct: Muradine, todle je fakt ztráta času, tak končíme, je to jasný? Tak co, bereš to, mrňousi?“</p>
<p>Arthas se musel ovládnout, aby se nezasmál, když ho mnohem menší trpaslík nazval mrriousem. „Ano, pane,“ řekl odhodlaně. Muradin přikývl a napřáhl velkou hrubou ruku. Arthas mu ji stiskl. S pusou od ucha k uchu našel pohledem otce, který byl uprostřed vážného rozhovoru s Utherem. Oba se na něj vzápětí zadívali přísným pohledem, který Arthas moc dobře znal. Takže žádné hraní s Jainou. Zřejmě ji znovu uvidí, až když bude odjíždět.</p>
<p>Otočil se za Calií, která právě Jainu s rukou kolem jejích ramen odváděla pryč. Než však zmizely, otočila dcera admirála Proudmoora zlatou hlavu, zachytila Arthasův pohled a usmála se.</p>
<p><strong>3.</strong></p>
<p>Jsem na tebe moc pyšný, Arthasi,“ řekl mu otec, „že ses takhle zhostil své povinnosti.“</p>
<p>Slovem povinnost by se vlastně dal popsat celý týden, po který byla Jaina Proudmoorová hostem Menethilovy rodiny. Nejenže Arthas začal cvičit s Muradinem – a výcvik to byl skutečně tvrdý a náročný, přesně jak trpaslík sliboval, plný bolesti z unavených svalů, modřin a taky vytahaných uší, což byl trest, který přicházel, když měl Muradin pocit, že Arthas nedává dost pozor – ale přesně jak se Arthas obával, Uther s Terenasem se rovněž dohodli, že je načase rozšířit princův výcvik i na další oblasti. Art las vstával před svítáním, rychle do sebe hodil chléb se sýrem a vyrážel na časnou projížd’ku s Muradinem. Projíždka končívala dlouhou pěší túrou, na jejímž konci byl dvanáctiletý mladík úplně vysílený. Arthas tajně podezříval trpaslíky, že jsou natolik spjatí se zemí a kameny, že jim nějak pomáhají na ně šplhat. Doma pak následovala koupel, hodina dějepisu, matematiky a krasopisu. Oběd a pak celé odpoledne v kapli s Utherem v modlitbách, meditacích a rozhovorech o povaze paladinů a o přísné disciplíně, kterou musí dodržovat. Večeře a pak už Arthas upadal do bezesného spánku naprosto vyčerpaného člověka.</p>
<p>Jainu viděl zatím jen pár minut u večeře. Byla s Calií a obě dívky vypadaly jako nerozlučná dvojice. Arthas se nakonec rozhodl, že čeho je moc, toho je příliš, využil nově nabyté znalosti historie a politiky a šel za otcem a Utherem s návrhem, že by mohl jejich vzácného hosta, lady Proudmoorovou, doprovodit do Dalaranu osobně.</p>
<p>Už nějak zapomněl dodat, že důvodem je zbavit se alespoň na čas všech povinností. Terenase potěšilo, že má tak pozorného a odpovědného syna, Jaina ho obdarovala zářivým úsměvem a Arthas dostal přesně, co chtěl. Všichni byli spokojení.</p>
<p>Začínalo léto, všechno kvetlo, lesy byly plné zvěře, slunce tančilo na jasném modrém nebi a princ Arthas Menethil doprovázel blond’atou mladou slečnu s krásným úsměvem do kouzelného města čarodějů.</p>
<p>Vyrazili poněkud později, než zamýšleli – Arthas o Jaině zjistil, že není zrovna dochvilná – ale princi to nevadilo. Nikam nespěchal. Samozřejmě že nebyli sami. Protokol vyžadoval, aby doprovod tvořila Jainina dvorní dáma a jeden nebo dva vojáci. Všichni se však drželi zpátky a nechali oba šlechtice, aby se mohli blíž seznámit. Nějakou chvíli takhle jeli a pak se zastavili, aby poobědvali. Zatímco si všichni pochutnávali na čerstvém chlebu, sýru a ředěném vínu, přišel za Arthasem jeden z jeho mužů.</p>
<p>„Pane, s vaším svolením bychom rádi provedli potřebné přípravy, abychom mohli strávit noc v Ambermillu. Druhý den bychom pak urazili zbývající kus cesty do Dalaranu. Měli bychom tam být do západu slunce.“</p>
<p>Arthas zavrtěl hlavou. „Ne, jedeme dál. Můžeme přespat venku někde v Hillsbradu. Lady Jaina pak může být v Dalaranu už někdy dopoledne.“ Otočil se k ní a usmál se.</p>
<p>Úsměv mu oplatila, třebaže v jejích očích zachytil náznak zklamání.</p>
<p>„Jste si jistý, pane? Měli jsme v plánu využít pohostinnosti místních obyvatel, aby lady nemusela trávit noc venku.“</p>
<p>„To je v pořádku, Kayvane,“ ozvala se Jaina. „Nejsem z cukru.“</p>
<p>Arthasův úsměv se proměnil v nadšený výraz.</p>
<p>Doufal, že se Jaina bude cítit stejně i za pár hodin.</p>
<p>Zatímco služebnictvo připravovalo tábor, Arthas s Jainou se vydali na obhlídku okolí. Vyškrábali se na kopec, z něhož měli ničím nerušený výhled. Na západě viděli malou farmářskou osadu Ambermill, a dokonce i vzdálené věžičky hradu barona S ilverlaina. Na východě téměř rozeznávali Dalaran. Ještě jasněji se pak pod nimi rýsoval internační tábor na jihu. V takových táborech drželi od Druhé války orky. Bylo to milosrdnější než je zabíjet, alespoň takhle to Arthasovi vysvětlil Terenas. A kromě toho se zdálo, že orkové trpí nějakou záhadnou nemocí, projevující se apatii. Když lidé na některé narazili nebo když se je vydali cíleně lovit, bránili se jen velmi chabě a do tábora se nechali odvést prakticky bez odporu. Podobných táborů, jako byl tento, měli lidé několik.</p>
<p>Dali si venkovské jídlo v podobě pečeného králíka a krátce po setmění ulehli. Jakmile si byl Arthas jistý, že všichni spí, hodil na sebe tuniku a rychle si natáhl boty. Vzápětí vytáhl jednu ze svých dýk a připevnil si ji k opasku. Pak se potichu připlížil k Jaině.</p>
<p>„Jaino,“ zašeptal. „Vstávej.“</p>
<p>Probudila se úplně potichu. Vůbec se nelekla. Oči se jí ve světle měsíce krásně leskly. Posadila se, Arthas si dřepl vedle ní a rychle si přiložil prst na rty. „Děje se něco, Arthasi?“ zašeptala.</p>
<p>Zazubil se. „Jsi připravená na malé dobrodružství?“</p>
<p>Naklonila zvědavě hlavu na stranu. „Na jaké dobrodružství?“</p>
<p>„Věř mi.“</p>
<p>Jaina se na něj chvíli dívala a pak přikývla. „Tak jo.“</p>
<p>Stejně jako ostatní šla spát normálně oblečená, takže si jen obula boty a přes ramena přehodila plášť. Vstala, podnikla marný pokus upravit si rukama blond’até vlasy a pak kývla.</p>
<p>Lezli na stejný kopec, který zdolali už před pár hodinami. V noci byl výstup obtížnější, ale měsíc svítil jasně, takže ani jeden z nich neuklouzl ani nezakopl.</p>
<p>„Támhle je náš cíl,“ řekl Arthas a ukázal prstem.</p>
<p>Jaina nasucho polkla. „Internační tábor?“</p>
<p>„Už jsi někdy nějaký viděla zblízka?“</p>
<p>„Ne a ani nechci.“</p>
<p>Zklamaně se zamračil. „Ale no tak, Jaino. Je to naše jediná šance prohlídnout si orky. Copak ty nejsi zvědavá?“</p>
<p>Jen v měsíčním světle z její tváře nedokázal nic vyčíst. Místo očí viděl Arthas dvě temná jezera. „Já… zabili Dereka. Mého staršího bratra.“</p>
<p>„A jeden z nich zabil Varianova otce. Zabili spoustu lidí, a proto jsou v těch táborech. To je pro ně nejlepší místo. Spoustě lidí se nelíbí, že otec musel zvednout daně, aby byl tábory schopen zaplatit, ale… ted‘ si můžeme udělat obrázek sami. Propásl jsem příležitost prohlídnout si Doomhammera, když byl v Podměstí. Tuhle šanci vidět konečně orka zblízka propásnout nechci.“</p>
<p>Mlčela, takže si Arthas nakonec povzdechl. „Ach jo, tak pojd‘ zpátky.“</p>
<p>„Ne,“ řekla, což ho překvapilo. „Jdeme.“</p>
<p>Potichu se vydali dolů. Po chvíli Arthas zašeptal: „Tak jo. Když jsme tu byli předtím, všiml jsem si, kde jsou hlídky. Nevypadá to, že by byly v noci rozmístěné jinak ani že by jich bylo víc. Myslím, že když vojáci vidí, jak jsou orkové zlomení, ani je nenapadne, že by mohli chtít utéct.“ Usmál se na ni, aby ji uklidnil. „Což se nám hodí. Kromě hlídek je pořád někdo nahoře na těch dvou věžích. Na ty si musíme dát pozor, ale doufám, že budou problémy spíš čekat zepředu než zezadu. A budeme schovaní za zdí. Ted‘ počkáme, až tenhle chlap projde, a měli bychom mít dost času dostat se ke zdi a podívat se zblízka.“</p>
<p>Počkali, až znuděný voják pomalu přešel, a pak ještě chvíli. „Nasad‘ si kapuci,“ řekl Arthas. Oba měli světlé vlasy, kterých by si vojáci mohli snadno všimnout. Jaina vypadala nervózně, ale i vzrušeně. Poslechla ho a přetáhla si kapuci až k očím. Naštěstí měli oba tmavé pláště. „Připravená?“ Přikývla. „Dobře. Tak jdem!“</p>
<p>Zbývající kus cesty urazili velmi rychle a tiše. Arthas Jainu na chvíli zastavil, než se strážný na věži otočil na druhou stranu, a pak ji postrčil dál. Znovu běželi a rukama si drželi kapuce. V příští chvíli se už tiskli ke zdi tábora.</p>
<p>Tábory byly drsná místa, ale dokonale plnily svůj účel. Zdi byly vlastně jen hrubě opracované kmeny svázané k sobě, zasazené hluboko do země a na konci otesané do špičky. Ve „stěně“ byla spousta škvír, kterými zvědavý chlapec a dívka mohli nakouknout dovnitř.</p>
<p>Nejdřív měli problém vidět cokoli, ale pak na jedné straně rozeznali několik velkých tvarů. Arthas natočil hlavu, aby lépe viděl. Skutečně to byli orkové. Někteří leželi na zemi, schoulení do klubíčka a zabalení do dek. Jiní jen tak bloumali sem a tam jako zvířata v kleci, ovšem s jediným rozdílem – nevyzařovala z nich ona zvířecí a téměř hmatatelná touha po svobodě. Kousek od nich byla zřejmě nějaká rodinka – samec, samice a mladé. Samice, poněkud menší a štíhlejší než samce, držela cosi přitisknutého ke hrudi a Arthas si uvědomil, že je to nemluvně.</p>
<p>„Jé,“ zašeptala Jaina vedle něj. „Vypadají strašně… smutně.“</p>
<p>Arthas si odfrkl, ale vzápětí si uvědomil, že musí být zticha. Rychle se podíval nahoru na věž, ale strážný zjevně nic nezaslechl. „Smutní? Jaino, ta zvířata zničila celý Stormwind. Chtěla vyhladit lidskou rasu. U světla, vždyť ti zabili bráchu. S těma nemůžeš mít slitování.“</p>
<p>„Ale… stejně. Nenapadlo mě, že budou mít děti,“ pokračovala Jaina. „Vidíš tu s tím miminem?“</p>
<p>„To je snad jasné, že mají děti. Krysy taky mají mladé,“ řekl Arthas. Byl naštvaný, ale od jedenáctileté holky měl možná podobnou reakci čekat.</p>
<p>„Vypadají úplně neškodně. Jsi si jistý, že by měli být takhle zavřeni?“ Otočila k němu krásnou tvář ozářenou bílým měsíčním světlem a dožadovala se jeho názoru. „Musí to být přece drahé je tady držet. Možná by je měli pustit.“</p>
<p>„Jaino,“ řekl a i nyní se snažil šeptat. „Jsou to zabijáci. I když jsou třeba zrovna ted‘ apatičtí, kdo ví, co by se stalo, kdybychom je pustili?“</p>
<p>Tiše si povzdychla a neodpověděla. Arthas zavrtěl hlavou. Už viděl dost – a strážný se za chvíli vrátí. „Jdeme zpátky?“</p>
<p>Přikývla, otočila se a rozběhla se za ním zpátky ke kopci. Arthas se ohlédl a spatřil, že voják už se vrací. Vrhl se na Jainu, chytil ji kolem pasu a prudce ji strhl k zemi. „Nehýbej se,“ řekl. „Strážný se dívá přímo sem!“</p>
<p>Navzdory tvrdému pádu zachovala Jaina dostatek duchapřítomnosti a ani se nepohnula. Arthas se opatrně, aby neukázal ani kousek tváře, otočil k vojákovi. Na tu vzdálenost mu neviděl do obličeje, ale jeho postoj dával najevo jen únavu a nudu. Po dlouhé době, během níž Arthas slyšel jen tlukot vlastního srdce, se strážný otočil na druhou stranu.</p>
<p>„Promiň,“ omlouval se Arthas a pomohl Jaině vstát. „Jsi v pořádku?“</p>
<p>„Jo,“ řekla Jaina. Usmála se na něj.</p>
<p>Za pár okamžiků už byli zpátky na svých místech, jako by se vůbec nic nestalo. Arthas se díval na hvězdy a byl naprosto spokojený.</p>
<p>Byl to fajn den.</p>
<p>Druhý den před polednem dorazili do Dalaranu. Arthas tu ještě nikdy nebyl, i když toho o městě samozřejmě hodně slyšel. Čarodějové tvořili nesmírně uzavřenou a tajemnou komunitu. Byla to skupina hodně mocných lidí, ale když je zrovna nikdo nepotřeboval, žili uzavření do sebe. Arthas si pamatoval na Khadgara, který kdysi doprovázel Anduina Lothara a prince – nyní už krále – Variana Wrynna, když přišli varovat krále Terenase před orkskou hrozbou. Čarodějova přítomnost dodala Anduinovým tvrzením váhu i proto, že čarodějové z Kirin Tor se obvykle do politiky nemíchali.</p>
<p>Stejně tak nebylo obvyklé, aby dodržovali společenský protokol třeba tím, že by pozvali člena královské rodiny a nabídli mu svou pohostinnost. Arthas a jeho družina byli přijati jen proto, že sem Jaina přijela studovat. Dalaran byl nádherný, dokonce ještě krásnější než hlavní město. Zdál se být až neuvěřitelně čistý a plný světla. Takové mohlo být jen město tolik závislé na magii. K nebi se zde tyčilo několik majestátních věží se základnami z bílého kamene a fialovými vrcholky zdobenými ryzím zlatem. Kolem některých kroužily létající zářící kameny. Jiné měly okna ze skleněných mozaik, od kterých se odráželo slunce. Zahrady byly plné květin, z jejichž divoké a fantastické vůně se Arthasovi téměř zatočila hlava. Stejně tak mohl mít ten pocit z neustálého a všudypřítomného magického hučení.</p>
<p>Když vjeli do města, připadal si podivně obyčejný a utimácený. Téměř si přál, aby včerejší noc nestrávil venku. Kdyby přespali v Ambermill, alespoň se tam mohl okoupat. To by se ovšem s Jainou nemohli tajně připlížit k internačnímu táboru.</p>
<p>Otočil se ke své společnici. Modré oči měla plné úžasu a vzrušení a rty nepatrně od sebe. Ucítila jeho pohled a obrátila se k němu. Ty pootevřené rty vykouzlily nádherný úsměv.</p>
<p>„To mám štěstí, že tady budu moct studovat, že?“</p>
<p>„To jo,“ řekl a rovněž se na ni usmál. Hltala vše kolem tak lačně jako člověk, kterému po týdnu na poušti podali láhev s vodou, on se tu však cítil jaksi… nechtěný. Vládnout magií ho zjevně nepřitahovalo tolik jako ji.</p>
<p>„Říkali mi, že lidi z venku tady moc rádi nevítají,“ řekla. „Myslím, že je to škoda. Ráda bych tě zase viděla.“</p>
<p>Zrudla a Arthas na okamžik zapomněl na děsivý pocit, který z města měl, a horlivě přitakal, že i on by ji rád znovu viděl.</p>
<p>Opravdu velmi rád.</p>
<p>„Už zas, ty malá gnómská slečinko! Normálně tě vytahám za copy, až… Uf!“</p>
<p>Rozčíleného trpaslíka zasáhl štít přímo do hlavy, naštěstí kryté helmou, tak prudce, že zavrávoral. Arthas vzápětí máchl mečem a s uspokojením se pod helmou usmál, když ucítil, s jakou silou jeho rána dopadla tam, kam měla. Pak však najednou vylétl do vzduchu a přistál tvrdě na zádech. Před očima se mu zjevila obrovská hlava s dlouhým vousem a on jen na poslední chvíli zvedl meč, aby se kryl. Zafuněl námahou, přitáhl nohy k hrudi a pak prudce vykopl a zasáhl Muradina do břicha. Tentokrát to byl trpaslík, kdo odletěl. Arthas znovu švihl nohama, jediným ladným pohybem vyskočil ze země a zaútočil na učitele, který stále ležel na zemi. Bušil do něj tak dlouho, až nakonec Muradin vykřikl slova, o nichž si Arthas nikdy nemyslel, že je uslyší.</p>
<p>„Vzdávám se!“</p>
<p>Arthas jen s maximálním úsilím zadržel ruku, a dokonce sám ztratil rovnováhu. Muradin ležel na zádech a hrud‘ se mu prudce zvedala.</p>
<p>Arthasovi se sevřel žaludek strachem. „Muradine? Muradine!“</p>
<p>Odkudsi z nitra hustého bronzového vousu se ozval hřmotný smích. „Dobře, chlapče! Fakt moc dobře!“ Trpaslík se pokusil posadit a Arthas ihned přiskočil, aby mu podal ruku. Muradin ji ochotně přijal. „Takže jsi nakonec dával pozor, dyž jsem tě učil ten super trik.“</p>
<p>Arthasovi se ulevilo a k tomu ho hřála učitelova pochvala. Pusu měl od ucha k uchu. Něco z toho, co ho Muradin naučil, si ještě zopakuje během klasického paladinského výcviku. Spoustu věcí ovšem.., jednoduše, neměl pocit, že by Uther Lightbringer tušil, jak správně kopnout protivníka do břicha nebo jak účinná může být rána lahví od vína do hlavy. Existoval boj a boj a vypadalo to, že Muradin Bronzebeard se skutečně rozhodl, že se postará, aby Arthas pochopil oba významy toho slova.</p>
<p>Arthasovi už bylo čtrnáct a s Muradinem cvičil několikrát týdně, kromě dnů, kdy musel trpaslík plnit diplomatické povinnosti. Nejdřív to šlo, jak oba čekali – špatně. Arthas končil prvních několik setkání plný modřin, šrámů a sotva chodil. Tvrdohlavě odmítal jakékoli masti nebo jinou pomoc s tím, že bolest je součástí výcviku. Muradin to schvaloval a potvrdil mu to tím, že byl na něj čím dál tvrdší. Arthas si ani jednou nepostěžoval, i když několikrát chtěl, dokonce ani když mu Muradin nadával nebo když na něj útočil i poté, co byl Arthas tak unavený, že neudržel štít.</p>
<p>A za tvrdohlavost, za to, že odmítal, nebo snad dokonce s výcvikem skončit, byl odměněn hned dvakrát. Spoustu se toho naučil a zároveň si získal úctu Muradina Bronzebearda.</p>
<p>„Samozřejmě že jsem dával pozor, pane,“ zasmál se Arthas.</p>
<p>„Hodnej, hodnej.“ Muradin se natáhl, aby ho poplácal po rameni. „A ted‘ padej. Dneskas dostal nakládačku, takže si zasloužíš trochu vorazit.“</p>
<p>V očích se mu zajiskřilo a Arthas přikývl, jako že souhlasí. Ale dnes to byl Muradin, kdo dostal nakládačku. A byl z toho zjevně stejně šťastný jako Arthas. Princ náhle ucítil, jak nesmírně rád tohohle trpaslíka má. Třebaže byl Muradin přísný učitel, vzniklo mezi nimi silné pouto.</p>
<p>Arthas kráčel spletitými chodbami do svého pokoje a tiše si hvízdal, ale pak se náhle zarazil, když zaslechl křik.</p>
<p>„Ne, otče! To neudělám!“</p>
<p>„Calio, už toho mám plné zuby. Ty do toho nemáš co mluvit.“</p>
<p>„Tati, prosím tě, ne!“</p>
<p>Arthas zahnul za roh ke Caliině ložnici. Dveře byly pootevřené a on poněkud znepokojeně poslouchal, co se bude dít dál. Terenas Caliu miloval nade všechno na světě. Co po ní jen mohl chtít, že ho prosila a oslovovala výrazem, který oba už dávno přestali používat, protože už byli přece dospělí?</p>
<p>Calia vzlykala. Arthas to nedokázal poslouchat. Otevřel dveře. „Promiňte, to se nedalo neslyšet. Co se děje?“</p>
<p>Terenas se poslední dobou choval divně a ted‘ ke všemu vztekle křičel na svou šestnáctiletou dceru. „Do toho ti nic není, Arthasi,“ zahřměl Terenas. „Prostě po Calii něco potřebuju a ona mě bude poslouchat.“</p>
<p>Calia se zhroutila na postel v novém návalu pláče. Arthas se užasle díval na otce a pak na sestru. Terenas ještě něco zabručel a pak vyrazil ze dveří. Arthas se otočil ke Calii, ale pak vyběhl za otcem.</p>
<p>„Otče, prosím tě, co se děje?“</p>
<p>„Neptej se mě. Calia prostě musí poslouchat.“ Terenas rázně prošel dveřmi do přijímacího sálu. Arthas poznal lorda Davala Prestora, mladého šlechtice, jehož si Terenas zjevně velmi vážil. Opodál stáli dva dalaranští čarodějové, které neznal.</p>
<p>„Běž za sestrou, Arthasi, a pokus se ji uklidnit. Slibuji, že za vámi přijdu hned, jak budu moci.“</p>
<p>Arthas se ještě jednou podíval po třech mužích, přikývl a odešel zpátky do Caliina pokoje. Jeho starší sestra se ještě nepohnula, i když její vzlyky už byly poněkud tišší. Arthas si sedl vedle ní na postel a cítil se trapně.</p>
<p>Calia se posadila. Tvář měla celou zalitou slzami. „Promiň, ž… žes to musel vidět, Arthasi, ale možná je to lepší.“</p>
<p>„Co po tobě otec chtěl?“</p>
<p>„Chce, abych se vdala proti své vůli.“</p>
<p>Arthas zamrkal. „Calio, vždyť je ti teprv šestnáct. Ještě ani nejsi dost stará, aby ses <emphasis>mohla</emphasis> vdávat.“</p>
<p>Natáhla se pro kapesník a utřela si napuchlé oči. „Vždyť jsem mu to taky říkala. Ale otec tvrdí, že je to jedno. Proběhnou zásnuby a svazek s lordem Prestorem se formálně uzavře v den mých narozenin.“</p>
<p>Arthasovy zelené panenky se náhle rozšířily porozuměním. Tak proto byl Prestor zde…</p>
<p>„No,“ začal nervózně, „má hodně dobré postavení a já bych řekl, že je i… pohledný. Všichni to říkají. Aspoň že to není nějaký dědek.“</p>
<p>„Ty to nechápeš, Arthasi. Mně je jedno, jaké má postavení a jestli je pěkný nebo hodný. Jde o to, že si nemůžu vybrat. Jsem.., připadám si jako kůň. Jako věc, a ne jako člověk. Použitá tak, jak se to zrovna otci hodí… abych zpečetila nějakou politickou dohodu.“</p>
<p>„Ty… ty Prestora nemiluješ?“</p>
<p>„Nemiluju?“ V jejích modrých očích se vztekle zablýsklo. „Vždyť já ho ani neznám! Nikdy se o mně ani… ale to je jedno. Já vím, že takhle se to mezi šlechtou běžně dělá. Že jsme jenom loutky. Ale nikdy mě nenapadlo, že by otec…“</p>
<p>To ani Arthase. Upřímně, nikdy o své svatbě nebo o té sestřině vlastně nepřemýšlel. Až příliš ho zaměstnával výcvik s Muradinem nebo jízda na Nepřemožitelném. Ale Calia měla pravdu. V šlechtických kruzích bylo běžné, že se manželstvím upevňovalo společenské postavení.</p>
<p>Jen ho nikdy nenapadlo, že by jeho otec prodal dceru jako… jako nějakou klisnu.</p>
<p>„Calio, to je mi líto,“ řekl a myslel to vážně. „A nejde s tím ještě něco udělat? Třeba bys mohla otce přesvědčit, že by se našla i lepší partie – která by vyhovovala i tobě.“</p>
<p>Calia hořce zavrtěla hlavou. „To je zbytečné. Slyšel jsi ho. Ani se mě nezeptal, nepřišel s lordem Prestorem jako s návrhem.., prostě mi to přikázal.“ Prosebně na něj pohlédla. „Arthasi, až budeš král, slib mi… slib mi, že tohle svým dětem neuděláš.“</p>
<p>Dětem? O dětech Arthas ještě vůbec nepřemýšlel. Vlastně nepřemýšlel ani o žádných… no, o jedné ano, ale ne tímhle způsobem…</p>
<p>„A až se budeš ženit ty – nebude ti táta moct přikázat, koho si vzít, jako mně. Snaž se, abys měl tu dívku rád a.., aby ona měla ráda tebe. Nebo aby se jí aspoň někdo zeptal, s kým chce sdílet život a p… postel.“</p>
<p>Znovu se dala do pláče, ale Arthasem tahle nová informace zcela otřásla. Bylo mu teprve čtrnáct, ale už za čtyři roky bude mít věk na to, aby se oženil. Najednou si vybavil střípky rozhovorů, které tu a tam pochytal a týkaly se budoucnosti rodu Menethilů. Jeho žena se stane matkou budoucího krále. Bude si muset vybrat pečlivě, ale zároveň, jak ho prosila Calia, s láskou. Jejich rodiče se zjevně měli velice rádi. I po těch letech to bylo poznat z jejich úsměvů i gest. Takhle to Arthas chtěl také. Chtěl mít partnerku, přítelkyni a…</p>
<p>Zamračil se. Ale co když to nepůjde? „Promiň, Calio, ale třeba máš větší štěstí než já. Možná je horší moct si vybrat a vědět, že stejně nemůžeš mít, co chceš.“</p>
<p>„To bych klidně vyměnila za to, že s tebou někdo jedná jako s kusem masa.“</p>
<p>„Asi to nemáme ani jeden lehké,“ řekl Arthas tiše a vážně. „Ty si musíš vzít toho, koho ti vybere otec, a já se musím oženit pro dobro království.“ Prudce vstal. „Promiň, Calio.“</p>
<p>„Arthasi… kam jdeš?“</p>
<p>Neodpověděl, ale téměř vyběhl z paláce přímo do stájí. Aniž by čekal na podkoního, rychle sám osedlal Nepřemožitelného. Arthas věděl, že je to jen dočasné řešení, ale bylo mu čtrnáct a dočasné řešení pro něj rozhodně bylo řešení.</p>
<p>Přitiskl se Nepřemožitelnému ke hřbetu a jeho bílá hříva ho šlehala do tváře. Hřebec uháněl a bylo to dokonalé souznění ladnosti a svalů. Arthasovy rty se roztáhly do širokého úsměvu. Když takhle jel, když splynul se svým koněm v jedinou bytost, byl nejšťastnější na světě. Musel na tyhle okamžiky dlouho čekat a byla to skutečná zkouška trpělivosti. Vždyť toho koně viděl se narodit a pak s ním vyrůstal. Ale stálo to za to. Byli dokonalá dvojice. Nepřemožitelný od něj nic nechtěl, o nic ho nežádal, jen vždy zjevně toužil dostat se z vězení stáje, stejně jako Arthas toužil osvobodit se z vězení představovaného jeho královským původem. A tak prchali spolu.</p>
<p>Blížili se k místu, které Arthas miloval. Na východ od hlavního města a nedaleko Balnirovy farmy se ze země zvedal shluk nízkých kopců. Nepřemožitelný zařehtal, země mu pod kopyty zaduněla o něco hlasitěji a pak už se hnali vzhůru do svahu téměř stejně rychle, jako by jeli po rovině. Kůň zahnul na úzkou stezku tak prudce, až mu od kopyt odlétlo několik kamenů, a jeho srdce bušilo stejným vzrušením jako Arthasovo. Pak Arthas navedl hřebce doleva přes nízký břeh, zkratkou k Balnirově usedlosti. Nepřemožitelný nezaváhal, stejně jako nezaváhal, když ho tu Arthas přiměl skočit poprvé. Připravil se, odrazil a na krátký velkolepý okamžik se kůň i jezdec proměnili v ptáky. Vzápětí oba dopadli na měkkou trávu a uháněli dál.</p>
<p>Nepřemožitelní.</p>
<p><strong>4.</strong></p>
<p>Jak sám vidíte, Vaše Výsosti,“ řekl generálporučík Aedelas Blackmoore, „byly peníze vybrané z daní „ vynaloženy velmi efektivně. Při budování tohoto zařízení jsme neopomněli na žádné bezpečnostní opatření. Bezpečnost je zde na tak vysoké úrovni, že jsme tu dokonce mohli uspořádat souboje.“</p>
<p>„Slyšel jsem,“ řekl Arthas, zatímco pokračoval s vrchním velitelem internačních táborů na kontrolní obchůzce. Durnholde, což nebyl jen internační tábor, nýbrž i jakési řídící centrum pro všechny ostatní, byl ohromný a bylo na něm cosi téměř vznešeného. Byl chladný, ale slunečný podzimní den a modrobílé prapory nad pevností ve větru energicky vlály. Vítr na hradbách čechral Blackmoorovi dlouhé havrani vlasy a zvedal Arthasovi plášť.</p>
<p>„A také uvidíte,“ slíbil Blackmoore a vřele, snad až příliš, se na prince usmál.</p>
<p>Nápad na tuhle neohlášenou inspekci byl Arthasův. Terenas ho za iniciativu a starost o státnické záležitosti pochválil. „Takhle by se to mělo dělat, otče,“ řekl Arthas a z velké části síto i myslel, třebaže hlavním důvodem, proč tenhle plán navrhl, byla touha uspokojit vlastní zvědavost a na vlastní oči se podívat na orka, kterého si generál choval jako domácího mazlíčka. „Měli bychom si byt jistí, že naše peníze jdou opravdu do táborů a ne Blackmoorovi do kapsy. Taky se můžeme na vlastní oči přesvědčit, jestli se dobře stará o všechny, co se účastní těch jeho zápasů… a jestli se náhodou nevydal stejnou cestou jako jeho otec.“</p>
<p>Blackmoorův otec, generál Aedelyn Blackmoore, byl notoricky zrádce, kterého odsoudili za prodej státního tajemství. Přestože se tohle všechno stalo docela dávno, když byl jeho syn ještě dítě, poznamenalo to celou Aedelasovu kariéru. Své současné hodnosti nakonec dosáhl jen díky vítězstvím v bitvách a výjimečnému nasazení v boji proti orkům. I ted‘, takhle brzy ráno, z něj však Arthas cítil alkohol. Předpokládal, že zrovna tahle informace Terenase nijak nepřekvapí, ovšem rozhodl se, že mu ji stejně nezamlčí.</p>
<p>Arthas se podíval dolů v předstíraném zájmu o desítky stráží, které stály v pozoru jako sochy. Napadlo ho, jestli by ti muži vykonávali své povinnosti stejně, kdyby se na ně nedíval budoucí král.</p>
<p>„Těším se na dnešní zápas,“ řekl. „Uvidím toho vašeho Thralla? Už jsem o něm docela dost slyšel.“</p>
<p>Blackmoore se zazubil a pod pečlivě zastřiženým knírem zasvítily bílé zuby. „Dneska bojovat neměl, ale pro vás, Vaše Výsosti, ho postavím proti tomu nejlepšímu protivníkovi, jaký bude k dispozici.“</p>
<p>O dvě hodiny později obchůzka skončila a Arthas si pochutnával na skvostném jídle s Blackmoorem a mladíkem jménem lord Karamyn Langston, kterého mu Blackmoore představil jako svého chráněnce. Arthasovi se Langston okamžitě zhnusil, protože si jako první všiml jeho jemných rukou a mdlého výrazu. Blackmoore si titul alespoň vybojoval ve válce. Tenhle hošan – v Arthasovych očích to byl skutečně malý zženštilý chlapec, třebaže byl o sedmnáct let starší než princ – dostal všechno naservírované na stříbrném talíři.</p>
<p><emphasis>No, já vlastně taky</emphasis>, pomyslel si, ale zároveň si uvědomoval, že jako od krále se od něj čekají velké oběti. Langston vypadal, jako že si nikdy v životě neodepřel vůbec nic. A neodpíral si ani ted‘, naopak. Vybíral si nejchutnější kusy masa, největší masové kapsy a zapíjel je ne jedním, ale několika poháry vína. Naopak Blackmoore jedl velmi střídmě, třebaže alkoholu vypil snad ještě víc.</p>
<p>Arthasovo znechucení oběma dosáhlo vrcholu, když vešla služebná a Blackmoore si ji k sobě majetnicky přitáhl. Dívka měla zlaté vlasy, obyčejné šaty a její tvář nepotřebovala zkrášlovat umělými líčidly. Usmála se, jako by se jí Blackmoorovo chování líbilo, ovšem Arthas v jejích modrých očích spatřil záblesk skrývaného odporu.</p>
<p>„To je Taretha Foxtonová,“ řekl Blackmoore, který jednou rukou stále hladil dívku po paži, třebaže už začala sbírat talíře. „Dcera mého osobního sluhy Tammise, kterého určitě uvidíte později.“</p>
<p>Arthas se na dívku usmál, jak nejpovzbudivěji dovedl. Připomněla mu Jainu. Měla stejně opálenou plet‘ a vlasy světlé od slunce. Odpověděla mu velmi letmým úsměvem a ihned stydlivě sklopila oči. Posbírala talíře a s rychlou úklonou odešla.</p>
<p>„Taky budete takovou brzo mít, hochu,“ řekl Blackmoore a zasmál se. Arthasovi chvíli trvalo, než mu to došlo, a překvapeně zamrkal. Oba muži se rozesmáli ještě hlasitěji a Blackmoore pozvedl číši k přípitku.</p>
<p>„Na blondýny,“ řekl s pokusem o svůdný hlas. Arthas se otočil na Tarethu, představil si Jainu a přinutil se pozvednout sklenici.</p>
<p>O hodinu později Arthas zapomněl na Tarethu Foxtonovou i na rozhořčení, které za ni cítil. V krku ho škrábalo od řevu, ruce bolely od neustálého tleskání a užíval si nejlepší chvíle svého života. Nejprve se cítil poněkud nesvůj. Prvními bojovníky v ringu byla jednoduše zvířata, která poslali bojovat na smrt pro pobavení diváků. „Jak se k nim chováte, než je sem pošlete?“ zeptal se Arthas. Měl zvířata rád a měl hodně nepříjemný pocit, když je viděl takhle trpět.</p>
<p>Langston už otevřel ústa, ale Blackmoore ho rychlým gestem umlčel. Usmál se, pohodlně se opřel v měkkém křesle a utrhl si hrst vína. „No, samozřejmě chceme, aby byla ve vrcholné formě,“ řekl. „Takže s nimi zacházíme dobře. A jak vidíte, souboj netrvá dlouho. Když nějaké zvíře přežije a není schopné znovu bojovat, utratíme ho.“</p>
<p>Arthas doufal, že mu muž nelže. Nepříjemné sevření žaludku mu prozradilo, že tomu tak zřejmě není, ale nehodlal to dál řešit. Nepříjemný pocit zmizel v okamžiku, kdy se boj změnil a proti zvířeti nastoupil první člověk. Když Blackmoore spatřil, jak Arthase zápas uchvátil, řekl: „Všichni chlapi jsou dobře zaplacení. Vlastně jsou docela slavní.“</p>
<p>Což se ovšem nedalo říct o orkovi. Arthas to věděl a schvaloval. Vždyť celou dobu nečekal na nic jiného. Konečně měl šanci vidět Blackmoorova mazlíčka, kterého generál našel jako dítě a vychoval ho pro boj v ringu.</p>
<p>Nebyl zklamaný. Všechno až do této chvíle se ukázalo být jen zahřívacím kolem pro diváky. Když se dveře se skřípěním otevřely a ven vyšel ohromný zelený tvor, všichni vstali ze sedadel a propukli v jásot. Arthas zjistil, že je sám součástí tohoto davu.</p>
<p>Thrall byl obrovitý. Působil jako ještě větší a silnější, protože byl zjevně mnohem zdravější a lépe živený než jiní příslušníci jeho rasy, které Arthas viděl v internačním táboře. Neměl helmu a tělo mu chránilo jen několik kusů zbroje. Pod zelenou kůží se rýsovaly obrovské svaly. Byl vyšší než ostatní. Jásot davu byl ohlušující a Thrall chodil dokola v ringu, zvedal zaťaté pěsti, ukazoval lidem ohavnou tvář a orli ho za to odměňovali růžovými lístky, jaké se obvykle rozhazovaly po ulicích ve dnech významných svátků.</p>
<p>„To jsem ho naučil já,“ řekl Blackmoore pyšně. „Je to fakt zvláštní. Diváci ho oslavují a zároveň vždycky doufají, že ho soupeř porazí.“</p>
<p>„A už někdy prohrál?“</p>
<p>„Ještě nikdy, Vaše Výsosti. A nikdy neprohraje. Ale lidi pořád doufají a penízky jen tečou.“</p>
<p>Arthas se na něj podíval. „Pokud část z vašich příjmů poputuje i do královské pokladnice, máte svolení hry pořádat dál, generálporučíku.“ Pak obrátil zrak zpět k orkovi, který už dokončoval své kolo slávy. „Ale… máte ho zcela pod kontrolou, že ano?“</p>
<p>„Naprosto,“ řekl Blackmoore okamžitě. „Vychovali ho lidi, takže je naučený bát se nás a chovat se k nám uctivě.“</p>
<p>Thrall se otočil k místu, odkud ho Arthas, Blackmoore a Langston sledovali, jako by tu poznámku slyšel, třebaže to přes jásající dav nebylo možné. Udeřil se do hrudi a pak se hluboce uklonil, aby je pozdravil.</p>
<p>„Vidíte? Je celý můj,“ rozplýval se Blackmoore. Vstal, zvedl vedle ležící vlajku, zamával jí a na druhé straně ringu jakýsi mohutný rudovlasý muž zamával jinou vlajkou v odpověd‘. Thrall se otočil ke vchodu a pevněji sevřel v ruce mohutnou sekeru, která měla být pro tento souboj jeho zbraní.</p>
<p>Stráže začaly pomalu zvedat vchodové dveře, a ještě než byly úplně nahoře, protáhl se pod nimi medvěd velikosti Arthasova koně. Pod ohrnutými pysky bylo vidět ostré zuby. Zvíře se okamžitě rozběhlo proti Thrallovi, jako by ho někdo vystřelil z děla, a přitom řvalo tak hlasitě, že ho bylo slyšet i přes šílený dav.</p>
<p>Thrall zůstal do poslední vteřiny nehybně stát. V nejzazší možnou chvíli uhnul a máchl ohromnou sekerou, jako by snad nevážila vůbec nic. Čepel po sobě zanechala v medvědově boku hlubokou rýhu. Zvíře, šílené bolestí, zařvalo a otočilo se tak prudce, až mu z kožichu vystříkla krev. Ork však už znovu nehybně stál, bosé nohy jako vrostlé do země. Znovu čekal až do poslední chvíle, zjevně s cílem následně zareagovat s bleskovou rychlostí, která tak málo korespondovala s jeho mohutnou postavou. Stál čelem k blížícímu se medvědovi a ještě ho stačil chraplavým hlasem dráždit dokonalou obecnou řečí. A pak mohutná rána sekerou. Medvědova hlava byla prakticky oddělena od krku, zvíře však ještě pár metrů setrvačností pokračovalo dál, než se zhroutilo na zem a proměnilo se v hromadu mrtvého masa.</p>
<p>Thrall zaklonil hlavu a vydal vítězoslavný ryk. Dav šílel. Arthas jen hleděl s otevřenou pusou.</p>
<p>Ork neměl ani škrábnutí, a pokud Arthas dobře viděl, zřejmě se ani nezadýchal.</p>
<p>„To byla jenom rozcvička,“ řekl Blackmoore a usmál se Arthasově reakci. „V dalším kole na něj půjdou tři chlapi. Thralla bude trošku omezovat, že je nesmí zabít. Spíš to bude o strategii než o brutální síle, ale přiznávám, že i na pohledu, jak jednou ranou usekne medvědovi hlavu, něco je. Jsem na něho pyšný.“</p>
<p>Do arény vešli tři lidští gladiátoři, všichni urostli a svalnatí, a pozdravili protivníka i diváky. Arthas se díval, jak si je Thrall měří pohledem, a uvažoval, jestli bylo od Blackmoora moudré naučit orka tak zatraceně dobře bojovat. Kdyby někdy utekl, mohl by své umění předat dalším orkům.</p>
<p>A navzdory všem bezpečnostním opatřením to bylo možné. Koneckonců, když mohl Doomhammer uprchnout z Podměstí, z dokonale střeženého vězení přímo pod královským palácem, mohl i Thrall utéct z Durnholdu.</p>
<p>Státnická návštěva se protáhla na pět dní. Během jednoho z nich, pozdě večer, přišla prince v jeho pokoji navštívit Taretha Foxtonová. Arthas se divil, že dveře, na něž kdosi váhavě zaklepal, nešel otevřít někdo z jeho služebnictva, a ještě víc se divil, když za nimi našel krásnou blond’atou dívku s tácem plným pochoutek. Oči měla sklopené, ale její šaty odhalovaly tolik, že princ na chvíli nebyl schopen slova.</p>
<p>Uklonila se. „Můj pán Blackmoore mě posílá a vzkazuje, že jistě neodoláte,“ řekla. Líce jí zrudly. Arthas byl zmatený.</p>
<p>„Ž… že děkuju, i když ted‘ nemám hlad. A že se ptám, co udělal s mým služebnictvem.“</p>
<p>„Dostali pozvání, aby povečeřeli s ostatními,“ vysvětlila Taretha. Oči měla stále sklopené k zemi.</p>
<p>„Aha. No to je od generálporučíka milé; mí muži to jistě ocení.“</p>
<p>Ani se nehnula.</p>
<p>„Ještě něco, Taretho?“</p>
<p>Růž na jejích tvářích nabrala na intenzitě a ona konečně zvedla oči. Byly klidné a jejich pohled byl odevzdaný. „Můj pán Blackmoore mne posílá a vzkazuje, že jistě neodoláte,“ opakovala. „Že neodoláte pokušení a užijete si.“</p>
<p>V tu chvíli ho pochopení zasáhlo jako blesk. A spolu S pochopením také pocity studu a vzteku. S maximálním úsilím se ovládl. Nebyla to přece vina té dívky, ta byla jen hanebně zneužita.</p>
<p>„Taretho,“ řekl, jídlo samozřejmě s díky přijmu. Ale nic jiného nepotřebuji.“</p>
<p>„Vaše Výsosti, mám strach, že pán bude trvat na svém.“</p>
<p>„Tak mu řekni, že jsem odmítl.“</p>
<p>„Pane, vy to nechápete. Jestli se teď vrátím, tak…“</p>
<p>Arthas sklopil zrak k rukám držícím tác, které z velké části skrývaly krásné dlouhé vlasy. Přistoupil blíž, něžně jí vlasy odhrnul a zamračil se, když spatřil hnědomodré, již mizející podlitiny na zápěstích i na hrdle.</p>
<p>„Aha,“ řekl. „Tak pojď dál.“ Jakmile vešla, zavřel Arthas dveře a otočil se k ní.</p>
<p>„Zůstaň, jak dlouho potřebuješ, a pak se vrat‘. Mezitím… tohle asi sám všechno nesním.“ Pokynul jí, aby si sedla, sám se posadil naproti, vybral si malý masový koláček a usmál se.</p>
<p>Taretha na něj užasle pohlédla. Chvíli jí trvalo, než pochopila, co vlastně řekl, pak se jí však ve tváři pomalu objevil výraz úlevy a vděčnosti. Nalila víno. Za chvíli začala odpovídat na jeho otázky obsáhleji než jen několika slovy a příštích několik hodin strávili v družném hovoru. Nakonec usoudili, že je čas, aby se vrátila. Když zvedla tác, obrátila se k němu.</p>
<p>„Vaše Výsosti… udělalo mi velkou radost, když jsem zjistila, jak laskavé srdce má náš budoucí král. Lady, ze které jednou učiníte svou královnu, bude šťastná žena.“</p>
<p>Usmála se a zavřela za sebou dveře, ovšem jaksi neochotně.</p>
<p>Lady, z níž jednou učiní svou královnu. Vzpomněl si na rozhovor s Calií. Naštěstí pro jeho sestru pojal Terenas o Prestorovi jakési podezření – nic, co by mohl dokázat, ale dost na to, aby si svatbu nakonec rozmyslel.</p>
<p>Arthas už byl téměř dospělý – o rok starší než Calia v době, kdy ji otec chtěl zasnoubit s Prestorem. Uvědomil si, že dřív či později bude muset o budoucí královně začít vážně přemýšlet.</p>
<p>Zítra odjíždí. Už je nejvyšší čas.</p>
<p>Ve vzduchu byl cítit chlad blížící se zimy. Poslední krásné podzimní dny byly pryč a stromy, ještě nedávno zlaté, rudé nebo oranžové, nyní připomínaly holé kostry rýsující se proti šedé obloze. Za pár měsíců dosáhne Arthas devatenáctého roku věku a bude zasvěcen do Řádu stříbrné ruky. Byl rozhodně připraven. Jeho výcvik s Muradinem skončil už před několika měsíci a nyní mu partnera dělal sám Uther. Bylo to jiné, ale zároveň velmi podobné. Muradin ho naučil pozornosti a touze zvítězit za každou cenu. Paladinové na boj pohlíželi spíš jako na rituál a zaměřovali se víc na pocity, s nimiž člověk šel do bitvy, než na vlastní techniku práce s mečem. Arthas zjistil, že oba přístupy jsou velmi platné, ovšem zároveň ho několikrát napadlo, jestli vůbec někdy bude mít příležitost uplatnit je ve skutečném boji.</p>
<p>Normálně by byl právě ted‘ v kapli a modlil se, ale jeho otec odjel na diplomatickou návštěvu do Stromgardu a Uthera vzal s sebou. To znamenalo, že Arthas měl několik dní odpoledne volno, a nehodlal je promarnit modlením, i když počasí mělo k dokonalosti daleko. Lehce a s rutinou se tiskl ke hřbetu Nepřemožitelného, který se hnal po mýtině. Několik centimetrů hluboký sníh zvíře zpomaloval jen nepatrně. Bylo tak chladno, že Arthas viděl vlastní dech i dech koně, který občas trhl hlavou a zařehtal.</p>
<p>Začínalo znovu sněžit, ovšem ne jemné velké vločky, které se líně snáší z oblohy. Tohle byly malé ledové krystalky, které nepříjemně bodaly do tváře. Arthas se zamračil a zrychlil. Ještě kousek a pak se vrátím, řekl si. Dokonce by se mohl zastavit na Balnirově farmě. Už tam dlouho nebyl. Jorum s Jarimem by jistě rádi viděli, v jak nádherného koně jejich hubené hříbě vyrostlo.</p>
<p>Jakmile ho myšlenka napadla, nedokázal ji opustit. Arthas jemným tlakem levou nohou obrátil Nepřemožitelného novým směrem. Kůň poslechl, jako by předem vytušil jezdcův úmysl. Sněžení nabíralo na intenzitě. Drobné jehličky se zabodávaly Arthasovi do každého místa, které neměl chráněné oblečením. Zkusil si alespoň stáhnout kapuci víc do čela. Nepřemožitelný trhl hlavou a jeho kůže sebou několikrát škubla, jako když ho v létě obtěžoval hmyz. Běžel však dál, krk natažený před sebe, a užíval si rychlosti úplně stejně jako Arthas.</p>
<p>Brzy budou u oblíbeného skoku a kousek za ním už ho čeká teplá stáj a jeho jezdce šálek horkého čaje. Odpočinutí se pak budou moci vrátit do paláce. Arthas už měl tvář úplně ztuhlou a ruce v rukavicích z jemné kůže na tom nebyly o moc lépe. Přinutil ledové prsty sevřít otěže pevněji a připravil se na okamžik, kdy Nepřemožitelný skočí – ne, opravil se, <emphasis>poletí</emphasis> jako…</p>
<p>… až na to, že neletěli. V posledním okamžiku ucítil Arthas, jak zvířeti podklouzla kopyta na zledovatělém kameni. Kůň klopýtl, zaržál a zběsile se snažil získat zpět ztracenou rovnováhu. Arthase náhle zabolelo v krku. Ve zlomku vteřiny si uvědomil, že křičí, neboť se smrtelnou rychlostí řítil přímo proti zemi plné ostrých kamenů. Ještě stačil zatáhnout za otěže, jako by to mohlo něco změnit, jako by cokoli ještě mohlo odvrátit…</p>
<p>Z bezvědomí ho probral nervy drásající ryk zvířete v hluboké agonii. Ten strašlivý zvuk mu doslova zatínal drápy do otřeseného mozku. Nejprve se nemohl pohnout, třebaže mu tělem cukaly křeče, jako by se samo pokoušelo dostat se ke zdroji příšerných skřeků. Nakonec se mu podařilo posadit. Ucítil ostrou bolest a připojil ke zvířecímu řevu vlastní výkřik bolesti. Ve vzniklé morbidní kakofonii stenů si uvědomil, že má zřejmě zlomené nejméně jedno žebro.</p>
<p>Sněžení bylo nyní skutečně husté a ke všemu se zvedl prudký vítr. Arthas neviděl ani na tři metry. Potlačil bolest a natáhl krk s cílem najít…</p>
<p>Nepřemožitelný. Jeho zrak přitáhl pohyb a rostoucí rudá kaluž, pod níž tál sníh a ze které se v chladu kouřilo.</p>
<p>„Ne,“ zašeptal Arthas a namáhavě vstal. Svět najednou zčernal a on téměř znovu ztratil vědomí, díky ohromné vůli to však překonal. Pomalu se plazil ke zvířeti a bojoval nejen s vlastní bolestí, ale také s větrem a sněhem, které se ho snažily srazit k zemi.</p>
<p>Nepřemožitelný rozhraboval krví zbrocený sníh zdravýma zadníma nohama, ale také zjevně rozdrcenýma předníma. Arthasovi se sevřel žaludek při pohledu na kdysi dlouhé a silné končetiny, tak elegantní a plné energie, zkřivené v děsivě nepřirozeném úhlu, který se ještě zvětšoval, jak se zvíře znovu a znovu pokoušelo marně vstát. Pak se mu obraz milosrdně rozmlžil zvířeným sněhem i slzami, jež mu vyhrkly do očí. Dobelhal se až ke koni a s pláčem padl na kolena vedle něj. Co měl dělat? Tohle nebylo škrábnutí, které by mohl obvázat, aby mohl koně odvést do teplé stáje, kde by ho dosucha vytřel a vyhřebelcoval a kde by za chvilku bylo všechno v pořádku. Arthas natáhl ruku. Chtěl zvíře pohladit po hlavě, dotknout se ho a nějak ho uklidnit, ale Nepřemožitelný byl šílený bolestí. A hlavně <emphasis>pořád</emphasis> ryčel.</p>
<p>Pomoc. Měli kněží. Byl tu Sir Uther… možná by ho mohli vyléčit…</p>
<p>Mladíkem znovu projela bolest silnější než ta fyzická. Biskup odjel s otcem do Stromgardu, stejně jako Uther. Možná že by v některé vesnici našel jiného kněze, ale Arthas neměl ponětí ve které, a navíc v té bouři…</p>
<p>Po čtyřech couvl, zakryl si uši rukama, zavřel oči a plakal, až se celý třásl. V téhle bouři nikdy nedokáže najít léčitele dřív, než bud‘ Nepřemožitelný pojde na zranění, nebo on sám zmrzne. Arthas si vlastně ani nebyl jistý, kterým směrem je Balnirova farma, třebaže by už neměla být daleko. Svět kolem něj byl bílý, tedy až na rudou kouřící skvrnu v místě, kde umíral jeho kůň, jenž mu věřil tak, že se odvážil skočit ze zledovatělého břehu.</p>
<p>Arthas věděl, co musí udělat, ale zároveň to nedokázal.</p>
<p>Nikdy potom už si nebyl schopen vybavit, jak dlouho tam vlastně seděl, plakal a snažil se nevidět a neslyšet milovaného koně trpět. Nakonec se pohyby Nepřemožitelného zpomalily. Nyní už jen ležel ve sněhu, hrud‘ se mu prudce zvedala a oči měl vytřeštěné bolestí.</p>
<p>Arthas necítil tvář ani končetiny, jakýmsi zázrakem se mu však podařilo doplazit se až ke zvířeti. Každé nadechnutí pro něj byla muka, ale on bolest vítal. Byla to jeho vina. Jeho vina. Vzal velkou hlavu do dlaní, položil si ji do klína a na kratičký milosrdný okamžik neseděl na sněhu se zraněným zvířetem, nýbrž byl znovu ve stáji, kde zrovna klisna rodila hříbě. Na tu krátkou chvíli všechno znovu začínalo, místo aby se to blížilo k šokujícímu a děsivému konci, jemuž se však dalo zabránit.</p>
<p>Jeho slzy padaly na silnou koňskou lícní kost. Nepřemožitelný se třásl a jeho hluboké hnědé oči byly nyní plné tiché bolesti. Arthas si sundal rukavice a přejel dlaní přes růžově šedé nozdry. Na holé dlani cítil teplý dech. Pak si pomalu sundal hlavu raněného zvířete z klína, postavil se a zahřátou, ale stále se třesoucí rukou nahmatal jílec meče. Když se postavil těsně vedle Nepřemožitelného, nohy se mu zabořily do rudého jezírka roztátého sněhu.</p>
<p>„Promiň,“ řekl. „Promiň.“</p>
<p>Nepřemožitelný se na něj díval klidně a důvěřivě, jako by nějak chápal, co se stane a že je to nezbytné. Arthas to však nedokázal snést a na chvíli se mu zrak znovu rozmazal slzami. Energicky mrkl, aby je dostal z očí.</p>
<p>Arthas pozvedl meč a bodl.</p>
<p>Alespoň tohle udělal správně. Jeho paže, které by někdo mohl ještě považovat za dětské, jednou silnou ranou probodly Nepřemožitelnému srdce. Cítil, jak meč prochází kůží, masem, jak škrábe o kost a zabodává se do země pod koněm. Zvíře se jedinkrát vzepjalo, pak se zachvělo a znehybnělo.</p>
<p>O něco později, když přestalo sněžit, ho zde našli Jorum s Jarimem, jak se choulí k chladnoucímu tělu koně, kdysi ušlechtilého a plného života i energie. Když se starší z obou mužů sklonil, aby princi pomohl vstát, Arthas zaúpěl bolestí.</p>
<p>„Je mi to líto, hochu,“ řekl Jorum a jeho hlas zněl až nesnesitelně laskavě. „Ta nehoda i že tě to zabolelo.“</p>
<p>„Jo,“ řekl Arthas slabě, „nehoda. Uklouzl…“</p>
<p>„To se není co divit, v tomhle počasí. Ta bouřka přišla hrozně rychle. Máš štěstí, že žiješ. Pojd‘… vezmem domů a pošlem někoho do paláce.“</p>
<p>Arthas se pokusil vysmeknout z farmářova pevného sevření a řekl: „Pohřbíte ho… tu? Abych za ním mohl chodit?“</p>
<p>Balnir si vyměnil pohled se synem a pak přikývl. „Jo, jasně. Bylo to ušlechtilé zvíře.“</p>
<p>Arthas se otočil, aby naposledy pohlédl na tělo hřebce, kterého nazval Nepřemožitelný. Nechá všechny u toho, že to byla nehoda, protože říct komukoli, co provedl, to by asi neunesl.</p>
<p>A zároveň si přísahal, že jestli někdy kdokoli bude potřebovat ochranu – a jestli on bude muset v zájmu ostatních učinit jakoukoli oběť – udělá to.</p>
<p><emphasis>Za každou cenu</emphasis>.</p>
<p><strong>5.</strong></p>
<p>Byl prostředek léta a nemilosrdné slunce spalovalo jeho královskou Výsost prince Arthase Menethila projíždějícího ulicemi Stormwindu. Měl špatnou náladu, a to navzdory skutečnosti, že na tenhle den se měl celý život těšit. Slunce se odráželo od jeho nablýskané zbroje a on měl pocit, že než dorazí do katedrály, upeče se zaživa. V sedle nového koně si jen intenzivněji uvědomoval, že i když je to silné, skvěle vycvičené zvíře z dobrého chovu, není to Nepřemožitelný. Ten byl mrtvý teprve několik měsíců a stále mu hrozně chyběl. A pak taky zjistil, že co se týče obřadu, který ho čekal, má v hlavě úplně prázdno.</p>
<p>Vedle něj jel otec, který si zjevně synova rozpoložení vůbec nevšiml. „Na tenhle den jsem čekal hodně dlouho, synu,“ řekl Terenas a usmál se na něj.</p>
<p>Navzdory horku a váze helmice, kterou měl na hlavě, byl za ni nyní Arthas rád. Skrývala mu tvář a on si nebyl jistý, nakolik přesvědčivý byl úsměv, kterým otci odpověděl. „To tedy ano, otče,“ odpověděl tichým hlasem.</p>
<p>Byla to jedna z největších událostí, jakou kdy Stormwind viděl. Kromě Terenase byli v průvodu jedoucím po bílých dlažebních kostkách ke katedrále Světla mnozí králové, šlechtici a slavné osobnosti. Katedrála byla během První války poškozena, ale nyní byla rekonstrukce dokončena a už tak velkolepá stavba byla snad ještě úchvatnější než dřív.</p>
<p>Arthasův přítel z dětství, Varian, král Stormwindu, už byl ženatý a nově se stal i otcem. Na oslavu otevřel brány paláce všem královským návštěvám a jejich doprovodu. Pro Arthase byl zatím vrchol tohohle výletu včerejší večer, kdy si měli možnost s Varianem sednout, připít si medovinou a popovídat si. Bolestné a traumatizující zážitky z dětství, nyní zhruba deset let staré, byly hluboko ukryty pod maskou sebevědomého, pohledného a poněkud sebestředného krále. Pozdě k ránu, dlouho po půlnoci a krátce před rozbřeskem sešli dolů do zbrojírny, vzali si dřevěné cvičné meče a bojovali, smáli se a vzpomínali. Dlužno dodat, že jejich schopnosti příliš nezmizely ani s množstvím alkoholu, které zkonzumovali. Varian s meč,’em cvičil už odmalička. Vždycky byl dobrý, ale nyní ještě lepší. Nejinak na tom byl Arthas, který se držel velmi dobře.</p>
<p>Ted‘ už však bylo všechno jen o formalitách, neuvěřitelně rozpálené zbroji a hryzání svědomí, že si ani trochu nezaslouží poctu, která mu bude prokázána.</p>
<p>V jednom vzácném okamžiku, kdy měl Arthas možnost promluvit si o svých pocitech s Utherem, dostal od mohutného paladina, jenž byl pro Arthase odjakživa obrazem nejpevnější víry ve Světlo, překvapivou odpověd‘.</p>
<p>„Hochu, všichni mají pocit, že nejsou připravení. Všichni si myslí, že si to nezaslouží. A víš proč? Protože tomu tak je. Tady však jde o čistou a nefalšovanou milost. Nikdo z nás není hoden, jednoduše proto, že jsme lidé, a všechny lidské bytosti… a taky elfové a trpaslíci a všechny ostatní rasy.., jsou nedokonalé. Jenže Světlo nás stejně miluje. Miluje nás za to, že se k němu občas dokážeme přiblížit. Miluje nás, protože umíme pomáhat ostatním. A miluje nás, protože mu můžeme pomoci šířit jeho poselství tím, že se každým dnem snažíme, abychom ho byli hodni, třebaže chápeme, že to nikdy nedokážeme.“</p>
<p>Ztěžka položil Arthasovi ruku na rameno a obdařil ho krátkým, u něj tolik vzácným úsměvem. „Takže to dneska vydrž, stejně jako jsem to kdysi vydržel já, a klidně si mysli, že si tohle všechno nikdy nemůžeš zasloužit. Ale věř tomu, že na tom budeš stejně jako úplně každý paladin, který tenhle obřad absolvoval.“</p>
<p>To Arthase trochu uklidnilo.</p>
<p>Narovnal se, odsunul hledí a zamával davu, který nadšeně jásal. Najednou ho zasypaly růžové lístky a odkudsi se ozvalo volání trubky. To už byli před katedrálou. Arthas sesedl a jeho koně se okamžitě ujal sluha. Jiný přiskočil, aby mu vzal helmu, již si princ mezitím sundal. Světlé vlasy měl slepené potem. Rychle si je odhrnul z čela rukou v naleštěné rukavici.</p>
<p>Arthas ve Stormwindu nikdy nebyl a spojení moci a posvátné úcty, které z katedrály vyzařovalo, ho ohromilo. Pomalu stoupal po kobercem potažených schodech, vděčný za chlad, kterým ho velkolepá budova přivítala. Známá vůně kadidla ho uklidňovala. Vonělo úplně stejně jako to, které zapalovali v jejich malé rodinné kapli.</p>
<p>Tady už nebyl žádný hučící dav, jen řady lavic plné tichých a uctivých prominentů a vysoce postavených kněží. Arthas několik tváří poznal: Genn Greymane, Thomas Trollbane, admirál Daelin Proudmoore…</p>
<p>Arthas zamrkal a rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. Jaina! Za ty roky, co ji neviděl, rozhodně vyrostla. Ne že by z ní byla kráska, ze které by muži šíleli, ale energie a inteligence, jež ho tolik uchvátily jako chlapce, z ní neustále přímo zářily jako maják. Zachytila Arthasův pohled a usmála se na něj. Zároveň mu uctivě pokynula hlavou na pozdrav.</p>
<p>Arthas obrátil pozornost zpět k oltáři, k němuž se pomalu blížil, cítil však, že z něj spadlo něco málo z nervozity a úzkosti. Doufal, že až skončí všechny formality, bude mít možnost si s ní promluvit.</p>
<p>U oltáře na něj čekal arcibiskup Alonsus Faol. Víc než některého z vládců, s nimiž se až doposud setkal, připomínal arcibiskup Arthasovi dědečka z pohádek. Byl malý a obtloustlý s dlouhým bílým vousem a zářivýma očkama, a dokonce i uprostřed takhle slavnostního obřadu z něj vyzařovaly teplo a laskavost. Faol čekal, dokud Arthas nedošel až k němu a uctivě si před ním neklekl. Pak arcibiskup otevřel velkou knihu a promluvil.</p>
<p>„Shromáždili jsme se zde, abychom společně a ve Světle mezi sebe přijali nového bratra. Díky milosti Světla se znovu narodí. Díky jeho moci bude učit celé zástupy lidí, díky jeho síle bude schopen bojovat proti stínu. A díky jeho moudrosti povede bratry do vytouženého ráje věčnosti.“</p>
<p>Po jeho levici nehybně stálo několik mužů – a Arthas si všiml, že mezi nimi je i pár žen – oděných do splývavých bílých rouch. Někteří drželi v rukou kadidla, která se téměř hypnoticky houpala. Jiní svírali veliké svíce. Jeden z nich nesl modře vyšívanou stuhu. Arthase s většinou z nich seznámili už dřív, nyní si ovšem uvědomil, že se mu jejich jména úplně vykouřila z hlavy. Na to nebyl zvyklý – na lidech, kteří pro něj pracovali a kteří mu sloužili, mu skutečně záleželo a on se vždy snažil si jejich jména zapamatovat.</p>
<p>Arcibiskup Faol požádal kleriky, aby Arthasovi požehnali. Ti ho jeden po druhém poslechli a ten s modrou stuhou ji princi slavnostně pověsil na krk a pomazal mu čelo svatým olejem.</p>
<p>„Nechť Světlo dá, aby se všichni tví bratři uzdravili,“ řekl klerik.</p>
<p>Farol se pak obrátil k mužům po Arthasově pravici. „Rytíři Stříbrné ruky, pokud uznáváte, že je tento muž hoden vašeho požehnání, dejte mu je.“</p>
<p>Na rozdíl od první skupiny stáli tihle muži v pozoru oděni do těžké nablýskané plátové zbroje. Arthas je znal všechny. Byli to zakládající paladinové Stříbrné ruky a bylo to poprvé, co se všichni znovu sešli, od chvíle, kdy před mnoha lety založili řád. Nechyběl mezi nimi samozřejmě Uther, Tirion Fordring – guvernér Hearthglenu, už postarší, ale stále plný síly a s velkým srdcem, přes dva metry vysoký Saidan Dathrohan a velmi zbožný Gavinrad se svým typickým hustým vousem. Jeden chyběl – Turalyon, pravá ruka Anduina Lothara během Druhé války. O toho přišli, když se spolu se svými muži rozhodl projít Temným portálem. Tehdy bylo Arthasovi dvanáct.</p>
<p>Jako první k němu přistoupil Gavinrad, který v ruce svíral ohromné a těžké válečné kladivo, jehož stříbrná hlavice byla zdobena leptanými runami a topůrko ovázáno modrou kůží. Položil kladivo před Arthase a ustoupil zpět mezi bratry. Další byl na řadě sám Uther Lightbringer, Arthasův mentor. Ten přinesl obřadní nárameníky. Arthas neznal nikoho, kdo by se dokázal ovládat tak jako Uther, a přesto se i v jeho očích nyní leskly slzy, když připevňoval nádherné kusy zbroje na Arthasova široká ramena. Pak promluvil hlasem, který byl pevný a zároveň plný emocí.</p>
<p>„Nechť síla Světla zničí všechny tvé nepřátele.“ Jeho ruka ještě na okamžik spočinula na Arthasově rameni a pak se i on vrátil na místo. Arcibiskup Faol se na Arthase laskavě usmál. Arthas se mu díval do očí. Už se nebál. Už si na všechno vzpomínal.</p>
<p>„Povstaň,“ pobídl ho Faol. Arthas ho poslechl.</p>
<p>„Arthasi Menethile, přísaháš, že budeš ctít zákony řádu Stříbrné ruky?“</p>
<p>Arthas zamrkal, neboť ho na okamžik zaskočilo, že ho kněz neoslovil titulem. <emphasis>Jistě</emphasis>, uvědomil si, <emphasis>jsem přijímán jako obyčejný muž, ne jako princ</emphasis>. „Ano.“</p>
<p>„Přísaháš, že budeš šířit moudrost a laskavost Světla?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Přísaháš, že kdekoli naražiš na zlo, budeš se ho snažit vymýtit a chránit před ním nevinné i za cenu vlastního života?“</p>
<p>„An… přísahám na svou krev i čest.“ To bylo těsné. Málem to zkazil.</p>
<p>Faol na něj nenápadně mrkl, aby ho uklidnil, a pak se obrátil ke klerikům i paladinůrn. „Bratři a sestry, shromáždili jste se zde, abyste se stali svědky zrodu nového člověka. Pozvedněte ruce a zalijte tohoto muže Světlem.“</p>
<p>Klerikové i paladinové zvedli pravou ruku, která u všech vydávala jemnou zlatou záři. Pak ji namířili na Arthase. Princ měl oči vytřeštěné úžasem a jen čekal, až ho nádherná záře celého obklopí.</p>
<p>Nic se nedělo.</p>
<p>Bylo to nekonečné.</p>
<p>Arthasovi vyrašil na čele pot. V čem byl problém? Proč ho neobklopilo světlo, aby mu předalo své požehnání.</p>
<p>A pak se sluneční paprsky proudící velikými okny do katedrály začaly najednou všechny stáčet k princi, jako by je jeho nablýskaná zbroj úplně přitahovala. Arthas si úlevou oddechl. Tohle muselo být to, o čem Uther mluvil. Pocit vlastní nedokonalosti, o němž ho Uther ujistil, že ho cítili všichni paladinové, jako by se každým okamžikem vytrácel. Znovu se mu v hlavě ozvala Utherova slova: <emphasis>Všichni si myslí, že si to nezaslouží.., tady však jde o čistou a nefalšovanou milost.., jenže Světlo nás stejně miluje</emphasis>.</p>
<p>A ted‘ zářilo přímo na něj, v něm a skrz něj a on musel zavřít oči, aby neoslepl. Nejprve ho hřálo, ale pak přímo spalovalo a on se mírně zachvěl. Cítil se, jako by ho někdo vyprazdňoval, čistil od všeho starého a zlého a pak znovu naplnil. Nakonec měl pocit, jako by ho Světlo vyplnilo až k prasknutí, a pak poněkud zesláblo na snesitelnou mez. Otevřel oči a sáhl po kladivu, symbolu řádu. Když jeho ruka sevřela topúrko, zvedl oči k arcibiskupovi Raplovi, který se na něj zářivě usmíval.</p>
<p>„Povstaň, Arthasi Menethile, paladine a ochránce Lordaeronu. Bud‘ vítán v řádu Stříbrné ruky.“</p>
<p>Arthas se nedokázal ovládnout. Usmál se, zvedl kladivo tak ohromné, až na krátký okamžik dostal strach, že ho upustí, a pak jím prudce máchl. Uvědomil si, že díky Světlu váží zbraň v jeho rukou méně, než by měla. Vydal vítězoslavný výkřik a celá katedrála mu najednou odpověděla jásotem a potleskem. Arthas se ocitl v obležení nových bratrů a sester. Vzápětí se u něj objevili otec, Varian a ostatní, z nichž byly jako kouzelným proutkem sňaty i poslední zbytky obřadnosti. Všichni se hlasitě rozesmáli, když ho chtěl Varian poplácat po rameni a bolestivě si narazil ruku o kovový plát. A uprostřed toho všeho najednou Arthas hleděl do nádherně modrých očí usmívající se lady Jainy Proudmoorové.</p>
<p>Oba byli jen centimetry od sebe, natlačeni jeden na druhého davem lidí, kteří všichni chtěli pogratulovat novému členu řádu Stříbrné ruky, a Arthas nehodlal tuhle příležitost promarnit. Téměř okamžitě ji levou rukou objal kolem štíhlého pasu a přitiskl ji k sobě. Zatvářila se polekaně, ale nikoli tak, že by se jí to nelíbilo. I ona ho objala, na chvíli opřela tvář o jeho hrud‘ a pak se se smíchem odtáhla.</p>
<p>Zvuky veselí, jásajícího davu i celé teplé letní odpoledne na krátký okamžik zmizely a Arthas vnímal jen jednu opálenou, usmívající se dívku. Mohl ji políbit? Měl by ji políbit? Rozhodně to chtěl udělat. Ale než se rozmyslel, stačila od něj poodstoupit a její zlaté vlasy nahradily čísi jiné zlaté vlasy. Calia se rovněž smála a vroucně bratra objala.</p>
<p>„Jsme na tebe moc pyšní, Arthasi,“ prohlásila. Usmál se a objal ji se stejnou láskou. Pochvala od sestry mu dělala dobře, ovšem zároveň mu ještě chev (íli bylo líto, že nesta čil políbit admirálovu dceru. „Bud z tebe skvělý paladin. Určitě.“</p>
<p>„Výborně, synu,“ řekl Terenas. „Dnes jsem hrdý otec.“</p>
<p>Arthas se zamračil. Dnes? Co tím myslel? Copak jindy na něj otec hrdý nebyl? Princ najednou cítil vztek, ale nebyl si jistý, proč nebo na koho se vlastně zlobí. Na Světlo, které ho nechalo čekat, než ho uznalo hodným, na Jainu, jež mu utekla, právě když ji chtěl políbit, nebo snad na Terenase kvůli poslední poznámce?</p>
<p>Přinutil se usmát a začal se prodírat davem. Už měl těch mačkajících se lidí dost. Jen málo z nich ho skutečně znalo a nikdo mu nerozuměl.</p>
<p>Arthasovi bylo devatenáct. Když byl Varian stejně starý, byl už rok králem. Měl věk na to, aby si mohl dělat, co chtěl, a nyní měl ke všemu ještě požehnání Stříbrné ruky. Nechtělo se mu jen dál se poflakovat lordaeronským palácem nebo se účastnit nudných státnických návštěv. Chtěl něco dělat.., něco zábavného. Něco, co by se hodilo k jeho moci, postavení a schopnostem.</p>
<p>A věděl naprosto přesně, co by to <emphasis>něco</emphasis> mělo být.</p>
<p><strong>ČÁST DRUHÁ</strong></p>
<p><strong>JASNÁ PANÍ</strong></p>
<p><strong>MEZIHRA</strong></p>
<p>Byl to přesně ten typ dne, který Jaina Proudmoorová neměla ráda – pochmurný, plný bouřek a deště a vlezle chladný. I když byl Theramore kvůli větrůrn vanoucím od moře vždy poměrně chladný, dokonce i v letních měsících, ledový vítr a déšť, který nyní bubnoval na střechy domů, pronikaly až na kost. Oceán se vztekle vzdouval a obloha nad ním byla šedivá a hrozivá. Nikde ani náznak, že by se to mělo zlepšit. Výcvikové prostranství venku se proměnilo v bahenní lázeň, cestovatelé se zoufale snažili schovat v některém z hostinců a doktor VanHowzen se bude muset kromě péče o zraněné zaměřit i na příznaky nemocí způsobených náhlým ochlazením a vlhkem. Jaininy stráže stály venku na dešti bez jediné námitky. Nebylo pochyb, že jim muselo být hrozně. Jaina přikázala jedné ze služebných, aby zanesla konvici s horkým čajem, který pro ni a jejího hosta právě uvařila, dolů k bráně, aby se vojáci svědomitě plnící své povinnosti trochu zahřáli. Ona sama si mohla klidně počkat, než se uvaří další.</p>
<p>Zahřmělo a znovu se zablesklo. Jaina, zalezla ve věži uprostřed knih a papírů, které tolik milovala, se zachvěla a přitáhla si plášť víc ke krku. Pak se obrátila k ženě, které bylo bezpochyby mizerněji než jí.</p>
<p>Magna Aegwynn, bývala strážkyně Tirisfalu, matka velkého Maguse Medivha, kdysi nejmocnější žena světa, seděla na židli přisunuté k ohni a usrkávala horký čaj. Její zmrzlé prsty svíraly šálek ve snaze vzít si z něj co nejvíce tepla. Dlouhé vlasy, bílé jako čerstvě padlý sníh, jí volně spadaly na ramena. Když Jaina vešla a posadila se na židli proti ní, jen zvedla hlavu. Měla nádherné zelené oči – dva temně zelené smaragdy, kterým jistě nic neuniklo.</p>
<p>„Myslíš na něj.“</p>
<p>Jaina si povzdechla a zadívala se do ohně, jako by chtěla pohledem do tančících plamenů přijít na jiné myšlenky. „Nevěděla jsem, že strážci umí číst myšlenky.“</p>
<p>„Myšlenky? Pfff. Máš to napsané na čele, dítě. A ty vrásky nad obočím ti vyskočí vždycky, když se ti v hlavě zrovna usadí on. A kromě toho, když je takové počasí, vždycky máš melancholickou náladu.“</p>
<p>Jaina se zachvěla. „To jsem opravdu tak čitelná?“</p>
<p>Aegwynnina přísná tvář se nyní proměnila v poněkud přívětivější a bývalá strážkyně chytila Jainu za ruku. „No, v pozorování druhých mám tisíciletou praxi, takže mi to jde o trochu lépe než většině lidí.“</p>
<p>Jaina si znovu povzdechla. „Máš pravdu. Když je takové počasí, vždycky myslím na něho. Na to, co se stalo. Přemýšlím, jestli jsem mohla něco udělat.“</p>
<p>Tentokrát si povzdechla Aegwynn. „Tisíc let a já nemám pocit, že jsem někdy byla skutečně zamilovaná. Měla jsem mnoho jiných starostí. Ale jestli tě to uklidní.., taky na něho myslím.“</p>
<p>Jaina překvapeně zamrkala. Ta poznámka ji znepokojila. „Vy myslíte na Arthase?“</p>
<p>Bývalá strážkyně se na ni laskavě podívala. „Na krále lichů. Už to není Arthas.“</p>
<p>„Nemusíte mi to připomínat,“ řekla Jaina snad až příliš ostře. „Proč…“</p>
<p>„Ty to necítíš?“</p>
<p>Jaina pomalu přikývla. Snažila se to přiřknout špatnému počasí a napětí, které vždy cítila, když byla taková zima a pošmourno, ale Aegwynn naznačovala, že je v tom něco víc, a Jaina Proudmoorová, nyní třicetiletá vládkyně ostrova Theramore, věděla, že stará žena má pravdu. <emphasis>Stará žena</emphasis>. Přes rty jí přelétl úsměv, když se nad těmi slovy zamyslela. I ona už měla mládí za sebou. Mládí, v němž Arthas Menethil sehrál tak důležitou roli.</p>
<p>„Pověz mi o něm,“ řekla Aegwynn a opřela se. V tu chvíli přinesla jedna ze služebných novou konvici s čajem a ještě horké sušenky, právě vytažené z pece. Jaina od ní vděčně přijala horký šálek.</p>
<p>„Už jsem vám řekla všechno, co vím.“</p>
<p>„Ne,“ opáčila úsečně Aegwynn. „Řekla jsi mi fakta. Ted‘ chci, abys mi pověděla něco přímo o něm. O Arthasovi Menethilovi. Protože at‘ už se v Northrendu děje cokoli – a ano, <emphasis>něco</emphasis> se tam děje – hraje v tom roli Arthas, ne král lichů. Ten ještě v žádném případě ne. A kromě toho,“ stařena se šibalsky usmála tak, že se jí nad zelenýma očima se stále mladistvým leskem udělaly hluboké vrásky, je ošklivo a prší. Přesně den na podobné příběhy.“</p>
<p><strong>6.</strong></p>
<p>Jaina Proudmoorová se procházela zahradami Dalaranu a broukala si písničku. Už tu žila osm let a město pro ni ani na okamžik neztratilo nádech tajemna. Ze všeho vyzařovala magie a pro ni to byla vůně srovnatelná s nádherně rozkvetlou loukou. Zhluboka se nadechla a usmála se.</p>
<p>Jistě, za něco málo z té „vůně“ skutečně mohly květiny, ovšem i tyhle zahrady byly magií přímo nasáklé. Jaina nikdy v životě neviděla takhle zdravé a barevné květiny, nikdy nejedla tak sladké a lahodné ovoce a zeleninu jako zde. A všechno to vědění! Jaina měla pocit, že se tu za osm let naučila víc než za celý svůj život – a to se ještě většinu toho naučila za poslední rok či dva od chvíle, kdy si ji arcimág Antonidas oficiálně vybral za učednici. Nebylo na světě mnoho věcí, které by ji uspokojovaly tolik jako sednout si na sluníčko se sklenkou sladkého nektani a s hromadou knih. Některé ze vzácnějších pergamenů bylo ovšem třeba před sluncem – i před nektarem – chránit, takže druhá nejlepší věc na světě byla sedět v jedné z mnoha místností s rukavicemi na rukou, aby nepoškodila vzácné a křehké svitky, a opatrně pročítat texty starší, než byla schopná si představit.</p>
<p>Ale v tuhle chvíli netoužila po ničem kromě procházky zahradou. Chtěla pod nohama cítit živou zem, vnímat opojné vůně a – až jí v břiše zakručí hlady – zvednout ruku, utrhnout si zralé goldenbarské jablko teplé od slunečních paprsků a s chutí se do něj zakousnout.</p>
<p>„V Quel’Thalasu,“ ozval se sametový a uhlazený hlas, „jsou stromy vyšší než tyhle, s bílou kůrou a zlatými listy, které v podvečerním vánku skoro zpívají. Myslím, že by se ti líbily.“</p>
<p>Jaina se otočila, aby princi Keal’thasu Sunstriderovi (podle jména <emphasis>Kráčejícímu po slunci </emphasis>– pozn. překl.), synu Anasteriana, krále quel’doreiských elfů, odpověděla úsměvem a hlubokou úklonou. „Vaše Výsosti,“ řekla. „Nevěděla jsem, že jste se vrátil. Ráda vás vidím. A máte pravdu. Chtěla bych je jednou vidět.“</p>
<p>Jaina nebyla sice královského rodu, ale byla dcerou urozeného muže a vládce. Její otec, admirál Daelin Proudmoore, vládl městu Kul Tirasu a Jaina byla na styk s lidmi z nejvyšších kruhů zvyklá. Z prince Kael’thase však byla nervózní. Nebyla si úplně jistá, čím to vlastně je. Byl rozhodně pohledný a měl v sobě všechnu vznešenost a krásu, jakou se pyšnili elfové. Byl vysoký s vlasy jako z ryzího zlata spadajícími až na ramena a vždycky jí spíš připadal jako postava z legendy než skutečná osoba. Třebaže měl nyní na sobě obyčejné, fialovozlaté roucho dalaranského čaroděje, a ne bohatě zdobený šat, který nosil při slavnostních příležitostech, stejně působil tak nějak strojeně. Možná to bylo ono. Bylo na něm cosi… staromódně formálního. A také byl mnohem starší než ona, i když vypadali, že jsou stejného věku. Byl to pronikavě inteligentní a výjimečně mocný a talentovaný čaroděj, o němž si studenti šeptali, že je jedním ze Šesti. To mělo být tajné společenstvo nejvýše postavených Čarodějů Dalaranu. Navzdory tomu všemu si říkala, že přeci není až taková vesnická holka, aby se někoho podobného bála.</p>
<p>Natáhl se, aby si rovněž utrhl jablko, a zakousl se do něj. „V jídle, které roste v zemi lidí, je cosi nesmírně srdečného a já jsem se to naučil mít rád.“ Spiklenecky se usmál. „Po elfském jídle, i když je rozhodně chutné a vždy perfektně nazdobené, má jeden stále hlad a dal by si něco sytějšího.“</p>
<p>Jaina se usmála. Princ Kael’thas se vždy nesmírně snažil, aby se v jeho přítomnosti uvolnila. Moc by si přála, aby to fungovalo ještě o něco lépe. „Není mnoho lepších věcí než jablko a plátek dalaranskébo ostrého,“ souhlasila. Pak se mezi nimi rozhostilo ticho, navzdory klidnému prostředí a teplému slunci přeci jen poněkud nepatřičné. „Zdržíte se déle?“</p>
<p>„Ano. Mé povinnosti v Silvermoonu jsou pro tuto chvíli splněny. V nejbližší době se tam nebudu muset vracet.“ Podíval se na ni a znovu kousl do jablka. Byl naučený nedávat na své krásné tváři znát žádné emoce. Jaina však poznala, že čeká, co řekne.</p>
<p>„Všichni se z vašeho návratu radujeme, Vaše Výsosti.“</p>
<p>Namířil na ni prstem. „Už jsem ti říkal, že bych byl rád, kdybys mě oslovovala jednoduše Kaele.“</p>
<p>„Omlouvám se, Kaele.“</p>
<p>Podíval se na ni a na jeho dokonalé tváři se mihnul stín smutku, ovšem zmizel tak rychle, že Jainu napadlo, jestli se jí to nezdálo. „Jak jde studium?“</p>
<p>„Moc dobře,“ řekla. Jakmile se konverzace stočila ke studiím, okamžitě se cítila uvolněněji. „Sledujte!“ Ukázala prstem na veverku usazenou na větvi vysoko nad nimi, která nerušeně okusovala jablko, a zašeptala kouzlo. Veverka se okamžitě proměnila v ovci a v nově získané tváři se jí objevil výraz překvapení, pokud se to tak dalo nazvat. Vzápětí pod ní praskla větev, kterou náhlá změna rovněž zaskočila, a zvíře se řítilo k zemi. Jaina okamžitě natáhla ruku a zastavila veverko-ovci ve vzduchu. Pak ji pomalu spustila na zem. Ta na ni tupě mžourala, střihala ušima a po chvíli se opět proměnila ve snad ještě více zmatenou veverku. Postavila se na zadní, vztekle vyprskla, máchla huňatým ocasem a zmizela zpátky mezi větvemi.</p>
<p>Kael’thas se zasmál. „Výborně! Takže už, doufám, nezapaluješ knihy?“</p>
<p>Jaina zrudla, protože si na zmiňovaný incident okamžitě vzpomněla. Když sem přijela, musela ze všeho nejdříve zkrotit svůj talent vytvářet oheň. Právě když pracovala s Kael’thalasem, nechtěně zapálila knihu – tu, již naneštěstí zrovna držel v ruce. Zareagoval tak, že jí nařídil, aby dalších několik měsíců cvičila ohňová kouzla v prostoru mezi jezírky, která obklopovala budovu s celami. „Ehm… ne. To už se mi dlouho nestalo.“</p>
<p>„Tak to rád slyším, Jaino…“ Udělal krok k ní, zahodil napůl snězené jablko a mile se na ni usmál. „Když jsem tě pozval do Quel’Thalasu, nebylo to jen tak mezi řečí. Dalaran je skvostné město a žijí tam jedni z nejlepších čarodějů Azerothu. Vím, že se hodně učíš. Ale taky si myslím, že by se ti určitě líbilo poznat zemi, kde je magie součástí kultury a ne jen částí města nebo několika vybraných a vzdělaných vyvolených. Každý občan se rodí s právem na svůj díl magie a všichni můžeme čerpat ze Sluneční studny. Určitě musíš být zvědavá.“</p>
<p>Usmála se na něj. „To jsem. A hrozně ráda bych se tam jednou podívala. Ale myslím, že v tuhle chvíli bude pro mé studium nejlepší zůstat tady.“ Koutky úst se jí zvedly V upřímném úsměvu. „Tady lidé vědí, co mají dělat, když zapálím nějakou knihu.“</p>
<p>Kael’thas se krátce zasmál, ale vzápětí si smutně povzdechl. „Asi máš pravdu. A teď mne, prosím, omluv…“ Nuceně se usmál. „Arcimág Antonidas trvá na tom, abych mu podal hlášení o všem, co jsem dělal v Silvermoonu. Ovšem jako princ i jako čaroděj se rozhodně těším na další ukázku toho, jak pokročila tvá studia… a taky na to, až si zase budeme moct popovídat.“</p>
<p>Přiložil si ruku na srdce a uklonil se. Jaina nevěděla, jak má zareagovat, takže odpověděla zdvořilou úklonou a pak se za ním dívala, jak vzpřímeně a pevným krokem odchází zahradami. Z každého centimetru jeho těla vyzařovalo sebevědomí a vznešenost. Dokonce i prach jako by se mu odmítal lepit na boty a roucho. Byl jako slunce.</p>
<p>Jaina ukousla poslední kus jablka a ohryzek zahodila. Veverka, kterou před několika okamžiky dvakrát proměnila, se okamžitě rozběhla hlavou dolů po kmeni, aby se zmocnila ‚šťavnaté pochoutky, která pro ni byla rozhodně snadněji dosažitelná než jablka stále ještě visící na stromě.</p>
<p>Jaině náhle oči zakryly čísi ruce.</p>
<p>Polekala se, ale nijak zásadně. Mocnou magickou ochranou hlídající město nedokázal proniknout nikdo, od koho by jí mohlo hrozit nebezpečí.</p>
<p>„Hádej, můžeš třikrát,“ zašeptal mužský hlas, z něhož sálalo mladické veselí. Jaina se nesnažila bránit, dokonce se musela přemáhat, aby se nesmála. Se zakrytýma očima začala nahlas uvažovat.</p>
<p>„Hm… máš drsné ruce, takže nejsi čaroděj,“ řekla. „Páchneš po koních a kůži…“ Malýma rukama něžně pohladila cizincovy silné prsty a dotkla se velkého prstenu. Zastavila se u něj a hmatem zkoumala tvar umně zasazeného kamene – pečetě Lordaeronu.</p>
<p>„Arthasi!“ vykřikla překvapeně a nadšeně zároveň. Okamžitě se k němu otočila, takže jí musel sundat ruce z očí. Arthas se usmíval. Nebyl tak fyzicky dokonalý jako Kael’thas. Stejně jako elfský princ měl i on blond vlasy, ale v případě Arthase to byla obyčejná žlutá, ne Kael’thasovo ryzí zlato. Byl vysoký a urostly a na Jainu působil vždy spíš jako skála než jako ztělesněná, ale prchavá elegance. A navzdory skutečnosti, že měl stejné postavení jako Kael’thas – i když ji několikrát napadlo, jestli to tak vidí i elf, protože jeho rasa se odjakživa považovala za nadřazenou lidem – Jaina se v jeho přítomnosti cítila uvolněněji, což bylo okamžitě znát.</p>
<p>Rychle se však vzpamatovala a vysekla uctivou úklonu. „Vaše Výsosti, to je ale překvapení. Co tady děláte, pokud se smím zeptat?“ Vzápětí zvážněla, neboť ji něco napadlo. „V hlavním městě je všechno v pořádku, že?“</p>
<p>„Prosím, říkej mi Arthasi. V Dalaranu vládnou čarodějové a jsme to my, obyčejní lidé, kdo jim má prokazovat úctu.“ Jeho jako moře zelené oči zářily dobrou náladou. „A my dva jsme navíc dávní spiklenci, ne? Přece jsme se spolu připlížili k internačnímu táboru.“</p>
<p>Uklidnila se a usmála. „To asi ano.“</p>
<p>„A abych odpověděl na tvou otázku, všechno je v pořádku. Vlastně od chvíle, kdy otec svolil, abych sem jel na pár měsíců studovat, se snad nestalo ani nic moc zajímavého.“</p>
<p>„Studovat? Ale… ty jsi příslušník řádu Stříbrné ruky. Přece z tebe nebude čaroděj, nebo ano?“</p>
<p>Zasmál se a nabídl jí rámě. Společně vykročili k pokojům studentů. Ani v nejmenším se nebránila.</p>
<p>„To těžko. Až takového intelektuálního obětování sebe sama nejsem schopen. Ale napadlo mě, že není lepší místo, kde se dozvědět něco o historii, základech magie i jiných věcech, které budoucí král rozhodně potřebuje, než Dalaran. Naštěstí otec i arcimág souhlasili.“</p>
<p>Zatímco mluvil, položil druhou ruku na Jaininu, která mu spočívala na paži. Bylo to přátelské a zdvořilé gesto, ale Jaina cítila, jak přeskočila jiskra. Zvedla k němu oči. „Udělal jsi na mě dojem. Ten kluk, který se ke mně uprostřed noci připlazil a přinutil mě jít špehovat zajaté orky, nevypadal, že by se zrovna zajímal o historii a jiné vědění.“</p>
<p>Arthas se zasmál a spiklenecky se k ní naklonil. „Upřímně? Ono to tak opravdu není. Tedy je, ale není to jediný důvod, proč jsem sem přišel.“</p>
<p>„Tak jo, ted‘ už v tom mám opravdu zmatek. Proč jsi teda přijel do Dalaranu?“ Mezitím došli ke dveřím Jainina pokoje. Zastavila se, otočila se k němu a vysvobodila ruku z jeho sevření.</p>
<p>Arthas nejprve neodpověděl, jen se jí díval do očí a vědoucně se usmíval. Pak ji znovu vzal za ruku a políbil ji – jen zdvořilé gesto, takových polibků dostávala od urozených mužů spousty. Jeho rty ovšem zůstaly na jejích přitisknuté o zlomek vteřiny déle, než by se slušelo, a ruku jí taky hned nepustil.</p>
<p>Vytřeštila na něj oči. Naznačoval snad, že… jestli skutečně přijel do Dalaranu na několik měsíců – což nebylo nic snadného, protože Antonidas byl vůči cizincům notoricky nedůvěřivý – tak to bylo jen… aby ji viděl? Než se stačila dostatečně vzpamatovat, aby se ho na to zeptala, mrkl na ni a uklonil se.</p>
<p>„Uvidíme se u večeře, má paní.“</p>
<p>Večeře byla velmi formální. Návrat prince Kael’thase a příjezd prince Arthase ve stejný den způsobily, že všichni, kdo sloužili Kirin Tor, se mohli doslova přetrhnout. Pro podobné příležitosti zde byla vyhrazena velká místnost a právě v ní se dnes večer slavnostní večeře konala.</p>
<p>Od jednoho konce místnosti k druhému se táhl dlouhý stůl, k němuž se vešly přes dva tucty strávníků. Tři lustry plné hořících svíček dávaly dostatek světla, a to jim zdatně sekundovaly svícny na stole. V kovových držácích na stěnách planuly louče, a aby světla náhodou nebylo málo, vznášelo se v rozích místnosti několik zářících koulí, připravených přemístit se tam, kde zrovna bylo potřeba přisvítit. Služebnictvo je prakticky nerušilo, samozřejmě až na okamžiky, kdy přinášelo nebo odnášelo mísy. Víno se dolévalo samo na pouhé lusknutí prstů. Příjemnou atmosféru dokreslovaly flétna, harfa a loutna, ovšem i ty vydávaly uklidňující tóny bez přispění lidských rukou nebo plic.</p>
<p>Arcimág Antonidas se výjimečně účastnil také a samozřejmě seděl v čele. Byl to vysoký muž, který působil ještě vyšší, než byl, protože byl zároveň neobyčejně hubený. V dlouhém plnovousu měl více pramenů šedivých než hnědých a hlavu měl zcela holou, ovšem oči stále bystré a pohled pronikavý. Přítomen byl i arcimág Krasus, vždy vážný a soustředěný, jehož vlasy ve světle svící a pochodní zářily tu stříbrně, tu zase rudě. Mezi ostatními hosty byli samí urození lidé. Vlastně se dalo říct, že Jaina byla ze všech přítomných na společenském žebříčku nejníže, a to byla učednice samotného arcimága.</p>
<p>Jaina pocházela z vojenské rodiny a jedna z věcí, které zdědila po otci, byla schopnost dokonale si uvědomovat své silné i slabé stránky. „Podceňovat sama sebe je stejná chyba jako podcenit nepřítele,“ řekl jí kdysi Daelin. „Falešná skromnost je stejně špatná jako falešná pýcha. Musíš si vždycky uvědomit, na co máš, a podle toho jednat. Jakákoli jiná cesta je šílenství – a v boji by mohla znamenat smrt.“</p>
<p>Věděla, že co se týče magických schopností, je na tom hodně dobře. Navíc byla inteligentní a cílevědomá a za ten krátký čas, co tu byla, se toho hodně naučila. Antonidas by si ji určitě nevybral za učedníka jen z lásky k bližnímu. Aniž by se tedy musela bát, že se jedná o falešnou pýchu, před kterou ji otec varoval, mohla si v klidu říct, že má potenciál stát se skutečně mocnou čarodějkou. Chtěla ale dosáhnout úspěchu jen zásluhou svých schopností, nikoli proto, že si její společnost oblíbil elfský princ. Ted‘ měla co dělat, aby na sobě nedala znát, jak je podrážděná. Rychle si do úst vložila další lžíci želví polévky.</p>
<p>Rozhovor se točil kolem orků, což nebylo žádné překvapení, protože v blízkosti Dalaranu leželo několik internačních táborů. Město čarodějů se ale nad podobné věci rádo povznášelo.</p>
<p>Kael se natáhl dlouhou štíhlou rukou pro další plátek chleba a začal si ho mazat máslem. „Ať už jsou v letargii, nebo ne,“ řekl, „rozhodně jsou nebezpeční.“</p>
<p>„Můj otec, král Terenas, s vaším hodnocením situace souhlasí, princi Kael’thasi,“ řekl Arthas a přátelsky se na elfa usmál. „Právě proto tábory existují. Je jen škoda, že je jejich provoz tak nákladný. Ty peníze ale za bezpečí obyvatel Azerothu rozhodně stojí.“</p>
<p>„Jsou to zvířata,“ řekl Kael’thas a jeho tenor zněj ještě hlouběji než obvykle, tolik v něm bylo nenávisti. „Oni a ti jejich draci vážně poničili Quel’Thalas. Jen díky energii ze Sluneční studny se jim nepodařilo napáchat ještě více škod. Vy lidé jste ten problém mohli vyřešit i laciněji. Stačilo ty zrůdy jednoduše popravit.“</p>
<p>Jaina si vybavila několik okamžiků, kdy orky viděla na vlastní oči. Připadali jí unavení, zlomení a bez života. Tehdy mezi nimi dokonce byly i děti.</p>
<p>„Byl jste v některém z těch táborů, princi Kael’thasi?“ řekla ostře, než se stačila ovládnout. „Viděl jste na vlastní oči, co se z orků stalo?“</p>
<p>Kael’thasova tvář na okamžik získala mnohem intenzivnější barvu, nicméně podařilo se mu udržet příjemný výraz. „Ne, lady Jaino, to jsem nebyl. A nikdy jsem k tomu neměl důvod. Výsledky jejich řádění vidím pokaždé, když se podívám na spálené kmeny stromů v mé zemi a na hroby svých druhů. Ale pochybuji, že vy jste v některém z nich někdy byla. Nedokážu si představit dámu jako vy, jak se vydává na takové místo.“</p>
<p>Jaina si dávala velký pozor, aby se při odpovědi nepodívala na Arthase. „Třebaže je to od Vaší Výsosti velký kompliment, nemám pocit, že by se dáma nemohla chtít na vlastní oči přesvědčit, jak vypadá spravedlnost. Naopak, spíše se domnívám, že by dáma neměla snést představu, jak jsou myslící bytosti vražděny jako nějaká zvířata.“ Mile se na něj usmála a dál jedla polévku. Kael’thas se na ni zkoumavě zadíval, zcela zmaten její reakcí.</p>
<p>„Takové jsou zákony Lordaeronu a král Terenas si ve své říši může dělat, co se mu zlíbí,“ vložil se do hovoru Antonidas.</p>
<p>„Dalaran a každé jiné království v Alianci musí za tábory rovněž platit,“ řekl čaroděj, kterého Jaina neznala. „A když platíme, máme do toho co mluvit, nebo ne?“</p>
<p>Antonidas mávl hubenou rukou. „Tady nejde o to, kdo ty tábory platí nebo jestli jsou vůbec nutné. Spíš musím stále přemýšlet nad tou podivnou letargii, do které se orkové dostali. Snažil jsem se trochu studovat orkskou historii a nevěřím, že by tak otupěli kvůli tomu, že jsou zavřeni. Ale stejně tak si nemyslím, že by šlo o nemoc – alespoň ne takovou, kterou bychom se mohli nakazit.“</p>
<p>Protože Antonidas se nikdy neúčastnil bezduchých rozhovorů, když nyní promluvil, obrátila se k němu okamžitě pozornost všech v místnosti. Jaina byla překvapená. Tohle bylo poprvé, co vůbec od nějakého čaroděje slyšela jakýkoli komentář týkající se orků. Nepochybovala, že se Antonidas rozhodl vyjít se svými pochybami na světlo zcela záměrně dnes večer. Díky skutečnosti, že ho mohli vyslechnout princ Arthas i Kael’thas, bylo Jisté, že se jeho slova brzy dostanou do každého koutu Lordaeronu i Quel’Thalasu. Antonidas nedělal věci bez rozmyslu.</p>
<p>„Jestli to není nemoc ani přímý následek uvěznění,“ řekl Arthas laskavě, „tak co to podle vás je, arcimágu?“</p>
<p>Antonidas se na mladého prince podíval. „Došel jsem k závěru, že orkové nebyli vždy tak krvelační. Khadgar mi vyprávěl, co se dozvěděl od Garony, která…“</p>
<p>„Garona byla kříženka, která zavraždila krále Llanea,“ řekl Arthas, jehož rázem dobrá nálada opustila. „Se vší úctou, nemám pocit, že bychom měli věřit zrovna tomu, co říkala tahle zrůda.“</p>
<p>Antonidas zvedl ruku, aby uklidnil i další, kteří začali rovněž protestovat. „Tahle informace pochází z doby, než se stala zrádcem,“ řekl. „A je potvrzená z mnoha… dalších zdrojů.“ Mírně se usmál a záměrně dál nerozváděl, kdo ony „další zdroje“ jsou. „Dobrovolně se nechali ovládnout démony. Zezelenala jim kůže a zrudly oči. Mám za to, že je tahle vnější temnota pohltila dřív, než došlo k první invazi. Ted‘ jsou však odříznuti od zdroje. Myslím si, že nejsme svědky nemoci, nýbrž ztráty energie. Démonická energie je velmi mocná. Být na ní závislý a pak se najednou ocitnout bez ní může mít skutečně tragické následky.“</p>
<p>Kael’thas zamítavě mávl rukou. „I kdyby byla tahle teorie správná, proč by nás to mělo zajímat? Jestli uvěřili démonům, tak jsou hlupáci. Byli dost tupí na to, aby se stali závislými na jejich zvrácené energii. A co se mne tyče, nemyslím si, že by bylo právě moudré jim z té závislosti pomáhat, i kdyby to z nich třeba mělo znovu udělat mírumilovné tvory. Ted‘ jsou bezmocní a zlomení. A po všem, co nám způsobili, to je přesně stav, ve kterém je chci vidět, a předpokládám, že každý rozumný člověk taky.“</p>
<p>„Ale kdyby se nám podařilo udělat z nich znovu mírumilovné tvory, nemuseli bychom je držet v táborech a peníze na jejich provoz bychom mohli investovat jinam,“ řekl Antonidas mírně, než stačil celý stůl začít hlasitě protestovat. „Jsem si jistý, že král Terenas od nás nevybírá všechny poplatky, aby si nacpal vlastní kapsy. Jak se vůbec má váš otec, princi Arthasi? A rodina? Lituji, že jsem se nemohl zúčastnit vašeho iniciačního obřadu, ale slyšel jsem, že to byla skutečně velká událost.“</p>
<p>„Stormwind byl ke mně velmi štědrý,“ řekl Arthas a srdečně se usmál. Zároveň se pustil do druhého chodu – lahodného grilovaného pstruha podávaného s osmahnutou zeleninou. „A rád jsem zase viděl krále Variana.“</p>
<p>„Slyšel jsem, že mu jeho nádherná paní nedávno porodila potomka.“</p>
<p>„To ano. Jestli se dá podle síly, s jakou mi malý Anduin stiskl prst, odhadnout, jak bude v budoucnu třímat meč, bude z něj skvělý válečník.“</p>
<p>„Všichni se modlíme, aby vaše korunovace přišla až za hodně dlouho, ale královská svatba by nebyla k zahození,“ pokračoval Antonidas. „Už si vaše srdce získala nějaká mladá dáma, nebo jste stále nejžádanějším svobodným mládencem Lordaeronu?“</p>
