%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>en</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>b2452d2e-f421-412e-9cdb-5790508481a8</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2011</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p>Tuto knihu bych chtěla věnovat Chrisi Metzenovi za jeho neochvějnou podporu a nadšení do tohoto projektu.</p>
<p>A také všem fantastickým hráčům WoWka, s nimiž jsem měla tu čest hrát, včetně (ale rozhodně nejen!) Arona a Eriky Jolly-Meersových, Laceyho Colemana a hlavně Seana Riche, který mě vlastně k RPGčkům dostal.</p>
<p>Ať žije Stínová rada!</p><empty-line /><p>Copyright © 2007 Blizzard Entertainment. All Rights Reserved. Warcrafit, World of Warcraft and Blizzard Entertainment are trademarks or registred trademarks of Blizzard Entertainment in the U.S. and/or other countries. All other trademarks are the property of their respective owners.</p>
<p>Originál English language published by Simon&Schuster, Inc. 2007 Czech translation by FANTOM Print 2010 Translation by Jan Netolička Cover art by Glenn Rane</p>
<p>ISBN 978-80-7398-076-4</p>
<p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Prolog</strong></p>
<p>Moc, která z cizince vyzařovala, kolem něj vířila v nádherných spirálách, vlála za ním jako plášť a na hlavě mu vytvářela světelnou korunu. Jeho hlas byl slyšet normálně i hluboko v mysli a rozléval se tělem jako dávno zapomenutá sladká píseň, která se najednou znovu rozezněla v uších.</p>
<p>To, co nabízel, bylo vábivé, vzrušující a srdce z toho bolelo touhou. Ale přesto, přesto… bylo na tom něco…</p>
<p>Když odešel, podívali se vůdci eredarů jeden na druhého a tiše se rozhovořili. Jejich slova byla určena jen jim samotným.</p>
<p>„Nabízí nám víc, než bychom se kdy odvážili žádat,“ řekl první. Roztáhl se napříč fyzickým světem i tím metafyzickým a vyslal do nich vlny vlastní síly.</p>
<p>„Taková moc,“ zašeptal druhý, ztracen ve vlastních myšlenkách. Tenhle byl krásný, ušlechtilý a jeho esence byla vznešená a zářivá. „A k tomu říká pravdu. Všechno, co nám ukázal, se skutečně stane. To nikdo z nás nemůže popřít.“</p>
<p>Třetí mlčel. Slova druhého byla pravdivá. Způsob, jakým jim ta mocná bytost dokázala nefalšovanost všeho, co nabízela, nepřipouštěl pochyby To věděli všichni. Ale přesto bylo na té bytosti… na Sargerasovi… cosi, co se Velenovi nelíbilo.</p>
<p>Velenovi spoluvůdci byli zároveň i jeho přáteli. Obzvláště blízko měl ke Kil’jaedenovi, nejmocnějšímu a nejrozhodnějšímu ze všech tří. Byli přátelé mnoho let, která však pro bytosti existující mimo čas ubíhala zcela bez povšimnutí. Skutečnost, že Kďjaeden byl ochoten nabídku přijmout, měla pro Velena daleko větší váhu než názor Archimonda, který, ač byl obvykle rozumný, měl občas sklony podlehnout vlastní marnivosti.</p>
<p>Velen se znovu zamyslel nad obrazem, který jim vyjevil Sargeras. Světy, jež jim nabídl, aby je dobývali, zkoumali a studovali, protože eredaři byli ze všeho nejvíce zvědaví. Pro tyto mocné bytosti bylo vědění tím, čím maso a voda pro obyčejné smrtelníky, a Sargeras jim nabídl dráždivou ukázku toho, co by mohlo být jejich, kdyby…</p>
<p>Kdyby mu odpřísáhli věrnost.</p>
<p>A kdyby mu stejně zavázali i svůj lid.</p>
<p>„Velen je jako vždy opatrný,“ řekl Archimonde. Ta slova mohla klidně být i komplimentem, Velen je však vnímal jako téměř opovržlivá. Věděl, o co Archimondovi jde, a věděl, že vnímá jeho váhání jen jako překážku, která ho dělí od všeho, po čem právě nejvíc toužil. Velen se usmál.</p>
<p>„Ano, jsem opatrný a několikrát to byla má opatrnost, která nás zachránila. Jindy to byla pro změnu Kiljaedenova rozhodnost a jindy zase tvá prchlivost, Archimonde.“</p>
<p>Oba jeho druhové se zasmáli a Velena jejich rozpoložení na okamžik potěšilo. Pak se utišili a on vycítil, že už se rozhodli. Velen se díval, jak odchází, a poněkud se mu roztřásla kolena ze strachu, aby se rozhodl správně.</p>
<p>Všichni tři odjakživa spolupracovali výborně a jejich odlišné povahy vytvářely dokonalý celek. Výsledkem byla harmonie a mír pro jejich lid. Věděl, že Kiljaeden s Archimondem opravdu chtějí to nejlepší nejen pro sebe, ale zejména pro ty, které vedou. Tohle s nimi měl společné a dosud se vždy v téhle věci shodli.</p>
<p>Velen se zamračil. Proč ho ten sebevědomý a příjemný Sargeras tolik znepokojoval? Oba jeho druhové se zjevně klonili k tomu nabídku přijmout. Sargeras jim řekl, že eredaři jsou přesně to, co hledá. Silní, plni vášně, hrdí a připraveni mu sloužit a uskutečnit jeho představu o sjednocení všech světů. Říkal, že je chce změnit, udělat lepšími, dát jim dar, jaký vesmír ještě neviděl, neboť ve vesmíru se dosud nenašlo spojení moci, jakou Sargeras vládl, a jedinečnosti, již představovali eredaři. A všechno, co jim Sargeras řekl, se zatím skutečně vyplnilo.</p>
<p>A přesto, přesto…</p>
<p>Velen šel do chrámu, kam často chodíval, když ho něco trápilo. Dnes večer tu nebyl sám. Seděli v kruhu kolem jediného sloupu v místnosti, do něhož byl vsazený vzácný ata’malský krystal. Byl to artefakt tak prastarý, že si eredaři nepamatovali okolnosti jeho vzniku o nic víc než vlastní původ. Podle legendy ho dostali před dávnými lety jako dar. Díky krystalu vzrostly jejich mentální schopnosti i schopnost poznávat záhady vesmíru. V minulosti ho používali k uzdravování, zaklínání a k vyvolávání vizí. Právě jeho poslední schopnost chtěl Velen dnes večer využít. Přistoupil ke krystalu ve tvaru trojúhelníku s posvátnou úctou a dotkl se ho. Jeho teplo ho uklidnilo. Jako by se mu v dlani uvelebilo nějaké malé zvíře. Zhluboka se nadechl a nasál do sebe známou moc. Pak dal ruku dolů a vrátil se do kruhu.</p>
<p>Velen zavřel oči. Otevřel však všechny ostatní kanály, kterými dokázal vnímat. Tělo, mysl i schopnost vstřebat magii. Nejprve spatřil jen to, co zdánlivě potvrzovalo všechny Sargerasovy sliby. Viděl sám sebe, stál po boku Kďjaedena a Archimonda. Byli pány nejen vlastního hrdého národa, ale i nesčetných dalších světů. Vyzařovala z nich moc. Moc stejně opojná jako nejsilnější alkohol. Patřila jim zářivá města i se všemi obyvateli, kteří se jim nyní kořili, velebili je a slibovali jim nekonečnou věrnost. Čekaly na ně technologie, o jakých se Velenovi nikdy ani nesnilo. Dostával překlady starých knih v podivných jazycích, z nichž se mohl učit magii dosud nepoznanou a nepředstavitelnou.</p>
<p>Bylo to zkrátka velkolepé a srdce se mu rozbušilo.</p>
<p>Otočil se ke Kil’jaedenovi a viděl, že se jeho starý přítel usmívá. Archimonde mu položil ruku na rameno v přátelském gestu.</p>
<p>A pak se Velen podíval sám na sebe.</p>
<p>A vykřikl hrůzou.</p>
<p>Jeho tělo bylo obrovské, avšak znetvořené a zdeformované. Dříve hladká modrá pokožka byla zčernalá a popraskaná jako kůra kdysi majestátného stromu, který však zasáhla zákeřná nemoc. Vyzařovalo z něj světlo, to ano, ale nebylo to čisté světlo tvořené mocnou a pozitivní energií. Bylo jedovatě zelené. Prudce se otočil, aby se znovu podíval na oba přátele, na své druhy, vůdce eredarů. I oni byli najednou znetvořeni. Ani jim nezůstalo nic z toho, čím byli. Byli z nich…</p>
<p>Man ‚ari.</p>
<p>V mysli mu silou nablýskaného meče náhle stanulo eredarské slovo pro cosi strašlivě špatného, zvráceného, nepřirozeného a pošpiněného. Znovu vykřikl a podlomila se mu kolena. Velen odtrhl zrak od vlastního zmučeného těla a hledal mír, bohatství a vědění, které jim Sargeras slíbil. Viděl jen zvrácenost. Kde dříve stál jásající dav, spatřil zmrzačená těla tvorů, z nichž se stejně jako z něj, Kil’jaedena i Archimonda staly zrůdy. Mezi mrtvými těly divoce poskakovali tvorové, jaké Velen nikdy neviděl. Podivní psi, kterým ze zad vyrůstala chapadla. Drobné znetvořené postavy, jež zběsile tančily a masakru kolem sebe se jen smály. Svůdně krásné bytosti s roztaženými křídly, které se vznášely nad vším, co bylo kdysi s nadšením a pýchou vybudováno. Tam, kde přistály a dotkly se rozštěpenými kopyty země, zůstala jen smrt. Neumírala jen tráva, ale i sama půda, která jí dávala život, byla rázem vyschlá a popraskaná.</p>
<p>Tohle měl tedy Sargeras s eredary v úmyslu. Tohle bylo „povznesení“, o němž tak vzletně mluvil. Kdyby se Velenův lid se Sargerasem spojil, staly by se z nich tyhle zrůdy… tihle man’ari. A Velen věděl, že všechno, čeho byl nyní svědkem, není ojedinělé. Nepadl by jen tento svět. Nebyly by jich tucty, stovky ani tisíce.</p>
<p>Kdyby Sargerase podpořil, bylo by zničeno všechno. Armáda man’ari by kráčela dál, vedena Kiljaedenem, Archimondem, a ať mu všechno čisté a dobré pomáhá, také Velenem. Nezastavili by se, dokud by všechno, co kde existovalo, nebylo sežehnuté a spálené jako tenhle kus země, který nyní Velen viděl rozmazaným zrakem před sebou. Copak byl Sargeras šílený? A nebo, což bylo ještě horší, si vše přesně uvědomoval, a přesto po tom toužil?</p>
<p>Všechno zalévaly proudy krve a tekutého ohně, které nyní pršely i na něj, spalovaly ho a tiskly k zemi, kam se také nakonec zhroutil a rozplakal se.</p>
<p>Pak vize milosrdně zmizela a roztřesený Velen zamrkal. Nyní byl v chrámu sám a krystal zářil uklidňujícím světlem. Velen byl za ten světelný balzám vděčný.</p>
<p>Ještě se to nestalo. Ještě ne.</p>
<p>Co jim Sargeras říkal, byla skutečně pravda. Eredaři budou změněni a jejich tři vůdci skutečně dostanou moc, vědění i vládu… téměř jako bohové.</p>
<p>A zároveň přijdou o všechno, co je jim drahé, a zradí ty, které přísahali chránit, aby toho dosáhli.</p>
<p>Velen si přejel rukou po tváři a s úlevou zjistil, že zrak má skutečně zamlžený jen slzami a potem, nikoli ohněm a krví. Alespoň prozatím. Bylo vůbec možné to všechno zastavit? Odvrátit zkázu, kterou měla strašlivá armáda přinést?</p>
<p>Odpověď na tuto otázku přišla okamžitě. Osvěžující a sladká jako pramen čisté vody uprostřed pouště. Ano.</p>
<p>Přišli hned jako v odpověď na jeho mentální prosbu. Bylo jen otázkou několika okamžiků dotknout se jejich myslí a nechat je spatřit, co předtím viděl on, a pocítit, co vnímal. Na letmý okamžik věděl, že sdílí jeho pocity, a naděje v něm zesílila. Stále ještě byla šance…</p>
<p>Archimonde se zamračil. „Tohle není pohled do budoucnosti, který bychom mohli nějak ověřit. Je to jenom tvoje předtucha.“</p>
<p>Velen se na starého přítele upřeně zadíval a pak obrátil zrak na Kiljaedena. Toho neovládala marnivost, jako tomu bylo u Archimonda. Byl moudrý a rozhodný…</p>
<p>„Archimonde má pravdu,“ řekl Kiljaeden bez zaváhání. „Není to žádná jistota, jen obraz tvojí mysli.“</p>
<p>Velen se na něj díval a cítil rostoucí bolest v srdci. Opatrně odpojil své myšlenky od jejich. Odteď si nechá všechno, co cítí a co si myslí, pro sebe. S těmito dvěma, kteří kdysi bývali jen pokračováním jeho vlastní duše, už se o to nikdy nepodělí.</p>
<p>Pro Kiljaedena byl jeho mentální odchod známkou, že se vzdává, což také skutečně byl Velenův úmysl. Položil mu ruku na rameno a usmál se.</p>
<p>„Nechci se vzdát něčeho, o čem jsem přesvědčen, že je dobré a pravdivé, kvůli pouhé obavě z něčeho nepříjemného,“ řekl. „A myslím, že ty také ne.“</p>
<p>Velen si nemohl dovolit riskovat a lhát. Jen tedy sklopil zrak a povzdechl si. Kdysi by Kiljaeden, a dokonce i Archimonde takový ubohý pokus okamžitě prohlédli, teď však byli oba duchem někde jinde. Mysleli na zdánlivě nekonečnou moc, kterou co nevidět získají. Bylo již příliš pozdě na to je zviklat. Kdysi byli oba mocné bytosti, nyní se však stali jen hračkami v Sargerasových rukou. Už se vydali na strašlivou cestu, na jejímž konci se měli stát man’ari. Velen věděl s děsivou jistotou, že kdyby uhádli, že nejde s nimi, obrátili by se proti němu, což by mělo strašlivé následky. Musel přežít, i kdyby jen proto, aby se mohl pokusit zachránit svůj národ před zkázou a zatracením.</p>
<p>Takže jen přikývl a nic neříkal, čimž bylo rozhodnuto, že se všichni tři vůdci eredarů spojí s velkým Sargerasem. Archimonde s Kil’jaedenem rychle odešli, aby provedli potřebné přípravy pro příchod nového pána.</p>
<p>Velen zuřil nad vlastní neschopností. Chtěl chránit všechen svůj lid, jak kdysi přísahal, ale věděl, že je to nemožné. Většina jich bude věřit Kiljaedenovi a Archimondovi a následovat je až k vlastní záhubě. Existovalo však pár takových, kteří budou smýšlet stejně jako on a opustili by vše kvůli jeho jedinému slovu. Budou muset. Jejich domovský svět Argus bude brzy zničen, pohlcen šílenstvím armády démonů. Ti, kdo chtějí přežít, musí uprchnout.</p>
<p>Ale… kam?</p>
<p>Velen hleděl na ata’malský krystal a zmocňovalo se ho zoufalství. Sargeras přicházel. Na tomto světě neexistovalo místo, kam by se dalo před takovou bytostí ukrýt. Ale jak jinak bylo možné uprchnout?</p>
<p>Oči upřeně hledící na krystal se mu zalily slzami. Ty musely způsobit, že se kámen začal vlnit a světélkovat. Velen zamrkal. Ne… tohle nebyl optický klam způsobený světlem a slzami. Krystal zářil a přímo před očima se pomalu zvedl z podstavce a připlul mu vzduchem před užaslou tvář.</p>
<p>Dotkni se ho, ozval se mu v hlavě laskavý hlas. Velen se leknutím zachvěl, natáhl silnou modrou ruku a čekal, že ucítí známé uklidňující teplo kamene.</p>
<p>Projela jím taková vlna energie, až zalapal po dechu. Svou intenzitou byla téměř tak silná jako temná energie, která jím proudila během nedávné vize. Tahle však byla stejně čistá, jako ta první byla zlá, stejně světlá jako ta předchozí temná a Velen najednou ucítil, jak v něm roste naděje i síla.</p>
<p>Podivné zářivé pole kolem ata’malského krystalu dál rostlo, natahovalo se do výšky a získávalo tvar. Velen zamrkal. Jasná záře ho téměř oslepovala, nechtěl však odvrátit zrak.</p>
<p>Nejsi sám, Velene z eredarů, zašeptal k němu hlas. Byl konejšivý, sladký, jako zvuk proudící vody a letního větru. Záře poněkud zeslábla a před Velenem se vznášela bytost nepodobná všem, které kdy v životě viděl. Zdálo se, že je stvořena ze samotného světla. Ve středu měkce zlatě zářila, směrem k okrajům pak světlo měnilo barvu na příjemně fialovou. Kolem středu těla jí ve spirále barev a světla kroužily kovově vypadající piktogramy, uklidňující až hypnotické. Postava k němu dál v duchu promlouvala hlasem, který Velenovi připadal, jako by byl rovněž stvořen ze světla.</p>
<p>I my jsme cítili, jaké hrůzy mohou zasáhnout tento a jiné světy. Ze všech sil se snažíme udržet rovnováhu a to, co má Sargeras nyní v plánu, všechno roztrhá na kusy. Všude zavládne naprostý chaos a zkáza a věci, které jsou dobré, pravdivé a posvátné, budou ztraceny navždy.</p>
<p>Kdo… co… Velen nedokázal otázku zformulovat ani v duchu, tak unesen byl velkolepostí té bytosti.</p>
<p>Jsme Naaru, řekla zářivá postava. Ale mne můžeš nazývat… K’ure.</p>
<p>Velenovy rty nejprve ta jména vyslovily neslyšně, a když je nakonec zašeptal: „Naaru… K’ure…“ cítil, jak jsou sladká, jako by mu jen jejich vyslovení dávalo něco ze vznešenosti té bytosti.</p>
<p>Zde všechno začíná, pokračoval K’ure. My to nemůžeme zastavit, protože tví přátelé se mohou</p>
<p>svobodně rozhodovat. Ty jsi však zavolal srdcem plným úzkosti a touhy zachránit, co se dá. A proto uděláme, co budeme moci. Zachráníme ty z vás, jejichž srdce odmítnou hrůzy, které Sargeras nabízí.</p>
<p>Co mám dělat? Velenovi znovu vyhrkly do očí slzy. Tentokrát však slzy úlevy a radosti.</p>
<p>Shromáždi ty, kteří budou ochotni naslouchat tvé moudrosti. Až nadejde nejdelší den v roce, jdi na nejvyšší horu v zemi. Ata ‚malský krystal vezmi s sebou. Velmi, velmi dávno jsme vám ho dali; s jeho pomocí vás znovu najdeme. Přijdeme a vezmeme vás pryč.</p>
<p>Na krátký okamžik Velena zahryzala pochybnost. O bytostech jménem Naaru nikdy neslyšel a nyní po něm tahle bytost, tenhle K’ure, chtěla, aby ukradl nejcennější artefakt svého lidu. Dokonce tvrdila, že patří jim, že to byli oni, kdo ho eredarům dal! Třebas mají Kiljaeden a Archimonde pravdu. Třeba nebyla Velenova vize nic víc než jen zhmotnění jeho obav.</p>
<p>Ale už v okamžiku, kdy se mu podobné myšlenky začaly honit hlavou, mu bylo jasné, že jsou jen zoufalým voláním jeho zlomeného srdce po světě, jaký ještě před chvílí byl… než se tak strašně změnil… před Sargerasem.</p>
<p>Bylo mu jasné, co musí udělat. Pohlédl na velkolepou bytost stvořenou z tančícího světla a sklonil hlavu.</p>
<p>Prvním spojencem, kterého Velen zavolal a jemuž zároveň důvěřoval ze všech nejvíc, byl Talgath. Byl to jeho starý přítel a v minulosti už mu několikrát pomohl. Na Talgathovi nyní záleželo nejvíce, protože se bude moci nepozorovaně pohybovat tam, kde Velen ne. Talgath mu nejprve moc nevěřil, ale když mu Velen dovolil nahlédnout do své mysli a ukázal mu temnou vizi, Talgath rychle souhlasil. O Naaru a nabídce, kterou dostal, však Velen zatím pomlčel, protože ani on sám ještě netušil, jakou konkrétní podobu bude tahle pomoc mít. Talgatha jen ujistil, že existuje způsob, jak tragickému osudu uniknout, pokud mu bude bezvýhradně věřit.</p>
<p>Nejdelší den v roce se rychle blížil. Archimonde s Kil’jaedenem byli zcela posedlí Sargerasem, a tak Velen mohl v maximální tajnosti rozhodit sítě mezi ty, kterým věřil. Další spojence dával dohromady Talgath. Všichni věřili, že je Velen dokáže ochránit. Následně se musel Velen s pomocí nejjemnější magie postarat o to, aby dva zrádci, které kdysi považoval za nejbližší přátele, všechnu tu zvýšenou aktivitu, již měli přímo před očima, nezpozorovali.</p>
<p>S pozoruhodnou rychlostí a zároveň až bolestně pomalu kolem nich utkal jemný závěs nevědomosti. Když pak nadešel poslední den a eredaři, kteří se rozhodli Velena následovat, se shromáždili na vrcholku nejvyšší hory svého prastarého světa, spatřil Velen, že je jich žalostně málo. Bylo je možné počítat na stovky, všem však Velen bezvýhradně věřil. Neodvažoval se riskovat a spojit se s těmi, u nichž hrozilo, že by ho mohli zradit.</p>
<p>Zdálo se to jako chvilka od okamžiku, kdy Velen sebral ata’malský krystal. Několik posledních dní</p>
<p>strávil výrobou jeho dokonalé kopie, aby zabránil poplachu, který by jistě přišel, kdyby někdo objevil, že posvátný artefakt není na svém místě. S maximální pečlivostí ho vybrousil z obyčejného křišťálu a s pomocí magie ho rozzářil. Na omak však byla jinak dokonalá kopie chladná a mrtvá. Kdyby se někdo nového krystalu dotkl byť jen prstem, ihned by krádež odhalil.</p>
<p>Pravý ata’malský krystal měl nyní schovaný u srdce. Díval se na své věrné šplhající na vrchol hory. Jejich nohy byly silné a kopyta našlapovala neomylně a jistě. Mnoho jich už bylo nahoře a nedočkavě ho vyhlíželo. V očích se jim zračila otázka, kterou se rty dosud neodvážily vyslovit. Jak uniknou?</p>
<p>Ano, jak asi, pomyslel si Velen. Na okamžik si začal zoufat, ale pak si vzpomněl na zářivou bytost, která se s ním v duchu spojila. Přijdou. Tím si byl jistý.</p>
<p>Než se tak stane, znamenal však každý další okamžik čekání možnost, že budou odhaleni. A chybělo jich tu ještě mnoho. Nebyl tu dokonce ani Talgath.</p>
<p>Kolem Velena prošel Restalaan, další starý přítel, kterému bezvýhradně věřil, a usmál se na něj. „Už tu brzo budou,“ řekl konejšivě.</p>
<p>Velen přikývl. Restalaan měl téměř jistě pravdu. Zatím si nevšimli jediné známky, že by se Kiljaeden nebo Archimonde dozvěděli o jejich až nehorázně troufalém plánu. Oba byli příliš pohlceni představami o své budoucí moci.</p>
<p>Ale stejně, stejně…</p>
<p>Stejný instinkt, který ho prve varoval, aby nevěřil Sargerasovi, se nyní ozval znovu. Něco nebylo úplně v pořádku. Uvědomil si, že zrychlil krok.</p>
<p>A pak je spatřil.</p>
<p>Na svahu se objevili Talgath a několik ostatních. Usmívali se a mávali na něj a Velen si s úlevou oddychl. Vyrazil jim naproti zpátky dolů, když mu krystal, který nyní držel v ruce, poslal do těla silný signál. Velenovy modré prsty kámen křečovitě zmáčkly a jeho mysl se otevřela naléhavému varování. Roztřásla se mu kolena, tak bolestivé mentální spojení s kamenem bylo.</p>
<p>Sargeras začal. Už vytvářel obludnou armádu. Vzal si eredary, kteří byli natolik hloupí, že poslouchali Kiljaedena s Archimondem, a měnil je na zrůdné man’ari, které Velen viděl ve své vizi. Tisíce man’ari všech představitelných forem i schopností nyní vyčkávaly jen těsně mimo dohled, fyzický, mentální. Nějakým způsobem se jim dařilo se skrývat. Kdyby v ruce nedržel ata’malský krystal, nikdy by se o jejich přítomnosti nedozvěděl, dokud by nebylo příliš pozdě.</p>
<p>Ale možná už bylo pozdě.</p>
<p>Se šokovaným výrazem se obrátil k Talgathovi, neboť si najednou uvědomil, že z jeho starého přítele vyzařuje stejná zloba a špatnost jako z mnoha – z armády – zrůd číhajících někde za ním. Na mysl mu vytanula modlitba, která jako by ožila kdesi v hloubce jeho zoufalé duše.</p>
<p>K’ure! Pomoz nám!</p>
<p>Man’ari už začali šplhat na horu za nimi. Zřejmě vycítili, že byli odhaleni, a vyrazili jako hladoví dravci připravení zabíjet. Až na to, že Velen věděl, že smrt by byla přijatelnějším osudem v porovnání s tím, který by jej i všechny, kteří ho následovali, mohl ve spárech znetvořených eredarů stihnout. Velen byl zoufalý a netušil, co by měl dělat. Sevřel krystal v dlani a pozvedl ho k obloze.</p>
<p>Jako by se sama nebesa náhle otevřela, objevil se zčistajasna sloup bílého světla. Křišťálová záře si to namířila přímo ke krystalu v jeho ruce, narazila do něj a Velenovi přímo před očima se rozdělila na sedm paprsků různých barev. Pak Velen ucítil prudkou bolest, to když se krystal roztříštil. Ostré úlomky mu pořezaly prsty. Sykl bolestí, instinktivně rozbitý krystal pustil a vytřeštil oči, protože jednotlivé kousky nespadly na zem, nýbrž se vznášely ve vzduchu, kde se z nich staly dokonalé koule, které se zbarvily stejně jako sedm paprsků. Sedm koulí z jednoho krystalu stejně jako sedm paprsků z jednoho proudu bílého světla. Rudá, oranžová, žlutá, zelená, modrá a fialová. Všechny nyní vylétly vzhůru a vzápětí vytvořily kruh barevného světla kolem vyděšených eredarů tisknoucích se k sobě.</p>
<p>Právě v tom okamžiku se k nim rozběhl Talgath s výrazem neskrývaného výsměchu. Narazil do světelného kruhu, jako by to byla kamenná zeď, a zavrávoral, přinucen udělat několik kroků zpět. Velen se prudce otočil a spatřil vrčící a slintající man’ari, jak zuřivě škrábou na barevnou stěnu</p>
<p>tvořenou pouhým světlem, které jej i jeho lid zatím skutečně chránilo jako pevná zeď.</p>
<p>Na Velenovy smysly náhle zaútočil hluboký dunivý zvuk, který spíš cítil, než slyšel. Zvedl hlavu a spatřil cosi, co ještě překonalo zázrak sedmi světelných kamenů. Spatřil cosi, co se nejprve zdálo být padající hvězdou tak jasnou, že se pohled na ni nedal vydržet. Když se přiblížila, pochopil, že je to daleko hmotnější než pouhá hvězda na noční obloze. Její střed byl tvořen stejnou koulí, jako byly ty, které vznikly z úlomků krystalu. Tahle měla ovšem povrch zdobený krystalickými hranoly. Když Velen v duchu ucítil, že k němu kdosi promluvil, nezakrytě se rozplakal.</p>
<p>Jsem zde, jak jsem slíbil. Připrav se opustit tento svět, proroku Velene.</p>
<p>Velen vztáhl paže k obloze téměř jako dítě, žadonící, aby ho rodič zvedl ze země a sevřel v láskyplném objetí. Záře koule několikrát zesílila a zeslábla a vzápětí Velen ucítil, že byl něžně zvednut do vzduchu. Letěl vzhůru, a když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že zároveň s ním stoupají i ostatní. Ale kam vlastně? K… lodi? Přesně za tohle nyní Velen kouli považoval, třebaže z ní vyzařovala životní síla, již zatím nedokázal pochopit. Uprostřed té tiché radosti náhle Velen uslyšel kvílení a řev man’ari, kterým utíkala vytoužená kořist. Dolní část lodi se otevřela a o pár vteřin později už Velen stál na čemsi pevném. Klekl si na podlahu, jestli se tak tomu dalo říkat, a díval se, jak je i zbytek jeho věrných odnášen do bezpečí. Když byl nahoře i poslední</p>
<p>z nich, čekal Velen, že se každým okamžikem dveře zavřou a loď – vyrobena z kovu, který nebyl kov, živé hmoty, která nebyla živou hmotou, a toho, co Velen považoval za samou podstatu bytosti K’ure – odletí.</p>
<p>Místo toho uslyšel v duchu šepot: Kde byl jediný krystal, je jich nyní sedm. Posbírej je, neboť je ještě budeš potřebovat.</p>
<p>Velen se vyklonil z otvoru a natáhl ruce. Všech sedm krystalů vystřelilo se šokující rychlostí přímo k němu a vlétlo mu do dlaní tak prudce, až sykl. Sevřel je v hrsti a snažil se vydržet neuvěřitelný žár, který z nich sálal. Zároveň odskočil dozadu. Poklop se okamžitě zavřel, jako by nikdy neexistoval. Velen svíral ata’malské krystaly a mysl měl tak široce rozevřenou, až se téměř ocitl na hranici šílenství. Na nekonečný okamžik se v duchu zjevil přesně mezi nadějí a zoufalstvím.</p>
<p>Dokázali to? Unikli?</p>
<p>Z místa v samotném čele armády měl Kiljaeden dokonalý výhled na celou horu hemžící se jeho otroky. Na krátký a velkolepý okamžik si vychutnával vítězství stejně sladké jako hlad, který mu Sargeras nasadil do mysli. Talgath splnil úkol dokonale. Velen jen šílenou shodou náhod uchopil krystal právě v okamžiku, kdy měl útok začít. Kdyby se tak nestalo, leželo by jeho tělo na zemi roztrhané na krvavé kusy.</p>
<p>Ale Velen ata’malský krystal do ruky vzal a dostal varování. Něco se stalo. Kolem zrádce se najednou objevila jakási světla a pak pro ně cosi přiletělo. A teď se Kiljaedenovi přímo před očima podivné plavidlo mihotavě rozzářilo a pak… zmizelo. Utekl! Ten zatracený, prokletý Velen utekl! Man’ari, jejichž nadšení ještě před pár vteřinami Kiljaedena nádherně prostupovalo, byli nyní naopak plní zklamání a úžasu. Dotkl se jejich myslí; nevěděli nic. Co to bylo za věc, která mu sebrala Velena i ostatní přímo před nosem? Takový vývoj událostí se jeho pánovi nebude líbit.</p>
<p>„Co teď?“ zeptal se Archimonde. Kil’jaeden se ke spojenci otočil.</p>
<p>„Najdeme je,“ zavrčel Kiljaeden. „Najdeme je a zničíme. I kdyby to mělo trvat tisíc let.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>1.</strong></p>
<p>Jmenuji se Thrall.</p>
<p>V jazyce lidí to jméno znamená otrok a vyprávění o tom, jak jsem ho dostal, raději necháme na jindy. Milostí seslanou mi duchy předků a krví padlých hrdinů, která mi proudí v žilách, jsem se stal náčelníkem svého národa – orků a vůdcem skupiny tvořené různými rasami a nazývané Horda. Ani tenhle příběh sem však nyní nepatři. Dnes hodlám vyprávět o svém otci a o všech, kdo v něj věřili, stejně jako o těch, kteří ho zradili. Budí to tedy příběh o celém našem národu, který je nutní zaznamenat dřív než se ti, co ho žili, připojí k našim ctihodným předkům.</p>
<p>Ani moudrý šaman Drek’Thar se neodvažuje hádat, co by se s námi bývalo stalo, kdyby se věci neodehrály, jak si je pamatujeme. Osud nám chystá mnoho cest a žádný rozumný tvor by se nikdy neměl nechat zlákat tím tak příjemně znějícím „co</p>
<p>kdyby „. Co se stalo, stalo se. Můj národ se musí vyrovnat s hanbou i slávou, které byly obě důsledkem našich vlastních rozhodnutí.</p>
<p>Tohle není jen vyprávění o Hordě, jak ji známe dnes. O volném svazku orků, taurenů, Opuštěných, trolů a krvavých elfů. Tohle je příběh o zrození Hordy. I ona, jako každé dítě, se narodila uprostřed krve a bolesti a její křik, kterým se přihlásila k životu, znamenal zároveň smrt jejích nepřátel…</p>
<p>Na tak hořký příběh plný krve je začátek docela mírumilovný. Jsme uprostřed kopců a údolí v zelené zemi nazývané Draenor…</p>
<p>Mladí orkové usínali při zvuku bubnů napodobujících rytmus srdce, ale Durotan z klanu Frostwolf byl dokonale bdělý. Ležel spolu s ostatními na hliněné podlaze spacího stanu. Před chladem na kost zmrzlé země ho chránila silná vrstva slámy a huňatá kožešina z clefthoof ( Clefthoof je vlastně sudokopytník vzdáleně připomínající bizona (pozn. překl.) ). I tak cítil, jak se vibrace bubnů šíří zemí až k jeho tělu, zatímco stejný prastarý rytmus hladil jeho sluch. Jak jen toužil přidat se k ostatním a upadnout do milosrdného spánku.</p>
<p>Durotana čekalo ještě jedno léto, než se bude moci zúčastnit svátku Omriggor, rituálu, kterým se přijímali mladí orkové mezi dospělé. Až do této všemi velmi očekávané události bude snášet skutečnost, že musí trávit noc ve společném stanu s dětmi, zatímco dospělí si sedí kolem ohně a vyprávějí si o věcech, které jsou bezpochyby velmi důležité a zároveň tajemné.</p>
<p>Povzdechl si a překulil se na drahou stranu. Nebylo to spravedlivé.</p>
<p>Orkové mezi sebou neválčili, ale zrovna společenští také nebyli. Každý klan žil sám pro sebe, udržoval si vlastní tradice, styl oblékání, příběhy i šamany. Dokonce existovaly i dialekty, které se různily natolik, že si orkové nerozuměli, pokud nepoužili společný jazyk. Klany se od sebe lišily téměř stejně, jako se lišili orkové od jiné inteligentní rasy, s níž sdíleli pole, les i potoky – od záhadných draenei. Jen dvakrát za rok, na jaře a na podzim, se orkské klany shromáždily tak jako nyní, aby uctily čas, kdy byl den stejně dlouhý jako noc.</p>
<p>Slavnost oficiálně začala za včerejšího východu měsíce, třebaže orkové už se na tomto místě shromažďovali několik dní předtím. Oslava Kosh’harg se odjakživa konala na tomto posvátném místě, kterému orkové říkali Nagrand – „Země větrů“ a jež leželo v laskavém stínu „Hory duchů“ – Oshu’gun. Třebaže během slavnosti nebyla nouze o rituální souboje a zápasy, nikdy zde nepropuklo skutečné násilí kvůli nějakému výbuchu vzteku. Když někdy došlo ke skutečnému konfliktu, což vzhledem k množství zúčastněných nebylo nic nenormálního, dokázal vždy šaman obě strany přimět vyřešit konflikt mírumilovnou cestou, nebo posvátné místo opustit.</p>
<p>Okolní krajina byla úrodná, plná života a nesmírně uklidňující. Durotana občas napadlo, jestli je zdejší země tak příjemným místem proto, že se i orkové rozhodli zde setrvávat v míru, nebo jestli naopak sama země přináší orkům klid. Vlastně nad podobnými věcmi uvažoval docela často, ale nechával si je pro sebe, protože o takhle podivných myšlenkách neslyšel nikoho jiného mluvit.</p>
<p>Durotan si tiše povzdechl. Hlavou mu vířily myšlenky a srdce bušilo, jako by odpovídalo na rytmus bubnů venku. Včerejší noc byla nádherná a Durotanem hluboce pohnula. Když se mezi tmavými stromy objevila Bledá paní, která sice zrovna byla ve fázi ztrácení, ale přesto zářila natolik jasně, že se její světlo odráželo od bílé sněhové přikrývky, ozvaly se z hrdel tisíců shromážděných orků nadšené výkřiky. Byli tu moudří starší, válečníci na vrcholu sil, ale i děti, které se ještě držely silných paží svých matek. Vlci, věrní druhové, kteří jim navíc dovolovali na sobě jezdit, se přidali s hlasitým vytím. Při jeho zvuku Durotanovi vřela krev v žilách stejně jako nyní díky zvuku bubnů. Bylo to hluboké, zvířecky primitivní volání na pozdrav bílému talíři, který vládl noční obloze. Durotan se rozhlédl kolem sebe a spatřil celé moře silných tvorů zvedajících hnědé paže ozářené stříbrným světlem k Bledé paní. Jako by byli jedním. Kdyby se zde objevil ogr, natolik šílený, aby zaútočil, padl by v jediném okamžiku k zemi sražen zbraněmi nekonečného zástupu odhodlaných válečníků.</p>
<p>A pak nastal čas hostiny. Už dříve, než začala zima, byly zabity tucty kusů zvířat a jejich maso usušeno nebo vyuzeno. Před chvílí se všude rozhořely hranice, jejich teplé světlo se mísilo se studeně bílou září Paní a hlas bubnů od toho okamžiku ještě neutichl.</p>
<p>On, stejně jako všechny ostatní děti – Durotan si při tom označení vždy pohrdavě odfrkl – ležící vedle něj na kožešinách, měl dovoleno zůstat vzhůru, dokud nedojedl a dokud neodešli šamani. Šamani všech klanů odcházeli v okamžiku, kdy byl sněden úvodní chod hostiny, aby vyšplhali na horu Oshu‘gun, která stála tiše na stráži a přihlížela jejich hodování, vstoupili do jejích jeskyní a vyhledali radu duchů zemřelých předků.</p>
<p>Pohled na Oshu’gun byl působivý i z dálky. Na rozdíl od jiných hor, které měly nepravidelné a drsné tvary, se Oshu’gun zvedala ze země, jako by byla pečlivě vytvarována nabroušeným hrotem. Vypadala jako ohromný krystal, který někdo zasadil do země, tak čisté byly její linie a tak jasně zářila ve svitu slunce i měsíce. Podle některých legend před stovkami let spadla z oblohy a její tvar byl skutečně tak neobvyklý, že Durotan byl ochoten jim věřit.</p>
<p>Jakkoli byla Oshu’gun zajímavá, Durotan vždy považoval za docela nefér, že v jejím nitru museli šamani setrvat po celou dobu svátku Kosh’harg. Chudáci šamani přijdou o všechnu zábavu, pomyslel si. Ale my děti vlastně taky, napadlo ho vzápětí.</p>
<p>Během dne se lovilo, hrály hry a vyprávěly se příběhy o hrdinských činech předků. Každý klan měl své, takže Durotan mohl k již známým vyprávěním, která slýchával odmalička, přidat nová vzrušující dobrodružství.</p>
<p>Všechno to byla zábava a Durotan si to velmi užíval, ale zároveň hořel zvědavostí dozvědět se, o čem dospělí u dýmky a různých nápojů debatují, když děti s břichy plnými k prasknutí usnou ve stanu.</p>
<p>Už to nemohl vydržet. Potichu se posadil, uši napjaté po jakémkoli zvuku, který by mu prozradil, že je vzhůru ještě někdo. Nic neslyšel, takže po dlouhé minutě čekání vstal a pomalu se plížil ke vchodu.</p>
<p>Byl to dlouhý a pomalý postup tmavým stanem. Všude po podlaze byly rozložené děti všech velikostí a každého věku a jediný chybný pohyb je mohl všechny probudit. Se srdcem bušícím vzrušením z vlastní odvahy opatrně kladl nohy mezi jen matně viditelné stíny s přesností a ladností dlouhonohého ptáka z močálu.</p>
<p>Zdálo se to být jako věčnost, než se Durotan konečně dostal až k závěsu. Zastavil se, aby se trochu uklidnil, natáhl ruku…</p>
<p>A dotkl se velkého těla s hladkou pokožkou stojícího hned vedle něj. Rychle ucukl a překvapeně zasyčel.</p>
<p>„Co děláš?“ zašeptal Durotan.</p>
<p>„Já? Co děláš ty?“ obořil se na něj druhý ork. Durotan se najednou zazubil, protože si uvědomil, jak je jejich rozhovor směšný.</p>
<p>„To samé co ty,“ odpověděl Durotan stále šeptem. Všichni kolem spali. „A buď si tu o tom budem povídat, nebo to zkusíme.“</p>
<p>Durotan podle obrysů těla druhého orka poznal, že je to urostlý samec, zřejmě téměř stejně starý jako on. Podle hlasu ho nepoznával, takže nepatřil k Vlkům, jak si členové klanu Frostwolf říkali. To dělalo jeho čin ještě troufalejším. Už nešlo jen o to</p>
<p>vyplížit se ze stanu, ale teď to bylo navíc s příslušníkem cizího klanu.</p>
<p>Druhý ork zaváhal. Bezpochyby se mu hlavou honilo úplně to samé. „Tak jo,“ řekl nakonec. „Jdem.“</p>
<p>Durotan znovu natáhl ruku do tmy, prsty nahmatal závěs a pak i jeho okraj. Oba orkští výrostci společně závěs odhrnuli a vyšli do mrazivé noci.</p>
<p>Durotan se otočil, aby si prohlédl společníka. Druhý ork byl hnědší a také o něco vyšší. Durotan byl v klanu ze svých vrstevníků největší a nebyl tedy zvyklý, že by někdo mohl být vyšší než on. Trochu ho to znervózňovalo. I jeho parťák se k němu otočil a Durotan cítil, jak si ho měří pohledem. Pak druhý ork přikývl, zjevně spokojen s tím, co zjistil.</p>
<p>Ani jeden z nich si netroufl promluvit. Durotan ukázal na velký strom nedaleko stanu a oba se k němu tiše vydali. Na chvíli, která určitě nebyla tak dlouhá, jakjim připadala, se ocitli na otevřeném prostranství. Mohl je vidět kdokoli z dospělých, který by se v tu chvíli rozhodl otočit jejich směrem, ale nakonec je nikdo nespatřil. Durotan se cítil stejně viditelný, jako by stáli na prudkém slunci. Tak jasná byla záře měsíce, která se navíc odrážela od jiskřivě bílé sněhové pokrývky. Křupání zmrzlého sněhu pod jejich těžkýma nohama bylo určitě stejně hlasité jako řev ogra. Konečně se však dostali ke stromu a ukryli se za ním. Durotan si zhluboka oddechl a z úst mu vyšel velký oblak páry. Druhý ork se k němu otočil a zazubil se.</p>
<p>„Já jsem Orgrim, rod Telkara Doomhammera z klanu Blackrock,“ řekl mladík šeptem, přesto ale velmi hrdě.</p>
<p>Na Durotana udělal dojem. I když tento rod nebyl rod náčelnický, byl velmi dobře známý a ctěný.</p>
<p>„A já jsem Durotan, rod Garada z klanu Frostwolf,“ odpověděl. Teď bylo na Orgrimovi, aby adekvátně zareagoval na informaci, že tu sedí s orkem, který se jednou stane náčelníkem jiného klanu. Uznale pokýval hlavou.</p>
<p>Chvíli jen mlčky seděli a užívali si velkolepost vlastní odvahy. Durotanovi však začalo být chladno a tlustou kápi měl celou provlhlou, proto vstal. Znovu ukázal směrem k ohňům a Orgrim přikývl. Oba opatrně vykoukli zpoza stromu a našpicovali uši. Odtud už určitě uslyší tajemné historky, po nichž tolik prahli. Společně s praskáním ohňů a duněním bubnů k nim skutečně doléhaly hlasy.</p>
<p>„Šamani mají tuhle zimu spoustu práce s horečkou,“ řekl Durotanův otec, Garad. Sáhl pod sebe a pohladil ohromného bílého vlka, který dřímal u ohně. Zvíře, v němž díky bílé kožešině musel každý poznat sněžného vlka, vděčně zamručelo. „Jedno děcko se uzdraví a lehne druhé.“</p>
<p>„Taky bych si už nechal líbit jaro,“ řekl jiný samec, který se právě postavil, aby hodil do plamenů další poleno. „Zvířat taky není moc. Když jsme se chystali na slavnost, byl problém vůbec nějaké clefthoofy najít.“</p>
<p>„Klaga dělá z kostí fantastickou polívku, ale odmítá nám říct, co do ní dává za bylinky,“ řekl třetí a otočil se k samici, která právě kojila nemluvně. Klaga, neboť to zjevně byla ona, se zasmála.</p>
<p>„Jediný, kdo ten recept dostane, je tenhle mrňous, a to až vyroste,“ odpověděla Klaga a zazubila se.</p>
<p>Durotanovi spadla čelist. Otočil se a vytřeštil oči na Orgrima, který měl ve tváři stejný znechucený výraz. Tak tohle bylo tak důležité a tajné, že děti nesměly ven ze stanu, aby to neslyšely? Hovory o polívkách a horečce?</p>
<p>V jasném měsíčním světle neměl Durotan problém číst z Orgrimovy tváře. Ten se nyní mračil tak, že měl obočí nad nosem spojené v jedno.</p>
<p>„My dva přece musíme dokázat i něco lepšího, Durotane,“ řekl tlumeným a značně rozmrzelým hlasem. Durotan se ušklíbl a přikývl. To rozhodně.</p>
<p>Slavnost trvala ještě další dva dny. Během dne a hlavně v noci, když se ti dva tajně vyplížili ven ze stanu, vyzývali se vzájemně k různým siláckým kouskům, závodili spolu, šplhali, poměřovali sílu, zápasili, zkrátka dělali všechno, co je napadlo. Jeden druhého poráželi, skoro jako by se domluvili, že se budou střídat. Když posledního dne Orgrim vyzval svého druha na páté utkání, aby konečně určili vítěze zatím nerozhodného zápasu, Durotana cosi přimělo promluvit.</p>
<p>„Co kdybychom nechali normálních soubojů,“ řekl Durotan a sám žasl, kde se v něm ta slova berou, „a udělali něco, co by v historii našeho národa bylo opravdu zvláštní.“</p>
<p>Orgrimovi se rozzářily už tak jasné šedé oči a naklonil se blíž. „Co navrhuješ?“</p>
<p>„Budeme přátelé.“</p>
<p>Orgrimovi klesla těžká čelist. „Ale my… nejsme ze stejného klanu!“ řekl hlasem, který dával tušit, že stejně dobře by mohl Durotan navrhnout přátelství mezi černým vlkem a talbukem.</p>
<p>Durotan mávl rukou. „Přece nejsme nepřátelé,“ řekl. „Podívej se kolem sebe. Dvakrát za rok se všechny klany sejdou a nikdo nikomu nic nedělá.“</p>
<p>„Ale… můj otec říká, že se nám daří držet mír právě proto, že se scházíme tak málo,“ pokračoval Orgrim. Nervózně se zamračil.</p>
<p>Durotanova slova nyní zazněla zklamaně. „Dobře. Myslel jsem, že jsi statečnější než ostatní, Orgrime z rodu Doomhammera, ale nejsi lepší než oni. Jsi ustrašený a bojíš se podívat za hranice toho, co se dělalo odjakživa, a zjistit, jestli by to nešlo i jinak.“</p>
<p>Ta slova mu vycházela ze srdce, ale i kdyby si je Durotan pečlivě připravoval a uvažoval nad nimi týdny, nemohl by zvolit lépe. Orgrimova hnědá tvář zrudla a v očích se mu zajiskřilo.</p>
<p>„Nejsem zbabělec!“ zavrčel. „Nikdy jsem neodmítl žádnou výzvu, ty nafoukaný Frostwolfe!“</p>
<p>Pak se na menšího Durotana vrhl, srazil ho k zemi a oba do sebe bušili tak dlouho, až museli být přivedeni šamani, aby je ošetřili a dali jim lekci o tom, jak je nevhodné, aby se prali na posvátném místě.</p>
<p>„Ty se neumíš chovat?“ obořila se na Durotana stará šamanka klanu Frostwolf, které všichni říkali „matka“ Kashur. „Ještě nejsi tak velký, abys nemohl dostat na zadek, mladý Durotane!“</p>
<p>Šaman, který se staral o Orgrima, mručel cosi podobného. Durotan se díval, jak ošetřuje Orgrimovi hlubokou rozšklebenou ránu na hnědém těle, a přestože i jemu z nosu tekla krev, divoce se zazubil. Orgrim jeho pohled zachytil a odpověděl podobným úšklebkem.</p>
<p>Souboj začal. Poslední a největší souboj. Mnohem důležitější než závody nebo zvedání kamenů. A ani jeden z nich nebyl ochoten přiznat porážku… říct, že přátelství mezi dvěma mladíky z různých klanů je špatné. Durotan měl pocit, že tenhle zápas skončí až v okamžiku, kdy jeden z nich zemře… a snad ani pak ne.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>2.</strong></p>
<p><emphasis>P</emphasis><emphasis>amatuji si, když jsem se s taureny setkal po</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prvé. Pamatuji si na hluboký hlas a klidnou</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tvář Cairna Bloodhoofa (Krvavé kopyto. Setkáte se s ním už ve Warcraftu III, větší roli však samozřejmě sehrál ve WoW (pozn. překl.</emphasis><emphasis>) )</emphasis><emphasis>. Pamatuji si, jak jsem seděl na zemi ve stanu, který s neuvěřitelnou rychlostí dokázali postavit i složit, a připadal jsem si tak zvláštně, jako bych byl doma. Kouřili jsme dýmku, dělili se o jídlo i pití, poslouchali bubny, jejichž rytmus byl cítit až v kostech, a povídali si. Taureni mi nejprve připadali takoví zvířecí, ale našel jsem v nich moudrost i humor, a než bylo uzavřeno první kolo vyjednávání, bylo mi jasné, že orkové objevili v těchto napůl kravských bytostech velmi vzácného spojence.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zatímco jsme mluvili, padla noc, vlahá noc, která perfektně slušela téhle nádherné zemi. Vyšli jsme ze stanu a dívali se na nekonečné množství hvězd, zatímco nám tváře hladil příjemný vánek. Obrátil</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsem se k </emphasis><emphasis>Drek’Tharovi</emphasis><emphasis>, abych ho požádal o jeho moudrost. Ke svému úžasu jsem na jeho tváři spatřil slzy lesknoucí se ve světle měsíce.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Takoví jsme bývali, můj náčelníku,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řekl zlomeným hlasem. Zvedl paže a zaklonil hlavu, aby ho vítr mohl obejmout a osušit slzy z jeho zelené tváře.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Blízk</emphasis><emphasis>o zemi. Blízko duchům. Se silným srdcem, laskaví ke svým dětem a s vědomím, že naše místo na světěje zasloužené a správné. Chápali jsme rovnováhu mezi dávat a brát. Jediná magie, již taureni praktikují, je dobrá a čistá magie země, na kterou také země odpovídá. A Draenor kdysi takhle na naše volání odpovídal.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>Vzpomněl jsem si na volání taurenů o pomoc v boji proti nenáviděným nepřátelům </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> špinavým kentaurům.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ano</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> soucítím s nimi. Budu rád, kdyžjim budu schopen pomoct, </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis> řekl jsem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Drek</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>Thar se zasmál, obr</emphasis><emphasis>átil ke mně slepé oči a prohlédl si mě lépe, než by to dokázal kdokoli se zdravým zrakem.</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ale, můj mladý Thralle,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řekl a nepřestával se smát, </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis> ty to pořád nechápeš. To oni pomohou nám.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Durotan běžel tak rychle, jak mu to jeho silné nohy dovolily. Těžce dýchal a hnědou kůži měl zarudlou a zalitou potem, dokázal se však přinutit nezastavovat. Bylo léto a on měl bosé nohy. Tráva pod nimi byla měkká a občas nechtěně zašlápl i fialový květ dassanu. Vůně květu tradičně využívaného k léčení mu stoupala k nozdrám jako požehnání a povzbuzovala ho k ještě rychlejšímu běhu.</p>
<p>Nyní byl na okraji Terokkarského lesa a mířil do jeho chladného, šedozeleného nitra. Musel dávat pozor na spletité kořeny nádherných ztepilých stromů, protože bylo snadné o ně zakopnout. To jej zpomalilo. Do zeleného srdce lesa pronikalo jen měkké světlo a klid, který z něj vyzařoval, ostře kontrastoval s Durotanovou potřebou zvítězit. Znovu zrychlil, přeskakoval padlé kmeny porostlé mechem a skláněl se pod nízkými větvemi s ladností talbuka. Černé vlasy, husté a do půl zad dlouhé, za ním vlály. Plíce ho pálily a nohy volaly po odpočinku, on však zaťal zuby a nevnímal žádnou z úpěnlivých proseb svého těla. Patřil k Frostwolfům, byl následník náčelníka a příští vůdce a žádný Blackrock ho zkrátka…</p>
<p>Durotan poměrně blízko za sebou uslyšel válečný pokřik a jeho naděje se zmenšily. I Orgrimův hlas, stejně jako jeho, ještě hledal polohu a zatím byl o hodně níž než u dospělého orka, ovšem i Durotan musel připustit, že už nyní zní velmi působivě. Soustředil se na pohyb nohou a pokusil se zrychlit, nyní však měl pocit, že jsou ztvrdlé a těžké, jako by byly vytesány z kamene. Koutkem oka naštvaně spatřil Orgrima, který se nejprve dostal na jeho úroveň a nakonec ho z posledních sil předběhl.</p>
<p>Vítězný ork natáhl paži a plácl do kmene stromu na mýtině, který si před závodem stanovili za cíl, těsně před Durotanem. Orgrim běžel ještě pár kroků dál, jako by se jeho silné nohy odmítaly přestat pohybovat. Durotanovy nohy takový problém neměly a budoucí náčelník Vlků se zhroutil na zem neschopen popadnout dech. Ležel tváří na chladné, mechem vonící zemi s vědomím, že by se měl posadit a vyzvat Orgrima k odvetě, ale byl příliš vyčerpaný. Nedokázal jednoduše nic než ležet a odpočívat.</p>
<p>Slyšel, že ho Orgrim napodobil, ovšem vzápětí se otočil na záda a začal se smát. Durotan se k němu přidal. Ptáci a jiní malí tvorové žijící v Terokkarském lese ztichli, zatímco oba orkové se rty ohrnutými přes stále ještě rostoucí kly vydávali zvuky, které musely znít spíše jako zuřivý bojový řev těsně před lovem než jako projev radosti a štěstí.</p>
<p>„Ha,“ zavrčel Orgrim, posadil se a přátelsky do Durotana žduchl. „Porazit ucho jako ty není problém, Durotane.“</p>
<p>„Máš tolik svalů, že už nezbývá energie pro mozek,“ odsekl Durotan. „Stejně důležitá jako síla je šikovnost. Ale o tom u vás nemáte ani páru.“</p>
<p>Ve špičkování ale nebyla žádná zloba. Oba jejich klany nejprve přátelství dvou výrostků znepokojovalo, ale Durotanův argument – to, že se nic takového nikdy předtím nedělalo, přece neznamená, že to není možné – vůdce pobavil a zároveň přesvědčil. Pomohl také fakt, že klany Frostwolf i Blackrock byly odjakživa poměrně mírumilovné. Kdyby Durotan navrhl podobné přátelství členu klanu Warsong nebo Bonechewer, které byly proslulé hrdostí a nedůvěrou k ostatním, plamínek vzájemné náklonnosti by byl jistě uhašenjiž v zárodku (To naznačují i názvy zmíněných klanů. Černá skála přeci jen zní mírumilovněji než Válečná píseň nebo Chroustači kostí (pozn. překl.).). Takhle starší jen čekali a čekali, až to oba mladíky přejde a vrátí se na své místo v řádu, který fungoval už… už tak dlouho, že si to nikdo ani nepamatoval.</p>
<p>Nakonec však byli zklamaní.</p>
<p>Mrazy pozdní zimy nejprve vystřídalo jaro a nyní i svěží teplo léta a přátelství pokračovalo. Durotan věděl, že jsou pod dohledem, ale dokud jim nikdo do ničeho nemluvil, neozýval se ani on.</p>
<p>Durotan zavřel oči a roztaženými prsty hladil mech. Šamani říkali, že život je ve všech věcech, stejně jako mají všechny věci sílu i ducha. Šamani měli úzký vztah k duchům čtyř živlů – země, vzduchu, ohně a vody – stejně jako k duchu divočiny a tvrdili, že cítí životní sílu země i mrtvého kamene. Durotan však pod dlaněmi cítil jen chladivý a trochu vlhký mech a půdu pod ním.</p>
<p>Ta se nyní zachvěla. Prudce otevřel oči.</p>
<p>Vzápětí vyskočil a jeho ruka automaticky sáhla po palici opatřené ostrými hřeby, kterou nosil neustále při sobě. Orgrim dával přednost těžkému kovovému kladivu, tradiční zbrani svého klanu a také zjednodušené kopii legendárního kladiva, které jednou zdědí. Oba chlapci si vyměnili pohledy. Nepotřebovali nic říkat. Třásla se země proto, že se k nim blížil obrovský clefthoof s huňatou kožešinou, z níž se dělaly skvělé přikrývky, a výživným červeným masem, které dokázalo nasytit celý klan, nebo to bylo něco daleko nebezpečnějšího?</p>
<p>Co vlastně v Terokkarském lese všechno žilo? Byli tu zatím jen jednou…</p>
<p>Jako jeden se otočili a malýma černýma očima zkoumali nyní děsivě vyhlížející temná místa mezi hustě rostoucími stromy a hledali, co by mohlo být původcem hluku.</p>
<p>Bum! Země se znovu zachvěla. Durotanovi se srdce rozbušilo rychleji. Jestli to byl jen malý clefthoof, třeba by ho mohli ve dvou skolit a pak kořist rozdělit mezi oba klany. Otočil se na Orgrima a spatřil, že jeho příteli planou oči vzrušením.</p>
<p>Bum.</p>
<p>Bum.</p>
<p>Prásk.</p>
<p>Oba mladíci zalapali po dechu a pak začali couvat, protože hluk se rychle blížil. Jen pár metrů před nimi se jeden ze stromů rozletěl na třísky. A pak spatřili to, co způsobovalo šílený hluk a co jako nic odhodilo z cesty prastarý strom.</p>
<p>Bylo to obrovské, v ruce to mělo palici stejně velkou jak oni dva a v žádném případě to nebyl clefthoof.</p>
<p>A vidělo je to.</p>
<p>Otevřelo to tlamu a zařvalo cosi, co se zdálo být vzdáleně srozumitelné, ovšem Durotan nehodlal ztrácet čas tím, že by se pokoušel zjistit, co to vlastně řeklo.</p>
<p>Oba chlapci zjevně uvažovali stejně. Jako jeden se otočili a dali se na útěk.</p>
<p>Teď si Durotan skutečně zoufale přál, aby si před několika chvílemi nedali závod v běhu, protože</p>
<p>jeho nohy se ještě nevzpamatovaly. Přesto ho zatím poslouchaly. Pud sebezáchovy jim dodával sílu.</p>
<p>Jak se vůbec mohli dostat tak hluboko na území ogrů? A kde byli gronnové? Durotan si v duchu představil, jak se jeden z těchhle obrů, které jediné ogrové poslouchali, prodírá mezi stromy. V duchu viděl gronna. Byl vzhledem k ogrovi stejně obrovský jako ogr vůči oběma mladým orkům, navíc daleko strašlivější, tělo spíše ze země a skály než z masa a kostí. Jeho jediné a krvavě rudé oko bylo upřené na Durotana s Orgrimem a rozkaz, který dal ogrovi, zněl jasně: dostaň je.</p>
<p>Durotan ani Orgrim ještě nedospěli do věku, kdy projdou iniciačním obřadem, po němž budou mít dovoleno vydávat se s ostatními lovci klanu na lov ogrů, a občas dokonce i gronnů. Už se ovšem zúčastnili lovů, které oba klany považovaly za méně nebezpečné, jako třeba na talbuky a jinou snadnou kořist. Nicméně Durotan se odmalička nemohl dočkat dne, kdy bude mít dovoleno postavit se těmhle obávaným netvorům a získat pro sebe i pro svůj klan nekonečnou slávu.</p>
<p>Teď si tím už tak jistý nebyl. Zem se dál chvěla a ogrův řev byl ještě srozumitelnější.</p>
<p>„Zabít malý ork! Já zašlápnu!“ Řev, který následoval, jim málem prorazil ušní bubínky.</p>
<p>Netvor je doháněl. Navzdory zoufalým příkazům vycházejícím z mozku ke končetinám, aby se pohybovaly rychleji, rychleji, sakra, nedokázal Durotan zvětšit vzdálenost od obludného tvora, který už byl nyní tak blízko, že jeho obrovský stín téměř halil veškeré světlo, jež pronikalo mezi větvemi stromů.</p>
<p>Stromy však už řídly a světla bylo čím dál víc. Blížili se okraji lesa. Durotan bez zaváhání vyběhl na otevřené prostranství, na louku, kde najednou jeho nohy dopadaly na měkkou svěží trávu. Orgrim byl před ním, ale ne o moc. Durotan byl téměř zoufalý. Vlnu zoufalství však vzápětí vystřídala černá vlna vzteku.</p>
<p>Přece ještě nebyli dospělí! Ještě ani nebyli na prvním opravdovém lovu, netančili u ohně se samicemi, ještě neměli možnost umýt si tváře v teplé krvi první oběti. Ještě tolik toho nezkusili. Jedna věc byla hrdinsky zahynout v boji, ale tenhle netvor byl o tolik silnější, že jejich smrt bude spíše směšná než hrdinská.</p>
<p>S vědomím, že by ho to mohlo stát cenné sekundy, ale neschopen odolat náhlému nutkání, Durotan otočil hlavu, aby ogrovi vmetl do tváře nějakou urážku, dřív než ho rozmázne palicí na placku.</p>
<p>Pohled, který se mu naskytl, ho ale šokoval.</p>
<p>Jejich zachránci přišli zcela neslyšně. Pohybovali se jako modrobílostříbrná přílivová vlna, která se zdánlivě zhmotnila přímo ze vzduchu. Durotan uslyšel známé svištění šípů letících vzduchem a o zlomek vteřiny později se znovu ozval ogrův řev, ovšem tentokrát řval obr bolestí. Z jeho mohutného těla trčely desítky zdánlivě malinkých šípů, které způsobily, že zpomalil. Řval a snažil se z kůže ty otravné předměty strhat.</p>
<p>A pak zazvonil čísi jasný hlas. Přestože Durotan</p>
<p>jazyku nerozuměl, poznal slova vyvolávající magii a na kůži ucítil praskání. Oblohu náhle roztrhly blesky. Ty však nebyly podobné žádným, které Durotan viděl sesílat šamany. Kolem ogra zapraskala modrá, bílá a stříbrná energie, zavířila a stahovala se kolem něj jako síť. Netvor znovu zařval a padl. Země se zachvěla.</p>
<p>Nyní draenei s těly chráněnými jakýmisi kovovými pláty, na nichž se odrážela přehlídka magické energie, ze které Durotana bolely oči, sesedli a přibližovali se k padlému ogrovi. Zaleskly se zbraně, zazněla další magická slova a Durotan se musel přinutit zavřít oči, aby z té scény nezešílel.</p>
<p>Když se rozhostilo ticho, Durotan oči znovu otevřel a spatřil, že ogr je mrtvý. Jeho oči prázdně hleděly k obloze, z rozevřených rtů mu vypadl jazyk a celé tělo měl rudé od krve a plné černých popálenin.</p>
<p>Ticho bylo tak dokonalé, že Durotan slyšel vlastní přerývaný dech i dech Orgrima vedle sebe. Oba se na sebe podívali ohromeni tím, co právě viděli.</p>
<p>Draenei už samozřejmě viděli, ale jen z dálky. Občas přicházeli ke všem klanům měnit mistrně vyrobené nástroje, zbraně i ozdobné předměty z kamenů za tlusté kožešiny lesních zvířat, barevné deky a suroviny, které orkové těžili ze země i ze skal. Pro klany to vždy bylo zajímavé setkání, ale samotný obchod trval jen několik hodin. Draenei – tajemně úchvatní tvorové s modrou kůží a laskavým hlasem – nijak nevyhledávali společnost a žádný vůdce klanu jim nikdy nenabídl další pohostinnost ani je nepožádal, aby zůstali na noc. Jejich setkání byla srdečná, ale měla krátké trvání a všem to tak zjevně vyhovovalo.</p>
<p>Nyní vůdce skupiny, která se tak neočekávaně objevila, vykročil směrem k Durotanovi. Ze země si Durotan všiml věci, kterou nikdy dřív, když draenei z dálky pozoroval, nezaznamenal.</p>
<p>Jejich nohy nevedly rovně od těla k zemi. Byly zahnuté dozadu jako… jako nohy talbuka a byly zakončené kopyty ukrytými v naleštěných modrých kovových pouzdrech. A… ano, to, co vzadu kmitalo zleva doprava, byl rozhodně silný neosrstěný ocas. Jeho majitel se už nad Durotanem skláněl a podával mu silnou modrou raku. Durotan zamrkal a ještě okamžik zíral na nečekaný plazí ocas i podivný tvar draeneiských nohou. Pak bez pomoci vstal. Díval se do tváře, nad kterou bylo čelo chráněné podivnými pláty, jako by tam z hlavy vyrůstalo přirozené brnění. Černé vousy i vlasy měl draenei tak dlouhé, že spadaly až na barevnou košili, a jeho zářící oči měly barvu zimního jezera.</p>
<p>„Máš něco zraněného?“ zeptal se draenei lámanou obecnou orkštinou. Jeho jazyk měl zjevně problém pomáhat vytvořit hrdelní zvuky, kterých bylo v jazyce orků plno.</p>
<p>„Jen svou hrdost,“ uslyšel Durotan zašeptat Orgrima v klanovém nářečí. I on byl jako omráčený. Draenei jim oběma zjevně zachránili život a on jim byl samozřejmě vděčný. Zároveň však viděli dva hrdé orky utíkat před nebezpečím. Nikdo nemohl popřít, že tohle nebezpečí bylo snad víc než smrtelné – jediná rána ogrovým gigantickým kyjem by z Durotana i Orgrima udělala dva mastné fleky – ale stejně.</p>
<p>Nebylo poznat, zda draenei Orgrima slyšel a rozuměl mu, ale Durotan měl pocit, že viděl, jak se jeho rty pohnuly v náznaku úsměvu. Draenei obrátil pohled k obloze a Durotan si trpce uvědomil, že slunce už je velmi nízko nad horizontem.</p>
<p>„Vydali jste se daleko od domova a slunce se již ukládá ke spánku,“ řekl. „Ze kterého jste klanu?“</p>
<p>„Já jsem Durotan z klanu Frostwolf a tohle je Orgrim z klanu Blackrock.“</p>
<p>Draenei se zatvářil překvapeně. „Ze dvou různých klanů? Vy jste jeden druhého vyzvali na souboj a při boji jste se dostali až sem?“</p>
<p>Durotan s Orgrimem si vyměnili pohledy. „Ano… vlastně ne,“ řekl Durotan. „Jsme přátelé.“</p>
<p>Draenei vytřeštil oči. „Přátelé… ze dvou různých klanů?“</p>
<p>Orgrim přikývl. „Ano.“ A pak jakoby na svou obhajobu dodal: „Není to obvyklé, ale ani zakázané.“</p>
<p>Draenei přikývl, ale stále vypadal velmi překvapeně. Chvíli se na oba díval, pak se otočil ke dvěma ze svých druhů a cosi zašeptal v rodném jazyce. Durotan si pomyslel, že to zní nesmírně melodicky, jako zvuk potůčku přeskakujícího kameny nebo jako zpěv ptáků. Druzí dva draenei bedlivě poslouchali a pak přikývli. Jeden sundal z opasku měch s vodou, zhluboka se napil a pak se rozběhl kroky ladnými a rychlými skoro jako talbuk na jihozápad</p>
<p>– směrem, kde bylo území klanu Vlků. Druhý zamířil na východ ke klanu z Černých skal.</p>
<p>Draenei, který s nimi mluvil, se otočil zpět. „Dají vašim rodinám vědět, že jste v pořádku a v bezpečí. Domů se vrátíte zítra. Nyní bych vám rád nabídl pohostinnost draenei. Jmenuji se Restalaan. Jsem velitel strážců Telmoru, města, se kterým obchodují oba vaše klany. Bohužel si ani jednoho z vás nepamatuji, ale připadá mi, že když přijdeme na vaše území, vaše děti se nás trochu bojí.“</p>
<p>Orgrim vyhrkl: „Já se nebojím nikoho a ničeho.“</p>
<p>Restalaan se pousmál. „Ale před ogrem jsi utíkal.“</p>
<p>Orgrimova hnědá tvář potemněla a v očích se mu vztekle zablesklo. Durotan mírně sklonil hlavu. Přesně jak se bál, Restalaan i zbylí dva byli svědky jejich ostudy a teď se jim budou vysmívat.</p>
<p>„Což,“ pokračoval Restalaan klidně, jako by si všiml, jaký účinek měla jeho slova na oba orky, „bylo velmi moudré. Kdybyste neutekli, posílali bychom zítra vašim rodinám namísto dvou zdravých a silných orkských mladíků jen dvě mrtvá těla. Za strach se není třeba stydět, Orgrime a Durotane. Stydět se má jeden jen za to, když mu strach zabrání udělat správnou věc. A ve vašem případě byl útěk rozhodně ta správná věc.“</p>
<p>Durotanova hruď se nadmula. „Jednoho dne vyrosteme a budeme silní. Pak to budou ogři, kdo se budou bát.“</p>
<p>Restalaan na něj upřel laskavý pohled a k orkovu překvapení se usmál a přikývl. „Naprosto souhlasím,“ řekl. „Orkové jsou silní lovci.“</p>
<p>Orgrim mírně přimhouřil oči, jak se v těch slovech snažil najít skrytý výsměch, ale žádný tam nebyl.</p>
<p>„Pojďte,“ řekl Restalaan. „V Terokkarském lese číhá nebezpečí, kterému se neradi vystavují i strážci Telmoru. Vyrazíme.“</p>
<p>I když byl Durotan vyčerpaný, našel ještě sílu držet tempo. Dvakrát během jednoho dne se zahanbit nenechá. Nějakou dobu běželi a slunce mezitím sklouzlo za obzor doprovázeno nádhernou přehlídkou barev – rudou, zlatou a nakonec fialovou. Čas od času zvedl hlavu a tak, aby to pokud možno nevypadalo nezdvořile, si cizince prohlížel. Stále čekal, že spatří nějaký náznak blížícího se města – chodníky vyšlapané nesčetnými kroky, ohně, které by ukazovaly cestu, stíny budov proti tmavnoucí obloze. Nic neříkal, ale už několikrát ho zahryzal pocit strachu.</p>
<p>Co když jemu a Orgrimovi draenei vůbec nechtějí pomoct? Co když je zajmou a budou chtít vyměnit za výkupné? A co když s nimi mají v úmyslu ještě něco daleko horšího, jako třeba obětovat je nějakému zlému bohu nebo…</p>
<p>„A jsme zde,“ řekl Restalaan. Sesedl a klekl si na zem. Pak rukou odhrnul listí a jehličí. Orgrim s Durotanem si vyměnili zmatené pohledy. Stále byli uprostřed lesa. Žádné město, žádné cesty, nebylo tu nic. Oba orkové sebrali odvahu. Sice stojí proti přesile, ale bez boje se nevzdají.</p>
<p>Restalaan, který stále klečel na koberci z jehličí, nyní odkryl nádherný zelený krystal. Ten byl pečlivě schovaný pod přírodní vrstvou humusu. Durotan byl zcela uchvácen jeho dokonalostí a nedokázal z něj spustit oči. Vešel by se mu do dlaně a on zoufale zatoužil se ho dotknout, ucítit na kůži jeho hladký povrch i podivnou záři. Z nějakého důvodu byl přesvědčen, že z kamene vyzařuje klid, jaký nikdy v životě nepoznal. Restalaan vyslovil sérii slabik, které se Durotanovi zaryly hluboko do paměti.</p>
<p>„Kehla men samir, solay lamaa kahl.“</p>
<p>Les se začal chvět, jako by byl jen odrazem na původně klidné vodní hladině, kterou kámen rozčeřil. Durotan se neubránil překvapenému povzdechnutí. Vlnění ještě nabylo na intenzitě a pak už tu náhle nebyl žádný les, žádné stromy, jen široká dlážděná silnice šplhající vzhůru po úbočí hory k místu, které skýtalo pohled, jaký Durotan nikdy v životě neviděl.</p>
<p>„Jsme v samotném srdci země ogrů, i když tomu tak kdysi, když se město budovalo, ještě nebylo,“ řekl Restalaan a vstal. „Když nás ogři nevidí, nemůžou na nás zaútočit.“</p>
<p>Durotanovi se podařilo ze sebe vypravit: „Ale… jak?“</p>
<p>„Jednoduchá iluze, nic víc. Pár triků… se světlem.“</p>
<p>Způsob, jakým to řekl, měl za následek, že Durotanovi naskočila husí kůže. Když Restalaan viděl orkův zmatený výraz, pokračoval: „Svému zraku nemůžete vždy věřit. Myslíme si, že co vidíme, je</p>
<p>skutečné, že světlo nám vždy všechno odhalí stejným způsobem. Ale ti, kteří světlu a stínům rozumí, mohou s nimi manipulovat, usměrnit je. Když jsem se dotkl krystalu a vyslovil ta slova, změnil jsem způsob, jakým světlo dopadá na skálu, stromy i celou krajinu. A tak vaše oči nyní vidí něco zcela jiného, než co jste si ještě před chvílí mysleli, že vidíte.“</p>
<p>Durotan si uvědomoval, že stále jen hloupě zírá. Restalaan se krátce zasmál. „Pojďte, mí noví přátelé. Pojďte tam, kde ještě žádný z vašeho národa nikdy nebyl. Pojďte po cestě vedoucí k mému domovu.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>3.</strong></p>
<p><emphasis>Drek</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Thar neviděl města draenei, když v nich ještě vládl mír. Viděl je jen</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> ale to trochu předbíhám. Říkal mi však, že můj otec kráčel po zářivých ulicích, jedl jejich jídlo, spal v jejich domech a hovořil s nimi jako jim rovný. Spatřil svět tolik</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jiný, než je ten náš, že je těžké si ho byť jen představit. Ani země kaldorei nejsou pro mne tak cizí jako všechno, co jsem se dozvěděl o zemi draenei. Drek</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Thar říkal, že Durotan nenacházel slova, aby popsal, co viděl. Snad dnes, kdyby žil v zemi, která nese jeho jméno, a kdyby viděl, co jsem viděl já, by to už dokázal.</emphasis></p>
<p><emphasis>Lítost má vždy hořkou příchuť</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Durotan se nemohl ani pohnout. Bylo to, jako by na něj hodili podivnou síť spletenou ze zářivé energie a on nebyl schopen se bránit. Jen hleděl do prázdna, ústa pootevřená, a pokoušel se pochopit všechno, co mu oči ukazovaly.</p>
<p>Město draenei bylo jednoduše velkolepé! Bylo zapracováno do úbočí hory, jako by z něj vyrostlo. Pro Durotanovy oči to byla dokonalá jednota kovu a kamene, přírodního a uměle vytvořeného. Nevěděl přesně, na co se dívá, ale bylo mu jasné, že je to harmonie. Když bylo utajovací kouzlo zrušeno, objevilo se město – ohromné a zároveň neuvěřitelně klidné a plné míru. Nemohl odtrhnout oči z ničeho, co spatřil. Přímo před sebou měl dlouhé kamenné schody, dole široké a nízké, ovšem směrem vzhůru čím dál užší a strmější. Schody vedly k oválným příbytkům. Jeden Durotanovi připomínal šnečí ulitu, jiný houbu. Jejich tvary byly neuvěřitelné. Už tak měkké linie ještě zjemňovala záře zapadajícího slunce, díky níž se obydlí zdála být ještě přívětivější.</p>
<p>Podíval se vedle sebe a spatřil v Orgrimově tváři očekávaný výraz stejného úžasu. Restalaanovy modré rty naopak vykouzlily sotva znatelný úsměv.</p>
<p>„Vítejte, Durotane a Orgrime,“ řekl Restalaan. Jeho slova jako by zlomila kouzlo, které Durotana znehybnělo, a on neohrabaně vykročil. Kámen, kterým byla silnice dlážděná, byl ohlazený, ale nebylo poznat, zda časem nebo rukama draenei. Když se dostali blíž, spatřil Durotan, že město šplhá po hoře výš, než si myslel. I zde se opakovaly architektonické vzorce schodů stoupajících k oválným obydlím. Byly tu dlouhé cesty dlážděné stejnými bílými kameny, které jako by nestárly a nezanášely se špínou, třebaže od doby, kdy se sem draenei přistěhovali, muselo žít a zemřít nejméně deset generací orků. Místo kůží a rohů ulovených zvířat draenei zjevně využívali darů země. Všude byly zářící drahokamy a ohromné množství světle hnědého kovu, který se nepodobal žádnému, jaký Durotan kdy viděl. Orkové uměli zpracovávat kovy. I Durotan měl sekeru a meč, ale tohle…</p>
<p>„Z čeho je to město vlastně postavené?“ zeptal se Orgrim. Byla to první věc, kterou řekl od chvíle, kdy se vydali na podivnou cestu v doprovodu draenei.</p>
<p>„Z mnoha věcí,“ řekl Restalaan laskavě. Právě procházeli bránou a stali se terčem zvědavých, nikoli však nepřátelských pohledů obyvatel města. „Jsme cestovatelé a ve vašem světě jsme vlastně noví.“</p>
<p>„Noví?“ řekl Durotan. „Vaši lidé sem přišli před více než dvěma sty lety. I my jsme byli tehdy úplně jiní.“</p>
<p>„To ano, byli,“ souhlasil Restalaan okamžitě. „Dívali jsme se, jak orkové postupně nacházejí sílu, schopnosti i talent. Udělali jste na nás dojem.“</p>
<p>Durotan věděl, že to bylo myšleno jako kompliment, ale zároveň ho poznámka podivně zabolela. Jako by… jako by si draenei mysleli, že jsou lepší než orkové. Ten pocit byl jen letmý, jako mávnutí motýlích křídel. Rozhlížel se kolem sebe a uvažoval, jestli to vlastně není pravda. Žádné orkské obydlí nebylo takhle zdobené a důmyslné. Ale… orkové přeci nejsou draenei. Nepotřebovali a ani nechtěli žít jako oni.</p>
<p>„Ale abych odpověděl na tvou otázku, Orgrime, když jsme sem přišli, použili jsme všechno, co jsme si přinesli s sebou. Vím, že orkové umí vyrábět lodě a plavit se po jezerech i řekách. A my jsme připluli na takové lodi, která umí plout po obloze. Byla vyrobena z kovu a… jiných věcí. Jakmile jsme si uvědomili, že tohle má být náš nový domov, vzali jsme si část té lodi a použili jsme ji ke stavbě.“</p>
<p>Takže tohle byl ten matný a tvárný kov, který jako by byl z mědi a zároveň kůže. Durotanovi se zatajil dech.</p>
<p>Orgrim stojící vedle něj však vykřikl.</p>
<p>„Lžeš! Kov nemůže plavat!“</p>
<p>Být Restalaan ork, jen by zavrčel a dal by Orgrimovi za takovou troufalost pořádný pohlavek. Draenei se zasmál.</p>
<p>„Zdálo by se, že ne. Ale stejně by se třeba mohlo zdát, že nemůže být možné zavolat si na pomoc v boji s ogrem přírodní živly.“</p>
<p>„To je něco jiného,“ odsekl Orgrim. „To je magie.“</p>
<p>„A tohle svým způsobem taky,“ řekl Restalaan. Pokynul jednomu ze svých mužů a řekl mu cosi ve svém jazyce. Draenei přikývl a okamžitě běžel napřed.</p>
<p>„Chtěl bych vás s někým seznámit, jestli ovšem bude mít čas,“ řekl Restalaan a pak se odmlčel. Durotan měl tisíce otázek, ale netroufal si je vyslovit ze strachu, že by vypadal jako hlupák. Zdálo se, že Orgrim přijal Restalaanovo vysvětlení ohledně lodi, ale oba mladíci si mohli stále krky ukroutit, jak nevěděli, kam se podívat dřív.</p>
<p>Na ulici potkali mnoho draenei, a jednou dokonce i dívku, která mohla být zhruba jejich věku. Měla štíhlou postavu, ale byla poměrně vysoká, a když se jí Durotan podíval do očí, jako by se polekala. Pak vykouzlila na rtech milý úsměv a stydlivě sklonila hlavu.</p>
<p>Durotan si uvědomil, že i on se usmívá. Úplně bez rozmyšlení řekl: „V našem táboře byste našli spoustu dětí. Kde jsou děti draenei?“</p>
<p>„Mnoho jich nemáme,“ řekl Restalaan. „Dožíváme se velmi vysokého věku, takže nemíváme děti často.“</p>
<p>„Kolika let?“ zeptal se Orgrim.</p>
<p>„Mnoha,“ byla jediná Restalaanova odpověď. „Asi bude stačit, když řeknu, že si pamatuji, když jsme sem přiletěli.“</p>
<p>Orgrim nyní na jejich průvodce nepokrytě civěl. Durotan ho chtěl šťouchnout loktem, ale stál příliš daleko. Najednou si uvědomil, že ta mladě vypadající dívka, kterou před chvílí viděl, zřejmě vůbec nebyla jeho vrstevnice. V tu chvíli se vrátil posel, kterého Restalaan prve vyslal, a cosi rychle oznamoval. Restalaan se na zprávu, kterou dostal, zatvářil potěšené a pak se s úsměvem obrátil k oběma orkům.</p>
<p>„Ten, který nás na tento svět přivedl, náš prorok Velen, je právě na několik dní zde s námi. Napadlo mě, že by vás rád viděl. Nestává se často, abychom měli podobnou návštěvu.“ Restalaan se usmál ještě</p>
<p>srdečněji. „Mám ohromnou radost, že vám mohu oznámit, že Velen souhlasil a pozval vás dnes večer k sobě. Máte s ním povečeřet a potom přespat v starostově domě. To je skutečně velká čest.“</p>
<p>Oba chlapci nevěděli, co na to říct. Večeře s prorokem, vůdcem všech draenei?</p>
<p>Durotan už si začínal myslet, že by snad bylo lepší, kdyby ho ten ogr rozmázl palicí.</p>
<p>Restalaan je vedl spletitými ulicemi, které stoupaly vzhůru až k velké budově stojící nejvýše ze všech, a oni ho poslušně následovali. Schody, dokonale pravoúhlé a pevné, jako by neměly konce, a Durotanův dech se zrychlil. Konečně vystoupal až nahoru a se zájmem si prohlížel stavbu ve tvaru hlemýždí ulity, když jim Restalaan řekl: „Podívejte se za sebe.“</p>
<p>Durotan i Orgrim poslechli a Durotan zatajil dech. Pod nimi se rozprostíralo město draenei jako drahokamy rozházené po louce. Poslední paprsky slunce ho vymalovaly ohnivými barvami. Pak slunce zmizelo za obzorem a všechno se rázem koupalo v odstínech fialové a šedé. V domech se rozsvítila světla a Durotana napadlo, že se hvězdy z nebe rozhodly přestěhovat na zem.</p>
<p>„Nechci se nějak vychloubat, ale musím říct, že jsem hrdý na své město i na svůj lid,“ řekl Restalaan. „Tvrdě jsme zde pracovali. Draenor jsme si zamilovali, ale nikdy by mne nenapadlo, že budu mít příležitost podělit se o to všechno s orkem. Cesty osudu jsou skutečně nevyzpytatelné.“</p>
<p>Když to dořekl, objevil se na jeho modré tváři hluboký, téměř prastarý zármutek. Vzápětí však všechny chmury zahodil a usmál se.</p>
<p>„Pojďte dál, tady se o vás postarají.“</p>
<p>Durotan s Orgrimem mlčky, protože byli stále natolik vyvedeni z míry, že nebyli schopni jediného slova, vstoupili do starostova obydlí. Oba nedokázali myslet na nic jiného než na všechny obrazy, zvuky i vůně, které jim toto cizí místo nabízelo. Zavedli je do velké místnosti, která ačkoli byla nádherná a bohatě zdobená, na ně působila podivně stísněně. Oblé stěny, tolik přitažlivé při pohledu zvenčí, jako by je spíše věznily, než láskyplně objímaly. Mísy na stole byly plné ovoce, vedle měli připraveny podivné šaty a uprostřed místnosti velkou nádobu s vodou tak horkou, že z ní stoupala pára.</p>
<p>„Ta voda je k pití příliš horká a na odvar z listí je jí příliš mnoho,“ řekl Durotan.</p>
<p>„Taje na koupání,“ odpověděl draenei.</p>
<p>„Koupání?“</p>
<p>„Abyste mohli smýt z těla špínu,“ řekl Restalaan. Orgrim po něm střelil pohledem, ale Restalaan to zjevně myslel vážně.</p>
<p>„My se nekoupeme,“ zavrčel Orgrim.</p>
<p>„V létě ale plaveme v řece,“ řekl Durotan. „To bude asi něco podobného.“</p>
<p>„Nemusíte dělat nic, co by vám mělo být nepříjemné,“ řekl Restalaan. „Koupel, jídlo i šaty jsou zde jen pro vaše potěšení. Prorok Velen vás bude očekávat za hodinu. Přijdu pro vás. Potřebujete ještě něco?“</p>
<p>Zavrtěli hlavou. Restalaan přikývl a zavřel dveře. Durotan se obrátil k Orgrimovi.</p>
<p>„Myslíš, že nám hrozí nebezpečí?“</p>
<p>Orgrim se rozhlédl po všem podivném vybavení a oči se mu zastavily na horké vodě. „Ne,“ řekl. „Ale… mám pocit, jako bych byl v jeskyni. Radši bych byl ve stanu.“</p>
<p>„I já.“ Durotan přešel ke stěně a váhavě se dotkl jejího povrchu. Byl chladný a hladký; uvědomil si, že čekal, že bude na omak teplý… skoro jako živý.</p>
<p>Durotan se otočil a ukázal na vodu. „Chceš to zkusit?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Orgrim. Oba orkové se rozesmáli, nakonec si však opláchli obličej a zjistili, že je to příjemnější pocit, než by řekli. Snědli ovoce, vypili vodu a usoudili, že vesty, které jim připravili, budou pro blížící se setkání přijatelnější než jejich potem načichlé tuniky. Kalhoty si však nechali své – kožené.</p>
<p>Čas jim uběhl rychleji, než čekali. Právě začali soupeřit, kdo jako první ohne jednu z kovových noh židle, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Provinile sebou trhli. Orgrimovi se už s nohou podařilo mírně pohnout, takže židle nyní stála poněkud nakřivo.</p>