<p>Kael’thas obrátil pozornost k talíři, ovšem Jaina věděla, že bedlivě poslouchá. Snažila se, aby i ona zachovala neutrální výraz.</p>
<p>Arthas se však na ni nepodíval. Jen se zasmál a natáhl se pro sklenici s vínem. „To byste určitě poznali, nebo ne? Na takové věci mám ještě spoustu času. Ted‘ je přednější zábava.“</p>
<p>Jainu zaplavila spousta smíšených pocitů. Byla trochu zklamaná, ale zároveň se jí ulevilo. Možná by bylo nejlepší, kdyby s Arthasem zůstali jen přátelé. Koneckonců, přišla se sem stát nejlepší čarodějkou, ne kvůli flirtu. Student magie musel být disciplinovaný, musel racionálně uvažovat a nepodléhat emocím. Měla povinnosti a musela se jim věnovat s maximálním soustředěním.</p>
<p>Musela se učit.</p>
<p>„Musím se učit,“ protestovala Jaina o pár dní po oné večeři, když k ní Arthas přišel se dvěma koňmi.</p>
<p>„Ale no tak, Jaino.“ Arthas se zazubil. „I nejpilnější student si musí dát občas pauzu. Je nádherný den, měla by sis ho užít.“</p>
<p>„Ale já si užívám,“ řekla. Byla to pravda. Byla s knihami na zahradě. Dávala jí přednost před chladným klášterem v podobě studovny.</p>
<p>„Když se trochu projedeš, učení ti půjde líp.“ Podal jí ruku. Seděla pod stromem a nyní se neubránila úsměvu.</p>
<p>„Arthasi, jednou z tebe bude velký král,“ řekla laškovně. Chytila nabízenou ruku a nechala se zvednout. „Tobě prostě nikdo nic neodmítne.“</p>
<p>Zasmál se a přidržel jí koně, aby mohla nasednout. Dnes měla na sobě kalhoty, lehké lněné, takže mohla sedět v sedle obkročmo, což měla daleko radši než jízdu v dlouhých šatech s nohama přes sebe. Arthas se ladně vyšvihl na svého koně.</p>
<p>Jaina si jeho zvíře prohlížela. Namísto bílého hřebce, kterého mu osud vzal, sedlal kaštanově hnědou klisnu. „Myslím, že jsem ti nikdy neřekla, jak mě mrzí, že jsi přišel o Nepřemožitelného,“ řekla tiše. Arthasovi zmizel úsměv z tváře, jako by slunce náhle zahalil mrak. Pak se však úsměv vrátil, třebaže už ne tak upřímný jako prve.</p>
<p>„To je v pořádku, ale stejně děkuji. Ted‘ pojedem. Mám všechno na skvělý piknik a bude nádherný den!“</p>
<p>Byl to den, který si Jaina pamatovala po zbytek života. Takový ten letní den, v němž jsou sluneční paprsky dokonale zlaté a světlo téměř husté jako med. Arthas nasadil ostré tempo, ale Jaina byla zkušená jezdkyně a snadno s ním držela krok. Vedl ji daleko od města po nekonečných zelených loukách. Koně si jízdu zjevně užívali stejně jako jezdci, uši našpicované a rozšířenými nozdrami nasávali Syté vůně, kterých bylo všude kolem plno.</p>
<p>Následný piknik se skládal z jednoduchého, ale výborného jídla – chleba, sýra, ovoce a nějakého lehkého bílého vína. Po jídle si Arthas lehl na záda, založil ruce pod hlavu a hodlal si na chvíli zdřímnout, zatímco Jaina si kopnutím zula boty, zabořila chodidla do svěží zelené trávy a opřela se o strom s otevřenou knihou v rukou. Kniha to byla zajímavá –<emphasis>Pojednání o povaze teleportace</emphasis> – ale horko letního dne, náročná jízda a tichý cvrkot cikád ji brzy rovněž ukolébaly ke spánku.</p>
<p>Jaina se probudila o nějakou dobu později poněkud prochladlá. Slunce už začínalo zapadat. Posadila se, protřela si oči a uvědomila si, že nikde nevidí Arthase. Ani jeho koně. Ten její se klidně pásl, přivázaný ke stromu.</p>
<p>Zamračila se a vstala. „Arthasi?“ Žádná odpověd‘. Pravděpodobně se šel jen na chvíli podívat po okolí a hned bude zpátky. Nastražila uši, jestli neuslyší zvuk kopyt, ale nic podobného se odnikud neozývalo.</p>
<p>Venku se stále potulovali orkové. Nebo se to aspoň povídalo. A horské kočky, medvědi.., méně cizí, ale stejně nebezpeční. Jaina si v duchu zopakovala několik kouzel. Byla si jistá, že by se dokázala proti případnému útočníkovi ubránit.</p>
<p>No… docela jistá.</p>
<p>Útočník však přišel náhle a neslyšně.</p>
<p>Jedinou známkou jeho přítomnosti byla tupá rána do zátylku a vlhký chlad. Jaina hekla a prudce se otočila. Útočník se bleskurychle a s ladností jelena ztratil v úkrytu. Mezitím však na ni stačil ještě jednou vystřelit. Tahle rána ji zasáhla do úst a ona se začala dusit… smíchem. Setřela si z tváře sníh a tiše vyjekla, když jí několik ledových drobků spadlo za košili.</p>
<p>„Arthasi! To není fér!“</p>
<p>Odpověď přišla v podobě dalších čtyř sněhových koulí, které se jí ovšem tentokrát přikutálely k nohám. Rychle je zvedla. Arthas zjevně vyšplhal až k místům, kde se již ohlásila brzká zima, a vrátil se s trofejí v podobě sněhových koulí. Ale kde byl? Tam… tam se mihla jeho rudá tunika…</p>
<p>Jejich souboj ještě chvíli pokračoval, ale brzy jim došla munice. „Mír!“ zavolal Arthas. A když Jaina souhlasila, třebaže přes samý smích téměř nebyla schopna ze sebe to jediné slovo dostat, vyskočil z úkrytu za kameny a rozběhl se k ní. Objal ji a rovněž se rozesmál. Potěšilo ji, když si všimla, že i on má ve vlasech zbytky sněhu.</p>
<p>„Věděl jsem to už tehdy před lety,“ řekl.</p>
<p>„C… co jsi věděl?“ Jainu zasáhlo tolik sněhových koulí, že navzdory pozdnímu létu byla úplně zmrzlá. Arthas cítil, jak se třese, a sevřel ji v náručí ještě pevněji. Jaina věděla, že by se měla odtáhnout; přátelské a spontánní objetí byla jedna věc, ale zůstávat v jeho objetí bylo něco úplně jiného. Nicméně to neudělala, naopak, položila mu hlavu na hrud‘ a pod uchem slyšela rychlé a silné bušení jeho srdce. Zavřela oči, protože ucítila, jak ji Arthasova ruka hladí po vlasech a sundává z nich zbytky sněhu.</p>
<p>„Když jsem tě poprvé uviděl, napadlo mě, že by s tebou mohla být zábava. Že jsi dívka, které by nemuselo vadit jít se koupat nebo…“ udělal krok zpátky, setřel jí poslední zbytky roztátého sněhu z tváře a usmál se, „…nebo třeba dostat sněhovou koulí do obličeje. Doufám, že jsem ti nic neudělal?“</p>
<p>Usmála se na něj a najednou jí bylo teplo. „Ne, neudělal.“ Jejich oči se setkaly a Jaina cítila, jak se jí do tváří řine krev. Chtěla rovněž couvnout, ale jeho paže ji objímala jako železná obruč. Dál ji hladil po tváři. Silnými a drsnými prsty sjížděl po její lícní kosti až k bradě.</p>
<p>„Jaino,“ řekl tiše a ona se zachvěla, tentokrát však už ne chladem. Nehodilo se to. Měla by ucuknout. Namísto toho však zvedla hlavu a zavřela oči.</p>
<p>Jeho polibek byl nejprve jemný, měkký a sladký. První, který Jaina poznala. Její paže, jako by náhle měly vlastní vůli, se mu ovinuly kolem krku. Jaina se k Arthasovi přitiskla silněji a jejich polibek se proměnil. Měla pocit, jako by se topila, a on byl najednou jediná pevnina na celém světě.</p>
<p>Tohle… ne tohohle muže… chtěla. Tohoto mladíka, který byl jejím přítelem navzdory svému titulu a postavení, který chápal její intelektuální duši, ale zároveň věděl, jak v ní probudit hravé a dobrodružné já, jež nemělo příliš mnoho příležitostí dostat se na povrch… a kterou vlastně téměř nikdo neznal.</p>
<p>Ale on to všechno viděl, věděl přesně, kdo Jaina je uvnitř, ne jen kým se snaží být navenek.</p>
<p>„Arthasi,“ zašeptala a nepřestávala se k němu tisknout. „Arthasi…“</p>
<p><strong>7.</strong></p>
<p>Následujících několik měsíců v Dalaranu bylo nádherných. Arthas s překvapením zjistil, že se skutečně učí věci, které jako budoucí král bude potřebovat. Zároveň měl spoustu příležitostí užívat si pozdní léto a první chladné podzimní dny a on miloval jízdu na koni, třebaže ho pokaždé bodlo u srdce, když nasedal na zvíře, které nebylo jeho Nepřemožitelným.</p>
<p>A k tomu všemu měl Jainu.</p>
<p>Původně vůbec neměl v plánu ji políbit. Když ji však měl v náručí a viděl její oči plné smíchu a dobrého rozmaru, udělal to. A ona jeho polibek opětovala. Její program byl daleko nabitější a náročnější než jeho a ani náhodou se neviděli tak často, jak by oba chtěli. Když se pak konečně ocitli spolu, bylo to obvykle při nějakém veřejném shromáždění nebo oficiální schůzce. Oba se navíc shodli na tom, aniž by se o tom vlastně bavili, že by ani jednomu z nich neprospělo, kdyby se o nich začalo mluvit.</p>
<p>Dávalo to jejich vztahu jakousi příchuť zakázaného ovoce. Kradli si kratičké společné chvíle – polibek v zahradním altánku, kradmé pohledy během oficiální večeře. Jejich první společná vyjížd’ka začala naprosto nevinně, nyní se však podobným dobrodružstvím zarytě vyhýbali.</p>
<p>Naučil se nazpaměť její rozvrh, aby na ni mohl „narazit“. Ona si vymýšlela výmluvy, aby se dostala do stáji nebo na dvůr, kde se Arthas se společníky udržoval ve formě.</p>
<p>Arthas si vychutnával každičký takový okamžik, protože byl plný rizika.</p>
<p>Nyní například čekal na chodbě, kterou nikdo moc nepoužíval. Stál před polici plnou knih a předstíral, že něco hledá. Jaina tudy půjde ze cvičení kouzel. S nepatrným uzarděním a stydlivým úsměvem mu prozradila, že ze zvyku stále cvičí poblíž věznice, mezi mnoha jezírky. Až půjde do svého pokoje, bude muset projít kolem Arthase. Nastražil uši, aby mu neunikl jediný zvuk. Už ji slyšel – tiché šoupání lehkých a hbitých nohou ve střevíčkách. Otočil se, vytáhl z police knihu a předstíral, že čte. Zároveň ji koutkem oka vyhlížel.</p>
<p>Jaina byla jako obvykle oděna do tradičního učednického roucha. Vlasy jí zářily jako slunce a ve tváři měla typický výraz – mírně svraštěné čelo, ovšem nikoli následkem špatné nálady, nýbrž neustálého soustředění. Ani si ho nevšimla. Rychle odložil knihu a vyrazil za ní, než mu uteče moc daleko. Chytil ji za paži a zatáhl ji do větší tmy ke stěně.</p>
<p>Nelekla se, jako ostatně nikdy. Přivinula se k němu, jednou rukou si přitiskla knihy na prsa, druhou ho objala a políbila.</p>
<p>„Krásný den, má paní,“ zašeptal, políbil ji na krk a se rty na její jemné pokožce se usmál.</p>
<p>„Krásný den, můj princi,“ zašeptala šťastně a povzdechla si.</p>
<p>„Jaino,“ ozval se čísi hlas, „proč jsi…“</p>
<p>Oba se provinile od sebe odtrhli a hleděli na vetřelce. Jaina navíc tiše vyjekla a tváře jí zrudly. „Kaeli…“</p>
<p>Elf si dal pozor, aby zachoval neutrální výraz, ovšem v očích mu planul vztek a čelisti měl pevně stisknuté. „Nechala sis tam knihu,“ řekl a podával jí ohromně tlustou bichli. „Šel jsem ti ji vrátit.“</p>
<p>Jaina pohlédla na Arthase a kousla se do rtu. Byl stejně vylekaný jako ona, ale dokázal se přinutit ke zdvořilému úsměvu. Když se otočil ke Kael’thasovi, nechal záměrně jednu paži ovinutou kolem Jainiňých ramen.</p>
<p>„To jsi moc hodný, Kaeli,“ řekl. „Dík.“</p>
<p>Na okamžik byl přesvědčen, že se na něj Kael’thas vrhne. Kolem čaroděje doslova praskala negativní energie poháněná jeho vztekem. Byl mocný a Arthas věděl, že by neměl nejmenší šanci. Přesto však elfskému princi hleděl hrdě do očí a ani o centimetr necouvl. Kael’thas sevřel ruku v pěst, ale ani on se jinak nepohnul.</p>
<p>„Stydíš se za ni, Arthasi?“ sykl na něj Kael’thas. „Hodí se ti, jenom když o vás nikdo neví?“</p>
<p>Arthas vztekle přimhouřil oči. „Chtěl jsem se vyhnout nemístným klepům,“ řekl tiše. ‚Přece víš, jak to funguje, ne? Někdo něco řekne a v příštím okamžiku už je to pro všechny nezpochybnitelná pravda. Jaininu pověst bych klidně chránil…“</p>
<p>„<emphasis>Chránil?</emphasis>“ Kael’thas to slovo ostře vyštěkl. „Kdyby ti na ní záleželo, dvořil by ses jí veřejně a hrdě. Tak by to udělal chlap.“ Podíval se na Jainu a všechen jeho vztek byl najednou pryč. Vystřídal ho krátký výraz plný bolesti, i ten však v příštím okamžiku zmizel. Jaina sklopila zrak. „Klidně si povídejte dál. A nemusíte mít strach. Nic neřeknu.“</p>
<p>Vzteklým gestem hodil Jaině zapomenutou knihu. Těžký svazek, zjevně nijak cenný, jí dopadl s hlasitým žuchnutím k nohám, až se polekala. Pak prudce zašustilo elfovo fialovozlaté roucho a byl pryč. Jaina vydechla a položila hlavu Arthasovi na hrud‘.</p>
<p>Arthas ji něžně pohladil. „To je dobrý. Už je pryč.“</p>
<p>„Promiň. Asi jsem ti to měla říct.“</p>
<p>Cítil, jak mu cosi sevřelo srdce. „Cos mi měla říct? Jaino… ty a ten…“</p>
<p>„Ne!“ odpověděla okamžitě a podívala se mu do očí. „Ne. Ale… myslím, že on by chtěl. Já jsem… je moc hodný a taky mocný čaroděj. A princ. Ale není…“ hlas ji zradil.</p>
<p>„Není co?“ Arthas tu otázku vyslovil ostřeji, než by býval chtěl. Kael byl v mnoha ohledech vše, co Arthas ne. Starší, moudřejší, zkušenější, mocnější a téměř neskutečně fyzicky dokonalý. Arthas cítil, jak v něm roste žárlivost jako ohromný ostrý ledový rampouch. Kdyby se tu ted‘ Kael znovu objevil, nemohl za sebe ručit, že by mu jednu nevrazil.</p>
<p>Jaina se mile usmála a její téměř vždy svraštěné čelo se náhle vyhladilo. „Není jako ty.“</p>
<p>Ledový rampouch roztál, jako by najednou přišlo jaro. Arthas ji k sobě přivinul a políbil.</p>
<p>Co je komu do nafoukaného elfského prince?</p>
<p>Zbytek roku uběhl bez významnějších událostí. Když léto vystřídal sychravý podzim a následně zima, ozvaly se další stížnosti na příliš vysoké náklady spojené s provozem internačních táborů, ale Terenas i Arthas to čekali. Arthas dál cvičil s Utherem. Starší z obou mužů mu neustále připomínal, že stejně důležité jako výcvik se zbraněmi jsou i modlitby a meditace. „Ano, musíme být schopni srazit nepřátele k zemi,“ řekl. „Ale zároveň musíme umět uzdravovat přátele a sami sebe.“</p>
<p>Arthas si vzpomněl na Nepřemožitelného. Když nastala zima, myslel na něj častěji než kdy jindy a Utherova slova mu znovu připomněla událost, již považoval za své největší selhání. Kdyby tak jen začal s výcvikem dříve, mohl být jeho nádherný bílý hřebec ještě naživu. Nikdy nikomu neřekl, co se tehdy uprostřed vánice stalo. Všichni věřili, že šlo o nehodu. A taky že to byla nehoda, pomyslel si Arthas. Nechtěl přece svému zvířeti ublížit záměrně. Miloval ho tak, že by se raději zranil sám. Kdyby ale začal s paladinským výcvikem dřív, jako třeba Varian s výcvikem šermu, mohl Nepřemožitelného zachránit. Přísahal si, že už se to nestane. Udělá všechno na světě, aby už nikdy nebyl neschopen pomoci, udělat správnou věc, aby už nikdy nebyl nepřipravený.</p>
<p>Zima skončila, stejně jako jednou musí skončit všechna roční období, a do Tirisfalských mokřin přišlo jaro. A s ním tu byla i jaina Proudmoorová, která Arthasovi uprostřed všech těch svěžích květů připadala stejně krásná a plná života jako probouzející se stromy. Přišla mu veřejně pomoci s přípravou oslav Svátku honosných zahrad, nejvýznamnější události jara v Lordaeronu i Stormwindu. Arthas si uvědomil, že zůstat vzhůru dlouho do noci, pít víno a plnit vajíčka bonbóny a jinými laskominami vlastně není tak nudné, když má Jainu vedle sebe. Ani ted‘ se nemohl vynadívat na její čelo svraštěné v plném soustředění, jak se snažila plnit vajíčka co nejopatrněji.</p>
<p>Třebaže svůj vztah stále veřejně neoznámili, oba věděli, že jejich rodiče už spolu mluvili a dohodli se, že budou jejich prodloužené námluvy tiše tolerovat. Výsledkem bylo také to, že Arthas, mezi lidem čím dál oblíbenější, byl stále častěji vysílán, aby místo Terenase s Utherem zastupoval Lordaeron. Uther se navíc čím dál víc uchyloval do duchovního rozjímání o Světle a Terenas byl jednoduše rád, že se nemusí nikam trmácet.</p>
<p>„Když je člověk mladý, je to vzrušující strávit několik dní v sedle a spát pod hvězdami,“ řekl Arthasovi. „Ale až budeš tak starý jako já, necháš si jízdu na koni jako koníčka a zjistíš, že na hvězdy se můžeš dívat i z okna, pohled je to stejný.“</p>
<p>Arthas se usmál a užíval si opojný pocit nově nabyté odpovědnosti. Admirál Proudmoore a arcimág Antonidas zjevně došli ke stejnému závěru. Výsledkem bylo, že když bylo třeba vyslat do hlavního města posly, jela s nimi i Jaina Proudmoorová.</p>
<p>„Přijed‘ o letním slunovratu na Svátek ohně,“ řekl najednou. Podívala se na něj. V jedné ruce stále opatrně držela vajíčko a druhou si odhrnula z tváře pramen zlatých vlasů.</p>
<p>„To nemůžu. V létě toho mají v Dalaranu studenti hrozně moc. Antonidas už mi říkal, abych se připravila, že tam budu celou dobu.“ V jejím hlase bylo slyšet, jak je jí to líto.</p>
<p>„Tak přijedu na slunovrat já, a ty přijedeš k nám na Všechno svaté,“ řekl Arthas. Zavrtěla hlavou a zasmála se.</p>
<p>„Jsi vytrvalý, Arthasi Menethile. Zkusím to.“</p>
<p>„Ne, prostě přijedeš.“ Natáhl se přes stůl plný opatrně vyfouknutých a pestrobarevné malovaných vajec a chytil její ruce do svých.</p>
<p>Usmála se, i po té době s ním stále trochu stydlivá, a tváře jí zrudly.</p>
<p>Přijede.</p>
<p>Čekání na velký Svátek všeho svatého (Svátek <emphasis>Hallow</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s End</emphasis> hráči WoW jistě dobře znají, ovšem zde máte důkaz, že se v Lordaeronu slavil dávno předtím, než.., ale to ještě nemohu říct – pozn. překl.) zpříjemňovalo několik menších významných dní. Některé byly vážnější, jiné zase plné veselí, a tenhle byl tak trochu od obojího. Věřilo se, že v den Svátku všeho svatého se vytrácejí hranice mezi světem živých a mrtvých a živí mají příležitost vycítit přítomnost těch, kteří je opustili. Podle tradice se na konci období sklizně, než začaly vát ledové zimní větry, stavěla přímo před palácem podivná proutěná socha. Při západu slunce v den obřadu ji zapalovali. Byl na ni úchvatný pohled – gigantický panák v plamenech na pozadí krvavě rudé oblohy. Kdo chtěl, mohl k hořící figuríně přistoupit, vhodit do plamenů větev a metaforicky tak „spálit“ všechno, co si nechtěl odnést do tichého a depresivního času plného temných myšlenek a nicnedělání, který přicházel společně se zimou.</p>
<p>Byl to příjemný zvyk, který se dodržoval snad odnepaměti. Arthas měl podezření, že jen málo lidí dnes ještě věří, že by hození větve do ohně mohlo vyřešit nějaký problém, a ještě méně jich zřejmě věří, že je možné navázat kontakt s mrtvými. On rozhodně nevěřil. Ale byl to velmi populární svátek a jemu přivede zpátky Jainu, takže se na něj velmi těšil.</p>
<p>Měl pro ni malé překvapení.</p>
<p>Bylo těsně po západu slunce. Davy lidí se začaly sbírat už od odpoledne. Někteří si dokonce přinesli jídlo a využili jeden z posledních teplých podzimních dnů pod tírísfalskými kopci, aby pojedli pod širým nebem. Kolem byly rozmístěné stráže, které hlídaly, aby případně nedošlo ke konfliktům. Ty nebyly při takových shromážděních výjimkou, ale dnes Arthas potíže nečekal. Když vyšel z paláce, oblečený do tuniky, kalhot a pláště v sytých podzimních barvách, ozval se jásot. Zastavil se a zamával přihlížejícím. Přijal jejich potlesk a pak se otočil a podal ruku Jaině.</p>
<p>Ta se zatvářila poněkud překvapené, ale usmála se a jásající dav vzápětí vynesl její jméno ke smrákajícímu se nebi. Arthas s Jainou vyrazili po pěšině ke gigantickému slaměnému strašákovi a zastavili se až před ním. Arthas zvedl ruku, aby všechny utišil.</p>
<p>„Mí spoluobčané, je mi potěšením přidat se k vám při oslavě té nejposvátnější noci – noci, během niž vzpomeneme na ty, kdo už s námi nejsou, a zahodíme vše, co nám svazuje nohy. Nyní spálíme tohoto strašáka na důkaz, že uběhl další rok, stejně jako farmáři pálí vše, co zbylo na sklizených polích. Popel dá sílu půdě tento starý rituál dá sílu našim duším. Moc rád vidím, že je vás tu dnes tolik. A ještě radši přenechám dnes čest zapálit strašáka lady Jaině Praidmoorové.“</p>
<p>Jaina vytřeštila oči. Arthas se k ní otočil a spiklenecky se usmál.</p>
<p>„Je to dcera válečného hrdiny admirála Daelina Proudmoora a brzy se stane velmi mocnou čarodějkou. A protože čarodějové jsou páni ohně, myslím, že je jen správné, aby našeho strašáka dnes zapálila ona. Souhlasíte?“</p>
<p>Všichni přítomní zahřměli nadšením, přesně jak Arthas čekal. Arthas se Jaině uklonil, pak se k ní sehnul a zašeptal: „Udělej z toho trochu představení, budou nadšení.“</p>
<p>Jaina neznatelně přikývla, pak se otočila k davu a zamávala. Jásot nabyl na intenzitě. Zastrčila si pramen vlasů za ucho, čímž dala krátce najevo, že je nervózní, ovšem vzápětí se znovu zatvářila sebevědomě. Zavřela očí a zvedla ruce. Zároveň začala odříkávat kouzlo.</p>
<p>Jaina na sobě měla šaty v barvách ohně – oranžové, žluté a rudé. Když se jí v rukou začaly zhmotňovat ohnivé koule, nejprve slabé, ale rychle nabírající na intenzitě, připadala Arthasovi na okamžik, jako by sama byla jen oheň. Držela plameny v rukou s neuvěřitelnou lehkostí jako skutečný mistr a věděla, že dny, kdy svá kouzla stěží ovládala, jsou dávno pryč. Neměla se „stát“ velkou čarodějkou, zjevné už jí byla. A pokud ne titulem, schopnostmi rozhodně ano.</p>
<p>A pak obě ruce prudce natáhla před sebe. Ohnivé koule z nich vystřelily jako z děla a přihlížející zalapali po dechu, aby vzápětí odměnili její výkon nadšeným potleskem. Arthas se usmál. Strašák ještě nikdy nevzplál tak rychle, až dodnes ovšem používali k jeho zapálení hořící louči.</p>
<p>Jaina při zvuku potlesku otevřela oči, nadšeně se usmála a zamávala. Arthas se k ní znovu naklonil a zašeptal: „Ohromné, Jaino.“</p>
<p>„Chtěl jsi, abych z toho udělala představení,“ opáčila a rovněž se na něj usmála.</p>
<p>„To máš pravdu, Ale tohle bylo až moc dobré. Odted‘ budou chtít, abychom toho strašáka takhle zapalovali každý rok.“</p>
<p>Otočila se k němu. „A to by byl problém?“</p>
<p>Na těle jí tančilo světlo plamenů, osvětlovalo její tvář plnou života a jako by jí kolem hlavy vytvářelo zlatou svatozář. Arthasovi se při pohledu na ni tajil dech. Vždycky mu připadala atraktivní, líbila se mu od okamžiku, kdy ji spatřil poprvé. Byla mu přítelem, spiklencem, vzrušujícím flirtem. Avšak nyní ji jednoduše musel vidět, a to doslova, v novém světle.</p>
<p>Chvíli trvalo, než našel slova. „Ne,“ řekl tiše. „Ne, to by vůbec nebyl problém.“</p>
<p>Oba se tu noc přidali k tanečníkům a způsobili strážím nekonečné potíže, protože se jim neustále ztráceli v davu, potřásali si rukama s obyčejnými lidmi a zdravili se s nimi. A pak se konečně strážím ztratili úplně, prodrali se hloučky slavících a nepozorováni zmizeli ve tmě. Arthas si ji vedl tmavými chodbami paláce do svých komnat. Cestou je jednou málem načapali sloužící, kteří si tudy zkracovali cestu do kuchyně, takže se museli přitisknout ke zdi a několik dlouhých chvil málem ani nedýchali.</p>
<p>A pak byli náhle v Arthasově ložnici. Zavřel dveře a opřel se o ně zády. Sevřel ji v náručí a vášnivě ji políbil. Byla to ovšem ona, vždy poněkud stydlivá Jaina, kdo nakonec dlouhý polibek přerušil, vzal ho za ruku a zamířil k posteli. I nyní jí na těle tančilo oranžové světlo plamenů ze strašáka hořícího venku.</p>
<p>Nechal se vést téměř jako ve snu. Oba se zastavili vedle lůžka, prsty propletené tak těsně, že se Arthas bál, aby jí neublížil. „Jaino,“ zašeptal.</p>
<p>„Arthasi,“ zapředla jako kočka, chytila mu hlavu do dlaní a znovu ho políbila. Chtěl ji tolik, až se mu z toho točila hlava, a když se znovu odtáhla, měl pocit, jako by ho někdo okradl o cosi cenného. Pak na tváři ucítil její dech, když zašeptala: „Já… jsme na tohle připraveni?“</p>
<p>Už chtěl poznamenat cosi vtipného, ale věděl, že to myslí vážně. Nedokázal si představit, že by byl někdy víc připravený dojít zbývající kus cesty a odevzdat dívce celé své srdce. Kdysi odmítl krásnou Tarethu a od té doby řekl ne i všem ostatním. Zároveň věděl, že Jaina je v tomto ohledu ještě méně zkušená než on.</p>
<p>„Jestli ty jo, já určitě,“ zašeptal chraptivě, a když se znovu sklonil, aby ji políbil, spatřil na jejím čele známé vrásky. <emphasis>Jediný polibek a všechny zmizí</emphasis>, přísahal si a něžně ji položil na postel. <emphasis>Udělám všechno, co budu moct, abych už ji nikdy neviděl dělat si starosti</emphasis>.</p>
<p>Když později v noci strašák konečně dohořel a jediné světlo, které ozařovalo Jainino spící tělo, pocházelo z bledého měsíce, byl Arthas stále vzhůru, přejížděl bříšky prstů po jejích ladných křivkách a střídavě se cítil dokonale št’astný a přemýšlel, jak to vlastně všechno skončí.</p>
<p>Letos nehodil do plamenů žádnou větev, protože jednoduše neměl v hlavě nic, čeho by se chtěl zbavit. A ted‘ tomu není jinak, pomyslel si, když se k Jaině znovu sklonil, aby ji políbil. S tichým povzdechnutím se probudila a natáhla se k němu.</p>
<p>„Tobě prostě nikdo nic neodmítne,“ zašeptala znovu slova, která mu řekla v den, kdy se poprvé políbili. „A já už vůbec ne.“</p>
<p>V tu chvíli ji k sobě těsně přitiskl, protože jím otřásla zimnice. Neměl tušení proč. „Neodmítej mě, Jaino. Nikdy mě neopouštěj. Prosím.“</p>
<p>Podívala se na něj a oči se jí v chladném světle měsíce leskly. „Nikdy tě neopustím, Arthasi. Nikdy.“</p>
<p><strong>8.</strong></p>
<p>Palác ještě nikdy nebyl na svátek Zimního závoje (Také svátek Winter Veil si hráči náležitě užívají. Někdy se mu také říká Great Winter – pozn. překl.), tak bohatě vyzdobený jako letos. Tuhle tradici při vezl do Lordaeronu Muradin, vždy uvědomělý vyslanec svého národa. Za ty roky od jeho prvního příjezdu získala na popularitě a letos se zdálo, že lidé svátek skutečně přijali za svůj.</p>
<p>Slavnostní duch se mezi lidem rozšířil už o několik týdnů dřív, když Jaina tak působivě zapálila slaměného strašáka. Tehdy dostala svolení zůstat celou zimu, když bude chtít, třebaže Dalaran nebyl tak daleko, aby se sama nezvládla teleportovat. Něco se však změnilo. Na jednu stranu jen nepatrně, ale zároveň zásadně. S Jainou Proudmoorovou začali všichni jednat spíše jako s dcerou vládce Kul’Tirasu než jako s přítelem.</p>
<p>Začali s ní jednat jako s členkou královské rodiny.</p>
<p>Arthas si to poprvé uvědomil, když jeho matka vzala Jainu společně s Calií ke švadleně, aby jim nechala ušít slavnostní šaty na ples pořádaný na večer svátku Zimního závoje. Nikdo z ostatních hostů s nimi nejeli. Tohle byla novinka. Lianne nikdy dřív nechtěla sladit šaty ani se svou dcerou.</p>
<p>Také Terenas si vyžádal, aby se k němu Jaina s Arthasem připojili na audiencích, při kterých mu lidé chodili předkládat požadavky. Seděla po králově levici a Arthas po jeho pravici, na místě vyhrazeném pro královského syna.</p>
<p>No, pomyslel si Arthas, asi je to logické. Nebo ne? Vzpomněl si na to, co před lety řekl Calii: „<emphasis>Ty si musíš vzít toho, koho ti vybere otec, a já se musím oženit pro dobro království.</emphasis>“</p>
<p>Jaina bude pro království dobrá volba. Ale hlavně, pomyslel si, Jaina je dobrá volba pro mě.</p>
<p>Tak proč měl nyní z té představy divný pocit?</p>
<p>Noc před Zimním závojem napadl čerstvý sníh. Arthas stál u velkého okna a díval se na Lordamerské jezero, nyní zamrzlé. Sněžit začalo už za soumraku a přestalo teprve před hodinou. Obloha byla nyní jako černý samet, hvězdy jako drobné diamanty rozházené na měkké černé látce a světlo měsíce dodávalo všemu, kam dopadlo, magický nádech.</p>
<p>Do dlaně mu vklouzla jemná drobná ruka. „Nádhera, že?“ řekla Jaina tiše. Arthas přikývl, ale nepodíval se na ni. „Spousta střeliva.“</p>
<p>„Čeho?“</p>
<p>„Střeliva,“ opakovala Jaina. „Na koulovačku.“</p>
<p>Ted‘ už se na ni podíval a zatajil dech. Až doted‘ nesměl vidět róby, které si s Calií a matkou oblečou na dnešní ples, a ta nádhera ho ohromila. Jaina Proudmoorová vypadala jako sněhová královna. Od střevíčků, které vypadaly, jako by byly vyrobeny z ledu, přes bílou róbu vyšívanou bled’ounce modrou nití až po stříbrný náhrdelník, od něhož se odráželo teplé světlo loučí, byla tak krásná, až se mu zatajil dech. Nebyla však ledová královna, nebyla to socha. Byla živá, hebká, zlaté vlasy jí spadaly pod ramena, tváře při jeho pohledu ještě víc zrůžověly a modré oči zářily štěstím.</p>
<p>„Jsi jako… bílá svíce,“ řekl. „Celá bílá a zlatá.“ Sáhl jí do vlasů a obtočil si jeden pramínek kolem prstů.</p>
<p>„Jo,“ zasmála se a rovněž mu zabořila prsty do vlasů, „naše děti asi nemají šanci nebýt blond’até.“</p>
<p>Ztuhl.</p>
<p>„Jaino… ty jsi…“</p>
<p>Zachichotala se. „Ne. Ještě ne. Ale nemám důvod si myslet, že nebudeme mít děti.</p>
<p>Děti. To slovo znovu způsobilo, že se šokem nebyl schopen ani pohnout a cítil, jak se mu svírá žaludek. Mluvila o dětech, které budou mít spolu. V duchu se přemístil do budoucnosti, do budoucnosti s Jainou jako svou ženou, s dětmi běhajícími po paláci. Ale také do budoucnosti, v níž už neměl rodiče, sám seděl na trůnu a koruna na hlavě ho nesmírně tížila. Jednou svou částí přesně tohle zoufale chtěl. Mít Jainu vedle sebe byl opojný pocit. Miloval, když ji mohl v noci svírat v náručí, miloval její vůni a chuť, miloval její smích stejně jasný jako hlas zvonu a sladký jako vůně růží.</p>
<p>Miloval…</p>
<p>A co když to zničí?</p>
<p>Protože najednou mu došlo, že až do této chvíle to všechno byla jen dětská hra. Uvažoval o Jaině jako o kamarádce, kterou mu byla už od dětství, samozřejmě až na to, že jejich hry měly v poslední době poněkud dospělejší povahu. Něco v něm se však najednou změnilo. Co když to je všechno doopravdy? Co když ji skutečně miluje a ona jeho? Co kdyby se stal špatným manželem… špatným králem… co kdyby…</p>
<p>„Na to nejsem připravený,“ vyhrkl.</p>
<p>Zamračila se. „Přece nemusíme mít caparty hned.“ Stiskla mu ruku způsobem, který měl být ze všeho nejvíc uklidňujícím gestem.</p>
<p>Arthas ji však náhle pustil a o krok couvl. V její zamračené tváři se objevil výraz zmatku.</p>
<p>„Arthasi? Co se děje?“</p>
<p>„Jaino… jsme ještě moc mladí,“ řekl. Mluvil rychle a mírně zvýšil hlas. „<emphasis>Já</emphasis> jsem moc mladý. Pořád ještě… nemůžu… nejsem připravený.“</p>
<p>Zbledla. „Nejsi… myslela jsem…“</p>
<p>Zachvátil ho pocit viny. Na tohle se ho ptala. Tu noc, kdy se z nich stali milenci. <emphasis>Jsme na tohle připraveni?</emphasis> zašeptala. <emphasis>Jestli ty jo, tak já určitě,</emphasis> odpověděl a myslel to vážně… Opravdu byl přesvědčený, že to myslí vážně…</p>
<p>Arthas ji chytil za ruce a zoufale se snažil nějak pojmenovat všechny emoce, které jím nyní zmítaly. „Ještě se toho musím hrozně moc naučit. Musím dokončit výcvik. A otec mě potřebuje. Uther má pocit, že toho spoustu neumím, a… Jaino, odjakživa jsme kamarádi. Vždycky jsi mě dokázala pochopit. Zkus to i ted‘. Zkus být moje kamarádka.“</p>
<p>Její rty, z nichž vyprchala barva, se rozevřely, ale žádná slova z nich nevyšla. Ruce měla položené v Arthasových, ale jako by byly bez života. Pak je téměř zuřivě stiskla.</p>
<p><emphasis>Jaino, prosím. Prosím tě, pochop mě… i když vlastně ani já sám sebe nechápu.</emphasis></p>
<p>„Samozřejmě, Arthasi.“ Její hlas zněl monotónně. „Vždycky jsme byli kamarádi.“</p>
<p>Všechno, její postoj, výraz tváře i hlas, vypovídalo o bolesti a šoku, které zažívala. Avšak Arthas se chytil jejích slov, protože mu skýtala úlevu, dokonce takovou, že se mu roztřásla kolena. Všechno bude zase v pořádku. Možná ji ted‘ trochu naštval, ale brzo to určitě pochopí. Přece se dobře znali. Prostě jí dojde, že má vlastně pravdu, že je ještě moc brzo.</p>
<p>„Já jsem myslel… ne jako napořád,“ řekl, protože stále měl pocit, že vše musí vysvětlit. „Jde mi jen o ted‘. Taky máš přece učení… a já jsem ti v něm určitě nepomohl. Antonidas mě určitě nesnáší.“</p>
<p>Neodpověděla.</p>
<p>„Takhle to bude nejlepší. Možná to jednou bude jiné a my to budeme moct zkusit znovu. Nechtěl jsem říct, že tě ne… že jsi…“</p>
<p>Přitáhl si ji k sobě a sevřel v náručí. Ještě chvíli byla tvrdá jako kámen, ale pak ucítil, že z ní napětí padá. Nakonec ho objala. Dlouho tak stáli, sami uprostřed prázdné síně. Arthas měl bradu zabořenou v jejích zlatých vlasech, ve stejných vlasech, které by bezpochyby měly i jejich děti, kdyby je spolu měli. Možná že budou.</p>
<p>„Nechci nic končit,“ řekl tiše. „Jen jsem…“</p>
<p>„To je pořádku, Arthasi. Chápu to.“</p>
<p>Udělal krok zpět, položil jí ruce na ramena a zadíval se ji hluboko do očí. „Opravdu?“</p>
<p>Tiše se zasmála. „Čestně? Ne. Ale to nevadí. Stejně se to jednou stane. Vím to.“</p>
<p>„Jaino, musím si být jistý, že je to tak správně. Pro oba.“</p>
<p><emphasis>Jenom ať to nepokazím. Nesmím to pokazit</emphasis>.</p>
<p>Přikývla. Zhluboka se nadechla, vzpamatovala se a usmála se na něj… opravdově, třebaže za tím úsměvem ještě byly stopy bolesti. „Pojď, princi Arthasi. Musíš svou kamarádku doprovodit na ples.“</p>
<p>Arthas nějak večer přežil a stejně tak Jaina, třebaže Terenas na syna vrhal podivné pohledy. Arthas mu nechtěl nic říct. Ještě ne. Byla to vypjatá a smutná noc a v jednom okamžiku, během taneční pauzy, se Arthas zadíval na bílou přikrývku venku a měsícem ozářené stříbrné jezero a uvažoval, proč se všechno špatné děje zrovna v zimě.</p>
<p>Generálporučík Aedelas Blackmoore nevypadal z téhle exkluzivní audience u krále Terenase a jeho syna Arthase zrovna nadšeně. Vlastně se spíš zdálo, jako by se nejraději tiše vytratil.</p>
<p>Poslední roky k němu nebyly zrovna milosrdné, at‘ již fyzicky nebo z hlediska osudu. Arthas si ho pamatoval jako pohledného, elegantně vyhlížejícího velitele, který, třebaže měl bezpochyby zálibu v alkoholu, se zdál být schopný rozpoznat míru. Ted‘ už tomu tak nebylo. Blackmoorovy vlasy byly protkány stříbrnými prameny, přibral a oči měl opuchlé a podlité krví. V tuhle chvíli byl naštěstí střízlivý. Kdyby se na audienci dostavil opilý, Terenas – jehož životním heslem byla zdrženlivost a střídmost – by ho vůbec nepřijal.</p>
<p>Blackmoore tu dnes byl, protože selhal. Zásadně. Jeho slavný orkský gladiátor, Thrall, utekl z Durnholdu. Blackmoore se to snažil utajit a hledat na vlastní pěst, ale tajemství v podobě uprchlého obrovského zeleného orka se nedalo udržet dlouho. Jakmile se zpráva o jeho zmizení dostala mezi lidi, začala se šířit rychlostí povodně a nabírat různých podob. Orka prý osvobodil Blackmoorův sok, který si tak chtěl zajistit vítězství pro svého bojovníka v aréně, žárlivá milenka, jež se mu chtěla pomstít, chytrá skupina svobodných orků, kterým se nějakou záhadou vyhnula ona podivná letargie… ne, ne, vlastně to byl sám Orgrim Doomhammer, draci, kteří na sebe vzali podobu lidí. Všechno zapálili svým dechem a v nastalém zmatku orka unesli.</p>
<p>Arthas byl z Thralla nadšený, když ho viděl bojovat, ale vzpomněl si, že už tehdy ho napadlo, že není zrovna moudré vycvičit a vzdělat orka. Když se i Terenas dozvěděl, že je Thrall na svobodě, nechal si Blackmoora okamžitě zavolat.</p>
<p>„Už vzít si toho orka a vycvičit ho pro zápasy nebyl dobrý nápad,“ začal Terenas. „Ale naučit ho válečné strategii, číst a psát… generálporučíku… co vás to sakra napadlo?“</p>
<p>Arthas potlačil nutkání usmát se, protože Aedelas Blackmoore se mu doslova zmenšil před očima.</p>
<p>„Ujišťoval jste mne, že všechny prostředky i materiál jdou na zlepšení bezpečnostních opatření a že je ten váš mazlíček dokonale hlídaný,“ pokračoval Terenas. „A najednou je venku, místo aby byl v Dumholdu. Jak je to možné?“</p>
<p>Blackmoore se zamračil a poněkud se vzchopil. „Že Thrall utekl, je skutečně nešťastné. Jsem si jistý, že zrovna vy pochopíte, jak se asi cítím.“</p>
<p>Blackmoore ťal do živého. Terenas se nikdy nevzpamatoval z toho, že mu Doomhammer zmizel v podstatě přímo před nosem. Ale nebyl to právě šťastný zásah. Terenas se zamračil a pokračoval.</p>
<p>„Doufám, že se z toho nestane nový zvyk. Ty peníze na ostrahu vám vydělali těžce pracující lidé, generálporučíku. Měly by jim zajistit bezpečí. To k vám mám zase vyslat zástupce, aby se přesvědčil, že jsou všechny finance investovány správně?“</p>
<p>‚Ne! Ne, ne, to nebude nutné. Klidně vám doložím všechno do poslední pence.“</p>
<p>„Ano,“ řekl Terenas s předstíranou přívětivostí. „To teda doložíte.“</p>
<p>Když Blackmoore konečně odešel, přičemž se celou cestu ke dveřím uctivě klaněl, obrátil se Terenas k synovi.</p>
<p>„Co si o tom myslíš? Ty jsi toho Thralla viděl.“</p>
<p>Arthas přikývl. „Byl úplně jiný, než jak jsem si orky představoval. Chci tím říct… byl obrovsky. A bojoval jako zvíře. Ale zároveň bylo zjevné, že má hodně vysokou inteligenci. A taky že je dobře vycvičený.“</p>
<p>Terenas se zamyšleně poškrábal ve vousech. „Venku jsou pořád ještě hrstky orků, které se nám nepodařilo chytit. Některých se možná ani nezmocnila ta zvláštní apatie, jíž trpí všichni, které jsme zavřeli v táborech. Kdyby se Thrallovi podařilo orky najít a naučit je všechno, co ví, mohlo by to pro nás být hodně špatné.“</p>
<p>Arthas se na židli napřímil. Tohle byl okamžik, na který čekal. „Mám od Uthera skvělý výcvik.“ Což skutečně měl. Když nebyl schopen ostatním – ani sám sobě – dostatečně vysvětlit, proč ukončil vztah s Jainou, vrhl veškerou energii do tréninku. Trávil bojem několik hodin denně, až ho bolelo celé tělo, s jediným cílem. Vyčerpat se tak, až na ni nebude schopen myslet.</p>
<p>Ale měl, co chtěl, nebo ne? Navíc Jaina to vzala dobře. Tak proč to byl on, kdo nemohl spát a komu chyběla její blízkost a teplo natolik, že cítil téměř mučivou bolest? Dokonce se dobrovolně odebíral trávit hodiny v tiché meditaci, což byla jedna z aktivit, kterou dříve skutečně nesnášel. Stále však ze všeho nejvíc věřil, že když se soustředí na boj a na to, aby ovládl Světlo a byl schopen řídit ho a nasměrovat jeho energii, mohl by na ni zapomenout. Zapomenout na dívku, s níž se sám rozešel.</p>
<p>„Mohli bychom takové orky zkusit najít dřív, než se to povede Thrallovi.“</p>
<p>Terenas přikývl. „Uther mne informoval o tvém zápalu do tréninku. Udělal jsi na něj skutečně dojem.“ Pak se král zjevně rozhodl. „Tak dobře. Běž to oznámit Utherovi a začni se chystat. Myslím, že je na čase, abys poprvé okusil skutečný boj.“</p>
<p>Arthas měl co dělat, aby nevyskočil radostí do vzduchu. Ovládl se a i v nadšení, které se ho zmocnilo, si povšiml otcova zkroušeného pohledu. Ale možná, jen možná, mu zabíjení vzpurných zelenokožců dá zapomenout na Jainin šokovaný výraz, který spatřil, když ukončil jejich vztah.</p>
<p>„Děkuji ti, můj pane. Budeš na mne hrdý.“</p>
<p>Navzdory lítosti v modrozelených očích, tolik stejných, jako byly Arthasovy, se král Terenas usmál. „To mi dělá ty nejmenší starosti, synu.“</p>
<p><strong>9.</strong></p>
<p>Jaina běžela zahradami. Měla schůzku s arcimágem Antonidasem. Už se jí to stalo poněkolikáté – zabraná do knihy ztratila pojem o čase. Její pán ji za to vždy plísnil, ale ona si prostě nemohla pomoci. Nohy obuté pouze v lehkých střevíčcích ji nesly mezi řadami jabloní. Ovoce na větvích bylo zralé a těžké. Na okamžik pocítila nával smutku, když si vybavila rozhovor, který tu jen před pár lety měla s Arthasem. Tehdy se princ objevil přímo za ní, zakryl jí oči a zašeptal: „Hádej, můžeš třikrát.“</p>
<p>Arthas. Stále jí chyběl. Měla pocit, že tomu už snad nikdy nebude jinak. Jejich rozchod byl nečekaný a bolestný a načasování nemohlo být horší. Ještě dnes měla husí kůži při vzpomínce na to, jak musela absolvovat ples svátku Zimního závoje, jako by se nic nestalo. Když však později prvotní šok pominul, skutečně Arthase pochopila. Oba byli velmi mladí a zároveň, jak tehdy vyzdvihl, měli spoustu povinností, včetně nedokončeného studia. Slíbila mu, že navždy zůstanou přátelé, a myslela to vážně. Ale aby mohla slib splnit, musela se nejdřív zahojit. A to se jí podařilo.</p>
<p>Za posledních pár let se rozhodně událo dost věcí, které jí pomohly zapomenout a zaměřit pozornost jinam. Před pěti roky na sebe upozornil mocný čaroděj Kirin Tor tím, že si začal zahrávat s nepřirozenou nekromantskou magií. Poté co byl přísně pokárán a bylo mu zakázáno, aby v experimentech jakkoli pokračoval, náhle a záhadně zmizel. Tahle záhada však byla jen jednou z událostí, které jí v posledních třech letech zaměstnávaly.</p>
<p>K zajímavým událostem docházelo i za branami města, i když informace o nich k ní přicházely jen sporadicky, všelijak překroucené a zmatené. Jain’é se z nich podařilo pochopit, že uprchlý ork Thrall, který se nyní nazýval náčelníkem Hordy, začal útočit na internační tábory a osvobozovat zajaté orky. O něco později byl tímhle samozvaným náčelníkem stejným způsobem srovnán se zemí i Durnholde. Podle toho, co se Jaina dozvěděla, zde Thrall použil prastarou šamanistickou magii svého národa, které se zjevně naučil. Blackmoore padl, ale toho zjevně nikdo dlouho oplakávat nebude. Jain’é sice dělala starosti představa, jaké by nová orkská Horda mohla jejímu lidu způsobit problémy, ale truchlit nad ztrátou táborů se jednoduše přinutit nedokázala. Určitě ne poté, co jeden z nich viděla.</p>
<p>Zaslechla hlasy, a jeden z nich byl značně zvýšený rozčilením. Na tomhle místě to bylo tak neobvyklé, že se Jaina okamžitě zastavila.</p>
<p>„Jak jsem už říkal Terenasovi, vaši lidé jsou vězni ve vlastní zemi. A klidně vám to zopakuju ještě jednou – lidská rasa je v nebezpečí. Příval temnoty už je tu zase a svět je na pokraji války!“ Ten hlas byl mužský, silný, zvučný a Jaina ho okamžitě poznala.</p>
<p>„Aha, tak ted‘ už vím, co jsi zač. Ty jsi ten prorok, o kterém král Terenas psal v posledním dopise. A já se přiznám, že mě ty tvoje bláboly nezajímají o nic víc než jeho.“ Druhý hlas patřil Antonidasovi a byl stejně klidný, jako byl hlas prvního muže vzrušený. Jaina věděla, že by se měla nepozorovaně vytratit, ale stejná zvědavost, která ji jako mladou dívku poháněla s Arthasem na výpravě do orkského tábora, ji nyní nutila stát se neviditelnou a dozvědět se víc. Co možná nejtišeji se přesunula blíž. Ted‘ už oba muže viděla. První z nich, ten, kterého Antonidas sarkasticky nazval prorokem, byl oblečený do pláště s kapucí zdobeného černými pery. Její mistr seděl na koni. „Myslel jsem, že Terenas se ohledně tvých proroctví vyjádřil zcela jasně.“</p>
<p>„Ty ale musíš mít víc rozumu než král! Konec se blíží!“</p>
<p>„Už jsem se vyjádřil jasně. Ty tvoje nesmysly mě nezajímají.“ Jaina tenhle tón dobře znala. Nekompromisní, chladný a úsečný.</p>
<p>Prorok chvíli mlčel a pak si povzdechl: ‚Pak tady jen ztrácím čas.“</p>
<p>Cizincova postava se Jaině přímo před očima zavlnila a jeho obrysy se rozmazaly. Pak se zmenšil a tam, kde před okamžikem stál vyzáblý muž v kápi, objevil se velký černý pták. Vztekle zakrákal, zamával křídly a zmizel na obloze.</p>
<p>Aniž by Antonidas spustil oči z mizející černé skvrny, řekl: „Už se můžeš ukázat, Jaino.“</p>
<p>Jaina ucítila, jak se jí do tváří nahrnula krev. Zašeptala rušící zaklínadlo a opět se zviditelnila. „Omlouvám se, mistře, že jsem poslouchala, ale…“</p>
<p>„Právě pro tvou zvídavou povahu jsem si tě vybral, dítě,“ řekl Antonidas a zasmál se. „Ten bláznivý šílenec mě chtěl přesvědčit, že se blíží konec světa. To je ale podle mě trochu silný výraz pro obyčejnou nákazu.“</p>
<p>„Nákazu?“ vyděsila se Jaina.</p>
<p>Antonidas si povzdychl, sesedl z koně a plácnutím ho poslal pryč. Kůň se krátce vzepjal na zadní a pak poslušně odklusal do stáje, kde se o něj postará podkoní. Arcimág své učednici pokynul, ta přistoupila blíž a přijala jeho hubenou ruku. „Vzpomínáš si, že jsem přednedávnem vyslal do hlavního města posly.“</p>
<p>Myslela jsem, že se to týká té záležitosti s orky.“ Antonidas tiše vyslovil zaklínadlo a oba se v příštím okamžiku objevili v jeho pokoji. Jaina to tu měla moc ráda. Všechen nepořádek, vůni pergamenu, kůže a inkoustu a stará křesla, do nichž se mohla celá schovat a ztratit se ve starém vědění. Pokynul jí, aby se posadila, a jediným pohybem prstu zvedl z tácu džbán a na dálku nalil oběma ovocnou šťávu.</p>
<p>„No ano, původně to tak bylo, ale mí vyslanci nabyli dojmu, že nám hrozí ještě větší nebezpečí.“</p>
<p>„Ještě větší než znovu se formující Horda?“ Jaina natáhla ruku a křišťálový pohár plný zlaté tekutiny jí přilétl do dlaně.</p>
<p>„S orky jsme si schopni poradit. S nemocí ne. Dostali jsme zprávy, že se v severních zemích šíří mor. Osobně si myslím, že tohle by Kirin Tor mělo zajímat.“</p>
<p>Jaina na něj upřeně hleděla, mračila se a upíjela z poháru. Všechny nemoci obecně spadaly do kompetence kněží, nikoli čarodějů. Pokud ovšem…</p>
<p>„Vy si myslíte, že je ten mor magické povahy?“</p>
<p>Vážně pokýval dokonale oholenou hlavou. „Je to dost dobře možné. A právě proto chci po tobě, Jaino Proudmoorová, aby ses do těch končin vydala a celou záležitost prozkoumala.“</p>
<p>Jaině zaskočilo, až se málem začala dusit. „Já?“</p>
<p>Mile se na ni usmál. „Ty. Už ses naučila téměř všechno, co ti mohu předat. Je na čase, abys své schopnosti využila mimo bezpečí těchto zdí.“ V očích se mu zajiskřilo. „A už jsem ti sehnal zvláštní doprovod.“</p>
<p>Arthas se opřel zády o kmen stromu, nastavil tvář slábnoucímu slunci a zavřel oči. Věděl, že z něj vyzařuje klid a sebevědomí. Jinak to ani nešlo. Jeho muži byli už tak dost nervózní. Nemohl jim dát najevo, že je na tom stejně. Po všech těch letech… jak si asi budou rozumět? Možná to nakonec vůbec nebyl dobrý nápad. Jenže všechny zprávy byly alarmující a Arthas věděl, že jejímu úsudku může věřit. Bude to fungovat. Musí.</p>
<p>Jeden z jeho kapitánů, Falric, kterého Arthas znal už celé roky, zastavil koně, několikrát ho otočil a vydal se po jedné ze čtyř stezek, které z téhle křižovatky vedly, aby se vzápětí vrátil a zkusil jinou. V chladném vzduchu mu dech z úst vycházel v podobě obláčků páry a jeho vztek zjevně velmi rychle narůstal. „Princi Arthasi,“ obrátil se k němu nakonec, „už tady čekáme hodiny. Pořád si ještě myslíte, že se vaše přítelkyně objeví?“</p>
<p>Arthasovy rty vykouzlily lehký úsměv a odpověděl, aniž by se namáhal otevřít oči: „Jsem si tím jistý.“ Jeho muži z důvodu bezpečnosti neměli žádné informace. On je měl, a proto si skutečně mohl být jistý. Navíc si vzpomněl na všechny ostatní případy, kdy na ni trpělivě čekal. „Jaina mívá vždycky trochu zpoždění.“</p>
<p>Jeho slova ještě ani pořádně nedozněla, když zaslechl někde v dálce řev a jen stěží srozumitelná slova: „Já BÁC!“</p>
<p>Arthas se probral s rychlostí pantera, který podřimuje na sluníčku, jen aby vzápětí zaútočil. S kladivem v ruce se rozběhl po jedné ze stezek a spatřil, jak se na horizontu kopce objevila štíhlá ženská postava běžící přímo proti němu. Za ní se tyčila věc, o níž už věděl, že je to elementál – vzdouvající se gigantická kapka modré vody s neforemnou hlavou a končetinami.</p>
<p>A za ním… dva ogři.</p>
<p>„U Světla!“ vykřikl Falric a okamžitě se rozběhl ženě naproti. Arthas by ho předběhl nebýt skutečnosti, že v tu chvíli poznal tvář Jainy Proudmoorové.</p>
<p>Usmívala se.</p>
<p>„Nechte zbraň odpočívat, kapitáne,“ řekl Arthas a cítil, že i jemu se zvedají koutky úst. „Ta se o sebe umí postarat sama.“</p>
<p>A dáma se o sebe skutečně starat začala – navíc velmi efektivně. Ve stejném okamžiku, kdy Arthas kapitána zastavil, se prudce otočila a v rukou se jí objevily plameny. Arthas si uvědomil, že jestli mu bude v tomhle souboji někoho líto, budou to ti chudáci zmatení ogři řvoucí bolestí, jejichž těla bude spalovat magický oheň a kteří budou mít ve tvářích šok při pohledu na drobnou lidskou ženu, jež jim způsobila takovou agonii. Jeden z nich měl dost rozumu, aby se otočil a dal se na útěk, druhý ovšem zjevně odmítal uvěřit vlastním očím a dál se hnal na Jainu. Ta mu poslala vstříc hučící ohnivou kouli. Zasažený ogr zařval a padl k zemi, kde velmi rychle uhořel. Puch spáleného masa se dostal až k Arthasovi.</p>
<p>Jaina se podívala za druhým ogrem, který stále prchal, oprášila si ruce a spokojeně pokývala hlavou. Vlastně se ani nezapotila.</p>
<p>„Pánové, rád bych vám představil slečnu Jainu Proudmoorovou,“ pronesl Arthas napůl ospale a pomalu dokráčel ke své kamarádce z dětství a bývalé milence. „Zvláštní vyslankyni Kirin Tor a jednu z nejnadanějších čarodějek v zemi. Máš to, jak se zdá, pořád v ruce.“</p>
<p>Podívala se na něj a usmála se. Jejich setkání bylo okamžikem plným štěstí. Nebylo na něm nic, co by ho mohlo pokazit. Jaina byla ráda, že ho vidí, a i on cítil, jak v něm roste pocit štěstí. „Rád tě zase vidím.“</p>
<p>Tolik obsahu v pouhých čtyřech slovech sestavených do celkem formálního pozdravu. Ona mu však rozuměla. Vždycky mu rozuměla. Když odpověděla, v očích se jí zajiskřilo. „Já tebe taky, Arthasi. Už je to nějaký pátek, co jsem měla královský doprovod.“</p>
<p>„To ano,“ řekl a z jeho hlasu bylo znát, že to částečně myslí jako omluvu. „Je to už dávno.“</p>
<p>Oba pocítili jistou nervozitu. Jaina sklopila zrak k zemi a Arthas si musel odkašlal „No, asi bychom měli vyrazit.“</p>
<p>Přikývla a mávnutím ruky se zbavila elementála. „Tohohle kamaráda s takhle udatnými vojáky nepotřebuju,“ řekla a obdařila Falrika a jeho muže nejkrásnějším úsměvem. „Takže, Vaše Výsosti, co víte o moru, který máme prošetřit?“</p>
<p>„Moc ne,“ musel Arthas přiznat, zatímco vyrazili. „Otec mě poslal, abych to s tebou prošetřil. Ještě před pár dny jsem s Utherem bojoval proti orkům. Ale předpokládám, že pokud se o tom moru chtějí něco dozvědět dalaranští čarodějové, asi to bude mít co dělat s magií.“</p>
<p>Přikývla. Nepřestávala se usmívat, i když začala tolik známým způsobem vraštět čelo. Arthase při pohledu na ten výraz bodlo u srdce. „Správně. I když si zrovna ted‘ nejsem jistá jak. Proto mě mistr Antonidas poslal, abych se na to podívala osobně a pak mu podala zprávu. Měli bychom zkontrolovat vesnice podél Královské cesty. Promluvit si s obyvateli, zjistit, jestli třeba neví něco, co by se nám mohlo hodit. Možná ještě nejsou nakažení a celý mor není nic vážnějšího než lokální epidemie.“</p>
<p>Znal ji tak dobře, že dokázal v jejím hlase rozpoznat pochyby. Chápal je. Kdyby si Antonidas opravdu myslel, že nejde o nic vážného, neposílal by kvůli tomu pryč svou tak váženou učednici – a král Terenas by neposílal syna.</p>
<p>Změnil téma. „Napadlo mě, jestli to nemá něco společného s orky.“ Když viděl, že tázavě zvedla obočí, pokračoval: „Určitě jsi slyšela o nedávných útěcích z internačních táborů.“</p>
<p>Přikývla. „Ano. Občas mě napadne, jestli mezi těmi, co utekli, byla i rodinka, již jsme viděli.“</p>
<p>Nervózně sebou trhl. „No, jestli jo, tak možná pořád ještě uctívají démony.“</p>
<p>Vytřeštila oči. „Co? Myslela jsem, že s tím přestali už dávno… že démonickou energii vůbec nepoužívají.“</p>
<p>Arthas pokrčil rameny. „Otec mě s Utherem poslal, abychom pomohli při obraně Strahnbradu. Než jsme se tam dostali, orkové už stačili vesničany zajmout a odvléct. Pronásledovali jsme je až do tábora, ale oni už je stačili… obětovat.“</p>
<p>Jaina ho poslouchala stejně jako vždy, nejen ušima, ale celým tělem. Soustředila se na každé jeho slovo způsobem, který si dobře pamatoval. U Světla, byla tak krásná.</p>
<p>„Orkové tvrdili, že je nabízejí jako oběť démonům. Sami však říkali, že to je jen mizerná oběť – zjevně chtěli víc.“</p>
<p>„A Antonidas si myslí, že ten mor je magické povahy,“ zašeptala Jaina. „Taky mě napadlo, jestli to nemůže mít souvislost. Představa, že by takhle obrátili, je strašně depresivní. Třeba ale jde jenom ojeden klan.“</p>
<p>„Možná… a možná ne.“ Vzpomněl si, jak Thrall bojoval v aréně, a vybavil si také, jak překvapivě dobře bojovali dokonce i apatičtí orkové. „Nemůžeme si dovolit nic riskovat. Jestli nás napadnou, mají mí muži rozkaz všechny je zabít.“ Na okamžik se mu znovu vybavil vztek, který se v něm vzedmul, když jim orkský velitel poslal odpověď na Utherovu nabídku kapitulace. Oba muži, jež vypravili jako posly, byli mrtví a jejich koně se vrátili bez jezdců v podobě tiché a kruté zprávy.</p>
<p>„Tak tam prostě vtrhnem a ta zvířata pobijeme!“ zařval tehdy a zbraň, kterou dostal při iniciačním obřadu od řádu Stříbrné ruky, se jasně rozzářila. Kdyby mu Uther nepoložil ruku na paži, rozběhl by se na orky hned a sám.</p>
<p>„Nezapomínej, Arthasi,“ řekl klidným hlasem, „že Jsme paladinové. Msta nemá v našem jednání místo. Kdybychom dovolili, aby nás ovládla vášeň a touha po krvi, nebyli bychom o nic lepší než orkové.“</p>
<p>Utherovym slovům se podařilo proniknout jeho vztekem. Arthas zaskřípal zuby a díval se, jak vojáci odvádějí vyděšené koně, jejichž pány orkové zmasakrovali. V Utherových slovech byla moudrost, ale Arthas měl pocit, jako by oba mrtvé vojáky zklamal. Stejně jako kdysi zklamal Nepřemožitelného, a oba byli mrtví tak jako jeho kůň. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Ano, Uthere.“</p>
<p>Jeho klid byl odměněn. Uther ho pověřil velením při následném útoku. Jen si přál, aby stihli zaútočit dřív a své muže mohl zachránit.</p>
<p>Jemný dotyk ruky na rameni ho vrátil do přítomnosti a on zcela automaticky přikryl Jaininu ruku svou. Nejprve chtěla ucuknout, ale pak se na něj trochu rozpačitě usmála.</p>
<p>„Tak strašně rád jsem zase s tebou,“ řekl impulzivně.</p>
<p>Její úsměv se proměnil – teď už byl opravdový. Stiskla mu ruku. ‚Já s vámi taky, Výsosti. Mimochodem, děkuji, že jste prve zadržel své muže.“ Nyní už se usmívala s pusou doslova od ucha k uchu. „Už jsem vám říkala, že nejsem žádná panenka.“</p>
<p>Zasmál se. „To tedy ne, má paní. Rozhodně čekám, že v následujících bitvách budete stát po našem boku.“</p>
<p>Povzdychla si. „Modlím se, aby žádné bitvy nebyly. Chtěla bych jen zkoumat. Ale samozřejmě udělám, co budu muset. Jako vždycky.“</p>
<p>Jaina stáhla ruku a Arthas skryl zklamání. „Stejně jako my všichni, má paní.“</p>
<p>„Prosím té, nech toho. Jsem Jaina.“</p>
<p>„A já jsem Arthas. Rád tě poznávám.“</p>
<p>Šťouchla do něho a oba se rozesmáli. Neviditelná bariéra mezi nimi zmizela. Cítil, jak ho hřeje u srdce, že ji znovu má vedle sebe. Zároveň však společně poprvé čelili skutečnému nebezpečí. Byl rozpolcený. Chtěl ji chránit, ale zároveň si přál, aby mohla předvést, co umí. Rozhodl se tehdy správně? Nebylo příliš pozdě? Kdysi jí řekl, že není připravený, a byla to pravda. Tehdy nebyl připravený na spoustu věcí. Ale od tehdejšího svátku Zimního závoje se spousta věcí změnila. Některé věci se naopak nezměnily vůbec. Emoce jej ted‘ trhaly na kusy a on se jich všech zbavil. Až na jednu. Na jednoduchou radost z její přítomnosti.</p>
<p>Tu noc se utábořili před soumrakem na malé mýtině nedaleko cesty. Měsíc nesvítil, na ebenově černé obloze zářily jen hvězdy. Jaina s radostí zapálila oheň, vykouzlila výborný chléb a lahodné nápoje a prohlásila: „Já jsem hotová.“ Chlapi se zasmáli a poslušně připravili zbytek jídla – nabodli na rožeň zajíce a vybalili z vaků ovoce. Kolovaly láhve s vínem a atmosféra připomínala spíš setkání dávných přátel, kteří si udělali pěkný večer u ohně, než večeři bojové jednotky vyšetřující smrtelnou nákazu.</p>
<p>Později si Jaina sedla poněkud stranou od ostatních. Oči měla upřené na oblohu a na rtech se jí rozhostil spokojený úsměv. Arthas si k ní přisedl a nabídl se, že jí dolije víno. Nastavila mu pohár, a když ho naplnil, upila.</p>
<p>„Skvělý ročník, Vys… Arthasi,“ řekla.</p>
<p>„Jedna z výhod, které člověk má, když je princ,“ odpověděl. Natáhl si dlouhé nohy a položil se vedle ní. Jednu ruku si dal pod hlavu místo polštáře a druhou si přidržoval pohár s vínem na hrudi. I on se zadíval na hvězdy. „Co myslíš, že zjistíme?“</p>
<p>„Netuším. Poslali mě to vyšetřit. Ale vzhledem k tomu, že jste se střetli s orky, mě opravdu napadá, že by to mohlo mít něco společného s démony.“</p>
<p>Přikývl, ale pak si uvědomil, že ho ve tmě nevidí, takže řekl: „Souhlasím. Už mě dokonce napadlo, že jsme s sebou měli vzít i kněze.“</p>
<p>Otočila se k němu s úsměvem na rtech. „Ty jsi přece paladin, Arthasi. Prochází tebou Světlo. A k tomu se oháníš zbraní lépe než kterýkoli kněz, jakého jsem kdy viděla.“</p>
<p>Zazubil se. Na chvíli se mezi nimi rozhostilo příjemně napjaté ticho, ale pak, právě v okamžiku, kdy už ji chtěl vzít za ruku, si povzdechla, vstala a dopila víno.</p>
<p>„Je pozdě. Nevím jak ty, ale já jsem mrtvá. Uvidíme se ráno. Dobrou noc, Arthasi.“</p>
<p>On však spát nemohl. Převracel se a díval se na hvězdy, a když se náhodou začal ztrácet, vždycky ho probral některý ze zvuků, jichž byla noc plná. Už to nevydržel. Vždycky jednal impulzivně a byl si toho vědom, ale k čertu s tím…</p>
<p>Shodil ze sebe přikrývku a posadil se. V táboře panovalo ticho. V těchto končinách jim nehrozilo nebezpečí, takže ani nepostavili hlídku. Arthas tiše vstal a přešel k místu, kde spala Jaina. Klekl si k ní a odhrnul jí vlasy z tváře.</p>
<p>„Jaino,“ zašeptal, „vstávej.“</p>
<p>Stejně jako tu noc tehdy dávno i nyní se probudila v naprosté tichosti a klidně. Jen na něj zvědavě zamrkala.</p>
<p>Usmál se. „Co takhle malé dobrodružství?“</p>
<p>Zvědavě naklonila hlavu a usmála se, jak se i jí bezpochyby vrátily vzpomínky. „Jaké dobrodružství?“ opáčila.</p>
<p>„Věř mi.“</p>
<p>„Vždycky jsem ti věřila, Arthasi.“</p>
<p>Mluvili šeptem a jejich dech byl v chladné noci víc vidět než slyšet. Jaina se nyní opírala o loket. Lehl si naproti ní stejným způsobem a pohladil ji po tváři. Neucukla.</p>
<p>„Jaino… myslím, že jsme se znovu setkali z nějakého důvodu.“</p>
<p>Mírně svraštila obočí. „Jistě. Otec tě poslal, abys…“</p>
<p>„Ale ne. Z hlubšího důvodu. Ted‘ jsme vlastně společnici. A… myslím, že nám to takhle jde.“</p>
<p>Ani ted‘ se nepohnula. Arthas ji dál laskal po sametově jemné tváři.</p>
<p>„Já… až to tady skončíme… možná bychom si mohli… promluvit. Chápeš.“</p>
<p>„O tom, co skončilo o Zimním závoji?“</p>
<p>„Ne. Ne o konci. O začátku. Protože já jsem bez tebe neúplný. Znáš mě líp než kdokoli jiný, Jaino, a mně to hrozně chybí.“</p>
<p>Dlouho mlčela, pak si tiše povzdechla a položila mu tvář do dlaně. Když se mu podívala do očí, zachvěl se a zlehka ji políbil.</p>
<p>„Nikdy jsem ti nedokázala nic odmítnout, Arthasi,“ řekla se stopou smíchu v hlase. „A máš pravdu. Taky se cítím neúplná. Moc jsi mi chyběl.“</p>
<p>Zaplavila ho ohromná vlna úlevy. Naklonil se k ní, sevřel ji v náručí a vášnivě ji políbil. Společně přijdou tomuhle tajemství na kloub, vyřeší ho a vrátí se jako hrdinové. A pak se vezmou.., možná na jaře. Už by ji nejradši viděl zasypanou růžovými lístky. A pak budou mít ty nádherné blond’até děti, o kterých kdysi Jaina mluvila.</p>
<p>Dál se nepustili. Tady, se všemi muži kolem, to ani nebylo možné. Ani ti mu však nezabránili, aby usnul u ní pod dekou. Probudil ho až ranní chlad, který ho vyhnal do vlastního lůžka. Než ji však opustil, stačil ji ještě sevřít V náručí.</p>
<p>Potom ještě na chvíli usnul, ukolébán jistotou, že nic – žádný mor, démon ani záhada – se nemůže postavit mezi prince Arthase Menethila, paladina Světla, a lady Jainu Proudmoorovou, čarodějku. Společně všechno zvládnou, at‘ už je to bude stát cokoli.</p>
<p><strong>10.</strong></p>
<p>A Někdy dopoledne příštího dne projížděli prvními farmářskymi usedlostmi. „Už nejsme daleko od vesnice,“ řekl Arthas, když se podíval do mapy. „Ale žádná z těchhle farem tady není.“</p>
<p>„Jasně že ne,“ řekl Falric jistě. Ve způsobu, kterým s princem mluvil, byla jistá familiárnost, ale ta byla výsledkem toho, jak dlouho se znali. Arthas se naučil právě na Falricovu přímost spoléhat a na seznamu mužů vhodných pro jakoukoli akci ho měl vždy na prvním místě. Teď Falric zavrtěl prošedivělou hlavou. „Já jsem tu vyrostl, pane, a většina těchhle farmářů jsou nezávislí samotáři. Prostě vyprodukují všechno, co se od nich chce, zavezou to do vesnice, prodají a vrátí se domů.“</p>
<p>„Zlá krev?“</p>
<p>„Vůbec ne, Vaše Výsosti. Prostě to tak funguje.“</p>
<p>„Jestli tady mají takové vztahy,“ řekla Jaina, „a někdo z nich onemocněl, tak možná ani nevolali pomoc. Klidně by mohli být nemocní už tady.“</p>
<p>„Jaina má pravdu. Zkusíme se jít zeptat i farmářů,“ rozkázal Arthas a mlasknutím pobídl koně. Před farmou zpomalili, aby dali farmáři čas se na ně připravit. Jestli byli zdejší takoví samotáři a nákaza se skutečně objevila i tady, budou se mít určitě před většími skupinami lidí na pozoru.</p>
<p>Arthas zkoumal okolí domu. „Podívejte,“ řekl a ukázal prstem. „Brána je stržená a dobytek je pryč.“</p>
<p>„To nevypadá dobře,“ zašeptala Jaina.</p>
<p>„A vítat nás taky nikdo nejde,“ řekl Falric. „Ani vyhodit.“</p>
<p>Arthas s Jainou si vyměnili pohledy. Arthas dal ostatním signál, aby se zastavili.</p>
<p>„Bud’te všichni zdrávi!“ zvolal zvučným hlasem. „Jsem Arthas, princ Lordaeronu, a ani ode mne, ani od mých mužů vám nehrozí nebezpečí. Vyjděte, prosím, ven. Chceme si s vámi promluvit. Přicházíme v záležitosti, která se týká i vaší bezpečnosti.“</p>
<p>Ticho. Zvedl se vítr a položil k zemi stébla trávy, kterou měl spásat dobytek nebo ovce. Jediným slyšitelným zvukem bylo její tiché šustění a skřípot jejich vlastní zbroje, jak nervózně přešlapovali.</p>
<p>Tady nikdo není,“ řekl Arthas.</p>
<p>„Nebo jsou tak nemocní, že nemůžou vyjít ven,“ odpověděla Jaina. „Arthasi, musíme se jít podívat. Třeba potřebují naši pomoc!“</p>
<p>Arthas se otočil na své muže. Žádný z nich nevypadal nadšený z představy, že by měli vstoupit do domu, který by mohl být zamořený záhadnou nemocí, a popravdě, Arthas na tom nebyl jinak. Ale Jaina měla pravdu. Tohle byli jeho lidé. Přísahal, že jim bude pomáhat. A svůj slib dodrží, ať ho to bude stát cokoli.</p>
<p>„Tak jo,“ řekl a seskočil z koně. Jaina ho napodobila. „Ne, ty tu zůstaň.“</p>
<p>Její zlaté obočí se nad kořenem nosu spojilo. „Říkala jsem ti, že nejsem žádná panenka, Arthasi. Poslali mě, abych ten mor vyšetřila, a jestli jsou v domě nějaké oběti, musím je prohlédnout sama.“</p>
<p>Povzdechl si a přikývl. „Dobře.“</p>
<p>Vykročil k domu. Už byli oba skoro na zahradě, když vítr změnil směr.</p>
<p>Puch, který přinesl, byl strašný. Jaina si zakryla ústa, a dokonce i Arthas měl co dělat, aby se nepozvracel. Byl to zkažený, nasládlý zápach jatek… ne, vlastně ani ne tak čerstvý. Tohle byl zápach rozkladu. Jeden z jeho mužů se otočil a začal zvracet. Arthas ho jen s maximálním sebeovládáním nenapodobil. Puch vycházel z domu. V tu chvíli bylo všem jasné, co se jeho obyvatelům stalo.</p>
<p>Jaina se k němu otočila, bledá, ale odhodlaná. „Musím to tam prohlédnout…“</p>
<p>Vzduch naplnil ještě strašlivější pach smrti a zároveň ho prořízly čvachtavě znějící výkřiky. Z domu i zpoza něj se s neuvěřitelnou rychlostí vyřítily jakési… věci. Arthasovo kladivo se rozzářilo tak jasně, že musel při pohledu na ně přimhouřit oči. Prudce se otočil, zvedl zbraň nad hlavu a pohlédl přímo do prázdných očních důlků hotové chodící noční můry.</p>
<p>Na sobě ta věc měla hrubou košili a pracovní kalhoty a v rukou jako zbraň držela vidle. Kdysi to bylo farmářem. To však bylo v době, kdy byl ještě naživu. Ted‘ byl zjevně mrtvý, šedozelené maso mu na mnoha místech odpadávalo z kostí a hnijící prsty zanechávaly na vidlích slizké stopy. Z mnoha puchýřů pomalu vytékala černá, napůl sražená tekutina, a když zrůda zařvala, potřísnila Arthasovi nechráněnou tvář zapáchajícími tělesnými tekutinami. Princ byl tak šokován hrůzným zjevením, že jen tak tak stačil máchnout kladivem včas, aby neskončil nabodnutý na vidlích. Jeho požehnaná zbraň na poslední chvíli vyrazila zemědělský nástroj oživlé mrtvole z rukou a další ranou jí rozdrtila hrud‘. Zrůda padla k zemi a už nevstala.</p>
<p>Na jejím místě se však objevily další. Arthas uslyšel zasvištění následované výmluvným zapraskáním Jaininých ohnivých střel a vzápětí se k odpornému puchu přidal další zápach spáleného masa. Všude kolem sebe slyšel řinčení zbraní, bojové výkřiky mužů a praskání ohně. Jedno z těl se celé v plamenech zdánlivě nekontrolovatelně vpotácelo do domu. O pár chvil později se z otevřených dveří začal valit dým.</p>
<p>To bylo ono…</p>
<p>„Všichni okamžitě pryč!“ vykřikl Arthas. „Jaino! Spal ten barák! Spal ho!“</p>
<p>Navzdory hrůze a panice, která jeho muže téměř ovládla – byli to sice vycvičení vojáci, ale rozhodně nebyli vycvičení na tohle – jeho rozkaz všichni slyšeli. Muži se otočili a rozběhli se od domu. Arthas se otočil na Jainu. Ta měla rty sevřené do tenké čárky, oči upřené na dům a v malých dlaních jí praskaly plameny tak mírně, že spíš připomínaly krásný ohnivý květ.</p>
<p>V příštím okamžiku do domu vlétla a vybuchla ohnivá koule velká jako dospělý muž. Celá stavba byla okamžitě v plamenech a Arthas si musel zakryt před vzniklým žárem tvář. Několik oživlých mrtvol zůstalo uvnitř. Arthas z nich na okamžik nemohl odtrhnout oči, pak se však při. nutil obrátit pozornost zpět k těm, které plamenům unikly. Pobít je bylo otázkou chvilky. Brzy byly všechny mrtvé. Skutečně mrtvé.</p>
<p>Nadlouho se všude rozhostilo ticho rušené jen praskáním plamenů rychle spalujících dům. Ten se nakonec se zasténáním zhroutil. Arthas byl rád, že nevidí, jak se těla V něm proměnila v popel.</p>
<p>Popadl dech a obrátil se k Jaině. „Co…“</p>
<p>Ztěžka polkla. Tvář měla černou od sazí až na místa, kde po sobě stékající pot zanechal tenké cestičky. „Říká… říká se jim nemrtví.“</p>
<p>„Světlo nás ochraňuj,“ zašeptal Falric. Oči měl podlité krví a tvář bledou. „Já jsem myslel, že takové věci existují jenom v pohádkách, že se jima straší děti.“</p>
<p>„Ne, jsou skutečné. Jen jsem… nikdy žádnou neviděla. Ani jsem nečekala, že se mi to někdy povede. Ti, ach…“ Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a mohla souvisle mluvit. „Mrtví se někdy opravdu pohybují i po smrti, hlavně když umřeli nějak strašlivě. Právě z toho vznikly všechny strašidelné příběhy.“</p>
<p>Její kultivované vystupování působilo po vší té hrůze uklidňujícím dojmem. Arthas si všiml, že se k ní muži otočili a naslouchají jí, dychtiví pochopit, co vlastně právě zažili. I on byl nyní raději než kdy dřív, že má za sebou tak kvalitní studium.</p>
<p>„Oživení těl výjimečně mocnými nekromancery není žádná novinka. Už jsme to zažili během První války, ve které orkové dokázali probudit k životu dokonce i kostry. V Druhé válce se takovým nemrtvým říkalo rytíři smrti,“ pokračovala Jaina, spíš jako by předčítala z knihy, než že by popisovala hrůzy, které si lidská mysl snad ani nedokázala představit. „Ale jak říkám. ,. sama jsem nikdy žádného neviděla.“</p>
<p>„No, ted‘ už jsou fakt mrtví,“ řekl jeden z mužů. Arthas se na něj povzbudivě usmál.</p>
<p>„Za to můžeme poděkovat vašim mečům, Světlu a ohni lady Jainy,“ řekl jim.</p>
<p>„Arthasi,“ pravila Jaina. „Můžeš na chvilku?“</p>
<p>Zatímco muži se dávali dohromady z děsivého střetnutí a čistili si zbraně i zbroj, Arthas s Jainou poodešli kousek stranou. „Myslím, že vím, co mi chceš říct,“ začal Arthas. „Poslali tě sem zjistit, jestli ten mor není magické povahy. A začíná to vypadat, že je. Nekromantská magie.“</p>
<p>Jaina beze slova přikývla. Arthas se otočil ke svým mužům. „A to jsme ještě nedojeli do vesnice. Mám takový pocit, že těchhle… nemrtvých uvidíme víc.“</p>
<p>Jaina se ušklíbla. „A já mám pocit, že máš pravdu.“</p>
<p>Když nasedli na koně, aby vyrazili dál, Jaina se kamsi zadívala.</p>
<p>„Kam se díváš?“ Arthas přejel k ní. Jaina ukázala prstem. Díval se označeným směrem a spatřil na kopci silo. „Na tu sýpku?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Ne… na zem kolem ní.“ Sesedla z koně, klekla si a dotkla se půdy. Pak nabrala hrst suché hlíny a mrtvé trávy. Zkoumavě si ji prohlížela, všimla si malého mrtvého brouka se zkříženýma nohama a nechala hlínu propadnout mezi prsty. Mírný vítr ji rozprášil. „Vypadá to, jako by všechna zem kolem té sypky… umírala.“</p>
<p>Arthas obrátil pohled z její ruky na zem. Uvědomil si, že má pravdu. Několik metrů za nimi byla tráva zelená a zdravá a půda očividně stále úrodná. Pod jeho nohama a v celém prostranství kolem sýpky bylo všechno mrtvé jako uprostřed zimy. Ne… to nebylo vhodné přirovnání… v zimě zem spala. Byl v ní život, jen jednoduše čekal, až se na jaře znovu probudí.</p>
<p>V téhle zemi žádný život nebyl.</p>
<p>Zadíval se k silu a zamyšleně přimhouřil zelené oči. „Co to mohlo způsobit?“</p>
<p>„Nejsem si jistá. Připomíná mi to, co se stalo u Temného portálu a v Mizerných krajích (Blasted Lands jsou místem, kde stál původní Temná portál a kde probéhla nejkrutější bitva Druhé války – pozn. překl.). Když se portál otevřel, vysály démonické energie z Draenoru všechen život. A země kolem portálu…“</p>
<p>„…umřela,“ dokončil za ni Arthas větu. Najednou ho něco napadlo. „Jaino… myslíš, že by mohlo být nakažené i zrní? Že by se jím šířila ta démonická energie?“</p>
<p>Vytřeštila oči. „Doufejme, že ne.“ Ukázala na bedny, které muži právě vynášeli ze sýpky. „Tyhle bedny nesou pečeť Andorhalu, distribučního centra pro severní oblast. Pokud tohle zrní šíří nákazu, není možné říct, kolik vesnic může být nakaženo.“</p>
<p>Mluvila téměř šeptem a byla neuvěřitelně bledá. Díval se na její dlaně, popelavé od prachu mrtvé země. Najednou se ho zmocnil strach a rychle ji chytil za ruku. Zavřel oči a zašeptal modlitbu. Naplnilo ho teplé světlo a rychle se šířilo z jeho rukou do její. Jaina na něj udiveně pohlédla a pak obrátila zrak k vlastní ruce, kterou svíraly Arthasovy dlaně chráněné rukavicemi. S hrůzou si uvědomila, že dost možná jen o vlas unikla strašlivému osudu.</p>
<p>„Děkuju,“ zašeptala.</p>
<p>Nepřesvědčivě se na ni usmál a zavolal na své muže: „Rukavice! Všichni tady budete mít na rukou rukavice! Bez výjimky!“</p>
<p>Kapitán ho slyšel, přikývl a zopakoval rozkaz ostatním. Většina mužů byla v plné zbroji, jejíž součástí byly i kovové rukavice. Arthas prudce zatřepal hlavou ve snaze setřást ze sebe obavy, které stále cítil. Z Jainy však necítil vůbec žádné příznaky nemoci.</p>
<p>Díky Světlu.</p>
<p>Přitiskl si její ruku ke rtům. Jaina se zarděla a mile usmála. „To byla ode mne hloupost. Nenapadlo mě to.“</p>
<p>„Máš štěstí, že mě ano.“</p>
<p>„Vyměnili jsme si role,“ řekla pobaveně a nabídla mu úsměv i polibek, kterými smyla i poslední zbytky strachu.</p>
<p>Jejich úkol byl nyní jasný. Najít a zničit všechny nakažené sypky. Dokonce dostali dalšího dne posilu v podobě dvojice quel’doreiskych kněží, na které narazili. I oni začali vnímat špatnost šířící se zemí a přišli nabídnout lidem léčitelské schopnosti. Arthasovi však nabídli ještě konkrétnější pomoc, neboť mu ukázali cestu ke skladišti na vzdáleném konci vesnice.</p>
<p>„Přímo před náma jsou nějaké baráky, pane,“ řekl Falric.</p>
<p>„Tak jo,“ řekl Arthas, „jdeme…“</p>
<p>Náhlé zadunění ho zastihlo zcela nepřipraveného a rovněž jeho kůň se vyděšeně vzepjal na zadních. „Co to sakra…“ Podíval se směrem, odkud zvuk přišel. Malé skvrny s jen stěží rozpoznatelnými obrysy, ale zvuk si nebylo možné s ničím splést. „To jsou houfnice. Jdeme!“ Ovládl koně, strhl ho stranou a vyrazil tryskem za zvukem.</p>
<p>Když se přiblížil, několik trpaslíků zvedlo hlavy. Zjevně byli stejně překvapeni, že vidí Arthase, jako byl on překvapen, že vidí je. Princ prudce zastavil. „Na co tady sakra střílíte?“</p>
<p>„Ále, drtíme ty zatracené kostlivce, pane. Celá prokleta vesnice je jima úplně zamořená!“</p>
<p>Arthase zamrazilo. Ted‘ je viděl taky. Nyní už příliš dobře známé postavy nemrtvých blížící se nezaměnitelnou chůzí. „Pal!“ vykřikl velitel trpaslíků a několik kostlivců se v kusech rozlétlo na všechny strany.</p>
<p>„Mohli byste mi pomoct,“ řekl Arthas. „Potřebujeme na druhém konci vesnice zničit jedno skladiště.“</p>
<p>Trpaslík se k němu otočil, hnědé oči vykulené překvapením. „Skladiště?“ opakoval nevěřícně. „Na nás tady útočej chodící mrtvoly a vy chcete bojovat se skladištěm?“</p>
<p>Arthas na tohle neměl čas. „To, co je v tom skladišti, zabíjí lidi,“ odsekl a ukázal na rozmetané zbytky koster. „A když umřou…“</p>
<p>Trpaslík vytřeštil oči ještě víc. „Jo ták, už to chápu. Chlapci! Hněte prdelí. Jdem helfnout tadydle pánovejm hošanům!“ Znovu se otočil k Arthasovi. „Mimochodem, kdo vlastně ráčej bejt, milej pane?“</p>
<p>I uprostřed vší té hrůzy se Arthas musel trpaslíkově nezištné otázce usmát. „Princ Arthas Menethil. A vaše jméno?“</p>
<p>Trpaslík jen na okamžik zalapal po dechu, ale okamžitě se vzpamatoval. „Dargal, k vašim službám, Vaše Výsosti.“</p>
<p>Arthas neplýtval dechem na další zdvořilostní fráze a soustředil se na to, aby uklidnil svého koně a byl schopen jet vedle nepřetržitě palicí dělostřelecké jednotky. Tohle byl důstojnický kůň, vycvičený pro pohyb v bitvě, ale i když v boji s orky ani na okamžik nezaváhal, ani se nesplašil, pach nemrtvých se mu zjevně vůbec nelíbil. Arthas mu to nemohl zazlívat, ale jeho střečkování mu připomnělo velké srdce a naprostou absenci strachu Nepřemožitelného. Okamžitě podobné myšlenky vyhnal z hlavy, nemohl se takhle rozptylovat. Musel se soustředit a ne oplakávat zvíře, které bylo mrtvé daleko přesvědčivěji než tahle všudypřítomná těla, která se nyní pokoušeli rozstřílet na kusy.</p>
<p>Jaina s jeho muži jela kus za trpaslíky a likvidovali nemrtvé, které palba z houfnice nezničila úplně“, a také další, kteří se překvapivě objevovali ze stran i zezadu. Arthas cítil, jak jím proudí energie, a neúnavně se oháněl kladivem. Za tenhle výtečně načasovaný Dargalův příchod byl velmi vděčný. Nemrtvých zrůd kolem bylo tolik, že si nebyl jistý, zda by je jen se svými vojáky všechny zvládl.</p>
<p>Spojené síly trpaslíků a lidí pomalu, ale nezadržitelně postupovaly k sýpce. Čím blíž se dostávali, tím více nemrtvých se jim stavělo do cesty, a když v dálce spatřili vysoké silo, stal se odpor skutečně silným. Arthas seskočil z mimořádně nervózního koně přímo mezi zrůdy a sevřel topůrko kladiva, které nyní zářilo silou Světla. Když se dostal z prvotního šoku a vzpamatoval se ze vší hrůzy, zjistil, že zabíjet tahle monstra je daleko lepší než zabíjet orky. Možná byli orkové – jak říkala Jaina – skutečně víc lidské bytosti, než se zdálo. Tihle nemrtví nebyli ničím víc než těly, loutkami, které ovládal nekromantický loutkař. Dokonce padali k zemi jako loutky, jimž někdo přestřihl drátky. Arthas se zuřivě usmál, když jedinou další ranou srazil k zemi dva najednou.</p>
<p>Zdálo se, že tihle byli mrtví déle. Puch, který kolem sebe šířili, nebyl tak intenzívní a jejich těla byla spíše mumifikovaná, než že by se rozkládala za pochodu. Několik z nich už bylo pouhými kostrami oděnými do zbytků roztrhaných šatů a podomácku vyrobené zbroje a při každém pohybu hlasitě chřestilo.</p>
<p>V nose ho znovu zaštípal ostrý zápach spáleného masa. Usmál se, opět vděčný za Jaininu přítomnost. Rozhlédl se kolem sebe. Těžce oddychoval, ale ještě nepřišel ani ojednoho muže a Jaina byla také nezraněna.</p>
<p>„Arthasi!“ Okolní rámus prořízl Jainin silný a čistý hlas. Arthas odrazil mrtvolu, která se mu pokoušela useknout hlavu kosou, a získal pár vteřin, v nichž se k ní mohl otočit. Ukazovala kamsi před sebe a v dlaních i mezi prsty už jí planul připravený oheň. „Dívej!“</p>
<p>Obrátil zrak směrem, kterým ukazovala, a zamračil se. Před nimi byl hlouček lidí – podle způsobu pohybu zjevně živých – černě oděných. Máchali rukama – sesílali kouzla nebo možná jen ukazovali – a řídili pohyb vlny nemrtvých, která se ted‘ s novou silou valila přímo proti nim.</p>
<p>„Támhle! Miřte na ně!“ zavolal Arthas.</p>
<p>Trpaslíci otočili děla a vojáci si začali rychle probíjet cestu zástupy nemrtvých k mužům v černých rouchách. <emphasis>Teď vás máme</emphasis>, pomyslel si Arthas s krutým uspokojením.</p>
<p>Ale jakmile se černí muži ocitli pod přímou palbou, ihned ve svém konání ustali. Nemrtví, které ovládali, se náhle zastavili. I nadále zůstali oživení, ale už neměli směr, kterým by se pohybovali. To z nich udělalo snadný cíl pro trpasličí minometčíky i pro Arthasovy muže, kteří je rychle smetli a hnali se dál. Čarodějové se nyní postavili do hloučku a začali sesílat jiná kouzla. Jejich ruce se rychle míhaly v rozmáchlých gestech a Arthas z podivně vlnícího se vzduchu poznal, že se pokoušejí otevřít portál.</p>
<p>„Ne! Nenechte je utéct!“ vykřikl a vzápětí zasáhl kladivem do hrudního koše kostlivce a stejnou ranou rozdrtil hlavu potácející se zombie. Snad jen Světlo vědělo, odkud čarodějové všechny ty mrtvé berou. Nyní se jim podařilo vyvolat další kostry, hnijící těla a cosi, co bylo obrovské, bledé a mělo spoustu končetin. Na leskle bílém těle, které vypadalo jako červ, si Arthas všiml stehů velkých jako lidská ruka. Netvor ze všeho nejvíc připomínal zrůdnou dětskou hadrovou panenku. Tyčila se nad ostatními, ve třech rukou třímala přízračné zbraně a jediné funkční oko upřela na Arthase.</p>
<p>Jaina se nějakou záhadou objevila po jeho boku a vykřikla: „U Světla, ta nestvůra vypadá, jako by ji sešili z několika různých těl!“</p>
<p>„Ale zkoumat ji budeme, až ji zabijem, jo?“ opáčil Arthas a zaútočil. Zrůdný experiment se přiblížil, vydal jakýsi hrdelní zvuk a máchl sekerou velkou jako Arthas. Ten rychle uskočil, padl na zem, překulil se a hbitě znovu vyskočil na nohy, aby vzápětí zaútočil zezadu. Tři z jeho mužů, dva z nich se sudlicemi, udělali totéž a ohavnou věc zneškodnili. V průběhu boje Arthas stačil koutkem oka sledovat čaroděje, kteří dokončili portál a rozběhli se k němu. Pak zmizeli. Nemrtví, které tu zanechali, se na místě zastavili a proměnili se v pouhá stojící těla, jež vojáci rychle zlikvidovali.</p>
<p>„Sakra!“ zaklel Arthas. Kdosi mu položil ruku na paži, ale on ji setřásl. Vzápětí se jeho zuřivý výraz poněkud zmírnil, když si všiml, že to byla Jaina. Neměl však náladu na utěšování ani vysvětlování. Musel něco udělat, musel vyventilovat vztek z toho, že mu ti muži v černých rouchách unikli. „Zničte skladiště. Hned!“</p>
<p>„Rozkaz, Vaše Výsosti! Jdem, chlapci!“ Trpaslíci se dychtivě pustili do práce, nedočkaví alespoň nějakého vítězství. Houfnice pod koly drtily mrtvá těla i mrtvou zem a trpaslíci brzy byli na dostřel.</p>
<p>„Palte!“ zavelel Dargal. Zbraně zahřměly jako jedna a Arthase zaplavil hřejivý pocit uspokojení, když spatřil, jak se sýpka zhroutila.</p>
<p>„Jaino! Spal, co z toho baráku zbylo!“ Jaina zvedala ruce ještě dřív, než to řekl. Napadlo ho, že spolu fungují úplně dokonale. Z jejích dlaní vylétla obrovská praskající ohnivá koule a sýpka i její obsah okamžitě vzplály. Počkali a dívali se, jak hoří, aby měli jistotu, že se oheň nerozšířil. Země byla jako troud a plameny se mohly velmi snadno vymknout kontrole.</p>
<p>Arthas si uhladil potem slepené blond’até vlasy. Žár vycházející z hořícího skladiště byl neuvěřitelně intenzivní a on toužil po závanu chladného větru. Poodešel kousek dál a kopl okovanou botou do padlého monstra. Bota se zabořila do měkkého masa a Arthas svraštěl nos. Jaina se postavila vedle něj. Při bližším prozkoumání se zdálo, že měla pravdu. Ta věc byla skutečně sešitá z částí několika těl.</p>
<p>Arthas se zhluboka nadechl, aby se viditelně nezachvěl. „Ti čarodějově… v černém…“</p>
<p>„Já… se bojím, že to byli nekromanceři,“ řekla Jaina. „Přesně, jak jsme se bavili předtím.“</p>
<p>„A co ted’ka?“ Dargal se mezitím postavil za ně a ted‘ si i on prohlížel padlé monstrum se zjevným znechucením ve tváři.</p>
<p>„Nekromanceři. Čarodějové, kteří si zahrávají s černou magií – dokážou vyvolávat mrtvé a ovládat je. Za tím morem zjevně stojí oni nebo ten, od koho přijímají rozkazy.“ Podívala se na Arthase vážnýma modrýma očima. „Možná je v tom i démonická energie, ale myslím, že je jasné, že to není dobré.“</p>
<p>„Nekromanceři… rozšířili nákazu, aby získali víc materiálu pro svou morbidní armádu,“ zašeptal Arthas a otočil se zpět na nyní už jen kouřící trosky sýpky. „Chci je. Ne… ne, chci jejich vůdce.“ Jeho ruka se náhle sevřela v pěst. „Chci toho zmetka, který schválně vraždí mé lidi!“ Vzpomněl si na bedny, které viděli už dřív, i na razítko na nich. Zvedl hlavu a podíval se dál po cestě. „A můžete se vsadit, že jej i všechny odpovědi najdu v Andorhalu.“</p>
<p><strong>11.</strong></p>
<p>Arthas chtěl po svých mužích příliš a uvědomoval si to, ale čas byl nyní drahý a on jím nemohl plýtvat. dyž však spatřil Jainu žvýkat za jízdy kus sušeného masa, zahlodaly v něm výčitky svědomí. Jemu dodávalo síly Světlo. Čarodějové pracovali s různými energiemi a on věděl, že Jaina musela být po tom skvělém představení, které předvedla, nesmírně unavená. Ale na odpočinek nebyl čas. Na jejich činech závisely tisíce životů.</p>
<p>Byl poslán zjistit, co se děje, a případně to zastavit. V tuhle chvíli měl pocit, že začíná záhadě přicházet na kloub, ale zároveň pochyboval, že bude sám schopen nákazu zastavit. Nic nebylo tak snadné, jak to původně vypadalo. Arthas se však nehodlal vzdát. Nemohl se vzdát. Přísahal, že udělá vše, aby mor zastavil, ochránil svůj lid, a přísahu dodrží.</p>
<p>Dřív než dorazili k branám Andorhalu, spatřili i ucítili kouř stoupající k obloze. Arthas doufal, že jestli město shořelo, snad s ním lehlo popelem i všechno nakažené obilí, ale vzápětí se dostavil pocit viny nad tak cynickým uvažováním. Zbavil se ho rychlou akcí. Ostře pobídl koně a projel bránou. Zároveň čekal, že bude každým okamžikem muset čelit útoku.</p>
<p>Domy kolem nich byly v plamenech a černý kouř je štípal do očí a nutil ke kašli. Arthas se rozhlížel kolem sebe slzami zalitýma očima. Nikde žádní vesničané, ale ani nemrtví. Co se…</p>
<p>„Bud’te vítány, děti moje. Mám za to, že hledáte mne,“ ozval se sametový hlas. Vítr změnil směr a odvanul kouř na opačnou stranu, takže Arthas nyní spatřil černě oděnou postavu stojící kousek od něj. Ztuhl. Takže tohle byl vůdce. Nekromancer se usmíval, třebaže z jeho tváře toho pod kápí moc vidět nebylo. Arthas netoužil po ničem jiném než mu ten drzý úsměv odseknout z obličeje. Vedle nekromancera stáli dva z jeho nemrtvých miláčků. „Tak jste mě tedy našli. Jsem Kel’Thuzad.“</p>
<p>Jaina to jméno zjevně poznala, protože zalapala po dechu a ruka jí vylétla k ústům. Arthas na ni vrhl krátký pohled, ale pak obrátil pozornost zpátky k hovořícímu čaroději. Zároveň pevně sevřel násadu kladiva.</p>
<p>„Přišel jsem vás varovat,“ řekl nekromancer. „Zanechte pátrání. Vaše zvědavost by mohla být vaše smrt.“</p>
<p>„Říkala jsem si, že na té magii je cosi známého!“ To byla Jaina, jejíž hlas se chvěl vztekem. „Byl jsi odvržen, Kel’Thuzade, přesně za podobné experimenty! Říkali jsme ti, že mohou způsobit katastrofu. Ale ty ses vůbec nic nenaučil!“</p>
<p>„Lady Jaino Proudmoorová,“ řekl téměř svádivě Kel’Thuzad. „Vypadá to, že Antonidasova malá učednice nám už vyrostla. Ale právě naopak, má drahá… jak sama vidíš, naučil jsem se toho spoustu.“</p>
<p>„Viděla jsem krysy, se kterýma jsi experimentoval!“ obořila se na něj Jaina. „Už to samo o sobě stačilo.., ale ted‘ jsi…“</p>
<p>„Svůj výzkum rozšířil a zdokonalil,“ dokončil Kel’Thuzad.</p>
<p>„Za epidemii můžeš ty, nekromancere, že?“ okřikl ho Arthas. „A ten kult je taky tvé dílo.“</p>
<p>Kel’Thuzad se k němu otočil a oči mu ve tmě pod kápí zasvítily. „Správně. Přikázal jsem Kultu zatracených rozvézt nakažené zrno. Ale všechny zásluhy si přisvojovat nemohu.“</p>
<p>Než mohl Arthas odpovědět, vybuchla Jaina: „O čem to mluvíš?“</p>
<p>„Sloužím pánovi děsu Mal’Ganisovi. To on řídí Pohromu, která očistí tento svět a ustanoví na něm ráj věčné temnoty!“</p>
<p>Arthase z tónu hlasu toho muže zamrazilo, a to navzdory žáru sálajícímu z okolních požárů. Neměl ponětí, co je to „pán děsu“, ale význam slova „Pohroma“ byl jasný. „A od čeho přesně by ta Pohroma chtěla náš svět očistit?“</p>
<p>Úzké rty napůl schované pod bílým knírem znovu vykouzlily krutý úsměv. „No přece od života, to dá rozum. Jeho plán se už začal uskutečňovat. Jestli potřebujete další důkaz, najdete ho ve Stratholmu.“</p>
<p>Arthas už měl narážek a výhrůžek dost. Zavrčel, sevřel násadu kladiva a zaútočil. „Za Světlo!“ zařval.</p>
<p>Kel’Thuzad se ani nepohnul. Jednoduše zůstal stát a pak, úplně v poslední chvíli, se vzduch kolem něj zavlnil, jakoby nafoukl, a on zmizel. Obě zrůdy, které až doted‘ klidně stály po jeho boku, vztáhly ruce po Arthasovi s cílem srazit ho k zemi. Mrtvolný puch, který kolem sebe šířily, snadno překonal dusivý kouř. Arthas se jim vysmekl a zasadil jedné z nich čistou ránu přímo do hlavy. Lebka se roztříštila, jako by byla z křehkého skla, a zem potřísnily zbytky mozku. Vzápětí se podruhé mrtvé tělo zhroutilo. Druhý nemrtvý nevzdoroval o mnoho déle.</p>
<p>K sýpce!“ vykřikl, rozběhl se ke svému koni a jediným skokem se dostal do sedla. „Jedem!“</p>
<p>Ostatní rovněž nasedli a vyrazili tryskem po hlavní silnici vedoucí hořící vesnicí. Sýpky se tyčily přímo před nimi. Oheň, který už zjevně zachvátil celý Andorhal, se jich vůbec nedotkl.</p>