<p>„Prorok vás nyní přijme,“ řekl Restalaan.</p>
<p>Tohle je Starší, bylo první, co Durotana napadlo, když se jeho oči setkaly s Velenovýma.</p>
<p>Už takhle bylo pro orka šokující dívat se zblízka na jiné draenei. Spatřit Velena však bylo zase něco jiného. Draeneiský prorok byl o půl hlavy vyšší než nejvyšší člen městské stráže, kterého Durotan viděl po cestě sem, nezdálo se však, že by byl i stejně silný, alespoň ne fyzicky. Jeho tělo oděné v měkkém rouchu z jemné látky se zdálo být méně svalnaté než těla ostatních draenei. A jeho kůže! Měla barvu i strukturu alabastru. Jeho oči, hluboké a moudré, zářily jasně modře. Vrásky kolem nich vypovídaly o tom, že tohle je nejen jeden ze starších, ale že je to zřejmě jeden z prvních. Stříbrné vlasy mu nespadaly na ramena jako ostatním, ale byly umně spletené do copánků, takže bylo vidět prorokovu bledou lebku. Naopak vousy mu vlály jako stříbrná vlajka sahající až k pasu.</p>
<p>Není to starší, dokonce ani jeden z prvních, pomyslel si Durotan, když se mu zářící modré oči podívaly téměř až do nitra duše. Skoro… jako by byl úplně mimo čas.</p>
<p>Vzpomněl si na Restalaanova slova, že i jemu je přes dvě stě let.</p>
<p>Velen byl rozhodně podstatně starší.</p>
<p>„Vítejte,“ řekl Velen příjemným, čistým hlasem, vstal a pokynul jim hlavou. Copánky na hlavě se mu při tom pohybu ladně roztančily. „Já jsem Velen. Ajsem nesmírně rád, že vás dnes mí muži našli, třebaže nepochybuji, že za pár let se budete schopni s ogrem, nebo dokonce gronnem vypořádat sami.“</p>
<p>Durotan znovu nevěděl, proč to tak cítí, ale tohle nebyl jen prázdný kompliment. Stejný pocit měl i Orgrim, protože se napřímil a odhodlaně pohlédl prorokovi do očí.</p>
<p>Velen jim pokynul, aby se posadili, a oni poslechli. Durotan se v bohatě zdobeném křesle u ohromného stolu cítil nesvůj. Když přinesli jídlo, trochu se uvolnil. Kýta z talbuka, pečení bělopírci, velké bochníky chleba a talíře s horami zeleniny – tohle bylo jídlo, které znal a jehož řeči rozuměl. Z nějakého důvodu čekal něco úplně jiného. Ale proč? Jejich stavby a způsob života byl možná odlišný od orků, ale i draenei museli žít z toho, co jim příroda nabízela. Maso bylo trochu jinak upravené – orkové ho nejčastěji vařili nebo pekli na otevřeném ohni, pokud ho ovšem vůbec tepelně upravovali, protože často jedli maso syrové – ale na jídle jako takovém nemohlo být nic špatného a tohle bylo navíc vynikající.</p>
<p>Velen byl skvělý hostitel. Ptal se jich na spoustu věcí a zdálo se, že ho jejich odpovědi skutečně zajímají. Jak staří musí oba chlapci být, aby se mohli vydat na lov ogrů? Kdy si vyberou družku? Co nejraději jí? Jaká je jejich oblíbená zbraň? Orgrim se rozpovídal ještě více než Durotan a sám začal hovořit o svých hrdinských skutcích. Bylo mu nutné přičíst ke cti, že historky ani nemusel přikrášlovat.</p>
<p>„Až můj otec odejde, zdědím Doomhammer,“ řekl Orgrim hrdě. „Je to stará a vznešená zbraň, která vždy přechází z otce na nej staršího potomka.“</p>
<p>„Jistě jím budeš dobře vládnout, Orgrime,“ řekl Velen. „Ale také věřím, že uplyne ještě mnoho let, než převezmeš jméno Doomhammer.“</p>
<p>„Skutečnost, že jeho otec bude muset zemřít, aby se z něj stal Orgrim Doomhammer, mladému orkovi nejdřív nedošla a teď okamžitě zvážněl. Velen se usmál a Durotan měl pocit, že v jeho úsměvu vidí stopu smutku. Zároveň se prorokovi na tváři objevily jemné vrásky – jen jemňounká pavuěinka na jinak dokonale hladké bílé kůži.</p>
<p>„Ale popiš mi to kladivo. Musí to být mocná zbraň.“</p>
<p>Orgrim se znovu rozzářil. „Je neskutečně obrovská! Hlavice je tupá, černá a těžká a topůrko je dokonale vyřezané ze dřeva. Za dobu, co existuje, už museli topůrko několikrát vyměnit, ale na hlavici není jediná prasklina. Jmenuje se Doornhammer – Kladivo zkázy, protože když si ho jeho majitel vezme do boje, rozsévá zkázu v řadách nepřítele.“</p>
<p>„Aha,“ řekl Velen, který se nepřestával usmívat.</p>
<p>Orgrim byl ve svém živlu. „Ale je jedno proroctví,“ pokračoval. „Říká se, že poslední z rodu Doomhammerů kladivo použije, aby přinesl svému národu nejprve spásu, ale nakonec zkázu. Pak kladivo přejde do rukou toho, kdo není z klanu Blackrock, a znovu se změní. Zase bude užíváno jen pro spravedlivou věc.“</p>
<p>„To je mocné proroctví,“ řekl Velen. Víc nedodal, ale Durotan se zachvěl. Tenhle muž byl svým lidem označen za „proroka“. Mohl vědět, zda se proroctví týkající se Doomhammerů vyplní? Měl Durotan odvahu zeptat se?</p>
<p>Orgrim pokračoval v detailním popisu kladiva. Durotan, který zbraň už viděl, přestal Orgrima poslouchat a soustředil se na Velena. Proč se tahle bytost o ně tolik zajímala?</p>
<p>Durotan o sobě věděl, že je velmi vnímavý. Dokonce zaslechl útržky rozhovoru svých rodičů, kterým jeho vnímavost dělala starosti, s matkou Kashur, která je naopak uklidňovala a peskovala, že by se měli starat o důležitější věci a „nechat toho chlapce svému osudu“. Durotan poznal předstíraný zájem a byl přesvědčený, že by ho poznal i u draenei. Ale Velenovy zářivě modré oči byly plné života a zvědavosti, laskavá, třebaže ošklivá tvář plná zájmu a otázky upřímné. Skutečně se chtěl o orcích dozvědět co nejvíc. A čím víc se toho dozvídal, tím jako by byl smutnější.</p>
<p>Kéž by tu mohla být místo mě matka Kashur, pomyslel si náhle Durotan. Dokázala by tuhle možnost ocenit daleko víc než já nebo Orgrim.</p>
<p>Když Orgrim konečně skončil s popisem Doomhammeru, Durotan se zeptal: „Mohl byste nám taky říct něco o svém národu, proroku? Nevíme o vás skoro nic. Myslím, že jsem se toho za posledních pár hodin dozvěděl víc než všichni orkové za sto let.“</p>
<p>Velen k Durotanovi obrátil pohled zářivých modrých očí. Durotan chtěl uhnout pohledem. Ne protože by se bál, ale protože se ještě nikdy necítil tak… čitelný.</p>
<p>„Draenei nikdy žádné informace neskrývali, mladý Durotane. Ale… možná se nebudu mýlit, když řeknu, že jsi první, kdo se na něco takového zeptal. Co bys chtěl vědět?“</p>
<p>Všechno, chtěl Durotan vyhrknout, ale místo toho se soustředil na konkrétní otázku. „Orkové se s draenei setkali poprvé až před dvěma sty lety. Restalaan říkal, že jste sem připluli na obrovské lodi, která umí plout po obloze. Můžete mi o tom říct něco víc?“</p>
<p>Velen se napil nápoje, který Durotanovi chutnal jako samo léto, a usmál se. „Abych tedy začal úplně od začátku, ‚draenei‘ není naše skutečné jméno. Je to spíše přízvisko, které znamená… ‚vyhnanci‘.“</p>
<p>Durotan zalapal po dechu.</p>
<p>„V našem světě jsme se postavili ostatním. Rozhodli jsme se nezaprodat náš lid do otroctví a za to jsme byli vyhnáni. Dlouho jsme hledali vhodné místo, kde bychom se mohli usadit – místo, které bychom mohli znovu nazvat domovem. Pak jsme si zamilovali tuhle zem a nazvali jsme ji Draenor.“</p>
<p>Durotan přikývl. To jméno už slyšel. Líbilo se mu, jak ho prorok vyslovil. Mimo to, orkové pro tento svět neměli jiný výraz než „svět“.</p>
<p>„Tak mu říkáme my. Ani by nás nenapadlo chtít po orcích, aby mu říkali stejně. Ale tak jsme ho nazvali a naučili jsme se Draenor hluboce milovat. Je to nádherný svět, a to jsme jich viděli spousty.“</p>
<p>Orgrim vzdychl. „Vy jste viděli i jiné světy?“</p>
<p>„To víš, že ano. A setkali jsme se s mnoha národy.“</p>
<p>„Jako s orky?“</p>
<p>Velen se shovívavě usmál. „Orkům se nikdo nepodobá,“ řekl a v jeho slovech byla úcta. „Vy jste naprosto jedineční.“</p>
<p>Durotan se s Orgrimem na sebe podívali a oba se v křeslech poněkud napřímili.</p>
<p>„Ale ano, než jsme našli tuto zem, nějakou dobu jsme cestovali. A teď jsme zde a zde taky zůstaneme.“</p>
<p>Durotan hořel touhou ptát se dál – zeptat se, jak dlouho cestovali, jaký byl jejich svět, proč z něj odešli. Ale cosi ve Velenově výrazu mu říkalo, že ačkoli mu vůdce draenei dovolil ptát se, zrovna o těchhle věcech by mu vyprávět nechtěl.</p>
<p>Takže se místo toho zeptal, jaké povahy je jejich magie a jak vyrábí zbraně. „Naše magie pochází ze země,“ řekl Durotan. „Čerpáme ji prostřednictvím šamanů a předků.“</p>
<p>„Naše magie využívá jiný zdroj,“ řekl Velen. „Nemyslím si, že byste ji pochopili, i kdybych se vám to pokusil vysvětit.“</p>
<p>Orgrim se rozhořčeně ozval: „My nejsme hloupí!“</p>
<p>„Odpusťte, takhle jsem to vůbec nemyslel,“ řekl okamžitě Velen. Byla to upřímná a vybraná omluva a na Durotana opět udělala dojem. „Váš národ je moudrý a vy dva jste výjimečně bystří. Ale… nejsem si jistý, zda bych našel ve vašem jazyce správná slova. Nepochybuji, že kdybych měl dostatek času i výrazů, jistě byste mne pochopili.“</p>
<p>I při tomto vysvětlení Velen zjevně hledal slova trochu obtížněji. Durotan uvažoval, jaká magie asi dokáže zamaskovat město, vzpomněl si na podivný měkký kov, který se byl schopen spojit s krystaly i pevnou skálou, a uvědomil si, že má Velen pravdu. Neexistoval ork, který by dokázal tohle všechno vstřebat za jediný večer, i když měl tušení, že matka Kashur by to svým selským rozumem zvládla. Znovu se však podivil nad tím, že obě jejich rasy spolu více nekomunikovaly.</p>
<p>Rozhovor se poté přesunul k daleko obyčejnějším tématům. Oba mladíci se dozvěděli, že uprostřed Terokkarského lesa je posvátné místo draenei nazývané Auchindoun. Tam ukládali k odpočinku své mrtvé. Místo aby je spálili na hranici, ukládali je do země. Tohle osobně Durotan považoval za zvláštní, ale nechal si to pro sebe. Telmor byl „městu mrtvých“ nejblíže a Velenovi připadla smutná povinnost uložit k odpočinku i ty, kteří padli za oběť stejnému ogrovi, jenž dnes málem dostal i Orgrima s Durotanem.</p>
<p>Velen jim vysvětlil, že normálně žije na nádherném místě jménem Karabdorský chrám (Temple of Karabdor (pozn. překl.).). Draenei měli i další města, ale to největší bylo na severu. Jmenovalo se Shattrath.</p>
<p>Když všechno jídlo snědli, Velen si povzdechl a spočinul pohledem na prázdném talíři. Durotan si však byl jistý, že ho nevidí.</p>
<p>„Nyní mne, prosím, omluvte,“ řekl Velen a vstal. „Dnes byl dlouhý den a já ještě musím meditovat, než půjdu spát. Bylo mi ctí vás poznat, Durotane z klanu Frostwolf a Orgrime z klanu Blackrock. Věřím, že budete v těchto zdech, kde dosud žádný z vašeho národa nebyl, spát stejně hluboce jako doma.“</p>
<p>Durotan s Orgrimem vstali společně s ostatními a uklonili se. Velen se znovu usmál a Durotan měl opět pocit, že v tom úsměvu vidí stopy smutku, kterých už si všiml dříve.</p>
<p>„Ještě se uvidíme, mladíci. Dobrou noc.“</p>
<p>Orkové se rovněž obrátili k odchodu. Ukázali jim, kde mají pokoje, a oba skutečně spali jako doma, třebaže se Durotanovi zdálo, že vedle něj sedí nějaký starý ork. Uvažoval, zda to může něco znamenat.</p>
<p>„Přiveď ho,“ řekl starý ork matce Kashur.</p>
<p>Matka Kashur, nejstarší šamanka klanu Frostwolf, hluboce spala. Díky vysokému postavení měla druhý nejhonosnější stan hned po náčelníkovi klanu Garadovi. Před chladem země její staré kosti chránily huňaté kožešiny clefthoofů a k ruce měla věrnou a milující vnučku, která se o ni vzorně starala, vařila, uklízela a za chladných dní udržovala oheň. Prací „matky klanu“ bylo naslouchat větru, vodě, ohni a trávě a každou noc vypít odvar z bylin, který jí otevřel mysl, aby ji mohli navštívit duchové předků. Sbírala pro svůj klan informace stejně, jako ostatní sbírali ovoce nebo dřevo na oheň, a její dar byl pro všechny nesmírně prospěšný.</p>
<p>Ten starý ork tu nebyl fyzicky přítomen, ale ona věděla, že je skutečný. Ocitl se v jejím snu a to jí stačilo. Ve snu se vždy proměnila na mladou a svěží, její kůže byla zdravá a plná života, postava štíhlá a svaly pevné. Starý ork byl ve věku, kdy zemřel, což byl zároveň věk, kdy jeho moudrost dosáhla vrcholu. Když ještě žil, jmenoval se TaPkraa, ale nyní, třebaže je dělilo mnoho generací, mu říkala jednoduše – děd.</p>
<p>„Dostala jsi mou zprávu,“ řekl děd mladé a svěží snící Kashur. Přikývla a černé vlasy se jí krásně zavlnily</p>
<p>„Je s tím klukem od Černých u draenei,“ řekla. „Budou tam v bezpečí. Cítím to.“</p>
<p>Děd TaPkraa přikývl. Tlustý lalok pod bradou se mu tím pohybem rozhoupal. Kly měl zažloutlé a jeden byl navíc zlomený, památka na dávno zapomenutou bitvu.</p>
<p>„Ano, jsou v bezpečí. Přiveď ho.“</p>
<p>Už to opakoval podruhé a Kashur si nebyla jistá, co tím myslí.</p>
<p>„Za pár měsíců, až stromy shodí listí a odeberou se k spánku, přijde k hoře,“ řekla. „Takže ano, přivedu ho.“</p>
<p>TaPkraa zavrtěl zamítavě hlavou a vztekle svraštil hnědé obočí. Kashur potlačila úsměv. Ze všech duchů, kteří ji kdy poctili svou přítomností, byl děd TaPkraa nejnetrpělivější.</p>
<p>„Ne, ne,“ zavrčel TaPkraa. „Přiveď ho k nám. Přiveď ho do jeskyně v Oshu’gun. Já se tam o něj postarám.“</p>
<p>Kashur se překvapeně nadechla. „Ty chceš… abych ho přivedla k předkům?“</p>
<p>„Copak jsem to zrovna neřekl? Ženská hloupá! Kam to ti šamani dospěli!“</p>
<p>Tohle byla jeho častá průpovídka a Kashur ani v nejmenším nevyvedla z míry. Na to byla až příliš unesena jeho předchozími slovy. Někdy se skutečně stávalo, že předkové chtěli vidět dítě dříve; ne zrovna často, ale stávalo se to. Obvykle to znamenalo, že dítěti bylo předurčeno stát se šamanem. Nikdy ji nenapadlo, že by se po téhle cestě mohl vydat i Durotan. Bylo velmi neobvyklé, aby klan vedl šaman. Na to, aby byl dobrým vůdcem, ho to bude až příliš táhnout různými směry. Naslouchat duchům a ctít je a zároveň vést lid bylo daleko víc, než by většina orků zvládla. Ten, který by to dokázal, by byl skutečně výjimečný.</p>
<p>Když Kashur neodpovídala, děd zavrčel a udeřil holí do země. Kashur leknutím nadskočila.</p>
<p>„Přivedu ho v den iniciace,“ ujistila Kashur předka.</p>
<p>„Konečně jsi to pochopila,“ řekl TaFkraa a zamával na ni holí. „A jestli mě zklameš, zabořím tu hůl tobě do hlavy místo do země, protože ta mi vlastně nic neudělala.“</p>
<p>Když to říkal, nedokázal zcela zakrýt úsměv a Kashur mu ho oplatila, zatímco její snová podoba zavřela oči. Přes všechen kravál a vznětlivé reakce byl TaFkraa moudrý a laskavý a měl ji hluboce rád. Mnohokrát si přála, aby ho znala, když byl naživu, ale zemřel téměř před sto lety.</p>
<p>Kashur prudce otevřela oči a spatřila, že se její duch vrátil do současného, skutečného těla… stejně starého a slabého jako TaFkraa, když zemřel. Klouby na rukou i na nohou zkroucené bolestmi a vlasy bílé jako sníh. Vnitřně tušila, že brzy nadejde čas, kdy i ona opustí své tělo, smrtelnou schránku, a přidá se k předkům v posvátné hoře. Drek’Thar, její učedník, se pak stane Garadovým rádcem stejně jako rádcem celého klanu. Měla v něj plnou důvěru a vlastně se už těšila na den, kdy z ní zůstane jen čistá duchovní energie.</p>
<p>I když, přemítala, zatímco ji lechtaly sluneční paprsky a uši hladil zpěv ptáků, budou mi chybět věci, které život přináší, obyčejné věci jako zpěv ptáků, teplé jídlo a láskyplné pohlazení vnučky.</p>
<p>Přiveď ho, řekl děd.</p>
<p>A ona poslechne.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>4.</strong></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>V</emphasis><emphasis>čera v noci, když byl měsíc v úplňku a hvězdy kolem něj svítily, jako by mu chtěly dát najevo svůj obdiv, se z jednoho mladíka stal muž. Bylo to poprvé, kdy jsem se měl příležitost tohoto rituálu jménem Om </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>riggor zúčastnit. Když jsem byl mladší, byl jsem odříznut od rituálů a tradic svého lidu. A abych řekl pravdu, všichni orkové na tom byli podobně a čas, který museli bez svých rituálů strávit, byl až příliš dlouhý. Jakmile jsem však znovu vykročil po cestě dané mi osudem, ocitl jsem se uprostřed bitvy. Válka mne zcela pohltila. Bylo ironií, že snaha zachránit národ před Plamennou legií a dát mu místo, kde by jeho tradice mohly znovu vzkvétat, mne samotného od stejných věcí odvedla.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale nyní jsou už města Durotar a Orgrimmar vystavěna. Znovu se vrátil mír, třebaže by se mohl zdát velmi křehkým. Jsou tu šamani, kteří se vrací</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ke starým hodnotám, a dospívající chlapci i dívky, kteří by, daj</emphasis><emphasis>í-l</emphasis><emphasis>i duchové, nemuseli nikdy poznat krutost války.</emphasis></p>
<p><emphasis>Včera v noci jsem se zúčastnil věčného rituálu, který byl odpírán celé generaci.</emphasis></p>
<p><emphasis>Včera v noci bylo mé srdce naplněno radostí a pocitem sounáležitosti, po němž jsem tak dlouho toužil.</emphasis></p>
<p>Durotan upřeně hleděl na talbuka a srdce mu div nevyskočilo z hrudi. Bylo to ohromné zvíře, úlovek hodný vynaložené námahy. Jeho rohy ovšem nebyly jen na okrasu. Byla to ostrá a nebezpečná zbraň. Durotan už viděl nejméně jednoho válečníka umírat nabodnutého na těchhle několik metrů dlouhých kopích.</p>
<p>A on měl v úmyslu to zvíře nyní skolit bez zbroje a s jedinou zbraní.</p>
<p>Samozřejmě že slyšel tiché rady ostatních. Pro potřeby rituálu stačí jakýkoli dospělý talbuk, řekl kdosi, zatímco seděl se zavázanýma očima ve stanu. Všichni jsou nebezpeční, ale v tuhle roční dobu samci shazují rohy.</p>
<p>Jiní zase radili: Smíš si vzít jen jednu zbraň, Durotane, synu Garadův; ale zbroj si můžeš schovat někde v lese. Nikdo se o tom nedozví.</p>
<p>A nejostudnější ze všech byla rada: Šaman bude zjišťovat, zda jsi uspěl, podle chuti krve na tvé tváři; krev z dlouho zabitého talbuka chutná úplně stejně jako z čerstvě skoleného.</p>
<p>Žádné z těchto pomocí nehodlal využít. Možná jiní orkové lákání snadného vítězství podlehli, ale on se k nim nepřidá. Durotan najde samici, která i v tuto roční dobu bude mít rohy, vezme si jednu zbraň, přesně jak dovolují pravidla, a tváře si pomaže krví zvířete, které sám zabije a z níž se v chladném vzduchu ještě bude kouřit.</p>
<p>Nyní stál v nečekaném prvním přívalu sněhu, sekera mu v ruce těžkla a on se chvěl. Ani na okamžik však nezaváhal.</p>
<p>Tohle stádo talbuků už sledoval dva dny. Jedl jen to, co sám našel, hřál se u malých ohňů, které zaplavovaly bílý sníh barvami soumraku, a spal v provizorně vyrobených přístřešcích. Orgrim už měl tuto část rituálu za sebou. Durotan mu záviděl, že se narodil v létě. Myslel si, že ani začátek podzimu nebude tak těžký, ale zima se rozhodla letos přijít brzy a počasí nebylo zrovna přívětivé.</p>
<p>Vypadalo to, jako by ho provokovala nejen příroda, ale i stádo talbuků. Najít jejich stopy a trus nebyl problém. Místa, kde hrabali ve sněhu, aby se dostali k uschlé trávě, nebo stromy s okousanou kůrou byly vidět už z dálky. Ale jako by mu vždycky na poslední chvíli utekli. Bylo pozdě odpoledne třetího dne, když to konečně začalo vypadat, že se předkové rozhodli odměnit jeho odhodlání. Blížil se soumrak a Durotan si sklesle pomyslel, že si bude muset najít nějaký přístřešek, kde přečká další noc po promarněném dni. Pak si však uvědomil, že bobky na sněhu před ním nejsou zmrzlé, nýbrž čerstvé.</p>
<p>Byli blízko.</p>
<p>Rozběhl se, sníh mu křupal pod kožešinovými botami, v nichž měl zase na chvíli teplo. Běžel po stopě, jak ho to učili, vyběhl na mýtinu…</p>
<p>… a spatřil stádo nádherných zvířat.</p>
<p>Okamžitě se skrčil za velký balvan a vykoukl, aby si zvířata prohlédl. Ještě stále byla tmavě hnědá a na bílém sněhu zdálky viditelná. Za pár dní vymění kožich za zimní. Byly jich nejméně dvě desítky, možná víc, a většinou samice. Bylo fajn, že konečně stádo našel, ale nyní čelil dalšímu problému. Jak z nich zabije jen jeden kus? Talbukové na rozdíl od jiných zvířat v rámci stáda chrání jeden druhého. Když zaútočí na jednoho, ostatní ho budou bránit.</p>
<p>S lovci proto chodil šaman, jehož úkolem bylo zvířata odlákat. Durotan byl sám a najednou si připadal velmi zranitelný.</p>
<p>Zamračil se a sebral odvahu. Hledal ta zvířata téměř tři dny a teď je konečně měl. Než padne noc, bude hladový orkský mladík večeřet čerstvou kýtu, nebo bude jeho mrtvé tělo tuhnout v čerstvém sněhu.</p>
<p>Ještě chvíli je pozoroval, vědom si toho, že se stíny prodlužují, zároveň však nechtěl nic uspěchat a udělat osudovou chybu. Talbukové byli denní zvířata a nyní si začali vyhrabávat díry ve sněhu, do kterých na noc ulehnou. Durotan věděl, že to dělají, ale teď ho značně roztrpčilo, když viděl, že se zvířata uvelebují velmi těsně vedle sebe. Jak z nich jedno oddělí?</p>
<p>Jeho pozornost upoutal pohyb. Jedna ze samic,</p>
<p>mladá a zdravá díky mírnému létu, které strávila pastvou na šťavnaté trávě a bobulích, měla zjevně rozpustilou náladu. Dupala a škubala hlavou, kterou zdobil pár ohromných rohů, a téměř kolem ostatních tančila. Zdálo se, že se k nim nehodlá přidat a že stráví noc kus od shluku chlupatých těl.</p>
<p>Durotan čekal. Nastal soumrak a pak slunce zapadlo za hory. Se sluncem odešlo i to málo tepla, které navzdory počasí dávalo. Durotan čekal s trpělivostí dravce. Nakonec i zvířata na okraji stáda skrčila nohy a uložila se mezi své druhy.</p>
<p>Konečně se Durotan odvážil pohnout. Údy měl ztuhlé a málem zakopl. Pomalu se vyplížil z úkrytu za balvanem a sestupoval ze svahu. Oči nespouštěl z dřímající samice. Hlava jí spadla na krk a pravidelně dýchala. Durotan viděl, jak sejí u nozder tvoří bílé obláčky páry.</p>
<p>Kladl nohu před nohu, jak nejpomaleji dovedl, a přibližoval se ke kořisti. Necítil chlad, ten zahnal žár očekávání a naprosté soustředění. Už byl docela blízko a samice talbuka stále spala.</p>
<p>Zvedl sekeru. Sekl.</p>
<p>Otevřela oči.</p>
<p>Pokusila se vyškrábat na nohy, ale už utržila smrtelnou ránu. Durotan chtěl vydat válečný pokřik, který tolikrát slyšel od svého otce, ale spolkl ho. Ulovit talbuka, aby se vzápětí nechal zabít zbytkem stáda, by k ničemu nebylo. Čepel sekery měl nabroušenou tak, že prošla hrdlem i páteří zvířete, jako by to byl sýr. Vytryskla krev, teplá a lepkavá tekutina, a část jí potřísnila Durotanovi tvář. Usmál se vzrušením. Pomazat se krví první kořisti, kterou ulovil sám, bylo součástí rituálu. Umírající samice to udělala za něj. Další dobré znamení.</p>
<p>Třebaže se snažil být maximálně potichu, uslyšel zvuky budících se zvířat. Prudce se otočil, zhluboka se nadechl a vydal bojový pokřik, z něhož ho rozbolelo v hrdle. Zvedl sekeru, jejíž naleštěná čepel byla nyní potřísněna krví, a znovu zařval.</p>
<p>Talbukové zaváhali. Říkali mu, že když se mu povede čistá rána a zvíře se nebude trápit, ostatní raději utečou. Zřejmě nějak vycítí, že už padlé družce nemohou pomoci. Doufal, že je to pravda. Možná by se mu podařilo skolit jednoho nebo dva, ale kdyby se rozhodli zaútočit jako stádo, brzy by padl pod jejich kopyty.</p>
<p>Všechna zvířata jako jedno začala couvat a pak se konečně obrátila a dala se na útěk. Díval se za nimi, jak mizí za vyvýšeninou. Brzy byly jedinou stopou po jejich existenci otisky kopyt na jinak hladké bělostné sněhové pokrývce.</p>
<p>Durotan sklonil sekeru a oddychoval námahou. Pak ji znovu zvedl a vydal vítězoslavný výkřik. Jeho prázdné břicho se dnes v noci zaplní čerstvým masem a duch skoleného talbuka ho navštíví ve snu. A ráno se pak vrátí ke svému lidu jako dospělý samec, připravený zaujmout místo v klanu.</p>
<p>Připravený stát se jednoho dne jeho vůdcem.</p>
<p>„Proč nejedeme?“ zeptal se Durotan nevrle jako malé rozmazlené dítě.</p>
<p>„Protože se to prostě nedělá,“ řekla matka Kashur stroze. Pak ještě přidala chlapci pohlavek. Durotan byl mladý a plný síly, dlouhý pochod k posvátné hoře předků byl jako nic. To spíš ona by dala cokoli, kdyby mohla cestu absolvovat na hřbetě svého velkého černého vlka Dreamwalkera – Toho, který kráčí sny. Ale tradice orků byly prastaré a velmi přísně dodržované. Pokud mohla chodit, musela jít. Durotan sklopil hlavu a oba pokračovali dál.</p>
<p>Navzdory skutečnosti, že každá cesta ji vyčerpávala více než předešlá, cítila matka Kashur vzrušení, které jí pomáhalo překonat bolest i únavu. Už doprovázela při poslední části rituálu spoustu mladých – chlapců i dívek, protože mezi orky si byli rovni. Ale ještě nikdy po ní předkové nechtěli, aby je přivedla přímo před ně. Nebyla tak stará, aby se jí nezmocnila zvědavost.</p>
<p>Pro mladého to byla cesta maximálně na pár hodin, pro její staré kosti na celý den. Blížil se večer, ale už byli skoro na místě. Matka Kashur zvedla oči ke známému obrysu hory a usmála se. Na rozdíl od jiných hor, jejichž stěny jako by byly poskládány náhodně, byla Oshu’gun z této strany dokonalým trojúhelníkem. Od jejích stěn se odráželo slunce a celá hora zářila a ani v nejmenším nepřipomínala nic z okolního terénu. Kdysi dávno byla seslána z nebes a přitáhla k sobě duchy předků. Ze stejného důvodu se v jejím posvátném stínu orkové usadili. Ať již měli mezi sebou orkové za života jakékoli neshody a třenice, v nitru hory byli jako jedna bytost. I ona se k nim brzy přidá, cítila to, ale už ne jako belhavá stařena. Tohle byla jistě její poslední</p>
<p>návštěva v téhle zubožené schránce. Až příště přijde Kashur k Oshu’gun, přijde jako duch, bude se vznášet vzduchem jako pták a srdce bude mít čisté a lehké, jako by bylo nové.</p>
<p>„Co se děje, matko?“ zeptal se Durotan a v jeho mladém hlase byla nefalšovaná starost. Zamrkala, probrala se a usmála se na něj.</p>
<p>„Vůbec nic,“ ujistila ho.</p>
<p>Než dorazili na úpatí hory, stačily už stíny zahnat i poslední sluneční paprsky. Dnes zde přespí a nahoru se vydají až ráno. Durotan usnul jako první, zabalený do kožešiny talbuka, kterého sám před nedávnem skolil. Matka Kashur se na něj láskyplně dívala, jak spí jako nemluvně. Ona sama dnes oka nezamhouří. Musela si uchovat čistou hlavu, aby byla ráno připravena přijmout vidění.</p>
<p>Výstup na horu byl dlouhý a únavný, daleko obtížnější než celá cesta k ní, a Kashur byla vděčná za svou hůl i Durotanovu silnou paži. Její nohy však dnes překvapivě kráčely jistěji a plíce pracovaly lépe. Měla pocit, že jí sami předkové pomáhají nahoru, že svou duchovní energií vedou její fyzické tělo.</p>
<p>Zastavili se u vchodu do posvátné jeskyně. Měl tvar dokonalého oválu v hladké stěně hory a Kashur měla jako vždy pocit, jako by vcházela do lůna země. Durotan se snažil tvářit neohroženě, ale výsledek byl spíš ten, že vypadal nervózně. Matka Kashur se na něj tentokrát neusmála. Měl by být nervózní. Chystal se vstoupit na posvátné místo na výslovnou žádost jednoho ze svých dávno zesnulých předků. Ani ona nebyla úplně klidná.</p>
<p>Zapálila louč vyrobenou ze svázané uschlé trávy, která příjemně pichlavě voněla, a mávnutím ruky poslala kouř na Durotana, aby ho očistila. Pak ho označila krví, kterou speciálně pro tento okamžik poskytl jeho otec a již přinesla v miniaturním koženém měchu. Kashur mu položila na hladké nízké čelo vrásčitou ruku, zašeptala požehnání a pak kývla hlavou.</p>
<p>„Víš moc dobře, že k předkům nebývají předvoláni ti, jimž nebyl určen osud šamana,“ řekla pochmurně. Durotan s vytřeštěnýma očima přikývl. „Netuším, co se bude dít. Možná nic. Ale ať se stane cokoli, víš, jak se chovat s úctou a respektem k našim milovaným mrtvým.“</p>
<p>Durotan polkl a znovu přikývl. Pak se zhluboka nadechl, napřímil se a Kashur v jeho ještě ne zcela dospělém těle spatřila náznak budoucího náčelníka.</p>
<p>Společně vešli dovnitř. Matka Kashur šla první, aby zapalovala louče připravené na stěnách. Oranžová záře je vedla po točité klesající stezce, jejíž povrch byl vyhlazen nesčetnými kroky obutých i bosých orků. Tu a tam byly do stezky vytesány schody, aby mohly být kroky poutníků jistější. V tunelu bylo vždy chladno, ovšem na druhou stranu tepleji než za zimy venku. Kashur kráčela s rukou položenou na stěně a vzpomínala, jak tu kdysi dávno šla poprvé, označená ještě vlhkou krví své matky, oči vytřeštěné a s bušícím srdcem.</p>
<p>Po dlouhém klesání se stezka konečně narovnala. Na stěnách už nebyly louče a Durotan se na ni zmateně podíval.</p>
<p>„Abychom předstoupili před předky, nepotřebujeme oheň,“ řekla Kashur. Pokračovali dál po rovném chodníku do stále větší temnoty. Durotan se nebál, ale když nechali uklidňující světlo loučí za sebou, byl zmatený.</p>
<p>Teď už byla kolem naprostá tma. Kashur natáhla ruku, chytila Durotana a vedla ho za sebou. Jeho silné hrubé prsty něžně sevřely ty její. Ani teď, když by jeden čekal, že mi sevře ruku strachem, nezapomněl, že by mě to bolelo, pomyslela si. Příští náčelník Vlků bude mít laskavé srdce.</p>
<p>Oba šli mlčky dál. A pak… se kolem nich začalo šířit světlo, jako příchod svítání po dlouhé a tmavé noci. Kashur už rozeznávala nejasný obrys orka stojícího vedle ní. Byl tak mladý, ale už kráčel v těle téměř dospělého samce. Nespouštěla z něj oči. Ona zázrak jeskyně předků znala, na Durotanovu reakci byla zvědavá víc.</p>
<p>Když se kolem sebe rozhlédl, prudce se nadechl. Měkká bílá záře vycházela z jezírka uprostřed jeskyně. Všechno kolem mělo díky ní jemné rysy. Nikde nebyla jediná ostrá hrana ani drsný povrch. Kashur ucítila, jak ji zalila známá vlna nekonečného míru. Nechala Durotana mlčky žasnout. Jeskyně byla obrovská, větší než hlavní prostranství určené k hudbě a tanci během slavnosti Kosh’harg. Navíc z ní vedla spousta dalších tunelů, které Kashur nikdy neměla odvahu zkoumat. Jeskyně musela být takhle velká, pokud měla pojmout duchy všech orků, kteří kdy žili a zemřeli, to dávalo smysl. Přešla k vodě. Durotan ji následoval a nespouštěl z ní oči. Kashur sundala ze zad vak a naznačila mu, aby učinil totéž. Pak Kashur opatrně vyndala několik měchů s vodou, otevřela je a s krátkou modlitbou vylila jejich obsah do zářící tekutiny.</p>
<p>„Ptal ses na ty měchy, když jsme vycházeli,“ řekla tiše Durotanovi. „Tahle voda nevyvěrá přirozeně. Kdysi dávno jsme začali přinášet vodu jako dar duchům. Kdykoli sem někdo přijde, přidá do posvátného jezírka další. Ale voda se tu nevypařuje ani nikam neodtéká, jak by tomu mělo být, a ani já nevím proč. Moc Hory duchů je obrovská.“</p>
<p>Jakmile vyprázdnila měchy, posadila se, což doprovodila slabým zavrčením, a zahleděla se do zářivé hlubiny. Durotan ji napodobil. Přesně znala úhel, při kterém uvidí vlastní odraz na hladině, a postarala se, aby seděli správně oba. Nejprve viděla jen vlastní a Durotanovu tvář. I samotné jejich odrazy na hladině vypadaly, že září samy o sobě, místo aby byly spíše tmavé, jak by se dalo čekat.</p>
<p>Pak se k nim přidala třetí postava, jako by děd TaPkraa stál přímo vedle ní. Jeho odraz byl stejně jasný jako druhé dva. Jejich oči se setkaly a Kashur se usmála.</p>
<p>Natáhla krk, aby se na něj podívala, ale Durotan dál hleděl do vody, jako by hledal otázky pod hladinou. Kashur byla poněkud zklamaná, ale okamžitě si vyhubovala. Jestli neměl být šamanem, tak nebude. Jeho osud bude velkolepý i tak, vždyť se přeci narodil jako budoucí náčelník klanu.</p>
<p>„Má mnohokrát pravnučko,“ řekl TaFkraa daleko laskavěji, než ho kdy Kashur slyšela promluvit. „Přivedla jsi ho, jak jsem tě požádal.“</p>
<p>Děd opírající se o hůl stejně nehmotnou jako on sám obešel Durotana, který se dál upřeně díval do vody. Kashur si oba samce pocházející ze stejného klanu bedlivě prohlížela. Durotan se zachvěl a rozhlédl se. Bezpochyby se podivil, odkud se najednou vzal ten chlad. Ducha svého předka neviděl, ale nějak věděl, že tam TaFkraa je.</p>
<p>„Takže ho nevidíš,“ řekla poněkud smutně.</p>
<p>Durotan zvedl hlavu a jeho nozdry se prudce rozšířily. Vzápětí vyskočil na nohy. V přízračném bílém světle vypadaly jeho kly jako modré a kůže nazelenalá.</p>
<p>„Ne, matko. Nevidím. Ale… některý z předků je tu s námi?“</p>
<p>„To si piš, že je,“ řekla Kashur. Pak se obrátila k duchovi. „Přivedla jsem ho sem, jak jsi žádal. Jak se ti líbí?“</p>
<p>Durotan nasucho polkl, ale zůstal stát hrdě a vzpřímeně, zatímco ho duch zamyšleně obcházel.</p>
<p>„Něco jsem… cítil,“ řekl TaFkraa. „Měl jsem pocit, že z něj bude šaman, ale jestli mě nevidí teď, tak už nikdy. Ale i když neuvidí duchy a nebude vyvolávat síly přírody, čeká ho velký osud. Bude nesmírně důležitý pro celý klan… i pro celý národ.“</p>
<p>„Bude z něho… něco jako hrdina?“ zeptala se</p>
<p>Kashur a zatajila dech. Všichni orkové žili podle nepsaných zásad, v nichž odvaha a čest hrály největší roli, ale bylo jen málo těch, kteří nakonec zůstali zapsáni v paměti potomků. Když ji Durotan uslyšel, prudce vydechl a ona viděla na jeho tváři výraz očekávání.</p>
<p>„To nedokážu říct,“ odpověděl TaPkraa a nepatrně se zamračil. „Ale vychovej ho dobře, Kashur, protože jedno je jisté – z jeho rodu přijde spása.“</p>
<p>TaPkraa něžně pohladil Durotana nehmotným prstem po tváři. Něco takového u něj ještě Kashur neviděla. Durotan vytřeštil oči a bylo zjevné, že bojuje s přirozeným instinktem ucuknout. Nakonec se však ovládl a snesl přízračné pohlazení, aniž by hnul brvou.</p>
<p>A pak se TaPkraa rozplynul jako mlha za horkého dne. Kashur zavrávorala. Vždycky zapomínala, jak moc je závislá na energii duchů. Durotan rychle přiskočil a chytil ji za paži a ona byla vděčná za jeho mladistvou sílu.</p>
<p>„Jsi v pořádku, matko?“ zeptal se. Stiskla mu ruku a přikývla. Jeho první starost byla o ni, ne o to, co předek říkal o něm. I tak se však rozhodla Durotanovi předkova slova netlumočit. Měl velké srdce a dost rozumu, ale takové proroctví by mohlo zničit i nejčistší orkskou duši.</p>
<p><emphasis>Z jeho rodu přijde spása.</emphasis></p>
<p>„Jsem v pořádku,“ ujistila ho. „Ale mé kosti už nejsou mladé a energie duchů je silná.“</p>
<p>„Chtěl bych ho vidět,“ řekl Durotan poněkud smutně. „Ale… jsem si jistý, že jsem ho cítil.“</p>
<p>„Cítil jsi ho, a to je větší čest, než jaké se dostalo většině tvých druhů,“ řekla Kashur.</p>
<p>„Matko… můžeš mi říct, co říkal? O tom… že mám být hrdina?“</p>
<p>Snažil se chovat dospěle a klidně, ale stejně se neubránil tomu, aby v jeho hlase nebyla stopa dětského žadonění. Neměla mu to za zlé. Všichni chtěli zůstat navěky živí ve vzpomínkách, v příbězích o svých hrdinských činech. Kdyby po tom netoužil, nebyl by ork.</p>
<p>„Děda TaFkraa říkal, že to není jisté,“ řekla neurčitě. Přikývl a velmi umně skryl zklamání. Původně mu Kashur nechtěla říct nic víc, ale pak ji cosi přimělo dodat: „Máš před sebou velký osud, Durotane, synu Garadův. Snaž se nechovat v boji jako blázen, abys nezemřel dřív, než se vyplní.“</p>
<p>Durotan se zasmál. „Blázni svému klanu moc prospěšní nejsou a já chci k něčemu být.“</p>
<p>„Tak tedy, budoucí náčelníku,“ řekla Kashur a taky se zasmála, „to by sis měl začít hledat družku.“</p>
<p>Rozesmála se tak hlasitě a od srdce jako ani jedinkrát za celou cestu. Durotan se zatvářil, jako že to s ním nic neudělalo.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>5.</strong></p>
<p><emphasis>Podle toho,</emphasis><emphasis> co mi říkal Drek </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>Thar, byla tahle část naší historie jako krásný den na začátku léta. My, orkové, jsme měli všechno, co jsme skutečně potřebovali: pohostinný svět, duchy předků, kteří nás vedli, přírodní živly ochotné nám pomáhat. Jídla byl nadbytek, nepřátelé zuřiví, ale nikoli nepřemožitelní, a my jsme za to všechno nezapomínali děkovat. Jestli draenei nebyli zrovna našimi spojenci, nebyli ani našimi nepřáteli. Kdykoli jsme je požádali, dělili se s námi o své vědění i o hmotné statky. To spíš my, orkové, jsme k nim byli chladní. A byli jsme to my, kdo se nakonec nechal hloupě zlomit k tomu, aby posloužil zlu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nenávist je mocná. Nenávist může být věčná. S nenávistí je možné manipulovat.</emphasis></p>
<p><emphasis>A nenávist je také možné vyvolat.</emphasis></p>
<p>Kil ‚jaeden přebýval v temnotě – viditelné, nekoneč</p>
<p>né a nadčasové. Moc jím proudila silněji než krev, byla mu pokrmem výživnějším než maso a voda, dávala mu směr a zároveň ho uklidňovala. Nebyl všemohoucí, zatím ještě nejinak by si podroboval světy pouhou myšlenkou a ne bojem a zkázou, ale s tímhle stavem byl vlastně spokojen.</p>
<p>Až na to, že ještě žili. Vyhnanci. Kiljaeden je cítil, celá staletí, která uběhla pro ty, pro něž ještě existoval čas. Velen i ti ostatní blázni se krčili hluboko pod ním. Byli příliš zbabělí, než aby se postavili jemu nebo Archimondovi, který zůstal jeho přítelem i spojencem přes všechny… změny… stejným, jakým byl, když byli oba ještě obyčejné bytosti.</p>
<p>On, Archimonde ani ostatní už o sobě nesmýšleli jako o „eredarech“. Velen by je nazval man’ari, ale oni si říkali Plamenná legie, Sargerasova armáda. Vyvolení.</p>
<p>Natáhl šarlatově rudou ruku, dlouhou, ladnou a zakončenou dlouhými drápy, do nicoty, která byla zároveň vším, a ucítil, jak ji svým hledáním rozčeřil. Zvědy vyslali okamžitě poté, co nepřítel utekl. Zvědové však nehlásili nic než neúspěch. Archimonde je chtěl za tohle selhání zabít, ale Kiljaeden se rozhodl jinak. Věděl, že ti, kteří se báli, utekli. Ti, kdo žadonili o odměnu a uznání svého pána, zůstali a hladově čekali. Takže i když dával Kiljaeden všem neschopným nespokojenost silně pocítit, většinou jim dával i druhou šanci. Nebo i třetí, pokud věřil, že dělají všechno, co je v jejich silách.</p>
<p>Archimonde s touhle Kiljaedenovou posedlostí nesouhlasil.</p>
<p>„Ve službě svému pánu Sargerasovi musíme dobýt a vyplenit ještě spoustu světů,“ hřměl Archimonde. Nekonečná temnota kolem nich se jeho hlasem černě rozzářila. „Nech toho hlupáka na pokoji. Cítili bychom, kdyby pro nás znamenal jakoukoli hrozbu. Ať si shnije v nějakém cizím světě, obrán o všechno, co mu kdy bylo blízké.“</p>
<p>Kiljaeden pomalu obrátil svou velkou hlavu k druhému démonickému pánovi.</p>
<p>„Nejde o to, že je bezbranný,“ zasyčel Kiljaeden. „Chci ho zničit a s ním i všechny ty hlupáky, kteří šli s ním. Musím ho rozdrtit za to, že nevěřil. Za jeho paličatost. Za to, že odmítal pochopit, co je pro nás nejlepší.“</p>
<p>Velká ruka se sevřela v pěst a dlouhé drápy se zaryly do dlaně. Vytryskl tekutý oheň, který však ihned ve styku s tím, co zde nahrazovalo vzduch, ztuhl. Zbylo jen miniaturní pohoří namísto jizvy. Kiljaedenovo tělo bylo podobných útvarů plné. Byl na ně hrdý.</p>
<p>Archimonde byl mocný, uhlazený a inteligentní. Chyběla mu však spalující touha po naprostém vyhlazení všeho živého, která poháněla Kiljaedena neustále dál. Už se mu to pokoušel vysvětlit nesčetněkrát, takže nyní si jen povzdychl a rozhodl se dál na toto téma nediskutovat. Tahle hádka trvala už celá staletí a nebylo pochyb, že ještě další staletí trvat bude… nebo alespoň do doby, kdy se Kiljaedenovi podaří zničit onu bytost, která kdysi byla jeho přítelem.</p>
<p>A o to možná jde, napadlo náhle Kiljaedena,</p>
<p>jako by ho osvítilo. Archimonde nikdy neměl k Velenovi jiný vztah než jako ke spoluvůdci eredarů. Kil’jaeden měl Velena rád jako vlastního bratra, možná ještě víc. Miloval ho, jako by byl součástí jeho samého.</p>
<p>A pak…</p>
<p>Velká ruka se znovu sevřela v pěst a místo krve se z ní znovu vylil nečistý oheň.</p>
<p>Ne.</p>
<p>Nikdy mu nebude stačit představovat si, jak Velen dřepí v nějakém zapadlém světě a zoufale se snaží udržet naživu hrdost svého lidu, který však může být hrdý maximálně na jeskyni, v níž je nucen žít. Kil’jaeden by kdysi řekl, že chce Velenovu krev. Ale dnes už by hojen krev neuspokojila. Chtěl ho pokořit, podrobit ho v samotné esenci ponížení. To bude ještě daleko sladší pomsta než měděná příchuť života pomalu vytékajícího z něj i z jeho hloupých patolízalů.</p>
<p>Archimonde naklonil hlavu na stranu v gestu, které Kiljaeden dobře znal. Právě k němu promluvil jeden z jeho služebníků. Archimonde měl rozhozeny vlastní sítě, ale všechny, stejně jako ty Kiljaedenovy, nakonec sloužily jen jejich společnému temnému pánu. Archimonde beze slova vstal, napřímil se v celé své impozantní velikosti a odešel. Navzdory ohromné výšce se pohyboval neuvěřitelně ladně a elegantně.</p>
<p>V ten samý okamžik ucítil i Kil’jaeden v hlavě jemné škrábání. Okamžitě je poznal. Byl to Talgath, jeho pravá ruka, který mu chtěl zjevně něco říct. Pocit, se kterým Kil’jaeden nyní zaznamenal jeho přítomnost, se dal nejlépe popsat jako opatrná naděje.</p>
<p>Co se děje, příteli? Mluv! Rozkázal mu Kiljaeden v duchu.</p>
<p>Můj pane, nechtěl bych ve vás vzbuzovat plané naděje, ale… možná jsem je našel.</p>
<p>V Kil’jaedenovi vzrostlo nadšení. Talgath byl vždy jedním z opatrnějších služebníků, stejně opatrný jako ten, kterého lovil. V současné hierarchii byl jen o stupínek níž než samotný Kil jaeden a za staletí služby mu nesčetněkrát dokázal svou věrnost. Ani podobně opatrné prohlášení by neudělal, pokud by neměl velmi dobrý důvod.</p>
<p>Kde? A co způsobilo, že to cítíš?</p>
<p>Na jednom malém světě, primitivním a nevýznamném. Ucítil jsem, že je tahle oblast poskvrněna jejich specifickou magií. Je ale možné, že tam byli a zase odešli. Na takové případy jsme už narazili.</p>
<p>Kiljaeden přikývl, přestože Talgath nebyl fyzicky přítomen, takže jeho gesto nemohl vidět. Některé zvyky z minulého života však měly hluboké kořeny a on se nyní usmál, když si uvědomil, že použil pohyb, kterým vyjadřovaly souhlas snad všechny myslící bytosti, s nimiž se kdy setkal.</p>
<p>Máš pravdu, připustil. Už mnohokrát se skutečně stalo, že Kil’jaedenovo vojsko vpadlo na nějaký svět přilákáno sladkou stopou eredarské magie, jen aby zjistilo, že Velen se svými zrádnými následovníky vycítil, že se blíží, a utekl. Ale stále věřím. Najdu je a přeměním k obrazu svému. A mám na to celou věčnost.</p>
<p>Něco ho napadlo. Už tolikrát vstoupili Kiljaedenovi vojáci na svět, kde si mysleli, že Velena najdou, jen aby jim unikl přímo před nosem. Kiljaeden si léčil zhrzenou pýchu tím, že tyto světy ničil, ale vraždění primitivních ras, jakkoli bylo příjemné, ani v nejmenším nemohlo ukojit jeho démonický hlad po naprosté a dokonalé pomstě.</p>
<p>Tentokrát se zachová jinak. Nepošle Talgatha v čele Plamenné legie. Velen z nich kdysi býval nejsilnější, nejmoudřejší a také nejzběhlejší v magii i vědách. Kiljaeden si nedokázal představit, že by jeho starý přítel přestal být ostražitý, a už vůbec ne po tak krátkém čase. Velen bude bdělý a připravený před tak očividnou hrozbou znovu utéct.</p>
<p>Ale… co kdyby hrozba nebyla až tak očividná?</p>
<p>Talgathe… chci, abys ten svět prozkoumal.</p>
<p>Můj pane? Talgathův mentální hlas zněl jistě a pevně, ovšem zároveň zmateně.</p>
<p>Na spoustu světů jsme zaútočili hrubou silou a k ničemu to nebylo. Co kdybychom tentokrát zkusili vyslat jen jediného. Jen jednoho, ale takového, kterému můžeme bezmezné důvěřovat.</p>
<p>Kiljaeden cítil v Talgathových myšlenkách boj pýchy s nervozitou.</p>
<p>Existují i jiné způsoby, jak zničit nepřítele, než armádou. A někdy jsou jiné způsoby lepší.</p>
<p>Vy… vy chcete, abych takový způsob našel, pane?</p>
<p>Přesně. Navštiv ten svět. Prozkoumej ho. Zjisti, jak funguje. Řekni mi, jestli tam uprchlíci opravdu jsou, a pokud ano, v jakém jsou stavu. Řekni mi, z čeho žijí, jestli jsou vykrmení a klidní jako stádo ovcí, nebo ostražití a lekavíjako divoká zvěř. Řekni mi, jaký jejich svět je, jaké jiné národy tam žijí, jací tvorové, jaké tam je podnebí. Zkoumej, Talgathe. A bez mých přímých rozkazů nic jiného nedělej.</p>
<p>Jistě, pane. Okamžitě se připravím. Talgath zněl stále zmateně, ale zároveň poslušně a inteligentně. V minulosti pánu man’ari věrně sloužil a nejinak tomu bude i nyní.</p>
<p>Kiťjaeden byl schopen zkroutit tvář do parodie na úsměv, i když z té původní, kterou nosil, než se zaprodal Sargerasovi, už mnoho nezbylo.</p>
<p>Durotan, stejně jako všichni z jeho rasy, začal s tréninkem se zbraněmi už v šesti letech. Jeho tělo bylo v tu dobu poměrně vysoké a svalnaté a zacházení se zbraněmi bylo pro jeho lid naprosto přirozenou věcí. Ve dvanácti už chodil s loveckými výpravami. A když byl díky rituálu konečně označen za dospělého, mohl se připojit i k výpravě, která se vydala na lov ogrů a jejich obludných a zvrácených pánů – gronnů.</p>
<p>Když letos přišel čas podzimního Kosh’hargu, přidal se poté, co byly děti poslány do stanu spát, k dospělým u ohně. A přesně, jak se s Orgrimem před několika lety dozvěděli, zjistil, že být dospělým a moci diskutovat u večerního ohně není dvakrát zajímavé.</p>
<p>Jedna věc však zajímavá byla – dívat se kolem sebe bystrýma hnědýma očima a být se všemi těmi jmény, která už léta znal z vyprávění, ale jejichž</p>
<p>majitelé s ním kvůli jeho mládí neměli důvod ani chuť mluvit. Matka Kashur byla samozřejmě z jeho klanu. Věděl, že má mezi šamany z ostatních klanů vysoké postavení, a byl na to hrdý. Všiml si jí hned první noc, jak se krčí u ohně zabalená do tkané přikrývky a hubená jako kost a kůže. Aniž by tušil jak, věděl, že tohle bude její poslední oslava svátku Kosh’harg, a to ho zarmoutilo víc, než by čekal.</p>
<p>Vedle ní seděl o něco mladší, ale stále starší než třeba Durotanovi rodiče, DrekThar, její učedník. Durotan s DrekTharem často nemluvil, ale už věděl, že jeho mrštný jazyk a bystrá mysl si zaslouží velkou úctu. Durotanovy hnědé oči dál zkoumaly jednoho člena shromáždění po druhém. Šamani zítra odejdou, aby se pozdravili s předky v jeskyni v posvátné hoře. Durotan si vybavil svou návštěvu na tom neuvěřitelném místě a zachvěl se. Závan chladného větru, který náhle přišel odkudsi zezadu, mu připadal jako ledová vichřice.</p>
<p>Támhle seděl Grom Hellscream, mladý a poněkud prudký náčelník klanu Warsong. Byl jen o pár let starší než Durotan a Orgrim a pozici náčelníka zdědil teprve nedávno. Šeptalo se o záhadných okolnostech, za nichž zahynul jeho předchůdce, ale klan Warsong Gromovo nástupnictví nijak nezpochybnil. Durotan se tomu nedivil. Třebaže byl Grom ještě mladý, pohled na něj byl děsivý. A tančící plameny, které na něj vrhaly neklidné světlo, způsobovaly, že vypadal ještě strašlivěji. Na záda mu spadaly husté černé vlasy. Když přebíral náčelnictví, nechal si čelist zabarvit tetováním na stejně</p>
<p>černou. Kolem krku mu visel náhrdelník z kostí. Durotan znal jeho význam. V jeho klanu bylo tradicí, že mladí válečníci nosili náhrdelník z kostí své první oběti, do nichž vyryli osobní runy.</p>
<p>Vedle Groma seděl obrovitý, impozantní Blackhand – Černá ruka z klanu Blackrock. Vedle něj v tichosti nad čímsi dumal náčelník klanu Shattered Hand (Klan získal své jméno Rozdrcená ruka podle rituálu, v průběhu kterého se všichni jeho příslušníci sami částečně zmrzačili.), Kargath Bladefist – Ostrá pěst. Místo jedné ruky měl k zápěstí připevněnou kosu a Durotana pohled na ostří ozářené plameny ohně děsil stejně, jako když byl ještě dítě. Vedle pak seděl Kilrogg Deadeye – Mrtvé oko, náčelník klanu Bleeding Hollow (Byť by sedal název klanu přeložit i jako Krvácející rokle nebo ještě volněji Reka krve, když se podíváme na jméno náčelníka klanu a na symbol kmene, kterým je oko uprostřed hluboké krvácející rány, je význam slova hollow jasný – prázdný oční důlek.). Tohle jméno nezdědil, ale vybral si ho sám. Jedním okem pozoroval všechny přítomné, druhé však vězelo nehybně v očním důlku skutečně jako mrtvé. Jestli byl Grom na náčelníka mladý, pak Kilrogg byl naopak příliš starý, ovšem Durotanovi bylo jasné, že navzdory letům a odpudivému vzhledu nehodlal Kilrogg opustit ani náčelnické místo, ani místo na tomto světě.</p>
<p>Durotan se raději otočil na druhou stranu.</p>
<p>Po Drek’Tharově levici seděl slavný Ner’zhul z klanu Shadowmoon (Klan dostal jméno podle údolí, v němž sídlil. Měsíc tam byl zjevně temnější než kdekoli jinde (pozn. překl.).). Ner’zhul vedl všechny šamany, co si Durotan pamatoval. Jednou měl dokonce Durotan dovoleno zúčastnit se lovu, na kterém byl i Ner’zhul, a šamanovy schopnosti byly šokující. Tam, kde ostatní při volání živlů vrčeli a supěli námahou, aby se jim nakonec podařilo využít jejich plnou sílu, ovšem bez nějaké větší elegance, byl Ner’zhul dokonale klidný a vyrovnaný. Země se pod ním chvěla, kdykoli ji o to požádal, z oblohy sjížděly blesky přesně na místa, kam ukázal. Oheň, vzduch, voda, země i nepolapitelný duch divočiny, všichni ho měli za přítele a druha. Durotan samozřejmě neviděl Naťzhula mluvit s předky, toho mohli být svědky jen šamani, ale bylo jisté, že musel mít jejich přízeň, protože jinak by si takovou moc nemohl udržet tak dlouho.</p>
<p>Ner’zhulův učedník už se ovšem Durotanovi tolik nelíbil. Orgrim, který seděl vedle svého věrného přítele, si nyní všiml, kam se dívá, naklonil se k němu a zašeptal: „Myslím, že Gul’dan by byl svému klanu nejužitečnější, kdyby z něho udělali návnadu pro divokou zvěř.“</p>
<p>Durotan se musel otočit, aby si nikdo nevšiml, jak se usmívá. Netušil, jak schopný je Guldan jako šaman. Nějaký talent mít musel, jinak by si ho Ner’zhul nevybral za nástupce, ale v žádném případě nebudil důvěru. Byl menší i slabší než většina orků, nosil krátké husté vousy a ani v nejmenším nepřipomínal orkského válečníka. Ale Durotan předpokládal, že ork může být užitečný, i když není zrovna hrdina.</p>
<p>„Tahle se ale jako válečnice narodila.“</p>
<p>Durotan se podíval směrem, který mu Orgrim naznačil, a panenky se mu mírně rozšířily. Orgrim mluvil pravdu. Zmiňovaná samice byla vysoká a hrdá. Právě se natáhla, aby odkrojila z pečeného talbuka kus masa, a mohutné svaly pod světle hnědou kůží ozářenou ohněm jí jen hrály. Pro Durotana byla ztělesněním všeho, čeho si orkové cenili. Pohybovala se s vražednou ladností černých vlků. Její kly byly drobné, ale zbroušené do smrtonosných hrotů. Dlouhé černé vlasy měla stažené do praktického, ale neméně elegantního uzlu.</p>
<p>„Kdo… kdo to je?“ zašeptal Durotan, ale v hlase už měl zklamání. Tahle nádherná samice musela být z jiného klanu. Kdyby něco tak nádherného, silného, pružného a ladného patřilo k jeho klanu, určitě by si všiml.</p>
<p>Orgrim vybuchl smíchy a plácl Durotana do zad. Ten zvuk i gesto způsobily, že se k nim obrátilo několik pohledů, a Durotan si uvědomil, že jeden z nich patřil i nádherné samici. Orgrim se k němu naklonil a zašeptal cosi, co Durotanovi znovu zvedlo náladu.</p>
<p>„Jsi slepý jak starý pes! Patří k Vlkům! Kdyby byla z mojeho klanu, už by byla moje!“</p>
<p>Z jeho kmene? Jak bylo sakra možné, že si Durotan takového pokladu nikdy nevšiml? Znovu obrátil zrak ze šklebící se Orgrimovy tváře na tu, o které se bavili. Zjistil, že se dívá přímo na něj. Jejich pohledy se setkaly.</p>
<p>„Draka!“</p>
<p>Polekala se a uhnula pohledem. Durotan zamrkal, jako by se musel vzpamatovat.</p>
<p>„Draka,“ řekl tiše. Už se nedivil, že ji nepoznává. „Ne, Orgrime. Ta se jako válečnice nenarodila. Z té válečnici museli udělat.“</p>
<p>Draka se narodila jako neduživá, nezdravá, s bledou pokožkou, nikoli se zdravě hnědou barvou kůry stromů, která byla typická pro většinu orků. Durotan si pamatoval, že o ní dospělí většinou mluvili jen šeptem, jako by už byla na cestě k předkům. I jeho rodiče o ní mluvili se smutkem v hlase a bavili se o tom, co její rodina mohla udělat duchům, že ji stihlo prokletí tak slabého a zranitelného dítěte.</p>
<p>Durotan si nyní skládal k sobě jednotlivé střípky a celek mu začínal dávat smysl. Dračina rodina se brzy přestěhovala na samotný okraj tábora. Když k tomu připočetl spoustu vlastních povinností, nebylo divu, že ji prakticky nevídal.</p>
<p>Draka ukrojila ještě několik kusů masa a odnesla je rodině. Durotan si všiml dvou dětí sedících vedle orků, kteří byli zjevně Dračinými rodiči. Obě vypadaly zdravé a silné. Draka na sobě ucítila jeho oči a otočila se. Tentokrát pohledem neuhnula. Nozdry jí zrudly a posadila se rovněji, jako by provokovala Durotana, aby se na ni díval spíše se soucitem a lítostí než s obdivem a úctou.</p>
<p>Ne, tahle samice žádný soucit nepotřebovala. Z vůle duchů, díky léčení šamanů a síle vůle, kterou jí viděl hořet v hnědých očích, se zbavila veškeré dětské neduživosti a zranitelnosti a proměnila se… na dokonalou orkskou družku.</p>
<p>Durotan hlasitě hekl a otočil se na Orgrima, který ho hrubě šťouchl loktem.</p>
<p>„Zavři tlamu, když na ni zíráš. Mám chuť ti do ní něco strčit,“ zavrčel Orgrim.</p>
<p>Durotan si uvědomil, že skutečně civěl s otevřenou pusou a že se na něj zaměřil nejeden chápavý pohled. Obrátil pozornost zpátky k hostině a celý večer se už na Draku nepodíval.</p>
<p>Ale zdálo se mu o ní. A když se probudil, věděl, že bude jeho. Byl přece budoucí náčelník jednoho z nejmocnějších orkských klanů.</p>
<p>„Ne,“ řekla Draka.</p>
<p>Durotan byl v šoku. Hned další ráno šel za Drakou s tím, že ji pozve, aby s ním šla na lov. Sama. Oba věděli, co to znamená. Samec a samice spolu na lovu, to byl namlouvací rituál. A ona ho odmítla.</p>
<p>Bylo to pro něj tak nečekané, že vůbec nevěděl, jak zareagovat. Dívala se na něj téměř s opovržením, rty ohrnuté kolem dokonalých klů ve zlomyslném úšklebku.</p>
<p>„Proč ne?“ vypravil ze sebe nakonec.</p>
<p>„Jsem ještě mladá,“ odpověděla. Způsob, jakým to řekla, mu naznačoval, že je to spíš výmluva, ne skutečný důvod.</p>
<p>Ale Durotan se nehodlal nechat tak snadno odbýt. „Měla to být součást namlouvání, v tom máš pravdu,“ řekl neobratně. „A jestli na to ještě nemáš věk, budu to respektovat. Ale stejně bych chtěl, abys se mnou šla. Co kdyby to byl jen lov dvou hrdých válečníků a nic víc?“</p>
<p>Teď bylo na ní, aby byla v šoku. Durotan hádal, že buď čekala, že bude neodbytný, nebo vztekle odejde.</p>
<p>Odmlčela se, oči stále vytřeštěné. Pak se zazubila. „Durotane, synu Garada, náčelníka klanu Vlků, na takový lov s tebou půjdu.“</p>
<p>Durotan měl pocit, že nikdy nebyl šťastnější. Tohle bylo úplně něco jiného než normální lov. On i Draka vyrazili lehkým klusem. Díky neustálému závodění s Orgrimem měl Durotan výbornou fyzičku a chvíli se bál, jestli neběží moc rychle. Ale Draka, ta kdysi slabá a křehká dívenka, mu nyní bez problémů stačila. Moc toho nenamluvili; vlastně nebylo co. Byli na lovu. Najdou kořist, zabijí ji a přinesou zpátky celému klanu. Mlčení bylo nejen snadné, ale i pohodlné.</p>
<p>Když se dostali na otevřené prostranství, zpomalil a začal prohlížet půdu. Na zemi nyní neležel žádný sníh, takže stopování nebylo tak snadné jako v zimních měsících. Ale Durotan věděl, co má hledat. Slehlou trávu, polámaná stébla, otisky v půdě, byť třeba jen velmi slabé.</p>
<p>„Clefthoofové,“ řekl. Vstal a zkoumal pohledem obzor směrem, kterým zjevně odešli. Draka se ještě krčila u země a prsty jemně odhrnovala trávu.</p>
<p>„Jeden je zraněný,“ prohlásila.</p>
<p>Durotan se k ní otočil. „Neviděl jsem krev.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Krev ne, ale poznala jsem to podle tvaru těch otisků.“ Ukázala mu místo, na které se dívala. Neviděl nic, co by naznačovalo raněné zvíře, a zmateně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne, tenhle otisk ne… ten druhý. A ten vedle.“</p>
<p>Udělala několik kroků a dávala si pozor, kam šlape. Pak najednou Durotan uviděl to, co ona. Otisky jednoho z kopyt byly o něco mělčí než ostatních tří.</p>
<p>To zvíře kulhalo.</p>
<p>Obdivné se na ni podíval a ona se trochu začervenala. „Bylo to hned vidět,“ řekla. „Našel bys to taky.“</p>
<p>„Ne,“ přiznal po pravdě. „Nevšiml bych si toho. Viděl jsem otisky, ale nechtělo se mi je zkoumat tak zblízka. Tobě jo. Jednou z tebe bude skvělá lovkyně.“</p>
<p>Postavila se a pyšně se na něj podívala. Durotan ucítil cosi teplého, co mu dodávalo sílu a zároveň mu ji bralo. Nebyl z těch, kdo by se často modlili, ale když nyní před sebou viděl Draku v celé její kráse, poslal duchům krátkou modlitbu: Ať je tahle samice svolná.</p>
<p>Vydali se po stopě jako vlci, kteří zavětřili kořist. Durotan už nešel první. Jeho partnerka se mu ve stopování plně vyrovnala. Výborně se vzájemně doplňovali. On měl bystřejší zrak, ale ona se na všechno, co našli, dokázala dívat pečlivěji. Napadlo ho, jaké by to bylo bojovat po jejím boku. Hnali se s očima přilepenýma k zemi a v plném běhu prudce zahnuli kolem vyvýšeniny. Durotana ještě napadlo, jaké by to bylo…</p>
<p>Velký černý vlk sklánějící se nad zvířetem, které celou dobu stopovali, se prudce otočil a zavrčel. Na nekonečný okamžik na sebe všichni tři lovci jen upřeně hleděli. Než se však ohromný dravec stačil vzpamatovat a vrhnout se na ně, Durotan zaútočil.</p>
<p>Bez sebemenší námahy zvedl sekeru a sekl. Ostří se zakouslo hluboko do těla zvířete, ale Durotan zároveň ucítil, jak se mu do paže zahryzly zažloutlé zuby. Tělem mu projela bolest, žhavá a šokující. Podařilo se mu paži vyškubnout vlkovi ze sevření. Zvednout sekeru s krvácející rukou už bylo o něco těžší, ale podařilo se mu to. Vlkova pozornost byla plně upřena na Durotana. Jeho žluté oči ho přímo probodávaly. Otevřel tlamu a zaštěkal. Jeho horký dech páchl po zkaženém mase.</p>
<p>V tu chvíli, než se mu děsivé čelisti přiblížily k obličeji, uslyšel Durotan bojový výkřik. Koutkem oka zahlédl rychlý pohyb. Draka se mohutným skokem vrhla na vlka, ještě dřív než ona však k němu dorazilo její kopí. Vlkova hlava prudce škubla na stranu, jak ho kopí prudce zasáhlo do hrudi. Durotan toho využil, rozmáchl se a sekl ze všech sil. Cítil, jak ostří prochází vlkovým tělem a zasekává se do země tak hluboko, že ho nemohl okamžitě vytáhnout.</p>
<p>Uskočil dozadu a ztěžka oddychoval. Draka stála vedle něj. Cítil její teplo, její energii a vášeň pro lov stejně silnou, jako byla ta jeho. Společně hleděli na ohromné zvíře, které zabili. Překvapil je predátor, kterého by mělo problém skolit i několik zkušených orků najednou, a přežili to. Jejich protivník ležel mrtvý v kaluži krve přeseknutý na dvě poloviny Durotanovou sekerou a ze srdce mu trčelo Dračino kopí. Durotan si uvědomil, že se nikdy neshodnou na tom, kdo zasadil smrtelnou ránu, a bylo ironií, že se mu to líbilo.</p>
<p>Ztěžka se posadil.</p>
<p>Draka byla okamžitě vedle něj a umývala mu krev z pokousané ruky. Cosi tiše zabručela, když se vzápětí objevila další krev. Natřela mu ránu hojivou mastí a pevněji zavázala. Pak hodila do vody pár hořkých bylin a přinutila ho to vypít. Stačila chvilka a pocit závratě zmizel.</p>
<p>„Děkuju,“ řekl tiše.</p>
<p>Přikývla, aniž by se na něj přímo podívala. Pak jí koutek úst cukl v náznaku úsměvu.</p>
<p>„Čemu se směješ? Že jsem se neudržel na nohou?“</p>
<p>Jeho hlas zněl drsněji, než měl v úmyslu, a ona překvapená tím tónem rychle zvedla hlavu.</p>
<p>„Vůbec ne. Bojoval jsi skvěle, Durotane. Po takové ráně by spousta orků pustila sekeru.“</p>
<p>Její poznámka ho potěšila, protože byla řečena jako konstatování, ne jako lichotka. „Tak… co tě tak pobavilo?“</p>
<p>Usmála se a podívala se mu do očí. „Vím něco, co ty ne. Ale po tomhle… už ti to asi řeknu.“</p>
<p>Uvědomil si, že i on se usmívá. „Jsem poctěn.“</p>
<p>„Včera jsem ti říkala, že jsem na namlouvání ještě moc mladá.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„No… když jsem to říkala, věděla jsem, že už brzo budu dospělá.“</p>
<p>„Chápu,“ řekl, i když to vlastně vůbec nechápal. „No… a kdy teda budeš dospělá?“</p>
<p>Usmála se ještě víc. „Dneska,“ řekla jednoduše.</p>
<p>Dlouhou chvíli si ji prohlížel a pak ji k sobě beze slova přitiskl a políbil ji.</p>
<p>Talgath ty dva orky nějaký čas pozoroval. Když se nyní stáhl, uvědomil si, jak ho jejich zvířecí povaha uráží. Být man’ari bylo lepší. S výjimkou ženských netvorů s kožnatými křídly a ocasem ukájeli man’ari svůj chtíč násilím a brutalitou, ne pářením. A takhle mu to vyhovovalo. Vlastně by nejradši oba na místě zabil, ale jeho pán se vyjádřil naprosto jasně. Bez jeho rozkazu nesměl zasahovat. Kdyby se tihle dva nevrátili ke svému klanu, vyvolalo by to mnoho otázek. I když pro něj byli důležití stejně jako mouchy, i mouchy dokázaly být někdy hodně otravné. Kiljaeden však chtěl, aby se jen díval, nic víc.</p>
<p>A Talgath ho poslechne.</p>
<p>Pomsta, přemítal Kiljaeden, je nejsladší, když plně dozraje, stejně jako ovoce. Během všech těch let se našlo pár okamžiků, kdy ho začaly hryzat pochybnosti, jestli kdy odpadlé eredary najde. Čím víc informací mu ale Talgath předával, tím nadšenější a jistější si byl.</p>
<p>Talgath mu sloužil velmi dobře. Našel pro něj ubohá města, která založil kdysi mocný Velen s hrstkou uprchlých eredarů. Pozoroval, jak v nich žijí a loví stejně jako tvorové, jež nazývali orky, nebo vlastníma rukama sejí obilí. Viděl je obchodovat s těmi obludami, které byly rády, že uměly mluvit, a chovají se k nim s úctou, jež byla k smíchu. Talgath viděl cosi jako ozvěnu bývalé velkoleposti staveb i technologií, ale celkově si byl jistý, že bude mít Kiljaeden radost, jak hluboko jeho bývalý přítel klesl.</p>
<p>Teď si říkají „draenei“. Vyhnanci. A svůj nový svět pojmenovali Draenor.</p>
<p>Kiljaeden si uvědomil, že Talgatha musel poněkud zmást, když po něm chtěl, aby se víc než na Velena zaměřil právě na orky. Jak dobře byli organizovaní? Jaké měli zvyky? Kdo byli jejich vůdci a jak je vybírali? Co pro ně bylo důležité jako pro společnost, a co jako pro jednotlivce?</p>
<p>Ale Talgathova práce byla podávat zprávy, nikoli hodnotit, a otázky svého pána zodpovídal dle nejlepších schopností. Když se konečně Kiljaeden dozvěděl všechno, co Talgath zjistil, včetně jmen těch dvou, kteří se po společném ulovení vlka spářili, byl spokojen – alespoň pro tuto chvíli.</p>
<p>Konečně, konečně se pomstí. Velen a jeho společníci ve zradě budou potrestáni. Ale ne rychle, ne armádou silnějších a lepších eredarů, kteří by je během okamžiku rozsekali na krvavé kusy. To by bylo příliš milosrdné. Kiljaeden je chtěl zabít, to ano, ale nejdřív je chtěl zlomit. Ponížit. Rozmáčknout tak dokonale jako hmyz pod okovanou botou.</p>
<p>A teď už přesně věděl, jak to udělat.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>6.</strong></p>
<p><emphasis>Ponaučení, které jsme tehdy dostali, bylo hořké, vykoupené krví, smrtí a muky. Bylo ironií, že nás málem zničila stejná věc, která nás později měla znovu spasit; pocit sounáležitosti a jednoty. Každý klan kdysi žil jen pro sebe. Pro své příslušníky byl ochoten udělat cokoli, nikoli však pro ostatní. Co nás spojilo i to, proti čemu jsme se spojili, bylo strašně zlé a my za to pykáme dodnes. Za tyhle chyby budou platit i generace, které přijdou po mně. Pocit z té jednoty byl ovšem velkolepý. A právě tohle ponaučení chci nyní vzkřísit. Ponaučení, které mě nakonec přimělo hovořit s vůdci tolika zdánlivě zcela odlišných národů a přimět je společně dosáhnout cíle, na který můžeme být všichni právem hrdí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jednoty. Harmonie. Takové ponaučení jsme v minulosti dostali. A já jsem si ho vzal k srdci.</emphasis></p>
<p>Ner’zhul spokojeně zvedl hlavu a díval se na západ slunce. Dnešní večer byl obzvláště nádherný. Napadlo ho, že předkové museli být potěšeni, a při té myšlence se nadmul pýchou. Skončil další Kosh’harg. Připadalo mu, že každý rok se všichni snaží, aby byly oslavy lepší než loni. A pokaždé bylo co slavit, ale také co oplakávat.</p>
<p>Jeho stará přítelkyně Kashur – věděl, že v jejím klanu ji se vší úctou nazývali „matkou“ – se přidala k předkům. Podle toho, co slyšel, zemřela velmi statečně. Trvala na tom, že se zúčastní lovu, což neudělala už několik let. Frostwolfové lovili clefthoofy a stará matka šla před nimi. Zvířata ji ušlapala, než jí stačil kdokoli pomoci. Ner’zhul věděl, že jakkoli ji klan oplakával, zároveň všichni oslavovali celý její život i způsob, jakým se ho rozhodla ukončit. Takhle to u orků chodilo. Napadlo ho, jestli ji někdy uvidí, ale pak si hned za tu myšlenku vynadal. Uvidí ji, jestli se ona sama rozhodne se mu ukázat. Smrt nebyla pro šamana nekonečná pustina plná smutku jako pro ostatní orky, protože šamani měli výsadu moci se znovu setkat s milovanými, kteří je opustili, učit se z jejich moudrosti a cítit jejich lásku.</p>
<p>Klan Vlků postihla dvojnásobná tragédie, protože v čase mezi dvěma Kosh’hargy přišli i o náčelníka Garada. Stalo se to jednoho slunečného dne, kdy mělo několik orků tu smůlu, že narazili na tři ogry najednou, navíc doprovázené obludným pánem. Tihle odporní netvoři byli hloupí, ale v boji přímo zběsilí, a gronn byl navíc velmi mazaný. Orkové je nakonec přemohli, cena za vítězství však byla strašlivá. Navzdory snaze všech léčitelů Garad a několik ostatních na svá zranění ještě toho dne zemřeli.</p>
<p>V zármutku ze ztráty náčelníka a vážené i milované šamanky však orkové našli i radost z nové krve. Kashur o mladém Durotanovi mluvila s obdivem a podle toho, co Ner’zhul sám viděl, z něj bude skvělý vůdce. Byl u toho, když byl Durotan jmenován novým náčelníkem, a všiml si atraktivní a divoce vypadající samice, která obřad sledovala s větším zájmem, než bylo normální. Ner’zhul si byl jistý, že do příštího Kosh’hargu bude Draka družkou nového náčelníka.</p>
<p>Povzdychl si a snažil se trochu uspořádat všechny obrazy, které se mu honily hlavou, zatímco oči nespouštěl z nádherného západu slunce. Čas jednoduše plynul dál a vybíral si své oběti.</p>
<p>Pak se odebral do malé chýše, kterou kdysi sdílel s družkou, než se před několika lety odebrala k předkům. Rulkan ho čas od času navštěvovala a místo slov moudrosti mu přinášela lásku. Tou mu naplňovala srdce, a kdykoli od něj její duch odešel, cítil v sobě novou sílu starat se o svůj lid. Chyběl mu její hrubý smích i teplo jejího těla v noci, ale byl spokojený. Napadlo ho, že by k němu mohla Rulkan přijít i dnes v noci.</p>
<p>Připravil si lektvar, tiše nad ním vyslovil modlitbu a pak ho pomalu vypil. Nebylo to tak, že by sám lektvar přivodil vidění. Pokud nechtěli předkové přijít, nic je k tomu nedokázalo přinutit, a někdy</p>
<p>k němu naopak vize přicházely, když je vůbec nečekal. Ale za léta praxe šaman zjistil, že některé byliny mu dokážou otevřít mysl, když spí, takže je-li pak obdařen viděním, ráno si vše pamatuje daleko jasněji.</p>
<p>Ner’zhul zavřel oči a pak je téměř vzápětí znovu otevřel, třebaže věděl, že už hluboce spí.</p>
<p>Stál na vrcholku hory se svou milovanou Rulkan. Nejprve si myslel, že se spolu dívají na západ slunce, ale pak si uvědomil, že se slunce neukládá ke spánku, ale naopak vychází. Nebe bylo nádherné, ale spíš způsobem, který ho vzrušoval a nabíjel energií, místo aby ho uklidňoval. Ta přehlídka rudé, fialové a oranžové byla téměř divoká a Ner’zhulovi naplnila srdce nadějí.</p>
<p>Rulkan se k němu otočila, usmála se a poprvé od chvíle, kdy ještě jako živá bytost naposledy vydechla, k němu promluvila.</p>
<p>„Ner’zhule, druhu, tohle je nový začátek.“</p>
<p>Vzdychl a zachvěl se, jak ho znovu zcela ovládla láska k ní a zaplavila ho vzrušením, které ještě zesilovaly barvy svítání. Nový začátek?</p>
<p>„Dobře jsi vedl náš lid,“ řekla. „Ale nadešel čas vrátit se ke starým zvykům a pro dobro všech je ještě prohloubit.“</p>
<p>V Ner’zhulovi se náhle cosi ozvalo a na okamžik ho přimělo znovu uvažovat racionálně. Rulkan za života nebyla šamanka. Nebyla ani náčelnice. Byla jen sama sebou, třebaže pro něj to bylo víc než dost. Nestačilo to však na to, aby mohla mluvit tímhle autoritativním tónem. Nedostatek víry ho však vzápětí zamrzel, takže vnitřní hlas umlčel. Nebyl duch. Byl jen tvor z masa a kostí, který sice duchům rozuměl víc než většina ostatních, ale zároveň si uvědomoval, že jim nikdy nebude rozumět zcela, dokud nebude jedním z nich. Proč by nemohla i Rulkan mluvit za předky?</p>
<p>„Poslouchám,“ řekl.</p>
<p>Usmála se. „Věděla jsem to,“ řekla. „Orky čekají temné a nebezpečné časy. Až dosud jsme se scházeli jen během slavnosti Kosh’harg. Jestli máme přežít jako rasa, musí tahle izolace skončit.“</p>
<p>Rulkan se podívala do vycházejícího slunce a po její zamyšlené tváři přelétl stín smutku. Ner’zhul ji zoufale chtěl obejmout, vzít na sebe její trápení, tak jako to dělal, když byla ještě naživu. Ale moc dobře věděl, že se jí nemůže dotknout ani ji přinutit mluvit. Takže jen tiše seděl, opájel se její krásou a napínal uši, aby mu neuniklo ani slovo.</p>
<p>„Celému tomuhle světu hrozí pohroma,“ řekla Rulkan tiše. „A my ji musíme odvrátit.“</p>
<p>„Řekni jak a já to udělám,“ slíbil Ner’zhul horlivě. „Rada předků pro mě vždycky bude svatá.“</p>
<p>Obrátila se k němu a jejich pohledy se setkaly, zatímco slunce na obloze stoupalo výš.</p>
<p>„Až bude tato hrozba zažehnána, náš národ znovu hrdě povstane… silnější, než je teď. Budeme mít moc. Svět bude náš. A ty… ty, Ner’zhule, nás povedeš.“</p>
<p>Způsob, jakým to řekla, Ner’zhula nadchl. Už teď byl mocný. Vážili si ho, dokonce se možná dalo říct, že byl pro svůj klan – Shadowmoon – posvátný. Už nyní se dalo říct, že vede všechny orky. Ale nyní v něm začalo klíčit čerstvě zasazené semínko touhy. Jenže vedle něj se stejně rychle objevil i plevel strachu, temný a nepříjemný, on však byl připraven mu čelit.</p>
<p>„A co je to za hrozbu, kterou musíme zažehnat, než si budou moci orkové vzít, co je právem jejich?“</p>
<p>Řekla mu to.</p>
<p>„Co to znamená?“ zeptal se Durotan.</p>
<p>Snídal se dvěma příslušníky klanu, kterým věřil ze všech nejvíce: s Drakou, svou nastávající, kterou si vezme za příštího úplňku, a DrekTharem, novým šamanem kmene.</p>
<p>Durotan, stejně jako všichni ostatní, stále truchlil nad ztrátou matky Kashur. Vnitřně cítil, že se jednoduše toho dne rozhodla zemřít a vybrala si smrt podle svého gusta. Bude jim chybět, ale DrekThar se už ukázal jako její plnohodnotný nástupce. Překonal žal a okamžitě se ujal role léčitele v probíhajícím lovu i v těch příštích. Kashur by na něj byla pyšná. Nyní tihle tři seděli v náčelnickém stanu, kde Durotan bydlel od chvíle, kdy i jeho otec zahynul v oné nešťastné bitvě s ogry a gronnem.</p>
<p>Durotan otázkou komentoval dopis, který mu před chvílí doručil vysoký hubený posel na stejně hubeném černém vlku. Nyní si ho ještě jednou procházel, zatímco se krmil kaší z krve a zrní.</p>
<p>Tímto zdraví šaman Ner‚zkul Durotana, náčelníka klanu Frostwolf. Předkové mi seslali vidění, které se více než jednotlivců týká všech orků. Dne dvanáctého tohoto měsíce promluvím k vůdcům všech klanů stejně jako ke všem šamanům. Dostavte se pěšky k posvátné hoře. O maso a vodu bude postaráno. Pokud se nemůžete zúčastnit, budu to považovat za známku toho, že je vám lhostejná budoucnost našeho lidu, a tak s vámi budu také jednat. Odpusťte mi mou strohost, ale jedná se o navýsost naléhavou záležitost. Žádám vás o okamžitou odpověď po svém poslovi.</p>
<p>Durotan nechal posla čekat, než celou záležitost probere. Zdálo se, že ho tím vyvedl z míry, ale nakonec kurýr souhlasil, že chvíli počká. Snad ho přesvědčila i vůně kaše linoucí se z kotlíku.</p>
<p>„Ner’zhul musí mít opravdu pocit, že je to nesmírně důležité. Nic jiného mě nenapadá,“ připustil DrekThar. „Kromě slavností Kosh’harg se dosud nic podobného nestalo. Schází se jen šamani za přítomnosti předků, kteří se sami rozhodnou přijít. Kromě nich ale nikdo jiný. A nikdy jsem neslyšel, že by si někdo dovolil svolat všechny náčelníky. Ale Ner’zhula znám celý život. Je to moudrý a skvělý šaman. Kdyby si skutečně měli předkové vybrat někoho, komu by řekli o nebezpečí, které hrozí nám všem, byl by to on.“</p>
<p>Draka zavrčela. „Svolává vás, jako by volal na psa,“ zabručela. „Mně se to nelíbí, Durotane. Zavání mi to arogancí.“</p>
<p>„Neříkám, že nemáš pravdu,“ řekl Durotan. I jemu se z tónu dopisu ježily vlasy a jeho první reakcí bylo odmítnout. Když si ho však přečetl znovu, pokusil se nahlédnout pod povýšenecky znějící prohlášení k samé jeho podstatě. Orka, kterého všichni chovali ve velké úctě, něco skutečně trápilo, což samo o sobě rozhodně stálo za několikadenní cestu.</p>
<p>Draka ho s přísným výrazem pozorovala. Podíval se na ni a usmál se.</p>
<p>„Půjdu a všichni mí šamani se mnou.“</p>
<p>Draka se zamračila. „Jdu s tebou.“</p>
<p>„Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby…“</p>
<p>Draka vyštěkla: „Já jsem Draka, dcera Kelkara, syna Rhakishe. Jsem tvoje nastávající a brzo se mám stát tvou životní partnerkou. Nebudeš mi zakazovat, abych ti byla po boku!“</p>
<p>Durotan zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál. Dračin neohrožený duch ho znovu zahřál u srdce. Skutečně si vybral skvěle. Z té, která se narodila jako slabá, nyní sršel oheň a síla. Až ji bude mít po boku, bude jeho klan zase o něco silnější.</p>
<p>„Tak zavolejte posla, teda jestli už dojedl,“ řekl Durotan a v jeho hlubokém hlase bylo stále slyšet pobavený tón. „Řekněte mu, že na to podivné Ner’zhulovo shromáždění přijdeme, ale čekáme, že se skutečně prokáže jeho opodstatnění.“</p>
<p>Náčelník klanu Frostwolf a jeho šamani dorazili mezi prvními. Ner’zhul je sám přišel přivítat a Durotanovi bylo jasné, že se rozhodl správně, jakmile ho uviděl. I když Ner’zhul nebyl z nejmladších, Durotan měl pocit, že od posledního Kosh’hargu zestárl o několik let. Vypadal… hubeněji, téměř</p>
<p>zuboženě, jako by už nějakou dobu vůbec nejedl. A pohled do jeho očí by děsivý. Třesoucíma se rukama chytil Durotana za široká ramena a jeho díky zněly skutečně upřímně.</p>
<p>Tohle nebyl arogantní pokus získat moc, ale skutečný strach z hrozícího nebezpečí. Durotan přikývl hlavou na pozdrav a odešel se postarat o své lidi.</p>
<p>V příštích několika hodinách, zatímco slunce pomalu klesalo za obzor, sledoval Durotan zástupy orků přicházející na louku na úpatí posvátné hory, skoro jako by se scházely na slavnost Kosh’harg. Viděl standarty jasných barev, které vlající ve větru ohlašovaly příchod každého klanu, a když spatřil černou skálu, symbol Orgrimova klanu, objevil se mu na tváři úsměv. Co oba přátelé dospěli, měli na sebe jen málo času, a i když se Orgrim zúčastnil obřadu Durotanova jmenování náčelníkem, od té doby se neviděli. Durotan byl potěšen, nikoli však překvapen, že vidí Orgrima kráčet jen krok za Blackhandem, obrovitým a děsivým vůdcem klanu Blackrock. Durotanův starý přítel byl tedy už jeho zástupce.</p>
<p>Draka se podívala směrem, kam hleděl její budoucí druh, a i ona potěšené zamručela. S Orgrimem vycházela velmi dobře a Durotan byl za to rád. Měl velké štěstí, že dva orkové, kteří pro něj byli nej důležitější na světě, dokázali být přátelé i mezi sebou.</p>
<p>Zatímco Blackhand mluvil s Ner’zhulem, Orgrim na Durotana spiklenecky mrknul. Durotan mu odpověděl úsměvem. Ner’zhulův vzhled mu dělal starosti, ale aspoň bude mít díky tomuto shromáždění možnost potkat se s přítelem. V tu chvíli se však Blackhand s hlasitým odfrknutím obrátil a mávl na Orgrima, aby šel za ním. Durotan cítil, že mu úsměv z tváře rychle mizí. Jestli chtěl Blackhand, aby byl Orgrim po celé sezení po jeho boku, bude stejné potěšení jemu odepřeno.</p>
<p>Draka, která ho už velmi dobře znala, ho chytila za ruku a stiskla ji. Nic neříkala, ale to nemusela. Durotan se na ni podíval a usmál se.</p>
<p>Ten samý vytáhlý posel, který přinesl zprávu od Ner’zhula, jim nyní oznámil, že sezení začne až zítra, protože zástupci několika klanů jsou ještě na cestě. Tábor určený Vlkům byl menší než většina ostatních, ale o to byl útulnější. Přinesli si s sebou cestovní stany i kožešiny a posel se postaral, aby dostali spoustu masa, ryb i ovoce. Nad ohněm se nyní pomalu otáčelo několik talbuků a jejich vůně udržovala orky při chuti, třebaže se mezitím pustili do syrových ryb. Bylo jich tu jedenáct – Durotan, Draka, Drek’Thar a osm šamanů. Někteří připadali Durotanovi velmi mladí, ale jakkoli šamani obecně získávali schopnosti až s věkem a praxí, byli všichni považováni za rovnocenné už od okamžiku, kdy se jim zjevili předkové.</p>
<p>Těsně za kruhem ozářeným ohněm se objevila temná postava. Durotan vyskočil a postavil se jí v plné výšce a mohutnosti, jen pro případ, že by návštěvník byl opilý a přišel s agresivní náladou. Pak se však otočil vítr a Durotan se rozesmál, neboť ucítil Orgrimův pach.</p>
<p>„Vítej, příteli,“ vykřikl a vykročil, aby orka objal. Durotan byl sice vysoký, ale Orgrim byl stále mohutnější i vyšší, stejně jako tomu bylo v době, kdy ještě nebyli dospělí. Když se nyní Durotan na Blackhandova zástupce díval, napadlo ho, jak se mu vůbec kdy mohlo podařit ho v čemkoli porazit.</p>
<p>Orgrim zavrčel a poplácal Durotana po rameni. „Je vás tu skoro nejmíň, ale cítit jste nejlíp ze všech,“ řekl, obrátil se k pečícímu se masu a mlsně zavětřil.</p>
<p>„Tak si kus urvi a hoď na chvilku všechno za hlavu,“ řekla Draka.</p>
<p>„Rád bych, kdyby to šlo,“ povzdechl si Orgrim, „ale nemám moc času. Kdyby se ovšem náčelník Vlků rozhodl se mnou kousek projít, byla by to čest.“</p>
<p>„Tak jdem,“ odpověděl Durotan.</p>
<p>Vyšli z tábora a nějakou dobu jen tiše kráčeli, až byla z ohňů jen malá mihotavá světýlka v dálce a oba si byli jistí, že je nikdo cizí nevidí ani neslyší. Orgrim se zastavil a ještě chvíli mlčel. Durotan čekal s trpělivostí pravého lovce.</p>
<p>Konečně Orgrim promluvil. „Blackhand nechtěl, abychom šli,“ řekl. „Měl pocit, že nás Ner’zhul svolává jako ovce.“</p>
<p>„Uvažovali jsme s Drakou stejně, ale nakonec jsem rád, že jsme tu. Viděl jsi, jak Ner’zhul vypadá? Stačilo se mi na něho podívat a bylo mi jasné, že jsme se rozhodli správně.“</p>
<p>Orgrim si odfrkl. „To mně taky, ale když jsem odcházel z tábora, Blackhand na něho ještě pořád nadával. Nevidí to, co my.“</p>
<p>Durotanovi nepříslušelo, aby se vyjadřoval neuctivě o jiném náčelníkovi, ale co si většina orků o Blackhandovi myslela, nebylo žádným tajemstvím. Byl rozhodně mocný, na vrcholu sil, větší a silnější než všichni orkové, co kdy Durotan viděl. A rozhodně nebyl hloupý. Durotanovi se však v jeho přítomnosti ježily vlasy na hlavě. Zatím se rozhodl nic neříkat.</p>
<p>„I v té tmě vidím, jak se držíš, abys to nekomentoval, příteli,“ řekl Orgrim tiše. „Poznám, co si myslíš, i když nic neříkáš. Je to můj náčelník, přísahal jsem mu věrnost a přísahu neporuším. Ale i já mám pochybnosti.“</p>
<p>„To přiznání Durotana šokovalo. „Opravdu?“</p>
<p>Orgrim přikývl. „Cítím se rozpolcený, Durotane. Na jednu stranu přísaha a věrnost, na druhou stranu všechno, co mi říká srdce. Nepřál bych ti, aby ses někdy dostal do podobného postavení. Jako jeho zástupce jsem schopen ho trochu krotit, ale moc ne. On je náčelník a on rozhoduje. Jenom doufám, že zítra všechny vyslechne a nebude tvrdohlavě lpět na svém.“</p>
<p>Durotan doufal v totéž. Jestli měli tak velký problém, jak naznačoval Ner’zhulův výraz, rozhodně nepotřebovali, aby se náčelník jednoho z nejsilnějších klanů choval jako rozmazlené děcko.</p>
<p>Jeho pohled upoutal temný obrys čehosi za Orgrimem. V jednu chvíli ucítil ohromnou pýchu i zármutek. „Vidím, že máš Doomhammer. Nevěděl jsem, že otec zemřel.“</p>
<p>„Zahynul statečně,“ řekl Orgrim. Na okamžik</p>
<p>zaváhal a pak dodal: „Pamatuješ si den, kdy jsme narazili na toho orga a zachránili nás draenei?“</p>
<p>„Na to se snad nedá zapomenout,“ řekl Durotan.</p>
<p>„Jejich prorok tehdy mluvil o době, kdy to kladivo zdědím, řekl Orgrim. „Předtím mě hrozně vzrušovala představa, jak s ním půjdu poprvé lovit. Tehdy jsem pochopil – skutečně pochopil, že v okamžiku, kdy ho dostanu, přijdu o otce.“</p>
<p>Sundal zbraň ze zad a potěžkal ji v rukou. Je to jako dívat se na tanečnici, napadlo Durotana – dokonalá harmonie síly a ladnosti. Orgrim, na jehož mohutné tělo dopadalo stříbrné světlo měsíce, se několikrát napřáhl, nakročil a máchl. Nakonec se zastavil, prudce oddechoval a čelo měl zpocené. Legendární zbraň si znovu pověsil na záda.</p>
<p>„Je fantastické,“ řekl Orgrim tiše. „Mocná zbraň, pýcha mého rodu, se kterou se pojí významné proroctví. A já bych ji klidně rozbil na tisíc kousků, kdyby to znamenalo, že se mi otec vrátí.“</p>
<p>Pak se Orgrim otočil a bez jediného dalšího slova vykročil ke shluku mihotavých světel ohňů. Durotan se ani nepohnul. Dlouho jen tak seděl, díval se na hvězdy a hluboko v srdci cítil, že svět, do něhož se zítra probudí, bude zcela odlišný od toho, ve kterém doposud žil.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>7.</strong></p>
<p><emphasis>D</emphasis><emphasis>obře vím, že jsme my, orkové, přišli o víc,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>než jsme získali. Tehdy byla naše kultura</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nezkažená, nevinná, čistá. Byli jsme jako děti, které odjakživa vyrůstaly v bezpečí, milované a pod ochranou rodičů. Ale i děti musí jednou vyrůst a my jsme se tak snadno nechali zmanipulovat.</emphasis></p>
<p><emphasis>I v orkském srdci je místo pro důvěru; nikdo mě nemůže obviňovat z toho, že bych to nevěděl. Ale každý by měl být opatrný. Ti, kdo mají milé tváře, umí podvádět, a podvedenými mohli být i ti, kterým jsme věřili jako sami sobě.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když vzpomínám na tyto dny, je to právě ztráta nevinnosti, co mne naplňuje zármutkem. Byla to ovšem právě naše nevinnost, která nás svedla z cesty.</emphasis></p>
<p>Byla tam dlouhá řada vážných tváří, které sledovaly shromáždění náčelníků orkských klanů. Durotan stál vedle Draky a držel ji kolem pasu v ochranitelském gestu, třebaže si nebyl jistý, proč má pocit, že by ji měl chránit. Když se jeho pohled střetl s DrekTharovým, panenky se mu rozšířily. Ve tváři přítele a rádce spatřil cosi, z čeho ho zamrazilo.</p>
<p>Přál si, aby mohl zůstat s Orgrimem. Oba byli z různých klanů, měli jiné tradice, ale kromě Draky neexistoval nikdo, komu by Durotan věřil víc. Ale Orgrim samozřejmě stál vedle svého náčelníka Blackhanda, který se nyní rozhlížel po shromážděných šamanech s chabě maskovaným znechuceným výrazem.</p>
<p>„Ten už je určitě dlouho bez lovu, támhleten,“ zašeptala Draka a kývla hlavou k Blackhandovi. „Koleduje si o rvačku.“</p>
<p>Durotan si povzdychl. „A možná ji bude mít. Podívej se, jak se tváří.“</p>
<p>„Nikdy jsem neviděla Drek’Thara v takovém stavu. Ani když viděl rozdupané tělo matky Kashur,“ řekla Draka.</p>
<p>Durotan neodpověděl, jen přikývl a dál pozoroval ostatní.</p>
<p>Do středu shromážděných orků vstoupil Ner’zhul. Všichni udělali krok zpět, aby mu utvořili místo. Začal chodit dokola ve směru pohybu slunce a cosi mručel. Pak se zastavil a zvedl ruce. Přímo před ním vyšlehly ze země plameny a vylétly k nebi způsobem, který vyvolal obdivné výkřiky i u těch, kteří cosi podobného viděli už mnohokrát. Oheň dlouhou chvíli hořel plameny, které byly mnohem vyšší než orkové, pak zeslábl a proměnil se v klasický táborový, ovšem s tou výjimkou, že byl sycen magií.</p>
<p>„Stejně jako temnota přichází mnoha způsoby, i vy usedněte,“ rozkázal Ner’zhul. „Aby každý klan seděl zvlášť, se šamany ve svém středu. Až nadejde čas, předvolám vás, abyste promluvili k ostatním.“</p>
<p>„A nechtěl bys, abychom ti ještě běhali pro ulovená zvířata a nosili ti je?“ ozval se vzteklý hlas. „A večer bychom ti mohli usnout u nohou, ne?!“</p>
<p>Durotan ten hlas znal. Mnohokrát ho slýchával překřikovat ostatní během slavnosti Kosh’harg, stejně jako slyšel jeho majitele na lovu vydávat válečný pokřik, při němž tuhla krev v žilách. Byl velmi výrazný a nešlo si ho splést. Podíval se směrem, kde stál Grom Hellscream, mladý náčelník klanu Warsong, a doufal, že jeho vzteklá poznámka neoddálí to, co jim chtěl Ner’zhul říct.</p>
<p>Hellscream stál před ostatními ze svého klanu. Byl štíhlejší než většina ostatních, ale i tak byl velmi vysoký a působil impozantně. Barvy Warsongů byly rudá a černá, a i když Hellscream neměl na sobě zbroj, obyčejné kožené oblečení v těchto barvách bylo stejně výmluvné. Založil paže na prsou a vyzývavě na Ner’zhula pohlédl.</p>
<p>Ner’zhul mu na špek neskočil, jen si zhluboka povzdechl. „Mnozí z vás mají pocit, že jsem ranil jejich pýchu. Dopřejte mi dostatek času, abych vám mohl předat svá slova, a budete rádi, že jste vážili cestu. A stejně budou rády i vaše děti i děti vašich dětí.“</p>
<p>Hellscream zavrčel a zablýsklo se mu v očích,</p>
<p>ale už nic neřekl. Ještě chvíli stál, pak pokrčil rameny, jako by chtěl naznačit, že je to jeho vlastní rozhodnutí, a posadil se. Zbytek členů jeho klanu ho napodobil.</p>
<p>Ner’zhul počkal, až se všichni posadí a ztichnou. Pak promluvil.</p>
<p>„Měl jsem vidění,“ řekl. „Zjevil se mi jeden z předků, kterému věřím víc, než dokážu vypovědět. Vyjevil mi, že našemu národu hrozí nebezpečí, které zatím číhá skryté jako jedovatý štír pod kvetoucím křovím. Tohle mohou potvrdit všichni ostatní šamani, a jakmile dostanou příležitost promluvit, jistě tak učiní. Jsem plný hořkosti i zloby, že jsme se nechali takhle zaskočit.“</p>
<p>Durotan hltal šamanova slova a srdce se mu divoce rozbušilo. Kdo byl ten záhadný nepřítel? Jak jim mohlo něco tak zlého a temného uniknout?</p>
<p>Ner’zhul si povzdechl, sklopil zrak a pak se zachvěl. Jeho hlas byl hluboký a jistý, třebaže zněl velmi zarmouceně.</p>
<p>„Nepřítel, o němž chci mluvit,“ řekl ztěžka, Jsou draenei.“</p>
<p>Kolem zavládl chaos.</p>
<p>Durotan jen nevěřícně zíral. Rozhlížel se kolem sebe a hledal Orgrima. Pohledy obou se setkaly a Durotan v šedých očích starého přítele spatřil stejný šok, jaký cítil sám. Draenei? Tady něco rozhodně nebylo v pořádku. Gronnové, to ano, mohlo se stát, že narazili na nějaké staré vědění, které mohli proti nenáviděným orkům použít… ale draenei… ti snad ne.</p>
<p>Vždyť to ani nebyli válečníci, alespoň ve srovnání s orky. Sice lovili, to však bylo kvůli masu, které potřebovali jako všichni. Dokázali se ubránit gronnům, a jednou nebo dvakrát se dokonce přidali k orkské lovecké výpravě. Durotan se v myšlenkách vrátil k onomu dni, kdy jako orkské děti prchali před ogrem a kdy se před nimi na poslední chvíli zjevily vysoké modré postavy.</p>
<p>Jestli byli draenei od přírody špatní a plní zla, jak tvrdil Ner’zhul, proč by riskovali, aby zachránili dva orkské kluky? Tohle jednoduše nedávalo smysl.</p>
<p>Ner’zhul se snažil dav utišit, ale nedařilo se mu to. Blackhand už byl na nohou, žíly na svalnatém krku naběhlé, a Orgrim se ze všech sil snažil náčelníka krotit. Pak vzduch rozřízl strašlivý zvuk, z něhož bolely uši a srdce se málem zastavilo. To se postavil i Grom Hellscream, zvrátil hlavu dozadu, nadmul hruď a rozevřel čelisti tak široce, že téměř připomínal hada, snažícího se pozřít obrovské sousto. Hellscreamovu válečnému pokřiku se nic nevyrovnalo a shromáždění okamžitě ztichlo.</p>
<p>Grom otevřel oči a zazubil se na Ner’zhula, kterého zjevně nijak nevyvedlo z míry, že našel spojence v někom, kdo se ještě před okamžikem postavil proti němu.</p>
<p>„Ať šaman pokračuje,“ řekl Hellscream. Po jeho řevu bylo ticho tak dokonalé, že ho bez problémů slyšeli všichni, i když to řekl normálním hlasem. „Chci o novém nepříteli slyšet víc.“</p>
<p>Ner’zhul se vděčně usmál. „Vím, že vás to pře kvapuje. I já jsem byl šokován. Ale předkové nelžou. Tenhle zdánlivě přátelský národ už roky čeká, až nadejde správný čas, aby na nás zaútočil. Čekají v bezpečí svých podivných domů postavených z materiálu, který ani neznáme, a skrývají tajemství, která by nám mohla velmi pomoci.“</p>
<p>„Ale proč?“ Durotanovi ta slova vyklouzla ze rtů dřív, než si uvědomil, že je chce vyslovit. Všichni se na něj obrátili, on se však nelekl. „Proč by na nás měli chtít zaútočit? Jestli znají taková tajemství, co od nás ještě mohou chtít? A pokud je to všechno pravda, copak bychom je mohli porazit?“</p>
<p>Ner’zhul se zatvářil rozpačitě. „To nevím. Vím však, že se předkové bojí.“</p>
<p>„Je nás víc!“ zavrčel Blackhand.</p>
<p>„O tolik ne,“ opáčil hned Durotan. „A už vůbec ne, pokud nás předčí ve vědění. Přiletěli sem na lodi, která plula mezi světy, Blackhande. Myslíš, že je porazíš luky a sekerami?“</p>
<p>Blackhand svraštil huňatá obočí. Už otevíral ústa, aby hrubě odpověděl, když ho předběhl Ner’zhul: „Celý problém tiše vře už desítky let jako polévka v kotlíku. Rozhodnutí a konečné vítězství nemůže přijít ze dne na den. Ani po vás nechci, abyste hned vyráželi do války. Jen buďte obezřetní. Připravení. Poraďte se se šamany, co dělat dál. A otevřete mysl i srdce myšlence jednoty, která by nám zajistila vítězství.“</p>
<p>Šaman rozpažil ruce v prosebném gestu. „Jsme z různých klanů a každý klan má své tradice a dědictví. Nežádám vás, abyste se vzdali historie, na niž jste právem hrdí. Žádám vás, abyste se otevřeli myšlence jednoty, která by z už tak silných klanů vytvořila nezastavitelnou sílu. Jsme přece všichni orkové! Blackrockové, Warsongové, Thunderlordi, Dragonmawové… copak nevidíte, jak málo se lišíme? Jsme jeden národ! Všichni přece chceme hlavně bezpečný domov pro své děti, úspěch v lovu, druha, který nás bude milovat, a nakonec čestné místo mezi předky. Daleko více se jeden druhému podobáme, než že bychom se lišili.“</p>
<p>Durotan věděl, že tohle je pravda, a otočil se k příteli. Orgrim stál za svým náčelníkem, vysoký, impozantní a s vážnou tváří. Když na sobě ucítil Durotanův pohled, podíval se na něj a přikývl.</p>
<p>Byli tací, kdo brojili proti zcela neobvyklému přátelství těchhle dvou dobrodruhů, a bylo nutné přiznat, že i jejich názor měl své opodstatnění. Ale Durotan by bez Orgrimovy síly nebyl tím, kým byl dnes, a hluboko v srdci cítil, že Orgrim by řekl totéž o něm.</p>
<p>Ale draenei…</p>
<p>„Mohu promluvit?“</p>
<p>Ten hlas patřil Drek’Tharovi a Durotan se překvapeně otočil. Ten dotaz nebyl ani tak vyřčen směrem k němu jako spíš k šamanovi uprostřed shromáždění. Ner’zhul pohlédl na Durotana, který přikývl.</p>
<p>„Můj náčelníku,“ řekl Drek’Thar a Durotana úplně šokovalo, jak se mu třásl hlas. „Náčelníku, Ner’zhulova slova jsou pravdivá. Matka Kashur to potvrdila.“</p>
<p>I ostatní šamani Vlků souhlasně přikyvovali. Durotan na ně užasle hleděl. Matka Kashur? Jestli někomu Durotan skutečně věřil, byla to tahle stará orkská šamanka. V duchu se vrátil do okamžiku, kdy stál v jeskyni, na tváři ucítil závan chladného vzduchu, který však nebyl způsoben větrem, a naslouchal a vnímal každým kouskem svého těla, jak matka Kashur mluví s kýmsi, koho on nevidí, ale kdo tam jistě byl.</p>
<p>„Matka Kashur řekla, že draenei jsou naši nepřátelé?“ zeptal se, protože stále nevěřil svým uším.</p>
<p>DrekThar přikývl.</p>
<p>„Je čas, aby náčelníci všech klanů vyslechli své šamany, jak to nyní učinil Durotan,“ řekl Ner’zhul. „Sejdeme se znovu za soumraku, kdy mi náčelníci povědí o svých myšlenkách. Šamanům věříte a znáte je. Zeptejte se jich, co viděli.“</p>
<p>Shromáždění se pomalu začalo rozcházet. I příslušníci klanu Frostwolf se po sobě chvíli opatrně dívali a pak se odebrali do tábora. Posadili se do kruhu a jako jeden se obrátili k DrekTharovi, který začal pomalu a rozvážně mluvit.</p>
<p>„Draenei nejsou našimi přáteli,“ řekl. „Náčelníku… já vím, že jsi u nich s Doomhammerem z Černých skal strávil noc. Vím, že jsi o nich vždy mluvil v dobrém. A vím, že se zdá, že vám zachránili život. Ale dovol, abych se tě zeptal… nepřipadalo vám na tom všem něco divného?“</p>
<p>Durotan si vybavil ogra, jak je pronásleduje, vztekle řve a máchá kyjem. A s velmi nepříjemným pocitem si vzpomněl, jak rychle, až příliš rychle, se draenei objevili, aby jim přišli na pomoc. I jak se už nemohli vrátit domů, protože se blížila noc.</p>
<p>Zamračil se. Byla to krutá myšlenka, ale přesto…</p>
<p>„Svraštil jsi obočí, náčelníku. Mám tomu rozumět tak, že tvá mladická víra v jejich dobrotu už není tak pevná?“</p>
<p>Durotan neodpověděl ani se vrchnímu šamanovi klanu nepodíval do očí. Díval se do země, a přestože by si to přál, nebyl schopen zbavit se pochybností, které se mu nyní vkrádaly na mysl jako ledové prsty mrazivého rána.</p>
<p>Ve vzpomínkách znovu mluvil s Restalaanem a říkal mu: „I my jsme byli tehdy úplně jiní.“</p>
<p>„To ano, byli,“ řekl mu Restalaan. „Dívali jsme se, jak orkové postupně nacházejí sílu, schopnosti i talent. Udělali jste na nás dojem.“</p>
<p>Durotan znovu ucítil ostré bodnutí, jako by i tenhle kompliment byla jen mistrně formulovaná urážka. Jako by si draenei mysleli, že jsou něco víc… dokonce i se svou nepřirozeně modrou kůží, nohama, které se podobaly nohám talbuků, dlouhým plazím ocasem a lesklými modrými kopyty místo chodidel, jako měli orkové…</p>
<p>„Mluv, můj náčelníku. Co se ti vybavuje?“</p>
<p>Durotan mu těžkým a chraplavým hlasem pověděl o šťastné náhodě, když je draenei zachránili, i o Restalaanově větě, z níž by se dala vyčíst jistá arogance. „A… a Velen, jejich prorok, se ptal na spoustu věcí ohledně našeho života a nevypadalo</p>
<p>to jen na zdvořilostní otázky. Připadalo mi, že se opravdu chtěl o orcích dozvědět co nejvíc.“</p>
<p>„A divíš se?“ řek DrekThar. „Taková příležitost! Snaží se přijít na to, jak na nás, už od chvíle, kdy přiletěli. A najít vás dva – odpusť, Durotane, ale dvě naivní děti ochotné říct jim všechno, na co se zeptají? To pro ně musel být hotový poklad!“</p>
<p>Předkové by jim nelhali, a už vůbec ne v něčem tak důležitém. To bylo Durotanovi jasné. A když si nyní znovu vybavil všechny události toho dne i noci v novém světle šamanových slov, bylo úplně zřejmé, jak podezřele se Velen choval. Ale… byl Velen skutečně takový mistr přetvářky, aby přiměl Durotana i Orgrima cítit, že mu mohou plně důvěřovat?</p>
<p>Durotan sklopil hlavu.</p>
<p>„Ještě stále mám v sobě pochyby, příteli,“ řekl tiše. „Ale nemohu riskovat budoucnost svého lidu a balancovat na tenkém ledě osobních pochybností. Ner’zhul nenavrhoval, abychom hned zítra zaútočili. Chtěl jen, abychom cvičili, byli ostražití, připravili se a sjednotili jako jeden národ. Přesně tohle udělám pro dobro Vlků a všech orků.“</p>
<p>Pak se podíval na ustarané tváře kolem sebe. Některé nemohl ani nazvat přáteli, jiné, jako Drek‘Thara a Draku, hluboce miloval.</p>
<p>„Náš klan se připraví na válku.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>8.</strong></p>
<p><emphasis>J</emphasis><emphasis>ak snadné je vnést nenávist do mysli, v níž senejprve usadil strach. Je to instinktivní, přirozená a obranná reakce. Místo abychom se soustředili na věci, které nás spojují, zaměřujeme se na to, co nás rozděluje. Má kůže je zelená, tvoje růžová. Já mám kly, ty máš dlouhé uši. Má kůže je holá, tvá porostlá srstí. Já dýchám vzduch, ty ne. Kdybychom nepřestali lpět na těchto odlišnostech, nikdy bychom Plamennou legii neporazili, protože já bych se nikdy nespojil s hrdou Jainou Proudmoorovou ani bych nikdy nebojoval po boku elfů. Můj lid by nepřežil ani tak dlouho, aby se mohl spřátelit s tauren</emphasis><emphasis>y, ale nedožil by se ani Opuštěných.</emphasis></p>
<p><emphasis>A stejně tak to bylo s draenei. Naše kůže byla hnědá s nádechem rudé, ta jejich zase modrá. My jsme měli chodidla a oni kopyta a ocas. My jsme povětšinu času žili venku, oni v uzavřeném prosto</emphasis><emphasis>ru</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>My jsme umírali poměrně brzy. Jak dlouho žili oni, nikdo netušil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nezáleželo na tom, že se k nám vždy chovali velmi zdvořile a otevřeně. </emphasis><emphasis>Ž</emphasis><emphasis>e s námi obchodovali, učili nás a ochotně se dělili o vše, o co jsme je požádali. To už jednoduše neplatilo. Předkové nám řekli, že se věci mají jinak, a my jsme to tak najednou začali vidět.</emphasis></p>
<p><emphasis>Každý den se modlím, aby se můj lid nechal vést moudrostí. A hluboko v té modlitbě je ukryta i prosba, abychom se už nikdy nenechali zaslepit tak bezvýznamnými rozdíly.</emphasis></p>
<p>Výcvik začal. Téměř v každém klanu bylo zvykem začít cvičit mladé v okamžiku, kdy dosáhli šesti let věku, ovšem dříve byl výcvik zpočátku poměrně volný. Zbraně se používaly k lovení zvěře, ne myslících bytostí, které měly rovněž zbraně a navíc další technologické vymoženosti, a v každém kmenu byla spousta těch, kdo dokázali snadno skolit jakoukoli kořist. Mladí orkové se učili svým tempem a ještě jim zbýval čas na hry a užívání si dětství.</p>
<p>Teď už ne.</p>
<p>Prosba o vytvoření jednoty mezi orkskými kmeny byla vyslyšena. Poslové štvali zvířata ve snaze doručit zprávy od jednoho kmene k druhému co nejrychleji. Pak jednoho chytrého orka napadlo, že by mohli k nošení zpráv vycvičit krvavé jestřáby. Nešlo to přes noc a dalo to spoustu práce, ale Durotan si postupně zvykl vídat tyhle šarlatově rudé opeřence, jak přistávají u stanu DrekThara i ostatních. Docela se mu nápad líbil. Jestli mají uspět, budou potřebovat na své straně každého živého tvora.</p>
<p>I když kopí, šípy, sekery a další zbraně stačily na zvěř žijící na polích i v lese, pro boj s draenei je budou muset doplnit i jinými typy. Bude nezbytně nutné se chránit a tam, kde se kováři a výrobci kožených zbrojí zaměřovali na obranu před zuby a drápy, bude nyní nutné vyrábět zbroj tak, aby dokázala ztlumit nebo zastavit ránu mečem. Dříve bylo mezi orky odborníků na kovářství spíše málo, dnes měl každý mistr desítku učedníků. Kovadliny zvonily dnem i nocí doprovázeny syčením rozžhaveného kovu ponořeného do sudů s vodou. Mnoho orků strávilo dlouhé dny s krumpáči, kterými nutili zemi vydat minerály potřebné k výrobě zbraní i zbrojí. I na lov se nyní orkové vydávali častěji, už nejen aby pokryli běžnou spotřebu, ale také aby nasušili maso do zásoby a získali dostatek kůží na zbroje.</p>
<p>Děti, které nyní stály v řadě připravené k výcviku, připadaly Durotanovi skutečně velmi malé. Vzpomněl si, jak ho otec učil zacházet s kopím a mečem. Co by si asi pomyslel o téhle drobotině schované v lesklé zbroji a se zbraněmi, které žádný ork dříve nepotřeboval?</p>
<p>Draka, s níž se spojil během krátkého a tichého rituálu, protože nechtěl zbytečně plýtvat časem ani jídlem, mu nyní lehce položila ruku na záda. Vždycky poznala, na co myslí.</p>
<p>„Bylo by lepší, kdybychom se narodili do časů míru,“ přisvědčila. „Tohle by ti řekli i ti nejkrvežíznivější z nás. Ale jsme, kde jsme, druhu, a já vím, že ty svůj úkol splníš, jak nejlépe budeš moct.“</p>
<p>Smutně se na ni usmál. „To si piš, že splním. Jsme přece válečníci. Náš život je lov, výzva, prolévání krve a válečný pokřik, když zvítězíme. Jsou malí, ale nejsou slabí. A učí se rychle. Jsou to přece Vlci.“ Odmlčel se a pak divoce dodal: „Jsou to orkové…“</p>
<p>„Čas běží,“ řekla Rulkan.</p>
<p>„Já vím… ale přece bys nechtěla, abychom vyrazili do boje nepřipravení,“ odpověděl Ner’zhul. „Draenei nás zatím převyšují úplně ve všem.“</p>
<p>Rulkan nespokojeně zavrčela a pak se usmála. Ner’zhul se na ni podíval. Byl to jen jeho pocit, nebo se do toho úsměvu musela nutit?</p>
<p>„Cvičíme, jak nejrychleji to jde,“ dodal Ner’zhul rychle, protože nechtěl ducha, který kdysi býval jeho družkou, rozzlobit.</p>
<p>Rulkan mlčela. Zjevně to nebylo dost rychle. „Snad bys nám mohla pomoct,“ řekl. Byl si vědom, že koktá. „Třeba víš něco, co… co…“</p>
<p>Rulkan se zamračila a pak nahnula hlavu na stranu. „Řekla jsem ti všechno, co vím,“ řekla, „ale existuje i jiná moc… jiné bytosti… o jejichž existenci živí zatím nevědí.“</p>
<p>Ner’zhula její slova téměř omráčila. „Vím o živlech a vím o duších předků,“ vykoktal ze sebe. „Jaké jiné bytosti ještě existují?“</p>
<p>Usmála se na něj. „Ještě dýcháš, druhu. Ještě nejsi připraven se s nimi setkat. Jsou to ti, kteří nám pomáhali, abychom my mohli pomoci vám – milovaným, jež jsme opustili.“</p>
<p>„Ne!“ Ner’zhul si uvědomil, že téměř žadoní, ale nemohl jinak. „Prosím… jestli máme ochránit budoucí generace před draenei, potřebujeme pomoc!“</p>
<p>Už neřekl, že se vyžívá v pocitu být středem pozornosti, že si libuje v tom, že ho zná každý ork z každého klanu. Neřekl, jak moc ho ovlivnilo, když mu slíbila moc, a jak po ní nyní touží. Ale i kdyby zapomněl na osobní zájmy, popsala mu hrůzy, které pro ně draenei chystají, tak detailně, že ho její zdrženlivost nyní přiváděla k šílenství.</p>
<p>Rulkan na něj chápavě pohlédla. „Možná máš pravdu,“ řekla. „Zkusím je požádat, aby s tebou promluvili. Je mezi nimi jeden, kterému věřím ze všech nejvíc a který má k našemu národu hluboký a upřímný vztah. Zeptám se ho.“</p>
<p>Horlivě přikývl. Bylo skoro trapné, jak moc dal najevo, že ho její slova potěšila. Pak se s mrknutím probudil. Ani teď se však nepřestal usmívat.</p>
<p>Brzy. Určitě se s tím záhadným duchem, s tím dobrodincem, brzy setká.</p>
<p>Guldan, který mistrovi přinesl ovoce a rybu k snídani, se na něj usmál. „Další vidění, mistře?“ Hluboce se uklonil a podal staršímu šamanovi jídlo společně s kouřícím hrnkem bylinného čaje. Ner’zhul na Rulkaninu radu začal pít vývar z určitých bylin, který měl navíc přesnou koncentraci. Rulkan ho ujistila, že mu pomůže udržet mysl i ducha nadále maximálně otevřené novým viděním. Ner’hulovi nejprve připadal vývar odporný, ale nedal na sobě nic znát. Nyní si ho dopřával hned po ránu a pak ještě třikrát denně. I teď si vzal hrnek s horkým obsahem, usrkl a s kývnutím Gul’danovi odpověděl: „To si piš… a dozvěděl jsem se něco hodně důležitého. Guldane, stejně dlouho, jako existují orkové, jsme tady i my šamani. A šamani pracují se živly a duchy předků.“</p>
<p>Gul’dan se zatvářil zmateně. „Ano… jistě…“</p>
<p>Ner’zhul nedokázal potlačit úsměv, který mu nakonec roztáhl rty přes oba kly. „A stále je to pravda. Ale existují i věci, o kterých nevíme. Vidí je naši předkové, ale my, živé bytosti, ne. Rulkan mi řekla, že je s těmito bytostmi ve spojení. Jsou moudré a ví daleko více než naši předkové a přijdou nám na pomoc. Rulkan říkala, že se jeden z nich rozhodl vzít orky pod svá křídla. A brzo… už brzo se mi zjeví!“</p>
<p>Guldanovi zajiskřily oči. „A… myslíte, že mně taky, mistře?“</p>
<p>Ner’zhul se usmál. „Jsi silný, Gul’dane,“ řekl. „Nevybral bych si tě za učedníka, kdybys nebyl. Ano, myslím, že ano. Pokud tě uzná hodným stejně jako mne.“</p>
<p>Guldan sklopil hlavu. „Kéž by tomu tak bylo,“ řekl. „Je mi ctí sloužit. Tohle jsou pro orky skvělé časy. Máme štěstí, že v nich můžeme žít.“</p>
<p>Klan Blackrock s Blackhandem v čele doslova žadonil o čest moci zaútočit jako první. Pár klanů sice</p>
<p>protestovalo, ať už veřejně nebo skrytě, ale lovecké schopnosti Blackrocků byly legendární. Navíc byl tenhle kmen skutečně logicky první volbou, protože sídlil poměrně blízko Telmoru, jednoho z menších a odlehlejších měst. A v neposlední řadě začali jako první s výrobou zbrojí, mečů, kovových hrotů šípů a jiných válečných zbraní, kterými hodlali draenei porazit.</p>
<p>Orgrim si sám pro sebe mručel. Znělo to tak jednoduše: vydat se do války proti novému, zákeřnému nepříteli. Ale když všichni, včetně jeho samotného, vstali a začali nad tím rozhodnutím jásat, nikoho nenapadlo zamyslet se, jak obtížné bude jen se připravit. Budou muset vyšlechtit ještě silnější vlky, aby unesli už tak těžká, mohutná, svalnatá těla orků oblečená v těžkých zbrojích.</p>
<p>Zbraně už vyzkoušené měli. Několikrát zaútočili na ogry, protože si uvědomili, že třebaže jsou tihle obři neohrabaní a hloupí, zatímco draenei rychlí a inteligentní, pořád je boj s nimi lepší přípravou na válku s novým nepřítelem než lov talbuků. Přišli o několik druhů, jejichž těla spálili na hranici během řádného obřadu, kterým jim poděkovali za jejich oběť.</p>
<p>Zbroj je zpomalovala, zbraně byly takové nějaké divné, ale každý další lov byl úspěšnější než předešlý. Při tom posledním nejen že čelili dvojici ogrů, ale také jednomu jejich pánu, gronnovi, který bojoval se stejnou zuřivostí a silou jako ogři, ale navíc měl i inteligenci, jež jej činila daleko nebezpečnějším protivníkem. Dva stateční bojovníci padli, než stačil Orgrim máchnout kladivem a zasadit řvoucímu ogrovi smrtelnou ránu.</p>
<p>Blackhand stál vedle něj, zhluboka dýchal, pot se z něj řinul a mísil se s jeho krví i s krví těch, které zabil. Utřel si tvář rukou v kovové rukavici, olízl z ní krev a zavrčel.</p>
<p>„Dva ogři a jejich pán,“ zamručel a poplácal Orgrima po rameni. „Ti ubozí draenei nemají proti naší síle šanci!“</p>
<p>Orgrim stál v jasném slunci, jehož paprsky se mu odrážely od lesklé zbroje i od zpoceného těla a téměř ho oslepovaly. Souhlasně přikývl. Cítil, jak v něm roste chuť po krvi. Věřil Ner’zhulovi i šamanům vlastního kmene. Navíc mluvil s Durotanem a oba se shodli, že i když se k nim tehdy dávno draenei chovali dobře a zachránili je, bylo na nich cosi divného. Duchové je ještě nikdy nezavedli na špatnou cestu. Proč by tomu mělo být nyní jinak?</p>
<p>Ale Orgrim, který nyní jel po boku svého náčelníka k místu, kde byla hlášena malá draeneiská lovecká výprava, měl stále pochybnosti. Co když byli draenei prostě jen divní? Orkové jim také museli připadat divní, když sem přiletěli. Byla smrt odpovídajícím trestem za to, že jsou jiní? Pamatoval si někdo, že by draenei na orky byť jedinkrát zaútočili? Nebo že by je dokonce urazili nebo se chovali hrubě? Nyní jelo osmnáct po zuby ozbrojených orkských válečníků oděných v kovových zbrojích povraždit skupinu modrokožců, kteří nedělali nic jiného, než že se snažili sehnat pro svůj lid jídlo. V Orgrimově mysli se neočekávaně objevil obrázek draeneiské dívky, která se tehdy na ně usmála. Bude její otec nebo matka mezi těmi, kteří dnešního krásného slunečného dne zemřou?</p>
<p>„Vypadáš zamyšleně, Orgrime,“ řekl Blackhand vážným hlasem a Orgrim sebou leknutím trhl. „Co se ti honí hlavou, můj zástupce?“</p>
<p>Tvář jednoho sirotka, pomyslel si Orgrim, ale nahlas to neřekl. Místo toho nevrle odpověděl: „Uvažoval jsem, jakou má asi barvu krev draenei.“</p>
<p>Blackhand zaklonil obrovskou hlavu a od srdce se zasmál. Orgrim zaslechl skřípavé zakrákání a následně tlukot křídel. To i vrány prchaly před děsivým smíchem náčelníka Blackrocků.</p>
<p>„Postarám se, aby sis jí mohl potřít tvář,“ řekl se smíchem Blackhand.</p>
<p>Orgrim stiskl čelisti a neodpověděl. Předkové nelžou, pomyslel si hořce. Dítě je vždy nevinné, ale jeho rodiče si zaslouží smrt, jestli proti nám spřádají plány, jak nám duchové prozradili.</p>
<p>Přiblížili se k nim až se směšnou lehkostí. Ani se nepokoušeli příchod nějak maskovat. Zvěd jim oznámil, že lovecká družina draenei čítá šest mužů a pět žen a že zrovna narazili na stádo clefthoofů. Přestože byla zvířata silná a zabít je nebylo snadné, nechovala se zdaleka tak agresivně jako například rozzlobené stádo talbuků. Lovcům draenei se už podařilo oddělit od stáda mladého býka. Ten ryčel, dupal a se skloněnou hlavou mířil jediným rohem na útočníky. Jeho osud však byl zpečetěn.</p>
<p>Nebo spíš byl by, nebýt příchodu orků.</p>
<p>Blackhand dal družině pokyn zastavit se na vrcholku malé vyvýšeniny. Orgrim z jeho mužů cítil vzrušení. Jejich těla se v nových zbrojích chvěla očekáváním, ruce tiskly jílce zbraní, na které si teprve začínali zvykat. Blackhand zvedl obrněnou pěst, malýma očima sledoval dění pod sebou a čekal na správný okamžik, aby se mohl vrhnout na kořist jako jestřáb na polní krysu.</p>
<p>Náčelník Blackrocků se otočil k šamanům oblečeným v černé. I oni měli na sobě zbroj, ale neměli žádné zbraně. Nepotřebovali je. Budou zpovzdálí léčit raněné druhy a posílat proti nepříteli sílu přírodních živlů.</p>
<p>„Připravení?“ zeptal se.</p>
<p>Nejstarší z nich přikývl. Oči mu divoce plály a rty měl sevřené do křečovitého úsměvu. I on dnes chtěl prolít krev draenei.</p>
<p>Blackhand zavrčel a máchl rukou se zaťatou pěstí. Válečníci kmene Blackrock zaútočili.</p>
<p>Každý z nich vydal válečný pokřik a modrokožci se při tom strašlivém zvuku polekaně otočili. Nejprve měli ve tvářích jen čiré překvapení. Bezpochyby je napadlo, proč se jim orkové řítí na pomoc s jedním zvířetem, a navíc v takovém počtu. Že orkové neútočí na clefthoofa, ale na ně, si draenei uvědomili teprve v okamžiku, kdy obrovitý Blackhand v sedle stejně obludného vlka máchl obouručním mečem a jedinou ranou přesekl jejich vůdce v půli.</p>
<p>Draenei bylo nutno přičíst ke cti, že nezůstali vyděšeně stát, ale naopak ihned zareagovali. Hlasy, v nichž byla jen nepatrná stopa strachu, začaly</p>
<p>volat slova v cizím jazyce, který zněl jako tekoucí voda. Třebaže Orgrim slovům nerozuměl – to Durotan měl na podobné věci dar, on ne – jejich zvuk poznal. Ze zkušenosti, kterou spolu s Durotanem kdysi dávno získal, přesně věděl, co má čekat, a muže na to dobře připravil. V okamžiku, kdy obloha zapraskala a zaburácela nepřirozenými modrostříbrnými blesky, byli šamani připraveni a odpověděli vlastními blesky. Všechen ten jas byl oslepující a Orgrim rychle sklopil zrak a soustředil se na draeneiského válečníka, který stál přímo před ním, v rukou jiskřící a zářící hůl. Orgrim zařval, zvedl Doomhammer nad hlavu a s drtivou silou máchl po protivníkovi. Zbroj, kterou měl draeneiský válečník na sobě, nedokázala podobnému útoku odolat a promáčkla se jako tenký cínový náramek. Zem potřísnila krev a obsah hlavy.</p>
<p>Orgrim zvedl hlavu a hledal další cíl. Někteří z jeho druhů byli lapeni v magické síti vytvořené nepřirozenými blesky draenei. Byli to hrdí a silní válečníci, nyní však řvali bolestí, jak se jim síť propalovala kůží do masa. Štiplavý zápach spálené tkáně se v Orgrimových nozdrách mísil s pachem krve a strachu. Pro něj to však byla vůně přímo opojná.</p>
<p>Pak na tváři ucítil závan větru, který na okamžik odnesl pachy bitvy a naplnil mu plíce novou energií. Orgrim si vybral nepřítele, kterého zabije jako dalšího, a rozběhl se k němu. Byla to mladá žena sice beze zbraně, ale zato celá zahalená pulzující modrou energií. Orgrim však jen překvapeně zavrčel, když se Doomhammer od pole energie neškodně odrazil. Zbraň se prudkostí nárazu rozechvěla a dala mu plně pocítit sílu, s jakou udeřil, až měl pocit, že se mu roztřásly všechny kosti v těle. Jeden ze šamanů k němu přistoupil, zapraskání jeho vlastního blesku chvíli soupeřilo se záhadnými magickými energiemi draenei, ale nakonec mohl Orgrim zajásat, neboť dobrý a přirozený blesk modré pole prorazil. Orgrim znovu máchl kladivem a tentokrát s uspokojením zaznamenal, že jeho hlavice rozdrtila ženě modrokožců lebku.</p>
<p>To už byl skoro všemu konec. Zbývali jen dva živí protivníci a i ti v příštím okamžiku padli zavaleni hordou hnědých těl v lesklých zbrojích. Ještě pár výkřiků a zavrčení, pak nezaměnitelný zvuk ostří pronikajícího do masa a všechno ztichlo.</p>
<p>Clefthoof, který byl ještě před okamžikem zahnán do kouta, unikl.</p>
<p>Orgrim se snažil nabrat dech, v uších mu hučelo a celý hořel vzrušením ze zabíjení. Odjakživa ho bavil lov, ale tohle… tohle ještě nikdy v životě nezažil. Zvířata, na která zaútočil, se také někdy bránila, ale kořist, jakou byli draenei – inteligentní a mocní a bojující podobným způsobem jako orkové, nikoli zuby a drápy – to bylo pro něj cosi nového. Hlasitě se rozesmál a napadlo ho, jestli se mohl pocitem, který zažíval, skutečně opít.</p>
<p>Jediným zvukem rozléhajícím se mýtinou byl nyní jásot a hluboký smích vítězných orků. Blackhand přešel k Orgrimovi a objal ho, jak jen to přes zbroj, kterou měli oba na sobě, šlo.</p>
<p>„Viděl jsem Doomhammer, ale byl tak rychlý, že mým očím připadal jako stín,“ zahřměl náčelník a zazubil se. „Dnes jsi bojoval velmi statečně, Orgrime. Udělal jsem dobře, když jsem tě jmenoval svým zástupcem.“</p>
<p>Přistoupil k čaroději, kterého Orgrim zabil jako posledního, a sundal si kovové rukavice. Lebka byla rozdrcená a všude kolem těla modrá krev. Blackhand do ní namočil prsty a opatrně s ní potřel Orgrimovi tvář. Hluboko v něm se cosi pohnulo. Vzpomněl si na svou první oběť, na rudou a horkou krev, vzpomněl si, jak poprvé pomazali jeho, když se vrátil během rituálu Om ‚riggor k posvátné hoře s krví vlastního otce na tváři. A teď ho jeho vůdce vyznamenával znovu, tentokrát krví bytostí, které se staly jejich nepřáteli.</p>
<p>Kapka tmavě modré tekutiny mu stekla po tváři až ke koutku úst. Orgrim ji zachytil jazykem a ochutnal. Byla sladká.</p>
<p>Krvavý jestřáb přistál pánovi na ruce a jeho drápy se zaryly hluboko do ochranné kožené rukavice. Ner’zhul k sokolníkovi doběhl ještě dřív, než stačil ptákovi sundat z nohy zprávu a rozbalit ji. Ner’zhul rychle kousek papírku přelétl očima.</p>
<p>Snadné. Bylo to tak snadné. Nepřišli o jediného orka, i když pár zraněných samozřejmě bylo. První přímé střetnutí a orkové z něj vyšli dokonale vítězně. Když Blackhand popisoval, jak se na draeneiskou loveckou družinu vrhli a rozbili všem lebky, mluvil téměř opovržlivě. Všechno se vyvíjelo přesně tak, jak mu Rulkan slíbila. Teď už se určitě objeví bytost, o které mluvila. Orkové, vedeni Ner’zhulem, tímto vítězstvím rozhodně dokázali, že jí jsou hodni.</p>
<p>Ještě jednou si zprávu přečetl. Vybrat pro první útok proti draenei Blackhanda a klan Blackrock bylo správné rozhodnutí. Byli silní a zuřiví, ale na rozdíl od klanu Warsong a ostatních zcela bez výhrad následovali náčelníka.</p>
<p>Dnes v noci měl pro klan Shadowmoon připravenou hostinu na oslavu vítězství. Jedli, pili, smáli se a zpívali, dokud se i Ner’zhul neodebral na lůžko, aby upadl do hlubokého spánku.</p>
<p>A bytost přišla.</p>
<p>Byla velkolepá, zářivá a tak jasná, že pohled na ni nejprve nedokázal snést. Padl na kolena a třásl se radostí i úctou, která se ho zmocnila.</p>
<p>„Přišel jsi,“ zašeptal a cítil, jak se mu v očích tvoří slzy a stékají mu po tvářích. „Věděl jsem, že přijdeš, když tě potěšíme.“</p>
<p>„Skutečně jsi mne potěšil, Ner’zhule, šamane, strážce duší všech orků.“ Ten hlas mu zněl všemi kostmi a Ner’zhul zavřel oči, protože se ho zmocnila závrať. „Sledoval jsem, jak výborně si vedeš s orky, jak jsi sjednotil zoufalé kmeny za jediným společným a velkolepým cílem.“</p>
<p>„Cílem, který jsi mi vnukl ty, ó, Velký,“ zašeptal Ner’zhul. Vzpomněl si na Rulkan a na okamžik ho napadlo, proč se mu nyní nezjevila, pak však myšlenku na ni ihned zapudil. Tahle velkolepá bytost byla daleko výš než stín jeho milované družky. Ner’zhul zoufale toužil uslyšet od ní další slova.</p>
<p>„Přišel jsi za námi, abys nám vyjevil pravdu,“ pokračoval Ner’zhul. „Udělali jsme, co bylo třeba.“</p>
<p>„To skutečně ano a já jsem s tebou velmi spokojen. A sláva, čest i sladká vítězství tě budou provázet i nadále, pokud učiníš, jak řeknu.“</p>
<p>„Ujišťuji tě, že tě ve všem poslechnu, ale… Velký, směl by tvůj věrný služebník pokorně požádat o malou laskavost?“</p>
<p>Ner’zhul si troufl zvednout zrak a na bytost pohlédnout. Byla obrovská, zářivá a rudá. Měla mohutné tělo a nohy zakončené kopyty ohnuté dozadu stejně jako nohy talbuků…</p>
<p>… nebo draenei…</p>
<p>Ner’zhul zamrkal. Poté co vyslovil svou prosbu, se na okamžik rozhostilo ticho a on ucítil náhlý chlad. Pak mu však hlas znovu promluvil k uším i přímo v mysli a byl stejně sladký a hedvábný jako předtím.</p>
<p>„Žádej a já usoudím, zda jsi hoden, abych ti přání vyplnil.“</p>
<p>Ner’zhul měl náhle sucho v ústech a nebyl schopen v nich tvořit slova. Nakonec s maximálním úsilím promluvil: „O, Velký… máš jméno, kterým bych tě mohl nazývat?“</p>
<p>Ozval se smích, který se Ner’zhulovi šířil tělem spolu s krví. „To není velká prosba a já ti ji rád splním. Ano, mám jméno. Můžeš mne nazývat… Kiljaeden.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>9.</strong></p>
<p><emphasis>Není těžké pochopit, proč spousta mých vrstevníků raději tuhle část historie zapomíná. Nechávají ji tiše upadnout do zapomnění, sklouznout hluboko do temných vod jezera času, do doby, kdy bude jeho hladina opět klidná a na světě nezůstane nikdo, kdo by si pamatoval, jaká hanba je ukryta v černé hlubině. 1 já cítím stejnou hanbu, třebaže jsem nebyl naživu, když k těmto událostem došlo. Vídám ji v Drek </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>Tharově tváři, když chvějícím se hlasem vypráví, jakou úlohu tehdy sehrál. Viděl jsem její tíhu na Orgrimu Doomhammerovi. A Groma Hellscreama, přítele, zrádce a pak znovu přítele, úplně zničila.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale předstírat, že tahle část historie neexistovala, by znamenalo zapomenout, jak strašivá rána to pro nás tehdy byla. Pasovat se do pozice obětí, místo abychom přiznali, že jsme se na své zkáze z velké části podíleli sami. My, orkové, jsme si tuhle cestu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zvolili dobrovolně. Vydali jsme se po ní tak daleko, až nebylo možné se vrátit. A protože dnes víme, jak temný a hanebný konec tahle cesta měla, můžeme se poučit a již nikdy se po ní znovu nevydat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chtěl bych slyšet svědectví těch, kdo na této cestě, která skončila téměř vyhlazením naší rasy, kladli jednu nohu před druhou. Chci pochopit, proč udělali každičký další krok. Proč jen jim připadal logický, dobrý a správný.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tohle všechno chci vědět, abych dokázal včas poznat, že nám hrozí stejný osud.</emphasis></p>
<p><emphasis>Lidé mají dvě rčení, v nichž se skrývá nekonečné moudro.</emphasis></p>
<p><emphasis>To první zní: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji znovu prožít.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>A to druhé</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Poznej svého nepřítele.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Velen byl pohroužen do hluboké meditace, když k němu Restalaan neochotně přistoupil. Seděl na hlavním nádvoří chrámu Karabdor, nikoli na jedné z pohodlných laviček rozmístěných kolem obdélníkového jezírka, ale na tvrdém kameni. Vzduch byl prosycen vůní kvetoucích keřů a svěže zelené zahrady a neustále cirkulující voda tiše zurčela. Tichým ševelením se přidávaly i stromy, jejichž listí se jemně chvělo ve větru. Byla to scéna plná klidu a míru, avšak Velenova pozornost byla plně upřena do vlastního nitra.</p>
<p>Dlouho, velmi dlouho byli draenei a Naaru věrnými přáteli. Zářivé bytosti, které se tak zřídka zjevovaly ve skutečném těle, se nejprve o eredary</p>
<p>staraly, pak se staly jejich učiteli a nakonec přáteli. Společně navštívili spoustu světů a pokaždé to byli Naaru, obzvláště pak ten, který si říkal K’ure, kdo pomohli eredarům uprchnout, když je man’ari našli. A s každým dalším takovým případem byl Kiljaeden a obludní tvorové, kteří kdysi rovněž bývali eredary, blíže tomu, aby je chytili. Velen truchlil pokaždé, když spolu se svými lidmi musel daný svět opustit, aby si zachránili holý život, ale věděl, že ze všech, kteří by zůstali, by se stali stejní netvoři jako z ostatních eredarů. Kiljaeden neustále dychtil po dalších, kdo by se připojili k jeho legii, kterou připravoval pro temného pána Sargerase, takže by jistě žádného potenciálního rekruta nepřehlédl.</p>
<p>K’ure, stejně zasmušilý jako Velen, truchlil spolu s ním. Byl to však on, kdo k Velenovi v duchu promluvil a s neochvějnou logikou mu vysvětlil, že Kiljaeden, Archimonde i Sargeras by jednoduše jen zničili další svět. Všechny světy, bytosti i rasy si byly v Sargerasových očích strašlivě rovny. Všechny bylo nutné vyhladit za doprovodu přízračného představení plného krve a ohně. Velenova smrt z rukou tvorů, kteří kdysi bývali jeho nejbližšími přáteli, by nikoho z těch nešťastníků nezachránila. Naopak jako živému by se mu to jednou podařit mohlo.</p>
<p>„Proč?“ vyhrkl Velen okamžitě. „Proč je můj život důležitější než jejich?“</p>
<p>Scházíme se pomalu, připustil K’ure. Ale děláme, co můžeme. Existují i další Naaru, kteří jako já kontaktovali mladší rasy. Až budou připraveni, sejdeme se všichni společně. Sargeras nakonec padne z vůle těch, kdo stále věří na dobro, pravdu a harmonii a na nekonečnou rovnováhu vesmíru.</p>
<p>Velen neměl jinou možnost než téhle bytosti, která se stala jeho přítelem, uvěřit, nebo se obrátit zády ke všem, kdo věřili jemu, a nechat se přeměnit na man’ari. Rozhodl se věřit.</p>
<p>Nyní však byl zmatený. Orkové začali útočit na menší skupiny draeneiských lovců. Nezdálo se, že by pro jejich agresi existoval nějaký logický důvod. Žádný z otřesených strážných, s nimiž Velen mluvil, nehlásil nic neobvyklého. A přesto byly už tři lovecké výpravy do posledního muže pozabíjeny. Restalaan, který krveprolití vyšetřoval, ve svém hlášení uvedl, že draenei nebyli prostě zabiti… byli zmasakrováni.</p>
<p>Velen se tedy odebral do chrámu, který postavili během prvních let, jež na tomto světě strávili. Tady, mezi čtyřmi ze sedmi ata’malských krystalů, které byly vytvořeny už hrozně dávno, slyšel v duchu slabý hlas svého přítele. Tentokrát však pro něj K’ure neměl odpovědi.</p>
<p>Jestli se něco pokazí, už nebudou moci odletět pryč. K’ure umíral, uvězněn v lodi, s níž na tomto světě před dvěma sty lety ztroskotali.</p>
<p>„Velký proroku,“ řekl Restalaan příjemným, ale unaveným hlasem. „Došlo k dalšímu útoku.“</p>
<p>Velen pomalu otevřel prastaré oči a smutně na přítele pohlédl. „Já vím,“ řekl. „Cítil jsem to.“</p>
<p>Restalaan si prohrábl silnými prsty černé vlasy. „Co budeme dělat? Vypadá to, že každý další útok je ještě zuřivější než předešlý. Podle stavu, v jakém nacházíme těla, zjevně používají stále dokonalejší zbraně.“</p>
<p>Velen si zhluboka povzdechl a zavrtěl hlavou. Bílé vousy se mu při tom pohybu zavlnily.</p>
<p>„Neslyším K’ureho,“ řekl tiše. „Alespoň ne tak dobře, jak jsem byl zvyklý. Mám strach, že jeho čas se nachýlil.“</p>
<p>Restalaan sklopil oči a z tváře mu bylo možno vyčíst bolest. Tenhle Naaru se pro ně obětoval, to věděli a chápali všichni draenei. Byla to podivná a záhadná bytost a draenei se ji naučili milovat. Byla zde uvězněna a pomalu umírala celá dvě staletí. Velen si z nějakého důvodu myslel, že bude žít déle… pokud vůbec někdy zemře způsobem, jakým chápali smrt.</p>
<p>Velen odhodlaně vstal, až za ním světlé roucho zavlálo jako prapor. „Stále ještě má v sobě moudrost, kterou by mi mohl předat, avšak já ji už neslyším. Musím jít za ním. Snad ho uslyším lépe, když mu budu nablízku.“</p>
<p>„Ty… ty chceš jít do lodi?“ zeptal se Restalaan.</p>
<p>Velen přikývl. „Musím.“</p>
<p>„Velký proroku… nechci nijak zpochybňovat tvou moudrost, ale…“</p>
<p>„Ale přesně to děláš,“ řekl Velen a zasmál se. Zářivě modré oči se na okamžik rozsvítily na důkaz, že ho to skutečně pobavilo. „Pokračuj, příteli. Tvé pochybnosti pro mne vždy měly velkou cenu.“</p>
<p>Restalaan si povzdechl. „Orkové si z lodi udělali posvátnou horu,“ řekl.</p>
<p>„To vím,“ odpověděl Velen.</p>
<p>„Proč je tedy chceš ještě víc provokovat tím, že tam půjdeš?“ zeptal se Restalaan. „To by určitě považovali za agresi kdykoli, nejen teď. Dáš jim důvod, aby na nás dál útočili.“</p>
<p>Velen přikývl. „Přemýšlel jsem o tom. Dlouho a usilovně. Ale snad nadešel čas odhalit, kdo skutečně jsme a co je ve skutečnosti posvátná hora. Věří, že tam sídlí jejich předkové, a docela dobře mohou mít i pravdu. Jestli už K’uremu nezbývá moc života, neměli bychom využít jeho moudrosti a moci, dokud ještě můžeme? Jestli může někdo nebo něco mezi námi a orky znovu nastolit mír, je to tahle bytost, daleko větší než kdokoli z nás. On je možná naše jediná naděje. K’ure mluvil o hledání dalších ras, jiných bytostí, s nimiž bychom se měli spojit, abychom společně znovu dosáhli rovnováhy a harmonie. Abychom se postavili Sargerasovi a té obrovské prokleté armádě, kterou stvořil.“</p>
<p>Velen položil příteli bílou ruku na pancířem chráněné rameno. „V mých meditacích mi bylo vyjeveno jedno. Věci už nemohou zůstat, jaké byly doposud. Orkové a draenei nemohou žít jako vzdálení příbuzní, kteří o sobě vlastně ani nevědí. To už se nikdy nevrátí, příteli. Buď bude mezi námi válka, nebo mír. Buď se stanou našimi nepřáteli, nebo spojenci. A já bych si nikdy neodpustil, kdybych neprozkoumal všechny cesty vedoucí k míru. Už to chápeš?“</p>
<p>Restalaan nespokojeně chvíli zkoumal pohledem Velenovu tvář a pak přikývl. „Ano. Myslím, že ano. Ale nelíbí se mi to. Alespoň mi dovol s tebou poslat ozbrojenou stráž, protože ta na rozdíl od tebe zaútočí, místo aby se snažila naslouchat.“</p>
<p>Velen zavrtěl hlavou. „Ne. Žádné zbraně. Nic, co by je mohlo vyprovokovat. Hluboko v srdci to jsou čestní tvorové. Nahlédl jsem do duší těch dvou mladých orků, které jsme tu před lety měli. Není v nich nic zbabělého ani zlého, jen opatrnost a nyní z nějakého důvodu také strach. Zaútočili na lovce, ne na civilisty.“</p>
<p>„Ano,“ opáčil Restalaan. „Na lovce, kterých bylo mnohem míň.“</p>
<p>„Našli jsme i krev, která nebyla naše,“ připomněl mu Velen. „Těla odnesli, aby je rituálně spálili, ale na zemi zbyla spousta orkské krve. A se vším, co známe, stačí hrstka draenei, aby se ubránila mnohonásobné přesile orků. Ne. Tohle riziko podstoupím. Vsadím na jejich povahu. Nezabijí mne, pokud uznají, že mé úmysly jsou čestné, a já budu bezbranný.“</p>
<p>„Kéž bych mohl sdílet tvou důvěru, proroku,“ řekl Restalaan odevzdaně a hluboce se uklonil. „Dám dohromady malou družinu. A nikdo nebude ozbrojen.“</p>
<p>Velký, Kiljaeden, začal Ner’zhula navštěvovat častěji. Nejprve jen ve snové podobě, stejně jako ostatní předkové. Přicházel v noci, když Ner’zhul hluboce spal, tělo omámené drogou, která mu otevírala mysl Kiljaedenovu hlasu. Šeptal mu, jak je hrdý na něj i na orky a na jejich nevyhnutelné vítězství.</p>
<p>Ner’zhul byl v extázi. Každý další dopis, který krvavý jestřáb přinesl od jakéhokoli klanu, byl plný dychtivosti a nadšení.</p>
<p>Narazili jsme na dva zvědy, široko daleko nikdo, psal náčelník klanu Shattered Hand. Byli jsme v přesile a zneškodnit je byla hračka.</p>
<p>Klan Bleeding Hollow hrdě hlásí velkému Ner ‚zhulovi, že ho ve všech záležitostech poslechne, stálo v dalším dopise. Spojili jsme se s klanem Laughing Skuli, čímž jsme více než zdvojnásobili počet ozbrojených válečníků, které můžeme poslat proti zákeřnému nepříteli. Rovněž jsme se doslechli, že klan Thunderlord hledá spojence. Hned zítra k nim vysíláme posla.</p>
<p>„Ano,“ usmál se Kiljaeden. „Vidíš, jak je spravedlivá věc dokáže sjednotit? Když si dřív příslušníci různých klanů zkřížili cestu, došlo ke konfliktu. Nyní si navzájem předávají důležité informace, dělí se o suroviny a společně se snaží postavit nepříteli, který by vás nakonec všechny zničil.“</p>
<p>Ner’zhul přikývl, ale uvnitř ho náhle zahryzalo. Bylo to úžasné konečně spatřit tuto nádhernou a mocnou bytost, i navzdory skutečnosti, že se tolik podobala nenáviděným draenei, ale… už dlouho neviděl Rulkan. Chyběla mu. Uvažoval, proč už se mu nezjevuje.</p>
<p>Váhavě promluvil: „Rulkan…“</p>
<p>„Tím, že tě přivedla ke mně, Rulkan splnila svou úlohu, Ner’zhule,“ utěšoval ho Kiljaeden. „Víš, že se jí daří dobře a je šťastná – viděl jsi ji přece. Už nepotřebujeme, aby nám dělala prostředníka. Konečně jste mne přesvědčili, že jsi skutečně hoden stát se mým hlasem promlouvajícím k orkům.“</p>
<p>Stejně jako prve i nyní poskočilo Ner’zhulovi srdce radostí. Tentokrát však navzdory vzrušujícím i uklidňujícím slovům Kiljaedena cítil, jak jej cosi svírá, a zoufale si přál, aby mohl znovu mluvit se svou družkou.</p>
<p>Ner’zhul byl hluboce zamyšlený, když k němu Gul’dan přivedl posla. Učedník se poklonil a podal mistrovi pergamen potřísněný modrou tekutinou.</p>
<p>„Co to je?“ zeptal se Ner’zhul a pergamen si vzal.</p>
<p>„Vzali jsme to jednomu draenei, který přišel z jihu,“ odpověděl Gul’dan.</p>
<p>„Výprava?“</p>
<p>„Ne, jediný posel. Žádné zbraně, a ten blázen dokonce šel pěšky.“ Guldanovy rty se zkroutily do úsměvu a pak se i nahlas zasmál.</p>
<p>Ner’zhul se podíval na pergamen a až nyní si uvědomil, že ty modré skvrny jsou poslova krev. Co to toho pitomce napadlo vydat se pěšky, beze zbraně, přímo do srdce území klanu Shadowmoon?</p>
<p>Opatrně svitek rozvinul, aby ho neroztrhl, a začal rychle číst. V tom samém okamžiku, kdy mu hnědé oči začaly přebíhat po řádcích, místnost náhle naplnila oslnivá záře a oba šamani ztuhli.</p>
<p>„Přečti to nahlas, velký Ner’zhule,“ ozval se Kiljaedenův sametový hlas. „Poděl se o jeho obsah se mnou i se svým učedníkem.“</p>
<p>„Ano, mistře, prosím,“ řekl Guldan dychtivě.</p>
<p>Ner’zhul začal číst a poprvé od chvíle, kdy mluvil s milovanou Rulkan, pocítil pochyby.</p>
<p>Prorok Velen draeneiský posílá pozdrav k rukám Ner’zhula, šamana klanu Shadowmoon.</p>
<p>V poslední době bylo mnoho našich lidí napadeno orky. Nerozumím a nechápu, proč se to děje. Celé generace žili vaši i naši lidé v míru a tolerovali se a takový stav nám byl všem ku prospěchu. My jsme nikdy proti orkům zbraň nepozvedli, dokonce jsme pomohli zachránit dva vaše mladé, kteří se nedobrovolně ocitli v nebezpečí.</p>
<p>„A,“ přerušil ho Guldan. „Na to si pamatuju… Durotan, který už je náčelníkem Vlků, a Orgrim Doomhammer.“</p>
<p>Ner’zhul nepřítomně přikývl a jen na krátký okamžik zabrousil myšlenkami jinam. Pak pokračoval ve čtení.</p>
<p>Můžeme se jen domnívat, že došlo k nějakému strašnému nedorozumění. Je naším přáním si s vámi promluvit, aby už nedocházelo k tak tragickým ztrátám na životech – orků ani draenei.</p>
<p>Je mi známo, že hora, kterou nazýváte Oshu’gun, je vašemu národu posvátná a že v ní dlí vaši předkové. Třebaže má toto místo hluboký význam i pro draenei, vždy jsme respektovali vaše rozhodnutí považovat ji za své posvátné místo. Nadešel však čas, abychom vám vyjevili, že je daleko více toho, co by nás mohlo spojovat než rozdělovat. Můj lid mne nazývá prorokem, protože jsem čas od času obdařen moudrostí a viděními. Mým cílem vždy bylo vést národ k míru a jsem přesvědčen, že stejně smýšlíte i vy a náčelníci orkských klanů.</p>
<p>Sejděme se v míru na místě, které toho tolik znamená pro obě naše rasy. Třetího dne pátého měsíce se v doprovodu malé družiny vydám na pouť, jejímž cílem bude nitro hory. Nikdo v družině nebude ozbrojen. Zvu vás a kohokoli dalšího, kdo bude mít zájem se ke mně připojit, abychom společně vstoupili do hlubin místa prosyceného magií a mocí a požádali o moudrost bytostí mnohem moudřejších, než jsme my, která by mohla překlenout propast zející nyní mezi námi.</p>
<p>Nechť světlo provází vaše kroky na cestě vedoucí k míru.</p>
<p>Guldan promluvil jako první. Nebo se spíše zasmál jako první.</p>
<p>„Taková nadutost! Můj pane, velký Kiljaedene, tuhle příležitost nesmíme propást. Jejich vůdce k nám přijde jako clefthoof na porážku, neozbrojený a s naivní představou, že vůbec netušíme o jeho zkažených úmyslech. A navíc si myslí, že vtrhne do Oshu’gun! Zemře, než vstoupí tím svým špinavým kopytem na úpatí naší posvátné hory!“</p>
<p>„Tvá slova mne těší, Guldane,“ zahlomozil Kiljaeden hlasem připomínajícím horskou bystřinu. „Ner’zhule, z tvého učedníka mluví moudrost.“</p>
<p>Ale Ner’zhul měl sucho v hrdle. Dvakrát otevřel ústa, aby promluvil, ale nakonec z něj slova vyšla se skřípěním až na třetí pokus.</p>
<p>„Neříkám, že nesouhlasím s tím, že draenei jsou nebezpeční,“ řekl vyhýbavě. „Ale… nejsme gronnové, abychom zabíjeli bezbranné.“</p>
<p>„Toho posla už jsme zabili. Taky byl beze zbraně, a dokonce pěšky.“</p>
<p>„A já toho velmi lituji!“ obořil se na něj Ner’zhul. „Měli jste ho zajmout a okamžitě přivést ke mně, ne ho zabít!“</p>
<p>Kiljaeden nic neříkal. Ner’zhul se i nadále koupal v rudé záři a zoufale hledal vhodný způsob, jak svou řeč zakončit.</p>
<p>„Nedovolíme mu, aby znesvětil naši posvátnou horu,“ pokračoval šaman. „O to se nemusíš bát, Guldane. Ale nenechám toho draeneie zabít, aniž bych měl možnost s ním mluvit. Kdo ví, třeba se budeme mít možnost něco dozvědět.“</p>
<p>„Ano,“ řekl Kiljaeden sytým a hřejivým hlasem. „Bolest dokáže otevřít ústa téměř každému.“</p>
<p>Ta slova Ner’zhula šokovala, nedal však na sobě nic zdát. Tahle velkolepá bytost chtěla, aby Velena mučil? Hluboko uvnitř ho ta představa vzrušovala. Ale hned vedle bylo místo, které bylo stejnou představou znechuceno. Ještě ne. Takové věci ještě není ochoten dělat.</p>
<p>„Budeme na něj čekat,“ ujistil pána i učedníka. „Neunikne.“</p>
<p>„Pane,“ řekl Guldan pomalu, „mohu něco navrhnout?“</p>
<p>„A co?“</p>
<p>„Nejblíže k hoře sídlí klan Frostwolf,“ připomenul Guldan. „Ať Velena s jeho družinou zajmou oni a přivedou nám je. Jejich náčelník kdysi okusil jejich pohostinnost. A přestože se otevřeně proti nám nepostavil, zatím si nevybavuji, že bych se doslechl o nějakém jejich útoku proti draenei. Zabijeme dvě mouchy jednou ranou: zajmeme vůdce draenei a přimějeme Durotana, náčelníka Vlků, aby dokázal svou loajalitu.“</p>
<p>Ner’zhul cítil, jak se do něj zavrtávají pohledy dvou párů očí. Malé černé oči jeho učedníka a zářící zorničky Kiljaedena. Guldanův návrh zněl rozumně. Proč se tedy Ner’zhulovi vůbec nechtělo na něj přistoupit?</p>
<p>Údery srdce odbíjely čas jako hodiny a Ner’zhulovi na čele vyrašily kapičky potu. Nakonec promluvil a s úlevou zaregistroval, že jeho hlas zní jistě a pevně.</p>
<p>„Souhlasím. Je to dobrý plán. Přines mi pero a pergamen a já dám Durotanovi na vědomí, že nadešel čas splnit povinnost.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>10.</strong></p>
<p><emphasis>Nikdy jsem na svého otce nebyl tak hrdý, jako když mi Drek</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>Thar vyprávěl o tomhle incidentu. Sám moc dobře vím, jak těžké někdy je učinit správné rozhodnutí. Mohl toho hodně ztratit a vlastně nic nezískat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale to není pravda.</emphasis></p>
<p><emphasis>Udržel si svou čest. A cena za něco takového nikdy nemůže být příliš vysoká.</emphasis></p>
<p>Dopis nevyvolal v Durotanovi žádnou nesouhlasnou reakci. Přečetl si ho a pak ho s hlubokým povzdechem podal své družce. Draka si ho rychle prošla a hluboko hrdelně zavrčela.</p>
<p>„Ner’zhul je zbabělec, tak to hodil na tebe,“ řekla tiše, jako by nechtěla, aby ji slyšel posel čekající venku. „Tu žádost dostal on, ne ty.“</p>
<p>„Slíbil jsem mu poslušnost,“ řekl Durotan stejně tiše. „Ner’zhul mluví za předky.“</p>
<p>Draka zamyšleně nahnula hlavu na stranu. Na tvář jí dopadl paprsek slunečního světla, který pronikl mezi švy stanu, takže nádherně vynikla její silná čelist i lícní kosti. Durotanovi se zatajil dech, když tak svou milovanou spatřil. Ve všem tom chaosu a šílenství, které tak náhle postihly celý jeho národ, byl šťastný, že má právě ji. Prstem s ostrým drápem ji jemně pohladil po tváři a letmo se usmál.</p>
<p>„Druhu… nevím, jestli Ner’zhulovi vůbec věřím,“ řekla, tentokrát téměř neslyšně.</p>
<p>Přikývl. „Ale oba věříme Drek’Tharovi a ten potvrdil, co Ner’zhul říkal. Draenei se připravovali nás zničit. Ner’zhul říká, že Velen dokonce trval na tom, abychom mu dovolili vstoupit do Oshu’gun.“</p>
<p>Náčelník Frostwolfů se znovu zadíval do dopisu. „Jsem rád, že po mně Ner’zhul nechce, abych Velena zabil. Třeba ho budeme schopni přesvědčit, aby změnil názor, nebo ho alespoň přinutíme, aby vysvětlil, proč nás chtěli zničit. Třeba se nám podaří vyjednat mír.“</p>
<p>Ta myšlenka ho vzala za srdce a zároveň jej pevně sevřela. Jeho život s Drakou byl skvělý, byl hrdý na svůj klan, ale ze všeho nejraději by jednoduše dělal to co jeho otec – lovil v lesích i na loukách zvěř, tančil při oslavách svátku Kosh’harg, poslouchal staré příběhy a těšil se z přízně předků. Drace nic neřekl, ale hluboko uvnitř byl rád, že ještě nezplodili dítě. Tohle nebyla pro mladé orky snadná doba. Připravili je o dětství a naložili povinnosti dospělých na bedra, která ještě nebyla dost silná, aby je unesla. Kdyby měla Draka porodit dítě, Durotan by neváhal vychovat svého syna nebo dceru stejně, jako byly vychovávány ostatní děti. Nikdy by nemohl od ostatních rodičů žádat, co by sám nedokázal, ale byl rád, že ještě nebyl před podobné rozhodnutí postaven.</p>
<p>Draka na něj upřela pronikavý pohled přimhouřených očí. Měl pocit, jako by mu četla myšlenky.</p>
<p>„Ty už ses s Velenem setkal,“ řekla. „Viděla jsem na tobě, jak se snažíš na vaše setkání vzpomenout hned potom, co ses dozvěděl, že nás chce všechny zničit. Asi to pro tebe nebylo lehké.“</p>
<p>„To není ani teď,“ odpověděl. „Možná je dobře, že jsem ten úkol dostal zrovna já. Velen si na tu noc určitě vzpomene. Když nebude ochotný jednat s Ner’zhulem, se mnou by třeba mluvit chtěl. Rád bych viděl ten dopis, co poslal.“</p>
<p>Draka si povzdechla a vstala. „Myslím, že by to spoustu věcí vysvětlilo,“ řekla.</p>
<p>Durotan ji napodobil. „Řeknu tomu poslovi, že jeho pán může v klidu spát. Splním svou povinnost.“</p>
<p>Když odcházel, cítil, jak se mu do zad zavrtává její ustaraný pohled.</p>
<p>Velen seděl na zemi a meditoval. Fialový krystal měl pověšený na krku, červený a žlutý položené vedle sebe. Ty vrhaly na jeho alabastrovou kůži měkkou záři. Zbývající čtyři byly rozmístěny po celém území draenei a jejich ohromná moc sloužila celému národu. Fialový kámen však nikdy nedával z ruky.</p>
<p>Jeho moc mu otevírala mysl i ducha takovým způsobem, že to bylo téměř, jako by s Naaru mluvil tváří v tvář. Když Velen meditoval s krystalem, vždy se cítil silnější, čistší, hlavu měl jasnou a smysly ostré. I když byl každý ze sedmi krystalů velmi vzácný a mocný, tenhle byl pro něj osobně nejcennější.</p>
<p>Napínal uši, aby zaslechl třeba i ten nejtišší šepot K’ureho, ale neslyšel nic. Velena bodlo u srdce a sklopil hlavu.</p>
<p>Pak uslyšel hlasy a otevřel oči. Restalaan mluvil s jedním z chrámových pomocníků. Velen na něj mávl, aby přišel blíž.</p>
<p>„Nějaké zprávy, příteli?“ zeptal se ho. Zároveň mu pokynul rukou směrem ke kotlíku s horkým bylinným čajem.</p>
<p>Restalaan mávnutím ruky odmítl. „Dobré i špatné, můj proroku,“ řekl. „S hlubokou lítostí ti musím oznámit, že posla, kterého jsi vyslal za vůdcem šamanů Ner’zhulem, zabili orkové.“</p>
<p>Velen zavřel oči. Fialový krystal se na okamžik rozehřál, jako by ho chtěl utěšit.</p>
<p>„Cítil jsem jeho smrt,“ řekl Velen ztěžka. „Ale doufal jsem, že šlo o nehodu. Jsi si jistý, že byl zavražděn?“</p>
<p>„Ner’zhul tvrdí, že ano, a nabízí omluvu.“ Restalaan nedokázal skrýt hněv a rozhořčení z celé záležitosti. Klekl si vedle Velena, hned vedle rudého krystalu. Velen na krystal krátce upřel pohled modrých očí a kámen se na okamžik rozsvítil v odpověď na Restalaanovy emoce.</p>
<p>„Tolik co se týče tvé teorie, že nezaútočí na neozbrojeného,“ pokračoval Restalaan hořce.</p>
<p>„Doufal jsem,“ řekl Velen tiše. „Ale říkal jsi, že máš i nějakou dobrou zprávu. Dokáže vymazat tu špatnou?“</p>
<p>Restalaan se ušklíbl. „To záleží na tobě. Ner’zhul tvrdí, že se s námi na úpatí hory setkají zástupci orků.“</p>
<p>„A… on tam nebude?“</p>
<p>Restalaan sklopil zrak a zavrtěl hlavou. „Ne, proroku,“ řekl tiše.</p>
<p>„A koho posílá místo sebe?“</p>
<p>„To v dopise nestojí.“</p>
<p>„Dej mi ho.“ Velen natáhl bílou ruku a Restalaan mu do ní vložil pergamen. Velen ho rozvinul a rychle si dopis přečetl.</p>
<p>Váš posel je mrtev. Bylo štěstí, že ti, kdo ho zabili, prohledali jeho tělo a našli zprávu. Četl jsem ji a souhlasím s tím, že vyšleme k úpatí posvátné hory zástupce orků. Nic vám nezaručuji – ani vaši bezpečnost, ani mír, nic. Ale vyslechneme vás.</p>
<p>Velen si zhluboka povzdechl. Tohle nebyla odpověď, po které jeho duše toužila. Co se to s orky stalo? Proč se národ, který nikdy v srdci nechoval nenávist, najednou obrací proti nim?</p>
<p>Nic vám nezaručuji, psal Ner’zhul silnou, hrubou rukou.</p>
<p>„Dobrá tedy,“ řekl Velen tiše. „Nic není jisté.“ Usmál se na Restalaana. „Takový je život.“</p>
<p>* * *</p>
<p>Den je až nevhodně jasný a veselý, pomyslel si Durotan, když mžoural proti jasnému jarnímu slunci nízko nad obzorem. V den, kdy bylajeho duše tolik zoufalá a nešťastná, by se mělo počasí přizpůsobit. Alespoň nějakými mraky. Ale vhodnější by byl ledový vítr a déšť. Avšak slunce nezajímalo těžké srdce nějakého orka, dokonce ani osud celé jedné rasy. Svítilo tak vesele, jako by všude, kam dosáhly jeho paprsky, bylo všechno v nejlepším pořádku. Oshu’gun téměř jako by byla v plamenech, tak jasná byla záře, která se odrážela od jejích lomených a křišťálově hladkých stěn.</p>
<p>Durotan se rozhodl zaujmout pozici síly. Z místa, kde rozestavil válečníky, bude schopen spatřit Velenovu družinu dlouho předtím, než si oni všimnou orků. Rozhodl se počkat a nechat draeneiského proroka dojít až k sobě, ale zároveň rozmístil válečníky tak, že kdyby se draenei rozhodl dát na útěk, nebude mít kudy. Všichni orkové, kteří trpělivě čekali na svůj dosud největší den, byli po zuby ozbrojeni. Za válečníky navíc čekali šamani.</p>
<p>Díky ostrému zraku a výjimečným schopnostem v boji byla Draka nejužitečnější jako zvěd. Svěřil jí post hlídky u prvního oddílu válečníků. V okamžiku, kdy se Velen ocitne na dohled, dá svému druhovi zprávu prostřednictvím Drek’Tharova kouzla.</p>
<p>Sám DrekThar stál hned vedle Durotana. Jako nejmocnější šaman klanu měl za úkol osobně hlídat náčelníka. Oba nyní stáli na přírodní římse přímo nad vchodem do zářící posvátné hory. Kolem nich byly tucty připravených válečníků s luky, sekerami a oštěpy. Ostatní strávili několik předešlých dní tím, že přesouvali větší kameny na strategická místa. Na Durotanův pokyn bude stačit jediný pohyb a ohromné balvany se zřítí na draenei a přinesou jim záhubu.</p>
<p>Smrt vlastně na téhle nádherné hoře a v tenhle krásný den hrozila úplně všude.</p>
<p>Lehký vánek prohrábl Durotanovi vlasy a nedaleko hlasitě zazpíval pták. DrekThar se na Durotana ustaraně podíval.</p>
<p>„Náčelníku, děláš jen to, co jsi dostal rozkazem,“ řekl DrekThar upřímně. „Tihle tvorové jsou navíc naši nepřátelé.“</p>
<p>Durotan přikývl a přál si, aby tomu dokázal věřit stejně snadno jako jeho šaman.</p>
<p>Další závan větru ho pohladil po tváři, tentokrát naléhavěji, a on ve větru zaslechl slova. Zprávu od Draky, kterou mu přinesl vítr na Drek’Tharovu prosbu. Už jdou. Je jich pět. Ani jeden nemá zbroj a zbraně taky nevidím. Jdou úplně klidně.</p>
<p>Vítr slova zase odnesl a Durotan věděl, že je donese dál k uším všech shromážděných orků. Až nadejde čas, Drek’Thar si vítr znovu ochočí, aby přenesl Durotanův rozkaz všem válečníkům. Durotan se narovnal a jeho srdce zrychlilo tep. Ruka sama od sebe stiskla topůrko sekery.</p>
<p>„Támhle jsou,“ řekl DrekThar zasmušeně. Durotan se podíval směrem, kam ukazoval.</p>
<p>Dračino hlášení bylo přesné, draenei se pohybo</p>
<p>vali způsobem, který popsala. Ani jeden z blížící se pětice na sobě neměl onu podivně modrostříbrnou zbroj, kterou si Durotan pamatoval z dřívějšího setkání. Namísto toho byli oblečení do rouch nádherných barev, s nimiž si pohrával vítr, takže za nimi jejich cípy vlály jako prapory. Téměř jako by se chystali na slavnostní večeři. V čele malé skupinky kráčel sám prorok Velen. Nebylo možné si ho s nikým splést. Jeho jednobarevné roucho kontrastovalo s pestrobarevným oblečením ostatních a kromě toho byla jeho pokožka bílá, což bylo mezi draenei jedinečné. Navzdory vážnosti situace se Durotan pousmál. Draenei svým oblečením v krajině tak svítili, že by je musel spatřit i úplně slepý ork.</p>
<p>Když si však uvědomil, co to znamená, úsměv se mu z tváře vytratil. Oni chtěli být vidět. Chtěli, aby byli orkové přesvědčení, že opravdu nemají zbraně, a vydali se na pouť, jak by to nazvala matka Kashur.</p>
<p>Nebo to byl jen mistrně vymyšlený trik? Šamani taky nepotřebovali k zabíjení kopí. A stejně tak někteří draenei. Durotan si vzpomněl na magické sítě, které při dotyku pálily a škvařily kůži – sítě plné energie, která jako by se vzala odnikud a orkům byla zcela neznámá.</p>
<p>Ne, i beze zbraní byli draenei nebezpeční.</p>
<p>Rozdal válečníkům rozkazy a věděl, že je splní. Všichni věděli, že bez výslovného Durotanova rozkazu nesmí vystřelit ani varovný výstřel, dokonce ani vyslovit sebemenší nadávku. Ale všichni věděli i to, jak draenei bojují, a nenechají se zaskočit. Durotan doslova cítil napětí sálající z orků, kteří byli schovaní nejblíže. Napadlo ho, jestli ho mohou cítit i draenei.</p>
<p>Durotan sledoval, jak skupiny, které rozmístil nejdál, vylézají z úkrytu a uzavírají draenei cestu zpět. Byli natolik daleko, aby si jich příchozí nevšimli, alespoň v to Durotan doufal. Jestli tomu bylo opačně, nedali to draenei na sobě znát a jednoduše dál kráčeli stejně sebevědomým… a vážným… tempem.</p>
<p>Durotan ani DrekThar zatím nehodlali vyjít z úkrytu. Po několika dlouhých minutách Velen zvedl hlavu a podíval se Durotanovi přímo do očí. Durotan neuhnul pohledem, ale postavil se a čekal, až nepřítel přijde k němu. Draenei došli na úpatí hory, ale než mohli pokračovat dál, vyrojily se kolem nich desítky orků.</p>
<p>Velen nevypadal ani v nejmenším překvapeně. Rozhlédl se, pousmál a pak obrátil pohled zpět k Durotanovi. Náčelník pomalu sestoupil dolů a postavil se draeneiskému prorokovi tváří v tvář.</p>
<p>„Už je to dávno, co jsme takhle stáli naposledy, Velene,“ řekl Durotan klidným hlasem. Schválně neoslovil draeneie oficiálním titulem.</p>
<p>„Ano, velmi dávno, Durotane, synu Garada, náčelníku klanu Frostwolf,“ řekl Velen plným a sametovým hlasem, který si Durotan dobře pamatoval. „Stále jste s Orgrimem přátelé?“</p>
<p>„To tedy jsme,“ odpověděl Durotan. „Orgrim už dnes nosí Doomhammer a je druhým nejdůležitějším válečníkem svého klanu.“</p>
<p>V draeneiově bledé tváři se objevil zármutek, který byl hluboký a zcela jistě nepředstíraný. Durotan si znovu vzpomněl na onu noc, kdy si s nimi tahle bytost povídala o životě orků, o Doomhammeru a ceně, za kterou ji Orgrim jednou získá.</p>
<p>„Doufám, že vaši otcové odešli z tohoto světa se ctí,“ řekl Velen.</p>
<p>„Nejsme zde, abychom mluvili o minulosti,“ řekl Durotan ostřeji, než měl v úmyslu. Vzpomínky na tu noc neměl rád. „Jsme zde, protože jste nám dali na vědomí, že hodláte vstoupit na naše nejposvátnější místo.“</p>
<p>A je to tady, pomyslel si. Už žádné kličky.</p>