<p>Arthas prudce zastavil koně a seskočil. Pak se co nejrychleji rozběhl k vysokým budovám. Trhnutím otevřel dveře a zoufale doufal, že před sebou uvidí vysoké komíny beden. Když však jeho pohled dopadl na prázdný prostor, naplnil ho zároveň smutek i vztek. Na podlaze ležely jen rozsypané zbytky obilí a vedle nich mrtvá těla krys. Chvíli se na ten výjev znechuceně díval a pak se rozběhl k ostatním dveřím. Otevíral jedny za druhými, ale až příliš dobře věděl, co uvidí.</p>
<p>Všechny sýpky byly prázdné. A podle prachu na zemi a pavučin v rozích už byly prázdné delší dobu.</p>
<p>„Všechny zásilky odešly,“ řekl zlomeně, když se Jaina postavila vedle něj. „Jsme tu pozdě!“ Vztekle udeřil pěstí do dřevěných dveří, až sebou Jaina trhla. „Zatraceně!“</p>
<p>„Arthasi, udělali jsme všechno, co jsme…“</p>
<p>Vztekle se k ní otočil. „Najdu ho. Najdu toho hajzla a za tohle ho rozsekám na kusy! Ať si najde někoho, kdo ho pak sešije.“</p>
<p>Celý roztřesený se vyřítil ven. Selhal. Měl toho muže přímo před sebou a selhal. Obilí už bylo rozvezeno a jen Světlo vědělo, kolik lidí kvůli tomu zemře.</p>
<p><emphasis>Kvůli němu</emphasis>.</p>
<p>Ne. Nedovolí, aby se to stalo. On svůj lid ochrání. Klidně pro něj i zahyne. Arthas znovu sevřel ruce v pěst.</p>
<p>„Na sever,“ řekl mužům, kteří se mezitím nervózně seřadili za ním. Nebyli zvyklí vidět dobrosrdečného prince takhle zmítaného vztekem. „To je náš další cíl. Rozšlápnem ho jako červa. Stejně nic jiného není.“</p>
<p>Jel, jako by byl posedlý. Uháněl tryskem k severu a téměř nepřítomně likvidoval všechny potácející se nemrtvé, kteří se ho pokusili zastavit. Hrůza, již při pohledu na ně předtím cítil, byla ta tam. Jeho vnitřní zrak viděl jen muže, který celý nechutný kult stvořil a řídil. Všichni mrtví budou brzy znovu odpočívat a Arthas se musel postarat i o to, aby se již neobjevili žádní další.</p>
<p>V jednu chvíli narazili na velkou skupinu nemrtvých. Všichni jako jeden zvedli hnijící hlavy a obrátili pohledy k Arthasovi a jeho mužům. Pak se jim vydali vstříc. Arthas zařval: „Za Světlo!“ pobídl koně a vlétl přímo mezi ně. Máchal kolem sebe kladivem, cosi nesrozumitelně křičel a vyléval si vztek na těchto dokonalých cílech. Pak měl náhle kolem sebe poněkud volněji, takže se mohl rozhlédnout.</p>
<p>V bezpečné vzdálenosti od bitvy a s dokonalým přehledem stála vysoká postava v černém rouchu vzdouvajícím se ve větru. Jako by na ně čekala.</p>
<p>Kel’Thuzad.</p>
<p>„Tam je!“ vykřikl. „Tam je!“</p>
<p>Jaina a jeho muži vyrazili za ním. Jaina jim velkou ohnivou koulí udělala cestu a vojáci srazili k zemi nemrtvé, které nezničil oheň nebo Arthasovo řádění. Arthasovi vřel v žilách spravedlivý hněv, který sílil, čím více se k nekromancerovi blížil. Jeho kladivo létalo nahoru a dolů téměř jakoby samo od sebe a on ani neviděl všechny, které jím srazil. Oči měl upřené na muže – pokud tak vůbec tuhle zrůdu mohl nazvat – odpovědného za všechno, co se kolem dělo. Jedinou ranou mu useknout hlavu a bude po něm.</p>
<p>A pak byl Arthas u něj. Vyrazil ze sebe řev plný nekontrolovatelného vzteku a máchl jasně zářícím kladivem zleva. Zasáhl Kel’Thuzada přímo do kolen a síla rány nekromancera odhodila o kus dál. V tu chvíli už u něj byli ostatní. Všude se blýskaly meče, jak si vojáci vylévali vztek na příčině vší té hrůzy, na jejím původci.</p>
<p>Zdálo se, že Kel’Thuzad navzdory vší své moci a magii, kterou vládl, nakonec zemře jako obyčejný člověk. Obě nohy, rozdrcené strašivou Arthasovou ránou, ležely v nepřirozeném úhlu. Roucho měl nasáklé krví, až se lesklo, a z koutku úst mu stékal jasně červený pramínek. Vzepřel se na rukou a pokusil se něco říct, ale dokázal jen vyplivnout krev a rozdrcené zuby. Zkusil to znovu.</p>
<p>„Naivní.., blázne,“ zachroptěl a polkl. „Má smrt v řece času nic neznamená… pohroma… už se… šíří.“</p>
<p>Pak se mu podlomily lokty, zavřel oči a zhroutil se na zem.</p>
<p>Jeho této se okamžité začalo rozkládat. Proces, který měl trvat několik dní, proběhl během několika vteřin. Maso ztratilo barvu, nafouklo se a otevřelo. Muži si zakrývali ústa í nosy a rychle couvali. Někteří se otočili a začali z toho zápachu zvracet. Arthas jen vyděšeně hleděl, neschopen odtrhnout od hrůzné podívané zrak. Z mrtvoly vytekly tělesné tekutiny, z masa se stala mazlavá hmota, která rychle zčernala. Nepřirozený rozklad se zpomalil a Arthas se odvrátil. 1 on se potřeboval nadechnout čistého vzduchu.</p>
<p>Jaina byla mrtvolně bledá a pod vytřeštěnýma očima měla tmavé kruhy. Arthas přešel k ní a odvedl ji pryč. „Co se s ním stalo?“ zeptal se tiše.</p>
<p>Jaina polkla a snažila se uklidnit. I nyní se zjevně snažila najít sílu ve své typické odtažitosti. „Má se za to, že, ehm, když nekromancer není ve své magii dokonalý, že… ehm… když ho někdo zabije, stane se z něj…“ Hlas jí selhal a náhle byla opět jen mladou dívkou, vyděšenou a v šoku. „Tohle.“</p>
<p>„Ale no tak,“ řekl Arthas něžně. „Pojedeme do Hearthglenu. Musíme je varovat.., jestli už není pozdě.“</p>
<p>Tělo nechali na místě, kde padlo. Nikdo z nich neměl nejmenší chuť na ně znovu byť jen pohlédnout. Arthas se tiše pomodlil ke Světlu, aby ještě nebylo pozdě. Nevěděl, co by dělal, kdyby znovu selhal.</p>
<p>Jaina byla vyčerpaná. Věděla, že Arthas chce být na místě co nejdříve, a sdílela jeho obavy. V sázce byly lidské životy. Takže když jí požádal, jestli by nemohli jet celou noc bez zastávky, jen přikývla.</p>
<p>Jeli velmi rychle asi čtyři hodiny, když najednou zjistila, že málem vypadla ze sedla. Byla tak unavená, že na pár vteřin usnula. V náhlém návalu strachu sevřela uzdu, vytáhla se zpět do sedla a prudce koně zastavila.</p>
<p>Chvíli jen tak seděla, křečovitě svírala otěže a třásla se, než si Arthas konečně všiml, že nejede. Vzdáleně vnímala, že rozkázal ostatním zastavit. Když se pro ni vrátil, jen se na něj beze slova podívala.</p>
<p>„Jaino, co se děje?“</p>
<p>„P… promiň, Arthasi. Vím, že tam chceš být co nejdřív, a já taky, ale.., jsem tak unavená, že jsem málem spadla z koně. Nemohli bychom na chvilku zastavit?“</p>
<p>I v bledém světle měsíce mu četla v tváři starost, kterou o ni měl, i frustraci z celé situace. „Jak dlouho myslíš, že budeš potřebovat?“</p>
<p><emphasis>Asi tak pár dní</emphasis>, chtěla odpovědět, ale místo toho řekla: „Potřebuju se jenom trochu najíst a odpočinout si.“</p>
<p>Přikývl, natáhl se pro ni a sesadil ji z koně. Odnesl ji kousek mimo cestu, kde ji něžně posadil na zem. Jaina zalovila ve vaku a třesoucí se rukou vytáhla kousek sýra. Čekala, že půjde za ostatními, ale posadil se vedle ní. Sálala z něj netrpělivost jako z ohně žár.</p>
<p>Ukousla si sýr a zvedla k němu hlavu. Tiše žvýkala a prohlížela si jeho profil s hvězdami na pozadí. Jedna Z věcí, které na něm milovala nejvíc, byla, jak nesmírně byl vzhledem k ní otevřený, přístupný, jak moc dával najevo emoce. Nyní však, přestože jím musely úplně zmítat, jí byl na míle vzdálený.</p>
<p>Bezděčně natáhla ruku a pohladila ho po tváři. Polekal se, jako by zapomněl, že ji vedle sebe má, ale vzápětí se na ni nepřítomně usmál. „Můžem?“ zeptal se.</p>
<p>Jaina si uvědomila, že zatím měla jediné sousto. „Ne,“ řekla, „ale… Arthasi, děláš mi starosti. Nelíbí se mi, co to s tebou dělá.“</p>
<p>„Co to <emphasis>se mnou</emphasis> dělá?“ odsekl. „A co to asi dělá s těmi vesničany? Umírají a z jejich těl jsou chodící mrtvoly, Jaino. Musím to zastavit. <emphasis>Musím</emphasis>!“</p>
<p>„Ale samozřejmě že to musíme zastavit, a já udělám všechno, abych ti pomohla. To přece víš. Ale.., ještě nikdy jsem tě neviděla nic tak nenávidět.“</p>
<p>Zasmál se, ale znělo to spíš jako drsné psí štěknutí. „A to bys jako chtěla, abych měl ty nekromancery rád?“</p>
<p>Zamračila se. „Arthasi, nepřekrucuj to. Jsi paladin. Služebník Světla. Jsi stejně tak bojovník jako léčitel, ale já teď v tobě vidím jen touhu zničit nepřítele.“</p>
<p>„Začínáš mluvit jako Uther.“</p>
<p>Jaina neodpověděla. Byla tak unavená, že pro ni bylo nesmírně těžké uspořádat si myšlenky. Znovu si kousla do sýra a soustředila se jen na to, aby do těla co nejrychleji dostala potřebnou energii. Z nějakého důvodu však nemohla ani polknout.</p>
<p>„Jaino… chci, aby přestali umírat nevinní lidé. To je všechno. A… přiznávám, že mě strašně ničí, že se mi to zatím nedaří. Ale jakmile bude po všem, bude všechno zase v pořádku, uvidíš. Slibuju.“</p>
<p>Usmál se na ni a ona na okamžik spatřila starého dobrého Arthase a jeho nádhernou tvář. Odpověděla mu rovněž úsměvem, o němž doufala, že byl přinejmenším povzbudivý.</p>
<p>„Tak už můžem?“</p>
<p>Dvě sousta. Jaina vrátila zbytek sýra do vaku. „Ano, můžeme. Jedeme dál.</p>
<p>Když poprvé zaslechli střelbu, začínala obloha měnit barvu z černé na popelavě šedou. Arthase bodlo u srdce. Pobídl koně a vyrazil ještě rychleji po dlouhé silnici vedoucí na sever mezi velmi příjemně vypadajícími kopci. Těsně před branami Hearthglenu spatřili několik lidí a trpaslíků ozbrojených puškami – všichni cvičili střelbu. Spolu se zápachem střelného prachu k Arthasovi vánek přinesl i mírně nasládlou vůni pečícího se chleba.</p>
<p>„Zastavte palbu!“ zavolal Arthas ještě v trysku. Přitáhl otěže tak prudce, že se jeho kůň vyděšeně zvedl na zadní. „Jsem princ Arthas! Co se stalo? Proč jste ozbrojení?“</p>
<p>Muži sklonili zbraně, zjevně překvapení, že před sebou mají samotného prince. „Pane, nebudete věřit, co se tu děje.“</p>
<p>„Tak to zkuste,“ řekl Arthas.</p>
<p>První slova však Arthase nepřekvapila. Mrtví prý vstávají z hrobů a útočí na vesničany. Překvapil ho ovšem výraz „ohromná armáda“. Podíval se na Jainu. Ta vypadala naprosto vyčerpaně. Krátká přestávka, kterou si v noci dopřáli, na doplnění energie zjevně nestačila.</p>
<p>„Pane,“ volal jeden zvěd, který se právě přiřítil, „tajejich armáda míří přímo sem!“</p>
<p>„Zatraceně,“ zavrčel tiše Arthas. Malá skupinka mužů a trpaslíků by možná zvládla menší potyčku, ale rozhodně ne celou armádu nemrtvých zrůd. Okamžitě se rozhodl. „Jaino, zůstanu tu a budu bránit vesnici. Ty jed‘ okamžitě co nejrychleji říct lordu Utherovi, co se tu děje.“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Jaino, musíš jít! Jde o každou vteřinu!“</p>
<p>Přikývla. Žehnej jí Světlo za to, jaká je rozumná. Vděčně se na ni usmál. Vzápětí Jaina vstoupila do portálu, který otevřela, a zmizela.</p>
<p>„Pane,“ řekl Falric a něco v jeho hlase přinutilo Arthase okamžitě se otočit. „Tohle… byste měl vidět.“</p>
<p>Arthas se podíval směrem, kam se muž díval, a srdce se mu sevřelo. Prázdné bedny… s razítkem Andorhalu…</p>
<p>S poslední nadějí, že by se třeba mohl mýlit, se lehce rozechvělým hlasem zeptal: „Co bylo v těch bednách?“</p>
<p>Jeden z hearthglenskych mužů se na něj zmateně podíval. „Dodávka obilí z Andorhalu. Nic, kvůli čemu byste se musel znepokojovat, mylorde. Už jsme je rozdali vesničanům. Byla z něho spousta chleba.“</p>
<p>Takže to byla ta vůně – ne úplně typická vůně chleba, trochu nasládlá… a pak Arthas pochopil. Nepatrně zavrávoral, když na něj dolehla strašlivá velikost celé situace, skutečné měřítko hrůzy, která se zde odehrávala. Obilí už bylo rozděleno… a najednou tu byla armáda nemrtvých…</p>
<p>„Ale ne,“ zašeptal. Všichni se na něj vyděšeně dívali a on se pokusil cosi říct. Hlas se mu znovu chvěl, tentokrát však ne hrůzou, nýbrž vztekem.</p>
<p>Cílem nákazy nebylo jeho lidi zabíjet. Ne, skutečný záměr byl mnohem temnější, mnohem zvrácenější. Mor z nich měl udělat…</p>
<p>V okamžiku, kdy na něj strašlivá myšlenka plně dolehla, se muž, který mu odpovídal, zkroutil v bolestech. Několik ostatních ho vzápětí následovalo. Z jejich těl vycházela podivná zelená záře a stále nabírala na intenzitě. Všichni se chytili za břicha a zhroutili se na zem. Začali chrlit krev, kterou jim okamžitě nasákly košile. Jeden z nich k němu vztáhl ruku v zoufalé prosbě o léčení. Arthas však jen zkamenělý hrůzou sledoval, jak se muž ještě několik dalších vteřin svíjel v bolestech a pak zemřel.</p>
<p>Co to udělal? Ten muž ho prosil o pomoc, ale on ani nehnul malíčkem. Jenže copak se tohle dá léčit, napadlo ho, kdy se díval na mrtvé tělo. Dokázalo by Světlo…</p>
<p>„Milostivé Světlo!“ vykřikl Falric. „Ten chleba…“</p>
<p>Arthase jeho výkřik polekal a vytrhl ho z transu. Chléb, který dával život, který dokázal zasytit a dodat energii na celý den, se nyní proměnil v cosi horšího než smrtelný jed. Arthas otevřel ústa, aby něco zavolal, aby své lidi varoval, ale jazyk měl dokonale dřevěný.</p>
<p>Nákaza ukrytá v obilí začala jednat dřív, než šokovaný princ našel vhodná slova.</p>
<p>Mrtvý muž prudce otevřel oči. Pak se posadil.</p>
<p>A právě takhle Kel’Thuzad v krátkém čase stvořil svou nemrtvou armádu.</p>
<p>V uších mu zněl šílený smích. To se vítězoslavně smál Kel’Thuzad, dokonce i po smrti. Arthase napadlo, jestli už se ze všeho, čeho byl v poslední době svědkem, jednoduše nebláznil. Nemrtví se začali škrábat na nohy a jejich pohyb uvolnil Arthasovi jazyk a zároveň ho přinutil jednat.</p>
<p>„Braňte se!“ zařval a máchl kladivem dřív, než muž před ním stačil vstát. Ostatní byli hbitější. Během okamžiku stáli na nemrtvých nohou a mířili na Arthase zbraněmi, kterými by jej ještě před pár okamžiky bránili. Jedinou jeho výhodou byl fakt, že jako nemrtví s nimi rozhodně nezacházeli nijak zručně a většina jejich střel mířila mimo. Arthasovi muži už mezitím stačili zaútočit. S odhodlaným výrazem ve tváři a tvrdým pohledem drtili lebky, usekávali hlavy a ničili všechny, kteří ještě před chvílí byli jejich spojenci.</p>
<p>„Princi Arthasi, dorazila armáda nemrtvých!“</p>
<p>Arthas se prudce otočil. Zbroj měl potřísněnou krví a oči rozšířené.</p>
<p>Tolik. Bylo jich nepočítaně. Už dlouho mrtvé kostry, čerstvá těla těch, co zemřeli teprve nedávno, i bledé, červy prolezlé zrůdy, ti všichni se na ně valili jako morbidní příliv. Arthas cítil ze svých mužů paniku. Zatím bojovali s hrstkami, ale s takovou armádou oživlých mrtvol dosud ne.</p>
<p>Arthas zamával kladivem nad hlavou. To se probudilo s oslnivou září. „Držte pozice!“ zavolal hlasem, který už nebyl slabý a rozechvělý ani drsný a plny vzteku. „Jsme vyvolení Světlem! <emphasis>Nepadneme!</emphasis>“</p>
<p>A s odhodlanou tváří zalitou Světlem zaútočil.</p>
<p>Jaina byla daleko víc vyčerpaná, než si byla ochotna připustit. Několik dní boje s minimem odpočinku, nebo dokonce zcela bez chvíle oddechu, ji připravilo o většinu sil, takže se po dokončení teleportaěního kouzla bezvládně zhroutila na zem. Měla pocit, že na chvíli upadla do bezvědomí, protože v příštím okamžiku nad sebou spatřila sklánět se svého mistra. Ten jí jemně zvedl hlavu a zeptal se: „Jaino, dítě, co se stalo?“</p>
<p>„Uthera,“ zasípala Jaina. „Arthas… Hearthglen…“ Zvedla ruku a sevřela v dlani Antonidasovo roucho. „Nekromanceři… Kel’Thuzad.., vyvolává mrtvé, aby bojovali…“</p>
<p>Antonidas vytřeštil oči. Jaina nasucho polkla a pokračovala: „Arthas bojuje v Hearthglenu jen se svými vojáky. Potřebuje okamžitě posily!“</p>
<p>„Myslím, že Uther je v paláci,“ řekl Antonidas. „Okamžitě pošlu několik čarodějů, aby otevřeli portály pro všechny vojáky, které budeme potřebovat. Vedla sis dobře, mé dítě. Jsem na tebe moc pyšný. Ale ted‘ si běž odpočinout.“</p>
<p>„Ne!“ vykřikla Jaina. Pokusila se vstát a s vypětím všech sil se jí to podařilo. Držela se však na nohou jen silou vůle. Natáhla třesoucí se ruku, aby Antonidase zastavila. „Musím být s ním. Zvládnu to. Pojd’te!“</p>
<p>Arthas neměl ponětí, jak dlouho bojoval. Oháněl se kladivem prakticky bez ustání, paže ho námahou pálily a plíce měl v jednom ohni. Jen síla Světla, která jím nekonečně a klidně proudila, držela jeho i všechny muže na nohou. Zdálo se, že Světlo svou mocí nemrtvé oslabuje, i když to byla pohříchu zřejmě jejich jediná slabina. Zastavit je dokázala jen skutečně smrtelná rána – a Arthase několikrát napadlo, jestli ji vůbec může nazvat smrtelnou, když už jsou ty zrůdy jednou mrtvé.</p>
<p>Objevovali se stále další a další. Vlna za vinou. Jeho poddaní – jeho lidé – proměnění v tyhle nechutné věci. Zvedl unavené paže k další ráně, když přes hluk bitvy zaslechl hlas, který znal.</p>
<p>„Za Lordaeron! Za krále!“</p>
<p>Když vojáci slyšeli ohnivý výkřik Uthera Lightbringera, vrhli se do boje s novou energií. Uther přijížděl se slušným doprovodem rytířů, čerstvých a v boji zkušených. Ani jeden z nich při pohledu na mrtvé nezaváhal. Jaina, která se přes únavu teleportovala s Utherem a rytíři, je zjevně krátce, ale dostatečně připravila na to, co je čeká. Ušetřila jim tak drahocenné sekundy, které by jinak zřejmě potřebovali, aby se vzpamatovali. Nemrtví nyní padali daleko rychleji a každá jejich vlna narážela na zuřivý odpor v podobě kladiv, mečů i plamenů.</p>
<p>Jaina se sesula na zem. Když posledního nemrtvého zachvátily plameny a on se nyní skutečně mrtev zhroutil k zemi, i jí nohy vypověděly službu. Natáhla se pro měch s vodou a zhluboka se napila. Třesoucí se rukou vytáhla z vaku kus sušeného masa a zakousla se do něj. Boj skončil. Alespoň prozatím. Arthas s Utherem si sundali ce. Vlasy měli slepené potem. Jaina žvýkala maso s očima upřenýma na Uthera, který přelétl pohledem moře těl nyní nehybných nemrtvých a s uspokojením pokýval hlavou. Arthas se na cosi upřeně díval a ve tváři měl vyděšený výraz. Jaina zkusila pohledem najít, co ho tak vyděsilo, a zamračila se, protože nechápala. Všude ležela lidská těla, avšak Arthas se téměř nepřítomně díval nikoli na jednu z rozkládajících se mrtvol, na niž nyní sedala hejna much, ani na mrtvé tělo některého ze svých mužů, nýbrž na tělo koně.</p>
<p>Uther ke svému žákovi přistoupil a poplácal ho po rameni.</p>
<p>„Divím se, že ses vůbec udržel tak dlouho, hochu.“ Jeho hlas byl plný pýchy a na rtech se mu rozprostřel úsměv. „Ale kdybych se tu neobjevil já, tak…“</p>
<p>Arthas se prudce otočil. „Hele, dělal jsem, co se dalo, Uthere!“ Uther i Jaina překvapeně zamrkali nad tónem, který zvolil. Tohle přehnal. Uther ho nekritizoval, naopak <emphasis>chválil ho</emphasis>. „Kdybych měl za zadkem oddíl rytířů, taky bych…“</p>
<p>Uther se zamračil. „Ted‘ určitě není vhodná chvíle na ješitnost! Podle toho, co mi Jaina řekla, byl tohle všechno jen začátek.“</p>
<p>Arthasovy zelené oči jako by chtěly Jainu probodnout. Ještě stále se nevzpamatoval z domnělé urážky a Jaina se poprvé od okamžiku, kdy ho poprvé spatřila, měla chuť před jeho pohledem skrýt.</p>
<p>„Nebo sis nevšiml, že se řady nemrtvých rozšířily pokaždé, když jeden z našich válečníků padl?“ pokračoval Uther.</p>
<p>„Pak bychom měli udeřit na jejich vůdce!“ odsekl Arthas. „Kel’Thuzad mi řekl, kdo to je a kde ho najdeme. Je to bytost, jíž říkal pán děsu. Jmenuje se Mal’Ganis. A je ve Stratholmu. <emphasis>Ve Stratholmu</emphasis>, Uthere. Ve stejném městě, kde z tebe udělali paladina Světla. Copak to pro tebe nic neznamená?“</p>
<p>Uther si unaveně povzdechl. „Ale samozřejmě že ano, ale…“</p>
<p>„Klidně tam pojedu sám, když budu muset, a toho Mal’Ganise zabiju!“ rozkřikl se na něj Arthas. Jaina přestala žvýkat a vyděšeně na něj hleděla. Takového ho ještě neviděla.</p>
<p>„Uklidni se, hochu. Můžeš být odvážný, jak chceš, ale chlapa, který velí armádě nemrtvých, asi sám nezabiješ.“</p>
<p>„Tak se klidně přidej, Uthere. Ale já jdu s tebou i bez tebe.“ Než mohl Uther nebo Jaina cokoli namítnout, vyskočil do sedla, obrátil koně a vyrazil na jih.</p>
<p>Jaina úplně omráčená vstala. Odjel bez Uthera… bez svých mužů.., bez ni. Uther se mlčky postavil vedle ní. Zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Má pocit, že je za všechny ty mrtvé osobně odpovědný,“ řekla staršímu paladinovi tiše. „Myslí si, že to měl včas zastavit.“ Podívala se na Uthera. čarodějové z Dalaranu – ti, kteří Kel’Thuzada varovali jako první – neměli tušení, co se děje. Arthas to nemohl vědět.“</p>
<p>„Poprvé pocítil plnou tíhu královské koruny,“ řekl Uther tiše. „Nikdy před tím nemusel nic takového řešit. Všechno je součástí studia, má paní. Všechno tohle musí zažít, aby mohl vládnout moudře a dobře. Viděl jsem Terenase chovat se úplně stejně, když byl ještě mladý. Oba jsou dobří lidé, oba chtějí pro svůj lid to nejlepší. Aby mohl v bezpečí a šťastně žít.“ Se zamyšleným pohledem sledoval Arthasovu vzdalující se postavu. „Ale někdy jim nezbývá než se rozhodnout pro menší zlo. Někdy prostě nejde všechno zachránit. Arthas se to právě učí.“</p>
<p>„Myslím, že to chápu, ale… přece ho tam nemůžeme nechat jet samotného.“</p>
<p>„To ne. Jakmile připravím muže na dlouhý pochod, vyrazíme za ním. A ty by sis měla odpočinout.“</p>
<p>Jaina zavrtěla hlavou. „Ne. Neměl by být sám.“</p>
<p>„Lady Proudmoorová, jestli smím být tak smělý,“ řekl Uther pomalu. „Možná by bylo lepší nechat ho, ať trochu vychladne. Rozhodně musíte jet za ním, ale dejte mu trochu času, aby si to mohl dát v hlavě do pořádku.“</p>
<p>Uther se vyjádřil zcela jasně. Nelíbilo se jí to, ale souhlasila s ním. Arthas byl úplně mimo. Cítil vztek a bezmoc a nebyl ve stavu, kdy by mohl rozumně uvažovat. A právě z toho důvodu ho nemohla nechat úplně samotného.</p>
<p>„Tak dobře,“ řekla. Nasedla na koně a zašeptala kouzlo. Viděla, jak se Uther ušklíbl, když si najednou uvědomil, že už ji nevidí. „Jdu za ním. Přijed’te, jakmile budou vaši muži připraveni.“</p>
<p>Nepojede těsně za ním. Byla neviditelná, ale nepohybovala se neslyšně. Jaina stiskem kolen pobídla koně ke klusu a vydala se stíhat ztrápeného prince Lordaeronu.</p>
<p>Arthas nevybíravě kopl koně do slabin, vzteklý, že nejedou rychleji. Vzteklý, že to není Nepřemožitelný. Vzteklý, že mu včas nedošlo, co se tu děje, aby to byl schopen zastavit. Skoro se to nedalo zvládnout. Jeho otec se musel vypořádat s orky – tvory z jiného světa, kteří neočekávaně vtrhli do toho jeho, brutálními, násilnickými a toužícími po vraždění. Arthasovi to nyní připadalo jako hračka. Jak by si asi jeho otec a Aliance vedli proti tomuhle? Proti moru, který nejen zabíjel jeho lidi, ale zvráceným způsobem, jaký pro své pobavení mohla vymyslet jen nemocná mysl, je posílal bojovat proti vlastním přátelům a rodinám. Vedlo by se Terenasovi lépe? V jednu chvíli byl Arthas přesvědčený, že ano, že by Terenas rozluštil onu záhadu včas, aby vše ještě dokázal zastavit, aby stačil zachránit nevinné. V příštím okamžiku však došel k racionálnímu závěru, že by to nikdo nedokázal. Terenas by byl tváří v tvář té hrůze stejně bezmocný jako on.</p>
<p>Byl tak hluboko pohroužen do sebe, že si téměř nevšiml muže stojícího na cestě. Musel v posledním okamžiku strhnout koně stranou tak prudce, až zvíře polekaně zařehtalo.</p>
<p>Rozmrzelý, s obavou, zda se muži něco nestalo, a zároveň vzteklý, že se takhle cítí, se Arthas na muže obořil: „Hlupáku! Co děláš? Mohl jsem tě přejet!“</p>
<p>Muž se nepodobal žádnému, kterého kdy Arthas viděl a přesto mu byl až neuvěřitelně povědomý. Byl vysoký se širokými rameny a na sobě měl plášť, který vypadal, jako by byl celý ušity z černých per. Tvář mu napůl skrývala kápě, ale zpod ní na Arthase téměř zářily dvě bystré oči. Jednolitý celek hustých prošedivělých vousů nyní narušil bělostný úsměv.</p>
<p>„Neublížil bys mi a já jsem potřeboval upoutat tvou pozornost,“ řekl hlubokým a vyrovnaným hlasem. „Mluvil jsem s tvým otcem, mladíku. Nechtěl mne vyslyšet, takže přicházím za tebou.“ Uklonil se a Arthas se zamračil. To gesto se zdálo být spíše posměšné. „Musíme si promluvit.“</p>
<p>Arthas si odfrkl. Ted‘ už věděl, proč mu ten záhadný a působivě oblečený cizinec připadal tak povědomý. Byl to mystik, samozvaný prorok, alespoň to říkal Terenas. Prý se umí přeměnit v ptáka. Měl tu drzost přijít za Terenasem přímo do trůnního sálu s nějakými žvásty o konci světa.</p>
<p>„Na tohle nemám čas,“ zavrčel Arthas a sebral uzdu.</p>
<p>„Dobře mě poslouchej, hochu.“ Tentokrát už v cizincově hlase žádný výsměch nebyl. Jeho hlas práskal jako bič a Arthas nemohl jinak než poslouchat. „Tato země je ztracena! Už na ni padl stín a nic ho nedokáže zapudit. Jestli chceš svůj lid skutečně zachránit, odved‘ ho za moře.., na západ.“</p>
<p>Arthas se téměř rozesmál. Jeho otec měl pravdu… tenhle chlap byl šílenec. „Utéct? Moje místo je zde a jediné, co musím, je bránit svůj lid! Nehodlám ho nechat napospas tak strašnému osudu. Najdu toho, kdo je za všechno odpovědný, a zničím ho. A jestli věříš čemukoli jinému, jsi blázen.“</p>
<p>„Tak blázen, říkáš. Možná jsem, neboť jsem se domníval, že syn bude moudřejší otce.“ Bystré oči byly najednou plné starostí. „Zvolil sis sám. A zjevně se nehodláš nechat zviklat někým, kdo vidí dál než ty.“</p>
<p>„Že vidíš dál, to tvrdíš jen ty. Já vím, co vidím, a vím, co jsem viděl. A právě proto mě lid potřebuje tady!“</p>
<p>Prorok se nyní smutně usmál. „Nedíváme se vždy jen očima, princi Arthasi. Někdy vidíme i moudrostí ve svém srdci. Opustím tě tedy s posledním proroctvím. Pamatuj si: čím usilovněji se budeš snažit zabíjet nepřátele, tím rychleji povedeš svůj lid do jejich spárů.“</p>
<p>Arthas otevřel ústa, aby cosi vztekle odsekl, ale v tu chvíli se cizinec proměnil. Plášť se mu přilepil na tělo jako druhá kůže. Z těla mu vyrostla černá a lesklá křídla a on se v okamžiku zmenšil na obyčejného havrana. S posledním drsným zakrákáním, které Arthasovi připadalo velmi vzteklé, se pták, který byl ještě před okamžikem mužem, vznesl do vzduchu, jednou zakroužil a pak odletěl. Arthas se za ním díval, nyní už mírně znepokojen. Ten muž vypadal… tak přesvědčen o…</p>
<p>„Promiň mi, že jsem se skrývala, Arthasi.“ Jainin hlas se ozval jakoby odnikud. Arthas se vyděšeně rozhlížel kolem sebe ve snaze najít ji. Pak se zhmotnila přímo před ním a tvářila se téměř kajícně. „Chtěla jsem jen…“</p>
<p>‚Neřikej to!“</p>
<p>Viděl, jak se ho lekla. Viděl, jak na něj vytřeštila modré oči, a okamžitě litoval, že na ni tak vyjel. Ale přece se za ním nemohla takhle plížit, nemohla ho špehovat.</p>
<p>„Byl i za Antonidasem,“ řekla po chvíli, aby dokončila větu, navzdory tomu, jak ostře ji zarazil. „Musím říct, že jsem z něj cítila ohromnou moc, Arthasi.“ Přijela až k němu a zadívala se mu do očí. „Nikdo na světě ještě neviděl nic podobného jako tenhle mor. To není prostě jenom nějaký další boj nebo válka… jde o cosi daleko většího a temnějšího. A možná že opravdu nemůžeš chtít vyhrát se stejnou taktikou. Možná má pravdu. Třeba vidí věci, které my nevidíme.., možná skutečně ví, co se chystá.“</p>
<p>Odvrátil se od ní a zaskřípal zuby. „Možná. A třeba je to Mal’Ganisův spojenec. A nebo jenom šílený dědek. Nic z toho, o čem mluvil, mě nepřinutí, abych opustil svoji vlast, Jaino. Je mi úplně jedno, jestli ten šílenec opravdu spatřil budoucnost. Jedem.“</p>
<p>Chvíli jeli mlčky, pak Jaina tiše řekla: „Uther pojede za námi. Jen potřeboval trochu času, aby se s muži připravil.“</p>
<p>Arthas hleděl před sebe, stále ještě plný vzteku. Jaina to zkusila znovu.</p>
<p>„Arthasi, neměl bys…“</p>
<p>„Mám plné zuby toho, jak mi ostatní pořád říkají, co bych měl a co bych neměl dělat!“ Ta slova z něj vylétla zcela neovladatelně a překvapila ho stejně jako Jainu. „To, co se tu děje, je víc než strašné. Ještě pořád to nejsem schopen vůbec popsat. Ale dělám, co můžu. Jestli nehodláš stát za mnou, tak bys tu možná vůbec neměla být.“ Podíval se na ni a zatvářil se poněkud přívětivěji. „Vypadáš hrozně unaveně, Jaino. Možná.., možná by ses fakt měla vrátit.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou, ale nepodívala se na něj. „Potřebuješ mě tady. Můžu ti pomoct.“</p>
<p>Vztek z něj poněkud vyprchal. Chytil ji za ruku a prsty skrytými v chladném kovu ji jemně stiskl. „Nechtěl jsem na tebe tak vyjet. Promiň. Jsem rád, že jsi tady. Vždycky jsem rád, když jsi se mnou.“ Sklonil se a políbil ji na hřbet ruky. Do tváří se jí rázem vrátila barva, z čela zmizely zamyšlené vrásky a rty vyloudily milý úsměv.</p>
<p>„Arthasi, miláčku,“ řekla něžně. Ještě jednou jí stiskl ruku a pak ji pustil.</p>
<p>Zbytek dne jeli co nejrychleji a moc toho nenamluvili. Utábořili se, až když slunce téměř zapadlo. Oba byli příliš unavení, než aby měli ještě sílu něco ulovit, takže se spokojili se sušeným masem, jablky a chlebem. Arthas mlčky hleděl na bochník, který držel v rukou. Upekli ho v paláci z obilí, které vyrostlo u něj doma – nikoli z dovezeného z Andorhalu. Byl to sytý pokrm, výživný a lahodný zároveň. Voněl nádherně po kvasnicích, nebylo v něm ani stopy po odporně nasládlém pachu. Jednoduché a prosté jídlo, jaké by všichni měli být schopni jíst bez obav.</p>
<p>Náhle se mu sevřelo hrdlo a musel chléb odložit, neschopen pozřít už ani sousto. Vložil hlavu do dlaní. Na okamžik měl pocit, že to nezvládne. Přelila se přes něj hotová přílivová vlna zoufalství a bezmoci. Ale vzápětí už vedle něj klečela Jaina a opřela si mu hlavu o rameno, zatímco se on snažil vzpamatovat. Nic neříkala, nemusela, Stačila mu její přítomnost a vědomí, že stojí za ním. Pak si zhluboka povzdechl, otočil se k ní a sevřel ji v náručí.</p>
<p>Odpověděla mu vášnivým polibkem. Potřebovala z něj cítit útěchu a jistotu stejně jako on z ní. Arthas jí pohladil hedvábné zlaté vlasy a lačně vdechl jejich vůni. Na několik málo drahocenných hodin si tu noc dovolili ztratit se ve vzájemném objetí, zapomenout na myšlenky na smrt, hrůzu, nakažené obilí a proroky i s jejich předpověďmi. Jejich svět se zúžil na prostor, v němž byli jen oni dva.</p>
<p><strong>12.</strong></p>
<p>Jaina se probudila a ještě napůl ve snu sáhla po Arthasovi. Nebyl tam. Protřela si oči a posadila se. Už byl vzhůru a oblečený a připravoval pro oba kaši. Když si jí všiml, usmál se, ale onen úsměv končil někde pod očima. Jaina mu váhavě odpověděla, natáhla se pro šaty, vklouzla do nich a pokusila se upravit prsty vlasy.</p>
<p>„Něco jsem zjistil,“ začal Arthas bez pozdravu. „Včera večer.., jsem o tom nechtěl mluvit, ale musím ti to říct.“ Jeho hlas byl bez emocí a Jaina cítila, jak se uvnitř zachvěla. Aspoň že nekřičel jako včera.., ale tak nějak jí tohle připadalo ještě horší, Nabral misku horké kaše a podal ji Jaině. Ta začala mechanicky jíst, zatímco on pokračoval.</p>
<p>„Ten mor.., ti nemrtví…“ zhluboka se nadechl. „Věděli jsme, že je to zrní nakažené. Že zabíjí lidi. Ale je to ještě horší, Jaino. Nejde jenom o to, že je zabíjí.“</p>
<p>Slova jako by mu uvázla v krku. Jaina tiše seděla a vše jí pomalu docházelo. Pak najednou málem vyzvracela všechnu ovesnou kaši, kterou právě snědla. Musela se zhluboka nadechnout a i to byl problém.</p>
<p>„Nějak je to… mění. To obilí z nich dělá nemrtvé.., že ano?“ <emphasis>Prosím, ať to není pravda, Arthasi</emphasis>.</p>
<p>Byla. Arthas jí to přikývnutím potvrdil. „Proto jich najednou bylo tolik. To obilí se do Hearthglenu dostalo nedávno, ale pomleli ho a z mouky upekli chléb.“</p>
<p>Jaina na něj hleděla s otevřenou pusou. Nedokázala ani domyslet všechny následky.</p>
<p>„Proto jsem včera tak rychle vypadl. Věděl jsem, že Mal’Ganise sám nezabiju, ale… Jaino.., já jsem si prostě nemohl jenom tak sednout a leštit zbroj, chápeš?“ Mlčky přikývla. Ted‘ už ho chápala. „A ten prorok… je mi jedno, jakou má moc. Stejně bych nemohl z Lordaeronu jen tak odjet a nechat ho tomu… Mal’Ganisovi, at‘ už je to kdokoli. Prostě ho musím zastavit. Musíme najít všechny bedny s nakaženým zrním a zničit je.“</p>
<p>Když Arthas vyslovil nahlas všechny tyhle myšlenky, byl znovu plný energie. Vstal a začal nervózně přecházet sem a tam. „Kde je, sakra, ten Uther?“ řekl. „Měl celou noc na to, aby se sem dostal.“</p>
<p>Jaina odložila napůl snězenou kaši, vstala a dooblékla se. Hlava jí nyní pracovala rychlostí tisíců mil za minutu s jediným cílem: objektivně a bez emocí pochopit plně rozsah a důsledky celé situace a přijít na způsob, jak se s ní vypořádat. Oba s Arthasem bez jediného slova uklidili tábořiště a zamířili ke Stratholmu.</p>
<p>Popelavě šedivá obloha se se svítáním nerozjasnila, neboť slunce halily temné mraky. Začal padat déšť, chladný a pichlavý. Arthas s Jainou si přetáhli přes hlavy kapuce plášťů, což jim však moc nepomohlo, a než dorazili k branám velkého města, třásla se Jaina zimou. Téměř zároveň s tím, jak přitáhli koním uzdy, uslyšeli za sebou hluk a spatřili Uthera, jak se k nim se svými muži rychle blíží po silnici, která už byla celá rozbahněná. Arthas se cestou dostal zpátky do původního rozpoložení a nyní Uthera přivítal s hořkým úšklebkem.</p>
<p>„To jsem rád, že jste to stihli, Uthere,“ štěkl na něj.</p>
<p>Uther byl trpělivý muž, ale i on se nyní přestal ovládat. Arthas s Jainou nebyli jediní, na které dolehl stres. „Takhle se mnou mluvit nebudeš, chlapče! Možná že jsi princ, ale já jsem pořád ještě tvůj nadřízený paladin!“</p>
<p>„Jak bych na tohle mohl zapomenout,“ odsekl Arthas. Tryskem vyjel na nízký pahorek, odkud mohl přes hradby shlédnout do města. Nevěděl, co vlastně hledá. Snad známky normálního života. Cokoli, co by mu dalo naději, že ještě může něco udělat. „Poslouchej, Uthere, musím ti o té nákaze ještě něco říct. To obilí…“</p>
<p>Než stačil dopovědět, vítr změnil směr a vůně, kterou přinesl, rozhodně nebyla nepříjemná. Pro Arthase to však bylo, jako by mu někdo vrazil ránu pěstí do břicha. Byla to divná a zvláštní vůně chleba pečeného z morem nakaženého obilí. Ve vlhkém vzduchu byla snad ještě intenzivnější.</p>
<p>Světlo, ne. Mají pomleto a pečou. Už…</p>
<p>Arthasovi vyprchala z tváře všechna barva. Zorničky se mu rozšířily a okamžik celý zkamenělý stál, neschopen se pohnout. Tak strašlivá byla hrůza, která přišla ruku v ruce s pochopením. _Jdeme pozdě. Zatraceně, jdeme pozdě! To obilí… všichni ti lidi…“ Selhal mu hlas, ale zkusil to znovu: „Všichni lidi uvnitř už jsou nakažení.“</p>
<p>„Cože?“ vykřikl Uther. „Hochu, ty ses zbláznil?“</p>
<p>„Ne,“ řekla Jaina. „Má pravdu. Jestli už to obilí začali jíst, jsou nakažení… a jestli jsou nakažení.., promění se.“ Snažila se usilovně myslet. Muselo existovat něco, co ještě mohli udělat. Antonidas jí jednou říkal, že když je nějaká věc magického původu, pak se s ní dá magií bojovat. Pokud budou moct chvilku přemýšlet, pokud se uklidní a budou jednat logicky, a ne na jen základě emocí, snad by mohli najít lék…</p>
<p>„Musíme celé město vypálit.“</p>
<p>Arthasovo prohlášení bylo chladné a ve své podstatě kruté. Jaina nevěřícně zamrkala. To přece nemohl myslet vážně.</p>
<p>„Jak tě něco takového vůbec může napadnout?“ obořil se na bývalého žáka Uther a postavil se přímo před něj. „Musí být přece ještě jiné řešení. Tohle není jabloňový sad, který napadla plíseň, tohle je město plné lidských bytostí!“</p>
<p>„Sakra, Uthere! Musíme to udělat!“ Arthas se měl tvář jen pár centimetrů od Utherovy a Jaina byla na kratičký okamžik přesvědčena, že proti sobě pozvednou zbraň.</p>
<p>„Arthasi, ne! To nemůžeme!“ Ta slova jí vylétla z úst, než je stačila zastavit. Prudce se k ní otočil a v zeleném oceánu jeho očí se odehrávala bouře vzteku, bolesti a zoufalství. Okamžitě si uvědomila, že je skutečně přesvědčen, že to je jediná možnost. Že zachránit ostatní, dosud nenakažené, může jen tak, že obětuje ty, které již stihlo strašliví prokletí a které už zachránit nemůže. Pokusila se rychle mluvit dál, než ji zastaví, a opravdu, výraz v jeho tváři se poněkud uvolnil. „Poslouchej mě. Nevíme přece, kolik lidí je tam nakažených. Třeba někteří to obilí vůbec nejedli, nebo nesnědli smrtelnou dávku. Ani nevíme, kolik vlastně musí člověk sníst, aby zemřel. Víme toho tak málo. Nemůžeme ty lidi pobít jako zvířata jenom proto, že se sami bojíme!“</p>
<p>Zvolila špatná slova a výsledkem bylo, že ji Arthas z bezprostřední blízkosti málem probodl pohledem. „Já se snažím chránit nevinné lidi, Jaino. Přísahal jsem, že to budu dělat.“</p>
<p>„Ale oni jsou taky nevinní – jsou to jenom oběti! Oni to přece nechtěli! Arthasi, jsou tam určitě i děti. Vůbec nevíme, jestli to na ně taky působí. Prostě toho ještě nevíme hrozně moc, abychom sáhli k tak… drastickému řešení.“</p>
<p>„A co ti, kdo jsou nakažení?“ zeptal se a najednou mluvil až děsivě tiše. „Ti ty děti budou zabíjet. Zkusí zabít i nás… a dostat se odtud a zabíjet dál. Zemřou stejně, a až znovu ožijí, budou dělat věci, které by v životě nikdy dělat nechtěli. Co by sis vybrala ty, Jaino?“</p>
<p>Takovou otázku nečekala. Obrátila pohled z Arthase na Uthera a zpět. „J… já nevím.“</p>
<p>„Ale víš.“ Měl pravdu a ona byla zoufalá, protože to věděla. „Chceš říct, že bys radši nezemřela hned, ale o něco později na mor? Že bys radši nezemřela jako myslící lidská bytost, než abys pak znovu povstala jako nemrtvá a tupě útočila na všechny, které jsi kdysi milovala?“</p>
<p>Jaina najednou vypadala zcela poraženě. „Já… kdybych si mohla vybrat sama za sebe, tak ano. Ale přece nemůžeme rozhodovat za ně. Copak to nechápeš?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Ne, nechápu. Musíme tohle město vyčistit, než kdokoli z nakažených bude mít možnost dostat se ven a nákazu rozšířit. Dřív než se přemění. Prokážeme jim laskavost a je to jediné řešení. Musíme mor zastavit tady a teď. A já to taky udělám.“</p>
<p>Jaině vyhrkly do očí slzy.</p>
<p>„Arthasi… dej mi chvilku. Den nebo dva. Teleportuju se zpátky k Antonidasovi a svoláme mimořádnou schůzku. Třeba přijdeme na způsob, jak…“</p>
<p>‚Ale my nemáme den nebo dva!“ Artbas už nyní skutečně vybuchl. „Jaino, ti lidi se mění během pár hodin. Možná dokonce během minut. Já jsem to viděl v Heathglenu. Na žádné diskuze není čas. Musíme jednat. Hned. Nebo bude pozdě.“ Otočil se k Utherovi, neboť s Jainou zjevně skončil.</p>
<p>„Jako tvůj budoucí král ti <emphasis>nařizuji</emphasis>, abys to město vyhladil!“</p>
<p>„Můj král ještě nejsi, <emphasis>chlapče</emphasis>! Ostatně, takový rozkaz bych neuposlechl, ani kdybys byl!“</p>
<p>Následující ticho doslova elektrizovalo napětím.</p>
<p><emphasis>Arthasi</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> lásko</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> nejlepší příteli.., prosím, nedělej to</emphasis>.</p>
<p>„Pak ovšem musím tvé jednání považovat za velezradu.“ Arthasův hlas byl chladný a odměřený. Jainu by nemohl šokovat víc, ani kdyby ji udeřil přímo do tváře.</p>
<p>„Velezradu?“ vyprskl Uther. „Ty jsi snad zešílel, Arthasi!“</p>
<p>„Já? Lorde Uthere, právem následníka trůnu a z moci dané královskou korunou tě tímto zbavuji velení a tvé paladiny propouštím ze svých služeb.“</p>
<p>„Arthasil“ zajíkla se Jaina, která měla stále dřevěný jazyk. „Nemůžeš přece jen tak…“</p>
<p>Vztekle se k ní otočil a odsekl: „Už se stalo!“</p>
<p>Hleděla na něj s otevřenou pusou. Obrátil se na své muže, kteří celou hádku tiše sledovali. „Ti z vás, kteří jsou odhodláni zachránit tuto zemi, Ta mnou! A vy zbývající… zmizte mi z očí!“</p>
<p>S Jainou se zatočil svět a obrátil se jí žaludek. On to opravdu chtěl udělat. Vpochoduje do Stratholmu a zabije všechny živé muže, ženy i děti, které najde. Zavrávorala a musela se chytit uzdy. Kůň sklonil hlavu a odfrkl si k ní. Na tváři ucítila jeho horký dech. Zoufale zvířeti záviděla jeho netečnost.</p>
<p>Napadlo ji, jestli Uther náhodou na bývalého žáka nezaútočí. Paladin však byl vázán přísahou sloužit svému princi, a to i přesto, že ho zbavil velení. Viděla, jak má žíly na krku naběhlé jako provazy a téměř slyšela, jak skřípe zuby. Uther na svého pána nezaútočil.</p>
<p>Loajalita mu však nezabránila promluvit: „Právě jsi překročil práh na strašlivé místo, Arthasi.“</p>
<p>Arthas se na ještě chvíli díval, ale pak pokrčil rameny. Obrátil se k Jaině, očima našel její a na okamžik – opravdu jen na okamžik – to byl znovu on. Upřímný, mladý a trochu vystrašený.</p>
<p>„Jaino?“</p>
<p>V tom jediném slovu toho bylo ukryto neuvěřitelně mnoho. Byla to otázka i prosba. Dívala se mu do očí, neschopna pohybu jako pták, který se ocitl tváří v tvář hadovi. Natáhl k ní ruku. Chvíli si ji prohlížela a vybavily se jí všechny okamžiky, kdy ta ruka hřejivě a láskyplně svírala její dlaň, hladila ji a kdy ji Arthas pokládal na těla raněných, aby se vzápětí rozzářila světlem, jež léčilo.</p>
<p>Ted‘ už však tu ruku přijmout nemohla.</p>
<p>„Je mi líto, Arthasi. Na tohle se já dívat nebudu.“</p>
<p>Na tváři už neměl masku, žádný milosrdně chladný výraz, za nímž by skryl bolest. Četla z ní šok a neschopnost uvěřit. Už se na něj nemohla dívat. Těžce polkla, oči se jí zalily slzami a otočila se na Uthera, v jehož tváři naopak nalezla soucit a pochopení. Podal jí ruku, aby jí pomohl do sedla, a ona mu byla vděčná za to, jak klidný a vyrovnaný je. Jaina se naopak třásla a měla co dělat, aby se na koni udržela. Uther rovněž nasedl, vzal jejího koně za uzdu a oba pomalu odjížděli z místa největší hrůzy, jakou jim všechny útrapy posledních dní přinesly.</p>
<p>„Jaino?“ vydal se za ní Arthasův hlas.</p>
<p>Zavřela oči a zpod víček jí stékaly slzy. „Promiň,“ zašeptala. „Je mi to hrozně líto.“</p>
<p>„Jaino?… <emphasis>Jaino</emphasis>!“</p>
<p>Obrátila se k němu zády.</p>
<p>Nedokázal to pochopit. Dlouho jen stál a tupě zíral na její zmenšující se postavu. Jak ho mohla takhle opustit? Přece ho znala. Znala ho lépe než kdokoli na tomto světě, možná dokonce lépe, než se znal on sám. Vždycky ho chápala. V duchu se najednou vrátil k noci, kdy se z nich stali milenci a jejich těla se koupala v oranžové záři hořícího strašáka a později zase v chladně modrém světle měsíce. Znovu ji držel v náručí a prosil:</p>
<p><emphasis>Neodmítej mě, Jaino</emphasis>.<emphasis> Nikdy mě neopouštej</emphasis>.<emphasis> Prosím</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Nikdy tě neopustím, Arthasi</emphasis>.<emphasis> Nikdy</emphasis>.</p>
<p>Ano, silná slova vyřčena v mocném okamžiku, ale když nyní došlo na věc, opustila ho a zradila ho. Sakra, dokonce připustila, že kdyby bylo na ní, raději by se nechala zabít, než z ní mor udělá největší zvrácenost a výsměch všemu živému a přirozenému. Nechala ho úplně samotného. Kdyby mu bodla dýku do břicha, nemohla mu ublížit víc.</p>
<p>A pak se mu do hlavy tiše vkradla myšlenka. Nebyla v právu?</p>
<p>Ne. Nemohla být Protože kdyby měla pravdu, pak by se z něj v příštích chvílích stal masový vrah, a on si byl jistý, že jím není. Věděl to.</p>
<p>Setřásl ze sebe hrůzu té myšlenky, olízl si rty, které měl najednou suché, a zhluboka se nadechl. Někteří z vojáků odjeli s Utherem. Vlastně jich odjela spousta, až příliš mnoho. Mohl vyhladit celé město s takovou hrstkou mužů?</p>
<p>„Pane, pokud mohu,“ řekl Falric, „tak bych se radši nechal rozsekat na tisíc kousků, než aby se ze mě stal jeden z těch nemrtvejch.“</p>
<p>Kolem se ozvalo souhlasné mručení a Arthasovi se trochu zvedla nálada. Sevřel kladivo. „Nikdo to nebude dělat pro vlastní potěšení,“ řekl, „ale je to nutné. Jediný náš cíl je zastavit mor, tady a ted‘ a s co nejmenším počtem obětí. Všichni ti lidé za hradbami jsou už mrtví. My to víme, a i když oni ještě ne, musíme je zabít rychle, než to nákaza udělá za nás.“ Podíval se na každého z nich zvlášť. Byli to muži, kteří neuhnuli před povinnostmi. „Musíme je zabít a zničit jejich příbytky, aby se nestali úkrytem pro ty, které nestihneme zachránit.“ Muži přikývli a na důkaz, že rozumí, se chopili zbraní. „Nebude to velká bitva. Bude to ošklivé a bude to bolet a já z celého srdce lituji, že to musíme udělat. Ale stejně tak z celého srdce vím, že to je nutné.“</p>
<p>Pozvedl kladivo. „Za Světlo!“ zvolal a muži mu hlasitě odpověděli stejnými slovy a mácháním zbraní. Otočil se k bráně, zhluboka se nadechl a vyrazil.</p>
<p>Zabíjet ty, kteří už se stali nemrtvými, bylo snadné. Byli to nepřátelé. Už ne lidé, ale odporné stvůry, karikatury toho, čím kdysi bývali, a rozdrtit jim lebku nebo useknout hlavu nebylo o nic těžší než zabít divokého králíka. Ostatní však…</p>
<p>Zvedali hlavy a dívali se na ozbrojené muže, na svého prince nejprve překvapeně, pak s hrůzou. Většinu z nich ani nenapadlo sáhnout po zbrani. Ty uniformy přece znali. Muži, kteří je nosili, je měli chránit, nikoli zabíjet. Jednoduše nechápali, jak a proč vlastně zemřeli. Když Arthas zabil prvního takového, srdce se mu sevřelo strašlivou bolestí. Byl to mladík, určitě ještě v pubertě, který se na něj podíval nechápavým pohledem hnědých očí a vykoktal ze sebe: „Můj pane, proč…“ Pak Arthas zařval, víc bolestí z toho, co musí udělat, než z jiného důvodu, a udělal mu do hrudi hlubokou díru kladivem. Jen matně si uvědomil, že jeho hlavice už nezáří Světlem. Možná i Světlo truchlilo nad nezbytností jeho činu. Chtělo se mu brečet, ale zat’al zuby, silou vůle se ovládl a obrátil zbraň proti chlapcově matce.</p>
<p>Myslel si, že to bude snadnější. Nebylo. Byl to čím dál horší. Arthas se nehodlal vzdát. Muži k němu vzhlíželi jako k vůdci, musel jim jít příkladem. Kdyby zaváhal, zaváhali by i oni a Mal’Ganis by zvítězil. Takže si nechal na hlavě helmici, aby mu nikdo neviděl do tváře, a sám zapálil louče, kterými podpalovali domy plné křičících lidí zamčených uvnitř, a odmítal se nechat zastavit nebo zpomalit děsivými výjevy a zvuky, které následovaly.</p>
<p>Když se někteří z obyvatel Stratholmu začali bránit, byla to pro něj úleva. V tu chvíli převzal aktivitu pud sebezáchovy. Ani nyní neměli lidé proti profesionálním vojákům a paladinovi šanci, ale jejich snaha alespoň zmírňovala pocit, že – jak řekla Jaina – je porážejí jako dobytek.</p>
<p>„Čekám tu na vás, mladý princi.“</p>
<p>Ten hlas byl hluboký a zněl mu v mysli stejně jako v uších. Zvučný a… snad pro to ani nebylo jiné slovo… zlý. Kel’Thuzad použil výraz pán děsu. Temné pojmenování pro temnou bytost.</p>
<p>„Jsem Mal’Ganis.“</p>
<p>Arthas pocítil cosi, co se ze všeho nejvíce podobalo ohromné radosti. Dostal za pravdu. Jeho jméno bylo očištěno. Mal’Ganis <emphasis>je opravdu</emphasis> tady, to on byl skutečně za celým tím morem a i Arthasovi muži, kteří rovněž slyšeli jeho hlas, se začali rozhlížet kolem sebe, aby zjistili, odkud přichází. Náhle se prudce otevřely dveře domu, kde se schovávali vesničané, a ven se vyhrnula nemrtvá těla zahalena v jedovatě zelené záři.</p>
<p>„Jak si račte všimnout, vaši lidé jsou nyní moji. Ted‘ začnu obracet tohle město dům od domu, dokud tady nebude plamen života udušen navěky.“ Mal’Ganis se zasmál. Jeho smích byl hluboký, surový a temný a ze všeho nejvíc znepokojivý.</p>
<p>„To ti nedovolím, Mal’Ganisi!“ zvolal Arthas. Pocit, že dělá správnou věc, mu dodával odvahy. „Raději nechám zemřít ty nebohé obyvatele vlastní rukou, než aby po smrti sloužili jako tví otroci!“</p>
<p>Další smích a pak náhle znervózňující pocit přítomnosti cizí bytosti zmizel. Zmizel stejně rychle, jako se objevil, a Arthas měl najednou znovu co dělat, aby uhájil holý život proti třem řadám nemrtvých.</p>
<p>Arthas nikdy v budoucnu nedokázal přesně říct, jak dlouho vlastně trvalo zabít všechny živé… i mrtvé ve městě. Nakonec však byli hotovi. Byl vyčerpaný, třásl se a zvedal se mu žaludek z pachu krve, kouře a nechutně nasládlé, jedovaté vůně chleba, jež stále visela ve vzduchu, i když pekárna už byla dávno v plamenech. Kdysi dokonale vyleštěnou zbroj měl potřísněnou nejen krví. Ještě však neskončil. Čekal na to, o čem věděl, že přijde. A skutečně, jen o pár chvil později nepřítel dorazil. Přilétl vzduchem a dopadl na střechu jednoho z mála stále ještě stojících domů.</p>
<p>Arthas vyděšeně couvl. Ten tvor byl obrovský. Jeho kůže byla modrošedá, takže připomínal pohybující se kámen. Z holé lebky mu dopředu a do stran vyrůstaly zahnuté rohy a za zády měl jako stín roztažená dvě černá netopýři křídla. Jeho nohy, chráněné kovovými pouzdry opatřenými ostny a zdobenými děsivými obrazy kostí alebek, se ohýbaly opačně než u lidí a byly zakončené kopyty. Ve světle zeleně zářících očí rozeznával Arthas ostré zuby nyní odhalené v nadutém a arogantním úšklebku.</p>
<p>Arthas na netvora hleděl oněmělý hrůzou. Navzdory tomu, že ho měl přímo před sebou, stále odmítal věřit, že takový tvor může existovat. Slýchával vyprávění, viděl obrázky ve starých knihách ve vlastní knihovně i v té v Dalaranu. Ale vidět tu obludu, o tolik větší než on sám a navíc na pozadí rudě černého nebe plného ohně a kouře…</p>
<p>Pán děsu byl démon. Mytická bytost. Nemohl být skutečný… a přesto byl zde v celé své strašlivé kráse.</p>
<p><emphasis>Pán děsu</emphasis>.</p>
<p>Hrozilo, že Arthase zcela ovládne strach, a on věděl, že kdyby se tak stalo, byl by bezmocný. Zahynul by ve spárech té zrůdy bez boje. A tak jen silou vůle utopil primitivní strach v daleko snesitelnějším pocitu. V nenávisti. Ve spravedlivém hněvu. Vzpomněl si na všechny, kdo padli jeho kladivem, na živé i na nemrtvé, na potácející se těla a vyděšené děti a ženy, které nechápaly, že se snaží zachránit jejich duše. Jejich tváře mu nyní dodávaly sílu. Nemohly přece zemřít jen tak pro nic. Arthas najednou našel odvahu pohlédnout démonovi do očí a sevřít kladivo silněji.</p>
<p>„Skončíme to tady a ted‘, Mal’Ganisi,“ zařval. Jeho hlas byl pevný. „Jen já a ty.“</p>
<p>Pán děsu zaklonil hlavu a zasmál se. „Smělá slova,“ zahřměl. „Máš ale smůlu. Tady konec nečekej.“ Mal’ganis se usmál a jeho černé rty se ohrnuly přes ostré špičaté zuby. „Tvá cesta právě začala, mladý princi.“</p>
<p>Udělal rozmáchlé gesto nikou, kterým ukázal na všechny Arthasovy muže, a na dlouhých ostrých drápech se mu zaleskly ohně, které stále spalovaly zbytky kdysi velkého města. „Seber svá vojska a vyhledej mě v polárním kraji Northrendu. Tam změříme síly. To je místo, kde uzříš svůj skutečný osud.“</p>
<p>„Můj skutečný osud?“ Arthasovi přeskakoval hlas hněvem a zmatkem. „Co tím…“ Zbylá slova mu však uvázla v hrdle, když se vzduch kolem Mal’Ganise začal známým způsobem vinit.</p>
<p>„Ne!“ zařval Arthas. Vrhl se vpřed, slepě a bez rozmyslu, a zřejmě by se nechal zabít jedinou ranou, kdyby démon mezitím nedokončil teleportační kouzlo. Arthas cosi nesrozumitelně vykřikl a máchl nyní znovu slabě zářícím kladivem do prázdna. „Když budu muset, půjdu po tobě až na kraj světa! Slyšíš mě? <emphasis>Až na kraj světa!</emphasis>“</p>
<p>V záchvatu vzteku, slepý a hluchý, nepřestával řvát a máchat kolem sebe kladivem, až ho nakonec musel vyčerpáním sklonit. Položil jeho hlavici na zem a opřel se o ně. Tělo měl zalité potem a třásl se pláčem zmaru a vzteku. Až na kraj světa.</p>
<p><strong>13.</strong></p>
<p>O tři dny později kráčela lady Jaina Proudmoorová ulicemi kdysi hrdého města, pýchy severního Lordaeronu. Nyní to bylo místo jako z nejhoršího snu.</p>
<p>Všudypřítomný puch byl téměř nesnesitelný. Přiložila si k ústům kapesník, schválně napuštěný vůní květu, kterému se ne nadarmo říkalo klidněnka (Peacebloom – pozn. překl.), a částečně se jí podařilo přebít nejhorší. Plameny, které už dávno měly uhasnout, nebo alespoň zeslábnout z nedostatku paliva, dál šlehaly k nebi stejně zuřivě jako na začátku, čímž Jaině prozradily, že je živí nějaká forma magie. Z ohně vycházel štiplavý kouř, který ji štípal v očích i v krku a páchl po rozkladu.</p>
<p>Lidé leželi tam, kde padli, většina z nich beze zbraní. Jaina měla oči zalité slzami, které jí dál stékaly po tvářích, a nafouklé mrtvoly opatrně, jako v tranzu překračovala. Když spatřila, že Arthas a jeho muži ve své mylné touze všechny spasit, neušetřili ani děti, bodlo ji u srdce.</p>
<p>Ožila by tahle těla, která nyní ztuhlá ležela všude kolem? Povstala by a postavila se proti živým, kdyby je Arthas nezabil? Možná. Mnohá z nich rozhodně ano. Nebylo pochyb, že obilí už bylo rozdáno mezi lidi, kteří ho z velké části zkonzumovali. Ale všechna? To se nikdy nedozví ani ona, ani Arthas.</p>
<p>„<emphasis>Jaino</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> znovu tě prosím, pojď se mnou.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> Jeho hlas byl naléhavý, ale bylo zřejmé, že mysl se už toulá tisíce mil od ní. </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Utekl mi. Zachránil jsem obyvatele města, aby se nestali jeho otroky, ale</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> on mi v poslední chvíli zmizel. Je v Northrendu. Pojd</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis> se mnou.</emphasis>“</p>
<p>Jaina zavřela oči. Nechtěla si ten den a půl starý rozhovor znovu připomínat. Nechtěla si pamatovat, jak vypadal, chladný, vzteklý a vzdálený, s jediným cílem, pro který neviděl nic jiného – zabít pána děsu. Ach, Světlo, byl to démon.</p>
<p>Zakopla o jedno z těl a znovu v hrůze otevřela oči a uvědomila si, že tohle všechno má na svědomí muž, kterého milovala.., kterého stále miluje. Jak ho jen mohla milovat navzdory všemu, co o něm věděla, ale.., milovala ho.</p>
<p>„<emphasis>Arthasi</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> je to past. Je to démon. Jestli byl dost mocný, aby ti unikl ve Stratholmu, rozhodně tě porazí i na svém území, kde je nejsilnější. Nechoď</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> prosím</emphasis><emphasis>…</emphasis>“</p>
<p>Chtěla se mu vrhnout do náručí a fyzicky ho udržet u sebe. Nesměl odjet do Northrendu. Jel by vstříc vlastní smrti. A přestože mnoha jiným tolik ublížil, Jaina mu takový osud rozhodně nepřála.</p>
<p>„Tolik smrti,“ zašeptala. „Nevěřím, že to všechno způsobil Arthas.“ Ale zároveň věděla, že tomu tak bylo. Celé město…</p>
<p>„Jaino? Jaino Proudmoorová!“</p>
<p>Jaina se hrozně lekla, když ji náhle z podivného transu vytrhl známý hlas. Uther. Jakmile se otočila směrem, odkud pozdrav přišel, zalil ji zvláštní pocit úlevy. Uthera se vždy trochu bála; byl tak velký a silný a… no… tak hluboce oddaný Světlu. Tváře jí zcela nepatřičně zrudly pocitem viny, když si vybavila, jak si kdysi dávno spolu s Arthasem dělali z Utherovy piety za jeho zády legraci. Tehdy jim připadal neskutečně pompézní a svatouškovský. Byl pro ně snadný cíl. Ale před třemi mučivě dlouhými dny stála právě po Utherově boku proti Arthasovi.</p>
<p>„<emphasis>Přísahala jsi, že mě nikdy neopustíš, Jaino,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> osočil ji Arthas hlasem připomínajícím ledové ostří. </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ale když jsem tvou podporu potřeboval nejvíc, když jsem potřeboval, abys mě pochopila, obrátila ses proti mně.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Já</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> ty</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Arthasi, nevěděli jsme dost, abychom</emphasis><emphasis>…</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>A teď mi znovu odmítáš pomoct. Odjíždím do Northrendu, Jaino. Chtěl jsem tě mít po boku. Abys mi pomohla tohle zlo zastavit. Poslední slovo </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> nejedeš?</emphasis>“</p>
<p>Jaina sebou trhla. Uther si toho všiml, ale nic neřekl. Navzdory neuvěřitelnému žáru z nepřirozeně silných požárů byl Uther v plné zbroji. Teď kráčel k ní. Jeho postava i samotná přítomnost nyní pro ni byly spíše obrazem síly a pevného bodu, než že by z něj měla strach. Neobjal ji, ale konejšivě ji chytil za ruce.</p>
<p>„Říkal jsem si, že bych tě tady mohl najít. Kam jel, děvče? Kam odplul Arthas s celou flotilou?“</p>
<p>Jaina vytřeštila oči. „S flotilou?“</p>
<p>Uther souhlasně zabručel. „Vzal si lordaeronské lod’stvo a odplul. Otci poslal jen kratičkou zprávu. Vůbec nevíme, proč ho muži poslechli bez přímého rozkazu velitelů.“</p>
<p>Jaina se na něj smutně usmála. ‚Protože je to jejich princ. Je to Arthas. Milují ho. O tomhle… nevěděli.“</p>
<p>Na Utherově hrubé tváři se mihl stín bolesti a on přikývl. „To jo,“ řekl tiše. „Vždycky byl na chlapy, kterým velel, hodný. Všichni by ti tvrdili, že mu na nich opravdu záleží, a byli by ochotní mu to oplatit vlastním životem.“</p>
<p>V jeho slovech byla znát lítost. Mluvil pravdu. Až donedávna si Arthas skutečně takovou nekonečnou oddanost zasloužil.</p>
<p>„<emphasis>A teď mi znovu odmítáš pomoct</emphasis><emphasis>…</emphasis>“</p>
<p>Uther s ní jemně zatřásl a vrátil ji do přítomnosti. „Víš, kam s nimi mohl odplout, dítě?“</p>
<p>Jaina se zhluboka nadechla. „Přišel za mnou, než odjel. Prosila jsem ho, aby nejezdil. Říkala jsem mu, že to vypadá jako past…“</p>
<p>„Tak kam?“ Uther byl neodbytný.</p>
<p>„Do Northrendu. Odplul do Northrendu najít Mal’Ganise – démona, který je zodpovědný za tenhle mor. Tady… ho nedokázal porazit.“</p>
<p>„Démona? Sakra práce s tím klukem!“ Uther vybuchl tak, až to Jainu překvapilo. „Musím informovat Terenase.</p>
<p>„Zkoušela jsem ho zastavit,“ opakovala Jaina. „Tehdy… i když…“ Bezmocně ukázala na téměř nekonečné počty mrtvých, kteří jim dělali společnost. Asi potisící ji napadlo, jestli ho mohla zastavit.., třeba kdyby našla ta správná slova, dotkla se ho, mohla ho nějak zlomit. „Ale nedokázala jsem to.“</p>
<p><emphasis>Zklamala jsem té, Arthasi</emphasis>. <emphasis>Zklamala jsem všechny tyhle lidi</emphasis>. <emphasis>A zklamala jsem sama sebe</emphasis>.</p>
<p>Na rameno jí dopadla Utherova těžká ruka v kovové rukavici. „Nesmíš být na sebe tak tvrdá, děvče.“</p>
<p>Pobaveně se zasmála. „To jsem tak průhledná?“</p>
<p>„Každý, kdo má srdce, by uvažoval stejně. Já aspoň ano.“ Podívala se na něj, neboť ji tohle jeho přiznání překvapilo.</p>
<p>„Vy taky?“ zeptala se.</p>
<p>Přikývl. Oči měl krvavé vyčerpáním a Jaina v nich četla bolest, která jí hluboce otřásla. „Nedokázal jsem se mu postavit. Pořád je to můj princ. Ale pořád si říkám… jestli jsem ho nemohl nějak přesvědčit. Třeba říct něco jiného, něco udělat.“ Uther si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Možná ano, možná ne. Ale ted‘ už je to minulost a já to nemohu změnit. Oba se musíme dívat do budoucnosti, Jaino Proudmoorová. Ty za tahle… jatka… nemůžeš. Děkuji, že jsi mi řekla, kam jel.“</p>
<p>Sklopila hlavu. „Cítím se, jako bych ho znovu zradila.“</p>
<p>„Jaino, možná jsi ho zachránila… a všechny ty chlapy, kteří jeli s ním a netuší, co se z něho stalo.“</p>
<p>Vyděšená jeho volbou slov se na něj přísně podívala. „Co se z něho stalo? Pořád je to Arthas, Uthere!“</p>
<p>Utherovy oči byly až děsivé. „Ano, to je. Ale udělal strašné rozhodnutí… které ještě bude mít vážnou dohru. Vůbec netuším, jestli se z téhle cesty může vrátit.“ Uther se otočil a rozhlédl se po mrtvých kolem. „Víme, že mrtvé je možné přivolat zpět. Že démoni existují. Takže mě napadá, jestli existují taky duchové. A jestli ano, bude jich náš princ mít za zády stovky.“ Uklonil se jí. „Odejdi z tohoto místa, má paní.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Ještě ne. Nejsem připravená.“</p>
<p>Zkoumavě se jí zahleděl do očí a přikývl. „Jak si přeješ. Ať je Světlo s tebou, lady Jaino Proudmoorová.“</p>
<p>„I s tebou, Uthere, který sám Světlo přinášíš.“ Obdařila ho nejlepším úsměvem, jakého byla schopna, a dívala se, jak odchází. Arthas by tohle nepochybně považoval za další zradu, ale jestli mu to zachrání život.., dokáže se s tím Jaina smířit.</p>
<p>Všudypřítomný puch začínal být příliš i na Jaininu nezlomnou vůli. Zastavila se, aby se naposledy rozhlédla. Jedna její část uvažovala, proč sem vlastně vůbec přišla. Ta druhá to věděla. Přišla si všechny tyto výjevy vypálit do paměti, aby pochopila hloubku toho, co se zde stalo. Nikdy, nikdy na to nesmí zapomenout. Netušila, jestli ještě někdy Arthase uvidí, ale to, k čemu zde došlo, se nesmí v učebnicích dějepisu stát pouhou poznámkou pod čarou.</p>
<p>Nad hlavou jí zakroužil havran a pomalu se snesl k zemi. Chtěla se rozběhnout a zahnat ho, aby ochránila zmasakrovaná těla ubožáků, ale pták vlastně dělal jen práci, kterou mu matka příroda dala do vínku. Neměl svědomí, jež by mu řeklo, že tak zraňuje lidské city. Chvíli se na havrana dívala a pak vytřeštila oči.</p>
<p>Černý pták se začal měnit, růst a v příštím okamžiku před Jainou stál místo mrchožrouta vysoký muž. Zalapala po dechu, když ho poznala. Byl to prorok, jehož už viděla dvakrát předtím.</p>
<p>„Ty!“</p>
<p>Naklonil hlavu a usmál se na ni podivným způsobem, kterým jí beze slov řekl: I já tě poznávám. Tohle bylo potřetí, co ho viděla. Poprvé, když mluvil s Antonidasem, podruhé s Arthasem. V obou případech byla neviditelná – a její neviditelnost onoho muže zjevně ani jednou neošálila.</p>
<p>„Mrtví v této zemi možná ještě nějakou dobu zůstanou klidně ležet, ale nenech se mýlit. Tvůj princ na ledovém severu nalezne jen smrt.“</p>
<p>Jaina sebou při těch chladně vytčených slovech mírně trhla. „Arthas dělá jen to, v co věří, že je správné.“ Tohle byla pravda a ona to věděla. Ať udělal jakoukoli chybu, byl přesvědčený, že vyhlazení Stratholmu je jediná možnost.</p>
<p>Prorok se nyní zatvářil téměř mile. „Jakkoli to může být chvályhodné,“ řekl, jeho posedlost ho zničí. Nyní je to vše na tobě, mladá čarodějko.“</p>
<p>„Cože? Na mně?“</p>
<p>„Antonidas mne neposlouchal. Terenas s Arthasem mne rovněž vyhnali. Vládci lidí i magie odvrátili tvář od pravdy a pochopení. Ale myslím, že ty bys nemusela.“</p>
<p>Aura moci kolem něj byla téměř hmatatelná. Jaina viděla, jak kolem něj víří, až opojně silná. Přistoupil k ní a položil jí ruku na rameno. Zadívala se mu do očí. Byla zmatená.</p>
<p>„Musíš odvést svůj lid na západ do prastaré země zvané Kalimdor. Jen tam se můžeš postavit stínu a zachránit tento svět před zkázou.“</p>
<p>V jeho hlubokých očích Jaina četla, že má pravdu. Nesnažil se ji ovládnout, nemusel ji přesvědčovat. Jednoduše to věděla, navíc s neotřesitelnou jistotou.</p>
<p>„Já…“ ztěžka polkla, naposledy se rozhlédla po hrůze, kterou způsobil muž, jehož stále milovala, a přikývla.</p>
<p>„Udělám, co říkáte.“</p>
<p><emphasis>A zanechám Arthase osudu, který si zvolil</emphasis>. <emphasis>Jiná možnost není</emphasis>.</p>
<p>„Bude nějakou dobu trvat, než je všechny shromáždím. Než je přesvědčím, aby mi uvěřili.“</p>
<p>„Nevím, jestli tolik času vůbec máš. Tolik jsme ho promarnili.“</p>
<p>Jaina zvedla hlavu. „Musím to zkusit. Jestli toho o mně víš tolik, tohle ti musí byt jasné.“</p>
<p>Havrani prorok se zdánlivě trochu uklidnil, stiskl jí rameno a usmál se. „Udělej, co musíš, ale příliš se nezdržuj. Písek v hodinách se sype rychle a jakékoli zpoždění by mohlo znamenat smrt.“</p>
<p>Přikývla, příliš plná emocí, než aby cokoli řekla. Musela si promluvit s tolika lidmi, a v první řadě s Antonidasem. Jestli je na tomto světě někdo, koho bude ochoten vyslechnout, je to ona. Přinese mu svědectví o všech mrtvých lidech a vysvětlí mu, že by bylo pošetilé neodejít do Kalimdoru, dokud s sebou ještě mohou vzít nějaké živé.</p>
<p>Prorokova postava se zavlnila a znovu proměnila ve velkého černého ptáka. Zamával křídly a odletěl. A vzduch, který zvířil a nyní ovanul Jaině tvář, už nepáchl po hnilobě, kouři ani po smrti. Byl čistý a svěží.</p>
<p>Voněl po naději.</p>
<p><strong>14.</strong></p>
<p>Northrend bylo jméno země a zátoka Daggercap místem, kde zakotvilo lordaeronské lod’stvo. Voda zde byla hluboká, modrošedá a bičovaná nesmiřitelnými poryvy větru. Stuné útesy lemovaly osamělé borovice, které poskytovaly místu, kde se Arthas se svými muži za okamžik utáboří, alespoň částečnou přirozenou ochranu. Kousek od něj se o zem tříštil vodopád. Voda padající z ohromné výšky se s ohlušujícím hukotem na zemi měnila v děsivě krásnou spršku drobných kapek. Bylo to tu vlastně mnohem příjemnější, než původně čekal, alespoň prozatím. Tohle místo v žádném případě nepřipomínalo domov démona.</p>
<p>Arthas vyskočil ze člunu a brodil se ke břehu. Očima neustále střílel na všechny strany a snažil se vstřebat všechny dojmy. Vítr plačící jako ztracené dítě mu čechral zlaté vlasy chladnými prsty. Jeden z kapitánů lodí, které si bez otcova souhlasu přisvojil, se vedle něj zachvěl zimou a začal si třít ruce ve snaze alespoň trochu se zahřát.</p>
<p>„To je ale Světlem zapomenutá země, co? Člověk ani nevidí slunce! A ten ledový vítr jak kvílí. Člověk mrzne na kost a vy se ani nezatřepete.“</p>
<p>Arthase ani nepřekvapilo, když si uvědomil, že muž má pravdu. Cítil chlad… vnímal, jak mu proniká až k tělu… ale netřásl se zimou.</p>
<p>„Mylorde, jste v pořádku?“</p>
<p>„Kapitáne, jsou všichni mí muži připraveni?“ Arthas se ani neobtěžoval na kapitánovu otázku odpovídat. Byla hloupá. Samozřejmě že nebyl v pořádku. Byl přinucen zmasakrovat celé město, aby zabránil ještě většímu zvěrstvu. Jaina s Utherem se k němu obrátili zády. A tady na něj čekal démon.</p>
<p>„Skoro. Pár lodí ještě…“</p>
<p>„Výborně. V první řadě musíme založit tábor, který bude dostatečně chráněný. Nikdo netuší, co tu na nás vyleze, až bude tma.“ To tomu chlapovi zavře pusu a přinutí ho to něco dělat. Arthas při stavbě tábora nejenže přiložil ruku k dílu, ale pracoval stejně tvrdě jako jeho muži. Chyběla mu Jaina a její oheň, který by zahnal chlad i tmu. Sakra, jak mu chyběla. Ale naučí se s tím žít. Zradila ho, když ji potřeboval nejvíc, a pro takové lidi v jeho srdci není místo. Musel být silný, ne slabý; odhodlaný, ne ztrápený. Jestli chtěl porazit Mal’Ganise, nemohl si dovolit slabiny. Nemohl si dovolit ani city.</p>
<p>Noc proběhla bez incidentu. Arthas zůstal ve stanu a až do brzkých ranních hodin procházel neúplné mapy, které našel. Když nakonec usnul, zdály se mu sny a ty šťastné se střídaly s nočními můrami. Byl znovu mladík, který má všechno před sebou, a jel na krásném bílém koni, jehož tolik miloval. Znovu byli jako jedna bytost, dokonalý pár, který nic na světě nemohlo zastavit. Ale i ve snu Arthas najednou pocítil hrůzu, když pobídl Nepřemožitelného k jeho smrtelnému skoku. Jeho muka nezmírnila ani skutečnost, že to byl jen sen, což si dokonce uvědomoval. Znovu tasil meč a znovu musel probodnout srdce svého nejlepšího přítele.</p>
<p>Ale tentokrát… tentokrát si uvědomil, že drží zcela jiný meč než obyčejný, který měl v ten strašlivý okamžik. Tentokrát byl jeho meč obouruční, obrovský a nádherně zdobený. Po celé délce ostří zářily runy. Vycházela z něj chladně modrá mlha, chladná jako sníh, v němž nyní ležel Nepřemožitelný. A když meč vytáhl z koňova těla, už se nedíval na zabité zvíře. Místo toho Nepřemožitelný vyskočil na nohy, zcela zdráv, a dokonce silnější než dřív. Zdálo se, že i on nyní září. Už nebyl jen obyčejně bílý a Arthas se najednou prudce posadil na židli, na které usnul nad rozloženými mapami, oči zalité slzami a na rtech výkřik radosti. Tohle muselo být znamení.</p>
<p>Ráno přišlo chladné a šedivé a Arthas byl vzhůru ještě před rozbřeskem, nedočkavý, aby začal v téhle cizí zemi hledat stopy pána děsu. Byl tu. Tím si byl jistý.</p>
<p>První den však nenašli nic víc než pár hrstek nemrtvých. S dalšími dny, s tím, jak rostlo již prohledané území, začal Arthas ztrácet naději.</p>
<p>Racionálně si uvědomoval, že Northrend je ohromný kontinent, který ještě nikdo důkladně neprozkoumal. Mal ‚Ganis byl ale pán děsu a malé skupinky nemrtvých, na které narazili, dávaly tušit jeho přítomnost. Ale kde vlastně. Mohl být kdekoli… a všude. A kromě toho, už samotná informace, že se nachází v Northrendu, mohla od něj být jen důmyslný trik, jak odstranit Arthase z cesty, aby se démon mohl v klidu soustředit na…</p>
<p>Ne. Tahle cesta vede k šílenství. Pán děsu byl nadutý a přesvědčený, že nakonec lidského prince zničí. Arthas prostě musel věřit, že tu někde je. Musel. Jistě, bude to rovněž znamenat, že Jaina měla pravdu. Protože jestli tu Mal’Ganis je, byla to past. Ani jedna z variant nebyla příjemná, ale čím víc se jimi Arthas probíral, tím víc znovu dychtil pokračovat v hledání.</p>
<p>Trvalo déle než týden, než princ našel cokoli, co by mu dodalo odvahy. Vyslali pátrací oddíly na různé strany a první dvojice zvědů se vrátila s hlášením o nemrtvých – kteří ovšem leželi rozsekaní na kusy na zmrzlé zemi. Než se nad tím Arthas stačil zamyslet, ocitli se všichni pod palbou.</p>
<p>„Kryjte se!“ vykřikl Arthas a všichni bleskurychle skočili za cokoli, co jim mohlo poskytnout ochranu – stromy, velké kameny, dokonce i závěje. Útok ustal téměř stejně rychle, jako začal. Vzápětí se ozvalo volání.</p>
<p>„U všech jam pekelnejch! Vy nejste nemrtví! Dyt‘ jste všichni úplně živí!“</p>
<p>Arthas hlas okamžitě poznal, ale nikdy by ho nenapadlo, že jej uslyší v téhle pustině. Jen jediná osoba dokázala tak šťavnatě a od plic nadávat a princ na okamžik zapomněl, kde vlastně je a co hledá, a cítil jen radost, jak se mu vybavily dávné vzpomínky.</p>
<p>„Muradine?“ zavolal Arthas udiveně a zároveň radostně. „Muradine Bronzebearde, jsi to ty?“</p>
<p>Hřmotný trpaslík vyšel zpoza řady namířených zbraní a opatrně se rozhlížel. Vražedný pohled v jeho tváři vystřídal úsměv od ucha k uchu. „Arthasi, ty kluku jeden! Ani ve snu by mě nenapadlo, že zrovna ty nám přijdeš zachránit kejhák!“</p>
<p>Vykročil k princi a tvář měl ještě zarostlejší plnovousem, než jak si ho Arthas pamatoval, když byl kluk. Tedy jestli to vůbec bylo možné. Kolem očí měl víc vrásek, ale ty byly nyní od radosti. Rozpřáhl paže a objal prince kolem pasu. Arthas se zasmál – Světlo, bylo to tak dávno, co se naposledy smál – a rovněž on dávného přítele a učitele objal. Když se od sebe odtrhli, došel Arthasovi význam trpaslíkových slov.</p>
<p>„Zachránit? Muradine, ale já vůbec nevěděl, že tady na vás narazím. Připlul jsem…“ Polekaně zavřel ústa. Ještě nevěděl, jak by Muradin zareagoval, takže se na něj jednoduše jen usmál. „Ale to může všechno počkat,“ řekl místo toho. „Pojd‘, starý příteli. Máme tábor nedaleko odtud. Vypadá to, že byste si všichni dali teplé jídlo.“</p>
<p>„Estli si dáš s náma, tak rozhodně,“ zazubil se Muradin.</p>
<p>Ve vzduchu byla cítit slavnostní nálada, zatímco Arthas, Muradin a jeho zástupce Baelgun i ostatní trpaslíci kráčeli do tábora, kde na ně čekalo alespoň trochu tepla v téhle jinak nekonečně chladné zemi. Arthas věděl, že trpaslíci jsou na studené podnebí zvyklí, a navíc jsou silný národ s tuhým kořínkem, avšak stejně si všiml úlevy a vděčných pohledů, které se objevily na zarostlých tvářích, když malí válečníci přijímali misky s kouřící horkou polévkou. Bylo to těžké, ale Arthas nakonec vydržel nevychrlit ze sebe všechny otázky, které na Muradina a jeho chlapy měl, dokud všichni nedostali jídlo. Pak si však princ vzal Muradina stranou a společné došli až do jeho stanu.</p>
<p>„Tak,“ řekl, zatímco jeho bývalý učitel začal mechanicky a zjevně nezastavitelně jako nějaký gnómský stroj nabírat horké jídlo a vkládat si ho do úst. „Co tu vlastně děláte?“</p>
<p>Muradin polkl sousto a natáhl se pro pivo, aby ho spláchl. „No, hochu, není to zrovna něco, co bych vykládal na potkání každýmu.“</p>
<p>Arthas přikývl, protože chápal. Jen pár členů posádky jeho flotily znalo všechny důvody, proč vlastně v Northrendu jsou. „Vážím si toho, že mi věříš, Muradine.“</p>
<p>Trpaslík ho plácl po rameni. „Vyrost z tebe supr chlap, hochu. Když už ses dostal až do týdle Světlem zapomenutý země, asi máš právo se dovědět, co tu dělám já se svejma chlapama. Hledám jednu legendu.“ V očích se mu zajiskřilo, napil se piva, utřel si ústa a pokračoval: „Hele, víš, že můj národ dycky rajcovaly vzácný věcičky.“</p>
<p>„Tak to máš teda pravdu.“ Arthas si vybavil, že dokonce zaslechl něco o tom, že Muradin dával dohromady jakousi Ligu průzkumníků (S Explorer’s League se sice setkáte až v datadisku Wrath of the Lich King, ale vidíte, že její tradice je mnohem starší. – pozn. překl.). Měli sídlo v Ironforge a jejich členové sbírali vědění a hledali poklady po celém světě. „Takže tu jsi za tu svoji Ligu?“</p>
<p>„Si piš. Už jsem tu byl mockrát. Je to tu takový nějaký zvláštně přitažlivý. A plný tajemství… a to je děsně rajcovní.“ Zalovil ve vaku, vytáhl v kůži vázaný deník, který už toho měl zjevně hodně za sebou, a se zamručením ho Arthasovi podal. Princ si ho vzal a začal jím zběžně listovat. Uvnitř byly stovky maleb různých tvorů, krajin a ruin. „Tadlecta země něco skrejvá.“</p>
<p>Když se Arthas zadíval na všechny ty obrázky pozorněji, musel souhlasit: „Rozhodně stojí za pořádnej průzkum,“ pokračoval Muradin. „Prostě to tu vobjevujem.“</p>
<p>Arthas knihu zavřel a vrátil trpaslíkovi. ‚Když jste nás uviděli, byli jste překvapení.., že nejsme nemrtví. Jak už jste tu dlouho… a co už jste objevili?“</p>
<p>Muradin vyškrábal z misky poslední zbytky jídla a vytřel ji chlebem, který rovněž snědl. Pak si tiše povzdechl. „Ach jo, ty masový šátečky, co dělal kuchař v paláci, mi tu fakt chyběj.“ Vytáhl dýmku. „Ale abych ti vodpověděl. Dost dlouho, abychom se domákli, že se tu děje nějaká kťiváma. Jako by tu rostla ňáká… síla. Zatraceně zlá, a navíc tak nějak čím dál zlejší. Už jsem to říkal tvýmu tatíkovi. Myslím, že té síle rozhodně nebude stačit zůstat dřepět jenom tady v Northrendu.“</p>
<p>Arthas překonal nával obav i vzrušení a přinutil se vypadat vyrovnaně. „Ty myslíš, že by mohla znamenat nebezpečí pro můj lid?“</p>
<p>Muradin se pohodlně opřel a zapálil si dýmku. Známá vůně oblíbeného tabáku uprostřed téhle cizí země Arthase uklidňovala. „To si teda myslím. A taky si myslím, že má něco společnýho se všema těma nemrtvejma smrad’ochama.“</p>
<p>Arthas se rozhodl, že je načase, aby trpaslíkovi řekl, co ví. Mluvil rychle, ale klidně, a vypověděl Muradinovi všechno o nakaženém obilí a šířícím se moru. O Kel’Thuzadovi i o Kultu zatracených a taky o svém prvním strašlivém setkání s přeměněnými farmáři. Skončil tím, že za morovou nákazou stojí skutečná osoba z masa a kostí, pán děsu Mal’Ganis, který ho vylákal sem, do Northrendu.</p>
<p>Jen tak mimoděk se zmínil o Stratholmu. „Mor se rozšířil dokonce až tam,“ řekl. „Postaral jsem se, aby Mal‘ Ganisovi nezůstala žádná těla, která by mohl použít.“ To bylo vše. Byla to vlastně pravda. Arthas si nebyl jistý, zda by Muradin plně pochopil nezbytnost toho, co byl princ nucen udělat. Jaina s Utherem to zjevně nepochopili, a to na vlastní oči viděli, proti čemu Arthas bojuje.</p>
<p>Muradin zamručel: „To je fakt na pytel. Třebas by ti v boji proti tomudlectomu pánovi děsu mohla pomoc právě ta věcička, co ji tu hledám. Krasavec i mezi magickejma věcma. Začalo se vo ní mluvit tak nějak teprv ted‘, ale my jsme ji začli hledat hned, jak jsme se vo ní doslechli. Dokonce máme pár magickejch udělátek, který by nám mohly pomoct ji vyčmuchat, ale zatím máme smůlu.“ Zvedl oči a podíval se kamsi za Arthase, do divočiny rozkládající se všude kolem. Jiskry v jeho očích na okamžik pohasly a vystřídala je střízlivost a skepse, kterou v nich Arthas jako mladík nikdy neviděl.</p>
<p>Arthas čekal, hořel zvědavostí, ale nechtěl vypadat jako malé netrpělivé dítě, které si v něm Muradin bezpochyby pamatoval.</p>
<p>Trpaslík se vrátil do reality a upřeně se na prince zadíval. „Hledáme runovej meč jménem Mrazivej smutek (Jméno meče zní v originále Frostmourne – pozn. překl.).“</p>
<p><emphasis>Mrazivý smutek</emphasis>. Arthas cítil, jak se při zvuku toho jména lehce zachvěl. Rozhodně příhodné pojmenování pro legendární zbraň. Runové meče mu nebyly neznámé, ale byly to extrémně vzácné a strašlivě mocné zbraně. Vrhl pohled na své kladivo opřené o strom, kam ho položil, když se vrátil společně s Muradinem a trpaslíky do tábora. Byla to nádherná zbraň a on ji vždy měl téměř za posvátnou, třebaže Světlo z ní v poslední době vyzařovalo jen jaksi matně a někdy vůbec.</p>
<p>Ale runový meč…</p>
<p>Náhle nabyl podivnou jistotu, jako by mu ji do ucha zašeptal sám osud. Northrend je správné místo. Nemohla být náhoda, že tady Muradina potkal. A kdyby měl Mrazivý smutek, určitě by Mal’Ganise dokázal zabít. A skoncovat s nákazou. Zachránit svůj lid. Potkal se zde s trpaslíkem právě z tohoto důvodu. Tady sehrál roli osud.</p>
<p>Muradin mluvil dál a Arthas ho začal znovu poslouchat. „Takže sem jsme přišli právě kvůli tomu meči. Ale čím jsme mu blíž, tím víc se tu belhá těch nemrtvých. Už jsem dost starej na to, abych si myslel, že je to jenom náhoda.“</p>
<p>Arthas se pousmál. Takže ani Muradin nevěří na náhodu. Jistota, kterou cítil, ještě vzrostla. „Ty si myslíš, že Mal’Ganis nechce, abychom ho našli?“ řekl tiše.</p>
<p>„No, neřek bych, že by byl nadšenej, kdybys na něho s něčím takovým vyrukoval,. to je asi fakt.“</p>
<p>„Takže to vypadá, že si můžeme navzájem pomoct,“ řekl Arthas. „My vám pomůžeme najít Mrazivý smutek a vy nám pomůžete proti Mal‘ Ganisovi.“</p>
<p>„Rozumnej plán,“ souhlasil Muradin zahalený v modrých obláčcích voňavého kouře. „Arthasi, chlapče… neměl bys náhodou eště trochu piva?“</p>
<p>Uběhly dny. Muradin s Arthasem nyní postupovali společně. Jejich cíle byly dva: Mal’Ganis a runový meč. Nakonec se rozhodli, že nejmoudřejší bude pokračovat do vnitrozemí a lodě poslat kolem pobřeží na sever, kde zřídí další tábor. Zjistili, že už nemusí bojovat jen proti nemrtvým, ale taky proti smečkám krvelačných vlků, podivných bytostí, jež se zdály být napůl vlky a napůl lidmi, a taky proti trolům, kteří zde byli stejně doma jako jejich bratranci v horkých pralesích Stranglethornu. Muradina tihle tvorové nepřekvapovali tolik jako Arthase. Malé skupinky takzvaných ledových trolů se zjevně potloukaly i v blízkosti trpasličího hlavního města lronforge.</p>
<p>Arthas se od Muradina dozvěděl, že nemrtvi zde mají i základny. Podivné, zikkuratům podobné stavby vyzařující temnou magii, které dříve patřily nějaké zřejmě již zaniklé rase, protože nemrtvým v nastěhování zjevně nikdo nebránil. Museli tedy nejen zabíjet rozkládající se těla, ale bylo rovněž třeba ničit jejich příbytky. Ani s ubíhajícími dny však Arthas neměl pocit, že by byl blíž cíle. Všude byla spousta stop Mal’Ganisova zla, ale po samotném pánu děsu ani památky.</p>
<p>O mnoho lépe se nevedlo ani Muradinovi při hledání Mrazivého smutku. Stopy, které nacházel on, materiální i magické povahy, sice oblast hledání slušně zužovaly, ale nmový meč zatím zůstával legendou.</p>
<p>V den, kdy se tohle všechno změnilo, měl Arthas špatnou náladu. Vracel se do provizorního tábora hladový a unavený a byla mu zima. Za sebou měl navíc další bezvýsledné pátrání. Byl tak nepříčetný vztekem, že mu několik vteřin trvalo, než pochopil, že se něco děje.</p>
<p>Stráže nebyly na svých místech. „Co se sakra…“ Otočil se na Muradina, který okamžitě sevřel sekeru. Nikde nebyla žádná těla. Jestli během jejich nepřítomnosti zaútočili nemrtví, byli již Arthasovi muži znovu povoláni do služby, a to tím nejkrutějším způsobem, jaký svět kdy poznal. Ale to by tu kolem byla alespoň nějaká krev, známky boje… nic takového tu nebylo.</p>
<p>Postupovali dál, opatrně a tiše. Tábor byl opuštěný – a hlavně sbalený. Zůstala tajen hrstka mužů. Ti nyní Arthasovi zasalutovali. V odpověd‘ na jeho nevyřčenou otázku jeden z kapitánů řekl: „Přijměte mou omluvu, mylorde. Váš otec na žádost lorda Uthera všechny lodě odvolal zpět. Výprava se ruší.“</p>
<p>Arthasovi zacukalo u levého oka. „Můj otec… odvolal mé vojáky… protože mu to poradil Uther?“</p>
<p>Kapitán vypadal nervózně a raději obrátil pohled na Muradina. „Ano, pane. Chtěli jsme počkat na vás, ale posel byl neoblomný. Všichni muži odešli na severovýchod, kde se nalodí. Náš zvěd ohlásil, že cesty, teda pokud se tomu tak dá říkat, hlídají nemrtví, takže se chlapi rozhodli jít lesem. Prosekat se houštím asi nebude nejsnadnější, takže byste je mohl brzo dohonit, pane.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ řekl Arthas a přinutil se k úsměvu. V duchu však skřípal zuby. „Omluvte mě na okamžik.“ Položil ruku Muradinovi na rameno a odvedl trpaslíka stranou, aby si mohli v soukromí promluvit.</p>
<p>„Ehm, to je mi líto, chlapče. Člověka fakt nakrkne muset se takhle sebrat a…“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Muradin zamrkal. „Cože?“</p>
<p>„Já se nevracím. Muradine, bez vojáků ale nikdy Mal‘ Ganise neporazím! A ten mor se bude šířit dál!“ Aniž by chtěl, zvedl hlas, takže jeho poslední slova způsobila, že se k němu obrátilo několik zvědavých pohledů.</p>
<p>„Chlapče, takhle to chce ale tvůj tatík. Král. Jeho rozkaz nemůžeš neposlechnout. To je zrada.“</p>
<p>Arthas si odfrkl. <emphasis>Třeba je to můj otec, kdo zrazuje svůj lid</emphasis>, pomyslel si, ale nahlas to neřekl.</p>
<p>„Zbavil jsem Uthera velení. Rozpustil jsem řád. Na tohle nemá právo, takže vlastně otce podvedl.“</p>
<p>„No tak to si s ním budeš muset vyříkat, až se vrátíš. Ale nemůžeš ho neposlechnout.“</p>
<p>Arthas střelil po trpaslíkovi přísným pohledem. <emphasis>Ani když mám pravdu? To ten trpaslík naznačuje, že lžu?</emphasis> „V jedné věci máš pravdu. Mí muži jsou loajální a naprosto striktně dodržují hierarchii velení. Jestli mají přímý rozkaz vrátit se domů, ani nemohli neuposlechnout.“ Zamyšleně se poškrábal na bradě a usmál se, když se mu v hlavě začala formovat myšlenka. „To je ono! Tak jim návrat domů jednoduše znemožníme! Nebude to neuposlechnutí rozkazu – prostě ho nebudou schopni uposlechnout.“</p>
<p>Muradinovo husté obočí se nyní nad kořenem nosu spojilo, jak se trpaslík zamračil. „Co to meleš?“</p>
<p>Arthas se na něj lišácky usmál a vylíčil mu svůj plán.</p>
<p>Muradin vypadal, že je skutečně šokovaný. „Není to trochu moc drsný, chlapče?“ Muradinův tón naznačoval, že si trpaslík ve skutečnosti opravdu myslí, že tohle už trochu přehnal. Snad dokonce možná o dost víc než jen „trochu“. Arthas si ho nevšímal. Muradin neviděl co on. Nemusel udělat věci, k nimž byl Arthas okolnostmi přinucen. Ale brzy pochopí, hodně brzy. Až se konečně ocitnou tváří v tvář Mal’Ganisovi. Arthas věděl, že pána děsu nakonec přemůže. Musel. Musel skoncovat s nákazou a zažehnat hrozbu, která ohrožovala jeho lid. Pak nebude zničení flotily ničím víc než jen nepříjemnosti – docela malou v porovnání se všemi zachráněnými životy obyvatel Lordaeronu.</p>
<p>„Vím, že to zní drasticky, ale jinak to nejde. Musíme to udělat.“</p>
<p>O pár hodin později stál Arthas na Zapomenutém pobřeží (Forgotten Shore – pozn. překl.) a díval se, jak lordaeronská flotila hoří.</p>
<p>Odpověd‘ byla jednoduchá. Muži, kteří nemohli odplout domů, ho nemohli opustit. A tak Arthas všechny lodě spálil.</p>
<p>Najal několik žoldáků, kteří mu cestou lesem pomohli zabíjet nemrtvé, a pak rozlili na všech lodích olej a zapálili je. Ve všudypřítomné zimě a šeru byly teplo a záře ohňů příjemné, což zároveň Arthase podivně znervózňovalo. Zvedl ruku, aby si zakryl před jejich jasem oči.</p>
<p>Muradin, stojící vedle něj, si povzdechl a zakroutil hlavou. Stejně tak si ostatní trpaslíci při pohledu na to žhářství cosi bručeli pod vousy a zjevně si stále nebyli jisti, jestli je zrovna tohle správná cesta. Arthas založil ruce na prsou. Na zádech cítil chlad, ale tvář a hrud‘ měl v jednom ohni. S kamennou tváří sledoval, jak se kostra jedné z lodí s hlasitým zapraskáním rozlomila.</p>
<p>„Zatraceny Uther. Tohle jsem musel udělat kvůli němu.“ zabručel.</p>
<p>Však tomu paladinovi – bývalému paladinovi ukáže. Všem jim ukáže, Utherovi, Jaině i otci. On před svými povinnostmi neutekl, nehledě na to, jak brutální činy musel vykonat. Vrátí se jako vítěz. Udělal, co bylo třeba, a byly to věci, před kterými slabší povahy raději strčily hlavy do písku. Díky němu, díky jeho ochotě vzít si na bedra odpovědnost, jeho lid přežije.</p>
<p>Praskání plamenů olizujících olejem napuštěné dřevo bylo tak hlasité, že se v něm utopily i výkřiky a nářek mužů, kteří se vynořili z lesa a spatřili to dílo zkázy.</p>
<p>„Princi Arthasi! Naše lodě!“</p>
<p>„Co se stalo? Jak se dostaneme domů?“</p>
<p>Stejná otázka mu naháněla husí kůži už několik hodin. Arthas věděl, že jeho muži budou ze zjištění, že tu možná uvázli nadobro, k smrti vyděšení. Sice souhlasili, že ho budou následovat, ale Mtiradin měl pravdu. Rozkazy od otce byly víc než rozkazy od něj. A Mal’Ganis by zvítězil. Musel je přinutit pochopit, jak zoufale potřebují hrozbu nákazy zastavit právě tady a ted‘…</p>