<p>Velen se Durotanovi díval do očí a přikývl. „Poslal jsem posla, ale za Ner’zhulem, ne za tebou, Durotane. Odmítl se se mnou setkat. Dal ti mou zprávu vůbec přečíst?“</p>
<p>„Nebylo třeba,“ odpověděl Durotan. „Požádal mne, abych přišel místo něj. A já samozřejmě poslechl.“</p>
<p>Durotan viděl, jak Velenovi mírně poklesla široká ramena. Prorok si zhluboka povzdechl. „Chápu,“ řekl. „Možná ti ale neřekl, proč jsem chtěl, aby sem dnes přišel.“</p>
<p>„Nepotřebuji znát tvé důvody, draenei,“ řekl Durotan.</p>
<p>„Ale potřebuješ, jinak totiž tenhle rozhovor nemá smysl.“ Velenův hlas byl i nyní jasný a pevný a ani v nejmenším nedával tušit, jak starý draenei ve skutečnosti je. Durotan zvedl obočí. Na první pohled bylo jasné, že Velen je moudrý. Nyní si však Durotan poprvé všiml síly vůle, která Velena celé ty nesčetné roky držela při životě.</p>
<p>„Tahle… tahle hora je pro váš národ posvátná. My to víme a vždy jsme to respektovali. Stejně posvátná je však také pro nás.“ Velen udělal krok směrem k Durotanovi a podíval se mu upřeně do očí. Mezi orkskými válečníky kolem něj to zašumělo, ale nikdo se zatím nepohnul.</p>
<p>„Hluboko v nitru hory sídlí bytost, která se o náš národ už nesmírně dlouho stará,“ pokračoval Velen. „Je starší než všechno, co je naše i vaše mysl schopna pochopit. A také mnohem mocnější. Ale i prastaré a mocné bytosti mohou zemřít a tahle právě umírá. Ještě stále však může oběma našim národům nabídnout moudrost, šlechetnost a usmíření. My…“</p>
<p>„Rouhači!“</p>
<p>Durotan se vyděsil. Ten zuřivý výkřik nevyšel z hrdla žádného z prchlivých válečníků stojících okolo, ale z úst orka, kterého měl náčelník po boku. Drek’Thar měl krví podlité oči a celý se třásl vztekem. Žíly na krku měl naběhlé a divoce Velenovi hrozil pěstí. Durotana jeho výbuch tak šokoval, že ho neutišil dost rychle a DrekThar pokračoval.</p>
<p>„Oshu’gun patří nám! Je to domov našich milovaných mrtvých, místo posledního odpočinku jejich duší a tvá proradná kopyta nejsou hodna, aby na tomto posvátném místě udělala byť jediný krok!“</p>
<p>I Velena takhle prudká reakce zjevně překvapila. Obrátil se k šamanovi a prosebně k němu natáhl ruku.</p>
<p>„Je pravda, že za těmito zdmi dlí duchové vašich předků, to jsem nikdy nepopřel,“ pokusil se šamana uklidnit. „Ale usadili se zde právě kvůli téhle bytosti. Jejím cílem je…“</p>
<p>Byla to však ta nejhorší možná odpověď. DrekThar vztekle zařval. Teď už se přidali i ostatní orkové, a než si Durotan uvědomil, co se vlastně děje, rozběhli se jeho válečníci proti draenei. Draka se útok pokusila zastavit, ale stejně tak by se mohla pokoušet zastavit přílivovou vlnu. Durotan se prudce otočil a udeřil DrekThara do tváře. Šaman zavrčel jako pes.</p>
<p>„Ochraň je,“ zařval na něj Durotan. „Budeš poslouchat moje rozkazy! Musíme je dostat živé! Ochraň je, ti říkám!“</p>
<p>Drek’Tharovy oči zaplály vztekem, ale jen na okamžik. Pak je zavřel a zvedl ruce. Náhle se kolem pěti draenei vztyčila ohnivá stěna. Zavál vítr, který plameny ještě víc rozdmýchal a zároveň orky svou silou zastavil a přinutil couvnout. Ti však vzápětí k Durotanově hrůze začali vytahovat šípy z toulců a přikládat je k tětivám.</p>
<p>‚Dost“ zahřměl Durotan. Vítr jeho rozkaz vzal a přenesl ho k uším válečníků. „Zabiju každého, kdo vystřelí!“</p>
<p>Díky tomuto rozkazu a Drek’Tharovým schopnostem, i když ten je nyní použil jen velmi neochotně, se draenei nic nestalo. Durotan seběhl ze svahu k zajatcům, protože v ty se rázem draenei proměnili. Drek’Thar ho následoval.</p>
<p>„Zruš ten oheň,“ řekl Durotan Drek’Tharovi.</p>
<p>Plameny, které málem Durotanovi sežehly obočí, okamžitě uhasly. Nyní stál tváří v tvář Velenovi a začínala se v něm zvedat vlna emocí, které nedokázal zcela přesně popsat. Jen si uvědomil, že draenei je stále stejně klidný a slavnostně vážný, jako když spolu před chvílí mluvili.</p>
<p>„Velene, ty a tví lidé jste nyní zajatci klanu Frostwolf,“ řekl Durotan nevzrušeně, ale zároveň hrozivě.</p>
<p>Velen se sladce a zároveň smutně usmál. „Nic jiného jsem ani nečekal,“ řekl.</p>
<p>On i jeho čtyři společníci se nechali zcela klidně svázat a prohledat. Orkové z nich svlékli honosná roucha, která si rozebrali nejlepší Durotanovi válečníci a oblékli je do potem nasáklých tunik. Durotanovi se ze všech těch urážek, pošklebků, dokonce i plivanců zvedl žaludek, ale neudělal nic, aby je zastavil. Dokud vězňům nikdo fyzicky neubližoval – a Durotan bedlivě dohlížel na to, aby se tak nestalo – byl rozhodnutý nechat své válečníky vybíjet hněv. Draka stojící vedle něj se ale při pohledu na své druhy zatvářila rozhořčeně a zašeptala: „Druhu, to je nemůžeš umlčet?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Chci vidět, jak budou draenei reagovat. A… všichni orkové se ovládli, když mohli začít zabíjet. Jejich ústní projevy už omezovat nebudu.“</p>
<p>Draka se na něj zkoumavě podívala, pak přikývla a vzdálila se. Věděl, že s ním nesouhlasí, a ani jemu samotnému se nelíbilo, na co se musí dívat. Ale moc dobře věděl, že se pohybuje na velmi tenké hraně.</p>
<p>„Náčelníku!“ vykřikl Rokkar, Durotanův zástupce. „Pojď se podívat, co nám přinesli!“</p>
<p>Durotan k němu přišel a podíval se do vaku, který Rokkar otevřel. Vytřeštil oči. Ve vaku, pečlivě uložené v měkké tkanině, byly dva výjimečně nádherné kameny. Jeden byl rudý a druhý žlutý. Durotan cítil neuvěřitelnou touhu se jich dotknout, ale neudělal to. Zvedl hlavu a jeho oči se setkaly s Velenovými.</p>
<p>„Kdysi dávno nám Restalaan ukázal krystal podobný těmto,“ řekl. „Chránil vaše město. Co umí tyhle?“</p>
<p>„Každý má svou moc. Jsou součástí našeho dědictví. Dostali jsme je darem od bytosti, která nyní žije v posvátné hoře.“</p>
<p>Durotan tiše zavrčel. „Radím ti, abys už podobné věci neříkal,“ řekl. Pak se obrátil k Rokkarovi. „Dejte jim najíst, svažte jim ruce a posaďte je na vlky. A ať je hlídají šamani. Ty kameny dej Drek‘Tharovi. Odvedeme draenei k Ner’zhulovi. Ten tu dnes měl být místo mě.“</p>
<p>Otočil se a rázným krokem odešel. Nechtěl už se dívat do Velenových zvláštních, zářivě modrých očí a nechtěl ani vidět, jak s ním Draka nesouhlasí.</p>
<p>Celou cestu zpátky Durotan bojoval se svými emocemi. Na jednu stranu se cítil stejně uražený jako DrekThar. Oshu’gun byla pro orky posvátná. Představa, že by v ní sídlilo něco jiného než předkové, a jak tvrdil Velen, tak mocného, že to k sobě dokázalo duchy předků přitahovat, jím hluboce otřásla. Mohl jen hádat, jak se asi při Velenových slovech cítil DrekThar. Všechno ukazovalo na to, že měl Ner’zhul nakonec pravdu, že draenei jsou vředem na tomto krásném světě a měli by být vyhlazeni.</p>
<p>Zůstávala jediná otázka. Proč? Dnes večer se dozví odpověď.</p>
<p>Vzhledem k tomu, že všichni včetně zajatců jeli na vlcích, zvládli cestu rychle. Když se vrátili do tábora, slunce teprve začalo zapadat. Durotan poslal před voj s dobrou zprávou a klan už na jejich příjezd nadšeně čekal. Durotan měl po pravici DrekThara s Rokkarem, kteří sdíleli nadšení ostatních. Po levici mu jela Draka, která byla naopak nezvykle zamlklá. Durotan věděl, že by se mu vůbec nelíbilo, kdyby mu řekla, co si myslí. Už takhle byl naprosto rozpolcený.</p>
<p>Vězně hrubě nahnali do stanu, kde se kolem nich okamžitě shlukly stráže. Čtyři hrdí válečníci, kterým DrekThar důvěřoval ze všech nejvíc, byli zjevně potěšeni, že tahle povinnost připadla zrovna na ně. Durotan nařídil, aby Velena izolovali od ostatních; měl v úmyslu si s prorokem promluvit o samotě.</p>
<p>Když vzrušení poněkud opadlo, Durotan se zhluboka nadechl. Vůbec se na nadcházející rozhovor netěšil, ale nemohl se mu vyhnout. Kývl na stráže a vstoupil do malého stanu, kde byl uvězněn prorok Velen.</p>
<p>Protože přikázal, aby Velena spoutali, čekal, že uvidí draeneie se svázanýma rukama. Nyní však spatřil, že ten, kdo jeho příkaz vykonal, byl velmi pečlivý.</p>
<p>Stan byl postaven kolem mohutného stromu a Velen byl připoután ke kmeni. Ruce měl zkroucené dozadu a provazy se mu zařezávaly do bílé kůže tak silně, že i v relativním příšeří Durotan viděl, jak se mu kolem nich tvoří tmavé pruhy. Poněkud méně utažený provaz kolem krku naštěstí nutil Velena držet hlavu opřenou zátylkem o kmen, j inak by riskoval, že se uškrtí. Do úst mu nacpali kus špinavého hadru. Byl na kolenou a kopyta měl svázaná za stromem stejně jako ruce.</p>
<p>Durotan od plic zaklel a vytasil dýku. Velen na něj pohlédl a v jeho modrých očích nebylo ani stopy po strachu. Ork si však všiml, že se draenei zatvářil překvapeně, když mu místo hrdla přeřízl pouta. Velen ani nehlesl, ale na přízračně bledé tváři se mihl výraz bolesti, když se mu náhle do končetin vrátila krev.</p>
<p>„Nařídil jsem jim, aby tě svázali, ale ne jako talbuka,“ zamručel Durotan.</p>
<p>„Zdá se, že tví lidé jsou při plnění úkolů velmi horliví.“</p>
<p>Durotan staršímu podal měch s vodou a bedlivě si ho prohlížel. Ve špinavých šatech, hltající zteplalou vodu a s bílýma rukama odřenýma od provazů Velen nevypadal ani trochu nebezpečně. Napadlo ho, jak by se asi cítil, kdyby se dozvěděl, že se draenei podobně chovali například k matce Kashur. Všechno, co se tu dělo, bylo asi špatně. A přesto sama matka Kashur ujistila DrekThara, že draenei skutečně představují hrozbu tak strašlivou, že si to nikdo z orků nedokáže představit.</p>
<p>Na zemi ležela miska se studenou kaší. Durotan ji pravou botou přistrčil k vězni. Velen se na ni podíval, ale nejedl.</p>
<p>„Není to stejná hostina, jakou jste nám s Orgrimem vystrojili, když jsme byli v Telmoru,“ řekl Durotan, „ale zasytí tě to.“</p>
<p>Velen vykouzlil na tváři úsměv. „To byl pozoruhodný večer.“</p>
<p>„Dostal jsi z nás tehdy, co jsi chtěl?“ obořil se na něj Durotan. Měl vztek, ale ne na Velena. Měl vztek, že se k tomuhle uvolil. Že ten, který se k němu choval tak šlechetně, je nyní jeho vězněm. A svůj vztek si vylil na prorokovi.</p>
<p>„Nerozumím. Chtěli jsme jen být dobrými hostiteli dvěma chlapcům, kteří se zapletli do nebezpečného dobrodružství.“</p>
<p>Durotan vstal a kopl do misky. Sražená kaše se pomalu vylila na zem. „A ty si myslíš, že tomu budu věřit?“</p>
<p>Velen mu na vějičku neskočil. Naprosto klidně odpověděl: „Je to pravda. Jestli jí budeš věřit, nebo ne, je jen tvé rozhodnutí.“</p>
<p>Durotan padl na kolena a naklonil se k Velenovi tak blízko, že se málem dotýkali nosy. „Proč se nás snažíte zničit? Co jsme vám udělali?“</p>
<p>„Mohl bych ti položit úplně stejnou otázku,“ řekl Velen. Nyní jeho bledá tvář mírně zrudla. „Nikdy jsme vám nezkřivili ani vlas a dvě desítky draenei zahynuly rukama orků!“</p>
<p>Pravdivost jeho prohlášení Durotana rozzuřila ještě víc. „Předkové nám nikdy nelhali,“ zavrčel. „Teď nás varovali, že nejste takoví, jak se zdáte. Že jste naši nepřátelé. Proč byste jinak s sebou brali ty krystaly, kdybyste na nás nechtěli zaútočit?“</p>
<p>„Mysleli jsme si, že by nám mohly pomoci při rozhovoru s bytostí žijící v hoře.“ Velen mluvil rychle, jako by se snažil všechno říct dřív, než ho Durotan umlčí. „Není to nepřítel orků, stejně jako jimi nejsme ani my. Durotane, jsi inteligentní a moudrý. Viděl jsem to už tu noc, kdy jste nás navštívili. Nejsi ten, kdo by někoho jen slepě následoval jako zvíře na porážku. Nevím, proč vám vaši vůdci lžou, ale je tomu tak. Nám vždy šlo jen o to vycházet s národy, jako je ten váš, v míru. Ty jsi lepší než ostatní, synu Garadův. Nejsi jako oni!“</p>
<p>Durotan na něj pohlédl zpod přimhouřených víček kaštanově hnědých očí. „Mýlíš se, draenei,“ odsekl. „Jsem hrdý na to, že jsem ork. A hrdě se hlásím ke svému dědictví.“</p>
<p>Velen se zatvářil podrážděně. „Ty to chápeš špatně. Nechci tvůj národ vůbec urážet. Jen jsem…“</p>
<p>„Jenom jsi co? Jenom jsi mi chtěl říct, že jediný důvod, proč jsme schopni mluvit se svými zemřelými, je ten… ten váš bůh, který se usadil v hoře?“</p>
<p>„Není to bůh, je to náš spojenec a byl by i vaším, kdybyste mu to dovolili.“</p>
<p>Durotan zaklel a vstal. Začal přecházet po stanu a zatínal ruce v pěst. Pak si dlouze a zhluboka povzdechl. Zjevně se mu podařilo uhasit v sobě vztek.</p>
<p>„Velene, tvoje slova jen přilévaji olej do ohně našeho hněvu,“ řekl tiše. „Tvé tvrzení je naduté a urážlivé. Jen utvrdí všechny ty, kdo jsou připraveni vás pobít, v přesvědčení, že slova našich předků jsou pravdivá. Já sám mám problémy se v tom vyznat… ale uvědom si, že po mně chceš, abych si vybral mezi všemi, kterým věřím, tradicemi, v nichž jsem byl vychován, a tvými slovy.“</p>
<p>Otočil se a pohlédl prorokovi do očí. „A já si vyberu svůj lid. To si musíš uvědomit. Jestli se někdy potkáme v boji, nebudu váhat ani okamžik.“</p>
<p>Velen nasadil zvědavý výraz. „Takže… ty mě neodvedeš k Ner’zhulovi?“</p>
<p>Durotan zavrtěl hlavou. „Ne. Jestli o tebe tolik stojí, měl si pro tebe přijít sám. Chtěl, abych s tebou jednal já, a já jsem svou povinnost splnil, jak jsem uznal za vhodné.“</p>
<p>„Ale tvým úkolem bylo přivést mu zajatce,“ řekl Velen.</p>
<p>„Měl jsem se s tebou setkat a vyslechnout tě,“ řekl Durotan. „Kdybych tě zajal v boji, vyrazil ti zbraň z ruky a srazil tě k zemi, byl bys mým zajatcem. Ale spoutat nepřítele, který ti sám nastaví ruce, v tom není žádná čest. Jsme oba ve slepé uličce. Ty trváš na tom, že k orkům nechováte nepřátelství. Mí vůdci i duchové mých předků tvrdí opak.“</p>
<p>Durotan znovu před Velenem poklekl. „Nazývají tě prorokem – znáš tedy budoucnost? Jestli ano, řekni mi, čím můžeme já nebo ty odvrátit to, k čemu zřejmě nevyhnutelně dojde. Nechci zbytečně prolévat krev, Velene. Dej mi něco, co bych mohl přinést Ner’zhulovi a co by dokázalo, že mluvíš pravdu!“</p>
<p>Uvědomil si, že téměř žadoní, ale nijak ho to nevyvedlo z míry. Miloval svou ženu, klan i celý národ. Ani trochu se mu nelíbilo, co se kolem něj děje. Celá jedna generace se po hlavě hnala za dospělostí a v srdci neměla nic než nenávist. Jestli to, že bude tohohle cizího tvora prosit na kolenou, pomůže, pak tedy bude prosit.</p>
<p>V těch zvláštních modrých očích se zračil nevyslovitelný soucit. Velen natáhl bledou ruku a položil ji Durotanovi na rameno.</p>
<p>„Budoucnost není jako kniha, v níž bys mohl číst,“ řekl tiše. „Neustále se mění, je jako tekoucí voda nebo písečná duna. Já jsem dostal dar do té vody nahlédnout, ale nic víc. Měl jsem velmi silný pocit, že bych měl přijít beze zbraně, a dívej, jak to dopadlo. Nečekal mne největší orkský šaman, ale ten, kdo kdysi sladce spal pod mou vlastní střechou. Nemyslím si, že je to všechno náhoda, Durotane. A jestli je skutečně možné ještě budoucnost nějak změnit, je to v moci orků, nikoli draenei. Já mohu jen znovu opakovat, co jsem již řekl. Tok řeky je možné změnit. Víc nevím a modlím se, aby to stačilo na záchranu mého národa.“</p>
<p>Výraz na jeho prastaré a podivně vrásčité tváři i tón hlasu Durotanovi prozradily všechno, co Velen nedokázal říct: že si ve skutečnosti nemyslí, že by to mohlo stačit.</p>
<p>Durotan na okamžik zavřel oči a pak poodstoupil. „Ty kameny si necháme,“ řekl. „Ať už mají jakoukoli moc, naši šamani se ji jistě naučí ovládnout.“</p>
<p>Velen smutně přikývl. „I to jsem předpokládal,“ řekl. „Ale musel jsem je s sebou vzít. Musel jsem věřit, že společně najdeme cestu, jak vše vyřešit.“</p>
<p>Durotan žasl, jak je možné, že se v tento okamžik cítí blíž někomu, kdo měl být jeho nepřítelem, než duchovnímu vůdci vlastního lidu. Možná by to věděla Draka. Asi to věděla celou dobu. Nic neříkala, ale moudře chápala, že k tomuto poznání musí dojít sám. Dnes večer si s ní však promluví.</p>
<p>„Vstaň,“ řekl drsně, aby skryl emoce. „Ty i tví společníci můžete bezpečně odejít.“ Najednou se však ušklíbl. „Pokud to jde jít bezpečně beze zbraní a v noci. Jestli vás dnes v noci potká smrt, nepadne na mou hlavu.“</p>
<p>„To by pro tebe asi bylo nejlepší,“ souhlasil Velen a vstal. „Ale já si nemyslím, že to takhle chceš.“</p>
<p>Durotan neodpověděl. Rázně vyšel ze stanu a řekl strážnému čekajícímu venku: „Doprovodíte Velena a jeho čtyři společníky na hranice našeho území. Tam je pustíte, aby se mohli vrátit domů. Nic se jim nestane, je to jasné?“</p>
<p>Strážný vypadal, jako by chtěl začít protestovat, ale jiný, zjevně moudřejší válečník ho zpražil pohledem.</p>
<p>„Ano, náčelníku,“ zabručel první strážný.</p>
<p>Zatímco stráže odešly, aby přivedly ostatní draenei, přiběhl k Durotanovi DrekThar.</p>
<p>„Durotane! Co to děláš? Ner’zhul čeká, že dostane zajatce!“</p>
<p>„Tak ať si je zajme sám,“ odsekl Durotan. „Tady jsem velel já a tohle je mé rozhodnutí. Chceš ho zpochybnit?“</p>
<p>Drek’Thar se rozhlédl a odvedl Durotana stranou od všech zvědavých uší. „Ano,“ sykl. „Slyšel jsi, co říkal, ne? Tvrdí, že naši předkové jsou… jsou něco jako můry, které létají kolem toho jeho boha! Taková nadutost! Ner’zhul má pravdu. Musíme je zničit. Takhle nám to přece řekli!“</p>
<p>„Jestli se to má stát, stane se,“ řekl Durotan. „Ale ne dnes, Drek’Thare. Dnes ne.“</p>
<p>Velen pomalu kráčel se svými společníky rosou promáčenou loukou kolem temných siluet vysokých stromů Terokkarského lesa k nej bližšímu městu a jeho srdce bylo těžké zármutkem.</p>
<p>Dva z ata’malských krystalů byly nyní v rukou orků. Neměl pochyb, že Durotanova slova byla pravdivá a že jejich šamanům nebude dlouho trvat, než rozluští jejich tajemství. Jednoho kamene si však nevšimli.</p>
<p>Nevšimli si ho, protože si nepřál být nalezen, a když přišlo na krystaly, i světlo plnilo jejich přání a lámalo se tak, že ten fialový orkové jednoduše neviděli. I nyní ho měl na hrudi, kde ho příjemně hřál přímo u srdce.</p>
<p>Riskoval a prohrál. Ne však úplně. Důkazem byla skutečnost, že se nyní se svými druhy vracel živý domů. On však doufal, že ho orkové poslechnou, že s ním alespoň půjdou do nitra posvátné hory a spatří to, co ani v nejmenším nepopíralo jejich víru, ale co bylo ve skutečnosti jejím předmětem.</p>
<p>Vyhlídky draenei byly smutné. Když byl v jejich táboře, viděl, co všechno se tam děje. Mladí orkové cvičili tak usilovně, že padali vyčerpáním. I takhle pozdě v noci byly pece stále žhavé. A i když nakonec svobodně odešel, bylo mu jasné, že nic z toho, co se dnes stalo, neodvrátí, co mělo přijít. Orkové, dokonce i ti, které vedl prozíravý a uvážlivý Durotan, se nepřipravovali na možnou válku. Oni o ní byli přesvědčeni. Až slunce zítra ráno ukáže své zlaté vlasy, spatří, čemu už nebylo možné zabránit.</p>
<p>Krystal, který měl na hrudi, vycítil jeho myšlenky a rozzářil se. Velen se otočil ke svým druhům a smutně se na ně podíval.</p>
<p>„Orky už nikdo nepřiměje změnit názor,“ řekl. „A proto jestli máme přežít, musíme se i my připravit na válku.“</p>
<p>Daleko za nimi bytost známá jako K’ure, poražená a umírající, schovaná co nejhlouběji v posvátném jezírku, vydala hluboký výkřik naplněný bolestí a zoufalstvím.</p>
<p>Velen ten hlas poznal a vyděsil se. Pak sklopil hlavu.</p>
<p>Orkové z klanu Frostwolf sebou při tom zvuku polekaně trhli a otočili se k dokonalému hranolu hory Oshu’gun.</p>
<p>„Předkové se na nás rozzlobili!“ vykřikl jeden mladý šaman. „Zlobí se, že jsme nechali Velena odejít!“</p>
<p>Durotan zavrtěl hlavou. Měl by mladíka pokárat, a jestli zítra svá slova zopakuje, udělá to, ale nyní bylo jeho srdce plné bolesti. Výkřik, který se ozval z hory, nebyl projevem zlosti. Byl to strašlivý projev toho nej hlubšího zármutku a Durotan se zachvěl při pomyšlení, nad čím mohli předkové tak strašlivě truchlit.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>11.</strong></p>
<p><emphasis>Ner</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>zhul</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Gul</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>dan. Dvě ze jmen nejtemnějších, jaká se kdy v historii mého národa objevila. A přesto mi Drek</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Thar p</emphasis><emphasis>řipomíná, že byla doba, kdy Ner‘</emphasis><emphasis>zhula všichni obdivovali, dokonce milovali za to, že mu leží na srdci blaho všech, které vedl. Je těžké spojit si tahle slova s tím, co se z něj stalo, stále se však o to snažím. Snažím se, protože chci pochopit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale přestože dělám, co můžu</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> nechápu.</emphasis></p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Ner’zhulovo vzteklé zaječení způsobilo, že sebou Guldan trhl. Durotan nehnul ani brvou.</p>
<p>„Propustil jsem proroka Velena na svobodu,“ řekl náčelník Vlků klidně.</p>
<p>„Měl jsi rozkaz zajmout jeho i ostatní!“ Ner’zhul s každým dalším slovem zvyšoval hlas. Bylo to přece tak jasné a tak jednoduché. Co si Durotan myslel? Zahodit takovou příležitost jako ohlodanou kost. Kolik mohli z Velena dostat informací! A ten argument pro další vyjednávání s draenei!</p>
<p>Podobné myšlenky však vzápětí vystřídala hrůza z představy, jak asi zareaguje Kiljaeden. Co asi udělá, až se dozví, že Velena nezajali? Představa, že se tak stane, zjevně onu nádhernou bytost nadchla. Ner’zhul to poznal, když Kiljaedenovi vylíčil svůj plán. Ner’zhul, omámený pýchou nad vlastní chytrostí, dokonce nabídl Kiljaedenovi Velena jako dar. Ale co bude teď? Šaman si uvědomoval, že cítí spíše strach než zklamání z toho, že přinese špatnou zprávu.</p>
<p>„Svěřil jsi mi velení a já jsem je zajal,“ odpověděl Durotan. „Ale vzít zajatce, který se nechá dobrovolně odvést, v tom není žádná čest. Chceš, abychom byli silní jako národ, ne jako jednotlivé klany, a to nepůjde bez toho, abychom se řídili základními pravidly cti a morálky…“</p>
<p>Durotan dál mluvil hlubokým, drsným hlasem, ale Ner’zhul už ho neposlouchal. V tu chvíli, v té jediné sekundě, na kterou se zastavil čas, mu došlo, že by Kiljaeden nemusel být tím dobrým duchem, za jakého se vydával. Durotan, zabrán do sebe, dál vysvětloval, proč se rozhodl, jak se rozhodl, a vůbec si nevšiml, že ho šaman nevnímá. Ale Ner’zhul na sobě cítil Guldanův pohled a zalila ho další vlna strachu, tentokrát z toho, že je jeho učedník svědkem prvních pochybností svého mistra.</p>
<p>Co je správné? Jak mám sloužit, aby to bylo pro naše dobro?</p>
<p>A proč za mnou už Rulkan nechodí?</p>
<p>Zamrkal, vzpamatoval se a uvědomil si, že Durotan mlčí. Obrovitý náčelník upřeně hleděl přímo na něj a čekal, až něco řekne.</p>
<p>Jak to nejlépe vyřešit? Durotan měl mezi klany dobrou pověst. Kdyby ho Ner’zhul za jeho rozhodnutí potrestal, našla by se spousta těch, jejichž sympatie by byly na straně náčelníka Frostwolfů. Mohlo to způsobit trhlinu v síti, kterou se Ner’zhul pokoušel utkat, v hustě spletené síti jednotného orkského svazku… Hordy. Pokud ovšem na druhou stranu Durotanovo jednání schválí, mohlo by to urazit všechny, kdo sdíleli jeho názor, že draenei musí zemřít.</p>
<p>Nedokázal se rozhodnout. Jen hleděl na Durotana, který se začínal mračit.</p>
<p>„Můj mistr zuří tak, že ani nedokáže mluvit,“ ozval se Guldanův sametový hlas. Durotan i Ner’zhul se na mladého šamana podívali. „Neuposlechl jsi přímý rozkaz od svého duchovního vůdce. Vrať se do tábora, Durotane, synu Garadův. Můj mistr tě se svým rozhodnutím obeznámí dopisem, který jistě dorazí velmi brzy.“</p>
<p>Durotan se otočil k Ner’zhulovi a v hrubé tváři se mu zračil nesouhlas s Guldanovým plánem. Ner’zhul se dal dohromady, napřímil se, a když se znovu pokusil nalézt vhodná slova, tentokrát je našel.</p>
<p>„Zmiz, Durotane. Rozzlobil jsi mě, a co je horší, rozzlobil jsi i bytost, která nám až dosud byla velmi příznivě nakloněna. Brzy ode mne dostaneš zprávu.“</p>
<p>Durotan se uklonil, ale neodešel hned. „Jednu věc jsem ti přinesl,“ řekl. Podal Ner’zhulovi malý uzlíček. Šaman ho uchopil oběma rukama, které se stále ještě třásly. Zoufale doufal, že si to Durotan i Guldan vyloží tak, že je to vztekem, a ne ze strachu.</p>
<p>„Tohle jsme zajatcům vzali,“ pokračoval Durotan. „Naši šamani si myslí, že by v nich mohla být moc, kterou by šlo použít proti draenei.“</p>
<p>Na okamžik zaváhal, jako by čekal, že Ner’zhul ještě něco řekne. Když však ticho začalo být téměř trapné, znovu se uklonil a odešel. Mistr i jeho učedník mlčeli ještě dlouhou chvíli.</p>
<p>„Mistře, odpusť mi, prosím, že jsem se do toho vložil, ale viděl jsem, že jsi natolik vyveden z míry, že nejsi schopen slova. Bál jsem se, že by si ten Vlk mohl tvé mlčení vyložit ne jako zlost, ale jako nerozhodnost.“</p>
<p>Ner’zhul na něj upřel zkoumavý pohled. Jeho slova zněla upřímně. I Gul’danův výraz se zdál být upřímný. A přesto…</p>
<p>Byly časy, kdy by se Ner’zhul učedníkovi se svými pochybami svěřil. Učil ho mnoho let a stejně dlouho mu důvěřoval. Ale v tuto chvíli, zmítán nejistotou jako prudkým větrem, který neustále mění směr, byl přesvědčen o jediné věci. Nechtěl, aby si Gďdan myslel, že má nějakou slabinu.</p>
<p>„Skutečně to bylo vztekem,“ zalhal Ner’zhul. „Čest není k ničemu, když ubližuje celému národu.“</p>
<p>Uvědomil si, že křečovitě svírá uzlík, který mu dal Durotan. Guldan na něj téměř dychtivě zíral.</p>
<p>„Co ti vlastně Durotan dal, aby zmírnil tvůj hněv?“ zeptal se Guldan.</p>
<p>Ner’zhul ho zpražil pohledem. „Nejdřív se podívám já a ukážu to Kiljaedenovi, učedníku,“ řekl chladně. Byl zvědavý na Guldanovu reakci, a už když mluvil, nemohl se jí dočkat.</p>
<p>Na kratičký okamžik se na Guldanově tváři mihl vzteklý výraz. Pak se mladší ork hluboce uklonil a kajícně řekl: „Jistě, mistře. Odpusťte, na okamžik jsem zapomněl, kde je mé místo. Byl jsem jen zvědavý, zda náčelník Frostwolfu přinesl skutečně něco cenného, to je vše.“</p>
<p>Ner’zhul se poněkud uklidnil. Guldan mu doposud dobře sloužil a byl mu zcela oddaný. Jednoho dne se stane jeho nástupcem. Určitě slyšel trávu růst.</p>
<p>„Samozřejmě,“ řekl Ner’zhul mírněji. „Jestli se něco dozvím, dám ti vědět. Jsi přece můj učedník.“</p>
<p>Guldan se rozzářil. „Sloužím jen tobě, mistře.“ S mnohem spokojenějším výrazem se znovu uklonil a nechal Ner’zhula o samotě.</p>
<p>Ner’zhul ztěžka dosedl na kožešiny, které mu sloužily za postel. Uzlík od Durotana si položil na klín a pomodlil se k předkům, aby se náčelníkovi Frostwolfu podařilo přinést mu něco cenného, když už selhal a nepřivedl mu vůdce draenei v poutech.</p>
<p>Zhluboka se nadechl, rozvázal uzel a zalapal po dechu. V měkké kožešině byly uloženy dva zářící drahokamy. Ner’zhul se opatrně dotkl toho červeného a znovu zatajil dech.</p>
<p>Projela jím vlna energie, vzrušení a pocitu moci.</p>
<p>Jeho ruce chtěly sáhnout po zbrani, třebaže už roky žádnou nepotřeboval. Nyní cítil neodolatelnou touhu rozmáchnout se sekerou. Ačkoli netušil proč, bylo mu jasné, že když bude mít tenhle krystal u sebe, nikdy nemine cíl. Tohle je pro orky neuvěřitelný dar! Bude však muset ještě zjistit, jak tuhle žhavou, doruda rozpálenou vášeň pro boj, skrytou v nitru kamene, využít.</p>
<p>Stálo ho hodně přemáhání rudý krystal pustit. Zhluboka se nadechl, uklidnil se a vyčistil si mysl.</p>
<p>Teď ten žlutý.</p>
<p>Ner’zhul jej uchopil. Tentokrát už tušil, co má čekat. Znovu ucítil teplo a pocit moci. Ale v tomto připadě chybělo vzrušení a nutkání ihned konat. Když sevřel žlutý krystal v dlani, mysl se mu vyčistila a on si uvědomil, že až do této chvíle viděl všechno zahalené mlhou. Nemohl nalézt slova, kterými by to popsal, ale všechno bylo najednou čisté, jasné a dokonalé, a to v takové míře, že Ner’zhula náhlé prozření téměř bolelo.</p>
<p>Pustil krystal zpátky do klína. Zářivá čistota a přesné obrysy se poněkud vytratily.</p>
<p>Ner’zhul se usmál. Když už nemohl dát Kiljaedenovi Velena, alespoň bude moci téhle nádherné bytosti nabídnout dva fascinující kameny.</p>
<p>Kiljaden zuřil.</p>
<p>Ner’zhul se plazil po zemi, třásl se strachem a mumlal: „Odpusť mi…“ Oči měl pevně zavřené v očekávání bolesti, jakou nikdy v životě nezažil. Najednou však Kiljaedenovo běsnění ustalo.</p>
<p>Ner’zhul se odvážil na dobrodince krátce pohlédnout. Kiljaeden, zaplavený rudou září, už znovu vypadal vážně, vznešeně.</p>
<p>„Jsem… zklamaný,“ zašeptal Nádherný. Přešlápl z jednoho ohromného kopyta na druhé. „Ale dvě věci vím zcela jasně. Odpovědnost padá na bedra náčelníka klanu Frostwolf a ty už mu nikdy nesmíš svěřit takhle důležitý úkol.“</p>
<p>Ner’zhul pocítil ohromnou úlevu, která byla tak intenzivní, že málem omdlel. „Jistě že ne, pane. Už nikdy. A… našli jsme pro tebe tyhle krystaly.“</p>
<p>„Ty pro mě nemají žádný význam,“ řekl Kiljaeden. Ner’zhul sebou trhl, „ale myslím si, že byste je mohli použít v boji proti draenei, které chcete zničit. O tohle vám přece jde, nebo ne?“</p>
<p>Ner’zhulovo srdce znovu sevřel strach. „Samozřejmě, pane! Taková je vůle předků.“</p>
<p>Kiljaeden ho chvíli probodával pohledem a ze zářících očí mu šlehaly plameny. „Taková je i má vůle,“ řekl jednoduše a Ner’zhul horlivě přikývl.</p>
<p>„Jistě, jistě, je to i tvá vůle a já tě ve všem poslechnu.“</p>
<p>Kiljaedena taková odpověď zjevně uspokojila. Přikývl a zmizel. Ner’zhul se zhroutil na zem a utíral si tvář zalitou ledovým potem, jaký umí vyvolat jen skutečná hrůza.</p>
<p>Koutkem oka zahlédl mihnout se cosi bílého. Guldan všechno viděl.</p>
<p>Útok jsme už nějakou dobu plánovali a včera v noci, když Bledá paní nezářila, jsme plnou silou udeřili na spící město. Nikoho jsme nenechali naživu, dokonce ani těch pár dětí, které jsme našli. Jejich zásoby jídlo, zbroje, zbraně i nějaké podivné předměty, které jsme vůbec nepochopili jsme spravedlivě rozdělili mezi oba sjednocené klany. Na tvářích máme jejich krev, modrou a hustou, a nyní tančíme vítězné tance.</p>
<p>V té zprávě stálo ještě víc, ale Ner’zhul dál nečetl. Nemusel. I když se dopisy v detailech někdy lišily, jejich obsah byl vždy stejný. Úspěšný útok, slast ze zabíjení, extáze z prolité krve. Ner’zhul se podíval na kupu dopisů, které přišly dnes ráno. Bylo jich sedm. S každým dalším měsícem, dokonce i v chladných zimních časech, byli orkové v zabíjení draenei lepší a lepší. S každým vítězstvím se o nepříteli něco dozvěděli. Kameny, které dal Durotan Ner’zhulovi, se ukázaly být skutečně neuvěřitelně cenné. Ner’zhul s nimi pracoval, nejprve sám a pak společně s ostatními šamany. Rudý kámen pojmenovali Divoké srdce (Heart of Fury (pozn. překl.).) a zjistili, že když ho má u sebe velitel útoku, nejen že bojuje lépe a s větší energií, ale z moci kamene čerpají i všichni, kdo bojují pod ním. S každým novým měsícem drahokam přešel k dalšímu klanu, kde se ho už nemohli dočkat. Všichni po něm doslova prahli, nicméně Ner’zhul věděl, že by se ho nikdo neodvážil ukrást.</p>
<p>Druhý kámen nazval Jasnou hvězdou (Brilliant Star (pozn. překl.).) a brzy přišel na to, že šaman, který ho má u sebe, je schopen vidět svět jasněji a zřetelněji. Tam, kde Divoké srdce probouzelo emoce, je Jasná hvězda krotila. Myšlenkové procesy však byly rychlejší a přesnější a s kamenem bylo mnohem snadnější se soustředit. Výsledkem byla mocná a dokonale ovládaná magie… další klíč k orkskému vítězství. Bylo sladkou ironií, že orkové používali proti draenei jejich vlastní magii, a morálku všech klanů to ještě víc pozvedlo.</p>
<p>Žádná z těchto věcí však nedokázala Ner’zhulovi zlepšit náladu. Náhlé zahlodání pochybností, které se poprvé objevilo, když mluvil s Durotanem, jím hluboce otřáslo. Snažil se s náhlými podezřeními bojovat, neboť se bál, že by mu Kiljaeden mohl číst myšlenky, ona se však vracela jako červi vylézající z mrtvého těla a pronásledovala ho ve snu i ve dne. Kiljaeden byl tak nesmírně podobný draenei. Bylo možné, že jsou jistým způsobem stejní? A nevyužili jeho, Ner’zhula, pro jakousi svou občanskou válku?</p>
<p>Jednu noc už to nevydržel. Tiše se oblékl a probudil svého vlka Skychasera – Nebeského běžce, který se protáhl a ospale na něj zamžoural.</p>
<p>„Pojď, příteli,“ řekl Ner’zhul láskyplně, když se usadil zvířeti na hřbetě. Ještě nikdy k posvátné hoře nejel na vlku. Vždy absolvoval celou cestu pěšky, tak velela tradice. Ale musel se vrátit dřív, než ho někdo začne postrádat, a byl si jistý, že naléhavost situace bude pro předky dostatečnou omluvou.</p>
<p>Bylo téměř jaro a blížil se čas konání slavnosti Kosh’harg, Ner’zhulovi to tak ovšem vůbec nepřipadalo. Jakmile se rozjel, ledový vítr se mu zakousl do uší i do nosu. Přikrčil se, vdéčný za teplo sálající z ohromného vlka, a snažil se co nejlépe schovat před větrem i sněhem.</p>
<p>Vlk běžel závějemi, a i když neběžel nijak závratně rychle, alespoň statečně držel tempo. Nakonec Ner’zhul zvedl hlavu a spatřil dokonalý trojúhelník Hory duchů a ze srdce mu náhle spadl obrovský balvan. Poprvé za několik posledních měsíců měl pocit, že dělá správnou věc.</p>
<p>Skychaserovi by vyběhnout ke vchodu do nitra hory dělalo potíže, takže ho Ner’zhul nechal s příkazem: „Zůstaň!“ stočeného do klubíčka za vysokou závějí. Nedokázal si představit, že by mu návrat trval víc než pár hodin. S energií, jakou necítil už hodně dlouho, začal navzdory zátěži v podobě několika měchů s vodou rychle šplhat nahoru. S každým dalším krokem jeho očekávání rostlo víc a víc.</p>
<p>Tohle měl udělat už dávno. Měl se vydat přímo ke zdroji vší moudrosti, stejně jako to činili šamani před ním. Neměl ponětí, proč ho to nenapadlo dřív.</p>
<p>Konečně dorazil ke vchodu v podobě dokonalého oblouku a zastavil se. Jakkoli byl nedočkavý a dychtil promluvit si s předky, bylo nezbytné dodržet rituál. Zapálil louč ze suché trávy, kterou si přinesl s sebou, a vyčistil si mysl sladkou vůní jejího kouře. Pak vykročil a jednoduchým kouzlem zapálil louče na stěnách. Ner’zhul už tudy kráčel víckrát, než by dokázal spočítat, a nohy ho nesly jakoby samy od sebe. Sestoupil po točité stezce,</p>
<p>a když se ocitl v naprosté temnotě, srdce se mu rozbušilo nadějí.</p>
<p>Zdálo se, že to trvalo déle než obvykle, než spatřil první stopy světla. Vstoupil do jeskyně a pomyslel si, že světlo vycházející z jezírka je poněkud méně intenzivní než v minulosti. Při tom zjištění znervózněl.</p>
<p>Zhluboka se nadechl a vynadal si. Přinášel na posvátné místo vlastní obavy a strach, nic víc v tom nebylo. Přistoupil k jezírku, vytáhl z vaku měchy s vodou a vylil jejich obsah do zářivé hlubiny. Tiché zurčení, které se v jeskyni nádherně rozléhalo, bylo jediným zvukem, který slyšel.</p>
<p>Když Ner’zhul dokončil oběť, posadil se na okraj jezírka, zahleděl se do něj a čekal.</p>
<p>Nic se nedělo.</p>
<p>Nezpanikařil. Někdy to trvalo trochu déle, než předkové odpověděli.</p>
<p>Když však uběhlo dalších několik chvil, začala se ho zmocňovat nervozita. Nedokázal se ovládnout a nahlas řekl: „Předkové… milovaní mrtví… já, Ner’zhul, šaman klanu Shadowmoon, vůdce vašich dětí, jsem přišel hledat… ne, snažně prosit o vaši moudrost. Ztratil jsem cestu k vašemu světlu. Doba je náhle temná a plná strachu, třebaže jsme nyní jako národ jednotní a silnější. Mám pochybnosti, zda kráčím správným směrem, a žádám vás, abyste mne vedli. Prosím, jestli jste kdy milovali ty, kdo kráčí ve vašich šlépějích, přijďte a dejte mi radu, abych mohl náš národ správně vést!“</p>
<p>Hlas mu několikrát přeskočil. Věděl, že musí</p>
<p>navenek vypadat ztracený a ubohý, a na okamžik zrudl studem. Pak však podobné myšlenky zapudil vědomím, že všechno tohle dělá pro svůj národ, protože pro něj chce jen to nejlepší a protože v tuto chvíli nemá ani ponětí, co vlastně nejlepší je.</p>
<p>Záře z jezera náhle zesílila. Ner’zhul se dychtivě nahnul nad hladinu, zkoumal ji očima a spatřil v ní odraz tváře.</p>
<p>„Rulkan,“ vydechl. Na okamžik její obraz rozmazaly slzy, které mu během okamžiku vyhrkly do očí. Mrkl a znovu ho bodlo u srdce, neboť se jí podíval do přízračných očí a spatřil v nich cosi neznámého.</p>
<p>Nenávist.</p>
<p>Ner’zhul měl pocit, jako by ho někdo proklál šípem. Ve vodě se začaly objevovat další tváře, byly jich desítky. A všechny měly stejný výraz. Zmocnila se ho závrať a vykřikl: „Prosím! Pomozte mi! Darujte mi moudrost, abych si mohl znovu získat vaši přízeň!“</p>
<p>Přísný výraz Rulkan poněkud změkl, a když promluvila, slyšel v jejím hlase stopy soucitu. „Naši přízeň už zpět nezískáš. Ani teď, ani kdybys na to měl sto let. Nejsi spasitel svého lidu, ale zrádce.“</p>
<p>„Ne!“ zařval. „Ne, řekni mi, co mám dělat, a já to udělám. Ještě není pozdě. Nemůže být pozdě…“</p>
<p>„Nejsi dost silný,“ ozval se dunivý hlas, tentokrát mužský. Kdybys byl, nikdy by ses po této cestě nevydal. Nenechal by ses tak snadno napálit od bytosti, v níž není asi špetka lásky pro náš národ.“</p>
<p>„Ale… já to nechápu,“ zašeptal Ner’zhul. „Rulkan, vždyť jsi za mnou přišla! Slyšel jsem tě! A ty, Grekshare, ty jsi mi radil! Chtěli jste, abych poslechl Kiljaedena! Velkého přítele všech orků!“</p>
<p>Rulkan neodpověděla. Nemusela. Už v okamžiku, kdy mu jednotlivá slova vycházela z úst, chápal, jak strašlivě se nechal oklamat.</p>
<p>Předkové se mu nikdy nezjevili. To všechno byl Kiljaedenův trik, ať už to byl kdokoli… nebo cokoli. A nyní mu právem nevěřili. Šaman, který se nechá tak snadno podvést, nikdy nemůže znovu získat jejich důvěru. Všechno to byla jen dokonalá pavučina lží, klamů a manipulací. A on, Ner’zhul, byl jen hloupý hmyz, který se do ní neodvratně chytil.</p>
<p>Téměř sto draenei zahynulo. Nebylo cesty zpět, bylo zbytečné žádat pomoc předků. Už nikdy nebude moci věřit žádnému vidění, navždy bude mít pochyby, zda nejde o další lež. A nejhorší ze všeho bylo, že dal svůj národ všanc tomu, kdo navzdory nádhernému zjevu a medovým slovům neměl ani v nejmenším na srdci jejich dobro.</p>
<p>Ner’zhul stále hleděl do přízračných očí své milované, ta se však od něj vzápětí odvrátila. A desítky tváří mihotajících se na vodní hladině ji jedna po druhé následovaly.</p>
<p>Šaman se chvěl hrůzou z toho, co udělal. Neexistovalo nic, čím by to mohl napravit. Zbývalo mu jediné: pokračovat po cestě, kterou pro něj Kiljaeden pečlivě připravil, a modlit se, aby předkové, kteří mu už nenaslouchali, všechno napravili. Vložil tvář do dlaní a plakal.</p>
<p>* * *</p>
<p>V temnotě za záhybem tunelu se krčil Gul’dan. Když uslyšel vzlykot svého mistra, usmál se. Kiljaeden bude za tuhle informaci vděčný.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>12.</strong></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis>sichni jsme jistým způsobem slabí, třebaže každý jinak. Nezáleží, ke kterému druhu patříme. Někdy je slabost jen převlečená síla. Někdy je to naše zhouba. Někdy obojí. Moudří své slabiny znají a jsou připraveni se z nich učit. Hlupáci se jimi nechají ovládnout a zničit.</emphasis></p>
<p><emphasis>A někdy se z moudrého muže stane hlupák.</emphasis></p>
<p>Ner’zhul jel na hřbetě Skychasera, rukama zmrzlýma tak, že nevěděl, jestli jimi ještě někdy pohne, se křečovitě držel huňatého černého kožichu a přál si, aby si ho temnota vzala nadobro. Jak se mohl vrátit ke svému lidu s vědomím, co mu provedl? Ale utéct a bláhově se domnívat, že ho Kiljaeden nenajde? I to bylo nemožné. Zoufale toužil, aby měl odvahu uchopit rituální dýku, kterou neustále nosil u sebe, a probodnout si srdce, ale věděl, že by to nedokázal. Sebevražda byla u orků považována za cosi zavrženíhodného. Byla to ta nejzbabělejší odpověď na problémy, které ho dostihly. Kdyby se pro ni rozhodl, kdyby takhle utekl před hrůzou, jíž musel čelit, nemohl by jeho duch žít mezi předky.</p>
<p>Mohl dál předstírat, že nic netuší, a možná se i nenápadně pokusit Kiljaedena dostat ze hry. Navzdory jeho ohromné moci neměl Ner’zhul sebemenší důkaz, že by Nádherný dokázal číst myšlenky. To mu dodalo trochu naděje. Ano… možná by mohl zmírnit neštěstí, které chtěl ten podvodník přinést jeho lidu. Tak by mohl ještě nějak posloužit.</p>
<p>Fyzicky i duševně zcela vyčerpaný se Ner’zhul v onu zrádnou hodinu těsně před svítáním dopotácel do stanu a netoužil po ničem než se svalit na kožešiny a ve spánku alespoň na chvíli zapomenout na agónii, kterou si přivezl z hory.</p>
<p>Namísto toho ho však oslepilo jasné světlo a on padl na kolena.</p>
<p>„Takže tys mě chtěl zradit?“ řekl Nádherný.</p>
<p>Ner’zhul před sebe napřáhl ruce ve snaze chránit si zrak před tou neuvěřitelnou září. Zvedl se mu žaludek, až dostal strach, že bude strachem zvracet. Pak se světlo poněkud ztlumilo a on se odvážil dát ruce dolů. Přímo vedle Kiljaedena stál jeho učedník a temně se usmíval.</p>
<p>„Guldane,“ zašeptal Ner’zhul unaveně. „Cos to udělal?“</p>
<p>„Informoval jsem Kiljaedena o tom, že si hřeje na prsou hada,“ řekl Guldan klidně. Ve tváři měl stále děsivý úsměv. „On sám se nyní rozhodne, jak se zachází s červem, který se odvážil obrátit se proti němu.“</p>
<p>Guldan měl ještě na ramenou sníh. Ner’zhul si pomalu začal uvědomovat, co se stalo. Jeho učedník, hladový po moci – jak jen to mohl Ner’zhul tak dlouho nevidět? – ho sledoval. Slyšel slova předků. A po tom všem, co musel vyslechnout, byl stále ještě na Kiljaedenově straně? Ner’zhul na okamžik zapomněl na vlastní strach a pocítil lítost nad orkem, který klesl hlouběji než on sám.</p>
<p>„To mě bolí,“ řekl Kiljaeden. Ner’zhul se na něj vyděšeně podíval. „Vybral jsem si tě, Ner’zhule. Dal jsem ti svou moc. Ukázal jsem ti vše, co jsi potřeboval, abys mohl svůj lid posunout dál, abyste už nemuseli na tomhle světě hrát druhé housle.“</p>
<p>Ner’zhul odpověděl zcela bez rozmyslu. „Podvedl jsi mě. Seslal jsi mi lživé vidění. Vydával ses za předky, znesvětil jsi všechno, co pro nás představují. Nevím, proč to děláš, ale jsem si jistý, že to není z lásky k mému lidu.“</p>
<p>„A přes to všechno se mu daří více než dobře. Poprvé za mnoho staletí jsou orkové skutečně jeden národ.“</p>
<p>„Ale sjednotila je lež,“ řekl Ner’zhul. Z téhle soukromé vzpoury se mu téměř zatočila hlava. Byl to úžasný pocit. Když bude pokračovat, snad Kiljaeden ztratí trpělivost a zabije ho. Tím bude jeho problém vyřešen.</p>
<p>Avšak Kiljaeden nezareagoval vzteklým běsněním, v něž šaman doufal. Místo toho si zhluboka povzdechl a zavrtěl hlavou, jako rodič nespokojený s neposlušným dítětem.</p>
<p>„Ještě si můžeš znovu získat mou přízeň, Ner’zhule,“ řekl Kiljaeden. „Mám pro tebe úkol. Když ho splníš, zapomenu na tvé klopýtnutí.“</p>
<p>Ner’zhul pohnul rty. Chtěl ze sebe znovu co nejhlasitěji dostat všechen vzdor, ale tentokrát mu z úst žádná slova nevyšla. Uvědomil si, že pravá chvíle je pryč. Už se mu nechtělo zemřít, stejně jako se nechtělo zemřít žádnému příčetnému živému tvoru, proto nakonec mlčel.</p>
<p>„Ale ten incident s náčelníkem Frostwolfů mne znepokojuje,“ pokračoval Kiljaeden. „O to více, že není jediný, kdo se nahlas ohradil proti tomu, co se děje. Takových orků je více. Ten, který vládne Doomhammerem, a také někteří z klanů Bladewind a Redwalker. Jedna věc by byla, kdyby všechny tyhle hlasy patřily orkům, jejichž slovo nemá žádnou váhu, ale tak tomu není. Jestli má můj plán vyjít, nemůžeme si dovolit riskovat. Proto si jejich poslušnost zajistím sám.“</p>
<p>„Nestačí, aby mi přísahali věrnost,“ pokračoval Kiljaeden. Zamyšleně si poklepal dlouhým červeným prstem na tvář. „Až příliš mnoho orků si rádo plete význam slov čest a přísaha. Musíme… si být jistí, že budou spolupracovat. Teď i v budoucnosti.“</p>
<p>Guldanovi se zablýsklo v očích. „Co navrhuješ, Velký?“</p>
<p>Kiljaeden se na Guldana usmál. Ner’zhul viděl, že mezi nimi už vzniklo jisté pouto, že Guldan je pro Kiljaedena víc, než se kdy podařilo jemu. Kiljaeden musel Ner’zhula na svou stranu dostat lží a uskoky, ovšem Guldanovi mohl zjevně otevřeně říci všechno popravdě.</p>
<p>„Jeden způsob existuje,“ řekl Kiljaeden k oběma šamanům. „Způsob, jak si je navždy zavázat. Navždy z nich udělat věrné služebníky.“</p>
<p>Ner’zhul si myslel, že po všem, co mu řekli předkové, ho už žádná hrůza nepřekvapí, ale nyní, když si vyslechl Kiljaedenův plán, si uvědomil, že je stále schopen zažít naprostý šok. Navždy zavázat. Navždy věrnými služebníky.</p>
<p>Navždy zotročeni.</p>
<p>Podíval se Kiljaedenovi do planoucích očí a znovu nenalézal slova. Věděl, že by stačilo přikývnout, ale nedokázal se přinutit ani k tomu. Byl schopen jen tupě zírat, hypnotizován jako ptáček tváří v tvář hadovi.</p>
<p>Kiljaeden si zhluboka povzdechl. „Odmítáš tedy svou jedinou šanci, jak si znovu získat mou přízeň?“</p>
<p>Když Kiljaeden promluvil, jako by z Ner’zhula sňal zlé kouzlo. Slova, která šamanovi uvízla v hrdle, najednou vylétla ven, a jakkoli věděl, že to bude znamenat jeho zkázu, nesnažil se je nijak zastavit.</p>
<p>„Odmítám odsoudit svůj národ k věčnému životu v otroctví,“ vykřikl.</p>
<p>Kiljaeden ho vyslechl a pak pokýval ohromnou hlavou. „Je to tvá volba. A sám sis také zvolil následky. Poslouchej tedy, šamane. Tvá volba nic neodvrátí. I tak dostanu, co chci. Z tvého lidu budou otroci. Místo abys je však vedl, hřál se na výsluní a užíval si mé přízně, budeš odsouzen vše jen bezmocně sledovat. Myslím, že takový osud je daleko sladší pomstou, než kdybych tě jednoduše zabil.“</p>
<p>Ner’zhul otevřel ústa ve snaze něco říct, ale jako už tolikrát to nedokázal. Kiljaeden přimhouřil obrovské oči a Ner’zhul se nemohl ani pohnout. Dokonce i jeho srdce divoce bušilo jen z Kiljaedenovy vůle a on to věděl.</p>
<p>Jak mohl být tak naivní? Jak to, že předtím neviděl všechny ty lži?</p>
<p>Jak si mohl splést iluzi seslanou touhle… zrůdou s duchem své milované družky? Oči se mu zalily slzami, které mu následně stekly po tvářích, a on znovu věděl, že se tak děje jen proto, že to Kiljaeden dovolil.</p>
<p>Kiljaeden se na něj usmál a pak se pomalu obrátil ke Guldanovi. Ner’zhula alespoň trochu utěšilo, že se nikdy na Kiljaedena nedíval s výrazem, který nyní viděl ve tváři svého učedníka. Guldan byl jako štěně hladově čekající na odměnu.</p>
<p>„Tebe nemusím chytat na sladké lži, můj nový pomocníku, že ne?“ řekl Kiljaeden hlasem, v němž byla téměř láska. „Tebe pravda neděsí.“</p>
<p>„To opravdu ne, můj pane. Rozkazuj. Žiju, abych ti sloužil.“</p>
<p>Kiljaeden se zasmál. „Když jsem přestal lhát já, musíš i ty. Žiješ jen pro moc. Prahneš po ní. A za posledních pár měsíců tvé schopnosti vzrostly natolik, že jich mohu využít. Naše partnerství není založeno na obdivu a úctě, nýbrž na uspokojení a sobeckém prospěchu. Což znamená, že pravděpodobně vydrží.“</p>
<p>V Gul’daňově tváři se vystřídaly různé emoce. Zdálo se, že neví, jak na tahle slova reagovat, a Ner’zhula nejistota bývalého učedníka těšila.</p>
<p>„Jak… si přeješ,“ zakoktal nakonec Gul’dan a pak trochu sebevědoměji dodal: „Řekni mi, co ode mne žádáš, a já přísahám, že tvou vůli vykonám.“</p>
<p>„Jistě nepochybuješ, že mým cílem je vyhladit draenei. Proč tomu tak je, to tě nemusí zajímat. Stačí, když víš, že je to mé přání. Orkové si zatím vedou poměrně dobře, ale mohou se zlepšit. Měli by se zlepšit. Válečník je jen tak dobrý jako jeho zbraň a já, Guldane, mám v úmyslu dát tobě a tvému lidu zbraň, jakou jste nikdy neviděli. Bude to chvíli trvat a nejprve se budeš muset učit, abys pak mohl učit ostatní. Jsi připraven i na tohle?“</p>
<p>Guldanovi se rozzářily oči. „Uč mě, Velký, a uvidíš, jak dobrým žákem umím být.“</p>
<p>Kiljaeden se zasmál.</p>
<p>Durotan byl celý od krve a většina z ní byla jeho vlastní.</p>
<p>Co se pokazilo?</p>
<p>Nejprve šlo všechno jako obvykle. Objevili loveckou družinu, vrhli se na ni a čekali, že šamani použijí svou moc.</p>
<p>To se však nestalo. Místo toho jeden Vlk po druhém padali skoleni lesklými zbraněmi a modrobílou magií draenei. V jednu chvíli i sám Durotan bojoval o holý život a periferním viděním zaznamenal, že také DrekThar se zoufale brání, přičemž jedinou jeho zbraní byla hůl.</p>
<p>Co se stalo? Proč jim šamani nepřišli na pomoc? O co DrekTharovi šlo? Nedokázal se holí ohánět lépe než malé dítě – proč nepoužil magii?</p>
<p>Draenei se zuřivě bránili a dokonale využívali výhody, kterou jim nečinnost orkských šamanů poskytla. Bojovali zběsileji, než je kdy Durotan viděl, a v očích jim zářila touha urvat zřejmě první vítězství. Tráva byla kluzká krví a Durotan neudržel rovnováhu. Spadl na záda a jeho protivník se rozmáchl mečem.</p>
<p>Takže tohle byl onen okamžik. Zahyne nádhernou smrtí uprostřed velkolepé bitvy. Až na to, že neměl zrovna pocit, že by tohle byla velkolepá bitva. Zcela instinktivně zvedl sekeru, aby odrazil ránu, která musela přijít, a to navzdory tomu, že měl na paži hlubokou ránu a ruka se mu třásla. Podíval se do očí válečníkovi, který ho zřejmě zabije.</p>
<p>A poznal Restalaana.</p>
<p>V tu chvíli i kapitán draeneiské gardy vytřeštil zářivě modré oči, neboť i on poznal protivníka, a ránu zadržel. Durotan zalapal po dechu a pokusil se sebrat dostatek sil, aby vstal a pokračoval v boji. Restalaan vyslovil cosi ve svém zpěvném jazyce a všichni draenei prakticky v okamžení znehybněli.</p>
<p>Když Durotan vstal, uvědomil si, že naživu už je jen hrstka jeho bojovníků. Ještě pár okamžiků a draenei by jeho oddíl pobili do jednoho, zatímco sami přišli jen o dva nebo tři muže.</p>
<p>Restalaan upřel na Durotana pronikavý pohled. V jeho ošklivé tváři se mísily různé emoce: soucit, znechucení, výčitky i odhodlání. „Pro soucit a čest, s jakou ses zachoval k našemu prorokovi, Durotane, synu Garadův, budete ty i ostatní z tvého klanu ušetřeni. Ošetřete raněné a vraťte se domů. Ale ať vás ani nenapadne, že bychom byli stejně milosrdní i v budoucnu. Tímto jsme vyrovnaní.“</p>
<p>Durotan zavrávoral, jako by pil přes míru, ale skutečným důvodem byla ztráta krve z hlubokých ran. Silou vůle se přinutil zůstat stát, zatímco se draenei otočili a rychle zmizeli za obzorem. Jakmile jim zmizeli z očí, nedokázal už přinutit nohy, aby ho dál nesly, a padl na kolena. Měl naštípnutých nebo zlomených několik žeber a každé nadechnutí ho nesnesitelně bolelo.</p>
<p>„Durotane!“</p>
<p>Byla to Draka. I ona byla těžce raněná, ale její hlas zněl silně. Durotan pocítil ohromnou úlevu. Díky předkům, žije.</p>
<p>Vzápětí k němu přiběhl Drek’Thar, položil mu obě ruce na srdce a cosi zašeptal. Durotan pocítil, jak se mu tělem rozlévá teplo a zároveň bolest ustupuje. Zhluboka a z plných plic se nadechl.</p>
<p>„Alespoň že mě nechají uzdravovat,“ řekl Drek‘Thar tak tiše, že ho Durotan téměř neslyšel.</p>
<p>„Postarej se o ostatní a pak si promluvíme,“ řekl Durotan. Drek’Thar přikývl, ale nepodíval se mu do očí. Spolu s ostatními šamany rychle s pomocí magie vyléčil všechna zranění, u kterých to bylo možné, zbývající ošetřil mastmi a obvazy. I Durotan měl ještě další zranění, ta však nebyla nebezpečná, takže mohl šamanům pomoci.</p>
<p>Když Durotan udělal všechno, co bylo v jeho silách, vstal a rozhlédl se. Na zelené trávě tuhlo patnáct těl, včetně Rokkarova, jeho zástupce. Durotan nevěřícně zavrtěl hlavou.</p>
<p>Bude se sem muset vrátit s nosítky, aby odnesli padlé domů. Shoří na hranici, jejich těla si vezme oheň, popel rozfouká vítr a nakonec si ho vezme voda a zem. Jejich duchové odejdou do Oshu’gun a šamani se jich budou moci v budoucnu ptát na radu.</p>
<p>Nebo ne? Stalo se něco strašného a bylo na čase, aby zjistil co.</p>
<p>Zaplavil ho náhlý vztek z té strašlivé ztráty. Navzdory všemu, co mu předkové řekli, cosi v jeho nitru mu stále šeptalo, že útok na draenei byla hrozná chyba. Prudce se obrátil k DrekTharovi a s hrdelním zavrčením menšího orka pevně chytil a zvedl ze země.</p>
<p>„Byl to masakr!“ zařval Durotan a divoce šamanem třásl. „Patnáct našich tu leží mrtvých! Jejich krev se vpíjí do země a já jsem ani tebe, ani nikoho z tvých šamanů neviděl, že byste se nějak zapojili do boje!“</p>
<p>DrekThar nebyl na okamžik schopen slova. Na louce se rázem rozhostilo ticho, neboť i všichni přeživší Frostwolfové mlčky sledovali hádku svých vůdců. Nakonec DrekThar slabým hlasem odpověděl: „Živly… nám odmítly přijít na pomoc.“</p>
<p>Durotan svraštěl obočí. Ještě stále držel Drek‘Thara za koženou kazajku. Obořil se na ostatní šamany: „Je to pravda? Odmítly nám pomoci v boji?</p>
<p>Šamani vypadali, že šok nepředstírají. Jeden z nich roztřeseným hlasem řekl: „Je to pravda, velký náčelníku. Žádal jsem o pomoc jeden po druhém. Všechny odpověděly… odpověděly, že je to proti rovnováze a že nám už nedovolí využívat svou sílu.“</p>
<p>Durotana vrátilo do reality vzteklé zasyčení. Otočil se a díval se do Dračiny rozhořčené tváře. „Tohle je víc než znamení! To je přímo výkřik, řev, že to, co děláme, je špatně!“</p>
<p>Durotan se snažil pochopit význam toho, co se stalo. Mlčky přikývl. Kdyby se nad ním Restalaan nesmiloval, ležel by nyní s ostatními členy své družiny na zemi a jejich těla by rychle chladla. Živly jim odmítaly dál pomáhat. Vzepřely se proti tomu, co od nich šamani žádali.</p>
<p>Durotan se zhluboka nadechl a prudce zavrtěl hlavou, jako by z ní chtěl skutečně vytřást všechny temné myšlenky. „Dostaneme raněné co nejrychleji domů. A pak… pak pošlu dopisy. Jestli je pravda, čeho se bojím – že se živly nevzepřely jen šamanům Vlků a že se zlobí na všechny orky za to, co děláme draenei – pak to musíme probrat s Ner’zhulem.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>13.</strong></p>
<p><emphasis>Jak je možné, že jsme to neviděli? Je snadné svalit všechnu vinu za náš pád na charismatického Kiljaedena, na slabého Ner</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>zhula nebo na Gul</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>dana prahnoucího po moci. Všichni tři však od orků žádali, aby předstírali, že horké je studené, že sladké je hořké, a i když všechno v nás doslova křičelo, že to není pravda, slepějsme je následovali. Nebyl jsem tam, takže nemohu říct proč. Snad bych i já poslechl a stáhl ocas jako spráskaný pes. Možná to byl strach a možná úcta k vůdcům, kterou nebylo možné překonat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Možná.</emphasis></p>
<p><emphasis>Anebo bych možná, stejně jako můj otec, začal vidět kazy v nablýskaném drahokamu. Hrozně rád bych chtěl, aby tomu tak bylo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Blackhand se na něj podíval zpod hustého obočí a zamračil se. Ve skutečnosti neustále vypadal, jako že se mračí, a vlastně tomu tak i možná bylo.</emphasis></p>
<p>„O tomhle nic nevím, Guldane,“ zahřměl. Zároveň sjel obrovitou rukou k jílci meče a nejisté ho hladil.</p>
<p>Když ho Guldan před čtrnácti dny požádal o schůzku, na kterou měl s sebou přivést i své nejschopnější šamany a o které zároveň nesměl nikomu říct, souhlasil. Blackhand měl odjakživa Guldana raději než Ner’zhula, aniž by si vlastně byl jistý proč. Když se s ním Guldan posadil u hotové hostiny a vysvětlil mu současnou situaci, byl Blackhand nesmírně rád, že přišel. Teď už věděl, proč se mu Guldan tolik zamlouval. Tenhle ještě nedávno učedník a nyní hotový mistr se mu vlastně velmi podobal. Nesnášel ideály, zajímalo hojen to, co mohl prakticky využít. A taky moc, dobré jídlo, nablýskanou zbroj a krveprolití. Tohle měli oba orkové společné.</p>
<p>Blackhand byl náčelník orků z kmene Blackrock. Výš už se dostat nemohl. Alespoň… si to až do dnešního dne myslel. Když byly klany rozdělené, bylo největší odměnou jeden z nich vést. Ale nyní… nyní klany spolupracovaly. A Blackhand viděl v Guldanových malých očích žhavé jiskřičky chamtivosti. Byl by přísahal, že z něj cítí hlad po moci. Hlad, který cítil i on sám.</p>
<p>„Ner’zhul je ctihodný a cenný rádce,“ řekl Guldan, zatímco žvýkal sušené ovoce a drápem se pokoušel vyškrábnout kousek, který mu uvízl mezi zuby. „Je velmi moudrý. Ale… bylo rozhodnuto, že od této chvíle bude lepší, když orky povedu já.“</p>
<p>Blackhand se zlověstně zašklebil. Ner’zhula tu nikde neviděl.</p>
<p>„A moudrý vůdce se obklopuje spojenci, kterým může plně důvěřovat,“ pokračoval Guldan. Takovými, kteří jsou silní a oddaní. Kteří si plní závazky. A kterých si pak bude za jejich věrnost nesmírně vážit a bohatě je odmění.“</p>
<p>Blackhand se krátce zamyslel nad skutečným významem slova „oddaný“, ale všechny pochybnosti zmizely se slovy „nesmírně vážit“ a „bohatě odmění“. Ohlédl se na osm šamanů, které si ke Guldanovi přivedl. Seděli kolem druhého ohně kousek stranou, kde se o ně starali Guldanovi služebníci. Všichni vypadali až zoufale šťastní a hlavně byli všichni bezpečně z doslechu.</p>
<p>Blackhand řekl: „Chtěl jsi po mně šamany. Předpokládám, že víš, co se s nimi děje?“</p>
<p>Guldan si povzdechl a natáhl se pro stehno z talbuka. S chutí se do něj zakousl, až mu od úst stékala šťáva. Nepřítomně si ji utřel, dožvýkal, polkl a odpověděl: „Ano, slyšel jsem o tom. Živly už je neposlouchají.“</p>
<p>Blackhand ho bedlivě pozoroval. „Někteří si začínají šeptat, že je to, co děláme, špatné.“</p>
<p>„A ty si to myslíš?“</p>
<p>Blackhand pokrčil rozložitými rameny. „Já nevím, co si mám myslet. Tohle je pro nás všechny úplně nové. Předkové sice něco tvrdí, ale živly nás neposlouchají.“</p>
<p>I v něm neustále rostlo podezření ohledně předků, ale nechal si ho pro sebe. Blackhand věděl, že ho mnozí mají za hlupáka, a dobrovolně je nechával myslet si, že není víc než hora svalů držící meč. Dávalo mu to potřebný nadhled a spoustu výhod.</p>
<p>Nyní ho studoval Guldan a Blackhanda napadlo, jestli nový duchovní vůdce orků nějak necítí, že něco skrývá.</p>
<p>„Jsme hrdá rasa,“ řekl Guldan. „Někdy je pro nás těžké přiznat, že nevíme všechno. Kiljaeden a ty bytosti, které vede… Blackhande, nedokážeš si představit, jaká tajemství skrývají! Jakou vládnou mocí! A oni jsou ochotní se s námi o tu moc podělit!“</p>
<p>Guldanovi jiskřily oči vzrušením. I Blackhandovi se rozbušilo srdce. Guldan se k němu naklonil a pokračoval šeptem, v němž bylo znát posvátnou úctu.</p>
<p>„Jsme proti nim jako děti, které ještě nic neumí. Dokonce i ty… nebo já. Ale jsou ochotni nás učit, podělit se s námi o trochu své moci. Skutečná moc nezávisí na tom, jestli se vzduch, země, oheň nebo voda rozhodnou tě vyslyšet.“ Guldan máchl zamítavě rukou. „Taková moc je pomíjivá. Nedá se na ni spolehnout. Klidně tě opustí uprostřed bitvy a nechá tě bezmocného.“</p>
<p>Blackhandova tvář ztuhla. Přesně tohohle byl svědkem. Bylo třeba všech sil jeho válečníků, aby nakonec urvali vítězství, zatímco jeho šamani jen zděšeně lamentovali nad skutečností, že je živly nechtějí poslouchat.</p>
<p>„Poslouchám,“ zavrčel tiše.</p>
<p>„Představ si, co bys dokázal, kdybys vedl skupinu šamanů schopných skutečně ovládat moc, ne o ni prosit a žebrat,“ pokračoval Guldan. „Představ si, že by ti šamani navíc měli služebníky, kteří by bojovali na tvé straně. Služebníky, kteří by dokázali, řekněme, způsobit, že nepřátelé v hrůze prchnou z bojiště. Služebníky schopné vysát z draenei magii, jako hmyz v horkých dnech saje krev, odvést jejich pozornost od samotného boje.“</p>
<p>Blackhand zvedl husté obočí. „Za takových podmínek si dokážu představit vítězství. Prakticky vždy.“</p>
<p>Guldan přikývl a zazubil se. „Přesně.“</p>
<p>„Ale jak víš, že je to pravda a ne jen nějaký falešný slib, který ti někdo našeptal?“</p>
<p>Guldan se usmál ještě víc. „Protože, příteli… jsem to sám zažil. A tvé šamany, kteří támhle sedí, tohle všechno naučím.“</p>
<p>„Výborně,“ zahřměl Blackhand.</p>
<p>„Ale to není všechno, co mohu nabídnout. Válečníci. Znám způsob, jak udělat tebe i každého, kdo bojuje po tvém boku, silnějším, zuřivějším a nebezpečnějším. Všechno tohle máme na dosah ruky.“</p>
<p>„Máme?“</p>
<p>„Nemohu si dovolit ztrácet čas tím, že budu mluvit s každým náčelníkem, který si přijde na něco stěžovat,“ řekl Guldan a znechuceně mávl rukou. „Jsou tací, kteří ochotně souhlasí s tím, co my oba vidíme jako nejlepší řešení, ale najdou se i tací, kteří jsou proti.“</p>
<p>„Pokračuj,“ řekl Blackhand.</p>
<p>Ale Guldan nepokračoval. Alespoň ne hned. Odmlčel se, zabraný do myšlenek. Blackhand zvedl větev a prohrábl oheň. Moc dobře věděl, že většina orků, dokonce i z jeho vlastního klanu, ho považuje za horkokrevného a prchlivého, on však znal cenu trpělivosti.</p>
<p>„Představuji si dvě skupiny orkských vůdců. Ta první bude obyčejná rada, která si zvolí vůdce, bude rozhodovat za všechny klany a její činy budou veřejné. Druhá skupina bude v jejím stínu. Skrytá. Tajná. Mocná,“ řekl Guldan tiše. „Tahle Stínová rada bude složena z orků, kteří s námi budou sdílet stejnou vizi a budou ochotni podstoupit oběti, aby ji uskutečnili.“</p>
<p>Blackhand přikývl. „Ano… ano, chápu. Vedení navenek, přede všemi… a zároveň jedno tajné.“</p>
<p>Guldanova ústa se roztáhla do opatrného úsměvu. Blackhand se na něj chvíli díval a pak se zeptal: „A do kterého budu patřit já?“ • „Do obou, příteli,“ odpověděl Guldan sametově. „Jsi rozený vůdce. Máš charisma, sílu, a dokonce i tví nepřátelé vědí, že jsi mistr taktiky. Zvolit tě za vůdce orků bude hračka.“</p>
<p>Blackhandovi se zablýsklo v očích. „Nejsem žádná loutka,“ zavrčel tiše.</p>
<p>„Jistě že ne,“ řekl Guldan. „Právě proto budeš součástí obou skupin. Staneš se vůdcem nového druhu orků… můžeme ho nazvat třeba… Horda. A zároveň budeš členem Stínové rady. Nemůžeme přece spolupracovat, když si nebudeme věřit, že?“</p>
<p>Blackhand se Guldanovi zahleděl do zářivých a chytrých očí a usmál se. Ani trochu šamanovi nevěřil, ale předpokládal, že šaman jemu taky ne. Bylo to jedno. Oba chtěli moc. Blackhand věděl, že nemá schopnosti ani předpoklady, které by mu umožnily získat takovou moc, po jaké toužil Guldan. A Gul’dan v žádném případě nechtěl moc, po jaké toužil Blackhand. Nekonkurovali si, byli spojenci. Z čeho těžil jeden, druhému nevadilo, nýbrž se mu rovněž hodilo.</p>
<p>Blackhand pomyslel na svou rodinu – na svou družku Urukal, dva syny Renda a Maima a na dceru Griseldu. Samozřejmě že jim nepodstrojoval stejně jako třeba ten slabý Durotan Drace, ale měl je rád. Chtěl družku zahrnout šperky a chtěl, aby jeho synové a dcera žili v úctě ostatních, jak se slušelo na potomky Blackhanda.</p>
<p>Koutkem oka zachytil pohyb. Když se otočil, spatřil ze stanu vycházet Ner’zhula, kdysi mocného šamana, ale nyní jen trosku.</p>
<p>„A co on?“ zeptal se Blackhand.</p>
<p>Guldan pokrčil rameny. „Co s ním? Už nic neznamená. Nádherný si přeje, abych ho zatím nechal žít. Myslím, že pro něj chystá něco… speciálního. Bude z něho figurka. Orkové ho stále příliš milují, než aby se ho tak rychle zřekli. Ale nemusíš se bát. Ten už nás neohrozí.“</p>
<p>„A šamani Blackrocků… říkáš, že je naučíš tu novou magii? Magii, kterou jsi studoval? Budou nepřemožitelní?“</p>
<p>„Sám je vycvičím, a jestli se budou schopni rychle přizpůsobit, budou první mezi mými černokněžníky.“</p>
<p>Černokněžník. Takže tohle bylo jméno pro toho, kdo bude vládnout novou magií. Znělo tak zvláštně. Černokněžník. A černokněžníci z kmene Blackrock budou první vyvolení.</p>
<p>„Blackhande, náčelníku klanu Blackrock, jaká je tvá odpověď na mou nabídku?“</p>
<p>Blackhand se pomalu otočil zpátky na Gul’dana. „Má odpověď zní: Ať žije Horda… a ať žije Stínová rada.“</p>
<p>Na úpatí posvátné hory se shromáždil rozběsněný dav. Durotan poslal zprávu všem, kterým věřil, a dostal spoustu odpovědí potvrzujících, že živly skutečně odmítly šamany poslouchat. Jedna obzvláště bolestná zpráva přišla od klanu Bonechewer. Celý jeden oddíl padl v boji proti draenei a jejich smrt byla záhadou až do okamžiku, kdy se o pár dní později jeden ze šamanů, který do bitvy neodjel, pokusil vyléčit nemocné dítě.</p>
<p>A teď se všichni, náčelníci klanů i šamani, sjeli sem, aby se setkali s Ner’zhulem a žádali od něj vysvětlení.</p>
<p>Ner’zhul jim vyšel naproti, aby je pozdravil, a máváním rukou prosil o ticho.</p>
<p>„Vím, proč jste dnes přišli,“ řekl. Durotan se zamračil. Ner’zhul byl od něj tak daleko, že ho málem neviděl, a přesto ho bylo dokonale slyšet. Věděl, že za normálních okolností by šaman požádal vítr, aby donesl jeho slova k uším všech, kterým byla určena. Ale živly odmítly šamanům nadále sloužit, tak jak to bylo možné? Vyměnili si s Drakou udivené pohledy, ale nic neříkali.</p>
<p>„Skutečně je pravda, že živly již neodpovídají na prosby šamanů o pomoc.“ Ner’zhul ještě pokračoval, ale jeho slova se tentokrát utopila v přílivu vzteklých výkřiků. Na okamžik sklopil zrak k zemi. Durotan si ho zkoumavě prohlížel. Duchovní vůdce orků vypadal zranitelnější a ztrhanější než kdykoli předtím. Ale to je přece jasné, pomyslel si.</p>
<p>Po pár okamžicích výkřiky utichly. Shromáždění orkové byli vzteklí, ale víc než vybíjet si vztek chtěli odpovědi.</p>
<p>„Někteří z vás, když tohle zjistili, došli k závěru, že všechno, co děláme, je špatné. Ale tenhle závěr je chybný. Naše nedávné činy nám přinesly moc, jakou jsme nikdy neměli. Můj učedník, ctihodný Guldan, tuhle moc studoval. Nechám ho, aby zodpověděl vaše otázky.“</p>
<p>Ner’zhul se otočil, ztěžka se opřel o hůl a poodstoupil stranou. Gul’dan se mistru hluboce uklonil. Ner’zhul jako by si toho nevšiml. Stál se zavřenýma očima a vypadal starý a slabý.</p>
<p>Naproti tomu Durotan nikdy neviděl Gul’dana vypadat lépe. V tomhle orkovi byla nová energie a z jeho pohybů i hlasu sálalo sebevědomí.</p>
<p>„Co se vám nyní chystám říct, bude možná těžké přijmout, ale já věřím, že když přijde na možnost stát se lepším, nejsou orkové omezení,“ řekl. Jeho hlas byl zřetelný a pevný. „Stejně jako jsme byli</p>
<p>překvapeni a ohromeni, když jsme zjistili, že existují jiné mocné bytosti než naši předkové a živly, objevili jsme, že existují možnosti, jak využívat magii bez pomoci živlů. Můžeme mít moc, aniž bychom se o ni museli prosit, nebo dokonce žebrat… moc, která k nám přijde jednoduše proto, že jsme dost silní, abychom jí to přikázali. A jsme dost silní i na to, abychom ji ovládli. My ji přinutíme nás poslouchat, být nám po vůli, ne naopak.“</p>
<p>Guldan se odmlčel, aby všichni mohli jeho slova vstřebat, a mezitím se rozhlížel po shromážděných orcích. Durotan se ohlédl na DrekThara.</p>
<p>„Je to možné?“ zeptal se.</p>
<p>DrekThar bezmocně pokrčil rameny. Vypadal, že mu Guldanova slova úplně vyrazila dech. „Nemám ponětí,“ řekl. „Ale Durotane, po té poslední bitvě… šamani přeci jen vykonávali přání předků! Jak jim mohly živly odmítnout pomoc? A jak vůbec mohli předkové něco takového dovolit?“</p>
<p>Hlas mu postupně zhořkl. Ještě stále cítil šok i stud. Durotan chápal, že se šaman cítí asi jako válečník, který sebevědomě sáhl po sekeře a zjistil, že se mu v rukou proměnila v kouř. Jeho vlastní sekera, kterou mu navíc daroval přítel a již chtěl použít pro dobrou věc.</p>
<p>„Ano! Ano, vidím, že chápete hodnotu toho, co vám nabízím… co vám nabízí Nádherný, který se rozhodl vzít nás pod svá ochranná křídla,“ řekl Guldan a kýval hlavou. „Učil jsem se od téhle vznešené bytosti stejně jako těchto několik šamanů.“</p>
<p>Poněkud poodstoupil a místo něj se vpředu objevilo pár šamanů v nej krásnějších zbrojích, jaké kdy Durotan viděl.</p>
<p>„Všichni jsou z Blackrocku,“ zašeptala Draka a zamračila se tak, že se jí obočí nad kořenem nosu spojilo. I Durotan si toho všiml.</p>
<p>„Všechno, co se naučili, předají dál všem šamanům, kteří se budou chtít také učit. To vám přísahám. Nyní mne následujte na pláň, kde se odnepaměti odehrávaly rituály Kosh’harg. Tam vám šamani předvedou své nové a pozoruhodné schopnosti.“</p>
<p>Z důvodu, který sám nedokázal pojmenovat, se Durotanovi náhle zvedl žaludek. Draka si toho všimla a povzbudivě mu stiskla ruku.</p>
<p>„Co je ti?“ zeptala se tiše, zatímco se společně s ostatními vydali k místu, kde se konávaly slavnosti.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Nevím,“ řekl stejně tiše. „Jenom… jsem měl najednou pocit, že se stane něco strašného.“</p>
<p>Draka zavrčela. „Já už ten pocit mám docela dlouho.“</p>
<p>Durotan se přinutil zachovat klidnou tvář. Byl odpovědný za blaho svého kmene a už tak nebyla jeho pozice u Ner’zhula a nyní zřejmě ani u Gul‘dana nejlepší. Durotan si byl dobře vědom, že kdyby ho chtěl jeden z těchto šamanů v kmenu napadnout, měl by to mnohem snadnější než v minulosti. S tím, jak všichni volali po jednotě, by jakákoli forma izolace klanu Vlků mohla znamenat jeho zánik. Durotanovi se nelíbil směr, kterým se věci začaly</p>
<p>ubírat, ale on si nemohl dovolit příliš protestovat. Jemu osobně to mohlo být jedno, ale nemohl dopustit, aby trpěl jeho klan.</p>
<p>A přesto mu srdce divoce bušilo a tělo se mu třáslo zlou předtuchou. Rychle se pomodlil k předkům, aby i nadále moudře vedli jeho lid.</p>
<p>Došli až k širokému údolí, v němž se po generace odehrávala slavnost Kosh’harg. Když Durotan znovu vstoupil na posvátnou zem, poněkud se uklidnil. Vrátily se mu vzpomínky a vyloudily mu na tváři letmý úsměv. Vzpomněl si na osudovou noc, kdy se s Orgrimem rozhodli postavit všem tradicím, vyplížit se ze stanu a špehovat dospělé sedící u táborového ohně. A taky na zklamání z toho, jak obyčejný byl jejich rozhovor. Dnes už byl zkušenější, a i když si stále myslel, že byli odvážní, už se nedomníval, že byli první, kdo se o něco takového pokusil, a zřejmě ani poslední.</p>
<p>Také si vzpomněl, jak tu poprvé spatřil tu, která se stala jeho družkou, jak se spolu vydali na lov v okolních svěžích loukách, jak tančili u ohně za dunění bubnů, při němž se jim třásly snad i kosti, a jak zpívali k měsíci. Pomyslel si, že dokud jeho lid má takové tradice a vzpomínky, je všechno v pořádku. Cítil se o něco lépe a podíval se k místu, kde se obvykle tančilo. Stál tam malý stan a Durotana napadlo, k čemu asi je.</p>
<p>Oba se s Drakou zastavili pár metrů od stanu, protože předpokládali, že je součástí chystaného představení. Ostatní je napodobili. Postupně na sluncem zalitou pláň došli všichni orkové. Durotan viděl, že většina z nich jsou náčelníci klanů a jejich šamani, takže na prostranství nebylo ani zdaleka tolik orků jako v čase slavnosti.</p>
<p>Guldan počkal, až dorazí všichni, a pak zamířil přímo ke stanu. Šamani vycvičení v onom záhadném druhu magie ho následovali. Všichni kráčeli zcela sebejistě a hrdě. Guldan se zastavil před stanem a pokynul několika blackrockským válečníkům, kteří předstoupili a postavili se do pozoru.</p>
<p>V tu chvíli se změnil směr větru. Durotan zbystřil, když mu k nozdrám přinesl známý pach.</p>
<p>Draenei…</p>
<p>Tiché mručení kolem něj mu prozradilo, že není jediný, kdo pach zachytil. V ten okamžik však Guldan pokynul svým válečníkům. Všichni na chvíli zmizeli ve stanu.</p>
<p>Z něj pak vyvedli osm pevně spoutaných draenei.</p>
<p>Tváře měli oteklé od mnoha ran. Do úst jim někdo zastrčil špinavý hadr. Na modré kůži a tom málu, co jim zůstalo z šatů, byla zaschlá krev. Durotan vytřeštil oči.</p>
<p>„Když klan Blackrock bojoval s pomocí magie, kterou vám chci nyní ukázat, zvítězil tak jednoznačně, že byl schopen vzít zajatce,“ řekl Guldan pyšně. „Na těchhle zajatcích vám ukážu, co naše nová magie dokáže.“</p>
<p>Durotana ovládl vztek. Zabít nepřítele v rovném boji byla jedna věc, ale vraždit bezbranné zajatce, to byl vrchol. Otevřel ústa, ale dotyk ruky, který ucítil na rameni, jeho slova zadržel. Vztekle se ohlédl a zjistil, že se dívá do šedých očí Orgrima Doomhammera.</p>
<p>„Tys o tom věděl,“ sykl Durotan tak, aby jeho slova slyšel jen starý přítel.</p>
<p>„Buď zticha,“ odpověděl šeptem Orgrim a ohlédl se, aby se přesvědčil, že je nikdo neslyšel. Ale pozornost všech byla upřena ke Gul’danovi a jeho šamanům. „Ano, věděl. Byl jsem u toho, když jsme je zajali. Tak to prostě někdy je, Durotane.“</p>
<p>„Ale u orků tomu tak nebývalo,“ odpověděl Durotan.</p>
<p>„A teď už je,“ řekl Orgrim. „Bohužel, jinak to nejde. Ale nemyslím si, že se z toho stane běžná záležitost. Naším cílem je draenei zabít, ne je mučit.“</p>
<p>Durotan na přítele hleděl s otevřenou pusou. Orgrim jeho pohled chvíli vydržel, pak však odvrátil zrak. Durotan cítil, že ho vztek poněkud opustil. Alespoň že Orgrim chápal, že je to zvěrstvo, přestože ho vlastně podporoval. Ale co ještě asi Orgrim udělal? Byl Blackhandovým zástupcem. Byl k náčelníkovi vázán přísahou. Stejně jako Durotan měl za ostatní odpovědnost, které se nemohl jen tak zříct. Poprvé v životě si Durotan přál, aby byl jen obyčejný ork.</p>
<p>Podíval se do očí své družce. Ta vyděšeně pohlédla nejdřív na něj a poté na Orgrima. A pak Durotan spatřil, jak se jí ve tváři objevil výraz smutku a odevzdání a Draka sklopila hlavu.</p>
<p>„Tihle tvorové pro nás v tuto chvíli mají cenu,“ řekl Guldan. Durotan, který měl pocit, že má tělo z olova, se pomalu obrátil k šamanovi. „Použijeme je, abychom vám předvedli svou novou moc.“</p>
<p>Kývl na první blackrocksou šamanku v řadě, která se ihned uklonila. Vypadala trochu nervózně. Zavřela oči a soustředila se. Ozval se zvuk, jako když se zvedne prudký vítr. U nohou se šamance objevila podivná kresba tvořená fialovým světlem. Nad hlavou se jí zhmotnila stejně fialová kostka, která se líně otáčela. A pak měla náhle u nohou malého kvičícího tvora. Divoce několikrát poskočil, oči mu rudě zaplály a tlama se roztáhla do jakéhosi úsměvu, který odhalil drobné, ale ostré zuby. Durotan uslyšel kolem sebe šepot a několik vyděšených syknutí.</p>
<p>Ostatní šamani se přidali ke kolegyni a vyvolali stejné přízraěné fialové kruhy a kostky. Vzápětí se i jim u nohou zhmotnili podivní tvorové. Někteří měli podobu velkých beztvarých věcí zbarvených od modré až po fialovou, zlověstně se vznášejících nízko nad zemí. Na jiné byl poněkud příjemnější pohled, když si ovšem jeden odmyslel nohy zakončené kopyty a netopýří křídla. Větší i menší, všichni nyní klidně seděli u nohou těch, kteří je přivolali na tento svět.</p>
<p>„Moc pěkná zvířátka,“ ozval se nezaměnitelný hlas Groma Hellscreama, ze kterého čišel sarkasmus. „Ale co umí?“</p>
<p>Gul’dan se shovívavě usmál. „Buď trpělivý, Hellscreame,“ řekl tónem, jakým mluví rodiče s dětmi. „Trpělivost je přednost, ne slabina.“</p>
<p>Hellscream se zamračil, ale mlčel. Durotan předpokládal, že je stejně zvědavý jako všichni. Blackhand jednoduše stál, usmíval se a tvářil se jako hrdý otec. Jako jediného ho zjevně nic z toho, co se zde odehrávalo, nepřekvapovalo a Durotan si uvědomil, že už musel schopnosti nově vycvičených šamanů vidět. Vidět a schválit.</p>
<p>Jednoho z draenei oddělili od ostatních a postrčili dopředu. Ruce mu nechali svázané, takže zavrávoral, ale pak se znovu postavil hrdě a vzpřímeně. Jeho tvář byla zcela bez výrazu a jen pomalu se pohybující ocas dával tušit, jaký stres asi prožívá.</p>
<p>Samanka, která kouzlila jako první, k němu přistoupila, udělala letmé gesto a cosi zašeptala. Malý tvor u jejích nohou zavřískl a začal poskakovat. Pak mu z rukou vyšlehly plameny a zachvátily bezbranného draenei. V tom samém okamžiku se šamance mezi prsty zhmotnila koule tvořená snad… samou temnotou, kterou vzápětí mrštila proti zajatci. Ten už chroptěl bolestí, protože modrá kůže mu černala a škvařila se následkem útoku malého tvora. Když ho však zasáhla černá koule, padl v neuvěřitelném utrpení na kolena.</p>
<p>Šamanka znovu cosi zašeptala a přímo z těla mučeného draenei vyšlehly plameny. Přestože ještě před okamžikem klidně a hrdě stál, nyní řval bolestí, třebaže poněkud přidušeně následkem roubíku, který mu nechali v ústech. Roztřásl se a zhroutil na zem, kde sebou zmítal jako čerstvě vylovená ryba. Oči mu vylezly z důlků a pak znehybněl. Vzduch byl prosycen pachem spáleného masa.</p>
<p>Na okamžik se všude rozhostilo ticho. Pak se ozval zvuk, o němž Durotan doufal, že ho neuslyší – výkřiky nadšení z pohledu na spoutaného nepřítele umírajícího v bolestech.</p>
<p>Durotan jen nevěřícně zíral. Následovala další podobná ukázka síly na druhém zajatci. Tohohle nejprve zbičoval jeden z těch vzhlednějších služebníků vyvolaných šamany, aby se i jeho následně zmocnily plameny a temnota ho srazila k zemi. Z třetího zajatce doslova vysál veškerou magickou podstatu netvor, který vypadal jako obludný vlk, jemuž ze hřbetu vyrůstají chapadla.</p>
<p>Durotan měl náhle knedlík v krku. Kdysi posvátnou půdu nyní znesvětila krev a ostatky myslících bytostí. I navzdory takovému zločinu proti přírodě však pláň zůstala svěží a zelená. Tady Durotan tančil, zpíval měsíci, poznal nej lepšího přítele, dvořil se své družce. Tady celé generace orků oslavovaly jednotu, neboť toto místo bylo tak posvátné, že kdokoli by se byť jen pokusil o nějakou šarvátku, byl by okamžitě vykázán. Durotan nebyl šaman. Necítil zemi ani její duchy, ale to nebylo nutné. I tak velmi jasně věděl, že jejich bolest musí být stejná jako jeho.</p>
<p>Matko Kashur, tohle bys určitě nechtěla, pomyslel si. Uši měl stále plné jásotu, v nozdrách ho štípal pach krve a spáleného masa. Nejhorší ze všeho však byl pohled na bratry, dokonce i z jeho vlastního klanu, zcela uchvácené možností způsobovat bolest a muka tvorům, kteří se nemohli bránit ani tak, aby jim plivli do tváře.</p>
<p>Jen vzdáleně si uvědomil, že ho bolí ruka. Okolní svět vnímal, jako by se sám ocitl v husté mlze. Otočil se a zjistil, že mu ji Draka svírá tak silně, že mu málem zlomila kosti.</p>
<p>„Ať žijou šamani!“ vykřikl kdosi.</p>
<p>„Ne!“ Guldanův hlas dokázal překřičet jásající dav. „Tohle už nejsou šamani. Živly je opustily a oni už se jich nikdy nebudou muset doprošovat a žádat je o pomoc. Pohleďte na ty, kteří mají skutečnou moc a nebojí se ji použít. Pohleďte na… černokněžníky.“</p>
<p>Durotan odtrhl zrak od svých prstů propletených s Dračinými a pohlédl na posvátnou horu. Tiše a vznešeně se tyčila až k nebesům stejně jako vždy, od jejích stěn se odráželo slunce a Durotana na okamžik napadlo, proč se nerozpadnou jako srdce jedné myslící bytosti, která v jejím stínu musela přihlížet takovým hrůzám.</p>
<p>Tu noc se divoce slavilo. Durotan se oslav nezúčastnil a zakázal to i příslušníkům svého klanu. Když se frostwolfští šamani usadili kolem malého ohně a mlčky začali jíst, odvážil se DrekThar položit otázku, kterou měli všichni na srdci.</p>
<p>„Náčelníku,“ řekl DrekThar tiše, „dovolíš nám naučit se magii černokněžníků?“</p>
<p>Následovalo dlouhé ticho, které rušilo jen praskání ohně. Nakonec Durotan promluvil.</p>
<p>„Nejprve se vás musím na něco zeptat,“ řekl. „Vy schvalujete všechno, co tam dnes udělali zajatcům?“</p>
<p>DrekThar vypadal nervózně. „Bylo… by lepší, kdybychom je porazili v čestném boji,“ připustil. „Ale jsou to naši nepřátelé. To už několikrát ukázali.“</p>
<p>„Ukázali jen to, že se umí bránit, když na ně zaútočíme,“ odsekl Durotan. „Nic jiného.“ DrekThar chtěl něco namítnout, ale Durotan ho mávnutím ruky umlčel. „Vím, že je to vůle předků, ale dnes jsem viděl něco, co by mě nikdy nenapadlo, že uvidím. Viděl jsem, jak se místo, které náš národ odnepaměti považoval za posvátné, proměnilo v jatka, kde byli masakrováni tvorové, kteří se nemohli bránit.“</p>
<p>Durotan periferním viděním spatřil na okraji shromážděných šamanů pohyb a zachytil Orgrimův pach. Pokračoval.</p>
<p>„A stalo se to přímo ve stínu posvátné Oshu‘gun. Ti, kdo dnes zabíjeli draenei, nechránili naši zem ani nečelili žádnému nebezpečí. Masakrovali zajatce, aby se pochlubili svými… novými schopnostmi.“</p>
<p>Orgrim nyní tiše zakašlal a Durotan mu pokynul, aby přišel blíž. Všichni přítomní Orgrima dobře znali, takže se klidně posadil k ohni mezi ně jako vítaný host.</p>
<p>„Orgrime,“ řekla Draka a jemně se dotkla přítelovy paže. „První… černokněžníci… jsou z tvého klanu. Co si o tom myslíš ty?“</p>
<p>Orgrim hleděl do plamenů a mračil se, jak se snažil utříbit si myšlenky. „Jestli máme s draenei bojovat – a i vy Vlci chápete, že tohle je nezbytné – pak bychom měli také chtít zvítězit. Živly šamany opustily. Vždy byly nepředvídatelné a nedalo se na ně příliš spoléhat. Takhle se přátelé nechovají.“</p>
<p>Podíval se na Durotana a pousmál se. Navzdory kameni, který ho tížil na prsou, se Durotan rovněž usmál.</p>
<p>„Zdá se, že na tyhle nové tvory i na jejich moc je větší spolehnutí. Navíc jsou silnější.“</p>
<p>„Ale je na nich něco…“ Drace selhal hlas a DrekThar toho rychle využil.</p>
<p>„Drako, vím, čeho se obáváš. Tohle rozhodně nebyly přírodní síly, alespoň ne tak přírodní, jak je znají šamani. Ale kdo má právo říkat, co je špatné? Existují, musí tedy mít nějaké místo v řádu věcí. Oheň je oheň. A je jedno, jestli přijde z prstů malého tančícího netvora nebo s požehnáním živlů. Vždy bude pálit stejně. Souhlasím s naším váženým hostem. Rozhodli jsme se bojovat a určitě nebudeme chtít prohrát!“</p>
<p>Draka však zavrtěla hlavou a její nádherné oči byly nešťastné. Pohybovala rukama, jako by skutečně fyzicky hledala slova.</p>
<p>„Ale tady jde přece o víc než o vyvolání ohně nebo temnoty, kterou se dá zasáhnout nepřítel,“ řekla. „Já jsem s draenei bojovala. Zabíjela jsem je. A nikdy jsem je neviděla takhle se svíjet bolestí, dokonce jsem se snažila, abych je neslyšela zasténat. Ty bytosti, které sloužily černokněžníkům… ty se v tom snad vyžívaly.“</p>
<p>„Taky si užíváme lov,“ namítl Durotan. Nerad oponoval vlastní družce, ale stejně jako vždy se potřeboval na celou záležitost podívat ze všech možných úhlů, aby se dokázal rozhodnout, co je pro klan nejlepší. „A vlkům taky chutná ještě teplé maso.“</p>
<p>„Copak je něco špatného na touze po vítězství?“ vložil se do rozhovoru i Orgrim, který se nyní mračil. „Je něco špatného na tom, když vás vítězství těší?“</p>
<p>„Při lovu ani při přirozeném vítězství ne. Ale já mluvím o utrpení.“</p>
<p>Drek’Thar pokrčil rameny. „Možná se ty bytosti, které šamani vyvolali, utrpením živí. Třeba je pro ně stejně nezbytné jako potrava.“</p>
<p>„Ale potřebujeme ho k přežití i my?“ Dračiny oči se v záři ohně leskly a Durotan si náhle uvědomil, že to není vztekem, ale slzami zmaru.</p>
<p>„Magie draenei byla odjakživa lepší než naše, i když nám pomáhaly živly,“ řekl Drek’Thar. „Já jsem šamanem odjakživa. Narodil jsem se jím. A nyní vám říkám, že si dobrovolně volím osud černokněžníka, pokud mi to náčelník dovolí. Po letech práce s živly si totiž moc dobře uvědomuju, jak nám tyhle síly mohou pomoct. Řekl bych, a je mi to líto, Drako, že to opravdu je nutné, abychom přežili. Když se nebudeme moci spolehnout na sílu živlů, draenei nás vyhladí.“</p>
<p>Draka si povzdechla a zabořila tvář do dlaní. Malá družina úplně ztichla a jediným zvukem bylo znovu jen praskání ohně. Durotana napadlo, že tu něco chybí, a nakonec přišel na to, co to je. Neslyšel zvuky nočních tvorů, ptáků, hmyzu a dalších, kteří obvykle tichými hlasy vyplňovali noc. Vyhnalo je to, co se zde odehrálo. Durotan se snažil nepovažovat to za zlé znamení.</p>
<p>„Dovolím Vlkům, aby se naučili novému umění,“ řekl ztěžka.</p>
<p>DrekThar kývl hlavou. „Děkuji ti, Durotane. Nebudeš toho litovat.“ Durotan neodpověděl.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>14.</strong></p>
<p><emphasis>K</emphasis><emphasis>dyž mi o tomhle všem Drek</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>Thar vypráví,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pláče. Z očí, které už nejsou schopny vidět</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>přítomnost, ale o to lépe vidí minulost, mu kanou slzy. Nemám nic, čím bych ho utěšil. Ale skutečnost, že živly znovu odpovídají na jeho volání stejně jako na mé a na volání všech orkských šamanů, je důkazem jejich schopnosti odpouštět, slitovat se a touhy znovu nastolit rovnováhu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Věž, v níž přebývá temnota, nestojí na tomto kontinentu. Fyzicky jsme od jejího zla dostatečně daleko, stále se však nacházíme v jejím stínu. Stínu, který vrhla na zem kdysi dávno, den po tom strašlivém znesvěcení našeho posvátného místa.</emphasis></p>
<p><emphasis>Stínu černé ruky.</emphasis></p>
<p>Durotan nemohl usnout. A když uslyšel, jak se Draka převaluje a vzdychá, uvědomil si, že má stejný problém. Nakonec to vzdal a začal si znovu v duchu procházet události dnešního dne. Všechno v něm volalo, že vydat se cestou, která začala utrpením druhých, byla chyba. Ale co mohl dělat? Živly šamany opustily, přestože tenhle úkol zadali orkům přímo jejich předkové. Kdyby nemohli používat jako jednu ze zbraní magii, draenei by je svou technologií i věděním snadno zničili.</p>
<p>Vstal a vyšel ze spacího stanu. Zamířil k ohni, aby s jeho pomocí zahnal ranní chlad, a tiše se pustil do kusu syrového masa. Když posnídal a obloha se začala rozsvěcovat prvními paprsky, spatřil blížícího se posla. Jezdec se ani neobtěžoval zastavit a v plném cvalu po Durotanovi hodil svitkem. Durotan ho chytil, rozvinul a musel zavřít oči.</p>
<p>Za dva dny mělo následovat další shromáždění. Tam si náčelníci zvolí vůdce, který je bude zastupovat. Bude za ně mluvit a rozhodovat. Budou mu říkat velký náčelníku (* I Warchief je jen náčelník, ovšem náčelník všech náčelníků (pozn. překl.) ) Po vlasech ho pohladila něčí jemná ruka. Zvedl hlavu a zjistil, že Draka mu čte dopis přes rameno.</p>
<p>„To můžeme klidně zůstat doma. Stejně už je rozhodnuto.“</p>
<p>Smutně se na ni usmál. „Nebývala jsi tak cynická, lásko.“</p>
<p>„Taky byla jiná doba,“ řekla. Hluboko v srdci věděl, že má pravdu. Existoval jediný ork, který byl dost známý a charismatický, aby získal dostatek hlasů a stal se velkým náčelníkem. Grom Hellscream bude možná Blackhandovi zpočátku soupeřem, ale ten byl moc impulzivní, než aby mu orkové svěřili podobný úkol. Blackhand se zviditelňoval od začátku. Nejprve se Ner’zhulovi otevřeně postavil, a pak ho naopak podpořil. To z jeho šamanů se stali první černokněžníci. A draenei porazil v boji vícekrát než kdokoli jiný.</p>
<p>Draka měla pravdu jako už tolikrát. A o dva dny později se Durotan jen nepřítomně díval, jak jsou sčítány hlasy všech náčelníků a jak je Blackhand prohlášen za jejich vůdce. Když Guldan ohlásil Blackhandovo jméno a když se obrovitý ork postavil a s falešnou skromností přijal nový titul, ucítil na sobě Durotan několik pohledů. Ani se neobtěžoval cokoli namítat. K čemu by to bylo? Už takhle se na něj dívali skrz prsty a podezřívali ho z nedostatku oddanosti. Nic z toho, co by řekl, to nemohlo změnit.</p>
<p>V jednu chvíli se otočil na Orgrima. Pro všechny ostatní to vypadalo, že Blackhandův zástupce neochvějně podporuje svého náčelníka, ale Durotan znal Orgrima lépe než kdokoli jiný a nemohl si nevšimnout nepatrně svraštěného obočí a sevřených rtů, které naznačovaly, že není z výsledku hlasování o nic víc nadšený než Durotan. Ale ani on nebyl v takové pozici, aby mohl cokoli namítnout. Durotan doufal, že jeho přítel bude alespoň díky svému postavení schopen poněkud zmírnit škody, které Blackhand jistě začne páchat.</p>
<p>Blackhand nyní stál před ostatními, mával a usmíval se na jásající dav. Durotan nemohl protestovat, ale stejně tak se nedokázal přinutit jásat nad volbou někoho, kdo pro něj představoval zosobnění všeho, čím opovrhoval.</p>
<p>Orgrim stál po Blackhandově pravici a mírně za ním. Guldan byl poněkud v pozadí a obdivné Blackhanda pozoroval. Durotan byl přesvědčen, že to je právě on, kdo za vším stojí, ale zatím si nebyl jistý, jak se mu podařilo všechny zmanipulovat.</p>
<p>„Mí orkští bratři a sestry!“ zahřměl Blackhand. „Je to pro mne obrovská čest. Dokážu vám, že jsem hoden být náčelníkem hotového moře šlechetných válečníků. Každým dnem jsou naše zbraně a zbroj lepší. A nyní jsme dokonce zavrhli takzvané přátelství nepředvídatelných živlů a získali skutečnou moc – moc, kterou naši šamani budou vládnout, aniž by se museli kohokoli nebo čehokoli doprošovat. Tohle je svoboda! Tohle je síla! Všichni máme jediný společný cíl. Zbavíme naši zem draenei. Takové síle válečníků a černokněžníků, Hordě, nebudou schopni vzdorovat. Staneme se jejich nejhorší noční můrou. Do boje!“</p>
<p>Zvedl paže nad hlavu a zařval: „Za Hordu!“</p>
<p>A jeho slova se vrátila ozvěnou tisíců nadšených hlasů: „Za Hordu! Za Hordu! Za Hordu!“</p>
<p>Durotan s Drakou se krátce po Blackhandově zvolení vydali domů. Byli příliš zhnuseni, než aby se zdrželi déle. Šamani zůstali, aby absolvovali výcvik. Když se o několik dní později vrátili, spatřil je Durotan znovu hrdé a silné. Nová magie jim vrátila víru v sebe sama, která z nich předtím, když je živly opustily, vyprchala jako pára nad hrncem. Za tohle byl Durotan vděčný. Miloval svůj klan a věděl, že jsou to dobří orkové. Nerad je viděl zlomené a bez špetky sebevědomí.</p>
<p>Své nové schopnosti šamani nejprve cvičili na zvířatech. Vyráželi společně s loveckými výpravami a vysílali podivné služebníky proti clefthoofum a talbukům. Durotana nepřestávala trápit bolest, s níž zasažená zvířata umírala. Časem však zvířata trpěla méně. Ne proto, že by jejich bolest byla menší, ale protože se černokněžníci naučili zabíjet rychleji a efektivněji. Zdálo se, že veškerá síla černokněžníků je skryta právě v podivných „pomocnících“ nebo „mazlíčcích“, jak je někteří s oblibou nazývali.</p>
<p>Blackhand si zjevně nové postavení užíval. Poslové téměř denně přinášeli svitky a jejich vlci, stejně jako oni sami, na sobě měli čím dál víc ozdob a šperků. Durotan musel přiznat, že zprávy o tom, co se děje v ostatních klanech, byly velmi užitečné.</p>
<p>Jednoho dne však do tábora dorazil jiný posel. Durotan ho poznal podle roucha. Tenhle ork, sedící na hřbetě velkého vlka a oděný do obzvláště zdobeného černého pláště, byl jeden z Blackhandových osobních černokněžníků, Kur’kul. Zastavil, sesedl a uklonil se Durotanovi.</p>
<p>„Náčelníku, přináším zprávu od velkého náčelníka všech klanů,“ řekl překvapivě milým hlasem. Durotan přikývl a pokynul černokněžníkovi, aby šel s ním. Šli tak daleko, až si byl Durotan jistý, že je nikdo neuslyší.</p>
<p>„Co se stalo, že za mnou Blackhand posílá jednoho ze svých nejvýznamnějších černokněžníků?“ zeptal se.</p>
<p>Kuťkul se usmál a odhalil kly. „Objíždím všechny klany,“ řekl s jasným cílem Durotana zchladit. Zdálo se tedy, že tohle nebyla pocta Vlkům. Durotan zavrčel a založil ruce na prsou.</p>
<p>„Nejdůležitější je v našem boji proti draenei počet válečníků,“ pokračoval Kur’kul. „Jich je málo, nás je spousta. Ale potřebujeme, aby nás bylo ještě více.“</p>
<p>„A co si tedy Blackhand přeje?“ zavrčel Durotan. „Máme se místo boje pářit?“</p>
<p>Kur’kul ani nemrkl. „Ne místo boje, ale ano… skutečně bychom měli válečníky pobízet, aby měli děti. Za každé dítě, které se v tvém klanu narodí, budeš odměněn. To by mohlo pomoci. Bohužel ale potřebujeme víc bojovníků hned, a ne až za šest let.“</p>
<p>Durotan na něj udiveně hleděl. Tu poznámku myslel asi jako vtip. Co se to tu dělo?</p>
<p>„Děti začínají s výcvikem v šesti letech,“ pokračoval Kur’kul. „Ve dvanácti jsou dost silné, aby mohly bojovat. Svolej všechny mladé.“</p>
<p>„Nechápu,“ řekl Durotan. „Proč a kam bych je měl svolávat?“</p>
<p>Kur’kul si povzdechl, jako by mluvil s malým hloupým dítětem. „Mám schopnost urychlit jejich růst,“ řekl. „Trochu jim… pomůžeme. Když teď vezmeme všechny děti mezi šesti a dvanácti lety a uděláme z nich dvanáctileté, vzroste počet našich válečníků téměř o polovinu.“</p>
<p>Durotan nevěřil vlastním uším. „Ani náhodou!“</p>
<p>„Obávám se, že nemáš na výběr. Je to rozkaz. Každý klan, který odmítne, bude z Hordy vyloučen a prohlášen za zrádce. Bude muset odejít do vyhnanství a jeho náčelník i jeho družka… budou popraveni.“</p>
<p>Durotan byl v šoku. Kur’kul mu podal svitek. Durotan ho vztekle přečetl a zjistil, že černokněžník mluví pravdu. On i Draka by byli zabiti a klan vyvržen.</p>
<p>„Takže jim ukradnete dětství,“ řekl ledově chladným hlasem.</p>
<p>„Výměnou za budoucnost. Odčerpám z nich trochu života… ale maximálně šest let. Neublíží jim to. Dětem Blackrocků to taky neublížilo. Blackhand trval na tom, aby se téhle cti dostalo nejdříve jeho třem dětem. Výměnou za to budou nyní moci bojovat za slávu Hordy a stanou se její významnou součástí.“</p>
<p>Durotana ani v nejmenším nepřekvapovalo, že Blackhand dovolil, aby s jeho dětmi něco takového udělali. Poprvé v životě byl rád, že jeho kmen má tak málo dětí. Starších než šest a zároveň mladších dvanácti let jich bylo jen pět. Znovu si přečetl vzkaz a znovu ho zachvátil vztek a zvedl se mu žaludek. Děti přece mají být prostě dětmi.</p>
<p>Cernokněžník klidně čekal. Nakonec Durotan záměrně drsným hlasem, aby zakryl bolest, odpověděl: „Udělej, co musíš.“</p>
<p>„Za Hordu!“ řekl Kur’kul.</p>
<p>Durotan neodpověděl.</p>
<p>Co se stalo pak, bylo barbarské.</p>
<p>Durotan se ze všech sil nutil zůstat netečný, zatímco Kur’kul seslal na pět frostwolfských dětí kouzlo. Všechny se svíjely na zemi bolestí, jak se jim kosti natahovaly a svaly nepřirozeně rostly. Děti s černokněžníkem spojovaly jedovatě zelené provazy, jako by z nich Kur’kul vysával život. Ten měl ve tváři naopak výraz naprosté extáze. Jestli děti trpěly, o něm se to rozhodně říct nedalo. Na strašlivý okamžik dostal Durotan strach, že se černokněžník nezastaví ve věku dvanácti, ale bude z obětí vysávat život tak dlouho, až z nich budou starci.</p>
<p>Ale naštěstí Kur’kul nakonec přestal. Mladí orkové – už ne děti – leželi na zemi na místě, kde je zasáhlo jeho kouzlo. Dlouho se nemohli probudit, a když nakonec přišli k sobě, plakali, jako by už na nic jiného neměli sílu.</p>
<p>Durotan se obrátil k černokněžníkovi. „Udělal jsi, kvůli čemu jsi přišel. A teď vypadni.“</p>
<p>Kur’kul se zatvářil uraženě. „Náčelníku Durotane…“</p>
<p>Durotan ho chytil za šarlatově rudé roucho. V Kurkulově tváři se objevil strach.</p>
<p>„Okamžitě zmiz.“</p>
<p>Durotan černokněžníka odstrčil, takže téměř spadl. Kur’kul se na něj okamžitě obořil.</p>
<p>„Tohle se Blackhandovi líbit nebude,“ zavrčel. Durotan se neodvažoval nic říct. Věděl, že kdyby ještě otevřel ústa, přineslo by to jeho klanu jen neštěstí. Rozechvělý vztekem se otočil a šel k dětem, které už nebyly dětmi.</p>
<p>Nějakou dobu pak od klanu Frostwolf nikdo nic nechtěl, vyjma intenzivního výcviku a pravidelných hlášení, a Durotan byl za to nesmírně rád. V duchu tušil, že jestli pro něj Guldan s Blackhandem vyberou nějaký úkol, bude velmi obtížný.</p>
<p>Nemýlil se.</p>
<p>Durotan si prohlížel návrh nové zbroje, který mu přinesl kovář, když se do tábora přiřítil jezdec na vlku. Aniž by zpomalil, hodil po Durotanovi pergamen, otočil zvíře a odjel. Durotan svitek rozvinul a začal číst. Vzápětí vytřeštil oči překvapením. Rychle se otočil za odjíždějícím jezdcem – tohle nebyl oficiální posel.</p>
<p>Starý příteli,</p>
<p>jsem si jistý, že tě nepřekvapilo, že jsi pod bedlivým dohledem. Brzy ti svěří úkol, o kterém budou vědět, že ho dokážeš splnit jen ty. Musíš to udělat. Neumím si představit tvůj osud, kdybys tak neučinil, ale bojím se nejhoršího.</p>
<p>Na dopisu nebyl podpis. Nebylo třeba. Durotan Orgrimův výrazný rukopis dobře znal. Skrčil pergamen a hodil ho do ohně. Dopis se kroutil a svíjel, jako by se v plamenech ocitla živá věc. Nakonec ho oheň spálil celý.</p>
<p>Orgrim poslal varování na poslední chvíli. Stejný den odpoledne dorazil jezdec nesoucí znaky oficiálního posla a podal náčelníku Vlků pergamen. Durotan ho s přikývnutím přijal a odložil ho. Neměl náladu si ho hned číst.</p>
<p>Ale posel se zatvářil nervózně. Byla to žena. Nesesedla, ale výjimečně ani neotočila vlka a nezamířila co nejrychleji pryč.</p>
<p>„Mám příkaz počkat na odpověď,“ řekla po chvíli trapného ticha.</p>
<p>Durotan znovu přikývl a pergamen rozvinul. Písmo na něm bylo vzorově úhledné a jemu bylo jasné, že Blackhand obsah dopisu někomu diktoval. Velký náčelník byl sice chytrý a mazaný, ale stěží gramotný.</p>
<p>Bylo to horší, než si myslel. Durotan si dával pozor, aby zachoval neutrální výraz, i když koutkem oka spatřil, že ho Draka bedlivě pozoruje.</p>
<p>Blackhand, náčelník Hordy zdraví Durotana, syna Garadova, náčelníka klanu Frostwolf.</p>
<p>Užjsi měl příležitost spatřit na vlastní oči schopnosti našich nově vycvičených černokněžníků. Je načase zaútočit na nepřítele. Blízko vašich hranic leží draeneiské město Telmor. Máš rozkaz vyslat válečnou výpravu a zaútočit na ně. Orgrim mi řekl, že jste tohle město navštívili jako chlapci. Že jste viděli, jakým kouzlem ho draenei ukrývají. A stejně tak mi řekl, že máš výbornou paměť a že si jistě vzpomeneš, jak by bylo možné zajistit, aby bylo město viditelné pro naše válečníky.</p>
<p>Jsem si jistý, že nemusím zdůrazňovat, co zničení draeneiského města znamená pro Hordu i pro tvůj klan. Očekávám okamžitou odpověď. Ihned po ní začneme s přípravami na útok.</p>
<p>Za Hordu!</p>
<p>Místo podpisu byl pod textem otisk Blackhandovy pravé ruky namočené do inkoustu.</p>
<p>Durotan zuřil. Jak mohl Orgrim zrovna tohle prozradit? Copak byl skutečně nakonec Blackhandovi tolik oddaný, že mu byl schopen říct detaily celé dávné události a dát mu Durotana všanc? Vztek ho poněkud opustil, když si uvědomil, že informace, na niž se Blackhand odvolával – skutečnost, že Durotan s Orgrimem jako chlapci navštívili draeneiské město, které se zdálo být neviditelné – klidně mohla být za ty roky prozrazena jen tak během běžné konverzace. Blackhand byl dost chytrý na to, aby si dokázal ze střípků poskládat celý obraz a schovat si ho na okamžik, kdy ho bude moci nejlépe využít.</p>
<p>Durotana napadlo, že by mohl lhát a tvrdit, že si nepamatuje slova, kterými Restalaan odkouzlil iluzi, jež bezpečně skrývala draeneiské město před zraky ogrů… a nyní také před zraky orků. Už to bylo dlouho a on ta slova slyšel jen jednou. Kdokoli jiný by je jistě zapomněl. Avšak do dopisu bylo velmi mistrně vetkáno poselství. Jestli Durotan svolí k útoku, dokáže tak svou loajalitu k Hordě, Blackhandovi a Guldanovi, alespoň pro tuto chvíli. Pokud odmítne, i když bude třeba jen tvrdit, že si kouzlo, které od něj Blackhand chtěl, nepamatuje… bál se nejhoršího, stejně jako Orgrim.</p>
<p>Vyslankyně stále čekala.</p>
<p>Durotan učinil jediné možné rozhodnutí.</p>
<p>Zvedl oči a zatvářil se zcela neutrálně. „Samozřejmě vyplním vůli náčelníka. Za Hordu!“</p>
<p>Vyslankyně vypadala, že se jí ulevilo, ale zároveň také překvapeně. „Náčelník to rád uslyší. Mám rozkaz předat ti tohle.“ Sáhla do koženého pytle a vytáhla malý váček, který Durotanovi podala. „Vaši válečníci i černokněžníci by s nimi měli začít cvičit.“</p>
<p>Durotan přikývl. Věděl, co ve váčku je. Divoké srdce a Jasná hvězda, které kdysi rozkázal odebrat Velenovi. Tyhle kameny byly zřejmě to jediné, co ho kdysi uchránilo před Ner’zhulovým hněvem. A teď by je měl použít proti těm, kterým je vzal.</p>
<p>„Náčelník se s tebou brzy spojí,“ řekla vyslankyně, nahnula se v sedle a otočila vlka. Durotan se díval, jak odjíždí. Draka se tiše postavila vedle něj. Podal jí dopis a odešel do stanu.</p>
<p>Když za ním za chvíli přišla, našla ho s hlavou v dlaních. Objala ho a cítila jeho ohromný zármutek nad událostmi, které vedly až k tomuto strašlivému rozhodnutí.</p>
<p>O pár dní později se v táboře Frostwolfů shromáždila válečná výprava. Většina válečníků a černokněžníků patřila ke klanu Blackrock, ale našlo by se také hodně těch, kteří byli pomalovaní barvami Warsongů a rovněž pár z kmene Shattered Hand. I ti nejomezenější z řad Vlků cítili z cizích válečníků nedůvěru a opovržení. Durotan věděl, že není náhoda, že jim na pomoc přišli orkové z nejbojovnějších klanů. Byli zde, aby se přesvědčili, že Frostwolfové v kritickém okamžiku neselžou. Durotana mimoděk napadlo, který z nich má asi rozkaz podříznout mu při první známce zaváhání hrdlo. Doufal, že to není Orgrim. Oba staří přátelé prohodili několik slov a Durotan v Orgrimově tváři viděl lítost. Když už nic, za tohle byl vděčný.</p>
<p>Před válečníky dorazil posel, takže všude hořely ohně a byly připraveny spousty jídla i pití pro hladové „hosty“. Mnozí Frostwolfové přenechali návštěvníkům vlastní příbytky, aby válečníci mohli příštího rána vyrazit do boje co možná nej čerstvější. Durotan se sešel s ostatními, kteří měli vést útok, a spolu s Orgrimem jim načrtl plánek města, jak si ho vybavili.</p>
<p>Za rozbřesku se výprava – vlastně malá armáda – vydala na cestu. Vyšli na louky obklopující Terokkarský les, kde kdysi dávno Durotan s Orgrimem při závodě v běhu narazili na ogra.</p>
<p>Dnes však nezastavitelně se valící vlnu orků žádný podobný obr nevyrušil. Durotan jel v čele na hřbetě Nightstalkera hned vedle Orgrima. Oba jeli mlčky, ale Durotanovi neušlo, že Orgrimovi zabloudily oči směrem, kde je jako mladíky zachránili draeneiští válečníci.</p>
<p>„Uběhla spousta vody od chvíle, kdy jsme tudy šli naposledy,“ řekl Durotan.</p>
<p>Orgrim přikývl. „Ani si nejsem jistý, jestli jedeme správným směrem. Les i louky se změnily a už tehdy tu nebylo mnoho orientačních bodů.“</p>
<p>Durotan ztěžka řekl: „Já si cestu pamatuju.“ Přál by si, aby tomu tak nebylo. Hromada kamení, podivně tvarovaný pahorek, pro něj bylo ukazatelů až moc. Ovšem jen pro něj. Blackhand řekl válečníkům, že draenei dokážou své město dokonale skrýt. I tak však Durotan zaslechl znepokojené, šeptem vedené rozhovory. Zamračil se.</p>
<p>„Už jsme blízko,“ řekl. „Musíme být tiší. Stejně je více než pravděpodobné, že už nás viděli a oznámili náš příchod všem ve městě.“</p>
<p>Celá výprava poměrně rychle ztichla. Orgrim několika gesty vyslal zvědy, aby prozkoumali oblast před nimi. Durotan se v duchu vrátil k soumraku onoho dne, kdy měl rovněž strach z toho, kam vlastně jdou a co pro ně draenei chystají.</p>
<p>Zastavil vlka a sesedl. Zvíře zatřepalo hlavou a bezděky se poškrábalo za uchem. Bylo to tady… nebo někde hodně blízko… Durotan cítil zoufalou naději, že si třeba draenei pamatovali, že mu tajemství vyzradili, a změnili úkryt magického kamene, na němž záviselo celé jejich utajení.</p>
<p>Zelený drahokam nebyl ukrytý pod žádným nápadně vyhlížejícím kamenem. Tady Durotanova paměť nemohla pomoci. Soustředil se, pomalu obcházel kolem a vnímal jen tiché řinčení vlastní zbroje. Ostatní mlčky stáli a pozorovali ho. Zavřel oči, aby nasměroval soustředění požadovaným způsobem. Znovu viděl Restalaana kleknout si na zem, odhrnout listí a jehličí a odhalit…</p>
<p>Durotan otevřel oči a přešel pár kroků doleva. Rychle se pomodlil k předkům, ale nebyl si vlastně jistý, jestli žádá o pomoc, aby kámen našel, nebo nenašel. Jeho ruce v kovových rukavicích odhrnuly vrstvu humusu a pak se dotkly čehosi chladného a tvrdého.</p>
<p>Teď už není cesty zpět.</p>
<p>Durotan sevřel drahokam v dlani a narovnal se.</p>
<p>Dokonce i takhle rozrušený cítil, jak z kamene sálá uklidňující energie. Odpočíval mu v dlani, jako by tam patřil. Durotan po něm přejel levým ukazováčkem a vychutnával si jediný okamžik, po němž se všechno navždy změní.</p>
<p>„Tys ho našel,“ vydechl Orgrim, který k němu mezitím tiše přistoupil. Durotana zcela ovládly emoce, takže nebyl chvíli schopen vůbec promluvit. Jen přikývl, pak odtrhl pohled od nádherného světélkujícího kamene a pohlédl do užaslých tváří hledících na poklad, který držel v ruce.</p>
<p>Orgrim energicky kývl hlavou. „Všichni na svá místa,“ řekl. „Máme štěstí. Zatím o nás neví.“</p>
<p>Držet ten kámen bylo tak uklidňující, že Durotan nechtěl nic než stát a dívat se do jeho hlubin, věděl však, že už se rozhodl. Zhluboka se nadechl a vyslovil slova, která na stejném místě kdysi dávno slyšel vyslovit Restalaana.</p>
<p>„Kehla men samir, solay lamaa kahl.“</p>
<p>Chtěl věřit, že jeho hrubý orkský přízvuk nedokáže kámen aktivovat. Že splnil povinnost vůči svému lidu, aniž by vtrhl do města plného obyčejných tvorů. Ale ať již kámen ovládala jakákoli síla, jeho slovům zjevně rozuměla. Iluze se začínala rozplývat, stromy i kameny se zamihotaly, jak se stávaly méně a méně hmotnými, a před orkskou armádou se objevila široká dlážděná cesta, která je jakoby zvala, aby vešli dál.</p>
<p>Nepotřebovali, aby je někdo pobízel. Přímo před nimi leželo velkolepé město draenei a orkové se do něj řítili spolu s řevem stovek hrdel.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>15.</strong></p>
<p><emphasis>Drek</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis>Thar mluvívá o ničení velikosti, rozbíjení krásy a vraždění dětí hodně smutným hlasem. V jeho vyprávění je skrytá nevyřčená omluva: Tehdy nám to připadalo jako nej správnější věc. Dokážu si představit, že to tak mohli cítit. Ale můžu se jen modlit k předkům, abych se nikdy neocitl ve stejném postavení jako můj otec </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> rozpolcený mezi tím, co bych považoval za správné, a bezpečím svého lidu. Právě proto se i nadále snažím udržet křehký mír mezi námi a Aliancí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Protože jen velmi málo urážek a příkoří na tomto či kterémkoli jiném světě může omluvit vraždění nevinných dětí.</emphasis></p>
<p>Když bylo později po všem, Durotan jen žasl nad tím, že obyvatele Telmoru před blížící se vlnou orků nikdo nevaroval. Už nikdy pak neměl možnost mluvit s žádným draenei, aby se ho na to zeptal.</p>
<p>Mohl se jen domnívat, že draenei tolik důvěřovali iluzi, která město ukrývala, že je jednoduše nikdy nenapadlo, že by ji mohl někdo prohlédnout.</p>
<p>Nehybný vzduch najednou rozťal válečný pokřik a do ulic města vtrhli jezdci na vlcích. Několik neozbrojených draenei padlo hned v prvních vteřinách útoku. Bílý chodník se brzy zbarvil do modra prolitou krví. Netrvalo však dlouho a nájezdníkům se postavily městské stráže.</p>
<p>Durotan přidal zelený kámen do váčku k rudému a žlutému bratrovi, které kdysi orkové vzali Velenovi. Rychle nasedl a s připravenou sekerou a pevným odhodláním vyrazil za ostatními. I když složil malou soukromou přísahu, že nezaútočí na žádného neozbrojeného, na ženu ani na dítě, byl připraven zabíjet i zemřít.</p>
<p>Do města se vlila řeka útočníků. Ta se brzy rozdělila na menší horské bystřiny řinoucí se do velkých oblých budov lemujících hlavní ulici po obou stranách a proud orků rychle pokračoval i nahoru po schodech. Vzadu za válečníky byli černokněžníci. Jimi vytvoření tvorové byli zatím klidní a poslušní, až na ty nejmenší, kteří si cosi neustále mumlali pod vousy. Všichni čekali na správný okamžik, aby společně seslali ohnivý déšť, střely stvořené z temnoty* Pro znalce: Shadow Bolt (pozn. překl.). * a další kletby způsobující strašlivá muka. Válečníci už byli celí od krve a jejich těžké boty zanechávaly na schodech k dalším a dalším domům modré stopy.</p>
<p>V ulicích už byly i stráže draenei využívající vlastní magii. Durotan se na poslední chvíli otočil v sedle, aby odrazil ránu mečem, který zářil modrou energií. Magická čepel sklouzla po ostří jeho sekery a zakousla se mu do paže až po kost. Bolest však nebyla ničím proti šoku, který utrpěl, když útočníka poznal.</p>
<p>Tohle už bylo podruhé, kdy se s Restalaanem utkal v boji. Durotan kdysi ušetřil Velena a Restalaan mu to oplatil, když ho v minulém souboji přemohl, ale nechal ho odejít. Durotan uviděl v Restalaanových očích, že i on ho poznal, vzápětí však poznání vystřídala nenávist.</p>
<p>Dluhy byly vyrovnány. Tentokrát ani jeden protivníkovi nic nedaruje.</p>
<p>Restalaan cosi vykřikl ve svém rodném jazyce. Místo aby znovu zaútočil, stáhl Durotana ze sedla. Durotana to zaskočilo, a než si stačil uvědomit, co se děje, ležel před svým protivníkem na zemi. Restalaan znovu máchl mečem. Durotan sáhl po sekeře, ale už v okamžiku, kdy ji sevřel v ruce, pochopil, že nebude dost rychlý.</p>
<p>Nightstalker byl ovšem vycvičený v boji téměř stejně dokonale jako jeho jezdec. V okamžiku, kdy ucítil, že Durotana ztratil, prudce se obrátil proti Restalaanovi. Jeho ohromné zuby se zakously protivníkovi do paže. Nebýt zbroje, jediným stiskem čelistí by mu ji ukousl. Takhle mu jen rozdrtil kost a přinutil ho pustit meč. Durotan zavrčel a ze všech sil máchl sekerou. Zasáhl Restalaana do pasu. Ostří prošlo zbrojí a zakouslo se do masa.</p>
<p>Restalaan padl na kolena. Jeho bezvládnou ruku stále držel v tlamě Nightstalker. Bílý vlk stiskl ještě silněji, zavrčel a začal draeneiovou paží trhat, jako by to bylo malé zvíře. Během pár okamžiků mu ji vytrhl z ramene. Z rány v Restalaanově boku se řinula krev. Navzdory bolesti, kterou musel cítit, však ani nehlesl.</p>
<p>Durotan vstal a znovu udeřil, tentokrát s cílem zasadit ránu z milosti. Restalaan se zhroutil na zem a i Nightstalker zahodil jeho paži. Kapitán telmorské stráže byl mrtev.</p>
<p>Durotan si nedovolil pocítit lítost. Nasedl na vlka a rychle si hledal další cíl. Ne že by jich v okolí nebylo dost. Telmor v žádném případě nedosahoval velikosti Shattrathu, hlavního města, ale nejmenší taky nebyl. Všude byla spousta draenei, které bylo možno zabít. Vzduch byl plný výkřiků bolesti, strachu a touhy po krvi, řinčení mečů a štítů a praskání kouzel. Do nosu se Durotanovi dral zápach krve a výkalů a nezaměnitelný pach strachu.</p>
<p>Vztek, který v něm vřel, byl příjemný. Snad nikdy neměl ostřejší smysly a jako by se pohyboval sám od sebe. Támhle bojoval jiný draeneiský strážný s Orgrimem. Durotan ztuhl. Chtěl příteli přispěchat na pomoc, ale vzduchem prolétl Doomhammer a prorazil útočníkovi lebku i přes helmu. Durotan se zuřivě zašklebil. Orgrim pomoc nepotřeboval.</p>
<p>Aniž by někoho cítil nebo slyšel, poznal, že vedle něj někdo stojí. Otočil se a vydal válečný pokřik svého klanu. Rozmáchl se sekerou potřísněnou tělesnými tekutinami předchozího protivníka a připravil se k okamžité ráně.</p>
<p>Dívenka před ním možná neměla za sebou ještě ani pubertu, ale drobnýma ručkama mu bušila do zbroje na stehně se zuřivostí a odhodláním dospělého válečníka. Po bledé modré tváři jí stékaly slzy a cenila na něj zuby. Na šatech měla modrou krev. Bylo jí příliš mnoho, než aby byla jen její. Šaty byly tak nasáklé, že sejí lepily na tělo. Znovu a znovu do něj bušila a její slzami zalité oči plály spravedlivým vztekem a bolestí.</p>
<p>V jeden strašlivý okamžik v ní Durotan spatřil stejnou dívku, s níž se zde setkali před lety. Ale to nemohla být pravda… z tamté dívky už musela být dospělá žena. Nebo ne? Vlastně to bylo jedno. Byla to prostě holka, která se odvážně a zároveň hloupě pokoušela zaútočit holýma rukama na orkského válečníka.</p>
<p>Durotan jen s maximálním vypětím všech sil zastavil sekeru uprostřed rány. Dítěti neublíží – takhle se orkové nechovají…</p>
<p>Dívka náhle ztuhla a vytřeštila oči. Otevřela ústa a vyplivla krev. Durotan sklouzl pohledem k její hrudi a spatřil, že z krví nasáklých šatů trčí hrot kopí. Než stačil zareagovat, trhl ork z klanu Shattered Hand, který dívku zabil, kopím do strany a strhl dívčino tělo na zem. Pak se zapřel nohou o drobné rameno, zavrčel, vytrhl kopí a zašklebil se na Durotana.</p>
<p>„Mám to u tebe, Vlku,“ řekl ork a bleskurychle znovu zmizel v davu ostatních zabijáků a jejich obětí.</p>
<p>Durotan obrátil zrak k nebi a zařval s cílem vykřičet všechnu svou bolest k předkům.</p>
<p>Orkové se hnali dál a za sebou nechávali jen mrtvá těla. Většina jich patřila draenei, ale občas bylo možné spatřit i padlého orka. Někteří z ležících orků ještě žili a volali o pomoc, ostatní však byli k jejich nářkům hluší. Šamani by je kdysi s pomocí kouzel uzdravili, ale zdálo se, že magie černokněžníků umění léčit nezahrnovala. Ranění tedy zůstali ležet na místě, kde padli, a někteří z nich dodýchali hned vedle protivníka, kterého sami zabili, zatímco se vlna útočníků valila dál.</p>
<p>Orkové postupovali po cestě mezi kopci, plenili jeden dům po druhém a zabíjeli každého, na koho narazili. Durotana napadlo, že někteří draenei se určitě museli ukrýt, a modlil se, aby je orkové nenašli. Nemyslel si však, že jeho modlitby budou vyslyšeny. Jakmile skončí první nápor, začnou orkové rabovat a hledat ty, kterým se podařilo někde v úkrytu přežít. Věděl, že takový byl plán.</p>
<p>Právě se dostali k největšímu domu, k tomu nejvýše na hoře, a Durotan ho okamžitě poznal. Byl něco jako hlavní stan a právě sem byli před lety s Orgrimem pozváni na večeři s prorokem. Durotan si hořce pomyslel, že Velen možná zase takovým prorokem nebyl, když nedokázal předvídat tak temný okamžik. Nightstalker vyběhl po schodech nahoru a Durotan se neovládl. Ohlédl se za sebe a shlédl na město stejně, jako to udělal kdysi, když po stejných schodech šlapal pěšky.</p>
<p>Tehdy pod ním město leželo jako drahokam na louce. Nyní vypadalo takové, jaké skutečně bylo – pokořené, potřísněné krví a vnitřnostmi i smrtí svých obyvatel. A spolu s nimi zahynula také naděje na jakýkoli mír nebo vyjednávání. Durotan krátce zavřel oči, tolik ho pohled bolel.</p>
<p>Jsem hrdý na svůj lid i na své město, řekl mu tehdy Restalaan. Restalaan, jehož mrtvé tělo nyní chladlo na ulici spolu s bezpočtem dalších draenei. Tvrdě jsme zde pracovali. Draenor jsme si zamilovali, ale nikdy by mne nenapadlo, že budu mít příležitost podělit se o to všechno s orkem. Cesty osudu jsou skutečně nevyzpytatelné.</p>
<p>Víc nevyzpytatelné, než si orkský mladík nebo draenei dokázali představit.</p>
<p>Pokoje, v nichž se už před lety oba mladí orkové cítili poněkud stísněně, nyní působily skutečně klaustrofobicky, hlavně proto, že byly plné desítek orkských válečníků. Většina domu byla prázdná. Jeho obyvatelé měli dostatek času uchýlit se do bezpečí, tedy až na ty, kdo přísahali, že pro své město zemřou. A orkové jim nyní pomohli přísahu splnit. Nádherně zdobený nábytek se v rukou zoufalých draenei na okamžik proměnil ve zbraně a jeho rozbité trosky jen dokreslily vypjatou bojovou scénu. Orkové do hladkých stěn jen tak pro radost dělali díry. Jejich meče páraly postele a kladiva a sekery drtily nábytek, rozbíjely mistrně vytesané sochy i jemně zdobené mísy s ovocem.</p>
<p>Durotan už to nemohl vydržet. „Dost!“ vykřikl, ale nikdo ho neposlouchal. Tvorové, které ovládali černokněžníci, vypadali, že mají z podobného chování radost, dokonce se v něm vyžívali. Ale když nyní byli všichni obyvatelé Telmoru mrtví nebo uprchli, bezduché ničení všeho kolem orkům k ničemu nebylo.</p>
<p>„Dost!“ zařval Durotan znovu. Tentokrát ho uslyšel Orgrim a přidal se k němu. I vůdce klanu Warsong zavrtěl hlavou, jako by se potřeboval zbavit nějaké mlhy nebo závoje na očích, a rovněž se vzápětí pokusil své válečníky uklidnit. Drek’Thara, který byl vzadu s černokněžníky, zjevně všeobecná touha po krvi tolik nezaslepila, takže byl schopen ostatním poměrně rychle zabránit v dalším sesílání kouzel.</p>
<p>„Poslouchejte mě!“ zahřměl Durotan. Většina orků už dorazila k místnosti, kde je hostil Velen. Ta byla nyní prázdná, židle a stůl ležely převrácené na podlaze na rozervaných tapiseriích.</p>
<p>„Město je naše. Teď si z něj vezmeme, co potřebujeme!“</p>
<p>Už ho poslouchali. V místnosti bylo relativní ticho a slyšet bylo jen hlasité oddechování. Nikdo už nemlátil do všeho, co se hýbe… i co klidně stojí.</p>
<p>„Nejdřív se postaráme o raněné,“ rozkázal Durotan. „Nenecháme přece bratry, aby zemřeli na ulici.“</p>
<p>Několik orků se zatvářilo provinile. Durotan si znechuceně uvědomil, že mnozí z těchto válečníků úplně zapomněli, že jejich druhové se venku svíjejí v bolestech, zatímco oni tady jen tak pro zábavu ničí a rozbíjejí. Ovládl však emoce a kývl na Drek‘Thara. Černokněžníci už sice neměli uzdravující kouzla, ale kdysi bývali šamany a věděli, jak ošetřit rány i běžným způsobem. Drek’Thar pokynul několika černokněžnikům a ti okamžitě odběhli směrem, odkud před chvílí přišli.</p>
<p>„Za další, v tomhle městě jsou zásoby zboží, jaké jsme nikdy neviděli. Je tady spousta jídla, zbraní a zbrojí a určitě i dalších věcí, o kterých vůbec nevíme. Věcí, které by mohly pomoci Hordě na cestě k…“</p>
<p>Nedokázal se přinutit vyřknout slova, jimiž by větu dokončil: na cestě k naprostému vyhlazení draenei. Místo toho jen nervózně dodal: „…na cestě k vítězství. Jsme armáda. Armáda musí jíst. Potřebujeme dostatek jídla a vody, musíme si odpočinout, nechat se ošetřit a u toho nás musí někdo hlídat. Orgrime – vezmi si pár chlapů a začni na tomhle konci. Guthore, vezmi si další a vraťte se k bráně. Pak běžte po hlavní ulici, až se potkáte s Orgrimovým oddílem. Kdo umí ošetřovat zranění, bude se hlásit u DrekThara. Ten vám řekne, co máte dělat.“</p>
<p>„A co když narazíme na nějaké živé draenei?“ zeptal se kdosi.</p>
<p>Co když? Neměli místo, kam by mohli přemisťovat zajatce. A jediný důvod, proč by nějaké měli brát, byl, aby je později použili při vyjednávání. Vzhledem k tomu, že bylo jasně řečeno, že hlavním cílem Hordy je naprosté vyhlazení draenei jako rasy, nebyl důvod brát zajatce.</p>
<p>„Zabijte je,“ řekl Durotan chraptivě. Doufal, že změnu v jeho hlase si všichni vyloží jako projev vzteku a ne jako projev bolesti, kterou cítil. „Všechny.“</p>
<p>Když orkové, jimž velel, odběhli, aby splnili jeho rozkazy, uvědomil si Durotan, že by si nic nepřál víc, než aby Nightstalker nebyl tak rychlý. Bylo by snadnější padnout Restalaanovým mečem než vyslovit všechna tahle slova.</p>
<p>Ale když bude mít štěstí, smrt si ho během tažení za vyhlazením rasy, jež jim nikdy nezkřivila jediný vlas, dříve či později najde.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>16.</strong></p>
<p><emphasis>S</emphasis><emphasis>tínová rada.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dokonce i nyní, po tolika letech, nevíme moc o tom, kdo vlastně byl</emphasis><emphasis>i její členové a co dělali. Gul‘</emphasis><emphasis>dan si s sebou vzal do hrobu spoustu, spoustu tajemství. Ať tam navěky hnije v nej větších mukách. Je pro mne dost těžké pochopit, jak někdo může být tak zkažený, že za vlastní moc vymění svůj lid i potomky, i kdyby se jednalo o jednoho nebo dva orky. Ale že je možné stejným způsobem zatemnit mysl bezpočtu dalších, to je zcela mimo hranice mého chápání.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jenže ani všichni tihle orkové by nic neznamenali, kdyby nebylo démonů, kteří se jich zmocnili. Těší mne jen bolest, již nakonec zažili. Bytostně však opovrhuji tím, co udělali se všemi, kteří je poslouchali, protože jim věřili.</emphasis></p>
<p>„To byla skvělá zkouška,“ prohlásil uznale Kiljaeden a blahosklonně se usmál na své služebníky. Guldan se uklonil a oči mu z té pochvaly zářily. Ner’zhul měl hlavu sklopenou, jako by hledal cosi na podlaze. Ale i tak poslouchal.</p>
<p>„Přiznám se, že mě překvapilo, že byl Durotan schopen můj rozkaz splnit,“ řekl Guldan. „Čekal jsem, že se mi postaví nebo že se bude aspoň dohadovat, co jeho orkové mohou a co nemohou. Ale město je naše, můj pane. A všichni draenei, kteří v něm žili, jsou pryč – většina mrtvá.“</p>
<p>„Většina nestačí, Guldane. To moc dobře víš.“</p>
<p>Guldan sebou při té výtce mírně trhl. Už poněkolikáté ho napadlo, jaké je asi spojení mezi Kiljaedenem a draenei a proč je Nádherný tolik nesnáší. „Byl to náš první pokus zaútočit na nějaké jejich sídlo. Zatím jsme napadali jen lovecké výpravy, Velký,“ odpověděl černokněžník, kterého samotného překvapila vlastní troufalost. Kiljaeden nahnul rohatou rudou hlavu na stranu, chvíli přemýšlel a pak přikývl.</p>
<p>„Pravda. A ještě je dost času.“</p>
<p>Od pádu Telmoru uběhlo několik dní. Guldan, na něhož udělalo dojem, jakým způsobem splnil Durotan jeho rozkaz, chtěl město předat jeho klanu jako odměnu, ale Durotan nabídku odmítl. Tvrdil, že Vlci budou i nadále žít na území svých předků.</p>
<p>Blackrockové ovšem nebyli takoví hlupáci. Blackhand a jeho rodina nyní spali v postelích, které patřily starostovi města. Orkové zpočátku netušili, k čemu spousta zařízení draenei vůbec slouží, ale nyní už si začali životní styl svých obětí pomalu osvojovat. Seděli v křeslech, jedli u stolu, zkoumali draeneiské zbraně a cvičili s nimi, přizpůsobili si jejich zbroj svým mohutnějším tělům. Některé ženy, a dokonce nemálo mužů klanu Blackrock začali nosit draeneiské šaty dohromady s klasickými orkskými tunikami a kalhotami.</p>
<p>Guldan věděl, že spoustu orků určitě napadlo, proč se do města nepřestěhoval on. Byla to lákavá představa, ale Guldan poslechl radu svého pána. Pohodlí bylo příjemné, ale moc byla daleko sladší, a čím méně si Guldan veřejně vezme pro sebe, tím delší budou jeho prsty. A dokud bude plnit Kiljaedenovu vůli, bude mít i jeho plnou podporu. Pár věcí si ovšem do svého domova přinesl – ohromný kulatý stůl vyřezaný z jediného kusu dřeva a zdobený zářícími kameny a ulitami a k němu několik nádherných židlí.</p>
<p>Guldan nyní k masivnímu stolu přistoupil, přejel prsty po jeho vyleštěném povrchu a usmál se. Nyní už stačilo jen povolat ty, o kterých si myslel, že ho poslechnou. Několik jmen bylo okamžitě jasných. O jiných musel přemýšlet. Ale měl už hotový seznam, který byl dost dlouhý, aby zahrnoval všechny potřebné, a zároveň dost krátký, aby byl… ovládnutelný.</p>
<p>Stínová rada vznikne už brzy, dříve, než doufal. Zatímco navenek bude Guldan pomáhat orkům, aby se stali jednotnou rasou, a dávat jim sílu zničit nepřítele v podobě draenei, tajně bude s hrstkou orků téměř stejně zkažených a hladových po moci jako on tahat za nitky.</p>
<p>Vůbec nešlo o orky jako o rasu.</p>
<p>Nikdy nešlo o orky.</p>
<p>Šlo o moc – získat ji, vládnout jí a také si ji udržet. To například Ner’zhul nikdy nepochopil. Moc se mu líbila, ale ne natolik, aby byl ochoten krmit ji masem, po němž toužila. A to Kiljaeden vyžadoval.</p>
<p>Podvody, lži, manipulace – dokonce ani Blackhand, který věřil, že je zasvěcen do všech Guldanových machinací, nechápal velikost jeho ambicí. Ty byly stejně velké jako Kiljaedenova touha zničit draenei. Byly nekonečné jako obloha, hluboké jako oceán a naléhavé jako hlad.</p>
<p>Guldan se s opovržením podíval na Ner’zhula. Jeho bývalý mentor se krčil v koutě. Guldan pohlédl do planoucích Kiljaedenových očí a velkolepá bytost přikývla.</p>
<p>„Svolej je,“ řekl Kiljaeden. Jeho rty se od sebe odlepily v decentním úsměvu a odhalily ostré bílé zuby. „Přijdou na tvé zavolání. A budou tančit, jak budeš pískat. O to se postarám.“</p>
<p>Spojence.</p>
<p>Potřebovali spojence.</p>
<p>Guldan nechápal, jak tohle mohl Kiljaeden nevidět. Orkové byli nyní skutečně silní, obzvláště když je někdo správně vedl. Dlouhé měsíce, vlastně už více než rok, které válka trvala, je ještě více zocelily. Ti nejchytřejší z nich v rámci možností pochopili technologie draenei. Začaly práce na výstavbě pevnosti, kterou Guldan nazval Citadela, kam by se mohla bezpečně uchýlit celá armáda, kde by mohla cvičit, odpočívat a doplňovat zásoby. Orkové se nikdy dřív o nic podobného nepokusili a Gul’dan byl hrdý, že s podobnou myšlenkou přišel právě on. Měli válečníky, šamany – nyní samozřejmě černokněžníky – léčitele i řemeslníky. Role prvních tří skupin byly jasně dané a o práci neměly nouzi. Řemeslníci přispívali jiným způsobem. Vyráběli zbroje, zbraně nebo stavěli budovy pro ty, kteří měli tu čest zabíjet draenei a vracet se potřísněni jejich krví.</p>
<p>Někteří řemeslníky nazývali dělníky a považovali je za nižší kastu. Gul’dan tajně zastával obdobný názor. Ale byl dost chytrý, aby chápal, že jejich práce, třebaže přízemní a obyčejná, je stejně nutná jako ochota válečníků zabíjet nebo schopnost černokněžníků sesílat kletby. Ti, kdo se starali o jídlo, střechu nad hlavou, zbraně, byli pro válečníky a černokněžníky nepostradatelní. Takže Guldan chválou pro řemeslníky nešetřil. Výsledkem bylo, že měli neustále motivaci pracovat ještě horlivěji a zlepšovat se.</p>
<p>Ale i když příslušníci všech klanů pracovali ze všech sil – a Guldan měl v každém klanu nasazeného špeha, aby si tím mohl být jistý – nestačilo to. Obsazení Telmoru bylo překvapivě snadné a morálka Hordy neuvěřitelně vzrostla. Avšak Guldan věděl, že za tohle vítězství vděčí z velké části šťastné shodě náhod. Nikdo ve městě ani na chvíli nezapřemýšlel, zda je jejich maskování dostatečné, a možnost, že by je někdo napadl a během několika hodin město vyvraždil, pro ně prakticky neexistovala. Cítili se zkrátka naprosto v bezpečí, chráněni magií zeleného drahokamu, který Guldan nazval Listustín (Ve hře WoW se vyskytuje noční elf stejného jména – Leafshadow. Najdete ho v lokaci Blade Edge Mountains, jde však zřejmě pouze o shodu jmen (pozn. překl.).), jenž je nejprve skrýval před zraky ogrů a pak i orků. Takové snadné vítězství se už nebude opakovat. Jak by…</p>
<p>„Ogři,“ řekl nahlas a zamyšleně. Dlouhým drápem na ukazováčku si poklepal na bradu. „Ogři…“</p>
<p>„V žádném případě!“ zahřměl Blackhand. Udělal dva rychlé kroky ke Guldanovi, aby ho zastrašil svou výškou. Guldan musel sebrat veškeré sebeovládání a odvahu, aby ani o kousek neuhnul před děsivou tváří, již měl nyní jen pár centimetrů od své.</p>
<p>„Ale no tak, Blackhande,“ řekl téměř konejšivě Guldan. „Uklidni se a poslouchej, co říkám. Největší prospěch z toho stejně nakonec budeš mít ty.“</p>
<p>Tím ho dostal. Blackhand zavrčel, odfrkl si a couvl. Guldan se snažil, aby na něm nebylo poznat, jak se mu ulevilo.</p>
<p>„Vždyť je to špína,“ zavrčel Blackhand. „Jsme nepřátelé už strašně dlouho. Rozhodně dýl než s draenei a máme pro to hodně dobrý důvod. Jaký z toho můžu mít prospěch?“</p>
<p>Hřebíček na hlavičku, pomyslel si Guldan se sebeuspokojením. Odhadl Blackhanda správně.</p>
<p>„Někteří si stále šeptají, že jsi nebyl zvolen spravedlivě,“ řekl Guldan. „Když se ti tohle povede, zase si upevníš pozici.“</p>
<p>Blackhand se zamračil. „Možná,“ připustil. „Ale ogři na něco takového přistoupí?“</p>
<p>Guldan si dovolil letmý úsměv. „Když je přinutíme, tak ano,“ odpověděl.</p>
<p>Blackhand zvrátil hlavu dozadu a hlasitě se rozesmál.</p>
<p>Orgrim nervózně poposedl v sedle a znovu pohlédl na svého velitele. Když mu Blackhand vysvětlil, co od něj chce, začal hlasitě protestovat. V minulosti se zúčastnil bezpočtu loveckých výprav proti ogrům. Navíc to pro něj víc než pro kteréhokoli orka byla osobní záležitost. Nikdy nezapomněl na potupu, když musel před jedním z těch obrovitých tvorů s tlustou lebkou utéct. A teď mu Blackhand navrhne něco takového.</p>
<p>Orgrim ale věděl, že ať už je jeho velitel jakýkoli – a spousta jeho vlastností se Orgrimovi skutečně nelíbila – je výborný stratég. Když se ork oprostil od vlastních pocitů, dával plán smysl. Nakonec tedy Orgrim souhlasil.</p>
<p>Získat potřebné informace nebylo snadné. Blackrockům se podařilo chytit tři ogry a strávili dlouhou noc rozhovorem ve snad až příliš jednoduchém jazyce, než dokázali těm zdánlivě úplně tupým tvorům vysvětlit, co od nich chtějí. Nakonec ogři pochopili. Každý. válečník, černokněžník i léčitel z klanu byl nyní připraven k boji.</p>
<p>Ogři jim řekli, kde se skrývají jejich páni, a zavedli je tam. Bylo to na mýtině na úpatí horského řetězce nazývaného Blade’s Edge – Ostří meče. Ani se nesnažili schovávat. Všude kolem jejich tábora byla spousta odpadků a stop obrovských bosých chodidel směřujících dovnitř i ven. Vzápětí spatřil Orgrim malou skupinku ogrů, kteří zrovna někam vyráželi. Bezpochyby se cítili dokonale bezpečně, stejně jako draenei v Telmoru. Ještě před několika lety by se tak cítili oprávněně, ale v poslední době se toho hodně změnilo. Orkové už nebyli několika samostatnými klany, ale sjednocenou silou ochotnou vyměnit staré sváry za novou společnou nenávist.</p>
<p>Blackhand jel v čele společně se třemi ogry. Za ním jeli jeho synové Rend a Maim, kteří si neustále cosi šuškali a občas se i drsně zasmáli. Orgrim byl zpočátku proti tomu, aby s nimi chlapci jeli do boje, ale oba se nakonec ukázali silnějšími a schopnějšími, než si myslel. Sice jim chyběla otcova lstivost, ale na druhou stranu zdědili jeho krvežíznivost. I Griseldu vycvičili jako válečníka, nebylo to však pro ni tak přirozené jako pro oba chlapce. Ti dělali svým jménům čest*. Teď po nich otec střelil vzteklým pohledem a oba okamžitě zmlkli.</p>
<p>Orgrim uvažoval, jestli bude mít Blackhand proslov. Doufal, že ne. Blackhandova silná stránka byly činy, ne slova, a jeho klan byl více než ochoten ho následovat. Orgrimovo přání se nakonec vyplnilo. Blackhand se otočil na moře válečníků za sebou, jednou kývl a pak vydal jednoduchý rozkaz k útoku.</p>
<p>* Rend i maim jsou anglické výrazy. První znamená rozervat či rozseknout, druhý pak zmrzačit. O osudu obou bratrů se dočtete v oficiální příručce ke hře WoW (pozn. překl).</p>
<p>První vlna útočníků se s divokým řevem řítila z kopce k jeho úpatí, kde se ogři ukrývali. Ty nejprve tak zmátl pohled na tři jejich druhy v řadách orků, že zůstali tupě stát a nechali se zabíjet. Pak i jejich malé mozky konečně pochopily, že jsou přepadeni, a začali se bránit. Ani nyní však neútočili na své tři bratry, kteří se tak mohli nerušeně prodírat až k veliteli, který se skrýval někde v nitru jeskyně.</p>
<p>Orgrim byl odhodlaný užít si tuhle poslední možnost zabíjet ogry a máchal Doomhammerem téměř radostně. Jeho vlk byl rychlý a lehce se prosmýkl mezi nohama ogra, silnýma jako stromy. Ogr jen neškodně zařval a ze všech sil máchl palicí do prázdna. Orgrim si vybavil, jak velcí mu ogři připadali, když byl ještě dítě. Dnes nebyli o nic menší, ale to už byl velký i on a v rukou měl legendární zbraň, kterou vládl s mistrovskou zručností. Jedinou ranou přerazil ogrovi holenní kost a jeho protivník zařval bolestí. Orgrimův vlk ladně uskočil a obrovský tvor se svalil na zem těsně vedle něj s takovou silou, až se vše otřáslo. Ogr se pokusil vstát, vzepřít se na velkých tlustých rukou, ale to už se kolem něj vyrojili další blackrockští válečníci. Ogr byl mrtev rychleji, než se Orgrim vzpamatoval, a na těle měl přes dvě desítky hlubokých ran.</p>
<p>Orgrim se prudce otočil právě včas, aby spatřil, jak jeden z orkských válečníků vylétl do vzduchu zabitý jedinou ranou ohromnou palicí jiného ogra. Orgrim zavrčel a připravil se na zabijáka zaútočit, když ho zastavilo volání: „Dost, dost!“</p>
<p>Další důkaz síly Blackhandovy osobnosti. Dokonce i nyní, když všechny orky zaslepila touha po krvi a kdy si plně vychutnávali zabíjení prastarého nepřítele, na místě znehybněli. O ogrech se to však říct nedalo a Orgrim sám musel chvíli ujíždět z bojiště, než i pomalým ogřím mozkům došlo, že boj je u konce. Jeho samotného tahle skutečnost zamrzela. Ale je to pro dobro nás všech, pomyslel si.</p>
<p>Ohlédl se a viděl, že ogři, které Blackrockové získali na svou stranu, hovoří s druhy. Nebo spíše že po sobě řvou a občas jeden druhého praští. Alespoň však měli jiné starosti než pronásledovat prchající orky, a navíc se skutečně zdálo, že poslouchají. Jeden z nich, větší než ostatní a ozdobený čímsi, co vypadalo jako ceremoniální šerpa, měl zřejmě i mozek. Orgrim ogrům nerozuměl a využil přestávky, aby nabral dech a trochu se napil.</p>
<p>„Už se nemůžu dočkat, až budeme moct pozabíjet zbytek,“ řekl Rend. Orgrim se na nejstaršího náčelníkova syna otočil.</p>
<p>„Jestli nám to vyjde, budou bojovat po našem boku,“ odpověděl Orgrim. „Už nebudeš moct zabít ani jednoho.“</p>
<p>Maim si odplivl. „Ha. No jo. Jedině nějak tajně.“</p>
<p>Orgrim se ušklíbl. Ani on by nechtěl nic jiného, ale… „Pár našich už kvůli tomuhle plánu umřelo. Myslím, že otci by se nelíbilo, kdybyste ho nějak hloupě zhatili.“</p>
<p>Rend se na něj ušklíbl. „A kdo mu to řekne?“</p>
<p>„Já. Jestli to vyjde a oni nás poslechnou – tak pokud pak některý z nich umře, vaše jména padnou jako první.“</p>
<p>Rend se na něj vztekle podíval. Byl zatím mladý a jeho výraz mohl někomu připadat jako obyčejný dětský vzdor, ale Orgrim z něj cítil silné varování. Blackhanda nikdy neměl rád a jeho děti ještě méně, samozřejmě kromě Griseldy. Netušil, jestli je to vším, co zdědili po rodičích, nebo jestli za to může výchova, ale cítil z nich temnotu a nevěřil jim. Jednoho dne, tedy jestli přežijí a začnou kromě svalů používat i mozek, se stanou nebezpečnějšími než jejich otec.</p>
<p>„Říkal jsem ti, že se s ním nedá mluvit, Rende,“ řekl Maim naštvaně. „Ten staroch už zapomněl, jaké to je přestat myslet a jenom zabíjet. Jedem.“</p>
<p>Rend se naposledy opovržlivě ušklíbl a vyrazil za bratrem. Orgrim si povzdechl. Měl teď větší problémy než dva nezvladatelné výrostky. Obrátil pozornost zpátky k vyjednávání, i když pochyboval, že tenhle výraz se vůbec ve slovní zásobě ogrů vyskytuje. Zdálo se, že boj skutečně ustal. Blackhand, který ujel z bojiště stejně jako ostatní, nyní obrátil vlka zpět k místu, kde se shromáždili zbylí ogři. Orgrim se k němu přidal právě včas, aby slyšel, jak velitel stráže prohlašuje: „My gronny ne rádi. Gronni ubližovat.“</p>
<p>Pokynul jednomu z ogrů, který se otočil a ukázal Blackhandovi s Orgrimem záda. Orgrim uviděl hotovou síť jizev. Necítil k tomu tvoru lítost. Ogři sami za poslední desítky let způsobili orkům horší muka. Ale bylo dobré to vědět. I tři ogři, které chytili, mluvili stejně a nyní přikyvovali, jako by byli strašně chytří.</p>
<p>„Co vy nám dát, když my spojenec?“ zeptal se ogr.</p>
<p>Blackhand se ušklíbl. „No, hlavně vás nebudeme bít.“ Orgrim pomyslel na náčelníkovy syny, ale nic neříkal. „Postaráme se, abyste dostali jídlo a dobré zbraně.“ Orgrimovi se ulevilo, že jim Blackhand neslíbil i zbroj. Z materiálu, který by potřebovali na jednu zbroj pro ogra, by mohlo být vybavení pro tři orky. A ogři strážný – zjevně jeden z těch chytřejších – naštěstí zase nebyl tak chytrý, aby si o zbroj řekl.</p>
<p>„Budete mít co jíst a kde spát a taky to potěšení dělat z draenei mastné fleky.“</p>
<p>Ostatní ogři bedlivě poslouchali a nyní jeden z nich nadšeně vyskočil. „Já bác!“ zahřměl radostně a ostatní tohle jednoduché, ale zjevně velmi zábavné prohlášení nadchlo. Blackhand počkal, až všeobecné nadšení poněkud opadne, a pokračoval.</p>
<p>„Takže jsme dohodnutí?“</p>
<p>Kapitán ogrů přikývl. „Už ne ubližovat ogr,“ zavrčel a otočil se k těm, které vedl. Jeho drobná očka se leskla slzami, a když se Orgrim znovu podíval na ogry, jejichž záda byla plná jizev od bičování, tentokrát už lítost cítil. Ovšem jen malou.</p>
<p>„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Orgrim náhle kapitána. Ten se k němu otočil.</p>
<p>„Krol,“ řekl.</p>
<p>„Tak, Krole,“ řekl Blackhand rychle, než mohl jeho zástupce pokračovat. „Kdy si myslíš, že bychom mohli podniknout společný útok?“</p>
<p>„Teď,“ řekl Krol, a než stačili Orgrim nebo Blackhand něco namítnout, zařval cosi ve svém odporném jazyce. Ogři vyskočili a země se zachvěla. Pak se všichni otočili a odhodlaně vběhli do jeskyně. Blackhand se tázavě otočil na Orgrima, ale ten jen pokrčil rameny. Měl tušení, že by bylo snadnější zastavit přílivovou vlnu než tuhle bandu hloupých obrů, kteří zjevně mysleli jen na jediné.</p>
<p>„Zavolej je,“ řekl Blackhand. Orgrim vytáhl roh z clefthoofa a zatroubil. Orkové zajásali a odpověděli na volání tím, že sjeli zpátky do tábora.</p>
<p>Nebyl čas připomínat jim, jaký je přesně plán. Orgrim doufal, že si ho všichni pamatují, hlavně pak až příliš horliví Maim s Rendem. Cekalo je zabíjení ogrů, ale měli by si dát sakra záležet, aby zabíjeli jen ty správné ogry.</p>
<p>Protože pokud to neudělají a dají těmhle ogrům jakoukoli záminku zpochybnit narychlo vytvořenou a podivnou alianci, mohli by z klanu Blackrock přežít jen děti, ženy a starci, kteří čekali na jejich návrat v táboře.</p>
<p>Orgrim neoplýval optimismem. Členové klanu Blackrock byli odjakživa nelítostní lovci. Blackhand byl vlastně jen chytrý dravec a Orgrim si nemohl nevšimnout, že v poslední době se všemi klany šíří jakási podivná posedlost zabíjením. Když otočil vlka, aby společně s ostatními vjel do jeskyně, napadlo ho, jestli ho třeba nešálí zrak.</p>
<p>Nazelenalý odstín na kůži orků vedle něj musel být způsoben jen zvláštním odrazem světla.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>17.</strong></p>
<p><emphasis>Domov.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ať už patříte kjakékoli rase, tohle je slovo, pojem, který naplní vaše srdce touhou. Domov může mít podobu země, kde žili vaši předkové, nebo úplně nového místa, které jste si sami vybudovali. Domov se dá nalézt i v očích milované osoby. Ale všichni jej potřebujeme, toužíme po něm a víme, že bez něj tak nějak nejsme celí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Každý orkský klan měl odnepaměti domov. Vlastní posvátné území, vlastní duchy země, vzduchu, vody, ohně a divočiny. Pak však začalo zdrcující vykořeňování orků a pokračovalo, až jsme se nakonec dostali do Kalimdoru. Tady jsem našel domov pro tuláky. Místo, kde si mohli konečně odpočinout, znovu se sjednotit a nabrat síly. Jako nějaká svatyně.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dnes je to můj domov a nese jméno po mém otci: Durotar.</emphasis></p>
<p>Durotan zvedl hlavu a zavětřil. Pach, který mu naplnil nozdry, připomínal prach a rozklad a byl nepříjemně štiplavý. Nebyl úplně, jako by se něco pálilo, ale trochu ano. Kdysi byl DrekThar schopen tenhle pach rozpoznat lépe než on, ale ty dny už minuly. Už nebyl šaman, ale ěernokněžník. Vítr už k němu nenesl, o co si požádal, nepřinášel mu informace jako napsané na kusu pergamenu. A co bylo horší, DrekTharovi, stejně jako ostatním čer nokněžníkům klanu Frostwolf, to zřejmě nevadilo.</p>
<p>Už nějakou dobu nepršelo a léto se zdálo být teplejší než obvykle. Bylo to už druhé léto v řadě, které nepřineslo téměř žádnou vláhu, a Durotan jen tak bezmyšlenkovitě padl na kolena a zaryl prsty do hlíny. Kdysi by cítil, jak je plodná, vlhká a krásně voní. Teď však nabral jen hrst prachu. Popraskala mu v dlani a okamžitě se rozpadla na písek, který nedokázal udržet ani trávu, natož pak obilí. Protekl mu mezi prsty jako voda.</p>
<p>Cítil, že k němu jde Draka, ale neotočil se. Objala ho zezadu kolem pasu a přitiskla se k němu. Oba takhle dlouhou chvíli stáli. Nakonec ho objala ještě pevněji, pustila ho a obešla, aby se mu mohla podívat do tváře. Durotan si oprášil ruce.</p>
<p>„Stejně jsme nikdy nebyli moc závislí na tom, co vypěstujeme,“ řekl tiše.</p>
<p>Draka se na něj dívala temnýma, chápavýma očima. Když se na ni podíval, zabolelo ho u srdce. Byla v tolika ohledech lepší než on. Ale byla jen družkou náčelníka, ne náčelnicí, a nemusela dělat rozhodnutí, která příslušela jemu.</p>
<p>Rozhodnutí, která udělal.</p>
<p>„Jsme závislí na tom, co ulovíme,“ řekla Draka. „Ale zvířata, která lovíme, žijou z toho, co jim dá země. Jsme součástí koloběhu života. Šamani to věděli.“</p>
<p>Najednou ztichla, když kolem proběhl jeden z mladších černokněžníků, jemuž se v patách hnal malý poskakující tvor. Když je míjeli, podívala se malá příšera na Draku a usmála se tak, že odhalila plnou tlamu špičatých zubů. Draka se znechuceně otřásla.</p>
<p>Durotan si povzdechl a podal jí svitek. „Tohle jsem právě dostal. Musíme se připravit na dlouhý pochod. Máme opustit svou zem.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Blackhandův rozkaz. Přesunul se do té nové pevnosti, kterou si nechal postavit, a chce tam mít celou armádu. Už mu nestačí, abychom se sešli vždycky před útokem. Musíme spolu žít a být připraveni jít za ním, kdykoli si řekne.“</p>
<p>Draka na něj nevěřícně zírala. Pak sklopila oči ke svitku. Rychle si ho přečetla, svinula ho a podala zpátky Durotanovi.</p>
<p>„Tak to bychom se měli připravit,“ řekla tiše, otočila se a vrátila se do stanu. Díval se za ní a uvažoval, co přesně ho při tom pohledu tolik bolelo.</p>
<p>Citadela ještě nebyla dokončená, ale v okamžiku, kdy ji Durotan spatřil, zůstal jen užasle stát. Kolem sebe slyšel vzdechy.</p>
<p>„Obrovská!“</p>
<p>„Neskutečná!“</p>
<p>„Sídlo hodné velkého náčelníka!“</p>
<p>Kdyby Durotan rovněž promluvil, zřejmě by dodal: Proti přírodě. Hnusná skvrna na čisté zemi. Jako symbol všeho, co nejsme.</p>
<p>Klanu Frostwolf chybělo k citadele ještě mnoho mil, už nyní však zlověstně seděla na obzoru jako krkavec. Vůbec ničím nepřipomínala orkské domy. Tahle stavba byla jako z nejhoršího snu, byla to urážka oka i ducha. Byla dokonce větší než budovy draenei. Durotan samozřejmě znal její účel a uvědomoval si, že musí být obrovská, aby dlouhodobě pojala všechny nejlepší orkské válečníky. I tak však čekal něco jiného.</p>
<p>Namísto štíhlých a jemných tvarů, které byly tak typické pro stavby draenei, byla tahle pevnost plná ostrých hran a zubů. Místo aby splývala s krajinou, dominovala jí. Protože byla postavena z černého kamene, hrubě otesaných trámů a také z kovu, za– kusovala se do oblohy jako zkažený zub. Durotan věděl, že odtud vidí jen hlavní věž, ale úplně mu to stačilo. Stál jako přimražený a jeho tělo zoufale odmítalo udělat byť jen jediný další pohyb směrem k té ohavnosti.</p>
<p>Mlčky si s Drakou vyměnili pohledy. Copak byli jediní, kdo to viděl?</p>
<p>Zbytek Frostwolfů se hrnul kolem svého náčelníka. Durotan neochotně popohnal vlka a pokračoval dál.</p>
<p>Ani zkracující se vzdálenost k pevnosti jí v nejmenším nepřidala na atraktivitě. Durotan už spatřil i ostatní budovy – kasárna, sýpky i prostranství pro výcvik, kolem něhož byla spousta zbraní, jaké v životě neviděl. I ony se zdály být temné a nebezpečné.</p>
<p>Zástupci klanu Blackrock Durotana chladně přivítali a poslali Frostwolfy do západní části komplexu, aby si tam postavili stany. Už se smrákalo, když dostal Durotan vzkaz, aby se spolu s několika dalšími ze svého klanu hlásil na hlavním nádvoří. V počtu asi dvaceti dorazili na požadované místo a čekali.</p>
<p>Nejprve Durotan v dálce uslyšel bubny a ztuhl. Dostali zvláštní rozkaz přijít beze zbraní. Měli jen přijít a čekat… na co, to už netušili. Draka se na něj nervózně podívala. Neměl pro ni žádné hřejivé slovo. Neměl o nic větší tušení, co se bude dít, než ona.</p>
<p>Bubnování se přiblížilo. Země pod Durotanovýma nohama se začala chvět. To nebylo neobvyklé, když bubeníci stáli v kruhu kolem něj, ale z takové dálky? Zaslechl kolem sebe udivené mručení a poznal, že není jediný, koho svírá zlá předtucha.</p>
<p>Země se dál chvěla a vibrace stále sílily. Nejprve se objevili dva blackrockští jezdci. Oba se tvářili rozjařeně. „Nemějte strach, hrdí příslušníci Hordy!“ volal jeden z nich. „To se blíží noví spojenci, které do našich řad přivedl velký Blackhand! Přivítejte je!“</p>
<p>Na způsobu, jakým se země otřásala, bylo cosi známého. Ale jediné okamžiky, kdy měl Durotan podobný pocit, byly, když bojoval s…</p>
<p>„Ogři!“ vykřikl někdo. A skutečně. I Durotan už je viděl. Byly jich desítky. Byli obrovští a nezastavitelně pochodovali ke skupince čekajících orků. Všude kolem nich jeli další příslušníci klanu Blackrock na vlcích, jásali a vítězoslavně troubili na rohy. Byli jako šílení. Všichni divoce řvali a tancovali.</p>
<p>Tohle že byli jejich noví spojenci? Durotan tomu nemohl uvěřit. Jen hleděl s otevřenou pusou, neschopen slova. V tu chvíli se objevil největší ogr, jakého kdy viděl. Hned vedle něj kráčel Blackhand tak vznešeně, jako by vedle té obludy nevypadal jen jako hračka.</p>
<p>„Teď draenei rozdrtíme!“ zahřměl Blackhand a všichni ogři jako na povel začali skandovat: „Drť! Drť! Drť!“</p>
<p>Na krátký omračující okamžik byl Durotan znovu dítětem prchajícím před jedním z těch monster. Zamrkal a v duchu znovu spatřil silné tělo svého otce rozlámané a rozdrcené v kaluži krve, s níž se do země vpíjely i poslední zbytky jeho života. Garadovu lebku rozdrtila jako ořech jediná rána ogři palice.</p>
<p>Orkové bojovali po boku obludných tupých netvorů s cílem vyhladit inteligentní a mírumilovnou rasu.</p>
<p>Svět se zbláznil.</p>
<p>Velen se třásl. Jeho asistent stál hned vedle něj a nabízel mu teplý nápoj na uklidnění, ale prorok ho mávnutím ruky odmítl. Pití mu teď nepomůže. Už nic mu vlastně nikdy nepomůže.</p>
<p>Když mu přinesli zprávu, že Telmor padl a s městem i jeho přítel Restalaan, truchlil. Ale ještě víc ho bolelo, když se dozvěděl, jak k útoku došlo. Velen kdysi v mladém Durotanovi viděl něco zvláštního a způsob, jakým se k němu ork později choval, jeho víru v náčelníka ještě posílil. A teď tohle. Durotan s Orgrimem byli jediní orkové, kteří viděli, jak zelený drahokam město chrání. Jeden z nich si musel zapamatovat slova, kterými se rušila ochranná iluze. Hrstce draenei se podařilo uprchnout sem, do chrámu Karabdor. Zranění jim ošetřili, ale s jejich zlomeným duchem nedokázal nic udělat ani Velen.</p>
<p>Nejhorší zprávy však měly teprve přijít. Uprchlíci mluvili o tom, že luky a šípy, sekery, kopí či kladiva nebyly jedinými zbraněmi v rukou orků. Mluvili o hlubokých tlumených hlasech a o jedovatě zelených střelách způsobujících strašlivou bolest a muka horší, než jaká až dosud šamani způsobovali svým nepřátelům. A mluvili o tvorech poskakujících u nohou těch, kteří vládli novou magií založenou na bolesti a utrpení.</p>
<p>Mluvili o man’ari.</p>
<p>Najednou do sebe všechno až strašně logicky zapadalo. Neočekávaný a nevysvětlitelný útok orků. Jejich náhlý technologický pokrok. Skutečnost, že se obrátili zády k šamanismu, náboženství založenému na úzkém vztahu s přírodními živly, kterým bylo třeba něco dát, aby mohl člověk na oplátku žádat pomoc. Ty, kdo vládnou man’ari, nezajímá ani harmonie, ani rovnováha. Jde jim jen o moc a nadvládu.</p>
<p>Stejně jako Kiljaedenovi a Archimondovi.</p>
<p>Orkové nebyli ničím jiným než loutkami obou eredarů. Velen věděl, že skutečným cílem je on a ostatní draenei, „vyhnanci“. Orkská Horda, posílená o neuvěřitelně silné tvory, byla novým prostředkem, který Kiljaeden nalezl k jejich zničení. Na krátký okamžik Velena napadlo, jestli by nový vůdce Hordy nebyl ochoten ho vyslechnout. Kdyby se dozvěděl, že ho Kiljaeden jen využil, snad by se mohl obrátit proti němu a bojovat po boku draenei. Téměř okamžitě však tuhle myšlenku zavrhl. Bylo možné, že ti, které eredaři zneužívali, věděli o jejich skutečné podstatě i o jejich cíli a jednoduše se nechali svést nabízenou mocí. Stejně jí podlehli i Kiljaeden s Archimondem, a to byli daleko starší a moudřejší než kterýkoli ork.</p>