<p>Jeho pohled padl na žoldáky, které najal.</p>
<p>Ti nikomu chybět nebudou.</p>
<p>Dali se koupit a zase prodat. Kdyby jim někdo zaplatil, aby ho zabili, udělali by to stejně ochotně, jako mu nyní pomáhali. Tolik lidí už zahynulo – dobrých lidí, ušlechtilých, nevinných. Jejich nesmyslná smrt doslova volala po tom, aby byla pomstěna. A kdyby Arthase jeho muži nenásledovali přesvědčení z celého srdce, že takhle je to správně, nikdy by nezvítězil.</p>
<p>Arthas už to nemohl vydržet.</p>
<p>„Rychle, mí válečníci!“ vykřikl a pozvedl kladivo. Z toho už nevyzařovalo Světlo ani náznakem. Arthas to ani nečekal. Ukázal na žoldáky, kteří právě vytahovali na břeh čluny plné zásob, které odvezli z hořících lodí. „Ti bastardi zapálili naše lodě a vzali nám jedinou možnost vrátit se domů! Ve jménu Lordaeronu, bijte je!“</p>
<p>A sám zaútočil.</p>
<p><strong>15.</strong></p>
<p>Arthas poznal zvuk Muradinových krátkých, ale těžkých kroků dřív, než trpaslík prudce odhrnul plachtu strčil hlavu do stanu. Dlouhou chvíli na sebe hleděli, pak mu Muradin naznačil pohybem hlavy směrem ven a plachtu za sebou spustil. Arthas se na okamžik vrátil do časů, kdy byl ještě dítě a kdy mu meč kvůli vlastní nešikovnosti vyletěl na druhou stranu místnosti. Zamračil se a vstal. Šel za Muradinem daleko od všech ostatních.</p>
<p>Trpaslík si nebral servítky. „Lhal jsi svejm chlapům a zradils žoldáky, co bojovali na tvý straně!“ obořil se na něj Muradin a navzdory své výšce se snažil pokud možno zapíchnout nos Arthasovi do tváře. „Todle jsem tě teda neučil. Todle by chlap, kterýho jsem vycvičil a kteryho jsem zasvětil do řádu Stříbrný ruky, neudělal! Todle je Terenasův kluk?“</p>
<p>„Už nejsem ničí <emphasis>kluk</emphasis>,“ odsekl Arthas a odstrčil Muradina od sebe. „Udělal jsem, co jsem považoval za nezbytné.“</p>
<p>Napůl čekal, že mu Muradin jednu vrazí, ale místo toho to vypadalo, že trpaslíkův hněv poněkud opadl. „Co se s tebou děje, Arthasi?“ řekl Muradin tiše a v hlase měl snad celý oceán bolesti a zmatku. „To už ti fakt jde jenom vo pomstu?“</p>
<p>„Uklidni se, Muradine,“ zavrčel Arthas. „Tys neviděl, co Mal’Ganis udělal s mou zemí. Neviděl jsi, co udělal s nevinnými muži, ženami a dětmi!“</p>
<p>„Ale slyšel jsem, cos s nima udělal ty,“ řekl Muradin tiše. „Některý tvoji chlapi si trošku pustili pusu na špacír. Vím přesně, co si vo tom myslím, ale taky je mi jasný, že tě nemůžu vodsoudit. Máš pravdu, nebyl jsem tam. Děkuju Světlu, že jsem zatím nemusel udělat žádný takový rozhodnutí. Ale stejně… něco se děje. Seš…“</p>
<p>Přerušila ho střelba z houfnic a poplašné výkřiky vojáků. Arthas s Muradinem během zlomku vteřiny měli v rukou zbraně a hnali se zpět do tábora. Když tam doběhli, muži se ještě sháněli po zbraních. Falric vydával krátké rozkazy lidem a Baelgun organizoval trpaslíky. Zpoza tábora se ozývaly zvuky útoku a Arthas už viděl blížící se nemrtvé. Jeho ruce sevřely válečné kladivo. Tenhle útok vypadal po všech stránkách jako koordinovaný a připravený, ne jako všechna předchozí náhodná střetnutí.</p>
<p>„Temný pán věděl, že přijdeš,“ ozval se hlas, který už Arthas znal. Naplnil ho pocit nezměrné radosti. Mal’Ganis je tu! Takže nakonec to opravdu nebyl marný lov. „Tvá cesta zde končí, chlapče. Jsi lapeny do pasti na konci světa a písně o tvém skonu bude zpívat jen sama smrt.“</p>
<p>Muradin se poškrábal ve vousech a bystrýma očkama střílel na všechny strany. Ze všech stran kolem tábora se ozývaly zvuky boje. „To vypadá blbě,“ připustil s typickým trpasličím zlehčením vážnosti situace. „Jsme úplně obklíčený.“</p>
<p>Arthas jen tupě zíral. „Mohli jsme to dokázat,“ zašeptal. „Kdybychom měli Mrazivý smutek… mohli jsme to dokázat.“</p>
<p>Muradin se otočil na druhou stranu. „Hele… chlapče. Poslední dobou vo tom s tím mečem dost pochybuju… a abych řek pravdu, tak vo tobě taky.“</p>
<p>Arthasovi pár vteřin trvalo, než mu došlo, co vlastně trpaslík řekl. „Ty… ty mi chceš říct, že jsi přišel na to, jak ho najít?“</p>
<p>Když Muradin přikývl, Arthas ho chytil za paži. „Zapomeň na pochyby, Muradine. Ted‘ se na to vykašli. Je tu Mal’Ganis. Jestli víš, kde meč je, tak mě k němu vezmi. Pomoz mi získat Mrazivý smutek! Sám jsi to přece říkal – že by se Mal’Ganisovi asi nelíbilo, kdybych ho měl. On má přesilu. Bez toho meče jsme mrtví a ty to víš!“</p>
<p>Muradin se na něj ztrápeně podíval a pak zavřel oči.</p>
<p>„Mám z toho blbej pocit, chlapče. Proto jsem ti nic neřek. Vo tom meči… jak jsme se vo něm vlastně dozvěděli, víš. Je to takový divný. Ale slíbil jsem, že ti pomůžu. Sežeň pár chlapů a já ti ten runovej meč najdu.“</p>
<p>Arthas poplácal starého přítele po rameni. Je to tady. <emphasis>Konečně budu mít ten zatracený meč a pak ti s ním probodnu to tvoje černé srdce, páne děsu. Za všechno zaplatíš</emphasis>.</p>
<p>„Ucpěte tu škvíru!“ volal Falric. „Davane, pal!“ Táborem se rozlehl výstřel z houfnice, zatímco Arthas se hnal ke svému zástupci.</p>
<p>„Kapitáne Falriku!“</p>
<p>Falric se k němu otočil. „Pane… jsme úplně obklíčení. Asi se chvilku udržíme, ale nakonec nás dostanou. Chlapy, vo který přídem… jsou jejich posily.“</p>
<p>„Já vím, kapitáne. Jdu s Muradinem pro Mrazivý smutek.“ Falric na něj vytřeštil oči údivem i novou nadějí. Arthas několika věrným o meči i o jeho údajné moci řekl. „Jakmile ho budem mít, je vítězství naše. Od tebe potřebujeme čas.“</p>
<p>„Rozkaz, Vaše Výsosti.“ Falric se zazubil, ale když odpovídal: „Zkusíme ty nemrtvý potvory chvilku udržet,“ stále měl ve tváři více obav než radosti.</p>
<p>O pár chvil později už se k Arthasovi a několika mužům přidal Muradin, vyzbrojený mapou a podivným zářícím předmětem. Tvář měl potemnělou a v očích podivné zklamání, ale stál vzpřímeně a hrdě. Falric dal signál a začal se svými vojáky odlákávat pozornost nemrtvých. Většina z nich se skutečně zaměřila na ně a část tábora nechala chvíli otevřenou.</p>
<p>„Jdeme,“ řekl Arthas odhodlaně.</p>
<p>Muradin se střídavě díval do mapy a na zářící předmět, který jako by nyní vzrušeně poblikával, a vydával pokyny ke změně směru. Postupovali podle jeho instrukcí tak rychle, jak jim to hluboký sníh dovolil, a zastavovali se jen na krátké okamžiky, aby se znovu zformovali. Nebe potemnělo, nad hlavou se shlukla temná mračna. Začal padat sníh, který je ještě víc zpomalil.</p>
<p>Arthas se pohyboval úplně automaticky. Kvůli sněhu neviděl víc než na pár metrů před sebe. Už nesledoval, kudy jdou. Bylo mu to jedno. Jednoduše kladl jednu nohu před druhou a snažil se držet Muradina. Tohle nemělo smysl. Takhle mohli klidně jít pár minut stejně jako pár dní.</p>
<p>Hlavu měl plnou Mrazivého smutku. Jejich spásy. Arthas věděl, že tomu tak je. Ale najdou ji dřív, než jeho muži a tábor padnou pod náporem nemrtvých a jejich démonického pána? Falric říkal, že by se mohli udržet… nějakou dobu. Ale jak dlouho? Zjistit, že Mal’Ganis je opravdu tady… v jeho táboře… a nemoci s ním bojovat, to bylo jako…“</p>
<p>Tam,“ řekl Muradin téměř s posvátnou úctou a ukázal prstem. „Je tam uvnitř.“</p>
<p>Arthas se zastavil a zamrkal přimhouřenýma očima. Na víčkách měl námrazu a ve vánici toho moc neviděl. Stáli před vchodem do jeskyně, temné a děsivé v okolním šeru a v padajícím sněhu. Uvnitř spatřil záři, jemné modrozelené světlo, které mělo co dělat, aby se vůbec dostalo ven. Jakkoli byl zmrzlý na kost a unavený, ucítil, jak se v něm zvedla vlna vzrušení. Otevřel ztuhlá ústa.</p>
<p>„Mrazivý smutek… a konec Mal’Ganise. Konec nákazy. Pojd’te!“</p>
<p>Přinutil zmrzlé nohy k rychlejšímu pohybu a vyrazil kupředu, jako by chytil druhý dech.</p>
<p>„Chlapče!“ zastavil ho Muradinův hlas ostře. „Takovej poklad tam nebude jenom tak sedět a čekat, až si ho někdo vezme. Musíme dávat bacha.“</p>
<p>Arthas se nejprve rozčílil, ale pak uznal, že trpaslík má v těchhle věcech víc zkušeností, takže přikývl, sevřel pevně kladivo a vstoupil do jeskyně s velkou obezřetnosti. Vítr a sníh okamžitě ustaly a všudypřítomný klid mu dodal odvahy. Pomalu postupovali hlouběji do nitra jeskyně. Záře, kterou zahlédl zvenku, vycházela z tyrkysových krystalů a žil, jimiž byly protkány okolní stěny, podlaha i strop. Už o podobné zářící rudě slyšel a nyní byl za její světlo vděčný. Jeho muži se alespoň mohli soustředit na zbraně a ne na louče. Kdysi by jim na cestu svítilo jeho kladivo. Zamračil se a rychle podobné myšlenky zapudil. Nezáleželo na tom, odkud se světlo bere, hlavně že tu bylo.</p>
<p>A právě v tu chvíli uslyšeli hlasy. Muradin měl pravdu. Někdo na ně čekal.</p>
<p>Hlasy byly hluboké, prázdné a chladné a jejich slova jako by Arthase naléhavě prosila: „Vraťte se, smrtelníci. V téhle prokleté jeskyni vás čeká jen smrt a temnota. Nesmíte jít dál.“</p>
<p>Muradin se zastavil. „Chlapče,“ řekl tiše, ale i tak se jeho hlas rozléhal v téměř nekonečné ozvěně. „Možná bychom měli poslechnout.“</p>
<p>„A poslechnout co?“ vykřikl Arthas. „Poslední ubohý pokus zabránit mi, abych zachránil svůj lid? Na to tajemný hlas fakt nestačí.“</p>
<p>Sevřel kladivo pevněji a rozběhl se. Zahnul za roh… a prudce se zastavil, aby vstřebal všechno, co najednou spatřil.</p>
<p>Našel majitele ledových hlasů. Na okamžik Arthasovi připomněli Jainina vodního elementála, kterého si zavolala na pomoc proti ogrům toho dávného dne, než všechno nabralo tak strašné obrátky. Tyhle bytosti se vznášely nad kamennou podlahou jeskyně, ale nebyly z vody, nýbrž z ledu a jakési nepřirozené hmoty. Byly oblečené do zbroje, která jako by jim vyrůstala přímo z těla. Měly helmy, ale ne tváře; rukavice, zbraně a štíty, ale žádné paže.</p>
<p>Jakkoli byli elementálové děsiví, Arthas jim nevěnoval víc než jen letmý pohled, neboť jeho zrak přitahovalo to, pro co si sem přišel.</p>
<p>Mrazivý smutek.</p>
<p>Byl uvězněný ve vznášejícím se kusu ledu a po celé délce jeho čepele zářily studeným, modrým světlem runy. Pod ledem byl jakýsi stupínek, který sám byl umístěný na vyvýšenině zahalené sněhovým popraškem. Přímo na runový meč dopadalo denní světlo přicházející odkudsi z výšky, kde byla jeskyně zjevně otevřená. Ledové vězení poněkud skrývalo tvar a některé detaily meče, jiné však naopak zdůrazňovalo. Zbraň byla zahalená a vystavená na odiv zároveň, což Arthase při pohledu na ni jen víc vzrušovalo. Jako by měl před sebou novou milenku, zahalenou pouze průsvitným závojem. Arthas meč znal. Byla to stejná zbraň, jakou viděl ve snu první noc po příjezdu sem. Byl to meč, který nezabil Nepřemožitelného, ale který mu vrátil život a zdraví. Domníval se, že je to dobrá předzvěst, ale teď byl přesvědčený, že to skutečně bylo znamení. Tohle sem přišel najít. Tenhle meč všechno změní. Arthas z něj nemohl spustit oči a ruce ho téměř fyzicky bolely, jak ho chtěly sevřít, ucítit pod prsty jeho jílec a vést tu jedinou čistou ránu, kterou skoncuje s Mal’Gangem i s nákazou, jež sužuje lordaeronský lid. Ránu, která utiší jeho hlas po pomstě. Neschopen odolat jeho volání udělal krok vpřed.</p>
<p>Jeden z elementálů tasil vlastní ledový meč.</p>
<p>„Vrat‘ se, dřív než bude pozdě,“ téměř zazpíval.</p>
<p>„Snažíš se chránit meč do poslední chvíle, co?“ rozkřikl se na něj Arthas vztekle a částečně taky, protože se cítil jeho reakcí potupen.</p>
<p>„Ne.“ Bytost to slovo téměř zahřměla. „Snažím se chránit vás… <emphasis>před ním</emphasis>.“</p>
<p>Arthas na vteřinu překvapeně ztuhl. Pak zavrtěl hlavou a odhodlaně svraštil čelo. Tohle byl jen trik. Nikdy by se k meči nedokázal otočit zády a nechat ho tady… nedokázal by se otočit zády ke svému lidu. Na tuhle léčku neskočí. Zaútočil a jeho muži se nenechali zahanbit. Bytosti se kolem nich shlukly a rovněž zaútočily nadpřirozenými zbraněmi, avšak Arthas se zaměřil jen na jejich vůdce, který měl zjevně chránit Mrazivý smutek. Do boje s ním nyní vložil všechnu naději, obavy, strach i rozhořčení. Taktéž jeho muži bušili do ostatních strážců meče vší silou. Arthasovo kladivo se zvedalo a padalo, zvedalo a padalo a drtilo ledovou zbroj za doprovodu zuřivých výkřiků svého majitele. Jak se ta věc vůbec opovažuje stavět se mezi něj a Mrazivý smutek? Jak se opovažuje…</p>
<p>Ozval se poslední bolestný zvuk připomínající chroptění umírajícího člověka, duch roztáhl to, co měl místo paží, a zmizel.</p>
<p>Arthas jen hleděl a zhluboka oddychoval. Jeho dech se hned za promrzlými rty měnil v obláčky páry. Pak se obrátil ke své těžce vybojované odměně. Když jeho oči znovu spočinuly na runovém meči, všechna příkoří byla rázem ta tam.</p>
<p>„Dívej se, Muradine,“ vydechl, vědom si toho, že se mu třese hlas. „Naše spása. Mrazivý smutek.“</p>
<p>„Počkej, chlapče!“ Muradinova slova, zavolaná téměř jako rozkaz, dopadla na Arthase jako ledová voda snažící se uhasit jeho žár. Zamrkal, jak se náhle probral z transu, a otočil se k trpaslíkovi.</p>
<p>„Cože? Proč?“ obořil se na něj.</p>
<p>Muradin si přimhouřenýma očima prohlížel meč i stupínek pod ním. „Něco tu nehraje.“ Ukázal na meč krátkým a tlustým prstem. „To bylo moc snadný. A dívej na něho, jak si tu sedí jako květinka, která čeká, aby ji někdo utrhnul. A eště ti na něho pro jistotu svítí světlo.“</p>
<p>„Moc snadné?“ Arthas po něm střelil nevěřícným pohledem. „Vždyť ho hledáš takovou dobu. A ještě jsme museli bojovat s těmihle…“</p>
<p>„Prdlajs,“ odsekl Muradin. „Všecko, co vo tý věci vím, mi říká, že tu něco smrdí jako doky v Booty Bay.“ Povzdechl si a nepřestával se mračit. „Počkej… na tom stupínku je něco napsaný. Zkusím to přečíst. Třeba nám to řekne víc.“</p>
<p>Oba přistoupili blíž, Muradin si klekl a zkoumal nápis zblízka. Arthas se sklonil k meči, který jako by ho vyzýval, aby si ho vzal. Na nápis, který Muradina tolik zaujal, jen letmo mrkl. Nebyl napsaný v žádném jazyce, který by znal, ale trpaslík ho zjevně uměl přečíst, alespoň tak soudil podle toho, jak mu oči přejížděly po řádcích.</p>
<p>Arthas zvedl ruku a pohladil led, který ho od zbraně dělil. Byl hladký, kluzký a smrtelně chladný… ano, byl to led, avšak bylo na něm cosi neobvyklého. Nebyla to jen zmrzlá voda. Nevěděl, jak to poznal, ale bylo to tak. Bylo v něm cosi mocného, cosi ne z tohoto světa.</p>
<p><emphasis>Mrazivý smutek…</emphasis></p>
<p>„Jo, věděl jsem, že to vod někad‘ znám. Je to napsaný v kalimagštině – základním jazyku,“ pokračoval Muradin. Zamračil se a četl. „Je to varování…“</p>
<p>„Varování? Před čím?“ Možná by při rozbití ledu mohli meč nějak poškodit, napadlo Arthase. Ten nepřirozený ledový blok vypadal, jako by sám byl odseknutý z nějakého většího kusu ledu. Muradin pomalu překládal. Arthas ho poslouchal jen na půl ucha, oči upřené na meč.</p>
<p>„Kdož vezmeš meč tento, mocí budeš vládnouti věčnou. A jako meč do těla tnouti umí, moc na duši šrámy zanechává.“ Trpaslík vyskočil na nohy a najednou vypadal víc vyvedený z míry, než ho kdy Arthas viděl. „Sakra, měl jsem se to domáknout dřív. Ten meč je prokletej! Mizíme vocaď‘!“</p>
<p>Arthasovi se při trpaslíkově prohlášení podivně sevřelo srdce. Odejit? Nechat meč tady, vznášet se v ledovém vězení, nedotčený a s mocí, kterou jim nabízel? „Mocí věčnou,“ sliboval nápis společně s varováním, že ona moc může zanechat šrámy na duši.</p>
<p>„Já už šrámy na duši mám,“ řekl Arthas. A byla to pravda. Měl duši poznamenanou zbytečnou smrtí milovaného koně, hrůzou z pohledu na mrtvé vstávající z hrobů, zradou té, kterou miloval.., ano, miloval Jainu Proudmoorovou a uvědomoval si to i v tento okamžik, když měl před sebou svou duši jako na dlani, jako by ji meč měl soudit. Měl ji zjizvenou od toho, jak musel povraždit stovky nevinných, jak musel lhát svým mužům a navždy utišit ty, kteří by se mohli ptát nebo mu odepřít poslušnost. Jeho duše byla téměř rozervaná na kusy. Znamení zanechané mocí, jež je schopna napravit to strašlivé příkoří, přece nemůže být horší než všechna ta, která už má.</p>
<p>„Arthasi, chlapče,“ řekl Muradin a jeho hrubý hlas zněl nyní prosebně. „Máš dost problémů i bez nějakýho prokletyho meče.“</p>
<p>„Prokletého?“ Arthas se hořce zasmál. „Ochotně přijmu každou kletbu, jen abych zachránil svou vlast.“</p>
<p>Koutkem oka viděl, jak se Muradin zachvěl. „Arthasi, hele, víš, že jsem tvrd’ák. Fakt nedám na ňáký babský povídačky, ale todle je drsný. Nech ho tu, ztracenej a zapomenutej. Mal’Ganis tu je, to je v pohodě. Tak ať mu ta jeho démonská prdel zmrzne. Zapomeň na to a jedem s chlapama domů.“</p>
<p>Arthas měl najednou před sebou obraz svých vojáků. Viděl je a vedle nich viděl stovky těch, kteří už podlehli strašlivé nákaze. Podlehli, aby znovu povstali jako nemyslící kusy hnijícího masa. A co oni? Co jejich duše, jejich utrpení a oběti? Objevil se další obraz. Ohromný kus ledu, stejného ledu, v němž nyní vězel Mrazivý smutek. Arthas nyní viděl, odkud se ten led vzal. Byl součástí čehosi většího, silnějšího, a on ho dostal společně s uvězněným Mrazivým smutkem, aby pomstil všechny padlé. Pak se mu v hlavě ozval šepot: <emphasis>Mrtví žádají pomstu</emphasis>.</p>
<p>Co byla hrstka živých proti mukám těch, co tak strašlivým způsobem zahynuli?</p>
<p>„K čertu s chlapama!“</p>
<p>Ta slova jako by vylétla odkudsi z jeho nejhlubšího nitra. „Mám povinnost k nemrtvým. Nic mi nezabrání, abych dokonal svou pomstu, starý příteli.“ Nyní odtrhl pohled od meče na tak dlouho, aby pohlédl trpaslíkovi do očí, a spatřil, že jsou plné obav. „Dokonce ani ty ne.“</p>
<p>„Arthasi… já jsem tě učil bojovat. Chtěl jsem ti pomoct, abys byl stejně dobrej bojovník jako král. Ale dobrej bojovník si umí vybrat, kdy má bojovat… a jakou si má vzít zbraň.“ Píchl do vzduchu krátkým ukazováčkem a ukázal na Mrazivý smutek. „A <emphasis>todle</emphasis> není zbraň, kterou by sis měl přidávat do arzenálu.“</p>
<p>Arthas se oběma rukama opřel o led ukrývající meč a přiblížil tvář jen na centimetry od jeho hladkého povrchu. Slyšel Muradina dál mluvit, ale jako by trpaslík byl hrozně daleko.</p>
<p>„Poslouchej mě, chlapče. Najdem jinej způsob, jak tvý lidi zachránit. A ted‘ vypadnem, vrátíme se a začnem hledat znova.“</p>
<p>Muradin se mýlil. On to jednoduše nechápal. Arthas to musel udělat. Kdyby nyní odešel, znovu by selhal, a to nemohl dopustit. Všechno, co dosud udělal, by ztratilo smysl.</p>
<p>Tentokrát neselže.</p>
<p>Věřil ve Světlo, protože ho viděl a používal, a taky věřil na duchy a oživlé mrtvoly, protože s nimi bojoval. Ale až do této chvíle mu představa neviditelné moci a duchů míst či věcí připadala směšná. Nyní mu však srdce bušilo očekáváním a touhou, která se mu zakousla až do duše. Slova mu vyklouzla ze rtů jakoby sama, poháněná strašlivě silnou touhou.</p>
<p>„Volám duchy tohoto místa,“ řekl a jeho dech mrznul v nehybném, ledově chladném vzduchu. Mrazivý smutek na něj čekal jen těsně mimo dosah jeho paže. „At‘ jsi, kdo jsi, dobrý či zlý, ani jedno nebo obé, cítím, že tu jsi. Vím, že posloucháš. Jsem připraven. Rozumím. A říkám ti… udělám cokoli, zaplatím jakoukoli cenu, jestli to zachrání můj lid.“</p>
<p>Dlouhý a děsivý okamžik se nic nedělo. Arthasův dech se proměnil v další obláček, rozplynul se, a pak v další. Na čele mu vyskočily krůpěje ledového potu. Nabídl všechno, co má – copak byl odmítnut? Copak znovu selhal?</p>
<p>A pak se mu zatajil dech, když se po hladkém povrchu ledu s hlubokým zapraskáním objevila puklina. Rychle se rozběhla vzhůru, kličkovala sem a tam a rozšiřovala se, až Arthas dokonce zahlédl čepel, kterou náhle odhalila. Vzápětí zavrávoral, začal couvat a ruce si tiskl k uším, aby je alespoň trochu ochránil před strašlivým zvukem tříštícího se ledu, který naplnil jeskyni.</p>
<p>Ledové vězení runového meče vybuchlo. Střepy ledu se rozlétly na všechny strany, samy ostré jako meče, jen navíc zubaté. Rozbíjely se o tvrdou skálu na stěnách i na podlaze. Arthas padl na kolena, rukama si kryl hlavu. Najednou uslyšel výkřik, který vzápětí stejně rychle utichl.</p>
<p>„Muradine!“</p>
<p>Ledový střep odmrštil trpaslíka několik metrů vzad. Ten nyní ležel natažený na chladné kamenné podlaze, z hrudníku mu trčelo ledové kopí a z rány pomalu vytékala busta krev. Oči měl zavřené a byl v bezvědomí. Arthas se s námahou zvedl na nohy a spěchal k příteli a učiteli. Sundal si rukavici, položil ruku na ránu, upřeně se na ni zadíval a zoufale si přál, aby Světlo naplnilo jeho dlaň energií. Srdce se mu rázem sevřelo pocitem viny.</p>
<p>Takže tohle byla ta strašlivá cena. Ne jeho život, ale život přítele. Někoho, komu na něm záleželo, kdo ho učil a stál za ním. Sklopil hlavu. V očích ho pálily slzy. Modlil se.</p>
<p><emphasis>Je to má hloupost. Tu cenu jsem měl zaplatit já. Prosím</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>A pak to ucítil, jako známé pohlazení od milované přítelkyně. Znovu jím proudilo Světlo, konejšivé a teplé, a Arthas se musel ovládnout, aby se nerozplakal, když spatřil, že se mu z ruky začíná šířit bledá záře. Klesl strašlivě hluboko, ale ještě nebylo pozdě. Světlo ho neopustilo. Stačilo ho jen přijmout, otevřít mu srdce. Muradin nezemře. Uzdraví ho a společně pak…</p>
<p>Cosi ucítil vzadu na zátylku. Ne, ne, nebylo to na zátylku.., bylo to uvnitř v hlavě. Rychle ji zvedl…</p>
<p>A užasl.</p>
<p>Meč se sám vysvobodil a nyní se mu předváděl v celé své kráse. Jeho runy modrobile zářily, takže se celá čepel koupala v chladném, ale nádherném světle. To Arthasovo pohaslo, jakmile téměř hypnotizován vstal. Mrazivý smutek na něj čekal jako milenka toužící po jeho dotyku. Čekal, až ho probudí v celé jeho slávě.</p>
<p>Šepot v hlavě zesílil. <emphasis>Tohle</emphasis> byla správná cesta. Věřit Světlu bylo bláhové. Světlo ho zklamalo, opakovaně. Nepomohlo mu zachránit Nepřemožitelného, nestačilo, aby zastavil šíření nákazy, která postupně vyhlazovala celé jeho království. Moc a síla Mrazivého smutku – to byla jediná věc, která mohla obstát proti moci pána děsu.</p>
<p>Muradin byl zkrátka jen další oběť téhle strašné války. Arthas však mohl doufat, že jeho oběť bude poslední. Vstal a udělal několik odhodlaných kroků k zářící zbrani. Natáhl k ní ruku, třesoucí se a stále ještě vlhkou od příte lovy krve. Přiložil dlaň k jfici a sevřel ho prsty. Seděl mu v ruce naprosto dokonale, jako by byli jeden pro druhého stvořeni.</p>
<p>Tělem mu projel chlad, roztřásl mu ruce ještě víc a rychle postupoval k srdci. Chvíli to bolelo a on ucítil náznak paniky, pak ale bylo rázem vše v naprostém pořádku. Bylo to v pořádku. Mrazivý smutek byl jeho, a on na oplátku patřil meči. Mluvil k němu, šeptal a uklidňoval ho, jako by s ním byl odjakživa.</p>
<p>S výkřikem nekonečné radosti zvedl zbraň nad hlavu a ohromen hleděl na její vražednou krásu. Ted‘ všechno napraví – on, Arthas Menethil, a nádherný Mrazivý smutek, který byl nyní jeho součástí stejně jako mysl, srdce či dech. Naslouchal mu a on mu odhaloval tajemství.</p>
<p><strong>16.</strong></p>
<p>Když Arthas se svými muži přiběhl zpátky do tábora, zjistili, že bitva se během jejich nepřítomnosti nikam neposunula. Řady Arthasových vojáků prořídly, ale nikde nebylo vidět žádná těla. Vlastně ani nečekal, že nějaká uvidí.., všichni padlí znovu vstali pod velením pána děsu jako protivníci bývalých druhů.</p>
<p>Falric, zbroj potřísněnou všemi možnými tělními tekutinami, na něj okamžitě volal: „Princi Arthasi! Dělali jsme, co jsme mohli, ale… kde je Muradin? Už se dlouho neudržíme!“</p>
<p>„Muradin je mrtvý,“ řekl Arthas. Chladný, avšak příjemný pocit z vlastnictví meče poněkud zeslábl a on ucítil v duši bodnutí. Muradin zaplatil nejvyšší cenu za něj… ale jestli porazí MarGanise, stálo to za to. Kdyby trpaslík věděl to co Arthas, kdyby chápal, souhlasil by. Muradinovi chlapi vypadali, že jimi jeho slova silně otřásla, nicméně ani na okamžik nepřestali pálit do znovu a znovu se valících řad nemrtvých. „Jeho smrt nebyla zbytečná. Odvahu, kapitáne. Proti moci Mrazivého smutku nemá nepřítel Šanci!“</p>
<p>A vzápětí všichni jen nevěřícně hleděli, jak se Arthas sám vyřítil do největší vřavy.</p>
<p>Když ještě bojoval s požehnaným kladivem, které nyní leželo odhozené a zapomenuté v ledové jeskyni, jež byla tak dlouho vězením Mrazivého smutku, myslel si, že bojuje dobře. Proti zkáze, jakou kolem sebe rozséval nyní, to však bylo jako nic. Mrazivý smutek byl spíše jako prodloužená část jeho těla než jako zbraň. Okamžitě získal rytmus a začal nemrtvé kosit, jako by to byla jen stébla obilí neschopna vzdorovat sekáčově kose. Jak vyvážený a dokonalý ten meč v jeho ruce byl. Jediná ladná rána oddělila ghúlovi hlavu od těla. Máchl na druhou stranu a kostlivec se doslova rozsypal. Další dokonale načasovana rána srazila třetího protivníka. Nemrtví kolem něj padali jako hrušky a jejich hnijící těla brzy vytvořila stále rostoucí hromadu. V jednu chvíli, když si vybíral dalšího protivníka, spatřil proti sobě Falricovu tvář. V jeho tolik známém obličeji byl úžas, ale taky šok a… hrůza? Jistě jen z masakru, který kolem sebe způsoboval. Mrazivý smutek v jeho rukou doslova zpíval.</p>
<p>Zvedl se vítr a začal padat sníh a bojující začaly bičovat velké vločky. Mrazivému smutku jako by se to líbilo, neboť vánice se zjevně Arthase vůbec nedotýkala. Čepel se znovu a znovu zakusovala do těl a princi padali k nohám další a další nemrtví. Když se vypořádal se všemi nohsledy, bylo na čase vyřídit si účty s jejich pánem.</p>
<p>„Mal’Ganisi, ty zbabělče!“ zavolal Arthas. Dokonce i jeho vlastní hlas mu nyní zněl jinak, neboť snadno překřičel i kvílející vítr. „Tak se ukaž! Vylákal jsi mě až sem, tak se mi postav!“</p>
<p>A pak tam najednou démon stál, větší, než jak si ho Arthas pamatoval, a šklebil se na něj. Napřímil se v celé své impozantní velikosti, zamáchal křídly a několikrát praskl ocasem jako bičem. Následně ledabyle luskl prsty a nemrtví válečnici na místě ztuhli.</p>
<p>Arthas byl tentokrát na hrůzostrašné vzezření pána děsu připraven. Nijak se ho nezalekl. Jen protivníkovi pohlédl do očí, beze slova potěžkal Mrazivý smutek a tuny vytepaně do jeho čepele se rozzářily. Mal’Ganis zbraň bezpochyby poznal a modré rty se mu zkřivily v nelibém výrazu.</p>
<p>„Takže ty sis nakonec vzal Mrazivý smutek, a to za cenu životů svých druhů, přesně jak předpověděl temný pán. Jsi silnější, než jsem předpokládal.“</p>
<p>Tahle slova Arthas slyšel, ale byla tam ještě jiná, která se mu ozývala v hlavě jako vábivý šepot. Arthas naslouchal a pak se krvežíznivě usmál.</p>
<p>„Plýtváš dechem, Mal’Ganisi. Já nyní naslouchám pouze hlasu Mrazivého smutku.“</p>
<p>Pán děsu zvrátil rohatou hlavu a zasmál se. „To nasloucháš hlasu temného pána,“ odsekl. Pak ukázal prstem s ostrým černým drápem na mocný runový meč. „Promlouvá k tobě prostřednictvím zbraně, kterou nyní vládneš!“</p>
<p>Arthas cítil, jak mu vyprchala krev z tváře. Ten, jehož pán děsu nazýval svým pánem… k němu <emphasis>promlouvá</emphasis> prostřednictvím Mrazivého smutku? Ale… jak je to možné? Nebyl to poslední Mal’Ganisův trik? že by se znovu nechal napálit a nyní byl vydán pánu děsu na milost?</p>
<p>„Copak ti šeptá, člověče?“ Znovu ten úšklebek, výraz kohosi, kdo ví něco, co druhý ne. Pán děsu měl zjevně z něčeho škodolibou radost a vychutnával si ten pro něj příznivý obrat v událostech. „Copak ti zrovna ted‘ temný pán mrtvých povídá?“</p>
<p>Šepot se opravdu ozval znovu, ale tentokrát to byl Arthas, kdo se ušklíbl a dokonale napodobil výraz, který měl ještě před okamžikem ve tváři vepsaný pán děsu. Nyní to byl on, kdo věděl něco co Mal’Ganis ne.</p>
<p>Arthas zatočil Mrazivým smutkem nad hlavou. Ohromná zbraň byla v jeho ruce lehká a její pohyb ladný. Pak princ zaujal útočné postavení. „Říká, že přišel čas mé pomsty.“</p>
<p>Démon vytřeštil zelené oči. „Cože? To přece nemůže myslet…“</p>
<p>Arthas zaútočil.</p>
<p>Mocná čepel vylétla vzhůru a pak prudce sekla kolmo dolů. Pán děsu na něco takového nebyl připravený, ale na poslední chvíli se mu podařilo zablokovat ránu holí. Uskočil stranou a máchnul křídly tak mocně, až se Arthasovi divoce zcuchaly vlasy. Poryv větru však nestačil, aby ho zpomalil nebo rozhodil. Princ znovu a znovu bušil do protivníka. Jeho údery byly rychlé a vražedné, ovšem zároveň se ani na okamžik nepřestal ovládat. Čepel se rozzářila, jako by sama dychtila po vítězství. Arthasovi hlavou proběhla myšlenka: <emphasis>Mrazivý smutek hladoví</emphasis>.</p>
<p>V reakci na ni se objevila otázka, z níž mu na okamžik naskočila husí kůže: <emphasis>Po čem asi?</emphasis></p>
<p>Na tom nezáleželo. On, Arthas, hladověl po pomstě a byl odhodlaný ji dnes dostat. Pokaždé, když se Mal‘ Ganis pokusil seslat kouzlo, Mrazivý smutek byl rychlejší a srazil ho stranou, nebo dokonce t’al do masa, až ho rychle dostal do stavu, kdy nebyl schopen vzdorovat smrtelné ráně. Arthas cítil z meče očekávání a touhu. Vykřikl a sekl v zářivě modrém oblouku napříč Mar Ganisovým trupem.</p>
<p>V místě, kde se oblouk spojil s démonovým tělem, vytryskla tmavě rudá krev a potřísnila bílý sníh jen o pár okamžiků dřív, než se do něj Mal’Ganis zhroutil. Ve tváři měl stále ještě údiv, jako by ani ted‘ nevěřil, že ho někdo dokázal porazit.</p>
<p>Arthas chvíli stál, kolem něj vířil sníh a celou scénu ozařovalo světlo vycházející z Mrazivého smutku, jeho některé runy byly nyní schovány pod temnou démonickou krví.</p>
<p>„Je po všem,“ řekl tiše.</p>
<p><emphasis>Ano, ale to platí jen pro tuhle část tvé cesty, mladý princi</emphasis>, zašeptal Mrazivý smutek.., nebo to byl skutečně temný pán, o němž mluvil Mal’Ganis? Netušil a nezajímalo ho to. Sehnul se a opatrně meč očistil sněhem. <emphasis>Ještě toho musíš mnoho vykonat. Velmi mnoho. Na tomto světě na tebe čeká velká moc. Mnohé vědění a síla</emphasis>.</p>
<p>Vánice se zhoršovala. Arthasovi s překvapením došlo, že mu vůbec není zima. Narovnal se, zvedl Mrazivý smutek a prohlížel si ho. U nohou mu tuhlo démonovo tělo. Hlas – ať již patřil Mrazivému smutku nebo temnému pánu – mluvil pravdu.</p>
<p>Musí toho ještě mnoho vykonat.</p>
<p>A pomáhat mu bude zima.</p>
<p>Arthas Menethil pevně sevřel jílec runového meče, zahleděl se do sněhové bouře a rozběhl se, aby ihned začal.</p>
<p>Arthas věděl, že si ty zvony bude pamatovat celý život. Zvonily jen během nejvýznamnějších státních událostí – při královské svatbě, narození potomka, při pohřbu krále, jednoduše doprovázely všechny události, které tvořily dějiny království. Dnes však zvonily na oslavu. On, Arthas Menethil, se vrátil domů.</p>
<p>Zprávu o svém triumfu poslal napřed. Aby se všichni dozvěděli, že zjistil, kdo stál za nákazou. Že ho našel. Zabil ho a dnes se vrátí do rodného města. Jak kráčel po silnici vedoucí k hlavnímu městu, bez koně, pěšky, vítal ho hlasitý jásot a potlesk, projevy vděku národa, který milovaný princ zachránil před katastrofou. Přijímal je jako zaslouženou odměnu, ale v duchu už myslel jen na to, jak se po té dlouhé době uvidí s otcem.</p>
<p>„Chci s tebou mluvit o samotě, otče. Chci ti říct o všem, co jsem viděl a co jsem se dozvěděl,“ napsal do dopisu, který před několika dny doručil spěšný posel. „Jsem si jistý, že jsi hovořil s Jainou i Utherem. Dovedu si představit, co ti asi řekli, jak se tě pokusili poštvat proti mně. Ujišťuji tě, že jsem udělal jen to, co jsem považoval za nejlepší pro blaho lidu Lordaeronu. Nakonec jsem zabil toho, kdo seslal nákazu na náš lid, a vracím se domů jako vítěz, dychtivý být svědkem nové éry našeho království.“</p>
<p>Ti, kdo kráčeli za ním, šli stejně mlčky a stejně jako on měli tváře zakryté kápí. Nezdálo se, že by od nich shromážděny dav čekal nějakou odpověd‘ na všechen jásot. Masívní padací most se před ním spustil a Arthas na něj vkročil. I v hradu našel jásající dav, ale ten již nebyl složený z obyčejných lidí, nýbrž z diplomatů, nižší šlechty a vysoce postavených elfů, trpaslíků a gnómů. Nestáli jen na nádvoří, ale rovněž nad ním, v lóžích. Na vracejícího se hrdinu doslova pršely okvětní lístky růží, bílé, rudé i růžové.</p>
<p>Arthas si vzpomněl, že kdysi si takhle představoval svůj svatební den s Jainou, jak jí růžové lístky padají do vlasů, tvář září štěstím, jak se k němu tiskne, aby ho políbila…</p>
<p><emphasis>Jaina</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Vzpomínka na ni ho překvapivě dojala. Chytil jeden z rudých okvětních plátků do dlaně. Zamyšleně jej pohladil palcem a zamračil se, když spatřil, že se na něm objevila skvrna. Ta se mu přímo před očima začala zvětšovat a pohlcovat lístek, až celý zvadl a zhnědl. Rychlým a rozw zlobeným gestem mrtvou věc zahodil a pokračoval dál.</p>
<p>Opřel se oběma rukama do dveří trůnního sálu, který tak dobře znal, otevřel je, vkročil dovnitř, rychle našel pohledem Terenase a obdaroval otce úsměvem téměř zcela skrytým pod kápí. Arthas pokorně poklekl, opřel Mrazivý smutek hrotem o vrch erbu vytesaného do kamenné podlahy a sklopil hlavu.</p>
<p>„Můj synu. Jsem rád, že jsi opět doma, živý a zdravý,“ řekl Terenas a poněkud vrávoravě vstal.</p>
<p>Otec nevypadá dobře, pomyslel si Arthas. Události posledních několika měsíců prohloubily vládci vrásky v obličeji. Rovněž vlasy měl šedivější a oči unavenější.</p>
<p>Teď už však bude všechno v pořádku.</p>
<p><emphasis>Už se nebudeš muset dál obětovat pro svůj lid. Už nebudeš muset nést tíhu koruny. O všechno jsem se postaral.</emphasis></p>
<p>Arthas vstal a jeho zbroj zařinčela. Zvedl ruku, stáhl si kápi z hlavy a čekal na otcovu reakci. Terenas vytřeštil oči a hleděl na změnu, kterou jeho syn prošel.</p>
<p>Arthasovy vlasy, kdysi zlaté jako pšenice, jež živila jeho lid, byly nyní bílé jako kost. Věděl, že stejně bledou má i tvář, jako by mu z ní někdo vysál všechnu krev.</p>
<p><emphasis>Je čas</emphasis>, zašeptal mu v hlavě Mrazivý smutek. Arthas vykročil k otci, který stál na stupínku a stále jen nevěřícně hleděl. V sále bylo rozmístěno několik stráží, ty však pro něj, Mrazivý smutek a dva muže, kteří ho doprovázeli, nepředstavovaly překážku. Arthas odhodlaně došel až ke kobercem zakrytým schodům a uchopil otce za ruku.</p>
<p>Pak se Arthas napřáhl k ráně. Runy na Mrazivém smutku se nedočkavě rozzářily. Znovu se ozval šepot, tentokrát však k němu nemluvil runový meč, ale vzpomínky…</p>
<p>… hlas plavovlasého prince, kterého znal kdysi dávno, snad v minulém životě…</p>
<p>„<emphasis>Zavraždili ho. Žena, které věřil</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> pak ho zabila. Probodla mu srdce</emphasis><emphasis>…</emphasis>“</p>
<p>Arthas zatřepal hlavou a hlas ztichl.</p>
<p>„Co je to? Co to děláš, můj synu?“</p>
<p>„Stávám se tvým následníkem… otče.“</p>
<p>Hlad Mrazivého smutku byl utišen… alespoň prozatím.</p>
<p>Následně dal Arthas volnost svým novým, poslušným a na nic se neptajícím poddaným, které si přivedl s sebou. Zbavit se stráží, jež se na něj po smrti otce vrhly, byla hračka a Arthas se nyní vyřítil s ledově chladným záměrem zpátky na nádvoří.</p>
<p>Bylo to šílené.</p>
<p>Na místě téměř posvátné úcty se nyní rozpoutalo peklo. Oslavování hrdinů se proměnilo v závod o život. Jen několika málo vyvoleným se podařilo jej vyhrát. Většina z těch, kdo několik hodin čekali, aby přivítali prince, nyní ležela mrtvá, těla rozsekaná, krvácející ze strašlivých ran či s usekanými končetinami. Velvyslanci vedle obyčejných lidí, mužů, žen i dětí. Všichni si najednou byli rovni ve smrti.</p>
<p>Arthase nezajímalo, jak skončí. Zda jako potrava pro mrchožrouty nebo jako jeho noví poddaní. Falric s Marwynem, stejně mrtvolně bledl jako on, byli snad ještě nemilosrdnější. Arthas kráčel stejnou cestou, kterou před chvílí přišel, s jediným cílem.</p>
<p>Jakmile měl za sebou nádvoří i těla, nehybná či znovu oživlá, rozběhl se. Žádný kůň už ho nechtěl nést. Zvířata se plašila, když cítila jeho pach nebo pach těch, kdo ho následovali. On však zjistil, že se nedokáže unavit. Ne od té doby, kdy k němu promlouval Mrazivý smutek, nebo král lichů, jenž mu skrz runový meč našeptával, co má dělat. A tak běžel, jak nejrychleji dokázal, a nohy ho neomylně nesly k místu, kde už nebyl roky.</p>
<p>V hlavě mu vířily hlasy, vzpomínky, útržky rozhovorů:</p>
<p>„<emphasis>Víš, že jsi na něm ještě neměl jezdit.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>A už zase jsi nebyl na hodině</emphasis><emphasis>…</emphasis>“</p>
<p>Znovu slyšel příšerné ryčení Nepřemožitelného. Světlo, které se na strašlivý okamžik zastavilo, jako by se rozhodovalo, jestli je hoden jeho požehnání. Jainina tvář, když ukončil jejich vztah.</p>
<p>„<emphasis>Poslouchej mě, chlapče</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Už na ní padl stín a nic ho nedokáže zapudit</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> čím usilovněji se budeš snažit zabíjet nepřátele, tím rychleji povedeš svůj lid do jejich spárů</emphasis><emphasis>…</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>…</emphasis><emphasis>tohle není jabloňový sad, který napadla plíseň, tohle je město p</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>né lids</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>ých bytostí</emphasis><emphasis>…</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>…</emphasis><emphasis>víme toho tak málo. Nemůžeme ty lidi pobít jako nějaká zvířata jenom proto, že se sami bojíme!</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>…lhal jsi svejm chlapům a zradils žoldáky, co bojovali na tvý straně</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Todle je Terenasův kluk?</emphasis>“</p>
<p>Ale ti lidé to nechápali. Nemohli to pochopit. Jaina – Uther – Terenas – Muradin. Tihle všichni mu v určitém okamžiku, ať už pohledem nebo slovem, dali najevo své přesvědčení, že se mýlí.</p>
<p>Když se přiblížil ke statku, zpomalil. Jeho služebníci už stačili dorazit před ním a na zemi ležela mrtvá, chladnoucí těla. Arthas se obrnil proti bolesti, která i nyní stále přicházela. Tihle měli štěstí. Jednoduše zemřeli. Muž, žena a mladík zhruba jeho věku.</p>
<p>A hledíky… letos kvetly jako zběsilé. Arthas přikročil blíž a natáhl ruku, aby se jednoho z vysokých, levandulově modrých květů dotkl. Pak zaváhal, protože si vzpomněl na růžový lístek.</p>
<p>Nepřišel sem trhat květiny.</p>
<p>Otočil se a přešel k hrobu, nyní už téměř sedm let starému. Za tu dobu zarostl travou, ale náhrobní kámen byl stále čitelný. Nemusel ho číst. Věděl, kdo tu leží.</p>
<p>Chvíli stál, více dojat smrtí toho, kdo ležel v hrobě, než smrtí vlastního otce, jehož sám zabil.</p>
<p><emphasis>Máš moc</emphasis>, ozval se šepot. <emphasis>Použij ji, jak se ti zlíbí</emphasis>.</p>
<p>Arthas natáhl ruku, Mrazivý smutek pevně sevřený v druhé. Kolem té natažené začalo vířit matné světlo a zrychlovalo. Sldouzávalo mu z prstů jako had, svíjelo se a proplétalo a pak zamířilo do země.</p>
<p>Arthas cítil, jak se v hlíně spojilo s ležícími kostmi. Naplnil ho pocit radosti a do očí mu vyhrkly slzy. Zvedl ruku a vytáhl neživou věc ze sedmiletého spánku v chladné a temné zemi.</p>
<p>„Povstaň!“ rozkázal a to slovo mu vylétlo z hrdla téměř samo.</p>
<p>Hrob vybuchl a okolí zasypala sprška hlíny. Objevily se kostěné nohy, kopyta zahrabala v sypající se hlíně a pak se vynořila i lebka. Arthas vše bez dechu sledoval a na příliš bledé tváři se mu rozhostil úsměv.</p>
<p><emphasis>Viděl jsem, jak ses narodil</emphasis>, pomyslel si, když si vzpomněl na placentu obalující mokrý a roztřesený nový život. <emphasis>Pomohl jsem ti na svět a pomohl jsem ti z něj</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a teď ses narodil znovu, mou rukou</emphasis>.</p>
<p>Kostlivý hřebec se prodral hlínou a konečně se objevil v celé své kráse. V prázdných očních důlcích mu plál rudý oheň. Trhl hlavou, zařehtal, a dokonce nějak zafrkal, třebaže měkká tkáň už dávno shnila.</p>
<p>Arthas natáhl roztřesenou ruku k nemrtvému zvířeti, které se mu o ni opřelo kostěnými nozdrami. Před sedmi lety tohoto koně přivedl k záhubě. Před sedmi lety plakal a slzy mu mrzly na tváři, když pozvedl meč a probodl milovanému hřebci jeho velké a oddané srdce.</p>
<p>Vinu za to si nesl celý život. Ale ted‘ si uvědomil, že to všechno bylo součástí jeho osudu. Kdyby svého koně nezabil, nemohl by ho Led‘ znovu oživit. Živí konč se ho báli. Tenhle byl nemrtvý, s plameny místo očí, a jeho kosti držela pohromadě nekromantská magie, jíž Arthas vládl díky daru záhadného krále lichů. Jezdec a kůň konečně mohli znovu splynout v jedno, jak jim bylo vždy souzeno. Nebyla to tedy chyba, co udělal před sedmi lety. Neudělal nic špatně. Ani tehdy, ani ted‘.</p>
<p>Nikdy.</p>
<p>A tohle byl důkaz.</p>
<p>Celou zemí, které nyní vládl, zatímco na jeho meči ještě nezaschla otcova krev, se šířila smrt. Změna.</p>
<p>„Toto království padne,“ slíbil milovanému koni, když mu přehodil plášť přes kostěný hřbet a nasedl. „A z popela povstane nový řád, který otřese samotnými základy světa!“</p>
<p>Kůň zařehtal.</p>
<p>Nepřemožitelný.</p>
<p><strong>ČÁST TŘETÍ</strong></p>
<p><strong>TEMNÁ PANÍ</strong></p>
<p><strong>MEZIHRA</strong></p>
<p>Sylvanas Windrunnerová, bývalá generál-hraničářka Quel’Thalasu, smrtonoška (Banshee – pozn. překl.) a temná lady Opuštěných (Forsaken – pozn. překl.), vyšla z královských komnat stejným rychlým a pružným krokem, jakým byla zvyklá chodit, když byla živá. Pro každodenní běžné aktivity dávala přednost tělesné podobě. Její kožené boty nevydávaly na kamenné podlaze Podměstí žádný zvuk, ale stejně se k ní otáčely všechny pohledy. Byla jedinečná a nezaměnitelná.</p>
<p>Její vlasy byly kdysi zlaté, oči modré a pokožka barvy čerstvě utržené broskve. Kdysi byla živá. Nyní byly její vlasy, často zakryté černomodrou kápí, černé jako půlnoc, s bílými prameny, a její kdysi broskvová plet‘ měla mdlý, perlově modrošedý nádech. Rozhodla se nosit i nadále zbroj, na jakou byla zvyklá za života, z pečlivě vydělané kůže, která odhalovala její štíhlé, avšak vypracované tělo. K uším jí dolehl šepot. Nevycházela ze svých komnat často. Byla vládkyní města a byla zvyklá, že svět chodí za ní.</p>
<p>Vedle ní se snažil držet krok mistr lékárník Faranell, šéf Královské lékárnické společnosti (Lékárníky najdete ve světě WoW v poslední době na každém kroku. Označují se anglickým slovem <emphasis>Apothecary</emphasis> a v řadách Opuštěných plní podobnou roli jako akolytové nemrtvých – pozn. překl.), který vždy mluvil za pomocí spousty gest a hloupě se u toho usmíval. ‚Jsem vám nesmírně vděčný, že jste se rozhodla přijít, má paní,“ řekl a snažil se za pochodu uklidnit a zároveň mluvit dál. „Říkala jste, že si přejete být informována o všech vydařených experimentech a že chcete na vlastní oči vidět…“</p>
<p>„Pamatuji si vlastní rozkazy, doktore,“ štěkla na něj Sylvanas, zatímco začali sestupovat stáčející se chodbou hlouběji do Podměsti.</p>
<p>„Jistě, jistě. Už jsme tady.“ Vstoupili do místnosti, která by někomu jen trochu slabší povahy připadala jako dům hrůzy. Na velkém stole sešíval nemrtvý k sobě kusy různých těl a broukal si u toho jakousi melodii. Sylvanas se pousmála.</p>
<p>„Konečně vidím někoho, koho práce baví,“ odpověděla jen trošku nadneseně. Učedník se poněkud polekal, ale vzápětí se hluboce uklonil.</p>
<p>Všude se ozývalo temné bzučení a praskáni energie. Ostatní alchymisté byli zjevně velmi zaměstnaní. Míchali lektvary, vážili přísady, dělali si poznámky. Všudypřítomný pach byl směsicí rozkladu a chemikálií, kterým zdatně oponovala vůně bylin. Sylvanas překvapila její vlastní reakce. Vůně bylin jí připomněla domov a jí se najednou… zastesklo. Naštěstí jí ten pocit nevydržel dlouho. Nikdy tomu tak nebylo.</p>
<p>„Tak ukaž,“ přikázala. Faranell se uklonil a provedl jí hlavní chodbou, kolem těl zavěšených na hácích, do jedné z postranních místností.</p>
<p>K uším jí dolehl tlumený vzlykot. Když vstoupila, spatřila na podlaze několik klecí. Další byly zavěšeny na řetězech a pomalu se houpaly a každá byla obsazena jedním pokusným subjektem. Některé z nich byli lidé. Jiné Opuštění. Všichni měli prázdný výraz způsobeny strachem, který zažívali tak dlouho a jenž byl tak hluboký, že je nakonec otupil prakticky do bezvědomí.</p>
<p>Už ho však nebudou zažívat dlouho.</p>
<p>„Jak si jistě umíte představit, má paní,“ řekl Faranell, „dovážet sem Pohromu jako pokusné subjekty je nesmírně obtížné. Samozřejmě pro potřeby testování jsou Opuštění s Pohromou téměř identičtí, nicméně já bych vám chtěl s velkou radostí oznámit, že všechny naše externí testy byly dokonale zdokumentovány a výsledky se dají nazvat úspěchem.“</p>
<p>Sylvanas se začínalo zmocňovat vzrušení a obdařila alchymistu tolik vzácným, avšak stále nádherným úsměvem. „To mne velmi těší,“ řekla. Nemrtvý doktor se tetelil štěstím. Pokynul svému asistentu Keeverovi, Opuštěnému, jehož mozek byl při první smrti zjevně poškozen a který si neustále cosi mumlal sám pro sebe. Nyní na mistrův příkaz vyndal z klecí dva subjekty. Jeden byla žena, která na první pohled nebyla tak otupena strachem a zoufalstvím jako ostatní, nebot‘ když ji Keever vytáhl z klece, začala tiše vzlykat. Muž, Opuštěný, byl naopak naprosto netečný a jednoduše tiše stál. Sylvanas si ho prohlížela.</p>
<p>„Zločinec?“</p>
<p>„Samozřejmě, má paní.“ Napadlo ji, jestli mluví pravdu. Ale to bylo vlastně jedno. Poslouží Opuštěným tak jako tak. Lidská dívka byla nyní na kolenou. Keever se nad ní sklonil, chytil ji za vlasy a škubl. Když otevřela ústa, aby vykřikla bolestí, nalil jí do hrdla plný šálek jakési tekutiny a přinutil ji polknout.</p>
<p>Sylvanas pozorovala, jak se brání. Opuštěný naopak přijal od Faranella tekutinu zcela bez protestu a vypil ji do poslední kapky.</p>
<p>Pak šlo všechno rychle. Lidská dívka se přestala bránit, její tělo ztuhlo a pak ho zachvátily křeče. Keever ji pustil a téměř zvědavě sledoval, jak jí z nosu, z úst, očí i uší začala téct krev. Sylvanas se otočila na muže. Ten na ni tupě a mlčky zíral. Zamračila se.</p>
<p>„Možná to není tak účinné, jak…“</p>
<p>Opuštěný se zachvěl. Ještě okamžik se pokoušel zůstat stát, ale pak ho rychle slábnoucí tělo zradilo, zavrávoral a tvrdě dopadl na zem. Všichni ustoupili. Sylvanas už zase vše sledovala s pusou otevřenou vzrušením.</p>
<p>„Stejný kmen?“ zeptala se Faranella. Lidská dívka sebou ještě jednou škubla a pak znehybněla, oči vytřeštěné. Alchymista šťastně přikývl.</p>
<p>„To teda je,“ řekl. „A jak si jistě dovedete představit, jsme docela…“</p>
<p>Nemrtvého zachvátily křeče. Pak mu na několika místech praskla kůže a z ran se začala vylévat černá tekutina. Nakonec i on znehybněl.</p>
<p>„…potěšeni dosavadními výsledky.“</p>
<p>„To věřím,“ řekla Sylvanas. Sama měla co dělat, aby zamaskovala nadšení. „Potěšena“ bylo v jejím případě rozhodně slabé slovo. „Nákaza, která zabíjí lidi i Pohromu. A navíc zjevně působí i na mé lidi, protože ti jsou taky nemrtví.“</p>
<p>Podívala se na něj zářivě stříbrnýma očima. „Musíme se postarat, aby se to nikdy nedostalo do špatných rukou. Následky by mohly být… zničující.“</p>
<p>Nasucho polkl. „To ano, má paní. To by opravdu mohly.“</p>
<p>Znovu nasadila neutrální výraz a vrátila se do královských komnat. V hlavě se jí honily tisíce věcí, ale nade všemi jasně plála jediná myšlenka jako strašák, jehož zapalovala každý Svátek všeho svatého:</p>
<p><emphasis>Teď konečně, Arthasi, zaplatíš za všechno, co jsi udělal</emphasis>.<emphasis> Lidé, z nichž jsi vzešel, budou povražděni</emphasis>.<emphasis> Tvá Pohroma bude zastavena</emphasis>.<emphasis> Už se nebudeš moci schovávat za tu svou armádu bezduchých nemrtvých loutek</emphasis>.<emphasis> Obdaříme tě stejnou milostí a soucitem, jaké jsi projevoval nám</emphasis>.</p>
<p>Navzdory tomu, že měla vždy emoce plně pod kontrolou, zjistila, že se usmívá.</p>
<p><strong>17.</strong></p>
<p>Zatímco uháněl na hřbetě kostěného a věrného Nepřemožitelného k Andorhalu, napadlo Arthase, že je to skutečně ohromná ironie, že to byl on, kdo zabil nekromancera Kel’Thuzada, a je to zase on, kdo ho má nyní oživit.</p>
<p>Mrazivý smutek mu neustále našeptával, i když on vlastně hlas meče – hlas krále lichů, jak si přál být nazýván – nepotřeboval. Už nebylo cesty zpět. A on by se vrátit ani nechtěl.</p>
<p>Když padlo hlavní město, vydal se Arthas na jakousi temnou verzi paladinské pouti. Projel svou zem křížem krážem, vedl nové poddané od města k městu a posílal je na jejich obyvatele. Měl pocit, že Pohroma, jak je Kel’Thuzad nazval, je příhodné jméno. Proces sebemrskačství, který někdy používali radikálnější z kněží, měl tělo očistit a zbavit všech nedokonalostí. Jeho Pohroma očistí zem od živých. Svět mu ležel u nohou. On sám se rozhodně cítil být živý, ale král lichů ho svým tichým hlasem nazval rytířem smrti a ztracená barva z jeho vlasů, pokožky i očí snad byla ještě výmluvnější než toto jméno. Nevěděl, co je pravda, a nezajímalo ho to. Byl oblíbencem krále lichů, velel Pohromě a jistým zvráceným způsobem mu na ní dokonce záleželo.</p>
<p>Arthas nyní sloužil králi lichů prostřednictvím jednoho z jeho podřízených, pána děsu, který se fyzicky téměř dokonale podobal Mal’Ganisovi. Další ironie, ale ani tahle ho nijak netrápila.</p>
<p>„Stejně jako Mal’Ganis i já jsem pán děsu. Já však nejsem tvým nepřítelem,“ ujistil ho Tichondrius. Jeho rty se zkroutily do úsměvu, který daleko víc připomínal namyšlený úšklebek. „Ve skutečnosti jsem ti přišel poblahopřát. Tím, že jsi zabil svého otce a odevzdal tuto zem do rukou Pohromy, jsi prošel první zkouškou. Král lichů je potěšen tvým… elánem.“</p>
<p>Arthas měl z jeho slov smíšené pocity – bolest a radost.</p>
<p>„Ano,“ řekl a snažil se mluvit s démonem chladným a vyrovnaným hlasem. „Jeho jménem jsem přivedl do záhuby všechny a všechno, co jsem kdy miloval, a necítím žádné výčitky. Žádný stud. Žádný soucit.“</p>
<p>A hluboko v jeho srdci se ozval další šepot, tento však nepatřil Mrazivému smutku. Lháři.</p>
<p>Ovládl se a vzpamatoval. Tenhle hlas musí nějak utišit. Ted‘ už si nemůže dovolit sentiment, Ten byl jako gangréna, kdyby ho nechal, nakonec by ho celého sežral.</p>
<p>Tichondrius si zjevně ničeho nevšiml. Ukázal na Mrazivý smutek. „Ten runový meč, který nosíš, ukoval kdysi dávno můj lid. Král lichů mu dal moc krást duše. Ta tvá byla první, již si vzal.“</p>
<p>Arthasem zmítaly emoce. Zadíval se na meč. Neunikl mu výraz, který Tichondrius použil. Krást. Kdyby si král lichů o jeho duši řekl výměnou za záchranu jeho lidu, dal by mu ji. Ale král lichů ho o nic nepožádal. Jednoduše si ji vzal. A ted‘ byla uvězněna v zářící zbrani tak blízko, že se jí princ – vlastně už král – mohl téměř dotýkat. Ale jen téměř. A dostal za ni vůbec, co žádal? Zachránil svůj lid?</p>
<p>A záleželo na tom?</p>
<p>Tichondrius si ho bedlivě prohlížel. „Tak to budu muset bez ní nějak přežít,“ řekl Arthas s humorem. „Co ode mě král lichů žádá?“</p>
<p>Nakonec se ukázalo, že jeho úkolem je shromáždit všechno, co zbylo z Kultu zatracených, aby měl dostatek můžů a sil pro ještě důležitější úkol – nalezení Kel’Thuzadových ostatků.</p>
<p>Ty se nacházely, alespoň podle toho, co mu meč našeptal, v Andorhalu, kde je sám Arthas kdysi nechal v podobě hnijící a páchnoucí hromady. V Andorhalu, odkud proudily do jeho země zásilky nakaženého obilí. Vzpomněl si na vztek, s nímž na nekromancera zaútočil. Už ho necítil. Na bledých rtech se mu objevil úsměv. Ironie.</p>
<p>Z domů, které kdysi viděl hořet jasnými plameny, zbyly ohořelé trámy. Kromě nemrtvých by tu neměl být nikdo… a přesto… Arthas se zamračil a přitáhl koni otěže. Nepřemožitelný se zastavil. I mrtvý byl stejně poslušný jako v životě. Arthas viděl pohybující se postavy. To málo světla, které se dostalo přes husté mraky, se odráželo od…</p>
<p>„Zbroj,“ řekl. Po obvodu hřbitova a v blízkosti malé hrobky byli rozmístěni ozbrojení muži. Arthas chvíli zkoumal situaci přimhouřenýma očima, ale pak je naopak vytřeštil. Nejenže to byli živí, a k tomu válečníci, byli to paladinové. A on věděl, proč tady jsou. Zdálo se, že o Kel’Thuzada mělo zájem víc lidí.</p>
<p>On však řád rozpustil. Žádní paladinové by už neměli existovat, natož aby se zde shromáždili v takovém počtu. Mrazivý smutek šeptal. Hladověl. Arthas mocný runový meč tasil z pochvy a zvedl ho nad hlavu, aby v něm armáda akolytů, kteří ho následovali, spatřila vůdčí sílu. Pak vyrazil. Nepřemožitelný rychle přešel do trysku a Arthas spatřil ve tvářích obránců hřbitova zděšení. Bojovali udatně, ale nakonec jim to bude stejně k ničemu. Věděli to. Viděl jim to na očích.</p>
<p>Právě poprvé vytrhl Mrazivý smutek z rány a pocítil jeho radost z duše, již si vzal, když nějaký hlas zavolal: „Arthasi!“</p>
<p>Byl to hlas, který Arthas už někdy slyšel, ale ted‘ ho nějak nedokázal zařadit. Obrátil se směrem, odkud se ozval. Jeho majitel byl vysoký, téměř impozantní. Právě si sundal helmu a jeho hustý vous Arthasovi osvěžil paměť. „Gavinrade,“ řekl překvapeně. „Tebe jsem dlouho neviděl.“</p>
<p>„Ne dost dlouho. Kde máš kladivo, kterým jsme tě obdarovali?“ řekl Gavinrad a každé slovo mělo, jako by si odplivl. „Zbraň hodnou paladina. Zbraň cti.“</p>
<p>Arthas si vzpomínal. Byl to právě tenhle muž, kdo mu položil kladivo k nohám. Jak čisté a jednoduché se tehdy všechno zdálo být.</p>
<p>„Ted‘ mám lepší zbraň,“ řekl Arthas. Zvedl Mrazivý smutek. Ten mu v ruce dychtivě zářil. Arthas najednou ucítil jakési nutkání a nijak se mu nebránil. „Ustup, bratře,“ řekl a v hlase měl podivnou zdvořilost. „Přišel jsem si pro pár starých kostí. Pro úctu k tobě a k řádu, k němuž jsme kdysi oba patřili, se ti nic nestane, pokud mě necháš projít.“</p>
<p>Gavinrad svraštil husté obočí a nyní si směrem k Arthasovi skutečně odplivl. „Ani nemohu uvěřit, že jsme tě kdysi nazývali bratrem! Nechápu, jak se za tebe někdy mohl Uther přimlouvat. Tvá zrada mu zlomila srdce, chlapče. Ani na vteřinu by neváhal položit vlastní život za tvůj, a ty mu takhle odplácíš? Věděl jsem, že je chyba přijímat do řádu rozmazleného prince! Tys byl pro Stříbrnou ruku hotový výsměch!“</p>
<p>Arthase se zmocnil vztek tak rychle a tak intenzivně, ho málem zadusil. Jak se opovažuje! Arthas byl rytíř smrti, pravá ruka krále lichů. Život, smrt a neživot – tomu všemu nyní vládl. A Gavinrad s plivnutím odmítl jeho nabídku smíru. Arthas zaskřípal zuby.</p>
<p>„Ne, <emphasis>bratře</emphasis>,“ procedil skrz zuby. „Až tě zabiju a znovu povolám jako svého služebníka a až budeš tancovat, jak budu já pískat, to, Gavinrade, bude teprve výsměch řádu Stříbrné ruky.“</p>
<p>Ušklíbl se a udělal vyzývavé gesto. Nemrtví i příslušníci kultu, kteří ho doprovázeli, jen tiše čekali. Gavinrad nezaútočil, ale soustředil se a začal se modlit ke Světlu, které ho nemohlo zachránit. Arthas ho nechal modlitbu dokončit. Paladinova zbraň se rozzářila stejně, jako tomu kdysi bylo v případě Arthasova kladiva. Ale s Mrazivým smutkem v ruce a mocí krále lichů proudící jeho nemrtvým tělem věděl, že Gavinrad nemá šanci.</p>
<p>Paladin bojoval ze všech sil, ale nestačilo to. Arthas si s ním trochu pohrál, aby utišil bolest, již mu Gavinradova slova způsobila, brzy ho však hra na kočku a myš přestala bavit a bývalého bratra a spolubojovníka jedinou mocnou ranou zabil. Cítil, jak Mrazivý smutek přijímá další duši, a poněkud se zachvěl, když se Gavinradovo bezvládné tělo zhroutilo na zem. Navzdory tomu, co protivníkovi slíbil, nechal jeho tělo ležet.</p>
<p>Blahosklonným gestem pokynul služebníkům, aby našli nekromancerovo tělo. Sice nechal Kel’Thuzada ležet, kde padl, ale někdo, bezpochyby kdosi z nekromancerových oddaných následovníků, se o něj postaral tak, že jeho tělo uložil do malé hrobky. Akolyté kultu zatracených hrobku bleskurychle našli a otevřeli. Uvnitř se nacházela rakev, již rychle bez větších obtíží vytáhli ven. Arthas do ní šťouchl špičkou boty a pousmál se.</p>
<p>„Tak pojd‘ s námi, nekromancere,“ pravil vábivě, když naložili rakev na vůz, kterému žoviálně říkali „vůz s masem“. Mezi živými se časem rozšířilo daleko prozaičtější označení „povoz těl (Meat wagon – pozn. překl.)“. „Bude znovu potřeba moci, kterou jsi už jednou vládl.“</p>
<p>„<emphasis>Říkal jsem ti, že má smrt nic neznamená.</emphasis>“</p>
<p>Arthas se lekl. Už si tak nějak zvykl, že slyší hlasy. Král lichů k němu poslední dobou skrze Mrazivý smutek promlouval téměř neustále. Ale tohle bylo něco jiného. Ten hlas poznával. Už ho slyšel dřív, ale tehdy byl arogantní a vyzývavý, ne spiklenecký a tajnůstkářsky.</p>
<p>Kel’Thuzad.</p>
<p>„Co to sakr… to už slyším mluvit duchy?“</p>
<p>A nejenže je slyšel. On je i viděl. Nebo alespoň jednoho konkrétního. Před očima se mu pomalu začal zhmotriovat Kel’Thuzad, průhledný, vznášející se kousek nad zemí, místo očí dvě temné díry. Ale byl to bezpochyby on a jeho průsvitné rty se nyní zkroutily do vědoucího úsměvu.</p>
<p>„Nezmýlil jsem se v tobě, princi Arthasi.“</p>
<p>„To ti to trvalo.“ Hluboké a vzteklé Tichondriovo bručení přišlo jakoby odnikud a duch – pokud tam vůbec kdy byl – zmizel. Arthasem to otřáslo. Zdálo se mu to? Copak už kromě duše začínal ztrácet i příčetnost?</p>
<p>Tichondrius si ničeho nevšiml a pokračoval. Otevřel víko rakve a zhnuseně se podíval dovnitř na téměř rozteklé tělo Kel’Thuzada. Arthas zvládl puch lépe, než čekal, ale i tak mu připadal nesnesitelný. Zdálo se, jako by to už byla věčnost od chvíle, kdy nekromancera zabil kladivem a pak sledoval neuvěřitelně rychlý rozklad jeho čerstvě zabitého těla. „Ostatky jsou ve značném stupni rozkladu. V takovém stavu by cestu do Quel’Thalasu nevydržely.“</p>
<p>Arthas se chytil něčeho jiného. „Do Quel’Thalasu?“ Zlatá země elfů…</p>
<p>„Ano. Jen energie Sluneční studny elfů dokáže přivést Kel’Thuzada zpět.“ Pán děsu se zamračil ještě víc. „A s každým dalším okamžikem se jeho tělo rozkládá dál. Musíš paladinům vzít jednu velice zvláštní urnu. Právě ji sem nesou. Uložíš do ní nekromancerovy ostatky a ty budou po celou cestu dostatečně chráněny.“</p>
<p>Pán děsu se povýšenecky usmíval. Za tímhle plánem se toho skrývalo víc, než se na první pohled zdálo. Arthas otevřel ústa, aby se zeptal, ale pak je zase zavřel. Tichondrius by mu to stejně neřekl. Pokrčil rameny, nasedl na Nepřemožitelného a odjel směrem, kterým ho démon poslal.</p>
<p>Za sebou slyšel jeho temný smích.</p>
<p>Tichondrius měl pravdu. Po cestě pomalu kráčelo malé smuteční procesí. Musel to být vojenský pohřeb nebo pohřeb nějakého vysoce postaveného člověka. Arthas to poznal podle typických ozdob. Několik mužů ve zbroji kráčelo v sevřeném šiku. Uprostřed něj nesl jeden z nich cosi velkého. Mdlé sluneční paprsky se odrážely od jeho naleštěné zbroje na pažích, v nichž svíral.., urnu, o které mluvil Tichondrius. A Arthas najednou pochopil, co pána děsu tolik pobavilo.</p>
<p>Předmět v paladinových rukou si nebylo možné s ničím splést a jeho zbroj byla rovněž jedinečná. Arthas náhle nervózně sevřel jílec Mrazivého smutku. Vzápětí musel potlačit tisíce zmatených a děsivých pocitů. Povolal k sobě své muže.</p>
<p>Pohřební průvod nebyl dlouhý, a i když byl z velké části složený z vybraných válečníků, nebylo těžké ho obklíčit. Všichni tasili zbraně, ale nezaútočili. Místo toho se obrátili na muže nesoucího urnu, aby jim vydal rozkazy. Uther – neboť to nikdo jiný nemohl byt – se navenek dokonale ovládal, a to i když spatřil bývalého žáka. Jeho tvář byla kamenná, ale vrásky v ní byly daleko hlubší, než si Arthas pamatoval. Jeho oči ovšem naopak planuly spravedlivým vztekem.</p>
<p>„Psi se občas vrací i k vlastním zvratkům,“ řekl Uther a jeho slova zněla jako práskáni bičem. „Modlil jsem se, abys sem nepřišel.“</p>
<p>Arthas se mírně ošil. Když odpověděl, zněl jeho hlas hrubě. „Jsem jako temná minulost.., nezbavíš sejí. Vidím, že se stále nazýváš paladinem, i když jsem tvůj řád rozpustil.“</p>
<p>Uther se zasmál, i když to znělo velmi hořce. „Copak sis opravdu myslel, že na něco takového máš právo? Já se zodpovídám jen Světlu, chlapče. Tak jako kdysi ty.“</p>
<p>Světlo. Stále ještě si ho pamatoval. Srdce se mu sevřelo a na okamžik, opravdu jen na krátký okamžik, sklonil meč. Pak se však vrátil šepot a připomněl mu moc, kterou vládne, a zdůraznil, že cesta Světla mu rozhodně nedá to, po čem touží. Arthas meč znovu pevně uchopil.</p>
<p>„<emphasis>Kdysi</emphasis> jsem dělal spoustu věcí, které už nedělám,“ odsekl.</p>
<p>„Tvůj otec vládl této zemi padesát let a ty jsi ji dokázal obrátit v prach za několik dní. Ale ničení a zkáza jdou lehce, co?“</p>
<p>„Byl by z tebe skvělý herec, Uthere, znělo to nádherně dramaticky. Krásně se to poslouchá, ale já na vzpomínání nemám čas. Přišel jsem si pro tu urnu. Dej mi ji a já se postarám, abys umřel rychle.“ Tentokrát nebude nikoho šetřit. Ani kdyby prosil. A kdyby prosil, tak už vůbec. Měli spolu příliš mnoho nevyřízených účtů. Příliš mnoho… pocitů.</p>
<p>Uther však dal najevo jinou emoci než hněv. Pohlédl na Arthase s výrazem naprostého zděšení. „V té urně je popel tvého otce, Arthasi! Máš snad v úmyslu se do něj vychcat, než necháš jeho království shnít úplně?“</p>
<p>Arthase zamrazilo.</p>
<p><emphasis>Otec</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>„Nevěděl jsem, co v ní je,“ zašeptal spíš k sobě než k Utherovi. Takže to byl druhý důvod, proč se pán děsu smál, když dával Arthasovi tenhle rozkaz. Musel vědět, co v urně bude. Zkouška za zkouškou. Bude Arthas schopen bojovat proti svému mentorovi.., bude schopen znesvětit ostatky vlastního otce? Arthasovi se z toho všeho začínalo dělat zle. Ponechal si v sobě všechen vztek, sesedl a tasil Mrazivý smutek.</p>
<p>„Na tom nezáleží. Prostě si vezmu, pro co jsem si přišel.“</p>
<p>Mrazivý smutek si nyní skoro broukal, jak se nemohl dočkat nadcházející bitvy. Arthas zaujal bojové postavení. Uther se na něj chvíli díval a pak pomalu zvedl vlastní zářící zbraň.</p>
<p>„Nechtěl jsem tomu věřit,“ řekl chraplavě a Arthas si s hrůzou uvědomil, že v Utherových očích se zaleskly slzy. „Když jsi byl mladý a sobecký, viděl jsem v tom jen dětský vrtoch. Když sis dál tvrdohlavě prosazoval svou, mávl jsem nad tím rukou s tím, že to je jen mladická touha vymanit se z otcova vlivu. A pak ve Stratholmu… ano, Světlo mi odpusť i tohle… modlil jsem se, aby ses vrátil na správnou cestu a pochopil hrůzu svého rozhodnutí. Nemohl jsem se postavit synovi svého pána.“</p>
<p>Arthas se přinutil k úsměvu, zatímco oba začali pomalu kroužit. „Ale ted‘ už můžeš.“</p>
<p>„To byl můj poslední slib tvému otci. Mému příteli. Postarám se, aby se alespoň s jeho ostatky zacházelo s úctou, když už ho vlastní syn brutálně zavraždil. Neozbrojeného a nic netušícího.</p>
<p>„Ten slib tě bude stát život.“</p>
<p>„Možná.“ Uthera to zjevně příliš netrápilo. „Raději zemřu se ctí a s vědomím, že jsem se alespoň snažil slib splnit. Jsem rád, že je mrtvý. Jsem rád, že se nemusí dívat na to, co se z tebe stalo.“</p>
<p>Ta poznámka… bolela. To Arthas nečekal. Zastavil se, plný emocí, a Uther, který byl v boji vždy lepší, jeho zaváhání využil k útoku. „Za Světlo!“ vykřikl, rozpřáhl se kladivem a vší silou máchl. Zářící zbraň opsala oblouk směrem k Arthasovi tak rychle, že její pohyb i slyšel.</p>
<p>Na poslední chvíli uskočil stranou a ucítil na tváři závan vzduchu, jak ji kladivo jen těsně minulo. Uther měl klidný a soustředěný výraz… a taky vražedný. Považoval za svou povinnost zabít proradného syna a zastavit další šíření zla.</p>
<p>Stejně jako Arthas považoval za svou povinnost zabít muže, který ho kdysi učil. Musel zabít vlastní minulost… všechno z ní. Jinak by k němu navždy promlouvala hlasem plným svůdné naděje o soucitu a odpuštění. Arthas s nesrozumitelným výkřikem ťal Mrazivým smutkem.</p>
<p>Uther ránu zablokoval kladivem. Oba muži se do sebe zaklesli, tváře jen několik centimetrů od sebe, svaly na pažích se jim třásly námahou, až nakonec Uther zavrčel a odstrčil Arthase zpět. Mladík zavrávoral. Uther nepřestával tlačit. Jeho tvář byla klidná, ale pohled ohnivý a rozhodný. Bojoval, jako by pro něj vítězství bylo cosi nevyhnutelného. To naprosté sebevědomí Arthasem otřáslo. Jeho vlastní rány byly mocné, ale nepromyšlené. Nikdy před tím Uthera v boji neporazil…</p>
<p>„Je konec, chlapče!“ zvolal Uther zvonivým hlasem. K Arthasově hrůze jeho kladivo náhle zaplálo jasným světlem. A nejen kladivo, ale celé tělo, jako by on sám byl zbraň Světla, jež nyní Arthase srazí k zemi. „Za Světlo a spravedlnost!“</p>
<p>Kladivo se řítilo přímo na Arthase. Princ najednou přišel o všechen vzduch v plicích, neboť rána dopadla plnou silou přímo na jeho hrud‘. Život mu zachránila jen zbroj, a i ta se promáčkla pod zásahem zářící zbraně vedené navíc rukou svatého paladina. Arthas skončil na zemi s rukama i nohama roztaženýma. Mrazivý smutek mu vylétl z ruky, celé tělo se mu svíralo bolestí a on se ze všech sil snažil nadechnout a vstát. Světlo – obrátil se k němu zády, zradil ho. A ono se mu nyní mstilo prostřednictvím Uthera Lightbringera, největšího hrdiny a Arthasova bývalého učitele. Obdařilo ho vší září, čistotou a vedlo jeho ruku.</p>
<p>Záře zahalující Uthera ještě zesílila a Arthasovi se zkřivil obličej bolestí, jak mu Světlo vypalovalo oči a zároveň i duši. Byla chyba Světlo zavrhnout, strašlivá chyba, a nyní veškeré jeho milosrdenství a láska proudily do tohoto jediného muže, zářícího a nesmiřitelného. Arthas zvedl oči k bílým světlům, v nichž poznal Utherovy oči. Ty jeho se nyní zalily slzami. Nečekal už nic než poslední smrtící úder.</p>
<p>Aniž by si to uvědomil, sevřel v ruce meč. Nebo mu snad sám ze své vůle skočil do dlaně? Ve vířícím chaosu, v němž se zmítal, to nedokázal poznat. Věděl jen, že zničehonic svírá v dlani jílec Mrazivého smutku a v hlavě slyší jeho šepot.</p>
<p><emphasis>Každé světlo má svůj stín.., každý den má svou noc a i tu nejjasnejší svíci je možné sfouknout.</emphasis></p>
<p><emphasis>A stejně tak nejjasnejší život.</emphasis></p>
<p>Arthas se lačně nadechl, nasál do plic čerstvý vzduch a na pouhou vteřinu spatřil, jak světlo zahalující Uthera zesláblo. Pak Uther znovu pozvedl kladivo a připravil se zasadit poslední, jistě smrtelnou ránu.</p>
<p>Ale Arthas tam najednou nebyl.</p>
<p>Jestli byl Uther medvěd, velký a silný, byl Arthas tygr, rovněž silný, ale zároveň lstivý a mrštný. Kladivo, jakkoli mocné a požehnané Světlem stejně jako jeho majitel, nebyla rychlá zbraň, a to samé se dalo říct o Utherovu stylu boje. Na druhou stranu Mrazivý smutek, třebaže se jednalo o ohromný obouruční meč, jako by dokázal bojovat sám.</p>
<p>Znovu zaútočil, tentokrát bez váhání, a nedal Utherovi odpočinout. Paladin měl co dělat, aby zvedl kladivo a odrazil strašlivou ránu. Uther zděšeně vytřeštil oči, ale vzápětí je přimhouřil soustředěním. Avšak Světlo, které ještě před okamžikem vyzařovalo z celého jeho těla, s každou další vteřinou sláblo.</p>
<p>Sláblo před mocí danou Arthasovi králem lichů.</p>
<p>Mrazivý smutek znovu a znovu bušil do Uthera – jednou zasáhl zářící hlavici kladiva, pak dřevěnou rukojeť, vzápětí dokonce Utherovo rameno, a to tak, že se vešel mezi oba pláty a zakousl se hluboko do masa.</p>
<p>Uther zasténal a zavrávoral. Z rány mu tryskala krev. Mrazivý smutek dychtil po další a Arthas mu ji toužil dát.</p>
<p>Vrčel jako divoké zvíře, bílé vlasy kolem něj jen vlály a ani na chvíli nepolevoval v útoku. Ohromné zářící kladivo vypadlo Utherovi z náhle necitlivých prstů, neboť Mrazivý smutek mu strašlivou ranou málem usekl paži. Další rána promáčkla paladinovi kyrys a v příští vteřině přišla ještě jedna do stejného místa, která ho otevřela a zaryla se do hrudi pod ním. Na sněhem pokrytou zem spadl kus Utherovy kytlice, modré a zlaté v barvách Aliance, za niž bojoval, a sám Uther těžce padl na kolena. Zvedl hlavu. Ztěžka dýchal, z úst mu vytékal pramínek krve a ztrácel se v houštině vousů. V jeho tváři však nebylo ani stopy po odevzdanosti.</p>
<p>„Z celého srdce doufám, že pro tebe mají v pekle zvláštní místo, Arthasi.“ Zakašlal a bylo slyšet bublání krve.</p>
<p>„Těžko říct, Uthere,“ řekl Arthas chladně a pozvedl Mrazivý smutek, aby zasadil poslední ránu. Meč samou nedočkavostí téměř zpíval. ,,Já mám totiž v plánu žít navěky.“</p>
<p>Sekl runovým mečem téměř kolmo dolů, skrz Utherovo hrdlo, čímž utišil jeho vzdorovitá slova, až k velkému srdci. Uther zemřel prakticky okamžitě. Arthas vytrhl Mrazivý smutek z rány a celý rozechvělý poodstoupil. Jistě to bylo jen vyčerpáním a z toho, jak z něj spadlo všechno napětí.</p>
<p>Poklekl a zvedl ze země urnu. Dlouhou chvíli se na ni díval, pak pomalu rozlomil pečeť, otevřel ji a vysypal obsah na zem. Popel krále Terenase se snášel na zem jako šedý déšt‘, jako nakažená mouka, a pokrýval bílý sníh šedivým popraškem. Náhle se zvedl vítr. Šedý prach, který byl to jediné, co po velkém králi zbylo, se náhle zvedl do vzduchu, jako by ožil, a začal vířit kolem prince smrti. Arthas vyděšeně ucouvl. Ruce mu automaticky vylétly k obličeji, aby si chránil tvář, a pustil urnu, která s tupým bouchnutím dopadla na měkkou zem. Zavřel oči a odvrátil se, ale ne dost rychle. Na patře ucítil štiplavou chuť popela a divoce se rozkašlal. Zmocnila se ho panika. Rukou v kovové rukavici se snažil utírat si tvář, zbavit se prachu, jenž se mu lepit na hrdlo a štípal ho v očích i v nose. Plival kolem sebe a zvedl se mu žaludek.</p>
<p>Arthas se zhluboka nadechl a přinutil se uklidnit. V příštím okamžiku vstal, znovu zcela při smyslech. Jestli něco cítil, bylo to pohřbeno tak hluboko v něm, že o tom nevěděl. S kamennou tváří se otočil k vozu s rakví a téměř rozteklými ostatky Kel’Thuzada a posunul ho k jednomu z Pohromy.</p>
<p>„Dejte nekromancera dovnitř,“ rozkázal.</p>
<p>Pak nasedl na Nepřemožitelného.</p>
<p>Quel’Thalas nebyl daleko.</p>
<p><strong>18.</strong></p>
<p>Během šesti dnů, které jim zabrala cesta do země vysokých elfů, Arthas hovořil s duchem Kel’Thuzada a připojoval ke své armádě mnohé, mnohé další.</p>
<p>Z Andorhalu jeli na východ. Povozy těl skřípaly po prašných cestách, kolem malých usedlostí Felstone Field, Dalson’s Orchard a Gahrron’s Quickening a pak přes řeku Thondroril až do východní části Lordaeronu. Všude naráželi na oběti nákazy a Arthasovi stačil jediný mentálně vyslaný příkaz, aby je k sobě přivolal jako věrné psy. Starat se o ně bylo snadné – živili se mrtvými. Krajina v jejich stopách tak byla velmi… uklizena.</p>
<p>Oběti nákazy, hnusy sešité z mnoha částí různých těl, duchové padlých – od těch všech Arthas čekal, že se k němu připojí. Kromě nich však dostal ještě jednoho spojence. Ten ho nejprve děsil, pak odpuzoval a nakonec z něj byl nadšený.</p>
<p>Jeho armáda urazila zhruba půl cesty do Quel’Thalasu, když je spatřil poprvé. Takhle z dálky to nejprve vypadalo, jako by se pohybovala sama země. Pak si myslel, že se jedná o nějaká zvířata, snad krávy nebo ovce, které se vydaly toulat, když se jejich majitelé proměnili v chodící mrtvoly. A pak Arthas zalapal po dechu a pevně sevřel jílec Mrazivého smutku. V očích měl nechápavý výraz.</p>
<p>Ti tvorové se nepohybovali jako čtyřnohá zvířata. Pobíhalí a hemžili se v trávě jako…</p>
<p>„Pavouci,“ zašeptal.</p>
<p>Nyní se začali hrnout ze svahů, černofialoví a vyhlížející skutečně nebezpečně. Osm nohou každého z nich je rychle neslo přímo k Arthasovi. Šli si pro něj…</p>
<p>„Tohle jsou noví válečníci, které král lichů posílá svému oblíbenci,“ ozval se Kel’Thuzadův hlas. Ducha zjevně slyšel a viděl pouze Arthas a posledních několik dní strávil hovory s ním spoustu času. Kel’Thuzad se zaměřil na to, aby do mysli rytíře smrti zasel semínko pochybností. Ne k sobě samému, ale k Tichondriovi a ostatním démonům. „Pánům děsu se nedá věřit,“ řekl mu už dřív. ‚Jsou to Žalářníci krále lichů. Všechno ti povím.., až znovu vkročím na tento svět.“</p>
<p>Na to měli spoustu času. Arthase napadlo, jestli před ním Kel’Thuzad informace netají, aby měl nějakou návnadu a mohl přimět Arthase splnit úkol.</p>
<p>Ted‘ se však Arthas zeptal: „On je poslal… mně? Co jsou zač?“</p>
<p>„Kdysi bývali nerubiany,“ řekl Kel’Thuzad. „Potomky prastaré a hrdé rasy nazývané aquir. Když ještě žili, byli pronikavě inteligentní. Smyslem jejich existence bylo vyhladit všechny, kdo nebyli jako oni.“</p>
<p>Arthas si pavoučí netvory prohlížel s neskrývaným odporem. „Nádhera. A dál‘?“</p>
<p>„Dál to, že tohle jsou ti, kdo zahynuli v boji za toho, jemuž sloužíme. On je a jejich pána – Anub’araka – znovu oživil a ted‘ jim velíš ty, princi Arthasi. Abys získal slávu pro něj i pro sebe.</p>
<p>„Nemrtví pavouci,“ přemítal nahlas Arthas. Byli obrovští, odporní a zjevně také smrtelně nebezpeční. Mezitím už přicupitali a s podivnými švitořivými zvuky se připojili ke kráčejícím tělům, přízrakům a jiným zrůdám. „Pro boj s elfy z Quel’Thalasu.“</p>
<p>Král lichů, ať již to byl kdokoli, měl rozhodně smysl pro dramatično.</p>
<p>Arthasův příchod byl samozřejmě dopředu znám. Zvědové elfů byli proslulí. Bylo pravděpodobné, že když si jich Arthas poprvé všiml, jiní už byli dávno ve městě se zprávou o jeho příchodu. Bylo to jedno. Armáda, již shromáždil, narostla do skutečně působivé velikosti a on nepochyboval, že navzdory rozmrzelému Kel’Thuzadovu varování, že si bude muset vstup do této nádherné a věčné země těžce vybojovat, naopak projdou zcela hladce až ke Sluneční studni.</p>
<p>Podařilo se jim vzít zajatce, mladého kněze, který jim v rozčilení nechtě prozradil důležitou informaci. Arthas ji hodlal moudře využít. A mimo to, existovala ještě jedna osoba, která byla ochotna zradit svůj národ i zemi výměnou za moc, kterou jí Arthas i král lichů slíbili.</p>
<p>Rytíře smrti překvapilo, jak ochotně se elfský čaroděj nechal zlomit. Překvapilo a zároveň znervóznělo. Arthase kdysi jeho lid miloval stejně jako před ním otce. Doslova se mohl opájet láskou těch, kdo mu sloužili. Dával si záležet, aby si zapamatoval jejich jména a našel si čas na příběhy jejich rodin. Chtěl, aby ho milovali. A oni ho skutečně měli rádi a následovali ho stejně loajálně jako kapitál Falric.</p>
<p>Avšak Arthas musel předpokládat, že i elfští velitelé svůj lid milují. A že jejich lid zůstane loajální. Přes to všechno čaroděj zradil vlastní národ pro nic víc než pouhý slib moci, pro její obyčejnou, jakkoli třpytivou představu.</p>
<p>Smrtelníky bylo možné zlomit. Smrtelníky bylo možné obrátit na svou stranu nebo koupit.</p>
<p>Ohlédl se na svou armádu a usmál se. Ano… takhle to bylo lepší. Otázka loajality byla zbytečná, když jeho služebníci neměli jinou možnost než ho poslouchat.</p>
<p>„Je to pravda,“ vyhrkl udýchaně zvěd. „Všechno.“</p>
<p>Sylvanas Windrunnerová, generál-hraničářka Silvermoonu, elfa dobře znala. Kelmarinovy informace byly vždy přesné a detailní. Vyslechla ho, chtěla nevěřit, ale věděla, že zrovna to si nemůže dovolit.</p>
<p>Podobné zvěsti už samozřejmě slyšeli všichni. Že se zemí lidí rozlézá nějaký nový druh nákazy. Ale quel’dorei se cítili ve vlastní zemi v bezpečí. Za poslední staletí už přestáli útoky draků, orků i trolů. Jestli se v zemi lidí něco děje, jich se to přece nemohlo nijak vážněji dotknout.</p>
<p>Až na to, že dotklo.</p>
<p>„Jsi si jistý tím jménem? Opravdu Arthas Menethil? Ten princ‘?“</p>
<p>Kelmarin přikývl a stále se snažil popadnout dech. „Ano, má paní. Slyšel jsem, jak ho tak nazývají všichni, kdo mu slouží. A vůbec si nemyslím, že by ty pověsti, že zabil svého otce a způsobil všechny potíže v Lordaeronu, byly přehnané. Alespoň ne podle toho, co jsem viděl.“</p>
<p>Sylvanas dál naslouchala. Její modré oči v čím dál větším šoku hleděly na zvěda, který jí líčil příběh tak fantastický, že mu snad ani nešlo uvěřit. Oživlé mrtvoly, čerstvé i docela v rozkladu; ohromné bezduché zrůdy sešité z několika těl; podivná zvířata, která uměla létat a zároveň připomínala oživlé kusy skály; gigantické, pavoukům podobné bytosti, které jí připomněly pohádky o dávno zaniklé rase aquir. A pak ten puch – Kelmarin, jenž nikdy neměl sklony přehánět, použil k popisu zápachu předznamenávajícího příchod zrůdné armády skutečně silná slova. Lesy, první obranná bašta jejich země, padaly pod náporem cizích válečných strojů, které si útočníci s sebou vezli. Sylvanas si vzpomněla na rudé draky, kteří ne zase tak dávno lesy zapálili. Silvermoon samozřejmě přežil, ale okolní lesy utrpěly strašlivé škody. Stejně jako ted‘…</p>
<p>„Má paní,“ skončil Kelmarin, zvedl hlavu a vyděšeně se na ni podíval. „Jestli prorazí až sem… myslím, že ho nedokážeme zastavit.“</p>
<p>To hořké konstatování v ní probudilo vztek, který potřebovala. „Jsme přece quel’dorei,“ vyštěkla a postavila se. „Hranice naší země je neproniknutelná. Nikdy se sem nedostane. Neměj strach. V první řadě by musel vědět, <emphasis>jak</emphasis> zlomit ochranná kouzla, které chrání Quel’Thalas. A pak by ještě musel <emphasis>být schopen</emphasis> je zlomit. Lepší a chytřejší protivníci, než je on, si na nich vylámali zuby. Musíš věřit, příteli. Věř v sílu Sluneční studny… a v sílu našeho lidu.“</p>
<p>Když Kelmarina odvedli někam, kde se mohl v klidu napít, najíst a odpočinout si, než se vrátí na své místo, obrátila se Sylvanas k hraničářům. „Chci toho lidského prince vidět na vlastní oči. Povolejte elitní jednotky. Jestli má Kelmarin pravdu… měli bychom se připravit zaútočit jako první.“</p>
<p>Sylvanas ležela na vrcholu velké brány, která společně s prstencem rozeklaných hor pomáhala chránit její zem. Byla oděna v plné kožené zbroji, jež jí ovšem nijak neubírala na pohyblivosti. Ona, Sheldaris i Vor’athil, zbylí dva zvědové, kteří vyrazili napřed a pak na ni a na oddíl hraničářů počkali, nyní jen vyděšeně zírali před sebe. Přesně jak je Kelmarin varoval, rozkládající se armádu daleko dřív ucítili, než spatřili.</p>
<p>Princ Arthas jel na kostěném koni s ohnivýma očima a ohromný meč, v němž Sylvanas okamžitě poznala jeden z runových mečů, měl pověšený na zádech. Kolem něj se nyní hemžili černě odění lidé a zjevně se snažili co nejrychleji splnit jeho rozkazy. Nejinak tomu bylo v případě nemrtvých. Sylvanas musela při pohledu na hnijící těla v různém stádiu rozkladu překonat nutkání zvracet a byla v duchu vděčná větru, který změnil směr a odnášel strašlivý puch směrem od ní.</p>
<p>Její dlouhé prsty rychle ve známých gestech popsaly plán a zvědové přikývli. Oba jako dva stíny sklouzli dolů a Sylvanas znovu obrátila zrak k Arthasovi. Nezdálo se, že by si něčeho všiml. Vypadal lidsky, i když byl výrazně bledý a vlasy měl bílé a ne zlaté, jak si ho pamatovala z popisu. Jak to tedy mohl vydržet? Být obklopen všemi mrtvými… ten strašlivý puch, odporné výjevy…</p>
<p>Zachvěla se a přikázala si soustředit se. Nemrtví, kteří Arthase zjevně na slovo poslouchali, se nyní zastavili a čekali na další rozkazy. Lidé – jistě nekromanceři, pomyslela si Sylvanas s pocitem opovržení – byli zabraní do práce. Vyráběli nové zrůdy, které by mohli rozmístit jako hlídky. Porážku si jistě nedokázali představit.</p>
<p>Jejich nadutost bude znamenat i jejich konec.</p>
<p>Dívala se dál a čekala, až všichni lučištníci zaujmou pozice. Po Kelmarinově varování nakonec povolala celé dvě třetiny hraničářů. Pevně věřila, že se Arthasovi nepodaří dostat přes magickou bránu, která chránila Quel’Thalas. Byla toho spousta, co by o ní musel vědět, aby to dokázal. Ale stejně… věcem, jež ted‘ viděla na vlastní oči, taky dřív nevěřila. Raději se s tou hrozbou vypořádá tady a hned.</p>
<p>Podívala se na Sheldaris a Vor’athila. Zachytili její pohled a přikývli. Byli připraveni. Sylvanas by ze všeho nejraději rovnou zaútočila a zaskočila nepřítele zcela nepřipraveného, ale čest jí to zakazovala. Nikdo by nezpíval o tom, jak generál-hraničářka Sylvanas Windrunnerová ubránila svou vlast nečestně.</p>
<p>„Za Quel’Thalas,“ zašeptala si pro sebe a pak se postavila.</p>
<p>„Nejste tu vítaní!“ zvolala čistým, silným a melodiekým hlasem. Arthas obrátil kostěného koně – Sylvanas to ubohé zvíře na okamžik zalitovala – otočil se k ní a odhodlaně na ni pohlédl. Nekromanceři ztichli a obrátili se ke svému pánu pro další instrukce.</p>
<p>„Jsem Sylvanas Windrunnerová, generál-hraničářka Silvermoonu. Radím vám, abyste se ihned vrátili.“</p>
<p>Arthasovy rty – šedé, jak si všimla, šedé rty na bílé tváři, třebaže se zdálo, že ten muž stále žije – se zkřivily do zlověstného úsměvu. Pobavilo ho to.</p>
<p>„To ty by ses měla vrátit, Sylvanas,“ řekl a záměrně ji neoslovil titulem. Jeho hlas by zněl jako příjemný baryton, kdyby nebyl něčím… zastřený. Z toho něčeho se v tu chvíli zastavilo i její udatné srdce. Musela se ovládnout, aby se neroztřásla. „Do tvé země přišla sama smrt.“</p>
<p>Její modré oči se zúžily do tenké čárky. „Jak chceš,“ zavolala vyzývavě. „Elfská brána do vnitřního království je chráněna našimi nejmocnějšími kouzly. Nikdy neprojdeš.“</p>
<p>Klepla lukem o zem – signál k útoku. V příštím okamžiku naplnilo vzduch šumění desítek letících šípů. Sylvanas sama mířila na lidského – nebo spíše kdysi lidského – prince a jako vždy mířila přesně. Její šíp téměř zpíval, zatímco neomylně letěl přímo proti Arthasově nechráněné hlavě. Těsně předtím, než ji zasáhl, však hraničářka spatřila záblesk modrobílého světla.</p>
<p>Nemohla uvěřit svým očím. Arthas rychleji, než bylo možné, tasil meč, na jehož čepeli se rozsvítily chladně modrým a bílým světlem runy, a rozsekl šíp v půli. Zazubil se na ni a spiklenecky mrkl.</p>
<p>„Do boje, mí vojáci.., pobijte všechny. Budou mně a mému pánu věrně sloužit!“ zvolal Arthas. Za jeho hlasem se nesla podivná ozvěna skryté moci. Sylvanas procedila mezi zuby nadávku a znovu zamířila. Princ už se však rozjel. Mrtvý kůň ho nesl nadpřirozenou rychlostí k bráně a elfka si uvědomila, že jeho děsivé jednotky právě přešly do útoku.</p>
<p>Při pohledu na jejich hemžení ji napadlo, že vypadají jako hejno hmyzu, každý z nich jen tupý, nemyslící tvor, ale společně dokonale fungující celek. Hraničáři rozkazy – nejprve zabít živé a teprve pak zápalnými šípy zlikvidovat nemrtvé. První salva šípů srazila k zemi prakticky všechny nekromancery. Druhá zapálila desítky oživlých těl. Ti vyschlí jako troud vzpláli rychleji, jiní, stále v rozkladu s těly připomínajícími houbu, spíše zavrávorali. Ovšem jejich celkový počet byl takový, že se i přes ztráty valili dál jako příboj.</p>
<p>Nějak se jim podařilo vyškrábat se po téměř kolmých stěnách z hlíny a kamene k místům, kde měli stanoviště lučištníci. Těla některých se dokonce rozpadla, než se dostali nahoru. Svaly na pažích nebyly schopny udržet váhu zbytku těla a ruce se jim většinou utrhly v ramenou. Ani pád z velké výšky je nezastavil. Zvedli se a vraceli se a pokoušeli se šplhat i bez rukou. Hraničáři museli vyměnit luky za meče. Samozřejmě to byli dobře vycvičení válečníci a ani boj zblízka jim nečinil potíže. Byli však vycvičeni v boji s protivníky, jež bylo možno zpomalit ztrátou krve či končetiny. Proti těmhle…</p>
<p>Po Sheldaris se sápaly mrtvé ruce, s prsty připomínajícími zrůdné spáry. Rudovlasá hraničářka bojovala statečně a s odhodlaným výrazem, její rty vydávaly výkřiky, které Sylvanas neslyšela. Nemrtví se však blížili, obkličovali ji a Sylvanas bodlo u srdce, když spatřila, jak Sheldaris nakonec padla pod náporem jejich těl.</p>
<p>Natáhla tětivu a vystřelila, byla rychlejší snad než myšlenka. Snažila se soustředit jen na svou povinnost. Koutkem oka spatřila jednoho z groteskně obludných netvorů s popelavou kůží, který prudce přistál asi tři metry od ní. Jeho netopýři tvář se ušklíbla a zavřískla. Zrůda natáhla ruku a lehce, jako by trhala zralé ovoce ze stromu, chytila Vor’athila a zvedla ho do vzduchu. Její prsty se zaryly hluboko do hraničářových ramen a Sylvanas potřísnila krev, jak se ta věc znovu vznesla s čerstvou kořistí ve spárech.</p>