<p>A nyní ke všem ranám, které utrpěl, přibyla urážka v podobě nové vize. Vize, v níž spatřil obrovské ogry jako spojence orků. Byly doby, kdy by podobnou představu zavrhl jako špatný sen, který přišel po příliš tučné večeři. Teď však věděl, že je to pravda. Ve vrozené povaze orků se cosi změnilo tak drasticky a nevratně, že se spojili s tvory, které nenáviděli už celé generace před draenei, s nimiž se naopak zhruba stejně dlouho téměř přátelili.</p>
<p>Kdyby se to stalo kdekoli jinde, byla by odpověď jednoduchá. Velen by shromáždil všechen svůj lid a uprchl by, chráněn mocí Naaru. Ale jejich loď ztroskotala, K’ure umíral a neexistovala jiná možnost než se pokusit proti orkům bojovat a doufat, že se jim podaří přežít.</p>
<p>Och, K‘ure, starý příteli. Jak mi teď chybí tvá moudrost. Jak mě bolí, že ležíš v rukou nepřítele, který ani nechápe, že existuješ.</p>
<p>Zvedl kámen známý jako Píseň duše (Spiriťs Song (pozn. překl.).), přitiskl si ho k srdci a ucítil téměř neznatelný povzdech umírajícího Naaru. Velen zavřel oči a sklopil hlavu.</p>
<p>Guldan se s naprostým uspokojením rozhlížel po místnosti. Všechno šlo podle plánu. Stínová rada už se nějakou dobu scházela a on si zatím byl jistý, že si vybral velmi dobře. Všichni byli ochotní – ne, přímo dychtiví – obrátit se ke svému lidu zády výměnou za moc. Už teď mohl říct, že se jim podařila spousta věcí. Jednali prostřednictvím loutky, která byla tak hloupá, že věřila, že je skutečným členem Rady. Bylo snadné nechat Blackhanda zvolit velkým náčelníkem, a dokud se na něj během těch krátkých chvil, které vždycky strávil na jednání, bude Rada usmívat a přikyvovat mu, nenapadne ho o vlastním postavení pochybovat. Ale Blackhand vždy odcházel dřív, než začalo skutečné jednání Rady, většinou za nějakým posláním, ze kterého se mu dmula hruď pýchou.</p>
<p>„Buďte zdrávi,“ řekl Guldan, když se usadil na své místo do čela stolu. Ner’zhul se jako vždy krčil v rohu. Nebyl zván, aby seděl společně s ostatními, ale měl dovoleno poslouchat jejich konverzaci. Takhle to chtěl Kiljaeden, a i když si Guldan nebyl jistý, co tím jeho dobrodinec zamýšlí, hodlal udělat vše, aby zůstal v jeho přízni.</p>
<p>Členové Rady zamručeli ledabylé pozdravy a Gul’dan přešel rovnou k věci. „Jak se jednotlivým klanům líbí představa ogrů jako spojenců? Kargathe, začni.“</p>
<p>Náčelník klanu Shattered Hand se ušklíbl a zabručel: „Všichni jsou natěšení, aby už zase mohli prolívat krev a podřezávat draenei krky, a je jim jedno, kdo jim bude pomáhat.“</p>
<p>Jeskyni naplnil hrubý smích a mnozí členové Rady souhlasně přikyvovali. V matném světle loučí se Gul’danovi zdálo, jako by jim oči oranžově zářily. Několik dalších se však mračilo a nepřidalo se k všeobecnému veselí.</p>
<p>„Někteří z klanu Whiteclaw remcali,“ řekl jeden. „A Durotana, náčelníka Frostwolfů, je taky třeba stále sledovat, i když pro nás dobyl Telmor.“</p>
<p>Guldan zvedl ruku. „Bez obav, Durotana už nějakou dobu řeším.“</p>
<p>„Proč jsme se ho ještě nezbavili?“ zavrčel Kargath vztekle. „Kdybychom ho nahradili někým, kdo by nám šel víc na ruku, všecko by bylo jednodušší. Durotan už je tím, jak nesouhlasí s Blackhandem i s tebou, docela slavný.“</p>
<p>„Právě proto ho potřebuju nechat naživu,“ řekl Guldan a bedlivě všechny pozoroval, aby zjistil, kdo ho pochopí bez dalších otázek. Ve tvářích několika skutečně spatřil chápavý výraz, zatímco ostatní se zatvářili zmateně, nebo dokonce vztekle.</p>
<p>„Právě proto, že se o něm ví, jak je vůči nám zdrženlivý,“ pokračoval Guldan, naštvaný, že to musí takhle okomentovat celé Radě, „až se k nám nakonec přidá, půjdou všichni, kdo měli pochybnosti, s ním. Durotan mluví za spoustu těch, kteří by se sami ohradit neodvážili. Podle jejich logiky, když bude Durotan souhlasit, pak to musí být skutečně v pořádku. Přesně, jak řekl Kargath. Klan Frostwolf není jediný, který má jisté výhrady.“</p>
<p>„Ale… co když se stane, že Durotan nakonec souhlasit nebude? Co když narazí na hranici, přes kterou prostě nepůjde?“</p>
<p>Guldan se chladně usmál. „Pak se o něj postaráme tak, abychom pokud možno znásobili svou moc a nic neriskovali. Jako vždy.“ Guldan se rozhodl, že je na čase změnit téma. Naklonil se a opřel rukama o stůl. „A když už mluvíme o těch, co mají výhrady, slyšel jsem, že stále existují někteří, co se pokoušejí spojit s živly a předky.“</p>
<p>Jeden z členů Rady se zatvářil nervózně. „Zkoušel jsem jim v tom zabránit, ale nevím, za co bych je měl vlastně trestat. Stejně všechno máme jen díky tomu, že orkové uvěřili, že přesně tohle předkové chtějí.“</p>
<p>Znělo to trochu vzdorovitě. Guldan se klidně usmál. „To máš pravdu. Byla to návnada a oni nám na ni skočili.“ Obrátil se k Ner’zhulovi. Starší šaman jeho pohled opětoval, ale pak rychle sklopil zrak. Skočil na ni i on – na rozdíl od Guldana.</p>
<p>„Ale to už není nutné,“ pokračoval Guldan. „Musíme zajistit, aby se nikdo ke starému způsobu života nemohl vrátit. Zatím jsme měli štěstí a s ogry ho budeme mít asi i dál. Ale kdyby nám něco nevyšlo, kdybychom prohráli nějakou bitvu, pak by orkové mohli začít ty, kdo stále tíhnou k šamanismu, zase poslouchat. A to by nám vůbec nepomohlo.“ Zamyšleně si poklepal prstem na bradu. „Musíme ještě víc prosadit černokněžnictví. A stejně aktivně musíme orky zrazovat od šamanismu. Bylo by velmi nešťastné, kdyby se předkové nějakým způsobem skutečně se svými potomky spojili.“</p>
<p>Znovu se podíval na Ner’zhula. Ten byl teprve v okamžiku, kdy se naposledy vydal do posvátné hory, skutečně schopen promluvit si s předky a zjistit, co se děje. Do té doby, třebaže byl považován za mocného šamana, se i on nechal oklamat iluzí. Pravděpodobnost, že by pravdu poznal ještě někdo jiný, byla tedy skutečně malá.</p>
<p><emphasis>Bytosti tvořené pouhým světlem se vznášely v hlubokém spánku daleko od svých těl. Vzpomínaly si na všechno, co se stalo, a byly schopny zahlédnout střípky budoucnosti. Přebývaly zde už dlouho, živeny Tím druhým, který byl jako ony, ale zároveň ne. A nyní cítily, že pomalu odchází. Až donedávna existovaly v tomto stavu byt</emphasis><emphasis>í-n</emphasis><emphasis>ebytí v míru a pokoji. Nyní k nim však přišla nenávist a nebezpečí. Už nedokázaly navštěvovat své milované ve spánku. A jejich milovaní k nim už nepřicházeli, jak tomu bylo dřív. Najednou nedoplňovali posvátné jezírko, čímž nevědomky udržovali naživu Toho druhého. Místo nich však přišel Podvedený, plakal a žadonil, ale byl až příliš ztracený ve lži a klamu, než aby mu mohly pomoci.</emphasis></p>
<p><emphasis>Náhle jejich hluboký spánek vyrušilo ještě něco.</emphasis></p>
<p><emphasis>Otřásl jimi strach. Ucítily bolest a začaly prosit o pomoc Toho druhého, který jim však pomoci nedokázal. On už nedokázal pomoci ani sám sobě. Přicházely temné a nečisté věci, které kdysi bývaly nádhernými stvořeními. Předkové je cítili. Jejich příchod nebylo možné odvrátit. Rychle spojovaly síly a vytvářely kolem hory kruh temnoty, bezednou propast. Temnota tančila i kolem znetvořených bytostí, které následovaly Sargerase, omámené příslibem moci a živené touhou zničit vše živé. Předkové cítili jejich spalující nenávist, která se navenek začala projevovat jako zelenočerná energie šmátrající kolem sebe chapadly s cílem spojit všechny v jediný strašlivý celek. Pouto těch tvorů a nenávisti sílilo, až nakonec provaz temnoty horu dokonale odřízl od okolního světa, zabránil všem ztraceným orkům, aby do ní vstoupili, a všem vyděšeným duším, aby ji naopak opustily.</emphasis></p>
<p><emphasis>A spolu s tím, jak se kruh uzavřel, ucítil obrovský žal i Ten druhý. Bez šamanů, kteří by mu přinášeli vodu, se nedokázal uzdravit. A bez Toho druhého nebudou existovat ani předkové.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kdesi daleko se několik málo orků, kteří se stále považovali za šamany, zachvělo a dalo se do pláče. Jejich sny se proměnily v noční můry plné nekonečných muk a vizí neodvratné zkázy.</emphasis><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>18.</strong></p>
<p><emphasis>Já patřím k druhé generaci šamanů, ale zároveň jsem vůdce té první a modlím se za lepší a moudřejší podobu Hordy. Hovořil jsem s živly i s předky a mnohokrát jsem cítil, že jsou se mnou v naprosté harmonii, ale stejně často mne také odmítli.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale ani živly, ani předky jsem nikdy neviděl, dokonce ani ve snu. Z hloubi duše po takové podobě našeho spojení toužím. Ale ještě nedávno nemohli ti, kdo si kdysi zvolili cestu šamanů, ani doufat, že se jim někdy podaří na ni znovu vstoupit. A dnes po ní znovu hrdě kráčí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Snad někdy zmizí i poslední bariéra, která nás dělí od milovaných mrtvých.</emphasis></p>
<p><emphasis>Snad.</emphasis></p>
<p><emphasis>Často si však říkám, že kdyby předkové viděli, jak daleko jsme se skutečně vzdálili od jejich rad, kdyby spatřili, co jsme udělali v Draenoru, co jsme</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>udělali Draenoru</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> že by se k nám otočili zády i nyní a nechali nás osudu. A kdyby se tak skutečně rozhodli, nemohl bych jim to mít za zlé.</emphasis></p>
<p>„Já to nechápu,“ řekl Ghun. Byl nejmladši z černokněžníků klanu a Durotan neustále žasl, jakým nenapravitelným idealistou zůstával. Viděl, jak ohrnoval nos nad podivnými tvory, které byl nucen vyvolat v boji proti draenei. Četl mu v očích soucit a lítost, když se jeho protivník začal svíjet v bolestech. Drek‘Thar Durotana na toho chlapce upozornil hned po Guldanově prohlášení. „Co je špatného na tom doufat, že se k nám živly jednoho dne vrátí? A proč nemůžu jít do Oshu’gun?“</p>
<p>Durotan mu nedokázal odpovědět. Nařízení, že se nikdo nesmí pod hrozbou krutého trestu – vyhnání, nebo při opakovaném prohřešku dokonce smrti – vrátit k praktikování klasického šamanismu, přišlo jako blesk z čistého nebe. Pravda, většina těch, kteří se kdysi rozhodli stát šamany, tuto cestu zavrhla hned poté, co je živly opustily. Ale co předkové? Proč, sakra, Guldan zakazoval orkům navštívit jejich nejposvátnější místo právě v okamžiku, kdy by to nejvíce potřebovali?</p>
<p>A protože pro mladíka, který by si to nejvíc zasloužil, neměl žádnou odpověď, byl vzteklý. Jeho hlas zněl hrubě.</p>
<p>„Náš velký náčelník uzavřel jistá spojenectví s cílem přiblížit nás konečnému vítězství. Díky těmto spojenectvím mají černokněžníci moc, kterou vládneš i ty. Nelži. Neříkej, že tě to nakonec netěší.“</p>
<p>Ghun hrabal dlouhými prsty s ostrými drápy v hlíně tak dlouho, až z ní vydoloval kámen. Vyhodil ho do vzduchu a znovu chytil. Durotan se zamračil, neboť si všiml chlapcovy kůže. Sucho a drsné podmínky, v nichž už dva roky žili, si vybraly daň. Místo sametově hnědé pokožky, pod níž se měly nádherně rýsovat svaly, pokrývala chlapcovo tělo jen suchá kůže, která se na mnoha místech loupala nebo se na ní tvořily drobné šupinky. Ghun se bezděčně poškrábal a kus suché kůže slezl. Durotan pod ní spatřil novou.</p>
<p>Byla zbarvená do zelena.</p>
<p>Na okamžik se náčelníka zmocnila až zvířecí pudová panika. Přinutil se uklidnit a znovu podívat. Nemohlo být pochyb – nová kůže mladého šamana byla skutečně nazelenalá. Durotan neměl ponětí, co to znamená, ale bylo to něco nového, divného a jemu se to strašně nelíbilo. Ghun si toho zjevně nevšiml. Zavrčel, vší silou mrštil vyhrabaným kamenem a díval se, jak letí.</p>
<p>Kdyby byl Ghun starší, zaznamenal by varování v náčelníkově hlase, když s ním mluvil. Ale byl ještě mladý a hlavu měl plnou vlastních starostí. Varování nepoznal.</p>
<p>„Ta kouzla… ti tvorové, kteří mě poslouchají… to je dobré. Ale nejsem spokojený s tím, <emphasis>j</emphasis><emphasis>akým způsobem</emphasis> jsou efektivní. Mám z toho… mám z toho špatný pocit, náčelníku. Zabíjení je zabíjení a živly mi dávaly sílu zabít protivníka jednou ranou. Ale nikdy jsem se s nima necítil tak jako teď. V téhle válce jsme, protože nám předkové řekli, že musíme draenei pozabíjet,“ pokračoval Ghun. „Tak proč nám teď Guldan říká, že s nima nemáme mluvit?“</p>
<p>V Durotanovi se něco zlomilo. Vztekle zařval, chytil toho hocha za tuniku, zvedl ho ze země a přitáhl ho k sobě tak, že měl jeho obličej jen pár centimetrů od svého.</p>
<p>„To je jedno!“ zahřměl. „Udělám všechno, co je nejlepší pro Vlky, a zrovna teď to znamená, že budu dělat to, co nám řeknou Guldan s Blackhandem. A ty budeš poslouchat taky!“</p>
<p>Ghun na něj vyděšeně hleděl. Stejně náhle, jako Durotanem zacloumal záchvat zuřivosti, vystřídal ho nyní smutek. Šeptem, aby ho neslyšel nikdo kromě mladého šamana, řekl: „Protože jestli nebudeš, ani já tě neochráním.“</p>
<p>Ghun k němu zvedl oči, které se na okamžik podivně oranžově zaleskly, pak zrak sklopil a povzdechl si.</p>
<p>„Rozumím, náčelníku. Nezneuctím klan.“</p>
<p>Durotan ho pustil. Ghun o krok ustoupil, upravil si šaty, uklonil se a odešel. Durotan se za ním díval se smíšenými pocity. I Ghun cítil špatnost ve věcech, které se zde odehrávaly. Ale jediný mladík se proti ní nemohl postavit, ani kdyby se pokusil sám spojit se živly.</p>
<p>A stejně tak to nedokáže ani samotný náčelník, pomyslel si Durotan hořce.</p>
<p>Další místo, které mělo padnout Hordě k nohám, bylo posvátné. Ihned po zákazu praktikování šama nismu následovala další rána v podobě rozkazu zaútočit na stavbu, již draenei říkali chrám Karabdor. Přestože chrám ležel blízko údolí Shadowmoon – Zahaleného měsíce, území, které odpradávna patřilo Ner’zhulovu klanu, jenž se podle něj nazýval, žádný ork ho ještě nikdy na vlastní oči neviděl. Bylo to posvátné místo a jako takové ho orkové respektovali. Nebo alespoň až doteď, kdy se Blackhand postavil do čela shromážděné armády a zavelel k útoku na takzvané „duchovno“ draenei.</p>
<p>„Všechna města, která jsme dobyli, to bylo jenom cvičení,“ prohlásil Blackhand. „Ale jednoho dne, a ten není vůbec daleko, padne i to jejich hlavní. Ale než zničíme jejich největší město, zničíme je jako národ. Srovnáme ten chrám se zemí! Rozbijeme sochy, zničíme všechno, co pro ně něco znamená. Pobijeme jejich duchovní vůdce. To jim vezme odvahu a dobýt pak jejich město… bude stejně snadné jako zabít slepé vlčí štěně.“</p>
<p>Durotan, který seděl na hřbetě vlka vedle svých plně vyzbrojených válečníků, se podíval na Orgrima. Jako tomu bylo téměř vždycky, jeho přítel i nyní stál po Blackhandově boku. Orgrim se stal mistrem v nošení neurčitého výrazu, ale před Durotanem pocity úplně zakrýt nemohl. I on věděl, co to znamená. Chrám byl zároveň Velenovým domovem. V den, kdy se s prorokem sešli, byl v Telmoru jen na návštěvě. Jeho místo bylo v chrámu, kde se modlil, meditoval a sloužil ostatním jako prorok a duchovní vůdce. Jestli tam bude i dnes, s největší pravděpodobností ho zabijí. Už zabít Restalaana bylo těžké. Durotan by se modlil, aby nemusel zabít i Velena… kdyby se měl ovšem ke komu modlit.</p>
<p>O šest hodin později stál na schodech vedoucích k velkému chrámu draenei a téměř se dusil pachem, který byl nucen dýchat. Byl to až příliš známý pach draeneiské krve. A spolu s ním i moci a výkalů a nezaměnitelný zápach strachu, se kterým se mísila nasládlá vůně běsnění a vzteku. Na podrážkách bot měl krev, a jak šlapal po rozházených rákosových rohožích, zanechával za sebou stopy, díky kterým byly všechny pachy ještě nesnesitelnější…</p>
<p>Durotan se předklonil a zvracel. V ústech mu zůstala odporná pachuť. Začal znovu dávit, až měl žaludek úplně prázdný. Pak si třesoucíma rukama vypláchl ústa vodou a odplivl si.</p>
<p>Uslyšel drsný smích a zrudl. Otočil se a spatřil dva Blackhandovy spratky, Renda s Maimem. Smáli se jemu.</p>
<p>„To je ono,“ řekl Rend, aniž by se přestal smát. „Přesně tohle si zaslouží – poblít a poplivat.“</p>
<p>„Jo,“ přikývl Maim. „Poblít a poplivat.“</p>
<p>Maim nakopl tělo ležícího kněze oděné do bledě fialového roucha a plivl na ně. Durotan se znechuceně a v hrůze otočil, ale nepomohl si. Všude, kam se podíval, viděl orky chovat se k mrtvým úplně stejně: znesvěcovali je, okrádali, oblékali si jejich zkrvavená, potrhaná roucha a posmívali se jim. Jiní si metodicky cpali pytle nádherně zdobenými a vyřezávanými mísami, talíři a svícny, zatímco zuřivě žvýkali, ústa plná ovoce, které zde bylo jako oběť bytostem, jež orkové nechápali a ani chápat nechtěli. Blackhand v touze oslavit další vítězství našel jakýsi alkohol a obrátil ho do sebe tak rychle, že si zelenou tekutinou potřísnil zbroj.</p>
<p>Tohle se z nás tedy stalo? Vrazi neozbrojených kněží? Umíme jen drancovat, co je jim svaté, a znesvěcovat jejich těla? Matko Kashur… vlastně jsem rád, žes tebou nesmím mluvit… nechtěl bych, abys tohle viděla.</p>
<p>„Dobyli chrám,“ řekl Kiljaeden, „ale odměnu pro mě nenašli.“</p>
<p>Kiljaedenův hlas byl medový jako vždy, ale jeho ocas zlověstně kmital ze strany na stranu. Guldanovi se sevřel žaludek strachem.</p>
<p>„Ten zrádce Velen se o tom útoku musel nějak dozvědět,“ řekl Guldan. „Asi ne nadarmo mu říkají prorok.“</p>
<p>Kiljaeden prudce trhl obrovskou hlavou a Guldan se musel ovládat, aby se neskrěil. Pak Kiljaeden pomalu přikývl.</p>
<p>„Máš pravdu,“ řekl. „Kdyby to byl jenom hloupý a obyčejný nepřítel, už bych ho dávno našel.“</p>
<p>Guldan začal znovu dýchat. V duchu cítil touhu zeptat se, co vlastně Velen udělal někomu, o kom si byl čím dál víc jistý, že patří ke stejné rase. Čím si asi zasloužil tak čirou nenávist. Avšak Guldan byl dost moudrý na to, aby věděl, že tuhle otázku položit nemůže. S touhle neuspokojenou zvědavostí bude moci žít.</p>
<p>„Když teď jejich chrám patří nám, Velký, určitě všichni ostatní utekli do města. Zalezou tam, budou si myslet, že jsou v bezpečí, ale ve skutečnosti budou v pasti.“</p>
<p>Kiljaeden si prohlížel své rudé prsty a usmíval se. „Ano,“ řekl. „Ano. Chrám bude tvůj. Blackhand už se zabydlel v té své citadele. Ale než rozkážeš svým loutkám, aby zaútočily na draeneiskou pevnost, mám pro ně malý… dárek.“</p>
<p>Ner’zhul čekal, až Gul’dan skončí. Zpod přivřených víček sledoval, jak Guldan píše dopis za dopisem, jak mu inkoust občas steče na hrubé prsty i jak si stejnými prsty bere do úst ovoce nebo kusy masa. Ty dopisy musely být důležité, jinak by je Guldan jen někomu nadiktoval.</p>
<p>Chrám byl… očištěn, tohle slovo Guldan použil. Kněží se statečně, ale zároveň hloupě postavili vlně orků a byli zabiti s neuvěřitelnou rychlostí a efektivitou. Ner’zhul se doslechl, že pak jejich těla znesvětili, našel v sobě kousek, kterým byl stále ještě schopen soucítit s oběťmi, a udělalo se mu z té představy zle. Tahle znesvěcená těla však už dávno vzal čas, stejně jako všechny posvátné předměty. Většina chrámu byla zavřena; Rada ani její služebníci příliš mnoho místa nepotřebovali. Část nábytku použili, zbytek rozbili a nahradili temnými, hroty zakončenými dekoracemi, které se stávaly stále více jedním ze symbolů Hordy. Celá stavba byla přejmenovaná na Černý chrám (Black Temple (pozn. překl.).) a namísto kněží a proroků se v ní nyní usadili lháři a zrádci. A k těm patřím i já, pomyslel si hořce Ner’zhul.</p>
<p>Konečně byl Guldan hotový. Posypal inkoust jemným práškem, aby se nerozmazal, a unaveně se opřel do židle. Pak se podíval na svého bývalého mistra a ani se moc nesnažil zakrýt opovržení.</p>
<p>„Dej tam adresy a odnes je poslům. A ať je to rychle.“</p>
<p>Ner’zhul jen naklonil hlavu na stranu. Stále ještě si nezvykl klanět se bývalému učedníkovi a Guldan, který si dobře uvědomoval, že Ner’zhula už dávno zlomil, to po něm nevyžadoval. Ner’zhul se posadil na židli, kterou mu Guldan uvolnil, a v okamžiku, kdy už neslyšel jeho těžké kroky, pustil se do čtení.</p>
<p>Guldan samozřejmě čekal, že si dopisy přečte, a Ner’zhul v nich tak nenašel nic, co by už dávno nevěděl. Měl přístup na všechna jednání Stínové rady, třebaže musel sedět na studené kamenné podlaze Černého chrámu a ne u ohromného kamenného stolu s těmi, kdo měli skutečnou moc. Nebyl si jistý, proč měl vlastně dovoleno tam s nimi být, věděl jen, že to bylo na Kiljaedenovo přání. Nebýt toho, byl si jistý, že by ho už Guldan nechal dávno vyhnat.</p>
<p>Očima letěl po řádcích a ze slov na nich se mu dělalo zle. Cítil se úplně neschopný, jako moucha chycená v lepkavé šťávě stékající po kůře stromů olemba. Takhle si to alespoň pamatoval, ovšem podle toho, co slyšel, byly stromy dávající tento sladký nektar buď vykáceny a jejich dřevo použito na výrobu zbraní, nebo umíraly samy od sebe. Ner’zhul dostal všechny podobné obrazy z hlavy a začal stáčet svitky. Oči mu náhle padly na dosud nepopsané listy pergamenu, pero a stále ještě téměř plnou lahvičku s inkoustem.</p>
<p>Ta myšlenka byla tak troufalá, až se mu málem zastavilo srdce.</p>
<p>Rychle se rozhlédl. Byl úplně sám a nebyl důvod si myslet, že by se měl Gul’dan vrátit. Guldan, Kiljaeden i celá Rada si mysleli, že ho zlomili, že je neškodný jako starý bezzubý vlk, který si hřeje kosti u ohně a čeká, až vydechne naposledy. A z velké části měli pravdu.</p>
<p>Z velké části.</p>
<p>Ner’zhul se smířil s faktem, že mu vzali moc. Ale nevzali mu svobodnou vůli. Kdyby mu vzali i tu, nebyl by schopen vzepřít se Kiljaedenovi už vůbec. Ner’zhul nemohl nic udělat přímo, ale mohl se spojit s někým, kdo mohl.</p>
<p>Ruka se mu třásla, když sáhl pro další list pergamenu. Musel dlouhou chvíli počkat, aby se uklidnil a byl schopen psát čitelně. Nakonec napsal krátkou zprávu, poprášil ji a svitek stočil.</p>
<p>Vlk sice neměl zuby, ale ještě nezapomněl bojovat.</p>
<p>Další rozkaz vydat se na pochod. Durotan už toho začínal mít opravdu dost. Už ani neodpočívali, jen bojovali, opravili zbroj, pojedli čím dál tužší a šlachovitější maso, vyspali se na zemi a pak šli znovu do boje. Časy bubnování, oslav, smíchu a rituálů byly pryč. Dokonalý trojúhelník Hory duchů na obzoru vystřídal temný zlověstný obraz věže, z níž občas stoupal černý kouř. Někteří tvrdili, že v hoře spí jakési zvíře, které se jednoho dne probudí. Durotan už nevěděl, čemu má vlastně věřit.</p>
<p>Když přijel posel, Durotan si od něj vzal zprávu a bez zájmu ji začal číst. S každým dalším slovem však jeho zájem rostl, a když dočítal, byl celý zpocený a rozechvělý. Rozhlédl se kolem sebe, aby vyloučil šílenou myšlenku, že by mu dopis mohl někdo číst přes rameno. Orkové procházeli kolem něj a na vyschlou, loupající se kůži i na zbroj jim sedal prach. Nikdo se na něj ani nepodíval.</p>
<p>Spěchal za Drakou, jedinou osobou na světě, s níž se o tuhle informaci troufal podělit. I ona četla s vytřeštěnýma očima.</p>
<p>„Kdo všechno o tom ví?“ řekla tiše a ze všech sil se snažila zachovat klidný výraz.</p>
<p>„Jenom ty,“ řekl stejně tiše.</p>
<p>„A řekneš to Orgrimovi?“</p>
<p>Durotan zavrtěl hlavou. U srdce ho ale zabolelo. „To si netroufnu. Přísahal věrnost Blackhandovi.“</p>
<p>„Myslíš, že Blackhand o tom ví?“</p>
<p>Durotan pokrčil rameny. „Já vůbec netuším, kdo co ví. Vím jenom, že musím chránit svůj lid. A to taky udělám.“</p>
<p>Draka se na něj dlouho upřeně dívala. „Jestli tohle uděláme jako celý klan… upoutáme na sebe pozornost. Riskuješ, že nás potrestají. Možná dokonce vyhoštěním nebo smrtí.“</p>
<p>Durotan píchl do dopisu ukazovákem. „Cokoli z toho je lepší, než co by se s náma stalo, kdybychom poslechli. Ne. Přísahal jsem, že budu svůj klan chránit. Nevydám ho…“</p>
<p>Až příliš pozdě si uvědomil, že notně zvýšil hlas a ostatní se k němu otáčejí. „Nevydám ho.“</p>
<p>Drace se na okamžik zaleskly oči slzami. Vší silou mu stiskla paži. Její ostré drápy se mu zabořily do masa. „A právě proto,“ řekla ohnivě, Jsem si tě vybrala za druha. Jsem na tebe moc pyšná.“<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>19.</strong></p>
<p><emphasis>Jsem hrdý na své předky. Jsem hrdý, že mohu Durotana s Drakou nazývat svými rodiči. Jsem hrdý, že mne Orgrim Doomhammer považoval za přítele a svěřil mi vedení národa, který miloval.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem hrdý na odvahu svých rodič</emphasis><emphasis>ů… a</emphasis><emphasis> zároveň si přeji, aby bývali mohli udělat víc. Ale nejsem a nemohu být na jejich místě. Je snadné sedět v bezpečí, se všemi jistotami, jaké dnes život nabízí, desítky let po všech těch událostech, a říkat: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Měli jste to udělat takhle, </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis> nebo: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis> Měli jste říct tohle.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>Nehodlám nikoho soudit, až na hrstku jednotlivců, kteří si plně uvědomovali, co dělají, a moc dobře věděli, že vyměňují život a osud svého lidu za pomíjivé dary. A měnili velmi ochotně a rádi.</emphasis></p>
<p><emphasis>Co se týče ostatních</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> mohu jen zavrtět hlavou a být vděčný, že jsem nebyl nucen činit rozhodnutí, jaká museli činit oni.</emphasis></p>
<p>Guldan byl tak vzrušený, že se téměř nedokázal ovládnout. Na tenhle okamžik se těšil od chvíle, kdy se o ní Kiljaeden poprvé zmínil. Chtěl postupovat ještě rychleji než jeho pán, ale Kiljaeden se zasmál a prosil ho o trpělivost.</p>
<p>„Viděl jsem je a ještě nejsou připravení. Všechno je ve správném načasování, Guldane. Stejná rána, kterou zasadíš příliš brzy nebo příliš pozdě, nakonec nezabije, ale jen zraní.“</p>
<p>Guldanovi to připadalo jako divná metafora, ale chápal, jak to Kiljaeden myslí. Alespoň že si už myslel, že jsou orkové připraveni udělat poslední krok.</p>
<p>Černý chrám měl centrální nádvoří, nad nímž se nyní klenula noční obloha. Když ještě chrám patřil draenei, tvořila ho svěží zahrada s obdélníkovým jezírkem uprostřed. Dobyvatelé průzračně čistou vodu během posledních několika týdnů vypili a neobtěžovali se ji doplnit, takže z jezírka zbyla jen prázdná kamenná díra. Stromy a květiny kolem něj zahynuly a uschly až neuvěřitelně rychle. Ner’zhul s Guldanem nyní stáli na Kiljaedenovu žádost vedle prázdného jezírka a ani jeden z nich nevěděl, co má čekat.</p>
<p>Dlouhé hodiny stáli v naprosté tichosti. Gul‘dana napadlo, jestli se třeba pánovi nějak neznelíbili. Při tom pomyšlení mu na čele vyrašil studený pot. Nervózně se otočil k Ner’zhulovi. Uvažoval, jestli třeba dnešní noci nebude vzdorovitý šaman za svou neposlušnost konečně zabit, a trochu se mu ulevilo.</p>
<p>V duchu se začal zaobírat všemi možnými způsoby mučení, které by mohl mít pán pro Ner’zhula přichystané, když se náhle ozval hrom tak hlasitý, až oba leknutím hekli. Guldan zvedl oči k obloze. Tam, kde ještě před chvílí byly kupy hvězd, rozkládala se jen nekonečná temnota. Guldan nasucho polkl a očima se snažil proniknout černým závojem.</p>
<p>Temnota se náhle začala čeřit. Objevilo se cosi jako bouřkový mrak, černý a zvětšující se. Pak se mrak začal stáčet do víru. Vír nabíral na rychlosti. Zvedl Guldanovi vlasy i šaty, nejprve jemně, pak silněji a nakonec měl ork pocit, že mu serve kůži z těla. Země pod nohama se mu zachvěla. Koutkem oka viděl, že Ner’zhul pohnul rty, ale vůbec neslyšel, co říkal. Vítr už byl příliš hlasitý a stejně tak nabíralo na intenzitě chvění, které cítili pod nohama.</p>
<p>A pak se nebesa s ohlušujícím zapraskáním otevřela.</p>
<p>Cosi s jekotem slétlo na zem přímo před Guldana s Ner’zhulem. Udeřilo to do země tak silně, že Guldan ztratil rovnováhu a spadl na záda. Snad celou, nekonečně dlouhou minutu se nemohl nadechnout. Jen ležel na zemi a naprázdno otevíral ústa jako ryba na suchu, až si konečně jeho plíce vzpomněly, jak mají fungovat, a on se zhluboka nadechl.</p>
<p>Postavil se a celý se neovladatelně třásl. Co vzápětí spatřil, mu málem vyrazilo dech podruhé.</p>
<p>Bylo to mnohem vyšší než on. Když to zatřepalo</p>
<p>čtyřma nohama zakončenýma kopyty, létaly všude kolem kusy hlíny. Vztekle to zamávalo velkými kožnatými křídly. Vlasy spíše připomínaly hřívu splývající mu v zelených pramenech hluboko pod ramena. Zelené oči se třpytily jako ohnivé hvězdy, a když to otevřelo tlamu, odhalilo to kly, od nichž se odráželo to málo světla, které kolem bylo. Zdálo se, že to má nekonečné řady zubů. Pak to zařvalo a Guldan chtěl padnout na zem a dát se hrůzou do pláče. Nějakou záhadou se mu však podařilo zůstat tiše stát. Netvor zvedl ruku zaťatou v pěst a zahrozil s ní. Pak sklonil hlavu a podíval se na oba krčící se orky.</p>
<p>Co to je? zařval Guldan v duchu.</p>
<p>Najednou se znovu objevil Kiljaeden. Podíval se na Guldana a divoce se zašklebil.</p>
<p>„Pohleď na mého poručíka, Mannorotha. Vždy mi dobře sloužil a jistě mi bude dobře sloužit dál. Na jiných světech ho nazývali Ničitelem. Zde je však spíše spasitelem. Guldane,“ málem zapředl Kiljaeden a Guldan se znovu cítil neuvěřitelně slabý, „ty přece chápeš, co tvému lidu nabízím.“</p>
<p>Guldan nasucho polkl. Ani se neodvažoval otočit na Ner’zhula, jehož pohled na sobě cítil.</p>
<p>Ano, až moc dobře chápal, co mu Kiljaeden nabízí. Moc, jakou si nikdo nedokázal představit… a věčné otroctví. Kiljaeden nabídl to první Ner’zhulovi výměnou za to druhé a Ner’zhul, ten zbabělec, vycouval. Nechtěl přivést svůj lid k záhubě.</p>
<p>Guldan se takovými malichernostmi nezabýval.</p>
<p>Nedokázal myslet na nic jiného než na odměnu, kterou mu Kil’jaeden slíbil.</p>
<p>„Chápu, Velký,“ odpověděl Guldan tak pevným hlasem, až ho to samotného překvapilo. „Uvědomuji si to velmi dobře a samozřejmě tuhle velkorysou nabídku přijímám.“</p>
<p>Kiljaeden se usmál. „Skvěle,“ řekl. „Jsi moudřejší než tvůj předchůdce.“</p>
<p>Guldan, který se najednou cítil nesmírně sebevědomě, se obrátil na Ner’zhula. Starší šaman na bývalého učedníka prosebně pohlédl. Neodvažoval se samozřejmě nic říct, ale nebylo to nutné. Dokonce i v matném světle hvězd byl výraz jeho tváře nad slunce jasný.</p>
<p>Guldan ohrnul rty přes kly v morbidním úsměvu a obrátil se zpět k Mannorothovi. Ten byl stále stejně strašlivý a zároveň impozantní, ale Guldanův strach už zmizel. Nahradila ho nová touha po moci. Prohlížel si toho tvora s vědomím, že ho jejich pán jistě považuje za stejně důležitého jako jeho. Byli vlastně spojenci, nebo dokonce bratři.</p>
<p>„O co tě chci požádat, Guldane, je možné provést pouze jedinou zbraní,“ zahřměl Kiljaeden. Natáhl ruku. Dýka byla oproti drobné dlani, na níž ležela, nepřirozeně malá, když ji však Guldan uchopil, připadala mu velká až moc.</p>
<p>„Ta dýka byla ukuta v peci v támhleté vzdálené hoře,“ řekl Kiljaeden a ukázal na horu, z níž se kouřilo. „Mým služebníkům dala její výroba spoustu dlouhé a tvrdé práce. Mannorothe, víš, co máš dělat.“</p>
<p>Netvor přikývl obrovskou hlavou. Klekl si na dvou předních nohách, ocasem vyrovnal těžiště a natáhl paži. Obrátil ruku dlaní vzhůru a odhalil zdánlivě zranitelnější zápěstí.</p>
<p>Jen na kratičký okamžik Guldan zaváhal. Co když je to jen nějaký trik? Snad zkouška? Co když vlastně Kiljaeden nechce, aby to udělal? Co když ho zklame?</p>
<p>Co když má Ner’zhul pravdu?</p>
<p>„Guldane,“ řekl Kiljaeden, „Mannoroth je proslulý spoustou věcí, ale trpělivost mezi ně nepatří.“</p>
<p>Mannoroth tiše zavrčel a jeho zelené oči se zaleskly. „Už se nemohu dočkat, co se stane. Všechen tvůj lid… Udělej to!“</p>
<p>Guldan polkl, zvedl dýku, namířil čepel na Mannorothovo zápěstí a vší silou sekl.</p>
<p>A odletěl zasažen Mannorothovou rukou. Netvor zařval bolestí. Guldan, napůl omráčený, zvedl hlavu a zamrkal, aby se mu vrátil zrak.</p>
<p>Z otevřené rány vytékal do prázdného jezírka tekutý oheň, který se vzápětí měnil na jedovatě zelenožlutou hmotu. Rána byla v porovnání s obrovitým Mannorothovým tělem jen nepatrná, ale krev z ní proudila jako vodopád. Guldan si matně uvědomoval, že Ner’zhul, ten slaboch, pláče. Guldan nedokázal odtrhnout oči od nečisté krve vytrvale proudící z rány netvora, který dál řval bolestí. Vstal, přešel k okraji jezírka a dával velký, velký pozor, aby se nedotkl tekutiny vytékající z rány, již zasadil.</p>
<p>„Pohleď na krev Ničitele,“ pronesl vznešeně Kiljaeden. „Dokáže spálit každého, kdo ti nebude sloužit, Guldane. Očišťuje všechny myšlenky od nerozhodnosti, zmatku a nejistoty. Způsobuje hlad, který budeš moci nasměrovat, kam jen budeš chtít. Tvá malá loutka si možná myslí, že ovládá Hordu, ale mýlí se. I Stínová rada si myslí, že vše řídí, a i ona se mýlí.“</p>
<p>Guldan zvedl oči od jezírka plného zářící zelené tekutiny, která i nadále proudila z Mannorothovy rány, a zamyšleně se na Kiljaedena podíval.</p>
<p>„Guldane… brzy to budeš ty, kdo bude vládnout Hordě. Jsou připraveni. Prahnou po tom, co jim dáš.“</p>
<p>Guldan se znovu podíval do zelené tekutiny.</p>
<p>„Zavolej je. Uhas jejich žízeň… a probuď v nich hlad.“</p>
<p>Ještě před svítáním Hordu probudil už velmi dobře známý zvuk rohu, který všechny svolával na nádvoří. Durotan nespal; už vlastně vůbec moc nespal. On i Draka beze slova vstali a začali se oblékat.</p>
<p>Náhle uslyšel, jak se prudce nadechla. Otočil se a viděl, že na něj hledí s vytřeštěnýma očima.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal se.</p>
<p>„Tvoje… tvoje kůže,“ řekla tiše. Podíval se na vlastní odhalenou hruď. Pokožku měl suchou a plnou drobných šupinek. Když se poškrábal, byla nová kůže pod ní… zelená. Vzpomněl si, jak stejnou věc viděl před pár dny u mladého Ghuna.</p>
<p>„To dělá světlo,“ řekl, aby uklidnil ji i sebe. Ale</p>
<p>Draka se tak snadno obelhat nenechala. Zkusila se také opatrně poškrábat. I jí se pod starou kůží objevila nová – zelená. Zvedla k němu tmavé oči. Viděli to oba. Tohle nebyl žádný optický klam.</p>
<p>„Co se to s námi děje?“ zeptala se Draka.</p>
<p>Durotan pro ni neměl odpověď. Oba se mlčky oblékli. Durotan vyšel ven na nádvoří jako první a oči mu neustále sklouzávaly k paži, kde mu pod zprohýbaným brněním prosvítala nová zelená pokožka.</p>
<p>Oznámení, že se mají shromáždit, bylo vydáno včera odpoledne v době, kdy Durotan zrovna cvičil s mladými orky. Stále si ještě nemohl zvyknout, že se musí dívat, jak děti, které ještě před pár měsíci málem neuměly chodit, drží v rukou meče a sekery a navíc s nimi vládnou výjimečnou silou. Zdálo se, že ony jsou s novým postavením spokojené, snad z něj dokonce i měly radost, ale Durotan musel při pohledu na ně jen nevěřícně kroutit hlavou.</p>
<p>Uvědomil si, že už vlastně ani nedokáže být zvědavý, jaký je jejich příští cíl. Bude to jednoduše stejné jako vždycky předtím – masakr, krví podlité oči, zneuctění mrtvých těl. Poslední dobou už nechávali i těla svých druhů ležet na místě, jen je obrali o zbraně a zbroj, aby je mohli použít ti, co přežili. Někdy se nad tělem na chvíli sklonil někdo z rodiny nebo přítel, ale i to už byla spíše výjimka. Pryč byly dny, kdy mrtvé ctili a posílali je na odpočinek na hranici během honosného obřadu, který jim měl pomoci k tomu, aby se jejich duše mohly přidat k předkům. Dnes už na nějaké rituály, hranice nebo předky nebyl čas. Už nebyl čas na mrtvé. Vlastně se zdálo, že už není čas na nic kromě vraždění draenei a výrobu zbraní, jež Horda potřebovala, aby mohla podniknout další útok.</p>
<p>Durotan stál s prázdným pohledem na nádvoří a čekal na rozkazy. Blackhand přijel přímo k bráně citadely, aby ho všichni dobře viděli. Dnes foukal vítr. V téhle bezútěšné pustině ho nemělo co zastavit, takže prapory jednotlivých klanů divoce vlály.</p>
<p>„Máme před sebou dlouhý pochod,“ zvolal Blackhand. „Dostali jste rozkaz vzít si dostatek zásob. Doufám, že jste poslechli. Válečníci, vaše zbraně musí být připravené a zbroj v naprostém pořádku. Léčitelé, nezapomeňte hojivé masti, lektvary a obvazy a mějte je po ruce. Než se však vydáme do války, podnikneme ještě cestu ke slávě.“</p>
<p>Zvedl ruku a ukázal kamsi do dálky, kde se k obloze pochmurně tyčila hora, z jejíhož vrcholku vycházel černý kouř.</p>
<p>„Tam je náš první cíl. U hory se zastavíme… a co se tam stane, to si budou naši potomci pamatovat dalších tisíc let. Tam začne doba, v níž orkové poznají moc, jakou dosud nikdy neokusili.“</p>
<p>Odmlčel se, aby mohli všichni jeho slova vstřebat. Pak, zjevně potěšen výsledkem a skutečností, že to v davu začalo vzrušeně hučet, pokýval hlavou.</p>
<p>Durotan ztuhl. Takže… se to stane… dnes…</p>
<p>Blackhand nebyl z těch, kdo by mluvili zbytečně moc. Svůj proslov tedy rázně ukončil slovy: „Jdeme!“</p>
<p>Horda se dychtivě vydala na cestu. Blackhandova slova stačila, aby všechny nadchla a vzbudila v nich zvědavost. Durotan vrhl rychlý pohled na Draku, která mu neznatelným přikývnutím dala najevo, že má její podporu. Pak přinutil své těžké nohy následovat dav.</p>
<p>Vystoupali po úzké a prudce stoupající stezce, která vedla po úbočí kouřící hory, na velkou plošinu. Durotanovi to tu připadalo, jako by někdo jedinou čistou ranou mečem kus hory odsekl, tak nepřirozeně rovné to místo bylo. Při té myšlence ho znovu začala svědit kůže. Zdálo se, že poslední dobou mu život řídily samé nepřirozené věci. Před ním ležely tři velké ohlazené černé balvany, částečně zabořené do hlíny. Byly nádherné, ale zároveň děsivé. Orkové byli unavení z dlouhého výstupu v plné zbroji pod žhavým sluncem a navíc s nákladem zbraní a zásob a Durotana napadlo, jaký to má asi všechno smysl. Vyčerpat válečníky těsně před bitvou rozhodně nemohla být účinná strategie. Možná byl útok naplánován až na později, snad na ráno, a oni tady stráví noc.</p>
<p>Když se všichni shromáždili nahoře a ztišili se, nebyl to k Durotanovu překvapení Blackhand, kdo promluvil, nýbrž Gul’dan.</p>
<p>„Není tomu zase tak dávno,“ řekl Guldan, „co jsme byli jen roztroušenými klany. Scházeli jsme se dvakrát za rok, a to ještě jen proto, abychom společně zpívali, tančili, bubnovali a možná lovili.“</p>
<p>Tyhle věty vyslovil s maximálním opovržením. Durotan sklopil zrak. Klany se na slavnosti Kosh’harg scházely po staletí. Nebylo to nic hloupého, jak Guldan naznačoval, ale naopak. Bylo to cosi posvátného a mocného. Právě tyhle společně strávené okamžiky bránily klanům bojovat proti sobě navzájem. Ale podle toho, jak reagovali ostatní orkové kolem něj, zdálo se, jako by to bylo už sto let, co se slavnost konala naposledy. Všichni opovržlivě vrčeli a zuřivě mávali zbraněmi. Vypadalo to, že se skutečně za svou minulost stydí. Dokonce i ti, kdo bývali šamany.</p>
<p>„A podívejte se na sebe teď! Stojíme tu jeden druhému bok po boku, klan vedle klanu, věčně rozesmáté lebky vedle dračích tlam, vládci hromu vedle těch, kdo mají na rtech válečnou píseň (Malý rébus pro znalce. Pro ostatní by originál zněl takhle: Laughing Skull vedle Dragonmaw, Thunderlord vedle Warsongu (pozn. překl.).), všichni pod silným vedením Blackhanda, kterého jste si sami zvolili za velkého náčelníka. Blackhand!“</p>
<p>Zvedl se jásot. Durotan ani Draka se nepřidali.</p>
<p>„Díky jeho chytrosti a s požehnáním bytostí, které se s námi rozhodly spojit, jsme se stali silným, hrdým národem. Za poslední dva roky jsme i v technologiích udělali větší pokrok než za posledních sto let. Hrozba, která nad námi kdysi visela, je téměř zažehnána a stačí už jen poslední krok, abychom ji zažehnali navždy. Ale nejprve… nejprve se musíme naší věci plně odevzdat a dostat za to největší požehnání ze všech.“</p>
<p>Sklonil se a zvedl podivný kalich. Ten vypadal, jako by byl vyřezán z rohu jakéhosi tvora, ovšem Durotan nikdy neviděl clefthoofa s tak ohromnými rohy. Roh byl navíc zahnutý a zažloutlý. Byly do něj vyryty podivné symboly, a protože už byla téměř tma, šlo vidět, že symboly slabě září. Záři vydával i obsah kalichu. Když ho Guldan podržel před sebou, osvětlovala jeho tvář přízraěná zelenožlutá záře a vrhala na ni groteskní stíny.</p>
<p>„Tohle je Pohár sjednocení,“ řekl Guldan posvátně. „Tohle je Kalich znovuzrození. Nabízím ho každému náčelníkovi a ten ho může podat každému příslušníkovi svého klanu, který si přeje být požehnán bytostmi, jež k nám byly vždy nesmírně laskavé. Kdo přistoupí jako první, dokáže svou oddanost a obdrží výměnou to největší požehnání?“</p>
<p>Guldan se mírně pootočil doprava, kde stál Blackhand. Ten se ušklíbl a otevřel ústa, aby něco odpověděl, když nočním vzduchem zazněl děsivý a velmi dobře známý hlas.</p>
<p>Ne, pomyslel si Durotan. Ne… on ne…</p>
<p>Draka mu pevně stiskla paži. „Chceš ho varovat?“</p>
<p>Durotanovi se sevřelo hrdlo. Nemohl promluvit. Zavrtěl hlavou. Ne. Kdysi považoval tohohle štíhlého, ale o nic méně impozantního orka, který nyní hrdě vystoupil z řady, za přítele. Nemohl si však dovolit prozradit, co se chystal udělat.</p>
<p>Dokonce ani kvůli Gromovi Hellscreamovi.</p>
<p>Náčelník klanuWarsong se prodral davem a postavil se před Guldana. Blackhand se na Hellscreama podíval téměř naštvaně. Guldan i on zjevně předpokládali, že se má velký náčelník Hordy napít jako první.</p>
<p>Guldanova ústa se zkřivila do nuceného úsměvu. „Vždy ses uměl chopit příležitosti, drahý Grome,“ řekl a s nepatrnou úklonou podal orkovi pohár se zářící zelenou tekutinou. Z kalichu stoupal žár i jedovatá záře a Gromův obličej – už tak notně vyzdobený, aby vzbuzoval u nepřátel strach a u spojenců respekt – vypadal ještě děsivěji.</p>
<p>Grom ani na chvíli nezaváhal. Zvedl pohár ke rtům a zhluboka se napil. Durotan ho bedlivě sledoval a byl napjatý, jaká reakce bude následovat. Třeba nakonec dopis nebyl vůbec napsán někým, kdo to s ním myslel dobře. Také to mohla být past…</p>
<p>Guldan si málem ani nestačil vzít od Groma kalich zpět, když náčelník ztuhl a roztřásl se. Na okamžik se zlomil v pase a dav vyděšeně zahučel. Durotan s hrůzou v očích sledoval, jak se Gromovo zkroucené tělo třese a škube sebou. Pak se Gromova ramena, na orka neobyčejně úzká, během okamžiku rozšířila. Jeho zbroj zasténala, jak byla nucena přizpůsobit se novému, silnému tělu. Grom se pomalu narovnal. Výška mu zůstala, avšak zelená tekutina ho udělala mnohem robustnějším. Rozhlédl se po shromážděném davu.</p>
<p>Durotan viděl, že jeho tvář je nyní mladá, zdravá a vyjma potetované čelisti… úplně zelená.</p>
<p>Grom zaklonil hlavu a znovu zařval. Byl to mnohem hlasitější a mocnější řev, než kdy od něj Durotan slyšel. Téměř jako nůž vytvořený jen z hlasu, který se mu dokázal zabodnout do těla a zanechat po sobě krvácející ránu. Durotan si zakryl uši, stejně jako téměř všichni ostatní, oči však nedokázal odtrhnout od Gromovy tváře.</p>
<p>Jeho oči nyní rudě zářily.</p>
<p>„Jak se cítíš, Grome Hellscreame?“ zeptal se Guldan podivně mírně.</p>
<p>Gromův výraz naprostého nadšení hraničil až s bolestí. Těžko hledal slova. „Cítím se… velkolepě! Cítím se…“ odmlčel se a potřetí zařval, jako by jinak než tímhle primitivním způsobem nedokázal své pocity vyjádřit. „Přiveďte mi nějaké draenei, abych je mohl roztrhat na kusy! Cítit jejich krev na své tváří! Chci jejich krev.“</p>
<p>Hruď se mu dmula vášní a emocemi a ruce neustále zatínal v pěst a znovu povoloval. Vypadal připravený zaútočit na celé město holýma rukama… a Durotan měl pocit, že by snad i dokázal zvítězit. Hellscream pokynul směrem ke svému klanu.</p>
<p>„Hlasy válečné písně! Přistupte! Nikomu z vás tuhle extázi neodepřu!“</p>
<p>Warsongští válečníci se nahrnuli k němu. Nemohli se dočkat, až pocítí to, co jejich náčelník. Pohár koloval od jednoho k druhému a všichni z něj dychtivě pili. Každý z nich se na okamžik roztřásl ohromnou bolestí, ale vzápětí se narovnal zjevně silnější než dřív. A oči všech, kdo se napili, rudě zářily.</p>
<p>Blackhand jen přihlížel, ale mračil se čím dál víc. Když se z poháru napil i poslední z Gromova klanu, zavrčel: „Teď piju já!“ zahřměl, vzal si kalich a dopřál si mohutný doušek. Vzápětí se chytil</p>
<p>za hrdlo, ale během následující chvíle, kdy temná magie z poháru konala svou ďábelskou práci, ani nehlesl. Už prve si sundal zbroj a pod zelenou kůží se mu nyní jasně rýsovaly mohutné svaly. Když zvedl oči k ostatním, rudě zářily. Pokynul synům a Maim s Rendem se hrubě prodrali davem k němu. Durotan spatřil, jak Griselda, Blackhandova dcera, na okamžik zaváhala, než i ona přistoupila k otci, aby se napila. Blackhand se na ni ušklíbl.</p>
<p>„Ty ne,“ štěkl. Griselda se stáhla jako spráskaný pes. Durotan, který měl tu dívku vždycky rád, si téměř hlasitě oddechl. Blackhand ji chtěl ponížit. Místo toho jí dal největší dar. Nyní se Blackhand otočil k Orgrimovi.</p>
<p>„Pojď, příteli Orgrime! Napij se se mnou!“</p>
<p>Ani nyní, když se jeho nejlepší přítel chystal napít temné tekutiny, nemohl Durotan promluvit. Naštěstí však nemusel. Orgrim sklopil hlavu.</p>
<p>„Náčelníku, takovou poctu od tebe nemohu přijmout. Jsem tvůj zástupce, ne náčelník, a ani o takové postavení neusiluju.“</p>
<p>Durotanovi spadl kámen ze srdce. Orgrim viděl to co on, a to přestože neměl informace, které dostal Durotan. Ale nebyl to žádný hlupák. Měl svou duši rád a nehodlal ji zaprodat pochybné moci, která mučila těla a způsobovala, že oči nepřirozeně rudě září.</p>
<p>Ostatní náčelníci se už mezitím postavili do řady, nedočkaví dostat požehnání, které tak nadchlo dva z nejslavnějších a nejuznávanějších náčelníků. Durotan se ani nehnul. DrekThar se k němu naklonil a zašeptal: „Náčelníku… ty o požehnání nestojíš?“</p>
<p>Durotan zavrtěl hlavou. „Ne. A nedovolím pít ani nikomu ze svého klanu.“</p>
<p>DrekThar nevěřícně zamrkal. „Ale… Durotane, vždyť je úplně jasné, že ten nápoj dává sílu a navíc vášeň! Byl bys hloupý, kdyby ses nenapil!“</p>
<p>Durotan zavrtěl hlavou a znovu si připomněl obsah dopisu. Nejprve byl k němu nedůvěřivý, ale nyní už si byl naprosto jistý. „Byl bych hloupý, kdybych se napil,“ řekl tiše, a když se DrekThar pokusil protestovat, jediným pohledem ho umlčel.</p>
<p>Náhle se mu sama od sebe připomněla slova proroka Velena: Rozhodli jsme se nezaprodat svůj lid do otroctví a za to jsme byli vyhnáni. Durotan kdesi hluboko uvnitř věděl, že jakmile se orkové z kalichu napijí, ztratí svobodnou vůli. Guldan dělal s jejich vůdci přesně to, co vůdci draenei v jejich světě. Prodal orky do otroctví. Historie se opakovala. Nyní to byl Durotan, kdo se měl vzepřít, aby svůj lid zachránil. Možná budou on i jeho klan, stejně jako draenei, brzy jen „vyhnanci“. Ale na tom nezáleželo. Dělal správnou věc. Když nyní viděl náčelníky pít, znovu si to uvědomil. Jenže okamžik, kterého se nejvíce děsil, se blížil.</p>
<p>Guldan na něj mávl. „Velký Durotan! Hrdina telmorský!“ Durotan se přinutil zachovat kamennou tvář. „Pojď a přidej se k ostatním náčelníkům. Upij svůj díl z kalichu!“</p>
<p>„Ne, Guldane, to neudělám.“</p>
<p>Durotan ve světle loučí viděl, jak Guldanovi několikrát cuklo u pravého oka.</p>
<p>„Ty odmítáš? Myslíš si, že jsi lepší než ostatní? Myslíš si, že požehnání nepotřebuješ?“</p>
<p>Ostatní náčelníci už se mračili. Dýchali ztěžka, jako by právě doběhli, a čela měli orosená potem.</p>
<p>Durotan tuhle návnadu nespolkl. „Je to mé rozhodnutí.“</p>
<p>„Snad se tedy ostatní z tvého klanu rozhodnou jinak,“ řekl Guldan a rozpřáhl ruce, aby gestem naznačil, že má na mysli skutečně celý klan Frostwolf. „Dovolíš alespoň jim se napít?“</p>
<p>„Ne. Náčelníkem Vlků jsem já a já jsem rozhodl takto.“</p>
<p>Guldan sestoupil z obsidiánového piedestalu a přešel k Durotanovi. Naklonil se k němu a zašeptal mu do ucha. „Co víš a jak ses to dozvěděl?“</p>
<p>Nebylo pochyb, že ta slova byla vyřčena s úmyslem zastrašit, ale Durotanovi místo toho vlila do žil novou naději. Guldan se cítil ohrožen. Avšak místo aby poslal nějakého zabijáka, který by ho nepohodlného náčelníka zbavil, pokoušel se Durotana přinutit k poslušnosti. Právě mu potvrdil, že obsah záhadného dopisu byl pravdivý, a zároveň dal najevo, že nemá nejmenší tušení, kdo ho psal. Durotan si uvědomil, že má šanci tohle všechno přežít a ochránit klan.</p>
<p>Odpověděl stejně tiše: „Vím toho dost. A ty rozhodně nikdy nezjistíš, jak jsem se to dozvěděl.“</p>
<p>Guldan se odtáhl a přinutil se k úsměvu. „Samozřejmě se takhle rozhodnout můžeš, Durotane, synu Garadův. Ale jestli požehnání nepřijmeš, pak musíš nést i následky.“</p>
<p>Ta slova byla jako dvojsečná zbraň, ale Durotanovi to bylo jedno. Někdy jindy by ho možná trápilo, co pro něj Guldan chystá. Ale dnes ne.</p>
<p>Guldan se vrátil na své místo a zvolal ke shromážděnému davu: „Všichni, kdo si přáli dostat požehnání od našeho dobrodince Kiljaedena, už ho dostali. Považujte toto místo za posvátné, protože právě zde udělali orkové krok k tomu stát se něčím víc, než kým jsme se narodili. Považujte tuto ohromnou horu za Kiljaedenův trůn, z něhož žehná všemu, co děláme. To však zdaleka není vše, čeho jsme schopni.“</p>
<p>O krok ustoupil a pokynul Blackhandovi. Náčelníkovy oči rudě zářily, od zbroje se odráželo světlo loučí. Blackhand zvedl ruce do vzduchu a zvolal: „Dnes v noci přepíšeme historii. Dnes v noci zaútočíme na poslední zbývající tvrz nepřítele. Oderveme jim ruce i nohy od těla. Budeme se koupat v jejich krvi. Povalíme se ulicemi jejich hlavního města jako jejich nejstrašnější sen. Krev a hrom! Horda zvítězí!“</p>
<p>Durotan žasl. Už dnes v noci? Nikdo neřešil strategii. Tohle přece nebyla vesnice. Blackhand mluvil o hlavním městě. Tam se všichni uchýlili a tohle místo budou bránit zuřivěji než kterékoli jiné. Budou jako zvířata zahnaná do kouta. Vzpomněl si na obrovské válečné stroje, které orkové postavili. Věděl, že je Blackhand nechal přesunout, ale stejně jako všichni ostatní, ani on netušil kam.</p>
<p>Šílenství. Tohle bylo šílenství.</p>
<p>A když se rozhlédl po řvoucích tělech s očima</p>
<p>jako zářící rubíny, která byla všude kolem něj, uvědomil si, že tohle slovo všechno vystihuje ještě daleko lépe, než si myslel.</p>
<p>Ti, kdo se napili z prokletého poháru, se skutečně museli zbláznit. Grom Hellscream přitančil blíž k ohni, mával neuvěřitelně svalnatýma rukama a křičel. Světlo ohně mu tančilo na jasně zelené kůži, která ještě přednedávnem byla úplně hnědá. Durotanovi se hrůzou zvedl žaludek, když mu pohlédl do rudě zářících očí, které se až neuvěřitelně podobaly očím tvorů, jež dokázali vyvolat černokněžníci. Černokněžníky také hyzdila zelená kůže, stejně jako Ghuna, Durotana a tu, již z celého srdce miloval.</p>
<p>Vzpomněl si na obsah dopisu napsaného archaickým jazykem, který znalo jen pár vzdělaných – šamani a náčelníci.</p>
<p><emphasis>Budou po tobě žádat, aby ses napil. Odmítni. Bude to krev zlých duchů a stejně zlým by ses stal i ty a všichni, kdo tě následují. Navždy by ses stal otrokem. Pro lásku všech, které jsme kdysi milovali, odmítni.</emphasis></p>
<p>V prastarém jazyce existovalo pro výraz „zlý duch“ jedno slovo.</p>
<p>To slovo označovalo tvory, které nyní černokněžníci dokázali ovládat. Tekutina, v níž smáčeli rty ti, které by Durotan mohl nazývat přáteli i nepřáteli, byla krví těchto tvorů. A Durotan viděl, jak zlí duchové, s nimiž byli nyní orkové záhadně spojeni, ještě chvíli šíleně tančí ve světle loučí, aby se vzápětí otočili, rozběhli se z hory a poháněni nepřirozenou energií a běsem zaútočili na nejlépe opevněné město, jaké kdy svět spatřil.</p>
<p>Zlí duchové.</p>
<p>Dae‘mon.</p>
<p>Démoni.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>20.</strong></p>
<p><emphasis>H</emphasis><emphasis>ovořil jsem s mnohými, kteří byli přítomni</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zkáze města Shattrath. Když se jich na tu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>událost zeptám, říkají, že </emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ji vybavují jen</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jako sen a vlastně si na většinu věcí nemohou vzpomenout. Dokonce i DrekThar, jenž si toho spoustu pamatuje s úžasnou přesností, koktá a váhá, když se ho zeptám na detaily. Je to, jako by si kvůli krvi démonů, jejíž chuť měli při útoku stále na patře, vzpomínali jen na vztek, který cítili, ale už ne na to, co ovládáni tím vztekem dělali. A o nic lépe si nevzpomínají ani ti, kdo se tu noc nenapili a k nimž se počítá i DrekThar. Jako by věci, které se tam odehrávaly, byly tak strašlivé, že by samy nejraději byly zapomenuty.</emphasis></p>
<p><emphasis>Není pochyb, že někteří obyvatelé města museli útok přežít. Na vlastní oči jsem ubohé tvory, kteří kdysi bývali velkými draenei, viděl, jak bez cíle bloudí Azerothem a zdrceně truchlí po ztraceném</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>domově. Těch několik </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>posledních </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis> si zaslouží naši lítost.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mé vyprávění o této události bude tedy jen vágní a já toho upřímně lituji. Takové okamžiky, jakkoli jsou temné, by nikdy neměly být zapomenuty. To už je ovšem na kronikářích.</emphasis></p>
<p>Orkové se hnali po stezce a hořeli zoufalou potřebou ničit. Některé vztek a nenávist ovládly natolik, že v běhu jen tak mlátili do kamenů. Někteří vztekle řvali. Jiní však byli naopak úplně zticha a šetřili všechnu energii, aby ji mohli uvolnit až v ten pravý okamžik.</p>
<p>Během dlouhého běhu se Durotan ze všeho nejvíc bál svých vlastních – těch, které kdysi nazýval přáteli – víc než jakéhokoli ogra s palicí nebo stáda talbuků… nebo víc než rozzuřených útočících draenei. Byl zalitý studeným potem a nohy se mu třásly, ale ne strachem o sebe. Bál se všeho, co se stane v následujících chvílích – ne draenei, neboť jejich osud už byl zpečetěn, ale bál se toho, co se stane orkům. Ani nyní, když všichni společně běželi na Shattrath, se nedokázal přinutit nazývat je Hordou.</p>
<p>A pak je najednou všechny srazilo k zemi strašlivé hřmění. Když se znovu zvedli, podívali se směrem, odkud přiběhli.</p>
<p>Vypadalo to, jako by hora vybuchla. K noční obloze tryskal tekutý oheň, který vzápětí padal zpět na rozeklanou skálu. Zářil do tmy stejně jako krev démonů, již orkové před chvílí pili, třebaže ne jedovatě zeleným světlem, ale oranžově žlutým jako skutečný oheň. A proudy roztavené skály byly nekonečné. Bylo to velkolepé, fascinující a strašlivé.</p>
<p>Orkové to považovali za znamení a propukli v jásot. Chvíli nadšeně vzdávali hold KilJaedenovu trůnu, který jim určitě takto žehnal, a pak se znovu pustili do honby za smrtí.</p>
<p>Zpomalili až asi kilometr před městem. Všechny stromy zde byly zjevně nedávno vykáceny. První orkové se chvíli jen zmateně rozhlíželi. Tady se přeci měli shromáždit, tady na ně měly čekat válečné stroje.</p>
<p>A pak se jim přímo před očima cosi zhmotnilo. Orkové se syčením začali ustupovat. Najednou však zcela proti vší logice a zdravému rozumu hleděli na ohromného tvora. Byl nejméně třikrát vyšší než největší ork, celý rudý od kopyt až po konec ještěřího ocasu, od špiček ostrých rohů po konec jako břitvy ostrých drápů. Nic tak obrovského nikdy neviděli, ale to tělo… Durotan na něj užasle hleděl a napadlo ho, že vypadá jako gigantický draenei s rudou kůží. Náhle ho jako příboj zasáhla myšlenka, že se jako orkové nechali zavléct do osobního konfliktu, který se jich netýkal.</p>
<p>„Vy, kdo jste mi přísahali věrnost, nemáte se čeho bát! Naopak, je čas oslavovat!“ zahřměl tvor a jeho hlas pronikal až do morku kostí. „Já jsem Kiljaeden, Nádherný, ten, který s vámi byl od samého počátku. A jsem s vámi i nyní, když stojíte na prahu největší bitvy, jakou jste kdy svedli. Proradní draenei ještě přednedávnem spřádali plány, jak vás zničit. Dokonce před vámi skrývali celé město. Ale vy jste to město zničili stejně jako další města a vyplenili jste jejich chrám. Zbývá tato poslední bitva a hrozba bude zažehnána.</p>
<p>Stejný zelený kámen, který kdysi před vašimi zraky ukrýval město Telmor, nyní způsobuje, že oni až do poslední chvíle neviděli zkázu, která se na ně řítí. Kehla men samir, solay lamaa kahl.“</p>
<p>A iluze najednou zmizela. Přímo před orky stály řady katapultů, beranidel a všech možných dalších zbraní potřebných pro dobytí města. Vedle strojů stáli tiše ogři a jejich tupé tváře byly plné odhodlání. Měli zbraně odpovídající jejich velikosti a Durotan rychle napočítal, že jich tu jsou připraveny k boji dobré tři desítky. Ohromné zbraně vypadaly v jejich rukou jako hračky.</p>
<p>„A kromě toho…“ řekl Kil’Jaeden a rozpažil ruce. Černokněžníci se všichni chytili za hlavu a vykřikli. Pak zamrkali a divoce se usmáli. „Právě jsem vám do hlavy vložil nová kouzla. Užívejte je dobře. A nyní, na draenei.“</p>
<p>Orkové, lačnící po krvi a zabíjení, vyskočili, jako by otevřel neviditelnou bránu. Někteří zamířili ke zbraním, s jejichž pomocí město jistě brzy padne, a tlačili je před sebou silou, jakou u nich Durotan nikdy neviděl. Ogři okamžitě přiskočili k ostatním a i oni byli schopni dosáhnout s těžkými stroji neuvěřitelné rychlosti. Zbývající orkové lačnili po krvi tak, že už nedokázali vůbec myslet a hnali se přímo k městu. Durotan netušil, co udělají, až se tam dostanou, ale i on se svým klanem poslušně zamířil za nimi.</p>
<p>Válečné stroje tlačené ogry i orky se s rachotem vytrvale blížily k městu, ale jeho hradby musely odolávat útoku ještě dřív, než se stroje dostaly na dostřel. Z oblohy začaly padat ohromné, zeleně zářící kameny. Několik věží a citadel tyčících se nad městské zdi se zhroutilo a i v hradbách na několika místech zely ohromné díry. Všechny škody však nezpůsobovaly jen samotné kameny padající z nebe – většinu jich mělo na svědomí to, co se z nich stalo po dopadu.</p>
<p>Z kamenů vstávali zeleně zářící tvorové a okamžitě s neuvěřitelnou silou, ale také rychlostí útočili a bušili do kamenných zdí. Mezitím už jim na pomoc přicházely kameny vrhané katapulty. Ohromná beranidla tloukla do dřevěné brány. Dva ogři stojící vedle nich navíc do brány mlátili palicemi. Durotan slyšel z města vyděšené výkřiky. To se obyvatelé pokoušeli bojovat s kamennými tvory – infernály, nebo taky pekelníky, jak je jeden z černokněžníků nazval. Většina černokněžníků využívala služeb nových tvorů, ovšem několik málo jich mělo vedle sebe známé malé zrůdy. Město nemohlo takovému náporu odolat dlouho. Celá jedna sekce hradeb se s ohlušujícím rachotem zhroutila. Dírou se okamžitě začal valit dovnitř proud šílených orků a řvoucích ogrů slepě kolem máchajících zbraněmi. Durotan zůstal, kde byl, jako by mu nohy vrostly do země, a jen sledoval, jak orkové bojují, zabíjejí a jsou zabíjeni.</p>
<p>Vztek a zuřivost, s jakými je viděl bojovat v minulosti, nebyly ničím v porovnání s běsněním, které viděl nyní. V jejich boji nebyla žádná strategie, žádný pokus bránit se, neozval se jediný rozkaz stáhnout se, když bylo třeba. Tohle nebylo nic jiného než vraždění a masakrování. Rozsévat smrt a přijímat ji, hloupě vbíhat do slepých uliček, v nichž byly nastraženy pasti. Něco takového se dalo čekat od ogrů, a když jich Durotan několik viděl padnout, nelitoval je. Ale orkové… ti by měli vnímat víc než hučení krve v uších a válečný pokřik.</p>
<p>Dnes v noci tu zemřou stovky… ne, ne… tisíce. Ztráty budou takové, že město bude neobyvatelné. Za svítání budou jeho ulice plné modrých a zelených těl. Teď v nich však vládl chaos a probíhal masakr daleko přesahující hranice šílenství. Durotan byl přinucen začít se ohánět sekerou, protože se rázem ocitl v situace zabij, nebo zemři. Ale ani nyní, když se i jeho lid ocitl na cestě vedoucí k temnotě, nelačnil po smrti.</p>
<p>Kil’jaeden s Mannorothem stáli bok po boku a dívali se, jak na zem padají zelené meteority měnící se v pekelníky.</p>
<p>„Jsou jako hmyz,“ zavrčel Mannoroth.</p>
<p>Kiljaeden potěšené přikývl. „Přesně. A je to nádherný pohled. Mám z nich nesmírnou radost.“</p>
<p>„A co dál?“</p>
<p>Kiljaeden se na svého poručíka překvapeně otočil: „Dál? Není žádné dál. Alespoň ne zde. Orkové splnili úkol a pomohli mi dosáhnout cíle. V žilách jim hoří tvá krev, příteli. Probouzí v nich hlad, který mohou utišit jen zabíjením draenei. A až tenhle hlad nebudou schopni utišit, nakonec je zničí.“</p>
<p>Zadíval se do dálky, kde se záře ohně mísila s jedovatě zelenou.</p>
<p>„To je dobře, že jsi zde skončil,“ řekl Mannoroth. „Archimonde už naznačoval, že tu jen mámíš čas, a náš pán by tě také měl rád někde jinde.“</p>
<p>Kiljaeden si povzdechl. „Máš pravdu. Sargeras má hlad a měl se mnou velkou trpělivost. Lituji jediné věci – že nebudu u toho, až rozpárají našeho drahého Velena. Ale stačí mi vědět, že se to stane. Jdeme odtud.“</p>
<p>Udělal gesto a oba zmizeli.</p>
<p>„Jak to myslíš, že tu nebyl?“ zařval Guldan. To nemohla být pravda.</p>
<p>„Tak jak jsem to řekl,“ zavrčel Blackhand. „Prohledali jsme celé město. Velena jsme nikde nenašli.“</p>
<p>„Možná ho našel nějaký moc snaživý žump a rozsekal ho k nepoznání,“ řekl Guldan nervózně. Tohle nebyla dobrá zpráva. Blackhand dostal rozkaz najít tělo proroka Velena a přinést Guldanovi jeho hlavu. Měl to být dárek pro Kiljaedena.</p>
<p>„Možná, ale spíš ne,“ řekl Blackhand. „Ale podle toho, co jsi mi řekl, i kdyby ho rozsekali na kusy, stejně bychom ho od ostatních draenei poznali.“</p>
<p>Guldan zavrtěl hlavou. Začal být nervózní a trochu se mu zvedal žaludek. Draenei měli modrou kůži a černé vlasy. Velen, jejich prorok, měl kůži téměř bílou a vlasy jako sníh. Pokud z něj zůstal alespoň kus, museli ho poznat.</p>
<p>„Prohledali jste celé město?“</p>
<p>Blackhand se zamračil. „Už jsem ti řekl, že jo,“ řekl výhružně. Jeho dech byl najednou rychlejší a rudá záře v očích sílila, jak v něm rostl vztek.</p>
<p>Guldan přikývl. Orkové sice byli otupělí touhou po krvi, ale najít tělo, po němž toužil jejich velitel, by měli dokázat. Odměna za to byla obrovská a vztek, kterému by museli čelit, kdyby tělo přehlédli, až příliš strašlivý.</p>
<p>Velenovi se prostě nějak podařilo uniknout. To znamenalo, že mimo město byli s největší pravděpodobností i jiní draenei. V náhlém návalu paniky Guldan rychle uvažoval, kolik mu jich asi proklouzlo mezi prsty… a kde se v tomhle obrovském světě mohli ukrýt.</p>
<p>Kdysi míval Velen celý chrám plný akolytů, kněží a služebnictva. V něm meditoval a modlil se. Nyní byl v malé místnosti, ale stále byl jeden z mála, kteří měli vlastní pokoj. V ruce držel fialový krystal a po tváři mu tiše stékaly slzy.</p>
<p>Díval se na pád města. Chtěl zůstat, pomoci svému lidu nemalými magickými schopnostmi, ale tahle volba by znamenala jistou smrt – nejen jeho, ale i celého národa. Ten teď nepotřeboval generála a hrdinu. Orkové, kterým v žilách kolovala démonická krev, hořeli touhou zabíjet, která je neopustí, ani když zabijí posledního draenei v Draenoru. Přestane je sžírat, teprve až si i je vezme smrt a jejich těla budou chladná a bez života. Teď patřili Kiljaedenovi a Sargerasově Plamenné legii. Orků bylo ohromné množství, měli ogry, černokněžníky a schopnost běsnit tak, že se dokázali dostat fyzicky i duševně za hranice zdravého rozumu. Velen nemohl dělat nic jiného než nechat město padnout, protože jednoduše neexistoval způsob, jak ho zachránit.</p>
<p>A stejně tak nemohl zachránit ani orky. Poslední jiskřička naděje na možnou spásu Hordy se ukrývala v jediném klanu, který se nenapil krve, neuzavřel smlouvu a jehož srdce i duše tedy ještě patřily jen jim, orkům. To znamenalo, že jich zbylo asi osmdesát. Osmdesát proti více než tuctu dalších klanů, z nichž většina byla mnohem početnější a kterým velel velký náčelník, ten nejhorší ze všech. Kdykoli se nyní draenei setká s orkem, bude s ním muset zacházet jako s divou zvěří a ukončit vše pokud možno rychle a milosrdně. A také s vědomím, že orkové si sice plně neuvědomují, co dělají, ale stejně musí zemřít.</p>
<p>Velen chtěl město opustit a nechat ho orkům zcela prázdné. Chtěl zachránit co nejvíce draeneiských životů. Ale Larohir, velmi chytrý a pohotový generál, který nahradil zavražděného Restalaana, ho přesvědčil, že tohle nemůže fungovat.</p>
<p>„Když nebudou orkové moci zabít dostatek draenei,“ řekl Larohir hlasem plným soucitu, ale zároveň pevným jako skála, „pak touha po krvi, která je spaluje, nebude uspokojena ani dočasně. Vyrazí jako hladoví psi po čerstvé stopě a nakonec nás najdou. Ti, kdo utečou, zemřou. Orkové musí uvěřit, že nás většinu pozabíjeli. A aby tomu věřili… musí to být pravda.“</p>
<p>Velen na něj hleděl s nezakrytou hrůzou v očích. „Ty chceš, abych vědomě nechal svůj lid povraždit?“</p>
<p>„Až na několik z nás nikdo neví, před čím jsme unikli na Argu,“ řekl Larohir. „My si to pamatujeme. Pamatujeme si, co tam Kil’jaeden udělal a co se stalo s naším lidem. Tehdy… stejně jako teď… jsme byli ochotni zemřít, aby alespoň hrstka z naší rasy mohla nezkažená žít dál.“</p>
<p>Velen sklopil zrak k zemi a u srdce ho bolelo. „Když budou orkové věřit, že nás až na několik bezvýznamných jedinců pozabíjeli, pak bude Kiljaeden spokojen. Odejde.“</p>
<p>„Orkové budou strašlivě trpět,“ řekl Larohir, ale nevypadal, že ho to mrzí. Po všem, co orkové jeho rase v poslední době udělali, mu to Velen nemohl mít za zlé.</p>
<p>„To ano. A nepochybuji, že po nás půjdou i pak.“</p>
<p>„Ale metody, kterými budou stopovat pár desítek, budou zásadně jiné, než kdyby předpokládali, že nás zůstaly stovky,“ řekl Larohir. „Musí to vypadat, že jsme naprosto bezbranní a rozprášení na všechny strany. Pak budeme mít výhodu.“</p>
<p>Velen se na Larohira vyděšeně podíval. „Tobě se to snadno řekne. Ale ty o tom nerozhoduješ. Bude to na mně. Musím to být já, kdo řekne: ‚Ty… ty a tvoje rodina půjdete se mnou a budete žít. Ale ty,</p>
<p>ty a ty… vy zůstanete tady a necháte se šílenými orky rozsekat na kusy, aby si mohli potřít tváře vaší krví.‘“</p>
<p>Larohir na to nic neřekl. Nebylo co.</p>
<p>Velen promluvil s každým, koho se rozhodl poslat na smrt. Dodal jim odvahy a požehnal jim. Vzal si k sobě věci, které pro ně něco znamenaly, a slíbil, že je bude střežit. Pak se díval, jak si tihle živí mrtví klidně opravují zbroj a brousí zbraně, jako by ještě nebylo rozhodnuto o výsledku boje. A díval se, jak odcházejí za zpěvu prastarých písní, aby se uzavřeli za zdmi města a počkali, až nějaká sekera nebo palice ukončí jejich život.</p>
<p>Velen s nimi jít nemohl. Měl jedinečné schopnosti, a jestli měli draenei přežít, musel přežít i on. Ale s pomocí krystalu sledoval celou bitvu a bolest, již cítil, ho spalovala a očišťovala zároveň. Ani jeden z draenei nezahyne zbytečně.</p>
<p>Orkové o Zangarmarshi nevěděli. Tenhle úkryt ještě nevyčmuchali a Velen se o něm nikdy nezmínil. Zde se největší mozky draenei budou dál snažit spoutat energii a nasměrovat ji tak, aby jim pomohla udržet v bezpečí hrstku těch, kdo přežili. Tady se znovu dají dohromady, zahojí se a budou čekat a modlit se, aby byla pravda, že konečně přelstili Kiljaedena a zmizeli mu ze strašlivých očí.</p>
<p>Orkové je připravili o tři kameny, ale Velen měl stále zbývající čtyři: Úsměv štěstěny, Oko bouře, Štít Naaru (Fortune’s Smile, Eye of the Storm a Shield of the Naaru (pozn. překl.).) a samozřejmě Píseň duše. A třebaže bylo jeho spojení s Naaru jen nesmírně tenké, K’ure stále žil.</p>
<p>I když proroku Velenovi stékaly po bílé tváři slzy, které dopadaly na fialový krystal, i když truchlil nad tragickou ztrátou tolika životů, stále cítil, že v něm žije naděje.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>21.</strong></p>
<p><emphasis>V </emphasis><emphasis>tu ch</emphasis><emphasis>víli jsme přišli o všechno. </emphasis><emphasis>Opustili jsme rovnováhu a harmonii W našeho světa a následkem toho nás opustily živly. Vchod do Oshu </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>gun hlídali démoni, kteří nás zcela odřízli od našich předků. Naše fyzická těla i duše byly zkažené krví, kterou orkové, dychtiví po moci a síle, s vděčností přijali a pili. A pak </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> poté c</emphasis><emphasis>o jsme si tohle všechno pod Gul’</emphasis><emphasis>da</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>ovým veden</emphasis><emphasis>ím způsobili, nás opustil i Kil‘</emphasis><emphasis>jaeden. Tehdy přišlo to, co bude navždy nazýváno Cas umírání.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kéž bychom už nikdy nic podobného nezažili.</emphasis></p>
<p>„Co mám dělat?“ Guldan nevěřil vlastním uším, když slyšel sám sebe tohle vyslovit, ale byl tak vyděšený, že jakákoli rada pro něj byla důležitější než strach, v němž nyní žil.</p>
<p>Ner’zhul se na něj s opovržením podíval. „Tohle byla tvá volba.“</p>
<p>„Jako bys ty byl bez viny!“ odsekl Guldan.</p>
<p>„Jistěže nejsem. I já jsem se musel nějak rozhodnout a spousta těch rozhodnutí byla k mému prospěchu. Ale nikdy jsem za něj nevyměnil budoucnost svého lidu – svého světa. Kde je moc, kterou ti slíbili, Guldane? Moc, za niž jsi zaprodal svůj národ?“</p>
<p>Guldan se odvrátil a celý se chvěl. Žádnou moc už nedostane a Ner’zhul to věděl. To proto jeho slova tolik bolela.</p>
<p>Místo aby Kiljaeden odměnil svého oddaného služebníka slávou a bohatstvím, jednoduše zmizel. Zbyli po něm jen černokněžníci a démoni, šílená Horda a zpustošená zem.</p>
<p>Ne, pomyslel si. Zůstalo ještě něco.</p>
<p>Zůstala mu Stínová rada. Zůstal mu Blackhand, loutka, která byla naprosto dokonalá, protože si svou roli neuvědomovala. A přestože byla Horda nakažená krví démonů a prahla po násilí a ničení víc než po jídlu a vodě, ještě se nevymkla kontrole. Alespoň zatím.</p>
<p>Znovu svolá v nádherném Černém chrámu Stínovou radu. I oni budou bezpochyby hledat způsob, jak pro sebe urvat poslední kousky moci, které zbyly.</p>
<p>Ano. Ještě má Stínovou radu.</p>
<p>„Země je mrtvá,“ řekl Durotan tiše. Stál vedle starého přítele a shlížel na to, co kdysi bývalo rozkvetlými loukami a zelenými kopci. Durotan kopl těžkou botou do mrtvého drnu zažloutlé trávy. Pod ním byl jen jemný písek a kameny. Do tváře se jim neustále opíral vítr. Nikde nebyly žádné stromy, které by ho zastavily.</p>
<p>Orgrim dlouho nic neříkal. Bylo mu vidět na očích, že s Durotanem souhlasí. Podíval se ke korytu řeky, kde kdysi v rámci nekonečných závodů plavali, a nenašel ani stopu po tom, že by v něm někdy tekla voda. Jestli v okolí ještě nějaká zbyla, byla špinavá a zamořená rozkládajícími se těly zvířat. Napít se znamenalo riskovat nemoc, nepít znamenalo zemřít.</p>
<p>A bez vody není tráva. Tu a tam byla místa, kde se rostlinám ještě dařilo žít, jako třeba Terrokarský les, ovšem jak to bylo možné, to věděli jen předkové. Orkové hubli, protože nedostatek trávy znamenal nedostatek zvěře. V posledních třech letech zahynulo více orků hladem a nemocemi než v boji proti draenei.</p>
<p>„Je tu víc mrtvých věcí než jen země,“ řekl Orgrim konečně. Hlas měl vážný a unavený. Otočil se na Durotana. „Jak jsou na tom Vlci se zásobami zrní?“</p>
<p>V jeho očích byli oba s Durotanem zelení. Vedle ostatních, jako byli třeba Grom nebo Blackhand, sice vypadali pořád více hnědí než zelení, ale ani jim se proměna nevyhnula. Durotan měl teorii, že za všechno, co se děje s nimi i se světem, může moc černokněžníků. Všichni, kdo se napili lektvaru, který jim připravil Guldan, byli rozhodně světlejší než ostatní. Cizí, pomyslel si Orgrim. Byla to vlastně ironie. Země, která měla být zelená, zhnědla, zatímco orkové zezelenali.</p>
<p>Durotan se ušklíbl. „Několik sudů nám teď ukradli.“</p>
<p>„Který klan?“</p>
<p>„Shattered Hand.“</p>
<p>Orgrim přikývl. Na klan Frostwolf směřovalo v poslední době nejvíce útoků. Poté co se Horda zmocnila města Shattrath, draenei téměř nespatřili. Už to bylo dlouhých šest měsíců, kdy někdo naposledy hlásil, že jednoho z těch modrokožců zahlédl, natož aby nějakého zabili. Durotan udělal ze svého klanu jasný cíl tím, že se tu noc, co Shattrath padl, odmítl napít z kalichu. A i předtím si všichni všímali, že není útokům na draenei úplně nakloněn. A když začal být draenei – jediného cíle, na němž orkové mohli utišit neustálou žízeň po krvi – nedostatek, mnozí měli pocit, že je to Durotanova vina. Nikoho nezajímalo, že s největší pravděpodobností prostě draenei téměř vyhladili – že vlastně splnili svůj cíl.</p>
<p>„Až sem příště pojedu, trochu ti vezmu,“ řekl Orgrim.</p>
<p>„Milodary nepřijímám.“</p>
<p>„Kdyby byl můj klan ve vaší situaci, radši bys mě zmlátil do bezvědomí a nacpal mi to jídlo do krku, než abys mi dovolil odmítnout,“ řekl Orgrim.</p>
<p>Durotan se zasmál a samotného ho to zjevně překvapilo. Orgrim se rovněž usmál. Když pominul mrtvou zemi kolem a nepřirozenou barvu jejich kůže, bylo to skoro, jako by se nic z těch hrůz nestalo.</p>
<p>Durotan se však brzy přestal smát a oba se vrátili do reality. „Přijímám kvůli našim dětem.“ Znovu se rozhlédl kolem sebe. Spousta míst dostala nová jména – drsnější a temnější. Citadele se začalo říkat Pekelná citadela a celému území kolem ní Pekelný poloostrov (Hellfire Citadel a Hellfire Peninsula (pozn. překl.).). „Jestli někdo něco neudělá, skončíme stejně jako draenei,“ řekl Durotan. „Začínáme se obracet jeden proti druhému. Krademe dětem jídlo od pusy, protože zraněná země už nás nedokáže uživit. Démoni, co je černokněžnici ovládají, umí akorát ničit a mučit, ale uzdravovat ani nakrmit hladové ne.“</p>
<p>Orgrim se tiše zeptal: „Zkusil někdo… zase oslovit živly?“ Podobné aktivity byly stále zakázané, ale Orgrim věděl, že zoufalství mezi orky už je takové, že by je mohlo přivést zpět ke starým způsobům.</p>
<p>Durotan přikývl. „Nešlo to. Ticho jak v hrobě. Oshu’gun hlídají démoni. Tam nemáme naději.“</p>
<p>„V tom případě… jsme skončili,“ řekl Orgrim tiše. Sklopil zrak ke svému kladivu, jehož rukojeť měl opřenou o nohu. Uvažoval, jestli už se začíná plnit proroctví Doomhammerů, jestli je skutečně poslední z rodu. Skutečně už přinesl orkům spásu a pak i zkázu tím, že s pomocí bájné zbraně přispěl k vyhlazení draenei? A jak by nyní s její pomocí mohl ještě nastolit spravedlnost?</p>
<p>Když všechno umíralo… jak by se mohlo znovu všechno změnit?</p>
<p>Vůle přežít je ohromná síla, pomyslel si Guldan, když se připravoval ke spánku. Spával nyní v Černém chrámu, v místnosti, již si nechal pro sebe upravit. Měl zde tradičním způsobem rozmístěné všechny tretky a nástroje, které potřeboval k vyvolávání démonů: útržky duší draenei, určité kameny pro větší tvory, lektvary, které mu dodávaly energii, když byl příliš unavený. Měl tu také lebky a kosti, další znamení nadvlády. V nádobách k tomu určených hořívaly byliny, jejichž pichlavá nebo nasládlá vůně vyvolávala vidění.</p>
<p>Právě po lahvičce s takovými bylinami nyní sáhl. V kotlíku zapálil malý oheň a nechal dřevo shořet až na malé uhlíky. Za doprovodu tichého odříkávání vhodil na uhlíky suché lístky a potlačil záchvat kašle, který jejich vůně vyvolala. Přešel k lůžku – rád si představoval, že je to možná stejné lůžko, na němž v chrámu spával Velen – a rychle usnul.</p>
<p>Zdály se mu sny, což se mu nestalo od Kiljaedenova odchodu. A i když se jeho vidění odehrávalo na podivném a temném místě, věděl, že je vše skutečné.</p>
<p>Viděl bytost vzdáleně podobnou orkovi oblečenou v dlouhém plášti, který jí halil tvář. Byla štíhlá, dokonce štíhlejší než orkská žena, ale Gul’dan okamžitě vycítil, že tohle je muž. Navzdory drobné postavě z bytosti vyzařovala moc tak ohromná, že se Guldan zachvěl. Když k němu cizinec v duchu promluvil, byl jeho hlas skutečně mužský, podivně příjemný a zcela podmanivý.</p>
<p>„Cítíš se sám, ztracený a bloudíš bez cíle,“ řekl cizinec.</p>
<p>Guldan přikývl, opatrně a zároveň dychtivě.</p>
<p>„Kiljaeden ti slíbil moc… sílu… bohatství. Věci, jež tenhle svět nikdy nespatřil,“ pokračoval laskavý hlas dál z úst, která i nadále zůstávala skryta pod kápí. Jeho slova Guldana hladila, konejšila ho a děsila zároveň. Když však odpověděl, cítil spíš vztek než strach.</p>
<p>„Opustil mě,“ řekl Guldan. „Nechal nás zničit tento svět a nechal nás na něm pomalu umírat. Jestli tě posílá, tak…“</p>
<p>„Ale ne,“ uklidnil ho cizinec stále stejně podmanivým hlasem. „Přicházím od někoho daleko většího.“ Jeho oči se hluboko v temnotě pod kápí zaleskly. „Přicházím… od jeho pána.“</p>
<p>Gul’dánovi naskočila husí kůže. „Jeho… pána?“</p>
<p>Vzápětí mu s neuvěřitelnou prudkostí začaly do mysli proudit obrazy. Obrazy Kiljaedena, Velena a Archimonda, jak vypadali kdysi dávno. Viděl, jak byly bytosti známé jako eredaři přeměněny na nestvůry a polobohy, a cítil za tím vším existenci někoho obrovského.</p>
<p>„Sargeras“</p>
<p>Guldan ani nyní neviděl cizinci do tváře, ale věděl, že se usmívá.</p>
<p>„Ano. Ten, který vládne všemu. Tomu všichni sloužíme. Brzy pochopíš, Guldane, že ničení a zkáza jsou nádherné a čisté. Tímhle směrem se musí vše ubírat. Můžeš se tomu snažit vzdorovat a být zničen, nebo tomu pomáhat a být odměněn.“</p>
<p>Přes medová slova bytosti, nebo snad právě kvůli nim, Guldan nepřestal být opatrný. Pomalu se zeptal: „A co se ode mne žádá?“</p>
<p>„Tvůj lid umírá,“ řekla postava prostě. „Na tomhle světě už není co ničit. Není tu z čeho žít. Musí odejít jinam. Na místo, kde je dostatek jídla i vody a kořist, kterou je radost zabíjet. Po tom přece orkové nyní touží stejně jako po jídle. Dej jim krev, po které prahnou.“</p>
<p>Guldan se podezřívavě zamračil. „To zní jako odměna, nějako úkol,“ řekl.</p>
<p>„Je to obojí… ale není to jediná odměna, již můj pán nabízí. Předsedáš Stínové radě a už jsi okusil moc. Jsi největší černokněžník svého národa a cítíš, jak tě to naplňuje. Představ si, kdybys byl… bohem.“</p>
<p>Guldan se roztřásl. Tohle mu slibovali i předtím, ale tentokrát si byl jistý, že Sargeras bude podobný odvážný slib schopen dodržet daleko spíš. Pomyslel si, jaké by to bylo natáhnout ruku a nechat zem třást se, nebo ji stisknout a zastavit tlukot něčího srdce. Představil si, jak k němu vzhlíží oči tisíců ajejich hlasy donekonečna volají jeho jméno. Pokusil se představit si chuť a pocity, jaké nikdy nezažil, a začaly se mu sbíhat sliny.</p>
<p>„Máme společného nepřítele,“ pokračoval cizinec. „Já ho chci zničit a ty chceš svému lidu dopřát rozkoš ze zabíjení.“ Konečně dokázal Guldan rozeznat náznak rysů tváře, bílou pokožku, černé vlasy a ústa s tenkými rty zkřivená do úsměvu. „Partnerství, ze kterého budeme mít prospěch oba.“</p>
<p>„To určitě,“ vydechl Guldan. Uvědomil si, že se pohybuje směrem k cizinci, jako by jím byl přitahován. Zastavil se a dodal: „Ale pořád nemůžu uvěřit, že tohle je všechno, co ode mě žádáš.“</p>
<p>Cizinec si povzdechl. „Sargeras ti dá tohle všechno a ještě víc. Jen… právě teď je uvězněn. Potřebuje pomoc, aby mohl uprchnout. Jeho tělo je zamčeno v prastaré hrobce ztracené na dně oceánu temnoty. Touží po svobodě a moci, kterou kdysi měl, stejně jako tví orkové hladoví po krveprolití a ty po moci. Přiveď své orky na tento úrodný a neposkvrněný svět. Dej jim těla, do kterých budou moci zatínat sekery. Znič obyvatele toho místa, dej svému národu sílu a pak se spolu s armádou zelených válečníků přidáš ke mně a společně osvobodíme mého pána. Jeho vděčnost…“</p>
<p>Znovu ten slizký úsměv a náznak bílých zubů. A další prudký nápor moci, kterou cizinec ovládal jen silou vůle.</p>
<p>„…je, řekněme, zcela mimo tvou představivost, Guldane.“</p>
<p>Guldan uvažoval. Cizincův obraz se mezitím zavlnil a rozplynul se. Guldan zalapal po dechu, protože najednou stál na nádherné louce a vlasy mu čechral lehký vánek. Přímo před ním se pásla zvířata, jaká nikdy neviděl. Na horizontu se k nebi tyčily vysoké zdravé stromy. Zvířata hlídaly podivné bytosti, trochu podobné orkům, ale s růžovou pokožkou a stejně štíhlé jako cizinec.</p>
<p>Dokonalé.</p>
<p>Obraz se znovu změnil. Najednou byl pod vodou a plaval ke dnu, ovšem navzdory hloubce necítil žádný tlak ani nutnost nadechnout se. Všude kolem něj se v proudu vlnila vodní tráva a skrývala, i když ne zcela, zborcené sloupy a desky s podivnými nápisy, které už byly poněkud ohlazené neustálým pohybem vody. Zachvěl se, když si uvědomil, že tady leží Sargeras. Vysvobodit ho z jeho vězení a pak… a pak…</p>
<p>Vypadalo to jako výhodné spojenectví. Cokoli by ale bylo lepší než zůstávat na tomhle světě a čekat na pomalou smrt. Nádherná a úrodná zem, která zjevně čekala, až si z ní urvou, co budou potřebovat, už sama o sobě byla velmi dobrou odměnou. A k tomu mohl dostat ještě mnohem, mnohem víc.</p>
<p>Zamyšleně se zadíval na cizince. „Řekni mi, co mám udělat.“</p>
<p>Guldan se probudil na podlaze. Na chladném kameni vedle něj ležel pergamen popsaný instrukcemi. Rukopis byl jeho vlastní. Rychle text přeletěl. Portál. Azeroth. Lidé.</p>
<p>Medivh.</p>
<p>Guldan se usmál.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>22.</strong></p>
<p><emphasis>Může něco být zároveň požehnání i prokletí? Spása i zkáza? Protože přesně tak vidím všechno, co se v historii mého lidu odehrálo potom. V každém případě nebylo pochyb, že démonická energie používaná bez rozmyslu vysála ze světa Draenor vše, co dokázalo dávat život. Kil </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>jaeden chtěl zvýšit počet orků, aby z nich mohl mít nepřemožitelnou armádu. To se mu podařilo i díky tomu, že násilně urychlil růst těch nejmenších a obral je o dětství. Orků nyní bylo víc než kdykoli předtím a neexistoval způsob, jak je všechny nakrmit. Je mi naprosto jasné, stejně jako to muselo být jasné těm, kteří v těch strašlivých časech žili, že kdyby zůstali v Draenoru, naše rasa by vyhynula.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale rána způsobená tím, jak</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a také proč jsme z našeho světa odešli, stále krvácí. Já se ji nyní ze všech sil snažím zahojit tím, že chráním zájmy naší</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nové Hordy, kterou jsem sjednotil, ale zároveň pochybuji, že se to někdy někomu podaří.</emphasis></p>
<p><emphasis>Život pro můj lid </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> požehnání. Způsob, jakým jsme ho získali </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis>prokletí.</emphasis></p>
<p>Členové Stínové rady byli poté, co Kiljaeden zmizel, téměř stejně nervózní jako Guldan. Nyní však měli směr, kterým se mohli dál ubírat. Guldan Radu svolal a přetlumočil jí slova záhadného cizince, kterému říkal Medivh. Mluvil o úrodných polích, čisté vodě, zdravé a tučné zvěři. Aještě nadšeněji mluvil o bytostech nazývaných „lidé“, které sice budou bojovat tak, aby byl boj s nimi zábava, ale stejně nakonec padnou zbraněmi Hordy.</p>
<p>„Voda, jídlo, zabíjení. A moc pro ty, kdo budou chtít tohle všechno uskutečnit,“ řekl Guldan téměř svůdným hlasem. Odhadl je správně. Všechny oči, některé rudě zářící, jiné stále hnědé a pronikavé, byly upřeny na něj a on v nich viděl naději… a chamtivost.</p>
<p>A to byl teprve začátek.</p>
<p>Nejprve museli obrátit správným směrem hladovějící Hordu. Guldan si byl dobře vědom toho, že s klesajícími zásobami jídla a se spalující touhou po krvi, kterou neměli kde utišit, začaly klany útočit na sebe navzájem. Poradil Blackhandovi, aby rozeslal náčelníkům všech klanů zprávu, že mají vybrat nejlepší válečníky a nechat je zápasit na veřejnosti pro pobavení ostatních. Vítězové měli kromě slávy a cti ještě od klanu, který prohrál, získat jídlo a zásoby čisté vody. Orkové dychtili po čemkoli, čím by utišili svůj dvojí hlad – po jídle i po boji, takže na návrh reagovali s nadšením. Gul’danovi se ulevilo. Medivh chtěl, aby na lidi zaútočila silná armáda. To by samozřejmě nešlo, kdyby se orkové navzájem pobili ještě před invazí.</p>
<p>Nadále mu dělal starosti Durotan. Náčelník klanu Frostwolf, kterému zjevně dodalo odvahy, že ho Guldan nerozpáral hned tu noc před útokem na Shattrath, poslední dobou vyjadřoval své názory ještě otevřeněji. Kritizoval souboje a tvrdil, že jsou nedůstojné orků. Volal po tom, aby se snažili nalézt způsob, jak zemi vyléčit, a nechybělo málo, aby z její zkázy obvinil přímo černokněžníky. Jinými slovy, pohyboval se tak blízko stanoveným hranicím, jak jen to bylo možné, a někdy je dokonce překročil.</p>
<p>A samozřejmě jako vždy se našli tací, kteří mu naslouchali. I když byl klan Frostwolf jediný, jehož náčelník se nenapil Mannorothovy krve, byli tu i jiní orkové, kteří rovněž odmítli. Z nich dělal Guldanovi největší starosti Orgrim Doomhammer. Ten by taky dokázal způsobit hodně problémů. Orgrim nikdy neměl moc rád Blackhanda a jednoho dne by se s tím mohl rozhodnout něco udělat. Nicméně zatím se veřejně na stranu Vlků nepostavil a patřil mezi pravidelné vítěze soubojů.</p>
<p>Guldanovo vidění pokračovalo. Medivh měl zcela jasnou představu, co chce: portál mezi oběma světy. Na jedné straně ho měli vytvořit členové Stínové rady a černokněžníci, na druhé straně on za pomocí magie, kterou ovládal.</p>
<p>Už nemohli dál pracovat v utajení. Jestli měla portálem projít celá armáda, musel být obrovský. Kromě toho, v Hordě vládla poraženecká nálada. Guldan doufal, že jí vzrušení ze soubojů v arénách a budování portálu doprovázené velkolepými oslavami vrátí chuť do života.</p>
<p>Medivhovi se ten nápad také zamlouval. V jedné vizi se mu zjevil v podobě velkého černého ptáka, který si Gul’dánovi sedl na ruku. Zaťal mu drápy do masa, až mu po zelené kůži stékaly pramínky krve, ale ta bolest byla ve skutečnosti… příjemná. Pták měl kolem nohy stočený kousek papíru. Guldan ve snu papír rozvinul a spatřil obrazec, z něhož se mu zatajil dech. Když se probudil, rychle ho překreslil na velký kus pergamenu.</p>
<p>Podíval se na něj a oči mu zářily očekáváním.</p>
<p>„Nádhera,“ řekl.</p>
<p>„Nechápu, proč jsi naštvaný,“ řekl Orgrim jednoho dne, když si spolu s Durotanem ze hřbetu svých zvířat prohlíželi stavbu, které Guldan říkal portál. Všude, kam se Durotan podíval, pracovali orkové. Samci byli svlečení do pasu, samice téměř taky a jejich zelená kůže ozářená sluncem spalujícím okolní zem se leskla potem. Někteří si u práce rytmicky zpívali válečné písně, jiní pracovali zcela mlčky a soustředěně. Silnice vedoucí k plošině prakticky v dokonalé přímce od Pekelné citadely, už byla celá vydlážděná, aby se usnadnila doprava materiálu.</p>
<p>Tvar čtyř velkých plošin byl inspirován podobou draeneiských staveb. Durotanovi ta ironie neunikla. Původní návrh však byl pozměněn, ozdoben už dobře známými hroty a ostrými hranami, které byly nyní typické pro orkskou architekturu. Durotan si však vzpomněl, jak po podobných schodech kráčel jako chlapec a pak ještě jednou už jako dospělý s cílem zabít všechny, které na nich najde. Nyní na dvou plošinách stály obelisky tyčící se k nebi jako kopí, na vrcholku třetího se skvěla socha Guldana.</p>
<p>Nejděsivější ze všech byl čtvrtý podstavec, umístěný kus za zbylými třemi. Ten měl tvořit základ vlastního portálu, který jim Guldan slíbil. Do vzduchu se zde tyčily dva ohromné kusy kamene, na nichž byl položen třetí, takže společně tvořily tu nejprimitivnější bránu. Na kamenech už se začínaly rýsovat tvary. Na dvou spodních kvádrech jakési postavy v kápích a na příčně položeném zřejmě had.</p>
<p>„Copak to není lepší, než kdyby ti řádili v táboře a pobíjeli bojovníky?“ pokračoval Orgrim.</p>
<p>Durotan přikývl. „Svým způsobem je,“ řekl. „Ale nemáme tušení, kam ten portál povede.“</p>
<p>Orgrim ukázal na pustou krajinu rozprostírající se kolem. Pekelný poloostrov byl zřejmě nejvíce postiženou částí světa, zdaleka však ne jedinou. „A není to jedno? Hlavně že víme, odkud vede.“</p>
<p>Durotan částečně pobaveně zavrčel. „Tak to máš asi pravdu.“</p>
<p>Cítil, že z něj Orgrim nespouští šedé oči. „Durotane… nikdy jsem se tě na to nezeptal, ale… proč jsi tehdy odmítl, co Guldan nabízel?“</p>
<p>Durotan se na přítele podíval a odpověděl jinou otázkou: „A proč ses nenapil ty?“</p>
<p>„Měl jsem z toho… špatný pocit,“ řekl Orgrim nakonec. „Nelíbilo se mi, co to dělalo s ostatníma.“</p>
<p>Durotan pokrčil rameny a doufal, že Orgrim nebude naléhat. „Tak to jsme na tom byli stejně.“</p>
<p>„Asi jo,“ řekl Orgrim, ale už se dál neptal.</p>
<p>Durotan necítil potřebu říct mu, co ví. Podařilo se mu uchránit vlastní lid před hrůzami, které by je čekaly, kdyby se napili démonické krve. Vzepřel se Gul’danovi a zatím ho za to nestihl žádný trest. A Orgrim, chvála předkům, měl dost vlastního rozumu, aby si uvědomil, že něco není v pořádku, a rovněž odmítl. V tuto chvíli to Durotanovi, synu Garada, náčelníkovi klanu Frostwolf, úplně stačilo.</p>
<p>„Dneska bojuju,“ řekl Orgrim, aby změnil téma. „Přijdeš?“</p>
<p>„Vím, že to neděláš pro slávu, ale pro svůj klan,“ řekl Durotan. „Bojuješ, abys pro ně dostal jídlo a vodu. Ale ani tak nepřijdu. Nemám nejmenší chuť vidět žádnou z těch… akcí. Orkové by neměli bojovat proti orkům. Ani když je to jenom pro zábavu.“</p>
<p>Orgrim si povzdechl. „Nezměnil ses, Durotane. Vždycky ses bál, že tě porazím.“</p>
<p>Jeho hlas zněl vesele. Durotan se otočil a poprvé za mnoho, mnoho měsíců se skutečně od srdce zasmál.</p>
<p>* * *</p>
<p>Onen den nadešel.</p>
<p>Několik kameníků celou noc vytesávalo do podstavce portálu poslední pečeť. Byli obklíčeni černokněžníky, kteří hlídali, aby temný rituál nespatřil žádný ze zvědavců. Jakmile byli hotoví, utřeli si zpocená čela, usmáli se na sebe a pak byli okamžitě zabiti. Medivh sdělil Guldanovi, že pečeť bude stvrzena krví těch, kdo ji vytvořili. Guldan neměl důvod pochybovat o moudrosti nového spojence. Ovšem nešťastní kameníci neměli být posledními orky, kteří zde zahynuli.</p>
<p>Svítání, které přišlo, proměnilo nebe v hořící pláň a vzduch byl těžký a nehybný. Orkové posledních několik dní usilovně pracovali nejen na dokončení portálu, ale také na ostatních úkolech, které se od nich žádaly. Válečné stroje, jež před několika měsíci dokázaly dobýt Shattrath, byly opraveny, namazány a vyzkoušeny. Zbroje, které už dlouho ležely ladem, bylo třeba naleštit, meče nabrousit a zprohýbané plechy vyklepat.</p>
<p>Velkolepá orkská armáda, která dokázala rozprášit draenei, se pomalu znovu dávala dohromady.</p>
<p>Některé klany musely zůstat. Guldan se ze všech sil snažil přesvědčit náčelníky klanů Shattered Hand, Shadowmoon, Thunderlord, Bleeding Hollow a Laughing Skull, že je jich potřeba zde. Nejtěžší bylo přesvědčit Groma a klan Warsong. Když se Hellscream rozzuřil, Guldana dokonce napadlo, že asi nebyl nejlepší nápad nechat ho napít se démonické krve. Náčelník byl nejméně ze všech schopen ovládat své emoce. Guldan se mu snažil lichotit a přesvědčit ho, jak je pro něj cenný a jak potřebuje, aby zůstal, ale vnitřně byl přesvědčen, že by ho ani nemohl vzít s sebou. Grom byl divoký a nepředvídatelný. Nemohli riskovat, že si časem vezme něco do hlavy a vzepře se rozkazům. To by se Medivhovi nelíbilo. A Guldanovi taky ne.</p>
<p>Blackhand trval na tom, aby se celá Horda shromáždila v Pekelné citadele. V posledních dnech se sem začali scházet ti, kteří se po dobytí Shattrathu vrátili na svá původní území. Už zde tábořil i klan Vlků. Všichni poslechli rozkaz vyzbrojit se, jako by šli do bitvy, ale jen málo orků vědělo, co se skutečně děje.</p>
<p>Byl horký den. Stáli zde, klan vedle klanu, všichni ozdobeni šerpami nebo pásy v tradičních barvách, a před každým klanem se v prudkém větru hrdě třepotal jeho prapor.</p>
<p>Gul’dan s Ner’zhulem si shromáždění prohlíželi. Guldan se obrátil k bývalému učiteli. „Ty a tvůj klan budete mezi těmi, kdo zůstane zde,“ řekl stroze.</p>
<p>Ner’zhul přikývl, téměř pokorně. „Předpokládal jsem to,“ řekl. V posledních dnech toho moc nenamluvil, což Guldanovi vlastně vyhovovalo. Když je Kiljaeden opustil, čekal, že se Ner’zhul pokusí znovu vzít mu moc, ale byl na to zřejmě příliš zlomený. Guldan s opovržením vzpomínal na dobu, která ani nebyla tak vzdálená, kdy ke svému mentorovi vzhlížel a považoval ho za vzor. Jak byl tehdy hloupý. Ale vyrostl z toho a poučil se, dokonce i z hořkých zklamání, která zažil. Někdy měl ovšem pocit, že v Ner’zhulových očích zahlédl jiskřičku čehosi. Jako třeba teď. Podíval se bedlivěji, ale usoudil, že se mu to jen zdálo. Musel to být odraz světla. Obrátil pozornost zpět ke shromážděným klanům a usmál se.</p>
<p>I když jeho současné plány daleko přesahovaly nějaké pití krve z poháru, musel se při tom pohledu nadmout pýchou. Byli ohromní! Spalující slunce se odráželo od vyleštěných zbrojí, prapory vlály ve větru a zelené tváře byly plné očekávání. Jestli půjde všechno, jak Medivh slíbil, mohl by právě tento okamžik být zlomovým bodem na cestě k velikosti.</p>
<p>Začaly dunět bubny. Jejich zvuk byl hluboký, primitivní a rozechvíval zem, kameny i kosti všech příslušníků Hordy. Mnozí orkové obrátili tváře k obloze a zavyli. Pak se vydali na pochod a pochodovali do rytmu už zase jako jeden národ.</p>
<p>Guldan nikam nespěchal. Jakmile se všichni shromáždí před portálem, přenese ho jeden z černokněžníků s pomocí magie za nimi. Zatím si klidně mohl užívat vojenskou přehlídku armády kráčející po dlážděné cestě k portálu.</p>
<p>Přímo před portálem stálo draeneiské dítě.</p>
<p>Kde ho našli? Durotan už několik měsíců draenei ani nezahlédl a nevěděl ani o nikom, komu by se to poštěstilo. Museli mít obrovské štěstí, že jednoho draenei chytili, natož dítě.</p>
<p>Vlci stáli před natěšeným davem, hned vedle klanů Thunderlord a Dragonmaw. Portál byl dokončený a vypadal nádherně i děsivě zároveň. Vchod do něj strážily dvě postavy v kápích, jejichž oči rudě zářily buď díky magii, nebo nějaké chytré technologii. Nad kamennou bránou byl do kamene vytesán stočený hadovitý ještěr s otevřenou tlamou a odhalenými zahnutými zuby. Natahoval ostré drápy a na hřbetu ho zdobil hřeben. Durotan nikdy nic podobného neviděl a na okamžik ho napadlo, jak na podobný výjev mohli přijít kameníci. Možná v nějakém strašlivém snu? Ušklíbl se. V každém případě stavba naháněla hrůzu.</p>
<p>Zručnost, s jakou byla vytvořena, téměř nevnímal. Jeho pohled byl upřen k draeneiskému dítěti. To vypadalo oproti obrovské bráně malé, hubené a zubožené. Hledělo prázdnýma očima na moře orků, kteří na ně pokřikovali, a jeho hrůza byla zřejmě taková, že už nic nevnímalo.</p>
<p>„Co s ním asi chtějí dělat?“ uvažovala Draka nahlas.</p>
<p>Durotan zavrtěl hlavou. „Bojím se nejhoršího,“ řekl.</p>
<p>Vytřeštila na něj oči. „Viděla jsem, jak zabíjeli děti v boji,“ řekla. „Byli úplně smyslů zbavení – nedokázala jsem je zastavit, ale viděla jsem to. Ale to bylo v boji. Neumím si představit, že by tohle dítě nějak rituálně obětovali!“</p>
<p>„Doufám, že máš pravdu,“ řekl Durotan, ale ve skutečnosti neviděl jiný důvod, proč by tu malý draenei byl. Jestli k tomu dojde, nebude schopen jen tak přihlížet. Zároveň však nechtěl riskovat osud svého klanu, takže se modlil, aby se mýlil.</p>
<p>Černokněžníci mezitím začali cosi odříkávat a k Durotanovu úžasu se před nimi vzápětí zhmotnil Gul’dan. V Hordě to zahučelo a Guldan se blahosklonně usmál.</p>
<p>„Dnes je pro všechny orky velký den!“ zvolal. „Všichni jste sledovali, jak se portál staví, obdivovali jste mistrovství svých druhů, ale viděli jste v něm jen pomník oslavující velikost Hordy. Já vám však nyní vyjevím svá vidění.“</p>
<p>Ukázal na bránu. „Daleko, velmi daleko, v zemi zvané Azeroth, jsem nalezl spojence. Nabídl nám zem. Je zelená a kypí životem. Je na ní spousta čisté vody a tučné zvěře. A nejlepší ze všeho je, že na ní budeme moci utišit touhu po krvi. Náš spojenec má v této zemi nepřítele v rase nazývané „lidé“, která se nám pokusí zabránit, abychom si tu zem vzali. Zničíme je. Naše meče se zbarví jejich temnou krví. Zničíme ty lidi, stejně jako jsme zničili draenei!“</p>
<p>Zvedl se všeobecný jásot. Draka nevěřícně zavrtěla hlavou. „Jak můžou pořád takhle uvažovat? To nevidí, že jestli se nezačneme chovat jinak, zničíme tu novou zemi stejně jako svoji?“</p>
<p>Durotan souhlasně přikývl. „Ale zároveň nemáme jinou možnost. Potřebujeme jídlo a vodu. Musíme portálem projít.“ Draka si povzdechla, protože to chápala. Jen se jí to nelíbilo.</p>
<p>„Právě teď náš spojenec pracuje na tom, aby otevřel portál na své straně. A my začneme s tímtéž.“ Ukázal na malého zajatého draenei. „Nejčistším darem těm, kdo nám nabízejí moc, je krev. A krev</p>
<p>dítěte je nejčistší ze všech. Otevřeme portál s pomocí krve jednoho z našich nepřátel a vkročíme do nového světa – před Hordou se otevře nová stránka historie!“</p>
<p>Přistoupil k vyzáblému dítěti a to na něj pohlédlo prázdnýma očima. Guldan pozvedl dýku vykládanou drahokamy. Ve svitu slunce se zlověstně zaleskla.</p>
<p>„NE“</p>
<p>To slovo vyšlo z Durotanových rtů. Všichni se k němu užasle otočili. Protlačil se vpřed. Jestli se má nová budoucnost otevřít s pomocí krve nevinného dítěte, nemůže z ní vzejít nic dobrého. Neudělal ani tři kroky, když ho někdo srazil a on se poroučel na sluncem spálenou zem. V tu samou chvíli uslyšel Dračin bojový výkřik a zvuk kovu narážejícího na kov. Kolem propukl zmatek. Durotan se vyškrábal na nohy a spatřil zhroucené malé tělíčko. Z podřezaného hrdla tryskala modrá krev.</p>
<p>„Guldane, cos to s námi udělal!“ vykřikl zoufale Durotan, ale jeho protest zanikl v řevu rozvášněného davu. Frostwolfové okamžitě začali bránit svého náčelníka a zvuky bitvy byly téměř ohlušující. Útočník, který se rozhodl pokračovat v souboji, Durotanovi další ranou vyrazil dech. Durotan ve snaze bránit se zvedl sekeru a sekl. Jeho protivník ránu zablokoval a daleko rychleji, než by Durotan čekal, se zvedl a…</p>
<p>Povaha výkřiků se najednou prudce změnila, neboť vzduch rozřízl ostrý zvuk a zem se zatřásla. Boj okamžitě ustal a všichni orkové jako jeden obrátili zrak k portálu. Ještě před okamžikem by mezi pilíři spatřili jen typickou krajinu rozkládající se za portálem. Nyní tam byla temnota a vířící hvězdy, jako by se člověk zadíval na noční oblohu, která se zbláznila. Dokonce i Durotana pohled fascinoval. Temnota se však vzápětí zavlnila a proměnila se ve výjev, který ho děsil a mátl.</p>
<p>Gul’dan mluvil o nádherné zemi, bohaté na tučnou zvěř, o úrodných polích a modré obloze. Durotan se skutečně díval na místo, jaké nikdy neviděl, ale byl to výjev na hony vzdálený idylické říši, kterou jim Guldan popisoval. To místo bylo stejně vlhké, jako byl Draenor vyprahlý. Nad stojatou vodou a vysokou trávou zarostlými močály se převalovala hustá mlha. Vzduch byl plný hmyzího bzukotu a skřehotání žab. Alespoň že je tam nějaký život, pomyslel si Durotan.</p>
<p>V davu se začalo ozývat nespokojené bručení. Sem je Guldan chtěl poslat? Na první pohled to nebylo o mnoho lepší než jejich vlastní země. Ale pak si Durotan uvědomil, že voda znamená život. Obloha tam byla oranžová, nikoli modrá, a místo rozkvetlé louky jen bažiny, v nichž se však dalo žít.</p>
<p>Otočil se, aby se podíval, co dělá Guldan, protože nesouhlasné mručení zesílilo. Guldan se zjevně snažil zamaskovat vlastní šok. Mávl rukou, aby všechny utišil.</p>
<p>„Azeroth je velký svět, stejně velký jako náš!“ zvolal. „Přece víte, jak odlišná místa najdete i tady u nás. Jsem si jistý, že tam je to stejné. Tohle místo… nevypadá tak skvěle, jak jsem si…“ Hlas mu selhal a on se viditelně zachvěl. „Ale pohleďte, tohle přeci je jiná zem! A je skutečná! Vy!“</p>
<p>Guldan ukázal na dvě desítky ozbrojených orků, které stály u portálu. Postavili se do pozoru. „Byli jste vybráni, abyste novou zemi prozkoumali jako první. Ve jménu Hordy, jděte!“</p>
<p>Orkové v prvním okamžiku zaváhali, ale pak odhodlaně vběhli do portálu.</p>
<p>Obraz krajiny zmizel.</p>
<p>Durotan se znovu rychle podíval na Guldana. Černokněžník se ze všech sil snažil vypadat vyrovnaně, ale zjevně i on byl nervózní.</p>
<p>„Jsou to naši zvědové,“ řekl Guldan. „Vrátí se a podají zprávu o tom, jak nový svět vypadá.“</p>
<p>A skutečně. Než se všichni shromáždění mohli začít o osud zvědů bát, objevil se znovu obraz močálu, ovšem tentokrát na něm byli i orkové. Všichni se smáli, pusu od ucha k uchu. Více než polovina z nich měla na zádech těla velkých zvířat. Jedno z nich bylo nějaký druh ještěra porostlého hrubými šupinami s dlouhým ocasem, krátkýma silnýma nohama a obrovskými čelistmi. Jiné zvíře byl čtyřnohý chlupatý tvor s ostrými drápy na všech tlapách, dlouhým ocasem, malýma kulatýma ušima a černými skvrnami na žlutém, lesklém kožichu. Obě zvířata se musela těsně před smrtí těšit dobrému zdraví.</p>
<p>„Zkusili jsme zabít i ochutnat oba druhy,“ řekl velitel zvědů. „Jejich maso je skvělé. Voda tu je úplně čistá. Nepotřebujeme nádhernou zem. Potřebujeme takovou, která nás bude umět nasytit. A to Azeroth zcela jistě dokáže, Guldane.“</p>
<p>V davu to opět zahučelo. Durotan se přistihl, že si lačně prohlíží zvířata, která zvědové přinesli, a že mu kručí v břiše. Už to byly dva dny, kdy naposledy jedl.</p>
<p>Guldan si viditelně oddechl. Vzápětí se podíval na Durotana a zamračil se. Durotanovi vyschlo v hrdle. Čekal nejhorší.</p>
<p>Potřebovali jeho i klan, to věděl. Věděl však také, že jeho výkřik, kterým chtěl dítě zachránit, a reakce ostatních klanů, z nichž se mnohé postavily na stranu Frostwolfů, nemohl Guldan jen tak přejít. Čekal, že ho nechá okamžitě popravit nebo vyhnat, ale zdálo se, že on i Vlci by ještě mohli být Guldanovi s Blackhandem užiteční.</p>
<p>Budiž. Zatím tedy budou bojovat po boku svých bratří a kdo ví, co přinese zítřek. Ať už to bude cokoli, Durotan věděl, že zemře s čistým štítem.</p>
<p>Guldan obrátil pohled zpět k davu orků. Všichni byli plní očekávání. Zhluboka se nadechl.</p>
<p>„Tohle je osudový okamžik,“ řekl. „Na druhé straně nás čeká nový začátek. Nový nepřítel, kterého bude třeba zničit. Už to přece musíte cítit! Cítíte, jak ve vás znovu roste chuť po krvi? Jděte za Blackhandem! Řiďte se jeho rozkazy a ovládněte nový svět. Zasloužíte si ho! Svět na druhé straně portálu je váš! Vezměte si ho!“</p>
<p>Řev davu byl zcela ohlušující. Všichni se hrnuli k portálu. Dokonce i Durotana se zmocnilo vzrušení z představy, že už brzy bude v novém světě pl</p>
<p>ném života. Možná se tentokrát mýlil. Možná je to skutečně nový začátek. Durotan miloval svůj klan, miloval svůj lid. Chtěl je vidět šťastné. A stejně jako všichni orkové i on rád zabíjel.</p>
<p>Snad to vyjde.</p>
<p>Se sekerou v ruce a novou nadějí v srdci se Durotan přidal k orkům ženoucím se k portálu a místu zvanému Azeroth. Zvedl ruce nad hlavu a vydal válečný pokřik, který vycházel z hrdel snad všech orků kolem něj:</p>
<p>„Za Hordu!“</p>
<p>*******<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Epilog</strong></p>
<p><emphasis>A t</emphasis><emphasis>ak se začala psát historie našeho národa ve</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>světě Azeroth. Vyřítili jsme se z portálu jako</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sama smrt, proud šílených predátorů s jedinou touhou </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> zabíjet. Není se čemu divit, že nás lidé tolik nenávidí, dokonce i teď. Ale snad se jim jednou dostane do rukou historie, kterou se tady snažím sepsat, stejně jako by se mohla dostat i k elfům, gnómúm a trpaslíkům. Snad alespoň částečně pochopí, že i my jsme trpěli a že i my jsme byli oběťmi.</emphasis></p>
<p><emphasis>Podezření mého otce, že on i jeho klan jsou na černé listině a mají být vyhoštěni, se ukázalo správné. Gul</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis>dan je navždy vykázal z řad orků krátce poté, co vstoupili do Azerothu. Frostwolfové byli nakonec nuceni nalézt nový domov v drsných horách pohoří Alterac. Bílí vlci, kteří tam dodnes loví, jsou potomci sněžných vlků, kteří prošli s mým klanem portálem a jejichž věrnost nedokázala zlomit slova jednoho nenáviděného orka.</emphasis></p>
<p><emphasis>Když jsem se narodil, uvědomil si otec, že musí říct ostatním orkům všechno, co ví. Musel jim říct, co se s nimi stalo. Vydal se za svým starým přítelem Orgrimem Doomhammerem, který mu uvěřil a přidal by se k němu, kdyby mého otce úkladně nezavraždili. Když</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsem dospěl, staljsem se Orgrimovým přítelem stejně jako přede mnou otec. A byl jsem to nakonec já, kdo vyplnil proroctví Doomhammeru.</emphasis></p>
<p><emphasis>Právě na počest mého otce a Doomhammera se tahle země jmenuje Durotar a její hlavní město Orgrimmar. Já jen doufám, že</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>„Náčelníku!“ Hluboký a hrubý hlas patřil Eitriggovi.</p>
<p>Thrall se zarazil uprostřed věty a odložil pero stranou, aby neudělal na pergamenu kaňku. „Co se děje?“ zeptal se postaršího orka, který byl jedním z jeho nejvěrnějších rádců.</p>
<p>„Máme zprávy… zprávy z Aliance. Jeden z našich informátorů se něco dozvěděl a trvá na tom, že to musíte okamžitě vědět.“</p>
<p>Thrall neměl rád výraz „špeh“, ale stejně je používal a byl si jistý, že i Jaina Proudmoorová jich v jeho zemi pár má. Musel to čekat. Ale aby některý ze zvědů takhle trval na tom, že s ním musí mluvit osobně, to se nestávalo často. Muselo se stát skutečně něco závažného.</p>
<p>„Přiveď ho a nech nás o samotě,“ řekl. Eitrigg přikývl a o chvíli později vešel dovnitř i s malým, vyzáblým lidským mužem. Člověk vypadal vyčerpaně, podvyživeně a vyděšeně.</p>
<p>Thrall se automaticky postavil v celé své impozantní velikosti, ale pak si uvědomil, že tím člověka zastrašuje. „Dáš si něco k jídlu a k pití?“ zeptal se a snažil se, aby to vyznělo mile.</p>
<p>Zvěd zavrtěl hlavou, ale pak přikývl: „V– vodu, jestli můžu.“ Hlas mu přeskakoval. Náčelník mu nalil plný pohár a podal mu ho. Člověk ho do sebe obrátil a utřel si ústa hřbetem ruky.</p>
<p>„Děkuji, náčelníku,“ řekl zvěd už poněkud klidněji.</p>
<p>„Jaké máš zprávy?“ zeptal se Thrall.</p>
<p>Muž zbledl. Thrall si povzdechl. Nikdy by nebyl tak krutý – ani hloupý – aby zabil posla jen proto, že přinesl špatné zprávy. Podobné chování mělo za následek jedině to, že by mu už nikdo zpravodaje ani poslíčka dělat nechtěl. Usmál se a doufal, že to bylo dost povzbuzující.</p>
<p>„Neboj se. Jsem rád za každou zprávu, když pomůže ochránit můj lid,“ řekl.</p>
<p>Muž vypadal, že se znovu trochu uklidnil. Zhluboka se nadechl.</p>
<p>„Můj pane,“ řekl. Zaváhal, ale pak odhodlaně pokračoval: „Do Azerothu přišli draenei.“</p>
<p>Thrall byl zmatený. Vyměnil si tázavý pohled s Eitriggem, který ovšem také jen pokrčil rameny.</p>
<p>„Několik draenei už je v Azerothu spoustu let,“ řekl. „Říkají si Ztracení. Víme o nich. Tohle není žádná novinka, příteli.“</p>
<p>Muž vypadal, že je v šoku. „Vy to nechápete,“ řekl naléhavě. „Nemluvím o těch ubohých tvorech, myslím draenei! Přiletěla sem loď. Po obloze. Před dvěma dny spadla z nebe jako hořící kámen.“</p>
<p>Thrall se prudce nadechl. Ten hořící objekt na obloze viděli všichni. Vypadalo to, jako by na zem spadla hvězda. Takže… to nebyla hvězda, dokonce ani pekelník. Byla to loď…</p>
<p>Muž mluvil dál. „Proudmoorová souhlasila, že jim pomůže. Je mezi nimi jeden – úplně bílý a takový vznešený. Všem velí, i když vůbec nevypadá silný. Říkají mu Velen.“</p>
<p>Thrall byl v šoku. Draenei? Prorok Velen? A tady?</p>
<p>Pomalu se posadil do křesla, protože mu to všechno začalo docházet.</p>
<p>Největší nepřítel orků právě přišel na Azeroth. A Aliance ho přijala.</p>
<p>Jak by jen mohl mezi Hordou a Aliancí zůstat mír?</p>
<p>„Předkové, ochraňujte nás,“ zašeptal Thrall.</p><empty-line /><p>Christie Golden</p>
<p>Zrod Hordy</p>
<p>Anglický originál Rise of the Horde</p>
<p>vydaný POCKET BOOKS, a division of Simon & Schuster, Inc.</p>
<p>Překlad Jan Netolická</p>
<p>Obálka Glenn Rane</p>
<p>Grafická úprava obálky René Balický</p>
<p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek</p>
<p>Odpovědný redaktor Libor Marchlík</p>
<p>Vydalo nakladatelství FANTOM Print</p>
<p>jako svou 176. publikaci</p>
<p>Ostrava 2010</p>
<p>Tisk Printo, s.r.o., Ostrava</p>
<p>Doporučená cena vč. DPH 249 Kč</p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCAMfAjQDASIAAhEBAxEB/8QAHAAAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAABAECAwUGBwAI/8QAVRAA
AgEDAgQEBAMGAgUGCwYHAQIDAAQRBSEGEjFBEyJRYQcUMnFCgZEVI1KhscEz0RYkYnLhNkO
CkqKyFyY0RFNjZHN0wvAlN1SDk5TxJzVVZdKz/8QAGwEAAgMBAQEAAAAAAAAAAAAAAQIAAw
QFBgf/xAA3EQACAgEEAQIDBwMDBAMBAAAAAQIRAwQSITFBE1EFImEUMnGBkaHwscHRI0LhF
TNS8QYkNFP/2gAMAwEAAhEDEQA/AOXvvULDenlt8imnJ6Uop7l2r2wNICacB671AnhtuKep
3pCB2yaUDbIoEHgk17vTcnNe5jmoEXO9ePqaTrSHpvUIKT+lJ09K8cnpSYOfaoQf0HSnKBj
rTFB9aeqkDfpUIOGDTguR1xTQARTsZG1AYaeua8R7U4jekLepqAEwMnbamgYYjrtsaXPvSd
RUAMI5SaQMcY/lUm3Q0woO1ElHlYfSw8p/lSEFCcdPWvYzmlBABU7g9D6VCHtnHYH+tMwQc
Hb2pSpB6UoYEYbb3qAPDt3rxGdq8ylcY3HqKXHv1qEGR7PynvU8a5kGahdO9ORiuKhBSNyP
emtnG9OffcUw7jFQgnWlU8tNCnG9LRITxvgiplfY0KCaeHpaHUiZjSGmBvenjeoHsYc005x
UhFMI3qAY0HpTxTAN9qdn1ogJBTgftTFO9OyP/rvSsdD+akPSmk+gr3tQoNin6fvTG3G9Ow
cUwgiiKxDSClJJpCaIh4g5pCvtS83tvSjc1CDcetNK+1P9cUh6ZogGn0pMH9acOtewD7VCD
cbUp6U7FKRtUIRY23pSPyp/Lmk5d6hBvbBpuCetScppCNqgBvLXuXtTgKdjaoEYK9j03p2K
9+VQg3fNeO/2FKBmvY3NQgnbFe7V4jFJ6VAHsn1xXqWvVAkYBHavEYXalO9NPpiiA8Kdimg
b041Ai4707NMBx3pcnG1Ag7O1J2pNz1pRn0qEPb/lSgAbUgOD0pfaiQUgUnelwOhNe65oBF
HSnKfWmZwKUNvQCSjFOXlB3qMZIzSZOagSVgPvURI9KUk43pjGoA9SjYUnavVAHs17mxRml
rpT3XLq81zDAf8AnLdQxX7g9q2Go8EcN2VpDdjWbx7a4GYpkjVlY+n3qnJnhjaUr5+g8YOX
RgSMgkU3f7VsBwpoTNgcQTx+z2Z3+1M/0T00rzJqN9IucZSzyCfTrQWpx/xMPpT9jKAmlaM
hc4IHvWgn0HRraYxS6rdrIvWNrUBh/OpW0DR0gEzavdiHrzG2GP603rw/iYPSkZgNjyncUu
MbjpWii4d0a4dlh1a8cj+G1Bx/2qQ6JoUb8i61dyPnl5FtMnPp1qetD6/oyenIzxORnFeFa
KbQtEhYCXUr6PIyAbUAn7b059B0aPlMmo36BunNagf3o+tD+Jk9ORm9xSpjm36VpV4f0Zi3
Lqd6yr1YWwIH86gTRdElkVI9UvGL/QBa55vtvQWaL9/0ZHjkuzPkcpwafBa3F5JyWsEkrei
rnH3raadwMqxm6vw1wittCjAYHqx/sKuLm6060t4YLCMxSKQ3hIo39sVQ9YpT2YluY6w1Hd
N0jEW/CuoyjMhjiA7E8xH6VOnD1t4LTNfMyJ9RUAYP2zWlOkardTtNbWhh5iSC5xt9q8vDN
15xNPHFn8KoN/1rXDT6qfLpfz8zJPWaWHu/yM2+h2SWqXPzjqjnCk46019CCMFjvFLMMhWG
Kv7nQbiKMc0y8mcgFBgH2oF7O5M2WVHyc82CMCrHo9SladlS+J6RunaKJ9PuowxMLHG225/
ShHHL161pGV4Gkdg4dzgc+4H50JcRxS2oa6j5nzgup3H596ok8mN1OJthLHmV45WUWQDtTl
qzg0a0DM19dzQw4yjpFzH7MO1Fw6Lokr8i6peFiMgfLDcfrUeWK/8ATIoSuilXA6ikJ3q/b
R9EjUmTVLxSpwVa3GR/OvSaLo0Sq0moX6K3QtaAD+tL60f4h9kjPk04Herw6Lo4hEx1C/EZ
/F8oCMfrUkWhaLOCYNXu5Sv1KtoMj+dR5ofxMGyRQ5wKQnIq8GlaFzch1e5DE8oX5YZJ9Ot
OuNE0a3wJNTuwT0Bth/nU9aH8TDskZ09TSGtJDw7pVzEZodRvpY+blLpaZUH75qYcJaQGKT
azc27Dr4tof7Gg9RjXf9GD0p+xkz7V4HB3rWLw1w7Hgza5dspOOZbXlH86L1vhPhfQbCKe9
1W/8ecZitljXnYepHYUv2rHuUVdv6MDxSStmJBHpSH3Oa82CzcmeXPl5uuKTtWkqPZ2717v
jtXhnG/Svd/SiQd2r3NnbvSHHTpSdqhCQHOM0h3JApo2OaUNvQIe7bnFJXjj7n0NJ+VEgox
ncdKcMYzTO9O7ZqEHZ2r2PWmcx6U4EbZoBPY3NIQcZJpSckikOAN6gBD2xTdvWlOMZxj86a
BjfFEh416vFvUV6oQjDd6VzsNt6Qrg79aU5I9DRIIvSlA3pNxgUud8VCC4zTu2KTPrtXsjp
UIexj1pc74zXs5+1ezkdahBM9RTwPWkG4zXhUILy70hO9Lg9aTHegE8RinAimk7U3NQhLki
kBxUYJJxSZx3qEJuam5poyelL9jUIL7UoGaTrv6U9d8DuTioEdHA80ixRqWdjsK2GnG40az
fQNWKvbXcXiqc5+XkG4+2aI0jTbbRYLa7dA08xIhWYbsR1kI7ID0Hc0mtQJBEYbk+PfSZmf
zZ8MH8bn1PYVzs2VZJbK4/nP5GrHDarLDTbyXQbWK7u2Wa2mwRZTIFZge8Q67e+xqW51nUJ
tUaK0htLKz5fGieRuTxD0DfcelZWK7unmSCKGOS/dQSzygEAdAWOOXA7CpZuFuLb1TcS2rC
M+YskicuPXOakdIpSuTS/EE86gvL/ALvbiRZo3EVjMuRzTeGH39SScmg7m5t4JlBSzkLZLB
LYnH5Zqvi0C6e7a3wjzgcxJmXBHsc4NHycF63bQ+LJYGOL/0jyKF/XNb1osca3ZF+qMj1kr
4gyJr+MWvifJ26yY2jFucn2yDTBepIwEtrbQqoBB+VO59Nj29agh0O9uZXhtwrSKeUjxlGT
7b7/lUl7wtrGnqzXtr4GFzh5lBI9hnJpnpMcXW9X+IFq5PnYyaHVCrMfkoCOYKjm15uYdzu
cinNqTxXDn5SCVVXKyC1yCfTBO1BW/CWtXyBrO3+YyoblSZSQPUjO1A6hpWoaUyi8UozHAA
lDdOxwTiq/s2Pdt3K/wAixaiVXtZeT3skjKkEFtNNM2Agtiv98VfafYjSbeO9ZY7iVyAzDA
AHcKOwqi4atv2fGl/cwtI0uyjP0r/xq5vtKvbmVo7e0e1tXwZJJ2CKR6DJ/XFZZY1KfpJ0v
LZa5tR9Rq34QZaR32tyyLp+bWzJPiSk5B/3f860+m6Np+lwgiIO/eVt2J9zVFaWxigEFvdW
mwwI1uVH9aIur/UrNGF5p0sUSgYlB5kf8xtXXwQwQWzC1+vLORqJ5G9+VP8AThF9d3KKfQk
YXFY/W791l5yxZGOBn8PtQlzrcsmUB5V923FCRR3OoyGKNPF2yw5gBj7nvW6KWNXJ0cnNke
Z7YqxzXyELzMTn1PSvNNIysHZVIG2NwRXpuEdct8uLJhD1DtIoA+5zSxaDq7jljtFlHUqky
sf60n2rE/8Aev1RU9Blq1F/oMMwlikTlXmXqWGxoCaNX5TCMsvUY2o64FxZSiG+gkt89VkT
GR/ehLiYyycyABB69Kse2ap8oTF6mGdx4YFzIsjTOznlGGQ7/n9qZ48lnGk8cSPAw2WWPmM
efT2o+DTLi/5jbeGWU4VndVyfYE70TJwlxFzKZbBkh5MMzyqFH8+lcPUQx4pUpKvaz1mkzy
zw+ZU/euwY6iEQBYbaRZThgtmSRt7mo4dTdLfne0gViceEbUsQPXriqS/0+5065MLsNtxyy
BsZ9xtUA8V23Y/kaaGijOKafY09XtbTRe/OpKZEmt4IVDeXmtiQw9cA7Ui6l5kDWNuoJKlv
ljsOx2O+aqLewnvJ1hgDPI3QA4zVzFwJxK8YkXT5uTrzeIuP61JaWEOJSS/FkWqbVqLJJL6
FHKi0teXl2f5XbPod/wCdTrcILQyQx2UjPgGMwYJPpknaq2Tg/WBIR4KD2+Zj/wD9q8eENd
5M/s2aQesRD/0NJ9mxt0pr9UM9RJK3BmosLi6SPlhk0+2dlIeIt4Yb09sj1o+z4pki0zxdT
0+3W7uH5Y52X92R08RvaubtFdWUpilWSBwd0cFT+ho221a7gTkZxIhO6nqMf1HtVeT4bJ89
hhroN0+DWXCix1OLUNTmN5GA00bFBySFRsqMNiM9utZrXrXVdTA1+6/eC5ySoOTF/s+2PSp
lm+bki5bdXtSxYwK+Mv8AiAH4SRWljaKGye8jYXGm3ShXTOGLD2/DIv8AOsl+jJOuev8Aj+
exqa3o5t716tBxNosWnNHcQEtHMAyyKP3cinow9D2I9aoMDrXRhJTVoxyi4uhK8QKXevYwa
cUTr969717FeAzUIe770mCcgbU4ivbUCDe2MV4DHalzXveiQTqaXI2pDjPvXs5+9Qh7O2KX
pXu1e2qEPAnOe1eJHbrSYzkV7B3FAgnXsKQnO1KQcUmOmaJBD+VepWXfevVAWN6Ck60845e
lNwaIRMb4FeG/XtS4OcV7FQh4b0p9q90pcE71CCCl9cCve9eA3/rQIeGM5/lTgO9IBgkCnZ
I67VCCb7g02lLZpB1qBENexmlbNNz03qAHAdh1NHW+jXlwpYJygDJJGcVbaWdPtLeK/l0KS
W3zyNNJPlWb7DpWpvNSjgtIE0nQzLHKMAh/MC22B7feseXUSi9sV/Q0wwpq2zmbIyFkZcMD
gikPYitBfWZuL+eO8tPDuIWVT4UqhQPc9zREek8POxQJfeImOYGdAD7Zq714pclfpPwZheu
9afhPQ4rydby6njjijy2CclVHVj/b3pW0nh1jkfPIGOAnjIeX2zRIutL0TT7mzsopHnu4yh
8WUN5fUY6GqcuZzjthdsshjp3Is5tREvELXjJy2kEIYZ6pGv0oB6k9az+qM8EHzskjvd3T8
z4byhjuPvgVYmC9bR0lliKSyyopjdvMIkXOT/WqHUZVn1MqpYpCSAW6t71NJhWTKorr+yJq
Mnp43IigQo3iMxLE5J9a33w+1aORZ+H71+a3uQfBDdsjdRWGwuD5d+gOaK04yw3Ec0UhWSN
+ZfUYru674fj1eB42qfh+z8HDw6qeKe5vjyTa1pP+j2py6TOrskZJjY/iQ9K2HB93bcS8OX
XC+oSFvIREzHzAdt/Y0RxNaJxfwlFrFqoN7Zr5wvUj8Q/vWI0G9mtL62ks1LXPiqqhfx5Pe
uFCH2/SuEqjkx/tJf5OjPJ6M1Jcxl/Rljw9o/7P1q6m1SIrBopy/N+N/wAAH361Sa5eTahr
Umo3kjs8pyFB2QdgK6F8Sba6uNBgv7JlMMMubxE7npknvg7VhNKsG4g1a2sVXliPmmc9FQb
saXRZI6iMtbmpUqr2rv8Az+iHy3jrFC+X2XWnSHh7hCXUVHJf6r+7gJO6xDq1YfxOd/AbLR
tIGfJyx962HFOox3ty7RgJbwqIoF9EG386peHbOG41qAzKCglTIPfJFWYIuOKeryLmXP5eB
r+dYYvo6JFHHwpwsdYvI0kuZFAtoGG0ZPT7msVd8QTSzvPqBa4uX3852UewrbfFhWGg2TqP
Ilxv6Dy7VkrnSrLTNN064mhF1LewfMF2byAZ+ke471k+FYY6jH6s1ulJ0kNqM0odOl7lU+t
JdoUe2jAXoVGDVzwrxhdaPqUdncyGbS5zyOkpz4ee4z2o204U0wcRaUqxlrPVLYymBmy0R+
/pVJrFharEogS3jclv8KTmyAdgR2NdPJpMWVemo0319P8AlGVamULlJ2jW8YcOW+nR/tOwi
VbeQ4ljHRCehHsaxN+3iWbI7FB1yh3rqWouH+GZkuccxs1zn12rljZkiPMg3Hej8Fy5NVpZ
QzO3F1fv7GPWYo4NQsmPhM3+uFj8I4GkLMwjjySdzvXPY9YAXAjaNx9MkbEMprpt7HbSfDG
3juZlhi8NMuylgN/QVlNE4P0viOd47bWYGaP6wkbB8fY1yPh/2aODI8rSqT9/p7HVzSzLIn
BOvyNXodx/pXwCz6sqyNGHXxSN8qNmz61zmWNAjcrED2NXer8Qz6ZG/C9pZtYWlo3huGbLy
/7RPvVD4yyEgDI7iut8GwzxwyN8Rk7ivZHK+KSTyRrtLkB8RZpow3N5NlGds+tdQ4wYv8O7
QMxBcxBjnH61zXw0F9ByqACwrpnGw/8A5c2w2O8dc/4ljT1mCP1/ujoabL/9ZzXg5teWskl
h44h8OOP6cd6q0zjPQCtMFEunLz3iAEZEZXGciqGJAy8pG4OCK7Pw+TknD2Ktekmp+5Hzq4
MIynMw8w6/aurcPo1v8Lb1DKzNHFIAxJyK5TyAXKqR5eYDFda0Eg/Di/JORyyda43xrl40/
wDyRp0rrG2jkcEioB1JGN2Jq30/Vfl3XwZ5oJSfKyOcVW+EmNsAnpv1qDlYOVK8uOors59L
CSqSM2HUyu4v9Tqui6jacVx/sbiS2juZGUmC4AAY/ZuxrD8UcMzcNaubRmZ4HXngkP4l9D7
ik4WuZxxFpaxyN/jgAdq3Pxb8JbewZ95OdsewrlaWeTS66Onu4y8e3fK/Tou1UY5MXqJUzm
MMphc/Vy7cyg45hWq04fJNJaxzEpex5XnOcTruD9j0rJvh+UoSGxv71aafNLcWBEBY3MLqV
B6MBvn7gV0PiOBUpL+ewmgyt3Bmi01IdW0BtKuVEcnM726Hfl7tHn+YrD39mbC6a38RZR1R
0OxX/P2rW3l1PomuQ3It/EtI5DLG/NlPMNwfcUHc2XD965vR82qSb+SZevfY71zMM9jvw+f
zN+SG5cdmVr2R+dagaRw+QUC3rHIPP46DlHpihZ9N0l0/1GO7LK/K3iTIPvWpZ4vwUelIqr
OwmvnKQjce2c+2KZPaT2x/eIQPWtLo893Zwyz2mlfMW0Mnh48Qc65/ixufyq41nUdKWzia6
0RWu5hyiNZMAenLjeqZamUZ0la/FFqwpx75OeYyMmvVYaxDDbTLD+z5bKYDLK8vODnoRVfs
fWtcXuVmZqnR7HfuaTGacd/elxjsR96YA0jBpp60pz3Fe2xmoQVVyfal5e2KQDpvTx70Ajc
bkU0g46YzT2PmIFN7dcVCCHt3ppGe9Lt600bdzRAIQc7GvUuR9q9RAOPWmHant1zSMNulAI
3fPSlBGNq8oPbtSgDpUIIcEgU4DbFIF3+1P5cde1Qg3l7HavYwM5p31HcU1jtv+VQgnQ9et
epMZOD1rxHfNQJ4AA07GD7Ug3P+VSKOtQhGRjvWl0/SZNMsYruaFXvb/wAlrbONyvUn86pr
HT7rU5zBZwmaULzFR2FarRkurazii1vSzcvaS+JZNJcqnI2Ojb5xWXUTqNJ/l5L8UeboghW
DU7yPSmtbazupUYrHChXlIGcMc753/SvW+tTabpFrDE6vLal53jmDMpA8qg477nGdhiptC5
re71DVb17ea7d3kLxtziNApzyntuwFUkl4w0e4eztzGL7lWZ+gAH4Qe5J3P5VRGG+W2rXH6
82XN7VYtu1+6QSpbszXZkm2jTlYDryk/wA6Lj1ad405bgCU7FnjjCpVJbtcRpGnjMixklF5
tlz1x96XwUO2UrqR0G77zRglrVHpMvI9VvDI6XN0vIDsVjjOaadbmWVR4ycnP9ZSPKj1xjr
VObaJSDlcfen/ACyEAgDlz2qxfDIvyit/EK8Fj+1Vt9Sa7t7gTsynnMowSCMEAZwfWl1+F4
ddleUqRNGkilTkEEdqrDbpuOUY96JWVzZxWkmHWEkxOT5lB/CfarMWjlgyxnHnwyvJqoZsb
g+PYTmViMsNu9PgYKT5gN+oNOREClmxkdAaVJIlYnxF36iuvaT5ZyHyuEa7gnXE03UPlpWH
gXBCuM7AnoaL1LQIeEdSvtdRlYOpFhF3V26nHt2rGi6iXASVEb+IdqO1biC61spBcSIFt4g
sbKc8/ufevN/EtBknqFkwPifEv8/n0zp6HUwjjcc3+3lF58PtRAFxoWpyieK/5iOY53PUU2
50peC9OurbxQ93fOURgfogHQfc/wBqx1pLcR30DxOVkhYMuO2KsNb1PUdYu5dQu1EbghQq9
AB6VmzfDpyz3j4xyrcvqv8APZqx6uCX+o/mXX59AOoP40qwqc47Z2zUlqhg5xbj94MYJPek
soXYtcNv2XPc0RHHmQoTgPheb3rs6jHemk0v/SMOmzVqowb/AB/Fm+sdQs+O+GJ9FunWHUo
1CsjnfnHRh6isFdPq+iculXqcogbPgTrzJn1XPY+1B3qfJyLNZzMJIm/xEbBFXUXGk11bpb
apHBfxqP8AzqPzL9iN64mjhLSJuMd2OXjyn9P4jrZ8aySpSqS/crTxHf22rR6grhbhV5Q67
gLjGAD0p+iWU/EmsiC3iGGfnmcJhY17kntRT3+izkFdEttm35pmx+lDatxRN8sbGwZbS0PW
G2XkDfcjrW6erbVaeDT92uF+jZm+yX/3ZcGg+IPE9tJBBw5pcgeKFl8eRTtheij1rIvKeXO
dvc1X248VzKw+k7CrK2v4rINJJaW9wSRjxxkD8q0/DsK0Ombpvz9WyjVVqMqgnR0TWw4+E0
RRcnw0P86wvDN9JpOvx3K+STp7MO4qyT4k3l1bmymSz+XK8vhND5CvpiqHU7iG5ufEt4o4V
ABHhAgZ9RXI0GjcsOTDkjTk2/pzRuzZPSnHImmujo3Guiw67pqcRacnPNHHiZQN2T/MVzaN
hGDklgTtWl4W43l0iULOhkibaaPPb+If5U/ijhmG5ifWuFyt5Zy+aW3jOXgPc8vXH9Kv+HZ
5af8A+tn8fdfv9DLrdKsn+rj6fZk5p+SZH/gOc107jEu/w0tXVTt4RO3QVzSzvorJAr2Npe
OD1uFJKH0xWjf4la3JbG2kisTEV5TGYcrj0xVWux5Mmpx5YR+67f7F2nxqOB42+wbT1T5KF
5LKadwi4c45VGP6UHp2ky6tq/ylt9UjEknoo7k+1GxcX3EcJT9nackZH0iLAoi14su47WaK
2tbG0imQq7wxcrfrVuCeeMp+nD5n17L6v8CauGN447pcL9X+BlJlEN7IiuriOQgMvRsHqK6
pwt4l78MbzkQszrLygDrXMhPBbSvO9tHeEnASXPIPc461oNP+ImsWNtHbW0FnbQpsqJHgCq
PieHJm2rGr2u7G0zShy6syoJK49u/anTAgpk7ld81pJeILG7lee60nS2mJ5iwQrzH8qHGvS
I/j2Wl6dbkn/GEPOR9s11PtUskajjd/l/Uy/Z1ilulNUW/Aeg/JXS8Say4tLK2BMCybNIx7
gdcCq7jLiJ+INWMwyttEOSJT1x6/c0JPPf38vjX9zNPJ28Q5XHsO1DSrz+TALdMjtT6T4c4
5Xqcz+fpJdJf3Znz6yMl6ePr39wHHl5fp/KrqwmuNM4YWZWjU3dxIiFyNhy4Lewx3qte2BJ
BbKj+E/VUd9JPeXKO8YSOOMJHGv0RqPTPertZglm2wrjyPpc0MVzb59g621OO1sXWC6zI55
vAZQUz6ZbP3qeLV3k5ue5CnblxHEfv6VnntmxkbZ65GKRbNn+ogH2rE/h9s2LXI0C6tqDCR
nuouQHZSkeWHtt1pk99dXAZLYmXkQuVMUfkx3+1UjWyovSowXhV+RmXxFKtg9RQloNvPAY6
1Mvba/vbK88FIkjGp24IaeLBXvlQu/bY1Yzsuvaj+0WlcwQWXiyktuCNmH3ztWSt9RuotTt
7sSM00JURsx9Og+1a3R7qKLXZ7YWgSa8ikZkde5wxX3GxxWDPjeN7kua/9mzHNSRBFfxywp
dw6bZtaooaWdY8NGnQg5O/WqvW9HfSbhHT95aXC88Eo6MD2+4q606CG3u9Ts5YILzSbwq/y
6XIjkTuCM/fFDavpuu6tqMkosHS2iUCGNZAyxoBt0PXalxz25O6X8/ck47o9cmbzgggU6aZ
5mDOQSPypAAemcjY+xr2Mb1uMvPQw9vWvZGNu1KetePSiAQH8s0oODvSD3r3fJoEFB83T86
Q49c+xpN9wNqTsRUIKSCMUnN0UHevAHFeCjOaJBDgdc16vEb9a9UJY8ilGMdaeV6V7AxigE
Yop2AO21OVMnFLy7ioGhnKObpS4yakK79/emco5hUslDOhpp9KkbH2phAxRAR9896XGfvTh
tXsH7ioQRR+Qq8tLK2mso77UpvCgVyiQwr+9nI7D/OouGrb5rXIYmRGj3aQuMhVHU1YzW0t
zfJdBkhsbSQLjG8cWfqx6nvWfJLnaX448Wes7a7vbs6dJG2k2HhNOYbf6yB05m6mq5+HnS3
W4lYSy3R/1ZObPl6liT6D+daHRNQg1XiO+s1lMrXERhgdxyjlzuMdele1eeFbq+1BfCb5Qi
2tYmGQgUYwBWaM5rJtSrj+fz6F21NWRRpaw6f8As21XluJ0HNEWHNHCu5JPTLHtWYmeS4VQ
pJjQ+Veg671BLcvLcLNJkXJJ8RubAOegx2qe3QqoGcAdq62j0yttnO1eopJRNrwzw7wnrun
rcvbXkTg8so8YsEb9M4rQz/Dvg6zthcTvKUb6AsuWc+wrL/Dm6NtxDcWLE8l3DzqP9pf+Br
Za9EyTW06AnmynTv1H9K8pq8mXTa6WCUpV2vmZ1tLHHqIRlVHNOJrPTrHVBbadZeHFycx8R
izfrVfp6kxdTgt0rQcUW+NUguCMiaPlOexFUVivLJJEWwEYnpXp/hOTdtbfg5vxbHsi66TH
SyEMYo4OZlGWOdgKbbuzTNFIoBAyMHIq20yw8bhvVNQcZMk6RIT6Dc/zqplUxXEE3QP5TV8
Ne56hxvhOjPLQKOk9SuWgi2toJtcsobxGlt5nCMitynf3rpNr8PuE7nyrA8bgZKyTEY/PvW
H4btjdcZWSfUsIaU/kK3HEz+Dob4JDTOqfqa878c1E1r44oSaurpteTofCsKnpk5dlZqegc
C6asnhwvdsgJYxynkXHq3+VYIImo6jy2tsltCrZATJIHue9WnEN2VtFtV8oYczY9B0FDadE
be0DFgC+5NdT4Xp3OW6TdfVtlXxnJDTR9PH37lnHaxQiRxnnYY6da8ykx8shUhhg4HQUE10
Z5Ut7JJLq5YYEcS5NQ65Y6rpKRDUJBFJKCRDG2SmP4j6+1dzLrcGKSx3y/B5jDoNRm+bx7s
sbaAIMZPIB5c+lRXA82BnkG35d6daPM9nG7yZ8vYda9M/LHlpFVR6itMoxnjp9NGaEpQzbr
tpgTwAo0SW5CkkF2bv/AJVXLh5DE6+ZTg1aWNrqnEFy1nolq0xPleU7Ig9zR+u8AT6NbqrX
Pj3gQPIyjCj2A9PevOQ1cNLN45u7Z7CeJ6pKUFTooBbI6ZU4OOlMez5o/KMntT7KTJeOYCO
Req1YKEIHNzKT39q9DjhiyR3JHDyZMuOVNgHhsi5GAAKsuGeFLni28wS0Omwt++m/i/2Vqf
h/hqbinU3jRzFYW7Dx5R1b/ZFdPv8AUNN4Q0VI4olUqvLb269WPqfb1NeX+MfF5Kf2TS8z8
/Q62h0bdTn2zLcT8IabOVsIIVtfBiAtpEH0/f1zXPLiGbTLlrG9j5JU2z2Yeorp3C+qNrlz
eQXsvNM+JI26FfUD2FBcXaMk8cdreKC+CYbhRvXH+G/EM2iz+hld/wA7X9ztanQw1Edi4kv
3Odlc4KfV2360+2vLuwm8W3mltpf4o2waV4pNOuJILrCOF8j42I9am03SL/VJPC0+2dyers
Nz+Vetzz008fqSao4WKOoxzeOuh0k9xql0j3RSSTG78oQt98dTUccEXjMZADHGfMM9a0t/8
OrrTtKS4a7Hzrt5IzuDt0JrO28rcxtJogjRk+KkgwQaww12ny4WsHjg0LS5FkU8j4Yr29oE
Z4i7CQ4UMd1I60VFaLJbjmB5SeoqOJklmEjHkjH0gD+eKsZVCKOWVVUjynpXX0WHZjuXk4X
xLU7822HSAv2fbs3KAfY5oaSwjVCw2UDYsepqeS/5JDHbKbiTG+2QPvR2k8KaxxFIMIzR53
P0xr927/lVep1WmwrnsfS6bVZebaX1KmO3jJJUIw296NEI2PLygbDsCPtT9X0KLQ9ct7G1u
WuSyFpSB5c56L7VKY8DlLE4O5GMCtGkywzY98VwZ9bjngy7JO2NARFVuciJc7EfUagkYBDN
IqRqvfoabeaqwcQ26eJID0xsKdpnD2p8RXOY18d8+Y9I4/uaTVfEMOni22WaT4flzcvhAcb
xzjERXnLbip2hIwXU9Ns1rdW4A0/SNARpJufUJXGJU8vIPZfSsnbWWtXl21tbok1xGNwDuR
61j0vxrBli5S4S/lnQzfCc0YqWPlMheBpMeXod6XwXUZKHI2G3arNeFuLCMiyI/Snf6J8Xk
Z+U36ZOP86t/wCs6D/+i/VGf/p2q9ioNqzjfGO1C3FuuCM9Kv8A/Q7ivGPlQPbb/Ohb/hvi
PT7WS7vbALAgy0nMP6ZoL4tocj2qat/VDrQamHLRmJEKhsrge9XPD91cS3KyRkvPZp4icx/
Cvb9M0E4Eic3UEZoQK0RcocZUjripnwKUfcv0+bbLk0+t2mn3rx3llH8xbFi/OrAYQ7shB3
5lJOKbp/DEkN46LfyxrJC09pJA/wBWNxkd/wDhVdol/wCDdJbCNfk5cLKsvmAb19q2+irFB
azxM6SDSJmkVifpidTlK4ebfhjS6/n9zrQ2z5MorLfQibXLcw+MP3epQLjBHaRRsfvVdqNi
2nXbW7yLLgAh0+lgehFWlteR6npdzYW87LMZh8rDINiCemenT1o20s3bT7y0uEjluLWE/Ls
RkEDdl/LtVim4W/2/uK4KRlCuPamkZFSgZXNRkH0rWZmhntSYA2p/LnelAz0qCkY74Fe69P
1qTkwOua8VA6d6gRmPzr2BT8bHal8uOgqEoiK47V6nbdxmvUSEhIztvS8uVHr3pVPTNezQG
PBSDjNL5aQt12ztTcnA9KgR+ST1rxA7CvAY3x0pe3SgGiPlB67UhFOJpvaiKxoX3pwBpy4H
WncufpBJ9qhKNHw/bomn6k8UqtdG3KBVPmGRn/hRejyW0FjYu8K3smoMEc3KbEDqiDtjrmo
OD9HW+ZnbUo7G65zyCUAhhjuKIn1i5t3exmihQ2waPx7aAtlRuVG/lB7kVzp/NOUVya48RQ
Dcz2Gl6gL7RrOZI7a655pXPlG5AVPXPWq3XYhZ6nLHbzFhcKszydyWGSB6b1Ncahc3PD7WG
qWz2/PObi2YJhWz1U+3pQGTJyeIfoXlBz0FdLR6Zye6X4fiYNVqFBbUCi2YnOPfr0ouEfVG
dyBmvKAsnf709JCZSNhjbNdqEVFnHnNyQdpN2dN4g0y9BIEcyq/2O39669rsWdLkkHWNg4/
+vtXF74+JaeXl51GQR7V2bRbtda4XtZyc/MWwDffGDXh//lmL08+LUL8H/X/J3PhGV7GvYw
/EsPi6TFcFd4ZcEn0NYy7fwLx3xgOmdq6VqFiZNDvI2Gcpn81//hXPUsm1TVNPtEyWmmVG9
lzvT/CdSoptv7t/p2dP4ljWRP60bkacunfDWyik8skrrIwPUsxzWN1K1KwTLjDQtzr9q6fx
DCLieDS0HlW3eTA9QMCsPrcSpLBLjCXEXK33FZPh2oclufcm5fr/AOmXPGnptv8AOeP7BHw
2h+b1+8uyMiG3VAfcmtVxNF409nbdRlpD/aqv4V2Jg0e+nYeaS45B9lFaDUAH1IybYjULv+
tc74lqXP4nOftx+3/JV8PhshGPscx4pgd9Xa3hQu+EjVVH1Hrir7RPh3d34STW79bSEf8Am
0LZfHue1ZfXpxe6s5J2eZjsfTpXQOE9Vnl4Fe6u3LNCHjWQ9XA2FdvVZtVptFB4nVtJ+/5G
WcMWfVNTVtF/8rpvC2hznRNPRZET/Ex/2iTua5zxegvLe1cMWwrHmPVmO+a6Bw9crqWgCCR
+d1UwyZ9x/wAaxup2UjafNHg89qT27A/5VytHqJeu1PuL/W+LfudKOGOyeP8AnBmrW+YW0E
FvC89w45REgySa1Wk/D951F/xVdJbW43+VV8H/AKR/sKxVqkkd3IbadoJkOUdWxkHtWo4Xt
pOIJZ1vZWK2hHOAxPOT6Z6V6j4pn1KwKanth5pcnntBpdL60oy++aabjbTtGtvkeHbKMKmy
yFeVB9h1P3NSRQ3mp6XFfXErS3Uql2LD6h2HtVNd6Yn+kEsUEQEaogUY2G1CaBx3+zdTl0v
VzzWaSlIpx1h36H1X+lecy45ZcCWmVtVJry7/AKs9FN49MoyXkq+INEMh+ZtlMcqbsmMEVV
W2oLymC4iAkHUsf6V1PiDS49Vs/mrKZBc8uUYN5ZV9/wDOuZ3+nyXalvAdJoz2XvXX+DfFH
s5fXaMms0ENVHfBcmx+GvKdJvpDt/rfb7Cg+IWluOI7tHLOFKqObfAwKP8AhWpbh67DYz82
QT6bCo9Xtg/EF4S2AHB37+UVx/UX/U8z/ng2fDkqSfsYCW5vDfG8t5nge3fERjOChB61eaj
x5f6pa2kMlsiXyeRp8+Rs/ix61RRT+HJcDmA5ZWwMe9MaSB0IILK3XAr1uTS6PLCEpfeicB
ZtTHNKS6ZudB4Kt3nF9xBqkEkrbhBICcf0FaqXiLRNAiNvptus8g2Ii2X8271zDha5mfXId
Kdy9tLnZt2TA7E1e8WWKW97ZRWisiPGebfqcjrXm82Dfq1jzSvi0vH6Ha08MWSN8/8AJp1l
v+IbT5u5kSMhiYUT6V/zrM65w/8AtIE7QX8Q2Y/j9m9RVbo/Etxw3xDPBJzzWDY8WPvH/tD
/ACro15p0Os2KTW7cspXnglxjIPY+1ZMssmgzpviMuU14/L+v6l0cmLJuxSXCdHKbJiJHt7
hDFcRHDBhv9qa6y32praXMohTOEDnlX8zVrrNvJeSGOeFoLy3JVZQNvsT3FUNxLLcSx2s68
skZ84+1ezjqvX09N00vB5zN8Nlo9UpJboP9joujaPw1pcXiX10LhoxzFRGRGv8An+dajUNV
K6QY7GMQxPyguNiEPcAdKx81m1vwNbxHmMk4Vcnc779ftVxwlONW0GW1kOWt3a3b1xjavD5
pzjB6jddSr8vdex6B48cUpGL4uV7HiK3uf+aeDlTB6YO9VKfN65KOXKoTgJGMu1ajjC2abQ
jsWmsJA2cb46Gsg3+qIL2yuHhlxk8hxmvU/DMmXLoNmN048HD12PDi1qnlje7o3eicEWtvE
smrTxQJ1MCyDmP+81XN7xRaaZb/ACWh2sZKDHiYwi/YdzWQ4Qu212WaK8VWeBA2UGObPrUW
uRSR8Q3CRkqPLgLsBtXBWGWTVuGeVtK/oeg02HFkqug+DWYI9YDaze85ugUYyHOM9PsKi4h
06fRrqC5tZDySHMMqHcfnWQjhhuPG+YY8/iHLk70U91qf7OTTzdF7WJi0ed2X2B9K7f8A0r
Kpxy43afaOavjcI5JQkqS4NavG+vKoBlhOB18Ib0a/E3E0diLx3hSNm5VDQjJ965rYFzqFp
mRseOoILHfeuo8XRt+yECZBEw/pXK1WDBgz48axx+Z+xu02SGf/AG10ALxtrpXKywf/AKIo
LWNcu9W0m9+ck55VhIXAwoX2FZbUwx1COIyug8P8Jx3qAPdwxSRJPzxyqVYPvsa62P4Zugp
40vy+hlz67BgzSwtU+VYyNSYR/uioHiO+9EqoUBeY7LvTGVSDua9Pt+VWeT3fMwQc8D+JG3
Kw9K0FnL8rw3JLA/8ArGqv4BjJwNiCD/UVRMhIO2a9DIjz28dzK6wRN+AZIHU4HrXN1OHej
oafNt4ZsbB9Isra9u49M5L6IIZFu1LLDvhiB3HTf3p0MccPFVmbYypFNC08kDDyoCOx7gnt
Qja5qMuty3k1s9tBNGPAcwc5IUYAI6EEHf71b6aJ+Io5i89npdvaxcm8ZDkdeUZOwrhzTim
5efrfj+x1k0+jI6nBDDeSrBKsirIRlTsKr2xnY1YajaLbajcRQMZoAQVkG/NQZAINb4P5Vy
ZprkiA2pRzYwaXGD604HO3QVYV0Jgnp0r2OoJzTjkjakIx0/WgNQjKcDekAx7mnHbfvSbYz
ioAadulepcnA3xXqgBqnApwOO9R5+9OXpvTEHDJpVU0gH607oemKUdHiDnel7e1IQaXqN6g
RAu24pOXenZz717G1QA+3lFvJ4ngxy7fTIMirGDXXjOFtbJM9mgBFVP96Q5pZQjLtBUnHo2
Oi6nq2ozNDZaHp9wV6skIxgfmM0RHxuLEmO70W0RkZ1KLFyDpg8wqDhO5vRGL2AG2tLZG8S
YDzSZ/Cg9feoibDUdZkvoZ5nF3zxXUE7BnjdujD1B9awOMN8k1wvY080gHiC1ZLW1mK6pDz
4YRXC5hAP8ACe32qnGCD5sY7Vba1F4tl81aJqUsUOFnubyYYz/CEG1UEc4LYPeu5oZJYqON
rIt5LCyEaLylmPakKlnAU9eoNME4TIznPtTVmJk3ICnqfWuhuRhUWFDn5CBg426da6P8Lr/
xuHJbJj5rScj7A7iucKSEAQ8wPfNaf4bXXyfE89kT5LqDI9OZf+Ga4X/yTT+toJNf7ef5+V
m74bk25qfk3l1EqyyxFfK2f0NYrgTSz/phcc65FjzdfUnAreapEeaOUHGRgmhNCsIrGTUdQ
Ugm5fmJHsK8Bg1LxabJHzJJfz8rPUZI7oxYkD/M8YyOw2SMxj9N6znFNh4eiyOo81pNk/7v
SrG31Aafr9isjhmvJmjyT6irLWrH5lby1IHLcRkZPqavWR4M2N+KX7Np/wBy2dW4L2H8HQr
BwtaMF5fFBkPvk0HqM4jS7uM/Srt/lV9p9uLHSba3OP3EAUn7CsjxPciLh66KrvJhAfuazY
U82pcv/KX9yvE9sWzmc8hMjsTkqn8zXUpLUaVwNp1jjDui835+Y/1rm2kWZ1PXrS0AyJ7lQ
R/sjc/0rpvGk58SG3hRnMaEhEGSSdgB+leo+LS3ZMGBfWT/ALGH4fDdnlN/yir+H2qB9d1K
xLf4wEsY+2xq11qEQatKoXCXK823vsaquE+C9R03VIte1CdLIKDmFzvg9j6Ve65JFqFrHdw
eeOGTk8ToGz/auNqvT+2bsTuLST/H+JG3Syk5ty83+5y75S+h1KUxwZ8Ninm2BrZ/Dm3lFx
qnjxiNnKHAPbBqTVOMJNHkhiu7W3CsuV8OLmBUe9L8N7r9oahrt3jlEsysoPYY2FdLW6rUZ
fh098ajxTu+bRheDFi1G9feLm5gZNaupEwAFTGe+1Vmg/Dy3ju5NS1lBNNJIXSAnKKCe/rV
1fX0On6rLNcxSSxZXKp1z2/KhbziQawjWlqHtA2zGTYuPQGuJjnqVi/0nSaSb+iR0Z43lUe
OvIDxJrgkLWGmkBV8rSLsPstYO81N1DWtmx584eUb8vsPer7XtMvBaiO1dVBOHyMNj2NZQx
TaepBAaPocjDCvUfCcGmUEr4/nZm+IZc2HFtwx/P8AwdD+F2Y+GZx1Ju239dhRd/Gr65dFi
v1A4P2qD4Zj/wAWHPrdNVpdx8uqXBManLDt12rz2pls12dr3L9A6gn9DjE0c5vbopDzYmf8
WANzSC1ndQoiVRnPmctVmic15eZH/Pv/AFNShVXsK+j4NJGeOMn5PJZ9bOGSUUP4Mtmj4zs
UZwc82wGB0rfcVWwF3ZkdQh2/MVi+FiP9O9NxsCSP5GuqXq2cer2s14gZQpCc3QNnvXi/jU
lh+JRrpR/yeh+FZpekpPkptE4LiN/JqeoxK3iENHCe+O7f5UvEfFYi57DTGDSdHmXovstaL
WbG91ayNvZ3S23P9WBu49M9q59q/DN3bxG353t5CcBiuQR7EVzsCxaiay55XXCXNI2YoqTc
vPsZy+1N2l+XtnDzE+ZzuEP9zQOnWjXOrpAjF3Z1Qt/ESd6kubC80SQCReaBj/iAZwfc1d/
D6xN3xFBORlVZpT+XSvWZsmHBopZcbs5M56jLq6yqkukbHitkt0trWIhVt4zI32AwKzHwv1
KaHW7u1uAyrfIZYywxlgf8q0Gs6Zc8ScRTWFmwRwuHlbOEUdfvRMdjw7wpu7tfXyDd+rL9g
NlrzUY7Ph7xSi25L9+/6nUzQbeOK7Sv9SXWreNZponC+FcoR07kYrDW3w31qeEq8LQYyEaW
UAY7HFb26NxdaZHqPgm3ZG5owWyyqe5rFcT6/qul3USq/ieInOssjE4I7Ypfhk9Sv9LBJW+
7+gNRDHLGp5PHAT8P9Okste1SxlAMkUYVsetWmoaRPdcSyxxRFmPKdh29TQvw7u5b3XNQu5
zzSzQKznGMmtBrMDSahIsUskMjqp50bGfak1OacNdLc+dqv9h9JJx4iUB+EztI8jagh52LY
8I7fzrN8R8MT8MosqXwuIWk8MrykYOO1Hy8YRQyvC1zfM0bFGwTjI96F4h4itNb4et4InPj
w3IyH2YrjrXZ0r+I488HOTcW+eKOfnxad45cpsotLiD3dqe/jr/Wut8SWofTFDHA8Qf0rlW
kIPEtGP8A+JHT/ers+vRh9N5eXJ5xjFYfjGStVif4mjRPa4/kcf1yIw61EhH/ADO360OQcb
0dxQpi1+IPkHwO/wB6rzIvUnb1r3HwmW7SRbPO/F7esmxOU85x6VCzAHOadJKCSC+ABtQby
czelbpzSMEINj5Seqn3qArl13PmIzgZP6U9nGMdajiV57uOGHzSOwVQDgk/eseWSps1Y4u6
N3DqScOQxXEtlqF0txC0aSaguMZx9A7URb65qWsyztp+gWU3hoGJMGSB7tkDNAxRW8MRjkj
1KO5to3L2tzIJIw7DlBBO4OTRfDc8NjFNpGn6hM97Ov72Zm5oPExsuO4GcZrzU9u1urZ3o3
wU83EF0ZXEmn6dbshwVMA5vyoKXVGmVg9natzd/CApNXeYXot7q38C4iUBgd8+4PcUGAa1w
xwpOiuUndWM5QBSAYycZ9qkIFIcA565q0roYMZFKwBG3Y9KU/T60gGVyDRIIRud/wA6bjOa
eRtv/SvMAQCKiFZCRivU4n2zXqYUhz33p/ToajHYHrTx/OoQkU5GKd16UxfYZNPAB9qAyPZ
2pO9OOPWkxvUCeGcb14mlxtSYOdqAw00hp2N69y0RS8sryeThfULRG/wVEqjO/LnzAf1qW7
utIfT7a6jnaC9tIIwqMn+KRjfm9PaqiwuflLlXbJibKSgfwHY0XpNjYTamNK1JpQok/wBXn
QgqVI2B9jWacEm2/wAeP3L4ytI0OtWKC3ha8eR9LuAZ44YmC4uCOhPoetYi+sZtOuTBdRcj
8ofAPQHpn0/Oul6Jf20/DEdrcwSSABo2ZFz9BxkHsRiqHUtKZbaKVD+1NPnmE812p/elVGy
kVVpdS8UnCX8/n7i58CyK0Y9CGwFXP51MIV/Eig165sHsrOG/5wY55WVUIwyAdM/rUIuTIw
3xXocWWE1ZxcuKcHQamQuOUUXpV6dM4h06+HSOYK/2Ox/rQEcoOzN+VPvGT5MkEAqMg+9Xa
jHHNglB9NFGKThli/qdy1TDaa8vUIQwA9KC0+Tn4fuGwF8+Bj3qWyvVfQbY3bBHntlDhtuU
kd6r9PmRLSSzWdJMSc5wc18lx4qxO10/6HucfzQr6pmH4rvmg4gsWU4+TxKT75/yrqFzyzR
R3IwUZc5HuK5DxIDdahqbdCGIA9hXR+HtYgl4L0+S6kEbNAFyfUbV0viGnvT4ZLtcfqrMym
3qH9f/AEW1xOP2Ez8xVjiMfrWC40uOTT7e3B+qQufcAVpLm+insktLaZJcS+I3KfasdxYj3
d5AC3Ivgn9c0vw/BszQUuKtmjJHbilXljfhhYtd8SNdMMraQk/9JjtWxutWtdP1qe+lAmuB
5YYydkxtzE1VfDxI9G4emuroiOa7kyObbyjYfzoHja3kFjCUXDSy8rMO4P8AatOeS1HxKSf
3fur8u/3M2lh6eFykgPW+MbrUZZPBBuSmfaJfsO9brSJYdZ4Qt3iUKJYM8o7MOv8AMVybTT
JGsluyqGjyCCK33w0uinD9xFKwEdvckKT6Gtvxr4fjwaLHlxeGjFptZky53CSqukVPFNot1
pMUxTzW8nKfsdqK+EoKjVlYbq6D+Rq01C3iuYLu3iYSQzZCONwD1GfTegPh8VtX1ZmBR1ZF
lB2AYA1zsmRv4flxfhX6r/k6Oox3mjNeTQ6mqNqEqOmQQMk/asFp3FFqbqW2v4zGBIVSUDK
nfbPpWwub2G+1CSe3lBUDBB9QP6Vyi/gmtJpWlUhWlOT6EGr/AIXpIZN2PLxwqDqc2TDCEo
fmdYbSnubN/EbkUDK43OKy3GmnW1joCeEOZzcKC7dcfet/Eq3GlrKsiiN7cFXJ26da5/xOs
l5pTQOuJI5A2fX3FY/huScs0W3wpcl2WUsuCaT8Gi+GQB4TJwM/MvVrfELq0m+BkHPptWe4
Au4rThWNJrhImE7EoTuN6sbmSS6upZot4yc8wOxFUaqDeszN9NiaKFQi37HNckXl55tvmH/
qaY15gkxReJyDzkDIA+9SXWkXi61Ja8rsJ3Lr4a55wT2rZ6BwfHNEbW6XlDI2UU7KSNsnuc
17bN8Zx6XTxp+DgL4W8mWcp9IzPCshl440pwchnPT7Gup64o5oC6+uDXOOCdGmh4qzc+Q2E
jAk9gPX77Vu9YvLTVWjjtblXlhJ5kB3b7HvXm/jD+065ShzUf7nT+G4niik+jK6nxvq/DXF
U6W7LcWaInNbS9OnY9jXSbPUYdd0e2nNsFS5iD8j7lc9q4fxPmXiC7yrIWVeQN7Cus8HXsd
5wxp0iHbwwrAdiNiKnxHGtPpMM4KrpS/QrjbzzT7TKLjhI7fg68VFVSWQeX70nwvsvDgubt
xgRoqAn7ZNN42guJNFuoETnZWDBRvzYPapOH7gaFwitncyJFe3YZyGP0FumfTas8L+w+l25
S/bj/BryY3LNfukB6lr82lJc8svgR3D80jr9cnoo9vtWK1PV9QvIWaMfLQE9B9Te5NWXFcE
yalZvPvE6EKQcgtVXcqXMFnGSDJjOew716nQaTF9m9bI7a/Y5/xDWZVqPQxql/U67w5ejWe
ELSSU5ZofDfffK7f2rF8cWLS6KLgKee0k32/Cdj/ar3gFWs9Ju/EfltVmzEWPtvROrC01eK
5S1lWSKdCj+oJ9vvXj8N6bWylD7ql+z/44OlCO/DLG/K/cpPhntfTn1tx/WtRrkoj1aLPTw
x+e9Zr4ewfJ6leIW/wIQj57HP8Awq61ueO9vluLSVJViQB1U5KkH0p9VD1NfOuqQ2kVSVnL
ipe+vDtvOx/nUq2kLvzOVBVcjG2TTCGg1W5ilTmYTFiv8QNMuZfDTHKeZz5Qe9fStO4fZot
+x43URn9plFd2TaOxDWqjoLkf96u0a26pp3MezrjfvXI9L05w9lCh5pmmUlR65rqOvalbCD
5RZkM/MDyE189+LVk1MNvP3j1emi04p/Q5pxsD/pHAcbm1HX71SnfA5Rmr/jW3uPm7fU2Q+
EE8J9vp32P2qhyCOYfka9p8ElF6KMU+V2ee+LQlHUttdkM4ySCoUgAUOXKgg8uD/Kn3E/Kx
70FJIXOBuT2rdlyJPgy4sba5J5JOVeVRv/OrHRtJhkVb/U45fk35kSSJ8Mrjp+ee1SpojW0
7QBGubmSBZLcx9FfY7n7VtNOtIbLURc6g4WeceONNhHMkZA3dh3rh6vWKqj/P57nW0+mp3I
rdailt9PtP2xd8s+oSKLiX8SIo8o/If1oKWaxmv9GtNIYnwpnBl5eRXBIJbH5VZ8TNYavqc
wvDLBBaWYlAUAOzMw7H1ArLW86xm5v41eL/AJizjJ3GfqJ/KseFXC/P7c/8GyXDom1e6a/1
Oa4Y5HMVTHZR0xQXLleuKfnwyCvUU3LOSSAM+lbIqkkiiXPJE57UmSV3pX2Y4FIp3O2acS7
HA5X0r3bavNj/AIV4DPQnFAIm5770hBIpSMds145Ox/rRAyFyObtXqVwc16mEBxnG1SDp03
pI19TUoUUQHlGKXNNLb9a9zZoDIUnNSAUxTjtmpMnG1Kx4o8c/8Kbk52p/TfFIetAZoZSkY
OTTsDcZpp9xRBQ5Tg5oqCYcvK3lCYMbgZMZ/utC/lXlZkIZTgig1YVwafS9SvLFzLpU8Zh8
zzWNwRyknqUPvVDa6nd2lxLNbB4reWQuI1HMmCemO9NikgDjxoQcHOV7f8KudB1W0tL1rS4
AFndkAbbRP/YGs8oKCckrLU7a5BFlsr67W8uopJFyOdA3l29j0FBz6Cf2TNqNsjHxbwx2yL
1Ze+3tkVr+IdKltnSK1jje2uXCIxXHgsfU+npTOLtHuLCbTLVsfs2GMpD4bHPPjLcw9/Wq8
Wp+aKi6v6+ETJiTTsA4c+Geq6oBdahLHZWo6+cM59sDpTuMeH9L4du7O70xzdxLjxbaZtuY
dGz6e1Jp+l6xoVjb6rbXJFvd58aFM4x2yPX3qul1O3vJriLUHkfn3jUHGT6E9qdZcs8l77j
5SK/RhGPC58CzcW6jdtzTQI/plzgflSRcR38bq8VtErA7EOaOOm2EdtbQXFtPyKS4eKRQZS
fc9hQ7aJZSvzxSXcUB3yeR8fmDV0I6CqcWkCWXXLqSKzUrm71W5kuJgkJkHmVDsx9TRia3q
CQQwC3i5IECIoY4AqY6Naq/LHPdyZGRiNRkf9am/IWCyeGbq7B6f4S9fTrWh/YJRUeaX0Zn
jPXRk5Krf4DP23qBwRbQqR0IY0y/1fUdTgSKeGEGNsrICeYDuPsaLbTbFCiPc3YZ+imJcn/
tUiadpjxGSO7vmTJyfBXb/tUEvh6pq/0ZJZfiMlTr9gd9a1WTHOsBCqABuAoHQCny6/qstk
1pJHC0fVck5Q9iKJ/ZmnNhEvrst15REh/+aoWs9HjkEUmoXXiA+cJErcvoD5qm34a+Ev2f+
Cer8Rqn/YAjhMUUmZg8sgyx5utE2Op6pZWCWUMcJiBLEc27k9zRc+naNblTNfXsfNspMC7/
APapYtO0iZBIl7fcqZy4t1xt/wBKr8uXQ5oKMrpfR/4M+KGtxTco9v8AAhj4j1W3ctHBCjD
Y4Y4P5UsvFWpMjr8pbIJW5pBHkc59TS/KaHPIEhvr+YnfKWw6f9am/s7RhI0cl9foydQ0Cj
H/AGqzPF8Ovp/ozUs/xB9/2IBr98mGFtCD6hzkUJqV9NqsqNNDHFj6+Q55/vVjLpmkQwrLN
eahGGOFDW67n/rVCNL06WMzR3F8YVzzOYl7f9KmitDCSnFPj8STya7JHbJ/0Fs+JtW0/Sn0
qKZJrQnKrJ1Qfwg+lIOI9RMRiNvbyRkY5WyQKdDpGlT8vhXly5PYRqcD9amOj6QjMr6ldI6
jLK0A2/nSuPw/c3tq+Xw/8AhPWwjti/6FRY3txp9290oDo7Zli6gj2966FpVxHNax3dnIHh
lHTPQ+mOxrPX2j2HyMfyzMjqqpFlTzXDsereg9KBgmvOE9VdceLb8wW4jHQnG+PcVh12nxa
uF4PvLw/KRs0uoy6d7c33X59jcQzQ6cZZbkAuR+75erfb0qoveLbrTw0yz+AG2WJQDzUDr+
uWmYLi2kE4ki/doOv5+mKqrbSp7tRqWoSssYlEcuFyYgehA9K5+k0GOS9XOuH7/0SOjqdWk
tsPmkxZOJdXnknl8OBGuX55eUYLemajGq6i23y8IPpkj86ubrS9KVYEnlkgdMpzxJzCYDcH
fGDihl07S3VmhuryRAMZEQH967+NfDtq4a/JnDeX4hF1F8fkVOo317qvgtcxRBojtKp82PQ
+tF6Trur6DDPDps6eDMOZkkGeQ9yp7GnC00suIo7u5eRh5QI1/zpslvpUWYrm6vYH2LfuV/
/wBqul9glj9OStd9P/BQ/trnvff5Hk17WV+gRDB5sEk7+tRtrGpu7M0UDs25Y53o06fpcJC
y3moKpGxNuoDe31U1bLS5kZ47jUHC7FltlI/k1Jt+Hd0/0Zd63xH3/oA3Wo6hdWTWs0EBiz
levlPqvpQskDvbxkuTIBs4O+atobHRLjyQ6pfc538P5Zc4/wCtTZbHRYm5JdSvoyvUG3Uf/
NV2PNosacY3z9GUZYazLJSlVr8Aca9qyWcVoViMEIwqb4+5pI+IdSiYOkcKMO4JFFyaTpEU
Qlkvr/lPT9wu/p+Ko49H0u5QvFf3TINmKxLlT6Ec1Zq+HLpfs/8ABpjl+IJVf9CAcR6nG07
KkKfMkGUqSOcj1pqcQX6HnjhgRh0YEipzoWlkKI7+8fm6ARLn/vUkmi6YhaMX99lF5mBiQc
o9fqpUtBfC/qMsuuS7/oAX17cX92t1NHHHIF5WaP8AGPeoJZEnUBzkDpv0q4fRdP8AADtd3
hVhlXES49vxVAugWUyZhuLxsdf3Sgj+daoavT44bIdfmZJ4M+Se+fYNp2tXekys9uUd8cqy
Od1HtU78RXbZZoYCT1JYmpV4ZsZIwRe3QZvoUxL5v+1UqaDpMURW7W9eXGQwkROX8t81jlL
RuTlt5NsJauKpSIU4n1CWJrXwbeWKUchjkyVOa2Nh8PNMvdBhS01Em/K8zO30E+gHoKzl/a
6dHPBfXNq9vHgKeRwDsNmwNj9qdpeu3xE/yUrc7g+DgfSemcVROTilLTfL7j7ZZLWfn2KvX
eEdW0a+EV7Apj5gDJE4YAZ6n0qeTRrLSb6/s7qIyFghtmXqFO+RU2q8OXOlTGTUJzPJcQGU
uCS4buCe9XuqaRfRcMaZqV6kUl3bhYyitktGfpHuftUy6ttRble7j2/nt+YIYIx4ozK6o2n
wm2szIGJJ5j5mH27CpOHtT1K1vrtoY4ze3MeFmuW/w1HU7/lWseK20XSTqeqqvjggrGiAY9
EA7msY00d7LLNdqDLOxYn+EZ2UegqvHKOZSSjx7+5c04tchF5MjuzXF1Jd3EhHjy4/xMdEX
0A9aBkJfLNyhugCjZB6CvBlUtyKq8xx5fSmtg4B9avjFR6EbG4GMGmcwHlFOc9qjGzZFWop
bPHp706NM5NN5dt6fHsPftUZIoXl9fzrwU52P5U/c7YpAOu2AaUfaRlcGkKt1qTnVUZSobP
T2pp3XJ2FMhWlQM3XpXqeT6CvUxWQDy96cX32FRM21OQUQDs5PTPrTgewpm4bIOKnVHcFlU
kDrgVG0gxTfR5Rk752qQYzUf8AKn4bNIy2I9xt0poXOMd6celJuDnNAso9jB7U3Fe3O9LnF
QWhCKQjAp5O+1NPX70QUNzjtS5ypB6Gvcu9KF71CI1/D3EUbac2m6yDJC4EaSudmX+EnsR2
NT6ppnEkLWjae/z9vZuXtpAcycp7MO/pWJ5tiuxB6g9D+VXukcRX2nxiG1uuQc2Vil8yH2B
/DWOenalvx1+D6LVkTVMurO7kkS4s59EmtriQAlyT4aDmGQoP059BWdGnT3molY1jErOVUD
bIB/rVvf8AEmsavcNPft8nZWv7sWyfibG+/cn196z99eNdyg48NFPkVT09KbDicU3Lhv8AM
EpIPvpNQs0hSa1t8k8qLJbrznHUmkmmu4ry1tYraPxJmxgWoGM996r7y/ub4g3MzSuFClm+
ogdMmoWnuGZSZ5CV6HmO1WLEq5F3+xdiS4QFpwIZACQpsxvg460im8ZBLdfLpExxjwlLA/7
o/rVRLNPOT40zyb5wxzUX0e1D00M7LWS4mtyWhht23A5xbrv74NSC9m5sW0ds5AJLNaKox7
VSMfTvTCTjqf1plii+xN5fxahPJFzXEdvGy5wnyammRan++xLDaxAoeaRrZcfbAqhJP8R/W
m79aPoRB6jL2W/giZxFHbTjl8vLajzH8+lJPqCKqFLa2dmIBUWgAHqapOm4zTt8DDH9anox
B6jLcXyyM0ksVvGykhR8mMkdjt0qS21STwxG1tBD4meYmzVhjt981SYbfc4+9J5v4j+tT0Y
sO9lrPqLpPyraQSIBswtVGT9qJkvY4LbmjW3mkb6kFoBiqEBtskk/emysf8NcknrU9KJN7X
JfwarE7ckgWI5wgFopyPXbpUllrF/LdfLeEqxlWLf6umy/bvVJCFt15c5c/UaknlY22zHJP
XNK8MPYDytF7Ff+PcJDbSQSKw6TQCJWfsoPUfera+bSZtMKxRTB0YRFHU8sRJy55u5J71z+
Jm5+bmOWPetB4k88Sn5qREUBuQnyyEeo9fQ1XPDtalF9DQyqacWi2msdHtzaSw2HhMCOb92
y+IOh69e9FarJYKjLYpl7byyS3alRGm5Qcv42Bp/EurDVdL0i3W5Mf7nxGc/gI7/esLqWpz
XhWATSSBTu7nLOfU1XCE81OT6GbjiTpGht9SkdDJE4a7VGZkNquMj/AGulCQ61LcK0l4EjQ
Lnm+WVhn0qoWI4EfMRnqM0stwAzAZxjA3rR6MCn12WZ1fMvkt43UEcjtaruO5p95eRxAPEs
E/MfMBaAY++appl/cRt9q9OCEk3PUGm9KNg9Z+xcWmov4PjNDbxSLnCmzDZ/OmPqXizfvLa
CNGXJc2i9fTAqntHJjZSx/WomJViMn9aPoxsnrP2LptRMaMiWltIikcp+UUZ9T6jFENqESe
HywWzqT5iLRcr779azsbHO7H9akK+YjmP5mo8MQrKzQ299bqpk57OOTcBWtBv9qZb6i0mFa
3t4VYHI+VRt/wAqoVVnO5NSiI422+1I8UEWxlKXSLz9oXzTGKKG0ZQuztaqoPtTJNQlEYaK
KHnJwY/lFH86qFjPqf1pChB6mp6cBqkXcbbMXW3jbsotwcnsc5xUnPfRzCK4MCq4+uOFHA9
BWdYFScd6hfY79aPpJiObXg0k81/HaTTQW4kiSMPzG0VcgnFRy3M6WUd0ttAUcAMWtQMev3
xVE19dmLwmuZSmQeXnONqa11cOqK0zkIcqC3Q0VhQvqmnnstSvbTxGhhSGOMPzxxqqcp9T6
+1TcORNbXRfwUkWEq4UbFtzkVmZtUvbi0jtJJ2+XjbmEa7KW9T6mrTTdYLILaV/DkI5Y5vT
PY0ssLcHEaOSNlxdSatqkVxDo+iXEEdx5HeUksq/wgn6Vq4iWTTI4NR4iuIw9uojtbZWykY
AxzY7tVYvGPEMOntY3jR81q3Ib2Qbkdhj8R96zF/qUuoXBlllkuJM7SS9R/ujoKzLT5JfLJ
JL9Wy31FHnyHa7q1xq+o+JKGjgjJ8CFj0B7n3NVhO4qPnJO+Se+a8W3rbGCiqXRTKV8koJ9
PzpGbPQ0gfAx2r2c++KJBBuDvSbntSnm5dhTlyO1S6Ao2IFzTlHalweUNzZJ7elKI2KlwAA
vXelsdw5pC9AAT+dNcEEAHandz0Jpp3bNRBkxrDO+aQvkbUjHPtTd+XGO9OilsR9j+Veprd
a9TFYI2Mgd6eo26Ux8824qRT0piCgDPtU8ckiAorkA9RnrUarv02qQABt6RjxtC433FPUjb
bakJ23py+UfelZYhSM9KQ+lLkE9gahmm5chR+dSrHclFcjxnFLQq3TAb4I96d82OX6d/ajt
YvqRZPjHWlwD3xW54h4QsNE+HtjqMkEv7UmZOcqSfq3Ix7CsMOfoIZT942/yqNNBUkxMHNL
2717mcH/AAJh/wDlt/lSjxSNoZf/ANNv8qFMFxfRE2M7UuRzYPSpfAkO5ikHfeM/5VCUI35
s0xXJNE0txLKEDyFwowM1GZMnFIBud96Qg83SpQGxw6D3p6nLb1EWw3ring5bPSg1wNB/MT
e9RTbjan/hxnbvTQFY4Y4FJ1yam90dqIMnvSd81KY8+4FMIwadNMzyg0JjNLy7dNqVaUGmE
GFTinKpzvXs5OKkAoNhSGthSaaq5UselK3nflFPldYot+3pQsdJdsidxGv+0f5VADyLzD6j
0J7U0tzZdvXYU08znLbDsKdIolKx6yHO2+e9SzM6w4J6163i3LjoKgkLTz+GgySdqnkqJrO
Jp5lUDYHeraeQr5UbCoPyFetLVYI1UbyNtQOq3KLIbSKQEKf3jZ6n0qq90g9C3uqNPFHHHk
cqkFj3+1QWUBUGVlz6D1ptlbLO4ZmAQH1q28WOOFnPL5dkX3ouoraiNuXLAbiTwo87czfyo
EEu+OhNLPK00pydhT7JVkuQOYbbkZp0qQCwmi/1YD+EUN4njQS/ajb4iO3XDqCR61WWhDrI
AeopY8qyCWpxKR6iluB+8P2pINphTrgbg+op/IBLSPxnceiE1KkRcg+oxUdjKY7tMdG2NWM
XIkzJjbJxQm6L8UU2hkEAVAT1qYKMdKWFgUOewqRcFAfWskm75OzihHaqIlj396Sbw3RQqc
pHU+tFCPA5jUVxDEpUxuWBG/3pFLksnj44AHj29qGcb1YSgYwBQUq4NaYOzm5oJA/tSU9ut
N2q5GJnlGe1SqBt70xetTquBtQZESvNLMiJI5Kxjyg/1pmwH2pVG2aU9N8UpYNyQff2pBk9
R+dO7AilAzkjqahBevalK79CKYSQN8immQruDQoa0uyYDH/11r25pEkDjB6+tSFd/TFI7Rf
CmrQ0ZpATv/nSk5JHSmgjP50yKpdjwRg9qYWOdiPvTywI9/eoz9utRAfIh2A2270m/WlY74
xtXicAbb05W0IUNep25A3xXqlgoAKkmnrmlHpTguDTAokUe9OwdjkfevAeWnBcdDSMtSEG4
PtT0Bx1pCwRT3NOjfydKUfzQmQD0qOVBJ7ehp0h6Y29aVDlc0fqHhumC/KHrmrrg7QDrfFl
hYsvNH4niS/7i7mgN+2K6h8G9J/8u1dxnpBGSPzNNFtsWcIqNnTbl7a3tmluWjSGJclpMcq
gfesRdfFXhO2uGijgnuFX/nI7ccp+2cVmPinxW2oakdDtZSLS1OZ+U7SSen2Fc8a4ROm5/p
RlN3wJHHGrk6OyD4u8IkkG1uR97YVf8NcV6PxU0n7Ns5jHEPNLJByqD6Z7muMcF8HXvGWqE
Hmi0+Ejx5wP+yvqf6V3SWTSeDOHGcIltZWabKvVj/ck06vyVOvBX8bcS6ZwrozyzQRS3M4K
QW/KMuff2HevntJSzuxUDnYnAGwye1WPEXEN5xNrUupXZxnyxJ2jTsBVYSQRgZz3pW7HjwT
AYO4pxU8vN2qNebGKQswBXfB6ilsO19j8KRnG9SKuR02qAH1qRX3xQl0Njq+STcfakU9sUp
O1OD4jK8o3796rd0a0lYw9OlMZSce9Pxt3zShe/pUToklYzw9s01vKPeiSQ0dRCIkZIpkyq
WP2GxLlqa8uMgDcmixGYkLMMELtQTISmT26VE02CeNxihYZFBJIyTUMzmSTG+M4FJnlUnqx
OAPSnQpyHnbsM09eSi7SiJyKg5m616NDKSa9l52wBmjo4xBHgYyBkn0qN0Han10D3Ung2/h
L5Seu9SaXbqsfzDd9gDQqL85dgHPLnc+gq3DR45RtGuwpZOlRRXkkknjs4WupMkuQiAdcZ3
P6V1nh7Tfh5rPLb6bZWdzPHEryAqWIz6npmuKXt2LucEDESDlQGuifBSLl1K/fG7RDf86aC
2gR0S60nhjRbJrq50+yt7eP6naIYFcP4/udCn19n4eULbFB4nKCFZ+5UV2L4nEjgPUMdcL/
AFr52lBDYarH2RiIFDKWBK5BYA7kdxXe+DJuBdZtUtdH06ASpEGkjlg8w7HJI33964NEnMu
cbGum/BocvEFwMYzbH/vChZEdF1vSeFtO02W/1PS7YW8C5dhDnA+wrinFt3w5dcQmXhmIRW
ng4kwpVWb2BrsvxI/5A6r/AO6/uK+dYk/dZHcZosjPIf3xxtvU1xuF9tjUCEl896lkJCn33
pfIpCm0gIOPSjXZvERh+Legl2cUYzgFdunShIsgERv5n9M1PC+VA60GMs5UdSafA5zynqKp
lGzo4slcFmzqU5B1qF1wvt2pkTFpuUU5pGQMp3B9e1Z9rR0NykrImGGxjrQ00J60WvXcfnS
OPLVkXRTLGprkqnTBpvKSKKeIdT1qPlz2rSmcmcKY2KLJzRCr2FNA9+nWpMjG1BsiR7kIYq
wwfSo2HQCpBzOxYtmmODnHaogy74GgHPXr2py5xvTUB5tqlC7jIoN0PCNiYBFDSgo2DR0rI
SAg5cChLpsOoONqWDbHzRSRFzcpyDjFERXKuME79qEI3O+xry+Vs1c0mZIzcXwHkkk7Uirk
9a9GeaPPYUq7kelVl3fJ4gHrtTd87U/fmx2pr5A2I60EO0N696Q5Jzn9aVcluvWlwRnJpis
bnIGNvyr1eJP8NeogISuBtT+TKAk03G5A/Kn7hcCiChVzy42p+PamRk4Ixtin5BAx1pWWwV
njg9PSvRkcxX1pRknY01CQwz6+lImWTVUz0vYHrSp9FOl269KRMctFdC/7xSM+1dP0ji7TO
GfhbH8pcxNqBVgsPN5hIT1I9B1rl7OAMHpQsnJzZX7U0Bcr4GzzyzOzyOWZ25mJO5Jq14W4
au+LNaj0+3ykY81xNjaNP8/SqqOGW4mjggQvLKwVFHUk9BX0dwVwxHwxoEVswU3cgDXEgHV
vT7DpViRnu+yz0jSbPQtMh06wiEUEK4A9T3J9zXIPirxVDrl7HpljcF4LSQ84X6XfuT9q3n
xL4p/0c4dMVu+L29zHFjqo7t+VcLsrZpH5z0Hf1NDI6XZbhg5y2pdj4bPoX3zRlukcQOYlc
9s9qlEY5dt8Uijcb996wSm5HahpoQVAciqZC2wPpimpbvO5WNMkDP5VvrD4Y/taMS2+v2cg
YBisa8xXPrU8nwstLWURXXFEEEjDPKyAEj7FqujCdcGSWTEpUc0ePG4/SvKldI1P4RX0FoZ
9L1GO+IGfDZeUt9jkisBPbzW8zwzxtFNGeV0YYKmne6PDK1HHN3EhIPLinGN0QFhjm6H1pD
uRnbFKck4OcUpYkrG7bZNJMyg+FExOQM1b6DwzqXE198tp8Qwv+JK+yRj3P9q6HZ/Cfh7SI
PE1nVpJJG6sZFiQfbNPGLfJTlyKL2nL44tuXGcDenunLGfeurf+DHh+8ti+kalKAfxiRZVz
+VYXijhbU+HJFW6QPA5wk8f0t7H0NVyjJO2a8M8UltT5KGTPypyfbehr4rCI0HU74oi6cRR
RhumckVt+CdN4D4hsba21GPxtYlLLIhLjJ64GNulPjV8lOqko3FdnN4YSV5j96a2ZJBCgOS
a7pq/B3AWgWIutTtVtrfmCcxdyMnttQNt8OeDdatjfcPXjISMB4pedQfdTvV1MwpwdL9TlE
EQt0KqMyE0Ndzcx+XjOc/UfU1ccWaDqfCt41tepkSkmK4T6HHt6H2rOhgkZYk5b9arjF9ss
y5I1tiExyLCnhx7k/U3vUyy80bLnciq1SScDIog4hTcktTNGSUrEkZQeVRsNq6j8GsjULzs
PBGP1rllrE1zLtnGd66v8JcDW72NRgJbqP51G/mSAjbce6fearwheWdhCZriQDkQHGd64o/
w24xlkLfsdvuZFru3FGvLwzoFxqz27TiDH7tTgnJxWIi+MqyR850N1B6Azjf8AlVjaXLCzG
r8N+KVjVRpJ9/3grZfDfhTXdD4inuNSsvAtzbciNzg5ORUV78aGtRgaIC3oZ/8AhVxwP8SZ
OMNXlsH0xbXw4fF5xLzZ3Ax096WKT5QOC0+I4zwFquf/AEQ/qK+foow0MWP4DX0L8QFD8D6
mp6GMf1FfO8D4uPDzkAYFGRGQw7z49aklOX5fbFOsbS5vNUhtbOB5p5JMIijJNdU0v4OW4h
F3xBqTRnGWigIVU+7GpXIKOSAHxB77VO45/B9T5T9xXYovhhwRfTeHp+pyvOm+I7tHP5jFZ
nib4X6loiveWcgvrRW5zyriSMe47j7VGhooxcG94QT+KmKSt8QDtkmpEGb5v9+p9J06LU9e
NrLfQ2EZDfv5zhQfSqly/wAjZJbY39RunktI567VNN9ZBrf6V8JZDbeMmu280cu6yRR8yke
xzUkPwy0+5kMScTwySZ+mNVJz9uaq5Y5OXCNeHPjjipvk55ECQc7AUrgBd9gN61XEHw/1Th
6BrhWF7ag5aSNfMg91rI3Tjl5Adicmk2tOmafUh6W9OwSU87EmmL1GDsNzUjK7KcLn7V1Th
Xh/4f69a29tHB42oCANOhZ1Oe/t1rTFeDiztvczlKnmyaVGx1rs2scJfDrQBEdUt0tfHJCF
pH3I+1CXfws4d1iw+b4d1BoiwyjB/Fjb2PcU20RSOUKeb6aQp1FF6ro1/wAO6o9lqMJjlTc
Ebq49Qe4qOJEkkTnYhCwDMB0Gd6qlwa8MVkRCi4GTTh5RXUNM4U+Hms3C2djqE8twU5uUSl
ScdTuKO1D4X8KWNq91dXl5BBH9TtKMD+VTY2N6sIuqZxe4dlbK9D3ocKxYsTn86s9aSzj1G
4isHeW0VyIWf6ivqarhkDpVkejHl5kxD/Kvcpro3B3BnB3EtlbxPql0+pmPnmhjPKE/lUPF
3DHBGg2t1b2usXD6rCByQlucZ9DgYH605XRhrZ/wEgZolVGNj0oEAKwPUUZG3cHORVckXY5
eB+wOM5zUbspGNtqVs74zUZYZOaVIslIdkbE9K9kdsb1EJN8KC1P5gFLHajQliscmvVA1yM
9q9RoG5EgAJ+1SEqr5UZX0NRAkH2p/NlQdqBYuDyAFiT0pwHQZpuFUryvzZG/tTiMnNKyyC
55FBGfemtnm643p6j86RwMjO1KnyWZI/IemJIB9aSMDwy3QU98GFd84NR4xE2addGeTp2Mm
fIwvT3ofl9aUsx2ztSYY+VRlmIAHvVqVGdtt2zo3wf4bF/q8ut3EeYbLyQ57yHv+QrtLuqI
Xc4VRkk9hVJwboi8P8L2Vhy4kCc8p9XO5qu+I2tfsvh1raNsT3p8JcdQv4j+lFtRVsaEHOS
ivJyfjHV5uKeJ5rsEm1jPhW47BAev59aCWMRIFXtThjAVdgOgr2Su1c+eRzZ3MGnjh58iZb
HpXl647etLg8gxv60/lAi5sb1Wab5N18IpWfUdSVjkLGuP1qu+LSA8UwHG/yw/qatvhPMJt
Q1A8iqViQbDrvVV8WW/8aoF/9mH9TWpf9k5Uv/1ME+H3F9zousQ6dczM+n3LhOVjnwmPQj2
rW/FLheK80065axgXVsB4vKP8RPf3FciZmjcOuzKQR+VfQepTxzcE3E82OR7Els/7lWQ+aL
TKsy2TUkfPatg8zAH29aktbWe/vIrW2XMs8gSMe5poQiMMRgHtitl8KdOW+4sa5ZMrZwlxn
+I7Cq0tzL5PZFs2upXVn8M+C4oLVFku5PImf+ckI3Y+wrjeqaleardm6v7iSeVtyXPT2A7C
tt8Xrx5+J7S0z+7trfmx/tMf8qwEo71ZN80UYYvY5vs03C+vXXD1zFd2znw8/vYvwuvf867
a8dhxHooDqs9pdx5wff8AuK4DGMQDHQCuj/CPX/mrW70WV8vat4kQJ/Aeo/I/1pMMuWvBp1
0EoRmuzl/F2jXekcTzaVMDyx7xP/Eh6Grv4fxrBxpo9ug/Ezsf+ia2Pxg0lXhsdXjUc6MYJ
D6g7j+hrF8COf8Awj6fhhgMV/7JqyqkooxqX+nKb7fB0H4xxmXg6NAOt0mf0Nct0PiWfhLU
Yry1ZuVCFliB2kXuMV1L4yStDwajr1+aT+hrg8jtI3Mxp5K2Z1kUYtLyfS2saZp/HPCfIOV
o7qIS28vdGxsa+b7myuLK/ntbxeWa3cxuvoRXa/gtqzXvCs1hI2WsZiq5P4W3FY34u6T8lx
mLmJMJfQhzjuw2NMytmKtojIcnZV71BKxuJxHH64om6b5eARA+ZuoFTaVblY2uHUH+GkulY
obawLaokSLmR9q33womX/SW/towCI7dedvVs1hXm+VtWuiBznyxg9z61q/goWPEOoljlvl1
z+tJjVytjG/+JMaycD3ytuPL/WuHSXEcEuSMlBsPeu4/EosOBb8r1wuP1r58upFBIzzP3NP
JXIDIbiYzzFmNdA+CZzxfd/8Awh/7wrnQ6Yro3wSX/wAarx//AGUj/tCnXAF2dN+IRxwNqf
8A7r+4r5zgYfNDHSvov4i/8hNU/wDdf3FfPehWTalr9hYL/wCcTqh+2d6jC+zsPw44etOGu
H7jifUlCzTRmQMw3jiHTH3rnfF/F2ocU3TzSzPHZq37m3VsKo7E+prp3xcuv2bwItnD5Vnl
SHA/hG5H8q4mcNH4Y/hzQZGD291PYXUdzaTPBPE3MkiHBBr6P4K4mTibQkllK/NxAJcKPXH
X7Gvmx8V0D4Way2mcQQK74hvf3DgnbP4TUboaCuyw+IfCSaJraarZIFs71/Og6Ryf5GueEc
9xM3bOP519Gca6YNW4Sv7fly6xmSM+jLvmvnGJi8LMfxN1pWqdlylcVH6n0TwCipwNpiDoI
j/U1w26/d6pcvGzKyzuQQcEeY13H4f/APIXTP8A3R/qa4fcj/7Uu8npM+3/AEjVeXpGvSK5
yOufDrieXXLCbTdRbxbm2XZm38SM+vrWH4+4Xi0HXGmhGLS6BeJOynuKd8OLlouN7dUOFlj
ZGH5Z/tWp+Lxj/ZunIf8AEMxx9sUL3Y7fgelDU7V0zlcZ2J2Fbb4Uj/xqlON/lz/WsVyryl
c4BrZ/Chv/ABskX/2Y/wBaTH95FuonGOJxLP41qGttKJPSR/6VjuBuKJ+GNZjJkY2M7BLiL
Owz0Ye4rZ/GgZt9KH/rH/pXLvB5kOOnQGtLfJya6O8cdcNQ8UcOuYQpuoV8W2kHfbOPsa4N
b86Aq2QQcFW7Gu+fD7Um1Lg6zaRi0kIMLE9+XYfyxXKeNtHTTuL76KMcsbt4qj/e3P8AOhN
qrLcMZepS7KbSr+40vVbfUYCQ9u4cY/EO4/SvoSN7TiPQQ2BJbXsO469R/Y189hCB2rpPwp
18Ym0Kd+mZbfPp3X+9V45c0a9Tgahv8o51r+hvpOq3FhKCHhcgH+Jex/SqR05Dhs7dDXZ/i
poBntYtbgXzw/u58Dqh6H8j/WsFw1w7/pHr9tZFcw83PMfRB1/XpRTcZbSvJjjlxerHvyX2
hk8CfDmfXHULqmq+S3B6qvb+W9c5UGZmlkYu7nmdickk9TWy+KOrjUeIl0+E8tnpqeFGF6c
3c/2rGI5jarH9DCuHyOkgwCR/KvQLykkk/lTpHJAxjepIVHKduvUk0t8cllJySiRByw2Gd6
8YvPltzRXKqjG2aDuAxccuSKWMr6LcmN4+xrzBRhRvTOV3BZjgCpFiAXJwSKikkz129KdfQ
ol9RhCg4xXq9nv1zXqYQWO4YfVgiiBNGaricHbanqTjGCc+lRpDKbQW0i5ypzSo7zPjOF74
qFUbutEx+QDCNSOqLYW3yELgDHSkkXYEdKj8U9QGPtipGlQpgMQfSqdruzY8kXFpiNjwD2w
aZGQfKRn2zSggpyscEnao5CYUJxVq7McuhrR5JaP6f6VfcB6T+2OM9PtmUNHG/jSZ9F3rPQ
XWPqAz2NdS+C1gk15qWqBMcirCpPYnc4qxdlJ1vpXE+O9a/bPE8wjfmgtMwpjpkdT+tdR4x
1teH+Fr2/ziRUKRD1c7CvnywueY4kbLEliT3NV503Hg16OUY5eQ8EFtqbg82/WnhDnmXpTy
ExluvpWCzukey9TXucsOU9KjM0YkKsSKvJOGLmPhePiFpUWB2wsbDDsOxH86bayv1IXVmn+
EvL8/qJU/82uR6Ve8U8QaVY69Hpms6XFcWk8PMZigZk3/AFx9qofhIuNR1Ig5BjX+tDfFYY
4htmDb+BjH51pUnHDaOZOCnqWmJrHw1ivxDqHC90lzZzOOaIvnkBO5B9vQ70Z8RuKLe301O
GdPlDuFVbllOyKPw/esboXEmocM3q3FpMTGTmSBj5HHfbsfetvxdw1acU6JFxRoiAXDR+JL
Go/xV7/9IUYtOL2iyi4zW92v52cskyCBzZHaun/BuACPVLjuXRPyxmuXzHYH3rqvwbkDWOp
p3EqH/s1MXaG1HEWjPfFV2Ti+RMDDwIaw83+CPbc10P4vW3JxDZXGNpbcj8wawMiBraUnHk
60suJlmNbsFfQcLrw7LY5bFXHwyvnseObN2bAug0LfmM/2rNIQIm3wQKL4WuGh4m0+QE5Fw
mPzNWxjV0Y8mVzpSO5/EqFZOCrx2/5krJ+h/wCNcg+HUnifEbTX7GR/+6a7B8TH8P4f6qdt
4wBn/eFca+Gf/wB4GlD/AGm/7pq2ubMzm9qidM+NX/IpP/ik/oa4SB1Ga7t8av8AkUn/AMU
n9DXCk+sfeoxH2dR+B0rJrGqW5Jw0Cvj88VcfGW3QR6XePtyO6E/lmqP4JLz8TajJvtagf9
oVc/HKbl0fS4h1a4Yn7ctTtE8HIY0a9vAF/Ef0FaBE5uWNQOVVwKp9LBR2kG2fLWhi8sS49
Kz5XXAUUN7NJPLj8EZ5VUV0D4Kp/wDbmoyYxmBR/OsDeEeNyJ5QD/Oui/BuJk1W9J6GAf1q
2L6B5Nl8TDjgS/8Asv8AWvnq4QK+c5r6F+JgB4Ev8+i/1r58uByuBTPsjB/710v4JxH/AEh
vJD0+Wx/2hXNwMvgd66v8I4/A1uSHv8qWb9RQb5SAuzbfEbA4C1TP/ov7iuL/AAwgFx8QNN
5hkJzP+i12f4kbcA6p3/dD+orkPwtxDx3p3NsXVx/2aZhfZvPjeCeGLMjoLoZ/Q1xxOgYHr
sK7j8Y7Uz8CSygZMEyP+WcGuFxElVx2yaEiMhdeUkHrmrDSbh4cSqSpgYOD9jQMu7sadbyF
EljzjmU0JK0NjdSPqW3nXUtFjnGCtzbhv+stfN0tqLW9nhO4SRwB+ZrvnA8xl4F0uRjk/LA