<p>Vor’athil se snažil vymanit z netvorova sevření. Prsty nahmatal dýku a podařilo se mu ji vytáhnout. Sylvanas přestala mířit na kvílejícího nemrtvého pod sebou a obrátila zbraň proti létající zrůdě. Vystřelila a zasáhla ji přímo do hrdla.</p>
<p>Šíp se jen neškodně odrazil. Netvor otočil hlavu a zavrčel. Voťathil už ho jako hračka zřejmě přestal bavit. Zvedl ruku a rozdrásal elfovi krk ostrými drápy. Pak ho pustil a zakroužil, aby si našel další oběť.</p>
<p>Sylvanas s tichým zármutkem sledovala, jak se bezvládné tělo jejího přítele řítí k zemi a dopadá na hromadu mrtvých nekromancerů, které hraničáři před chvílí zabili.</p>
<p>A pak zalapala po dechu. Nekromanceři se pohybovali.</p>
<p>Z těl jim trčely šípy, někdy víc než tucet z jednoho, nicméně jako by jim to nevadilo.</p>
<p>„Ne,“ zašeptala a zvedl se jí žaludek. Její vyděšený pohled našel Arthase.</p>
<p>Princ se díval přímo na ni a usmíval se. Jednou silnou rukou držel runový meč. Druhou zvedl v jednoduchém gestu, jako by někoho volal, a Sylvanas viděla, jak se další z padlých lidí zvedá a vytahuje si šíp z oka, jako by to byl jen trn zabodnutý do kabátu. Její útok Arthase nic nestál. Všichni, kdo padli, znovu povstanou, oživeni jeho temnou magií. Viděl, že pochopila, viděl vztek v jejích očích a jeho úsměv se proměnil v hlasitý smích.</p>
<p>„Zkoušel jsem ti to říct,“ zavolal a jeho hlas snadno překřičel bitevní vřavu. „Ale ty mě pořád zásobuješ novými rekruty…“</p>
<p>Znovu udělal to gesto a další tělo se zatřáslo a neznámá síla ho přinutila vstát. Tělo, které bylo štíhlé, ale svalnaté, s dlouhými černými vlasy vzadu staženými, opálenou pokožkou a špičatýma ušima. Ze čtyř strašlivých ran na hrdle mu stále ještě crčela krev a hlava se mu nepřirozeně kývala, jako by ji krk už nedokázal udržet. Mrtvé oči, které byly před několika okamžiky modré jako nebe, našly Sylvanas. A pak se tělo začalo pomalu přibližovat k ní.</p>
<p>Vor’athil.</p>
<p>V tu chvíli ucítila, jak se jí brána pod nohama zachvěla, třebaže jen nepatrně. Byla tak zaujata pohledem na zabíjení a oživování těch, kdo měli zůstat mrtví, že si nevšimla dobývacích strojů, které se mezitím dostaly až k bráně. Vedle do ní bušili tvorové velikosti ogrů, sešití snad z několika různých těl. A vedle nich obrovití pavoučí netvoří.</p>
<p>Pak cosi narazilo s měkkým, pleskavým zvukem do stěny. Sylvanas postříkalo něco vlhkého. Na zlomek vteřiny její mysl odmítala přijmout, čeho byla právě svědkem, ale pak ji všechny smysly přesvědčily.</p>
<p>Nejenže Arthas oživoval těla padlých elfů. On je – nebo spíš jejich kusy – používal jako střelivo.</p>
<p>Sylvanas nasucho polkla a vydala rozkaz, o němž by si ještě před několika málo okamžiky myslela, že ho nikdy nevysloví.</p>
<p>„Shindu Fallad na! Ustupte k druhé bráně! Stáhněte se!“</p>
<p>Ti, kdo zůstali alespoň naživu a stále pod jejím velením – <emphasis>ai</emphasis>, bylo jich žalostně málo – okamžitě poslechli, sebrali raněné a hodili si je přes ramena. Tváře měli bledé a zalité potem a zračila se v nich stejná potlačovaná hrůza, jakou zažívala i ona. Prchali. Bylo zbytečné nazývat to jinak. Tohle nebyl koordinovaný vojenský ústup, ale bezhlavý úprk. Sylvanas běžela s nimi. I ona nesla raněného a v hlavě se jí honila spousta věcí.</p>
<p>Za sebou slyšela kdysi nepředstavitelný zvuk praskající brány a řev nemrtvých oslavujících vítězství. Jí naopak pukalo srdce bolestí.</p>
<p>Dokázal to… ale jak? Jak?</p>
<p>Přes všechen hluk se ozval jeho hlas, silný a zvučný, zastřeny čímsi temným a strašlivým. „Elfí brána padla! Kupředu, mí bojovníci! Kupředu za vítězstvím!“</p>
<p>Sylvanas na tom vesele škodolibém smíchu připadala paradoxně nejhorší… procítěnost… která ho zcela naplňovala.</p>
<p>Chytila za rukáv mladíka běžícího vedle ní. „Tel’kore,“ zavolala na něj. „Běž na návrší ke Sluneční studni*. Řekni jim, co jsme tu viděli. Řekni jim… aby se připravili.</p>
<p>Tel’kor byl dost mladý na to, aby dal na pohledné tváři znát zklamání z představy, že nebude dál bojovat, ale přikývl zlatou hlavou na znamení, že rozumí. Sylvanas zaváhala.</p>
<p>„Má paní?“</p>
<p>„Řekni jim – že nás možná někdo zradil.“</p>
<p>Tel’kor sebou při těch slovech trhl, ale znovu přikývl. Pak vystřelil jako šíp. Byl to dobrý lučištník, ale Sylvanas nepodléhala falešným iluzím, že by jeden luk navíc mohl v nadcházející bitvě hrát nějakou roli. Roli už by však hrát mohlo, jestli budou čarodějové, kteří ovládali a řídili energie vyvěrající ze Sluneční studny, vědět, čemu mají čelit.</p>
<p>Všichni nyní běželi k severu. Hraničáři se přehnali přes most, ale náhle se všichni prudce zastavili, otočili a podívali se za sebe.</p>
<p>Sylvanas se zajíkla. Čekala, že uvidí Arthase s blížící se temnou armádou. Samo o sobě by to byl jistě strašlivý pohled – odporné zrůdy, létající netopýři tvorové, obludní pavouci – a to všechno po stovkách a ženoucí se za nimi s vražedným odhodláním. Sylvanas však nečekala to, co tahle armáda nechávala za sebou.</p>
<p>Země, jíž prošli nemrtví, byla zčernalá a pustá. Takhle z dálky to vypadalo, jako když za sebou slimák nechává lepkavou cestičku, jako brázda za pluhem. Sylvanas si pamatovala, že i za orky zůstávala jen spálená zem, tehdy však věděla, že příroda je silná a brzy vše napraví. Tohle však byla stezka plná smrti, jako by nepřirozené síly, které poháněly těla mrtvých, zabíjely i samu zem, po níž se nemrtví ploužili. Jed, byl to jed, temná magie nejhoršího druhu.</p>
<p>A ta musela být zastavena.</p>
<p>Sylvanas se dívala jen okamžik, i když měla pocit, že hrůzou znehybněla na celou věčnost. „Stát!“ zavolala a její hlas zněl překvapivě čistě a silně. „Postavíme se jim tady.“</p>
<p>Divili se jen chvíli, pak pochopili. Rychle jim dala instrukce a oni horlivě poslechli. Mnozí ještě na okamžik v šoku znehybněli, když stejně jako jejich velitelka spatřili ohavnou ránu v zemi, ale rychle se vzpamatovali. O uzdravení znásilněné země se budou moci postarat později. Ted‘ museli zabránit, aby se strašlivá jizva dál zvětšovala.</p>
<p>I nyní jako předvoj armády nemrtvých přicházel nejdřív odporný puch, avšak Sylvanas i její hraničáři si už na něj zvykli. Nevyváděl je z míry tolik jako dřív. Stála na mostě, hlavu hrdě vztyčenou. Černá kápě jí poněkud sklouzla Z hlavy a odhalila zářivě zlaté vlasy. Armáda nemrtvých zpomalila a zastavila se, zmatená pohledem na stojící elfy. Nechutné vozy, katapulty a trebuchety rovněž zastavily a jejich rachot utichl. Arthasův kostěný kůň se vzepjal na zadní a princ se sklonil, aby ho pohladil po holých obratlích na krku, jako by to bylo živé zvíře. Sylvanas se při pohledu na tu zvrácenost zachvěla. Zrůda dokonce na pánův dotyk odpovídala.</p>
<p>„Svatá dobroto,“ řekl Arthas pobaveně. „Tohle asi nebude další z impozantních elfských bran, o kterých jsem toho tolik slyšel.“</p>
<p>Sylvanas se přinutila odpovědět mu rovněž úsměvem. „Ne, to teda není. Ale i tak to pro vás bude výzva.“</p>
<p>„Ale vždyť je to jen most, má paní. I když elfové prý velmi rádi nasazují kočkám papírové hřívy a nazývají je pak lvy.“</p>
<p>Znovu přelétla pohledem jeho armádu. Její hněv byl silnější než schopnost ovládnout se a předstírat úsměv. „První branou jsi prošel, ty řezníku, ale přes druhou se nedostaneš. Vnitřní bránu Silvermoonu je možné otevřít pouze zvláštním klíčem a ten nikdy nezískáš.“</p>
<p>Kývla na své společníky, kteří se rozběhli k ostatním na druhé straně.</p>
<p>Arthase přešel smích a v bledých očích se mu zablesklo. Ruka v kovové rukavici sevřela pevněji jílec runového meče a znaky na něm tiše zahučely. „Jen plýtváš časem, ženo. Osudu neutečeš. I když musím přiznat, že sledovat, jak se zoufale snažíš, je docela zábavné.“</p>
<p>Tentokrát se Sylvanas zasmála a byl to vzteklý smích plný uspokojení, který se vyvalil ven odkudsi z nejhlubších míst její duše. „Ty si myslíš, že před tebou utíkám? Je vidět, ks ještě nikdy nebojoval proti elfům.“</p>
<p>Napadlo ji, že některé věci jsou krásně jednoduché. Sylvanas zvedla ruku, hodila jakýmsi velmi nemagickým, ale naopak zcela praktickým předmětem, a rozběhla se k ostatním elfům. Most za ní vybuchl.</p>
<p>Elfové zamířili mezi stromy, které je laskavě přivítaly pod svými korunami a sklonily se nad nimi jako zlatý a stříbrný baldachýn, aby je skryly před nepřítelem. Než se Sylvanas dostala z doslechu, uslyšela za sebou cosi, čemu se musela znovu zlověstně usmát.</p>
<p>„Ta hraničářka mě začíná dráždit.“</p>
<p><emphasis>Ano. Dráždit. Rozčilovat tě, jako vrabec rozčiluje jestřába. Elrendarští hladce projdou lesem Eversong a tobě bude hodně dlouho trvat, než najdeš místo, kudy na druhou stranu dostat všechny své válečné stroje.</emphasis> Věděla, že ho to jen zdrží, nic víc. Ale pokud dokáže armádu nemrtvých zdržet dostatečně dlouho, snad by se jí mohlo podařit doručit zprávu.</p>
<p>Jen jedna věc jí dělala starost. Arthas se zdál být extrémně sebejistý, co se týkalo schopnosti překonat elfskou magii, jež chránila jejich brány. A zničením té první dokázal, že jeho sebevědomí je oprávněné. Jistě, první brána nebyla tolik magicky chráněná jako druhá. A z toho, co zatím viděla, byla nadutost Arthasovým hlavním povahovým rysem. Ale.., mohlo to být možné? Znovu se ozvalo hlodání červíčka nejistoty, který jí přiměl přidat do Tel’korovy zprávy další varování.</p>
<p>Věděl Arthas o klíči?</p>
<p><strong>19.</strong></p>
<p>Díky zrádci, čaroději jménem Dar’Khan Drathir, mělo být všechno snadné. A do jisté míry taky bylo. Bez něj by se Arthas nikdy nedozvěděl o Klíči tří měsíců – magickém předmětu, jenž byl rozdělen na tři samostatné měsíční krystaly ukryté na důkladně hlídaných místech v různých částech Quel’Thalasu. Každý z nich byl umístěn v chrámu vystavěném na průsečíku magických siločar stejně jako třeba Sluneční studna. Tak mu to alespoň proradný elf řekl. Dokonce u toho vypadal, jako že ho těší, že svůj lid zrazuje. Siločáry byly něco jako žíly samotné země, v nichž proudila místo krve magie. Tím, že byly krystaly takto spojeny, vytvářely pole energie známé jako Ban’dinoriel – Strážce brány. Arthasovi stačilo tyto tři chrámy – An’telas, An’daroth a An’owyn – najít, zabít stráže a vzít si všechny tři měsíční krystaly.</p>
<p>Ti až nepřiměřeně krásní a zároveň překvapivě drsní elfové se ukázali být skutečnou výzvou. Arthas seděl na hřbetě Nepřemožitelného, nepřítomně hladil prsty jílec Mrazivého smutku a dumal nad tím, jak mohla tahle navenek křehká rasa úspěšně vzdorovat jeho armádě. A že to byla armáda. Nyní čítala několik stovek vojáků, ted‘ už bez výjimky mrtvých, takže je bylo o to těžší zastavit.</p>
<p>Chytrý trik generál-hraničářky s vyhozením mostu do vzduchu Arthase skutečně připravil o drahocenný čas. Řeka protékala Quel’Thalasem a o kus dál na východě mířila mezi kopce. Kopce, které byly pro jeho válečné stroje stejnou překážkou jako sama voda.</p>
<p>Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec se přes řeku dostali. Arthas se zoufale snažil přijít na nejlepší řešení, když náhle ucítil cosi hluboko v mysli, jakoby jemné škrábání myšlenky, kterou nebyl schopen identifikovat. Vztekle ji zapudil a nařídil několika věrným vojákům, aby si postavili vlastní most – most z hnijících těl. Celé tucty jich bezmyšlenkovitě vstoupily do vody a položily se na dno. Další si pak lehli na ně a tak vrstvu po vrstvě vytvářeli, most, po němž nakonec mohly vozy, katapulty i trebuchety váhavě přejet na druhou stranu. Někteří nemrtví byli po téhle akci samozřejmě dále nepoužitelní, protože jejich těla byla příliš polámaná nebo roztrhaná. Arthas je téměř soucitně propustil ze svých služeb a dovolil jim skutečně zemřít. Jejich těla navíc zkazí vodu, takže i po smrti vlastně posloužila jako zbraň.</p>
<p>On sám přešel zcela snadno. Nepřemožitelný se bez váhání vrhl do řeky a Arthasovi se náhle vybavil jeho smrtelný skok uprostřed zimy, když mu nohy uklouzly na zledovatělé skále. I tehdy svého pána na slovo poslechl. Ta vzpomínka ho zcela neočekávaně vyvedla z míry a on na okamžik pod tíhou viny nemohl ani dýchat.</p>
<p>Ale pak byla pryč stejně rychle, jako se objevila. Všechno ted‘ bylo lepší. Už nebyl emocemi zmítané dítě, které trhaly na kusy střídavě hanba a pocit viny, už neplakal, když musel uprostřed vánice zvednout meč a probodnout srdce věrného přítele. Ne, ani Nepřemožitelný už nebyl živý, aby mu něco takového mohlo ublížit. Oba byli nyní silnější. Mocnější. Nepřemožitelný bude navždy sloužit svému pánu, jako tomu bylo vlastně odjakživa. Nepozná žízeň, bolest ani hlad či vyčerpání. A on, Arthas, si vezme všechno, co bude chtít a kdy to bude chtít. Už žádný otcův nevyslovený nesouhlas, žádné plísnění vždy až příliš úzkostlivého Uthera. Žádné pochybovačné pohledy Jainy. Už se nebude muset dívat, jak krčí čelo tím známým způsobem…</p>
<p><emphasis>Jaina</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Arthas prudce zatřepal hlavou. Jaina měla příležitost se k němu přidat. Odmítla. Zavrhla ho, i když přísahala, že to nikdy neudělá. Nic jí nedlužil. Teď mu poroučel jen král lichů. Tahle vnitřní argumentace ho uklidnila a Arthas se usmál a pohladil nemrtvého koně po páteři. Zvíře odpovědělo pohozením kostlivou hlavou. Musela to být ta krásná a neústupná generál-hraničářka, kdo ho tak vyvedl z míry a přiměl na okamžik pochybovat o vlastní moudrosti a zvolené cestě. Arthas sem přišel z určitého důvodu a tím důvodem nebylo vyhlazení Quel’Thalasu a jeho obyvatel. Kdyby se mu nepostavili, nechal by je na pokoji. To její nabroušený jazyk a vzdorovité chování přivedlo její lid do záhuby, ne on.</p>
<p>Mezi spoji částí zbroje mu protékala voda a vsakovala do košile a kržna, které nosil pod ní. Byla studená, ale on chlad necítil. O chvíli později se Nepřemožitelný vydrápal na protější břeh. Zároveň projel i poslední povoz těl a všechna funkční těla z provizorního mostu se k nim pomalu a s hlasitým čvachtáním přidávala. Ta ostatní zůstala hnít v kdysi křišťálově čisté řece.</p>
<p>„Jedeme,“ řekl rytíř smrti.</p>
<p>Hraničáři ustoupili až k vesnici Fairbreeze (Lehký vánek – pozn. překl.). Jakmile se vesničané vzpamatovali z prvotního šoku, pomáhali ze všech sil. Postarali se o raněné a začali horlivě nabízet zbraně i sami sebe. Sylvanas přikázala těm, kdo nemohli bojovat, aby se co nejrychleji přemístili do Si lvermoonu.</p>
<p>„Nic si neberte,“ řekla, když jedna žena přikývla a rychle se rozběhla k rampě vedoucí do horních pater.</p>
<p>„Ale nahoře v pokoji máme…“</p>
<p>Sylvanas se prudce otočila a oči jí planuly hněvem. Copak to nechápete? <emphasis>Táhnou na nás mrtví!</emphasis> Neunaví se, nezpomalí a všichni naši, kteří umřou, se okamžitě přidají k nim! Zdrželi jsme je, ale jen trochu. Takže najděte rodinu a bežte!“</p>
<p>Ženě se hraničářčina odpověd‘ očividně nezamlouvala, ale poslechla. Trvalo jí jen pár okamžiků, než svolala ostatní Ženě le p členy rodiny, a všichni vyrazili po cestě k hlavnímu městu.</p>
<p>Arthas se nenechá zastavit na dlouho. Sylvanas rychlým pohledem zjistila stav raněných. Ani jeden z nich tu nemohl zůstat. Potřebují je dostat do Silvermoonu spolu s vesničany. Od těch, kteří ještě dokázali vládnout zbraní, bude muset žádat víc. Možná všechno, co mají. Ale přísahali, že budou chránit svůj lid, stejně jako ona. Ted‘ nastal čas, aby přísahu splnili.</p>
<p>Nedaleko stála jedna věž, přesně mezi Elrendarem a Silvermoonem. Sylvanas si byla jistá, že Arthas nakonec najde způsob, jak překročit řeku a pokračovat v tažení. Dál bude zraňovat její zem a zanechávat za sebou fialově černou jizvu. Ta věž by mohla být dobré místo, odkud zorganizovat obranu. Rampy na ní byly úzké a přirozeně tak znemožňovaly stejný drtivý útok nemrtvých, který u první brány znamenal katastrofu. Věž navíc měla několik pater a všechna byla otevřená. Spolu s lučištníky budou schopni nepříteli způsobit velké škody než…</p>
<p>Sylvanas Windrunnerová, generál-hraničářka Silvermoonu, se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, šplíchla si na rozpálenou tvář chladnou vodu, zhluboka se toho nejobyčejnějšího nektaru napila a zvedla se, aby připravila zdravé i chůze schopné raněné na jejich bezpochyby poslední bitvu.</p>
<p>Přišli téměř pozdě.</p>
<p>Ještě když hraničáři pochodovali ke věži, která se měla stát jejich baštou, vzduch, kdysi sladký a svěží, otrávil odporný puch rozkladu. Nad pochodujícími elfy kroužili lučištníci na dračích jestřábech (Dragon Hawks – pozn. překl.). Ohromní rudozlatí tvorové nyní jen velmi nespokojeně natahovali plazí hlavy uvězněné v otěžích. I oni cítili smrt, která je znervózňovala. Tato nádherná zvířata ještě nikdy nikdo nenutil do podobně děsivé akce. Jeden ze vzdušných jezdců dal Sylvanas znamení a ona odpověděla.</p>
<p>„Spatřili nemrtvé,“ oznámila vojákům klidně. Přikývli. „Na místa. Rychle.“</p>
<p>Všichni poslechli jako dobře namazaný stroj. Jezdci na dračích jestřábech stočili zvířata k jihu, k blížícímu se nepříteli. Jedna jednotka lučištníků a pěšáci se rovněž rozběhli, aby zaujali místo v první obranné linii. Ti nejlepší lučištníci pak vyběhli po točité rampě na věž. Ostatní se rozmístili kolem základny.</p>
<p>Nemuseli čekat dlouho.</p>
<p>Jestli si Sylvanas uchovávala jakous takous naději, že by počty nepřítele mohlo nějak oslabit zdržení, které jim způsobila, ted‘ se roztříštila jako jemná křišťálová sklenička hozená ze skály. Už viděla nechutný předvoj: hnijící nemrtví následovaní kostlivci a ohromnými stvůrami nesoucími zbraň v každé ze tří rukou. Nad nimi jako káňata kroužila kusům skály podobná stvoření.</p>
<p><emphasis>Už jdou</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Jak zvláštní věc je elfská mysl, pomyslela si Sylvanas s trochou morbidního humoru. Když se ted‘ přiblížila její poslední hodinka, rozezněla se jí v hlavě stará písnička. Zpívala si ji se svými sourozenci, když byl svět ještě v pořádku a všichni trávili většinu času společně. Alleria, Vereesa i jejich nejmladší bratr, Lirath, za soumraku, když se krajinou natáhly jemné, levandulově zbarvené stíny a ve vzduchu vonělo moře a květiny.</p>
<p><emphasis>Anar</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>alah, anar</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>alah belore, quel</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>dorei, shindu falah na</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Světlo, světlo slunce, vysocí elfové, naši nepřátelé už jdou</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Aniž by si to uvědomila, vylétla jí ruka k náhrdelníku, který nosila na štíhlém krku. Byl to dárek od nejstarší sestry, Allerie. Nedala jí ho osobně, ale přinesla jí ho jedna z jejích důstojnic, Verana. Allena byla pryč. Zmizela v Temném portálu při pokusu zabránit Hordě vrátit se do Azerothu nebo na kterýkoli jiný svět.</p>
<p>Nikdy se nevrátila. Než odešla, roztavila náhrdelník, který jí dali rodiče, a vyrobila z něj tři jiné, nesoucí tři kameny, pro každou ze sester jeden. Sylvanas byla safír. Nápis na něm znala zpaměti: <emphasis>Pro Sylvanas od navždy milující Allerie</emphasis>.</p>
<p>Čekala, náhrdelník sevřený v dlani, a cítila spojení s mrtvou sestrou, jež nikdy nezmizelo. Pak se pomalu přinutila ruku svěsit podél těla. Zhluboka se nadechla a zavolala: „Útok! Za Quel’Thalas!“</p>
<p>Nemrtvé nezastaví. Vlastně to Sylvanas ani nečekala. A z výrazů v divokých, krví potřísněných tvářích kolem sebe poznala, že ani ostatní hraničáři si nedělají iluze. Na čele jí vyrašil pot. Svaly ji pálily vyčerpáním, přesto bojovala dál. Střílela, natahovala tětivu, pouštěla ji a znovu natahovala tak rychle, že její ruce byly jen jako rozmazaná šmouha. Když se hejno těl a netvorů přiblížilo natolik, že šípy už nešlo použít, odhodila luk a tasila krátký meč a dýku. Otáčela se jako vír, bodala a sekala a každou chvíli vydala nesrozumitelný výkřik.</p>
<p>Další padl. Jeho hlava spadla z ramen na zem, kde ji jako meloun rozšlápl jeden z jeho druhů. Na jeho místě se objevily dvě další hrůzy. Sylvanas však bojovala jako dravý rys z lesa Eversongu. Všechnu bolest v sobě měnila ve vztek a nesmiřitelnost. Než sama padne, vezme jich s sebou co nejvíc.</p>
<p><emphasis>Už jdou</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Přicházela vlna za vlnou, byli tak blízko, že z hnilobného puchu téměř omdlela. Už jich bylo příliš mnoho. Sylvanas nezpomalovala. Bude bojovat, dokud ji nerozsápou na kusy, dokud…</p>
<p>Nápor nemrtvých těl najednou polevil. Všichni její protivníci ustoupili a znehybněli. Sylvanas lapala po dechu a shlédla z kopce dolů.</p>
<p>Stál tam a čekal v sedle nemrtvého oře. Vítr si hrál s jeho dlouhými bílými vlasy. Díval se přímo na ni. Narovnala se a setřela si z tváře pot i krev. Najednou byla Sylvanas strašně ráda, že je Allerie mrtvá, že tohle nevidí. Že se nemusí dívat, co bývalý válečník Světla provádí se vším, co kdy Windrunnerové milovali a ctili.</p>
<p>Arthas zvedl zářící runovy meč ve formálním gestu. „Smekám před tvou odvahou, elfko, ale hon je u konce.“ Bylo to zvláštní, ale znělo to jako kompliment.</p>
<p>Sylvanas polkla. V ústech měla sucho jako na poušti. Obě její ruce ještě pevněji sevřely zbraně. „Tak to já zůstanu tady, ty řezníku. Anar’alah belore.“</p>
<p>V koutcích šedých úst mu zacukalo. „Jak si přeješ, hraničářko.“</p>
<p>Ani se neobtěžoval sesednout. Místo toho popohnal koně do kopce přímo k ní. Otěže svíral v levé ruce a pravou se rozmáchl ohromným mečem. Sylvanas vzlykla, ale jen jednou. Nebyl to projev strachu ani lítosti. Jen krátké drsné vzlyknutí plné nevybitého vzteku, nenávisti a spravedlivého hněvu nad tím, že je není schopna zastavit dokonce ani za cenu vlastního života.</p>
<p><emphasis>Allerio, sestřičko, už jdu.</emphasis></p>
<p>Čelila ráně smrtonosné čepele hrdě a čelem. Pokusila se ji zablokovat vlastními zbraněmi, ty se však roztříštily. A pak jí runový meč projel tělem. Byl tak chladný. Měla pocit, jako by ji probodl kus ledu.</p>
<p>Arthas se k ní sklonil a zahleděl se jí do očí. Sylvanas zakašlala a jeho mrtvolně bledou tvář potřísnily kapičky krve. Zdálo se jí to, nebo viděla v jeho stále ještě krásném obličeji stopy lítosti?</p>
<p>Vytáhl meč z rány a ona mu padla k nohám. Chvíli se třásla a i tenhle automaticky pohyb jí způsoboval strašlivé bolesti. Jednou rukou si bláhově pokusila ucpat krvácející ránu v břichu, jako by snad mohla zastavit rudý vodopád.</p>
<p>„Skonči to,“ zašeptala. „Zasloužím si… čistou smrt“</p>
<p>Jeho hlas k ní dolehl odkudsi z neznáma, nebot‘ oči už měla zavřené. „Po tom všem, čím jsem musel kvůli tobě projít, ženo, je nechat ti po smrti klid to úplně poslední, co by se mi chtělo.“</p>
<p>Na zlomek vteřiny se jí srdce sevřelo strachem, ale pak strach odezněl stejně jako všechno ostatní. Oživí ji jako jednu z groteskně se potácejících věcí?</p>
<p>„Ne,“ zašeptala a i její vlastní hlas nyní zněl jako z veliké dálky. „To se… neodvážíš…“</p>
<p>A pak byl pryč. Všechno bylo pryč. Chlad, zápach i svíravá bolest. Temnota byla teplá, klidná a přívětivá a Sylvanas se do ní ochotně pohroužila. Konečně si může odpočinout, konečně může složit zbraně, jimiž tak dlouho sloužila svému lidu.</p>
<p>A pak…</p>
<p>Tělem jí projela nová bolest. Bolest, jakou nikdy nepoznala, a Sylvanas najednou věděla, že žádná fyzická bolest, jakou kdy zažila, se těmto mukám nemůže ani vzdáleně rovnat. Tohle byla bolest ducha, bolest z toho, jak její duše opouští mrtvé tělo a je chycena. Bolest způsobená… vyrváním z oné svatyně ticha a klidu. Brutalita, s jakou byla vrácena zpět, jen zesílila její utrpení a Sylvanas cítila, jak hluboko uvnitř touží křičet, jak se křik dostává ven a uniká jí skrz rty, které už nebyly živé, v podobě strašlivého kvílení plného utrpení, z něhož tuhla krev v žilách a srdce se zastavovala.</p>
<p>Temnota se rozplynula, ale barvy se nevrátily. Nepotřebovala však rudou, modrou ani žlutou, aby spatřila svého mučitele. Byl ve světě barev bílý, šedý a černý. Runový meč, který jí vzal život, který jí vzal a pozřel i duši, se třpytíl a leskl a Arthasova volná ruka jí kynula v gestu, kterým ji právě vyrval z přívětivé náruče smrti.</p>
<p>„Smrtonoška,“ řekl jí. „Takovou jsem tě stvořil. Můžeš nechat promluvit svou bolest, Sylvanas. Tohle ti dopřeju. Je to víc, než dostali ostatní. A svými slovy budeš způsobovat bolest jiným. Takhle mi budeš nyní sloužit, otravná hraničářko.“</p>
<p>Vyděšená k šílenství se Sylvanas vznášela nad vlastním zkrvaveným mrtvým tělem a dívala se mu do prázdných očí. Pak pohlédla na Arthase.</p>
<p>„Ne,“ řekla hlasem prázdným a přízračným, přesto však bezpochyby svým. „Tobě nikdy sloužit nebudu, řezniku,“</p>
<p>Udělal posunek. Jen nepatrný, vlastně jen pohnul prstem. Záda se jí shrbila bolestí a z neexistujících rtů vyšel další nářek. A pak necítila nic než žal, svírající a mučivý. Uvědomila si, že je mu vydána na milost. Byla jeho hračkou, jeho nástrojem stejně jako všechna hnijící těla a bledé sešité zrůdy.</p>
<p>„Tví hraničáři už mi rovněž slouží,“ řekl. „Přidali se k mé armádě.“ Zaváhal a v jeho dalších slovech bylo znát nefalšovanou lítost. ‚Nemuselo to takhle skončit. Stačilo si uvědomit, že tvůj osud, jejich osud i osud tvého lidu závisí jen na tvých rozhodnutích. Já musím ke Sluneční studni a ty mi pomůžeš.“</p>
<p>Nenávist rostla v nehmotném těle Sylvanas jako živá věc. Vznášela se ve vzduchu vedle něj jako nablýskaná nová hračka. Její tělo sebrali a hodili na jeden z povozů, bůhví za jakým zvráceným účelem. Celou cestu se od Arthase ani na okamžik nevzdálila na víc než metr dva, jako by jí něco hrozilo, kdyby s ním ztratila kontakt.</p>
<p>A navíc začínala slyšet šepot.</p>
<p>Nejprve ji napadlo, jestli se v nové ohavné podobě nezbláznila. Brzy však začalo být zřejmé, že i únik v podobě šílenství jí byl odepřen. Hlas v její mysli byl nejdřív nesrozumitelný a ona mu vlastně ani nechtěla rozumět. Brzy však pochopila, komu patří.</p>
<p>Během pochodu do Silvermoonu a dál ji Arthas neustále koutkem oka sledoval. Jeho armáda, jejíž byla nyní nedobrovolnou součástí, neúnavně postupovala a nenávratně ničila zem, po níž prošla. V jednom okamžiku Sylvanas znovu zaslechla ten hlas a tentokrát mu jasně rozuměla.</p>
<p><emphasis>Budeš sloužit, Sylvanas</emphasis>.<emphasis> Pro mou slávu. Budeš pracovat, abys sklidila smrt</emphasis>.<emphasis> Budeš dychtit po tom, abys mohla poslouchat</emphasis>.<emphasis> Arthas je mi z mých rytířů smrti nejmilejší</emphasis>.<emphasis> Bude ti poroučet navěky a tobě se to zalíbí</emphasis>.</p>
<p>Arthas viděl, jak se zachvěla, a usmál se.</p>
<p>Jestli měla pocit, že se jí hnusí, když ho poprvé spatřila před branami Quel’Thalasu, když byla její nádherná zem ještě čistá a nevinná a nepoznala zabíjení, pokud měla pocit, že ho nenávidí, když jeho služebníci začali vraždit její muže, aby je on vzápětí znovu oživil v podobě bezduchých loutek, pokud byla zoufalá v okamžiku, kdy ji jedinou ranou runovým mečem vzal život – bylo to nic v porovnání s tím, co cítila ted‘. Jako světlo svíčky v porovnání se sluncem, jako šepot v porovnání s jekotem smrtonošky.</p>
<p><emphasis>Nikdy</emphasis>, řekla hlasu ve své hlavě. <emphasis>Řídí, co dělám, ale nikdy nezlomí mou vůli</emphasis>.</p>
<p>Jedinou odpovědí byl prázdný, chladný smích.</p>
<p>Pochodovali dál, přes vesnici Fairbreeze a les East Sanctum (Východní Svatyně – pozn. překl.). Zastavili se až u bran Silvermoonu. Arthas promluvil a Sylvanas věděla, že jeho hlas je slyšet v každém koutě města.</p>
<p>„Občané Silvermoonu! Dal jsem vám několik šlechetných možností vzdát se, vy jste všechny tvrdošíjně odmítli. Vězte tedy, že dnes celá vaše rasa i se svým starobylým dědictvím odejde z tohoto světa. O domovy elfů vysoko v korunách se zajímá sama smrt!“</p>
<p>Ona, generál-hraničářka Sylvanas Windrunnerová, pak byla doslova vystavena jako důkaz, co by se s nimi stalo, kdyby se nevzdali. Nevzdali se a ona je za to z hloubi srdce milovala, třebaže sama už sloužila temnému pánovi.</p>
<p>A tak nádherné a magické město padlo, jeho sláva byla zadupána do země a všechny krásy proměněny v sut‘. Armáda nemrtvých – Pohroma, jak jí Arthas se zvrácenou láskou v hlase říkal – kráčela dál. Stejně jako předtím i nyní Arthas povolal všechny mrtvé znovu do služby, a kdyby Sylvanas ještě měla srdce, puklo by jí při pohledu na to, kolik přátel a milovaných se nyní mechanicky a tupě belhalo vedle ní. Prošli městem, rozdělili ho na dvě poloviny ohavnou fialově černou jizvou a v jejich stopách vstávali obyvatelé Silvermoonu, přestože měli rozdrcené lebky nebo useknuté končetiny.</p>
<p>Sylvanas doufala, že se kanál mezi Silvermoonem a Quel’Danasem ukáže být nepřekonatelnou bariérou, a na krátký okamžik se opravdu zdálo, že se její naděje vyplnily. Arthas přitáhl koni uzdu, zadíval se na modrou vodu třpytící se na slunci a zamračil se. Chvíli jen tak seděl na hřbetě strašlivě nepřirozeného zvířete, čelo svraštěné. „Tuhle řeku těly nepřehradíš, Arthasi,“ dráždila ho Sylvanas. „Na to by ti nestačilo ani celé město. Skončil jsi a neumíš si představit, jak je pro mě tvá porážka sladká.“ A pak se bytost, která kdysi byla člověkem, a již dokonce bylo možno nazývat dobrým člověkem, otočila, ušklíbla se jejím vzdorovitým slovům a seslala na ni takovou bolest, že jí z neexistujících rtů vyšel další duši drásající jekot.</p>
<p>Arthas našel řešení už dávno předtím.</p>
<p>Mrštil Mrazivým smutkem ke břehu a uchvácen jak se ve vzduchu jednou přetočil, aby se neomylně zabodl hrotem do písku na mělčině.</p>
<p>„Mrazivý smutek mluví…“</p>
<p>Sylvanas to rovněž slyšela. Z nečisté zbraně vycházel hlas krále lichů a voda obtékající runami pokrytou čepel se začala měnit v led. V led, po němž Arthasovy zbraně i vojáci mohli přejít na druhou stranu.</p>
<p>Vzal jí život, vzal jí milovaný Quel’Thalas i Silvermoon a pak jí posledním hrůzným činem vzal i krále.</p>
<p>Quel’Danas vzdoroval, bránil se vší silou. Když se před Arthasem objevil sám Anasterian, jeho ohnivá magie ledový most téměř zničila, ale Arthas se včas vzpamatoval. Zamračil se, v očích se mu zablesklo, vytáhl Mrazivý smutek z písku a vrhl se na krále elfů.</p>
<p>I když Sylvanas z celého srdce doufala, že Anasterian Arthase porazí, věděla, že tomu tak nebude. Na jeho bedrech ležela už tři tisíciletí a jeho vlasy, které mu spadaly téměř až k patám, byly bílé stářím, nikoli temnou magií. Kdysi býval mocným válečníkem a stále ještě byl mocným čarodějem, ale její nové přízračné oči nyní viděly slabost, jíž si za života nikdy nevšimla. I tak však nyní hrdě stál, prastarou zbraň – Felo’melorn, neboli Bojující plamen, v jedné ruce a ve druhé hůl zdobenou mocným zářícím krystalem.</p>
<p>Arthas zaútočil první, ale Anasterian už před jeho děsivým koněm nestál. Rychleji než mohly zachytit i oči Sylvanas, přešel do kleku a máchl vodorovně Felo’melornem tak, že Nepřemožitelnému usekl obě přední nohy. Kůň děsivě zaryčel a padl a jeho jezdec s ním.</p>
<p>„Nepřemožitelný!“ vykřikl Arthas zjevně těžce zasažen, když se nemrtvý kůň převalil a zběsile se pokoušel vstát navzdory skutečnosti, že mu zcela chyběly přední nohy. Sylvanas to připadalo jako velmi podivný válečný pokřik i vzhledem k tomu, že Anasterian právě získal v boji výhodu. Avšak Arthasova tvář se obrátila k elfimu králi plná neskrývaného vzteku a bolesti. Vypadal nyní téměř lidsky; jako muž zmučený bolestí ze ztráty něčeho, co velmi miloval. Arthas vstal, otočil se k zoufalému zvířeti a Sylvanas si na krátký šílený okamžik pomyslela, že možná, jen možná…</p>
<p>Starobylá elfská zbraň nebyla pro runový meč soupeřem, přesně jak Sylvanas předpokládala. Když se obě čepele střetly, elfská se zlomila a její ulomený kus letěl ještě poté, co Mrazivý smutek lačně vysával z Anasteriana duši stejně jako už z tolika živých před ním.</p>
<p>Král elfů se bezvládně zhroutil na led, bílé vlasy mu zahalily tvář jako posmrtný závoj a pod jeho tělem rychle rostla kaluž rudé krve. Arthas mezitím přispěchal k nemrtvému koni a snažil se mu připevnit zpět useknuté nohy, třebaže zvíře se vzpouzelo a vzpínalo. A Sylvanas, i když věděla, že tím ublíží všem, které stále miluje, nedokázala snášet tíhu bolesti a spalující nenávisti k Arthasovi a všemu, co udělal. Zaklonila hlavu, roztáhla paže, otevřela ústa dokořán a z nehmotného hrdla se jí vydral výkřik, nádherný a strašlivý zároveň.</p>
<p>Už takhle křičela. Když ji mučil. Ale to bylo jen z vlastní bolesti, vlastního zoufalství. Tohle bylo daleko víc. Ano, muka a agonie, ale také nenávist tak všeobjímající, že byla téměř čistá. Slyšela, jak se s jejím výkřikem mísí i jiné výkřiky bolesti, viděla, jak elfové padají na kolena a drží se za uši, z nichž najednou krváceli. Jejich hlasy a kouzla zanikly, magické formule se proměnily v nesrozumitelný řev plný syrového zármutku a bolesti, jež přišla tak překvapivě náhle. Někteří dokonce padli. Jejich zbroj se rozletěla na kusy a kosti v těle popraskaly.</p>
<p>Dokonce i Arthas na ni chvíli překvapeně hleděl a bílé obočí měl svraštěné ve výrazu velkého uznání. Chtěla přestat. Chtěla sama sebe utišit, zadusit zkázonosný řev, který sloužil jen tomu, koho tak vášnivě nenáviděla. Konečně její bolest poněkud ustoupila a Sylvanas, smrtonoška, znovu podivně ztichla.</p>
<p>„Je z tebe opravdu silná zbraň,“ zamručel Arthas. „Ale třebas budeš nakonec dvojsečná. Budu si na tebe muset dávat pozor.“</p>
<p>Strašlivá armáda se znovu vydala na pochod. Arthas dojel k planině, vyjel na ni, zabil strážkyni Sluneční studny a přinutil ji, aby se na vraždění podílela. Pak přinesl jejímu lidu tu největší zkázu. Přistoupil k velkolepému zářícímu jezeru, které dávalo quel’dorei celá tisíciletí život. U břehu na něj čekala jakási postava. Sylvanas ji poznala – Dar’Khan Drathir.</p>
<p>Takže to on zradil Quel’Thalas. To on měl na pečlivě upravených rukou krev tisíců snad ještě více než Arthas. Zmocnil se jí vztek. Dívala se na záři, jež zlatě hrála v Arthasově obličeji, změkčovala jeho rysy a dodávala mu jakési umělé teplo. Pak do vody vysypal obsah nádherně zdobené urny a zář jezera se změnila. Začala vířit a pulzovat a uprostřed té vířící masy znečištěného magického světla se objevil…</p>
<p>… stín…</p>
<p>I po všem, co během tohoto temného dne viděla, po tom, co se z ní stalo, byla Sylvanas šokována pohledem na tvora vynořujícího se z pošpiněné Sluneční studny. Stoupal vzhůru a paže natahoval k nebesům. Byla to kostra, rohatá a šklebící se, v očních důlcích hořící oheň. Kolem těla se mu jako hadi plazily řetězy a fialové roucho se nadouvalo s každým jeho pohybem.</p>
<p>„Vstal jsem z mrtvých, jak bylo předpovězeno! Král lichů mi dal věčný život!“</p>
<p>Tak to všechno pro tohle? Znovu oživit tuhle bytost? Všechno vraždění, muka a hrůza; nevýslovně cenná a životně důležitá Sluneční studna pošpiněna, způsob života, který se neměnil tisíce let, na kusy rozbitý – jen kvůli tomuhle?</p>
<p>Znechuceně hleděla na žvanícího licha a jediná věc, která jí alespoň trochu ulevovala od bolesti, byla smrt Dar’Khana, jenž se pokusil zradit svého pána. Umíral probodnut ostrou čepelí Mrazivého smutku stejně jako ona.</p>
<p><strong>20.</strong></p>
<p>Studený vítr si pohrával s Arthasovými vlasy a hladil mu tvář. Princ se usmíval. Byl to příjemný pocit být znovu v chladnější části tohoto světa. Země elfů se svým věčným časným létem, prosycena vůní květů a svěží zeleně, ho znervózňovala. Až příliš mu připomínala zahrady Dalaranu, v nichž strávil tolik času s Jainou. A taky hledíky na Balnirovč farmě. Dával přednost větru, který ho očišťoval, a chladu, jenž podobné vzpomínky zaháněl. Už mu k ničemu nebyly, jen ho oslabovaly a pro slabost nebylo v srdci Arthase Menethila místo.</p>
<p>Jako vždy seděl na hřbetě věrného koně, Nepřemožitelného. V Quel’Thalasu zažil velmi nepříjemný okamžik, když ten zbabělec král Anasterian zaútočil na jeho zvíře místo na jezdce a usekl mu nohy podobně, jako když Nepřemožitelný utrpěl zranění, které ho stálo život. Pohled na to katapultoval Arthase zpátky do oné strašlivé chvíle a uprostřed boje s Anasterianem jím otřásl, zároveň však v něm probudil ledový vztek, který mu nakonec pomohl. Před ním i za ním nyní kráčela zasněženým průsmykem jeho armáda. Neúnavně. Nedotčena zimou. Někde uprostřed přízračného davu se vznášela smrtonoška. Arthas nechal Sylvanas na chvíli být. Víc ho ted‘ zajímal Kel’Thuzad, který vedle něj plul téměř s posvátnou vznešeností, pokud něco takového šlo říct o lichovi. To on poslal Pohromu na toto odlehlé a mrazivé místo a Arthas se ho až do této chvíle na nic neptal. Ale cesta začala být nudná a on byl zvědavý. Cítil, jak se mu koutky rtů zvedají v úsměvu.</p>
<p>„Tak co? Nejsi na mě naštvaný, že jsem tě tehdy zabil?“ zavtipkoval.</p>
<p>„Nebud‘ blázen,“ odpověděl nemrtvý nekromancer. „Král lichů mi řekl, jak naše setkání skončí.“</p>
<p>To Arthase překvapilo. „Král lichů věděl, že tě zabiju?“ Zamračil se a upřel zrak na meč, který měl položeny na klíně. Ten nyní mlčel, jako by spal. Nevycházel z něj žádný šepot a ani runy nevyzařovaly skrytou moc.</p>
<p>„Jistě,“ odpověděl Kel’Thuzad a v jeho záhrobním hlase byla stopa pocitu nadřazenosti. „Vybral si tě za hrdinu dávno před tím, než Pohroma vůbec vznikla.“</p>
<p>Arthasův zvláštní pocit zesílil. Nikdo se ho na jeho osud nikdy neptal ani mu ho nesdělil. Zvolil by si ho, kdyby tohle všechno věděl? Usoudil, že ano. Neměl rád, když s ním někdo manipuloval, ale věděl, že pokud se měl stát mocnou zbraní, nesmělo to přijít všechno najednou. Bylo nezbytné, aby svůj osud naplňoval krok po kroku, jinak by ho totiž odmítl. A dnes by byl s Jainou a Utherem a jeho otec by…</p>
<p>„Když je ale tak vševědoucí, jak je možné, že ho páni děsu ovládají?“</p>
<p>„Protože jsou vyslanci toho, kdo našeho pána stvořil, nesmiřitelného velitele Plamenné legie.“</p>
<p>Arthas se při tom jménu zachvěl. Plamenná legie. Pouhá dvě slova, ale moc, již slibovala, byla opojná. Mrazivým smutkem na jeho klíně několikrát problesklo modré světlo.</p>
<p>„To je ohromná armáda démonů, která kromě toho našeho pohltila již bezpočet jiných světů.“ Kel’Thuzadův hlas zněl téměř hypnoticky a Arthas na chvíli zavřel oči. Za zavřenými víčky se mu odehrávaly scény, které mu lích popisoval. Viděl rudé nebe klenoucí se nad stejně rudým světem. Přes horský hřeben se právě hrnul dav netvorů. Běželi jako psi, ale nevypadali jako žádné zvíře z Arthasova světa. Měli děsivé čelisti doslova přecpané zuby a ze zad jun vyrůstala podivná chapadla. Na zem s hlasitým duněním dopadaly kameny, po nichž zůstávaly stopy zeleného ohně a ze kterých vyrůstaly chodící kusy skály, jež se ihned vydávaly drtit nepřátele.</p>
<p>„Teď přichází, aby sežehla plamenem tento svět. Náš pán byl stvořen, aby připravil cestu pro její příchod. Páni děsu sem pak byli vysláni, aby zajistili, že on neselže.“</p>
<p>Scéna, již Arthas v duchu viděl, se změnila. Nyní se díval na nádherně zdobenou bránu. Věděl, že to je Temný portál, i když ho na vlastní oči nikdy neviděl. Hořel zeleným plamenem a kolem něj byl shluklý dav démonů. Arthas zatřepal hlavou a vize se rozplynula.</p>
<p>„Takže ta nákaza v Lordaeronu, tvrze v Northrendu, vyvraždění elfů… to vše byla pouhá příprava na ohromnou invazi démonů?“</p>
<p>„Tak. Až nadejde čas, zjistíš, že nadcházející konflikt ovlivnil celou naši historii.“</p>
<p>Arthas se nad tím zamyslel. Mrazivý smutek se nyní definitivně probouzel a princ sundal z pravé ruky rukavici, aby ho pohladil. Byl chladný jako kámen. Tak chladný, že jeho chlad bolel dokonce i ruku rytíře smrti, jež pro něj byla stvořena. Znovu uslyšel šepot a usmál se.</p>
<p>„Ale to není všechno, lichu, nebo ano?“ zeptal se a konečné se ke Kel’Thuzadovi otočil. „Říkal jsi, že páni děsu našeho mistra vězni. Pověz mi víc.“</p>
<p>Protože Kel’Thuzad už neměl fyzické tělo, nemohl výraz tváře Arthasovi prozradit, co se odehrává v jeho nitru. Princ nicméně ze způsobu, jakým se jeho nemrtvé tělo přihrbilo, poznal, že se necítí úplně nejlépe. Nakonec lich odpověděl.</p>
<p>„První fází plánu krále lichů bylo seslání Pohromy, schopné zlikvidovat každou skupinu, která by se mohla Legii po jejím příchodu postavit.“</p>
<p>Arthas přikývl. „Třeba vojsko Lordaeronu… a vysokých elfů.“ Ucítil, jak se mu žaludek sevřel stažený malým uzlíkem, ale rychle ho silou vůle rozvázal.</p>
<p>„Přesně. V druhé fázi se skutečně vyvolá pán démonů, který invazi zahájí.“ Lích zvedl kostěný prst a ukázal směrem, kterým jeli. „Blízko odtud je tábor orků, kteří drží funkční démonickou bránu. Já se jejím prostřednictvím musím spojit s oním vznešeným démonem a obdržet od něj další pokyny.“</p>
<p>Arthas chvíli mlčky seděl na hřbetu Nepřemožitelného. V duchu se vrátil do času, kdy u Strahnbradu bojoval po boku Uthera Lightbringera proti orkům. Vzpomněl si, jak orkové přinášeli démonickým pánům lidské oběti. On i Uther tím byli znechuceni. Arthas byl dokonce tak vyvedený z míry, že mu Uther musel dát lekci, aby nebojoval se vztekem v srdci. „Kdybychom dovolili, aby nás ovládla vášeň a touha po krvi, nebyli bychom o nic lepší než orkové,“ plísnil ho tehdy paladin.</p>
<p>No, Uther byl mrtvý, a i když Arthas stále zabíjel orky, nyní to bylo pro démony. Několikrát mu zacukalo u oka.</p>
<p>„Tak na co čekáme?“ obořil se na ucha a pobídl Nepřemožitelného k trysku.</p>
<p>Orkové bojovali statečně, ale nakonec to bylo marné, stejně jako byly marné dosud všechny pokusy zastavit Pohromu. Arthas uháněl tryskem a Nepřemožitelný se hnal přes padlá orkská těla. Před sebou měl bránu, z níž dlouho nedokázal spustit oči. Tři kamenné kvádry, na tak brutální rasu podivně jemně opracované. Poblíž už však byly vztyčeny obrovské zvířecí kosti, z nichž vycházela mdlá rudá záře. V prostoru ohraničeném kamennými kvádry líně vířila zelená energie. Průchod do jiného světa. Jainu by to fascinovalo – ale zároveň by byla příliš vyděšená, než aby se nechala vést zvědavostí dál. To byla její slabina.</p>
<p>Ale to byla ona… Jaina…</p>
<p>„Všechna ta zvířata to mají za sebou,“ zabručel Arthas. „Démonická brána je tvoje, lichu.“</p>
<p>Kostlivá postava se zachvěla nadšením, připlula blíž a prosebně vztáhla ruce. K bráně vedly schody; Arthas si všiml, že lich po nich nevystoupal. Zůstal stát uctivě pod nimi – možná taky z čistě pragmatické touhy vyhnout se nebezpečí. Arthas se pohodlně usadil v sedle a díval se.</p>
<p>„Tebe vzývám, Archimonde! Tvůj pokorný služebník žádá o slyšení!“</p>
<p>Zelená mlha dál vířila. A pak si Arthas uvědomil, že vidí tvar – rysy, které byly podobné a zároveň nepodobné pánům děsu, jež znal.</p>
<p>Tahle bytost měla, alespoň podle jeho odhadu, modrošedou kůži, třebaže i z ní vyzařovalo zelené světlo. Nebylo však pochyb o tom, že démonovo tělo je mohutné, s hrudí jako sud, velkými a silnými pažemi a dolní polovinou připomínající kozla. Archimondovy nohy byly zahnuté dozadu a zakončené párem kopyt. Za ním se svíjel ocas, snad prozrazující jeho zcela klidné rozpoložení. Paže, ramena a nohy měl chráněné zlatou zářivou zbrojí zdobenou lebkami a hroty. Z hrudi mu visela dvojice dlouhých a tenkých chapadel. Nejpůsobivějším rysem v protáhlé tváři byly jeho oči zářící jedovatě zeleným světlem, které bylo jasnější a pronikavější než zelená mlha vířící kolem něj. Třebaže Archimonde ještě nebyl zde, alespoň ne fyzicky, na Arthase udělalo jeho zjevení hluboký dojem.</p>
<p>„Zavolal jsi mé jméno, mrzký lichu, a já jsem přišel,“ řekl démon a jeho hlas ještě nějakou chvíli zněl Arthasovi snad až v kostech. „Ty jsi Kel’Thuzad, je to tak?“</p>
<p>Kel’Thuzad sklonil rohatou hlavu. Arthas si všiml, že je Archimondovi ochoten líbat nohy. „Ano, Výsosti. Jsem vyvolávač. A prosím vás, abyste mi řekl, jak pro vás mohu vytvořit cestu, jíž vstoupíte na tento svět. Žiji, jen abych sloužil.“</p>
<p>„Musíš najít jednu zvláštní knihu,“ téměř zazpíval démon. Střelil pohledem po Arthasovi, krátce si ho prohlédl a pak ho zjevně přestal zajímat. Arthase to roztrpčilo. „Jedinou zbývající knihu kouzel Medivha, posledního strážce. Pouze jeho ztracená zaklínadla mají takovou sílu, aby mne přenesla do vašeho světa. Vyhledej město smrtelníků Dalaran. Tam najdeš i knihu. Za soumraku třetího dne začneš s vyvoláváním.“</p>
<p>Obraz zmizel. Arthas ještě dlouho upřeně hleděl na místo, kde se zjevil.</p>
<p>Dalaran. Největší koncentrace magie v Azerothu kromě Quel’Thalasu.</p>
<p>Dalaran, kde se učila Jaina Proudmoorová. A kde zřejmě stále bude. Krátce ho bodlo u srdce.</p>
<p>„Dalaran chrání nejmocnější čarodějové v Azerothu,“ řekl pomalu Kel’Thuzadovi. „Neexistuje způsob, jak zamaskovat náš příchod. Budou na nás připraveni.“</p>
<p>„Stejně jako Quel’Thalas?“ Kel’Thuzad se zasmál a znělo to prázdně. „Vzpomeň si, jak snadno je naše armáda rozdrtila. A v Dalaranu to bude stejné. Kromě toho nezapomínej, že jsem byl členem Kirin Tor a blízkým přítelem arcimága Antonidase. Dalaran byl mým domovem, když jsem ještě byl pouhým fyzickým tělem. Znám jeho tajemství, ochranná kouzla, způsoby, jak proniknout dovnitř místy, jež nikdy nejsou dostatečně hlídaná. Je to sladký pocit být schopen přinést zkázu všem, kdo mě chtěli připravit o můj osud. Neboj se, rytíři smrti. Nemůžeme selhat. Nikdo a nic na světě nezastaví Pohromu.“</p>
<p>Arthas koutkem oka zahlédl pohyb. Otočil se a spatřil vznášejícího se ducha, který býval Sylvanas Windrunnerovou. Očividně vyslechla celý rozhovor včetně jeho reakce na nové rozkazy.</p>
<p>„Ten rozhovor o Dalaranu tě poněkud vyvedl z míry,“ řekla vznosně.</p>
<p>„Ticho, duchu,“ zabručel, navzdory tomu, že si skutečně právě vzpomněl, jak poprvé vjel do bran Dalaranu, když doprovázel Jainu. Nevinnost té doby mu připadala téměř nepochopitelná.</p>
<p>„Že bys tam měl někoho, na kom ti záleží? Pěkné vzpomínky?“</p>
<p>Ta zatracená smrtonoška toho nenechá. Arthas podlehl vzteku, zvedl ruku a Sylvanas se zkroutila bolestí, než ji vzápětí znovu pustil.</p>
<p>„Už ani slovo,“ varoval ji. „Nech nás pracovat.“</p>
<p>Sylvanas ztichla. Ale v její bledé, přízračné tváři se rozhostil téměř vražedně uspokojený úsměv.</p>
<p>„Můžu vám pomoct.“ Jainin hlas zněl klidně, vlastně klidněji, než sama čekala. Stála se svým mistrem, Antonidasem, v jeho známé, milované a nádherně chaotické studovně a upřeně jej pozorovala. „Hodně jsem se toho naučila.“</p>
<p>Arcimág se dál díval z okna, ruce založené za zády, jako by vlastně nedělal nic důležitějšího, než kontroloval žáky při cvičeních.</p>
<p>„Ne,“ řekl tiše. „Máš jiné povinnosti.“ Ted‘ už se k ní otočil a nechal na ni zapůsobit výraz své tváře. „Povinnosti, které jsme já… a Terenas, Světlo bud‘ milostivo jeho duši… oba zanedbávali. Protože nechtěl poslouchat toho podivného proroka, zahynul nakonec rukou vlastního syna a jeho království je v troskách, v nichž bydlí jen mrtví.“</p>
<p>I po tak dlouhé době se Jaina při tom prostém prohlášení zachvěla. Arthas…</p>
<p>Stále bylo těžké tomu uvěřit. Tolik ho milovala… pořád. Neustále se tiše pro sebe modlila, aby byl jen pod nějakým silným vlivem, kterému nedokáže vzdorovat. Protože pokud tohle všechno dělá ze své vůle…</p>
<p>„I mě ten prorok oslovil a i já jsem byl tak nadutý, že jsem si myslel, že všechno vím nejlépe. A tak jsme skončili takhle, má drahá. Všichni musíme žít – nebo zemřít – se svými rozhodnutími.“ Antonidas se smutně usmál. Jainu pálily oči od slz, které odmítala prolévat.</p>
<p>„Dovol mi zůstat. Můžu…“</p>
<p>„Chránit ty, které jsi přísahala chránit, Jaino Proudmoorová,“ řekl Antonidas a do hlasu i do chování se mu vloudila přísnost. Nikdy předtím se mu neodvážila vzdorovat; vždycky byl pro ni až příliš velkou autoritou. Ale nyní vypadal… starý. Starý a slabý, a co bylo nejhorší, odevzdaný.</p>
<p>„Dítě,“ řekl s velkou láskou, poplácal ji po zádech a pak se zasmál. „Ne, ty už nejsi dítě. Jsi žena a vůdce. Ale i tak bude nejlepší… když půjdeš.“</p>
<p>Zvenčí zaburácel hlas, silný, zřetelný a známý. Jaina měla pocit, jako by ji někdo bodl. Znechuceně zalapala po dechu a vytrhla se mentorovi z objetí.</p>
<p>„Čarodějové Kirin Tor! Mé jméno je Arthas, a jsem první rytíř smrti krále lichů! Rozkazuji, abyste otevřeli brány města a podrobili se moci Pohromy!“</p>
<p>Rytíř smrti? Jaina se na Antonidase vyděšeně podívala, ale on se na ni jen smutně usmál. „Chtěl jsem tě tohoto faktu ušetřit.., alespoň prozatím.“</p>
<p>Snažila se tu informaci vstřebat. Arthas… tady…</p>
<p>Arcimág vyšel na balkón. Stačilo nepatrné gesto starýma vrásčitýma rukama a jeho hlas zněl stejně silně jako Arthasův.</p>
<p>„Vítej, princi Arthasi,“ zavolal Antonidas. „Jak se daří urozenému panu otci?“</p>
<p>„Lorde Antonidasi,“ odpověděl Arthas. Kde byl? Přímo venku? Uvidí ho, když vyjde za Antonidasem na balkón? „Ten sarkasmus není nutný.“ Jaina odvrátila tvář a utřela si oči. Pokusila se něco říct, ale slova jí uvázla v krku.</p>
<p>„Na tvůj příchod jsme se připravili, Arthasi,“ pokračoval Antonidas klidně. „Spolu s bratry jsme vztyčili ochranná pole, jež zničí každého nemrtvého, který se jimi pokusí projít“</p>
<p>„Ta vaše ubohá magie mě nezastaví, Antonidasi. Možná už jsi slyšel, co se stalo v Quel’Thalasu. Taky si mysleli, že jsou nezničitelní.“</p>
<p>Quel’Thalas.</p>
<p>Jaina měla pocit, že bude zvracet. Když tu zprávu přinesla hrstka přeživších, jimž se podařilo uprchnout, byla tady, v Dalaranu. Byl mezi nimi i quel’doreisky princ. Ještě nikdy neviděla Kael’thase tak… tak rozzuřeného, zdrceného a sprostého. Šla za ním se slovy útěchy a soustrasti na rtech, ale on se jen prudce otočil a pohlédl na ni s takovou nenávistí, že instinktivně ucukla.</p>
<p>„Nic neříkej,“ vyjel na ni Kael. Pěsti měl sevřené a ona si vyděšeně uvědomila, že se musí ovládat, aby jí fyzicky neublížil. „Jsi blázen. Tuhle zrůdu sis vzala do postele?“</p>
<p>Jaina zamrkala, omráčená krutostí a vulgárností slov tak kultivovaného muže. „Já…“</p>
<p>Jeho však nezajímalo, co mu chce říct. „Arthas je řezník! Pobil tisíce nevinných lidí! Má na rukou tolik krve, že by nestačil ani oceán vody, aby si je umyl. A ty jsi ho milovala? Jemu jsi dala přednost přede mnou?“</p>
<p>Jeho hlas, obvykle tak medový a klidný, se s posledním slovem zlomil. Jaina cítila, jak se jí do očí derou slzy, a najednou pochopila. Útočil na ni, protože nemohl zaútočit na skutečného nepřítele. Cítil se bezmocný, neschopný, a vybral si nejbližší cíl – ji, Jainu Proudmoorovou, jejíž lásku chtěl a nezískal.</p>
<p>„Ach… Kael’thasi,“ řekla něžně, „udělal… strašné věci,“ začala. „Co tvůj lid musel vytrpět…“</p>
<p>„Ty nevíš o utrpení vůbec nic!“ vykřikl. Jseš ještě dítě s dětským mozkem i srdcem. Se srdcem, které jsi ochotně dala tomu… tomu… on je všechny povraždil, Jaino. A pak z nich udělal chodící mrtvoly!“</p>
<p>Jaina se mu mlčky dívala do očí. Jeho slova ji nebolela, protože už znala jejich příčinu. „Zavraždil mi otce, Jaino, stejně jako toho svého. Já… měl jsem tam být.“</p>
<p>„Abys umřel s ním? A s ostatními? K čemu by to bylo zahodit život pro…“</p>
<p>Ještě to ani nedořekla, když si uvědomila, že nezvolila správná slova. Kael’thas ztuhnul a ostře ji přerušil.</p>
<p>„Mohl jsem ho zastavit. Měl jsem to udělat.“ Napřímil se a všechen žár v něm náhle nahradil ledový chlad. Hlu boce se jí uklonil v posměšném gestu. ‚Odjedu z Dalara ois nu, jak nejdříve to půjde. Už tu není nic, co by mě drželo.“ Jaina sebou trhla, když v jeho hlase zaznamenala prázdnotu a odevzdanost. „Byl jsem hlupák z největších, že jsem kdy čekal pomoc od vás, od lidí. Odcházím z tohoto města plného senilních čarodějů a příliš ambiciózních mladých. Ani jedni mi nepomohou. Můj lid mě nyní potřebuje, když je otec…“</p>
<p>Odmlčel se a ztěžka polkl. „Musím za nimi. Za tím ubohým zbytkem, co přežil. Za těmi, kdo se znovu narodili v krvi těch, co nyní slouží tvému miláčkovi.“</p>
<p>Pak odkráčel. Zlost vyzařovala z každého kousku jeho vysokého a štíhlého těla a Jaina cítila, jak ji bodá u srdce.</p>
<p>A ted‘ byl zde; Arthas byl tady v čele armády nemrtvých, rytíř smrti. Antonidasův hlas ji vytrhl ze vzpomínek a ona se s mrknutím vrátila do kruté reality.</p>
<p>„Stáhni své vojsko, jinak budeme nuceni použít proti vám veškerou moc! Můžeš si vybrat, rytíři smrti.“ Antonidas se vrátil z balkónu do studovny a pohlédl na Jainu. „Jaino,“ řekl už normálním hlasem, „Za chvíli vytvoříme bariéry znemožňující teleportaci. Musíš jít hned, jinak tady zůstaneš uvězněna.“</p>
<p>„Možná bych ho mohla přesvědčit.., třeba bych ho dokázala…“ Odmlčela se, nebot‘ sama slyšela ve svých slovech jen neuskutečnitelné přání. Vždyt‘ ho nezastavila, ani když ve Stratholmu zabíjel nevinné, ani když se rozhodl vydat do Northrendu do jisté pasti. Ani tehdy ji neposlechl. A pokud byl Arthas skutečně pod temným vlivem, jak by ho mohla přesvědčit ted‘?</p>
<p>Takže se zhluboka nadechla a ustoupila. Antonidas laskavě kývl hlavou. Chtěla mu toho tolik říct. Byl to její mentor, její vůdce. Když ho ovšem nyní čekala zřejmě poslední bitva, nezmohla se na nic víc než na nejistý úsměv. Zjistila, že mu nedokáže říct ani nashledanou.</p>
<p>„Postarám se o váš lid,“ řekla zastřeným hlasem, vyslovila teleportační kouzlo a zmizela.</p>
<p>První část bitvy skončila a Arthas získal, pro co si přišel. Měl v rukou Medivhovu knihu kouzel. Byla velká a na svou velikost pozoruhodně těžká, vázaná zlatou nití v rudé kůži. Na deskách byl nádherně vyobrazený černý havran s roztaženými křídly. Na knize stále byla Antonidasova krev. Arthase napadlo, že by jí snad mohla dodat ještě větší moc.</p>
<p>Nepřemožitelný se pod ním náhle pohnul, hrábl kopytem a zakroutil krkem, jako by stále ještě měl tělo, které by mohly obtěžovat mouchy. Byli na vrcholku kopce nad Dalaranem, jehož věže odrážely sluneční světlo a koupaly se v tónech zlaté, bílé a fialové, zatímco ulicemi tekla krev. Mnozí z čarodějů, kteří nyní stáli vedle něj, mu dlouho vzdorovali. Většina z nich byla příliš poškozená, než aby je použil jinak než jako střelivo proti obráncům města, ale některé… by ještě využít mohl. Schopnosti, jež za života získali, nyní budou sloužit králi lichů.</p>
<p>Kel’Thuzad byl jako malé dítě ráno o svátku Zimního závoje. Listoval stránkami Medivhovy knihy kouzel, zcela uchvácen novou hračkou. Arthase to iritovalo.</p>
<p>„Kruh moci byl připraven podle tvých pokynů, lichu. Jsi připravený zahájit vyvolávání?“</p>
<p>„Téměř,“ odpověděla nemrtvá věc. Kostěné prsty dál obracely stránky. „Je tu ohromná spousta zajímavých informací. A Medivhova znalost démonů je rovněž ohromující. Mám za to, že byl daleko mocnější, než si kdo kdy dokázal představit.“</p>
<p>Zatímco Kel’Thuzad mluvil, začal se vedle zhmotňovat černozeleny vír, v němž se s nekromancerovymi posledními slovy zjevil pán děsu. Když s obvyklou arogancí v hlase promluvil, Arthasova rozmrzelost ještě vzrostla. ‚Rozhodně ne dost mocný, aby unikl smrti. Ale dílo, které on začal, my dnes dokončíme. Nechť započne vyvolávání!“</p>
<p>Vzápětí znovu zmizel. Kel’Thuzad doplul doprostřed kruhu. Celý prostor byl vymezený čtyřmi malými obelisky. V jejich středu byl vyryt zářící kruh s tajemnými znameními. Kel’Thuzad si vzal knihu s sebou. Jakmile se ocitl na správném místě, rozzářil se obvod kruhu fialovým světlem. Ve stejném okamžiku se ozvalo praskání a kolem něj ze země vytrysklo osm sloupů ohně. Kel’Thuzad se otočil k Arthasovi a upřel na něj pohled zářících očí.</p>
<p>„Ti, kdo ještě v Dalaranu žijí, pocítí sílu tohoto kouzla,“ řekl Kel’Thuzad varovně. „Pokud mám uspět, nesmím být vyrušen.“</p>
<p>„Postarám se, aby tvé kosti odpočívaly v pokoji, lichu,“ ujistil ho Arthas.</p>
<p>Přesně jak Kel’Thuzad slíbil, vstoupit do Dalaranu bylo relativně snadné, stejně jako pozabíjet ty, kteří proti nim seslali specifická ochranná kouzla, a vzít si, pro co přišli. Arthasovi se dokonce podařilo zabít arcimága Antonidase, kterého kdysi považoval za velmi mocného muže.</p>
<p>Byl si jistý, že kdyby byla Jaina ve městě, postavila by se mu. Snažila by se připomenout mu všechno, co mezi nimi kdysi bylo, stejně jako už dvakrát předtím. Ale nevedlo by se jí o nic lépe než tehdy, až na to, že…</p>
<p>Byl rád, že s ní nemusel bojovat.</p>
<p>Arthas byl náhle nucen vrátit se do přítomnosti. Brána se otevírala a Arthasovy šedé rty se zkroutily do úšklebku. Pohroma měla dříve na své straně moment překvapení. V Dalaranu sice vždy bylo přítomno mnoho mocných čarodějů, ale město nemělo vycvičené vojsko. A členové Kirin Tor zde taky nebyli přítomni všichni. Na přípravu proti Arthasovi však měli několik hodin a ty rozhodně nepromarnili.</p>
<p>Podařilo se jim do města teleportovat armádu.</p>
<p>Dobře. Pořádný boj byl přesné to, co Arthas potřeboval, aby přestal myslet na Jainu Proudmoorovou a na mladíka, kterým kdysi byl.</p>
<p>Zvedl Mrazivý smutek, ucítil, jak se mu v ruce nedočkavě chvěje, a uslyšel šepot krále lichů, jenž se ho snažil uklidnit.</p>
<p>„Mrazivý smutek hladoví,“ řekl vojákům a ukázal mečem na obrněné obránce velkého města čarodějů. „Nasyťme ho.“</p>
<p>Pohroma zaburácela a Sylvanas její řev dokázala ještě zahalit závojem vlastního zoufalého jekotu, což Arthasovi vyvolalo na tváři úsměv. I ve smrti mu vzdorovala, třebaže zároveň musela poslouchat jeho rozkazy, a trpěla, když musela útočit na ty, které by raději bránila. Nepřemožitelný se pod svým jezdcem vzepjal a vyrazil plným tryskem.</p>
<p>Několik přízračných vojáků zůstalo bránit Kel’Thuzada, ale většina jich doprovázela velitele. Arthas poznal erby mnoha z těch, které Kirin Tor teleportovali do města, aby ho bránili. Kdysi to bývali jeho přátelé, ale minulost pro něj měla stejný význam jako včerejší počasí. Bylo to čím dál snazší. Už cítil jen uspokojení, když zpívající a zářící Mrazivý smutek hodoval na jejich duších, zvedal se a znovu padal a sekal kusy plechu stejně snadno jako kosti.</p>
<p>Když padla první vlna vojáků, jež Arthas povolal, aby sloužili Pohromě, nebo je nechal ležet, pokud už byli nepoužitelní, objevila se druhá. Tentokrát s vojáky přišli i čarodějové odění do fialových rouch Dalaranu s vyšitým symbolem velkého oka. Avšak i Arthas měl posily.</p>
<p>Vypadalo to, že se démoni rozhodli chránit své vlastní.</p>
<p>Z oblohy s jekotem začaly padat gigantické balvany a zanechávaly za sebou stopu tvořenou zeleným ohněm. Kam dopadly, země se chvěla a z kráterů vylézali kamenní golemové, které zřejmě držela pohromadě a zároveň poháněla jedovatě zelená energie.</p>
<p>Arthas se ohlédl přes rameno. Kel’Thuzad se vznášel ve vzduchu, paže rozpřažené a rohatou hlavu zvrácenou dozadu. S hlasitým praskáním jhn procházela silná energie a výsledkem jeho snažení byla zelená koule, která se právě začala zhmotňovat. Pak lich náhle svěsil paže a vystoupil z kruhu ven.</p>
<p>„Pojd‘, lorde Archimonde!“ zavolal Kel’Thuzad. „Vejdi na tento svět a dovol nám opít se tvou mocí!“</p>
<p>Zelená koule se zamihotala, narostla a rozzářila se ještě jasněji. Náhle k obloze vyrazil sloup ohně a několik podobných vystřelilo i z vnější strany kruhu. A pak najednou na místě, kde nebylo nic, stála postava – vysoká, mocná a svým temným a nebezpečným způsobem elegantní. Arthas obrátil pozornost zpět k bojišti. Zazněl signál k ústupu – čarodějové určitě konečně pochopili, co se zde děje, a jejich vojáci obrátili koně a tryskem uháněli do bezpečí Dalaranu – jakkoli to v Arthasových očích bylo bezpečí jen dočasné. Do jejich úprku zazněl hluboký a znělý hlas.</p>
<p>„Třeste se, smrtelníci, a zoufejte! Na tento svět přišla zkáza!“</p>
<p>Arthas zvedl ruku, nejjednodušším možným gestem zastavil Pohromu a rovněž ji stáhl zpět. Když se tryskem vracel ke Kel’Thuzadovi a prohlížel si gigantického démona, teleportoval se k nim Tichondrius. Jako obvykle až poté, co nebezpečí pominulo.</p>
<p>Pán děsu se hluboce uklonil. Arthas přitáhl koni otěže kus od něj a raději se jen díval.</p>
<p>„Lorde Archimonde, všechny přípravy byly provedeny.“</p>
<p>„Výborně, Tichondrie,“ odpověděl Archimonde a povýšenecky na něj kývl. „Vzhledem k tomu, že král lichů už mi k ničemu není, budete nyní Pohromě velet vy, pánové děsu.“</p>
<p>Arthas byl najednou velmi vděčný za všechny hodiny strávené cvičením umění meditace. Jen díky tomu nedal na sobě znát šok a hněv. Nepřemožitelný však jeho pocity rozpoznal a začal nervózně přešlapovat. Arthas trhl uzdou a nemrtvé zvíře se uklidnilo. Král lichů už k ničemu není? Proč? A kdo přesně to teda byl a co se s ním stalo? A co se stane s Arthasem?</p>
<p>„Brzy vydám příkaz k zahájení invaze. Ale nejprve těmhle ubohým čarodějům předvedu malou ukázku toho, co mají čekat.., rozdrtím jejich město na prach.“</p>
<p>Vykročil k Dalaranu. Šel hrdě, vzpřímeně a velitelsky, kopyta tupě dopadala na tvrdou zem. Zbroj se mu v nadcházejícím soumraku leskla rudě, zlatě a fialově. Vedle něj stále ještě v mírné úkloně spěchal Tichondrius. Arthas počkal, až budou dál, a pak se konečně obrátil ke Kel’Thuzadovi a prudce se na něj obořil: „To snad je vtip! Co se s náma ted‘ stane?“</p>
<p>„Bud‘ trpělivý, mladý rytíři smrti. I tohle král lichů předpověděl. Ještě v jeho velkolepém plánu sehraješ možná nějakou roli.“</p>
<p><emphasis>Možná?</emphasis> Arthas k nekromancerovi přiskočil a chřípí měl rozšířené vztekem, ale ovládl se. Jestli si někdo myslel – ať už démoni nebo sám král lichů – že je jenom loutka, kterou je možné použít a zahodit, brzy jim ukáže, jak se mýlí. Už toho udělal příliš – a taky příliš mnoho ztratil, než aby se ted‘ nechal odstavit.</p>
<p>Přece to nemohlo být všechno k ničemu.</p>
<p>Nedovolí, aby to bylo k ničemu.</p>
<p>Země se zachvěla. Nepřemožitelný znovu neklidně přešlápl a zvedal kopyta, jako by chtěl minimalizovat počet míst, kde se dotýkal země. Arthas rychle zvedl hlavu k městu čarodějů. Jeho věže byly v tuhle část dne překrásné, hrdé a velkolepé a leskly se v záři zapadajícího slunce. Najednou se ozvalo hluboké dunění a praskání. Špička nejvyšší a nejkrásnější věže ve městě začala pomalu, ale nezastavitelné padat, jako by ji shodila neviditelná ruka obra.</p>
<p>Zbytek města se zhroutil rychle. Ze všech zvuků zkázy, dunění a burácení Arthasovi téměř zalehlo v uších. Hlasitost toho rámusu ho překvapila, ani na chvíli však neodvrátil pohled.</p>
<p>On sám způsobil pád Silvermoonu. Vedl proti němu Pohromu. Ale tohle… tohle město se bortilo tak nějak snadno, jakoby nic… Dobytí Silvermoonu bylo odměnou za těžkou dřinu. Zdálo se však, že Archimonde je schopen rozdrtit na prach i největší lidská města, aniž by byl fyzicky přítomen.</p>
<p>Arthas o Archimondovi a Tichondriovi přemýšlel a škrábal se na bradě.</p>
<p>Na klíně mu zářil Mrazivý smutek.</p>
<p><strong>21.</strong></p>
<p>Kel’Thuzad je velmi užitečný lich, napadlo Arthase, zatímco čekal na vrcholku kopce na toho, o němž si byl jistý, že přijde.</p>
<p>Byl naprosto loajální králi lichů, a to dokonce do takové míry, že v přítomnosti Archimonda a Tichondria přesvědčivě hrál roli oddaného psa, přesně jak od něj vyžadovali. Arthas se rozhodl mlčet. Nevěřil si, že by dokázal lhát tak přesvědčivě jako nekromancer. Oba démoni je považovali za nevýznamné. Brzy zjistí, že se mýlí. Medivhovu knihu nechali neopatrně v kostěných rukou Kel’Thuzada. Obsahovala kouzla a magii tak mocnou, až Arthas nevěřil, že by někdy sám dokázal plně pochopit jejich možný dopad.</p>
<p>„Třetí část plánu,“ řekl Kel’Thuzad, jakmile byli démoni pryč, stejně nenuceným tónem, jako by mluvil o počasí, „je skutečným jádrem úmyslů Legie.“</p>
<p>Arthas si vzpomněl, co mu Kel’Thuzad řekl už dřív. První část plánu byla vytvoření Pohromy, druhá přivolání Archimonda. S neskrývaným zájmem poslouchal dál. „Legii nejde o nic míň než o všechnu magii na tomto světě a taky o vyhlazení veškerého života tady. K tomu potřebují absorbovat koncentrovanou a mocnou energii ukrytou v elfské Studni věčnosti. Aby se jim to podařilo, musí zničit jedinou věc, která obsahuje tu nejopravdovější a nejčistší esenci životní energie Azerothu. Studna věčnosti leží za oceánem na kontinentu jménem Kalimdor. A ona věc, která jediná by mohla Legii zastavit, se jmenuje Nordrassil… Strom světa. Dává kaldorei nesmrtelnost a oni jsou s ním neodlučitelně svázaní.“</p>
<p>„Kaldorei?“ Arthas byl zmatený. „Znám jenom quel’dorei. To je nějaká jiná rasa elfů?“</p>
<p>„Původní rasa,“ pravil Kel’Thuzad a mávl zamítavě rukou. „Ale to jsou nedůležité detaily. Záleží jen na tom, že musíme Legii zastavit, než se jí podaří dosáhnout cíle. A mezi kaldorei je jeden, který nám v tom pomůže.“</p>
<p>A tak Kel’Thuzad teleportoval Arthase na tento vzdálený kontinent a na kopec, který jim poskytoval široký rozhled. Lesy tu byly husté a zdravé, ale Arthas v dálce viděl první známky příchodu Legie. Kde země, stromy nebo zvířata nebyly mrtvé, byly alespoň nakažené. Skutečně, zničit všechen život.</p>
<p>Na hřeben jiného kopce kousek pod ním se vyšplhala jakási postava a Arthas se sám pro sebe usmál. Na příchod tohoto muže čekali.</p>
<p>„Noční elfové“ byli rozhodně jiní. Tenhle měl pokožku bledé levandulové barvy zdobenou spletitými vytetovanými ornamenty i jizvami vyřezanými do kůže v promyšlených rituálních vzorech. Přes oči měl černou pásku, ale vypadalo to, že nemá sebemenší problém se orientovat. Nesl si i zbraň, která Arthasovi nepřipomínala nic, co kdy v životě viděl. Místo tradičního meče, který by držel za jílec a z něhož by dál pokračovala čepel, měla zbraň čepele dvě, zubaté a zářící zeleným světlem, jako by i ona byla poskvrněná démonickými energiemi.</p>
<p>Takže už se s démony setkal.</p>
<p>Arthas chvíli čekal a jen se díval. Noční elf – Kel’Thuzad mu řekl, že se jmenuje Illidan Stormrage – vnitřně zuřil. Seznam všeho zlého, co se mu stalo, byl zjevně velmi dlouhý a on toužil po pomstě a moci stejně, jako to Arthasovi popsal Kel’Thuzad.</p>
<p>Rytíř smrti se usmál.</p>
<p>„Deset tisíc let jsem svobodný a můj vlastní bratr mě má za vyvrhele!“ pronesl elf až pateticky. „Ukážu mu, jakou silou ve skutečnosti vládnu. Ukážu mu, že démoni nade mnou nemají moc!“</p>
<p>„Jsi si tím jistý, lovče démonů?“ řekl Arthas starostlivým hlasem. Noční elf se k němu prudce obrátil a zamával mu zbraní před nosem. ‚A ty jsi si jistý, že jednáš ze své vlastní vůle?“</p>
<p>Elf byl možná podle tradičních měřítek slepý, ale Arthas měl pocit, že vidí snad i skrz něj. Illidan si odfrkl a zavrčel: „Páchneš smrtí, člověče. Budeš litovat, že jsi za mnou přišel.“</p>
<p>Arthas se zazubil. Už ho svrběly ruce a nemohl se dočkat pořádného souboje. „Tak pojd‘,“ vybídl elfa. „Zjistíš, že jsme rovnocenní soupeři.“ Nepřemožitelný se vzepjal na zadních a pustil se tryskem z kopce stejně dychtivý nějaké akce jako jeho pán. Illidan zavrčel a rozběhl se proti nim.</p>
<p>Je to téměř jako tanec, napadlo Arthase, když se oba válečníci střetli. Illidan byl silný a jeho pohyby ladné. Všechny jeho schopnosti byly vylepšeny démonickou magií. Avšak ani Arthas nebyl jen obyčejný voják, stejně jako Mrazivý smutek nebyl obyčejná zbraň. Jejich boj byl nesmiřitelný a rychlý; Arthas měl pravdu. Skutečně byli rovnocennými soupeři. Po krátké chvíli oba bojovníci couvli a ztěžka oddechovali.</p>
<p>„Takhle bychom mohli bojovat navěky,“ řekl Illidan. „Co vlastně chceš?“</p>
<p>Arthas sklonil meč. „Z toho, co jsi předtím blábolil, jsem pochopil, že tebe a tvé spojence trápí nemrtví. Pán děsu, který armádě nemrtvých velí, se jmenuje Tichondrius. Má v moci velmi silný černokněžnický artefakt nazývaný Gul’danova lebka. Ta je odpovědná za zničení těchhle lesů.“</p>
<p>Illidan nahnul hlavu na stranu. „A ty po mně chceš, abych ho ukradl? Proč?“</p>
<p>Arthas zvedl bílé obočí. Tenhle elf byl opravdu rychlý. Arthas se rozhodl, že si zaslouží alespoň napůl pravdivou odpověd‘. „Řekněme, že Tichondria nemám moc rád a pán, kterému sloužím, by… se nezlobil, kdyby Legie padla.“</p>
<p>„A proč bych ti měl věřit, človíčku?“</p>
<p>Arthas pokrčil rameny. „Na tu otázku máš právo. Odpovím ti. Můj pán vidí vše, lovče démonů. Ví, že jsi celý život toužil po moci. Ted‘ ji máš na dosah ruky!“ Zvedl ruku v kovové rukavici Illidanovi před obličej a sevřel ji v pěst. Přesně jak čekal, nočního elfa to gesto zaujalo. „Vezmi si ji a s tvými nepřáteli je konec.“</p>
<p>Illidan pomalu zvedl hlavu a podíval se Arthasovi do očí. Pohled na elfa prince znervózňoval. Byl slepý, a zároveň viděl. Elf o krok ustoupil a zamyšleně pokýval hlavou. Arthas bez jediného dalšího slova obrátil Nepřemožitelného a vyrazil tryskem pryč.</p>
<p>Kel’Thuzad ho brzy přivolá zpět. Všechno šlo podle plánu krále lichů. Doufal jen, že byl Illidan natolik poslušný, jak se zdálo. Jestli ne… mohlo dojít ke komplikacím.</p>
<p>Už nepatřila k živým. A neměla ani sílu vzdorovat příkazům toho, kdo ji křičící znovu přivedl na tento svět.</p>
<p>Ale Sylvanas Windrunnerová měla vůli. Tu se Arthasovi jaksi nepodařilo zlomit. U ostatních ano, tak proč byla ona zjevně jediná, kdo se mu zcela nepoddal? Bylo to díky její vlastní síle, nebo protože ho bavilo ji takhle mučit? Jako smrtonoška, jíž nyní byla, se to zřejmě nikdy nedozví. Ale jestli jí zůstala vlastní vůle, protože to Arthasovi přišlo zábavné, bude se ona smát jako poslední.</p>
<p>Alespoň tak si přísahala a Sylvanas vždy sliby držela.</p>
<p>Ve světě živých uplynulo mnoho času od doby, kdy se Arthas Menethil a Pohroma prohnali její milovanou domovinou. A mnohé se stalo.</p>
<p>Její takzvaný „pán“ odmítl být jen pouhou loutkou. Arthas se spolčil s arogantním, vznášejícím se kostlivcem, Kel’Thuzadem, který byl odpovědný za znečištění Sluneční studny, proti Tichondriovi a démonickému lordu Archimondovi, jehož sám Kel’Thuzad pomohl přivést do Azerothu. Sylvanas vše bedlivě sledovala. Jakákoli myšlenka, kterou dal Arthas najevo, nebo způsob, jakým bojoval, jí mohly k něčemu být.</p>
<p>Nepokusil se například zabít Tichondria sám, na rozdíl třeba od Mal’ganise. Ten lstivý lidský princ tuhle černou práci za sebe nechal udělat jiné. Napálený nešťastník se jmenoval Illidan. Arthas vycítil elfovu touhu po moci a použil ji proti němu. Nejprve ho navedl, aby ukradl lebku Gul’dana, legendárního orkského šamana. Aby se to IIllidanovi podařilo, musel zabít Tichondria. Arthas se tak démona zbavil a Illidan byl odměněn artefaktem, jenž utišil jeho hlad po moci. Zatím šlo zřejmě vše podle plánu. Arthas – a tedy ani Sylvanas – od té doby o Illidanovi neslyšeli.</p>
<p>Co se týkalo Archimonda… tak mocného, že byl schopen zničit Dalaran, velké město čarodějů, jediným kouzlem, ten byl poražen mocí života, který sem přišel zničit. Sylvanas nyní nenáviděla všechno živé stejně jako Legii, takže zprávu o jeho pádu přijala se smíšenými pocity. Noční elfové obětovali vítězství nad Archimondem vlastní nesmrtelnost. Čistá a přesně nasměrovaná moc přírody zničila démona zevnitř a pak se Strom světa vzdal své ohromné moci v podobě kataklyzmatické tlakové vlny. Když Archimonde padl a zbyla po něm jen kostra, znamenalo to zároveň konec všech pokusů Legie podmanit si tento svět.</p>
<p>Sylvanas se v duchu vrátila ze vzpomínek do současnosti, nebot‘ právě zaslechla kohosi vyslovit jméno démonického pána, který v nich hrál hlavní roli.</p>
<p>„Od lorda Archimonda jsme už nedostali zprávu několik měsíců,“ řekl Detheroc. Netrpělivě hrábl kopytem. „Už mě nebaví pořád hlídat hnijící mrtvoly! Co tu vlastně ještě děláme?“</p>
<p>Nacházeli se v bývalých palácových zahradách, kterými musel kdysi dávno – nebo nedávno? – projít Arthas, aby zavraždil vlastního otce a přivedl svůj lid do záhuby. Zahrady byly v rozkladu stejně jako jejich obyvatelé.</p>
<p>„Dostali jsme rozkaz dohlížet na tuto zemi, Detheroku,“ řekl káravě démon jménem Balnazzar. „Naší povinností je zde zůstat a postarat se, aby byla Pohroma připravena.“</p>
<p>„Pravda,“ zahřměl třetí, Varimathras. „I když za tu dobu už bychom nějaký další rozkaz obdržet měli.“</p>
<p>Sylvanas nevěřila vlastním uším. Otočila se ke Kel’Thuzadovi. Hnusil se jí stejně jako rytíř smrti, kterému tak ochotně sloužil, ale dokázala odpor k němu skrýt. ‚Legie přece byla poražena už před několika měsíci,“ řekla tiše. „Jak to, že to neví?“</p>
<p>„Těžko říct,“ odpověděl lich. „Ale čím déle zůstanou ve velení, tím víc bude Pohroma chátrat. Jestli se něco ne…“</p>
<p>Přerušil ho zvuk, který by Sylvanas nikdy na tomhle místě nečekala – zřetelný zvuk vylamované brány. Oba nemrtví se za ním otočili a rovněž démoni vztekle zavrčeli a roztáhli černá křídla.</p>
<p>Zářící přízračné oči Sylvanas se poněkud víc otevřely, neboť branou nevešel nikdo jiný než Arthas. Pod ním se vzpínal jeho známý nemrtvý hřebec. Princ neměl helmici a bílé vlasy mu volně vlály kolem bledé tváře, v níž měl i nyní úsměv a výraz sebeuspokojení, který Sylvanas tolik nesnášela. Její nehmotné ruce udělaly marný pokus sevřít se v pěst, ale stále ji měl natolik v moci, že nedokázala víc než je mírně ohnout.</p>
<p>Arthasův hlas zněl zvučně a vesele. „Bud’te zdrávi, pánové děsu,“ řekl. Hleděli na něj, viditelně ohromení jeho nestydatosti. „Měl bych vám poděkovat, že jste během mé nepřítomnosti dohlédli na království. Nyní už ovšem vaše služby potřebovat nebudu.“</p>
<p>Na okamžik na něj jen zírali s otevřenou pusou. Nakonec se Balnazzar vzpamatoval natolik, aby odsekl: „Tahle země je naše. Pohroma patří Legii!“</p>
<p>Aha, pomyslela si Sylvanas, a je to tady.</p>
<p>Arthas měl nyní pusu od ucha k uchu. Jeho hlas zněl opravdu pobaveně. „Už ne, démone. Vaši pánové byli poraženi. Legie je rozpuštěna. Vaše smrt vše uzavře.“</p>
<p>Stále s úsměvem ve tváři pozvedl Mrazivý smutek. Runy na čepeli zářily a tančily. Přitáhl otěže a jeho kostlivý kůň vtrhl mezi tři démony.</p>
<p>„Ještě není konec, člověče!“ vykřikl Detheroc vzdorovitě. Pánové děsu byli rychlejší než Arthasův hřebec – Mrazivý smutek jen zklamaně zazpíval, jak prot’al prázdný vzduch. Démoni otevřeli portál a zmizeli do bezpečí. Arthas zanadával, ale dobrá nálada se mu brzy vrátila. Sylvanas si uvědomila, že je to proto, že je brzy najde a jejich smrt je jen otázkou času.</p>
<p>Zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s jejím, což byl jasný signál, aby přišla k němu. Byla nucena poslechnout. Kel’Thuzad nic takového nepotřeboval a rychle připlul vzduchem ke svému pánovi jako poslušný pes.</p>
<p>„Věděli jsme, že se k nám vrátíš, princi Arthasi!“ vyhrkl nadšeně lich.</p>
<p>Arthas věrnému služebníkovi věnoval jen letmý pohled. Oči měl upřeny na Sylvanas. „Jsem dojat,“ řekl sarkasticky. „I ty jsi doufala v můj návrat, malá smrtonoško?“</p>
<p>„Doufala,“ řekla Sylvanas chladně. Byla to pravda. Musel přijít, jinak by nikdy neměla možnost se pomstít.</p>
<p>Pokynul jí prstem, až vyjekla, jak jí projela bolest. „Princi Arthasi,“ dodala.</p>
<p>„To je lepší, ale ode dneška mě budeš oslovovat můj králi. Koneckonců, tohle je moje země. Narodil jsem se jako její právoplatný dědic a tím se taky stanu. Jakmile…“</p>
<p>Náhle ztichl a prudce se nadechl. Vytřeštil oči a vzápětí se mu obličej zkřivil bolestí. Sklonil se ke kostlivému krku svého koně a ruce na uzdě se křečovitě sevřely. Pak vydal ostrý výkřik plný bolesti.</p>
<p>Sylvanas ho pozorovala a zažívala největší potěšení od toho strašlivého dne, kdy padl Quel’Thalas. Opíjela se jeho bolestí, jako by to byl nektar. Neměla tušení, proč tak trpí, ale vychutnávala si každou vteřinu.</p>
<p>Arthas zavrčel a zvedl hlavu. Jeho oči se podívaly na cosi, co ona neviděla, a pak k tomu natáhl ruku. „Ta bolest… je nesnesitelná,“ procedil Arthas skrz zuby. „Co to se mnou je?“ Zdálo se, že poslouchá, jako by mu nějaký neslyšný hlas odpovídal.</p>
<p>„Králi Arthasi!“ vykřikl Kel’Thuzad. „Potřebuješ pomoc?“</p>
<p>Arthas neodpověděl hned. Lapal po dechu, pak se pomalu posadil. Zjevně se mu udělalo lépe. „Ne… ne, ta bolest přestala, ale… má moc… jsem slabší.“ Jeho hlas byl nyní plný zmatku. Kdyby Sylvanas stále měla tlukoucí srdce, poskočilo by z těch slov radostí. „Něco není v pořádku. Jsem…“</p>
<p>Znovu se zkroutil bolestí. Tělo mu zachvátily křeče, hlavu zvrátil dozadu a otevřel ústa v němém výkřiku plném bolesti. Tepny na krku měl jako provazy. Kel’Thuzad se vznášel kolem svého milovaného pána jako vylekaná ošetřovatelka. Sylvanas ho chladně pozorovala, dokud křeče nepřešly. Arthas pak opatrně a pomalu sesedl. Nohy ve vysokých botách mu však na dláždění podklouzly a on tvrdě dopadl na zem. Lich podal princi – vlastně samozvanému králi – kostlivou ruku, aby mu pomohl vstát.</p>
<p>„Do mých starých komnat,“ zasípal Arthas. „Potřebuju si… odpočinout a musím se připravit na dlouhou cestu.“</p>
<p>Sylvanas se dívala, jak potácivě odchází k části hradu, kde vyrostl. Na rtech se jí rozhostil úsměv…</p>
<p>… a její přízračné prsty se znovu mírně ohnuly a pak sevřely v pěst.</p>
<p>V Silverpinu vládl podivný klid. Nad vlhkou, borovicovým jehličím pokrytou zemí visela mlha. Sylvanas věděla, že kdyby měla opravdové nohy, cítila by pod nimi měkkou svěží lesní půdu; a taky by dýchala bohatou a svěží lesní vůni. Ale necítila nic. Plula bez těla k místu setkání, po němž dychtila tolik, že v tuto chvíli chybějícího těla nelitovala.</p>
<p>Arthas se po „úspěchu“, kterého s ní dosáhl, doslova vyžíval v proměňování dalších krásných, hrdých a silných quel’doreiských žen na smrtonošky. Následně je dával jí, neboť byla jejich velitelkou i za života. Připadalo jí to, jako když pán hází poslušnému psovi okousané kosti. Brzy se měl přesvědčit, jak věrná ve skutečnosti je. Poté co vyslechla rozhovor pánů děsu, poslala za nimi jednu ze smrtonošek, aby získala více informací.</p>
<p>Démoni její vyslankyni přijali s radostí a požádali velitelku, jestli by se k nim nemohla dnešní večer připojit, aby mohli probrat cosi, co nazvali „vzájemným prospěchem, vzhledem k současné pozici královny smrtonošek“.</p>
<p>Hluboko v lese spatřila slabou zelenou záři a vyrazila k ni. A skutečně, čekali na ni, jak slíbili. Všichni tři velcí démoni se k ní otočili a zamáchali ve vzduchu černými křídly, čímž prozradili, jak velký mají na spolupráci zájem.</p>
<p>První promluvil Balnazzar: „Lady Sylvanas, jsme potěšeni, že jste přišla.“</p>
<p>„Jak bych mohla nepřijít?“ odpověděla. „Z nějakého důvodu už neslyším v hlavě hlas krále lichů. Znovu jsem pánem své vůle.“ Byla to pravda a nyní právě tou silnou vůlí skrývala před démony nadšení. Nechtěla, aby věděli víc, než se jim rozhodla sdělit. „Vy, pánové děsu, zjevně víte proč.“</p>
<p>Vyměnili si pohledy a všichni se usmáli. „Zjistili jsme, že král lichů ztrácí moc,“ řekl Varimathras se škodolibou radostí v hlase. „A s ní ztrácí i schopnost ovládat nemrtvé, jako jsi ty.“</p>
<p>To byla rozhodné dobrá zpráva, pokud ovšem byla pravdivá. Ale pro Sylvanas nebyla dostatečně konkrétní. „A co král Arthas?“ tlačila na ně. Tentokrát nebyla schopna zamaskovat opovržení, s nímž vyslovila titul rytíře smrti. „Co jeho moc?“</p>
<p>Balnazzar mávl rukou s černými drápy. „Ten nás brzy přestane obtěžovat jako moucha, která přiletí a zase odletí. I když ten jeho runovy meč, Mrazivý smutek, má v sobě jistou sílu, Arthasova moc časem zmizí. Je to nevyhnutelné.“</p>
<p>Sylvanas si nebyla tak jistá. I ona Arthase podcenila a společně s chladnou nenávistí v srdci nosila i spoluvinu za jeho krvavé vítězství. „Ale vy ho toužíte svrhnout a po mně chcete, abych vám pomohla.,“ řekla stručně.</p>
<p>Detheroc, který vypadal, že démonům velí, stál až dosud tiše a poslouchal, jak Sylvanas hovoří s jeho bratry. Oba byli plní vzteku, jeho výraz však zůstával neutrální. Nyní konečně promluvil, chladným a opovržlivým tónem.</p>
<p>„Legie je možná poražena, ale my jsme nathrezim. Nenecháme se využívat nějakým nafoukaným člověkem.“ Odmlčel se a jednoho po druhém je probodl pohledem. „Arthas musí být zničen!“</p>
<p>Pohled jeho zeleně zářících očí nakonec spočinul na Sylvanas. „Stejně jako jsi pozorovala ty nás, duchu, i my jsme se dívali. Je jasné, že ten lich, Kel’Thuzad, je až příliš oddaný svému pánovi a nezradí ho. Jako by mezi těmi dvěma byl nějaký… vřelý vztah.“ Jeho šedivé rty vykouzlily nebezpečný úsměv. „Ty ho ovšem…“</p>
<p>„Nenávidím.“ Nemyslela si, že by tuhle skutečnost dokázala skryt, i kdyby sebevíc chtěla, tak silně v ní nenávist hořela. „V tom se shodneme, pane děsu. Mám vlastní důvody, proč se pomstít. Arthas povraždil můj lid a ze mě udělal tuhle… zrůdu.“ Na okamžik se odmlčela, neboť opovržení nad Arthasem i nad tím, co udělal, bylo tak intenzivní, že jí vzalo slova. Démoni trpělivě čekali.</p>
<p>Mysleli si, že ji zneužijí. Spletli se.</p>
<p>„Možná se vašeho krvavého převratu zúčastním, ale sama za sebe.“ Chtěla je mít za spojence, ale museli vědět, že nebude jejich hračka. „Nevyměním jednoho pána za jiného. Jestli chcete mou pomoc, na tohle musíte přistoupit.“</p>
<p>Detheroc se usmál. ‚Pak tedy zabijeme rytíře smrti společně.“</p>
<p>Sylvanas přikývla a na přízračné tváři se jí pomalu rozhostil úsměv.</p>
<p>Tvé dny jsou sečteny, králi Arthasi Menethile. A já… já jsem jako tvé přesýpací hodiny.</p>
<p><strong>22.</strong></p>
<p>Arthas si třel spánek a znovu a znovu si přehrával vize, které měl. Až donedávna komunikoval s králem lichů pouze a jen prostřednictvím Mrazivého smutku. V okamžiku, kdy ho zachvátila mučivá bolest, poprvé bytost, jíž sloužil, skutečně <emphasis>spatřil</emphasis>.</p>
<p>Král lichů byl sám uprostřed rozlehlé jeskyně, stejně uvězněný v nepřirozeném ledu jako kdysi Mrazivý smutek. Tentokrát však led nebyl téměř dokonale průhledný, aby jen matně skrýval jeho tělo. Tenhle ledový kvádr byl popraskaný, jako by kdosi kus odlomil a zbytek nechal na místě. Tělo krále lichů tak nebylo dobře vidět, avšak jeho hlas křičící ve strašlivých mukách Arthase doslova bodal do hlavy.</p>
<p>„Ledový trůn je v nebezpečí! Moc slábne… dochází nám čas… Musíš se okamžitě vrátit do Northrendu!“ A pak probodl Arthase jako kopí: „Poslechni!“</p>
<p>Pokaždé, když se to stalo, zatočila se Arthasovi hlava a udělalo se mu zle. Moc, jež mu kolovala v žilách jako adrenalin, když byl ještě obyčejným člověkem, se ztrácela a brala si s sebou víc, než mu dala. Byl slabý a zranitelný… což si od okamžiku, kdy sevřel v rukou Mrazivý smutek a odvrátil se od všeho, čemu věřil, ne dokázal představit. Když s námahou nasedl na Nepřemožitelného, aby odjel za Kel’Thuzadem, tvář měl okamžitě zalitou potem.</p>
<p>Lich už na něj čekal. Vznášel se těsně nad zemí, roucho se mu vzdouvalo ve větru a vyzařovala z něj starost a obavy.</p>
<p>„Takže se záchvaty zhoršily?“ zeptal se.</p>
<p>Arthas zaváhal. Měl si licha připustit až takhle k tělu? Nepokusí se mu Kel’Thuzad vyrvat i zbytek moci, který mu zbyl? Ne, rozhodl se. Bývalý nekromancer by ho nikdy nezradil. Jeho loajalita k Arthasovi a králi lichů byla vždy absolutní.</p>
<p>Král přikývl. Měl při tom pohybu pocit, jako by mu hlava chtěla upadnout. „Ano. Ztrácím moc tak rychle, že už téměř nejsem schopný ovládat válečníky. Král lichů varoval, že když brzy nedorazím do Northrendu, mohlo by být vše ztraceno. Musíme vyjet co nejrychleji.“</p>
<p>Jestli bylo možné, aby planoucí prázdné oční důlky vyjadřovaly obavy, pak tomu tak v případě Kel’Thuzada bylo. „Jistě, Vaše Výsosti. Nikdy jsem vás neopustil a nikdy to neudělám. Odjedeme okamžitě, jakmile budete mít pocit, že jste…“</p>
<p>„Změna plánu, králi Arthasi. Nejedeš nikam.“</p>
<p>Že je vůbec necítil, bylo jen dalším důkazem, jak drasticky rychle ho moc opouštěla. Arthas se lekl, nebot‘ tři pánové děsu okolo něj ho skutečně zcela překvapili.</p>
<p>„Vrahové!“ vykřikl Kel’Thuzad. „Je to past! Braňte svého krále…“</p>
<p>Lichovo volání uťal zvuk zabouchnuté brány. Arthas tasil Mrazivý smutek. Poprvé od okamžiku, kdy se ho dotkl, byl v jeho rukou těžký a bez života. Runy na jeho čepeli téměř nezářily a spíše než dokonale vyváženou nádhernou zbraň připomínal kus železa.</p>
<p>Nemrtví se k němu hrnuli a Arthas na okamžik zpanikařil, neboť se mu vybavilo první setkání s chodícími mrtvolami. Znovu stál před malou farmou, omráčen zápachem rozkladu a téměř neschopen pohnout se hrůzou z toho, že na něj útočí lidé, kteří měli být dávno mrtví. Už dávno se dostal přes stav, kdy ho přítomnost nemrtvých děsila nebo odpuzovala. Ve skutečnosti k nim získal jistou náklonnost. Byli to jeho poddaní; očistil je od života, aby mohli sloužit slávě krále lichů. Nyní však nešlo o to, že pochodovali nebo bojovali. Šlo o to, že bojovali proti němu. Byli zcela ovládáni pány děsu. Bránil se ze všech sil, které mu ještě zbyly. Naplnil ho zvláštní pocit znechucení. Nikdy by si nepomyslel, že se obrátí proti němu.</p>
<p>Přes zvuky bitvy dolehl k Arthasovi škodolibý Balnazzarův hlas. „Neměl ses vracet, člověče. Jsi slabý a my jsme ovládli většinu tvých válečníků. Zdá se, že tvá vláda neměla dlouhého trvání, králi Arthasi.“</p>
<p>Arthas zaskřípal zuby a kdovíodkud sebral další energii a vůli k boji. On tady dnes nezemře.</p>
<p>Ale bylo jich tolik – tolik těch, jimž kdysi tak snadno velel, se nyní obrátilo proti němu. Věděl, že nemyslí, že jednoduše poslouchají nejsilnějšího. Ale přesto… to bolelo. On je stvořil…</p>
<p>Slábl čím dál víc, a v jednom okamžiku se mu dokonce nepodařilo vykrýt ránu mířící mu na pas. Tupý meč zazvonil o zbroj a nijak vážně ho nezranil, ale skutečnost, že se ghúl dostal přes jeho krytí, ho vyplašila.</p>
<p>„Je jich moc, můj králi!“ řekl Kel’Thuzadův záhrobní hlas a oddanost, která z něj i nyní čišela, vehnala Arthasovi slzy do očí. ‚Utečte… uprchněte z města! Já se ven nějak dostanu a pak se setkáme v divočině. Je to naše jediná šance, můj pane!“</p>
<p>Věděl, že lich má pravdu. Arthas s hlasitým výkřikem neohrabaně sesedl. Jediné mávnutí ruky a Nepřemožitený se proměnil z kostlivého koně ve zcela nehmotného a rozplynul se. Arthas ho znovu přivolá, až bude v bezpečí. Nyní zaútočil. Mrazivý smutek svíral v obou rukou a už se nesnažil protivníký zabít ani zranit – bylo jich skutečně příliš mnoho. Jednoduše si jen čistil cestu.</p>
<p>Brána byla zavřená, ale on v tomhle paláci vyrostl a znal tu každý kámen. Znal každý východ, stěnu i tajnou chodbu, takže místo aby zamířil k hlavní bráně, již by sám stejně neotevřel, vydal se hlouběji do nitra paláce. Nemrtví ho pronásledovali. Arthas běžel postranními chodbami, které kdysi vedly do soukromých komnat královské rodiny a jimiž kdysi procházel s Jaininou rukou ve své. Zakopl a v hlavě se mu začaly honit myšlenky.</p>
<p>Jak se sem vůbec dostal‘? Běžel prázdnými palácovými chodbami pronásledován těmi, které stvořil, svými poddanými, jež přísahal chránit. Ale ne… přece je zabil. Zradil poddané pro moc nabízenou králem lichů. Pro moc, která z něj nyní vyprchávala jako z rány, co se nechce zacelit.</p>
<p>Otec… Jaina…</p>
<p>Uzavřel svou mysl před dalšími vzpomínkami. Nepomůže mu, když se bude takhle rozptylovat. Zachrání ho jen rychlost a lstivost.</p>
<p>Úzké chodby omezily počet nemrtvých pronásledovatelů a on byl schopen zavřít za sebou dveře na závoru a zdržet je. Konečně se dostal do svých komnat a k tajnému východu skrytému ve stěně. On, jeho rodiče i Calia měli každý svůj… a věděli o nich jen oni, Uther a biskup. Nikdo z nich už nežil, jen on. Arthas odhrnul tapiserii a odhalil malé dveře, kterými rychle prošel a znovu je zavřel na závoru.</p>
<p>Běžel po úzkém točitém schodišti vedoucím ke svobodě a každou chvíli slabostí klopýtl. Dveře dole byly fyzicky i magicky zamaskované, aby zvenčí vypadaly naprosto stejně jako obyčejná zeď. Arthas s hlasitým sípáním zvedl závoru a napůl vypadl do světla Tirisfalských mokřin. K jeho uším dolehly zvuky bitvy a on zvedl hlavu, zatímco se stále snažil popadnout dech. Musel si protřít oči, aby jim uvěřil. Nemrtví.., bojovali proti sobě.</p>
<p>Samozřejmě, někteří totiž zůstali pod jeho velením. Stále to byli jeho poddaní…</p>
<p>Jeho nástroje. Jeho zbraně. Nikoli jeho poddaní.</p>
<p>Chvíli se na ně díval, opřený o chladný kámen zdi paláce. Jedna zrůda ovládaná nepřítelem urazila hlavu jinému nemrtvému s dlouhýma ušima tak prudce, až odlétla o kus dál. Arthas se při pohledu na tu scénu zachvěl odporem. Všechny rozkládající se, červy prolezlé potácející se věci. Bylo jedno, kdo je ovládal, byly to zrůdy. Pak zachytil pohledem cosi lesklého. Osamocený malý duch, bázlivě se vznášející nad zemí, který byl kdysi téměř dospělou dívkou. Kdysi bývala živá. I ji zabil, ať již přímo nebo nepřímo. Jeho poddaná. Zdálo se, že je stále spojena se světem živých. Zřejmě si pamatovala, jaké to je být člověkem. To se mu mohlo hodit. Mohl ji využít. Natáhl k přízračné bytosti plující vzduchem, již sám stvořil ze své touhy po moci, ruku.</p>
<p>„Potřebuji tvé schopnosti, malý duchu,“ řekl a snažil se o co možná nejlaskavějši tón. „Pomůžeš mi?“</p>
<p>Když se k němu přiblížilo, její tvář se rozzářila. „Žiji jen, abych vám mohla sloužit, králi Arthasi,“ řekla a navzdory prázdnotě v jejím hlase to znělo sladce. Přinutil se odpovědět jí úsměvem. Bylo to snadnější, když před sebou neměl jen kus hnijícího masa. To ovšem mělo taky své výhody.</p>
<p>Silou vůle se mu podařilo přivolat k sobě víc takových, ovšem vyčerpalo ho to tak, že se znovu zadýchal. Přišli. Sloužili nejsilnějšímu. Arthas zařval a vrhl se na ty, kdo se opovážili postavit se mezi něj a jeho osud, za který tak draze zaplatil. Čím více nemrtvých se přidávalo na jeho stranu, tím více jich na něj zároveň útočilo. Byl slabý, tak slabý, a bránily ho opravdu už jen kusy masa. Třásl se a sípal. Mrazivý smutek držel v obou rukou, které už však byly taky unavené. Země se zachvěla a Arthas se prudce otočil, aby spatřil, jak se k němu blíží tři obrovské stvůry.</p>
<p>S posledních sil zvedl Mrazivý smutek. On, Arthas Menethil, král Lordaeronu, se nevzdá bez boje.</p>
<p>Najednou zahlédl rychlý pohyb čehosi doprovázený uši drásajícím křikem. Cosi jako barevné šmouhy se jako duchové dravých ptáků snášelo k zemi na zrůdy, které okamžitě zapomněly na Arthase a snažily se mácháním rukou a řevem zbavit přízračných postav, jež se zjevily jakoby odnikud a vrhaly se přímo do jejich těl.</p>
<p>Ty tři bílé, slizké a červům podobné zrůdy na okamžik ztuhly a pak se náhle obrátily proti potácejícím se ghúlům ovládaným démony. Na bledé tváři rytíře smrti se rozhostil úsměv. Smrtonošky. Myslel si, že Sylvanas bude až příliš pohlcena svou nenávistí, než aby mu přišla na pomoc, nebo ještě hůř, že se jako tolik jiných přidá na stranu nepřítele, ale vypadalo to, že vztek bývalé generál-hraničářky už vychladl.</p>
<p>S pomocí smrtonoškami posedlých stvůr se síly v boji rychle otočily a o pár chvil později stál Arthas nad hromadou těl, která byla skutečně mrtvá. Stvůry se nakonec obrátily jedna proti druhé a vzájemně se rozsekaly na kusy. Arthase napadlo, že by už ani jejich stvořitele znovu nesešili dohromady to, co z nich zbylo. Když padly mrtvé na zem, duchové, kteří je posedli, vylétli ven.</p>
<p>„Máte mé poděkování, dámy. Rád vidím, že i se svou velitelkou zůstáváte na mé straně.“</p>
<p>Pluly vzduchem kolem něj a jejich hlas byl sladký a děsivý zároveň. „Máš pravdu, velký králi. Poslala nás, abychom tě našly. Máme tě doprovodit na druhý břeh řeky. Tam se budeš moct ukrýt v divočině.“</p>
<p>Divočina – stejný výraz, který použil i Kel’Thuzad. Arthas se uklidnil ještě víc. Jeho pravá a levá ruka si zjevně rozuměly a věděly, co dělají. Zvedl ruku a soustředil se. „Nepřemožitelný, ke mně!“ zavolal. O chvíli později se ve vzduchu objevil chomáček mlhy a nabral podobu kostlivého koně. O vteřinu později už před ním stál skutečný Nepřemožitelný. Arthas s potěšením zjistil, že ho to ani nestálo moc námahy. Nepřemožitelný ho miloval. Tohle byla jedna z věcí, již udělal dokonale správně. Jediná nemrtvá bytost, která se nikdy neobrátí proti němu, stejně jako by to neudělalo to skvělé zvíře ani za života. Opatrně nasedl a co nejlépe se snažil skrýt před smrtonoškami i ostatními nemrtvými svou slabost.</p>
<p>„Zaved’te mě ke své paní a Kel’Thuzadovi,“ řekl.</p>
<p>Poslechly. Rozlétly se od paláce hluboko do nitra Tirisfalských mokřin. Arthas si náhle všiml, že cesta, kterou zvolily, vede až nepříjemně blízko Balnirovy farmy. Naštěstí pak smrtonošky zahnuly a zamířily mezi kopce a na velké pole.</p>
<p>„Tohle je to místo, sestry. Zde si odpočineme, velký králi.“</p>
<p>Po Sylvanas ani Kel’Thuzadovi nikde ani stopy. Arthas přitáhl Nepřemožitelnému otěže a rozhlédl se. Náhle v něm zahlodaly pochyby a snad i předtucha. „Proč právě tady?“ zeptal se. „Kde je vaše paní?“</p>
<p>Znovu ho přepadla krutá bolest a on vykřikl a chytil se za hrud‘. Nepřemožitelný se pod ním nervózně vzepjal a Arthas se musel pevně chytit. Šedozelená mýtina se najednou rozplynula a nahradily ji odstíny modré a bílé podivně rozbitého Ledového trůnu. V hlavě se mu bolestivě ozval hlas krále lichů a Arthas se musel ovládnout, aby nezaskučel.</p>
<p>„Podvedli tě! Přijd‘ okamžitě ke mně! Poslechni!“</p>
<p>„Co se… to tu děje?“ procedil Arthas skrz zuby. Zamrkal, aby si pročistil zrak, a namáhavě zvedl hlavu.</p>
<p>Vyšla zpoza stromu a v ruce nesla luk. Arthas se na okamžik vyděsil, že je zpět v Quel’Thalasu a stojí tváří v tvář živé elfce. Ale její vlasy už nebyly zlaté, nýbrž černé jako půlnoc s bílými prameny. Pokožku měla bledou s lehce namodralým odstínem a oči jí stříbrně zářily. Byla to Sylvanas, a zároveň ne, neboť tahle Sylvanas nebyla ani živá, ani duch bez těla. Nějak se jí podařilo dostat své tělo z místa, kam ho nechal odnést – z bezpečně uzamčené železné rakve. Byl to jeden z dalších způsobů mučení, který na ni vyzkoušel. Ona ho však obrátila proti němu.</p>
<p>Zatímco se zmučen bolestí pokoušel najít smysl v tom, co se tu dělo, zvedla Sylvanas štíhlý černý luk, napnula tětivu a zamířila. Na tváři vykouzlila nádherný úsměv.</p>
<p>„Naletěl jsi, Arthasi.“</p>
<p>Vypustila šíp.</p>
<p>Prošel mu zbrojí, jako by byla z pergamenu, a zabodl se mu do ramene. K bolesti, už tak nesnesitelné, přibyla nová. Na okamžik byl zmatený – Sylvanas byla v práci s lukem mistryně. Na tuhle vzdálenost nemohla minout. Tak proč jen do ramene? Jeho pravá ruka se automaticky zvedla, okamžitě však zjistil, že není schopen šíp uchopit. Prsty měl úplně dřevěné.., stejně jako chodidla, nohy…</p>
<p>Přitiskl se Nepřemožitelnému ke krku, objal ho a vší silou se snažil udržet všemi končetinami, které jej rychle přestávaly poslouchat. Už ani málem nedokázal otočit hlavu, aby se na ni podíval a zachroptěl: „Zrádkyně! Cos mi to provedla?“</p>
<p>Usmívala se. Byla šťastná. Pomalu, téměř ospale došla až k němu. Měla na sobě stejné šaty, jako když ji zabil. Na mnoha místech odhalovaly její modrobílou kůži. Zvláštní však bylo, že na těle nemá žádné jizvy po nesčetných ranách, které ten den utržila.</p>
<p>„Nachystala jsem si pro tebe speciální otrávený šíp,“ řekla. Přehodila si luk přes rameno, tasila dýku a začala si s ní pohrávat. „Paralýza, jež se ti ted‘ šíří tělem, je jen zlomkem utrpení, které jsi způsobil ty mně.“</p>
<p>Arthas polkl. V ústech měl sucho jako na poušti. „Tak mě doraž.“</p>
<p>Obrátila tvář k nebi a rozesmála se, prázdně a přízračně. „Rychlá smrt… jako ta, kterou jsi dopřál ty mně?“ Dobrý rozmar ji opustil stejně rychle, jako přišel, a v očích se jí rudě zablýsklo. Ještě stále kráčela k němu, až od něj byla jen na délku paží. Nepřemožitelný, nervózní z její přítomnosti, vyděšeně přešlapoval a vyhazoval a Arthasovi se rozbušilo srdce, neboť mu málem sklouzl ze hřbetu.</p>
<p>„To ne. Byl jsi dobrý učitel, Arthasi Menethile. Naučil jsi mě, jaká je to hloupost prokazovat nepřátelům milost a jak sladké může byt potěšení z jejich mučení. A tak, pane učiteli, bych ti chtěla ukázat, že jsem dobrá žačka. Budeš trpět stejně jako já. A díky mému šípu mi neutečeš.“</p>
<p>Zdálo se, že poslední část těla, jíž mohl Arthas pohybovat, jsou jeho oči. Ty nyní vyděšeně sledovaly čepel dýky, kterou zvedla nad hlavu. „Pozdravuj v pekle, zkurvysyne.“</p>
<p>Ne. Takhle ne – ne ochromený a bezmocný… Jaino…</p>
<p>Sylvanas náhle zavrávorala a bledá ruka svírající nůž se zkroutila křečí a otevřela se. Výraz její tváře se změnil v naprosté ohromení. O vteřinu později se vedle zhmotnil malý duch, který předtím přišel Arthasovi na pomoc, a usmíval se z představy, že právě zachránil svého krále. Šťastný, že mu mohl ještě jednou posloužit.</p>
<p>„Zpátky, vy tupé zrůdy! Vy dnes nezemřete, můj králi!“</p>
<p>Kel’Thuzad! Přišel, jak slíbil. Dokázal Arthase najít nebo vystopovat i sem, kam ho proradná smrtonoška vylákala. A nepřišel sám. Měl s sebou tucet nemrtvých a ti se nyní vrhli na Sylvanas a její smrtonošky. Arthase naplnila nová naděje, ale stále ještě byl ochrnutý, neschopen pohybu. Mohl jen sledovat zubící bitvu. Během několika chvil bylo jasné, že se Sylvanas bude muset stáhnout.</p>
<p>Střelila po něm pohledem a v očích se jí znovu rudě zablýsklo. „Ještě to neskončilo, Arthasi! Nikdy tě nepřestanu pronásledovat.“</p>
<p>Arthas se díval přímo na ni, ale přesto nepoznal, kam zmizela. Jako poslední se ztratily její rudé oči. Ostatní smrtonošky následovaly velitelku. Kel’Thuzad přispěchal Arthasovi na pomoc.</p>
<p>„Ublížila ti, můj pane?“</p>
<p>Arthas nedokázal nic jiného než na něj upřeně hledět. Jed ze šípu ho ochromil tak, že už nemohl pohnout ani rty. Ted‘ však střelu s překvapivým citem sevřely kostěné prsty a trhly. Kdyby Arthas mohl, zařval by bolestí. Jeho rudá krev se mísila s hustou černou látkou, kterou Kel’Thuzad ihned začal bedlivě zkoumat.</p>
<p>„Účinky jejího šípu časem vyprchají. Vypadá to, že cílem bylo jen znehybnit tě.“</p>
<p>Jistě, pomyslel si Arthas. Jinak by nepotřebovala dýku. Zachvěl se úlevou, ale najednou se cítil ještě víc vyčerpaný. Dostal se blízko – až příliš blízko smrti. Nebýt lichovy oddanosti, etika by ho dostala. Pokusil se znovu promluvit a podařilo se mu ze sebe dostat: „Já… zachránil jsi mě.“</p>
<p>Kel’Thuzad sklonil rohatou hlavu. „Jsem vděčný, že jsem vám mohl pomoci, můj králi. Ale musíte odtud rychle pryč. Do Northrendu. Na cestu je vše připraveno. Čím vám ještě mohu být prospěšný?“</p>
<p>Kel’Thuzad měl pravdu. Arthas už cítil, že se mu do končetin začíná vracet cit, třebaže ne dost, aby mohl chodit.</p>
<p>„Musím co nejdříve najít krále lichů. Ještě chvíli a… nevím, jaká je má budoucnost ani jestli se sem vůbec vrátím, ale jediné, co chci je, abys dohlédl na tuto zemi. Aby můj odkaz přetrval.“</p>
<p>Lichovi věřil. Ne kvůli osobní náklonnosti nebo jeho oddanosti. Jednoduše mu věřil, to byl fakt. Kel’Thuzad byl nemrtvý a svázaný s pánem, jemuž oba sloužili. Arthasovy oči našly malého ducha, jenž se vznášel, stále s úsměvem na rtech, jen pár metrů od něj, a pak i hnijící těla ostatních, kteří by klidně skočili z útesu, kdyby jim to nařídil.</p>
<p>Jen mrtvé maso a odevzdané duše. Žádní poddaní. A nikdy jimi vlastně nebyli, nehledě na to, co mu říkal úsměv té malé.</p>
<p>„To je pro mne čest, můj pane. Vykonám tvou vůli, králi Arthasi. Přísahám.“</p>
<p>Nyní měla tělo, své vlastní, i když změněné tak, jako se změnila ona. Sylvanas kráčela stejně lehkým krokem jako za života a na sobě měla stejnou zbroj. Ale nebylo to stejné. Byla navždy a nenávratně proměněná.</p>
<p>„Vypadáte ustaraně, paní.“</p>
<p>Sylvanas se s trhnutím vrátila do reality, v níž byla smrtonoškou jako ty, které se nyní vznášely vedle ní. Mohla se vznášet s nimi, ale dávala přednost zemské tíži, pevné půdě pod nohama a tělesné podobě, již si pro sebe ukradla.</p>
<p>„A ty nejsi, sestro?“ odpověděla zdvořile. „Ještě před několika dny jsme byly otrokyně krále lichů. Existovaly jsme jen, abychom mohly jeho jménem vraždit. A ted‘ jsme… volné.“</p>
<p>„Nerozumím, paní.“ Hlas smrtonošky byl prázdný a zároveň zmatený. „Opět máme vlastní vůli. Za to jste přece bojovala, ne? Myslela jsem, že budete nadšená.“</p>
<p>Sylvanas se zasmála, vědoma si skutečnosti, že se pohybuje až nebezpečně blízko hysterii. „A proč bych asi tak měla být? Pořád jsme nemrtvé, sestro – pořád jsme stvůry.“ Natáhla ruku, prohlížela si modrošedou kůži a všimla si chladu, který se jí lepil na tělo jako druhá pokožka. „Co jsme jiného, jestli ne otrokyně svého utrpení?“</p>
<p>Vzal jim toho tolik. I kdyby protahovala jeho smrt celé dny… týdny… nikdy nebude trpět dost. Jeho smrt nikoho zpátky nevrátí, neočistí Sluneční studnu, nevrátí ani ji mezi živé. Ale byl by to… moc příjemný pocit.</p>
<p>Před několika dny jí unikl. Ten jeho poskok, lich, přišel v nejnevhodnější okamžik. Arthas jí vyklouzl a pokoušel se dát dohromady. Už zjistila, že nechal Kel’Thuzada, aby dohlížel nad zpustošenou zemí. Ale to bylo v pořádku. Byla mrtvá. Měla všechen čas, který si mohla přát, aby naplánovala dokonalou a výjimečnou pomstu.</p>
<p>Koutkem oka zahlédla pohyb. Ladně vstala, sáhla po luku a napjala ho. Přímo před ní se otevřel portál a v něm stál Varimathras a otcovsky se na ni usmíval.</p>
<p>„Zdravím vás, lady Sylvanas.“ Démon se dokonce uklonil. Sylvanas zvedla obočí. Ani na vteřinu neuvěřila, že to myslí upřímně. „Mí bratři i já oceňujeme, jakou roli jste sehrála v Arthasově svrhnutí.“</p>
<p>Jakou roli sehrála. Jako by to bylo divadlo.</p>
<p>„Svrhnutí? Možná by se tak tomu dalo říkat. Prostě zalezl jako zpráskaný pes, to je fakt.“</p>
<p>Mocná bytost v portálu pokrčila rameny a následkem toho gesta i poněkud roztáhla křídla. „To je jedno. Jednoduše už nás nebude obtěžovat. Přicházím, abych vám oficiálně předal pozvánku do našeho nového řádu.“</p>
<p>Nový řád. Moc nový není, napadlo ji. Stejné role, jen jiný pán. Byl jí naprosto lhostejný.</p>
<p>„Varimathrasi,“ řekla chladně. Ani se neuklonila. „Mým jediným cílem bylo vidět Arthase umírat. Protože jsem na první pokus neuspěla, chtěla bych se soustředit na to, aby se mi to příště podařilo. Na vaše malicherné politikaření a hádky o moc opravdu nemám čas.“</p>
<p>Démon se zatvářil uraženě. „Pozor, má drahá. Bylo by nemoudré poštvat na sebe náš hněv. Jsme budoucností téhle… zamořené země. Bud‘ se k nám můžete přidat a vládnout s námi, nebo být navždy zavržena.“</p>
<p>„Vy? Budoucnost? Kel’Thuzad s naším drahým Arthasem neodjel, pokud to nevíte. Zůstal tady, a to z dobrého důvodu. Ale možná že lich znovuzrozený z moci Sluneční studny není proti bytostem mocným jako vy vůbec ničím.“ Její tón byl plný opovržení a pán děsu se strašlivě zamračil.</p>
<p>„Žila jsem jako otrok dost dlouho, páne děsu.“ Bylo zvláštní, jak šlo i nadále používat výraz „žít“, i když byl člověk mrtvý. Bylo těžké zbavit se starých zvyků. „Zuby nehty jsem se snažila, aby ze mě zase jednou bylo něco víc než to, co ze mě ten bastard udělal. Ted‘ jsem svým pánem a sama si volím, kterou cestou se vydám. Legie je poražena. Vy jste její poslední ubohé zbytky. Jako druh jste na vymření. A já určitě nevyměním těžce nabytou svobodu za vaše okovy, vy blázni.“</p>
<p>„Budiž,“ zasyčel Varimathras. Byl vzteky bez sebe. „Brzy čekej odpověd‘.“</p>
<p>Teleportoval se pryč a jeho tvář byla do poslední chvíle zkřivená hněvem.</p>
<p>Dostala se mu pod kůži tak moc, až se přestal ovládat. Zaznamenala to, ale nepřikládala tomu větší význam. Rozzlobit tohohle démona bylo snadné. Proto ho poslali. Nepovažovali ji za velkou hrozbu.</p>
<p>Pro boj s Arthasem však bude potřebovat víc než jen hrstku smrtonošek. Armádu, celé město mrtvých.., bude potřebovat Lordaeron. Ztraceným duším, které stejně jako ona nedýchají, ale mají vlastní vůli, bude říkat Opuštění. Ještě zoufaleji ale bude potřebovat, aby se její přízračné sestry vypořádaly s třemi démonickými bratry. Nebo možná jen se dvěma.</p>
<p>Sylvanas Windrunnerová se znovu zamyslela nad tím, jak snadné bylo manipulovat s Varimathrasem.</p>
<p>Snad by toho mohla využít…</p>
<p>Ano. Ona a Opuštění si v tomhle světě najdou vlastní cestu… a zabijí každého, kdo se jim do ní postaví.</p><empty-line /><p><strong>23.</strong></p>
<p>Northrend. Byl to zvláštní pocit. Jako vrátit se domů. Když Arthas spatřil jeho pobřeží, vzpomněl si, jak zde přistál poprvé se srdcem plným bolesti z Jaininy a Utherovy zrady i z toho, co byl nucen udělat ve Stratholmu. Tolik věcí mu připadalo strašně dávno. Poté se vrátil s touhou po pomstě, zabít démona odpovědného za to, že se jeho lidé mění v oživlé mrtvoly. Nyní oživlým mrtvolám vládl a Kel’Thuzad byl jeho oddaný spojenec.</p>
<p>Zvláštní, jak si osud s lidmi zahrává.</p>
<p>Stejně jako tehdy ani nyní necítil chlad. A tentokrát ani muži, kteří ho věrně následovali. Smrt podobné pocity spolehlivě tlumila. Jen had nekromanceři se halili do kabátů a krčili se před ledovým větrem, který sténal a kvílel, a před sněhem, jenž v okamžiku, kdy zakotvili a připravovali se na přistání, začal líně padat.</p>
<p>Arthas ztuhle vystoupil z člunu na břeh. Možná necítil chlad, ale jeho moc i fyzické tělo značně zeslábly. Jakmile se nohama dotkl země, ucítil ho – krále lichů. Ne v hlavě ani skrze Mrazivý smutek, třebaže i bledá zář runového meče poněkud zesílila. Ne, Arthas pána cítil tady jako nikdy dřív. A zároveň ucítil brnění jako předzvěst rostoucího nebezpečí.</p>
<p>Obrátil se k těm, kdo ho následovali na břeh – ghúlové, duchové, stíny, stvůry, nekromanceři. „Musíme si pospíšit,“ zavolal. „Něco ohrožuje krále lichů. Musíme se rychle dostat k Ledové koruně (Icecrown – pozn. překl.).“</p>
<p>„Můj pane!“ vykřikl jeden z nekromancerů a ukázal prstem. Arthas se otočil za sebe a tasil Mrazivý smutek.</p>
<p>Přes závoj padajícího sněhu spatřil zlatorudé tvory letící vzduchem. Blížili se a Arthas přimhouřil oči překvapením i vztekem, když si uvědomil, kdo je jejich pán.</p>
<p>Dračí jestřábi. Arthas byl ohromen. Vždyť přece vysoké elfy prakticky vyhladil. Jak je možné, že jich přežilo tolik, aby se byli schopni dát dohromady, nemluvě o tom, že zjistili, kde je, a vydali se sem za ním? Na jeho stále pohledné tváři se pomalu objevil úsměv. Vlastně za to měli jeho obdiv.</p>
<p>Dračí jestřábi se blížili. Zvedl Mrazivý smutek na pozdrav.</p>
<p>„Musím přiznat,“ zavolal, „že jsem překvapen. Myslel jsem si, že je zde na tak choulostivý národ, jako jsou quel’dorei, až moc velká zima.“</p>
<p>„Princi Arthasi!“ odpověděl silně a zřetelně hlas jednoho z jezdců, jehož zvíře nyní nad Arthasem zakroužilo. „Nevidíš tu quel’dorei. Jsme sin’dorei – krvaví elfové! Přísahali jsme, že pomstíme duchy z Quel’Thalasu. Tahle mrtvá země… bude očištěna! Všechny zrůdnosti, které jsi stvořil, se konečně znovu odeberou k odpočinku. A tebe, ty řezníku, tebe konečně stihne spravedlivý trest.“</p>
<p>Arthase to na okamžik pobavilo. V tomhle počtu pro něj neznamenali nebezpečí. Uvědomil si, že se s největší pravděpodobností dívá na posledních několik příslušníků téměř vymřelěho národa. A ti si přišli pro něj? Pak se však jeho veselí proměnilo ve vztek. Navzdory únavě se mu podařilo stejně hlasitě a navíc rozzlobeně odpovědět: „Northrend patří Pohromě, elfe, a ty se k ní brzo přidáš! Přijít sem byla od tebe strašná chyba!“</p>
<p>Objevili se další dračí jestřábi a s nimi pěší hraničáři. Z oblohy se začaly snášet šípy snad ve stejném počtu jako sněhové vločky a mnoho nemrtvých během chvíle připomínalo jehelníček. Většina jich ovšem nepadla. Pokud je Šíp nezasáhl přímo do životně důležitého místa, nijak je neomezoval.</p>
<p>Arthas se ani neobtěžoval nasednout na Nepřemožitelného a zaútočil. Mrazivý smutek hladověl. Zdálo se, že stejně jako Arthas s každou další duší získává sílu a energii. Uprostřed zuřící bitvy uslyšel rytíř smrti z protějšího kopce hlas hluboký a chladný jako Northrend.</p>
<p>„Za Pohromu! Ve jménu Ner’zhula, bijte je!“</p>
<p>Navzdory všemu, co kdy viděl, navzdory všemu, co udělal, ucítil Arthas, jak ho z ledově chladného hlasu zamrazilo. Dovolil si jeden rychlý pohled vzhůru a z toho, co spatřil, mu málem vypadly oči z důlků.</p>
<p>Nerubiané! Jistě… tohle byla jejich zem. Při pohledu na jejich valící se sílu mu srdce naplnila nová naděje. Brzy je i přes přívaly sněhu viděl zřetelněji. Pavoučí bytosti, které se charakteristickým pohybem neuvěřitelně rychle řítily na kořist. Arthas musel uznat, že se sin’dorei bránili udatně, ale byli beznadějně přečísleni a Arthas brzy stál v moři rudě a zlatě oděných těl. Zvedl ruku a mrtví elfové se jeden po druhém roztřásli, vstali a upírali na něj pohled skleněných očí.</p>
<p>„Další vojáci pro našeho pána,“ řekl Arthas. Znovu se rozhlédl a nyní jeho zrak padl na velitele nerubianů.</p>
<p>Byl větší než všichni, kterým velel, a nyní naprosto lehce kráčel zasněženou krajinou k Arthasovi. Vypadal mezi ostatními jako král, kterým ostatně byl, a z každého jeho pohybu vyzařovala jistota a přesnost. Arthas se snažil najít v tom tvorovi, tak cizím, alespoň něco známého. Pro lidské oči byl Anub’arak jako kříženec brouka a ostatních, více pavoučích bytostí, kterým rozkazoval. Arthas zjistil, že bezděky ucouvl, a přinutil se stát a počkat, až tvor přijde k němu.</p>
<p>Ten se skutečně zastavil těsně před rytířem smrti. Tyčil se nad ním jako hora a shlížel na něj desítkami očí – skutečná hrůza. Jeho spojenec.</p>
<p>Arthas našel slova a přinutil se je vyslovit klidně. „Děkuji za pomoc, mocný příteli.“</p>
<p>Tvor naklonil hlavu na stranu, a když odpověděl svým hlubokým záhrobním hlasem, ze kterého byl Arthas i nyní nervózní, cvakal při tom kusadly: „Král lichů mne poslal, abych ti pomohl, rytíři smrti. Jsem Anub’arak, dávný král Azjol-Nerubu. Kde je ten druhý?“ Zvedl se na zadních nohou a rozhlížel se kolem.</p>
<p>„Druhý?“</p>
<p>„Kel’Thuzad,“ zahřměl Anub’arak typickým syčivým hlasem. Spustil se zpět na nohy a probodl Arthase pohledem všech očí. „Znám ho. Zdravil jsem se s ním, když jsem poprvé sloužil králi lichů, jako se nyní zdravím s tebou.“</p>
<p>Arthase krátce napadlo, jestli byl Kel’Thuzad při prvním setkání s tímhle nemrtvým hmyzím králem prastaré rasy stejně nervózní jako on. Ale jistě ano, přesvědčoval sám sebe. To snad musel být každý.</p>
<p>„Tví lidé byli vítanou posilou, už když jsme na elfy zaútočili poprvé,“ řekl a znovu se podíval na padlé sin’dorei. Byl skutečně velmi rád, že Anub’arakovi „lidé“ byli na jeho straně. „A nyní nevítám vaši pomoc o nic méně. Na zdvořilosti však nemáme čas. Protože tě posílá král lichů, jistě jsi zpraven o tom, že je v nebezpečí. Musíme se okamžitě dostat k Ledové koruně.“</p>
<p>„Je to tak,“ zahřměl Anub’arak. Trhl děsivou hlavou a natáhl dvě přední nohy. „Shromáždím vojáky a společně vyrazíme ochránit našeho pána.“</p>
<p>Obrovitý tvor k sobě vzápětí skutečně přivolal všechny věrné, kteří bez váhání poslechli. Arthas se musel ovládnout, aby se nezachvěl, a raději šťouchl botou do těla jednoho z padlých elfů. To bylo rozervané na kusy a u trupu už nezbyla jediná končetina, takže ho nebylo možné použít. „Ti elfové jsou ubozí. Není divu, že jsme jejich zem zničili tak snadno.“</p>
<p>„Škoda, že jsem tam nebyl, abych tě zastavil. Dlouho jsme se neviděli, Arthasi.“</p>
<p>Ten hlas byl melodický, uhlazeny, kultivovaný… a plný nenávisti. Arthas se otočil, poznal jeho majitele, lekl se a zároveň ucítil radost, že je zde. Cesty osudu jsou skutečně nevyzpytatelné.</p>
<p>„Princi Kael’thasi,“ řekl a ušklíbl se. Elf stál několik metrů od něj a vzduch kolem něj se stále ještě chvěl následkem teleportačntho kouzla. Zdálo se, že vůbec nezestárl a vypadá úplně stejně, jak si ho Arthas pamatoval. Ne, úplně stejně ne. Jeho modré oči planuly potlačovaným vztekem. Ne okamžitým rozčilením, které v nich viděl při posledním setkání, ale chladnou, hluboce zakořeněnou zlobou. Už na sobě neměl fialově modré roucho Kirin Tor, nýbrž tradiční rudý šat svého lidu.</p>
<p>„Arthasi Menethile.“ Elf ho neoslovil titulem. Očividně to myslel jako urážku, ale Arthase to vůbec netrápilo. Moc dobře věděl, kým je, a tohle ubohé princátko to brzy zjistí taky. „Už když si na tvé jméno vzpomenu, chce se mi odplivnout, ale ty nejsi hoden ani toho plivance.“</p>
<p>„Ale, Kaele,“ řekl Arthas a nepřestával se usmívat. „Dokonce i tvé urážky jsou zbytečně komplikované. Rád vidím, že ses nezměnil – stejně neschopný jako vždy. Ale to mě přivádí k otázce… proč jsi vlastně tehdy nebyl v Quel’Thalasu? Nechal jsi umírat ostatní, zatímco ses hřál v teplíčku Fialové citadely? To už asi nepůjde.“</p>
<p>Kael’thas zaskřípal zuby a oči se mu zúžily do tenkých čárek. „Tohle ti tedy povím. Měl jsem tam být. Ale místo toho jsem se snažil pomoci lidem v boji proti Pohromě – Pohromě, již jsi ty poslal na vlastní lid. Tobě jsou možná tví poddaní lhostejní, ale mně ti mí ne. V boji proti lidem jsem jich ztratil až příliš mnoho. Ted‘ tady stojím za elfy. Za sin’dorei – děti krve. A ty zaplatíš, Arthasi. Draze zaplatíš za všechno, co jsi udělal!“</p>
<p>„Víš, že mě tohle tlachání skoro baví? Už jsme si dlouho tak pěkně nepopovídali, co? Vlastně jsem tě neviděl od té doby, co…“ Schválně nechal větu nedokončenou a díval se, jak elfskému princi cuká oko. Ano, Kael’thas si na to pamatoval. Vzpomínal si, jak vyrušit Jainu s Arthasem ztracené ve vášnivém polibku. Ta vzpomínka krátce vyvedla z míry i samotného Arthase, což mu poněkud pokazilo radost z muk, která způsobil Kael’thasovi. „Ale musím říct, že mě tví elfové dost zklamali. Těšil jsem se na lepší boj. Možná jsem všechny, kteří měli nějakého ducha, zabil už v Quel’Thalasu.“</p>
<p>Kael mu návnadu nespolkl. „Tohle byl jen předvoj. Neboj se, Arthasi, brzy se svého boje dočkáš. Ujišťuji tě, že porazit armádu lorda Illidana bude mnohem těžší.“ Princovy plné rty vykouzlily pobavený úsměv, když spatřil, že se Arthas toho jména polekal.</p>
<p>„Illidan? To on je za tou invazí?“ zatraceně. Asi by bylo lepší, kdyby Tichondria zabil sám, než do toho zatahovat kaldorei. Už tehdy věděl, že Illidan touží po moci. Jen si neuvědomil, že by se noční elf mohl proměnit v tak velkou hrozbu.</p>
<p>„Je. Naše armáda je početná, Arthasi.“ Jeho hedvábný hlas byl nyní pro změnu plný nadšení. Ten bastard si to užíval. „Právě ted‘ pochoduje nahoru k ledovci Ledové koruny. Zachránit svého drahého krále lichů nestihneš. Považuj to za odplatu za Quel’Thalas… a ostatní urážky.“</p>
<p>„Ostatní urážky?“ Arthas se ušklíbl. „Možná bys chtěl znát detaily těch urážek. Mám ti popsat, jaké to bylo držet ji v náručí, poslouchat, jak volá mé jméno, jak chutnala…“</p>
<p>Bolest, již pocítil, byla horší než kdy dřív.</p>
<p>Arthas padl na kolena. Před očima měl rudo. Znovu spatřil krále lichů – Ner’zhula, jak ho Anub’arak nazval – uvězněného v ledu.</p>
<p>„Pospěš si!“ volal král lichů. „Mí nepřátelé se blíží! Už téměř nemáme čas!“</p>
<p>„Jsi v pořádku, rytíři smrti?“</p>
<p>Arthas zamrkal a zjistil, že se dívá do tváře, pokud se jí tak dalo říkat, Anub’arakovi. Natahoval k němu dlouhou pavoučí nohu a nabízel mu pomoc. Arthas zaváhal, ale byl příliš slabý, než aby vstal bez pomoci. Překonal se, sevřel pavoučí nohu a vstal. Bylo to jako držet nějakou hůlku, na omak suchou a téměř… mumifikovanou. Jakmile si byl jistý, že nespadne, okamžitě ji pustil.</p>
<p>‚Síly mě opouštějí, ale budu v pořádku.“ Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a rozhlédl se. „Kde je Kael’thas?“</p>
<p>„Pryč.“ Jeho hlas byl chladný jako kámen a zjevně nespokojený. „Teleportoval se, než jsme ho stačili roztrhat na kusy.“</p>
<p>Zase ten zbabělý čarodějný trik s teleportací. Kdyby ho tak uměli Arthasovi nekromanceři, král lichů už by nebyl v nebezpečí. Arthas si vzpomněl na těla ostatních elfů a dokázal si představit, jaký by jinak stihl prince osud. „Nerad to říkám,“ řekl, „ale ten zatracený elf měl pravdu.“ Obrátil se k děsivému spojenci. „Anub’araku – měl jsem další vidění – králi lichů hrozí bezprostřední nebezpečí. Blíží se k němu – Illidan i Kael’thas. Nikdy se k tomu ledovci nedostaneme včas!“</p>
<p><emphasis>Selhal jsem</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Nezdálo se, že by to Anub’araka znepokojilo. „Po zemi možná ne,“ souhlasil obr. „To je dlouhá a strastiplná cesta. Ale… my můžeme jít jinudy, rytíři smrti. Hluboko pod námi leží dávno zničené království Azjol-Nerub. Právě tam jsem mnoho let vládl. Znám všechny jeho chodby a tajné průchody. A i když už dávno padlo za oběť temným časům, dnes nám poskytne zkratku k ledovci.“</p>
<p>Arthas zvedl hlavu. Vzdušnou čarou to skutečně nebylo daleko. Ale přes led a hory, které se před nimi zvedaly…</p>
<p>„Jsi si jistý, že se tunely dostaneme až k ledovci?“ zeptal se.</p>
<p>„Nic není nikdy jisté, rytíři smrti.“ Na okamžik to znělo, jako by se mu nerubian vysmíval. „Cesta troskami království bude nebezpečná. Ale za riziko to stojí.“</p>
<p><emphasis>Padlo za oběť temným časům</emphasis>. Zvláštní volba slov z úst prastarého a mrtvého pavoučího pána. Arthas uvažoval, co to může znamenat.</p>
<p><emphasis>Předpokládal, že to brzy zjistí</emphasis>.</p>
<p>Anub’arak a jeho poddaní nasadili ostré tempo a zamířili na sever. Arthas se svou částí Pohromy s nimi držel krok a brzy nechali oceán daleko za sebou. Přicházela dlouhá noc. Zatímco pochodovali, poslal Arthas několik válečníků, aby nasbírali co možná nejvíce větví. Při průchodu nebezpečným podzemním královstvím jistě spálí spoustu loučí.</p>
<p>Po několika hodinách mučivě pomalého postupu – nemrtví sice necítili chlad, ale vítr je poměrně dost zpomaloval – věděl Arthas, že navzdory Anub’arakovým slovům je jedna věc jistá. Po povrchu by krále lichů – a tedy i sebe – zachránit nikdy nestihl. Uvědomil si, že ho vpřed pohání pud sebezáchovy. Král lichů ho našel a udělal z něj všechno, čím je. Dal mu velkou moc. Arthas to věděl a vážil si toho, ale jeho dluh vůči králi lichů neměl nic společného s loajalitou. Jestli tahle mocná bytost zemře, nebylo pochyb, že on by byl další na řadě. A on měl v úmyslu žít navždy, jak to také řekl Utherovi.</p>
<p>Konečně dorazili k bráně. Byla tak zakrytá sněhem a ledem, že ji Arthas nejdříve nepoznal, ale Anub’arak se zastavil, zvedl na zadní nohy a dvě přední široce roztáhl, čímž dal jasně najevo, co před sebou mají.</p>
<p>Ze země trčely dva zakřivené kameny podobné srpům – nebo hmyzím nohám, pomyslel si Arthas – a jejich konce se nahoře spojovaly tak, že tvořily symbolický tunel. Za nimi už Arthas rozeznával bránu. Byl na ní vyobrazen gigantický pavouk. Arthas se zatvářil znechuceně, ale pak si vzpomněl na sochy, kterých byl plný Stormwind. Byly opravdu natolik jiné? Vstupní „tunel“ i brána vedly do srdce ledovce. Arthas na krátký okamžik hleděl na obrovské Anub’arakovo tělo, vybavili se mu pavouci a mouchy a napadlo ho, jestli dělá správně.</p>
<p>„Pohled‘ na vchod vedoucí na kdysi mocné a prastaré místo,“ řekl Anub’arak. „Zde jsem byl pánem a mé slovo bylo zákon. Byl jsem mocný a silný a nikomu jsem se neklaněl. Ale věci se mění. Nyní sloužím králi lichů a mým úkolem je ho chránit.“</p>
<p>Arthas si krátce vzpomněl na svůj vztek, když se setkal s nákazou, na spalující touhu po pomstě… na výraz otcových očí, když si Mrazivý smutek bral jeho duši.</p>
<p>„Věci se opravdu mění,“ řekl tiše. „Ale ted‘ není čas na vzpomínky.“ Obrátil se ke svému podivnému novému spojenci a chladně se usmál. „Jdeme dolů.“</p>
<p><strong>24.</strong></p>
<p>Arthas netušil, jak dlouhou dobu strávili pod zmrzlým povrchem Northrendu, v prastarém a smrtelně nebezečném nerubianském království. Když se konečně dostal znovu na světlo a mžoural jako netopýr, jehož vytáhli na slunce, byl si jistý jen dvěma věcmi. Za prvé doufal, že stačí zachránit krále lichů. A za druhé byl ze srdce rád, že už je z toho místa venku.</p>
<p>Bylo jasné, že nerubianské království bylo kdysi nádherné. Arthas si nebyl jistý, co vlastně čekal, ale rozhodně to nebyly úchvatně živé odstíny modré a fialové ani spletité geometrické tvary zdobící všechny místnosti a chodby. Ty si všechny zachovaly svou krásu, ale zároveň připomínaly usušenou růži – stále nádhernou, nicméně mrtvou. Celou cestu podzemím cítil podivný pach. Vůbec ho nedokázal popsat ani zařadit. Nejlépe by ho popsal jako nakyslý a zatuchlý, ale nikoli nepříjemný, alespoň ne pro toho, kdo je zvyklý na přítomnost rozkládajících se mrtvol.</p>
<p>Nakonec to skutečně byla kratší cesta, jak Anub’arak slíbil, ale každý krok byl vykoupen krví. Poprvé byli napadeni krátce po vstupu.</p>
<p>Vylezli z temnoty. Více než tucet vztekle žvatlajících pavoučích bytostí. Anub’arak se svými vojáky se jim neohroženě postavil. Arthas na zlomek vteřiny zaváhal a pak se k nim přidal a rozkázal svým, aby učinili totéž. Rozlehlá jeskyně byla najednou plná skřeků a podivného švitoření nerubianů, hrdelních zvuků nemrtvých a výkřiků bolesti živých nekromancerů, na něž nerubiani zaútočili jedovatými kusadly. Několik horlivějších nemrtvých se chytilo do pevných lepkavých sítí, kde zůstali viset, než jim čísi kusadla ukousla hlavu nebo než je probodly a vykuchaly jako jehly ostré nohy.</p>
<p>Anub’arak byl ztělesněná noční můra. Vydával děsivé duté zvuky, což byl jeho rodný jazyk, a vrhal se na bývalé poddané se strašlivými následky. Jeho nohy fungovaly každá zvlášť a s neuvěřitelnou rychlostí chytaly a probodávaly jednu ubohou oběť za druhou, a k tomu stačil ještě ostrými klepety ucvakávat končetiny. Celou dobu pak nehybný vzduch prostupovaly výkřiky, při nichž se i Arthas, jinak vůči podobným věcem apatický, chvěl strachem.</p>
<p>Bitva to byla krutá a stála je mnoho vojáků, ale nerubiani se nakonec stáhli do tmy, z níž se zrodili. Několik jich zahynulo ještě na útěku. Jejich osm nohou se divoce zatřepalo ve vzduchu a nakonec zkroutilo na břicho v klasické smrtelné pavoučí pozici.</p>
<p>„Co to sakra bylo‘?“ zeptal se Arthas, zatímco se stále snažil popadnout dech. „To byli přece nerubiani, tvůj druh. Proč jsou vůči nám nepřátelští?“</p>
<p>„Mnoho z nás, kdo jsme padli během Války pavouků, král lichů povolal zpět do služby,“</p>
<p>„odjiověděl Anub’arak. „Tihle válečnici,“ ukázal přední nohou na jedno z ležících těl, „ale nikdy nezemřeli. Bláhově se stále snaží vymanit Nerub ze spárů Pohromy.“</p>
<p>Arthas se podíval pod sebe na mrtvého nerubiana. „Opravdu bláhově,“ zabručel a zvedl ruku. „Po smrti pak slouží tomu, s kým bojovali za života.“</p>
<p>A tak když nakonec vyšli na mdlé světlo světa nad nimi a lačně se nadechli chladného a čistého vzduchu, byla jejich armáda zase početnější o nové rekruty. Čerstvé a plně pod Arthasovým velením.</p>
<p>Arthas zastavil Nepřemožitelného. Třásl se a netoužil po ničem jiném než si na chvíli sednout a dýchat čerstvý vzduch. Ten však brzy prosytil zápach hniloby šířící se kolem jeho armády. Anub’arak prošel kolem něj a zpražil ho pohledem.</p>
<p>„Není čas odpočívat, rytíři smrti. Král lichů nás potřebuje. Smyslem našeho života je sloužit.“</p>
<p>Arthas zvedl k pánu podzemí (Krypt Lord – pozn. překl.) hlavu. Měl pocit, že v tónu, kterým to řekl, byla stopa po… roztrpčení? Že by Anub’arak sloužil jen proto, že musel? Obrátil by se proti králi lichů, kdyby mohl? A proti Arthasovi?</p>
<p>Moc krále lichů slábla – a spolu s ní slábl i Arthas. Kdyby oba zeslábli natolik, že…</p>
<p>Rytíř smrti se podíval za vzdalujícím se pánem podzemí, zhluboka se nadechl a vyrazil za ním.</p>
<p>Arthas nedokázal odhadnout, jak daleko museli v husté vánici a bičujícím větru jít. V jeden okamžik dokonce málem ztratil vědomí přímo v sedle, tak byl zesláblý. S leknutím se vzpamatoval, vyděšený chvilkovým zatměním, a přinutil se soustředit. Nesměl polevit, ted‘ ne.</p>
<p>Vystoupali na kopec a Arthasovi se naskytl pohled na ledovec usazený uprostřed údolí – a na armádu, která na něj čekala. Při pohledu na to množství vojáků shromážděných s cílem postavit se jemu a králi lichů se mu zvedla nálada. Anub’arak tu nechal spousty válečníků, kteří nyní připraveni a zdánlivě stoicky klidní čekali na jeho další rozkazy. O kus dál, blíže k ledovci, spatřil rytíř smrti hemžit se další postavy. Byl příliš daleko, než aby je rozeznal, ale věděl, kdo to musí být. Zamířil očima výš a zatajil se mu dech.</p>
<p>Byl tam král lichů, hluboko uvnitř ledovce. Uvězněn v ledové cele, přesně jak ho viděl ve svých vizích. Arthas na půl ucha zaslechl, jak jeho a Anub’araka přiběhlo několik nerubianů spravit o situaci.</p>
<p>„Přijeli jste právě včas. Illidanovo vojsko už zaujalo postavení u paty ledovce a…“</p>
<p>Arthas vykřikl, neboť ho přepadl zatím nejsilnější záchvat bolesti. Svět znovu změnil barvu na krvavě rudou a tělo se mu svíralo v čisté agonii. Když se nyní ocitl tak blízko králi lichů, byla muka, jež s ním sdílel, znásobena tisíckrát.</p>
<p>„Arthasi, můj válečníku. Konečně jsi přišel.“</p>
<p>„Pane,“ zašeptal Arthas, oči silou zavřené a prsty přitisknuté ke spánkům. „Ano. Přišel jsem. Jsem zde.“</p>
<p>„V mém vězení, v ledovém trůnu, je prasklina, kterou uniká má energie,“ pokračoval král lichů. „Proto i tebe opouštějí síly.“</p>
<p>„Ale jak je to možné?“ Copak na něj někdo zaútočil? Arthas neviděl ve vizi žádné nepřátele. Jistě ještě nemohlo být pozdě…</p>
<p>„Runový meč, Mrazivý smutek, byl kdysi uvězněn uvnitř trůnu spolu se mnou. Vyhodil jsem ho skrz led ven, aby si našel cestu k tobě… a pak tě přivedl zpátky.“</p>
<p>„Což se mu podařilo,“ vydechl Arthas. Král lichů byl připoután na jedno místo, uvězněn v ledu. Snad jen silou vůle mohl být schopen dostat meč ven a poslat ho k Arthasovi. Ten si nyní vybavil kus ledu, v němž byl Mrazivý smutek uvězněn – jak byl ostrý, jako by ho někdo odlomil z většího kusu. Taková moc… a všechna podřízena tomu, aby přivedla Arthase sem. Vedla ho sem krok po kroku. Směrovala ho. Ovládala…</p>
<p>„Musíš si pospíšit, můj válečníku. Můj stvořitel, démonický pán Kil’jaeden, poslal špehy, aby mě zničili. Jestli se dostanou k Ledovému trůnu dřív než ty, je všechno ztraceno. Pohroma zanikne. A ted‘ rychle! Dám ti všechnu moc, kterou ještě mohu postrádat.“</p>
<p>Arthasovým tělem se najednou začal rozlézat chlad, tlumil vzteklou, surovou bolest a uklidňoval jeho myšlenky. Ta energie byla tak ohromná, přesně cílená.., byla mocnější, než jakou ji Arthas kdy poznal. Tak pro tohle tedy přišel. Aby se napil z ledové studny, aby do sebe vstřebal chladnou sílu krále lichů. Otevřel oči a vize zmizela. Runy na Mrazivém smutku se rozsvítily novým životem, a z čepele dokonce stoupala studená mlha. Arthas se divoce usmál, sevřel meč pevně v ruce a zvedl ho vysoko nad hlavu. Když promluvil, zněl jeho hlas jasně a čistě a čerstvý mrazivý vzduch ho nesl daleko.</p>
<p>„Měl jsem další vidění. Znovu jsem spatřil krále lichů. Vrátil mi sílu! Vím přesně, co musím udělat.“ Ukázal Mrazivým smutkem na maličké postavičky v dálce. „Illidan už se Pohromě vysmíval dost dlouho. Snaží se dostat do trůnního sálu krále lichů. Nepovede se mu to. Je na čase, abychom ho znovu naučili bát se smrti. Je na čase ukončit tuhle hru… jednou provždy.“</p>
<p>S divokým a vyzývavým výkřikem zamával Mrazivým smutkem nad hlavou. Ten zazpíval, hladový po dalších duších. „Za krále lichů!“ zvolal Arthas a vyrazil přímo proti nepříteli.</p>
<p>Připadal si jako bůh, když máchal ohromným mečem, jako by nic nevážil. Každá duše, již vzal s sebou, ho posílila. Šípy krvavých elfů kolem padaly stejně hustě jako vločky, Arthas však kosil nepřátele jako srp pšenici. V jednom okamžiku se zastavil a rozhlédl po bojišti. Kde byl ten, kterého musel zabít? Illidana zatím nikde neviděl. Bylo možné, že se mu už podařilo dostat do…</p>
<p>„Arthasi! Arthasi, otoč se a bojuj se mnou, sakra!“</p>
<p>Ten hlas byl čistý a jasný a plný nenávisti a Arthas ho poslechl.</p>
<p>Elfský princ byl jen několik metrů od něj a jeho rudozlatý šat se na bílém sněhu vyjímal jako krev. Byl vysoký a hrdý, hůl zabořenou do sněhu před sebou a zrak upřený na Arthase. Kolem celého těla mu praskala magie.</p>
<p>„Dál se nedostaneš, řezníku.“</p>
<p>Arthasovi zacukal koutek oka. Takhle mu říkala i Sylvanas. Odpověděl tichým <emphasis>ts ts ts</emphasis> a usmál se na elfa, jenž mu kdysi jako mladému lidskému princi připadal neuvěřitelně mocný a vzdělaný. V duchu se znovu vrátil do okamžiku, kdy je Kael načapal při polibku s Jainou. Chlapec, kterým tehdy Arthas byl, se cítil vedle staršího a mnohem mocnějšího elfského čaroděje téměř méněcenný.</p>
<p>Ale Arthas už nebyl chlapec.</p>
<p>„Připouštím, že jsem překvapený, že tě zase vidím, Kaele. Obzvláště poté, co jsi minule tak zbaběle zmizel. Tak už se nezlob, že jsem ti Jainu ukradl. Měl by ses přes to přenést. Vždyť svět je plny radostí, které si ještě můžeš užít. Nebo počkej, vlastně… nemůžeš.“</p>
<p>„K čertu s tebou, Arthasi Menethile,“ zavrčel Kael a třásl se vzteky. „Vzal jsi mi všechno, na čem mi záleželo. Už mi zbyla jen pomsta.“</p>
<p>Elf neplýtval energií na další urážky a místo toho zvedl hůl. Krystal vsazený do jejího konce se jasně rozzářil a ve volné ruce princi náhle zapraskala ohnivá koule. V příštím okamžiku už letěla vstříc Arthasovi. Rytíře smrti zasypala sprška ledových úlomků. Kael’Thas byl mezi čaroději mistrem a byl také mnohem rychlejší než kdokoli, s kým se kdy Arthas střetl. Jen na poslední chvíli stačil zvednout Mrazivý smutek a ohnivou kouli srazit stranou. Ty ledové úlomky ovšem hodlal využít. Rytíř smrti zamíchal mečem nad hlavou jako lžící a přitáhl ostré kousky ledu k čepeli jako kovové piliny k magnetu. Ušklíbl se, roztočil meč ještě rychleji a poslal všechen led proti svému protivníkovi. Kael’thasova rychlost ho překvapila, ale tuhle chybu dvakrát neudělá.</p>
<p>„A útočit ledem bych na tvém místě vůbec nezkoušel, Kaele,“ řekl a zasmál se. Potřeboval čaroděje dostat do stavu, kdy bude jednat zbrkle. Při ovládáni magie bylo klíčem k úspěchu sebeovládání, a jestli se mu podaří vyvést Kaela z míry, bezpochyby zvítězí.</p>
<p>Kael nazlobeně přimhouřil oči. „Děkuji za radu,“ odsekl. Arthas sevřel uzdu a připravil se rozjet proti elfovi, ale v tu chvíli sníh pod ním na okamžik zaplál jasně oranžovou září a vzápětí roztál. Nepřemožitelný stál najednou půl metru ve vodě a jeho kopyta klouzala na rozbahněné zemi. Arthas seskočil a poslal zvíře pryč. Pak s novým odhodláním sevřel meč v pravé ruce. Levou natáhl před sebe. Na roztažené dlani se mu zhmotnila temná koule vířící zelené energie, která vzápětí vystřelila proti Kaelovi jako z luku. Čaroděj udělal pohyb, aby ji odvrátil, ale útok byl příliš rychlý. Jeho tvář o něco zbledla a elf zavrávoral a chytil se rukou za srdce. Arthas se usmál, neboť ucítil, jak část čarodějovy životní energie přešla do něj.</p>
<p>„Vzal jsem ti ženu,“ řekl a dál čaroděje dráždil, přestože věděl, a zřejmě to věděl i Kael, že Jaina elfovi nikdy nepatřila. „V noci jsem ji svíral v náručí. Každý její polibek byl sladký, Kaele. Ona…“</p>
<p>„…tebou nyní opovrhuje,“ odpověděl Kael’thas. „Dělá se jí z tebe zle, Arthasi. Všechno, co k tobě kdy cítila, se proměnilo v nenávist.“</p>
<p>Arthasovi se podivně sevřela hrud‘. Uvědomil si, že ho nikdy nenapadlo, jak o něm asi Jaina smýšlí ted‘. Byla to pravda? Skutečně Jaina…</p>
<p>O hrud‘ se mu roztříštila ohromná praskající ohnivá koule a Arthas vykřikl, když ho síla výbuchu odhodila o několik kroků zpět. Několik vteřin ho olizovaly plameny, než se vzpamatoval natolik, aby byl schopen protikouzla. Zbroj ho z velké části ochránila, i když žár na kůži cítil až příliš intenzivně, ovšem skutečnost, že se nechal zaskočit, ho vyděsila. Následovala druhá ohnivá koule, avšak tentokrát už byl připravený a nastavil plamenům stejně smrtelný led.</p>
<p>„Zničil jsem tvou zem… zamořil tu vaši vzácnou Sluneční studnu. A zabil jsem ti otce. Mrazivý smutek z něj vysál duši, Kaele. Je navždy ztracena.“</p>
<p>„Zabíjet staré a urozené muže, to ti jde dobře,“ ušklíbl se Kael’thas. Tohle bodnutí obzvláště bolelo. „Mého otce jsi alespoň zabil v boji. Ale co ten tvůj, Arthasi Menethile? To muselo chtít hodně odvahy probodnout vlastního rodiče, který tě šel přivítat s otevřenou náručí…“</p>
<p>Arthas zaútočil. Několika kroky překonal vzdálenost, která mezi nimi byla, a sekl Mrazivým smutkem. Kael’thas ránu vykryl holí. Ta na vteřinu vydržela, ale pak se zlomila. I vteřina však Kaelovi stačila, aby tasil jinou lesknoucí se a zářící zbraň, runový meč, jehož rudá záře kontrastovala s ledově modrým světlem Mrazivého smutku. Obě čepele se středy. Muži se zapřeli ze všech sil a vzájemně drželi toho druhého. Když se jejich oči setkaly, Kael’thas se ušklíbl.</p>
<p>„Poznáváš ten meč, že?“</p>
<p>Arthas ho opravdu poznal. Znal jeho jméno i původ – Bojující plamen, Felo’melorn (Flamestrike – pozn. překl.), kterým kdysi vládl Kael’thasův předek, Dath’Remar Sunstrider, zakladatel dynastie. Tenhle meč byl téměř nepopsatelně starý. Zažil Válku prastarých i zrození Urozených (Highborne – pozn. překl.). Arthas elfovi úšklebek vrátil. Felo’melorn zažije další významnou událost. Bude svědkem smrti posledního ze Sunstriderů.</p>
<p>„Ale ano, poznávám. Viděl jsem, jak se rozpadl na dva kusy chvíli před tím, než jsem zabil tvého otce.“</p>
<p>Arthas byl fyzicky silnější, a navíc mu v těle stále kolovala energie krále lichů. Zachrčel námahou a odtlačil Kaela od sebe s tím, že si myslel, že ho shodí na zem. Čaroděj však udržel rovnováhu, téměř přetančil do jiné pozice a napřáhl se Felo’melornem. Oči ani na okamžik nespouštěl z Arthase.</p>
<p>„A já jsem ho našel a nechal znovu skout.“</p>
<p>„Jednou zlomené meče jsou v místě zlomu slabé, elfe.“ Arthas začal kroužit a hledal místo, kde by Kael mohl být zranitelný.</p>
<p>Kael’thas se zasmál. „Možná lidské. Ale elfské ne. A už vůbec ne, když jsou znovu skuty magií, nenávistí a spalující touhou po pomstě. Ne, Arthasi. Felo’melorn je silnější než kdy dřív – stejně jako já. A stejně jako sin’dorei. Všichni jsme silnější o zážitek, že už jsme jednou byli zlomeni. Silnější a hnáni kupředu s jediným cílem. Ten cíl je vidět tebe padnout!“</p>
<p>Jeho útok přišel náhle. V jednom okamžiku Kael stál a mluvil a v příštím už Arthas bojoval o holý život. Mrazivý smutek s Felo’melornem zařinčely a ukázalo se, že ten zatracený elf měl pravdu – elfská čepel vydržela. Arthas uskočil zpět, naznačil výpad a pak vší silou ťal zprava doleva. Kael uskočil a prudce se otočil, aby přešel do protiútoku s brutalitou a odhodláním, které Arthase překvapily. Znovu byl přinucen couvnout o krok, o dva a pak najednou zakopl a upadl. Kael zavrčel a nahnul se nad ním ve víře, že mu zasadí smrtelnou ránu. Avšak Arthas si pamatoval na cvičení s M uradinem a v tom okamžiku se mu najednou vybavil trpaslíkův oblíbený trik. Přitáhl nohy k tělu, až se mu záda zabořila do sněhu. Pak jimi prudce švihl, vyskočil na nohy, uchopil jílec Mrazivého smutku do obou rukou a sekl.</p>
<p>Ale Felo’melorn tam nějak záhadně byl znovu. Obě čepele se opět zaklínily. Kael’thasovy oči plály nenávistí.</p>
<p>V klasickém boji se zbraněmi byl Arthas silnější. Silnější se silnějším mečem, a to navzdory Kaelovu chvástání o kvalitě Felo’melornu. Mrazivý smutek se pomalu a nevyhnutelně přibližoval k elfovu nechráněnému krku.</p>
<p>„…nenávidí tě,“ zašeptal Kael’thas.</p>
<p>Arthas vykřikl. Zrak se mu na okamžik zamlžil vztekem a vší silou zatlačil.</p>
<p>A spadl tváří do sněhu.</p>
<p>Kael’thas byl pryč.</p>
<p>„Zbabělče!“ zařval Arthas, i když věděl, že ho princ neslyší. Ten bastard se znovu na poslední chvíli teleportoval. Arthasem lomcoval vztek a hrozil, že mu zaslepí zdravý úsudek, takže ho rychle skryl hluboko v nitru. Byla hloupost nechat se Kaelem takhle vyvést z míry.</p>
<p><emphasis>K čertu s tebou, Jaino. Copak mě nepřestaneš strašit?</emphasis></p>
<p>„Nepřemožitelný, ke mně!“ zavolal a uvědomil si, že se mu chvěje hlas. Kael’thas nebyl mrtvy, ale už mu nebude stát v cestě, a to bylo ted‘ to hlavní. Vyskočil do sedla, strhl hlavu svého kostlivého koně stranou a vyrazil k bojujícím a trůnnímu sálu svého pána.</p>
<p>Prodíral se změtí nepřátel, jako by to bylo hejno hmyzu. Jak padali ranami jeho meče, znovu je oživoval a posílal proti bývalým druhům. Příval nemrtvých byl nezastavitelný a nesmiřitelný. Sníh kolem základny věže byl zčernaly kouřem a rudý od krve. Arthas se rozhlédl a spatřil, že už bojuje jen několik izolovaných hloučků. Všechno to byli krvaví elfové, ale po jejich pánovi ani stopy.</p>
<p>Kde je Illidan?</p>
<p>Koutkem oka zachytil neuvěřitelně rychlý pohyb a otočil se za ním. Vzápětí si zabručel pod nos: „Další pán děsu.“ Tenhle byl k němu otočeny zády, křídla roztažená a pod kopyty mu tál sníh.</p>
<p>Arthas pozvedl Mrazivý smutek. „I takové jako ty jsem už porazil,“ zavrčel. „Otoč se ke mně, jestli si troufáš, nebo leť do Podsvětí za svými zbabělými bratříčky.“</p>
<p>Démon se pomalu otočil. Hlavu mu zdobily ohromné rohy. Koutky rtů měl zvednuté do úsměvu. A přes oči měl potrhanou černou pásku. Skrz ni svítily dva zelené body.</p>
<p>„Buď zdráv, Arthasi.“</p>
<p>Ten hlas byl hluboký a zlověstný a od jejich posledního setkání se změnil, ovšem ne tolik jako tělo kaldorei. Stále mělo stejnou bledě levandulovou kůži zdobenou tetováním a jizvami. Ale nohy, křídla, rohy… Arthas okamžitě pochopil, co se muselo stát. Takhle se tedy Illidan stal natolik mocným.</p>
<p>„Vypadáš jinak, Illidane. Vypadá to, že jste si s Gul’danovou lebkou moc nesedli.“</p>
<p>Illidan ze sebe vydal hromový smích. „Na druhou stranu jsem se nikdy necítil lépe. Vlastně bych ti měl za svůj současný stav poděkovat, Arthasi.“</p>
<p>„Tak mi poděkuj tím, že mi uhneš z cesty.“ Arthasův hlas byl najednou chladný bez špetky humoru. „Ledový trůn je můj, démone. Ustup. Odejdi z tohoto světa a už se nevracej. Protože jestli se vrátíš, budu na tebe čekat.“</p>
<p>„Oba máme své pány, chlapče. Ten můj ode mne čeká, že Ledový trůn zničím. Vypadá to, že jsme na tom stejně,“ odpověděl Illidan a zvedl zbraň, proti níž už Arthas jednou bojoval. Démonovy silné ruce s černými nehty ji uprostřed sevřely a několikrát s ní ladně a s naprostou lehkostí zatočily. Arthase se při tom pohledu zmocnila mírná nejistota. Právě dobojoval s Kael’thasem, a přestože by nad elfem zvítězil, kdyby nebyl zbabělec a neteleportoval se pryč, byl z boje přeci jen poněkud unavený. V Illidanově postoji nebylo po únavě ani stopy.</p>
<p>Když Illidan zaznamenal protivníkovu nejistotu, usmál se ještě nadšeněji. Dopřál si malou ukázku svých dokonalých schopností v práci s nezvyklou démonickou zbraní a pak zaujal postoj, připravený k boji. „Nedá se nic dělat!“</p>
<p>„Tví vojáci jsou bud‘ na kusy, nebo už součástí mé armády.“ Arthas tasil Mrazivý smutek. Runy na něm jasně zářily a z jilce stoupala mlha. Illidan při pohledu na runový meč poněkud přimhouřil oči – daleko zelenější, než si Arthas pamatoval a zakryté páskou. Jestli měl tenhle démonický kaldorei mocnou zbraň, Arthas na tom nebyl jinak. „Přidáš se k těm prvním, nebo k druhým.“</p>
<p>„Pochybuji,“ odsekl Illidan. „Jsem silnější, než jakého mě znáš, a můj pán stvořil toho tvého! Takže pojd‘, loutko. Nejdřív zabiju sluhu a potom i jeho trapného…“</p>
<p>Arthas zaútočil. Mrazivý smutek v jeho rukou zářil a temně hučel, jako by dychtil po Illidanově smrti ještě víc než on. Elfa náhlý výpad zjevně vůbec nezaskočil a s naprostou lehkostí nastavil ráně vlastní dvojsečnou zbraň. Mrazivý smutek už dřív lámal prastaré zbraně, ale tentokrát o zářící zelený kov jen neškodně zazvonil a zaskřípal. Illidan se ušklíbl, síla úderu ho nepřinutila couvnout ani o centimetr. Arthas znovu ucítil mírnou nejistotu. Vstřebáním moci z Gul’danovy lebky se Illidan skutečně změnil. Když už nic, byl fyzicky daleko silnější. Elf se zasmál a byl to hluboký a odporný zvuk. Pak prudce zatlačil. Byl to naopak Arthas, kdo byl přinucen ustoupit, a pak dokonce padnout na koleno, aby se démonovi ubránil.</p>
<p>„Je to sladké, když se karty takhle obrátí,“ zavrčel námahou Illidan. „Jestli se budeš trochu snažit, rytíři smrti, mohl bych tě zabít rychle.“</p>
<p>Arthas neplýtval dechem na urážky. Zaskřípal zuby a soustředil se na odrážení ran, které na něj doslova pršely. Elfova zbraň se proměnila v zelenou šmouhu. Úplně cítil, jak z něj sálá démonická moc, stejně jako věděl, že i Illidan vnímá temnotu šířící se z Mrazivého smutku.</p>
<p>A najednou tam Illidan nebyl a Arthas ztratil rovnováhu, jak se setrvačností vrhl vpřed do prázdna. Uslyšel hlasité zapleskání a rychle zvedl hlavu, aby ho spatřil nad sebou, jak se na velkých kožnatých křídlech vznáší těsně mimo dosah jeho meče.</p>
<p>Hleděli jeden druhému do očí a Arthas se snažil popadnout dech. Jasně viděl, že i na Illidanovi zanechal dosavadní souboj nějaké stopy. Jeho ohromné levandulové tělo se lesklo potem. Arthas se uklidnil, zaujal postavení a připravil se na okamžik, kdy se na něj Illidan snese a znovu zaútočí.</p>
<p>Pak však elf udělal cosi zcela neočekávaného. Zasmál se, chytil zbraň oběma rukama a zdánlivě snadno ji rozlomil na dva kusy. V každé silné ruce nyní třímal jeden meč.</p>
<p>„Pohled‘ na Azzinothská dvojčata (Twin Blades of Azzinoth nebo také Warglaives of Azzinoth – pozn. překl.),“ pronesl Illidan slavnostně. Vylétl ještě výš, roztočil meče v obou rukou najednou a Arthas si uvědomil, že je mu jedno, kterou rukou zrovna bojuje. „Dvě skvostné zbraně. Můžeš je spojit do jediné.., nebo, jak vidíš, uchopit každou zvlášť. Byla to oblíbená zbraň jednoho strážce záhuby (Doomguard – pozn. překl.) mocného démonického velitele, kterého jsem zabil. Před deseti tisíci lety. Jak dlouho už bojuješ ty s tím nablýskaným mečíkem, člověče? Jak dobře ho znáš?“</p>
<p>Ta slova měla rytíře smrti znervóznit. Místo toho ho jen nabudila. Illidan možná měl tuhle obdivuhodnou zbraň déle, ale Mrazivý smutek a Arthas byli vzájemně svázaní. Věděl to od chvíle, kdy ho spatřil ve své vizi, jakmile poprvé dorazil do Northrendu. Nebyl to jen meč, byla to jeho prodloužená ruka. Když ho tehdy uviděl na vlastní oči, jak na něj čeká, byl si jejich spojením jistý. A nyní cítil v ruce nutkání, které jejich jednotu potvrzovalo.</p>
<p>Démonovy meče se zaleskly. Illidan padal na Arthase jako kámen. Rytíř smrti vykřikl a kontroval ránou, jíž si byl jistější než kteroukoli dřív. Naprosto přesvědčen, že zasáhne, máchl Mrazivým smutkem pod padajícím Illidanem. Stalo se přesně, co čekal. Ucítil, jak ostří zasáhlo démonovo tělo. Dokončil oblouk a s hlubokým uspokojením uslyšel, jak bývalý kaldorei řve bolestí.</p>
<p>A přesto ten bastard nepadl. Illidan zuřivě máchal křídly a nějakou záhadou se mu dařilo udržet se ve vzduchu. Pak Arthas s hrůzou spatřiljak se jeho tělo mění a černá… téměř jako by bylo najednou jen z černofialového a zeleného kouře.</p>
<p>„Tohle jsi mi dal,“ zařval Illidan. Jeho hlas, který už předtím byl dokonalý bas, byl nyní snad ještě hlubší. Arthas cítil, jak se mu z něj chvějí všechny kosti v těle. Démonovy oči dál divoce plály uprostřed vířící temnoty, v niž se proměnila jeho tvář. „Tvůj dar… byla moc. A s její pomocí tě nyní zničím!“</p>
<p>Arthas vydal strašlivý výkřik a znovu padl na kolena. Po zbroji se mu rozlil zelený oheň, spaloval mu kůži, a dokonce na okamžik zastínil modrou záři Mrazivého smutku. Přes vlastní zvířecí řev způsobený strašlivými muky slyšel Illidanův smích. Znovu ho zaplavil pekelný oheň a Arthas se zhroutil na zem a stěží popadal dech. Když však zelené plameny zmizely a on spatřil Illidana, jak se snáší níž, aby ho dorazil, ucítil, jak ho prastarý runový meč, který stále držel v ruce, nutí, aby se vzchopil.</p>
<p>Mrazivý smutek byl jeho a on zase patřil jemu. Takhle spojeni byli nezničitelní.</p>
<p>Právě v okamžiku, kdy Illidan zvedl oba meče ke smrtelné ráně, bodl Arthas vší silou Mrazivým smutkem kolmo vzhůru. Cítil, jak se čepel dotkla elfova těla, probodla ho a pak zajela neuvěřitelně hluboko.</p>
<p>Illidan dopadl tvrdě na zem. Z odhaleného břicha se mu valila krev a s tichým syčením topila okolní sníh. Illidanovi hrud‘ se prudce zvedala a klesala. Jeho vychvalované zbraně mu k ničemu nebyly. Jedna mu vypadla z ruky, druhá ležela na otevřené dlani, již nedokázal ani znovu sevřít kolem jílce. Arthas vstal a tělo ho stále pálilo zbytky pekelného ohně, který na něj Illidan seslal. Dlouho se na něj díval a vypaloval si ten pohled do paměti. Napadlo ho, že by nyní měl zasadit ránu z milosti, ale rozhodl se, že za sebe nechá pracovat milosrdný chlad. V nitru hořel daleko naléhavější touhou. Otočil se a zvedl oči k věži tyčící se nad ním.</p>
<p>Nasucho polkl a chvíli jednoduše jen stál, přesvědčen, aniž vlastně věděl jak, že se za okamžik něco od základů změní. Zhluboka se nadechl a vešel do jeskyně.</p>
<p>Arthas kráčel téměř jako v mlze. Procházel dlouhými spletitými tunely vedoucími hluboko do nitra země. Jeho nohy jako by někdo vedl, a třebaže nic neslyšel ani nenarazil na nikoho, kdo by zpochybnil jeho právo zde být, vnímal hluboké hučení moci. Zatím stále klesal a celou dobu cítil volání moci, která ho vedla blíž a blíž osudu.</p>
<p>Před sebou spatřil studené, modrobílé světlo. Arthas se k němu málem rozběhl a tunel se brzy otevřel v to, co jednoduše musel považovat za trůnní sál. Přímo před ním stála konstrukce, z níž se mu zatajil dech.</p>
<p>Vězení krále lichů bylo umístěno přímo na vrcholku modrozelené věže z lesknoucího se ledu, který ledem zároveň nebyl, zvedající se tak vysoko, jako by chtěla probodnout strop jeskyně. Kolem věže se táhla úzká římsa vedoucí až na vrchol. Stále plný energie darované od krále lichů se Arthas ani na okamžik nezastavil. Naopak, nechtěné vzpomínky ho poháněly vzhůru a on mechanicky kladl jednu nohu před druhou. V hlavě mu zněla slova, fráze a před očima se mu míhaly obrazy.</p>
<p>„<emphasis>Nezapomínej, Arthasi, že jsme paladinové. Msta nemá v našem jednání místo. Kdybychom dovolili, aby nás ovládla vášeň a touha po krvi, nebyli bychom o nic lepší než orkové.</emphasis>“</p>
<p>Jaina… ach, Jaina… „<emphasis>Tobě prostě nikdo nic neodmítne</emphasis>. <emphasis>A já už vůbec ne</emphasis>.“</p>
<p>„<emphasis>Neodmítej mě, Jaino</emphasis>. <emphasis>Nikdy mě neopouštěj</emphasis>. <emphasis>Prosím</emphasis>.“</p>
<p>„<emphasis>Nikdy tě neopustím,</emphasis> <emphasis>Arthasi</emphasis>. <emphasis>Nikdy</emphasis>.“</p>
<p>Šel dál a nezastavitelně stoupal vzhůru.</p>
<p>„<emphasis>Víme toho tak málo</emphasis>. <emphasis>Nemůžeme ty lidi pobít jako nějaká zvířata jenom proto, že se sami bojíme!</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Arthasi, hele, víš, že jsem tvrďák</emphasis>. <emphasis>Fakt nedám na ňáký povídačky, ale todle je drsný</emphasis>. <emphasis>Nech ho tu, ztracenej a zapomenutej</emphasis><emphasis>…</emphasis> <emphasis>Najdem jinej způsob, jak tvý lidi zachránit</emphasis>. <emphasis>A teď vypadnem, vrátíme se a začnem hledat znova</emphasis>.“</p>
<p>Jednu nohu před druhou. Stále výš a výš. Před očima se mu objevil obraz černých křídel.</p>
<p>„<emphasis>Opustím tě tedy s posledním proroctvím</emphasis>. <emphasis>Pamatuj si, čím usilovneji se budeš snažit zabíjet nepřátele, tím rychleji povedeš svůj lid do jejich spárů</emphasis>.“</p>
<p>Zatímco ho bodaly všechny tyhle vzpomínky a chytaly ho za srdce, neustále slyšel jeden hlas, daleko naléhavější než ostatní. Šeptal a povzbuzoval ho: „Pojd‘ blíž, můj válečníku. Okamžik, kdy budu znovu svobodný, se blíží… a s mou svobodou získáš skutečnou moc.“</p>
<p>Arthas stoupal výš a nespouštěl oči z vrcholku. V ohromném kusu modrého ledu byl uvězněn ten, kdo navedl Arthase na tuto stezku. Blížil se čím dál víc, až se nakonec zastavil jen několik metrů od něj. Nekonečný okamžik se Arthas díval na postavu uvězněnou uvnitř, třebaže ji v ledu viděl jen nezřetelně. Z ledového kvádru stoupala mlha a zahalovala celý obraz ještě víc.</p>
<p>Mrazivý smutek v Arthasově ruce zářil. Z nitra ledového vězení viděl rytíř smrti, jak mu odpovídají dva stejně modré svítící body.</p>
<p>„VRAŤ MEČ,“ ozval se Arthasovi v hlavě hluboký, chraptivý hlas, tentokrát téměř nesnesitelně hlasitý. „DOKONČÍ KRUH. PROPUSŤ MĚ Z VĚZENÍ!“</p>
<p>Arthas udělal krok vpřed, pak další, pozvedl Mrazivý smutek nad hlavu. To už téměř běžel. K tomuhle okamžiku celou dobu směřoval. Aniž by si to uvědomil, vykřičel ze sebe zbylou energii zároveň s tím, jak vší silou mrštil mečem do ledu.</p>
<p>Jeskyní se rozlehlo praskání. Led se roztříštil a na všechny strany odlétly ohromné kusy. Arthas zvedl paže, aby si zakryl tvář, ale úlomky proletěly neškodně kolem něj. Z uvězněného těla odpadly největší kusy a král lichů zařval a zvedl paže k nebi. Ozývalo se další sténání a praskání, způsobené ledem i mocnou bytostí, tak hlasité, že se Arthas zachvěl a musel si zakrýt uši. Znělo to, jako by se celý svět chtěl rozpadnout. Najednou se muž v brnění, který byl králem lichů, rozpadl na kusy stejně jako led. Arthas nevěřil svým očím.</p>
<p>Uvnitř nebyl nikdo… nic.</p>
<p>Na zemi ležely jen části zbroje. Arthasovi se k nohám přikutálela prázdná helmice. Dlouho se na ni tupě díval a celý se chvěl.</p>
<p>Celou tu dobu… se hnal za přízrakem. Byl tu král lichů vůbec někdy? A jestli ne… kdo vyhodil z ledu Mrazivý smutek? Kdo po něm chtěl, aby ho osvobodil? Neměl být nakonec v ledovém trůnu uvězněn on, Arthas Menethil?</p>
<p>Nebyl ten přízrak, za nímž se hnal… on sám?</p>
<p>Otázky, na které zřejmě nikdy nedostane odpověd‘. Ale jedna věc mu byla jasná. Stejně jako byl Mrazivý smutek jeho součástí, byla jeho součástí i tahle zbroj. Prsty v rukavici sevřely helmici zdobenou mohutnými trny a pomalu, s posvátnou úctou, ji zvedly. Pak Arthas zavřel oči a nasadil si ji.</p>
<p>Najednou jako by ho zasáhl blesk. Jeho tělo se napjalo a on ucítil, jak do něj proudí esence krále lichů. Probodla mu srdce, zastavila dech, pálila ho v žilách. Ledová, mocná a zdrcující jako přílivová vlna. Oči měl zavřené, ale viděl, tolik toho viděl – viděl všechno, co kdy spatřil, věděl a udělal Ner’zhul, orkský šaman. Arthas dostal strach, že ty vjemy nesnese, že ho král lichů nakonec přeci jen napálil a vylákal ho sem jen proto, aby mohl přenést svou podstatu do jeho těla. Připravil se na boj o nadvládu nad sebou samým.</p>
<p>Ale k žádnému boji nedošlo. Jen k mísení a spojování. Jeskyně kolem něj se hroutila. Arthas si to však uvědomoval jen částečně. Jeho oči pod zavřenými víčky kmitaly sem a tam.</p>
<p>Jeho rty se pohybovaly.</p>
<p>Mluvil. Oba… mluvili.</p>
<p>„<emphasis>Teď</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> jsme jeden</emphasis>.“</p><empty-line /><p><strong>EPILOG: KRÁL LICHŮ</strong></p>
<p>Modrobílý svět se najednou rozmazal a Arthas se přenesl do snové vize plné teplých barev dřeva, ohně a loučí. Udělal, co slíbil. Před očima mu proběhl celý život, vše, co se doposud stalo. Znovu kráčel po cestě, která ho přivedla až na Ledový trůn a do tohoto hlubokého spánku.</p>
<p>Ale zdálo se, že tím jeho sen nekončí. Znovu seděl v čele dlouhého, nádherně vyřezávaného stolu, který zabíral většinu prostoru ve velké síni.</p>
<p>A u stolu s ním seděli dva muži, které jeho sny zajímaly nejvíce, a pozorovali ho.</p>
<p>Ork po jeho levé ruce, postarší, ale stále mocný, chvíli zkoumal jeho tvář a pak se usmál. Ten pohyb způsobil, že se bílá lebka vyobrazená na jeho obličeji rozšklebila. Po Arthasově pravici seděl stále nemocný chlapec, ovšem nyní vypadal snad ještě hůře, než si ho pamatoval z doby, kdy do tohoto vzpomínkového snu vstoupil.</p>
<p>Chlapec si olízl popraskané bledé rty a nadechl, se, jako by chtěl něco říct, ale byl to nakonec ork, jehož slova rozdrtila všudypřítomné ticho.</p>
<p>„To není všechno,“ sliboval.</p>
<p>Arthas měl najednou před očima spoustu obrazů, které se mísily a překrývaly. Záblesky budoucnosti se proplétaly s minulostí. Armáda lidí na koních nesoucí vlajku</p>
<p><strong><emphasis>STRANA</emphasis></strong><strong><emphasis> 336 a 337 BUDE DODANA POZDEJI.</emphasis></strong></p>
<p>jsem kdy byl. Mrazivý smutek mi nevzal všechno. Snažil jsem se od tebe odvrátit… a nešlo to. Nemůžu.“</p>
<p>Chlapcovy jako moře zelené oči se rozzářily a pak se na své druhé já váhavě usmál. Dokonce se mu do tváře vrátila barva a část vyrážek z tváře mu zmizela Arthasovi přímo před očima.</p>
<p>„Takže už chápeš. Přes všechno, co se stalo, jsi mě neopustil.“ V očích se mu objevily slzy naděje a jeho hlas, třebaže nyní o poznání silnější, se chvěl silnými emocemi. „To musí mít důvod. Arthasi Menethile… způsobil jsi mnoho zla, ale stále je v tobě něco dobrého. Kdyby totiž ne… neexistoval bych, dokonce ani ve tvém snu.“</p>
<p>Sklouzl ze židle a pomalu kráčel k rytíři smrti. Arthas se postavil. Chvíli se dívali jeden na druhého, dítě i muž, který se z něj stal.</p>
<p>Hoch natáhl ruce, jako by byl živé dítě, jež chce, aby ho milující otec zvedl do náruče. „Ještě by nemuselo být pozdě,“ řekl tiše.</p>
<p>„Ne,“ řekl Arthas rovněž téměř šeptem a vyděšeně na chlapce hleděl. „Nemuselo.“</p>
<p>Dotkl se hochovy tváře, sklouzl prsty pod malou bradu a zvedl mu rozjařenou tvář. Usmál se do vlastních očí.</p>
<p>„Ale je.“</p>
<p>Vzduchem prolétl Mrazivý smutek. Chlapec vykřikl šokem a překvapením ze zrady. Jeho výkřik připomínal kvílení větru ozývající se zvenčí. Arthas si ho prohlížel, jak dál stojí, hrud‘ probodnutou mečem téměř stejně velkým jako on sám, a při posledním pohledu do vlastních očí pocítil záchvěv lítosti.</p>
<p>A pak byl chlapec pryč. Zbyl po něm jen hořký nářek větru sužujícího zmučenou zemi.</p>
<p>Byl to… úžasný pocit. Až nyní se smrtí chlapce si Arthas uvědomil, jak strašlivé břímě zbytek lidskosti představoval. Nyní se cítil lehký, mocný, očištěný. Zbavený všeho nepatřičného, stejně jako bude brzy Azeroth. Všechny jeho slabiny, všechno, co ho nutilo váhat nebo zpochybňovat vlastní rozhodnutí – to všechno bylo nyní pryč.</p>
<p>Už zbyl jen Arthas, Mrazivý smutek, jásající, že konečně získal poslední kousek jeho duše, a ork, jehož lebkou zdobená tvář zářila triumfálním úsměvem.</p>
<p>„Ano!“ zajásal ork a smál se téměř šíleně. „Věděl jsem, že se takhle rozhodneš. Tak dlouho jsi zápasil s otěžemi dobroty a lidskosti, ale už je konec. Ten kluk tě brzdil a ty jsi ted‘ svobodný.“ Ork vstal. Jeho tělo bylo staré, ale pohyboval se s ladností a lehkostí mladíka.</p>
<p>„Jsme jeden, Arthasi. My dva jsme král lichů. Už není Ner’zhul ani Arthas – jen tato velkolepá bytost. S mými vědomostmi můžeme…“</p>
<p>Ork vyvalil oči. V břiše měl zabodnutý meč.</p>
<p>Arthas udělal krok vpřed a zarazil zářící a hladový Mrazivý smutek ještě hlouběji do snového těla, jež kdysi bylo Ner’zhulem, pak králem lichů a brzy nebude ničím, vůbec ničím. Volnou rukou objal orkovo tělo a přiblížil rty k zelenému uchu tak těsně, až to bylo téměř intimní. Stejně intimní, jako odjakživa bylo vzít někomu život.</p>
<p>„Ne,“ zašeptal Arthas. „Žádné <emphasis>my</emphasis>. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat. Dostal jsem od tebe všechno, co jsem potřeboval, a ted‘ je veškerá moc má, jenom má. A už jsem jen já. Já jsem král lichů. A jsem připraven.“</p>
<p>Ork se v jeho objetí zachvěl, omráčen nečekanou zradou, a zemřel.</p>
<p>Hrnek se nárazem o zem rozbil na malé kousky. Jaina ani nevěděla, jak jí vypadl z rukou, v nichž náhle neměla cit. Vzdychla, neschopna se pořádně nadechnout, jako by fyzicky probodnuta chladným a šedivým dnem. Aegwynn byla stále vedle ní a rychle sevřela její ruce ve svých, stářím vrásčitých.</p>
<p>„Aegwynn… já… co se stalo?“ Jainin hlas zněl zastřeně a oči měla najednou plné slz, jako by truchlila kvůli ztrátě… <emphasis>čehosi</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>„To se ti nezdálo,“ řekla Aegwynn zasmušeně. „Taky jsem to cítila. A jsem si jistá, že brzy zjistíme, co to bylo.“</p>
<p>Sylvanas se polekala, jako by ji ohromný démon stojící před ní neočekávaně udeřil. Což by se samozřejmě nikdy neodvážil udělat. Varimathras přimhouřil zářící oči.</p>
<p>„Má paní? Co se děje?“</p>
<p>On.</p>
<p><emphasis>Vždycky</emphasis> v tom byl on.</p>
<p>Sylvanas sevřela ruce v pěst a znovu je otevřela. „Něco se stalo. A mělo to co dělat s králem lichů. Cítila jsem to.“ Spojení mezi nimi už neexistovalo, aspoň ne v té podobě, že by ji ovládal. Ale nejspíš z něj cosi zbylo. Cosi, co ji nyní varovalo.</p>
<p>„Musíme svůj plán urychlit,“ řekla Varimathrasovi. „Myslím, že čas se najednou stal velmi drahým zbožím.“</p>
<p>Nesmírně dlouho necítil nic. Jen seděl na trůnu, nehybně, čekal a snil. Brzy se celý pokryl ledem, nebyl pro něj ovšem vězením ani druhou kůží.</p>
<p>Nejprve nevěděl, na co čeká, ale ted‘ už ano. Udělal poslední kroky na cestě, již započal tak strašně dávno, když se temnota poprvé dotkla jeho světa v podobě plačícího mladého stormwindského prince oplakávajícího otce. Na cestě, která vedla Azerothem do Northrendu až k tomuto Ledovému trůnu a otevřenému nebi nad ním. Vedla k jeho nejhlubšímu nitru a k rozhodnutí zavraždit nevinnost, jež ho stále brzdila, i část sebe sama, která ho stvořila.</p>
<p>Arthas, král lichů, sám ve své velikosti a moci, pomalu otevřel oči. Led na víčkách popraskal a spadl na zem v malých střípcích jako zmrzlé slzy. Pod zdobenou helmicí zakrývající jeho bílé vlasy i bledou tvář se objevil úsměv. Z probouzejícího se těla začaly padat další střípky ledového krunýře, který už nepotřeboval. Byl vzhůru.</p>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" />„Právě to začalo.“</p><empty-line />
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAFrAjADASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD0Ax54wOg7Uwx/LjA59qsN
jPIPTrRtOAD+laHlFdRg8449qnXg/dz+FJtUnP61IMBMnnPpQykhskgghkmbaAqlufUf0ry
fWrhn065vYpFuL12PlMxGEHO5hn8ga9F8QPt0SVPlG8jdnn5erfp/OvEPGV9Nc22mI9utnC
8TMkKdVQNhSe/I559alETZjWiJJIDuBRcb8jGSTVXWVmnj2od7qzKIXAyo6ZyPY0WDhzGuM
Ddk57kVBqt4v2aW5CiO5LbM45cHv+GBWiOOp8ROk8n9jRR2kzm1UrG4IB/e555+gNUHOZzj
rmq9nctK0MUkxKRqWVAAB3546mraojS53jGM/SrRhJmhcCT+yIZFA2oW3cdyK5IYxyufeup
UN9ne2aTqCGUHqO1ZBtAA8rLt2n7uOOaZzJpMbDbSTSK8xEMYGAT3FaaxruG0AKuNo9qjt4
w5TfHuIIJz6YrSSEMTtVgnIFWkctWpdlfYGOTgn+VJ8wJGP0qyImX5mB54Bxw30oVFLrxnn
mmczlc6LwppWkajqBh1bWIrGMgnbjLsPYdaseLvCUOgSxyWeoJe2kpxG6qQc+jCuJ8Ly6HZ
/FG2vPEqzfZFJ81I1Y4JJAPXoBg122va1G+q6vcWwXWNE1DfZ6bPIdrQMoVmcgdSoIGD1yK
y5j1p4aCpL03ORC7GwyYIPpRcSsqhAo3HrnvUigN/F82eh9hVC6di2M5buO1a3PKhHUpM/w
A7L/e6+1Mik8q4SQcFWGMjNPA25B6jvUDMwJ5wD1GKT3OuJpXrebi4jGAfwqhbIr3RDMAD1
NXI283T9gb5o/UdKisgRMW2AgHk4qg7la9A3qAcgA4J61Wdsquegq7qCkybzGUQdB61Q645
pM2jsSRFcenvVvz3eUDACAYAqCBeSqnjvUqACbH8IpDdht0UMi4ODt5HvUtkM3UQ4OKqyhd
u8P8AMWxt749atWOTcEjB49apEyWhbuG/e7lxgegpIXQzJuU4PGR1pJWAcqVyvQe1FuAt0u
4jgHj196DK2hqXyTRt+8xnAwOwHaqYfMESsAfmLFuPTpWjb251JpooAzSLGzDA6kAn+lY6u
rpbFW+Yg5GKYuXQmldnjj77eGOOnpU8TKw64Ibn0NU5SMqpyWB5PQHmrMRRsnccA56daBWL
D7XAyOnWopyyoHw3pu28Z9M1G24S8Njb39a1beBL2xljl1IRRRkOI26McdR/WmJIzI87ipH
b9aseaVUPgDjaCRxmq8CnOOGwcDH8VW7hJY5QjSLJ8oZscBSe1SJj42OA3VifvkdD6AVJKw
ACEDcp5b1qAnBGDtxzTXYYDY4NUKxoQEnJA/KrEW7zkRMEtxis+GRhkLxxmp1fcRgYAP60G
b3NJka1Z47i3AlYfJyDt9/epLd9shcqNw+6ewrPB+fcTk+pOc1ahlVlIZcP2OeBSLNJZWLb
iAc88VccAYKYAB6AVlRtscBTuWtU4lsSRkMpx/8AXoIsPhcbhuIUZ545q1cTK0wROirxkVl
QSbiec4OMY/WrPnZlOV4HFSUkaMUhx79c1oW1zGMDhn9T/hXPfaNo+Vuc+tSLdbpMBsnFIZ
0YvG3buAB7da39MuCXdCAmCCB1rhDck5KtnjvzXQ6HcMzNludo4oNIOzTPSrGU/LyDx6V6B
pkhfTrdiAcArnAryzTrjLr7jpXoWjXBOkhSclWNc80fSYWd0bbShT2P4Conn45C49lFVGlJ
G4ntUQkyOWzUpHW2XC+B2P4UFxyAVH4Cqnm8Unm5Jpk8xOzgZyB+QqIy5XouPYCoXmHTmoH
k+XriqsK5I0nJ6fXAqB5QemPyFQvN2BqvJIOhoSIbJWk69PyqAyEdx+QqBpOajaTHFBJO0p
7gfkKjaUkYAHPtVd5M8ZpqyqrA56UCvctmbyoSpUbm9hVdJfnPA+6e3sagkn3sSOlMRzvJH
ygqffsaAbMo47egphznI/8A10AnOFGOB1oyaVwQ4DLcA8VMsEpC8Yz1qBGZSWA5pXuZehcj
PTFItGV4jtkH2Nrm5EUEZaZiDg4HX614B4klafWLieSQuZWyvOSq9h+Feh/Ee5nN+qx3BWN
EEeM4yTyQfzrzKG2N5qMUAyQ5xnPOOv8AjQYzauQKws7KSZEZpsbYx9axbe9lMoF1bxMkhO
ZH6D1/HOK3ddjEFlHJA5YNP24OAK5yOS0bUXlumcop+UZ6H3HpVo429TSC2kETR2yYZyN7E
Zx9Panb08yTB3A8K3rxUcsqTkyB0Abps7/SizjDXsaMflyCc9qZzTdi2kRjCuc4I79QaHRi
mWbIx0q3KCzBiuFJwo/rSx2xFwwJDKUBLduTWiOGUyO3jnMgQLtJHzHFb9rawpCDgnjOGNQ
RW/zr14rRRAkfI9s1oonDUqWMaZmeRt5JHYAdB7Cuj0K08GWeiy6z4tvpCpk8mC0hfY8hHU
k9hVYaFPJbR3JO23mXzGnIOyFM7Szt26dKnfVvh74X1aHUZAPEeoRJja/+oQAdQB1I96xqS
tselgcO5y5prQv2MPwX1e8kvrmHUrSRm2DbcHjHCsQR04rP1vwzpthZXF1oNzNPYo5LQzuC
0bN/GMdd2Bz/ALNI3xK8NeLZG0S90G3h85gBcWaiPb9GNZ15YaXpmq289nrN1Pocim3uS6f
8eZPTdjjBOeaxT1ueziIc8ORGLMQkbLwGP48+lZMp3TMyjg8V23ibw7pkHh+HWdC1dtSthJ
+9JUKU7A8ds1wkrujIpGGUdPSuhO54SpSp6S3BpGEpXA5GOaruuBksB9aRmJJYjBoB3dWzn
uaZqo2JraYgPGT8rA/jWjp8BO5mBCYyKxVJjfHX3ro7B1k0ZgXVdhpkTXYz9XeR0jLqAAOA
B2rEzzgfWugvZ7FrTypN88oJOxW2gccHPtWHDDvwAw9T9KRvBaE8R2Ql8/MelSp/qyxPJqE
FTLsRgqJyPerLglAqbCSu4gdBSYW1KEpUy4xyOpFaFipCM3qKz3fLdgRxx3rQtZAsLkoDkD
k9qpCkSTOo4OPrTkmdX83CkbdoBqLzT5ofbtOMgYzVmK3Zkdgw9SSP0pmRu+H9QbSZbS/a0
e6We42NGik5UAjb9Tk0viXw9/wj/iq40xM/Z0QSwlhztk5AP0zitz4YaldWnjzTdHGnwahH
NIZI45ZdpjkCMQRSfFC5luPH07SqpkhtkWTYxYA+mT1A6c1PNdnQ4L2dzkYbNbm5SPfsIBJ
PbjpTFlhjYI6ZPcg4qazu2t285EVm2nIbp0xmqEYLMAAS2OPU1Ry2uX5IlbDEAAcjBxVjTl
ia6eOVUK4JJY4x/u1RDFBtB6/jihhvjZS23Pf0oFaxNgx3iF5FWM/M7kcDB64p0k4mllnIG
GbI2jAx2NNZZWjVFyQxwQRTc5fjj+EgDkY600JoeWYkN1pSSWGT8o5NMAJZgqsV6gd6cMMx
DDOBxz0+tNisW4AFj3O2WI4X2qdOCMdeuKp27EAnoSeKsQuFdTJFvHOFJIH5igh7lzPGcD8
OlEbk8dPWoWcE4C7B2XsPpTk3bd+Bt6daQ0XC5UkK3XpWtZ3QWJxJyGXA471hCQggY+lWor
oRlWBPXp60DaLSOyO2MAg4pPtBLPk8g0k2C5WMffXcGz3rMErGRjyQ1SxpGr53Qjr609Z2y
2GGKzPNxznk9qswkk8gsM9BUgzUhlVlyhKgcgVvaFMEuMlvlYcVz8e5OCeRxmrmkXDC6jA5
APftTGj0vTpyGUA9BXofh+43WEmeoYV5VYytvUg9816F4dnYRXCZBzgis5ntYGd1Y6VpRtx
UTTALnOKqSSHnuag804xWaPTbNH7RgYziojOScA1Q8zn+dJ53HoaZFy41xjv0qCS4xnmqck
5xjFVpJmPGaBFx5z61AZm7iqhkbOOtJ5pxigCdpjnmmNNUBl7VE0pHWgTRYaXIFQmbse1QN
LULS1SJLRlc8gikSX5j/un+VUzJ6nFCPhjz/Cf5U7C1A8Hk9hTOQeOfr2qQgg9ewpm706Vl
YqI4HH1qPplieB1J7CnduarXeRp9wx4AjYk+nFItHj3im+N7qTSxkku7NtboO3/1/wAa562
VIbsb9wdSGzH+X5Ve1WTz9SjYRjLKOn5VXs40a/kaZiIY/mPqR6D8ao5Kj3KHjKP/AELyrb
PlRMWygzz3H61xUUcRiRZOrAyHH5Y966/xPcSwaaqRzGJ5AxZe5RuMH2rkEk2uHKDaihAPQ
mmjn1aNAgpEpAOCODjrV+02CQscMzL19KzJbiLzDGxbBxgelX9PZGuUyw+nfFWmjmqJpGvE
jSPvD5A+Xb6/jVsbEJBXcW6gdvaohIFwkJXahwxx1z71HNKUyoJAI7c1aPMkmzettqICF69
easoDLLFCI0bzHEbF2AWNT1c5I6DnrWTbylYl96tzQ3LaLLrC+QLG0liW5WR1LyxswBVEPJ
9zjAHer5vdIpUeaor6kt3IniKabQYfFHnC5J8rT7JMwxIDjeScDGB781xWreGvB3h69Gmal
rVzcXJGWkiXEcW7tjkmtjVdXvT41vZNKlsLM3R8oxWiCPy4+yp22AfrWRrfw+1O4BvxrFlK
JDjc8pyx9BxziuSTuz66mktEPt/BELW7W2h+Jbe7DHf5EqeWW44IOaLO61rw/LJ4Z1KyMVv
qSiGTf8wdTwCD9TWI3gfxTpTpcCA3ESMGDWzbunPSun/tVPEWzT9Yme2vYD51pKy/cwMshH
XnjH0qWKempz2mXWp6dBqGmvIRDuMDqejEN/8AWpspzJ8vPbNTXsnm3TFA21nLD1PvVUlgC
4GFHA963jojx5ydSXMTLBwN7gE9v61E6oNoSQk9yelNDY+bJB4o8xSpwxzVJkWFOSRnnitF
Lh7OxCKVZ2+YD0rMDBQQTnB7U2WdGl+TkjuadxctxZwA5JO5jyR70K4jTeTyRxiodytIQ54
7Gh36bcYAxQaJFy0j82ccAN1LHpipJiBBuDtkZyFHT0qtBIwwq55HNPuCy2u4MPmbBH+FIS
3IIj84ZvmxyRVtX3ACP8QKp5+UDOMDHPWp0PbByBziqQpItocbsoGIHDCtCGForWW9cZPke
aVJ4UMdq5/U/hVKwh+2XdvagkGeQR+mMnk/lXQan5k2p6zp9llB5gVY053LGMYPH40m7MIR
uM8Jz6kPiB4fl0ePfqH2kLHno7FSMflXVa/GW+M1/pNxGlwLphaGOMk7XIwoHqQxzXL/AAy
1G2074weHbm/cxQ218gckfdJyo/VhXfeIvBXiu8+NerPYKYPKv1mjvwSERN4w2fUelTza3N
vZtxsjgPEOizaBqTwygtDITsYdjnlaw1naEuqDY7HO8noPQV7lr2iWnjHVtZ8PaTdwXV7HG
b1ZUziOZcl1Pp0I/GvCZCJQZ4920nPJ5FaJ3OZwcdy8rI3CkHjtT48ElH7d81nRy7Tgjt0q
7GcjodpHGBTIaNGJibLCn506EjoaqAqJ2G/JDksw560+0kC8bufQdqZOEzIAhUkq5Ynt7Uz
MmAmjIiGRv5+oqF1Mcm0nJIHAqeWSRIUlV/lkJCE/ewO5qiXPmlu/TmmFi7G3ysenPSp0bK
gE5VelVlLCJVxtB5BqRZOMCgza1LgOYzznNPRwFIIzjp7VXRsq44H9KZ5wyfmz2qWUkWDIw
w20kHvUsUxRjsIwy+nSs95iQED8CmrKVcFTzSHY3hcBowDkNEQc+lU5MJdOBwM5xSxyl4h3
PQDuTUDsDKXYc4wfShglYuht5GQMdq04UjSHcfvY4PpWREyjaTirxlLAIhK/1pCZcV13AjO
085Han2LyW2oxrJ0c5GPSqqneckBTjGDwKRWEd5HOD/EOO59sUFxR6VZSAvjmu88PTgyuo6
lc8e1ec2km5xIPlDY+X0ruvCz77+JehIYfXis5npYJ2djq2J257GoGLDJNXnjz04xVOUEsQ
O1Zo9hlXeVJ5yDSs+VOajYEMeKarkHkUxIXaCOtRmHJ61MSPTFIXXpQFiuYwnB5qs5wepqx
K4PQ1VlIJ+X0oBojaSoXkyOtD9KhY+1MQM5xzTN35U1mwOaZv6VS2Ie5LnkU9eWz22n+VV9
3epovvHnsf5GmFidyNwGew7dKYw54p4HIzycc00jrWQJDCcjA61x/jO61C2th9mciGQYbB6
nPpXYE4OMcetcL8QLgLDaxqeQCTjt6Gk0U3ZHlV1fSpcSShcnB7HipLO/gFrM0hO99oBAqR
bb7Q7AYYkdB1NT3NpAtoQyhGjTduHfApNHNKUXucl4muY7m5YRHAi4HfPH+NUrKNGjaCSMZ
I80H3H+TUEjTXV48Cxt5hKrsUck5rSaZbVWj4Z2Tawx93HAANCZm4q2jM2aPzpSQNvYAdqn
tYpzMEhYFvXvVcTr5vI6HacVatLmKGd8swz0x61asYz57bF5by6hjAlTPPIzkmntfxSYZsq
D2x0qgLyKSTPmhSrZzVyTUbMqfk355HHBq010OaVNvdGxHfQKi4kOPTFTxR2F/pGvzrH5tz
b2gkRgMohLgHcewxWTC32lyTGLO2RNzSBMu4/uIvdjV3WrnxBbaUmmzXem6Vpr7Jn0yDHn3
C9jOw6tjkjpk9KTkbUcMr8xD41g17QX8PalrWiCAy2oeAGMBTG3IOB179eRVDwn4R1/4m+K
J4rTV4tPgtIftU97dPhIh/CFA756V7b408H6P41vtD1eTxKlroUenoLwwsWCYX/VrnoTjtW
DoWteFrXwh41bwnps9tYXscNnBBO43Oqg73Y/3ieccViz1FJRWhzNxpPjz4ZTJL4gMN7YXh
E6PFcrIxQ/KshUHKqcdTxWb4g1PTPEJg1C1tzFqEB/0gBOZD/CRjg45/Os3xf4iXxBq2na0
Z5LZYbFNMhG7IIjGDn1Q5xVC11rT/Dfifw9fT2rCO3l8y6ijkzujLAfKT04zgHPSlzailHn
VkVROpmD+btHrjJ//AF013jBO0HZztDV3XxT8MWekauNc0S7F5oeqkS2cyrjfGy7txI4x1H
1FcNa27XLQiSWK1hmZo1ubpzHFvHYtjit09DzfYtPlIDKdhBOR3p7XG4RqqKqqPTrXW6n8O
tW0vwg/iDUbSawWJ1OWZZYLyI/8tIJF64yMg9ua4d5gXPlqFTsCecU0wlScdCwszbWEW0bs
5JFQjcDubB5+tQhzjaTtAp5bKgDApk2sWllt1XDQZyPvZ71DuByeKh3nueKcpGPrTE0XEPQ
LUc0mZQAcqBxntUauUwR3qP1yfwoEkXbSFZWMsr7YFPzH19hThsEuUBK7uAfSq4djGkXAC9
vf1NWIZNrAgAkVSImbegSLb6uLsxwytbKZCkrhQe3f0zXS2enXi3F9rcNs7yThHg43KT/EM
jgcVwkEZkvmkMaSMyFSGPyjIxmqukal4g0a7kfRtWntZYSwMYfKkD/ZPFYzbOujFNBqjPa6
nNd+Z8kkxYhW+ZG6kHuCDX2d8LZ5PF/w2iunulk1i7tgJ7cSKQ6MRtm9jgdK+VrfxFruvKb
T+zND1+9kxI0TWg3Dnli2VHpzmvS9T+KvinQ7HT9D0dNO8IX1rEiXWnR2qqZz6JMCRtOf/r
1mzsXLHVnuh0rwh8P/ABjL4gmu7SyudcCw3dqZBu8w/LuReozxmvl3xvpOmaZ4supNEkiut
Kvp3ltpomBGM/Mntg10Pww0XVtU+PlrF4hEjeXDcakiXILmZyhwFJzuAY54NcG0d3bahcWu
pRG2u4JGSa3xjymzyuO1awOPEv3djOdNueD7EVY8t4rWKR2UGQZVAecepqxPFlQ33SeRVEy
uRtkO4INq8dOa3Z5pKjdCvRfXvViSTMyEABHj2njoef8AGqyMQV2naAc5qdjny5HYncc4NC
JsNKskcYydoGPmqIbtpfHGcA1p2c1mGkXUBuK/d+lRTTWtxJ5Vum2JOg9TVEldpWO0yEdKQ
TbVBXGarzMGmK5HFEUkfmqXQsAckD0oFY0YZx5T8ndjn3qPeTk9M1CkuVLABcg4HYUzftxy
V9vapKsT7znGfxpS6MF8sk+uaqlsnjnNSJhUVlPJ4I9PakFjSt5WVMpyPTmpm3SQmNdqyAb
uvBFUkbgKODnt3pZHJXIXac8e/r9KGFiaOYttOQcds1qJJx71grMom3Fdo4IUdK0Y5QQCD1
5x6UgaNJp+UHoefSh3wUZCdwIOD3rKllJKYPJOasrKpxkknI4HfihmsYnfaExlt4rqI7oGG
xstkq/pivSfCs2zWYARyWx+YxXk/heS3t4hFezx29veEss7g/u3TgD6HOK9J0lpbDVIfN/d
SKRlf6/iKzkdeH0mj1Cb5c845qhIOMircrNuxjKkdaqufUjHesT22UWU9+DUDDBq42CenSq
cpHPPWrIGliOhqCSbGaa8nBwTVSRuck9aAuSGTLDk4pxyBg/rUCkZ68ZqTduJJOKAGuvyk1
UkwPY1akkCrjNU5G3GmmFiJtx4703aamVdxqxFbF2GBmncVioqMRVq3gYtkj+E/wAquJZHr
sxVy2tz5g+Q4Cn+RpXGlYyHfb09BTC/qRzSSMM7gewqpNLhTjIJqSUhZJvnJBOeleaeOZt+
s7Q64RVUAn2zXeySAKS/KgEnHevIfEl40usSTbcknuOlBM+xWtwsN6fLlYttOdvaqmsziPS
7hvM5wASx+8BzgVNb3cb6iJJI1UhcccZpLy30m4QvqSuyIDIkSNt3N2yfSg45bnKaFbztJq
N7NGwljjEiOeAjk8D8c1Xub+P7Ikf2YRsVImfdlpXDZyP7oPp7VNcX95bEOJQDKRI3HynGQ
uR7ViMOTkkkknPrTSI6j4ZI2cb05Jz16VbtYInaRyTwMiqckhdw5CjAAG0Y4qW0lIaTaCBj
61SSJk5dCb7NblgCWzuwB6V3Phzwfe6yjTQwQwpCC585whf6A1w0cxW/hlwrkMDtJ4PNd0/
iK/iBmOkvm4/eqIzkKmMUaIqnBz1kypY6w/hnxKuqavpqp/ZyiWC0ueryNwrEd8dR6YrjJh
LrerXN7Jewr508koRm2sBklsDsOcfyqjq2rXXiHWJp0eWeV/ljEhy20dAM+gzUFhZ3NrqMd
1qcEkFrH8zDBVnTO1jHn7xH9Kxd7noQpqK0PTPDPix7a5PhvxEv2zS2gMKMsm1Y9xGXOORx
gZ7YzXf6z4f+FHhDwzaSR+JLrXLrVsskcVwBHGo6tIR97HbPWvGtT0m00Dxlqj3Ooy6loka
ZtrmFCBehkDIuR0HIDe4Ndx4ai+GEPwvvrv4k393aaxezGSyisUzJDGq7V2g8DPv2puwcnQ
4zxnqWl6g0GnacqRQQjZGqLx7t+VZVtoXm2cFw9zHvuNxMk/zeXEPlUY/2jn8BVpv7O8Qyy
TeHbSVI9OhYGGVt006ZJMuB3AIyPaqNrdreSWltCTGiIqyA9yCcE/nS0HrHRHcaLrviODwR
beFbyJp49NkMlsGUETQnJZBnqQecVTlWbXJoLFrJ9jebcQQyvtVHOCWHY/St24trO60K2gl
eVXjcNFNG2HRsfeBqS3srwywatI4kS0V45XzgsWH3sdulWjKWj5mWvh54z1bxXq8fw71X+z
YEUSCyuniCi2lHXKk4ZWUEEe/FeX6/bxWWt6ha23ltBDcsoKcA88gDqBnOKZpF79j8YW18Z
RbiOdnMgGSo55+tN8Ta6PEHjHUtcS3SH7XL5mxVwBxjOB3OMn3NNaEytLUz1IZR8vTqfWl4
/pUO/HB7nr6U+OR55Ba20L3ErnChV/z+dVcw9m29CRQT0BPpj17VtWXhrWdUaJbHTriTecb
ihC/XceMVs+GvHVp4ZtXsLTwta6s5fbJdTZ3SnuoA4GO3516JM3jfV7e2+zaYttp1/EJ7YQ
5JaBuzEcKR3HWmhunbc8t1DwV4n06Ty5NInmx1e3QyKfxGayJbO5swVu7SaBieBLGy/wAxX