HPttXB9Uk+Y1K6lGBidxj/pGpPosh3Z3fgEf+I+l/+6P9TWZk1LhHim5m0rVbaKwvA7JHcR
gJzHPZvX2NafgL/kTpn/uj/U1w/UQP2rdj/wBe/X/eNVzbSia8EFJzt0/c6TwzwPPwnxHLq
N9dRPYQRM6XJOOu2COxxWQ434o/0i1tpISflIR4cAPcd2/OrfgjjOSG+j4f1ZxdWF1+6Qy7
+GT0X3Bqt4+4OPDWoi5tFY6ddN5O/hN/D9vSo1ceBd7jPnvpGXLdD/Stn8Jv+V0uf/wx/rW
K6Hc1tPhKc8Yzenyx/rUh2Vzba5Lb42OVt9JRRu0j7+gxXNYR4cQaTcdh6V0z40D91pB9JH
/pXLCz3DiBPzPpTT5YMNLmrfg678HLtp9I1CIk4S4BH5gVWfFeIJxBaygbyW+/5E0f8HIRF
Z6ljO0qg+nShPi0QdZsVGxEBP8AOll/2zRp01qaZgDnBGdqI0u9l0vUYL+3Y+JA4Ye47j8x
UYXuBShDWezrtJqjv8EtpxDoaybPb3kO4+43/SsbZ6cPh5wzqd/cMrXkzmOAj0/B/mftUHw
t10KZdDmf1lgz/wBoVP8AFpXex08A+XxWyPyrU5Jw3nGUHDL6Phs5XKGuC0kzc7tksx7mq2
aMo3t61cMnLkjpigrq3ZrdpAQBnpVWOfNF+uxKtyQAGOcZBo2DBUECq4YVvt2FF284UBDsO
1WzVrgw6ecYzTkESnA6UPvnYU17kM2AuaY0rk+Vf5UkYtItz5VOVolwT2oSblBwD0609klI
JJoYqe5NWRRmm+B/l7k16lAwBt/OvUxWQMDnIqWBihBPrTCpB3pw6bGiHosHHftT0wV+21B
NcMwUHoNtqmjnCryn8jVTi6Nccy32Wc92s9tHGIFRo9udepoZgCh2GaaHHLld6ZzsX7H0qm
EKfBty5U0ejXmBXGahZS6sB29alibEhB2poIWQ5O1Xo575RXsvKdu3au+fB2z+X4HS4Iw11
M7n7ZwK4XeIFclRjIzX0jwZbLp3BOlxMAoS1Vm/TJqyLsolFxlRhfjHrSSXFpoStjlHjy/f
ooP9a5YuYZQSOlG8Ta4+t8U3+pE5R5SsYPZBsKAWTnBU9D3oPshb2134icimpAGMmOuaq7e
XwJAGGRntR7XJjlHhIS0my4Gcn0FY546lwdjDqLx3J9B2iaNLxDxLbabEuAzc0zj8KDqf7V
tvizqCWFvpmiWoCog8RkHYDZf71oPhzwlJoOmvfX6Y1C9wXBG8a9l+/rXL/iDqf7W40v3Vy
Y4CIU+y9f55rSoKMKOfLK55NyNf8HpBJfaif/VpUfxWwOIbQ/8As5/rUfwXP/2lqgH/AKNP
61J8WDjW7Zv/AGc/1qvIqxUaMEnPUW/Y59PgyDl6e9dn+FpduDUV/pWeQL9s1xyNfmRkDBz
XbPhwgj4MtVHXmbP3zS4H81D6uLWO/qck40sIrDizULSFeWMS8ygdgd61PwgvFj1m/sicGW
FXUeuDvWe4/wCb/TXUWIIzIAD+VD8MaoND4jtNRYnlRuWTHdDsaikoyJLG5w+tI6N8W9OM+
gW+oKu9pL5j/sttXIYyrQyo30gcxx3PYV9HajZ2+uaNNaOQ8F3EQGHoRsa+fptOk0W+uLS+
Qh7RiGz+M9j9sU+ZV8wujk5fJ7FLGVDMr9SO1F8IW7XXGGlwJ1a5X+W/9qA3+bBcdSfyrb/
CDQ3vuL5NSZD4GnocH/bbYfyzVsTBM2/xlv1tuDBa82Hu51QD1A3P9q5h8M//ALwdL/3m/w
C6at/i7xAuq8Ux6ZC/NBp6kMR0Mh6/oMVUfDQY+IOlb/jfP/VNN5KmdM+NX/IpP/ik/oa4b
EmZgB1xmu5/GnH+haE9rpP6GuF2rk3ibEljygDvmoyM618C7JuXVtQI2LLEvv3NV/xw1NZd
c0/TY2yYIjI49Cx2/lXQOE9OtuCeCIzessRAM85P8Tb4/tXB+JtTn1via8v7jIaaXyj+Few
/SpZH0Os1MdqebqSDV1bjMIzsSMVSo/nZBthlH6VbhytuSAfKpO32rJkIimVBdXjKO7kCun
/CjCa1eQr+C3XJ/OuaaIpkn59xgV0v4WYXiC+XuYAT+tWX86QUar4mDPAl+PZf618+3EfLJ
yk5I3r6E+JGP9B78t0AUn9a+eZHLlpDsXO1XP7wGEaZbCe6Dt9Cb10v4VPz8U3TetscD0HM
KwdpA0FqsaDMkmMke9bf4Vso4yuoozlI7QqD6nmGaqTuZEbv4hkDgXUyegjH9RXDeD775Tj
PSronCJOqsfQHau5fEVPE4E1RfWMf1FfPEjfLRqsRw4wQR1zVr7I+z6X4o0wa1wzqGngZM8
DBP97G1fMsfNGhDghlyCD2NfSXBmvx8R8MWl8GBl5Akw/hcbGuP/EzhttB4imniTFrfsZIi
BsrfiWjIjMOfT9aaG5Cx9qXfc+po3RNKm1vXrHTIVLNPMAfZQck1AI+hNEYaP8ADm2klPKI
bDnP5rn+9cBLM0DTN1kYu3tk12T4pavFpPC8OjW7csl0AnKOojXr/auMyAtbk/hY7D1FVzf
KRrwrht+x9BfD054F0s/+qP8AU1xLVgRq16x//EP/AFNds+Hn/ITSv/dH/vGuKauCdWvQT/
5w/wD3jS5XSRq0cbcwKKRhdQyJkMJF5ceua7/xRYJqfB15DMAT8t4gJ7MBkH+VcE05QdXsw
+AvzEYP/WFfQnELeHwvqLL2tHx/1TTY1wzNnbc7Z85u5wMVsfg/IZOM5j+EWpA996wry5UI
vUjf7VvPg+AvF8qKBtanP61IqiuTsu/ja7Lb6RyDLGV8D12rmkcXykQz/iNuzeldQ+MiKYt
Jds5WR8AeuK5lbW82o3sVtCC8szhFA7k0uR80a9NCo732+jsPwmtWh4Ve5ZcG5nZh7gbf2r
HfEnVVueMZYVIK20ax59+p/rXSpZ7TgrhCNXK/6tCFRR+N/b864hdv81cS3dywMsrF2PqSa
GRpRUS3SQcsksvga06gehqFZ5ASB1NNlaMgEOCegGd6lW35Y+d/qqn5Yrk1PJOUmoml+GwP
+m1sWOf3b/0rZ/FQf/Ztif8A1xH8qxPw2cnju1z/AOjfb8q2HxgnNvoli6rljcYH/VNXU3i
aRgc4x1MW+kc1y/PjYCgtQmVI+UOp/wBmoZZbl1Mjkgdqr5mXP1A/nVeLHzbY+p1PG1L9Ru
xJOafGSSNqiTG+4FSI4Udc1qOWgpVXfAGaX8XT9KZHIDj3p2TnvVbNMWn0eI3+1CShSx+9F
nmO+NqDnGH6UY9kzdIaOnTNerxBO9epzMRPkinRkYwa9y9j0rzAgdOlEI87ml5tsU0HODSt
1BxUIPimMeQRkGiUKscjpQe/XNKGZGyu1K1ZZGbQUxCyZpGwW5qQMJUyCNuopC23ptQoZtD
ruMHwh/EQM19LTaabzho6bFO1v4tsIhKgyUyuMivmiaZXhVcbiru2+IHFlvDHDHrUwSNQqg
qpwB07UYcLkmZqUribR/gTHjEevSf9KEVH/wCA25U+TX0x6GD/AI1lG+JHGP8A/eXH/wCWv
+VRj4m8ZocNrBI/90v+VNwU1Rs0+Ct2Bh9biI7EQnI/nWs4Z+HGk8PzJdys19eJ9MsoGE/3
V7feuSr8TeMQOYatzA+sK0XYfEri69uo7RdTXxZnCIfBHUmhwuR7b4O46zfppmjXl85wIIW
fPvjb+dfMhne4keeQ+aVi7H3JzXavinfzWfBUOnNJz3V86RMRtzYGW/niuKvE8ErRSjlZdi
KEmroeEXW7wdW+D2kajZyXt9c2kkNvcRr4TuMc/wBqJ+Kek391JFfwWjS28MJEjrvy7+lYa
D4icVW8McKaliONQqgxKdhUt58Q+Jrm1aE6j5JVKviNc4PUVXOnHaaMClGbyKim02ZRLybk
k7V1b4Vaws1leaTI48WCUyID3Vv+Ncct2aFudGwR3FH6Xql5p+oJeWU7RXMZyGHf2PqKqS2
T3GuT9bD6b78G5484Y1fUOLmGn2Ek6TqJOcDCj1yax89h4bFJVKMCUdfQjqK0l38VteubQW
0aW9vI+zTRglvyB6VSD99ayyvKCy+ZmY7k1TmcY8xNOljNxayJcV+xqOBOPo9GlXh/XJeW3
/8ANLpjsoP4G9vQ1sOK+CrDi1IruOYRXMe6TJusg9G9RXAdRuBczhevl2NaPhfiPU9NgWCz
1CWEJt4fNkfoa1bqxrcjlxx7tQ443XsXN38JOI7nVFMZtI4Sd5TJnA/3etaHXNa0n4WcKnS
NKdZ9VnBPXfmPWRvT2FZfXuM+KHsG8LVpIx0bw1Ckj71gbmZ7oGSV3kmP1u5yW9yabFKLj8
omrxzhke/t88EdxM8lwtxK5dpPM7HqSeprpXw34I1tNb03iNo7f9nks6sJctggjOK5cWJAH
pVxY8V6/ptolrYatc29un0xowwKtMbZ3f4k8N6hxTw0un6aIzMJ1c+K3KMDNYbRuD9B4CmT
WeLtVtpbqHzQWcPmw3rjqT/KsRdcW8SXlsBLrl6cbECTGf0qjuOeSQTSO0jtuXdixP5mjYL
N7xnxtecVXUKoGt9OjcNHDndvdvf2rH6mpF6HB+o061lMluMndDivakOYRyYx61V/uATMvJ
4L5+qTJq3dx4UiD/0JNU8zBrOB1PU9KshIHRj6253qqS6CQcNo0shijGXdgq/c12bgzgu94
c1S5vbu6hlE8QQLGDle/euMaM5S0kZNnD5BHUGtC3H3FEUwjj1aQqiDOVU/2pk0ptsKOv8A
GGiXHEfDN1pVtMkMs4ADuCQN89q4NrvC9/w5ryadfeG+IxIrx55WX/Oj5/ifxeJuSLUx6Y8
JTTZNTv8AUsahrl41zMBhcgDb+EAVZOSSsHZE7/K2Ycj945wo75OwFdJ+HvAmpcO6m+q39z
A/j2/IIowcrkg7muWSNLdXgnfKiM8yDP0n1qzuPidxRB+6g1QkKMZaNSaTEq77JaO2cVaRP
rvDd5pltKkUtwnKruCQN/avn/irhG+4Q1CG1vpo7hpo/EWSMEAjoRvRv/hM4yIydXwT2ES1
T6nrGq8RXaT6ndvczKvKrHACr7AVc2Buy44D4yuOFNYYlWl0+4wLiIdj2Ye4rtV/Z6Fx/wA
PGITJc20gyksZ80Tevsa+dJSsCci4zU1jql9o2JNPvZrWVjljG+P1HegmRM1+ofBniS3uyl
jLa3kGfK7P4bfmDWp4e4b0v4XaZPr3EF5FJfMnKqp+EfwIOpJ9a58nxO4xEZU6yx9/CXP64
qgvtSvtavDcalezXUg/HK2cfYdBTB4LriTiG64j1F9TuRytNtHFn6E7CglhuLlUtLWF5ZXw
qoi5Y/ahoD4gVzsoGAKPstTvdK1CC60+Uw3EZJDgZwKzvs6GPmDf0o77wTZXOm8H6dZ3kJh
nijw8Z6qcmuMcWaTqWkatcyXlq8KTzu0TndXBPrVovxB4pK5/aIP/AOUtVWvcSaxxBarDqN
2Zo4251XlAAPrSzyQlwa8OmzYbfHJRLKylXQkOjBh9xX0NY3cfE3BviW7Am6tShGejcuCD+
dfPCjOSR9O5q34Z411jhq5ZdPkWS2k3eCUZUn1Hoasg6OflX6g78Ka5Y6dcale6bNDb278s
kkgxjfGQPSuh/DTgvWtG1oatexwLbT23l5JeZjncfyrD8ZfELWOJbUWUzR29sxy0MOfN/vH
vQ2lcWcQWNrHCNYulhjUKqBhhV7AbU3C+YSKcns6Ou/EXhbVOJobFNN8HMLsXMr8oAIqk0v
TuHfh0nz+q30d7qoXEcMO/KfYdj7msLc8R65eKXn1e6aN+i+IQMflVaTnJJ5idyxOT+tVPI
rtI6OPTy21KXBfa/wAVX3E+oNcXZ8KGPPgwKdkHv6mszPcc5JZuuygU5pxEjkdxVcZjzc3f
1owi29zKtVmUYLFAILKm5Iz3qU6pJHAIgM53BPYUCqmRixyQKeIhzczHmz2qxxT7MEck4u4
ujffCnSdXm4ptdXaylOnhHX5g/RnHat38UdH1bWNHs4tItmnljnLOFxkDB3rlmk8Xa7otil
lp9+0NupyqBQcE9etFz/EbicRcv7Ykye4VRj+VByVVRbHG09zZm7u2lXyTzsXGzL6UC8SKf
tUs15LPK8sjFnkPM7HqxqEtzjYfrRimlyJlnGUrihAikZAO9SpbKy5yc0wDy496PtkHhZPr
ipKVImHH6k9oBycrdT+RomIkgHnbbrTZoiJDy9P61LChVCGH/Cg3aDHG4zpni5336UNMcOc
0Q5wdiKGkwWyCPepEmX2I+bPr+Veppbfv+VeqwoLaSxhkOE8hoeXTp1XYc6juK8rzRPnJI9
6Ij1Jo9nXy+1Jz4JZVbo2CMU5sFasma1uHYbDm381eTToZkPJJhv1o2RFWKc22KmbT5o3ZO
Xmx6VEyFTysCCPWjdhHxpk8wP3pJD60sblD0yKRslt6nkbwMDc3alxvTQPMd6ceg3qAFIyM
43pCFZMEUu4UEbA0nI3fBFQYiR/CYgmibaeW0u4b21YCWBxIhx3FOks4zZLcCdWdjjwx1FB
o5jbkbagnfRHFx4Zq+JOM7/jM273cUUElmpKrFnDZ6nfvVEzM55nYsT1J71EF5GEkZw4ORU
zYHK6/Q/T2PcUr7Hi2lR4E526UuTgjelZGXl5lK824PrXgOoJoFvKERzztjoO1PjYq4IOCK
jUf4hz0PQ0qjG9BoeMmqCWlBkBK7j+dNM7Fim4BOTvUZwep3qOeXkgc7ZxjNVqCs0PM9r5B
YWBunlIyucAUTbTeBdBgeh29xSRBDaIqqMgZyPWmlVKcjEqw3UireHwYqaqSf1/M1BZLqwf
G/MvSsjcKYJ8EbVZadqLW/lI5lPVf8qi1fwrhBcRZwT09DVWOLxyrwbNRlhqcSl/uRUyLyy
ZHQ0sWSSvp0pxHMCjHB6rTEJWTO/pWs5DJovMjp37U9QJ7Zlx503+9Iq8j849c0pBtrkSDd
Sc/cUop60l8OQp/EKNuAZLRx3U5oS8hWNhNHujb5HajLeUTw+5GCKV+5CBHL6YRnJjfajbe
f9xzHfCFT+dV9upxPDnBxkVJaylkeLbJBIoNBDdIYLBIufqNekbkWWXb0ofTWwmD6mvXpMs
qWsfb6sUlfME9pdl85cmR9kXdj6irW4IJzgKqjYH8IqGKSOxtvCABPVsUFcSPIpec4Q7hPX
71OZOyDbzUC6ckWydM92quyebPcmvSOZZP6UTb24AydzVvCQoxY3kYBTv3J7URI8dpGEj3b
1NRS3Cxjw4sZ9fSoCuN2O59anZCSIczc7nJzTJ25jkd6fjliyTgk7VBnnfPQCiQUjEfTFNQ
48oOc96bK4ZgB0FOhTmYAd6IUrLGEDEbfhUfrU8Cly0hOCxwtDLzSTCGPoBjarFFAYAZwox
ms2R0dnRwcnb6X9SYeXZc+9NOFBz0qQlcLj03pknJ4bMxCqB39fSsqZ1pParZW3jeFlegO5
xTIVEaZbr1Jp3IZ25yuQN/vUF3IUXk7nritkf/ABOBk5by+PBCo+YuSc9/0okZZsD6VO59a
ggUhdvqb+VFovIMY7VZJmeCvkf4jgY/lUct00QHc+lNmmWFB3JoFi0j57mhGCZZPPJcJj3m
d3y5yT0A7V5YmYguamih5BzHBPpT8YPNnpTX7FFN8sYcKOUbUgYDrSnBPmpvKdwKIBfFYbc
xpjN67/ennamHruKgGIGBGcZNOXGc004JOBtT1UnYCoA8C7bAdaNiUxpgnJNRxoI9+9PB5g
eVWP2GcVXJ2a8HyO/Ip3PuK9v3rw3xjvXicUpfLnkjm23xQZGc70TOfLnNDFTirI9GHI/mE
AJGxFepQpxsf5V6mK6LQsM/RgUhhWQHI3FS+EVPQ714J60hAKa0IUsp6VADJEwYFh7irXzY
xjI6ZoXlUs0RGM9KawCR30qyhmwwPWjVurS4HLKoUn1FVwjyGjI8y70oi5wCDv6Gg0iWHS6
XBJ5oXAPsaDk0+4jz5eYD0pOWWPDKSMelTrqM8aHJ5vvUpoNleUYDzK36UnLiraLULeRAJU
wcb05orSb/AA3XJqW/IbKgk/T2Ham7/arOTTD1X+tByWsyAkpkeoo2g2RqfbNMlj59x1qWI
KHXxAQM705wvikxjyZ2zUvkdK0DQycvkYbUYgDAxk+V/wCR9aHni5lLDGe9ehclcE1GrAnX
DJ1dyDG7eZNt6cN/vSToWjE6nzJs4/vSJJzLkAe9KWp80xhflWTm/ip8AJi2oacklx13zRF
uT4Q9MVGuAQfzkmM9qgvgBGB6miRjG3WhL85gUnrzdKWPLLsjqLQRaop6HbFTfLo5bLYx0q
G3/drFjbmXNEqSCSd8VXNu7Rq08YuFSQFIPDJRhgjoaYHE0TRNsfWj7orc451UbYHKMVWzx
yWzh+qnbNWQla57MefC4O1yhlwQ6ICuJF2JHRvQ1ACWPvTxJk+boelI8e/Mv6irkY27J1Y5
3H3qYp40QB6r0+1CLKCMAeYUZayYIBHWgxWJbuELWsv0N0JpoV7SfHVc7EelOuEDDB+oHII
qNJGIMb9e2aAB8hEd2JF+lhTLdgt2MdzVhDol1cInkVA24LH+1XNnwUlxgGWV3PcbCqpZoR
XLLI45S6M7DKkBXfbmOcU6FljDys/719/cCtJc/D6eEApMeu4cdqqr7ha+sXLvyyp6qd/0p
Y58UumGWKce0CxlQOdup337UDdXLSvygH2FOmaVpORcjGxJ2/WlVorZckB39TVyRWegtxGv
iTYU9hUU9yz5VTyp6+tRyzy3D4AJ9hXhBjHitj2HWmrywDUHM3lGTU2ApyfM/wDIU0zcg5Y
xyjv603mwN9zRIPPMwy7bChy5JwOmaezNKM5woqPAztUCeVQWxmjsC2jHd26Af1qCKMlhyr
kj1o6C3Lz87nJ7mlm0jRhg5Okia1h+Wg52+ttzVgqwLACCwbGTn1pLeze5ikuOYeHFsAe9Q
3BIiAA61gk98uz0GOKxQ46IpZGZvKftQl1MWZYQ55R1FSyuIYyW6kULChZy7HPc1ohFdnM1
GSUnt9yyTlggDSbk9vX2qsnjaa6Krvvk+3tU91OxVHGd9owR+rVZabYolqWmH17kmgnsW59
lkovUSWKHSK5UEYwOvc02SQRqWOR96mlwZGZcBFP61WTSGeTc4UVZD5jFlXpukN80zEk0VB
DyjmOOY9KSCEY5z26Cpicdv1p2ymEfLHEc2QQKjcen0inliPuetNO436ighmQ5GcZp4UYNe
CAEe9e33piuhgGTSMu2PWpMHG3Q+lKq+XmZqlkoh8P/APhR8FsQod9vQUy0hbxfFZGIHQY6
0VJHcM30HeqpzXVmrTrFH5p/oQygyKQOUFf516GSWJWCPyhhg470428g2Y8p96mitOfBbOK
rcoJcizz3K12DKHOQFz9qlWBmIyMfberNLXChVXrVhbaUeUFh17VknrEuir1JvhFD8kG35c
/cU4abzDAjA/KtOdNRVG1K1sI1GF3rM9bLwJVmWbRmztHj7V6tOVY4zt+VeofbMoKM4b6At
vEQKkTwZ1zGQDRn7It5U52fk9qpXxa3mI2yoOK7Sp9AYSUKHBqGeIOnMowy9KJ5+c4zvS+C
TUslFawyvjqPMvUV6JlDBh9L/wBaLkgMb86jKnqKgkjEZIAJjY5G3Q0ydkod4Ypk1tzo23a
irUpKCHwGFSTxgwsAR9JoXyGisSz5olxtUbWkiv5Tn7VYWx57ZTjIxUiICTtijuYKK4T3MJ
wC2PSpE1I45XTNGSRr2UZpjRo2zxr98VLTJQxbq0kwHGCfUV75W2mIMZXPsahezUk8uQaiN
nKh8jVOCckzafKuTG2fY0DNBJbPzunkJwcUSJLuHbmP9ac94ZIjHNGCDR5JZDDOEbDglW2P
uKjdPlpzHnKNup9qdBcLGDDINh9B9KOkMV/YciqomgGVwMZHcVGqY29tUVkikl9u1TadM0S
K64JQ9CM0Ta/JXUBDxskoXB5G6/lUGn20clw8PjFPQMOtCT4aY8J1JND3ZpJGc4BY5oG+cm
TkParoaeVbAuI/zBAoO+0hzL4i3MBQehOaEWrHySTj3yQWzlok7lTii1fqSdqG0+EyCSLGS
OuKJSHkLIwOeooSRZiypVbF2O21eKBxyMObPavMhVfemgbiq6NammB3tlGih7dmO3nU9j7U
GmR9qu5l8MNEGVgwBJG9Vbx+BLlkJjPpVuOVrkx6nEoytEDYzn+dSRSEEHP5VKbZH3hkB5v
wtsaglieLZhj3q20zI4tBUj5RfX0xRmnWwllDtjlHb1qrSXIAJyem9XFhzy4iGFXuT0ApJ8
IEVyavTJLfHKsRnkO2CcKPzrZafZkRAyFIR/s+UfqaxWmSFWVNPjTI/wDOJh39VX/OtFarb
xv4upSPPzMBzSHOfsOlcXPFt0bsbo0DQWEoBadTjuJKodfsY/BWe2m8RNwyE5/Q1prm0srS
MLOkQjI2Ph5BrJ6tY2imR9OvQpYZaNDt+hrHiuOSmaZ04mE1qxhmRp4DysDuRtn71mgUDed
S3bGa1t5Iw5oLhQObcOO5rJThY5mCk9a9FgvbTOVPseZCF2wg9BUTSimFubfvSY9a0UIO5y
d69zmm/YHeporYkc0vMq/brU6ClYwMxG3SjbW028SQH2FLbiHxP8Niq77DOTVlFDNdyAECJ
B0B2AqnJko26fApc9kHgb8o2HU4qdAHbkVuVVG5NLORtEmy929akSNeQAbms0pWjrQxKMqQ
niNGOVQSnflNNnkTkBDeYdvSi40I2VQz46HtVLeyJIzE9jgkdz6UMaUpE1OR44WiGV/HmCD
PsMVJgY5FOEX6yO59KGjjm5TLglehIO/5V6e5PIIlACj8jj3rXXhHE39yl5C7VTeXA/gTb7
D0qynuCycq+UDYLQ+lokVqCMEt71Fc3CqzOjAhdgfU1TJbp17HRxyWDT733IGupiMxKfKu7
kdzUUEPiecjCjoPWkhiMz8xzyA9+9WPIPBwO3SrW1FUYceN5pOTICMdNqVRg8xP2pTkjDdB
TWON84AqCsTmy3vSE7bimNPGmDnLegqBrlmPlAFOkVuSQRsGwdq8ZIwdz+VDIssp2UtR1vp
M8v1MFBoScYrlle4jEsbdSRjtREd9bxAfuCxqxteGY3IMsrkY7DFWKcOafGmeVm9N6xT1mF
ccsHLKRdYII5LEn7tT21e7I8tqqijbiyt4QQgwaHjtEkOMEL96rWTBJbtpKAzc3EjZaEfej
ILqcgDkQH3qxtdMjPVmAo5NCjkO0mPuKqyarF1QyiDWcl4pDi0jmH+y1WC6rLER8xp80Y9q
hbhiVf3lvc8jUv8A4xaecjkukHYnNY5enPpr+g6VBC6zp7thnaP2cUQJreXzRyo+emDVQ+t
20reHf6b4cnutDyppcnmiaSE+3SleBeU1+5LLpymfpJr1Z9pJ0wseoDlHTPWvU32d+/8AUF
lML24I5DKzegrywu0gZ+vYUeED55lA+1TLCBjbpXf3C7RIowFGccx6miUiGMikjgL4xsPSi
YImizzHIqpsYia3UDmI396DuLbk80YJU/UKtHcMp2FDfvGzgYH2qJshUlfCZXQZxVghinRW
RAQwwfY0r6ZcSDxLeMk9wehqu57nT5gXj8nN5k9Kf7wCXTIx4TxEeaNypFGmAEbigUlWHV2
5D+7uQGUn1q4VdsnrSybTCgXwVA2FNYJy45ebfpii3QgeXvTUVVGCKFkIFtUZfoxXja8vRc
ipvG83Ly9O9KWJTIU0LZAGS3U/hAoV7cHYAfarIuvNgj8qY0ZJ5gBTqTBRTz6bzrsuD2IFA
DxrSdc7Op2960pPJ1XegL+BbpPMQGX6SKsjO+wNFNc5gmFzDskm+3Y9xUQuj44lQlWqeF8l
rabeNtjjsfUVDd2bWUvKx5wRkMOhFWcdCmis0nuIUklkwrb7bk1KyKvMgTAPdutVWjXrhTF
nJG4q28cyjDLv61mmpQd+C+O2aryUSymw1MSHZGOGFXDyIHDEAq1CajbeMhPLgj0/rQlhOW
Q2kzhGXdHbp9qt4krKmq4LCRs55cCock7439akE0LxYQZbuTUeAoAopATa6IgeYnO2DipL3
TrlbRLhkxFJ0aoymCT1yf0ouLmuLdoprwpHGOZUbfmNVTbi7R08Sjkx1LspkhkeTwwhJ9qS
WF1A5iWHvRwyDzAEe4pywoyjqSew3NW7zN9n8JlWIlz5e3Y1Z2T4wobY9avrDgi9vo/Guh8
lAe745iPt2oLWNMt9KvUjtZAyMuD5s7+tRyUkZpLayz0+/MMZW3ABA80jjZfYDvR8Usl3Cr
yTvK2Sd+3pVDZOEiUZGc71aWdhKXFzFN8tHnzFzsT7CsUtsXbLVbOlWupwPo8ZuWHK0Q8xP
RgNzWVu2iukM6xLzDIBG351AsM13DHBHDLNHESSWPhqx+3WpLq6uLaEQyadD4frE+4rnunP
g2K9vJkdSZ28ki4YHPN61nJrZJOeQvggkYrUaoivCXEilc9D1H5UYlpwzf6fFaXKyQTxrkX
Ua759/WutilSMMuzCR+Cg86ksP515YXuGxGvKtam84bt7VDPDcQ31uvV0PKy/detU81iUOY
mK+wq71VdF0NPKcdy5IYbSGEcz+dvX0rxBnJCcwX1zTlglJwW2qZIwFx6Uu5LyW+lKVLbSH
Q4jVUjYkjtiiJVZQGmbLdgKhjG/KB+lOZsHzHO1Uy5Z0cdRgeil5ZCeRWyOh7U9JjCdjk9z
UJbAxgAUNPOM5GFH8qKhuZTPPsXZNc3DsSEbBxktnoKEETXHmOViXpXkXxhk5WIdj1Y1JNK
IgBsCei/51clt4RhnN5Hun0MnmCRgYwB9K+tQ21u1yzSv9P8AU0wBrmfBJI71Yp5QIYV37U
z+VUhI1N759IGSKVJvDik5Vxl/YVDJL8xMEU+RTge/vUt3cBEMERzn629TQvJyqDnf2pkvJ
mbtlooVUC4I2604zxRx+Zx9u9V5mfkAlbYDYDvUaq88gGP+FLs9zVHUyj91E818WXlRcD1N
QASysB5j6UcLJIgGY81ScvKNhge1FSXgrlikn84Itpg5dvyFSxQKXwq7eppyhi+M5HrVjbW
4xmlnParZTJpcIdaWZwPSri1tBsTv7VFaxDG9GiRIx139K42ozOT4AkTNIIxhf61A9wcYBx
UEt0nMR6VAZSxIUE1mUG+WN0RzuXfl7mpIRyAA4ryQSuMrEc+uKmWwuSelXvqgBMLckfN3q
xguF5dyBmqsWFyKebe4GCB0rK8ab7GUi6+YjAADdKhmulJHnqpIvFG0XMO+DUJumU+eN0PQ
5FD0WHcH3nhToVkRW+/WqOeCS1JaEiSPujUVJcls79qGPiznC7e9acKlDzwK3ZAJbRwGYBD
3U16iv2MkgDOnMxG5zXq0erh92CmRRp+83O2NqKQAnGMn3qAAruuPzqeHsffcVuZYFRW7jf
G3rinyMccoG1GQh3jwgIWlFlk5bNJYaK0RgDnJ/Wp4osKZZsRx9ubqa9eKsYBzjFZ7VL2aa
58PmJCjYDtVkVYjdF9NqEbeUT4A7DYVW6pd2txaN4iuHH0uBkH70uiafHcMrStnO5rWy6HY
z6LM3hKJFQ4pXOMJJDJNqzmjzF4Fz1XdGHrV/pV/Hd2iE4D4wR71TQ2qO7WwHmDEYqLw5tI
vTDPzRq26t2+9aJJS4FRrQF77Gk5Ad6roNXUIq3AG/SQdDVgkgKhlYFTuCDWdpocj8LDZpJ
QfpAokBifpxUUpYPgbmhZKBJFEa77n0qENK2/TFHC2LtzOMChjHc3t38lp8Jd/xMOij1NOm
CgOedvo/ETgAd6sLLhxriMTX8hhi6+Gp8zf5VaWOhQ6aeabE91+Jz0X7UVINst5j6+lJLJ4
iFR9yi1XTLOeDwYIBEE+hlG4+9Zp1MObK/QlM+V8br9q20kJJPloe40gXsXLIgI7H0poZK7
A4mEdJtOuFkU8yZ8rjowrRWU1veRK8b+f+Adc0264fvbQMIlDxY3yMqfv71SpP8lcM1rJ4E
nQ53U/Y9qvdTXAv3Wae5torBPHu8E42hB3P39KzeqxtM3zKAD0CjpRiXM01t+9Usf4s5zTW
lTlK5HToaTGto0+eSrtrsxtvvnrVgJVIVi2Qar7yFVbmi/MVBFcNFIGI5gOqmtHZUW7kvhh
9J9KblubpTBdxz8vI3L7HtU8twWhSM8vLH0IFUyu+joYXHbyxoZlGQ+M0Sni2rRTRPyuBzK
woOSG4lgJigYhuhoHxZ4G5eZlI657VNlivPGLrtF+dRklcm8mlfm6lnJB/Kob6VGMYiwRnJ
xVcrTSwN4UySZG643oeGZkbEh3HYimUTLkcW7iaWxQykbDbqScAfc1pbOZOYPBGbuRRgfgj
T7Z3rIWdx4qYVhhd+X3q4s9atbNf9YnCAD6QMt+lYs8JPpFmNpGwin1YISLa3I7hG3oHU9Q
8uLm2KH1XtVH/p7YxNgQyOo9+tQ3PHVncIypYTbjGeYYrHHTZd1uJplmhtpMj1eOOS1MyOH
6YIoKDUuS3CIhacbcv980wX8N5HyxoyseqkbD3obljLM0U7Fl6si5X9e9dKCcVTMbcXK30F
SzO2GuJVyN8dhQEupW6EgMW+1Ex6Q90PEZnZe8knlUVK8OhW4WN42uD+OUeUflRUY+eTW9W
0tuNUiu+eh/CSdumKIU86B0AINO1Dh3woBe6bL4sJ3wOoqrhu5o2PN9QptkZL5QQ1clL5+i
0aQcwCKV2wfeozscnpQTam4GDEM+pFQtcXFx5R0G+BsKixMulrYVwgme7G4TfAqCCB7mUZB
CjfeoOfl3yGYduwqaCd5X5Wc4HYVdtpcHP3753MJubmO2PJH55B37CgArzSY6s3U1NHZzTz
HlQ8ueuKNWKG0T94fN6DrSJqPC5ZZK58y4iMihES8sfXuT0pk10sUbJE2WOzP60yWWW6YRr
iOP+Ef3oVyinlXzY7mmjH3Ksk93C6PKpk83RfU0vPjZBv600c79d6KtoGYhY4jI3sKduuxE
RLayMhkOTv071NBMsR5Dun8XcVbQaTqDlSEEf33qHUuH7qGNroHnY7uqr/Os/rwbpse4qnE
iLZRQN1GTTGUtgKaZp6LM/gs2OboSf5VYHT5YWwFzn0ouUYumwzzOSI4IAVCkdasrZEQeE+
zdqitbaUkKVK57kVewacxi5lTzDcE1g1GXwUpEFpYXE5yihR6saLXQlk/xrtgfRBVnp1ubi
MMD5l2Iq4g03IDYGa5c8219lqjZQw8LWvUTF8/xUfDw9EowoXPsK0EOmKE6ZNFxWQVRgYHp
WSepl7lixlAmhnk7U79iyBRlK0vgov1Y/KneQdBsKq9eQ+xGYOktnpSPo7AZC9e1aQuvNjl
qF5hEcvjftQWaRNiM3NpRCZ+n70O+mhvKOR8+m9ah7pWB8i496qtQsdOvVIlUQt2kifkYe+
RV0MrvkVwRn7nREweeLHuO1V7aXJbeeMF1+29WWv6jqGlW8P7LaO5t4xiQuedz96i0TiuHU
lcXFi0RQeaVN0rbFZHj39oqpXQEZggClCDivVeG90i5AlR0cEdcivUvPsyUZh7dXA5BvRdp
Y7+YdN69AmHU1YHKJnFdxsZIngiURj0HQVMqCU8o6D+dRWEfiSYPf1qy8BoWEgA5R29aqbH
QPcaEl5aMEHLINx71jdV4fura451UZNdBjvFkcRJsD1oqTT4ruLlfBPYkVI5HFkcEzkUct3
YyHCspz0oo61qM6GISMFPX3rb3PCCyMcICD3BxTIeEbaMZnC5HbrTyzwXLQqxSZgrGI2+sJ
JN5lmO7Y2BrSa7pI1LTSFUGRBldv5VZatoUE9i0MZxInmjKjABoLSL5p7doZ9pofK4PcetI
8jnUl4G2pcMwtrbzHxI1PnTrG34h7URbvdQfvbRvEA+pc5xWj17RQ7i/sT4cy7tjo1VEEcV
9JgMLO9XfkOwk9xWpZFJWV1TofDr6sSk4KP77UZBe27ecSA49aq7tQSY72AFh+PoajtNAmu
mDrK1vC3RzvU2xfJLZobO0vtfujBaZigX/ABJj0WtZDaWeiad8pYAM7/XN1Le9YqC41/R4T
Bp92skA3ZOXr96evGmoRNi609GPcplTVE4Sl10PFpdmlEJbc/nUny6Edd6ooOM9Omx4qywt
35l2FHRa3YykFZ9qqcJ+UPcQ5rdEXJ3apY4IYbU3d9IIbdfXq32pwudPtbE313dosYHljz5
mP2rCa7rc2rXHMx5IE2jiB6D1qzHjchJSoM17ihtRLWNlH4NmOqjq/vWTntOvIOYehqWA80
sjHtUVzNzOFQ/p3rdGKiqRnuxtmrRM6xll23FQy3chkPixpJjoSMGrKxgLSczjJIqO404F2
YuFGe9V+pHfTL9r2JgK3cDHzW7A/wCy2aa3yczZdpIx/u16a15D5c49aHdpUHLnKn2q5JeC
kV0t1Y+HO5H+7irHT7ZJoXuLqd1tY9un1H0qtt4WuZhGB9z6CrSWeERAZxDDsiD8R9akvYB
M/EfhgR2tkqov/pNzimveWWob3MQRvWM70HNJJPBzYWCD1PVvtQZCAHlU+2TvQ2IllhPpzw
KLm0k8aL+JTutNWSC8AjnHhy9BMO/3FMtLmW3bmVyNt8dD9xU0sEV2hmhIjmXcoDs32qfiQ
bLp80KjzFH7HOxqJZGZ+S5Xm5dt+tWemXqXMPylz9Q2HNUN9ZGOQJ0z9LHv+dKpc0wgvLCu
AAN+jAVJF4byYACRL1Y0kSx4kjuI5G7gx9VNMlbMSrjlUdB6+9EUnaQzsIo28OA/hHVvvRc
cyWgV3Qcq/wCFF/F7n2oayQgghC8j7Inr/wAKMeeCwYtyrcXn8bDKofRRSS9kFE8q3V1CLm
/mFpa9g31N/urQ/wC1bCF1jisS9v8AjaRsyN/YVW3U1xcyGW4LuT3NDlSOoYfeioLySzW2M
1vaqLizkLWUp86NuY/vQmvcPoQbyzZRzDOF6NVBBNPay+LA+/dT0b2NabSdYhuYzaTLiN/w
E/Qfb2pHGUXaCnfBlvHlhASSMMB2cU0zWrbtA6nuFfar3VLWXTJHlSNZ7cnzIw3+9Vwk0if
/ABIpYif4TtVqlasnQGrWOfPHMf8ApUXa3FlHMBHaEk93emmHShn9/Pn05aYnyMUoKs7YO2
RRdNBi6YRdajOreGgWJewWhsSOOaVyAe5oi8ZABJHH17mhlt7idsFGOaWNJew07sjeUYKRA
gd27mnw2jP1U1Y22hXJORCzN79BVvBotwvLzge49arnqMcfIqSXZWWmmIxHNsPar+38C0QL
DEqj+tTLpk7fhAA6bUv7NkP8W3fGK52TOsj5ZHyNN86kFcYqQamSeV0G43B70O+mOMkyMAa
gaBY3VB4judlx3pdsGLyU+sW4s7rx4FCwyHIwPpb0q40TUBqEZjCDxkG59R6ii5OH3uLKT5
piDjKpnJFZOzmm0jUwwBDRNgj1FaouOaDiu0To6Ba2EjEFlJ+46VpLLSfICAR96XSI457aG
cDKSIGFXsSb7DArzubO7pGiMEZ4266Vq6g/4M/8jV/FbnGdsdqE12zFzpkhQYki86n7V7Rt
R+e0uOdnwR5Wz6is05OS3DpVwWeMCkZyBgmhWueYbGhZbzl2ByfSq1Fsa0iwkkCLk9+9CS6
hDGDztjFV8k0shAY4phtBNgkbe9XRxLyK5ewXDqguFdoFLFTiqTU73UWkGcRJzY5qvbWBbc
EKo39KD4iRF0t5gu/Mv9ashsUqSFdtAi6XdSvl7xse1SjQkxl5nZvvV7a23iRRty9VG1Gx2
eDkLQedh2IzS6PDHhuTNVOt8P3UkCy6U6wSwnn8HGEl9Qa6B8ouMYBrzWyrjCg1I6mUZWiO
COH3nCl5JP4lrELZHHMYZHwUbuPtXq7Bf6Dpt9OJrmyjkk5ccxH3r1dCPxKVFTxnP7aNVIz
5qtBAkkY2qrWVdgvWjYLlg3LsfSusx0ER/uZMdh3A61ZLPFIoUsAfQ0CBzjm71EAY5ecnIq
t8jdF5b2iBg4AzRhmRMKVJJ9KFt7tPCU/yqeC4jmY4BDD1FVSY6QTG6scFdqFvYWk2TGO9E
8udxTeUY5j1rO2WpFJNbkDG+3estrlhNb3P7UsR50/xUx9Q9a2t0dyoG1BIivzcq5A23q6E
3F2VyjZT6dcW99Y+PGOYEfvEPVDVDrekRS879F6jHVD6g1Y6rp0+jTtqWnHETf4sXbFSaHY
HjO8CQOIrZPNMD1PsK0w4+ZdFUvZmQtzdsiy6jDNPpsb8pmRd29s1qtOvtPZwdJnQIB/5JO
f/AKzXQGtrSO2GlpZqltGOXw2XY+9Y/Wfhxp90zT6TN4EvUxE7Z9qaWaD4lwBQl2gtJdF1T
91PB8ncYx1wDQ11wYk6ExXRbbby5rJXen6/pUhhnRpeXpzbkj2NSafxvq+iviW2YoOqN0pf
Sn3CQ29dSQbcfDzUnBaPlx/tHBqg1DQtT0hSZApC+jA1urL4u6S0R+dsJY3x+HzDNY7WOIL
DVbqa5hRIGc/SNsir8Xq/7kVTcfBm7m9vJivjMxC/SvYVAbqQZ3NWkssex5g21Bzv8wRFHE
ue5ArWioE+YkzsxAPWjYXiVFYlf13qaLToSoVlJI6mm3Gn26eSNm5uu56VW8kW6HUWuQ2yu
reOTJffsBUN65kkLDYZ6VWG1eGUEN3oq7jkEAbmPSq/TipqSLVJyg4+xHKxVcsftmgJHznu
T0rztIxHM5OOmaWFQG52/D0Hqa0pUZydH+Vt/DUkPJ/iH0HpTUAJ8RxkD6U9fvUZbmYknP8
AnSxoz7Z+5okJJJGuH/ix3/yqe2sXlXyr+tPgti2Ao29q1ek6UI4lZxgnoBVGXKoIUpbbh+
4kIHJkH02oufg67CrJDEzAdQOv5VutKsYkZS6gnsK11lbQOApVTXGz/Ep45cIthj3eThV9w
9e6ayXHhsyEZ5sbr96dHdhwIbtOaNtj6j3Fd/fSLKVCkkCsDsdqzOq/DvT71z8uvgBuuN/z
HpSY/i8ZcZEO8T8M5OLP5bUIWlmf5OYhHlj68pqruvD+deKL/BjchSTnIz61vrzgbVNMu1g
dw9s7gK4GQ49/Q1XW/BN5c8R3FgqcyRPl2H8PUZ9K6Edbh5lu8Fex+xnIjcBxHBG3M42ONy
PatRo3A9zLGJ7xCjtuAxxj71tOHeChaXzXV1EOddlJ7fatadLgK43z61zNT8Tv5cf6lkcXu
c4j4NiY4DgZ746VHJwXCgbxYFlz0Od66Z+zIFTCjB9aEu7OO2iaRjlQMkVnhrZ3SYJY65OQ
6hwnEATBG0TjsTsazF1ZS2U2Dtg9a7fPYLc2hkRcA7jPWsVquhBy3Mmx6NXX02qb4kyh8FF
Z3A1G2SCZgJgP3bN0b2NZ7U9Oa2lLxoVjZuUqesbeh/tVjPA+n3LRMp5OpB6j3FEJf28uYL
0K4dceJ2lX39CPWt8XXzRGTsywJVsOMY7GrOw01L5gEnUE9jTr/TRAFUsGRz+4uOzf7Le9V
8ck1pPgAo46irW90flZDSanw9cwWSsvm5e46VW2V/dWMhPKGC9eYZAq50/V5/lwJWJQjehr
q3M0vjW6kOf4Rsa5+PJOLePLyvc0ZIppSRcaZxXYsoW9h8NvVdwa0KazphjDQqrg965/Z6X
+1XeJF8C4XYg9P0pXstU0Cb/WYHERO5G6mq8mlwzlSdP2KbkjfHXItwkQAqCTVw/l5BVNph
h1BOaMluUZZQdxR4sLcvgSyq2M4YVjeKEHTJbZLPdBk6DNN02ASXJuZcBYhsPUmomit0PKZ
SxFH2MPicqoMKDsKWTSiRchVvC8r8x6dhWP410s2l/HMEwsowTXTLO1RACRk1m/iRDnSLeY
YwkoBPpmq9Lna1EUvI8o1Gwn4eaot1pS2jn95DsB7VuGIVeb+Vcb4GvfldcZObAb3rqU19t
gGs+vw7M7rp8lkJfKFzXMXhMuOYkYIrG6Dd+Bd3trI2EVyVWrS4vhA2SetZeykZuLLhAdmG
aXDhuMrBKXJq2uJJz5fKlOSPmHUg063tzyjO1GxxoAPWqm1HhBIEtSR5tz2oyG0OATsKljR
T3FEIwAqpybGQJPcWWnoXuZVjUb5aspxFxdoM9k1pBfl3ZhnljO29bcrE+7qrfcA1nOJpbQ
3NlaiGHzOXb92Ogq3Bs3fMr/AJ+AsrofoXHOiX80FjDLIZWHKCUwKlm+IGmQ6h8gIJ5LjxP
DCoM5NRR2umwPHMlpAsiYKsEANAtp+mRawdXSLlujnJB2J9cVZ6eJt8Ov7iuT9zTT8T6XbX
q2VxdxxXLDaNjuPaq+8440ayvXtLm6MUqdeZcD8q59rfDd5e3s15b3Ubs7cwV9ip+9evxBP
p1ve65bubi08jBfx+mfatEdFi4d3f8AUX1GdHGu2twiSxTxsjDYhuu9erjc/E10knJYxx21
uowkYTOK9V//AEqXuT1WaQswcHtRcGTIOWhrsBSCp2GKLsuZGDFcjtXSb+UfyW8CsF3FLLb
M5UocAHNRx3Ku4CjfuKNjHN5QcCqG2iwI063YyYI2qy8HEgAUZ70LZyGMbHNTfMMkhY9T0q
qTvsdBITHfamyoOUgde1ehfxG8wIIGaAudVUTFEXODjJqvbY90Mm5FU8wHNVVJcFJSqA471
Yu5lHN3NVt6yW0Lb80jnCgdSfarYLwI2V11Fea9fxaXaN+7c/vSO4q7veEJ9HgSXh52WWMZ
lTO0hq64c0VNGs/ElAN5cDmc90HpVwj8m/Y1a57eEVqN8mQ0rjK0uB8jq4+VuV2y4wKLubS
SR/GspxIOo5TVlrGg6brkJjurVGY/TIowy/nWNvOCOI9HbxeHtTMyDfwZTg/5VX8k+nQ1uP
ZefNgr4Wo24kUdyKA1TS+HjaG7kfwY+4O9Z2XjnWNMf5XiHRJBy7F1XH/Cs/xJxjbaryQ2S
vBbqckN1Y1pxaeaZXPImVus2MVxdySWvKsIPl2xmqOW2ePqRVqNSBXBdSPWqy4uPmZsKMDN
dKKa4MoOFcnAB/KnqJlPl5ge+KubG1jUKmRzMdyT0orUZIrdPAiCDH1Ntk1VLN821ItUOLZ
QLeXUY5VkNRGectzFzn1omS4TfYflQzSc7YAwKuX4FYRGrzBSzZANWNwyG1EZ6gVFp624dO
aUddwBUmsuPGHhIAo71nk7yKJqhxjcinaNs4UGppEWKML/AAj9TT4PNIMjIG5pt5GRKoGeX
1rRfNGauLB0XcUXBEXIxTIojKeVBkVpdI0SeYgtCwXrgjc1XlyxgrbF7J9J01VVZpBsNxmt
HBGRgnC/2FQPaXFtAOWLzAeVSa9b2+tXCkiNDns3auTkyKfLYNrLSO8+Vw4RnH+yKueH9YF
3dlHHhgDy5O5NVMay2aq00XIQQPVTVykNpqrQo1vFbSIciYNyt/Kudm2OPX5lkEzUwlVXBY
En3qaqGK5Fjqq2dyjeLIuY5cZUj7+tXiMHUEHNcuS8miD8CsqsBzKDg53qOO1ghlkliiRJJ
TmRgN2PvUhJ7YzS5pfoOepcetMWRGYhXBI6gGnZBJGaMaRCO4nS2haVug7epqmNlqN8rXFw
4QvssQOyijL8iS8t4SpZc8xFWRwF3q+EmuhJKyus9LW3iKmVnLdQeg+1APoS/MylpOaFx/h
kdDVo/wA0spaDLx91bt9qdb3FpzsokxKTurnBzVinJPsrcE0c0420CLyCOKQygZjKoT+R9q
wOo6Zc2IC3MDpCepx9J9a+ir2MywHkUOR0FYTWYi7uHUKDsVYZ/lXV0mskltoplHacmE81r
EYbj99ay7EA7Eeo9DT0gXnHiZmt/wAEn4lHvVvr2k/s9Wu7VA9qT++gPRT6j0oKzjCQ+LES
0R3KHqtdf1U4bkPjW5k8yf6qGhwVHdaZpeuvZSlQiyR580bDrTUfIeS2PL6gVXSNbXUnm/1
ecH6sbH71XDGpJxkrLss26NHqsUEkcWuaRLyspCzw58y+h9xWn03VINW09be/jDhhhgRuPe
uaPPc2vMHYrzDHOu4etBw5qlpdw/J3knhTD6H6ZrNqNK/TVc1+tFKlyP1rSrjhTU49R02Xm
tydmHQexHpWwsdTsta0lbuGHlbpIP4G71nr0ziFra4zJGwIV/8AOqHh/UX0rUpLUycsMx5W
B6exqrY8+Pn70fPuiWkzWJbpcXjSJ9CnHtWgsIQxARdu5qmSKSFh5fL18tWv7atYFEShhge
basObdJJRRIteS5L9ESs38QGVeGCrHLGVcVM3EcQB8ONv71jeLOIDqrxWaggI3O35VNJpsj
zRddDSmqorNCmKcQJg4zXTBcgRB3O4HSuWaFltYa4A8sYJJrZpdPIRvn2NdDW4t+RfgVqVI
LvLlpvO5wq0NwwRdaxdXrfSo5VNV+vaj8ra+EpzIw6Crnhq1NjpUauQJJPO351mlDbib9+C
J8mqjlAxUwkHXO9VaTY3zSfMtneuc8Vlu4uBcAdDXjd+X6sCqf5or1qKS92zRWEG8t5L4Bc
81ZC5vfneJ2cHmEC8tF3upiG2kmboozis/oTySvPcORlzneteHBUXIRys1slzzREjtQTT83
Q02CXm5l9qjt7a4uTzRxnB6HtRUVHsF2SeMB1NQXJhuYWhdOZXGDVhFoVwxzI6qDVjBodum
OYFzjvSPLjj5CoNnH9Qsp7C7a3ZGcDdWA6jtXq7S+j2j8pNohOOpFerUviqrmIfSZkHXO+M
5GDUlo/MzQjcp/SmW7Fx1z9qWSCaCQXUQLcv1D1FbfoWlhCGQ5A3ouORl6HFC2txHexBo9m
7ijkgdl2GPvVE+OyyIVayMB7UTHLmQFjue1CW6yD6h0psj/vdjjG21VVbHui38UluVdh3NA
3ltbDLnYjcnNPMvLFhev3qtuzJJEw5tqZLkDYPJqPIzcpyq9KI4Rsm1XUJdbvVDW9qSsQPQ
v8A8KorWzu9b1ZNMtQV5t5JOyJ3NdHS1t9NsYdOsU5YYRg47nufvWhpQVlfMmLlpWeQnzv0
9qVWkAwwzilUIwGNj71K3NgADNZG7LkTxYCZryyAvtggdSaijWWQhDsO9ZrjriFNHsTZW7f
61MN8fgFNjxuT4K5NLspOPuKo52fS7RlftI2AR9q5pcabayAsU5T6rVlI4UFj5i25J7mqe+
veYGOMnJ6muxjjtVIySdlZPbqknLG3PTPlZyfLE2fYVZWFoGbxHUkj6cVf8iWVrzv9bD9KT
LqPTdJWx4Y9ytmOKXER8yuCPWo2d2JznJ9atby9Mkp5TsP51XvLlsgAE1fFtq2hHV8ESRu5
2B2qdbUkEkhR6k0wOeXANKX2Ac7dlFNyAI0+I/NjfyjqastWVWVRGAdqqv3r4ZBsPQVc2bJ
cRhJAOdf5Vmy8NT9jVh5Th7lXBA4UlicVNNFzwFjnI6UfNayxtkIWHcimx8ssqx4wD2ND1d
3KJ6W3iQdw3BDDbePOilmbbbcCthDiOJmWVYwd8d6zYj8JFVFBXH6UT83I8g8TfAwtYMkfW
luRnknDsLF1LLqQjkfmRBzGrqHXDcyfI6TCskoHnkfZU/zNYvx2ju7nmzzsnMp9vSrXhiYQ
W3OG8zDmqvPgjtsWMmjZ2mnAyCXUbh7lh+EDlUflROs6RG2nNfaeWDxDmKfxDuKp7PWIrYF
7mXyg5JbtV42tm6hENjGr+Iuw9feuPkjkhJP/ANGiLjJUBQai3EGiGOJ8XcC80bDrmodK4n
vYX+TntpWujt4ZXcn1rLQJd6drUsdwZ7RufnaMeXnB7/atbe3tvLLYX2VR43CFu5+5qzJij
HirT6+hE75Do7nW7eGW4ntTEm5JLAkflVhbRXl/ZpIb0CCRcjlG5H3oDU+IYWsLhQwIVPNg
9faq7R+MokthaTRFAkZ5SB09qzbJzjuUR7S4sttItWmlupVkYRRMUjOdyR3qbSry6ZpRNEf
K+CwOayp4k8DR7q3hb97OcKM7gmre11AafpNpbPJmWWVeZic5q6eGSTtCqfsXtt+81e4dj9
ACip7m4YzR20RHOzb/AGoezkR7m5Y43bG1Ps5o2RblraVGZigDJv8Af7VQnzyMWaryj2oa8
soL2IxzICD3Gx/WiC69Cdz2qGSdFPLzb1om1SURW15MZqsz6Dc/6jezMM4eNjkj7etUuq6y
mpssjFfFA3ZNg33q34v5bdhcxspkXqPaudu5e9cA48TzDHSunpcMZrcZZN9Fz4vjMUbGwwR
1BHoayupmPTrhoYwVUnK47D0q/soigJLE53yap+JoBLLG6jAUdfWtWKUfW23waYwlHHdcgc
MqyDL+Q/xr3+4qKUJL5pIw6hsB0O9MnYRwBVxvtQDO8RHKxHsK6EY82hJPigmbmhH7sh4uh
Vh/aoDGrHntyQRuUPUfapFvOdOWVQfeo2jGedCVHarFfkqZotC4qjiT5PVozLbnYSd1+9A8
QRwQa1JJbSrJA3K0bJ3FVDAvkgZPtUeSdixGPWqlgjGe+IDr/Dsq6hpEE+DysuN/ajbmwtu
UvIVUAZLGuX6bxLrFhafLWk0YiAxjA2qK61rUbra6u2YdcF65j0GRzbUqQ25Gk1zV7cc0Ng
QQNnm6Aew9aykzGMsc5dx364qF7kE/UXYdydh9qfbfLNLz3c3KvUgDJb2ro4sSxR4FNbwpp
ZXTTKUBMzZ39KK1ie20lTlwJcbR53qqi4kvpI/k9CtWUAY8UjJUe3YVYaPwReX83zOpSMxO
5JOf5965s/lk8mZ19PI1X0VWl28up6j87eZ5EOQD0PpWxjk99qLvNEjhsgkC8hj/AJ1TeLI
jcp2x1qqWVZ+UK+Cz+aOeUHam/NY6dar2uUUbMM1Abrc+cUFisG4s5bxgKHN15SScVVzX6J
5mcAD1NVE+sPdSfL2oZ2bbIFaIadsF2GajfTalepYweYZ3A71qtK4fkSBVYcijrnqTUHCuk
JpVuZ7kKbuXck7lB6VcahrC2XJDEvjXcpxDCOp9z6CsufK2/Tx9ItjFeRxs44mWztwGlk3k
c/gWreCBIkCIowOgoPS7M2kPNct4l1N5pW9/QewqxDKAcD8q5uSTbLkjwxkVMvKKiDH2pOZ
cb1TVj2Es+Ao9q9QrzLt9q9U2gs5/pkgMoCttir+F1I26HrmsdpcrLeJ71qAH5gUG1eqyR5
Eixtxp7wyi5sGxIN2TsaLtOIbaQeFcfuZR1DbVJDz482xqG90eC+HNIuJOzr1rO2pcSLeV0
Wnz0LKCrgjFQxOskhb3rLzWWq6S3NH+/h9O4oiz4htCwjkYwsOoamWKla5FcueS9uVkjbn5
vKe2arL7UfBjK567YHU0Xc38Mtk0iuGRBksKi4Y039o3jaxex/6pBvErfjbsKMFxbI34Rpe
GNPOjaKJJV5b6988hPVR2FW0RAXBOfeq+KdppS7Nkmi1cEY6VTJ2PFUHRQq5yCM+hqURcvU
UFBKsbjzY+9Vet8Zrw/qKwXdsZElAaJ0Pbvn7VIwcuECcmi31jVrfQ9Me5lZfEIxGh6sa4v
qV3Pqd1LPdSF5JGJJ/tVvxJxAda1VmDfuk2jHYVm7y5W3RmJGR0roYse1UZpSsBv7rwo/BU
5c0FBa5wzHJpsHNcXLO2+atLdEVwWIUe5q3JPYuAQjbJ7SBbaHxWI27VVajfPNzLmjNY1O3
EXy8DcxPXlqjcyyHpgVRgxtvfMsySS+VEbbdetRmMu2SCBU/hkHJ6+p2pjty4y4OPStpQRs
zHARcV4Rcp5pW/IU4u3LkLyqf51GTn86JCaO6dAVXZfSj451jRXjOPWqoAFiOwHaprYs8nL
vg0rimWRk0aewu3liJc82egqKCBpb0so6HpVbFdmK48MHAUYx61aWc7pLzJ1J32rBkxvHco
+TfHIssVGRaoknJ5QT7GpWhLxZwAcUQspEYYorH22NJG4lzlSDXPWWa5Henxy+VmfuGd7lT
nBAKsKKtrn5e0XkwGBxgelR6jC0N4GBz3xUUK7EepyDXUjKE4JnJyYpwm4hzyyXsyQ82R1b
3rdcLxQ2amS3PiTYAdjv8AkK52k7WrMz5DYxWl4bs9R1SNrk3nyNoDygpu7mufrcacOXSJj
u+C/wCP7YG0tNWXPNG3I+PQ1QF/G0maNnJZMMpHXNau54ce50ea3uNUuJVK5RXAO9YaBngi
mikzz7jcdT71z9M1LHtT5TL5WnYculyTaD+0vngZWcL4IHT71oU0yDTtQsSiB1ljUvzdz3F
Y2G7MdgzIMNnnwfXvVhqPEiXFjp0ayEXEZPMPQetXTwZW68cgU4oub/TtOvOIb9JYzbw26K
MxHGCfxVFfJHa3mmWiTm4ZH5mbrt2rOw6rJJJeu0hPzA5Tk9RjFTaHnaWVwWjXkjJ7k7Zpn
gnCNyfQu5N8GjsOITb39yOVt5ebxHB5QK2llqtvdQKzSoHI3AO1esoolto4gqlBGBggYNVm
tabpyRNcKpt5V3Dw7Efcd65jyRnKqoupxRLxBex20IHiMHb6SO3uKzsXEMtsMXTZk5clj6d
iaz15xJPDNJHN+9dRiM9h7/8ACs9JqD3csr3DuTnzKOldXBpHt+YovdLgttS1Vr66cI7OSf
WoLe0WKcB1y2Nz6VVJPNzDwISozV5ZvnHigBvXvWrNWONI0abDKUrZPKogiAUZzVVqfJcWL
BsKwPlJq1upUCYXBPrVfJAJbZ2bY/hHpWbC/LNedbXVmS5jzh3X92NvtQl0MyF1GVPSjbh/
GEkCjGNx96BglCHldeZe4r0Efc5cmQ5J2NKrlT5T+VSzw+E2Qcod1NRgBhtsRTikiTDHmjB
9waU8kn4uX7ivDw2jC45ZM9exqWTT50tRcspVCcDbr9qVtLshD8u4GQpx6rvTOQk7mnZmgb
BLI3oalEksi7hZR6Y3qEPW1qLiZYvERCfxOcCtzofAuhTRpLqGtwzMdzHG2APuTWF8UpgvD
y79walW7DYODjtg1nz48mRVGVBTrwdvsNL0HSoALUQBR3DA5ohr+L6YeXB6b1w6K8UDd5F9
AtS/tRlHklkH5muS/hUm7c7H9Q7WITN5pZEX25hVfqFroYUtPcwxtjs4rkDahMwx4r/m5qJ
pc7vN+m9PD4ZJPmf7Ac78G6vr7Q7csRerIB0CDJNZe81cTS8tlC25223qrWW3DdCw9+9Txa
jNHtaIyn1AroQ06hz3+JWEfs6+uSHuj4ansTv+lW9h8lpqBlZUPdz1NUqjU5lJZmHMerUTZ
6V4jc1y3Nv0zRyRuPzP9BbNGnEssrfLaXCZpTt4rDyp/wAa0Oi6QLDmvbuXxr2bdpG7D0FV
WiRQx8scUQAX0q0e7ZpOTm2BrjZlztgqRfF8WXaTcxycZ9ac1xynAql+bIXlPrSteELkkbe
9ZfRG3Fz8wcZzUT3TVnLvifTrIFZLlXk/gTzUJf8AEudBe9tgyt0Tm9asjpZOuOwbzUvcDb
PpXq5xZ8V3UcHLcSGR8k8xr1aXoci4BvDtOh5pVfG+wH2rVQEAgGqWGH5cg96sYZMDm5q6G
TlFkeC1fw4o+dtye1NivI2bHT0qvMplbc0x0ZV5s1Rs8Fm4s5rhVUlj9s96z+p2tpqHlkgV
WO3OuxFETTPNyBTnG35165UWqc7MObHT0NWRW1gbszD6NqiXq6fpdy07Pv4Wf61a/wClfEG
iWSaZe6YVSBvqUZB/Sr/h2FrOzm1CQYuLryx56hfWrFWUjD4bPqOtWSyeGrEUfJkF+JAXH+
rkH0ziiYfiiEGGs3J/3xV/c6VpN0P3tlCxP+yAapbrhXROfItjGT/CdqVPE+4hamvJFJ8T2
fHh2Dgj1cVTcS8aXetW8MAsETwiSHzknPY1opOBNGttKl1K4llVFXOM4+wrBy6fCzkq78pO
w5ugrRijj7iiubl0yAarejAWKMEetCXMt5dtmV1UZ6CpL21jt1zGWyfU1DbQNLvufzrRwuS
tCCKRMc05A9jikLWy/XM7n2Oato9IheJpXiwEGWJfbFSanpdvZ6bFKhj57ggqFHRfvVHrw3
KJZ6bqykF3BGf3dvk+rGvePc3LBYoySeyinJArTAbYHWr/AEO1aZnlQYVOgA61ZkyKEXIro
pI9MuXvYra6fwGkOAz74ov5Cw04yNeM8zRtyhAMc1WvFTW720cwIVgfKe5buKyl3eTXs5mn
fmbGKqxSlmindIgtzO08pdgF/hQdFHpUG5+5/lTlGBk7U1m9O9akqIJ0GBRdkCp5+w6ihAM
hR+dHTYhtwoGCw61GQj+Y5rjmGK0mlMkihjt6VklNa7SY/wDVEKLkkZyazamKcC7FkcWW8k
whjGDXo7v+EEj1oWblkQAnlNMtWMYIByM965TxLbZvxZW50+h1zbPcyeLzEAetQCMKPKTV1
a+HMCZBhFGT6UNJqTKzLHZx+GOnvQjOf3Uap6dP5o8ley+LH1BZcZBHatXo13HHaRRD6Y9+
WsnLMEuhN4TIo3K+3eipLh7Y88ZIRtwafJjeRKLOdmx7eaprs6fb6vb3NsFLhWI9elZDiDT
Htb9JoJVke8yRF16dW9hVRHrhWDZQWPXeq6TU3kuSedud1KEgk4X0HpWfDopwm2ujLLJaL8
aVycIrczKkdzLcAqQ2cI3bFSy6NplrprK+nieVzyicseZff2qrOsGW0FqqFs4VAD+Lt9q19
rwFeXVrzXmrMXYAjwx5abI3i/7kqtiK5fdRU3EVg3D4sLdIY54xnxCuWb3zUXD+n2blZppP
mYIivOI5OQq3uO9V2oaXf6VrcmnsWnfA5So3Yfao59I1bTLhbyfTpooMYL4/nin2RcNqn3y
RWndHTnvkgj8WCQyRjp61nda1iRrdy/lXHc7k1kotantpGaOVwr9QDt+VQXF3cajJ+Ll9T2
qnFoXF2wudkDRCaQ3UrYUHf71Fb2NzPLzsUVSSVVqkuZHkMen225HmkbsDVlbcPXXyb3gZn
CfV5v6Ct8sjjHv8Dp6bQSyJNce7/sTRWstjGDLGCD3G9DXUxV/Jtmpre8aGXwZnyjDYNQF2
5SVuUZGdhWOMJOVNHQ1LWGG1k6vgKSwJPrTZJj4bDG1DNI3OgITmkHlUtvTkkODG8ZDAde1
bcePyzz2fI7pGZuU+X1MkHyt5h70JeQ+DPkfS261a62inwyoII9aCZTd2YH403H+VdKL4TK
YvgGS4GOWQcyHqP8q9LCIsOjc8Z6MOo+9QgdhT4pWiJ32PUHvT0MPWEygsp3G+B3o+31eVv
BguSWhQ7bdKBVgvnifkbuB0o23gs7+25UPg3iZJ5m8sg/sarnVfMiI16aFbyQ884Fz4wDcy
bnB6EetU2r8KX2kAXkCO0J743WrvgKHW9QykUQjsrcnmu5Nkj9cetbzTNQttaiuOXElorGJ
eYZ58dW/OuDPPm02V07S7/ngt2po49p+sNYzr40KTQ5HOjKDt3ro9pwlw3xHpcd1Faxxluj
xbZ+9ZLjThpdNujPajltnzgfwmk4E4lfSbg2U8hFtO3fojetaM8XnxetgdMWLp0y9uvhVZ8
x+X1CSP7jIFASfC10zy6yh+8VbabUwo2YHPTegJdTHTIyeu9Ysep1f/AJEe0x7fD+KAfvtR
LkdQseBULcKWEb/4rOBWgvNQMjFEP3NVzylVO351vhPNJfNIqbQINK02BgqWqEjcsd6ZIsK
f4aqvsBSS3GM7nehnkONqvjCT7Yjdnnk8pGTmvWzFhnfOahZwd6mszyg5PermuBTR6Q3hwO
3QnvS+IfFJzjJqC1k+XtAX6t/SmeLzPkn7Cuc43JstvgMZ5X2jYA+p3oObSXutrrUJ3U/hX
CilExDADenNO6jJO1RRa6JYH/ozp6k80sj/AHNFeBa2lgbTlDxt+Ft6hlvVTr9XYUN8wFIk
mOPQGrKnLtkskTRrEoCbda9TTezSYaOI8vavU2yfuSy0FypPbGO9Si5DMMAYNV7jfAFSRHl
3FadpduZcRkNT7iZBCVzQBlZYgR+tRzS80WSwzSbLY+4f8ykLeJgE9qSzhbU9RWORj4KfvJ
m9FHaq1pck7eVd6vrJDbaXHEEKyXXnkJ647CmaoHZZCQSjxuUYOygdgOlTxjnYbbUJEQgK5
xUpnEfmzg4rOy1E0inHl3bsK9bwqZHa6XyRqTnPQ1FZyeNN4zHyL2o/WY4k4flmkJCuNgDu
aiXNEb4syPEvFB1a2TT4YRFbxNliD/iHt+VZd2CDJxUkhy3p7Cq+9lZI2Oa6EIpKkZW75Ab
uYTzhB0B6UdawCMfzNB6fF4jmZhsOnvVtDG0h5VG3c+lJmnSoshHyTXCGLQZ5OhlIUfaqe+
vTdNEhB5IYwij7VZ63MqW0VqrZ5fMaoAjO3lBJPaq9NFOO5jZXTpBEUBxhDzO5wuK0STR6J
podyOYjAXuaq7BI4R8w5yEGFz/OqrU9Qk1C5LZyoOFFGcHllt8IpsgvbyW8uWll7nyqOij0
phgZd3IBG+D2q30HTlvZmtGVBdSLmAv3YdqqZkkjkdZgVkVirKeoIrTFq9i8AImJJpMdz1p
6LznJ6CvKhdiR0G9WEEALOAB1O1E3h8xAOw2qO3BM2SNk3Nemyxz670PICFPrA9TWoti9sI
o1kYgpzKAN/tWbtYXnnVEGSTW8tdKeWOAgMXRcYHU1nzzUVyQElllHKrRgNjJOR/ShkuyhI
xnftWpfRQ10jw2BjAQhjzcxJrPT2YWxa4VTzrcFSewrFDJCXDRohuStMIGoCSFYY1OW+r2F
XOjxWrlvHg8Y48uGwBWMDuHMTrgg9RsR7irax1aW3OcksPxfxUuXTtR+Q7Oh1sFccnH1LvV
NOSOMuFGD+Gszc3clmVhZQ8X8wKtLrVZ595SBnpk9fyFVc+naneSho7O532yy4BFDBFx/7r
LdfqMc4fI7f0IgzTN4cAMnMdivb7+lXNrpOs6RD+0FsI5oOrFfNyfcelJp+n2Glqv7Qneec
7mK22Vf949zWl0nXdETmQJPFgYMZkJJHt2NDUZ518kbX9Tz22KffI2ZNO4l0q31Cyt4ra/t
pB46RdCPWt5osLjSUjeRyMYGeo/Os5pejW4uRf6DcJJFKMXFvIMEg+nvWyt4hDAkaggKOhr
g6jInUI9f0LoryZXWoYdAZtWRZry7byQxOc4z6VS3ek6nfRvcazrS6fcS48O2XzBE9x61tt
Wjjiha8Kc8se8YO4B9awZ4R17iF5dTkvY7MMx5VmBJf7+gq/TNPmTr6/2EmvCM9c8PahBOU
t2truMHIlRwB9sHcVX3j3FnJ4dxmAMOoGau9Q4R4ishzm0ju0/9JaOTj8utVsWreCVtNXsf
m7dTjkkBV19QG/zrsxluVxal/UXHJ43bVA+myW8TnDZzuWPetMNUtoLLlQlXI332pDw5w/r
1gZtEWazuAMqjnY+1Y/UI7vS3NvfQSRFTgMQSD9qqrHqJVymvDO1i+JPFjUXFNfQI1a4huE
IzsGzzDtQGlxSXt8sMZfdhjJztQZne4m8rE4/i2rbcC6NGtwLnUJFhiLAgk7ufStWWS0+Fv
yc3PqHqcu+SJDo0U2om3tIVJVRnI5t6e2gyqjmQlWycDOQa6Nb2FpBK1xYLzPJ9UgGQR6UN
e20CwyF0U5BriQ10roSeNSVnHtX0xirRtswGxNZ5ZGt5uUnlOwPsfWt3rXJ42O4NYC82uXb
qCxBr0mnk5R5MK7ofeW4Km5jXGT51H4T/AJVEsS3EOV+teoqe2uOVhHL9LDlyfxCop4XtJu
ZDsdwfatH0HIVjYNy8pyfSuh8DfDcasv7S1lXS0B8kQ2Mp9z6VJ8MNMsNZv5Jbnw8wDPht1
Y/5VueM+KYdB0xobXl8dl5Y1HRa4ut1eV5Ps+Fc+5bFJLczM/Ebii203S14c0orAGGJREMB
F/h/Osbw/wARXmiQiS3kEsGfPF3Ws9fPcy3DT3JZ3lPMXO/NUSEFtpPDz19K3YdHCGH03z7
/AFEbbdnSNS4k0/XtIMcmUk6j0BrD3MIt7grGcqfMpHeh3ivIVEwBeP8AjQ8w/OmG7DujBu
Vl79qbBp1iva+BXbN3o2p/O2ADk88Ywd6nllxkA4rJadqDWNypk3jkG5XvV2NQt5t0kB9js
azzwOMrS4FbCmkVVzQU9yc4B27U2WYHfO1Cu45smrYY/crs88nTNQtIemaUvk9cZqA5B671
ekREvNzKfWjLCLmdVPrk0PbQmR98ADuTRT3NraDkE683cg1VOX+1djUH3M/MyovQbbV4uMY
Haqo6tbIp5DzMT1NDS6ySpAKoPUDJpFhfsHkvXnWNMkhR70HJfmUcsAyO7nYCqNtTRjtG8z
f7RwKbnUL3Yjlj/hUYAqxYUuyFk13GuRGfFkz9bbAVE15bxMWmdriY/hXoKih0l2/xZMe1H
29lbwHIQMR3NM1FAtEH7Q1CUBo4VVOwxXqsTNy4Ax09K9S2vYFliW3x3rysOveo+benJgNv
0pjSE86tHy56UFPIBkdaSeRkblJwKigjlll8kbSMx5UUdzS0EJ0q2W5vsSH9zCOeT39BV0l
wZbppG9enpQMVpNYgwtys3NmQg7E+n5UXAhZwTj3xVchkWqqpUEjPeop0DjAY706OQDA7V5
5FAwQc9jVCuy3wOheO2hL8uUTzEetVvFGs/NafaxRyf4g5nUdB6Cj5Whj08tKdpjyIp7msb
qMnnbHrWjDG3ZTkl4AJJAc1S3chnnEKHO+KNv7gQQkg+ZulC6VCWdp36jpnvWpvarK0rZZw
xRw2yrjpsMetTRSCFWYsFVRk00IZNgKH1VxBbrENi+5+1YPvS2+5p6VgEs7XU7O52PSmriJ
TJn2AqKAnJzUUs4LZHRegroJeEZm/JPeXreELdSMY3IptpbRrayXc5wi7KPU0HHiSQszbdT
7165uHmwnRAdgOlHbxSFJv2hOLuK5jbkaEgx47YrZ6npkHGOj/AOkGmR4v4VxewKPr/wBoC
sCAdgK1PB2rXWh6tHNGSqvs6H8QqjPB1uh95fyhlSKOSDwYAWIDMcBe4+9RkhIyF79a6Vxn
wrY6hpz8SaY6wMd54DsrH1X0PtXMX85wKOnzxzRtfmBqh8ZKwE93bFem2A+1LKcPHFjZBuK
bOTkewrQAveHrQLGJWHmc7E9hXRdKtgqKerYrBaFL/qyMd1U4PtW502+DRqykbDpXL1ik+g
Ras22lRRqgzGCx9ulUmu8Gwl5riyPLFcf+UQsfLn+IehozS9XRRhiAO5J6VeePAluJMhlbf
HrXmZyy4Z2jbFpqjjV5wdqzMHtraWQrsGKYDfmaGbh/XrVSZNNZ/wDcIYCuzX99biAI7qOY
bDNZHUtYt7MMBcAZ6IDkmunp9fqJ8UiuUILsotE0u10iI3msxK0/1Ig3EY/zoPVddutWlkW
2DRW6jfB7e9E2VldcUX3JzNDaKfM571ouJNJ03ReEozaQ+GEmV5HP1OPUmrnkjHMt/M3+wr
blH6Gd0vStHsQlzxLeBT9UdnGcs3u3pVz/AKb8Pups20Nfle2FHT1zWC1km2uHnH7wynmDH
fNVkNzeTTAQFnc9FVcitv2OOX55ybKvUfUUdd4dutDivHnsp2gjl2MRfpW5hmimQNE6uvqD
Xz0bm8sG/wBZtnQjcldjV1p3Et4sRa2vGAIxj0rHn+GSlLdCX6jLPtXKO0XV1bW0LSXEqIi
jJLGudcScYRXzNFYu6wKfqzgGsxf6pezRu11eSSp1K52qps4Tq8hWa4ESA7RA4JqzT/DVje
7I7YkszyKolmvF89pLiG/mUg7lDtV1acRvNPY/NRR3cd9L4MyugPOp7/cVltS4ZntIluIYw
9v1ZxvgU+wlEmp6fawc3hQuCHA6nqTWvNp8Tg2kSLcWdC1bhpNDPz3DocFDma1ZiQ49Vz3q
bS+JdO1CNPnIIpT6SqCVPpV5O8M2nqAz864KN+IVjNW0C2uZ3uTKLW5PRgMJL715/FKOZbc
vfv5NMrg+DWxx6JqUmJdOtCPXwxn+VFyaZoVsiyyW8EaqdidgK5ew1rSH51kkUL+Iedf86s
4eLGvYPAv4xzjuvQj1p56Cd3CVoCzprlHRG1KzhiCwPHyeqkYrK65xBbPzxwNkDvms1qDTW
hWSCZjBIMrg9PaqlpmZsEkAnLN/atOn0EV8zdlc8zfAmp3YkmPrjJrG3Lc0r9xzZFaG7kHL
PMzdRgD2rP3QwykDZl2rv4o7VRRHsYBlOU9M9fSjbVfGQwyYIxkE9RRfD+li+ukZyBERgk1
c6/osNjAtxbDCLsQO3vSzzRU9nkczlpd3ejXsd5ZymORDlWXvRWpa9Nq8/i3OTzfVjt70LJ
Ksb+dQ0bfUvp7ihp4TbkPE3NE/Qj+lWbIuW5rkhFJI4ygfmTtUPKcZwanEDSeaMZ9QKiwy5
G4qxEH293cWsoeCRkPt0P3FES6hFcoRPaR+If8AnYxyn9KHhmjVSskXMPUHcUhCk5VvyNBp
Nkse4h5R4UrA9we1NLuN/EyRSFR5duvWiTBASAqtv70QWQi6nUYErD86U3k7dZDU504ZADE
A+tO/ZqE7P+dC0C0CfMzn/nDSCZ+beQ1ZQaZCXHM2QOtK1vbISFShuXRLRXGeU7c7EexpAH
Y45Tn1q1t7YE+SMGihbBeqANQc0uCNlNFZzSfxAfajoNKQDMgY/c0eq+XoQKmA/QUjnYrky
CG2hh+mMfnRHNgbbD0pnOF6gU1riPl65PtS9i8koJ9a94gXqfzoCS/RNs4z2FRCWef6EKj1
ajtJtLZcOuevvXq9baA01ukj3D8zDtXqpc4J9jbUG86htqU8zbjpQsbEv5sfep3kVBjpVhp
GStyjLdvWrbRYmt7OTWJFwWUx2qf1aqWGF9TvY7JGAMh87fwr3Nai9kj8KO3hGIol5UX2FL
LjgKAVLH8RJo23blTegkwp61MHORVclYyDUfmOKmVS78oyT0FCwZ7Y2q406BTN40myRjmNV
S4HRUcVuLa8gtFYYggBbH8RrJXjk+YdO9WWsXzXl9NcOeYux/TtWd1C5MUROc5rbjjSM8nb
Ki8kaa45AcgHare3XwokUb461TWg57sMfWtFBAxVWzhs96GeSSpj4lYXGAgz+I+vaqDU7jx
7puXcLsKutQkEFo7E7sOUVmgcsd/zrPpYW3NlmZ18pG8oSPl7nqaFdsnAqaXBJO2BQ43ya6
CMwpOwA6etKiFmzjanw2zyI0mMIg614MQCfbAokD9G0/5u4aR/8KPr7n0p2p3Bj1BfD2KY6
VZwGPTNJXm68vMfdjWeZmkLTOfMxqiLcpN+AGo1TiiSbQ00uInllw0hz27Cqy/0Q6bBZyu/
72ZPEeP+AdvzoLSYfmtShjztzA70br2pNeX0758oPhr9hSqGySjDhdshT555i3cmnTnzn2A
pIlDSKPeluNpH+9afJC24cvFjaS2lbySdM9jV+ks1rIeQnArF2p5WzmtNaX6yRhHIyBjeqM
kebK5Lm0XEGpTvIEMhIY7/AGrT3muvb2iyMTgKFUDvWO0wiS5KH8JwaXX76W5v0tYThU2XH
r61z8mCM8iVDJugi71u7uZd7iTP8KbkVJa6e106vduY0P1DOXI+/aobSOK2VUAyRuT6miZr
wiI42JFWuNLbBUV3yazTJ7WW4h06xQJbxYaaQDb/AHRVlqjQa5Y3dowBiZeQn0rKaZerb6a
sSfWxyxqbQr9/DuGDZDOds1x8umak5LwbIZFVGL1XTbjTXOnXEyzKgzGwHUVouDdGja1eaN
R4gXJJoDia4Wecty5Pr6VPwjrnyUoTIDpsVbo613cLlPGm+ym0mVWt3895dzRAcsaEqqevu
aAjguLSDmSEtzdcV0u70rhnWJfmsvZXLdeXHLn7VHb8JyNITDqtrIo6CRCP6U0pSXSJts5s
z3N1iMW8rZ6gLXhpdxG2VVg43GexrrKcLqifv9Vto/URpTI7HhvS5PFlke8lXcK3TP2FKpz
fgmxIXhy3ll4JA1CEKWGfMPq96wunSR6Bxe9uArQMcrn8INaniDjJVtyGAiT8MYPmb2xWCU
zahfveXJ5DIwOB2A6AU0sf+m1LyTdb4OoXWriCyk5Fw0gyCO1Ul/qYktRHIM/7PWq+51FPl
kBJYAYwTiqG91xUJWI8zfxelczBo0uaJOblwX9tcXcJOXzG34WPag9SsUkZp4R4cwGcA+Vq
y7X13PJ4hdiaLtNalDBLlzyj16rW30HF7kJTou7O9Z7QxOMr0KnsaqNTnMDEKQVPT2ouWRV
T5qE8yts2O49aq751lTrjPerMcVdic2BXtyfBCDv1oSXzW0Zz0YjP3pLlwzGvKPEtXA/Dhq
1pFiVGn4QZBayZA5lqw1C68RWDY5QOlZnQ7rwJnUNgNvijNcujDbqifVJ3rHPFeWyNlDPIj
SOgP7vPlPpXoJ2tiYpRzwt1H9xQznzVINlCndDv7ittDE8sT2xE0L80LfSw/oaY0qygBh+d
Lby/KuVceJBJ9S/3r09uIh4kR54W6H0+9Ag1IBIjFXAK9m71EYyMncYpoY82P0NSlW2C5I7
0xBqo/MMbnrtU8VzLETzpzfftTUEiDypue5qTxWwA0YYetBgZKdSJGPDIIqSO6iOM5U0IDG
W80Z27ipVFtuSJB9hQpAdFjFcW/hsA4B96iklhHR1JoE+Dny8+PcUiIGY8sbt7AUKXYKL6z
v7G3g5WlJY7sQuadcanpzL5Fmc+nLigrPRNSu1JitGAPdhirmz4Gv7kg3E8ca+25rHOWGLu
UhqsppNVbl5EjCj3OahF9M+cFvsoxW2g4I0+AgytJMR+QqxTQrGEfu7ZPzGaqetxL7qsOw5
xm7nHljYfepUsJnGZZeUY6CugvpUXRYgB9qGm0hCSfDH6VFrYvwTazGw2cEXROZvU1YWUHj
S9PKvUY61dpo+XGEGPtVjHp8VshPKFIGdqE9Wq4AoPyVZmWABHIBA6V6nNbi5Yyk7k16qbj
5IUCSkNvsabKzO42JY7KKhMqplmOSe1W2i2ZlzeTjAP0A10+lZb2F6XZCyiMr7yyfUfQelE
yPzNkDFNnc7YGR2IqJf5H1qt88jEiNv0zU8Zz1qBgqnHNT4t5Bg0rCi0tF6bYNWWoTpY6HK
WOGl8ooKzXnkRR3qq4r1MSzi2jPkgGCfVqqjHdMaTpGcupMht/tWb1GVmk5M5FWk9z9RbpV
I/NcXGFGSTsK6EVRnDtNsQ+JWfHtWhiChVUDf2qktoJoVAyre3pVhDI8PPI+wUZ6d6xahbn
2acfBDqkoln8ME4TYfeqmZRDGc9T0o1wZDzHc9c1XX0vn5SdlrRijtSiVTduwSVsqFB3716
2g8eTBOFHWot2brRloRGT3rQ+iphV2ViteVMBcbChtNgFzexoccq+ZiemK9eu3KoJ2NMgmM
EDhPrl2/Kkp7SIP1C6bUr0W8X+Gn/ANZoG6ZPEEcX0rtkdzUxZbO15F/xn+o+gptnatK/MR
sPWhFKKITWitZQfOofMcoB96Bkk5m69KL1CRVk8KLZV6jO3NVfTr3IgqzieabKg4QczH0FR
zY5m92qw0uNltbib8JAX71XSDc+5qLsgsJIJx1ouGblcH0oKNsN+dS8wG61GiM0emXZjeVw
3UA0ZZKtxdS3D7A7A1nbSRgHjB3IGKtbt2stJ8MNiSTb/Os84c8eRGFzcQWcbGNbfnUHGRS
HVLGVPIzxk48rj+9UVvCWQtjNX1ro1s0StemUM24jiBYqvqcdKWUYQLI4nIs4LhGUGJwQfT
tT9BnIF1CG7kiqW502a0Hi2M3NEe3cflUdjqlzZuZBEkjEYJIxVU8anB7QbJQZcapYvPzFN
mbcZ71nZYpYJgW5o5F6H0q8/bsNy2JeaI+gqZ/kr6MKzcx7Mp3/ADFDG541UkB0yst+ILyN
OWRVlI6H1oheKbhRhbM59RJivJpNvLL4cTBj6c2KKXhe4aPnRAFzjYZq96mK7FUF4Bm4kvn
Hlsl/6UhNQSarqcmeaeOBT2Rd/wBasJeFdRij8Sa4t7eP/bfBI+1VzDR9OlIuJpL2Vfwr5U
oR1Cl93n8COCXYy0sGu5TKAznq0jnJP51PLLBZ7uQ+PpQf3qCbXprhTDbwGKL8KKMY/OoYd
OklXxJQzEnvQqT5mPGLlwgeaa4vJDudz+X5URaaSWw7IXA6+rVcxWNnaIHlYnkjMkhx09FH
rVlqC61YJZ6hqcEDWkqBVSJcGIds0ksviJpjiUfvAS2No1grXUcyyrs0dvH5Y17ZNUOs2ES
jx7ZuYdemxFdJ4SdJNKu4QQTJIS5O5IPrWQ4n0r9mXytAf9WmbDJ2Q+tU4cv+o4luWPy2Zz
Sr3wZTFI3kfqD61JqdsYsSJ5outQajYG1IdTj1FE2twJ7cQvuG2FbaT+ZHPmnFlBOOZsjpT
7MjcHuCKlljA8Qfw5xihbVuWYA96v8AAV0So5gnSQfhODR95L88ApfcDIqukx4jDoM0+2lK
TYOMUGvIGDOu5pYyT06jejby1f5gNFGSsnTA6nvQAyrehHainYy5Dp445YRNCcfxL6GhVkk
gHIR5DvinwzBFdOzdKLkja5t4w4CnOEwOoodA6K1wCeZRj2o3T2idz4zYKDKD1NMvbCWxm5
GBO2aHPQMNj3o8SQey9gYiJmcDmbYD0pngo2cqv6UPZXXip4b/AFjpnuKNiXG/f0quqKnwM
jtIgc8mPepykcYyFG1KMfpUM8gC7UOQdkchRsDlGftV5pcEcfIMAE7k4qmtI/FnDEDlFXsG
Sw5Rms+d8UOjS2akrjOas4OWLfPWqayndFAK7GjhOG3z+VcecXZamHmQbkDNMLDr09aGE2R
sdqeZQwwaTaGybnXtj86RhzMMkEVCVUqSTQsszjyp1oqN9EugmaZIxypgt2qPBaJmkbsdqH
iGG3OT3NSk/un77U1USwW2hTwFJzk5/rXqSNpViUD0r1O7sCM9pehBoxd6hnkO6RfxferKa
525VAUDYAdAKbcXjTNjqR/KoG32rscvlj9dEqzHPm3pwYP0qBUb129amj8u2M0GQlwMAMu3
9KngibnDH6ah8TCgAZ+9EW5cglVyewNK7oKLQTCys5bsjHKhC/esLqF745Zmxzuc7Vo9S1S
OaM6dPE8D5yA3SshfRvE5U9Qe9PihXYs3bKu+Y4O/Wm6bFuZm7bCo7xy0gGc0ZbJiJQNgBk
+9aJdCxD4sH7VNqL8lqEB3bc0NboXmCnpnJqLU5hznc4H8qx7byIvuog7XaxwFx22xVM7tJ
IcnrT5pfEY8o2pqDJrakkUNnnXlC471PbbZ5h2pkwwqnvXlblG/emFHXjqWUA5wKW0dIj4s
gyR9IoZjzNmlUM7Bf5UK4JQXDHJfXBcnqat5PDsrQnpgbZ7mhLSPwI+bbOOvpQt/dtK/KSS
o3pGrYOwSWQs2/UnJ+9eReYj3qMkk/erHS7fncyMPKnSnfAz4JYppooPlwRyfUdqr23P50b
PIPGbl32xQJ+rrUQqFT6vcU8kcuajjOGPftUiEgHpvtRCGaePEuoxR2sOZLhYgcBBsKF0tA
LsE/hGalkYzagTkZLACqn94XthukJ5gjKGYeY57VotLuLq7uYrewuPlY85nkUZaQ+hPoPSh
XSGG2BWMc6ZHONiRjpRXCkXhrzAYLGsmV2nI2Q8IJ1K1m03WYrO7CSrcJzRToMc33FRS6da
JHJ85PHGw3VFOC32NXnEtvjT7S8GDNbSc653yO9EcN6QurWt1qF5bR89yCIlA2Qe1ZVkqCk
y/y0YabRLZkNwtzmDPXHMR98UybQzYR8wu1Rjg+GT/APWKu7q3XRLifw0AJz5T05h02q/0y
O3j4bIljWWafzSMy5JJq55nFJ9or2Ra6OdyfPxEfSf9rlzn86Jhl1aSP/V53ULuRGT/AGo6
68TT5J7VHKwTKcA9AfStZwn8nFZiMQIAyYJPUGrMmTbHdVlMcUW6Rz2aC9nbxLieSYHvzZp
8NhHboZpouQAjAIyWJ7e9abWLS2t7gy+GfBZvOqHH5iorBI9Y16N1VYrOyHlTOeZvUmp6j2
34HjCKZWC25G8RoHhbsJEwGH+dH2FpLqt0tjBOsJK8zvy5IH2rYcSWlh+xQsajxWXmx3zWV
4Nuxbay91Icjk8Nc9zVKyOcHNIfp7WC+G6XLaVfx5mWQLzAYDpnrXRr02moaP8AKNGCOTlw
ewxWX4o+V/bFpPH5pifNjpVmjs0OzY507Gs+W5qMlwWRdWmVOiRSadJNGm6s/LnPQCvcTRr
Ppzq469Kak7JezJvjIaodSaRoiWbYDbfpVyg96kVuVxoxd4/iqwYZHLyfpQWm55yv8BzVjK
qmK7A25WyDQFt+4sJpiPMx5BXSj0YZvjkCLK9xP+dBKeWYemaKjXEsgH8OaFmXDg+u9WoiH
zeWQil5f3QlHUHBpJjzBWx2qW1AkVoSQC+AM1Alg2oStpcUR38A80bAfTVXcOGlLkY5jnpW
g0bh64voLiKKRRcW52icbOKpdQgubW5NtdwtFJDsUYbgf5UsWrpEogjVHAPNy4O5q/RFku7
SJMcsS5OKzoJUkAZ5hirnRnYrI7nBUACpNcWCXRYapGt3iLow6MKzdzDJBIY5Vww7/wAVaG
JuaRjQ2qRrLGqkbg7Gkh8vAkXTKJWZWBBwwq6srpZ0yThh9QqnZCjEHYjtXldo2DKcGrWrH
asu5ZADsahYlyFzuaHiuBKM4370TERnmO9JVCVQbBywpyDIHc+tW9m6r+IVSxNvnP6UZby+
b6cVnyRtEs0Ud0B1P6UTHcKw2NUaSgip4ZgDWGWIdSLhZPcbU9ZSOlV6y9NxUrTYXY71U4B
sIku2U4FIkpAz1JoNOZ25jvvtUxY7ZqbUiWTCU1L4g8Lp1oMk52NTyEpAMYzSOIUzxkwAMD
p616hmkO32r1NtJZXBRnJ71IR0OBnFQQsS2D1FFeGcb11qHGIGYhQOtSR7belKGVXZVOH5c
/akUgAA0Aj8c2O1W1hCZWSMDqaq4lDP9j0q3EnymmzT55TynBquXsMjN8RXUUmoyxEAiM4V
x1rOXkjZ8zFsDqTRdw/O7PzEk75qrvpFEJPc7VqiqKWyvyZJieu9W0AKqNqrbRcuDkjFWcY
ONtqk2NFBkGEgkmPU7Cs/qFz4sxRdwP51Y6neiK1SCMkE7mqmCEu3M22O5pMUe5Meb8IjMY
VP9o1JEmFzSy4Z9hgDpTo1DH0FXlLI7kjkXsaj+oYO1OuHV38vQVCGOaJEebHairaPw5VZh
UTwOsYZu/SjXZTAh6HFBkbH3kvhjynbFVbNznPr1qWaUsdztUPLtzZ2qJURIcgLOFHetHpk
SIjW5wGxmqXT05rgP2FaS10e81HUVjsI2LKoLOx2APrSTfgjVlJeARyyrjBztVeSA1afi7R
X0maLnkDsy5YjasyU5iftTRdoiVDVPf3qZdkzUCbHAqdf8Ikb70wSwtG5Lhc+XnXb70RHCU
vSxAJGDQhj57SNwdx1ou1lWcqHOCV5CfQ9qraE8l7enmssZ+rfI7VZcPvyBdxg9qz0Vy01o
0TEiRMow9/WrLRZ+SNVbZk6is04fK0aIPmzbao6XGlcu3Qj+VH6JfpHpUSRHyhf0rNtcNJA
y+oyKH0LUykM0EmzISCM9KwvDeOjR6lSsF4rnZrmN0PRz+Yq20y4FzpCSBgVH9KpeIWV7Tn
XJwc5FQ8K33K81o7gIVYrnpWnYnj/AAEppp+5HxJOnI38WfJ96L0HUi9uo5u2/saoNamWa+
Ko3Midx3NQ6bftZS9CYz1AFXKNwEfEjRcQXxa0YA4AOB7mqvQL545XQMQfq69aDurqa9bmb
HIueRB0/wD40NG720yyp26/ajGKUaC4t8o3s+oj5YvISfL0z0rK2Wrql0VbyqXyh9Kh1DWP
mIxDCCqkeYnqfaq9oTjJTY0IY0lyR9quTX3d/hfEl+sHPvirXTdQS5jEsbfh3Oa54tzMqch
diuMbnOKt9B1Hwg9u52IJGe3rSTxfKGMk20X8F14upXbZ8uABvTNRf91ygknqd6qdPvBPdz
ODjLdPUUXcMVgZjuTUUVdCytL8Skc83PCf+cky3uB2oK9fktIlzjBzRCPyRMxOZWdlXbb70
DfjyAE7Y2NaomaS5VjYQPnXH8SUHcrgY9OlFQsPHhYH6lwajvEzIPcVYieQRc+F12pEYqaU
HlQg007URi+0PWLjTL8y8xYMuDk1b8Rzwa7bpexgeK0XI/rldxWYtnUzQnrvvmrW5eNATE3
h4PMAR1qppbrBfgzxBC79u9WOnMVI3+sYH3FBSEGYgdCdqktpjEydfK+R7VY+UB8o0EcfID
nr70DfMS4ydvSi/H8nNnr0qtuWYsB3ztVS7K12RTxeKcjqO9CsvVe/cVZxW7ueUAk+wop9F
lmj5lXlkHr3pt6j2OmZ9XZGyKsbaXxI+nSoLi1KZyMMDgioI5WibmU59R603aC+S2jcht//
AONFiQEcy/pVcHVkDqdj3FTJKVOKRoRlpHP74olJM7829U8U+WwTg0asoU5J3qmUAFpG5wN
8VKJydgdqrROWG1TJLhapcCWWKzEbU7xx+tAeNtSmXOD1qv0xrDhMM7mnyXIxjNV/i8zDBr
zS/wAqHpksJaQHBzXqEMy4H2r1TYSwu3Cbkgbd/ShNT1uG2HJD53PfsKprrV5JMxhiEP4U7
/eokt3mlDyDy9hXQUfctss9Hmlmknlclsr3q2Tc1V6YChlHbGKsoyPSkl2Mgm1U85JOcGpt
YlKaSysfrOAKHt8eJ0O/vQmv3BM6Q/hVelIl8wW+CkkyAWOPtVNqLqXVFP3q2nblU5NUMx5
5ya0oqJrUHm9hU8t0Y/IuCewoQy+H5VPmoi1tizh2829B+7HXsRSW0jOGkbJIzmonLJ5Fba
rLUzyy8qjoAKrPpkyRvUg9ysklToaRvjNOaRVg5V+pqZncmoWbmenFEbrnFGabapO5D/lUk
WmM1g91JkY+lfb1qe1YQSwSAAL0PvSuVp0CxNQg5YV5c4UdKByfCBLdOgq81FVRmRs8jrtW
elPJ5TtQxu0RDDhm75NSzKIysfQ4yadax5zKw8ib596h5i8jOepOasCXvDWmSapdrbReXO7
vj6RXSNS1fS+ENMS1tx4lwy9B9R9yaznAYS2s5ZQF8RgTmqjUbe5vtSkmnYKCx3zk4qh8y5
JdIp9Z1S51O+ea4OOY7L2FBRgliPY0+/5PmWCdAcZzSW0Jl8Ug4KITV3SADqAMVKpYKSuai
TOcUXZQtczJAOrsBRYQi3bNt9sio2wk5AYjIyKI+XktLuS2k2IzkGhrxSJEPcqKVcgrkNt5
3MscxIVzsSeknt96tLedI7nlR85GSCMEH0qogJNpnkDcpBx60XNdJKlrcoD4iMRKT/KqpLk
si/lZq4LjnK5O2MVQ3N69nrckqHY9cdxRltOpCkHbqKqdYVl1Rl9VU1SlU6NMKeGT82i+v5
luNOdk6GImqLTpjBdxtkjOx980yK7lhjeInKOuMGo4HPjoegB2plGrJuuKXsPnXM7YzjJzT
MAYHWp7slbhsDJO9RcjBQzAjPSjfBdjw7ukeyMeleJBG3X+teYYww6HamsD/wDwoF/2eSlw
z3KhI5lxnuKe/MFGMFR6d6iyynBBH3FPSTlztsaJW0k6nHj9xnhDqD9VLyPEEfIIcb4PSnZ
8+2wPSkYgZB770U2Uzxp20T6TKIdRjycq55D+dWuuSta6YOVsSE4BHXPrWfjLLIGHYg5q01
ydby2Eyg8gPlzQa/1EzO/+3XlMq/EmeKKSR+Yljlj60l95rVDy/S2KcATpqjryy7CkUeNC0
Z25hgfcVaUytqwJSAkTAbq+D+dLejzpTMMFZe43p8zc8cTbH1qwQgW3lkLckbPyDmblGcD1
qEr3rXcDR8/EaRuuYZYmSQY7GqHVbE6dq9zZuuPCkKj7Z2qtZLm4exa41BSB7EF7tEVSxY7
Ad6trqJipjkRkZexGKq7G4+T1GGfHljkBI9RmuxXdvoHE2nKOQK4TMbrs6n+9DJLa0Jts4t
IpSTHodqlIURZB83PvVjxHpMulXohl3B+lx+IVWHLJnuBg1anasBYQOWhxnOKksoPmbvB7d
qCtCSD7irnRwBdKcGq5ukxDRWNgkMYyoG1TvbHmzsR6U9NkGTivE5PcgVyXJt2MUus6StzG
ZokKuOuO9Y+eBo5COUgjqK6VksuegrO65pfi5uIQOcdQK04M9PbIhl4ZTC3OvmjJwy1YFAU
8SI80TdPUVXSJysWX81qaxuvAk5GOY27eldB89AaCQ2+439aIhmPcjAqGdEJ542JzUfi4wO
3rS9iUWkUwAzzZqcSZ9TVOkpQ9dqJSc9VyKVxAWglBGKUvt7UCk2epqRZA3cgD+dVuIAkOQ
cg1G0rHqdjUZdc4B2prv2qKISXxG23r1QGTGK9TbSWRWdlFz8xPN6VZeHhPT2pNQ099EvOU
nmgk3GPw1MMFM+vSmuzQ0NsVw0+xPSjRsM0NZKyx3DjGCwWiQMYpWFBFtuwz1qs1c51Bs/w
gVaWo8252xmqC/uRLeyy82wOBRiuSMr9RPLG29UPPuSD1o7UroykouwoKJCTk1cuEKSwxNI
wP4e5NW1vkKAu2KEt0JVhVlZqFjeRgTyrt96pyS4LIICuWVmLP1qvkb94TijHVixLChpyq5
IGNqeIrBZWxtnGansLPx353HkXf70MimWUL1yavbeNVQBdsdqaTpCN0FsvPbPGG6rjFVbLm
zQ7AocGrWJgdqr3j5TPCQNjzD7GqIvmhUWUklvLYLPIAeVP51k5X8WYn1NHXF1/qa269jlv
ego0y2cbVbjhtsZBl4otbOOADzSeY/agwmOUDrUkkrXdwpbsOX9Kmt4/FnPoKdcInRZaPd3
duJBG/LGgywIr099NcMx5gox0WmLyraOpIBLb4BJP+VDyELCc9TSLuwFfKeaSi7NJGgujHG
7hU8xC5Cj3NCL5pM5271s7Yxaf8LrrH+Pf3G/so2p26GMZjAGRirbhpc61bMRnllVsH71Vy
uHIAHQYq34bXl1SEkblwP50s/usKNN8QdLXT+JFuIwFS6TnAxsDWPv1H7tgeoxXVvihYeLo
9hfqP8MAH7Vyq786JtuM1k0eTdjV+C7URqSfuEWmRavjrjIpYUJ8aNjnbmxXogVswAOpAp9
unNduSe2K0tiYoppv6k+l3nKhil6Z8p9Kn1pQNTjY7rLCp2qrRSC3salYvIF5mLci4XJ6Ck
cfmTLIPanH3CLxlMoXphQKgB86imE+oJNSQxGZ/ft7VOkXQi8s1FB9xEGkDb7qKc8DTBVUg
YojwwYIeueXBPvTlTlGFHWsrmel0umahTArqDkt+2QegFPto0+UEgGWPf0qS9Vhb4PUneor
At9HL5e1G7iN6SWoSfsI0THzFTgUG0LqMkZq9aIn1rzaXOYy4XalWVLsfPpFJclAM58xBFe
OSMjG1Hy26qvNjc7GhmhZcYO52wfSr1KzmZNL6cXRCABkg9Rmic82lkHzcjdD2pksaqFAGM
d6ISNf2Zccy74BBHajuOfn0ji210B20Ek8DxRZLcwI9hTJraa0lZJcZO6kGryxhFmojUbun
MzHqar9Tk52buy7qaaM9z4MuXBLDW4prpOV8jbmGc1GgU2pH4lb+VF3GJIxvv1G1B8pQMp7
+tXp8GOq4Nz8NoBNrgYrkCPFA/Eyy8DiETqABIpDfcVoPg/b8+oTSsPpwBUXxNtfmJ2KjBj
cn71zIyrWS/Q2SX+jFfn+5zFzlQe461p+G7y4MI5XOIz69Ky52Yg1Z6Fqsmmzv4ag+IMbiu
nJWjGafjxRLYWMkgUTfiAO4GKxTbMNj0waurq4k1FsTMWJOwzVVOgS5dT0zj86EOFQLsSBu
SVT07VfaUcsSBuDWeUlXwRuKvdKkw4bpmhkXyiyNPHMOXJ3+9PSTckb0IjAjHSpBgHArlOI
bCTIpXrj2qI8vLjAP3qPJzjOxpA46Y6VFEllDrmk8rm6tkwD9SjtWcccpNdAfBIBwR3HrWY
1nSxA5mhXMbdv4TW7Bk/2siYFZX3KnhyKHUdQetFPFEyll2zviqUjkbI2o+zuFP7tyd+h9K
0NeURoeYXU+Ug5r3MyHD5WnyADdiR70x25sgnmFRCkiuV8xORU6TY+1AAEZw23pThLj1GKN
AosFfzbnOaUuA2SaAWUn8VOMp+kmhQKDmmG2B2r1A+McDavVKJR0S4itdYsMxqeUjYHrGfS
szJ41jObaYEr+FqMt7yW0m8aE9vOp6OKmv3h1C3FxEckdQRup9DVS4NLdg1mQLJjndpCTRK
MDihrZeS0UHc96mXGcg4xRIHwFVhmkY/ShNYe/ugGKqNzWkurt2tpobfJ5hgkVmmtfDPPJu
5PSmiKyslRtiw3PapEU5+1eut5QAaljHKuDVjIiW38xPerW2XMLp2xmqq3774q3hASwmkye
mBWXN0XY0Vczgb//AEKqrmXnkI7CjL2YKvhjr3qv5e+K0RXBWyezQiTPpVrG3lGOtAWpVSQ
dqMVM7jv0qSKpBsD9dhUV6CpE3qMGo1dkbc702/uM2ZXpzGk28iopZG55T7mjfCWGwPOPOx
2oO3QPcIpOxNWeqoFhRgcAeXFWPtIsfsVcLckhbGdqNtARC8gzvtQTIViD+tWFmCFjXGRIQ
MHoakuiMLYtyRw/SirzkBvqJ9aHeLxnfB8kaFialdh89OoAABwMDA2pHYQ6VcN+KRgv5UqB
5KkkAYFWt/ftJo9tZJ/hxDP51UDzMB1rQX+jtYaFFd3jck0x/d2/4gP4m9KZ9oYoBnY+9W+
kNy3qYODzAiqjm2UD9atNLwb5D/tCpPoJ3XVbQapwXEjqGzCP1xXD7q25JnVsgq2Mfau/8O
ut5w9HEd8R4xXI+LdLNjr0oIwkmWH3rjaOe3I4Pybs0d2G/wDx/ozPKCFQYIzuaekTlyQCM
jr6UspAwq9SKP8ACaOFZG2UYBrqNmWLqKSKySGS3lw+4bcEdCKXHKRjIz3q1ntM2RAywXzL
6igY4OaMB8leq4/pVcclo3/ZmuvPIPy9u+dqLsxhpD6DFRxW5aTfYe9H2/gwgoo5j3pZy4O
ppdKlJSfBPBkwDmPTejrGAzSEEgDGaFjJNr4oTCliMGn2194MoO4Wsk7adHbjKKXDDrnSTJ
tnINSQaJFCAebLf0pzanGF8m7HfFQnWFAwGANZ/wDWaolpux0sYhk5W39MVNNqCx2/Kq5JG
KrJdQDEnINDtOJQWLYNWelurcNOUa5ZO9tC9qxB8/1darWjy4PTHavNIcZ5jg9waYWbk5g5
Y9xWqEWvJgyZI+xG8RdgSe+TRcPns50YfhJHvQyycwIIznsetF2mWjlRTuykDIp5dGHNKOx
7QkFSRvkqMVWXGTPycvM5XZRU0VwVgVnXoMN9xTrIJcSGct5icY9BUj8lsy61ets2rwVslp
NCv7yIg9/Sh7pQ6qyLjlG9au75XiC4AA6+9ULQh7oxxYwWAq6M7Vs4ko/NSOh/Cm0e2gMzD
HMpP61Bx0iys57k71q+ErEWulqcYLL+lZfi395LMB0BNcjBNzzuR0dUlF7F4SRyS7j5XIx0
NQIxRldeoNWl8gaRmx0qsYDn9A1d9dHKL2180kM0Y5wxGMDJBoPUoz4zuPxMT9jUmhyqszW
kxXA8yc2evpUkw5SYzgg+2KTpiPgqpDzBZdhnY/erzSULRBjjAqlaMJK8LHZhsferXSLoCL
5ZvrTp70Z9El0aBGyMjancxPRsUGJSN8U4zEL2371i2MSwkSYO9L4ufShBOebttSGbPTFH0
wWEtIObr0qOT94pRhkEb1EJCTgmkMgUHemUSWUOqWBhbxEHkqsHlINaiV45lKOMis5dQG3n
K/hO61pg3VMsjLwTR3AK4Y8x7Z7V5st0wftQ0JXmIPepWJQ5Bp6DRKZCvbtTefm6EZ71H4n
NTSrdVGahKJeYHtXg5zsdqg53U77e1e8U56UQ0TF2/ir1QmZv4a9UBRrg4UHen2t2ttd4cf
uZV5ZAO/vQzSIvmDeUjIqGSRpDnGB2qqiwtpJY7fyBsqPpx3psKy3bYyUT+tAQtzNzMSx6Z
q304qrEmh0QMa3S3sXCqObl61lLkgse49qv9cd1RZFJCp3FZqXLkdQTRigMqp2zcYx0qdc8
oGKHYf6wd+9FjlUHmyPtTsKHwMFG/XParKeUQ6EWzks2AR3NVh5I0LAnAH869dy40qEZ3Yk
Rr6+rVTOO5r8SyLpMrnLSy+vvXurdKmEfgxe571EBsTV6K2TQnfpRkbEgAbVXhsYx1qaOcj
qd6DK2g09+lAX8mSFzsBiiElUZBaq+ZjJL9zURIrkkgj8NUmI25qI1aUP4aD7158LZhP4T0
oSdvEuFGc4FGrdhXLsST6VX0ozT5eWeOJ98N5aCJ82M96IlTkVJYycjcmowhAXknmVvq5jm
h7yU/LrCD+LmIoyaSNpEm5gfFjBPrnvVdesGlGNsClXYPI20kaK7jkUDmU5GR3qy1m8luIk
V8lu7sck1V27FZMg4om/l5wgPXFM+wgecY9atNJP+txHuWqrYHIFWemtyXER/2qEuhjvXBM
udPRGONiMVV/EHQhc2/jRr5wcg0nCN1yIig5BGa12oW63+nsh642rzmS4ZW0dPC0mt3T4Z8
+BRFdKZAfKcEGjZrv5smGFDyqMnarTizRjZ3gl5eVWOGxUdjDbW0YRcZbr6muvDKskFJGXL
geKexjtMKvEofcZIOfSqp+S3DQAcwDHGT0qxfntQ8gwEHXA7VXwoZy7t1Y56VTFfM2dlTUc
MF5/sMgtw7kyHZdwM1Ow8M4U47jFSLGETC7Y6+9Oe3ZwOUH13pt3Jfje1WhLeQm1kU5yDmh
w+TnfNHQ27AN5dmGDTlsyAeYYx0obkF5pLyB8pyXDb/pTcSBvpGRRLrygnAGKRVdsHlyPQU
bFWol5ITl283WmSKcZBz9qI8M9FU83uKUDbcY9RUTC8zfYOiOy79PanxxHJ7iiBBI2OVRvU
kUXKcEgk9RU3GaT8le8a8+CuKJtoyhJU5XriiwykBPCGR3NPjjZJVJQEHaipGbI34KWZPDk
kG5UNnl7VLZnlRm2Gcmn6kgjuSwOA31D3oUIJ1kjM4iWIbco3YntVjVxBhyqE+VyWsMRvHT
xWwnUD1oq10uKXW7eOFQAoywHc0DB5MJk4UAVquELUS3j3fLgdietZc+VwxstxaX/U9TwuT
eWnLZ2KgbY2rB684nkmf1Y4rZ6tN4FmAp3Ck1gL6TMTA+hNZNHHyY87t2YaUBriSMjr1qol
TDOhGCvSrS8fwtV2OzDvQV8MOsy9e9d+Jzf9xArsR4qbOg6+lFpMJYw5OSetBAhHbA8r0+N
xBKDv4bUxGgt7fxYiy9V3FQhmjZZRsw60fGRjbpQ88OZPKcc24+/pSpip+CztrsSxhjg7b1
MZgQMDFZ2OYwOuNlPf0qwhuRKCQd/ShtQkosOMu3p70zxsDY0Kzt0FNyD+PFTahaC/H3znt
TfEJBySaF8Q/pSeMu+djRoNBHPjcnFD3/LNFy7ZG4qJpix2JqPdjltqIUgDPLn1olGVk3GT
UdxGFfmOwP8AOmwuM79M0xd2PZBnINIHYHvipHAY5A/KnKmRgigAiXHNvtS4Az6e9PKjrjY
evemFfU7VCDGbB2xivU1hvXqIS/tBhWRxhl9e1S7dAKbcnw9S8uP3g8wNS8p35e1VjDokIG
3rVjbFVIJO3rQCnO3T1NEBw2F6KKBA65vEjtX5iCZPKARWcmJUAdzVxrM0cemQDl+p+tUjz
hlwP1oxAysP/lRJG9SynI2qAEtcsx9aJ2OM0zCj0uWRIhtndvtUaRtcL45+iLCovtUckh5J
G7seUUckRTSYmBwxYk+4pG6Qy5BZmL4AxUDjBwKIYDYnqKFdsuc06FY6NMnfrRkFgtyhZZQ
reh71Ba+eXlIG9W0S8mMAfpSybQhVzWckCtz5HuKDjBabA3xWgvZALRxsc1X6TBG4lkcbZw
DQjN7bYSGVn8Ijl2oNDmXPpVzdRKsb4xjFVUAISR8dsU8XaIiPOWH3o1JMrgp2xQ0EZluET
pk1ew2sKLuCzetLOSiFoqEBjJjOAvUHvQ1yAJmwdvWreSANLnKoP4m6CqWUEMw64PWmi7AO
gUl8CpLgfvguc4qbTY8zICpwTk1FcEG5kZemdqPknki5eaYAUWhMdyg9CKHtUaS4AVSxPYD
NTzZFyM7EVGE6nwpdqrRFjsdjXRbKfMPL2G1ce4fuSIgQcdK6boFx8xCV7jYiuDrcbT3I34
ZJxpgnFukLeWTScmdsGueWGn26B7eZT4qE8rFuorslzEHt2QrnmG49a5hxHpRguPEiJXfKs
O1V6bK4/L7nShCOpx7H2ugA2xEPI5J2IyfSq2zA5DHuCCRVxBObmACUqHBCv/nVLN/qt/KA
cqWzsa2Ym5SaZNRUMUV7FgLYAqVJOf0o35UvgbjAo3g+xOpTSzuMxQocKe7EUpXEjLseXY+
tLJ/NtFx5LVkUduibocY65pfkFZy5O/XBqZF51kDsMDp71NEXmOCvL5elI7RbGab5Ky4tA8
ixBQQd2xUD2kiyEJttsAtaGCzcSeIYy3MMDHrSyIuQWwD0xiop06DtvkzpsZTu8nboKYtiI
2yEJ+9aJ7UtGCgA36d6HeNRAzNIFboFI60ylYj4KxYmchAlOhhWN8YDb77UQmFPPzcrKNs9
6cLu3jeNIoDk/WxOSTTlUpMBlgjZvM/KM9ugqORpAMRjIXGPepb5jFK68o3ORn0oJ7hfEWL
mJeUgBR2p0mUtobr8MltII515ZCocDrkEdarLVonDsVBcqMe1dD4w0iK64XtLyNR41tGBnG
5X0rntj4HzcXjc/hl8ERjJPtT4pqeOzPbhlDbGP5qbPN5R6V0jhy0EVqi9C+5+1ZSys4zc4
jiEcfNzFR29q3Wn/uLNpiN+XYVy9TPc6XR3NQ/TxKHl9gXEM/kkwdh5RWOvuhH+zWh1mXMS
IT5mOTWYvPx77mteljUTgZnyY7iECO7jZdvehCTNGyE9RkCi9fBeXc7qKroZMAH2xXXj0YW
QAZRkP1L0p0ZEieGevaiLq38O2hugMeKTt9qGI5JQVPXoabsIVazMj+BJ26GjGIKlGxg9M1
A1q13CHQYcdCKltuaZvBlULKvr3pHQjBLhMZBOQepoeORomwxx6Grs2ErqV5RjFV1xYyRN4
cgwOxoqSYU/cdFcGTIPXG3vTxz5+k+1BczxMEfbHTFWFriQDmc57HNR8AaI+VwDzdaQDlP0
5q3j03K8xIH3p/ykcfmbt2qt5EAqEjds+QjfrTvl2zl3Cg+lWoUOp25QKgZAuTy/b1qb7IV
t1FCLdlJPN1FVi7VdvHz/AFDf+lVU0JhmKnYHpVkWPFk0EBkA3x7CiWTwkzjDHam2Ljwznq
Kc+WUs3QHYelTyKwZj7YpjdDU2PKGxuaHmOPamCiFiM7V6mnfvXqI5odRbFxCQd8irFFDx9
e3WqeVvmriNeh71aJhIuXPTpVb6CJ0DDAyO9OUkBVzufWohu20m/oakQEzLzbYPSgQbxHME
gtYR1zmqaSY8mFFF6vL8zqHmbZByihJAqR4Ap10KwSJvOT6miiMDm9BQqbH86mmbkhxk71G
MiHlMkyJ+ZFXLBhpm2AEbGfvVXZRl2aQ1YzSsLVYVHlLZPuaryctIePTAn6Dt70JKMSbUVJ
k+2KGkG+f5U6EZLagh+YVbxFnbDHcjtVbaK3KdhVhbqSM77d6WYjE1ID5BidmB3pdItwNNR
j1Yk03W35rFG6Etg1YaemNLgHblzVEm1j/MKAr+ELaufaqiPyaXn+N/6Veaw4SxcAjpVVNa
Sw6XatKOVHyy57+9Pidx59w0M0a1lur8iGNnKjPlFbO14bnZeebIB/CO1U/Bl9Dp0d3cMgM
jsFUt0Aq0vOJpJjy+IeX0XYVXm3ynUS+MYVbLmLRbKzt2ef5dAASfFcZ/SuXXcivPK6nIZy
RgYrS6jq5No6rszDGe9ZNs5INWaeDjbYuSSdJBenS+EJGLEEL5aFYknJ6mnjlEHXz5qNzvj
r2rRXNlRc8N39xYySm3CDnXcsgJH29KCuJTLeSMTks5yaJ010gtXcnzHoKBRueZnPrmlX3m
wGo4enI/dk7joK6JoGo/Lz4Y+U4rkenXZgvEbsdjW9sbnniVg267Gsmpx7lRfilTOr+W7tA
8Z3AyMVlNctfHhclN+49DU+hayUARjkdCKtL5YJUMuQEcdfT2riyi4S5Ojgm4StHMI4Y7e8
IlhMqnYqGwSPWqvXljGpS+DIroDsy/3rV6xp7q7MDhlOVIqg1DTDfqLi35UuFH7yLoJPce9
bsOVRlcjdqofaYb8ffsaX4ayYsZefozEDaqjidrjS9fmC5EUw5lPofSiOD7n5e2ERJUq5yO
mKtuL9PTUrVSpHiYyje9CT25nJ9MwYPmjs8/3Mcmpt4RJlA9Vo6DVSUHnHvWVuPEgkdHBVl
OCD2qx0jSNT1yG4ayiDrbIXYk4/IeprZLHGrZSs01Kq5NPZ605mjiWTq4AAPU1Za0Z9NuhH
IAwccyvWJ4aWW41mOMggIwJB6g10niW1g1XT/CMpWRF8rD1rFlShkSNWPNJxsy91r8q8rBs
cuwPagbjWudebbm7EnY0Bpmj3Oq6qunuWVVfEh9PeieMdFOma4kNhH+4mUBB3Dd6visants
rlkybbIJNXKn94OYnsK9DNqF+7yWNu0qxDmcRjJVfWtLecH2v+gqcoA1CL95z9yT+E0X8Pp
7bTNKaPkHjueeQ9yPSg80FDdFFbU26bMhxFJJbzwykkGSMHehtDikutQW5fomwz3NbDjPTb
bWQtzG/grATzIq+bftVLptrHYKsXNnlXmY+pp3lUoUu2DFBpucul/Xwa/UL3xNOS3I/dsvL
g1ldN0NbeWa48Nnfmwm2eQVYXV0DaqT1HQE1Z8N3qRyuwIwQEcHpVDi44mkNgyqOdTauiGy
tfDdVA8znNaO8mWK1WL16iq6RUtbhnQlyTtQl/f+JKRntisnpNyL82f1JbiuvpzLcs3YdAa
pLyQHIz1qwnlDFiO5xVTdsC5xg42rqY1RzJszWrMZLqTAJAHLsKp4ic8uO+1aC3QXFxK/1e
bFAXVn8rqaSSApEzZLY6VtTrgzJ80PvIFZ4rWMHmRAHPuaAeBopTG+xWrewRbq/kkTJHNnJ
OaO1rTDIFuY03A8+BSPIoyUWEZw/NHIRG0a4bb86s9S0cTgSxKqTx7ggdfaslBcPZT5BwK2
2n6hFe2ay8xZ+jCs+dSjLeiAWn3qzZgniCXC7EH8VTT2qSghgoP2p93ZQ3DiZV5ZV6NUcM8
nP4VwMOOjdjVN27iAq73RPFX915nG42qkaCazchkIPoe1bhjj0FB3dpFcjEi5PZvSrsedrs
BR2er4Ajk3Hr6VYK6ykMrBiRQV5pHL9GAex9arxJPZthwV9D2q7bGfMSF6xVF3od5GLbjBo
WPUvGAEuObsQKLij58srZX1qbdvYp6KLm3K0DqsAKkqBkb1agAJ6YoC75XcnsRvUi3ZCrtH
2IB8xooDy4Paq+HEdxjm2zR0rgLhcEGr2GRC53yDQszZbvUzkjah2O9FDIQAkV6ndAN8V6i
EvLO3ECM8hPOw29qkJkTGRmlB29acHyCM4NVjEDMc8wFFWzMZCzHopqEqpAK1JCwRZWPTlP
61CFU75lZmOSTUMzkLgn8qeXBOP5ihp35jTiiR55h96kumyFWolGQMV6QlpgMjYVPIUWVty
pCoLYzv0qx8E3FuW8RQkA2XHXNV8Q8gyB0ouyJWSVFOzpg1mye5dH2BJYyCaBnzttirCYfv
ST0I2oO5XybYzVsWJJD7LJFWkGxwPpbqaq7E7irS2Ocgjb7UsypgesnaKPO2c1dwDFnEF28
o2qi1TL3sS4GR1q7iyY0HNgAbVTl+4goD1tIYdLHiTq9xK4xEv4V9TVJqt/JdvEjfTDGEVf
QUfrSIkkUaDLk5NUrBpbjHcnFXYUtqY1+wXbzNFbhVHXel5pic8xGasRp0cShWJJApWhSNO
g/OjvT6FsrBl5MSEkKMnegn3kP3o+RcQvJj6zyrQBH7zerUEeF3Ar0cUk86wxIXeRuVVHc0
4jCjPVjVtwpfWWma6Lq+iaQIp8ML/FUbpELbiPheHhzh60le5Jvpz54+2PasrEP3Zb1q54r
1uXWtQEkh8qjCIOiiq+OPPIvrSRvbyBkkUebUMB5lOa0WkXxa3wG3x09KDFmRF5EJ22oGK5
eyuumA3UEUrqSJGXJvLHUjEVfJ9xWot9RAQKfPBL/I1z62uQVVlYEHerrTr3mieAMMdU/yr
Bmwp8mvHka4NBqcOEBJyuPKw/pVIkSeO7ZBMS8wA7+9ENqLT2TRncrsfUVWLeomqW9mBzCX
eVvb0pMeJ7WpF6zyhK4eSKGaWG7maTIZzzA4xkVdrcPc2nIWwD0NUvE10FvreaPaFspkDbI
7U+1v+WME7g7VZsUop0Vzk1N2Q6hp6XVws2fDuAOXoCH++a2nBlpHZaIwjAVpWLPnqayQu0
/bEcv1eHC55cZGSMCj9H1V/kI0yVwMH71XkhKtq6RZ6u75pLlgtwINJ1+adFBWdsqf4T3q2
+bE9sQDg4znNZrXbnldJBJsr9M9aS3kuowxgR54s/8AN7ke2KseNUmVKUnYbYanFbalMq/4
4wxIqbXL8zahZ8wDLzAgHrn1qnnsbhbqGZQsV44PMjbAjsD70Hexai8iy3C+FIh8icwO9FQ
g5WiSeSuTdPqni2b2zFeXpis9Y3i2upTRqeUg5A9RQEGojkYSeSRdmUneg5nncvcBSkikFF
6Er700MSimitylJ2aPVNW+XeVmJCzlRn096gaAWWrGykl8YOgeOQfiFVcUN5rEkYnTwYEIZ
2O2RROrRTXFxZy2j5eNmVGJ6+gNTak0h/m2thl9IpcAYPLQui6r+/li2KO4xQN1c3t2Tbx2
zQP0kMgxj1pFhW1hBh+qPHm9TTOK20VwvduNvcXJju2hL55QCp/KqyeTBLMd2NVl7rJ/1WV
uZJ2UqwI2Ydjmnm4M6rIxAUbnFVqHkdvweuZFiXGTsP51T3txyQs2RkCirqRpGJxtVHqk4K
CIdeprTCJnk7G6O7tcmNeYEnLVd6jbxz2ngyPkY79c1n7G/f51pGYiR1C59a1IZDZgsmMjb
1oZnTTKmuTP6ZE8F20edh3HcVqIfOOVhsRg+9Uloi/NsVzvvvV3Fj7Vnzu2FGV1rTGt7hkA
AzlkPqKg0PU2srnw3+htmFarVoBdWoIH7yLdf8qx95aco+ZjBAB8w9DWjFNThtkE2wZXUMp
BVtwaZPCsiYb8j6VS6DqqsotpCBn6M9j6VdFs5zvWSUHCVAA1eSJ+SU8y9mqZjkbHINJIRg
qcUI7SQk8u8fp6UyVgHy7nGNu+aDnto5MhhkHtRBlDLzA1CWyd6vgqFbK6TSCDmBv+iaas0
lq3LIGjYfoauEXkXJ2qGcJIMMob1zVim26JYML0sg5hn3WoHkWV+UMCP51FNalZCbdyp9D0
oZpGiPLPEV/2xViivBKsiu08OfIqQEugOdhUNw3Pkh+Ye9ehfMfSrPA9cCvuM5O3rUNPkYj
bNRg5ohRJyn1zXqcpAA3NeqALhcggjFSbEbGhkbI2O/ephJvjvSDjpCQgxv8AaoLuZorc4O
WbrUvKzeYkYHUVX383iy+ToBioiA+WJzjHrULfVv3qVjyDJ39qgUlnJNOAnRRgUxU5pvzqR
AQM9hXoRzSgDvShLNBhADg0+GVY51JzucVCmcYxtmnM/LuOoOapavgsTPXRKXRUDbPWhJVz
neirpzNiTv3oZzzLkDemjwgSEsjyuQT0qzjLFutVFv8A+UYO1WqnB7YqTKmDzL4uqLnsKtl
xgAUAoB1MMDny1YYwMDYetU5H0iFRrUw+ZTGxRKB0iAz3wbsnmJr2qTeJevjoNhVjpMIhtO
dvqf8ApVv3cYQyT6uY9agk3QkjapSGfc7AdqbInMnLnAxVURStugY7aGHG5Bdt6rQvPKAKs
bpz+6LFdo8YAxj/ADoGPyRl+7dK1R6GEkOWGO2wp1kP9bB9NzUTnYYpYm5SxHXGKYgTGpur
pmP0rvRlsnNdIPfO1Pso1SyHkAZh5iepojTj4XOzKMN5c+lVOXYrL2AlYSSVwfWs3qpT5gl
DkE71rIIYY7dg58xXKrnfHvVFrNpEsqhE8pGd+prPja3kj7AenXzREQPspPlPpV5HcchyHI
YVmZ7aSO5eE7Oh6UZBenwwshIZdjV8oplnKL17+RJPFRsZ2YetCrfldSRo8HIznuKg8TmQE
nI71BCgM00ynIUgDbpSbUkNG3JF5M3zkZtJH5VY5Vj0VvWg7n5nSH+VvYyJBurDdWHYg968
lynNlt1x3qwj12UWUdrLAksanMZYcxX7elU8x6XBskozXYPpssw8S6lXBmwiqf4amt7zwGk
tznmydjUH+s3dwGPlU9MjAq20rTJZ7ouUZiqkeIRgCklNR5ZVJxramVVzGkrI9xJyqPMIwM
s/5dhUUU7CdTbs8bhvKFB3+1bGx4ejnZpJpB74FR6ja2tpMhiYKU3BFZftkXLalbFUnFFZa
6LfXUhluZsMdyp+ofeiZeGZ7jDC8A+60VBrVjzt4OQx3f3NEtr9ty+VCpX+dZpZdTfCoDyf
UqxwvfxR+SWF2/2lqtudLvoQz3EYyDnKnrWkj4gt/GDNnlA6EUl1rdvcOsUf0g8x261I5tU
pU1YVONdmXhttRbCrC4iJ/h60sokhUiVjvsfL1/41soNSjmIQDA9cYxUepNAbbwmjPOX3ON
s1dHVTbqUQ765TMLNLIUUySM4XZQzZOKbBcMJN/MCdxVrcaZaysw/wwD1G1AHSZjL4do4mH
Ulhgg+lbI5Ytc8AWRD9bsWuLGN4RkwHIVepBoC2veWMxzS45Tgg7UYZrzT0KXdnIkbbAn19
jQszWV3Gomi5WA2ZRuf86sg+K7RJbZO0yK+1SNECxtzMdjjsKpZJS7mQjc7YqylsoiuYIiw
6nfJoObkiAwM5OSB6Vpi14KXFhV5IkmoWbMq8yRqrMq4DEdDV5NM4jYMcE+g7VWaZZxaheI
7yiMoMqCNvsatr62kghbxCemdz29qzZX8yQskV2jyrLdyZO4xWgt5ViOWj5wexrFaLdFNSk
Db8+1a1H5tgaTPGpCkrlXLYGATsPSqW8tvBkeQLzI+0i+vvVxlACD1oWY53YZB2I9arg9rA
ZK6tWs5VmiJMbHKt6Vo9M1Bb22ySPETZx6+9DXloqIQcmF9x/sn1qmilk0u9znIPXHRhWzj
LH6kNU3mPSoXYAmmx3K3KB4z5e9Iwyc1Qo12KyGVebddjTo1wuXGDTzhQMnJpjNtmrE3VAF
dh1NDSSZJCmlkcvt2FRbKMfzp4oBGQS3MR070JOS7FTuBRkzEpgfrVfLsNs5NXRCgWWJTkq
MfaoEdl2wCKJJAUihvperB0eaXmPm2pyYOfWkO56daeIsbjc1Bj3NjvXq9g43WvVAFgH3yP
0qZWJG/Wo1jTn3JFLLLHEM9felCLdXH7rlxg+1BqhK8xblHqabLcruVHMfU9KHkkaXqaKRB
0sisSI/1NMj61Jb28lw4RBudqluLC4sZeWdCvvUvwQTI6UsAxIu/UV5SOmO1KvlaPr3oBQY
jYzg59qSQHlLc35Co+Yj8zUhBwftVY49FLWbnI8p3oYMOXH6UVB/hyqf4aE6N0xUXbI+kQH
yzgmrSNg2CTt7VWzgZBAxRds/kH2ppLgqYTDj5stynpRV1crDaM2fN2FCc5TDkZ7ADvVfqV
14shRfpG1VbNzREQ2kRvb5VO4Jya06xRqoBAwBtVTo1qY0aZhudhVspB+1JmlbpBEZRmo2X
BGR9qnwM7UNfSi2hMp6jp70keXQpT6iS8/gAjlU5z6VXSOHcKNgKnldmVnY+d9z7ChVPmzW
6KpDEvJzLnsBS2kZluVT1O9KrqLVh+Lmp2nnlulNRkLxgFXlA6d6iSc2t1HNND4ijdUOyt6
GpM52NPureeSKPmBflXCAdQKzxddgDtP1Vbu4Z5yAW3A6D7V7V/3kfijl67YHWqK0Yx3BT3
rTwmOKFVcAvjK59TVeSO2W5ERS3wjuPDnRwsiriQNtnHcGoHRZwG6HvjvV1eaTHnmgcDm6p
2zUaaIkJUCc5O5HYUVmjRZu9wGC0yo/esoPtRxltIrJbO2iYnOXfGSTVkul2nKCzlx7bZqa
V4beAxQRrHnbONzVMs+58IZTS6QHYaK9353cJGvYnc1e2ujwwRhY40Xm6sdyaz6XRg5gZAR
7GpG4lkhAjZgcdPUVTkhmn0xfUvss7tflLmOYlXEbZxira11eEQPgYPISTWHvNeVmDEF/uc
VNpWryS2l/OFGFjwE7UfsspJbhdz8F/Jr7+HiAkZrO6hqcpJLSHmY5JzVMdUuLhuUFIQ3f0
pgsp55sqxlUdW65rVj0sYciW32StqziTxFk5QNtjSjVndstcS/cUxLKD5gxzEKpHlZhgfan
2MKm4EXLzqpJ2GxFaNsfYg79uSrgCeTHfIpF1yZWLiQ5qO7hhS48VyMEnygdKHlWIRZjyHJ
znGxqbI+xC+tOJrhcc5Ei+nQ1bScWwTwqhZlI6561gSG5C3NhgeleFzKMdNqrlp4Sd0Hk2w
1WG5LBX26063vcllTykb7VixeSK2cDI6bVPHqsqjfp3IPWlemXgHJtptQkNsEkfnB7NvQBj
tZbRYJoiTksjq2ChNZtdT6DnbHpnNER6mFbIcn70q07j0G2XMUL2qM8UpwDghh1p8ulWWpO
GjYw3GPMgXCv8Ab0NVh1SFowuHz3PY1EmpyLKGQMeU560VGYdzLM2v7NI5csAdwdj+dFS6r
8xZsk8Qkj5eUID5h9jUNxcvqFoZwuJFI5l9R60LbREyZYn7UjjxcuxbAW0xrO8S7ti0tq/4
8bqfRh2rRRP5Rgde9VWn6mLHV/l7gZgfZlPcVor+2ii5ZYHBiYZXFTNbqwvoHjfwpRIRzex
qa5a2niJHkahOfJNNJB2PUVQhRGIaMqR5cVS6jYqUwB5ex/hq4ZgNzULYbZuh61bjbTshnb
C5ltLgxNn7eoq/SRJIgynymqvU7AjMsW5Hp2qOyvjGN88v4x/etMkpq0Tst2Jx02qJjtvTj
IGQMrZBqJjkjO9IkKN3P5d6Y2APU0rPyGoJZD7D+9WJAGSyAZ60C7FmLdRUs7knlH5mhyTj
FWoZDWqCQKGzmpHJAqMrketMOh68pwelSgfpUcajwQe4pwY/nQIyTI6YNepjSnNeoAI2uZG
PWmF2cEkk70TcWhV8wgsp7elQGIoPMN6KaZdkxyxycZEf9KU42p6gGvEDGMUSsJspjFICow
Qc5qw1K7F1ajP1AYxmqVJCpyBTzMWGO1LXJBEkK1MWysZHZqgAzuO1SD6Rn1qMISxyPaneN
zKAB2puA2BkAVGuF5grbfalCFQSlZiDnzKRUDq+TzAZ9KdBcCGQTsvPyjABPemG4U5blJcn
OTQp2G+CJlJ2I3NPtpCvlB3qNp2B3xTBJyNznenoRhN3ccnlBJYCh7aHxZAD06k0xA1xLnq
WO1W1tbrEuD1oN7UDoPtwEiWMHbG1TdPzodJOYAgYxRCnnXNYpXZBcbE5x71Q6jefM3G3+H
Hso/iNF6nqGIzbRHDfjI7Cq75eVYPmWjKx/hz3q7FGuWRIGuGIXk7nc0Ov1CrIabI2mvqEj
hVZsICN2oYWypCZWzscdK0qSGqiJF5n5c4GaWE+HOCfWrfhy3tbjVPBuhlZF2FGa9o1tZsJ
bVAFVgSAaR5EpbWMourGRnIDDfNGx6rNDHIqxqWcY5u4+1Xdhwza6jpsV3CHVmXzFXzvQd3
wvNG/LFOpJ6LIuDWT1YN0wvFJFFZ24a4eaQeVNyfepGv/AN94j7qpwCO1WGoxfsq2FiR++Y
c0p9PQVn3VkfKnCmr01Psqaoto9ViBYF+YN0JpTqkPhsrSYYdDVNzNuOo7bVDKDykDqOpqL
FEBeLxCY4wodGIPUmgbvWJbj6nA+xqkdWDHK05WXHmz7U6xQTug0HPcySZ8xJ9RUJmlfygd
O9NWRfCIxuaSOV1QrzkDuKeiUTC2kaNJWOI3bl5ie9G2t2ljDPbs5Il2yBtVYGA23I/rSkm
QHBAHpUasIRE+EVY05jnuuaKXUZYp1dGJ5OoAwPttQEbvCSV9PWmxTPEGJ3B9alADp7o38o
L7y9yegqOK4eKVgHGT3WhY5WSTxCNv6ivKhlbMZ5tskY3FGiUPMoDSczEjNOkuw0CRqOUjq
R3oeUHxCMHA9qj5Wz0NQhMzRlDt5ia9JIJAMIFwO1MWNicgU0qRtzA/aiEfuw5QPzpY+XdT
09KVbed8FUbHrivCymO5Uj86gLRG6qGwu9MyS1EsjBSoCqD2FF6bpE19JyrhR15jQcklbCu
QOJZGI3IHvRiYVXcqGxsCT0NXg4fhSPwnZvF7P2qturGazdbdzsTzEAVV6ikFxaLDSLgxSD
ODgbZ/pVnc2ixkzQAhTuV9D/lVNbKoO42FXFpfcpCyjO2N+4rNk5YhltbBW9EnTI61fWN08
unwjJIxig+J7eExR3EDbZwV9KTR2J09N+hIp5c40yeC05ySa9zbZ9KZzYHp71E7kk4OKoUb
APLmRsAnH9KTONgc03KqAVbOeu1MLnG1WJAFds5FU97a8kniwnAPUe9WbncBSN6jbBByNqu
i6AVttdmN/DbbB3FWJlUoXH6UJdQLKPKOVwNj60KlwyHlOcdDVlXyHsOeTn70PI5xknYV4S
Bvp6UPM5d8DpRSAMZuYlj36UxjjO9OYgZqCRs/anGSEO+aXGMV6PbzCnE0RhkZ2Iz0pehpp
ID/AHp3MDjNQgpK+lephKg9a9QIWYJAPehbolyMDp1xRQwB606+hEMMZXrMoNVx7Nuom2ip
Bwaf9XtTvBcgnlJpmcGrDGO8EEZ5wKTkxsDnNPC824HWmuCDv1qBPBcDbenBdsnqaSP/ABR
miXAwMb5oNkRDk45TTlCIOaTOPQdTXmXlkA+o02NHurgL3P8AIUCDJG525gMDsPSmjP8AOt
RZ6CZ7QuUHhjbmI61ValpMlk7YB5c5HuKikugMrCMmonw78inallk2KjrUtvGqDLjJNMQKs
4eU8xGw6VYp58EfnQkD8w6flU8cnKxz0NVSVik4PKaivL0W0fKm8j9Pam3VwtvHkgcx+kVT
+IXkLSEknv6UsYbuWFEkWGm5nJIByxPc1NLPdavcKjPiGMbbYAFDhDcTC3gOxO7VZiFbeHw
I+31N61ZJ0/qG6A7y5nkjSAv+5jGEUdBUFw8jWyx5JDeY/lUkvLsSdqdbMJC7EZwpAorhEs
Hine3linQ4K1e/Pm8tJefDF1xg1nyvlZf4antScHG2fehKKfIylRoOGNdltI5LMylcbrk7G
tZY6ussLXMjrIsXY1zCFngvlO+ScfetFfahBa28VkBgr5nMf4T6e9UZMMXKx1kaVEmr3a3l
68wBAPQE5xVY55jgL9qTxTndw6t0cd/vS5x+VOo7eCpu3YixE5B/M0jxrCmQM56d6eJSckj
FeJBjx1o2xQfIUEyRq9QGOF25inKvovWiHQsff0pgQj6tvyqxMhAbWNwTHLy47NtTVsZnxy
Mp/OjVCHYr+lIxXOcb+1TcHkHGm3Ab96yxgd2PX7U5rOLA/wBZBI/2TinGXzZOcjpmk5wT0
3NS2DkjNmvMeS5X9cU17bCArKjeo5qkdgBncD2FQMw6bn70eQiGCQAbAj1Br0azK3kLK3TI
rwOMEU8M/XO1EgvJcn6pCB7mlPiAcpcn70mTncn2p6guQoBZidqABqoM/TnHqafjAyAufUC
p5dPu4EDtEcH0HShiSO1BO+gtD+dmzljj701jht/60hYcvUVJHC0vmbCL/EagKGN0ONxV9Y
XltBAgZyCq5JUZqpBtIzsGnceuy/f3pj3k52GI0/gj2FLJbhk6NnDe291GAWDoejCpZdOS8
JEmGKrhWrI2V2saBU2XuK0ekamsh8Jmx6Gs04OPKL4tPsrWhMErRncocYp6uQem1WetWnMv
zcYy34sd6plY4OKC+ZWUzjTINXGbUAH8Ve0d8WpDfhamaif3Cgn8XSm6WvkkU7Yara/06EL
ZpOZcAfrTCdj3NMLYGB0NeD4U/wAqrSFF5iRuN/WmscDA3NeDEim48pOadAPO+AM/yqIszN
7V7r1pkjYOB1P8qdIh6fBHKNveq+ZARtjPY+tFO2Djr9zQ8hB2GKsiQGEpGQvWnKRgkfnTJ
E7r2phkwuO56049Cu2TTDn9aQnPepETm3NQJ4Lhd+9ITnYH86kkcA464qH6jttUINfGxpOh
zmnsM1H0ohPEepr1Tx2UsqBxgA+teobkWLFN8pBvLyg79BRWoBuWzRt/3QxihGfY+Xt0qx1
HaLTjjAMYGfWkQ2ZrhI9BbAhvL2qmuoRDIR2zWsiixCMdKzuqxML05Iwe1SL5KgIBlIIG3t
S+IrDBG470pyRgdaGlHK29OFol2+5p6y4ABJIFDByKUSZOO1SgBImGSQMkip9NZY7jmO3Yn
0oJDtmiLSVY5x4g8jbGhQG2dT4dlim08RSEcvLy4P8AWs9xtLBp8HgHDSyfQB2HrVfaav8A
sjmaViygeVf4vTFA2NnecVaq09w5IHUnoB6CqFDbJt9DXa4KCJDz8z9DRY3GxFaDiDSEhiA
hQARjtWcj9tjVylu5EZMjcjBqllnSNObOfQUPIyqNzv2o/hrhfVuMNV+T05Rhd5Zn+iIe/w
DlRqwJWVEkrSSHJyT/ACpOUt5VySa7pZfCbg3h+0WbXbr5mT8UlxL4aZ9hTdR4J4CvdLu5t
CNqLuCFnTwLjO4Gdxmj0OclsLVbaHcYkPf0p87kowTyk7Z71q/h/wAO2PE+tS2uo+J4ccPi
YjflOc460Px/o1lw/wARSWVgjJAkCPh2yckVnpv5hTDXOFcRr1FGwwhIAMbmgoB41wWO++a
7HrfAmh6XwK2qwRzG6EKOGeTIBOM7VbK6Ccdmi8K5IwQGplooM/IcjO1brgvhzT+KOJksdR
V2gELPhG5TkdN638/wy+H9jdRxXDeBO+6I93ysfsDUi90SHDLy3YIJRkFT1r0aePGScse5r
rnFvwmjg02a80KeSQIpZraU8xI/2TXL+HLeO61u20+fIjnmVHwcHBNRXXIAOMtbvkeYdwe9
FhkeMvCMgfVHndf866D8SeB9G4Y0qzn0uOVZZZ+R2kk5sjFA8AfDY8T51S/mkt7FH5VERw8
x779hUq3QfoY1HWQkDH2peXGcV2tuE/hqs401/kfmh5eU3P7zP69ay/GXwvt9HEV7pl4wsy
+JIJWy4/3T3oONKyUY/RNGXVDI0ruioeoHWrluGLFXGFkf/eauh6BwvoCaNbm5uFEzLzMFm
Ax7Yq5PCOiND4mZOTGecS7YrO45JO0y5bEuTkNxw7YxqD4OM9wcVnb/AE17V2PVc7Yrs3EG
j8O22iXM9tdBp40yg8cNk/aq3hHhDSOJdHe71FJXcSFQFflGBRgpqVNgkotcHGvKdsb00qp
OGAxR2qQwwcRTWkefCF0YgM5wObH9K7HN8J+CbW1W4u2nhjwMu91yjJ+9aUrKqOGnAGAdqi
kUDcCu3f8Ag9+G/wD/AHEf/vhXNOO9G0zReIza6PcLPZNErpiXn5T3BP5UQUZjFSqi4yW2p
rHHRcfnUtvBLPKkMMbSySsFjRRksT2qEELKVPKM+honSTy3h8ufL19K6jw38F4/llu+Jbtl
YjmNrA3KEH+01XsfDPwy09wvNYJJ0y1zuf50GuApGEtHikhCSL279Kpdf0qOI+LGoHN3UV1
u++H2ly2hutFuxEMcw5n54z+fasJJbpKr20mGG4VgdgRWOSljlZekpKjBAQw5UAySDudgtM
JLkF2LH37V0Lhv4WXvEUxu76U2VhzbEDMkv29B71sX4I+G2iEQX7Wol/8AarnzH+dbFyrKG
mcNUAE/5UpUMnTcV229+FPCmtWbT6Fcm2dvpkhk8SPPuK5LxBw9qPDGotp+pRcrDzRyLuki
+oNRoDRSglH2OKLgu3iYOp3rYfDTg3SuLry+XVBMUtlQosb8uc561RcX6Xa6Jxff6bYqVt4
HARWOSMgd6jVoK45NDo9/Hq1qUYgHl5XU/wBaz848CZ4iTlWIFB2Ny9neCWJsDo3vXWeE+B
9A4l0ZdVvo5XmeRgeSXlXA9qzrHUqQ8pbonJdQYGFT35h+dSWmE8TJ2ODXY2+HXAepg28Fw
TID/wA1djmBrL8U/C670O2kvtLma9tkGXjZf3iD1261a4uitpmMZx1O5FedttzvUAckZyew
rslv8NuFBpMF5dmeMNErO7XGACRSqN9ASs5D4mKRpMjYdK61/oJ8P85+f3/+NFYLjzR9J0P
VY00W4E1tJDzbS8/K2T1NHZQGqKAN2/SoJGC7g710TU/h78/wZYazoseLsW4aeBf+e9SP9q
uZuWfKsCuDggjBB9KZRBQpk5icb571HnlGB+ZrX/DnhfTuJ9cuLLUhL4UMHiARPy5OQOv50
L8RtDsOGuJzp2mo6QeAj4ZuY5Oaeg1xZlXfGw61Aw/WlYjPrTPxZooZHgV6ZP3ouNQEye1D
xRGQ7bU9nKDw8YHvUYRkjBmz617bvSYHrnFJzdqhBGYelejQyNhRk96adyAKIWEqoIO9RjJ
C88ygAMQB0r1LzSDbNepR/wAwhY8E5JPtVnqWDp9g4J8u32qn8ZubJ2xVhbO19bT2+QeUc6
/cVEmDNONKkX1mfEgXbqKpddg5JuYirPQbgTQKpPmBxii9e08S2xcDcDIOKqupUKY9YBnLn
AFQ3ZjOPDXp3p4WSTYnI+9P8AcuMfnVnkv7jSRXE5HSk2B6GpJoyjYqI7dKsM49Ww23SipG
VoOY7EdN6CBwd6kTmkPt6UGgE3iXF8yru3hrgD0Fbnht4obBEjxzL1PrWLs5DZXaSA9Nm9x
3q+0y6FtdsoPkY5Un0pJq0SLpmj1eNZYPEUZPcVgb+MWty2BhW3Fba7v4raykkmYcuMqPX7
Vg7yaW+kM5UhM4HtS40GQM8jSEse3SvozhGytOBvhot68Y8T5c3U7Y3diMgf0FfObeVSF3O
OtfSUCji74UJDZsC9zYBF/31A2/VauIjheq69f8QalJqGqTPJLIcopPliHZVHamRuV3Hl9x
tQjIyO0M6FJYyUdWGCrDqKdHIYxgnb19KrfIjOlfB4/+Nd0B0+U/+YUV8TuDeItd4je60vT
muIWhReYOo3H3NA/BohuK7sjH/kn/AMwq6+IPxN1jhTiRtNsba1kiESPmUHOT9qKXAy6MNZ
fDHjCPLSaMwbt+9T/Ous8aRSQ/DKaGVeWRIEVhnoRisJb/ABl4glhDtZ2OSewat5xzO938N
bm4YANLAjkL6nFDjkhgfhQxPGqgjf5Z6b8b7WW54qsBDbyTN8pgCNCxJ5j6U74Ub8ZqSd/l
n2rqs/EFhb8VQ6FcqqXFxB4sDt0fBIK/fvUx/dIugDgWHUNO4Ds01wss0cTMwlO6JvgH8q4
XZcv+n9ncQjEMmoAr9i21dL+LN9xJaMsKyhNEuQFJiXDc/wDC59DXPdAhM3EemDlLctyhGB
03oSlUqCzpnxoH/wBh2H/xP9qP+F99b6hwOthHKEnt+aKQKfMuejfz/lQHxn//AKJp4/8Aa
f7Vyex1O90e8F1pl3JbzqN3Q9vQj0+9FupAvkvNd+FHE2n3crwWo1CFpCwmhbzbnqQd81bA
6h4NvbajdT3EtsgQeL1QelHcN/GDUHvorPWbaGZHPL48Q5WH3HStvxfplre6R+1I1CzQgMH
A+pT2NVZlujwy3HSZkLG0Ex3Ube1dAEYThRkI2FsRj8qwWnXXhp6k9K29xOIuCJ7hjkLZsx
/Q1k0tucvwL8tbUcpvrRVV5EZQw6L61vvha5fhqbI5cXDDH5VxOXiS4ubjbCxnp612z4Vy+
Nwq8mMEzNn9K1YYOD5KZST6OHajO0XF1zyKuBqDdRn8dd3+IujX+vcFfI6bai5uDJGwjLBd
h13NcC1Q54uuz/8A5Bv/APpX0Hx3xFecLcIftOxjieZXjQCUbYPWtJUceX4WcUHAbQWA3yV
nT/OstNbw288luZGjeJyrKy9CNj/Ot3/4bOJ+9pYf9Vq5/c3ElzdTXMmOeZy7Y6ZJyaFAFa
KIIT4wLDoB0NdO+CnD1td6jda5J+9+VAjhDD6XPU/pXKga7F8CNSh+W1TSywEwdZlHqvQ/z
xUREVfxP4/vLjW7jQ7F/DtLQ8khB/xH759hWFsdF13XI2uLDTrm8jRuUtGuVB9KufiXoc+j
cbXrTKRDeuZ4X7MD1GfUVY8LfFC64T0OLS7bSLaVUZmMhkILknqalKyC6VpfG1laSWaaZqM
VtPgSxAeU/wCVXOgWLXuswabcIUcScsiHYqB1Fbf4eca3HGljeXFxZx2ptpRGBGxbORnvWK
s9WSz+Ld2ZXAj+cZCT2zVOXGnTLYSo1vxN4kuOGOGUh0wiK5uD4cbj/mlA3I9/Svn+R2mla
WRy8jHLO5yWPua7z8WtJe90GO9RC/yrHnwM4U964L0O++/Wrb5aK5FxwxxPf8Laml7ZTMIw
w8aHPllXuCP712f4i6fbcS/D86nEo8SCNbmBu4Bxkfof5VwW2tZr24jtLeMyzzsERF3JJr6
A4pKcPfCua1ncc6WawD/acgDA/nRQEZH4FkG81cg5HJH/AHrIfEgf/wAwtVP/AKxf+6K13w
KGLvVx6JGP61k/iP8A/eBqp6+ddv8Aoip4B4M8u33rvHwlcvwIhbqJ5R/OuDpud+td2+EX/
IRc/wD4iX+ooLsi7OE6k7xahM8bsjrOxVkbBG5712f4UcZXeuQT6Pqknj3FsgaOZusidMH1
IrjGq/8Al8qjr4zk/qa6d8FdHuHvbrWmjKW4j8KNiNnbO+PYVERGe4/0aPQuLbq3gASCbE0
ajsCdx+tdW4j0y71j4c/I2MXjXElvHypkDOw9a5l8U9Rhv+NZkhYMtrGsTMP4upH5V1LWtZ
udA4ATUrRUeaG3j5RJ0OwoLtkXk5OfhpxYTn9kD/8AWT/OszewSWE1xa3EfhzRErImehFbg
/GLiMf+bWP/AFWrC6pfSX97dX0wUTXDNI+BsCfShS8CuvB9DcM3kNjwHp95cvyQxWqs7Yzg
etY/4g8Aw6xaHiPh1EkldfElij6TLj6l9/61eRnPwcB//wAb/audfDn4iycNyRaZqkjPpcm
OVzubcn/5farB/oGfBMt/pVfKwIItCCD1B5hVb8aGxx6R/wCyx/3rsGncL6Za8Sy8Saayr8
7ByyJHgpISQQ4rjvxo/wCXx/8AhY/70SVSMC2cZpYxkDPrXiD0p0AAbJ6CoQIj/djOMCh5G
52zvT5JsjA2HaogM9TSoAwkpsaUZIxXjucYqSOKRf3gXIFEZKyWK2wAzdewqQkockVIswkU
OB9/avFo2GGyDVds2+nj28MGaTfrXqV4E5v8UD2NepzPtkTC2DMeY4HtRdq6WdzGykDfDAd
xQclxgnkBx61GZGYHfc0qvssyvHW2KL+HFnqTqn0SedTVq+uxLbPHPgbfi7VjzdyPbJmQiW
I+X1Ip8aTTOJZznvg96E4puzLG6oYQ8k7mFSEZiRtSyRyomecnHXNaRLFJNP8AHSTL4zyKO
lUlxluYONvtjFUwzKbaXgvcHFFZcAuM9TQrHbHSjShDFScUNLGFO3StSKn7kNTRHtUXfanx
4EgJFEAZFC0p8ozgetSRzmIDn/B0o/TPCe0njbAkxkE9cVTXDeLcEL9OetVRluk17BcaSZZ
KbnXLmNXPJAu3sKfqYiWEWlsPLF1b1qa1dVs0jGyDc4oe4KMxKZCmj5FKxVBzW2+G/wARH4
QnfT79Xl0uZuY8u7Qt/EB3HqKxyxl2ONqhkibOCOlPYT6F1Hhbgnj8ftG3uY/Hcbz2koVj/
vD1+9V5+FnCeh2lxf31xLdiGNmCTygLkD0HWuFRSvC+UdkPqpwaJN28uPFmkkA7O5NQDOh/
BqWGHi69keRI42tWxzNgDzjbf2qq+L91BeceM1tMkyfLxgtGwYZx02rJZycg4H3oViGuCR2
oICZYQDEIA613Ti69tR8MjCLmLxWto+VOcZPTtXC4WGQM4x696IIGBvg+tJ0C6Nt8K5o14z
V5GWMfLvuxwKk+MF8snE1jcWFyrSwQBkkifJRwxI6Vhs7bnb+dJj260E6VEs7bwjxRpvxB4
SmtNWEYuY08O8jYgD2cf/WxrBx2lpw/xBa6fb3kV4Tep+/RgQEzsCfWufXUbxOWQlVfZgDj
P3qW3djEFBHl7UZLckxrOw/Gi9t5dJsI4LiN5FuCWVWBIGPSo/hxecIXehyaRd20EN9OOW4
+YI/f+6sf6VyoDI36+p60iggYP5VN3Ngs7XbfCThqz1FL4XdyYo251iaUco9ifSi+MuILVr
NdJsZFk8UgSMhyqqOwri2n3njltOuJ5eSX6DzkhT6VorO0uEtER5yXi2Q4xgVVlnSpF0FZo
YwtrE0rMNhsPStVeanZH4azeJdwq8lg4VTIMk8p2xXLb/ULuUGDxxHgedsb0Fb8OxOBNKXw
eh6k1ThrG3Jjze7hGbt4mCqSu5Gwx0runwouYLXg+T5meOILO2S7AY2rnAsNOtvxSZHXmYZ
NVWs6pbR2/wAlaJsd2bOcmr45HKXCK6pFbqTK3FVzIrBka/ZgwOxHP1r6N12w0HijQ10zUL
6PwG5XPhTqpyOm9fMW5P39qUJ2Gf1rQV2dzPwo4DP/AJ9N/wDvF/yrn3xJ4d4e4avbK10Oa
WV5EZ5i8okAHbp+dY7wiOoI/OkIC7/rUJY0j339KsdC1m+4d1aDVLBws8J3B6OvdT7Gq7Po
cUoY5znNQh9BWHE/B3xH0lbPVFgS4P1W1w3K6N6o3f8AKgG+CfDLT+ImoXqxE58PxQdvviu
HZzualFzcBcC5nA6Y8Q4qEs+gor/gj4aaZJbQXMcZY8zxI/iSyt7gf8K4jqOurqPFN9qcat
DFdzmRVY7rk7ZqnA5iSdz6mm4oPlUGz6F4L4wt9X0cWmrMnPGvIzv9Mi+9CX3wi4U1O4N3Z
3M1qsh5ikEoKfkD0rmvBGoYlltJG+tCBnvVFfyTwXsyRTSRqGOyuRVUJS3OMhpVSZ3PTtA4
J+HUbXslxElxj/HuJA0h9lH+Vcy4/wCOpOL7xIbdWh063JMaN1kb+Jv7CsYzGQ87szse7HJ
p3McZxVtldnUPglcwQXmrePPHGWRMc7AZ61rdY4C4P1vVp9TvL1/HuDl+S6UDpjpXAQCfap
VHv/OpZLOrcUcDcFaDw/dahFdXEkyrywotyG5nPTbFXnwlvLaLghY5riKN/mJMqzgEdK4lC
ADn12G9PIxnA3pb5BfJ2WT4e/D63uzeXl0snmLFZrwcmevTaouI/iXpOj6cdM4XWOWVV5Ee
NcRQj29TXGMeLMuwyozRK5B5tsdKjkSz0rs8jSyMWd25mZupJO+a+hJLfR9e4Sg0y+vEEEt
ugfkmCt0FfPbEjOM70OzYO+351IsidHaz8L+CMYN7N/8Au1/yrDfErhnh3hyCzj0aeWWefm
MgaYOAoG3SsSdznJx96Yzeh2+9MSzvAv7SL4PpG91CsjadhVMgyTjpiuAq2EXI7V5jv64ph
Yk70Q9nRPhr8SJOHpk0nVpGfS5GxHIdzbE//L/Sh/jG6TcciSJ1dXtIyrKcgjfpWEC7Z7U7
nZsczlsDAyc4FQI1gQcdaTJUbUrjfOa9y5HXeoQTqcmlO1OYFVAA600g5AzvUIeRCTnpvU4
lcDlzt2FRBSF607BIoMdcC87LJzx7MOvoalW5R9nQoR2FQKd6QgtuOo6UKHjOUegjEB682f
avUN4pGzoM16pQd4RjnbzHHoAKQR56YG9NMvm969z4GV/OoC0PKKj85P0j+dehkYyeI5J/t
TZSfDXJ+o5Jp8SL/FQ8CPvgu9N1F7dcEZDdc96IvoobyPx4MZP1KO1VMfljCnO3SiIZmDco
OKxTxfNujwy6MuKZXzwMucrg+tBy8uCuPzrQTFZFyRmq2e0jYlhtWjHkvsSUa6Kdl3IpBsw
oq4tjFvsRUMag+Y9BWhMqJpWYMqocE1bWdvaSweC2FkPUnvVNGCz85onxG59tiO9VzjuVIZ
Oiwksri3BCZZaBkdvpbIPfNFwanLHgNuKOxa3iczxjPrVO+cPvK0NtjLopUblI2zU8i8yHl
GCRtmp5dKILmJh5egNRQSFH5JskNsParFNNWhdrXDK9IlJbnzkeleMWBld6sLu1EaFwdxQS
kjbNWKVqxJJpkaSYOGzvTUA8VqmdVY4I3HeoANyaJCwUHAzuB0IqVSy7EZHvUcDExA07n9D
96RikqkdO3vShsbZ+29Dl9uu1e5hjbpQolEk6eNGVJye2KDtm8KXBHXbB6USHA6E4zQ1x5Z
Ay7g70y9goNVidiuDSNzc1NjlDIDjrTpSeXPQUoBtng3sWTgFgM/nW9gQiDBfm7ZHeufxty
vzenStvpF0ZoUV+pi5qozriy/E+aArmFUuwHU468o3J9qrbu4uJpC0sjKFGyqcBR7VodQRO
QmNAj8uQ4O9ZPWJiSgOxIwcdDUx8sMuAC4uC7HlOV9aGwCfN60pFeHXetSKSTlRfvS8wO4x
+lQudztSc5I22FGgEpYEEGoGx1FJze9NJJqUQcMZpRgdutRgYOCaeD70QjwPanD0IqMeppw
cZ2qEPHrsa9jvT8g9utJy70ABFjeSWF3Hcx/Uh6etOuZxdTvMduc5oUCn42wDsaFK7JfAuc
bCnZFJyjAyaUKAKgD2d69zHp2pQoJ6V7ABqEJEflGxp6kvkHrUQYAZqRDlC3pQZBkbgSEkd
TRRI69qGVAWJGOtSPJy7CgBiM+DULtk5Jr0jg0LI7MTvTJBSJXcb71ErczYFNxnvT41JyBT
BoWNA+SegpnLl8CpVGAd6bHs/NQsh505V9aZuN/50+TLY3ph22qEEIwMk7VLFjGajA5hUpw
oAFRkGytv1pmGc5AzivP8AVRFrsnuaj4Q8FbIDk9djXs/cf3ouWNXHMDj3png5A5sZH9KXc
WvG/AOu/U4pwf0H506SExr12NMEfvR7Eprg9zA9q9TShz1r1EFn/9k=
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0