01Z3L6TY2diqSQRAbXcEnb+PetC+t/D+pxf2XqRt7tnGQkjDcc9we1O9ieRS2Z8mhiRgc46
1ehi/d+Yw3Y5Fep+Ifg039o+ZomowxW7gs0U7ZKn/Z9RXI3/AIO1jS4v3kHnRKxVng+bGP8
AZ7UXMpUmjmv7RSwUxkfvGO2RR02Y6Z9ScVky3r3W9I4kihY5KL1J9c9609a0yCK+jE96kM
U0YlWTBYP+XeoNMtrKe78qKe2jRBkyStsOPUf4Vm3c6IJRiP060MF0nmoSMAyQsDhwemR6V
ftdEvNZ1e203T4J7ma5cRQ267mwCf8A0Edc9ABXQpDBr/gaTXba5V7zw86Wl0jfK1xat9yQ
eu1uK9V+CzaL4X8Laj8RNaMnkz3K6ZH5XzNbwk/vJcehJwSO1SW03qcX4d8f+JfhrcpY2mo
6fqtlDI0fkzsr/Z8/KwRvvL34HFN1q6HiWwJ1KSP/AISrTtsU2oK6hNRiZsK7N0yAeTWz8Q
/Ffga01abT9HtPD9/Yzu/mjT7PMiIemJW/iPUkV5HdxxzTW+l2UjW8AHKu2Sx689vpV7bGF
nJWZ6PfeBtYttJN7byQanEgBdrR/M2evSuEkOJcFR15rtfhf4lGh+KLfT5nP2eceUynlRnj
9eawPGtkmm+N9XtYyFjiuX8sL02E5H860UrnNVo8uqM2IhiBjDZqWR/3TDIG09fSq9u+18q
cnPpU/l+ZNLGhX7u5s9qs5raiCI3LBR8hwefWpYbdoQFIwcZJNQWUkRfZI/JHBJ9KsTT4in
dpDwMZ9aLg4mc75mLE556rUkZIDY4LDHHXFU497DA9M1MSVccnGKq4ki1nauMnj2qPJBPf3
NRCbnnJpS+TmpHYkzjgkineYB3qAsB3pu88c4zRcLGrlI4E8yUidjkKo+6Pc0eYBuIIbP5n
2rLVzk4PXrVmEmTIV1BHTNK47EjFUfOAQB0J6VZSY+UMcE8AZrNnZUkADFgerEd6PP2xgnH
ynFK5fKayShpdqnAAwCfWrELnzOMYz19fWsWCUuPmIAatKIbIkZyAztwh7KKLl8p02mEXUR
so5SkjXClUcZXBGCxNep6PLcnSoI7wYms8wq/XzFB4z9PX0rzPwXCbvV2habyESLzNqgEvg
4I/I16fYyzW1iUnUSrG2FkznzUzzx2IB/Ss5GtLRnqMVwJbKCTcDuQZwe9RPJ1Ocg1x/hzW
UmubjSpJACP3kOOhX0FdGX5xms7HsKXMrkrsexqlITu5qYtmoXVgSc1QEDd+KrOOTxzVrno
eahkBGQKBFfgYJ60eavah92ORk9qYIyeNtBRFI29uOKFjLZzU625znBq1DFjqpzQNEFvAd2
T0xWtZRfvMY/KmwxEkdMVq20ODwMUrjQ5LbnjvVu3t1DEYH3T/ACNP28DmpolyxBP8LfyNA
HmM0gHG7sKoyuM9RUM10Sc7snHWqb3GeSeaZkmLqVwsOm3MhOAEIP414vqMheXzCTknFen6
9chNKcMxKyOFHvXlVyJZGRQmQSSKREnqOtoN8wVCUGck9cVh6pdXTxtD0jjYqdp688Gtafd
a2crEMWcbck4CmuYuXxBj5st0z3po5Jbla4maQLGJGZF+baex70yPltvtmkfAO0Y/ChSVIP
c8U0QwUqH+YZqWDAkkJ4THNQ7iJSykDFCsACS4Yt0HpVIl7Et8VkjZkOwrtATPB5rvtRuQ1
kXzhvLUMo+lcBFkyRlsMS44btW1d37NpaknDSSMq+4HFLqac/uWRAlrZf23a6jcMyxgYlWM
YLr0wMd6nkiS/wBZjuTN/Z0lxKUhkI3hM8bRnogHAFZ0MjPCY1bLgYGDg/8A66kcP56EMZF
ZBsy/EeDgn2OKTRVGUnq2dB4cutV8XG18Laxq5Wx8P3iGAgAMkTP84U+nHAOetcX40vjrHj
G9uynlRmYpFFjBWNeEH5V6J4TuNL8P+NLy80eD+27ghFS0lQt5xJDBhj6kfhXKfFJrCT4o3
39nxTQ2+1GImxu3EZI44AB4ArNo7Yy9+3kY2hahc6HqFpqmnypFc2jLOrMcFip+6PXPpXpv
xI8P6dputaf4q0oLb6Z4mthfrAowYZ+PMTHpk5A+tcToklnZ2JkaxS81a9by7JJkBSFe8m0
8ZJyB9Kn1TUpItPm8Pvcfb186N3uZHZjE65ysYPQHcQcVD2JctTobjVI4dIttjZHmbD9dor
QsdTktfFNqGf8AdLblnXse/NecS3EkjR27EtGrZ4PfpW9rkxj8SKI5GHlxKuBwTlRSvoNK+
5teNvDdtqd7b6t4X0uQxSoftKQ/dD/0PNcppvhG/u2u4pnS1u40zFHONvmn/ZNdV4Ulurt/
EclqLqS6061huraJJSEk/erG+VHs2c+1dDqunHVtIjntZ50v7UM0kcjYAYdY2Hceh960i20
RJWdjmtNbS/DsUF5pGnx3GtWhWW4a8JWaFh/FGDwVrZ8YfFXUfGnhSaC7QrLuVLi4sXWJp1
A6PDgZHuPyrF0y3udRubmGa5hSSJCWgu/mcDt5bHn8K5a/kkS4bTrwhTDlYJlQK+M/dfH8q
u4ki9pmveAQsUN7oupW0ZIDPDMG/HB/kK+nvhtN4dj8M+b4V15dR00gGW0yBJAT2ZOoIr47
u9OSFY7kGORWHKoc49a2dCkWyZJbe5uLadjkTW0rRsBnGMj8eKcZtEToxeqZ9S65aLJPJda
fOrpL1t5ehPfaeoNcHqMMjRyWbyCFHOXymWX6HrVLw54gV/s2m6ldvPcSqfJn3nM2CeD/AL
Vd1FZ6bfW5W7lZJB3cDP0zV3TM7NHmfhrxBceG/Ep+3Xr3Nk7lQBn7uMZweldH4h8aaNNNc
wWc80E0EI8ubGVmHoD6jNcp8Ro00S8tLHR4jcXNw3Lxr8xGex9+RXDXOuGNJRPYTWkqtiOH
O4j1+mOKhs1im0ZmvTvNZwKUGRLIxkx8zZPQn86z7V8XEZmtWnGOEIKqx+vpXfeFfEGiWcN
5eXZhBVNsPmxCRmcn0Ppz+NclqMs95O102oXd1Grl44rhyePcZwOfSoKT6NHsGgSaqf2fvi
Y2rXdlNEbGGOBYJEYxnzVIXC/54rqfhxea3qf7It5baN4osdLvNPv3Rmu2VUSAn/Vsx6Bsn
k15Nf6zJpnwlXwyLexS68RSpeS+XAEaCNM4+bqckVP8I/GF14avtZ8H3Agex8RW5hAeBZ1E
+0iIlW4K5I45qDZNctji5IHsNRleeBdyNkmMh425zlSOCM96h1W5We9lljj2BpDIjA5KqTk
An2qe51G/lv5BHOLG6DvHJHb5jjbHXCjgCtDT/DMuq+F9V1W2iYvpiB3jzztJxn361aZzNW
KEepyXEkEoAWa3IKkd8etej+O9AvZdP03xXGrSW9/axPLgZ8tsYxXk9pIIrhXccPhNo96+t
fDUtnd+EdOsb2NWEVrGCJFDDBHcGrTM5w5keJaZ4X+2eDbzxA98sU8BJWAjO9R1Nc68VxJO
XhjL5TJMYJ/lX1Zb6foUVi41myt0tUVi/lxqPl69DxXJeB7iwu7O+1e006ODT5Lt/IAQDKD
AAI7Z6/jV85m8Nqj57ubW405oXngki8wEnepXP0rTmaOPwnLPs82S5kVAzdIwOfzr658VeF
tD8TeGHsNQsYEM1put5VQB42J+Qg9QK+UPEls+l+GrbT5SPNiunVvcjimnczq0eRmHpQkae
Z1HEafMO2M1JfxR+QtxHkEHBrUtA1l4HmmzEklxMqhsfNtGaz7lluLF5IxjcvI7jFVc52jN
Drt4/WnM4znj0qkrEY561MitIwVT9T6Ci4uUkLt34oMh2gCo3aMufJ3bR6nk00tgc96VxqJ
KHIHIqWOUgnDYxVAPnPXPvThKQAOeegpXKUS48hO4d/1p6DzYefoaoJPtyDnceMirULYG0n
aR2pXKsXVdIjHhM7OSD3P+FTecXcyMSWb17Vls7QzeXIcjqGFWoS3IJz7jvQVY7fwdqNnp+
oXEt05SZ41jjbOB8x5H4kCvTbDWA1xcRToI57eUKyLz5kbA7T+Rrxrw6kNzd3FvcKGRoSuT
2OeD9Qa6vRrmVrm1lmci5izCxB++oB5PrjikxLRnSO0+ka7HqUbkiCUHB5wvpXrcFxFd20V
zAQ0Uyggjse9ecSQLeW0lug83zUKh+wPqD3xWt8N7qSQXOkXEhLRcoGP3SKzPRoPSx26c1K
yggVdjtRncFHNOktvQUI6WjKMQxgUzyu1aZhHToaYYgPrTEZpg60CEdK0hbqxy1PFuueFBo
BGcIhwAeatQ2wPJ5q9FagZO0cVOkYHakUVEtgDnFXo1AXpil24GeaeBgA/zoAAcNxU0RG8/
7rfyNRHHcVJHkNwBkq38jQFzwSW6bPyk9OlRecGOABnuaoGY7h64pVmPGODTMip4idfs8MR
OcZYj0PrXAAtIysSSM4AHpXR+INRkMlwqEfuvkBHc1y0LhY5JXIBUEJ9aRjNlS9u7i+JsIc
JFCSWLnlvpWNqzxi306GNdrrETKRyGbd1/ICrZmtUnM0wZcqQABzk1h3B+45k3E8egA7VVj
AONnHGaZIxHt9e9SMPkAAyMZqNySowOfemiRqfM3Qs3X5jgUBzvZsUwKVXBAyaA21Wbnd04
poLFhMEA9OeSatXEwkihhI+5nI+tVrKCe7V9p2pH8zueAo9a6+30Oa5WBPDvh661OWNfNku
bhCEx/unjFDF7N7mHpmkX98+5IfKiwT5sh2rx702S1EMwjdoJN+5WRJM5/wBqtS/W7TVI7f
X9aghilUBjbtvWEepC/wAq7TV9I8J6N4AWy0OKHWp762Mt1rUbAfZ3U5VVU9AelJ6o29mo6
nNaamoaVrTawuoR2GmsCkl5DgSXCgZCZ7dMcelcDqF1Fq2u32qyqYrZ5Gfk5IX+Fa1L86vd
6fDpckrLpif6SsRHAJHJFZ0elm7vvsMYDqFDOAcFieg/Cszrha3MZ5169/1kT7ZNpRZO6L/
dUdqS2v5oGTepmz/A4P4c966+z8K2NnYrBq8aykS72aN9uBwNoP1rpNR07SNPs7OS6trdI7
U4iZhkrnkBj3P1oUO43OPRHAQSQz7pBK6OvDROAOfRT0J9utOvtTmu7t5oHJuAAGyMBQBiu
4stL8N6vaT21tEkluXFxP5UpB3cjOe3XFUtW8HQSSx3NorC3bO6Jv4ABxlhyQcc0nAlSVzr
/g1c6b4fhn1DW5Ps769DPAXXkw2So284Pd3KgfSuT0bxbetq4tbq6nujnZZTcAsgPyggdT0
61hLqGoTXcj3bYPl+UEUYVYwMBVHoKyba+l0vULC/tApntG86PzBuBbPBI/CjYV+Znf6prd
1ZXS22oaVb2v20qEvFGJkIOcgdsmsDVtShugLbVSpuI2yZAuN49Tj+KnWkNx461q4vru5US
PulncgDYPRV6Cp7vW9Ot9OtjolvvdVKXF5cIJCfRVz7d6YjndYS1trnfp4LWcnI39W9/rVe
xuZFu4lz8gcYI6HnvVdrolWixviJLAdSpNUhNJb3Ya3PIPFBSVz1DRZIrnxPoLy6glgu1pA
W7neRtHrmuy8a+JdU8PeHLbUrCYJPJcPHtdQcoK8hhl26xoLSuF8tUdif4fmJre8WalJqXg
KxZ5C3mapcnk5GOMY9qq5nYu674iTxc0WnRQxm8WJZY5y21gSPmVB3OeR9TXM39nNa2cKva
ol2pJad1Ikb2Prj+tZFhYNOwljcxqhGHPUt2x6V6x8PfDdx4g14NquoyskKqzNI27cOwOam
zY20tjjdJ8K6hfaHdalhlfG8K6YEqKRkZ7HkYqhdafeWkksU1pIsTgCNip+UYzivpS58DR6
ppGqnUrmKGz88PFFAzxLMyf3sdxkZArw7UNPntbmKyjvLgebGow0ucO0hUdegqbFJnGN/aE
8ol1B5N2wJGZOijI4HoKRY7pr/AO2W832Y20u83CtxEV6Ee/tWrNbSyXRjgnPzXBgRXGTx9
7jvg0W1qk4hadC1uk7KBEvJPZiOh5oAz2e61a7lv3huLqWVt002AokPrx3Peu18L3Go6VKk
zWLR2d04gu/3g2So3Zl9RWtY6VGNOuIwbeBXbbLESN6MOmf/AK1RXzNZWT26rtVgMg88g9c
1ajfUxqy00PN9a06bSdbuFljxAJXMRzkEA/L/AEr3BG1aXwjoet2GrLaxtZLHKmf9bgZAHq
f8K8V1hzLKxmuGKhshcZyT2Fe7fCS7XWfCNvp0dmkz6Zlf3x4Qk5z9cYo2KXvI7LR5ry78C
tFr9k9zJcRMNjABj83THuKisJdN0jQ10mC0jsk83zWjY8gtx+HAFdC97pk9q8tyx2xsY2ZW
KgY7g/pmquoabZXME3lqH8+LZukO8kduaZWxFB4jvryW3jinkEcGIJs/fJHAQe2MkntWH41
+G9n4p09J7K5hsrpXLEdVbI6H0+tZ9vEPCbGee5ZwyhFMZLBAT0Ge+a6zTr+V4547ycTCMK
SxULuHUCmmZu0tzwzxtpVzolnZaNcW7RiJB+8/vk1w9vJOu+OJslhgjufwr6k8UWuieINKh
/4SC1KWMUodZWk8snAxjPoc1yUHij4P6VNJY/YbdiPk83yN3Hs1O5g6Sb0PntztYjkc85oE
p5APB6+9fQw8CfC3xtpc91oDyWtwSR9ojmJ2N2JQ8EV5d4n+FnijwzbvePbpe2Ibie2OcD1
ZeoppkSpWOKZ8MNpHI7U1p2xwRVZnIJzn6Uwtk0wUC0JI/s7Et+8J/SkldCylcjI4Gf1qsD
yciml8nGTikVylqFgFL8bhjAIq3FITOBK4jR+NxHHtRaonDSKPNIP+6o+laFlpsN+drxyRh
hxIpyAeeD9aRLKLLuDxs4Ii7g5H/wCqiG4MTbCfl6fj7V1GmeH7K5naNtVj0+5RSFW6TCOe
hUnt7Vj6zos+kXaWdzAYbgKCUBypHZlboyn1ouJF/SLgRXeXyFlUxgjoCeRmuzs9kdyLZCC
zfPvHZu9eZidobZLdm4Zi59Qe1dnod+ZYoZQwLY2sPRsYoYSiem22qTNEFWNYvLG7CcZbGO
PqKtafNc6brVprkOY0kkWO429OT3/CucsLlgFUHjOea6W2UzwzR+eFjZMOjDlyOVK++ak1p
Ssz28FRnafl6qfUVIBkVyvgzV5dU0FUuCPtNr+7bjt2rqlxkADNI9NO6uJ5KMeVFMa1TIIH
5VZHGDSnGPrQIqeSBwwxzThGF4FWDxgAcVGB1FBOw3GTinBfalxTgvvTQribfSjZkYNPAz1
NOxgc0guRlecY6U+MYkz0+Vv5GlAyNwHWnwrlj/ut/I0CufLwkLAkk5pfOCgsxwF5JqqZdv
YD8aq39yIrKRurN8o57mmK5zOpyO88+wcyvkAHse9VZrcvYtHHIqkN24J9cGp5d6lHchmxn
0qvLevbID5BkYg/KeAuec0I55nPX6YdvLhcKCCWPP4+1ZkwyqnGTnvWpNKkkePmLN83BwAf
f1qhKFZQMGqMQCqY/mOTjtVZiBkk+2KsqrPEQn8qruqKxIYnnHSgkYihiQMDjOTUum2xvrr
yPM2Hnk9z6UwoxbAYDjnArR0m53X1lBGiwxeYqFsZPPU596DSFup0OneG0iyZN88pXDZOI0
J69Ov0rsLzV9USIWZv5I4Yowm2M7RjHQ4rnb3WBYXMUY+Z5T90j72WwOe1WdRkCzXDEYOOe
fama300OCup45ZLl8Mszv8AKVwFx796fHrstlc21jYW4Uyx7ZQerZ9R0xVeKF7mRlhALZ7n
H61s6F4ds5/EGnaY07PqGoToiuflWNN3zcVLV9h03dNyKurTSWtvNFdW7K9sdpOfvPn7oHp
2xXQ+FdEu10e+1GawkbVWYgRIQrAEfLweg9q6XxV4Y06/+OcQkWUWyXMc1xa5AjOFGCD6Ha
M/WuQk8eSweJNUvYli3T3kpEbNgKoPA46+gxU2saxtKPujIdE1vWpkv/EbHTba1faqKu1nb
ORjP86d4xmll8MIhXbvlzyemKt6p4k1HUbaO8l042ttIB5O/oxzgk81l+J3aXSLSELuYrvP
tyf8Kp7CvqR/Do/Zm1aYPuIt8nI4GDXd+Gbp7jwhNczNvniLuMjjP+FcN4URrbTNblb5S0A
H5muh025+zfDy4dZCmA3zd+SKXQibu9DmtbvRLEWSGKFsFcoMZzyePzrkRJGwklk5PCov0q
1qF59pP3cfLhVz90Z/mam1bQNR0TTbG7vrf7Ml5GZYw332XOOR2qGaRVilby3FsrPGRDkEE
ZxvHp71No4FzfiCK8Fu0hC4kPy/jWWWd85BUA7ck9KkleJQEiwqJxwclj60kzTlOs15tH0j
fpunyrcSbf3k4GST6D2rkIlLXW1TyT2NRMz7vmbLHseuKsQFELzAHKr1Hc0X1Fy8qNTUZFl
uUEfzbIkX9K1ZszeDNKtGGRHcTsfUfdrnFZ0jWRjy3f2q09+7W8ECnBhLtx0Ocf4VZmb9gY
okVAACBkL7V3WgeIH0xH8plViOhry21upJJzITjauOK3o/+POG5L71lJXAPIYdRTTsS0euW
XxU1y00G+0gtFcWdwCdpGTEcjLA9QSK8zn1aF9QmeZ1E2fM2typC5YH8CapLexpp7Tq7CSY
mIhhhVUc5B75xirem+CPEWqv/aDaa0VrICFeRNvXpwetRLXYpGTBczSFLlGjeaGKS43Y+Ys
/GPpgmu10o6DD4WjtJZJZL6eHJiCgIue+7rkVw9x5unanfW81s8FxHtjdWPGPUe1XRcfZYY
VQEJLECMnr64oSFJm5DY6dD5U6rllOc03V9RVySwBUjjPasr+0CIFA+UYqjqMzYjSQ8Nzmt
bme5lXsq7mJ5yeB6V6b8HNfstK07Wobq4NuwUT+YBnIHWvJLh8k4OcHvWhod15V08IHyyqQ
2OMj0qCuh7lB4ovrm1vFsLO3uLdH8xfOZgJAxyQ341oWvi+9fQp7ifTxFIjFRbxknBGOnfG
O9eP22uXmkzqsbmS2bCplegBz+NdPaavJe66NS8zy4/IJMGACy98An1ppkuR313riXWi22q
Za3juFCtGE3kt6KOzfWqVvfv4b0OfxH4idt0hCWlmDgTP/ALXsBWL4e8SaDDos9zrF48VrZ
yPJFEwIaZj2wen615v4s8aah4wvRcTIlrZWuVhiB4TPH4kgUXGo3LHizx5rPiS8mM9z5cLE
fu0yEXHQAZ7VxxuMoEPQdh3qHkr83T2/nSYyAdvH50ikrGrouv6toWoJd6ZctG6nO3OVP1F
d1pfxp8VWFy0kkcd1azMFdJwWAXuP51wumR2UV5DJfwtNFkZiwV3/AI9hXuej+MvAxgWzu/
DdkIZY/nBjGQw429P1piuupxGo2XhDxk9zfaBONJvT832SQhYpG9FzyCfrivPJo7rT7iW1u
YDFMvysjrtYfhX0/Y2Hwv1q1KzeG4oi/OI22tntyK6LU/APg3xFaeRqcB+VlbzmH70EdMOO
xHGDn1piVnsfHA8xmwikn0xWnZaNqNxG0qadczIi72KLwq+9faLaB4M8O6NHBpfhKzuZSQq
QtEGdz0LHIzXJeJfEsWj6idB1DwjBHqbWyzRx2Seb5cZ4OQoBbb3wOhoFJKOh8/2mkaWLIX
N5rMcOQr7QuXbPYD68Zpxmc2x+zgQxOchcfe7Z+teg6Xpera1dXd1d2ul6NLayJDIslkGiZ
WGUZW6fN6Va8U+GhNptvdpYpayiP955K7VLZPO3tU6nPKDPLJ7yUELMqyMBgg8kj1NbmnmH
xJp1tpV/My/YlZoZQ2ZQv9wZ6hTzWFfQMjlWXJBxkjB/GqlrczWlwJUJVo2DBscqexpkpF3
UdLCFiHWQq20kDH5iq+k3cun6mI3YmKY4JPY44P511hkg13S7i7t4kgvFyZ4M5Epx29PX2w
a5V4Vurcsh3EceYO5HY+hoLR6Pp9ySFUEcGunsboxzRSKeFbkHtXlegalP5yWszZZf4ieq+
/0rt4r3yimxlkTd1B/WgSVj0zRdQOka3DeIf9GuzslHYHNepK6sygg5xnPpXjGnuL7SfLf7
ynGc4IPrXqOi6mupaVDdDG4Dy3GejDipe53Up3VjcDU4HcDk1VWReMd6lV6Zpcl7AdqTGTS
jGKcBxmgBNopQD60v0pQvJ5zTJFUU4r09KFXmn4pANxgYHSnxr857/K38jS4p8S/OT/st/I
0BY+QTKHHIFUNRmj8pI3PTLYP6VH5+SOccVkXV0ZtQZV+fcwjVB7UyGSusJQ+YQwAAJz90+
lUtUR0VBNIu7AbZg5YH39hWp5MNnLtuZ87RzGozk+9VdUuoW2RrEnlw4ldgP3jgjAB9hSRz
XuclM5WQhuwxxVWTIUkflUisZJ2CkFQ24n0Hp7mnTfPI2Pu9B2rREyIomVYGByGYDkfyqIY
XOQcHt6VYYAgDoF7U0RM5yDhSN3B5oIRDLE6SMCQSVyAp7VFbkRyq/ZSCeenNafkr9kJiDI
WIBDCqUtuyjIQgdzTKRpXdwZ9VsUGcq0a/jkVv67OYp7uLqAWGfwxXMWJMmsWZkXkzIPp8w
rS8TThtVulXPMzj9aRSehhWxk3JECRvPWu6+GVs2rfF1ZyMW+mQOWZhkZVT19Oe9cTAGidZ
BjKfMM+1ekfBO5h01dc8R6hHI8cjCE+Wpc7mOeR2GO5pLc0jP92y/DqFo/iDxFqqb0+wW8r
tJIQ25yPlAI615T4T0Nde1FriWePCSiSWJzj5c5J/Ou78SX1rF4O126tbU2v2mYW8QbBLc5
Jz3AyRWH8N9HWVrm7u+IVTIHOWzx+Qoluaw92BF4hvLUaj9jikVLaE7FQfwnv+tR6zLvWCF
OnlLj25J/rVDxRpD2OsSRW0NzLbsco7xH5ge+e4qvNJcygSSwNEFUKDIducUmwRraZIIfD+
tMzEkxov60r3rQ+Ap4WILK3TrjJrJiu1h8MamQ3mM8kaZxwOc023vrL/AIRm8hBcuGjJ3DJ
Jyam44x1NT4V6IniD4k6VHexrJaQTefciQEhgASB+legfHDTJ59H0vxCNoRppoWBjxt+b5R
jpwBWL4IhGieDV8RGOaG6uboyQysuFMagpgnpjLV2uoFfGXwj1SK1t0d7VTdhgSVMij5tpP
quRVW0By94+cmiMkIMSssYGFz95vU0xYo4kLODuPQDoKnlmKPja6uOGzzmi2W4ur4QwRGae
ToFHzDHpWVjVNlBkbftPJ9B/M1bVQLMD++3J9MV2EPw+vwLc3b/Zw5DTBl2lFxufDey4Pv0
rMuvDl3HboYJBIkVqLuZ5PkEauflGe5IxxTtYHNPY54S7Q6feU9M0keXdV6FuAaWW2kSXyw
CCeg9qdDZztMFVc+p7L+NMNLE6B4pzGhAKjDY/irS8x1skUufvZMa98+nvV/SvBuqX0kLF4
olkYJuDhiSfp0rtdJ8OnSNY1LR7WbT5dXghV7c6jII0Rh6Z4z3FMztc9N+Dvw48N6qiX+qy
Wmr3flAJYOxIsjkcyKOff0r0HV7mwg11dGs7iGC4tlIubVo/kf0Kntgdq+b9G8MfFrwd4gf
xXouoQW94QXmnF5GySJkE7hnBU+ldNJ8YdWe2vPE0+i2Wu6hIRFLM4ISEjgkKOSp9aSLaSR
r/ABW8Ex6lpcniK0kiguLeM7kAP75fY+teIG8L2VuGYGEA8Y6N9e1ei6d8UfEXjDU5fD2ow
Wlpb3UDiOG3T5CcZAJ6ivNdQ0q80O+ksNUUxHOY1XndnufwoM5RFnkZAIjIrMwGMdAKNSbd
ErEflUabHnCNgFSAR6Cn3VvNJZyTBf3S/wAbHAFO5k9zDZGdmK/dXqT0ojVlAZWKgnAxT4s
PhcHnp6H6VJEjS3cMBPIf1/OkWbtjcWt1ELC8ZlZOFkA6HPWtOZLexVIbm4hu1XB3xHqPQZ
71xczf6TI0crBVcn72OPUGo7i+uniETzMyqcrnB/HNRqHs77Gx4l1dNRaGBIgiRMW4HI7Y/
KtPw34Rj8TaU39m3ZlvoGzNbMNuxT/EPUcdvxriRI4lD9XHOTWlpGtajourw6rpd21tdwnc
rj+L1BHfNUa8llY2NR8J6rpl9Pbm384xL5hkjBKlemaoWdopu4xKw2jBKkHgE4zjv+FfQ/h
HXtG8cwMhtkj1FrY/abf68MVbuvTPoceteefEXwTdeG7gatZzrLaZAVS/zxjsoH49asz1Ol
8azaNpvhDTfLitpAYfK3ogJT5evtz615Dps1tc3kMEDgXUj8yTuEjB7Bc9OfWu20bQn8VaG
zR6fFHMY2VD9pH7zHVWB6Y65rk9F8Lf234yjsLdhDbGYg7ueAfmA/WgOVNandaLZa7p73Ot
6z8lvp6mRI0lUmQgcHK9RWdafFDXVWxlkkkuPIdmkVlC+azcDGOoA9ehr1zXNF0618HSaHZ
W8MJmj8pDHGPm9s15va6P4U+HfiIXXjQxXkq7ZbDTYcyMcEcygcKD055NG25CVrpHrdnrPi
XQvCn9oySC98R3tsLhW2jMUXoO2ccD1Nc/oPiLwP4h8crr39uzwXUDebBbas8iyQuRh0yBt
YEg/KDiq+oeHdd1m/fxHNqkmp6fqbRlJraUxGzRhlI2j/hVegPTioPE+k2nhvT7XU7fAuUI
UrGwAJPVie/1pOTJhSW8tz1641a3ktnkgvdOa0eMyMBICuB1OPb0rgNS8W2J0+XV57aG402
M7EtYo2ZpB3YMvQexxXgsvjC3t9Wvr2K3EUyReTFAcsJC2d7H+Yro/DvxjutBhWBtMtfIYL
GRs5Kg9fTPJpc5s4NnQaxe+Ar/AEeGeO21NRMrzpdW7I7YB+ZSp54OOorh7Ky0DxBIF0zXY
7SVcZTUl2dTjqm4fmRXtHhzxHoPjeGcWGj6asauDLazKIj83GV7Z+nHrWB4p+G3w8v4riK2
M3hLW7YFgjghX54LDPf1FPmH7OPU5iLwZ4v8PvJfWtib63A2+dZOsqsOuR9MfzqrqOkXsN5
BeR2kv2S/BjkSJCTHKOr4HasnxJZ/EjwPoFlHqU3maNMc29zazkxnI6Eqep9DVPQPit4isf
Eaak97JEMKPLtkCoCOAxTucH8TRcn2HYvXVnc2NwzSRlJU6hgVEq45IrZ0W/BgMa5IXpkDp
/drsNI+Ken+MHs9O1vT7e5jWVjcyyxLH5cZPDKx6Z7gVdm8E+F9QuFn8JaikN+cslhcP8p9
xJ0pmUqdiTStRETBx8gkxkP65r0Dw3qC2OtyWTNi2vRvjz0VvSvKZbK7tbprG/hkt54uokG
Gz9PT3rr7Z/tOkJcwzAXNofNPPGBjP60gpuzPY1JB2sMVMprM029F7ptveBtyyoDyOc45/W
tFSc80HUyyhzye1T+9VYycVYQkigSZIvcjHFO2ckikXOcYqXBI4NA2NAwacFAzjr3p20knN
OC42DOQOvvQFhiqQPf1qaLhz/ut/I01goXPPFSxKS/T+Fv5GgD4YJJbA/Kq8YeNlYKRKxZ2
Y8jbnjHpRK5EbMgJc4C47mqxe42zQxll74Iycjrx2psioL5hd2ckFic59Krao8QSUyMEMaA
MAfmcEdPzq4kaRRxHBLEZbPGKxdamRoWZf9Y7HOe4HSpRhoYkcg27d/Oc496uKc9Rx3rLg3
edg9hWkhLEECtUZSHmMSAAH3HvVi3hLyKqDY6g/jTUhaUBQcbjyR/DXU6dYG5VUmREMa/61
f4vamxJcxQgsGkTLZAPPC8Z/rWdfWjCUsVOSeh716Kq2v2JoF27Yx0A5rl9cKvOgUbWC4H/
ANelc6ORRRyunRyf27aMy/8ALZT9Oan1MGfV7ll+ZTKxUD1zU9goGrwt1PmZ4+lVbmTbLI2
OGYnIoRysqTSLDBKx5IXgGvUPAguNI+CF3eQruk1G9CsNhO6McMD+BryK7c/ZZHJOWGOa90
t7S/tPhR4d0m2MNvbXixs05b5kZjkkj6U1uX9i3c888Tv52haPbWUANyXNxJBEuQuDhcg/T
pU13eahpnhFdOuJDFfXbGeRFG3Ct9Omaw/EOq30fi5WguUjkgUwlozwQOD+fNXdUnubq8in
vHidpIURjG24DaMfn61PU3ndQMKTW9dEJtv7UufKH8JfO3jHBNZUtxLIS07tOzdTIc1q3tu
V+UDj1HeorPSprwPK7eVFGOWY4/nSaM4TbIkMZ8OXC4KhrlSP++TxXQeBfh94i8ZM1tp2l3
Ulo88e+58siMKDkjPr24pujy6LoD295rtsNUtUnE0dkj4MpAIBYf3f516npX7SXiJbiHStC
8L2ckCZEVtHFs2DPXA4AHfP50jpjc71vhl4uk0a10OznhsdJtsCKzu9siIO59evPXrXd6F4
Hh03Sxb380MqBdrIEWOJR3BHAwa5PR/imPE+n3FrYXNvL4nCMI9Ojk2qWHOA3IP0zXzh4w8
S/E6/u7w+JZNTtREWV4XikjRQD6Yx+JqmwilseueJ/gT4Vv8AxHcahouqRiAtvksLWYbovU
jPBGauw+C/BNlpkNlpMUNjq9uysUeJvMjbPLljxjHHWvmG08Ta5BPBJFqc8ZjwFZXI4z0Pr
X0h4M8XxzadbaT4hjDXcjEjzCA0ueqnPUY7VMdRVLpancrpGlxrELixguHVcF5Bkvn+h/Ku
f1/4b+HdTtZYoCti8p81lR/kYD7qsOnBrp7iOLT7VG3yzWkmEidF3GPPY+gHrWTcRtbSXF3
5guEbh42kG1/Qp7iqZCskfPHi7wdrmj6xLd6jp7IHlylyo3QbcAKBj0460zRLrQPDmvnTfE
+jS3hDqZVDfdzywOPY17TK1y7SpqLu8EmEkWRDtx1VwD19DXJeL9G0mymOvTxm4s5RmRIl5
VvUkclcdMVFi0htwGn0mWfwLpFvYpJOZdsjZ8iM8ADP8XGa8jvtH1+414wXNvcPJczbfNkO
TIc9c5+texeHPFXgO7ia2Grw6cCVwk3yqW/vZPp0rI8Ya3odjq729tqMUxiw4ngXfGcjj5h
kZp6MaTR1Gk+E/CFt4JSwudY8hrvC3Rj3eZweUyR+Z6VXj8K2mgabNe+GtYhniupD9kgdlJ
dAdrLz15wOa8pPiXXXmCwzyzhl2gO3VM5xjuMgH8BSQapqV+RarZMJ7f5lZMq6c5OPrTdiL
M2YPGkdjqhi1Dw7p1lLG5SSaBMNHz8wHbNdf4vh0zxBolte2s8LmR0FswHzbycYLemPWvJ/
7A1O9vZ7q6VogSWkYfMUPuvXn1rc0aSCALp17frJbOwwgOMHGCRmpRozL1DSJ7S6kmwPkJW
Ug9SP51Fqc095b2thErOIk3FEHUmvQtT1DwTcO9pYXclzcSKB9omOQxA+6RXNtF9n1aYafO
jO+xy6c4RfvZ9BSMZRZxsFrIz8ZynUelXLSHZd+e64EIZzk8DA71txW8InvZzG8kRYuqxqW
aQE8bQOtMurC8maVNO0+7naSEPtjiLNsJySwHbA603sK7bOQyy8DyynJJUfeqrI7SA4zsHU
VqNoOqXmuS2djYXcscKCVvKjaTYmAckjoPepZ9AvoNQaM2NwIGAZm2EgAjjnpUpHU7RMVAh
YFiQo+9/s0DO/5T34P+e9aB0q7t9Ta1lgmidTtCyRFWYkZAx15FQR2zvcPCyGF8HeknDJj2
6/hSHe5r6Xd6nodta69o2rCC7jmMMkanBU4ypI6EEZ49h7V6rY/FPQfFGk/wBjeM7cadcFP
+PtEzGf9rA5X9a8PCTOvkbcDO7I744GDVtkjmtAzZSWP5XU8ZGOvvzRewNJn0P4fl8Dpp93
Z6J4isVDptdhJsPTlvmxyazdF1zwT4Zvma01bTrh2yJp5mYOB32gCvBoYg42kDOMggdanS3
dsGFcsOHXqQabqGEoXe57V4l+MOiQgvoemy6jdp/qnuE8qGI/3tvVvavFrS11fxbrr3Elx5
k1xJumup24BPck1ZNn/ozNKT5nRIupJ9xVzTfBvi1pmWDw3qskUgzvS2kAx69P1qG2zaNkj
6i8ND+xPC9jpEF5DfGC3EVwScBsjO0H9a8H+IGs63N4nuoGmkayZsomOGAOOD2969X8HaNq
+k+F1XWbV4ZpCGWMj5lUDAzXIeOfC11J4X1C7sI3/wCJbeLcKpU/NDKMN9dpGce9aNNxMub
XU8Kv5M3m4AoQd3PXPvTXlkngMpAITAJ966608GnVZnuJdd0u22YP75yu72HGP1qpqfh2Zr
wi2ghlEYw32WTcsh9h1/Ss0ma+0iQ+FNfOha3DeNJLsTnAOD04H0r1rx14tsfGfgfS9bsHa
a90eTddorYdY2G3JPdd3SvErvT7qxZUuLGaHPOJI2Qj8+tdL8P5o28Uw6ZcBDbalFJayCTk
bmXC/rik3YvRnocmpWni/wCE974ckvD9uWEX9vCQSMx5PA7cE14JBIYpUkUdOlek/Dhr7Tv
iImmA7XWR7aZJBjcucHPocVxfiLSZdG8SX2nzRNEYp32K3dc8EHuMdxVJ3HHTQqwTvGxKnc
WBBz7969L8NePRp01vJq9m88UVsYIUj+RY1A+Vh9G5ry9AQMjOK0XnykK+azKnAB6D2FWKU
Uz6a8P+K9J8XaUlprNwXubSNdt0g3MxPX5sDIHGVP4VetLHUdE1CKea3P2SfISU8qRjt/Pm
vnLT9WvrazFhHKfszSCZogeGcdP0Fe/+Cfiha6lLDp+sQxw2giKrCxAjJ78n2NUc8oK56D4
QvlhmuNDlkPmRuZIA/V168fzrtYiSRg8HmvPL/T3tL2017RnW5iVgSIn3Hbnge/HGa762mj
liWaEgo43ew9qC1saCd+elTx5xyarRttz3Bqwp4oEiyo9alGOO+arK3bNTKfSkUSjlsAcUo
6+1MRhuzin9uaAFwOc81LEfn6/wt/I1EFHQdKljHzn/AHW/kaAPhWGCS6dRGxV1IK44xjnP
0FVZLp0hkZiNzMRkdevJzVi8dobN4YI2aeXhmwRsUcYH171kzYcJGOiqACPWhmcnzMtgiO0
86Z/m6DPJNczq0ge6IA4UDFaV5Jt8hZGYxqCx4/i9Kx53NxMZW6k9PahGMiqgwzE4Ganibd
LsTI757VYSFQFJTcT6VoafaNI2GhwgPH1rQzSuy3othJNeARN/rOo7fjXoNhYR2yKoUTMwJ
P8A+qs3TNOaO1ea1jMTACMCQffOecf41oPZXUc7x2fmLNFIuXxnfxzj2FI3jGxYu7iO3Ty3
tWQOp5C5C1yesKZ7oyJEY4guFB78da6v/SlimOoTGdg3y4U/KKz2gtrm6DX0whyPljzyR7m
gck2jirOIrqSNgr8rH9KyJoCysRnapyPevR73T9OSVZLEYVFO87sjpXE36RxuqjGSPwp3OO
Sscpq2Fa3gycucnFe1a2L6efw3YBLhIrDToSwTI81zGDgDpgc5NeMWFq+q+OLaxhG8NOsQ9
CM4r3XxfpWo6Zb3+tNcPZ2CxSWtvCZdzLK7bT2+6y4OO1KPU6JQtyxPAtQ1B5NQnKxorFsl
sZz+f1qfSmnitZ98e0SYO88HHYD2qbRrzR4fFkl1rEbtaqxwqD+LoM+3FbuvTWd5cC+tJxK
k/wAwAj2YHTpSW5vWdo2FtRa3Nv51xJtMY5UGqOsXEc8kNnaBhGxCsB/FkgcVTD7HwD7ivR
fhT4Z0rWfEV1rmsXsUGmaFGLhklbBlmbPloPbIJp2u7HHH3dTF1PwZJceLJYmuk06yggi86
eXkY+7tX1b2rS1bTNB8H+G7tdIjum1WUeS97MwOVfgAdhkV1OkTXni3xPrEGuRf2rplpE10
gJCi0O7AcMO2OPxrqNfs9O1qaxs4oTIIEE6xAqSCBgE56mtPZqxXtWpWZ85+HGvrDxjZrG8
thOp5PIOQNw/AkCvf/FPxX8b6ckWl3jxXU8kKieKeJWRlI6tkfdI9a6vR7Tw/4Y8Ktcy6Pp
wuYmLQ3V0gkm3eqg9hzXhPi/xYdQ1S/X7T9v8AMf55JQRz+dZuNjXn53ohs3/CpLy4inurP
U9N1VZN8y2OJLQuDnAB5AJ64qO81aTxD4ie7Uw2upLO8qheEfPAVfQDFczaafDNAt2su9mb
BiU/NntVx9TQyT299o0sE0KlYUXIdpOxJ7YqIu2pUm5Kx7b4V8cT2N5NpGqalDHbRESLJIC
RIcfNFkA4571vQXl5q/2j7DDZXFoxcpBuyx4zgntzwD2NfOt0JLMxT/amnVgNyfxxN3B9a6
Hw9falM0syQyyQwAO91ExQxr6tWt0zFJo9h0vV7LVYwIWCX1tiO4s7hwGhIPCn1PoRVDxTB
ZR6XJZ3UwhtJWMoiBBcZ6H69a43xz4ak17wonjjRFaPVLLAuDbkjfCB9/1yOpx2NePXmtaz
qNuslzdmTYAm4jBYY6GsnI6Irqjc8deCZbBZtZ01bV9OXYMxN8zZGd+3tnoR61w32me1jiM
LlcrkjsfqKsWJMyy+ZJiMHgF8D8u9QX8QXZhsjaOcY/SszrT1sy7/AMJNdvNbzTRI0lt911
UKfofan3XiW8unWUSTB94J+fgj04Fc8ww3BNSRAkk+gzTLcFue9+FdR02TwxcXF1ao832Zn
O48vtG4Z/KuLTXfCuvX1oJLOTSp5ZFDyRnei5PXHasPQ7iZLh5GbEKWk2eeMbMf1FdJ8PPD
qTaBeeIItPTVL20AMduGweeASO4+nai5zRikmx9/4dF7raR6RbyXVxJKIwLZfluOPvKew9a
2vDngXWtV1G8fT7CbRhpSb7i4uwZTNKTxCgGAysex6DvXqvhPRr7R/D/9rvcy2Wp3G/zIrg
BPKToE3ev0A4rbtJZblbS11S+tbyxjbMMFrMAhPZnGcnHoa3SVjDnk3seVS+FfEljpFjrl1
ftp3iEFprCwto1WG1j3cmZiMNk9FGTirF94WvdMtbPUNK1NNL1e6ieXU9WknbbIG++qQgf6
vsOMmvWdaV7rVrdLPQDdzW+FN/IMpBkfwRngkU/RPDl7YPNJar5GoTDbc6rcDdLIe5jTPGa
kq1zyu2+H7afaJe6d4hm8PRPblFu5yWlvFf7zSR54U5+UcnpW3F8JZbfT5YdP1q803TLy1W
IpcsHmuZBzvC/8s1z2NenW+hQWurPqWnWcUN7InkyX9wPMkcd9qHgdKr6jbQ2iG7EgvLh2y
ZZFEsmR3UHgY9aLg11Z5hB8ItRuNMeG38Vz3nmvHulmtss0yDA8ok5wvTJqa4+CPjSG6gvN
PvtO1fWPMNx5ksW0vxhll/2e1b1745m8P3sa+IfEC6TBOuQ6nz5pV7HjhRW74W8eeGbhLmX
S9dk1WZcM0eCNpPds+v6U9Cb6nhOofDKS0uZE1OK70XV0ikdrSKzaS383PyhHBI2MC304rz
+80vUbKQJeafOiom1/3ZIXPQmvp/VPjFfeG9S+1Gd74tlPsEAAOQOGLdh6+vFeP698TfEHi
K11O9tbcaVe6lIGuLhJCZWReiLjG1fXH0rN2Ls3qjye3kaKZrSQ7XQ/L71ZSVIJvMKtwPzP
vRNqOp6pbS2d7bpcvG29bl0xKnY/MPvA+9eseAvhVqUjwanrluSRtljgPHl9w0hPHTkL3rP
luaysjpPhF4AtVt4/FviyFZEch7W3n4AHaRgevsK9i1TxtpGm3j2EgmgkXChihwT7HuK8o8
VarqWILTTpTp8Fu5i33BwbnPcfj1ryG91uV5bwafqEymeYsJRKyMq9CNo4wa2SSMuZvY+0d
D1Xwh4psXsNN1GK51M5HkSIVIx1ycYFUbrwW+nXj3IlgvrUho3tlk3oMqQeOpr5M1DxRrQ8
EGKa/MFpPKIpordgr3GOMsw+YL+PJrj9F8U6j4d1uHUdJuiPKfPlNlQwHYjoaFLUfI2j27x
n8Bte0u2fV/CZGs6S6CTyoyBND1JG3uB/kV4xM8sUxSSNoJFPKkFWGOxFe/6Dqt78QPh0/i
DRdRuPD2uW03l3aFv9EvRnhUxyDjAJHSvO/GV9N4mlvIdf09NO8WaUgEKWxBhubUfwZydzD
JIbPIyO1U0uhhya6nF/2peXFlJHLdPKmQNsg3YHsT0rLtbt7G/hvxBkpIGRV7MDkU3zSseA
MKwzj1zSQyMCUbBB6j0rNpM3g7Kx1nh7xDHbeNJvE9+wmnffMQgGGcjAwPqa0m1Xw74pFrp
etBYAI/JbWgm57V8kqcD70fVSOvOe1cRHFJE+bT/Wfeywxgev4VdkQNnU9P8AknUBLiEH5X
9fzqFGxpbqVdf8Pal4W1z+ydYiVHj+dJY23R3CHkSI3RlI5rLI/fMqcgH8hXpfhyQeJdOPg
WVFmg1CXdp7Stg2F6eAc9kbofzrB8R+AfEfhS4aDXNPmt1h4EqruR+f7w/H8qsaknoc7FvY
4UZ9h2xWzZSkPkcEc8msRH5Yxn5WJGf8KuwMxYKpyaBNHv8A4F8cK1vZ6dLJ5ElquI5m5Xb
33+x/wr3HS9Qsry1SOFgCFBAB+Ug9s18U6bfz20okhkKPjGfY1694N8SXemaRC8tsvlHJRy
cnGeSBVJmV7H0arBTt9KsRniuW0vWRcGNVlDxMokWU8qQewNdHBIsinaQWX7wXnHvQDLqkY
zU6HIqBOmMVMODQMmSpOpNMTpUgHekUgDADOKki++f91v5GmY9elSRAbjz/AAt/I0DPgnUN
Qa8vmdFaG2jx5cQPT8e9Y7TB5GKZ2g4znvVi6kJJt3kIRf8AV+v1JrOknC27IgC7DjJ70LU
wbsR3c0ss/k8lUOD7mp7e2EiktEBgY5PIqhbI9wcb9wY5OP51u2sZjjJziQg5J9BVmW5fsN
PJlWKKMyyNjPAKoPeu1sNBS1gLXJiYFgRtAPbtXP2un6lbaeLmMbVlkAWMjLEHua6q102NJ
Ypbu5cLH8xjjG3ee3Pp7UjRI2LRFKFlQKNo2lh/KoZ5pbdiqRPI2dxCgjH096l+0NIG2EW8
YXIbvWRqep3SQqLIecQRulb0pFDL1LjVkkt5XktoUIBcHHPes+PS7ITeYXklYdmbO7H9KtL
fXs0ZjuIY1XZlGXgn1BpJriKz08zy4HHft7UHPVqW0Q8tbWsLTTxIQgysYHy/j61i3Ou6XN
BJNqNpBHdeWfIEVuCXk/hBHQDvXPahr17qUvkWy5GeFVeWGeo9azrmwv4NYUX6sMxrKi59e
Dx2PtRYypx5pakvwo0xdR+K9uZOVjuGkJU4xt+bP0yK7v4jLqMF7fG+uFlju7ppYQDvKIgI
A2jgHOOBUnwO8OqPFep3CXMUMtrHsS6kXKRSt825h3AA6Gs34sXMWk3WpLp+rpfGG7fy5Y0
CqJHbfIVxxjdnA7D6VeyOreqcF4e8CzXUFvq2qyGK2bMrRBcuVGevpmmX6uJndogiucqqDA
UdgPTiun8BeIZ9VXyrv95PGDztwCOvX1qnqd1a6pqlwsMIDZwAOBgd6S0FWk27HIOScsDnF
dO3hvU7Tw0moYuIcyqJpBkKuRkKwHXgfrXY/DbwFZa1rkdzqD/uxMIolxuAfglmHcAdvU17
58UdR8CeE/BreH7+z+2Cdt0kUTYbcAOWPY4xxVwSe5zyk4tWPm/Tba3TxPpJ8L2+p22l3UZ
jlk1C4CpeFBufgdFOOAaj8QX5s/F91e6E5u7SePzreYMUG04BQ57huPwrf8Q6nptlp2iTNa
xRWE6uFhYA7I9uRg9j714/qPim91KQ28VvDFGJjLDldzRp2TPcCpeh2Qi29Ed7qFz4wt1ut
C1RIGnWCOZmWbcY4mYYVf8AaP8AKuXlSS2utQEkUBVwGBY8IvqPU1z/APbWpLcRu9w0j5DO
zHLNjpz7elLay3et6zDBJI21jtCDstZ21NnE9Q+CtvZal4j1M3kEU8kKiSKNlyqkdWArgfF
etXOreNL65tdwRpSiBMgHBx0H0r1HwZpjeENXae3kIEhWOQFOqtx19BmpdK8JacmtzJeRbN
V0+4khk5+SQE5VtvoQc07EXSPO10PX55Y5L21lsraTjeyk5OP5mn6PqGoaTeeRG00dtI6xz
wFfvc+h4z9a9V8XaLc61PbbruWCSAYVByhHqMdDW/p+haVqWkWX9pWpmu7QnbMq7NxHTcf4
unU07Gadzo/AEEWn6AYbx91mBJIzzKBhSCSr+3sOK+VNWjt49bvpLNkW1aZ2jbH8JJwAO1e
sfFfxjd6VpEWjaa4jivQyXD9WK+g9PrXkMUoexWZ8vu43AelRI1UdDnpHFvfyeWODz05p96
8cu14i20qB85yajvlBkLjGPSqyt8uO3QVJvurkBHz1LEDtkOegqORSjAZ6jNOjfCGPjmg26
HYeHZIP7C8SqwVpf7KYoTjj94mcVhR6leQHdb3cltIP+eDFOPwpNCv7Wx1WP+0Fd7GUGG5V
DgtG3Bx9OD+FO1rSJdG1FrZ3EsDDfbTpys0Z5DD8OvpSM1AbNrWr3Q23OqXsyns87MP1NWN
L1m8tb2F47u4TaflKsQR9DWJwDwcinq7K4I68d6EDij6G8KePNZbw1qEz3ge408GOM7zlhj
v6/Wsbwb8W/E11rostUv2nVixVmY/IfQVw/hHUHaDXLcbcTWxfLDnI61geHZTB4js3zjD8n
sRV3MeXc+gPHHj7XNO8LJe2F65kkkULMcng9R+lcJ4p8Z6xqXgfSdRS8eCed2Ehhcruwf0q
HxLqTS/DmJImDF5Cr7uSPmOMelc5KyXXgrR7eWUIqTyr/Km2TFaGNcX2p6ojTX93NcvkLvl
csQPT6V1Hghb6x8S2E1o8iwSuI5CG4I9KLK0torLc7IQPuKB82e5NXoLi1sr6zlgkx84Zzj
A4qUVLY5nxtqt1ceNL+VZXjeKby1KtjgVb0XVpJLPbJCGcj7+MnNXtasdI1C/vL2J1NxI5J
54/wrOh8q22MS4iX723r74pMq65bI9C+HulWuqeKUubx1ENiPPkUjO89AMd8da7DxL4js31
y3v9K8RyJLbusb2ifNHPtYMCB2PGCetcB4VN/eaH4judDmYQKUi+dfnbjPy46GpLDwpcwJF
NfXkOmzXCGS3a5f8A1pzjAA6c9zVIykjrvEupaXrttfXEr3aa1dNu84oFihB6qo7V5dd6FI
0iukqJEFGRj5gR6euadrc+qabfPaXMm14uGUdz7Gq9jrt6ImS6jWSLGFHQj8abYKNh/hG8t
n8SNo+sW4m0i6bbdjGGjUdGB7Eda9Gn+G/wy8Nf8TR/G6+JYZXDWmlW8YWeUdlkY8L6E145
LcyLcSw7HjVzubacZzWvZ3mlRWgjuI3SZRwAMkn0FStByvbQ9dn8a6t4osV8IxadaeGrWJZ
Xih0+MQmNtpOCR14Aye9c78Dn8N+JPFkXg7xbaRzPdMWsb4vtlhkA5QNnlSM/KfU1j+FNe8
Of2slzrslxE6H5JOvHT5vXivVLXwh8N7Oe01nwk05n85bmWEzbzJg5Gw/wAHsK0V2Z7LU8r
+K/w21P4a+MmsL7E2nXheawuV/5aoDypHYrkDH0rz4jrt6Zr6N/aE8dJ4j8J+GtLk07Fy8r
3DXUi4I2cbF+uefpXzrtYLkDA96TVnYIu6uSR3UsWMOdq9O5BrS0ydHkJ2CNhwyKPlcHqfw
rIIKmp7cFZVeEnzB/CT94VNjQ0ZBJZXyzQSNGyNvVkJB68civoe28fX1/o2gX6xLqS3kf2a
5inRWjEq8EkNn7w5zXz8dlzBKpUAxAEA9xXR+CtVyk3h26kKxSt51uQ20pKowMHsMcU0ZzR
3fivw74S8YmSLRbWHQtdts+YVTZbTt/dPZT714eY5rO7aGZGjkiba6uMFSDjmvVLiO+TRrS
3u7Nk0+WfCFV2uWB+Yb/AOLPvVy90rw/4tujbai32XUlQKl9G2DIOhLr3Ix1ptBztLU8mik
78jPNbtleSKI1+1OFBwF3EqvPXH86f4g8Iah4duvKkzLC5zDLjAlU9CKxoWZGw3DA4xS2E3
c9x0Tx1HZPHFGyyWwZUBCY3jvn+7j9a9d0/wAQ2xZVim3q3G4D7oAzz9c4r5K0+4CzxBiVJ
cDceg+tekaL4o1AXZ86ZJUjYojRoByR6d1xTJbsfTtndpcR74+cAVeQ5PPXFeZeEfFMNzZx
ySzKrriNl9ff36V6NBKs0ayRuGU9DQXF3L6nHGakBJPHSoFNS0MskxmpYl+fA/ut/I1Cp/W
p4sbyT/db+RpFI/PK7haS4Kock8ls8frVWWwldN6YEC9WOcMa6sat4LglJGh3d0oOQbi725
HuoHX8azL/AFizvJ4IorFbfYpwsbEDn+IjoTSTZyOVyrY28YHmo7IijgnB3D0Fb+labLeai
k0aIIoTuYydB6fWsyxiG0RvKz7znIA4z9K7bTZLb7DtslZ4lOGG3gt6k/0qxpFmA3Kh2dg7
MNwHQDt+VQ3GsQWTKLvlsYGDwPWiVZJFd95ilIy0mOFHYAVgXiWcOob70Gcsm0BupHqfQ0j
RHQWetWd7L5MDiYKeo757VduZleORfkYggFcY+lYmg3UN1NNZW2nRW1mpy7qv3Dj+Z9a1Lp
7S2tQHby4wMZY/M31NDMKk7aIquWkPbk5H1qn4iXToLVZLa+uNQuoo1eaOJFWKP1BLcsfpX
Oaz4vhUtaWBYEcPLj+QrDOsXYCypeyxNncq4wc+uOlKzOezZqvrJu51ktNPWwiZwfIgT5Sw
GAT3z3rI8Q6zd2d5YyPdx3c8i55OcHd1b3qO81OWXZvusuoILRLhnJ5JY9zXN3uJtRtY4E5
GTnuap7HRQj79z6S+HEWgab8Ntam1a82zyqt7dxA4ZoznbEPXcOOa8i8eGybw4g03z2tPtJ
ii85QG45IOO4zg/Su517xmnh/UzoqaHb3UzQR25MwA2Jt4wO/Jzz19q4TxJd3Fxa+G/Dryx
XErE6izooABlOQD79zVS1VjWlF8zky9oOm3Vh4UtYLAxfbNRB+d22EKTjAP1rHkvrmykksZ
LGGC4g3RyuFw7n3NW/FkkSPbWEbErZxgI3K8/wD665hiZQC00jOWzyd2T3yakiXvyPc/hL4
kGk6Hf30aRm5t3ZYxISQpZRyf8azdfQ6pZzXWoam1z53zuZDhZJOcBc898V5rZahe6Vbs1l
O8TSHD47r6Y71d07XpbrUv7Y1y9a4g04h4rbGBI5OABgY7Uc/Q0jS6mp4/gL6dY2yK/m2kK
RkAdOO4HSuK0vTrWG0k1C9WRlJ2IAud7E/oK9IkebxDHFHYJDc3FzODLHncfYH2rU8faNb+
G9JstKkSNbtpVeYIMKpAyeKLX1NOe3uni0emveazJHt8rB6egrcsbBdJ8WaZNGDKrOCyDoc
HmobJiuvS8ZzyPrW5ZJt1yxvnyWtp1lx6gdRQipOx3lp4svv7cm0yfw/HJBdFUjkO4P5R/j
Dfd464pPGUHiu8S4ls2givtCtt/nxkh7+AHAdh3Ye1ammzWWq2Mk/2JbGRJMRSwTkbmPfYQ
QeDyMiqOg6hrdp43lW6UanHaFxIjDcCvRlHPQ/lVOOhjGabPI7D4n+K7eNbYXKSIzZJkTcT
z0r16y8Q6jqNu/2i5OI59iqhwOBXkHxD8Iv4O8cyWaSB7a5xcQOCMhWOccdMZx+Fdt4amY4
j3bt1zI/1xWcWb1ErKxj+P7hb3U7WNk+ZFkbjuNxH9K5y1hRrKQEuQASuPXvWxrsqXWuRyM
4JRWH0y5NVkvI7fWI7SVMQSoPmUcZPB/GoZUdjjr4DIPGemfeqUJ2knGSOgrW1mJYb14Vbc
FcqGx2rJD7ZSyphTwKk0jsNnQ4DsepxxUJAXBNWZQDbHaD8rAn27f4VVfkDnJoNY7CFjnPp
Wvb65Kumf2VexLdWJbcqN96E9zGex9uhrG74ozigs2ZdLSZDcaTP9tjA+aPbiVPqvf8ACqX
mD7IsCL/FuYnqTVeOaSKUSxOyOvRgcGtKTUbW/CfbbYRzk/NcQgDI9Sv8X6UCsaPhWfytQu
kJ4ktZF/Ssqyl+z38UxyAr5z2xVtYLjRZ0vGHm2syMsUyfdcEevYjuKyc4Y9QPWmZ8p6Fqm
2f4ZW1wmOblhkdxuOKyrO3a48M2oDRhYriRvmznoKutMr/CqGI8GO5PTtljWWiSDTVEFyZI
g27j5cH6VTMUjcimeS3eYxooHyZHX8Kzri7udQXzHiMSQDYu37uPT61Ckxa2Ds20K2SD3qV
HnvrVAxSKCMts9z6mgbH2SxyLwg3D73NVL6R0iaGMcJnJPOM1ftBDAhxIGLEg/wBapToskU
0qB97ABAOmM80mSjd+F/i9vD3iiO1usHT79lhm3HiL0k/CvW/FGjtdammqR6iyNFA6KbYqQ
8RGSvzcDNfPBtXhjZ94JkXI4wQa7bwt8Rn0+0XR9YiFzau4X7Rn5ogeOncYqovuTON9jG1l
ri61OSSWD58BVij5AHYDGecU2fw54jtrcS3GmXCRsMgFSDjGc49PevXtB03w/AG1CzmGqJO
xkD5+YH6daxp9NvZvEc2pR6vKDJJuDGFjJs6GMc4207Ec9tDyzTXd9RkZ7NZDEjO4bg4Feh
6F4W0TxdYyvZTSR6mIt0W08H8PXtV+Xwzb2t9dXa/duCfNLjtjt+deb6Drd34W8X/a9OY+X
FPjbuxuXOM0mrGq12KV7BLBPNbTvmaKQxsvqRxXReHbzUrS28q0WWV9wVURsNz6e9P+Jmky
2fjq61C1TZHcJHcqFXgb1BPH1zXMWOqTQTBt5UnhmT5SRn17UFdD2/S9I1H4i+H7jSvEd4L
C8tUZ9KkmGGknBwYmx93PQ5x2rxy5tZLeaS3uQY54WZJEx91lOCPzFdJa+J7q1iivc3F6Q/
7xhJt8wgggnrzjIJ78VZ8fJYzeJY9QsNPbTobuBZDCZPMUseS4bvnuO2KpnPLRnDtzwaFWQ
uFTO7PFWHVcHjDZyFxSpndktt9wOlIaZJaXjwX22ZFdCdrk9qtTD+z76G4hkPlgh0Y8ZFVG
tVngeSNgXU5K9CferkUpurUW0ygPEOHY/e9vrSG9Uel3l7pg06C4N0zfa0Ux+axAi4+8AOO
lc1qOrzyag+r6dHPHHJF9nuDMgwTgcLgYx0NS+ELpNQ0HUPD9zEZDFGZIpCMkJu5UZ9+9al
3o2reH/MshBHb6bMqtK83zRrno+OTk+tUZ3urM6DQPGVgfDh0rxRF9sZpNqQXCf6mMgbWUj
kc1X1D4Y2uv6RceIPBN4ty0Q33Olyf6+H1I7MPeuFcCxYSrdrdShzFLG6nKAcDHtjoa2LTx
Pf2Udpd6UJbGWCTbCyybiq91/wBrnPJoIbscigeJ/LcESA4IxjBHb6itazuGiTzUkYFTwB1
/Oum8SaLdeKfN8YWUUUbeWDeW0QwVI6yKPfv6etcTBKwBUZGefwoDc9S8K6vHbXsbs42IMg
Pzz+FfQ3hrVUvrRHJQSEDcqHgV8i6bcvG47ngYFeu+DNdXT3ErTKxlG0xn+E5GDQJOx9Cxt
wAetTcnHPFZen3i3UCyL6Dn8K0k5XOfTg0M3WpMCABk4B4z71PCQHOTnCt/I1AFB4qaL75y
OdrfyNItH5xs1ukkcRQOAQQCO/rSRqhu5GJJXdkOD0qCSdRJuKjeRxjoKjtWTeA53L+YU/S
rOM7fS0X7RBJIFZc4ALYrqZpkstNSG0wiByxC9ya47TFMkUBA2+nqa6yJYI4gGuULEZKkc1
JaBZJ7iZIl3r/ESfuv7VaXT4dWvGh+zoltI6mWZm2gY/hUnvVKS8RSkav+7xsIXr9Pb61n6
7roaSK3WUzSkFFjjTKr9AOp96ZMpWNnVNS0nw8v9n2UCxJE7SNGGy7Oepc9MewrhdW8R3N8
czYaPsB6VT1SW5Ei2wtZfMHGGBJyetU7W1i+0u2oTNFGoO7bjdn0qkjBrW7KO5mcMkW52PT
GfyFah8PaqIRNc24somG7fduEJHqB1P4Uq6kbKPNlGkZOQkhGXUe3pWVNcy3DmSeR5nJ6yM
Wx+fSgaNOLT9Hgul/tDVTcQY6WKEsD6fNgVT1M6EfE8x8OfbDYRQqitehRJuP3vukjFUw3G
N22q9kwae6lY5DSBck9gKmR00Fq2d34hSDU/EokDNHc3QVQ+OAgTDOfUjt71zfh5Ybrx1Pc
mTy7awBCs3OAnC/ngVs6nLHbyXOovOSn2dYUH9zjLfjV34QacskGsaxeRq8WNqlh/GPmzij
qa3tBsoanqL2d5c2UnlzXA+Rpp13c9ePzrJSK2uSitsiOcts5Vz7DtVXUb0TajdXDjM80jH
5ugyeKfpgl3eauABnLN2pSMoK7uSaksUbrvHlDGFAHQetQtbgWNuQQryFppAAcqoGFB7c81
FdTQPcL5jNJFnLkc/LnmvSPFHhO4a0a60UtPpUVpHNG0mFZYmHOB3OePwqUdL0MrRbdrK0S
8jmaCRwJlaPqQDgKCKt+KtbuNa1tIpm+RkVjnn5sdc1nSGGx0mEWUhHSGUMTuUkZxjtmo7s
btWikTkSIMH8Oa3uuWyObl965h2qD/hIRsBANdGkiq0mfquO1Ytojf2+D13D8KuySfOV464
z/ADpJGkmdVY6tJYWbTm9Nrk5cL82cdDj1FdR8PtuuzTtYzSRSWjbpWlQYZWP3gQfm+navM
bfULnTbqGWGQBozlQwBBHp9K9Q0DxHZ6D8Or/WzbWunMi4MMEZ3SSMCQTnt9OlEpERjqeBe
O9Yn1Tx1fTSTeclvKYo/myMKccfXrXWeDrwyzWzFyGCySN+deXSO017LK5wZHZicepzXd+B
96X0wl3COO3fn2Irnvqdc0rJGZdXytrDoejjAY9uSa6OxWw/ssXNzLsff5TBhxj+E/metcX
Ni5aW5jjI6BW+hxmt7TLt7i8S1lAkRlVCjjnPrSYJaGPqiJ9skBOdmVbByCaw3UBXK4JHNb
+r2wt764i3BY42wcHP6Vz7MQ2ODj9aRURVcPE0bHkjj61XxmPJ6mlJxIc8D2roNJ0ayuRB/
aN4bVbg5V8AhVPAyPrj6UI02RzgQswCjntTcEtzXZ3vhWVbB5bBDJHApWSVmAU84DKfSsse
HNTj1SLSp7bbc3LhIQGByxOBzTsUpIwShznNAChsNxnrXRap4O8RaK7pqmmyW7K20hqrMll
Z2gcf6TeHhVx8ifT1NKwc5u6TbvpNoYdYkimsLkZmsSTuUEcOOyt0Irl7y2S3vZ4YZTLErE
I543L2NOu5roTeTcsGk2gNzn6A+9NaQSrG7AFlXYw+nSglJrVm1Z3KjwfeWxK589CMnOOua
qi7IiW2jkXaO4HFUY5GVNithT1GMg1IsMksjLkAY78VRmkW7m5dLeJVyFORk1c0ltscgecC
NvvH29BVOeLzrSOMhR5Q2kg9f/r1WurqP7KsEQwUlyDjqNooHy3Oju76KdooYIvLt4k2x47
j1NaUMkNw0O/afLTYijuSOtczps7ySSCY7NyDg+3YVp27pC4uHjwyH5Qpzj3oM2rMr3NqYQ
yqWk2kcnjvjFZN1bvaXbxFRuj79jmuoW5ivEZLlhtZ9ynHJ+tZV20b2TF+J/MHJP3hSKQeH
tQubPXLJo7iSNDIAQpI7969wn1J459NSBypmnZGI74rwNHVL+OeNcgMDgHoQa9I0zVUubjQ
AJclrqVvrljVpmc4Iva9qLTaTrr+YzfZ5vKU56EjmvJChOJAST945rtdYu/8AQNfhjYbpL7
kduuK4xgyyAPxvXj2pN3ZUFZM+hvEdnp9z4A0LUVthdyT2qIzDO5dowR7n0zxXluu+CLmxh
W+WApakhd3UK2MhWx0OCK9c0WW+Pwt8OXFhPgSk2zGNd5jct8ufT8ava+sMHge48Nxaftt3
laY3c0mZZbggAlh/AMDj2FVYhOx5D4K8OLqN42hecBc3w32pf7hZeq49T/StvVvDUtrbp4e
u71InjkJtHlyFWRh8yMx6Ke3oRWZYC60e/t76FSs+l3CyDnkrkE8/T0r6K8b6bpnjDwTa6v
o9sksd588isgHbOceuc1oo3RzzqcrPkm4t5ra6mtLqMxXELbZEYYKmoPlx3xXfa5o15daeJ
L63kfVLKM5ZFBMtv0BbvuT+VcJscA/ut54+76VBenQWOJZWMglRAoz8xIxVxIGDgThcHlZF
5U+31qnJC6NkxlT3C5yKmVLplKsHITBI9B2pFJmnp96NE8R2uoIWMAJWTHXaeGGPbNei65b
vdW0mpTKkpjcRCIsxEPoWH8QOeDXlZWKSOeFGLZJYA9vxr0S31y5Xw3DrcEKXH7oWt5DJx8
w4Dfl0NNGcnZ3OM1KcSzBBbLB5Y8p1Rv8AWMvVyfU0qvc74pwWRWBETE8YHBFNvZbBjG9rE
UkbJdDzznp70y5u5LmXawEceflRfup7AdqBs9P8C+J2gUaddRxS20kRjkZjhRk9C3bg1y/j
Two3hfWkEMqzWV6hngZM4Vc42n3BrN0uaOK0u4Li6eDzQrFV5WQA9CBXpdzp2n+IPBiwG5M
U1y++wa4YfKyrgjd2DY6UEI8vs5SrAnrXXaJf+XLuzyuD9K41oZbS7kt7iNkkiYqyngg1rW
E4DjkD+lAmfTHgnxGNQdIHkkZxHg7gACe2K9GikDc9c188+BNV36nHGWeNypClOjY9a9x06
7WSJMP83cUMuDN5WqeA5c8/wt/I1SjbcMjoasQNhz3+Vv5GkbI/NSV0e4Jj2ocYCjpUkLyI
QMuofDHbVXYWc7QFOMjPHFWYCVdQn3iMEjkj6VZzHc6IYhACwcuMEEjJAqzfILi7Zld3UkY
/h20/R7eGPTUuZCW+XI9AO+ah1LVLK1VljkSSfG4KDleffvSKukiO9SUwxiJCwYHLFwoGO3
NZcl9FphaOyvvPkdNs08K4DZ/hQnkAd6y73U576YGSQFm6ADhfpUAbacKRjv71SRjIvpq9/
DC8FrI9vE33sNuY/wDAjzVCSSST5SRjORjr9TRjNIRyPWnYzIZEZeWBGe9R8c4PAq1LnyWD
Y3foKzWkPOBgUFJEjsEBPQYyCaNLXNlF8oBlLnJPXsKqyuzI5YcBT+FaWnwkRWsRzkIv1HO
eKiR2U1aLZN4jaO10BYkud5u5A+05yu2uh8Pa+ukfDWe1hgZXILyOTjzGc7VAHoF5rjvGsk
g1SC0kwJLeBVcj+8a0Yr9k8MfZXlDyttUqw+aNQO1JPUua/doxyTyxOc0kl55NuqDcSx+bb
6f/AF6TGAc549akFu1wlvGrBED5c/jSkTTsOleQ2W6S2EQ/gU8krivbPh/q39ueENO0y4uw
vkO1tKQcOcYaMD2OW/KvGdVm/fEx8KuMccGvQfhBqMKnXrVZNtyIBdwHjO9M8KD3wTUxepr
NXVzb8TaJp767pnh/RdNe3El0zysG3biRkjd69T7Vy15G0OoIixkCCdoueuBVrS/Ed6fiHB
fSkKQ7GNWb5FcqQW54znvXQ6No2oa5f3UTwC5naGR5HikUozjBxkf5NdKSscknZnF6f+78Q
pIyhlRs4ccHB5B9queJ5rD+3G+yho4pEEjPtCqx7lR2HbBq1HoWqpf3btpt15kYJ2eS249u
BjNYF5pOpadIJdWsBFMsatFFtPz7ifmf1x3Hak9ClZkN1crLNFNGTt28AjBxUPiK8urTwdY
2DwmIXbtP5jKQ7D0B9K6vwn4ZufEeqj7S6u0Lr50SLgLGOvzDpXM/FXWE1vxxcw2jo+n2H+
jW4QjaAOpGKzmb00mzhrZmkYrgbcdK7fwncslzcuRiMWjqD68VxMVswfDMUB/i7Yrb0mSaC
2u0hlzKFzx/EvesDaRYxCvl2rEKTHhl/HIrX0vT31DV2a2G2aFFYAelQaVBHd6nFLcbVgK/
ebgntitS3Muj+JGW0y5uLeNF9hk85pNgc34qVjrsocKG3LkL9K5aVCiLkAcnJzXX+KHhXXr
kLIsyLwWU9TjmuXmcSAKECKO1UkCeo6309Lq0MkMqyXCscw5wdv8Ae5rSke1s9FGPLvbpSu
12BKRqeoA79OtZMVurXMa7ywY846/SrlzFILC8k8orH+7C5GMc8CnYbabsakaR3lpElnftp
/2kCOUO58lhnke2OtdXd6ekOoQ699ojbT7Bo0inZtgnZcfKvckdSe2K53wvCjCOOKdGuN3m
Q+aBs3dwQevGam8d35uLi10zT444dOtItsa7dpLHlic9Tn8KZlvKxS17xPeXfmWaaxc38Mh
y0kzbgfZc84FczC8sUyzR4ZlOVz61NFo2o3KSSw2U8iRjLERk8Z7Y60SwywYWSJojj7rcH6
0jayWxQ3OsxZslic8+tWYGCxPEGBaT26YqOWMhclSrD2p0IO9WAOc59c0i27osxhyASXCnp
tGKuWgUs7vjBGMscmqt1EYZhEAfLOGQnvmmxNhhuA2jqBTM0X5QktiFiOVDHp1ZsVmWsCy3
8Ub8Ju5z39q1NLZJWuEZQIlUkMeiNVyKzg3wNbzrtyMvjPNIG7Ek1nB5cDQR7pyuZkH8Bz0
P4VK48+JR5apGq4XHXNSz2brI0yzsoZtxwPvGoEV2l8oLtjPXHemTuXI2gFmlvPEDnq/dD7
1ztxbzxI0Zk+0I2CCOqc1sysoaOGRGCjLEqPvZ9andba1kspFGWlj8m4t8d+gNSNOxzTWs1
mVyT93Lkj34zXQeGJ5v+Eg0qKUGNIJcqCPujPOKlhQwXt3bPFHdRSw+SYz1HoQfUVe+yRnQ
ftMMhF7ZOVR14ZxnqfWmNu5ialcO+oagI3DI9zIxH/Aj0rI3sZMu2FTqDXQ3NmgtYry2ljk
38yRg/MrdcmsTULZ4yzeUy5+bkY3A+1AI9h+D3iC0u7Cbwrqt0Y7N2MgH3Spz1/HofQCvQf
Fb/wBjpFZvqdo+nFhIoI/ec52gtjkcHGa+WtLv7zTL63v7dysqNuJz1A6ivpTw5qOieNNDt
rp7eO7voUbbAz/Lux90jvg9KtMwqq2px2Vj1Dzpl3o2Vk9Cp7/SvUfhhezWltdeGZpRJbxf
6VbDPLRscED1xXn8uj36QRzvGrSlXP2fo0YU8hl6jrxUug6leWN5Bf26sWsJPMKd2jbgiui
Lsc1SKkj0HxF4bks/FkeoWBWcyRGVY843DIz7HryK8Y8W+GJNJ8RvJYK8dle/vkB/h/vJ+H
9a+kLy3g8S6Bb3NhM4WIrPG8XzMsZ++p9QDjIryjxobW5lOmxTm4VGE6uOAGztaME9u/4Uq
i6kU5XieVCxdN7vIssjcgZ5ApZ7G4tz9meVWlDASIp5HoM1u/aLfTnDNHBO4O8nhgMfdXI4
5rKF88lw1xPbqVuCS6kYyfXNYGiZiyRSxXSuYthYjHpzwcV0miajbQa/PpNyRHYXcfkEnkL
J2P51UjtmnuIo5CH2tvQno471lX8R3JMPkZuQfQjNNA9UTalHLZXsluYlQwuY9xHPXrUVuI
pd4lLY2HBXjDds+1dLqtvDdaTYaxb4lM8SRyjqBJjDAnsc81zUllNbTJCYmLPn5ACDn096p
ji9LFixZjIIlkwZT5bHH8P8VdX4b1FdOvnd7mE26tsAlbhMHO7Hp2z6muQQMjJH93IJHOCP
XPpUyNIFKhgdxBJHQ/jSJZ3XxFmsdT1C217T381J1Ec8gTaPM7H8f6VylvLjapAyvJPetvR
NSt721m0jVWPkMvlo3UxejD6f1NYc1nc6ddvaXanzEbAOOHHZge4oI5r7nc+E9Vt9PuVuHl
Il3rsTkMR7Gva4dTlhiN4rKyA5+Tp7jP4184WMRunSO2iAmUEsS2Cx9ga9H8H69qD7tIvA0
lmUI5HMfONw/H+VML2R7jpWv2t4drS7WAzz0rpLdgzFh0Kkj34NeCW1/PYXbW00gDo2Dnjc
PWvRfD/iIDZE53ptbIZsEcHkGnYqFboz4KDMy7kdQByc9fpVm2ZyVLbR/t44ArM3AnHenhm
Q5DYPYetBVjqZ7+5W1Sz89RbR/cZOGJ9fp7VlPIJWzkrngk8lqzC7ZLKrBOg9qcspPfmghx
L2V3IqgDmpQwAGMVQRyz7x82OlL5mDknpxVIlovh8dDUbzc4PWoSwEYLcZHygd6YpB3MFbI
6e5phykwnGdp5B44qFyT8rYx2xQFkZ3LEbgBnjGKlEkwUQx7lU9Rjkn60gtYrvGTbOzocEb
R9ScCul0yBTdzAgFlVUUdwfasN03RStv8wxsme/8Qre0qVE1Bpm6LIXbHXjnio6nVD4Tk9R
nGp+LZJp3ZlkuNpYddo44rZ1aGztp41tkdmKBmlfqQegrn7CLzNWkYHdtDH65P6Vr6isayI
YpS4CKOWzg45FTE0q6JIo5Jcj161ZtEMsix5wM5p0MK7NzDrUyAIw2jnPWqZzxF1a1RmABG
08AD0qjpd/Lomt2V/DL5DwSZ3jnC9Dx9Ca2bu4ghSOSUbhGuCB1P0rirmYyys4j2LnK5HJH
vWK0OyCbR6FLZQLqzG3nW7smdmtzn5pVPzDI7da9E8Ba1aeHtdlKPHZNdgMIpGykW0cFj7n
msv4R+VfeDNUWy0+C81qz+4ZuQsR6HHscmsO6e5QCTUyIZoLpSiFCpljVwcgdgcYFdEXoc0
1ZnoWufFrXL3VnTdZ2EYbyy9n88ki+mT0Gea8/1zxPa6x4wi1C7ab7Am5TGihpZcjlCTwdx
H4Vzeq3Ek91dX0DhBJcySlQeQCDgZrY8A2sN14vtLeSO3ms7wJDPBO2Cy/xEE9DSbK5Va57
dp2u+Grb4U6l4g0G0OnwRxyQgSAeZvxjGe9fJImkWZS5JIP/ANevZPjRr1vZRaf4M0iXZY2
ibpIo3yoBPyr+FeOIWlXCDcy8D6VnJ6mtONlcvRSIZIpgm9M7XQdAO5p2nzRx6m5gGEZyoH
+z2qS1cW2h300pXzX+RR6Vj2Syi6jYZBBB+tZmqR3jW6C4V2couz5cnjjk8etQa/d3Ujw31
kwjiWMREnqRmsS+nu5bwMwcRnCggcD3qzqskiR28G7CLAp+p5pWJMi7cNMST8x/KqfU+vpU
jjnk0QRPPcRwxj5nYCtSbm54agVJp7+aMGOJCqk9N3c/lVXxBevLItlnkt5kgHqeg/AVtS/
ubaOFWEcVvywA6gc5/OuKaVrm+aWRj+9csT3oeiJp+82zVjufIjjIOAoxx14q5baqup3Udp
qEKCyY9VG0qcHGDWHI2EbaAcDFV03tgLgnrmlc0UE9T2nWr2zl0TQtP8FawyWZJjZpwR5cp
58sk8kdeelZWp+HbLVvCcGpxavZ/brZzFcS7uZCOhPtjn3rgNL1jUtKWb7Bd+W1wAsnyglg
DnHNe9+GdF8E/Efwo9lLGLXV4D50txax7d7seeO+P5UyWmilpvgHR77wLpV/aXFnqEc0wgv
7uYjzLVjwNoXkp0wT3NcD4s8Ff8IdrstncSPFGhyhI3Lz0II6j171a8Q+BrzSbURQXsFpc2
haOeMExExk/K756lvSuUk1y/jWWB7l7u3jYiOO5+ccjG7B70BbszRvIILvSI1SVC6ZcOexz
2PpXMxoWdoShUk85PT1psEsuwx/N+7bPXseDxViZGBWRgOfl4pFLQvJp4NglvGxRpHJPv6V
Zt0lQpbRgRlP4j0pdLzLGW8w4jGOnasi9aWfUZXQ7ViHXPSs+oJX3Nu4vBFPFaLOeWO5gec
nufwqQ3S2dwzEExgA49a5exvltvOdi3mSfLuB5Azk/nXUXUn2iPfGAN0a/u15w3oaobViIS
tP5qtG+Au4jHVSfWobyJI7uR4ZZHiRgykc4GO/41rQ3Up0B7TaJVC7XlPLIuef1pNGjgZ5r
KQA74mKnHXA6UibkFu+7VUcHKBPMB7k4pqXwtd2VMsbjOc8oe9T38QtH80BgsCDoOoakntE
+yQLFuT7S3lqQMjJ6UAnczCsi3ZEbPJEycsRkHvn8KtfayyrFOVlwhO4D9K1dINxbRvcPEs
h0/eHhP8Ay0ToceprAupIf7RlVVItpQVDdNvcUDRTMETzM7/KmOFra8L67L4Z1pbyEsUb5X
A4yv8Aj71io/2d/JkYZB43dxU8iNu2x8t/dqloElfRn0Lca2+rSaZ4n0tVmjsfku9o5KN/e
HfjPNYLarp9jrz3FvBPDAXz5bcbg3cHuteZeF/EFz4a8S298jlVDASL2/EdDXsGpS/Z7NdR
0y5hv9FlYSSWU6CRFY8sFP8AAfQj6Vomc0o2Z6F8ONSfQfE8Vr97TbrMsEn8Iz95R9a5/wA
faNaaJ4wv7Ittsb/97bSEZ2lvlP4ANn8K0tGutGu4k0q9eS0sy6pFNN8hgkPKj6c9faus8b
WFxf8AhG2e98u4k08eUJIyD5sbfIWz7A5re90c3Lyy0PnA+FtZi86GS08lY1aR3kwqkDofx
xx9ayf7MvBbOZELRxMMkEfK3cY71f8AEEDl7e9u5s25Bt5AxIy6HBIPqeKqxTuZESeM524i
blNmem4d81z2KY+2+5LIq52AsMnpnrWZIhm0xzjJibn3BrWlVLSxjRjl5zycY3CqdiP9MeF
ukilD/Q/zoHEn8G30ZuLrw9dkfZb9cxknhZB0/OutfRo7/wALb4IAlzptwBLEZMbBnnHfGK
8rnQxTsMlGRsqR1BFet6HqbzWenatckSQ3pWO6XZlUYfKc9+QAae4no7nE61YfYL9orMPND
Iiv5rDjn39Pes1Cnmorn92OCB+Wa7rxNZtp2uBpv32kjcHhiYgID/GQOgOeO1cbcRRJfFrM
OYWBMS9Wx2JFBbRdsXuphHb20AlEGXDIoDEY5JPfjtXWahaX3iXwwNUigFxdWrnOzIIiAA2
7frz+FcQ8MtuUeWRVklydo6j616H4I1aCa6sdMubcRTQyF45E+Vn44ye5z60GTRxFpMIpGJ
baShAwM8+ntmtzTr8xbhczt5jLiNlOT/un0ra8d+Hhpsya/YDyILtik1up5tpO4PoD6VxQl
27GQlGUDJ3dfcemKAPX75JpLSC6eJIpYo1L/vdzFT93OataVeSwlscrg7l654rg9L8RC2vL
WWTeJ3UpPI53iQE/L9AO9dvbW1u8rhdzxsu8XI+4q46n8au5zzXU+TAxBp6MyykHuOSR2pq
N8wAUFiatRoZGZV4bPVaR6FhkcXzY3FlA3Zz19KZKGQcDBPTFXtqwRH5Cxxjiqk24yrtQqF
PXvSHYSN8RbVBD0qq7AsAcCptjqTKwOF46frT4lMiEiU88gUyLCFX8wDy+gHerghHlkkHzG
HP1p1tCQABklq1oIBGBvTkjrjNFylHTUyFtZpkCnYDGce71faKO0gKSJJcMpwWXgIe4/pW/
DbxaPYTajc28c0ysqojSYaLPcjr0rkZLiVmaTzCYwxAwemeTSuZPcu2ixJLJII9qu2xUHOD
jOD71I0RtfDct+kgfer5QHlOcA0WAUaVxkl2LBv61jarO0WjtFvKvLNhgOARSbN4q+hm6aj
eXcOpAZsKCf51pxR4iWSXkgAGs6IldMjjjyHuZcE+1aVyDFFgE4Ht0oiOqOWcHjgY6UrOeC
epOMVQtInupmAkClRnk9RVhw3mhDI3pmmzOK1sLqjSymNIsKVXDN71iyWZC7nlZuOa3bpdk
KqcgEZ9zWVcF1ALMQB0BrGx1x0Or+GHjCHwX4qkurlJJbG6iME6q38JPB/Ouj8e2tk/2fX9
EupLrSdQA2yMxOxwfmTJ6V5IZgzbFU5PFdX4P8YzeHbx4rixj1LTXBD2cvKBsY3j0NaJ2Jn
HqbPgnQ7jX/FdlZMgNvKzB2kXKYCkkc8E46eh5rR8fXGi+BdQk0Tw3C5v1U77mXDNCrDG0d
tw65GMVoan8ZLKDw+bTwto7adf5Oy4OP3OeCy+5HHtXjVxPc6hcyXFzK008rEs7nJYnqaUm
KEW3dkEs09zK008ryOx5Z2yT9T3q/YK6oXUhWJCjPvVeO33Mwj5B4B6Z9TW3PbmdYEs1XEO
AeOrGoNZPsNezAtC+S6uSqnrgjg1nQRmS52tuXHy8nFdSfIPhw7h9nkR2LDvvHeudYtMGuF
cDaM4bvUiRuLD9muEgTDKrA4YnPNJ4mMRvo2iXbH5K4+vOaiF2tyLOXeVkYhQO5qTxQVOoR
rGc7IVH+NPqJnMORu4Ga09EgEk0kjBvkXAK9QSazXwoAwM9z6Vt6KVFsSihn3c5OCBWi3Mp
v3RNfnMdm6IWIyI2b36n+QrnbSLfJlugra1aK9ntvLYEtGxd0HOfRh6jFYUMxjyvGe9D3NK
S9zQt7MRsQfXj1ruPhjofh/W9cXT/ABE4t4nO8SMSpdB95Qen9a4RXDoeMN2NOE9wixkSuP
LJ2Yb7p9vSgavax6j438CeFrSOf/hC7641CS1LNLAyEuIzzknoMCvOLW9vtMlWayu7iyuCP
leN2jOPUHjNJa69q9i10tvqU8a3GPO2t/rMdN3rUn22yu9NlTUYpZLzCrayI+EiUHlSD2x0
pXGo9zbuPFWua7e2Eus3n2yeACETOoZ3TsHJ+9j1NR3Uqwu/nzxXM1pMyDcoO9ccEjqfxrn
oiVQAdO+KezfKEVTkjcRQTYnv7qy/t37TZxkWzqoZSP8AZG7j65q8tqWjeEncmMbj+YNYMw
CqC33ielaVlNKbOJ5CWQkxjnsOcUxy2uEFxLDHJCMhvvHHqKfcB5lK2gyNoDHHQmmXar5iM
vBYfN70ltO8Dgg4UkEj1x2qBp6GK6GOZlPVTit3Q7jzVktJ5NqswO4feYjtmr8tja6tbgwK
kU7PgipLHRFt77dKowAWj54BFIpy0LlpMtt80rYWVSvlkcEe9W/KhuLSK/tMK8bAkDg8U+R
YreEF4luBIMgN/C1LYTW8ImjMQWG5BPXhWA6UGT1IodRaewnt7xAJVG9Dj749Kjg/0j7PCk
o6h1KnhcdD/SqOtXEc01qluQjwqEcdwRUNq8kZdimw4O0r2NIpaHUX8cUltdGAOjTYfzI/4
GBww+hFc3qFkGnkR2AIYAqOgOK1NJvrqK8jZG5cYkVuVfjvTriNbXWYbiUoYLhR5sRHIDf4
UE3sc2tgUaMXJJkkTK5HUdjWta2kd1CC6EI/y7/7rY/QV0VrolvqFk9hI5+2acGeJs/62I8
7ffFYGn3TiF0liAEnyE+jA1VxuVzMnSVW8ueIq8Z+Xj749/Wui8CeLX8Oa4n2rD2MxG+KVd
6cH0PSsxiZ/wDXcqr7S5HQ1RuLApPIki7yDuBPcU0xPVHtHi+4nimtfEdjZLJY3h81URjIr
qDysgP8XpVvS/GMsWjRadFbWqR3zFWlQfNH3G3ttYZFcF4F8WPpuox6frMnn6Ofm8iY5UEd
Px9K9W/4R7wPqumufDkL219KxcxyvvUqDkhR9M1omYtdDM17TP8Aim9YhWaL5oBqFrKUB3l
B+8Ck9yteaWAvL6EKyC4MbbnP8aj+/nuB6V6rp8FzNrFhpN4qvaROIkhnAVUjk+XBxzjvXl
t5b3PhvxrPp7s261uGtmC8g54BHqORihmLRcvGFzA6ghvL6Gs12MflzA/MgB4q1DM6TPBMP
3kRKkHGWx64qpKMO65HPI/wpEooaoB9tkkA+Vzu/PmtPwjq62WoNpt9K39n3wKPk8Rv0DD0
NZ9/hoI2+Xcq7WI65HFZi7N6iQ4XOee9C0NGro9o1DTDf+HvJumZbrTz5TSBd2/kbSxHUY7
GuBvWu5I7i5IQASbJJU+Tayj7qj0IINdP4X8TahL4YkeOcXFzAfJuYZmIVozwjn/dHem+Kd
DuNMNrNZxQT206DO6PljjJHuOOvtTJOFU5Adm3H3/rWzp9/FDIEuInmXIOQxDfQn0rOjjS7
mAjiWE8sVLfJ0/h9as6c8ltq8SmKR3DhSijJYHqB74oJaPYLC5tLnTDomrbLmzuEIL7tzsx
+6wPUlema8w1XSrvRNZnsL1SHibqRww7Ee1ael6lcweIGS3luLSFIpEhBG54kPJXB/Wu619
dJ8R+A7iWP7PearYwrJHLGcHZnkY6k9aCTyXzDvJ7+/aut8M+JL7TJo7eLbLE7ZeKTkNweP
pXGjiJXByGPFTwyFCCGwevH0picbnnNtHv+Zhgdq0oYQCMLjFFnab5UhQgFuM1uyWtvBAFB
aRgMEj1pXO1IwnGxyyg4PrVYkGRiQMf1rYuII/JDHO7sPSsxowFI25NA7DfMLE46EYO6rNt
bhnHljJI4psEbyFIo42kcnAVBkn8K9B0Xw3baeiXWpyAThchO2fT/Ggh6GJbaZJBGshT5m6
g/WrUNtELwhZPMAyzHPAxW5ql68EETpCjPP8AK+4E4WueuLhdpSDy4SWABxjP+TSC90Zur3
dzqN2n2iQCVVwzN6dlrm2kaMlBzjIPetm6uES5lZ1V5oxncRgZPGBWQscEz7A7CR2GFPqT0
zVIx6nQ2imLThvBDBOVA9a5nxRLsuYbWMYQKHIPXJrvpIojA+ehmjjPuAQDXnPiF4ZfEd8Y
AwgWUrGGOSFB6VLOmk9S6iKl9ZQtgLDF5h+pqW7cmBbiKdWZTgqBnH1qnFcfaPNuHjyWKxh
V/ugdq0oNOZEz0WTkn29PrTiRU3IrW3IYzTRB9/I28VPIAuJzwehSti2jSKEKecDC554qnc
WyrchmJY9T6UMS3MwtNJKZbjGRwo9Kzr8rjEqF/wDdNbNyoCkJwDzmsiWDzyVZ9gXgBTy1Z
nSjGHlmfCq233PNWEWLf8pIAHI9aebRYZG2ufTkc0/yAtt5wPzE4oLbIZUCHcxznkgUltH9
ouEiQcuwA9jSXKsuFA5cdanjhkgihlXhy24cUmBKhWJwm4MA+1hjgCtJJ4rSfcrMIRcK8g9
MelZLYh+XeCvTIraaOOXQ7FpCqOHZ5JMDkdBQySHWZ2M8nktlLpy+3sDVPT7SK8vkgk3Lzt
zngGrdvZFrS8aYs4j+6R6etUtOaT7SFcnDHgdCaQGxFHHA8jMo8yIKkTerZ5NVNWMqTqJuZ
AvJ9asAq86xD5gGbnPO7tS+Jift8aHAIhTI9DQtwZzrkliaSOSSJt8ZKkenSkJwTT2+WBQO
p+Y1ZBs21+L6NIJWMUyEkOveqV5pR2l15lJypHAb2PoaoDIOQeRzmtG2vDMpt7nJDdD79qZ
OsXdGOrkMEZSD0Pap2OUGFA2g96v31krMGAG8jAb3/wBr/Gs3cc7HUo44xSNk+bUiwRuDDt
mmgttwBn+tTh/3TAYDHg5HJ/8ArU0E8DpikVew6M7RnOQRjFSPcqoO3kgcVAJAvTAwfzqS2
gE8peR/LjHU9z7CgVurJ7a2+0v9outy26nBI6sf7orW8pII0cqIwowsY52j/H3pEgTyozJm
FYx8iE/r9apXV4ZJCqH5RwSKpGTbk7C3E2/90MEA5qNRyT270xcCn8dqkpaFy0uHt51lXGe
nPpW3bXX2gbWIJzk1za5HTgVdtLhoZg55HT8KkGauqyOse5DgAZ5rMWV20U3DPvkjcgZ/h/
CtG8UXFsIwfkYdR2qtBaQwIEZmdZVOcngHHFMaRl20q3t4zOwErndn1NdBYWovPD8mcmVSX
3eozzWHb6cGnWSNirIwJrrLWVrRra2iVScneMcEHnFIJFGEQR2kEyuVYOUlxyKbeTeZOZJG
E0a/KGHXFT+THHfTBDlbgnjrtB6GqLxqCYlI3xttG7gMPWhIRv8A2y6i0uHXLKTNxbN5ZB/
iT3/Cq8DJqEskUKeXIXEsajse4/rVfTtrQXFk7NDHIjAEnIJ7VBC7Wcscscg8wMOex/zzQK
whebfMsyKwaQk84DgHGfap9QZi6Rghtq8MDnI+tXWslv3lZkCSKQVCngnH8qzngaPhgpBOf
lPf0oEUhGWZTt4QYwe3vVzTNd1fRbtLq1vGRojlSeQv4U6S1IQTg7iDgrnpVKdRLN8rFZE4
xjk1SFZPc908C/EXSvEt2dL8VwwQandsRHdxr5ayMRgZPZqxfjLZ2Fj44sLu2bFzPbq84Bx
udTgH2yPzrxdGkQrhmR0YMOMEH1raeW81SVZNQupZ5MBQ7tk8dOtVchwOuv4LcXpeBBiRRM
cdsjJBrJmX58gjI9a3dIIuoxbXkhDr8gZQB8vYn1qFNEuNQe4itnQTRjIRzgv7Cgw5dTmBi
aR4GYDJznHeopbBT91sHPOfWtlbKO2DJKDHcDIY5zg+lUZAQxV/++vWmbJFXS9RvNH1L7RB
tL4KyIeVkTqQfrXs2nS23iPS4Io3ea3uIj5Z3cxnBHJ9QePwrxlwA33T0610/gzxA+i6gsR
ytu8m8SHorkAYPbacd+9NGc11RFqE08MUdtcWokggVooyU2snPJyOpOO9ZkUssM6TxMYnU7
lKHGD6ivVfEGmCTTJNWt0juDMV86GTgLtPylfXknn3+leZ3UYIFwjLuyVMSjAjAP8An8qZn
uTi9meWW5uXdppM52tgyZ6jNdl4Yubh9StILe5tPNRA0TEhVj7FH4+Ykcc1wUbKq/MCcjA4
IwfWtzThbyaYIjEkTCQmW8fBEQA42gdc8Z+tImx1PjXwtDb2MesaVGNhYi8ihOUicnqPRT7
cVwKnnH1r1Pw54gbUYm0vULqLyTALV1cANKG+UAY44z3riPE3h+bQNSCIHa1nJaF3HJHPB9
P60xnGWFrtjTPDA7t2Op9BVt2W1cb13SZ6elaiWnkW4lkkWMgAMDzg+uPWqt3f6QY1ijsWa
4Jwr9S/4Z61Njqb7GTOdzMxQfN096gWymmYbO/Uelddpfhq4vZlWaPaT/CRyo9/U112m+HL
exHmTQoZQc4+9gf1p3DmRg+GdH/sW2+1m2M19L90kf6tfT8a0pku2K3TRibGcBug9sVf1XU
ZIC0VnErSHhuQAK5q91+6giMAOZAChP8AC30+lBk3dmPqU0sl6/nTGRwOVHRfase61KG1t/
Le3QuSD5hZgR7DB4/zzVlplZ3nkIY9WHTcawdTjmZ3cx4AXMe3oF+lIt6IhlkGZW2/aN3Ri
MFR689arW+Ev4WXGQ6ng00Ss6NufbgDLHv7VLaRGWRZHISJeSe5+lUZpanRpqJWOSZwWCtu
wDgnrXn8shYlgeWJPr3zXdQanFpelardeQjNNamCJXGdrMcFvrivP2YEYA9ualnTSj1Oq0y
BoNMQqxErLvAIrXWF3UCT7vU47mq0cTtELZ2/dogxt+8Rir4QCJUV+gAFUjF6tis6qABxjv
UdzIo5Ugjbmpo1ypUkNjvWNrLOxEUbLHgfM3t6VLZcVcqGSa8XMcgjj7tUYVNssrEAxrgMR
k/Wq8F1EA0RJXjCqOw96W7hZIvLZyVbkgdvrUG2xUil82YoMSL1O7jJq3Hbs22HO4s2Mnt6
1ZXQryysINUmtDHBckpC78Akd/pTUkVLwysG8qNDgnHWkBDfWyCSNkbIOFAFQ6mSHRY+FjU
KPetq20+51hVl0pDduG8sQKPnjOM5PYisTVo7i2v2trm3khkiPzK67TTC5ltKZFAY4Va0lm
k/smKJpM/NkL14rK2Fmxjk1diXETNtyYxUmjNizvxFayRtyJF25bjNVXEkMbB/ldjujOOAD
V2NYLOxjN1maO4j3xAfeBPHeqEruLNHk/eRo20KeooIRd0uRYp1jK70RtzSdM5pmsmR75nc
8uAwxVuyCSJsMXlLIQ4z1xjpVfXBtvyB90IoBoQMw2B3ZoYkkE9ulOPem+1WQJjjpQFbAfk
elSBG4OMinBC4BB+6OaBouW93vKw3S7geMnvVa4tizknPB4b0/wDrU6IKEIIyW9aekksZAd
tyZ59v/rUxNOOqMxtySMsiYaoy2enFat5FHsAUEgcqR1X1+oqC209XYMziTjO1T/M1NjRSV
rsht7TzQZJG8uPpnHJPoK14bSMbZHO1Yhjy+oX8e9IFihjLSoQw6eij0FV7m5knO0fKoHFN
GTk5aIS8uzLMwQ4A4qqvTHXPWnbMVIq/KRikWlYRalVc9aaFx2qZQPSgBAuF61IQy8EEUoH
bGcinTN5jbmGOAKQxXuJBARnG0cVYaRrjTYxnawbINUNvBz0I7VLBuhlTzMlccCkM6K1RHt
oFx5b3Hysc/dI/xqhe6jcxamrQQ52AAc98daGeW2tTPI2ZAd6jsDT7G6t743D7SoiiBOf4j
TRBJBJ9kbz5XExcZPsTzii4cTqJCvkrGeMDPJphkS0cmRc8bgDVJtUj+aMfdc9D60xpFhnL
MrKQPbtWxBMk9qYVtEd1TGe5Ud6zrdoxm1lZTE2GDDoDU8En9m3SSiVZj95WXt2KmkJl3dJ
aW8U8E2+OUfd6Ee1MuEZtPjuht2tIV2j+H6mp7u1iWxXUEilEbvhlzyh9vaqkdxsspbAoZB
KQ6KD0PrSJEngubaKJsLvl+ZeazbmaZr4GaEIRySta2ybUYPLMwWaEhQhGCPcVVk06UXTJO
x8w/wAP8OKdxrUtQWlvqCbGwJccH1NW4rOWNY38oSRMdvJ5Q9waLYxI0LR25HUcD7pHY11O
g+G9e1u5kh0TTJ7tCvmSMRiMEdRu6c0Cehp6FoNvdzZubtrQsPlYR7w3154rr7jw1badYvL
bMs07jJuGXbz6Y7fWuJ0fxINN1Y6LrNjJpl1wNsiEFOeMV3aSXfzzeerJs3eWw++PTHritI
oybszzfWrIGRjdIsUp/iQ55rlpYpI2ZHO9exr0LWrcSly65z8wz6dvxrhr791ceUUIX+Fh2
PvTZW5jyIw5B3DvQDmMpjrx9almADk96YoPODz1oQmeieD9SXX9Pbw3qd6LZkUGKZjncB/C
R3rH1nTIrS/aJ2a3QruXcM7+vOM8A1zMUs0cySxOySoQVYdQa6i4ul1+ye5CNHeW6g3EQ6P
23r7+tM52ranPFWyp3HK8Y61PB5sCLKu1klyijPX6io5lw2Ov0qNQ64KfwkE47elIeh1On2
5s5LVI7W4S8ZlO8NjZg5+nIx9DXoMdwviTRptP1izVLiBWCN5gLYB4Ydhj1rx9Ly7WYMJXY
tyRuIBHpWtpPiG+0XUXu4Ik+bO6CRMoQfUHnFMllq40OyS1e0vZ5IVlOXIbLE9etW9Ls7Sz
48PWSiZTtkuLgbmB9vU1rR2FmiNsZGlI+WSU5Kn1+ntV63SztbaFUlHHLsxxubqW/GkbXM8
wzsGja7cMx+aYD5ifTHYVPJe2sE6wvNyoyzOOcUmpapKsa/YtPL+ZwM4BY+ork9QtZJJntf
7TMpxuwgyWb0J9BTsRc1tRv9JeNkt4ZLeSQ5kK8hq5DWfOjkETSfusEooGSM1csljtrYQ6h
iS4d8+WrZCAdOneodVKPexCIksR0z930FDKjuY0pS3tYo3QPI55BOMe9c3dXM6yzRO/IOM5
yfwPp7V0urk/YkiiKRTIcSNuHznPXPqK56eHEMbFkuC7Z+Xgn8/51JbKSBcbXchWHUHqavW
pMrbDsDBeAGyarSRPFCymLJznLDJFXNGiYyvISDxgigViPxFJs06OLs8mR9AKwdNgN3qkMI
QEF8sD6Dk/pV7xJOGuIYAc+WpY+xNR6BlL1rgrlUXG7sM1PU617sDs7aMKgckE44xzgelXb
ZUkYttyqtgfWq0RjMeEYYXuBV1YzGgdFxFjIz1Y1ocsUQbl2n5Rt5479a5fWJ3E7QJENxwQ
a6UuW3hwdo547VgXoBvByHUAAAD86hmsdChpNki3HnXRD87mJqy8yT3qySt5cG4B2Azhc9h
3qUR7htjAIbrVWeBXcpHh5AQqRDlnJ9B6CpLbudj418W6dqdjHpMEMsHkpGclepH8OO3Heu
GuIria1+27Ctt/q0BPOfTH9a6rUY9a0VdF1rVNGhF6wMYlcBvNQL1ZPUDHNTHVbjx/LYeE9
I0600u2hDSsx6sAOWY9z7U7CWwvhLxrong4wNaWUt28iH7XPL8pU5ztjA/ma2TrWgeP9GS0
vbdo79JxBDdTSLvjEhwGc9XAP6VT8S/DS0sNBkfS57i+u7aMF2RRtdiwyCDjAA715vHaTaR
rVumr2kyIjq8ka8OyZz8p/DijVDSjLUt6voGp+HtUa01CHYQxxIp3I49mHBqyESPQCPLCTT
kjnsM9a7iw8e+HNa0rUdB8SWfkQTbPskyDDLjIAbj5TyCSOtcL4ltL6yaNXjKwP/qZAeHXs
fbOKTRSv1KOpXovbyFIBtgtoxGgzjgdf1qfTolvLiSDJ2BC2wnPPqKx7bZ5+ZHOBzx3qzaX
U1tdSy26ElsgY9Kkpo23nAZu0cfyoc9+gqrqUrPMgblggX6miCFpblZR80Ujb2BGMCn6gyG
aRo8MAeuegpoloy2Vlfa3H9alWDGd+B7CmlnkYDeWWp4YisbO6k57/wAqogjVHU7c49qniT
dkY2k4GKdHC8jqpbHfmraW4hYNu3Njp70FEJi6gDLZqN4hjBH+fSre9AQNwB9aRsEgggjuc
UDM0M0JIOWjHIHcVKLiKJD5ZwG5G3uasyCPBGMn1qiY1i5VdpPOPSnclwRE8kkr7n/KjaSM
04Kdw+Xr0qU5+VcABRjI71IbbEIBPWnqPenbRzRjHTmgLi/jThwMZpFXd0GTTwoBGeO1AAG
weaf9/oKCQvXA5xzUgTPHX6GkAwKcE44xSZBlAVec9BUhB3LHwue5qRIgTtUZIOc9OlMCS8
Vm0oYyW6sPQUunaZLBcQC4+RWU5Qc59M1etwJ8qiYQ4B9q6FIIjMAvVhkH6UhNnLa0GOZIh
95RuLdu2K53aoUyOMnJxzxiuz1G3juLYwp80oyT9PeuSubSYOwVCyg4B7UFx2LlmyrDG8qj
y2HyD1ar6ShLWVH+83tnbVTS4WubhdMLY8s+Yn17ity2iiOoC2cFUuYSqE9mBoJkXrOa4u9
J6edCgCyA9Sex/nVew+z291IZgV3KVQEd8dKZby3mn3l5HDDlW2nax4471LfSWs9kbmHl2O
xx/c75/nSIIMqJQUJ8wMPmHeptUuSb1Z/MOSoycdDWbKTs84RlFIGD6+lVrqYyMN5OccjNB
R6H4S0VdVuYZ9RvY9M0tpAs0srgMR/sr7+tel3XjG4ghsrbwzf2+l6Pp9zsmmIIgnUdfm7u
QM4r58gu765MNssjzSSBY403jG309Pzr6N0PwdouqwwW/iC2FvcR20Q+yJIUjY44dl7v71o
kZS3Oc+JXxH8E65Paz6XZNf6nbszRXE8O0KMcAnPz8/lVu88beHLjRrYwQ34nn2OmbYqoHT
qTyN2Rn0xXa638NPDer6cLCbT4bZEO4SW6bH3Doa8js4p/AD3OmeJtKj1ASHdE0jkjyuhVT
0BH3qpCaL19cwTOlym4Kq7ZBjvXK6nCHVwBw3IPetZfInuXlgukkhn+aMDIwD2+lU7u18hT
5Tb0J470AmcmYpkQCQguM/lTAQpwy8H9KuXmImORwx/Ks3zlY4JOR7UgZagYLcibPIB6+uK
safeT2d0k8DgOCdyno47g+1Z4JJO1utSI4JyeT/OmjNq6sdBcpa3aNfWAIUf62E9Yyf5r71
Q2f6PIzc5OOtMsr77BOJ41DuwKPGfulD1H49qv3drBNbpPpbmWBRlweGiJPQj+tBFrGWpKy
A5wT0OasyXMk1x5s8m9wMFj9MCoRGxbaUwxPHv/AI0hDAZA7fe9qAPSLC90KZTM1/aSP9xR
vypHqfWrT32jX+22W6tGbdwN4VmPoB1NfONvdXlvbkK4EZOAp/mKbPrFzJh0PlyKQQ6jByO
/1pXOr2LPoLVZLhrmK1ggkjWM7pHKnGP7orDjiS2uZLYTsglOWlxnHstbOh30WveG7C9urk
MZ41MpVskN06dulWp7G0RnktI8uqlAr8BB6mqTOaSaeph3tlZquIFZpSu/zew+p7VzF8beB
dlo2+4x88hbPNdcujXMsK/Zbnz/ADG/euBhcf3QPT3rHuPCOoo26GDfHgmT5wNntQy4+ZxE
6Xc0htiyYBGw5GM98/41RudNez3F51LE4xnI/CuoexSKH7NiUAkq2cHnqCD6Zqtd6be3Vp5
sluFQfJu6jHrSsVdHNFZmiW3mJKjO1ccitHSFZUuWYBSCMAj0pstkIoywkL3IIIAzjFWrCJ
w6RM3zyShifSkCOM1pt2rOo/hAUmtrQEeOzyygLK2TuHWudvSZNRuT1/et+PJrsNMh8uKOJ
/mUIBn0qY6s6qztBI14SAPLSM7Qewp0k935ax9Bk98kCn26qGVTkKT8xqW78oTNh0RwOFzg
49ao54rQquz+WwC4B9e9ZkohEflSfIcnaCeTWk0scdvtJyzZwT3rJmtrye5F3b2s1wMYAVC
cH8BSZQlxtQKFcLt/Ou3+HXgzV728j1q50aR7GbCQzzHy1GTyRn72MHpVXwr4PuEu31PxJp
Gp+RbQmdbdLdg80gOVQcfdPc4qr4l1Dx0ySalc6bcaPp9zIXjtljdIIicAAE8A8dfUH1pJD
1eiOq8d+C7+7125th4ptlkWPKRXNyq7YePmLNjqfQZwKs/BfwlZ21zqOu3jC5VHNrbyqp2M
v8TrnqDVfQfht471/wAIWllrHhhr+ykukvI9RiuEaURnAYZzkjHbsa+jItDsrO1jhjsjDDb
qsaPjG0Y79j61SE9FY5G/02yisJXS4jhDPgGQjac9Ac/41yGv6HoM2+51K0Vr6zWNo3XAaB
AeDg8BOvJ461pfE7w7ql1NpEGj3ZSOaUg2yru8wKfMZ8k/eG3gGuL1nxHePrN1eanDP/Ymo
xeVZxTnYQ0feVQMgHuvoat6mKjZ6HiPibSr3T9YnmubZIllkLxmNwUdScgoR1HvWpp2qprX
h250HUJIlm+X7JIy/MXHRd3YHPerHifwxPbaYmtPcxGS4kkYWkCkLBGpwTz90ZIwPQ1w+TF
KGQ4IOc+hrBvU7Yu6B45beZoWUpLGSrL3zU0b+UV2tknrzyKv6tEJJ4r+JWWG4jDkt69G/W
s4KElRiMq1Iq9zprKVUt0OP3pTJHoM1XWG3dpHbKgsTz79qngjzDn+Mx7c+lWBB+9ACgqAD
uNCJZWgtoA+/wCURsMbcc08WjKu3cdoPyrjrV10ih+VI+XPGOoNLFkhjMNoXgButWQVVgIP
IyBUU/mLwVwD0OK1NqDG3NRyYGDjn3GaBmNsfZ5jDhTxmlSZSSpOM55960JIzuBYbg3Xiqs
lonm+YB36elAyvycrtJIGCcf1qExkHODitQKywlHOc85xVcwuQBjFAyjt5LHj07UbU8sYzu
ycn27VO0b7yu0H0xTCjKPnUgn0pEkWAOQaMEc5FP8AKBJ6jFN2HHFACrjHLYNDGPGOSSeT6
Ck8t9uR9Kc0JEfzjnnBFMB0XlsCrA4Aq0VQW0TxkFycbc5pkFvuUNgOoGTzirkKW8qOEiII
4xQIRIpLhg5C/L94noaVY3jLNHCWAJ+Yd6sSQlGCx/KjLt65waljSSXYdzJt6rjrQA613rH
iJgcnPFdAq7rRHQjeuOPTnms1AEQll2nsQKmjmMTj5gAwpNEyRjaqZ4XmjhyJJuC2PuisiB
DuEXmMSvBHXdXY6naK+6dOQykj35rLtrDyIY5jw8g3E46AmhDTsYrrc2epRXagF0YHIHX1r
VlvlmeCcxGNEwcEc5BpNQQR3kiZJAAANMQr9jErlTskI2n6cUmD1NzUpEW9S4ix5d1ECCOh
NUoCgWeNFBGxcnryD6VAA7wW5Z2O1CyLj1qXSHKagYyAQ528etIkS6uoHtbmI8AD92MY5zn
Fc5I5znOTXQanbwtqLxTsIRIf3b9Qp7Z9q52ZHjneJhh0ODmmikbOgaydNuXS5h+0WU21bi
HIBkUHIAbHHPpXqeja7rGhWljfW96XurqVYJYbkhpkBPyrGh5ZcY59e9eP2NpJdGZYpEjMM
TStubGQoycep9Kl0y9aHUo53gN1J9xFLnO4/dOfY1SZMkfYXhTxKNUe2XVpI45ZHeJAXG/c
h53Y6GtXxV4X0bxhpUum6hahwuWhmA+aFuzD/POK+aJteuIdJXRL+E2d/p6uxEshbzZG5OA
PusOvWvoLwpeW2maNBfQaobmwaAPEJCAzqFG7lvfOKpEHl9/pn2CO40XWfDlzpktqhEOpW6
/uLvbwDuPC7vr3rkNCvL2/1CSMeG7i50qzb/SpiSFhB4BJHAx6DrX0onirw34g0e8niuhcW
kSsJYNud/HzBR3/AArzLT/E3hrQ9IGnaX4RubmLXZ98dpI53MoO0KfQcZ/GqJbR5x4s0nS7
e6zoWprqVowDB14ZG/iVgemO3rXGTQsrZwcnpx1r7V034ceCLjTt0vhu2tZriICRISTtbqf
xrjPFPwT8GW0BubW9vLM7gFiJD7z9eMDFKwHyyjMrfMpU+hqcMC2R1+tevR+HY7yLW9P8He
Gk1MWKrHPcSH5yzZwY89cYNeZ3mnaraSmzvtOkt5ovvB4yuM+poFe5SSGSYjy42bnsOAfr2
rV06yvLe7jlDww9dyu+Qw9CBVZJtkHlRMSEHz7emff1/CmLKc5B56g4xTSuQzvBpWnXElq9
rdwQiKPbtkO7BPUqfas+fwzbQwMja9GN5Jb5cn2rno7xhgkdsUr3bscN0AI461ViTyWV/Mk
3nAY9h2pqK0kgVAWx6dqTB4GOCeuKmknDIEj+RFGOONx96xPUR6X8J4EVtXuzMELRrbR7Tg
sxOeBXpEEdvLGr3s7EoxG1h39xXmHhO6/svSLaJHijllbzXd1yV969FtCmoWyX6xNjLIp/5
6HPXFWkcFV+8zVnuCJxKtyHj2gJEgxz9e9RXeoX91fGCOy8mDy9+4HI45yf1FYV9aazETiB
li+8q/3atCzvp7XLebHIOcB8Z44q7GNzIvbba/2xNgLncY2HO3r0qCK/8qbzVuf3jKVG4/d
X04qS9bVNSUxalElssYwrqvzKfX3FYq6ZJb5upruO6hB2hY1w2T0Y+3tSKiRXwEjM6yHL9s
VlCQjzrlhxFG0hUn0FbF3p95EEuhHIbYnIkQZB/wAKzIIzJpmquQSTbmMEjuzYqWax3OHay
8lrFt5Zp8MRjpzXcxFXQEEFSOuOtQzWgkvrVTGFigRiOOuOMVdjgBVYx8gUYyKUUazlzWI2
aVk3pIqIRhtwrF1SxN1Zlo4/3kA37wMHHfJ+ldkun2jQpG2SeMkep6ADuSeK9t+H3wwstD0
19Z8TLFPczxB0tJEGLLP3Scnl/UUWEpWPK/g74K8aalejUZvCNrq2kohRRqxZEOe645Jr6y
hu7fw9Z2NoNNmmnSM7RaxYCA/wjHYetUdW8eeGPD+liS71Wyt1jG3k4L4HIUDqRWZpvxY8N
3Wj218NZjFreSmOCRxglh1BB59KdglLqd3bXd1JG09zAYnfkqBzt9DXz/8AtLeI9aGiWXha
GMtbam29gpyxZSNufzJ/CvTfEHxQ8P8AhiFG1K6MYmJjR+GAcjjI9M4zXyt8SPibqGqancW
TXkM/kyDa9vh0453I55B5xjpjNFkhJ3eh6h+zprOv6Npmq+FdTtZFghuE8iQglQz9Ru7rjB
4r3W+lhu5mtpJZIXzy4A+Rh6f4V8GeH/FficSLDb+J59PtGny21yArYznA5xxjNeg6V8V55
PGDapqcSx2NpYyiOzincRTT4A3HJySeTg8UtCpXPpKbTtb+3mLULy2uIWiYxXGzBYDopA6c
9SO1ebeMLuxsGuv7at0hJWMJ5Lf8fwHAgZyMYPf2NcNffGW8tNQtbTRruzazeNZJJpA/yTH
qHB7AcbRgd68p8Ra5feJ9dkuZ5WjtN5Kwq7FF91BPTrRcSVy3cxvZx3t2mlR2lhPKcWxnD/
KQQEU9yD0PpXCyxtGAJB82AxGenbn0+laq3t1EslvJNtjIOwM25Aepxn7pz3FY8sryyMznc
7MSzepPJNZs6IqxpWu+fTJkLFmyEQMeg6kCorXy2fEg4689jS2mI1iduguAM/UVbtLVTr0V
vJhkefaQPTNIDS0oSyStFIAFQ9far95EWCKrYBOGOOgq+dENu7qJSqxkqMVfNpE+wmIZC9M
9apIzbOVtmWMyIuXVWwAetWhE67RExTf2IrZNrEnKRKD7Cqx81n8sR7QehpgUDE7nBDMUPG
Kn8jCFZMgketPUSCQr26Cmz7o4wSMknqKBjFhI+6AwoaIMOm3FNW7jU7dvzCpgTIVZAfVu+
BQBXaBSOc4xziofLO4FAAD1zV0xu2cArk9PaoZbcqQF3Ef3h2oHcjaz22rSE5cniqTqWCgL
gfTvWgJyWCMcYHQ9/enpBJJ8yoDmgRlmLaOVz9Kj8jzEBCnJra+zbMsQc+lIqoQylAGPSgD
EVMMdwyF6gd6sxbjIoQhQBjA6Vom1VeBlmb0FTQ26gElOQM88UAV7e2ONrDIzkZ71dFsoCw
qCCpySKcnyfKY9x68VK5kCgqhz3oAh8iFwFY4GT7VIdqgquCu0gEH2phUzjaYypPSn+UyqF
24FAGdBdSxkIyso6fMOtXxGXU+VgsOcUG3EqZkG7HA9qbaRTIFMke3JK9e1AEoYyW6grtyC
AD+tR3rrcWttHGSSoxx2q2eflPGBWfqUAg0i6uEO1+ACP4fpSJsVjABeM2dxVCf0rHaVkjK
sOJBk/nUzXMht7OVWPmjcrDPXJ71Su3Lt1AI4IFIEjbtbyO4gcswR402qPX0FQxSGyvfv4C
Yb36VghiBwTmp43cxbixz0yaYNGvqN8bmUkgbXXGO9Zk7NJ5chxlfkJ/z7UbyzDHPb61E+f
JkGc4xQCN+28IeJLy0iubTR7i4imOUaFN4P1x0rPm0nUra6+yT2csc4k8rYVOd+eQOKZpvi
HWtIDLpuq3VpngiKUgHHtWsPH/ipokV9Xlk2HcocKSD68imhO5p6F4Wu5fElvpurXUVjvY7
llY7sg/dx2J6V67afEnwJY2s2i2PhiSO0lmEN00YLJsB6nP8AFkCvDR4t1a81NtS1W8e8c4
BaVQGb3BABB96zrKaJp1Ml09uGc7iScbD6469e9UQ0z6d1fRNCvZ9P1bSZUtnhRpYbeGVkD
s3zf6xc7Oua4G18Xa9beMYdL8Q2q6wbaXZbxSTCQRsxyuJcdOQeawNe8b2reG4/DunF5Vjh
SJrkHZkrxlR6ECua8N6prUd8umWF5HGJZPMbzSNrkdmJ7VSZly6H0Vo/jfX7PVrm21CxWKU
FYGeE4jhIPLHHH1r0C28SW2tRvb3SQur79spYBZAOvB6etfMnhvxxLaaymn3MbJGbl5XMDZ
3sRgLz1UfrXYazaS+KdMU6dqXlz2xJjgBKbsc+Wcd85x2rW6sYPmiz1qXxd4U0maOG/uo7K
fCiIwsFZkPGfw75rroY/DvizStl/JY65Zg/unAyy9jz1FfHWnag+jeILSa/QNcNlpkuYxJ5
eegwe9dva+JE8MTWGtWcr29ncmRprWEnaGz1AP8AKszXmsek+NvgR4a1izkuvCt0+k6ogzH
E7FreQd1I/h+tfNGp6dqOi6tc6TqkDW15btsdG6D3B7g19JaD8XPDWszR6fPfSWkkpCJJJ8
qlj2PpWd44+H9l4hW8u7SeMamqmRpMk72HQD2x6UJjbT2PnYPjGeDVgyb1V2PQYz9Kp7mRn
jYDcpIOKesmAV6g1QHmjE4AzmhFzIqk9SOadKAHwPWm/wDLMnvisD0kerWNzpkVsIDZWUiY
AMkj5LYHetu01xHaOGa5UhBxslAxXHW8r/2XppyPmjGeBzxT7i8ubeEmCUxkHggD0rRHBON
2ejw63d7Nq3McqMcLul6+3Skt57yGWP7fdKkCvkx+ZuJB968107XtYMsYOoSkZ9RV/U9b1V
9YSN76QpsXjP1qmzPkO61JWlBu7C6iyrY2M/VfyqmbC0urZprPVoIZzgSRgnnHXoK44394L
hEFw4UscjPtT7e9uo9Vwk7L06VIctjVsbm8tzd2d1qDQRGNypYkDOCQBx3xj8a561u0MKWK
4U3VxGZACfmA5wePUVveLJZH+yuzksYuTXJ6ZzrVnnn5/wD2U1LZqlZHRxy2a2NyvyNIjj5
snP4cdKqXU4isbqW2txJP5W2NFY5B7t70gPlwFkwpLYJA681d0+eUCZw/zKnynHSm3oVHcx
vAsEer68G1m+uFsrf95JskILnjAB7HvXrfizxnZzRi1TUspakJ5aSH94vQHOOSOK868JTyw
eDL6aF9kjXr5YDk/LXM3d1cSXOpGSVmzIOv1q0+VXJnHmnykvi3WTqV5KUchFPy4bPy8Db+
lQaRqsmn2trdXdxFf2tnK3labKx6tyX/AD5rGunYh8nvVNzwT3rNvqdEYrlsWtS1S61C8ee
Sdz5jE4LEgc9vaqDNgBQc9yfX2ps3+tQdsUSgBUwKh6mqilsWEnEC/uuGb73bI9PpTpLpio
MZKZ4IHQ1RyalU4lj+tANGnbuXIM/zAc4bufepEnUM5/unIHr7VeuZXCQANgFarhmEjkHnI
oIKzJC8HkRsqGPLkk5LN2/Ss2MkBty5J7n1rT82Q6iQWyDUdyANOtCAASzjP/AqClsV4gJV
jiL7MsWz6GtbTQz69AiKZCsnmN83UDvmsWMkbceta+iyOmoXDKxDBG5pCZ3FzqcKXDAOgJP
3C3OD7mq0epGOUrJIpXHAxmueu7u5Kt+9PBGPyrnrnUL0kk3L8dOaohRuejDVI5QyhgHB4+
XOajN8AGjEbl+ufLJrzpNQvQOLmQY96svqF8BuF1ICR1DUDaO8aXfztk3Y4CxE/wA6j2Tvn
zILgA9tgH868/fUb/IP2uX/AL6NQHUr9j815Mf+BmgpQueiGCNTGXgdOfvcfrVoQ+WDJA6b
XABKkcfhXmcd7dmXBuZCD2LVatry6EpYTuDj1pXDlsdpNeSRsV/0l8d0VAKUTzOoKxT5Pfc
mK4OPVNQ3iM3ku0npurZ0gm5uStwTIMdGpp3BqxvuwyX+yykr3ynWrEV5LJhFiuY09SqEVy
WrZtrlFgJjU9gayft14JABcyAZ6bqASuelx4DOrS7TjOQVOfwppNyxV44mlQDk4GTXn0t3c
+dnzn+6O9QPfXiuu25kH0Y0rj5T0jz9rjfBcAnoVjB/rRJNKM/upVTHBaKvMjf3u4n7VL/3
0alTVtSHAvpsem80XHyHoiTbyM+ap/65YqSW6+QRxysGPcpivPG1XUlbK3so/wCBUjarqTD
DXsp/4FTJ5T0Bb3duiDr5ij73TmrUN6rna0sLsDyu6vPLbUb4TH/Sn5HPNbEd1cEqTKc5pX
FY7RbqIZEtvt7/ACv2/KklvbNo9zqSB0Izx+lZMX7xQz/MSByfrWqkUX7pdgw3UY60xWK0u
pW0R85FVl9T0H6Ul5Pb6los9rHdxRSsd6ZB+cjt0rVeONYWQRqFC8DFZttdTrrMcQkwhkUb
cCkKxwIudvyFgGUkHnpTTNgcMDnmp9XVRrN9hQP3zdB71n0GliwJeecVYhfBAOQCePeqIJz
WlaMxjTJzg8e1Amid5beFcJIDKw5brtqq8o8joMs3J9aY5PnSU+b/AI9U47mgmxGCM84qe0
MBv4RLgxbskDvwarR8kZ9KmQANGQBnP9KALNzeLdsry4GxdoGaiWRBtxj5Rjr1qKEnyovxp
hkcKMGmSy6sq5B4OPenrKucghc9TVUO4XrT4zu680E2LazlWDpJtkByGBPHvWjba9qFswWD
UpY1LB2+c4Yjuax17/WnnoPrQmLlT3PQE1+38QXn26bTklvoHEjBxuR4xgfN7d/xq7rs6tp
SKlzBLYrM21I23KrEZ+X0GP5V5vp15dW8svkzvHuQqdpxkZHFSW15dEzRGZtgOQvbpVXMXH
U0kubeMeVHFGzN8wbPI/Gup0D4h6/pEbwm7a5t9jBRI/K5GAQccEfqK82murhbhCJWHymrc
N/dxx2wSdly/OO/FBfKjc1K6hbVJJVaL95iRsHHJ5PFVUuUBOXQj/fqrc3VxLqLtJIWOB1H
tUYml8zG79KdybH/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMfAjQDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD4yooooAKKKKAHL3paZRQA
89KaOtJRQA+mUUUAPD4GKaTk5pKKACnjpTR1qXOFoAjbpSDrSsc02gC5bHGT6VbVkf8Adj7
y/NWasm0YqaKWgBbt97VTqSQ7nph4OKAFVsVJnNQ05elAD27UL1ptFACfxCnUlEff6UASUy
npTKAEooob7ooAd/AfrUf8NSfw1GetAEifcph+8Kf/AA02gBR85HtT3oTpT3+5QBC3So6fT
T1oASnp900yigBT1pKKKAFHWnUidaV+tABTKKKACnIdrZoXrTmXJoACOc+tJSEYptADm6U2
iigAp9Mp6UAMpy9aG602gCZlyM1ERipN2FqMnJoASlXrSUUAPopo60+gB8VLL0pq/fqZ/uG
gCnRRRQAUUU9RkUAMopxPam0AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRQOtABRT9lGygBlFKeDSUAK
vWnP8AdFMpcn1oASiilAycUAJS5IpdvFNoAkVhnpTG+8adsNNPWgBQOKXvXT+DLXwXe6qtt
41v9S0+zcgLc2KK+w+rKw6fSvb/ABD8Cvhloen2Wonxrq8lheqDbXkdtHJFJn3HI+hrixGN
p4dpVL6+TN6dGU17p81n7vSkH3a91Pwe8BSOVHxFu7fjISbSWy30IODVY/Bzw20atbeI9Zu
VdhGGj0g4Z/7o+frULMsOuv4DeGq9jxI8CkzXrl78N/BVjePZz+L9RS5Q8wSabtYD3+ep5v
hf4JgtI7uXxfqSW7kDzH00AZ/77q/rlLz+4Pq1Tqjx5Sae3SvW7X4ZeC7x2jsvF2qXDLySm
ljA/wDIlMk+HngHzVhh8b6ldSn5fLh0sEg/9901jKfn9wnQmuh5HRXrlx8OPBVnMIrrxRq8
MjjKK+mKC34b6dN8NPBVusZuPFGsQeaPk8zTQoP/AI/T+t0/P7ifYz7HkVAGTXsS/DDwUyT
SJ4p1YwxjPm/2aNufTO+qsHw78FXM621t4q1WS4kBMcY0vJc+n3v1pPGUvP7gdGZ5UnU8E8
dq0dK0PVtan8vSrCe7b1jTIX6noK928L/Ay20+3/tnxFA+rqrcWsLBUjX1kIPJ9h+td1qGp
6Hp8NjY+H7doriMqTZwwj5h0xtA/WvPlmqqT9lhIOb79DZ4dQjz1pKK8zwGw+EviK5i829n
trNVGWXO5wPoK0E+Gujxac99ca3NNbqvLRoqnOcYwTXq6+FfFt9dy3VhpRsxICS0z8EZ/uj
pRD8PdR8qWO7vYINxyIY4wc4/3u1epRweYVtZLlPKrZrl9J2Tb+R5Tc/DTw9Fp1reHW54o7
k4jLKDzVC7+F6pKIbLW4ZZiM7JEx9ORmvWdQ8F6hZhBLfQmIPvjVoRhPYelYTaZqjXAeSOO
U7iS/3TjtXRLLMfDVO5xx4gy2cuWTaPGr7wjr1gjPLpzsgJGY/m/TrWBIpVtrKVYcEEYIr3
p1ubEXDgMt1NlQZGyFx71iarpek3+nRNqtpm4OVaeABXDdsf3vpXLKrWpPlrQse1RnQxMb4
eaZ49mkr0my+H2jxiZ/EWt3VhBgNDNBaebuHowyCDWpafDfwVd3Bgi8U6s8m3eFXTeSPX71
N4qmu/3AqUr2seRc0ZNevyfDjwLDb75/Fmqxupw0Z05cqe38dFz8NvBFpsNz4m1mIOMqX0x
QD+O+oWMpPa/wBxfsJrdHkH4U7j0r1uX4beDIbSO7k8S6zHA5x5jaUCv5h6mg+F/gi8heax
8Zapdqn3hHpYyv1zJQ8ZT8/uBUZ9jx/j0o5r1qL4d+A5JBAPGmoGZ+EjGnDJP/ffFPvPht4
KsXWK48W6lHJjJEmnAAe+Q9T9cp+f3MHQn0R5AaTrXtNt8J/Cl7aJeWviTWbm3dtnnR6TlN
x6Dh6tj4NeDfMkju/Hd7YOn3hPpDdfT5WNT/aFCL1f4DWHqNbHhnQcUE5r3eD4S/DeOWJLz
xprEpmbbH5Wm+XuPbAY81b+IPwl+FPw+0aCXU/FetSatcpvh06OKPzMdmk/uilDMqM6ipxv
d+TFOhOC5pI+e6mVfkolCCRgisFBOM8nHbPaliJPU16JgMfpUdTulQkYOKAEooooAVaU9KQ
dRTn60ANHWn1HSgnPWgCVfv1YdT5dQVZjbcm08mgCgRgkUlTTJtamYx1oAaOtSjpUZ6ipV6
UAQnrSU96ZQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFKOopKKAJMn1p9RAnNOyaAEIGTRgelNJOaMmgA
PWko60oGaAAdadjFJgjmkyaAH5Jp8cJd+lNTBYZGa0IkVSOcE9/SgCqYiE96rnAPNab7ViY
kdfu1USLzpo0VctIdoGMnk0Nct7iWrsSafZXWoXcVpZwvNPKdqIgySa+i9Ee/wDCvh2f4de
LXjlsru1+1wSiTd9huAPufUjHyirHgzwvpvgWz0rUVgH9sagCLNbxckEcG4dRyIwchV7nml
8W2MFlaSWN0Vu9bP8ApU3zZ+yhv+WkpHV36BccDFfOYvFLEVFSivd/XuevQouEea+p0+g6x
ceCLC2v9dK31hclD/Y93EqTgMB81uvLADgnPUdKl1DxV4huvEV1aadb6VomjxobmCW4k8rz
y2cSr6kdMfWvL7bUtXmu47CwtobnXXRZpJJbgBtqjCguSNmBj5QfXNTXXw3+LWpWxv77S2h
tjmTfFcRLHjschunvUU8tUpc02o+uhlUxapL3U5PyNfVb6eO+t5RZ6JcQtw135AkwxBySSd
z59axr/U7CxuhH5GlXJZSWWPTyeewGTgVh2XgnVLrVprBFglvYky+66jCkHH3WLYP4Vt3Hw
l8aadaC7u9Da0gxhZprmNY8HvuLYr2llFGnaNSuk35/8E815vPW1Jsrya5FHprXK6NYi4xg
W6aedx+pDYqFNXt5rjF1pmnWcaDcsg0w/MfoG4qjZeDda1W7ktNNjR50k8sx/akUu3YLluf
wzU2rfDjxZoKzvrWmCxKAOVe6jDlfYZya1eV0Iy9n7VX9V/mTHM6klz+zZftPEbLI7HRrJd
0oijmbT9+5T1blsinf8JFcWl9LJ/Y1pMkIDw3B03IYk4PBbtWNafCzxpqsTTaNpn2/5BIfJ
u4yVB6EjdkVz+teH9f8NyxxavGYXmYgAXKycjqPlJxWH1GhzuCqJvyexusdLlu4M7u91Kea
5hs7HTtPu7i5cgqmnlAn+0fmxiu90fSYvCllaarJFDqdxMf3828D5e6r6IPSuL+H2nx6DBD
quqafLdzXvybVJGxD0AOOSepxXU6n4Z1jULyS2ttLk0vRXYNLNeyiJX74TcQceuK8ypRhVr
LDqajHq2zqdWVOl7dxu3sjb0iy1vxjLMmjvJpehu586Z2yJDn/AJZivUNB8M+HfDdkphto2
kbrO/MjEeprhdMs5YbJbLTtU0xmjAVIE1GNfyyRVzVNd8SaZEya14aurGBQoSUHfHNx/eHF
fW4Olg8PH2WFkvk1dnyONq4ht1MTF/NaHdajqMKMdoO8jKhDgEeleOeLtZlivTI8vmwyE7G
Y/Mo7rWbf+Lbm7RkVkWMZ2necqfwrLtLXUvEE8lrb2wusEbxvCD6gsete5TjGhHnqO3qfK4
qtLFyUKafyHtq8beSpkLh/u5YnFK95NKsglZInXGMjhqLv4Y+N9PzNLonl2gPyzS3Eag+nJ
ap7fwV4vl+SLRlvMDJjhuUd/wAAGOaxWZ4ZuyqL7zmlkte3OqbfyKk1wl1aSRMqFkPzFl4a
sC8hVtr2gG+MfMpHH4VuXT3ul3S2et2NzYt/zzniKMx7dRzWTdXBuJnmTbHH93JXj6it6jh
Xp9JJmOGdfB1PcvFmIZLeJ5L6aSZ1KlZIHBb8aiF7daT5M6W8F3Yybdn2mAu0QPYcg4rfsv
Dmpa2jTaSkUkofZE0s0aGQ+wYjNaV38MfHwl8y+0J4LPZteS6uo0UHGMct+VfC46FDDVeRV
FZ9L6+h+sZbip4ulecWpLr0ZnS64II/s8djYXUdwWJ2aVk5A45Y1Da686aej3Gk2cckrhWt
v7N8wxj1BLYrg9T0jUNE1OSynuFYoSV8uUMuPTIODVIG7mLDe4HbB4FdVLKYzgpRe46mauM
nGUdjvBrENyjre6bY2YRz5aPp7MrgdDgNgUsWvCSe1E+h2MCy58yQWB/djtkK3zZrkNN0HU
NYu1tNNR7i4xnar4H5k12cPwY+JX2cXI8O3aRBd5lM8YTb9S2Kmtl1Ck7VKiXq7ChmUpK6g
2PuNZtlkkiGkaasQQFJP7O6+oznOa0/t0SabH/Z9tot6Z2X9x9iCv8AQs7YGK5aX4V+L1ld
DaQKN2dpv4c5/wC+6WT4XeORC058N3dxGDuZrbEwJH+4TWLwFFuzqq/qaf2jOOvs39x6npW
qatb2j/YL/QrCUR75LcP5K7l5VtvK7h04610Nj8RZYvDFr/beh6dpmuapJ8l9cpm3hB6TSH
qNx4A9ea+aWTUtLuGt5fPtJ0OTFJlD+Kmt6w8VavaIlvKyXkOVcpKoPToCOjD2Oa5a2RTau
ve69maUs4pyfJNWZ6lcuPCXika/rzTaxcW0D3dityoH2qXooV1+VlB5GOcV458SdC8WXbQ+
M9WlOoR6oPNeZDu8pv7h9MdMV1VpcJfX9jKdPFzo6gyRWUM2dvOZAoPII67c16PJ9hstAmu
J5orzwvrG11dOWDdPNVcfK69GU8Edq82NR4SabV5bHouPt4aM+QcHjBHPYVNBGW6V6H8VPA
8PhDWoXtFYw3ABBjG6GTKgiSNv7rA9OxBrgYH2pkcGvp6VSNWHNHZnkTXK+Ua6EKc1Tb7xr
Vcb4C4GR61ltjqK0ENooooAVetK3SkzilHI5oAbSjrSU9QMdKAJcj0qRGG8VX/gz3oRjnrQ
BZu14DDvVY+9WHYtENxzVc8mgBp6VID8oplKDigBr9abT2II6c0ygAooooAKKKKACiiigAo
pQM0pAAoAbRRRQAU4k5pMGnOMNQAyijvRQAU+POcAZNMp6KW4UEn2ovYB4BkYIFyScADk10
2neAtev7WW5Fv5cUabyW5wPfHSvQfCkXhzRdOstfv/AIfSXOnsRH9quLzcJJP4iUA+X2r1f
WdcitbCzt/Cvgb7RbXYAjZZcOGfjGegXB7142Jx84TUKcfmzvo4aLXNJnyJLFJaztFIu10O
CDUiHzASTwe1esax4fi1fxDew61pXkahbTLG/wBluo1jVO4JJ+Zu2RV638FfDeSV4VtNaM8
JAkRr2FQc+hrs+uxilzLXyMpYaTfunkNyjfZkIXAFerfB/wACafql3B4j1u7t4bODdLsc7i
saH5nYdjn5VHrV1/B3w2uCmF1qMSMQsYuomCfVjWqt74W8IeF9Q8O6Hp9xNearF5cqz3Kyn
ZnI27ehNcOKxqrU3GkmrmlLDuL5pnTT6+bjx/ea/PCE061tkmUkEGNE4ggx2JPJx1rgPEcl
zptiuqT3E82r6jL5krB/lWVjv6d8KQOemK6We11Z/DNpeX8It7q6u1a5id8yRW0KDDN7k81
5/rU6Xnih1jkcw2haNBIDubn7x98U8pwntsTGH9aDx+IVCi5or2lsIf3r7izvvbdyGz1r6D
+CXiKDVdL1H4d65cNNZ3qOtoJCfukcqD19/wAK8G2oUIaI7j0INa/h6a6sNTtL6ylMdxbSC
RGB+7jmvtc5ySlmWFdBK018LXdHxGFzOpQqqc3dPdEninw//wAIX4guvCOpLM4snYQOAfni
blWH8q9q+HGoaf8AE/4V6l8NdfunluIY8W8rtlgB9w/gcVN8UNMg+JPwssvHeioTqmnpi6W
P7zJ0ZSPbr+FePeA9Wu9M8T6NPocTSahLcrCkUfWdT97I+ma+HjT/ALWy+UZ2jXo/J3j+jP
oJVHhqqnFtwm/zNv4feHn8P+J9V1vxPZyR2vhJzFtckfaLn/lmo9fWuF8Vald6p4vute1m4
mmubljJhj8qL/dH+Fe//tB2OqXPhXTPEWiSJJpcFyTqUcHeXGA7MOuDx7V4v4T0IeOvGVhp
bII9Ptwbi+kbokS8ls+/SllWIhiKc83xLSskren+bNsS50msLSu+Z6vsdhYSyeAfgzLfQho
vEHisER5Pzw2i/wAXtmvD4JUuLqGyZGmt/PEjj7ztz1GfU16x8RtfTXNUubtFWC2VRBZpji
OJeAo/Cub+Gul2l94902W7VWiW6jGDx/FVYanKjg6mYVl707yt27GrnetHDxd0j3+58r4Xf
DAeJdSt47jWbrZHY2xUEWzMPlAB6nHP6V4jqXja5l1G4u9eL6jqcmWd52yqegUdAPavZP2o
RLH4e8NXAGYo7yQEfwhtg215nrXhzRPCmm6I91p41S51LT0v5riaQiNg/wDCn0HBNefw3ho
YvDvE1o885t/JGmOxUqPuxfKl1OSuPFcWpweXcafAmwDaUXDfnXd/Cz4q6loevQ+G9al+3+
Gr9/IMd18/kE8A5PbOBWlp3wy8NW3xS07TBF5+i63pB1JLWWQmW1bYSFZvTI/I1wXifS9PR
bQ2CWFtcspnb7JP5gOD8oI7HIr6PEZZQrRdKlHllbS3Rnnxx86a5qzvHzPWvir4CsPDDDxB
osKrpV2+yaI9beTqGB7g14vrchm0oxyySxFTuHlHBb0r6l8fzRP+zq9zqAHnSWNuRu5IfK/
r1r5YmU3No+6JSWGPm4xWnC+IrZjlsqeK1lBta9bHh5nRhhMbGtR0Uj6A+KUzt+zPod1cM0
so+zE5PJr57t/FvlKGgjaxuVG6K4gcqyn3xX0342g0y4/Z/wBIj1LUY9PtlSDM8iNJgjtha
8t8GfCPwx49kmbT/GFpN5DYmjt4XSYj6MO/TNfIZHLBRwFR4iS0lLv/AMMfUV54n2yVKLa8
tj1LTLmP4j/s+DVfFEKSXMFvJsuCACHTgMD7+lfN91FELR2V2UKCcA9a7TxT8Qr63t2+H9h
pDeH9G0ktbPAW3yykcFmYevWuINzHcowA3DGDjivruFMLVo0Kspv3ZSvFdkfKcQyi8RBx3S
1Me2uEu9YtmfcZIwqRYONvPUe/vX038cXM3wg8PxyysBLND5hLkb/kzgmvnG0t4x4n09VTb
lxX0d8egP8AhS+gMFUkTQ5JGcYXrXzWeUL5rhqb7n02AxV8C6nY+cNe024bSV1I2S29smBH
t5BH+TXNIsihXHyoncd69KuYkutBCSarGSUIjtymN2RngVwltEkkSK//AALPevtMjm6kJ05
bpnBnKUZxqrZlcbbpBYo3lF5R+8HB/Ovqq3SS1/ZBv0ad3kis2TeWJP3wOtfLFmiprMCOMK
ZRjHNfV1m6n9lHUQ2xgYH68fxivj+KLutQj/eX5nq4Oywspo+TLW4jjAzuZlwCWYmux8P+J
m0+7ibTdTvNOuzysschC57Zrk2tojECnDN/CDnJql+9DOpGzbwRX12Ky2lOPLUj9x5+FzGd
7xf3n1n4Yv8AQ/i3p0vhX4g6VDcauke621CFQjyL3IYY5B5xXz7468DXvgLxfdeHr1nmRV3
29wRgTRnoa3fg7qGof8La8MIly+3zWRV64BHzfpXpP7Tv2OPVPDzO2Z/JlBCjomcivm8rr1
sDnCwDfNCa+43zKnTrYb28FZnz3p949tcqgMvlM67kjkKHPQMCOmK9S0ppdOtNR0C0uGlW8
i+12aTMDm5TIkjP++ua8llVJyDbMy5XDe9dv4fvLi+0+xubPc91aXKGUMcJ5a4DOPfBx+Ne
vn2DjG1ZdfzKybEOUXTe52NrYWHjn4XReHdQbyrm1Rp7INyVgBOUyf4ozz9Ca+bdW0eTQ9Y
m0yeeObyzkSxHKuh+6w+vpXv91qt14J8cx3F5Y+bpdv8AaIoLjcDG0cnJAx/GoyPesG/8J/
De+uDqp/taKG5wUMd1GSSfY8ivCwlZ4aUlP4Xr8z161BVF7m54jIzYOD8g4xVJsE9K90/4Q
r4bNE0Ah1dtjZac3kYyD22nvWTe+DvBE/2eXRLXVZIfM2SrPdxBiB1wK9aOOpy2TOT6tM8/
8P8AhTUfESzGxQnylJACli59AP5mqGo6Lf6XJsvLcp6MOQfxr3vwbe6to2jxXdh4QjvdMNw
bRNswBQ5ziQD5ucda6Xxnq3hK6gtra78DJd6xqK8QifG1ugCkdF/DjvXBPMqkK/JyXTOlYS
PJdvU+T2XHvS4G2up8a6baaZrAtINAuNGnjH76GS5E659iK5fomD1zXuRkpq6R5zVnYbgUD
ilo+WhiE7Y7UqAbwKbnPAHNSooznvQBOU+THaqbZDEVoR5ZTnp2qnMhVyaAIsmjJNB6CkoA
UDJpdtKo7jrT34FAER4NFBOaKAEooooAKKKKAHL1xTiAWxTAcHNLuOc0AIRg8VL5W1QTnPW
mRjdKo96uS8yjA7UAVefQUkvD1KeKY6ljkUAQ07AwPWnmEquTSxx7x1A+pxTSuCQ1UDYGTm
vavCvg2fwp4ftNSv7GK617XwY7HTp1GTEPmJOemcV5j4c8Ka/4ovXtdB0+S8miUyMFIAAHu
eK968IHWNN0Kwi8ceFzqN9pExn0q5m1JIjC2Puyc5KggED2ry8dUajywfquvkd2GgndtFC2
is/EurxeF302w0vVZreV0hs4jEsZUbtrEsdwIB/Ki08YXeg+ENKgsp4XutMSW8lhu0d4ypO
xFO3q3JI3dMVb8HhtNm1/xRrD2V5qsrz3EksD+aIowpzsI4GXkUfga4m81WVPB14NHsjAus
sn2uUcbQvIUZ5bJ5P0FebTp+0qezSutPv6nTUnyU+ZsfYPrhtrG4gspWk1AS3xP2eHY6jnC
E9h3rYh8S3zQwLDqMaXDH55JYLdUi9icZNcNYzahFFbx/bJoo7fcIY2cgRhvvY9jUhtbcrh
nhznORX01PJXO/PJLseLPN1B2UWztbbxNqrS3EOpaoixI2VKQ27bqaPF15FdRq97D5PmFfM
8u33qnYgBcg/jXINYW0cg+cMD3DdakWyhZVbaNpPVa6Vw/CbaUjklnskl7p0sXiRdO8TT6p
p2pLeySAiRrldrsrYUptyVIpvjSzlsvHmoefIhW4Ec8ZTBVlZB0PoDxXOGwhbcpiVkPX5RW
l580+l2enXgWf7Gx+z3BJMmwnPlse4B59a3w2VTwOIjUhqtmYYnMaWLoypy0fQaWBfO4Arx
7Gp7KULu3sEyfvGnxRQRwNJIF3A42k0sUtmkpxcxj+8AQcV9ZGcYuzaufJ1G5LY9j+Dni63
0nxC2iXkyNp+pERupb5A5GOnoen41Z1vwZa/CfVfEHi62ljlmvQ9vokOfmgZ/vsf90Zwa8h
TVLRHXybuOBtwO4dsd62PFnjfVPGcyrqM0KLZQLBA8RyJfU49TX5zn2S1p45YjCSShU0mvT
+rH02T4+nGi6eJT9zVHoXwR1iO60rUvhv4nuTeW+qrI8W85zuHzAE/mKo6n4fT4UeFL3QPt
EdxrGtTNmRD/AKu0Q/IhPbPevJNFu9QtPEVje2UrpPZMJFI6LjsfY1teLde8QeJtWufEmrq
tvOZlj8qPlVUdNvtXm4nIK88ZzUVbDys5LzX+Z6NPM6ag1WkvaLb57GJrTC+1GK2jbdsOMA
5AP+FWdOE9mZf7MUJcq6hGY/xAZ4pNIs3ZZb+RfvEhQRg59a0La2824aJiIVmYL5nTHrX1+
Poc2AlNx+XkjyMtxa+vxpc3/DnvVvqej/HH4U3fhmSZLTxHbIu63kIDLOvQjPUGvBL6/wDF
fhd4PD2tQ4GnN8tpfxB0RumVJGQOOgOKydVV9GvI9S0a+limgkwbqGTDfj6128XxZuNVsks
fFVrpviCGJQofUIQJUHoHHP418ZlMJ5ZBtQc6M3e3WLPp8dQWInaErTRzMXj/AF7SfFf9ux
TeVfSIY2dQJBsIxtVSOBjtV3wHoF1468XrY2dsqWaTedeXXlhIokzk5bpn2q5JrPge5kSSP
wXpu1DkmS7kIx9M1meKviPfz6cdE0adNM0gDAs7GMRRt/vFeT+NeziMe6kXDA07Nq130OD+
zH/y/ndHdfHP4kWOs3Wn+CPDU3mafp8itc3CHiQqMBR7V5ZPM+0sclQOjHkmuesI/NlN1In
Q/Ln+H/GunsNdttFR5ptG0/UHdwc30ZcL9FFeplGE/sfL3aLlfX1b6nn45LG4mNGLskfQnx
SS4X9mbSTFGWc/Z9+TnH1rxX4Ya/N4V8dLqCS7JXADoOBIvdfrW5/wvzVdb086PqUOlyaew
CGCW1+QgdCB6D2rz7Xby3utWe70u3hs41w0SW+QgYdxnnmvkcoyqdbBVsJXjaTba7HuYqu8
NVhVUk4vRn0R8ZfB1n4g0uP4k+HIDPKsIS+WL7xj7Ngd17187W7C3jZQ+/eeGzxivUfhv8Y
j4edbLVo/tWl3A2XUJ5CE8Ej1zVL4kfDmKO3l8WfDuRdb8O3HzywWx3y2JPJBQcla9DIcdW
wd8BjNHH4X0Z5eb5d7SX1jD6p7nmjX32fV7a5ZsGJlzk9DnivpP48+c3wM0OVVbCSQlmCnC
5Tgk9q+d9G1+30SOPboWlapOrbhNfKzFT7Dtj0Nd9efH3xpqemvpV/aaLc2so2NBJahkI9M
VxZrh69fMaOKpxuqb11O7B0IwwnsG9ynpkcMelW0s2i3N1cCNR9obGxAUHOe/SsLwt4VufE
+vy6bYSImFklllcfJAi5JLH6CtuH4pX4sWgl8PaCsDjBjW1whxxyKu23xJ1VNBvdMsNN0nR
7G7j2SvZW4RyPrXbl9bFU5TVGn70nu3okZ5nSpeyi5z0juu/oeUEtbai8iukiQytiRfusAe
or6q0RbrU/2RLoxwvI720jqqAHcN2f6V8yw3mn6ZJLcyaRbazLK3yxXSnYnPUYr0bSvj14y
sLCHT7W10qytI18tIFg/dhfTFcOfYfEYmpTdGN3CSd/Q3wXK6DhN2utjyeNi8QAwDjhv7pp
18pW4RQQTsXd0BP8A9evR7jxnoF5PJeX3g/w215u3FljdA59cKaoQ+Nb+3nM+h+HND0hpGx
9qhsw7p6YLZxX06x88RC0KT5vwPLjg4YaftKlRcp3nwY8KJ4Pmk+JfjeZdKtI4DHp1pONss
pPV9p5HoK4L4leM7rxx4wuNTkzHaBfKtoiOUQd/xqtezazq9wb7XdSvL25f7xuZC4PoR6Cs
64gFw3lEL5h4LjsBW+VZDKlXeYYpp1WrJdEv8zzsbm0K1qNH4F1MQkNGF3bGxgnoOK7O2u9
Q8PfC3Sog1up1n7TzKwDLESOfUKccVzclim/c67kT+EEfP7H2qtq02oavrL6jdQhDsVY4lH
yQIowFQHtW+aYGpi5Rppe6ndnRlmNp4dSqN6s37PxJDp2hpb2OpNK7N5htJY18pcnnazluR
V238VzyI5k1JIpA/wC7ZYbZiPxwK88lsJlQGPCJzk4wSfWmppTMoWRlBHOQO1eVLI7yPW/t
iFrnoEPiXXnieW71O2ZUcloRHbl29xxVe/1jVruC5lsN11Faxee7mC3xDg89Oo/KuNmsRGn
TOOnFUmea0tpooHaJJ12yBeNwznn1qJ5Q4K5pSzaNToeg2Wt61oWtX+hw2UduNRijv1+1QF
Z12jeAvlfdJxwTW7qTWniHXNd8aSXRm0yysIrkvuxktwBgY53cHgV5foPiLVrXxvaayszXV
+ZFGZHx5oxjyyfcdK9R8F3+m2ms63oC6YqiW286aKdDlkSQO6Ed8LnBHWvCxVD2EuZLX+rn
r4eoqivcpjUbG5t0vZfDulDQZEEd1qEEJRlWT5QG3E7iD6Yryvx34JvfBXiFrGbMtnL+8tb
n+GZD0Ir2HwvY2enw634b1qxs/EHh170XFpbw6isU0bj7hweqkcYrjfG/hX4k+KfEGo6zfa
LMtnAC6RrMskcEY6KuCe1aYSpyVLJ2j+Hl8ya0FJXS1PJWUDHWoyMGpX+VmUggrxgjBqIkG
vbbuebrsyWFcy5XH41YaEGQNnGKqR5DZyRUwfAxnNIC4MbOO1MvICIVkUdetMgfIIrZeES6
aRx0oA5gqeKAvXNWfJKjBPTpUbLgUAMj9aWXlQ3emqdpxTmIK49KAIqKOlFABRRRQAUUUpU
igBKUDJxSYpQcGgCSEhJgxBIHXFWTIpdj2xxS2EeRNJkDaO4qI4OSOuaAE5btimtu7cVICB
2pjZ70XsJuw0ZJUEk+3+FeheFvBelNpEfiPxbeSRWUkhjtdNthm4vWHYf3V96g+FGlx6t4/
tra6jgksljd7gyruEcYGSfrXfT2F3fa1b6w80dlomn3KoU24MFtnO5QOST1P1rgxNdqTpxd
vM7KVHmSmw0vTdW1TUZNBuYJfCehxWj3/wBjscCUqo+XzJOpJ7/yrn5vAk9tZQ3N3Mtxe6o
2+xhMmWEQ5eXcx9MAZ6mvQfBmtWHifx94i0gXL3UmoQfZrWWYbVMO4EgDrkio/E+oW6X2ve
I0W3mktJBp2n2zKHWBYxtAVe/rnjr3ryfbVfb+zStod6jHkuyHZp9r4ebw1pKrHqF1GHnty
4329pGN2HI43u3JHoK8uu5rm8jhKs5hgP7uHO0Bc5IGOmao3N7Lc363dyJBqT7vtMm/CvkY
UADGMDrWlYRGKIAuQvGFHSvqcry+8nKXU+dzPGciXs3se1+AvAXwm8YeGo9TfTNVtZGby5w
bsyLHIOvbIFd9e/Ar4OaRp322+a6ZXGYo4rnc83so615v8AdSksPHeraA0hWLUrYXEaZ43q
ecD6V6341tpYdU028iBIkV4+gwrD5sj8BX5XmmKxWAzeeDqVJNbrVn1eW0qWOpQlZK+580+
PtK0HR/FT6d4f0lbW2SEN+/dpJMn37VhaLFJ9iVWkON/wBa734iWWzxfbXu3el5bBW3DuvW
uG0ZQhubVpNvkucZHbtX6Zw1iPacrbvdHzXE2G9lFqC2ZLcTlXkgt7Pc0XMkm/AwTxTLCSS
S7kguEVJIxuCq2RyK6rQ9EE3wu1zXpo973moJBGxHVUGTj8a5KSB7bUbG5yEjmAR2A7120M
6lWxrgn7qdjgrZNGGXLEW95o1dJ02w1Dx/o2n6xbyXun3knlPCkhjJJHXIr6Osvgh8J7uNl
Wye1ZB86T3JUqPXNeL/AA50/wDtD4yaerIJUsIZLraR3AwP517N8SZvsngvajFZb2dIi2Of
U/yr894ux1T+24YWlOSTtezsfRcN4ONfBJzWr8jl/Efgz4H6BFcNbWFxqcsCneY52ESH3bH
r6Zrwq1t013xBv06yh02zgclVhySo9yetdN481Upp8WloTEjDzpAvQ9gMVQ0OH+ztKRywVp
BuJr6rhnBynP2lSTaXdv8AzOHiurTwNP6vh43ltex0kGnW1pDPJGcyTDHIwKWWMPZ+TcyAp
907R2rHbUJ9SvItN8PW9zq2pscCC1QuR9ewHuaz/GOj+JvDEtvBrt2IbudTJ9nhkDCEA9GP
r7V9liM2wlCoqCknJ9D83w2SY7FRdV6Ja3Z01larGmxs+WBhCR1HaqV7FulRSD5OeQvYetW
bKW5k0u3mlnDZQfjUd5JHHbM9xdRLGB3H869WtTjVocjWjR5eGq1KGKVRatMw7ixDwSWsWn
eXEWLea75A9K5+PZPM0MiAvHlXcdCRXV6Fo/irx5fSaV4N0t50b5Z7t8rBEPUsePyzWt43+
Cl34Thjig1E3+oxIJZ5UBWMkjoB6e9fnlDM6WXVHh6sk7v1P1yrhpZjGNWkmpW1OHOnQTRb
kbAA55qCXSTJCu1cY6H/ABqfR51lWWK6RYbiEncuOv09a6GFLfaglMkLN1YdMV+gYajha0F
USVj4nE1sTQqulJs554fIiUrxHjORXYfDX4W3vxL1f7VeiW28L2sgMtwDhrhh/An+NWPh58
Orn4j67NJLO1r4dsZNk7g/NMw6oP8AGvpTxR4o0H4a+FLe1srdEnEeyzsohjBAwGb2/nX5Z
xVxRN1HlWWK9TZv+U+vyXK5TtWqq8nseXfEb4YaFqt62nafbx6Vc2caLp8seFUKP4WHfPcm
vnu7gvNG1CTRtYtWt72DK7T/ABY/iHqK+oPhzrjeMk1ix1W78zURJ5sUjABgD1UeoHpXN/F
HwnBqbR6ZqqIL9E3W16owWA+nX6V8tw/n+JyvFvBYl3t3/NH1uYZLSxsOSCtUj+J8/GFz88
GDKF3Yz1q1pesaxolybjSdSutPuCMlreQqx9j2NNaOXRri60/UsW9yi4VyPvA9CBWj4d8Je
I/FU622gadK6sRulZSWb39h9a/UcdXy+VBYiq0k9T4zDU8ZRqujbYSS4vPEeri51LyXnKYe
XasefcgdTUVvbWvnPcXCKbdPl4bGWPcEfSvRfEXwM1Tw54etL2HVFl1yVmIthyjADJXJ/i/
zmvP7C7JBsLiBYhag+fFMuHVq8mnnOExmEcMHq9juhltWnWVevLR7drizWelJbeZZtJKs75
jDtjaO/Fa0OmRTWMa3CERHkBGqtZtDc3wuJtsUJxsULkfWuiuYlhUKtwiIwyjZAXHevq8ow
nsqHNU3e58JnuO9tiuSj02MNtEsJSybZCgGQQ2DWddaLbQx+YdqRD7pdutXbjV9ty1vpcbX
8uMFlGUX6ntXReFvhV4u8bSJK2ZLUHcZnJjt417/ADY5P4Vz4/NMDhYtS3OjLstzGu1JycY
92cfbWNqZN8aRSRlvvDnj2raW2QFGKFIxkEdj74o1rwxbeGfiAnh7RtTkv4BAJJpCu1S57q
p7VotGN6K5LFc5PAAr0csr0sTQVaKsjy83pVcLiHQnLmZGBFAqyPKTCo2ojA5as66njt7Zr
u4WCFASBnrzVfU/Es8k6W2m23nToeoUFV+p7CtDwx8OfEnju9M8CC7+bL3M3y28Hrz/ABGu
bMc+wuCg25f5HdleR4jFfvKi5UYNvJbX0SJZyRu5zv2nJFXXtNrDehJ28Kxzg16r40+Deg+
FvClpFb3zPr88hf7ah27cDgBeyn3ry3S9G8b65fXFvpdrDd3sA2yRp97H97Bry8v4swleEq
tX3bHt4vhjGQgqlD3ospPZPOyhVwM/dFL9kdFyYSCOuV6V0yfDb4tZXy9FI/hB46/nU3/Cs
vi4yc6XnPXJU5/Wt/8AW7J2/wCNH71/mcX9gZha1kci+mu6b2xg/dArGv7OJg2GHHavRf8A
hVXxYKEppgGOgyv+NYOv+B/HnhvSpdV1/REgsoyN0vmLnk46A5pw4lyrEtU41Vd+aNo5Njq
ScmtjziaExROHjAz09T+Nd54E1m7+3nXWJuptMRGud5yzQdHBPptyK5q4iWRdxXII4rKWN7
dLgRMy+au1gGI4z7dfpWePwSqwujuwGL5ZWloej+KfD+gXGow6jp8ZvNHwd1/Gy7WgJ+U7T
gh1JwR6VNpXgbUtDk1YDXrqC+sLU6jYSWkm5JkB/iUnkEc96xPBmrxS6kuhSwxroVzwEnw7
RPjnD44yeea9j0GaytPBFzd3siXI8Mi6sJZAfne2kXMade2eOtfHYt1cNHkPq6XJUXOjyW5
0rTfEdpEfGWnLomoXwD2mu2qYgmJ/hlXov1rzDX9Bu/Dmu3WkXux5bdtvmR8o/uD3r1mxuR
4r8Ew6FaagW1KK8UW9pcKVXyMfMd2MED3xV690ubUfhzr0V1a293q2lwIIZXXl4Bwdp/vD1
rshiHTdpd9uxlUoqSbieBYHY0gOTgGkIIHNTWwDOylc+9es9DzB0Q2nrnNdHpjwyBo5iAMd
6wUt9rmTOMHpWvZyqlzEXQEZAI9aBMo3EafaZFQ5UHiqUijcRW/r8CWmortQKkgyMCsCRsy
sMdKBJlVuGoAPWlYfNnrUmVVcnr6UFBsUjJIFFRFiTnpRQAbabTsikPWgBy4xSlhnpTQQBS
E5NACsQegxTaKKANWAbNGkYdXNZysVyOtadvhtII/unms1MbmJGRQA8PkgY608kNgKOScYP
FMXAnUsML71cWJ5l2ohkLHjbyf0pNpbhZvZHs/w50m2sfBfiGexuoZdUmsmUJn5lOM8fyxX
SeF30yx0rQpJ7Ea1Lr2I5m1KE5ZF4aOID7u3GSx4rN+EfhJNWtBK/iGDRNUjLeXHcAOkigc
BhxV688ValayS6PdWdmr2KPELuxtGcSopz5YJPyqx5Yjmvmqr9pVlC92e5GPJFOxj3t7oXh
nX4td8HaTdW9rYaiZLm7mPyISSqRRk9QRzXMeMrT+y/FF5Zabds0V4qXkkw+87ONxx6DJIq
/qOt6lf/D0aF4l0y4sG+1m/09hEVSUN1Rs9QP4TWEC8xj+0NkogRWY5OB2zX0WV4FyftJvy
9T5/M8cqX7uO5lrYSbt+wevFa9uAcwtyVGc0RoFmxk88ZPSpYZ83DLlUKnaTivssPCFN6Hy
FWrKdzovB+pf2B8TPDOr5KqtwtvN/so/y8/nX1n42tseHZLhVBa2kWRfYHg/oa+MtZlEmn+
ZCUWaNQyshxkryCa+zvD2oR+LfhrpuoFg41DT1LZ/vbcc/jX4h4mYZUcdh8dFaPRn3HC+Kf
suR9GeE/EG0E3huw1Pyyslpc+WxP91h/jXjWpu9nq166gKs8IZfr0r6T8S6W1z4B1WFgCRF
5nr8y85/SvBtO0Y+J/GvhzS4gXNxdJHJ/uE5Y/Sr4Zx/s6UqjekL/kfR57RVVWS3se2Xugx
eH/2ffDenuPLlkkjlkUjne/zNn868W8Q2LJpt2u0rNZyBwPbP+FfT3j2CPVNRh0CNQUttPk
ugo/vKML/KvD/GFmkV7by7f3eo2oDH/aAx/LFcGRY2dRKpJ+9KTl97udlanGeX+xa2/I2/2
fbX+0fF/iHWiNxgtYrdW7Atkn9BXpPxAt/t2raTpxAKojzlcdDwF/rWD+zhpJsvh5qN864l
ub9lJ9VQAD+tdrrHly+JpbpmQCDbHz6AZr5nOsa62fVav8ui9bWMclpexpRh2PmL4h2c914
3uNO0+2NxM0kVtFEvBY4yRXo/hL4CajqflzeO9eSwtlG7+zrWTMij0Z+nT0ryfxZeDVvFMj
l8LLPLLuVsEYJAIIr6D8BeJL67+AX9rapJ/pCRS2yT4+aQA7VPv1r7bM8XmGByuj9WlbmaT
7nkSpUMbj5QmryWx3V3Z6F8PPA14PA+hW9s0ceDPGMFVPBkyeWNfN/xUgjv4dMuIcybLZzu
IJLPnOc9z9a+ivCV3D4l+HkdncussnkvZzjPOcd/SvFPEumzzeHJvlYT6cxzgcYHBH5V8xk
+Pk8W/bfFCX3p+up9DTwlP6tVopannenatNPZ2WnaPZS6jqNyoVbaFCzZ/oK9U8NfBOLy4/
EPxZ1aC1s4/mGmRzhQvf8AeN/QV4rpSXdpqV1Jpd9LY30Bwjo5XzEPQHHavU/hvpkvjj7bJ
rc8jRabKsckfmMwlYjIIJ6Cv0viTG42OGVdVOSlbW278j4PJcsy9YidNv8AeI9Dv/jHo+ga
YmhfD3R4LeJF2JcyJsiXHdE/iPuauDTdX1bwzbavezvd6lPD5sof+PPbHauMu/D0U3jzU7W
0tV+zpsSOMrwvyDp6Vm/D341R6drU/hbxnIfsCXDRWuoYwYDuwFfHb0r88xeHqYnCr+z1fk
tJrq7n6FUlRy9QaWsjj/G3hFzO2raUjRXEB/eRchh659q5qw12EwNa3lsFucZZpGP6V9QeP
/C41rTG1bQ7iNb8LvIL4S4TH8/SvmjWdEm1KI3KWTxXUGdwA4Y/UdRX1/C3EcpUNXto12PF
zbJqWOpvEUVZrc9z/Z/2H4d3cxJydTlGBxjhelcp4ukvL3x/rn2h2kKTlA7ndhQv3R6da7H
9nNfN+FLCRQWbUZSzdv4aw/EFnG/i/XZTKFX7S7fMCCRgV8dRrxWe4tvv+qPbyOnFU0n0ie
FLq+uxa4PEGmXUtjc2kh+zPAceVg9x0Oa7bxB8Y9c8VrpVuNNi0/Wdv2eW8ZsQux/iA/hNe
f2F6Ft7hDKpUStxtOTyaJXspoNjAyRuchQBjPrnOc1+sYjLctrwp1ZJe0itGfBU8Xj44mc0
nZvc958E/CHSFvRrPjvxNZ3t8/z+V5wc49z0x9K9LvfiL4P8I2f9neF9NW+lTr5I2RL7s3U
/hXzd8Lb+81HxnH4Uv5WudNeJ5AXGXTA7N1rq/iNo6WvjDS7HTUeOCS1BKkkgsGxk49q/OK
+DdTMlRxc+bRtLZJeh9rgqOHrwUm2ep7td8aaLFrGpTxx3W5nt44+I1X+7jrn3ryzxl4EbX
We5tVS08QW4yUzgXA/ut/Q/nWR4I+It34G8bX2i6i0l34clm2SIQWa0P95fx7V9B6/4ai17
SkvtO/c6ikQkglwQJFIyA31FebVniMkxsedpQk9GvyZvCrh8VCWFqKyvb0PljR5gWa2uQba
/gJDxOOQfQD+tRwQz+IPFKaXq15FaLnEcdw2yIj146/Suk8T2c+sXfmvZmy1mzJTz1Aw+Oq
NjqD61w13Pc6rfW1lcxFZ7YtuTPQjoc1+wPMfreBb5uWSXQ/Oq+QVMqzOMnFSpy2fY+kvCv
hv4aeGbX7XrF+NSmhAJ3QFIY8nAwv8AF+NeieJvEEreG47HTIvsdnK6xyyLgN5Z6FccDNeU
+JdJ+xfCfRNMbeZrpI0cn7x/iJJ612XgK8Xxh8MysrBpYTJZu3oyfdNfh+MqVYQ+u87knJx
fp3P0L6vQpqM++yPB/iO9xoHxPl1Fv9TcWaNBzzheCK520tdX8Z3cbqpCyn5ILYZZ/wDePb
8a9E+LNo934UstTVM3GkzBXO3OUbhs/Q15bNJJoaLquhajLaXMgHmCMnB9iO4r9XyPEYjGZ
OoUJJSjoz4fNMPhcLmqniIXU9me+eE/hLoOmQQ3Xi2/s4EX5/sSSjOf9s9/oK6XXfiXZ6ZZ
f2P4I06FBD8n2oL8ieu1e59zXmfwtv8A/hM4b59UhiM1iyDfGpw5PcgnrWD4hiuIPHOsJbs
0QWQqpQ4C/L6V8HRwdTEZhOli580oq9vsn6BgsJRqxU91a51Oj+JNIHimSy8V6ys02px+W8
kz7juz8uT0X8Kz/GGlav4L8T2d1p1wyNMS9tcRH+Edj6ivI7O0sr/Tna+lZZTKw3kfM5z69
q1NQ1bxRd6HbaNe6qbixsA5hLH94oP8O7uK+x/1ZqqpCvSkpQkrSXQ+bhxdShWqUqsbJaHr
ifGLx1kD7Ra4JAGLcEn/AOvWxe/EL4m2Oj2+q3U9pDHcOVSM2y7sDvXz34MMs3jrw6sk8jo
90gZWbg19E/Fe2lbR9P8AJbbi5YHHevl8xweDwuOo4eNGPvXvp2PfwFajjH8FjKi+Lnjtgp
S8tCG/6dV4rm/HPijUvEvgfWJdVmaS7jCDIG1FXcPuqOBXmuuJLN4je3a5miVIkKrE2BVNp
NXjsLnThdme1uQFcOSSoBzwa+ww3DvPGFehFJJ9EeFjs6wmHrVcLKNmrq414WMHHGFB571n
S25AO41qBMIUDscKBzVeWP8Adkjmv0t0rw94/Loz952MmOabT5/tdrKY2XqCMqR7ivRraZ9
N+HWn6Zpxa7vPE863Elkz4BMbnjPX5hxXn0sJeNgB271b0a9gTxJpU+rXFwLSxdWUQDL8HI
Vfqa+ZzHBe195Lb9D6LL8Vye7JnrukXvg7RdCvdV0jw6qXy3kaXTavEzm2VxhlA7DORnset
LpOn22n/E270+1luE0waZI81pdcLB5vITd/GvJwfasiHxh4kfxLrGoaxpElkb/N3DA1iZUn
j+55LL/cIAO7rnmuv0m2ufHGj6lquqazpfh6wtFWAoYSLiVVPCnJ4HWvi6l6Sbl187n1cZ3
VrHzZ4t0i00vWpRYXUc9o7sI2TnocVhIrxkyfdFdR4v037F4kure233FlEx8mULkOD34rm3
H+jlAcsvJr6ShK9Ja3PHrRfO9BPtB8o88g/nWlbOrPC7dsHFYnf2q/byHcorZGJ1PilFk0q
yuv4jwPauOYjG7ua6zxAxfw9ZLggg55rjznoe1VJWJjqMZueKaTmg9aUITzUljaKU9eKKAA
daTvRRQAUUUoGTigBKUd6VkZRk0nagDT0z54bmM9NuQKqKrLKyqO/erOkuFu2UnhhipJ4yt
yw2455oE2S6VfLpd6Lr7FaXp/553Me5f513uk/EUQTeWujaPaluzWQKn8e1edeUPWplCgq2
QRxwRWVSjCrpNFwqShsfRHhTxD4s1+8e20fwToeomLJLxWi4464ywJ/Crlv8YI9KU22r+Dt
NjdGmjMcVuYVBK7SHU5Oc1U+GF5raWS65aq2m6Pp1q4nusDzJSTwsQPfPftVJf7A1vxbPrN
jeXjx6qk1vf2V44ea2ncbhIuf4SRkH8K+bcKSqzTW3VHsXk4oxfHenSw2Wl3Mi+I7ORgGS2
1BM2wBH8BB4HoDXIDa6/M64HynGK6zxla+dow1fSItfuLW02x3eoatdAq7YxtWMdMfnXBQ3
iPIFZQAecj/CvtsnqRjh0kfI5vTlKtc1WjR7fEe9mB4z0pojYzhYmGDywNQrdrEhQMW56Co
o7pvPIJCRt1zXvOpC2p4PJLU1QZTEyoqsMEHK8V9Kfs7a19t+GL6S7jzNKuni256K3K/h1r
5qQgW4jh+bceu6vVf2etSTTviJq+hO37vULYSpk8F0PP6V8J4hYD61k8ppawsz3eH6/s8Ty
dGe36jZRmS7smX93ICpH+ywrxv4IeH2T4patcTpn+x1eNc9mY4GPwr3LxDA32iC5QlN3yt9
BWb4M0a10OLxDrURDNqFwZS3ptXH86/BsHmEqGBrU76zSS9b2/I/UMRD2kYTINOkOp/FrUL
hl+VbdrdR2wBj+decfEvR2h8Frconz6Xd4cjqEPH9BXUaTrCaF8QNGs5ZRI+rTSQknqDjIr
f8YaL/aVrrWjkAJqEO0E9icc13Uq0sFiqLk7RsvuWjNa3K5SpR7I0PhpZrp3wv0VPL2edEZ
mGO7EnNc14hvFttJ1e/LDckUr5PY9BXotlbrpvhe0tWIC2lmiE9vlQCvGviXqUdt8Pb5Vj5
uikIYe5yf5V5uBi8Xj5TW05/qYYZ8lOUn0R82XUrGadgN8oiCIF7sx/wATX1Tq9hH4c+Enh
3w8gUP5Mfmdu28/qa+cfA+lHxD8R9E0wRkpPfBnGP4I/m/pX0X8Wbu4m1W3srGzluZooMJD
Eu4u7cBQPyr9O4jqOeJwuCi/h95/krnjZJS5sTUrGL8B/EX2jxJ4m0NnBMhF7EpPbO0ge9b
/AIrsvsviPUbIowhv1MnT+8MNXP8Aww+FWveE/EUPjbxDqUGkqsLKbNzkhW6hj2I9K7PxfN
b6xb2WuaeDLBDL5XnMCFcHnOO4yOtfHY90lmjqYd3hJK76cy/4Y9nLqk5VG6nW58uW+m63b
a9dSw6dl4iYiZTtDYPUZ617h8BLK5S28SpewCGWS5idkBzj5fam+IvivceGdQtrPVdMslDI
HRYbYSBkHHU96u/s83n9rDxnqTDas+oK6qT90FcgCvo85zHGYnJantYcsElbrfU8Z4TD4fG
e1j8b3Omu7KaPxRrUtuBnKgDpu+TGKwfAnwN0nSrt/EPi+NL7UJJGnS2kOYYBkkE+p+tdVq
Wu22geI7q6v7Ka6g3ggQjJDY6n2rO1bxyvi6N9NsPM0uNjiTzxhpx7EV8dRqY72D9g+WMrJ
tb2sfQVsPPEuCcdF1Od8feMRqLS6N4ekAt4/kkucbQQOoX2rw3VvEN00b6TpErDbkTXQOeP
7q13PjbQNY+wxWmmzxxRMT50ZUrKF/2T715c8F7oyGGQCS2zjdjDL9RX6fwzg8EqSXN/nfz
PLzyvisPh/ZYaHu9WfSf7PA8r4RW6n5s30zbm6nkUupWyy+KtZkkdCRK3yvznipfgGp/4VD
ZcYLXkzfhkVq6jCF17UWa3iYtMQDjk8CvzjEzUM2xUl/Nb8TvyeVqEX15T4zW3vTcXLR2hd
fNcDM2B9409dLvZEWNbWGJAcktIXNdDpkAJu1ZB/wAfEgzj/aNaKxwou3KjFf0dhMspVqMZ
y6o/JcZm9aFWVOKWjNH4K6c0Xxjs4ZJAS1vLjauB0zXtfxCsVXxVppQHzPs+Bt6n5+1eT/C
AqfjvpigjBglH/jtfTd+ujweObG71KJXfyCluXHyq27vX4xxVP6rnqV/dUWfonDuKl9VjOW
r3OV8FfCnT7HV7rxPr9vE00svn28DgFY/9t/f2ql49+JZfz9D8NvwoKzXa8D3Vf8a9F8YaD
rfifSRY6XqaWMZ+aZFHMw7DPYV8/eK/h/qsNmdOM0mn3G4qx28SL/st714WBjQx1aOJx1Tm
XRPZHq4anGcpVN5b2PPdW16W6ujp2lyiWXpJcEnEfrg9zVHwZpD6t46tLJHaUTXMcUjHq3O
SfyFR6hpWr+EpvJvIS1ow2iZUyPoT616N+z7oz3fjq31J0G2CKS4JPqThf51+n5jXwuEyed
XDS5nZ/efKurjMTj5fWVZR2R6R8V7wWs4htNqpplo8rA9jjAA9TwK4r9mjWry3vtZ8O6grx
NdoNRgSQY3HOGx+Yrq9d8MX/wARvHmpadpdwbYIwNxdScrGg7AfnxW1FbfDz4cBktfN1jWI
xsadTvce2eijNfnLhyZN9UlBylNaW6dfzPpsVBupTjB7LX1YzxjpVvcnUtFkRTDqMLKiheS
SP55rxiz+AHjO7scz239nt1BuLkDeO2AM171rP9o3OiWevtbtp9wCSqiTc8SHpknjNeHfED
x34r8M+I0t4JfPLQpcR3Mrks3OCMdOKfD9fHpPDYOSUut/LfyM8fSo1KUa1daR0Ok+AekSW
eqeK9MlQefbyoj/AFHFbN14RvdW8fapBb2hdnn+ZiOFBHU034CXkt9qvii8uMtc3BikdyMZ
J611Xiixll1u/WzvbiwmLCRnik2lxtzg1zYvGVYZxVi3aTS189DfLanJBwpvozih+zG4Enm
eIo33MXYmBs8+nzY4ry/x34GvPAEluq6ydRsryRoVBQrggZOOa6KT4sWPmPCdQ1ltpMTAE9
R3rJ+InjTTPGPhbw/9ln/0u0uZFlST5WI2gBiO3SvtMqnndHF03Wk3Tl5aHz2YYbBOjOSlG
Ul+ZzXgO2STxf4bc/e+2Jj8zX0/8R9Mjl0u1WQlf3zEY78V84/D+FD4n8LyHPN4mD+Jr6x+
IFuZ9NiUR7n807SO3FfO8TYhxzSg/KR6+UTcHBeh8h+JYDa+PZ4XUjFun65qptKgHgg1peO
Ea2+JV0sj7WW3iznn1rKM6FTufg85xX7vw3UUsspSfY/M+JrvM6rXVkflEM5OAMVUd14AIp
0typ35lAVRx71kyTh5V6g/zr16tVK55FKm3qSzl1OVxg9arwRB9Sto98yB5AC0CF5AM/wqO
pp006jCk9etGk291qevWun6fHJPcyyAJFFJ5bP6qG7E14eLqWg2mephacnJHuQ8TwfD+Ird
6HrN8NUtgkVzro/egBs/uuuB7Vbg8XeKfEkGq6lovw/0W4hs5MyyCzGMYzy7MATj0rDa30w
6PdQ2keuQX8Ns1n9j1idZo7WWU4yjnkEYJPpW54QvbZPDmo+B/BeuXlxesjTPc3bBrW7mwA
yAdhxgMO9fnVZQcZSiru/yPuaTkmrnnmp/Ea8tFd7vRNBs8sV8oWGZCfpnGOa4LVfGw1KKa
N/DekK0nAlS32uPyqx8RLmaXXEhvbB7G4gXa8cgwd2AM57jjrXGRiIttLc172Gw8FBTtZs4
MRUfO7EXlEnIwBV6yhaSZBjIB5qCYbGCryK2dIgy4wpMp+76fjXejib6lnxJNusra3BAMYr
liMEn1rc1pbp5Ha4Az22c1hkADI/Wqeo4kY5epGIVCO9MQFnyKWU9qgoiooooAKKKKAClBx
zSUUASK/ZulIygZIPFNHWnMRtxQARyNFIrqeRXQylLq0juAQHx8wrnBjIz0q7DJHuWPzMKa
BWLGcU2Q8qw6jtSOrRy4zkdqjdiDg9aa31FY9i0HWrvUPg9renRTFxZLHMqbsMI84kGPQda
1tW1Xwo+j6frFnfS2WuaZbW6iFov+PlkAAbeOPXg15h4J1ZtO1jy5m/0OZDDcgdfLfg/pXa
+F9F0G98Rp4X8SvcxmOZjZ3kRUo0e0lQ314rx8RRUW29Nb6HrUqt4nfeMNEt1sLMao9zP4Y
vFe8srS2kCKt86jIY46dx9a8R1TSbzQdSex1WLy5wqyE7ugYZGfQ/Xmvpnwprmm3/wus9O1
WxuZh5bxvKqAgmJiN4b+FgBmuC8Q+G5ItNtLgAeJtAu7g6hc6quDcugQhY2HX5TjoK48tzG
VCbpTWlyMbglXimtzyGJkkUBUDZ6Zq4tqgYFo1BHqc1Hf6Pc6No+na08yGG/klCwkYeIKeN
wPqD+lVY9QM8qnOM8gV97hsTRqxR8biMNUoto3I9yqBtUD2rb8I6qfDnxM8OaupzGlyIZPQ
q/yn+dc3bzhjtc4+vFWNVkhGmCRXAaMKyEHncDxXVmVCGKwVSlLqmceEqSo4mEkj7d8TjOh
vcklkhYMAOuDWPpVwZ/h/dSL+7bzSuPqf8ACr9vqsU/gmyGqyJBcXdknmeYcbDt71zmiXNs
mkPpUd7HceTN5r7DnOa/lOhhuWi1KLfK/wBT9upXlQs1re54j491xrL4o6JdRkqujukzEer
Nz+hr6h1ZEnSO8GDHKu4MPfkV8deO2fUNV8STodkizMVB7BOgr6Z8L+KbC6+EWgXOpXS28s
1kil37lRjPrzivpM+wDlgsLOG60/C550Ksni5cvU6TVbsP4J8wvteYrbj65/8ArV4F8X9QC
aPp2nBsDdJOccA4AC16ZqOrwXmmW1hpt5FcC3lad/LbkjHHB/HpXjXxPhn1HXrffIERbIlc
9M96jIMIqeLpc+iV38ztrxdPCza3bLX7OOjSX3jq+1t03pplqEHoHkOf5A16reeJ9L0Dxdq
eszBbrUmOLaJm/dwJ03sf8msD4KRweEfhi91qTrBfatMZ+ePlA2qPp3rlvi/YXJ0+wS1i2P
dTlZXXjcMZHNd+JnHMM9qKTtB+6n6f8E87AUXRwspyWr6GT4s+K+q65cXM1kr6m0QJLklIE
A/ugcn8a9+0uax8T/CexubJAlvcWSypGv8AyzYdRXyLoRnSwubB4kDRho5EYdK+hPgJqjL8
LpYb6QLBYX8sSsTwU64H0r1+L8koYLLqFfDdJL53PJy3Na2KxUqM1bl2RxHxO01L7w9Y6is
WZbKUxMQP4WHH610v7MQ2+H/EsLqQyXkY/Ja1Nd06LUtG1PTLeRZ4JyTbzLyAw5H0qh8D5Y
dL0vxPO7GEi6jEyHgCRVwa+er1qlTJa2Ge6at96PfxuGviY1orc7XxAIH1e/imhDKBnJ9dv
FeG+FviNpdzePp+uWxtpfPMUM4yyPzgAgcj616zqGp2esareXljcAxOCME8g7cdK+VLq0ud
I1KJr2NkT7UpJPG0hwT+ld3D2W0atOrRr6Oyt62Lx+Lr4aNOVPbqfWE/hia+0eVruTydvKg
EM2M9jXlXxf0XTdG8IaYtmimV70AyHG9uO9fQtxClz4bluVuY0hmtQ0Uhb5cYBBzXzv8AEh
LjV/DKQyp5dxazBzn+IEdR+leZw9VqvGRcpWjGTTOnF1J4jB1LO56v8Ahj4NadkfN9pl4/G
tfVXVfEd9yFTeWz17Vx3wd1iy0z4VaVFd6lBBKkjl42fkHPetK9a6vr+8u7cHyJCW3g5DLj
qK83G0JrMcRKWicicrotU4t9j5rsnCNdnzgo+0SNg+m40j6qyiSS1tBcRQj97MvIXnHX1qW
TwlrY8WXGhtDLKsj+ZEIFLGVSc8H0r2vwv8KbfUNHu9Mv41BNu4EcXypE+3jJ7tX7biuLKG
Aw1KnzLZH59HhuVatVq1tOtjz34RSNL8dNEYHO+GXp/u19LeLkj/tGxEg2kqcMemM18+/A/
wAO3Fl8QJdQ1M+Q2keZFIzYG3HGCfU17R4l1PS/EF5bvpd+txLZAiWANy4Jzx2PFfmXFEvr
+be0o3aUdT6zIcO8PCMZLQ8u1H41+LPAHxQ1eGB49U0OKRFOnz9QCo5RvX619MJqVl4o8MW
t01kqxXdsJ1SVdxjJGetfCnjr/SPHetO0bRyF1mjjfgsqjpX2P4A1SDV/AGg3VtIrJJaIpK
ngELgj8DWnEdBYPBYWdBWUrKVl5HFh25YmpzPVPQ8p+OSQ23winhihCPLeQgCPpnkVtfATT
P7P8Kavq8q4AQQo3si5P6msL4w2mp3ngya2t7d5XguY5ViUZMmCRx69RW5oN9H4U+FNp4Xu
L6ODWbuHdJvOQjM2cHHQ9q4afM8ohh18Up6+h608NOWKb6NI5bX/ABtd+G9OvLUXJtLS6kM
jtDxPcsTkAnsK8a8QeJ/EeowieIGwtC4McUTHJ56s3eui+Illd2/jezlvlYwy2uIDncu7nO
PU1z95H9r1Cy0aGUqrKHdjxgDrX6jlOV4dYH63W1aVvQ+fzjM8R9f+qUFZd+59h6Fqa+Lvh
Xpl/JhmvLRS4zyHUYI/SvAPjNpTz+GrDWVQiWwm8iTjojdM/jXqfwfc6R8O5m1CdY7GO8kN
t5hxlMc4qv4usdN8VaNqtpo9xHPaX0RjUg8q45Ax+HWvyLL5vA5pOcPgUvwZ9FCm6uFlRkt
/zRk/s+HD60wIbMMR4rtPFlzHb+LLhHX70KkD/gNcX8CY001tflkkAggVIZC3BVh1Fb/iq5
TVNck1bSrmK8t0iWJwhyY2xjkdavFUFVzerJbaGuAp8rd+z+8+XtPRpWumwozO+Nw4+8a0H
02yfz5pPLDCHcpUYLnv1qrY77TVL2yu4i8kMz7ozxtyTzUd/PLFHFbRo4uZflRWHrX9I4V0
o4CM5Wson49iIVljpQgranRfD9mXXfC69At8mPzNfW/jiVItPt5HD5M5Ax64r5f8FaHKPE3
hy0tSZZorlJGX2HLflX0R418Q6bOYdNs7uGa7WYt5Rbkfj0r+eeJV7fH03TV7Jn6vl9KSlD
mR8z/FBWHxYuxtUf6LEcEc9DXLEM5UCMb8dD0rs/irY38HiuLxLPE32W8jSBnI5hZemfY1x
xbC+bjGOK/ceFKkKmWU4p6pao/OeI6NSnj5yktGUrkeYXDogOAMAVReUqPLbZt4G7HT8aW9
vQkhUck1lO73UsduhyXYcf1r1MRiYQbR5+GoynZPqXJ52WLy4sMScYUZY/411nhPw1BDBHr
mtW9yqXSF9IntZQCk6n5d3HUnqOoqzZ+EZ9I1240+ys31XWYZILmzdP8AVEKwLgt0HHFeze
HdP0zw3rV1Nql1598+b0aPaIJYdN3/AMWP7xNfE5rmi5Won1eAy9wacjlPGtmto+i6Z4v1l
YrrV3N7qd2ih/3iqNoIHUAYHocVlWt/pN58QPCqeGSyWlhaSLLIw8tWRWZ2kx2BJwAa1fHZ
8OeIfEevajra3MNvo8VssVtEQJZXYlmXnoCCM15ml+2n6Dq+s7XjutSBtrOFj/qrccsT9eB
n2rzMPT56aber6dNf+AetUnyyaOT8b65Lrniq4vpmLyMWAY9lz8o/AcVzkboP4OaY7SSymR
jknrUkcb7sZ5r6KEOSKitkeLUd5NkqfO+5hgDmugspPsenzXaDLOu1TisWPMsqW4Gc/ePoK
L+/lUfYonHkr0PrVmdrld765JIaXfk85qu77gSetRjvSnpTuUlYdEwB5pr8nIpoNKSMUhja
KKKAFPWkoooAKKKKACiiigApQcHIpKKANRHE9p/trTC6yg5GCKqQzGKQMPujqPWrc6gkSx/
dPXFADoZTDIrxY3Dn2P1rvdB12C8jSGXEU8LK8Uo+/CQc4/2kPevOACCWQkjP4VYt7m5t50
uIZNkinqPT+tZ1KftFZmlOfKfQ3h7xJq+imS78L30EmnhZJbvQ74jy2z98xE9jzxXA6X4g1
jSb64ubDz7bTZp2kSFAZIgCSduPQZ7VzmneK7RZh/aWmxyAPuEkQO78jwRXpPw68ceHk1uf
Q7tQumak6mJJFA+yyZ55PQN7V5VTD+xjKpy83c9GNRVGlcqQT6FqurR6xqtrNNCXVpoAxMZ
wcZweQDWPe+CpB4PfxFYRySvfao0FhEo5kiGc/kSBXrfjXw1c2F1bWGmwQSaVqM6xwylAv2
NmPIZuuD2zTPin4WvtH1fw7pkm0+H7S1aGyW3kKsZAu594HOCec1x4fHr2kI03bm/Quvh4t
O5h+Av2efE+vxDVvEl7Bo+lA/NtlEspHcEDoaPin4M8M/D/AMRaTq/hmX+1rRBmXT7p8gSj
pJ7r7Umi+HPGPgjQdN8T6fqbLp2qoz3NrESV74BXufQ1zk2v2Gr3N/Za7JNNLId1vGCAC/Y
Fj0rf6ziK1fmlU5qezRzLCUoQvGPvdBbv4neItUd5L2zgnYnHzzMAAOwxxSW3xB1+3uIp7T
TrWKZTwyuwx7H1refQPD9tZabp+o6XfCGEM8csM0aNcM3cknOBWe/g/RppBPb3WrW1gRuJY
RS7fxDc/WuujDKFG0qbRMsRmqVoTRyuv3uq+I9TnvrsR2hugDJHFwrsBj9a208ZeIhZ21r/
AGdZmG1jEMabiAAPpVw+FNLjuDFBe6tckgFSLaIAg/8AA81GdF0JJ0t21LVw3RVNsnXOMff
5rvm8nnGMWnZbaHnQqZvTm5xauyE+MPEBIdNNtEdTkMjsOah1rxT4i8RW9vb3trZh7ZwUnX
OWHUoR3BrWm8P6HDJHBJqWph3BKoYIwT69ZKSLQfDclr9pg1bWZIs43fZosA+x8zpRFZNFq
Si/uLq4rOp6NmbN4v8AFdxIWuBZMFXAHKhB0CqO1SXvjbxZfaIdJuobSSEEFGLHdA3qK1T4
e8PT4gh1vVZZCMhVtoiD9fnqm2leDYruK1m1/VXmQ7ZFjtYmw3YHD8VDpZK3zKL+4l4nOHH
lb0MCKzNtYTqt0s1xMv7xt/UmtTSfEfivS9CttFsraz+yQkuBuILk9Sa1LrQ/BtmU+06/rM
DTfczZx8/T95ToNA8H3NsL5Nc1tbaHIaYWKFP/AEOu/FV8rxdONKpF8q6WOHC0cyw1SVWG7
Klv4/8AFllKXtLSzh+bJG8lT9R3oufiV4jktZbcaTYQwyyebJHBkCV/UmnjSvA97ceRYa1r
t62MkxWCcf8Aj9M/sPwZ50kMut63HJBncj2sSsD6EeZXnSw2SWu4M9L63nDabexSXxtrkDK
6adaJIMHzEkORWLr2q3fiS9jlvLCC24zIsbkh/c+hrpbnQPB9tZxS3ms69btK2ER7KMFj7f
PVX/hHPD72x1CLUNZFivWZrePafxD1pTjlVKSqxi7+gq1fNa8PZzegth8RvF2meE38KR3cN
9pQbMYuQQ6r/dz6VG/j3xBLaG2n0+zuYCMbJGJ2jtg/0qe38KeGrplFtrOpSh+cCCMkD/vu
rTeEvCEbzRv4n1SN41+ZJLFfl/8AHqw5MnUnJQs277dQp1s0px5U9DktA1i98Pai96yi5tJ
pCbi2IJ46kj6V9E6Dcxz6XDf6TcLPYXce5cNwvr+PtXm2u+EdGksLOLRhJBdFYrWyhKsXvZ
Dkl34IXqOPasfS9S1P4a+J7i2eNr3Q2lKXMYyVDrjc0fuprwc6wGGzOnz4PSa6dz2srx+Iw
UlTxesX17Ht1rfWnh6C5nvkU3QA8kRkB3X1z/CK4zVfihq+gmS8hvmglkI8m0jQMZD2rC8d
eLdMS9hu9Nnj1H7RbKYQnXnnLemK5zTPCl3fLD4h8QX0sUE119kuJAjM9sxHyDb2B9a8nLM
joyprEY9aPv8Ake5mGZQSdOj7039w1/Hfiy4N0yW9hD9snM86pwZW98dqij8SeItmU06zja
M78I7KVPXI9K7DVPDvhTdaLe3Fzps8cRjkFvEHS528BxkghsckVnf2H4Zmt3ng1XVrmADaJ
DbIoGP+B19zShknIpKLT9D4t4rOINxg1Y5HXdU1fxPc2t7qtpbJNBkG4j+9IMfdb1+tbPhz
xt4v8JaPdaP4dv4G02fLeTOpJgJ6hG96lTS/DU8os7LU9SubojKolvGx465G/ioZLHwojfY
r7VtZs5QwDKbWMjJ6f8tK6639kVaXsZxco9Lo4bZp7b23UIfGnjCLHkJbKE+YbmZtpPUgnt
VVvFPieWWSVrGykaQ/MzEmt1tE8L203k3Osa4ilPk3WUYEnsMyc1AmkeFbize8jvteljQlT
JFYRsox15ElZKlkq1UWn6HX9bzrZSMDV9d17V9JGmXtlaeTE2+JkJ3RH1U9qo3dlPLDbv5n
79FysgP3vY11ltongq9AhsvFWtSSkbhD/Z6E4/77qC60jwRBO0Fx4k1q3dDjY1nGOf8Av5X
XSxOWUKcqcE7PocNWjmdepGrN6oozeOPGDWdrZSRWj2dovlxw8hUA9R3+tFv488SW0ont7a
1hIxyrkZwa1Lrw14QsrZZrrW9dAb7oNnHj/wBDqBPCXhm+hNzDrupSW44MkdtGSp9CPM4rz
JUcmS0g9fI9OOJzdac2hQj8d+JLaK6hS3s4Yb2c3FwsTH94/qabB458RW7ia2trOBx/Em7r
2+tXj4J8MsVW313V5i/HyW8RI98eZUNx4U8MRmWJNe1ndAAX328QC+5/eVKhlGvuvXyLWKz
WMbXMHU9UvNV1t9XuoIbad1xI0PRz6mql3cRXgVp2LMpwpGRXYXfhHw+tkHn1PWGVwCsgto
wrZ9Pn5qj/AMINo1xH5tvfau8Sj5z9mTKfgXr1aeZYSlS9jBPlPLqYHF1qvtpfEZ+h+M9Y8
ONOLE280kvyC5ckOiegqy/jvWCgkazsSezFjmra/DvRJLcNFq+qPcEblge2j+YevElX4vCH
hK1t1XUIdYnvYyr7xPAioc8fJk/zrxJTy1yc/Zu7PZp1Mxpq0ZmanjzXtVtX0K5tdPntLse
UwuNzKCf4vUEV7RF8BfDuqeDrKDwv4kd9YWIGSa5+5M3fA7DnFeZ67Y+HNO1qHXtS02XTRc
KSqI64icDCkKM7t3X8an8PeK/El5p13Z6FcSpe3Q22/l8eUGOCfZsZ+nJrirVp0+WpgH7Nd
TVwniIuOM959DlNd+GniPQPFttpfiOzVLaW4WN7m2lDqFJwSSDxV4+GdG8P3+ueH9VtZZtQ
S7XyJE+8sIGRgnsRVnxF4CvfCt7d2mo3RvbqeCKaK4id1k3scFST1GT16V6R438L65ZaR4Y
8RarbW95rjqtldwRHf5mB+7OOjMB1xV4jMn7nNK/MTQwcYaJHlB8TXGmaaukaM9yHBJaUZe
Q89Nx4FX/AniLxNp0Ou2mlLawanfbZptQvzhoYh0ADeteoaw2keAvCC6/4i8q41aQ8IkaqC
xHyoF9upNfPN54x0eWGWS5t21DUJpPOkm+7ubsueyjpgdawwzWLi7Qsu/c66klTe512p6hp
/nvLcajPqUrSfaLq5lABvHAwOn3UX0715fr2uvqUxiWT5FG0sOMj+6B/dHYVX1DxDdXsTwI
kVrC/LJAMZ9jWOAc44we9exSoKCVzzqlbm0Q5VOM549alV/l2hvmPAqvlieAdvpWhYWwYm7
n+WJeme9dRy2JjD9hsPMZx9ok6KeoFZMjl2yetT3ly1xcFsnaD8oquwGeKAsC0NQtKeBzQM
ZRRSjrQAlFKetFACUUUUAFFFFADlGc0rLxxQOlLnHOaAI6KsgpMORtbt71ARtYigBtX7KdA
Ggl6N0PpVCigDYjiiVWZ2G1eMA9arOdxyBge1SWMaSxsVA3KPmX1FVpd8UhAPy54oAkWMsp
I6g0kc7W8yyxkh0OSRUkb4I9xUEyFZDjPr0o8h3a1R9N/D34iWOoeFW0LxazTWt0FhiuZXA
DoD9zP8LqeQT1rT8R+HviVaXWlT6HKdfs9Ikd7KcEPO0LDGx1PDjBx9K+VbPULmzbEUx8sn
LRtyjfUV7F4J+LeradFHptpqgtXMgKW92S8LnpgP1T+VfP4jLZU5uphkn5Hq0sTGceWZ6Tp
Wpz3FtqGj33gq70vUJjGZZ5GP2eJd4ysQPCD1ArzuDQL3VddCQQQx3U0jIqDAyATggngmul
8RfEjxNrl1PrPiab+x9F04m2j0yMcu+3nDdy3970rxTxJ4wv9d1KO4QtZwwnMMULYMeOhyO
9a4XBzim5K1+gVq8bWPU9Wudd0sWMV9pVgHb5Yo5rOISFc4y3cfjjNRzXGr2/iDTdIs9Ng8
64O1lGmxqVB5zyMYrybXfF/iDxK0L6vfPcyooQyEYeQDoWPep01rV/s8dzLqtw9wceVIZDl
dvauiOBSRzfWkj1pJ9Qgiae9SOxvFRisT6XGNxDbfvcDn07U1JNTMEc+rPp0NvLkKv2eJ5E
b3QHp75rxS71XVdTlc3upTy4O753JCk96qOhQBzI+WH3snmq+ox7h9bfRHtcmq3Ni4ksoNN
dPMCGeOziJC9yVJJFWotW1JiV0m00+4CoWaQ6ZEquPQY714hHJvgS3hkCHksQSC1e5fDSDw
5J4UurJdUkh8Q24My28g+Wcf7NNYCm9zKpjJR1SI4tavp7JZdRtrOCZQQkL6VECfbNQW3iD
E7x3dppljG8X72eTToSJP9kADOaqass0rtPeSvCyElhnofQVxt7MhD8fd+bA703l1NdSI46
TWx291r1paTzRwQ6bdYCmPbp0a7z/AHvm6YovfENsrQGCz0yZpHw+3TYx5Y/v+h+lcLqEMm
ueEbe4hVmvdPyrY+88Z7/hXFrI+eWf/vo0vqEF1NY4tvoez/25bziW4uYdNhmRiqRDTEyw7
cj1/Srdj4nkktY7S4stPsknVjMDpsUir6YPXNeH+bJ2dh+JqWN3xzJJ+BNDwFN9SvrL7Hrd
74geO+aIabZTRDiOUWEY3H6f1rTudZs7SzDWqWF07gCRBpsShQep5rxctL2kfHuTSZJ6Ocj
r8xFEsDB2s9g+tPsezWPiixlYJc/Z7ecu6xxjTom3KOnParGkeK9ZvL2TTpLeFbYQtJLizh
3BR7H7x9q8OGWYDBBHO7cakM8qSeYkrK4/jDEE/jS+oU2L6y10Pe7PWft2qx2GmT2d5Ayqw
iubZbYTy9SoYcqQM4PHNdXrzeEdQ8PILKyvFCSrahZ4WVLZRlmUOT8zF8fUV8tC6uIHFxFO
yyg53bs5Neo6L4lm1+2WZtTmimsisxsmbMc7LjLAetcdfBOlJVKTacTeGIhUThJaM9FuNH8
G2WqaRc2vh9rUMVWSNYJIzcIxG4qG6nrwKt+JrnR44HfRFUy2CiG5vtTQx7CP9UgiJ+duxO
OKtfE3xKPEdp4ctYtUNosFglzLcN1iYf3fQ14D4m8R3OsulsLmeSOPlpZGy0jHqx9zXJh6V
TFuMpt6GrlChGyR6ZD4ilWwnu9OmD6nDbmWaF9MhXDdDtc8H+dZVr4we6Sa61fy7aNQCsq6
dE+c9RgV5b5k4TyBKwQ9VJPzYqYNmDlmGf4ATXs/2fTWlzi+ty7Hoo8Uo14BHZWssSvtWU2
MI/d/3v8A61Lqur2ltKpsorG/D/M23TYkKntnPWvK5oyVOCygdt2KrpvU8MT7bjR9Rpp7jW
Kl2PX7DxHJFZC9MOnW10u4+R/ZcbFsnpnoKik19J76ZLjT7G2tmUESNp0RJJ/hwP515M7Pt
J8xgfQE81Vd5PWT/vo0LBU0H1qXY9ebxGYYmjXTdMljVwoYadGoZe7Yznj0q9N4hs4ZIVit
tMliYN5ki6dECvHGQeteHtIVTGX3f7xo3uzDJLseOpo+oU31D61JdD3W01zTksnuYrnR0uS
pBhOnJk+nOCBmo7LXmnXY9nYWaMm4gafDIVYduOteYSCXTPDcEKvsuLsl2HonpVLTsgYz94
ZzzSWX0+4LFy7HsI13XpbqaK3stLeCNPlkfT4RuAHOPQ0251e7WGNbext3eUqJIZNMiQj0O
49R7Vw2nwyRFdkjM82VX5jgcV1/iT+z9L0mzS9vkur424aaNWyY/Q/lxT+oUzB46T0sXY5t
m8MNPt7hmwkH2SM7m9S2cKP5VOs2rQ3cttqMlpHHjIkgtYZlJA+7nOTXh+o36XU2Ik8sA8F
SeaqI8iYZJJFYcghiKh4CHRm8MVK2qPcNRutesdJmv4NLSe0gaNlkbTI0BDj3yT9BUd9f39
pa216mnWDQ3GA0kunJ8q+uDycGvJTruuTxJbTavdvCrB9plOAcfKa6ibUL290ixvBdys0OV
GW3bT9PeqjgEN4tI9C1bRPEN7pz3l3a20Vvaqg8yKKOKJwecqR1PsOa1PAKnSpZ7htNXUIb
JxiCMYaRGjboOpNeOat4m1vUbSzsrzUnWysTm3t4jtRD3I/2s+tdf4b8aTX8SaTNOLDVWG2
3vIxjf6K3vnBz2xXPWwEpUuRM1p4qEpczO0vl8aeJ7ebTvDHg29sdPu5BJK90x811U5VC7f
dUeg6V3a3Z8LyReKfHmox3Gs7PKtLOBtyWsQGP3an7znua4y9+M3jm38NR2muXFraSWbNby
aqy5e5x02x9yPWvCvEnjS/1vUJLo3M8su7P2mdsyt/RfoK8+OXVqr5JJRivm38zolXhBcyd
2avxP8Yal4j1/F0WiSMER2+/csKE5A+p6mvPKdIzOzOzFyTksepNNQEtgV9JTpxpxUIrRHk
zm5y5mKOmMUp4AAp+xu5pYU8y4C1oQ2WrGwa4fGcDqT7U/UruNj9lthiNeDjvVu7m+waesC
H99N1/2RXPnrQJMKKKeiFiD2oGIoyaVyTxU0nlomMcmq5PGKAEooooAKKKKACiiigB8femn
rSUUAFFFFACrkMCOtTPhk8xeveoKmh70AQ0U4/fptAEsMrQyCRPvCrV3mWMTJ0aqFWoGDxm
Fv8AgNADI3KsFZsK3BFaXkG+gIHE0Y4H94VkMpRyp6ir1pMy/Mj7WXoaBPYpurBiGGD3pEG
XAzith/sl3hpj5Ug6/wC1VO4eGM7YlxT0BMtX2rahqNvbxX1w86W67Igf4R71m0FmYZqPfR
cpu5JBCZZFHqa1ZztURf8APMVHpsQlLyv8qDvUcsqyTuqNiPJ59amxFyopZVd/Wl84yRjPb
iiQYOMYpkZAcg+lMoYPlyc4PUV0Gk390qp9mlaK/tT5sMi9T7fjWCsZdgkYLuxwFAyTXRaV
4P8AGVxcR3Fl4V1eZVIbKWchBH1xTTE1c9P1i5HiXwHZ+J7ZFiw3k3EK/wAMg6/nXHSRLJZ
/aBH/AKv5TXY+G/C3jOPwnr2nTeEtXj8yeOaNDaMCTnnFV7rwR43tLIQw+FNVZCxYbbVief
WqbOeKtc8/juJrcvNbybNtUPEIgkntZ4oEiaaLe4ToTW7rmha3o6I+r6NeaV55zGtzAUDkd
1z3rC1VA1hpknoGQ/nUtmkTHRX3VZVD3pq+X1HWpKRdxSGHA6UmwLyOppw3Y4obdtOaAuIv
Wmt1pV+7TRzIBjPtQFxJfu0+2up7KdJLaTyZf71JMAADsPFRH5v+BU3qrMS0dzsNW8UXOs2
MWGeNY4PLlP8AeNYH3yDgjHrUtnF/xKLp/wC4AKUJgL9KmFONNJQQ51HN3Y4HIpw+6aWQYU
Co4/8AXr9K0ERy1X/iq5JgDJ7Gq5RY4y46saljTICMsBUbpVjbu5qN0pDRTdK29NeC3hN4t
sjkcDd2PrWGy/vK1bc+V4ceQ/xS4poGE882oXpmnYOHXgjouO1WRF5ESMBjzRxUFswghOPv
9hVuSUNaRn+IPj8T0q0Zy2OmtpU0Lwv/AGzdx+ZM/wAlsp/vev4V57d3s80zyTSmSaU7pH9
TXVeMLnFnomnqfkhgLt/vE1xLHJHtUsmnHqOQfNk1aXpVdDjmrCtkYqTaxKnSuj8LtHdz3G
myybFmXKfUVzic8VJY3Etjc/aYx8yN8tNaA9TT1C3MLtAeSpNZ5JjCtngHPuPpW/qnlTrDe
xHKXKbj9e9Y0qYcD2ptXIV0M1e/vdV8hru5eQRLsjBPyoPp61iOpB5GPwq/KpBP93NNZIJY
8McMOhqdUWUACTx1q0qeSuG+81PjWKHLA7mXkH1qtJIzsWPU9aBiO2WxWjpqJGjXM3+rXp9
azhGWGat3cnlwR2yfdAyaBMr3M7XFw8z9WOagqT/lnUdAxyrmpwVjjyevaoo/vU6bqKAImJ
Jy3U0lFFACgZOKcTgEVJHUJ+8aAEooooAKKKeAMdKAGUUp60lABRRRQAoqRP8AV/jUVSg4h
HqTQA1qZSnrSUAFSRnEit6Go6UHFAFm6XZcFj0bmmRNhvY1NKfNtYO5zgmq7Da5HoaALL4J
zUEn3acZMrjvTDyMUE2Isn1p6IzuqoMsaaVwauW/+if6Q4+b+EUFFy7lW0tUsYjl/wCKqO0
EDHamhjJMZpjkmnM+0kKMCgmxHKSxPJ45r3H4Lfs7a/8AEx11nVZX0fw0jYM5XMtz0O2Men
+1XP8AwN+GUvxS+I9vps6smkWQFzfyY/gB4Qe7Hiv0w0+xsdK0230/T7eOzs7VAkcUYCqig
dMDigo4nwr8Kvhv8PtO/wCJR4dsYFhXdLe3iiSTjqzO3T9K868b/tZ/DrwrcSafoKT+JLuL
Kk2mEgQj/bPB/wCA5rxD9pD443ni3X7vwX4avZIfD1i/l3MkR5vZR15H8A6e9fNDoEJGMHs
BzihLqI/Rb4KfHm++LfiXUtNm8Ow6Xb2luJ0dLgyMxLYweBivTviJ4pn8FfD/AFTxPbWgvJ
bFFYQs20NlgOT+NfKX7HEbJ431vj5P7PXn33Cvov488fAfxMR2hT/0YtNkx7nxz8YvjfrXx
PtLDSL3RLLTrexl+0AwuZGckYGCRwOa8i1NP+JGnHMcufzrSuxhEXqHH5VSvYmfRrggnCsB
+VDQuY5+FduCatff4FV4GVuSanVgDxSGPXpj0pH7UpdRxgc0xsnA9aAJUwOopsjpGCyYJFL
5ihcAAgDk1BjfkDvQAm5pz8/AFIP9ZQ7YG0dqB1Q0DsdXpumSzeEby6iGdo3N9KzolVsc9K
9d8JeEru8+EGp6lbxHEyNECBxkeleOAyW87xupDKcEHtWj0MU03ZFmVQTx0qqw2OG7VYVi2
7I4pJowY1YcgDmkaIf5cc8I2nmqTqd23stWbKRElYP0YYHtT5Ej3sEyec5NJoZnMpBpDVp9
oBBAquyFjxSaGmUJP9ZWo+B4bs0GM72c+9Zsyn5z6VoEOun2y44RCcfWhA2NjQ4DHqeav2i
LLIIm6MQTVJSTV+z4mjP+1VoiWxc8XwKb+Ej7q23FcZHFvGa77xUgkto5AMbU21xkEY57cV
LFT2KoXDYNPU85bjHSrvkRnrioniXOOMetSa3GpkDb3PNDk+tNQMrnd07Gl+tAzRsLppbNr
M5+X5o/r6U12LDnr3rNjme3uFc8AHIxWizRyqs0R+8MsPQ1VyCtKjgZ6iqbNg4Iq5LIQu0m
q7AEZIqS0VpGyBimDlhUxUHPFCLjmgVyeBP33PSq0z+ZI7nucYrSjj2W1xOegxiss85PvQA
yin4HpTKBksXemyffoj60rfcz3oAjpy9cetIegoHUUATfdQioKm6kZ9Ki7mgBKKKKACpF+6
ajpymgBp604AYpGGGNGTQAEUlPXkHNNPWgAHWnHpTKXJoASiiigApe1JSjpj1oAuAgWye3I
qAnc2e9STfLGijjiq+SAOaAFzh6cH5qMnPWgHBoAsxRGdiE6LySaddSrJgAcKMAelOZhb2w
jwDM3zf7tVEG98E+9AE0anZn0p5/1RLHnnk0kZ6gngfrSfNPIqKNoYgY+pxQB+hP7Jvg6Pw
/8G49bmiC3uvTNcsdvIjB2oPpgZ/Gug/aN8dSeBvg5fSWUvl6nqh+w2204ZSw+dh9BXoHgT
S49G+Hfh3S0QILawhj2joCEGaw/iJ8L/BXxMNhF4uM8i2BLQxxXPlYLdcjv0FAH5byBlyAc
kDkkd+9VlLA5PY5r9Ff+GVfgpjH2O849b/p+lRj9lL4J/8APtenHX/T/wD61NMTPNP2Qgsf
iS+GfnmsDIR7bxXvnx7J/wCFC+J+cfuE5/7aLV3wP8KPA/gHUjfeGIJYp2g+znfP5nyZB/m
Kp/HvA+BHif08lP8A0YtFxJWR+eFzHNLNbW8MbSSykKqoMls13afB34oT6RcRL8P9W3ybSo
eMDPv1rhJmlUpLG7IyEMrKcEEdK+xf2TNd8Qazo3iaPXNau9SFrPCsH2mUv5YKkkDNDZmld
nyzb/s+/GYsSPAN+v8A10KD+tZXiT4W/ELwZB9r8R+Eb6ytccz7DJH+a9Pxr1/9o34k+P8A
wp8edR03QfFuo6dZRwwyxwwyfKhKZPBHrXa/Af8AaQv/ABbrkPgL4jG3vXv1MVtfNGAJW/5
5yL0OegOKRqfGwY5yxBz0x0qZTu79K+lf2l/gVY+DceO/CdsYNHuJdl5ZKPltnPRk9FJ7V8
2JCQ4jLZJ4yPSgVhYoHknSOGMyvKwRI16ux4AHvmvqXxX+y5fW/wAKvDB8J6TNd+MJMNqbm
42xgMMkYPAIOBx6GuS/Zm8Aw+J/iL/wkmqQ40Tw4pu5HcfK038AOeoAyfyrsvix+1hq0t7c
6N8NdlnZxOY21WVNzzHPWMHgD3IoA8w/4Ze+NEj/APIuwqT63SVbh/ZY+MplTzNDswi9c3q
c13n7MHj7xx4q+NVza+JvFF9qkP2CWUxTyZQtuUA4/E16l+0F4m8VaB4u8Of2F4gu9LshZz
3FykBAWUqRtByKaVxt2Vy54A+GfinTfCVj4N1qwjstLjR5Z7iG4V3Mx6DbjpXyT8UPB134b
+LN7oSW5kkuJh5KDjeWOOO1epfDz9pvxN4e8Qi28ZXsuu6NcPmRyg820B6FSB8y+oPNdf8A
tO6Fp/iTwZo3xP8AC0q3kcTrvuLf+4ejEjng1T1OdQUVdHk9v+zX8YJUOPDtqgI4828VTXP
+NfhJ4z+HdjbT+K7CGG2u22RyxTiQF8fd4r60/ZX1bUta+Ec91q2pXGo3Iv5U824kLtgHgc
9BXyZ8Wtd1S9+LPiazvtWubq2s9RlS3ilmLrCucYUHgUrm3S5y3h/wnrXinxXbeH9AsluL6
5OY4i4RRgc5Y9K9Qk/Zh+MMQyNK06QZJwt8uR7HjmvKzIYrVbqxup7a5jU7Z4ZSjpx6g5r9
Cvhpc3lx+zxpF1eXctzdPpTs07uWZjtPJJ5zRcS1Pz+8aeCfEngLWItI8U2MdpeSwidESQS
BlJxnIrkpZFQt95F6DPJJrS1HUb/Ubo3WpXtxezKCoeeVnIUE4GSelfR37M/wStPE4T4h+L
rJJtMifbp9pIDtmYdZGHoD0+hpMZ4/4N+BvxM+IFul5ougNb2En3by+byI2HqM8t+Ver3H7
JHjdLZGuvE2h2iAYIfcAOO5Ne4fGb42QfD8x+FPDCQzeIJIt7ErmKwj7MwHc9hXxL4o8XeJ
/Euqtea14iv76Ut1edgo57KCAPyoQXPaW/Y+8cxhpn8T6J5e3O7a4Ue/WvMfiD8O9S+GetW
OmahqmnanJPH5yyWT5GM8hga+7fHpK/s7ay25gy6FkMDznyhzmvzWineWJVkd5MgcuxY5+p
ppiaudHrHlvpDO7q+DjbnBxjj6fWr/AIE+CvxI8e2K3/h7QD9hJKi7vJBDG/8Au55I9xXT/
Djw1Z+M/G2g6JqC77O4uo3mH95F5K/jXuf7U1x498L+HdBuPBV3d6X4Yt0MN2unHZ5R/h3Y
HC4oYoI8A8Sfs5/FvwxYSXl14dTUYEUszadKJio914NWviF8GYfDHwj8N+PtHkvZILxEj1G
3u49r28rDOR3C5yOfasDwz8b/AIpeGL+K9s/GF3eRI+54L5/PhlX0Oef1r7K0Hxf4e/aH+C
2taXGi2+oy2zQ3VlIcvBLjKsP9knoak0sfnW6H+LkVXBKybSePWta+sp9PvbnTryMrc2krQ
Sq3UMpwaoNGB94Zp2C5BIFboBUtu5jQxJgknJzUTcPgdKa+5Nzg4boD7UhWLUib++fc1A/A
2kc1ZiZZbUlTiRepqtN9/OM0FEByDnPFKCB1PFDNkYxjFOdAQoUc4zQJotLcbtOnhJ5Ybh+
FZeatorNExP8ACuKqUAhcn1pKKU9qBgCR0oycYzSUUAFFFFAC7j60lFFABRRRQAUoJFJRQA
pOTk0lFFADl70NQvQ0jdcUAJRRRQAUUUUAFPQFnQe9MqaL5FLEckYFADpmDOwHQcCoD1xTm
bAAFMoAKmjAQeYevaol65oJJOTQA4kvIWPNIAd9PTjpS980AKxwPKH51Z0+MHU7RGOAZ41J
/wCBCqyjkORnPSpkyjhx1Q78+pHOKAP2Ds1AsLdFIKiJQCPpX55ftS6reS/tC6rbQ3k6R2t
tAgVZCACUDHp9a+6vh1r8Hif4Z+Hdcgfet1ZRM2OzbQGH5g18CftORvF+0h4hMgwJI4GB9R
5SigTdjyY396sQP2+56kk+c3+NdPY6dqMXw/1DXbi9uVLMojHmtnBP1rl7C1e9vo4kB25ye
M132qXkp8G3WjIo2ou/I9jxWitYzbPff2WJ7pviJqEM00kkf9mBlDuWx8y+v1r3T4+nb8Bf
E5J6woP/ACItfP8A+yRefavHt6MgkaVlj771r339oPn9n/xT/wBcE/8ARi1MtylsfnlLNwk
Y5HrX1r+x0SbDxiCeBcQf+gGvj5GICA+lfX/7HDq9j4y29PtEH/oBqRROJ/aX8A65rnxP1j
W4dLvTbx28JiuPKJifC8jd2r5l0ua/0jxNYXEQaG5tbmORCD8wbcMYr7J+LPxq8ZfDz496j
pdm0Op6D9lt3k027A2ncvzbD2NWdAtPgL8aPEOmajFZL4e8SQTLNJYOBH9pxzhezfUc0DTP
SP2htUsrb9nHX59QCq13bRxxK/8Az1YjGPevzvgjVoVuZm2xLgLjq2OP519A/tO+LfF+q+N
7fw14g0GbSNIsSXsoQ+6O8HaTcOGPbHavnueXzuoUAdFAxinYps7bSfi74l8PfDPWvAWkx2
1vYas+57kKVnjB+8N3uBXnaMFVl5Hpz1FMmGe1MZvlJIBb170iT6G/Y+YN8dZwef8AiVzdf
95a9U/a+1JbOLw5D5bH7THKrspwdoI4ryn9jwf8XzmZTu/4lkuT6fMtd9+2pqDQXvhSyMat
HPBOxyOQQVxg/jVJ2CWqsfKhvpJV8mFVgjH3dp/XPWvUPhn8S7vw5omo+C9VuI9R0XWMRNb
tlhAxPLA9q8hijVrIHBBz0zRC5ilUZ5z2FFyWtLH6Kfs3aQ+h/DvUtNABjj1OUxMOdyE5B/
KvOvF/i79mS18Y61H4g8G3d1q8V3It26W7MHkz8xzvFek/s06wda+D8N0xBdLh4mOOpXivj
P4qRSH4veLipyP7Tm47D5qVh7RR7TH8R/2W1idY/h7fbMHO61xx/wB919L+HrrQL34SRXnh
i1Nro0unObaEjBRNh46mvzHLGNJAXAyhzge1fo18KcP+zdohAwp0l8/98miwR1PzntLCTVt
etdHt8mS+u1tk29RufBr9Rba2sfAfw6W3toQLXRLDCxoOHKJn9T/Ovz7+EmhWl18ePCsTSk
x/2lu2EZzgMev4V94/FTxsfh78PL3xONNXUjC6ILZm2hyxx1osUtj8+tevte1TXb/XtSgvJ
77VJ2u5WMLkgHhE6dAOK5GSz1GSbjTbwuWB2+Q3r64r6r/4a1kZPl+Hlm0v93zh/hVQ/tey
g7G+G1mGBAYGYdD36UWJR9B/EEY/Zz1of9QI/wDoqvzQtd3kxc8ED86/Tf4kT/bfgF4iuyg
j8/Rnl2L0XMecfrX5kW3+qjA9BmhFHoPhPxZN4YW31qwX/TNGuUucZ++n8Q/Kv0O8O6/oHx
E8E2mr2sUV7puowgywSqG25HKMp71+Yh82XSbxolADlY2PrXrvg74i+JPAkOnjw1eYkRQJr
KX/AFM4/wBoevvVWuZqSjueqfFH9kuzumuNa+Gk4sbhiXfSp2/dSHv5bdVPscivm3QtY8a/
B34gC7igm0jWLQhZrWdSqzp3Vh/Ep/vCvtb4d/tHeDPGd4ui6uw8O69kI1tcsPLlb/Yfp+B
rtviH8NvC/wASvDsmna7ZRmfYTbXyLiW3bHDK3ce1TY1vofm74s8RHxd4y1TxLJYRWMupy+
e9vASUjPcZPr1rnplOc9q6bxv4O1XwH4yvvCutoTc2r5SQD5Z4z92QevGP1rmGd2JXjHbin
ckrzRhGBAzUEzbkA9KvYKxlSMmqToASMc1JVyCKZoScHg9aukhowwOciqToVPNEcrL8ueDQ
MeR82PWpHYiRQvHGDSog3+Y33V5qMMGbceDmgCzbgGUwt0fiqDrtZlIwV4NWySGWReo5qO7
ZZbgyoMK/P40AVaKKKACiiigAoopQM0AJRTiABTaACiiigB20U3vT15oKgUAMoopQMigBc4
HHekJzSntTaACiiigAoopQM4oAkjiaT7oyRUsgXMag5UdTQ7+XEIovxIqI5AANADHxvOOlN
pT1oAzQAA4pKUgikoAmTbtOetNViWwaZmnJ1zQBZQgMS3TtS9Fx61AzblA6Yp4kGADQB9tf
sceP1vdA1H4e3suLiwJu7PcfvxMfmUfQ8/Q1wn7Y3huW2+KOka/FGfI1Sy8ssB1kjJyP++S
K8F8B+LdS8DeOtM8VaQzGaykDSRr/AMtIycMh9iK+9fipotl8aPgNDr/hxFuby3QajZLwW3
AfPF9ccfhQSz4YtIV0WxV8hpnH6VJo8ourq7hYkidCgLH2rFuLiaSZTIrKem0/w44II7EEG
n2k7wHzVPzBhjFUjOx9GfscME+JGs25yHSwYHPtItfSH7QfHwA8U/8AXFP/AEYtfO/7KEar
8Z9amiH7ubSy4+u9M19C/tDMf+GffFX/AFxT/wBGLSZa2PzkkY5TFfXX7FvGneM/+viD/wB
ANfIjELGjdTivrz9i4EaZ4yJ73EH/AKAaQLQ85/afjUfH++ZuQbK3P0+WvE0kmtZ1uLK4eC
aI7opEbDo4PBBr239qRT/wvu9I6fYbf/0GvB5mZd0gAAGeTTWgran31pOjaf8AtAfs26VJ4
jiWTU5YGEd4q7XjnQld4PuRz618DarZXOk6xfaXfc3VnO8EpxjLKcH+Vfo/+z9aR2fwD8Kp
EeHtzIcerMSa/P74nXHn/FnxhMwxjVJxj/gZouM4x2XPHWq7Mc1IQWfcB8uKu6PZ/a9SHmE
CKEb5G7CkB9L/ALJNtBpXxONtKgN9eabJM3/TNAy4Faf7bCO/iLwYF/597j/0JawP2Urr7V
8fruVmyx0yVfqAy4ro/wBtQH/hI/BhyQPs9x/6EtA7HybBLtidW/gpjSMwDSR4BPysOOaeA
r208mMFjUZeV7dduCDxj0oEfff7H+T8EpiTnOozfzr5O+KErw/GfxjG5IP9qTHH/Aq+r/2O
wR8EJc/9BGX+lfMHxjhF18T/ABLqkCjcmpTRSqOmQ3X8qpDlseezhZY3wMNtOPyr9GvhSuz
9mzRFbtpDf+gtX5yzFTEQvHyk5/Cv0a+FZL/s1aJnqdIb/wBBamyYHw54B1uPw58UPDeuyS
EQ2+oKzk9ACxX+tfY/7TsQu/gNeSRuDGLqGXdngrn/AOvXwWjK1vtfPyuw469eK+1fButx/
Gf9mLVvDEzB9bsbQ2siNyzOgzG4+u3H1zQNdj43eFIHCiMBT3zWVcY84uvJV+PzqWRJ1LQX
CNFJC5jkRjyrDhgffNRMo3gerD+dJk7M/STx3n/hnPWfX+wT/wCihX5qWVtcTiOG2glmmZQ
QkaFyR34Ffpb45/5N51kf9QI/+iq+G/gz4qHgr4q6FrMyK1iSba53DOEkG0t+Gc0kWcRkJH
BZhSJJZVXZ3De9a+r3Yt9ZD28gVogFGfUda9K+OfgGTwZ8VrnXILf/AIkepKbyzlUfL5jfe
TPqDyK8PuRI9y29iWc556/WqTVzJxdzR122W88vVLZcg43hByD6j0r1r4H/ALQHiLwb4gst
A8SahLqfhi6lEJNwxeSyJOAysedvsa8l0/UoreUwTA+QeDgc1nX+mSLdL9h3SxyOojKDPzF
hgfnRLUqN+p9bftkaHatpnhbxXBt84yPaO6j76MNyflz+dfHYOHHtX1l+1ZqjWfwy+Hfhe4
mB1AxpPPGeo2RKMn8c/lXyWMl844qbF2JsjaR3NU5gDhe4qwGJkqO6xvJ70hFaSM7NxqEIC
pwKsg5THanJGG4FBVyqC2wpng0pjJG7v7U+WJlYUqjJ5JoGPiKtgN0HWnT2/wC6+T7o5FMI
5BHQVIHbGByPSgVzNxg8ikq/NEsiblG01RIwcUBcSilIwaSgYo61IAveoqkXkc0AKyNjPao
qlYkL1qKgAooooAUNink5FR07d7UAHTAqXyz5e4VCTmpFfLAZwPSgBh6c9abU8qEE45HrUa
xlunWgBlLjPTNSrAcnedoFSjy0Hy9fWgCFYhjLnA9qlMgKBAgUCnfKBu701kwBz8x7UARkr
/D1oA3L8x5p7bQMbeaiyaAFKYGRyKQHAJxT4wWcYPNOdQYdyj5gcNQBCTuTpTcH0qRRjj8a
eqZYA8UAQYPpSgkdqs+QT0INSpZg/elRaBXKWz1anqobAALH2q6IrVDhzub0qddqwNtiHXt
TsFz2f4L/AAd8I+OtNlvfE3jyHRLuOby4rJWQSMuM7vmNfbfw+8M+C/h74Sj0Dw7qkMlrvM
rSS3SuZHPVuuBn0FfmD8gADfNjpnqKWJQi4jYqOmASKLEn09+0x8KfDejl/iF4Z1azt1u7h
Uu9OV1O92/5aR4PX1HSvnXRNNbVNVs9MjmjhkvJ1txLIfljy2Cx9hWb5ZOFDtyehJIrdhSG
1t0DEZA4x1z9aewrn3h8Ifghp/ww1SbVo/Er6tdXFt5BBjVUUEg5BByeld38RPCJ8efDzVv
Cf2w2X2+ML54Tdswwbgd+lfnF/wAJDr6wTJFrupIqxHaY7t1x+tR2XjXxgdK2xeK9c4GP+P
6Q4/8AHqTHc1vij8Nrj4X+L4vDV3q0OqvJCs0bwqVOCcAEHoa+sP2XfAPi3wToGu3HibSxY
DVJIpbeNnBfaFx8wHTrXw/fX15f3RutQvbi7mOD5tw5kfjp8x5reT4hePYURI/GuthVGAPt
r8fTmhAfQH7UPw48Y3fjC8+IFjpi3OhRWkUczxyDzI9owSV9K+Vn2yDL7QrEd+lb19478a6
hZSWWoeLdXvLWUFXhmu3ZHHuM81zPmMGU4Xjrx1pvYD7t/ZS8f2WsfDn/AIQ25uVGraK7bY
mOGlhJyGA7gZIrxb4lfs6/EnVPil4p1HSdMgOjzSyagt7LOsaMrZYrz/EPSvBLDW9S0TUIN
S0a/msb2A5jnhcq6/iP611HiH41fFLxRow0rXPGN5cWWMPGm2LzB/tFQCakDhHDZ8hFPmE7
ABzz3rbMcOn6R9hHMrfPOw7j+7UFhZG2tBeyLh3H7sHt71Smkl5XG7ecnPPNOwH1t+zB8KP
Hfhr4hx+Mtd0X7HpF1pjrDI0yljvKlflHPIrqf2o/hv438f614ZbwloT6itrBMszh1UIWK4
HP0r5Hs/HnjnT7WKGz8b61bpEAqRJePtQAYAAzWtafFz4qQBkj8f6uroQeZQ3HryDRYq5zF
/omoaBfXeg6zbfZL+zkMM8THlGHY1naTY3F/qVto9qAbq5nWGMOdqhiccn0rT1DUb7U9Sud
Tv7h7y6uX8yWeU5Z27k1mmQRXL3CkhmPBBwRjoQaLEn6Nfs++A9Z+G/w3l0DxDNaNdtdyTj
7NKHXafevmP4wfD3xJ4P8darr+um0OjeI9SlNsYpdxRjyNw7cV4mniDxOnMPiTVIgey3cgG
PwNRXGr6tqBC6pqt9ehB8guLh5APcbicU1oDOk0LwPrHizxnH4V0IwtqFyrGMTtsUADkk+l
fob4F8N6j4c+DemeFdSaD+0LWxa2cxvlN+COD+Nfnda/atS0ganplxNDqFgu1jDIUcr6gjB
qvB4r8TSRywv4j1QK3XN7Lwfxaqeoou25s+O/h94g+GeuwaZ4ja1aW7Qzx/ZpN42biOfQ19
HfAX4czeFvEVr4wf4haQttc2oWbT7aUMZQwyFfceMcdK+ULy4u5n8++1GS+k27VeWVpGHtk
mqitGX3HI4xnPPvSBPU+iP2jfhhpGj6lP498N6pp72V5MBeWUcyl1lP8SgHnPevLPh18NdW
+JusXdjpOpWFibJBLI12+A2T0XHWuIYDaFU7gOx6GnI88cqmGaSNsYLRuVJ9OlJoT3P018S
aNLrPwr1HwvZ3lr9suNNNmjs/wAm/ZjJ9q/OrxR4Z1TwL4hvNA1l7d7uwRXle1k3xnIyuDV
D+0NahtQI9XvgAPmCXMg4/wC+qpX9/wCbpMzSyPI80ihmkYszfUmlYq59v/CO40X43/s8W+
g+L4ReXFiPsk56SIw/1cgPZsYrxbxx+y1450K+a58LBPEWnLnYFYJOB6Mp4J+lZnwP+Idp4
B+IKwatefZdA1W08i6c5AicDKvx+VconxQ8aeFvEWrXHhjxxqTWhu5DB50hljlXPB2vnjFC
Ay/+FUfE46gbOPwDrfng97U4b2z6e9ezeA/hLp3wtgi8f/GS9trIWvz2OiLKHeWXqpI7n2F
ef3P7SHxivbcQf8JUsAIwzw2yK3544rzfWNd1jWtROo6zq93qV4T/AK25lLkfTPSncDo/i1
4v1P4jeObzxVeKywjENvbD/l2iHQe+Tk/jXAqwK4TBI65q5LezI6MH6UA2NydzptbuV4zTJ
1KIGGzRJ855WtFdNSRS0NyuPRuDSHTJwuVXcKmxRkshB4FKgcNkVoGxnAyyAfjSCIIDmiwF
V0yuTVUrlsryvrV2cfuzjtVMP5YC7c7j60hphxtKnv3p0WAcGo5gyrux3xTVfIx0oBlpyH6
8fSq5SMghhj3p+T603erfLjLelAIhe1bbvjPmL7dRVfB9DV4DacoSv0pzOGGHAz7CgozyMU
5TU5gjZvlfafTFQMvluV60ADHK0ylJyKSgAooooAKKKKAClBxSUUATpKCmxhk+tNbKHj86i
p28kYNAFohZYgVyCv600ABcsPwqKKQqQKtvGCCw+YEdqABdjkLjGe9NiG8O/Uipo0UheMEV
E8T205ZQTEfSgCFuRnPPpUYU9+KsN5BBcNjNRrJGCd3I7YoAI/3Z3k4xSw5MUhPGTUeGmfA
4Wpn+XCgcCgByqjLnoRSFVzjNRqSx2gY708DsPvUAL5eOhNOx6qDUiKcYIqWNVzgjNBBDHF
k7WHPvVuMCNSpGaYWG7dnmjzcnkVdwH8HqKepVVqMEHPPSjAaRVBySM4ouBIHL/KvGe/pVk
rthyzEkDgk9ageJo1HGM9ad5nmRBHPOalhZFqzmc72ByChG38K9P034Lac+lQ3D/FvwnbvN
EjmJ3YtGzDO04PUV5falIIZ3L4AjJ3DtnivUv2f/AIc2HiHUrnxv4sjSHwl4ZBuZnkGFmlU
ZCA/xYwCR9B3pBYg+JXwX1D4YeHbLV9W8WaZftfOFtra3Rg8qkZ3jJ6V5QoYthcSZOPlOa9
G8aeOJvij8YrXWr9T/AGXJeRWtlZOMKltvAAx2z3+te9fEPwR4Qg0Px1Hr3w/0zwto+k2qP
out2zGKW8mK58sAn5ueOKaA+PZSAucj8SAP1qkxdmypGzIGc17/AKz/AMIx8G/BPhlW8H6b
4m8WeILFdRubvVkLxWsbH5Y0Tufenvongz4i+BdO+Iel+Fbbw/qOma3babq+nWxP2W7SRhh
1U/d4PIpsdj53YjfkOMDgitHSdPN9O80oK2tuN8pI9Ogr6g1mP4aax8eb74N6h8NtNsre5l
FrYarpe6O4tpGQEM4Jwwz1rw3xpp6eFNVvfA9pN5iaZcPHcT4/1zgkZPtwOKSEzBvbs3NwV
QhcDAQH7o7VlyPu2skinHdTn8/Svp/wx8JPDniv4FeCfE91bxWFhYtdXuv3kEZNxcRofljU
DrnH4VnfDOXwr8Rviv4s1DTvh1pxsbLRZH0vSjEXEjIcIXAPLt3+tUB84IA9wGbo2QMc/jX
UaJ4M8Ua3pOo+JNN0mSTRrNSJryRljjG3qqlj8x9hXo/xy8M6Hpuh+Dr6y8N2/hnxhqkLHU
tAsySsPOEJXqpORxXpdx8F1tf2f4fCsNpft4t063/4SF2Cv5EhYfNAD90nb2xnNAHyoZFW7
jscfNIMjHv0FUrtSi5ZSFVsE+lepaNoml3P7MPjDxRc6ZH/AG3b6xbxw3bKfMiXPzKD2rsf
gT4e03xH4T8Z6wfC2keItWtYIjaW+pNtiDHrliQBSuOzPA4yZowYjuIA4H9fSlbcHUthNhI
O49a7n4rG/wBN8V2un6h4L0Pw1cwQZNvosu+KYNyCSCRn8a2vgno+i+Ip/Gw1jTob6Oy0CW
4g88f6qQH7w96LiPPdI1NtJvI7uJio6MD0IPUGreu6fHbumrWeDp9ycFlOQj91Ndd+z3pOk
eJPi9b6Zrmmx31mdNupDBOuULLGSrfhXoPw90jwt4T+F9t4g8S6bb65e+K9QltNLs7sbra3
8okBmHc5pktHz0vlkbkZPL7Nn/PPtUcjMgDNwCcda+hvh1Y6Z49+M+qaZrfgjRbKaz0S5Rb
azQpBJOv3ZcMflbkc1N8OvgnrWlJ4q1Lx1oemXNpFoly1qFu47jy5wMhgqnKkepoFY8k8Df
D/AMTfEG6v7bwxbwzyafD584kl2YHYDjk1zOJI55oiv7yFzG2DkZBwf1Br1bxnaW/h34GfD
DW9A36VqWrWdwL+7tHaOS6w2AHIPIFQfHbRdH8PeL9BtdE0+HT4rjQ7W5lEKYEkjKSzH60B
Y8v+0lJCd27PB+lVbxx5URYfu9+cAe9KFUkMeO+KLllAt2XhVf5vzpMFual6Vm/fo+UIGY2
G3Ht71jSyOzor5baMdePwrc1KS5MwRWATaP4R6Vm3USDaR949TUllDcykkd6mUYQljuJ6U9
YeQWHFLMEVcKcN2oAqSfMm0HJpUIRc5FN2EtkHnvQoDMTtIA9au4FvzMKMKC3rT455iuPMc
Y96rK2etWFZFT3ouA/ezHBdj9TUZPODTRKqsc03eHbIOKLgRzelUrsbNjDoKuSKc9etJPCJ
LfGRuFSwIjiSNcfMM5NRsiDp+VQRTeQ5Ugkd6sedbMNwbaT2IpAIi7+hqOWMRbZAcMTinGV
E+62KaA91MCPuL1Jp2GiR8A5HQ1GQCck4p7sGOFB4pUi3nLkIo9e9IojZdkW7HJ6VSJLHJO
TU08xdiq/dHAqDtQAUUUUAFFFFAC4PpQQRTt59Kk271yKAIKKUjBoxQAlFLSUAKKs204Q+W
5+U/pVWigDaKqoB3AA9Kk3KVwxz7Gs60u1i/dTrujPfuKuugBVwcoehFBLKVyqiThOvpTfI
jHU81PdK5+aIZUdahTD9+aAQArGML+dMaUlsDkn0olIC7RnNKiCOIMerdM9qCiMl0OcYPpV
uEKw3fxVCpboRuz3qeMCIgZyT2FAEwbHHrTOY2ySPwpT1HNRyr70EWHjYe5p+Bjio1jwMmn
DcTgD86AFCncOfrVmEBGL8ZHTNVxlTg1Mnzd6dgHtI7OSTkelDx/MvbNOXapz6daYZd7Yx0
osAsvy2jKrMFlkCHHXHevo+H4zfBuP4S2Pw5uvBmvvo9uFeZYpVjNxIOSzENzk8/gK+bbht
slvHnp8zUS5IGCcUgPVtc8XfA77Hby+C/BGs6dq8F3DMlxdT71VEcMwxuPOBXReIPjtoPjN
vFuieKtEvr3wzqoW401Mj7Rp9yq4DKc42nuK8A2BDu7UFjjKigD1+2+IvgjxN4H0rwx8VNH
1O5n0NPJ07WNJdRcCH/nnIrcED1zUGr/Ffwxa6FpPg3wH4cutM8LWWoR6hePdyB7rUZUYFd
2OB06V5BI3y4Yjaef8A61a1hYG1hTUbhPnz+6jYfqaaHsfSmofFHwJpXia9+JekeCtUPi/V
V/dyajMjRWZ27Q6qvtXzpq7TXWo3WoX12txcXcjTSysPvuxyTS3eqXZlLtK0ssgxluh/DtW
e0KM+Z2MjntngH0qiLu565pXx5n8MeCPBGi+HYp1vvD887Xu/HkX0Mh5jI78eoq1o3xW8Ie
G/HnirxF4X0LUNKsNd0t7eG2jkAa1un5LrzwoPNeLmKNQ3yIq46CkgDeWP4h78YoHdHui/F
fwRrOv+EPFnjfw1fX3ijRlCXk1psEOo7R+6Z88lgcEn2rlLj48fEC0+JqeJT4iv5oY737U9
h57eQUJ5i2Zxjbx061535wtbT7Q/OOEBrHgBnnLOck8n60DPoiP4mfDDUdB8baJdeF9di8P
a5qUWprDayxo0DDqozkAZzWb4R+IXwu0EeKfCkPh7X18M+IYYYgr3EZuI3X7x3YwM/jXnOg
WIn8OaqxkZQoUKgGQxz3Paucu4mi2yKpVlOa6J0uWmpI54Veaco9jufGDeAd1ta+C9N1i1h
QEXH9qTpIXP8O3aBitP4UePtI8Aanrkmu6fd6nYarpzWDRWhVZEDHnBb2riGf8AtHS0vkPz
xnbIPSqgZcvlOccc81y2Og9a8KfEX4WeAviDYeIPDGgeIVRLK5trhdQuI5CxkTam3aBgA9T
VXwf8RtCXwbP4F8b6Pc6loC3ZvbG5sJQl1p0hOSY88EfjXl9rGktuxZAHJwSaDaRRyZiYgk
deoqkPofTPhv4gfDOLxDqOo+H7DV1v10WexAvinm3jOuMkg4B715L8MPG9n4EvvEUmo2M90
2qaVNpqiNuUd+AWz2964Wzv7i2vY5VYCeIgqccGug1prfW4zrFvbpb3WALmCIYViO4oIR3e
neOfh/rfwy8O+DPiTo+tNJ4cZxZ3OjyJ+9jY5KOGxj61zPxN8dJ8QvGSata2B06wtbWOxtb
Zm3MIkGF3H1rhiHLbi5IqxAsTD5iQ1APUjfavLHk0fupbaWEg5IyD71NJAjEFj1pBEqOcdO
KTBFpZvtFjBLIuWKYPPpxUYSNrdnVcMhyfeorZv3MsPeN+PoafG5WV06r0OKkoiZnDbQAMj
NUnJEnz1fkJaRU71A8WetAFYHDcDOafksu1Rhh1zTvLZOmKR3IlAUc96dgGLweaeRlc5omU
qM9KSHLD1pARFSTxSOCkZcdR0q0U2nBFI6Apg9DTsBnxzSkhihI71ZV0lOVbbjrmn52R7VA
wP1qrdw5jE8eVYdVFFgJJIbedgHyjeq1A1hgkq+R7ipbYCSLc7AEdM1YlcRw8c8dqaFczLe
FJZSGJwKuyqgjEcQ2j271DbRsgMjDCnpnrVkLlfMPCj1pjIljCrvNU7m58zCLkKKfc3e9ik
Z+SqhGRkUmNCGkpe1JUlBRRSjqKAEoqwIGYAheKKAK9ORirZ7U2igC6I45huU/MagliaNsH
pTFcr0OKtxtHMnlM3J5zQSUjSVPLbvG3QketQlSBnFA7iUUUUDCtPT7tUb7Pcf6lzjJ/h96
zKmCbgCoz7E00Jq5vXunyad84PmRuMqRyGHrWckFvKxbYR/umrWmap5cf9n3xLWzcKzdYz/
hV650iSCQTW0qvnkbDkNT32IvbRmNPbfucxoQBzyajyk8S5baydRWsiPMkscqFXA6VlLaJt
+dyGz0qRppjFO1sBhStJtOIgWc9DThDHGTwTkYpYUEcbMx4HagsQ2kpwWk+Y9hzUZDxHbNy
vrU8az3A3GTYvt1pTaFmwswY/wC1QBJFIJPm9O1Thtx5AAqhEHSUxkc1aCtuoILG0EYpUjV
WzmkQ4QZNO61YCsc8gdKIkVpVkPQHJpCQEOTinxBzC7J0IxmgCuy+ZPK5/i4FMZ/LtSD96l
HmFNu77v61DsYrh+MGpYAuWTmmSOYhtH3vSnSOsceScZrT0nSldP7U1AHyF5Re7mmgvYj03
ScompX64iJykRPLn1PoKsXl1LdzA7wqjjaOwqa81Fp0bcgJYYULwEA7VSGzYGIyT6dvamK9
yK4O2USBtwC4z6Gm+YEwDg9zk0x5SucfdzgjrUEgWSXYcgLyfegZoYidhwD3/CrAtEkYZcI
pGRk4zVK2UKeFOOgHrVnWpo4dPisv+W/3iQelBm1qY2pXQuLjYn+qi+VfeksgN9QQJuY8/h
WrbwjG1ht96dNc0i6j5UemeD9CmuPA+r3i42LJGOvvXM+ItOS3gyida95+FXhPU/8AhTutX
1zEPKZ0kiB53oOprz7xhpLiJ8R7V/hx6V9BKlF0Uux8bSxU4YqV3o3oeP6XdCw1A285P2eY
bXH171euIPs90wzn0P8AeHas/U7RopWJBJHtjFaGlyrqliLKQ4uIfmjY/wAXtXgSXK7H2MZ
XipEOwjLDIUdRTmIKgqQBn1qUttHz8kfeFVZo1jYTDJRjyvpUlEuxZ7qFUOGz8xrdspFhuS
UGQwwwPeseFo4n4GARnPpVuCUu2V6djQSyfV9N2xm8shmM/eUdqwg4OcHGOtddY6lDHgHHl
v8ALIDzWPruii18zULEmS2f+6KARnxEknLcLUhbHGeaqAk22V49aViVjXBzSZRPCT/aeAf3
cq4Y06JJo3kQDIHGSahBICN0PatG4R4/LlIxvGDzUgVVkwSD1pC25sCnoi4Yt1Jpdi9jzTA
jYEjjqKhYk/MBzUyRlpMAk1YlhWGPPWqApOcQ7pTkVWiF3KxW3TC+pOKincySfKxVAcYx1N
W0tbgxAPOLYAcdzU2Aj+zXSPlJt7DqCaeLgNlX4ccGopGmtWHmSech6N0qaRVe3EoXJB6Cq
EOVM/NlfbJqO7/cW5UsNzkdDmlNvFKocyFAP51BLAFjLklm6L70DHRWymEF6ckUUb/dY/U1
KInfYoB+7zj1rTW2gsYBcagw3YyqZ5NBLaIRaIlv9tuyFQfdX1rn72+a6kO0eWg4CipdR1S
a+lI+7CPup6Vnd6ljimtxKeibjinRxFyM8CnTnYfLAxikaCZiTIK7jUTHcc4xSUUAHerCqF
XcwzjmoV+9Tnc4wKAFNxLn5WKjsBRUVFABRRRQAUoYqcg4NJRQBoQ3aldsi5qK4iDDzEHB7
CqoOKt284B2vyKpEtW1KmDS7DjOK0ZLVJHDKQoPaphHFGm0ruOKdri5jHxTgSORxVt5Ylc/
u6Z9ojY4eMY9qTVhp3ImJdQTnjtV3TtUnsJRg74s8oajMMbLmM4z6037G7A4YFh6UlfoS7d
Ts5Gt9VslnsGSJ1Hzr3rHmtgpwV+bufWsO2urvT5vMidkPQjsRXZaRLb+IIzEoVLxBnygeX
+nrV3voyHHl1Rz7wDftA5zzVW7Rls1wCCWwa6aXT9of+Fl6g9fpVC7s5JIvLTAXGSD1NHKC
kZsAzaKFGDnmlKFW3A80yOQwfunGOcc1IzKc4YGszQRyoYSDr3p+QeR3qrM53c8r6inRlQA
RIMemaALQIxSM4UZJ4qMuByOnrTRsZwzkkelAE/lNKAdpK+op5kljXysfLVmKaFEAX9arSt
ukJHSgCIkAE1BI4XO48DrTZZcMBu2571p6boryyfbtQQx2kYyB3c9qaHdWHaVosl6BqF6pF
qn3UP8Qq1ql7LJJ5aYRU4jUdAPepJNafzlIQJCvylB021nXUo/sya6jHDNtBatGQr9SnPJv
UIZVjHv3pY7eVLNzC3GMkHqa09C03RLiRk1eWRY9md6dQ1ULdTa6rLBG5khViAW7r2qGUU4
3AhAiU729e1Sw28yyl3cMCOtSxx+XqErIuY84FXYAZXYsAFXr7UluJuyuLCv2a3a9nIAX7i
n+KuduJpLu5aVzyx/Kr2rXxuNkMfyonUVStomd9yj7vNVvoVHa7LVrGEPIyTXZeD/AA7Pr+
txWUIO2Rsk44UDqTXNW8Mks6Iqhs8cV6leX6eBvBMVpabU1zV49zY6wQDp9Ca9TCwjFc8tk
ePmFWWlKn8Uj3PTfiJpWhXuneGLOKP+xIkFrLITwzHgn86zvHnhYIGtrbEkYUyxSLyGU9MH
vXytLqt5J/rpnZSc5Ld6+i/hT4kuPGPgZtC1IS3FzpGDDIpzvQ9F/Cu+jVjUm49z5/HYKdC
lGquh4N4l0+7huH8wDbnk4rkEeWzvFkiJUhsqa9t+JOlraX/kvslkH8Ktny/r714teI5B5y
wbJNeVjKajM+iy6r7WlZnS3CpqEC6jbpxj94o/hNZEvmOPKUcMevpUejambSRopeY5OGU1s
TW8Uc4ljcGKQZHPSuJu56Oq0M+NSI9kiHeOAfWi3aY2u0OEQZyx/lVi5tmltpJYmyVGeKqK
ha8S2LbYz96kVF3J7VljVo1mVxjIGec10un6gpssEAx/deM8g1U1vTvDVroUS2EjS3pG5mz
wPY1m2ErhlnJGHXkdqBsdq2ki3lM9gpa3Y7mjHOKzQVlj+Xtxj0rei1BUUyRjMZ4ZWqO90m
KaNbzTnIJ5ZB0pMlGECd4BUEL61alu3uFWMoAE6EVC/wC7kbegUnrQjBjxSRZZhzu5BxU4M
e4B+neotxVOBzTfJlkO8A4qgJDN8+2FcD1qdovNi8sn9561VijIk69O1LIzKX/eBWboM9KA
I5bXZcLK4HycD3psiyb9zn71WLbz5bbLkEg09o3YbpMIF67qAKtzCrWLAjn+VR6dCXtSDls
Gi6uUlH2eAHB7+pq3p7TQwmOUAJ696CGyF7eJ2Ct25wKdb2cs77kUhVOASOtaNhZPf3iw2s
BmZuSvYD1PtSa1qsOjs1hZypc3Kja8i/cT2HrTtbUV7uxDeXdto8RbCyXhHC/3T6muSuLqa
6laWaQsSenYUyWR5XaSRy7k8k0zFQ3c1jGw75fWkAyeO9AQnoM1Yt4d8wUjgd6FuN6IlVRH
bru4bOcVTl3NIXxwe9Xrt13mMEZHFVHUrFjr3qpbijsQUpBHUUqjIJoJzxUFCqCGzSN1p2R
jrSPQAyiiigAooooAKKKKAClFJRQBZhlI4LEntUwZz8pPPrVFc54qZWbpmglk8kavwD83rT
FBR8lQae3yJuApI8SQkjgiqQicj5AwHXsKkhywwOD3ot1zGAfSrVralpGYdK0hFyehzyko6
srbIpCVkXmqpjns5xPASpU5VgcbTWv9iYyGqd+DDEVPfpVTpuMbipVIydrnUaZ4mtNZVLXW
VEN90W5XgS+ze/vWpNpk6RSS/ZwB03DkEV5qIw8IcHB711Hh3xpe6LH9jvY/tlhL1R+WUe1
RCRpKF9iG90xp5jtABrKn01oiQHPFejQ6Zp2t27Xnhy68zby9u5wymue1DTZI7ny5YHSXuD
xmqlEmM/snHtDIpw7HPoOlOWykOCSEz71r32nzxlZPKJx/EBwKgMLBWkfk9eKwNyBbKUJkX
BIHbFJCT5wSQg+hq3aWcl3C8kk5ROgxVCeKe3f5+i/dPqKANF1XhB1NRCGQSBfvDPNMtpGl
TzG71eixnmqQE0enW8U0d3IBcRqclOlP1PUZ75mz+7jThY14FQkuQQDx7UhtzNB5iOdwPQ9
6tbEvcz8F42+bmp4JEnspNOmwCxyD6VTlnaKfbIm0e1RK0yyl4QGRucms2X0Lf2LUbTKwSI
6+uasWUDxM01wdzGqSXd0QCY9gbuanEzxxlnfcfQUhEwIaZtqnGeKZqNwLOAQIR5j8tU6yi
0sTeTD52+6tc5NJJcztJIcsaadtQtcI42lY88mteziSNQpxz61XtYgI92Oa07G1kuryG3iU
s7sFwBXTTpXsznq1bJo6zwvZ6Zp14+raup+zWqmQQn70zdlB7jOM1gatqV3rerXGp3RLzzk
4AHCjso9ABWrrmpS2ar4etnVrS2bLEKDl/rWJ5zMHGwBv9nivS5Lqx5VFNS9rLVv8iuLKR3
El3MkSD8TXY+D/AIkal4D1GO50NUeJGxIJhnzR3GO2a5Fkcp89UZIjkqvFc8uam/dOtwjXX
LU2PXPGF7ZeIbaLxFpkbQ296xZ4uvlSn7yfn0ry68tQqFmxwenrW/4MnkvUudDuWK28o3Kx
bARx0I/lWVe28sN5La3Aw8TFTmtarVWCk9zhw9OVCpKmun5HL3KMsm9OBW9o9yL61NrIyiR
OVyetULmH5ytZwZ7a4DxttZeQRXlNcrse/F80UzqoUkDtFLkdtvrRLpnmzYF35EmMjIpRdi
8sYriAfOn+sPfNVrm4mkYPnpxSEr9CYaFqt5iKaaNl7FWHP1q1cPDYxLaCVS0Q6isRr+8j+
RoRj1VsVVluri62qIwFB5agqze5pQT7oZM87zkVueHr6SC72bVdWGGDdBXNLdKCIIEyRxn1
rTtLSQrvmlMTe1BLVi3rEwuL+QCBFVOAV71SW3CLvZQBVk+T5bjzCXB496iMiLD8xye4oEi
RBEybuDiqNzcyTyeVa4XHBz0qUFRA7odo6Vn2yTyyssJw2eWPagskktJGQGa7BP8AdVTxTV
sUIzHMGb1bNTPHPbA3CziRRwwxVy0geePzYVBb+6aAMqOO5klMESkEehqwdLunUedOUP8Av
ZrVijSHzpJCPOl4Zh0X2p8FjdXl4tvbQNJKT8qAdB70yJSK2l6d9mkzOVl38IfStlvDN2SJ
HkSG2X5mnc4VR7eprTksdL8MQrPrVyk1995YFP3PrXHa94m1LxHOLePctmnCRoMD6mrW2hg
05a7Itav4ngtrSTS/D5McDDbLdOMSSn29BXIpBJcuecAepzWpbaLM7BpQSewNa8djFb7Q0Q
BHYVcaMp6smWJpwVoq7OcOmlUyWFNjsTuyeldJdNBIAkcYB9ay528mEgGlKEYjp1py3Kcqw
wnDgfhVd7gBSsAwD3NQzSmWXNOEBJHI5rC9zrSdtQVcYdzkt60rRs3JOFFWxbqsYaTBHaq0
0oMeF6UMaICV528Coz1pKKkoKe/QUyigAooooAKKKKACiiigAooooAUHBzU/VQ3pzVfpUqv
QBZVt8dVAxV8r1qSMna0frUcn36ANOyuF5WTrWpbTx7tq9K52D7xqyryIfl6V0wq2OapQU1
qdhawG6J2N9w5IqlrunEXSnbgbcisWLVLq1dWibaa6IeIIrmyRbyP5h/F611xqU6q5Wec8P
Voy5oq5hxWTH5VAJPrTLrTJIWAlQjPcdK7WGxtb6yW4tizEfwr1qWbS3ktwspIkx8kuMgez
VlOgvsl08beXLNWPPraS7066E9lNJFKOhXvXYaf47mLrbeJ7ZLyD+GZEG+OqEmnvbTFpbcg
98crj19qbd6KSiTRx70fmubllE7rxkdy+jrqlgL3SpY7yxb7xDcg1z11oXkMYZVMWemehrn
NNvtU0O9N3o9y8Dj765yrj0IrtF8a2Gu6bFZalbJY3yyDG0fu5ATyfatLxkZ2lHbY4+WK5g
ElhDF5kS/O5T+GqNyrTWTgHIjGR9K9h8TeGodM8OyQ6DEZTdYmmlDb2I+vpXlos2/eRHIDD
GD61nJWNI1ObQyUUtANsm1AAT71OpkhdVc5DDIosfLMklpMfLdThT61NPCysVDZKj71Zo2J
IrgB1jX77dKuqysMZ+Y9TWIJIkVXZ8stL9vfP+r2r6+tMDQntYZYmRxx/erEubW4tDuH7yH
sa2YGeVN38NWEfyvvL5iN95Wp2uF2tjmRceZgHtVyORR+9f7q1vyeFYdXtXuNDI+0Jy9uf6
VyN1Fc2ztbXEbRMhwVPai1g0kOvLuS7kBZvkAwo9qS3QsTtGAO/rTYbaSbGMKPUnFakFvbx
kCW7jHuMtmnFXeopSsrF2zhUoAQCx6ZrstLsxomhS6y8ZSWbMdvu/i9WrmtIutEtLlZ9SS5
uo0b/AFcRCFvx7V3Ou3una7Db6lo7OtpCoj+xvyYPb/69e1QtKNkfOY2VTmSs7PdnGtZ/aE
EzD52JNTx2a5RHjrr4bS1ms1kRuGHyrUcunKU+atoRlze8eZLH2ly7WON1GPyj8kdY8gllG
egHWuqv7ZSkg96wr1do8hfu96zrwPYw9aMkrGSxEZBVtpB6+ldVchNf8Mx6vGd2o2f7q5j7
unZ/w6Vy8ineEVcg8Cu48L3eneDbd9R1ezF7dTYSGxlHDA9TJ/SuKlD3nzOyOvFPlSlD4vz
OJkK9+oHfrWbNEJCWXqK7S/1Dw3qVxJK2nvYlyTiLlRz0rAubSxDE2l1vHoykfrXPOl1Tub
0a13ZxaMvT757CckruRuGX1FXp3DL5sbYjbnb6VQmhLE7WQn0FRJNKsZg965Vodlr6kz3Z+
5jj+9U1pa3eoy+XDkgdSOlaek+GZ7nFzduLa3HzZfq34Vtu8MQ+yabGUiH3pB1kpidS2hRh
s7fT15USTe38NHn+axUv1/i/pTrspEmAQSOuKyDeRqxCj5R3oJ31LbsomEbDgd/WoCksszJ
GwVVGcnpQrQyQtJ5mST0qSJ3dQoXAHegZHJLLBGwl2OsoxuX1pbYNHaAgkGQ5OKivVdyIAP
vEVZjjdlSOPOV+XimAkpYwCAq4WQ5c+taVlEXtp2jifHlhV+ua1dI8J3d+punIhtoRlppvk
jH41K/jHT9Bs5bLQ4Vvbv8A5/JEyqf7in+dXy/zGcpv4Yk9r4YWztFvvEd8unwt8wibmST6
DtVLUfHKWCPa+GYUsYvumY8ysPqa5K6u9V1i6M93cSzSHrv5qxZaEZEMs6bUHt1o1l8IcqX
vVGU0gu9XuDNdTsctks3JNdlpWkQQRiKO2MmOWf8ApWl4W8NPdyBmj8uJTw1a+vX1roVs1j
Z/NJ/E3oa76VJQjzS3PGxOIdafsqexg38lvaR5l2xjsg7D1rkX1JZJZFhcstM1W5kuQyltz
nk/Ss+yjK27uercVz1Kjbsjuo4eMVqRvcztKwU4B71HOZVTcw3ZqRslePWmSI+0VyTvfU7k
ktjO7ipYOtPuU2OtRx/eNQblmV+i1XkqYtlSPSqbHJzQAlFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQ
Ao6Gkp6Dg0hBXg0ANoopR1oAefvLQ9JSyYztXmgCW2XOaugYQUyKPZbAEYY81KT8oFAFWbq
KthC1jI+AQq85qu69Qe9WpV2aKx7sRQhN2LOiazfabOrQvmMEfIe9eqaZqllq1grk7JSfmR
jt/KvGLXcGyOa6e0NxNCqgHb/Ku/DztozzMZQ57NHqU2h2t3DvgbDgZ4Oa5+809rD5ZbZhG
eq+n+0Ky9MvtQ08gpMVAPc16BpWu6Xe24XV4EWUdGPIb/CujkjI8d1qlCWup5td6Mkxae32
SN3GNprnbrTZEB/dEe3pX0Tb6l4blniiNvE+/5c7AKo+NfBujw2Ed9ZRPG0jfORyKxlQOyl
mcH8SseL6B4s13w2rQxMtzZP8A6y2m549j/DXWWtno3jVTJocotdUxuNlMwBJ/2T3FY+o6B
Imfk85D6cYFYsmkTwusltuDIcqSSpU+xHOa5+WWzO1VoVNYMsar4cWKZkv0e0vUOGUjBNY8
2lPGQzXD7cfnXY6frb3A+xeLI5r+2AAW5Ufv4Pf/AGhUureHLiO3W7srhNS06TlZ4fvL7OO
xpOOhvGs9mefeTHHkBQzepp7rGkR3nqK2I9KeRnPl7VHdqzLi1xemGbPlt0NYNWOhakekSO
yywMOFORV2WqdvF9l1J0ydrLVtz5j4FIYtndXWnXAu7WUxyKcqR39jXTzNpHjBFg1IJZaky
/LMBgMfeuXSEAlCepzinyS4lWNRzjgiqTsJoyNa0LUdBvPs97EVU8pIvKuPUGqtkV2tn7xP
Wu+0jVYr22OkeIFSezcYWU/fhPr9Kw/EXhC60K4E1rL9qs3G5JU5BHv6U7dSOe+jKMMSuwH
rWxZi5sJTcwyDK87T0b2Nc7Z3TeYEJ+Y100c9rbwgS5mkYcID0/GvQoTPNxXNtY7/AETyNZ
tRdafEyuBma3H8J9V9qvX6Ygxs2tXKaIL+OL7Xav8AZ5Ihnhu1d9omsaN41hfTTJFY66g+U
OQqXGOw9DXtKUbLmPisVhpqq5wV0vwPPNSVrdSFGQ3U1zstlNczJDbxPJI3Yd69Fu/Duoza
j9hltiGJ28nhfeqviHWND8JWTaPoSi61ZuLm8PIjHdF/xrOpTXxT2PSweIk7Rpq8vw+Zxk1
paaFEJrgia8PKQj7qEdz71lXurXGsHzb+TfMB8khGPwp1yFnjN08hcufuk5NZUkgQZySB0B
rzMRJfZ2Pp6FL+bWXccZk2k7dpHX3NZsty7OdrECiW4eU4zgVraP4budQH2i5b7LZr952HL
ewFec5X0PRiuVamdYafe6pc+VaRNK3dugX3JrsbLSdO0WMSShb28PVv+Waf/Xq0Zrayt/st
jF9mgUfdH3pfcn+lVWdJpJI0UlkTfg0JWQnLmKGoXtxcTYD063nKQCQHjpVKTiVlbknqR2p
sSyCORFyUzUIkdqku9o0HAbmniQRIoVVZSPmGKr3iebcRQLIQVTJ46Utvb77xIhIWRhlmq0
BN5FpN91WibtinR6Rdq4kiuicdPar8NlcSzQW8aE5b7w6iuxtfD9npumyahrt8bWMN8sZ/1
kn+6KpQvqZSqKO5kaH4Mu9TUpaBmkI+eSTjHvWhLD4a8GOY9RkTXdUUZW0tz+7VvV2/pUWo
eJdTvLdbDQ4X02yxg7CfMl92Pasm18OqyFZR5jsdxUZ5PuavlMubm1lsZ2s+Ida8SOTfzuL
ZOI7aAbYkHoR3qtYaPLcnd5ZRfU13Vl4ZjdFE+VyQBGgyTXrHhv4XW6WguNTkKFuY4+OB6G
qjQlI5Z5jTpe6jxK00WUBVgt1MncueB710MOkW9uY/tHmXcv3m4win6V6/f+A/DUEJnkujD
5fOA4QGuF1fxX4a0aQ29vGbmUcZQhsfVu9d0KCp/Ezza+PqV3yU46DpLqPStEkmGBM4O3Iw
oHavHNT1G4uruSSSTe+TwO1b3iLxJd+IdkCJ5Fuh4APWubljjhzn71Z1ZLodmDoyhq9zPId
97vwQOfepDGFsY2xtBzxVS6uWVGx+GKmldp9Jt3BPHBricj14xl1IXwsYI6ioj88BLHFIrc
gGpMZGKyvc3slsVLnmOJ6hX77fSrk0Re2OP4Kz0J55qWND0+5UJ6mnr1NMPWpKEpRycUlSR
DMgJ6LyaAHMm2E1DViZiU9ycn2FV6ACiiigAooooAKKKKAHocAj1qXb50Qboy8EetQr6VNu
Kt5ijK9GHrQBAetJViWJSPNhGVPUelQY9aAFVsdeantYTLJub7o/Wm29s9w+1eB6mr5McbG
OPGxOp9aAJDzSbc81Gsok5i5+vapFOMbsmmhMPIeR41RclmxVnXXiiiitIgAf4sVcs9kMTX
LHBXoD/OsJ5FvdSLOSQT+dVYku6fA0koRVGBjJrsLFDHiNB8p6kjpWLp1uVkAjB5rtLDT2b
Y7MV9SK6acDGZAdOmbDqd2ffGKm8yS34mTMa+hrW/scyruW4k45/wD1Vk6hYBEKxmZmPXeM
V2QbiebVoRnuWILhHYeWT5gYbfavYfD2q2V9pSafrDKJAuGWQcMPX614VbziC4APU9vSu3s
L+K6tkZpP3kQ2f/XrqtE+er0ZL4Uel3Pwvtb1BNpV6FhkAJj+9+RrnL/4STxDzI7oMi/wMv
NdF4M1uT7OirO6GI7XQHrzxXq8GLiH96gDHqPSrcYtanDR5nJxjKzPlTUPA2rRSNHGoZhyA
RnNZY0vxL4auBd+Qbck/NFtzFMPRh/WvqK60qBfE6/KArrwSKuaj4dtrqzyyBXH3GIzz2rC
dCm9Uztw2LxcW1PVI+Y5NM0nxHGZdCK2uoKN01hI3BPfYT1HtXB6zatDOIXsjGY+GBHINfT
GpfDHStY06a+sEktvENu+9ZoAV3c9CveuJ8XeG7q0gibxTppic4UalAvy57CRe31rjnQurI
9zD49PVnz5dja4mVCSnBqa2McuGVlVvQ11mteHJLCU7AGVxuXacrIPY1zn9kRMd7QtFjsK4
XT5dD2I1IyV0VbuQQOpBDMOTioB58t2LqOEKuMAEdalNvEmqiJdzDbnDelS3M8rTLbQqF24
IHYVLVjRO5GyShhhR5hP3a2dO1W80pwkoWSJ+GglG5GHofT61hXH9oRfvJds0YOSE6irsd0
Lq18wOSqc4bqKIys7g0nua+reF9O1hGvvC4aC5C5msnbJHqUbuK4YS3Vrd+TeKUaM4KsMEV
0EN1c20qz2zukinerqcY/z6V0039h+K7GJdYIs9R6C7QcSH/aHatlK7uQ48i97VGFp+tSrA
LWGUKJPlJz0z3qHVrZdOvY2sr0PLGN4liOCrexrM1jQ9S8M34E8bGBvuSjlWFVlvUkXax4P
Y12PEKUbM43hUp88Nmei6j8RdXu/B9spn/09yYpLgL85QD19a4aKTgySsS5HJbrVZ5lbT42
HGJDVOW42xFV9cDFRPEye/YdDB06aagrXZPPM6DfC+MdRmqW+5vZFjjQs7nAVR1NWdL0q+1
u78m2B2jl3b7qD1NdhBa2WhReVYKst4B890w6ey+1cr5qmrOxONPTqUNO8OwacVn1cq04G5
YOv51env2uZQJCUjXhEHRfwqoJpJJWk5kJyWc1BPLHbRpNICST1qGlfQLN7lmaRYDnyzIW7
etVYLtrbVTPcQusbrtI65FJ5l9extNFGDGoyM0W1y80phljw47GgErDI1ilFy0RAdnyu7sK
kVTFEzOVRR6nrUclkp1UwK5UFN3HatGz0eyldRPJPLIDwOimla4nbqZ1rG89w10VIDjav0r
otD8JalqF+sVrEW39Tj7v1rotL8LzXcizzhLSxh5JJwqj1zXoei6PrepaXJB4btxY2RJV9Q
lXLy+u0envXRTw7kzirYyFPQ52W50LwVp0un2dnHq+tt1kkP7uDjqT/AErjfI1XWbw3TWk+
q3B/5aspESeye1e8eGPhr4TtbRZr95J9SZysjzjIJ+lek2fgnTLGPzLXyZMr0VNoH4V3Qow
WkmeLPHTlpSjdnyxp+ga3eT+XcWoRjxgZP6V3+k/CzXrpUUyoqejAjFeu22hQp4mRVtk3hc
kg5/SuovI1treUg44xgVqo04+6jgVXE14uU3ZI8z0vwXpPheE3moyR3E6jOccKfpXlnjzxj
f6hJJBaytBbQZJKtgyV2/jLxAY5JQxLErhfavDtVlefzPOnCGdwOV6Cib5PdNsBh3iZOUtk
YFzqd1NtEs0rkn+JyaURLIdxU7qIbMyXxjVvMUdDW/Z6XJsxOjNK33Qv9a5m+Y+mp4eEOhz
yWjNJxnA9aq3lqzEgYB7+9egnQ9gUiHMjDBGOBWBqOkeVcEnIIrOVN2OqLSZ59e221CAvzD
qafpDedayWbDJHPNb2o2xAZdowRx7VzSyNp+qK6fdfgj1rknGzNb3HhAJmRlAKmlbANWb+N
EcXCsTuGcCs5rpBwQai1gLKKCSrHCtWZcwtbykAfLVj7VFtC7jxVhHhu4zHIRkdGNJjRlAg
sxHSoz1qWePyZSqnIqPGegJqSgUEtgDJNWJVEMAiH3yck/0pY1FvF574LH7q1Axd5QznJNA
D5cjcD1wKgqaY8+9Q0AFFFFABRRRQAUUUUAKDg1PHgqUY4B6fWoB61NF6+lAFqNViXAkGff
pTXkIOfLjb3qJ3JzjGD14qLI9KAJjPKfubE+lMBwxZuSetR/Kf4aYWJ60AXUdGwV4x1qc3c
xUJBGCBWbyoB9aespBAUkfSgC1LdXsi4eQ4xjaAKggdreYSMmcVYjwFz3q9HCs6bSox3qo7
i2Og0a/hmkToo9K9F03a+0oVKjsa8WktZrYiS3JUA1vaJ4qltZUjnY4zzkV206qWjOea5tj
2hkLRokmck8bOKXUNNH2Dz1cSIvVN2TVfRtXs9RtwwmXdjIGa6e2sohasFiRml5zXcrSOaU
bbniGrbbfU0MeVV+vtWxocsaXCBwdsvWVmwoIq34m0Oe3vJhJDtjPIk9TXMpJvtjDIMLkqf
Y1g5cstTaVGNSOh7HpN8lhfR30JUocCZQcg46GvctB1CG6toZlZXEg65r5C0vV5bK1SxuSW
35WNhxge/rXoXh/xTfaVEEtrjzUTna3QfjXVGopKzPmcRl06dT2q1Z9SS2q3UAeCNDOg+Vj
2qhbXBS5AuyVdOMNwPqK840D4vwhEF/ahgOC8R/mK7u08d+DdYQNPcxIx/hl+UiseVotx5n
fZm6BbGVZ7eTy2HVlaub8VS2N/pc8E+y5ZgQIwM7vrW1HH4cmxJa3auh/uTDFOMekWxEkMK
OwHU801K3QmactLpI+c73wlqkNnLNJprLprgkJt+aM/7NeW6zo89jmWNvtNq3KSp/JvSvsD
XNWs1gmZpFUhMBGxXzb4wvYLC/kvLD7Phx+9tG5juR7DswpVacJRv1HhMVKNT2e6PIJ2kjv
YLhgPmUoxA/KnskkMwvUiWZSoDD+IY7iupvdL07XNObUtGd5bdOLiA/6yBvp1I9656e0uLf
CpJ5i44PQ4ry5Kx9LTlGS03IIvNuFmcxbEKnGevTvWRHdRQ6UYRzIxOcd62zfW8drLEXzJt
wAD39azNOsFfbLIucZwvqazZsiov2+eONUhY7fT9KvxefEMTwMrn16Grdxqa2cS/dDE8kDp
7VmPqV1KQXZ2H94JkD8aWvQrfc6a01pXsW0/V4vtVo3Gx+dv0PWuf1rwhcw2zatoyNd6b1O
z5mi/3vals52uZ/Jypb26Vv6fqF5oV8k1rOUXeBJH1Rx6FTwav4tGZv3NYnnnmlrJYM5O/I
A7V0ug+ERd26arrk50/Sd2DIOZJD/sjvU16lpN4/u5vsyRwsfM8tVwBn2rSublrpoUL5SIk
Io6J+FLbcpyb2LmoXWmW0MNjokCwWSIf3gyHuD/AHm9/bpXM3FxLJKdsbsOm3sDUM935Lyo
jFwp+8/aoYLuZQZR5hTudtO7ewJJblxprmGB91swyBhuwpt5d29zpqrGQGUjg9fwq5Y6gs3
3vnU8BSc5qrq+mpAUu4lAhc8D+6aQti6ubbT0CRsysQGVfSmWsXn6j9pCskKDALD75q/De2
SWYjEu6Urll9KksrO51HPkyLGvTHU/gKpK4m7asrWlu11rFzIV+UKEBFehaN4Zt44I7u/k2
pkBEPJY+gHeqcWm6f4R06OfWHL3MxDQ2g++/u3oK7TwXcWtxdDUtUkWS4Y/uUT7kA9AO1dd
KjzPU8rGYrkg3E1R4W1WaKJ7mwxZxgOtunOR/tCvZvCn2eCxtpEEZYDGwDG32xT9B1KzuLN
FSJEfHzkEHNbqWensSYlEYPdeK75KMVyo8KLdZqbY6PTbC4umeW2yx+ZSFGAfrTJ3jt4CjF
d+SAB1NSfZbeOI+ZqjxID1JArMvNe8J6MheXUIpnH+3uJNZHTJfy2Rf0u0Fu73ky/vZOOna
sTxNqdtZ2rb32licse1crrvxe01UZbOGRlHAJ4Ga8l8T+NL/V4GzMsS5zsU5J/Oqi+V3kKW
HnUj7KmvmR+Jb5dT1Jtu1IhngA9K86v5E85pC37mMEBnrRuNUuPs32dCT5pyXJ6VmQ251S6
Fu7jykO+VscY7CsJz55H0eCwSw9PlNXwnoLXZtXdtpmlxuPZfWvVrHw1AxZnG8bsK2MHFc9
4asZrq6huLZQkA+SEkYBHc169Y20lvCqSSRlF42gZ/WtYJWCrOzOEvdMKPIlvKGwMbZgAV/
KuD8Q2QtbdpJcZ9e1d5408V6F4bEsl5Knndoxyxr5z8SeN7vXbqRYA6xMflUdhWVSrGCHC8
iLVdQjR3KuM9gO9cjLJPcyA+X06AVoixnmG58Y96d9lESEDcTXnubk7nSlYhiF8YfmeNgBw
rHk1BI5IKSwhH7FaimMnmEnt+lRGVmbcSc1DZaGMMHINAZgMA00gk+1LUjJFlOeeTUouWQ4
RBn1xVcEDtSkgnNADn3OxZxyafGMnHYc0wEbTnrUseFUsemKAIJyDJx0qKnM2WNNoAKKKKA
CiiigAooooAKliYgke1RU9DhqAHN0x61FUjEYzUdABTkUMcGm1KoDtgcUAI3PB7cU0Dmpmh
I+7zjrmosEc96ALEbdAelaMFwIx8vfrWMGb2qVZCBkHBFNbha+h08NxHMBGSPXFR3unpIpZ
V2t25rNtLuJAGIG+tNL5ZSu5h7Vd0zFporWOqX2k3Ct5jbU6D2r2Pwl48t7u3WFnxP2Ru9e
SXCxzL0FZpE9pOtxbuySL0YVtCo4E8qlufRmtudR2RyZePGQVHSvOtV00wXTOhwjDBB6H3p
fCHxB3NFZakw3dNxFdxf6dDfWpuISskUpOCB0+ldK5asbrcIe5oeZRTAkRTct0U+laEd9PY
RAREsoOSwPP0qO80yWKYwhepO1u9Zs9td2xVGmL5XJApJtaG8oKR1kGux3EPKsrjqVFTN4i
8uRAB5ijqSK4q2vPLY7ygYdVbIzSS3mSSsACnsHzVqrY5ZUFflsem2/i2KB1IyhRN5KtV0f
EhjG0UeqXcIIwcV459rUIV8lySMctUX2s9CrIPY0/btGX1Clb3kei6r4yeZs/2pPMcY5Oa4
q+1bzyTtLtnOW5NZRlkZsID+VW7fTpZFyQwPqelZTqc4oYWFN+6iGz1PUNN1Iahp0/kT4xx
0cf3WHcV2kGqaT4nsHNrbraamoHmwH7r+pX0ri7uzW3TMxBDHG7t+FZJZ7a4EkEhjkXkFTy
PQ1zN2NOXqjqrnQWgimCBSzgkgjDLVSxuFbTWVMeamV3Y6V1eieIbDxTp8djfFbfW4xhXIw
tx7H3rDv8ARLm01RlRfLUkmWJjjb7ipaS1LjK7szndUtJI9XSKcYGwOo7NmvSfCuv2Wj+HJ
9OktLZ4p+ZBLGGJ/GqdnoOleL7ZNNutXj0nV7ZS1u85wkw/u5rntR8JeIbOSS3lngYDjdG2
7I9aLW1RpzX0Mi6ms28S3MumJ5VuXGEHTrW3cwl5zKD90A4NMsrOw0q2WOXE91Jyfamx3TX
l7NbxKS7DCgd6jzDyLiQxD4hXHnINv2QOV98ZqpfS28155ttF5eOTjvWowQ+O7rekisbIL8
y4521zySrb3sLuC6MdpXvj1rSS0M4vUx1ME2sxi5JaPdkr0Br1jT28O/2eWv7YC2WI5EfBz
2rlpvA41SJJ9FvEkmJLBDwc+lZ7eEvGyx/Z5dPkQfd3lvlxSg3FWsaNxe7M20s1n164SyVj
G53Kem0ZrX1rbDpO1jku6hV9Permnabb+G45Y7p/PvZR8zA5Ce1Mi0+68Q6vDbQIzZOFiHP
4k0cunmJzTdjL0/RrvVbmC2s7ctMOpX09Sa7Br/S/A9sBF5ep6zJwkYOY4v8AaPr9Kt+ItV
0nwZ4ePh/SJBLqtwMTyqc7B3GRXmlqhub0yTncSclj6elWrLRGUvf0exrtql7qGoyanfzG5
un+87HoPQDsK2tO1ryXBXMeP7pxTLbQIZbMyRITv6YrPudJubZS0TFsdjWseZaoj2EWrM9H
0jxnf2oMltrEkR6EHnFdG/xNv/JCz61K+BjgYrwy2upYnaOceXz3FX/7QVE2MyYHOSOa6I1
nszB4ClvY9HvPHRunw15cS+xY1lya3JIPMkfygO5WuIfVogvyMNw7gUkuppJEr3F2dv8AdH
U1TraHRSwkFsdPca/blGkB8+ZeFBGBiudu7+5vnLvL5YXkHP3ay3u5LjIghCp0BJxWhpGg3
mqXQt4BvJ6s3yqP8awlKUzvp0acQVp7qURRMTnqx6V2PhvRbm8ljsbZCULgyuep/GprHw6b
W4W2UK0uORjNd7A+m+DtDfUr66SOUr8sfQk1pGK6jqT5VaJ3FhY6fo2lJJOkexR1PAX6V5h
46+M1vpCtp2gbZp8ldw5CmvNPFvxL1nxI32O2ZrW0XIwpwWriIbNHPmzrluuc81jUr20icC
ot+9Ni31xqniHUJLzUbl5ZZGyWY9PYVZgtI4ANoDsOppFlSOUKMAUk9ykTEKygHk+9cb11Z
uo6aEjoOofPqPSs67uAFKK1VrnUf4Yx+NZ7O78lhzUs0S0ElYl+pwaj2inYBOMEn1p3lPSK
FQFxtHygdSaiJwSM5qbaAoyT9KiZQORQAynAAikAz1pxwOnNACgccetSzHbEqDv1oVNgDse
KilcSPkdKAI6KKKACiiigAooooAKKKKACiiigBRycUpQgZNIODS7iepzQA2pQQpyOKYEZul
BDA4PBoAn3k9DTSynrwaYp2n1qdXJHAA/CgBqRZXnOPUU/7G5+aORWz2p2RjLtu9hwKkRdw
yo246YoAqukkfDoV9xT45Bj7xBq2JpU4Yhh6EVG6Ws2W2sjf7PNBN7ksd0QAucj1rSjlgcL
E2SzdKxPsdwBmE719F60gmnhYB1ZSOhYYp3JaTL1xZhDviYqV6EV1ng/x7daQ62eoOZLfO0
bv4a4oXgZAGf/ABoLxnG7lTyMirhPkC3Q9/nt7PXbf+0NMdXmAzgEVzc1t5rG2OI51bBc9q
8+0jxDe6JcpNaTbomIyua9Y0LWfD2vwySTII7huDt9a7IzUwT5TkbzSbht+8JNHH95sc1kf
2FeuhaCNkXPHB6V6r/YVjJOv+kM9v1YRHr9amv7VZYhBpIkiVeCrLnj1qnSv1NlVi9zyA6T
LHxOXA7lhgVbtNHe8P7iJiq/xYIH6138XhloWMl3IGDdpW3Z/CrMcdmJhbRrNcuP+WEI3Ee
5xwB9aPZJK9xzqxS0OWs/DewAyAFj6cgU6+VUk+wWsfm3P8UachfcntW9rF3ZWke3UdQS1j
H/AC6WvzyH6ntXCX/iIzbrLSYBZWnfbzI/+83Ws5SWyONzcnoQaokVsrW7Txz3n8QBzHB9D
3Ncy0EgYlmyuOWP8XvW3NFFa2TXV4FjRhlIwMFveuZur+Sd/L+4n932rmbuaJdxTLJDcLLG
5QryrL1HvXpmkeMtG1vTYrHxQxs7+MbY70JuVx6NXmjBRFHIMj5sEZ4IprxYzgHBOSPahSc
ROCZ6Nq+lzx24ns5EuogfkmhO4Af0rGjvdVQA7pHUH7qvkj61i6P4g1bQ5DJptwVjP3oGGU
P4Gumh8W+H9QcPqmlNZTn70lueD+FCsyGmjNddYu7qU2lm0bN0ZxmtbTbSTSIwNu+7f5pGH
OytmXWNBvLeKPSbxI2XjErbSaa0Xk2rXc13BGF+8+8H/wDXV+z8yeZlLUbprn4hxMi7d9jt
IyeeOtVNRsI7m2RYWMbA5DY6H0rMXxLp/wDwnEepOpNtHF5Jbv0xnFdXb/2fJ/pJ1W1jjYZ
Us4P44p2T6hquhzFtqeo6ZepJPFLFInAeNThq2ZPGOrXMZgk1C5KntjA+lLe3nhqD/Xa20/
ciHmsdvGljprMdE0hJJOgnuzuP4L0qLW2Y7c26Na00a+1T544tm/70snyr9STWlqev6X4J0
GfR9Cvo7/WLofv7uMcQeoB9a871HxBrmr83t/IYyciNPkQfgKoKu0FiM9znvUrRjcW9WSwy
SXEjPMxYt8zOxySa0bdJfMDxjOD+BqrHGrWZ4xu5I9KLHUvszAMdyZ5HoKFZMbVz0vS7p4L
aOa3RpY1GZYP4lHqvtXZ6TaaT4ig3W8iyZ7YwwPpivLrecmOK5t5GaM8rIp/Q/wCFW7aeWO
8N1b3UtndA582M4/MV1xqWMtUdprHgd4j+8tTyeuOlcrceH1gDBYpWCnByBXe6B8TNRgh+y
69bpqtki83MA+eP2Zf8K6200vQfGERutEvY3duTGpG5PqvWtWlJXRpGdtzwCfR0Ygx8N6Ec
0yDw1NLKCYXJ7Db96vcrv4cXsUu+GHz5T0VPvN+FPg8DeKrd0l+xSQjcpHmDGMGpVO+iOlV
Yo8003wi9vClxcRIwY5ETfeXHqK6/SfDWp6ihNtNHawq2Q0qhePQY713r+Gbayd9TvChaQk
vtOQh9a8l8b/FCy0uGXRvDx865yQ0o+6p9RV39mtSXUb2N/wAUeKdA8F2wEH+makowQOefW
vD9Y8Q6t4mv2nvp2kQnIjHCr9Ky3knvJ2u9RnZix3Ek80NfwxxfuGA964Z1HPZk+ZdW2ht4
y0hBb61TnvFXOTge1Z8t+H4wQfUmq4W4uJCIlaT3AqL9At1J7i8WQDyyQR61UeYt95ix9u1
WTpzL/wAfDlW/uqMmn+TBGM4Ax+JNQaFFVklwioT9amFn/efJHUCpftHVYwAPWm/KDujcq/
fPekAIFHyAgfWhhtPr9KCgl4cbCe4qPbLG2FJYeooAbIwZs9D6VEeanLRlvmUh/WoWUhsdc
0ANJ4C1Kqqibup9DTNmOXO30pjNnjtQAO5Y89PSm9qKKACiiigAooooAKKKKACiiigAoooo
AKKKKAHB2XocVOsiE7ZF5/vVWpeO9AFo2zMCykEVEAwOMGiG4eFsg5X0rWh8i8iLLhZB/Ca
BMzw6AbWXJ9al3EKMCi5tniIJXrUcYkXO9f8A61NCuO3sDknipo8Ecjr0NKkHmRlyPlHb1q
TyZHYCFcqvXH8NVYV0OijczBYW289RWh5hU7NqSkdSwziq0Ubb/s6thsfM3oKeECKyR5Kju
e9FgHCDS7j5Z4fJb+9HxSf8I9BKT9j1SMk/wyjH609GidcGEk0jW6nBD49j2oeu5neRXk8P
6nbnaYVkH96JgwqBP7W064WaKOaJlPUKcH61rQyNEv7uba/14qxNqMsduFWQhuu5uaErbD5
pGxonxGkhC2mp2rj1kiHP5V08PjA3KNHZWMrRH/lvcny1H9T9K82XVbtZEkBDN2YqOPpSz3
c91IHuJ3f2zWqqSStcnluz0SbU9MeyW4udTfU5Gbb9ltSY1U+7dSPpWRqPiHUZU+w2hXToC
OI7f5M/U9TXIQyvDIxjJG7oT2rVgiuZmR5BvlYgIMct/hTc2w5LblOVJGO12eR24A6sxq/N
a2mhQJPqIBmcZS3z87H1PpUmpaxaaKI/sipNqpUkueRDjt7muInuri+umlu5ZHkk5yeSfx7
VlJ2LSJ9Q1K71G8M05Vps/Ko+6o9BVGaMRAFvmY9TV+3tbeOJp5zsU8KueWPtUc8cc8f7s5
x3rO5RDC4khdT2GR9as258yMEjJxg1UtkImKeg596ktnKMyd8k07gRXYMbZA+X0qqWLsM8V
bvH3Rj3NUgCe2aRY4Z3djVyNPMURF3weignFEFoGG9jj2rq/D9lDJqEBaMEehFBMmkcx9gk
N0IwhKgE896bcxpGpDJt28ACuwNokuvyhhgb2xjpj0qlrdnHBqElu6YGe9XYhS1OQ3sh+UD
8qUTYOWH0FWp7PyyTHyPTvVJsHtgioNTStgxUFzkHp7VNNgJ5a8luKgtmLQKc9DUkamS96/
KnJ96dyW+hZlkWC2ZjzhdgH9azdgkAWM7XXk5qe7LMwhj+Zupq9ZwW0Vr5sw3yN95nPA+lI
EkVtL1i50ybYM+Wfvxn7p+noa7awuLPU4mfTZMSKPngk+9+HrXDXtnbkCW1uDIh49wfSqsF
3PZ3KyQSssq/xr1HtVKTJlBPY7driay1EyxNscDjb3rQsNal+3CUK0E3UT2rFJF+uOtZFpq
lvrkJgnCw3qDIKcCQUKktoWVVJllHynHQVvGbjqc9ujPYfDnxhv8ARJ45bieLWQnADPsmx9
e9dxd/tKeFrm2Vr60vLaRc7oZI85+hzg18wGwV3OXUDGdrDv8AWpxem1sBbKsc+Tg+YoYAV
oq76DSSOj8f/Ge98TK9jo0Dadp+4ljn53/wFeXw3caMTgsx55Pf1rcuo7e5USNpsEeP4k+U
H8KZC3kkGOKOMjoQuTXPOTk9TeLKH2a/1ADyLSTH948CnLoYjbF5exI39xPmNaLvJN/rrl2
H90nA/Sq0gVfukgegqLDC2sLASMIg80g+7vHBolaRUPmN5IH8KDFMNy0JDISjj7tMlLXCiR
2y7ckelMCsZAVzHleeueTUEnz4/X3qwy/NtAqEgK2DUstFUgqeBgU/5HXHRqsHyyv3c1XMR
Dbh+VIAEjjgngeop4l3jGCPpTVSSRxsXmrIjhtB5kjDee1AEawSMvzMAnqRULvFEdqDefWk
uLx5jgfKnpVbjtQA6R2dvmOaZRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFA
BT0do2DIxVh3FMooA6Cxvre8C21+doPAcetaEugywfvR88Z5U9Qa5AHA966PSvF2o6XbNAo
S4XGE80Z2H1poiS00LMekXM37y5Bt7cc4PDMPpVaSaOENBagrGDyR/FWxey50eOdZjd3Nyu
6acnO0/3R6CuegVlUfKxx+tUZrzHrctFD5YHfJbuaEaaUFn+Ve1PRFDZkGfQVehhXcC4yD/
AAig0IBNvO0IVx3qGQy9skHpV6/soo1Ewk2H09aq7PMQFWxx3oAjUMqh2zmmztI8W3jHv1q
yQViAyD71HIPkLHrigCvbW8si7txCr0Bq6ivINqr0OKW23xqofAB71vaFpVzqV2yQgRxL80
szHCxqOpJosS30Kdjp1zcXQihi8x15OeAvuak1bXINOU6bpEwmvGGJ73H3D/dWq+r68IXu9
L0acy2wbmfGGfHUfSuVlISRo0JYyck+tC0FFdyw7xuY1jjaWQnlv9r1zS/ZsBpJmEaL949g
fSrtpCzobZQEUrk+q+5NVp3+1TCBATbxcDP/AC0PqaHqUUpFmuXzghRwF9BRsltmEkY46EG
ty1stw4JOO5qSWyAjORk1XJoUjFBExWWEjzBwy1DIRHe7+x4NTXFm0Tb4TtYHPBqOWaOSBv
NTbIMdB1rJppjsV7kh5Qi/w0sa7V6ZNEKb1Z/epkxnA5oGXLfLKOK7Pwzbs2rwDbwa5exgM
nEa8n1rvvDdnJDcxs5+YelWkmY1LIy1QjxI0RxxIR+ZpfHdrJ/bbp5W0LEvzDoT60oYDxvI
hOAJK6Tx9C32uJ0CtugWrSVrmW0keShHDN8wKk9DVGe3/e5GBkVsTB8kFAo9aoyxhGHzbsj
P0rE6EytbNs3RsenNWtPBKyylSdzZBqmyDzcngEGraXYitkgtl3FhyfSqSK3B2ihZnI3SOe
BUTRz3J3TFtnZR0qW3sWdw7klgc89q1FtXKYQE01G7BGEyG3zjOw8YFKF8plO0MHHB9a0p7
YhPnXBzjFUEYpm1kwI2PyOf4TQ1Zie9xI2iV2aImKQfdY9jXaaHrceqwCyugsV/EPkkI/1g
/wAa4+VGCmLy1yoySaqQu4kWRGKSochh1FNMlq53+p27QThHiKsRyvrWOkJBbnOP4R2rR0r
XYtcs10zVCEvFH7mbu/tUhs7iCX7O8TbxyQRTuY2a3MWYNtOScegqmIZEcMGJ+talxkT428
dwOopHClM8VJpEy2LlsZp2GPUGrJiwd3alGCM4oLKbpngjJ9ahKvHJgNyaujbzkc1BOvy5G
M0ARKwIOQc1A8RZt1W0hd4/NRCUXg+1KzRL8rHB9DSsO5TSMZxnHuakMJHXgepq0kY2GVwA
g/vd/pWbeagZsxxrhB3pMaHS3SQfLD971rOd2dyznJNIeTnNJSGFFFFABRRRQAUUUUAFFFF
ABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUox3pKKANHT9Vn09z5ZDxHgxtyCK6FBa
X0H2qz+Qn7yf3a43pVqyvJrOcSQsR/eHZqq5LV9TcMDROZC24Z61ILzZGzLy47VOmL60E9q
Ay916bPWsaRWErKOhOBTEvMsi4bBkncyk/wnoKVJiwICkDtxUcds7RFiDipYldQF3ZA6DFA
romAIhUHqc0q7g0TBN4zmpEjMsyIAckHjFbunaLHewrLJMIbWMZldjgAD/PSqsJvsRaZoE+
sXvnWkgjsY1LzSyHaIR3yD+lV/Eviu1i0s+HPDSmLT+DPcHhrhvX2FYev6nBcapMmjvLFaF
QjAMQJcdyKxgC6FyBtyEHtUNjjHqx0UjRuHA4bg57CrNrF50zOgLsDtQetMKqyC3j5J+8fS
tRFawtg0a4uZ/lRf7g9aEy2tCe4IjgXTLUhpn5nnHYf3afb2YiCqVyq8A+tS6dp7kokKNJK
5yfUtXoVt4A1pdOF3t3eYu4JiumFO+pDlFHHRokSAKBjFMuSvlHAq1cW0trM6TIVZSQQRWR
eXY5ANEtNCl3KErDcd44rGvRhjjHWtF90vLttXOPrVWaIfa0Qr8q8k+tc0mUIsKiJF3EEjN
WbeBMcjaO9OWMSHngjpU8UcjZiiXcxqSblq3RBIscVwFcntXp3hO2lncQr+8dFLsx4wBXnF
ppssVwnK5PzV6h4Lstn9oX0rOXSE7QpwPxraKOaqcS6h/HcqMcKjEk/yrt/HkR/sLS7nOMx
AMQK4ifB8XkjrKw6elej+OrbbomkWjNkGPAUc5qo6omTs0zxO4yZSFBVDyAajlgAQNtxxWx
fWn2YbXw+PfpVQqZYcAdOlZ8p0J6GFIu35iuRnp7d6miijU5jUKCc1NcQEKcjpUdiVaRo5D
jFKzKTNrT7IzOHBypr2XwZ4Ls5YA9xEJmdSQD0/OvHbL7VYuJYizxsecDpXsHgjxhnZbuFy
pBXfxn2rtocqdpGdTma0Mnxt8Nrmyh/tHT4zNaSDJReq/SvHbuzCB43Xj342mvum11u28Q6
XLbXFtDEV+YRqMfWvnb4ofDyfR7mfVbPD2cvzFQPu1tXoacyMqdW75WeLJ/pFv5DNtuUHyn
++Pr61nSB4nUkAEnGK0buCRJPMThkOVIqGWP7TAbjHzdG+vrXmPQ6ralMysXDLlcfxDqK7v
w74pgvrZdK1mbbOnywXBHJ/wBljXCRkCPyzjPWmgGJg/YnFQEo8x6Fe2dzb3j+fE8YJHJXh
h2way5l8y4by1IAGcU3TvGFzHp/9mapGby1H+rdj88fpz3rdYSnQ1mmtlgkuTiNP4gnqT71
otTC7i9TAPzLx2qs7FG9B71PsILAckGni2WZi8jZUfw0i4u5VbDLlCDULfczzkdadcQSQzh
ogRH6U+RWeMSqPkP3h6UFkVndGO4GOUbhh2qzeRQ2amW62yFvmX1/KnyQ2Wm2huXYEnBSM/
xGubvLya9uWmnPJ6DsKVx2HXV7JcnBOyMfdUVUzxijqOtJUlBRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAU
UUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUo60lFAF7T9QksLoOnMbcOnq
O9dEYLS7hNxasHjPVB/Ca4/vW1oGsDSr4CdPNs5flmj9R7U7ktXNmNCqBN3LHAHenxablme
QSAdz2roX8PMzw6tptyLjSpRlLlesZ/ut6Guy8OeDbK6ik1jWZpLbRrNd93dyttG0fwJ6sa
0UW2c10cXZ6AUsJdWuGe30+2GJZ34HPYH1rj9e1+bU3+y2ymDTovuRLxu9z711fjrxamuXk
dvDB/Z2g23FjZJ93H/PST+856+1eeTzM7fKgA6nHenLQ0giElmjIBVVFTQ5mC24+71IqABX
lUEbRnnNTxo0l8kMIOSdvFZ7s2emxqWEUQLSMMW8Y3OT3/yau6fDNqF+1zKpLSEKq/3R2FV
pFWa4XT4DlIzmQr/G9eoeDdGhingmmjBfIIJHHWumjTvIiU+VXO1+HngiG2mtrq6jEly5yo
I6V6Z4mgsbHSXfznim2kRRp0pugtHaW7yRKpJ/i7D6V5x8QPEri8uY0cmVh5aHPCjvXqTUY
QOKKlUmeT6/eSNfy5YSszkbh61zMttIGY3Az3rsrLQ55oZr85YpkqDXL6i7PcomMbjg15s0
rnetEQWdkJRJdOP3ca/L71mKDcSPMy4GcCun1qdLDw/b6bb7fNm5YjqK54yNFbrbRJhv4ie
9c84pML3EKZbavUitSzjjt1DZBkPY1UgigAVnJ3gde1XGVspvXOfu+9RYlu2xp28E0t1Cki
NEByWPAxXpfhlCuj30hGAIifqvrXmlnJJMyxtucA/3s4Fex+FdIkPhLU7l5ldRCVVQeVHbN
axOSrNrc8otIw/jm3Dj5HfH0r1bxhbtHpNnMsRYonXGa8psG3eNYxn/AFeWPsa9j8V3M1to
Vi0jHy2UnBHUVUFuhVXax5J/ZaHbNNl9+Sfasa6ijWZxCvyjiuuljaW6Elq/mR3ClAo/hNc
iwm3vFIp8xCQR3pmkZGLLkTtG46irfhOxW+8TQac8asbnKDcQMHt1qGeMs5fB3A8iqMpeCe
OaJikyMHQj+8Oam+psmdzc6PcaJfrBckmIsV46YzWnFocyyi5sn5xkV0t/Nb+J/AWn+IUsU
i2YWRo2+8ehH1q14U0uXUba4dWLQxfxDnFdip8zSiDdlc1/CGvJsWK7kzcRnA7Ma9Ymv9P8
ReFbnSbqzi3xqQNw5bivFtUsf7PulvI1xcRLuG3qVrr/AAzr1peAyeYElYAYJrtV7ckjmml
pKJ4D408OHTNTlUQlELHAxXBndaXQbGYmO1h6V9Q+O7HT7q1dXCGUjO6vnfWdM8t3j5Kknk
dq8yvS5djqpyclqc1fwCCYgA7W5VuxFQZITYzAgcirqgyobOY/MOUY+lU/LLNsIwQcc1wmo
KSkfzZAJ612mla7Fe2kVhqspJQfuZj/AAj0NcUo+ZlbkKDxViK52MA0fG3oapMUldHaXFmY
3KKpOeQQOtULiKWL5sEbe3rWj4X1izdk0vVrg+Qf9ROf+WZPZvauj1TwzqMZZjE0tsvSZFy
rfQ1olcwTUX7xyQLSQ5cAcZ/ChEjtdNl1CWPdDnHPc+1ba6TawWcup6lI0Gn25+dh/wAtG7
IvrXBa3rT6teDZH5FrHxFAOiiploXF82xQvLqS7uDJKxP90eg9KrE5OaDnPNGDWZqJRS4Pp
SUALtJ7UAEnAFSAHYeKFGOe5oAjII6ikqdwB1xUFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFF
FABRRRQAUUUUAFFFFABS4PpSU8fcFADKKKKACiiigAopcH0pKAO28C+NZPCupGK6iF3pM5H
n2rnIPuPQ13HxC8ZzeI4bGGwC2vhm2QG3s4jw7d2k968Rrb0nVFgjNpdZNu/f0NWptKxm6a
cuYdqEruHYqSTjGegFVUTy4VOASRk5rQ1C33xjbJmM/dYd6zoWXPlTnaV+6TxkUnK42VX8z
eTsIx7Vbic2sW+MZnmG0H+7UMr4ZtpJzxVy32GW2L8jGPoaEB0nh/TCWiL4OeST1Jr13R7d
Io0G4DivPdBjGE4zx0Br0TS50OHOEUDGDXr4eCSuc1Y7T+1WsNFYZG0DrXmUcb+KPEhJyE9
KTX/EM8s/2W3JCZ2kDvXZfD3RGihGo3se1mJwKuT9rKxEW6cWxuoaBb2Xh9LjcYxEhLN7V4
Fdyj+0nlIxGGLCvoD4jXCw+FpYoXjEknykKeRXzlqQDyxWyOdxxurkxVk7I1oybjdiqZ7+7
e5ck7fuA0jIxmCiMSSHqMZq3bfuY2hiGWXqTUiWl3JFuiRyzMPuDr+NcT1ZrzWKcRmU+W4M
YDAmM9K6DT4TdS5kACr0zWlpvhzTYyLvXdXt7HofJ8wFn/wqXUPE3h/TpdkFjFdIg+UCctk
/yp2RDlctW2nSyL+6gKhedwWuntfGfhrw34fk0eS8kee6P785+6K8j1Hxvrup2rWxu2gtgf
liiUDA9M1zco8zB2gu38TEmqbS2IVLm+M37fxBaW3jGS/IaS08whSOuK9zv/Enhjxn4Zt4L
XXba21CIbVilyv5mvmhbTn7wp4tXjkEkbjI9DUqpZ3LnRUrHvth4e1jTYpL6byLiBIiweBt
4yBWFqOkyLFFqnkbUkjDFl5B9685tde1ezgaGO7mSJxhlDkhq6DT/HWpWmmjTpGW6tlUoI5
Oqj61opKxl7OSehNcWQkUtEu0sM/WueuIid+8AbTXV2mpaNqUapEzxTkfcPrWVqFvJbOxu4
wEPCsOh/GpdnsXG+zNTwR4lis9IvfD185NvOd0JPIRq99+AkSXviDWrAwrJbNbEMFPfPavk
7d5FwHTgA54r6y/ZeEcRvdQnfc1z+7B9cV00ptLQqs0oWNrx74OxJLb6TaqTbp50iK24Ivc
se9eFzveeHtTSRfmiY5yDxX2FrmnR3gmWG2DgOxCgkFzjue4rwTxD4QF9Dcq6GOSMEgY4B9
K7JJyjzLc5KVRW5TmZtWTW9Kldf8AXRjpmvMNXXcrlhlvar73F94fv2huVaMbsE46iotRlh
uF82Mhg3PFckpcy1O2Csrnn97D1IypHQ981VANzF5o4kTg47+9bV+gPmkDpWJaEjzMHHFcM
9zW5EiEycnqDzU1xGCVK9lqKNshV7kmpJW8xlhj5I6kVAy5aYWLLISCK9J8JeOrzSNNfTdX
LXWi45DMPkOOADXnkUDCDY77UAyx9KoahqButkEWUt4xtVf73uatTsZyipKzNjxZ4tufEtz
HGEW3sLbKwW6dAP7x9TXLnrxyPWkPWnDpSbuWlbYQ5xmlHSkJ7VKVxGPepGR9elNXrTk6Gk
5BzQBL/AR3pgVj0NCv8wqeMqHK4680AV3BU/Mc0ypJOXzUdABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAU
UUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABTx0plPT9e1ADW60lSdjnrnmmHrQAlOPWkHWnv2oAVP9Wf
rSMtSDoM1LImGR0oApU7J4PcdKfMmx6ioA1rG+P/AB63AzG/Ab+7T7iFUbbJ86D7rVjgkEE
VowTGePY/VelArC+XFgDOXNRjfEjZ6qd1TPBJIm4fwkUs8LlycZcDn6VSJZ2Gh34URzL0I5
rqZtZZrdZFPlqOB7mvKbK9Nq+1Tuhbp7Gujtbl7uVQ3Q8CuuFZ25SHFXuzuPD9g+p3Yu5/u
hq9s06KWRILe0tyFUZfmvLtFkS3s4Eg+5jn612+nal9hsphJLh2G929a9Kk0kc1SLkzlPiv
q8MGnTxsscTSYjhUDkt6mvGLSwkZWkZwZcguzdq3viBdaje66LuR99opOwf3TXEP9plc7mc
k9hXl4h3kdMI2jY6CaXTbJ3iWX7cqLzt4y3uayrzW9QnYJHILSADhIzjH41TFpcZxtIB9al
GnrkGU7Qeprm1L5SiUV3Ln94T1dzk1KsDnhYf8K6K30NBbi4i/eoKvWeiy3kqhSI9xxkjIF
aRpyZWpyyadcyEYGwe1W00Vh9+SvcfDPwlTVYEnmuyiHjJOM/SvQLX4F6VHH+9YSj/a+9XW
sM4q7Ic43sfKx0aJUyGJ/CoG00BcKxH4V9weGvgV4ZvJGM6NEB2PU11N3+zr4FurTyh9oST
GA4I/lisJRhF2bL510PzufTJwdyux/lVd7a7RcmNWA7ivr/xj+ztbaNlrPUFMbfdLDBrwvx
D4KvtDeTzCHjU4yO9U6Ol1sTzpux5mlxNEQyPsde/cfStuw8RzQxPbXQWa3b+CXnafUe9Pu
LO1Vd8kWCOnvWa+luVMsTBAf4TWLVtBNGm1tZTo8tpMBuHKP3+lev8A7PnjeLQtfPhPVZ0S
3uXMlrKwxiTuua8EMN3aMGETKBzlRmpo7y5mK8YaMhldTgqR0P4VUZcruZzjdWZ+n2mRP5E
pk4837rN/BXjvja0uI3ubyCNzbqSHZQcZ9at/Bfx/qOv+ArSHxDazx3ar5IuH/wCW2OjflW
n4zurWCadg2LaT928KN8xGOpzXpUm2m2ccYKMrHzX4uSO9iBkjB3DPmeteYtLJbTmNWygNe
h+JblILqezCbELFlX0FebX7DJkbrmueq0tj0I7FHUbgfOV79ay7VVMTsercCiaU3E5jT8ad
90LBF2rz5asuwwoAdn8Rq7b26QgY+83SqxhKMC33qr3NyzKY1+73qRlm+vAyi1iP7tfvv/f
NZlNooEKBk4qULtA96SJcmpSu05oGQMu2QCp05G31FRyLu+f8KEGce1ADVO1sHpmlldW4Qc
UpGHNR4y+KAFRN2SegqRspHuP3nqRVxGTVeT71AC7vkqOiigAooooAKKKKACiiigAooooAK
KKKACiiigAooooAKKKKACiiigApynBzTaKAJt27kdehoKFh8n3RUaNtbNTJKUk3D7p6igCE
5Bwac33akki+bcvfnBpjbgpBFAEVXIn4SqdSxPtNAFmVOKrbf3mKss+9NwqEKXORQK5AeCa
Vcg5Bxip5E3LwOlVzwcUDNW0ug+N/Xoatyspb5PukYNYKOUORWhFJuXKnJPFNMliNEE3Ifu
t0rX0a4Kylf4wOKrvb+baqvRhVKGdoZ+m1wefcVcd7knq+laiyxIo+9W/f6uVswy9+K8702
9DKhBrsLbyriDyZDx2Nd8ZNqyIcbasx7gPczmRjvB6qegqh/Y8UkjHAUdcCu40zSVe4WCZM
pIcD3ruL3wXYJbLNaWyI8MW5uc5pqi5D9rFaHhElg8T7McdqiezUjJ7da9D1jw3LBCr7HUM
N2Qua5Oa2khdgR8p4GRWUqbiaJ3MuwuDaM0cg/ct/OtaGaSwuEmjO+JjkH0rPmt8gkDPtT7
G8EaNa3nMZ4B9KlScWUe8fD/xXau8UUrCNgR16Gvb7TWLKcyEygy43FE9K+N9NnbT2yGMkJ
5BXqK7aw8fraQ+Sk8pJGGdRz+dd8ZRmrNnNKk73R9M2mtxxKzNLhg3yfStuTxX9m8sRThjJ
yFPtXzIvj2QpgzHYOhxTo/H0JyJL3aw6BQSTVypU5PVmVpLY9X8YeMPtO4s4AJyfYivnnxv
rC6jvZ24P3sVqa14nimgeVSUQDneeWrzm4ll1e4LAssY6AjrWFaatyQNqdK3vSOfaCa6mLO
pIH3PpWnb2G1QZYie2K9N8GfCzWfEtv9pW3Nnb4wrSD5nP09K7uf4HXFrZo0erRSzYJZQPu
+1cqpy6lyqwvqzxCytLASol7bM1uxxIB1xXsHgD4SeB7i4OtCRtQWNdywS8bD7n+Kse++Gv
iCA4ig87cdqkcCvVfDPhq88J+GbexvHXzHG5nB7nsK6KcOXVnPVlGS0ZuIljHpjRJEkZX/V
+XxtxXk/jeeeaMypdSFovvLursdb1BLeOSMs6yKvyMrjBryLxVd3ErFkA5HPzda3lK6MKUX
ucBrlybh8MCCOhPWuF1eYxwkE5duK6XUZnaV3k4CdcVw17cPdXROOhxXmVJnoR0RFbFgflH
znirbhbdfl+8eakgg8iEzsPmPSqcrNM5c9q5m7l3EvLnfGqL1PJqjyeac53OcUqpxzSGR09
V+fFTwxrk05U+egB4TgcVXnbLbP7tXCdpP0rOY7nJ9aAJE+cbKsoiqhBqrErlgVq7sdgN4x
TsK5W27mwn41L5SqMnrUqx4PoD1pkjhAVxgds96QyKZ8Lt9aqnrSsSzE02gAooooAKKKKAC
iiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACnK2OabSjpj1oAvMdyq/tipk
gSRPn+6e9VI5diBZQCvY9xWpbBWj+V1IPrQBnTWLxnI5U9MVFHFh8kZA610QtmUYCnB7nof
aqNxZMrkj92T1HanYjmM0bihAGKkt1IbB/iGKWNSmVPWpVG2ZGPSiwDVjwSD9KqzQFHz681
qSJslP5010WSMk9RxRYdzHqaGUo4GOvFMljMbe1MzzwKQ9zZglfewYnaOlF7BkCcDAqGyk3
gZOeMAGteIRXNi8PDSp2PeqRD0Kuj3u2fypGwD0rvdNuDJhSTt659K8yaN7eZZQM4bpXYaP
qqGJVY4Oea6qU7CaTPUdBvZvMCtCGJ+6T2r0KC9VtEuUePZL8qlvXmvKdJ1KwEqXDylWA4U
HgmupHiASaYkPnRxRmbJJ713QqtHNKKPSrc2eqaM1lcWyqv3RIBzkdq828T+EDbK97BETDk
/JjJHvXbaJf6YZVklleRdv3QcKPfFdLcXWiXVp9lSPEWOHJ6E+tbtKcfMyjVcZJPY+Xbu32
t+7UjPb0rImsyxwOvYV7trvw/iubgyaU6LI33o+ze4rnovhV4mluC5sVAXnO7rXFOi+h2qt
B9Ty23ub2z+4pYj+HtVxtbuWyDaxgn/AGRXY614L1bRp8TWTjI5YDIrnJdN3kDaQw644rBw
kjeE10KLa7chdvlLj0xU0Ov3gA22ydMA7aSXSmRtzEbfapLWKJ7hLWFXdyeCF4FNXZenUWO
G91S+X7Urtx8qAZzXuvwz+EL30sOq6zbs8SnMURGBn3FU/hv4O1K58R2d29t5lrGfnDrw30
r6nhuLHTrCITRi3hU4wxAxV25NUtTlrVU3yoz4rGLTLMLDAqJt2lk4x7CuV1bUWTUIba2h8
pCg3SAcu2e9a+t67pD280q6qUj5AjByCfYVxN14p0qzltZIpHldflYv1b8a3pqbXMzzZWb0
Oiv8yWizLDtl2/KO2R7VyOo6m81lGk5kzFkkY4zVvVPHOkfZy0aPCxX7nYmvN7jxSPst40z
xxs8p2A84FW33KjBtEXiHUCYjAzCOTquOOK8v1ucljmXLkbeDxWz4m1yxkmVBeNLhMgqv6V
59rWoRxae06SkuefmPNZzeh1wi0rHNeI9QKOLOFsu33iKyrG0M0ylhwvWoog9xO13ITknIz
WzEgtbN7l+N3CqO9eXLV3N9kULuV2mMEKjj16AVk3Eo3FE4A6n3q7cTmEMS2S3NZYy2cnk1
Nil3CNctVrZ04pIo8YGOc1aKYJx2FIdyAJjpxT4ky/NSFSFBpRwcjigLkUy7s44qottKz4V
cirwR3fpWlbW7ZGRgCnYG7EVjph2iST5QKdcxgPleR2raFu88W2AbV7s1ZN2iWoJeVWZewq
jPmuyg5Eal26joKy5ZGkcs557VNc3PnDC8DNVKlmiCiiikMKKKKACiiigAooooAKKKKACii
igAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKlhleOQFTx6VFRQB09nqLGPY2DGRjBq
5Myi23xozAfeU9QPUVyUUxT5c4Fa1jfMrABjJj1qrmfKx0tqc+cgylMWPzXGPu9fpW4Yo57
RpYRjaeRVSS3MSkqPlbn6UwuU5jvfPtikiVdjBhn0pW+9tBzT4l+bB+tAXM+eEAFSOaziCj
ehrbuUO/JrMnj5zjmpZSY2CR4wXQ4I5FbdpiO8gu4jgMMMtYCHa2CMjuK245IzZx87XBwKa
FJXLt9ar9kNxGB96siC5NvdlD909Pat+Da0LW7HI3DFY+pWn2e4IC89Q1VqtSE9TfstRX7O
F3HzF4ya1I9aUQtEUAOQ2c9/WuQtTvUMflBHBq2ITIeJDitIzZr7tjuovFVwtupWYrIOCQe
oqePxvdi4VxcsgxggnOa4VbGeQbUcmnnTbvplgR0IFW6kthcsOx6ZbfEi+hf5LsEL2NdRpX
xLvN6P9oYljyA9eEfYNQX7gyOp3VYVNQgUM0ci57r2qo1ZrqQ6MJH1Va+OLLV40ttVUPC4/
wBY2CVrP1zwTok8QvrK/jmWTnargMK+dLXxBd2zYkkf6N3rdh8V3MygI/lkejYroVZP4jN0
pQ2PXV8CaUIAZ7hQD94b+lbmi6L4U0WN9gSZcghm5xXibeLtXljX/SXYD0NQ3Xie/aJlkut
gbkrnk1Uq0Y/Cg9nJ7s+g9U8dxaYrW2kssKph/OU4JA6rXA6v8XLm8/dSTSMV+6S3SvHp9Z
vJ2x5jbDwRu5NVWttRulCpEVzwCWFZSrN6oaoRS1PQrn4j3OCxmZyDnk1hz+Pbufkuy4ORz
0rmv+EavDxNcqr9cZquuhTNNsMxUDrUSqzeprGFNbI2J/F108hkM0m713GqreJr2cbXmUJn
PB5NUZNHhgYK0xlJ/SqtxZpEODis1OXU0aj2L0usBmDSsciua1i+e+uo4VJZV60O/lbt5zi
jTYfMmMp6Mckn0qJTb0M7JFiC2yqRsuQByKfdyEyQRqflTPFXIThHmIwfSsuZmXfMT9KztZ
Easxrpy87knODxTki/eRgjnGTUSjzJOerNV6FC0zN6DApGnQdFEWn6cCrBUCQgjtU0SLH85
FMZSWL55qbCImA6YqDDeZ1+Wpgrs2CalEWSFVckdaaVwGQuxnCRpn3rcUrEE8xtzY6elVlj
+zWvmeWBntVO4u0UDJwxFMT1LN9qrBSN3PoK5q4neZ8liRRJMSzHOSTUGeaVylGwHpSUuaS
pKCiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiig
AooooAUdeatWb7ZCBx6VUp0bmNwy9RQB1+lXCMrITgt1FT6oCfJCcA8NiufhnEMySIflauk
KGe1icHKtnn/aq1qYvQxJFZZTt7VNEcyBieAKe6EZZxz3qsuRk8jmgQ65IdjgcCsyYEISOu
a0pTgECqUgzG1Sy0UHX5Aw61Ytpcja5oiTeCp6VVYFGIPBoRR0lsSWAU5Y9KmvM3MGWHzJV
PQ7qH7TGsh+YVuXNusV7lBmKTpmrvdGbVtTlrd3SXYTx6V01nHF5KkjlulYupWjWl2Tjryt
aOn3IdAjEZUVVPTctO6Ol06FZJgjEKo+8feu20uwtWwWClCMDPOa88glckFGxzzXZ6VfpG8
ILB8dB6V0wSvqTLbQ3rnwYb54ltk8uOQ5Ldauy/DeRUjBuv3QQnZjkn61raVrKbUAchEbJz
W9F4ktLm/uMyqfLQBV9eRXRyRZlzSOFuPhNJcWlqyEPNN/Ay4x+NcbqXw71WxmlTyTujfZl
ea+mF17T5UVY5VZ0HT0FZe+3bUWnY7o3nVyGNT7OJaqS6nzz/AMIL4iNuixxNGM7SSMYOK6
LRfhFfXF1CdWfYrruB3ZLV7tr8vh2E3zeYGjDxzYX3HNdbql54d03SdLuY7Zd5iWWBl7+ua
zlTTK52eS2HwisotOju4dOeSEvtd5E3Dil1f4fxW89tbQ2SQyyJlJEX5Xb09uK9Us/ibpos
L2yAVSsmADjlSKq3HjW1eG3k8yEedEY1yBgOOQw9+1TGFnqYymzyq48I+XpYub+zVHXjAPI
Poa4PX9NsFTMMSpL1yPSvUPFHi6H7FdSGZXmBCyR4745IrxjXNRM0/mREhDzg9a0kkXC7Vz
ndREUIUpjcTzXP6jdqVCgCrt/IWZpC3B6CsCaUFWL49q5pWRumUZ/3rlVGc1qWtswjitgp3
P8AeI9KpWJQzvLIPkUfrXTacyLZyXzgZUYGelZIzlJbFW6VY8oPvdvSud1O4jRDbx9e9ad/
dCBXbdlnORmuaJ86dQMliec0mxQ2JYYTuRgPc1oQJtjY45LUscWwPkdFxTlbYrKR0IApFlu
VMJgDsDVZj8oPer8mJLYOn3iOappCzsAegPagVxI0yN2Oa0rO38mLz5erVHbW/wC+2uPlXr
Ul9OqRlQcY6j0prTcE7lS9uAzYVunaucu5TJOxzwDxVqafa7MDwRjms0nJzU3GlYSilJzSV
JYUUUUAFFFFABRRS4NACUUUUAFFFKBmgBKKcRgU2gAooooAKKKKACilxS4oAbRSkUlABRRR
QAUuM9KSpowAMnrQBGVIptSs/JyMVGevFACUUUoGaAEopSMUlABRRRQBZhf5dpNdRo10Hsx
aMeRkhvQ1yKHDZrd0e5it7gpKMpKvX+771SdjOUWzUulEZUMD71QldXl2oMBa6K6tw8ManB
LLw/8AKufa3dZipGG9u9VYz20K0z9c1B1Q460XDsJCm3kURq2zJ71LRothiLsAPrUF4mGD+
tW2GUx6UX0f7lB/s5PtUjM+2k8q5V8H8OtdrbXC3VqingjpnrXChmR8qcEd63tNu5DHhkDM
DgHNUhS2NjWlLW8LlfmQ7c+tc/buUndA3fOa6m6tnm012JLCNQ2K5K6QRTrIhIU81SZEJKx
0tlexqoEmc9OOldPYSQsv7lxvPvXD2/zxDHU1o20cqyLsJz9a3i2aWuej2MlwImBYg/Xg0u
65huvPwUzwcd65G1vbuAkM7Ejtmrx1m6dD5p6dDW6mLkOrh1S5hujIspG4AHB6VpP4guJAE
eR3UdwcV5wdWkXIhclj1JqI6vfTAgFsDjIo5g5D0u/10SW+yOVnd0CsPoa0pvE91LpMEF1M
f3IATJ6CvI4r68GdqfPjHWrses6iOJEQ465GafMhcrO3n1OITNcbyzP6GoBfTTGFELqsbbk
DHofauVGqXMnzNtI7ADFSPqMskP7tjG44NHMhcr7G3qN0WuHM8m4sdz5rmNS1G2D/ACHdjj
mq13LdSOC8xYd/es6aJBmRiSB2NZykWkyncymZmdvlX0FYV4xLCJDlia1LmTdhwAqjtWNES
zvKTnnAzXM2PZGnZ2Ml1NHa26M2TlsV0HiG2/si1tbFJBJ8nmNt6qfQ1e8CwgSzzAg+Su5m
PauW8TXH2rULmUzNJI3U9O/SpiYpps5+9mZpACcgUy2Rg4kHaopsmQA9a0LSNsHj0GKnqa2
sjTnA2qqjqgJ+tR7Q6724z1q1cxiOZN3C4HNMWFmjljH30+bHrTJvcmh2/ZyoPHqaltbfy1
MkmQ2eAehptjbu1uxkXC9R68VdsLeW7mLkkxjgZp2IbQyRlt4t7dOvPeuYv7vzGY55b0rod
cmiFysSn5VGD9a5CfBlJ9O1KQ4kMr5AUdqipT1pQu48VBuNpQM04pjpzRjAoATaKbUgGaYR
g0AJRRSgZOBQAYz0qUK2OgpVXYuT19KaWbPWgBjjBptOY5PNNoAKctNpQcUAK3Sm0pOaSgA
ooooAU9adtwAxPB9qZTt2MY7U2BOlldSPsS2lZsZwEJIFRGMq2GyCOox0r6B+D3xsudI1CD
S/EIsWs0QAXUsS7wB0UnFXfEVz8ANQ8aT6/FrGoWlzLIZZ4Et1ntpjwSNpGQD04NeLLMakK
8qVSk7LZrW/+R1KhGUVJSPm9hjFNroPGOpaLq3iy/vvDukrpOlSSZgtFYsEHTPPTOM4rn69
hO6TtY5nowooopiCpFb5gajpynBoAstGjx7lIz3FVSPwqTOPn54PSp5UMtt52QCOoAoAp0o
OKXGQPyoKEZ9qAAfNx0pCMU5B3oxlgKAGUVJ5ZoMZAzmgVyOrtpISdpPSqVSRtscN70DO70
a4FzafYpm5/wCWZPaprq3EOXcfMvFYFjLgbwSAuM47e9dnZEX9k8LqrsFyDjnFapnPLc4+9
t0WbeBnIznFUD19AO1dJq2nSW8qoqsxI4z0rEe2lUgFec0NMqLVisgZm+7RdyA546gD6Val
AiTj71VWQYLOc1DRRmtH82a19Ij3uCTgbhVBwPWtfS4/3eN2Gc8e1CFLY7DMUN0LZmDRzpt
47cVxGpxbHaLGdhxXXtbwzQW6uWW5hblgeMVma3bpJLJKgAz6CqMIPoYemTZkCnnBxXVxiM
BX3bT6YrjI3S3ulGfvHpXWWUiyxBipIFawaZ1LTc0gFADKdzH2qYRnerSrlO6+tQRSRpyQS
PSry6hAVCNExPY1qO5Wjt4GuWIGY159M1bjESr5UMYDFwc+1Nla3fa0YMeByPWmo0YRP3uF
Lg9Oadhl22jt47yWPyjI+cDjH40s8UCLPIORtwBiqcN4Eupz5zebnKkLn8Kg+17sh9+HyeV
xU3Q7Dp0aNo4o1w0Z5PqKjlaQyFiOPyp/29Hk+bnHf1qnc3xlkCoOM4AHai6EHz+ucd6o3k
nytuOa0JnWG3IP3sZrmbidpMnPGelJsLmbe3DbDEnVuOtJbRvPcpaIuGNU5CWvyc8Ka29Dt
5ZLtpwQCpwGrB6mc2kjvtDhgsfDd6ykhzGVcjrn6V515fmLM8nDE5FetSWUY0snb5UxhI8z
puPrXmjQ7I5Xmbhcjd60LQ54bnMFS05z1zWrb/Lgj8qqKoMzyY+VjkVctwSxU8VNtTob0sb
txCbmwjlVQdvymq9srSXUbR/61OCT/FVuwcBGgk6N0PvU00BgAKrtbsw71SRmmluPaNlkwv
Ik4wP1q9cTw2Onv9nA+TrzjJpNLiIU3Uwx5f3Qec1jeIZIxLHFCx5+dxT2I3ehz1/c+fciQ
/Lk8jrWTM2ZDjvVq4IMjnGM9Ko55yaiTOqKSExU8Q2kA85H5UyIZbmpScSjioGNBxJjGc02
QYcingjfnHQ0k33t1AEWcUFcjOaaTmng5WgBnepoE3NnGQKjVN5q4QIUCg5JoAjY79zAYx2
qBuD9amX92CD82aru249KAEPWkpT1pKACilxxmkoAKKKKACinBcjOaKAG07acD3ptOGNvAI
PrQA8DjB+90FfSHwr8F/DO/wDhjP4m8S6FcX01k2bnDuTjthVFeXWnga8tNB0LxvZ39rcaX
JcrFdSuNwspd3AkHoRzX07Bp/xmHlXvhWXwjJYThSptyVWUcYBBQflXy2e4l8kKdOfLd6vm
5dumx3YaCu21c+T/AIkXfg2+8aT3HgSymstGZFCwzDBVwPmwPT61x1dh8TV1FPibrw1a0sr
O++0nzoLAgwI2BnYR2rkAM19HRVqcbO+nqcct2JRSkEUlbEhSjrSUUATrhk2jrVq2GZvLIy
jDmqKEhhV2JirjHWgTK8kTJIVxwppZQCoIGM1pzRCQAjGcVUljKqM0WJT1KIBxj8akjHf0p
Djk06McGgolVQxpXT+GiPlsCp1A8zmgkzZF2vim9MirlxDuG4VTIIODQWaunTrsaM5yw2ke
orptEv7izv4o1IfnH+8K4q3by51JP5V0lndtbSJMoDSRj5Qe4qosiUbnol/i8uFRUDbx2HI
rnNTiijmMECFFAywcYJNb2j+I7W6iQGIqw5Y4GQak1aKPVLgTS8yAbUZRgY9K23WhzO8XY8
7ntnZ9wGSO1VJYZGGFXp1rob6CO1nZHZg/cCsa5aRjiLgVm1Y1TuUJ4kjg55PtUuj3qwTeX
KCwb7pH8NQ3Ucr7SuNq9asaKVW9QsgkjHVSOKRcnZGxFqM/2kmYAxkYUr3FRXeoobdhITu7
YFa5i0F7uOOW1kVnPRW+UV1Gp+GdLTwzLe2FrAPKGd5BZuaqzMObXU8ZZ3efzCOnIzXV6Bc
GW1CMOhrBvU2qSQN3faMVa0O5McwXOAadLR6nTe+x3P2EuAygqvtWnb6RalFMsjNntms+yk
Ji3GXqelaEW072Zz8o4BrsSvsIsvpFgQNmc/79VJbMR7Y08sFTnJYVIGQ52KST9amstKubq
5Ah06SbP+waCm7GbsmF0J1eJfnzgc8UPHIZi00u8dwBXZW/gLxFdBY4rFIN3PzkZq2vwn8S
PvY7Pc7TS9mR7VdzzxoLU5G0hvWoBZJktGOR3NdPqHg3VdLuDDcIMg9cEZrOuLBYYWRtwkH
p0xU8tilNPqcvex3BQsw+UdxWDdyRQwMxPWuxud9pFJDt3o6j73auB1Nt18Yz90HJFZTshM
rWtvO7/aFK9f4q7XQLqGyimj1C0UgjIIGf1FcdbTy+YNgBUHG0969I8O67LY6UHW0gkWSQJ
sljBFZIyqbEd94kgu7FYI7eRAgx3ya5LVbgtH9nSJ0B5+YYr0nxV4k0x4LSb+xbVJxwFij2
g/XmuB8SX8l3qdtdfJ5TJ9xB0oZFNMzLS18+wIUZdO1Kg2MCVO7pS2U7xzFj8gBxj1rV2ia
QbVXLdAOtJGr3uLaRMRvkYYzkVsWQkvpRGybowcZFU4dNklJjiYtnqR0X612Ol2tvplgNsg
EhGDnnJq0c82UrmOKG3ULxEvJz14rzzW71bm9Z4sFRxkV1Piq/kigFqigb+S6n9K8+lLBG9
Bz9amTNKEW9WV7iQE7R19arUpOTk9aAM1kdRLGpDAVOw2sCeaIsKuW61FKx8znoaAFP+sND
EOCO9KV53dsVEQd25TzQFxpHRe9TRW7N9KkjjWTG4HdV8L5YCgCgVyvHCiqQRyelVyC0xYn
he1XWKgEnOaqEjy2I4oGQuw25qvTmbJ9qbQAUUUUAOAypNN7U9fuMKb7UAJRRRQBMqEqDxR
TlYBQKKAK9O4Cjk57im4pcE0AX7a7vzaHTILmVba4kUtAGOx27Ej1r640XwXr3h74ZSeHdC
+IBtPEGqWyT29nd4TbxyqN1X0Br5f8AB/g7xP4t1SO28N2DzzK3+tLBEjPqWPArrviJ4V+J
3gy+0vxB4pv2uHYCO2voLgSiMrzsyOmM14GY0o4qtChCrFNatPVt9NDsoydOLk0zhvFmiax
4c8UXujeII2j1S3f/AEgM24liAc575zWGODWpr+uap4j1mbV9ZvHu72fHmSv1OBgVljGea9
yHMorn38tjke4rdMU2pHHHFR1YgooooAXPTFWoW3BfWqlTQE7gBTQG1AC8ZHcU2WLcuB1pl
pKyyLgdTitB4lL7lOc9qbMramA8Lox3AYqEZU1rXUEuzckTHB54qmq78gjB96Vh3EjwQGXt
yasKMtuHSolXYhPY8VLH/qs+lFhibeCp6iqM6gHir5ILn3qnOjZ6dKRRVzhs9xWjHep5Y3f
eHGazjyaOnB60DNmC8KODBKUb1Heur07W3O2K8y6f3h1zXARSKjK2ORW1BOXQOjZ9q0jKyM
5xudtd2sd0N43PGRxgZIrEktRGWYIdnTJFJYavc2yiMtuU8YJrRuliuoBGA6luae5gk4bnM
XDqqsqgg+4xUmmxbIGY4XHOTVuXTFDgyybgOi+tRTbUHlwxkHvmlZmjldBbyebqcJOWXdjN
er2jq+l3tkMESwhgM+1eeaHaI8zO64Gwjp0NdbosgNzPtk3KkAU1p0MJvVHmeqwmKSSEjBQ
kGq2mHE6ALmtXxIcahKSMZYisa13xyo2cc4rNfEdNPY9CsW/coNoyecV1miaQNQmDFtuOxr
jNLlUyR8cHgGvUfD+ImGF5r0KeqFJnb6H4W06PZL5aSEc8r3r0bSdGtDIreUAQMnAArktGY
RxqxOe+BXQ2N+puwFZgxPQnHFa8hySlI9C0+30qzEjCzjlkx8pODTo57WXz1FosbSHBPYVz
MN8InO5guenNFxq7W1ruKjBPUHms+RiOR+JVpa3cgRAGYYHy8V4frlr9nmWNsEr/ACr1jW7
+RvOlZcvztzXkfiB5SSzNknJqZKyNonH6zKMMGwFPAxXmdw3majcNnOCVWuw1e6bMyuSNoJ
H1rjYUDOZCec5P1riqnQtia0Q+coAOT6etekwWIg8Mw/KGXdkketcfosEb3as5ALGvUpbeG
Lw+oj5h3YYehI4pR2M5s47WbdZbGOTdmMDkdwa5aVCyhEByq4FdNdPIm+2PzIxwCOa5+WGW
2mYOSPwoYo3sQ20BlidWIDD171dtLAyHNwxWP/ZPzH6UtrazTY2xFpPUdPxro447TS4Vnui
JJOw9KETKTJPICaeqwObaDGCGODWJc6pDCPLty0rJxuLdaq6nqs1/Mw3bYx0A71h3F1HCu4
cP0A65qhxhzPUZqV3NJLvlkOT/AA5zWa9wzKVHQ0ySRpXLseTTB0rKTudCVhKniUZ+anwwM
/OKneBV6GpsO4xlK9ainGQuKszFTLtU8Barp86c9RQMFyEAPWhEJbPelQEnBFW1hK7XAyfQ
UEE8UACGRsA+lKwPBPepoYJJ5VQqR3PpTZcZZUOdtUgKcpwDWaznBWr0jZbA71QcHzCKTKQ
yiiikMKKKOtAEig7CaYetS/djIPeoiCDzQAlFFOCnOaAHbgMCimlTnpRQAnangdCOvpTKXO
AMcEd/WmB9WaJu8FfAXS7HT9VsNJ13xHue1ubpyixqB853AHDnOOeKvXnhXWtY/Zg1HQL6e
LWtaguUu7YW84mYkHBCnv8AKc18rXmsapqdpbWt/fTXENoCsEbtlYgeuB2qSDW9YtreO3tt
Uu4Io8kLHKVAz1xivmv7IqxaqQmubm5m2vwudirpx5GtA8QeH9a8Naium69p0un3ewSiKUY
baehrJXG7mtDVdX1TWJYZtVv7i9kijEaPO5ZlUdBk9qzx1r6KPNb3tzkdr6FjaCOKidQKmi
weM0SRkngVQirS4NS+Wc4xRJAVGaAIafG+xg3cdqZRQBsWcyPMj8deR6Vpxq/mDIyAcg5rm
I38v5lzuq2l8Rgl2VvamhPY62W+geHy5omU4xuUdaxZLLLFoQzA96Zb6nkcyBjj7rVettTT
eIyAit1UdDVGVjIl+SQR/wAPc+lBOSCv3R+taOpQiRC8CZyOSO1ZG4xR56gUFxFBO/PanqA
8pDdDTRIrDIGaSJmNyeOBUgMktwpBA4zVSRSrnitRj+9ZW4HvVWaEtkhc0iin2p6SyRn5GI
prAqdrDBptAzZtb9ZQEkA8ztXR6dqSeYI7j5ozxk9a4RSQwIrQt7pgB5jZTuR2rSMrGc43P
QZLQE5UiSJvusOq1Xe0j4VVwB/EaydM11rM+W7Ce3boB1FbsuLmH7TA48v0FVe5ztOJXbUY
7CJoVjy5GSfb1rQ8NSMl0zrkpcow/GucubS4ku0zG22UZB9q67TFjs44GIA2sF5qkQ1pc5T
xcgWFGAwS3JrnUAXyxnvmu48a2qeYsa8gjcAPrXCtxKoz04IqHudMPhR2OitvljGMgc16np
l2YYoy2GJx+FeW+HixmULGfKAwW969A0aVhPiUfIDwT0r0KOxMj1vTZwqxyRSBQyZ5PWtPc
ylbvdlc9jXCafqq+asJiBaQ4AHYetdEZ4zsiEucHLLnoK6TmkdQuoRNIzhcoB94nmqaXLzy
zEufK6qDWabmExvCxzGh7djVeS/K2rCIfN6VAGfrNyZydsoUJXlniG+YM/zbjXZanctESz5
xKPyrzHXZgJZArZGaxqbHRA5HVpy5cnjNYaLtjyOhNaWpMT9DWbA2YmBHQ8V50zfodP4Xs/
tmpr5mViQ7mPoK7vWtWh07Sxpm3LTMG+g6CuU8N/u7e5dRgsQo960tUtftNwkzy52cfSqWx
yz3KEgEUyTbh5ZGQD61DG63V4jyIGGeQKuabpnnq8uoE+UucCo9QuLLT022yCPj8aB3sLe3
32WUKFWGP+6vU/Wucv75rp8uSFHTmq95ciSUzSO2DzzWJcXjSsVQ7UpN2LjC+pZub8cpHx7
1mMSxyTk0nU0oBJwBk1Dlc3SsIOvFW7W33sCw+XuaSGHcQQM1pAKFAUYpDFwoQKo/GoJAWO
AMmpqcEBBYdRVEGdNy+/oemKSJGZ/lWrgSJ+ShoyqcRrx0zUiFSIKwwuSau20B87cfujr7V
PZ2xjUTXWEjbs3U1Bd38fmGKFdqL2P9aoZoyXdolm8NnGzSPw0h6fhWIUZSR91R79ahmvUD
cHA9B0qlLclwQuR71LCw+Z1jZtpyW7elVCcnPegnPJNNpFIKKKXB9KBhinxrlsd6UREgHFT
QxbQSe1ADZV+QYqBhzntVp2XYcsPaqme1ABg4zinj7hNAKkYJppPYUAISfWikooAXpRz1xR
TxywycDjJ9Kp6age3fBfwv8L/E1nLY+L5GOsPL+5X7QYxs9OnWup1vwH8A7mW80C18QXHhz
WkJWGa5m3xbuyuCBgE96y/hv8Mvhlq+j2+uaj4zuEu0+Z7dZBCUbPBBwSa6/wCO2iweLNL0
XTvDul2d5e2KhX1d7yGI7MDEbZYFj3z718HPFKpmnJGtNLqrWireu56XI1Qvyo+XNc0q50T
V59LvGjeaBipaJw6MOxVh1BrMq7qlhdaXqU+nXmwXFu2xwkgcA+zKSD+BqlX3EdUne55pKp
OzjrUqSEAbhwe9QRttYZ6U9uGwTkdqoCZeZOOafN9zHeo4Qd+cVYkTleO1AGZRSsMMR70lA
BRRRQAoJByDipop2Vhk/jUFKOtAG9a33y7XPB45p1xZJcKJYT8w6qO9YaSFDWtZXZPAPNWQ
Z7RSRsVwantMZcseAMZrYNtHendGAuOtRT2SxxmVBhBx9TQLmKE6kuGB6gVIkeHXJzntUcR
38E9KmBwd3pxQMp3Vvm69AarTW5j6AmtGR90iFh3pJ8MDxjipZSMkdfSnxuFfJGV7ih0IJO
DimDrSGW1DoDLC2R6eldNod+0a+WTuVuxrk4pSgZezVqWNwLeUA9G6VSImrnaLMscrKy7nY
/KfT2qqk9xJdmKUspRsmo7Ym7iELthgchh1z2q9qLCFoZCmHdQrHHUjvWkdzmcbMq+JLoTJ
DIDnaME1x8oPMmOd2R711Opx77L8c1zE+BIVz0FTJmlI39EkBu0O45JHGcCvRNOnJYpI/Ge
AOhry7TDDuUyuVC8jb3Nd5pU+8eY0vljuR1H0rtoy0Lkej2RUNtGElIzz1ArYheJC8xkzkY
HNcLp8ys4kEuFPJllODWjFeeYwzJvTd64rqOeUTozqUUaCOPKkDczZzk1VfULhLa4ug4Zox
hR6isuOdHyH/wBZ2HrVe6uHMEsYYDjmgvlKV/dtcp5jsenauB1Z97OoO3nkmukvZ1S15fBA
6Zrjr6TcxfJII5FctWRpE5/UGKrjOR61WthmLI7mnX7bgRngnpTIjsiGK4b3ZsdxogcaXEy
jDO2a3CG+0vHIVwMZrK0XA0hGz92pbW4ZkmllbLPJx9K0OSW5Le3e2N44htWuKv7h5J2lkb
gDAU10V/NsjfmuJvrhncipZUCvcXLuCCDiqVPdiaaBUM6EHNXIbfaqSMepxinxRbYw20HPr
VsjdEoIAA5pIGMijCXDIOgFWCoxTYgGw56nipioHWqJITleTxTk+eTD9D1I7VFI+59tWooS
/wC7Xgt3oASaGR3EcIGPar9np8NrCbu7+YJ8wHYn0p8AjtISo+Zu5NZGqam8r+QG2xrzgUE
DL3UJLmQyPlEzwB0A9KyZZizkqTzSSSPJ3wPSoyalmq2A5PWkopQMmkMSinbDnmkIwaADBP
QVZwPl47VAlWP4KAF8xRwOgphcyMEQ4BqHJzgd6mCrGmT96gCOXj5M521FSkknJpKACiiig
AoqYRAqD60UAQ07A2gjrTacM4x2NAH1F8GfCvgrT/hJqnjbxTpFtqAtleST7TGzYUcBV9ya
5bTR8K/ivqM+jppreBNblP8AoU8UzSWs391XU/dJ45FZvw4+LviLwb4PvrCLQzqenRkFmkh
8yFQTjD54wa6yH4g/AbUJovEOoeCm07WICJfJsiUWRx0GPu4zXxvs8Th69arOMpOT91xd0l
2sejenJRimkup4P4s8M6p4P8T3vh3WYRFfWchRwDkMOoYexFYVdN468VXnjXxnf+Jb5Qkl4
+VRekaAYVfwAFczX11NycE5721OCSSbSFHJp65b5ajoHWtCS1DJsk2NzWjjMBes+L55FkH3
hWuDutSlBEjDmXDFvXmoj1q5cJhwPaqZ4JFBSFUgc0r4IBFNXrUnHGaBkVFTtGuzIqMrgZo
AZT45HifchwaZRQB0FrdmNQR91qvTRm4tSd/yLztrnbaUg+W3bpWzp90rTES/eHBqyCi6CF
8qeH71Ig3HHpWnJaqSw8vzIW/8dNZzLJACjfezgH2oAi2+ZLs7LzROflA/vVZihKLkdT1qv
cIpYetAFSRdyMnpVIjBxWmV3EH0qlNFsXd6mpZSIKsK7MigfeXpVepYmCTAn7vQ0IZvaNfT
LNhj8ynIrtL9ftOm4VP3iqGUn9a4HTQsetQIv3S/FekXNq4j4fC7c1Rz1dzK1Ro1giG3BMY
ziuIulxKx9a7bUoCqDac/LXHXKkyNntSew4ElkdoBFdXpl0oKBzhe9cfYsQjKOpOK6O3CCG
ONPv8Aet6exuddbXMcsZy/7pT0NaMepILIRIiht2d2e1cbFI29VPQEZqz5uZQq/c312RmYS
idql6oXzv7lU7zU4troflZ+R71yxvp4yVExP+zVWa6neYOwxiiVUIxLN5dSuwDgYz1FY16I
s58wg46VbB/e7m6d6z7uQtKw/h/hrmk76m5gX23t61YsUV5YVZdwJ6VT1B/9I21fsyseyV+
gGa5upLPS9LsfP05YQF+4eRxis69SK3dmjHyRLg/WtPQZ0ntD5I3gQFifSsS+LvM8Pqa1Wx
wP4jC1G+E67E4x96uUlkzI7evFbWon7OHUfe+7WBJ96sZHbDYZtNWrSEPJlulM8v8AcgfxP
yK07KJQEx97OKSLZGAQxz90VMF3ED+EmpZ4Wgv5IW+6wp1pCk0BjZsSIfl96okhQERKR1Vy
KWVmEhLdMVKVeGTZswe9LFuupzGy4Vep9KAIba33v5zdOgrWCJbR7mFWbCw8+43MNttCMk+
tUdXvIhJ8v3V+7QQZ99eskZdfvtxt9KwGZmYsxyT1NTzzvO+6oDnPPWoNhKKKeibqAGU+MZ
ep1h+Vj6Co4+ZCfSgA+830pj09CVk3DqKe4DHaOh+7QBFEuTU+9Qh46UkS7en/AAKrbRoLX
HrQBQiG6bOOKbI5ZzTpD5ZKpx61EaAEoopRQAlPQZOPWnrECMnpUyxoo3elACdBiihnXPWi
gCqKXr9RSCnd8du+Kb2A+wfhVpvh9/2ery08Qt5+jPi4v4xIVKIOe3I59K8+1DQ/2d/EivH
o/iC98L3Zk8uNpN0sJHYtu5A+led6Lc+DLvRlsNV8Sa7osrYWQRoJrdx9Ac10Np8EL/xLaT
3ngDxHpvieKEEmJN0E/wBNj96+ThhFhas6tWvKPM7/AN38bo9B1FNJRgnZHnfinQZ/DfiG4
0ma6t7tYjmO4tnDRzIejDB7/nWHV/V9K1HRNVn0rVrWS0vbZzHLBKMMh9DVCvqYu8Vrc4Hu
FKOtJRVCJ7Z9k1a0LLvasRDtcGtCFv3+0fdagljL5GD7uxqnz3rZlhTHlzcr2PpWZcRmFsZ
zQCIaXsaap+arDLhRx1oKCIZUimhOTVqBMRs3tTZOi0AVHTioqsP0qN/u0AMBIYGrsMxV1m
HY4b6VRqVH2kD1oA7KOVXWOdAHyMEN0HpVab5GYscydwe1VNNnCwtG3TIP41pvBHcozucSd
Ksxe5lsy7Wf86peYSxY/QVeuIGjjZB0qi6qAqdzQUh8S7QT61XuEzFn3qyFPC+lO2f6O3FS
xmQy4pg61blT5KrouWIpDRf0wt9tt27KTXrsaNf2cRgbOYguK8btXkikVkLZ9AK7HRvFF5p
koLNuQ9VI6U0YzTex0Gq20sJDyLtRU/WuCvVKTvnvzXVap4rl1CLbFEsf65rjruaW5uGGNz
njiqYUoyW5VjmK3IxXRWdwpDbj2rljHNDLsZCG96uxzSAqDVROg6pbuJR1p/2+IR7PM+9XL
kyPyCaEU4zk7qrmA6WS9t0YZkpj6hCYy/mfIDzXNqTGzluc+tNjBVCCTg0cwHS/aY5Qo8z3
rPuJFMjbWzisfDq+QTj608yyCNivXFTKQFSUhrwg1qW8MrPHFGm8kjisu2t3uZPlYB89zWo
n2qyuVcF42UdemazTuxOx7L4K8Kvc6DdB5Cs8o8uMR+g5rH1PQZLG+uJbnfEkA3MX+6fSo/
DnxL8SaNoJsrS3ikcnKyFASK43xB4l1/xBcO2q3rTDOfKHQfgK0Zw2blqYuuXCT3x8k7l71
kIheUL71bk5k+biordf9JNQzsSsibyma4XHatCMERAfxHNRxfKp+tTOuQtJATalKzXELt/d
Aqsow4kx/F19KlufnEYPQDFNRXK7SuV6irQm7F6eKRkRlQSqR3rX0mBBES1uoI7iqdlp17d
20McCkJIclvYV1k1vb6bp+9mA2Lgj1NWYSkY+p3vk2BiQ7Xk7e1ef38u98Vtajds7vNIcuc
jb6Cuakbc1ZyNYEVFOAO7avJNOkUrhWHI61BsMAyatxjaM1WUZYVaVcfN+FAEjDYu7+9xVU
jY/1q38pTy26npVZs7tr8YoAZJ8pB9abvpZMnG78Kmt4d/zScK3SgCxapv+d6kuG8qMj1p4
CocZ+Wqd4+7gUAUmOWJpKKKACiilHUUASg4GaYSWOKH60ygB+7HGOlFMooAWlzRTkXcyg8K
TjNN6Aj6X+Dk/whtPDES6vHp7eIHz5jXyh0x1GAcgV6R4mufFd1pUafBi18POrAGR7WWOOc
N/sq20H86838P/AAA8C33g2w8Sah4yu7RJk3EsEWPcOq5PIrZ8Q/BvwS3h+HXvBXjZvDbrE
UVp7otBdyAZwGz8rHH0r81q/UKuOc5VZSbe0k3FM9mLqql8KSPmbxW+uyeKdQbxO8r6z5p+
1NKQWL98kcViVc1GC5tr+WC8ffOjEOwcPuPruHWqdfo0FaKSPHk23dhRRRViCrkLfdb0NU6
ngJwwz0oA3NgkjDDnjNVriAXEHy4Eq9vWptNkZ4THwSwwCaLwNAiyqm51POP60GcdzCKsj4
YYIqZH3MBkDHrXsPwr+B2vfF6f7ZbSDTNFgbbcajMnDHuka/xH9K+moPgJ+zz8PrBI/F1xb
z3RGTNqt9td/cRqQAPwoND4NQnyz8wPPamHlgDX1n8Zvhh8Gf8AhUt94w+GE1j9tsJEeQWl
6XDRk4YbCfcdq5/9mr4N+Cviho2t6l4rguriTT7qOKJIJzEpUqSc469KAPm3YlV5Urs/iTo
mn+HPit4l0HS4zHZWF88MEZYkhR2yazvCulWuu+NtA0e93CC/vobWUR8MFdwDj35oA5Wivq
39o/4I+A/hj8PdJ1LwvZXMd5PfCCWaa4aTK7Ceh4HIrnv2Y/hT4O+J174gj8W2U90ljHG0I
hnaLkk5ztNAHgWnzhJtrn5W4Oa6GFjuDYLKvyk+3rX2rJ+zv+zlJqT6FHMIdVXgwDV281T/
ALpbr+FeTfF39ne7+HWmP4m8MahPqWgxsBc29wAZbcHvkfeXNWiZHgc8Lxuokb5WJKish42
N5nHAOa9i+DXg/RfiR8SrHw9rxm+yfZ5ZWELFGbbjHzDkVq/tGfDvwp8O/Fekad4XtpraGe
zM0gklaViQxGeevFSyVseFtv3sSApPSpFIICq6n1FfVvwi/Zq0fW/Ddr4z+IcsyWtxH50On
pJ5SrH/AHpG68jnFei2nwr/AGZ/Ek76Lo66VJejK7bS/YSg+x3c/rSGfn9c/wCpOP71USSJ
OK90+OHwWj+GniTTrLTdbhu9P1aXbbJcuqz2xz/y0x1X/ar3PTPgF+ziNMsotR8TW1xf+Wi
yumsqN0mBnCg+tBSPirT23SqijkA9a6jQVsr2cwX5jCD7x/ir7Suf2YvgbotoL/UGurK2yF
82fUmReenJNeNfGn4dfCPwZ4TtNS+Hmrx3Ory3awsiakLgbT1O3JxTQpK6OLfwf4LisDqKt
dTKBkRb8LXnV99livJGtreOBM/Kqkk/ia+utL+EHhC4/Zsl8RXMV3cam+mNdE/aGCiQL2A4
r5g+GPh6w8W/FPw14c1gStYahdCKZY22nbgnG7r2qjOEWjg7qRpbrcSc9KtxR/IM9TX3Xqv
7M/wB0R4jrV3Npxmz5f2rVDHvx1xuPNV1+Bn7NnygeIIcZ4/4nYH/ALNRc2PiARHIwcVOIl
Q5fn6Vu+KdJs9H8a63pOm3CXFlaXbxwTK/mK8eePmHWs1YIz61YFB4x6CotgByTXVeHPCOt
+MvEtr4e8PWou7+flRkqgXu7Hso9a+svC/7KvgLw7pSal8Q9YOpTqN0mZ/s1snHTOQTj1zT
lYD4iwGbhhimXA2pwR+FfeSeA/2V9Rm/s6CXQvPPyAR6gVbPsd3WvMvjF+zJofhfwhfeL/B
/iFYrG2TzXs9QlDBh/wBM5OpPoO9ZgfKdsP3mFHJro9JvYJLxILyMSxjhg3Jx7VhWK754FC
HMhAAAyWJPAA7k19YfCz9lOS9iTxH8Qr6axjlHmx6ZbttcJ28xv4eOwpdSXrocrbR+D7XQ7
aWw04XHnKdwlwCK8i8ST6bHqk1vY2SQlsknOa+638HfAPS4k0qZ9KQp8hEl8Swz6tn+tcL4
4/ZV8M67p0utfDnWpLK7kUvHFJL9ot5uOgY8r+dU2c9Ok1K7Z8RuAeozUdtgXbtgYxWprWi
6t4e1S+0XWrNrLULKTy5oZByp9Qe4NfTvwC+AngDx18KYvFniSG8uL6WeePbHcGNFC4xwOt
I6T5WiU+dgnsKvOMT496ivYktNYvIFyEhnkjQZ5wrEDNDzOT5jgJkfLj+Kgz6iBTLM8QODn
OTV2GOZQkYG3JxgjJr7U8Mfs7/B3/hAdL8S67bXK+dZxXFxPNfPGikqCTweK0k/Z9+DHiK2
3eG9TkWcLxNZ6gJyv/ASTRcq1z5O06eWCFZpyrlRiONBgD3NYOvam858ncAudxx3Nes/FD4
Q+Ivhkr6gZf7T0CX92t7EmDCT2kHYn1FeX+DNM0/xX8VPDvhu/Mn9nX96tvMsTbW2kHoe1P
mMox1OEvZssTnk1mZNfoTrH7M3wD0dIpNbmm05ZTtR7nVDGHI643HFZY+Av7MGQf7ftiPT+
3R/8VWZ0Hwpax7pC78YFMmG6Qt6mvR9W8OaJo/x2bwxp88GpaMurQW8TpJ5iSws68bh14OK
9P8A2hv2epPBVy/i7wbaO/huQ5uLVMsbFvX18v37UAfNap8tOwQQM0/ICr2z0IPX3r6i/Zv
+CHgT4k+C7/XfFlvdXVxb3hgSOK4aJVUDPO3rQB8uHkqfSnyFZBjAz61teMtNttG8c67pFk
jJa2d9LBCGJJCq2AMnk1g89jigBqxsCQwyp7mrqCLylVASf5UkCtKNr/KPWrBCwKXAGTwBQ
SyvcMMbBxt61nTtuYVYmf8Ae7s8VVf1oBEdFFFBQU8dKRaU9KACmVKgBU5qPuaAEooooAWn
gdDg9KYOlSR48yPODyOlF7aj6o9E8OfEfVvDvh6Tw7regW2u6DcHzBbagjYU/wB5G4wa9Bu
PHPw38RfBWXwbes/hvN6lxbJFGbkxFRzu7hea6z4heH/G3in4H+E08J2Md7axWzrf2sUUbS
LjG1gSM+vQ15v8UPBT6L8MfA3iBdG/s6YwPZX4WMIxlByrP7kHqfSvlacsJipwknyzcnon1
Xdba+h3PngmraHk+vadaaXqj2tjqttqtuOUubYEKwPseQayanlRRggcVEQAK+pWxwvRjaKK
KYgp8bEPwetMpQSDkUAalg3lXansOa2LOzl1PWrfToXw15MkPuAzAZ/Wudhk+cFj1610uia
j9g1/S9UYfu7O7imY+oVhkflQJn6CeOtYsfgL+z0iaHbRLLZQx2VouMBp2H3z68gmvzo1jV
tR17V7jVdZvptQvZ2LSyzsWYnvjPQfSv0G/aK8P3HxB+AT3vh9WupLdotUhjQ581AMnjvwe
lfndIkgjDqnynJYHqDnkH0oAiQsrlY3ZEfhlUkA/Wvtv9ijjwZ4rycAX0X/AKCa+Jl2oQRg
k9icV9s/sVFv+EP8Wp0Ivov/AEFqBnmfxO+AXxY8Q/FrxPrmleGGuLG8v3mhkNwg3qcYPJr
O8F/s8/FzSviF4c1K+8KtBaWeoQXEr/aUIVVcE9/QV3fj/wDaq+IPhX4la/4asNK0aW2067
eCNpY3LEDucNVLwn+1t8Q9e8b6JoN3pWipDf3sVtI8UUm5VZwDjLY70Aegftpf8km0bt/xM
h/6Aa4v9iMD+1fF5/i8qH+ZrtP20v8Akk+jf9hIf+gGuL/YmU/2j4wTOMxQ8j6mgDyv4y+H
vEmsftNeILbw7pl7LeyXiiFoI2HO0YbcOg96+0PHFydA/Zov08V3Ia6h0Vbe5dzkyTeWB+J
3Vs+GPiLo3iHxz4m8HJELXWNCnCvG2MzxkZEi+oHevjv9qnVvifB43/sTxVeI/htmM+mpax
7IZV/2u5cdDk49KAG/srytL8dNPYjafsM2Rng/Ktdb+2IGPjrQmCbsWDfluPFcR+yi4b4+W
WGzmzuDn8Fr0v8AatSG48d6Jbyxh2+wFgD/AL5qkTN2R7PYpZfFv9m+PSvD2qLZ/b9LjtfO
jbJt5ECgqwH0/WvjjW/gJ8W/AN0mpQaDNcfYmEsd/pTCQrg5DYHzA/WsHw7498X/AA+1Q3n
hLV57BXOJIioaGQ+jKRtz9Oa+jvhn+1Xfax4l03w5410S3DX8q20d9YggeY3ADI3PXvQJO5
8h+I9a17xPrc+q+KNQub7Um/dyS3J+YY6KR/DWTp8X/E6s12gr9oQf+PCvrn9r34d6Ppkel
eOdJtY7Se6uDaXcca4WVipZXI6ZG018nWcqR6nZoF5M8Zz/AMCFJgffP7VCKf2dNpAP+lWg
6f7Qr4Mt7cQ6mGEahQc8D0r70/an4/Z1z6XVof8Ax4V8KTS/PGIvvuDmhAfoDobrL+yAJFG
A2hyHj/dNfGnwLyP2hPBmCMC+AwT/ALJr7L8OReX+yBFERj/iRPx/wGvjv4JRCP8AaG8G4U
D/AE4f+gmmM+n/ANqL4Y+MfiLb+F4/CWkrqBsZJ2n3Sqm3cFx17cGvmzUv2fPinomjXmq6l
4Wt4LK0iMsr/aI32qOpwOTX1P8AtF/GHxR8J4/D0vhq3sJ/7SklSUXcbNjaFxjBHrXgGr/t
P/EbxJoF9od7ZaKltfQtDI0MLhwpHOCXI/SqgUeN2kC+VGY0AjK5GBU5jCDdj8KmsYgIlU5
IUYJHTNWZIoyclea6rID6/wD2X/ClhoPwxufGl8iC71YvKZiOUt06AHsO9fMfxV+J2tfEnx
Xe3V3fSJocEzR2dmpKxxxg43MO7HFfXH7P2oWniT4Bx6CsiiWyWXT7gDqmQcH8Qa+IvF3hz
VPCvifUfDupxGG4tJ2j+ZeGXdkMPVSO9YR+JgWNM+E/xD1vTIdT0jwLqV7Y3C7op4YPlceo
Nb2seBPjxP4Oi0PVPDfiOXQbBjOttOpaOLA6888V6Lo37WXiHQtCsNFsfBOnLb2MKQJ/pD9
FGM9K+kvBvjW7+IfwFn8V31nDaT3dpcgxQsWQbQy8E/SoYHx1+y34OtfFXxlS6voRNZ6HCb
sxuPvSHhBj2Oa9a/ai+KWrWfiC1+HGhXctnC8Qn1GeJtrSbj8sefTHWvPf2OtftdM+LGo6R
cuqPqtmUhLd2Ri2B9c1sftV+E9R0z4sWPjERvJpeqQJEZMfLFInG0+mRg1C3E9jgryyhbQY
pY4k2pHtckZzx39a3fgH8TtY8CfEGy8OXF7Jc+HNTnFvJbu5YQM3CuoPTnArHhu4/s6WrIx
R1ye4pngLwjeeKPjJomkaPE0iQXK3NxKvIgRGDEufXjA+tavY5KTfMe0ftieDLM6ZpHje3h
WO5WX7FcuBjzFIypPrjBru/wBlDj9nW2I7Xdzj8xXPfti6/aW/w90Xw8Wzd31+s6p/sIpBJ
/Fq6H9lE7v2d7f/AK/Ln+YrI6luz4L1kEa9qjDk/bJv/QzT7e3kuEztyvcHpT9S8v8A4SHV
Q+7C3k3/AKGasi6IsvKtkwGP41aMm2tj728bJGv7Il0pwFXQ4+f+AivibwxcaholzHr2m3V
xp00PNu8LlAX9SB1Ffc2uxWzfsslL8AwDRY96nv8AKOK+Hdc1uCaTEAVI0Xy44x0Ax2Hc0Q
CbZ9w/DPxPbfGb4Q3tn4htI2nKtYX0ZGVZivD/AF5zXxV4A0mXw5+1HoPhyRsyabrhti3dg
rEA/lX1v+zT4evvCXwovNb16N7IanK175c3BjiVcAt6cCvlHwhrMPiL9r/Tdbtgv2e98QNN
Ec8FSxwfyqWbLY+o/wBqL4beLfiNoXh208JaWt9NZXErzBpVTapUAda+VtQ/Zx+LelaTdaj
feFY0trWMyzOtxGxVFGSQAfSvrz9ov4s+KPhRo2hXvhqCymk1C4kikF3GzqAACMYI9a+ZtY
/a3+JesaLfaPd2Gixw3sD28jR27h1VhgkZfHQ1IzyPwgY/+E+8M+WML/adsQP+2i1+pfiXX
/D2iRWlr4luIIbXVZvsUYnAKSMwPyNnjmvys8EE/wDCwPDXOcapbf8Aoxa+4P2yCy/B3TWB
2Y1eL5x1X5H5HpQB4t+0L+z9N4Ju5vF3hKB5vDNw5ae3QbjYseeP+mZ/SvYf2NAh+FesADp
qRO7PB+XtXPfs+fH+116wj+HHxFnjmmdPItLy4wUuUxjypM9+wJ619BfDv4b6R8NrfWbLQn
YafqF2buOBv+WBI5RT/d9KAPzd+Io3fFXxYzcn+1J+v+8a5lId/KgYrp/HwL/FbxYpHH9pz
/8AoZrAkxBBheCSBVIljEy8gijJwOppLmQNOqAfKop6FYoyOpaq/wDCzNSY0VJuWAHQdahP
Jp8pPmH360xuBxSGMPWkoooAXNGeDSUozQA9eENM71MFxHULDBoASiiigApQSDxSUUAek+G
/jL428LaNDpmlXypHG25WfLEe30rbT9oLxhNHJa6xY6brFjMcy2t5AHRz64PQ+4rxylBx3r
zv7Lwbn7X2a5u/U29vO1mze8Ua5aa/rLX9nodlosRGBbWa7UHvisPAPWmZp6816CVlZGTdx
hGKSnNTaYgooooAepNamnyhpfJc8MMc1kg4qxbtiVTnBzQJn1r8Cv2hrLwpp0XgrxxLIdLh
O22v2BbyFP8AA/qvv716trvwM+CXxOnbX9F1KG0luvneXSbpNknuUOQD+FfB25SwkJJHX8a
gNxc2jl7OeS2B/wCeDsmfrg0CR9c/ET4G/CH4ZfCPxHq0Vw+qa0tvstftl2pYOWAyEXAz15
xU37GuraXpfgrxT/aOp2lni8iObidUyNh9SK+O5riS4l33M0s7YzmWRn/marbWlyGJ59+D7
mgo7v4s3Ntf/G3xhfWc8VxbyX8jxzIdyuDjBBHFZfw9kSP4reFJJZkihTVbcl3b5VAkBJJ7
VzxURQ7FOAeoFRqAo+XjuPY+tAH21+2Nrei3/wANNIs7LV7K6uF1EMYoZ1dgNh5IB4rkv2M
tR0/Tr/xdNqN/b2amKEAzzLGDyfU18oGPJJwAT1NRyAhSASAeuOM/WgD2b4k+OL/wt+1PrP
i/wrqMcstveK8ckbho5l2jKEjgg9K+sNWv/h3+0H8CRdajqVppxkTIlnlVGsLoDpyemfzFf
nGCVI4GCfSnvcTbHh81jEx3FNx2k+uPWgD379mUW2g/tHiyvNQtdlrBdRG5Eo8pyMDIY8c4
rt/2p9T03UviboLabf298I7IhhBKGH3idpYHjivkqOaQSgq209Mrxx6VvW8uyEFQM9elUiZ
bH3R4HX4G/E34Ww+DlsLKxKqDNZTShLmKQdZFc8k575qz4a/Z4+FHgHX4PFdxrU101gTNb/
2hdJ5URHfjGce9fErg7YrmJmUgcMh2sp+o5qCS7urmBo5ru4nUEnZLMzD8iaZCdj2z9pj4v
6b8QdQtPDPhif7Xo2myGSW7HCzTYx8vsAa+eLaNRqlmXcLiePg9xuHftVpVKEDOAOiDtVW5
BchWYbfTHWkyr3Pur9qHWtJvPgCLCz1ayuLs3FqwhinVnIBGeAc18RRSmFiQofCcnvWeHQY
KjdKDne3JzVuyR3LMxJfGCx70kJn314Z1zTD+yTbQ3WqWiXD6M6CIzIHLYIAxnrXyb8HruK
y+PXhCe5mWCJb4CR5GCqo2nqTxXMaMqqwtQoYt83OTjFZ2qwk3pBwP4jjjB9qtIE9T9D/iT
4K+F/xTXTovFOvW5GnF2h+z6ikfL4znB5+6K4NP2cPgQn+r12Xn/qLqf618CTfLcFRkDPqa
2bSNSoAHI6cmlHc0PWfiXo/hbw58R7/QvCMzy6ZZqq75ZvNBkx8xVu/UVypXPWqmnxkIuTw
vStA/7NdcQOx+GXxH1T4YeJ21Gzi+12FyBHeWe7765++PRhX1LdD4KfHXRYri7ubWS7VQNx
l+z3UJ/uk8E49ORXxE8ZKnn5fSoJFBPmDKuBwynBH41lKHVAfXqfsp/Cu3u0vNR1vUbi1U5
MUt2iIw9CwwcfjV/wAZfFr4R/Cj4fXHg/w7cw3bpbvbwadpzeZsLAgln5A65r4ivby9dNkl
/dyR9Nj3DlT+BNYU6rHA6ooUN1x3rJoCXw9ql7omtWur6XcNbXtpJ50UiH5gwOQD7Hoa+9P
Avxq+Hfxf8Mr4c8cLZWWrMgW4srwhY5G/vxMe/wCor8/7NiUY9D7Vq2Mfm3EWeSpyM1KIk7
H3tJ+zl8OZ3MtnrF9Ba5yIorlWUD/ePP61auvEvwY+Avh6dbK4thesvMNu4nurluwYjnr78
V8Xy3+oW0QjXUbtUx91Z3A/LNczqIWWZ5lGJG5LdTTMk0tkbXxL+IGsfEvx3N4k1b9zHgRW
1tniCIdAPf8AnX2F+y3q2j2XwFtrS91aztpTeXB8uadEYKSMHBNfCE4BCtgZx/k/WopF8yT
58kducUWNFI+6rj9nH4EXd1Ncza6/mTSNI+NWUDJOT3ryn40/Df4V/D3QbA+Drm4vtYupsg
C989VjH3icZAr51ihRghZc49zWib1beAxQrt3jBxQDZ+imnHwl4o+DWneHtZ1uzW1vNNiim
VbxEcDaMjrwa4Sx+G/7OXw8uF1y91XTp5oPmRr/AFAXCpjuEycn8K+D7m5jRAhyCOevWstW
Ej5UdO55pbFLXc+p/jv+0xbeJdEn8GfD4SRaZMPLudQZdhlT+5GOy+9eIfBqa3tvjh4Pnup
Y4IE1GMvJIQqqOeSTwK4soHdcjgDHFNKrvYEZA7GpKP03+I/hH4ZfFKxsLXxT4gtmhsJGlh
NvqKR8sADnB56V5v8A8Mz/ALPv/Qcb/wAG6f418IdLYgZ3E4PNQ7P3mMcfWgD2fx14c8F+D
v2idG0TwTcvJpdneWZlnmnEq+YZAWw3pjFfQ37X+t6NqHwo0+xsNVs7u6XU45DFBOjsFCNk
kA57ivhndtwoAwPzpxUAlzyx7k5NACoxil8xXZdhDDZww9x+NfbX7Of7Qo1qC28B+OL5V1O
NAlhqEjYFyo6I5P8AGPXvXxNEdzKgzkdzVws1ugkjcpMpyrqcFT6igm50nxAwfir4r2Hd/w
ATSY5GCDlvUVy1y/75UBzxzSh9imR2LO/JJOST6mq6fNIWbPNAh+WJAzSy/LHtp21VIY9qi
uXBXigpFCQknPemFietOflsCkK4oGNooooAKcgJakAzU0aqpy1AEjYCYqsfug96mds8iou2
KAGUUpGDRQAlOwMU2nA0AIeDRmlYc02gBepqRFGKiqWNsnFACMoqOpyoxnNQkYoASiiigAp
yMQwptFAG3aMJVxnkVJNtVGZvuCs6ylKSAY7itaR0mkaEoMdBTRn1KrW4khEyZxVaUMijb3
61ahMkG+2Lh0PT2qrOMSbC2fTFOxVxqknqc0o5bAphO19tS26g7mz0qShpJDYolX93uFA+Z
sk0rthCvrQBWkULsbsahYYY4qw5BhXPaq3U0AKhwc1sWcm4AHHSscdSKtQuVIwaLks6/SJY
5IntZnC7ujHtUd3ZLaZ2zbmJz7VkW8zpIJEbDA10UiC+tSzthlHXHWtI6nO3qY8wXAdeG7t
VNkLnJUVoPAVjMfmAqfaqTcd6GjWJHDb+ZIVUYbPfpV/dDav5aNuLDn61mvJIjZVwKltlDP
vc5IqSjpPDysLhrl8cKcVR1rIuCcnNPsJnE8MSttVjg4qbxAqrPwRwMVa2M09Ti5ARJn/ar
asXPyn1rIuvlnZR0BrVscMinOKVPc1udJaM2OK0RwvHWs6xwAORWioBk5YV1RKInBJ+UkVE
6HYc1ZlwBwQKrvzGfmoAxLtcA1kXPMLGti76Hmsa54t2rnmBBZjEQPqea3NLRjOCtYtpjyg
M10miAAnp681mjOaNe6j8qMNIc5FYF8vltuB+Q10F8u6AOX6dqwrkCSJELcN+lWzGxmzKDE
CO1EcDzhfLXOOpqQICjLu6HFX7bENsFTGM8+9SaWF8oRwDGDgVjXkwjDNuOT29K1ryfbCSB
j2FcnczNJKSenpSY4rUid3dssSasW2Bvz6VWXrU4OEOKk1LII2cdaiz+8579aiWUj35qTqR
zQA8Lzz0o2jZmlJBXFA5joAaV3EMOnenhQWG0k+uaRT2zU6gRwlhgmgB4RQwCdcUy4kDbUz
060sYxEX3c1WY7jk96CGBB3gnJWrKNG8ahVYNnmiBQ+EJwPWrDBUR3GOOMUAVbhhkxDqBzV
NycYp7sWkZs81GcE0FIYEwN3eiQ4HSp3wigDnNV5TzigZFRQetFABTsluDTaUHFADx6U0nB
oDEdqQnNAATmikooA//2Q==
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell