%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Tomáš</first-name><last-name>Tupý</last-name></author>
<book-title>Kniha</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Tomáš</first-name><last-name>Tupý</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>f661cec8-7209-4fa2-a603-8f40934b8a4b</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2003</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<empty-line /><p><image xlink:href="#_0.jpg" />Název originálu: <strong>IMAJICA</strong></p>
<p>Copyright © 1991 by Clive Barker</p>
<p>All Rights Reserved</p>
<p>Copyright © 1995 for the Czech translation by Miluš Kotišová</p>
<p>Copyright © 1995 for Cover by Les Edwards</p>
<p>Copyright © 1995 for the Czech edition by MUSTANG Ltd.</p>
<p>ISBN 80-85831-77-5 (soubor) ISBN 80-85831-79-1 (2. díl)</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA PRVNÍ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Podobně jako divadelní čtvrti tolika krásných měst v Imagice, ať už v Usmířených dominiích nebo v Pátém, městská část, v níž Ipse stálo, byla v dřívějších dobách značně proslulým místem, kde herci obého pohlaví předváděli staré frašky - seznámení, oťukávání, svádění, spojení a rozchod -, které hráli hodinu co hodinu, ve dne v noci. Centrum těchto zábav se však odstěhovalo pryč, na druhý konec města, kde se klienti ze středních vrstev cítili méně vystavováni pohledům aristokratů, kteří vyrazili za vznešenějším rozptýlením. Nenasytná ulice se svým blízkým okolím rozbujela v pouhých několika měsících a rychle se stala třetím nejbohatším Kesparatem ve městě. Stará divadelní čtvrť byla ponechána na pospas úpadku.</p>
<p>Snad proto, že byla předmětem tak nepatrného zájmu, přežila posledních pár hodin lépe než většina Kesparatů její velikosti. Zažila tu a tam šarvátky. Ulicemi se prohnaly pluky generála Mattalause běžící na jih k vyvýšené silnici, kde se vzbouřenci snažili vztyčit provizorní most přes deltu; a později se skupina rodin z Caramessu skryla na Kop-počoviově tržišti. Ale nebyly postaveny žádné barikády a žádná z budov neshořela, Deliquium se dočká rána bez šrámů. Jeho přežití by ovšem nemohlo být připsáno všeobecnému nezájmu, nýbrž spíše existenci čtvrti na pomezí Bledého kopce, pamětihodnosti, která nebyla ani kopcem, ani nebyla bledá, ale byl to kruhový památník, v jehož středu stála studna používaná od věků jako hrobka pro popravené, sebevrahy, žebráky a příležitostně i romantiky, kteří dávali přednost tomu shnít v takovéhle společnosti. Zítra se bude šeptat, že duchové těchhle zatracených duší povstali, aby bránili své území a ochránili Kesparat před ničením vandalů a barikádníků, že strašili na schodištích v Ipse a na tržišti a skučeli na ulicích jako psi, kteří se pominuli z honění se za ocasem Komety.</p>
<p>Quaisoir s šaty v cárech a na rtech s jednou a toutéž bezdechou prosebnou modlitbou prošla středem několika bitev vcelku nepovšimnuta. V yzordderrexských ulicích bylo nyní mnoho smutkem zdrcených žen a všechny prosily Hapexamendia, aby jim vrátil do náruče jejich děti nebo manžele, a ve většině případů jim byl umožněn průchod liniemi, jejich stkaní bylo postačujícím znamením.</p>
<p>Boje samotněji nerozrušovaly; svého času uspořádala spoustu masových poprav a přihlížela jim. Ale jakmile se kutálely hlavy, pokaždé kvapně odešla, nechávajíc na jiných, aby nesli následky. Teď byla nucená kráčet ulicemi, které se vyrovnaly jatkám, bosá, a její pověstná lhostejnost k podívané na smrt byla přemožena hrůzou tak upřímnou, že několikrát dokonce změnila směr, aby se pokud možno vyhnula ulici, která páchla příliš silně po vnitřnostech a připálené krvi. Věděla, že se bude muset ze své zbabělosti vyzpovídat, až konečně najde Muže Smutků, ale vina ji už beztak tížila tolik, že na jedné nepravosti navíc těžko sejde.</p>
<p>Když došla na roh ulice, na jejímž konci stálo Plutherovo divadlo, kdosi zavolal její jméno. Zastavila se a otáčela se po volajícím. Ze schodů před domem vstával jakýsi muž v modrém, ovoce, které loupal, držel v jedné ruce, nůž ve druhé. Zdálo se, že si je naprosto jistý, pokud jde o její totožnost.</p>
<p>„Jsi jeho žena," řekl.</p>
<p>Je tohle náš Pán? přemítala. Muž, kterého viděla na střešním hřebenu v přístavu, byla ve skutečnosti jen silueta proti jasné obloze, rysy byly stěží vidět. Mohl to být on?</p>
<p>Volal na někoho v domě, na jehož schodech předtím seděl. Bývalý bordel, soudě podle vyřezávaného krytého sloupořadí. Vynořil se jeho žák, Oethac, s lahví v jedné ruce, druhou čechral vlasy kreténskému chlapečkovi, nahému a umaštěnému. Začala mít pochybnosti o svém prvním soudu, ale netroufla si odejít, dokud se její naděje nepotvrdí, nebo neroztříští.</p>
<p>„Jsi Muž Smutků?" položila mu otázku.</p>
<p>Muž loupající ovoce pokrčil rameny. „A není jím snad dnes večer každý?" ucedil a pohodil nedojedené ovoce stranou. Kretének shopsal ze schodů, popadl je a strčil šije celé do pusy, takže se mu obličej vyboulil a ze rtů mu vytékala šťáva.</p>
<p>„Ty jsi všeho příčinou," řekl muž a ukázal na Quaisoir nožem. Ohlédl se přes rameno na Oethaka. „Byla v přístavu. Já jsem ji viděl."</p>
<p>„Kdo to je?" zeptal se Oethac.</p>
<p>„Autarchova Žena, Quaisoir." Postoupil k ní o jeden krok. „Jsi, nebo nejsi?"</p>
<p>Nemohla to popřít, ale nemohla ani utéci. Jestli je tenhle muž Ježíš, nemůže začít prosby o odpuštění lží.</p>
<p>„Ano," řekla mu, Jsem Quaisoir. Byla jsem Autarchovou ženou."</p>
<p>„Proklatě, ta je ale krásná," zapomněl se Oethac.</p>
<p>„Jak vypadá, na tom nezáleží," řekl mu ten druhý. „To, co udělala, to je důležité."</p>
<p>„Ano..." hlesla Quaisoir odvažující se v tomto okamžiku věřit, že je to skutečně Davidův syn, „...to je důležité. To, čeho jsem se dopustila."</p>
<p>, - popravy -"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„- čistky -"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„- ztratil jsem kupu přátel a za to můžeš ty..."</p>
<p>,Ach, Pane, odpusť mi," zvolala a klesla na kolena.</p>
<p>„Viděl jsem tě dnes ráno v přístavu," řekl Ježíš a přibližoval se k ní. Ona jen klečela. „Usmívala ses -"</p>
<p>„Odpusť mi."</p>
<p>„- dívala ses kolem a usmívala ses. A já si myslel, když jsem tě tak viděl -"</p>
<p>Byl od ní teď asi tři kroky daleko.</p>
<p>„- tvé oči se blýskaly -"</p>
<p>Ulepená ruka ji uchopila za hlavu.</p>
<p>„- řekl jsem si, ty oči -" Zvedl nůž... „- musí ven."</p>
<p>...a spustil ho dolů, hbitě a prudce, prudce a hbitě, a zbavil svou stoupenkyni zraku dřív, než mohla začít křičet.</p>
<p>Slzy, které Jude znenadání zaplnily oči, pálily jako žádné z těch, které kdy v životě uronila. Vzdychla, spíš bolestí nežli smutkem, a přitlačila dlaně k očním důlkům, aby slzy zastavila. Ale nepřestávaly téct. Byly horké a kyselé, a způsobily, že jí začalo hučet v hlavě. Ucítila, jak se jí ujala Dowdova paže, a byla mu za to vděčná. Bez jeho opory by určitě upadla.</p>
<p>„Co je?" řekl.</p>
<p>Odpověď, že se podělila o nějakou mučivou bolest s Quaisoir, nepatřila mezi ty, které by mohla před Dowdem vyslovit. „Musí to být tím kouřem," řekla. „Vidím sotva na krok."</p>
<p>„Už jsme skoro u Ipse," řekl. „Ale musíme sebou ještě trochu hodit. Na volném prostranství není moc bezpečno."</p>
<p>To byla rozhodně pravda. Její oči, teď zrovna vnímající jen pulsující červeň, zhlédly za poslední hodinu zvěrstev, že by ty hrůzy vyplnily zbytek jejího života nočními můrami. Yzordderrex jejích tužeb, město, jehož kořeněné povětří (vanoucí z Ústupu teprve před pár měsíci) ji vábilo jako volání milence, se měnilo v hromadu trosek. Možná proto vyplakala Quaisoir tyhle žhnoucí slzy.</p>
<p>Po chvíli oschly, ale bolest přetrvávala. I když nesnášela toho chlapa, na kterém zatím závisela, bez jeho pomoci by se sesunula na zem a zůstala by ležet. Pobízel jí kupředu, krok za krokem. Ipse je už teď blizoučko, tvrdil, jen o ulici nebo dvě dál. Tam si bude moci odpočinout, zatím co on bude mlsat ozvěny zašlé slávy. Do jeho monologu se jen zřídkakdy zapojovala. Myšlenky jí zaplavila její sestra, do čekání na jejich setkání se nyní přimísil nádech nervozity. Představovala si, že Quaisoir bude muset vyjít do těchto ulic s ochranným doprovodem a že při pohledu na ni Dowd jednoduše ustoupí. Ale co když Dowd nepodlehne pověrčivé hrůze a úžasu, co když místo toho na jednu nebo rovnou na obě z nich zaútočí? Bude se umět Quaisoir před jeho roztoči bránit? Začala si mnout pálící oči, ale bez zastavování klopýtala dál, rozhodnutá, že až nastane ten správný čas, bude vidět jasně a v prvé řade se vyvlékne a unikne z Dowdova sevření.</p>
<p>Jeho monolog přestal, jako když utne. Zastavil se a přitáhl si Jude, aby zastavila po jeho boku. Zvedla hlavu. Ulice před nimi nebyla kdovíjak osvětlená, ale záře vzdálených ohňů si našla cestičku mezi domy a vepředu před nimi, plížíc se k jednomu z těch mihotavých paprsků, uviděla svou sestru. Jude nedokázala potlačit vzlyknutí. Quaisoir měla vypíchnuté oči a její mučitelé šli těsně za ní. Jedno bylo dítě, druhý Oethac. Třetí, nejvíc zborcený krví, byl také druhově nejbližší člověku, ale jeho rysy byly překroucené ze své skutečné podoby požitkem, který nacházel v týrání Quaisoir. Oslepivě se lesknoucí nůž třímal dosud v ruce a nyní ho zvedl nad holá záda své oběti.</p>
<p>Než mohl Dowd něco udělat, Jude vykřikla:</p>
<p>"Přestaňte!"</p>
<p>Nůž ustrnul v půli pohybu směrem dolů a všichni tři Quaisoiřini pronásledovatelé se otočili k Jude. Dítě nezaregistrovalo nic; jeho obličej imbecila byl tupý. Majitel nože byl obdobně zaražený, ale jeho výraz byl spíš nevěřícný. Promluvil až Oethac a slova, která vyřkl, byla zmatená, ale byl z nich cítit panický děs.</p>
<p>„Ty... se... ne... nepřibližuj," koktal, bázlivým pohledem těkal tam a zpátky, od zraněné ženy k jejímu obrazu, zdravému a silnému. Oslepitel v tom okamžiku našel hlas, ale Oethac ze sebe bez přestání sypal slova.</p>
<p>„Koukni se na ni!" křičel, „Co to je, do prdele? Nojo! Koukni se na ni!"</p>
<p>„Zavři tlamu," okřikl ho mučitel. „Ona se nás ani nedotkne."</p>
<p>„To nevíš," řekl Oethac, popadl jednou paží děcko a přehodil si je přes rameno. „To jsem nebyl já," pokračoval a zároveň ustupoval. „Nezkřivil jsem jí jedinej vlásek. Namouduši. Přísahám na svý jizvy."</p>
<p>Jude si jeho kličkování nevšímala a pokročila blíž ke Quaisoir. Sotva se pohnula, Oethac vzal nohy na ramena. Oslepitel se ovšem z místa nehnul, odvahy mu dodávala jeho zbraň,„Udělám to samý i tobě," varoval ji. „Je mi ukradený, kdo kčertu jsi, ale udělám to!"</p>
<p>Za sebou Jude zaslechla Dowdův hlas, ve kterém bylo tolik autority, kolik v něm nikdy předtím neslyšela.</p>
<p>„Nechal bych ji na pokoji, být tebou," řekl.</p>
<p>Na jeho slova zareagovala Quaisoir. Pozvedla hlavu a otočila ji k Dowdovi. Její oči nebyly ledajak vypíchnuté, ale doslova vydlabané z jamek. Při pohledu na ty díry se Jude zastyděla, že se znepokojovala tím nepatrným zabolením, které s ní soucitně vnímala; ve srovnání s Quaisoiřiným zraněním to nebylo nic. Přece ale zněl ženin hlas téměř radostně.</p>
<p>„Pane?" řekla. „Dobrotivý Pane. Stačí tenhle trest? Odpustíš mi teď?"</p>
<p>Ani druh omylu, kterého se Quaisoir dopustila, ani jeho nesmírná ironie, Jude neunikla. Dowd nebyl žádný Spasitel. Ale jak se zdálo, celý blažený se té role ujal. Odvětil Quaisoir s něhou stejně falešnou jako byla rázná řeč, kterou pronesl několik vteřin předtím.</p>
<p>„Samozřejmě že ti odpustím," řekl. „Proto jsem tady."</p>
<p>Jude by možná podlehla pokušení zbavit Quaisoir iluzí hned na místě, nebýt toho, že Oslepitel byl Dowdovým představením rozptýlený, a to bylo dobře.</p>
<p>„Řekni mi, kdo jsi, dítě," zeptal se Dowd.</p>
<p>„Však ty víš, kdo to je, ty zkurvenče," vyštěkl mučitel. „Quaisoir! Je to Quaisoir, kurva!"</p>
<p>Dowd se podíval na Jude a jeho výraz byl spíš chápavý než vyděšený. Potom znovu upřel pohled na oslepitele.</p>
<p>„Ano, je to ona," řekl.</p>
<p>„Víš stejně dobře jako já, co provedla," řekl muž. „Zasloužila by si i něco horšího."</p>
<p>„Horšího, říkáš?" pronesl Dowd a neustále se blížil k muži, který si přehazoval nůž z jedné ruky do druhé, jako by vycítil, že Dowdova schopnost krutosti hravě předstihne jeho vlastní, pokud bude třeba.</p>
<p>„Co bys udělal horšího?" řekl Dowd.</p>
<p>„To, co udělala jiným, a třikrát po sobě."</p>
<p>„Účastnila se těch věcí osobně, co myslíš?"</p>
<p>„Moc bych se nedivil," řekl. „Kdo ví, co se tam nahoře děje za sviňár-ny? Mizejí lidi a pak je po kouskách vyplaví voda..."Pokusil se o úsměv, prostě začal být v tom okamžiku nervózní. „...Víš, že si to zasloužila."</p>
<p>„A ty?" zeptal se Dowd. „Co si zasloužíš ty?"</p>
<p>„Netvrdím, že jsem hrdina," opáčil Oslepitel. „Jenom říkám, že si o to koledovala."</p>
<p>„Aha," řekl Dowd.</p>
<p>Judith mohla ze své nevýhodné pozice to, co pak následovalo, spíš vytušit než vidět. Zahlédla, jak Quaisoiřin zohavitel ustoupil o krok od Dowda, odpor vepsaný ve tváři, nato viděla, jak vyrazil dopředu, jako by chtěl bodnout Dowda do srdce. Svým útokem se ocitl v dosahu roztočů, a ještě než ostřím našel Dowdovo tělo, museli zřejmě na oslepitele přeskočit, protože přepadl dozadu s výkřikem hrůzy a jeho volná ruka vystřelila k obličeji. Jude už jednou viděla, co přijde potom. Muž se škrábal v očích a v nosu a ústech, zatímco mu roztoči zevnitř rozkládali tělo. Padl Dowdovi k nohám a zmítal se vztekem z prohry, nakonec si vrazil nůž do úst a krvavě s ním dloubal po těch potvůrkách, které ho rozežíraly. Život z něj brzy vyprchal, ruka se svezla z tváře a nechala nůž trčet v hrdle, jako by se jím udusil.</p>
<p>„Je po všem," řekl Dowd ke Quaisoir, která si obemkla rukama roztřesené tělo a schoulená ležela na zemi několik metrů od mrtvoly svého mučitelé. „Už ti neublíží."</p>
<p>„Děkuji ti, Pane."</p>
<p>„To, z čeho tě obvinil, dítě...?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Hrozné věci."</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Provinila ses jimi?"</p>
<p>„Provinila," přiznala Quaisoir. „Chci se z nich vyzpovídat, ještě než zemřu. Vyslechneš mě?"</p>
<p>„Vyslechnu," řekl Dowd, sama velkodušnost.</p>
<p>Judith zatím jen přihlížela sledu událostí, ale v této chvíli popošla ke Quaisoir a jejímu zpovědníkovi, jenže Dowd její kroky zaslechl, otočil se k ní a zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Zhřešila jsem, Ježíši, můj Pane," říkala právě Quaisoir, „tolikrát jsem zhřešila. Snažně tě prosím o odpuštění."</p>
<p>Spíše zoufalství, jež Jude slyšela v sestřině hlase, než Dowdovo odehnání, jí bránilo v tom, aby dala svou přítomnost najevo. Quaisoir se nacházela v kritickém stavu a s přihlédnutím k tomu, že jejím očividným přáním bylo komunikovat s nějakou milosrdnou bytostí, jaké právo měla Jude, aby do toho zasahovala? Dowd nebyl Kristus, ve kterého Quaisoir věřila, ale co na tom záleží? Čeho by teď dosáhla odhalením pravé totožnosti Otce Zpovědníka, kromě toho, že by ještě přispěla k sestřině utrpení?</p>
<p>Dowd poklekl vedle Quaisoir a vzal ji do náruče - prokázal tak schopnost něhy, nebo alespoň její nápodoby, jaké by se u něho Jude nenadálá. Pokud jde o Quaisoir, byla šťastná, i přes své zranění. Tiskla se k Dowdově kabátu a pořád znovu mu děkovala za to, že jí vyhověl. Jemně ji umlčel a řekl jí, že není třeba, aby sestavovala katalog svých zločinů.</p>
<p>„Máš je ve svém srdci a já je v něm vidím," řekl. „Odpouštím ti je. Místo toho mi pověz o svém manželovi. Kde je? Pročpak si i on nepřišel vyžádat odpuštění?"</p>
<p>„Nevěřil, že jsi tady," odvětila Quaisoir. „Říkala jsem mu, že jsem tě viděla dole v přístavu, ale on žádnou víru nemá."</p>
<p>„Žádnou?"</p>
<p>„Pouze víru v sebe sama," řekla hořce.</p>
<p>Dowd ji začal kolébat dopředu dozadu a mezitím jí vnucoval své otázky. Soustředil se na to tak dokonale, že si ani nevšiml, že za ním stojí Jude. Záviděla Dowdovi to objetí, přála si, aby Quaisoir ležela v její náruči a ne v jeho.</p>
<p>,Kdo je tvůj manžel?" zeptal se Dowd.</p>
<p>„Víš přece, kdo je," odvětila Quaisoir. „Autarcha. Vládne Imagice."</p>
<p>„Ale nebyl vždycky Autarchou, viď?"</p>
<p>„Ne."</p>
<p>„Tak kým byl předtím?" chtěl vědět Dowd. „Byl to normální smrtelník?"</p>
<p>„Ne," řekla. „Pochybuji, že byl kdy obyčejný smrtelník. Přesně si to nepamatuji."</p>
<p>Přestal ji kolébat. „Myslím, že to víš," řekl o něco víc nahlas. „Pověz</p><empty-line /><p>mi to," naléhal. „Pověz mi, čím byl, než vybudoval Yzordderrex? A čím jsi byla ty?"</p>
<p>„Já? Ničím," řekla prostě.</p>
<p>„Tak jak ses potom pozdvihla tak vysoko?"</p>
<p>„Miloval mě. Od úplného počátku mě miloval."</p>
<p>„Nepodstoupila jsi žádný nesvatý obřad, aby ses vypracovala?" zeptal se Dowd, Zaváhala a on začal naléhat ještě víc. „Čeho ses dopustila?" Žádal. „Čeho? Čeho?"</p>
<p>V jeho tónu se ozvala vzdálená ozvěna Oscara; sluha mluvící hlasem svého pána. Quaisoir, zastrašená tím zápalem, odpověděla: „Navštívila jsem mnohokrát Banuskou Pevnost," vyznala se. „Dokonce i Přístavek. Tam jsem také byla"</p>
<p>„A co je tam?"</p>
<p>„Pomatené ženské. Některé z nich zabily své chotě nebo své děti..."</p>
<p>„Proč jsi vyhledala taková ubohá stvoření?"</p>
<p>„Jsou mezi nimi... skryté... síly."</p>
<p>Po téhle odpovědi se Jude zaposlouchala pozorněji než na počátku.</p>
<p>„Jaké síly?" řekl Dowd, vyslovuje tím otázku, na kterou by se zeptala i ona sama.</p>
<p>„Neprovedla jsem nic špatného," hájila se Quaisoir. „Prostě jsem se chtěla očistit. Ve snech se mi zjevoval Čep. Každou noc mi jeho stín, padající na mě, lámal páteř. Jen jsem se od něho chtěla očistit."</p>
<p>„A povedlo se?" ptal se jí Dowd. Opět nejprve neodpovídala, dokud ji nepostrčil, skoro až hrubě. ,Povedlo se?"</p>
<p>„Nebyla jsem očištěna, změnila jsem se," řekla. „Ty ženy mě znesvě-tily. Mám v těle poskvrnu a přeji si, abych ji dokázala vyvrhnout." Začala ze sebe rvát šaty a nepřestala, dokud její prsty neodhalily břicho a prsa. „Chci, aby to bylo vypuzeno!" křičela. „Měla jsem nové sny, horší než ty předtím."</p>
<p>„Uklidni se," těšil ji Dowd.</p>
<p>„Ale já se toho chci zbavit! Chci se toho zbavit!" Zmocnilo se jí třeštění podobné záchvatu a tak divoce sebou v jeho náruči zmítala, až se z ní vymanila. „Teď to v sobě cítím," řekla a nehty si rozdírala prsa.</p>
<p>Jude se podívala na Dowda a přála si, aby zasáhl, ale on jen tak stál a civěl na ženin zármutek. Jednoduše se v něm vyžíval. Quaisoiřin útok na vlastní tělo nebyl žádný teatrální výstup. Rozškrábala si nehty kůži do krve, nepřestávala křičet, že se chce té poskvrny zbavit. Trpěla strašlivými bolestmi a s jejím tělem se udala nepatrná proměna, jako by měla onu poskvrnu, o níž hovořila, vypotit. Její póry ronily světélkující tekutinu a buňky její kůže neznatelně měnily barvu. Jude znala tu modř rozlévající se od sestřina krku dolů po jejím těle a nahoru ke zkroucenému obličeji. Byla to modř kamenného oka. Modř Bohyně.</p>
<p>„Co je tohle?" dožadoval se Dowd od své zpovědnice.</p>
<p>„Ven ze mě! Ven ze mě!"</p>
<p>„Je tohle ta poskvrna?" Dřepl si vedle ní na bobek. „Je?"</p>
<p>„Vyžeň ji ze mě!" vzlykala Quaisoir a znovu zahájila útok na své zbídačené tělo,</p>
<p>Jude to už nemohla dál vydržet. Umožnit sestře zemřít s požehnáním v náručí náhradního bůžka byla jedna věc. Sebezmrzačení zase docela jiná. Porušila svůj slib mlčení.</p>
<p>„Zastav ji," promluvila.</p>
<p>Dowd vzhlédl od svého pozorování a přejel si palcem po hrdle, aby jí tak naznačil, že má mlčet. Ale bylo příliš pozdě. Navzdory svému vlastnímu křiku Quaisoir sestru zaslechla. Její drásání se zvolnilo a slepá hlava se obrátila k Jude.</p>
<p>„Kdo je tam?" chtěla vědět.</p>
<p>Na Dowdově obličeji se sice objevila nepříčetná zuřivost, ale odbyl ji něžně. Ona se však nedala ukolébat.</p>
<p>„Kdo je s tebou, Pane?" zeptala se ho.</p>
<p>Svou odpovědí se dopustil chyby, která celou ,pohádku' pokazila. Zalhal jí.</p>
<p>„Nikdo," řekl.</p>
<p>„Slyšela jsem ženský hlas. Kdo je tu?"</p>
<p>„Řekl jsem ti přeci," trval na svém Dowd. „Nikdo." Položil jí dlaň na tvář. „A teď se utiš. Jsme sami."</p>
<p>„Ne, nejsme."</p>
<p>„Máš o mně pochyby, dítě?" opáčil Dowd, jeho hlas se po hrubosti posledního výslechu zároveň s touto otázkou zmírnil, takže zněl skoro jako by jej poranil její nedostatek víry. Quaisoir si tiše sundala jeho ruku tváře a sevřela ji pevně ve svých modrých a krvavých prstech.</p>
<p>„To je lepší," řekl.</p>
<p>Quaisoir přebíhala prsty po jeho dlani. Potom vydechla:</p>
<p>„Žádné jizvy."</p>
<p>„Vždycky jsou nějaké jizvy," řekl Dowd snažící se stále chovat jako shovívavý a kultivovaný velekněz. Ale přestřelil.</p>
<p>„Nemáš na dlaních žádné jizvy," opakovala.</p>
<p>Smysl poznámky mu došel až z jejího stisku. „Důvěřuj mi," řekl.</p>
<p>„Ne," odvětila. „Ty nejsi Muž Smutků." Radost z jejího hlasu vyprchala. Byl zastřený; skoro výhružný. „Ty mě zachránit nemůžeš," dodala a pojednou sebou začala zmítat, aby se od toho podvodníka odtrhla. „Kde je můj Spasitel? Chci svého Spasitele!"</p>
<p>„Ten tu není," odpověděla jí Jude. „A nikdy nebyl."</p>
<p>Quaisoir se natočila k Jude. „Kdo jsi?" zeptala se. „Odněkud tvůj hlas znám."</p>
<p>„Drž hubu," pohrozil Dowd a zabodl výhružně do vzduchu prst. „Nebo si jen dopomůžeš k tomu, že okusíš roztoče..."</p>
<p>„Neboj se ho," řekla Quaisoir.</p>
<p>„Ona o tom ví víc," opáčil Dowd. „Viděla, co dokážu."</p>
<p>Jude dychtila po nějaké výmluvě, aby mohla ještě něco říct a aby Quaisoir mohla slyšet déle její hlas, který znala, ale prozatím nedokázala pojmenovat, a tak podpořila Dowdovu ješitnost.</p>
<p>„To, co říká, je pravda," pronesla Jude. „Může nás obě velice těžce zranit. Není to, sestro, Muž Smutků."</p>
<p>Buďto díky zopakování slov, které sama Quaisoir několikrát použila - Muž Smutků - nebo skutečnosti, že ji Jude nazvala sestrou, nebo obojí, se ženina nevidomá tvář uvolnila, zmatek z ní opadl. Zvedla se ze země.</p>
<p>„Jak se jmenuješ?" zašeptala. „Prozraď mi své jméno."</p>
<p>„Ona není nic," řekl Dowd a vrátil tak Quaisoir její vlastní popis sebe samotné, jak jej podala před pár minutami. „Je to mrtvola." Pohnul se k Jude. „Chápeš tak žalostně málo. A díky tomu jsem ti mnohé promíjel. Ale dál tě už rozmazlovat nemůžu. Zkazila jsi hezkou hru. Nechci, abys pokazila ještě víc." Přiložil si levou ruku s nataženým ukazovákem ke rtům. „Moc roztočů už mi nezbývá," řekl, „takže jeden bude muset stačit. Pozvolné rozkládání. Ale dokonce i stín jako ty může být rozložen."</p>
<p>„Tak já jsem stín?" řekla Jude. „Myslela jsem, že jsme stejní, ty a já? Pamatuješ si na ty svý řeči?"</p>
<p>„To bylo v jiném životě, cukrouši," řekl Dowd. „Tady je zas všechno jinak. Mohla bys mi tu ublížit. Takže s tím bohužel budu muset skoncovat."</p>
<p>Začala couvat a při tom přemýšlela, jak velká vzdálenost je potřeba, aby se dostala z dosahu těch jeho roztočů. Sledoval její ústup s politováním ve tváři.</p>
<p>„Nic naplat, cukrouši," řekl. „Znám tyhle ulice jako své boty."</p>
<p>Ignorovala jeho shovívavost a stáhla se o další krok, očima mu visela na rtech, kde roztoči sídlili, ale zároveň si uvědomovala, že Quaisoir vstala a stojí teď ne víc než metr od své ochránkyně.</p>
<p>„Sestro?" pronesla žena.</p>
<p>Dowd se otočil, přestal pozorovat Jude na dostatečně dlouhý zlomek času, aby mohla utéci. Vykřikl za ní, když utíkala, a slepá žena se vrhla po zvuku, popadla ho za paži a za krk a stáhla ho na sebe. Vřeštění, které při tom vydávala, se nepodobalo ničemu, co kdy Jude slyšela z lidských úst, a záviděla jí to. Vykřiknout a roztříštit kosti jako sklo a setřást barevný nádech z povětří. Byla ráda, že není někde blízko, jinak by ji to mohlo srazit na kolena.</p>
<p>Ještě jednou se ohlédla zpátky, bylo to právě ve chvíli, kdy Dowd plival do Quaisoiřiných prázdných očních jamek smrtonosné roztoče, a modlila se, aby oči její sestry měly proti nebezpečí lepší ochranu než proti noži toho muže, který je vydloubl. Ať tak či onak, její pomoc by tu byla málo platná. Lépe bude běžet, dokud má nějakou šanci, aby alespoň jedna z nich vyšla z pohromy bez úhony.</p>
<p>Zahnula za první roh, ke kterému doběhla, a zabočila pak ještě několikrát za sebou; snažila se mezi sebe a svého pronásledovatele vložit tolik rozcestí, jak jen to půjde. Nezpochybňovala ani na okamžik pravdivost Dowdova vychloubání; opravdu tyhle ulice (kde, jak tvrdil, kdysi slavil úspěch) zná jako své boty. Následovala myšlenka, že čím dřív se z nich vymotá a zaběhne do území neznámého pro ně pro oba, o to větší šanci bude mít, že mu zmizí. Do té doby musí utíkat jako o život a přitom být co nejnenápadnější. Jako stín, který jí Dowd přisoudil; tma v hlubší tmě, letící a prchající; jednu chvíli tady a další zas pryč.</p>
<p>Ale tělo ji nechtělo poslouchat. Bylo utahané, trápila ji bolest a třas. V prsou se jí rozpálily dva ohně, každý v jedné plíci. Neviditelné ruce jí rozdrásaly do krve paty. I tak si nedovolila zvolnit, dokud neopustila ulice čtvrti divadel a vykřičených domů a nenechala je za svými zády a nedostala se k místu, které by mohlo beze studu stát jako scéna pro jednu z tragédií Pluthera Quexa: kruh široký sto metrů, ohrazený vysokou zdí z uhlazeného černého kamene. Ohně, jež zde hořely, neřádily nekontrolované jako mnoho jiných ve zbylých částech města, ale mihotaly se na vrchu silné zídky po desítkách, drobounké bílé plameny byly jako noční světla, která osvětlovala svažující se chodník vedoucí do mezery uprostřed kruhu. O jeho účelu se mohla jen domýšlet. Možná vchod do tajného městského podsvětí; nebo studna? Všude kolem květiny, většina okvětních lístků opadla a podlehla hnilobě, chodník jí pod-klouzával pod nohama, když přicházela blíž k jámě, a byla nucena našlapovat opatrně. Rostlo v ní podezření, že pokud tohle je studna, její voda je určitě otrávená mrtvými. Na chodníku byly načmárané nekrology -jména, data, vzkazy, dokonce sprosté obrázky -jejich počet stoupal, čím blíže se nacházela okraji. Některé byly dokonce vyryté i do vnitřní zdi studny (truchlícími značně kurážnými nebo neštěstím tolik zdrcenými, že se odvážili sestupu).</p>
<p>Přestože hloubka jámy uchvacovala pozorovatele asi jako na okraji útesu, vybízejíc ho nahlédnout do jejích hlubin, odolala tomu volání a zastavila se metr dva od jejího ústí. Z hlubin vycházel nechutný zápach, i když ne silný. Buď studna nebyla dlouho použitá, nebo její obyvatelé leželi velice hluboko.</p>
<p>Její zvědavost byla uspokojená, rozhlédla se kolem, že si vybere nejpříhodnější cestu ven. Neměla na vybranou víc než osm východů - devět, včetně studny - a šla nejprve ke třídě ležící naproti té, kterou sem přišla. Byla temná a zalitá dýmem a snad by šiji i vybrala, nebýt známek toho, ze o kus níž je zavalena sutí. Popošla k další, ale i tady to bylo stejné, a mezi spadanými prkny plápolaly plameny. Byla na cestě ke třetímu východu, když zaslechla Dowdův hlas. Obrátila se. Stál na protilehlé straně studny, hlavu mírně na stranu a výrazem v tváři se podobal učiteli, který přistihl záškoláka.</p>
<p>„Copak jsem ti to neříkal? Tyhle ulice znám..."</p>
<p>„Slyšela jsem."</p>
<p>„To není vůbec špatné, že jsi doběhla sem," říkal, kráčeje zvolna k ní. „To mi ušetří jednoho roztoče."</p>
<p>„Proč mi chceš ublížit?" zeptala se.</p>
<p>„Mohl bych ti položit stejnou otázku," odpověděl. „To přece chceš, vid? Strašně ráda bys mě viděla zraněného. Byla bys dokonce šťastnější, kdybys mohla to trýznění provádět osobně. Přiznej to!"</p>
<p>„Přiznávám."</p>
<p>„No vida. Nebyl by ze mne nakonec vážně dobrý zpovědník? A to je teprve začátek. Máš v sobě tajemství, o kterých jsem neměl ani tušení." Pozvedl ruku a při řeči s ní opsal kruh. „Začínám pomalu vidět tu dokonalost toho všeho tady. Věci krouží a krouží, zpátky do místa, kde to všechno začalo. To znamená: u Ní. Nebo u tebe, na tom vážně nesejde. Jste stejné."</p>
<p>„Dvojčata?" řekla Jude. „Je to tak?"</p>
<p>„Nic tak banálního, milá moje. Nic přirozeného. Urazil jsem tě, když jsem tě nazval stínem. Ty jsi daleko zázračnější než to. Ty jsi -" zarazil se, „- no, počkat. Tohle není úplné spravedlivé. Já ti tu vyprávím, co vím, a nedostávám za to nic od tebe."</p>
<p>„Já nic nevím," odtušila Jude. „Kéž bych věděla."</p>
<p>Dowd se shýbl a utrhl květ; jeden z mála pod jeho nohama, který byl ještě nezlomeny. „Ale všechno, co ví Quaisoir, víš ty taky," řekl. „Aspoň víš, proč se to všechno zhatilo."</p>
<p>„Proč se zhatilo co?"</p>
<p>„Usmíření. Tys byla u toho. Ale ano, myslíš si, že jsi jen nevinný přihlížející, ale do tohohle není zapletený nikdo, nikdo, kdo by byl nevinný. Ani Estabrook, ani Godolphin, ani Jemný s mystifem. Vy všichni máte seznamy ke zpovědi dlouhé jako věčnost."</p>
<p>„I ty?" zeptala se ho.</p>
<p>„No... se mnou je to jiné," povzdechl a přivoněl ke květině. „Já jsem komediant. Rád bych změnil svět, ale skončí to nakonec jako pouhé rozptýlení. Zatímco ty a všichni tví milenci -" vyřkl to slovo pohrdlivě, - kteří kašlali na celý svět, dokud jsi byla horkokrevná a vášnivá, to vy jste ti, kdo pálí města a drtí celé národy. Ty jsi motorem téhle tragédie a po většinu času si toho ani nejsi vědomá. No a co tedy má komediant udělat, když chce, abyste ho brali vážně? Povím ti to. Musí se naučit předstírat své city tak dobře, aby ho z jeviště pustili do reálného světa. Zabralo mi to spoustu zkoušek, než jsem se dostal tam, kde jsem dneska, věř mi. Začínal jsem jako nicka, víš, úplná nicka. Poslíček. Kopi-ník. Jednou jsem dělal kuplíře Nespatřenému, ale to byla jen štace na jednu noc. Pak jsem se vrátil zpátky k posluhování milencům..."</p>
<p>„Třeba Oscarovi."</p>
<p>„Třeba Oscarovi."</p>
<p>„Tys ho nenáviděl, viď?"</p>
<p>„Ne, prostě jsem se nudil, s ním a s celou jeho famílií. Byl neuvěřitelně podobný svému otci a jeho otec jeho otci a tak dále, až úplně zpátky k šílenému Joshuovi. Došla mi trpělivost. Věděl jsem, že věci nakonec stejně opíší kruh a já se dočkám své chvíle, ale čekání mě tak unavilo a jednou za čas jsem to dal najevo."</p>
<p>„A vymýšlel sis plány."</p>
<p>„Ale ovšem. Chtěl jsem to popohnat, urychlit okamžik své... emancipace. Všechno jsem měl pečlivě vypočítané. Jsem už takový, víš? Jsem umělec s duší účetního."</p>
<p>„Najal jsi Pie, aby mě zavraždil?"</p>
<p>„Bezděky," řekl Dowd. „Uvedl jsem do pohybu jisté soukolí, ale v životě by mě nenapadlo, že nás všechny požene tak daleko. Dokonce jsem ani netušil, že je mystif naživu. Ale ve víru událostí mi začalo docházet, Že je tohle nevyhnutelné. Nejprve mystifovo zjevení. Potom tvé setkání s Godolphinem a oboustranné vzplanutí. Vše se muselo nutně stát. K tomu jsi byla zrozená, koneckonců. Chybí ti, mimochodem? Řekni pravdu."</p>
<p>„Sotva jsem si na něho vzpomněla," odpověděla, překvapená tou skutečností.</p>
<p>„Sejde z očí, sejde z mysli, že? Jsem vážně moc rád, že nemůžu cítit lásku. Její bídu. Ryzí bídu." Na okamžik se zamyslel, potom dodal: „Tohle má hodně společného s první nocí, když je to úplně poprvé. Milenecké toužení, chvění, nejistá slova. Naposledy jsem ovšem dělal jen kopiníka. Tentokrát hodlám být princem."</p>
<p>„Co tím myslíš, že jsem se narodila pro lásku ke Godolphinovi? Ani si nepamatuj u svůj příchod na svět."</p>
<p>„Asi je na čase, aby ses upamatovala," řekl Dowd, odhodil květinu a začal se k ní přibližovat. „Tyhle rituály přeměn nejsou nikdy snadné, milá moje, takže se obrň. Aspoň sis vybrala dobré místo. Můžeme klátit nohama přes okraj a mezitím si povídat o tom, jak ses narodila."</p>
<p>„To ne," zapřela se. „K té jámě se nehnu ani o krok."</p>
<p>„Myslíš si, že tě chci zabít?" řekl. „Nechci. Jen ti chci odlehčit od pár vzpomínek. To přece není zas tak moc, nebo je? Buď férová. Dovolil jsem ti nahlédnout do mého srdce. Teď mi ukaž to svoje." Vzal ji kolem zápěstí. „Odpověď ne se nepřijímá," řekl a odtáhl ji ke kraji studny.</p>
<p>Tak blízko se předtím neodvážila a blízkost studny vzbuzovala závrať. Ačkoli ho proklínala za to, že má sílu ji sem dotáhnout, byla ráda, že ji drží pevně.</p>
<p>„Chceš si sednout?" nabídl. Zavrtěla hlavou. „Jak chceš," pokračoval. „Vestoje máš větší pravděpodobnost, že spadneš, ale rozhodla ses sama. Stala se z tebe velice umíněná žena, moje milá, jak jsem si všiml. Zpočátku jsi byla velice poddajná. Tak tě vychovávali, pochopitelně."</p>
<p>„Nijak mě nevychovávali."</p>
<p>„Jak to víš?" řekl. „Před dvěma minutami jsi tvrdila, že se na minulost vůbec nepamatuješ. Jak víš, co jsi měla být? K čemu jsi byla stvořená?" Podíval se dolů do studny. „Paměť tam někde v tvé hlavě je, cukrouši. Jen musíš chtít. Jestliže Quaisoir hledala nějaké Bohyně, možná, že ty také, dokonce i když si na to nepamatuješ. A jestli to tak opravdu je, třeba jsi přece víc než jen Joshuova Boubelka. Třeba hraješ v těch událostech roli, se kterou jsem nepočítal."</p>
<p>„Kde bych přišla k Bohyním, Dowde?" opáčila Jude. „Žila jsem v Pátém, v Londýně, v Notting Hill Gate. Tam žádné Bohyně nejsou."</p>
<p>Při řeči si ale vzpomněla na Celestinu zahrabanou pod Věží Tabuly Rasy. Byla snad sestrou božstva, které strašilo Yzordderrex? Proměnlivá síla odklizená z cesty pohlavím, které vzývalo strnulost? Při vzpomínce na vězně a na kobku se Judina mysl najednou rozjasnila, jako by do sebe obrátila whisky na lačný žaludek. Ten zázrak na ni koneckonců účinkoval. A když jednou, proč ne hned víckrát? Když teď, proč ne i v zapomenuté minulosti?</p>
<p>„Nemám kam ustoupit," řekla, trochu znepokojená obtížností toho všeho, jak kvůli sobě samé, tak i kvůli Dowdovi.</p>
<p>„Je to snadné," oponoval. „Jenom přemýšlej nad tím, jaké to bylo, když ses narodila."</p>
<p>„Na dětství se taky nepamatuju."</p>
<p>„Neměla jsi žádné dětství, moje milá. Neměla jsi žádné mládí. Narodila ses prostě rovnou do dnešní podoby, přes noc. Quaisoir byla ta první Judith a ty, holubičko, jsi jen její kopie. Možná dokonalá, ale pořád jenom kopie."</p>
<p>„Nebudu... ne... nevěřím ti."</p>
<p>„Je jen pochopitelné, že musíš nejdřív pravdu zamítnout. To je naprosto pochopitelné. Ale tvé tělo ví, co je pravda a co ne. Třeseš se, uvnitř i zvenku..."</p>
<p>„Jsem unavená," řekla a věděla, že vysvětlení bylo ubohé a chabé.</p>
<p>„Cítíš se víc než jen unavená," řekl Dowd. „Přiznej to."</p>
<p>Jak se tak probíral její myslí, vybavily se jí důsledky jeho posledních odhalení o její minulosti: jak se sesunula na kuchyňskou podlahu, podťatá neviditelnými noži. Netroufala si podobnému kolapsu podlehnout právě teď, když byla krok od studny, a Dowd to věděl.</p>
<p>„Musíš se své paměti postavit," říkal. „Jen to hezky pověz. No tak. Uleví se ti, to ti slibuju."</p>
<p>Cítila při jeho slovech, že už není zdaleka tak slabá, ale přesto vyhlídka, že by se měla postavit čemukoli, co odpočívalo v přítmí v temeni její hlavy - a ať k Dowdovi pociťovala sebevětší nedůvěru, nezapochybovala o tom, že tu kolem krouží cosi příšerného -, ta vyhlídla byla skoro tak děsivá jako pomyšlení, že si ji studna vezme. Snad by bylo lepší zemřít tady a hned, dvě sestry by vyhasly v jediné hodině, nikdy by se nedozvěděla, zda jsou Dowdova tvrzení pravdivá nebo ne. Ale co jestli ji celou tu dobu vodil za nos - že by dosud nejzdařilejší představení komedianta? - a ona nebyla stín, žádná kopie ani věc vychovaná k po-sluze, ale skutečné dítě se skutečnými rodiči; bytost sama o sobě; opravdová, stvořená? Pak by se odevzdávala smrti ze strachu ze sebepoznání a Dowd by si připsal na vrub další oběť. Jediný způsob obrany byl donutit ho, aby odkryl karty; udělat to, k čemu ji nutí, aby dělala, a vstoupit do šera v temeni své hlavy a obsáhnout svým chápáním veškerá odhalení, které skrývalo. Ať už byla Judith kýmkoli, na tom teď nic nezmění; opravdová nebo kopie; skutečná nebo něčí výtvor. V živém světě před sebou neměla kam utéct. Raději poznat pravdu, jednou provždy.</p>
<p>Rozhodnutí v ní roznítilo plamen a před duševním zrakem se jí začaly zjevovat první přízraky minulosti.</p>
<p>„Ach, Bohyně..." zašeptala a zaklonila hlavu. „Co je to? Co je to?"</p>
<p>Viděla se, jak leží na holých prknech v prázdném pokoji, v krbu hoří oheň hřející ji ve spánku a zároveň lichotící svým třpytem její nahotě. Kdosi její tělo ocejchoval, zatímco spala, vyryl do něj motiv, který poznávala: piktogram, který poprvé spatřila duševním zrakem při milování s Oscarem a pak znovu při přechodu mezi dominii. Spirálovité znamení jejího těla, v tomto případě vyvedené na živém těle ve zhruba šesti barvách. Ze sna se pohnula a kotouče jako by zanechávaly stopy v místech, kde předtím ležela, jejich nepomíjivost vyprovokovala nový pohyb, tentokrát v prstenci písku, jenž obklopoval její tvrdé lůžko. Zdvíhal se kolem ní jako clona Severní záře, blyštící se týmiž barvami, v jakých byl namalován piktogram, jako by se cosi z její nejzákladnější anatomie nacházelo ve vzduchu v místnosti. Byla krásou svého vidění uchvácená.</p>
<p>„Co vidíš?" uslyšela Dowdovu otázku.</p>
<p>„Sebe," řekla, „ležím na podlaze... v pískovém kruhu..."</p>
<p>„Jsi si jistá, Že jsi to ty?" řekl.</p>
<p>Už se chystala vysypat ze sebe pohrdlivou poznámku, když vtom si uvědomila dosah jeho otázky. Třeba to nebyla ona, ale její sestra.</p>
<p>„Můžu to nějak zjistit?" řekla.</p>
<p>„Brzy uvidíš," řekl jí.</p>
<p>A skutečně uviděla. Písečná clona se začala vlnit prudčeji, jako by se jí zmocnil vítr vypuštěný z kruhu. Vzlétaly od ní částečky, jež nabývaly</p>
<p>na síle, jakmile byly vyvrženy do temného vzduchu: zrnka prachu té nejčistší barvy se zvedala jako nové hvězdy, potom znovu klesala, žhnula při svém pádu do prostoru, kde ona, svědek toho všeho, ležela. Ležela na podlaze poblíž své sestry, zasypávaná barevným deštěm jako vděčná země, která potřebuje vláhu, pokud má růst a bujet a být úrodná.</p>
<p>„Co jsem?" řekla, sledujíc pohledem déšť barev a podlahu, na kterou se barva snášela.</p>
<p>Krása toho, co až dosud viděla, ji ukolébala do zranitelnosti. Když viděla své vlastní nedokončené tělo, šok ji srazil ven ze vzpomínek jako rána pěstí. Zčistajasna se opět třásla na kraji studny a Dowdova ruka byla jedinou jistotou chránící ji před pádem. Její póry zalil mrazivý pot.</p>
<p>„Nepouštěj mě," hlesla.</p>
<p>„Co vidíš?" zeptal se jí.</p>
<p>„Tohle že je narození?" zajíkala se. „Kristepane, tohle že je narození?"</p>
<p>„Vrať se do vzpomínek," přikázal. „Jednou jsi s tím začala, tak to dokonči!" Zalomcoval s ní. „Slyšíš mě? Dokonči to!"</p>
<p>Před sebou viděla jeho běsnící obličej. Za ním hladově se šklebící studnu. A uprostřed - v pokoji ozářeném ohněm, který na ni vyčkával v mysli, zahlédla zlý sen, horší, než bylo to obojí: její polohotové tělo leželo v kruhu zvrácených kouzel, rozpracované do doby, než esence jiného ženského těla potáhne její svaly kůží a tu kůži obarví; vloží do jejích očí odstín a jejím rtům dodá lesku; dá jí stejná prsa a pohlaví. Tohle nebyl porod, bylo to zdvojování. Byla přesnou kopií, podobou ukradenou podřimujícímu originálu.</p>
<p>„To je na mě moc," řekla.</p>
<p>„Vždyť jsem tě varoval, kotě," odpověděl Dowd. „Nikdy není snadné odhalit první momenty."</p>
<p>„Dokonce ani nejsem skutečná," řekla.</p>
<p>"Abychom měli jasno v metafyzice," reagoval na to. „Jsi to, co jsi. Stejně ses to musela dřív nebo později dozvědět."</p>
<p>„To nezvládnu. To nezvládnu. "</p>
<p>„Ale držíš se dobře" kývl Dowd. „Jen musíš pěkně pomalu. Krok za krokem." „Už ne..."</p>
<p>„Ale ano," neslevil. „Sneseš daleko víc. Tohle bylo to nejhorší. Odteď to bude snazší."</p>
<p>Byla to lež. Když ji paměť zavedla ještě jednou zpátky, téměř bez pobídnutí, zvedala zrovna ruce nad hlavu, nechávajíc barvy, aby ochlad-ly kolem jejích natažených prstů. Vcelku pěkné - ale jen do okamžiku, než nechala jednu paži klesnout vedle sebe a její zbrusu nové smysly vycítily po svém boku něčí přítomnost. Někdo s ní sdílel její lůno. Otočila hlavu a zaječela.</p>
<p>„Co je?" řekl Dowd. „Přišla Bohyně?"</p>
<p>Žádná Bohyně. Byla to další nehotová kopie, mužská, civěla na ni s očima bez víček a vystrkovala bezbarvý jazyk, který byl ještě pořád natolik drsný, že jí mohl jediným líznutím sedřít její novou kůži. Odtáhla se od ní a její strach ten polotovar ještě víc vzrušil, sinalá kostra se zachvívala tichým smíchem. I on si shromažďoval zrnka prachu ukradené barvy, toho si všimla, ale nekoupal se v nich; spíše je chytal do rukou, odkládaje chvíli odění na dobu, dokud se nenabaží své stažené nahoty.</p>
<p>Dowd ji nepřestával vyslýchat. „Je to Bohyně?" ptal se. „Co vidíš? Odpověz, ženská! Odpověz..."</p>
<p>Jeho žádost náhle něco přerušilo. Na setinu vteřiny bylo ticho, potom se ozval tak vřeštivý poplašný výkřik, že se její přičarovaný kruh a nehotová kopie, se kterou ho sdílela, naráz rozplynuly. Ucítila, že Dowdovo sevření na jejím zápěstí polevilo a její tělo přepadlo. V pádu zamávala rukama a bylo spíše dílem štěstěny než úmyslu, že ji ten pohyb odhodil stranou, k obrubě studny, a nesvrhl jí dovnitř. Vzápětí ovšem začala sklouzávat dolů ze svahu, ať se tiskla k chodníku jakkoli. Ale kámen byl léty procházení vyleštěný a její tělo sjelo k okraji, jako by si ji hlubiny žádaly jako dlouho nesplacený dluh. Nohama kopala do prázdna, její boky sjížděly už přes ústí studny, prsty se snažily najít nějaký záchytný bod, byť sebe chatrnější - jméno vyryté o něco malinko víc do hloubky než ostatní; osten růže zaklesnutý mezi kameny - něco, co by jí poskytlo pranepatrnou obranu před gravitací. Zatímco bojovala, zaslechla Dowdův výkřik podruhé, podívala se vzhůru a spatřila zázrak.</p>
<p>Quaisoir roztoče přežila. Proměna, která v jejím těle proběhla, když se vzdorovitě postavila Dowdovi, byla završená. Kůže měla barvu modrého oka; její obličej, teprve nedávno zohavený, byl jasný. Ale tohle byly nepodstatné změny vedle tisíce úponků vyrážejících z její substance, dlouhých několik metrů, které se kolem ní rozplétaly ze svého zdroje -zad - a jejichž účel byl zřejmý: dotýkaly se postupně jedny po druhých země pod sebou a pozvedaly Quaisoir do podivného letu. Vyzařovala z ní síla, kterou nalezla v Pevnosti, a Dowdovi nezbývalo než před ní pouze ustupovat ke zdi. Teď už mlčel, poklesl na kolena a chystal se odplazit pryč pod vířícími sukněmi z žhavého vlákna.</p>
<p>Jude pocítila, jak málo síly jí zbývá v prstech, a vykřikla o pomoc.</p>
<p>„Sestro?" zvolala Quaisoir.</p>
<p>„Tady!" ječela Jude. „Rychle!"</p>
<p>Jakmile se Quaisoir pohnula směrem ke studni (ten nejjemnější dotek úponků stačil k tomu, aby ji posunul dopředu), Dowd se odvážil pohnout a shýbl se pod úponky. Jenže si útěk načasoval špatně. Jeden z úponků ho lapil za rameno, obtočil se mu kolem krku a mrštil jím přes obrubu studny. Jak letěl, Judina pravá ruka ztratila oporu docela a začala sjíždět, přičemž vyrazila své zřejmě poslední vyjeknutí. Ale Quaisoir byla hbitá v zachraňování stejně jako v posílání na věčnost. Než se okraje studny slily v jedno a zatemnily scénu nad sebou, Jude ucítila, jak se úponky chápou jejího zápěstí a paže a jejich spirály se kolem ní ihned obtáčejí. Ona je také pevně sevřela, vyčerpané svaly byly tím dotykem povzbuzeny, a Quaisoir ji vytáhla nahoru přes okraj studny a uložila ji na chodník. Jude se převrátila na záda a lapala po dechu jako běžec za cílovou páskou, zatímco se Quaisoiřiny úponky rozmotaly a vrátily do služeb své paní.</p>
<p>Zvuk Dowdova žadonění, nesoucí se ozvěnou ze studny, kam byl svržen, ji přinutil se posadit. V jeho pláči nebylo nic, co by nemohla předpokládat u muže, jenž si po tolik generací cvičil svou servilnost. Sliboval Quaisoir věčnou poslušnost a naprosté sebeodříkání, jen když ho vysvobodí z jeho pekla. Není snad milosrdenství šperkem každé nebeské koruny, stkal, a není snad ona anděl?</p>
<p>„Ne," řekla Quaisoir. „A nejsem ani Kristova nevěsta."</p>
<p>Nedal se odradit a spustil nové kolo lichotek a smlouvání. Jaká je a co by pro ni dělal, až navěky. Lepšího služebníka, pokornějšího pomocníka nenajde. Co chce? Jeho mužství? To je maličkost, na místě se vykastruje. Stačí jediné její slovo.</p>
<p>Pokud Jude zatím nebyla přesvědčená o Quaisoiřině znovu nabyté síle, měla o tom nyní důkaz, úponky totiž vytáhly vězně ze studny. Když se vynořil, prýštila z něj voda jako z děravého vědra.</p>
<p>„Děkuji ti, na stotisíckrát ti děkuji..."</p>
<p>Takhle vytažený nad studnu byl vystaven dvojímu nebezpečí, jeho nohy visely nad prázdnotou a úponky kolem krku měl hodně stažené, skoro ho uškrtily, kdyby býval neuvolnil jejich tlak tím, že vrazil prsty mezi smyčku a krk. Po tváři se mu s teatrální nezřízeností kutálely slzy. „Dámy," řekl, „kde mohu začít s nápravou?"</p>
<p>Quaisoir odpověděla jen další otázkou.</p>
<p>„Proč jsem se tebou nechala oklamat?" řekla. „Jsi jenom muž. Co ty víš o božství?"</p>
<p>Dowd vypadal, jako by se bál odpovědět, nebyl si jistý, čím si s větší pravděpodobností podepíše ortel, souhlasem nebo záporem.</p>
<p>„Pověz jí pravdu," doporučila mu Jude.</p>
<p>„Kdysi jsem sloužil Nespatřenému," řekl. „Našel mé v poušti a poslal mě do Pátého dominia."</p>
<p>„Proč?"</p>
<p>„Měl tam něco na práci."</p>
<p>„Co na práci?"</p>
<p>Dowd se začal znovu vytáčet. Slzy oschly. Dramatičnost z jeho hlasu zmizela.</p>
<p>„Chtěl ženu," řekl, „aby Mu povila v Pátém dítě."</p>
<p>„A ty jsi mu ji našel?"</p>
<p>„Ano, našel. Celestine."</p>
<p>„A co se s ní stalo?"</p>
<p>„Nevím. Dělal jsem, co mi přikázal, a..."</p>
<p>„Co se s ní stalo?" zopakovala Quaisoir, víc zostra.</p>
<p>„Zemřela," odpověděl Dowd a pátravě si prohlížel její obličej, zda jeho variantu zpochybní nebo ne. Když se nic nestalo, chopil se jí s novou vervou. „Ano, to se přesně stalo. Zahynula. Při porodu, myslím. Hape-</p>
<p>xamendios ji přivedl do jiného stavu, víte, a její ubohé tělo tu zodpovědnost neuneslo."</p>
<p>Dowdův styl v tomto okamžiku připadal Jude příliš povědomý, než aby se nechala oklamat. Poznala neomylně melodii, kterou do svého hlasu vkládal, když lhal, a teď ji v něm zřetelně slyšela. Moc dobře věděl že je Celestine naživu. V jeho předchozím sdělení se však podobná intonace neobjevila - v povídání o kuplířství pro Hapexamendia -, což naznačovalo, že tohle byla skutečně služba, kterou pro Boha vykonal.</p>
<p>„A co to dítě?" zeptala se ho Quaisoir. „Byl to syn, nebo dcera?"</p>
<p>„Nevím," řekl. „Opravdu nevím."</p>
<p>Lež a zase lež, kterou jeho věznitelka vycítila. Uvolnila smyčku a on se o několik centimetrů propadl, vzlykl hrůzou a přitiskl se zděšeně těsněji k úponkům.</p>
<p>„Nepouštěj mě! Proboha, nepouštěj mě, prosím!"</p>
<p>„Co to dítě?"</p>
<p>„Copak já vím?" zaúpěl, slzy se znovu spustily, jenže tentokrát opravdové. „Já nejsem nic. Jsem jen posel. Kopiník."</p>
<p>„Kuplíř," doplnila.</p>
<p>„Ano, to také. Přiznávám se. Jsem pouhý kuplíř! Ale to není nic, to není nic. Povez jí něco, Judith! Jsem jen komediant. Jen bezvýznamný komediant!"</p>
<p>„Bezvýznamný?"</p>
<p>„Bezvýznamný!"</p>
<p>„Tak to dobrou noc," řekla Quaisoir a pustila ho.</p>
<p>Smyčka mu proklouzla mezi prsty tak nečekaně, že neměl čas, aby se pevněji chytil, a padal jako oběšenec, když se přeřízne provaz, dokonce ani v první chvíli nekřičel, jako by ho čirá nevěřícnost umlčela, začal, teprve když se zakouřená duha nebe nad ním smrskla skoro do tečky. Když se konečně ozval, pištivě zaječel, ale trvalo to krátce.</p>
<p>Sotva ustal, Jude se vzepřela dlaněmi na chodníku, a aniž by se podívala nahoru na Quaisoir, zašeptala poděkování, částečně za svou záchranu, ale i za Dowdovo odklizem.</p>
<p>„Kdo to byl?" zeptala se Quaisoir.</p>
<p>„Vím z toho všeho sotva třetinu," odvětila Jude.</p>
<p>„Kousek po kousku," řekla Quaisoir. „Tak tomu všemu porozumíme. Kousek... po... kousku."</p>
<p>Měla vyčerpaný hlas, a když Jude vzhlédla, zjistila, že kouzlo opouští Quaisoiřiny buňky. Svezla se na zem, rozvinutá zakončení se stahovala do jejího těla, blažená modř na její kůži bledla. Jude se sebrala ze země a klopýtala od okraje jámy pryč. Sotva Quaisoir zaslechla kroky, řekla:</p>
<p>„Kam jdeš?"</p>
<p>„Jen dál od studně," řekla Jude a opřela se čelem a dlaněmi o příjemný ledový chlad zdi.</p>
<p>„Víš, kdo jsem?" zeptala se jí Quaisoir po chvíli.</p>
<p>„Ano..." přišla tichá odpověď. „Ty jsi moje já, které jsem ztratila. Jsi ta druhá Judith."</p>
<p>„To je pravda." Obrátila se a uviděla Quaisoir, jak se usmívá, navzdory své bolesti. „To je dobře," řekla Quaisoir. „Přežila jsem tohle, třeba můžeš začít znova za nás za obě. Třeba uvidíš vize, ke kterým jsem se já otočila zády."</p>
<p>„Jaké vize?"</p>
<p>Quaisoir si povzdechla.</p>
<p>„Kdysi mě miloval velký Maestro," řekla. „Ukázal mi anděly. Chodívali k nám na stůl ve svitu slunečních paprsků. Namouduši. Andělé v slunečních paprscích. A myslela jsem si, že budeme žít věčně a že se dozvím všechna tajemství moře. Ale dovolila jsem mu, aby mě ze slunce odvezl pryč. Nechala jsem se přemluvit, že duchové nejsou důležití. Jen naše vůle je prý důležitá, a pokud si vůlí přejeme bolest, pak je to moudrost. Ztratila jsem sama sebe, než bys napočítala do tří. Než bys napočítala do tří." Zachvěla se. „Byla jsem zaslepená svými zločiny už dávno předtím, než mě oslepili nožem."</p>
<p>Jude pozorovala lítostí zohyzděnou tvář své sestry.</p>
<p>„Musíme najít někoho, kdo ti vyčistí ránu," řekla.</p>
<p>„Nemyslím, že v celém Yzordderrexu zůstal jediný lékař," odvětila Quaisoir. „Ti jsou vždycky v kterékoli revoluci na řadě jako první, nebo ne? Lékaři, výběrčí daní, básníci..."</p>
<p>„Jestli nenajdeme nikoho jiného, udělám to sama," řekla Jude, odtrhla se od bezpečí zdi a odvážila se zpátky k místu, kde seděla Quaisoir.</p>
<p>„Včera jsem si myslela, že vidím Ježíše Krista," řekla. „Stál na střeše s rozpaženýma rukama. Myslela jsem si, že si přišel pro mě, abych se vyzpovídala. Proto jsem přišla sem. Abych našla Ježíše. Slyšela jsem jeho posla."</p>
<p>„To jsem byla já."</p>
<p>„Tys byla... v mých myšlenkách?"</p>
<p>„Takže jsem našla místo Krista tebe. To mi připadá jako větší zázrak." Napřáhla ruku k Jude, která ji sevřela ve své. „Viď, sestro?"</p>
<p>„To ještě nevím," řekla Jude. „Dnes ráno jsem to byla já. Ale teď jsem co? Kopie, podvrh."</p>
<p>Ta slova ji připomenula Kleinova Parchantíka: padělatele Jemného, těžícího z génia jiných lidí. Proto jí byl tolik posedlý? Všiml si u ní nějaké stopy napovídající o její skutečné podstatě a následoval ji kvůli věrnosti imitace, kterou byla?</p>
<p>„Byla jsem šťastná," řekla, vracejíc se v myšlenkách zpátky do dobrých časů, které s ním prožila. „Možná mi někdy nedošlo, že jsem byla šťastná, ale byla jsem. Byla jsem sama sebou."</p>
<p>„A pořád jsi."</p>
<p>„Ne," řekla a byla tak blízko zoufalství, že dlouho nic podobného nepamatovala. „Jsem část někoho jiného."</p>
<p>„Všichni jsme části," namítla Quaisoir, „ať se rodíme nebo nás vytvoří." Její prsty stiskly Judinu ruku. „Všichni doufáme, že jednou budeme úplní. Odvedeš mne zpátky do paláce?" poprosila. „Tam budeme ve větším bezpečí než tady."</p>
<p>„Samozřejmě," odpověděla Jude a pomohla jí na nohy.</p>
<p>„Víš, kterým směrem jít?"</p>
<p>Prohlásila, že ano. I přes kouř a tmu se hradby paláce tyčily přímo nad nimi, masivní, ovšem vzdálené.</p>
<p>„Ceká nás celkem dlouhá cesta," poznamenala Jude. „Do rána máme co dělat."</p>
<p>„Noc je v Yzordderrexu dlouhá," odvětila Quaisoir.</p>
<p>„Věčně nepotrvá," řekla Jude.</p>
<p>„Pro mne ano."</p>
<p>„Omlouvám se. To bylo bezcitné. Nemyslela jsem to..."</p>
<p>„Neomlouvej se," přerušila Quaisoir. „Mám ráda noc. Lépe si tak</p>
<p>pamatuji slunce. Slunce a anděly na stole. Vezmeš mě za ruku, sestro?</p>
<p>Nechci tě znovu ztratit."</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA DRUHÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>V každém jiném místě, než bylo tohle, by byl Jemný frustrovaný při pohledu na tak mnoho zapečetěných dveří, ale když ho Lazarevič přiváděl blíž a blíž k Cepu, atmosféra postupně těžkla hrůzou, až byl rád, že ať se třeba za těmi dveřmi skrývá cokoli, je to aspoň zamčené. Jeho průvodce promluvil málokdy. A když ano, učinil tak pouze, aby navrhl, zda by Jemný mohl dojít zbytek cesty sám.</p>
<p>„Odsud je to už jen kousek," opakoval dokola. „Dál mě nepotřebuješ."</p>
<p>„Takhle jsme se nedomluvili," připomenul mu Jemný a Lazarevič klel a skučel, načež v tichosti kamsi zamířil a držel se směru, dokud ho nějaký křik z konce jedné z chodeb či cákanec krve na vyleštěné podlaze nedonutily zastavit a spustit svůj proslov nanovo.</p>
<p>Po celé cestě je nikdo nezastavil. Pokud tyhle titánské sály kdy vůbec hučely nějakým životem - a vzhledem k tomu, že by se v nich docela klidně ztratily i menší armády, Jemný o tom dost pochyboval -, všechny zely v tomto okamžiku prázdnotou. Těch pár sluhů a úředníků, s nimiž se potkali, chvatně vyklidilo pole, nakvap si posbírali věci a spěchali chodbami pryč. Přežití bylo nejpřednější. Stěží věnovali krvácejícímu vojákovi a jeho nevhodně oblečenému společníkovi pohled.</p>
<p>Konečně přišli ke dveřím, které byly nezajištěné a do nichž Lazarevič zásadně odmítal vstoupit.</p>
<p>„Tohle je Věž Cepu," řekl, jeho hlas téměř nebylo slyšet.</p>
<p>„Jak mám vědět, že mluvíš pravdu?"</p>
<p>„Copak to necítíš?"</p>
<p>Teď, když na to byl upozorněn, Jemný doopravdy ucítil chvění, sotva tak silné, aby si je uvědomil, tetelení v prstech, varlatech a dutinách.</p>
<p>„To je ta Věž, přísahám," zašeptal Lazarevič.</p>
<p>Jemný mu věřil. „Dobrá," řekl. „Svou povinnost jsi splnil, měl bys radši jít."</p>
<p>Muž se zakřenil. „Myslíte to vážně?"</p>
<p>„Jistě."</p>
<p>„Díky. Ať jste, kdo jste. Díky."</p>
<p>Ještě než mohl vyklouznout, Jemný ho chytil za ruku a přitáhl si ho k sobě. „Pověz svým dětem," řekl, „aby se nestaly vojáky. Ať jsou třeba básníci nebo čisti či bot. Ale ne vojáci. Jasný?"</p>
<p>Lazarevič divoce přikývl, i když Jemný nemyslel, že jeho slova pochopil. Jeho jediná myšlenka patřila útěku, vzal nohy na ramena hned v té chvíli, kdy ho Jemný pustil, a byl pryč ve dvou vteřinách. Pak se Jemný otočil ke kovaným plechovým dveřím, opřel se do nich a vklouzl škvírou dovnitř. Nervová zakončení v jeho šourku a dlaních tušila, že je nablízku něco významného - to, co bylo původně nepatrným vzruchem, se proměnilo málem v bolest - dokonce i přesto, že jeho očím zatím šero místnosti krátce po vstupu nedovolovalo se porozhlédnout kolem sebe. Stál u dveří, dokud nebyl schopný vytušit, co se před ním nachází. Tohle nebyla, jak se zdálo, Věž samotná, ale jakýsi předpokoj, zatuchlý podobně jako pokoj nemocniční. Stěny byly holé, jediným nábytkem byl stůl, na němž stála převrácená klec na kanáry, dvířka měla otevřená, její obyvatel ulétl. Vzadu za stolem byly další vstupní dveře. Když do nich vešel, zavedly ho na chodbu ještě mnohem zatuchlejší než pokoj, který opustil. Zdroj nervozity v jeho nervových zakončeních byl nyní na doslech: nepřerušovaný tón, který by za jiných okolností mohl působit konejšivě. Jelikož nemel ponětí, odkud tón přichází, odbočil doprava a plížil se chodbou. Po jeho levici vedly někam mimo jeho dohled schody. Rozhodl se jiní nevěnovat pozornost a jeho instinkt byl odměněn vzápětí zábleskem světla nad hlavou. Tón zůstal nahoře nad ním, jak postupoval dopředu, což naznačovalo, že by tahle cesta mohla být slepá ulička, ale on vyrazil za světlem, aby se ujistil, že Pie není uvězněné v jednom z těchto předpokojů.</p>
<p>Jakmile se přiblížil na šest kroků od pokoje, někdo proběhl dveřmi, mihnul se kolem, ovšem příliš rychle, takže nezahlédl, kdo to je. Přimkl se ke zdi a opatrně se posunoval ke dveřím. Knot vsazený do misky oleje na stole vrhal to světlo, jež ho přilákalo. Vedle něho bylo několik talířů se zbytky jídla. Když došel ke dveřím, políčil si tu na toho muže - nočního strážného, odhadoval -, až se bude vracet zpátky. Rozhodně si nepřál jeho smrt, pokud to nebude vyloženě nezbytné. Do rána přibude v Yzordderrexu k celkovému součtu i bez jeho pomoci až dost vdov a sirotků. Slyšel, jak si muž pšoukl, ne jednou, ale hned několikrát, s bezuzdností někoho, kdo věří tomu, že je sám, potom zaslechl, jak otevírá jiné dveře, a jeho kroky se vzdálily.</p>
<p>Jemný se odvážil vyhlédnout zpoza ozdobného dveřního ostění. Pokoj byl prázdný. Bez meškání vkročil dovnitř, mel v úmyslu vzít si ze stolu dva nože, které na něm ležely. Na jednom z talířů byla už notně vypleněná dávka cukroví. Neodolal. Vybral to nejvoňavější a podával si je k ústům, když vtom muž za jeho zády řekl:</p>
<p>„Rosengartene?"</p>
<p>Udělal čelem vzad, a jak se jeho pohled usadil na obličeji naproti v pokoji, sanice mu úlekem poklesla a rozdrtila při tom bonbon mezi zuby. Pohled a cukr se smíchaly, jazyk a oči krmily jeho mozek takovou sladkostí, až se zapotácel.</p>
<p>Tvář před ním byla jeho živoucím zrcadlem. Jeho oči,jeho nos, jeho ústa, jeho vlasy, jeho držení těla, jeho údiv, jeho únava. Ve všem, až na střih kabátu a špínu za nehty, druhý Jemný. Ale ne podle jména, to jistě ne.</p>
<p>Jemný spolkl sladký likér z bonbónu a velice pomalu řekl: „Kdo... proboha... jsi?"</p>
<p>Z druhé tváře zmizel úlek - a byl nahrazen pobavením. Muž potřásl hlavou.</p>
<p>„...Zatracená kreauše..."</p>
<p>„Tak se jmenuješ?" zareagoval Jemný. „Zatracená kreauše?" Na svých cestách slyšel i podivnější jména. Ale otázka jen posloužila tomu, že se dvojník bavil ještě víc.</p>
<p>„To není špatný nápad," odvětil. „Ve svém organismu jí mám habaděj. Autarcha Zatracená kreauše. Má to zvuk."</p>
<p>Jemný vyplivl bonbon z pusy. „Autarcha?" opakoval.</p>
<p>Z druhého obličeje zmizelo pobavení. „To se ti povedlo. A teď táhni." Zavřel oči. „Vzchop se," zašeptal. „To ta svinská kreauše. Stalo se to i předtím, stane se to i jindy."</p>
<p>V této chvíli Jemný pochopil. „Ty si myslíš, že se ti o mně zdá, vid?" řekl.</p>
<p>Autarcha otevřel oči, nazlobený, že svou halucinaci opět ještě ne-zahnal. „Říkal jsem ti..." začal.</p>
<p>„Co je to kreauše? Nějaký druh alkoholu? Fet? Myslíš si, že jsem nějakej pitoměj sen? Tak to teda ne."</p>
<p>Vyrazil ke svému protějšku, který poplašeně couval.</p>
<p>„No tak," řekl Jemný a natáhl ruku. „Dotkni se mě. Jsem skutečný. Jsem tady. Jmenuju se John Zacharias a ušel jsem kus cesty, abych tě viděl. Nemyslel jsem si, že to je ten pravý důvod, ale teď, když jsem tady, jsem si stoprocentně jistý."</p>
<p>Autarcha zvedl pěsti ke spánkům, jako by si chtěl vytlouct ten sen z hlavy.</p>
<p>„To není možné," povzdechl. V jeho hlase zněla víc než jen nevěřícnost; také neklid, který neměl daleko od strachu. „Ty tu být nemůžeš. Ne po tolika letech."</p>
<p>„Ale jsem," řekl Jemný. „Jsem z toho stejně vedle jako ty, to mi věř. Ale jsem tu."</p>
<p>Autarcha si ho prohlížel, otáčel hlavou sem a tam, jako by pořád čekal, že objeví nějaký úhel, ze kterého bude moci usvědčit svého návštěvníka z toho, že je pouhé zjevení. Ale po minuté podrobného studia se vzdal a jednoduše na Jemného zíral. Jeho obličej vypadal jako bludiště vrásek.</p>
<p>„Kde se tu bereš?" řekl pomalu.</p>
<p>„Myslím, že to víš," opáčil Jemný.</p>
<p>„Z Pátého?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Tys mě přišel sesadit, že ano? Proč mi to nedošlo? To ty jsi začal tu revoluci! Byl jsi venku v ulicích a rozséval jsi semínka! Není divu, že jsem ty rebely nemohl vymýtit. Pořád jsem se ptal sám sebe: kdo je to?</p>
<p>Kdo to tam venku proti mně kuje pikle? Poprava za popravou, čistka za čistkou a nikdy jsem se nedostal k vlastnímu jádru. K tomu, kdo má tolik filipa jako já. Ty noci, co jsem proležel vzhůru a přemýšlel: kdo jen to je? Kdo? Udělal jsem si takhle dlouhý seznam. Ale tebe jsem vždycky vynechal, Maestro. Na Sartoriho jsem si nevzpomněl."</p>
<p>Už jen setkat se s Autarchou ho poněkud vyvedlo z míry, ale když jej pojmenoval, vyvolalo to v Jemného organismu úplné pozdvižení. Hlava se mu zaplnila stejným hučením, jaké ho sužovalo na nástupišti v Mai-Ké, břicho vyvrhlo svůj obsah po jediném odporném zvednutí žaludku. Položil ruku na stůl a chtěl se opřít, jenže minul okraj a upadl na podlahu, která už byla pocákaná zvratky. Zmítal se ve vlastním svinstvu a pokoušel se vytřást hučení z hlavy, ale jediné, čeho tím dosáhl, bylo, že rozpletl změť zvuků, a tak se mu slova, která kdysi dávno zatlačil do pozadí, prodrala do vědomí.</p>
<p>Sartori! Tak on je Sartori! Neplýtval dechem, aby se na jméno přeptal. Bylo jeho a on to věděl. A rovněž světy, které v tom jménu byly obsaženy: daleko víc matoucí než cokoli, do čeho mu dominia nechala nahlédnout; otevíraly se před ním jako okna, která se ve větru doširoka rozlétla, a z nich se vysypaly skleněné tabulky, aby se už okna zavřít nikdy nemohla.</p>
<p>Zaslechl jméno vyřknuté stovkami vzpomínek. Jakási žena vzdychala, jako by žadonila, aby se k ní vrátil do pomuchlané postele. Kněz rytmicky vytruboval slabiky jeho jména z kazatelny a věštil mu věčné zatracení. Hazardní hráč mu foukl do rukou stočených do kalíšků, aby požehnal jeho kostkám. Odsouzenci si na něj složili modlitbu; ožralové pro něho měli výsměch; hýřilové písně. Že ale byl slavný! Na Barto-lomějské pouti si některé herecké společnosti plnily peněženky vyprávěnkami o jeho životě sehraném jako fraška. Bordel v Bloomsbury se holedbal tím, že někdejší jeptiška byla jeho dotykem dohnána k nymfo-manii a proslula odříkáváním jeho zaklínadel (jak pravila), zatímco s ní zákazník souložil. Byl za vzor ve všech věcech bájných a zakázaných: pohrůžkou logikům; pro jejich manželky tajná neřest. A pro děti - děti,</p>
<p>kouči se kolem jeho domu za kostelním sluhou - se stal rýmovačkou:</p><empty-line /><p><emphasis>Maestr</emphasis><emphasis>o Sartori,</emphasis></p>
<p><emphasis>má rád oslavné chóry, má rád psy</emphasis></p>
<p><emphasis>a má rád kočky,</emphasis></p>
<p><emphasis>dámy mění v sněhu vločky,</emphasis></p>
<p><emphasis>vykouzlil z hadů</emphasis></p>
<p><emphasis>cylindrů řadu a pak zmizel za hory.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p>Tenhle oslavný nápěv opakovaný v jeho hlavě pištivými hlásky sirotků diecéze byl svým způsobem horší než kazatelské kletby nebo vzlyky. Nebo modlitby. Hlaholil bez ustání tím svým nesmyslným způsobem, neměl ani smysl, ani melodii. Asi jako jeho Život bez tohoto jména. Pohyb bez účelu.</p>
<p>„Zapomněl jsi?" zeptal se ho Autarcha.</p>
<p>„Ano," přiznal Jemný a k jeho rtům se spolu s odpovědí vkradl nezvaný smích. „Zapomněl jsem."</p>
<p>I teď, když ho hlasy nově pokřtívaly svým pokřikem, těžko tomu dokázal věřit. Copak jeho tělo přežilo v Pátém dominiu dvě stě let, ba víc, a zatím ho jeho myšlenky dokola šálily: uchovávaly ve svém vědomí z jeho života pouze desetiletí a zbytek ukryly? Kde celé ty roky bydlel? Za koho se vydával? Pokud to všechno, co právě vyslechl, byla pravda, tahle vzpomínka je pouze první v řadě. Kdesi v jeho mozku se ukrývají dvě staletí vzpomínek a čekají na své objevení. Není se co divit, že ho Pie nechávalo v nevědomosti. Teď pravdu zná - a nablízku, zdá se, krouží pomatenost.</p>
<p>Postavil se na nohy, podpíraje se o stůl.</p>
<p>„Je tady Pie'oh'pah?" řekl.</p>
<p>„Mystif? Ne. Proč? Přišel snad s tebou z Pátého?"</p>
<p>„Přišel."</p>
<p>Na Autarchův obličej se vrátil krátký křečovitý úsměv.</p>
<p>„Copak to nejsou vyhynulé bytosti?" řekl. „Jednoho nebo dva jsem měl. Člověk si na tu jejich krevní skupinu musí přivyknout, ale jakmile ti zachutnají, nikdy na ně nezapomeneš. Ale ne, neviděl jsem ho."</p>
<p>„A co Judith?"</p>
<p>„Ach," vzdychl. „Judita. Předpokládám, že máš na mysli Godolphi-novu paní? Měla haldy jmen, nebo ne? Ale nezapomínej, že to my všichni. Jak ti zrovna říkají?"</p>
<p>„Vždyť jsem ti to řekl. John Fúrie Zacharias. Nebo Jemný."</p>
<p>„Mám pár známých, kteří mě znají jako Sartoriho. Rád bych tě mezi ně zařadil. Nebo chceš to jméno zpátky?"</p>
<p>„Jemný postačí. Mluvili jsme o Judith. Dnes ráno jsem ji viděl dole v přístavu."</p>
<p>„Viděl jsi tam dole Krista?"</p>
<p>„O čem se teď bavíme?"</p>
<p>„Vrátila se sem a tvrdila, Že viděla Muže Smutků. Nosila v sobe strach z Pána. Praštěná čubka." Povzdechl si. „Bylo to fakt smutný, vidět ji takovouhle. Nejdřív jsem si myslel, že za to může předávkování kreauší, ale to ne. Přece jen jí přeskočilo. Čouhalo jí to snad i z uší."</p>
<p>„O kom mluvíme?" řekl Jemný a myslel si, že buď jeden, nebo druhý odvedl hovor jinam.</p>
<p>„Mluvím o Quaisoir, své ženě. Přišla se mnou z Pátého."</p>
<p>„Já jsem mluvil o Judith."</p>
<p>„Já taky."</p>
<p>„Ty tvrdíš..."</p>
<p>„Jsou dvě. Jednu z nich jsi sám udělal... proboha, na to už jsi taky zapomněl?"</p>
<p>„Ano. Ano, zapomněl."</p>
<p>„Byla krásná, ale nestála za to, abys kvůli ní ztratil Imagiku. To byla tvá největší chyba. Měl jsi sloužit životodárnou mši rukama a ne svým klackem. Pak bych se nikdy nenarodil a Bůh by zůstal na svém nebi a ty bys byl papež Sartori. Cha! Proto ses vrátil? Aby ses stal papežem? Pozdě, bratříčku. Do zítřejšího rána se Yzordderrex promění v hromadu čadícího popela. Tahle noc je má poslední. Jdu do Pátého. Vybuduji tam novou říši."</p>
<p>„Proč?"</p>
<p>„Nepamatuješ si na rýmovačku, kterou vždycky zpívali? Kvůli slávě." „Copak sis jí neužil dost?"</p>
<p>„To se ptáš ty? Všechno v mém srdci bylo vybráno z tvého. Nevykládej mi, že tys nikdy o moci nesnil. Byl jsi nejlepším Maestrem v Evropě. Nikdo se ti nemohl rovnat. To se přece všechno jen tak přes noc nevy-pařilo."</p>
<p>Během tohoto rozhovoru vůbec poprvé popošel směrem k Jemnému, napřahuje ruku s úmyslem položit mu ji na rameno.</p>
<p>„Myslím, že by ses měl podívat na Čep, bratře Jemný," řekl. „Ten ti připomene, jak chutná moc. Stojíš pevné na nohách?"</p>
<p>„Ujde to."</p>
<p>„Tak pojď."</p>
<p>Nasměroval je zpátky na chodbu, ke schodišti, které Jemný zavrhl. Teď jimi nepohrdl, kráčel Sartorimu v patách po křivce schodů ke dveřím bez kliky.</p>
<p>„Jediné oči, které na Čepu spočinuly od doby, kdy byla Věž postavena, jsou ty moje," řekl. „Takže je dost citlivý na podrobnější zkoumání."</p>
<p>„Mé oči jsou tvé oči," připomenul mu Jemný.</p>
<p>„Pozná ten rozdíl," odvětil Sartori. „Bude tě chtít... vyzkoušet." Sexuální podtext mu neušel. „Budeš muset ležet na zádech a myslet na Anglii," řekl. „Za chvíli je po všem."</p>
<p>S těmi slovy si olízl palec, přiložil ho na obdélník břidlicově modrošedého kamene vsazený do středu dveří a nakreslil do něj plivancem postavu. Dveře na signál zareagovaly. Jejich zámky se se skřípotem daly do pohybu.</p>
<p>„Takže i plivanec, co?" řekl Jemný. „Myslel jsem, že jen dech."</p>
<p>„Ty používáš pneuma?" řekl Sartori. „Pak bych ho také měl ovládat. Ale nikdy jsem nevyzrál na ten fígl. Budeš mě muset učit a já... ti na oplátku připomenu pár ovládacích formulí."</p>
<p>„Já ale mechanice pneumatu nerozumím."</p>
<p>„Tak se budeme učit spolu," odvětil Sartori. „Principy jsou strašně jednoduché. Hmota a myšlenka; myšlenka a hmota. Každá z nich mění tu druhou. Možná tohle budeme dělat i my. Jeden druhého přeměníme."</p>
<p>S tou myšlenkou se zapřel Sartori dlaní do dveří a strčil do nich. Přestože byly šest centimetrů tlusté, pohnuly se bez jediného zvuku, a Sartori s nataženou rukou vyzval Jemného, aby vstoupil dovnitř, a při tom pokračoval.</p>
<p>„Říká se, že Hapexamendios postavil Čep do středu Imagiky proto, aby se z něj Jeho plodnost rozlévala do všech dominií." Ztišil hlas, skoro jako by měl vyslovit nějakou netaktnost. „Jinými slovy," řekl, „tohle je Nespatřeného falus."</p>
<p>Jemný viděl samozřejmě věž zvenku; trčela vysoko nad všechny palo-ny a kopule paláce. Ale až do této chvíle mu nedošla její obrovitost. Byla to čtverhranná kamenná věž, sedmdesát, možná osmdesát stop široká a vysoká tak, že světla plápolající ve zdech a osvětlující svého jediného obyvatele se vzdalovala jako reflektory na dálnici, až pak je pouhá vzdálenost zakalila a poté úplně vymazala. Jedinečná podívaná: ale nic ve srovnání s kolosem, kolem něhož byla věž vystavěna. Jemný se, zatímco se dveře otevíraly, obrňoval před napadením: tónem, který slyšel ve své hlavě, když se kradl po chodbě, kromě drkotání svých zubů; tíhou odpovědnosti pálící ho v prstech. Ale neexistovalo nic - dokonce ani šepot -co by určitým způsobem bylo víc znervózňující. Čep věděl, že se Jemný nachází v jeho komnatě, ale zachovával mlčení, potichu ho hodnotil, stejně jako ve stejné chvíli on odhadoval jeho.</p>
<p>Otřáslo jím několik věcí. Tou první a největší byla jeho krása. Boky barvy bouřkových mraků měl vytesané tak, jako by na nich jasné spáry proudily jako ukrývaný blesk. Druhou bylo, že nebyl postavený na zemi, ale vznášel se nad ní, v celé své obrovitosti, deset stop nad podlahou věže, a vrhal stín tak tmavý, že potemnělý vzduch budil dojem podstavce.</p>
<p>„Působivé, ne?" podotkl Sartori, jehož pyšný hlas působil nevhodně, asi jako smích u oltáře. „Můžeš se pod ním projít. Zkus to. Je to docela</p>
<p>bezpečné,"</p>
<p>Jemný uposlechl jen velmi nerad, ovsem bylo mu naprosto jasné, že jeho dvojče se dychtí dozvědět o každé jeho slabině a sebemenší projev strachu nyní by mohl být později použit proti němu. Sartori ho už viděl, k zvrací a je na kolenou, nepřál si, aby ten hajzlík dostal další příležitost vidět jeho slabá místa.</p>
<p>"Ty se mnou nepůjdeš?" řekl a otočil se k Autarchovi.</p>
<p>„To je velice intimní chvilka," odvětil ten druhý a držel se v ústraní, aby nic Jemnému nebránilo v jeho odvážném vstupu do přítmí.</p>
<p>Bylo to jako další procházka po jokalaylauských pustinách. Chlad ho zmrazil až do morku kostí. Vyrazilo mu to dech z plic a ten se před ním objevil jako zakaboněný mráček. Zalapal po dechu, zaklonil hlavu a podíval se k moci nad sebou, jeho mysl byla rozpolcená mezi racionálním přáním si úkaz prostudovat a těžko ovladatelnou touhou padnout na kolena a snažně ho prosit, aby ho nerozmáčkl. Nebeský úkaz nad jeho hlavou měl pět dílů, jak si všiml. Zřejmé pro každé dominium jeden. A podobně jako u sochaných boků se na nich místy zjevily jiskřičky blesku. Ale nebyl to jen trik s rýhami a stínem, který vtiskl kameni podobu bouřkového mraku. Viděl v něm pohyb, pevné skalisko nad ním vířilo. Zalétl pohledem k Sartorimu, který postával u dveří a ledabyle si vkládal mezi rty cigaretu. Oheň, kterým si ji připaloval, patřil jinému světu, ale Jemný mu jeho teplo nezáviděl. Třebaže byl tenhle stín mrazivý, chtěl, aby se nad ním kamenné nebe rozevřelo a seslalo dolů svůj rozsudek; chtěl se ubezpečit, že takové síly a soudy existují. Odvrátil se od Sartoriho skoro opovržlivě a v hlavě se mu utvářela myšlenka, že přes všechny ty povídačky jeho druhého já o tom, že mu Čep patří, byly roky, které Sartori strávil v této věži, vedle nevyčíslitelného rozpětí života Čepu pouhými pikookamžiky a že on i Sartori přijdou a odejdou a jejich nicotné stopy budou setřeny těmi, kdož půjdou v jejich šlépějích, a to v časovém rozmezí, ve kterém by kámen sotva stihl mrknout svým oblačným okem.</p>
<p>Možná mu vyčetl tuhle jeho myšlenku z mozkové kůry a schválil ji, protože světlo, které pak přišlo, bylo přívětivé. V kameni bylo i slunce, nejen blesky; hřejivost stejně jako zabíjející oheň. Ozářilo mračný plášť, nato se sneslo v paprscích nejdříve okolo něj, pak na jeho zakloněný obličej. Tyto okamžiky měly svou minulost: události v Pátém, které tohle vše předvídaly; zjevem jejich rodičů. Kdysi hodně dávno stál na kopci Highgate, městská silnice byla tehdy jen rozblácenými kolejemi, a díval se nahoru na mraky, jak dolů sesílají spršku slávy, tak jako teď. Anebo přistoupil k oknu ve svém pokoji ve Škálové ulici a spatřil totéž. Sledoval, jak se dýmem zanesené povětří rozjasňuje po noci bombardování - 1941, Blitzkrieg se blížil ke zlomu - a když uviděl, že se slunce propaluje skrz, věděl (na místě příliš křehkém na dotek), že zapomněl na něco důležitého a že jestli si kdy vzpomene - jestli světlo podobné tomuhle někdy propálí roušku tmy -, záhada světa bude rozluštěna.</p>
<p>Tahle víra se vrátila, ale tentokrát ji podpořilo i něco navíc než jen matný neklid. Tón, jenž mu zněl v hlavě, se opět dostavil (jako průvodní jev světla) a v něm, v nejnepatrnějších variacích jeho monotónnosti, slyšel slova. Čep k němu promlouval.</p>
<p>„Usmiřiteli," řekl.</p>
<p>Chtěl si zacpat uši a ta slova vyhnat z hlavy. Padnout na zem jako věštec, který škemrá o sejmutí břemene nějakého božského závazku. Nebylo před ním úniku.</p>
<p>„Dílo ještě není dokončeno," pronesl Čep.</p>
<p>„Jaké dílo?" zeptal se.</p>
<p>„Však dobře víš."</p>
<p>Samozřejmě že to věděl. Ale ruku v ruce s tím namáháním přicházelo tolik bolesti - a on byl na to tak málo připravený, že by to znovu nesnesl.</p>
<p>„Proč to popírat?" řekl Čep.</p>
<p>Upíral zraky přímo do záře. „Už jednou jsem neuspěl a mnoho lidí zemřelo. Nemůžu to dělat znovu. Prosím. Nemůžu."</p>
<p>„Proč jsi sem chodil?" optal se ho Čep a jeho hlas byl tak slabý, že musel zadržovat dech, aby pochytil jednotlivá slova. Otázka ho odnesla zpět k pelesti Taylorovy postele; k prosbě o pochopení.</p>
<p>„Abych pochopil..." řekl.</p>
<p>,Pochopil co?"</p>
<p>„Nedovedu to vyjádřit slovy... Zní to tak uboze..."</p>
<p>„Pověz."</p>
<p>„Abych pochopil, proč jsem se narodil. Proč se vůbec rodí i jiní."</p>
<p>„Ty přece víš, proč ses narodil."</p>
<p>„Ne, nevím. Přál bych si, abych to věděl, ale nevím."</p>
<p>Jsi Usmiřitel dominií. Jsi léčitel Imagiky. Schovej se před tím</p>
<p>a schováš se i před pochopením. Maestro, jsou daleko horší muka nežli</p>
<p>paměť - a druzí trpí, neboť jsi přerušil svou práci v půli. Vrať se do Pátého dominia a dokonči, co jsi začal. Sjednoť mnoho v Jedno. To je jediná spása."</p>
<p>Kamenné nebe se opět rozvířilo a mračna zakryla slunce. I přes tmu a navrátivší se chlad se přece Jemný z místa ve stínu Čepu na několik vteřin neměl k odchodu, nepřestávaje doufat, že se otevře nějaká prasklina a zároveň vyřkne Bůh konejšivá slova; možná zašeptá, jak by se tato nelehká povinnost dala převést na jinou duši, pohotovější a lépe vybavenou k jejímu naplnění. Ale nestalo se nic. Vidění se ztratilo a jediné, co mohl dělat, bylo obejmout rukama svou roztřesenou kostru a vy-vrávorat ven na místo, kde stál Sartori. Doutnající cigareta ležela jeho protějšku u nohou, kam mu z prstů vypadla. Podle výrazu na jeho obličeji bylo patrné, že i když nerozuměl všem podrobnostem jejich rozhovoru, pochopil jádro věci.</p>
<p>„Nespatřený promluvil" řekl - a jeho hlas byl mdlý stejně jako předtím Boží.</p>
<p>„Nestojím o to," řekl Jemný.</p>
<p>„Tohle nebude to pravé místo pro vzdorovité řeči proti Němu," podotkl Sartori a vyslal k Čepu nejistý pohled.</p>
<p>„Neřekl jsem, že se Mu vzpírám," odvětil Jemný. „Jen že jsem to nechtěl."</p>
<p>„Pořád je ale lepší se o tom bavit v soukromí," zašeptal Sartori, otočil se a otevřel dveře.</p>
<p>Nezavedl Jemného zpět do malé špinavé místnůstky, nýbrž do komnaty na druhém konci chodby, která se honosila jediným oknem, jež v celém prostoru spatřil. Bylo úzké a špinavé, ale ne zas tolik špinavé jako obloha na druhé straně. Mraků se začal dotýkat rozbřesk, ale jeho chabé světlo bylo zahaleno kouřem, který stále ještě stoupal v prstencových sloupech z ohnišť dole.</p>
<p>„Kvůli tomu jsem nepřišel," řekl Jemný a přitom se upřeně díval do šera. „Chtěl jsem odpovědi."</p>
<p>„Ty jsi dostal."</p>
<p>„Musím brát, co je mé, ať je to jakákoli hanebnost?"</p>
<p>„Ne tvoje, naše. Zodpovědnost. Bolest..." Odmlčel se. „...a slávu, pochopitelně."</p>
<p>Jemný se na něj letmo podíval. „Moje," řekl prostě.</p>
<p>Sartori pokrčil rameny, jako by to na něj nemělo naprosto žádný dopad. Jemný v tom prostinkém gestu viděl svou vlastní mrzkost. Kolikrát pokrčil rameny přesně tak jako on - zvedl obočí, semkl rty, odvrátil se stranou s falešnou lhostejností? Nechal Sartoriho při tom, že jeho šalba zabrala.</p>
<p>,Jsem rád, že chápeš," řekl. „Břemeno je moje." Už jednou jsi neuspěl."</p>
<p>„Ale byl jsem blízko," řekl Jemný, předstíraje spojení s pamětí, které dosud nenavázal, v naději, že vymámí poučné vyvrácení důkazů.</p>
<p>„Být blízko nestačí," řekl Sartori. „Blízko je blízko smrti. Tragédie. Podívej se, co to s tebou udělalo. S velkým Maestrem. Připlazil ses sem a tvá inteligence je poloviční."</p>
<p>„Čep mi věří."</p>
<p>To ťalo do živého. Zčistajasna začal Sartori řvát:</p>
<p>„Ať se jde Čep vycpat! Proč bys měl být Usmiřitelem ty? Aha? Proč? Stopadesát let jsem vládl Imagice. Vím, jak používat moc. Ty ne."</p>
<p>„To chceš?" řekl Jemný. „Chceš být Usmiřitelem místo mne?"</p>
<p>„Mám lepší vybavení než ty," běsnil Sartori. „To jediné, k čemu jsi dobrý, je pálit za ženskýma."</p>
<p>„A co ty? Ty jsi impotentní?"</p>
<p>„Vím, o co ti jde. Udělal bych to taky. Chceš mě vyprovokovat, abych ti vyklopil svoje tajemství. Je mi to jedno. Neumíš nic, co bych nedovedl udělat líp. Celé ty roky jsi promrhal, někam sis zalezl, ale já jsem je využil. Je ze mě budovatel říší. Cos dokázal ty?" Nečekal na odpověď. Cítil se v tomhle tématu jako ryba ve vodě. „Ty ses nenaučil nic. Kdybys teď zahájil Usmíření, dopustil by ses stejných chyb."</p>
<p>„A jakýchpak?"</p>
<p>„Smrskly se v podstatě do jedné," řekl Sartori. „Judith. Kdybys po ní netoužil..." V tom okamžiku se odmlčel a studoval tvář druhého. „Na to si asi nepamatuješ, co?"</p>
<p>"Ne," přiznal Jemný. „Zatím ne."</p>
<p>"Něco ti povím, bratře," řekl Sartori a postavil se před Jemného tváří tvář. „Je to smutný příběh."</p>
<p>„Nerozpláču se tak snadno."</p>
<p>„Byla to nejkrásnější žena v Anglii. Našli se i tací, co tvrdili, že v Evropě. Ale patřila Joshuovi Godolphinovi a ten si ji střežil jako oko v hlavě."</p>
<p>„Byli svoji?"</p>
<p>„Ne. Byla jeho milenkou, ale miloval ji víc než nějakou svou manželku. A samozřejmě věděl, co cítíš, ty ses s tím netajil a to mu nahnalo strach - ach bože, jak se bál -, že dříve nebo později mu ji svedeš a odvedeš její duch jinam. Bylo by to snadné. Byl jsi přece Maestro Sartori, uměl bys cokoli. Jenže on patřil mezi tvé patrony, takže jsi vyčkával na správný okamžik, snad sis myslel, že se jí nabaží, a potom bys ji mohl mít bez zlé krve mezi vámi dvěma. Plynuly měsíce a jeho oddanost byla silnější než kdy předtím. V živote jsi na ženu tak dlouho nečekal. Začal jsi trpět jako zamilovaný puberťák. Nemohl jsi spát. Srdce se ti rozbušilo při pouhém zvuku jejího hlasu. Nedělá ovšem dobrotu pro Usmíření, když se Maestro souží, a Godolphin tudíž došel k tomu, že touží po rozřešení stejně nedočkavě jako ty. Takže když jsi jedno našel, byl ochotný tě vyslechnout."</p>
<p>„A co to bylo?"</p>
<p>„Že uděláš druhou Juditu, nerozpoznatelnou od té první. Měl jsi na to kouzelné formule."</p>
<p>„Takže by měl jednu on..."</p>
<p>„A ty druhou. Prosté? Ne, to ne. Mimořádně obtížné. Velmi nebezpečné. Ale přesně takové byly ty opojné dny. Dominia, od počátku věků ukrytá před lidskými zraky, byla vzdálená jen několik obřadů. Nebe se zdálo dosažitelné. Vytvořit druhou Judith, to vypadalo asi jako usmažit si brambůrky. Předložil jsi mu to a on souhlasil..."</p>
<p>„Jenom tak?"</p>
<p>„Navnadil jsi ho. Slíbil jsi mu Judith, která bude lepší než ta první. Ženu, která nezestárne, neunaví se jeho společností nebo společností jeho synů, nebo synů jejich synů. Tahle Judith bude náležet mužům v Godolphinově rodině navěky. Byla by poddajná, byla by skromná, byla by dokonalá."</p>
<p>„A co si o tom myslel originál?"</p>
<p>„Ta nic netušila. Dal jsi jí drogy, vynesl jsi ji nahoru do Meditačního pokoje v domě ve Skálové ulici, rozdělal oheň, svlékl ji donaha a započal s rituálem. Pomazal jsi ji, uložil do kruhu z písku na pomezí Druhého dominia, nejsvětější půdy Imagiky. Potom jsi odříkal své modlitby a čekal jsi." Udělal odmlku, libuje si ve svém vyprávění. „Šlo, snad dovolíš malou připomínku, šlo o dlouhé zaklínadlo. Minimálně jedenáct hodin jsi pozoroval růst dvojnice v kruhu vedle jejího zdroje. Postaral ses samozřejmě o to, aby v domě nezůstal nikdo další, ani tvůj předrahý mystif. Tohle byl velice tajný rituál. Takže jsi byl sám a brzy ses začal nudit. A když ses začal nudit, opil ses. A tak tam sedíš v pokoji s ní, pozoruješ ve světle ohně její dokonalé vypodobnění, posedne tě její krása. A nakonec - z poloviny díky brandy - ses dopustil největší chyby ve svém životě. Roztrhal jsi na sobě šaty, vstoupil jsi do kruhu a prováděl jsi snad všechno, co jen může chlap se ženou provádět, přestože byla v komatu a tys měl halucinace z půstu i pití. Nevrazil jsi ho do ní jednou, ale znovu a znovu, jako by ses chtěl dostat do ní celý. Znovu a znovu. Potom jsi po jejím boku úplně ztuhl."</p>
<p>Jemnému se začala jeho chyba rýsovat před očima.</p>
<p>„Usnul jsem v kruhu?" řekl.</p>
<p>„V kruhu."</p>
<p>„A ty jsi toho důsledkem."</p>
<p>„Ano. A ještě ti řeknu jedno. Bylo to moc pěkné narození. Lidé říkají, že si nepamatují na okamžik, kdy přišli na svět, ale já ano! Pamatuji se, jak jsem v kruhu otevřel oči, ona byla hned vedle a ty spršky hmoty dopadaly na mne, tuhnuly kolem mé duše. Po nich kosti. A tkáň." Z tváře mu zmizel všechen výraz. „Pamatuji se," řekl, „Že v jednu chvíli jí došlo, že není sama, otočila se a viděla mě, jak vedle ní ležím. Nebyl jsem hotový. Prostě hodina anatomie, drsná a vlhká. Nikdy nezapomenu na zaječení, které z ní vyšlo..."</p>
<p>„Já jsem se při ničem z toho neprobudil?"</p>
<p>„Ty ses odplazil do přízemí, namočil sis hlavu a usnul jsi. Vím to, protože jsem tě později našel rozvaleného na jídelním stole."</p>
<p>„Zaklínadlo pořád ještě účinkovalo, i když jsem kruh opustil?"</p>
<p>„Zatím nejsi v technických otázkách moc v obraze, co? Ano, pořád to ještě fungovalo. Ty sám jsi byl snadný objekt. Zato její přešifrování a stvoření dvojnice zabralo dlouhé hodiny. Ale tys byl rozžhavený. Ovládací formule té měla přečteného v několika minutách a mě udělala za dvě hodiny."</p>
<p>„Tys věděl od samého počátku, kdo jsi?"</p>
<p>„Ovšemže. Byl jsem ty s tvou chtivostí. Byl jsem ty plný opileckých vizí. Byl jsem ty a chtělo se mi šukat a šukat a dobývat a dobývat. Ale také jsem byl ty, když sis odbyl to svý nejhorší a s vyprázdněnýma koulema a dutou hlavou, jako když se dovnitř dostala smrt, jsem tam pak seděl mezi jejíma nohama a snažil jsem se upamatovat, co je to, pro co vlastně žiju. I tímhle mužem jsem byl a bylo to strašné, mít oba tyhle pocity v sobe zároveň." Na chvilku se zarazil, potom řekl: „k pořád ještě je, bratře."</p>
<p>„Určitě bych ti pomohl, kdybych býval věděl, co jsem provedl."</p>
<p>„Nebo bys mě mého trápení zbavil," řekl Sartori. „Odvedl bys mě do zahrady a zastřelil jako vzteklého psa. Nevěděl jsem, co bys udělal. Sešel jsem dolů. Chrápal jsi jako dřevorubec. Chvíli jsem tě pozoroval, chtěl jsem tě probudit, chtěl jsem se s tebou podělit o tu hrůzu, kterou jsem cítil, ale Godolphin přijel dřív, než jsem nastřádal odvahu. To bylo těsně před úsvitem. Přišel, aby si odvezl Judith domů. Já jsem se schoval. Díval jsem se, jak tě Godolphin vzbudil; slyšel jsem, jak si spolu povídáte, viděl jsem vás pak šplhat do schodů jako dva nedočkavé otce a vejít do Meditačního pokoje. Potom jsem shora zaslechl oslavné zavýsknutí a jednou provždy mi bylo jasné, že jsem nebyl chtěné dítě."</p>
<p>„Co jsi dělal?"</p>
<p>„Ukradl jsem nějaké peníze a oblečení. Potom jsem prchnul. Strach po čase pominul. Začalo mi docházet, co jsem. Vědomosti, které jsem měl. A uvědomil jsem si, že mám... chutě... tvoje chutě. Toužil jsem po slávě."</p>
<p>„A tohle jsi udělal, abys jí dosáhl?" řekl Jemný a obrátil se k oknu. Zpustošení bylo dole s každou minutou zřetelnější, zatímco světlo Komety nabývalo na síle. „Skvělá práce, bratře," řekl.</p>
<p>„Kdysi to bývalo velkolepé město. A budou jiná, stejně velkolepá. Velkolepější, protože tentokrát na jejich budování budeme dva. A dva na vládu."</p>
<p>„Špatně jsi mě pochopil," řekl Jemný. „Nestojím o říši."</p>
<p>„Ale tak je to dáno," řekl Sartori rozpálený svou vizí. „Ty jsi Usmiřitel, bratře. Jsi léčitel Imagiky. Víš, co to může znamenat pro nás pro oba? Jestli usmíříš dominia, bude tu muset být jedno velkolepé město -nový Yzordderrex -, aby tomu všemu vládlo od jednoho konce ke druhému. Já ho založím a budu ho spravovat a ty se můžeš stát papežem."</p>
<p>„Nechci být papežem."</p>
<p>„Co teda chceš?"</p>
<p>„Především Pie'oh'pah. A mít aspoň nějakou potuchu, co tohle všechno znamená."</p>
<p>„Narodit se jako Usmiřitel, to by myslím dost jasně naznačilo každému, co. Máš veškerý smysl, který potřebuješ. Neutíkej před ním."</p>
<p>„A k čemu jsi byl zrozený ty? Nemůžeš stavět města věčně." Pohodil hlavou ven do prázdnoty. „Proto jsi ho zbořil? Abys mohl začít odzno-va?"</p>
<p>„Já jsem ho nezničil. Vypukla revoluce."</p>
<p>„Kterou jsi přiživoval svými masakry," řekl Jemný. „Byl jsem v jedné vesničce, Beatrix se jmenovala, před několika týdny..."</p>
<p>„Ach ano. Beatrix." Sartori se ztěžka nadechl. „Jasně že jsi to byl ty. Tušil jsem, že mě někdo pozoruje, ale nevěděl jsem kdo. To křížení plánů ze mě asi udělalo tyrana."</p>
<p>„Ty tomu říkáš tyranství? Já pro to mám jiný název, nelidskost."</p>
<p>„Třeba ti to nějaký čas potrvá, než pochopíš, ale čas od času je přemrštěnost nezbytná."</p>
<p>„Pár takových lidí znám."</p>
<p>„Ty si nikdy v životě nebudeš muset podobnými nepříjemnostmi špinit ruce. Co bude nutné, udělám sám."</p>
<p>„To já taky," řekl Jemný.</p>
<p>Sartori se zachmuřil. „To má být výhrůžka?" zeptal se.</p>
<p>„Tohle začalo u mě a u mě to i skončí."</p>
<p>„Ale kterého já, Maestro? Toho -" ukázal na Jemného, „- nebo toho tady? Copak to nechápeš, nebyli jsme zrození k nepřátelství. Můžeme toho daleko víc dosáhnout, když budeme spolupracovat." Položil ruku Jemnému na rameno. „Naše setkání bylo předem dáno. Proto Čep celé ty roky zachovával mlčení. Čekal na tvůj příchod a na naše opětovné sjednocení." Jeho obličej povolil. „Nebuď mým nepřítelem," řekl. „Pomyšlení na to..."</p>
<p>Poplašný křik vně pokoje ho přerušil. Odvrátil se od Jemného a vyrazil ke dveřím, když vtom se v chodbě za nimi objevil voják s rozšklebeným hrdlem, jehož ruka se nemotorné snažila ucpat vystřikující gejzíry krve. Zavrávoral, padl na zeď a sesunul se k zemi.</p>
<p>„Ta sběř musí být už tady," poznamenal Sartori s náznakem uspokojení v hlase. „Je na čase vyslechnout tvé rozhodnutí, bratře. Půjdeme od nynějška dál pohromadě, nebo mám vládnout Pátému sám?"</p>
<p>Spustil se nový křik a snadno přehlušil jakýkoli další hovor. Sartori zanechal svého mentorování a vyběhl ven do chodby.</p>
<p>„Zůstaň tady," řekl ještě předtím Jemnému. „Přemýšlej o tom, zatímco budu pryč."</p>
<p>Jemný jeho příkazu nedbal. Jakmile zmizel Sartori za roh, vydal se mu v patách. Mezitím hluk ustal a zůstalo jen hvízdání vzduchu vycházející z vojákových průdušek. Jemný přidal do kroku, poněvadž najednou dostal strach, že na jeho dvojče je nachystána léčka. Nebylo pochyb o tom, že si Sartori smrt zaslouží. To nakonec oni oba. Ale ještě toho ze svého bratra moc nevytáhl: zvlášť co se nezdaru Usmíření týká. Musí ho zachránit před poraněním, alespoň do té doby, než z něho dostane všechna vodítka k vyluštění hádanky. Na oba dojde a oba za své ukrutnosti zaplatí. Ale zatím unikali.</p>
<p>Když překračoval mrtvého vojáka, zaslechl mystifův hlas. Jediné slovo, které pronesl, bylo:</p>
<p>„Jemný."</p>
<p>Když zaslechl jeho hlas - nepodobal se žádnému jinému, který kdy slyšel, nebo o němž snil - všechna starostlivost o Sartoriho nebo své vlastní zachování byla ta tam. Jeho myšlenky se okamžitě vrátily k úvahám o tom, jak se dostat tam, kde je mystif; chtěl si ho prohlédnout a položit mu ruce kolem pasu. Byli od sebe odloučeni příliš dlouho. Víckrát se to nestane, přísahal sám sobě a rozběhl se - nestane se to, ať jim uloží kdovíjaké nařízení či závazky, nastraží sebevětší překážky, aby je rozdělili - už nikdy nenechá mystifa odejít.</p>
<p>Zahnul za roh. Vpředu byl vchod, který vedl ven do předpokoje. Sartori stál z druhé strany, částečně ve stínu, ale sotva uslyšel Jemného přicházet, zběžně se podíval do chodby. Úsměv na přivítanou, který nasadil pro Pie'oh'pah, pohasl a on se dvěma skoky ocitl u dveří, aby je zabouchl svému Maestrovi před nosem. Když Jemnému došlo, že je pomalejší, zařval mystifovo jméno, ale dveře se zavřely ještě dřív, než slabika vylétla ven, a uvrhly Jemného do téměř absolutní tmy. Slavnostní přísaha, kterou si dal před pár vteřinami, byla porušena; znovu jsou rozděleni a neměli ani čas se vůbec sjednotit. Ve vzteku se Jemný rozletěl proti dveřím, ale jako všechno ostatní ve věži byly postaveny, aby přetrvaly tisíciletí. Ať do nich bušil sebevíc, jen si nadělal modřiny. Bolely, ale vzpomínka na Sartoriho potměšilost, když mluvil o své chuti na mystify, ho pálila víc. Už v této chvíli vězí mystif v Sartoriho náruči a ten ho objímá, líbá, přivlastňuje si ho.</p>
<p>Naposledy se vrhl proti dveřím, potom svých primitivních útoků zanechal. Nabral dech, foukl si ho do pěsti a udeřil pneumatem do dveří tak, jak se to naučil v Jokalaylau. Tehdy měl pod rukama ledovec a led se rozlomil až teprve po řadě pokusů. Tentokrát (buď proto, že jeho vůle být na druhé straně dveří byla silnější než touha vysvobodit ženy z ledu, nebo jednoduše proto, že nyní byl Maestro Sartori, který věděl aspoň něco o síle, kterou vlastnil) ocel podlehla po první ráně a ve dveřích se rozevřela prasklina.</p>
<p>Slyšel, jak na druhé straně Sartori něco křičí, ale nemarnil čas zjišťováním významu jeho slov. Místo toho zasadil do nalomené ocele druhou ránu pneumatem a v tom okamžiku ruka prolétla skrz naskrz a kousky odlétly zpod jeho dlaně. Přiložil pěst k ústům napotřetí, cítil svou vlastní krev, ale i když si svým počínáním ubližoval sebevíc, prozatím nevnímal žádnou bolest. Polapil třetí výdech a zasadil ho do dveří se zaječením, které by nezahanbilo ani samuraje. Dveřní závěsy zasténaly a dveře se rozlétly dokořán. Proběhl jimi, ještě než dopadly na zem, jenže zjistil, že předpokoj je opuštěný, alespoň tedy živými. Na podlaze se povalovaly tři mrtvoly, druhové vojáka, který vyhlásil poplach, všechny rozpárané jedinou sečnou ranou. Přeskočil je a jeho rozbitá ruka přikápla trochu krve do kaluží, do kterých šlápl.</p>
<p>Chodba vzadu čpěla kouřem, jako by cosi napůl shnilého hořelo v nitru paláce. Ale skrz šero, padesát metrů od něho, uviděl Sartoriho s Pie'oh'pah. Ať si Sartori vymyslel báchorku jakou chtěl, aby mystifa odradil od dokončení jeho poslání, ukázala se jako účinná. Pádili z věže, aniž by se třeba jen letmo ohlédli za sebe, jako milenci, kteří právě utekli před jistou smrtí.</p>
<p>Jemný nabral dech, teď už ne proto, aby vytvořil pneuma, ale aby zavolal. Vyslal chodbou až k jejímu samému konci jméno Pie, a zatímco jeho volání letělo, kouř se dělil, jako by ty slabiky z Maestrových úst doslova zhmotněly. Pie se zastavilo a ohlédlo se. Sartori popadl mystifa za ruku, zřejmě aby ho popohnal, ale oči Pie si už Jemného vyhledaly a Pie se odmítlo nechat odvést pryč. Místo toho setřásl Sartoriho sevření a popošel o krok směrem k Jemnému. Kouřová clona rozpůlená jeho křikem se opět slila dohromady a rozmazala mystifův obličej, ale i tak z jeho těla Jemný vyčetl rozpolcenost. Vypadal, jako když neví, zda má jít dál nebo couvnout.</p>
<p>„To jsem já!" zvolal Jemný. „To jsem já!"</p>
<p>Viděl Sartoriho těsně za mystifovými zády a pochytil zlomky varování, které mu šeptal: cosi o Cepu. „Nejsem iluze, Pie," křičel Jemný a zároveň se přibližoval. „Jsem to já. Jemný. Jsem skutečný."</p>
<p>Mystif potřásl hlavou a ohlédl se za sebe na Sartoriho, potom se v rozpacích zadíval zase na Jemného.</p>
<p>„To je jenom trik," řekl Sartori a teď se už neobtěžoval šeptáním. „Pojď pryč, Pie, než tomu podlehneme. Mohli bysme z toho zešílet."</p>
<p>Pozdě, pomyslel si Jemný. Byl dost blízko, aby teď viděl výraz na mystifově obličeji, a ten byl šílený: oči dokořán, zaťaté zuby, pot barvil načerveno potůčky potu kanoucí mu po tvářích. Dřívější zabiják již dávno ztratil chuť na zabíjení - to bylo alespoň patrné už v Kolébce, když váhal zabíjet, přestože na tom závisely jejich životy - ale tady zabíjel a muka, ve kterých se zmítal, byla vepsána do každé vrásky na jeho tváři. Žádný div, že to měl Sartori tak snadné, když přemlouval mystifa, aby se vzdal svých záměrů. Pie se zmítalo na pokraji duševního zhroucení. A nyní, když stálo čelem ke dvěma tvářím, které znalo, a obě mluvily hlasem jeho milence, přicházelo i o to málo rozvahy, která mu zbývala.</p>
<p>Ruka se vymrštila k opasku, za nímž viselo jedno stužkové ostří, které měla popravčí četa. Jemný zaregistroval, že si při chůzi zpívá, jeho břit se vražděním, jehož se do této chvíle dopustilo, neztupil.</p>
<p>Za zády mystifa se ozval Sartori:</p>
<p>„Proč ne? Je to jen stín."</p>
<p>Mystifův pohled šílence byl čím dál tím horší. Pie pozvedlo třepetavý břit nad hlavu. Jemný na místě ztuhl. Další krok - a bude v dosahu ostří. Vůbec nepochyboval o tom, že Pie ho hodlá použít.</p>
<p>„No tak!" ponoukal ho Sartori. Zabij ho! O jeden stín víc nebo míň."</p>
<p>Jemný se při tomto zvolání podíval na Sartoriho a ten nepatrný pohyb zjevně postačil k tomu, aby mystifa popudil. Rozehnal se na Jemného, ostří jen svištělo. Zvrátil se naznak, aby se vyhnul ráně, která by mu rozsekla hruď, kdyby dopadla, ale mystif byl skálopevně rozhodnutý, že dvakrát tutéž chybu neudělá a mezeru mezi nimi překlenul novým šlehnutím. Jemný couvl, zvedl ruce, že se vzdává, ale Pie bylo k těmto projevům lhostejné. Chtělo, aby bylo zmatkům učiněno zadost, a to rychle.</p>
<p>„Pie?" vyjekl Jemný. „To jsem já! To jsem já! Zůstal jsi sám v Kesparatů! Pamatuješ se na to?"</p>
<p>Pie švihlo znovu, nejednou, nýbrž dvakrát, druhá sečná rána zachytila horní paži a prsa Jemného a natrhla mu kabát, košili a maso pod ní. Jemný se otočil na patě a chtěl se vyhnout následujícímu seku, držel se druhou, již také krvácející rukou za zranění. Ustoupil o další vrávoravý krok a ucítil za zády tvrdou zeď chodby. Nikam jinam se utéct nedalo.</p>
<p>„To nedostanu ani poslední večeři?" řekl, vyhýbaje se pohledem ostří, ale před očima Pie neucukl a snažil se prohlédnout skrz vraždící amnézii až ke zdravým myšlenkám, které se krčily za ní. „Slíbil jsi, že se spolu najíme, Pie. Copak se nepamatuješ? Rybu uvnitř ryby uvnitř..."</p>
<p>Mystif neustal. Ostří se mu zablesklo nad ramenem.</p>
<p>„...ryby."</p>
<p>Ostří nepřestávalo mávat, ale neklesalo.</p>
<p>„Řekni, že si vzpomínáš, Pie. Prosím, řekni, že si vzpomínáš."</p>
<p>Kdesi za Pie začal Sartori znovu Pie ponoukat, ale pro Jemného to byl pouze hluk. Soustředil pohled do mystifových bezvýrazných očí, pátraje po nějaké známce toho, že jeho slova popravčím pohnula. Pie se malinko, přerývavě nadechlo a uzly křečovitě stažených svalů, které svazovaly jeho čelo a ústa, se svezly dolů.</p>
<p>„Jemný?"</p>
<p>Neodpověděl. Prostě jen nechal klesnout ruku z ramene a stál s roz-přaženou náručí u zdi.</p>
<p>„Zabij ho!" vřískal bez přestání Sartori. „Zabij ho! Je to pouhopouhá iluze."</p>
<p>Pie se otočilo, ostří mělo zatím stále napřažené.</p>
<p>„Ne... "řekl Jemný, ale mystif už byl na cestě Autarchovým směrem. Jemný za ním zakřičel znovu a odstrčil se od zdi, aby ho zastavil. „Pie! Poslechni mě..."</p>
<p>Mystif se ohlédl přes rameno a během té chvilky si Sartori sáhl rukou do oka a jediným ladným pohybem ho vyškubl, ruku natáhl a rozevřel pěst, aby mohlo to, co vytrhl, vzlétnout. Ne oko samotné, ale jakási esence jeho zraku mu vyšlehla z dlaně jako kouř letící v podobě kuličky. Jemný drapl po mystifovi, chtěl ho stáhnout z dosahu střely, ale jeho ruka máchla do prázdna pár centimetrů od zad Pie, a když se natáhl podruhé, rána už dopadla. Vlající ostří vypadlo mystifovi z ruky, zároveň byl odmrštěn její silou dozadu, pohled upřel na Jemného, když mu padal do náruče. Hybná síla je oba povalila na zem, ale Jemný se mrštně odvalil zpod mystifovy tíhy a přiložil ruku k ústům, aby je oba bránil pneumatem. Jenže Sartori v té chvíli už mizel v dýmu a na tváři měl výraz, který bude trýznit Jemného mnoho dní a nocí dlouho poté. Bylo v něm víc úzkosti než vítězoslávy a víc smutku než hněvu.</p>
<p>„Kdo nás teď Usmíří?" křičel Autarcha - a nato zapadl do přítmí, jako by měl v moci dým a omotal si ho kolem sebe, aby se pod jeho záhyby mohl shýbnout a schovat.</p>
<p>Jemný se za ním nehnal, šel zpátky k mystifovi, který ležel tam, kde padl. Poklekl u jeho boku.</p>
<p>„Kdo to byl?" zašeptal mystif.</p>
<p>„Něco, co jsem vyrobil," vysvětlil Jemný. „Když jsem byl Maestro."</p>
<p>„Druhý Sartori?" řeklo Pie.</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Tak běž za ním. Zabij ho. Tyhle bytosti jsou ty nejnebezpečnější..."</p>
<p>„Až potom."</p>
<p>„...dřív než uteče."</p>
<p>„Nemůže utéct, miláčku. Nemá kam jít, kde bych ho nenašel."</p>
<p>Pie tisklo ruce k bodu uprostřed hrudi, kde ho Sartoriho zášť zasáhla.</p>
<p>„Ukaž, já se podívám," řekl Jemný, odtáhl mystifovy prsty stranou a roztrhl Pie košili. Zranění byla pouhá skvrna na tele, černá ve středu a vyhledávající do žlutavá na okrajích plných vřídků.</p>
<p>„Kde je Hurá?" zeptalo se ho Pie, namáhavě dýchající.</p>
<p>„Je mrtvá," odpověděl Jemný, „Zabil ji Nullianec."</p>
<p>„Všude smrt," řeklo Pie. „Oslepila mě. Byl bych tě zabil a ani bych neměl tušení, co jsem provedl."</p>
<p>„Nebudeme mluvit o smrti," řekl Jemný. „Však tě nějak uzdravíme."</p>
<p>„Je mnoho daleko naléhavějších věcí," řeklo Pie. „Přišel jsem zabít Autarchu..."</p>
<p>„Ne, Pie..."</p>
<p>„Tak zněl rozsudek," trvalo na svém Pie. „Ale nemůžu ho dokončit. Uděláš to za mne?"</p>
<p>Jemný podsunul ruku pod mystifovu hlavu a zvedl Pie vzhůru.</p>
<p>„To udělat nemůžu," řekl.</p>
<p>„Proč ne? Mohl bys to udělat svým dechem."</p>
<p>„Ne, Pie. Zabíjel bych sebe."</p>
<p>„Cože?"</p>
<p>Mystif civěl zmateně na Jemného. Ale jeho zmatek měl krátké trvání. Ještě než Jemný stihl něco vysvětlit, Pie vyrazilo táhlý, bolestný vzdech, který nabyl podoby tří tichých slov. „Ach, můj Pane."</p>
<p>„Nasel jsem ho ve Věži Cepu. Zpočátku jsem tomu nevěřil..."</p>
<p>„Autarcha Sartori," řeklo Pie, jako by zkoušelo ta slova kvůli jejich libozvuku. Potom žaluplným hlasem proneslo: „Má pravdu."</p>
<p>"Ty jsi věděl, že jsem Maestro, celý ten čas, viď?"</p>
<p>„Jistě."</p>
<p>„Ale nic jsi mi neřekl."</p>
<p>„Postrčil jsem tě tak blízko, jak jen jsem se odvážil. Ale zapřísáhl jsem se, že ti nikdy nepřipomenu, kdo jsi byl."</p>
<p>„Kdo tě k tomu přinutil?"</p>
<p>„Ty sám, Maestro. Ležel jsi v bolestech a chtěl jsi zapomenout na své utrpení."</p>
<p>„Jak to, že jsem zapomněl?"</p>
<p>„Jednoduchá formule."</p>
<p>„Tvé dílo?"</p>
<p>Pie přikývlo. „I v tom jsem byl tvým sluhou, jako ve všem ostatním. Musel jsem přísahat, že až to bude odbyto, až se minulost zahalí, nikdy ti ji opět neodhalím. Přísahy se neporušují."</p>
<p>„Ale nepřestával jsi doufat, že položím tu správnou otázku -"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„- vyzvu paměť, aby se vrátila."</p>
<p>„Ano. A byl jsi blízko."</p>
<p>„V Mai-Ké. A v horách."</p>
<p>„Ale nikdy ne dost, abys mě zprostil odpovědnosti. Musel jsem zachovávat mlčení."</p>
<p>„No, je teď porušeno, milý příteli. Až se uzdravíš..."</p>
<p>„Ne, Maestro," řeklo Pie. „Ránu jako tuhle léčit nejde."</p>
<p>„Ale jde - a povede se to," řekl Jemný, který si nechtěl přiznat porážku.</p>
<p>Vzpomněl si na to, co Nikaetomaas říkala o tábořišti Nuzáků na pomezí Druhého a Prvního dominia, kam (jak tvrdila) byl odvezen Esta-brook. Tam se dějí léčitelské zázraky, holedbala se.</p>
<p>„Podnikneme delší výpravu, příteli," řekl a začal mystifa zvedat.</p>
<p>„Proč si lámeš záda?" řekl mu. „Rozlučme se radši hned na místě."</p>
<p>„Neřeknu ti sbohem ani tady, ani nikde jinde," odpověděl Jemný. „A teď se mě chytni, miláčku. Čeká nás ještě dlouhá společná cesta."</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA TŘETÍ</strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>Výstup Komety na nebesa nad Yzordderrexem a světlo, které vyzařovala na ulice města, nezahanbily ani jedno z jejich zvěrstev ani nezpůsobily jejich ukončení; spíše naopak. Městu v této chvíli vládla Zkáza a její dvůr byl všude, kam oko pohlédlo, oslavovala své dosazení na trůn; vystrkovala své symboly - ti největší šťastlivci už byli v pánu -, přezkušovala si rituály a připravovala se na dlouhé a nešťastné panování. Děti dnes měly na sobě popel a tahaly hlavy svých rodičů jako kadidelnice, čadící ještě od ohně, kde je našly. Psi v celém městě využívali volnosti a požírali své pány beze strachu z potrestání. Ptáci mrchožrouti, které kdysi Sartori vylákal z větrných pouští, aby se krmili zkaženým jídlem, se shromáždili na ulicích v užvaněných hejnech, aby posnídali na mužích a ženách, kteří tu ještě včera pomlouvali sousedy.</p>
<p>Byli i tací, kdo přežili, kteří lpěli na snu o pořádku a spřáhli se s ostatními, aby přispěli pod novým režimem se svou troškou do mlýna, kopali v suti v naději, že najdou další zachráněné, postupně hasili požáry v budovách, které držely alespoň trochu pohromadě, aby stálo za to je zachraňovat, poskytli pomoc truchlícím a ulevili rychlým skonem těm, kdo byli tak těžce zraněni, že by neunesli bolest jediného nádechu. Ale počtem je daleko předčili jiní živí, jejichž víra ve zdravý rozum byla otřesena, a ti se ráno setkali s okem Komety s rozkladem v srdcích. Než nastalo poledne a Jemný s Pie dorazili k bráně, která vedla ven z města do pouště, mnozí z těch, kdo zahájili den s rozhodnutím, že z té pohromy zachrání, co se dá, se vzdali a odjížděli, dokud ještě byli při životě. Exodus, který do poloviny týdne připraví Yzordderrex o většinu jeho obyvatelstva, započalo.</p>
<p>Kromě vágních pokynů, které pochytil z toho, co vyprávěla Nikaetomaas, totiž že tábor je rozložený na hranicích tohoto dominia, Jemný cestoval naslepo. Doufal, že najde někoho, kdo mu poskytne lepší instrukce, ale nenarazil na nikoho příhodného (ani duševně, ani fyzicky), kdo by mu poradil. Ruku, kterou si potloukl při bušení na dveře Věže s Čepem, převázal, jak nejlépe dovedl, ještě než opustili palác. Bodná rána, kterou utržil, když Hurá popadli únosci a unášeli pryč, a řezná rána, kterou rozťal mystifův stužkový břit, byly vcelku povrchní a působily mu jen mírné nepohodlí. Jeho tělo, obdařené pružností Maestrů, přežilo třikrát přirozené rozpětí lidského života bez vážnějšího úpadku a urychleně se pustilo do degenerace sebe sama.</p>
<p>Totéž se však nedalo říci o zranění Pie'oh'pah. Sartoriho rána byla jedovatá, vysávala mystifovi sílu a vědomí. Než Jemný odjel z města, Pie stěží dokázalo hýbat nohama, čímž donutilo Jemného, aby ho napůl podpíral. Jenom doufal, že najdou hodně brzy nějaký dopravní prostředek, nebo tahle cesta skončí ještě dřív, než mohla začít. Šance na stopování byla mizivá a ti, kdo měli v čem jet - káry, auta, zakrslé muly — byli dávno obleženi cestujícími. Některá přetížená vozidla vypustila duši ještě v dohledu městských bran a ti, kdo si za jízdu zaplatili, se dohadovali po straně silnice s řidiči. Ale většina z cestujících pokračovala v cestě za úděsného hrobového ticha, poutníci sotva kdy odlepili oči od vozovky pár metrů před sebou, alespoň dokud nedojeli k místu, kde se silnice dělila.</p>
<p>Tam se vytvořila úzká soutěska, díky tomu, že se lidé hemžili po tisících všude okolo a rozhodovali se, kterou ze tří dostupných cest se mají rozjet. Přímo vpředu, i když povážlivě daleko od křižovatky, se rozprostíralo pohoří, stejné působivé jako Jokalaylau. Silnice vlevo vedla do zelenější oblasti, a tedy nebylo žádným překvapením, že spousta lidí dala přednost právě téhle. Ta nejméně vítaná a pro Jemného úmysly nejslibnější byla silnice, která ležela napravo. Byla prašná a špatně položená, terén, kterým se klikatila, byl nejméně svěží a šťavnatý, a tudíž velice pravděpodobně skončí v poušti. Ale na základě zkušeností z měsíců strávených v dominiích bylo možné usoudit, že terén se může povážlivě změnit po pouhých pár kilometrech a že třeba za obzorem se podél této cesty rozprostírají zelenající se pastviny, kdežto koleje ponechané za zády třeba míří do divočiny. Jak tak otálel v mraveništi cestovatelů a sám se sebou se radil, dolehl k jeho uším vysoký hlas, a když se zadíval do poletujícího prachu, zachytil drobného chlapíka - mladého, s brýlemi, obnaženou hrudí a pleší - razícího si cestu přímo k němu, s pažemi nataženými.</p>
<p>„Pane Zachariasi! Pane Zachariasi!"</p>
<p>Znal tu tvář, ale odkud přesně, to si nedokázal vybavit, ani jí nedokázal přiřadit jméno. Ale muž, zřejmě zvyklý na to, že si ho obvykle nepamatují, hbitě informaci dodal,</p>
<p>„Vločka Cukrkandl," řekl. „Pamatujete se?"</p>
<p>Ted' ano. Tohle byl Nikaetomaasin kamarád ve zbrani.</p>
<p>Vločka si rychle sundal brýle a pokukoval po Pie. „Tvá přítelkyně vypadá zle," řekl.</p>
<p>„To není ona. Je to mystif."</p>
<p>„Promiň. Promiň," řekl Vločka, znovu si nasadil brýle a divoce zamrkal. „Omlouvám se. Pohlaví nikdy nebylo mou silnou stránkou. Je hodně nemocné?"</p>
<p>„Bojím se, že ano."</p>
<p>„Je Nikae s vámi?" zeptal se Vločka a rozhlížel se zpod brýlí kolem dokola. „Neříkejte mi, že jela napřed. Říkal jsem jí, že na ni počkám tady, kdyby nás rozdělili."</p>
<p>„Ona nepřijde, Vločko," řekl Jemný.</p>
<p>„Pročpak by ne?"</p>
<p>„Je bohužel mrtvá."</p>
<p>Cukrkandlův nervózní tik a pomrkávání hned ustaly. Civěl na Jemného s lehkým úsměvem na tváři, jako by byl zvyklý, že se stává terčem žertíků, a byl ochotný věřit tomu, že tohle je jeden z nich.</p>
<p>„Ne," hlesl</p>
<p>„Bohužel ano," odpověděl Jemný. „Dostali ji v paláci."</p>
<p>Vločka znovu sňal brýle a přejel si palcem a prostředníčkem od kořene nosu k dolním vičkám. „To je smutný," zašeptal.</p>
<p>„Byla to velice statečná žena."</p>
<p>„To ano."</p>
<p>,A velmi srdnatě se bránila. Ale bylo jich víc."</p>
<p>„Jak jste unikl?" zeptal se Vločka bez výčitek.</p>
<p>„To je dlouhé povídání," řekl Jemný. „A ještě se na vysvětlování asi necítím."</p>
<p>„Kterou cestou pojedete?" řekl Cukrkandl.</p>
<p>„Nikaetomaas se zmínila, že Nuzáci mají jakýsi tábor na pomezí s Prvním dominiem. Je to pravda?"</p>
<p>„Ano, to je."</p>
<p>„Tam mám právě namířeno. Říkala, že tam byl vyléčen jistý muž -znáte Estabrooka? Chtěl bych uzdravit Pie."</p>
<p>„Vůbec nejlepší bude, když pojedeme spolu," mínil Vločka. „Je zbytečné, abych tu dál čekal. Nikaein duch už dávno projel.</p>
<p>„Máte nějaký dopravní prostředek?"</p>
<p>„To opravdu mám," prohlásil a rozzářil se. „Hrozně moc pěkný auto. Našel jsem ho v Caramessu. Je zaparkovaný tamhle." Ukázal prstem přes tlačenici.</p>
<p>„Pokud tam ještě je," podotkl Jemný.</p>
<p>„Je hlídané," řekl Cukrkandl a zakřenil se. „Smím vám pomoct s mystifem?"</p>
<p>Podstrčil ruku pod Pie, které ztratilo vědomí úplně, nato si začali razit cestu davem a Cukrkandl cosi hlasitě vykřikoval, aby vyčistil trasu vpředu. Jeho požadavky skoro všichni přešli bez povšimnutí, dokud nezačal křičet „Ruukaaš! Ruukaaš!", což mělo za následek, že se dav okamžitě rozestoupil.</p>
<p>„Co je to ruukaaš?" zeptal se Jemný.</p>
<p>„Nakažlivý," opáčil Cukrkandl. „Teď už to není daleko."</p>
<p>Ještě pár kroků a uviděl vůz. Cukrkandl měl při svém lupu dobrý vkus. Od toho prvního slavného putování po patashoqské hlavní silnici Jemný neměl možnost se potěšit pohledem na vozidlo tak lesklé a vypu-lírované - ale tudíž taky vyloženě nevhodné pro cestování pouští. Mělo šmolkově modrou barvu se stříbrným pruhem, bílé pneumatiky, vnitřek potažený kožešinou. Na kapotě, řemenem přivázaný k jednomu z okenních zrcátek, seděl jeho strážce a zároveň pravý opak jeho luxusnosti: zvíře příbuzné ragemě - křížené s hyenou -Jež posbíralo ty nejnemilejší prvky z obou. Bylo kulaťoučké a tučné jako prase, ale jeho záda a boky pokrýval kožíšek z kropenaté srsti. Mělo krátký rypák, ovšem s hustým knírem. Uši se mu při pohledu na Cukrkandla vztyčily jako psovi a vylu-zovalo štěkání a ječeni tak pištivě, že proti tomu zněl Cukrkandlův ječivý hlas málem jako bas.</p>
<p>„Hodná! Hodná!" pochválil je.</p>
<p>Stvoření vyskočilo na své podsadité nohy, vrtělo ocáskem radostí nad návratem pána. Jeho břicho bylo zatížené cecíky, které se rytmicky třásly.</p>
<p>Cukrkandl otevřel dveře a na sedadle pro pasažéry odhalil důvod, proč zvíře vůz tak brání: vrh pěti kníkajících potomků, dokonalých miniatur své matky. Cukrkandl navrhl Jemnému a Pie, ať si sednou na zadní sedadlo, protože mamá Dechniech, jak ji pojmenoval, zůstane s dětmi vpředu. Vnitřek vozu páchl zvířetinou, ale předešlý majitel si potrpěl na pohodlí a našly se i polštáře, které mohl podložit mystifovi pod hlavu a krk. Když do vozu vlezla i Dechniech, puch se zvýšil desetinásobně. Vrčela na Jemného ne právě přátelsky, načež ji Cukrkandl začal dětským žvatláním uklidňovat a ona se na sedadle vedle něho brzy stočila do klubíčka a věnovala se pouze olizování svých tlustých mláďat. Jakmile byli všichni cestující pohromadě, vyrazili směrem k horám.</p>
<p>Zhruba po kilometru přemohlo Jemného vyčerpání a usnul s hlavou na mystifově rameni. Silnice se v několika následujících hodinách postupně zhoršovala a nepohodlí cestování ho opakovaně probouzelo do dřímoty, v níž k němu přesto ještě lnuly útržky snů. Nebyly to sny o Yzordderrexu, ani vzpomínky na dobrodružství, která na svých cestách napříč Imagikou s Pie prožili. Jeho mysl se při tom přerušovaném podřimování vracela k Pátému, vyměňujíc hrůzy a vraždění v Usmířených dominiích za bezpečnější místo.</p>
<p>Až na to, že Země dávno bezpečná nebyla, samozřejmě. Muž, kterým v onom dominiu byl - Kleinův Parchantík, milenec a padělatel -, byl od počátku smyšlenkou a nikdy by se nemohl vrátit k takovému prostému, požitkářskému životu. Žil ve lži, o jejímž rozsahu se nesnilo ani té nejpodezřívavější z jeho milenek (to Vannessin odchod od něho odstartoval celé tohle úsilí); a z téhle lži vzešly tři lidské životy plné sebeklamu. Při myšlence na Vannessu si vzpomněl na prázdné řadové domky v Londýně a opuštěnost, kterou pociťoval, když se kolem nich brouzdal, nemaje jiného důkazu o svém životě než šňůru pokažených románků, hrstku padělaných obrazů a oblečení, které měl na sobě. Bylo to v tomto okamžiku k smíchu, ale toho dne si myslel, že hlouběji už neklesne. Taková naivita! Od té doby dostal nespočet lekcí zoufalství, jež by zaplnily knihu - a nejtrpčí důkaz toho ležel se zraněním hned vedle něj a oddával se spánku.</p>
<p>I když bylo zneklidňující představit si ztrátu Pie, zakázal si zbaběle tuhle možnost popírat. V minulosti se stavěl jako slepý k nepříjemnostem příliš často a s katastrofálními následky. Teď musí faktům čelit. Mystif každou hodinu čím dál víc slábl, jeho kůže ledovatěla, dech slábl, tep byl místy skoro nehmatný. I kdyby se všechno to, co Nikaetomaas řekla o léčitelských schopnostech Vymazaného kraje, ukázalo jako pravdivé, na tak vážný neduh se žádná zázračná léčba nenajde. Jemný bude muset jet zpátky do Pátého sám, s důvěrou, že Pie'oh'pah bude dostatečně způsobilé, aby ho za nějaký čas následovalo. Čím déle by návrat odkládal, tím méně šancí bude mít shromáždit pomoc ve válce proti Sartorimu. A taková válka vypukne, o tom nepochyboval. Puzení dobývat v tom druhém zářilo jasně, jako snad kdysi planulo v něm, dokud je nezastřely touha a přepych a zapomnění. Ale kde najde spojence? Muže a ženy, kteří se nezasmějí (jako by se před šesti měsíci smál on), až začne mluvit o přecházení z jednoho dominia do druhého, které vykonal, a o ohrožení, ve kterém se svět ocitl kvůli muži s jeho tváří? Jistě se nesetká mezi svými vrstevníky s představivostí natolik pružnou, aby uvěřili existenci věcí, o kterých by jim chtěl povyprávět. Pohrdali vírou, mladické snění o šťastných hvězdách a slávě bylo dávno převálcováno. Maximem, z čeho se kdy slyšel někoho vyznat, byl chabý panteismus -a i ten by za střízlivá zapřeli. Z nich ze všech slyšel pouze Clema vyjádřit víru v organizované náboženství, ale i jeho dogmata byla asi tak protichůdná poselství, které přinášel z dominií, jako principy nihilisty. I kdyby si Clem dal rozmluvit svou víru a přidal se k Jemnému, vytvoří zas jen miniarmádu - dvojici proti Maestrovi, který pilně vybrušoval své schopnosti po celou dobu, kdy mohl dominiím poroučet.</p>
<p>Ještě existovala druhá možnost a tou byla Judith. Ta by se jistě neposmívala jeho tuláckým příběhům, jenže s ní zacházel od počátku ohavně, takže si netroufal čekat od ní odpuštění, a tím méně partnerství. Kromě toho, kdo má vědět, s kým opravdu sympatizuje? Může se sice do posledního vlásku podobat Quaisoir, byla ale stvořena ve stejném bezkrevném lůně, které stvořilo i Sartoriho. Nebyla tedy proto jeho duchovní sestrou? Nezrozená, ale stvořená. Pokud si má vybrat mezi yzordderrexským řezníkem a těmi, kdo se ho snaží zlikvidovat, dalo se věřit, že se přidá k likvidátorům, když by jejich vítězství znamenalo, že by přišla o jedinou bytost v Imagice, která sdílí její stav? Přestože ona i Jemný pro sebe znamenali hodně (kdo kdy mohl spočítat, z kolika milostných poměrů se za ta staletí radovali, nanovo podpalujíce touhu, která je dala poprvé dohromady, pak se znovu rozešli a zapomenuli na to, že se vůbec setkali?), od této chvíle se k ní bude muset chovat nanejvýš obezřetně. V dřívějších dramatech si zachovala nevinnost; hračka v krutých a bezstarostných rukách. Ale žena, v jakou se postupem století proměnila, nebyla ani hračkou ani obětí, a pokud by jí začala docházet její minulost, nebo spíš až jí dojde, je schopná se naprosto dokonale pomstít muži, který ji stvořil, jakkoli vehementně mohla předtím tvrdit, že ho miluje.</p>
<p>Když si Vločka všiml, že se jeho pasažér probral, podal Jemnému hlášení o průběhu cesty. Mají dobrý čas, tvrdil. Do hodiny budou v horách a na jejich druhé straně leží poušť.</p>
<p>„Na jak dlouho odhaduješ cestu k Vymazanému kraji?" zeptal se ho Jemný.</p>
<p>„Dojedeme tam, než se snese noc," slíbil Vločka. „Jak si stojí mystif?" „Bohužel, moc dobře ne."</p>
<p>„Není žádný důvod truchlit," řekl zvesela Vločka. „Lidi na prahu smrti, co jsem viděl, se tam uzdravili. Je to kraj zázraků. Ale to všude, jen když víš, jak se dívat. To mě učil Otec Athanasius. Vy jste byl s Atha-nasiem ve vězení, že jo?"</p>
<p>„No... vlastně jsem nebyl nikdy vězněný. Ne tak jako on."</p>
<p>„Ale setkal jste se s ním?"</p>
<p>„To ano. Dělal kněze na naší svatbě."</p>
<p>„Vy a mystif, takhle to myslíte? Jste svoji?" Zapískal. „Tak to jste, pane, to, čemu já říkám šťastný muž. Hodně jsem o mystifech slyšel, a nikdy o někom, kdo by s nimi vstoupil do svazku manželského. Obvykle bývají jen milenci. Lamači srdcí." Znovu si hvízdl. „No to je paráda. Tak se postaráme o to, aby to přežila, pane, o to nemějte strach. Vlastně promiňte. Není to ona, viďte? To si musím srovnat v hlavě. Jenže když se na ni podívám - totiž na něho - vidím ji, víte? To bude asi to jejich kouzlo."</p>
<p>„Částečně."</p>
<p>„Můžu se vás na něco zeptat?"</p>
<p>„Ptejte se."</p>
<p>„Když se na ni podíváte, co vidíte?"</p>
<p>„Viděl jsem spoustu rozličných osob," odpověděl Jemný. „Viděl jsem ženy. Viděl jsem muže. Viděl jsem mystifa."</p>
<p>„Ale právě teď," řekl Vločka. „Co vidíte právě teď?"</p>
<p>Jemný se podíval na mystifa. „Vidím Pie," řekl. „Vidím tvář, kterou</p>
<p>miluju."</p>
<p>Vločka na to nic neřekl a - po předcházejícím výbuchu nadšení -Jemný vytušil, že jeho mlčení musí něco znamenat.</p>
<p>„O čem přemýšlíte?" zeptal se.</p>
<p>„Chcete to opravdu vědět?"</p>
<p>„Chci. Jsme přece přátelé, nebo ne? Nebo aspoň k tomu směřujeme. Povězte to."</p>
<p>„Tak jsem přemýšlel, že není dobré, když se staráte hodně o to, jak vypadá. Vymazaný kraj není místem pro ty, kdo jsou zamilovaní do lidí takových, jací jsou. Sice se tam uzdravují lidé, ale taky se mění, chápete?" Sňal obě ruce z volantu a sevřel dlaně, až se podobaly miskám vah. „Musí být rovnováha. Něco se dá, něco se vezme."</p>
<p>„Jaké změny?" řekl Jemný.</p>
<p>„To je u každého jiné," řekl Vločka. „Ale to sám uvidíte, velmi brzo. Až se přiblížíme k Prvnímu dominiu, nic nebude takové, jaké se to zdá být."</p>
<p>„Neplatí to snad o všem?" řekl Jemný. „Čím déle žiju, tím méně jsem si vůbec něčím jistý."</p>
<p>Vločkový ruce se vrátily na volant, optimistické výlevy byly pryč, najednou se zamračil. „Nemyslím, že Otec Athanasius mluvil kdy o tomhle," ozval se po chvíli. „Třeba ano. Nepamatuju si všechno, co kdy řekl."</p>
<p>Tady konverzace skončila a zanechala Jemného zamyšleného nad skutečností, jestli tím, že odváží mystifa zpátky k hranicím dominií, ze kterých byl jeho kmen poslán do vyhnanství, a návratem velkého přetvořitele do země, ve které je přeměna všední záležitostí, nerozdělává uzel, který Otec Athanasius uvázal v chzercemitské Kolébce.</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>Na Jude nikdy nedělala dojem architektonická nabubřelost a v nádvořích a chodbách Autarchova paláce neobjevila nic, co by ji vytrhlo z netečnosti. Vyskytly se občas kouty, které jí připomenuly přírodní divy: kouř vanoucí přes opuštěné zahrady jako ranní opar nebo přilnutý k chladnému kameni věží jako mrak k horské špici. Ale na podobná potěšení libá jejímu oku narazily zřídka. Z větší části byl palác jen bombastický: vše bylo postaveno v měřítku, jehož záměrem bylo probouzet bázlivou úctu, ale v jejích očích to byl pouze nesmyslný kolos.</p>
<p>Byla ráda, když konečně došly k apartmá Quaisoir, které přes všechnu svou bizarní výzdobu bylo alespoň svou premrštěností polidštěné. A tam také uslyšely po mnoha hodinách první přátelský hlas, třebaže se přivítání změnilo ve zděšený křik, když mnohoocasá služka Quaisoir, Chlípnostka, shledala, že její paní kdesi nalezla dvojnici a přišla o zrak - téže noci, kterou měla v úmyslu strávit hledáním spasení. Teprve po značném bědování se nechala přesvědčit, aby pečovala o Quaisoir, což prováděla s třesoucíma se rukama.</p>
<p>Kometa zatím prudce stoupala a z oken měla Jude dokonalý panoramatický výhled na všechnu tu zkázu. V krátkém čase toho viděla a slyšela už dost, aby si uvědomila, že Yzordderrex ke katastrofě, která se přes něj převalila, dávno zrál a někteří v tomto městě, možná celé zástupy, rozdmýchali ohně, které zničily Kesparaty, nazývajíce je spravedlivými a očistnými plameny. Hříšník - který sám neměl v těle jedinou anarchistickou buňku - se jí svěřil, že nadešel čas konce Yzordderrexu. Ale Jude nadále truchlila pro jeho zánik. Tohle bylo město, do kterého ji měl Oscar na její snažné prosby vzít, jehož povětří vonělo tak lákavě kořením a jehož teplo, které onehdy přivanulo z Ústupu, připomínalo ráj. Teď se vrátí do Pátého s jeho popelem na podrážkách a sazemi na tváři -jako turista z Benátek s fotkami pěny na laguně.</p>
<p>„Jsem staršně unavená," řekla Quaisoir. „Nebude ti vadit, když si lehnu?"</p>
<p>„To víš, že ne," ujistila ji Jude.</p>
<p>„Je na posteli pořád Seiduxova krev?" zeptala se Chlípnostky.</p>
<p>„Je, paní."</p>
<p>„Tak to tady ležet nebudu." Natáhla ruku. „Zaveď mě do mého modrého pokoje. Vyspím se tam. Judith, ty by ses měla taky prospat. Vykoupat se a spát. Musíme toho spoustu vymyslet."</p>
<p>„Opravdu?"</p>
<p>„Jistě, sestro," řekla Quaisoir. „Ale později..."</p>
<p>Nechala se Chlípnostkou odvést a Jude osaměla, a tak se potulovala komnatami, jež Quaisoir celá ta léta, co byla u moci, obývala. Na prostěradle skutečně objevila kapky krve, ale postel i tak vypadala lákavě a omamně silně voněla. Zavrhla však její luxus a pokračovala dál, pátrajíc po koupelné. Čekala další komnatu s prvky barokní zhýra-losti. Ve skutečnosti se ukázalo, že koupelna je jedinou místností v apartmá, která se aspoň trochu blíží jejímu zdrženlivému vkusu, a tak se v ní spokojeně zdržela déle, natočila si horkou lázeň, mýdlem si vydrhla trochu popela z těla a pozorovala svůj zamlžený odraz na dlaždicích.</p>
<p>Když vyšla ven, její kůže štípala, šaty, které ze sebe shodila - byly špinavé a páchly-ji odpuzovaly. Nechala je ležet na podlaze, místo nich si na sebe navlékla jednu z nejskromnějších rób, které se povalovaly v ložnici, a zalehla do navoněných přikrývek. Na tomto místě byl před několika hodinami zabit muž, ale ta představa - která by ji jindy vyhnala z pokoje, natož pak z postele - ji nyní příliš netrápila. Nezavrhla úplně možnost, že nezájem o špinavou minulost postele částečně způsobila i vůně polštářů, na něž složila hlavu. Ty se spojily s únavou a horkem z koupele, ze které právě vylezla, a společně navodily ochablost, jíž by se nebránila, i kdyby na tom závisel její Život. Napětí ve svalech a kloubech polevilo, žaludek se přestal chvět. Zavřela oči a nechala sestřinu postel, ať ji ukolébá do snů.</p>
<p>Ani za svých nejmalomyslnějších meditací u Čepu necítil Sartori prázdnotu svého stavu nikdy tak ukrutně jako po odloučení od svého druhého já. Při setkání s Jemným ve Věži a poté, co byl svědkem volání Čepu po Usmíření, zavětřil ve vzduchu nové možnosti; sňatek obou já, který by ho uzdravil v celek. Ale Jemný na tu vizi pohrdavě naplil a dal přednost své choti - mystifovi před bratrem. Možná v této chvíli už změnil názor, když je Pie'oh'pah mrtvé, ale Sartori o tom pochyboval. Kdyby byl on Jemný (a to vlastně byl), mystifova smrt by ho posedla a nepřestal by, dokud by nebyla pomstěna. Nepřátelství mezi nimi bylo zpečetěno. Nenastane žádné znovusjednocení.</p>
<p>Na ničem z toho se s Rosengartenem, který ho vypátral nahoře ve vyhlídkové věžičce (hltavě ukusoval čokoládu a dumal nad svým tápáním) neshodli. Nenechal pak Rosengartena, aby mu zdlouhavě přeří-kával pohromy z noci (generálové mrtví; armáda pobita nebo se vzbouřila), a co chvíli ho přerušoval. Musejí společně vymyslet plán, a tak řekl tomu strakatému muži, že mrzet se kvůli ztrátám jim poslouží pramálo.</p>
<p>„Pojedeme spolu do Pátého, jen ty a já," oznámil Rosengartenovi. „Vystavíme nový Yzordderrex."</p>
<p>Nestávalo se často, aby vytáhl z toho muže nějakou reakci, ale v této chvíli jednu dostal. Rosengarten se usmál.</p>
<p>„Do Pátého?" nadhodil.</p>
<p>„Před mnoha lety jsem ho znal, ale podle všech zpráv je nyní bezbranné. Maestrové, které jsem já znal, jsou mrtví. Jejich moudrost je všeobecně znevažována. Místo není chráněné. Použijeme proti nim takové ovládací formule, že ani nebudou vědět, že své dominium odevzdali, až do chvíle, kdy jejich srdce prostoupí Nový Yzordderrex, který se stane nedotknutelným."</p>
<p>Rosengarten souhlasně zabručel.</p>
<p>„Rozluč se se všemi, se kterými se musíš rozloučit," řekl Sartori. „A já udělám totéž."</p>
<p>„Odcházíme hned teď?"</p>
<p>„Ještě než uhasnou požáry," řekl Autarcha.</p>
<p>Byl to zvláštní spánek, do něhož se Jude propadla, ale cestovala zemí nevědomí příliš často, než aby se v ní cítila ustrašeně. Tentokrát se nehnula z místnosti, ve které ležela, ale vychutnávala si její přepych, který se nadýmal a splaskával podobně jako závoje kolem postele, ve stejném kouřovém vánku. Tu a tam zaslechla zdola z nádvoří nějaké zvuky a dovolila svým očím, aby se mžouravě pootevřely, jen pro lenivý požitek z jejich opětovného zavření. Jednou ji probudil zvuk Chlípnostčina mečivého hlasu, to když si začala v odlehlé místnosti prozpěvovat. Třebaže slovům nerozuměla, Jude pochopila, že jde o nářek plný toužení po věcech, které minuly a nikdy víc se nevrátí, a propadla se znovu do spánku s myšlenkou, že smutné písně jsou v každém jazyce stejné, ať v gaelštině, řeči Navahů či patashoqštině. Podobně jako piktogram jejího těla byla i tahle melodie prazákladem; znakem, jenž mohl volně putovat mezi dominii.</p>
<p>Hudba spolu s vůní polštářů, na kterých ležela, byly silnými narkotiky a po několika melancholických verších Chlípnostčiny písně si už nebyla bezpečně jistá, zda spí a ve svých snech slyší ten nářek, nebo bdí, ovšem uvolněná Quaisoiřinými voňavkami a vynesená vzhůru do ohybů hedvábí nad svou postelí jako náměsíčník. Jedno nebo druhé, nezáleželo jí na tom ani trochu. Pocity jí byly příjemné a ona si příjemného prožila v poslední době málo.</p>
<p>Pak se jí dostalo důkazu o tom, že je to opravdu sen. Ve dveřích se zjevil zkormoucený přízrak a stál tam, pozoruje ji skrz závoje. Poznala ho dokonce ještě dřív, než popošel blíž k posteli. Rozhodně to nebyla tvář, o níž by v nedávné době mnoho přemýšlela, takže bylo tak trochu zvláštní, že si vybavila jeho, ale stalo se tak - a nešlo jednoduše odehnat erotický náboj, který pocítila při jeho sněné přítomnosti. Byl to Jemný, zapamatovala si ho do detailu, jeho výraz byl ztrápený tak, jak býval často, rukama hladil závoje, jako by to byly její nohy.</p>
<p>„To bych si nepomyslel, že budeš tady," řekl jí. Měl hrubý hlas a jeho vzezření bylo plné lítosti nad ztrátou jako Chlípnostčina píseň. „Kdy ses vrátila?"</p>
<p>„Před chvilkou."</p>
<p>„Voníš tak sladce."</p>
<p>„Koupala jsem se."</p>
<p>„Vidět tě takhle... přál bych si tě odvézt s sebou."</p>
<p>„Kam jedeš?"</p>
<p>„Vracím se do Pátého," řekl. „Přišel jsem se rozloučit."</p>
<p>„Z takové dálky?"</p>
<p>Na obličeji se mu rozzářil rozkošnický úsměv a ona si při pohledu na něj vzpomněla, jak mu nikdy svádění nepřišlo zatěžko: jak ženy sundá-valy svatební prstýnky i kalhotky, když se takhle rozsvítil. Ale proč být hrubá? Tohle je erotický sen a ne soudní řízení. Snila si ovšem, že si výčitky v jejích očích povšiml a prosil ji o odpuštění.</p>
<p>„Vím, že jsem ti ublížil," řekl.</p>
<p>„To už je pryč," odvětila velkodušně.</p>
<p>„Jak se teď na tebe dívám..."</p>
<p>„Nebuď sentimentální," promluvila. „O sentiment nestojím. Chci, abys byl u mě."</p>
<p>Rozevřením nohou mu dala nahlédnout do útočiště, které pro něj schraňovala. Déle neotálel, odstrčil závoje stranou a vylezl k ní na postel, strhal z jejích ramen róbu a tiskl ústa k jejím. Z nějakého důvodu si představovala, že chutná po čokoládě. Další výjimečnost, ale nepatřila mezi ty, které by kazily jeho polibky.</p>
<p>Zápasila s jeho oblečením, ale tady šlo čistě o snovou invenci - tmavě modrá košile s tkanicemi a knoflíky v přímo fetišisticky rozmařilém počtu, pokrytá drobnými šupinami, jako by ještěrčí rodinka svlékla své kůže, aby ho oděla.</p>
<p>Byla z koupele hebká, a když na ni nalehl celou vahou a začal se tělem tisknout k jejímu, šupiny se jí zabodávaly do žaludku a prsou nesmírně dráždivě. Obemkla ho svýma nohama, on vstoupil do jejího vězení a jeho polibky se stávaly čím dál ohnivějšími.</p>
<p>„To, co jsme udělali," šeptal, když ji líbal na tvář. „To, co jsme udělali..."</p>
<p>Srdce dohnalo její myšlenky k čilosti; přeskakovala od jedné vzpomínky ke druhé, zpátky ke knize, kterou našla v Estabrookově bytě před spoustou měsíců (jeden z Oscarových darů z dominií), příručce sexuálních variací, která ji svého času šokovala. Obrazy s jejími pohlavními spojeními se v té chvíli zjevily v její hlavě: důvěrnosti, jež byly možné snad jen v prostopášnosti spánku, rozplétání silného a něžného pohlaví a nové zaplétání jejich těl dohromady do nových a extatických kombinací. Přiložila ústa k uchu svého snového milovníka a zašeptala mu, že mu nic neodpouští; že chce, aby spolu sdíleli ty nejbezuzdnější pocity, které jsou schopni vymyslet. Tentokrát se nezazubil, což ji potěšilo, ale zvedl se na rukách, které se zabořily do prachových polštářů z obou stran její hlavy, a shlížel na ni shora s kouskem téhož smutku na tváři, jako když prve přišel.</p>
<p>„Naposledy?"</p>
<p>„Nemusí to být úplně naposledy," řekla. „Vždycky si tě můžu nechat</p>
<p>zdát."</p>
<p>„A já tebe," řekl s velikou láskou a dvorností.</p>
<p>Vsunula ruku mezi jejich těla a rozepla mu pásek, potom mu prudce stáhla kalhoty, nehodlala se nechat zdržovat knoflíky. To, co zaplnilo její ruce, bylo stejně hedvábné, jako byla látka, která to zakrývala, hrubá; zatím jen chabě ztopořené, ale o to zábavnější. Pohladila ho. Unikl mu vzdech, když k ní sklonil hlavu, přejížděl jí jazykem po rtech a zubech a nechával sladce čokoládové sliny sjíždět ze svého jazyka do jejích úst. Zvedla boky, přistrčila žlábek svého pohlaví proti spodní straně jeho ztopořeného údu a tím jej zvlhčila. Začal něco mumlat, něžnůstky, předpokládala, ačkoli -jako Chlípnostčina píseň - nebyly v jazyce, kterému by rozuměla. Zněly však sladce jako jeho sliny a ukolébávaly ji do sna ve snu. Zatímco se jí oči přivíraly, cítila, jak nadzdvihl boky, zvedl své pohlaví zpod jejích pysků a jedním drsným pohybem, dostatečně</p>
<p>mocným, aby jí tím vyrazil dech, do ní zajel a klesl při tom dolů na ni. Něžnůstky ustaly, polibky také. Položil jí jednu ruku na čelo, prsty jí zajel do vlasů a druhou ke krku, palcem mnul průdušnici a lákal z ní vzdechy. Nic mu neodpustila, tu výzvu neodvolá jen proto, že jeho přivlastnění přišlo tak náhle. Místo toho zvedla nohy a zkřížila mu je na zádech, potom se začala vybičovávat urážkami. Bylo snad tohle všechno, co ji mohl dát, je tohle nejhlouběji, kam až dosáhne? Nebyl dost tvrdý, nebyl dost rozpálený. Chtěla víc. Jeho pohyby se zrychlovaly, palec se tlačil ke krku silněji, ale ne zas tolik, aby jí bránil v dýchání a v dalších provokacích.</p>
<p>„Můžu s tebou šoustat věčně," říkal jí - a jeho tón byl něčím mezi oddaností a výhrůžkou. „Neexistuje nic, k čemu bych tě nedokázal přinutit. Neexistuje nic, co bys neřekla. Mohl bych tě šoustat pořád."</p>
<p>Tohle nebyly řeči, které by uvítala od milence z masa a kostí, ale ve snu ji to vzrušovalo. Dovolila mu pokračovat ve stejném duchu, rozepnula pod ním ruce i nohy, zatímco on jí odříkával všechno, co by s ní udělal, litanie, které zapadaly do rytmu jeho boků. Pokoj, který kolem nich zvedl její sen, se tu a tam protrhal a jiný se dral štěrbinami, aby zaujal jeho místo: tenhle nový byl tmavší než komnata Quaisoir s nařasenými závoji a byl osvětlený ohněm, který plápolal po její levici. Její milenec ovšem nevyhledával, zůstával u ní a v ní, čilejší ve svých skutcích i slibech než před chvilkou. Viděla ho nad sebou jakoby zalitého září z plamenů, které hřály její nahotu, obličej měl svraštělý a zpocený, seznam jeho tužeb vycházel zpod zaťatých zubů. Bude jeho hračka, čubka, manželka, Bohyně; zaplní v ní každý otvor, na věky věkův; bude jeho majetek, bude ji uctívat, obrátí ji naruby. Když vyslechla tohle, opět si vzpomněla na výjevy v Estabrookově knize a ta připomínka napnula její buňky, jako by každá byla drobounké poupě připravené se rozpuknout, jejich okvětními plátky byla rozkoš, jejich vůní křik, který vydávala, aby z něho vytáhla nové lichotky. Dočkala se ho, byl střídavě krutý a jemný. Jednu chvíli chtěl být jejím vězněm, spoutaným a ochotným splnit každý její rozmar, jíst její výkaly a pít mléko, které si vydobyl sáním jejích prsů. V další chvíli byla zase ona méně než výkal a on byl její jedinou nadějí v životě. Vzkřísil ji k životu tím, že s ní souložil. Naplnil ji horoucím proudem, až se jí oči vypláchly z hlavy a ona se v něm utápěla. A mělo toho přijít ještě víc, každou vteřinou se její výkřiky rozkoše stupňovaly, ale ona sama slyšela méně a méně. A taky méně viděla, přivírala oči, pokoj osvětlený ohněm z krbu a závoje v něm se rozostřily, nechávala si plnit hlavu geometrickými obrazci, které pokaždé doprovázely vlnu rozkoše s tvary podobnými jejímu piktogramu, rozpletenému a předělanému.</p>
<p>A potom, právě když dosahovala prvního vrcholu - prvnímu z pohoří stratosférických výšin tyčících se před ní - cítila, jak se zachvěl a jeho pohyby ustaly. Nevěřila tomu, že skončil, zpočátku ne. Tohle je sen a ona si ho snila, aby se ukázal takový, jaká realita nikdy není; aby pokračoval i v okamžiku, kdy milenci z masa a kostí vyblekotají své sliby a přerývavým dechem se jí pak omlouvají. Přece ji teď nemůže opustit! Otevřela oči. Komnata osvětlená ohněm zmizela a plameny v Jemného očích spolu s ní. Už se stáhl a to, co cítila mezi nohama, byly jeho prsty, pohrával si s kapičkami, které vystříkl. Líně se na ni zadíval.</p>
<p>„Skoro jsi mě zlákala, abych zůstal," řekl. „Ale mám práci."</p>
<p>Práci? Jakou práci mají sny kromě plnění rozkazů svých pánů?</p>
<p>„Neodcházej," žádala ho.</p>
<p>„Už jsem se udělal."</p>
<p>Vstával z postele. Natáhla po něm ruku, ale i ve spánku na ni dolehla lenošnost polštáře, zmizel v závojích dřív, než se vůbec k němu prsty přiblížila na dosah. Potopila se malátně zpátky, pozorovala jeho vzdalující se postavu a vrstvy babího léta, jak se mezi nimi násobí.</p>
<p>„Zachovej svou krásu," řekl jí. „Možná se pro tebe vrátím, až vybuduji Nový Yzordderrex."</p>
<p>Z toho nebyla dvakrát moudrá, ale co. Však to byl pouhý sen. Nechala ho mizet. Pak se zdálo, že se jeho postava u dveří zarazila, jakoby kvůli poslednímu ohlédnutí, načež se ztratil docela. Ještě ho ani její mysl nestačila propustit úplně a už si vysnila náhradu. Závoje u nohou postele se rozdělily a vynořila se mnohoocasá Chlípnostka s očima rozzářenýma žádostivostí. Nečekala na to, až si něco řeknou, a vyšplhala se k ní na postel s pohledem zapíchnutým do Judiných slabin. Mrštně pohybovala modravým jazykem a zvolna se k ní nakláněla. Jude zvedla kolena. Stvoření sklonilo hlavu a začalo vylizovat to, co po sobě zanechal snový milenec, a zároveň její heboučké dlaně hladily Judina stehna. Tenhle vzrušující pocit ji ukonejšil a dívala se štěrbinami omámených očí, jak ji Chlípnostka omývá do čista. Než skončila, sen potemněl a stvoření se pořád věnovalo svému hlazení, ačkoli se snášel jiný závoj, tentokrát natolik hustý, že v jeho ohybech přišla jak o zrak, tak i o pocit vláčnosti.</p>
<p><strong>KAPITOLA ČTVRTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>Na stany Nuzáků byla z dálky krásná podívaná, jako na galeony obrácené proti pouštnímu větru a s plnými plachtami, ale Jemného obdiv se změnil v posvátnou úctu, když se vůz přiblížil na dosah a vyšly najevo jejich skutečné rozměry. Dosahovaly výsky pětiposchoďových domů, i víc, byly to rozevláté věže z okrového a nachového plátna, v barvě</p>
<p>0 to živější, vezme-li se v úvahu, že pouštní podloží, ač bylo na krajích nazrzlé, bylo o něco dál takřka černé, a že obloha, k níž se zdvíhaly, byla šedivá, a dohromady tvořily zeď mezi Druhým dominiem a neznámým světem ovládaným Hapexamendiem. Vločka zastavil auto čtvrt kilometru od hranic tábora.</p>
<p>„Měl bych jít napřed," řekl, „a vysvětlit, kdo jsme a co tu děláme."</p>
<p>„Vyřiď to rychle," zavolal za ním Jemný.</p>
<p>Vločka zmizel jako gazela, po půdě, která už nebyla písečná, byl to křemenitý koberec kamenných úlomků, podobných možná odštěpkům z nějaké nádherné sochy. Jemný se podíval na Pie, které mu leželo v náručí jakoby v začarovaném spánku a tvářilo se spokojeně. Pohladil ho po studené tváři. Kolik skonů svých přátel a milovaných si museli lidé na zemi za dvě staletí a víc jeho života prožít? Přestože to všechno vymazal ze svého vědomí, mohl ještě pochybovat o tom, že na něm zanechaly stopy, že se zasloužily o podnícení jeho hrůzy z nemocí a za ty roky</p>
<p>1 o zatvrzení jeho srdce? Třeba byl odjakživa záletník a plagiátor, mistr falešných emocí, ale mohlo to vůbec překvapit u muže, který ve svém nitru tušil, že drama (byť rozdrásávající duši sebevíc) je cyklické? Tváře se měnily a měnily, ale příběh zůstal v podstatě stejný. Jak Klein rád zdůrazňoval: neexistuje věc jako je originalita. Vše bylo už někdy řečeno, vytrpěno. A když to jednotlivec věděl, bylo se co divit, že se láska stala mechanickou a smrt pouhou scénou, jíž je radno se stranit? Ani z jednoho se nedala vyzískat žádná absolutní pravda. Zas jen další svezení na kolotoči; další rozmazané kulisy s obličeji usmívajícími se a s obličeji posmutnělými.</p>
<p>Ale jeho city k mystifovi nebyly žádná šalba a měl pro to dobrý důvod. V sebepopření Pie (Nejsem nic a nikdo, tak to řeklo na začátku) uslyšel ozvěnu palčivých muk, která on sám cítil; a jeho pohled, přetížený vahou let, spatřil přátelskou duši, která rozuměla oné bezejmenné bolesti, již s sebou vláčel. Zbavilo ho jeho klamů a překrucování a dalo mu ochutnat Maestra, kterým kdysi byl a snad opět bude. S takovou mocí se musí konat dobro, to teď už věděl. Hojit zklamání, uzdravit právo; vyburcovat národy a probudit jejich naděje. Potřeboval mít svůj zdroj inspirace po boku, pokud má být velkým Usmiřitelem.</p>
<p>„Miluju tě, Pie," zašeptal.</p>
<p>„Jemný."</p>
<p>Vločkův hlas na něj volal zpoza okna.</p>
<p>„Mluvil jsem s Athanasiem. Říká, že máme jít okamžitě dovnitř."</p>
<p>„Nádhera! Nádhera!" Jemný prudce rozevřel dveře.</p>
<p>„Chceš pomoci s Pie?"</p>
<p>„Ne. Unesu ho."</p>
<p>Vystoupil, potom se natáhl zpátky do auta a zvedl mystifa.</p>
<p>„Jemný, je ti jasné, že je tohle posvátné místo?" řekl Vločka, když ho odváděl ke stanům.</p>
<p>„Nepískat si, nesmrkat a neprdět, co? Nedívej se tak bolestínsky, Vločko. Já vím."</p>
<p>Když přicházeli blíž, Jemný si uvědomil, že to, co považoval za tábor složený z těsně seskupených stanů, byla ve skutečnosti jednolitá stavba, nejrůznější pavilony s třepetajícími se střechami, k nimž se tiskly menší stany ve tvaru zlatého čtvernožce z větru a plátna.</p>
<p>Uvnitř jeho těla udržovaly poryvy větru vše v pohybu. Záchvěvy probíhaly i po nejvypnutějších stěnách a ve výšinách špicí vířilo plátno jako sukně dervišů, vydávajíce neustále úpění. Nahoře mezi těmi ohyby byli lidé, někteří chodili po pavučinách z lan, jako by to byla pevná prkna, jiní seděli před obrovitými okny otevřenými ve střeše s obličeji otočenými k hradbám Prvního světa, jako by z toho místa očekávali každým okamžikem volání. Pokud taková výzva přijde, nenastane žádný hektický rozruch. Atmosféra byla stejně uměřená a konejšivá jako pohyb tančících plachet nahoře.</p>
<p>„Kde najdeme doktora?" zeptal se Jemný Vločky.</p>
<p>„Tady není žádný doktor," odvětil. „Přidělili nám místo, kam mystifa uložíme."</p>
<p>„Musí tu být přece ošetřovatelé."</p>
<p>„Máme tu čerstvou vodu a šaty. Možná drobet opia anebo něco takového. Ale to je u Pie zbytečné. Jeho uredo se nedá potlačit léky. Vyléčí ho blízkost Prvního dominia."</p>
<p>„Tak bychom měli Pie vynést hned teď ven," řekl. „Aby bylo blíž ke hranici."</p>
<p>„Jakákoli vzdálenost menší než tahle by si vyžádala víc houževnatosti, než máme my oba, Jemný," vysvětloval Vločka. „Pojď za mnou a buď k tomuhle místu uctivý."</p>
<p>Vodil Jemného rozechvělým trupem zvířete tam, kde byly nachystány řady jednoduchých postelí, některé obsazené, většina ne. Jemný uložil Pie do jedné z nich a začal mu rozepínat košili, zatímco Vločka odešel pro chladnou vodu na mystifovu sálající kůži a nějakou stravu pro Jemného a pro sebe. Při čekání zkoumal Jemný rozšíření ureda, které bylo hrozivě rozpínavé a nedalo se celé prohlédnout, aniž by úplně svlékl Pie, což by dělal jen nerad - před tolika cizinci. Mystif si žárlivě střežil své soukromí - uplynulo mnoho týdnů, než Jemný uviděl jeho obnaženou krásu - a on chtěl tuhle jeho pokoru respektovat, dokonce i v tomto mystifově stavu. Pravdou bylo, že velmi málo z těch, kdo kolem procházeli, se vůbec podívalo jejich směrem, a po nějakém čase začal cítit, že strach povoluje své sevření. Víc toho udělat nemůže. Nacházejí se na pomezí známých dominií, kde všechny mapy končí a začíná hádanka všech hádanek. Co se strachem tváří v tvář takové nezměřitelnosti? Musí ho odsunout stranou a dál postupovat s důstojností a se-beovládáním, s důvěrou v síly, které obývají zdejší povětří.</p>
<p>Když se Vločka vrátil s nádobou na omytí Pie, Jemný se optal, zda to smí udělat sám.</p>
<p>„Samozřejmě," odpověděl Vločka. „Mám tu přátele. Rád bych je navštívil."</p>
<p>Po jeho odchodu se pustil Jemný do oplachování hnisavých výhřezů ureda, ze kterých neprosakovala krev, nýbrž stříbrný hnis, jehož zápach dorážel na jeho chřípí jako čpavek. Tělo, na kterém se přiživovalo, vypadalo nejen oslabené, ale tak trochu i nezaostřené, jako by se jeho obrysy a svalová hmota měly vypařit a maso rozptýlit. Zda to bylo působením ureda, nebo čistě stavem mystifa ve chvíli, kdy v něm život (a tudíž jeho schopnosti tvarovat vidění těch, co si ho prohlíželi) skomíral, to Jemný nevěděl, ale přinutilo ho to zadumat se zpětně nad způsobem, jakým se mu tohle tělo zjevilo. V podobě Judith, pochopitelně; v podobě zabijáka, ve zbroji nahoty; a v podobě milovaného hermafrodita během jejich svatební noci v Kolébce, kdy na sebe na chvilku vzal i podobu jeho obličeje a vracel mu jeho upřený pohled jako Sartoriho předzvěst. A teď se zas zdál být nablýskaným oparem odtahujícím se od jeho ruky při pouhém doteku.</p>
<p>„Jemný? Jsi to ty? Nevěděl jsem, že vidíš ve tmě."</p>
<p>Jemný vzhlédl od těla Pie a zjistil, že za tu dobu, co mystifa omývá, napůl uchvácený vzpomínkami, se snesl večer. U postelí nedaleko od nich hořela světla, ale žádné u postele Pie'oh'pah. Když se vrátil pohledem k tělu, které omýval, bylo v tom šeru sotva rozeznatelné.</p>
<p>„Já jsem to taky nevěděl," řekl a vztyčil se, aby se mohl pozdravit s nově příchozím.</p>
<p>Byl to Athanasius. V ruce držel lampu. V jejím plameni, který podléhal rozmarům větru stejně jako plachtovina nad nimi, si Jemný všiml, že byl při pádu v Yzordderrexu zraněn. Na obličeji a na krku měl několik šrámů a větší, zanícenější ránu na břiše. U muže, jenž oslavoval Neděle tím, že si vyráběl trnové koruny, to byly pravděpodobně vítané nepříjemnosti.</p>
<p>„Omlouvám se, že jsem vás nepřišel uvítat dřív," začal. „Ale při takovém počtu přivážených obětí mi zabere hodně času vykonávání posledních obřadů."</p>
<p>Jemný na to nijak nezareagoval, ale strach se mu znovu šplhal po zádech.</p>
<p>„Měli jsme tu hordu Autarchových vojáků, kteří sem našli cestu, a z toho jsem nervózní. Bojím se, že sem vpustíme někoho se sebevražedným posláním a on nám tohle místo vyhodí do povětří. Takhle ten ničema uvažuje. Jestli má být zničen on, bude chtít všechno srovnat se zemí."</p>
<p>„Vím bezpečně, že má teď spíš hlavu plnou myšlenek na útěk," řekl Jemný.</p>
<p>„Kam může jít? Zprávy se už rozletěly do celé Imagiky. V Patashoquě vypuklo ozbrojené povstání. Ruku v ruce s ním běží bojůvky na Pochmurné cestě. Každé dominium se otřásá. I První."</p>
<p>„První? Jakto?"</p>
<p>„Cožpak jste si toho nevšiml? Ne, zjevně ne. Pojďte za mnou."</p>
<p>Jemný se rychle podíval přes rameno na Pie.</p>
<p>„Mystif je tu v bezpečí," řekl Athanasius. „Dlouho se nezdržíme."</p>
<p>Vedl Jemného tělem zvířete ke vchodu, který je vyvedl do houstnoucího soumraku. Vločka nesouhlasně řečnil o tom, do čeho se nyní pouštěli, naznačoval, že blízkost Vymazaného kraje může uškodit, ovšem žádné následky se zatím nedostavovaly. Buďto ho ochraňoval Athanasius, nebo obrana před veškerým zlovolným vlivem padala na jeho vlastní vrub. Ať tak nebo tak, mohl sledovat podívanou, jež se před ním rozprostírala, nerušené a bez škodlivých účinků.</p>
<p>Hranici mezi Druhým dominiem a domovinou Hapexamendia neoznačovala žádná zeď z mlhoviny, či ještě černější soumrak, poušť jednoduše postupně mizela v nicotu, jako kresba umazaná mocí na druhé straně, nejprve se rozostřovala, pak vybledávala její barva a ztrácely se detaily. Mírná odtažitost od pevné reality, svět vymazaný a nahrazený nicotou, byl tou nejútrpnější podívanou, jakou kdy Jemný spatřil. Rovněž se u něho neminula účinkem podobnost mezi tím, co se dělo tady, a stavem mystifova těla.</p>
<p>„Říkal jste, že se Vymazaný kraj posouvá," zašeptal Jemný.</p>
<p>Athanasius bedlivě přeletěl očima prázdnotu, pátraje po nějaké známce toho, o čem Jemný mluvil, ale nic jeho zrak neupoutalo. „Není to trvalé," řekl. „Ale tu a tam se v něm objeví čeření." „Jak často?"</p>
<p>„Dochovala se svědectví o těchto jevech z dávných dob, ale tohle není území, které by příliš podněcovalo studium a vědu. Tady se pozorovatelé mění v poety. Vědci se spokojují se sonety. Někdy se v ně doslova sami mění." Zasmál se. „To byl Žert, mimochodem. To já jen tak, nemusíte se bát."</p>
<p>„Co to s vámi dělá, když se na to díváte?" zeptal se ho Jemný.</p>
<p>„Bojím se," řekl Athanasius. „Protože nejsem připravený na to, abych tam šel."</p>
<p>„Ani já ne," pokýval Jemný. „Ale bojím se, že Pie ano. Kéž bych sem nikdy nechodil, Athanasie. Možná bych mel Pie odvézt pryč, dokud ještě můžu."</p>
<p>„To si rozhodněte sám," opáčil Athanasius. „Ale nevěřím tomu, že mystif přežije, když se odtud hnete. Uredo je strašlivý jed, Jemný. Pokud má Pie vůbec nějakou šanci se uzdravit, pak je to tady, poblíž Prvního."</p>
<p>Jemný se otočil zpátky ke zneklidňující neexistenci ve Vymazaném kraji.</p>
<p>„Je také odchod do nicoty uzdravením?" řekl. „To mi spíš připadá jako smrt."</p>
<p>„Třeba jsou si bližší, než sami tušíme, smrt a uzdravení," prohlásil Athanasius.</p>
<p>„To nechci slyšet," řekl Jemný. „Zůstanete tu?"</p>
<p>„Na chvilku," odvětil Athanasius. „Pokud se přesto rozhodnete odejít, nejdřív jděte a vyhledejte mě, abychom se mohli rozloučit, ano?"</p>
<p>„Samozřejmě."</p>
<p>Ponechal Athanasia jeho prázdnu a pozorování a vrátil se dovnitř, přemýšleje při tom, že tohle by byl ten pravý čas zajít do baru a objednat si panáka. Jakmile zamířil k mystifově posteli, byl zaražen hlasem poněkud neomaleným na tohle posvátné místo a notné zkomoleným, což dávalo tušit, že mluvčí si zřejmě bar už vyhledal a zpil se do němoty.</p>
<p>„Jemný, vy stará opelichaná bestie!"</p>
<p>Na scénu vstoupil Estabrook a dobromyslně se křenil, i když mu chybělo několik zubů.</p>
<p>„Doslechl jsem se, že jste tady, a nevěřil jsem tomu." Popadl Jemného za ruku a potřásal jí. „Ale tady vás máme, v živé velikosti. Kdo by si to byl pomyslel, co? My dva, tady."</p>
<p>Život v táboře Charlieho změnil. Sotva mohl být vzdálenější tomu žalem zkormoucenému pletichán, se kterým se Jemný setkal na Dračím kopci. Vlastně by klidně uspěl i jako klaun - v těchhle tence proužkovaných pestrobarevných kalhotách s potrhanými kšandami a rozepnutou tunikou obarvenou tuctem barev, přičemž všemu nasadila korunu plešatá hlava a děravý úsměv.</p>
<p>„To je fajn, že vás vidím!" neustále opakoval s nefalšovanou radostí. „Musíme si promluvit. Teď je na to pravý čas. Všichni se scházejí vevnitř a budou meditovat o své nevědomosti, což je na několik minut dobrá věc, ale brzy to leze krkem. Pojďte se mnou, pojďte! Přidělili mi vlastní koutek, abych nepřekážel."</p>
<p>„Možná potom," řekl Jemný. „Mám tu nemocného přítele."</p>
<p>„Něco jsem o tom zaslechl. Mystifa? Je to to správné slovo?"</p>
<p>„To je přesně ono."</p>
<p>„Jsou výjimeční, slyšel jsem. Velice sexy. Mohl bych jít s vámi a podívat se rovnou na pacienta?"</p>
<p>Jemný nijak netoužil po Estabrookově společnosti, nechtěl s ním být déle, než bude nutné, ale odhadoval, že ten chlap beztak zatroubí na spěšný ústup, jakmile uvidí Pie a uvědomí si, že ta bytost, kterou přišel okukovat, je tatáž, kterou najal, aby mu zavraždila manželku. Vrátili se k lůžku Pie společně. Byl tam Vločka, u lampy ležely vydatné zásoby jídla. S plnou pusou se zvedl, že se představí, ale Estabrook si ho ani nevšiml. Pohledem visel na Pie, jehož hlava byla odvrácená od jasu lampy směrem k Prvnímu dominiu.</p>
<p>„Ty šťastlivce," řekl Jemnému. „Je krásná."</p>
<p>Vločka mrkl po Jemném a čekal, jestli hodlá k Estabrookově omylu s přiřazením pohlaví něco poznamenat, ale Jemný slabě potřásl hlavou. Překvapilo ho, že mystifova síla reagovat na upřené pohledy druhých je stále nedotčená, obzvlášť když jeho oči viděly daleko neradostnější</p>
<p>pohled: substance jeho milovaného se neustále víc a víc odhmotňovala, jak ubíhaly hodiny. Byl tenhle pohled a porozumění vyhrazeny jen Maestrovi? Poklekl vedle postele a zkoumal povolující se rysy na polštáři. Oči Pie pod víčky těkaly.</p>
<p>„Zdá se ti o mně?" zašeptal Jemný.</p>
<p>„Je jí už líp?" dotazoval se Estabrook.</p>
<p>„Nevím," řekl Jemný. „Tohle má být léčitelské místo, ale nejsem si tím jistý."</p>
<p>„Opravdu si myslím, že bychom si měli promluvit," poznamenal Estabrook s nucenou nenuceností člověka, který má v rukávu cosi životně důležitého, ale není to schopen vyklopit v přítomnosti cizích lidí. „Co kdybyste se pak zastavil a dal si něco k pití? Vločka pro vás jistě dojde, kdyby se mělo stát něco nečekaného."</p>
<p>Vločka bez ustání přežvykoval a souhlasně přikyvoval, a Jemný tedy souhlasil, doufaje, že Estabrook bude mít pro něho nějaký důležitý fakt o zdejších podmínkách, který by mu pomohl se rozhodnout, jestli má zůstat nebo jít.</p>
<p>„Budu tu do pěti minut," slíbil Vločkovi a nechal se Estabrookem vést chodbami osvícenými pochodněmi do jeho, jak to předtím nazval, koutku.</p>
<p>Ležel poněkud v ústraní mimo vyšlapanou stezku, v malém pokoji z plachtoviny, který si zpříjemnil několika svými věcmi přivezenými ze Země. Nad postelí visela košile, jejíž krvavé skvrny byly nyní zahnědlé jako potrhaná korouhev z nějaké důležité bitvy. Na stole u postele ležela jeho peněženka, hřeben, krabička sirek a rulička větrových bonbonů -a pár symetrických hromádek drobných, poskládaných do čehosi podobného oltáři ke klanění se duchu kapsy.</p>
<p>„Není to nic moc," řekl Estabrook. „Ale je to kus domova."</p>
<p>„Oni vás tu vězní?" zeptal se Jemný, když si sedal do primitivní židle u nohou postele.</p>
<p>„Vůbec ne," odpověděl Estabrook.</p>
<p>Zpod polštáře vyndal malou lahvičku likéru. Jemný ji poznal, když si vzpomněl na hodiny, během nichž on a Hurá čekali v kavárně v Oke T'Noonu, byla to zkvašená šťáva z bahenní květiny z Třetího dominia: kloupo. Estabrook si přihnul z láhve, což Jemnému připomnělo, jak na Dračím kopci polykal brandy z lahvičky. Tehdy mužův likér odmítl, ale dnes ne.</p>
<p>„Mohl bych odejít kdykoli," pokračoval. „Ale říkám si, kam bys šel, Charlie? A kam byste šel vy?"</p>
<p>„Zpátky do Pátého?"</p>
<p>„Proboha proč?"</p>
<p>„Copak vám nechybí, ani špetku?"</p>
<p>„Drobánek možná. Jednou za čas, to ano, mě přepadne plačtivá nálada, a pak se opiju... a víc... a zdají se mi sny."</p>
<p>„A o čem?"</p>
<p>„Většinou věci z dětství, víte. Zvlášť drobnosti, které by pro jiné znamenaly prd." Sáhl znovu po láhvi a znovu se napil. „Ale minulost vrátit nelze, tak k čemu si drásat srdce? Když je to pryč, je to pryč."</p>
<p>Jemný nesouhlasně zabručel.</p>
<p>„Nesouhlasíte."</p>
<p>„Ne tak docela."</p>
<p>„Jmenujte mi jednu jedinou věc, která přetrvává."</p>
<p>„Já..."</p>
<p>„Ne, vážně. Jmenujte jednu věc."</p>
<p>„Láska."</p>
<p>„Ha! Tím jsme tedy opsali kruh, ne? Láska! Víte, před půl rokem bych s vámi souhlasil. To nemohu popřít. Nedokázal jsem si představit, že bych kdy přestal milovat Judith. Ale je to tak. Když se vrátím zpátky k tomu, co jsem k ní cítil, zdá se mi to směšné. Teď je pochopitelně řada na Oscarovi, aby po ní šílel. Nejdřív vy, potom já, pak Oscar. Ale ten se dlouho neudrží."</p>
<p>„Jak jste k tomu došel?"</p>
<p>„Sedí na příliš mnoha židlích. Skončí to slzami, dejte na mě. Víte o Tabule Rase, předpokládám?"</p>
<p>„Ne..."</p>
<p>„Proč by taky?" opáčil Estabrook. „Zatáhli jsme vás do toho ale pěkně, ne? Dávám si za to vinu, opravdu. Ne že by můj pocit provinění nám oběma nějak pomohl, ale chci, abyste věděl, že jsem vůbec nechápal</p>
<p>důsledky toho, co jsem prováděl. Kdybych chápal, namouduši bych nechal Judith být."</p>
<p>„Pochybuju, že by to kterýkoli z nás dvou dokázal," podotkl Jemný.</p>
<p>„Nechat ji být? Ne, to asi ne. Naše cesty nám byly předurčené, že? Netvrdím, že jsem naprosto nevinný, to jistě ne. Nejsem. Svého času jsem se dopustil pěkných lumpáren; věcí, za něž se hanbou propadám, jen co na ně pomyslím. Ale v porovnání s Tabulou Rasou nebo s takovým pomateným kriplem jako byl Sartori to se mnou není tak špatné. Nebo když se ráno podívám z okna na Boží Nicotu."</p>
<p>„Tak tomu říkají?"</p>
<p>„Ale starou belu, ti jsou mnohem uctivější. To je moje přezdívka. Ale když se na to podívám, inu, vezme si nás to všechny co nevidět, ať jsme, kdo jsme: pomatení prevíti, milenci, ožralové, nebude si to ani vybírat, ani nepřebere. Dřív nebo později se do nicoty prostě propadneme. A víte, třeba je to tím mým věkem, ale už mě to dávno netrápí. Všichni máme vyměřený čas, a když vyprší, nazdárek a je pryč."</p>
<p>„Musí být ale něco na druhé straně, Charlie," poznamenal Jemný.</p>
<p>Estabrook zakroutil hlavou. „To jsou žvásty. Viděl jsem moře lidí, co vstali a odešli do Vymazaného kraje s modlitbami a bez zastavení. Udělali pár kroků a byli v pánu. Jako by nikdy nežili."</p>
<p>„Ale lidé se tu uzdravují. Vy také."</p>
<p>„Oscar ze mě udělal šlichtu, to teda ano, a já jsem nezemřel. Ale nevím, jestli s tím má co společného to, že jsem tady. Přemýšlejte o tom. Kdyby na druhé straně zdi byl skutečně Bůh a tak proklatě dychtil uzdravovat nemocné, nemyslíte, že by zašel i trochu dál a zastavil by se v Yzordderrexu, mrknout se, co se to tam mele? Pročpak by se Bůh smiřoval s podobnými hrůzami, přímo pod nosem? Ne, Jemný. Říkám tomu Boží Nicota, ale to je jen půl pravdy. Ani žádný Bůh tam není. Možná kdysi byl..."</p>
<p>Popošel o kus dál, bylo slyšet, jak si znovu přihnul kloupo.</p>
<p>„Děkuju vám," řekl Jemný.</p>
<p>„Za co mi asi děkujete?"</p>
<p>„Pomohl jste mi v jednom rozhodnutí."</p>
<p>„Rádo se stalo," kývl Estabrook. „Je to zatraceně těžké, udržet myšlenky pohromadě, viďte, při tomhle neřádském vichru, co pořád jen fučí. Najdete cestu zpátky ke své drahé polovičce, nebo vás mám doprovodit?" „Najdu," odvětil Jemný.</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>Jemný záhy zalitoval, že odmítl Estabrookovu nabídku, protože po několika odbočeních zjistil, že jedna osvětlená chodba vypadá stejně jako ta další a že nejen není schopný se vrátit k mystifově lůžku, ale rovněž si nemůže být jistý, jestli najde zpáteční cestu k Estabrookovi. Jedna stezka, kterou zkusil, ho zavedla do jakési kaple, kde klečelo na zemi čelem k oknu několik Nuzáků natočených k Boží Nicotě. Vymazaný kraj jim nastavoval, nyní už v černočerné tmě, stejnou bezvýraznou tvář, jakou měl před setměním, světlejší než noc, nicméně nevrhal ze svého světla do ní nic: její nicotnost zneklidňovala víc než zvěrstva v Beatrix nebo v zapečetěných sálech v paláci- Jemný se otočil zády k oknu a uctívačům, pokračoval ve svém hledání Pie a náhoda ho nakonec zanesla zpátky tam, kde měl být podle jeho mínění pokoj s mystifem. Postel ale byla prázdná. Zmateně už už chtěl jít a přeptat se jednoho z pacientů, aby se ujistil, že je ve správném pokoji, když vtom mu padl pohled na Vločkovo jídlo, nebo to, co z něho zbylo, na podlaze vedle postele: pár drobků; hromádka pečlivě obraných kostí. Nemohlo být pochyb o tom, že tohle je skutečně mystifovo lůžko. Ale kde je on? Otočil se k ostatním. Všichni buď spali, nebo byli letargičtí, ale umínil si, že se pravdu dozví, a přistoupil k nejbližší posteli. V té chvíli za sebou zaslechl Vločkovo dupání a křik.</p>
<p>„Tady jsi! Všude jsem tě hledal..."</p>
<p>„Pie není v posteli, Vločko."</p>
<p>„Vím, vím. Šel jsem si vyprázdnit měchýř-- byl jsem pryč dvě minuty, víc ne - a najednou byl fuč. Mystif, ne měchýř. Říkal jsem si, že jsi možná přišel a odvedl sis ho."</p>
<p>„Proč bych to dělal?"</p>
<p>„Nerozčiluj se. Tady se mu nic zlého nestane. Věř mi."</p>
<p>Po debatě s Estabrookem si Jemný nebyl zdaleka tak jistý tím, jestli je to pravda, ale nehodlal marnit čas dohadováním se s Vločkou, zatímco se Pie někde potuluje bez dozoru.</p>
<p>„Kde jsi hledal?" zeptal se.</p>
<p>„Všude."</p>
<p>„Můžeš to trochu upřesnit?"</p>
<p>„Ztratil jsem se," řekl Vločka, čím dál rozhořčenější. „Všechny stany jsou si podobné jako vejce vejci."</p>
<p>„Byl jsi venku?"</p>
<p>„Ne, proč?" Vločkovi zmizelo z tváře rozrušení. To, co vytanulo na povrch místo něj, byla hluboká sklíčenost. „Přece nemyslíš, že odešlo do Vymazaného kraje?"</p>
<p>„To se nedovíme, dokud se tam nepodíváme," řekl Jemný. „Kterou cestou mě přivedl Athanasius? Byly tam dveře..."</p>
<p>„Počkat! Počkat!" zvolal Vločka a popadl Jemného za kabát. „Nemůžeš tam jen tak jít..."</p>
<p>„Proč ne? Jsem Maestro nebo nejsem?"</p>
<p>„Jsou obřady..."</p>
<p>„Kašlu na obřady," ušklíbl se Jemný, a aniž by čekal na další Vločkový námitky, vyrazil směrem, o kterém doufal, že se ukáže být správný.</p>
<p>Vločka se rozběhl za ním, poskakoval vedle Jemného a předhazoval mu na každém čtvrtém či pátém kroku další argumenty proti tomu, co mel v plánu. Vymazaný kraj je dnes večer neklidný, říkal, mluvilo se o Čeření; toulat se v jeho bezprostřední blízkosti, když je tak prchlivý, je nebezpečné, možná i sebevražedné; a mimo to je to znesvěcení. Ať si je Jemný třeba Maestro, ale nemá proto právo opomíjet etickou stránku toho, co chystá. Je tu hostem, pozvaným pod podmínkou, že bude dodržovat pravidla. A pravidla nebyla napsána jen tak pro legraci. Existovaly pro to dobré důvody, aby cizincům nebylo umožněno tam nedovoleně vstupovat. Nebyli zasvěcení a nevědomost mohla snést pohromu na všechny.</p>
<p>„K čemu jsou pravidla, když nikdo doopravdy nechápe, co se tam venku děje?" rozohnil se Jemný.</p>
<p>„Ale my to přece víme! My tomuhle místu rozumíme. Tady začíná</p>
<p>Bůh."</p>
<p>„Takže jestli mě Vymazaný kraj usmrtí, víš, co máš napsat do mého nekrologu. Jemný skončil tam, kde začíná Bůh."</p>
<p>„Tady končí sranda, Jemný."</p>
<p>„Souhlasím."</p>
<p>„Tady jde o život."</p>
<p>„Souhlasím."</p>
<p>„Tak proč to děláš?"</p>
<p>„Protože ať je Pie kde je, já tam patřím s ním. A býval bych si myslel, že i někdo tak přizraký a krátkotroublý jako ty to musí pochopit!"</p>
<p>„Myslíš krátkozraký a přitroublý."</p>
<p>„To jsi řekl ty."</p>
<p>Vpředu byly dveře, kterými prošli s Athanasiem. Otevřené a nestřežené.</p>
<p>„Pouze chci říct..." začal Vločka.</p>
<p>„Nechme toho, Vločko."</p>
<p>„...že to bylo až moc krátké přátelství," dodal muž - a Jemný, zahanbený jeho slovy, se zarazil.</p>
<p>„Ještě mě neoplakávej," řekl jemně.</p>
<p>Vločka neodpověděl, ale couvl dál od otevřených dveří, uvolňuje tak Jemnému místo, aby jimi mohl vyjít. Noc venku byla hrobově tichá, vítr zmírněl ve vánek. Přelétl rychle pohledem krajinu napravo i nalevo. Na obou stranách byli uctívači, klečící v tom pološeru a se skloněnými hlavami při meditaci o Boží Nicotě. Jelikož je nechtěl vyrušovat, pohyboval se co nejtišeji, jak jen to po nerovné zemi šlo, ale drobné kamenné úlomky před ním začaly poskakovat a kutálet se, sotva se přiblížil, jako by ho svým rachocením a chřestěním chtěly ohlásit. Tohle nebyla jediná reakce na jeho přítomnost. Vzduch, jejž vydechoval a doposud tolikrát proměnil ve vraždící nástroj, černal, když mu vyšel ze rtů, obláček prošpikovaný vlákny ze zářivého nachu. Tyhle výdechy se nerozplynuly, ale potápěly se jako ztěžklé vlastní smrtonosností, halily jeho trup a nohy do pohřebního šatu. Nesnažil se je setřást, přestože jejich záhyby brzy zakryly i zem a zpomalily jeho krok. Ani si nemusel příliš lámat hlavu nad jejich smyslem. Šel bez Athanasiova doprovodu a vzduch si zamanul, že mu upře jeho ochranu, že mu nedovolí, aby se tu procházel jako neviňátko, jako muž hledající svou zatoulanou milenku. Oděn do černého a doprovázen bubny odkryl pravou podstatu své povahy: byl Maestro s vražednou mocí u svých rtů a to nemohl prostě zapřít ani před Vymazaným krajem, ani před těmi, kteří o něm meditovali.</p>
<p>Pár uctívačů bylo vyburcováno z kontemplace hlukem poskakujících kamínků, zvedli hlavy a zjistili, že mají ve svém středu zkázonosnou bytost. Jeden, který klečel nedaleko míst, kudy procházel Jemný, se v panice zvedl a prchl, odříkávaje spásnou modlitbu. Jiný padl na tvář a vzlykal. Než aby je zastrašoval svým pohledem, Jemný obrátil zrak k Boží Nicotě a pozorně pátral na území poblíž rozhraní pevné půdy a nicoty po mystifových stopách. Obraz Vymazaného kraje ho už nermoutil tak jako poprvé, když sem zašel s Athanasiem. Oblečen tak, jak byl, a tak i ohlášen, předstoupil před nicotu jako majitel moci. Aby se totiž mohl pokusit o rituály Usmíření, musí uzavřít smír s touhle záhadou. Nemá se z její strany čeho bát.</p>
<p>Než padl jeho pohled na Pie'oh'pah, byl od dveří vzdálen tři sta čtyři sta metrů a srocení hloubavců prořídlo na pár statečných, kteří zašli dál od davu hledajíce odlehlé místo. Někteří se rovnou vzdálili, už když ho viděli přicházet, ale pár se jich na svých modlitebních místech stoicky zapřelo a nechali cizince projít kolem, aniž by se na něho třeba jen koutkem oka podívali. Jemný, omotaný tím svým černým dechem, se bál, že ho Pie nepozná, a začal volat mystifovo jméno. Nedočkal se odpovědi. Ačkoli hlava Pie nebyla v přítmí větší než tmavá skvrnka, Jemný věděl dobře, na co se jeho hladové oči upírají: na hádanku, která vábí jeho pravidelný krok způsobem, jak asi okraj útesu vábí sebevraha. Přidal do kroku a svou hybnou silou uváděl bezděky za chůze do pohybu postupně větší a vetší kameny. Přestože Pie nejevilo známky spěchu, měl strach, že jakmile se ocitne na nevypočitatelném území mezi pevnou zemí a nicotou, nebude návratu.</p>
<p>„Pie!" vykřikl, ale nezastavil se. „Slyšíš mě? Prosím tě, zastav!"</p>
<p>Slova nepřestávala tvořit mraky a odívat ho, ale na Pie neměla žádný vliv, dokud Jemný nezvrátil své prosby v rozkaz.</p>
<p>"Pie'oh'pah! Tady je tvůj Maestro. Zastav!"</p>
<p>Mystif klopýtl, sotva to Jemný dopověděl, jako by mu jeho příkaz nastražil do cesty překážku. Vyrazil krátké, skoro zvířecí bolestné zakňučení. Ale udělal, jak jeho někdejší vyvolavač nakázal, zarazil své kroky jako poslušný služebník a vyčkával, dokud mu Maestro nestanul po boku.</p>
<p>Jemný byl od něj v té chvíli zhruba na deset kroků a viděl, jak dalece pokročil proces rozplétání. Pie byl sotva víc než jen přízrak mezi přízraky, z jeho rysů nebylo možné číst, tělo bylo neskutečné. Pokud Jemný potřeboval pádnější důkaz o tom, že Vymazaný kraj není místem k uzdravení, pak to byl pohled na uredo, které bylo nyní pevnější než tělo, na němž parazitovalo, jeho popelavě šedé barvivo se přerušovaně rozjasňovalo jako uhlíky v nárazech větru.</p>
<p>„Proč jsi opustil své lůžko?" řekl Jemný a jeho rychlost se opět zvolnila, jakmile docházel k mystifovi. Jeho postava budila dojem až mlhavý a skoro se ho zmocnil strach, že sebemenší prudký pohyb může Pie šma-hem rozptýlit do vzduchu. „Za Vymazaným krajem není nic, co bys potřeboval, Pie. Tvůj život je tady, se mnou."</p>
<p>Mystif si dal poněkud na čas s odpovědí. Když ale odpověděl (jeho hlas byl éterický jako jeho tělo), vyšla z jeho ducha tenounká, vyčerpaná úpěnlivá prosba - byl na pokraji naprostého zhroucení.</p>
<p>„Mně už žádný život nezbývá, Maestro," řeklo Pie.</p>
<p>„To ač posoudím já. Přísahal jsem si, že už tě nikdy nenechám odejít, Pie. Chci o tebe pečovat, aby ses cítilo líp. To, že jsem tě sem přivezl, byla chyba, teď už to vím. Omlouvám se, jestli ti to způsobilo bolest, ale odvezu tě pryč..."</p>
<p>„Nebyla to chyba. Našel jsi sem cestu ze svých vlastních důvodů."</p>
<p>„Ty jsi ten můj důvod, Pie. Nevěděl jsem, kdo jsem, než jsi mě našel, a zase to zapomenu, jestli odejdeš."</p>
<p>„Ne, nezapomeneš," řeklo a nezřetelný obrys jeho hlavy se obracel k Jemnému. I když nepostřehl žádné zablýsknutí, které by mu označilo body, kde měl oči, Jemný tušil, že se dívá na něho. „Ty jsi Maestro Sartori. Usmiřitel Imagiky." Nato se na delší chvíli odmlčelo. Když se opět rozhovořilo, byl jeho hlas zas o něco křehčí než předtím. „A také jsi můj pán a můj manžel a můj nejmilejší bratr... když mi rozkážeš, abych zůstal, pak zůstanu. Ale jestli mě miluješ, Jemný, tak mě... prosím... nech... odejít."</p>
<p>Žádost těžko mohla být vyslovena prostěji či výstižněji, a kdyby Jemný věděl jistě, že na druhé straně je Ráj chystající se přijmout mystifovu duši, byl by nechal Pie jít hned teď, jakkoli by mu to působilo bolest. Ale věřil něčemu jinému a chystal se to povědět i navzdory blízkosti nicoty.</p>
<p>„To není Nebe, Pie. Možná tam Bůh je, možná ne. Ale dokud to nevíme..."</p>
<p>„Proč mě nenecháš odejít, ať to zjistím? Já se nebojím. Tohle je dominium, kde byl stvořen můj kmen. Chci ho vidět." V těchto slovech se objevil vůbec první náznak zaujetí. „Umírám, Maestro. Potřebuji se uložit a spát."</p>
<p>„Co když tam není nic, Pie? Co když je to jen prázdnota?" „Dám přednost nepřítomnosti před bolestí."</p>
<p>Odpověď Jemného naprosto zdrtila. „Tak to radši jdi," řekl s přáním, aby byl schopný najít nějaký něžnější způsob, jak uvolnit svou vládu nad ním, ale nedokázal skrýt svou skleslost otřepanými frázemi. Ač toužil sebevíc uchránit Pie utrpení, jeho soucit nedokázal převážit potřebu, kterou cítil; s konečnou platností odvolat pocit vlastnictví, který (třebaže to bylo odporné) byl součástí toho, co k této bytosti cítil.</p>
<p>„Přál bych si, abychom mohli vykonat tuhle poslední cestu spolu, Maestro," řeklo Pie. „Ale máš práci, já vím. Velkolepou práci."</p>
<p>„A jak ji bez tebe zvládnu?" otázal se Jemný, uvědomuje si, že používá mizerný a lstivý trik - a částečně se za něj styděl -, ale nemínil nechat mystifa opustit život, aniž by nevyřkl všechny tužby, o kterých věděl, že by mu mohly v odchodu zabránit.</p>
<p>„Nejsi sám," řeklo Pie. „Seznámil ses s Čmelíkem Syrovým a Scopi-quem. Oba byli členy posledního Sněmu a jsou připraveni s tebou na Usmíření pracovat." „Oni jsou Maestři?"</p>
<p>„Teď ano. Tenkrát byli novici, ale teď jsou připraveni. Budou pracovat ve svých dominiích, zatímco ty budeš dělat totéž v Pátém." „Oni celou tu dobu čekali?"</p>
<p>„Věděli, že přijdeš. Nebo když ne ty, někdo na tvém místě." Jednal s nimi neurvale, pomyslel si, hlavně s Čmelíkem Syrovým.</p>
<p>„Kdo bude zastupovat Druhé dominium?" řekl. „A První?"</p>
<p>„V Yzordderrexu byl Eurhetemec a čekal, že bude pracovat pro Druhé, ale je mrtvý. Už když jsem ho viděl naposledy, byl starý a nevydržel déle cekat. Požádal jsem Scopiqua, aby našel náhradu."</p>
<p>„A tady?"</p>
<p>„Doufal jsem, že ta čest zbude na mne, ale nyní budeš muset najít někoho místo mne. Nedívej se tak posmutněle, Maestro. Prosím, vždyť jsi byl velký Usmiřitel..."</p>
<p>„Zklamal jsem. Co je na tom velkého?"</p>
<p>„Podruhé už nechybíš."</p>
<p>„Ani neumím obřady."</p>
<p>„Vzpomeneš si, po čase."</p>
<p>„Jak?"</p>
<p>„Všechno, co jsme dělali a říkali a cítili, stále čeká ve Skálové ulici. Všechny naše přípravy, všechny naše rozmluvy. Dokonce i já."</p>
<p>„Paměť nestačí, Pie."</p>
<p>„Vím..."</p>
<p>„Chci té mít doopravdy. Chci tě mít... napořád."</p>
<p>„Možná, že až bude Imagika jednotná a První dominium se otevře, najdeš mě."</p>
<p>V tom byla určitá mizivá naděje, napadlo ho, ovšem jestli to bude stačit a ochrání ho to před zoufalstvím, až mystif zmizí, to nevěděl.</p>
<p>„Smím jít?" zeptalo se Pie.</p>
<p>Jemný nikdy v životě nevyřkl těžší slabiku než tu následující.</p>
<p>„Ano.," řekl.</p>
<p>Mystif zvedl ruku, která nebyla o nic silnější než pětiprsté kouřové věchýtky, a přiložil je k Jemného rtům. Necítil žádný fyzický kontakt, ale srdce mu v hrudi poskočilo.</p>
<p>„Nejsme ztraceni," zašeptalo Pie. „Věř tomu."</p>
<p>Potom prsty sklouzly a mystif vykročil od Jemného směrem k Vymazanému kraji. Zbývalo ujít přibližně dvanáct metrů, a zatímco se mezera zmenšovala, Jemného srdce, bušící po mystifově doteku, tlouklo nyní ještě rychleji a jeho buben mu rachotil v hlavě. Věděl, že nemůže odvolat svobodu, kterou poskytl, a tak stát na místě bylo jediné, co mohl dělat,</p>
<p>aby se za Pie nerozběhl a nechtěl ho zdržet alespoň ještě o vteřinu: slyšet jeho hlas, stát vedle něho, být stínem jeho stínu.</p>
<p>Neohlédlo se, vstoupilo s krutým poklidem do země nikoho mezi pevnou realitou a nicotou. Jemný si umínil, že se za žádnou cenu neodvrátí, a pořád se díval a díval, s paličatostí spíš zavilou než heroickou. Místo bylo pojmenováno trefně. Postupně, jak mystif kráčel, byl vymazáván, jako skica, která posloužila účelu svého tvůrce a není už na stránce k potřebě. Ale na rozdíl od skici, která, ač je vymazávaná sebeúzkostli-věji, vždycky zanechá nějaké stopy, jež odhalí umělcovu chybu, v tomto případě, když Pie po delší době zmizelo, rozplynutí bylo dokonalé a místo po něm zůstalo bez kazu. Kdyby neměl Jemný mystifa uloženého v paměti - v té nespolehlivé knize -, jako by snad ani neexistoval.</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>KAPITOLA PÁTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Když se vrátil dovnitř, setkal se tam s upřenými pohledy asi padesáti lidí shromážděných kolem dveří, kteří se všichni zřejmě stali svědky toho, co se odehrálo, byť z jisté vzdálenosti. Nikdo ani nezakašlal, dokud nepřešel; potom uslyšel, jak šepot sílí jako ruch rojícího se hmyzu. Copak nemají nic lepšího na práci než klevetit o jeho žalu, napadlo ho. Čím dřív odtud vypadne, tím líp. Rozloučí se s Estabrookem a Vločkou a ihned odjede.</p>
<p>Vrátil se k mystifově lůžku s nadějí, že třeba pro něho Pie zanechalo nějaký dárek na památku, ale jedinou známkou jeho přítomnosti byla proleženina v polštáři, na kterém spočívala jeho krásná hlava. Hrozně do ní chtěl sám na chvilku ulehnout, ale na to bylo kolem příliš mnoho lidí. Poddá se smutku, až bude pryč.</p>
<p>Zatímco se chystal k odchodu, objevil se Vločka, jeho šlachovité drobné tělo se trhavě pohupovalo a poskakovalo jako tělo boxera čekajícího na ránu.</p>
<p>„Omlouvám se za to, že vyrušuju," začal.</p>
<p>„Našel bych si tě i tak," odvětil Jemný. „Abych ti poděkoval a řekl sbohem."</p>
<p>„Ještě než půjdeš," řekl Vločka, mrkaje téměř nepříčetně, „mám pro tebe vzkaz." Z obličeje mu zmizela všechna barva, klopýtl o každé druhé slovo.</p>
<p>„Mrzí mě moje chování," poznamenal Jemný ve snaze ho uklidnit. „Dělal jsi, co jsi mohl, a ode mne sis za to vysloužil jen nadávky."</p>
<p>„Nemusíš se omlouvat."</p>
<p>„Pie muselo odejít a já musím zůstat. Tak je to."</p>
<p>„Je to báječné, mít tě zpátky," vysoukal ze sebe Vločka. „Vážně, Maestro, vážně."</p>
<p>Teprve slovo Maestro dalo Jemnému klíč k celému divadélku.</p>
<p>„Vločko? Ty se mě bojíš?" zeptal se. „Bojíš, viď?"</p>
<p>„Jestli se bojím? Hmmm, totiž... No. Jak se to vezme. Ano. To, co se stalo tam venku, jak ses dostal tak blizoučko k Vymazanému kraji a nestálo tě to život, a to, jak ses změnil..." Tmavý oděv na něm pořád lpěl, došlo mu, jen pozvolna se rozplýval a cáry kouře se mu řasily kolem končetin, „...vrhá to na věci jiné světlo. Nechápal jsem, promiň mi to, byl jsem tupec, nechápal jsem, jak bych to řekl, že jsem byl v přítomnosti takové, no, takové moci. Jestli jsem se, ehm, dopustil nějaké urážky..."</p>
<p>„Ne."</p>
<p>„Někdy bývám prostořeký."</p>
<p>„Byl jsi prima společník, Vločko."</p>
<p>„Děkuji, Maestro. Děkuji. Děkuji."</p>
<p>„Prosím tě, přestaň mi děkovat."</p>
<p>„Jasně. Přestanu. Děkuju."</p>
<p>„Zmínil ses o nějakém vzkazu."</p>
<p>„Opravdu? Opravdu."</p>
<p>„Od koho?"</p>
<p>„Od Athanasia. Moc rád by tě viděl."</p>
<p>Třetí rozloučení, kterému byl povinován, pomyslel si Jemný. „Tak mě k němu odveď," řekl, a Vločka s tváří plnou úlevy, že tenhle rozhovor přežil, se otočil a odváděl ho od prázdné postele.</p>
<p>V těch několika minutách, které jim zabralo, než se vymotali z těla stanu, se vítr, který se při soumraku skoro úplně ztišil, začal zvedat s čerstvou zuřivostí. Než ho Vločka dovedl do komnaty, kde Athanasius Čekal, tloukl zdivočele do stanových plachet. Světla na podlaze se při každém poryvu zatřepetala a v jejich roztančené záři Jemný uviděl, jaké melancholické místo pro jejich rozloučení Athanasius zvolil. Byla to márnice, podlahu pokrývala těla zabalená v nejrůznějších hadrech a cárech, některá v úhledném balíku, převážná většina jen ledabyle zakrytá. Další důkaz -jako by ho bylo třeba - toho, jak prachmizerné tohle léčitelské místo je. Ale to bylo v tomto okamžiku bezpředmětné. Teď není ten pravý čas, ani nejsou v pravém prostředí, aby hatil přesvědčení tohoto muže, ne dokud noční vítr naráží do stěn a mrtvé mají všude u svých nohou.</p>
<p>„Chceš, abych zůstal?" zeptal se Vločka Athanasia s očividnou touhou, aby byl odehnán.</p>
<p>„Ne, ne. Rozhodná jdi," odvětil druhý.</p>
<p>Vločka se obrátil k Jemnému a lehce se poklonil.</p>
<p>„Bylo mi ctí, pane," řekl - a potom se kvapně vzdálil.</p>
<p>Když se Jemný podíval znovu na Athanasia, muž přešel k protějšímu konci márnice a zíral na jedno z těl v hadrech. Vystrojil se vhodně - na tohle důstojné místo. Volný světlý šat, který nosil předtím, zavrhl a vzal si róbu tak tmavě modrou, že byla skoro černá.</p>
<p>„Nuže, Maestro..." začal. „Hledal jsem v našem středu Jidáše a vás jsem opominul. To bylo neopatrné, že?''</p>
<p>Mluvil konverzačním tónem, takže prohlášení, jež už teď Jemnému připadalo zmatené, se stalo nepochopitelným dvojnásob.</p>
<p>„Co tím chcete říct?" zeptal se.</p>
<p>„Chci tím říct, že jste se vetřel do našich stanů a teď očekáváte, že zmizíte, aniž byste musel zaplatit za znesvěcení tohoto místa."</p>
<p>„To nebyl žádný klam," ohradil se Jemný. „Mystif byl nemocný a myslel jsem si, že se tu může uzdravit. A jestli jsem se snad nezúčastnil tamtěch formalit, tak promiňte. Neměl jsem čas na hodiny teologie."</p>
<p>„Mystif nebyl nikdy nemocný. Nebo jestli byl, vy sám jste ho nakazil - a jen proto, abyste se sem mohl vloudit. Nesnažte se něco namítat. Viděl jsem, co jste venku dělal. Co asi mystif udělá: podá o nás zprávu Nespatřenému?"</p>
<p>„Z čeho mě přesně viníte?"</p>
<p>„Přicházíte vůbec z Pátého, ptám se sám sebe, neboje to jen součást vašich pletich?"</p>
<p>„Nejde o žádné pletichy."</p>
<p>„Jenže já jsem slyšel, že tam jsou revoluce a teologie špatní spojenci, což se nám tady pochopitelně zdá podivné. Jak se dá oddělit jedno od druhého? Jestli chcete změnit třeba jen malinkatou část svých podmínek, musíte být připraven na následky - totiž že se to dřív nebo později dostane až k uším bohů, a pak musíte umět své důvody obhájit."</p>
<p>Jemný tomu všemu naslouchal, přemítaje zároveň, zda by nebylo nejjednodušší sebrat se a odejít z místnosti a nechat Athanasia, ať si žvatlá. Očividně nic z toho nedávalo smysl. Ale možná tomu muži dlužil kousek trpělivosti, třeba jen pro jeho moudrá slova, která dal dohromady na jejich svatbě.</p>
<p>„Vy si myslíte, že jsem zapletený do nějakého spiknutí," ozval se Jemný. „Je to tak?"</p>
<p>„Myslím si, že jste vrah, lhář a Autarchův agent," řekl Athanasius.</p>
<p>„Vy mě nazýváte lhářem? Kdopak přivedl ty všechny ubožáky na myšlenku, že se tu mohou uzdravit, vy nebo já? Jen se na ně koukněte!" Ukázal na řady. „Tomuhle říkáte léčení? Já tedy ne. A kdyby mohli dýchat..."</p>
<p>Sklonil se dolů, popadl cár na jedné mrtvole ležící nejblíž u něj a serval ho z ní. Tvář pod ním patřila hezké ženě. Její otevřené oči byly glazované. Stejně tomu bylo i s jejím obličejem. Vyřezávaná, namalovaná a glazovaná. Stáhl prostěradlo o mrtvolu dál, načež zaslechl Atha-nasiův drsný, smrtelně vážný smích. Žena držela v náručí namalované dítě. Kolem jeho hlavy byla obkroužená svatozář a jeho drobounké ručky se pozvedaly k požehnání.</p>
<p>„Možná leží velice klidně," pronesl Athanasius, „ale nenech se oklamat. Mrtvá není."</p>
<p>Jemný přešel k dalšímu tělu a strhl příkrov i z něj. Pod ním ležela druhá Madona, tahle byla baroknější než první, její oči byly obráceny v sloup v blaženém vytržení. Nechal hadry ze svých prstů vyklouznout.</p>
<p>„Cítíte se sláb, Maestro?" řekl Athanasius. „Skrýváte svůj strach velice dovedně, ale mě neošálíte."</p>
<p>Jemný se ještě jednou rozhlédl po místnosti. Leželo tu poskládáno nejméně třicet těl. „Jsou všechno tohle Madony?" zeptal se.</p>
<p>Athanasius pochopil Jemného rozčarování jako úzkostný strach a řekl: „Ano, teď vidím strach. Tato půda je zasvěcená Bohyním."</p>
<p>„Proč?"</p>
<p>„Protože tradice říká, že v blízkosti tohoto místa byl spáchán těžký zločin na Jejím pohlaví. Tady někde byla znásilněna žena z Pátého a duch Svaté Matky označuje za svatou jakoukoli půdu takto poznamenanou." Podřepí a odkryl jinou sochu, uctivě se jí dotýkal. „Je tu s námi," pronesl. „V každé soše. V každém kameni. V každém větrném poryvu. Žehná nám, neboť se odvažujeme přiblížit se tak blízko k dominiu Jejího nepřítele.</p>
<p>„Jakého nepřítele?"</p>
<p>„Není vám dovoleno vyslovit Jeho jméno, aniž byste padl na kolena?" řekl Athanasius. „Hapexamendios. Váš Pán, Nespatřený. Můžete se klidně přiznat. Proč ne? Vy znáte mé tajemství a já zas vaše. Přece ale mám jednu otázku, ještě než odejdete..."</p>
<p>„Jakou?"</p>
<p>„Jak jste přišel na to, že uctíváme Bohyně? Prozradil vám to Vločka, nebo Nikaetomaas?"</p>
<p>„Nikdo. Věděl jsem houby a je mi to ukradený." Pohnul se směrem k muži. „Nebojím se vašich Panen, Athanasie."</p>
<p>Vybral si jednu nedaleko a zbavil ji závoje celou, odshora od hvězdicové koruny až po prsty u nohy došlapávající na obláček. Ruce spínala k modlitbě. V předklonu, stejně jako Athanasius, přiložil ruku přes skloubené prsty sochy.</p>
<p>„Ať je to, jak chce," řekl, „myslím, že jsou moc krásné. Byl jsem kdysi sám umělec."</p>
<p>„Jste silný, Maestro, řeknu to za vás. Čekal jsem, že budete Naší Paní sražen na kolena."</p>
<p>„Nejdřív mám poklekat před Hapexamendiem; teď zas před Pannou."</p>
<p>„Jednomu v přísaze, druhému z bázně."</p>
<p>„Mrzí mě, že vás zklamu, ale moje nohy patří pouze mně. Pokleknu, až sám budu chtít. Pokud se tak vůbec rozhodnu."</p>
<p>Athanasius vyhlížel zmateně. „Tomu sám nevěříte," řekl.</p>
<p>„Ať se propadnu, že věřím. Nemám nejmenší ponětí, z jakého spiknutí mě viníte, ale namouduši žádné neexistuje."</p>
<p>„Třeba jste daleko víc jen Jeho pouhý nástroj, než jsem si myslel," uvažoval Athanasius. „Třeba nevíte o Jeho záměrech."</p>
<p>„To ne," řekl Jemný. „Vím dobře, k čemu jsem povolán, a nevidím důvod, proč bych se měl stydět. Jestli mohu usmířit Páté se zbylými, udělám to. Chci, aby byla Imagika jednotná, a člověk by si myslel, že to budete chtít taky. Mohl byste navštívit Vatikán. Našel byste tam spoustu Madon."</p>
<p>Jako by jej svými slovy ponoukl k běsnění, začal vítr tlouct do stěn s novou záští a jeden z poryvu si našel cestičku ke komnatě, zvedl několik z lehčích pláten do vzduchu a zhasil lampu.</p>
<p>„Ten vás nezachrání," prohlásil Athanasius, zjevně přesvědčený o tom, že vítr přišel Jemného odnést. „Ani vaše nevědomost, jestli vás ona chránila před zraněním."</p>
<p>Ohlédl se k tělům, která si prohlížel, když od nich odešel Vločka.</p>
<p>„Paní, odpusť nám," řekl, „za to, co činíme před tvými zraky."</p>
<p>Slova byla signálem, tak mu to připadalo. Čtyři z figurín se při těch slovech pohnuly, posadily se a stahovaly si roucha z hlavy. Tohle nebyly žádné Madony. Byly to ženy a muži z Nuzoty s břity v podobě srpků měsíce. Athanasius se podíval zpátky na Jemného.</p>
<p>„Přijmeš požehnání od Naší Paní, než zemřeš?"</p>
<p>Jemný zaslechl, že kdosi za jeho zády se už začal modlit, a otočil se, aby zjistil, že za ním stojí další tři vrahové. Dva z nich byli ozbrojení stejně šíleně, tím třetím byla dívka ve věku Hurá, ne starší, s obnaženou hrudí a tváří antilopy. Rychle skákala mezi řadami soch a při tom z nich strhávala závoje. Žádné dvě si nebyly podobné. Viděl Panny z kamene, Panny dřevěné, Panny sádrové. Některé Panny byly tak diletantsky vyřezávané, že se daly stěží poznat, a jiné tak jemně sochané, že vzbuzovaly dojem, jako by měly začít každým okamžikem dýchat. Přestože před několika minutami položil Jemný na jednu z nich ruku bez následků, z představení se mu dělalo slabě nevolno. Věděl snad Athanasius něco o Maestrech, co on, Jemný, nevěděl? Mohli si ho tímto obrazem nějak podmanit, jako byl ve svém předchozím životě zotročován pohledem na ženu nahou či slibující obnažení?</p>
<p>Ať tu šlo o jakoukoli hádanku, Jemný neměl v úmyslu se nechat Athanasiem zavraždit dřív, než ji rozluští. Nadechl se a přiložil ruku k ústům, sotva se Athanasius vytasil s vlastní zbraní a vrhl se divoce proti němu. Dech byl přece jen rychlejší než čepel. Jemný uvolnil pneuma, ne přímo na Athanasia, ale na zem před ním. Kameny, do nichž udeřilo, se rozlétly na kousky a Athanasius sám byl vržen nazad, když ho salva zasáhla. Upustil nůž, rukama si rychle sáhl na obličej a zařval vztekem i bolestí. Pokud byl v jeho klení a bědování nějaký rozkaz, pak ho zabijáci přeslechli či neuposlechli. Drželi se od Jemného v uctivé vzdálenosti, když pomalu kráčel k jejich zraněnému vůdci, vzduchem ještě pořád šedivým od zrníček prachu z rozmělněného kamene. Athanasius ležel na boku, vzepřený na lokti. Jemný si podřepí k muži a opatrně odtáhl Athanasiovi ruce z obličeje. Pod jeho levým okem zela hluboká řezná rána a druhou měl nad pravým okem. Obě vydatně krvácely podobně jako tucty menších ranek. Žádná z nich ovšem nebude znamenat katastrofu pro člověka, který nosí zranění, jako jiní nosí šperky. Vyléčí se a obohatí svou velikou sbírku jizev.</p>
<p>„Odvolejte své zabijáky, Athanasie," přikázal mu Jemný. „Vůbec jsem sem nepřišel někoho zabít, ale jestli mě k tomu doženete, zabiju je do jednoho. Rozumíte?" Podložil ruku pod muže a zvedl ho na nohy. „Hned je odvolejte."</p>
<p>Athanasius setřásl Jemného sevření a skrz praménky krve přeletěl očima své přívržence.</p>
<p>„Nechtě ho projít," řekl. „Bude jiná příležitost."</p>
<p>Zabijáci mezi Jemným a dveřmi se rozestoupili, ačkoli ani jeden z nich nesklonil ani nezastrčil svou zbraň. Jemný se napřímil a oddělil se od Athanasia, avšak zůstal stát, aby ještě učinil poslední poznámku.</p>
<p>„Nechtěl bych zabít muže, který mě oddal s Pie'oh'pah," oznámil, „takže ještě než po mně znovu půjdete, prověřte si důkazy proti mně, ať je to, co je to. A zeptejte se svého srdce. Já nejsem váš nepřítel. Chci jen uzdravit Imagiku. Není to snad totéž, co zamýšlí vaše Bohyně?"</p>
<p>Pokud hodlal Athanasius nějak reagovat, byl moc pomalý. Než stačil otevřít ústa, odkudsi zvenku se zvedl pláč a o zlomek vteřiny později další a ještě jeden a zas jeden, nakonec tucet: všechno to bylo skučení bolesti a panické hrůzy změněné větrnými poryvy, jež je přinášely, ve vřeštění probodávající ušní bubínky. Jemný se opět otočil ke dveřím, vítr mezitím ovládl celou komnatu, a ledva se měl k odchodu, jedna ze stěn</p>
<p>se zvedla, jak ji uchopila titánská ruka, a byla vyzdvižena nahoru do vzduchu. Vichr nesoucí svůj náklad křiku vtrhl dovnitř, převrhl lampy, jejich palivo se rozlilo, olej vyšlehl v malých jasných koulích, v jejichž světle spatřil Jemný na všech stranách chaotické výjevy. Zabijáci byli převrženi stejně jako lampy, nedokázali odolat síle větru. Jedna žena se nabodla na vlastní čepel. Jiná byla zaváta do oleje a v mžiku ji pohltily plameny.</p>
<p>„Co jste to přivolal?" ječel Athanasius.</p>
<p>„To není moje práce," odvětil Jemný.</p>
<p>Athanasius zavřeštěl i jiná obvinění, ale ta mu byla ze rtů vyrvána, jak se řádění stupňovalo. Druhá ze stěn komnaty byla bleskově odnesena pryč, její cáry stoupaly do vzduchu jako opona, jež má odhalit scénu katastrofy. Bouře se horečně činila po celé délce stanu, vykuchávala úžasné šarlatové zvíře, do něhož Jemný vstupoval s takovou bázlivou úctou. Plachta za plachtou byla rozcupována na kusy nebo odervána od země, lana a kolíky, které je jistily, vyletěly a proměnily se ve smrtící zbraně. A za tou vřavou byla vidět její příčina: kdysi bezvýrazná hradba Vymazaného kraje už nebyla bezvýrazná. Vířila stejně jako tehdy nebesa, která viděl Jemný zpod Čepu. Původcem tohoto víru se zdála být díra rozervaná v plátně Vymazaného kraje. Tato podívaná potvrdila Athanasiovo obvinění. Nepřivolal pod hrozbou zabijáků a Madon na svou ochranu bezděčně nějakou bytost z Prvního dominia? Jestli ano, musí ji najít a uklidnit ji dřív, než přidá další nevinné do soupisu těch, kdo kvůli němu zahynuli.</p>
<p>Visel očima na trhlině, opustil komnatu a vyrazil k Vymazanému kraji. Cesta uprostřed byla tepnou, po níž se blížila bouřka. Nosila tam a zpátky zlomky a drtě svých činů a vracela se na místa, která už zničila při prvním útoku, aby sebrala zachráněné a vymrštila je do vzduchu jako pytle krvavého prachového peří, roztrhávajíc je hned nahoře. Ve větrných náporech se snášel Červený déšť, který Jemného potřísnil, přece ale tatáž moc, která zatracovala muže a ženy kolem dokola, se jeho ani netkla. Mohla ho pouze zbavit rovnováhy. A důvod? Jeho dech, který jednou Pie označilo za zdroj veškerých čar. Plášť z něj na něm ulpíval jako předtím, zjevně ho ochraňoval před tím pozdvižením, a i když mu nebránil v chůzi, dodal mu na hmotnosti, vedle níž hmotnost masa a kostí byla pouhým pírkem.</p>
<p>Jakmile urazil polovinu cesty, ohlédl se za sebe, aby se podíval, zda nezachytí mezi Madonami jiskřičku života. Místo, které hledal, našel snadno, dokonce i uprostřed takového masakru; oheň planul se zápalem přiživovaným větrem a skrz povětří zahuštěné krví a cáry masa si všiml, že několik soch pozvedli z jejich kamenných loží a teď tvořily kruh, ve kterém našel azyl Athanasius s několika svými stoupenci. Poskytnou jim směšnou ochranu před tímhle pustošením, pomyslel si, ale viděl další a další šťastlivce, jak se plazí tím směrem a nespouštějí oči ze Svaté Matky.</p>
<p>Jemný se k tomu obrazu otočil zády a pokračoval k Vymazanému kraji. Zachytil pohledem kromě sebe ještě jednu živou duši, jejíž váha stačila k tomu, aby se mohla vzpírat útoku: muž v hávu barvy roztrhaných stanů, sedící se zkříženýma nohama na zemi, ne víc než dvacet metrů od zdroje běsnění. Hlavu měl schovanou v kápi, tvář obrácenou k víru. Je tenhle mnich tou mocí, kterou jsem přivolal? napadlo Jemného. Jak jinak dokázal ten muž přežívat tak blízko záhadě a zkáze?</p>
<p>Sotva se přiblížil k muži, začal na něho křičet, i když byl přesvědčený, že se k němu jeho hlas tím hlukem větru a výkřiků stejně nedonese. Ale mnich ho slyšel. Otočil se k Jemnému, kápě zastiňovala jeho obličej. V poklidných rysech nebylo vidět žádné překvapení. Jeho tvář potřebovala oholit, nos, který byl kdysi v minulosti zlomený, by potřeboval znovu usadit, oči nepotřebovaly nic. Měly vše, co vyžadovaly - pohled na Maestrův příchod. Na mnichově tváři se rozprostřel široký škleb, okamžitě se postavil a poklonil se Jemnému.</p>
<p>„Maestro," promluvil. „Prokazujete mi čest." Jeho hlas nebyl zvýšený, ale i tak se tím rozruchem k němu donesl. „Už jste viděl mystifa?"</p>
<p>„Mystif už není," řekl Jemný. Nemusí křičet, uvědomil si. Jeho hlas, podobně jako jeho údy, nesl nepřirozenou tíhu.</p>
<p>„Ano, viděl jsem ho odejít," odvětil mnich. „Ale vrátil se, Maestro. Proboural se Vymazaným krajem a bouře přišla po něm."</p>
<p>„Kde? Kde?" ptal se Jemný, rozhlížeje se kolem dokola. „Nevidím ho!" Podíval se vyčítavě na muže. „Pie by si mě našlo, kdyby tu bylo," dodal.</p>
<p> „Věř mi, snaží se," odvětil muž. Stáhl si kápi. Jeho zrzavé kadeře prořídly, ale byl v nich uchován pozůstatek chlapeckého šarmu zpěváčka na kůru. „Je velice blízko, Maestro."</p>
<p>Teď byla řada na něm, aby hleděl do bouřky; ne ovšem doleva a doprava, ale nahoru do spletitého povětří. Jemný sledoval směr jeho pohledu. Ve větru nad jejich hlavami letěly pruhy rozcupované plachtoviny, dmoucí se a klesající jako ohromní zranění ptáci. Také kusy nábytku, potrhané šatstvo a části trupů. A mezi nimi mračno smetí, nestálý útvar tmavší nežli obloha či bouře, sestupující dolů, jakmile je uvidělo. Mnich si stoupl ještě blíž k Jemnému.</p>
<p>„To je mystif," vydechl. „Smím vás chránit, Maestro?"</p>
<p>„Je to můj přítel," řekl Jemný. „Nepotřebuju ochranu."</p>
<p>„Myslím, že ano," opáčil ten druhý a zvedl ruce nad hlavu, dlaněmi ven, jako by měl odrazit přibližujícího se ducha.</p>
<p>Při pohledu na jeho gesto mračno zpomalilo a Jemný měl čas si prohlédnout útvar nad sebou zřetelně. Byl to skutečně mystif, nebo jeho ostatky. Buďto pokradmu, nebo prostě silou vůle se prorval ven z Vymazaného kraje. Ale jeho útěk mu neposkytl zdaleka žádnou úlevu. Uredo žhnulo mnohem jedovatěji než kdy předtím, skoro úplně stravovalo mátožné tělo, na které se přisálo a které otrávilo; a z úst trpícího vycházelo kvílení, které nemohlo být bolestnější, i kdyby mu zaživa rvali vnitřnosti z břicha.</p>
<p>Nyní se zarazil docela a vznášel se nad oběma muži jako potápěč uvězněný v půli sestupu, ruce měl rozpřažené, hlavu (nebo její náznak) zvrácenou dozadu.</p>
<p>„Pie?" zvolal Jemný. „To jsi udělal ty?"</p>
<p>Kvílení neustávalo. Jestli se v jeho skučení skrývala slova, Jemný si je nedokázal vyložit.</p>
<p>„Musím si s ním promluvit," obrátil se Jemný ke svému ochránci. "Jestli mu působíš bolest ty, tak proboha přestaň."</p>
<p>„Kvílel, už když vyletěl z pomezí," řekl na to muž.</p>
<p>„Aspoň zruš tu obranu."</p>
<p>„Zaútočí na nás."</p>
<p>„Risknu to," odvětil.</p>
<p>Muž nechal své odmítající ruce dopadnout podél boků. Útvar nad nimi se kroutil a otáčel, ale pořád se nesnášel níž. Jiná moc si na něho činila nárok, došlo Jemnému. Házel sebou a chtěl odporovat volání Vymazaného kraje, které ho přivolávalo zpátky do území, z něhož unikl.</p>
<p>„Slyšíš mě, Pie?" zeptal se Jemný.</p>
<p>Kvílení pokračovalo s nezmenšenou silou.</p>
<p>„Jestli můžeš mluvit, mluv!"</p>
<p>„Vždyť přece mluví," řekl mnich.</p>
<p>„Slyším jenom kvílení," řekl Jemný.</p>
<p>„V tom kvílení," dostalo se mu odpovědi, Jsou slova."</p>
<p>Kapky tekuté hmoty odpadaly od mystifových zranění, zatímco jeho snaha odolat síle Vymazaného kraje sílila. Páchly hnilobou a popálily Jemného zakloněnou tvář, ale jejich žár přinesl porozumění slovům zakódovaným ve vřeštění Pie.</p>
<p>„Rozložení..." volal mystif. „Jsme... rozložení..."</p>
<p>„Proč jsi to udělal?" zeptal se Jemný.</p>
<p>„To jsem nebyl... já. Ta bouře mě měla přivést zpátky."</p>
<p>„Do Prvního?"</p>
<p>„To je... Jeho vůle," zaúpělo Pie. „Jeho... vůle..."</p>
<p>Přestože se útvar nad jeho hlavou stěží nějak podobal bytosti, kterou miloval a se kterou spojil svůj život, Jemný přesto v jeho odpovědích slyšel zlomky Pie'oh'pah, a jen je uslyšel, chtělo se mu křičet při pomyšlení na mystifovu bolest. Pie odešlo do Prvního, aby skončilo své utrpení; ale teď ho má před sebou, trpí pořád a není v jeho silách mu pomoci nebo ho uzdravit. Jediné, co mohl dělat, aby mu ulevil, bylo mu říct, že rozumí, což byla pravda. Jeho vzkaz byl naprosto jasný. Během duševního otřesu při jejich rozchodu v něm Pie vycítilo nějakou dvojznačnost. Ale žádná neexistovala a on mu to pověděl.</p>
<p>„Vím, co mám dělat," řekl trpícímu. „Věř mi, Pie. Rozumím ti. Jsem Usmiřitel. Neuteču od toho."</p>
<p>Na to se mystif zachvěl jako ryba, nebyl už schopný víc oddalovat své vytažení rybářem v Prvním. Začal do vzduchu škrábat, jako by mohl získat další chvilku v tomto dominiu tím, že se bude chytat zrníček prachu ve vzduchu. Ale síla, která vyslala na jeho pronásledování takové běsy, ho držela příliš pevně a duch byl tažen zpět do Vymazaného kraje. Jemný se po něm instinktivně natáhl, ačkoli slyšel poplašný výkřik muže po svém boku. Mystif se po jeho ruce natáhl, rozvinul svou stinnou hmotu a omotal kolem Jemného ruky komicky dlouhé prsty. Dotek vyvolal v jeho organismu takové křeče, že by s ním smýkly o zem, kdyby ho nedržel jeho ochránce. Ale i tak se mu zdálo, že mu hoří morek v kostech a cítí ze své kůže zápach hnití, jako by na něho zaútočila smrt zevnitř i zvenčí. Bylo těžké při takové bolesti nepovolit sevření mystifa, ještě těžší lapat slova, která se pokoušel říct. Ale bojoval s nutkáním ho pustit a zápasil s významem těch pár slabik, které byl schopen polapit. Tři z nich tvořily jeho jméno. „Sartori..."</p>
<p>„Jsem tady, Pie," řekl Jemný, jelikož měl nyní za to, že útvar je slepý. „Jsem pořád tady."</p>
<p>Ale mystif nevyslovil jméno svého maestra.</p>
<p>„Ten druhý," volal. „Ten druhý..."</p>
<p>„Co je s ním?"</p>
<p>„Ví," šeptalo Pie. „Najdi ho, Jemný. On ví."</p>
<p>Po tomhle příkazu se jejich prsty rozpojily. Pie se ještě vypnulo, aby se chytlo Jemného znovu, ale sotva ztratilo své křehké spojení, stalo se kořistí Vymazaného kraje a ten ho v okamžení táhl k trhlině, kterou se vynořilo. Jemný vyrazil za ním, ale jeho údy byly otřeseny pominulými křečemi daleko vážněji, než si myslel, a jeho nohy se jednoduše pod ním podlomily. S žuchnutím upadl, ale včas zvedl hlavu a zahlédl ještě, jak mystif mizí v nicotě. Ležel na zemi a vzpomněl si na svou první honičku za Pie prázdnými, ledovými ulicemi v Manhattanu. Tehdy taky upadl a vzhlédl stejně jako teď, aby se podíval, jak mu hádanka uniká nevy-luštěná. Ale poprvé se Pie otočilo; otočilo se a promlouvalo k němu přes řeku Páté avenue, dávalo mu naději, byť nejistou, na další setkání. Ne tak tentokrát. Vešlo do Vymazaného kraje jako kouř skrz dveře, jimiž táhne průvan, a jeho křik zmrtvěl, utichl.</p>
<p>„Už nikdy..." zašeptal Jemný.</p>
<p>Mnich se krčil po jeho boku.</p>
<p>„Můžete vstát," zeptal se, „nebo mám dojít pro pomoc?" Jemný se opřel o ruce a poklekl, aniž by odpověděl na položenou otázku. Od mystifova zmizení postupně polevoval zhoubný vítr, který ho pronásledoval a který způsobil tu děsivou zkázu, a zároveň se začaly trosky, jež nadnášel ve vzduchu, snášet na ponurou haldu. Podruhé zvedl mnich ruce, aby jimi odvrátil klesající sílu. Jemnému docházelo jen matně, co se děje. Jeho oči směřovaly k Vymazanému kraji, jenž rychle ztrácel svůj vířivý pohyb. Než ustal déšť plachtovin, kamenů a těl, všechny známky podrobností za dělící čarou zmizely do poslední a on opět nabyl vzhledu nepřítomna, po kterém oko sklouzávalo, nenarazivši při tom na žádný cíl.</p>
<p>Jemný se postavil na nohy a odvrátiv oči od nicoty, přelétl očima zběžně spoušť, jež se rozprostírala na všech stranách kromě jediné. Kruh Madon, který zahlédl v bouři, byl dosud neporušený a zastřešoval ve svém středu asi půl stovky zachráněných, někteří z nich na kolenou vzlykali či se modlili, mnozí líbali nohy sochám, které je ochránily, a zbylí civěli směrem k Vymazanému kraji, odkud se ta pohroma, jež si vyžádala životy všech - až na těch padesát a Maestra s mnichem - přihrnula.</p>
<p>„Vidíš Athanasia?" zeptal se Jemný muže po své pravici.</p>
<p>„Ne, ale je tam někde naživu," přišla odpověď. „On je jako ty, Maestro; má v sobě příliš mnoho smyslu, než aby zemřel."</p>
<p>„Pochybuju o tom, že by mě vůbec nějaký smysl spasil, nebýt tebe," podotkl Jemný. „Máš opravdu pořádnou sílu."</p>
<p>„Trochu možná," odvětil mnich se skromným úsměvem. „Měl jsem</p>
<p>dobrého učitele."</p>
<p>„Já také," řekl Jemný tiše. „Ale přišel jsem o něho."</p>
<p>Když mnich viděl, jak se Maestrovy oči zaplňují slzami, měl se k odchodu, ale Jemný řekl:</p>
<p>„S těmi slzami se netrap. Strašně dlouho jsem před nimi utíkal. Dovol, abych se tě na něco zeptal. A myslím, že tě budu chápat, když odpovíš ne."</p>
<p>„Copak, Maestro?"</p>
<p>„Až odsud odejdu, půjdu zpět do Pátého, abych připravil Usmíření.</p>
<p>Měl bys ke mně dost důvěry, připojil se ke Sněmu a zastupoval První</p>
<p>dominium?"</p>
<p>Mnichův obličej se blaženě rozzářil - a když se tak pousmál, celý</p>
<p>omládl.</p>
<p>„Bude mi ctí, Maestro," řekl.</p>
<p>„Není to bez rizika," varoval Jemný.</p>
<p>„Riziko bylo vždycky. Ale nebyl bych tu, kdyby nebylo vás."</p>
<p>„Jakto?"</p>
<p>„Jste má múza, Maestro," odvětil muž a sklopil poddajně hlavu. „O cokoli mne požádáte, vykonám dle svých možností."</p>
<p>„Tak tedy zůstaň tady. Pozoruj Vymazaný kraj a čekej. Vyhledám si tě, až přijde čas."</p>
<p>Hovořil s větší jistotou, než jakou cítil, ale nakonec, třeba iluze o kompetentnosti je součástí repertoáru každého Maestra.</p>
<p>„Budu čekat," odpověděl mnich.</p>
<p>„Jak se jmenuješ?"</p>
<p>„Když jsem se připojil k Nuzákům, dali mi jméno Chicka Jackeen."</p>
<p>„Jackeen?"</p>
<p>„To znamená bezcenný chlapík," odvětil muž.</p>
<p>„Tak to máme hodně společného," řekl Jemný. Vzal muže za ruku a potřásl jí. „Mysli na mě, Jackeene."</p>
<p>„Nikdy jsi mé myšlenky neopustil," odvětil muž.</p>
<p>Jemný pochytil podtext, který nechápal, ale nebyla ta pravá doba o něm uvažovat. Měl před sebou dvě náročné a nebezpečné cesty: první do Yzordderrexu, druhou pak z města zpět do Ústupu. Jakmile poděkoval Jackeenovi za jeho dobré služby, zanechal ho u Vymazaného kraje a zvolil cestu napříč spouští směrem ke kruhu Madon. Někteří zachránění už opouštěli svůj úkryt, aby zahájili prohlídku místa, patrně s nadějí - marnou, jak usuzoval -, že najdou další živé. Žalostná a zmatená scéna, jedna z těch mnohých, kterých se stal svědkem při své cestě po dominiích. Ačkoli by tolik moc chtěl věřit, že jde jen o shodu náhod, že se tyhle katastrofické výjevy shodují s jeho přítomností, nemohl si dovolit dopřávat si podobné sebeklamy. Byl bezesporu sezdán s touto bouřkou asi tak jako s Pie. O to víc možná teď, po mystifově odchodu.</p>
<p>Jackeenův postřeh týkající se toho, že Athanasius je příliš smysluplná duše na to, aby zahynul, se potvrdila, sotva Jemný došel ke kruhu. Muž stál ve středu hloučku Nuzáků a řídil děkovnou modlitbu ke Svaté Matce za jejich přežití. Když Jemný popošel až k okraji, Athanasius zvedl hlavu. Jedno oko měl zavřené pod strupem krve a špíny, ale ve druhém bylo dost nenávisti, aby mohla žhnout v tuctu očí. Když se Jemný setkal s jeho upřeným pohledem, nepostupoval dál, ale kněz beztak ztišil hlasitost své modlitby v šepot, zabraňuje nezvanému narušiteli v tom, aby vyslechl slova o jeho oddanosti. Jemného uši ale nebyly tolik otupené lomozem, aby přesto nepochytil několik vět. Ačkoli žena předvedená v tolika podobách byla zjevně Panenka Marie, byla tu podle všeho známá pod jinými jmény; nebo tu měla jiné sestry. Zaslechl, že jí říkají Uma Umagammagi, Matka Imagika; a rovněž zaslechl jméno, jež mu poprvé zašeptala ve své cele pod blázincem Hurá: Tishalullé. Zaznělo i třetí, ale Jemnému trvalo nějakou tu vteřinu, než se ujistil, že porozuměl pojmenování správně - bylo jím Jokalaylau. Athanasius se modlil, ať pro ně schraňuje místo po svém boku v rajských snězích, což přimělo Jemného k zamyšlení (poněkud hořkému), jestli ten muž vůbec někdy do těch pustin zavítal, že je mohl považovat za nebeské místo.</p>
<p>Třebaže byla jména zvláštní, inspirující modla nikoli. Athanasius a jeho zoufalé shromáždění se modlili ke stejným milujícím Bohyním, u jejichž svatyní byly v Pátém zapalovány denně milióny svící. Dokonce i Jemný si při svém značně silném pohanství připustil přítomnost oné ženy ve svém životě a ctil ji jediným způsobem, který ovládal: svůdcovstvím a dočasným vlastněním jejího pohlaví. Kdyby poznal matku nebo milující sestru, třeba by se naučil jiným projevům oddanosti než je chtíč, ale doufal a věřil, že mu Svatá žena odpustí jeho prohřešky, i když Athanasius asi ne. Ta myšlenka ho uklidnila. Bude potřebovat veškerou obranu, jakou může dát dohromady, v bitvě, která na něho čeká, a vědomí, že Matka Imagika má v Pátém, kde se bude bitva odehrávat, své bohoslužebný, skýtala štědrou útěchu.</p>
<p>Když skončila mše, Athanasius propustil své shromáždění, ať se věnuje prohledávání trosek. Co se týče jeho samotného, zůstal uprostřed kruhu, kde leželo na zemi pár zachráněných, kteří se sice dostali až tak daleko, ale nakonec zemřeli.</p>
<p>„Přistupte, Maestro," řekl Athanasius. „Na něco byste se měl podívat."</p>
<p>Jemný vstoupil do kruhu a čekal, že mu Athanasius ukáže potlučenou mrtvolku dítěte nebo nějaké křehké krásky. Ale obličej u jeho nohou patřil muži a byl dalek nevinnosti.</p>
<p>„Znáte ho, myslím."</p>
<p>„Ano. Estabrook."</p>
<p>Charlieho oči byly zavřené, jeho ústa také; zapečetila je chvíle jeho skonu. Nebylo vidět mnoho známek fyzického poškození. Možná vypovědělo srdce službu z rozrušení.</p>
<p>„Nikaetomaas říkala, že jste ho sem přivezli, protože jste mysleli, že jsem to já."</p>
<p>„Mysleli jsme, že je Mesiáš," řekl Athanasius. „Když nám došlo, že není, nepřestávali jsme vyhlížet, očekávat zázrak. Místo toho..."</p>
<p>„...jste dostali mě. Ať je to, jak chce, měl jste pravdu. <emphasis>To já </emphasis>jsem způsobil celou tu zkázu. Nevím dost dobře proč a nečekám, že mi proto odpustíte, ale chci, abyste věděl, že z toho nemám vůbec žádnou radost. Jediné, co chci, je napravit škodu, kterou jsem napáchal."</p>
<p>„A jak to provedete, Maestro?" řekl Athanasius. Jeho zdravé oko přetékalo slzami, když přehlížel těla. „Jak tohle napravíte? Dokážete je vzkřísit tím, co máte mezi nohama? To je ten trik? Můžete je přivést šoustáním k sobě?"</p>
<p>Jemný vyrazil znechucený hrdelní zvuk.</p>
<p>„No takhle si to přece vy Maestrové představujete, ne? Nechcete trpět, stojíte pouze o slávu. Položíte to svoje péro na zem a ona začne plodit. Tak si to představujete. Jenže tak to nefunguje. To vaši <emphasis>krev </emphasis>chce země; vaši oběť. A dokud se jí budete vzpírat, jiní zemřou místo vás. Věřte mi, podřezal bych si v okamžení krk, kdybych věděl, že mohu postavit tyhle lidi zas na nohy, ale ošklivě si se mnou zahráli. Mám k tomu vůli, ale má krev nestojí za nic. Zato vaše ano. Nechápu proč. Kéž by to tak nebylo. Ale bohužel tomu tak je."</p>
<p>„Chtěla by Uma Umagammagi vidět, jak krvácím?" řekl Jemný. „Nebo Tishalullé? Nebo Jokalaylau? Tohle chtějí vaše milující matky po svém dítěti?"</p>
<p>„Vy jim nepatříte. Nevím, komu patříte, ale z jejich milovaných těl jste nevyšel."</p>
<p>„Musel jsem se odněkud vzít," řekl Jemný, vyslovuje tuto myšlenku poprvé v životě. „Nesu v sobě smysl a myslím si, že ho tam vložil Bůh."</p>
<p>„Nezacházejte příliš daleko, Maestro. Vaše nevědomost je možná jediná obrana, kterou my ostatní před vámi máme. Vzdejte se konečně svých cílů, dřív, než zjistíte, čeho jste schopný."</p>
<p>„Nemůžu."</p>
<p>„Vždyť je to prosté," řekl Athanasius. „Zabijte se, Maestro. Dopřejte zemi, ať vsákne vaši krev. To je ta největší služba, jakou v této chvíli můžete dominiím prokázat."</p>
<p>V jeho slovech zazněla ta nejtrpčí ozvěna dopisu, který četl před pár měsíci v jiném druhu divočiny.</p>
<p><emphasis>Udělej to pro ženy celého světa, </emphasis>napsala Vanessa, <emphasis>podřízni si ten svůj prolhaný krk.</emphasis></p>
<p>Copak putoval napříč dominii pouze proto, aby se mu dostalo opětovného doporučení, které mu dala jiná žena, kterou miloval a podváděl? Po tom všem úporném snažení o porozumění nakonec byl zas jen škodícím a podvodným Maestrem - jako byl milencem?</p>
<p>Athanasius mu vyčetl z obličeje, že jeho poslední šíp zasáhl cíl, a s krutým úšklebkem se stejným směrem vydal dál.</p>
<p>„Udělejte to brzo, Maestro," řekl. „Beztak je v dominiích dost sirotků, nemusíte se ani oddávat svým ambicím dál."</p>
<p>Jemný na ta krutá rýpnutí nereagoval. „Oženil jste mne s mojí největší láskou, Athanasie," řekl. „Na tu laskavost nikdy nezapomenu."</p>
<p>„Ubohé Pie'oh'pah," opáčil muž, kuje železo, dokud je žhavé. „Další z vašich obětí. Jaký <emphasis>to jed </emphasis>musí být ve vás, Maestro."</p>
<p>Jemný se obrátil a bez odpovědi vyšel z kruhu, zatímco Athanasius opakoval svou předešlou radu, aby ho provázela na cestě.</p>
<p>„Zabte se brzo, Maestro," zvolal za ním. „Kvůli sobě; kvůli Pie; kvůli nám všem. Zabte se brzo."</p>
<p>Jemnému trvalo čtvrt hodiny, než vyšel z té spouště do otevřené krajiny, doufal, že po cestě narazí na nějaký vůz - třeba Vločkův -, který by si mohl půjčit na zpáteční jízdu do Yzordderrexu. Jestli nenajde žádný, pěšky to bude dlouhá pouť, ale nedalo by se nic dělat. To minimum osvětlení, které skýtaly ohně, záhy pohaslo a on byl nucený hledat za svitu hvězd, který by mu s největší pravděpodobností na žádný vůz neposvítil, kdyby mu cestu nezkřížilo kvičení prasečího miláčka Vločky Cukrkandla, Dechmechy, která (stále pohromadě se svým vrhem) trůnila pořád uvnitř. Auto se v bouřce převrátilo, takže k němu šel, aby pustil ven jen zvířata, měl v plánu jít dál a najít si jiné auto. Ale když zápolil s klikou, u okna se objevila navztekaná lidská tvář. Uvnitř byl Vločka a přivítal Jemného zjevení s úlevným zaklením, málem stejně vysoko nasazeným jako před chviličkou Dechmech. Jemný se vyšplhal na stranu vozu a po notném nadávání a pocení dveře silou vypáčil.</p>
<p>„Jaká radost tě vidět, Maestro," hlaholil Vločka. „Myslel jsem si, že se tady vevnitř udusím."</p>
<p>Zápach byl pronikavý a vystoupil zároveň s Vločkou, který se drápal ven. Jeho šaty byly olepené výkaly mladých a rovněž jejich milé mamá.</p>
<p>„Jak ses tam vůbec dostal?" zeptal se ho Jemný.</p>
<p>Vločka si setřel z brýlí šmouhu od lejna a mrkl na svého zachránce.</p>
<p>„Když mi Athanasius pověděl, abych tě zavolal, napadlo mě: tady se něco děje, Cukrkandle. Měl by ses radši klidit, dokud to jde. Zrovna jsem vlezl do auta, když vtom začala ta bouře a auto se prostě převrátilo s námi se všemi. Okna jsou nerozbitná a zámky se vzpříčily. Nemohl jsem se dostat ven."</p>
<p>„Měl jsi štěstí, že jsi byl vevnitř."</p>
<p>„No to vidím," řekl Vločka a přehlížel vzdálené panorama zkázy. „Co se tam semlelo?"</p>
<p>„Něco přiletělo z Prvního a pronásledovalo to Pie'oh'pah."</p>
<p>„Takže to udělal Nespatřený?"</p>
<p>„Tak to vypadá."</p>
<p>„To nebylo zdvořilé," řekl mírně Vločka, což bylo bezpochyby nejzdrženlivější hodnocení událostí toho večera.</p>
<p>Vločka vytáhl Dechmech a její mladé - dva z nich pošli, když na ně přepadla matka - z vozu a Jemný se ujal úkolu postavit ho znovu na kola. Stálo ho to dost námahy, ale Vločka dohnal v síle to, co nedohnal na výšce, a ve dvou se dílo zdařilo. Jemný mu vyložil, že má v plánu vrátit se do Yzordderrexu, ale nebyl si jistý Vločkovými záměry až do okamžiku, kdy už běžel motor. Potom řekl:</p>
<p>„Pojedeš se mnou?"</p>
<p>„Měl bych tu zůstat," odvětil Vločka. Nastala rozmrzelá pomlka. „Ale nikdy jsem se smrtí příliš dobře nevycházel."</p>
<p>„Totéž jsi řekl o sexu."</p>
<p>„To je pravda."</p>
<p>„Moc toho teda nezbývá, co?"</p>
<p>„Jel bys radši beze mne, Maestro?"</p>
<p>„Vůbec ne. Jestli se chceš přidat, pojeď. Ale už bychom měli vyrazit. Chci být v Yzordderrexu do svítání."</p>
<p>„Proč, co přijde za svítání?" řekl Vločka a v hlase se mu tetelila po věrčivost.</p>
<p>„Nový den."</p>
<p>„Máme za to být vděční?" dotazoval se muž, jako by v Maestrově odpovědi vyčenichal nějakou hlubokou moudrost, ale nedokázal ji dost dobře pochopit.</p>
<p>„To tedy vážně máme, Vločko, to určitě. Kvůli dni samému a kvůli možnosti, kterou nám dává."</p>
<p>„Jaká... ehm... jaká <emphasis>možnost </emphasis>to přesně bude?"</p>
<p>„Možnost změnit svět."</p>
<p>„Aha," řekl Vločka. „Jasně. Změnit svět. Odteď z toho bude moje modlitba."</p>
<p>„Dáme ho společně dohromady, Vločko. Od této chvíle musíme všechno vymyslet. Kdo jsme. V co věříme. Jezdilo se strašně dlouho po starých cestách. Opakovala se spousta starých dramat. Do zítřka musíme objevit novou cestu." .</p>
<p>„Novou cestu."</p>
<p>„Správně. Vytyčíme si to jako svůj cíl, co ty na to? Stát se novými muži, než vyjde Kometa."</p>
<p>Vločkový pochyby byly patrné, dokonce i za svitu hvězd.</p>
<p> „To nám moc času nezbývá," odtušil.</p>
<p>To je tedy pravda, pomyslel si Jemný. V Pátém nebude moc chybět do slunovratu, a ačkoli prozatím nechápal důvody, věděl, že Usmíření lze provést pouze v tento den. Pěkná ironie. Promarnil celé životy hon bou za vzrušením a čas, který si ponechal, aby svou chybu napravil se dal měřit na hodiny.</p>
<p>„Času bude dost," řekl a doufal, že odpoví na Vločkový pochyby a zmírní své vlastní, ale v hloubi srdce věděl, že se mu nezdařilo ani jedno.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA </strong><strong>ŠESTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Jude nevyrušil z apatie, kterou u ní omamná postel Quaisoir navo dila, hluk - dávno si zvykla na běsnění zuřící s nezmenšenou silou po celou noc - ale nepříjemný pocit, až příliš nejasný, než aby ho přesně určila, a příliš neodbytný, než aby ho ignorovala. V dominiích se odehrálo cosi, co bude mít vážné následky, a přestože byly její smysly ochablé požitkářstvím, probudila se tak čilá, že se prostě nedokázala vrátit do pohodlí navoněného polštáře. V hlavě jí hučelo, a tak se vyhoupla z pos tele a šla hledat svou sestru. Chlípnostka stála u dveří s potměšilým úsměvem na tváři. Jude si matně vzpomínala, že se jí tohle stvoření vkradlo do jednoho z jejích snů, ale podrobnosti byly zamlžené a neblahé tušení, se kterým se vzbudila, bylo důležitější než upamatovávání se na fantazie, které byly pryč. Našla Quaisoir v zatemněné místnosti. Seděla u okna.</p>
<p>„Něco tě vzbudilo, sestro?" zeptala se jí Quaisoir.</p>
<p>„Nevím přesně co, ale máš pravdu. Nevíš ty, co to bylo?"</p>
<p>„Něco v poušti," odpověděla Quaisoir a otočila hlavu k oknu, i když postrádala oči, kterými by viděla, co se venku děje. „Něco závažného."</p>
<p>„Dá se nějak zjistit co?"</p>
<p>Quaisoir se zhluboka nadechla. „Nijak snadno."</p>
<p>„Ale přece?"</p>
<p>„Ano, je jedno místo pod Čepem..."</p>
<p>Chlípnostka sledovala Judith do pokoje, ale v tom okamžiku, při zmínce o tom místě, se měla opět k odchodu. Jenže neudělala to ani dost potichu, ani dost rychle. Quaisoir si ji zavolala.</p>
<p>„Neboj se," řekla tomu stvoření. „Nebudeme tě potřebovat, jakmile se dostaneme dovnitř. Ale dones lampu, ano? A něco k jídlu a pití. Mož ná se tam zdržíme trochu déle."</p>
<p>Uplynul den a půl od chvíle, co se Jude s Quaisoir uchýlily do krá lovniných komnat, a za tu dobu už všichni obyvatelé paláce do jednoho utekli, nepochybně ze strachu z revolučního nadšení, které bude chtít vyčistit pevnost od Autarchova zhýralství do posledního úředníčka. Úředníci se uklidili, ovšem revolucionáři se neukázali. Ačkoli Jude při svém klimbání zaslechla nějaký rozruch z nádvoří, nikdy to nebylo z blízkého okolí. Buďto se zuřivost, jež rozhýbala vlnobití, vyčerpala a povstalci odpočívali, než zahájí útok na palác, nebo jejich ohnivost ztratila úplně svůj smysl a rozruch, který slyšela, byly boje frakcí mezi sebou o právo na plundrování, při nichž se navzájem pobili všichni, levičáci, pravičáci i centristé. Buď jak buď, výsledek byl stejný: palác, vysta věný k pojmutí tisícovek duší - služebníků, vojáků, úředníků, kuchařů, správců, poslíčků, katových pacholků a majordomů -, byl opuštěný a ony jím procházely (Jude vedla Chlípnostčina lampa a Quaisoir se zase držela Jude) jako tři titěrné postavičky zbloudilé v obrovitém a čer ném stroji. Jedinými zvuky byly jejich kroky - a také zvuky, jaké vydává stroj, když se zastavuje. Trubky s horkou vodou vyťukávaly neznámý rytmus, protože kotle, jež je zásobily, vyhasínaly; okenice v prázdných pokojích vítr rozmetal na třísky; hlídací psi s překousanými řetězy štěkali a báli se, že se jejich páni už nevrátí. A také se vrátit neměli. Kotle vychladnou, okenice se rozbijí a pro psy, cvičené posly smrti, si pro změnu přijde smrt sama. Čas Autarchy Sartoriho byl u konce a nový vek zatím nenastal.</p>
<p>Zatímco šly, Jude požádala o vysvětlení o místě, k němuž měly namí řeno, a Quaisoir jí začala vyprávět o minulosti Čepu. Ze všech Autarchových nástrojů k útisku Usmířených dominií a k vládě nad nimi, řekla -rozvracení náboženství a vlád svých nepřátel; štvaní jednoho národa Proti druhému - žádný by ho neudržel u moci déle než jedno desetiletí, kdyby ho neosvítil geniální nápad a neukradl a neumístil ve středu své říše nejváženější symbol moci Imagiky. Čep je Hapexamendiův maják -a skutečnost, že Nespatřený dovolil Yzordderrexskému architektovi se hojen dotknout, neřkuli s Jeho majákem pohnout, byla pro mnohé důkazem, že ať sebevíc Autarchu nenávidějí, nese nádech božství a nemůže být nikdy svržen. Jaké schopnosti Čep propůjčil svému vlastníkovi, to nevěděla ani ona.</p>
<p>„Občas," prohlásila, „když byl v omámení po kreauši, mluvil o Čepu, jako by s ním byl sezdán a on byl jeho manželkou. Dokonce když jsme se milovali spolu, tak o něm mluvil. Vždycky tvrdil, že Čep v něm byl tak, jako on ve mně. Později to pokaždé popřel, pochopitelně, ale pořád se tím zabýval. Tím se zabývá každý muž."</p>
<p>Jude o tomhle měla jisté pochybnosti a také to řekla. „Ale vždyť oni by nejraději byli <emphasis>vlastněni" </emphasis>odvětila Quaisoir. „Chtějí mít v sobě nějakého Svatého Ducha. Jen si poslechni jejich modlitby." „Ty zrovna často neslýchávám."</p>
<p>„Však budeš, až se dým rozptýlí," odpověděla Quaisoir. „Začnou se bát, jen co jim dojde, že je Autarcha pryč. Možná ho nenáviděli, ale jeho nepřítomnost ponesou mnohem hůř."</p>
<p>„Pokud se budou bát, budou nebezpeční," řekla Jude a přitom jí došlo, že vykládá názory Clary Leashové. „Bůh půjde stranou."</p>
<p>Chlípnostka se zarazila ještě dřív, než Quaisoir mohla dál pokračovat ve výkladu, a začala mumlat kratičkou modlitbu. „Už jsme tu?" zeptala se Quaisoir.</p>
<p>Stvoření přerušilo své naléhavé prosby a oznámilo své paní, že jsou na místě. Na dveřích před nimi nebylo nic pozoruhodného, ale to ani na schodištích, která se točila až kamsi mimo dohled, po obou stranách dveří. Všechno bylo monumentální, a tudíž všední. Minuly po cestě ne spočet portálů podobných tomuhle, když procházely chladnoucími vnitř nostmi paláce. Ale Chlípnostky se zkrátka a jednoduše zmocnila neví daná hrůza ze dveří, nebo spíš z toho, co se nacházelo za nimi. „Jsme u Čepu?" řekla Jude. „Věž je přímo nad námi," odvětila Quaisoir. „A tam nejdeme?"</p>
<p> „Ne. Čep by nás pravděpodobně obě zabil. Ale pod Věží je místnost, kde jsou vyplavovány zprávy, Čep jež sbírá. Často jsem tu vyzvídala, i když o tom nikdy nevěděl."</p>
<p>Jude pustila Quaisoiřinu ruku a popošla ke dveřím, ale nezbavila se podráždění, které cítila, když jí byla Věž samotná odepřena. Chtěla vidět sílu, která údajně dostala svou podobu od samotného Boha a jím také byla zasazena na své místo. Quaisoir se o ní zmiňovala jako o smrtící, a možná taková byla, ale jak to může kdo vědět, když to ještě nikdy nezkusili? Třeba je ta pověst Autarchovým výmyslem, způsobem, jak si zachovat tyhle dary jen a jen pro sebe. Pod jeho záštitou se mu dařilo, o tom není sporu. Co by dokázali ostatní, kdyby jim bylo propůjčeno jeho požehnání? Změnit noc v den?</p>
<p>Vzala za kliku a strčila do dveří. Z tmavého prostoru za nimi přiva-nul nevlídný a sychravý dech. Jude k sobě přivolala Chlípnostku, vzala si od toho stvoření lampu a držela ji vysoko nad hlavou. Dopředu se táhla krátká, šikmá chodba. Její stěny byly jakoby naleštěné.</p>
<p>„Mám počkat tady, Paní?" zeptala se Chlípnostka.</p>
<p>„Dej mi sem, co jsi přinesla k jídlu," odvětila Quaisoir, „a zůstaň u dveří. Jestli někoho uvidíš nebo zaslechneš, chci, abys pro nás došla. Vím, že dovnitř nerada chodíš, ale musíš být statečná. Rozumíš, zlatíčko?"</p>
<p>„Rozumím, paní," odpověděla Chlípnostka a podala své paní vak a láhev, které nesla.</p>
<p>Quaisoir si je vzala, uchopila Jude za ruku a společně vykročily do chodby. Jedna část pevnostního stroje byla stále v chodu, jak se zdálo, protože sotva za sebou dovřely dveře, obvod, který byl přerušený po dobu, kdy byly dveře otevřené, se sepnul a vzduch začal o jejich kůži vibrovat; vibrovat a šeptat.</p>
<p>„Máme je," zvolala Quaisoir. „Zvěsti."</p>
<p>Tohle je až příliš kultivované slovo pro jejich zvuk, pomyslela si Jude. Chodbu naplňoval tichý šelest znějící asi jako příjem tisíců radiových stanic, všech nesrozumitelných, přicházejících a mizejících, jak někdo zběsile otáčí laděním. Jude pozvedla lampu a podívala se, kolik ještě musejí ujít. Chodba končila deset metrů od nich, ale s každým krokem kupředu se hluk zvětšoval - nebyl víc hlasitý, jen víc spletitý-, poněvadž se do počtu, na který byly stěny už naladěné, přidávaly nové stanice. Na žádné z nich nehrála hudba. Milióny hlasů znějících jako jeden jedi ný hukot a v něm ojedinělá zavytí; nářky a výkřiky a slova vyslovovaná jako při recitaci.</p>
<p>„Co znamená tenhle hluk?" zeptala se Jude.</p>
<p>„Čep slyší z dominií všechno, co má co dělat s magií. Každou zaří kávači formuli, každou zpověď, každou předsmrtnou kletbu. Tak se Ne spatřený dozvídá, jací další bohové jsou kromě Něho uctíváni. A také bohyně."</p>
<p>„On špehuje i na smrtelné posteli?" řekla Jude, kterou ta představa dost znechutila.</p>
<p>„Na všech místech, kde smrtelník mluví k božstvu, ať už to božstvo existuje nebo ne, On je u toho."</p>
<p>„Tady taky?" ptala se dál Jude.</p>
<p>„Ne, dokud se nezačneš modlit," řekla Quaisoir.</p>
<p>„Nebudu."</p>
<p>Stály na konci chodby a vzduch byl živější než dosud; a taky chlad nější. Jas lampy osvětlil místnost ve tvaru cedníku, snad dvacet kroků do šíře, prohnuté stěny byly vyleštěné stejně jako ty v chodbě. V podlaze byla mříž, jako stoka pod řezníkovým stolem, skrz kterou odtékaly zlom ky modliteb uloupené ze srdcí ubožáků, či vyplavené slzami radosti až k hoře, na níž stál Yzordderrex. Pro Jude to byl těžko pochopitelný pojem - modlitba jako pevná věc -jakási látka, kterou lze shromáždit, propláchnout, provést rozbor -, ale věděla, že její nechápavost je dů sledkem života ve světě, který odvykl proměnám. Nic nebylo tak pevné, aby to nemohlo zduchovnět; a nic tak éterické, aby si to nemohlo najít místo v materiálním světě. Modlitba se může stát hmotou a myšlenka (o které věřila až do onoho snu modrého kamene, Že je spjata s mozkem) létat jako jasnozřivý pták, který vidí svět na hony vzdálený od svého vysílatele; blecha dokáže rozložit tělo, pokud si poradí s jeho kódem, a tělo se pro změnu může pohybovat mezi světy jako vidina v mozku Přechodu. Všechny tyhle záhady byly součástí systému, jen kdyby ho ovšem dokázala postihnout: z jedné formy se stávala druhá v úžasné tapiserii proměn, jejichž souhrnem je Bytí jako takové.</p>
<p>Nešlo o žádnou shodu náhod, že si připustila tuhle možnost právě tady. Třebaže zvuky, které zaplňovaly místnost, byly až dosud nesrozumitelné, jejich smysl jí byl znám a to pozvedlo ctižádost jejích myšlenek. Pustila Quaisoiřinu ruku a přešla do středu místnosti, kde postavila lampu vedle mříže v podlaze. Tyhle myšlenky měly nějaký konkrétní důvod a ona věděla, že toho se musí držet, jinak je zas odnese vlnění zvuků.</p>
<p>„Jak se v tomhle vyznáme?" chtěla vědět po Quaisoir.</p>
<p>„Chvilku to trvá," odvětila její sestra. „Dokonce i mně. Ale označila jsem na zdích světové strany. Vidíš je?"</p>
<p>Viděla. Hrubé značky, vyškrábnuté do nablýskaného povrchu.</p>
<p>„Vymazaný kraj je na severo-severozápadě. Budeme mít větší mož nost, že něco zachytíme, když se mírně pootočíme tím směrem." Roz přáhla ruce jako duch. „Dovedeš mě do středu?" zeptala se.</p>
<p>Jude uposlechla a obě se otočily k Vymazanému kraji. Pokud šlo o Jude, moc si tím nepomohla. Hluk byl pořád stejně spletitý. Ale Quai soir nechala ruce poklesnout a bedlivě naslouchala, pohybujíc při tom hlavou nepatrně ze strany na stranu. Uběhlo několik minut, Jude zacho vávala mlčení ze strachu, že dotaz naruší sestřino soustředění, a ko nečně byla za svou výdrž odměněna několika šeptanými slovy.</p>
<p>„Modlí se k Madoně," řekla Quaisoir.</p>
<p>„Kdo?"</p>
<p>„Nuzáci. Venku u Vymazaného kraje. Vzdávají jí díky za své vysvo bození a přimlouvají se za duše zemřelých, aby je přijala do ráje."</p>
<p>Znovu se na okamžik ponořila do mlčení, a když teď měla vodítko, co má poslouchat, Jude se snažila zvěsti, které jí plnily hlavu, protřídit. Ale navzdory tomu, že svou zaměřenost vypilovala a dokázala v tom zmatku nyní postřehnout slova i věty, nedokázala soustředění udržet dostatečně dlouho, aby se vůbec vyznala v tom, co slyší. Po chvíli se tělo Quaisoir uvolnilo a ona pokrčila rameny.</p>
<p>„Teď už to jsou jenom útržky. Myslím, že hledají těla. Slyším co chvíli nějaké vzlyky a přísahy."</p>
<p>„Víš, co se děje?"</p>
<p>„Tohle už se stalo dřív," vysvětlovala Quaisoir. „Čep schovával tyhle modlitby několik hodin. Ale muselo to být cosi katastrofálního,"dodala.</p>
<p>„Bylo hodně obětí."</p>
<p>„Jako by se to, co se rozpoutalo v Yzordderrexu, šířilo dál," pozna menala Jude.</p>
<p>„Možná," pokrčila rameny Quaisoir. „Chceš se posadit a najíst se?"</p>
<p>„Tady?"</p>
<p>„Proč ne? Je to tu velice uklidňující." Quaisoir napřáhla ruku k Jude o pomoc a sedla si. „Brzy ti to ani nepřijde. Zvykneš si. Když už o tom mluvím... kde je jídlo?" Jude vložila ranec Quaisoir do natažených rukou. „Doufám, že to dítě přibalilo kreauši."</p>
<p>Měla jisté prsty, a sotva přeběhla po povrchu balíčku, hluboko do něho zajela a začala podávat jeho obsah, jednu věc po druhé, Jude. Bylo v něm nějaké ovoce, tři bochníčky černého chleba, kousek masa a - ten nález vyvolal u Quaisoir radostné zavýsknutí - menší balíček, který ovšem Jude nepodala, ale přitiskla si ho k nosu.</p>
<p>„Chytrá hlavička," usmála se Quaisoir. „Ví, co potřebuju." „Je to droga?" zeptala se Jude a položila jídlo. „Nechci, abys to brala. Potřebuju tě tady, a ne aby ses tu vznášela."</p>
<p>„Ty se mi snažíš zakázat mé potěšení, po tom, co se ti zdálo na mých polštářích?" řekla Quaisoir. „Ale ano, slyšela jsem tvé vzdychání a sténá ní. Koho sis představovala?" „To je moje věc."</p>
<p>„A tohle zas moje," opáčila Quaisoir a odhodila kapesník, do něhož Chlípnostka úzkostlivě zabalila kreauši. Vypadala vábně, jako kostka sypkého perníku. „Jestli sama nevíš, co je to návyk, tak si povídat, co chceš," řekla Quaisoir. „Nebudu tě sice poslouchat, ale můžeš si mora lizovat."</p>
<p>Vložila si celou dávku kreauše do úst a spokojeně ji rozžvýkala. Jude si začala hledat něco obyčejnějšího, váhala mezi různými druhy ovoce. Jeden z nich se podobal velmi malému ananasu, a když ho oloupala, zjistila, že to je přesně on. Šťáva byla sice kyselá, ale dužnina chutná. Když ho dojedla, přešla k chlebu a masovým plátkům. Její hlad se probudil hned po prvním zakousnutí, takže pomalu a jistě pozřela celou porci, zapíjejíc jídlo hořkou vodou z láhve. Vodopád modliteb, který se zdál tak vytrvalý, když poprvé vstoupila do komnaty, se nemohl měřit s bezprostřednějším a radostnějším pocitem, s chutí ovoce, chleba, masa a vody; hluk se změnil v zurčení v pozadí, o němž sotva přemýšlela, zatímco se věnovala jídlu. Tehdy už kreauše začala v Quaisoiřině orga nismu očividně pracovat. Pohupovala se tam a zpátky jako v náručí nějakého neviditelného přílivu.</p>
<p>„Slyšíš mě?" zeptala se jí Jude.</p>
<p>Quaisoir si dala s odpovědí na čas. „Proč si nedáš se mnou?" řekla. „Polib mě a můžeme se o kreauši podělit. Z úst do úst. Z duše do duše."</p>
<p>„Nechci tě líbat."</p>
<p>„Proč ne? To se tak hrozně nenávidíš, že se nemůžeš milovat?" Pousmála se pro sebe, pobavená svou zvrácenou logikou. „Už ses někdy milovala se ženou?"</p>
<p>„Ne, pokud si pamatuju."</p>
<p>„Já ano. V Pevnosti. Bylo to lepší než s mužem."</p>
<p>Natáhla se k Jude a našla si její ruku s přesností vidomého.</p>
<p>„Jsi studená," řekla.</p>
<p>„Ne, to ty jsi horká," odvětila Jude, která se snažila vymanit ze sevření.</p>
<p>„Víš, jaký průvan to tady tak chladí, sestro?" řekla Quaisoir. „Z jámy pod městem, kam zapadl ten falešný Spasitel."</p>
<p>Jude se podívala dolů na mříž a otřásla se. Tam někde byli mrtví.</p>
<p>„Jsi studená jako je studená smrt," pokračovala Quaisoir. „Ledové srdce." To vše řekla zpěvavým hlasem, do rytmu svého houpání. „Ubohá sestro. Být už teď mrtvá."</p>
<p>„Víc nechci slyšet," řekla Jude. Až dosud si zachovávala rovnováhu, ale Quaisoiřiny opilecké řeči ji začaly popuzovat. „Jestli nepřestaneš," ucedila potichu, „nechám tě tady."</p>
<p>„To nedělej," odvětila Quaisoir. „Chci, abys zůstala a pomilovala se se mnou."</p>
<p>„Už jsem ti řekla..."</p>
<p>„Z úst do úst. Z duše do duše."</p>
<p>„Mluvíš pořád dokola."</p>
<p>„Tak to bylo na světě zařízeno," oznámila. „Spojení, do kola a do kola." Dala si ruku na ústa, jako by je chtěla zakrýt, s téměř čertovským veselím. „Není cesta dovnitř a není cesta ven. Tohle říká Bohyně. Když se milujeme, chodíme dokola a dokola..."</p>
<p>Zapátrala po Jude podruhé, se stejnou neomylnou nenuceností, a i podruhé Jude ucukla, poněvadž si uvědomila, že tohle opakování je součástí sestřiny egocentrické hry. Zapečetěný koloběh zrcadleného těla. Bylo to tak skutečně na světě zařízeno? Jestli ano, znělo to jako past a ona se z ní chtěla celou vůlí vyvléknout - hned tady.</p>
<p>„Nemůžu tu zůstat."</p>
<p>„Vrátíš se?" ozvala se Quaisoir.</p>
<p>„Ano, za chvilku."</p>
<p>Odpověď byla jen dalším opakováním. „Vrátíš se."</p>
<p>Tentokrát se Jude neobtěžovala odpovědět, přešla k chodbě a došla zpátky ke dveřím. Chlípnostka vytrvale čekala na druhé straně, teď zrovna spala, její obrys stínovaly první známky svítání přicházející ok nem, na jehož parapetu odpočívala. To, že začíná nový den, Jude překva pilo; měla totiž za to, že ještě zbývají celé hodiny, než Kometa otočí svou hořící hlavu. Byla zřejmě mnohem zmatenější, než myslela, čas strávený v místnosti s Quaisoir - poslechem modliteb, jídlem a hádkami - se ne počítal na minuty, ale hodiny.</p>
<p>Šla k oknu a shlédla do šedivého nádvoří. Ptáci na římse kdesi pod ní se zavrtěli a náhle vzlétli, směřujíce někam k rozjasňující se obloze, kam s sebou vzali i její pohled - nahoru ke Věži. Quaisoir se nevyjádřila o nebezpečí, které by jim hrozilo, kdyby se tam odvážily, nijak zdrženli vě. Ale navzdory jejím řečem o lásce mezi dvěma ženami, nebyla snad pořád otrokem mytologie o muži, který z ní udělal Yzordderrexskou krá lovnu, a tudíž vázána vírou, že místa, do kterých neměla přístup, by jí uškodila? Není nejpříhodnějším okamžikem k ověření té mytologie prá vě tahle chvíle, napadlo Jude, kdy začíná nový den a síla, která vyrvala Čep z kořenů a zvedla kolem něho tyhle zdi, je pryč?</p>
<p>Došla ke schodům a začala po nich stoupat. Po několika stupních se za ohybem dostala do naprosté tmy a musela pokračovat ve stoupání stejně slepá jako její sestra, kterou nechala pod sebou. Dlaně tiskla naplocho ke studené zdi. Zhruba po třiceti schodech její napřažená ruka nalezla dveře, dost těžké, takže nejdřív usoudila, že budou zamčené.</p>
<p>Jejich otevření si vyžádalo veškerou její sílu, ale její úsilí bylo odměněno. Na druhé straně vešla do chodby světlejší než schodiště, po kterém vystoupala, i když pořád ještě dostatečně temné - viděla jen asi deset kroků dopředu. Tiskla se ke zdi a dál postupovala velice obezřetně. Její cesta ji dovedla k rohu chodby. Dveře, které by jí snad kdysi zabránily v přístupu do komnaty, ležely vyrvané z pantů - rozbité a překroucené - na dlaždicové podlaze. Tady se zastavila a zaposlouchala se, jestli neobjeví něco, co by svědčilo o tom, že ten, kdo je zničil, je pořád tady. Neslyšela nic, a tak se odvážila dál - a zrak jí padl na řadu schodů, které vedly nahoru doleva. Opustila chodbu a pustila se do druhého stoupání, které rovněž vedlo do tmy, a teprve když obešla roh, sneslo se k ní naproti stříbrné světlo. Jeho zdrojem byly dveře u vrcholu schodiště, jež byly lehce pootevřené.</p>
<p>Znovu se na okamžik zarazila. Přestože neviděla žádnou zjevnou stopu moci - byl skoro úplný klid -, věděla, že síla, se kterou se přišla změřit, na ni nepochybně čeká ve svém silu na vrcholku schodů - a bylo víc než pravděpodobné, že ji vnímá. Nezavrhla ani možnost, že tohle hrobové ticho ji má ukolébat, vyslané světlo vlákat. Ale jestli ji chce tam nahoře, potom k tomu musí mít důvod. A jestli ne - jestli je stejně bez života jako kámen pod jejíma nohama - pak nemá co ztratit.</p>
<p>„Tak se podíváme, z čeho jsi," řekla nahlas - a ta výzva patřila přinejmenším tolik jí samotné jako Čepu Nespatřeného. A s těmi slovy vstoupila do dveří.</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>Ačkoli nepochybně existovaly přímější cesty do Věže s Čepem než ta, kterou šli s Nikaetomaas, Jemný se rozhodl jít cestou, kterou si trochu pamatoval, a raději nepokoušel štěstí se zkratkami, aby se nakonec v la byrintu neztratil. Rozloučil se se společností Vločky Cukrkandla, Dechmech a jejích mláďat u Brány Svaté Dvojice a začal šplhat palá cem, kontroloval směr k Věži z každého druhého okna.</p>
<p>Svítání bylo na obzoru. Ptáci vzlétali se zpěvem ze svých hnízd pod kolonádami a přelétávali nad nádvořími, lhostejní k dusivému dýmu, který nahradil dnešní ráno obvyklý mlhavý opar. Nový den se blížil a jeho tělo tolik potřebovalo spánek. Cestou od Vymazaného kraje si krátce zdříml, ale výsledek nebyl nijak zázračný. Únava mu pořád zalézala až do morku kostí a brzy ho srazí na kolena - s tím vědomím toužil skoncovat se záležitostí tohoto dne co nejrychleji. Vrátil se sem ze dvou důvodů. Prvním bylo, že musí dokončit úkol, od kterého ho odvedlo objevení Pie a jeho zranění: pronásledovat a odpravit Sartoriho. Druhým, ať už tady svého dvojníka najde nebo ne, dostat se zpátky do Pátého, v němž -jak se Sartori zmínil - hodlá založit Nový Yzordderrex. Nebude těžké se vrátit domů, tím si byl jistý, teď, když ví o svých schop nostech Maestra. Dokonce i bez mystifa, který by mu nenápadně nazna čil jak, by dokázal vyhrabat z paměti způsoby přecházení mezi dominii.</p>
<p>Ale nejdřív Sartori. Od chvíle, kdy nechal Autarchu proklouznout, sice uplynuly dva dny, ale choval naději, že ten druhý bude ve svém paláci ještě strašit. Protože koneckonců, přemístění z vlastnoručně vy tvořeného lůna, kde se každé jeho slovo měnilo v zákon a sebenepa trnější skutky byly uctívány, by bylo bolestivé. Jistě se nějakou dobu zdrží. A jestli tu má někde být, měl by ho hledat poblíž objektu moci, který z něho udělal neoddiskutovatelného pána Usmířených dominií: u Čepu.</p>
<p>Zrovna se začínal proklínat za to, že se ztratil, když vtom došel na místo, kde padlo Pie zasažené k zemi. Ihned ho poznal, stejně jako dveře o kus dál, které vedly do Věže. Na okamžik se neubránil, aby se ne-zahloubal - na místě, kde Pie držel v náručí -, ale rozhovor, který mu to místo připomnělo, nepatřil právě mezi vítané; byla to mystifova po slední slova vyřčená v bolestech, zatímco ho síla Vymazaného kraje volala k sobě.</p>
<p><emphasis>Sartori, </emphasis>řeklo Pie. <emphasis>Najdi ho... on ví...</emphasis></p>
<p>Ať byla informace, kterou Sartori vládl, jaká chtěla - a Jemný zkusmo hádal, že se jedná o pletky chystané proti Usmíření -, on, Jemný, byl připraven udělat cokoli, co bude nutné, aby tuhle informaci ze svého dvojníka vymáčkl dřív, než zasadí ránu z milosti. Tady nebylo místo pro žádný útlocit. Kdyby měl v Sartoriho těle zlámat všechny kosti, v po rovnání se zločiny, které jako Autarcha spáchal, to bude nepatrná bolest a - Jemný by takovou povinnost milerád vykonal.</p>
<p>Myšlenka na mučení a radost, jakou by z ní měl, ho od jeho meditace odvedla docela, a proto se vzdal svého hledání klidu. Potlačil zášť, rozeběhl se na konec chodby, proběhl dveřmi a zastavil se až ve Věži. I když se Kometa šplhala k poledni, jen zlomek jejího světla se prodral ke Věži, ale těch pár paprsků, kterým se přece podařilo se vplížit dovnitř, mu ukázalo prázdné chodby vpředu i vzadu. Přesto dál pokračoval opatrně; tohle bylo bludiště komnat, z nichž libovolná mohla ukrývat jeho pro tivníka. Únava způsobovala, že byl těžkopádný víc, než mu bylo milé, ale dostal se ke schodům, jež se kroutily nahoru k silu samotnému, aniž by svým klopýtáním přivolal něčí pozornost, a pustil se do jejich zdolá vání. Dveře na vrcholu se otevíraly, pamatoval si, klíčem Sartoriho palce - bude muset sám tohle kouzlo zopakovat, aby mohl vstoupit. Žádná velká výzva. Jejich prsty byly identické - do poslední rýhy.</p>
<p>Jenže nepotřeboval žádné kouzlo. Dveře zely dokořán a někdo se vevnitř pohyboval. Jemný se zarazil deset kroků od prahu a nadechl se. Bude muset zneškodnit toho druhého rychle, jestli se má vyhnout odpla tě. Jedno pneuma do pravé ruky; druhé do levé. Vylezl rychle na horní schod a vkročil do Věže.</p>
<p>Jeho protivník stál pod Čepem s rukama rozpřaženýma a natahoval se ke kameni. Byl celý schovaný ve stínu, ale Jemný postřehl specifický pohyb hlavy, když se natočil k němu, a ještě než ten druhý mohl zved nout ruce k obraně, Jemný měl ruku u úst a dech mu bouřil v krku. Sotva svou dlaň naplnil, jeho nepřítel promluvil. Nebyl to jeho hlas (jak předpokládal), nýbrž hlas ženy. Jakmile si uvědomil svůj omyl, sevřel pěst kolem pneurnatu, chtěl ho zadusit, jenže síla, kterou vypustil, se nehodlala nechat ošidit o svou kořist. Prolomila se mu skrz prsty, rozštěpená, ale o nic méně dravá. Kusy se rozletěly do prostoru, některé zavířily kolem Čepu, jiné vletěly do jeho stínu a tam vyhasly. Žena poplašeně vykřikla, ustoupila od útočníka a ucouvla k protější zdi. V tu chvíli světlo odhalilo její dokonalost. Byla to Judith; nebo přinejmenším se jí podo bala. Už jednou tuhle tvář v Yzordderrexu viděl a zmýlil se.</p>
<p>„Jemný?" řekla. „To jsi ty?"</p>
<p>Hlas měla také jako ona. Ale neslíbil nakonec Roxboroughovi, že vytvoří kopii nerozeznatelnou od originálu?</p>
<p>„To jsem já," pokračovala. „Jude."</p>
<p>Teď začínal věřit, že to je ona, neboť v poslední slabice byl ukryt daleko přesvědčivější důkaz, než mohl kdy nabídnout zrak. Nikdo z okruhu jejích obdivovatelů, až na Jemného, jí neříkal Jude. Občas Judy, dokonce Juju, ale nikdy Jude. To byla jeho zdrobnělina a pokud věděl, nikomu nedovolila, aby ji používal.</p>
<p>Teď ji zopakoval, ruka mu klesla od úst a při pohledu na úsměv šířící se po jeho obličeji se odvážila k němu, vlastně se vrátila do stínu Čepu, když jí vyšel naproti. Ten pohyb jí zachránil život. O zlomek vteřiny poté, co se odlepila od zdi, dopadl na místo, kde stála, plát skály utržený pneumatem z výšin sila. Spustil se hustý, smrtící déšť, kamenné od štěpky dopadaly bez výjimky všude. V přístřeší pod Čepem ovšem bylo bezpečno - a tam se setkali a políbili a objali, jako by byli odloučeni celý dlouhý život, a ne týdny, což v jistém smyslu byla pravda. Rachocení padajícího kamene bylo ve stínu utlumeno, třebaže jeho hřmot byl od nich vzdálený jen na metry. Když vzala jeho obličej do dlaní a promlu vila, její šeptání bylo docela dobře slyšet; zrovna tak jeho.</p>
<p>„Stýskalo se mi..." řekla. V hlase jí zazněla vřelost, po všech těch dnech mučivé úzkosti a po výčitkách, které si vyslechl. „...Dokonce se mi o tobě i zdálo..."</p>
<p>„Povídej," zašeptal. Jeho rty byly blízko jejích.</p>
<p>„Možná později," řekla a znovu ho políbila. „Mám ti toho tolik co vyprávět."</p>
<p>„Nápodobně," usmál se Jemný.</p>
<p>„Měli bychom si najít něco bezpečnějšího, než je tohle," navrhla.</p>
<p>„Tady jsme na hony vzdáleni od nebezpečí," řekl Jemný.</p>
<p>„Jistě, ale na jak dlouho?"</p>
<p>Rozsah ničení se zvětšoval, jeho prudkost začínala nesrovnatelně pře vyšovat sílu, kterou Jemný vypustil, jako by se Čep síly pneumatu chopil a znásobil ji. Možná věděl-jak by nevěděl?-, že muž, kterým byl zotro-čován, je ten tam, a pustil se do úkolu setřást ze sebe žalář, jež kolem něho Sartori vybudoval. Soudě podle velikosti úlomků dopadajících ko lem nich to dlouho nepotrvá. Byly kolosální, jejich účinek stačil k otevře ní spár v podlaze Věže - a ten pohled Jude vyděsil tolik, že vykřikla.</p>
<p>„Ach bože, Quaisoir!" zvolala.</p>
<p>„Co je s ní?"</p>
<p>„Je tam dole!" řekla Jude a dívala se upřeně na rozšklebující se zem. „Pod námi je místnost! Je v ní!"</p>
<p>„Určitě už je venku."</p>
<p>„Ne, je zfetovaná kreauší! Musíme se k ní dostat!"</p>
<p>Opustila Jemného a přeběhla k okraji jejich přístřeší, ale nestačila ani vyrazit ke dveřím, a cestu před ní vymazal nový vodopád suti a prachu. Teď už nepadaly jen kvádry Věže, jak si všiml Jemný. V kru pobití byly rovněž obrovité úlomky z Čepu. Co to dělá? Sám se likviduje, nebo svléká kůži, aby odhalil jádro? Ať tak nebo tak, jejich setrvávání ve stínu bylo každou vteřinou riskantnější. Praskliny pod jejich nohama dosahovaly už beztak šíře chodidla a stále se rozlézaly víc a víc. Kolos, jenž se nad nimi vznášel, se chvěl, jako by se měl každým okamžikem zřítit k zemi. Neměli na vybranou, museli se odvážit přes smršt skalních úlomků.</p>
<p>Přidal se k Jude, pátraje v mysli po nějakém způsobu záchrany, a vy bavil se mu Chicka Jackeen u Vymazaného kraje a jeho ruce zdvižené nad sebe, jimiž odvrátil ostatky metané bouří. Může udělat totéž? Nedal ani vteřinu na pochyby, zvedl ruce nad hlavu, jak to viděl u mnicha, a vykročil ven ze stínu Čepu. Jeden letmý pohled k nebesům potvrdil tušení, že obr svléká kůži, i rozsah jejich ohrožení. Ačkoli byl prach hustý, viděl, že kolos shazuje kamenné šupiny - kusy dost velké na to, aby rozmáčkly oba na padrť. Ale jeho obrana fungovala. Pláty se rozlomily dvě nebo tři stopy nad jeho odkrytou hlavou a drť se pak snášela kolem a na chvilku vytvořila něco jako klenbu. Nicméně pocítil řadu škubnutí v zápěstích, pažích a ramenou - a věděl, že mu chybí síla, aby nechal magickou moc působit déle než následujících pár vteřin. Jude ale mezitím pochopila, že v jeho šílenství je smysl, a vystoupila ze stínu, aby se k němu připojila pod jeho chatrný štít. Zbývalo zhruba deset dlouhých kroků od místa, kde stáli, do bezpečí ke dveřím.</p>
<p>„Veď mě," řekl jí, protože nemínil pustit oči z deště ze strachu, že by jeho koncentrace opadla a síla ztratila svou moc.</p>
<p>Jude ho objala paží kolem pasu a navigovala je oba, radila mu, kam má stoupnout, aby došlápl na čistou zem, a varovala ho pokaždé, když byla cesta hustě zasypaná a byli nuceni klopýtat přes kameny. Byl to divný úprk a Jemného obrácené ruce byly pozvolna stlačovány níž a níž, až byly těsně nad jeho hlavou, ale magická záštita vydržela až ke dveřím a oba se jimi protáhli najednou, zatímco Čep a jeho vězení svrhly dolů takové krupobití trosek, že nebylo už nic vidět.</p>
<p>Jude hned nato zmizela na zašlých schodech sbíhajících dolů. Stěny se otřásaly a byly protkány prasklinami, jak si ničení tam nahoře vybí ralo svou daň i dole, ale prošli bez šrámu jak chvějící se chodbou, tak po druhém schodišti, až do nižšího patra. Jemného vyděsil zjev a hlas Chlípnostky, která vřeštěla v chodbě jako vystrašená opice, a nechtěla ani za nic jít hledat svou paní. Jude podobný záchvat neměla. Ihned rozrazila dveře a seběhla po mírném sklonu do komnaty osvětlené lam pou, volajíc za běhu Quaisoiřino jméno, aby ji vyburcovala z otupěni. Jemný se jí držel v patách, ale zpomalily jej disharmonické zvuky, které ho přivítaly. Směs posedlého šepotu, odevzdané mumlání. Než došel do místnosti, Jude zatím zpracovala svou sestru, aby se postavila na nohy, Stropem se vinuly povážlivé spáry a dolů neustále pršel prach, ale Quaisoir vypadala, že je k nebezpečí netečná.</p>
<p>„Říkala jsem ti, že se vrátíš," prohlásila. „Nebo ne? Copak jsem neří kala, že se vrátíš zpátky? Políbíš mě? Polib mě, prosím tě, sestro."</p>
<p>„O čem to mluví?" nechápal Jemný.</p>
<p>Zvuk jeho hlasu způsobil, že žena vykřikla. Vyškubla se z Judiných rukou.</p>
<p>„Co jsi to udělala?" ječela. „Proč jsi sem přivedla <emphasis>jeho?"</emphasis></p>
<p>„Přišel, aby nám pomohl," odpověděla Jude.</p>
<p>Quaisoir si odplivla k Jemnému.</p>
<p>„Nechtě mě být!" vřeštěla. „Ty toho máš ještě málo? Ještě mi chceš vzít mou sestru! Ty skřete! To ti nedovolím! Zemřeme dřív, než na nás vztáhneš ruku!" Natáhla se po Jude a vzlykala v panické hrůze. <emphasis>„Sestro! Sestro!"</emphasis></p>
<p>„Neboj se," řekla Jude. „Je to přítel." Podívala se na Jemného. „Pověz jí něco," zaprosila ho. „Řekni jí, kdo jsi, ať odsud můžeme vypadnout."</p>
<p>„Bohužel už asi ví své," opáčil Jemný.</p>
<p>Jude měla na jazyku slovo cože?, když Quaisoiřino zděšení znovu vzkypělo.</p>
<p>„Sartori!" zavřeštěla, její zvěstování se rozletělo ozvěnou po prostoru. Je to Sartori, sestro! Sartori!"</p>
<p>Jemný zvedl ruce v předstíraném odevzdání a couvl od ženy. „Ani se tě nedotknu," slíbil. „Řekni jí to, Jude. Nechci jí ublížit!"</p>
<p>Ale Quaisoir se nedala zastavit. „Zůstaň se mnou, sestro," zvolala a chytla se Jude. „Nemůže nás zabít obě!"</p>
<p>„Tady zůstat nemůžeš," oponovala Jude.</p>
<p>„Ven nepůjdu!" trvala na svém Quaisoir. „Má tam nachystané vojáky! Rosengartena! A své mučitele!"</p>
<p>„Je to bezpečnější tam než tady," řekla Jude, vrhajíc pohled nahoru ke střeše. Objevilo se v ní několik vypouklin a jimi se dralo ven zdivo. „Musíme rychle odsud!"</p>
<p>Přesto odmítala, putovala rukou nahoru k Judine obličeji a hladila ji po tváři vlhkou dlaní: krátké, trhavé laskání.</p>
<p>„Zůstaneme tu spolu," šeptala. „Z úst do úst. Z duše do duše."</p>
<p>„To nemůžeme," řekla jí Jude - hovořila tak nevzrušeně, jak jen okolnosti dovolovaly. „Netoužím být pohřbena zaživa a ty taky ne."</p>
<p>„Jestli zemřeme, zemřeme," děla Quaisoir. „Nechci, aby na mě znovu sahal, slyšíš?"</p>
<p>„Vím. Jasně."</p>
<p><emphasis>„Už nikdy! Už nikdy!"</emphasis></p>
<p>„Nebude," konejšila ji Jude a položila svou ruku přes Quaisoiřinu, která nepřestávala hladit její tvář. Propletla své prsty se sestřinými a stiskla je. „Je pryč," konejšila ji. „Víc se k žádné z nás nepřiblíží."</p>
<p>Jemný opravdu ustoupil až na konec chodby, ale i když ho Jude nepřestávala zahánět posunky pryč, dál se už odmítl vzdálit, i kdyby jen o píď. Těch přetržených znovushledání bylo až nad hlavu, až příliš, než by riskoval, že mu zase zmizí z dohledu. „Víš určitě, že odešel?" „Určitě."</p>
<p>„Může na nás čekat venku." „Ne, sestro. Bál se o svůj život. Utekl."</p>
<p>Quaisoir se zazubila. „Bál se?" opakovala si.</p>
<p>„Byl vystrašený."</p>
<p>„Neříkala jsem ti to? Všichni jsou stejní. To je hrdinských řečí, ale v žilách mají chcanky." Začala se naprosto bezstarostně smát, prožívala radost zrovna tak intenzivně jako předtím děs. „Vrátíme se zpátky do ložnice," řekla, když výbuch polevil, „a malinko si pospíme."</p>
<p>„Co budeš chtít," kývala Jude. „Ale hlavně rychle."</p>
<p>Zatímco se Quaisoir stále ještě pochechtávala, dovolila Jude, aby ji zvedla a dopravila ke dveřím. Ušly snad půl vzdálenosti (Jemný stál stranou, aby jim umožnil průchod), když jedna z těch vypouklin ve stro pě praskla a vyvrhla dolů spršku trosek z Věže. Jemný viděl, jak Jude zasáhl a srazil jeden kamenný blok, nato se komnata zastřela téměř mazlavých prachem, který v okamžení zakryl obe sestry. Měl jen jediný orientační bod - lampu, jejíž plamen byl v té špíně právě jen tak tak viditelný -, vyrazil do mlhy, aby Jude vytáhl, ale hřmění shora už ohlá silo, že úplné zborcení Věže není daleko. Nebyl čas na ochranné magické síly, ani na to, aby mlčel. Jestli ji nenajde do několika vteřin, zavalí je to všechny. Začal do čím dál hlasitějšího burácení vykřikovat její jméno, a jen co zaslechl její odpověď, běžel po hlase na místo, kde ležela, zpola zasypaná pod hromadou sutě.</p>
<p>„Máme čas," říkal jí, když se pustil do vyhrabávání. „Máme čas. Stih neme to."</p>
<p>Sotva měla ruce volné, začala sama urychlovat své vyproštění, nad zvedla se z trosek a obemkla ruce Jemnému kolem krku. Pomalu se napřimoval a vytahoval ji na svobodu, ale zároveň s tím se spustilo jiné peklo, hlučnější než cokoli, co mu předcházelo. Tohle nebyl lomoz zkázy, ale výkřik čirého šílenství. Prach nad jejich hlavami se rozdělil a obje vila se Quaisoir, plující ve vzduchu pár centimetrů od rozpukaného stro pu. Jude zažila tuhle přeměnu už jednou - úponky z tkáně se počaly rozvinovat ze zad její sestry a nadnášet ji -, ale ne Jemný. Civěl na to zjevení s otevřenými ústy, naprosto zapomněl, že musí utéct pryč.</p>
<p>„Je <emphasis>moje!" </emphasis>zaječela Quaisoir a snášela se k nim se stejnou nevido mou, ale neomylnou přesností, kterou vlastnila v důvěrnějších chvil kách, ruce napřažené, prsty připravené zakroutit únosci krkem.</p>
<p>Ale Jude nemeškala. Stoupla si před Jemného a<emphasis> </emphasis>volala na Quaisoir. Ženin kolmý let se pozastavil, lačné ruce zůstaly trčet milimetry od sestřina zakloněného obličeje.</p>
<p>„Nepatřím ti!" křičela zpátky na Quaisoir. „Nepatřím <emphasis>nikomu! </emphasis>Slyšíš?"</p>
<p>Quaisoir zvrátila hlavu dozadu a vyrazila při tom ze sebe vzteklé zavytí- To byl její konec. Strop se zatřásl, po jejím ryku se vzdal své povinnosti - a pod vahou trosek navršených nahoře se zbortil. Ještě byl čas, věřila Jude, kdy Quaisoir mohla uniknout následkům svého výkři ku. Nakonec byla u toho, když se ta žena pohybovala jako blesk, pokud k tomu měla dost vůle. Ale ta vůle z ní vyprchala. Obrátila se tváří k vražedné hlíně a dovolila, aby se na ni déšť trosek snesl, vybízela ho neustávajícím křikem, který se nezměnil ve zděšení či prosbu, zůstal táhlým zavytím vzteku až do chvíle, kdy se kameny utrhly a zasypaly ji. Nepřestávala zkázu svolávat, ani když Jemný vzal Jude za ruku a odvlekl ji pryč. Ztratil v tom chaosu veškerý pojem o prostoru a nebýt vřeštící Chlípnostky v chodbě vzadu, nikdy by se do dveří netrefili.</p>
<p>Ale přesto se k nim dostali, vynořili se ven napůl zadušeni prachem. Smrtelný výkřik Quaisoir utichl, ale burácení za jejich zády bylo ještě mocnější a odehnalo je i ode dveří, když se zhouba rozšířila i na střechu v chodbě. Avšak stihli to. Chlípnostka přestala klečet, když se dozvě děla, že její paní je ztracena, předběhla je a hnala se chvatně do nějaké svatyně, kde může nechat zaznít svůj žalozpěv.</p>
<p>Jude s Jemným se nezastavili, dokud se neocitli venku a nad nimi nebyl žádný kámen, střecha, sklepení či klenba, které by se na ne mohly zhroutit. Stáli na nádvoří plném včel hodujících na keřích, které si tento den, ze všech dnů právě tenhle, vybraly ke kvetení. Teprve pak se znovu objali, oba při tom vzlykali nad svými vlastními smutky a vděčností, zatímco se země pod nimi otřásala hlukem zkázy, které unikli.</p>
<p><strong>3</strong></p>
<p>Země se ovšem nepřestala chvět až do chvíle, kdy byli hodně daleko od palácových hradeb a procházeli rozvalinami Yzordderrexu. Na Judin návrh se pustili rychle k Hříšníkovu domu, kde, jak vysvětlila Jemnému, existuje hojně užívaný přechod mezi Usmířenými dominii a Pátým. Tomu se nebránil. Třebaže rozhodně neprohlédl všechny Sartoriho skrý še (dokázal by to vůbec, když je palác tak rozlehlý?), už neovládal své nohy, důvtip a vůli. Jestli je ten druhý ještě v Yzordderrexu, v tomhle stavu by pro něj stejně představoval velice malou hrozbu. Hlavně Páté je zapotřebí proti němu obrnit. Páté, které zapomnělo na magii a může se tak snadno stát jeho obětí.</p>
<p>Ačkoli z ulic mnoha Kesparatů zbyla jen krvavá údolí mezi horami sutě, Jude si v krajině našla postačující počet vodítek, která ji dovedla zpátky do čtvrti, kde stál Hříšníkův dům. Neměli jistotu, pochopitelně, že bude ještě stát, po dni a noci takové pohromy, ale i kdyby se měli ke sklepu prokopat, budiž.</p>
<p>Při zhruba prvním kilometru svého pochodu mlčeli, ale potom se rozpovídali. Začalo to - pochopitelně - Jemného vysvětlením, proč ho Quaisoir, sotva uslyšela jeho hlas, považovala za svého manžela. Uvedl své líčení s výstrahou, že ho nebude přikrašlovat omluvami, poví to jed noduše, jako nějakou morbidní legendu. Načež pokračoval a řídil se přesné podle toho. Ale vyprávění přes svou jasnost obsahovalo jedno významné zkreslení. Když popisoval své setkání s Autarchou, vykreslil Jude portrét muže, s nímž sdílel pouze elementární podobnost; muže tak po uši zapadlého do špatnosti, že jeho tělo se zločiny poškodilo. Popis hlouběji nezkoumala. Představila si individuum, jehož nelidskost prosa kuje každým pórem; netvora, jehož pouhá přítomnost by vyvolala nutká ní ke zvracení.</p>
<p>Jakmile objasnil příběh svého duplikátu, začala ona doplňovat vlast ní detaily. Některé byly přebrané ze snů, jiné z narážek, které pochytila od Quaisoir; a zbylé pak od Oscara Godolphina. Jeho vstup do děje vnesl nový okruh odhalení. Začala Jemnému vyprávět o svém románku s Oscarem, což ji zase dovedlo k Dowdovi a jeho smrti; odtud ke Claře Leashové a Tabule Rase.</p>
<p>„Pěkně ti to v Londýně zavaří," řekla mu, když si pospojovala to málo, co věděla o čistkách, které zorganizovali ve jménu Roxboroughových výnosů. „Nebudou se vůbec trápit nějakými výčitkami svědomí, když tě zavraždí, jakmile se dozvědí, kdo jsi."</p>
<p>„Ať si to zkusí," řekl Jemný kategoricky. „Jsem připravený na cokoli, co na mě budou chtít svalit. Mám práci a oni mé nezastaví."</p>
<p>„Kde začneš?"</p>
<p>„V Clerkenwellu. Měl jsem ve Škálové ulici dům. Pie tvrdí, že pořád stojí. Můj život je tam, vzpomenu si na minulost. Oba ji potřebujeme dostat zpátky, Jude."</p>
<p>„Kde ji tak asi najdu já?" posteskla si nahlas.</p>
<p>„Ode mne a od Godolphina."</p>
<p>„Děkuju za nabídku, ale ráda bych nějaký nestrannější zdroj. Ztratila jsem Claru a teď i Quaisoir. Musím hledat znovu."</p>
<p>Už za řeči si vzpomněla na Celestine ležící v temnotě pod věží Tabuly Rasy.</p>
<p>„Máš někoho na mysli?" zeptal se Jemný.</p>
<p>„Možná," řekla, nehodlala se ani teď podělit o své tajemství.</p>
<p>On však ten závan vytáčky postřehl.</p>
<p>„Budu potřebovat pomoc, Jude," začal. „Doufáni, že ať se mezi námi předtím stalo cokoli - dobrého i špatného -, můžeme najít nějaký způ sob, jak spolupracovat. Prospějeme si tím oba."</p>
<p>Vstřícná póza, ale ne taková, které by byla ochotná otevřít své srdce. Řekla jen: „Snad ano," a zůstalo u toho.</p>
<p>Dál na ni nenaléhal, ale stočil hovor k méně vážným věcem.</p>
<p>„Co to bylo za sen?" zeptal se jí. Vypadala zmateně. „Říkala jsi, že se ti o mně zdálo, pamatuješ?"</p>
<p>„Aha... to," odpověděla. „To nic nebylo. Je to pryč."</p>
<p>Když došli k Hříšníkovu domu, stál neporušený, přestože z několika jiných v ulici nezbylo po raketách či požárech nic než zčernalé rumiště. Dveře byly otevřené a vnitřek vyrabovaný, tulipány a vázu na stole v jí delně nevyjímaje. Kromě těch prašivých skvrn, které tu zanechal Dowd při jejich příjezdu, nenašli ale stopy po krveprolití, takže usoudila, že Chátra se svým otcem vyvázli bez zranění. Známky horečného loupení se ovšem netkly sklepa. Tam (třebaže police, kde původně byly ikony, talismany a modly, byly jako vymetené) byl odsun veden v poklidu a systematicky. Nezbyl jediný růženec ani pozůstatky po tom, že by zloději rozbili třeba jen jediný amulet. Poslední stopa po tom, že sklep sloužil jako pokladnice, byl vsazený v podlaze: prstenec z kamenů, který se zrcadlově podobal tomu z Ústupu.</p>
<p>„Tudy jsme dorazili," vysvětlovala Jude.</p>
<p>Jemný zíral na uspořádání na podlaze.</p>
<p>„Co je to?" řekl. „Co to znamená?"</p>
<p>„Nevím. <emphasis>Záleží </emphasis>na tom? Jestli nás to dostane zpátky do Pátého..."</p>
<p>„Dál musíme být opatrní," odvětil Jemný. „Všechno je propojené. Pat ří to do jednoho systému. Dokud nepochopíme své místo v společenské hierarchii, jsme zranitelní."</p>
<p>Jeden systém; přemýšlela o této možnosti v pokoji pod Věží; Imagika jako jednotný, promyšlený model přeměny. Ale jako jsou chvíle na pře mítání, rovněž jsou i chvíle pro činy - a teď neměla pro Jemného zaní cené úvahy trpělivost.</p>
<p>„Jestli víš o nějaké jiné cestě odsud," řekla, „proč ne. Ale tohle je jediná, o které vím já. Godolphin ji využíval celé roky a nikdy mu to nic neudělalo, dokud to nezpackal Dowd."</p>
<p>Jemný si dřepl a pokládal prsty na kameny, které ohraničovaly mo zaiku.</p>
<p>„Kruhy v sobě mají takovou moc..." uvažoval.</p>
<p>„Tak jdeme tudy nebo ne?"</p>
<p>Pokrčil rameny: „Lepší cestu neznám," řekl, třebaže se stále neroz hodl. „To si jenom stoupneme dovnitř?"</p>
<p>„To je všechno."</p>
<p>Zvedl se. Opřela se rukou o jeho rameno a on ji pevně uchopil.</p>
<p>„Musíme se pořádně držet," upozornila ho. „In Ovo jsem zahlédla jen koutkem oka, ale ztratit bych se tam nechtěla."</p>
<p>„Neztratíme se," řekl a vkročil do kruhu.</p>
<p>Ona byla u něho o zlomek vteřiny později a expres už nabíral rych lost. Pevné sklepní zdi a prázdné police se rozmazávaly. Formy jejich překládaných já se jim začaly v těle pohybovat.</p>
<p>Vzrušení z přechodu probudilo v Jemném vzpomínky na cestu sem, kdy vedle něho -jako teď Jude - stálo Pie'oh'pah. Při vzpomínce pocítil bodnutí neutěšitelné ztráty. Potkal v dominiích tolik lidí, třeba Afríta Báječného a jeho matku, nebo Nikaetomaas, nebo Hurá, které už nikdy nespatří, protože jsou mrtví. Jiné, třeba Athanasia, už nepotká proto, že zločiny, které spáchal Sartori, jsou <emphasis>i jeho </emphasis>zločiny, a i když věří, že je v budoucnu napraví, nebude to stačit k jejich smazání. Bolest z těchto ztracených životů byla pochopitelně neporovnatelná s daleko větším ža lem, který ho potkal u Vymazaného kraje, ale tím se neodvažoval moc zabývat ze strachu, že by ho vyřadil z boje. Teď se tomu ale neubránil a začaly mu téct slzy, smývající pohled na Hříšníkův sklep ještě před tím, než je z něho mozaika přenesla.</p>
<p>Bylo to paradoxní, ale kdyby odjížděl sám, zoufalství by možná neťalo tak hluboko. Ale jak Pie s oblibou říkalo, v každém dramatu je vždy místo jen pro tři hráče, a žena vedle něho, jejíž piktogram mu žhnul do očí, mu neustále bude připomínat, že opustil Yzordderrex a zanechal za zády jednoho z těch tří.</p>
<p><strong>KAPITOLA SEDM</strong><strong>Á</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>Stosedmapadesát dní po zahájení poutě napříč Usmířenými dominii stanul Jemný na anglické půdě. Ačkoli zatím nebyla ani polovina červ na, jaro přišlo tento rok předčasně a období, které přichází těsně po něm, nazrávalo. Květy, jež neměly vykvést dřív než v příštím měsíci, byly už povadlé a jejich hlavičky těžkly plody; ptákům a hmyzu se dařilo bá ječně, protože druhy, které se jinak vyskytují v různých měsících, se objevily současně. Svítání letošního léta nezvěstovali jednotliví zpěváci, ale celé sbory hrdélek; během odpoledne se obloha od pobřeží k pobřeží potáhla mraky miliónů krmících se bytostí, cyklus přes odpoledne zpo malil a do soumraku se rámus změnil v hudbu tak nádhernou (nasycení i přeživší šťastlivci bez rozdílu vzdávali své díky za uplynulý den), že ukolébala dokonce i blázny do léčivého spánku. Pokud se skutečně dá Usmíření naplánovat a docílit v tak krátkém čase do slunovratu, pak Imagiku přivítá rašící země: Anglie hojných sklizní rozprostřená pod líbeznými nebesy.</p>
<p>Právě teď byla plná hudby, když Jemný kráčel zvolna z Ústupu přes strakatou trávu k okraji mlází. Sad rnu byl povědomý, přestože jeho úhledně udržované stromy se změnily v džungli a z trávníků byla step.</p>
<p>„Tohle je zřejmě Joshuův majetek?" zeptal se Jude. „Kudy se dosta neme k domu?"</p>
<p>Ukázala na divočinu zlatavé trávy. Nad vlnobitím vějířů listoví a mo týlů byla vidět střecha letního sídla.</p>
<p>„Vůbec poprvé jsem tě spatřil v tomhle domě," prozradil jí. „Pamatuju se... Joshua tě zavolal dolů... měl pro tebe důvěrnou přezdívku, kterou jsi nesnášela. Boubelka, ne? Tak něco. Jak jsem tě uviděl..."</p>
<p>„To jsem nebyla já," řekla Jude, zastavujíc tohle romantické blouzně ní. „To byla Quaisoir."</p>
<p>„I kdyby, teď jsi to ty."</p>
<p>„O tom Pochybuju. Stalo se to dávno, Jemný. Z domu zbyly rozvaliny a zůstal jen Godolphin. Historie se opakovat nebude. Já si to nepřeju. Nechci být něčí věcí."</p>
<p>Potvrdil varování v jejích slovech obřadným prohlášením.</p>
<p>„Jestli jsem se dopustil čehokoli, co ublížilo tobě, nebo někomu jiné mu," řekl, „chci to napravit. Ať už jsem to udělal proto, že jsem byl zamilovaný, nebo že jsem byl Maestro a myslel jsem si, že se na mě nevztahuje obecná mravní norma... jsem tady, abych zahojil rány. Chci Usmíření, Jude. Mezi námi. Mezi dominii. Mezi živými a mrtvými, po kud jsem toho schopen."</p>
<p>„To je po čertech vysoký cíl."</p>
<p>„Jak to vidím já, dostal jsem druhou příležitost. Většinu lidí něco podobného nepotká."</p>
<p>Jeho prostá upřímnost ji obměkčila. „Chceš se projít k domu, připo menout si staré časy?" zeptala se ho.</p>
<p>„Ne, pokud nechceš ty."</p>
<p>„Ne, díky. Prožila jsem si jeden šok z <emphasis>d</emphasis><emphasis>éjá-vu, </emphasis>když jsem umluvila Charlieho, aby mě sem odvezl." Jemný jí pochopitelně pověděl o svém setkání s Estabrookem ve stanech Nuzáků a o smrti toho muže. Nehnu lo to s ní. „Byl to starej prevít, víš," podotkla. „Musela jsem někde v hlou bi tušit, že je Godolphin, jinak bych v životě nemohla přenést přes srdce ty jeho potrhlé pitominky."</p>
<p>„Myslím, že se ke konci změnil," řekl Jemný. „Možná bys ho měla kapánek radši."</p>
<p>„Ty ses taky změnil," odtušila ve chvíli, kdy vyrazili k brance. „Známí tě zavalí otázkami, Jemný. Jako třeba: Kde jsi byl, co jsi dělal."</p>
<p>„Proč by se vůbec někdo měl dozvědět o tom, že jsem zpátky?" podivil se. „Pro nikoho z nich jsem moc neznamenal, až na Taylora, a ten je fuč."</p>
<p>„Pro Clema taky."</p>
<p>„Řekněme."</p>
<p>„Vyber si sám," pokrčila rameny. „Ale když máš tolik nepřátel, třeba budeš potřebovat i nějaké přátele."</p>
<p>„Raději bych zůstal neviditelný," řekl jí. „Tak si mě nikdo nevšimne, nepřátelé ani přátelé."</p>
<p>Jakmile se přiblížili na dohled k zídce, obloha se s téměř hrůzostraš ným kvapem změnila, chumel načechraných mraků, které pluly před pár minutami v modři, se shlukl do zamračené návěje, z které nejprve drobně mrholilo a která se o minutu později protrhla jako hráz. Liják však měl své výhody, protože spláchl z jejich šatstva, vlasů a kůže veš keré stopy yzordderrexského prachu. Když přelezli haldu prken zarost lých svlačcem okolo brány a plahočili se k rozblácené silnici vedoucí do vesnice, aby se uchýlili na poštu, mohli byste si je splést se dvěma turisty (jeden měl poněkud bizarní vkus ve výletním oblečení), kteří sešli z vy značené stezky a potřebují pomoc, aby našli cestu domů.</p>
<p> <strong>2</strong></p>
<p>Přestože ani jeden z nich neměl v kapsách žádné peníze, které by tady platily, Jude neváhala a uprosila jednoho ze dvou taxikářů, kteří se stavili na poště, aby je odvezli zpátky do Londýna. Naslibovala mu tučné spropitné na konci cesty, když to udělá. Bouře se za tu dobu, co jeli, zhoršila, ale Jemný si stáhl vzadu okénko a zíral na odvíjející se anglickou krajinu, kterou půl roku neviděl. Blaženě dovolil dešti, aby ho znovu celého promáčel. Na Jude mezitím zbylo, aby si protrpěla řidičův monolog. Měl něco s patrem či co, protože každé třetí slovo vyslovoval v podstatě nesrozumitelně, ale téma jeho klábosení bylo víc než zřejmé. Byl to názor všech pozorovatelů počasí, jaké znal (a to byli lidičky, co žili z půdy a měli své fígle k předpovídání záplavy a sucha, o jakých si meteorolog se svými domněnkami může nechat jen zdát), a země prý se řítí do katastrofického léta, tvrdil.</p>
<p>„Buďto se uvaříme, nebo utopíme," řekl a zavěštil tak pro léto celé měsíce monzunových dešťů a horkých vln.</p>
<p>Takových hovorů se už něco naposlouchala; počasím jsou Angličani posedlí. Ale jelikož přicestovali z rozbořenin Yzordderrexu, kde nad hlavou žhnulo oko Komety a vzduch páchl smrtí, mladíkovo ledabyle apoka lyptické tlachání ji zneklidňovalo. Jako by si přál, aby se nějaká pohro ma přelila přes jeho malý svět, a nechápal ani na okamžik, co to opravdu znamená.</p>
<p>Sotva ho unavilo předpovídat zmar, začal ji zpovídat, odkud se svým přítelem jede, kam měli namířeno, když je zastihla bouřka. Neviděla žádný důvod, proč by mu neřekla, že byli na Pozemku, tudíž tak učinila. Svou odpovědí docílila toho, čeho hraný nezájem nedosáhl za celou třičtvrtěhodinu: zmlkl. Zpražil ji v zrcátku zlověstným pohledem a nato zapnul rádio, dokazuje, když nic jiného, že stín Godolphinovy rodiny dokáže umlčet dokonce i předvídače pohrom. Dojeli k periferii Londýna bez dalšího hovoru. Mladík prolomil ticho pouze ve chvíli, kdy potřeboval udat směr.</p>
<p>„Chceš vysadit u ateliéru?" zeptala se Jemného.</p>
<p>Nespěchal s odpovědí, ale když se ozval, odpověď zněla, že tedy tam. Jude dala řidiči instrukce a pak se znovu zadívala na Jemného. Pořád ještě civěl z okna, déšť tečkoval jeho čelo a líce jako pot, kapičky mu visely z nosu, brady a řas. V koutcích úst se mu zavlnil ten nejnepa trnější z úsměvů. Když ho tak přistihla, málem zalitovala, že na Po zemku zavrhla nabídku k přátelskému sblížení. Tenhle obličej, přes všechno, co mysl za ním spáchala, byl obličejem, který se jí zjevil, když snila v Quaisoiřině posteli; snový milenec, jehož vysněná pohlazení z ní loudila výkřiky tak hlasité, že je zaslechla sestra o dva pokoje dál. Jistě nikdy z nich nebudou milenci, kteří se sobě dvořili v tom úžasném domě dvě staletí předtím. Ale jejich společná minulost je v určitém směru poznamenala- v jakém, to musí ještě objevit- a třeba, až učiní veškeré tyhle objevy, naleznou způsob, jak proměnit v realitu to, o čem se jí zdálo v Quaisoiřině posteli.</p>
<p>Hromobití je ve městě předstihlo, zbavilo se svého náboje a táhlo jinam, takže než dorazili k periferii, nad hlavou našli čistě modré nebe slibující teplý večer. Ulice byly samozřejmě ucpané auty, zbývající tři kilometry jim trvaly skoro stejně dlouho jako předešlých třicet. Než zastavili u Jemného ateliéru, jejich řidič, zvyklý na klidné silnice v blíz kosti Pozemku, se vyléčil z veškerého nadšení nad tímhle podnikem a několikrát prolomil ticho, zanadával na dopravu a varoval své pasa žéry, že za své potíže bude požadovat dost značnou náhradu.</p>
<p>Jude vystoupila z auta společně s Jemným a na schodišti k ateliéru - mimo doslech řidičových uší - se ho optala, zda má v bytě dost peněz, aby rnuži zaplatili. Sama si raději vezme odtud jiný taxík, než by měla snášet jeho společnost o minutu déle. Jemný odvětil, že jestli má v pra covně nějakou hotovost, docela určitě to nebude stačit.</p>
<p>„Takže to vypadá, že se ho nezbavím," povzdychla si Jude. „No, žádný vrásky. Chceš, abych šla s tebou nahoru? Máš klíč?"</p>
<p>„V přízemí někdo bude," odvětil. „Mají náhradní."</p>
<p>„A to bude asi všechno." Přesně tak směšné bylo loučení po tom všem, co se předtím seběhlo. „Zavolám ti, až se oba vyspíme."</p>
<p>„Telefon patrně odpojili."</p>
<p>„Tak mi zavoláš z budky. Nebudu u Oscara. Budu doma."</p>
<p>Konverzace by možná v té chvíli skončila, nebýt jeho odpovědi.</p>
<p>„Kvůli mně se mu nevyhýbej," řekl.</p>
<p>„Co tím myslíš?"</p>
<p>„Jen že máš své milostné románky..." poznamenal.</p>
<p>„No a? Ty máš svoje?"</p>
<p>„Ne tak docela."</p>
<p>„A <emphasis>co </emphasis>tedy?"</p>
<p>„Totiž, ne docela milostné románky." Potřásl hlavou. „Nevadí. Pro mluvíme si o tom někdy jindy."</p>
<p>„Ne," řekla Jude a chytla ho za paži, když se pokoušel od ní odvrátit. „Promluvíme si o tom teď hned."</p>
<p>Jemný si lehce povzdechl. „Podívej, na tom nesejde."</p>
<p>„Když na tom nesejde, tak mi to řekni."</p>
<p>Na okamžik zaváhal. Potom řekl: „Oženil jsem se."</p>
<p>„Vážně?" podívala se s předstíranou lehkostí. „A kdo je ta šťastná? Snad ne to děcko, o kterém jsme mluvili?"</p>
<p>„Hurá? Bůh chraň."</p>
<p>Na zlomek vteřiny se odmlčel a hluboce se zachmuřil.</p>
<p>„No tak?" povzbudila ho. „Ven s tím."</p>
<p>„Vzal jsem si Pie'oh'pah."</p>
<p>Nedřív měla chuť se zasmát - ta představa byla absurdní -, ale ještě než jí zvuk mohl uniknout ze rtů, všimla si stínu na jeho obličeji a smích přemohl prudký odpor. Tohle nebyl vtip. Vzal si toho zabijáka; bez-pohlavní potvoru, která byla nástrojem každičké touhy svého milence. Když Oscar ten druh popisoval, nepoznamenala snad sama, že to je Jemného vidina ráje?</p>
<p>„Pěkné tajemství," prohlásila.</p>
<p>„Dřív nebo později bych ti o tom stejně řekl."</p>
<p>V té chvíli popustila trochu uzdu svému smíchu. Byl tichý a trpký.</p>
<p>„Tam jsi mě skoro přesvědčil, že mezi námi něco je."</p>
<p>„To proto, že bylo," odvětil. „Protože vždycky bude."</p>
<p>„Proč by ti na tom mělo teď záležet?"</p>
<p>„Musím se alespoň držet toho, čím jsem byl. O čem jsem snil."</p>
<p>„A o čem jsi snil?"</p>
<p>„Že my tři..." Zmlkl, nadechl se. Potom: „...že my tři budeme moct být nějak spolu." Nedíval se na ni, ale na prázdnou zem mezi nimi, kde si přál vidět svého mystifa. „Naučil by se tě milovat..." řekl.</p>
<p>„Tohle nechci slyšet," vyštěkla.</p>
<p>„Byl by vším, po čem bys toužila. <emphasis>Čímkoli."</emphasis></p>
<p>„Přestaň," zarazila ho. „Tak <emphasis>přestaň."</emphasis></p>
<p>Pokrčil rameny. „To je v pořádku," kývl. „Pie je mrtvé. A jdeme si každý vlastní cestou. To byl jen takovej přiblblej sen. Myslel jsem, že ho budeš chtít znát, to je všechno."</p>
<p>„Od tebe nechci nic," odpověděla chladně. „Do budoucna si můžeš ty svoje perverze nechat pro sebe!"</p>
<p>Už dávno předtím jeho ruku pustila a nechala ho couvat ke schodům. Ale neměl se k odchodu. Prostě tam stál a díval se na ni, mžoural jako ožrala, který se snaží připojit jednu myšlenku ke druhé. To ona ustou pila, kroutila při tom hlavou, otočila se k němu zády a přeběhla po chod níku pokrytém loužemi k autu. Sotva seděla uvnitř a dveře se zabouch ly, řekla řidiči, ať jede, a auto se odpíchlo od obrubníku.</p>
<p>Ze schodu Jemný pozoroval roh, u kterého auto odbočilo. Jakmile vozidlo zmizelo z očí, jako by z jeho rtů mela vyjít ještě nějaká smířlivá slova, která budou zaváta k ní a přivolají ji zpět. Ale došly mu argu menty. Navzdory tomu, že se vrátil jako Usmiřitel, mu bylo jasné, že právě otevřel ránu, na niž nemá žádnou hojivou mast, alespoň než se vyspí a obnoví své síly.</p>
<p> <strong>3</strong></p>
<p>Pětačtyřicet minut poté, co se rozloučila s Jemným na jeho domov ním prahu, otevírala Jude dokořán okna svého bytu, aby vpustila do vnitř pozdní odpolední slunce a čerstvý vzduch. Cesta z ateliéru uběhla, aniž by si vůbec uvědomovala to, jak je Jemného prozrazením šokovaná. Ženatý! Ta vidina byla absurdní, až na to, že se nějak nemohla přinutit být pobavená. Uplynula sice spousta týdnů od chvíle, kdy v tomhle bytě žila (všechny rostliny až na ty nejodolnější zahynuly a kromě toho za pomněla, jak fungují kávovar a zámky na oknech), ale stále to bylo místo, kde se cítila doma, a než do sebe obrátila dvakrát po sobě hrnek kávy, osprchovala se a převlékla se do čistých šatů, dominium, ze které ho odešla ani ne před pár hodinami, mizelo někde v pozadí. V přítom nosti tolika známých věcí a vůní se podivuhodnost Yzordderrexu neje vila jako jeho přednost, ale naopak slabina. Bez vyzvání její mysl sama od sebe nakreslila čáru mezi místem, které opustila, a tím, v němž se teď nacházela, pevnou jako hranice mezi věcí vysněnou a věcí živou. Žádný div, že si Oscar z cest nahoru do svého pokoje s poklady udělal takový rituál, pomyslela si, a důvěrně se svou sbírkou rozmlouval. Byl to způsob, jak lpět na vjemu, který byl trvale obklíčen všedností.</p>
<p>Několik dávek kávy v krevním oběhu - a únava, kterou cítila na zpáteční cestě do města, vyprchala, a tak se rozhodla využít večer k návštěvě Oscarova domu. Od svého návratu mu volala dokonce něko likrát, ale to, Že nikdo telefon nezvedal, nebyl (tolik věděla) důkaz o jeho nepřítomnosti - ta povinnost připadala dřív na Dowda - a navíc ne jednou mluvil o své hrůze z přístrojů. V ráji, řekl kdysi, užívají obyčejní požehnaní telegramy a svatí mají mluvící holubice; všechny telefony jsou hluboko pod tím. Vyšla z bytu kolem sedmé, chytla si taxíka a rozjela se do Regenťs Parku. Našla dům bezpečně uzamčený, v jediném okně nezůstala štěrbina, což v takovém vlídném večeru prostě znamenalo, že doma nikdo není. Pouze aby se ujistila, obešla dům zezadu a nakoukla dovnitř. Při pohledu na ni tři papoušci, které Oscar choval v zadním pokoji, vzlétli poplašeně z bidýlek. Vůbec se neusadili, ale bez přestání skřehotali v panickém zděšení, zatímco si zastínila oči dlaněmi a rozhlížela se po vnitřku, jestli mají misky s krmením a s vodou plné. I když jejich bidýlka byla moc daleko od okna, aby viděla pořádně, stupeň jejich rozčilení postačil, aby se začala bát nejhoršího. Zmocnilo se jí neblahé tušení, že Oscar jim nečechral peří už delší dobu. Kde ale potom je? Na Pozemku, leží mrtev ve vysoké trávě? Jestli tuší správně, bylo by pošetilé vracet se tam teď a hledat ho, když do tmy zbývá nanejvýš hodinka. Kromě toho, když zalovila v paměti k poslednímu pohledu na něj, byla si - s určitou rezervou - jistá tím, že ho viděla, jak se zvedl ze země, viděla jeho siluetu ve dveřích. Byl silný, i navzdory své otylosti. Nemohla uvěřit tomu, že by byl mrtvý. Daleko pravděpodobnější bylo, že se ukryl; schovával se před Tabulou Rasou. S tou myšlenkou se vrátila k přednímu vchodu a načmárala anonymní vzkaz se sdělením, že je živá a zdravá, a šoupla ho do schránky na dopisy. On pozná, od koho je. Kdo jiný by napsal, že ji expres dovezl domů v pořádku a zdravou?</p>
<p>Něco málo po půl jedenácté se chystala do postele, když zaslechla, jak kdosi z ulice volá její jméno. Šla na balkon, podívala se ven a zjistila, že dole na chodníku stojí Clem a huláká, seč mu síly stačí. Nemluvili spolu už řadu měsíců a její radost při pohledu na něho byla maličko zkalená pocitem viny za to, že ho zanedbávala. Ale z úlevy v jeho hlase, sotva se objevila, a zápalu jeho objetí poznala, že nepřišel proto, aby z ní ždímal omluvy. Potřebuje jí říct něco strašlivě důležitého, začal, ale než prozradí co (bude si myslet, že je blázen, upozornil ji), potřebuje se napít. Může mu donést brandy? Mohla a také to udělala. Nerozpakoval se a hltavě ji vypil, načež řekl:</p>
<p>„Kde je Jemný?"</p>
<p>Ta otázka, navíc vyřčená tak chtivě, ji zastihla nepřipravenou, zmítala se v nejistotě. Jemný chtěl být neviditelný a jakkoli na něho zuřila, cítila se vázána respektovat jeho přání. Ale Clem to potřeboval hrozně</p>
<p>nutně vědět.</p>
<p>„Byl pryč, viď? Klein mi povídal, že se snažil volat, ale odstřihli mu telefon. Potom napsal Jemnému dopis a nikdy nedostal odpověď..."</p>
<p>„Jo," řekla Jude. „Podle všeho byl pryč."</p>
<p>„Ale zrovna se vrátil."</p>
<p>„Vážně?" odvětila, každým okamžikem překvapená čím dál víc. „Tře ba toho víš víc než já."</p>
<p>„Já ne," opáčil a doléval si další brandy. „Taylor."</p>
<p>„Taylor? Jak to myslíš?"</p>
<p>Clem do sebe obrátil likér. „Určitě řekneš, že jsem se zbláznil, ale</p>
<p>vyslechni mě, ano?"</p>
<p>„Poslouchám."</p>
<p>„Nenimral jsem se v sentimentu pro jeho ztrátu. Nedřepěl jsem doma a nepročítal jeho milostný dopisy a neposlouchal jsem písničky, na který jsme spolu tancovali. Snažil jsem se chodit ven a být pro změnu uži tečný. Ale jeho pokoj jsem nechal tak, jak byl. Nedokázal jsem se přimět k tomu, abych protřídil jeho oblečení, dokonce jsem ani nesvlékl postel. Pořád jsem to odkládal. A čím déle mi to trvalo, tím nemožnější se to zdálo. Potom dnes večer, vrátil jsem se akorát po osmý, slyším někoho povídat." Celé Clemovo tělo, až na rty, jako by tou vzpomínkou zmrzlo. „Myslel jsem si, že jsem nechal puštěný rádio, ale ne, ne, došlo mi, že to přichází shora, z jeho ložnice. Byl to <emphasis>on, </emphasis>Judy, a mluvil jasně jako den, volal mě nahoru, jako to dělával dřív. Tak jsem se bál, že jsem málem utekl. Blbý, co? Modlil jsem se tam a modlil za nějaký projev toho, že je v božích rukách, a sotva se mi ho dostalo, prakticky jsem se podělal. Řeknu ti, vylezl jsem do poloviny schodiště a při tom jsem doufal, že mě přestane volat. A na chvilku i přestal a já jsem se skoro přesvědčil, že jsem si to všechno vymyslel. Jenže vzápětí začal znova. Nic melodramatickýho. Jen se snažil, abych se nebál a šel nahoru. No... nakonec</p>
<p>jsem to udělal."</p>
<p>Oči se mu plnily slzami, ale v hlase neslyšela smutek. „Měl ten pokoj rád k večeru. Zalije ho slunce. Takhle to bylo přesně dneska večer; hoto vá záplava slunce. A byl tam, v tom světle. Neviděl jsem ho, ale věděl jsem, že je těsně u mě, protože to tvrdil. Řekl mi, že vypadám dobře. Potom řekl: Dnes je radostný den, Cleme. Jemný se vrátil a zná odpo vědi."</p>
<p>„Jaké odpovědi?" zeptala se Jude.</p>
<p>„Na to jsem se ho zeptal. Řekl jsem: Jaký odpovědi, Taylore? Ale znáš Taye, když je šťastný. Vysiluje jako dítě." Clem hovořil s úsměvem a jeho pohled byl upřený kamsi na výjev, který si pamatoval z dobrých časů. „Byl tak nabitý tím, že se Jemný vrátil, že jsem z něho víc ne dostal." Clem vzhlédl k Jude. „Světlo se ztrácelo," pokračoval, „a myslím, že on chtěl jít s ním. Říkal, že naší povinností je pomoct Jemnému. Proto se mi dneska takhle zjevil. Nebylo to snadný, říkal. Ale jednoduchý to nemá ani anděl strážnej. A já řekl: Proč jen jeden? Jeden anděl, když jsme dva? A on na to řekl: protože <emphasis>my jsme </emphasis>jeden, Cleme, ty a já. Vždyc ky jsme byli a vždycky budeme. Tohle jsou přesně jeho slova, namou duši. Potom odešel. A víš, o čem jsem pořád přemýšlel?"</p>
<p>„O čem?"</p>
<p>„Přál jsem si, abych tak nečekal na těch schodech a nemarnil čas, zatímco bych mohl být s ním." Clem postavil sklenku, vytáhl z kapsy kapesník a vysmrkal se. „To je všechno," zakončil.</p>
<p>„Myslím, že toho je dost."</p>
<p>„Vím, co si myslíš," řekl s nejistým zasmáním. „Myslíš si: chudák Clem. Nevytruchlil se, tak má halucinace."</p>
<p>„Ne," pronesla velice tiše. „Myslím si: Jemný netuší, jaké má štěstí, že má anděly, jako jste vy dva."</p>
<p>„Ty mi prostě radši přizvukuješ."</p>
<p>„To ne," řekla. „Věřím do posledního slova všemu, cos mi teď řekl, že se stalo."</p>
<p>„Věříš?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>Znovu smích: „Proč?"</p>
<p>„Protože Jemný se vrátil dneska, Cleme, a já jsem byla jediná, kdo</p>
<p>to věděl."</p>
<p>Odešel deset minut nato, viditelně spokojený s vědomím, že i pokud se zbláznil, v okruhu jeho známých existuje přinejmenším ještě jeden šílenec, na kterého se může obrátit, když se bude chtít o blouznění podě lit. Jude mu řekla tolik, kolik v tom okamžiku byla schopná, což bylo velice málo, ale slíbila, že se za Clema spojí s Jemným a poví mu o Tay-lorově zjevení. Clem se netvářil nijak nadšeně, že před ním tají své</p>
<p>úvahy.</p>
<p>„Víš daleko víc, než jsi mi řekla, žejo?" odhadovala.</p>
<p>„Ano," připustila. „Ale třeba ti brzy budu moct říct daleko víc."</p>
<p>„Je Jemný v nebezpečí?" zeptal se Clem. „To mi snad můžeš aspoň prozradit."</p>
<p>„To jsme my všichni," přikývla. „Ty. Já. Jemný. Taylor." „Taylor je mrtvý," řekl Clem. „Je ve světle. Jemu nic neublíží." „Snad máš pravdu," pronesla ponuře. „Ale prosím tě, Cleme, jestli tě znovu vyhledá..." „Určitě." „Tak mu hned řekni, Že nikdo není v bezpečí. Jen proto, že je Jemný zpátky - zpátky doma -, neznamená, že jsou potíže zažehnány. Vlastně teprve začínají."</p>
<p>„Tay tvrdí, Že se stane něco velkolepého. Takhle přesně to řekl. Velkolepého."</p>
<p>„Možná ano. Ale taky se toho dá spousta zkazit. A jestli se něco zvrtne..."</p>
<p>Odmlčela se, hlava se jí zaplnila vzpomínkami na In Ovo a rozvaliny Yzordderrexu.</p>
<p>„No, až se na to budeš cítit, můžeš mi o tom říct," usmál se Clem, „budeme připraveni si tě poslechnout. Oba dva." Podíval se na hodinky. „Měl bych se pakovat. Mám zpoždění."</p>
<p>„Večírek."</p>
<p>„Ne, pracuju pro útulek pro bezdomovce. Trávíme venku většinu nocí a snažíme se zahnat děti z ulice. Město je jich plný." Doprovodila ho ke dveřím, ale ještě než odešel, řekl: „Pamatuješ si na náš pohanský večírek o Vánocích?" Zazubila se. „Jasně. To byla dost dobrá slezina."</p>
<p>Tay ji měl jako dělo, i když už všichni odešli. Dolehlo na něho, že většinu z nich už neuvidí. Potom samozřejmě uprostřed noci zvracel, takže jsme zůstalí spolu vzhůru a povídali jsme si, ani neviní o čem, o všem možném. A on mi pověděl, jak strašně moc Jemného vždycky miloval. Že Jemný je hádanka jeho života. Zdálo se mu o něm, říkal, že mluvil cizími řečmi."</p>
<p>„Mně to řekl taky," přisvědčila Jude.</p>
<p>„Potom zčistajasna prohlásil, že bych měl dát Betlémek zpátky a cho dit na Půlnoční mše, tak jako jsme vždycky chodili, a na to jsem mu řekl: Myslel jsem, že jsme se domluvili, že to nemá moc velký význam. A víš, co mi odpověděl? Řekl: světlo je světlo, ať to pojmenuješ jak chceš, a je lepší si ho představovat, že vychází z tváře někoho, koho znáš." Clem se usmál. „Myslel jsem, že mluví o Kristu. Ale teď... teď si nejsem tak jistý."</p>
<p>Pevně ho objala, přitiskla rty na jeho uzardělé tváře. I když věřila tomu, že je částečně pravda to, co jí řekl, nedokázala se přinutit přiklonit se k jeho myšlence. Už jen proto, že ví, že tatáž tvář, kterou si Tay představoval jako tvář navrátivšího se slunce, je i tváří temnoty, která je záhy možná pohltí všechny.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA OSMÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>Ačkoli byla postel, do níž Jemný tu noc padl, zatuchlá a polštář pod hlavou vlhký, nemohl spát tvrději, i kdyby byl kolébán v náručí samotné Matičky Země. Když se probudil (za patnáct hodin), stalo se tak do krásného rána a ten bezesný spánek mu vlil novou sílu do těla. Neměl plyn, elektřinu, ba ani horkou vodu, takže byl nucen se osprchovat a oholit ve studené, což byl otužovací a zároveň krvavý počinek. Když skončil, postupně beze spěchu zhodnotil stav ateliéru. Za jeho nepří tomnosti nezůstal tak úplně netknutý. Dovnitř se někdy vkradla buď nějaká jeho dávná přítelkyně, nebo nějaký hodně zvláštní zloděj - nechal dvě okna pootevřená, takže přístup do bytu nečinil žádné potíže - a ten vetřelec ukradl oblečení a drobnou veteš. Uběhlo ale hodně vody od chví-le, kdy tu stál naposledy, tudíž si nedokázal vzpomenout, co přesně chybí. Nějaké dopisy a pohledy z krbové římsy; pár fotografií (třebaže se nerad takhle nechával fotografovat, teď už ví proč); a pár kousků šperků (zlatý řetízek, dva prsteny, krucifix). Krádež ho moc netrápila. Nikdy se neoddával sentimentu, ani nekřečkoval. Předměty byly pro něho něco jako časopisy s lesklými obálkami, sloužily den, vzápětí puto valy do koše.</p>
<p>Další a daleko nechutnější známky své přítomnosti objevil v kou pelně, kam si dal před odjezdem oschnout své šaty - vyrostl na nich zelený povlak, a v ledničce, jejíž přihrádky byly obsypané něčím, co vy padalo jako zakuklené zarzi páchnoucí rozkladem. Než se vůbec mohl pustit do uklízení, musel mít v domě proud, a dostat ho si vyžádá kus diplomacie. V minulosti mu plyn, telefon a elektřinu odpojili několikrát, když mu v mizerných časech (v obdobích mezi paděláním a ženskými, které ho vydržovaly) došly finance. Ale když nebylo zbytí a chtěl dosáhnout toho, aby ho zase připojili, stával se mistrem ve sladkých řečičkách. A to bude, co naplat, jeho priorita pro nadcházející hodiny.</p>
<p>Oblékl se do svého nejzachovalejšího oblečení a sešel ze schodů, aby se ukázal ctihodné, ovšem potrhlé paní Erskinové, která obývala byt v přízemí. To ona ho včera vpustila dovnitř s poznámkou, že vypadá, jako by ho málem ukopali k smrti, a na to on odpověděl, že se cítí do puntíku tak. Nevyptávala se na jeho nepřítomnost, což ho nepřekva povalo, protože jeho pobyty v ateliéru byly odjakživa sporadické, ale přece jen se ho zeptala, jestli tentokrát zůstane déle. Řekl, že snad ano, a ji to těšilo, protože během těchhle letních dní se lidé dočista zbláznili a od smrti pana Erskina se občas bála. Uvařila mu čaj a on se mezitím dovolil, jestli může použít její telefon, a obvolával služby, o které přišel. Ukázalo se, Že to bude otravná fuška. Vyšel ze cviku v okouzlování žen, s nimiž mluvil a které pak pro něho všechno vyřídily. Místo slovního pingpongu s lichotkami se mu dostalo porce ledového salátu oficiálnosti a nadřazenosti. Má nezaplacené účty, bylo mu řečeno, a jeho dodávky nebudou obnoveny, dokud nepřijde platba. Snědl nějaké tousty, které udělala paní Erskinová, vypil několik šálků čaje, potom zašel do sute rénu a tam nechal vzkaz pro domovníka, že je teď zas ve své rezidenci a jestli by mohl požádat o znovuzapojení přívodu teplé vody.</p>
<p>Potom vysel znovu nahoru do ateliéru a dveře za sebou zavřel na petlici. Jeden rozhovor za den je až až, rozhodl se. V oknech spustil žaluzie a zapálil dvě svíčky. Začaly čadit, jen co se jejich zaprášené knoty rozhořely, ale jejich světlo bylo vlídnější nežli nasupený pohled dne a v tom osvětlení se začal probírat závějí pošty, která se nashro máždila za dveřmi. Samozřejmě z valné části Šlo o účty tištěné v čím dál zlostnějších barvách; nemohly chybět ani reklamní letáčky. Našel pohříchu málo osobních dopisů, ale mezi nimi byly dva, které ho přinu tily k zamyšlení. Oba byly od Vanessy, jejíž rada, aby si podřezal krk, našla v Athanasiově prokletí ve Vymazaném kraji znepokojivou ozvěnu.</p>
<p>Tady mu zas psala, že se jí stýská a že neuplyne den, aby na něho nemyslela. Druhý milostný dopis byl ještě mnohem přímočařejší. Chtěla ho zpátky. Jestli si chce laškovat s jinými ženami, naučí se to přijímat. To se jí ani neozve? Život je příliš krátký, než aby si ho ztěžovali záští, z obou stran.</p>
<p>Její prosby ho docela rozveselily - ještě víc pak ale dopis od Kleina načmáraný červeným inkoustem na růžovém papíře. Ze stránky, kterou Jemný prolétl, se zvedaly Chesterovy lehce přihřáté tóny.</p>
<p><emphasis>Drahý Parchantíku, </emphasis>psal Klein. <emphasis>Čí srdce lámeš a kde? Davy opuště ných žen momentálně pláčou na mém klíně a úpěnlivě mě prosí, abych ti prominul tvé prohřešky a přivinul tě zpátky na hruď rodiny. Je mezi nimi i rozkošná Vanessa. Propánajána, vrať se domů a zachraň mě od pohnutek ji svádět. Mé genitálie vlhnou pro tebe.</emphasis></p>
<p>Takže Vanessa šla za Kleinem; čiré zoufalství. I když se setkala s Chesterem pouze jednou, pokud si vzpomínal dobře, od té doby ho zapřísáhle a neskrývaně nenáviděla. Jemný si všechny tři dopisy scho val, přestože nikterak nehodlal na jejich výzvy reagovat. Dychtil jen po jediném splynutí, totiž s domem v Clerkenwellu. Nedokázal se ale po prat s myšlenkou, že by si troufl ven za denního světla. Ulice budou nevítaně jasné a rušné. Počká do setmění, kdy se bude moci pohybovat městem jako ten neviditelný, jehož osud si předurčil. Pod ostatními dopi sy škrtl zápalkou a díval se, jak hoří. Potom se vrátil do postele a pro spal celé odpoledne, aby byl připravený na noční výlet.</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>Počkal si, až se na zasmušilé modré obloze objeví první hvězdy, a te prve potom roztáhl žaluzie. Ulice venku byla klidná, ale protože neměl peníze na taxík, bylo mu jasné, že se bude mačkat mezi stovkami lidí, než dojede do Clerkenwellu. Za pěkného večera, jako je tenhle, bude Edgware Road zaplněná a v metru se budou mačkat davy. Jeho největší naděje, že třeba dojde ke svému cíli nezpozorován, stála a padala s tím, jak se obleče. Pokud možno všedně, a tak si dal práci a prošmejdil své zašpiněné šatstvo, hledaje nějaké, které by ho proměnilo co nejvíc v neviditelného. Sotva byl se svým úborem spokojený, vyšel ven a došel k Marble Arch, kde nastoupil do podzemní dráhy. Na Chancery Lane to bylo jen pět stanic, čímž se dostane až k samé hranici Clerkenwellu, ale už po dvou musel vystoupit, protože začal lapat po dechu a potit se jako klaustrofob. Proklínaje tuhle svou novou slabost, seděl ve stanici půl hodiny, zatímco kolem projely další vlaky, nebyl schopný se donutit k nástupu. Taková ironie! Tohle má být on, někdejší cestovatel po imagických divočinách, a teď nedokáže ujet pár kilometrů metrem, aniž by zpanikařil. Cekal, až jeho třas pomine a přijede méně napěchovaná sou prava. Potom nastoupil a sedl si těsně ke dveřím s hlavou v dlaních a tak setrval, dokud jízda neskončila.</p>
<p>Než vystoupil v Chancery Lane, nebe potemnělo, a když vyšel z met ra, postál několik minut na High Holborn s hlavou zakloněnou a vstře bával pohled na oblohu. Teprve když jeho nohy opustil třas, vykročil do Gray´s Inn Road, prošel jí a zamířil ke čtvrti, kde je Škálová ulice. Skoro všechny nemovitosti na hlavní tepně byly dávno přebudovány ke komerčnímu využití, ale za barikádou zhasnutých domů s kancelářemi byla síť ulic a náměstí, jež ušla, snad díky svému neblahému renomé, zásahu plánovačů. Mnoho ulic bylo úzkých a křivolakých, lampy nesví tily, chyběly popisné tabulky, jako by byly ulice po celé generace přehlí ženy. Ale on nepotřeboval cedule ani světla; jeho nohy měly tuhle cestu prošlápnutou. Postupně procházel Shiverick Square se zarostlým parčí kem, a Flaxen Street, a Almoth. A Sterne. A v jejich středu, uzavřený v anonymitě, se objevil jeho cíl.</p>
<p>Viděl roh Škálové ulice už na dvacet metrů dopředu a zvolnil, aby se potěšil okamžikem opětovného shledání. Čekalo ho tam nepočítaně vzpo mínek, mystif byl jednou z nich. Ale ne všechny budou tak sladké; ani tak vítané. Bude je muset požívat opatrně, jako stolovník s choulostivým žaludkem, který usedá ke štědré tabuli. Střídmost bude to pravé. Jakmi le pocítí sytost, se vším přestane a vrátí se do ateliéru, aby strávil to, co zjistil; dá si na čas, aby ho vzpomínky posílily. Teprve pak se vrátí pro druhou nápovědu. Procedura nějaký čas potrvá, to docela určitě, a čas je prvořadý. Ale zrovna tak jeho duševní zdraví. K čemu by byl jako Usmiřitel, kdyby se zadávil minulostí?</p>
<p>S hlučně bušícím srdcem došel k rohu, a když odbočil, konečně spat řil posvátnou ulici. Třeba se během let zapomnění těmito tišinami toulal zcela nevědomky a obraz před sebou již v minulosti viděl. Ale pochy boval o tom. Spíš je pravděpodobné, že jeho oči viděly Škálovou ulici poprvé po dvou staletích. Sotva se změnila, byla chráněna před městský mi plánovači a jejich hordami se sbíječkami kouzelnými formulemi, o je jichž původcích stále ještě kolovaly povídačky. Stromy vysázené podél chodníku byly obsypané neupravovaným listovím, ale vůně mízy byla pronikavá, také proto, že ulici chránilo před výfukovými plyny z Holborn a Gray's Inn bludiště menších uliček. Šlo pouze o jeho fantazii, nebo byl ten strom před číslem dvacet osm kupodivu výjimečně svěží, dobře žive ný; možná prosakováním magie pod schody Maestrova domu?</p>
<p>Vykročil k nim, ke stromu a stupínkům, a vzpomínky se počaly na vracet v plné síle. Za zády zaslechl dětský zpěv, zpěv, který ho tolik trýznil, když mu Autarcha prozradil, kdo je. <emphasis>Sartori, </emphasis>řekl, a tenhle popě vek bez kouzla, zpívaný pisklavými hlásky, se dostavil vzápětí za jmé nem. Proto ho nesnášel. Jeho melodie byla prostinká; text - samý ne smysl. Ale teď si rozpomněl, jak ho slyšel poprvé, když kráčel právě po tomhle chodníku a děti šly jako procesí po protějším břehu, a jak ho blažilo, že jeho sláva se donesla až k dětem, které se nikdy nenaučí číst ani psát, ani se s největší pravděpodobností nedožijí puberty. Celý Lon dýn věděl, co je zač, a jemu se jeho popularita zamlouvala. Mluví se o něm u dvora, říkal mu Roxborough, a v brzké době by měl očekávat pozvání. Lidé, kteří se sotva otřeli o jeho rukáv, rozhlašovali, že se s ním důvěrně znají.</p>
<p>Ale byli pořád tací, díky bohu, kdo si udržovali bystrý odstup, a jedna taková duše bydlela, vzpomínal si, v domě naproti: nymfa zvaná Allegra, která ráda sedávala u svého toaletního stolku u okna s živůtkem zčásti rozšněrovaným, přitom věděla dobře, že má v Maestrovi odnaproti obdi vovatele. Měla malinkého psíka s kudrnatými chlupy a někdy slýchával večer její pisklavý hlas, kterým přivolávala šťastné zvíře na svůj klín, kde ho nechala se schoulit. Jedno odpoledne, pár kroků od místa, kde v této chvíli stál, potkal na procházce venku dívku s matkou a psíkovi se hodně věnoval, snášel jeho olizování, jen kvůli vůni dívčina pohlaví v jeho srsti. Co se stalo s tímhle dítětem? Zemřela jako panna, nebo zestárla a ztloustla s myšlenkou na muže, který byl jejím nejvroucněj ším obdivovatelem?</p>
<p>Podíval se nahoru do okna, kde Allegra sedávala. Nesvítilo v něm žádné světlo. Dům, podobně jako všechny další, byl potemnělý. S po vzdechem stočil pohled k číslu dvacet osm, přešel ulici a došel ke dveřím. Byly pochopitelně zamčené, ale jedno z dolejších oken bylo rozbité a ni kdo ho zatím nespravil. Prostrčil skrz vytlučenou tabulku ruku a odem kl si, načež vytáhl okno nahoru a sám se protáhl dovnitř. Pomalu, napo mínal se; jdi pomalu. Drž to pod kontrolou.</p>
<p>Vlezl do tmy, ale s touhle eventualitou počítal a přinesl si svíčku a zápalky. Plamen zpočátku nepravidelně blikal a pokoj se pohupoval, jako by doprovázel jeho nerozhodnost, ale postupně sílil a Jemný pocítil vzrušení, o němž nepředpokládal, že by vzedmulo - po příkladu světla - pýchu. Svého času byl tento jeho dům místem plným skvělých osob ností a velkolepých cílů, kde byly zakázány veškeré frázovité debaty. Kdo chtěl tlachat o politice nebo jen tak blábolit, šel do Coffee House; když o obchodě, šel na burzu. Tady se mluvilo jen o zázracích. Jen o po vznesení ducha. A ano, i o lásce, pokud se k zázračnosti vztahovala (což se stávalo, a často) a někdy také o pouštění žilou. Ale nikdy o prozaic kých, nikdy o triviálních věcech. V tomto místě byl nejvítanějším ten člověk, který donesl nejpodivnější příběh. Každá přemrštěnost byla osla vována, pokud vyvolávala vize, a každá vize tu byla podrobena rozboru kvůli vodítkům, která obsahovala, co se týká povahy Věčnosti.</p>
<p>Zvedl svíčku, a drže ji vysoko, pustil se dál do domu. Pokoje - bylo jich hodně - byly nepěkně zchátralé, parkety oslabené hnilobou a červy mu pod nohama vrzaly, stěny pomalovala vlhkost mapami kontinentů. Ale současnost na něho nedoléhala příliš dlouho. Než stanul před úpa tím schodiště, paměť rozžala svíčky všude a jejich osvětlení se rozlilo dveřmi do jídelny a linulo se z pokojů nahoře. Bylo to štědré světlo, oblékalo holé zdi, pokládalo bohaté koberce pod nohy a umisťovalo lehký nábytek na jejich hustém vlasu. Třebaže zdejší diskutující aspirovali na čistého ducha, nepříčila se jim potěcha těla. Kdo by býval hádal, vida z ulice skromnou fasádu domu, že interiér bude tak vytříbeně vybaven nábytkem a okrášlen? Při pohledu na zjevení těchto skvostů zaslechl hlasy těch, kdo si v tomto přepychu libovali. Nejprve smích; halasnou při na vrcholu schodiště. Zatím rozmlouvající neviděl - snad proto, že jeho mysl, kterou nabádal k obezřetnosti, tu záplavu zadržovala -, ale dokázal určit jména obou, ačkoli byli mimo zorné pole. Jedním byl Horace Tyrwhitt, druhým Isaac Ábelové. A smích? Ten patřil Joshuovi Godol-phinovi, samozřejmě. Smál se jako ďábel, hrdelně.</p>
<p>„No tak vyjděte," vyzval Jemný vzpomínky. „Klidně mi ukažte tváře."</p>
<p>A sotva domluvil, byli tu. Tyrwhitt stál na schodech, naparáděný a přehnaně napudrovaný jako vždy, držel se v bezpečné vzdálenosti od Abeloveho pro případ, že by straka, kterou choval, vzlétla.</p>
<p>„To je smůla," hudroval Tyrwhitt. „Ptáci v domě znamenají smůlu!"</p>
<p>„Štěstí je pro rybáře a hazardní hráče," opáčil Abelove.</p>
<p>„Někdy hodně brzy z tebe vypadne promluva hodná zapamatování," odvětil Tyrwhitt. ,A honem vynes tu potvoru ven, než jí zakroutím krkem." Obrátil se k Jemnému. „Pověz mu něco, Sartori."</p>
<p>Jemný byl šokován tím, jak se do něho oči vzpomínky doslova za bodly.</p>
<p>„Ta neškodí," přistihl se Jemný, že odpovídá. „Je to jedna z božích bytostí."</p>
<p>Načež pták zatřepetal křídly a vzlétl z Abeloveho paže a vyprázdnil při tom svá střívka na mužovu paruku a obličej, což vyvolalo u Tyrwhitta hýkavý smích. „Rozhodně to neotírej," radil Abelovemu, zatímco straka odtřepetala jinam. „To přináší štěstí."</p>
<p>Halas jeho smíchu přivolal z jídelny Joshuu Godolphina, jako ob vykle nadutého.</p>
<p>„O co se přete?"</p>
<p>Abelové se hlučně hnal za ptákem, ale toho jeho tleskání a volání jen ještě víc poplašilo. Rozčileně poletoval dokola v chodbě a v panické hrů ze krákal.</p>
<p>„Kruci, otevři ty dveře!" řekl Godolphin. „Pusť tu mrchu ven!"</p>
<p>„A zkazit švandu?" řekl Tyrwhitt.</p>
<p>„Pokud ráčíte ztišit své hlasy," řekl Abelové, „usadí se."</p>
<p>„Proč jsi ji sem nosil?" chtěl vědět Joshua.</p>
<p>„Seděla na schodech," odvětil Abelove. „Myslel jsem, že je zraněná."</p>
<p>„Mně se zdá docela jako rybička," prohlásil Godolphin a otočil tvář, ruměnou po brandy, k Jemnému. „Maestro," řekl, skláněje mírně hlavu, „bohužel jsme zahájili večeři bez vás. Pojďte dál. A nechtě tyhle ptačí mozky jejich hloupostem."</p>
<p>Jemný se vydal přes místnost, když vtom se za jeho zády ozval náraz, on se obrátil a spatřil ptáka padajícího k zemi pod jedno z oken, do jehož skla nalétl. Abelové skoro neslyšně zasténal a Tyrwhittův smích utichl.</p>
<p>„Tady to máš!" řekl. „Zabil jsi ji!"</p>
<p>„Já ne!" bránil se Abelové.</p>
<p>„Chceš ji vzkřísit?" zašeptal Joshua Jemnému spikleneckým tónem.</p>
<p>„Se zlomeným krkem a křídly?" pozastavil se Jemný. „To by nebylo moc laskavé."</p>
<p>„Ale zábavné," odvětil Godolphin a v opuchlých očích mu šibalsky zahrálo.</p>
<p>„To bych neřekl," zamračil se Jemný a viděl, jak jeho nechuť smazává pobavení z Joshuovy tváře. Malinko se mě bojí, napadlo Jemného; síla ve mně ho znervózňuje.</p>
<p>Joshua zapadl do jídelny a Jemný už už chtěl jít za ním, překročit práh, jenže tentokrát k němu přistoupil nějaký mladík - nanejvýš osm náctiletý, s nepohlednou, podlouhlou tváří a andělskými kudrlinami.</p>
<p>„Maestro?" řekl.</p>
<p>Na rozdíl od Joshuy a ostatních se Jemnému jeho rysy zdály pově domější. Snad byl v jeho vlažném, přimhouřeném zírání a drobných, skoro zženštilých ústech nádech modernosti. Inteligentně, pravdu řeče no, moc nevyhlížel, ale jeho slova, když na ně došlo, byla dobře formu lovaná, navzdory chlapcově nervozitě. Vůbec si netroufal se na Sartoriho podívat, ale s víčky sklopenými k zemi prosil o Maestrovu pozornost.</p>
<p>„Tak jsem přemýšlel, pane, jestli jste třeba zvážil tu záležitost, o níž jsme hovořili?"</p>
<p>Jemný měl na jazyku „Kterou?", jenže místo toho odvětil (jeho rozum se mezitím zmocnil vzpomínky, sotva byla slova vyřčena):</p>
<p>„Vím, jak jsi nedočkavý, Lucie."</p>
<p>Lucius Cobbitt, tak se ten chlapec jmenoval. V sedmnácti už znal nazpaměť všechny formule, nebo alespoň jejich teze. Ctižádostivý a zběhlý v politice, přijal Tyrwhittovo patronství (pro jaké služby, to věděla jen jeho postel, ale šlo jistě o hrdelní poklesek) a zajistil si tak místo v domě jako sluha. Ale chtěl víc a stěží uběhl večer, aniž by se zdvořile nevtíral Maestrovi s upejpavými pohledy a prosbami.</p>
<p>„Jsem víc než nedočkavý, pane," řekl. „Prostudoval jsem všechny rituály. Z toho, co jsem četl ve Flutových <emphasis>V</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>zích, </emphasis>jsem zmapoval In Ovo. To jsou jen začátky, ale rovněž jsem vyhotovil opisy všech známých piktogramů a znám je nazpaměť."</p>
<p>Měl v sobě i trošku umělce, mimo jiné; další, co měli společné, kromě ctižádostivosti a pochybené morálky.</p>
<p>„Mohu vám být nápomocen, Maestro," říkal. „Budete tu noc potře bovat někoho vedle sebe."</p>
<p>„Tvá kázeň je příkladná, Lucie, ale Usmíření je zapeklitá záležitost. Nemohu za tebe převzít zodpovědnost..."</p>
<p>„Vezmu to na sebe já, pane."</p>
<p>„Kromě toho už asistenta mám."</p>
<p>Chlapcova tvář ochabla. „Jistě?" řekl.</p>
<p>„Samozřejmě. Pie'oh'pah."</p>
<p>„Vy mu svěříte svůj život?"</p>
<p>„Proč bych neměl?"</p>
<p>„Inu, protože... protože není dokonce ani člověk."</p>
<p>„Proto mu věřím, Lucie," řekl Jemný. „Mrzí mě, že tě zklamu..."</p>
<p>„Mohl bych se aspoň <emphasis>dívat, </emphasis>pane? Nebudu se plést, přísahám, přísa hám. Všichni ostatní tam budou."</p>
<p>To ovsem byla pravda. Jak se noc Usmíření blížila, obecenstvo se víc a víc rozrůstalo. Jeho patroni, kteří nejprve složili velice vážně slib o za chování tajemství, nyní vycítili triumf a porušovali svou diskrétnost. Ztišenými a často zahanbenými hlasy se přiznávali, že pozvali přítele či příbuzného, aby mohl být svědkem rituálů, a kdo je on, účinkující, aby zakazoval svým pokladníkům chvíli slávy? Třebaže jim nikdy neslevil, když se podobně vyznávali, tolik mu to nevadilo. Sytil se obdivem. A až se dokončí Usmíření, čím více jazyků tam bude, aby roznesly, že byly u toho, a svatořečily vykonavatele, tím lépe.</p>
<p>„Moc prosím, pane," říkal Lucius. „Budu navždy vaším dlužníkem."</p>
<p>Jemný přikývl a pocuchal mladíkovi zrzavé vlasy. „Smíš přihlížet," odpověděl.</p>
<p>Z chlapcových očí vyhrkly slzy, popadl Jemného za ruku a přitiskl k ní rty. „Jsem ten nejšťastnější muž v Anglii," zvolal. „Děkuji, pane, děkuji."</p>
<p>Když utišil chlapcovy přehnané výlevy, zanechal ho Jemný u schodů a vkročil do jídelny. Zároveň přemítal, zda všechny tyto rozhovory do sebe ve skutečnosti přesně v tomto pořadí zapadaly, nebo zda jeho pa měť vybírá útržky z různých nocí a dní a splétaje dohromady tak, aby se zdály být beze švů. Pokud je pravdou to poslední - a tušil, že je -, pak měl zřejmě v těchto scénách hledat vodítka k záhadám, jež bylo třeba ještě odkrýt, a měl by si vzpomenout na každičkou drobnost. Ale to bylo náročné. Byl tu zároveň jako Jemný i jako Sartori, tedy jako svědek i herec. Bylo obtížné okamžiky prožívat, když je rovněž pozo roval, a o to těžší bylo se pídit po spojitosti jejich významů, když se jejich povrch tak parádně blyštěl a když on tu byl tím nejtřpytivějším šperkem. Jak si ho zidealizovali!! Stal se v jejich středu skoro bůžkem, každé jeho krknutí a pšouknutí bylo kvitováno jako přednáška, jeho kosmologická tvrzení - na kterých si tak zakládal - byla vítána s úctou a vděčností, dokonce i těmi vlivnými.</p>
<p>Tři z oněch vlivných ho očekávali nyní v jídelně, sesedli se u jednoho konce stolu prostřeného pro čtyři, ovšem prohýbajícího se pod takovou hojností jídla, že by nasytil celou ulici na týden. Joshua byl jedním z té trojice, pochopitelně. Zbylými dvěma byli Roxborough a jeho dávný druh Oliver McGann, který teď (byl značně podroušený, jako ostatně pokaždé) zachovával mlčení. Své asketické rysy, jimž dominovala dlouhá skoba nosu, většinou zpola skrýval v dlaních. Nemohl svá vlastní ústa vystát, pomyslel si Jemný, protože prozrazovala jeho jádro, které (navzdory jeho nesmírné zámožnosti a aspiracím v metafyzice) zůstávalo stále nevrle, úzkostlivě lakotné a mrzoutské.</p>
<p>„Náboženství je pro věrné," mínil hlasitě McGann. „Odříkají si své modlitby, jejich modlitby nedojdou odpovědi a jejich víra se přesto upev ňuje. Zatímco magie..." Zarazil se a spočinul opileckým pohledem na Maestrovi stojícím ve dveřích. „Ach! Tady máme toho pravého! Toho <emphasis>pravého! </emphasis>Povězte mu, Sartori! Povězte mu, co je magie."</p>
<p>Roxborough udělal z prstů pyramidu a její špička končila u kořene nosu.</p>
<p>„Ano, Maestro," přidal se. „Povězte nám to."</p>
<p>„Bude mi ctí," odvětil Jemný a zároveň sáhl po sklence vína, kterou mu nalil McGann, a svlažil si drobet hrdlo, než sdělí hluboké myšlenky dnešního večera.</p>
<p>„Magie je tím prvním a posledním náboženstvím světa," prohlásil. „Má v moci učinit nás jednotnými. Otevřít nám oči, vidět dominia a vrá tit nás sobě samým."</p>
<p>„To zní velice vznešeně," řekl Roxborough unyle. „Ale co to znamená?''</p>
<p>„To je přece zjevné, co je tím míněno," rýpl si McGann.</p>
<p>„Mně ale ne."</p>
<p>„To znamená, že se rodíme rozděleni, Roxboroughu," odvětil Maestro. „Ale prahneme po jednotě."</p>
<p>„Skutečně? To že chceme?"</p>
<p>„Pevně věřím, že ano."</p>
<p>„A pročpak bychom se měli pokoušet o jednotu se sebou samými?" nadhodil Roxborough. „To mi řekněte. Býval bych měl za to, že jsme si jedinými nakloněnými dušemi, které bezpečně máme."</p>
<p>V jeho tónu byla slyšet povýšenost nadzvedávající člověku mandle, ale Maestro si těchto příjemností užil už v minulosti a měl své odpovědi pečlivě zváženy.</p>
<p>„Všechno, co nejsme my, je také naše," řekl. Přistoupil ke stolu a postavil na něj sklenku, mžouraje skrz čadící plameny svíček do Roxboroughových smolně černých očí. „Jsme spojeni se vším, co bylo, je a bude," pokračoval. „Od jednoho konce Imagiky ke druhému. Od nejmenšího mola tančícího nad tímhle plamenem až po samotného Boha."</p>
<p>Nabral dech a poskytl Roxboroughovi čas na protiargument. Ale ne dočkal se žádného.</p>
<p>„Při naší smrti nebudeme zmenšeni," rozváděl. „Nabudeme objemu; až do velikosti Tvorstva."</p>
<p>„Ano..." šeptal McGann, slovo vyšlo dlouze a hlasitě zpod jeho zubů stisknutých v krvelačném úsměvu.</p>
<p>„Magie je naším prostředkem k tomuto odhalení," řekl Maestro, „zatímco přebýváme ve své tělesné schránce."</p>
<p>„A podle vašeho názoru nám je tohle Odhalení <emphasis>dáno?" </emphasis>odvětil Roxbo rough. „Nebo ho krademe?"</p>
<p>„Jsme zrozeni k tomu, abychom se dozvěděli tolik, kolik jen jsme <emphasis>schopni </emphasis>se dozvědět."</p>
<p>„Jsme zrozeni, abychom ve svém těle trpěli," řekl Roxborough.</p>
<p>„Vy třeba trpíte, já ne."</p>
<p>Téhle replice se dosyta zařehtal McGann.</p>
<p>„Tělo není trest," pokračoval Maestro. „Je tu pro potěšení. Ale také označuje místo, kde končíme a kde počíná zbytek Tvorstva. Nebo tak tomu alespoň věříme. Je to naše iluze, pochopitelně."</p>
<p>„To je dobré..." řekl Godolphin, „...pěkné."</p>
<p>„Takže se pleteme do božího díla, je to tak?" chtěl vědět Roxborough.</p>
<p>„Rozleželo se vám to v hlavě?"</p>
<p>„Spíš slehlo, nebo zplihlo," ozval se McGann.</p>
<p>Roxborough věnoval muži po svém boku hořký pohled.</p>
<p>„My jsme snad přísahali, Že nebudeme pochybovat?" odsekl. „Nemys lím. Proč bych měl být kárán jen proto, že pokládám jednoduchou otázku?"</p>
<p>„Omlouvám se," řekl McGann. „Povězte to pánovi, Maestro. Konáme boží dílo, není to tak?"</p>
<p>„Chce Bůh, abychom byli víc než jsme?" prohodil Jemný. „Samo zřejmě. Chce Bůh, abychom milovali, což je právě ona touha se sjednotit a stát se celkem? Samozřejmě. Chtělo by, abychom byli v Jeho věčné blaženosti na věky věkův? Ano, chtělo."</p>
<p>„Vždycky říkáte Ono," odtušil McGann. „Proč?"</p>
<p>„Tvorstvo a jeho stvořitel jsou jedno a totéž. Mám pravdu?"</p>
<p>„Pravda."</p>
<p>„A Tvorstvo je zrovna tak plné žen jako mužů. Mýlím se?"</p>
<p>„Ne, máte pravdu."</p>
<p>„Na mou věru, vzdávám díky za tuto skutečnost ve dne v noci," řekl Jemný a mrkl po očku při řeči na Godolphina. „Mimo postel i na ní."</p>
<p>Joshua se zasmál tím svým pekelnickým chechotem.</p>
<p>„Tudíž Božstvo je jak mužské, tak ženské. Pro ulehčení - Ono."</p>
<p>„Bravurně řečeno!" ozval se Joshua. „Nikdy mě neunaví poslouchat vás mluvit, Sartori. Mé myšlenky se zakalují, ale po kraťoučkém po slechu vás jsou jako jarní vody, přímo od pramene!"</p>
<p>„Doufám, že ne zas přehnaně čisté," řekl Maestro. „Nechceme přece, aby naše Usmíření pokazil nějaký puritán."</p>
<p>„Na to mě už dost znáš," řekl Joshua a zkřížil pohled s Jemného očima.</p>
<p>Teď už měl Jemný důkaz o oprávněnosti svého podezření, že tato setkání (ačkoli zapamatovaná v jediném plynoucím toku) se neudala v časové souslednosti, nýbrž že se jednalo o střípky, které jeho mysl splétala dohromady v pořadí, jak je pokoje, jimiž procházel, vyvolávaly. McGann a Roxborough se u stolu rozplynuli a s nimi i většina světla ze svící a sbírka karaf, sklenic a jídla, které osvětlovaly. Teď tu zůstal jen Joshua a on sám a dům. Všichni spali, až na tyto dva spiklence.</p>
<p>„Chtěl bych být s tebou, až budeš provádět své dílo," říkal Joshua. V tomto okamžiku nebylo po smíchu ani stopy. Vyhlížel uštvaně a nervózně. „Je mi velmi drahá, Sartori. Kdyby se jí mělo něco stát, zbláz ním se."</p>
<p>„Bude naprosto v bezpečí," řekl Maestro a posadil se ke stolu.</p>
<p>Rozložili před sebe mapu Imagiky se jmény Maestrů a jejich asistentů pro každé dominium vyznačenými vedle jejich působišť. Přelétl je očima a zjistil, že jednoho nebo dva zná. Byl tu Čmelík Syrový, jako zástupce muže jménem Uter Pižmo; Scopique tady byl taky, vyznačený jako asistent asistenta Heratae Kladivjoka, který byl pravděpodobně vzdáleným příbuzným jiného Kladivjoka, s nímž se Jemný a Pie setkali ve Vanaephu. Jména ze dvou minulostí se křížila na této mapě. „Posloucháte mě?" ozval se Joshua.</p>
<p>„Řekl jsem vám, že bude v naprostém bezpečí," přišla Maestrova od pověď. „Dílo je choulostivé, ale není nebezpečné."</p>
<p>„Tak mi dovolte být o toho," řekl Godolphin a lomil prosebně rukama. „Budu vaším asistentem místo toho hloupého mystifa."</p>
<p>„Ani Pie'oh'pah jsem neřekl, k čemu se chystáme. To je naše věc, jen naše. Jen přiveďte Judith zítra večer sem a já se postarám o ostatní."</p>
<p>„Je tak zranitelná."</p>
<p>„Mně se zdá dost sebejistá," odtušil Maestro. „Velmi vznětlivá."</p>
<p>Godolphínův ustrašený výraz se proměnil v ledově chladný. „Nechtě toho, Sartori," řekl. „Nestačí, že jsem měl včera celý den na krku Roxborougha, který mi omílá, že vám nevěří? Ještě musím snášet také vaši aroganci?"</p>
<p>„Roxborough ničemu nerozumí."</p>
<p>„Říká, že jste posedlý ženami, takže tomuhle přinejmenším rozumí. Šmírujete nějakou dívku přes ulici, jak tvrdí..."</p>
<p>„A co když ano?"</p>
<p>„Jak se můžete odevzdat Usmíření, když se tak rozptylujete?"</p>
<p>„Chcete mi rozmluvit Judith?"</p>
<p>„Myslel jsem, že náboženstvím je pro vás jen magie."</p>
<p>„Ona zrovna tak."</p>
<p>„Kázeň, posvátné tajemství."</p>
<p>„To je ona také." Zasmál se. „Když jsem ji uviděl poprvé, bylo to jako mé první rozhlédnutí se v jiném světě. Věděl jsem, že dám v sázku svůj život, abych se jí dostal pod kůži. Když jsem s ní, cítím se znovu jako adept přikrádající se k zázraku, krok za krokem. Ostýchavý, rozrušený..."</p>
<p>„Dost!"</p>
<p>„Opravdu? Nechcete vědět, proč tak strašně moc chci být v ní?"</p>
<p>Godolphin si ho rozhořčeně změřil od hlavy k patě. „Ani ne," řekl. „Ale zase... když mi to nepovíte, jen se tím budu..."</p>
<p>„Protože za krátký čas zapomenu, kdo jsem. Vše titěrné a intimní ze mě vyjde. Má ctižádost. Má minulost. Všechno. Budu rozložený. A tehdy budu božství nejblíž."</p>
<p>„Kupodivu pokaždé dokážete stočit všechno zpátky na tohle. Dokonce i svůj chtíč."</p>
<p>„Všechno Jedno jest."</p>
<p>„Nelíbí se mi vaše řeči o Jediném," řekl Godolphin. „Jste jako Roxborough s těmi jeho okřídlenými rčeními! <emphasis>V jednoduchosti je síla </emphasis>a tak dále..."</p>
<p>„To není totéž - a vy to víte. Přece ženy jsou tam, kde všechno začíná, a já se rád - jak bych to řekl? <emphasis>-</emphasis><emphasis> </emphasis>dotýkám zdroje tak často, jak je to možné." „Vy se totiž považujete za dokonalého," řekl Godolphin. „Proč tak zatrpkle? Před týdnem jste visel na každém mém slově." „Nelíbí se mi, co děláme," opáčil Godolphin. „Chci Judith pro sebe." „Budete ji mít. A stejně tak i já. A to je právě vrchol dokonalosti." „Nebude mezi nimi Žádný rozdíl?"</p>
<p>„Žádný. Budou totožné. Do poslední pihy. Do poslední řasy." „Tak proč musím mít kopii já?"</p>
<p>„Na tohle odpověď znáte. Protože originál miluje mne, ne vás."</p>
<p>„Neměl jsem nikdy dopustit, abyste na ni pohlédl."</p>
<p>„Nemohl jste nás udržet od sebe. Netvařte se tak zoufale. Udělám vám Judith, která bude viset na vás a vašich synech, dokud jméno Godolphinů nezmizí z povrchu zemského. Co je na tom špatného?"</p>
<p>Když položil tuhle otázku, všechny svíčky až na jedinou zhasly a mi nulost spolu s nimi. Ocitl se zčistajasna v prázdném domě, někde blízko houkala policejní siréna. Vstoupil znovu do chodby, zatímco auto se řítilo Škálovou ulicí a jeho modré světlo pulzovalo v oknech. O pár vteřin poz ději za ním dorazilo s houkáním další. I když rámus sirén utichal, až nakonec ztratil, záblesky nikoli. Rozjasnily se však od modré k bílé a ztratily svou pravidelnost. V jejich záři uviděl dům ještě jednou navrí ceny do časů jeho slávy. Už to ovšem nebylo místo rozprav a smíchu Shora i zdola se ozývalo vzlykání a v každém rohu se krčil zvířecí puch strachu. Nad střechou zaburácelo zahřmění, ale nespustil se žádný déšť který by utěšil jeho vztek.</p>
<p>Nechci tady být, došlo mu. Vzpomínky ho pobavily. Líbila se mu jeho role ve vývoji událostí. Ale tahle tma byla docela jiná věc. Byla plná smrti a jemu se od ní chtělo utéct.</p>
<p>Znovu sjel k zemi blesk, strašlivě rozlícený. V jeho světle uviděl Lucia Cobbitta, stojícího v půli schodiště a tisknoucího se k zábradlí, jako by měl jinak padnout, kdyby tomu tak nebylo. Kousl se do jazyka nebo do rtu a krev mu stékala čůrkem z úst a brady, lepkavá, jak se smísila se slinami. Když Jemný vylezl do schodů, ucítil výkaly. Chlapec si nadělal do kalhot. Když uviděl Jemného, zvedl oči.</p>
<p>„Jak to, že se to nepovedlo, Maestro?" vzlykal. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Jak to?" </emphasis>Jemný se roztřásl, jelikož otázka vnesla do jeho hlavy záplavu obrazů, mnohem strašnějších nežli jiné scény, kterých se stal svědkem ve Vymazaném kraji. Nezdar Usmíření přišel znenadání a katastrofálně a Maestrové zastupující pět dominií se nechali nachytat v tak citlivé době, uprostřed díla, že byli špatně připraveni na obranu. Duše všech pěti se povznesly z jejich kruhů v Imagice, a nesouce obdoby svých svě tů, setkaly se v Ana, zóně nedotknutelnosti, která se každé druhé století utvořila v samém srdci In Ova. Tam se - po velice krátkou dobu - daly konat zázraky, zatímco se Maestrové (v bezpečí před obyvateli In Ova, ale osvobozeni a posíleni svou nemateriální podstatou) zbavovali svých podob a nechali na géniu Ana, aby dokončil splynutí dominií. Byla to riskantní doba, ale blížili se téměř k završení, když se náhle rozbil kruh, ve kterém seděla fyzická schránka Maestra Sartoriho (jeho kameny ochraňovaly okolní svět před tokem, který proudil do In Ova). Ze všech potenciálních míst neúspěchu při obřadu bylo tohle nejnepravděpodobnější; bylo to, jako by transsubstanciace ztroskotala jen proto, že nebylo dost soli k chlebu. Ale co naplat, ztroskotala, a jakmile se škvíra provalila, nedala se ucpat, dokud se těla Maestrů nevrátila do svých těl - ani neodříkali potřebná zaříkadla. V tomto mezidobí získali hladoví nájemníci z In Ova volný přístup do Pátého. Nejen do Pátého, ale i do těl Maestrů samotných, dmoucích se pýchou, kteří ve zmatku Ana opustili, čímž navedli dravce z In Ova na stopu ke svým tělům.</p>
<p>Sartoriho život by bezpochyby propadl spolu se všemi ostatními, nebýt zásahu Pie'oh'pah. Jakmile se kruh porušil, mystifa na Godolphinův příkaz násilně vyvedli z Ústupu za to, že si neodpustil věštecké poplašné poznámky a za to, že vyrušoval obecenstvo. Těmi, kdo jej měli vyvést, byli Abelove a Lucius Cobbitt, ale ani jeden z nich nemel sílu mystifa udržet. Vytrhl se jim, přeletěl napříč Ústupem a vrhl se do kruhu, kde jeho pána mohla celá sešlost vidět jen jako světelnou záři. Pie se pod Sartoriho vedením učilo dobře. Znalo obranu před tokem síly, která se nacházela v kruhu, a vytáhlo Maestra přímo z čelistí blížících se Oviatů.</p>
<p>Jenže zbytek shromáždění, váhající mezi varovným ječením mystifa a Roxboroughovými pokusy zachovat status quo, pořád ještě postával na místě ve zmatku, i když se už začali objevovat Oviaté.</p>
<p>Bytosti nemeškaly. Jednu chvíli byl Ústup mostem k transcendentnu. V následující jatkami. Maestro, otupený svým náhlým pádem ze slávy, z onoho masakru viděl pouze útržky, ale ty se mu vpálily do očí a Jemný si na ně nyní vzpomněl do nejmenších podrobností. Ábelové zmítající se na zemi v hrůze, když Oviat veliký a sveřepý jako býk, ale podobající se nějaké sotva narozené věci, otevřel svou bezzubou tlamu a vcucl ho do sebe čelistmi s jazyky dlouhými jako biče; McGann, jehož připravilo kluzké, tmavé zvíře, které se při běhu vlnilo, o ruku, se odvalil stranou (krev stříkala jako nachová fontána), zatímco se ta potvora počala zabýval čerstvějším masem; Flores - chudák Flores, který den předtím dorazil do Škálové ulice s dopisem od Casanovy - byl chycen dvěma bestiemi, jejichž lebky byly ploché jako rýče a jejichž průhledná kůže dala Sartorimu nahlédnout na muka jejich oběti ve chvíli, kdy jeho hlava klouzala hrdlem jedné bestie a jeho nohy zároveň polykala druhá.</p>
<p>Ale hlavně na smrt Roxboroughovy sestry vzpomínal Jemný s ryzím děsem, také proto, že Roxborough se všemožně snažil zabránit jí v příchodu a dokonce se pokořil před Maestrem a prosil ho, aby si s ní promluvil a přemluvil ji, aby se držela stranou. Hovořil s ní, ale mazané zvrátil své varování ve svádění - doslova a do písmene - a ona se přišla podívat na Usmíření přinejmenším stejně kvůli očím muže, který se jí dvořil svými varováními, jako pro obřad samotný. Zaplatila tu nejhrůznější cenu. Strhla se o ni pranice, jaká se rozpoutává mezi hladovými vlky o kost, ona vřískala modlitbu za vysvobození, zatímco z ní trojicí Oviatů tahala střeva a hrabala se jí v otevřené lebce. Než Maestro vyřkl (za pomoci Pie'oh'pah) patřičná zaklínadla, aby jimi zahnal bytosti zpátky do kruhu, umírala skrčená svými vlastními střevy a mrskala sebou jako ryba zpola obrácená naruby háčkem.</p>
<p>Teprve později se Maestro doslechl o zvěrstvech, která se udála ve zbylých kruzích. Bylo to stejné jako to, k čemu došlo v Pátém: Oviaté se zjevili uprostřed nevinných; následovala krvavá lázeň, která skončili až když je asistenti Maestrů zahnali zpět. S výjimkou Sartoriho všichni Maestrové zahynuli.</p>
<p>„Bylo by lepší, kdybych zemřel jako ostatní," řekl Luciovi.</p>
<p>Chlapec se ho snažil přesvědčit o opaku, ale slzy ho přemohly. Ozval se další hlas zdola; zhrublý žalem, ale pevný.</p>
<p>„Sartori! Sartori!"</p>
<p>Otočil se. V chodbě stál Joshua, jeho pěkný práškově modrý kabát byl zbrocený krví. A jeho ruce také. A obličej.</p>
<p>„Jak to skončí?" řval. „Taková bouřka! Roztrhá to svět na kusy!"</p>
<p>„Ne, Joshuo!"</p>
<p>„Nelžete mi! Taková bouřka nikdy nebyla! Nikdy!"</p>
<p>„Ovládejte se..."</p>
<p>„Ježíši Kriste, Pane můj, odpusť nám naše hříchy."</p>
<p>„To nepomůže, Joshuo."</p>
<p>Godolphin třímal v ruce krucifix a přiložil si ho ke rtům.</p>
<p>„Vy bezbožná zrůdo! Jste démon? Tak proto? Poslali vás sem pro naše duše?" Slzy mu kanuly po pominuté tváři. „Z jakého pekla jste vyšel?"</p>
<p>„Ze stejného jako vy. Z lidského pekla."</p>
<p>„Že jsem neposlechl Roxborougha. Ten to věděl! Opakoval mi pořád dokola, že máte něco v plánu, a já mu nevěřil, neuvěřil bych mu, protože Judith vás miluje, a jak by mohlo něco tak čistého milovat zkažené? Ale vy jste se schoval i před ní, viďte? Chudák Judith! Jak se vám podařilo, aby se do vás zamilovala? Jak jste to udělal?"</p>
<p>„Tohle jediné vás trápí?"</p>
<p>„Povězte! <emphasis>Jak?"</emphasis></p>
<p>Napůl nepříčetný Godolphin se rozběhl nahoru do schodů ke svůdci.</p>
<p>Jemný bezděky přiložil ruku k ústům. Godolphin se zarazil. Znal tuhle schopnost.</p>
<p>„Copak jsme neprolili dost krve?" zeptal se Maestro.</p>
<p>„<emphasis>Vy,já</emphasis> ne," utrhl se Godolphin. Ukázal prstem na Jemného, krucifix mu trčel z pěsti. „Po tomhle nedojdete klidu v duši," řekl. „Roxborough už teď mluví o čistce a ode mě dostane každou guineu, kterou bude potřebovat, aby vám došlápl na krk. Vy a celé vaše dílo jste prokletí!"</p>
<p>„Dokonce i Judith?"</p>
<p>„Víckrát ať už tu loutku nevidím."</p>
<p>„Ale je vaše, Joshuo," říkal Maestro bezvýrazně a při řeči scházel ze schodů. „Je vaše na věky věkův. Nezestárne. Nezemře. Patří rodině Godolphinově, dokud slunce nevyhasne."</p>
<p>„Tak ji zabiju."</p>
<p>„A budete mít její nevinnou duši na svědomí?"</p>
<p>„Nemá žádnou duši!"</p>
<p>„Slíbil jsem vám Judith do poslední pihy a taková je. Náboženství. Kázeň. Pamatujete?" Godolphin zabořil hlavu do dlaní. „Ona je mezi námi jediná skutečně nevinná, Joshuo. Chraňte ji. Milujte ji, jako jste ještě nikdy nikoho nemiloval, protože ona je naším jediným vítězstvím." Vzal Godophinovy ruce do svých a zbavil ho tak jeho masky. „Nestyďte se za naše cíle," řekl. „A nevěřte nikomu, kdo vám říká, že šlo o ďáblovo počínání. To, co jsme udělali, jsme dělali z lásky."</p>
<p>„O čem teď mluvíte?" zeptal se Godolphin. „O jejím stvoření, nebo o Usmíření?"</p>
<p>„To všechno Jedno jest," odvětil. „Věřte alespoň tomu."</p>
<p>Godolphin vymanil ruce z Maestrových. „Ničemu už nevěřím," řekl, otočil se k němu zády a začal unaveně sestupovat dolů.</p>
<p>Ve stoje pozoroval ze schodů tuhle vzpomínku, jak mizí, a řekl podru-hé sbohem. Od té noci víckrát Godolphina nespatřil. O pár týdnů později se ten muž uchýlil na svůj pozemek, tam se zabarikádoval a žil v tiché pokoře, dokud mu zoufalstvím nepuklo jeho něžné srdce.</p>
<p>„Byla to moje chyba," ozval se chlapec na schodech za ním.</p>
<p>Jemný zapomněl, že tam Lucius stále je, poslouchá a dívá se. Znovu se obrátil k dítěti.</p>
<p>„Ne," řekl. „Tvoje vina to není."</p>
<p>Lucius si setřel z brady krev, ale chvění potlačit nedokázal. Zuby mu mezi jednotlivými ukoktanými slovy jektaly.</p>
<p>„Udělal jsem všechno, co jste mi nakázal, abych udělal..." řekl, „...přísahám. Přísahám. Ale musel jsem opominout nějaká slova z rituálů... nebo... nevím... třeba jsem popletl ty kameny."</p>
<p>„O čem to mluvíš?"</p>
<p>„Ty kameny, jak jste mi dal, abych jimi nahradil ty kazové."</p>
<p>„Nedal jsem ti žádné kameny, Lucie."</p>
<p>„Ale dal, Maestro, dal. Dva kameny, které měly přijít do kruhu. Řekl jste mi, abych ty, které vyjmu, zahrabal u schodů. Copak se nepamatujete?"</p>
<p>Když teď naslouchal chlapci, Jemný konečně pochopil, jak se Usmíření zvrátilo v bolest. Jeho dvojník - narozený v horním pokoji právě tohoto domu - využil Lucia jako svého nástroje a poslal ho, aby zaměnil část kruhu kameny, které připomínaly originály (padělatelství se mu dostalo do krve), poněvadž věděl, že ty neudrží celistvost kruhu, až obřad dospěje k vrcholu.</p>
<p>Ale zatímco muž, jenž si tyto scény vybavoval, chápal, jak se všechno seběhlo, pro Maestra Sartoriho, který dosud nevěděl o existenci toho druhého, jehož stvořil v lůně zdvojovacího kruhu, to zůstávalo nepochopitelnou záhadou.</p>
<p>„Žádné takové instrukce jsem ti nedal," řekl Luciovi.</p>
<p>„Rozumím," odvětil mladík. „Musíte složit vinu na mou hlavu. Proto Maestrové potřebují učně. Škemral jsem o tu odpovědnost a jsem šťasten, že ji mám, třebaže jsem neuspěl." Sáhl při řeči do kapsy. „Odpusťte mi, Maestro," řekl, vytáhl nůž a přiložil si jej bleskurychle k srdci. Ve chvíli, kdy pod ostřím vytryskla krev, Maestro chytil mladíkovu ruku, vykroutil mu zbraň z prstů a mrštil s ní ze schodů.</p>
<p>„Kdo ti dal k tomuhle svolení?" zlobil se na Lucia. „Myslel jsem si, že chceš být adeptem?"</p>
<p>„Chtěl jsem," řekl chlapec.</p>
<p>„A teď se ti to znelíbilo. Cítíš se pokořený a víc o tohle naše dílo nestojíš."</p>
<p>„Ne!" zaprotestoval Lucius. „Pořád chci být moudrý. Ale dnes jsem neuspěl."</p>
<p>„My <emphasis>všichni </emphasis>jsme neuspěli!" opravil ho Maestro. Objal třesoucího se chlapce a laskavě k němu promlouval. „Nevím, jak k té tragédii došlo," řekl. „Ale čichám ve vzduchu mnohem horší smrad než jenom ten tvůj. Za našimi zády se udalo nějaké spiknutí proti našemu ušlechtilému cíli, a možná, kdybych nebyl zaslepený vlastní slávou, bych si toho všiml. Vina není v tobě, Lucie. A ukončením života nepřivoláš zpátky ani Abeloveho, ani Ester, ani nikoho jiného. Poslechni mě."</p>
<p>„Poslouchám."</p>
<p>„Ještě stále chceš být mým adeptem?"</p>
<p>„Ovšem."</p>
<p>„Budeš teď poslouchat mé příkazy, do posledního písmenka?"</p>
<p>„Cokoli řekneš. Co ode mne potřebuješ?"</p>
<p>„Vezmi mé knihy, všechny, kolik budeš schopný unést, a odejdi odsud co nejdál. Na druhý konec Imagiky, pokud se naučíš ten trik. Někam, kde tě Roxborough a jeho smečka v životě nenajde. Pro lidi jako my nastane tuhá zima. Zabije všechny, kromě těch nejbystřejších. Ale ty dovedeš být bystrý, nebo ne?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Věděl jsem to," usmál se Maestro. „Musíš se učit sám a potají, Lucie, a musíš se naučit žít mimo čas. Tak tě léta nespálí, a až Roxborough zemře, budeš se moci pokusit znovu."</p>
<p>„Kde budete vy, Maestro?"</p>
<p>„Upadnu do zapomenutí, když budu mít štěstí. Ale nikdy mi nebude odpuštěno, myslím. Doufal bych v příliš mnoho. Netvař se tak sklíčeně, Lucie. Musím vědět, že zbývá nějaká naděje, a pověřuji tě proto, abys ji za mne nesl."</p>
<p>„To je pro mne čest, Maestro."</p>
<p>Když odpověděl, o Jemného ještě jednou zavadilo <emphasis>déjá vu, </emphasis>které po-prvé pocítil ve chvíli, kdy se setkal s Luciem před dveřmi do jídelny. Ale ten dotek byl lehoučký a pominul dřív, než si ho mohl vysvětlit.</p>
<p>„Pamatuj, Lucie, že všechno, co se naučíš, se stává součástí tebe, platí to i pro samotné božstvo. Nestuduj nic, leda s vědomím, že jsi to už dávno věděl. Nic neuctívej, pouze v obdivu ke svému skutečnému já. A ničeho se neboj -" tady se Maestro zarazil a zachvěl, jako by měl nejasnou předtuchu, „- neboj se ničeho kromě jistoty, že jsi původce svého nepřítele a jeho jediná naděje na polepšení. Budeš si to pamatovat?" Chlapec působil nejistě. „Jak jen budu moci," odpověděl. „To bude muset postačit," řekl Maestro. „A teď... zmiz odsud, než přijdou provést čistku."</p>
<p>Pustil chlapcova ramena a Cobbitt se vzdaloval po schodech, pozpátku jako plebejec před králem, otočil se a pádil pryč, teprve když stanul na konci schodiště.</p>
<p>Bouřka jim zuřila přímo nad hlavou a jakmile chlapec odešel a vzal s sebou svůj kanálový puch, vůně elektřiny převládla. Svíčka, kterou Jemný držel, se mihotala a na zlomek vteřiny měl za to, že uhasne a oznámí konec vzpomínání, alespoň pro dnešní noc. Ale přece ne.</p>
<p>„To bylo laskavé," nechalo se slyšet Pie'oh'pah a on se k němu otočil. Mystif stál na patře nad schodištěm. Vyměnil zašpiněné šaty za své tradičně vybrané, ovšem jednobarevná košile i kalhoty, které mel na sobě, byly jedinou parádou, kterou potřeboval - ke svému dokonalému zjevu. V Imagice není tvář krásnější téhle, blesklo hlavou Jemnému, a zrovna tak postavy půvabnější. Obrazy hrůzy a vzájemného obviňování, které přivála bouřka, měly při pohledu na něj chabou účinnost. Ale Maestro, kterým tehdy byl, dosud neudělal tu chybu, že by dopustil, aby se mu jeho zázrak ztratil, a když viděl mystifa, spíše ho trápilo, že vyšly najevo jeho podvody.</p>
<p>„Bylo jsi tu, když přišel Godolphin, Pie?" zeptal se.</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Takže víš o Judith?"</p>
<p>„Mohu se dohadovat."</p>
<p>„Tajil jsem to před tebou proto, že jsem věděl, že bys to neschválilo."</p>
<p>„Nepřísluší mi schvalovat, ani nic podobného. Nejsem vaše žena, abyste se musel bát mých výtek."</p>
<p>„A přece se bojím. A myslel jsem si, že až skončíme s Usmířením, bude to vypadat jako drobná radost a ty si třeba řekneš, že jsem si to zasloužil - za to, čeho jsem dosáhl. Teď to vypadá jako zločin a přeju si, aby to šlo vrátit."</p>
<p>„Tohle si přejete? Opravdu?" podivil se mystif.</p>
<p>Maestro k němu vzhlédl.</p>
<p>„Ne, nepřeju," řekl tónem člověka překvapeného skutečností. Začal stoupat do schodů. „Zřejmě bych měl věřit tomu, co jsem řekl Godolphinovi, že je to naše..."</p>
<p>„Vítězství," napovídalo Pie a udělalo úkrok stranou, aby umožnilo svému vyvolavateli vkročit do meditačního pokoje. Byl (jako ostatně vždycky) prázdný.</p>
<p>„Mám vás nechat o samotě?" zeptalo se Pie.</p>
<p>„Ne," řekl Maestro chvatně. Potom dodal tišeji: „Prosím, ne." Šel k oknu, ze kterého ve stoje po tolik večerů pozoroval nymfu Allegru u jejího toaletního stolku. Větve stromů, skrz které ji špehoval, tloukly zuřivě do okenní tabulky.</p>
<p>„Můžeš zařídit, abych zapomněl, Pie'oh'pah? Jsou přece takové zaklínači formule?"</p>
<p>„Samozřejmě. Ale jste si jistý, že to chcete?"</p>
<p>„Ne, to, co doopravdy chci, je smrt, ale té se právě teď až příliš bojím. Takže... bude to muset být zapomnění."</p>
<p>„Pravý Maestro zahrnuje bolest do svých zkušeností."</p>
<p>„Pak tedy nejsem pravý Maestro," opáčil. „Na to nemám odvahu. Zařiď, abych zapomněl, mystife. Odděl mě od toho, co jsem udělal a co jsem, navždy. Odříkej zaklínadlo, které bude jako řeka mezi mnou a tím-to okamžikem, tak, aby mě to nikdy nelákalo ji překročit."</p>
<p>„Jak budete žít?"</p>
<p>Maestro nad tím chvilku dumal.</p>
<p>„Po troškách," konečně odvětil. „Každý úsek mého života bude postrádat povědomí o tom předchozím. Uděláš to pro mne?"</p>
<p>„Jistě."</p>
<p>„Totéž jsem udělal se ženou, kterou jsem stvořil pro Godolphina. Každých deset let vymaže svůj život a zmizí. Pak si vytvoří nový a bude si ho žít, aniž by věděla, co za sebou nechala."</p>
<p>Když tak poslouchal sám sebe, jak osnuje život, kterým žil, Jemný ve svém hlase slyšel zvrácené uspokojení. Odsoudil se ke dvěma stům let marnosti, ale dobře věděl, co dělá. Na vlas stejné podmínky při-chystal i pro druhou Judith a pro její dobro promyslel veškeré možné důsledky. Nebyla to jen zbabělost, která ho přinutila k tomu, aby se těmto vzpomínkám vzpíral. To, že poslal svou budoucnost do stejného předpeklí, jaké vymyslel pro jím samotným stvořenou bytost, byl jistý druh odplaty sobě samému za to, že neuspěl.</p>
<p>„Budu si užívat, Pie," prohlásil. „Budu se toulat světem a užívat si okamžiků, jen nebudu mít jejich souhrn."</p>
<p>„A co já?"</p>
<p>„Až skončíš, jsi volný," řekl.</p>
<p>„A co budu dělat? Čím budu?"</p>
<p>„Děvkou - nebo zabijákem, to je mi jedno," řekl Maestro.</p>
<p>Poznámka byla vyslovena ledabyle -jistě nebyla míněna jako příkaz mystifovi. Ale je snad otrokovou povinností rozlišovat mezi rozkazem vydaným prostě jen tak z legrace a jiným, kterého musí bezvýhradně uposlechnout? Ne, povinností otroka je poslušnost, zvláště když příkaz vyjde, tak jako teď, z milovaných úst. Právě touhle nahodilou poznám-kou zpečetil pán osud svého sluhy na dvě století, ponoukl ho ke skutkům, které si nepochybně ošklivil.</p>
<p>Jemný viděl, jak se v mystifových očích zaleskly slzy, a ucítil utrpení jako kladivo bušící do jeho srdce. A tehdy se sám nenáviděl, pro svou aroganci a bezstarostnost, za to, že neviděl zlo, které spáchal na bytosti, která ho chtěla pouze milovat a být blízko něj. A toužil víc než kdy předtím po sjednocení s Pie, aby ho mohl prosit o odpuštění za svou krutost.</p>
<p>„Zařiď, abych zapomněl," řekl znovu. „Chci tohle skončit."</p>
<p>Mystif něco říkal, jak Jemný viděl, ovšem jestli to byla zaříkadla, která jeho rty tvořily, byla řečena hlasem, který neslyšel. Avšak dech, jenž je nesl, rozkomíhal plamen na podlaze a zatímco mystif nořil svého pána do zapomnění, vzpomínky vyhasly zároveň s oním plamenem.</p>
<p>Jemný našel krabičku sirek a jednu škrtl, využil jejího světla, aby našel čadící knot a opět ho zapálil. Ale bouřlivá noc sklouzla zpět do minulosti a Pie'oh'pah - krásné, poslušné, milující Pie'oh'pah — zmizelo s ní, Posadil se před svíčkou a čekal, jestli náhodou nezazní koda. Ale dům byl mrtvý, od sklepení po okap.</p>
<p>„Tak," řekl si pro sebe. „A co teď, Maestro?"</p>
<p>Odpovědi se mu dostalo od jeho žaludku, taky jedno menší zahřmění.</p>
<p>„Chceš jídlo?" zeptal se ho a on zase zakručel. „Já taky," řekl.</p>
<p>Vstal a pustil se dolů po schodech, připravuje se na návrat do moderních časů. Jakmile sešel na konec, zaslechl, jak se kdosi krade po holých parketách. Zvedl svíčku - a pozvedl i hlas.</p>
<p>„Kdo je tady?"</p>
<p>Světlo ani jeho žádost nepřinesly žádnou odpověď. Ale zvuk neustával, přidaly se k němu jiné - a žádný z nich nebyl příjemný. Hluboké, mučivé zasténání; plačtivý, táhlý zvuk; pisklavé vdechování. Jaké další drama se mu to chystá sehrát jeho paměť, pomyslel si, že je jí třeba podobných otřepaných prostředků? Před časem by ho možná vystrašily, ale dnes ne. Stanul tváří v tvář příliš mnoha hrůzám, než aby ho zmrazily imitace.</p>
<p>„Co se děje?" zeptal se přízraků a trochu ho překvapilo, že se na tuto otázku dočkal odpovědi.</p>
<p>„Dlouho jsme na vás čekali," řekl mu sípavý hlas.</p>
<p>„Občas jsme si mysleli, že se domů nikdy nevrátíš," připojil se jiný. Ten hlas zněl pisklavě, žensky,</p>
<p>Jemný postoupil o krok blíž k ženě a okraj světelného kruhu ze svíce se dotkl něčeho, co vypadalo jako lem nachových šatů, který se chvatně stáhl zpátky. Na místě, kde spočíval, zůstala čerstvá krev. Dál nepokročil ani o píď, ale zaposlouchal se, zda neuslyší další prohlášení přízraků. Dočkal se brzy. Tentokrát to nebyla žena, ale ten, kdo tak podivně sípal.</p>
<p>„Vina padá na vaši hlavu," řekl. „Ale bolest byla naše. Všechny ty roky, co jsme na vás čekali."</p>
<p>Byl sice pokřivený mukami, ale i tak mu zněl povědomě. Slýchával jeho kadenci právě v tomto domě.</p>
<p>„Abelove?" řekl.</p>
<p>„Vzpomínáš si na tu straku?" řekl muž, potvrzuje svou totožnost. „Kolikrát jsme si myslel: to byla moje chyba, že jsem jí přitáhl do domu. Tyrwhitt s ní nechtěl mít nic společného a přežil, není to snad pravda? Zemřel sešlostí věkem. A Roxborough, a Godolphin - i vy. Vy všichni jste žili a zemřeli v klidu. Kromě mě, já jsem si to zkrátka protrpěl tady, když jsem letěl proti sklu, ovšem ne dost tvrdě, abych zemřel." Zasténal a ačkoli jeho výtka byla stejně absurdní jako tenkrát, když ji vyslovil poprvé, teď se Jemný zatřásl. „Nejsem pochopitelně sám," řekl Abelove. „Je tu Ester. A Flores. A Byam-Shaw. A Bloxhamův švagr. Pamatuješ si na něho? Budeš mít rozhodne velkou společnost."</p>
<p>„Já tady nezůstávám," ozval se Jemný.</p>
<p>„Ale ano," řekla Ester. „To je to nejmenší, co můžete udělat."</p>
<p>„Zhasněte svíčku," nakázal Ábelové. „Ušetřte se zármutku při pohledu na nás. Zhasneme vaše oči a můžete s námi žít slepý."</p>
<p>Nic takového," řekl Jemný a pozvedl světlo tak, aby rozhodilo své sítě do větší šířky.</p>
<p>Vynořili se na vzdálenějším okraji, zář zachytila jejich útroby. To, co považoval za Esteřinu sukni, byla vlečka z živého masa, napůl stažená z jejího boku a stehen. Rychle si ji vytahovala nahoru a kolem sebe, pokoušela se zahalit před ním svůj klín. Bylo to směšné, ale třeba Jem-ného pověst sukničkáře během let tak nabobtnala, že věřila, že by ho mohla vzrušit, dokonce i v tomhle děsivém stavu. Došlo ale i na horší věci. V Byam-Shawovi by stěží poznal člověka a Bloxhamův švagr vypadal, jako by ho rozsápali tygři. Ale i přes sebezbídačenější stav byli připraveni k pomstě, o tom nebylo pochyb. Na Abeloveho pokyn se kolem něho začali stahovat.</p>
<p>„Už jste si vytrpěli dost," řekl Jemný. „Nechci vás zraňovat podruhé. Radím vám, abyste mě nechali projít."</p>
<p>„Nechat vás projít, abyste mohl dělat co?" opáčil Abelove, jehož hrozné poranění bylo zřetelnější s každým dalším krokem, který udělal. Kůže na temeni vzala za své a jedno z očí se mu vylouplo z tváře. Když zvedl paži, aby vmetl Jemnému do tváře nové obvinění, použil malíček, ten jediný mu zůstal na ruce. „Chcete to zkusit znova, viď? Nepokoušejte se a zřekněte se toho! Vy máte v plánu to zopakovat!"</p>
<p>„Zemřeli jste pro Usmíření," řekl Jemný. „Copak se nechcete stát svědkem jeho úspěšného završení?"</p>
<p>„To je sprostota!" zahřímal Abelove. „To se nikdy nemělo stát! Naše smrt je toho důkazem. Když se o to pokusíte, naše oběť bude tím pádem bezcenná, a pak znovu skončíte fiaskem."</p>
<p>„Neskončím," odvětil Jemný.</p>
<p>„Ne, už ne," opravila ho Ester, na to pustila svou sukni a odvinula škrtící motouz ze střev. „Protože nebudete mít příležitost."</p>
<p>Díval se z jedné rozryté tváře na druhou a docházelo mu, že nemá tu nejmenší naději, že by se mu podařilo jim jejich úmysl rozmluvit. Nečekali tolik let, aby se nechali odradit řečmi. Čekali na pomstu. Neměl na vybranou, musel je zastavit pneumatem, třebaže ho strašlivě mrzelo zhoršovat jejich utrpení. Přendal svíčku z pravé ruky do levé, ale v té chvíli se někdo za ním natáhl a přivázal mu ruce k trupu. Svíčka mu vypadla z ruky a kutálela se po podlaze k jeho žalobcům. Ještě než se mohla udusit ve svém vlastním vosku, Abelove ji sebral ze země svou jednoprstou rukou.</p>
<p>„Dobrá práce, Floresi," řekl Abelove.</p>
<p>Muž, který držel pevně Jemného, souhlasně zabručel a zalomcoval svou obětí na důkaz, že je bezpečně lapená. Jeho ruce byly pevné a držely Jemného jako ocelové obruče. Abelove se zmohl na cosi jako úsměv, i když s volnými laloky místo tváří a puchýři místo rtů to byla nepředložená věc.</p>
<p>„Nebojuješ," divil se, přistupuje k Jemnému se svíčkou vysoko zdvi-ženou. „Pročpak to? Už ses přichystal, že se k nám připojíš, nebo si myslíš, že se necháme dojmout tvým mučednictvím a propustíme tě?" Byl teď velmi blízko u Jemného. „To je hezké," řekl. Vykulil trochu oko a povzdechl si. „Jak tenhle obličej milovali," pokračoval. „A tu hruď! Jak se ženy praly o to, aby na ni mohly položit hlavu!" Vklouzl pařátem, který měl místo ruky, Jemnému za košili a roztrhl ji. „Směšně bledá! A bez chlupů! To není italské maso, co myslíte?"</p>
<p>„Záleží na tom?" řekla Ester. „Jestli to krvácí, proč se staráš?"</p>
<p>„Nikdy se neuvolil a nic nám o sobě nepověděl. Museli jsme věřit jeho slovům, protože měl v rukou a hlavě moc. Je jako malý bůh, říkával Tyrwhitt. Ale i malí bohové mají své otce a matky." Abelove se naklonil blíž a přistrčil svíčku tak blízko k Jemného řasám, že už je skoro ožehával. „Kdo jste <emphasis>doopravdy?'' </emphasis>pokračoval Abelove. „Nejste Ital. Jste Holanďan? Mohl byste být klidně Holanďan. Nebo Švýcar. Chladný a puntičkářský. Co? Jste?" Odmlčel se. „Nebo jste Ďáblovo dítě?"</p>
<p>„Abelove," zaprotestovala Ester.</p>
<p><emphasis>„Chci to vědět," </emphasis>vyštěkl Abelove. „Chci ho slyšet, jak se přiznává, že je Luciferovo dítě." Podíval se na něj z ještě větší blízkosti. „No tak," řekl. „Přiznejte to."</p>
<p>„Nejsem," řekl Jemný.</p>
<p>„V křesťanském světě nebyl jediný Maestro, který by se vám mohl rovnat znalostmi zaklínačích formulí. Taková moc musí odněkud pocházet. Od koho jste ji měl, Sartori?"</p>
<p>Jemný by mu to rád pověděl, kdyby znal odpověď. Ale neznal ji.</p>
<p>„Co na tom záleží, kdo jsem," řekl. „Jestli jsem se něčeho špatného..."</p>
<p>„Špatného, říká!" opovržlivě vyplivla Ester. „Poslechněte si ho! Špatného! Špatného!"</p>
<p>Odstrčila Abeloveho stranou a přehodila Jemnému přes hlavu smyčku ze svých střev. Abelove protestoval, ale zdržoval už dost dlouho. Ze všech stran ho překřičeli - a Esteřino ječeni bylo nejhlučnější. Upevnila Jemnému smyčku kolem krku, energicky za ni zatáhla a chystala se ho porazit. Spíš cítil než viděl své požírače, jak vyčkávají, až padne. Cosi se mu drápalo po noze; něco jiného začalo bušit pěstí do jeho varlat. Bolelo to pekelně, začal zápasit a kopat. Jenže ho drželo příliš mnoho rukou, střev, paží a zubů. Nemohl bojovat - a nezískal svým odporem ani centimetr volnosti. Za rudou mazanicí Esteřina běsnění zachytil obraz Abeloveho, jak ho překračuje a svou jednoprstou rukou pozvedá svíčku k ústům.</p>
<p><emphasis>„To ne!" </emphasis>zařval Jemný. Málo světla bylo pořád lepší než žádné. Když ho Abelove uslyšel křičet, podíval se vzhůru a pokrčil rameny. Potom sfoukl svíčku. Jemný ucítil, jak se to mokré maso kolem něj zvedá jako vina připravená ho srazit na zem. Pěst, která ho bila do varlat, přestala a místo toho je drapla. Zaskučel bolestí a jeho řev se zvedl o celou oktávu ve chvíli, kdy ho někdo začal kousat do podkolenní šlachy.</p>
<p>„Dolů!" slyšel, jak Ester ječí. „Dolů s ním!"</p>
<p>Její smyčka zdusila všechno až na poslední zasyčení dechu. Dušený, drcený a požíraný se převrátil a hlava se mu zvrátila dozadu. Vezmou si jeho oči, jak jen se k nim dostanou, a to bude jeho konec. Zbaven mužství by mohl žít dál; ale ne slepý. Koleny dopadl na parkety, zasekly se do něho prsty snažící se vydrápat až k jeho očím. S vědomím, že mu zbývají už jen vteřiny vidění, otevřel oči doširoka, jak jen to šlo, a civěl do tmy nad hlavou s nadějí, že snad objeví nějakou poslední věc, kterou se potěší. Paprsek měsíčního světla s prachovými částečkami; pavučinu, která se zavlnila při tom pozdvižení, které natropili. Ale tma byla příliš hluboká. Oči mu vydloubnou a nestačí je ani naposledy použít.</p>
<p>A potom... pohyb ve tmě. Cosi se nad ním začalo rozvinovat, cosi jako vinoucí se kouř, který se formoval do smyšlené podoby. Výplod jeho bolesti, bezesporu, ale přece trochu zmírnilo jeho hrůzu, když se díval na tvář, na tvář blaženého dítěte, které na něj shora upíralo pohled.</p>
<p>„Otevři se mi," slyšel, jak říká. „Přestaň bojovat a nech mě do sebe vstoupit."</p>
<p>Další klišé, pomyslel si. Sen o zakročení shůry, postavený proti noční můře, která ho co nevidět vykastruje a oslepí. Ale jedno je skutečné -jeho bolest toho je důkazem - tak proč ne tohle druhé?</p>
<p>„Vpusť mě do své hlavy a svého srdce," říkaly rty nemluvněte.</p>
<p>„Nevím jak," zařval a jeho výkřik okamžitě parodoval Abelove a jeho druhové.</p>
<p>„Jak? Jak? Jak?" vyvolávali.</p>
<p>Dítě odpověď znalo. „Přestaň se bránit," řeklo.</p>
<p>To není tak obtížné, pomyslel si Jemný. Beztak neměl šanci. Co ještě mohl ztratit? S očima upřenýma na dítě uvolnil Jemný každý sval v těle. Ruce zatnuté v pěst se rozevřely; paty přestaly kopat. Hlava se zvrátila dozadu, ústa se otevřela.</p>
<p>„Otevři své srdce a mysl," slyšel nemluvně.</p>
<p>„Ano," odvětil.</p>
<p>Už když pronášel tuhle výzvu, u ucha se mu mihla jako molí křídlo pochybnost. Nemělo tohle všechno náhodou od samého počátku příchuť melodramatu? A neplatí to snad pořád? Duše odnesená z Očistce cheru-bínem; otevření, spása těsně před úplným koncem. Ale jeho srdce bylo široké a spasitelské dítě se sneslo střemhlav na ně dřív, než ho stačily pochyby zas opevnit. Ochutnal ve svém hrdle jinou mysl a cítil ve svých žilách její chlad. Vetřelec byl laskavý jako jeho slova. Cítil, jak jeho mučitelé kolem roztávají, jejich sevření a jekot opadávaly jako mlžný opar.</p>
<p>Padl na podlahu. Dotkl se jí tváří - byla suchá, ačkoli ani ne před několika vteřinami se do ní vsakovala Esteřina sukně. Ve vzduchu nezůstala ani stopa po zápachu vycházejícím z té bytosti. Překulil se a opatrně se natahoval ke svým kolenům. Byl v pořádku. A varlata, o kterých si myslel, že budou napůl rozdrcená, ani nezabolela. Úlevně se rozesmál nad tím, že se se sebou shledal celý, a zatímco se smál, tápal rukama po svíčce, kterou upustil. Halucinace! Od začátku to byla halucinace! Jakýsi šílený myšlenkový pochod, režírovaný jeho rozumem tak, aby dokázal zatlačit svou vinu a čelit své budoucnosti Usmiřitele nezatížený břemenem. No, přízraky vykonaly své. Byl teď volný.</p>
<p>Jeho prsty nahmataly svíčku. Zvedl ji, tápal po sirkách, jednu zapálil a přiložil oheň ke knotu. Dějiště, které vyplnil upíry a cherubínem, zelo od parket až k chodbě prázdnotou. Postavil se na nohy. Ačkoli si zranění představoval, zápas, který s ním svedl, byl sdostatek skutečný a jeho tělo - které nebylo po yzordderrexských násilnostech zdaleka uzdravené - na tom zásluhou jeho odporu bylo o to hůř. Když se potácel ke dveřím, zaslechl znovu cheruba.</p>
<p>„Konečně sami," pronesl.</p>
<p>Otočil se. Hlas přicházel odněkud za jeho zády, ale schodiště bylo opuštěné. Stejně tak i podesta a chodba vedoucí do sálu. Hlas se ovšem ozval znovu.</p>
<p>„Není to ohromné?" řekl anděl. „Slyšet a nevidět. Už to samo by stačilo, aby se z toho člověk zbláznil."</p>
<p>Jemný se znovu otočil do kola, plamen svíčky se při tom rozkomíhal.</p>
<p>„Jsem pořád tady," pokračoval cherub. „Budeme spolu poměrně dlouhou dobu, jen ty a já, takže bychom si asi měli radši jeden druhého oblíbit. O čem si rád povídáš? O politice? Jídle? Jsem pro cokoli... kromě náboženství."</p>
<p>Tentokrát po otočce Jemný koutkem oka zahlédl svého trýznitele. Odhodil svou iluzi anděla. To, co viděl, připomínalo malou opici, její tvář byla buďto chudokrevná, nebo napudrovaná, oči - černé korálky, pusa obrovitá. Než by mrhal silami a pokoušel se pronásledovat něco tak mrštného (ještě před chvilkou to viselo ze stropuj, Jemný zůstal rozvážně stát a čekal. Trýznitel byl pěkně užvaněný - však se zase ozve; nakonec se ukáže v celé své kráse. Dlouho čekat nemusel.</p>
<p>„Ti tví démoni museli být ale děsiví," řekl. „Jak jsi kopal a proklínal."</p>
<p>„Tys je neviděl?"</p>
<p>„Ne. Ani nechci."</p>
<p>„Ale chytil ses drápkem v mojí hlavě, ne?"</p>
<p>„Ano. Ale nevrtám se ti v ní. To se mě netýká."</p>
<p>,A co se tě týká?"</p>
<p>„Jak vůbec bydlíš v takovém mozku? Je tak malý a upocený."</p>
<p>„Co se tě týká?"</p>
<p>„Dělám ti společnost."</p>
<p>„Co nevidět odcházím."</p>
<p>„No, to asi ne. Samozřejmě, to je jen můj názor..."</p>
<p>„Co jsi zač?"</p>
<p>„Říkej mi Tíživý pocit."</p>
<p>„To je jméno?"</p>
<p>„Můj otec byl žalářník. Tíživý pocit byla jeho oblíbená cela. Vždycky jsem tvrdil, že děkuju bohu, že nedělal jako svoje řemeslo obřízku, nebo bych..."</p>
<p>„Přestaň."</p>
<p>„Jen se snažím trochu náš hovor odlehčit. Vypadáš velice rozrušený. Není třeba. Neženeš se do žádného nebezpečí, pokud by ses ovšem nechtěl vzpírat mému Maestrovi."</p>
<p>„Sartorimu."</p>
<p>„Právě tomu. Dobře odhadl, že sem přijdeš, víš. Říkal, že budeš hynout touhou a nadouvat se pýchou... že to ale uhodl, klobouk dolů. Ve tvojí hlavě není nic, co by nebylo i v jeho. Kromě mě, pro přesnost. Musím ti poděkovat za dochvilnost, mimochodem. On říkal, že budu muset trpělivě čekat, ale koho to nevidím po necelých dvou dnech. Určitě jsi byl hrozně moc nedočkavý, abys ty vzpomínky už uviděl."</p>
<p>Stvoření pokračovalo podobným tónem, brebentilo si v temeni Jemného hlavy, ale sotva si toho byl vědom. Soustředil se na to, co podnikne nyní. Tahle bytost, ať je co je, si vymámila do něho přístup - <emphasis>Otevři mi svou mysl a srdce, </emphasis>řekla a on to do puntíku udělal, blázen stará; vydal se jí všanc - a teď musí najít nějaký způsob, jak se jí zbavit.</p>
<p>„Je jich daleko víc, víš," říkala právě.</p>
<p>Dočasně ztratil nit jejího monologu a nevěděl, o čem to žvatlá.</p>
<p>„Čeho je víc?" řekl.</p>
<p>„Vzpomínek," odpověděla. „Chtěl jsi minulost, ale dostal ses teprve k ubohým střípkům. To nejlepší má teprve přijít."</p>
<p>„Nestojím o to," řekl.</p>
<p>„Proč ne? Jsi to <emphasis>ty, </emphasis>Maestro, ve všech svých podobách. Měl bys mít, co ti patří. Nebo se bojíš, že se utopíš v tom, čím jsi byl?"</p>
<p>Neodpověděl. Stvoření vědělo zatraceně dobře, kolik spoušti by mohla nadělat minulost, kdyby se na něho navalila příliš naráz; právě na to se chystal, ještě než vešel do domu. Tíživý pocit musel zřejmě zaslech-nout jeho zrychlený puls, protože řekl:</p>
<p>„Je mi jasné, proč tě to vyděsilo. Je toho fůra, za co se máš stydět, co? Vždycky je toho hodně."</p>
<p>Musí se spakovat a zmizet, blesklo mu hlavou. Pobýváním tady, kde minulost byla až příliš přítomná, si koleduje o neštěstí.</p>
<p>„Kam jdeš?" zeptal se Tíživý pocit, když Jemný vyrazil ke dveřím.</p>
<p>„Rád bych se trochu prospal," řekl. Vcelku nevinná prosba.</p>
<p>„Můžeš se vyspat tady," odvětil jeho majitel.</p>
<p>„Není tu postel."</p>
<p>„Tak si lehni na podlahu. Zazpívám ti ukolébavku."</p>
<p>„A není tu nic k jídlu ani k pití."</p>
<p>„Nepotřebuješ potravu hned teď," přišla odpověď.</p>
<p>„Mám hlad."</p>
<p>„Tak nějaký čas drž půst."</p>
<p>Pročpak tolik prahne po tom, abych zůstal tady? přemítal. Chce mě jednoduše uondat ospalostí a žízní, dřív než vůbec vykročím ven? Nebo oblast jeho vlivu končí na prahu dveří? Ta naděje v něm poskočila, ale snažil se ji nedávat najevo. Mel tušení, že ta bytost, třebaže mluví o vstoupení do jeho hlavy a srdce, nemá přístup ke všem myšlenkám v jeho lebce. Kdyby měla, nebylo by jí zapotřebí podobných výhrůžek, aby ho tu zadržela. Jednoduše by navedla jeho údy, aby se proměnily v olovo a stáhly ho na zem. Jeho záměry patří pořád ještě jemu, i když tahle kreatura má na povel jeho vzpomínky, a pak ho napadla myšlenka, že se možná stihne dostat ke dveřím, pokud bude dost rychlý, a ocitne se mimo jeho dosah dřív, než otevře stavidla. Aby ho tudíž mohl ukolébat alespoň po tu dobu, dokud nebude schopný akce, otočil se zas zpátky zády ke dveřím.</p>
<p>„Tak dobře, zůstanu," prohlásil.</p>
<p>„Nakonec máme jeden ve druhém dobrou společnost," řekl Tíživý pocit. „Ačkoli... aby bylo jasno, vymezuju jasnou čáru, pokud jde o tělesné vztahy, i kdybys byl kdovíjak nadržený. Neber to prosím osobně.</p>
<p>Jen prostě znám tvou pověst a chci hned teď, na tomhle místě, prohlásit, Že sex mě nezajímá."</p>
<p>„To nikdy nebudeš mít děti?"</p>
<p>„Ale to je něco jiného. Kladu je do hlav svých nepřátel." „To má být výhrůžka?" zeptal se ho.</p>
<p>„Vůbec ne," odvětil. „Vím bezpečně, že bys mohl ubytovat celou naši rodinu. Všechno Jedno jest, koneckonců. Říkám to správně?" Opustil na chvilku svůj hlas a dokonale imitoval jeho. „Po <emphasis>smrti nebudeme zmenše</emphasis><emphasis>ni, Roxb</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>roughu, budeme zvětšeni až do velikosti Tvorstva. </emphasis>Pomysli na mne jako na takové maličké znamení tohoto zvětšení - a sneseme se výborně."</p>
<p>„Dokud mě nezavraždíš." „Proč bych to dělal?" „Protože Sartori mě chce vidět mrtvého."</p>
<p>„Dopustil ses na něm příkoří," řekl Tíživý pocit. „Nemám žádné in-strukce, co se týče zabíjení. Jediné, co po mně chce, je, abych tě zdržoval od tvé práce, dokud nepomine slunovrat. Nechce, aby sis hrál na Usmiřitele a vpouštěl do Pátého jeho nepřátele. Může ho za to někdo vinit? Má v úmyslu tady vybudovat Nový Yzordderrex a vládnout Pátému od jednoho pólu ke druhému. Věděl jsi to?" „Zmínil se mi o tom."</p>
<p>„A až tohle bude hotovo, jistě tě obejme jako bratra." „Ale do té doby..." „...mám jeho svolení udělat cokoli, abych ti zabránil v Usmiřování. A jestli to pro mě znamená, že tě doženu k šílenství vzpomínkami..." „...pak to uděláš." „Musím, Maestro, <emphasis>musím. </emphasis>Jsem poslušný..."</p>
<p>Jen si kecej, myslel si Jemný, zatímco ten druhý s poetickou květnatostí dál popisoval své služebné ctnosti. Nepřehnu dveřmi, rozhodl se. Pravděpodobně budou zamčené na dva na tři západy. Než tohle, to raději běžet k oknu, kterým sem vlezl. Když bude třeba, klidně jím i proskočit. Jestli si tím zlomí pár kostí, bude to jen malá cena za únik.</p>
<p>Ledabyle se kolem sebe rozhlédl, jako by se rozhodoval, kam složí hlavu, a ani jedinkrát nedovolil svému pohledu, aby zalétl ke dveřím.</p>
<p>Pokoj s otevřeným oknem se nacházel nanejvýš deset delších kroků od místa, kde stál. Jakmile se dostane dovnitř, bude zbývat dalších deset k tomu, aby doběhl k oknu. Tíživý pocit se mezitím dočista zamotával do kliček své vlastní pokory. Teď nebo nikdy.</p>
<p>Udělal klamný krok k úpatí schodiště, potom změnil směr a vypálil ke dveřím. Teprve když urazil tři skoky, uvědomilo si to, co má za lubem.</p>
<p>„Nebuď tak hloupý!" vyjeklo to.</p>
<p>Jeho odhad byl značně opatrný, došlo mu. Byl ve dveřích po osmi, ne deseti skocích, a pokoj přeběhl šesti.</p>
<p>„Varuju tě," pištěl anděl, načež mu došlo, že svými výzvami nedosáhne ničeho - a jednal.</p>
<p>Na krok od dveří pocítil Jemný, jak se mu něco otevírá v hlavě. Prasklina, skrz kterou nechal jen zvolna prosakovat minulost, se náhle rozšířila. Po dalším skoku byl z pramínku proud; po dvou - peřeje; po třech - záplava. Viděl na druhé straně pokoje okno a ulici venku, ale jeho vůle k ní doběhnout byla spláchnuta v povodni minulosti.</p>
<p>Prožil si celkem devatenáct životů, byl Sartorim a byl Zachariasem; jeho nevědomí mystif naprogramoval tak, aby ho uvolnilo z jednoho života do dalšího v míze neznalosti sebe sama, která se nezvedla dřív, než bylo předešlé vykonáno, a on se probudil v cizím městě se jménem ukradeným z telefonního seznamu nebo rozhovoru. Za sebou nechával pochopitelně bolest, kamkoli zavítal. Třebaže vždycky dbal na to, aby si zachovával odstup od svých známých a zastřel za sebou při odchodu stopy, jeho nečekané zmizení nepochybně způsobilo hodně zármutku každému, kdo k němu choval náklonnost. Jediný, kdo unikal bez zranění, byl on sám. Až do tohoto okamžiku. Nyní na něj dolehly všechny ty životy najednou - a bolesti, kterým se úzkostlivě vyhýbal, ho dostihly. Hlava se mu zaplnila fragmenty minulosti; kousky devatenácti nedokončených příběhů, které nechal kdesi za sebou, všechny prožité s neměnnou dě-tinskou chamtivostí po vzrušení, která poznamenala jeho existencí v podobě Johna Furie Zachariase. V každém z těch životů mu byla dopřávána útěcha obdivu. Byl milován a oslavován: pro svůj šarm, svou povahu, svou tajuplnost. Ale tato skutečnost záplavu jeho vzpomínek nezkrotila. Ani ho neuchránila od panického zděšení, které pocítilo jeho maličké já, které znal a které bylo zdrceno už jen samotnou nadbytečností podrobností, které vyvstaly z ostatních minulostí.</p>
<p>Dvě staletí si nikdy nemusel položit otázku, která čas od času o půlnoci sužuje každého druhého: „Kdo jsem? Pro co jsem byl stvořen a co ze mě bude, až zemřu?"</p>
<p>Teď měl až příliš mnoho odpovědí - a to ho svazovalo víc, než kdyby jich měl příliš málo. Neměl jedno já, ale hned celou smečku já, nasazovaných a odkládaných jako masky. Měl fůru plytkých smyslů. Ale přitom se v jeho paměti nenastřádalo nikdy dost roků, aby prozkoumal hlubiny lítosti či výčitek, a o to byl ubožejší. A taky mu chyběla hrozba smrti nebo střízlivá moudrost smutku. Zapomnětlivost byla vždy po ruce, smazala všechny chmury a duch se neměl možnost prokázat.</p>
<p>Přesné jak se bál, nápor výjevů a scén byl k neunesení, a přestože bojoval, aby si udržel jakýs takýs pojem o muži, kterým byl, když do domu vstoupil, byl rychle zastřen něčím jiným. Na půl cesty od dveří k oknu se z něho jeho touha uniknout, která kořenila v potřebě sebeobrany, vytratila. Rozhodnutí z jeho tváře spadlo, jako by to byla jen další maska. Nic ji tentokrát nenahradilo. Stál uprostřed pokoje jako lhostejný noční strážný, bez jiskřičky vnitřní bouře, která by vyburcovala nevzrušenou symetrii tváře.</p>
<p>Přikradly se noční hodiny ohlašované zvonem ze vzdálené kostelní věže, ale jestli ho slyšel, nedal to znát. Až teprve když se do Škálové ulice vplížilo první světlo dne, které proklouzlo oknem, ke kterému se tak zoufale snažil dostat, z něho svět vně jeho popletené hlavy vyloudil nějakou reakci. Plakal. Ne pro sebe, ale spíš kvůli křehkosti toho jantarově žlutého světla dopadajícího v měkkých kalužích na tvrdou podlahu. Při pohledu na něj ho nejasně napadlo, že by měl vykročit ven do ulice a hledat zdroj tohoto zázraku, ale v jeho hlavě byl někdo, hlas silnější dokonce i než to zmatené svinstvo, které se tam proplachovalo, hlas, který po něm v prvé řadě žádal odpověď na otázku, než mu povolí jít ven si hrát. Byl to vlastně prostý dotaz.</p>
<p>„Kdo jsi?" chtěl vědět.</p>
<p>Odpověď byla obtížná. Měl v hlavě šňůru jmen a kousků života s nimi propojených, ale které z nich patří jemu? Musel by se probrat tolika zlomky, než by si jakž takž začal rozumět, a to by byl příliš hloupý úkol - pro den jako je ten dnešní, kdy se v okně rozvalují sluneční paprsky a lákají ho ven, aby vypátral jejich otce na Nebesích.</p>
<p>„Kdo jsi?" řekl hlas znovu a on byl přinucen říct jednoduchou pravdu:</p>
<p>„Nevím."</p>
<p>Dotazujícího se to, jak se zdálo, uspokojilo.</p>
<p>„Tak to si můžeš klidně jít," řekl. „Ale rád bych, kdyby ses tu občas zastavil, jenom tak na návštěvu. Uděláš to?"</p>
<p>Odpověděl, že samozřejmě přijde, a hlas opáčil, že je volný a může si jít kam chce. Nohy měl ztuhlé, a když se pokusil jít, místo toho upadl a musel se k místu, kde slunce osvětlovalo parkety, doplazit. Tam si nějakou chvíli poležel a potom, sotva se cítil silnější, prolezl oknem ven do ulice.</p>
<p>Kdyby vlastnil spolehlivou paměť a věděl, co se stalo předešlé noci, došlo by mu, když seskákal dolů na chodník, že jeho úsudek co se týče Sartoriho pomocníka byl správný, že jeho pravomoc opravdu končí záro-veň s obvodem domu. Ale on skutečnost svého úniku naprosto nechápal. Včera večer vstoupil do čísla dvacet osm jako člověk s jistým záměrem, přišel jako Usmiřitel Imagiky, přišel se utkat s minulostí a nechat se posílit znalostí sebe sama. Opouštěl jej tímto poznáním rozháraný a stál na ulici jako blázen civící do slunce, aniž by tušil, že jeho dráha vyzna-čuje nachýlení roku ke slunovratu, a tudíž k hodině, kdy cílevědomý muž, kterým předtím byl, musí jednat, nebo vše jednou provždy zmaří.</p>
<p><strong>KAPITOLA DEVÁTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>Přestože Jude nespala po Clemově návštěvě dobře (trápily ji sny o žárovkách vyjadřujících se v kódu přerušovaného blikání, který nedokázala dešifrovat), probudila se časně a do osmé hodiny měla promyšlený plán pro ten den. Zajede do Highgate, rozhodla se, a pokusí se najít nějakou cestu do vězení pod Věží, kde trpí jediná žena v Pátém, která by jí mohla pomoci nabýt sil. Věděla teď o Celestine víc než tehdy, když poprvé navštívila Věž na Silvestra. Dowd ji sehnal pro Nespatřeného, nebo tak to alespoň tvrdil, unesl ji z londýnských ulic a odvezl ji k hranicím Prvního. Už to, že ta traumata vůbec přežila, bylo ojedinělé. Že by se na jejich konci ještě mohla shledat se svým zdravým rozumem, po božském znásilnění a staletích uvěznění, byla však patrně příliš smělá naděje. Ale třeba i šílená Celestine byla velice žádoucím zdrojem poznatků a Jude si skálopevně umínila, že podstoupí všechno, co bude muset, aby slyšela tu ženu promluvit.</p>
<p>Věž byla tak dokonale anonymní, že ji přejela dřív, než jí to došlo. Vrátila se po silnici, zaparkovala v postranní ulici a došla k ní pěšky. Na předním nádvoří nestála žádná auta a v žádném z oken neobjevila známky života, ale přesto přistoupila k přednímu vchodu a stiskla zvonek, doufajíc, že třeba existuje nějaký správce, který ji vpustí dovnitř. Odvolá se na Oscara, řekla si. Ačkoli věděla, že si zahrává s ohněm, nebyl čas něco vymýšlet. Ať už ambice Jemného jako Usmiřitele vešly ve známost nebo ne, nejbližší dny budou nabity možnostmi.</p>
<p>Věci zpečetěné praskají ve švech; věci zamlklé nabírají dech k promluvě.</p>
<p>Dveře zůstaly zavřené, přestože zvonila a tloukla na ně několikrát. S pocitem bezmoci zamířila okolo, k zadnímu traktu budovy. Pěšina byla ještě zarostlejší než minule, samý bodavý osten a žahavý list. Stín Věže ochlazoval zem, kde Clara padla a zemřela, a tato půda byla mi-zerně odvodňovaná a páchla hnilobou. Než došla sem, nenapadla ji vlastně myšlenka na to, že by mohla najít úlomky modrého oka, ale možná to byla součást jejích nevědomých úmyslů od samého počátku. Když zavrhla veškeré naděje na přístup dovnitř z této strany budovy, obrátila pozornost k pátrání po kouscích kamene. Třebaže její vzpomínky na to, co se tu odehrálo, byly silné, zdaleka nedokázala přesně stanovit místo, kde Dowdovi roztoči kámen rozežrali, a brouzdala se kolem dobrou hodinu, pátrajíc ve vysoké trávě po nějaké stopě. Její trpělivost byla ale nakonec odměněna. Mnohem dál od Věže, než by byla kdy hádala, objevila to, co po sobě požírači zanechali. Bylo to o něco větší než oblázek, který by kdokoli jiný přešel bez povšimnutí. Ale pro její oči byla jeho modř nezaměnitelná, a když poklekala, že ho sebere, chovala se téměř uctivě. Vypadá jako vejce, pomyslela si, jak tam tak leží v travnatém hnízdečku a čeká na teplo těla, které by v něm vznítilo život.</p>
<p>Jakmile se napřímila, uslyšela z druhé strany budovy zvuk - zaklaply dveře od auta. S kamenem v dlani se kradla zpátky podél Věže. Uslyšela hlasy: nějací muži a ženy si vyměňovali pozdravy na přivítanou. Od rohu si je mohla z dálky prohlédnout. Tady ji máme: Tabula Rasa. Ve svých představách je povýšila na Velké Inkvizitory, strohé a nemilosrdné soudce, jejichž nelítostnost je vyryta na jejich tvářích. Snad jen jeden z tohoto kvartetu - nejstarší ze tří mužů - by se nevyjímal v taláru absurdně, ale ostatní měli fádní rysy a neohrabané chování, se kterými by působili směšně v jakémkoli šatu kromě toho nejvšednějšího. Žádný z nich nevypadal, jako že je se svým osudem nějak výjimečně spokojen. Soudě podle velkých kruhů pod očima jim spánek v poslední době nebyl nakloněn. Zrovna tak nemohly jejich drahé obleky (všechny byly lesklé, uhlově hnědé a černé) zatajit letargii v jejich pohybech.</p>
<p>Počkala si na rohu, dokud nezmizeli v předním vchodu, a doufala, že poslední nechal pootevřeno. Ale dveře byly znovu zamčené. Tentokrát si klepání rozmyslela. Zatímco si mohla přidrzle prosadit nebo vylichotit na správci vstup do domu, žádný ze čtveřice by jí nenechal ani centimetrovou mezeru. Když odstoupila ode dveří, na cestě obloukem přijelo další auto a vplulo do nádvoří. Jeho řidič byl muž a byl nejmladší z příchozích. Bylo pozdě uskočit někam do ústraní, takže zvedla jakoby hravě ruku a místo chůze začala hopsat. Jen co se přiblížila k předku vozu, auto zastavilo. Ona ne. Jakmile ho minula, uslyšela, že se dveře vozu otevírají; a medově sladký, ale povýšený hlas zavolal: „Vy tam! Co tu děláte?"</p>
<p>Klusala dál, odolala pokušení se rozeběhnout, i když za sebou slyšela jeho kroky na štěrku, potom další hluk, když se vydal za ní. Nevšímala si ho až do té doby, než došla k hranici pozemku a on se k ní nedostal na dosah. Pak se obrátila a s roztomilým úsměvem řekla: „Volal jste?"</p>
<p>„Tohle je soukromý pozemek," řekl místo odpovědi. „Omlouvám se, musím mít špatnou adresu. Vy asi nejste gynekolog?" Odkud se tahle smyšlenka vzala, to netušila, ale zbarvila jeho tváře ve vteřině do ruda. „Nutně potřebuji navštívit lékaře, ihned, pokud možno." Potřásl v rozpacích hlavou. „Tohle není nemocnice," zadrmolil. „Ta je v půli kopce."</p>
<p>Bůh žehnej Angličanům, blesklo jí hlavou, kteří div nezalézají někam pod zem při pouhé zmínce o pohlavních záležitostech.</p>
<p>„Určitě nejste doktor?" řekla, vyžívajíc se v jeho zmatku. „Ani student? Mně by to nevadilo."</p>
<p>Teprve v té chvíli ustoupil o krok dozadu, jako by na něho chtěla skočit a požadovat prohlídku na místě. „Ne, litu-lituji."</p>
<p>„Já se vlastně musím omluvit," řekla a napřáhla ruku. Byl příliš popletený, než aby odmítl, a potřásl jí. „Sestra Chlípnostka," představila se. „Bloxham," odvětil.</p>
<p>„Měl byste být gynekolog," prohlásila uznale. „Máte krásně teplé ruce," a tak, celého zrudlého, ho tam zanechala.</p>
<p>2</p>
<p>Když se vrátila domů, na telefonním záznamníku měla vzkaz od Chestera Kleina, který ji zval na koktejlový večírek v jeho domě ten večer - na oslavu, jak on to nazval, Parchantíkova návratu do země Živých. Zpočátku byla ohromená, že se Jemný přece rozhodl spojit se se svými přáteli po všech řečech o neviditelnosti, pak ji ale potěšilo, že se řídil podle její rady. Možná, že ho zatratila příliš zbrkle. I v tak krátkém čase, který strávila v Yzordderrexu, ji město přinutilo přemýšlet a jednat tak, jak by nikomu v Pátém netolerovala. Což teprve Jemného, jehož seznam dobrodružství v dominiích by zaplnil tucet deníků. Teď, když se ocitl zpátky v Pátém, se tak třeba vypořádává s těmi bizarnějšími vlivy, jako člověk navrátivší se do civilizace z nějakého zapomenutého kmene, který smývá válečné barvy a učí se nosit znovu boty. Zavolala Kleinovi a pozvání přijala.</p>
<p>„Ty moje beruško, ty jsi balzám pro mé ztrápené oči," řekl, když se ten večer zjevila na jeho prahu. „Nedomrlá přesně podle trendu! Podvýživa à la mode. Dokonalost sama."</p>
<p>Hezky dlouho se už neviděli, ale nepamatovala si, Že by kdy předtím používal tak nechutné lichotky. Políbil ji na obě tváře a vedl ji domem na zadní zahradu. Zapadající slunce stále hřálo a Kleinovi další hosté -dva z nich znala, zbylé dva ne - usrkávali na trávníku koktejly. Zahrada byla sice malá a obehnaná vysokou zdí, ale její porost byl až skoro tropicky bujný. Ovšemže Klein přesně podle své povahy nadržoval kvetoucím druhům, keř nebo rostlina nebyly vítány, pokud nekvetly nestřídmě a okázale. Představil ji jednomu po druhém, počínaje Vanessou, jejíž tvář - třebaže se hodné změnila od doby, kdy se setkaly naposledy -byla jednou z těch dvou, které znala. Celkem slušně přibrala a přibylo i makeupu, jako by chtěla zakrýt jeden přebytek jiným. Jude si všimla, sotva se pozdravily, že její oči jsou oči ženy, která pouze ze slušnosti zadržuje plačtivý výlev.</p>
<p>„Je Jemný s tebou?" to byla Vanessina první otázka.</p>
<p>„Ne, není," řekl Klein. „A dej si teď zase něco jiného k pití a jdi se pomazlit s růžemi."</p>
<p>Žena se pro jeho blahosklonnost nijak neurazila, zamířila přímo k láhvi šampaňského, zatímco Klein představoval Jude dvěma cizincům. Prvního, plešatícího muže ve slunečních brýlích, představil jako Duncana Skeeta.</p>
<p>„Malíř," řekl. „Přesněji řečeno impresionista. Je to tak, Duncane? Děláš přece imprese? Modiglianiho, Corota, Gauguina..."</p>
<p>Pointa se ztrácela až někde na konci, ale Jude se chytla. „Není to nezákonné?" řekla.</p>
<p>„Jen když o tom nemluvíš," odvětil Klein - a ta poznámka si vysloužila hurónský smích u chlapíka, který s padělatelem konverzoval: byl to muž s hustým knírem a s přízvukem, jménem Luis.</p>
<p>„Kdo tu není ani trochu malíř... Ty, Luisi, ty nejsi vůbec nic, ne?"</p>
<p>„Co třeba požírač lotofág?" nadhodil Luis. Vůně, kterou Jude přisuzovala květům v koutech zahrady, byla ve skutečnosti Luisova voda po holení.</p>
<p>„Na to se napiju," řekl Klein a popostrčil Jude k poslednímu hostovi. Přestože Jude ženinu tvář znala, nedokázala ji zařadit, dokud Klein neprozradil její jméno - Simoně. Vzpomněla si na rozhovor u Clema a Taylora, který skončil tím, že tato žena odplula za nějakou vyhlídnutou kořistí. Klein je nechal, ať si povídají, a sám šel do domu, aby načal novou láhev šampaňského.</p>
<p>„Potkaly jsme se na vánoce," řekla Simoně. „Nevím, jestli si to pamatuješ?"</p>
<p>„Hned jsem si vzpomněla," odpověděla Jude.</p>
<p>„Nechala jsem si od tý doby zastřihnout vlasy nakrátko a namouduši mě polovina známých nepozná."</p>
<p>„Sluší ti to."</p>
<p>„Klein říká, že jsem si měla vlasy schovat a nechat si z nich udělat ozdobu. Říká, že na přelomu století byly příčesky vysoce módní záležitost."</p>
<p>„Jen jako memento moři," řekla Jude. Simoně se dívala bezduše. „Ty vlasy byly obvykle po někom, kdo zemřel."</p>
<p>Strnule zírající ženě i tak trvalo nějakou chvilku, než vzala na vědomí, co jí bylo řečeno, ale jakmile pochopila pointu, pohoršeně se ohradila.</p>
<p>„Předpokládám, že tomuhle on říká vtip," řekla. „Do prdele, ten chlap nemá ani páru o slušnosti." Klein se v té chvíli zjevil v zadních dveřích a nesl šampaňské. „Jo, ty!" řekla Simoně. „Ty nebereš smrt vážně?"</p>
<p>„O něco jsem přišel?" řekl Klein.</p>
<p>„Jsi občas nevkusnej starej zapšklík!" pokračovala Simoně, přistoupila k němu ráznými kroky a mrštila mu sklenku k nohám.</p>
<p>„Co jsem provedl?" zeptal se Klein.</p>
<p>Luis mu přispěchal na pomoc, sametovým hlasem hovořil se Simonou, aby ji uklidnil. Jude netoužila se zaplést do rozepře. Uchýlila na konec jedné pěšinky a rukou zajela do hlubin kapsy u sukně, kde spočívalo vejce modrého oka. Sevřela kolem něho dlaň a sklonila se, že přivo-ní k jedné z těch bezchybných růží. Vůbec nevoněla; dokonce ani životem. Promnula mezi palci okvětní lístky. Byly suché. Znovu se napřímila a přelétla očima scenérii s květy. Falešné, do posledního.</p>
<p>Simonino ječeni za jejími zády ustalo současně s Luisovým tlacháním. Jude se ohlédla. Ze zadních dveří domu vycházel do teplého večerního světla Jemný.</p>
<p>„Zachraň mě," slyšela, jak Klein žadoní, „než ze mě zaživa stáhnou kůži."</p>
<p>Jemný přebil trumfem svého úsměvu slunce a rozevřel Kleinovi náruč.</p>
<p>„Už žádné hádky," řekl a objal toho muže.</p>
<p>„To pověz Simoně," opáčil Klein.</p>
<p>„Simono. Ty se zlobíš na Kleina?"</p>
<p>„Choval se jako parchant."</p>
<p>„Ne, to já jsem parchant. Pojď mi dát pusu a řekni mi, že mu odpouštíš."</p>
<p>„Odpouštím mu."</p>
<p>„Mír na zemi, vše dobré Chesterovi."</p>
<p>Ze všech stran se ozval smích, Jemný procházel společností, hýřil polibky, objetími a potřásáním rukou, a schovával si nejdelší a snad nejdrsnější sevření v náruči pro Vanessu.</p>
<p>„Někoho jsi vynechal," řekl Klein a nasměroval Jemného pohled k Jude.</p>
<p>Na ni úsměvem neplýtval. Dobře věděla, oč běží, i on to věděl. Místo toho jí nabídl téměř omluvný pohled a pozvedl sklenku, kterou mu do ruky podstrčil Klein. Vždycky býval jako měňavka (snad to dělal ten Maestro v něm, vyplouvající na povrch v podobě nějaké podružné dovednosti) a za těch ani ne čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy se rozloučili, zářil zas novotou. Střapaté kučery měl přistřižené, příšerný obličej umytý a oholený. Byl oblečený do bílého - vypadal jako hráč kriketu, který se vrátil od odpalovací mety a září nadšením z vítězství. Civěla na něho a hledala na něm nějakou stopu po onom znepokojeném muži, kterým byl ještě minulý večer, ale on své obavy odsunul zcela do ústraní, za což ho mohla jen obdivovat. Víc než obdivovat. Dnes večer byl milencem, kterého si představovala, když ulehla do Quaisoiřina lože, a nemohla si pomoci, prostě ji pohled na něho dojal. Už jednou v minulosti ji sen dohodil do jeho náruče a důsledkem, pochopitelně, byla bolest a slzy. Byla to forma masochismu, přát si zopakovat takovou zkušenost - a rovněž únik od závažnějších věcí.</p>
<p>A přece; a přece. Nebylo nakonec <emphasis>nezbytné, </emphasis>aby dříve či později našli znovu cestu do náruče toho druhého? A pokud ano, možná pak tato hra s letmými pohledy je ještě daleko větším šílenstvím, protože jejich cílům poslouží lépe obejít se bez koketování a přijmout fakt, že jsou nerozluční. Tentokrát, místo aby byli otloukáni minulostí, kterou ani jeden z nich nechápal, znali historii svého vztahu a mohli stavět na pevných základech. Totiž, pokud se jemu do toho bude chtít.</p>
<p>Mával na ni Klein, ale zůstala ve svém loubí z falešných květů, když viděla, jak celý nedočkavý sleduje rozvíjení dramatu, které sám zrežíroval. On, Luis a Duncan byli pouze diváky. Scénou, na kterou se přišli podívat, byl Paridův soud; Vanessa, Simoně a ona samotná byly obsazeny do rolí Bohyň a Jemný jako hrdina byl nucen mezi nimi volit. Bylo to groteskní. Zatvrdila se, že se do této frašky nezapojí, a místo toho šla co noha nohu mine ke vzdálenému konci zahrady. Mezitím na trávníku pokračovala zábava. Těsně u zdi narazila na podivnou věc. V umělé džungli byla vytvořena mýtina a v ní byl zasazený malý keř s růžemi - skutečný, ale o poznání méně přepychový než imitace, která ho obklopovala. Když se nad ním zastavila, po jejím boku se vynořil Luis se sklenkou šampaňského.</p>
<p>„Jedna jeho kočka," vysvětlil Luis. „Gloriana. V březnu ji zabilo auto. Odrovnalo ho to. Nemohl spát. Ani s nikým nemluvil. Myslel jsem si, že se zabije."</p>
<p>„Je to podivín," řekla Jude a vrhla pohled zpátky na Kleina, který rukou objímal Jemného kolem ramen a halasně se smál. „Předstírá, že všechno je pouhá hra..."</p>
<p>„To proto, že si všechno moc bere," odvětil Luis.</p>
<p>„To sotva," ušklíbla se.</p>
<p>„Dělám s ním kšefty jednadvacet, no, skoro dvaadvacet let. Hádáme se. Dáváme se dohromady. Znovu se hádáme. Je to dobrej chlap, věř mi. Ale tolik se bojí citů, že musí všechno obrátit v žert. Ty nejsi Angličanka, že ne?"</p>
<p>„Ale ano, jsem."</p>
<p>„Takže tomu rozumíš," řekl. „Ty sama máš taky někde ukrytý svoje pidihrobečky." Zasmál se.</p>
<p>„Tisíce," prohlásila a zahlédla Jemného, jak opět vchází do domu. „Omluvíš mě na chvilku?" řekla a spěšně přešla zahradu. Luis se jí držel v patách. Klein se jí postavil do cesty, ale ona mu jednoduše podala prázdnou sklenici a vešla dovnitř.</p>
<p>Jemný byl v kuchyni a přehraboval se v ledničce. Odkrýval víčka misek a nakukoval do nich.</p>
<p>„Takže neviditelnost, co?" ušklíbla se Jude.</p>
<p>„Byla bys radši, kdybych nepřišel?"</p>
<p>„Jinými slovy, i kdybych tě požádala, ty bys tak jako tak přišel?"</p>
<p>Zazubil se, jelikož objevil něco, co uspokojí jeho mlsný jazyk.</p>
<p>„Jinými slovy," poznamenal, „ostatní nemají nárok. Jsem tady, protože jsem věděl, že tu budeš."</p>
<p>Strčil do formy, kterou si vytáhl, ukazovák i s prostředníkem a položil si na jazyk kopeček čokoládové šlehané pěny.</p>
<p>„Chceš?" zeptal se.</p>
<p>Původně nechtěla, dokud neviděla, s jakým gustem jí. Jeho chuť byla nakažlivá. Vydloubla si prstem ještě větší kus než on. Bylo to sladké a krémovité.</p>
<p>„Dobrý?" zjišťoval.</p>
<p>„Hříšně," odvětila. „Proč jsi změnil názor?"</p>
<p>„Na co?"</p>
<p>„Na to, že se budeš schovávat."</p>
<p>„Život je příliš krátký," prohlásil, a úšklebek upatlaný od čokolády vypadal skoro jako bezzubý. Švihák, kterého viděla vstupovat do zahrady teprve před několika minutami, se tady proměnil v hltavého kluka.</p>
<p>„Máš čokoládu po celý puse," řekla.</p>
<p>„Chceš mi ji slíbat?" opáčil.</p>
<p>„Proč ne," připustila, neviděla důvod, proč by měla zastírat své pocity. Tajemství jim v minulosti nadělalo zle vrchovatě.</p>
<p>„Tak proč jsme pořád tady?" podivil se.</p>
<p>„Klein nám do smrti neodpustí, že jsme se vypařili. Večírek je na tvoji počest."</p>
<p>„Budou si moct o nás povídat, když budeme pryč," řekl, postavil formu na podlahu a otřel si hřbetem dlaně ústa. „Vlastně jim to tak bude vyhovovat víc. Já říkám, že bysme měli jít rovnou, než nás někdo zmerčí. Plýtváme čas řečněním..."</p>
<p>„...zatímco bychom se mohli milovat."</p>
<p>„Měl jsem za to, že <emphasis>to já </emphasis>jsem tu čtenář myšlenek," řekl.</p>
<p>Když otevřeli přední dveře, uslyšeli, jak je volá Klein, a Jude pocítila provinilé píchnutí, jenže hned nato si vzpomněla na majetnický výraz, který viděla na Kleinově tváři, když se Jemný objevil a on věděl, že se mu obsazení pro povedenou frašku sešlo. Provinilost ustoupila zlosti, a tak práskla prudce dveřmi, aby měla jistotu, že je uslyší.</p>
<p><strong>3</strong></p>
<p>Jen co dorazili zpátky do bytu, Jude pootevírala okna a vpustila dovnitř vánek, který pořád konejšivě voněl, přestože se dávno snesla noc, ať si vane dovnitř i ven. Z ulice zároveň s ním sem samozřejmě dolétaly různé zvěsti, ale nic veledůležitého: obligátní houkačky; klábosení z chodníku; jazz z klubu kousek dál na ulici, jehož okna byla rovněž otevřená. Jakmile byla všechna okna dokořán, posadila se na postel k Jemnému. Bylo na čase, aby si promluvili bez postranních myšlenek a na rovinu.</p>
<p>„Nenapadlo by mě, že takhle skončíme," řekla. „Tady. Spolu."</p>
<p>„Jsi ráda?"</p>
<p>„Jsem ráda," přiznala po kratší pauze. „Připadá mi to správné."</p>
<p>„Dobře," nechal se slyšet. „Mně to taky připadá naprosto přirozené."</p>
<p>Pohladil ji rukou po zádech, proplétal se prsty jejími vlasy, začal kroužit rukou po kůži na hlavě. Vzdychla.</p>
<p>„Líbí se ti to?" zeptal se.</p>
<p>„Líbí."</p>
<p>„Chceš mi říct, co si myslíš?"</p>
<p>„O čem?"</p>
<p>„O mně. O nás."</p>
<p>„Řekla jsem ti to, připadá mi to správné."</p>
<p>„To je všechno?" „Ne"</p>
<p>„Co ještě?"</p>
<p>Zavřela oči, vemlouvavé prsty jako by z ní uvolňovaly slova.</p>
<p>„Jsem ráda, že jsi tady, protože si myslím, že se jeden od druhého můžeme učit. Možná se i zas milovat. Jak to připadá tobě?"</p>
<p>„Podle mě je to bezva," řekl jemně.</p>
<p>„A co ty? Co se honí v hlavě tobě?"</p>
<p>„Že jsem zapomněl, jak je tohle dominium zvláštní. Že potřebuju tvou pomoc, abych znovu zesílil. Myslím na to, že se bojím, že někdy možná budu jednat podivně, dělat chyby - a chci, abys mě hodně milovala, abys mi dokázala odpustit, kdyby se to stalo. Budeš?"</p>
<p>„Vždyť víš, že ano," usmála se.</p>
<p>„Chci se s tebou podělit o své vize, Judith. Chci, abys viděla, co ve mně klíčí, a nebála ses toho."</p>
<p>„Já se nebojím."</p>
<p>„To moc rád slyším," řekl. „To rád slyším." Sklonil se k ní a přiblížil se ústy těsně k jejímu uchu. „Od nynějška diktujeme pravidla," zašeptal.</p>
<p>„A svět naslouchá. Ano? Neexistuje žádný jiný zákon než my. To, co chceme. To, co cítíme. Necháme se tím strávit a plamen se rozšíří. Uvidíš."</p>
<p>Políbil ucho, do něhož chrlil tyhle nezvyklé svůdnosti, potom tvář a nakonec rty. Začala mu polibky oplácet, uchopila jeho hlavu do rukou tak jako on a hnětla kůži, ze které mu vyrůstaly vlasy, a vnímala jejich pohyb po lebce. Měl teď ruce na límci její halenky, ale nezatěžoval se s jejím rozepínáním. Místo toho ji roztrhl, nikoli v záchvatu vášně, nýbrž rytmicky, dírku po dírce, jako by prováděl rituál odkrývání. Jakmile se objevila její obnažená prsa, přisál se k nim ústy. Měla rozpálenou kůži, ale jeho jazyk žhnul palčivěji, pomalovával ji spirálovitými cestičkami slin, potom rty stiskl bradavky, až byly tvrdší než jazyk, který je škádlil. Jeho ruce proměňovaly její sukni v cáry stejným úsporným způsobem, jakým roztrhal její halenku. Zvrátila se dozadu na postel a rozcupovaná halenka a sukně zůstaly pod ní. Díval se na ni dolů a pokládal jí dlaň na rozkrok, který byl před jeho dotekem stále chráněný tenkou látkou spodního prádla.</p>
<p>„Kolik mužů tohle mělo?" zeptal se jí. Zašeptal tuhle otázku bez citu. Proti bledému světlu z okna viděla jeho hlavu jen jako obrys, nemohla proto rozluštit jeho výraz. „Kolik?" řekl a posouval semknutou dlaň v krouživém pohybu. Kdyby tu otázku položil někdo jiný, urazila by ji, nebo by ji dokonce rozzuřila. Ale jeho podivínství se jí zamlouvalo.</p>
<p>„Pár."</p>
<p>Přeběhl prsty do prostoru mezi jejíma nohama a prostředníkem se propracoval pod látku tak, že se mohl dotýkat jejího druhého otvoru. „A tohle?" zeptal se a přitlačil na to místo.</p>
<p>Po tomhle dotazu, vyjádřeném slovy i prsty, se cítila méně příjemně, ale on trval na odpovědi. „Pověz mi to," řekl. „Kdo byl tady?"</p>
<p>„Jen jediný," řekla.</p>
<p>„Godolphin?" hádal.</p>
<p>„Ano."</p>
<p>Odtáhl prst a vstal z postele.</p>
<p>„Rodinná tradice," podotkl.</p>
<p>„Kam jdeš?"</p>
<p>„Jdu jenom zatáhnout záclony," řekl. „K tomu, co budeme dělat, se hodí spíš tma." Zatáhl závěsy, aniž by zavřel okno. „Máš na sobě nějaké šperky?" zeptal se jí.</p>
<p>„Jenom náušnice."</p>
<p>„Sundej si je," řekl.</p>
<p>„Nemůžeme si nechat trochu světla?"</p>
<p>„Už i takhle je ho moc," odpověděl, třebaže ho ona stěží viděla. Zatímco se svlékal, nespouštěl z ní oči, tolik alespoň viděla. Neušlo mu, že vyvléká z dírek v lalůčcích náušnice a že vzápětí vyklouzla ze spodního prádla. Ve chvíli, kdy byla úplně nahá, na tom byl on stejně.</p>
<p>„Nechci malou část tebe," řekl, přibližuje se k nohám postele. „Chci tě beze zbytku, do poslední částečky. A chci, abys chtěla beze zbytku i ty mě."</p>
<p>„To chci," vydechla.</p>
<p>„Doufám, že to myslíš vážně."</p>
<p>„Jak to můžu dokázat?"</p>
<p>Jeho šedivá postava se ztratila v přítmí pokoje. Řekl, že bude neviditelný, a v té chvíli byl. Přestože vnímala, jak se rukou lehce dotýká jejího kotníku, a podívala se k čelu postele, aby ho našla, nikde ho neviděla. Rozkoš se však od jeho doteků rozlévat nepřestala.</p>
<p>„Chci tohle," ozval se, když jí hladil chodidlo. „A tohle." Teď byla na řadě holeň a stehno. „A tohle..." Pohlaví, „...tolik jako to ostatní, ale ne víc. A tohle a tohle." Břicho, prsa. Jeho dotek pocítila na všech těch místech, takže u ní musel být velice blízko, ale přesto zůstával neviditelný. „A tenhle rozkošný krk a tvou nádhernou hlavu." V tomto okamžiku se ruce svezly dolů po pažích. „A tohle," řekl. „Až po konečky prstů." Dotek se vrátil k chodidlu, ale kde všude byl - což znamenalo na celém jejím těle -, tam se chvěla očekáváním nového doteku. Zvedla z polštáře hlavu podruhé a myslela, že svého milence třeba zahlédne.</p>
<p>„Lehni si," řekl jí.</p>
<p>„Chci tě vidět."</p>
<p>„Jsem tady," odpověděl a jeho oči při těch slovech uzmuly kdesi paprsek světla; viděla dva jasné body v prostoru, který mohl být, kdyby nebyla přesvědčená o opaku, docela dobře neohraničený. Dál se dostal ke slovu už jen jeho dech. Nemohla se ubránit tomu, aby nesrovnala svůj vlastní rytmus vdechů a výdechů s jeho, s uspávající pravidelností, jejíž intervaly se pomalu a jistě prodlužovaly.</p>
<p>Když uběhla chvilka, zvedl si její nohu k ústům a táhle jí olízl chodidlo od paty k prstům. Pak znovu nastoupil dech, ochlazující tekutinu, kterou ji omyl, a zas v dvoudobém taktu o něco zpomaloval, až její organismus kolísal mezi vyhasnutím ke konci každého dechu - teprve nadechnutím byl opět zlákán k životu. Tohle je podstata okamžiku, došlo jí; tělo - nemající nikdy jistotu, zda ten další nádech do plic nebude tím posledním - se setinu vteřiny vznášelo mezi zhasnutím a trváním. A v tomhle rozpětí mezi výdechem a nádechem byly snadné zázraky, protože živá hmota ani rozum nezasahovaly se svými diktáty. Ucítila, jak se jeho ústa doširoka rozevřela, tak, že mohl obsáhnout její prsty, a potom, třeba se to zdálo nemožné, si zasunul chodidlo do krku.</p>
<p>On mě spolkne, napadlo ji, a při tom jí zároveň znovu vytanula na mysl kniha, kterou našla v Estabrookově pracovně, s prstencem milenců stravovaných žárem vášní; požíráním tak strašným, že končilo vzájemným pohlcením. Ted' jí ta vidina nepřipadala nijak nepříjemná. Tohle nebyla záležitost hmatatelného světa, kde i sám strach zešpekovatěl, poněvadž se jím dalo tolik získat, ale i ztratit. Tohle bylo místo pro milence, kde existoval vždy jen zisk.</p>
<p>Cítila, jak si přitahuje k hlavě také její druhou nohu a noří ji do stejného žáru; nato cítila uchopení na bocích, s jehož pomocí se na ni mohl napíchnout, centimetr po centimetru. Snad že on zmohutněl: měl obrovitou tlamu, hrdlo bylo jako tunel; nebo to ona byla možná poddajná jako hedvábí a on ji do sebe soukal jako kouzelník opatrně zastrkující umělou kytku do hůlky. Natáhla se po něm do tmy a chtěla se toho zázraku dotknout, ale její prsty si nedokázaly vysvětlit, co že to pod nimi vře. Bylo <emphasis>to její </emphasis>tělo, nebo <emphasis>jeho? </emphasis>Kotník, nebo tvář? Nedalo se to nijak poznat. Ovšem po pravdě řečeno, nebylo potřeba to vědět. Jediné, co právě chtěla, bylo počínat si stejně jako milenci v knize a přidružit se k jeho pohlcování svým vlastním.</p>
<p>Napnula se ke kraji postele a mírně se pootočila, zvrátivši ho tak vedle sebe. Třebaže měla oči otupělé tmou, uviděla teď obrysy jeho těla, vpité do její vlastní siluety. Nic v jeho anatomii se nezměnilo. Přesto, že ji pohlcoval, jeho tělo nebylo nijak znetvořeno. Ležel vedle nijako kdyby spal. Putovala k němu rukou a chtěla se ho dotknout podruhé, aniž by čekala, že jí Jemného tělo bude dávat velký smysl, ale zjistila, že dává. Tohle je jeho stehno; tohle holeň; tohle kotník a chodidlo. Jak mu přejížděla dlaní po těle, provázela její hlazení zároveň křehká vlna změn a zdálo se, jako by jeho substance pod dotekem měkla. Vůně jeho potu byla lákavá. Urychlila tvorbu šťáv ve svém krku a břiše. Přisunula se hlavou k jeho noze a přitiskla rty k esenci jeho osobnosti. Pak se napájela; rozvinovala kolem něho svůj hlad, jako by otevírala ústa a obemy-kala jeho lesklou kůži svou myslí. Zachvěl se, když ho pojala do sebe, a jakmile pocítila vlastní narůstající vzrušení, ucítila i jeho. Sám ji pozřel až k bokům, ale ona se jeho chuti rychle přizpůsobovala a vsoukala do sebe jeho nohy a spolykala mu úd i břicho, na kterém ztuhle ležel. Zbožňovala výstřednost a absurdnost toho, co prováděli, to, že se jejich těla vzpírají fyzice i tělesnosti, nebo spíš že nečekaně stvrzují obojí - ve chvíli, kdy se sestava uzavře sama do sebe. Bylo kdy něco snadnějšího než láska - a přece tolik nemožného? A co bylo tohle, když ne tentýž paradox, rozložený na prostěradle? Jemný zpomalil své polykání, aby ho mohla dohnat, a v tom okamžiku zakončili smyčku dvojího stravování se, až se z jejich těl staly nehorázné výplody a oni byli ústy k sobě. Cosi ve hmotném světě - výkřik na ulici, trpký rozložený akord saxofonu -ji znovu uvrhlo do věrohodného světa a ona se dopátrala kořenů, ze kterých vyrašila tahle smyšlenka. Bylo jimi úplně běžné spojení: nohy zkřížené kolem boků, jeho erekce hluboko v ní. Neviděla mu do tváře, ale věděla, že on s ní v tomto utečeneckém světě není. On si pořád ještě snil o jejich stravování. Zazmatkovala, toužila po návratu do vize, ale nevěděla jak. Zpevnila sevření kolem jeho trupu a podnítila jeho boky k pohybu. Začal se v ní pohybovat sám, dýchal pomalu, těsně u jejího obličeje. Zapomněla na paniku a zpomalovala svůj rytmus, až se přizpůsobil jeho. Zároveň s tím se rozplynul pevný svět a ona se vrátila do místa, ze kterého byla přivolána, a zjistila, že se smyčka každým okamžikem utahuje a jeho mysl pokrývá její hlavu, stejně tak jako ona halila jeho, jako plátky nějaké neskutečné cibule, každý další menší nežli ten, který zakrýval; záhada, jež mohla existovat jen tam, kde se hmota smrskla na pouhopouhou mysl, jež naléhavě prosila o svou existenci.</p>
<p>Tato blaženost ovšem nemohla být zachována navěky. Zanedlouho začala opět ztrácet svou čistotu, poskvrněna dalšími zvuky z vnějšího světa, a tentokrát vycítila, že Jemný rovněž povoluje své pouto k deliriu. Možná časem, až se naučí být znovu milenci, najdou způsob, jak tento stav prodloužit; strávit dny a noci pohroužení do prostoru mezi výdechem a vdechem. Ale prozatím se bude muset spokojit s extází, kterou prožili. Neochotně dopustila, aby tropickou noc, v níž se vzájemně požírali, pohltila prostší tma, a aniž by neomylně věděla, kde vlastně počíná a končí vědomí, usnula.</p>
<p>Když se vzbudila, byla v posteli sama. Až na tohle zklamání se cítila čilá a svěží. To, oč se spolu podělili, bylo zboží lépe prodejné než léky proti chladu každodennosti: opilost bez kocoviny. Posadila se, natáhla se po přikrývce, kterou by se omotala, ale než se stačila zvednout, uslyšela z šera, jaké bývá před úsvitem, jeho hlas. Stál u okna, držel záclonu mezi prostředníčkem a ukazovákem a oko měl u škvíry, kterou pootevřel.</p>
<p>„Je na čase, abych se dal do práce," řekl tiše.</p>
<p>„Je ještě brzo," namítla.</p>
<p>„Slunce je skoro nahoře," odvětil. „Nemůžu mrhat časem."</p>
<p>Nechal závěs spadnout a přešel k posteli. Posadila se a objala ho kolem pasu. Chtěla s ním strávit delší čas, lebedit si ve vyváženosti, kterou cítila, ale jeho pud byl zdravější. Oba měli svou práci.</p>
<p>„Radši bych zůstal tady, než abych se vracel do ateliéru," řekl. „Nebude ti to vadit?"</p>
<p>„Vůbec ne," odpověděla. „Vlastně byla bych ráda, kdybys zůstal."</p>
<p>„Budu ale přicházet a odcházet... porůznu."</p>
<p>„Jen když najdeš čas od času zpáteční cestu do postele," usmála se.</p>
<p>„Zůstanu s tebou," řekl, sjel rukou dolů po jejím krku a třel jí břicho. „Odnynějška budu s tebou ve dne v noci."</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>KAPITOLA DESÁTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>Přestože Judiny vzpomínky na noc byly živé, nevzpomínala si, že by ona nebo Jemný vyvěšovali telefon, a teprve v půl desáté následujícího dne, když se rozhodla, že zavolá Clemovi, jí došlo, že jeden z nich to nicméně udělal. Zavěsila sluchátko zpátky do vidlice a jen o pár sekund později se telefon rozezvonil. Na druhém konci drátu se ozval hlas, na který už málem zapomněla a přestala čekat, a po delší době opět uslyšela: Oscarův. Zpočátku si myslela, že se zadýchal, ale po pár škobrtá-vých větách ji trklo, že jeho sípáni jsou potlačované vzlyky.</p>
<p>„Kde jsi byla, miláčku? Volal jsem ti pořád - od chvíle, kdy jsem našel tvůj vzkaz. Myslel jsem, že jsi mrtvá."</p>
<p>„Telefon byl vyvěšený, to je všechno. Kde jsi?"</p>
<p>„Doma. Přijdeš? Prosím. Potřebuju tě tu." Mluvil se vzrůstající panikou, jako by přerušovala jeho prosby odmítáním. „Nemáme moc času."</p>
<p>„Přijdu, spolehni se," uklidňovala jej.</p>
<p>„Hned," trval na svém. „Musíš přijít hned."</p>
<p>Řekla mu, že bude u něho přede dveřmi do hodiny, a na to on odpověděl, že bude čekat. Odložila hovor s Clemem, lehce se namalovala a vyrazila. I když se nechýlilo ještě ani k poledni, slunce už pálivě žhnulo a během jízdy si vzpomněla na monolog, kterému ona a Jemný čelili při zpáteční cestě z Pozemku. V průběhu celého léta se objevovaly monzuny a vlny horka, jak škarohlíd předpovídal; a jaký nacházel ve svých věštbách požitek! Tehdy přisuzovala jeho legrační rozpálení malicherné mysli utápějící se v apokalyptických fantaziích. Ale teď, po včerejší výjimečné noci, kterou prožila s Jemným, se přistihla, že se ponořila do úvah o tom, jak je možné, že i tyto jasné ulice odrážejí zázraky předešlé noci: ulice, z nichž všemocný déšť zahnal vozidla, teď zjemněly slunečními paprsky, a jednolitá hmota proudila jako teplá melasa a město rozdělené na místa veřejná a soukromá, na gheta zámožných a spodiny se proměnilo v cosi jednolitého. Tohle snad měl Jemný na mysli, když mluvil o tom, že s ním bude sdílet vize? Jestli ano, rozhodně byla připravena na víc.</p>
<p>Regenťs Park Road byla hlučnější než obvykle. Na chodníku si nehrály žádné děti, a přestože se ze začátku hezky zapotila, než prokličkovala dopravou o pouhé dvě ulice dál, na půl kilometru od Oscarova domu neparkoval jediný vůz. Stál přehlížen, to jen ona si ho všimla. Nemusela klepat. Ještě než došlápla na schod, dveře se otevřely a v nich stál Oscar, vypadající zpustle, a vybízel ji, aby vešla dovnitř. Otevřel dveře návštěvě se suchýma očima, ale jakmile je dovřel a zamkl a zasunul zástrčku, sevřel ji v náručí a spustily se mu slzy, táhlé vzlyky otřásaly jeho zavalitým tělem. Znovu a znovu jí opakoval, jak moc ji miluje, jak mu chybí a jak ji potřebuje, teď víc než kdy jindy. Objala ho a utěšovala ho, jak jen nejlépe dovedla. Po nějakém čase se ovládl a zavedl ji do kuchyně. Světla svítila po celém domě, ale po denním jasu vypadala jejich záře tak nějak zapškle a nelichotila mu. Tvář měl pobledlou -aspoň tedy tamf kde nebyla zbarvená modřinami; ruce měl opuchlé a drsné. Odhadovala, že by se pod jeho nevyžehleným oblečením našla i jiná zranění. Když ho tak pozorovala, jak dává na čaj, postřehla, že mu po tváři při každém prudším pohybu přeletěl neklidný výraz. Hovor se, pochopitelně, záhy stočil k jejich odloučení u Ústupu.</p>
<p>„Nepochyboval jsem o tom, že ti Dowd podřízne krk, sotva budete v Yzordderrexu..."</p>
<p>„Ani se mě nedotknul," řekla. Potom dodala: „To vlastně není zas tak úplně pravda. Později ano. Ale když jsme dorazili, byl dost vážně zraněný." Odmlčela se. „A ty taky."</p>
<p>„Byl jsem na tom pěkně bídně. Vrátil jsem se sem, vyhrabal zbraň, lízal si chvilku rány, a potom jsem přešel. Jenže mezitím jste zmizeli."</p>
<p>„Takže jsi <emphasis>šel </emphasis>za námi?"</p>
<p>„Samozřejmě. Copak sis myslela, že tě nechám v Yzordderrexu?"</p>
<p>Postavil před ni veliký hrnek čaje a med na oslazení. Obyčejně se sama takhle nehostila, ale ráno nesnídala, a tak si dávala do čaje jednu lžičku za druhou, až z něho udělala voňavý sirup.</p>
<p>„Než jsem se dostal k Hříšníkovu domu," pokračoval Oscar, „byl prázdný. Venku se bojovalo. Nevěděl jsem, kde bych tě měl začít hledat. Byl to zlý sen."</p>
<p>„Víš o tom, že Autarcha byl svržen?"</p>
<p>„Ne, to jsem nevěděl, ale nepřekvapuje mě to. Na Nový rok Hříšník pokaždé prohlásil: tenhle rok potáhne. Mimochodem, co se stalo s Dow-dem?"</p>
<p>„Je mrtvý," oznámila s nepatrným úsměvem zadostiučinění.</p>
<p>„To víš jistě? Jeho druh se těžko zabíjí, moje milá, to mi věř. Mluvím z hořké zkušenosti."</p>
<p>„Říkal jsi..."</p>
<p>„Ano? <emphasis>Copak </emphasis>jsem říkal?"</p>
<p>„Že jsi nás sledoval a našel Hříšníkův dům opuštěný."</p>
<p>„A půlku města v plamenech." Povzdechl si. „Podívaná to byla tragická. Vidět je takhle. Všechno to bezmyšlenkovité ničení. Odplatu proletářů. Já vím, měl bych oslavovat vítězství demokracie, ale co zbyde? Můj milovaný Yzordderrex... suť. Díval jsem se na něj a říkal jsem si: tohle je konec jedné epochy, Oscare. Po tomhle bude všechno jiné. Temnější." Vzhlédl od čaje, do něhož civěl. „Přežil Hříšník, nevíš?"</p>
<p>„Chystal se odejít s Chátrou. Předpokládám, že odešel. Vyklidil sklep."</p>
<p>„Ne, to jsem byl já. A jsem rád, že jsem to udělal."</p>
<p>Vrhl zběžný pohled k okennímu parapetu. Mezi domácí drobnou veteší stála spousta miniaturních figurek. Talismany, usoudila; část mamonu z Hříšníkova sklepa. Pohledy některých směřovaly do pokoje, jiné se dívaly ven. Všechny se tvářily agresivně a křiklavě pomalované obličeje měly přesvědčivě líté vzezření.</p>
<p>„Ale ty jsi má nejlepší ochrana," řekl. „Jen to, že tě mám tady, mi dává pocit, že máme šanci tenhle bordel přežít." Položil ruku na její.</p>
<p>„Když jsem dostal tvůj vzkaz a věděl jsem, že jsi naživu, začal jsem trochu věřit. Potom jsem tě ovšem nemohl zastihnout a začal jsem si představovat to nejhorší."</p>
<p>Podívala se nahoru od jeho ruky a uviděla na jeho ztrápeném obličeji rodinnou podobu, která jí dosud unikala. Měl v sobě něco z Charlieho; Charlieho z hampsteadského útulku, sedícího u okna a rozmlouvajícího o tělech, která vykopávají venku v dešti.</p>
<p>„Proč jsi jednoduše nešel do bytu?" podivila se.</p>
<p>„Nemohl jsem odsud odejít."</p>
<p>„To jsi tak moc zraněný?"</p>
<p>„V tom to není, to mě tady nedrželo," řekl a položil si ruku na prsa. „Ale to kvůli tomu, co je tam venku."</p>
<p>„Pořád si myslíš, že po tobě Tabula Rasa půjde?"</p>
<p>„Chraň bůh. To jsou ty nejposlednější obtíže. Vlastně jsem tak přemýšlel, že bych jednoho nebo dva z nich varoval; anonymně, víš. Ne Shalese nebo McGanna, ani toho idiota Bloxhama. Ti ať se smaží v pekle. Ale Lionel byl vždycky přátelský, dokonce i když byl střízlivý. A dámy. Nelíbí se mi představa, že bych je měl mít na svědomí."</p>
<p>„Tak před kým se schováváš?"</p>
<p>„Totiž, to já nevím," připustil. „Vidím v Číši výjevy a nedovedu si je uspokojivě vysvětlit."</p>
<p>Na Bostonskou číši i s jejími čmouhami kmitajících věšteckých kamenů zapomněla. V současné době Oscar zjevně visel na každém jejich zachrastění.</p>
<p>„Něco přešlo sem z dominií, moje milá," řekl. „To vím bezpečně. Viděl jsem, jak to jde za tebou. Pokoušelo se tě to udusit..."</p>
<p>Vypadal, jako by ho měly zase přemoci slzy, ale ona ho už předem utišila, lehce mu poklepávala po ruce, jako by byl nějaký senilní stařec.</p>
<p>„Nic se mi nestane," ubezpečovala jej. „V posledních dnech jsem toho příliš mnoho přežila."</p>
<p>„Za celý svůj život jsi takovou sílu neviděla," varoval ji. „A Páté jakbysmet."</p>
<p>„Jestli to přešlo z dominií, tak v tom má prsty Autarcha."</p>
<p>„Říkáš to hodně jistě."</p>
<p>„To proto, že vím, kdo to je.“</p>
<p>„Poslouchala jsi Hříšníka," řekl. „Má haldu teorií, miláčku, ale nestojí ani za vindru."</p>
<p>Jeho ne zrovna přehlédnutelná blahosklonost ji popudila, a tak vytáhla svou ruku zpod jeho.</p>
<p>„Můj zdroj je třikrát spolehlivější než tvůj Hříšník," prohlásila.</p>
<p>„Vážně?" Došlo mu, že se jí nechtěně dotkl, a ustoupil. „Kdo je to?"</p>
<p>„Quaisoir."</p>
<p>„Quaisoir? Jak ses ksakru dostala k ní?"</p>
<p>Jakkoli byla jeho kapitulace předstíraná, jeho překvapení vypadalo nefalšovaně. „Nic tě nenapadá?" zeptala se ho. „Dowd s tebou nikdy nemluvil o dávnější minulosti?"</p>
<p>Začal si svůj výraz hlídat; byl téměř podezřívavý.</p>
<p>„Dowd sloužil celým generacím Godolphinů," pokračovala. „Jistě jsi o tom věděl. Počínaje přímo Joshuou. Ve skutečnosti byl ten chlap Joshuovou pravou rukou, jestli vůbec můžu použít slovo chlap."</p>
<p>„To jsem věděl," přiznal tiše Oscar.</p>
<p>„Musel jsi tedy vědět i o mně?"</p>
<p>Neřekl nic.</p>
<p>„Věděls to, Oscare?"</p>
<p>„Nepřebíral jsem tě s Dowdem, jestli myslíš tohle."</p>
<p>„Ale nebylo žádným tajemstvím, proč mě ty a Charlie vydržujete v rodině?"</p>
<p>Teď byla řada na něm, aby se urazil; zašklíbil se nad její volbou slov.</p>
<p>„Tohle přesně to bylo, Oscare. Když jste se o mě ty s Charliem handrkovali; protože jste prostě věděli, že jsem vázaná zůstat s Godolphiny. Možná bych se na nějaký čas zatoulala a užila bych si pár románků, ale dříve nebo později bych se k rodině vrátila."</p>
<p>„Oba jsme tě milovali," řekl - a jeho hlas byl stejně prázdný jako grimasa, kterou ji nyní počastoval. „Věř mi, ani jeden z nás nechápal, jaké jsou za tím intriky. Bylo nám to jedno."</p>
<p>„Vážně?" řekla se zjevnými pochybami.</p>
<p>„Všechno, co vím, je: miluju tě. Je to ta jediná jistota, co mi v životě zbyla.“</p>
<p>Byla v pokušení přikyselit mu to umělé sladidlo přesnou znalostí rodinných intrik proti ní, ale čemu by to posloužilo? Před sebou mela zlomeného muže, uzamčeného ve svém domě ze strachu z toho, co asi může slunce pozvat dovnitř přes jeho práh. Stav věcí ho již sám o sobě zdrtil. Přisazovat si ještě víc, to by od ní bylo potměšilé, a i když nepochybovala o tom, že v něm vězí dost, pro co by si ho mohla ošklivit -jeho kecy o pomstě proletářů nasadily všemu korunu -, prožili spolu mnoho hezkého v tom nejbližším možném vztahu, který ji velice uspokojoval, takže nedokázala být krutá. Kromě toho měla ještě v rukávu jednu zprávu, která zasadí těžší ránu, než kdyby mu něco vyčítala.</p>
<p>„Nezůstanu, Oscare," prohlásila. „Nepřišla jsem sem, abych se tu zavřela na petlici."</p>
<p>„Ale venku není bezpečno," řekl. „Viděl jsem, co je na spadnutí. Je to v Číši. Chceš se na to podívat sama?" Vstal. „Změníš názor."</p>
<p>Vedl ji nahoru do schodů, pak do pokoje s poklady a při chůzi stále mluvil.</p>
<p>„Cíše si žije vlastním životem od té doby, co se tahle síla dostala do Pátého. Nepotřebuje, aby se na ni někdo díval, prostě jen opakuje dokola stejné motivy. Panikaří. Ví, co je na spadnutí, a panikaří."</p>
<p>Slyšela ji - a to ještě vůbec nebyli u dveří: hluk podobající se bubnování krup na sluncem vypraženou půdu.</p>
<p>„Nebylo by myslím rozumné ji pozorovat moc dlouho," upozornil. „Hypnotizuje."</p>
<p>S těmi slovy otevřel dveře. Cíše stála uprostřed podlahy obklopená prstencem votivních svící, jejichž plameny poskakovaly podle toho, jak se vzduch rozhýbal tím, co osvěcovaly. Věštecké kameny se pohybovaly jako roj rozzuřených včel v Číši a nad ní, a Oscar ji byl tudíž nucen obsypat nánosem hlíny, aby zabránil tomu, že by se kvůli prudkosti kamenů převrhla. Vzduch voněl po něčem, co nazval jejich panikou: hořká vůně smíšená s kovovou pachutí, jaká předchází blesku při bouřce. Třebaže bylo přemisťování kamenů poměrně uvážené, držela se od Číše co nejdál ze strachu, že si nějaký pomatený kámen najde cestičku ven z toho rejdění a udeří ji. Při rychlosti, jakou se pohybovaly, by ji i ten nejmenší hravě připravil o oko. Přestože kolem stály police s poklady, upoutával pohyb kamenů veškerou pozornost. Zbytek pokoje, včetně Oscara, se stal nevýznamným a horečná činnost kamenů ji připoutala k sobě.</p>
<p>„Chvilku si asi počkáme," říkal právě Oscar. „Ale výjevy tam jsou."</p>
<p>„Aha," kývla.</p>
<p>Ve změti se již objevil Ústup, jeho kopule byla zčásti skrytá za zástě-nou mlází. Výjev trval krátce. Chvíli na to zabrala jeho místo Věž Tabuly Rasy, ovšem ta byla zas vytlačena třetí budovou, zcela odlišnou od dvojice, která předtím zmizela, až na to, že i tahle byla zčásti ukrytá v listoví - v tomto případě to byl jediný strom vysazený na chodníku.</p>
<p>„Co je tohle za dům?" zeptala se Oscara.</p>
<p>„Nevím, ale neustále se to opakuje. Je to někde v Londýně, to vím stoprocentně."</p>
<p>„Jak si můžeš být jistý?"</p>
<p>Dům nebyl ničím pozoruhodný: tři podlaží, ploché průčelí, a pokud mohla posoudit, byl ve zchátralém stavu. Mohl stát v kterémkoli městě v Anglii; nebo případně i v Evropě.</p>
<p>„Kruh se uzavře v Londýně," odvětil Oscar. „Tady to všechno začalo a tady také všechno skončí."</p>
<p>Poznámka v ní vyvolala vzpomínku: viděla Dowda u zdi na Bledém kopci, když mluvil o opakující se historii; a Jemného a ji jen před pouhými pár hodinami, když pohlcovali jeden druhého v dokonalém splynutí.</p>
<p>Obraz domu se záhy zamlžil, ale ihned se objevil znovu, jasně osvětlený. Jak viděla, kdosi stál na venkovních schodech s rukama podél těla a hlavou zvrácenou k nebi. Výjev nebyl dost ostrý, aby si mohla dát dohromady jeho rysy. Třeba to byl jen nějaký náhodný vzývač slunce, ale o tom pochybovala. Každičká drobnost měla v téhle přehlídce svůj význam. V tomto okamžiku se obraz opět rozplynul a polední scéna s třpytivým listím a svěží oblohou ustoupila valivému přízraku dýmu, celému černému a šedivému.</p>
<p>„Tady to je," slyšela Oscara.</p>
<p>Z dýmu se zvedaly postavy, sesychaly se a padaly jako popel, ale jejich povaha se vzpírala jakékoli její interpretaci. Sotva si uvědomovala, co dělá <emphasis>- a </emphasis>postoupila k Číši o další krok.</p>
<p>„To ne, miláčku," ozval se Oscar.</p>
<p>„Co je tohle?" zeptala se, přecházejíc jeho výstrahu bez povšimnutí.</p>
<p>„Nějaká síla," řekl. „Blíží se do Pátého. Nebo už přímo sem."</p>
<p>„Ale to není Sartori."</p>
<p>„Sartori?" nechápal.</p>
<p>„Autarcha."</p>
<p>Nedbal vlastního varování, došel až k ní a znovu řekl: „Sartori? Ten Maestro?"</p>
<p>Neohlédla se na něho. Přízrak si žádal její naprostou pozornost. Jakkoli si to připouštěla strašně nerada, Oscar měl pravdu, když mluvil o nepoměrných silách. Tohle nemělo nic společného s lidskou činností. Šlo o sílu ohromných rozměrů přibližující se krajinou, o níž si zpočátku myslela, že je pokryta strniskem popelavé trávy, ale v této chvíli pochopila, že to je ve skutečnosti město a jeho křehké budovy s komíny se sesouvaly, jak síla vypalovala jejich základy a převracela je.</p>
<p>Žádný div, že se Oscar třese za zamčenými dveřmi; pohled na to byl děsivý a v žádném případě na něj nebyla připravená. Ať páchal Sartori sebevětší zvěrstva, byl to prostě jen jeden z tyranů v dlouhé a špinavé historii tyranie; jeden z mužů, z nichž strach z vlastní zranitelnosti udělal zrůdy. Ale tohle byla hrůza docela jiného ražení, vymykající se možnosti nápravy, ať už politickým krokem nebo třeba zásahem traviče. Nezvladatelná, nemilosrdná síla schopná smést všechny Maestry a kru-tovládce, kteří vytesali svá jména na tvář světa, aniž by se chvilku pozastavili a zapřemýšleli o tóra. Spustil tyhle běsy Sartori? přemýšlela. To byl tak chorý, že si myslel, že takovou zkázu přežije a svůj Nový Yzordderrex vystaví na rumišti, které za sebou zanechá? Nebo bylo jeho šílenství daleko důmyslnější? Byl tenhle přízrak tím pravým městem, o němž snil: metropole bouře a dýmu, která bude stát do Konce světa, protože to bylo její skutečné jméno?</p>
<p>Nyní byl výjev pohlcen naprostou tmou a ona ulehčeně vypustila dech, který zadržovala.</p>
<p>„To není všechno," zašeptal Oscar nedaleko jejího ucha.</p>
<p>Tma se začala v několika místech trhat a skrz pruhy viděla osamocenou postavu ležící na podlaze. Byla to ona; hrubé zpodobnění, ale byla poznat.</p>
<p>„Varoval jsem tě," řekl Oscar.</p>
<p>Tma, ve které se zjevil tenhle obraz, se nerozplynula úplně, ale setrvávala jako mlha a z ní vystoupila druhá postava a klesla dolů na ni. Věděla už před tím, než se odehrál tento začátek, že se Oscar zmýlil, když si myslel, že tohle je věštba zla. Přízrak mezi jejíma nohama nebyl žádný zabiják. Byl to Jemný a nynější výjev byl v hlášení Cíše proto, že Usmiřovatel znamenal symbol naděje oproti zoufalství, které se odvíjelo předtím. Zaslechla Oscarovo zasténání, to když se po ní ona milencova figurína natáhla, sáhla jí rukou mezi nohy, potom zvedla chodidlo k ústům a začala s požíráním.</p>
<p>„Zabíjí tě," zvolal Oscar.</p>
<p>Pozorováno takhle zpovzdálí to vypadalo jako logický výklad. Ale nebyla to smrt, samozřejmě, tohle byla láska. A nebyla to věštba, byla to minulost; právě ten akt, který završili předešlou noc. Oscar na to hleděl jako dítě, které vidí své rodiče při milování a myslí si, že se v manželské posteli děje násilí. Byla za jeho omyl svým způsobem vděčná, zbavil ji tím problému, jak mu tohle páření vysvětlit.</p>
<p>Ona a Usmiřovatel se rychle propletli, přičemž akt provázely závoje tmy a zatemnily jejich promíchané stíny a z milenců se stal jeden uzel, který se scvrkával a scvrkával, až konečně docela zmizel, zatímco kameny neustávaly ve svém rachocení.</p>
<p>Byl to podivně důvěrný závěr scény. Od Chrámu, Věže a domu k bouři to byl ponurý vývoj, ale od bouřky k vidině lásky šlo o vcelku optimističtější předpověď; snad znamení toho, že sjednocení by mohlo ukončit tmu, která předtím nastala.</p>
<p>„Tohle je všechno," ozval se Oscar. „Pak prostě začíná odznovu. Dokola a dokola."</p>
<p>Odvrátila se od Číše ve chvíli, kdy lomoz kamenů, jenž se ztišil, sotva byla nastíněna v hrubých obrysech milenecká scéna, nabýval postupně opět na hlučnosti.</p>
<p>„Vidíš, v jakém jsi nebezpečí?" řekl.</p>
<p>„Myslím, že jsem pouze dodatek," poznamenala a doufala, že ho odvede pryč od rozboru toho, co bylo zaneseno v Číši.</p>
<p>„Ne, pro mě ne," opáčil a sevřel ji v náručí. I přes zranění nebyl mu žem, kterému je možno se snadno ubránit. „Chci tě chránit," řekl. „Je to moje povinnost, to je mi teď jasné. Vím, že jsme s tebou zacházeli špatně, ale já se můžu postarat o nápravu. Mohu tě schovat tady, v bezpečí a zdravou."</p>
<p>„Ty si myslíš, že se tady můžeme zahrabat v díře a Armageddon prostě jen pomine?"</p>
<p>„Máš lepší nápad?"</p>
<p>„Ano. Budeme se bránit, za každou cenu."</p>
<p>„Proti něčemu takovému neexistuje šance na vítězství," řekl.</p>
<p>Uslyšela kamenné hřmění za sebou a věděla, že zas vyjevuje bouři.</p>
<p>„Tady máme alespoň nějakou obranu," pokračoval. „Mám u všech dveří a oken strážné duchy. Všimla sis těch v kuchyni? To jsou ti nejmenší."</p>
<p>„Všechno jsou to mužští, co?"</p>
<p>„Co to s tím má společného?"</p>
<p>„Ti tě neochrání, Oscare."</p>
<p>„Jsou to jediné, co máme."</p>
<p>„Možná jsou to jediné, co máš <emphasis>ty..."</emphasis></p>
<p>Vysmekla se mu z náručí a namířila si to ke dveřím. Šel za ní na podestu a dožadoval se vysvětlení, co tím myslela, až se nakonec, roz-ohněná jeho zbabělostí, otočila a řekla:</p>
<p>„Celé roky jsi měl vlivnou moc přímo pod nosem."</p>
<p>„Jakou moc? Kde?"</p>
<p>„Zazděnou pod Roxboroughovou Věží."</p>
<p>„O čem to sakra mluvíš?"</p>
<p>„Ty nevíš, o koho jde?"</p>
<p>„Ne," odsekl nazlobeně. „To je přece nesmysl."</p>
<p>„Viděla jsem ji, Oscare."</p>
<p>„A jak asi? Nikdo kromě Tabuly Rasy se do Věže nedostane."</p>
<p>„Mohla bych ti ji ukázat. Vzít tě na to místo."</p>
<p>Začala mluvit tišeji a zkoumala při tom Oscarovu znepokojenou tvář. „Myslím si, že je to nějaká Bohyně. Snažila jsem se ji dostat ven dvakrát a nepodařilo se mi to. Potřebuju pomoc. Potřebuju <emphasis>tvou </emphasis>pomoc."</p>
<p>„To nejde," odvětil. „Věž je pevnost. Teď víc než kdy jindy. Povídám ti že tenhle dům je jediné bezpečné místo ve městě. Pro mě by to byla sebevražda, vyjít odtud."</p>
<p>„No, tak to bysme měli," uzavřela a nehodlala s tím uzlíčkem strachu něco dál dojednávat. Vyrazila ze schodů a nechávala jeho volání, aby počkala, bez povšimnutí.</p>
<p>„Nemůžeš mě opustit," žadonil jakoby ohromeně. „Miluju tě. Slyšíš? Miluju tě."</p>
<p>„Jsou důležitější věci než láska," opáčila a pomyslela si při tom, že tohle se říká snadno, když na ni doma čeká Jemný. Ale také to byla pravda. Viděla tohle město obrácené naruby a rozdrcené v prach. Zabránit tomuhle bylo skutečně důležitější než láska, hlavně pak ten Oscarův bezpáteřný druh lásky.</p>
<p>„Nezapomeň za mnou zamknout," řekla, když došla dolů. „Nikdy nevíš, co ti zaklepe na dveře."</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>Cestou domů se zastavila nakoupit potraviny, což nikdy nepatřilo k jejím oblíbeným povinnostem, ale dnes to povznesl do království fantaskna pocit předtuchy, kterou si s sebou nesla. Pachtila se tu s nakupováním domácích nezbytností, zatímco se jí v hlavě převracel zabijáčky mrak. Ale život musel jít dál, i když za kulisami čekalo zapomnění. Potřebovala mléko, chleba a toaletní papír; potřebovala deodorant a odpadkové sáčky k vystlání koše v kuchyni. To jenom v literatuře se opomíjí každodenní rutina bytí, tak, aby centrum dění mohly ovládnout významné události. Její tělo by hladovělo, scházelo únavou, potilo se a trávilo, dokud by se nesnesl príkrov na rakev. V téhle myšlence objevila kupodivu útěchu, a třebaže ji tma shlukující se za prahem jejího světa měla spíš odvést od triviálností, její přítomnost měla přesně opačný účinek. Byla víc než jindy vybíravá, když si kupovala sýr, a přivoněla k půl tuctu deodorantů, než našla vůni, která se jí líbila.</p>
<p>Jakmile nakoupila, spěchala domů ulicemi bzučícími starostmi dne zalitého sluncem a přemítala za chůze o Celestine. Jelikož jí Oscar jednoduše nechtěl pomoci, bude muset hledat oporu jinde, a protože se okruh jejích důvěrných přátel hodně scvrkl, zbývali pouze Clem a Jemný. Usmiřovatel má svou vlastní práci, pochopitelně, ale po slibech z uplynulé noci - zavázal se, že zůstanou spolu a podělí se o bázeň i vize - určitě pochopí její potřebu osvobodit Celestine, i kdyby tím měli jen objasnit tuhle záhadu. Rozhodla se, že mu poví všechno, co ví o Roxboroughově vězni, jen co se naskytne příležitost.</p>
<p>Když dorazila domů, nenašla ho tam, což ji vůbec nepřekvapilo. Upozornil ji, že se bude během příprav na Usmíření vracet nepravidelně a pozdě. Uvařila něco k obědu, pak jí došlo, že nemá vůbec chuť, a Šla do ložnice, kde se dala do úklidu, protože zůstala po noci v hrozném nepořádku. Když urovnala povlečení, zjistila, že skrývá maličkého obyvatele: modrý kámen, nebo -jak o tom raději uvažovala - vejce, které bylo v jedné z kapes jejího zmačkaného oblečení. Pohled na ně ji odvedl od ustýlání postele, posadila se na kraj matrace, přehazovala si vejce z jedné ruky do druhé a dumala o tom, jestli by ji třeba nedokázalo přenést, třeba i krátce, do kobky, v níž byla Celestine zamčená. Dowdovi roztoči kámen samozřejmě o hodně zmenšili, ale už tenkrát, když ho našla v Estabrookově sejfu, to byl úlomek něčeho většího, a přece měl určitou moc. Platí to pořád?</p>
<p>„Ukaž mi Bohyni," řekla a stiskla pevně vejce. „Ukaž mi Bohyni."</p>
<p>Sotva tuhle jednoduchou prosbu vyslovila, představa přemístění její mysli z fyzického světa a jejího letu se zdála absurdní. Takhle svět nefunguje, možná s výjimkou kouzelných půlnocí. Teď bylo odpoledne a k otevřenému oknu stoupal lomoz dne. Ale strašně nerada by šla a zavřela ho. Nemohla emigrovat ze světa pokaždé, když si zamanula změnit své vědomí. Ulice a lidé v ní - špína a rámus a letní obloha - to všechno se musí připojit jako součást mechanismu nadsmyslna, nebo jinak spláče nad výdělkem podobně jako její sestra, svázaná a slepá ještě dávno před tím, než vůbec byla její hlava připravena o oči.</p>
<p>Jak bylo jejím zvykem, začala sama se sebou rozmlouvat; škemral o zázrak. „Jednou už se to povedlo," řekla. „Může se to povést znovu Buď trpělivá, ženská."</p>
<p>Ale čím déle seděla, tím silnější jí přepadal pocit směšnosti. Duševním zrakem si vybavila obraz své idiotské oddanosti. Sedí na posteli a zírá na kus mrtvého kamene; vzor vší pošetilosti.</p>
<p>„Blázne," řekla sama sobě.</p>
<p>Najednou, unavená celým tím fiaskem, vstala z postele. Ještě než se napřímila, došel jí její omyl. Duševní zrak jí její vlastní pohyb ukázal z perspektivy, jako by byl od ní oddělený a vznášel se poblíž okna. Pocítila náhlé bodnutí panické hrůzy a podruhé během třiceti vteřin se nazvala bláznem. Ne pro marnění času s vejcem, ale za to, že nepoznala, že obraz, který považovala za stvrzení svého neúspěchu (to, jak seděla a čekala na něco, co se má přihodit), byl ve skutečnosti důkazem opaku. Její zrak se odpoutal od těla tak polehounku, že ani nevěděla, že je pryč.</p>
<p>„Kobka," pronesla, udávajíc pokyny svému křehkému oku. „Ukaž mi kobku Bohyně."</p>
<p>Přestože bylo na krok od okna a mohlo vyletět odtamtud, vystartovalo její oko místo toho závratnou rychlostí nahoru, takže na sebe shlížela ze stropu. Dívala se na své tělo, jak se pod ní kolébá, protože jí let způsobil závrať. Potom se její zrak snášel zase dolů. Vrcholek hlavy se pod ní rýsoval jako planeta a ona poté byla svržena do své lebky, dolů, dolů do tmy svého vlastního těla. Cítila své zděšení všude kolem sebe: horečné lopocení jejího srdce, plíce sotva natahující vzduch. Nic z oné jasnosti, kterou našla v Celestinině těle, žádná známka světélkující modře, již měla Bohyně s kamenem společnou. Pouze tma a v ní chaos. Chtěla dát vejci najevo jeho omyl a vyzvednout své oko nahoru, pryč z téhle díry, ale pokud vůbec rty vyslovovaly ony prosby, o čemž pochybovala, nebyly brány na vědomí a její pád pokračoval do větší a větší hloubky, jako by z jejího zraku byl náhle mušinec ve studni, který bude padat hodiny, aniž by dosáhl jejích útrob.</p>
<p>A pak, pod ní, se objevil maličký světelný bod, který se postupně zvětšoval, zatímco se ona přibližovala, aby se zanedlouho ukázalo, že to není bod, nýbrž pruh rozvlněného osvětlení, nejčistší piktogram, který si lze představit. Co v ní dělalo tohle? Byl to nějaký pozůstatek obřadu, který ji stvořil? Zlomek Sartoriho kouzelné formule odpovídající Jemného podpisu skrytému v tazích štětce na jeho padělaných plátnech? Šla po tom, nebo spíš už <emphasis>byla </emphasis>v tom. Jeho jas vydával takovou záři, že přiměl její duševní zrak k přimhouření.</p>
<p>A z této záře se nořily... výjevy. A jaké výjevy! Netušila nic o jejich původu ani účelu, ale byly natolik ojedinělé, že kvůli nim zapomněla na chybné nasměrování, které ji zavedlo sem, a ne k Celestine. Zdálo se jí, že je v rajském městě, tak trochu zarostlém nádhernou flórou, jejíž rozmařilost byla napájena vodami tryskajícími na všech stranách jako oblouky a kolonády. Nad hlavami poletovaly houfy hvězd a přímo nad zenitem vytvářely bezchybné kruhy; u kotníků se jí držely mlhy, jež jí pokládaly své závoje pod nohy, aby se jí měkce našlapovalo. Procházela tím městem jako zasvěcená dcera a mířila si odpočinout do prostorné, vzdušné místnosti, kam dveřmi dopadal jako vodopád osamocený sluneční záblesk rozehrávající duhu. Tam se posadila a vypůjčenýma očima hleděla na vlastní tvář. Nahoře se tyčila obrovitá ňadra vymodelovaná skoro do podoby chrámů. Vytékalo jí z bradavek mléko; a zpívala... co? Ukolébavku? Tak jí to připadalo; ale její pozornost těkala z prsou na tvář příliš rychle, než aby si mohla být jistá. Její pohled se stočil k protější stěně komnaty. Kdosi vstoupil: muž tak pochroumaný a špatně pospravovaný, že ho nejdřív nepoznala. Teprve když byl téměř u ní, došlo jí, kdo to sem zavítal. Byl to Jemný, neoholený a vyhládlý, ale zdravil ji se slzami radosti v očích. Nevěděla, jestli si něco řekli, neslyšela žádná slova, ale každopádně před ní padl na kolena a její upřený pohled putoval od jeho zakloněného obličeje k monumentálnímu portrétu za ní. Nebyla to, přeci jen, věc z barevného kamene, ale v této vizi byla stvořená z živé hmoty, pohybovala se, plakala, dokonce shlížela dolů na svého uctívatele, kterým byla ona sama.</p>
<p>To všechno bylo poněkud divné, ale k podivnějšímu mělo teprve dojít, když se obrátila zpátky k Jemnému a uviděla ho, jak z ručky, příliš drobounké na to, aby patřila jí, převzal právě ten kámen, který jí dal tento její sen. Chopil se ho s vděčností a jeho slzy konečně ustaly. Hned potom vstal, a když zamířil zpátky ke dveřím, rozzářil se za nimi den a výjev odplavilo světlo.</p>
<p>Cítila, že ten zázrak, ať znamenal cokoli, pomíjí, ale nebylo v její moci, aby tomu zamezila. Piktogram v jejím jádru se objevil před ní a ona se z něho zvedala jako potápěč od nějakého pokladu, který hlubiny nevydají, nahoru tmou a ven do prostoru, který opustila.</p>
<p>V pokoji se nic nezměnilo; ale ve vnějším světě se spustilo náhlé hromobití, jehož příval stačil bohatě k tomu, aby spustil zástěnu z vody mezi okno a parapet. Postavila se na nohy, svírajíc kámen. Z té cesty se jí však točila hlava a věděla, že kdyby se pokusila zajít do kuchyně a vnutit žaludku nějakou potravu, nohy se pod ní podlomí, a proto se natáhla na postel a svěřila svou hlavu na chvilku polštáři.</p>
<p><strong>3</strong></p>
<p>Nemyslela si, že spí, ale podobně jako v Quaisoiřině loži bylo obtížné rozpoznat spánek a bdělost. Vize, jež viděla ve tmě svého vlastního břicha, měly vytrvalost prorockého snu a zůstaly u ní, hudba deště byla této vzpomínce dokonalým průvodcem. Teprve když se mračna pohnula, odebírajíce se se svou potopou na jih, a když se mezi prosáklými záclonami objevilo slunce, přemohl ji spánek.</p>
<p>Probudila se až při zvuku Jemného klíče v zámku. Byla noc, tak kolem půlnoci, a on rozsvítil v přilehlém pokoji světlo. Posadila se a chystala se, že na něho zavolá, hned si to však rozmyslela a místo toho se pouze dívala pootevřenými dveřmi. Zahlédla jeho tvář jen na vteřinu, ale i letmý pohled ji dovedl k přání, aby do ní vstoupil s polibky. Neudělal to. Místo toho přecházel tam a zpátky k vedlejším dveřím a masíroval si ruce, jako by ho bolely, přičemž si mnul nejprve prsty, potom dlaně.</p>
<p>Nakonec jí trpělivost došla, a tak vstala a ospale zamumlala jeho jméno. Zpočátku ji neslyšel a musela to zopakovat, než si uvědomil, že na něho volá. Až pak se otočil a usmál se.</p>
<p>„Ještě vzhůru?" řekl něžně. „Neměla jsi zůstávat tak dlouho."</p>
<p>„Jsi v pořádku?"</p>
<p>„Ano. Ano, to víš, že ano." Zakryl si rukama obličej. „Je to děsně zapeklité, víš. Nečekal bych, že to bude tak obtížné."</p>
<p>„Chceš mi o tom povědět?"</p>
<p>„Až někdy jindy," zamumlal a přikročil ke dveřím. Vzala jeho ruce do svých. „Co je tohle?" zeptal se.</p>
<p>Pořád ještě držela v ruce vejce, ovšem vzápětí už to neplatilo. Vzal jí ho z ruky s lehkostí kapsáře. Chtěla po něm sáhnout a získat ho zpátky, ale potlačila svůj pud a dovolila mu, aby si svou kořist důkladně prohlédl.</p>
<p>„Hezké," prohodil. Pak ostřeji dodal: „Odkud se to tady vzalo?"</p>
<p>Proč váhala s odpovědí? Protože vypadal tak utahaně a nechtěla ho zatěžovat novými záhadami, když měl sám všeho až nad hlavu? Částečně snad proto; bylo tu ale i něco jiného, co jí bylo podstatně méně jasné. Melo to spojitost se skutečností, že ve své vizi ho viděla zlomenějšího, než opravdu byl, zraněného a zbídačeného, a nějak jí přišlo, že proto tato okolnost musí zůstat jejím tajemstvím, alespoň na čas.</p>
<p>Dal si vejce k nosu a přičichl.</p>
<p>„Cítím tě," řekl.</p>
<p>„Ne..."</p>
<p>„Ano, cítím. Kde jsi ho měla schované?" Strčil jí druhou ruku mezi nohy. „Tady?"</p>
<p>Nápad nebyl zas tak vyšinutý. Vážně by ho mohla vložit do <emphasis>téhle </emphasis>kapsy, až ho dostane zpátky, a těšit se z jeho váhy.</p>
<p>„Ne?" řekl. „No, na beton by si to přálo, abys to udělala. Myslím, že půlka světa by se tam ráda prodrala, kdyby mohla." Přitlačil na ni rukou. „Ale je to moje, nemám pravdu?"</p>
<p>„Je."</p>
<p>„Nikdo se sem nedostane, jenom já."</p>
<p>„Ne."</p>
<p>Odpovídala mechanicky, myšlenkami byla zčásti u problému, jak má zas dostat zpátky vejce, zčásti u jeho majetnického řečnění.</p>
<p>„Máš něco, čím se můžeme zkouřit?" zeptal se.</p>
<p>„Měla jsem trochu trávy..."</p>
<p>„Kde?"</p>
<p>„Řekla bych, že jsem zbytek dokouřila. Nejsem si jistá. Chceš, abych se podívala?"</p>
<p>„Prosím tě."</p>
<p>Napřáhla ruku po vejci, ale než se ho její prsty mohly zmocnit, přiložil si je ke rtům.</p>
<p>Chci si ho nechat," prohlásil. „Chvilku ho nasávat. Nevadí ti to? Nebo vadí?"</p>
<p>„Ráda bych ho měla zpátky."</p>
<p>„Dostaneš ho zpátky," řekl s lehkým nádechem blahosklonnosti, jako by její přivlastňování bylo dětinské. „Ale potřebuju dárek na památku; něco, co mi tě bude připomínat."</p>
<p>„Dám ti kus svého spodního prádla," navrhla.</p>
<p>„To je něco docela jiného."</p>
<p>Přiložil vejce k jazyku, otáčel jím a povlékal ho svými slinami. Pozorovala ho a on její pohled opětoval. Věděl zatraceně dobře, že chce svou hračku zpátky, ale nehodlala se snížit k tomu, že o ni bude žadonit.</p>
<p>„Říkala jsi něco o trávě," připomenul.</p>
<p>Šla znovu do ložnice, rozsvítila lampu vedle postele a prohledala vrchní zásuvku toaletního stolku, kam naposledy schovala svou marihuanu.</p>
<p>„Kde jsi dneska chodila?" zeptal se jí.</p>
<p>„Šla jsem k Oscarovi."</p>
<p>„Oscarovi?"</p>
<p>„Godolphinovi."</p>
<p>„A jak se má Oscar? Má se k světu?'</p>
<p>„Nemůžu tu trávu najít. Musela jsem ji všechnu vykouřit."</p>
<p>„Povídala jsi o Oscarovi."</p>
<p>„Zamkl se v domě."</p>
<p>„Kde bydlí? Možná bych ho měl navštívit. Povzbudit ho."</p>
<p>„Nepozve tě dál. Nepozve nikoho. Myslí si, že svět se blíží ke konci."</p>
<p>„A co si o tom myslíš ty?"</p>
<p>Pokrčila rameny. Tiše na něho zuřila, ale nevěděla jistě proč. Vzal si na chvilku vejce, ale to přece není žádný zločin. Pokud mu ten kámen poskytne trochu ochrany, proč by se měla chovat tak chamtivě? Byla malicherná a přála si, aby tomu tak nebylo, ale na druhé straně, teď, když mezi nimi nebyl žár sexu, zdál se jí omezený. To nebyla zrovna vada, kterou by u něho očekávala. Bůh ví, že ho svého času nařkla z mnoha chyb, ale že by mu chyběl říz, to tedy ne. Jestli mu něco mohla vytknout, pak to, že byl příliš uhlazený, vypočítavý, diskrétní a uctivý.</p>
<p>„Povídala jsi mi o konci světa," napověděl jí.</p>
<p>„Povídala?"</p>
<p>„Postrašil tě Oscar?"</p>
<p>„Ne. To, co jsem viděla, to mě polekalo."</p>
<p>Pověděla mu ve stručnosti o Číši a jejích proroctvích. Naslouchal bez jediné poznámky a nato řekl:</p>
<p>„Páté balancuje na laně. To víme oba. Ale nás se to netýká."</p>
<p>Stejné nebo hodně podobné postoje si vyslechla od Oscara. Oba dva jí nabízeli přístřeší před bouří. Mělo by jí to lichotit. Jemný se podíval na hodinky.</p>
<p>„Musím zas ven," prohlásil. „Tady budeš ale v bezpečí, ne?"</p>
<p>„Budu v pořádku."</p>
<p>„Měla bys jít spát. Posilnit se. Nastanou temné časy, než se zas rozjasní, a podobnou tmu najdeme jeden ve druhém. Nakonec... to je úplně přirozené. Nejsme koneckonců andělé." Uchechtl se. „Totiž, možná, že ty ano, ale já ne."</p>
<p>S těmi slovy si zastrčil vejce do kapsy.</p>
<p>„Vrať se zas do postele," řekl. „Přijdu ráno. A neboj se, nic se k tobě nepřiblíží, jenom já. Namouduši. Jsem pořád s tebou, Jude. A neber to jako zamilované žvanění."</p>
<p>Potom se na ni usmál a byl pryč a ona se jen podivila, o čem to zas mluvil - pokud to nebylo o lásce.</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>KAPITOLA JEDENÁCTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>„Hej, kdo kurva seš?" vyptávala se zašpiněná, zarostlá tvář cizince, který měl tu smůlu, že se přichomýtl před tyhle zakalené oči.</p>
<p>Muž, kterého se ptal a kterého chytl pod krkem, zavrtěl hlavou. Krev mu tekla z ran a škrábanců kolem obočí, jak tloukl lebkou o kamennou zeď ve snaze umlčet spletenec hlasů, které mu zněly mezi spánky. Nepomáhalo to. Stále uvnitř zbývalo moře jmen a obličejů na výběr. Svému vyšetřovateli mohl odpovědět jen jediným způsobem, zavrtěním hlavy. Kdo byl? Nevěděl.</p>
<p>„Koukej vodsuď vodprejsknout," houkl chlap.</p>
<p>V ruce držel láhev levného vína a jeho zápach, smíšený ještě s horší hnilobou, mu ulpíval v dechu. Přitlačil svou oběť na betonové stěny podchodu a zblízka na něho vyjel.</p>
<p>„Nemůžeš si chrápat, kde se ti zamane, ty šmejde. Jestli se chceš natáhnout, tak to nejdřív musíš křápnout něco mně. Já tu rozhoduju o tom, kdo tady chrní. No nemám pravdu?"</p>
<p>Loupl krví podlitýma očima po tlupě, která se vyštrachala z postelí z odpadků a novin, aby mohl sledovat, jak se jejich vůdce předvádí. Poteče krev, to bezpečně. Vždycky tekla, když se Tolland nakrknul, a z nějakého důvodu ho tenhle nezvaný host naštval víc než ostatní, co tu bez jeho svolení složili ty své tulácké kosti.</p>
<p><emphasis>„No</emphasis> <emphasis>nemám pravdu?" </emphasis>zopakoval. „Ire? Pověz mu! Nemám pravdu?"</p>
<p>Muž, kterého oslovil, zamumlal cosi nesouvislého. Žena hned vedle něho, s vlasy odbarvenými tak, že skoro nebyly vidět, ale u kořenů černými, si dovolila něco, za co jí mohl Tolland ublížit - čin, k němuž se odvážilo pouze pár jedinců -, a řekla:</p>
<p>„To teda jo, Tolly. To jo." Bez lítosti se zahleděla na oběť. „Myslíš, že to je žíďák? Má žiďáckej nos."</p>
<p>Tolland si notně přihnul vína.</p>
<p>„Seš icik, ty pojebanče?" vyhrkl.</p>
<p>Někdo v hloučku nadhodil, že by ho měli svléknout a podívat se. Žena, které se říkalo různými jmény, ale které Tolland říkal Carol, když se s ní muchloval, hodlala udělat přesně to, ale lípnul jí jednu a ona ucouvla.</p>
<p>„Pracky pryč," křikl Tolland. „Von nám to poví. Že jo, brouku? Povíš nám? Seš ty pojebanej icik, nebo nejsi?"</p>
<p>Popadl muže za klopy saka.</p>
<p>„No tak, bude to?"</p>
<p>Oběť úporně hledala nějaké slovo.</p>
<p>„...Jemný..." vykuckal úporně.</p>
<p>„...Němý?" řekl Tolland. „Fakt? Ty a neměj? Jenže mně je u prdele, <emphasis>co </emphasis>jsi zač! Nechci tě tady."</p>
<p>Ten druhý přikývl a snažil se odtrhnout Tollandovy prsty, ale jeho věznitel dosud neskončil. Odhodil muže na zeď tak tvrdě, že mu vyrazil dech.</p>
<p>„Ire? Podrž mi tu pitomou flašku."</p>
<p>Ir vzal Tollandovi z rukou láhev a ustoupil zpátky, aby se kumpán mohl rozmáchnout.</p>
<p>„Nezabíjej ho," řekla žena.</p>
<p>„Co se do píči staráš?" vyštěkl Tolland a zasadil do solaru Jemného dva tři dloubance - a po nich kopanec kolenem do varlat. Muž přišpendlený ke zdi za krk by se zmohl jen na chabou sebeobranu, ale ani tu nevyvinul a přijímal trest bez hnutí, třebaže se mu z očí kutálely slzy. Díval se přes ně pohledem plným údivu a jeho bolestné výkřiky doprovázely každou ránu.</p>
<p>„Ten je na hlavu, Tolly," houkl Ir. „Dyť se na něho podívej! Je na hlavu, ubožák."</p>
<p>Tolland se na Ira ani nepodíval, ani nezpomalil bití, a zasadil oběti další kanonádu ran pěstí. Tělo Němého v tomto okamžiku viselo zplihle za véchýtky rukou, výraz jeho tváře byl s každým úderem tupější.</p>
<p>„Slyšíš mě, Tolly?" řekl Ir. „Je to cvok. Necítí to."</p>
<p>„Ty se do toho neser."</p>
<p>„Proč ho nenecháš být...?</p>
<p>„Je koženej, do prdele," odsekl Tolland.</p>
<p>Odtáhl si Němého od zdi a trhnutím ho otočil. Malý hlouček zas couvl, aby uvolnil svému vůdci prostor na hrátky. Jakmile se přestal Ir ozývat, nikdo další už nezaprotestoval. Tollandovi byla ponechána volná ruka k tomu, aby zbil Němého do bezvědomí. Přišel na řadu příval kopanců. Jeho oběť si sevřela rukama hlavu a stočila se do klubíčka, aby se tak chránila, jak nejlépe mohla. Kňučela. Ale Tolland nemínil dopustit, aby mužova tvář ušla pošramocení. Natáhl se dolů, odtáhl ruce stranou a zvedl botu. Dřív než se cokoli dalšího mohlo přihodit, Tollandova láhev dopadla na zem a víno se rozlilo, jak se roztříštila na kusy. Obrátil se na Ira.</p>
<p>„O co ti do píči de?"</p>
<p>„Neměl bys mlátit padlý na hlavu," odvětil muž a soudě podle tónu už litoval, že se do toho míchal.</p>
<p>„Ty se mi do toho budeš montovat?"</p>
<p>„Jen jsem povídal..."</p>
<p>„Ty mi budeš odporovat?"</p>
<p>„Nemá to v hlavě v pořádku, Tolly."</p>
<p>„Tak do něho nakopám trochu rozumu," opáčil Tolly.</p>
<p>Pustil paže oběti a obrátil veškerou svou napůl šílenou pozornost k rebelantovi.</p>
<p>„Nebo to chceš udělat <emphasis>ty?" </emphasis>zeptal se.</p>
<p>Ir zavrtěl hlavou.</p>
<p>„No tak," zavrčel Tolland. „Pro mě to uděláš." Překročil Jemného a popošel k Irovi. „No tak..." říkal znovu. „No tak..."</p>
<p>Ir začal couvat, Tolland se na něho sápal. Němý se mezitím převrátil a začal se plazit někam do ústraní, z čerstvě obnovených ran na čele a z nosu mu crčela krev. Nikdo mu nepřišel na pomoc. Když Tolland běsnil, jako teď, jeho vztek neznal mezí. Kdo mu vstoupil do cesty — ať muž, žena, nebo dítě - byl odepsaný. Lámal lebky a kosti bez dlouhého rozmýšlení; jednou zapíchl někomu do oka rozbitou láhev, ani ne dvacet metrů od tohoto místa, pouze za ten zločin, že se na něho příliš dlouze díval. Nebyl ani jeden slum na sever ani na jih od řeky, kde by ho neznali a kde by neodříkávali modlitby v naději, že k nim nezavítá.</p>
<p>Ještě než mohl Ira drapnout, muž rozhodil omluvně ruce.</p>
<p>„Dobrá, Tolly, dobrá," soukal ze sebe. „Byla to moje chyba. Namouduši mě to mrzí."</p>
<p>„Do píči, roztřískal jsi mi láhev."</p>
<p>„Donesu ti jinou. Fakt. Skáknu pro ni hned."</p>
<p>Ir znal Tollanda déle než kdokoli jiný z jejich kruhu a znal pravidla usmiřování. Přemrštěná omluva v přítomnosti co nejvíce svědků z Tollandovy tlupy. Taktika nebyla bláznovzdorná; ale dnes to zabralo.</p>
<p>„Mám ti teď dojít pro láhev?" zeptal se Ir.</p>
<p>„Dones dvě, ty prašivěj zmrde."</p>
<p>„Přesně to jsem, Tolly. Jsem prašivěj zmrd."</p>
<p>„A jednu pro Carol," řekl Tolland.</p>
<p>„Jasně."</p>
<p>Tolland na Ira výhružně ukázal prstem.</p>
<p>„A nechci, aby ses mi ještě někdy motal pod nohy, jinak ti utrhnu koule."</p>
<p>Po tomhle slibu se Tolland otočil zpátky ke své oběti. Když viděl, že se od něho Němý už odplazil na slušnou vzdálenost, vyrazil nesrozumitelné zuřivé zavřeštění a ti z hloučku, kteří postávali poblíž přímky vedoucí mezi ním a jeho terčem, ustoupili do stran. Tolland nespěchal, díval se, jak se zraněný Němý pracně zvedá na nohy a dává se na vrávoravý útěk přes změť krabic a hadrů.</p>
<p>Daleko vpředu, zhruba šestnáct metrů, klečel na zemi klučina a barevnou křídou pomalovával betonové desky pod sebou kresbami a při tom odfukoval ze svého mistrovského díla pastelový prášek. Byl pohroužený do svého umění a nijak si nevšímal řežby, která upoutala pozornost druhých, ale nyní uslyšel Tollandův hlas, který k němu nesla podchodem ozvěna, jak zavolal jeho jméno:</p>
<p>„Pondělí, ty tupoune! Chyť ho!"</p>
<p>Klučina se podíval nahoru. Vlasy měl krátce sestřižené na tmavé chmýří; jeho kůže byla poďobaná od neštovic, uši trčely ven jako kliky. Pohled měl ale bystrý, navzdory stopám po kolech, které mu znetvořily ruce, a trvalo mu sotva vteřinku, než se zorientoval. Když toho krvácejícího muže srazí, odrovná ho. Když ne, odrovná sám sebe. Aby získal krápět víc času, předstíral zmatek a přiložil dlaň k uchu, jako by neporozuměl Tollandově příkazu.</p>
<p>„Zastav ho!" donesl se mu rozkaz surovce.</p>
<p>Pondělí se počal škrábat na nohy a zároveň šeptal uprchlíkovi: „Vypadni vodsuď."</p>
<p>Ale ten idiot se potácivě zarazil a oči upřel na obraz, který Pondělí kreslil. Byl štípnutý z novinové fotky začínající hvězdičky s velikýma očima, pózující s medvídkem koala v náručí. Pondělí vystihl ženu se zbožnou přesností, ale medvěda zvrzal - udělal z něj zvíře s jedním žhnoucím okem v zadumané tváři.</p>
<p>„Tys mě neslyšel?" řekl Pondělí.</p>
<p>Muž ho neposlouchal.</p>
<p>„To je tvůj funus," hlesl a teď už se napřímil, jen co se přiblížil Tolland, odstrkuje muže od kraje malůvky. „Tak běž," syčel, „nebo mě zmydlí! Padej!" Strkal silně, ale muž stál jako přikovaný. „Cákáš mi na to krev, ty kriple!"</p>
<p>Tolland zakřičel na Ira a ten k němu přiklusal, lačný po nápravě.</p>
<p>„Co, Tolly?"</p>
<p>„Drapni toho pitomýho kluka."</p>
<p>Ir byl poslušný, vystřelil přímo k Pondělímu a popadl ho za límec. Tolland mezitím doběhl Němého, který se nehnul ze svého místa na kraji barevně pomalované dlažby.</p>
<p>„Ať na to nekrvácí!" škemral klučina.</p>
<p>Tolland šlehl po mladíkovi okem, potom šlápl na obraz a šoupal bota-rna po pečlivě vystínovaném obličeji. Pondělí nesouhlasně zaskučel, když musel přihlížet tomu, jak pomalu ze svítivých křídových barev zbývá jen šedohnědý prach.</p>
<p>„Ne, ne!" žadonil.</p>
<p>Ale jeho prosby ničitele ještě víc rozzuřily. Při pohledu na Pondělího tabákovou plechovku s křídami v dosahu jeho bot Tolland vymrštil nohu, že je rozdupe, ale Pondělí, který se vytrhl Irovi ze sevření, sebou praštil na zem, aby je zachránil. Tollandův kopanec skončil v slabinách hocha, který se svalil s roztaženýma rukama a válel se v křídovém prachu. Tolland nakopl botou plechovku i s jejím obsahem a potom se vrhl na jejich obránce podruhé. Mezi Tollanda a něj se ale postavil hlas Němého.</p>
<p>„Nedělej to," řekl.</p>
<p>Nikdo ho nevěznil a mohl se podruhé pokusit o útěk, dokud se Tolland zabýval Pondělím, ale on zatím stál pořád na okraji obrazu a jeho pohled už nebyl upřen na něj, ale na jeho ničitele.</p>
<p>„Co jsi to, ty svině, řek?" Tollandova huba se otevírala jako ozubená rána v houštině vousů.</p>
<p>„Řekl jsem.... <emphasis>nedělej.... to."</emphasis></p>
<p>Jestli se předtím Tolland ve svém trapičství jen vyžíval, teď s tím byl konec - a mezi přihlížejícími nebyl jediný, kdo by to nevěděl. Legrace, která by bývala skončila ukousnutým uchem nebo pár zlomenými žebry, se změnila v něco úplně jiného, a několik diváků z hloučku se vzdálilo z míst v prvních řadách, protože neměli žaludek na to, k čemu se schylovalo. Dokonce i ti nejdrsnější couvli o pár kroků dozadu, neboť jejich sfetované, opilé nebo prostě jen jalové hlavy mdle tušily, že přijde něco mnohem horšího než pár ran.</p>
<p>Tolland se otočil k Němému a zároveň sáhl do saka. Vytasil nůž, jehož devíticentimetrové ostří bylo samý zub a škrábanec. Při pohledu na něj se stáhl také Ir. Zažil Tollandův nůž v akci předtím pouze jedinkrát, ale stačilo mu to.</p>
<p>Dloubance a škádlení šly tímto okamžikem stranou, Tollandovo hromotlucké tělo sešlé opilstvím se vztyčilo před obětí a chystalo se srazit muže k zemi. Němý couvl, když se na scéně vynořil nůž, a jeho oči putovaly ke kresbám pod jeho nohama. Podobaly se obrazům, které zaplňovaly jeho mysl, až téměř přetékala: světlo rozmáznuté v šedivý prach. Ale někde ve středu tohoto prachu si upamatoval na podobné místo. Prozatímní město přeplněné špínou a vztekem, kam si někdo nebo cosi přišlo pro jeho život a mělo to v hlavě oheň. A to jediné, co on, ten Němý, jak říkají, měl na svou ochranu, byly prázdné ruce.</p>
<p>Nyní je zvedl. Byly poznamenané stejně jako nůž, který držel jeho kat. Jejich hřbety byly zakrvácené, jak se snažil zastavit proud krve z nosu. Roztáhl je, jako to dělal mnohokrát předtím, nabíral dech, rozhodl se pro pravačku, ne pro levačku, a aniž by chápal, proč to dělá, přiložil ji k ústům.</p>
<p>Pneuma vyšlehlo dřív, než dostal Tolland příležitost zvednout nůž, a zasáhlo ho do ramene takovou silou, že ho povalilo na zem. Šok mu na několik vteřin sebral hlas, nato jeho ruka vylétla k rozťatému rameni a on ze sebe vyrazil spíš zapištění než zařvání. Těch pár svědků, kteří zůstali, aby viděli zabíjení, přimrzlo na místě, jejich oči už nespočívaly na padlém vůdci, nýbrž na jeho odpůrci. Později, když tuhle historku vyprávěli, každý popsal to, co se stalo, jinak. Někteří hovořili o noži vytaseném z tajné kapsy, který odvedl svou práci, a pak zas zmizel tak mrštně, že to oko stěží postřehlo. Jiní o kulce, kterou Němý vyplivl. Ale nikdo nepochyboval o tom, že během oněch vteřin se odehrálo něco výjimečného. Objevil se mezi nimi vládce kouzel a přemohl tyrana Tollanda, aniž by se ho vůbec dotkl.</p>
<p>Jenže poraněný muž se nenechal tak snadno odbít. Přestože mu nůž vypadl z prstů na zem (a okamžitě jej sebral Pondělí), pořád měl při sobě svou tlupu, která ho bude bránit. Hned je začal svolávat rozzuřeným ječením.</p>
<p>„Vidíte, co udělal? Na co, do píči, čekáte? <emphasis>Na něj! </emphasis>Drapněte toho zmrda! Tohle mi nikdo dělat nebude! Ire! Ire! Kde krucinál vězíš? Tak mi ksakru někdo pomozte!"</p>
<p>Jen žena mu přišla na pomoc, ale odstrčil ji od sebe.</p>
<p>„Kde je ten chcípák Irská?"</p>
<p>„Jsem tady."</p>
<p>„Chytni toho parchanta," nakázal Tolland.</p>
<p>Ir se ani nehnul.</p>
<p>„Slyšíš? Pomohl si proti mně nějakým zkurveným trikem. Viděl jsi ho, ne? Nějakej trik to byl."</p>
<p>„Viděl jsem ho," řekl Ir.</p>
<p>„Udělá to znova! Udělá to tobě!"</p>
<p>„O tom pochybuju, jestli udělá něco ještě někomu jinýmu."</p>
<p>„Rozmlať mu ciferník!"</p>
<p>„Můžeš to udělat sám, když to tak chceš," odtušil Ir. „Já na něho nešáhnu."</p>
<p>I přes zranění se Tolland vyšvihl na nohy v několika vteřinách a rozehnal se na svého někdejšího pobočníka jako rozzuřený býk, ale ruka Němého mu dopadla na rameno ještě dřív, než se jeho prsty stačily sevřít kolem mužova krku. Zastavil se a divákům se naskytl pohled na druhý zázrak dne: strach v Tollandově tváři. Zprávy o tomhle druhém zázraku se ovšem už vůbec v ničem nerozcházely. Když se roznesly ven do města - stalo se tak během hodiny, byly předávány od jednoho útulku, kde za sebou Tolland zanechal krev, k dalšímu -, jejich kostra, třebaže vyprávěním více či méně přikrášlená, byla v základě zachovaná. Tollandovi skápla z pusy slina, říkalo se, a jeho obličej se olepil potem. Někteří tvrdili, že mu spodkem nohavic vytekly chcanky a natekly do bot.</p>
<p>„Nech Ira být," řekl mu Němý. „Vlastně... <emphasis>nech nás na pokoji."</emphasis></p>
<p>Tolland neodpovídal. Jednoduše se díval na ruku, která mu spočívala na rameni, a zdálo se, že se scvrkává. Jeho nehybnost se nedala přičíst na vrub zranění, ani strachu z toho, že na něj Němý zaútočí podruhé. Vylízal se z poranění mnohem horších než byla rána na rameni a nakonec ho to jen ještě rozpálilo k dalšímu šílení. Hlavně před dotekem se stáhl: před dotekem Němého ruky, jemně položené na jeho rameno. Odvrátil se, udělal krok nazpátek od původce svého zranění a vrhl při tom pohled do všech stran, snad doufal, že se najde někdo, kdo ho podpoří. Ale všichni, včetně Ira a Carol, se rozestoupili.</p>
<p>„Tohle si nedovoluj..." zachrčel, když zvětšil vzdálenost mezi sebou a Němým na pět metrů. „Mám přátele všude! Postarám se, aby ses z toho nedostal živej, zmrde! To si piš! Živej se z toho nedostaneš!"</p>
<p>Němý se k němu jednoduše otočil zády a sehnul se, aby zvedl ze země rozházené úlomky Pondělího kříd. Tohle ledabylé gesto bylo svým způsobem výmluvnější než jakákoli výhrůžka nebo ukázka moci, naznačilo totiž jeho naprostý nezájem o přítomnost druhého muže. Tolland na jeho ohnutá záda několik vteřin civěl, jako by zvažoval, jaké riziko mu hrozí při novém útoku. Potom, jakmile byl s kalkulací hotov, se obrátil a utekl.</p>
<p>„Je pryč," řekl Pondělí, který se krčil vedle Němého a nakukoval mu přes rameno.</p>
<p>„Máš jich víc?" zeptal se cizinec a převaloval si křídy v dlani.</p>
<p>„Ne. Ale můžu nějaký sehnat. Kreslíte?"</p>
<p>Němý se napřímil. „Občas," řekl.</p>
<p>„Kopírujete věci jako já?"</p>
<p>„Nepamatuju se."</p>
<p>„Můžu vás to naučit, když budete chtít."</p>
<p>„Ne," odvětil Němý. „Budu dělat kopie z hlavy." Podíval se dolů do ruky. „Tak ji třeba vyprázdním."</p>
<p>„Dokázal byste to samý dělat i s olejovejma barvama?" zeptal se Ir, když Němého pohled přeskakoval po Šedivém betonu kolem.</p>
<p>„Sehnal bys barvu?"</p>
<p>„Já a tady Carol seženeme všechno. Co budeš chtít, Neměj, my ti to schrastíme."</p>
<p>„Tak... chci všechny barvy, jaký najdete."</p>
<p>„To je všechno? Nechceš něco k pití?"</p>
<p>Ale Němý neodpověděl. Co noha nohu mine došel k pilíři, ke kterému ho Tolland hned na začátku přišpendlil, a začal na něj nanášet barvu. Křída v jeho prstech byla žlutá - tou barvou začal kreslit sluneční kruh.</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>Když se Jude probudila, bylo před polednem; přibližně jedenáct hodin uběhlo od chvíle, kdy přišel Jemný a zabavil jí vejce, které ji na prchavý okamžik dalo poznat nirvánu, načež opět vyrazil do noci. Díky světlu byla celá nějaká lenivá a rozbolavělá. I když zavřela horkou vodu a nechala téct jen tenký pramínek, až byla voda bezmála ledová, nepodařilo se jí se úplně probrat. Ručníkem se zběžně osušila a kráčela naboso a nahá do kuchyně. V té bylo otevřené okno a vánek v ní vyvolal husí kůži. Tohle je alespoň známka života, pomyslela si, i když zanedbatelná.</p>
<p>Postavila na kávu a zapnula televizi, přepínala kanály z jedné plytkosti na druhou, potom ji nechala zrnit v doprovodu zurčení z překapávače a sama se oblékala. Když hledala druhou botu, zazvonil telefon. Na druhém konci drátu se ozvalo hučení dopravy, ale žádný hlas, a po pár vteřinách spojení ohluchlo. Položila sluchátko, čekala u přístroje a přemítala, jestli to nebyl Jemný a nepokoušel se s ní spojit. Třicet vteřin poté zazvonil telefon znovu. Tentokrát v něm někoho slyšela: muže, jehož hlas se omezil na pouhý vyčerpaný šepot.</p>
<p>„Prokristapána.</p>
<p>„Kdo je to?"</p>
<p>„...ach, Judith... bože, bože... Judith?.... tady Oscar."</p>
<p>„Kde jsi?" řekla. Rozhodně nebyl zamčený ve svém domě.</p>
<p>„...Jsou mrtví, Judith."</p>
<p>„Kdo?"</p>
<p>„Teď půjdu já. Teď bude chtít mě."</p>
<p>„Tomu nerozumím, Oscare. Kdo je mrtvý?"</p>
<p>„...Pomoz mi... musíš mi pomoct... Nikde není bezpečno."</p>
<p>„Přijď ke mně do bytu."</p>
<p>„Ne... ty přijď sem..."</p>
<p>„A kde je - sem?"</p>
<p>„Jsem u Svatého Martina. Znáš to?"</p>
<p>„Co tam, ty blázne, děláš?"</p>
<p>„Počkám vevnitř. Ale spěchej. Najde si mě. Najde si mě."</p>
<p>Doprava kolem náměstí byla zablokovaná, jako tomu často v poledne bývalo, větřík, který sotva před hodinou vyvolával mrazení, byl teď příliš mírný, než aby rozehnal mlhovinu výfukových plynů a záchvaty vášně prchlivých řidičů. Ani vzduch v kostele nebyl o nic méně zatuchlý, přestože šlo o čistý ozón ve srovnání s pachem strachu, který přicházel od muže sedícího poblíž oltáře, jenž své tlusté ruce spínal tak pevné, až mu skrz sádlo prosvítaly klouby.</p>
<p>„Myslela jsem, že jsi tvrdil, že se z domu nehneš," pošťouchla ho.</p>
<p>„Něco si pro mě přišlo," řekl Oscar s vypoulenýma očima. „Uprostřed noci. Pokoušelo se to dostat dovnitř, ale nemohlo. Potom dneska ráno - za denního světla - jsem slyšel, jak papoušci vyvádějí, a zadní dveře byly vyrvané z pantů." „Viděl jsi, co to bylo?"</p>
<p>„Myslíš, že bych byl tady, kdybych to viděl? Ne, ale po té první příhodě jsem byl připravený. Jakmile jsem zaslechl ty ptáky, běžel jsem k předním dveřím. Pak ten hrozný randál a všechna světla zhasla..." Rozpojil ruce a silněji chytl za paži.</p>
<p>„Co mám dělat?" ptal se. „Najde si mě, dřív nebo později. Všechny ostatní to zabilo..." „Koho?"</p>
<p>„Copak jsi neviděla titulky? Všichni jsou mrtví. Lionel, McGann, Bloxham. Dokonce i ženy. Shales byl v posteli. Rozsekaný na kusy ve vlastní posteli. Ptám se tě... jaký druh bytosti tohle dělá?" „Tichošlápek."</p>
<p>„Jak si můžeš dělat legraci?"</p>
<p>„Já si dělám legraci, ty se potíš. Každej se s tím vypořádává, jak umí." Vzdychla. „Ty jsi přece lepší mužskej, než co mi teď předvádíš, Oscare. Neměl by ses skrývat. Ceká na nás spousta práce."</p>
<p>„Hlavně mi nevykládej, Judith, o tý svý zpropadený Bohyni. To je ztracený případ. Z Věže zbude do té doby jen rumiště."</p>
<p>„Jestli pro nás existuje pomoc," řekla, „tak je právě tam. Vím to. Půjdeš se mnou, ano? Dřív jsi byl statečný. Co je to s tebou?"</p>
<p>„Nevím," zarazil se, „kéž bych to věděl. Celé ty roky, co jsem přecházel do Yzordderrexu a pendrek jsem se staral o to, do čeho jsem se zaplétal, nestaral jsem se, jestli riskuju, nebo ne, jen když jsem nacházel novou a novou podívanou. Byl to jiný svět. Možná, že taky jiné mé já." ,A tady?"</p>
<p>V obličeji se mu usadil popletený výraz. „Tohle je Anglie," řekl, „bezpečná, deštivá, nudná Anglie, kde hrají špatný kriket a mají teplé pivo. Tohle nemá být nebezpečné místo."</p>
<p>„Ale je, Oscare, ať se ti to líbí nebo nelíbí. Tady je temnota hlubší než cokoli v Yzordderrexu. A zavětřila tvou stopu. Není úniku. Jde po tobě. A po mně, pokud je mi známo."</p>
<p>„Ale proč?"</p>
<p>„Třeba má za to, že jí můžeš nějakým způsobem ublížit." „Co můžu asi tak dělat? Nevím vůbec nic."</p>
<p>„Ale můžeme se učit," řekla. „A jestli máme zemřít, nebude to aspoň v nevědomosti."</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>KAPITOLA DVANÁCTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Navzdory Oscarovým předpovědím Věž Tabuly Rasy stála. Veškeré stopy jedinečnosti, kterými snad kdysi oplývala, stíralo slunce žhnoucí dnes poledním Žárem ještě dlouho po třetí hodině. Jeho úpornost si vybrala daň na stromech zastiňujících Věž ze silnice, takže jejich listy visely z větví jako hadry na mytí nádobí. Pokud vůbec v listoví našli přístřeší nějací ptáci, byli moc vyčerpaní, než aby vyzpěvovali.</p>
<p>„Kdy jsi tu byla naposledy?" zeptal se Oscar Jude, když vjeli do opuštěného nádvoří.</p>
<p>Pověděla mu o svém setkám s Bloxhamem a snažila se vyždímat ze svého vyprávění tu zábavnější stránku, doufajíc, že odvede Oscara od jeho ustrašenosti.</p>
<p>„Nikdy jsem Bloxhama neměl moc v lásce," řekl na to Oscar. „Příliš se zabýval jen sám sebou. Vlastně, to my všichni..." Jeho hlas odezněl. S nadšením někoho, kdo přistupuje k popravčímu špalku, vystoupil z auta a zavedl ji k přednímu vchodu.</p>
<p>„Neslyším poplašné zvonění," poznamenal. „Jestli vevnitř někdo je, musel si odemknout."</p>
<p>Vytáhl z kapsy svazek vlastních klíčů a vybral jeden.</p>
<p>„Víš jistě, že je to rozumné?" zeptal se jí.</p>
<p>„Ano, vím."</p>
<p>Smířený s její potřeštěností odemkl dveře a po nepatrném zaváhání vstoupil dovnitř. Vstupní hala byla studená a šerá, ale lezavo jen pomohlo Jude se probrat - cítila se teď čilejší.</p>
<p>„Jak se dostaneme do sklepa?" řekla.</p>
<p>„Ty chceš jít přímo dolů?" nadhodil. „Neměli bychom to nejdřív zkontrolovat nahoře? Někdo by tu mohl být."</p>
<p>„Ten někdo tu je, Oscare. Je ve sklepě. Ty si to jdi klidně zkontrolovat nahoru do patra, ale já jdu dolů. Čím míň času promarníme, tím dříve odsud vypadneme."</p>
<p>Tohle byl přesvědčivý argument a on na něj přikývl. Poslušně zalovil ve svazku klíčů podruhé a když vybral nový, přešel k nejzastrčenějším a nejmenším ze tří zamčených dveří před nimi. Dával-li si na čas s vybíráním toho správného klíče, ještě mnohem víc situaci napínal, když ho zasouval do zámku a přemlouval ho, aby se protočil.</p>
<p>„Kolikrát jsi tam dole byl?" zeptala se ho, zatímco se pachtil.</p>
<p>„Jen dvakrát," odpověděl. „Je to hezky zapšklé hnízdo."</p>
<p>„To vím," připomenula mu.</p>
<p>„Na druhé straně, můj otec si zřejmě udělal ze svého bádání dole skoro koníčka. Víš, existují pravidla <emphasis>a </emphasis>nařízení o tom, že nikdo nesmí sám pročítat svazky v knihovně - pro případ, že by ho četba k něčemu navedla. On stoprocentně překročil zákazy všechny. A!" Klíč se otočil. „Tohle je jeden z nich!" Vybral druhý klíč a pustil se do dalšího zámku.</p>
<p>„Mluvil <emphasis>s </emphasis>tebou někdy tvůj otec o sklepě?" zeptala se ho.</p>
<p>„Jednou nebo dvakrát. Věděl o dominiích daleko víc, než by měl. Myslím dokonce, že znal nějaké kouzelné formule. Tím si ovšem nemůžu být jistý. Byl to tajnůstkář. Ale ke konci, když blouznil v horečkách, mumlal tahle jména. <emphasis>Patashoqua, </emphasis>vzpomínám si. Opakoval to pořád dokola."</p>
<p>„Co myslíš, přešel někdy do dominií?"</p>
<p>„Pochybuji."</p>
<p>„Takže ses k tomu, jak se tam dostat, dobral sám?"</p>
<p>„Našel jsem ve sklepě pár knih a propašoval jsem je ven. Nebylo těžké zařídit, aby začal kruh fungovat. Magie nezahnívá. To je asi tak jediné..." odmlčel se, něco zareptal, zatlačil na klíč „...tenhle nejde." Otáčel se, ale neprotočil se. „Papínkovi by se myslím Patashoqua líbila," pokračoval. „Ale pro něho to bylo vždycky jen jméno. Chudák."</p>
<p>„Po Usmíření to bude jiné," poznamenala Jude. „Je mi jasné, že pro něho je to dost pozdě..."</p>
<p>Naopak," řekl Oscar a zároveň vytvářel grimasy, jak se snažil pomoci klíči. „Z toho, co slýchávám, jsou mrtví zrovna tak uvěznění jako ostatní. Všude jsou duše, podle Hříšníka, a všechny vztekle křičí."</p>
<p>„Dokonce i tady?"</p>
<p>Hlavně tady," odpověděl.</p>
<p>V té chvíli zámek povolil a klíč se otočil dokola.</p>
<p>„Tak," vydechl. „Na vlas jako kouzlo."</p>
<p>„To je báječné." Poklepala mu po zádech. „Jsi génius."</p>
<p>Zazubil se na ni. Ten zarytý, poraženecký muž, kterého objevila před hodinou zpoceného na kostelní lavici, nyní viditelně pookřál, teď když se objevilo něco, čím bylo možné ho odvést od myšlenek na rozsudek smrti. Vytáhl klíč ze zámku a vzal za kliku. Dveře byly masivní a těžké, ale otevřely se bez většího odporu. Předešel ji do tmy.</p>
<p>„Pokud si pamatuji správně," uvažoval, je tu světlo. Ne?" Posouval ruku po zdi po straně dveří. „Aha! Počkat!"</p>
<p>Cvakl vypínač a rozsvítila se řada holých žárovek visících na kabelu. Místnost byla velká, obložená dřevem a strohá.</p>
<p>„Tohle je jediná dosud neporušená část Roxboroughova domu, kromě sklepení." Uprostřed místnosti stál jednoduchý dubový stůl a okolo něj osm židlí. „Tady se pravděpodobně scházeli: první Tabula Rasa. A scházeli se tu dlouho, léta, dokud nebyl dům zbořen."</p>
<p>„To bylo kdy?"</p>
<p>„Na konci dvacátých let."</p>
<p>„Takže sto padesát let dřepěly godolphinské zadky na jednom z těch sedadel?"</p>
<p>„Počítáš správně."</p>
<p>„Včetně Joshuy."</p>
<p>„Podle všeho."</p>
<p>„Docela by mě zajímalo, kolik z nich jsem znala?"</p>
<p>„Ty se nepamatuješ?"</p>
<p>„Kéž bych si pamatovala. Pořád čekám, že se mi vzpomínky vrátí. Vlastně už taky přemýšlím, jestli na to vůbec někdy dojde."</p>
<p>„Možná máš pro jejich potlačování důvod?"</p>
<p>„Jaký? Protože jsou tak děsivé, že bych jim nedokázala čelit? Protože jsem se chovala jako děvka; dovolila jsem, aby si mě posílali okolo stolu s portským, zleva doprava? Ne, vůbec si nemyslím, že to je v tom. Nedokážu si vzpomenout, protože jsem ve skutečnosti nežila. Žila jsem jako náměsíčník a nikdo mě nechtěl vzbudit."</p>
<p>Podívala se na něho, bezmála ho ponoukala, aby rodinné vlastnictví její osoby nějak hájil. Neřekl na to nic, pochopitelně. Místo toho přešel k rozložitému roštu a sehnul se pod krbovou římsu, když předtím vybral za chůze třetí klíč. Slyšela, jak zapadá do zámku a otáčí se; slyšela pohyb zubů a protizávaží, které jeho pootočení spustilo; a nakonec uslyšela zasténání tajných dveří, když se začaly otevírat. Ohlédl se na ni přes rameno.</p>
<p>„Jedeme?" pobídl ji. „Buď opatrná. Schody jsou příkré."</p>
<p>Schodiště bylo nejen strmé, ale také dlouhé. Té trochy světla vrženého z pokoje nahoře po dvanácti schodech ubylo do té míry, že dvojnásobek schodů, které zatím sešli, pak sestupovala ve tmě - aspoň dokud Oscar nenašel dole vypínač a světlo se nerozběhlo do labyrintu. Projel jí vítězoslavný pocit. Svou touhu najít cestu do tohoto podsvětí odložila už mnohokrát od chvíle, co ji sen modrého oka dovedl k Celestinině kobce; ale nikdy neodumřela. Teď konečně směřovala tam, kde měla svůj snový obraz, napříč tímhle dolem knih se slojemi sahajícími až ke stropu - k místu, kde spočívá Bohyně.</p>
<p>„Tohle je jediná úplná sbírka sakrálních textů od dob knihovny v Alexandrii," řekl Oscar hlasem průvodce v muzeu - měla podezření, že se tím brání před pocitem slavnostního okamžiku, který s ní sdílel. „Jsou tu knihy, o jejichž existenci nemá tušení ani Vatikán." Ztišil hlas, jako by tu mohli být další knihomolové, které by rušil, kdyby mluvil příliš hlasitě. „Tu noc, kdy zemřel, mi papá řekl, že tu objevil knihu napsanou Čtvrtým králem."</p>
<p>„Kýmže?"</p>
<p>„V Betlémě byli tři králové, pamatuješ? Podle evangelií. Ale evangelia lhala. Byli čtyři. Hledali Usmiřitele."</p>
<p>„Kristus byl Usmiřitel?"</p>
<p>„Tohle papá tvrdil."</p>
<p>„A ty tomu věříš?"</p>
<p>Papá neměl žádný důvod lhát."</p>
<p>Ale ta kniha, Oscare, ta kniha mohla lhát."</p>
<p>Zrovna tak i bible. Papá mi řekl, že tenhle svatý král sepsal svůj příběh proto, že věděl, že byl vyňat z evangelií. Právě tenhle muž dal jméno Imagice. Napsal to slovo do své knihy. Poprvé v historii bylo svěřeno papíru. Papá říkal, že při čtení brečel."</p>
<p>Jude přehlédla bludiště, které se rozbíhalo od úpatí schodiště, s novým respektem.</p>
<p>„Pokusil ses tu knihu najít?"</p>
<p>„Nebylo třeba. Když papá zemřel, šel jsem hledat skutečnost. Cestoval jsem tam a zpátky, jako kdyby Kristus uspěl a Páté bylo usmířené. A také že tam byla: kupa sídel Nespatřeného."</p>
<p>Tohle zároveň byl nejzáhadnější hráč v tomto mezidominiálním dramatu: Hapexamendios. Jestliže byl Kristus Usmiřovatel, dělalo to z Nespatřeného Jeho otce? Byla tato síla, skrytá za mlhami Prvního dominia, pánem všech pánů, a jestli ano, proč zlikvidoval Bohyně v celé Imagice, jak praví pověst? Otázka vybízela k dalším a dalším otázkám. Žádný div, že Roxborough ty knihy ukryl.</p>
<p>„Víš, kde se skrývá ta tvá záhadná žena?" optal se Oscar.</p>
<p>„Vlastně ani ne."</p>
<p>„Tak to se uhledáme k smrti."</p>
<p>„Vzpomínám si, že se tady dole miloval nějaký párek. Jeden z nich byl Bloxham."</p>
<p>„Hnusná potvůrka. Takže bychom měli asi hledat na zemi nějaké skvrny, to myslíš? Navrhuji, abychom se rozdělili, jinak tu zůstaneme trčet do konce léta."</p>
<p>Rozešli se u schodů a vydali se každý jinam. Jude záhy zjistila, že se v tunelech nese divně zvuk. Někdy slyšela Godolphinovy kroky tak zřetelně, až si myslela, že ji sleduje. Pak zatočila za roh (nebo pro změnu on) a klapot se pouze neztišil, ale utichl docela, takže jí společnost dělalo jen ťukání jejích vlastních podrážek po chladném kameni. Byli moc hluboko v zemi, než aby sem pronikl hluk z ulice; ani se nedalo předpokládat, že by půda kolem nich vydávala nějaké zvuky. Žádné šumění kabelů, žádné splachování kanalizace.</p>
<p>Několikrát byla v pokušení vytáhnout namátkou nějaký svazek z police, jelikož si myslela, že snad ji k deníku Čtvrtého krále postrčí vrozené štěstí. Ale odolala, poněvadž věděla, že i kdyby měla čas tu prohlížet a pročítat knihy, svazky jsou napsány ve slavných jazycích teologie a filozofie: latině, řečtině, hebrejštině a sanskrtu; a pro ni byly všechny čtyři nesrozumitelné. Jako v průběhu celé cesty bude muset proniknout k pravdě jedině instinktem a důvtipem. Nikdo jí neobdařil něčím, čím by si mohla posvítit na cestu, až na modré oko - a to bylo v tomto okamžiku u Jemného. Vezme si ho zpět, jen co ho znovu uvidí; dá mu jako talisman něco jiného: chloupek z jejího přirození, jestli chce právě tohle. Ale ne její kámen, ne její chladivý, modrý kámen.</p>
<p>Možná ji právě tyto myšlenky zavedly na místo, kde ten den milenci stáli; nebo šlo možná o stejné vrozené štěstí, které by jí, jak věřila, neomylně vedlo ruku i ke knize Čtvrtého krále. Jestli ano, tohle vedení bylo zdařilejší. V tomto okamžiku totiž stála před zdí, kde Bloxham a jeho milenka souložili; poznala ho bez nejmenší pochyby. Poznávala police, k nimž se tiskla ta žena, zatímco se její komický milý lopotil, aby ji naplnil. Mezi knihami, které nesly, byla malta zbarvená tím nejneznatelnějším nádechem modré barvy. Nevolala na Oscara, ale šla k policím a sundala několik sloupků knih, potom položila prsty na zbarvení. Zeď byla mrazivě chladná, ale malta se pod jejím dotekem začala drolit, jako by její pot byl činitelem postačujícím k rozložení jejích složek. Byla zděšená tím, co způsobila, a potěšená, když odstoupila od zdi a zjistila, že se zvěst o rozkladu začala s neobyčejnou rychlostí šířit. Malta se sypala zpod cihel jako ten nejjemnější písek, jehož tenounké pramínky se proměnily v tu ránu v silný proud.</p>
<p>„Jsem tady," oznámila vězeňkyni za zdí. „Bůh ví, že mi to trvalo. Ale jsem tady."</p>
<p>Oscar Judina slova nezachytil, dokonce ani tu nejtišší ozvěnu. Jeho pozornost upoutal dvě tři minuty předtím hluk odněkud shora a on se rozhodl vylézt do schodů, aby zjistil jeho původ. Za posledních pár dní udělal mužskému pokolení ostudy až dost, když se ukrýval jako vystrašená baba, a pomyšlení, že snad získá zpět určitou úctu, kterou v Judiných očích ztratil, když se postaví neznámému narušiteli, dalo honbě smysl. Ozbrojil se kusem latě, kterou objevil u úpatí schodiště, a cestou se skoro <emphasis>modlil, </emphasis>aby ho uši nešálily a nahoře skutečně bylo něco hmatatelného. Měl po krk života ve strachu z klevet a výjevů zhlédnutých letmo v kmitajících kamenech. Jestli je tu něco k vidění, chce to vidět, a buď na ten pohled doplatí, nebo ho tentýž pohled vyléčí ze strachu.</p>
<p>Na nejvyšším schodu zaváhal. Světlo, které unikalo dveřmi z Roxboroughova pokoje, se velice nepatrně vlnilo. Sevřel lať oběma rukama a překročil práh. Pokoj se zásluhou světla také pohupoval, pevný stůl a židle jako by z toho pohybu dostávaly závrať. Přelétl pokoj od jednoho rohu ke druhému. Jakmile shledal, že všechny kouty jsou prázdné, pohnul se ke dveřím, jež vedly ven do foyeru, tak zlehka, jak jen mu to jeho zavalitost umožňovala. Kolébání světla se ustálilo, když šel dál, a než došel ke dveřím, znehybnělo úplně. Sotva jimi prošel, zachytil chřípím vůni tak sladkou, jako byla nepříjemná náhlá ostrá bolest v boku. Chtěl se otočit, ale útočník bodl podruhé. Lať mu vypadla z ruky a ze rtů mu vyklouzl výkřik...</p>
<p>„Oscare?"</p>
<p>Nechtělo se jí opustit zdi Celestininy kobky, když se teď s takovou chutí rozpadaly - cihly spadávaly jedna za druhou, jak se postupně malta mezi nimi oddrolovala, police vrzaly a chystaly se zřítit - ale Oscarův výkřik si vynutil její pozornost. Vyrazila labyrintem nazpátek, zatímco se hluk spojený s kapitulací zdí rozléhal chodbami a mátl ji. Ale po určité době přece našla cestu ke schodišti. Volala za běhu na Oscara. Z knihovny samotné nedostala žádnou odpověď, takže se rozhodla, že znovu vyšplhá nahoru do přijímacího pokoje. Ten byl tichý a prázdný stejně jako vzápětí foyer, když do něho vstoupila. Jedinou známkou toho, že tudy Oscar prošel, byla dřevěná kulatina ležící kousek od dveří. Co to k čertu vyváděl? Šla se podívat ven, jestli se z nějakého důvodu nevrátil k autu, ale na slunci po něm nebylo ani stopy, což zúžilo možnosti na jedinou: Věž nahoře.</p>
<p>Naštvaně, i když trochu ustaraně, se zadívala na otevřené dveře, které vedly zpátky do sklepa, rozpolcená mezi touhou vrátit se a přivítat Celestine, a touhou následovat Oscara nahoru do Věže. Tak bytelně stavěný mužský jako on se dokáže dobře ubránit sám, uvažovala, ale nemohla si pomoci, aby necítila trochu zodpovědnosti - to přece ona ho přemluvila, aby sem s ní ihned šel.</p>
<p>Jedny ze dveří odhadla na výtah, ale když k nim popošla, slyšela, že jsou jeho motory v provozu, takže než aby čekala, pustila se raději po schodech. Přestože bylo schodiště zahalené ve tmě, nenechala se jí zpomalovat a vybíhala schody po třech nebo čtyřech najednou, dokud nedorazila ke dveřím, které vedly do nejvyššího patra. Ve chvíli, kdy hmatala po klice, zaslechla z řady pokojů dole hlas. Slova se nedala rozluštit, ale hlas zněl kultivovaně; jako vystřižený z encyklopedie. Nepřežil nakonec někdo z Tabuly Rasy? Třeba Bloxham, Casanova ze sklepa?</p>
<p>Opřela se do dveří. Na druhé straně bylo světleji, i když ne o moc. Všechny pokoje podél chodby byly zatuchlé díry se zataženými závěsy. Ale hlas ji vedl dál do šera, ke dvojitým dveřím, z nichž jedny byly pootevřené. Za nimi žhnulo světlo. Obezřetně se přiblížila. Koberec pod nohama byl dost hustý, aby ztlumil její našlapování. I když pak mluva na krátkou chvíli přerušil svůj monolog, pokračovala v postupu. Zdráhání bude nanic, napadlo ji, až stane na prahu. Beze slova strčila do dveří.</p>
<p>V pokoji byl stůl a na něm ležel ve dvojí kaluži Oscar. Jedna byla světelná, druhá z krve. Nevyjekla, ani se jí neudělalo zle, ačkoli tam ležel rozpáraný jako pacient v půli operace. Její myšlenky proletěly mimo tu hrůzu k muži a jeho mukám. Žil. Viděla jeho srdce, jak tluče jako ryba v červené kaluži a jak zalykavě nabírá své poslední nádechy.</p>
<p>Skalpel byl pohozený na stole vedle něho a jeho majitel, který byl právě zalezlý ve stínu, řekl:</p>
<p>„Tady jsi. Pojď dál, pročpak stojíš? Pojď dál." Položil čisté ruce na stůl: „To jsem já, lásko."</p>
<p>„Dowde..."</p>
<p>„Ach! Být chován ve vzpomínkách. Taková drobnost, řeklo by se. Ale není. Vážně není."</p>
<p>Stará teatrálnost z jeho chování nevymizela, ale medovost hlasu byla ta tam. Představoval vlastně parodii sebe sama. Tvář měl jakoby hrubě osekanou sekerou.</p>
<p>„Jen se k nám přidej, milánku," řekl. „Jedeme v tom koneckonců</p>
<p>všichni."</p>
<p>Ať ji setkání s ním vylekalo jakkoli (ale copak ji Oscar nevaroval, že jeho druh se obtížně zabíjí?), zastrašit se nedala. Jeho fígle a podfuky a gesta už prokoukla; a také ho viděla viset přes okraj propasti a Škemrat o život. Byl k smíchu.</p>
<p>„Mimochodem, na Godolphina bych nesahal," poznamenal.</p>
<p>Jeho radu nebrala na vědomí a bez váhání přistoupila ke stolu.</p>
<p>„Jeho život visí na vlásku," pokračoval Dowd. „Jestli se s ním pohne, namouduši, že jeho vnitřnosti jednoduše vyhřeznou. Radím ti, nech ho ležet. Těš se z tohoto okamžiku."</p>
<p><emphasis>„Těšit se?" </emphasis>vydechla - a nechuť, kterou pociťovala, se stupňovala, ačkoli věděla, že tohle je přesně to, co ten hajzl chce slyšet.</p>
<p>„Ne tak nahlas, milánku," řekl Dowd, jako by ho trápilo, že mluví tak hlučně. „Vzbudíš dítě." Uchechtl se. <emphasis>,Je </emphasis>to dítě, no vlastně ano, ve srovnání s námi. Tak malý život..."</p>
<p>„Proč jsi to udělal?"</p>
<p>„Čím mám začít? Malichernými důvody? Ne. Tím hlavním. Udělal jsem to, abych se osvobodil."</p>
<p>Naklonil se k ní a jeho tvář pod lampou byla šerosvitnou skládankou.</p>
<p>„Až vydechne naposledy, milánku - a to bude už brzo -, bude to znamenat konec Godolphinů. Až bude v tahu, nebudeme zotročováni nikým."</p>
<p>„V Yzordderrexu jsi byl volný."</p>
<p>„Ne. Možná na dlouhém vodítku, ale přece ne svobodný. Vnímal jsem jeho přání, cítil jsem jeho nepohodlí. Část mého já věděla, že bych s ním měl být doma, vařit mu čaj a vysoušet kůži mezi prsty na nohou. V srdci jsem byl pořád otrokem!" Znovu se podíval na tělo. „Tohle je ovšem skoro zázrak, že se mu daří přežívat."</p>
<p>Natáhl se pro nůž.</p>
<p>„Nech ho na pokoji!" vyštěkla a on překvapivě čile ucukl.</p>
<p>Nahnula se nad Oscara a bála se ho dotknout, aby jeho zmučenému organismu nepřitížila a nezabila ho. V tváři mu cukalo a jeho bílé rty se třásly.</p>
<p>„Oscare?" zašeptala. „Slyšíš mě?"</p>
<p>„No to se podívejme, milánku," cukroval Dowd. „To je mi starostlivost. Vzpomeň si, jak tě <emphasis>zneužíval. </emphasis>Jak tě <emphasis>uti</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>koval."</emphasis></p>
<p>Sklonila se k Oscarovi ještě víc a vyslovila jeho jméno znovu.</p>
<p>„Neměl rád ani jednoho z nás," nepřestával Dowd. „Byli jsme jeho zboží a movitý majetek. Část jeho..."</p>
<p>Oscarovy oči se zachvěly.</p>
<p>„...dědictví," řekl Dowd, ale slovo bylo stěží slyšet. Když se oči otevřely, Dowd ustoupil o krok dozadu a skryl se ve stínu.</p>
<p>Oscarovy bílé rty zformovaly slabiky Judithina jména, ale pohyb nedoprovázel žádný zvuk.</p>
<p>„Ach bože," zašeptala. „Slyšíš mě? Nechci, aby sis myslel, že tohle všechno bylo k ničemu. Našla jsem ji. Rozumíš. Našla jsem ji."</p>
<p>Oscar slabě přikývl. Potom si s trýznivou opatrností přejel jazykem rty a dostatečně se nadechl, aby mohl říct:</p>
<p>„...to nebyla pravda..."</p>
<p>Pochytila slova, ale ne jejich význam.</p>
<p>„Co nebyla pravda?" zašeptala.</p>
<p>Znovu si olízl rty, obličej svraštělý úsilím promluvit. Tentokrát vyšlo jen jediné slovo.</p>
<p>„...dědictví..."</p>
<p>„Že nejsem jen dědictví?" kývla. „To vím."</p>
<p>Vykouzlil ten nejmenší z nejmenších úsměvů a jeho zrak putoval po její tváři od čela k bradě, přes tváře ke rtům, pak zpátky k očím, s nimiž se v poklidu střetl.</p>
<p>„Já... jsem tě.... miloval," vydechl.</p>
<p>„Já vím," zašeptala.</p>
<p>Nato jeho zrak ztratil jas. Srdce ve svém krvavém lůžku přestalo bít; svraštělá tvář se zase vyhladila - ve chvíli, kdy skonal. Odešel do nenávratna. Poslední z rodu Godolphinů ležel mrtvý na stole Tabuly Rasy.</p>
<p>Napřímila se, nemohla odtrhnout oči od mrtvoly, přestože jí ten pohled dost drásal srdce. Jestli ji kdy lákalo pohrávat si s temnotou, tato podívaná by ji měla z podobného pokušení vyléčit. V téhle scéně nebylo nic poetického ani vznešeného, jen zmar.</p>
<p>„Tak - a je to," ozval se Dowd. „Švanda. Moje pocity se vůbec nezměnily. Zřejmě to asi chvíli potrvá. Předpokládám, že svobodě se musí jeden učit, jako čemukoli jinému." V jeho blekotání slyšela zoufalství, povrchně utajené. Něco ho trápilo. „Měla bys něco vědět..." začal.</p>
<p>„Nechci to slyšet."</p>
<p>„Ne, poslouchej, milánku, chci, abys věděla... že tohle přesně mi udělal on, právě na tomhle stole. Vykuchal mě před Spolkem. Třeba je to správné, chtít pomstu, ale potom, já jsem jen komediant... co já vím?"</p>
<p>„Tys je všechny zabil kvůli tomuhle?"</p>
<p>„Koho?"</p>
<p>„Ty ze Spolku."</p>
<p>„Ne, zatím ne. Ale k nim se dostanu. Kvůli nám oběma."</p>
<p>„Máš zpoždění. Jsou už mrtví."</p>
<p>Tohle ho umlčelo na dobrých patnáct vteřin. Když znovu spustil, bylo to jen další žvanění, prázdné jako ticho, které chtěl zaplnit.</p>
<p>„Za to může ta zatracená čistka; tou si nadělali zbytečně mnoho nepřátel. V nejbližších dnech jim začnou odevšad vylézat na světlo podřadní Maestrové. Ale že je to výročí! Já se zpiju do němoty. A co ty? Jak ty budeš oslavovat? Sama nebo s přáteli? S tou ženskou, co jsi našla, například. Potrpí si na večírky?"</p>
<p>Jude se mlčky proklínala za to, že nemlčela.</p>
<p>„Kdo je to?" pokračoval Dowd. „Neříkej nic... Clara měla sestru?" Zasmál se. „Omlouvám se, neměl bych se smát, ale byla střelená, to ti přece teď musí být jasné. Ona tě nechápala. Nikdo tě nechápe, jenom já, milánku, a já ti rozumím..."</p>
<p>„...protože jsme jedno a totéž."</p>
<p>„Přesně. Nikomu už nepatříme. Jsme strůjci svého života. Budeme dělat, co budeme chtít, kdy budeme chtít, a na následky se vybodneme."</p>
<p>„Tak tohle je svoboda?" řekla unaveně, konečně odpoutala oči od Oscara a pohlédla na Dowda. Vypadal poničeně.</p>
<p>„Nepokoušej se mi tvrdit, že se ti to nelíbí," prohlásil Dowd. „Nežádám po tobě, abys mě za tohle milovala, tak hloupý nejsem, ale aspoň připusť, že to bylo <emphasis>spravedlivé."</emphasis></p>
<p>„Proč jsi ho prostě dávno nezabil v jeho posteli?"</p>
<p>„Nebyl jsem dost silný. Vím, že právě asi nezářím zdravím a výkonností, ale hodně jsem se změnil od té doby, co jsme se viděli naposledy. Ležel jsem tam dole s mrtvými. Bylo to velmi... poučné. A zatímco jsem byl dole, začalo pršet. To ale byl <emphasis>lijavec, </emphasis>milánku, to ti řeknu. Chceš se podívat, co na mě padalo?"</p>
<p>Vykasal si rukáv a strčil paži do kužele světla. Teď se jí nabídlo vysvětlení jeho nenadálého zjevení. Ruka a podle všeho i celé jeho tělo byly jako sešité z kousků. Narychlo slátaná tkáň byla přetažená přes kamenné úlomky, které si nastrkal do ran. Ihned poznala iridescenci, která probíhala úlomky a propůjčovala svůj lesk jeho poničenému tělu. Déšť, který se snesl na jeho hlavu, byly ve skutečnosti odštěpky z Čepu.</p>
<p>„Víš, co to je, vid?"</p>
<p>Nesnášela lehkost, s jakou jí četl z tváře, ale ničemu by neprospělo, kdyby popřela, co ví.</p>
<p>„Ano, vím," řekla. „Byla jsem ve Věži, když se začal bortit."</p>
<p>„Hezký dar boží, co? Brzdí mě to, to zas ano, nosit se s takovou váhou, ale po dnešku už nebudu pro nic běhat ani nebudu nic nosit, takže co na tom, jestli mi bude trvat půl hodiny přejít pokoj? Mám v sobě sílu, milánku, a nebude mi proti srsti, když se o ni podělím..."</p>
<p>Zarazil se a stáhl ruku ze světla.</p>
<p>„Co to bylo?"</p>
<p>Neslyšela nic, ale i tak věděla: vzdálené rachocení přicházející zdola.</p>
<p>„Copak jsi to tam dole asi prováděla? Doufám, že jsi nelikvidovala knihovnu. To potěšení jsem si chtěl nechat pro sebe. Ale co, naskytne se jistě halda příležitostí, kdy si budu moci zahrát na barbara. Je to ve vzduchu, co myslíš?"</p>
<p>Judiny myšlenky se rozletěly k Celestine. Dowd byl určitě schopný jí ublížit. Musí se vrátit dolů a Bohyni varovat; patrně i najít nějaký způsob obrany. Mezitím se přizpůsobí.</p>
<p>„Kam teď půjdeš?" zeptala se Dowda co možná nejmírnějším hlasem.</p>
<p>„Měl jsem v plánu jet zpátky do Regenťs Park Road. Můžeme se vyspat v posteli našeho pána. Co to říkám? Prosím tě, nemysli si, že chci tvé tělo. Vím, že si zbytek světa myslí, že máš v klínu ukrytý ráj, ale já jsem držel celibát dvě stě let a úplně jsem zapomněl, co to vůbec je neodbytná touha. Můžeme žít jako bratr a sestra. To přece nezní tak spatně, no řekni?"</p>
<p>„Ne," řekla a zápolila s chutí plivnout mu znechuceně do ksichtu. „Ne, to ne."</p>
<p>„Poslyš, co kdybys na mě počkala dole? Ještě mě čeká kus práce. Rituály je potřeba dodržovat."</p>
<p>„Jak chceš," odvětila.</p>
<p>Nechala ho, ať si odbude loučení, ať tím myslí cokoli, a zamířila zpátky ke schodům. Rachocení, které upoutalo jeho pozornost, ustalo, ale přesto sbíhala betonové schody rychle a s obrovskou nadějí. Tušila, že je kobka odkrytá. Než se naděje, spatří Bohyni a snad (tohle bylo stejně důležité) věnuje Celestine pohled i Jude. V jistém smyslu bylo to, co Dowd vyslovil tam nahoře, pravda. Po Oscarově smrti z ní doopravdy spadla kletba jejího stvoření. Bylo na čase se poznat - a dát se poznat.</p>
<p>Když prošla pokoji Roxboroughova domu a zamířila ke schodům do sklepa, vycítila změnu, která se udala s bludištěm pod ní. Kobku hledat nemusela; energie ve vzduchu se pohybovala jako neviditelný příliv odplavující ji ke svému zdroji. A tam přímo před ní, místo zdí kobky, byla hromada trosek a sutě; spára, kterou vytvořilo její zborcení, se táhla až ke stropu. Rozpad, jenž zapříčinila, stále pokračoval. Dokonce i když se přiblížila, odpadávaly další cihly a jejich malta byla na drobno rozdrolená. Odvážila se tam, přelezla přes rozvaliny a nakoukla do kobky. Uvnitř byla tma, ale její oči záhy objevily mumifikovanou postavu vězeňkyně ležící ve špíně.</p>
<p>Tělo ani v nejmenším nejevilo známky života. Přistoupila k němu a svezla se na kolena, aby roztrhala tenounká vlákénka, kterými Roxborough, nebo jeho zástupci, Celestine spoutali. Byla na její prsty příliš pevná, a tak se do nich pustila zuby. Vlákna byla hořká, ale její zuby zas ostré, a jakmile povolilo jedno, další následovala hned vzápětí. Tělem projelo škubnutí, jako by si vězeňkyně uvědomila osvobození. Podobně jako to bylo s cihlami, zvěstování o rozkladu bylo nakažlivé a ve chvíli, kdy ona teprve překousala chumel vláken, ostatní se už začala napínat a lámat o své vlastní vůli, podporována pohyby těla, které svazovala. Jeden jí šlehl do obličeje a byla přinucena odstoupit, když se rozbíjení okovů začalo šířit, vlákénka i po odlomení zachovávala zvlněný tvar a jejich bolestivě zkroucené konečky jasně svítily."</p>
<p>Záškuby v Celestinině těle se teď změnily v křeče sílící zároveň se stupňujícím se úsilím vláken. Nemrskají sebou jen tak zbůhdarma, došlo Jude; natahovala se do všech stran, nahoru ke stropu a ke stěnám. Jelikož jim už jednou přišla do rány, jediný způsob, jak se vyhnout dalšímu nechtěnému kontaktu, bylo couvnout až k otvoru, kterým sem vlezla. Potom vyklopýtala přes rozvaliny ven.</p>
<p>Sotva se vynořila, zaslechla kdesi v labyrintu za sebou Dowdův hlas: „Co jsi dělala, milánku?"</p>
<p>Pravdou bylo, že si sama nebyla jistá, co dělala. I když byla sama původcem tohoto rozplétání, neříkalo jí paní. Uponkům poroučela jejich vlastní urputnost, a ať už to byla Celestine, kdo jimi hýbal, nebo Roxborough, který do nich zaklel rozkaz zničit každého, kdo by se pokusil vězně osvobodit, nenechají se uklidnit ani zkrotit. Některé chňapaly po krajích otvoru a vytrhávaly z nich další cihly. Jiné předváděly pružnost, jakou by u nich nečekala, čenichaly kolem rumiště a převracely při tom</p>
<p>kameny a knihy.</p>
<p>„Ach můj bože," uslyšela Dowda a otočila se. Stál v chodbě asi dvanáct metrů od ní se skalpelem v jedné ruce a zakrvaveným kapesníkem ve druhé. Vůbec poprvé si ho mohla prohlédnout od hlavy k patě - břímě odštěpků Čepu, jež vláčel, bylo ihned patrné. Vypadal dost neohrabaně, ramena měl každé v jiné výšce a jeho levá noha byla stočená dovnitř, jako by byl špatně smontován.</p>
<p>„Co je vevnitř?" řekl a belhal se k ní. „Tohle je ta tvoje přítelkyně?"</p>
<p>„Radši se nepřibližuj," poradila mu.</p>
<p>Nebral ji vůbec vážně. „Roxborough někoho zazdil? Podívej se na ty mršky! Je to Oviatka?" „Ne"</p>
<p>„A co teda? O tomhle mi Godolphin nikdy neřekl."</p>
<p>„Nevěděl o tom."</p>
<p>„Ale ty ano?" řekl, ohlížeje se přes rameno, ale pořád bez zastavení se přibližoval k úponkům, aby si je mohl prostudovat. „Klobouk dolů. Koukám, že jsme si oba dva zachovali nějaké to tajemství."</p>
<p>Jedno z chapadýlek se zjevilo vzadu za štěrkem a on uskočil zpátky, z ruky mu vypadl kapesník. Ten se během pádu rozvinul a kousek Oscarovy tkáně, kterou do něj zabalil, přistál ve špíně. Byl scvrklý, ale znala ho víc než dobře. On si odřízl tu jeho kuriozitu a odnesl si ji jako dárek na památku.</p>
<p>Neubránila se znechucenému zavrčení. Dowd se shýbl a chtěl kuriozitu zvednout, ale její vztek, který pro Celestinino dobro tajila, vybuchl.</p>
<p>„Ty chlíváku!" zařvala a vrhla se na něho s oběma rukama semknutýma nad hlavou.</p>
<p>Byl ztěžklý odštěpky a nestihl se včas napřímit, aby se vyhnul ráně. Zasáhla ho zezadu do krku, zasadila mu úder, který ji samotnou pravděpodobně bolel víc než jeho, ale zbavil ho rovnováhy, protože jeho tělo teď bylo asymetričtější, než bylo záhodno. Zavrávoral, vzdal se gravitaci a padl celou vahou do drtě. Uvědomil si své nedůstojné postavení a rozvzteklil se.</p>
<p>„Ty pitomá náno!" zařval. „Pitomá, sentimentální náno! Zvedni to! No tak, zvedni to! Vem si to, když to chceš."</p>
<p>„Nestojím o to."</p>
<p>„Ne, <emphasis>trvám na tom. </emphasis>Je to dárek od bratra sestře."</p>
<p>„Nejsem tvoje sestra! Nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu!"</p>
<p>Zatímco tak ležel v drti, začali se mu ven z pusy rojit roztoči, někteří z nich mocí, kterou nosil ve své kůži, ztloustli jako švábi. Jestli si je chystal pro ni, nebo měli chránit jeho před přítomností čehosi za zdí, to nevěděla, ale sotva je uviděla, ustoupila o krok dozadu.</p>
<p>„Odpustím ti to," řekl velkodušně. „Jsi přetažená, já vím." Natáhl k ní ruku. „Pomoz mi vstát," poručil. „Řekni, že se omlouváš, a je to zapomenuté."</p>
<p>„Nesnáším všechno, co představuješ," zasyčela.</p>
<p>Roztoči jí sice naháněli strach, ale k mluvení ji dohnal pud sebezáchovy, ne odvaha. V tomto místě prodlévala síla. Pravda jí zde poslouží lépe než lež, jakkoli by byla taktická.</p>
<p>Stáhl ruku zpět a začal se zvedat na nohy sám. Během té chvíle zas ona pokročila o dva kroky vpřed a chopila se zakrváceného kapesníku. Sebrala ze země poslední zbytek z Oscara. Když se zase narovnala, téměř provinile kvůli tomu, co právě udělala, zaregistrovala mihnutí ve zdi. Ve tmě kobky se rýsovala sinalá postava, zralá a zakulacená, jako byla zeď, která ji obklopovala, nerovná. Celestine se vznášela, nebo spíš byla nadnášena ve vzduchu na stužkách z živé tkáně. Úponky, jež ji předtím dusily, lnuly k jejím údům jako zbytky kabátu a neřasily se jí kolem hlavy do podoby živé kápě. Tvář pod ní měla vystouplé lícní kosti, ovšem byla strohá, a krása, kterou snad kdysi oplývala, byla pokažena šílenstvím, které z ní vyzařovalo. Dowd se pořád ještě snažil vstát ze země, a tak se jen otočil a sledoval dráhu Judina pohledu. Jen co skončil u zjevení, tělo ho zradilo a on dopadl zpátky do rozvalin na břicho. Z úst chrlících roztoče vyšlo jediné bázlivé slovo.</p>
<p><emphasis>„Celestine?"</emphasis></p>
<p>Žena se přemístila blíže k hranicím své kobky a v této chvíli zvedla ruce, aby se dotkla cihel, které ji tak dlouho držely uvnitř. Přestože se o ně otřela pouze zlehka, zdálo se, že od jejích prstů přímo odlétávají a přidávají se k ostatním. Měla kolem sebe hodně prostoru a ven se vyšvihla snadno, ale chtěla si udržovat odstup, a promluvila proto z přítmí, zřítelnice se jí posedle míhaly sem a tam, rty se ohrnovaly a odkrývaly zuby, jako by si přezkušovala nějaké šokující odhalení. Přizpůsobila se Dowdově stručnému projevu vlastním slovem: „Dowde!"</p>
<p>„Ano..." blekotal, „...jsem to já."</p>
<p>Takže přece jen mluvil alespoň zčásti o svém životopisu pravdu, pomyslela si Jude. Znala ho, přesně jak to tvrdil.</p>
<p>„Kdo ti to udělal?" řekl.</p>
<p>„Proč se mě ptáš," pronesla Celestine, „když ses těch pletich sám účastnil?" V jejím hlase byla slyšet pomatenost i klid, ta směs se podobala té, kterou vyzařovalo její tělo, a ony medové tóny doprovázelo třepetání představující jakoby druhý hlas, jenž hovořil unisono s tím prvním.</p>
<p>„Nevěděl jsem o tom, přísahám," mumlal Dowd. Natáhl krk a otočil se prosebně na Jude. „Řekni něco," pobídl ji.</p>
<p>Celestinin kolísavý pohled přeběhl k Jude.</p>
<p>„Ty?" řekla. „To ty ses proti mně spikla?"</p>
<p>„Ne," odvětila Jude. „Já jsem tě vysvobodila."</p>
<p>„Vysvobodila jsem se sama."</p>
<p>„Ale já jsem to začala," opáčila Jude.</p>
<p>„Přistup blíž. Ať si tě lépe prohlédnu."</p>
<p>Jude otálela, na Dowdově tváři se nepřestávali hemžit roztoči. Ale Celestine poručila znovu a Jude uposlechla. Žena napřímila hlavu, když Jude popošla víc dopředu, a zakroutila hlavou doleva doprava. Snad tak přemlouvala své strnulé svaly k životu.</p>
<p>„Jsi Roxboroughova manželka?" zeptala se.</p>
<p>„Ne."</p>
<p>„Ale jsem blízko," řekla. „Čí tedy? Komu z nich patříš?"</p>
<p>„Nepatřím nikomu z nich," odpověděla Jude. „Všichni jsou mrtví."</p>
<p>„I Roxborough?"</p>
<p>„Ten je mrtvý dobrých dvě stě let."</p>
<p>Konečně se oči přestaly míhat a jejich klid, teď když nastal, byl mnohem zneklidňující než předtím pohyb. Měla pohled, který by dovedl řezat ocel.</p>
<p>„Dvě stě let?" pronesla. Nebyla to otázka, nýbrž výčitka. A výčitka nepatřila Jude, ale Dowdovi. „Proč jsi pro mě nepřišel?"</p>
<p>„Myslel jsem, že jsi mrtvá," vysvětlil.</p>
<p>„Mrtvá. Ne. To by byla laskavost. Porodila jsem dítě. Nějakou dobu jsem ho vychovávala. Tos přece věděl."</p>
<p>„Jak asi? Netýkalo se mě to."</p>
<p><emphasis>„Tvým vlastním </emphasis>přičiněním se tě týkám," řekla. „Ode dne, kdy jsi mne unesl a předal rně Bohu. Neprosila jsem se o to a nechtěla jsem to..."</p>
<p>„Byl jsem jenom sluha."</p>
<p>„Pes je daleko přesnější slovo. Kdo tě teď drží na obojku? Tahle žena?"</p>
<p>„Nesloužím nikomu."</p>
<p>„Dobře. Tak můžeš sloužit mně."</p>
<p>„Jemu nevěř," vložila se do toho Jude.</p>
<p>„Komu bych raději měla důvěřovat, pověz," odvětila na to Celestine, aniž by se ráčila na Jude podívat. „Tobě? To asi sotva. Máš na rukách krev a smrdíš koitem."</p>
<p>Tato poslední slova proložila takovým zhnusením, že se Jude nedokázala održet a odsekla.</p>
<p>„Neprobudila by ses, kdybych tě nenašla."</p>
<p>„Ty mně budeš děkovat za to, že budeš moci tohle místo opustit," odvětila Celestine. „Moc dlouho bys o moji společnost nestála."</p>
<p>Tomu Jude dokázala snadno uvěřit. Po všech těch měsících čekání na jejich setkání se nekonalo žádné odhalení: vyšla najevo pouze Celestinina nepříčetnost a ledový chlad její zloby.</p>
<p>Dowd se mezitím vyškrábal na nohy. Sotva se mu to podařilo, z přítmí se rozvinula jedna z ženiných stužek a natahovala se po něm. Navzdory svým předchozím protestům se jim nepokoušel uhýbat. V jeho chování se zračila podezřelá pokora. Nejenže se nijak nebránil, dokonce k Celestine napřáhl ruce, přiložil je křížem, aby je mohla ovinout. Nepohrdla jeho nabídkou. Úponky její tkáně se mu omotaly kolem zápěstí, pak se utáhly, přitáhly si ho k sobě a nakonec ho vyzdvihly na val z cihel.</p>
<p>„Buď opatrná," varovala ji Jude. „Je silnější, než vypadá."</p>
<p>„Všechno je to kradené," odbyla ji Celestine. „Jeho triky, jeho dobré způsoby, jeho síla. Nic z toho mu nepatří. Je to herec. Nebo se mýlím?"</p>
<p>Jakoby v tichém souhlasu sklonil Dowd hlavu. Ale současně s tím se zapřel patami do sutě a nenechal se vytáhnout už ani o kousek. Jude chtěla vyslovit druhé varování, ale dřív než bylo venku, jeho prsty se jí zaryly do masa a prudce trhly. Využil Celestininy nepozornosti a vlekl ji k drsnému okraji otvoru, a ještě než si mohla pomoci zbylými úponky, Dowd zvedl zápěstí nad hlavu a úporně kousl do masa, které ho svazovalo. Celestine zaskučela bolestí a couvla do svatyně své kobky, vlekouc za sebou napadenou živou stužku. Nenechal ji ale vydechnout a vrhl se ihned za ní, a zatímco se drápal přes navršenou suť, řval:</p>
<p>„Nejsem tvůj otrok! Nejsem tvůj pes! A ty nejsi žádná Bohyně, ty</p>
<p>svině! Ty jsi čubka!"</p>
<p>Potom zmizel s vřeštěním ve tmě kobky. Jude se odvážila přistoupit o několik kroků blíž k díře, ale bojující dvojice se uchýlila do jejího zastrčeného kouta, takže nic z jejich zápasu neviděla. Zato slyšela všechno; sípění dechu vypouštěného bolestí, zvuk těl přirážených ke kameni. Zdi se otřásaly a knihy po celé délce chodby popadaly z polic, příliv síly se zmocnil volných papírů, až vířily ve vzduchu jako ptáci v hurikánu, přičemž těžší svazky upustil se zlámanými vazbami na podlahu.</p>
<p>A potom bylo znenadání po všem. Rozruch v kobce úplně ustal a následovalo několik vteřin hrobového ticha, které porušilo až zasténání a objevení se ruky šátrající z šera po rozvalené zdi. O zlomek vteřiny později do zorného pole vklopýtal Dowd, druhou rukou si držel obličej. Přestože odštěpky, které v sobě nosil, měly velkou moc, tkáň, v níž se usadily, byla slabá a Celestine vyzkoušela její zranitelnost s důkladností válečníka. Půlka tváře mu chyběla docela a jeho tělo bylo vyvrženo dokonaleji než mrtvola, kterou zanechal na stole nahoře: v břišní dutině zela obrovská díra, údy měl rozdrcené.</p>
<p>Sotva se vynořil, padl na zem. Než by se pokoušel zvednout - beztak pochybovala, že by to svedl -, plazil se přes suť jako slepec, rukama před sebou bezcílně tápal. Tu a tam vzlykl a zakňučel, ale snaha o únik spotřebovávala rychle i ten ždibec síly, který mu ještě zbýval, a než se doplazil na rovnou zem, jeho skučení zesláblo. Po chvilce i on sám. Podlomily se pod ním paže, svalil se obličejem přímo na zem a zůstal ležet obklopený roztrhanými knihami.</p>
<p>Jude pozorovala okamžik jeho tělo, a pak se pohnula ke kobce. Ve chvíli, kdy od ní byla na dva metry, postřehla nějaký pohyb a strnula na místě. V Dowdovi ještě přetrvával život, ovšem ne jeho vlastní. Z otevřených úst se rozutíkávali do stran roztoči, jako blechy spěchající pryč z vychládajícího hostitele. Unikali také nosními dírkami a ušima. Bez vůle, která by je řídila, byli pravděpodobně neškodní, ale nehodlala si ten předpoklad ověřovat. Míjela je z co možná největší vzdálenosti, k prahu do Celestinina blázince šla raději oklikou, kolem navršeniny sutě.</p>
<p>Přítmí zhoustlo o prach, který tancoval ve vzduchu. Ten byl důsledkem sil, které se uvnitř vybouřily. Ale Celestine byla i ve tmě patrná, ležela zkroucená u protější zdi. Ublížil jí, o tom nebylo pochyb. Její bledá kůže byla sežehlá a natržená na stehně, boku a rameni. Roxboroughův očistný zápal měl ve Věži stále určitou moc, blesklo hlavou Jude. V rozmezí jedné hodiny viděla na zemi bezmocně ležet tři odpadlíky: jednoho v patře a dva dole. Z těch tří zřejmě trpěla jeho vězeňkyně Celestine nejméně. Přestože byla ošklivě poraněná, nechyběla jí vůle k tomu, aby stočila své ohnivé oči Judiným směrem a zeptala se:</p>
<p>„Přišla ses pošklebovat?"</p>
<p>„Snažila jsem se tě varovat," řekla Jude. „Nechci, abychom byly nepřátelé, Celestine. Chci ti pomoct."</p>
<p>„Na čí rozkaz?"</p>
<p>„Na svůj vlastní. Proč hned usuzuješ, že každý je něčí otrok, nebo děvka, nebo něčí pes?"</p>
<p>„Protože tak to na světě chodí," zasyčela.</p>
<p>„To se změnilo, Celestine."</p>
<p>„Co? Lidi už nejsou?"</p>
<p>„Být otrokem není lidem vlastní."</p>
<p>„Co ty o tom víš?" ušklíbla se žena. „Necítím v tobě moc člověčiny. Ty jsi, tuším, nějaká nastrčená loutka. Stvořil tě tvůj Maestro."</p>
<p>Vyslechnout si toto zavržení od někoho jiného by Jude zamrzelo, avšak od ženy, která pro ni tak dlouho zosobňovala maják naděje na uzdravení, to bylo zatracení z nejtrpčích. Jak úporně se snažila, aby byla víc než jen pouhá napodobenina vyrobená mužem v jakési umělé děloze. A zatím z ní Celestine několika slovy udělala pouhou fatu morganu.</p>
<p>„Dokonce nejsi ani součást přírody," potvrdila.</p>
<p>„Ani ty ne," odsekla Jude.</p>
<p>„Ale kdysi jsem byla člověk," řekla Celestine. „A toho se držím."</p>
<p>„Držet se toho můžeš klidně do aleluja, nic to na skutečnosti nezmění. Žádná normální ženská by tady nedokázala přežít dvě staletí."</p>
<p>„Živila mě má touha po odplatě."</p>
<p>„Na Roxboroughovi?"</p>
<p>„Na všech, kromě jednoho."</p>
<p>„Koho?"</p>
<p>„Maestra... Sartoriho."</p>
<p>„Tys ho znala?"</p>
<p>„Vlastně málo," přiznala Celestine.</p>
<p>V odpovědi vycítila Jude tíhu smutku, kterou nechápala, ale znala způsob, jak jej utišit, a prese všechnu předchozí nelítostnost nemínila ony dobré zprávy zamlčovat.</p>
<p>„Sartori není mrtvý," řekla.</p>
<p>Celestine předtím odvrátila tvář ke zdi, ale nyní se opět podívala na Jude.</p>
<p>„Není mrtvý?"</p>
<p>„Najdu ti ho, jestli chceš," navrhla Jude.</p>
<p>„Udělala bys to?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Ty jsi jeho milenkou?"</p>
<p>„Ne tak docela."</p>
<p>„Kde je? Je tady?"</p>
<p>„Nevím, kde je. Někde ve městě."</p>
<p>„Ano. Dojdi pro něho. Prosím, dojdi pro něho." Opřela se o stěnu a postavila se na nohy. „Nezná mé jméno, ale já ho znám."</p>
<p>„Co mu mám tedy říct o tom, kdo jsi?"</p>
<p>„Zeptej se ho... zeptej se ho, jestli si pamatuje na Prozatímní Nirvánu."</p>
<p>„Na koho?"</p>
<p>„Jen mu řekni tohle."</p>
<p>„Prozatímní Nirvánu?"</p>
<p>„Přesně tak."</p>
<p>Jude vstala a vrátila se k díře ve zdi, ale když se chystala ji prolézt, Celestine na ni zavolala.</p>
<p>„Jak se jmenuješ?" zeptala se.</p>
<p>„Judith."</p>
<p>„Tak tedy, Judith, nejen že páchneš koitem, ale držíš v ruce kus masa, od kterého se nemůžeš odtrhnout. Ať je to, co je, pusť už to."</p>
<p>Jude se s úlekem podívala na ruku. Dosud se kuriozity nezbavila a ta jí vyčnívala ze zaťaté pěsti. Zahodila ji do prachu.</p>
<p>„Divíš se, že jsem tě měla za děvku?" poznamenala Celestine.</p>
<p>„Zmýlily jsme se obě dvě," odvětila Jude a ohlédla se za sebe. „Myslela jsem si, že jsi moje spása."</p>
<p>„Tvůj omyl byl větší," uznala Celestine.</p>
<p>Jude se nesnížila k tomu, aby její poslední bodnutí nějak komentovala, a zamířila ven z kobky beze slova. Roztoči, kteří opustili Dowdovo tělo, stále bezduše lezli okolo a hledali si novou schránku, ale tělo, které evakuovali, se zčistajasna zvedlo a bylo to tam. Ani ji to nepřekvapilo. Dowd byl do morku kostí herec. Bude odkládat své klanění tak dlouho, jak jen to půjde, v naději, že bude středem zájmu, až spadne ve finále opona. Nereálný cíl - s ohledem na velikost jeho spoluhráčů. A cíl, který nesdílela, poněvadž nebyla tak bláhová. Čím víc pronikala do zápletky dramatu, které se tu rozehrávalo a jehož kořeny sahaly do báje o Kristu Usmiřiteli, tím víc byla svolná hrát jen malou roli, nebo spíš žádnou. Podobně jako Čtvrtý král, odehnaný od Zrození Páně, nebyla v evangeliu, které se mělo brzy psát, vítána; a jelikož viděla ono žalostné místo, na němž skončila Králova poslední vůle, neměla nejmenší chuť psát vlastní.</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>KAPITOLA TŘINÁCTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>Pro dnešek si Clem své povinnosti odbyl. Běhal venku od sedmi hodin minulého večera a vyřizoval záležitosti, kvůli kterým musel ven pravidelně den co den: sháněl jako ovečky ty městské bezdomovce, kteří byli příliš choulostiví anebo mladí, a nepřežili by tudíž na ulici jen tak, na betonu a na lepenkovém kartounu místo postele. Do slunovratu zbývaly dva dny, noci byly krátké a relativně hřejivé, ale kromě zimy existovali ještě jiní, ne tak viditelní dravci, kteří kořistnili na slabých - všechno to byli lidé - a jeho pachtění se za tím, aby jim byla jejich kořist upřena, ho přeneslo přes prázdné hodiny po půlnoci, a když k ránu končíval, tak jako teď, byl vyčerpaný, zato ale tolik přeplněný pocity, že nedokázal složit hlavu a usnout. Za poslední tři měsíce práce s bezdomovci viděl tolik lidské bídy jako za čtyři předešlá desetiletí. Lidi žijící v kritických podmínkách chudoby na krok od nejokázalejších symbolů městské spravedlnosti, víry a demokracie: bez peněz, bez naděje a mnohým (tihle patřili k těm nejubožejším) nezbývalo moc zdravého rozumu. Když se po nočních štrekách vracel domů (díra v jeho nitru, která zbyla po Taylo-rově smrti, zůstávala nezaplněná, ale alespoň na okamžik zapomenul), měl v hlavě pocit takového zoufalství, že jeho vlastní, které se mu ukazovalo v zrcadle, mu připadalo málem rozpustilé.</p>
<p>Dnes večer se však zdržel v potemnělém městě déle než obyčejně. Jakmile vyšlo slunce, věděl, že už má pramalou, nebo žádnou šanci usnout, ale spánkem si v této chvíli moc hlavu nezatěžoval. Od návšte vy, která ho poslala za Judith s báchorkami o andělech, uběhly dva dny a od té doby se Taylor víckrát nezjevil. Ale objevil jiné známky, ne přímo v domě, ale právě venku v ulicích, svědčící o tom, že síly, kterých byl jeho milý Taylor součástí, skutečně překročily hranice svých světů.</p>
<p>Přesvědčit se o tom mohl docela nedávno. Těsně po půlnoci jistý muž jménem Tolland, zjevně velice obávaný mezi tlupami, které se shromažďovaly ke spánku pod mosty a na zastávkách ve Westminsteru, opět řádil v Sohu. V zastrčených uličkách zranil dva alkoholiky - a jejich jediným přečinem přitom bylo, že se mu připletli do cesty, když byl právě rozparáděný. Clem nebyl svědkem ani jednoho, ale dorazil na místo poté, co Tollanda zavřeli, a chtěl se pokusit ze Špíny ulice vytáhnout někoho z těch, jejichž postel a věci byly zničeny. Nikdo s ním ale jít nechtěl a během jeho marného přemlouvání se na něho usmála mluvčí z jejich řad, žena, kterou až doposud neviděl jinak než uslzenou, a řekla, že by s nimi měl dnešní noc zůstat venku pod širákem, a ne se schovávat v posteli, protože brzy přijde Bůh a lidé z ulice Jej uvidí jako první. Nebýt Taylorova nenadálého zjevení, Clemm by nad ženiným blaženým tlacháním mávl rukou, ve vzduchu se však vznášely spousty nezmě-řitelných veličin, a nerad by proto opominul třeba jen nepatrný ukazatel vedoucí k zázračnu. Zeptal se ženy, jaký že to měl přijít Pán, a ona odpověděla, vcelku rozumně, že na tom nezáleží. Proč se trápit tím, jaký to bude Pán, hlavně když přijde!</p>
<p>Zbývala hodina do úsvitu a on se vláčel přes Waterloo Bridge, protože se doslechl, že se psychopatický Tolland obvykle zdržuje na jižním břehu a že se musí přihodit něco hodně zvláštního, aby ho to zahnalo přes řeku. Mizivá stopa, to tedy určitě, ale i tak nedovolila Clemovi, aby se zastavil, ačkoli domácí krb a polštář ležely opačným směrem.</p>
<p>Betonové bunkry bloků na jižním břehu byly pro Taylora oblíbeným terčem, do jejich ošklivosti se navážel pokaždé, když se v konverzaci narazilo na téma současné architektury. Tma právě zakrývala jejich fádnost, znečištěné omítky, ale rovněž proměnila bludiště podchodů a chodníků v okolí v území, do něhož by žádný měšťák nevkročil ze strachu o život nebo peněženku. Čerstvá zkušenost Clema naučila si podobné obavy nepřipouštět. Sklady, jako byl tento, obyčejně ukrývaly lidi, kteří se stávali daleko častěji sami terčem útoků, než aby byli agresivní; duše, jejichž křik fungoval jako ochrana před smyšlenými nepřáteli, a jejichž tirády, jakkoli budily hrůzu, když se vynořili ze tmy, povětšinou končily v slzách.</p>
<p>Vlastně od chvíle, kdy sešel z mostu, nezaslechl jediné hlesnutí. Lepenkové město bylo viditelné v místech, kde předměstí vyhřezávala do matného světla pouličních lamp, ale jeho rozlehlost zůstávala mimo dohled, v pozadí za chodníky, a byla zcela ztichlá. Pojal podezření, že potrhlý Tolland není jediným nájemníkem, který opustil svou partu a přesídlil na sever, a když se sehnul a nahlédl do krabic na okraji, tušení se potvrdilo. Zamířil do tmy a zalovil v kapse pro baterku, kterou si posvítil na pěšinu. Na zemi se povalovaly zbytky všeho možného: zkažené nedo-jedené jídlo, rozbité láhve, fleky po zvratcích. Ale krabice a postele z novin a uválené pokrývky v nich osiřely. Byl teď zvědavější víc než kdy jindy, brouzdal se tím smetištěm a tajně doufal, že objeví nějakého živáčka, příliš slabého nebo pomateného, než aby odešel, který by mu toto stěhování objasnil. Ale prošel celým městem a nenašel jediného obyvatele, načež došel k plácku, který plánovači tohoto betonového pekla navrhli jako dětské hřiště. Vše, co z jejich dobrého záměru zbylo, byl osamocený plášť klouzačky a hrazení na šplhání. Dlažba za ním se ale skvěla pestrými barvami, a když se Clem přiblížil, ocitl se uprostřed kýčovité výstavy: všude pod nohama měl hrubé křídové kopie portrétů filmových hvězd a půvabných dívek.</p>
<p>Klusal s paprskem svítilny stočeným na zem a sledoval stopu obrazů. Dovedla ho ke zdi, která byla rovněž pomalovaná, ale tentokrát odlišnou rukou. Tady už nešlo o práci plagiátora. Tento výjev měl tak fantastický záběr, že to Clemovi nedalo a musel po něm přejíždět paprskem sem a tam, aby si dokázal srovnat v hlavě úžasnost objevu. Skupinka dobročinných nástěnných malířů se zřejmě ujala úkolu oživit zdejší podsvětí a výsledkem byla snová krajina se zelenou oblohou, s pruhy svítivé žluté, a pod ní oranžová a červená pláň. Ohrazené město s fantaskními věžičkami vsazené do pouště. Paprsek baterky se na malbě zablýskl a Clem popošel až ke zdi, kde zjistil, že nástěnní malíři zanechali práce teprve nedávno. Barevné skvrny byly ještě lepkavé. Při pozornějším přezkoumání budilo autorské pojetí dojem neobyčejné leda-bylosti. Na zachycení města a jeho věží bylo použito stěží šesti sedmi tahů, jediná klikatá čára naznačovala silnice, které vybíhaly z bran.</p>
<p>Když odtrhl paprsek od obrazu a osvětlil si zem před sebou, Clem pochopil, proč byli nástěnní malíři tak ledabylí. Vzali si do práce všechny dostupné stěny a vytvořili přehlídku svítivě barevných výjevů se zelenou oblohou. Po Clemově levici stál jakýsi muž s dvěma sepjatýma rukama místo hlavy, mezi dlaněmi mu přeskakovaly blesky; po jeho pravici byla rodinka strašáků s tvářemi porostlými chlupy. Ještě o kus dál vysokohorská scenérie posunutá do fantaskna přidáním několika nahotinek vznášejících se ve vzduchu; za ním se rozprostírala hlavami posetá step s vlakem v dálce, který do oslňujícího nebe bafal kouř, a ještě za ní bylo seskupení ostrovů uprostřed moře zčeřeného jednou jedinou vlnou, v jejíž pěně se dala vysledovat něčí tvář. Všechny byly namalovány se stejným vášnivým chvatem jako první a právě ten jim propůjčil naléhavosti skic a přidal na dynamičnosti. Snad kvůli hrozné únavě, nebo prostě zásluhou bizarní sestavy této výstavy, se Clem přistihl, že ho obrazy nějak podivně dojímají. Nebylo na nich nic podbízivého ani sentimentálního. Nabízely nahlédnutí do myslí neznámých lidí a shledání s podobnými divy ho osvěžilo.</p>
<p>Jelikož předtím neodtrhl pohled od obrazů, ztratil naprosto přehled o směru, kterým se ubíral, ale když vypnul baterku a rozhlédl se po lampách, uviděl přímo před sebou poblíž hořet malý oheň, a protože neměl jiná vodítka, vydal se k němu. Ti, kdo oheň rozdělali, obsadili jednu ze zahrádek vsazených do betonu. Kdysi se možná mohla chlubit záhonem růží nebo kvetoucími keři a lavičkami, snad ji postavili na počest nějakého zemřelého otce města. Ale dnes tu byl jen žalostný trávník, který jen stěží pokrýval zelení hlínu, z níž vystrkoval růžky. Na něm se shromáždili osadníci lepenkového města, vlastně jejich část. Většina z nich totiž spala zachumlaná do kabátů a pokrývek. Ale pět nebo šest jich bdělo, postávali okolo ohně a nechávali za hovoru mezi sebou kolovat cigaretu.</p>
<p>Na nízkou zídku vedle zahradní branky se vysoukal černoch s pletenými copánky, a sotva Clema uviděl, svezl se dolů a byl rozhodnutý hájit vchod. Clem se nenechal zastrašit. V mužově postoji nepostřehl výhrůžku ani nic podobného, cítil jen klid v zahradě za jeho zády. Spáči oddechovali tiše, zdály se jim laskavé sny. Diskutující kolem ohně mluvili šeptem. Když se zasmáli, čas od času, nebyl to ten zemitý, šílený řehot, který obyčejně mezi tlupami tohoto ražení slýchával.</p>
<p>„Co seš zač, frajere?" zeptal se ho černoch.</p>
<p>„Jmenuju se Clem. Zabloudil jsem."</p>
<p>„Nevypadáš na to, že by ses dobře vychrápal, frajere."</p>
<p>„Nespal jsem."</p>
<p>„A co tu šmejdíš?"</p>
<p>„Jak jsem řekl: zabloudil jsem."</p>
<p>Chlap pokrčil rameny. „Zastávka Waterloo je támdletím směrem," řekl a ukázal ledabyle zpátky na cestu, po níž Clem přišel. „Ale<emphasis> </emphasis>na první vlak si teda pěkně počkáš." Všiml si Clemova pohledu do zahrady. „Promiň, frajere, dovnitř nesmíš. Jestli máš svou postel, šupej do ní."</p>
<p>Clem se ale nehnul. Cosi na jednom z mužů u ohně, který stál zády k brance, mu nedovolilo odejít.</p>
<p>„Kdo je ten, co teď mluví?" zeptal se hlídače.</p>
<p>Chlap se otočil.</p>
<p>„To je Němý," řekl.</p>
<p>„Němý?" podivil se. „Asi myslíš <emphasis>Jemný."</emphasis></p>
<p>Nijak hlas nezvýšil, když muže pojmenovával, ale poklidné povětří muselo slabiky zanést až k němu, protože jen co vyšly z Clemových rtů, mluvčí se zarazil a pomalu se otočil k bráně. Poněvadž mu za zády hořel oheň, jeho rysy se daly těžko rozpoznat, ale Clem věděl bezpečně, že se nezmýlil. Muž se otočil zpět ke svým spolubesedníkům a prohodil k nim něco, co Clem nepochytil. Potom se odpojil od ohně a kráčel k brance.</p>
<p>„Jemný?" zvolal přidušeně návštěvník. „To jsem já, Clem."</p>
<p>Černoch ustoupil a uvolnil bránu, aby mohl muž, kterého nazval Němým, vyjít ze zahrady. A pak se tento muž zastavil a prohlížel si příchozího.</p>
<p>„Znám tě?" řekl. V jeho hlase nebylo nepřátelství, ale také žádná vřelost. „Znám, že jo?"</p>
<p>„Znáš, kamaráde," odvětil Clem. „Znáš."</p>
<p>Šli se spolu projít podél řeky a zanechali spáče a oheň za zády. Brzy vyšlo najevo, jak moc se Jemný změnil. Zdaleka nešlo jen o to, že nevěděl, kdo je, ale ještě mimo to se udály i jiné změny - a ty, jak Clem vycítil, byly daleko hlubší. Vystačil s prostou řečí i výrazem na obličeji, což působilo střídavě zneklidňujícím a uklidňujícím dojmem. Část Jemného, kterou znali on a Taylor, byla pryč, možná navždy. Ale na cestě bylo cosi nového, co mělo ztrátu nahradit, a Clem chtěl být u toho, až k tomu dojde; chtěl být andělem střežícím toto něžné já.</p>
<p>„To tys namaloval ty obrazy?" zeptal se.</p>
<p>„S kamarádem Pondělím," kývl Jemný. „Dělali jsme je společně."</p>
<p>„Nikdy předtím jsem tě neviděl malovat podobným způsobem."</p>
<p>„Jsou to místa, kde jsem byl," řekl Jemný. „A lidi, který jsem znal. Začne se mi to všechno vracet, když držím v ruce barvy. Ale jde to pomalu. Nosím toho v hlavě tolik..." položil si prst na čelo, na němž byla řada špatně zhojených tržných ran, „...to mě mate. Oslovuješ mě Jemný, ale kromě tohohle mám taky jiný jména."</p>
<p>„John Zacharias?"</p>
<p>„To je jedno z nich. Pak mám v sobě muže jménem Joseph Bellamy a dalšího, kterému říkali Michael Morrison, a ještě Almotha a Fitzgeralda a taky Sartoriho. Vypadá to, že tihle všichni... že to jsem pořád já, Cleme. Ptal jsem se Pondělího, Caroly a taky Ira a oni tvrdí, že lidi mají dvě jména, někdy tři, ale nikdy deset."</p>
<p>„Třeba jsi žil víc životů, Jemný, a vzpomínáš si na ně."</p>
<p>„Jestli je to pravda, nechci si na ně pamatovat. Moc to bolí. Chci vědět, kde začínám a kde končím, místo tohohle nekončícího života."</p>
<p>„Co je na tom tak strašného?" zeptal se Clem - a skutečně se mu bez falše nedařilo přijít na kloub tomu, v čem ta jeho hrůza z délky života spočívá.</p>
<p>„Prostě se bojím, že nepřijde nikdy konec," vysvětlil Jemný. Mluvil bez přestávek, jako metafyzik, který dospěl ke srázu a s klidem popisuje propast pod sebou pro dobro těch, kdo tam s ním nemohou nebo netouží být. „Mám strach, že jsem napojený na všechno ostatní," řekl. „A tím pádem jsem ztracený. Chci být buď tenhle chlap, anebo jiný, ale nechci být všichni dohromady. Když budu všichni, nebudu nikdo a nic."</p>
<p>Porušil pravidelnost svých kroků, obrátil se ke Clemovi a položil mu ruce na ramena.</p>
<p>„Kdo jsem?" řekl. „Tak pověz. Jestli mě máš rád, pověz mi to. Kdo jsem?"</p>
<p>„Jsi můj přítel."</p>
<p>Nebyla to výřečná odpověď, ale tahle jediná Clema napadla. Jemný studoval okamžik obličej svého společníka, jako by zvažoval sílu toho axiomu. A pomaličku, zatímco očima bedlivě zkoumal Clemovy rysy, se mu koutky úst prohnuly úsměvem a v ocích se mu zaleskly slzy.</p>
<p>„Ty mě vidíš, nemám pravdu?" řekl jemně.</p>
<p>„Jasně, že tě vidím."</p>
<p>„Nemyslím zrakem, myslím duší. Žiju v tvý hlavě."</p>
<p>„Čistý jako křišťál," řekl Clem.</p>
<p>Teď to mělo k pravdě blíž než kdy předtím. Jemný přikývl a úsměv se protáhl od ucha k uchu.</p>
<p>„Někdo se mě tohle snažil naučit," řekl. „Ale já jsem to nechápal." Odmlčel se a chvilku dumal. Nato prohlásil: „Na tom nesejde, jak se jmenuju. Jména neznamenají nic. Jsem to, co jsem <emphasis>uvnitř tebe." </emphasis>Paže nechal sklouznout z Clemových ramen a objal ho. „Jsem tvůj přítel."</p>
<p>Silně Clema stiskl a potom poodstoupil. Slzy zmizely.</p>
<p>„Kdo to byl, kdo mě to učil?" zapřemítal nahlas.</p>
<p>„Možná Judith?"</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Její tvář vídám pořád," řekl. „Ale ta to nebyla. Byl to někdo, kdo odešel."</p>
<p>„Tak Taylor?" pomáhal Clem. „Vzpomínáš si na Taylora?"</p>
<p>„Ten mě taky znal?"</p>
<p>„Měl tě hrozně rád."</p>
<p>„A kde je teď?"</p>
<p>„To je na dlouhé vyprávění - a s tímhle nesouvisí."</p>
<p>„Myslíš?" uvažoval Jemný. „Nebo to všechno tvoří jeden celek?"</p>
<p>Šli podél řeky a za chůze se jeden druhého střídavě ptali a odpovídali si. Na Jemného prosbu Clem převyprávěl Taylorův příběh, jeho život až po smrt a ze smrtelné postele ke světlu, a Jemný na oplátku nabídl vodítka, co se týče charakteru cesty, z níž se vrátil. Přestože si dokázal vybavit jen neúměrně málo podrobností, věděl, že na rozdíl od Taylora jeho nic ke světlu nepřivedlo. Během své pouti ztratil mnoho přátel -jejich jména motal se jmény z životu, které prožil -, přihlížel smrti spousty jiných. Ale mimo to na vlastní oči viděl divy, které namaloval na zdi. Oblohu bez slunce, zeleně a zlatě se třpytící; zrcadlový palác na způsob Versailles; rozsáhlé, tajemné pouště a ledové chrámy plné zvonků. Když tak Clem poslouchal Jemného cestovatelské vyprávění a představoval si scenérie z dosud neznámých světů, rozprostírajících se do všech světových stran, cítil, jak jeho někdejší nenucenost spojená s představou vysvobozeného já, které jde za nekončícím dobrodružstvím, klopýtla. Tytéž hranice, které se na počátku tohoto líčení snažil Jemnému vymluvit, teď vypadaly lákavě. Ale tvořily past - a on to věděl. Jejich útěcha ho zadusí a bude ho nakonec omezovat. Bude se muset od svých starých, zapšklých způsobů myšlení oprostit, jestliže má cestovat po boku tohoto muže do míst, kde se mrtvé duše mění ve světlo a bytí je nástrojem myšlenky.</p>
<p>„Proč ses vracel?" zeptal se Jemného po určité době.</p>
<p>„To kdybych věděl," odvětil Jemný.</p>
<p>„Měli bychom najít Judith. Řekl bych, že ví víc než my oba dohromady."</p>
<p>„Nechci tyhle lidičky opustit, Cleme. Přijali mě mezi sebe."</p>
<p>„To chápu," řekl Clem. „Ale Jemný, oni ti teď nepomůžou. Nechápou, co se děje."</p>
<p>„To ani my ne," připomenul mu Jemný. „Ale poslouchali mě, když jsem jim všechno vyprávěl. Dávali pozor, když jsem maloval, a pokládali mi otázky; a když jsem jim řekl, jaké mám vize, neposmívali se mi." Zarazil se a ukázal přes řeku k Parlamentu. „Zanedlouho se tam sejdou zákonodárci," řekl. „Svěřil by ses jim s tím, co jsem ti před chvílí pověděl? Kdybysme jim řekli, že se mrtví vracejí ve slunečních paprscích a že existují světy, kde je obloha zelená a zlatá, co by řekli?"</p>
<p>„Řekli by, že jsme blázni."</p>
<p>„Přesně. A vyšoupli by nás s Pondělím a Carolou a Irem a všema ostatními na ulici."</p>
<p>„Oni nejsou na ulici proto, že měli vize, Jemný," řekl na to Clem.</p>
<p>Jsou na ulici proto, že s nima ostatní špatně nakládali, anebo oni sami se sebou špatně nakládali."</p>
<p>„A to znamená, že se nedokážou tak jako ostatní vypořádat s beznadějí. Nemají od svých bolestí žádné úlevy. Proto se opíjejí a vymývají si mozek, a jsou tím pádem příští den ještě ztracenější, než byli den předtím. A přece bych radši věřil jim než všem těm biskupům a ministrům. Aťsi jsou na mizině, ale není snad právě tohle svatý stav?"</p>
<p>„A taky zranitelný," zdůraznil Clem. „Nemůžeš je zatahovat do války."</p>
<p>„Kdo mluvil o válce?"</p>
<p>„Judith," odvětil Clem. „Ale i kdyby to neřekla ona, visí to ve vzduchu."</p>
<p>„Ona tuší, kdo bude naším nepřítelem?"</p>
<p>„Ne. Ale bude to tuhý boj, a jestli ti jde o tyhle lidičky, nepošleš je přece do prvních linií. Tam budou, až vojna skončí."</p>
<p>Jemný si to okamžik přemílal v hlavě. Konečně prohlásil: „Budou to míroví vyjednavači."</p>
<p>„Proč ne? Můžou to být právě oni, kdo rozhlásí dobré zprávy."</p>
<p>Jemný přikývl. „To se mi líbí," řekl. „A jim se to jistě bude taky líbit."</p>
<p>„Tak co, půjdeme a podíváme se po Judith?"</p>
<p>„To by bylo jenom dobře. Ale nejdřív se musím rozloučit."</p>
<p>Začalo svítat - ve chvíli, kdy se obrátili a kráčeli zase zpátky podél břehu směrem, kterým přišli -, a když došli k podchodu, přítmí už nebylo černé, ale šedě modré. Betonovými mosty a hrazeními se propletlo pár paprsků a obroubilo kraje zahrady.</p>
<p>„Kde jste všude chodili?" zeptal se Ir, který vyšel svému Němému naproti k brance. „Mysleli jsme, že ses vypařil."</p>
<p>„Rád bych vás seznámil se svým přítelem," řekl Jemný. „Tohle je Clem. Cleme, tohle je Ir, tohle Carol a Benedict. Kde je Pondělí?"</p>
<p>„Spí," řekl Benedict, strážce zahrady.</p>
<p>„Clem je zkrácenina čeho?" zeptala se Carol.</p>
<p>„Clementa."</p>
<p>„Už jsem tě někde viděla," prohlásila. „Nenosil jsi nám polívku? Že jo, že mám pravdu? Na tváře já nezapomínám."</p>
<p>Jemný vešel brankou do zahrady. Oheň dohasínal, ale na rozehřátí prokřehlých prstů se našlo ještě dost žhavých uhlíků. Podřepí k ohni a zavrtal do něho klackem, aby rozdmýchal aspoň malý plamínek, a při-volával posunkem Clema, aby se také přišel zahřát. Ale sotva se Clem mírně pokrčil, ihned se zarazil.</p>
<p>„Copak?" řekl Jemný.</p>
<p>Clem odpoutal oči od ohně a zaletěl pohledem k zachumlaným postavám podřimujících. Dvacet i víc jich bylo stále ponořených do spánku, i když se přes ně dávno šplhalo světlo.</p>
<p>„Poslouchej," šeptl.</p>
<p>Jeden ze spáčů se smál, docela tichounce, že ho téměř neslyšeli.</p>
<p>„Kdo je to?" zeptal se Jemný. Zvuk byl nakažlivý a vyloudil vzápětí úsměv také na jeho tváři.</p>
<p>„To je Taylor," řekl Clem.</p>
<p>„Mezi náma se nikdo nemenuje Taylor," ozval se Benedict.</p>
<p>„Jenže je tady," opáčil Clem.</p>
<p>Jemný se postavil a rychle přeletěl očima spáče. V odlehlém koute zahrady ležel natažený na zádech Pondělí s přikrývkou jen tak tak zakrývající jeho oblečení pocákané barvou. Mezi betonovými pilíři si našel přímou, zářivou cestičku paprsek ranního světla a usadil se mu na hrudi, Škrtaje okrajem i o bradu a rty. A jako by jeho zlacení lechtalo, Pondělí se ze sna smál.</p>
<p>„To je ten kluk, co se mnou maloval," podotkl Jemný.</p>
<p>„Pondělí," vzpomněl si Clem.</p>
<p>„Správně."</p>
<p>Clem se sebral a namířil si to napříč noclehárnou k mládenci. Jemný šel za ním. Než ale ke spáči došli, smích odezněl. Úsměv Pondělího však zůstal uchován a ve světlém chmýří nad horním rtem se mu uchytilo slunce. Jeho oči nebyly otevřené, ale když promluvil, jako by viděl.</p>
<p>„Vida, Jemný," řekl. „Cestovatel se vrátil. No ne, vážně jsem z toho vedle, fakt."</p>
<p>Nebyl to úplně přesně Taylorův hlas - hlasivky, které ho produkovaly, byly naneštěstí o plných dvacet let mladší -, ale kadence patřila jemu, stejně jako poťouchlá vřelost.</p>
<p>„Clem se podle všeho asi zmínil, že jsem tady."</p>
<p>„Jasně," řekl Clem.</p>
<p>„Divný časy, eh? Vždycky jsem říkal, že jsem se narodil v blbý době. Ale vypadá to, že jsem zemřel do správný. Něco získáš. Něco ztratíš."</p>
<p>„Kde mám začít?" zeptal se Jemný.</p>
<p>„Ty jsi Maestro, Jemný, já ne."</p>
<p>„Maestro, já?"</p>
<p>„Teprve se rozpomíná, Tayi," vysvětlil Clem.</p>
<p>„Fajn, ale měl by sebou hodit," mluvil dál Taylor. „Dovolený sis už užil habaděj, Jemný. A teď se musíš hezky postarat o nějaký to ozdravění. Na svou příležitost čeká pěknej flák nicoty, jestli to pohnojíš. A jestli ji dostane..." úsměv z Pondělího tváře zmizel, „...jestli ji dostane, ve světle nebudou už žádný duše, protože prostě <emphasis>nebude </emphasis>žádný světlo. Mimochodem, kde máš svýho pomocníka?"</p>
<p>„Koho?"</p>
<p>„Mystifa."</p>
<p>Jemnému se zrychlil dech.</p>
<p>„Jednou jsi ho ztratil a já jsem se ti po něm poohlídnul. Taky jsem ho našel, truchlil tehdy nad svými dětmi. Pamatuješ?"</p>
<p>„Kdo to byl?" zeptal se Clem.</p>
<p>„Tys ho ještě nepotkal," řekl Taylor. „Jinak by sis ho zapamatoval."</p>
<p>„Nemyslím, že by si Jemný zrovna vzpomínal," poznamenal Clem s pohledem upřeným na Maestrův ztrápený obličej.</p>
<p>„Mystif tam někde je," pokračoval Taylor. „Jednou zahlédneš a do smrti nezapomeneš. No tak, Jemný. Jakpak se jmenoval, no řekni. Máš to na jazyku."</p>
<p>Výraz Jemného se změnil v úporný.</p>
<p>„Je to tvoje celoživotní láska, Jemný," řekl Taylor, napomáhaje Jemnému. „Jméno. Řekni jméno."</p>
<p>Jemný se zamračil a otevíral naprázdno ústa. Ale nakonec hrdlo vydalo své rukojmí.</p>
<p>„Pie..." zašeptal.</p>
<p>Taylor se z tváře Pondělího rozzářil.</p>
<p>„Jo..."</p>
<p>„Pie'oh'pah."</p>
<p>„Co jsem ti říkal? Jednou zahlédneš a do smrti nezapomeneš." Jemný zopakoval to jméno ještě jednou a znovu a vydechoval ho, jako by ty slabiky tvořily magickou formuli. Vzápětí se obrátil ke Clemovi. „Ta lekce, kterou jsem se nikdy nenaučil," řekl. „To Pie mě učilo." „Kde je mystif teď?" zeptal se Taylor. „Nemáš ponětí?" Jemný se sklonil k Tayovu spícímu hostiteli. „Je pryč," povzdech si a chtěl rukama obemknout sluneční kužel. „To nedělej," řekl Taylor tiše. „Takhle chytneš jenom tmu." Jemný zas ruce stáhl a nechal světlo prostě ležet v dlani. „Říkáš, že mystif zmizel?" pokračoval Tay. „A kam, propánajána? Jak ho můžeš ztratit podruhé?"</p>
<p>„Pie odešlo do Prvního dominia," odvětil Jemný. „Zemřelo a šlo tam, kam já jsem nemohl." „To je mi líto."</p>
<p>„Ale zas ho uvidím, až skončím své dílo," dodal Jemný. „No sláva, takže se k tomu konečně dopracováváme," řekl Tay. „Jsem Usmiřitel," řekl Jemný. „Přišel jsem, abych otevřel dominia." „Přesně tak, Maestro," souhlasil Tay. „...v den slunovratu."</p>
<p>„Jdeš na to dobře, svítá ti. Slunovrat je zítra."</p>
<p>„To se dá stihnout," podotkl Jemný a napřímil se. „Už vím, kdo jsem. Teď už na mě nemá vliv." „Kdo?" zeptal se Clem. „Můj nepřítel," odvětil Jemný a nastavil tvář slunci. „Mé já."</p>
<p>2</p>
<p>Ani ne po týdnu stráveném ve městě začal tento nepřítel, bývalý Autarcha Sartori, tesknit po loudavých svítáních a zasmušilých soumracích dominia, které opustil. Den tu nastával rozhodně ukvapeně a se stejným spěchem zhasínal. To bude třeba změnit. Mezi jeho plány na Nový Yzordderrex byl palác postavený ze zrcadel a skel, která budou ovládat formule, jež polapí záři zdejších prchavých rozbřesků a budou ji věznit až do večera, kdy bude vyslána naproti soumračnému šeru. Potom tady bude moci být šťastný.</p>
<p>Byl si jistý, že se ujme vlády nad Pátým a že to proti němu vyvine pouze mizivý odpor. Soudil tak podle lehkosti, s jakou mu podlehli členové Tabuly Rasy. Všichni, až na jednoho, byli v této chvíli po smrti, chyceni ve své noře jako vzteklá škodná. Žádný z nich ho nezdržel déle než pár minut a on s jejich životy skoncoval rychle, jeho oběti jen sem tam vzlykly a ještě vzácněji se pomodlily. Nepřekvapilo ho to. Jejich předchůdci byli lidé s pevnou vůlí, ale ta řízná krev generace po generaci slábla a děti dětí jejich dětí byly poseroutkové bez víry.</p>
<p>Jediným překvapením, které v tomto dominiu zažil, a milým, byla žena, do jejíž postele se navracel: věčná, neporovnatelná Judith. Poprvé ji okusil v Quaisoiřině loži, když si ji spletl se ženou, s níž se oženil, a pomiloval se s ní na loži mezi závoji. Teprve později, když se chystal odejít z Yzordderrexu, ho Rosengarten informoval o Quaisoiřině zohavení a pokračoval zprávou o přítomnosti dvojnice v chodbách paláce. Toto hlášení bylo Rosengartenovým posledním coby poslušného velitele. Když o několik minut později dostal přikázáno připojit se ke svému Autarchovi na cestu do Pátého, odmítl. Druhé dominium je jeho domov, prohlásil, a Yzordderrex jeho pýchou, a jestli má zemřít, tak chce, aby se tak stalo před zraky Komety. Třebaže měl Sartori nutkání toho muže za jeho odepření služby potrestat, rozhodně nemínil vstoupit do nového světa s krví na rukou. Propustil ho tedy a odjel do Pátého s vírou, že žena, s níž se miloval na Quaisoiřině loži, pobývá někde v tomtéž městě jako on. A jen co si nasadil masku bratrova života, setkal se s ní znovu, v Klemově zahradě s květinami bez vůně.</p>
<p>Nikdy v minulosti si netroufl nebrat na vědomí osudová znamení, ať už dobrá či zlá. Judithino vkročení do jeho života bylo potvrzením toho, že patří k sobě, a zdálo se, že ona zcela bezděčné cítí totéž. To ona byla právě ženou, pro jejíž lásku započal celý ten žalostný soupis smrti a osamění, a v její přítomnosti se cítil jako znovuzrozený, jako by pohled na ni připomínal jeho buňkám nějaké já, kterým kdysi dávno byl, než tak hluboko klesl. Dostal druhou šanci; příležitost začít od začátku s bytostí, kterou miluje, a vytvořit říši, jež vymaže veškeré vzpomínky na předchozí krach. O jejich vzájemné snášenlivosti se přesvědčil při milování. Dokonalejší splynutí erotických impulsů by si jen těžko dokázal představit. Potom odjel do města, kde potřeboval vyřídit svou vražednou agendu, nabitý energií víc než kdy jindy.</p>
<p>Pochopitelně nějaký čas potrvá, než ji přesvědčí, že tohle je sňatek, o němž rozhodl osud. Věří totiž, že on je ten druhý, a rázem se promění v pomstychtivou fúrii, sotva jí tu domněnku vyvrátí. Ale dá si ji do pořádku včas. Musí. Dokonce i v tak lehkovážném, městě měl strach z nesnesitelných věcí: šepotů zapomnění, které by i z nejošklivějšího Oviata, jakého kdy v minulosti vyhrabal, udělaly půvabnou bytost. Ona ho před nimi mohla spasit; slízat mu pot z těla a ukolébat ho do spánku. Vůbec se nebál, že by ho odmítla. Měl na ni nárok, který už ji donutí, aby odložila morálku a ohledy: totiž jeho dítě, které do ní zasadil před dvěmi nocemi.</p>
<p>Bylo to jeho první. Přestože se s Quaisoir mnohokrát pokoušeli založit dynastii, opakovaně potratila a později si poškodila organismus velkými dávkami kreauše, takže prostě odmítal vyprodukovat další vajíčka. Ale tahle Judith byla zázrak. Nejen že se s ním nepřekonatelně pomilovala, z jejich spojení navíc vzešel plod. A až nadejde čas jí všechno povědět, jakmile bude ten otrapa Oscar Godolphin po smrti, potom sama nahlédne dokonalost jejich spojení a ucítí kopání v děloze.</p>
<p><strong>3</strong></p>
<p>Jude se nevyspala, neboť čekala, až se Jemný vrátí z další protoulané noci. Výzva, kterou přinášela od Celestine, jí nedala spát; chtěla mít celou záležitost vyřízenou a skončenou, aby mohla odsunout myšlenky na onu ženu stranou. Také nechtěla promeškat chvíli, kdy přijde. Vidina jeho příchodu a toho, že by ji třeba ve spánku pozoroval, ji před dvěma nocemi uklidňovala, ale nyní tomu bylo naopak. Jemný jí ukradl vejce. Jen co dostane svůj majetek zpátky a on odjede do Highgate, odpočine si, ale ne dřív.</p>
<p>Den se užuž vkrádal do pokoje, když se konečně ukázal, ale ještě nesvítilo dost světla, aby si jeho výraz mohla důkladněji prostudovat, to mohla udělat teprve, když zůstal stát jen pár metrů od ní, a v té době už nasadil úsměv. Něžně jí vyčinil za to, že zůstala vzhůru. Nebylo třeba, řekl; byl v naprostém bezpečí. Ovšem tím milá slovíčka vyčerpal. Všiml si jejího neklidu a chtěl vědět, co se stalo.</p>
<p>„Byla jsem v Roxboroughově Věži," řekla mu.</p>
<p>„Sama ne, doufám. Tamějším lidem se nedá věřit."</p>
<p>„Šla jsem s Oscarem."</p>
<p>„Jak se mu vede?"</p>
<p>Neměla náladu na přikrašlování. „Je mrtvý," utrousila.</p>
<p>Jeho smutek vypadal upřímně. „Jak se to stalo?" zeptal se.</p>
<p>„Na tom nesejde."</p>
<p>„Mně ano," naléhal. „Prosím. Chci to vědět."</p>
<p>„Objevil se tam Dowd. Ten Godolphina zabil."</p>
<p>„Zranil tě?"</p>
<p>„Ne. Zkusil to. Ale nezranil."</p>
<p>„Neměla jsi tam chodit beze mne. Co tě to propána popadlo?"</p>
<p>Vyložila mu to co nejjednodušeji.</p>
<p>„Roxborough někoho věznil," řekla. „Jednu ženu. Zahrabal ji pod Věží."</p>
<p>„Tuhle zvrhlůstku si nechával pro sebe," poznamenal Jemný. Měla pocit, jako by v jeho hlase slyšela špetku obdivu, ale potlačila pokušení se proto do něho navážet. „Takže jsi tam šla vykopat její kosti?"</p>
<p>„Šla jsem ji vysvobodit."</p>
<p>V té chvíli na ní přímo visel očima. „Nechápu."</p>
<p>„Není mrtvá."</p>
<p>„Potom není člověk." Odměřeně se pousmál. „Co ten Roxborough asi vyváděl? Choval hurisky?"</p>
<p>„Nevím, co to je."</p>
<p>„To jsou božské děvky."</p>
<p>„To se Celestine netýká." Hodila návnadu se jménem, ale on se nezakousl. „Ona je člověk. Nebo aspoň byla."</p>
<p>,A co je teď?"</p>
<p>Jude pokrčila rameny. „Něco... jiného. Vlastně nevím tak docela co. Ale je silná. Skoro zabila Dowda."</p>
<p>„Proč?"</p>
<p>„Bylo by asi nejlíp si to poslechnout přímo od ní."</p>
<p>„Proč bych to dělal?" řekl bezstarostně.</p>
<p>„Chtěla tě vidět. Tvrdila, že tě zná."</p>
<p>„Vážně? Řekla odkud?"</p>
<p>„Ne. Ale říkala, že se mám zmínit o Prozatímní Nirváně."</p>
<p>Jemný se tomu pro sebe zasmál.</p>
<p>„Jsi z<emphasis> </emphasis>toho moudrej?" zeptala se Jude.</p>
<p>„No jasně. To je pohádka pro děti. Ty ji neznáš?"</p>
<p>„Ne."</p>
<p>Už ve chvíli odpovědi jí docházelo proč, ale s vysvětlením si pospíšil</p>
<p>Jemný.</p>
<p>„Samozřejmě, že se nepamatuješ," řekl. „Nikdy jsi vlastně dítětem</p>
<p>nebyla, vid?"</p>
<p>Studovala pečlivě jeho obličej a přála si vědět bezpečně, že je k ní krutý úmyslně, ale pořád si nebyla jistá, zda se tato hrubost, kterou v něm vycítila už dřív a kterou teď vnímala znovu, nedá přičíst na vrub nově nalezené bezelstnosti.</p>
<p>„Tak co, půjdeš za ní?"</p>
<p>„A pročpak? Neznám ji."</p>
<p>„Ale <emphasis>ona zná </emphasis>tebe."</p>
<p>„Ale, ale?" podivil se. „Snažíš se mi podstrčit nějakou jinou ženskou?"</p>
<p>Postoupil k ní o krok, a třebaže chtěla zakrýt rozpaky nad tím, zda přijímat jeho doteky nebo ne, nedařilo se jí to.</p>
<p>„Judith," začal. „Přísahám, že žádnou Celestine neznám. Já myslím na tebe, když tu nejsem..."</p>
<p>„O tom se teď bavit nehodlám."</p>
<p>„Z čeho mě podezříváš?" řekl. „Nic jsem neudělal. Namouduši." Dal si obě ruce na prsa. „Zraňuješ mě, Judith. Nevím, jestli to děláš záměrně, ale je to tak. Zraňuješ mě."</p>
<p>„To je pro tebe novota, co?"</p>
<p>„Tak o tohle jde? Citová výchova? Jestli ano, tak tě prosím, abys mě zrovna teď nemučila. Máme i tak příliš mnoho nepřátel, než abychom se ještě hádali mezi sebou."</p>
<p>„Já se nehádám. Nechci se hádat."</p>
<p>„No dobrá," řekl a rozevřel náruč. „Tak pojď ke mně."</p>
<p>Nehnula se.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Judith."</emphasis></p>
<p>„Chci, aby ses sešel s Celestine. Slíbila jsem jí, že tě najdu, a uděláš ze mě lhářku, jestli nepůjdeš."</p>
<p>„V pořádku, půjdu," souhlasil. „Ale já se vrátím, lásko, to si piš. Ať je to, kdo je, ať vypadá, jak chce, já chci tebe." Odmlčel se. „Teď víc než kdy jindy," zakončil.</p>
<p>Věděla, že od ní očekává, že se ho zeptá proč, a dobrých deset vteřin mlčela a odpírala mu to potěšení. Ale výraz na jeho tváři byl tak napjatý, že se prostě zvědavostí neudržela a svěřila otázku jazyku.</p>
<p>„Proč právě teď?"</p>
<p>„Neměl jsem zatím v úmyslu ti to říct..."</p>
<p>„Říct co?"</p>
<p>„Budeme mít dítě, Judith."</p>
<p>Zůstala na něho civět a čekala na lepší vysvětlení: že našel sirotka na ulici nebo si dovezl dítě z dominií. Ale tohle vůbec neměl na mysli -a její bušící srdce to tušilo. Měl na mysli dítě, které zplodili oni dva.</p>
<p>„Bude to moje první," řekl. „Tvoje taky, vid?"</p>
<p>Chtěla ho obvinit z prolhanosti. Jak to může vědět <emphasis>on, </emphasis>když to neví <emphasis>ona? </emphasis>Ale on si byl svým tvrzením stoprocentně jistý.</p>
<p>„Vyroste z něho prorok," pokračoval, „uvidíš."</p>
<p>Vlastně už měla tu čest, došlo jí. Vstoupila do jeho drobounkého života, když jí vejce prve uvrhlo vědomí do hlubin jejího vlastního těla. S pomocí jeho burcujícího ducha spatřila město v džungli a živé vody; zraněného Jemného, který si přišel převzít vejce z malinkých prstíků. Bylo snad tohle jedno z jeho prvních proroctví?</p>
<p>„Milovali jsme se tak, jak by to žádní jiní lidé v tomhle dominiu nesvedli," říkal zrovna Jemný. „Dítě vzešlo z toho."</p>
<p>„Ty jsi věděl, co děláš?"</p>
<p>„Doufal jsem."</p>
<p>„A já jsem do toho neměla co mluvit? Aha, já jsem jenom děloha, co?"</p>
<p>„Tak to nebylo."</p>
<p>„Chodící děloha!"</p>
<p>„Děláš z toho grotesku."</p>
<p>„Je to groteska."</p>
<p>„Co to říkáš? Jak může být něco, co vzniklo z nás obou, něco míň než dokonalost sama?" Mluvil s bezmála nábožným zanícením. „Měním se, drahoušku. Objevuju, co je to milovat a radovat se a plánovat do budoucna. Vidíš, jak mě měníš?"</p>
<p>„Z čeho? Ze skvělého milence ve skvělého otce? S novým dnem nový Jemný?"</p>
<p>Vypadalo to, jako by měl na jazyku odpověď, ale spolkl ji.</p>
<p>„Víme, co pro sebe znamenáme," řekl. „O tom by se měl uchovat důkaz. Judith, prosím..." Jeho náruč zůstávala rozevřená, ale ona se do ní odmítala schoulit. „Když jsem sem přišel, řekl jsem ti, že jsem dělal chyby, a žádal jsem tě, abys mi odpustila. A teď tě prosím ještě jednou."</p>
<p>Sklonila hlavu a zakroutila jí. „Jdi pryč," řekla.</p>
<p>„Sejdu se s tou ženskou, jestli si to přeješ. Ale ještě než půjdu, chci, abys mi něco slíbila. Chci, abys mi slíbila, že se nepokusíš ublížit tomu, co je v tobě."</p>
<p>„Táhni k čertu."</p>
<p>„To ne kvůli mně. Ani ne kvůli dítěti. Je to kvůli tobě. Kdyby sis měla jakkoli ublížit kvůli čemukoli, co jsem udělal, můj život by nestál za nic."</p>
<p>„Nehodlám si podřezat žíly, jestli máš na mysli tohle."</p>
<p>„Ne, to ne."</p>
<p>„A co tedy?"</p>
<p>„Jestli se pokusíš dítě potratit, nepůjde pasivně. Má v sobě <emphasis>náš zá</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>měr; </emphasis>má <emphasis>naši </emphasis>sílu. Bude o svůj život bojovat, takže může zároveň s tím připravit o život i tebe. Chápeš, co ti říkám?" Zatřásla se. „Tak řekni něco."</p>
<p>„Nemám ti co říct. Nic, co bys rád slyšel. Jdi a promluv si s Celestine."</p>
<p>„Nepůjdeš se mnou? Proč?"</p>
<p>„Prostě nepůjdu. Jdi! Pryč!"</p>
<p>Zvedla hlavu. Slunce za ním si našlo stěnu a na ní se rozzářilo. Ale on zůstával ve stínu. Přes všechny své velkolepé záměry byl pořád nucen se chovat jako uprchlík, lhář a podvodník.</p>
<p>„Chci se vrátit," řekl.</p>
<p>Nereagovala.</p>
<p>„Jestli nebudeš tady, budu vědět, co ode mě chceš." Neřekl už nic, přešel ke dveřím a vyrazil ven. Teprve když uslyšela bouchnutí dveří, setřásla ze sebe otupělost a uvědomila si, že s sebou odnesl vejce. Ale koneckonců jako všichni, kdo mají rádi zrcadla, si potrpěl na symetrii a zřejmě ho těšilo mít kousek z ní v kapse, když věděl, že ona má v sobě, na daleko hlubším místě, kousek z něj.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA ČTRNÁCTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>Jemný se sice znal s tlupou z jižního břehu teprve několik hodin, ale rozloučení pro ně snadné nebylo. V jejich společnosti se za krátkou dobu cítil bezpečněji než s ne právě malou řádkou mužů nebo žen, které znal léta. Tihle byli, z jejich pohledu, na ztráty navyklí - ztráta něčeho byla hlavním námětem skoro každého životního příběhu, který vyslechl -, nedošlo proto na žádné teatrálnosti ani na výčitky; pouze se rozhostilo tíživé ticho. Jen Pondělí, jehož ohrožení předtím vyburcovalo cizince z jeho pasivity, se pokusil Jemného zadržet.</p>
<p>„Zbejvá pomalovat už jenom pár zdí," řekl, „a pokryjeme je všechny. Pár dnů. Nanejvejš tejden."</p>
<p>„Kdybych měl tolik času," odvětil Jemný. „Jenže už nemůžu odkládat práci, kvůli které jsem se vrátil."</p>
<p>Pondělí samozřejmě spal, když Jemný mluvil s Tayem (a když se probudil, byl velice vyjevený z úcty, kterou mu prokazovali), ale ostatní, hlavně Benedict, nyní mohli svou slovní zásobu, co se zázraků týče, obohatit o nová slova.</p>
<p>„A co jako dělá Usmiřitel?" zeptal se Jemného. „Koukej, jestli totiž pudeš do dominií, my tam chceme s tebou taky."</p>
<p>„Neopouštím Zemi. Ale až na to dojde, vy budete první, kdo se to dozví."</p>
<p>„Co dyž tě už nikdy neuvidíme?" řekl Ir.</p>
<p>„Tak to jsem neuspěl."</p>
<p>„A bude po tobě?"</p>
<p>„Přesně tak."</p>
<p>„On to nezvorá," ozvala se Carol. „Že ne, lásko?"</p>
<p>„Ale co máme dělat s tím, co víme?" zeptal se Ir, viditelně ztrápený břemenem záhad. „Až budeš v trapu, nebudeme z toho dvakrát moudrý."</p>
<p>„Ale budete," oponoval mu Jemný. „Protože to budete předávat dál, jiným lidem, a takhle ta myšlenka zůstane při životě, dokud se dveře dominií neotevřou."</p>
<p>„Jo, to znamená, že to budeme vykládat lidem?"</p>
<p>„Komukoli, kdo bude poslouchat."</p>
<p>Z hloučku se ozvalo uznalé šuškání. Konečně před sebou viděli smysl; vazbu, spojující pohádku, kterou slyšeli, s jejím vypravěčem.</p>
<p>„Esli nás budeš kvůli něčemu potřebovat," ozval se Benedict, „víš, kde nás najdeš."</p>
<p>„To teda vím," řekl Jemný a stál s Clemem už u branky.</p>
<p>„A co dyž tě tu bude někdo hledat?" volala za nimi Carol.</p>
<p>„Pověz jim, že jsem byl praštěnej kokot a skopla si mě z mostu."</p>
<p>Vysloužil si několik pobavených úšklebků.</p>
<p>„Řeknem jim to, Maestro," houkl Ir. „Ale to ti povidám, jestli si pro nás brzo nepřijdeš, my si tě najdem."</p>
<p>Jakmile se rozloučili, Clem s Jemným rázně vykročili k Waterloo Bridge a tam potom vyhlíželi taxi, které by je zavezlo do města k Judině bytu. Táhlo na šestou, ale ačkoli proud dopravy směřující na sever od okamžiku, kdy se objevili první ranní řidiči dojíždějící z předměstí, ustavičně houstl, k mání nebylo žádné taxi, a tak vyrazili pěšky přes most, mysleli si totiž, že narazí na nějaký ve Strandu.</p>
<p>„Ze všech možných smeček, ve kterých jsem tě mohl najít," poznamenal Clem za chůze, „byla tahle na beton ta nejšibnutější."</p>
<p>„Ale právě tam jsi šel hledat," zdůraznil Jemný, „musel jsi tudíž mít nějaké tušení."</p>
<p>„Zřejmě ano."</p>
<p>„A vážně nelžu, ocitl jsem se už v stokrát praštěnějších spolcích."</p>
<p>„Tomu věřím. Někdy v příštích dnech bys mi mohl povědět všechno o své cestě. Co ty na to?"</p>
<p>„Pokusím se. Ale bez mapy to bude těžké. Pořád jsem Pie říkal, že jednu nakreslím - pro případ, že bych znovu dominii procházel a<emphasis> </emphasis>ztratil se..."</p>
<p>„...a mohl ses tím pádem najít."</p>
<p>„Tak."</p>
<p>„A tu mapu jsi nakonec udělal?"</p>
<p>„Ne. Nikdy nebyl tak nějak čas. Vždycky se našlo něco nového, co mě od toho odvedlo."</p>
<p>„Povíš mi všechno, na co jsi... Koukni, tamhle je taxík!"</p>
<p>Clem vstoupil do silnice a mávl na vůz. Oba nastoupili a Clem udal řidiči směr. Muž poslouchal jeho instrukce, ale pak se podíval do zrcátka a řekl: „Tamtoho neznáte?"</p>
<p>Ohlédli se na most a spatřili, jak k nim pádí Pondělí. Za okamžik měli barvami pocákaný obličej přímo za okýnkem taxíku a Pondělí žadonil, aby mu dovolili se k nim připojit.</p>
<p>„Musíš mě nechat jít s tebou, šéfe. To by přece nebylo férový, kdybys mě s sebou nevzal. Dal jsem ti svý barvy, nebo ne? Kde bys byl bez mejch barev?"</p>
<p>„Nemůžu riskovat, že se ti něco stane," zavrhl prosbu Jemný.</p>
<p>„Jestli se mi něco stane, bude to mý zranění a moje chyba."</p>
<p>„Tak jedem, nebo nejeděm?" chtěl vědět řidič.</p>
<p>„Nech mě jet, šéfe. Prosím."</p>
<p>Jemný pokrčil rameny, potom přikývl. Škleb, který prosby z Pondělího tváře zahnaly, se vítězoslavně vrátil - a Pondělí se natlačil do vozu a chrastil při tom tabatěrkou s křídami jako s amuletem.</p>
<p>„Vzal jsem barvy," řekl, „kdybysme je třebas potřebovali. Člověk nikdá neví, kdy budeme muset rychle nahodit dominium, no nemám pravdu?"</p>
<p>Jízda k Judithině bytu trvala sice poměrně krátce, ale všude byly k vidění známky toho (většinou nepatrné, ale bylo jich tolik, že jejich součet byl významný), že dny jedovatého vedra spolčeného se špinavou bouřkou daly městu i jeho obyvatelům řádně zabrat. Na každém druhém rohu probíhaly halasné, ostré výměny názorů, některé přímo uprostřed ulice; na tvářích všech lidí, kteří je míjeli, se usadily chmury.</p>
<p>„Tay tvrdil, že se blíží nicota," podotkl Clem, když byli na jedné křižovatce nuceni počkat, až se dva řidiči přestanou škrtit. „Patří k tomu i tohle?"</p>
<p>„Todlencto je kurva tak akorát potřeštěnost," zapletl se jim do hovoru taxikář. „Za poslední roky se nestalo tolik mordů jako za minulejch pět dnů. Někde jsem to čet. A nejsou to jenom mordy, taky si lidi hodně házej mašli. Jeden můj kámoš, jako vod droček, byl v úterý u Arsenalu a nějaká ženská mu skočila pod auto. Rovnou pod přední kola. Tragédie, kurva."</p>
<p>Rváči byli od sebe konečně odtrženi a odvedeni každý na jiný chodník.</p>
<p>„Nemám nejmenší ponětí, kam ten svět spěje. To je naprostý šílenství."</p>
<p>Jakmile si řekl svoje, zapnul rádio. V té chvíli se doprava opět pohnula a on si začal pohvizdovat falešný doprovod k baladě, kterou začali hrát.</p>
<p>„Dokážeme tohle zarazit?" zeptal se Clem Jemného. „Nebo to bude už jenom horší a horší?"</p>
<p>„Věřím, že to Usmíření zarazí<emphasis>. </emphasis>Ale nemůžu to vědět určitě. Naše dominium bylo tak dlouho uzavřené, že se přidusilo vlastními sračkami."</p>
<p>„Zkrátka musíme ty zdi, co by nás dostaly pod drn, strhnout," řekl Pondělí rozradostněně, jako rozený likvidátor. Znovu zachrastil tabatěrkou s barvami. „Ty je voznačíš," řekl, „a já je zbořím. Hračka."</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>Jejich dítě, řekl Jemný Jude, v sobě má víc vědomí než většina ostatních - a ona tomu věřila. Ale co to znamená - kromě možnosti, že bude riskovat jeho nepříčetnost, když se ho pokusí vyhostit? Poroste rychleji než jiní? Zvětší se jí snad objem břicha ještě do soumraku a plodová voda z ní vyjde před úsvitem? Ležela právě v ložnici (žárem dne celá zmaluplnejší věc. Jemný jí dal špatný popis dvojníka, když jí vykreslil muže tak poskvrněného svými skutky, že sotva mohl být člověkem. Ale v jeho klamu nebyla zlomyslnost; jen touha kategoricky se oddělit od muže, s nímž sdílel podobu. Teď si svou chybu uvědomil a byl docela prostě zahanbený. Držel se zpátky a pozoroval ji. Její tělo se mezitím přestávalo třást. Měla ve svalech ocel a ta ji teď držela na nohou; dala jí sílu zakončit vyprávění. Tajit zbylou část Sartoriho podvodu před Jemným i Clemem nemělo smysl. Co nevidět beztak vyjde najevo. Položila si ruku na břicho.</p>
<p>„Jsem těhotná," řekla. „Jeho dítě. Sartoriho dítě."</p>
<p>V racionálnějším světě by snad dokázala rozluštit výraz na Jemného obličeji, když přijal tuhle novinu, ale jeho složitost jí vzdorovala. Nade vší pochybnost byl v té spleti hněv; a také úžas. Ale byla tam rovněž špetka žárlivosti? Po návratu z dominií o její společnost nestál; poslání Usmiřitele vyhladilo jeho libido. Ale jakmile věděl, že se jí dotýkal ten druhý a že to byl on, kdo ji <emphasis>utěšoval - </emphasis>vyčetl odněkud z tváře její provinění, zastírala ho stejně nemotorně jako on svou žárlivost -, pociťoval píchání trnů majetnickosti. Jak se stalo pravidlem v jejich vztahu, jediný cit neušel tomu, aby nebyl také poskvrněn paradoxem. Bylo na Clemovi, milovaném, konejšícím Clemovi, aby otevřel náruč a řekl:</p>
<p>„Objetí nebude? Ani náhodou?"</p>
<p>„Ach bože, ano," řekla. „To víš, že jo."</p>
<p>Přešel k ní a zahalil ji do náruče, až se oba zakolébali.</p>
<p>„Měla jsem to vědět," špitla, ale příliš potichu, než aby ji zaslechl Jemný nebo chlapec.</p>
<p>„Ono by se to radilo," řekl a políbil ji do vlasů. „Já jsem vůbec šťast-nej, že jsi naživu."</p>
<p>„Vůbec mi nevyhrožoval. Ani se mě nedotknul, pokud..."</p>
<p>„...sis o to neřekla?"</p>
<p>„Nemusela jsem si říkat. On věděl."</p>
<p>Zvuk znovu se otevírajících dveří ji přinutil, aby zvedla hlavu nad Clemovo rameno. Jemný vyšel ven na slunce a za ním v patách následoval mladíček. Jakmile byl na ulici, podíval se vzhůru, zaclonil si dlaněmi čelo a studoval oblohu. Přitom si Jude uvědomila, kdo byl oním pozorovatelem oblohy, kterého zahlédla v Bostonské číši. Vcelku nepodstatné rozuzlení, ale nehodlala se ušklíbat nad uspokojením, které vyvolalo.</p>
<p>„Sartori je bratr Jemného, je to tak?" ozval se Clem. „Obávám se, že se pořád orientuji v jeho rodinných poměrech jen mlhavě."</p>
<p>„Nejsou bratři, jsou jako dvojčata," řekla Jude. „Sartori je jeho dokonalý dvojník."</p>
<p>„Jak dokonalý?" zeptal se Clem a díval se na ni s drobným, téměř uličnickým pousmáním na tváři.</p>
<p>„No... hodně."</p>
<p>„Takže to nebylo tak zlé, to, že byl tady?"</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Vůbec to nebylo zlé," odpověděla. Potom - po chvilce: „Řekl, že mě miluje, Cleme."</p>
<p>„Panejo."</p>
<p>„A já mu věřila."</p>
<p>„Kolik tuctů mužských ti už tohle řeklo?"</p>
<p>„No jo, ale on byl jiný..."</p>
<p>„Jako bych už tohle někde slyšel."</p>
<p>Dívala se chvíli na muže pozorujícího slunce a hloubala přitom nad klidem, který se v ní rozhostil. Stačila snad pouhá připomínka pouta, jež ho k ní vázalo, aby zmírnila veškeré hrozby?</p>
<p>„O čem přemýšlíš?" zeptal se jí Clem.</p>
<p>„Že On cítí něco, co Jemný v životě ne," odvětila. „Jemný to možná ani nesvede. Než něco řekneš, je mi naprosto jasné, že ti to bude připadat nechutné. Je to ničitel. Vyhladil celé národy. Jak vůbec k němu můžu něco cítit?"</p>
<p>„Chceš slyšet fráze?"</p>
<p>„Sem s nima."</p>
<p>„Cítíš to, co cítíš. Některé ženské letí na námořníky, jiné se zabouchá-vají do chlapů v gumových oblecích s kožešinovými límci. Děláme právě to, co děláme. Nic nevysvětluj, za nic se neomlouvej. Basta. To jediné ti zbývá."</p>
<p>Vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho.</p>
<p>„Jsi poklad," řekla. „Nějak bylo, nějak bude, ne?"</p>
<p>„Přežijem a bude se nám dařit," prohlásil. „Ale měli bysme asi najít toho tvýho fešáka, pro dobro vš..." Zmlkl, sotva její stisk opětoval. Stopy po radosti jí z tváře vyprchaly. „Co je?"</p>
<p>„Celestine. Poslala jsem ho do Roxboroughovy Věže."</p>
<p>„Promiň, nechápu."</p>
<p>„Špatné zprávy," řekla, vyvlékla se mu z objetí a chvátala ke vchodu.</p>
<p>Jemný na její zavolání zanechal pozorování slunce a vrátil se ke schodům, kde mu zopakovala to, co právě pověděla Clemovi.</p>
<p>„Co je v Highgate?" řekl.</p>
<p>„Jedna žena odtamtud tě chtěla vidět. Říká ti něco jméno Prozatímní Nirvána?"</p>
<p>Jemný nad tím chvilku uvažoval.</p>
<p>„To je postava z pohádky," řekl.</p>
<p>„Ne, Jemný. Ona je skutečná. Je naživu. Nebo aspoň byla."</p>
<p><strong>3</strong></p>
<p>K tomu, aby si nechal na stěny paláce namalovat tak krásně a dopodrobna ulice Londýna, nedohnala Autarchu Sartoriho jen samotná sentimentalita. V tomto městě pravda pobyl jen krátce - ne déle než týdny, od narození až do odjezdu do Usmířených dominií -, ale Londýn a Temže ho jako otec a matka vychovali vpravdě královsky. Pochopitelně byla metropole, když se díval shora z Highgate, kde nyní stál, rozlehlejší a šedivější, než bylo město, kterým se tehdy v minulosti procházel, ale i tak přetrvalo dost stop, burcujících z poklidu některé palčivé a sžíravé vzpomínky. V těchto ulicích se naučil vše o sexu, a to u profesionálek v Drury Lane. Na břehu řeky se pozorováním těl vyplavených vodou do bahna v nedělním ránu po mordování v sobotu v noci naučil zabíjet. Zběhlý v zákonu se stal v putyce Lincolďs Field a v Tyburnu se zas díval na to, jak je spravedlnost vykonávána. Všechno to byly důkladné lekce, jejichž zásluhou se mohl stát právě tím mužem, kterým byl. Pouze jednu z nich si nepamatoval, ale zřejmě ji musel absolvovat, buď v místních uličkách, a nebo někde jinde, lekci Jak se stát architektem. Někdy v té době na to musel mít nějakého soukromého učitele, domníval se. Koneckonců nebyl on mužem, jehož vize vybudovaly palác, který se zapíše do pověstí, i když z jeho věží patrné zbyla už jen suť? Kde se - v tavící peci jeho genů, nebo v historii - vykřesala podněcující jiskra tohoto génia? Možná, že najde odpověď, jen když postaví nový Yzordderrex. Bude-li trpělivý a pozorný, tvář jeho instruktora se jednou objeví na zdech.</p>
<p>Bude ovšem muset nejprve přikročit k rozsáhlé demolici, než položí základy, a banálnosti jako věž Tabuly Rasy, k níž se nyní přiblížil na dohled, budou první na řadě. Přešel nádvoří ke vchodu a při chůzi si pískal, přemítal, zda žena, kvůli které si Judith postavila hlavu, že ji prý musí navštívit - ta Celestine -, slyší jeho trylek. Dveře byly dokořán, ale pochyboval o tom, že by se dovnitř odvážil vejít nějaký zloděj. Ovzduší kolem prahu bylo slabě protkáno mocí, což mu připomnělo jeho milovanou Věž s Čepem.</p>
<p>Nepřestal si pískat, prošel vstupní halou, přistoupil ke druhým dveřím a vkročil jimi do místnosti, kterou znal. Po těchto starobylých parketách se procházel všeho všudy dvakrát v životě. Poprvé to bylo den před Usmířením, když se tu zjevil před Roxboroughem a vydával se za Maestra Sartoriho, čistě kvůli zvrácenému potěšení z toho, že si potřese rukama s Usmiřitelovými patrony ještě předtím, než je sabotáž, kterou chystal, odpraví do pekla. Podruhé to bylo noc po Usmíření a za bouřky, která potrhala oblohu od Hadriánova valu až k okraji pevniny. Tehdy sem přišel s Chantem, svým novým pomocníkem, a měl v úmyslu zabít Lucia Cobbitta, chlapce, z něhož si udělal svůj nevědomý nástroj k sabotáži. Když ho hledal ve Skálové ulici a zjistil, že je pryč, odvážil se do bouřky (vytrhala stromy i s kořeny a zdvihla je do vzduchu, jakéhosi muže spálil na Highgateském kopci blesk), jenže našel Roxboroughův dům prázdný. Cobbitta nikdy nenašel. Když ho jeho Maestro vyhnal z bezpečí, mládenec se patrně jako mnoho jiných tu noc stal obětí bouřky.</p>
<p>Pokoj v tomto okamžiku ztichl a on se přizpůsobil. Páni, kteří tento dům postavili, i jejich děti, které nad ním vztyčily Věž, byli mrtví. Hrobové ticho uvítal; v něm bude čas na koketování. Přešel ke krbové římse a začal sestupovat ze schodů, scházel do knihovny, o jejíž existenci do chvíle nevěděl. Snad by ho i lákalo se v ní pozdržet, podrobně prostudovat prohnuté police, ale pronikavá energie, již vnímal už od vchodu, byla v těchto zákoutích mnohem silnější a táhla ho dál. Jeho zvědavost vzrůstala čím dál víc.</p>
<p>Zaslechl ženin hlas ještě dřív, než ji uviděl, vycházel z místa, kde byl poletující prach tak hustý, že projít jím se podobalo chůzi v mlze říční delty. Skrz něj bylo možné spatřit obrázek bohapustého vandalismu: z knih, pergamenů a rukopisů zbyly jen cáry, některé skončily pod hromadou polic, na nichž původně ležely. A za sutí vězela v cihlách díra a z díry se ozvalo zvolání:</p>
<p>„To je Sartori?"</p>
<p>„Ano?" reagoval.</p>
<p>„Pojď blíž. Ať si tě prohlédnu."</p>
<p>Ukázal se jí, ale zastavil se těsně u hromady sutě.</p>
<p>„Myslela jsem si, že tě nenašla," řekla Celestine. „Nebo že jsi odmítl přijít."</p>
<p>„Jak bych mohl odmítnout takovou výzvu?" namítl jemně.</p>
<p>„Myslíš si, že mi jde o poměr?" opáčila. „Nějaké tajné dostaveníčko?"</p>
<p>Hlas jí z prachu zhrubl a ztrpkl. Líbil se mu jeho zvuk. Ženy, které v sobě chovaly hněv, byly vždycky zajímavější nežli jejich spokojené sestry.</p>
<p>„Pojď dál, Maestro," vybídla ho. „Dovol, ať tě uvedu na správnou míru."</p>
<p>Přelezl kameny a nahlédl do temnoty. Kobka byla prachobyčejná, mizerná díra, špinavá jako všechno, co se nacházelo pod jeho palácem, ale žena, která ji obývala, nebyla žádná poustevnice. Její tělo nebylo vězněním postižené a vypadalo i přes šrámy svěže. Úponky lnoucí k tělu zvýrazňovaly její ladnost, svíjely se na stehnech, prsou a břiše jako lepkaví hadi. Některé se přichytily na hlavě a dvořily se jejím medovým rtům; jiné ležely blaženě mezi nohama. Cítil na sobě její něžný pohled a ten mu dělal dobře.</p>
<p>„Pěkný," ohodnotila.</p>
<p>Pochopil lichotku jako pozvání, aby postoupil ještě blíž, ale sotva tak učinil, cosi neklidně zamručela, a tak se na místě zarazil.</p>
<p>„Co má znamenat ten stín v tobě?" otázala se.</p>
<p>„Nic, čeho by ses musela bát," řekl jí.</p>
<p>Pár živých nitek se pohnulo, úponky se rozvinuly, jako by byly součástí jejího těla, za jejími zády se přitiskly k drsné stěně a postavily ji na nohy.</p>
<p>„Jako bych tohle někde slyšela," poznamenala. „Když muž říká, že se není čeho bát, lže. Dokonce i ty, Sartori."</p>
<p>„Dál už nepůjdu, když tě to obtěžuje," ustoupil.</p>
<p>K poddajnosti s ním nepohnul ohled na ženino nepohodlí, nýbrž pohled na stužky, které ji nadnášely. Podobné přídavky získala Quaisoir, vybavil si, po svých důvěrnostech s ženami v Banuské Pevnosti. U druhého pohlaví se průkazně projevovaly určité schopnosti, které nijak zvlášť nechápal; pozůstatek společenství, jež byla do jednoho Hapexa-mendiem z Usmířených dominií vykázána. V mezidobí po jeho odchodu z Pátého musely projít novým, jedovatým rozkvětem. Dokud si neověří rozsah její moci, bude obezřelý.</p>
<p>„Rád bych se na něco zeptal, smím?" řekl.</p>
<p>„Hm?"</p>
<p>„Jak víš, kdo jsem?"</p>
<p>„Ještě předtím mi pověz, kde jsi celé ty roky vězel?"</p>
<p>Zmocnilo se ho pokušení, aby jí pověděl pravdu a vytasil se se svými úspěchy, jelikož věřil, že na ni zapůsobí. Ale přišel sem v převleku za své druhé já a podobně jako u Judith bude muset příhodný okamžik k sejmutí masky volit pečlivě.</p>
<p>„Cestoval jsem," začal. Nebyla to zas vysloveně nepravda.</p>
<p>„Kde?"</p>
<p>„V Druhém dominiu a příležitostně ve Třetím."</p>
<p>„Byl jsi v Yzordderrexu?"</p>
<p>„Občas jsem tam zajel."</p>
<p>„A v poušti za městem?"</p>
<p>„Tam taky. Proč se ptáš?"</p>
<p>„Kdysi jsem tam byla. Než ses narodil."</p>
<p>„Jsem starší, než na kolik vypadám," řekl jí. „Vím, že se to nezdá..."</p>
<p>„Vím, jak dlouho jsi na světě, Sartori," odvětila. „Přesně na den."</p>
<p>Její jistota přiživila neklid vyvolaný pohledem na úponky. Dokáže ta žena číst jeho myšlenky? Jestli ano - jestli ví, co je zač a co všechno udělal -, proč před ním neustupuje v uctivé hrůze?</p>
<p>Předstíráním lhostejnosti nad skutečností, že zřejmě hodně ví, mohl sotva co získat. Na rovinu, ale zdvořile se jí optal (a současně si chystal proud omluv, pokud bude pouze jednou z mnoha Maestrových nahodilých trofejí a bude ho vinit za to, že na ni zapomněl), jak to může vědět. Ale obvinění, když na něj došla řada, bylo dočista jiného rázu.</p>
<p>„Ty jsi za svého života napáchal něco špinavostí, nemám pravdu?" řekla mu.</p>
<p>„Ne víc než ostatní," ohradil se krotce. „Měl jsem slabost pro pár výstřelků, to je fakt. Ale nemá snad každý nějakou svou slabost?"</p>
<p>„Pár výstřelků?" zvolala. „Myslím, že ses dopustil víc než jen toho. Máš v sobě zlo, Sartori. Cítím ho v tvém potu stejně, jako jsem cítila koitus v tamté ženě."</p>
<p>Zmínka o Judith <emphasis>- </emphasis>kdo jiný mohl být tou ženou? - mu připomněla proroctví, které před ní vyslovil před dvěma nocemi. Najdou jeden ve druhém temnotu, řekl; a to byla stoprocentně lidská vlastnost. V té chvíli vyzněl argument pádně. Proč ne teď?</p>
<p>„To bude lidskost, co ve mně cítíš," řekl Celestine.</p>
<p>Viditelně ji to nepřesvědčilo.</p>
<p>„Ale ne," opáčila. „Tvojí lidskou částí jsem <emphasis>já."</emphasis></p>
<p>Chtěl tuto absurdnost odbýt smíchem, ale její zarytý pohled ho umlčel.</p>
<p>„Jakou mojí částí jsi?" zašeptal.</p>
<p>„Ty to ještě nevíš?" řekla. „Dítě, já jsem tvá matka."</p>
<p>Když vstoupili do haly ve Věži, do čela se okamžitě zařadil Jemný. Z budovy se odnikud neozýval žádný hluk, zdola ani shora.</p>
<p>„Kde je Celestine?" zeptal se Jude - a ona ho dovedla ke dveřím vedoucím do zasedací místnosti Tabuly Rasy, kde jim všem řekl: „Tohle se týká jen mě. Bratr proti bratrovi."</p>
<p>„Já se nebojím," hrnul se dopředu Pondělí.</p>
<p>„Ty ne, ale já ano," prohodil Jemný s úsměvem. „A nerad bych, abyste mě viděli při tom, až si křápnu do kalhot. Zůstaňte tady nahoře. Budu hned zpátky."</p>
<p>„Ale na beton," přidal se Clem. „Nebo tě odtamtud dostaneme." Jemný jim to slíbil a protáhl se dveřmi do toho, co zbylo z Roxboroughova domu. Ačkoli - co se vzpomínek týče - necítil při vstupu do Věže nic, nyní se mu začaly v hlavě rojit. Nebyly tak hmatatelné jako ty, co ho poctily návštěvou ve Skálové ulici, kde snad i parkety zachovaly záznam o duších, jež po nich chodily. Teď to byly nejasné vzpomínky na časy, kdy popíjel a debatoval u velikého dubového stolu. Nenechal se ale zdržovat nostalgií, prošel místností jako člověk otravovaný obdivovateli s pažemi zvednutými k obraně před jejich lichocením, a pak zmizel ve sklepě. Nechal si od Jude zdejší labyrint a skladované zboží (všechno vázané v kůži, lidské nebo jiné) popsat, ale podívaná ho beztak ohromila. Tolik moudrosti — a je pohřbená ve tmě. Bylo se co divit, že imagický život v Pátém je tak chudokrevný, když veškeré likéry, jež ho mohly posílit, byly uschované tady? Ale nepřišel sem pročítat knihy, třebaže by to byla báječná vyhlídka. Přišel za Celestine, která si proto, aby ho sem dostala, vybrala ze všech možných právě jméno Prozatímní Nirvána. Neměl tušení proč. Na jméno si sice matně pamatoval a věděl, že se k tomu jménu pojí nějaký příběh, jenže si nedokázal vzpomenout ani na zápletku, ani si nedokázal vybavit, na čím klíně ho slyšel poprvé. Možná, že odpověď zná ona.</p>
<p>Cítil tu přítomnost jedinečného elektrického náboje. Dokonce ani prach se nesnesl na zem a neznehybněl, poletoval v závratných konstelacích, které on za chůze rozděloval. Ani jednou neodbočil špatně, ale trasa od schodů k místu, kde se Celestine nacházela, byla i tak dlouhá, a než k němu došel, zaslechl výkřik. Nebyl to ženský výkřik, aspoň tak usoudil, ale ozvěna ho mohla zkomolit, takže si nebyl jistý. Přidal do kroku a co chvíli odbočil za roh, věděl, že jeho dvojník ho už na různých úsecích cesty předešel. Po prvním výkřiku další nenásledovaly, ale zato se na dohled před ním objevil cíl - vypadalo to jako jeskyně nedbale vysekaná ve zdi, jako obydlí proroka - a zaslechl teď odlišný zvuk: zvuk cihel drhnoucích o sebe celými plochami. Ze stropu padala vysušená malta, jen po troškách, zato ale ustavičně, a půda se lehce chvěla. Začal šplhat přes hromadu vypadaných kamenů, na níž se jako na bitevním poli povalovaly vykuchané knihy, a dospěl k vyzývavě zející prasklině.</p>
<p>Jakmile se ocitl na druhé straně, koutkem oka zachytil uvnitř prudký pohyb, který ho popohnal, a spěšně se s klopýtáním přemístil ke vchodu. „Bratře?" řekl ještě dřív, než Sartoriho v šeru našel. „Co to děláš?" V tom okamžiku své druhé já uviděl: blížilo se k ženě v koutě jeskyně. Byla téměř nahá, ale zdaleka ne bezbranná. Z ramen a zad jí vyrážely stužky podobné cárům servaným ze svatebního závoje, ovšem tyhle byly z živé tkáně a jejich síla byla očividně větší než jejich křehkost dávala tušit. Některé se přimkly ke stěně nad její hlavou, ale většina se protáhla k Sartorimu a omotala se mu jako Škrtící smyčka kolem hlavy. Oháněl se po nich a snažil se proniknout prsty mezi ně, aby je mohl pořádně chytit. Z rozsekané tkáně vytékala tekutina a za své díky jeho pěstem vzalo několik chuchvalců hmoty. Bylo jen otázkou času, kdy se vysvobodí, a až se tak stane, nebude ji rozhodně šetřit.</p>
<p>Jemný na svého bratra podruhé nevolal; proč taky, ten muž byl v téhle chvíli hluchý. Místo toho se rozeběhl a zezadu Sartoriho chytil, odtáhl bratrovy ruce a přitiskl mu je k bokům. Při tom si stačil všimnout Celestinina pohledu, přeskakujícího z jednoho na druhého, jak je tak měla před sebou, a buď z otřesu z toho, čeho byla svědkem, a nebo z vyčerpání vzala její síla za své. Poraněné úponky povolily a svezly se jako věnce Sartorimu kolem krku, odkrývajíce tím ten druhý obličej, čímž se jen utvrdila ve svém zmatku. Stáhla k sobě úponky úplně a poskládala</p>
<p>si je do klína.</p>
<p>Jakmile se mu navrátil zrak, Sartori otočil toporně hlavu o sto osmdesát stupňů, aby zjistil, kdo je jeho věznitel. Sotva uviděl Jemného, okamžitě se vzdal boje, nesnažil se mu už vymanit ze sevření a zůstal v Usmiřitelových pažích poslušně stát.</p>
<p>„Pročpak tě pokaždé přistihnu ve chvíli, když pácháš zlo, bratře?" zeptal se ho Jemný.</p>
<p>„Bratře?" řekl Sartori. „Odkdy jsme bratři?"</p>
<p>„Nejsme snad?"</p>
<p>„V Yzordderrexu ses mě snažil zabít, nebo jsi zapomněl? Něco se</p>
<p>změnilo?"</p>
<p>„Ano," přitakal Jemný. „Zapomněl jsem." „Ale!"</p>
<p>„Jsem připraven přijmout naše... příbuzenství."</p>
<p>„Vznešené slovíčko."</p>
<p>„Vlastně přijímám svou zodpovědnost za všechno, čím jsem kdy byl, jsem nebo budu. Ale za to patří moje díky tomu tvému Oviatovi."</p>
<p>„To rád slyším," řekl Sartori. „Zvlášť v téhle společnosti."</p>
<p>Věnoval pohled Celestine. Pořád stála, ale to jen zásluhou úponků, lnoucích ke zdi, které ji podpíraly - spíš než nohy. Její přivřené oči se chvěly a tělem probíhal třas. Jemný vycítil, že potřebuje pomoc, ale nemohl podnikat nic, dokud mu bude Sartori překážet, a proto se obrátil a odhodil bratra ke vchodu do jeskyně. Sartori od něho odlétl jako panenka a zvedl ruce, aby ještě v poslední chvíli ztlumil pád.</p>
<p>„Pomoz jí, jestli chceš," zavrčel a uraženě civěl na Jemného. „Moje krev to není."</p>
<p>Potom se nadzvedl. Na vteřinu si Jemný myslel, že pomýšlí na odplatu, a nabral dech na svou obranu. Ale druhý pouze řekl: „Ležím na břiše, bratře. Takhle bys mi něco udělal?" Jako by chtěl dokázat, jak hluboko klesl a že je se svým stavem smířený, začal se jako had vyhnaný z doupěte plazit po zemi.</p>
<p>„Přivítá tě," řekl a zmizel do světlejšího šera za rohem.</p>
<p>Celestininy oči se mezitím zavřely docela, než se k ní Jemný vrátil pohledem, její tělo na houževnatých úponcích bylo bezvládně svěšené. Vykročil k ní, ale jen co se přiblížil, víčka se zdvihla.</p>
<p>„Ne..." hlesla. „...Nechci... tě... u sebe."</p>
<p>Mohl jí to mít za zlé? Jeden muž s jeho podobou se ji předtím snažil zabít, nebo znásilnit, nebo obojí. Proč by měla věřit druhému? Jenže nebyl ani čas na to, aby ji přesvědčil o své nevině; potřebovala pomoc, ne omluvy. Jenže od koho? Jude víc než jasně popsala, jakým způsobem ji ta žena odehnala, a něco podobného čekalo teď i jeho. Možná by tu ženu mohl ošetřit Clem.</p>
<p>„Pošlu někoho, aby ti pomohl," řekl a vyběhl do chodby.</p>
<p>Sartori se vypařil; vstal a vzal nohy na ramena. Zpátky ke dveřím šel Jemný zase jednou v jeho stopách. Urazil sotva polovinu vzdálenosti, když se před ním objevili Jude, Clem a Pondělí. Jejich zamračená čela se rozjasnila, jen co Jemného spatřili.</p>
<p>„Mysleli jsme si, že tě zabil," řekla Jude.</p>
<p>„Na mě nesáhl. Ale zranil Celestine a ta mě k sobě nepustí. Cleme, podíváš se, jestli by se jí dalo nějak pomoct? Ale buď opatrný. I když vypadá nemocná, má sílu."</p>
<p>„Kde je?"</p>
<p>„Jude tě tam zavede. Já si vezmu na starost Sartoriho."</p>
<p>„Běžel nahoru do Věže," poradila mu Jude. Pronesla to skoro uraženě. „Vyklopýtal ven a hrnul se ke schodům. Co jsi mu sakra udělal?"</p>
<p>„Nic."</p>
<p>„Takový výraz jsem u něho neviděla. Ani u tebe, když jsme u toho."</p>
<p>„Můžu vědět jaký?"</p>
<p>„Zdrcený," doplnil Clem.</p>
<p>„Možná vyhrajeme rychleji, než jsem si myslel," odtušil Jemný a už byl na cestě ke schodišti.</p>
<p>„Počkej," zastavila ho Jude. „Tady se nemůžeme o Celestine postarat. Budeme ji muset odvézt někam, kde je bezpečněji."</p>
<p>„Souhlasím."</p>
<p>„Co třeba do ateliéru?"</p>
<p>„Ne," zamítl Jemný. „Znám jeden dům v Clerkenwellu, kde je bezpečno. On mě z něj jednou vyštval. Ale je můj. Teď se tam vrátíme. Všichni."</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>KAPITOLA PATNÁCTÁ</strong></p><empty-line /><p>Slunce, které vyšlo naproti Jemnému do vstupní haly, mu připomnělo Taylora, jehož radami předanými prostřednictvím spícího chlapce začal dnešní den. Svítání se zdálo vzdálené celé století, hodiny po něm byly plné cestování a zjevení. Odhadoval, že to tak potrvá až do Usmíření. Londýn, kterým se ve svých mladých letech procházel a který překypoval možnostmi (o tomhle městě Pie jednou prohlásilo, že ukrývá víc andělů nežli Boží roucho), byl nyní opět dějištěm mnoha zjevení a on z toho měl radost. Dodávalo to jeho nohám energii, když vybíhal schody po dvou po třech najednou. Bylo to zvláštní, ale v podstatě se nemohl dočkat, až Sartoriho tvář zase uvidí, až si promluví se svým dvojníkem a zjistí, na co myslí.</p>
<p>Jude ho připravila na to, co najde v nejvyšším patře: holé chodby vedoucí ke stolu Tabuly Rasy a těla povalující se okolo. Zápach Godolphinova rozkladu na něho zaútočil už na chodbě. Odporná upomínka toho (přestože sotva nějakou potřeboval), že zjevení má svou stinnou stránku a že ony poslední idylické dny, kdy byl nejchvalořečenějším metafyzikem v Evropě, skončily zvěrstvy. Podruhé se to nestane, přísahal sám sobě. Posledně byly obřady svedeny na cestu slz bratrem, který na něho čeká na konci této chodby, a jestli bude nucen spáchat bratrovraždu, aby vyloučil nebezpečí, že se to stane znovu, budiž. Sartori je zhmotnělým duchem jeho vlastních nedostatků. Zabít ho bude znamenat očistu - a ta bude vítaná; možná pro ně pro oba.</p>
<p>Jak postupoval dál chodbou, puch Godolphinova hnijícího těla, z něhož se mu zvedal žaludek, sílil. Zadržel dech a tiše došel ke dveřím. Nicméně se zprudka otevřely, jen co k nim přistoupil, a vlastní hlas ho zval dovnitř. „Tady ti nic nehrozí, bratře; ode mne ne. A nemusím tě vidět ležet na břiše, abys dokázal své dobré úmysly."</p>
<p>Jemný vešel do pokoje. Všechny závěsy byly zatažené před sluncem, ale i ta nejhustší látka obyčejně skrz tkanivo propouští nějaké světlo. Ne tak tady. Pokoj byl zetemněn ještě čímsi podstatně rafinovanějším, než jsou záclony a cihly, a v této tmě seděl Sartori, jeho silueta byla patrná jen proto, že dveře zůstaly pootevřené.</p>
<p>„Posadíš se?" vyzval ho. „Je mi jasné, že tohle není zrovna zdravotně nejnezávadnější tabule..."</p>
<p>Tělo Oscara Godolphina bylo odklizeno, zbytky krve a hnijícího masa však zůstaly v kalužích a mazlavých skvrnách.</p>
<p>„...ale já mám rád obřadnost. Měli bychom vyjednávat jako civilizované bytosti, co říkáš?"</p>
<p>Jemný na to kývnutím přistoupil a zároveň zamířil ke druhému konci stolu, kde se posadil a byl svolný projevit dobrou vůli tak dlouho, dokud se Sartori nepokusí o nějaký podraz. Pak se nebude rozpakovat a bude jednat nemilosrdně.</p>
<p>„Kam se podělo tělo?" zeptal se.</p>
<p>„Je tady. Zahrabu ho, až skončíme. Tohle není místo, na jakém by měl chlap hnít. Nebo možná je to zrovna dokonalé místo, co já vím. Můžeme o tom později hlasovat."</p>
<p>„Najednou jsi demokrat."</p>
<p>„Tys říkal, že ses změnil. Já taky."</p>
<p>„Máš k tomu nějaký zvláštní důvod?"</p>
<p>„K tomu se dostaneme později. Nejdřív..."</p>
<p>Zalétl pohledem ke dveřím a ty se s bouchnutím zavřely a uvrhly je do naprosté tmy.</p>
<p>„Nevadí ti to, doufám," řekl Sartori. „Při téhle konverzaci bychom si asi neměli vidět do tváře. Zrcadlo je už dost mizerná věc..."</p>
<p>„V Yzordderrexu ti to nevadilo."</p>
<p>„Tam jsem byl Něco. Tady se cítím... nehmotný. Ale mimochodem, vážně na mě udělalo dojem to, co jsi v Yzordderrexu vykonal. Jediné slovo a jednoduše se rozdrolil."</p>
<p>„To byla tvoje práce, ne moje."</p>
<p>„Ale ale, nebudeme si přece hrát na nechápavce. Oba víme, co poví historie. Na politiku se z vysoká, víš co. Řekne, že přišel Usmiřitel a hradby se sesypaly. A ty to vyvracet nebudeš. Přiživí to tvou legendu; udělá to z tebe Mesiáše. Tohle ve skutečnosti chceš, vid? Otázka je: pokud ty jsi Usmiřitel, <emphasis>co jsem já?"</emphasis></p>
<p>„Nemusíme být nepřátelé."</p>
<p>„Copak jsem v Yzordderrexu nenavrhoval přesně totéž? A nepokusil ses mě zabít?"</p>
<p>„Měl jsem k tomu důvody."</p>
<p>„Prozraď mi jeden."</p>
<p>„Pokazil jsi první Usmíření."</p>
<p>„Nebylo to první. Pokud je mi známo, kromě tohohle byly ještě další tři."</p>
<p>„Bylo to moje první. Moje Velké Dílo. A tys ho zkazil."</p>
<p>„Od koho ses o tom dozvěděl?"</p>
<p>„Od Lucia Cobbitta," odvětil Jemný.</p>
<p>Nato se rozhostilo ticho a během něho se Jemný nemohl zbavit utkvělé domněnky, že slyší, jak se tma hýbe, neznatelný šelest, jakoby hedvábí o hedvábí. Ale jeho hlava nebyla v těchto dnech právě nejtišší, a než si mohl v šelestu najít cestičku, Sartori opět nasel ztracenou rovnováhu.</p>
<p>„Takže Lucius je naživu," pronesl.</p>
<p>„Jen ve vzpomínkách. Ve Škálové ulici."</p>
<p>„Ten sráč Tíživý Pocit tě slušně zřídil, co? Však já mu to spočítám." Povzdechl si. „Víš, chybí mi Rosengarten. Byl velice věrný. A Racidio a Mattalaus. V Yzordderrexu jsem měl známé. Lidi, kterým jsem mohl věřit; lidi, kteří mě milovali. To dělá ta tvoje tvář, řekl bych; vzbuzuje oddanost. Toho sis musel všimnout. Dělá to ten tvůj božský původ, a nebo je to tím, jak se smějeme? Odmítám teorii, že jedno je příznakem druhého. Hrbáči můžou být světci a krasavci dokonalými zrůdami. Ty sis toho nevšiml?"</p>
<p>„Ale jasně."</p>
<p>„Vidíš, na čem všem se spolu shodneme? Sedíme tady ve tmě a povídáme si jako přátelé. Opravdu si myslím, že kdybychom už nikdy nevyšli na slunce, po čase bychom se i naučili mít se vzájemně rádi."</p>
<p>„Jenže to se nestane."</p>
<p>„Proč ne?"</p>
<p>„Protože mám práci a nedovolím, abys mě zdržoval."</p>
<p>„Naposledy jsi nadělal hroznou paseku, Maestro. Pamatuj na to. Jen si vzpomeň. Vzpomeň si, jak to vypadalo, jaké bylo vidět trhající se In</p>
<p>Ovo..."</p>
<p>Podle zvuku Sartoriho hlasu Jemný usuzoval, že jeho dvojník vstal. Ale zase - bylo těžké vědět to bezpečně, když tma byla tak neproniknutelná. Sám se postavil a židle za ním se převrhla.</p>
<p>„In Ovo je svinský místo," pravil v té chvíli Sartori. „A věř mi, nechtěl bych, aby se jím zaneřádilo tohle dominium. Ale obávám se, že to bude</p>
<p>nezbytné."</p>
<p>Ted' si byl Jemný nade vší pochybnost jistý, že se v pokoji děje něco dvojakého. Sartoriho hlas teď nevycházel z jediného zdroje, ale tajuplně se nesl pokojem, jako by se bratr vsakoval do tmy.</p>
<p>„Jestli opustíš místnost, bratře -jestli mě opustíš, v Pátém se strhne strašlivý běs."</p>
<p>„Tentokrát neudělám chybu."</p>
<p>„Kdo mluví o chybách?" řekl Sartori. „Já mluvím o tom, co podniknu pro správnost věci, jestli mě necháš na holičkách."</p>
<p>„Tak pojď se mnou."</p>
<p>„Na co? Abych ti dělal žáka? Poslouchal, co říkáš! Mám stejné právo na to, aby mi říkali Mesiáš, jako ty. Proč bych měl být ušlápnutým ministrantem? Udělej mi tu laskavost a pochop mě konečně, aspoň tohle udělej."</p>
<p>„V tom případě tě musím zabít."</p>
<p>„Můžeš to zkusit."</p>
<p>„Nebudu se dlouho rozmýšlet, když mě k tomu donutíš."</p>
<p>„Já taky ne. Já taky ne."</p>
<p>Dál se bavit nemá valný smysl, pomyslel si Jemný. Jestli má toho chlapa zabít, a teď to vypadalo, že není zbytí, chtěl si to odbýt rychle a čistě. Ale ke svému činu potřeboval světlo. Vyrazil ke dveřím a hodlal je otevřít, ale sotva udělal krok, cosi se mu otřelo o tvář. Zvedl ruku, aby to lapil, ale to něco bylo dávno pryč, vyletělo to nahoru ke stropu. Co bylo zas tohle za strážce? Když vcházel do místnosti, nezavětřil tu živou duši, tedy kromě Sartoriho. Tma byla nehybná. Buď se propůjčila iluzím a fungovala jako prodloužení dosahu Sartoriho vůle, anebo jeho druhé já využilo tmy jako pláště, pod nímž si cosi vyvolal. Ale co? Nevyslovil žádné zaříkání, ani náznak kouzelné formule. Jestli se mu podařilo vyvolat nějakého ochránce, muselo to být jako pápeří a slaboduché. Slyšel, jak to s pleskáním naráží do stropu jako osleply pták.</p>
<p>„Myslel jsem, že jsme sami," řekl.</p>
<p>„Náš poslední rozhovor potřebuje svědky, jak jinak by se svět dozvěděl, že jsem ti dal šanci ho zachránit?"</p>
<p>„Pro změnu životopisci, aha."</p>
<p>„Ne tak úplně..."</p>
<p>„A co tedy?" řekl Jemný a jeho předpažená ruka narazila na zeď a svezla se po ní na dveře. „Proč mi je neukážeš?" zeptal se a vzal dlaní za kliku. „Nebo se tolik stydíš?"</p>
<p>S těmi slovy zatáhl ne za jedno, ale za obě křídla dveří. Úkaz, který se mu naskytl, byl spíš překvapivý než strašný. Chabé světlo v chodbě bylo chvatně vtaženo do pokoje, jako by to bylo mléko vysávané ze stru-ku dne, a tím se krmilo to něco, co čekalo uvnitř. Světlo proletělo kolem něho, okamžitě se rozdělilo a rozutíkalo se do nejrůznějších koutů po pokoji, ke stropu a těsně při zemi. Vzápětí se Jemnému vytrhly kliky z rukou a dveře se zabouchly.</p>
<p>Obrátil se čelem do místnosti, a jen co to udělal, uslyšel, jak se převrátil stůl. Trocha světla se nechala přilákat tím, co leželo vespod. Ležel tam Godolphin, vykuchaný, všude okolo se rozlézala jeho střeva, na ocích měl ledviny, na slabinách srdce. A kolem těla hopkali jacísi tvorové, které toto uspořádání vyvolalo a kteří si nesli zlomky světla nakradeného ve dveřích. Ani z jednoho nebylo Jemného oko dvakrát moudré. Chyběly jim údy, které by se za něco takového daly považovat; rysy neměli žádné; dokonce ve většině případů neviděl ani hlavy, na nichž by ony rysy mohl najít. Byly to nesmyslné cáry, někteří byli svázáni dohromady takovým způsobem, že vypadali jako ucpávka v potrubí, a zaměstnávali se čímsi slabomyslným, jiní budili dojem nabobtnalého ovoce, jež pukalo a pukalo, až se nakonec ukázalo, že je bez pecek.</p>
<p>Jemný se podíval na Sartoriho. Ten si pro sebe neschraňoval ani minimum světla, ale u hlavy mu visela smyčka z červů a ta vrhala dolů zlověstné světlo.</p>
<p>„Cos to udělal?" zeptal se ho Jemný.</p>
<p>„Existuje magie, k níž by se Usmiřitel nikdy nesnížil. Tohle je ukázka. Ty mršky jsou Oviati. Peripeteria. Jednoduše nelze povolat robustnější mrchy s pomocí mrtvoly, která je studená. Ale tyhle breberky aspoň vědí, co je to poddajnost, nakonec je to to jediné, co jsme ty i já skutečně vyžadovali od svých pomahačů, nebo se mýlím? Nebo od našich drahých, když už jsme u toho."</p>
<p>„Dobrá, ukázal jsi mi je," řekl Jemný. „Můžeš je zas poslat domů." „Ale kdepak, bratře. Chci, abys viděl, co dokážou. Jsou to nejmenší z nejmenších, ale i oni mají své děsivé fígle."</p>
<p>Sartori se podíval nahoru. Smyčka podlosti nad ním se pohnula ze svého místečka a pohybovala se směrem k Jemnému, pak k podlaze. Jejím terčem nebyl ten živý, ale mrtvý. Bleskurychle se přehodila Go-dolphinovi kolem krku a mezitím se ve vzduchu sešikovala aliance jejích stoupenců, formujících se do peristaltického oblaku. Smyčka se zatáhla jako oprátka a zvedala se, nadlehčujíc zároveň Godophina. Ledviny mu spadly z očí; byly vyloupnuté. Srdce sjelo ze slabin; kde bývalo jeho mužství, zela rána. Nato z mrtvoly vyhřezly zbylé vnitřnosti, konzervované v břiše studenou krví. Peripeteria ve vzduchu vytvořila šibenici pro stoupající oprátku, a jakmile ta dospěla do jejich středu, znovu se začala vznášet nahoru, takže chodidla mrtvého muže se dočista přestala dotýkat podlahy,</p>
<p>„Tohle je zvrácenost, Sartori," namítl Jemný. „Přestaň s tím." „Není to pěkné, že? Ale pomysli na to, bratře, <emphasis>pomysli </emphasis>na to, co asi dokáže taková jejich armáda. Ani tuhle nicotnou hrůzu bys nevyléčil, nemluvě o něčem tisíckrát horším."</p>
<p>Odmlčel se a potom s upřímnou zvědavotí v hlase řekl: „Nebo bys to dokázal? Mohl bys chudáka Oscara vzkřísit? Z mrtvých, myslím. Dokázal bys to?"</p>
<p>Odlepil se z místa na protějším konci pokoje a zamířil k Jemnému, jeho výraz osvětlený šibenicí byl výrazem nadšení při vidině dané možnosti.</p>
<p>„Kdybys dokázal tohle," řekl, „přísahám, že bych se stal tvým poslušným žákem. Slovo na to."</p>
<p>Minul nyní oběšence a byl od Jemného vzdálen metr nebo dva.</p>
<p>„Přísahám," zopakoval.</p>
<p>„Sundej ho dolů."</p>
<p>„Proč?"</p>
<p>„Protože je to zbytečné a smutné."</p>
<p>„Možná jsem takový," řekl Sartori. „Možná jsem takový od samého počátku a jedinkrát mě to netrklo."</p>
<p>Tohle je novinka, blesklo hlavou Jemnému. Před pěti minutami se tento muž, jakožto uchazeč o místo Mesiáše, dožadoval náležitého ocenění; teď se oddává sebezříkání.</p>
<p>„Míval jsem tolik snů, bratře. Ach, ta města, která jsem si představoval! Říše! Ale v životě se mi prostě nepodařilo zbavit se té své otravné pochybovačnosti, víš. Toho červa v temeni hlavy, který si pořád mele svoje: nic z toho nevzejde, nic z toho nevzejde. A ty víš, že ten červ má pravdu. Všechno, oč jsem se v minulosti pokoušel, bylo od začátku odepsané - kvůli tomu, čím jsme jeden druhému."</p>
<p>Zdrcený - tak popsal Clem výraz na obličeji Sartoriho, když vyběhl ze sklepení. A svým způsobem snad i byl. Ale co se to kde naučil, že tak hluboko klesl? Musí to z něho vyhnat, teď nebo nikdy.</p>
<p>„Viděl jsem tvou říši," řekl na to Jemný. „Nerozpadla se proto, že byla odsouzena k záhubě. Vystavěl si ji na svinstvu. Proto se zadávila."</p>
<p>„Ale copak nevidíš, že <emphasis>to </emphasis>je právě ten rozsudek? Já jsem byl architektem, ale současně jsem byl i soudcem, který rozsoudil, že je to celé k ničemu. Od samého počátku jsem stál sám proti sobě a nikdy mi to nedošlo."</p>
<p>„A teď sis to uvědomil?"</p>
<p>„Je to nad slunce jasnější."</p>
<p>„Jak to? Ty se v tom svinstvu vidíš? Je to tím?"</p>
<p>„Ne, bratře," řekl Sartori. „To je proto, že se teď na tebe dívám..."</p>
<p>„Na mě?"</p>
<p>Sartori na něho nehybně hleděl a oči se mu začaly zalévat slzami.</p>
<p>„Myslela si, že já jsem ty..." zašeptal.</p>
<p>„Judith?"</p>
<p><emphasis>„Celestine. </emphasis>Nevěděla, že jsme dva. Jak by to mohla vědět? Když mě</p>
<p>uviděla, měla radost. Tedy ze začátku."</p>
<p>Jeho výpověď ztěžkla bolestí, kterou by Jemný nečekal, a nešlo o přetvářku. Sartori trpěl jako prokletý člověk.</p>
<p>,,Pak mě ucítila," pokračoval. „Řekla, že smrdím zlem, a znechutilo ji to." „Proč si z toho děláš hlavu?" řekl Jemný. „Beztak jsi ji chtěl zabít." „Ne," ohradil se. „To vůbec ne. Ani bych na ni nesáhl, kdyby na mě nezaútočila."</p>
<p>„Najednou jsi nějak naměkko."</p>
<p>„Mám proč."</p>
<p>„Nechápu."</p>
<p>„Neřekl jsi snad, že jsme bratři?"</p>
<p>„To ano."</p>
<p>„Potom je to taky moje matka. Nemám snad stejné právo na její lásku?"</p>
<p>„Matka?"</p>
<p>„Ano. Matka. Je to tvá matka, Jemný. To ona byla znásilněna Nespatřeným - a ty jsi toho důsledkem."</p>
<p>Jemný tím byl příliš otřesen, než aby se zmohl na odpověď. V hlavě si shromažďoval hádanky z nejrůznějších koutků - všechny rozlousklo Sartoriho odhalení - a vyřešení ho naplnilo po okraj.</p>
<p>Sartori si otřel hřbetem dlaně tvář.</p>
<p>„Byl jsem zrozen k tomu, abych byl <emphasis>ďábel, </emphasis>bratře," řekl. „Peklo proti tvému Nebi. Rozumíš? Každý plán, který jsem dosud vymyslel, každý cíl, který jsem si vytyčil, byla fraška, protože polovina mne, která je po tobě, touží po lásce, slávě a velkých činech — a druhá moje polovina, která je ve skutečnosti náš Otec, ví dobře, že to je všechno na nic, a všechno tudíž kazí. Jsem zároveň ničitel sebe sama, bratře. Jediné, co umím, je žít až do skonání světa ruku v ruce se zkázou."</p>
<p>V hale v přízemí se Celestininým zachráncům po velikém smlouvání podařilo ženu umluvit, aby s nimi vyšla ven na světlo. Byla sice zesláblá, ale když Clem vkročil do kobky, odmítala jeho utěšování drahnou chvíli a říkala mu, že nestojí ani o jednoho z nich. To raději podzemí, řekla, a tam zemře. Zkušenosti z ulice mu však napověděly, jak zacházet s podobnou paličatostí. Nepřel se s ní, ale ani ji nenechal být. Čekal u díry na příhodný okamžik a mezitím jí přitakal, že má patrně pravdu, že tím nic nezíská, když uvidí slunce. Po určité době se s ním začala handrkovat, že tohle naprosto není její mínění a že kdyby měl v sobě alespoň špetku slušnosti, ulevil by jí trochu v jejím soužení. Chce snad, aby tu chcípla jako zvíře, uvězněná ve tmě? Připustil, že to je jeho chyba -a jestli se tedy chce dostat ven na svět, udělá, co bude moci.</p>
<p>Sotva jeho taktika zabrala, poslal Pondělího, aby zajel s Judiným autem před vchod do Věže, a potom pomohl Celestine vyjít nahoru. U vchodu do kobky nastal choulostivý okamžik, jelikož žena uviděla Jude a skoro odvolala své přání odejít. Řekla, že se nebude spolčovat s tou poskvrněnou ženou. Jude mlčela a Clem, zosobněná ohleduplnost, ji poslal nahoru do auta pro přikrývky a za tu dobu dopravil Celestine až ke schodišti. Šlo to pomalu a ona ho několikrát požádala, aby zastavili, přičemž ho ustavičně bolestivě svírala a vysvětlovala mu, že se ne-třese proto, že by se bála, ale proto, že její tělo není zvyklé na podobnou svobodu, a pokud by někdo, a hlavně pak ta poskvrněná žena, měl její chvění jakkoli komentovat, má je usadit.</p>
<p>Takto se Roxboroughova zajatkyně (tiskla se co chvíli ke Clemovi, ale hned nato si zas vymínila, aby se o ni neopíral, čas od času zpomalovala, ale hned zas zrychlila s nadpřirozenou silou ve svalech) vymanila ze svého vězení a vycházela vstříc světlu.</p>
<p>Ale všechna překvapení Věže, jak nahoře tak dole, ještě nebyla vyčerpána. Když ji Clem vedl přes vstupní halu, zarazil se a nemohl odtrhnout oči od dveří naproti, nebo vlastně od slunečního světla, které jimi proudilo dovnitř. Bylo zahuštěné miliony drobounkých částeček: pylem a semeny stromů a rostlin venku; prachem ze silnice pod kopcem; všechny živě poletovaly.</p>
<p>„Máme návštěvu," řekl.</p>
<p>„Tady?" podivila se Jude.</p>
<p>„Tam nahoře."</p>
<p>Podívala se na světlo. I když neviděla nic, co by se podobalo lidské postavě, částečky se každopádně nepohybovaly nahodile. Ve světle panoval určitý řád a Clem, jak se zdálo, uhádl jeho jméno.</p>
<p>„Taylor," řekl hlasem plným citů. „Je tady Taylor."</p>
<p>Podíval se na Pondělího, který bez pobízení vešel dovnitř a ujal se části Celestininy váhy. Žena už delší dobu zápolila s bezvědomím, ale nyní zvedla hlavu a dávala jako všichni ostatní pozor, zatímco se Clem od nich odpojil a šel ke dveřím zalitým světlem.</p>
<p>„Jsi to přece ty?" řekl něžně.</p>
<p>Místo odpovědi hemžení ve světle zesílilo.</p>
<p>„Myslel jsem si to," dodal Clem a zůstal stát dva metry od okraje kužele.</p>
<p>„Co chce?" ozvala se Jude. „Poznáš to?"</p>
<p>Clem se k ní otočil a jeho výraz byl stejně užaslý jako bázlivý.</p>
<p>„Chce, abych ho pustil dovnitř," byla jeho odpověď. „Chce být tady." Poklepal si na hruď. „Ve mně."</p>
<p>Jude se usmála. Dnešek mnoho dobrých zpráv nepřinesl, ale tady se naskytla jedna: možnost splynutí, v jaké by nikdy předtím neuvěřila. Přece však Clem váhal a udržoval si od světla odstup.</p>
<p>„Nevím, jestli to svedu," povzdechl si.</p>
<p>„On ti neublíží," odvětila Jude.</p>
<p>„To vím," řekl Clem a ohlédl se ke světlu. Pozlacený prach byl čilejší než dosud. „Nejde o bolest..."</p>
<p>,A o co tedy?"</p>
<p>Potřásl hlavou.</p>
<p>„Já jsem to zažil," ozval se Pondělí. „Prostě zavři oči a mysli na</p>
<p>Anglii."</p>
<p>Tohle Clema rozesmálo, i když přitom nespustil oči ze světla, ale definitivně ho postrčilo to, co řekla Jude.</p>
<p>„Miloval jsi ho."</p>
<p>Smích Clemovi zaskočil v krku a do naprostého ticha zamumlal:</p>
<p>„Pořád ho miluju."</p>
<p>„No tak buď s ním."</p>
<p>Naposledy se na ni podíval a usmál se. Potom vkročil do světla.</p>
<p>Z Judina pohledu nebylo na tom, co se dělo pak, nic pozoruhodného. Jednoduše viděla dveře a jimi procházel do světla muž. Ale nyní v tom byl zakódovaný význam, který dřív nechápala, a jak se tak dívala, na mysl jí přišlo Oscarovo varování vyřčené v den, kdy se chystali odjet do Yzordderrexu. Po návratu bude jako vyměněná, tvrdil, a uvidí svět, který opustila, čistšíma očima. Teď se o tom přesvědčila. Možná, že světlo bylo odjakživa posvátné a Že dveřní rámy jsou symbolem významnějšího přechodu než jen z pokoje do pokoje. Ale do této chvíle to netušila.</p>
<p>Clem postál v paprscích snad půl minuty, s dlaněmi před sebou a obrácenými vzhůru. Potom se otočil k ní a ona jasně viděla, že s ním přichází také Taylor. Kdyby ji někdo vyzval, aby určila body, kde všude ho vidí, nesvedla by to. V Clemově fyziognomii nedošlo ke změně; nezjistila nic neobvyklého, pokud ovšem nepřehlédla znaky tak nepatrné - úhel sklonu hlavy, semknutost úst -, že je nedokázala postihnout. Ale Taylor v něm byl, o tom nebylo sporu. A rovněž se v něm zrodila ráznost, jaká v Clemovi ještě před chvílí nebyla,</p>
<p>„Vyveďte Celestine ven," řekl Jude a Pondělímu. „Nahoře se něco semlelo."</p>
<p>Odlepil se od prahu a vyrazil ke schodům.</p>
<p>„Budeš potřebovat pomoct?" zeptala se Jude.</p>
<p>„Ne. Zůstaňte u ní. Ona vás potřebuje."</p>
<p>Na tohle Celestine zamumlala vůbec první slova od chvíle, kdy vylezla z kobky.</p>
<p>„Bez ní se obejdu," řekla.</p>
<p>Clem se otočil, došel zpátky až těsně k ženě a div že se jí nezabodl nosem do jejího.</p>
<p>„Poslyš, je strašně těžké si tě oblíbit, dámo," houkl na ni.</p>
<p>Jude se hlasitě rozesmála, když zcela neomylně uslyšela Tayův hněvivý tón. Skoro zapomněla na to, jak přesně do sebe jeho a Clemova nátura zapadaly, než Taylora o jeho pichlavost a nevymáchanou hubu připravila nemoc. „Jsme tady kvůli tobě, na to nezapomínej," pokračoval Tay. „A ty by sis doteďka vytrhávala chlupy z pupíku, kdyby nás sem Jude nedovedla."</p>
<p>Celestine přimhouřila oči. „Odveďte mě zpátky," řekla.</p>
<p>„Jenom kvůli ní..." začal Tay a Jude zatajila dech. To snad ne! „...ti dám velikánskou pusu a velice zdvořile tě požádám, aby sis přestala hrát na babu princmetálovou." Lípnul jí pusu na nos. „A teď fofrem," postrčil Pondělího, a dřív než se Celestine zmohla na odpověď, rozběhl se ke schodům a zmizel z dohledu.</p>
<p>Bolestné výjevy Sartoriho vyčerpaly natolik, že se od Jemného odvrátil a kráčel zvolna k židli, na níž seděl na začátku jejich rozhovoru. Loudal se a rozdával cestou kopance těm úslužným cárům, které na něm byly závislé, a zastavil se teprve u Godolphinova vykuchaného těla. Jemným šťouchnutím ho rozhoupal a trup ho střídavě zakrýval a odkrýval, zatímco on mířil ke svému malému trůnu. Kolem něj se shromáždila do kruhu patolízalská horda peripeterií, ale Jemný nečekal, až je proti němu pošle. Sartori nebyl pro své zoufalství, které dal najevo, o nic méně nebezpečný; jedině snad že se díky němu oprostil od zbylé naděje na smír mezi nimi. Jemného osvobodil jakbysmet. Tohle musí skončit Sartoriho odpravením, jinak ďábel, jehož si pro sebe určil, podkope jeho Velké Dílo podruhé. Jemný se nadechl. Jakmile se k němu bratr otočí, vyšle na něj pneuma a skoncuje s ním.</p>
<p>„Proč si vlastně myslíš, že mě můžeš zabít, bratře?" ozval se Sartori, ale neotočil se. „Bůh je v Prvním dominiu a Matka polomrtvá dole. Jsi sám. Jediné, co máš, je tvůj dech."</p>
<p>Godolphinovo tělo se mezi nimi neustále kývalo, ale dvojník zůstával otočený zády.</p>
<p>„A když mě rozložíš, co tím způsobíš sám sobě? Přemýšlel jsi o tom? Zab mě a možná zabiješ i sebe."</p>
<p>Jemný věděl, že je Sartori schopen zasévat pochyby třebas celou noc. To byla protiváha jeho vlastního ztraceného svůdcovského umění: tohle trousení různých možností do úrodné půdy. Nedopustí, aby ho zdržovaly. S pneumatem nachystaným v krku se rozeběhl proti tomu muži, ale na zlomek vteřiny ho zbrzdilo zhoupnutí Godolphinovy mrtvoty; pak stanul na druhé straně od ní. Sartori stále odmítal ukázat obličej a Jemný neměl na vybranou, musel promrhat trochu smrtícího dechu mluvením.</p>
<p>„Podívej se na mě, bratře," řekl.</p>
<p>Na Sartoriho těle vyčetl úmysl uposlechnout. Neunikl mu pohyb, začínající současně v patách, trupu a hlavě. Ale ještě než se jeho tvář ocitla v zorném poli, Jemný za sebou zaslechl šramot, ohlédl se přes rameno a spatřil třetího herce - mrtvého Godolphina -, jak padá ze Šibenice. Zahlédl ještě v těle Oviaty, vzápětí bylo přímo na něm. Zdálo se mu snadné uhnout se na stranu, jenže potvůrky zatím nelenily, zdaleka se předtím nezaměstnávaly jen uhnízďováním se v mrtvole. Vskutku se v Godolphinových hnijících svalech činily a zrežírovaly vzkříšení, o které předtím Sartori prosil Jemného. Paže mrtvoly po něm chňaply a celý kolos, těžší navíc o váhu parazitů, ho srazil na kolena. Dech z něho vyšel jako neškodné zavanuti, a než se zas stačil nadechnout, jeho ruka uvízla v zajetí a byla mu zkroucena za záda, div že se nezlomila.</p>
<p>„Nikdy se nestav zády k mrtvému," pokáral ho Sartori, který konečně ukázal tvář.</p>
<p>V hlase mu nezněl triumf, třebaže nepřítele zneškodnil jediným hbitým manévrem. Pootočil posmutnělé oči k houfu peripeterií, která vytvořila Godophinovu šibenici, a palcem levé ruky opsal kroužek. Stvoření pochopila nápovědu bleskově a tentýž pohyb se započal i v jejich mračnu.</p>
<p>„Jsem pověrčivější než ty, bratře," prohlásil Sartori, přičemž sáhl za sebe a převrhl židli. Nezůstala ležet tam, kam spadla, ale kutálela se dál po místnosti, jako by pohyb nad jejich hlavami měl nějakou spojitost s tím, co se dělo na podlaze. „Ani se tě nedotknu," pokračoval. „Pro případ, že <emphasis>existují </emphasis>následky pro toho, kdo vztáhne ruce na život svého druhého já." Zvedl dlaně vzhůru. „Podívej se, jsem nevinný," řekl a ustupoval dozadu k zataženým oknům. „Zemřeš, protože se svět rozpadá."</p>
<p>Během Sartoriho řeči se pohyb kolem Jemného stupňoval, přesně podle toho, jak si peripeteria vykládala návody svého vyvolavatele. Samostatně to byly nevýznamné bytůstky, ale jejich masa nabyla značné síly. Jejich kroužení se zrychlovalo a postupně tak vznikal proud, který byl po chvíli dost silný, aby zvedl židli, kterou Sartori překotil, do vzduchu. Ze stěn se vyrvala instalace, sebrala s sebou hrudky omítky; utrhly se kliky od dveří a zbylé židle se poddaly víru, připojujíce se k tarantele, v jejímž kole se jedna po druhé rozštípaly na třísky, jak o sebe narážely. Dokonce i stůl se přes všechnu svou mohutnost začal posunovat. Když Jemný zahlédl pouhý počátek této bouře, začal zápasit, aby se uvolnil z Godolphinova studeného objetí. Snad by se mu to i podařilo, kdyby měl víc času, ale kruh a náklad odštěpků se kolem něj nemilosrdně rychle stahoval. Poněvadž nebyl schopen se bránit, poslední, na co se zmohl, bylo sklonit hlavu před krupobitím dřeva, omítky a skla. Přesto mu náraz vyrazil dech. Jen jednou zvedl zrak a podíval se skrz bouři na Sartoriho. Bratr se opíral zády o zeď, hlavu měl zvrácenou dozadu a pozoroval popravu. Jestli se vůbec nějak tvářil, pak jako muž, který je dotčený tím, co vidí, beránek nucený bezmocně přihlížet, jak jeho druh podléhá drtivému stisku.</p>
<p>Vypadalo to, že neslyší hlas přicházející z chodby venku, ale zato Jemný ho slyšel. Patřil Clemovi, který volal Maestrovo jméno a bušil na dveře. Jemnému se nedostávalo sil k odpovědi. Tělo mu viselo zplihle v Godolphinových rukou a kanonáda byla mezitím čím dál nelítostnější, trosky mu bušily do lebky a žeber a stehen. Clem, Bůh mu to zaplať, slyšet odpověď nepotřeboval. Rozeběhl se několikrát po sobě proti dveřím, zámek znenadání pukl a dveře se naráz rozletěly.</p>
<p>Venku bylo pochopitelně mnohem větší množství světla než uvnitř, stejně jako poprvé bylo chvatem vtaženo do potemnělé místnosti a pro-svištělo kolem překvapeného Clema. Peripeteria byla, jakmile na ně dopadlo světlo, bezradná a v jejich vířících řadách zavládl zmatek. Jemný cítil, jak se sevření kolem něho uvolňuje, a to ve chvíli, kdy Oviaté, kteří oživili Godolphinovu mrtvolu, zanechali svého pachtění a připojili se k popletenému chumlu. Sotva se energie v místnosti rozdělily, rotující trosky začaly ztrácet hybnou sílu, ale to vše teprve poté, co kus rozštípnutého stolu zasáhl jedno z otevřených křídel dveří a vyrval je z pantů. Clem blížící se náraz očekával a couvl ještě včas, aby nebyl také zasažen, a jeho poplašný výkřik vyburcoval Sartoriho.</p>
<p>Jemný se ohlédl po bratrovi. Ten zahodil masku nevinnosti a blýskavýma očima si zkoumavě prohlížel cizince na chodbě. Rozhodně nehodlal opustit své místo u zdi. Právě padal déšť trosek a ve vteřině zaneřádil pokoj od jedné stěny ke druhé změtí nejrůznějšího smetí. Viditelně nijak netoužil do tohoto nepořádku šlapat. Místo toho si sáhl do oka pro uredo a chtěl jím pohotově odklidit Clema dřív, než bude moci znovu zasáhnout.</p>
<p>Godolphinovo těžké tělo stahovalo Jemného k zemi, ale on se vypjal, snažil se zpod něho vyvléknout a varoval zároveň výkřikem Clema, který se v té době už opět odvážil k prahu. Clem výkřik slyšel a viděl sám, jak si Sartori sahá do oka. Přestože vůbec netušil, co jeho gesto znamená, bleskurychle se chránil tím, že zapadl za neporušené křídlo dveří, sotva se k němu smrtící rána rozletěla. Ve stejném okamžiku se Jemný vyšvihl na nohy, poněvadž se mu podařilo setřást ze sebe Godolphinovo tělo. Mrkl rychle na Clema, aby se ujistil, že přežil, a když viděl, že ano, vrhl se na Sartoriho. V těle měl teď dechu dostatek a snadno by zvládl vyslat na nepřítele pneuma. Ale ruce si říkaly o víc, dech byl málo. Chtěly maso; chtěly kosti.</p>
<p>Neohlížeje se ani na drť pod nohama, ani na tu, která bez přestání padala ze vzduchu, rozeběhl se proti bratrovi, který však jeho útok vycítil a otočil se k němu. Jemný si stačil všimnout, jak se obličej před ním pochmurně usmál na přivítanou, a nato už skočil po nepříteli. Jeho váha je oba odhodila na závěsy. Okno za Sartoriho zády se roztříštilo, tyč nad nimi se zlomila a s ní sletěly i závěsy.</p>
<p>Tentokrát bylo světlo, které zalilo pokoj, prudké a dopadlo přímo na Jemného tvář. Na chvilku oslepl, ale tělo dobře znalo svůj úkol. Dostrkal bratra k parapetu a vyzvedl ho na něj. Sartori se natahoval po rámu a chytil se spadlého závěsu, ale jeho záhyby mu nebyly nic platné. Plátno se roztrhlo, jakmile se jen mírně převážil přes parapet nadnášený bratrovýma rukama. I pak bojoval, aby zabránil pádu, ale Jemný neměl slitování. Sartori nějakou dobu máchal rukama a chňapal do vzduchu. Pak se Jemnému vyškubl a jeho výkřik padal spolu s ním dolů a dolů a dolů.</p>
<p>Jemný samotný pád neviděl a byl tomu rád. Teprve když křik utichl, odstoupil od okna a zakryl si obličej. Kužel světla za jeho víčky žhnul modře, zeleně a červeně. Když konečně oči otevřel, hleděl na hotovou spoušť. Jedinou neporušenou věcí v pokoji byl Clem, a dokonce i ten byl poněkud přešlý. Zvedl se z podlahy a pozornost věnoval Oviatům, kteří před chvílí tak vehementně zápolili o kousek světla a nyní se kvůli jeho přebytku scvrkávali. Jejich kůže změnila barvu v olivově hnědou a z hop-kání a poletování bylo ubohé plazení, kterým se stahovali od okna.</p>
<p>„Viděl jsem už hezčí sračky," poznamenal Clem.</p>
<p>Nato vkročil do pokoje a roztáhl všechny zbylé závěsy. Rozvířený prach se zhmotnil sluncem dopadajícím do místnosti, světlo neponechalo jediný stín, do něhož by mohla peripeteria zalézt.</p>
<p>„Taylor je tady," poznamenal, když skončil.</p>
<p>„Ve slunci?"</p>
<p>„Je na tom líp," odpověděl Clem. „V mojí hlavě. Myslíme si, že potřebuješ anděly strážný, Maestro."</p>
<p>„Já si to myslím taky," řekl Jemný. „Díky. Oběma."</p>
<p>Otočil se opět k oknu a podíval se dolů do zpustlé zahrady, kam Sartori dopadl. Nečekal, že uvidí tělo, a ani ho neuviděl. Sartori jistě neprožil celé ty dlouhé roky v roli Autarchy, aniž by objevil stovky formulí, které mu mohly zachránit kůži.</p>
<p>Cestou do přízemí potkali na schodech Pondělího, který zaslechl rozbíjení okna.</p>
<p>„Lekl jsem se, že je po vás, šéfe," řekl.</p>
<p>„Málem," přišla odpověď.</p>
<p>„Co uděláme s Godolphinem?" zeptal se Clem, když se trojka pustila dolů společně.</p>
<p>„Nemusíme dělat nic," řekl Jemný. „Je tam otevřené okno..."</p>
<p>„Pochybuju, že by mel v úmyslu někam letět."</p>
<p>„To ne, ale dostanou se k němu ptáci," prohlásil obratem Jemný. „Lepší je nakrmit ptáky než červy."</p>
<p>„Řekl bych, že v tom je krápět morbidity," poznamenal Clem.</p>
<p>„A jak se daří Celestine?" zeptal se Jemný chlapce.</p>
<p>„Je v autě, zabalená, a moc toho nenamluví. Slunce se jí zrovna dvakrát nezamlouvá."</p>
<p>„Po dvou stech let ve tmě mě to nepřekvapuje. Však si udělá pohodlí, jen co budeme ve Škálové ulici. Je to velká žena, pánové. A taky je to moje matka."</p>
<p>„Aha, tak odtud ta tvoje tvrdohlavost," podotkl Tay.</p>
<p>„Jak moc bezpečno je v tom domě, do kterýho jedeme?" zeptal se Pondělí.</p>
<p>„Pokud tím máš na mysli, jestli zabráníme Sartorimu, aby do něho vnikl, tak mám pocit, že to nepůjde."</p>
<p>Došli do haly nádherně zalité sluncem.</p>
<p>„A co myslíš, že ten hajzlík podnikne?" nadhodil Clem.</p>
<p>„Sem se nevrátí, to vím stoprocentně," odpověděl Jemný. „Řekl bych, že se nějaký čas bude toulat po městě. Ale dřív nebo později ho to zavane tam, kam patří."</p>
<p>„A kam?"</p>
<p>Jemný rozevřel náruč. „Sem," odpověděl.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA </strong><strong>ŠESTNÁCTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>V Londýně jistě za onoho třpytivého odpoledne nestrašilo v žádné jiné ulici víc než právě ve Škálové. Z městských oblastí, jež prosluly svými přízraky, ani ze zbylých anonymních míst <emphasis>- </emphasis>známých jen médiím a dětem -, kde se scházela zjevení, se žádné nemohlo pochlubit větším počtem duší dychtících si probrat události v dějištích jejich skonu, než kolik se jich nacházelo ve stojatých vodách v Clerkenwellu. Ačkoli jen málo lidských očí, vlastně i ty vůči zázrakům pozornější (a auto, které zabočilo do Škálové ulice krátce po čtvrté, vezlo takových očí několik), bylo schopno vidět přízraky jako hmotné bytosti, jejichž přítomnost je vcelku nápadná, vyznačená studenými, strnulými místy v blyštivém oparu stoupajícím z vozovky, a rozdrbanými psy, kteří se slezli v tak velkých smečkách na rozích, přitahováni vysokým hvizdem, jaký ze zvyku někteří <emphasis>z </emphasis>mrtvých vydávali. Skálová ulice se škvařila v žáru dočista svérázném, jehož výheň byla umocněná duchy.</p>
<p>Jemný je všechny upozornil, že je v domě rozhodně nečeká žádné pohodlí. Je bez vybavení, nemá vodu, ani elektřinu. Ale bude tam minulost, řekl, a ta bude na všechny po čase stráveném v nepřátelské Věži působit jako balzám.</p>
<p>„Na tenhle dům si vzpomínám," prohlásila Jude, když vylezla z auta.</p>
<p>„Měli bychom být oba opatrní," varoval Jemný a vystoupil na schůdky. „Sartori nechal vevnitř jednoho ze svých Oviatů a ten ze mě málem udělal cvoka. Toho bych nejdřív odklidil, než půjdeme dovnitř."</p>
<p>„Jdu s tebou," řekla a pověsila se na něj.</p>
<p>„To asi není rozumné," odvětil. „Nech mě, ať se s Tíživým Pocitem nejdřív vypořádám."</p>
<p>„To je ta Sartoriho potvora?"</p>
<p>„Jo-"</p>
<p>„Tak to ho chci vidět. Neboj se, mně nic neudělá. Tady mám v sobě kousek z Maestra, na to nezapomínej." Položila si ruce na břicho. „Mně nic nehrozí."</p>
<p>Jemný nenamítal nic, ale stoupl si stranou, aby mohl Pondělí vypáčit dveře, což provedl se zručností ostříleného zloděje. Když pak opět chlapec couvl ze schodů, Jude rázně překročila práh a ani trochu se nezalekla zatuchlého, chladného vzduchu.</p>
<p>„Počkej," zavolal Jemný a vyrazil za ní do chodby.</p>
<p>„Jak ten tvor vypadá?" chtěla vědět.</p>
<p>„Jako opice. Nebo jako děcko. Nevím. Ale děsně žvaní, to vím tedy určitě."</p>
<p>„Tíživý Pocit..."</p>
<p>„Přesně tak."</p>
<p>„Trefné pojmenování... pro takové místo."</p>
<p>Došla až k úpatí schodiště a nehnutě se dívala nahoru k Meditačnímu pokoji.</p>
<p>„Buď opatrná..." ozval se za ní Jemný.</p>
<p>„Já jsem tě slyšela."</p>
<p>„Jenže pochybuju, že máš vůbec ponětí, jak silný..."</p>
<p>„Tam nahoře jsem se narodila, že ano?" řekla tónem mrazivým jako místní vzduch. Neodpověděl; aspoň ne dokud se prudce neotočila a nezeptala se ho ještě jednou: „Nemám pravdu?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>Přikývla a vrátila se ke zkoumání schodiště.</p>
<p>„Tvrdil jsi, že tady čeká minulost," nadhodila.</p>
<p>„To je pravda."</p>
<p>„Moje minulost taky?"</p>
<p>„To nevím. Pravděpodobně ano."</p>
<p>„Nic necítím. Je to tady jako na hřbitově. Pár neurčitých vzpomínek a to je všechno."</p>
<p>„To všechno teprve přijde."</p>
<p>„Jsi si nějak moc jistý."</p>
<p>„Musíme se očistit, Jude."</p>
<p>„Co tím myslíš?"</p>
<p>„Musíme se... smířit... se vším, čím jsme kdy byli, než budeme moct pokračovat."</p>
<p>„Co když se nechci usmiřovat? Co když se chci úplně znovu vymyslet - a to hned teď?"</p>
<p>„To nemůžeš," řekl prostě. „Musíme se očistit, pak teprve můžeme jít domů."</p>
<p>„Jestli je tamto domov," pohodila hlavou k Meditačnímu pokoji, „můžeš si ho nechat."</p>
<p>„Nemyslím kolébku."</p>
<p>„A co jako?"</p>
<p>„Místo ještě před kolébkou. Nebe."</p>
<p>„Kašlu na nebe. Ještě nemám jasno se Zemí."</p>
<p>„To není třeba."</p>
<p>„To nech na mně... laskavě. Zatím jsem nepřežila ani jeden jediný život, o kterém bych mohla říct, že patří výhradně mně, a ty už mě cpeš do svého velikého plánu. Proste a jednoduše: děkuju, nechci. Chci mít vlastní osud."</p>
<p>„Můžeš. Jako součást..."</p>
<p>„Součást ničeho. Chci být sama sebou. Zákon sám o sobě."</p>
<p>„Teď nemluvíš ty. Z tebe mluví Sartori."</p>
<p>„A i když, tak co?"</p>
<p>„Víš přece, co udělal," odvětil Jemný. „Zažila jsi přece ta zvěrstva. Copak se teď od něho učíš?"</p>
<p>„Když bych se přitom měla učit od tebe, to chceš říct? Odkdy jsi tak děsně dokonalý?" Nezareagoval - a ona jeho mlčení vzala jako další projev jeho nové namyšlenosti. „Přece se nesnížíš k házení špíny, co?"</p>
<p>„O tom si promluvíme později," řekl.</p>
<p>„Promluvíme?" vysmívala se. „Copak, Maestro, dáte nám lekci z etiky? Moc ráda bych věděla, proč jsi asi tak děsně vzácnej."</p>
<p>„Jsem syn Celestine," poznamenal tiše.</p>
<p>Zírala na něho napjatě. „Cože jsi?"</p>
<p>„Jsem syn Celestine. Unesli ji z Pátého..."</p>
<p>„Já vím, kam ji unesli. To má na svědomí Dowd. Myslela jsem si, že mi řekl všechno."</p>
<p>„Tuhle část ne?"</p>
<p>„Tuhle část ne."</p>
<p>„Dalo se ti to říct šetrněji. Promiň, že jsem nenašel lepší způsob."</p>
<p>„Kdepak..." ovládl a se. „Kde by se našlo příhodnější místo?"</p>
<p>Pohledem se vrátila ke schodišti. Když znovu promluvila, po odmlce, stalo se tak šeptem.</p>
<p>„Máš štěstí," řekla. „Domov a Nebe je pro tebe jedno a totéž místo."</p>
<p>„Třeba to platí u všech," uvažoval polohlasně.</p>
<p>„To sotva."</p>
<p>Následovalo dlouhé ticho přerušované jedině Pondělího marnými pokusy o hvízdání venku na schodech. Nakonec Jude pronesla:</p>
<p>„Už chápu, proč jsi celý žhavý, aby sis to všechno uspořádal. Ty... jak se to říká?... ty kráčíš ve stopách otce."</p>
<p>„Takhle jsem o tom nepřemýšlel..."</p>
<p>„Ale je to tak."</p>
<p>„Asi ano. Jenom doufám, že se na to hodím. Jednu chvíli cítím, že to je možné. Pak ale..."</p>
<p>Tázavě si ji prohlížel, zatímco se venku Pondělí znovu pokoušel o melodii.</p>
<p>„Pověz, co si myslíš," řekl.</p>
<p>„Přemýšlím o tom, že bych si moc přála, abych nikdy nevyhodila milostné dopisy od tebe," odvětila.</p>
<p>Nastala nová bolavá odmlka, potom se k němu otočila zády a odcházela do zadní části domu. On zůstal stát pod schodištěm a přemítal, že by patrně měl jít s ní - pro případ, že se tam někde bude ukrývat Sartoriho špicl, ale bál se, že by ji svým dozorem dál zraňoval. Ohlédla se přes rameno na otevřené dveře a sluneční paprsky na schodech. Do bezpečí to neměla daleko, kdyby jí ho bylo zapotřebí.</p>
<p>„Jak to jde?" zavolal na Pondělího.</p>
<p>„Je vedro," přišla odpověď. „Clem skáknul pro něco k jídlu a pro pivo.</p>
<p>Hodně piva. Měli bysme rozjet mejdlo, šéfe. Řek bych, že si ho kurva</p>
<p>zasloužíme."</p>
<p>„To jo. Jak je Celestine?"</p>
<p>„Spí. Dá se dovnitř už normálně jít?"</p>
<p>„Ještě chvilku počkej," odpověděl Jemný. „Ale nepřestávej hvízdat, poslyš. Ta melodie se nemohla jen tak ztratit."</p>
<p>Pondělí se zasmál a ten zvuk, který byl pochopitelně naprosto všední, přece ale neobvyklý, asi jako velrybí zpěv, ho potěšil. Jestli Tíživý Pocit zůstal v domě, jeho potměšilost nenadělá v tak zázračném dni, jako je dnešní, mnoho škody. Takto uklidněný se pustil nahoru do schodů a za chůze přemítal, jestli třeba denní světlo nezaplašilo všechny vzpomínky do koutů. Ale došel sotva do poloviny schodiště a už měl po ruce důkaz o tom, že ne. Po jeho boku se vykreslená duševním zrakem zjevila pří-zračná postava Lucia Cobbitta. Byl usmrkaný, uslzený, natahoval uši a loudil rozumy. Vzápětí se ozval jeho vlastní hlas, udílející mu rady, které dal chlapci v oné poslední, strašlivé noci.</p>
<p>„Nestuduj nic, leda s vědomím, že jsi to už dávno věděl. Nic neuctívej,..."</p>
<p>Dokončit druhý výrok nestačil, zbytku věty se totiž ujal medový hlas</p>
<p>odněkud shora.</p>
<p>„...pouze v obdivu ke svému skutečnému já. A ničeho se neboj..."</p>
<p>Přelud Lucia Cobbitta se pomalu vytrácel, jak Jemný pokračoval nahoru, ale onen hlas zesílil.</p>
<p>„...kromě jistoty, že jsi původcem svého nepřítele a jeho jedinou nadějí na polepšení."</p>
<p>A spolu s hlasem se dostavilo uvědomění, že ta moudrost, kterou častoval Lucia, vůbec není z jeho hlavy. Pocházela od mystifa. Dveře do Meditačního pokoje byly otevřené, Pie trůnilo na parapetu a usmívalo se na něho z minulosti.</p>
<p>„Kdys tohle vymyslel?" zeptal se Maestro.</p>
<p>„To jsem nevymyslel já, naučil jsem se to," odvětil mystif. „Od matky. A ta se to naučila od své matky, nebo otce, kdo ví? Můžeš to teď předávat</p>
<p>dál."</p>
<p>„A co jsem já?" zeptal se mystifa. „Tvůj syn, nebo tvoje dcera?"</p>
<p>Pie se podívalo skoro zahanbeně. „Vy jste můj Maestro," řeklo.</p>
<p>„A to je všechno? Takže tyhle škatulky zůstávají? Páni a sluhové? To mi neříkej."</p>
<p>„A co bych měl říkat?"</p>
<p>„To, co cítíš."</p>
<p>„Ach..." Mystif se pousmál. „Kdybych vám pověděl, co cítím, byli bychom tu do večera."</p>
<p>Záblesk uličnictví v jeho očích byl tak okouzlující a vzpomínka tolik živá, že se Jemný musel bránit, aby neudělal nic, a hlavně se držet, aby nešel k němu a neobejmul prostor, kde jeho přítel seděl. Ale čekala ho spousta práce - kráčet ve stopách Otce, jak to pojmenovala Jude - a ta vzpomínky spíš utlačovala, než aby jim přála. Jakmile vyprovodí Tíživý Pocit z domu, vrátí se sem a začne naléhavější lekce: jak postupovat při Usmíření. V tom se potřeboval vzdělat rychle - a vzpomínky z tohoto pokoje jistě bohatě oplývají rozhovory na toto téma.</p>
<p>„Vrátím se," řekl bytosti na parapetu.</p>
<p>„Budu čekat," odpověděla.</p>
<p>Ještě se na ni podíval a slunce, jež uvízlo v okně za ní, se v tom okamžiku zakouslo do její siluety a ukázalo mu ne celou postavu, ale pouhý zlomek. Zvedl se mu žaludek, poněvadž mu tento obrázek připomněl jiný: Vymazaný kraj ve vířivém zmatku a v povětří nad hlavou skučící cáry jeho milovaného, který se vrátil do Druhého se slovy varování.</p>
<p><emphasis>„Rozloženi," </emphasis>říkalo, zatímco zápasilo s poutem, jež ho vázalo k Vymazanému kraji, <emphasis>Jsme... rozloženi."</emphasis></p>
<p>Odpověděl cosi uklidňujícího, co mu bouře uzmula hned ze rtů? Nepamatoval se. Ale znovu si poslechl, jak ho mystif nabádá, aby našel Sartoriho, a upozorňuje na to, že ten druhý ví něco, co on, Jemný, neví. A okamžik nato Pie zmizelo; bylo uchváceno, odvlečeno do Prvního dominia a tam umlčeno.</p>
<p>Srdce mu bušilo jako o závod. Jemný vyhnal tu hrůzu z hlavy a podíval se znovu k oknu. Nikde nikdo. Ale mystifovy prosby, aby našel Sartoriho, mu utkvěly v hlavě. Proč to je tak důležité? I kdyby se nakrásně mystif v Prvním dominiu dopátral pravdy o Jemného původu a nezdařilo se mu tuto skutečnost sdělit, musel přece vědět, že Sartori nemá o tomto tajemství absolutně žádné zdání, zrovna jako jeho bratr. Co tedy byla zač ta informace, kterou podle mystifa Sartori měl, že kvůli ní svévolně přešel hranice Božího Království a naléhavě ho pobízel, aby ji hledal?</p>
<p>Výkřik zdola ho přiměl, aby nechal záhadu záhadou. Jude na něj volala. Kvapně seběhl ze schodů a podle hlasu zamířil do kuchyně, která byla prostorná a ledová. Jude se tiskla k oknu, které už před mnoha lety zpráchnivělo a umožnilo přístup do domu svlačcům rostoucím v zahradě pod ním. Ty po vpádu dovnitř uhnily ve tmě, kterou pomáhaly zahustit vlastní rozpínavostí. Slunce skrz tato tenata listů a dřeva protlačilo jen vlásečnicové paprsky, které ovšem stačily vrhnout světlo na Ženu a jejího zajatce, jemuž přišlápla hlavu k podlaze. Byl to Tíživý Pocit, obrovskou tlamu měl svraštělou jako tragickou masku, oči se upíraly nahoru k Jude.</p>
<p>„To je on?" zeptala se.</p>
<p>„To je on."</p>
<p>Jen co se Jemný přiblížil, Tíživý Pocit se vytasil se slabounkým kňouráním, z něhož se pak začala loupat slova.</p>
<p>„...Nicinko jsem neudělal! Zeptej se jí, prosím tě, zeptej se jí, zeptej se jí, jestli jsem něco udělal? Ne, neudělal. Jako obyčejně jsem se jenom klidil stranou, abych nepřekážel."</p>
<p>„Sartori s tebou není moc spokojený," řekl Jemný.</p>
<p>„Taky že jsem neměl moc šancí," zaprotestoval. „Proti někomu takovýmu. Proti Usmiřiteli."</p>
<p>„Takže přece víš aspoň něco."</p>
<p>„Teď jo. <emphasis>Musíme se očistit," </emphasis>citoval, vystihuje mistrně Jemného hlas. „M<emphasis>usíme se smířit se vším, </emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ím jsme kdy b</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>li..."</emphasis></p>
<p>„Poslouchal jsi."</p>
<p>„Nemůžu si pomoct," kvílel tvor. „Narodil jsem se zvědavý. Jenže jsem to nepochopil," pospíšil si s dodatkem. „Nešmíruju, namouduši."</p>
<p>„Lháři," vložila se do toho Jude. Potom se otočila k Jemnému: „Jak ho zabijeme?"</p>
<p>„To nebude třeba," řekl. „Bojíš se, Tíživý Pocite?"</p>
<p>„Co myslíš?"</p>
<p>„Přísahal bys na spojenectví, kdyby ti bylo dovoleno žít?"</p>
<p>„Kam se mám podepsat? Ukaž mi kam!"</p>
<p>„Ty ho necháš naživu?" užasla Jude.</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„K čemu?" dožadovala se, drtíc vězně patou. „Koukni se na něho."</p>
<p>„Ne," škemral Tíživý Pocit.</p>
<p>„Přísahej," poručil Jemný a podřepí si vedle něho na bobek.</p>
<p>„Přísahám! Přísahám!"</p>
<p>Jemný se podíval na Jude. „Zvedni nohu," řekl.</p>
<p>„Ty mu věříš?"</p>
<p>„Nestojím tady o smrt. Dokonce ani o takovou. Pusť ho, Jude." Nehnula se. „Řekl jsem, <emphasis>pusť ho."</emphasis></p>
<p>Jen neochotně zvedla nohu sotva o půl centimetru a Tíživý Pocit se vydrápal na svobodu, načež bez meškání popadl Jemného za ruku.</p>
<p>„K vašim službám, <emphasis>Osvoboditeli," </emphasis>přitiskl lepkavé čelo k Jemného dlani. „Má hlava je ve vašich rukou. Přísahám při Hyovi, Herateovi, při Hapexamendiovi, že jsem vám zavázán srdcem."</p>
<p>„Přijímám," řekl Jemný a napřímil se.</p>
<p>„Co mám udělat teď, <emphasis>Osvoboditeli?"</emphasis></p>
<p>„V horním patře je pokoj. Tam na mě počkáš."</p>
<p>„Do smrti smrťoucí."</p>
<p>„Pár minut postačí."</p>
<p>Couval ke dveřím, nepřestával se uklánět a v mžiku zmizel.</p>
<p>„Jak můžeš někomu takovému věřit?" divila se Jude.</p>
<p>„Nevěřím mu. Zatím ne."</p>
<p>„Ale nebráníš se."</p>
<p>„Je to k ničemu, když nedokážeš odpustit, Jude."</p>
<p>„Sartorimu bys odpustit dokázal, co?"</p>
<p>„Je to můj... je to můj bratr a je to moje dítě," odvětil Jemný. „Jak bych nemohl?"</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>Jakmile bylo v domě bezpečno, přemístil se dovnitř zbytek družiny. Pondělí, věčný vymetač haraburdí, kamsi odběhl a šel prolézt sousední domy a ulice, aby přitáhl všechno, co najde a co by mohlo poskytnout alespoň minimální pohodlí. Vrátil se s úlovkem třikrát, potřetí s sebou vzal Clema. Oba se objevili o půl hodiny později se dvěma matracemi a náručí ložního prádla, kupodivu slušně čistého - na to, že ho nalezli pohozené.</p>
<p>„Minul jsem se povoláním," řekl Clem s Taylorovým uličnictvím ve tváři. „Zlodějna je daleko zábavnější než bankovnictví."</p>
<p>Po této poznámce Pondělí požádal Judith, aby mu půjčila auto, že prý zajede na jižní břeh a vezme si tam věci, které tam, jak spěchal za Jemným, nechal. Odpověděla mu, že ano, ale pobídla ho, aby se vrátil co nejrychleji. I když bylo venku na ulici světlo, než se snese noc, budou potřebovat na obranu domu tolik silných rukou a rozumu, kolik jen mohou dát dohromady. Clem ubytoval Celestine v pokoji, který býval jídelnou, a do něj jí na podlahu položil tu větší ze dvou matrací a poseděl u ní, dokud neusnula. Když z pokoje vyšel, Tayova divokost byla umírněna a muž, který si přisedl na schod k Jude, byl vážný.</p>
<p>„Spí?" zeptala se ho Jude.</p>
<p>„Nevím, jestli to je spánek, nebo už kóma. Kde je Jemný?"</p>
<p>„Nahoře. Přemýšlí."</p>
<p>„Hádali jste se."</p>
<p>„To není nic nového. Všechno ostatní se mění, ale tohle zůstává při starém."</p>
<p>Otevřel jednu láhev piva a s chutí se napil.</p>
<p>„Víš, čas od času se přistihnu, že se divím, jestli tohle třeba není nějaká halucinace. Ty se v tom asi orientuješ mnohem líp než já - viděla jsi dominia, takže víš, že to je do puntíku pravda -, ale když jsem s Pondělím šel pro matrace, jen o pár ulic dál byli lidi a procházeli se ní sluníčku, jako by byl prosté jenom obyčejný den, a já jsem přemýšlel, že tam vzadu je žena, která byla dvě stě let zazděná zaživa, a její syn, jehož otcem je bůh, o kterém jsem v životě neslyšel..."</p>
<p>„Koukám, že se pochlubil."</p>
<p>„Jistě. A když jsem o tom přemýšlel, chtělo se mi tak akorát jít domů, zamknout dveře a předstírat, že se nic z toho neděje."</p>
<p>„Co tě zadrželo?"</p>
<p>„Hlavně Pondělí. Ten si s tím vůbec hlavu neláme. A taky to, že vím, že mám v sobě Taye. I když se mi to zdá hrozně přirozený, jako kdyby tam byl odjakživa."</p>
<p>„Třeba ano," řekla. „Je tam ještě pivo?"</p>
<p>„Je."</p>
<p>Podal jí láhev a ona s ní klepla o schod stejným způsobem, jako to předtím udělal on. Vršek odletěl, pivo vypěnilo.</p>
<p>„Proč jsi vlastně chtěl utéct?" řekla, když zahnala žízeň.</p>
<p>„Nevím," odvětil Clem. „Zřejmě ze strachu z toho, co přijde. Ale to je hloupý, vid? Jsme na pokraji něčeho jedinečného, přesně jak to sliboval Tay. Z místa, které by nás ani nenapadlo, dopadne na svět světlo. Je to jako Zrození Nepřemoženého syna, ne?"</p>
<p>„Copak synové, ti to mají v suchu," podotkla Jude. „Obyčejně mívají."</p>
<p>„Ale s dcerama už to nevidíš růžově...?"</p>
<p>„Ne, to teda ne," řekla. „Hapexamendios totiž pozabíjel Bohyně v celé Imagice, Cleme, nebo se o to přinejmenším pokusil. Ted' se dovídám, že je to táta Jemného. To mi, tuším, na dobrém pocitu z toho, že mu pomáhám v jeho mistrovském díle, dvakrát nepřidá."</p>
<p>„To myslím chápu."</p>
<p>„Část mé mysli..." Nechala hlas odeznít do ticha a myšlenku nedokončila.</p>
<p>„Co?" zeptal se. „Pověz."</p>
<p>„Část mé mysli říká, že jsme blázni, když těm dvěma věříme. Hapexamendiovi nebo Usmiřiteli. Když to byl takový milující bůh, proč asi napáchal tolik zla? A netvrď mi, že cesty boží jsou křivolaké, protože to je děsná zhovadilost a oba to dobře víme."</p>
<p>„Už jsi o tomhle mluvila s Jemným?"</p>
<p>„Zkoušela jsem to, ale má myšlenky jen pro jednu věc..."</p>
<p>„Dvě," opravil Clem. „Usmíření je jedna. Pie'oh'pah druhá."</p>
<p>„No jasně, úžasné Pie'oh'pah."</p>
<p>„Věděla jsi, že si ho vzal?"</p>
<p>„Jo, řekl mi to."</p>
<p>„To stvoření muselo být Někdo."</p>
<p>„Obávám se, že jsem trochu zaujatá," odtušila suše. „Mě se pokusilo zabít."</p>
<p>„Jemný tvrdil, že Pie nemělo zabíjení v povaze."</p>
<p>„Ne?"</p>
<p>„Říkal, že mu sám nakázal, aby se živilo jako zabiják a děvka. Svaluje to celé na sebe. Dává si to za vinu."</p>
<p>„Viní se, a nebo jen přebírá zodpovědnost?" řekla. „V tom je rozdíl."</p>
<p>„To nevím," odvětil Clem, který se nemínil nechat zatáhnout do slovíčkaření. „Bez Pie je jistě v koncích."</p>
<p>K tomu se zdržela jakéhokoli úsudku, jelikož se jí už vkrádalo na jazyk, že ona je také v koncích, že ona se také trápí, ale bála se s tím vyznáním svěřit - dokonce i Clemovi.</p>
<p>„Povídal, že mystifův duch, podobně jako Tayův, je stále naživu," říkal zatím Clem, „a až tohle všechno skončí..."</p>
<p>„Napovídá fůru věcí," vpadla mu do řeči Jude, unavená tím, jak všichni opakují Jemného rozumy.</p>
<p>„A ty mu nevěříš?"</p>
<p>„Co já vím?" pokrčila rameny, a v té chvíli byla tvrdá jako kámen. „Do tohohle evangelia nepatřím. Nejsem jeho milenkou a nebudu jeho žákem."</p>
<p>Šramot za jejich zády. Otočili se a uviděli na chodbě stát Jemného, od schodů se odrážel jas jako světla divadelní rampy. Měl pot na tváři a košili přilepenou k hrudi. Clem se s provinilým chvatem zvedl, patou zavadil o svou láhev. Než ji chytila Jude, stačila se skutálet o dva stupně níž a rozlít při tom zpěněné pivo.</p>
<p>„Nahoře je vedro," řekl Jemný.</p>
<p>„A ani se moc neochlazuje," odtušil Clem.</p>
<p>„Můžeme si promluvit?"</p>
<p>Jude věděla, že chce mluvit jen s ním - a nechce, aby je ona slyšela, ale Clem byl buď hodně bezelstný, takže mu to nedošlo, o čemž pochybovala, nebo nemínil na jeho hru přistoupit. Zastavil se na schodu a přiměl tak Jemného, aby došel až ke dveřím.</p>
<p>„Až se vrátí Pondělí," rozhoupal se, „byl bych rád, kdybyste zajeli na Pozemek a přivezli zpátky kameny z Ústupu. Provedu Usmíření v horním patře, kde mi s ním můžou pomoct vzpomínky."</p>
<p>„Proč posíláš Clema?" podivila se Jude, aniž vstala nebo se otočila. „Já znám cestu, on ne. Já vím, jak ty kameny vypadají, on to neví."</p>
<p>„Myslím si, že bys měla zůstat tady," odvětil Jemný.</p>
<p>Teď se obrátila. „Proč? Nikomu nejsem užitečná. Pokud ovšem mě tu nechceš mít proto, abys na mě mohl dohlížet."</p>
<p>„Vůbec ne."</p>
<p>„Tak mé nech jet," řekla. „Vezmu si na pomoc Pondělího. Clem a Tay můžou zůstat tady. Jsou to tví andělé, nebo ne?"</p>
<p>„Jestli ti to tak bude líp vyhovovat," pokrčil rameny. „Mně to vadit nebude."</p>
<p>„Já se vrátím, neboj se," řekla výsměšně a zvedla svou láhev. „Třebas jen kvůli přípitku na zázrak."</p>
<p><strong>3</strong></p>
<p>Krátce po tomto rozhovoru, když se na ulici začal zvedat modravý příliv šera a vyzdvihl den až k hřebenům střech, ukončil Jemný rozmluvu s Pie a šel si sednout k Celestine. Její pokoj byl lépe stvořený k meditaci nežli ten, z něhož právě vyšel, v něm se totiž vzpomínky daly nejednou vyvolat tak lehce, až bylo chvílemi těžké uvěřit, že tam mystif není z masa a kostí. Clem hned vedle matrace, na které Celestine spala, zapálil svíci. Její světlo ukazovalo Jemnému ženu tak hluboce ponořenou do spánku, že ji jistě netrápil žádný sen. Sice zdaleka nebyla vychrtlá, rysy však měla strohé, jako by její maso bylo zpola proměněné v kost. Nějakou dobu si ji prohlížel a dumal nad tím, jestli i jeho vlastní tvář nebude jednoho dne podobně strohá, načež se vrátil ke stěně u postele a tam si sedl a naslouchal táhlé kadenci jejího oddechování.</p>
<p>V myšlenkách se mu vracelo všechno, co se dozvěděl nebo na co si vzpomněl v pokoji v patře. Totéž, co platilo pro magii, se kterou se krok za krokem seznamoval, platilo i pro procedury Usmíření, nešlo o nijak mimořádný obřad. Zatímco většina z převládajících náboženství v Pátém si libovala v rituálu, který mel oslepit stáda věřících až za hranici chápání - liturgiemi a rekviem, zaklínadly a slavnostními sliby, do jednoho vymyšlenými proto, aby nabubřely maličká zrnka pochopení, kterým se svatí muži ve skutečnosti mohli pochlubit -, ty teatrálnost jsou nadbytečné, pokud se nástroj boží vůle svým viděním dotkl pravdy -a pomocí paměti by se mohl takovým nástrojem opět stát.</p>
<p>Princip Usmíření nebylo těžké pochopit, jak zjistil. Každých dvě stě let, jak to vypadalo, vyprodukovalo In Ovo cosi na způsob květu: lotos s pěti okvětními plátky, který nějakou dobu v oněch smrtonosných vodách plul, imunní vůči jejich jedu i obyvatelům. Této svatyni byla přisouzena rozmanitá jména, ale nejjednodušší a nejčastější z nich bylo Ana. V té se shromáždí Maestrové nesoucí vzorky svých dominií, které každý zastupuje. Jakmile se kousky skládačky sejdou, následující průběh už dostane vlastní spád. Splynou, posilněné Ana vypučí, vytlačí In Ovo a otevřou cestu mezi Usmířenými dominii a Pátým.</p>
<p>„Běh věcí směřuje k úspěchu," řekl mystif, promlouvaje z lepších časů. „To je přirozený pud každé porouchané věci, totiž opět se zcelit. A Imagika bude porouchaná, dokud nebude usmířena."</p>
<p>„Proč potom tolik neúspěchů?" zeptal se Jemný.</p>
<p>„Tak moc jich zas nebylo," odpovědělo Pie. „Ostatně pokaždé bylo Usmíření narušeno vnějšími silami. Kristus doplatil na politikaření. Pinea zlikvidoval Vatikán. Vždycky to byli lidé zvenčí, kdo zhatil Maestrovy nejlepší úmysly. My takové nepřátele nemáme."</p>
<p>Ironická slova - při zpětném pohledu. Jemný si nemohl znovu dovolit takové uspokojení. Aspoň ne dokud žije Sartori a dokud mu leží v hlavě mrazivý obraz posledního, horečného zjevení Pie u Vymazaného kraje.</p>
<p>Nemělo cenu se k tomu dokola vracet. Zasunul obraz tak hluboko, jak jen dokázal, a raději se díval na Celestine. Bylo obtížné přemýšlet o ní jako o matce. Možná, že k nespočetným vzpomínkám, které v tomto domě sesbíral, přibude jedna matná připomínka toho, jak vrní jako děcko v jejím náručí; tiskne bezzubá ústa k těmto prsům a ty ho krmí. Ale jestli tu měla být, unikala mu. Možná, že mezi přítomností a kojením bylo příliš mnoho roků a životů a žen. Dokázal v sobě vykřesat vděčnost za život, který mu dala, ale bylo obtížné cítit něco víc.</p>
<p>Za chvíli ho noční bdění začalo skličovat. Podobala se až příliš mrtvole, jak tam tak ležela, a on zas poslušnému, avšak nemilujícímu truchlícímu. Zvedl se, že půjde, ale než vyšel z místnosti, postál ještě u jejího lůžka, pak se shýbl a dotkl se její tváře. Nedotkl se její kůže po celých třiadvacet nebo čtyřiadvacet desetiletí - a po dnešku to opět dlouho neudělá. Nebyla studená, jak očekával, ale teplá a on na ní nechal ruku déle, než zamýšlel. Kdesi v hlubině spánku jeho dotek ucítila a zdálo se, že se z ní vyzdvihla do snu o něm. Její přísnost se zjemnila a bledé rty zašeptaly:</p>
<p>„Dítě?"</p>
<p>Nebyl si jistý, zda má odpovědět, ale po okamžiku jeho váhání promluvila znovu, položila stejnou otázku. Tentokrát odpověděl:</p>
<p>„Ano, matko?"</p>
<p>„Zapamatuješ si, co jsem ti říkala?"</p>
<p>Co teď? přemýšlel. „Nevím... jistě," řekl. „Pokusím se."</p>
<p>„Mám ti to zopakovat? Chci, aby sis to pamatoval, dítě."</p>
<p>„Ano, matko," řekl. „To by bylo dobře. Pověz mi to znovu."</p>
<p>Nato se neznatelně usmála a začala opakovat příběh, zjevně mnohokrát vyprávěný.</p>
<p>„Jednou byla jedna žena, jmenovala se Prozatímní Nirvána..."</p>
<p>Sotva ale začala, sen, který právě snila, se od ní odpoutával a ona se opět propadala do hlubin, a její hlas, zatímco padala, ztrácel na síle.</p>
<p>„Nepřestávej, matko," naléhal Jemný. „Chci to slyšet. Jednou byla jedna žena..."</p>
<p>„...ano..."</p>
<p>„...jmenovala se Prozatímní Nirvána."</p>
<p>„...ano. A ta šla do města plného nepravostí, kde žádný duch nebyl svatý a žádné tělo zdravé. A cosi jí tam velice ublížilo..."</p>
<p>Její hlas nabýval opět na síle, ale úsměv, i ten nejdrobnější náznak, zmizel.</p>
<p>„Co jí kdo udělal, mami?"</p>
<p>„Nemusíš znát tu bolest, dítě. Jednoho dne se to dozvíš a ten den si budeš přát, abys mohl zapomenout. Jen ti ještě vysvětlím, že jde o ránu, kterou pouze muži dovedou způsobit ženám."</p>
<p>,A kdo se na ní dopustil násilí?" zeptal se Jemný.</p>
<p>„Povídala jsem ti to, dítě, muž."</p>
<p>„Ale <emphasis>co </emphasis>to bylo za muže?"</p>
<p>„Na jménu nesejde. Záleží jen na tom, že mu unikla a vrátila se do rodného města a věděla, že tu špatnost, která na ni byla spáchána, musí obrátit v dobro. A víš, co tím dobrem bylo?"</p>
<p>„Ne, matko."</p>
<p>„Bylo jím děťátko. Roztomilé, malinké děťátko. A ona ho milovala tak, že po čase vyrostlo, a to už věděla, že ji v budoucnu opustí, a tak pravila: Než půjdeš, povím ti jeden příběh. A víš, co to bylo za příběh? Chci, aby sis ho pamatoval, dítě."</p>
<p>„Pověz."</p>
<p>„Jednou byla jedna žena, jmenovala se Prozatímní Nirvána. A ta šla</p>
<p>do města plného nepravostí..."</p>
<p>„To je tentýž příběh, matko."</p>
<p>„...kde žádný duch nebyl svatý..."</p>
<p>„Nedopovědělas ten první příběh. Jen jsi zase začala odznova."</p>
<p>„...a žádné tělo zdravé. A cosi..."</p>
<p>„Přestaň, matko," řekl Jemný. „Přestaň."</p>
<p>„...jí tam velice ublížilo..."</p>
<p>Jemný, znervóznělý matčiným bludným kruhem, oddálil ruku od její tváře. Ona však s odříkáváním nepřestala, alespoň ne hned. Příběh pokračoval přesně jako ten první: únik z města; špatnost obrácená v dobro; děťátko, roztomilé, malinké děťátko. Ale jelikož už na tváři necítila dotek ruky, Celestine sklouzávala do bezmyšlenkovité dřímoty a její hlas byl čím dál nezřetelnější. Jemný se zvedl a ustupoval ke dveřím, mezitím šeptaný příběh opsal kruh podruhé.</p>
<p>„...a tak řekla: Než půjdeš, povím ti jeden příběh."</p>
<p>Jemný zašmátral za sebe a otevřel dveře s očima upřenýma na</p>
<p>matce.</p>
<p>„A víš, co to bylo za příběh?" zeptala se. „Chci... aby sis ho pamatoval... dítě."</p>
<p>Nespustil z ní oči, ani když vyklouzával do chodby. Poslední slabiky, které zaslechl, by uším kohokoli jiného zněly jako blábol, jenže on si ten příběh vyslechl do této chvíle několikrát, a tak poznal, že zatímco se propadala do bezesného spánku, spustila opět od začátku.</p>
<p>„Jednou byla jedna žena..."</p>
<p>Nato dveře přivřel. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se chvěl a musel na několik vteřin zůstat stát za dveřmi, než třas ovládl. Když se obrátil, na počátku schodiště objevil Clema, který se probíral hromádkou svíček.</p>
<p>„Ještě spí?" zeptal se, jakmile Jemný došel blíž.</p>
<p>„Ano. Mluvila s tebou o něčem, Cleme?"</p>
<p>„Jen málo. Proč?"</p>
<p>„Právě jsem si poslechl, jak vypráví ze spaní příběh. Cosi o jisté Prozatímní Nirváně. Nevíš, co to znamená?"</p>
<p>„Prozatímní Nirvána. Ví bůh. To je něčí jméno?"</p>
<p>„Patrně. A z nějakého důvodu pro ni musí hodně znamenat. Je to to jméno, se kterým pro mě poslala Jude."</p>
<p>„A ten příběh, co je to?"</p>
<p>„Je zatraceně zvláštní," řekl Jemný.</p>
<p>„Asi se ti líbil víc, když jsi byl malý."</p>
<p>„Asi..."</p>
<p>„Až ji uslyším zase mluvit, chceš, abych tě zavolal?"</p>
<p>„Ani snad ne," řekl Jemný. „Umím to už nazpaměť."</p>
<p>Pustil se do schodů.</p>
<p>„Budeš tam nahoře potřebovat svíčky," poznamenal Clem, „a sirky."</p>
<p>„To je fakt," řekl Jemný a vrátil se.</p>
<p>Clem mu podal půl tuctu svíček, tlustých, podsaditých a bílých. Jemný podal jednu zpátky.</p>
<p>„Pět je magické číslo," vysvětlil.</p>
<p>„Nahoře v patře jsem nechal nějaké jídlo," řekl Clem, když zas Jemný začal stoupat do schodů. „Není to sice žádná <emphasis>haute cuisine, </emphasis>ale potrava to je. A jestli si ho nevezmeš hned, zmizí v cukuletu, jen co se objeví ten kluk."</p>
<p>Jemný zavolal dolů z patra, že děkuje, zvedl z podlahy chleba, jahody a láhev piva, které na něj nahoře čekaly, potom zmizel v Meditačním pokoji a zavřel za sebou dveře. Snad proto, že byl stále zahlcený tím, co vyslechl z matčiných úst, ho nečekaly na prahu vzpomínky na Pie. Pokoj byl prázdný; cela přítomnosti. Teprve když Jemný postavil svíčky na krbovou římsu a jednu z nich zapaloval, uslyšel za sebou mystifův tichý hlas.</p>
<p>„Způsobil jsem ti bolest," řeklo Pie.</p>
<p>Jemný se obrátil do místnosti a objevil ho u okna, kde tak často pobýval, s výrazem vážného znepokojení na tváři.</p>
<p>„Nemělo jsem se ptát," pokračovalo- „Je to jenom nejapná zvědavost. Slyšel jsem, jak se Abelove ptal Lucia, den něho dva to budou, a pořád mi to leželo v hlavě."</p>
<p>„Co na to Lucius?"</p>
<p>„Řekl, že si pamatuje na to, jak sál z prsu. To byla první věc, na</p>
<p>kterou si pamatuje. Cecík u pusy."</p>
<p>Až nyní se Jemný dovtípil, o čem je řeč. Jeho paměť si opět vybrala zlomek hovoru mezi ním a mystifem, vztahující se k jeho současným starostem. Povídali si v této místnosti o vzpomínkách na dětství a Maestra jejich hovor rozesmutněl stejně jako teď; a <emphasis>z </emphasis>téhož důvodu.</p>
<p>„Ale pamatovat si příběh," říkalo Pie, „zvlášť takový, který jsi neměl</p>
<p>rád..."</p>
<p>„Ne že bych ho neměl rád," oponoval Maestro. „Rozhodně mi nena-</p>
<p>háněl strach tak jako duchařské historky. Ty byly horší..."</p>
<p>„Nemusíme o tom mluvit," uzavřelo Pie a na okamžik si Jemný myslel, že hovor v tomhle místě zvadne. Zdaleka si nebyl jistý, jestli by mu vadilo, kdyby tomu tak bylo. Ale v domě se zdálo být nepsaným pravidlem, že z odpovědi na jakýkoli dotaz se nevyvléká, i kdyby sebevíc</p>
<p>uváděl do rozpaků.</p>
<p>„Ne, chci to vysvětlit, jestli můžu," řekl Maestro. „I když, jaké jsou</p>
<p>dětské strachy, je někdy těžké porozumět."</p>
<p>„Pokud nedokážeme naslouchat s dětským srdcem," podotklo Pie.</p>
<p>„To je ještě těžší."</p>
<p>„Můžeme se ale pokusit. Pověz mi ten příběh."</p>
<p>„Dobrá tedy... pokaždé začínal stejně. Moje matka řekla: <emphasis>Chci, aby sis ho pamatoval, dítě, </emphasis>a já jsem věděl v tu ránu, co bude následovat. <emphasis>Jednou byla jedna žena, jmenovala se Prozatímní Nirvána, a ta šla do města plného n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>pravo</emphasis><emphasis>s</emphasis><emphasis>tí..."</emphasis></p>
<p>A Jemný poslouchal příběh znovu, tentokrát z vlastních úst, jež ho vyprávěly mystifovi. Žena, město, zločin, dítě, a potom nevyhnutelně, až se mu udělalo zle, začal příběh zas od začátku, se ženou a městem a zločinem.</p>
<p>„Znásilnění není moc hezké téma pro dětskou pohádku," odtušilo Pie.</p>
<p>„To slovo nikdy nepoužila."</p>
<p>„Ale o tomhle zločinu se přece mluví, nebo ne?"</p>
<p>„Ano," souhlasil neslyšně, třebaže to přiznával celý nesvůj. Tohle bylo tajemství jeho matky; matčina bolest. Ale ano, samozřejmě, že Prozatímní Nirvána byla totožná s Celestinou a městem hrůzy bylo První dominium. Vyprávěla dítěti vlastní životní příběh zakódovaný do kratičké ponuré bajky. Ale co bylo podivnější, ona zahrnula do říkanky i posluchače a dokonce vyprávění samotné pohádky, čímž vytvořila kruh, jenž by odolal rozpojení, protože všechny jeho prvky vězely jakoby v kleštích. To tento pocit uvěznění ho jako dítě tolik znepokojoval? Pie mělo ovšem jinou teorii a vyjádřilo se k věci přes propast let.</p>
<p>„Žádný div, že ses tak bál," řekl mystif, „když jsi nevěděl, o jaký zločin šlo, ale věděl jsi, že byl hrozný. Jistě tím nemyslela nic zlého. Ale tvoje představivost se musela bouřit."</p>
<p>Jemný na to neodpověděl, nebo spíš nemohl. Poprvé během rozhovorů s Pie věděl víc, než kolik sděloval sám příběh, a ta nesoudržnost rozbila sklo, skrz které hleděl na minulost. Pocítil hořkou ztrátu, přisazující si k neklidu, který si do tohoto pokoje tak jako tak přinesl. Jako kdyby příběh o Prozatímní Nirváně vymezil rozpor mezi já, které obývalo tyto pokoje před dvěmi sty let, neznalé svého božského původu, a mužem, kterým je nyní, jenž věděl, že příběh o Prozatímní Nirváně je matčin vlastní a zločin, o němž mu vyprávěla, aktem, při němž byl zplozen. Tímto končí pohrávání si s minulostí. Dozvěděl se vše, co potřeboval vědět o Usmíření, a nemohl déle ospravedlňovat otálení. Je na čase opustit útulno vzpomínek a tím i Pie.</p>
<p>Zvedl láhev piva a odrazil víčko. Patrně nebylo moudré pít nyní alkohol, ale chtěl si připít na minulost, ještě než mu beze zbytku zmizí před očima. Musela přece nastat chvíle, kdy s Pie pozvedli sklenky na nové tisíciletí. Dokáže si teď onen okamžik vybavit a spojit naposledy svůj úmysl s minulostí? Nahnul si láhev ke rtům, a zatímco pil, slyšel, jak se ve vzdáleném koutě pokoje směje Pie. Podíval se k mystifovi a tam spatřil svého pomalu už se rozplývajícího milence, ne se sklenicí v ruce, ale s karafou, jak připíjí na budoucnost. Zvedl láhev s pivem a chtěl si s karafou ťuknout, ale mystif se rozplýval nezadržitelně rychle. Než si stačily minulost s přítomností připít, vidění zmizelo. Bylo na čase začít.</p>
<p>Dole v přízemí uslyšel Pondělího, který se právě vrátil a něco vzrušeně vykládal. Jemný odložil láhev na krbovou římsu a šel se podívat na podestu, co má znamenat ten rozruch. Chlapec stál u dveří a právě popisoval Clemovi a Jude stav města. V životě nezažil divnější sobotní večer, prohlašoval. Ulice byly prakticky liduprázdné. Jediné, co se v nich hýbalo, byla světla na semaforech.</p>
<p>„Aspoň budeme mít snadnou cestu," řekla Jude.</p>
<p>„Někam jedeme?"</p>
<p>Řekla mu kam a jeho to znatelně potěšilo.</p>
<p>„Na venkově se mi líbí," nechal se slyšet. „Mužem si dělat, co se nám</p>
<p>kurva zachce."</p>
<p>„Hlavně když se dostaneme zpátky živí," řekla. „Spoléhá na nás." „Žádnej problém," odpověděl zvesela Pondělí. Potom se otočil ke Clemovi; „Dohlídneš na šéfíka, že jo? Kdyby se přiostřilo, vždycky můžeme poslat pro Ira a ostatní."</p>
<p>„Řekl jsi jim, kde jsme?" zeptal se Clem.</p>
<p>„Oni sem nepojedou šmejdit, jestli je tady prázdná postel, neboj," uklidňoval ho Pondělí. „Ale podle mýho, čím víc máme přátel, tím líp." Otočil se k Jude. „Můžu hned, jak budeš hotová," řekl a zmizel zas venku.</p>
<p>„Nemělo by nám to trvat víc než dvě nebo tři hodiny," oznámila Jude Clemovi. „Dávej na sebe pozor. A na něho."</p>
<p>Zaletěla pohledem nahoru na schody, ale svíce zdola vydávaly příliš chabé světlo, než aby dosáhlo až k jejich vrcholu, takže Jemného neviděla. Teprve když vyšla ven a auto hlučně vyrazilo do ulice, se přihlásil.</p>
<p>„Pondělí se vrátil," informoval ho Clem.</p>
<p>„Slyšel jsem."</p>
<p>„Vyrušil tě? Omlouvám se."</p>
<p>„Ne, ne. Beztak jsem skončil."</p>
<p>„Dnešní noc je horká," řekl Clem a podíval se na oblohu.</p>
<p>„Proč si na chvilku nezdřímneš? Hlídat můžu já."</p>
<p>„Kde je ten tvůj zatracenej mazlíček?"</p>
<p>„Jmenuje se Tíživý Pocit, Cleme, a je v horním patře. Hlídá tam."</p>
<p>„Já mu nevěřím, Jemný."</p>
<p>„Nic zlého nám neudělá. Jdi a lehni si."</p>
<p>„Jsi s Pie hotov?"</p>
<p>„Myslím, že jsem se dozvěděl, co všechno mám znát. Teď musím zkontrolovat zbytek Sněmu."</p>
<p>„Jak to provedeš?"</p>
<p>„Nechám své tělo v patře a budu pro změnu cestovat."</p>
<p>„To zní nebezpečně."</p>
<p>„Dělal jsem to i dřív. Ale moje tělesná schránka bude po dobu, kdy budu mimo ni, zranitelná."</p>
<p>„Jakmile budeš připravený odejít, vzbuď mě. Budu tě hlídat jako ostříž."</p>
<p>„Tak si nejdřív chvilku zdřímni."</p>
<p>Clem si vzal svíčku, šel si hledat místo, kam by ulehl, a zanechal Jemného o samotě. On zaujal jeho místo u dveří. Seděl na schodu s hlavou opřenou o rám a oddával se lehkému vánku, na který jediný se dnešní noc zmohla. Na ulici nefungovalo osvětlení. Pouze svit měsíce a hvězd sešikovaných kolem něho zvýrazňoval detaily na domech naproti a zablýskl se na bledých spodcích listů, když je obrátil vítr. Propadl se, ukolébán, do lehkého spánku a promeškal padající hvězdy.</p>
<p>„To je krása," vydechla dívka. Nemohlo jí být víc než šestnáct, a když se zasmála, k čemuž ji dnešní noc její přítel přiměl mnohokrát, podle smíchu vypadala i mladší. Ale teď se nesmála. Stála ve tmě a nehnutě pozorovala spršku meteorů, zatímco Sartori se obdivně díval.</p>
<p>Narazil na ni před třemi hodinami, když se potloukal po Svatojánské pouti v Hampstead Heathu, a snadno si získal její náklonnost. Pouť si vedla bídně, lidí přicházelo poskrovnu, takže když při prvním nádechu soumraku zavřeli, umluvil ji, aby s ním vyrazila do města. Koupí víno, řekl, a budou se procházet; najdou si někde plácek, sednou si a popovídají si a budou pozorovat hvězdy. Od časů, kdy se v svůdcovství vyžíval, uběhlo hodně vody - Judith představovala docela odlišnou výzvu —, ale triky tohoto řemesla si hbitě osvěžil a zadostiučinění, když mohl pozorovat, jak se její odpor drolí, spolu s vínem, které nasával, vykonaly své a zmírnily bolest z nedávných proher.</p>
<p>Dívka -jmenovala se Monika - byla pěkná a přístupná. Zpočátku se s jeho pohledem střetávala jen plase, ale to patřilo ke hře a jeho ta hra nějakou dobu uspokojovala, bral ji jako rozptýlení před blížící se tragédií. Ačkoli byla velice plachá, neodmítla, když navrhl, že by si mohli udělat procházku po místech se zdemolovanými domy za Shiverick Square, jen poznamenala cosi ve smyslu, že chce, aby s ní zacházel šetrně. To také udělal. Společně šli tmou, až objevil místo, kde nízký podrost prořídl a vytvořil něco jako hájek. Nebe nad hlavou bylo jasné, takže měla ničím nekrytý rozhled na spršku meteorů uvádějících ji do vytržení.</p>
<p>„Tohle ve mně vždycky vyvolá takový strach," řekla mu s okouzlujícím cockneyským přízvukem. „Myslím tím - když se dívám na hvězdy."</p>
<p>„Proč asi?"</p>
<p>„No... my jsme přeci tak malí."</p>
<p>Už předtím ji požádal, aby mu vyprávěla o svém životě, a ona ze sebe ochotně vysypala útržky životopisu, nejprve o chlapci Trevorovi, který tvrdil, že ji miluje, ale utekl s její nejlepší přítelkyní; pak o matčině sbírce porcelánových žab a o tom, že by strašně ráda žila ve Španělsku, protože tam jsou všichni o moc šťastnější. Ale teď mu bez pobízení řekla, že jí nezáleží ani na Španělsku ani na Trevorovi ani na porcelánových žábách. Je šťastná, prohlásila; a při pohledu na hvězdy, které ji obvykle vystrašily, se jí chce létat. On na to podotkl, že by spolu opravdu mohli letět, stačilo by jediné její slovo.</p>
<p>Nato odtrhla zrak od oblohy s rezignovaným povzdechem.</p>
<p>„Já vím, co chceš," řekla. „Všichni jste stejný. Lítání. Takhle sis to pojmenoval?"</p>
<p>Odpověděl, že ho pochopila úplně špatně. Nepřivedl ji sem proto, aby se s ní muchloval. To je pod úroveň obou.</p>
<p>„A proč teda?" zeptala se.</p>
<p>Odpověděl jí pohybem ruky, příliš rychlým, než aby mohla odporovat. Druhý nejběžnější čin, hned po onom, který mu předhodila jako důvod, proč ji sem zavedl. Její zápas byl téměř stejně rezignovaný jako povzdech, ležela mrtvá na zemi, ještě než uplynula minuta. Shora neustále padaly hvězdy v množství, na jaké si pamatoval ze stejného ročního období před dvěma sty let. Mimosezonní déšť nebeských těles měl zvěstovat zítřejší noc.</p>
<p>S maximální pečlivostí ji rozčtvrtil a vykuchal a podle starobylého obyčeje roznesl kusy po hájku. Nebylo třeba spěchat. Tento obřad se nejlépe provádí v kalných minutách těsně před svítáním - a do toho zbývalo pořád ještě hodně hodin. Když očekávané hodiny nastaly a obřad byl vykonán, podlehl Sartori velké naději. Godolphinovo tělo bylo studené, když ho použil, a jeho vlastník byl stěží neviňátko. Bytosti, jež vylákal z In Ova na tuhle nechutnou návnadu, byly tudíž primitivní. Monika byla oproti tomu teplá a nežila dostatečně dlouho, aby byla nějak významně poskvrněná. Její smrt rozevře v In Ovu hlubší prasklinu než Godolphinova. Doufal, že její pomocí přitáhne speciální druh Oviatů, vysloveně vhodný pro práci, kterou přinese zítřek. Slizký druh s drsným hrdlem, ten mu zítra večer pomůže předvést, co dokáže dítě zrozené k ničení.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA SEDMNÁCTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Po tom všem, co Pondělí nahlásil o stavu města, Jude předpokládala, že bude úplně vylidněné, ale ukázalo se, že tomu tak není. V době mezi jeho návratem z jižního břehu a jejich odjezdem k Pozemku se ulice Londýna, ochuzené, přesně jak tvrdil Pondělí, o párky turistů a lovců zábavy, změnily v území třetí, zcela netradiční skupiny: skládala se z muži a žen, kteří zkrátka vylezli z postelí a bloumali po ulicích. Bezmála všichni byli sami, jako by pro ně byl neklid, nebo co je vyhnalo do noci, příliš bolestivý a oni se nechtěli svěřovat svým blízkým. Někteří byli oblečeni jako do kanceláře - obleky a kravaty, sukně a polobotky. Jiní se spokojili s minimem nepřekračujícím meze slušnosti; mnozí byli bosí, daleko nejvíc jich chodilo prostovlasých. Všichni bloumali stejnou loudavou chůzí a s očima obrácenýma vzhůru sledovali oblohu.</p>
<p>Z toho, co Jude viděla, se nebesa nevytasila s ničím překvapivým. Zahlédla několik padajících hvězd, ale ty na jasné letní obloze ostatně nebyly zas tak neobvyklé. Mohla se pouze dohadovat, že tyto lidi posedla utkvělá představa, že z výšky přijde zjevení, a sotva se probudili s iracionálním tušením, že je ono zjevení na spadnutí, vyrazili ho vyhlížet do ulic.</p>
<p>Obrázek se tolik nelišil, ani když dojeli na předměstí. Obyčejní muži a ženy v nočním oblečení postávali na rozích ulic nebo na trávnících před domy a pozorovali nebe. Úkaz se postupně vytrácel, čím víc se vzdalovali od centra Londýna - možná i od Clerkenwellu -, ovšem opět se objevil, jakmile dojeli na okraj vesnice Yoke, kde teprve před pár dny stáli s Jemným na kost promočení v budově pošty. Když projížděli uličkami, kterými se za deště vlekli, vzpomněla si, s jak naivním cílem se vrátila do Pátého: možnost obnovení vztahu mezi ní a Jemným. Vracela se teď stejnou cestou a veškeré její naděje byly zchlazeny, jelikož čekala dítě náležející jeho protivníkovi. Dvousetleté námluvy s Jemným byly tudíž nenávratně u konce.</p>
<p>Nízký porost v okolí Pozemku se hrozivě rozrostl a na proklestem cestičky k bráně nestačila jen mačeta, kterou onehdy třímal Estabrook. I přesto, že zeleň bujela, páchla tlením, jako by uhnívala stejnou rychlostí, jakou rostla, pupeny se neproměňovaly v květy, ale v hnilobu. V čele šel Pondělí, sekal nožem napravo nalevo, spolu postupovali k bráně a potom se mezerou ve vlnitém plechu provlékli do rozlehlého parku za ní. Přestože byla hodina můr a sov, v parku se houfovaly všechny možné druhy denních živočichů. Ptáci ve vzduchu kroužili, jako by je změna pólů svedla ze správného směru, takže nevidí svá hnízda. Komáři, včely, vážky a všechny další bludné druhy letního dne poletovaly v zoufalé pomatenosti nad měsícem osvícenou trávou. Podobně jako ti čumilové na ulicích, kolem nichž projížděli, i Příroda vycítila bezprostřední ohrožení a neznala spočinutí.</p>
<p>Judin orientační smysl však sloužil výborně. Ačkoli prořídlé mlází vpředu vyhlíželo v modrošedém světle v podstatě jednolitě, úspěšně zamířila k Ústupu a společně s Pondělím se onoho směru pracně drželi, i když je zpomalovala rozblácená zem a husté traviny. Pondělí si za chůze hvízdal a masakroval melodii se stejnou nehorázností, kvůli níž si z něho před několika hodinami utahoval Clem.</p>
<p>„Víš, co se bude dít zítra?" zeptala se ho Jude, která mu jeho zvláštní vyrovnanost skoro záviděla.</p>
<p>„Nojo, zhruba," řekl. „Jde vo Nebe, ne? Šéf nás tam vezme. Bude to pašáčký."</p>
<p>„Nebojíš se?" zeptala se.</p>
<p>„Čeho?"</p>
<p>„Všechno se změní."</p>
<p>„Dobře tak," odvětil. „Je mi na blití z toho, jak je to tu zařízený."</p>
<p>Pak zase pokračoval v pohvizdování. Prodral se kupředu travou o dobrých sto metrů, načež ho umlčel zvuk vtíravější než byl jeho povyk.</p>
<p>„Tohle si poslechni."</p>
<p>Hemžení ve vzduchu a trávě zvolna sílilo, jak se blížili k mlází, ale protože vítr foukal v protisměru, hukot srocení, jež si tam porůznu posedalo, nebyl až do této chvíle slyšet.</p>
<p>„Ptáci a včely," ucedil Pondělí. „Je jich tam svinsky hodně."</p>
<p>Jak se přibližovali, velikost sněmu před nimi byla čím dál patrnější. I když měsíční svit nepronikal listovím dostatečně důkladně, bylo nad slunce jasné, že na všech větvích všech stromů v blízkosti Ústupu, až po nejmenší větvičku, hřadují ptáci. Puch téhle valné hromady zaútočil na její chřípí; hluk na uši.</p>
<p>„Zrovínka královsky nám naserou na hlavu," nechal se slyšet Pondělí. „Buď to - nebo nás ubodaj k smrti."</p>
<p>Hmyz tvořil mezi nimi a mlázím čilý závoj, hustý tak, že se po několika rázných krocích vzdali pokusů ho rozehnat. Cely a tvářemi pak spoustě z nich přinesli smrt, jelikož raději nasadili tempo a k cíli doběhli. V trávě našli ptáky, členy dolní sněmovny tohoto ptačího parlamentu, na něž se nedostala sedadla ve větvích. Vznesli se před běžci v jediném vřeštícím mračnu a vyvolali poplach i na stromech. Začalo hřmotné vzlétávání, vlna života byla tak obrovská, že divokost jejího pohybu setřásla k zemi slabší listy. Než Jude s Pondělím doběhli k okraji mlází, běželi dvojím deštěm: jeden byl zelený a padal, druhý se zvedal a byl okřídlený.</p>
<p>Jude přidala, předběhla Pondělího a oběhla Ústup -jeho zdi byly od hmyzu celé zčernalé - ke vchodu. Na prahu strnula. Uvnitř plápolal ohýnek založený v těsné blízkosti mozaiky.</p>
<p>„Nějakej otrapa se sem dostal dřív," poznamenal Pondělí.</p>
<p>„Nikoho nevidím."</p>
<p>Ukázal k chumlu ležícímu na podlaze za ohněm. Jeho oči, zvyklejší vidět život v hadrech, objevily toho, kdo rozdělal oheň, snáze než její. Vešla dovnitř do Ústupu a věděla ještě dřív, než se jeho hlava zvedla, kdo to je. Jak by to nevěděla? Třikrát -jednou tady, podruhé v Yzordderrexu a potřetí, na to se pamatovala živě, ve Věži Tabuly Rasy - se tento muž neočekávaně zjevil, jako by chtěl dokázat to, co tvrdil před nedávném: že totiž jejich životy budou trvale propletené, protože jsou oba stejní.</p>
<p>„Dowde?"</p>
<p>Nehýbal se.</p>
<p>„Nůž," řekla Pondělímu.</p>
<p>Podal jí ho. Když se ozbrojila, postupovala dál k chumlu. Dowd měl ruce zkřížené na prsou, jako by očekával, že z něho život na místě vyprchá. Oči měl zavřené, ale to byl zároveň jediný kousek na obličeji,</p>
<p>o němž to platilo. Jinak co centimetr kůže, to tržná rána po Celestinině výpadu, avšak navzdory své pověstné hojivé moci nebyl schopný napravit napáchanou škodu. Byl odmaskován až na kost. Přece ale dýchal,</p>
<p>i když jen slabě, a tu a tam si pro sebe zasténal, jako by snil o potrestání či pomstě. Ocitla se v slabém pokušení ho ve spánku prostě zabít a hned na místě ukončit jednu hořkou kapitolu. Ale byla zvědavá a chtěla vědět, co tu dělá. Pokoušel se vrátit se do Yzordderrexu, a neuspěl, nebo čekal na někoho, kdo se měl touto cestou vrátit a sejít se tu s ním? Obojí by mohlo mít v nejistotě těchto dnů svůj význam, a i když se ve svém nynějším nenávistném stavu nakrásně cítila schopná ho odpravit, celý život byl pouze prostředníkem činů větších duchů a možná by se pro něho našlo nějaké menší uplatnění v roli posla. Dřepla si vedle něj a vyslovila jeho jméno, snažila se překřičet ptáky vracející se zpět na hřad na střechu. Otevřel oči jen velice pomalu a přidal tak jejich lesk k vlhkosti zmučených svalů.</p>
<p>„Vida," hlesl. „Jsi oslňující, milánku." To byla citace z jedné bulvární komedie a i přes svůj zbídačený stav ji vyslovil se zápalem. „Já ovsem vypadám jako špína. Nepůjdeš ke mně blíž? Nemám sílu mluvit nahlas."</p>
<p>Váhala, zda mu má vyhovět. Přestože byl na pokraji smrti, skrýval se v něm neomezený sklon k potměšilosti, a poněvadž měl stále v těle úlomky Čepu, měl také moc škodit.</p>
<p>„Slyším tě docela dobře tam, kde stojím," řekla.</p>
<p>„Při takové hlasitost se zmůžu tak akorát na sto slov," smlouval. „Když budu šeptat, tak dvakrát tolik."</p>
<p>„Co si my dva ještě můžeme říct?"</p>
<p>„Ach," povzdechl. „Hodně. Myslíš si, žes od každého jeho příběh vyslechla, co? Můj, Sartoriho, Godolphinův. Dokonce teď i Usmiřitelův. Ale jeden ti chybí."</p>
<p>„Že by?" řekla a ani ji to nijak zvlášť nezajímalo. „Čípak?"</p>
<p>„Pojď blíž."</p>
<p>„Poslechnu si to odsud, nebo vůbec."</p>
<p>Podíval se na ni jedovatě. „Ty jsi ale čubka, namouvěru."</p>
<p>,A ty zase plýtváš slovy. Jestli mi máš co říct, tak povídej. Čí příběh mi chybí?"</p>
<p>Chvilku to protahoval, aby ze situace vytěžil co nejvíc dramatičnosti. Nakonec vydechl: „Otcův."</p>
<p>„Jakého otce?"</p>
<p>„Je jich snad víc než jeden? Hapexamendia. Původního. Nespatřeného. Toho z Prvního dominia."</p>
<p>„Tenhle příběh ty neznáš," řekla.</p>
<p>Vymrštil paži, zcela nečekaně, takže jí sevřel ruku tak rychle, že se nestačila odsunout z dosahu. Pondělí útoku přihlížel a přiběhl na pomoc, ale ještě než se na něho vrhl, zastavila ho a poslala ho sednout si zas k ohni.</p>
<p>„To je v pořádku," ubezpečila ho. „Ten mi nic neudělá. Nebo ano?" Zkoumala Dowda. „Povídám, nebo ano?" zopakovala. „Nemůžeš si dovolit mě ztratit. Jsem poslední obecenstvo, které máš, a ty to víš. Jestli to nepovíš mně, jinému to už vykládat nebudeš. Ne na téhle straně od pekla."</p>
<p>Muž tiše kývl na znamení, že zasáhla do černého.</p>
<p>„To je pravda," potvrdil.</p>
<p>„Tak povídej. Zbav se břemene."</p>
<p>Namáhavě se nadechl, potom se opět rozpovídal.</p>
<p>„Viděl jsem ho jednou," řekl. „Otce Imagiky. Přišel ke mně v poušti.</p>
<p>„Zjevil se osobně... a tak," odtušila - a její skepse vyzněla neskrývaně.</p>
<p>„To ne. Slyšel jsem ho, jak mluví z Prvního. Ale viděl jsem jisté náznaky ve Vymazaném kraji, víš."</p>
<p>„A jak vypadal?"</p>
<p>„Jako člověk, podle toho, co jsem měl možnost vidět."</p>
<p>„Nebo co sis představoval."</p>
<p>„Možná že představoval," opáčil Dowd. „Ale to, co mi řekl, jsem si nevymyslel..."</p>
<p>„Že tě pozvedne z bahna. Udělá z tebe Svého prostředníka. Tohle všechno jsi mi už vykládal, Dowde."</p>
<p>„Všechno ne," namítl. „Po tom, co jsem se s Ním viděl, jsem se vrátil do Pátého. Použil jsem zaklínači formuli pro přechod In Ova, kterou mi našeptal, a prolezl jsem křížem krážem celý Londýn kvůli ženě, kterou by jako vyvolenou mezi všemi ženami obtěžkal Svým potomkem."</p>
<p>„A našel jsi Celestine?"</p>
<p>„Ano. Našel jsem Celestine. Mimochodem v Tyburnu, sledovala popravu. Nevím, proč jsem si vybral ji. Snad proto, že se tak drsně smála, když chlap políbil oprátku, a já jsem si to vyložil tak, že tahle ženská patrně hned tak nepropadne sentimentalitě. Že nebude brečet a kňučet, až ji vezmu do jiného dominia. Nebyla krásná, ani tenkrát ne, ale měla v sobě oduševnělost, víš? Některé herečky ji mají. Mám na mysli Paní herečky. Měla tvář, která by dokázala přetrpět krajní citové vypětí a přece by nevypadala otřepaně. Možná na mě napoprvé silně zapůsobila a já se do ní zamiloval..." Zachvěl se. „Když jsem byl mladší, uměl jsem i to. No a pak... pak jsem se s ní sblížil a řekl jsem jí, že bych jí chtěl ukázat živoucí sen, takový, na jaký by v životě nezapomněla. Zpočátku vrtěla hlavou, ale za těch časů bych dokázal umluvit i hluchého, a tak mi dovolila, abych ji omámil ovládacími kouzly a odvezl ji s sebou. Byla to pekelná cesta. Čtyři měsíce napříč dominii. Ale nakonec se mi ji tam přece podařilo dopravit, zpátky do Vymazaného kraje..."</p>
<p>„A co se dělo?"</p>
<p>„Hranice se otevřela."</p>
<p>„A?"</p>
<p>„Spatřil jsem Boží město."</p>
<p>Konečně narazili na něco, co ji zaujalo.</p>
<p>„Jak vypadalo?" řekla.</p>
<p>„Viděl jsem hojen letmo."</p>
<p>Svou blízkost mu odpírala už poměrně dlouhou dobu, nyní se k němu ale naklonila a zopakovala svou otázku několik centimetrů od jeho zohyzděné tváře.</p>
<p>„Jak vypadalo?"</p>
<p>„Rozlehlé a zářící a jedinečné."</p>
<p>„Zlaté?"</p>
<p>„Všech barev. Ale trvalo to jen velice krátce. Pak se zdálo, jako když hradby pukly, a cosi se natáhlo po Celestine a chopilo se jí to."</p>
<p>„Všiml sis, co to bylo?"</p>
<p>„Snažil jsem se vzpomenout si, přemílal jsem ten obraz v hlavě pořád dokola. Někdy si myslím, že to bylo podobné síti, jindy zas mraku, nevím. Ať to bylo co chtělo, zkrátka si ji to vzalo."</p>
<p>„Ty ses jí ovšem snažil pomoct," napovídala Jude.</p>
<p>„Ne, já jsem měl plné kalhoty a odplazil jsem se pryč. Co jsem mohl dělat? Patřila Bohu. A koneckonců, nebyla snad vyvolená?"</p>
<p>„Oběť únosu a znásilnění?"</p>
<p>„Oběť únosu a znásilnění, ale také vyvolená. Zatímco já, který jsem odvedl všechnu práci, co jsem byl já?"</p>
<p>„Pasák."</p>
<p>„Ano. Pasák. A kromě toho, dočkala se své odplaty," řekl trpce. „Podívej se na mě! Pomstila se vrchovatě."</p>
<p>To byla pravda. Život, který se ani Oscarovi ani Quaisoir nepodařilo v Dowdovi uhasit, Celestine bezmála ukončila.</p>
<p>„A tohle má být ten Otcův příběh?" podivila se Jude. „Větší část z něho jsem už slyšela."</p>
<p>„Příběh ano. Ale co je ponaučení?"</p>
<p>„To mi pověz ty."</p>
<p>Mírně zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli se mi neposmíváš."</p>
<p>„Copak tě neposlouchám? Buď vděčný i za tohle malé milosrdenství. Mohl bys tu klidně ležet i bez posluchače."</p>
<p>„Jenže to je právě to. Neležím. Mohla jsi přijít, až bych byl už mrtvý. Nebo bys nemusela přijít vůbec. Ale naše životy se ještě naposledy zkřížily. Osud mi tím dává najevo, že bych si měl ulehčit od svého břemene."</p>
<p>„A jakého?"</p>
<p>„Povím ti to." Opět namáhavý nádech. „Celé ty roky jsem přemýšlel: proč Bůh vytáhl ze špíny prašivého, nevýznamného komedianta a poslal ho přes tři dominia pro ženu?"</p>
<p>„Toužil po Usmiřiteli."</p>
<p>„A nebyl schopný najít žádnou ve svém vlastním městě?" ušklíbl se Dowd. „Není to trochu divné? Kromě toho, proč mu tolik záleží na tom, aby byla Imagika usmířená?"</p>
<p>Tohle ovšem byla dobrá otázka, uznala v duchu. Existoval Bůh, který se uzavřel ve vlastním městě a nejevil přání hradby mezi Svým dominiem a zbylými strhnout, přece ale neváhal poslat do strašné dálky pro ženu, jež by mu porodila dítě, které by ony hradby strhlo.</p>
<p>„To je každopádně divné" souhlasila.</p>
<p>„To bych řekl."</p>
<p>„Znáš na něco z toho odpovéď?"</p>
<p>„Vlastně ne. Ale odhaduji, že musí mít nějaký důvod... proč by se jinak takhle namáhal?"</p>
<p>„Intriky..."</p>
<p>„Bohové neintrikují. Bohové tvoří. Chrání. Odsuzují."</p>
<p>„Co dělá On?"</p>
<p>„A jsme u jádra věci. Možná na to přijdeš. Možná na to ostatní Usmiřitele dávno přišli."</p>
<p>„Ostatní?"</p>
<p>„Synové, které vyslal před Sartorim. Třeba jim došlo, o co mu jde, a vzepřeli se mu."</p>
<p>Zajímavý postřeh.</p>
<p>„Možná, že Kristus nezemřel, když se snažil spasit obyčejné smrtelníky od hříchů..."</p>
<p>„...ale kvůli Otci?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>Vrátila se v myšlenkách k výjevům, které spatřila v Bostonské číši - k hrůzné podívané na město a s největší pravděpodobností také na dominium ovládané temnotou -, a její tělo, vystavené dlouhotrvající trýzni, která je dohnala až k záchvatům a křečím, se pozvolna zklidňovalo. Vytratila se panika a nervozita, zůstal pouze hlubinný, studený děs.</p>
<p>„Co mám dělat?"</p>
<p>„To nevím, milánku. Máš volné ruce, můžeš si dělat, co budeš chtít, pamatuješ?"</p>
<p>Když před několika hodinami seděla s Clemem na schodech, nepatřičnost její osoby v Evangeliu Usmiřitele ji duševně ubíjela. Ale teď se zdálo, že jí tato skutečnost nabízí křehkou nitku naděje. Jak Dowd rozpáleně vykřikoval, nepatří nikomu. Godolphinové jsou mrtví a Quaisoir rovněž. Jemný se vydal po stopách Krista a Sartori buďto právě staví Nový Yzordderrex, nebo si kope díru, ve které zemře. Ona si vystačí sama - a ve světě, v němž je každý druhý zaslepený posedlostí a závazky, to je důležitý stav. Možná, že jen ona byla schopná vidět děj z odstupu a učinit rozhodnutí nezatížené slibem věrnosti svému pánovi.</p>
<p>„Tohle mi dává alespoň nějakou možnost," uvažovala.</p>
<p>„Asi bys raději měla zapomenout, že jsem vůbec něco říkal, milánku," sípal Dowd. Jeho hlas byl tenčí a tenčí, ještě ani nedomluvil započatou větu, ale uchoval si pokud možno svůj povznesený tón. „Jsou to jen tlachy komedianta."</p>
<p>„Jestli se pokusím Usmíření překazit..."</p>
<p>„Postavíš se samotnému Otci, jeho Synovi a podle všeho i Duchu Svatému."</p>
<p>„A když ne?"</p>
<p>„Přebíráš zodpovědnost za to, co se stane."</p>
<p>„Jak to?"</p>
<p>„Protože..." jeho hlas v tom okamžiku natolik zeslábl, že praskot ohně, který zapálil, byl hlasitější, „...protože si myslím, že ho můžeš zastavit jen <emphasis>ty..."</emphasis></p>
<p>Při řeči jeho ruka ztratila sílu a on pustil její paži.</p>
<p>„...tak..." polkl, „...tím jsem své splnil..."</p>
<p>Víčka mu s chvěním začala klesat.</p>
<p>„...Ještě něco, milánku..." řekl.</p>
<p>„Ano?"</p>
<p>„...Možná chci příliš..."</p>
<p>„Co chceš?"</p>
<p>„...Co myslíš... mohla bys mi odpustit? Vím, že je to absurdní... ale nechci zemřít s vědomím, že mě nenávidíš..."</p>
<p>Vybavila se jí krutá scéna, kterou sehrál s Quaisoir, když ho sestra požádala o laskavost. Zatímco váhala, ještě jednou zašeptal:</p>
<p>„...Byli jsme... aspoň maličko... jedno a totéž, ne?"</p>
<p>Pohnula rukou a chtěla se ho dotknout a nabídnout mu tolik útěchy, kolik jen byla schopná, ale dřív než na něho prsty dosáhla, jeho dech se zastavil a oči se zavřely. Z úst jí vyklouzlo neslyšné zasténám. Proti všemu zdravému rozumu pocítila při jeho skonu ztrátu.</p>
<p>„Něco není v pořádku?" ozval se Pondělí.</p>
<p>Napřímila se. „Přijde na to, jak se na celou věc díváš," řekla, vypůjčivši si od muže ležícího jí u nohou nádech komediantského fata-lismu. Vyplatilo by se ten tón si několikrát přezkoušet. Možná ho v nejbližších hodinách bude poměrně často potřebovat. „Můžeš oželet jednu cigaretu?" zeptala se Pondělího.</p>
<p>Pondělí vylovil balíček a obloukem jí ho hodil. Vytáhla si jednu, hodila balíček nazpátek a vracela se k ohni, tam se sehnula, zvedla hořící větvičku a připálila si.</p>
<p>„Co je s tím chlápkem?"</p>
<p>„Je mrtvý."</p>
<p>„A co podnikneme teď?"</p>
<p>Opravdu, co? Jestli se někde cesta dělí, tak právě tady. Má zabránit Usmíření - to by nebylo obtížné, kameny jí ležely u nohou - a na dějiny se vykašlat, ať ji kvůli tomu třeba označí za kazisvěta? Nebo mu nemá bránit - a tím pádem riskovat, že to znamená konec dějinám a s nimi i budoucnosti?</p>
<p>„Kolik ještě zbývá do setmění?" zeptala se Pondělího.</p>
<p>Hodinky, které nosil, pocházely z lupu, který dotáhl do Škálové ulice ze své první potulky. S rozmáchlým gestem se na ně zadíval.</p>
<p>„Dvě a půl hodiny," odpověděl.</p>
<p>Na to, aby rychle jednala, zbývalo tak málo času - a ještě méně měla na rozhodnutí. Návrat s Pondělím do Clerkenwellu pro ni byl slepou uličkou, alespoň to bylo jisté. Jemný v nynějších událostech dělal zprostředkovatele Nespatřenému a teď už se nenechá odradit od Otcova díla, nedá na prosby, hlavně pak ne na slova muže jako byl Dowd, který strávil svůj život jako ten, komu je pravda cizí. Přel by se, že ta zpověď měla být Dowdovou pomstou na živých: poslední, zoufalý pokus zkazit slávu, o kterou se nemohl podělit, což dobře věděl. A možná by to byla pravda; možná se nechala napálit.</p>
<p>„Posbíráme ty kameny, nebo co?" připomněl se jí Pondělí.</p>
<p>„Myslím, že musíme," řekla, ale uvnitř nepřerušila tok myšlenek.</p>
<p>„K čemu jsou?"</p>
<p>„Jsou to... dlaždice," odpověděla a její hlas vyzněl do ztracena, protože ji právě rozptylovala jediná myšlenka.</p>
<p>Jasně, že to byly dlaždice, našlápne kameny, po jakých se chodí přes potok. Znamenaly zpáteční cestu do Yzordderrexu a ta se jí teď náhle jevila jako volná silnice, na níž by ještě ve zbývajících hodinách mohla najít nějakou radu, která by jí pomohla se rozhodnout.</p>
<p>Odhodila cigaretu do žhavých uhlíků, potom řekla: „Budeš muset odvézt ty kameny do Škálové sám, Pondělí."</p>
<p>„Kam pojedeš ty?"</p>
<p>„Do Yzordderrexu."</p>
<p>„Proč?"</p>
<p>„To je moc složité vysvětlování. Jen musíš slíbit, že uděláš přesně, co ti řeknu."</p>
<p>„Jasně," kývl.</p>
<p>„Dobře. Tak poslouchej. Až odjedu, chci, abys vzal ty kameny do Škálové ulice a s nimi donesl i vzkaz. Musíš ho předat jen osobně Jemnému, rozumíš? Nikomu jinému nedůvěřuj. Ani Clemovi."</p>
<p>„Rozumím," řekl Pondělí, zářící potěšením nad tou nečekanou poctou. „Co mu mám vyřídit?"</p>
<p>„Kam jsem jela, to za prvé."</p>
<p>„Do Yzordderrexu."</p>
<p>„Správně. Pak mu povíš..." na okamžik se zamyslela „...povíš mu, že Usmíření není bezpečné a že nesmí s obřadem začít, dokud se s ním znovu nespojím."</p>
<p>„Není bezpečné a nesmí začít s obřadem..."</p>
<p>„...dokud se s ním nespojím."</p>
<p>„Mám to. Ještě něco?"</p>
<p>„To je všechno," uzavřela. „A teď zbývá jen najít kruh."</p>
<p>Přelétla očima mozaiku a pátrala po nepatrných odlišnostech v barvě, která by kameny určila. Z předešlé zkušenosti věděla, že jakmile se vyjmou ze svých otvorů, yzordderrexský expres se pohne k odjezdu, a tudíž nakázala Pondělímu, aby čekal venku, dokud ona nezmizí. V té chvíli vypadal už trochu vylekaně, ale uklidnila ho, že se jí nic nestane.</p>
<p>„O to nejde," řekl. „Chci vědět, co ten vzkaz znamená. Jestli říkáš, že šéf není v bezpečí, znamená to, že neotevře dominia?"</p>
<p>„Nevím."</p>
<p>„Ale já chci vidět Patashoquu a L´Himby a Yzordderrex," prohlásil a vyjmenovával ta místa jako zaklínadla.</p>
<p>„Já o tom vím," usmála se. „A věř mi, že já taky chci, aby se dominia otevřela, stejně moc jako ty."</p>
<p>Zkoumala ve skomírajícím světle ohně jeho obličej a hledala nějakou známku, zda ho přesvědčila, ale i přes své mládí byl mistrem ve skrývání citů. Bude se muset spolehnout na to, že dá přednost úkolu posla před touhou uvidět Imagiku a předá alespoň to nejpodstatnější z jejího varování, když ne jeho přesné znění.</p>
<p>„Musíš se postarat, aby Jemný pochopil nebezpečí, v jakém je," řekla a doufala, že tím posílí jeho svědomitost.</p>
<p>„Provedu," slíbil, i když ho trochu popudilo, jak naléhá.</p>
<p>Nechala to téma být a vrátila se k hledání kamenů. Nenabídl se, že jí pomůže, vycouval ke vchodu a odtud zavolal:</p>
<p>„Jak se dostaneš zpátky?"</p>
<p>Měla už čtyři kameny a ptáci na střeše spustili novou kakofonii, která dávala tušit, že i oni pod sebou vycítili záchvěv nějakých změn.</p>
<p>„S tím si budu lámat hlavu, až bude třeba," odvětila.</p>
<p>Ptáci zčistajasna vzlétli a Pondělí vyšel z Ústupu ven. Jude se na něho ještě jednou podívala, když vyhrabávala další kámen. V ohni mezi nimi se rozdmýchal osamocený plamen a v té chvíli ožil i popel, začínající se zvedat v prašném oblaku, který dveře zahalil. Bedlivě mozaiku prozkoumala, zkontrolovala, jestli nevynechala nějaký kámen, ale bolesti a píchání, jež si pamatovala od svého prvního přechodu, už plíživě napadalo celé tělo; důkaz toho, že se přechod dal do chodu.</p>
<p>Oscar jí tvrdil, přesně na tomto místě, že nepohodlí přechodu se opakováním zmenšuje, a jeho slova se potvrdila. Měla ještě čas, zatímco se zdi kolem ní rozmazávaly, se zběžně podívat skrz vířící popel na dveře a pozdě si uvědomila, že si měla svět tam venku ještě naposledy prohlédnout, než ho opustí. Potom svatyně zmizela a dolehlo na ni delirium In Ova, jehož vězni se zvedali v celých legiích, aby ji dostihli. Poněvadž cestovala sama, přemisťovala se rychleji, než když absolvovala cestu s Dowdem (alespoň tak jí to připadalo), a ocitla se na druhé straně dřív, než měli Oviaté čas se jejímu piktogramu přilepit na paty.</p>
<p>Zdi sklepa kupce Hříšníka byly světlejší, než jak si je pamatovala. Důvodem byla lampa, která hořela na podlaze metr od kruhu, a za ní stála postava (místo obličeje viděla rozmazanou šmouhu) - a ten někdo se na ni vrhl s klackem. Padla v bezvědomí na zem ještě dřív, než se zmohla na slovo na vysvětlenou.</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>K</strong><strong>APITOLA OSMNÁCTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>Na Páté dominium se snášel plášť noci a Jemný našel Čmelíka Syrového poblíž vrcholku hory Lipper Bayak, kde pozoroval, jak z nebe padají tlumené barvy vytrácejícího se dne. Současně jedl, u nohou mu ležela mísa s klobásami a druhá s nakládačkami a mezi oběma stál velký hrnek hořčice, do něhož namáčel maso i zeleninu bez rozdílu. I když sem Jemný přišel v podobě zhmotnělé představy - tělo zůstalo sedět se zkříženýma nohama v meditačním pokoji ve Škálové ulici -, nepotřeboval nos ani jazyk, aby mohl ocenit pikantnost toho jídla; vystačil si s představivostí.</p>
<p>Čmelík sice vzhlédl, když se Jemný přiblížil, ale nijak se nenechal přízrakem pozorujícím ho při jídle vyvést z míry.</p>
<p>„Jsi tu brzy, ne?" prohodil s pohledem stočeným na kapesní hodinky, které mu visely z kabátu na kousku šňůrky. „Ještě zbývají celé hodiny."</p>
<p>„Já vím. Jsem tady jenom proto..."</p>
<p>„...abys mě zkontroloval," řekl Čmelík Syrový. „Jsem tady, no. V Pátém jste hotoví?"</p>
<p>„Moc už nezbývá..." řekl Jemný poněkud přiškrceně.</p>
<p>Třebaže absolvoval jako Maestro Sartori nesčetněkrát tuto cestu, kdy jeho mysl posílená kouzelnými formulemi přenesla jeho podobu a hlas přes dominia, a třebaže si nezbytný postup oživil vcelku snadno, pocit, který měl, byl zpropadeně podivný.</p>
<p>„Jak vypadám?" zeptal se Čmelíka Syrového a současně si vzpomněl, jak se právě na těchto svazích snažil popsat mystifa.</p>
<p>„Nehmotně," odvětil Čmelík, zamžoural na něho a pak se vrátil k jídlu. „Což alespoň mně docela dobře vyhovuje, protože není dost klobásy pro dva."</p>
<p>„Pořád si teprve přivykám na to, co dokážu."</p>
<p>„No prosím, ale ať ti to netrvá věčnost," poznamenal Čmelík. „Čeká nás práce."</p>
<p>„Mělo mě trknout už při první návštěvě, že jsi součástí našeho díla, ale netrklo - a za to se ti teď omlouvám."</p>
<p>„Přijímá se," řekl Čmelík Syrový.</p>
<p>„Musel sis myslet, že jsem blázen."</p>
<p>„Rozhodnější mě -jak bych to řekl? - rozhodnější <emphasis>mé zmátl. </emphasis>Trvalo mi několik dní, než mě osvítilo, proč jsi byl tak paličatý. Pie se mnou mluvilo, víš; pokoušelo se mi cosi naznačit. Jenže já na příchod někoho z Pátého čekal tak hrozně dlouho, že jsem ho poslouchal jen na půl ucha."</p>
<p>„Pie asi doufalo, že mí naše setkání připomene, kdo jsem."</p>
<p>„Jak dlouho ti to trvalo?"</p>
<p>„Měsíce."</p>
<p>„Ale to mystif tě původně utajil před sebou samým?"</p>
<p>„No jistě."</p>
<p>„Pie odvedlo svou práci až příliš dobře. To ho naučí. Kde máš mimochodem tělesnou schránku?"</p>
<p>„V Pátém."</p>
<p>„Dej na mě, nenechávej ji tam moc dlouho. Začínají se mi bouřit střeva. Mohl by ses vrátit a zjistit, že sedíš v hovnech. Ovšem, to by se dalo přičíst i osobní slabosti." Sáhl pro další klobásu, zahryzl se do ní a zároveň se zeptal Jemného, proč vlastně dovolil mystifovi, aby mu vymazal paměť.</p>
<p>„Byl jsem zbabělec," odvětil Jemný. „Nedokázal jsem si přiznat nezdar."</p>
<p>„To je těžké," přitakal Čmelík Syrový. „Celé ty roky jsem strávil přemýšlením, jestli jsem nemohl zachránit svého Maestra, kdyby mi to pálilo jen o trochu rychleji. Pořád mi chybí."</p>
<p>„Zodpovědný za to, co se stalo, jsem já - a nemám pro to omluvu."</p>
<p>„My všichni jsme měli svá slabá místa, Maestro. Já střeva. Ty zbabělost. Nikdo z nás není dokonalý. Ale předpokládám, že když jsi tady, znamená to, že se nakonec přece ještě jednou pokusíme?"</p>
<p>„Jistě, právě to mám v úmyslu."</p>
<p>Opět se Čmelík Syrový zadíval na hodinky a mlčky si cosi pro sebe vypočítával, nepřestávaje přitom žvýkat. „Od této chvíle ještě zhruba dvacet kvintodominiálních hodin."</p>
<p>„Správně."</p>
<p>„Já budu připravený," oznámil a najedno kousnutí spolkl rozměrnou okurku.</p>
<p>„Má ti kdo pomoct?"</p>
<p>S plnou pusou se Čmelík zmohl pouze na: ,,...'epo'ebuju'ikoho." Chvilku pak ještě přežvykoval, potom polkl. „Nikdo ani neví, že tady jsem," vysvětlil. „Podle zákona mě pořád hledají, i když jsem se doslechl, že Yzordderrex leží v rozvalinách."</p>
<p>„To je pravda."</p>
<p>„Také se mi doneslo, že se Čep úplně přeměnil," řekl. „Je to pravda?"</p>
<p>„V co?"</p>
<p>„Nikdo se nemůže dostat dost blízko, aby se to zjistilo," odvětil. „Ale jestli máš v úmyslu zkontrolovat celý Sněm..."</p>
<p>„Mám."</p>
<p>„Potom se možná přesvědčíš sám, až budeš ve městě. Druhé dominium zastupoval jakýsi Eurhetemec, pokud se pamatuju.."</p>
<p>„Je mrtvý."</p>
<p>„Kdo to bude dneska?"</p>
<p>„Věřím, že Scopique někoho našel."</p>
<p>„Ten je ve Třetím, nebo se pletu? U jámy po Čepu?"</p>
<p>„Přesně tak."</p>
<p>„A kdo je u Vymazaného kraje?"</p>
<p>„Jistý muž zvaný Chicka Jackeen."</p>
<p>„O něm jsem v životě neslyšel," řekl Čmelík Syrový. „A to je zvláštní. O většině Maestrů se mi přece leccos donese. Víš jistě, že to je Maestro?"</p>
<p>„Bezpečně."</p>
<p>Čmelík Syrový pokrčil rameny. „Sejdu se s ním, hádám, v Ana. A o mě se neboj, Sartori. Budu tady."</p>
<p>„Jsem rád, že jsme uzavřeli smír."</p>
<p>„Přu se o jídlo a ženy, ale nikdy o metafyziku," prohlásil Čmelík Syrový. „Kromě toho jsme spojili síly k úžasnému cíli. Zítra touhle dobou budeš moct jít odtud domů pěšky!"</p>
<p>V tomhle optimistickém tónu rozhovor skončil a Jemný zanechal Čmelíka Syrového o samotě, ať pokračuje ve svém bdění, a myšlenkou se nasměroval ke Kwemu, kde -jak doufal - najde Scopiqua, který by měl zaujímat pozici u sídla Čepu. Původně by tam dorazil v čase, během něhož by byl schopen se myšlenkově překlenout přes hranici dominií, ale dovolil si malou odbočku. Když opustil horu Lipper Bayak, myšlenky se mu stočily k Beatrix - a tam se také místo do Kwemu jeho duch rozletěl a přistál na okraji vesničky.</p>
<p>Samozřejmě tu byla rovněž noc. Na temných svazích kolem něho bučely doeki, na krku jim cinkaly zvonky. Beatrix samotná však byla ztichlá, svítilny, které plápolaly v hájcích v okolí domů, zmizely a děti o ně pečující zrovna tak: vše živé vyhaslo. Jemný, rozesmutněn tou depresivní podívanou, div že se neotočil a z vesnice neutekl, ale v dálce zahlédl osamocené světlo, a když se k němu přiblížil, uviděl přes uličku kráčet postavu, kterou poznal, s vysoko zdviženou svítilnou. Byl to Ukol, poustevník z kopce, který Jemnému a Pie obstaral dopravní prostředek, aby si vůbec mohli na Jokalaylau troufnout. Ukol se v půli ulice zastavil, zvedl lampu a pokoušel se prohlédnout tmou.</p>
<p>„Je tam někdo?" zeptal se.</p>
<p>Jemný chtěl promluvit - uzavřít smír tak jako s Čmelíkem Syrovým a popovídat si o nadějné vyhlídce zítřka -, ale výraz na Ukolově tváři ho odradil. Poustevník mu za omluvy nepoděkuje, myslel si Jemný, ani za řeči o novém dni. Jako tolik jiných ho už víckrát neuvidí. Pokud Ukol nějak vytušil přítomnost návštěvníka, rovněž on ohodnotil setkání jako zbytečné. Prostě jen pokrčil rameny, ruku s lampou svěsil a šel si zas po svých.</p>
<p>Jemný se déle nezdržoval a obrátil se tváří k horám a odmyslel se nejen z Beatrix, ale i z dominia. Vesnice se vypařila a jeho obklopilo prašné denní světlo v Kwemu. Ze čtyř stanovišť, na nichž se podle předpokladů měl shledat se spřízněnými Maestry - Lipper Bayaku, Kwemu, eurhetemeckého Kesparatů a z Vymazaného kraje — bylo toto jediné, kam při svém cestování s Pie nezavítali, a připravil se na to, že bude mít potíže s přesným zjištěním místa. Ale Scopiquova přítomnost působila ve zdejší pustině jako maják. Přestože vítr rozvířil oslepující mračna prachu, krátce po svém příchodu objevil muže skrčeného v jednoduchém přístřeší - v domečku postaveném z několika přikrývek zavěšených na tyčích zapíchnutých do šedivé půdy. I když bylo hodně nevlídno, jako buřič si za svého života protrpěl horší - ne právě nejmenší strádání zakusil v blázinci - a když se postavil, aby Jemného přivítal, učinil tak se sebevědomím zdravého a vyrovnaného člověka. Byl vystrojený, měl na sobě trojdílný oblek a kravatu a jeho obličej - navzdory podivným rysům, nosu skládajícím se stěží ze dvou dírek a vypouleným očím -nebyl zdaleka tolik strhaný, jako býval. Tváře mu zásluhou svištícího větru zrůžověly. Podobně jako Čmelík Syrový hosta očekával.</p>
<p>„Pojď dál! Pojď dál!" pobízel ho. „I když ty vítr vlastně ani moc necítíš, co?"</p>
<p>I když to byla pravda (vítr profukoval skrz Jemného nanejvýš zvláštním způsobem - tvořil kolem jeho pupíku spirály), připojil se ke Scopiquovi a posadili se v závětří za pokrývkami, že si pohovoří. Jako vždy měl Scopique nepřebernou zásobu zpráv a vychrlil vyprávění a poznatky v nepřerušovaném monologu. Je připravený, řekl, zastupovat své dominium na posvátném místě Ana, třebaže se pozastavil nad tím, jak bude vyváženost obřadu ovlivněna nepřítomností Čepu. Byl postaven do středu pěti dominií, připomenul Jemnému, jako potrubí rozvádějící sílu do celé Imagiky, a snad i jako její tlumočník. Nyní byl ten tam a Třetí bylo tím pádem slabší.</p>
<p>„Podívej," řekl, zvedl se a vedl přízračného hosta ke srázu obrovité jámy. „Nezbývá mi než vyvolávat vedle díry v zemi!"</p>
<p>„A ty myslíš, že to bude mít vliv na obřad?"</p>
<p>„Kdo ví? My všichni jsme amatéři, jen předstíráme, že jsme odborníci. Jediné, co mohu dělat, je jeho někdejší působiště vyčistit a věřit, že to dopadne dobře."</p>
<p>Nasměroval pozornost Jemného od jámy k čadící kostře dost veliké budovy, která se jen sem tam ukázala mezi oblaky prachu.</p>
<p>„Co to bylo?" zeptal se Jemný.</p>
<p>„Palác toho hajzla."</p>
<p>„A kdo ho zbořil?"</p>
<p>„Pochopitelně <emphasis>že já," </emphasis>řekl Scopique. „Nestojím o to, aby jeho veledílo trčelo nad naším obřadem! Už i tak to bude choulostivá operace, ani se nám do toho nemusí motat s tím svým špinavým vlivem. Vždyť to vypadalo jako bordel!" Otočil se ke spáleništi zády. „Abys věděl, měli jsme mít na přípravu měsíce, a ne hodiny."</p>
<p>„To vím..."</p>
<p>„A dál je tu problém s Druhým dominiem. Víš o tom, že mě Pie pověřilo, abych našel náhradu? To všechno bych býval rád prohovořil s tebou, samozřejmě, ale když jsme se naposledy setkali, měl jsi amnézii a Pie mi zakázalo, abych ti vyzradil, kým jsi byl, i když... můžu být upřímný?"</p>
<p>„Mohl bych ti v tom zabránit?"</p>
<p>„Ne. Byl jsem ve velikém pokušení z tebe tu ztrátu paměti vyfacko-vat." Scopique zabodl do Jemného tak ohnivý pohled, jako by to snad měl udělat nyní. „Způsobil jsi mystifovi tolik trápení," řekl. „A on, ten blázen bláznovatá, tě přesto prese všechno miloval."</p>
<p>„Měl jsem pro to důvody," bránil se Jemný potichu. „Ale mluvil jsi o té náhradě..."</p>
<p>„Ano! Athanasius!"</p>
<p>„Athanasius?"</p>
<p>„Naším mužem v Yzordderrexu, který zastupuje Druhé, je teď on. Nedívej se tak vyděšeně. Zná obřady a je naší věci cele oddán."</p>
<p>„Scopique, ten přece nemá v celém těle kouska zdravého rozumu! Myslel si, že jsem Hapexamendiův čmuchal!"</p>
<p>„To je ovšem blábol..."</p>
<p>„Pokusil se mě zabít pomocí madon. Je to šílenec!"</p>
<p>„Všichni jsme si vybrali slabší chvilky, Sartori."</p>
<p>„Takhle mi neříkej."</p>
<p>„Athanasius je jeden z nejsvatějších lidí, jaké jsem kdy potkal."</p>
<p>„Jak může věřit v Pannu Marii a současně prohlašovat, že je Ježíš?"</p>
<p>„Proč by člověk nemohl věřit ve vlastní matku?"</p>
<p>„Chceš vážně říct..."</p>
<p>„...že Athanasius je opravdu vzkříšený Kristus? Ne. Jestli mezi sebou máme mít Mesiáše, hlasuji pro tebe." Povzdechl si. „Podívej, je mi jasné, že jsi měl s Athanasiem potíže, ale ptám se tě, koho jiného jsem měl najít? Maestrové nerostou jako houby po dešti, Sartori."</p>
<p>„Řekl jsem ti..."</p>
<p>„Ano, ano, nemáš to jméno rád. No tak mi odpusť, ale dokud budu žít, ty budeš Maestro Sartori, a jestli chceš najít někoho jiného, kdo by si tu sedl místo mě a kdo ti bude říkat pěkněji, najdi si ho."</p>
<p>„Byl jsi vždycky tak hrozný paličák?" zeptal se Jemný.</p>
<p>„Ne," řekl Scopique. „Chtělo to léta cviku."</p>
<p>Jemný v beznaději zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Athanasius! To je zlý sen."</p>
<p>„Mimochodem, nebuď si tak jistý, že v sobě nemá Ježíšova ducha," prohlásil Scopique. „Přihodily se i jinačí divy."</p>
<p>„Jestli nepřestaneš," rozzlobil se Jemný, „bude ze mě stejný cvok jako z něho! Athanasius! To je konec!"</p>
<p>Zanechal Scopiqua v jeho domku nanejvýš rozezlen, poletoval prachem a nešetřil při tom kletbami, protože optimismus, s nímž se vydával na cestu, došel vážné újmy. Než aby se před Athanasiem zjevil s tak chaotickými myšlenkami, našel si na Ponuré cestě kout, kde chvilku podumal. Situace nebyla v žádném případě povzbudivá. Čmelík Syrový si udržoval pozici na Lipper Bayaku jako psanec, stále ještě mu hrozilo vězení. Scopique byl na pochybách, co se účinnosti místa týká, po tom, co odstranil Čep. A vrchol všeho; ze všech lidí, kteří by se mohli začlenit do Sněmu, má z onoho podhoubí vzejít právě Athanasius, chlap, který to má v hlavě zpřeházené.</p>
<p>„Ach bože, Pie," zašeptal v duchu. „Teď bych tě potřeboval."</p>
<p>Vítr při téhle jeho zastávce pochmurně fičel a hnal se divoce k místu přechodu mezi Třetím a Druhým dominiem, jako by ho měl svými pory-vy postrčit k Yzordderrexu. Ale Jemný jeho přemlouvání odolával a dával si na čas, aby zvážil možné varianty. Byly, jak usoudil, tři. První znamenala vzdát se Usmíření nyní, dřív než se slabé body systému pospojují a vyvolají novou tragédii. Druhá - najít Maestra, který by mohl nahradit Athanasia. Třetí, důvěřovat Scopiquovu úsudku, jít do Yzordderrexu a uzavřít s tím mužem mír. První z možností nebral vůbec vážně. To celé je otcův záměr a jeho svatou povinností je jej uskutečnit. Druhá, totiž hledání náhrady za Athanasia, byla ve zbývajícím čase zhola nereálná. Tím pádem zbývala třetí. Bylo to nestravitelné, ale patrně nevyhnutelné. Bude muset přijmout Athanasia do Sněmu.</p>
<p>Jakmile učinil rozhodnutí, podvolil se poselství větrných poryvů a v myšlenkách s nimi vyrazil po přímé silnici, mezerou mezi dominii a přes deltu do města - do božích útrob.</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>„Chátro?"</p>
<p>Hříšníkova dcera sklopila kyj, rychle před Jude poklekla a ze šilhavých očí se jí valily slzy.</p>
<p>„Je mi to líto, je mi to líto," opakovala dokola. „Já nevěděla. Já nevěděla."</p>
<p>Jude se posadila. Mezi spánky jí koncertovala zvonkohra, ale jinak se jí nic nestalo.</p>
<p>„Co tu děláš?" zeptala se Chátry. „Myslela jsem, žes odešla s tátou."</p>
<p>„To ano," vysvětlovala, potlačujíc slzy. „Ale na silnici vedoucí z města se mi ztratil. Ven se chtěly probít mraky lidí. Jednu chvíli stál u mě a hned potom byl ten tam. Zůstala jsem tam celé hodiny, hledala ho, a až teprve potom mě napadlo, jestli se nevrátil sem do domu, takže jsem se vrátila taky..."</p>
<p>„Ale nebyl tady."</p>
<p>„Ne," začala opět vzlykat a Jude ji objala kolem ramen a šeptala, že ví, jak jí je.</p>
<p>„Určitě je ještě naživu," řekla Chátra. „Jen je prostě rozumný a čeká někde v úkrytu. Venku není bezpečno." Vrhla nervózní pohled nahoru ke stropu sklepení. „Jestli se v několika příštích dnech nevrátí, možná bys mě mohla vzít s sebou do Pátého. On za námi může dorazit později."</p>
<p>„Tam není o nic bezpečněji, na to vem jed."</p>
<p>„Co se s tím světem děje?" chtěla vědět Chátra.</p>
<p>„Mění se," řekla Jude. „A my se na změny musíme připravit, ať jsou kdovíjak divné."</p>
<p>„Já chci, aby všechno zůstalo při starém. Taťka a obchod, všechno aby bylo na svém místě..."</p>
<p>„Tulipány na stolku v jídelně."</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Takhle to ještě hezkou chvíli nebude," odtušila Jude. „Vlastně, pochybuju, že to tak ještě někdy bude."</p>
<p>Vstala.</p>
<p>„Kam jdeš?" zeptala se Chátra. „Nemůžeš odejít."</p>
<p>„Bohužel musím. Přišla jsem sem cosi zařídit. Jestli se chceš ke mně přidat, budu ráda, ale ručíš sama za sebe."</p>
<p>Chátra hlučně popotáhla. „Rozumím."</p>
<p>„Tak půjdeš?"</p>
<p>„Sama zůstat nechci," odvětila. „Jdu s tebou."</p>
<p>Jude byla připravena na obraz zpustošení očekávající je za dveřmi Hříšníkova domu, ale už ne tak na nadšené třeštění, které jej doprovázelo. Přestože k nim odněkud z okolí doléhal nářek, a žal nepochybně zavládl v bezpočtu domů po celém městě, ve vonném poledním povětří se vznášelo i jiné poselství.</p>
<p>„Čemu se směješ?" zeptala se Chátra.</p>
<p>Neuvědomovala si, že se usmívá, dokud ji na to dívka neupozornila.</p>
<p>„To bude asi tím, že je mi, jako když začíná nový den," řekla, ale současně si uvědomovala, že docela dobře může být i poslední. Potvrzovala to možná právě svěžest městského vzduchu: závěrečné omilostnění duše před úpadkem a kolapsem.</p>
<p>Nic z toho neřekla před Chátrou nahlas, samozřejmě. Dívka byla beztak dost vystrašená. Šly po ulici, ona se držela krok za Jude, občas něco bázlivě zabreptala a občas si škytla. Její zármutek by byl ještě mnohem větší, kdyby dokázala vycítit zmatek uvnitř Jude, která, teď, když se ocitla tady, neměla nejmenší ponětí, kde bude hledat nápovědu, pro niž si přišla. Město dávno nebylo bludištěm kouzel, pokud kdy něčím takovým vůbec bylo. Proměnilo se doslova v pustinu, na všech stranách dohořívaly tisíce ohňů, ale nad nimi visel černý príkrov. Na několika místech však světlo Komety proniklo těmi neveselými suknicemi a kam její paprsky dopadly, tam převzaly zbarvení vzduchu, jako úlomky zamazaného skla třpytícího se nad žalem dole. Jelikož nevěděla o lepším místě, kam by zamířila, Jude se vydala k nejbližšímu z těchto míst, které byl od nich vzdáleno ne víc než půl kilometru. Zdaleka ještě nedošly k cíli - a už na ně spadla lehká sprška vody hnané vánkem -a zdroj tohoto jevu jim prozradilo zurčení tekoucí vody.</p>
<p>Ulice pukla a rozšklebila se a dehtovým makadamem probublávala buďto voda z prasklého potrubí, nebo pramen. Podívaná vylákala z trosek řadu diváků, i když velmi málo z nich se odvážilo k vodě přiblížit, ne ze strachu z vody, ale z něčeho mnohem podivnějšího. Voda vyvěrající z pukliny nestékala dolů z kopce, ale naopak tekla <emphasis>n</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>horu, </emphasis>vyskakovala po schodech s nadšením lososa deroucího se proti proudu. Jedinými svědky, ve kterých tato záhada nevyvolávala strach, byly děti - leckteré z nich se vymanily z rodičovského dozoru a hrály si v proudu odporujícím fyzikálním zákonům, jiné v něm pobíhaly a ještě jiné ve vodě seděly a nutily ji, aby přes ne přeskakovala. Mezi radostnými výkřiky Jude také neomylně zaslechla náznak sexuální rozkoše.</p>
<p>„Co je to?" řekla Chátra spíš dotčeným než překvapeným tónem, jako by ten výjev někdo zinscenoval s úmyslem urazit ji.</p>
<p>„Co takhle jít a zjistit, o co jde?" navrhla Jude.</p>
<p>„Ty děti se utopí," řekla Chátra poněkud škrobeně.</p>
<p>„V pěti centimetrech vody? Nebuď směšná."</p>
<p>Jude vyrazila vpřed a Chátře nezbylo než se rozhodnout, zda ji chce následovat. Zjevně se rozhodla, že ano, protože ji opět dohnala, aby byla jen o krok za Jude, a tentokrát její skytání ustalo a ony šplhaly do kopce v tichu, dokud se dobrých dvě stě metrů nebo i dál od místa, kde narazily na proud, neobjevil druhý, který přitékal z jiného směru - a byl dost silný, aby přinesl z nižších míst města lehký náklad. Tvořily jej nejrůznější odpadky - kusy oblečení, pár utopených graveolent, krajíce připáleného chleba - ale mezi naplaveninami byly k vidění i předměty, které zjevně do proudu někdo musel pustit, aby je unášel tam, kam teče, ať je to kam chce. Lodičky dopisů z pečlivě poskládaného papíru; věnečky spletené z trávy ozdobené kvítky; panenka položená do té malé záplavy v plášti ze stužek. Jude jednu papírovou loďku vylovila z vody a rozbalila ji. Psaní uvnitř bylo rozpité, ale čitelné.</p>
<p><emphasis>Tishalullé, </emphasis>stálo v dopise. <emphasis>Jmenuji se Cimarra Sakeo. Posílám tuhle modlitbu za svou matku a otce a za bratra B</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>ema, který je mrtev. Viděl jsem tě ve snu, Tishalullé, a vím, že jsi dobrá. Chovám tě v srdci. Buď prosím i v srdci matky a otce a utéš je.</emphasis></p>
<p>Jude podala dopis Chátře a pohledem putovala tam, kam mizely prameny, které se spojily.</p>
<p>„Kdo je to Tishalullé?" zeptala se.</p>
<p>Chátra neodpověděla. Jude se k ní otočila a zjistila, že dívka civí nahoru do kopce.</p>
<p>„Tishalullé!" zopakovala Jude.</p>
<p>„To je Bohyně," odpověděla Chátra a ztišila hlas, ačkoli nebyl nikdo v doslechu. Upustila dopis při řeči na zem, ale Jude se sehnula a zvedla ho.</p>
<p>„Člověk by měl s modlitbami jiných zacházet šetrně," řekla, loďku znovu poskládala a pustila ji na pouť po vodě.</p>
<p>„Nikdy ho nedostane," prohlásila Chátra. „Neexistuje."</p>
<p>„Ale přesto odmítáš vyslovit její jméno nahlas."</p>
<p>„Nesmíme jmenovat Bohyni - žádnou. To nás učil taťka. Je to zakázáno."</p>
<p>„Aha, ono je jich víc?"</p>
<p>„Ano. Ještě sestry Delty. A taťka tvrdí, že je také jedna, která se jmenuje Jokalaylau a žije v horách."</p>
<p>„Odkud je Tishalullé?"</p>
<p>„Myslím, že z Chzercemitské Kolébky. Nevím to ale jistě."</p>
<p>„Jaké kolébky?"</p>
<p>„To je jedno jezero ve Třetím dominiu."</p>
<p>Tentokrát si Jude uvědomila, že se usmívá.</p>
<p>„Řeky, sníh a jezera," řekla, sedla si u proudu vody a ponořila do něj prsty. „Přišly s vodou, Chátro."</p>
<p>„Kdo?"</p>
<p>Proud byl chladivý a hrál si s Judinými prsty, vyskakoval jí do dlaně.</p>
<p>„Nedělej, že nechápeš," řekla Jude. „Bohyně. Jsou tady."</p>
<p>„To není možné. I kdyby ještě žily - a taťka mi říkal, že už nežijí -, proč by sem chodily?"</p>
<p>Jude zvedla ke rtům z dlaní utvořený kalíšek plný vody a usrkla. Chutnala sladce.</p>
<p>„Třeba je někdo přivolal," nadhodila.</p>
<p>Podívala se nahoru na Chátru, z jejíž tváře nezmizel výraz znechucení nad tím, co právě Jude udělala.</p>
<p>„Někdo odtamtud shora?" zeptala se dívka.</p>
<p>„Dá to pěknou námahu, vylézt do kopce," podotkla Jude. „A zvlášť pro vodu. Jistě se tam nedrápe proto, že je shora hezký rozhled. Někdo ji táhne. A když se jí budeme držet, dříve nebo později..."</p>
<p>„Nemyslím si, že bysme měly udělat právě tohle," řekla Chátra.</p>
<p>„Volání se netýká jen vody," pokračovala Jude. „Nás zrovna tak. Copak to necítíš?"</p>
<p>„Ne," odpověděla dívka odměřeně. „Já bych se mohla klidně sebrat a vrátit se domů."</p>
<p>„To chceš udělat?"</p>
<p>Chátra se zahleděla do vody metr od svého chodidla. Při vší smůle kolem nich zrovna v tom okamžiku voda unášela méně líbivější část nákladu: loďstvo kuřecích hlaviček a částečně zuhelnatělou mrtvolu psa.</p>
<p>„A tys tohle pila," podotkla Chátra.</p>
<p>„Chuť to mělo dobrou," odvětila Jude, ale odvrátila se, když kolem pes proplouval.</p>
<p>Pohled jen utvrdil Chátru v jejím nepříjemném pocitu.</p>
<p>„Já asi <emphasis>půjdu </emphasis>domů," zaváhala. „Nejsem připravená na setkání s Bohyněmi, aťsi jsou třeba tam nahoře. Moc jsem zhřešila."</p>
<p>„To je absurdní," řekla Jude. „Tady přece nejde o hřích a odpuštění. Tyhle bludy jsou pro chlapy. Tohle..." zajíkla se, jelikož si nebyla jistá, jaké slovo zvolit; po chvíli řekla: „...tohle je <emphasis>smysluplnější."</emphasis></p>
<p>„Jak to můžeš vědět?" odvětila Chátra. „Těmhle věcem nikdo doopravdy nerozumí. Ani taťka ne. Vždycky mi namlouval, že ví, jak byla stvořena Kometa, ale nevěděl. A to platí u tebe i u těchto Bohyň."</p>
<p>„Proč jsi tak ustrašená?"</p>
<p>„Kdybych nebyla, byla bych mrtvá. A spatra se mnou nemluv. Je mi jasné, že si myslíš, že jsem k smíchu, ale být krápět slušnější, aspoň by sis to nechala pro sebe."</p>
<p>„Já si nemyslím, že jsi k smíchu."</p>
<p>„Ale myslíš."</p>
<p>„Ne. Jenom mám pocit, že jsi svého taťku milovala snad až příliš. To není žádný zločin. Věř mi, sama jsem se dopouštěla stejné chyby —a opakovaně. Někomu věříš, a najednou..." Povzdechla si a potřásla hlavou. „No, to je vedlejší. Možná máš pravdu. Možná bys měla jít domů. Kdo ví, třeba tam na tebe bude čekat. Co já vím?"</p>
<p>Otočily se k sobě beze slova zády a Jude zamířila do kopce s přáním, aby bývala přišla na taktnější způsob, jak si stát na svém. Vystoupala padesát metrů, když vtom za zády zaslechla Chátřiny téměř neslyšné kročeje, a potom dívčin hlas, z něhož se vytratil káravý tón, pravil:</p>
<p>„Taťka se domů nevrátí, vid?"</p>
<p>Jude se obrátila a jak nejlépe svedla, zadívala se do Chátřiných šilhavých očí.</p>
<p>„Ne," odpověděla. „Patrně ne."</p>
<p>Chátra se zadívala na popraskanou zem pod nohama. „Myslím, Že jsem to od začátku věděla," prohlásila, „ale nedokázala jsem si to prostě přiznat." V té chvíli zvedla hlavu - a proti Judině očekávání měla suché oči. Vlastně vypadala skoro šťastně, jako by díky přiznání pookřála. „Jsme teď obě samy, co?" řekla.</p>
<p>„To jsme."</p>
<p>„Tak to abychom šly dál společně, co myslíš? Pro nás obě to tak bude lepší."</p>
<p>„Díky, že na mě pamatuješ," usmála se Jude.</p>
<p>„My ženy bysme měly držet pohromadě," dodala Chátra a připojila se k Jude, která se zase pustila do kopce.</p>
<p><strong>3</strong></p>
<p>Jemného zraku připadal Yzordderrex jako horečnatý sen. Nad palácem těžce visely temné mraky, ale do okolních ulic a náměstí zavítaly divy. Z popraskaných chodníků vyvěraly říčky a tančily nahoru do svahu, vysmívajíce se zpupně gravitaci přímo do tváře. Vzduch nad každým z pramenů se zbarvil aureolou barev pestrých jako hejno papoušků. Byla to podívaná, u které by se Pie zálibně pozastavilo, jak ho znal, a proto si ke každé podivuhodnost! po cestě dělal v duši poznámky, aby dokázal obrázek slovně vymalovat, až zas stane po mystifově boku.</p>
<p>Ale nešlo jen o samé zázraky. Ty duhy a prameny byly obklopené scénami naprostého zpustošení, kterým vévodila zející okna, stěží rozeznatelná od zčernalého rumiště domů. Pozornosti paličů patrně ušel jen eurhetemecký Kesparat, u jehož bran právě stál. Ovšem nikde ani vidu ani slechu po obyvatelích, a tak se Jemný několik minut sám procházel a mlčky si při tom piloval zásobu vybraných urážek pro Scopiqua, když vtom zahlédl muže, za kterým sem přišel. Athanasius stál před jedním ze stromů lemujících kesparatské bulváry a obdivně na něj civěl. Ačkoli bylo listí zatím tam, kde má být, uspořádání větví, které na něm rostly, okatě cosi připomínalo a Jemný nemusel být Kristovým učněm, aby se ihned dovtípil, jak by se k nim dalo hřeby snadno přitlouct tělo. Sel blíž a blíž a co chvíli na Athanasia zavolal, ale muž se zdál být pohroužen do snění a jedinkrát se neohlédl, ani když Jemný došel až k němu. Zato ale odpověděl:</p>
<p>„Jdeš v pravou chvíli."</p>
<p>„Sebeukřižování," pravil na to Jemný. „To by byl panečku zázrak."</p>
<p>Athanasius se k němu otočil. Obličej měl sinalý a čelo zkrvavené. Podíval se na strupy na Jemného čele a potřásl hlavou.</p>
<p>„Tak ty taky," pronesl. Nato zvedl ruce. Dlaně nesly neklamné stopy zranění. „Máš taky tyhle?"</p>
<p>„Ne. A tohle..." ukázal si na čelo „...není to, co myslíš. Proč sis to udělal?"</p>
<p>„Já jsem si nic neudělal," odvětil Athanasius. „S tím zraněním jsem se probudil. To mi věř, nevyžívám se v nich."</p>
<p>Na Jemného tváři se zračila nevěřícnost a Athanasius reagoval s vervou.</p>
<p>„O nic takového jsem v životě nestál," řekl. „Ani o stigmata. Ani o sny."</p>
<p>„Tak proč se díváš na ten strom?"</p>
<p>„Mám hlad," dostal odpověď, „a tak jsem přemítal, jestli bych měl sílu tam vyšplhat."</p>
<p>Jeho pohled vrátil pozornost Jemného zpět na strom. Mezi listovím na vyšších větvích byly trsy ovoce dozrálého ve světle Komety, které se podobalo pruhovaným mandarinkám.</p>
<p>„Já ti bohužel nemůžu pomoct," omlouval se Jemný. „Nejsem dost hmotný, abych je mohl sevřít. Nemůžeš je prostě setřást?"</p>
<p>„Zkoušel jsem to. Ale nechme toho. Máme důležitější program než můj břich..."</p>
<p>„Za prvé najít pro tebe obvazy," přerušil ho Jemný a podezřívavost ho po tomhle nedorozumění opustila, alespoň prozatím. „Nechci, abys vykrvácel, ještě než začneme s Usmířením."</p>
<p>„Ty myslíš tohle?" řekl a zadíval se na ruce. „Ne, ty přestanou a spustí, kdy se jim zlíbí. Zvykl jsem si."</p>
<p>„Tak bychom ti aspoň měli najít něco k jídlu. Zkoušel jsi to v některém z těch domů?"</p>
<p>„Nejsem zloděj."</p>
<p>„Pochybuju, že se někdo vrátí, Athanasie. Pojď, půjdeme najít něco k jídlu, abys vydržel."</p>
<p>Došli k nejbližšímu domu a Athanasius, když jej Jemný, kterého objev morálních zábran u jeho společníka překvapil, k tomu pobídl, rozrazil kopnutím dveře. Dům byl buďto vyloupený, nebo opuštěný ve spěchu, ale kuchyně zůstala netknutá a byla dobře zásobená. V ní si Athanasius se zraněnýma rukama nachystal lákavou svačinu a přitom si ji potřísnil krví.</p>
<p>„Mám tak hrozný hlad," řekl. „Předpokládám, že ty ses postil?"</p>
<p>„Ne. Měl jsem?"</p>
<p>„Každý podle svého," odvětil Athanasius. „Všichni kráčíme do nebe odlišnými cestami. Znal jsem jednoho a ten se nedokázal modlit, dokud se mu na bedrech nehoufovalo celé srocení zarzi."</p>
<p>Jemný sebou škubl. „To není náboženství, to je masochismus."</p>
<p>„A masochismus není náboženství?" opáčil na to jeho protějšek. „Překvapuješ mě."</p>
<p>Jemného udivilo, že má Athanasius smysl pro legraci, a zjišťoval, že při tomhle klábosení postupně k tomu muži lne víc a víc. Snad by nakonec mohli jeden od druhého něco získat, ovšem jakýkoli smír by byl zatím pouze kosmetický, jestli se neurovná téma Vymazaného kraje a všeho, co se tam přihodilo.</p>
<p>„Dlužím ti vysvětlení," řekl Jemný.</p>
<p>„Vážně?"</p>
<p>„Za to, co se stalo ve stanech. Ztratil jsi hodně lidí, a kvůli mně."</p>
<p>„Není mi jasné, jak bys to mohl odvrátit," odtušil Athanasius. „Ani jeden z nás neznal síly, se kterými jsme měli tu čest."</p>
<p>„Nejsem si jistý, jestli to vím dneska."</p>
<p>Athanasius se zachmuřil. „Mystif se dostal do pěkné šlamastiky za to, že se vrátil a strašil tě."</p>
<p>„To nebylo strašení."</p>
<p>„Ať to bylo, co chtělo, dovést ho k tomu muselo vážné rozhodnutí. Pie'oh'pah určitě vědělo, jaké budou následky pro něj a pro mé lidi."</p>
<p>„Strašně nerado působilo bolest."</p>
<p>„Co bylo potom tak důležité, že jí způsobilo tolik?"</p>
<p>„Chtělo se ujistit, že jsem pochopil svoje poslání."</p>
<p>„To je málo," řekl Athanasius.</p>
<p>„Je to jediný důvod, který znám," odvětil Jemný a zamlčel druhou část poselství Pie, tu o Sartorim. Athanasius odpovědi na tyto záhady neznal, proč ho s nimi obtěžovat?</p>
<p>„Jsem přesvědčený, že se tady děje něco, čemu nerozumíme," děl Athanasius. „Všiml sis té vody?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Nevrtá ti to hlavou? Mně ano. Kromě nás nezahálejí také jiné síly, Jemný. Možná bychom je měli hledat a poprosit o radu."</p>
<p>„Co myslíš těmi <emphasis>silami? </emphasis>Další Maestrové?"</p>
<p>„Ne. Myslím tím Svatou Matku. Mám pocit, že je tady v Yzordderrexu."</p>
<p>„Ale nevíš to jistě."</p>
<p>„Něco těmi vodami hýbat musí."</p>
<p>„Kdyby tady byla, copak bys o tom nevěděl? Byl jsi jedním z jejích nejvyšších knězi."</p>
<p>„To nikdy. Ve Vymazaném kraji jsme ji uctívali, protože tam byl spáchán zločin. Z toho místa byla do Prvního unesena jedna žena."</p>
<p>S tímto příběhem seznámil Jemného Vločka Cukrkandl, když spolu jeli pouští, ale jelikož toho bylo tolik, co ho trápilo nebo naopak naplňovalo nadšením, pozapomněl na něj; byl to matčin příběh, samozřejmě.</p>
<p>„Jmenovala se Celestine, ne?"</p>
<p>„Jak to víš?"</p>
<p>„Protože jsem ji potkal. Je naživu, vrátila se do Pátého."</p>
<p>Jeho společník přimhouřil oči, jako by tak chtěl svůj pohled přiostřit a propíchnout jím to tvrzení, kdyby se mělo ukázat, že je to lež. Ale po chvíli se objevilo neznatelné pousmání.</p>
<p>„Takže tys vyjednával se svatými ženami," řekl. „V tom případě ještě nejsi beznadějný případ."</p>
<p>„Můžeš se s ní sám sejít, až bude po všem."</p>
<p>„To bych rád."</p>
<p>„Ale zatím je třeba držet kurs. Nemůžeme si dovolit okliky. Chápeš? Svatou Matku můžeme hledat, až zvládneme Usmíření, ale ne dřív."</p>
<p>„Cítím se tak strašlivě nahý," povzdechl si Athanasius.</p>
<p>„Asi jako my všichni. Je to nezbytné. Ale daleko nezbytnější je ještě jedna věc."</p>
<p>„A to?"</p>
<p>„Celistvost," prohlásil Jemný. „Věci spravené. Uzdravené. To je jistější nežli hřích nebo smrt nebo temnota."</p>
<p>„Skvěle řečeno," řekl Athanasius. „Kdo tě to naučil?"</p>
<p>„To bys měl vědět. Oženils mě s ním."</p>
<p>„A tak..." Usmál se. „Smím ti tedy připomenout, proč se muž žení? Aby utvořil celek: se ženou."</p>
<p>„Tenhle muž ne," namítl Jemný.</p>
<p>„Nebyl pro tebe mystif ženou?"</p>
<p>„Někdy..."</p>
<p>„A kdy nebyl?"</p>
<p>„Pie nebylo ani muž ani žena. Bylo blaženost."</p>
<p>Athanasia to přivedlo do velkých rozpaků.</p>
<p>„To mi připadá nečisté," podotkl.</p>
<p>Jemný v podobných termínech o poutu mezi sebou a mystifem nikdy předtím nepřemýšlel, ani teď nevítal přítěž takových pochybností. Pie bylo jeho učitelem, přítelem a milencem od samého počátku. Nemohl uvěřit, že by Otec jejich poměr posvětil, kdyby byl všechno jiné, jen ne svatý.</p>
<p>„Asi bychom měli tohle téma nechat plavat," nabídl Athanasiovi. „Nebo si zase vjedeme do vlasů - a já za sebe říkám, že o to nestojím."</p>
<p>„Já teprve ne," odpověděl Athanasius. „Víc se o tom bavit nebudeme. Pověz, kam půjdeš odtud?"</p>
<p>„K Vymazanému kraji."</p>
<p>„A kdo zastupuje Sněm tam?"</p>
<p>„Chicka Jackeen."</p>
<p>„Ach! Toho sis tedy vybral..."</p>
<p>„Tys ho znal?"</p>
<p>„Ne, ne moc. Vím, že přišel do Vymazaného kraje dávno přede mnou. Ve skutečnosti zřejmě nikdo neví, jak dlouho tam žije. Je to podivín."</p>
<p>„Kdyby tohle byl znak nekvalifikovanosti, tak jsme my dva bez práce," poznamenal Jemný.</p>
<p>„To je ovšem pravda."</p>
<p>Jemný už jen popřál Athanasiovi hodně zdaru a rozešli se - možná ne přímo vřele, alespoň ve vší slušnosti. Jemný obrátil myšlenky od Yzordderrexu k poušti za zády. V mžiku se interiér domu rozechvěl a byl nahrazen rozměrnou hradbou lemující Vymazaný kraj, jež se zvedala z mlhy, v níž ho, jak moc doufal, očekává poslední člen Sněmu.</p>
<p><strong>4</strong></p>
<p>Zatímco Jude s Chátrou stoupaly nahoru, prameny se po cestě sbíhaly, až nakonec kráčely podél toku, který bude zanedlouho příliš široký na přeskočení a příliš divoký na přebrodění. Vodu nevymezovaly žádné břehy, pouze uliční vpuste a strouhy, ale tatáž síla, která prameny táhla do kopce, jim zároveň bránila se rozlít do stran. Proto také voda nemrhala energií, ale šplhala jako živočich, jehož kůže zázračným tempem zvětšuje objem, aby stačila pojímat sílu, kterou přibere pokaždé, když se na ni napojí další jí podobná. V této chvíli o jejím cíli nebylo nejmenších pochyb. Na nejvyšším vrcholku ve městě stála jediná stavba - palác Autarchy — a pokud by se v ulici neotevřela propast a ta vodu nepohltila ještě předtím, než dorazí ke bránám, stopa je dovede k ní.</p>
<p>Jude měla na palác smíšené vzpomínky. Některé, jako třeba na Věž s Čepem a na místnost, kam prosakovaly modlitby, byly hrůzostrašné. Jiné byly roztomile erotické, například na hodiny, které strávila podřimováním v loži Quaisoir při Chlípnostčině zpěvu, a na bezchybného a tudíž neskutečného milence, kterého si vymyslela a který ji zasypal polibky. Pochopitelně zmizel, ale ona se právě vrací do labyrintu, který vystavěl, obrácená k novému smyslu, nejen s jeho vůní na sobě (páchneš koitem, řekla Celestine), ale s plodem jejich spojem v lůně. Její naděje na rozmluvu s Celestine byla jeho vinou najisto zmařena. Dokonce i přes Tayovu neurvalost a nebo Clemovu smířlivost nemínila ta žena přestat na Jude pohlížet jako na vyděděnce. A jestliže <emphasis>ona, o </emphasis>kterou božství pouze zavadilo, zavětřila na Judině kůži Sartoriho, potom Tishalullé zavětří totéž. Kdyby měla přijít ta chvíle a ona by byla vyzvána, Jude ;se předem rozhodla, že vyjde s pravdou ven. Pro všechno, co udělala, měla důvody, a nehodlala se za nic falešně omlouvat, naopak přistoupí k oltářím těchto Bohyní ve stejné míře s pokorou i s hrdostí.</p>
<p>Brány byly nyní v dohledu, řeka k nim letěla, její záplava vypadala na pohled jako bělostná vodní pěna. Snad její nápor, nebo předcházející násilí vyrvalo brány z pantů a voda se mezerou dychtivě hrnula dovnitř.</p>
<p>„Jak se tam dostaneme my?" překřičela Chátra hukot.</p>
<p>„Není to zas tak hluboké," řekla Jude. „Když se budeme držet u sebe, přebrodíme to. Pojď. Drž se mě."</p>
<p>Nedala dívce čas odmítnout nebo vycouvat, popadla ji pevně za zápěstí a vlezla do proudu. Přesně jak říkala, nebylo tu moc hluboko. Pěnivá hladina jim sahala sotva do půli stehen. Ale měla značnou sílu, a tak byly nuceny postupovat s krajní opatrností. Jude neviděla zem, po níž je vedla, voda byla příliš dravá, ale přes podrážky vnímala, jak řeka vykotlává dlažbu a v několika málo minutách rozrušuje erozí to, co nohy vojáků, otroků a kajícníků za dvě staletí poškodily jen nepatrně. Ale tato eroze nepředstavovala jedinou hrozbu pro jejich klid. Náklad, který proud nesl, náklad proseb a odpadků, byl už dost těžký, posbíraný z pěti nebo šesti míst v dolních Kesparatech. Do podkolenních šlach a do holení je tloukly dřevěné kůly, okolo kolen se jim obalovaly cáry hadrů. Ale Jude si zachovala pevný krok, postupovala kupředu nezměněným tempem, dokud neprošly branou, a ohlížela se tu a tam přes rameno, aby pohledem nebo úsměvem potvrdila Chátře, že i když je pro ně přechod velmi svízelný, nenacházejí se v nijak mimořádném ohrožení.</p>
<p>Řeka nezvolnila, ani když se dostaly za hradby paláce. Spíš se zdálo, že zde nabírá čerstvou hnací sílu, pěna vyskakovala čím dál výš, jak se řeka šplhala jednotlivými nádvořími. Paprsky Komety sem dopadaly v daleko hojnější míře nežli na nižší Kesparaty a jejich světlo po dopadu na hladinu vrhalo stříbřitý fíligránský vzorek vzhůru na bezútěšný kámen zdí. Jude se nechala tou krásou rozptýlit a na chvilku ztratila rovnováhu, jen co prošly průlomem v bráně, a navzdory varovnému výkřiku spadla pozadu do reky a strhla Chátru s sebou. Přestože jim nehrozilo utonutí, voda vládla dostatečnou hybnou silou, aby je poponesla o kus dál, a Chátru, která byla lehčí, voda smetla, až proplula značnou rychlostí kolem Jude. Jejich pokusy znovu vstát mařily víry a protisměrné proudy, které víření vyvolávalo, a jen díky náhodě se mohla Chátra, když ji proud vrhl na přehradu drtě, která jej trochu zadržovala, zapřít a pokusit se získat jistou polohu na všech čtyřech. Voda se do ní opírala, zatímco se o to snažila, vůle řeky odplavit ji nepolevovala, avšak ona jí úspěšně vzdorovala, a než na totéž místo voda donesla i Jude, Chátra se už vztyčovala.</p>
<p>„Podej mi ruku!" zakřičela a oplatila tak Jude vybídnutí, kterého se jí od ní dostalo, když poprvé vstupovaly do záplavy.</p>
<p>Jude se k ní natáhla, napůl se otočila a podala Chátře prsty. Ale řeka byla jiného mínění. Když se k sobě rukama přiblížily natolik, že mezi nimi byly jen milimetry, voda se proti nim spikla, začala s ní točit a táhnout ji z dosahu, přičemž sevření bylo tak silné, že z ní na chvíli vyrazilo dech. Nestačila ani zakřičet jediné slovo na uklidněnou a už byla záplavou unášena pod kolosálním obloukem dál nahoru a pryč z dohledu.</p>
<p>Ačkoli se voda chovala násilnicky, když s ní tak postrkovala pod arkádami a kolonádami, Jude se nezalekla; spíš naopak. Úžasně vzrušující pocit byl nakažlivý. Teď se stala součástí jejího údělu, i když o tom voda nevěděla, a velmi ráda se nechá doručit až k její přivolavatelce, která je zároveň jejím zdrojem. Zda ji tato přivolavatelka - ať to bude Tishalullé, nebo Jokalaylau, nebo kterákoli jiná Bohyně, jež se tu patrně dnes usídlila-bude brát jako prosebníka nebo čistě jen jako další připlavenou špínu, to se dozví teprve až tahle plavba dospěje k cíli.</p>
<p><strong>5</strong></p>
<p>Jestliže Yzordderrex se proměnil v místo úchvatných jednotlivostí, zpívajících barev a křišťálových bublin v čiré vodě, pak Vymazaný kraj byl vydán napospas neurčitosti. Jediný závan větru nepohnul těžkou mlhovinou visící nad strženými stany a nad mrtvými, roztrhanými, ale nepohřbenými; stejně tak ani Kometa neplanula dostatečným žárem, aby přesvítila vyšší vrstvy mlhy, jejíž tkanivo způsobovalo, že světlo bylo soumračné a unylé. Nalevo od místa, kde postávala Jemného zhmotnělá představa, byl v přítmí vidět prstenec Madon, v němž Athanasius se svými stoupenci nalezli ochranu. Ale muž, za kterým sem přišel, tu nebyl - a žádné známky jeho přítomnosti neobjevil ani napravo, i když tam byla mlha tak hustá, že halila všechno, co leželo dál než v okruhu osmi nebo deseti metrů. Nicméně právě tam zamířil a hrozně nerad se odhodlával k tomu, že na Chicku Jackeena zakřičí, přestože měl v hlase síly dost. Celá krajina jako by se spikla k útisku - a jemu se nechtělo se tomu vzpírat. Raději kráčel mlčky, tělem neznatelně rozhrnoval opar, jeho nohy zanechávaly v půdě mizivé otisky, anebo vůbec žádné. Cítil se tu mnohem víc jako přízrak než na ostatních schůzkách. Toto byla krajina pro podobné duše; ztichlá, ale strašidelná.</p>
<p>Nemusel jít naslepo dlouho. Po nějakém čase mlha prořídla a skrz její pruhy uviděl Chicku Jackeena. Vyhrabal si z haldy trosek židli a stolek a seděl právě zády k obrovité hradbě Prvního dominia, vykládal si pasiáns a sám pro sebe si cosi zuřivě povídal. Že jsme ale všichni raplové, pomyslel si Jemný, když ho takhle našel. Čmelík Syrový div že nešílí po hořčici, ze Scopiqua se stal žhář amatér, Athanasius s probodenýma rukama si poznačil svačinu svými stigmaty — a konečně Chicka Jackeen si zas sám pro sebe tlachá jako nějaká neurotická opice. Blázni do jednoho. A on, Jemný, je ze všech pravděpodobně ten nejšílenější: milenec bytosti popírající definice rodů, stvořitel muže, který zlikvidoval celé národy. Jediná zdravá věc v jeho životě - hořící jako čisté, bílé světlo - byla ta, která pocházela od Boha; prostý záměr stát se Usmiřitelem.</p>
<p>„Jackeene?"</p>
<p>Muž zvedl hlavu od karet, poněkud provinile.</p>
<p>„Maestro. Vy jste tady."</p>
<p>„Neříkej, žes mě nečekal?"</p>
<p>„Ne tak brzy. Je čas, abychom se vydali k Ana?"</p>
<p>„Ještě ne. Přišel jsem se ujistit, jestli jsi připravený."</p>
<p>„To jsem, Maestro. Opravdu."</p>
<p>„Vyhrával jsi?"</p>
<p>„Hrál jsem sám se sebou."</p>
<p>„To neznamená, že nemůžeš vyhrát."</p>
<p>„Ne? Ne. Když myslíš. Potom asi ano, vyhrával jsem."</p>
<p>Vstal od stolu a sňal brýle, které měl na nose, aby viděl na karty.</p>
<p>„Vyšlo něco z Vymazaného kraje za tu dobu, co jsi tady čekal?"</p>
<p>„Ne, nevyšlo. Vlastně tvůj hlas je to první, co slyším od chvíle, kdy odešel Athanasius."</p>
<p>„Je teď členem Sněmu," řekl Jemný. „Scopique ho přemluvil, aby se k nám přidal a zastupoval Druhé."</p>
<p>„Co se stalo s Eurnetemecem? Snad ho nezavraždili?"</p>
<p>„Zemřel stářím."</p>
<p>„Stačí Athanasius na ten úkol?" zeptal se Jackeen - a potom, když usoudil, že tahle otázka překračuje jeho kompetenci, pokračoval: „Mrzí mě to. V této věci nemám právo pochybovat o tvém úsudku."</p>
<p>„Na to máš každopádně právo," oponoval Jemný. „Musíme jeden druhému beze zbytku důvěřovat."</p>
<p>„Jestli důvěřuješ Athanasiovi ty, potom já také," řekl prostě Jackeen.</p>
<p>„Takže jsme připraveni."</p>
<p>„Ještě bych rád podal jedno hlášení, jestli smím."</p>
<p>„Copak?"</p>
<p>„Řekl jsem, že <emphasis>z</emphasis> <emphasis>Vymazaného kraje </emphasis>nic nevyšlo, a to je pravda..."</p>
<p>„...ale něco vešlo?"</p>
<p>„Ano. Včera večer, spal jsem tady pod stolem..." Ukázal na postel z pokrývek a kamenů. „A probudil mě chlad až do morku kostí. Zpočátku jsem nevěděl jistě, jestli se mi to jenom nezdá, proto jsem se zvedal velice pomalu. Ale když jsem se narovnal, spatřil jsem, jak z mlhy vystupují postavy. Byly jich houfy."</p>
<p>„Kdo to byl?"</p>
<p>„Nullianci," řekl Jackeen. „Znáš je?"</p>
<p>„Jistě."</p>
<p>„Napočítal jsem jich nejmíň padesát, byli hodně blízko ode mne."</p>
<p>„Vyhrožovali ti?"</p>
<p>„Pochybuju, že mě vůbec viděli. Nespustili oči ze svého cíle..."</p>
<p>„Z Prvního?"</p>
<p>„Přesně tak. Ale ještě než překročili na jeho území, svlékli ze sebe šatstvo a zapálili ohně a spálili do posledního kusu všechno, co měli předtím na sobě nebo co s sebou přinesli."</p>
<p>„Udělali to všichni?"</p>
<p>„Všichni, které jsem viděl. Bylo to neobvyklé."</p>
<p>„Můžeš mi ukázat ohniště?"</p>
<p>„To není problém," řekl Jackeen a odvedl Jemného od stolu, ale ani pak nezmlkl.</p>
<p>„Já jsem Nulliance v životě neviděl, ale samozřejmě jsem o nich slyšel."</p>
<p>„Je to dobytek," ušklíbl se Jemný. „Zabil jsem před pár měsíci jednoho ve Vanaephu, potom jsem potkal jeho bratra v Yzordderrexu a on zavraždil dítě, které jsem znal."</p>
<p>„Mají rádi nevinnost, jak jsem slyšel. Pro ně je to jako jídlo a pití. A všichni jsou mezi sebou spřízněni krví, přestože nikdo nikdy neviděl samičku jejich druhu. Někteří dokonce tvrdí, že ani žádné nejsou."</p>
<p>„Zdá se, že toho o nich víš spoustu."</p>
<p>„No, hodně jsem toho četl," vysvětloval Jackeen a podíval se letmo na Jemného. „Ale víš, co se říká: ,Nestuduj nic, leda s vědomím...'"</p>
<p>„...že už jsi to beztak věděl."</p>
<p>„Přesně tak."</p>
<p>Jemný se zadíval na muže s novým zájmem, když slyšel z jeho úst to staré úsloví. Je to tady tak obecně platná věta, že ji každý student zná nazpaměť, nebo Chicka Jackeen tušil význam toho, co říká? Jemný se zastavil, Jackeen se zarazil vedle něho a pohlédl na něj s úsměvem, jenž byl protkaný šibalstvím. Teď to byl pro změnu Jemný, kdo se zkoumavě zahleděl do tváře svého společníka.</p>
<p>„Můj bože..." hlesl. „Ty jsi Lucius?"</p>
<p>„Ano, Maestro. To jsem já."</p>
<p>„Lucie! Lucie!"</p>
<p>Léta si na něm samozřejmě vzala svou daň, ale ne neúměrně. Obličej před ním sice už dávno nebyl obličejem onoho dychtivého učně, kterého tehdy ve Škálové ulici propustil, nebyl však poznamenaný ani desetinou ze dvou století, která mezitím proběhla.</p>
<p>„To je skvělé," zvolal Jemný.</p>
<p>„Myslel jsem si, že asi víš, kdo jsem, a že mě schválně napínáš."</p>
<p>„Jak bych to mohl vědět?"</p>
<p>„Copak jsem se tolik změnil?" zeptal se jeho protějšek zjevně trochu dotčeně. „Trvalo mi dvacet tři let, než jsem se vypořádal s kouzelnou formulí na zachování mládí, ale řekl bych, že jsem ještě poslední zbytky svého mládí zachytil, než docela odvanulo. Taková marnivost. Promiň mi ji."</p>
<p>„Kdy jsi přišel sem?"</p>
<p>„Zdá se mi to jako celý dlouhý život, takže tak asi dlouho. Nejprve jsem křížem krážem projel dominia, učil jsem se postupně tu u jednoho, tu u druhého vyvolavače, ale nikdy jsem s žádným nebyl spokojený. Soudil jsem je podle tebe, víš. Proto jsem byl stále nespokojen."</p>
<p>„Byl jsem mizerný učitel," řekl Jemný.</p>
<p>„Vůbec ne. Naučil jsi mě základy a já podle nich žil a těžil z nich. Možná ne z pohledu okolního světa, ale z mého určitě."</p>
<p>„Jedinou lekcí, kterou jsem ti kdy dal, bylo tenkrát to povídám na schodech. Pamatuješ si tu poslední noc?"</p>
<p>„Jistě že pamatuji. Zákony studia, kouzlení a strachu. Jedinečné."</p>
<p>„Ale ty nebyly z mé hlavy, Lucie. Ty mě naučil mystif. Já je pouze předal dál."</p>
<p>„A nedělá to takhle většina učitelů?"</p>
<p>„Myslím, že ti velcí učitelé moudrost vytřibují, a nejen opakují. Já jsem nevytříbil nic. Já jsem si myslel, že každé slovo, které řeknu, je dokonalé, protože vyšlo z mých úst."</p>
<p>„Znamená to, že můj idol má Achillovu patu?"</p>
<p>„Bohužel ano."</p>
<p>„A myslíš, že jsem to nevěděl? Viděl jsem, co se stalo v Ústupu. Viděl jsem tvůj nezdar, a proto jsem tady také čekal."</p>
<p>„To nechápu."</p>
<p>„Věděl jsem, že se s porážkou nesmíříš. Že budeš vyčkávat a přemýšlet a jednoho dne, i kdyby to mělo trvat tisíc roků, se vrátíš a pokusíš se znovu."</p>
<p>„Někdy ti povím, jak se to opravdu seběhlo, a možná, že si poopravíš dojem o mně."</p>
<p>„Ať to bylo jak chtělo, jsi tady," prohlásil Lucius. „A já jsem se konečně dočkal svého snu."</p>
<p>„A to jakého?"</p>
<p>„Pracovat s tebou. Připojit se k tobě v Ana, Maestro po boku Maestra." Zakřenil se. „Bůh je mým svědkem," řekl. „Jestli budu někdy šťastnější, ať mě zabije. Ach! Maestro, tamhle!" Zarazil se a ukázal na zem několik metrů od nich. „To je jedno ohniště těch Nullianců."</p>
<p>Místo bylo vypálené, ale v popelu se přece uchovaly zbytky šatstva Nullianců. Jemný došel až k nim.</p>
<p>„Nemám na to žaludek, abych se tím probíral, Lucie. Uděláš to prosím za mě?"</p>
<p>Lucius poslechl, sehnul se k zemi, začal převracet oharky a vytahovat z nich to, co z šatů zbylo. Byly to zbytky sukna, šatů a kabátů v odlišných stylech, jeden měl podle patashoquské módy drobné výšivky, jiný byl stěží víc než kus pytloviny, třetí byl ověšen metály, jako by byl jeho vlastníkem voják.</p>
<p>„Museli se sejít z celé Imagiky," soudil Jemný.</p>
<p>„Byli svoláni," řekl Lucius.</p>
<p>„To je asi logická úvaha."</p>
<p>„Ale proč?"</p>
<p>Jemný nad tím okamžik přemýšlel.</p>
<p>„Myslím, že je Nespatřený vhodil do Své pece, Lucie. Spálil je na prach."</p>
<p>„Znamená to, že čistí dominia?"</p>
<p>„Ano. A Nullianci to věděli. Shodili šaty jako kajícníci, protože věděli, že předstupují před soud."</p>
<p>„Vidíš," usmál se Lucius, <emphasis>„jsi </emphasis>moudrý."</p>
<p>„Až odejdu, spálíš i tyhle poslední kousky?"</p>
<p>„Samozřejmě."</p>
<p>„Jeho vůlí je, abychom tohle místo očistili."</p>
<p>„Začnu hned teď."</p>
<p>„A já se zase vrátím do Pátého a dokončím přípravy."</p>
<p>„Stojí pořád Ústup?"</p>
<p>„Stojí. Ale tam nebudu. Vrátil jsem se do Škálové ulice."</p>
<p>„To byl hezký dům."</p>
<p>„Svým způsobem ještě stále je. Ani ne před dvěma dny jsem tě tam viděl na schodech."</p>
<p>„Duch tam a tělo zde? Co je dokonalejší!"</p>
<p>„Existovat jako tělo a duch v rámci veškerého Tvorstva," řekl Jemný.</p>
<p>„Ano. To by bylo mnohem dokonalejší."</p>
<p>„Však k tomu dojdeme. Všechno je Jedno, Lucie."</p>
<p>„Na tuhle lekci jsem nezapomněl."</p>
<p>„Dobrá."</p>
<p>„A smím-li se optat..."</p>
<p>„Ano?"</p>
<p>„Co kdybys mi zas odteď říkal Chicka Jackeen? Květ mládí už odkvetl, takže bych docela klidně mohl zavrhnout i jméno."</p>
<p>„Nuže, Maestro Jackeene."</p>
<p>„Děkuji."</p>
<p>„Sejdeme se za několik hodin," uzavřel Jemný a hned poté se soustředil na návrat.</p>
<p>Tentokrát nenásledovalo váhání ani okliky, ze sentimentálních nebo jiných důvodů. Vracel se rychlostí svého záměru zpátky přes Yzordderrex a po Ponuré cestě, přes Kolébku a setmělé výšiny pohoří Jokalaylau, minul horu Lipper Bayak a Patashoquu (do jejíchž bran musí přece jen jednou vkročit) a nakonec se ocitl opět v Pátém, v pokoji, který zanechal ze sebou ve Škálové ulici.</p>
<p>Z okna se lilo světlo, u dveří stál Clem a trpělivě čekal na Maestrův návrat. Jakmile si na Jemného tváři povšiml nepatrného oživení, spustil, poněvadž vzkaz byl příliš naléhavý a vyřízení se nemohlo oddalovat už ani o vteřinu déle.</p>
<p>„Pondělí se vrátil," oznámil.</p>
<p>Jemný se protáhl a zívl. Bolelo ho v týle a v bederní krajině a močový měchýř měl plný k prasknutí, ale alespoň se nevyplnil návrat v duchu předpovědi Čmelíka Syrového, střeva vydržela.</p>
<p>„Výborně," řekl. Postavil se a doklopýtal ke krbové římse, k níž se tiskl, dokud opět nevstřebal do nohou nějaký život. „Dovezl všechny kameny?"</p>
<p>„Jo, dovezl. Ale Jude se s ním bohužel nevrátila."</p>
<p>„Kde kruci je?"</p>
<p>„Mně to nechce říct. Nese od ní vzkaz, říká, ale nikomu kromě tebe se s ním nesvěří. Chceš si s ním promluvit? Je dole, snídá."</p>
<p>„Jistě. Pošli ho nahoru, ano? A jestli můžeš, sežeň mi něco k jídlu, prosím tě. Cokoli, jen ne párky."</p>
<p>Clem zmizel na schodech, načež Jemný přešel k oknu a otevřel je dokořán. Poslední ráno, které Páté prožije ještě neusmířené, už před chvílí skončilo, teplota vystoupila poměrně vysoko, takže venku na stromě vadlo listí. Když Jemný zaslechl dupot Pondělího nohou na schodech, obrátil se, aby přivítal posla, který se posléze vynořil s nakousnutým hamburgerem v jedné ruce a do půlky vykouřenou cigaretou v druhé.</p>
<p>„Máš mi něco vyřídit?" řekl.</p>
<p>„Ano, šéfe. Od Jude."</p>
<p>„Kam šla?"</p>
<p>„Do Yzordderrexu. To je kus vzkazu, kterej ti mám předat. Odjela do Yzordderrexu."</p>
<p>„Viděl jsi ji odjíždět?"</p>
<p>„Vlastně ne. Chtěla, abych stál venku, až bude odjíždět, a tak jsem stál venku."</p>
<p>„A co mi máš ještě vyřídit?"</p>
<p>„Povídala..." pekelně se v té chvíli soustředil „...abych ti vyřídil, kam jela, a to jsem udělal, a potom říkala, abych ti pověděl, že Usmíření není bezpečný a že nemáš podnikat nic, dokud se s tebou zas nespojí."</p>
<p><emphasis>„Není bezpečné? </emphasis>Tohle přesně říkala?"</p>
<p>„Takhle to říkala. Nekecám."</p>
<p>„Nevíš, co tím myslela?"</p>
<p>„Mě se neptej, šéfe." Jeho oči se odpoutaly od Jemného a zalétly do nejtmavšího kouta v pokoji. „Jsem nevěděl, že máš opici," řekl. „Tu sis s sebou přivezl?"</p>
<p>Jemný se podíval do rohu. Byl tam Tíživý pocit, čučel ustrašeně na Maestra - asi se někdy kolem půlnoci vplížil do meditačního pokoje.</p>
<p>„Jí hamburgery?" zeptal se Pondělí a dřepl si na bobek.</p>
<p>„Můžeš to zkusit," řekl Jemný, ale myšlenkami byl jinde. „Pondělí, to je všechno, co Jude říkala? Že to není bezpečné?"</p>
<p>„To je celý, šéfe. Namouduši."</p>
<p>„Zkrátka, jen co jste dorazili do Ústupu, pověděla ti, že se sem nevrátí?"</p>
<p>„To ne, nespěchala," řekl Pondělí a začal se ošklíbat, když se tvor, kterého považoval za opici, vyšoural z rohu a mířil k hamburgeru.</p>
<p>Udělal pohyb naznačující, že se chystá zvednout, ale tvor vycenil zuby tak zuřivě, že si to raději rozmyslel a jednoduše natáhl paži tak daleko, jak jen mohl, aby mu zvíře nedosáhlo na obličej. Jakmile se přiblížil do vzdálenosti, kdy už mohl k potravě čichnout, místo chňapnutí převzal sousto z Pondělího ruky - náramně vychovaně - se zvednutými malíčky.</p>
<p>„Dopovíš mi to?" vybídl ho Jemný.</p>
<p>„Nojo, jasně. Když jsme vešli do Ústupu, byl tam ňákej maník a ona s ním měla dlouhej pokec."</p>
<p>„Ona ho znala?"</p>
<p>„No jasně."</p>
<p>„Kdo to byl?"</p>
<p>„Zapomněl jsem jeho jméno," zarazil se Pondělí, ale při pohledu na zamračené čelo Jemného se ohradil: „To nepatřilo ke vzkazu, šéfe. Kdyby jo, pamatoval bych si to."</p>
<p>„Vzpomeň si i tak," řekl Jemný, který začínal tušit spiknutí. „Kdo to byl?"</p>
<p>Pondělí se napřímil a potáhl nervózně z cigarety. „Nevzpomínám si. Byli tam ptáci, víš, a včely a vůbec. Spíš jsem neposlouchal. Bylo to něco krátkýho, něco jako Douly nebo Daur nebo..."</p>
<p>„Dowd."</p>
<p>„Jo! To je ono! Dowd to byl. A byl fakticky v průseru, to si piš."</p>
<p>„Ale byl naživu."</p>
<p>„No jo, ale jenom chvíli. Jak jsem řek, bavili se spolu."</p>
<p>„A potom se rozhodla, že jde do Yzordderrexu?"</p>
<p>„Správně. Řekla mi, abych sem zavez ty kameny a vyřídil vzkaz."</p>
<p>„Což jsi obojí udělal. Děkuju."</p>
<p>„Jsi přece šéf, šéfe," řekl Pondělí. „Je to všechno? Když mě budeš potřebovat, jsem na schodech. Dělá se pěknej pařák."</p>
<p>A hřmotně seběhl ze schodů.</p>
<p>„Mám nechat dveře otevřené, <emphasis>Osvoboditeli?" </emphasis>zeptal se Tíživý pocit a rýpal se v hamburgeru.</p>
<p>„Co tu děláš?"</p>
<p>„Bylo mi tam nahoře smutno," řekl tvor.</p>
<p>„Slíbil jsi poslušnost," připomněl mu Jemný.</p>
<p>„Ty jí nevěříš, vid?" opáčil Tíživý pocit. „Myslíš si, že se rozjela za Sartorim."</p>
<p>Do téhle chvíle ho tato možnost nenapadla. Ale sotva ta představa byla vypuštěna do světa, nevypadala ani moc přitažená za vlasy. Jude se sama v tomto domě vyznala ze svých citů k Sartorimu a očividně věřila, že on její lásku opětuje. Možná, že jen prostě vyklouzla ven z Ústupu ve chvíli, kdy k ní byl Pondělí otočen zády, a vydala se otce svého dítěte hledat. Jestli je pravda tohle, pak to je paradoxní jednání - snažit se najít náruč muže, jehož nepříteli právě napomohla k vítězství. Ale dnešní den nebyl nakloněn rozřešení podobných oříšků. Co udělala, udělala - a už to nikdo nezmění.</p>
<p>Jemný se vysoukal na parapet, poněvadž na tomhle bidýlku často promýšlel další postup, a snažil se vyhnat myšlenky na její zradu pryč z hlavy. Jenže místnost k tomu nebyla vůbec stvořená. Bylo to koneckonců lůno, ze kterého vzešla. Parkety v sobě s největší pravděpodobností stále uchovávaly zrnka písku, kterým vyznačil její kruh, a hluboko v těch zrnkách skvrny po tekutině, kterou pomazal její nahotu. Ať se pokoušel jak chtěl se těmto myšlenkám ubránit, jedna ho neodbytně přivedla k druhé a ta zas k další. Když si ji vybavil nahou, zobrazil si na ní své ruce, mazlavé od oleje. Potom polibky. Potom tělo. A neuběhla ani minuta a seděl na parapetu s erekcí deroucí se skrz spodní prádlo.</p>
<p>Takové povyražení ho musí otravovat zrovna dnes ráno! Potěchy těla nemají při díle, které na něho čekalo, místo. Ty dovedly poslední Usmíření k tragédii - a on nedopustí, aby ho znovu svedly z jeho posvěcené cesty třeba jen o krok. Podíval se do klína sám sebou znechucený.</p>
<p>„Ufíkni ho," poradil Tíživý pocit.</p>
<p>Kdyby to tak šlo, aniž by ze sebe rázem udělal invalidu, dlouho by se nerozpakoval a provedl by to s potěšením. Pro to, co se mu dmulo mezi nohama, neměl nic než pohrdání. Byl to zbrklý idiot a on se ho toužil zbavit.</p>
<p>„Dokážu to ovládnout," opáčil.</p>
<p>„Tohle už jsem někde slyšel," poznamenal tvor.</p>
<p>Na strom zalétl kos a čile si tam prozpěvoval. Podíval se na něj -a za něj, skrz větve, na vymetenou modrou oblohu. Jak ji tak zkoumal, jeho myšlenky začaly být abstraktnější, potom uslyšel Clema, jak přichází po schodech s jídlem a pitím, a pozdravil se se svými anděly už s chladnou hlavou.</p>
<p>„Teď budeme čekat," řekl Clemovi.</p>
<p>„Na co?"</p>
<p>„Na to, až se vrátí Jude."</p>
<p>„A pokud se nevrátí?"</p>
<p>„Vrátí se," odvětil Jemný. „Narodila se tady. Tohle je její domov, i když si přeje, aby to nebyla pravda. Jednou si sem bude muset najít cestu. A jestli se spřáhla s našimi nepřáteli, Cleme, potom přísahám, že udělám kruh rovnou <emphasis>tady -" </emphasis>ukázal na parkety ,,-a rozložím ji tak bezchybně, že to bude vypadat, jako by ani nikdy neexistovala."</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>KAPITOLA DEVATENÁCTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Voda popírající fyzikální zákony se chovala šetrně. Ačkoli unášela Jude palácem povážlivou rychlostí a proplétala se chodbami dávno zbavenými gobelínů a všeho vybavení, brala na svůj náklad ohled. Judith nenarážela do zdí ani do sloupů, zachytila se totiž kusu prkna, které se ani jednou nezakleslo, ani neklesalo ke dnu, jen vytrvale pospíchalo, kormidlováno na dálku, k cíli. O místě určení se těžko dalo pochybovat. Záhadou v nitru bludiště Autarchy byla odjakživa Věž s Čepem, a třebaže by mohla odpřísáhnout, že viděla počátek jejího rozpadu, i tak bylo jistě místo, kde se vylodí, právě tam. Modlitby a žádosti jí dávno zmizely z očí, přitahovány autoritou Čepu. Ať ji nahradila jakákoli síla, která teď vábila vodu nahoru k sobě, postavila si trůn na rumišti po padlém pánovi.</p>
<p>Její předtucha se potvrdila, když ji voda vynesla ven z holých chodeb a do ještě pustších končin Věže, pak zpomalila a doručila ji do nádrže, kde voda byla tak zahuštěná sutí, že byla téměř pevná. Z toho smetiště stoupaly schody, ona se vyhoupla z trosek a vytáhla se na dolní schod. Točila se jí hlava, ale cítila se čile. Voda se o kus dál sbíhala u schodiště jako lačný jarní příval a jeho zjevná touha být nahoře v patře byla nakažlivá. Postavila se po kratičké chvíli na nohy a pustila se nahoru za ní.</p>
<p>Přestože na vrcholu nic nesvítilo, proti ní se ze schodů lilo vcelku dobré světlo a podobně jako to dole u pramenů se rozkládalo do duhy, což dávalo tušit, že vpředu je další voda, která se dostala do paláce jinými cestami. Nevyšla ještě ani do poloviny schodů, když se před ní objevily dvě ženy a upřeně na ni hleděly. Obě byly oblečené do prostých, špinavě bílých suknic a ta tlustší z dvojice, žena gargantuovských proporcí, rozepnula knoflíky a obnažila ňadro, aby mohla nakojit dítě, o které pečovala. Vypadala bezmála stejně dětsky jako její břímě, měla chomáčovité vlasy, tváře podobně jako prsa svěšené a růžové. Žena vedle ní byla starší a štíhlejší, kůži měla podstatně tmavší než její společnice, šedivé vlasy rozpletené a sčesané k ramenům jakoby do tvaru kapuce. Měla rukavice a brýle a oslovila Jude s téměř profesorskou odtažitostí.</p>
<p>„Další duše spasená ze záplavy," pronesla.</p>
<p>Jude přestala stoupat. I když ani jedna z žen nenaznačila sebenepatrnějším gestem, že by měla vstup zakázaný, chtěla vejít do tohoto zázračného místa jako host, ne jako nezvaný vetřelec.</p>
<p>„Jsem vítaná?"</p>
<p>„Samozřejmě," řekla matka. „Přišla jsi za Bohyněmi?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Takže jsi z Pevnosti?"</p>
<p>Dřív než Jude stačila odpovědět, její společnice odpověděla za ni.</p>
<p>„Jasně že ne! Jen se na ni podívej!"</p>
<p>„Ale voda ji přinesla."</p>
<p>„Voda přinese každou ženu, která se odváží. Nás taky přinesla, nebo snad ne?"</p>
<p>„Je nás tu hodně?" zeptala se Jude.</p>
<p>„Stovky," dostalo se jí odpovědi. „Teď už možná tisíce."</p>
<p>Jude to nepřekvapilo. Jestliže někdo jako ona, cizinka, pojal tušení, že Bohyně jsou stále naživu, jak asi nadějné vyhlídky chovaly ženy, které tu žily a vyrůstaly s pověstmi o Tishalullé a Jokalaylau.</p>
<p>Když Jude dospěla na nejvyšší stupeň, žena s brýlemi se představila:</p>
<p>„Já jsem Lotka Štěk."</p>
<p>„Judith."</p>
<p>„Rády tě poznáváme, Judith," řekla druhá žena. „Já se jmenuju Paramarola. A tenhle mrňous" - podívala se na dítě - „je Billo."</p>
<p>„Je váš?" zeptala se Jude.</p>
<p>„To bych teda ráda věděla, kde bych asi tak sehnala mužskýho, kterej by mě podaroval něčím takovým?" ušklíbla se Paramarola.</p>
<p>„Devět let nás drželi v Přístavku," vysvětlila Lotka Štěk. „Jako hosty Autarchy."</p>
<p>„Ať jeho trn shnije a bobule uschnou," doplnila Paramarola.</p>
<p>„A odkud seš ty?" zeptala se Lotka.</p>
<p>„Z Pátého," řekla Jude.</p>
<p>Nevěnovala ženám moc velkou pozornost. Její zájem upoutalo okno, které bylo za nimi přes chodbu zalitou kalužemi; nebo spíš scenérie venku. Došla k oknu a s uctivým úžasem, překvapeně vystrčila hlavu ven, aby se podívala na tu neobyčejnou podívanou. Povodeň vyčistila uvnitř paláce okruh o poloměru zhruba půl kilometru nebo možná širší, smetla hradby a sloupy a střechy, suť zalila. Jediné, co zbylo a vyčuhovalo z vody, byly kamenné ostrůvky na místě, kde původně stály vyšší věže, a tu a tam se dochoval roh z obrovitých amfiteátrů v paláci, jako by chtěl zesměšňovat samolibou okázalost svého architekta. Ani tyto zlomky však nevydrží moc dlouho, odhadovala. Voda nekroužila ve velikánském bazénu násilnicky, ale samotná její váha zanedlouho poslední zbytky Sartoriho mistrovského díla zboří.</p>
<p>Uprostřed toho malého moře stál ostrůvek větší než ostatní a jeho dolní břehy byly vytvořeny z částečně zničených komnat, které bývaly přimknuté k Věži s Čepem, jeho skalisky byla drť z horní části Věže, smíchaná s velikánskými kusy jejího nájemníka, a výšku určovaly pozůstatky samotné Věže, neuhlazená, zato třpytivá pyramida rozvalin, v nichž jako by plál bílý oheň. Při pohledu na proměnu, kterou přinesla voda, jež v průběhu několika málo dnů, možná hodin, rozrušila erozí to, na co Autarcha potřeboval desetiletí, než vše promyslel a postavil, se Jude podivila, jak sem vůbec mohla dorazit nezraněná. Síla, se kterou se na dolních svazích setkala a kterou měla za nevinný, snad jen trochu jankovitý potůček, se tu odhalila jako děsivá síla proměny.</p>
<p>„Byly jste u toho, když se to stalo?" zeptala se Lotky Štěk.</p>
<p>„Stihly jsme jen konec," odpověděla. „Ale byla to panečku podívaná, to ti povím. Vidět padat ty věže..."</p>
<p>„Bály jsme se o život," řekla Paramarola.</p>
<p>„Mluv za sebe," opáčila Lotka. „Voda nás nevysvobodila jen proto, aby nás tu zase utopila. Byly jsme vězeňkyně, víš. Najednou se zčistajasna udělala ve dveřích prasklina a dovnitř vbublala voda a spláchla zdi kdovíkam."</p>
<p>„My jsme věděly, že Bohyně přijdou," prohlásila Paramarola. „Vždycky jsme tomu věřily."</p>
<p>„To jste nikdy neuvěřily, že jsou mrtvé?"</p>
<p>„Jasně že ne. Leda snad, že jsou pohřbené zaživa. Nebo spí. Nebo jsou šílené. Ale mrtvé - nikdy."</p>
<p>„Říká pravdu," podotkla Lotka. „Věděly jsme, že tenhle den jednou přijde."</p>
<p>„Naneštěstí může jít jen o krátkodobé vítězství," řekla Jude.</p>
<p>„Proč to říkáš?" zeptala se Lotka. „Autarcha je pryč."</p>
<p>„Ano, ale jeho Otec nikoli."</p>
<p>„Otec?" zopakovala Paramarola. „Myslela jsem si, že je levoboček."</p>
<p>„A kdo je teda jeho Otec?" řekla Lotka.</p>
<p>„Hapexamendios."</p>
<p>Tomu se Paramarola zasmála, ale Lotka Štěk ji dloubla do řádně vypolštářovaných žeber.</p>
<p>„To není žert, Rolo."</p>
<p>„Musí," namítla druhá.</p>
<p>„Vidíš snad, že by se ta žena smála?" Potom řekla Jude: „Máš pro to nějaké důkazy?"</p>
<p>„Ne, nemám..."</p>
<p>„Tak kde jsi přišla na takový nápad?"</p>
<p>Jude předpokládala, že bude obtížné přesvědčit lidi o Sartoriho původu, ale optimisticky usoudila, že až bude třeba, osvítí ji náhlá jasnozřivost. Místo toho cítila hněv a frustraci. Kdyby byla nucena vypovědět celou svou trpkou minulost a hlavně to, jak se zapletla s Autarchou Sartorim, každé živé duši, která ji dělí od Bohyní, to nejhorší by se k nim dostalo dřív než ona. A vzápětí ta jiskra prozření přišla.</p>
<p>„Čep je důkazem," vyhrkla.</p>
<p>„Jakpak to?" podivila se Lotka, která si nyní prohlížela ženu, již povodeň připlavila až kjejim nohám, s novým zájmem.</p>
<p>„V životě by Čepem nehnul, kdyby se jeho Otec sám nepřičinil."</p>
<p>„Ale Čep nepatří Nespatřenému," řekla Paramarola. „Nikdy mu nepatřil."</p>
<p>Jude to zmátlo.</p>
<p>„Rola říká pravdu," pověděla jí Lotka. „Možná ho využil k ovládnutí pár slabošských chlapů. Ale Čep mu nikdy nepatřil."</p>
<p>„A čí potom je?"</p>
<p>„Byla v něm Uma Umagammagi."</p>
<p>„A to je kdo?"</p>
<p>„Sestra Tishalullé a Jokalaylau. Nevlastní sestra dcer Delty."</p>
<p>„V Čepu byla <emphasis>Bohyně?"</emphasis></p>
<p>„Ano."</p>
<p>„A<emphasis> </emphasis>Autarcha to nevěděl?"</p>
<p>„Přesně tak. Proměnila se, aby unikla Hapexamendiovi, když putoval Imagikou. Jokalaylau se schovala do sněhu a tam se ztratila. Tishalullé..."</p>
<p>„...do Chzercemitská Kolébky," doplnila Jude.</p>
<p>„Na vlas tak," řekla Lotka užasle.</p>
<p>„A Uma Umagammagi se ukryla do tvrdé skály," pokračovala Paramarola, která příběh vyprávěla jakoby malému dítěti, „poněvadž si myslela, že on kolem projde, aniž by si Jí všiml. Ale on si zvolil Čep za střed Imagiky a vložil do něj svou sílu, čímž ji v Čepu uvěznil." Tohle tedy byla dokonalá ironie, blesklo hlavou Jude. Yzordderrexský architekt vystavěl svou pevnost, v podstatě celou Říši, na uvězněné Bohyni. Neušla jí ale ani paralela s Celestine. Zdálo se, že Roxborough v neveselé tradici bezděčně pokračoval, když ji ve svém domě zazdil.</p>
<p>„Kde jsou teď Bohyně?" zeptala se Jude Lotky.</p>
<p>„Na ostrůvku. Všem nám bude za čas dovoleno před ně předstoupit a ony nám požehnají. Ale to ještě pár dnů potrvá."</p>
<p>„Já tolik času nemám," odvětila Jude. „Jak se dostanu na ostrov?"</p>
<p>„Zavolají tě, až přijde tvůj čas."</p>
<p>„To ale musí být hned teď," opáčila Jude. „Nebo nikdy." Rozhlédla se napravo nalevo do chodby. „Děkuju za informace," řekla. „Možná se ještě uvidíme."</p>
<p>Poté, co dala v duchu přednost pravé straně před levou, se měla k odchodu, ale Lotka ji popadla za rukáv.</p>
<p>„Nechápeš, Judith," řekla. „Bohyně přišly, aby nám zajistily bezpečí. Tady se nám nemůže nic stát. I Nespatřený je na nás krátký."</p>
<p>„Doufám, že je to pravda," odvětila Jude. „Do hloubi duše si přeju, aby to byla pravda. Ale musím je varovat pro případ, že ne."</p>
<p>„Tak to bysme měly jít raději s tebou," řekla Lotka. „Jinak se ztratíš."</p>
<p>„Počkat," ozvala se Paramarola. „Neměly bysme to nejdřív zvážit? Může být nebezpečná."</p>
<p>„A nejsme všechny nebezpečné?" opáčila Lotka. „Především proto nás zavřeli, pamatuješ?"</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>Jestliže atmosféra v ulicích mimo palác budila dojem postapokalyptického karnevalu - tančící voda, rozesmáté děti, paví povětří -, potom byl tento vjem stokrát silnější v chodbách kolem okraje nádrže zatopené povodní. I tady byly děti; jejich smích zněl melodičtěji než kdy jindy. Žádné dítě nepřesahovalo věkem pět roků, ale v tlačenici byli kluci i holky. Proměnili si chodby v hřiště a jejich halas se odrážel od stěn, které podobné veselí neslyšely od dob, co byly postaveny. A samozřejmě nechyběla voda. Každá píď země měla svou kaluž, říčku či potůček, v každé klenbě byl tekutý závěs, jenž padal od jejích základů, každou komnatu osvěžovaly zurčící pramínky a fontány rozrážející se až o strop. A v každém zvonivém pramínku bylo přítomno stejné napětí, jaké Jude vnímala ve vlnobití, jež ji vyneslo sem nahoru: voda jakožto život naplněný do poslední kapky záměrem Bohyň. Kometa nad její hlavou dosáhla nadhlavníku a sesílala všemi škvírami, které objevila, rovné bílé paprsky, měníc tím i tu nejobyčejnější kaluž v záhadnou tůňku, a do všech pramenů vplétala světlo.</p>
<p>Ženy kráčející po zdejších chodbách byly nejrůznějšího vzrůstu i proporcí. Mnoho z nich, vysvětlovala Lotka, byly podobně jako ony někdejšími vězeňkyněmi z Pevnosti nebo její obávané zadní budovy - Přístavku; ostatní si jednoduše našly cestičku na kopec díky tomu, že uposlechly vnitřního volání a výzvy pramenů a nechaly manžely, mrtvé či živé, dole.</p>
<p>„To tady nejsou vůbec žádní chlapi?"</p>
<p>„Jen ti maličcí," odpověděla Lotka.</p>
<p>„Všichni jsou maličcí," odtušila Paramarola.</p>
<p>„V Přístavku sloužil jeden kapitán, a to byl tyran," začala Lotka, „a když přišla voda, musel si podle všeho právě vyprazdňovat měchýř, protože jeho tělo proplulo kolem naší cely s rozepnutýma kalhotama..."</p>
<p>„...a ke všemu si pořád držel to svý mužství," pokračovala Paramarola. „Měl na vybranou buď to, anebo začít plavat..."</p>
<p>„...a místo aby ho pustil, utopil se," zakončila Lotka.</p>
<p>Tohle Paramarolu nesmírně pobavilo a řehot s ní tak otřásal, až se její cecík vytrhl nemluvněti z pusinky. Dítěti vystříklo mléko do obličeje, což jen vyvolalo další bujarost. Jude se nezeptala, jak to že je Paramarola schopná tak vydatně kojit, když přitom není matkou dítěte, ani nebyla podle všeho těhotná. Byla to zas další z mnoha záhad, které pro ni pouť nachystala; podobně jako jedna tůňka, která přilnula k jedné ze stěn, přeplněná po okraj třpytivými rybkami; nebo voda, která barvou napodobovala oheň a z níž si některé ženy udělaly trůn; nebo nesmírně dlouhý úhoř, kterého zahlédla, když jej pronášely kolem, jehož doširoka se otevírající tlama spočívala na rameni dítěte a tělo se zatím ovinulo různě křížem krážem přes ramena šestici žen, desetkrát nebo i víckrát. Kdyby u kteréhokoli z těchto jevů požádala o vysvětlení, byla by se musela přeptat na všechny - a jaktěživy by se nedostaly dál než o několik kroků.</p>
<p>Pěšina je konečně dovedla k místu, kde voda vymlela těsně u kraje hlavní nádrže mělkou tůň zásobenou několika říčkami, šplhajícími se nahoru přes suť, a její přebytek vytékal do samotného bazénu. V něm a kolem něho postávalo zhruba třicet žen a dětí, část si hrála, část si povídala, ale většina v rozcupovaných šatech mlčky v bazénu čekala a upírala zraky přes vířící vodstvo bazénu k ostrůvku Umy Umagam-magi. Když se Jude se svými průvodkyněmi k tomuto místu přiblížily, o hranu bazénu se roztříštila vlna a dvě ženy stojící ruku v ruce v ní zmizely, a když se opět odlila, byly už unášeny k ostrovu. Té scéně nechyběl erotický náboj, přitom za jiných okolností by Jude svůj momentální pocit popřela. Ale tady se mravokárství zdálo nadbytečné, snad i směšné. Popustila uzdu fantazii a ta si pohrála s představou, jaké by to bylo se ponořit doprostřed této nahoty, kde jediné stopy mužskosti bylo možné spatřit mezi nohama malých klučinu, kterým teklo po bradě mléko; otřít se prsy o prsa a nechat se líbat na prsty a hladit na krku a na oplátku líbat a hladit.</p>
<p>„Voda v nádrži je velmi hluboká," řekla Lotka stojící po jejím boku. „Sahá až hluboko do hory."</p>
<p>Co se stalo s mrtvými, napadlo v tu chvíli Jude, jejichž společnost Dowd ocenil jako velice poučnou? Odplavila je voda spolu s modlitbami a naléhavými prosbami, jež propadly do téže temnoty z místnosti pod Věží s Čepem? Nebo byli zředěni v jedné a téže polévce a pohlaví mrtvých se dočkalo odpuštění, bolest zemřelých žen byla zhojena a to vše, smíchané dohromady s modlitbami, se stalo součástí této nevyčerpatelné záplavy? Patrně ano. Pokud se zdejší síly chtějí Nespatřenému prokázat jistou mocí, musejí se ujmout každé moci odvržené. Hradby mezi Kesparaty byly dávno strženy a šplíchavé prameny spojily město s palácem. Ale rovněž minulost je třeba napravit a bez ohledu na to, jakými se pyšnila divy - jistě by se i tady našel nějaký -, uchovat. Co se Judith týkalo, tohle nebyla jen nějaká abstraktní touha. Byla koneckonců jedním z oněch divů, byla vytvořena podle vzoru ženy, která zde vládla se stejnou krutostí jako její manžel.</p>
<p>„Je tohle jediný způsob, jak se na ostrov dostat?" zeptala se Lotky.</p>
<p>„Převozy nejsou, jestli máš na mysli tohle."</p>
<p>„Tak to abych už asi radši začala plavat," řekla Jude.</p>
<p>Oděv tu byl leda na obtíž, ale ona ještě nebyla sama se sebou natolik smířená, aby se jednoduše svlékla a skočila do vody nahá, a tak po stručném poděkování Lotce a Paramarole začala slézat prudký sráz, který obklopoval nádrž.</p>
<p>„Přeju si, aby ses mýlila, Judith," zavolala za ní Lotka.</p>
<p>„Já taky," odpověděla Jude. „To mi věř, já taky."</p>
<p>Tenhle rozhovor - a to, že oblečená sestupuje dolů, přitáhly zmatené pohledy několika koupajících se žen, ale nikdo proti tomu, že se mezi nimi objevila, nic nenamítal. Čím blíže se dostávala k vodě v nádrži, tím rozrušenější byla při pomyšlení na to, jakou dálku bude muset přeplavat. Od doby, co plavala nějakou delší vzdálenost, uteklo hodně roků -pochybovala, že v sobe najde dost síly, aby vzdorovala proudům a vírům, kdyby jí měly v dosažení cíle bránit. Ale určitě ji nepotopí. Nakonec, vynesly ji až sem a prokličkovaly s ní palácem, aniž by jí přivodily sebemenší zranění. Jediným rozdílem mezi nadcházející cestou a tou minulou (ovšem podstatným, to tedy ano) byla hloubka vody.</p>
<p>Ke kraji nádrže se blížila nová vlna a k ní plavala žena s dítětem mající v úmyslu na ni nasednout. Dřív než k tomu dostala možnost, skočila ona s rozběhem z omletého balvanu, na němž stála, vlasy zlehka škrtla o hlavy koupajících se žen a ponořila se do vln. Nebylo to vlastně ani ponoření, spíš měření hloubky, potopila se velmi hluboko. Mocně máchala rukama, aby se obrátila do přirozené polohy, a otevřela při tom oči, jenže se nedokázala rozhodnout, který směr vede nahoru. Voda věděla. Vyzdvihla ji z hlubin jako korek a vyhodila ji do pěny. Do této chvíle urazila od břehu dvacet metrů a stálou a velkou rychlostí byla unášena pořád pryč. Ještě zahlédla, jak ji Lotka hledá v příboji, nato jí víry otočily dokola a znovu dokola, až ztratila přehled o směru, kterým tůň leží. Místo toho zabodla oči do ostrova a začala k němu plavat, jak nejlépe dovedla. Voda, jak se jí zdálo, ochotně jejímu úsilí napomáhala svou vlastní přičinlivostí, ovšem okolo ostrůvku se točila do spirály, a jak ji přinášela blíž a blíž ke břehu, také ji strhla do pohybu obkružujícího ostrov proti směru hodinových ručiček.</p>
<p>Světlo Komety dopadalo všude kolem ní a ten svit nedovoloval vidět do hlubiny, za což byla vděčná. Přestože se vznášela na hladině, nestála o připomínku propasti, kterou má pod sebou. Vložila do plavání veškerou vůli a nepovolila ani vteřinu, aby se rozkošnicky oddala stisku vody kolem jejího těla. Takový přepych, stejně jako otázky, na něž se chtěla zeptat, když šla spolu s Lotkou a Paramarolou, odložila na jindy.</p>
<p>Ke břehu jí teď zbývalo padesát metrů, ale její záběry, čím blíž měla ostrov na dosah, pozbývaly postupně na významu. Čím víc se spirála stahovala, tím víc majetnicky si ji proud přitahoval, a tak se nakonec vzdala pokusů přiblížit se vlastní silou a zcela se oddala objetí vody. Obkroužila s ní ostrov celkem dvakrát, než ucítila, že jí noha drhne o příkře se svažující skály pod vlnami, a naskytla se jí naprosto závratná podívaná na chrám Umy Umagammagi. Nebylo žádným překvapením, že vodu v tomto místě v daleko větší míře podněcovalo božské vnuknutí, než jak tomu bylo na zbývajících místech, která dosud viděla. Opracovávala čile kvádry, z nichž byla postavena Věž, navzdory jejich kolosálnosti, vymílala maltu mezi nimi a potom z nich nahoře i dole ukusovala a nahrazovala jejich strohost křivkami vlnění. Kamenné pláty, velké jako zedníci, kteří je kdysi vytesali, dávno nebyly zaklíněné dohromady, ale balancovaly jako akrobati, jedním rohem spočívaly na jiném, zatímco se třpytná voda prolévala skulinami a neustávala ve svém díle přeměny kdysi nenapadnutelné Věže v nerozlučně spojené sloupy vody, kamene a světla. Rozrušená zrnka prachu odtékala spolu s pramínky a byla uložena na břeh jako jemný, lehounký písek, na kterém Jude stanula, když se vynořila z vody. Přivítala ji chichotáním čtveřice dětí hrajících si opodál.</p>
<p>Počkala chvilku, než popadne dech, potom vstala a vydala se po pláži k chrámu. Vstup do něho byl opracován vodou stejně pečlivě jako kvádry, závoj jiskřivé vody halil vnitřek před těmi, kdo čekali poblíž. U prahu byl asi tucet žen. Jedna, dívka sotva po pubertě, chodila po rukou; jiná dokonce zpívala, ale melodie byla tak podobná zvuku padající vody, že Jude nevěděla, jestli je to lidský hlas, nebo jestli se sám proud pokouší o nápěv. Stejně jako v tůni nikdo nic nenamítal proti jejímu nenadálému objevení se, ani nekomentoval to, že je oblečená ve splihlých šatech nasáklých vodou, kdežto ony jsou všechny zčásti nebo úplně svlečené. Dolehla na ně na všechny jakási malátnost a nebýt Judiny silné vůle, možná by dopustila, aby přemohla i ji samotnou. Ale nezdržovala se a aniž by čekajícím na prahu řekla jediné slovo, vstoupila vodními dveřmi dovnitř.</p>
<p>Tam ji nevítal žádný celistvý obraz. Místo něj vyplnily vzduch světelné útvary, jež se svinovaly a rozvinovaly, jako by nějaké neviditelné ruce předváděly oslnivé umění origami. Nepohybovaly se bezduše a jednotvárně, ale znovu a znovu svůj výstup obměňovaly, každý další tvar se něčím lišil od ostatních, než se ustálil. Podívala se na ruce. Stále je viděla, ale už to nebyly ruce z masa a kostí. Naučily se trik se světlem a vykvétaly do rozmanitých útvarů, mohly se proto zapojit do hry. Natáhla ruku, aby se rašícími prsty dotkla jiné návštěvnice, a když se o ni otřela, uviděla ženu, u které umění světelného origami původně začalo. Zjevila se jako tělo obalené vlhkým prostěradlem, které na okamžik přilnulo k oblinám jejích boků, ke tvářím, ňadrům, nato se opět vzedmulo a obraz zakrylo. Ale mihl se tam někde úsměv, tím si byla jista.</p>
<p>Po ujištění, že není ani sama ani nevítaná, se vydala dál do hloubi chrámu. Erotický příslib, který poprvé vnímala v nádrži, se nyní vyplnil. Cítila, jak se její vlastní tělo rozpouští jako mléko rozlité do horkého vzduchu a otírá se o těla těch, které míjela. S tímto vzrušujícím vjemem se mísily záblesky myšlenek, z nichž většina byla nedokončených. Možná se tu dokonce rozloží, bude odplavena skrz zdi ven a sloučí se s vodou kolem ostrova; nebo se možná už v tom moři nachází a maso s kostmi, které domněle vlastní, jsou jen a jen prameny vody, vykouzlené pro potěchu osamocené pevniny. Nebo možná, nebo možná, nebo možná. Její úvahy nebyly odtržené od tření těla o tělo, naopak, byly součástí té rozkoše a její nervy prostě jen plodily ovoce, jež ji zase pro změnu činilo poddajnější dotekům jejích společnic.</p>
<p>Uvědomila si, že ona kráčí dál, ale ony odpadávají do stran. Její cesta vedla do výšin chrámu. Pokud měla pod nohama pevnou zem, veškerý pojem o ní ztratila ve chvíli, kdy překročila práh, a stoupala bez námahy, jelikož její hmota měla teď také schopnost vzpěčující se všem zákonům, stejnou jako ta, která byla k vidění ve vodě dole. Vpředu a nad ní začal nový pohyb, vlnivější než ty, s nimiž se setkala u dveří, a ona se k němu napřáhla, jako by reagovala na volání, a modlila se, aby ve správném okamžiku našla slova, kterými by vyjádřila myšlenky vířící v její hlavě. Pohyb byl čím dál zřetelnější, a pokud byla dole na pochybách, zda jsou tyhle obrázky smyšlené, nebo zda je skutečně vidí, v tomto okamžiku byla její rozpolcenost smetena pryč.</p>
<p>Viděla svou představivostí - a představujíc si, viděla piktogram, který visel ve vzduchu přímo před ní: moebiova páska vody, ve které se prohánělo světlo, nekonečnou smyčkou probíhal pravidelný rytmus a vrhal lesklé barevné vlny, které ji zasypávaly sprškou jasného deště. Ocitla se před otevíračkou pramenů; před přivolavatelkou řek; tady byla ona neobyčejná bytost, jejíž síla proměnila palác v sutiny a vytvořila domov pro oceány vody a děti tam, kde předtím pobýval jen děs. Před ní stála Uma Uniagammagi.</p>
<p>Přestože Jude studovala piktogram Bohyně pečlivě, neviděla ani náznak čehokoli, co by dýchalo, potilo se nebo se v něm rozkládalo. Ale z postavy prýštila taková něha, až se Jude zdálo, že i když Bohyně nemá tvář, vnímá Její úsměv, Její polibek, Její milující pohled. A láska v něm určitě byla. Třebaže ji tato moc vůbec neznala, Jude se cítila být objímána a konejšena tak, jak dovede objímat a konejšit jen láska. V jejím životě nenastal okamžik, kdy by se aspoň část jejího já nebála - až teprve nyní. Život už je takový, že i stav požehnání jde ruku v ruce s hrozbou skonu. Ale tady se podobné hrůzy zdály být absurdní. Tento obličej ji miloval bezvýhradně - a tak tomu bude navždycky.</p>
<p>„Milá Judith," slyšela promluvit Bohyni - a její hlas byl tak nabitý, tak zvučný, že se slabiky rozezněly v árii. „Milá Judith, copak je tak naléhavého, že nasazuješ život, aby ses dostala až sem?"</p>
<p>Sotva Uma Umagammagi promluvila, Jude zjistila, že se v čeření objevila její vlastní tvář, rozjasnila se, potom byla vtažena do světelného vlákna, které bylo propojeno s piktogramem Bohyně. Ona ve mně čte, blesklo hlavou Jude. Snaží se pochopit, proč jsem tady, a až pochopí, zbaví mne odpovědnosti. Budu s Ní smět v tomto úžasném místě zůstat napořád.</p>
<p>„Tak," řekla po čase Bohyně. „Tohle je neradostné slyšení. Na tebe připadlo, abys rozhodla, zda zastavit Usmíření, nebo je nechat proběhnout a riskovat, že ti Hapexamendios ublíží."</p>
<p>„Ano," odpověděla Jude, vděčná za to, že z ní byla sňata potřeba vysvětlovat. „Nemám tušení, co chystá Nespatřený. Možná nic..."</p>
<p>„...a možná konec Imagiky."</p>
<p>„Mohl by to udělat?"</p>
<p>„Je to hodně pravděpodobné," řekla Uma Umagammagi. „Uškodil Našim chrámům a Našim sestrám mnohokrát, mnohokrát, jak Svým prostřednictvím, tak pomocí Svých prostředníků. On je duše omylná a zkázonosná."</p>
<p>„Ale chtěl by zničit celé dominium?"</p>
<p>„Ani já nedokážu předvídat Jeho skutky lépe než ty," odvětila Umagammagi. „Ale budu truchlit, jestliže bude promarněna příležitost k uzavření kruhu."</p>
<p>„Kruhu?" opakovala Jude. „Jakého kruhu?"</p>
<p>„Imagického kruhu," odpověděla Bohyně. „Prosím pochop, sestro, dominia neměla být nikdy takto rozdělena. To je dílo prvních lidských duchů, kteří okoušeli pozemského života. Zpočátku to ani nebylo ke zlému. Byl to jejich způsob, jak se naučit žít v podmínkách, které je zastrašovaly. Když se podívali nahoru, spatřili hvězdy. Když sklopili hlavu, spatřili zemi. Nedokázali se podepsat tam nahoře, ale to, co bylo dole, se dalo rozdělit a vlastnit a dalo se o to bojovat. Z tohoto dělení vzešla všechna ostatní. Bezhlavě se oddali svým územím a národům; všem vtisklo podobu druhé pohlaví, pochopitelně; všechna nesou jejich jména. Dokonce se do země pohřbívali, aby ji ovládli bezvýhradně, dali přednost červům před společností světla. Vůči Imagice oslepli, kruh se rozpojil a Hapexamendios, který byl stvořen z vůle těchto mužů, zesílil dost, aby se zřekl Svých stvořitelů a pak přešel z Pátého dominia do Prvního..."</p>
<p>„...a cestou vraždil Bohyně."</p>
<p>„Je pravda, že se dopustil násilí, ale býval by mohl uškodit ještě daleko víc, kdyby měl potuchy o uspořádání Imagiky. Mohl by zjistit, jakou záhadu ve svém kruhu uzavírá, a zaměřit se místo toho na ni."</p>
<p>„Co je to za záhadu?"</p>
<p>„Ocitáš se na nebezpečném území, milá Judith, a čím méně budeš vědět, v o to větším bezpečí budeš. Až přijde čas, společně tyto záhady odhalíme jako sestry. Do té doby měj na paměti, že chyba Syna je rovněž chybou Otce a že za čas všechny chyby musejí podkopat samy sebe a pominout."</p>
<p>„Jestli se vyřeší samy," řekla Jude, „proč se musím vrátit do Pátého?"</p>
<p>Než mohla Uma Umagammagi znovu promluvit, vstoupil na scénu další hlas. Během řeči této druhé ženy se mezi Jude a Bohyní vznesly do vzduchu drobné částečky, které probodávaly v místě doteku Judinu kůži a připomněly jí tak stav, v němž poznala, co je led a oheň.</p>
<p>„Proč té ženě důvěřuješ?" pronesla neznámá.</p>
<p>„Protože přišla s upřímným srdcem, Jokalaylau," odvětila Bohyně.</p>
<p>„Jak moc upřímné srdce může mít žena, která vstoupí se suchýma očima do míst, kde zemřela její sestra?" pravila Jokalaylau. „Jak upřímná je žena, která před Nás předstupuje beze studu, když přitom ve svém lůně nosí dítě Autarchy Sartoriho?"</p>
<p>„Zde nemá stud co dělat," řekla Umagammagi.</p>
<p>„Možná u <emphasis>tebe </emphasis>pro něj není místo," opáčila Jokalaylau, která se teď objevila před jejich očima, ,já ho mám dost."</p>
<p>Podobně jako její sestra se tu Jokalaylau zjevila ve Své nejzákladnější podobě: o poznání složitější útvar, než byl tvar Umy Umagammagi, a pro oko méně líbivější, protože pohyby, jež v něm probíhaly, byly podstatně hektičtější. Její podoba se nečeřila, rovnou vřela - a současně vystřelovala bodavé šipky.</p>
<p>„Stud je žádoucí - u ženy, která ulehla s jedním z našich nepřátel," pravila.</p>
<p>Navzdory zastrašování, které Jude od Bohyně vycítila, se neváhala ozvat na svou obranu.</p>
<p>„Takhle jednoduché to zase není," řekla - a její kuráž přiživil pocit marnosti, který ji přepadl poté, co tato narušitelka pokazila jednání mezi ní a Umou Umagammagi. „Nevěděla jsem, že je Autarcha."</p>
<p>„Kdo sis myslela, že je? Nebo ti to bylo jedno?"</p>
<p>Rozhovor by pravděpodobně přešel v hádku, nebýt toho, že opět promluvila Uma Umagammagi a Její tón byl jako vždy vážný.</p>
<p>„Milá Judith," začala, „dovol, ať si se sestrou promluvím. Zakusila z rukou Nespatřeného mnohem víc než Tishalullé nebo já a hned tak neodpustí stvoření, jehož se dotkl On nebo Jeho děti. Chápej prosím Její bolest, tak jako Ona doufám pochopí tvoji."</p>
<p>Hovořila tak vznešeně, že Jude v okamžení pocítila stud, který prý, jak ji Jokalaylau osočila, postrádala: ne kvůli dítěti, ale kvůli tomu, jak se rozzlobila.</p>
<p>„Mrzí mě to," řekla, „to bylo... nevhodné."</p>
<p>„Smím-li prosit, počkej na břehu," pokračovala Uma Umagammagi, „zakrátko si zase pohovoříme."</p>
<p>Od chvíle, kdy se Bohyně zmínila o Judině návratu do Pátého, věděla, že toto rozloučení přijde. Ale zatím nebyla připravená opustit tak záhy náruč Bohyně, a když teď znovu pocítila, jak se zase hlásí gravitace, byla to muka. Jenže co naplat. Pokud Uma Umagammagi ví, co protrpěla - a jak by to nevěděla? - stejně neudělala nic proto, aby ránu zahojila, nýbrž opět Svůj piktogram složila do matečné hmoty a nechala Jude odpadnout jako lístek z rozkvetlého stromu, který sice dopadl hodně měkce, ale s pocitem odloučení, horším než jakékoli zranění. Přízraky žen, kterými předtím prošla, se nepřestávaly rozvinovat a svinovat, byly pořád stejně nádherné, a hudba vody u dveří zůstala konejšivá, ale to vše nemohlo zmírnit její ztrátu. Melodie, znějící při vstupu tak radostně, byla nyní tklivá. Jako chvalozpěv v době sklizně - děkovala za dary, ale byla prodchnuta obavami z chladnějšího ročního období, které přijde.</p>
<p>A tohle chladné období čekalo na druhé straně, za dveřmi. I když se děti na břehu stále smály a nádrž nabízela jedinečnou podívanou na světlo a mihotání, ona se vzdalovala od milujícího ducha a nemohla si pomoci, aby se jí po něm nestýskalo. Její slzy vylekaly ženy na prahu a několik jich vstalo, že ji utěší, ale ona zavrtěla hlavou, sotva se přiblížily, a tak se zas jen tiše rozestoupily, aby mohla projít osamoceně dolů k nádrži.</p>
<p>Co teď, přemýšlela. Jestli bude předvolána zpátky před Bohyně, aby se dozvěděla, že jí nepřísluší rozhodnout o osudu Usmíření, rozsudek by jí v podstatě udělal radost. Zanechá problém ve zkušenějších rukách, než jsou ty její, a vrátí se do chodeb u nádrže, kde po nějakém čase vytvoří své zcela nové já a navrátí se do tohoto chrámu jako novicka připravená se naučit, jak svinovat světlo. Na druhé straně ale, pokud bude jednoduše odehnána, jak si to nepokrytě přála Jokalaylau, pokud ji vyženou z tohoto místa zázraků zpět do divočiny ve světě, co bude dělat? Bez cizí pomoci? Co ví ona sama, co by jí pomohlo volit na rozcestí? Nic. Slzy po nějaké době oschly, ale co následovalo po nich, bylo horší; pocit osamění, který mohl být jedině Peklem, nebo přinejmenším jeho sousední provincií, oddělenou pekelnými žalářníky od té hlavní a stvořenou pro ztrestání žen, jež nestřídmě milovaly a ztratily dokonalost, protože neprokázaly trošku studu.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA DVACÁTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>V dopise synovi, napsaném té noci, než nastoupil na loď plující do Francie - na téhle výpravě měl šířit evangelium Tabuly Rasy po Evropě - popsal Roxborough, metla Maestrů, v obrysech noční můru, ze které se právě vzbudil.</p>
<p><emphasis>Zdálo se mi, že mne veze kočár po prokletých ulicích clerkenwellských. Netřeba psáti jméno mého cíle. Znáš je a také víš, jaké se tam osnovaly ohavnosti. Jak je ve snech zvykem, byl jsem zbaven vlády nad sebou samým, neboť i když jsem mnohokráte volal na kočího, prosil ho pro smilování boží, aby mne nevezl zpátky do toho domu, má slova na něho nem</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>la nijaký vliv. Jakmile však kočár odbočil za roh a před očima se objevil dům Maestra Sartoriho, Bellamare se začala vystrašeně stavěti na zadní a nechtěla se hnouti dál ani o krok. Vždy to byla má oblíbená hnědka a já pocítil takový př</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>val vděčnosti, že mne odmítla zavézt k ono</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>mu znesvěcenému prahu, že jsem vylezl z kočáru a chtěl jí zašeptati dě</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>kovná slova přímo do ucha.</emphasis></p>
<p><emphasis>Leč běda! Sotva se mé chodidlo dotklo země, dlažební kostky promlu</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>vily dočista jako živé bytosti, jejich hlasy zněly dutě, ale splynuly v straš</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>livé bědování a při zvuku jejich muk počaly vydávati podobné naříkání rovněž samy cihly domů v ulici a naříkaly takto střechy a zábradlí a ko</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>míny do jednoho, také jejich hlasy se připojily k žalos</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>nému svědectví před Nebesy. Za celý svůj život jsem neslyšel nic tomu rovného, ale ne</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>mohl jsem si zacpati uši, n</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>boť nebyla snad součástí mého stvoření dílem taktéž tato bolest? A slyšel jsem, jak praví:</emphasis></p>
<p><emphasis>Pane, jsme sice věci nepokřtěné a není naděje, že bychom došly Tvé</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>ho království, ale snažně Tě prosíme, abys na nás snesl bouři a rozdr</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>til nás Svým spravedlivým hromem v prach, abychom rozptýleny býti mohly a zničeny a netrpěly sp</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>luvinou za činy naplněné před našimi zraky.</emphasis></p>
<p><emphasis>Můj synu, užasl jsem nad jejich hořekováním a zaplakal jsem a sty</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>děl se, vyslechnuv jejich prosbu k Všemocn</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>mu, jelikož jsem věděl, že já sám jsem vinen tisíckráte více než ony. Ó, tolik jsem si přál, aby mne nohy odnesly do něj</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>kých méně ohavných končin! Přísahám, že v ten okamžik bych souhlasil i s tím, že útroby rozžhavené pece jsou tím pra</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>vým místem a že v ní bych složil hlavu řka hosana raději, než abych prodléval tam, kde byly vykonány ony sku</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ky. Ale nemohl jsem couvnou</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>ti. Naopak, mé vzpurné nohy mne donesly až k prahu, jako by mučedníci tu noc ono místo poznačili, aby je Anděl zkázy našel a způsobil, že se země pod ním rozevře a odevzdá je Propasti. A z domu se ozývalo plané tlachání, kterak muži, jež jsem znal, rozjímali o svých nečistých filo</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>sofiích.</emphasis></p>
<p><emphasis>Poklekl jsem do krve, volaje na ty uvnitř, aby vyšli ven a přidali se k mým prosbám ke Všemohoucímu za odpu</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>tění, ale oni mne počastovali hlasitým chechtotem a nazvali mne zbabělcem a bláznem a poradili mi, abych si šel po svých. Bez meškání jsem tak učinil a s velikým spěchem ulici opustil, zatímco mne dlažební kostky nabádaly, abych zahájil křížo</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>vou výpravu beze strachu z Boží odplaty, neboť jsem se k hříchu onoho domu otočil zády.</emphasis></p>
<p><emphasis>Takový jsem měl sen. Ihned jej svěřuji papíru a tento dopis nechám poslati spěšným kurýrem, abys byl varován, jaké zlo se v tom domě na</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>chází, a nebyl pokoušen do Clerkenwellu zavítati, ani se zatoulati na jih od Islingtonu, až budu od tebe daleko. Neboť můj sen mi vyjevuje, že ona ulice </emphasis><emphasis>bude, až nadejde čas, pro skutky, kterými si krátila Čas, zavržena, a já bych si nepřál, aby byl na tvé rozmilé hlavě zkřiven byť jediný vlas za činy, jež jsem já ve svém poblouznění napáchal proti přikázáním Pána Našeho. Ač Všemohoucí nechal vlastního Syna jediného kvůli našim hří</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>chům trpěti a zemříti, vím, že by nežádal tutéž oběť ode mne, jelikož ví, že jsem Jeho nejpokornějším služebníkem a že se modlím za to, abych </emphasis><emphasis>byl toliko Jeho nástrojem až do chvíle, než opustím toto slzavé údolí</emphasis></p>
<p><emphasis>a stanu před Soudem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nechť tě Bůh ochraňuje do té doby, než tě zas obejmu u náručí.</emphasis></p>
<p>Loď, na kterou se Roxborough nalodil několik hodin po dopsání tohoto dopisu, se potopila kilometr od doverského přístavu v hromobití, jež nepotkalo žádné jiné plavidlo v blízkém okolí, ale vymítačovo loď převrátilo a potopilo v necelé minutě. Celá posádka zahynula.</p>
<p>Den poté, co byl dopis doručen, šel příjemce, ještě uslzený z těch smutných zpráv, hledat klid do stájí, k otcově hnědce Bellamare. Klisna byla od pánova odjezdu roztěkaná, a třebaže znala pánova syna dobře, sotva se přiblížil, vyhodila a zasáhla jej do břicha. Kopnutí nezpůsobilo smrt na místě, ale mladík měl natržený žaludek a slezinu a do šesti dnů zemřel. A tak předešel do rodinné hrobky otce, jehož tělo bylo vyplaveno na břeh teprve týden nato.</p>
<p>Pie'oh'pah převyprávělo tento příběh Jemnému, když cestovali z L'Himby k Chzercemitské Kolébce, kde hledali Scopiqua. Pamatoval si jej jako jedno z mnoha vyprávění, které mu mystif na jejich cestě vylíčil a které nepředkládal jako životopisné podrobnosti, i když pochopitelně hodně z nich ničím víc nebylo, ale jako kratochvilné povídání, žertovné, absurdní nebo melancholické, které obyčejně započal takto: „Jednou jsem slyšel o jednom muži..."</p>
<p>Někdy příběhy skončily hned po několika minutách, ale s tímto si Pie pohrálo, opakujíc text Roxboroughova dopisu slovo od slova, i když do dnešního dne Jemný netušil, jak k němu mystif přišel. Chápal ale, proč Pie vložilo do vzpomínky proroctví a proč si dalo takovou práci zopakovat ji Jemnému. Částečně věřilo, že Roxboroughův sen má nějaký význam, a právě tak jako vzdělávalo Jemného v jiných věcech, narážejíc na jeho utajované já, také vyprávělo tento příběh, aby Maestra varovalo před nebezpečími, která může přivát budoucnost.</p>
<p>Ta budoucnost nadešla nyní. Zatímco se hodiny od Pondělího návratu vlekly a Jude se stále nevracela, Jemný se musel nějak zaměstnat, a tak rozebíral útržky Roxboroughova dopisu, které si zapamatoval, a snažil</p>
<p>se z vymítačových slov vyčíst sebeneznatelnější vodítko týkající se hrozby, která by se brzy mohla vyplnit. Rovněž přemítal, jestli muž, který dopis napsal, není jedním z duchů, které bylo možné zahlédnout v dopoledním žáru. Přišel se Roxborough podívat na konec ulice, kterou označil za prokletou? Pokud přišel - pokud poslouchal u schodů, jako to dělal ve snu - cítil s největší pravděpodobností tentýž pocit marnosti jako obyvatelé domu, přející si, aby konečně pohnuli s dílem, které, jak on byl přesvědčen, mělo přivodit katastrofu.</p>
<p>Ale ačkoli Jemným, co se týkalo Jude, zmítalo mnoho pochyb, nemohl uvěřit, že by se spikla proti Velkému Dílu. Jestliže řekla, že není bezpečné, pak pro to měla pádný důvod, a i když se každá žilka v Jemného těle bouřila nad jeho nečinností, zařekl se, že dolů nesejde a kameny do meditačního pokoje nevynese, z obavy, že by ho jejich pouhá přítomnost sváděla k tomu, aby uvedl kruh do chodu. Raději čekal a čekal a čekal, zatímco venku bylo čím dál větší vedro a vzduch v meditačním pokoji hořkl pocitem frustrace. Jak řekl Scopique, obřad tohoto formátu si žádá měsíce příprav, nikoli hodiny, a v této chvíli i ty pomalu a jistě promarňovali. Jak dlouho si může dovolit oddalovat obřad, než přestane na Jude čekat a začne? Do šesti? Do setmění? Byla to nezměřitelná veličina.</p>
<p>Před domem i v něm panovalo napjaté ovzduší. Stěží uběhla minuta, aby se k výskání a kňourání, ozývajícímu se ze všech světových stran, nepřidala nová siréna. Několikrát se na kostelních věžích v blízkém okolí rozezněly zvony, jejich hlaholení vsak nikoho nesvolávalo a nic neoslavovalo - zvonily na poplach. Čas od času se ozvalo volání: pokřik a povely z odlehlých ulic donesl k otevřeným oknům vzduch, nyní rozžhavený tak, že by se zpotil i mrtvý.</p>
<p>A potom, přehoupla se právě jedna odpoledne, vyšel nahoru Clem s očima široce rozevřenýma. Promluvil však Taylor - a v jeho hlase zaznělo vzrušení.</p>
<p>„Někdo je v domě, Jemný."</p>
<p>„Kdo?"</p>
<p>„Nějaký duch nebo co - z dominií. Je dole."</p>
<p>„Jude?"</p>
<p>„Ne. Tohle je skutečná síla. Copak ji necítíš? Vím, že ses vzdal ženských, ale nos ti pořád ještě snad slouží, ne?"</p>
<p>Vyvedl Jemného na podestu. Přízemí domu bylo ještě pořád dost hluboko pod nimi. Jemný necítil nic.</p>
<p>„Kde je?"</p>
<p>Clem vypadal zmateně. „Před chvílí tady byla, namouduši."</p>
<p>Jemný došel na kraj schodiště, ale Clem ho zadržel.</p>
<p>„Andělé napřed," řekl, ale Jemný už byl na cestě dolů, ulehčilo se mu o rozplynuvší se apatičnost posledních několika hodin, nemohl se dočkat setkání s návštěvníkem. Možná přináší vzkaz od Jude.</p>
<p>Vstupní dveře zely dokořán. Na schodu se třpytila kaluž piva, ale nikde ani vidu po Pondělím.</p>
<p>„Kde je ten kluk?" zeptal se Jemný.</p>
<p>„Je venku, pozoruje oblohu. Tvrdí, že viděl létající talíř."</p>
<p>Jemný vrhl na své společníky tázavý pohled. Clem neodpověděl, ale položil Jemnému ruku na rameno a očima zalétl ke dveřím jídelny. Z ní k nim dolehlo sotva slyšitelné vzlyknutí.</p>
<p>„Matko," řekl Jemný, odhodil veškerou opatrnost a chvatně seběhl zbývající schody. Clem se mu držel v patách.</p>
<p>Než doběhl do Celestinina pokoje, zvuk jejího vzlykání utichl. Jemný nabral obranný dech, vzal za kliku a ramenem se opřel do dveří. Nebyly zamčené, zlehka se otevřely dokořán a vpustily ho dovnitř. Místnost byla špatně osvětlená, splihlé, plísní napadené záclony, málo proniknutelné, zmrzačily slunce do několika zaprášených paprsků. Dopadaly na osiřelou matraci uprostřed podlahy. Její někdejší obyvatelka, od které by už ani nečekal, že ji opět uvidí na nohou, postávala ve vzdáleném koutě pokoje a její slzy dávno ustaly a nahradilo je vzlykání. Z postele si odnesla jednu pokrývku, a když viděla, že do pokoje vstupuje její syn, přitáhla si ji k hrudi. Pak opět obrátila pozornost ke zdi, k níž se choulila, a bedlivě si ji prohlížela. Kdesi za cihlami praskla trubka, odhadoval Jemný. Slyšel totiž, jak odněkud volně vytéká voda.</p>
<p>„To je v pořádku, matko," řekl. „Tady ti nikdo neublíží."</p>
<p>Celestine neodpovídala. Zvedla levou ruku před obličej a dívala se na dlaň jako do zrcadla.</p>
<p>„Ještě tady je," ozval se Clem.</p>
<p>„Kde?" zeptal se ho Jemný.</p>
<p>Pohodil hlavou směrem k Celestine a Jemný se od něho ihned odpojil, rozevřel náruč a šel nabídnout vzduchu plnému duchů nový terč.</p>
<p>„Ukaž se," řekl. „Ať jsi, kde jsi. Ukaž se."</p>
<p>V půli cesty od dveří k matce pocítil na obličeji chladivé mrholení, tak drobné, že bylo neviditelné. Jeho dotek nebyl nepříjemný. Vlastně byl osvěžující a on uznale vydechl.</p>
<p>„Tady prší," řekl.</p>
<p>„To je Bohyně," odvětila Celestine.</p>
<p>Přestala studovat dlaň, po níž, jak si Jemný až teprve teď všiml, stékala voda, jako by se jí na dlani otevřel pramen, a zvedla hlavu.</p>
<p>„Jaká Bohyně?" zeptal se jí Jemný.</p>
<p>„Uma Umagammagi," odvětila matka.</p>
<p>„Proč pláčeš, matko?"</p>
<p>„Myslela jsem si, že umírám. Myslela jsem, že si pro mě přišla."</p>
<p>„A nepřišla."</p>
<p>„Jsem pořád tady, dítě."</p>
<p>„A co tedy chce?"</p>
<p>Celestine natáhla k Jemnému paži.</p>
<p>„Chce, abychom se usmířili," řekla. „Pojď ke mně do vody, dítě."</p>
<p>Jemný stiskl matčinu ruku a ona si ho přitáhla k sobě, nastavujíc přitom obličej dešti. Pozůstatky slz odtékaly pryč a kde byl před chvílí smutek, tam se objevil výraz extáze. Jemný ji rovněž cítil. Jeho oči se chtěly zavřít; tělo si přálo ztratit vědomí. Ale odolal svodům deště, třebaže byly velice lákavé. Jestli mu přináší nějaký vzkaz, potřeboval se ho dozvědět rychle, ukončit průtahy dřív, než za ně Usmíření draze zaplatí.</p>
<p>„Pověz..." řekl, jakmile stanul po matčině boku, „...jestli tu zůstaneš, pověz..."</p>
<p>Ale déšť mu odpověď nedal; alespoň ne takovou, jaké by porozuměl. Možná ale matka slyšela víc než on, protože se jí na lesknoucí tváři rozzářil úsměv a stisk na Jemného ruce zpevněl. Pokrývku, kterou si držela u hrudi, upustila, aby jí kapky mohly hladit ňadra a břicho, a Jemný měl možnost si ji prohlédnout nahou od hlavy k patě. Rány, které utržila v zápase s Dowdem a Sartorim, byly na těle patrné, ale jen posloužily jako důkaz její dokonalosti, a ačkoli věděl dobře, že to, co se právě dělo, je špatné, nedokázal potlačit své pocity.</p>
<p>Volnou rukou si sáhla na tvář a palcem a ukazováčkem si vyčistila mělké tůňky očních jamek, potom otevřela oči. Našly Jemného příliš nečekaně, nestačil se před nimi schovat a ve chvíli, kdy se jejich pohledy střetly, se vyděsil, nejen proto, že v jeho očích vyčetla touhu, ale proto, že na její tváři zjistil totéž.</p>
<p>Vyvlékl ruku z jejího sevření a couvl od ní, zatímco jazyk zápolil s odmítnutím. Ona byla o poznání méně rozpačitá než on. Očima na něm stále visela a volala ho zpátky do deště vábivými slovíčky, tak hebkými, že byly těžko něčím víc než vzdechy. Když i pak nepřestával ustupovat, uchýlila se ke konkrétnějším prosbám;</p>
<p>„Bohyně tě chce poznat," řekla. „Musí pochopit, co je tvým záměrem."</p>
<p>„Přání mého Otce," odvětil Jemný, a ta slova byla stejně tak obranou jako vysvětlením, zaštiťovala ho před jejím sváděním vahou toho záměru.</p>
<p>Ale Bohyně, pokud bylo pravdou, že jí tento déšť byl, se nenechala odradit tak lehce. Postřehl, jak se matčinou tváří mihl znepokojený výraz, když ji mlha opustila a začala pronásledovat jeho. Při tom přesunu překřížila dráhu slunečních kopí a rozhodila duhu.</p>
<p>„Neboj se jí," uslyšel Jemný za zády Clema. „Nemáš co tajit."</p>
<p>Snad to byla pravda, nicméně nepřestal couvat od obou, od matky i mlhy, dokud neucítil za zády své anděle.</p>
<p>„Hlídejte mě," řekl jim třesoucím se hlasem.</p>
<p>Clem vzal Jemného zezadu kolem ramen.</p>
<p>„Je to žena, Maestro," zašeptal. „Odkdy se bojíš ženských?"</p>
<p>„Od malička," odvětil Jemný. „Drž mě, prokristapána!"</p>
<p>Nato se jim déšť opřel do tváří a Clem vyrazil požitkářský vzdech, sotva je obklopila zemdlenost. Jemný pevně sevřel paži svého ochránce, hluboce do ní zaryl prsty, ale pokud měl déšť sílu, aby ho z Clemova obětí odtáhl, nepokusil se o to. Otálel u jejich hlav ani ne třicet vteřin, potom jednoduše zmizel pryč otevřenými dveřmi. Jen co byl pryč, Jemný se otočil ke Clemovi.</p>
<p>„Nemám co skrývat, co?" řekl. „Pochybuju, že ti věřila."</p>
<p>„Bolí tě něco?"</p>
<p>„Ne, já jen, že mi vlezla do hlavy. Krucinál, proč mi chce každej lízt do hlavy?"</p>
<p>„Asi je odtamtud pěkná vyhlídka," podotkl Tay a zakřenil se rty svého milence.</p>
<p>„Jen chtěla vědět, jestli je tvůj záměr čistý, dítě," řekla Celestine.</p>
<p>„Čistý," opakoval Jemný a zadíval se zlověstně na matku. „Jaké právo má, aby mě soudila?"</p>
<p>„To, čemu říkáš Otcův plán, je věcí každé živé duše v Imagice."</p>
<p>Zatím nezvedla z podlahy přikrývku, a jak se k němu přiblížila, odvrátil od ní oči.</p>
<p>„Obleč se, matko," řekl. „Proboha, obleč se!"</p>
<p>Potom se obrátil, chvatně vyšel do chodby a při chůzi křičel na vetřelce.</p>
<p>„Ať jsi kde jsi," řval, „nepřeju si, abys byl v mém domě! Cleme, podívej se dole, já půjdu nahoru."</p>
<p>Vyběhl rychle do schodů, jeho vztek jen kypěl při pomyšlení, že duch obsadil meditační pokoj. Dveře byly otevřené.</p>
<p>„Kde je?" Když vstoupil, v rohu se úzkostně krčil Tíživý pocit.</p>
<p>„Kde je?" dožadoval se Jemný. „Je tady?"</p>
<p>„Je tady <emphasis>kdo ?"</emphasis></p>
<p>Jemný neodpověděl, chodil ode zdi ke zdi jako vězeň a tloukl do nich dlaněmi. Z cihel však nevycházel žádný zvuk tekoucí vody a ani ve vzduchu necítil sebemenší mrholení. Uspokojilo ho, že pokoj nejeví známky, že by jej poskvrnila návštěvníkova přítomnost, a vrátil se ke dveřím.</p>
<p>„Jestli tady začne pršet," řekl Tíživému pocitu, „řvi, jako když tě na nože bere."</p>
<p>„Na jaké nářadí si jen budeš přát, <emphasis>Osvoboditeli."</emphasis></p>
<p>Jemný práskl dveřmi, vyběhl na podestu a prohledával stejným způsobem všechny ostatní pokoje. Když se ujistil, že jsou prázdné, vyběhl do horního patra a prošel pokoj i tam. Vzduch byl suchý jako troud. Ale jakmile sbíhal zpátky dolů, zaslechl z ulice smích. Byl to Pondělí, ovšem zvuk, který vydával, byl slabší, než jaký kdy Jemný z jeho rtů slyšel. Jen ten libý zvuk zaslechl, pojal okamžitě podezření, nabral cestou ze schodů rychlost a pod schodištěm se srazil s Clemem, který mu hlásil, že pokoje dole jsou prázdné, a pak tryskem přeběhl po chodbě a ke vchodu.</p>
<p>Pondělí se pilně oháněl křídami už od chvíle, co Jemný naposledy překročil práh. Chodník před schůdky byl jeho malůvkami přímo zaplavený: tentokrát ne kopiemi nádherných dívek, ale mistrně provedenými abstraktními vzory, které se přelily přes obrubník a roztekly se do sluncem změklého asfaltu. Ale umělec teď zrovna hodil práci za hlavu a stál vprostřed ulice. Jemný ihned poznal řeč jeho těla. S dozadu zakloněnou hlavou, se zavřenýma očima se koupal ve vzduchu.</p>
<p><emphasis>„Pondělí!"</emphasis></p>
<p>Ale chlapec neslyšel. Nerušené a rozkošnicky si lebedil v tom svatém pomazání, voda mu stékala z nakrátko ostříhaných vlasů a připomínala zvlněné prsty. Snad by s koupáním neskončil, dokud by se docela neutopil, nebýt ovšem toho, že se na dosah přiblížil Jemný a Bohyni zahnal. Déšť se ze vzduchu v mžiku vytratil a Pondělího oči se otevřely. Zamžoural do slunce a místo smíchu se zajíkl.</p>
<p>„Kam zmizel ten déšť?" řekl.</p>
<p>„Nepršelo."</p>
<p>„Co je podle tebe tohle, šéfe?" zeptal se Pondělí a rozpřáhl paže, z nichž ještě stékala voda.</p>
<p>„Vždyť říkám, to nebyl déšť."</p>
<p>„Ať to bylo co chtělo, mně se to zamlouvalo," prohlásil Pondělí. Přetáhl si přes hlavu promáčené tričko a použil ho jako hadr na otření obličeje. „Seš v pořádku, šéfe?"</p>
<p>Jemný pročesával pohledem ulici a hledal stopy přítomnosti Bohyně.</p>
<p>„Budu," odvětil. „Vrať se ke své práci, ano? Ještě jsi neozdobil dveře."</p>
<p>„Co na nich chceš mít?"</p>
<p>„Ty jsi umělec," řekl Jemný, ale pro to, co se dělo na ulici, se na jejich hovor nesoustředil.</p>
<p>Až doteď si nevšiml, jak se postupně zaplnila přízraky, duchové nejen že prostě obsadili chodníky, ale vznášeli se ve zvadlých listech jako oběšenci nebo seděli na okapech. Jsou dost krotcí, blesklo mu hlavou. Měli dobré důvody, aby mu přáli úspěch v jeho snažení. Před půl rokem, tu noc, kdy s Pie vyrazili na cesty, poučil mystif Jemného o bolesti, kterou jsou duchové tohoto a všech ostatních dominií nuceni přestát.</p>
<p>„Žádný duch není šťastný," řeklo Pie. „Nehnou se od dveří a čekají, až budou moci odejít, jenže nemají kam."</p>
<p>Ale cožpak se na konci cesty, kterou měli podstoupit, neskrývala naděje na vyřešení bolestných muk zemřelých? Už tenkrát znalo Pie odpověď a jistě toužilo po tom, aby mohlo nazvat Jemného Usmiřitelem a prozradit mu, že nezbytný důvtip k otevření těch dveří, u nichž mrtví postávají, a k jejich vyprovození do Nebe, se skrývá kdesi uvnitř jeho hlavy.</p>
<p>„Buďte trpěliví," zašeptal a byl si jist, že ho přízraky slyší. „Dlouho to už nepotrvá, přísahám, dlouho ne."</p>
<p>Slunce mu vysoušelo déšť Bohyně na obličeji, a jelikož by se jedině rád ještě pozdržel v parnu, dokud neoschne úplně, začal se vleklou chůzí vzdalovat od domu, zatímco Pondělí na schůdcích si zase začal pohvizdovat. Že se ale zdejší končiny změnily! napadlo Jemného. V domě za jeho zády jsou andělé, v ulicích smilně poprchává, na stromech sedí duchové. A on, Maestro, se prochází mezi tím vším a chystá se k činu, který jejich světy navždy změní. Takový den už nikdy jindy nenastane.</p>
<p>Optimistická nálada ho ale přešla, sotva došel na konec ulice, protože až na zvuk jeho kroků a rušivý pisklavý tón Pondělího pohvizdování byl svět naprosto ztichlý. Poplašné signály, které vyvolaly na úsvitu dne takový poprask, nyní mlčely. Žádný zvon nezvonil, žádný hlas nevykřikl. Bylo to, jako by všechno živé složilo slib mlčení. Přidal do kroku. Buď byla jeho čilost nakažlivá, nebo byly přízraky zdržující se na konci ulice mnohem nervóznější než ty, co měly k domu blízko. Hemžily se po tisících a jejich počet a možná nepokoj postačily k tomu, aby rozvířily prach na krajnicích. Nesnažily se bránit mu v postupu, rozevíraly se jako záclona a nechaly ho volně překročit neviditelný předěl Škálové ulice. Rozhlédl se na obě strany. Psi, kteří se tu na čas seběhli, zmizeli; ptáci slétli ze všech okapů a telefonních drátů. Zatajil dech a napínal uši, přes kvílení v hlavě pátral po nějaké stopě života: motoru, siréně, výkřiku. Ale neslyšel nic. Teď už byl opravdu vážně zneklidněný - ohlédl se do Skálové ulice. Třebaže ji opouštěl jen velice nerad, usoudil, že dokud přízraky setrvají na okraji, bude v bezpečí. I když byly příliš nehmotné, než aby mohly ochránit ulici před útočníky, pochyboval o tom, že by se do ní někdo odvážil odbočit, když se budou na rohu takto hemžit a vířit. S tou nepatrnou útěchou zamířil ke Gray's Inn Road a jeho chůze se pozvolna zrychlovala v běh. Rázem horko přestalo být tolik vítané. Nohy mu jeho vinou ztěžkly a plíce ho pálily. Ale nezvolnil tempo, dokud nedoběhl ke křižovatce. Gray's Inn Road a High Holborn byly dva z hlavních městských tahů. I kdyby se postavil na jejich roh o nejchladnější prosincové půlnoci, po jedné nebo po druhé by určitě jezdila auta. Ale dnes nic; z žádné ulice, náměstí, přilehlé uličky či kruhového náměstí v doslechu se neozvalo jediné pípnutí. Oblast vlivu, který po dvě staletí ničím neomezován zasahoval jen Škálovou ulici, se zjevně ještě rozšířila -a pokud někteří Londýňané zůstali ve městě, tomuto sužovanému území se oklikou vyhnuli.</p>
<p>A přece, navzdory tichu, nebyl vzduch zbaven zátěže. Bylo v něm ještě cosi navíc, co Jemnému nedovolilo, aby se otočil na podpatku a šel zpátky do Škálové ulice: pach, stěží postižitelný, takže ho zápach vařícího se asfaltu bezmála přebil, ale zase tak nezaměnitelný, že si nemohl nevšimout těch slabých výparů, které se k němu linuly. Zastavil se na rohu a čekal na další nápor vetru. Po chvíli přišel a potvrdil jeho tušení. Tak nechutný zápach mohl mít jen jediný zdroj - a existoval pouze jeden jediný muž v celém městě, ne, v celém dominiu, který měl k tomuto zdroji přístup. In Ovo se opět otevřelo - a tentokrát zvířata, která byla povolána, nebyly nesmyslné zrůdičky, s nimiž se setkal ve Věži. Tahle patřila do zcela jiné kasty. Zažil a cítil něco podobného jen jednou, před dvěma sty let, a tehdy napáchala nevýslovné zlo. Vzhledem k tomu, že byl vánek dost lenivý, jejich pach nemohl přicházet až ze vzdáleného Hoghgate. Sartori a jeho pluky byli mnohem blíže. Snad o deset ulic dál; snad o dvě; snad už odbočoval do ulice Gray's Inn Road a co nevidět se objeví na dohled.</p>
<p>Nezbýval čas na okolky. Ať Jude odhalila, nebo věřila, že odhalila jakékoli nebezpečí, její tušení bylo čistě spekulativní. Oproti tomu tento pach a bytosti, z nichž vanul, ne. Nemohl si už dovolit oddalovat zbývající přípravy. Opustil svou pozorovatelnu a vydal se zpět k domu, jako by měl ty hordy už za patami. Když zabočil za roh a rozběhl se po ulici, přízraky se rozprchly. Pondělí pracoval na dveřích, ale upustil barvy, jakmile uslyšel Maestrovo volání.</p>
<p>„Je čas, kámo!" křičel Jemný a jedním skokem zdolal schody. „Spustíme to?"</p>
<p>„Spustíme."</p>
<p>Pondělí se zazubil, zavýskl a odhopsal do domu - chtěl, aby se Jemný zarazil a obdivoval se, co teď zdobí dveře. Jako předtím to byla jen skica, ale chlapcův kreslířský talent se se záměrem vypořádal. Nakreslil obrovité okno a z něho vyzařovaly na všechny strany paprsky světla. Jemný vstoupil do domu potěšen představou, že toto žhnoucí oko přivítá každého, přítele i nepřítele, kdo k prahu dojde. Potom dveře zavřel a zastrčil závoru. Až zas vyjdu ven, blesklo mu hlavou, dílo mého Otce bude dokončeno.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Ať už se v chrámu Umy Umagammagi odvíjely jakékoli hovory nebo pře, když Jude stanula na břehu, procesí čekatelek strnulo na místě. Vlnobití nevyplavilo žádné další ženy ani děti a po čase se voda umírnila, až se nakonec utišila docela, jako by její podněcující síly byly tak zaneprázdněné, že se jim všechny ostatní záležitosti zdály malicherné. Bez hodinek Jude mohla pouze hádat, kolik času uplynulo, zatímco čekala, ale příležitostné pohledy nahoru na Kometu ji utvrdily v tom, že je třeba počítat v hodinách, ne v minutách. Dovtípily se plně, jak je její věc naléhavá, ptala se sama sebe, a nebo věcnost, kterou strávily v zajetí a exilu, tak zpomalila jejich vnímavost, že se rozmluva klidně protáhne na dny a ony si ani neuvědomí, kolik času uběhlo? Vyčítala si, že jim nevyložila naléhavost svého případu jasněji. V Pátém pomalu a jistě ubíhá den, a i když se snad Jemný nechal přesvědčit, aby na nějakou dobu přípravy oddálil, nekonečně to nepotrvá. Ani mu to nemohla mít za zlé. Jediné, co měl v ruce, byl vzkaz - doručený více než nespolehlivým poslem -, že okolnosti nejsou bezpečné. To nepostačí, aby ohrozil Usmíření. On neviděl hrůzy, které ona viděla v Bostonské číši, tudíž mu chybělo skutečné porozumění toho, co bylo v sázce. Uskutečňoval, jak to sama popsala, Otcův záměr - a možnost, že by toto konání mohlo znamenat konec Imagiky, mu určitě v hlavě tuze neležela.</p>
<p>Dvakrát byla od těch pochmurných úvah odvedena. Poprvé když ke břehu sešla mladá dívka a nabídla jí něco k jídlu a k pití, což vděčně přijala. Podruhé, když se ohlásila příroda a ona si musela hledat na ostrově zastrčený koutek, kde by se přikrčila a vyprázdnila močový měchýř. Stydět se na takovém místě za tekoucí vodu bylo pochopitelně absurdní a věděla o tom, jenže současně byla ženou z Pátého, bez ohledu na počet zhlédnutých zázraků. Možná se v budoucnosti naučí brát podobné neodbytnosti s nadhledem, ale chce to čas.</p>
<p>Když si ulevila a vrátila se mezi skaliska, zjistila, že píseň u chrámových dveří, která předtím umlkla, znovu zazněla. Místo aby zamířila na své stanoviště, kde držela hlídku, zamířila kolem chrámu ke vchodu a při pohledu na vodu v tůni, která se rozhýbávala ze své nehybnosti a opět začala bušit o břeh, se jí rázem kráčelo veseleji. Zdálo se, že Bohyně dospěly k rozhodnutí. Chtěla si samozřejmě poslechnout nové zprávy co nejdříve, ale nemohla si pomoci, aby se necítila tak trochu jako obviněná vracející se do soudní síně.</p>
<p>Mezi těmi, které čekaly u vchodu, panovala atmosféra očekávání. Některé z žen se usmívaly, jiné vypadaly zachmuřeně. Jestli něco o rozsudku věděly, vykládaly si ho každá naprosto odlišně.</p>
<p>„Neměla bych jít dovnitř?" zeptala se Jude ženy, která jí donesla jídlo. Ta zuřivě přitakala, i když Jude měla tušení, že chce prostě jen urychlit případ, který je všechny zdržoval. Jude podruhé vkročila záclonou vody do chrámu. Změnil se. I když pocit, že její vnitřní a vnější zrak se tady sdružily, byl silnější než poprvé; to, co oba vnímaly, bylo méně povzbudivé. Nikde ani vidu po světelném origami, ani po tělech, s nimiž si hrálo. Byla tu, jak se zdálo, jedinou hmotnou bytostí, a bedlivě ji pozorovaly žhnoucí zraky, mnohem méně vlídné než byl pohled Umy Umagammagi. Mžourala do nich, ale její víčka a řasy zmohly málo, aby zmírnily světlo, které ji pálilo spíš v hlavě než v rohovce. Jeho jas ji zastrašoval a jí se před ním chtělo ucouvnout, ale pomyšlení, Že se někde v jeho středu nachází útěcha Umy Umagammagi, ji od toho zrazovalo. „Bohyně?" odvážila se. „Jsme tady," řekla Umagammagi. „Jsme tu všechny," dostalo se jí odpovědi. „Jokalaylau, Tishalullé i já."</p>
<p>Po ujištění, že ti jsou přítomny, začala Jude útvary v oslnivé záři rozlišovat, Nebyly to ty nevyčerpatelné piktogramy, které naposledy v témže prostoru viděla. To, co spatřila, nemělo nic společného s abstrakcemi, šlo o rozvlněné lidské postavy vznášející se ve vzduchu nad ní. To je zvláštní zvrat, pomyslela si. Proč, když se předtím dokázala připojit k jádrům bytostí Jokalaylau a Umy Umagammagi, se před ní nyní zjevovaly méně urozené obličeje? Pro nadcházející rozhovor to nevěstilo nic dobrého. Oděly se do prostší hmoty, protože usoudily, že si nezaslouží zvědět o nich pravdu? Úzkostlivě se soustředila, aby porozuměla i nejmenším drobnostem Jejich zjevení, ale buďto její pohled nebyl dostatečně školený, nebo jí Ony vzdorovaly. Jedno nebo druhé, dokázala si zapamatovat pouze dojmy: že byly nahé, že Jim žhnuly oči, že v Jejich tělech proudila voda. .</p>
<p>„Vidíš Nás?" uslyšela Jude hlas, který nepoznávala - Tishalullin, jak usoudila.</p>
<p>„Ale ano," ujistila ji. „Ale ne... ne celé."</p>
<p>„Neříkala jsem ti to?" zeptala se Uma Umagammagi.</p>
<p>„Cos mi říkala?" chtěla vědět Jude, potom jí ale došlo, že poznámka nebyla adresována jí, ale zbývajícím dvěma Bohyním.</p>
<p>„Je to nezvyklé," prohlásila Tishalullé.</p>
<p>Poddajnost Jejího hlasu byla svůdná, a jak se do něho Jude zaposlouchala, Její mlhavá postava se jevila mnohem konkrétněji a slabiky s sebou přinesly obraz. Obličej mela jakoby orientální a na tvářích, na rtech i na řasách postrádala sebemenší nádech barvy. Avšak co mělo být fádní, bylo místo toho nebývalé křehké, symetrie a ohyby nastíněny světlem, které Jí blýskalo v očích. Pod klidným povrchem bylo Její tělo ale něčím docela jiným. Od hlavy k patě byla pokryta čímsi, co Jude zpočátku považovala za nějaký druh tetování, kopírující zakřivené kontury Jejího těla. Ale čím pozorněji ženu zkoumala - a činila tak bez uzardění -, tím lépe vnímala pohyb v těchto čarách. Nebyly <emphasis>na Ní, </emphasis>ale <emphasis>v Ní; </emphasis>tisíce malinkatých plátků, jež se rytmicky rozvíraly a zavíraly. Bylo jich několikero vrstev, to jí neuniklo, a každou hýbaly vlastní vlny. Jedna se dmula z Jejího rozkroku, kde počínala inspirace jích všech, jiné se vlnily dolů po údech až ke konečkům Jejích prstů na rukách i na nohách, pohyb všech vrstev každých deset nebo patnáct vteřin splynul, nato z průřezů začala prýštit jiná substance, která formovala Bohyni znovu přímo před Judinýma ohromenýma očima.</p>
<p>„Myslím si, že bys měla vědět, že jsem se s tím tvým Jemným setkala," řekla Tishalullé. „Objala jsem ho v Kolébce."</p>
<p>„Můj už není," opáčila Jude.</p>
<p><emphasis>„Záleží </emphasis>ti na tom, Judith?"</p>
<p>„Samozřejmě že jí na tom nesejde," přišla odpověď od Jokalaylau. „Na zahřátí postele si teď vydržuje jeho bratra. Autarchu. Yzordderrexského řezníka."</p>
<p>Jude stočila pohled k Bohyni Vysokých sněhů. Její částečky byly matnější než Tishalulliny, ale Jude si umanula, že zjistí, jak vypadá, a soustředila pohled na spirálu chladného plamene, který plápolal v Její duši, a nespouštěla z něj oči, až proti obrysům těla Jokalaylau vychrlil svítivé oblouky. To vzplanutí bylo krátké, ale v jeho světle Jude přece cosi prchavě zahlédla. Panovačnou černošku; tam někde se vznášely Její jiskrné oči s tlustými víčky, ruce překřížené na zápěstích se potom opět otočily k sobě a propletly se prsty. Podívaná na ni však nebyla kdovíjak hrůzostrašná. Ale protože vycítila, že Její obličej byl odhalen, Bohyně zareagovala bleskovou proměnou. Její hbité rysy jako by ve zlomku vteřiny byly mumifikovány, oči se utopily ve tmě, Její rty se seschly a smrštily. Jazyk, který vyčníval mezi zuby, uzráli červi.</p>
<p>Jude vykřikla odporem a oči Jokalaylau se v jamkách opět rozžaly, červivá ústa se otvírala a zavírala, jak z Jejího hrdla vycházel drsný smích a nesl se ozvěnou po chrámu.</p>
<p>„Není tak výjimečná, sestro," řekla Jokalaylau. „Podívej se, jak se</p>
<p>třese."</p>
<p>„Nech ji na pokoji," odvětila Uma Umagammagi. „Proč musíš lidi</p>
<p>pořád jen zkoušet?"</p>
<p>„Přežily jsme, protože nás postavili před nejhorší, a my jsme vytrvaly," odpověděla Jokalaylau. „Tahle by ve sněhu zemřela."</p>
<p>„O tom pochybuji," odporovala Uma Umagammagi. „Milá Judith..."</p>
<p>Jude využila zaváhání, třas ji ale neopouštěl.</p>
<p>„Nebojím se smrti," řekla Jokalaylau. „Natož laciných triků."</p>
<p>Opět promluvila Uma Umagammagi. „Judith," oslovila ji, „podívej se</p>
<p>na mne."</p>
<p>„Jenom chci, aby pochopila..."</p>
<p>„Milá Judith..."</p>
<p>„...že tyhle triky na mě neplatí."</p>
<p>„...podívej se na mne."</p>
<p>Jude uposlechla a tentokrát nebylo třeba pronikat taji mnohoznačnosti. Bohyně se Jude zjevila bez výzev a namáhání - a byl to paradoxní pohled. Uma Umagammagi byla stařenka, Její tělo bylo tak scvrklé, až bylo téměř asexuální, bezvlasá lebka měla jemně protažený tvar, očka byla ověnčená tolika vráskami, že z nich zbyl leda tak jejich lesk. Ale právě v této tělesné schránce spočívala krása Jejího piktogramu: v jeho čeření, záblescích, nepřetržitém, neúporném pohybu.</p>
<p>„A teď vidíš?" řekla Uma Umagammagi.</p>
<p>„Ano, vidím."</p>
<p>„Nezapomněly jsme na tělo, které jsme měly," vysvětlovala Uma Umagammagi Jude. „Známe zranitelná místa tvého stavu. Pamatujeme si na bolest a nepohodlí. Víme dobře, jaké to je být raněna: v srdci, v hlavě, v děloze."</p>
<p>„Vidím," řekla Jude.</p>
<p>„Ani bychom se ti nesvěřily s Našimi zranitelnými místy, pokud bychom nevěřily, že by ses k Nám jednoho dne nemohla připojit."</p>
<p>„K Vám?"</p>
<p>„Některá božstva povstanou ze společné vůle lidu; některá jsou stvořena v hvězdném žáru; některá jsou abstrakce. Ale některá - troufáme si říct ta nejvyšší, nejlaskavější? -jsou šlechetné mysli živých duší. My jsme právě takové, sestro, a Naše vzpomínky na životy, jež jsme prožily, a smrti, kterými jsme zemřely, jsou stále citlivé. Rozumíme ti, milá Judith, a z ničeho tě neviníme."</p>
<p>„Ani Jokalaylau?" zeptala se Jude.</p>
<p>Bohyně Věčného sněhu se zviditelnila v celé Své velikosti, odhalujíc Jude hned při prvním pohledu celou postavu. Pod kůží Jí tančila bledá záře a Její oči, které tak svítily, byly tmavé. Ale dívaly se na Jude. Pocítila její zarytý pohled jako bodnutí.</p>
<p>„Chci, abys viděla," pronesla, „co Otec otce dítěte v tobě udělal s mými stoupenkyněmi."</p>
<p>Jude rázem onu bledost poznala. Byla to vánice hnaná bolestí skrz tělo Bohyně a propichující každý milimetr Jejího těla. Její mračno bylo obrovité, ale na pokyn Jokalaylau se pohnulo a odkrylo nelidskou podívanou. Přesně na místech, kam padla, zůstala ležet zmrzlá ženská těla s vydloubnutýma očima a uřezanými prsy. Některé ležely v blízkosti menších tělíček: dětí, na nichž bylo spácháno násilí, vykastrovaných nemluvňat.</p>
<p>„Toto je nepatrný zlomek nepatrného zlomku toho, co spáchal," řekla Jokalaylau.</p>
<p>Třebaže to byl úděsný pohled, Jude sebou tentokrát netrhla, ale ne-hnutě na tu hrůzu zírala, dokud přes ni Jokalaylau znovu nepřetáhla chladný rubáš.</p>
<p>„Co chcete, abych udělala?" zeptala se Jude. „Mám tomu rozumět tak, že bych měla k té hromadě přihodit ještě jedno tělo? Další dítě?" Položila si ruku na břicho. <emphasis>„Tohle?"</emphasis></p>
<p>Až dosud si neuvědomila, jak po té dušičce, kterou v sobě nosí, prahne.</p>
<p>„Patří Řezníkovi," řekla Jokalaylau.</p>
<p>„Ne," odvětila Jude tiše. „Patří mně."</p>
<p>„Budeš za jeho činy zodpovídat?"</p>
<p>„Ovšem," řekla, podivně oním slibem nadchnutá. „Špatnost může vzejít i z dobra, Bohyně; a pokřivené věci je možné napravit."</p>
<p>Ještě při řeči jí proletělo hlavou, zda tuší, odkud tahle moudrost pochází; zda pochopily, že si Usmiřitelovu filozofii ohýbá k svému mateřskému prospěchu. Pokud tušily, nemyslily si pro to o ní nic špatného.</p>
<p>„Pak tedy budou Naše duše při tobě, sestro," řekla Tishalullé.</p>
<p>„Posíláte mě zas pryč?" zeptala se Jude.</p>
<p>„Přišla sis pro odpověď a v naší moci je ti ji dát."</p>
<p>„Chápeme, jak to spěchá," ozvala se Uma Umagammagi. ,A nezdrže-ly jsme tě bez příčiny. Zatímco jsi čekala, vydala jsem se napříč dominii a pátrala jsem po nějakém klíči k této hádance. V každém dominiu je připraven jeden Maestro, aby se mohlo provést Usmíření..."</p>
<p>„Takže Jemný nezačal?"</p>
<p>„Ne. Čeká na tvé slovo."</p>
<p>„A co mu mám říct?"</p>
<p>„Prohlédla jsem jim srdce a hledala intriky..."</p>
<p>„Našlas něco?"</p>
<p>„Ne. Nejsou to, pochopitelně, beránci. Kdo je? Ale všichni z nich touží po uzdravené Imagice. Všichni věří, že dílo, k němuž se chystají, obstojí."</p>
<p>„A vy tomu také věříte?"</p>
<p>„Ano, věříme," odvětila Tishalullé. „Pravda, neuvědomují si, že tím uzavírají kruh. Kdyby o tom věděli, možná by ještě popřemýšleli."</p>
<p>„Proč?"</p>
<p>„Protože kruh patří našemu pohlaví, ne jejich," vložila se do hovoru Jokalaylau.</p>
<p>„To není pravda," řekla Uma Umagammagi. „Náleží kterémukoli duchu, který si dá tu práci ho pochopit."</p>
<p>„Mužům je pochopení cizí, sestro," opáčila Jokalaylau. „Nebo jsi neposlouchala?"</p>
<p>Uma Umagammagi se usmála. „I to se může změnit, jestli je dokážeme odvrátit od jejich omylů."</p>
<p>Její slova vyvolávala tolik otázek - a Ona o tom věděla. Očima spočinula na Jude a řekla:</p>
<p>„K tomu se dostaneme, až se vrátíš. Ale teď chápu, že nesmíš meškat."</p>
<p>„Pověz Jemnému, nechť si tedy je Usmiřitelem," řekla Tishalullé. „Ale nezmiňuj se před ním o ničem, co jsme o něm řekly."</p>
<p>„Musím to být já, kdo mu to řekne?" obrátila se Jude na Umu Umagammagi. „Jednou už jsi tam byla, nemohla bys jít ještě jednou a donést mu ty zprávy? Chci zůstat tady."</p>
<p>„Chápeme. Ale není ve správném rozpoložení, aby nám důvěřoval, to mi věř. Poselství musí přijmout od tebe, hmotné bytosti."</p>
<p>„A tak," pochopila Jude.</p>
<p>Jak se zdálo, nezbýval prostor pro přemlouvání. Dostala prostou odpověď, pro kterou si s nadějí přišla. Teď se s ní musí vrátit do Pátého, aťsi bude cesta tam sebevíc nestravitelná.</p>
<p>„Smím se ještě na něco zeptat, než půjdu?" osmělila se.</p>
<p>„Ptej se," pobídla ji Uma Umagammagi.</p>
<p>„Proč jste se mi ukázaly takhle?"</p>
<p>Odpověď vyřkla Tishalullé:</p>
<p>„Proto, abys nás poznala, až si přisedneme k tvému stolu nebo půjdeme vedle tebe po ulici," řekla.</p>
<p>„Půjdete do Pátého?"</p>
<p>„Snad za čas. Máme tam nějaký úkol, až se zdaří Usmíření."</p>
<p>Jude si představila přeměny, které viděla venku, jak se dějí v Londýně: matka Temže se vylije z břehů a uloží kal, kterým se dáví, do Whitehallu a na Mall, potom se převalí městem a změní náměstí v koupaliště a katedrály v hřiště. Ta vidina jí zvedla náladu.</p>
<p>„Budu vás čekat," řekla, poděkovala Jim a otočila se k odchodu.</p>
<p>Když vyšla ven, voda na ni čekala, příboj byl načechraný jako polštáře. Neotálela, šla rovnou na pláž a svěřila se jeho pohodlí. Tentokrát nebylo vůbec třeba plavat; vlnobití vědělo, co má dělat. Posadilo ji na sebe, unášelo ji na hladině jako kočího a vysadilo ji zpátky mezi skaliska, ze kterých na začátku skočila do vody. Lotka Štěk a Paramarola zmizely, ale vymotat se ven z paláce bude nyní snazší než se dostat dovnitř. Voda se zarputile pustila do práce v mnoha chodbách a komnatách, rozbíhajících se od tůně do všech stran, v zadních nádvořích, vytvářela scenérie s lesklými nádržkami a vodotrysky, které se táhly až k sutinám palácových bran. Vzduch byl čistší než předtím a viděla i Kesparaty rozprostírající se pod ní. Dokonce dohlédla až k přístavu a moři u hradeb, jehož vlnobití samo nepochybně toužilo po tom, aby se mohlo připojit k tomuto kouzlu.</p>
<p>Dorazila zdárně zpátky ke schodišti, kde zjistila, že voda, která ji sem vynesla, se stáhla od schodů a nechala za sebou haldy harampádí. Jimi se jako v kramářové ráji prohrabávala Lotka Štěk a na nižších stupních, zaujatá hovorem s Paramarolou seděla Hříšníkova dcera Chátra.</p>
<p>Jakmile se všecbny přivítaly, Chátra vysvětlila, jak se rozpakovala, než se vůbec odevzdala řece, která ji vlastně od Jude odloučila. Sotva ovšem skočila do vody, ta ji bezpečně unášela palácem a doplavila až sem. O několik minut později byla voda odvolána k jiným povinnostem a zmizela.</p>
<p>„Už jsme tě málem odepsaly," řekla Lotka Štěk. Pilně z odpadků</p>
<p>vybírala prosby a modlitby, rozbalovala je, pročítala a poté je strkala do kapsy. „Dostala ses k Bohyním?"</p>
<p>„Dostala."</p>
<p>„Jsou krásné?" zeptala se Paramarola.</p>
<p>„Jak se to vezme."</p>
<p>„Vylož nám to dopodrobna."</p>
<p>„Nemám čas. Musím se dostat zpátky do Pátého."</p>
<p>„To znamená, že ses dozvěděla odpověď," řekla Lotka.</p>
<p>„Ano. A nemáme se čeho bát."</p>
<p>„A neříkala jsem ti to?" odvětila. „Na světě je všechno, jak má být."</p>
<p>Jude si právě začala vybírat cestičku mezi troskami, když se ozvala Chátra:</p>
<p>„Můžeme jít?"</p>
<p>„Myslela jsem si, že počkáš s námi," řekla Paramarola.</p>
<p>„Vrátím se a navštívím Bohyně potom," odpověděla Chátra. „Než se všechno změní, chtěla bych vidět Páté. <emphasis>Změní se </emphasis>přece, ne?"</p>
<p>„Ano, změní," přikývla Jude.</p>
<p>„Chcete na cestu něco ke čtení?" zeptala se jich Lotka a podstrčila jim hrst prosebných vzkazů. „Lidi píšou úžasný věci."</p>
<p>„Všechny by se měly donést na ostrov," prohlásila Jude. „Vezměte je s sebou. Nechte je u vchodu do chrámu."</p>
<p>„Ale Bohyně nemůžou odpovědět na každou modlitbu," podotkla Lotka. „Ztracení milenci, zmrzačené děti..."</p>
<p>„Nebuď si tak jistá," řekla jí Jude. „Nastane nový den."</p>
<p>Potom si s Chátrou po boku odbyla své už druhé loučení v jedné hodině a vyrazila k bráně.</p>
<p>„Vážně věříš tomu, cos řekla Lotce?" zeptala sejí Chátra, když schodiště zůstalo daleko za jejich zády. „Bude se zítřek tolik lišit od dneška?"</p>
<p>„Nějakým způsobem jistě," řekla Jude.</p>
<p>Odpověď byla vyhýbavější, než zamýšlela, ale možná, že její jazyk byl chytřejší, než sám tušil. I když odtud odcházela s radou od sil neporovnatelně bystřejších než ona, Jejich ubezpečení nedokázala zcela smazat vzpomínku na Číši v Oscarově pokoji s poklady a na věštbu, kterou jí vyjevila.</p>
<p>V duchu se napomenula pro nedostatek víry. Kde přišla k takové aroganci, že mohla zpochybňovat moudrost samotné Umy Umagammagi? Odteď na podobnou rozpolcenost zapomene. Možná zítra, nebo v jednom z pozdějších požehnaných dnů, se setká na ulici Pátého s Bohyněmi a poví Jim, že i po Jejich útěše s ní stále zmítal určitý směšný pozůstatek pochybovačnosti. Ale pro dnešek se pokloní před Jejich moudrostí a vrátí se k Usmiřiteli jako posel dobrých zpráv.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Jemný nebyl jediným obyvatelem domu ve Škálové ulici, který v pozdním odpoledním vánku zavětřil In Ovo; ucítil ho také ten, jenž kdysi býval vězněm pekla mezi dominii: Tíživý Pocit. Když se Jemný opět uchýlil do meditačního pokoje, poté, co dal Pondělímu za úkol vynést kameny do schodů a Clema poslal jako stráž před dům, objevil svého někdejšího trýznitele v okně. Měl na tvářích slzy a zuby mu neovladatelně jektaly,</p>
<p>„Jde sem, že ano?" šeptal. „Viděls ho, <emphasis>Osvoboditeli?"</emphasis></p>
<p>„Ano, jde sem. Ne, neviděl," odvětil Jemný. „Nedívej se tak vyděšeně. Nedopustím, aby na tebe sáhl třeba jen prstem."</p>
<p>Stvoření se zakřenilo, ale poněvadž mu zuby tak moc cvakaly, výsledek byl legrační.</p>
<p>„Jsi jako moje matka," povzdechl si. „Každou noc mi říkávala: nic se ti nestane, nic se ti nestane."</p>
<p>„Připomínám ti tvou matku?"</p>
<p>„Kdyby se něco málo ubralo a jinde zas přidalo..." řekl na to Tíživý Pocit. „Nebyla to žádná kráska, to musím říct. Ale všichni mí otcové ji milovali."</p>
<p>Z přízemí se ozval rámus a stvoření povyskočilo.</p>
<p>„To je v pořádku," řekl mu Jemný. „To jenom Clem zavírá okenice."</p>
<p>„Chci být k užitku. Co můžu dělat?"</p>
<p>„Můžeš dělat to, co právě děláš. Pozoruj ulici. Kdybys tam venku cokoli zahlédl..."</p>
<p>„Já vím. Budu křičet, jako když mě na nože berou."</p>
<p>Sotva byly dole pozavírány všechny okenice, dům se náhle ponořil do přítmí, v němž Clem, Pondělí a Jemný úporně pracovali bez jediného slova nebo oddechu. Než nahoru do patra vynosili všechny kameny, venku se udělalo soumračné šero a Jemný zašel za Tíživým Pocitem, právě když se vykláněl z okna, škubal si plné hrstě listí ze stromu a pohazoval je za sebe do pokoje. Když se Jemný zeptal, co má za lubem, vysvětlil mu, že až se snese večer, do ulice nebude přes listí vidět, a tak je odstraňuje.</p>
<p>„Až zahájím Usmíření, možná bys měl pokračovat v hlídce v horním poschodí," navrhl Jemný.</p>
<p>„Jak si přeješ, <emphasis>Osvoboditeli," </emphasis>řekl Tíživý pocit. Svezl se z parapetu a zadíval se nahoru na něj. „Ale ještě než půjdu, mám malou prosbu," dodal.</p>
<p>„Ano?"</p>
<p>„Je to choulostivé."</p>
<p>„Neboj se. Jen mluv."</p>
<p>„Vím, že se užuž chystáš začít s přípravami, a mám za to, že tohle je patrně poslední příležitost, kdy mám tu čest sdílet tvou společnost. Až se Usmíření podaří, bude z tebe slavný muž. Nemyslím tím, že už jím nejsi -" dodal spěšně, „- to jistě ano. Ale po dnešní noci bude každý vědět, že ty jsi Usmiřitel a že tobě se podařilo, co nedokázal sám Kristus. Udělají z tebe papeže a napíšeš paměti -" Jemný se rozesmál „- a já už té víckrát neuvidím. A tak to má být. Tak je to správné a tak se to patří. Ale ještě než se staneš beznadějně slavným a opěvovaným, přemýšlel jsem, jestli bys mi... nepožehnal?"</p>
<p>„Nepožehnal?"</p>
<p>Tíživý pocit zvedl své dlouhoprsté ruce, aby odvrátil odmítnutí, které se, jak se domníval, blížilo.</p>
<p>„Chápu! Chápu!" řekl. „Už i tak jsi byl ke mně nemyslitelně milostivý..."</p>
<p>„Tím to není," odvětil Jemný a dřepl si na bobek před tím stvořením stejným způsobem, jako to udělal, když tvorova hlava vězela pod Judi-ným chodidlem. „Udělal bych to, kdybych mohl. Jenže já nevím jak. Nejsem Mesiáš. V životě jsem nedělal pastora. Nikdy jsem nekázal evangelia ani nekřísil mrtvé."</p>
<p>„Máš své stoupence," poznamenal Tíživý Pocit.</p>
<p>„Ne. Míval jsem přátele, kteří mě snesli, a pár milenek, které vyhověly mým vrtochům. Ale nikdy jsem neměl tu moc, abych osvěcoval. Vyplácal jsem ji na flirtování. Nemám právo dát někomu požehnání."</p>
<p>„Omlouvám se," řekl tvor. „Už o tom ani nemuknu."</p>
<p>Pak udělal totéž, co udělal ve chvíli, kdy ho Jemný vysvobodil: vzal ho za ruku a položil mu čelo do dlaně.</p>
<p>„Jsem připraven pro tebe zemřít, <emphasis>Osvoboditeli."</emphasis></p>
<p>„Doufám, že to nebude nutné."</p>
<p>Tíživý Pocit zvedl hlavu.</p>
<p>„Mezi námi," zašklebil se, „já taky."</p>
<p>Sotva vyřkl přísahu, vrátil se k listům pohozeným na podlaze, začal je sbírat a cpát si je do nosu jako špunty, aby potlačil zápach In Ova. Ale Jemný mu řekl, aby nechal zbytek ležet. Vůně mízy mu byla milejší než pach, který se rozprostře po domě, jestli, nebo spíš až Sartori dorazí. Při zmínce o nepříteli se Tíživý Pocit opět vysoukal na parapet.</p>
<p>„Vidíš něco?" zeptal se ho Jemný.</p>
<p>„Očima ne."</p>
<p>„A co <emphasis>cítíš?"</emphasis></p>
<p>„Ach," řekl s pohledem upřeným nahoru na baldachýn z listí. „Dneska je tak krásná noc, <emphasis>Osvoboditeli. </emphasis>Ale on se pokusí ji zkazit."</p>
<p>„Řekl bych, že máš pravdu. Zůstaň tu ještě chvíli, ano? Chci s Clemem obejít dům. Jestli cokoli zahlédneš..."</p>
<p>„Uslyší mě až v L´Himby," slíbil Tíživý pocit.</p>
<p>Zvíře své slovo dodrželo. Jemný nesešel ani celé schodiště, když začalo vyluzovat takové hlasité halekám, že to z trámů vytřásalo prach. Jen co zakřičel na Pondělího s Clemem, aby se přesvědčili, zda jsou dveře na závoru, rozběhl se Jemný znovu do schodů a doběhl na vrchol ještě včas, aby spatřil, jak se dveře meditačního pokoje otevírají a z nich chvatně a s ječením couvá Tíživý Pocit. Ať už se tvor snažil varovat před čímkoli, jeho varování bylo nesrozumitelné. Jemný se nesnažil přijít mu na kloub, hnal se hned ke dveřím, nabíral dech a chystal se vyhnat Sartoriho vetřelce pryč. Okno bylo opuštěné, když vstoupil, ale kruh nikoli. V kruhu z kamenů se rozplétaly dvě postavy. Nikdy předtím neviděl úkaz přechodu z této perspektivy a užasle, ale i zděšeně, strnul na místě. V celé proceduře před ním bylo příliš mnoho pouze nahrubo naznačených ploch, než aby bylo možné obraz lehce vnímat. Ale prohlížel si postavy s rostoucím rozrušením, byl si totiž jist dávno před tím, než se docela poskládaly, že jedním z cestujících je Jude. Druhým byla šilhavá dívka asi tak kolem sedmnácti, která padla na kolena a rozvzlykala se hrůzou i ulehčením ve chvíli, kdy opět ucítila své tělo. Dokonce i Jude, která si cestu odbyla už celkem čtyřikrát, se prudce třásla a bývala by upadla, když vykročila ven z kruhu, kdyby ji Jemný nezachytil.</p>
<p>„In Ovo..." nemohla popadnout dech, „...nás málem dostalo..."</p>
<p>Nohu měla od kolena po kotník pokousanou.</p>
<p>„...cítila jsem na sobě zuby..."</p>
<p>„Jsi v pořádku," řekl Jemný. „Pořád máš dvě nohy. Cleme! Cleme!"</p>
<p>Clem se okamžitě objevil ve dveřích - a hned za ním Pondělí.</p>
<p>„Máme tu něco, čím bysme tohle obvázali?"</p>
<p>„Jasně! Dojdu..."</p>
<p>„Ne," řekla Jude. „Vemte mě dolů. Tahle podlaha není na to, aby se na ni krvácelo."</p>
<p>Na Pondělím zůstalo, aby konejšil Chátru, zatímco Clem s Jemným nesli Jude ke dveřím.</p>
<p>„Nikdy předtím jsem In Ovo takové neviděla," chvěla se. „...rozběsněné..."</p>
<p>„Byl v něm Sartori," řekl Jemný. „Verboval armádu."</p>
<p>„V každém případě je pořádně rozpálil."</p>
<p>„Už jsme na tebe málem přestali čekat," poznamenal Clem.</p>
<p>Jude zvedla hlavu. Kůži měla z šoku voskově bílou a usmívala se spíš zdrženlivě - rozhodně nebyl její úsměv radostný. Ale alespoň že tak.</p>
<p>„Nikdy nevzdávejte čekání na posla," řekla. „Zvlášť když nese dobré zprávy."</p>
<p>Do půlnoci chyběly tři hodiny a čtyři minuty a nebyl čas na rozvleklejší hovor, ale Jemný byl zvědavý na vysvětlení - jakkoli stručné -, co dovedlo Jude do Yzordderrexu. Udělali jí proto pohodlí v předpokoji, který byl zásluhou Pondělího vymetání ulic vybaven polštáři, jídlem a dokonce časopisy, a ona se maximálně snažila zhustit své vyprávění o tom, co se jí přihodilo od chvíle, kdy opustila Ústup.</p>
<p>Tím pádem nebylo vyprávění vůbec snadné - a ve dvou okamžicích, kdy se pokoušela popsat scény v Yzordderrexu, to jednoduše vzdala a prohlásila, že pro to, čeho se stala svědkem a co cítila, jí chybí slova. Jemný poslouchal a ani jednou ji nepřerušil, i když se jeho obličej víc a víc zachmuřoval, když povídala o tom, jak Uma Umagammagi prošla dominii a obešla Sněm, aby se ujistila, že jejich záměry jsou čisté.</p>
<p>Když skončila, řekl:</p>
<p>„Taky jsem byl v Yzordderrexu. Dost se změnil."</p>
<p>„K lepšímu," dodala Jude.</p>
<p>„Nelíbí se mi rozvaliny, ať jsou kdovíjak malebné," opáčil Jemný.</p>
<p>Nato si ho Jude podivně změřila pohledem, ale neřekla nic.</p>
<p>„Jsme tu v bezpečí?" zeptala se Chátra, neoslovujíc nikoho konkrétně. „Je tu hrozná tma."</p>
<p>„Jasně, že jsme v bezpečí," řekl Pondělí a položil dívce ruku kolem ramen. „Celej dům je kurva zabedněnej. On se dovnitř nedostane, že jo, šéfe?"</p>
<p>„Kdo?" zeptala se Jude.</p>
<p>„Sartori," řekl Pondělí.</p>
<p>„Je tu někde v okolí?"</p>
<p>Jemného mlčení bylo samo o sobě výmluvnou odpovědí.</p>
<p>„A vy si myslíte, že ho pár zámků zadrží?"</p>
<p>„A ne snad?" polekala se Chátra.</p>
<p>„Ne, jestli se opravdu bude chtít dostat dovnitř, tak ne," řekla Jude.</p>
<p>„Nedostane se," odvětil Jemný. „Až začne Usmíření, tímhle domem bude protékat proud moci... moci mého Otce..."</p>
<p>Ta představa připadla Jude stejně nechutná, jako by byla podle Jemného mínění nechutná pro Sartoriho, ale její reakce byla krotší, nezmohla se na odpor.</p>
<p>„Je to tvůj bratr," připomněla mu. „Nebuď si tak jistý, že nebude chtít okusit chuť toho, co bude tady uvnitř. A jestli anof tak přijde, a co chce, to dostane."</p>
<p>Stroze se na ni zadíval.</p>
<p>„Mluvíme teď o moci, nebo o tobě?"</p>
<p>Jude si nechala vteřinu na odpověď. Potom řekla:</p>
<p>„O obojím."</p>
<p>Jemný pokrčil rameny. „Jestli k tomu dojde, rozhodneš se sama. Rozhodla ses i předtím a mýlila ses. Možná by bylo na čase trochu mi důvěřovat, Jude." Postavil se. „Měla bys vědět, co ostatní už vědí."</p>
<p>„A to je co?"</p>
<p>„Že za pár hodin budeme stát na proslaveném místě."</p>
<p>Pondělí řekl potichu „To teda jo," a Jemný se pousmál.</p>
<p>„Držte se tam dole, všichni," řekl a otočil se ke dveřím.</p>
<p>Jude se natáhla ke Clemovi a s jeho pomocí se postavila na nohy. Než došla sama ke dveřím, Jemný byl už v půli schodů. Nevyslovila jeho jméno. On se jednoduše na chvíli zarazil, a aniž by se obrátil, pravil:</p>
<p>„Nechci nic slyšet."</p>
<p>Pak zase stoupal vzhůru a ona věděla podle sklonu ramen a váhy jeho pohrůžky, že přes všechny jeho věštecké řeči v něm hlodá malý červík pochybnosti stejně jako v ní - on se bál, že kdyby se obrátil a viděl ji, červ by ztloustl a zadusil ho. Na prahu na něj čekala vůně mízy, a ta, přesně jak doufal, zastřela trpčí pach z potemnělé ulice. Jinak mu jeho pokoj, v němž v minulosti hodoval a smál se a debatoval nad zapeklitými oříšky a problémy všehomíra, nenabízel žádnou potěchu. Najednou mu připadal jako zakrnělý prostor, pro jeho vlastní dobro přehnaně provázaný kouzly a ovládacími formulemi; poslední místo na Zemi, kde by měl své dílo provést. Ale nezahrnul snad teprve před pár minutami Jude výčitkami za to, že jí chybí víra? Místo na to nemá žádný vliv. To v Maestrově víře v zázračno a v jeho vůli, která z té víry vyvěrá, spočívá síla.</p>
<p>Začal se připravovat na práci, kterou měl před sebou: svlékl se -a jakmile byl nahý, přešel ke krbové římse a hodlal z ní sundat svíce a rozmístit je do kruhu. Ale pohled na jejich plameny v třepetavém šiku v něm místo toho probudil pokoru, a tak před prázdným ohništěm poklesl na kolena k modlitbě. Modlitba k Pánu mu ze rtů splynula velice pohotově a on ji nahlas přeříkával. City v ní obsažené nebyly každopádně nikdy předtím výstižnější. Ale po dnešní noci se stane muzeálním kouskem, pozůstatkem doby před příchodem Božího Království, předcházejícím naplnění Jeho vůle na Zemi i v Nebi.</p>
<p>Jeho proslov zarazil dotek na temeni. Otevřel oči, pozvedl hlavu, obrátil se. Pokoj byl prázdný, ale na šíji ho stále štípalo tam, kde dotek ucítil. Tohle nebyla vzpomínka, věděl to. Tohle byla daleko choulostivější věc; upomínka na druhou odměnu, která se nacházela na konci jeho díla o dnešní noci. Ne sláva; ne vděčnost dominií: Pie'oh'pah. Podíval se nahoru na špinavou zeď nad krbovou římsou a na okamžik se mu zdálo, že na ní vidí mystifovu tvář, měnící se s každým zakomíháním světla svíčky. Athanasius označil lásku, kterou on cítil k mystifovi, za znesvě-cení. Nevěřil mu ani tehdy, ani teď. Smysl, který v sobě měl jako Usmiřitel, a touha, se kterou prahl po opětovném setkání, byly součástí stejného záměru.</p>
<p>Modlitba mu sklouzla z jazyka. Nevadí, pomyslel si; jsem teď jejím vykonavatelem. Vstal, vzal z krbové římsy jednu svíci a s úsměvem překročil obrubu kruhu, ne jako prostý cestující, nýbrž jako Maestro, který je hotov použít jeho stroje k zázračnému vyvrcholení.</p>
<p>Jude ležela na poduškách v obývacím pokoji dole a cítila, jak se v ní dává do pohybu tok energií. Pálily ji na prsou a v břiše jako nějaká menší porucha trávení. Mnula si břicho s nadějí, že nepříjemný pocit utiší, ale pomohla si málo, a tak vstala, vyklopýtala z pokoje a zanechala v něm Pondělího, ať si baví Chátru svým žvatláním a uměleckými dílky. Začal právě vylepšovat zeď s kresbou od kouře jedné ze svíček tahy křídy. Na Chátru to silně zapůsobilo a její smích, první, který od dívky kdy slyšela, pronásledoval Jude až na chodbu, kde narazila na Clema, stojícího na stráži vedle zamčených vstupních dveří. Upřeně na sebe ve světle svíčky několik vteřin hleděli, až pak ona řekla:</p>
<p>„Taky to cítíš?"</p>
<p>„Hm. Není to příjemný, co?"</p>
<p>„Myslela jsem si, že jenom já."</p>
<p>„Proč jen ty?"</p>
<p>„Nevím, možná za trest..."</p>
<p>„Pořád si myslíš, že má v rukávu nějaký tajný plány, vid?"</p>
<p>„Ne," řekla Jude a podívala se nahoru do schodů. „Myslím si, že dělá to, o čem věří, že je nejlepší. Vlastně to vím. Uma Umagammagi byla v jeho mozku..."</p>
<p>„Páni, jemu se to děsně příčilo."</p>
<p>„Možná se mu to nelíbilo, ale špatně o něm nemluvila."</p>
<p>„Takže..."</p>
<p>„Takže spiknutí se děje někde úplně jinde."</p>
<p>„Sartori?"</p>
<p>„Ne. Má to co dělat s jejich Otcem a tímhle zatraceným Usmířením." Trhla sebou, poněvadž neklid v břiše teď byl nelítostnější. „Nebojím se Sartoriho. Souvisí to s tím, co se tu v domě děje..." zaskřípala zuby, když jejím tělem proběhla další bolestivá vlna, „...a tomu prostě nemůžu moc věřit."</p>
<p>Podívala se znovu na Clema a věděla, že jako vždy jí naslouchal ušima milujícího přítele, ale že podporu od něho nemůže čekat žádnou. On a Tay byli andělé Usmíření, a kdyby je nutila, aby se rozhodli mezi jejím blahem a dílem, prohrála by ona.</p>
<p>Dolehl k nim opět zvuk Chátřina smíchu, ne sice tak ulehčeného jako předtím, ale rozpustilého, a Jude věděla, že je smyslný. Otočila se zády ke zvuku a také ke Clemovi a pohled jí padl na dveře jediného pokoje v domě, v němž zatím nebyla. Byly mírně pootevřené a uvnitř hořely svíčky. Ze všech společníků, u kterých by mohla hledat útěchu, byla Celestine tou nejneslibnější, ale všechny zbylé cestičky pro ni byly zatarasené. Došla ke dveřím a opřela se do nich. Matrace byla opuštěná a svíčka vedle dohořívala. Místnost byla příliš veliká, než aby ji mohl dobře osvětlit tak žalostný plamen, a ona si musela nejprve na tmu zvyknout, aby objevila jejího obyvatele. Celestine stála opřená o protější stěnu.</p>
<p>„Překvapuje mě, že ses vrátila," řekla.</p>
<p>Jude vyslechla mnoho významných mluvčích od chvíle, kdy Celestinu slyšela naposledy, ale ve způsobu, jakým tato žena mísila hlasy, bylo cosi výjimečného: jeden protékal pod druhým, jako by část její bytosti, jíž se dotklo božství, se nikdy docela nesloučila s prostším já.</p>
<p>„Proč překvapuje?"</p>
<p>„Protože<strong> </strong>jsem si myslela, že zůstaneš s Bohyněmi."</p>
<p>„Lákalo mě to," odvětila Jude.</p>
<p>„Ale stejně ses musela vrátit. Kvůli němu."</p>
<p>„Byla jsem posel, to je všechno. Od Jemného už nic nežádám."</p>
<p>„Nemyslela jsem Jemného..."</p>
<p>„Aha."</p>
<p>„Myslela jsem..."</p>
<p>„Vím, koho jsi myslela."</p>
<p>„Nesneseš, aby se jeho jméno vyslovilo?"</p>
<p>Celestine upřeně hleděla do plamene svíčky, ale nyní vzhlédla k Jude.</p>
<p>„Co budeš dělat, až zemře?" zeptala se. „On <emphasis>zemře, </emphasis>to si doufám uvědomuješ. Musí. Jemný bude chtít být velkorysý, jak se to očekává od vítězů; bude chtít bratrovi odpustit všechny jeho prohřešky. Ale jeho mozek má přespříliš dluhů."</p>
<p>Až dosud Jude nepomyslela na možnost Sartoriho skonu. Dokonce ani ve Věži, kdy věděla, že se mu na paty pověsil Jemný s úmyslem zarazit jeho řádění, na okamžik nevěřila, že by zemřel. Ale to, co Celestine řekla, byla nepochybně pravda. Na jeho hlavu si dělalo nárok mnoho osob, lidských i božských. I kdyby se Jemný zachoval milosrdně, Jokalaylau nikdy; nejinak to bude s Nespatřeným.</p>
<p>„Jste si podobní jako vejce vejci, víš; ty a on," řekla Celestine. „Oba jste kopie vznešenějšího originálu."</p>
<p>„Vždyť jsi neznala Quaisoir," opáčila Jude. „Nevíš, jestli byla vznešenější nebo ne."</p>
<p>„Kopie jsou pokaždé horší. Je to jejich přirozenost. Ale přinejmenším máš dobrý instinkt. Ty a on patříte k sobě. Pro tohle se soužíš, nemám pravdu? Proč to nepřiznáš?"</p>
<p>„Proč bych ti tu měla vylévat své srdce?"</p>
<p>„A nepřišla jsi sem snad hlavně proto? Tam se soucitu nedočkáš."</p>
<p>„Á, poslouchali jsme za dveřmi!"</p>
<p>„Slyšela jsem všechno, co se v domě dělo od chvíle, co jste mě sem dovezli. A co jsem neslyšela, to jsem vycítila. A co jsem nevycítila, to jsem předvídala."</p>
<p>„Jako například?"</p>
<p>„Tak za prvé, že to dítě, Pondělí, nakonec skončí v posteli s tou malou pannou, kterou jsi si přivedla z Yzordderrexu."</p>
<p>„Kvůli tomu ještě nemusíš být věštkyně, abys tohle uhodla."</p>
<p>„A ten Oviat na světě dlouho nepobude."</p>
<p>„Oviat?"</p>
<p>„Říká si Tíživý Pocit. Ta potvůrka, cos ho přišlápla. Před chviličkou požádal Maestra o požehnání. Než se rozbřeskne, zabije se."</p>
<p>„Proč by to dělal?"</p>
<p>„Ví, že jakmile bude konec se Sartorim, on rovněž skončil, i když se kdovíjak zapřísahal spojenectvím s vítěznou stranou. Je rozumný. Chce si zvolit příhodný okamžik."</p>
<p>„Čeká se ode mne, že si z toho vezmu nějaké ponaučení?"</p>
<p>„Pochybuji, že by ses zmohla na sebevraždu," řekla Celestine.</p>
<p>„Máš pravdu. Mám toho spoustu, pro co žít."</p>
<p>„Mateřství?"</p>
<p>„A budoucnost. Tohle město se promění. Už jsem podobnou změnu viděla v Yzordderrexu. Stoupne voda..."</p>
<p>„...úžasné sesterství shora bude rozsévat lásku."</p>
<p>„Proč ne? Clem mi pověděl, co se stalo, když přišla Bohyně. Prožívali jste extázi, jen se nepokoušej to popřít."</p>
<p>„Možná ano. Ale domníváš se, že to z nás dělá sestry? Co máme kromě pohlaví společného?"</p>
<p>Otázka měla uštknout, ale její jednoduchost způsobila to, že se Jude podívala na tazatelku novýma očima. Proč se Celestine tak úporně snaží popřít jakékoli jiné spojení mezi nimi - kromě jejich pohlaví? Protože další takové spojení existovalo a spočívalo v samém jádru jejich nepřátelství. Stejně tak, teď, když Celestinino pohrdání osvobodilo Jude od přílišné uctivosti, nebylo obtížné zjistit, kde se jejich osudy prolínaly. Od začátku Celestine označovala Jude za ženu páchnoucí koitem. Proč? Protože tak <emphasis>sama </emphasis>páchla! A ta záležitost s dítětem, která se tu znovu a znovu probírala: ta měla stejný původ. I Celestine porodila téhle dynastii bohů a polobohů dítě. Ona byla také zneužita a nikdy se s touto skutečností úplně nesmířila. Když se vztekala na Jude, poskvrněnou ženu, která si nepřizná omyl v tom, že je sexuální bytostí, že je plodná, vztekala se na nějakou základní chybu v sobě.</p>
<p>A podstata té chyby? Nebylo těžké ji uhádnout; ani ji pojmenovat. Celestine položila jednoduchou otázku. Teď byla řada na Jude.</p>
<p>„Bylo to opravdu znásilnění?" řekla.</p>
<p>Celestine zvedla hlavu a v jejím pohledu byl jed. Avšak popření, jež následovalo, bylo uvážené.</p>
<p>„Obávám se, že nechápu, co máš na mysli," řekla.</p>
<p>„Tak tedy," opáčila Jude, „jak jinak to mám podat?" Odmlčela se. „Vzal si tě Sartoriho otec proti tvé vůli?"</p>
<p>Druhá žena sehrála, že teprve teď otázku pochopila; vzápětí nasadila šokovanou masku.</p>
<p>„Ovšem že ano," řekla. „Jak se můžeš na něco takového ptát?"</p>
<p>„Ale přece jsi věděla, kam jdeš, nebo ne? Beru na vědomí, že tě na začátku Dowd omámil drogami, ale nebyla jsi v komatu celou cestu přes dominia. Tušila jsi, že tě na konci cesty čeká něco výjimečného."</p>
<p>„Ne..."</p>
<p>„...pamatuješ se? Ale pamatuješ. Pamatuješ si na každý kilometr. A Pochybuju, že Dowd ty dlouhé týdny vydržel držet jazyk za zuby. Dělal Bohu pasáka a byl na to hrdý. Nebo nebyl?" Celestine na to neodpověděla. Prostě jen zírala na Jude, provokovala ji tím, aby pokračovala, což ona velmi ráda udělala. „On ti řekl, co tě čeká, že ano? Řekl, že putuješ do Svatého města a že spatříš samotného Nespatřeného. Nejen že ho uvidíš, ale on tě dokonce pomiluje. A tobě to <emphasis>lichotilo."</emphasis></p>
<p>„Tak to nebylo."</p>
<p>„A jak to tedy bylo? Nechal si tě podržet svými anděly, zatímco si to odbýval? Ne, nemyslím, že tohle udělal. Ležela jsi tam a dovolila jsi mu, ať si dělá všechno, co se mu zlíbí, sakra, protože to z tebe dělalo Boží nevěstu a matku Krista..."</p>
<p><emphasis>„Přestaň."</emphasis></p>
<p>„Jestli se mýlím, pověz, jak to bylo. Tak pověz, žes křičela a prala se a snažila ses mu vyškrábat oči."</p>
<p>Celestine nepřestávala civět, ale neříkala nic.</p>
<p>„To proto mě nesnášíš, viď?" pokračovala Jude. „Proto jsem já ta ženská, co smrdí koitem. Protože jsem si zadala s kouskem stejného Boha, kterému ses oddala ty sama, a tobě se nelíbí, když se ti to připomíná."</p>
<p>Celestine najednou zařvala:</p>
<p><emphasis>„Nesuď mě!"</emphasis></p>
<p>„Tak nesuď ty mě! Udělala jsem, co jsem chtěla, s mužem, kterého jsem chtěla, a nesu následky. Tys udělala totéž. Já se za to nestydím. Ty ano. Proto nejsme sestry, Celestine."</p>
<p>Řekla, co říct chtěla - a o další kolo urážek a zapírání neměla valný zájem, otočila se proto zády a měla ruku na klice, když vtom Celestine promluvila. Nic nepopírala. Mluvila tiše, zpola ztracená ve vzpomínkách.</p>
<p>„Bylo to špinavé město," řekla, „ale jak jsem to měla vědět? Myslela jsem si, že jsem z žen vyvolená, požehnaná. Abych byla Boží..."</p>
<p>„Nevěsta?" řekla Jude a odvrátila se od dveří.</p>
<p>„To je moc nadnesené slovíčko," uvažovala Celestine. „Tak. Nevěsta." Zhluboka se nadechla. „Svého manžela jsem ani neviděla."</p>
<p>„Cos viděla?"</p>
<p>„Nikoho. Město bylo zaplněné, vím, že bylo, viděla jsem stíny za okny, viděla jsem je těsně za dveřmi, když jsem je míjela, ale nikdo se mi neukázal."</p>
<p>„Bála ses?"</p>
<p>„Ne. Bylo to příliš krásné. Kameny byly samé světlo a domy byly tak vysoké, žes sotva viděla oblohu. Nedalo se to srovnat s ničím, co jsem do té doby znala. A já tam tak bloumala a bloumala a pořád jsem přemýšlela: brzy pro mě pošle anděle a ti mě odvedou do Jeho paláce. Ale žádní andělé nepřišli. Všude kolem bylo jen město, rozbíhající se dál a dál do všech stran, a po čase mě přepadla únava. Sedla jsem si, abych si jen na několik minut odpočinula, a usnula jsem."</p>
<p>„Usnula jsi?"</p>
<p>„Ano. Představ si to! Byla jsem v Božím městě a usnula jsem. A zdálo se mi o tom, že jsem zpátky v Tyburnu, kde mě našel Dowd. Dívala jsem se, jak věší nějakého muže, a já se prodírala davem, až jsem stála přímo pod šibenicí." Zvedla hlavu. „Pamatuji se, že jsem se na něho dívala a kopala do konce provazu. Měl rozepnuté kalhoty a z nich mu trčel ten jeho prut." Výraz na jejím obličeji byl znechucený, ale donutila se příběh dopovědět. „A já ležela pod ním. Ležela jsem ve špíně před všema těma lidma, on kopal nohama a prut mu rudnul čím dál víc. A jak umřel, vystříknul. Chtěla jsem vstát, dřív než to na mě dopadne, ale měla jsem rozevřené nohy a bylo už pozdě. Semeno sjelo dovnitř. Ne moc. Jen pár kapek. Ale každou jsem v sobe cítila jako oheň a chtělo se mi křičet. Ale nevykřikla jsem, protože tehdy jsem zaslechla ten hlas."</p>
<p>„Jaký hlas?"</p>
<p>„Ozýval se ze země pode mnou. Šepot."</p>
<p>„Co říkal?"</p>
<p>„Totéž pořád dokola. <emphasis>Prozatímní Nirváno. Prozatímní Nirváno. Pro</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>zatímní... Nirváno."</emphasis></p>
<p>Jak tak opakovala ta slova, začaly se jí z očí řinout slzy. Nesnažila se je zastavit, ale opakování ustalo.</p>
<p>„Promluvil k tobě Hapexamendios?" zeptala se Jude.</p>
<p>Celestine zavrtěla hlavou. „Proč by se mnou měl mluvit? Dostal, co potřeboval. Já jsem si lehla a snila a on do mne zatím ukrápl Své semeno. Ten byl dávno pryč, zpátky u Svých andělů."</p>
<p>„Kdo to tedy byl?"</p>
<p>„Nevím. Neustále jsem o tom přemýšlela. Dokonce jsem z toho udělala pohádku pro dítě, aby se záhada uchovala, až zemřu. Ale nemyslím, že jsem se to opravdu chtěla dozvědět. Bála jsem se, že mi pukne srdce."</p>
<p>Podívala se nahoru na Jude.</p>
<p>„Teď mou hanbu znáš," uzavřela.</p>
<p>„Znám tvůj příběh," řekla Jude. „Ale nevidím důvod, proč by ses mela stydět."</p>
<p>Její vlastní slzy, které potlačovala od chvíle, kdy se Celestine rozpovídala o své hrůze, se nyní kutálely dolů, tekly tak trochu kvůli bolesti, kterou cítila, a trochu pro pochyby, které v ní stále vřely, ale především pro úsměv, který se usadil na Celestinině tváři, když uslyšela Judinu odpověď, a při pohledu na to, jak rozevírá náruč a přechází pokojem, aby ji objala jako kohosi milovaného, kdo zbloudil a před konečnou ohnivou hranicí byl opět nalezen.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ</strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>Jestliže blížící se Usmíření znamenalo pro Jemného radu vzpomínek obracejících ho do sebe samého, potom nejkrásnější z těchto vzpomínek, a takovou, na niž byl připraven nejméně, bylo samo Usmíření.</p>
<p>Přestože vykonával obřad podruhé, okolnosti byly radikálně odlišné. V prvé řadě mu tehdy předcházel povyk, jemuž se nevyhne žádná významná událost. Vkročil do ringu jako závodník, všude kolem vládla povznesená nálada už dlouho předtím, než vůbec hnul prstem, okolo se usadili jeho podporovatelé a obdivovatelé. Tentokrát byl sám. A také měl tehdy oči jen pro to, čím ho svět zahrne, až dílo skončí: jaké se do něho zamilují ženy, jaké získá bohatství a slávu. Tentokrát byla odměna úplně jiná a nebude se vypočítávat ve flekatých prostěradlech a oběživu. Byl nástrojem vyšší a moudřejší síly.</p>
<p>To ho zbavilo strachu. Jakmile se podvolil vývoji událostí, cítil, jak se v něm rozhostil klid tišící nepokoj, který v sobě nesl, když stoupal do schodů. Řekl Jude a Clemovi, že domem budou protékat síly, jaké jeho cihly ještě nezažily, a byla to pravda. Cítil, jak vyživují jeho slábnoucí mysl a vyhánějí mu z hlavy myšlenky, aby shromáždily toto dominium do kruhu.</p>
<p>Sbírání začalo prostorem, ve kterém seděl. Jeho rozum se rozvinul do všech světových stran a nahoru a dolů, aby si udělal souhrnnou představu o pokoji. Prostor k obsáhnutí byl jednoduchý. Analogie mu dávno poskytly generace vězněných básníků - a on si je neváhal zapůjčit. Zdi byly hranicemi jeho těla, dveře ústy, okna očima. Běžná přirovnání, která nestála jeho schopnost srovnání žádnou sílu. Parkety, omítku, sklo a všechny ty tisíce titěrných podrobností rozložil stejnou vězeňskou lyrikou a jakmile z nich udělal část sebe sama, porušil i jejich hranice a začal se rozpínat zase dál.</p>
<p>Když jeho představivost sbíhala dolů po schodech i nahoru na střechu, cítil, že nastává zlomový okamžik. Jeho intelekt, pro svou věrnost faktům ustrnulý, už pokulhával za daleko těkavějším vnímáním, které mu doručovalo podobenství pro zbytek domu ještě dřív, než rozumové schopnosti vůbec dospěly na chodbu.</p>
<p>A opět se tělo stalo mírou všech těchto věcí. Sklep jeho vnitřnostmi; střecha vlasy; schodiště páteří. Sotva byly jejich obtahy doručeny, myšlenky vylétly z domu, zvedly se nad břidlicové tašky a rozpínaly se do okolních ulic. Při práci přemýšlel o Sartorim, jelikož věděl, že ten druhý je tady někde uprostřed tmy a skrývá se. Ale mysl byla jako rtuť a příliš rozjařená svou rychlostí a svými možnostmi, než aby zapátrala v stinných zákoutích po dávno poraženém nepříteli.</p>
<p>S rychlostí se dostavila úleva. Ulici už nevstřebával tak obtížně jako dům, který pohltil jako první. Jeho tělo mělo svá potrubí a křižovatky, výkaliště a pěkná, nazdobená průčelí; mělo své řeky, tekoucí od pramene, svůj parlament, svůj svatý stolec.</p>
<p>Začínal chápat, že celé město bude přepsáno do jeho masa, kostí a krve. A proč by to melo být takové překvapení? Když architekt začne pomýšlet na výstavbu města, kde hledá inspiraci? V tělesné schránce, v níž žil od narození. To byl první vzor pro stvořitele. Byl školou a jídelnou a jatkami a kostelem; mohl být vězením a vykřičeným domem i a blázincem. Široko daleko nebyla v Londýně budova, která by nevznikla kdesi v soukromém městě architektovy anatomie, a jediné, co musel Jemný udělat, bylo přijmout tento fakt s otevřenou myslí - a všechny čtvrti byly rázem jeho a hrnuly se na shromáždění v jeho hlavě.</p>
<p>Letěl na sever přes Highbury a Finsbury Park k Palmer's Green a Cockfosters. Mířil na východ, k řece, minul Greenwich s hodinami odměřujícími blížící se půlnoc, letěl dál, směrem k Tilbury. Západ vzal přes Marelybone a Hammersmith, jih přes Lambeth a Streatham, kde se, kdysi dávno, poprvé setkal s Pie'oh'pah.</p>
<p>Ale jména brzy přestala mít význam. Podobně jako země viděná ze stoupajícího letadla začaly být detaily ulic a čtvrtí částí jiného rozměru, který v jeho ctižádostivém duchu probouzel ještě větší touhu. Na východě se před ním třpytil příboj a na jihu Kanál, v dnešní vlahé noci klidný. Tady jej čekala nová pěkná výzva. Je jeho tělo, které prokázalo, že si poradí s městem, také měřítkem pro tento rozsáhlejší celek? Proč ne? Voda proudí podle stejných zákonů, ať už pouhou rýhou na jeho čele nebo proláklinou mezi kontinenty. A nejsou jeho ruce jako dvě země položené vedle sebe do klína, přičemž se jejich poloostrovy téměř dotýkají a krajiny jsou zjizvené a zvrásnéné?</p>
<p>Ve světě mimo jeho vlastní hmotu nebylo nic, co by se v ní nezrcadlilo. Jediné moře, jediné město, jediná ulice, jediná střecha, jediný pokoj. Byl v Pátém a Páté bylo v něm, shromažďovalo se, aby mohlo být odneseno do Ana jako důkaz i mapa i báseň, chvalozpěv nad tím, že všechny věci Jedno jsou.</p>
<p>Také v dalších dominiích bylo totéž hledání opisů v plném proudu. Ze svého kruhu na hoře Lipper Bayak do této chvíle Čmelík Syrový přitáhl do rozkladných sítí město Patashoquu i s hlavní silnicí, která vybíhala z jejích bran do hor. Ve Třetím Scopique -jeho obavy, že nepřítomnost Čepu bude jeho počínání rušit, pominuly - rozpínal své chápání po Kwemu až k vyschlým krajům u Mai-Ké. V L'Himby, kam měl záhy dorazit, se v chrámech scházeli celebranti, jejichž naděje probudili proroci, kteří noc předtím vyšli ze skrýší a uvedli v obecné povědomí zvěsti, že Usmíření není daleko.</p>
<p>Athanasius, ne méně oduševnělý než ostatní, se právě ubíral zpátky po Pochmurné cestě k hranicím Třetího a letěl přes oceán až k ostrovům, zatímco jeho jemnější já našlapovalo po přeměněných ulicích Yzordderrexu. Tam se musel vypořádat s výzvami pro Scopiqua, Čmelíka Syrového, a dokonce i Jemného neznámými. V ulicích živelně bujely divy, jež vzdorovaly jednoduchým analogiím. Ale tím, že Scopique vyzval Athanasia, aby se připojil ke Sněmu, vybral lépe, než sám tušil. Mužova posedlost Kristem, krvácejícím bohem, mu napomohla pochopit to, co vytvořily Bohyně, a toho by člověk nezaobírající se tolik smrtí a vzkříšením nikdy nedosáhl. V zpustošených ulicích Yzordderrexu spatřoval odraz vlastního fyzického zpustošení. A v hudbě obrazoboreckých vod slyšel ozvěnu krve vytékající mu z ran a přeměněné - láskou Svaté Matky, kterou uctíval - v neobyčejný a hojivý nápoj.</p>
<p>Pouze Chicka Jackeen, na hranicích Prvního dominia, musel pracovat s abstrakcemi, neboť tam hmotnou podobu nemělo nic a on nemohl přirovnání odnikud převzít. Jediné, co měl a na co mohl soustředit myšlenky, byla prázdná hradba Vymazaného kraje. O dominiu, které leželo za ním - jeho pochopení a přenesení do Ana připadlo na něj - nevěděl zhola nic.</p>
<p>Nestrávil však tolik roků zkoumáním téhle záhady, aby přece nenašel nějaký způsob, jak se s tím vypořádat. Jeho tělo sice nerozlušti-lo záhadu, která se nacházela na opačné straně rozhraní, on však v sobe měl prostor před světem stejně uzavřený, a stejně otevřený zkoumání snílků jako byl on sám. Zvolil si <emphasis>mysl - </emphasis>nikým nespatřený proces, který posiloval každé smysluplné konání, který koneckonců zplodil i jeho oddanost, držící ho v kruhu-, ať je ona jeho přirovnáním. Prázdná hradba Vymazaného kraje, to byla bílá kost jeho lebky, zbavená i posledního ždibce masa a chuchvalce vlasů. Tvář uvnitř, neschopná nestranného studia sebe sama, byla jednak Bohem Prvního a také myšlenkami Chicky Jackeena, a dohromady je svazoval vzájemný bedlivý dohled.</p>
<p>Po dnešní noci bude z obojího sňata kletba neviditelnosti. Vymazaný kraj se zhroutí a božstvo se Imagice opět zjeví. Až k tomu dojde, až totéž božstvo, které nastrkalo do Své pece Nulliance a spálilo jejich zlovolnost na troud, už nebude v budoucnu odděleno od Svých dominií, dojde k odhalení, jaké zatím nikdo nikdy nepamatoval. Mrtví, uvěznění ve svém stavu a hledající marně dveře, spatří světlo, jež je povede. A živí, kteří už se nebudou více bát odkrýt vlastní myšlenky, vyjdou z domů jako božstva, nesouce svá soukromá Nebesa na hlavách na odiv všem.</p>
<p>Jemný, pohlcený vlastním počínáním, neměl absolutně žádný přehled o tom, jak se vede jeho druhům Maestrům, ale to, že ze zbylých dominií nepřicházejí žádné poplašné zvěsti, ho přesvědčovalo, že vše jde dobře. Veškerou bolest a ponížení, které si protrpěl, aby se vůbec dostal až sem, se mu splatily v těchto pozdních hodinách, kdy vstoupil do kruhu. Zaplavila ho extáze, kterou znal jen v délce jednoho tepu srdce, a tím mu vyvrátila přesvědčení, které choval, že takové pocity přicházejí jen v letmých intervalech, poněvadž zakusit je déle by znamenalo nechat puknout srdce. Nebylo to tak. Extáze neopadávala a neopadávala, a on ji přežíval. Nejen to, nabobtnával, jeho vláda nad obřadem sílila s každým městem a mořem, které pojal do kruhu, v němž seděl.</p>
<p>Páté v něm už bylo v té chvíli téměř celé, sdílelo s ním prostor, učilo ho svým příchodem, v čem spočívá skutečná síla Usmiřitele. Nešlo o zvládnutí kouzelných formulí a zaklínadel, rovněž ne o ovládnutí pneumatu, ani schopnosti křísit mrtvé či zahánět démony. Šlo o odvahu nazvat nesčíslné divy v celém dominiu jmény částí vlastního těla a nenechat se tím podobenstvím zlomit. Připustit, aby byl celý ve světě a svět zas celý v něm, a aby nebyl rozpory, jež obsahuje, dohnán k šílenství nebo tolik zamilován do panoramat, přes něž se prostíral, že by ztratil veškeré vazby k člověku, kterým je.</p>
<p>V tom, co prožíval, bylo tolik slasti, že jak tak seděl v kruhu, začal jím otřásat smích. Dobrá nálada ho neodvedla od jeho záměru, naopak, jen jej ještě víc usnadnila, smíchem odlehčené myšlenky se rozbíhaly ven z kruhu do oblastí prosvětlených i temných a vracely se zpět s odměnami jako běžci vyslaní s básněmi do země zaslíbené, vracející se a nesoucí ji, celou v květu, na svých zádech.</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>Smích zaslechl v horním pokoji Tíživý Pocit a z radosti nad dobrou náladou <emphasis>Osvoboditele </emphasis>zakřepčil. Co jiného mohl tento zvuk znamenat, než že se skutek chýlí k svému naplnění? I kdyby nikdy neuviděl výsledek tohoto triumfu, pomyslel si, jeho poslední noc ve světě živých nezměrně zesládla vším, čeho se účastnil. A jestli existuje život po životě i pro bytosti, jako je on sám (i když tímhle si zdaleka nebyl jist), potom bude dnešní noc krásnou pohádkou, kterou bude moci vypravovat, až se odebere do společnosti svých předků.</p>
<p>Z obavy, aby nerušil Usmiřitele, ukončil svůj oslavný tanec a chystal se vrátit se do okna a ke svým povinnostem nočního hlídače, když vtom zaslechl zvuk, který jeho kroky přehlušil. Zalétl pohledem od parapetu ke stropu. Nedlouho předtím se nečekaně zvedl vítr a rejdil po střechách, rachotil taškami, nebo se tak alespoň Pocit domníval, dokud si neuvědomil, že strom venku je nehybný jako Kwem v den Slunovratu.</p>
<p>Tíživý Pocit nevzešel z rodu hrdinů; spíš naopak. Pověsti o jeho lidu se zmiňovaly o proslavených ohýbacích hřbetů, slaboších, dezertérech a zbabělcích. Jeho prvním popudem, sotva ten hluk shora uslyšel, bylo ztratit se odtud dolů, jak nejrychleji to jen jeho zakřivené nohy svedou Ale kvůli Usmiřitelovi to přirozené nutkání potlačil a obezřetně se přikrádal k oknu, doufaje, že se mu podaří zahlédnout alespoň zlomek toho, co se děje nahoře.</p>
<p>Vylezl na parapet, otočen na záda se vysoukal kousek ven a vyku-koval nahoru přes římsu. Hvězdný svit byl zatemněn mlhou a střecha byla tmavá. Vyklonil se ještě o něco dál, parapet jej tvrdě tlačil do kost-natého zadku. Z okna dole stoupal vzhůru zvuk Usmiřitelova smíchu, jeho melodie zněla povzbudivě. Tíživý Pocit se ještě stačil usmát, když ho uslyšel. Potom se cosi stejně tmavého jako střecha a stejně špinavého jako mlha, která zastřela hvězdy, natáhlo dolů a ucpalo mu ústa. Útok přišel tak nečekaně, že se Tíživý Pocit pustil okenního rámu a překotil se dozadu, ale škrtič ho tiskl příliš silně, nenechal ho padnout a vyzvedl si ho na střechu. Když Tíživý Pocit uviděl, jaká společnost se tu sešla, v tu ránu si uvědomil, v čem chybil. Za prvé úplně zapomněl na čich. a tak nemohl tuhle společnost vyčenichat. Za druhé příliš věřil teologii která učila, že zlo přichází zdola. Ne, ne. Zatímco číhal a vyhlížel na ulici Sartoriho a jeho legii, opomněl cestu po střechách, která byla pro bytosti tak zdatné jako tyto stejně bezpečná.</p>
<p>Nebylo jich víc než šest, ale také jich víc nebylo zapotřebí. Eh-a-ehové byli nejobávanější z obávaných; Oviaté, které by do dominií přivolali jen ti nejsamolibější z Maestrů. Byli mohutní jako tygři a také tak úlisní. měli ruce velké jako lidské hlavy a hlavy ploché jako lidské ruce. Boky jim při určitém úhlu dopadu světla prosvítaly, ale tady se bestie spikly s tmou, ležely - všechny až na škrtiče - na hřebenu střechy a jejich</p>
<p>siluety zakrývaly Maestra do poslední chvíle, než se zvedl a tiše přikázal, že mu mají zajatce donést k nohám.</p>
<p>„Vida, Tíživý Pocit..." řekl - a ta slova byla tak tichá, že se nedonesla do pokojů dole, ale dost hlasitá, aby způsobila, že tvor hrůzou vyprázdnil střeva, „...chci, abys mi vyklopil kromě svých sraček ještě něco víc."</p>
<p><strong>3</strong></p>
<p>Pohled na to, jak z Tíživého Pocitu vyprchává život, Sartoriho nijak neuspokojil. Vítězoslavný pocit, který ho opanoval při úsvitu, když -poté, co se mu podařilo vyvolat eh-a-ehy - přemítal nad střetnutím, které ho v nejbližších hodinách čeká, z něho vyždímalo s potem horko nadcházejícího dne. Eh-a-ehové byli silné stvůry a cestu z Shiverick Square do Škálové ulice by přežili snadno, ale žádný Oviat nemá v lásce světlo nebeské, a než aby riskoval jejich zeslábnutí, vyčkal společně se svou pýchou pod stromy a odpočítával hodiny. Jen jednou se odvážil vzdálit se z jejich společnosti a shledal, že ulice jsou vylidněné. Ten pohled ho vlastně měl povzbudit. Když bude město opuštěné, on a jeho tvorové se přesunou nikým nespatřeni, až se budou stahovat k nepříteli. Ale jak tak seděl se svou podřimující legií ve ztichlém altánku, nerušen ničím, dokonce ani bzukotem osamělé mouchy, jeho mysli se zmocnily obavy, které až doposud odsouval stranou; pohled na prázdné ulice je přiživil. Je možné, že by jeho převratné úmysly měly být co nevidět překonány nějakým daleko větším převratem? Pochopil, že jeho sny o Novém Yzordderrexu jsou bezcenné. To řekl ve Věži i svému bratrovi. Ale i kdyby se neměl stát budovatelem říše, pořád měl pro co žít. V domě ve Škálové ulici byla Ona a on doufal, že po něm touží tak, jako on toužil po ní. Chtěl pokračování, i kdyby to mělo být Peklo proti Jemného Ráji. Ale liduprázdnost města ho přivedla na myšlenku, jestli třeba také tohle není jen vzdušný zámek.</p>
<p>Jak se odpoledne vleklo, začal se na Škálovou ulici těšit, čistě kvůli projevům života, které mu nabídne. Jenže přišel a dočkal se mizivé útěchy. Přízraky přešlapující v okolí mu pouze připomněly, jak je smrt ve skutečnosti krutá, a zvuky, které vycházely ze samotného domu (dívčí chichotání z jednoho z dolních oken a později smích z plna hrdla, bratrův, z Meditačního pokoje), se mu zdály být příznaky idiotského optimismu.</p>
<p>Přál si, aby dokázal tyto myšlenky vymazat z hlavy, ale nebylo před nimi úniku, snad kromě náruče jeho Judith. Byla v domě; věděl to. Ale poněvadž se uvnitř uvolnily nesmírně silné proudy, netroufal si vejít do domu. To, co chtěl a co nakonec z Tíživého Pocitu vymáčkl, byla informace o jejím stavu a místě, kde ji najde. Předpokládal, mylně, jak se ukázalo, že bude s Usmiřitelem. Sebrala se a odjela do Yzordderexu, řekl Tíživý Pocit, a vrátila se s úžasnými zprávami. Ale na Usmiřitele neudělaly moc velký dojem. Došlo k hádce a on zahájil obřad sám. Proč tam jela? zeptal se nejprve, ale tvor se dušoval, že nemá zdání, a on ho nedokázal přimět k odpovědi, ani když mu ošklivě zkroutil údy, otevřel mu temenní kost a odkryl mozek, aby k němu mohly jazyky eh-a-ehů. Zemřel, opakuje vytrvale, že neví nic, a Sartori potom dovolil své pýše, aby si s mrtvolou pohrála, a sám se odebral na procházku po střeše, aby si přebral, co se dozvěděl.</p>
<p>Ach, mít tak chomáč kreauše, která by potlačila jeho netrpělivost a dala mu dost odvahy, aby dokázal zabušit na dveře a říct jí, aby vyšla ven a pomilovala se s ním mezi přízraky. Ale byl nemile zranitelný a proudům by se neubránil. Přijde však chvíle, velmi brzy, kdy se Usmiřitel, jakmile dokončí shromažďování, uchýlí do Ana. V té chvíli kruh, jehož síla nebude déle k potřebě jako potrubí přinášející otisky zpět do jejich zdroje, tyto proudy vypne a zaměří se na přenesení Usmiřitele přes In Ovo. Právě tehdy, v přestávce mezi Usmiřitelovým návratem z Ana a dokončením díla, bude jednat. Vstoupí do domu a vyšle eh-a-ehy, ať zajmou Jemného (a kohokoli, kdo se jim postaví) a mezitím si osobně dojde pro Jude.</p>
<p>Sotva pomyslel na ni i na kreauši, po nichž obou toužil, vyndal z kapsy modré vejce a přitiskl je ke rtům. V posledních hodinách políbil jeho příjemný chlad snad tisíckrát; lízal je; cumlal je. Ale chtěl ho v sobě mít hlouběji; sevřené v břiše tak, jako bude ona, až se znovu spojí. Strčil si ho do úst, zaklonil hlavu a polknul. Sklouzlo dolů hladce a dalo mu několik minut klidu během čekání na hodinu osvobození.</p>
<p>Nebýt toho, že Clemova hlava měla dva nájemníky, možná, že by své stanoviště u vchodových dveřích během hodin, v nichž nahoře pracoval Usmiřitel, opustil. Proudy, které obřady vyvolaly, způsobily, že ho zpočátku bolelo břicho, ale po nějaké době se jejich působení zmírnilo a jeho organismus zaplavil poklid tak drtivý, že si přál najít si někde místečko a lehnout si a snít. Ale Tay na něj dozíral a nelítostně ho za podobné zanedbávání služby peskoval, a tak kdykoli Clemova pozornost otupěla, pocítil milencovu přítomnost - byl tak jemně spleten a protkán s jeho vlastními myšlenkami, že byl nápadný jedině tehdy, když došlo ke střetu zájmů - a ta ho opět probrala k bdělosti. A tak se nevzdaloval ze svého stanoviště, i když v této chvíli už neslo o nic jiného než o pouhé akademické cvičení.</p>
<p>Svíčka, již umístil ke dveřím, se utápěla ve vlastním vosku a on se právě skláněl, že promáčkne voskový okraj a nechá přebytek vytéci ven, když vtom zaslechl, jak cosi venku klape na schodech, bylo to jako by někdo kuchal rybu na prkénku. Nechal svíčku svíčkou a přitiskl ucho na dveře. Další zvuk neslyšel. Spadl venku ze stromu plod, napadlo ho, nebo dnes nějak divněji prší? Vzdálil se od dveří a přešel k pokoji, kde Pondělí bavil Chátru. Už v něm nebyli, našli si koutek, kde bylo větší soukromí, a vzali s sebou dva polštáře. Představa, že mají dnes v domě dva milence, mu udělala radost a cestou k oknu jim v duchu popřál to nejhezčí. Venku byla větší tma, než předpokládal, a i když viděl na venkovní schody, nedokázal od sebe rozlišit předměty na nich ležící a malůvky, které nakreslil Pondělí.</p>
<p>Šel zpátky ke dveřím, spíš popletený než ustaraný, a znovu se zaposlouchal. Jiné zvuky neslyšel a byl v pokušení pustit celou záležitost z hlavy. Ale napůl doufal, že opravdu začal poprchávat nějaký vizionářský déšť, a tudíž byla jeho zvědavost příliš veliká, než aby tuto záhadu ignoroval. Odsunul svíčku od dveří, přičemž vosk zhasil plamen. Nevadí. Na začátku schodiště hořely další svíčky a měl dostatek světla, aby našel zástrčku a odsunul ji.</p>
<p>V Celestinině pokoji se vzbudila Jude. Zvedla hlavu z matrace, na kterou před hodinou ulehla. Rozhovor mezi ženami poté, co uzavřely smír, ještě nějakou dobu pokračoval, ale Jude nakonec přemohlo vyčerpání a Celestine navrhla, aby si chvilku odpočinula, což, povzbuzena Celestininou přítomností, ráda udělala. Nyní se pohnula a zjistila, že Celestine se také neubránila spánku, hlavu má na matraci a leží na podlaze. Tiše chrápala, to, co právě vzbudilo Jude, ať to bylo cokoli, ji nevyrušilo.</p>
<p>Dveře byly mírně pootevřené a linula se jimi dovnitř vůně probouzející v Judině organismu lehkou nevolnost. Posadila se a třela si zátylek, potom vstala. Než ulehla ke spánku, sundala si boty, ale hledat se jí je v potemnělé místnosti nechtělo, vyšla proto do chodby naboso. Zápach byl teď silnější. Přicházel z ulice, jeho cesta byla zjevná. Přední dveře byly otevřené a andělé, kteří je střežili, byli ti tam.</p>
<p>Šla chodbou a zároveň volala na Clema, pak zpomalila krok, když se blížila k otevřeným dveřím. Svíčky u schodů svítily dost jasně a na schůdky vrhaly trochu světla. Cosi se na nich lesklo. Znovu přidala do kroku, prosíc Bohyně, aby byly při ní a při Clemovi. Ať to není on, šeptala, když zjistila, že to třpytivé je živá tkáň a že ji obklopuje kaluž krve; prosím, ať to není on.</p>
<p>Nebyl. Když byla téměř u prahu, spatřila zbytky tváře a poznala ji: Sartoriho nohsled, Tíživý Pocit. Měl vydloubnuté oči a jeho ústa, která tak nezarazitelně chrlila úpěnlivé prosby i lichotky, byla bez jazyka. Ale o jeho totožnosti nemohlo být pochyb. Jen bytost z In Ova sebou mohla ještě mrskat tak, jako sebou mrskalo tohle, co se odmítalo vzdát se života, který už fakticky vyprchal.</p>
<p>Zadívala se za trofej do pouliční tmy a znovu zavolala na Clema. Nejprve nedostala žádnou odpověď. Pak ho uslyšela - jeho křik zněl přidušeně.</p>
<p>„Vrať se dovnitř! Prokristapána vrať se dovnitř!"</p>
<p>„Cleme?"</p>
<p>Vyšla z domu a vyprovokovala tím nové volání ze tmy.</p>
<p><emphasis>„Nechoď! Nechoď sem!"</emphasis></p>
<p>„Bez tebe se nevrátím," řekla a vyhnula se Oviatově hlavě, když pokročila dopředu.</p>
<p>Slyšela, jak současně s tím cosi tiše zabručelo: jako by něco mručelo s tlamou plnou včel.</p>
<p>„Kdo je tam?" řekla.</p>
<p>Nejprve se nic neozývalo, ale ona věděla, že se dočká, a věděla, čí to bude hlas, až promluví. Nebyla však připravena na druh odpovědi; ani její klesající tón.</p>
<p>„Takhle se to nemělo stát..." ozval se Sartori.</p>
<p>„Jestli jsi zranil Clema..." řekla.</p>
<p>„Vůbec si nepřeju<strong> </strong>někoho zraňovat."</p>
<p>Věděla, že to je lež. Ale také věděla, že Clemovi nic neudělá, dokud bude potřebovat rukojmí.</p>
<p>„Pusť Clema," řekla.</p>
<p>„Půjdeš ke mně, když ho pustím?"</p>
<p>Než odpověděla, naoko váhala s odpovědí, aby nevypadala příliš dychtivě.</p>
<p>„Ano," řekla. „Půjdu."</p>
<p>„Ne, Judy!" ozval se Clem. <emphasis>„Nechoď! </emphasis>Není sám."</p>
<p>V té chvíli, když si její oči lépe přivykly na tmu, to zjistila sama. Sem a tam lezly slizké, šeredné bestie. Jedna seděla vztyčená na zadních a ostřila si o strom drápy. Další byla ve strouze povážlivě blízko od ní, takže viděla skrz průhlednou kůži její vnitřnosti. Jejich ohavnost ji neznepokojovala. Na okrajích každého dramatu se nutně podobné odpadky hromadí: cáry odhozených rolí; zašlé kostýmy; poškozené masky. Nepatřily sem a její milenec je s sebou vzal, protože ho k nim poutalo příbuzenství. Litovala je. Ale jeho, který byl nejvýš, litovala nejvíc.</p>
<p>„Půjdu teprve až uvidím Clema tady na schodech."</p>
<p>Nastala odmlka, potom Sartori řekl:</p>
<p>„Budu ti věřit."</p>
<p>Jeho slova doprovodily další zvuky Oviatů přešlapujících v přítmí a Jude zahlédla, jak dva z nich vystupují ze stínu. Clem byl mezi nimi a jeho paže vězely v jejich chřtánech. Přiblížili se k ní natolik, že si nemohla nevšimnout pěny, která jim visela od pysků, a potom doslova vyplivli vězně na svobodu. Clem padl obličejem na silnici a ruce a paže měl oslizlé jejich svinstvem. Chtěla mu hned přispěchat na pomoc, ale i když se teď věznitelé vzdálili, od stromu se pro změnu odvrátil ten, který si ostřil drápy, sklonil svou rypadlu podobnou hlavu, oči černé jako oči žraloka kmitaly v odulých jamkách doleva doprava a hladově si prohlížely křehké maso. Bála se, že kdyby se pohnula, skočí, a tak zůstala stát na místě, zatímco se Clem vyškrábal na nohy. Paže měl poleptané slinami Oviatů, ale jinak vyvázl bez zranění.</p>
<p>„Jsem v pořádku, Judy..." řekl tiše. „Vrať se dovnitř..."</p>
<p>Jenže ona se nehýbala a čekala, až se napřímí a doklopýtá na chodník, teprve potom udělala krok ze schůdků.</p>
<p>„Jdi zpátky!" řekl jí znovu.</p>
<p>Objala ho a zašeptala:</p>
<p>„Cleme, nechci, aby ses o tom se mnou přel. Jdi do domu a zamkni za sebou dveře. Já s tebou nepůjdu."</p>
<p>Chtěl něco říct, ale umlčela ho.</p>
<p>„Nehádej se se mnou. Chci ho vidět. Chci... být sním. Tak tě prosím, jestli mě máš rád, jdi dovnitř a zavři dveře."</p>
<p>Cítila v každém jeho pohybu neochotu, ale příliš dobře věděl, jak to v lásce chodí, především v lásce, která se vzpírala té ortodoxní, a proto se nesnažil se s ní dohadovat.</p>
<p>„Hlavně ale nezapomínej, co provedl," řekl jí ještě než ji propustil.</p>
<p>„To všechno k tomu patří, Cleme," šeptla a prosmýkla se kolem něho.</p>
<p>S lehkostí opouštěla světlo za sebou. Bolest až do morku kostí, kterou jí proudy působily, ustupovala s každým dalším metrem, který vkládala mezi sebe a dům, a představa objetí, jež ji čekalo tam vpředu, ji popohnala do kroku. Tohle přesně chtěla a on chtěl totéž. I když prvotní příčiny této vášně zmizely - jedna se obrátila v prach, druhá ve víru -ona a muž ve tmě byli jejím zosobněním a nebylo možné jednomu druhého a naopak upřít.</p>
<p>Jen jednou se letmo ohlédla k domu a zjistila, že Clem přešlapuje na schodech. Nemámila čas pokusy přesvědčit ho, aby šel dovnitř, prostě se otočila do tmy a zeptala se: „Kde jsi?"</p>
<p>„Tady," řekl milenec a vystoupil zprostřed své legie.</p>
<p>Přišel s ním proužek světla, příliš tenký, než aby ho utkali oviatští pavouci, ale tu a tam na něm byly korálky jako perly, které nabobtnaly, upadly ze šňůrek a kutálely se mu po pažích a obličeji dolů a strakatily půdu v místech, kudy šel. Světlo mu lichotilo, ale ona lačnila po jeho pravé tváři a nenechala se oklamat. Když pátravým pohledem prohlédla skrz třpyt, zjistila, že značně pohubl. Uhlazený dandy, kterého poprvé potkala v Kleinově umělé zahradě, byl ten tam. Oči měl propadlé zármutkem, ústa v koutcích svěšená, vlasy pocuchané. Možná tak vypadal odjakživa a pouze si tehdy pomohl nějakou malichernou formulí k zamaskování pravdy, ale o tom pochybovala. Jeho zevnějšek se změnil, protože se něco změnilo uvnitř.</p>
<p>Přestože před ním stála bezbranná, neudělal jediný pohyb, aby se jí dotkl, držel se zpátky jako kajícník, kterého je třeba nejprve vybídnout, aby vůbec přistoupil k oltáři. Tahle nová zdrženlivost se jí líbila.</p>
<p>„Nezranil jsem anděly," řekl tiše.</p>
<p>„Vůbec jsi na ne neměl sahat."</p>
<p>„Takhle to nemělo být," promluvil znovu. „Eh-a-ehové jsou nemo-torové. Spadl jim ze střechy kus masa."</p>
<p>„Všimla jsem si."</p>
<p>„Chtěl jsem počkat, až síla trochu pomine, a přijít si pro tebe." Od-mlčel se, pak se zeptal: „Nechala by ses odvést?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Nebyl jsem si jistý. Trochu jsem se bál, že mě odmítneš, a potom bych byl krutý. Jsi moje duševní zdraví. Bez tebe bych dál nemohl."</p>
<p>„V Yzordderrexu jsi mohl celé dlouhé roky."</p>
<p>„Tam jsem tě měl," řekl, Jen pod jiným jménem."</p>
<p>„A přesto jsi byl krutý."</p>
<p>„Představ si, o kolik krutější jsem mohl být," pronesl jakoby užasle nad tou možností, „kdybych neměl ani tvou tvář, která by mě krotila."</p>
<p>„Jenom to pro tebe znamenám? Tvář?"</p>
<p>„Vždyť ty víš dobře," řekl a hlas mu zjihl.</p>
<p>„Pověz," vybídla ho, aby se jí dvořil.</p>
<p>Ohlédl se rychle přes rameno po své legii. Jestli jim něco řekl, neslyšela ho. Jednoduše před jeho pohledem bázlivě ustoupili. Když se vytratili, vzal její obličej do dlaní, jeho malíčky se zastavily těsně u brady, palce spočinuly jemně na koutcích úst. I přes horko, které neustále sálalo z rozměklého asfaltu, zůstávala jeho kůže studená.</p>
<p>„Ať tak nebo tak," řekl, „moc času nám nezbývá, takže to řeknu na rovinu. Už nemáme budoucnost. Možná ještě včera nějaká byla, ale dnes večer..."</p>
<p>„Myslela jsem si, že postavíš Nový Yzordderrex."</p>
<p>„...chtěl jsem. Mám pro něj skvělý model." Jeho palce se přesouvaly od koutků jejích úst ke středu rtů a pohladily je. „Město postavené podle tvého obrazu, postavené místo těchhle zbídačených ulic."</p>
<p>„A teď?"</p>
<p>„Nemáme čas, lásko. Můj bratr tam nahoře nezahálí - a až skončí..." povzdechl si a jeho hlas zatím ještě víc ztichl, „až skončí..."</p>
<p>„Co?" řekla. Chtěl jí něco říct, ale zarazil se.</p>
<p>„Slyšel jsem, že ses vrátila do Yzordderrexu," řekl.</p>
<p>Chtěla ho přimět, aby dokončil to, co začal vysvětlovat, ale nebyla hloupá, aby ho vysloveně nutila, a tak mu odpověděla, protože věděla, že jeho předchozí pochyby vyplují zase na povrch, když bude trpělivá. Ano, řekla, opravdu byla v Yzordderrexu a palác se hodně změnil. To rozžalo novou jiskřičku zájmu.</p>
<p>„Kdo se ho ujal? Rosengarten, ne? Ne. Nuzáci. Ten zparchantělý kněz Athanasius..."</p>
<p>„Ani jeden z nich."</p>
<p>„A kdo tedy?"</p>
<p>„Bohyně."</p>
<p>Světelná pavučina kolem jeho hlavy se zachvěla, roztřesená jeho zármutkem.</p>
<p>„Vždycky tam byly," prozradila mu. „Nebo alespoň jedna z nich. Bohyně, která se jmenuje Uma Umagammagi. Slyšel jsi o ní někdy?"</p>
<p>„Pověsti..."</p>
<p>„Byla v Čepu."</p>
<p>„To je nesmysl," oponoval. „Čep patří Nespatřenému. Celá Imagika patří Nespatřenému."</p>
<p>Nikdy v jeho hlase neslyšela podtón podřízenosti, ale teď ano.</p>
<p>„My mu taky patříme?" zeptala se ho.</p>
<p>„Tomu se my můžeme vyhnout," řekl. „Ale bude to těžké, lásko. On je Otec. Chce, aby se jeho příkazy plnily, do úplného konce..." Znovu bolestná odmlka. Ale tentokrát hned vzápětí padla prosba. „Obejmeš mě?" požádal ji. Odpověděla pažemi. Jeho ruce se jí svezly z obličeje a přes vlasy a spojily se za ní.</p>
<p>„Vždycky jsem si myslel, že stavět města je cosi božského," šeptal. „A že kdybych postavil jedno dost dobré, přetrvalo by věky a já s ním. Ale všechno dříve či později pomíjí, nebo ne?"</p>
<p>Slyšela v jeho slovech zoufalství, které bylo opakem Jemného vizionářského nadšení, jako by si oni dva v době, kdy je znala, prohodili životy. Jemný, nevěrný milenec, se stal obchodníkem s nebem, zatímco Sartori, někdejší stvořitel pekel, stál tady a chytal se lásky jako své poslední spásy.</p>
<p>„Co je boží dílo," zeptala se ho tiše, „když to není stavění měst?" „Nevím," řekl.</p>
<p>„Hm... možná se nás nic z toho vůbec netýká," poznamenala, předstírajíc lhostejnost. „Zapomeneme na Nespatřeného. Máme jeden druhého. Máme dítě. Můžeme spolu být tak dlouho, jak se nám bude chtít."</p>
<p>V jejím sentimentálním výlevu bylo hodně pravdy, hodně naděje, že se tato vize uskuteční, až se jí z toho, že ji použila k manipulaci, zvedl žaludek. Ale protože se sama otočila zády k domu a ke všemu, co obsahoval, neunikly jí v šepotu milence ozvuky stejných pochyb, které z ní udělaly vyvrhele, a jestli bude nutné použít city existující mezi nimi jako způsob, jak konečně záhadu rozmotat, tak budiž. Nechuť nad tím podvodem neutišil ani jeho účinek. Když Sartori vyrazil neslyšné vzlyknutí, chtěla se mu k tomu, proč to udělala, přiznat. Ale potlačila nutkání a nechala ho trpět, doufala, že se nakonec očistí od všeho, co věděl, i když měla neblahé tušení, že nikdy předtím nedovolil těmto myšlenkám třeba jen se zformovat, natož aby je vyslovil.</p>
<p>„Žádné dítě nebude..." řekl, „a spolu nebudeme..."</p>
<p>„Proč ne?" podivila se a neustále držela optimistický tón. „Můžeme hned odejít, jestli chceš. Můžeme jít kamkoli a ukrýt se."</p>
<p>„Skrýše už žádné nejsou," odtušil.</p>
<p>„Nějakou najdeme."</p>
<p>„Ne. Žádná už není."</p>
<p>Odtáhl se od ní. Byla mu za jeho slzy vděčná. Vytvářely závoj mezi jeho pohledem a její neupřímností.</p>
<p>„Řekl jsem Usmiřiteli, že sám sebe ničím..." spustil. „Řekl jsem mu, že jsem se díval na své dílo a sám se proti němu spikl. Ale pak jsem se sám sebe zeptal: jakýma očima se to dívám? A víš, jaká je odpověď? Očima Otce, Judith. Očima Otce..."</p>
<p>Sotva domluvil, ze všech možných hlasů se Jude vybavil hlas Clary Leashové. Muž - ničitel, svévolně rozkládající svět. A jaký existuje dokonalejší vzor mužství nežli právě Bůh z Prvního dominia?</p>
<p>„...Když já vidím dílo těmahle očima a chci ho zničit..." šeptal Sartori, „...co vidí On? Co chce?" „Usmíření," řekla.</p>
<p>„Ano. Ale proč? To není začátek, Judith. To je konec. Až bude Imagika jednotná, On ji promění v pustinu." Odtáhla se od něho. „Jak to můžeš vědět?" „Myslím, že jsem to věděl od začátku." „A nic jsi neřekl? Všechny ty řeči o budoucnosti..." „Neměl jsem odvahu si to přiznat. Nechtěl jsem věřit, že jsem něčím jiným než svým vlastním pánem. Přece mi rozumíš. Ale pak jsem viděl tebe, jak se pereš o to, abys viděla vlastníma očima. Udělal jsem totéž. Nedokázal jsem si připustit, že mu patří část mne samého, to až teď." „Proč až teď?"</p>
<p>„Protože tě vidím <emphasis>svýma vlastníma </emphasis>očima. Miluju tě <emphasis>svým vlastním </emphasis>srdcem. Miluju tě, Judith, a to znamená, že jsem na Něm nezávislý. Dokážu si... přiznat... to, co <emphasis>vím."</emphasis></p>
<p>Zjihl smutkem, ale stále ji držel oběma rukama a třásl se. „Není se kam schovat, lásko," řekl. „Máme pro sebe už jen pár minut, pár sladkých okamžiků. Pak bude po všem."</p>
<p>Slyšela všechno, co povídal, ale její myšlenky se krom toho soustředily také na to, co se děje v domě za jejími zády. Navzdory tomu, co vyslechla od Umy Umagammagi, navzdory Maestrovu nadšení, navzdory všem katastrofám, které by přivodil její zásah, Usmíření bylo třeba zastavit.</p>
<p>„Ještě ho můžeme zastavit," navrhla Sartorimu. „Je pozdě," odvětil. „Jen ať si nechá své vítězství. Můžeme se mu postavit jinak a lepším způsobem. Čistším." „Jak?"</p>
<p>„Můžeme spolu zemřít."</p>
<p>„Tím se mu nevzepřeme. Tím jen prohrajeme." „Nechci žít s Ním uvnitř. Chci si lehnout a zemřít. Nebude to bolet, lásko."</p>
<p>Rozevřel sako. Za pasem měl dva nože. Ostří se zablýskla, kolem se rozlétla světélkující vlákénka, ale jeho oči se třpytily daleko nebezpečněji. Slzy mu oschly. Vypadal skoro šťastně.</p>
<p>„Je to jediný způsob," řekl.</p>
<p>„Já nemůžu."</p>
<p>„Jestli mě miluješ, uděláš to."</p>
<p>Vymanila ruku z jeho sevření.</p>
<p>„Já chci žít," řekla a couvla od něho.</p>
<p>„Neopouštěj mě." V jeho hlase zazněla prosba, ale i varování. „Nenechávej mě tu napospas Otci. Prosím. Jestli mě miluješ, nenechávej mě tu napospas Otci."</p>
<p>Vytáhl zpoza opasku nože, popošel k ní a nabídl jí rukověť jednoho -jako nějaký obchodník se sebevraždami. Švihla rukou po nabízeném ostří a to mu vylétlo z dlaně. Jak letělo, otočila se a doufala, že Clem nechal dveře otevřené. Nechal; a zapálil všechny svíčky, které našel, soudě podle kaluží světla na schodech. Pospíšila si a v té chvíli za sebou uslyšela Sartoriho hlas. Pouze pronesl její jméno, ale pohrůžka v něm skrytá se nedala přeslechnout. Neodpověděla - útěk od něho byl dost výmluvnou odpovědí -, ale když doběhla k chodníku, ohlédla se po něm. Zvedl ze země pohozený nůž a napřimoval se. Znovu řekl:</p>
<p><emphasis>„Judith..."</emphasis></p>
<p>Ale tentokrát to bylo varování docela odlišného ražení. Její pozornost přilákal jakýsi pohyb po její levici. Řítil se na ni jeden z eh-a-ehů, ten, který si předtím ostřil drápy, jeho plochá hlava byla nyní široká jako šachta a zubatá až ke střevům.</p>
<p>Sartori zařval nějaký rozkaz, ale zvíře nezareagovalo a dál se na ni řítilo. Hnala se ke schodům a přitom uslyšela ode dveří zaječení. Stál v nich Pondělí, až na spodky docela nahý. V ruce držel po domácku vyrobený kyj, kterým máchal kolem hlavy jako šílenec. Sehnula se, aby nezasáhl ji, a došlápla na schod. Za ním byl Clem, připravený, že ji vtáhne dovnitř, ale ona se obrátila a zakřičela na Pondělího, aby ustoupil zpátky, právě včas, aby zahlédla eh-a-eha, který se užuž na ni sápal. Její ochránce necouvl, se zasvištěním obloukem máchl zbraní a zasáhl eh-a-ehovu roztlemenou hlavu. Kyj se rozpadl na kusy, ale úder vypíchl bestii jedno z jejích vypoulených očí. I když byla raněná, horu masa setrvačnost pořád nesla dopředu a jeden z čerstvě nabroušených drápů sjel Pondělímu po zádech, jak se obrátil k útěku. Chlapec vykřikl a snad by i na Oviatův útok doplatil, nebýt Clema, který ho popadl za ruku a mocným trhnutím ho bez okolků vtáhl do domu.</p>
<p>Zpola oslepenému zvířeti chyběl metr k Judině chodidlu, hlavu zvrátilo dozadu a burácive zařvalo bolestí. Ale Judith se mu do tlamy nedívala. Hleděla na Sartoriho. Kráčel k domu, v každé ruce měl nůž a v patách za ním šli eh-a-ehové. Nespouštěl z ní oči. Leskly se smutkem.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Dovnitř!" </emphasis>zařval Clem a přerušil rázně její otálení. Vyklidila schody mocným skokem přes práh.</p>
<p>Jednooký Oviat po ní ve stejné chvíli, kdy skočila, opět sekl, ale Clem byl rychlý. Masivní dveře se s prásknutím zavřely a Chátra byla na svém místě, aby zasunula zástrčky a ponechala poraněné zvíře a jeho ještě víc raněného pána venku ve tmě.</p>
<p>Jemný v horním poschodí nic z toho neslyšel. Konečně s pomocí věrných služeb kruhu docílil přechodu In Ova a dostal se do místa, jež Pie pojmenovalo Sídlo spojitosti, Ana, kde on a druzí Maestři dovrší předposlední fázi obřadu. Konvenční smyslový život byl zde přebytečný a pro Jemného byla jeho přítomnost v tomto místě jako sen, v němž byl vědoucí, ale nepoznán, silný, a přece nehmotný. Nestýskalo se mu po těle, které nechal ve Škálové ulici. I kdyby ho už nikdy znovu nezabydlil, ztráta by to žádná nebyla, pomyslel si. Tady se nachází v daleko vznešenějším stavu, jako číslo v ojedinělé rovnici, které nelze ani odepsat, ani zmenšit, ale je přesně tím, čím má být - nic víc, nic míň -, aby změnilo souhrn věcí.</p>
<p>Věděl, že jsou s ním ostatní, a přestože postrádal zrak, kterým by je viděl, jeho duševní zrak nikdy předtím neoplýval tak širokým záběrem jako nyní, zrovna tak jako jeho vynalézavost nebyla nikdy předtím vytříbenější. Plagiátorství ani padělatelství tady neupotřebil. Svou metempsychózou dosáhl vizionářského chápání, o jakém se mu v životě nesnilo, a jeho představivost přetékala souvztažnostmi vůči společnosti, v níž se pohyboval.</p>
<p>Představil si Čmelíka Syrového v pestrobarevné kazajce, kterou na tom muži viděl poprvé ve Vanaephu, ale ustrojeného teď do divů Čtvrtého. Oblek z hor, poprášený jokalaylauským sněhem; košile z Patashoquy opásaná jejími hradbami; blikotavá aureola ze zeleně a zlata, vrhající světlo na obličej hektický jako dálnice za branami Patashoquy. Scopique vyhlížel méně křiklavě, šedivý kwemský prach se kolem něj vzdouval jako potrhaný kabát, jeho zrníčka vybrousila do jeho záhybů skvosty Třetího. Kolébku. Také chrámy u L'Himby; taktéž Ponurou cestu. Dokonce prchavý pohled na železniční vagón, z jehož lokomotivy se valí vzhůru kouř a připojuje se svým soumračným oblakem k bouřce.</p>
<p>Dále Athanasia oblečeného do hadrů ze špinavé látky, který nesl v zakrvácených rukách dokonalou napodobeninu Yzordderrexu, od příjezdové silnice až po poušť, od přístavu k Ipse. Z jeho poraněného boku se vyléval oceán, trnová koruna, již nosil, kvetla a vrhala plátky duhového světla dolů na vše, co měl na sobě. Nakonec Chicka Jackeen, v blesku oděný, vypadal stejně jako o dvě stě slunovratů nazpátek. Tehdy plakal a byl voskově bledý strachem. Ale dnes byla bouře jeho majetkem, a ne metlou, a ohnivé oblouky přeskakující mu mezi prsty tvořily symetrii, strohou a krásnou, která vyřešila záhadu Prvního, a tím, že ji poodhalil, učinil tuto novou záhadu dokonalou.</p>
<p>Takto si je Jemný představil - a napadlo ho při tom, zda si oni pro změnu představují jeho nebo zda jim jeho malířský hlad po <emphasis>vidění </emphasis>nic neříká, zda to, co si představují oni - s vědomím, že je tady s nimi -, je tělo podstatně méně patrnější, než je zrak schopen vnímat. Tak by to bylo lepší, usoudil, časem se jistě naučí povznést se nad svou oddanost faktům právě tak, jako ze sebe setřepal já, jež neslo jméno Jemný. K <emphasis>Jemnému, </emphasis>kterého nechal za zády, ho nic nepoutalo - ani k příběhu, který k němu patřil. Byla to tragédie - tohle já; kterékoli já. Byl to sňatek uzavřený se ztrátou, a kdyby nechtěl ještě naposledy spatřit Pie'oh'pah, snad by se modlil, aby pro něj byl odměnou za Usmíření jeho nynější stav věčnosti.</p>
<p>Věděl, že to není reálné, samozřejmě. Svatyně v Ana existovala jen po krátký čas a během této doby si musela hledět více ekumenických zájmů, než je uspokojení jediné živé duše. Maestrové posloužili svému účelu tím, že do svatého místa přinesli dominia, a brzy budou zbyteční. Vrátí se do svých kruhů, způsobí, že se dominium spojí s dominiem -a tímto svým počinem zaženou In Ovo zpátky jako jedovaté moře. Co se stane pak, to bylo čistě otázkou dohadů. Pochyboval, že se okamžitě zjeví pravda - že by se všechny národy Pátého v téže chvíli probraly a byly bez starých pout. S největší pravděpodobností vše proběhne pomalu; bude to práce let. Nejprve našeptávání, že je možné objevit mosty zahalené v mlhách, které uvidí ti, kdo budou dost zvídaví, aby se po nich pídili. Řeči se pak promění v jistotu a z mostů se stanou široké vjezdy a z mlh veliké mraky, až se pak po jedné po dvou generacích narodí děti, které budou vědět, aniž by je tomu kdo učil, že živočišným druhům se k probádání nabízí pět dominií a že jednoho dne naleznou vlastní božstvo. Ale doba, po kterou potrvá, než k onomu požehnanému dni dospějí, je nepodstatná. Ve chvíli, kdy bude první most, jakkoli malý, postaven, Imagika bude jednotná a v té chvíli všechny živé duše v dominiu od kolébky po smrtelnou postel budou o něco málo zdravější a svůj příští nádech naberou do plic o to lehčeji.</p>
<p>Jude počkala na chodbě dost dlouho, aby se ujistila, že Pondělí není mrtev, a potom se rozběhla ke schodům. Proudy, které vyvolaly takovou nevolnost, už organismem domu delší dobu nekolovaly; bezpečná známka toho, že nahoře se schyluje k nové fázi obřadu - možná poslední. Clem se k ní připojil těsně pod schodištěm, ozbrojen dvěma jinými Pondělího po domácku vyrobenými kyji.</p>
<p>„Kolik těch potvor tam je?" chtěl vědět.</p>
<p>„Asi půl tuctu."</p>
<p>„Budeš muset hlídat zadní vchod," řekl a vrazil Jude jednu ze zbraní.</p>
<p>„Nech si ji ty," prohlásila a chtěla se kolem něho provléknout. „Zdrž je venku, jak dlouho to jen půjde."</p>
<p>„Kam jdeš ty?"</p>
<p>„Zastavit Jemného."</p>
<p>„Zastavit ho? Pro<strong> </strong>rány boží, proč?"</p>
<p>„Protože Dowd měl pravdu. Jestli dokončí Usmíření, je po nás."</p>
<p>Mrštil kyji na zem a popadl ji.</p>
<p>„Ne, Judy," řekl. „Víš dobře, že tohle ti nesmím dovolit."</p>
<p>Nemluvil pouze Clem, ale také Tay. Dva hlasy, jedna řeč. Přijímat rozkaz od tváře, kterou miluje, bylo víc skličující než cokoli, co si vyslechla nebo viděla před domem. Ale zůstala klidná.</p>
<p>„Pusť mě," zaprosila a natáhla se po zábradlí, aby se mohla vydat nahoru po schodech.</p>
<p>„Úplně tě zblbnul, Judy," naléhali oba. „Nevíš, co děláš."</p>
<p>„Vím to setsakra dobře," řekla a zápolila s Clemem, aby se vysvobodila. Ale jeho paže i navzdory popáleninám nepovolily. Rozhlížela se a čekala nějakou pomoc od Pondělího, ale ten se zapřel s Chátrou zády do dveří, do nichž eh-a-ehové bušili svými obrovitými končetinami. Ač jsou fošny sebetlustší, nepotrvá dlouho a oni je rozštípají na třísky. Potřebovala se dostat k Jemnému dřív, než se dovnitř probijou ty bestie, nebo bude po všem.</p>
<p>A potom přehlušil celý ten hluk útoku hlas, který slyšela zaznět silněji zatím jen jedinkrát.</p>
<p><emphasis>„Pusťte ji!"</emphasis></p>
<p>Celestine se vynořila ze své ložnice zahalená v nařaseném prostěradle. Světlo svíčky se okolo ní chvělo, ale ona stála pevně, její pohled byl hypnotický. Andělé se po ní ohlédli, ale stále pevně drželi Jude v rukou.</p>
<p>„Chce..."</p>
<p>„Vím, co chce udělat," řekla Celestine. „Jestli jste naši strážci, tak nás teď střežte. <emphasis>Ji pusťte."</emphasis></p>
<p>Jude nevěřícně vnímala, jak se sevření uvolňuje. Nedala andělům čas na rozmyšlenou, vytrhla se jim a rozběhla se do schodů. V půli schodiště uslyšela výkřik, rychle se podívala dolů a viděla, jak se Pondělí s Chátrou kácejí na zem, když se prostřední deska dveří prolomila, dírou se protáhla mohutná končetina a máchla do prázdna.</p>
<p><emphasis>„Utíkej!" </emphasis>zařvala na ni Celestine, Jude se vzpamatovala a pokračovala nahoru, zatímco ta žena si stoupla pod schodiště a hlídala přístup.</p>
<p>I když bylo nahoře mnohem méně světla než dole, detaily hmotného světa vystupovaly čím dál výrazněji, jak stoupala. Schody se pod jejími bosými chodidly najednou proměnily v divotvorný kraj zrn a děr po sucích a pohled na něj ji uváděl do vytržení. A nebyl to pouze zrak, který přetékal vjemy. Zábradlí pod její rukou bylo lákavější nežli hedvábí, vůně smoly a chuť prachu přímo vybízely přičichnout a ochutnat. Odolala pokušení a soustředila pozornost na dveře před sebou, zadržela dech a odtáhla ruku z držadla, aby zmenšila na minimum zdroje vjemů. I tak útoky neustaly. Vrzání schodů bohatě vystačilo na orchestrální provedení. Stíny kolem dveří vystavovaly na odiv všechny své odstíny a dožadovaly se její pozornosti. Ale ona měla něco, co ji popohánělo: lomoz v přízemí. Neustále sílil, a teď dokonce proťal křik a řinčení Sartoriho hlas.</p>
<p>„Kam jdeš, lásko?" volal. „Nemůžeš mě opustit. Nedovolím ti to. Podívej! Lásko? <emphasis>Podívej! </emphasis>Vzal jsem s sebou nože."</p>
<p>Neotočila se a nepodívala se, jen zavřela oči a ucpala si rukama uši, vyklopýtala po zbytku schodů poslepu a hluchá. Teprve když její prsty už nic nebodalo a ona věděla, že stojí na vrcholu, odvážila se podívat. Svody bez meškání spustily znovu. Kdejaká smítka na dveřích ji vybízela: <emphasis>zastav se a prohlédni si mě. </emphasis>Prach zvedající se okolo ní utvořil souhvězdí, v němž by se mohla docela klidně navždy ztratit. Prošla skrz něj s pohledem přišpendleným na kliku a stiskla ji tak nešetrně, že následující nepříjemný pocit vymazal na dostatečně dlouhou dobu všechna lákadla, ona ji stlačila až dolů a dveře se rozletěly. Za ní znovu zavolal Sartori, ale tentokrát zněl jeho hlas zmateně, jako by ho něco rozptýlilo.</p>
<p>Před sebou měla jeho zrcadlový odraz vysvlečený do naha ve středu kruhu z kamenů. Seděl v univerzální pozici meditujícího: zkřížené nohy, zavřené oči, ruce položené v klíně dlaněmi vzhůru, aby zachytily vše bez rozdílu, čím budou jako požehnáním zahrnuty. Přestože bylo v pokoji mnoho věcí, které měly upoutat její pozornost - krbová římsa, okno, parkety a trámy - souhrn všech těch lákadel nemohl, třeba byl veliký, soupeřit se skvostem lidské nahoty a už vůbec ne s <emphasis>touto </emphasis>konkrétní nahotou, kterou ona milovala a vedle níž uléhala. Lákadla stěn - flekatá omítka podobná mapě jakési neznámé země - či vábení zmačkaného listí na parapetu si její pozornost získat nemohly. Její smysly se nedokázaly odpoutat od Usmiřitele, přešla k němu pokojem několika delšími kroky a při chůzi vyslovila jeho jméno.</p>
<p>Nepohnul se. Ať se jeho mysl toulala kdekoli, byla příliš vzdálená od tohoto místa - nebo spíš toto místo představovalo příliš malou část jeho působiště -, takže bylo sotva možné ho přivolat hlasem, i kdyby byl sebevíc zoufalý. Na okraji kruhu zaváhala. I když nic nenaznačovalo tomu, že to něco uvnitř se vířivě pohybuje, na vlastní oči viděla, jaké škody způsobil kruh Dowdovi i jeho nicotářovi, když byly jeho hranice neuváženě narušeny. Zdola uslyšela Celestinin varovný výkřik. Nebyl čas na okolky. Jestli jí kruh má něco udělat, tak tomu nezabrání, bude muset nést následky.</p>
<p>Sotva se takto povzbudila, překročila okraj. V tu ránu se u ní projevily nesčetné příznačné potíže, které provázely přechod - pálení, rezavá bolest a křeče - a na zlomek vteřiny si myslela, že ji kruh hodlá odeslat přes In Ovo. Ale obřad, který vykonával, tuto funkci kruhu převyšoval a bolest se na ni jednoduše vršila a vršila, zatlačujíc ji před Jemným na kolena. Z pevně semknutých víček jí vytryskly slzy a ze rtů nevybíravé nadávky. Kruh ji sice nezabil, ale ještě jednu minutu takového trýznění - a může se to klidně stát. Musela jednat rychle.</p>
<p>Silou otevřela slzící oči a zadívala se na Jemného. Křik ho nevzbudil, ani nadávky, takže dalšími nemámila čas. Raději ho popadla za ramena a začala s ním cloumat. Jeho svaly byly vláčné, zakolébal se v jejím sevření, ale ani její dotek, ani fakt, že nedovoleně vstoupila do začarovaného kruhu, si reakci nevysloužil. Jen zalapal po dechu, jako by byl vytažen z nějaké bezvzdušné hlubiny.</p>
<p>Začala mluvit.</p>
<p>„Jemný? Jemný! Otevři oči! Jemný! Povídám: <emphasis>otevři sakra oči!"</emphasis></p>
<p>Působila mu bolest, věděla to. Rychlost a síla sípáni se zvýšily a jeho obličej, který byl zpočátku poklidný, se svraštil chmurami a grimasami. Takový pohled se jí zamlouval. Choval se tak povýšenecky - při tom svém mesiášství! Teď se musí jeho nafoukanosti udělat konec, a jestli to bude trochu bolet, je to kruci jeho vlastní chyba, že byl takový tatínkův hodný synáček.</p>
<p>„Slyšíš mě?" řvala na něho. „Musíš obřad zastavit. Jemný! Musíš ho zastavit!"</p>
<p>Jeho oči se začaly chvějivě otevírat.</p>
<p>„Tak je to správně! Tak je to správně!" řekla a mluvila k jeho tváři jako učitelka snažící se domluvit nezbednému žáčkovi.</p>
<p>„Zvládneš to! Zvládneš otevřít oči. No tak! <emphasis>Tak dělej! </emphasis>Jestli to neuděláš, udělám to za tebe, varuju tě!"</p>
<p>Svému slovu dostála, zvedla pravou ruku k levému oku a palcem zajela pod víčko. Panenku měl protočenou dozadu do jamky. Ať byl kde byl, ještě zbývala pěkná dálka a ona si nebyla jistá, jestli bude mít její tělo sílu vzdorovat bolesti, zatímco ho bude vábit domů.</p>
<p>Pak se z podesty za jejími zády ozval Sartoriho hlas:</p>
<p>„Je pozdě, lásko," řekl. „Copak to necítíš? Je pozdě."</p>
<p>Nemusela se k němu otáčet. Dokázala si ho výborně představit, s noži v rukách a smutkem na tváři. Ani nezareagovala. Potřebovala každý zbylý ždibec vůle a rozumu k tomu, aby probrala k vědomí muže před sebou.</p>
<p>A najednou - nápad! Její ruka nechala obličej obličejem a zajela do klína; od víček k varlatům. Jistě se v Usmiřiteli uchovalo ještě dost ze starého Jemného, který si svého mužství cenil. Tkáň šourku se v teple pokoje naprosto uvolnila. Varlata jí ztěžka ležela v ruce; těžká a zranitelná. Držela je pevně.</p>
<p>„Otevři oči," řekla. „Nebo ti něco udělám."</p>
<p>Pořád ležel nehybně. Zesílila stisk.</p>
<p>„Probuď se," vykřikla.</p>
<p>Pořád nic. Stiskla silněji, pak zakroutila.</p>
<p><emphasis>„Probuď se!"</emphasis></p>
<p>Zrychlil se mu dech. Zakroutila znovu a jeho oči se najednou otevřely, lapání po dechu se proměnilo v zařvání, které neustalo, dokud jeho plícím nedošel kyslík. Když se nadechoval, jeho paže se zvedly a popadly Jude za krk. Varlata se jí vysmekla z ruky, ale nevadilo to. Byl vzhůru a zuřil. Začal vstávat a přitom ji vystrčil z kruhu. Nemotorně přistála na zemi, ale ještě se ani nezvedla a už na něj znovu vyštěkla.</p>
<p> „Musíš zastavit obřad!"</p>
<p>„...šílená... ženská..." chrčel.</p>
<p>„Myslím to vážně! Musíš obřad zastavit! Je to podraz!" Vyšvihla se na nohy. „Dowd měl pravdu, Jemný! Musí se to zastavit."</p>
<p>„Ty mi to už nezkazíš," promluvil. „Přišla jsi pozdě."</p>
<p>„Existuje přece nějaký způsob!" řekla. „Musí."</p>
<p>„Jestli se ke mně ještě jednou přiblížíš, zabiju tě," varoval. Přehlédl kruh, aby se ujistil, že je neporušený. „Kde je Clem?" zakřičel. <emphasis>„Cleme!"</emphasis></p>
<p>Až teď se podíval za Jude ke dveřím a dveřmi na stinnou postavu na podestě. Jeho úšklebek se prohloubil v zamračenou grimasu a ona věděla, že veškerá naděje na dohodu je ztracena. Tušil spiknutí.</p>
<p>„Ahoj lásko," řekl Sartori. „Neříkal jsem ti, že je pozdě?"</p>
<p>K nohám se mu lísali dva eh-a-ehové. V rukou se mu leskly nože. Tentokrát nepodal rukověť žádného z nich. Přišel si pro její život, pokud si ho odmítne vzít sama.</p>
<p>„Má nejdražší,"<strong> </strong>řekl. „Je po<strong> </strong>všem."</p>
<p>Postoupil o krok dopředu a překročil práh.</p>
<p>„Můžeme to udělat tady," řekl, shlížeje na ni svrchu. „Tam, kde jsme se narodili. Víš snad o lepším místě?"</p>
<p>Nemusela se ohlížet po Jemném, aby věděla, že všechno slyší. Má tedy ještě mizivou naději? Nějaké slovíčko, které by mohlo vyklouznout ze Sartoriho úst a pohnout Jemným, když její přemlouvání neuspělo?</p>
<p>„Budu to muset udělat za nás oba, lásko. Ty jsi moc slabá."</p>
<p>„Já... nechci... umřít," vyrážela ze sebe.</p>
<p>„Nemáš na vybranou," řekl. „Buďto rukou Otce, nebo Syna. Tak je to. Otec, nebo Syn."</p>
<p>Za zády slyšela, jak Jemný zašeptal dvě slabiky.</p>
<p>„Ach Pie..."</p>
<p>Poté Sartori udělal druhý krok, vystoupil ze stínu do světla svíčky. Jakmile to udělal, nenechavý drobnohled pokoje ho vykreslil do posledního zuboženého milimetru. Oči měl mokré zármutkem, rty byly tak suché, že se drolily na prach. Lebka mu pod zsinalou kůží prosvítala a jeho zuby sešikované do linie se odhalily v osudném úsměvu. Byl Smrt - každým coulem. A jestli tohle došlo <emphasis>jí - </emphasis>jí, která ho miluje -, pak to také jistě dojde Jemnému.</p>
<p>Udělal k ní třetí krok a zvedl nože nad hlavu. Neodvrátila se, jen zaklonila obličej a dívala se na něj, provokativně ho vyzývajíc, aby ostřími poničil to, co ještě před několika minutami svými prsty hladil.</p>
<p>„Byl bych pro tebe zemřel," šeptal. Nože se vznesly na vrcholek třpytivého oblouku, připraveny klesnout. „Proč bys ty pro mě nezemřela?"</p>
<p>Nečekal na odpověď, beztak mu nemohla nabídnout žádnou, a nechal nože klesnout. Když se blížil k jejím očím, podívala se jinam, ale ještě než ji zasáhly do tváře a krku, Usmiřitel za ní zasténal a celý pokoj se otřásl. Neudržela rovnováhu a z kleku se svalila na zem, Sartoriho nože ji minuly o pár centimetrů. Svíčky na krbové římse zablikaly a zhasly, ale nahradila je jiná světla. Kameny v kruhu svítily mihotavě, jako maličká ohniště přidušená velkým větrem, skvrny jejich jasu od nich odlé-távaly a dopadaly na zdi. Na okraji kruhu stál Jemný. V ruce držel příčinu tohoto zmatku. Zvedl před chvílí jeden z kamenů a ozbrojil se jím, čímž přerušil kruh. Bezpochyby věděl, jaký bude následek jeho jednání. V obličeji se mu zračil žal tak hluboký, až působil nemohoucím dojmem. Stál nyní bez hnutí, jako by jeho přání zarazit obřad už ztratilo hybnou sílu.</p>
<p>Vstala, ačkoli se teď pokoj otřásal daleko prudčeji než předtím. Parkety pod ní se zdály dost pevné, ale potemněly až na samou hranici neviditelností. Viděla pouze hřeby, které je držely na jejich místě; zbytek se navzdory světlu z kamenů halil do černočerné tmy, a jen co vykročila ke kruhu, měla pocit, jako když našlapuje v prázdnotě.</p>
<p>V té chvíli byl každý záchvěv doprovázen hlomozem: sborem trýzněného dřeva a pukající omítky, vše bylo podtržené hrdelním vrčením, jehož zdroj neuhádla, dokud nedošla k okraji kruhu. Tma pod nimi byla skutečně nicota: In Ovo, otevřené právě tím, že Jemný porušil kruh. A v něm Sartoriho diletantstvím už dříve probuzení vězni, kteří zde trpěli a hnisali, a ti, jen co ucítili možnost úniku, se rozletěli vzhůru.</p>
<p>Ve dveřích spustili netrpělivě hluk eh-a-ehové, kteří zavětřili osvobození svých druhů. Ale přes všechnu svou sílu by se na nadcházejícím masakru podíleli jen málo. Zdola stoupaly bytosti, vedle nichž tyto vypadaly jako hravá koťátka; bytosti takového ražení, že na ně Judiny oči ani rozum nestačily. Ten pohled ji vyděsil, ale pokud je tohle jediný způsob, jak zastavit Usmíření, tak budiž. Historie se zopakuje a Maestro bude podruhé zatracen.</p>
<p>Viděl výstup Oviatů stejně jasně jako ona a při té podívaného zamrazilo. Jude byla pevně rozhodnuta, že mu za každou cenu zabrání v tom, aby znovu nastolil dosavadní stav, a natáhla k němu paže s úmyslem zmocnit se kamene v jeho ruce. Chtěla ho vzápětí vyhodit oknem ven. Ale ještě než na něj její prsty dosáhly, zvedl k ní hlavu. Muka z jeho tváře vyprchala a nastoupil místo nich vztek.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zahoď ten kámen!" </emphasis>zakřičela.</p>
<p>Jeho oči však nehleděly na ni. Dívaly se na cosi za jejími zády. Sartori! Vrhla se stranou, právě když nože švihly dolů, zachytila se krbové římsy, otočila se a viděla, jak před ní stojí oba bratři tváří v tvář, jeden ozbrojen ostřími, druhý kamenem.</p>
<p>Sartoriho pohled sklouzl k Jude, když skočila, a než se stihl očima vrátit k nepříteli, Jemný zasadil kamenem obouručnou ránu, až se z jednoho ostří zajiskřilo, a vyrazil nůž bratrovi z prstů. Dokud měl stále výhodu, Jemný šel i po druhém noži, ale Sartori ho stáhl z dosahu ještě včas a kámen se ho vůbec nedotkl, a tak Jemný uhodil do prázdné ruky a praskot bratrových kostí byl slyšet dokonce přes kvílení Oviatů a parket a pukajících stěn.</p>
<p>Sartori žalostně zaječel a zvedl před bratrem zlomenou ruku, jako by žádal o soucit nad svým zraněním. Ale jakmile se Jemného oči soustředily na Sartoriho zlomenou paži, druhá, zdravá a rychlá, mu zajela k boku. Zahlédl, jak se mihlo ostří, a napůl se otočil, aby se mu vyhnul, ale seklo jej do paže a rozřízlo ji až na kost od zápěstí po loket. Upustil kámen a hned poté se spustil krvavý déšť. Zatímco se snažil dlaní příval ucpat, Sartori vkročil do kruhu, nepřestáveje kolem sebe sekat nožem.</p>
<p>Jemný před nožem bezbranně couval, a když se prohnul, aby se vyhnul bodnutím, ztratil pevnou půdu pod nohama a padl pod útočníka na zem. Jedno bodnutí by s ním bez průtahů na místě skoncovalo. Ale Sartori si přál něco osobnějšího. Rozkročil se nad bratrovým tělem, přidřepl nad něj a oháněl se pilně nožem proti Jemného rukám, které se snažily odvrátit ránu z milosti.</p>
<p>Jude přeletěla očima nepevné parkety a hledala zapadlý nůž, naprosto ji ale uchvátily přízraky, kteří všude dole otáčely obličej ke svobodě. Proti nim bude nůž, i kdyby se jí ho podařilo najít, jako že zatím ne, zbytečný, ale pořád ještě mohl alespoň zastavit Sartoriho. Hodlal si jedním z těch nožů vzít život. Pořád ho k tomu ještě mohla použít, jen ho ovšem najít.</p>
<p>Jenže než se tak mohlo stát, uslyšela z kruhu vzlyk, a když se ohlédla, uviděla Jemného, drceného bratrovou tíhou, šeredně raněného, s ro-zeťatou hrudí, čelistí, tvářemi i spánky, s pořezanými dlaněmi a pažemi pokřížkovanými řeznými ranami. Vzlyk nevyšel z něho, ale ze Sartoriho. Držel nad hlavou zvednutý nůž a cosi plačtivě mumlal na rozloučenou, než ho zaboří do bratrova srdce.</p>
<p>Jeho žal byl předčasný. Jak nůž klesal, Jemný v sobě našel sílu ještě jednou sebou pohnout a místo do srdce zajela střenka do hrudi pod klíční kostí. Rukověť, nyní kluzká, se Sartorimu vysmekla z prstů. Ale jemu už nebyla k užitku. Jemného zmátoření skončilo tak náhle, jako začalo. Jeho tělo se rozvalilo, křeče povolily a on zůstal nehnutě ležet.</p>
<p>Sartori se zvedl ze sedu na bratrově břiše a chvíli se díval dolů na tělo, potom se otočil a hleděl na nicotu. I když teď už byli Oviaté velmi blízko pod povrchem, nepospíchal s tím, co měl v úmyslu, ani se neměl k ústupu, prostě si prohlížel celé panorama ve středu, v němž stál, a jeho oči pak skončily u Jude.</p>
<p>„Lásko..." řekl potichu. „Podívej, cos udělala. Odevzdalas mě mému božskému Otci."</p>
<p>Potom se shýbl a natáhl se rukou po kameni, který Jemný vyňal, a pohybem malíře malujícího poslední tah ho položil zpátky na jeho místo.</p>
<p>Statutu quo nebylo dosaženo ihned. Přízraky dole neustále stoupaly, ale začal jimi lomcoval zoufalý pocit marnosti, sotva zavětřily, že jejich cesta do Pátého byla uzavřena. Oheň v kamenech dohasínal, ale před posledním ukápnutím vosku šeptl Sartori eh-a-ehům povel a oni se odlepili ze svého stanoviště u dveří, když nejprve přejeli očima v plochých hlavách podlahu. Jude si zpočátku myslela, že jdou po ní, ale dostali jen příkaz sebrat ze země Jemného. Rozestoupili se okolo kruhu, natáhli se přes jeho hranici a skoro až něžně se chopili těla a vytáhli ho ven, aby nepřekáželo jejich Maestrovi.</p>
<p>„Dolů po schodech," nakázal jim a oni se svým břemenem vycouvali ke dveřím, kruh ponechali ve výhradním vlastnictví Sartoriho.</p>
<p>Rozhostil se hrůzný klid. Poslední obrazy In Ova se rozplynuly; světlo kamenů dočista zmizelo. V kupící se tmě viděla, jak si Sartori hledá ve středu kruhu místo a sedá si.</p>
<p>„Nedělej to..." zašeptala k němu.</p>
<p>Zvedl hlavu a mírně zabručel, jako by byl překvapený, že je ještě v místnosti.</p>
<p>„Už se stalo," řekl. „Jediné, co mi zbývá, je udržet kruh do půlnoci."</p>
<p>Zaslechla zasténám zdola, to když Clem spatřil, co vlastně Oviaté donesli k vrcholku schodiště. Potom se ozvalo dum, dum, dum, jak tělo shodili s patra. Zbývaly jí pouze vteřiny, než si přijdou také pro ni; vteřiny na to, aby ho vylákala z kruhu. Znala jen jeden způsob, a když ten selže, nic jiného nepomůže.</p>
<p>„Miluju tě," řekla.</p>
<p>Byla příliš velká tma a neviděla ho, ale cítila na sobě jeho oči.</p>
<p>„Já vím," řekl bez citu. „Ale můj božský Otec mne bude milovat víc. Teď je to v jeho rukách."</p>
<p>Slyšela, jak se za ní hýbou Oviaté, jejich dech ji mrazil v týle.</p>
<p>„Už tě vlastně ani nechci vidět," řekl Sartori.</p>
<p>„Prosím tě, odvolej je," žadonila, když si vzpomněla, jakým způsobem nesly ty potvory Clema - s pažemi napůl spolknutými.</p>
<p>„Odejdi z vlastní vůle - a oni se tě nedotknou," řekl. „Já dokončím Otcův záměr."</p>
<p>„Nemiluje tě..."</p>
<p>„Jdi."</p>
<p>„Není schopen..."</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jdi!"</emphasis></p>
<p>Vstala. Už nebylo co říct, ani se nedalo víc udělat. Když se obrátila zády ke kruhu, Oviaté se přimáčkli k jejím nohám a tak ji drželi uvězněnou mezi sebou, dokud nedošli k prahu, aby bylo jisté, že se nepokusí ještě naposledy vztáhnout na jejich vyvolavatele ruku. Poté směla pokračovat bez doprovodu na podestu. Clem byl v půli schodiště, v ruce měl kyj, ale ona ho usměrnila, aby zůstal tam, kde je, ze strachu, že by ho eh-a-ehové rozsápali na kusy, kdyby vystoupil na další stupeň.</p>
<p>Dveře do Meditačního pokoje se za ní zabouchly a ona se ohlédla a potvrdila si to, co už dávno tušila: totiž že Oviaté vyšli za ní na chodbu a nyní drží u dveří stráž. Došla k vrcholku schodiště, jako kdyby kráčela po skle, ještě stále nervózní z toho, že by ji mohli překvapit posledním útokem, a do kroku přidala teprve když byla na schodech.</p>
<p>V přízemí svítilo světlo, ale výjev, který odhalovalo, byl právě tak ponurý jako všechno nahoře. Jemný ležel pod schodištěm, hlavu měl položenou v Celestinině klíně. Prostěradlo, které měla přes sebe přehozené, se jí svezlo z ramen a prsa zůstala obnažená, zakrvácená tam, kde k sobě tiskla synovu tvář.</p>
<p>„Je mrtev?" zeptala se Jude šeptem Clema.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Drží se."</p>
<p>Nemusela se ptát proč. Vchodové dveře byly otevřené, visely na pantech napůl zdemolované a jimi k ní doléhal první úder ze vzdálené věže oznamující půlnoc.</p>
<p>„Kruh je završen," prohlásila.</p>
<p>„Jaký kruh?" zeptal se jí Clem.</p>
<p>Neodpověděla. Co na tom teď záleželo? Ale Celestine vzhlédla od své meditace nad Jemného tváří a v očích měla stejnou otázku jako Clem na rtech, a tak jim Jude odpověděla, jak nejjednodušeji svedla.</p>
<p>„Imagický kruh," řekla.</p>
<p>„Jak to víš?" zeptal se Jemný.</p>
<p>„Bohyně mi to řekly."</p>
<p>Byla téměř dole a teď, když stála od matky a syna nedaleko, viděla, že se Jemný doslova drží při životě, tiskne se k Celestinině paži a dívá se jí nehnutě do obličeje. Teprve když Jude došla až na spodní schod, přeskočily Jemného oči na ni.</p>
<p>„Nevěděl jsem..." hlesl.</p>
<p>„Já vím," odvětila v domnění, že mluví o Hapexamendiově plánu. „Já tomu taky nechtěla věřit."</p>
<p>Jemný zakroutil hlavou.</p>
<p>„Myslel jsem kruh..." zachrčel, „...nevěděl jsem, že je to kruh..."</p>
<p>„To bylo tajemství Bohyní," řekla Jude.</p>
<p>Teď promluvila Celestine, její hlas byl krotký jako plameny osvětlující její rty.</p>
<p>„Hapexamendios o tom neví?"</p>
<p>Jude zavrtěla hlavou.</p>
<p>„V tom případě ať sešle oheň kamkoli..." řekla Celestine, „...spálí celý kruh kolem dokola."</p>
<p>Jude zkoumala její tvář, protože tušila, že z vyřčené poznámky bylo měla něco získat, ale byla příliš vyčerpaná, než aby pochopila smysl. Celestine se podívala dolů na Jemného tvář.</p>
<p>„Dítě?" oslovila jej.</p>
<p>„Ano, matko."</p>
<p>„Jdi za ním," řekla. „Odeber se svým duchem do Prvního dominia a najdi Otce."</p>
<p>Samotné úsilí o dýchání se zdálo být nad Jemného síly, nemluvě o cestě. Ale čeho nebylo schopno dosáhnout tělo, toho byl snad schopen alespoň duch. Zvedl k matčině tváři prsty. Stiskla je.</p>
<p>„Co budeš dělat?" zašeptal Jemný.</p>
<p>„Přivolám jeho oheň," řekla Celestine.</p>
<p>Jude se podívala na Clema, aby se přesvědčila, jestli je z jejich výměny moudřejší než ona, ale vypadal naprosto bezradně. K čemu bylo ponoukat smrt, když měla beztak přijít, a dokonce dřív, než se nadějí?</p>
<p>„Zdrž ho," říkala právě Celestine Jemnému. „Jdi za ním jako milující syn a zaměstnej jeho pozornost, jak dlouho to jen půjde. Polichoť mu. Pověz mu, jak moc chceš vidět jeho tvář. Uděláš to pro mne?"</p>
<p>„To víš, že ano, matko."</p>
<p>„Dobrá."</p>
<p>Spokojena s tím, že její dítě udělá přesně, co mu uložila, Celestine složila Jemnému ruce opět na prsa, vytáhla kolena zpod jeho hlavy a položila ji něžně na podlahu. Měla pro něj ještě poslední instrukci.</p>
<p>„Až půjdeš do Prvního, vydej se přes dominia. Nesmí vědět, že existuje také jiná cesta, rozumíš?"</p>
<p>„Ano, matko."</p>
<p>„A až se tam dostaneš, dítě, poslouchej, jestli neuslyšíš hlas. Je v zemi. Uslyšíš ho, když budeš pozorně poslouchat. Říká..."</p>
<p>„Prozatímní Nirvána."</p>
<p>„Přesně tak."</p>
<p>„Pamatuju si to," řekl Jemný. „Prozatímní Nirvána."</p>
<p>Jakoby mu tím jménem požehnala, jakoby ho mělo na jeho pouti ochraňovat, zavřel oči a nachystal se k odchodu. Celestine se neutápěla v sentimentu, vstala, přitáhla si kolem sebe prostěradlo a zamířila ke schodům.</p>
<p>„Musím si teď promluvit se Sartorim."</p>
<p>„To bude těžké," řekla Jude. „Dveře jsou zamčené a hlídají je."</p>
<p>„Je to můj syn," opáčila Celestine s pohledem upřeným nahoru. „Otevře mi."</p>
<p>A s těmi slovy se pustila do schodů.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>Jemného duch opustil dům a v myšlenkách byl ne s Otcem, který ho očekával v Prvním dominiu, ale s matkou, od níž se odloučil. V hodinách uběhnuvších od chvíle jeho návratu z Věže Tabuly Rasy spolu strávili pohříchu krátký čas. Několik minut klečel u její postele a ona mu mezitím vyprávěla příběh Prozatímní Nirvány. V dešti Bohyň se k ní tiskl zahanben touhou, kterou cítil, ale nedokázal ji v sobě potlačit. A nakonec, teprve před chvílí, jí ležel v náručí, zatímco z něj pomaličku vytékala krev. Dítě; milenec; mrtvola. Dráha pomíjivého života - a oni se s ním budou muset spokojit.</p>
<p>Nechápal sice úplně smysl toho, proč ho od sebe poslala pryč, ale byl příliš zmatený, než aby udělal cokoli jiného, než že poslechl. Měla své důvody a on jim musí důvěřovat, teď, když dílo, k němuž tak pracně dospěl, pohořelo. Ani to zcela nechápal. Vše se seběhlo nepostřehnutelně rychle. Jednu chvíli byl od svého těla tak daleko, že by mu skoro nebylo zatěžko na něj úplně zapomenout, a v příští se ocitl zpátky v Medi-tačním pokoji, Judino sevření z něj vymámilo výkřik a za Jude vyběhl clo schodů jeho bratr, zablýskaly se nože. Rázem věděl, při pohledu na smrt v bratrově obličeji, proč se mystif nechal roztrhat na cáry, aby ho přiměl k hledání Sartoriho. V té tváři, v oné zoufalé jistotě, byl jejich Otec - a byl tam bezpochyby po celou dobu. Jenže on ji nikdy neviděl. Jediné, co kdy viděl, byla jeho vlastní krása, překroucená z pravdivé reality, a ještě si namlouval, jak je hezké mít Nebe oproti Peklu jeho druhého já. Ale to byla fraška! Byl Otcovým důvěřivcem; Jeho prostředníkem; Jeho šaškem; možná by mu to nedošlo, kdyby ho Jude neurvale nevytáhla z Ana a neukázala mu ničitele v zrcadle v děsivých podrobnostech.</p>
<p>Poznání však přišlo tak pozdě - a on byl tak mizerně vybaven k nápravě zla, které napáchal! Mohl pouze doufat, že se jeho matka vyzná lépe než on v tom, kde je jejich špetka naděje. Z toho důvodu teď bude <emphasis>jejím </emphasis>prostředníkem, půjde na její příkaz do Prvního a udělá, co bude moci.</p>
<p>Vzal to oklikou přesně podle jejích pokynů, cesta ho vedla zpátky přes území, kterými prošel, když hledal Sněm, a přestože si toužebně přál vrhnout se střemhlav dolů a prožít chvíle nového dne s ostatními, věděl, že si nemůže dovolit se zdržovat.</p>
<p>Ale po cestě je alespoň zahlédl a přesvědčil se, že poslední nabité minuty v Ana přežili a jsou zas ve svých dominiích, zářící triumfem. Na hoře Lipper Bayak vyl Čmelík Syrový k obloze jako šílenec, probudil všechny spáče ve Vanaephu a vzburcoval ostrahu na strážných věžích Patashoquy. V Kwemu se Scopique snažil vydrápat se ven z jámy Čepu, kde se předtím usadil a odvedl svůj díl, v očích měl slzy radosti, když je obracel k nebi. V Yzordderrexu klečel na ulici před eurhetemeckým Kesparatem Athanasius a oplachoval si ruce v prameni, který mu vyskakoval k poraněnému obličeji jako pes, jež ho chce svým olizováním uzdravit. A na hranicích Prvního, kde Jemného duch zbrzdil, Chicka Jackeen pozoroval Vymazaný kraj a čekal, že se pustá stěna rozpadne a dá mu alespoň letmo nahlédnout do Hapexamendiova dominia.</p>
<p>Jeho pohled se však od svého cíle odtrhl, když vycítil Jemného přítomnost.</p>
<p>„Maestro?" řekl.</p>
<p>Jemnému se chtělo podělit s Jackeenem o část toho, co se chystalo, více než s kterýmkoli z ostatních, ale netroufl si. Hovor v takové blízkosti Vymazaného kraje mohl Bůh sídlící za ním odposlouchávat a on věděl dobře, že by nedovedl hovořit s tímto mužem, projevujícím mu takovou oddanost, aniž by před ním utrousil aspoň varování, a tak sám sebe nepokoušel. Raději poručil svému duchu, aby pokračoval dál, a zaslechl přitom, jak Jackeen volá jeho jméno podruhé. Ale než mohla výzva přijít potřetí, překročil Vymazaný kraj a ocitl se v dominiu za ním. V slepých okamžicích předcházejících zjevem Prvního se mu v hlavě rozezněla ozvěna matčina hlasu.</p>
<p><emphasis>„Odešla do</emphasis><strong><emphasis> </emphasis></strong><emphasis>města plného nepravostí" </emphasis>slyšel ji říkat, <emphasis>„kde nebyl žádný duch svatý a jediné tělo zdravé."</emphasis></p>
<p>Vzápětí byl za Vymazaným krajem a vznášel se ve vzduchu na okraji Božího města.</p>
<p>Žádný div, že jeho bratr má sklony k architektuře, napadlo ho. Tady bylo dost inspirace pro celý národ nadaných stavitelů, práce věků, vztyčená mocí, pro niž byl lidský věk měřítkem podobným nadechnutí. Město se majestátně rozprostíralo do všech světových stran, kromě té za jeho zády, ulice byly širší nežli patashoqská hlavní silnice a tak přímé, že mizely teprve na obzoru, budovy byly tak kolosální, že mezi jejich okapy stěží šlo uhlídat nebe. Avšak ať byla na nebesích tohoto dominia zavěšena jakákoli slunce a měsíce, městu jejich osvětlení nebylo třeba. Mezi dlážděním běžely proudy světla, procházely cihlami a spárami nádherných domů, jejich všudypřítomnost zabezpečovala, že všechny stíny až na ty nejmatnější byly z ulic a náměstí vykázány.</p>
<p>Nejprve se pohyboval pomalu, protože čekal, že brzy natrefí na prvního obyvatele města, ale když přešel více než šest křižovatek a neobjevil na ulicích živáčka, začal zrychlovat, zpomalil jedině tehdy, když za fasádami postřehl nějaké známky života. Nebyl dost bystrý, aby uviděl tváře, a nebyl ani tak neotesaný, aby vstoupil do domu nezván, ale několikrát viděl, jak se záclony zavlnily, jako by se nějaký stydlivý, ale zvědavý měšťan odtáhl od parapetu ještě včas, než on stačil jeho zkoumavý pohled opětovat. Zdaleka to ale nebyla jediná podobná známka lidské přítomnosti. Na sloupcích zábradlí zůstaly přehozené koberce a ještě stále se houpaly, jako by se ti, kdo je vyklepávali, sotva stáhli z patií; vinná réva upustila na zem listy, když sběrači plodů prchli do bezpečí svých pokojů.</p>
<p>Zdálo se mu, že ať putuje jak chce rychle - a on se pohyboval čileji než kterékoli vozidlo -, tak jako tak nedokáže předstihnout klevety, které zaháněly obyvatelstvo do skrýší. Žádní zvířecí miláčkové, žádné děti, ani trocha odpadků, ani čárka načmáraná na zdi. Všichni byli vzorní občané a drželi se v soukromí, za závěsy a zavřenými dveřmi.</p>
<p>Taková prázdnota by se v metropoli nanejvýš zjevně vystavěné proto, aby překypovala životem mohla zdát deprimující, nebýt samotných budov, které byly postavené z materiálů tak rozdílných vzorů i barev a kterým světlo, skrz ně procházející, propůjčilo takovou vitalitu, že -ačkoli byly opuštěné - ulice i náměstí měly každé svůj osobitý život. Stavitelé vyškrtli ze své palety šedou a hnědou a místo nich objevili břidlici, kámen, dlažbu a dlaždice všech možných odstínů a variací a namíchali barvy s troufalostí, k jaké by se žádný architekt v Pátém neodhodlal: lila a jantarová průčelí; kolonády ze svítivé fialové; náměstí dlážděná okrem a modří. A všude uprostřed toho barevného běsnění — nach, křiklavý a pro oko dráždivý, a bílá, právě tak bez kazu; a místy, ještě daleko vzácněji, flíčky a slabé proužky černé: dlaždice, cihla, spára v tabulce.</p>
<p>Jenže dokonce i taková nádhera dokáže omrzet - poté, co prošel stovkami podobných ulic - všechny byly stejně okázalé a pestrobarevné -pouhopouhá přemíra toho všeho se stávala čím dál tím protivnější a Jemný byl rád za zablýsknutí, které vyšlehlo z jedné z přilehlých ulic a jehož ostrý jas vybělil na kratičký okamžik barvu na všech fasádách. Byl zvědavý, co bylo jeho zdrojem, a tak změnil směr a přišel na náměstí, v jehož středu stála osamělá postava, Nullianec, jenž s hlavou zakloněnou vystřeloval k velice málo viditelnému nebi tiché blesky. Nulliancova síla byla o mnoho řádů lepší než cokoli tomu podobného, čeho se kdy stal Jemný svědkem. On, a pravděpodobně jeho bratři, měli mezi dlaněmi nahrazujícími jim tváře kousek Boží síly a jejich ničivá schopnost byla nyní obrovitá.</p>
<p>Stvoření příchod cizince vycítilo, zanechalo zkoušek a vzlétlo do vzduchu, aby vetřelce vypátralo. Jemný nevěděl, jak by mu v jeho momentálním stavu mohlo ublížit. Pokud jsou teď Nullianci Hapexamendiovými vyvolenci, kdo ví, jaké dostali pravomoce? Ale ústupem by nic nezískal. Kdyby přestal hledat směr, klidně by tu mohl bloudit do smrti a Otce by nenašel.</p>
<p>Nullianec byl nahý, ale on v jeho stavu nespatřoval ani smyslnost,</p>
<p>ani zranitelnost. Kůži měl bezmála stejně jasnou jako jeho oheň, na těle si nevšiml žádných viditelných rozmnožovacích nebo vyměšovacích orgánů; byl bez vlasů, bez bradavek, bez pupku. Otočil se, znovu, ještě jednou, pátral po bytosti, jejíž blízkost tušil, ale možná ho nový rozsah jeho ničivých sil zbavil citu, protože Jemného neobjevil, uviděl ho až tehdy, když se jeho duch vznášel docela malý kus od něj.</p>
<p>„Hledáš mě?" ozval se.</p>
<p>Teď ho objevil. Oblouky energie skotačivě přeskakovaly sem a tam mezi dlaněmi na jeho hlavě a z jejich praskotu vyšel nemelodický hlas bytosti.</p>
<p>„Maestro," oslovil jej.</p>
<p>„Ty víš, kdo jsem?"</p>
<p>„Samozřejmě," řekl. „Samozřejmě."</p>
<p>Jeho hlava se kývala jako hlava zhypnotizovaného hada, když se přibližoval k Jemnému.</p>
<p>„Proč jsi tady?" zeptal se.</p>
<p>„Přišel jsem se podívat na Otce."</p>
<p>„A-"</p>
<p>„Přišel jsem, abych se mu poklonil."</p>
<p>„To my všichni."</p>
<p>„O tom nepochybuju. Můžeš mě k němu zavést?"</p>
<p>„Je všude," řekl na to Nullianec. „Tohle je jeho město a on je přítomen v každém jeho zrnku."</p>
<p>„Takže když budu mluvit do země, budu mluvit s ním, je to tak?"</p>
<p>Nullianec nad tím chvilku podumal.</p>
<p>„Ne, do země ne..." zarazil se. „Do země nemluv."</p>
<p>„Tak ke komu mám mluvit? Ke zdem? K nebi? K <emphasis>tobě? </emphasis>Je Otec v tobě?'</p>
<p>Oblouky na Nulliancově hlavě se rozžaly vzrušením.</p>
<p>„Ne," řekl. „Neodvažoval bych se..."</p>
<p>„A zavedeš mě na místo, kde ho můžu uctít? Moc času nezbývá."</p>
<p>Právě tato poznámka víc než cokoli jiného pohnula Nulliancem k ochotě. Přikývl smrtí obtěžkanou hlavou.</p>
<p>„Zavedu," řekl a vzlétl o něco výš, otočiv se přitom k Jemnému zády. „Ale jak říkáš, musíme být rychlí. Jeho dílo nemůže dlouho čekat."</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>I když Jude nechala jít Celestine nahoru samotnou strašně nerada, poněvadž věděla, co leží na vrcholu, právě tak dobře věděla, že by její přítomnost mohla jedině pokazit i tu malou šanci, kterou ta žena měla, dostat se Meditačního pokoje, a tak tedy zůstala dole a natahovala uši - tak jako všichni - zvědavá, co se děje v přítmí na podestě. První, co zaslechli, bylo varovné zabručení eh-a-ehů, následované Sartoriho hlasem, který nezvanému hostu sdělil, že riskuje život, jestli se pokusí vejít. Celestine mu odpověděla, ale hlasem tak tichým, že význam toho, co říkala, se ztratil někde cestou, než slétl k dolnímu patru, a jak minuty ubíhaly - byly to minuty? možná jen hrozné vteřiny, čekající na vypuknutí nového násilí -, Jude nedokázala už déle odolat pokušení, sfoukla svíčky hořící nejblíž okolo a začala pomaličku šplhat do schodů.</p>
<p>Čekala, že andělé něco udělají, aby ji zastavili, ale měli příliš plné ruce práce s ošetřováním Jemného těla, takže stoupala neomezována nikým krom své obezřetnosti. Celestine byla stále přede dveřmi, jak viděla, ale Oviaté už jí v cestě nestáli. Na příkaz muže v pokoji se stáhli a čekali vleže na břiše na pokyn k nějakému násilí. Jude v té chvíli zdolala skoro polovinu patra a mohla už pochytit útržky rozhovoru mezi matkou a synem. Slyšela nejprve Sartoriho hlas: vysílený šepot.</p>
<p>„...Je po všem, matko.,."</p>
<p>„Já vím, dítě," řekla Celestine. V jejím hlase zněla smířlivost, ne výtka.</p>
<p>„Zabije všechno..."</p>
<p>„Ano. To vím také."</p>
<p>„...Musel jsem za něho udržet kruh... to přece chtěl..."</p>
<p>„A tys musel udělat to, co On chtěl. Chápu to, dítě. Věř mi, chápu. Také jsem mu sloužila, vzpomínáš si? Není to velký zločin."</p>
<p>Po těchto slovech odpuštění dveře Meditačního pokoje zapraskaly a pozvolna se otevřely dokořán. Jude stála příliš nízko na schodišti, než aby viděla ještě něco jiného než jen trámy osvětlené svíčkou nebo aureolou oviatské tkáně, která provázela Sartoriho, když byl venku na ulici. Jakmile byly dveře otevřené, slyšela jeho hlas jasněji.</p>
<p>„Půjdeš dovnitř?" zeptal se Celestine.</p>
<p>„Chceš, abych šla?"</p>
<p>„Ano, matko. Prosím. Rád bych, abychom byli pohromadě, až přijde konec."</p>
<p>Důvěrně známá slzička, napadlo Jude. Očividně mu nezáleželo moc na tom, na jakých prsou si popláče, jen když nezůstane na umírání sám. Celestine se nesnažila předstírat, že váhá, pozvání svého dítěte přijala a vešla dovnitř. Dveře se nezavřely, ale eh-a-ehové přesto nepřilezli zpátky na místo, aby zahradili vchod. Celestine však rychle zmizela z dohledu a Jude se ocitla v nenechavém pokušení vystoupit ještě výš, aby mohla sledovat, co se uvnitř odehrává, ale bála se, že popojde-li třeba jen o krok dál, Oviaté ji zavětří, a proto se opatrně posadila na schod, v půli cesty mezi Maestrem v patře a tělem dole. Tam čekala a naslouchala tichu domu; ulice; světa.</p>
<p>V duchu si poskládala modlitbu.</p>
<p>Bohyně... myslela si... Tady je tvá sestra, Judith. Žene se na nás oheň, Bohyně. Je už skoro u mě a já se bojím...</p>
<p>Uslyšela mluvit nahoře Sartoriho, jeho hlas byl teď ale tak tlumený, že nerozuměla ani slovu, třebaže byly dveře otevřené. Ale slyšela pláč, v nějž se slova proměnila, a ten zvuk prolomil její soustředěnost. Nit modlitby byla přetržena. Nevadí. Na shrnutí svých pocitů toho řekla dost: Oheň je už skoro u mě, Bohyně. Bojím se.</p>
<p>Co jiného se ještě dalo říct?</p>
<p>Rychlost, se kterou se Jemný s Nulliancem přemisťovali, nezmenšila rozměry města, kterým prolétali. Spíš naopak. Zatímco minuty ubíhaly a kolem nich bez přestání kmitaly ulice, tisíc za tisícem, budovy byly ve všech postavené z téhož neskromně barevného kamene, všechny se vypínaly do výšky, aby zastřely oblohu, a všechny se táhly až k horizontu, velkolepost tohoto díla se začala jevit ne jako epická, ale duševně chorá. Třebas byly jeho barvy kdovíjak zábavné, třebas byla jeho symetrie sebeuspokojivější a detaily jedinečné, město bylo výsledkem nahromaděného šílenství, nutkavé vize, která se nenechala uklidnit dřív, dokud každičký centimetr dominia nepokryla pomníky vlastní neoblomnosti. Ani v jedné ulici si nevšiml nějaké známky života, což vedlo Jemného k podezření, které nakonec vyslovil, ne jako konstatování, ale jako otázku.</p>
<p>„Kdo tu bydlí?"</p>
<p>„Hapexamendios."</p>
<p>„A kdo ještě?"</p>
<p>„To je Jeho město," řekl Nullianec.</p>
<p>„To tu nikdo nebydlí?"</p>
<p>„Je to Jeho město."</p>
<p>Odpověď byla dost výmluvná. Místo bylo liduprázdné. Chvění vinné révy a závěsů, kterého si všiml, když dorazil, bylo způsobeno buď jeho příchodem, a nebo, to bylo pravděpodobnější, hrou iluzí, kterou si prázdné budovy vynalezly k ukrácení staletí.</p>
<p>Ale nakonec se po přeletu bezpočtu ulic, které byly jedna od druhé k nerozlišení, na stavbách přece jen objevily nepatrné známky změn. Bujné barvy postupně ztmavly, kámen byl víc a víc proděravělý, jistě nepotrvá dlouho a rozpadne se. A na fasádách se projevilo nové opracování a zdokonalily se proporce, což obojí přivedlo Jemného na myšlenku, že on a Nullianec se blíží k prapříčině, k čtvrti, jejímiž byly ulice, kterými proletěli, napodobeninami, zředěnými opakováním.</p>
<p>Jakoby na potvrzení jeho domněnky, že se cesta chýlí ke svému konci, Jemného průvodce promluvil.</p>
<p>„Věděl, že přijdeš," řekl. „Vyslal několik mých bratrů k hranici, aby tě vyhlíželi."</p>
<p>„Je vás tu hodně?"</p>
<p>„Mnoho," řekl Nullianec. „Bez dvou." Díval se Jemného směrem. „Ale to ty ovšem víš. Zabil jsi je."</p>
<p>„Zabili by mě, kdybych to neudělal."</p>
<p>„A nebylo by to něco, na co by náš kmen mohl být hrdý, co říkáš? Zabít božího syna."</p>
<p>Z kmitání blesků vyšlo zasmání, které neznělo ani tak vesele jako smrtelný chropot.</p>
<p>„Ty se nebojíš?" zeptal se Jemný.</p>
<p>„Čeho bych se měl bát?"</p>
<p>„Takhle mluvit, když tě může Otec slyšet?"</p>
<p>„Potřebuje mé služby," přišla odpověď. „A já navíc nemusím žít." Odmlčel se, potom řekl: „Ale promeškal bych spalování dominií."</p>
<p>Teď byl pro změnu na řadě Jemný, aby se zeptal proč.</p>
<p>„Protože kvůli tomu jsem se narodil. Tak dlouho jsem žil a čekal jen na tohle."</p>
<p>„Jak dlouho?"</p>
<p>„Mnoho tisíc let, Maestro, Mnoho, mnoho tisíc."</p>
<p>Pomyšlení, že cestuje po boku bytosti, jejíž schopnosti byly o tolik větší než jeho vlastní, a přitom čekala na tuto blížící se pohromu jako na odměnu celý život, vzalo Jemnému slova. Jak ještě daleko byli od té odměny? přemýšlel. Jeho vnímání času bylo bez rytmu dechu a tlukotu srdce, které by mu bývaly pomohly, mizivé - neměl nejmenší zdání, zda odešel ze Škálové ulice před dvěma minutami nebo před pěti... nebo deseti. Po pravdě řečeno to bylo bezpředmětné. Jakmile budou dominia usmířena, Hapexamendios si bude moci zvolit Svou chvíli, a tak jediná Jemného útěcha byla v nepřetržité přítomnosti jeho průvodce, který by se, jak se domníval, vypařil při prvním volání do zbraně.</p>
<p>Poněvadž byly ulice před nimi čím dál užší, rychlost a výška Nulliancova letu klesala, až viseli pouze několik centimetrů nad zemí. Budovy okolo byly teď směšně opracované, každý úlomek cihlového a kamenného dílu prošel rytím a sekáním a byl ozdoben jemnou filigránskou prací. V těchto důmyslnostech nespatřoval žádnou krásu, pouze posedlost. Jejich přemíra působila spíše morbidně než živě: asi jako ustavičný, bezduchý pohyb larev. A tatáž dekadentnost postihla barvy, jejichž křehkost a rozmařilost v okrajových čtvrtích obdivoval. Odchylky byly zapomenuty. Tady každá barva soutěžila s nachem a ta smíchaná podívaná teď vzduch nerozjasňovala, hyzdila ho modřinami. Stejně tak tu ani světlo nebylo v tak hojné míře, jako bylo na okraji města. Přestože kamenem stále probíhaly jasně svítivé spáry, ozdoby kolem nich jejich žhnutí pohlcovaly a jeho zásluhou byly tyto končiny bezútěšné.</p>
<p>„Dál jít nemohu, Usmiřiteli," ozval se Nullianec. „Odtud jdi sám."</p>
<p>„Mám říct Otci, kdo mě našel?" řekl Jemný a doufal, že tou nabídkou vyláká ze stvoření ještě pár zajímavých faktů -ještě než předstoupí před Hapexamendia.</p>
<p>„Nemám jméno," odvětil Nullianec. „Jsem sobě bratrem a můj bratr je mnou."</p>
<p>„Aha. Škoda."</p>
<p>„Ale chtěl jsi mi prokázat laskavost, Usmiřiteli. Dovol, ať ti také něco nabídnu."</p>
<p>„Ano?"</p>
<p>„Jmenuj místo, které tvým jménem zničím, sám si ho vezmu na starost. Město. Zemi. Cokoli."</p>
<p>„Proč bych si to měl přát?"</p>
<p>„Protože jsi Syn svého Otce," dostalo se mu odpovědi. „A co chce Otec, to budeš chtít také."</p>
<p>Přes všechnu opatrnost si Jemný prostě nedokázal pomoci a změřil si ničitele trpkým pohledem.</p>
<p>„Nechceš?" řeklo to stvoření.</p>
<p>„Ne."</p>
<p>„Potom se my dva nemáme čím podarovat," řekl Nullianec, otočil se k němu zády, vzlétl do vzduchu a bez dalšího slova se Jemnému ztratil.</p>
<p>Nezavolal za ním, aby se ho zeptal na směr. Zbývala už jen jedna cesta, a to dopředu, do nitra metropole dusící se pompou a zdobností. Měl samozřejmě schopnost pohybovat se rychlostí myšlenky, ale nepřál si udělat nic, co by mohlo vyburcovat Nespatřeného, takže zavedl svůj duch do šera jako chodce, procházejícího se mezi stavbami impozantními, leč tolik obtěžkanými ornamenty, že nechybělo mnoho k tomu, aby se zřítily.</p>
<p>Stejně jako podlehly dekadenci skvosty okrajových čtvrtí, tady dekadence pro zrněnu podlehla patologické chorobnosti; ten pohled hnal jeho smysly daleko přes nelibost či antipatii až k hranicím paniky. To, že už i taková excesivnost z něho dokáže vymáčknout tak pekelná muka, bylo samo o sobě objevné. Odkdy je tak citlivý? On, omezený napodobitel. On, požitkář, který v životě neřekl <emphasis>dost, </emphasis>natož pak <emphasis>příliš. </emphasis>Čím je ted? Přízračný estét hrůzou zkoprnělý při pohledu na Otcovo město.</p>
<p>Po samotném architektovi nebyla nikde ani stopa, a než aby zašel do naprosté tmy, Jemný se zastavil a prostě řekl:</p>
<p>„Otče?"</p>
<p>Ačkoli tu jeho hlas měl pramalou sílu, v tak absolutním tichu zněl hlasitě a zcela určitě se musel rozletět ke všem prahům v okruhu dvanácti ulic. Ale pokud Hapexamendios sídlil za některými z těchto dveří, neodpověděl.</p>
<p>Jemný to zkusil znovu.</p>
<p>„Otče. Chci tě vidět."</p>
<p>Při řeči natahoval krk k sešeřelé ulici před sebou a snažil se vypátrat alespoň náznak, třeba sebemenší, kde je Nespatřeného obydlí. Neuslyšel ani šepot; ani zašustění. Ale jeho průzkum byl odměněn postupným zjištěním, že Otec, i přes patrnou nepřítomnost, je ve skutečnosti přímo před ním; a po jeho levici a po pravici a nad hlavou a pod nohama. Co jsou zač ty blyštivé ohyby v oknech, jestli to nebyla kůže?; co byly zač ty klenby, když to nebyly kosti?; čím byla nachová dlažba a kámen ve světelné palbě, když to nebyla tkáň? Nechyběla ani kostní dřeň a morek. Ani zuby a řasy a nehty. Nullianec nemluvil o duchu, když tvrdil, že Hapexamendios je v této metropoli přítomen všude. Toto bylo město Boha; a Bůh byl městem.</p>
<p>Dvakrát za život měl předtuchu, že něco takového odhalí. Poprvé, když vstoupil do Yzordderrexu, kterému se běžně říkalo město-bůh a které bylo, teď to prohlédl, bezděčným pokusem jeho bratra o kopii Otcova mistrovského díla. Podruhé, to když shromažďoval přirovnání a došlo mu, ve chvíli, kdy v síti jeho ambicí uvízl celý Londýn, že v něm není ani jediná část, od stok po chrámy, která by neměla svou obdobu v jeho anatomii.</p>
<p>Tady se jeho teorie potvrdila. Poznatek ho neposílil, místo toho přiživil hrůzu, kterou cítil, když pomyslel na Otcovu nesmírnost. Přešel celý kontinent a víc, aby se sem dostal, a nevšiml si jediného jeho koutu, který by nebyl stvořen stejně, jako byly stvořeny tyto ulice, Otcova podstata tu byla zkopírována v nepředstavitelných množstvích a stala se základním materiálem pro zedníky a tesaře a podavače Jeho vůle. A přece, přes všechnu tu nádheru, čím bylo Jeho město? Pastí na hmotnou existenci — a vězněm byl sám stavitel.</p>
<p>„Ach, Otče..." řekl a snad proto, že mu z hlasu vymizela obřadnost a chvěl se v něm teď smutek, byl konečně poctěn odpovědí.</p>
<p><emphasis>„Sloužil jsi Mi dobře," </emphasis>řekl hlas.</p>
<p>Jemný si na jeho monotónnost vzpomněl. Byla to tatáž stěží srozumitelná modulace, kterou poprvé slyšel, když stál pod Čepem.</p>
<p>„Uspěl jsi tam, kde všichni před tebou selhali," řekl Hapexamendios. „Zbloudili, nebo se nechali ukřižovat. Ale ty, Usmiřiteli, ses nenechal svést z cesty."</p>
<p>„Kvůli tobě, Otče."</p>
<p><emphasis>„A</emphasis> <emphasis>za tuto službu sis vysloužil své místo tady," </emphasis>řekl Bůh. <emphasis>„V Mém městě. V Mém srdci."</emphasis></p>
<p>„Děkuju ti," odpověděl Jemný a bál se, že tento dar znamená konec rozhovoru.</p>
<p>Jestli ano, jako matčin prostředník selhal. Pověz mu, že chceš vidět Jeho tvář, řekla. Rozptyl Ho. Polichoť Mu. Ach ano, lichotky!</p>
<p>„Chci se od tebe učit, Otče," řekl. „Chci, abych mohl šířit tvou moudrost také v Pátém."</p>
<p><emphasis>„Vykonal jsi všechno, co bylo třeba, Usmiřiteli," </emphasis>řekl Hapexamendios. <emphasis>„Nebudeš se muset vrátit do Pátého, ani kvůli sobě, ani kvůli Mně. Zůstaneš se Mnou a budeš pozorovat Mé dílo."</emphasis></p>
<p>„Jaké dílo to je?"</p>
<p><emphasis>„Však víš, jaké," </emphasis>odpověděl Bůh. <emphasis>„Slyšel jsem tě, jak mluvíš s Nullian</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>cem. Proč si přede mnou hraješ na necháp</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vého?"</emphasis></p>
<p>Zabarvení Jeho hlasu bylo sotva rozpoznatelné a nebylo možné si ho jednoznačně vyložit. Byla v jeho otázce opravdu jen otázka - nebo v ní je hněv nad Synovým podvodem?</p>
<p>„Nerad bych jen hádal, Otče," pronesl váhavě Jemný, proklínaje se za to, že šlápl vedle. „Myslel jsem si, že mi to budeš chtít říct sám."</p>
<p><emphasis>„Proč bych ti říkal něco, co už víš?" </emphasis>řekl Bůh a nehodlal se nechat přesvědčováním odvést od jejich sporu, dokud nedostane přesvědčivou odpověď, <emphasis>„Víš už vše, co je ti třeba..."</emphasis></p>
<p>„Všechno ne," ohradil se Jemný, kterého nyní osvítil nápad, jak by asi mohl výpad odrazit.</p>
<p><emphasis>„Co</emphasis> <emphasis>ti chybí?" </emphasis>řekl Hapexamendios. <emphasis>„Povím ti vše."</emphasis></p>
<p>„Tvůj obličej, Otče."</p>
<p><emphasis>„Můj obličej? Co je s Mým obličejem?"</emphasis></p>
<p>„To je to, co mi chybí. Pohled na Tvůj obličej."</p>
<p><emphasis>„Viděl jsi Mé město," </emphasis>opáčil Nespatřený. <emphasis>„To je Můj obličej."</emphasis></p>
<p>„Žádný jiný není? Opravdu, Otče? Žádný?"</p>
<p><emphasis>„Copak se s tímto nespokojíš?" </emphasis>řekl Hapexamendios. <emphasis>„Což není město dost dokonalé? Což neoslňuje?"</emphasis></p>
<p>„Až moc, Otče. Je příliš nádherné."</p>
<p><emphasis>„Jak může být něco až příliš nádherné?"</emphasis></p>
<p>„Část mne je Člověk, Otče, a ta část je slaboch. Dívám se na tohle město a jsem unesen. Je to mistrovské dílo..."</p>
<p><emphasis>„To ano."</emphasis></p>
<p>„Geniální."</p>
<p><emphasis>„To</emphasis> <emphasis>ano."</emphasis></p>
<p>„Ale, Otče, prokaž mi tu čest a ukaž mi prostší podobu. Ukaž mi na vteřinu tvář, která stvořila tu mou, abych poznal druhou část mne, tu, kterou jsi Ty."</p>
<p>Uslyšel ve vzduchu kolem sebe cosi nápadně se podobajícího povzdechu.</p>
<p>„Možná se Ti to zdá směšné," řekl Jemný, „ale nesešel jsem z cesty proto, že jsem chtěl spatřit jednu tvář. Jednu milující tvář." Pravdy v tom bylo dost na to, aby dodala jeho slovům žár. Skutečně existovala tvář, kterou, jak doufal, na konci cesty spatří. „Žádám příliš mnoho?" zeptal se.</p>
<p>Ve ztemnělé aréně před ním se kmitl pohyb a Jemný neúnavně civěl do přítmí a čekal, že se otevřou nějaké obrovitánské dveře. Ale místo toho Hapexamendios řekl:</p>
<p><emphasis>„Otoč se, Usmiřiteli."</emphasis></p>
<p>„Chceš, abych odešel?"</p>
<p><emphasis>„Ne.</emphasis> <emphasis>Jen odvrať oči."</emphasis></p>
<p>Paradox; mít nakázáno se dívat jinam, když se přitom dožadoval pohledu. Ale schylovalo se k něčemu jinému než odhalení. Poprvé od chvíle, kdy vkročil do dominia, uslyšel krom hlasu také jiný zvuk: jemné šelestění, přidušené pleskání, praskot a bzukot, vkrádající se mu do uší. A všude kolem něj neznatelný pohyb v nehybné ulici, jak monolity budov změkly, a on se v touze poznat tajemství otočil. Schod pukl a vytekl morek. Zeď se otevřela v místě, kde se kámen dotýkal kamene, a nach tmavší než jaký kdy viděl, nach téměř černý, tekl potůčkem, když dlaždice opustily svou symetrii a podvolily se Nespatřeného záměru. Z utržených balkonů se sypaly dolů zuby, z parapetů se odvíjely smyčky střev a táhly s sebou záclony tkáně.</p>
<p>Zatímco se zkáza stupňovala, odvážil se pohledu, který mu byl zakázán, otočil se za sebe a spatřil ulici, jak se celá pohybuje v hned mohutném, hned drobném víru; lomící se útvary, splétající se útvary, klesající a vzlétající útvary. V té vřavě se nedalo nic poznat a Jemný se užuž chtěl otočit zpátky, když vtom se jedna z poddajnějších zdí ve víru zřítila a na jediný tep srdce, ne víc, za ní zahlédl postavu. Okamžik byl dost dlouhý, aby poznal tvář, kterou viděl, a uchoval si ji před očima i poté, co se odvrátil. V Imagice nebyla žádná jiná tvář jí rovna. Přes všechen žal na ní vepsaný, přes všechna zranění byla nádherná.</p>
<p>Pie žilo a čekalo zde, uvnitř Otce, vězeň vězně. Jemný se musel hodně přemáhat, aby se na místě neotočil, nevrhl svůj duch do vřavy a nevyzval Otce, aby mu mystifa vydal. Byl to jeho učitel, řekl by, jeho obnovitel, jeho dokonalý přítel. Ale potlačil tuto touhu, protože věděl, že by jeho pokus skončil katastrofálně, a místo toho se znovu otočil, zůstal odkázán jen na obraz, který spatřil, a mezitím se ulice za jeho zády postupně křečovitě stahovala a stahovala. I když bylo mystifovo tělo poznamenáno zraněními, která utržil, bylo zdravější, než se Jemný odvažoval doufat. Možná do sebe vtáhlo sílu z pevniny, na níž bylo Hape-xamendiovo město postaveno; z dominia, v němž jeho národ používal zaklínači formule, než přišel Bůh a postavil tuto metropoli.</p>
<p>Ale jak měl Otce přesvědčit, aby mystifa vydal? Prosbami? Dalšími lichotkami? Než se rozmyslel, rachot kolem něj pozvolna utichal a on uslyšel, jak za ním promluvil Hapexamendios.</p>
<p><emphasis>„Usmiřiteli?"</emphasis></p>
<p>„Ano, Otče?"</p>
<p><emphasis>„Chtěl jsi vidět Mou tvář."</emphasis></p>
<p>„Ano, Otče."</p>
<p><emphasis>„Otoč se a podívej se.</emphasis>"</p>
<p>Poslechl. Ulice před ním neztratila úplně svou původní podobu. Budovy stály beze změny, dveře a okna se daly poznat. Ale jejich architekt jim vzal příslušné části těla, které kdysi vlastnil, aby je mohl opětovně vytvořit pro Jemného poučení. Otec byl člověk, samozřejmě, a pravděpodobně nebyl ve své první inkarnaci o nic větší nežli Jeho syn. Ale stvořil se třikrát i vícekrát větší, než byl Jemný, stvořil roztřepaného obra, který byl sice z ulice, již oloupil o materiál, zrozen, ale právě tak byl její neodlučitelnou součástí.</p>
<p>Avšak i přes Svou velikost si postavu vymodeloval neotesaně, jako by pozapomněl, jaké to je mít tělo. Měl obrovskou hlavu, k jejímu sestavení uzmul z budov tisíce lebek, ale byl to podivný patvar a mezi kusy byl vidět mozek, pulsující a zachvívající se, který měl zakrývat. Jedna Jeho paže byla veliká, přece ale končila rukou sotva větší, než byla ruka Jemného, kdežto ta druhá byla scvrklá, ale zakončená prsty majícími tři tucty kloubů. Jeho trup byl další ukázkou porůznu poskládaných kousků, vnitřnosti tančily v kleci z půl tisíce žeber, Jeho velké srdce tlouklo o prsní kost příliš slabou, která mu nedokázala čelit a zlomila se. A dole, na slabinách, nejpodivnější deformace: pohlaví, které se Mu nepodařilo sestavit jako ucelený orgán, ale které viselo jen jako cáry živého masa, neužitečné.</p>
<p><emphasis>„Tak., </emphasis>."řekl Bůh. <emphasis>„Vidíš?"</emphasis></p>
<p>Lhostejnost z Jeho hlasu zmizela, monotónnost nahradil sbor hlasů a shodný počet hlasivek, z nichž žádné nebyly celé, takže ho to stálo úsilí, než vůbec utvořil jediné slovo.</p>
<p><emphasis>„Vidíš..." </emphasis>řekl znovu, <emphasis>„...tu podobu?"</emphasis></p>
<p>Jemný zíral na hnus před sebou a i přes jeho slátanost a nejednotnost si byl jist, že vidí. Podobu nevytvářely ani končetiny, ani trup, ani pohlaví. Ale byla tam. Když se obrovská hlava zvedla, uviděl svůj vlastní rozcupovaný obličej visící na Otcově lebce. Jakoby odraz odrazu jiného odrazu - a všechny v popraskaných zrcadlech. Ale byla tady, ach ano, byla. Ten pohled jej nesmírně sklíčil, ne proto, že viděl ono příbuzenství, ale proto, že se mu zdálo, jako by si své role znenadání prohodili. Navzdory velikosti to, na co se díval, bylo dítě, jeho hlavička byla hlavou embrya, končetiny se nevychovaně klátily. Bylo to dítě staré celé eony, ale nedokázalo se vysvléknout z reality tělesné schránky, zatímco on, přes všechnu svou naivitu, se s jejím shozením smířil.</p>
<p>„Viděl jsi dost, Usmiřiteli?" řekl Hapexamendios.</p>
<p>„Ne mnoho."</p>
<p><emphasis>„A</emphasis> <emphasis>co ještě?"</emphasis></p>
<p>Jemný věděl, že musí mluvit hned teď, než se obraz opět rozpadne a zdi se zas zacelí.</p>
<p>„Chci to, co je v tobě, Otče."</p>
<p><emphasis>„Ve Mně?''</emphasis></p>
<p>„Tvého vězně, Otče. Chci Tvého vězně."</p>
<p><emphasis>„Nemám</emphasis> <emphasis>žádného vězně."</emphasis></p>
<p>„Jsem tvůj Syn," promluvil Jemný. „Krev tvé krve. Proč mi lžeš?"</p>
<p>Nemotorná hlava se zatřásla. Srdce prudce tepalo do zlomené kosti.</p>
<p>„Je snad něco, co bych neměl vědět?" řekl Jemný a vykročil k zbídačenému tělu. „Tvrdil jsi, že se můžu dozvědět všechno." Ruce, velká i malá, sebou škubly a nervózně se rozklepaly. „Řekl jsi <emphasis>všechno, </emphasis>protože jsem Ti dobře sloužil. Ale existuje něco, co bych podle Tebe neměl vědět."</p>
<p><emphasis>„Nic</emphasis> <emphasis>takového neexistuje."</emphasis></p>
<p>„Tak mi dovol podívat se na mystifa. Dovol mi se podívat na Pie'oh'-pah."</p>
<p>Po těch slovech se tělo Boha zachvělo a stejně tak i zdi kolem. Zpod popraskané mozaiky Jeho lebky vytryskly erupce světla: malé vzteklé myšlenky, které spálily na popel vzduch mezi brázdami Jeho mozku. Podívaná Jemnému připomněla, že ať si třeba tato postava budí dojem křehkosti, je tou nejmenší částí skutečné Hapexamendiovy velikosti. Byl městem velkým jako celý svět, a pokud síla, která vystavěla toto město a udržela v kameni čerstvou, jasnou krev, bude smět někdy pro změnu ničit, zdaleka předčí Nulliance.</p>
<p>Jemného až dosud souvislý postup ustal. I když tu byl jen jako duch a předtím si myslel, že před něj nelze vztyčit překážku, v této chvíli se před ním jedna objevila a zahustila vzduch. Jí navzdory a hrůze, kterou cítil, když mu byla připomenuta Otcova síla, necouvl. Věděl, že když to udělá, rozhovor bude u konce a Hapexamendios se vrhne na Svůj poslední úkol a Jeho vězeň se propuštění nedočká.</p>
<p><emphasis>„Kdepak je ten neposkvrněný, poslušný syn, kterého jsem míval?" </emphasis>řekl Bůh.</p>
<p>„Pořád je tady," odvětil Jemný. „Pořád ti chce sloužit, když s ním budeš jednat, jak si zaslouží."</p>
<p>V rozpukané lebce explodovala série mnohem prudších výbuchů. Jenže tentokrát prolomily její kopuli a vylétly do temného vzduchu nad hlavu Boha. V energiích se zobrazily výjevy. Útržky Hapexamendiových myšlenek zhmotnělých v plameni. Jednou z nich bylo Pie.</p>
<p><emphasis>„Mystif se tě netýká," </emphasis>řekl Hapexamendios.<emphasis> „Patří Mně."</emphasis></p>
<p>„Ne, Otče."</p>
<p><emphasis>„Mně."</emphasis></p>
<p>„Já jsem se s ním oženil, Otče."</p>
<p>Blýskání na vteřinu zklidnělo a odulé oči Boha se zúžily.</p>
<p>„Připomněl mi můj cíl," řekl Jemný. „Připomněl mi, že jsem Usmiřitel. Nebyl bych tady - nesloužil bych ti - nebýt Pie'oh'pah."</p>
<p><emphasis>„Možná</emphasis> <emphasis>tě kdysi miloval..." </emphasis>odvětil velký počet hrdel. <emphasis>„Ale</emphasis> <emphasis>teď chci, abys na něj zapomněl. Vymaž si ho provždy z hl</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vy."</emphasis></p>
<p>„Proč?"</p>
<p>Místo odpovědi se dočkal nesmrtelné rodičovské průpovídky k dítěti, které klade příliš mnoho otázek.</p>
<p><emphasis>„Protože ti to říkám," </emphasis>řekl Bůh.</p>
<p>Ale Jemný se nenechal tak snadno umlčet. Naléhal dál.</p>
<p>„Co ví, Otče?"</p>
<p><emphasis>„Nic."</emphasis></p>
<p>„Ví, odkud pochází Prozatímní Nirvána? Tohle ví?"</p>
<p>Plamen v Nespatřeného lebce se po těch slovech rozvířil.</p>
<p><emphasis>„Kdo ti to řekl?" </emphasis>běsnil.</p>
<p>Lhaní by nikam nevedlo, pomyslel si Jemný.</p>
<p>„Matka," řekl.</p>
<p>Pohyb v nafouklém těle Boha ustal, zastavilo se i o klec bijící srdce. Pouze blýskání pokračovalo a příští slovo nevyslovila směsice hrdel, ale oheň samotný. Tři slabiky vyřknuté smrtonosným hlasem.</p>
<p><emphasis>„Ce. Les. Tine."</emphasis></p>
<p>„Ano, Otče."</p>
<p><emphasis>„Je mrtvá," </emphasis>řekl záblesk.</p>
<p>„Ne, Otče. Před několika minutami jsem jí ležel v náručí." Zvedl ruku, ačkoli byla průsvitná. „Držela tyhle prsty. Líbala je. A řekla mi..."</p>
<p><emphasis>„Nechci nic slyšet!"</emphasis></p>
<p>„...abych ti připomněl..."</p>
<p><emphasis>„Kde je?"</emphasis></p>
<p>„...Prozatímní Nirvánu."</p>
<p><emphasis>„Kde je? Kde? Kde?"</emphasis></p>
<p>Celou tu dobu se nepohnul, ale teď se ve Svém vzteku napřímil a zvedl Své zubožené údy nad hlavu, jako by si je hodlal opláchnout ve vlastních záblescích.</p>
<p><emphasis>„Kde je?" </emphasis>řval, hrdla a plamen vyslovily výzvu najednou. <emphasis>„Chci ji vidět! Chci ji vidět!"</emphasis></p>
<p>Jude se zvedla ze schodů pod Meditačním pokojem. Eh-a-ehové spustili hrdelní naříkání, které bylo svým způsobem mnohem víc zneklidňující než cokoli jiného, co od nich zatím slyšela. Báli se. Viděla, jak se ze svých stanovišť u dveří plíží pryč jako psi ze strachu před bitím, přihrbe-ní a se sploštělými hlavami.</p>
<p>Letmo se podívala na společnost dole: andělé stále klečeli u zraněného Maestra, Pondělí a Chátra upustili od nočního bdění na venkovních schůdcích a vraceli se zpátky do světla svíčky, jako by je jeho malý prstenec mohl uchránit před silou, jedno jakou, která počala náhle nutit vzduch ke vzrušenému víření.</p>
<p>„Ach, matko..." slyšela, jak šeptá Sartori.</p>
<p>„Ano, dítě?"</p>
<p>„Hledá nás, mami."</p>
<p>„Já vím."</p>
<p>„Ty to cítíš?"</p>
<p>„Ano, dítě, cítím."</p>
<p>„Budeš mě držet, mami? Budeš?"</p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>„K</emphasis><emphasis>de? Kde?" </emphasis>vyl Bůh a v obloucích nad hlavou se objevily cáry Jeho duševního zraku.</p>
<p>Byla na nich řeka, její zákrut; a město, řádnější dokonce nežli Jeho metropole, ale o to hezčí; a jistá ulice; a jistý dům. Jemný uviděl oko,</p>
<p>které Pondělí načmáral na vchodové dveře, svého učně ubitého Oviaty při útoku. Viděl vlastní tělo a u něj Clema; a schodiště; a Jude, jak stoupá po schodech do patra.</p>
<p>A potom pokoj nahoře a v pokoji kruh, v něm sedícího bratra a matku klečící u jeho okraje.</p>
<p><emphasis>„Ce. Les. Tine." </emphasis>řekl Bůh. <emphasis>„Ce. Les. Tine!"</emphasis></p>
<p>Nebyl to Sartoriho hlas, který vyřkl tyto slabiky, ale <emphasis>byly </emphasis>to jeho rty, které se pohnuly a utvořily je. Jude už byla v té době na vrcholu schodiště a viděla mu jasně do obličeje. Ještě byl uslzený, ale nezračil se na něm naprosto žádný výraz. V životě neviděla, aby byly lidské rysy tak prázdné a bez emocí. Byl nádobou naplňující se jinou duší.</p>
<p>„Dítě?" řekla Celestine.</p>
<p>„Jdi od něj pryč," šeptala si pro sebe Jude.</p>
<p>Celestine se začala zvedat. „Mluvíš jako bys byl nemocný, dítě," řekla.</p>
<p>Hlas se ozval znovu: tentokrát se zuřivým popřením.</p>
<p><emphasis>„Já.</emphasis> <emphasis>Nejsem. Dítě."</emphasis></p>
<p>„Chtěl jsi, abych tě konejšila," řekla Celestine. „Tak mi to dovol."</p>
<p>Sartoriho oči se podívaly vzhůru, ale nebyl v nich jen jeho pohled.</p>
<p><emphasis>„Nepleť se! Do toho!"</emphasis></p>
<p>Ale Celestine se nenechala odbýt. Znovu si klekla, přímo před Sartoriho. Avšak když promluvila, nebylo to k dítěti, nýbrž k Otci, k Bohu, který ji unesl do města plného nepravostí.</p>
<p>„Nech se ode mne obejmout, lásko," řekla. „Nech se ode mne obejmout tak, jako jsi ty objal mne."</p>
<p><emphasis>„Ne!"</emphasis> zaskučel Hapexamendios, ale údy Jeho dítěte odepřely poslušnost a objetí neodvrátily.</p>
<p>Nepřestával se vzpírat, ale Celestine jako kdyby neviděla, její paže je obkroužily oba, v jediném objetí společně tělesnou schránku i v ní usazeného ducha.</p>
<p>Tentokrát nedal Bůh najevo Svůj odpor slovem, ale zvukem právě tak žalostným jako děsivým.</p>
<p>V Prvním Jemný viděl, jak blesky nad Otcovou hlavou splynuly v jeden oslepující plamen a ten z Něj vyšlehl jako meteor.</p>
<p>Ve Druhém Chicka Jackeen viděl, jak Vymazaný kraj osvítila planoucí záře, a padl na kolena na zem tvrdou jako kámen. Signální oheň, myslel si, který má zvěstovat okamžik vítězství.</p>
<p>V Yzordderrexu věděly Bohyně své. Sotva se oheň prolomil Vymazaným krajem ven a dostal se do Druhého dominia, vodstvo kolem Chrámu znehybnělo, aby na ně nepřivolalo smrt. Děti byly všechny utišeny, tůně a potůčky se do posledního zastavily. Ale zlo ohně nebylo zamýšleno pro ně, meteor prolétl nad městem, aniž by mu jakkoli uškodil a překonal během svého letu jasem i Kometu.</p>
<p>Jakmile mu oheň zmizel z očí, Jemný se otočil zpátky k Otci.</p>
<p>„Cos to udělal?" dožadoval se.</p>
<p>Pozornost Boha se ještě chvíli upínala k Pátému, ale když se Jemného naléhavá otázka opakovala, stáhl mysl ze Svého terče a Jeho oči opět ožily.</p>
<p><emphasis>„Poslal jsem pro tu děvku oheň," </emphasis>řekl.<strong> </strong>Už nemluvil záblesk, ale Jeho mnohonásobné hrdlo.</p>
<p>„Proč?"</p>
<p><emphasis>„Protože tě poskvrnila... naučila tě toužit po lásce..."</emphasis></p>
<p>„To je špatnost?"</p>
<p><emphasis>„S</emphasis> <emphasis>láskou stavět města nemůžeš," </emphasis>řekl Bůh. <emphasis>„Nemůžeš dělat velkolepá díla. Je to slabost."</emphasis></p>
<p>„A co Prozatímní Nirvána?" ozval se Jemný. „To je taky slabost?"</p>
<p>Svezl se na kolena a položil své přízračné dlaně na zem. Neměly zde žádnou sílu, v opačném případě by začal hrabat. Ani jeho duch nedokázal proniknout zemí. Tatáž překážka, dělící ho od Otcových útrob, mu bránila, aby se mohl podívat do podsvětí Jeho dominia. Ale mohl se ptát.</p>
<p>„Kdo to tehdy mluvil, Otče?" zeptal se. „Kdo řekl: <emphasis>Prozatímní Nirváno?"</emphasis></p>
<p><emphasis>„Zapomeň, žes ta slova kdy slyšel," </emphasis>opáčil Hapexamendios. <emphasis>„Ta děvka je mrtvá. Je po všem."</emphasis></p>
<p>V bezmocném vzteku zaťal Jemný dlaně v pěst a bil jimi do pevné země.</p>
<p><emphasis>„Není tam mimo Mne nic," </emphasis>pokračovalo mnohonásobné hrdlo. „Mé <emphasis>tělo je všude. Mé tělo je svět a svět je mé t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>lo..."</emphasis></p>
<p>Na hoře Lipper Bayak Čmelík Syrový už dříve zanechal svého triumfálního křepčení a seděl teď na kraji kruhu, kde čekal, až se z domů odváží zvědavci a přijdou za ním s otázkami, když vtom se ve Čtvrtém objevil oheň. Podobně jako Chicka Jackeen usoudil, že jde o nějakou hvězdu, vyslanou, aby zvěstovala vítězství, a zase vstal, aby ji pozdravil. Nebyl sám. Na hoře níže pod ním bylo několik lidí, kteří záři nad Jokalaylau spatřili a tleskali tomu představení, když se přibližovala. Poté, co jim přeletěla nad hlavami, přinesla do Vanaephu kratičké poledne, a pak pokračovala dál ve své cestě. Patashoquu také osvítila stejně jasně, načež vylétla z dominia skrz mlhovinu, která se nedlouho předtím shlukla za městem, vyznačujíc první přechod mezi dominiem zlatozelené oblohy a tím s oblohou modrou.</p>
<p>Dvě podobné mlhy se nakupily v Clerkenwellu, jedna na jihovýchod od Škálové ulice a druhá na severozápad, a obě označovaly vchody do nově usmířeného dominia. Ta druhá se přechodně proměnila v oslepující záři, když skrz ni prosvištěl ze Čtvrtého oheň. Úkaz vzbudil pozornost. V blízkém okolí se pohybovalo několik přízraků, a třebaže neměli nejmenší potuchy, co to znamená, vytušili nějakou pohromu a ustupovali před zářením, vracejíce se k domu, aby v něm ztropili poplach. Ale příliš se loudali. Dřív než urazili půl cesty ke Škálové ulici, mlha se rozestoupila a v clerkenwellských sešeřelých ulicích se objevil Nespatřeného oheň.</p>
<p>První ho uviděl Pondělí, poněvadž se vzdal i toho malého pohodlí, které poskytovalo světlo svíčky, a vrátil se na venkovní schůdky. Zbytek Sartoriho hordy venku provozoval jakousi kakofonickou melodii, ale právě ve chvíli, kdy překračoval práh, že je odežene, tma se stala světlem.</p>
<p>Ze své polohy na nejvyšším schodu Jude viděla, jak Celestine přitiskla rty ke rtům svého syna a potom jeho mrtvolnou tíhu s ohromující silou vyzdvihla do vzduchu a vyhodila ho ven z kruhu. Buď pád nebo příchod ohně ho vyburcoval k životu a on se začal Škrábat na nohy a současně se otáčet k matce. Na to, aby stačil opět zaujmout své místo v kruhu, bylo pozdě. Oheň byl tu.</p>
<p>Okno se rozprsklo jako třpytivý mrak a pokoj zaplnila záře. Jude ztratila rovnováhu, ale stačila se ještě zachytit zábradlí a visela na něm dost dlouhou dobu, takže viděla, jak si Sartori zakrývá před tou pohromou obličej, kdežto žena v kruhu rozevírá náruč, aby ji přijala. Celestine byla ve zlomku vteřiny strávena, ale zdálo se, že oheň není ukojen, a býval by se rozšířil a spálil dům do základů, kdyby jeho hybná síla nebyla tak veliká. Prosvištěl pokojem a cestou poničil zdi stojící mu v cestě. Dál, dál, až k druhé mlze, kterou se dnes večer mohl Clerkenwell pochlubit.</p>
<p>„Co zas bylo tohle, do prdele?" zaječel Pondělí v hale v přízemí.</p>
<p>„Bůh," odvětila Jude. „Přišel a zase odešel."</p>
<p>V Prvním zvedl Hapexamendios Svou poslátanou hlavu. I když nepotřeboval složení obrazu, který mu zářil v hlavě, k tomu, aby viděl, co se děje v Jeho dominiu - měl oči všude -jakási upomínka na tělo, které kdysi bývalo Jeho výhradním sídlem, ho teď přinutila, aby se otočil, jak nejlépe jen to šlo, a podíval se za Sebe.</p>
<p><emphasis>„Co je to?" </emphasis>řekl.</p>
<p>Jemný zatím oheň neviděl, ale vnímal jeho syčení, jak se blížil.</p>
<p><emphasis>„Co je to?" </emphasis>řekl znovu Hapexamendios.</p>
<p>Aniž by čekal na odpověď, začal horečnatě rozkládat Svou podobu, což bylo to, čeho se Jemný jednak bál, ale v co zároveň i doufal, že udělá. Bál se, protože tělo, z něhož byl oheň vypuštěn, bude nepochybně i jeho cílem, a kdyby se rozložilo příliš rychle, oheň by neměl terč. A doufal proto, že jen tak bude mít příležitost zjistit, kde je Pie. Hrazení kolem Otcovy postavy zvláčnělo, když se Bůh věnoval složitostem přeměny, a třebaže Jemný musel ještě jednou Pie spatřit, obrátil teď myšlenky k možnosti, jak vstoupit do těla, jenže i přes všechen Svůj zmatek se Hapexamendios nemínil nechat tak lehce doběhnout. Sotva se Jemný přiblížil, spoutala ho nesmírně silná vůle, jíž se nedalo vzdorovat.</p>
<p><emphasis>„Co je to?" </emphasis>naléhal Bůh potřetí.</p>
<p>V naději, že by snad mohl docílit pár vteřin zdržení, odpověděl Jemný pravdou.</p>
<p>„Imagika je kruh," řekl.</p>
<p><emphasis>„Kruh?“</emphasis></p>
<p> „Tohle je tvůj oheň, Otče. Tohle je tvůj oheň, vrací se zpátky."</p>
<p>Hapexamendios na to nezareagoval - aspoň ne slovy. Ihned pochopil význam toho, co se dozvěděl, a sevření Jemného zas uvolnil, aby soustředil veškerou Svou vůli na rozkládání sebe sama.</p>
<p>Nehezké tělo se začalo rozpojovat a v jeho středu Jemný ješte jednou spatřil Pie. Tentokrát ho mystif uviděl. Jeho křehké údy se snažily proklestit si cestu ve vřavě mezi nimi, ale než se Jemný konečně vyvlékl z Otcova opatrovnictví, zem se pod Pie'oh'pah začala drolit. Mystif se natahoval nahoru a chtěl se v těle nad sebou něčeho zachytit, ale rozpadávalo se nezadržitelně rychle. Zem se rozevřela jako hrob, mystif vrhl naposledy na Jemného zoufalý pohled a kamsi se propadl.</p>
<p>Jemný zaklonil hlavu a zaskučel, ale zvuk, který vydal, přehlušil Otec, který -jako by napodoboval Své dítě - rovněž zvrátil hlavu dozadu. Ale Jeho křik byl spíše výkřikem vzteku než žalu, když se tak kroutil a smýkal sebou, pokoušeje se urychlit přeměnu.</p>
<p>A za ním - oheň. Jak se blížil, Jemný měl pocit, že vidí v záři matčinu tvář vytvarovanou z popela, oči a ústa Široce dokořán, vrátila se, aby se setkala s Bohem, který ji znásilnil, odkopl a nakonec zavraždil. Letmý pohled, ne víc, poté oheň doletěl ke svému stvořiteli a přinesl s sebou nejvyšší rozsudek.</p>
<p>Jemného duch zmizel pryč od požáru rychlostí myšlenky, ale jeho Otec - Jehož tělem byl svět a Jehož světem bylo tělo - z něj vyváznout nemohl. Hlava embrya pukla a odlétávající střepiny strávil oheň, žár Mu sežehl srdce a vnitřnosti, rozšířil se přes Jeho chromé končetiny a spálil je až po konečky prstů.</p>
<p>Následky Jeho město pocítilo okamžitě - a byly katastrofální. Všechny ulice od jednoho konce dominia ke druhému se otřásly, jak se zvěstování o rozpadu šířilo z místa, kde mu padl za oběť jeho prvopočátek, dál a dál. Jemný se neměl od tohoto rozkladu čeho obávat, ale podívaná ho přesto vyděsila. Byl to jeho Otec a on necítil ani radost, ani zadostiučinění při pohledu na to, jak se tělo, jehož byl dítětem, svíjí a krvácí. Majestátní věže se zakymácely, ornamenty z nich pršely jako rokokový déšť, klenby pozbyly iluze kamene a sesypaly se jako tělo. Ulice těžce oddechovaly a proměnily se ve svalovinu; domy ze sebe shodily kostěné střechy. Navzdory borcení kolem sebe se Jemný držel v těsné blízkosti od místa, kde byl Otec stráven, doufal, že třeba ještě ve víru najde Pie'oh'pah. Ale zdálo se, že Hapexamendiův poslední úmyslný čin milencům jejich opětovné shledání odepřel. Otevřel zemi, pohřbil mystifa v jámě Své zkázy a překryl ho Svou vůlí tak, aby znemožnil Jemnému někdy v budoucnu Pie'oh'pah najít.</p>
<p>Usmiřiteli tedy nezbývalo nic jiného, než aby zanechal město jeho zániku, což učinil neprodleně, ovšem nezvolil cestu přes dominia, ale vracel se zpátky po směru, kterým přiletěl oheň. Během letu byla obrovitost toho, co se zde odehrávalo, ještě zjevnější. I kdyby všechna živoucí těla, která si vybrala svůj díl pobytu na zemi, skončila v Prvním, aby zde hnila, celková masa jejich tělesných schránek by se zdaleka neblížila mase tohoto města. Ovšem tato mršina se do půdy vůbec nerozloží a její kompost nebude vyživovat novou generaci života. To <emphasis>ona </emphasis>byla půdou; to <emphasis>ona </emphasis>byla životem. S její smrtí tu zbude jen hniloba. Vrstva hniloby na vrstvě hniloby na vrstvách hniloby. Dominium špíny znečištěné do skonání věků.</p>
<p>Vpředu před ním mlha dělila okrajové čtvrti města od Pátého. Jemný skrz ni prošel a s vděčností se vrátil do střízlivých ulic Clerkenwellu. Po oslnivosti metropole, z níž odešel, byly pochopitelně nudné. Ale zase věděl, že vzduch má v sobě sladkost letního listí, třebaže onu sladkost necítil, a z Holbornu či Gray's Inn Road slyšel na uvítanou předení motoru, jak se někdo, kdo pochopil, že nejhorší je za nimi, rozjel zase za svými záležitostmi. Nezdálo se pravděpodobné, že by v tuto hodinu šlo o zákonné podnikání. Ale Jemný popřál řidiči zdar - dokonce i při zločinu. Dominium bylo zachráněno - pro zloděje i pro světce.</p>
<p>Nezdržoval se na přechodu, letěl tak rychle, jak ho jeho unavené myšlenky dokázaly nést, zpátky k číslu dvacet osm a k zraněnému tělu, které se doposud pod schodištěm jen tak tak drželo při životě.</p>
<p>Nahoře v patře Jude nečekala, až se kouř rozplyne, a nebojácně vstoupila do Meditačního pokoje. I přes Clemův varovný výkřik se ponořila do tmy, kde hodlala hledat Sartoriho - doufala, že přežil. Jeho bytosti nepřežily. Mrtvá těla sebou ještě škubala nedaleko prahu, pomyslela si ale, že je neskolila žádná rána, ale doplatily na skon svého vyvolavatele. Vyvolavatele objevila poměrně snadno. Ležel poblíž místa, kam jím mrštila Celestine, jeho tělo ztuhlo uprostřed pokusu otočit se ke kruhu.</p>
<p>Byla to jeho <emphasis>zkáza. </emphasis>Oheň, který unesl jeho matku do zapomnění, spálil jeho na uhel. Popel z šatů splynul s popálenými zády, vlasy měl na temeni ožehnuté, tvář se mu nepěkně spekla. Ale podobně jako bratr, ležící dole bezmála vykrvácený, se odmítal vzdát života. Prsty se zarývaly do parket, rty se stále pohybovaly a obnažovaly lesknoucí se zuby, s nimiž se jeho grimasa podobala úsměvu smrtky. Ve svalech měl dokonce stále sílu. Když jeho krví zalité oči spatřily Jude, podařilo se mu nadzvednout se natolik, že se převalil na poničenou páteř a v agónii dokázal dát dost síly ruce, kterou po ní sáhl a přitáhl si ji k sobě dolů.</p>
<p>„Moje matka..."</p>
<p>„Už se nedá nic dělat."</p>
<p>Zatvářil se zmateně. „Proč...?" zasténal - a při řeči s ním zazmítaly křeče. „Zdálo se... že to chce. Proč?"</p>
<p>„Aby byla u toho, až oheň spálí Hapexamendia," odvětila Jude.</p>
<p>Zavrtěl hlavou, protože nepochopil význam toho, co řekla.</p>
<p>„To... přece... nejde?" zašeptal.</p>
<p>„Imagika je kruh." Zkoumal její tvář a pokoušel se to rozluštit. „Oheň se vrátil k tomu, kdo ho poslal."</p>
<p>Teď teprve na něj dolehl smysl toho, co mu právě říkala. I při svých bolestech zakoušel bolest daleko větší.</p>
<p>„On už<strong> </strong>není?" vydechl.</p>
<p>Chtělo se jí říct: to doufám, ale nechala si to pro sebe a jednoduše přikývla.</p>
<p>„A matka taky?" pokračoval Sartori. Chvění ustalo; a právě tak jeho hlas, který byl do té doby už i tak křehký. „Jsem sám," řekl.</p>
<p>Muka v těchto posledních slovech byla bezedná a ona zatoužila, aby si věděla rady, jak ho utěšit. Bála se ho dotknout ze strachu, že mu způsobí ještě daleko větší bolest, ale možná ho zraňovala víc, když nic nedělala. S nesmírnou něhou položila ruku přes jeho.</p>
<p>„Nejsi sám," řekla. „Jsem tady já."</p>
<p>Nepřijal její útěchu; snad ji ani neslyšel. Myšlenkami byl jinde.</p>
<p>„Neměl jsem na něj za živého boha vztáhnout ruku," hlesl. „Člověk by neměl usilovat o život vlastního bratra."</p>
<p>Jak ze sebe těžce doloval tato slova, zdola k nim dolehlo zasténání následované Clemovým radostným zajásáním a potom Pondělího bujarým pokřikem:</p>
<p>„Šéfe, šéfe, šéfe!"</p>
<p>„Slyšíš to?" řekla Jude Sartorimu.</p>
<p>„...Ano..."</p>
<p>„Neřekla bych, žes ho zabil."</p>
<p>Kolem dokola úst se mu objevil zvláštní tik, který byl ve skutečnosti - došlo jí až po chvíli - potrhaným úsměvem. Vyložila si to jako radost z Jemného přežití, ale jeho zdroj byl trpčí.</p>
<p>„To mě už nespasí," řekl.</p>
<p>Položil si ruku na břicho a začal se jí probírat odhalenými svaly tak silně, že tělem začala zmítat křeč. Ze rtů mu vypěnila krev a on si dal ruku přes ústa, jako by to chtěl skrýt. Pak se zdálo, že krev vyplivává do dlaně. Nato ruku vztáhl a nabídl její příšerný obsah jí.</p>
<p>„Vezmi si tohle," řekl a rozevřel pěst.</p>
<p>Ucítila, jak jí cosi spadlo do dlaně. Na jeho dárek se však nepodívala, nespouštěla oči z jeho obličeje, ale on se od ní otáčel opět ke kruhu. Došlo jí, dokonce ještě dříve než se jeho pohled zastavil na svém odpočívadle, že se od ní odvrací naposledy, a začala ho volat zpátky k sobě. Volala jeho jméno; říkala mu lásko; ujišťovala ho, že ho nikdy nechtěla opustit a nikdy už to neudělá, jen když zůstane. Ale jen plýtvala slovy. Jakmile jeho oči kruh našly, život z nich vyprchal, a posledním, co uviděl, nebyla ona, ale místo, kde byl stvořen.</p>
<p>V dlani jí leželo modré vejce, zalité krví z břicha a z krku.</p>
<p>Po nějaké době vstala a vyšla na podestu. Parkety u začátku schodiště, kde leželo Jemného tělo, byly prázdné. Clem stál ve světle svíčky se slzami v očích, ale také se širokým úsměvem na tváři. Podíval se nahoru na Jude, která se vydala dolů po schodech.</p>
<p>„Sartori?" pozvedl hlas.</p>
<p>„Je mrtvý."</p>
<p>„A Celestine?"</p>
<p>„Je pryč," řekla.</p>
<p>„Ale je po všem, ne?" ozvala se Chátra. „Budeme žít."</p>
<p>„Jistě?"</p>
<p>„Jo, budeme," kývl Clem. „Jemný viděl konec Nespatřeného."</p>
<p>„Kde <emphasis>je </emphasis>Jemný?"</p>
<p>„Šel ven," řekl Clem. „Má v sobě dost života..."</p>
<p>„...na celý jeden další život?"</p>
<p>„Na dvacet dalších, ten šťastnej prevít," dostala odpověď od Taye.</p>
<p>Když došla dolů, nejprve ovinula paže kolem Jemného ochránců a potom vyšla sama ven na schůdky. Jemný stál uprostřed ulice, zabalený do jednoho z Celestininých prostěradel. Vedle něho byl Pondělí a on se o chlapce opíral a civěl na strom, který rostl před číslem dvacet osm. Hapexamendiův oheň ožehl mnoho z jeho listí a za sebou nechal holé a zčernalé větve. Ale listím, které přežilo, povíval slabý větřík a po tak dlouhé době strnulosti byly i takové maličkosti milé: poslední, prostý důkaz toho, že Imagika nebezpečí přestála a opět nabírá dech.</p>
<p>Váhala, jestli se má k němu připojit, měla za to, že by raději tyto chvilky meditace strávil čisté sám se sebou. Ale jeho pohled se k ní stočil asi po půl minutě, a i když ho viděla jen ve svitu hvězd a posledních plamenů na dřevěném mřížoví nad hlavou, jeho úsměv si uchoval svou neochvějnou oslnivost a vstřícnost. Sešla ze schodů, ale když se přiblížila, zjistila, že úsměv je mdlý a rány, které utržil, hlubší než jen řezné.</p>
<p>„Zklamal jsem," řekl.</p>
<p>„Imagika je celá," oponovala. „To není prohra."</p>
<p>Odvrátil se od ní, zahleděl se do ulice. Tma překypovala čilým rozruchem.</p>
<p>„Pořád tu jsou přízraky," pokračoval. „Přísahal jsem jim, že najdu cestu ven, a nepodařilo se mi to. Hlavně proto jsem s Pie odešel, abych našel pro Taylora cestu ven..."</p>
<p>„Možná žádná neexistuje," ozval se třetí hlas.</p>
<p>Na schodech se vynořil Clem, ale promluvil Tay.</p>
<p>„Slíbil jsem ti odpověď," řekl Jemný.</p>
<p>„A jednu máš. Imagika je kruh a z něj cesta ven neexistuje. Zkrátka chodíme pořád dokola. To přece není tak hrozné, Jemný. Buďme rádi za to, co máme."</p>
<p>Jemný stáhl paži z Pondělího ramene a otočil se zády ke stromu a k Jude a k andělům stojícím na schodech. Když doklopýtal s hlavou sklopenou do středu ulice, zabručel odpověď Tayovi, příliš tichou pro ucho jiné nežli andělské.</p>
<p>„To nestačí," řekl.</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Pro obyvatele Škálové ulice byly dny následující po událostech letošního slunovratu právě tak podivné jako cokoli, co se seběhlo do té doby. Měli dojem, že svět, který se kolem nich navrací k životu, naprosto přehlíží skutečnost, že jeho existence visela na vlásku, a jestli teď vycítil aspoň sebemenší změnu svého stavu, velice dovedně své tušení tajil. Období dešťů a vlny horka, které předcházely Usmíření, nahradilo příští ráno mrholení a vlahý sluneční svit anglického léta, jehož umírněnost byla vzorem chování veřejnosti v následujících týdnech. Výbuchy iracionality, které proměnily všechny křižovatky a pouliční rohy v malá bo-jiště, naráz ustaly; noční chodci, které Pondělí s Jude viděli, jak vyhlížejí zjevení pravdy, už ven nevycházeli a necivěli úporně na hvězdy.</p>
<p>V každém jiném městě než Londýně by záhady, které se teď objevily na ulicích, byly patrně objeveny a oslavovány. Kdyby se takové mlhy, jaké se nakupily v Clerkenwellu, místo toho objevily v Římě, Vatikán by se k nim do týdne vyjádřil. Zjevit se v Mexico City, chuďasové dychtící po lepším životě ve světě za nimi by jimi prošli podstatně dříve. Ale Anglie; ach, ta Anglie. Nikdy si kdovíjak nelibovala v mystice, a protože všechny vyvolávače a ovladače kouzelných formulí, až na ty nejslabší, Tabula Rasa povraždila, nezůstal zde nikdo, kdo by se ujal tak lopotného úkolu, jakým bylo vysvobození myslí vězněných dogmaty a účelovostí.</p>
<p>Mlhy však tak docela neunikly pozornosti. Zvířata ve městě věděla, že se k něčemu schyluje, a přišla to do Clerkenwellu vyčmuchat. Zběhlí psi, kteří se slezli v těsné blízkosti Škálové ulice poté, co se tam sešly přízraky, a které vzápětí zahnala Sartoriho horda, se nyní vrátili, čenichy natahovali tu po jedné pikantní vůni, tu po oné. Také kočky se dostavily, vřískaly za soumraku na stromech, byly zvědavé, ale nijak zvlášť. Návštěvy si odbyly i včely — a ptáci se dvakrát ve třech dnech po slunovratu shromáždili ve stejných ohromujících počtech, jaké na vlastní oči viděli u Ústupu Pondělí s Jude. Ve všech případech se smečky, roje a hejna po čase vytratily, když objevily zdroj vůní a sil, které je nasměrovaly ke čtvrti, a zmizely ve Čtvrtém, aby žily tam, pod jiným nebem.</p>
<p>Ale zatímco do Čtvrtého neproudily žádné davy dvounožců, docela určitě tomu tak bylo opačným směrem. Něco málo přes týden po Usmíření dorazil ke schůdkům čísla dvacet osm Čmelík Syrový a když se představil Clemovi a Pondělímu, vyžádal si návštěvu u Maestra. Přišel do domu, který byl o poznání pohodlnější než jeho brloh ve Vanaephu, a to díky vybavení, které přinesli z řady nedávných krádeží Clem s Pondělím. Ale atmosféra domácího krbu byla povrchní. Třebaže těla eh-a-ehů odklidili a zahrabali i s jejich vyvolavatelem pod vysokou travou na Shiverick Square; třebaže hlavní dveře spravili a krvavé skvrny setřeli; třebaže Meditační pokoj vycídili a kameny z kruhu po jednom zabalili do ložního prádla a zamkli, dům poznamenalo vše, co se zde přihodilo: smrt, milostné scény, opětovná setkání a odhalení.</p>
<p>„Žijete uprostřed dějinné lekce," poznamenal Čmelík Syrový, když se usadil vedle postele, na níž ležel Jemný.</p>
<p>Usmiřitel se uzdravoval, ale dokonce i přes jeho výjimečné zotavovací schopnosti se léčebná kúra protáhne. Z každých čtyřiadvaceti hodin prospal dvacet i víc, a i když byl vzhůru, jen zřídkakdy se odvážil vstát.</p>
<p>„Vypadáš, jako bys prošel několika válkami, příteli," řekl Čmelík Syrový.</p>
<p>„Více, než bych si přál," odpověděl Jemný znaveně.</p>
<p>„Čichám tu oviatštinu."</p>
<p>„Eh-a-ehové," potvrdil Jemný. „Neboj se, už je po nich."</p>
<p>„Vnikli sem během obřadu?"</p>
<p>„Ne. Je to zamotanější. Zeptej se Clema. On ti všechno poví."</p>
<p>„Nic proti tvému příteli," řekl Čmelík Syrový a současně vytáhl z kapsy sklenici utopenců. „Ale radši bych si to poslechl od tebe."</p>
<p>„Už i tak jsem se o tom hodně napřemýšlel," povzdechl si Jemný. „Nechci se k tomu vracet."</p>
<p>„Ale přece jen jsme vyhráli," řekl Čmelík Syrový. „Nezaslouží si to malou oslavu?"</p>
<p>„Oslavuj s Clemem, Čmelíku. Já potřebuju spát."</p>
<p>„Jak chceš. Jak chceš," pokrčil rameny Čmelík Syrový a couval ke dveřím. „Hmm... Ještě bych rád něco věděl. Nebude ti vadit, když se tu na pár dní zdržím? Ve Vanaephu je mnoho spolků, které chtějí podniknout velký zájezd do Pátého, a já se dobrovolně přihlásil, že jim ukážu pamětihodnosti. Ale protože jsem je sám dosud neviděl..."</p>
<p>„Buď mým hostem," řekl Jemný. „A promiň mi, že se nerozplývám srdečností."</p>
<p>„Není třeba se omlouvat," usmál se Čmelík Syrový. „Nechám tě spát."</p>
<p>Ještě ten večer Čmelík uposlechl Jemného rady a zasypával Clema a Pondělího otázkami, dokud si nemohl utvořit dokonalou představu.</p>
<p>„A kdy že se setkám s úchvatnou Judith?" zeptal se, když mu příběh dopověděli.</p>
<p>„Nevím, jestli vůbec někdy," řekl Clem. „Co jsme pohřbili Sartoriho, do domu se nevrátila."</p>
<p>„Kde je?"</p>
<p>„Ať je kde je," ozval se Pondělí zkormouceně, „Chátra je s ní. To je zkurvenej pech."</p>
<p>„Inu, poslyš," řekl Čmelík Syrový. „Vždycky jsem to s dámami uměl. Uděláme obchod. Když mě provedeš městem, skrz na skrz, ukážu ti na oplátku, jak na to."</p>
<p>Pondělího dlaň se vysoukala z kapsy, kde hladila následek Chátřiny nepřítomnosti, a chopila se Čmelíkovy ruky dřív, než ji vůbec napřáhl.</p>
<p>„Jste džentlmen a neřád," řekl Pondělí. „Máte svůj zájezd mít."</p>
<p>„A co Jemný?" obrátil se Čmelík Syrový ke Clemovi. „Netrpí nedostatkem ženské společnosti?"</p>
<p>„Ne, je jenom unavenej. Bude v pořádku."</p>
<p>„Jistě?" zapochyboval Čmelík Syrový. „Nejsem si tím tak jistý. Tváří se jako někdo, kdo by byl šťastnější mrtvý než živý."</p>
<p>„To neříkejte."</p>
<p>„No dobře. Nic jsem neřekl. Ale tváří se tak, Clemente. A všichni to</p>
<p>víme."</p>
<p>Pohyb a hluk, které Čmelík Syrový vnesl do domu, jen napomohly zdůraznit pravdivost tohoto jeho postřehu. Jak dny míjely a stávaly se týdny, Jemného nálada se lepšila jen málo - nebo vůbec ne. Přesně jak řekl Čmelík Syrový, trpěl - a Clem se začal cítit stejně, jako se cítil v době, když Tay před smrtí začal slábnout. Milovaná osoba se jim ztrácela před očima a on nemohl dělat nic, aby tomu zabránil. Dokonce ani neprožívali chvíle lehkomyslnosti tak jako s Tayem, kdy vzpomínali na dobré časy a bolest polevila. Jemný si nepřál žádné plané útěchy, žádný smích, žádný soucit. Pouze chtěl ležet v posteli a pozvolna blednout do barvy prostěradla, na němž ležel. Občas, když spal, ho andělé slyšeli, jak mluví cizí řečí, tak jak to kdysi slyšel Tay. Ale mumlal nesmysly; přijímal jen zprávy z mozku, který se potácel bez mapy či cíle.</p>
<p>Čmelík Syrový zůstal v domě měsíc, odcházel s Pondělím za úsvitu a vracíval se pozdě poté, co strávil další den chozením po památkách a přicházením na chuť tomuto novému dominiu. Jeho smysl nadchnout se pro něco byl bezbřehý, schopnost požitkářství přímo zázračná. Zjistil, že mu chutná pečivo plněné úhořím masem, našel zalíbení v řečnickém koutku v neděli odpoledne a o půlnoci v obchůzkách po revíru Rozpa-rovače; v psích dostizích, džezu, vestách šitých v Savile Row a ženách koupených za nádražím King´s Cross. Co se Pondělího týče, z výrazu zračícím se na jeho tváři, když se vracel, bylo jasné, že bolest z Chátřina odchodu je z něj pomalu a jistě slíbávána. Když Čmelík Syrový konečně oznámil, že je čas, aby se vrátil do Čtvrtého, chlapec byl sklíčený.</p>
<p>„Žádný strach," těšil ho Čmelík Syrový. „Vrátím se zpátky. A nebudu sám."</p>
<p>Než odešel, objevil se u Jemného postele s návrhem.</p>
<p>„Pojď se mnou do Čtvrtého," řekl. „Je na čase, abys viděl Patashoquu."</p>
<p>Jemný zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ale ještě jsi neviděl Veselou TiTi'," protestoval Čmelík.</p>
<p>„Vím, o co se snažíš, Čmelíku," řekl Jemný. „A děkuju ti za to, vážně, ale nechci už Čtvrté vidět."</p>
<p>„No a <emphasis>co </emphasis>chceš vidět?"</p>
<p>Odpověď byla prostá: „Nic."</p>
<p>„Už s tím ale vážně přestaň, Jemný," rozzlobil se Čmelík Syrový. „Leze mi to krkem. Děláš, jako bysme všechno prohráli. Neprohráli."</p>
<p>„Já ano."</p>
<p>„Ona se vrátí. Uvidíš."</p>
<p>„Kdo se vrátí?"</p>
<p>„Judith."</p>
<p>Jemný se tomu málem zasmál.</p>
<p>„Není to Judith, koho jsem ztratil," řekl.</p>
<p>V té chvíli si Čmelík Syrový uvědomil svůj přehmat a ohromeně zůstal stát. Zmohl se jedině na:</p>
<p>„A tak..."</p>
<p>Poprvé od chvíle, co se před měsícem Čmelík Syrový zjevil u jeho pelesti, se Jemný vůbec poprvé podíval na svého hosta.</p>
<p>„Čmelíku," oslovil jej. „Povím ti, co jsem nikomu jinému neřekl."</p>
<p>„A to?"</p>
<p>„Když jsem byl v Otcově městě..." udělal pauzu, jako by už teď ztrácel vůli mu to povědět, potom začal znovu. „Když jsem byl v Otcově městě, viděl jsem Pie'oh'pah."</p>
<p>„Byl živý?"</p>
<p>„Na chvilku."</p>
<p>„Kristepane. Jak zemřel?"</p>
<p>„Zem se pod ním otevřela."</p>
<p>„To je hrozné, hrozné."</p>
<p>„Už myslím chápeš, proč mi to nepřipadá jako vítězství."</p>
<p>„Ano, chápu. Ale Jemný..."</p>
<p>„Žádné další přemlouvání, Čmelíku."</p>
<p>„Vzduch je plný změn. Možná se i v Prvním dějí zázraky, jako se dějí v Yzordderrexu. Vyloučit to nemůžeš."</p>
<p>Jemný si přimhouřenýma očima prohlížel svého mučitele.</p>
<p>„Eurhetemeci byli v Prvním dávno před Hapexamendiem, na to nezapomínej," pokračoval Čmelík. „A byli svým divotvorstvím prohlášení. Možná se ty časy vrátily. Země nezapomíná. Lidé zapomínají. Maestrové zapomínají. Ale země? Nikdy!" Vstal. „Pojď se mnou k přechodu," vyzval jej. „Pojď hledat své já. Co že tě bolí? Ponesu tě na zádech, jestli ti nohy neslouží."</p>
<p>„To nebude nutné," řekl Jemný, odhodil přikrývky a vstal z postele.</p>
<p>Přestože měl srpen teprve začít, rané letní měsíce byly poznamenány takovými výkyvy, že sezóna jako by všechno teplo předčasně vyplýtvala, a když Jemný, doprovázen Čmelíkem a Clemem, vykročil do Škálové ulice, čekal ho na schůdcích první podzimní mrazík. Clem objevil mlhu vedoucí do Prvního dominia už v prvních osmačtyřiceti hodinách po Usmíření, ale nevešel do ní. Po všem, co slyšel o stavu Nespatřeného města, naprosto netoužil spatřit jeho hrůzy. Dovedl k ní však Maestry neomylně. Byla o něco málo víc než půl míle od domu, schovaná za zpustlou administrativní budovou: hráz šedivé mlhy ne větší než dvojnásobek výšky člověka, převalující se v stinném koutku opuštěného dvora.</p>
<p>„Pusť mne, půjdu první," řekl Clem Jemnému. „Ještě pořád jsme tví strážci."</p>
<p>„Udělali jste už víc než dost," prohlásil Jemný. „Zůstaňte tady. Dlouho to nepotrvá,"</p>
<p>Clem pokynu neodporoval, stoupl si stranou a pustil Maestry do mlhy. Jemný do dnešního dne uskutečnil přechod mezi dominii mnohokrát a byl zvyklý na krátkou dezorientaci, která pokaždé přechod provázela. Ale nic, dokonce ani jatka nočních můr, které ho po Usmíření pronásledovaly, ho nemohly připravit na to, co čekalo na druhé straně. Čmelík Syrový, odjakživa muž bleskových reakcí, se pozvracel, sotva na ně v mlze zaútočil zápach hniloby, a ačkoli klopýtal za Jemným pevně odhodlán, že nenechá svého přítele dívat se na První samotného, po jediném pohledu si zakryl oči.</p>
<p>Dominium hnilo od horizontu k horizontu. Všude hniloba a zas jen hniloba. Byla jí plná odpudivá jezera a hnisavé kopce. Nad hlavou, na obloze, kterou Jemný sotva zahlédl, když procházel Otcovým městem, zpola překrývaly mraky barvou podobné týden staré modřině dva nažloutlé měsíce a jejich světlo dopadalo na špínu tak nechutnou, že i ten nejhladovější luňák v Kwemu by raději hladověl, než se zde nakrmil.</p>
<p>„Tohle bylo Boží město, Čmelíku," řekl Jemný. „Tohle byl můj Otec. Tohle byl Nespatřený."</p>
<p>Najednou začal zuřivě cloumat rukama, které měl Čmelík přitisknuté k obličeji.</p>
<p>„Dívej se, zatraceně, <emphasis>dívej se! </emphasis>Chci slyšet, jak mi vykládáš o zázracích, Čmelíku! No tak! Povídej! <emphasis>Povídej!"</emphasis></p>
<p>Čmelík nešel zpátky do domu, když se s Jemným vynořili z přechodu, jen zabručel něco omluvného a odkráčel kamsi do tmy se slovy, že potřebuje být chvilku o samotě a že se vrátí, až se dá do pořádku. A vskutku se o tři dny později opět objevil v čísle dvacet osm, ještě lehce nesvůj, ještě maličko rozpačitý, a zjistil, že se Jemný do postele nevrátil, naopak se má čile k světu. Usmiřitelova nálada byla spíš energická než radostná. Jeho postel, jak vysvětlil Čmelíkovi, už není tím útočištěm, kterým kdysi bývala. Jen co zavřel oči, spatřil do posledního odpudivého detailu jatka Prvního a mohl teď spát jedině, když se unavil až k úplné nemohoucnosti a nedal tak své mysli čas, aby se, mezi chvílí, kdy se jeho hlava položí na polštář, a tou, kdy se propadne do zapomnění, probírala tím, čeho se stal svědkem.</p>
<p>Naštěstí s sebou Čmelík přivedl rozptýlení v podobě skupiny osmi turistů (raději říkal <emphasis>výletníků) </emphasis>z Vanaephu, kteří se na něj spoléhali, že je seznámí s rituály a raritami Pátého dominia. Než ale výlet začal, hořeli touhou vzdát hold velikému Usmiřiteli a to taky udělali - vylezlo z nich několik žalostně otřelých proslovů, načež Jemnému předali dary, které donesli: uzené maso, voňavky, obrázek Patashoquy složený ze zarzích křidélek; knížku erotických básní od sestry Pluthera Quexa.</p>
<p>Skupina byla první z mnoha, které Čmelík v několika příštích týdnech přivedl - a netajil se před Jemným tím, že mu z jeho nového zaměstnání plyne slušný zisk. <emphasis>Prožijte Svatý den v Sartoriho Městě, </emphasis>to byl jeho trhák - a čím víc bylo spokojených zákazníků, kteří se vraceli do Vanaephu s vyprávěním o pečivu plněném úhořím masem a Jacku Rozparovači, tím více se jich na výlet přihlašovalo. Věděl, že doba rozkvětu nemůže samozřejmě trvat věčně. Zakrátko v Patashoquě rozjedou obchody profesionální výletní průvodci a on nebude moci konkurovat jejich prvotřídním zájezdům, až na jednu jedinou perličku: pouze on zaručoval přijetí, třeba kratičké, u samotného Maestra Sartoriho.</p>
<p>Blíží se čas, uvědomoval si Jemný, kdy si Páté bude muset připustit fakt, že je Usmířené, ať se mu to líbí nebo ne. Prvních pár návštěvníků pamětihodností z Vanaephu a Patashoquy se dalo přehlédnout; ale až přijdou jejich rodiny a rodiny jejich rodin - stvoření takových tvarů a velikosti, že nemohou nevzbudit pozornost - lidé tohoto dominia už je déle nebudou moci přehlížet. Nepotrvá dlouho a Škálová ulice se promění v svatou dálnici, po níž nebudou přijíždět poutníci jen jedním pruhem, ale dvěma. Až se to stane, život v domě se stane nesnesitelným. On, Clem a Pondělí budou muset číslo dvacet osm opustit a smířit se s tím, že se z něj stane poutní místo.</p>
<p>Až ten den přijde - a stane se tak brzy -, bude nucen učinit zásadní rozhodnutí. Má hledat nějakou svatyni zde v Británii, a nebo odejít z ostrova do nějakého státu, kam ho žádný z jeho životů nezavál? O jedné věci měl jasno: nevrátí se do Čtvrtého, ani do jiného dominia za ním. Je sice pravda, že nikdy nespatřil Patashoquu, ale po celý ten čas myslel jen na jednu jedinou duši, se kterou ji chtěl spatřit - a ta duše odešla pryč.</p>
<p>Doba nebyla o nic méně podivná nebo drsná ani pro Jude. Společnost ve Škálové ulici se rozhodla opustit v náhlém hnutí mysli a předpokládala, že se tam časem vrátí. Ale čím déle byla pryč, tím byl pro ni návrat těžší. Neuvědomovala si, když Sartori odešel, jak moc se jí po něm bude stýskat. Ať bylo zdrojem jejích citů k němu cokoli, necítila lítost. Jediné, co cítila, byla ztráta. Noc co noc se probouzela v malém pokoji, který si společně s Chátrou pronajaly (starý byt byl příliš zaplněný vzpomínkami), rozjitřena k slzám stejným děsivým snem. Stoupala po prokletých schodech ve Škálové ulici a snažila se dosáhnout na Sartoriho, který ležel navrchu a hořel, ale přes veškerou úpornou snahu se jí nikdy nepodařilo vystoupit byť o jeden jediný stupínek. A na rtech měla vždy tatáž slova, když ji Chátra probudila:</p>
<p>„Zůstaň se mnou. Zůstaň se mnou."</p>
<p>Ačkoli odešel navždy a jí nezbývalo než se s tím nakonec vyrovnat, nechal jí na památku živý dárek, který, než přišly podzimní měsíce, jí začal svou přítomnost dávat zcela jednoznačně najevo a když noční můry daly pokoj, pro změnu jí nedovolilo usnout jeho kopání. Sama sobe se nelíbila v zrcadle, břicho bylo jako lesklá kopule, prsa jí otékala a byla citlivá, ale Chátra byla u ní, utěšovala ji a dělala jí společnost, kdykoli toho bylo zapotřebí. Byla v oněch měsících vším, co mohla Jude chtít: věrná, praktická a lačná po vědění. Přestože pro ni byly zpočátku zvyky Pátého záhadou, brzy se s jeho výstřednostmi sžila a dokonce si je oblíbila. To však nebyla situace, která by zůstala věčně beze změny. Kdyby zůstaly v Pátém a Jude měla dítě tam, co by mu mohla slíbit? Zázemí a vzdělání v dominiu, které možná někdy v nedohlednu docení zázraky ve svém středu, ale mezitím bude výjimečné kvality, lhostejno jaké, kterými je dítě obdařeno, opomíjet a odmítat.</p>
<p>V půli října se rozhodla. Odejde z Pátého, s Chátrou nebo bez ní, a najde v Imagice nějakou zemi, kde by smělo dítě, ať už z něj má být prorok, melancholik nebo obyčejný priapický chlap, vyrůstat. Aby mohla tuto cestu uskutečnit, musela se ovšem vrátit do Škálové ulice nebo do jejího okolí, a třebaže to nebyla právě povzbudivá vyhlídka, odhadovala, že bude lépe to udělat co nevidět, dřív než další a další noci vykonají své a ona se bude cítit zesláblá. Svěřila se se svými plány Chátře, která prohlásila, že půjde ráda tam, kam bude mít Jude namířeno. Spěšně nachystaly, co bylo třeba, a o čtyři dny později byt opustily naposledy s malou sbírkou cenností, které ve Čtvrtém zastaví.</p>
<p>Večer byl chladný a měsíc, když vyšel, měl kolem sebe mlhavou aureolu. V jeho světle dostaly dopravní tepny v blízkosti Škálové ulice s prvními nárazy mrazu duhové zbarvení. Na Judino přání šly nejprve k Shiverick Square, aby se mohla naposledy poklonit Sartorimu. Jeho hrob i hrob Oviatů Clem a Pondělí pečlivě ukryli, trvalo jí hodnou chvíli, než našla místo, kde byl pohřben. Ale nakonec je našla a zdržela se u něj dvacet minut, zatímco Chátra čekala u ohrady. V přilehlých ulicích byly sice přízraky, ale Jude věděla, že on se k jejich řadám nikdy nepřipojí. Nenarodil se, nýbrž byl stvořen, materiál pro jeho život byl kradený. Jediná existence, která mu po smrti zbyla, byla její paměť a dítě. Neronila pro to slzy, dokonce ani pro jeho nepřítomnost. To předtím dělala, co se dalo, brečela a žadonila, aby zůstal. Ale přece pověděla půdě, že miluje toho, na kom je navršená, a uložila jí, aby Sartoriho v jeho bezesném spánku konejšila.</p>
<p>Potom se od hrobu vzdálila a společně s Chátrou šly hledat přechod do Čtvrtého. V něm bude den, jasný den, a ona si dá nové jméno.</p>
<p>V čísle dvacet osm bylo tu noc hlučno; důvodem byla oslava na počest Ira, který byl odpoledne propuštěn z vězení, když si odseděl tříměsíční trest za drobnou krádež, a který zakotvil - s Carol, Benedictem a několika bednami kradené whisky - na schodech a zapíjel své propuštění. Dům byl dnes už hotová pokladnice - všechno to byly dary pro Maestra od výletníků Čmelíka Syrového - a opilecké hrátky, které tyto artefakty, mnohé z nich úplné záhady, vyvolaly, nebraly konce. Jemný se cítil stejně bujaře jako Ir, jestli ne ještě víc. Po tolika týdnech abstinence mu značné množství whisky, které vypil, pěkně stouplo do hlavy. Odolával Clemovým pokusům zatáhnout ho do vážnějšího hovoru, navzdory tomu, že Clem znovu a znovu zdůrazňoval, že jde o naléhavou záležitost. Jen po velikém přemlouváním následoval Clema do tiššího koutu v domě, kde mu andělé řekli, že je nablízku Judith. Když si poslechl tu zprávu, trošku vystřízlivěl.</p>
<p>„Jde sem?" zeptal se.</p>
<p>„Pochybuju," řekl Clem a jazykem si přejížděl rty zleva doprava, jako by na nich ulpěla její chuť. „Ale je blízko."</p>
<p>Nebylo třeba Jemného víc pobízet. Vyšel s Pondělím v patách na ulici. V dohledu neviděl ani živáčka. Jen přízraky, mdlé jako vždy, jejichž skleslost bila do očí o to víc díky veselí, které vycházelo z domu.</p>
<p>„Nevidím ji," řekl Jemný Clemovi, který je následoval ven jen na schody. „Víš jistě, že je tady?"</p>
<p>Odpověděl Tay. „Myslíš, že nepoznám, jestli je Jude blízko? Jasně že to vím jistě."</p>
<p>„Kterým směrem?" chtěl vědět Pondělí.</p>
<p>Nyní zase spustil Clem, trochu je usazoval: „Možná nás nechce vidět."</p>
<p>„No ale já chci vidět <emphasis>ji</emphasis>," opáčil Jemný. „Alespoň jedno přiťuknutí -na starý dobrý časy. Kterým směrem, Tayi?"</p>
<p>Andělé mu ukázali směr, Jemný se tam pustil ulicí a Pondělí s lahví v ruce se mu držel těsně v patách.</p>
<p>Mlha vedoucí do Čtvrtého vyhlížela vstřícně; pomalá vlna bledého oparu, která se převalovala a převalovala na místě, ale nikdy se nepřerušila. Ještě než do ní s Chátrou vkročily, si Jude vyšetřila chvilku a podívala se nahoru. Nad hlavami měly Velký vůz. Víckrát už ho neuvidí. Potom řekla: „Loučení už bylo tak akorát," a spolu udělaly krok do mlhy.</p>
<p>Sotva to učinily, Jude zaslechla z postranní ulice za nimi zvuk běžících nohou a hlas Jemného, který volal její jméno. Počítala trochu s tím, že by mohli její přítomnost zjistit, a obě se dohodly, jak nejlépe mají zareagovat. Ani jedna z žen se neotočila. Prostě přidaly do kroku a zacházely hlouběji do oparu. Ten postupně houstl, ale po dvanácti krocích se jim začalo z druhé strany prodírat světlo a vlhké chladno mlhy ustoupilo kořeněné vůni. Znovu na ni zavolal Jemný, ale nahoře nad nimi se ozýval jakýsi rachot a ten jeho volání docela přehlušil.</p>
<p>Vzadu za nimi v Pátém se Jemný na pokraji mlhy zarazil. Přísahal sám sobě, že dominium už víckrát neopustí, ale alkohol kolující mu v organismu jeho rozhodnutí oslabil. Nohy ho přímo svrběly, jak moc se mu za ní chtělo do mlhy.</p>
<p>„No, šéfe," řekl Pondělí. „Jdeme, nebo nejdeme?"</p>
<p>„Přikláníš se k některé variantě?"</p>
<p>„Jo, jak už to bejvá."</p>
<p>„Ještě bys rád Chátru pomuchlal, co?"</p>
<p>„Zdá se mi o ní, šéfe. Každou noc se mi zdálo vo šilhavejch holkách."</p>
<p>„No tak dobrá," kývl Jemný. „Jestli honíme sny, tak myslím, že to je pádný důvod pro to, abychom šli."</p>
<p>„Jo?"</p>
<p>„Vlastně je to ten jediný důvod."</p>
<p>Uchopil Pondělího láhev a notně si z ní přihnul.</p>
<p>„Tak do toho," řekl a společně se ponořili do mlhy, klusali po zemi, která zvolna měkla a světlala, z dlažebních kostek byl písek, noc se změnila v den.</p>
<p>Na kratičký okamžik před sebou ženy zahlédli, šedivé siluety proti páví obloze vpředu, potom je opět ztratili, i když se je pokoušeli dohnat. Denní jas se však stával ostřejším - a sílila i změť hlasů, která přešla až do hučení rozrušeného davu - ve chvíli, kdy vyběhli ven z přechodu. Po obou stranách se hemžili kupující, prodavači i zloději - a v té mačka-nici obě ženy právě mizely. Rozběhli se za nimi s novou vervou, ale vlna lidí se proti nim spikla, blíž je k jejich kořisti nepustila a po půlhodině bezvýsledného pronásledování, které je nakonec přivedlo zpátky k mlze a k obchodnímu hemžení, které ji obklopovalo, si museli přiznat, že je převezly.</p>
<p>Jemný začal být nedůtklivý, v hlavě mu přestalo hučet, ale začala ho pro změnu bolet.</p>
<p>„Jsou v tahu," řekl. „Necháme toho."</p>
<p>„Do prdele!"</p>
<p>„Lidi přicházejí, lidi odcházejí. Nemůžeš si dovolit se na někoho vázat."</p>
<p>„Pozdě," povzdechl si zkormouceně Pondělí. „Už se stalo."</p>
<p>Jemný zamžoural do mlhy, rty měl sevřené. Na druhé straně vládl studený říjen.</p>
<p>„Něco ti povím," řekl po nějaké době. „Půjdeme až k Vanaephu a podíváme se, jestli nenajdeme Čmelíka Syrového. Možná by nám pomohl."</p>
<p>Pondělí se rozzářil. „Ty seš hrdina, šéfe. Půjdeš první."</p>
<p>Jemný se vytáhl na špičky a pokoušel se zorientovat.</p>
<p>„Potíž je v tom, že nemám nejmenší páru, kde Vanaeph <emphasis>je</emphasis>," řekl.</p>
<p>Chytil za klopu nejbližšího kolemjdoucího a zeptal se ho, jak se dostane k Lipper Bayaku. Chlapík ukázal někam přes hlavy davu a pak už je nechal jejich osudu, takže se museli sami prodrat k okraji tržiště, kde získali výhled nikoli na Vanaeph, ale na hrazené město, které stálo mezi ním a horou Lipper Bayak. Na Pondělího tváři se opět rozšklebil široký úsměv, širší než kdy předtím; a rty vyřkly jméno, které tak často vydechoval jako čarovné zaříkání:</p>
<p>„Patashoqua?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Malovali jsme ji spolu na zeď, pamatuješ?"</p>
<p>„Pamatuju."</p>
<p>„Jak vypadá za hradbami?"</p>
<p>Jemný se díval na láhev, kterou držel v ruce, a přemítal, jestli to prazvláštní rozrušení, které pociťoval, opadne zároveň s bolením hlavy, které ho provázelo.</p>
<p>„Šéfe?"</p>
<p>„Co?"</p>
<p>„Ptal jsem se: jak vypadá za hradbami?"</p>
<p>„Nevím. Nebyl jsem tam."</p>
<p>„No a co kdybysme..."</p>
<p>Jemný vrazil láhev Pondělímu a povzdechl si; táhlým, odlehčeným povzdechem, končícím v úsměvu.</p>
<p>„Ano, příteli," řekl. „Myslím, že to bychom měli."</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>Takto se započala poslední pouť Maestra Sartoriho - zvaného John Furie Zacharias, neboli Jemný, Usmiřitel dominií - napříč Imagikou.</p>
<p>Vůbec neměl žádnou takovou pouť v úmyslu, ale poněvadž slíbil Pondělímu, že najdou ženu jeho snů, nesnížil se k tomu, aby chlapce opustil a vrátil se do Pátého. S pátráním začali samozřejmě v Patashoquě, které se v těchto dnech víc než kdy jindy dařilo, vzhledem k takové blízkosti k nově usmířenému dominiu si totiž mohla dovolit otevírat každý den nové a nové živnosti. Po téměř roce přemýšlení, jak asi bude město vypadat, byl Jemný nutně poněkud zklamaný, když se přece jen dostal za jeho brány, ale Pondělího nadšení bylo samo o sobě podívanou a nakažlivou upomínkou na to, jak byl on sám ohromen, když do Čtvrtého vkročil poprvé s Pie.</p>
<p>Protože ve městě na stopy žen nenarazili, pokračovali k Vanaephu a doufali, že najdou Čmelíka. Je na cestách, bylo jim řečeno, ale jedna všímavá osůbka prohlásila, že viděla dvě ženy, na něž se hodil popis Jude a Chátry, jak stopují u kraje dálnice. O hodinu později dělali Jemný s Pondělím totéž - pronásledování, které je mělo zavát na druhý konec dominií, začalo doopravdy.</p>
<p>Pro Maestra se cesta velice lišila od těch, které jí předcházely. Poprvé, když tuto odyseu podstoupil, cestoval, aniž by znal sám sebe a chápal význam lidí, které potkával, a míst, která viděl. Podruhé byl přízrakem prolétávajícím rychlostí myšlenky mezi členy Sněmu a příliš naléhavý úkol mu neumožňoval, aby ocenil nesčetné divy, které míjel. Ale tentokrát měl čas i znalosti k tomu, aby své pouti porozuměl, a třebaže zahájil putování jen nerad, brzy mu přišel na chuť tak jako jeho společník.</p>
<p>Zvěsti o proměnách Yzordderrexu se donesly dokonce i do nejzastrčenějších vesniček a rozpad Autarchovy říše byl všude důvodem k oslavám. Taktéž zvěsti o uzdravení Imagiky se roznesly, a když Pondělí prozradil lidem, odkud on a jeho tichý společník přišli (což obvykle udělal při sebenepatrnější příležitosti), dávali jim napít a vyzpovídávali je do omrzení o rajském Pátém. Mnozí tazatelé věděli, že byly dveře do té záhady konečně otevřeny, plánovali návštěvu Pátého a chtěli vědět, jaké s sebou mají vzít dary do dominia, které je už i tak plné zázraků. Když padla tato otázka, Jemný, který během těchto rozhovorů obvykle nechával vypovídat Pondělího, pokaždé říkával:</p>
<p>„Vezměte si minulost svých rodin. Vezměte své básně. Vezměte vtipy. Vezměte své ukolébavky. Ať v Pátém pochopí, jaké máte vy skvosty tady."</p>
<p>Lidé se na něj dívali úkosem, když takto odpověděl, a tvrdili mu, že se jim jejich vtipy a rodinná minulost nezdají kdovíjak úžasné, na což Jemný proste odvětil:</p>
<p>„To všechno jste vy. A vy jste ten nejlepší dárek, který by mohlo Páté dostat."</p>
<p>„Víš, mohli jsme si přijít na pěknej majlant, kdybysme s sebou vzali pár map Anglie," prohodil jednoho dne Pondělí.</p>
<p>„A nám na tom záleží?" řekl Jemný.</p>
<p>„Tobě možná ne, šéfe," odvětil Pondělí. „Za svou osobu říkám, že jsem rozhodně pro."</p>
<p>Má pravdu, myslel si Jemný. Dávno by už prodali tisíc map, a to teprve přišli do Třetího. Map, které by byly kopírovány, načež by byly kopírovány i jejich kopie a každý přepisovač by nevyhnutelně přidal k nákresu své vlastní dodatky. Myšlenka na takové rozšiřování přivedla Jemného zpátky k vlastní ruce, která málokdy pracovala z jiného důvodu nežli výdělku a která přes všechnu dřinu nevytvořila nic, co by mělo trvalejší hodnotu. Ale na rozdíl od obrazů, které padělal, nejsou mapy zatíženy kletbou pojmu originál. Množením se zlepšují, jak se postupně opravují nepřesnosti, zaplňují se prázdná místa a popisky se obohacují o nové znaky. A i poté, co jsou zapsány veškeré opravy, do nejdrobnějšího detailu, nikdy nemohou být proklety slovem <emphasis>hotovo, </emphasis>protože jejich objekt se nepřestává měnit. Řeky se rozšiřují a klikatí - nebo úplně vysychají; ostrovy se zvedají a zase potápějí; dokonce i hory se posunují. Svou bytostnou povahou jsou mapy dílem měnícím se za pochodu -a Jemný, jehož rozhodnutí se upevnilo, když o tom tímto způsobem přemýšlel, se s mnohaměsíčním zpožděním rozhodl, že svou ruku pro změnu využije k tomu, aby jedno takové dílo stvořila.</p>
<p>Čas od času potkali po cestě osobu, která si neuvědomila jeho totožnost, chlubila se přátelstvím s nejoslavovanějším synem Pátého, Maestrem Sartorim, a obšírně o tom skvělém muži Jemnému a Pondělímu vykládala. Vyprávění se různila, zvlášť když došlo na hovor o jeho společníkovi. Někteří tvrdili, že měl po boku krásnou ženu; někteří, že bratra jménem Pie; ještě jiní (ti byli nejméně početní) mluvili o mystifovi. Zpočátku měl Pondělí co dělat, aby se udržel a pravdu nevyzvonil, ale Jemný hned od počátku trval na tom, že chce cestovat inkognito, a tak chlapec přísahal, že bude mlčet, a držel slovo. Zachovával mlčení, zatímco jim druzí vyprávěli nadsazené příběhy o Maestrových činech: sňatcích slavených na stropě; mlází, které vyrašilo přes noc tam, kde on spal; ženách, které otěhotněly poté, co se napily z jeho hrníčku. Skutečnost, že se stal potravou obrazotvornosti snad všeho obyvatelstva, nejprve Jemného pobavila, ale po čase na něj začala těžce doléhat. Připadal si mezi těmito živými verzemi svého já jako duch, neviditelný mezi posluchači, kteří se sešli poslouchat příběhy o jeho činech, jejichž podrobnosti byly s každým vyprávěním přikrášlovány a zveličovány.</p>
<p>Útěchou mu mohlo být to, že nebyl jedinou postavou, o které tato podobenství kolovala. Mezi jazyky a ušima obyvatelstva živě vířily také bajky, které byly oběma poutníkům vyprávěny, sotva se přeptali na Jude s Chátrou: příběhy o zázračných ženách. V dominiu se od pádu Yzordderrexu objevil dočista nový kočovný kmen. Nedaleko žily mocné ženy, jež využily toho, že i ony byly osvobozeny, a rituály, které původně provozovaly pouze u domácího krbu a v chýši, nyní prováděly pod širým nebem před zraky všech. Ale na rozdíl od příběhů o Maestru Sartorim, z nichž většina byly čiré výmysly, viděli Jemný s Pondělím četné důkazy toho, že příběhy týkající se těchto žen vyvěraly z pravdy. Kupříkladu v provincii v okolí Mai-Ké, která ještě během prvního Jemného putování byla suchým krajem, objevili pole zelenající se vůbec první sklizní po šesti letech - projev laskavosti ženy, která našla pramen podzemní vody a zaříkadly a prosebnými modlitbami ji vylákala na povrch. V 1'himb-ských chrámech jakási sibyla vyřezala z pevné desky - s použitím toliko prstu a slin - napodobeninu města tak, jak podle její věštby bude vypadat za rok, a věštila tak strhujícím způsobem, že její posluchačstvo vyšlo ještě v tutéž hodinu z chrámu a strhalo všude po městě haraburdí, které je mrzačilo. V Kwemu - kam Jemný Pondělího vzal v naději, že najdou Scopiqua - místo toho zjistili, že svého času mělká jáma, v níž stával Čep, je dnes jezerem, jehož voda je průzračná, ale jehož dno zakrývají vrstvy živočichů, kteří se tam rodí. Většinou to byli ptáci, vzlétávající v náhlých, rozčilených hejnech s hotovým opeřením k nebi.</p>
<p>Tady měli možnost se s původkyní zázraků setkat, neboť žena, která toto vodstvo stvořila (její přívrženci řekli doslova: chcalo jednu jedinou noc a bylo to), se usadila v zčernalém přítmí kwemského paláce. V naději, že by se mohli dozvědět něco o Jude a Chátře, se Jemný odvážně pustil do tmy hledat stvořitelku jezera, a i když se mu odmítla ukázat, jeho otázky zodpověděla. Ne, neviděla dvojici poutníků, jak ji on popsal, ale ano, může mu říct, kam šly. V těchto dnech znají poutnice pouze dva směry, vysvětlila: z Yzordderrexu a do něj. Poděkoval jí za informaci a zeptal se jí, jestli pro ni může na oplátku udělat něco on. Pověděla mu, že od něj osobně nechce nic, ale že by velmi přivítala na hodinu dvě společnost jeho chlapce. Poněkud rozmrzele vyšel Jemný ven a optal se Pondělího, jestli by nebyl ochoten na chvíli tu ženu potěšit. On řekl, že ano, a Maestro osaměl. Našel si tedy u jezera rodícího ptáky místo, kde se posadil, zatímco Pondělí mizel v hlubinách budoáru jeho stvořitelky. Poprvé v životě se mu stalo, že žena dala při hledání sexuální útěchy před ním přednost někomu jinému. Jestli vůbec potřeboval důkaz toho, že jeho dnům odzvonilo, má jej.</p>
<p>Když se po dvou hodinách Pondělí opět objevil (s uzardělými tvářemi a zarudlýma ušima), našel Jemného, jak sedí na břehu jezera, dávno unavený prací na své mapě, obklopen několika maličkými náhrobky z oblázků.</p>
<p>„Co to je?" řekl chlapec.</p>
<p>„Počítal jsem své milostné avantýry," odpověděl Jemný. „Každý z nich znamená stovku ženských."</p>
<p>Náhrobků bylo sedm.</p>
<p>„Jsou všechny?" řekl Pondělí.</p>
<p>„Všechny, co si pamatuju."</p>
<p>Pondělí si dřepl na bobek vedle kamínků.</p>
<p>„Vsadím se, že bys je všechny ještě jednou rád pomiloval," řekl.</p>
<p>Jemný nad tím chvilku podumal a nakonec řekl:</p>
<p>„Ne. Myslím, že ne. Dělal jsem to, jak jsem uměl nejlíp. Je čas přenechat to mladším."</p>
<p>Mrštil kamínek, který držel v ruce, daleko do středu jezera hemžícího se životem.</p>
<p>„Než se zeptáš," řekl. „To byla Jude."</p>
<p>Poté si už zbytečně nezajíždeli, ani se nemuseli sem a tam vláčet za zprávami o dvou ženách. Věděli, kam Jude s Chátrou šly. Jakmile se vymotali od jezera, během několika hodin byli na Ponuré cestě. Na rozdíl od většiny věcí se Cesta nezměnila. Zůstala právě tak rušná a široká jako kdysi: šíp, letící po své přímé dráze do horkého srdce Yzordderrexu.</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>KAPITOLA DVACÁTÁ </strong><strong>ŠESTÁ</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>1</strong></p>
<p>V Pátém přišla zima; ne znenadání, ale pomalu a jistě. Halloween byl posledním dnem, kdy měli lidé možnost ochutnat noční vzduch bez kabátů, klobouků a rukavic, a byl svědkem první významnější návštěvy Londýňanů ve Škálové ulici - hlučné party, které atmosféra předvečera svátku Všech svatých stoupla do hlavy. Přišli se podívat, jestli je něco pravdy na prapodivných povídačkách, které o sousedství slyšeli. Někteří se velmi záhy vytratili, ale ti statečnější zůstali, aby místo probádali, a několik jich přešlapovalo venku před číslem dvacet osm, kde se dohadovali nad kresbami na dveřích a dívali se vzhůru na zuhelnatělý strom, který zastiňoval dům před hvězdami.</p>
<p>Po tom večeru se štípání chladu změnilo v kousání a kousání v hryzáni, až koncem listopadu byly teploty dost nízké, aby udržely u krbu i ty nejnadrženější kocoury. Ale proud návštěvníků - oběma směry - se nezastavil. Noc co noc se ve Škálové ulici objevovali obyčejní obyvatelé města a míjeli výletníky, kteří proudili opačným směrem. Z některých z té první skupiny se stali tak pravidelní návštěvníci, že je Clem začal poznávat a mohl sledovat, jak jsou jejich průzkumy čím dál tím méně váhavé, když jim docházelo, že úžasné pocity, které zde prožívají, nejsou prvními příznaky šílenství. Bylo možné zde najít divy - a tito muži a ženy se jeden po druhém museli dovtípit, co je jejich zdrojem, protože jeden po druhém mizeli. Jiní, snad příliš ustrašení, než aby se odvážili do přechodu sami, přicházeli s přáteli, jimž věřili, a prováděli je ulicí, jako by to byla tajná neřest, mluvili šeptem, načež se vzápětí smáli nahlas, když zjistili, že jejich blízcí vidí jevy právě tak jako oni.</p>
<p>Zpráva se šířila. Ale to byla zároveň jediná radost, kterou ony hořké dny a noci mohly nabídnout. I když v dome trávil více a více času Čmelík Syrový, a to byl veselý společník, Clemovi hrozně scházel Jemný. Sice ho nijak nepřekvapil jeho nenadálý odjezd (dávno věděl, třebaže sám Jemný ještě ne, že dříve nebo později Maestro z dominia odjede), ale momentálně se stal jeho nejbližším společníkem muž, s nímž se dělil o lebku, a jak se čas nachýlil k prvnímu výročí Tayovy smrti, nálada obou pozvolna směřovala k trudnomyslnosti. Přítomnost tolika živých duší na ulici pouze napomohla tomu, že se přízraky, které ji zabydlely během letních měsíců, cítily ještě více olupovány o své výsady - a jejich zármutek byl chytlavý. Přestože byl Tay s Clemem velice rád během příprav na velkolepé dílo, jejich čas jako andělů minul a Tay pociťoval stejné nutkání jako ti duchové, kteří bloumali před domem: vytratit se.</p>
<p>Když přišel prosinec, Clem začal přemýšlet, kolik týdnů tu ještě vydrží, když v něm zřejmě smutek ducha poroste hodinu od hodiny. Po dlouhých rozmluvách se sebou samým se rozhodl, že s Vánoci si od-škrtne poslední den své služby ve Škálové ulici. Poté z čísla dvacet osm odejde, nějak se prodere mezi Čmelíkovými výletníky a vrátí se do domu, kde před rokem s Tayem slavili Návrat Nepřemoženého slunce.</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p>Jude a Chátra nikam při cestování napříč dominii nespěchaly, spíš naopak, dalo se vybírat z mnoha směrů a na cestě prožívaly tolik neplánované radosti a štěstí, že jít rychle jim přišlo bezmála jako zločin. Neměly důvod spěchat. Neměly v zádech nic, co by je popohánělo dál, a před sebou nic, co by je volalo. Alespoň to tak Jude předstírala. Znovu a znovu, kdykoli narazily během hovoru na téma jejich konečného cíle, se vyhnula hovoru o místě uchovaném v hloubi jejího srdce, k němuž nakonec tak jako tak dospějí. Ale jestliže neměla jméno města na rtech <emphasis>ona, </emphasis>měla ho na rtech každá druhá žena, kterou potkaly, a jen co se Chátra zmínila, že to je její rodiště, otázky spolucestujících se začaly pokaždé jen hrnout. Je pravda, že je teď přístav zaplněný při každém přílivu rybami, které vyplavaly vzhůru z hlubin oceánu; starobylými tvory, kteří znají tajemství původu žen a kteří v noci plavou po zesplavněných ulicích nahoru, aby uctili Bohyně na kopci? Je pravda, že ženy tam mohou mít děti, aniž by vůbec potřebovaly muže, a že některé dokonce vědí, jak si miminka <emphasis>vysnít </emphasis>do reality? A že jsou v tom městě fontány, které omlazují staré, a stromy, na nichž roste ovoce světu dočista neznámé? A tak dál a dál.</p>
<p>I když Jude, pokud na ni naléhaly, ochotně popsala všechno, co v Yzordderrexu viděla, její líčení toho, jak voda oblékla palác do jiného kabátu, a vylíčení proudů, které odporovaly gravitaci, nebylo nijak zvlášť pozoruhodné tváří v tvář tomu, co se o Yzordderrexu říkalo. Po několika rozhovorech, ve kterých byla nucena popsat divy, o nichž nevěděla zhola nic - jako by jí tazatelky měly méně za zlé, kdyby si divy vymyslela, než kdyby je zklamala -, řekla Chátře, že se do žádné další debaty na to téma už zatáhnout nenechá. Ale její fantazie se odmítla nezabývat se příběhy, které slyšela, lhostejno jak nadsazenými, a s každou mílí, kterou z Ponuré cesty odkrojily, se pro ni <emphasis>pře</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>stava </emphasis>města očekávajícího je na konci jejich putování stávala čím dál strašidelnější. Bála se, že třeba požehnání jí dané bude po celé té době, kterou strávila jinde, neplatné. Nebo Bohyně věděly, že řekla Sartorimu - z hloubi duše -, že ho miluje, a zatracení její osoby na popud Jokalaylau tentokrát převáží, jestli se kdy do chrámu vrátí. Jakmile však byly na Ponuré cestě, podobné obavy byly od té chvíle čistě akademické. Teď už se zpátky neotočí, hlavně proto, že na obě dvě začala pomalu doléhat vyčerpanost. Město je volalo ven z mlh, které ležely mezi dominii, a ony k němu půjdou spolu a vyrovnají se s jakýmkoli rozsudkem, jakýmikoli zázraky nebo hlubinnými mořskými rybami, které tam na ně čekají.</p>
<p>Tolik se změnilo! V Druhém panovalo teplejší roční období, než když tu byla Jude naposledy, a v ulicích teklo tolik vody, že vzduch byl přímo tropický. Ale daleko závratnější než vlhkost byla zeleň, kterou zplodila. Ze spárů a jeskyň pod městem byly nahoru vyneseny v obrovských počtech semena a výtrusy a pod vlivem kouzelných formulí Bohyň vyrůstaly s nadpřirozenou rychlostí. Starobylé formy vegetace, většina z nich dávno považovaná za vyhynulé, zakryly zeleným kobercem štěrk a proměnily Kesparaty v přebujelou džungli. Během půl roku se Yzordderrex začal podobat ztracenému městu, svatému místu pro ženy a děti, a jeho pustotu zmírňovala flóra. Všude byla cítit vůně zrání a jejím zdrojem byly plody, které se leskly na vinné révě a větvích a keřích, a jejich četnost pro změnu přilákala zvířata, která by nikdy předtím do Yzordderrexu za jeho minulého stavu nezavítala. A tímto rohem hojnosti protékala, vyživujíc semena, které vyzvedla z podsvětí, věcná voda, bez přestání proudila nahoru do svahů tím svým rebelantským způsobem, ale už nevezla loďstva modliteb. Buďto byly žádosti těch, kdo tu žili, vyslyšeny, nebo jim křest vodou dal vlastní léčitele a obnovitele.</p>
<p>Jude a Chátra nevyšly nahoru k paláci hned toho dne, kdy dorazily. Ani den poté, ani den následující. Místo toho vyhledaly Hříšníkův dům a tam si udělaly pohodlí, třebaže tulipány na jídelním stole vystřídala hustá koruna květů, která prorazila skrz podlahu, a ze střechy byla voliéra. Po tak dlouhé cestě, při níž nevěděly předem noc za nocí, kde složí hlavy, to byly jen podřadné nepříjemnosti a ony byly vděčné, že si mohou odpočinout, že jsou ukolébávány ke spánku vrkáním a štěbetáním a že spí v postelích, které se podobaly spíše altánkům. Když se probudily, nouzí o jídlo netrpěly. Ze stromů se dalo trhat ovoce, na ulici tekla čistá a chladivá voda a v některých prudších proudech si mohly ulovit ryby. To vše tvořilo obvyklý jídelníček skupin žijících v nejbližším okolí.</p>
<p>V těchto početných rodinách byly jak ženy, tak muži, z nichž někteří určitě museli dříve patřit k lůze či armádě, které svedly tak brutální boj v noci, kdy padl Autarcha. Ale buďto vděčnost za to, že přežili revoluci, anebo umírňující vliv zeleně a dostatku kolem je přesvědčily, aby sloužili lepšímu účelu. Ruce, které mrzačily a vraždily, byly nyní zaměstnány na stavbě několika staronových domů, stavěním zdí ne navzdory džungli, ani vodě, která je živila, ale ve shodě s oběma. Tentokrát byly architekty ženy, které sešly zpátky po svém křtu dolů, když jim byl vnuknut nápad využít zříceniny starého města k vytvoření nového, a všude Jude viděla ozvuky důstojné a elegantní estetiky, kterou se vyznačovala mistrovská práce Bohyň.</p>
<p>Stavby na ni nepůsobily dojmem, že by se s nimi nějak příliš spěchalo, stejně tak by ani neřekla, že vidí jakékoli stopy velikášství. Doba říše skončila a s ní všechna dogmata, výnosy a podrobování se. Každý si vyřešil problém položení střechy podle svého, vědom si toho, že stromy ho mezitím zastíní a zasytí, a tím pádem se domy lišily asi tolik jako tváře žen, které dohlížely na jejich konstrukci. Sartori, jehož potkala ve Škálové ulici, by tohle schvaloval, blesklo hlavou Jude. Nedotkl se snad během jejich předposlední schůzky její tváře a neřekl jí, že sní o městě postaveném podle jejího obrazu? Pokud tím obrazem byla<emphasis> žena, </emphasis>pak zde bylo ono město, povstávající nyní z ruin.</p>
<p>A tak přes den měly šeptající baldachýn rostlin, zurčící řeky, horko, smích. A v noci dřímotu pod opeřenou střechou a sny, které byly vlídné a nepřerušované. Tak to přinejmenším platilo týden. Ale osmou noc probudila Jude Chátra, přivolala ji k oknu a řekla:</p>
<p>„Podívej se."</p>
<p>Podívala se. Hvězdy nad městem svítily jasně a ronily stříbro do řeky tekoucí dole pod nimi. Ale došlo jí, že ve vodě je ještě jiný život; hmotnější, ale o nic méně stříbrný. Řeči, které slyšely po cestě, byly pravdivé. Proti proudu plavali tvorové, jaké by žádná rybářská loď, jakkoli hluboko by lovila, ve svých sítích nenašla. Někteří v sobě měli něco z delfína, nebo chobotnice, nebo medúzy, ale jejich společným rysem byl nádech lidskosti, skrytý tak hluboko v minulosti (nebo budoucnosti), jak hluboko byly jejich domovy v oceánu. U některých viděly končetiny a zdálo se, že těchto pár do svahu spíše skáče, než plave. Druzí se vlnili jako úhoři, ale měli hlavy připomínající savce, oči jim svítily, ústa měli dost jemná, aby dokázala tvořit slova.</p>
<p>Pohled na to, jak stoupají, byl vzpružující a Jude se nehnula od okna, dokud všechna zvířata nezmizela nahoře v ulici. O jejich cíli neměla nejmenších pochyb - a od nynějška vlastně ani o svém vlastním.</p>
<p>„Odpočinuly jsme si tolik, kolik to vůbec šlo," řekla Chátře.</p>
<p>„Takže je na čase jít nahoru?"</p>
<p>„Ano. Myslím si, že ano.</p>
<p>Vyšly z Hříšníkova domu za úsvitu, aby stihly ujít co nejdále, dřív než se Kometa vyšplhá příliš vysoko a vlhkost jim vezme sílu. Nikdy to nebyla snadná cesta, ale dokonce i za časného chladného rána se proměnila v namáhavé plahočení, hlavně pro Jude, která měla pocit, jako když v děloze táhne spíš olověné závaží než živou bytost. Několikrát musela během výstupu zastavit a posadit se do stínu, aby popadla dech, ale po čtvrté zastávce se zvedla a shledala, že sotva lapá po dechu a že bolest v břiše se stala tak ostrou, že jí je zatěžko udržet se při vědomí. Její pohyby - a Chátřino vřeštění - přivolaly pomocné ruce, které ji právě pokládaly opatrně na záda do kvetoucích travin, když vtom jí vyšla plodová voda.</p>
<p>Ani ne hodinu nato, ne víc než půl míle od místa, kde stála brána Dvojice svatých Ohyba a Ještědola, porodila v hájku hustě osídleném droboučkými tyrkysovými ptáčky první a jediné dítě Autarchy Sartoriho.</p>
<p><strong>3</strong></p>
<p>Judini a Chátřini pronásledovatelé sice opustili stvořitelku jezera v Kwemu s jasnou představou o správném směru, přece ale dorazili do Yzordderrexu o šest týdnů později než ženy. Částečně proto, že Pondělího sexuální apetit po milostném dobrodružství v Paláci povážlivě zvadl a on nasadil mnohem méně rázné tempo než doposud, ale hlavně proto, že Jemného nadšení pro kartografii rostlo mílovými kroky. Sotva minula hodina, aby si nevzpomněl na nějakou provincii, kterou v minulosti prošel, nebo na nějaký orientační bod, který viděl, a kdykoli si takto vzpomněl, přerušili cestu, on vytáhl svůj ručně svázaný atlas, zbožně nanášel jednotlivosti na papír a při práci si přemílal jako litanii jména vysočin, nížin, lesů, rovin, silnic a měst. Nepospíšil si, ani když měli možnost se svézt, nebo přitom promokli na kost. Tohle je, řekl Pondělímu, opravdové mistrovské dílo jeho života, a pouze litoval, že s ním začal tak pozdě.</p>
<p>Nicméně i přes ty zastávky se město den za dnem blížilo, míle po míli, až jednou ráno, když zvedli hlavy pod keřem hlohu, se opary rozdělily a odhalily před nimi v dálce obrovitou zelenou horu.</p>
<p>„Co je tamhleto zač?" přemítal Pondělí.</p>
<p>Jemný ohromeně řekl:</p>
<p>„Yzordderrex."</p>
<p>„Kde máš palác? Kde máš ulice? Já vidím akorát stromy a duhu."</p>
<p>Jemný byl stejně zmatený jako chlapec.</p>
<p>„Býval šedivý a černý a krvavý," prohlásil.</p>
<p>„Že je teď ale kurva zelenej."</p>
<p>A byl zelenější, čím víc se k němu blížili, vůní jeho vegetace tak zlíbezněl vzduch, že se Pondělí brzy přestal zklamaně křenit a poznamenal, že to možná koneckonců nebude tak zlé. Jestli se z Yzordderrexu stal prales, potom je možné, že všechny ženské jsou divošky oděné jen do bobulí a úsměvů. To by nějakou dobu mohl přetrpět.</p>
<p>To, co objevili na nižších svazích, byly pochopitelně scény mnohem neobvyklejší než Pondělího nejdivočejší představy. To, co brali obyvatelé</p>
<p>Nového Yzordderrexu za samozřejmost - anarchické vody či prehisto-</p>
<p>rické stromy -, uvádělo muže i chlapce v úžas. Po chvíli přestali své</p>
<p>ohromení vyjadřovat nahlas a jen stoupali nahoru skrz husté houštiny, postupně se zbavovali tíhy zavazadel, která získali cestou a která teď nechávali za sebou pohozená v trávě.</p>
<p>Jemný měl v úmyslu jít do eurhetemeckého Kesparatu, poněvadž doufal, že tam zastihnou Athanasia, ale jelikož město prošlo takovou proměnou, cesta to byla zdlouhavá a obtížná, a tak spíše štěstí nežli důvtipu se dalo přičíst, že stanuli, po hodině nebo i déle, před branou. Ulice za ní byly právě tak přebujelé jako ty, kterými sem došli, terasy připomínaly opuštěný sad a spadané ovoce se válelo mezi stromy jako štěrk.</p>
<p>Na Pondělího návrh se rozdělili a začali Maestra hledat, ale Jemný ještě předtím naznačil chlapci, že jestli uvidí někde na stromě Ježíše, tak našel Athanasia. Ale oba se opět k bráně vrátili, aniž by uspěli, a to donutilo Jemného, aby se přeptal dětí, které se přišly různě pohoupat a lézt na bráně, jestli některé z nich nevidělo toho muže, co tu bydlíval. Jedno dítě z hloučku, dívka snad šestiletá s vlasy tak propletenými popínavými úponky, až budily dojem, jako když raší přímo z ní, odpověď znala.</p>
<p>„Odešel," řekla.</p>
<p>„Nevíš kam?"</p>
<p>„Ne"</p>
<p>„Ví to někdo?"</p>
<p>„Ne," řekla za celou svou malou tlupu.</p>
<p>Čímž rozhovor na téma Athanasius rázně uťala.</p>
<p>„Kam teď?" zeptal se Pondělí, když se děti vrátily ke svým hrám.</p>
<p>„Půjdeme za vodou," odvětil Jemný.</p>
<p>A znovu pokračovali ve výstupu, přičemž se Kometa, která už mezitím dávno překlenula svůj zenit, pohybovala opačným směrem. Oba byli unavení a s každým krokem sílilo pokušení lehnout si a oddechnout si na nějakém poklidném místě. Ale Jemný trval na tom, že půjdou dál, připomínal Pondělímu, že Chátřina ňadra budou daleko pohodlnějším místem ke složení hlavy nežli jakýkoli pahrbek a že její polibky osvěží daleko víc než vykoupání v tůni. Mluvil přesvědčivě a chlapec v sobě našel energii, kterou mu Jemný záviděl, poskakoval vpředu a klestil Maestrovi cestu, dokud nedošli k hromadám tmavého štěrku značícím hradby zámku. Z nich trčely sloupy, na něž byly v minulosti zavěšeny obrovité veřeje, a s těmi si pohrávala voda, která se točitě šplhala po pravém pilíři a vrhala se přes mezeru šumivým obloukem dopadajícím naplocho na vršek levého pilíře. Byla to nejpodivuhodnější podívaná a upoutala Jemného pozornost takovou měrou, že Pondělí vešel dopředu mezi sloupy sám.</p>
<p>Krátce poté se k Jemnému vrátil jeho výkřik - celý nadšený.</p>
<p>„Šéfe? Šéfe! Sem!"</p>
<p>Jemný šel tam, kam ho vedly Pondělího výkřiky, skrz teplou spršku pod klenbou a do paláce samotného. Objevil Pondělího, jak se brodí nádvořím vonícím liliemi, které se chvěly na vodní hladině, směrem k postavě stojící pod kolonádou na druhé straně. Byla to Chátra. Vlasy měla splihlé, jako by právě přeplavala tůň, a ňadra, na něž chtěl tak moc Pondělí položit hlavu, byla nahá.</p>
<p>„Tak jste konečně tady," poznamenala a dívala se skrz Pondělího k Jemnému.</p>
<p>Její dychtivý milý ztratil v půli cesty pevnou půdu pod nohama a vzduchem začaly létat lilie, když se snažil vzápětí postavit.</p>
<p>„Vy jste věděli, že přijdeme?" řekl dívce.</p>
<p>„Samozřejmě," odvětila. „Ne ty. Ale Maestro. Věděly jsme, že jde Maestro."</p>
<p>„Ale radost máš kvůli <emphasis>mně, </emphasis>nebo ne?" zadrmolil Pondělí. „Totiž... jsi ráda?"</p>
<p>Rozevřela před ním náruč.</p>
<p>„Co bys řekl?" zeptala se.</p>
<p>Zavýskl, s cákáním se k ní hnal a svlékal si při chůzi promočené tričko. Jemný šel za ním. Než došel k protější straně, Pondělí byl vysvlečený do spodního prádla.</p>
<p>„Jak jste věděly, že sem jdeme?" zeptal se Jemný dívky.</p>
<p>„Všude jsou věštkyně," řekla. „Pojďte. Zavedu vás nahoru."</p>
<p>„To nemůže jít sám?" zaprotestoval Pondělí.</p>
<p>„Budeme mít spoustu času i jindy," řekla Chátra a vzala ho za ruku. „Ale nejdřív ho musím zavést do komnat."</p>
<p>Stromy uvnitř kruhu zničených hradeb způsobovaly, že ty venku vypadaly jako trpaslíci - k nebývalému růstu je podněcovala takřka hmatatelná posvátnost zdejšího místa. Ve větvích a mezi gargantuov-skými kořeny byly ženy a děti, Jemný nezahlédl žádného muže, ale předpokládal, že jestliže je doprovází Chátra, nebudou odtud vykázáni. Čím si to zasloužili, to se mohl pouze dohadovat, ale nezapochyboval, že to něco, to živoucí, co naplňovalo vzduch a zemi, má své důvody. Věděl, co tím něčím živoucím je. Zaslíbené Bohyně, o jejichž existenci slyšel poprvé v Beatrix, když seděl v kuchyni u matky Báječné.</p>
<p>Museli jít oklikou. Na několika místech tekly řeky příliš divoce, byly hluboké a nedaly se přebrodit, Chátra je proto musela vést k můstkům nebo nášlapným kamenům, potom se po protějším břehu vrátit kus zpátky, aby se napojila opět na pěšinu. Ale čím hlouběji zacházeli, tím vnímavější byl vzduch, a přestože Jemného pálilo na jazyku nepočítané otázek, nechával si je raději pro sebe, aby neodhaloval svou naivitu. Od Chátry čas od času získal střípky, tak nahodile vypuštěné, že byly záhadou samy o sobě. „...Ohně jsou tak komické..." řekla v jednu chvíli, když míjeli haldu pokrouceného kovu, který býval kdysi jedním z Autarchových válečných strojů. A na jiném místě, kde se hluboký modrý bazén stal domovem ryb velkých jako člověk, poznamenala: „...Mají zřejmě své vlastní město... ale je tak hluboko v oceánu, že nemyslím, že ho kdy uvidím. Ale děti ano. To je na tom právě nádherné..."</p>
<p>Konečně je dovedla ke dveřím, které byly zahaleny závěsem tekoucí vody, otočila se k Jemnému a řekla:</p>
<p>„Čekají na vás."</p>
<p>Pondělí stanul po Jemného boku na schodu a chystal se projít závěsem, ale Chátra ho zadržela polibkem na krk.</p>
<p>„Tohle je jen pro Maestra," řekla. „Pojď se mnou. Zaplaveme si."</p>
<p>„Šéfe?"</p>
<p>„Jen jdi," pověděl mu Jemný. „Tady se mi nic nestane."</p>
<p>„Tak se uvidíme později," zvolal Pondělí, rád, že ho Chátra odtáhla.</p>
<p>Ještě než zmizeli v houštině, Jemný se otočil ke dveřím, rozdělil prsty chladivý závěs a vešel do komnaty za ním. Po kypění života venku působily její velikost i strohost nepatřičně. Byla to první stavba, kterou v městě viděl, jež si uchovala něco z bratrovy šílené ctižádosti. Její rozměrnost zmenšovalo snad jedině několik málo výhonků a úponků a jediná voda, která zde tekla, byla u dveří za jeho zády a ještě také na vzdáleném konci, kde padala z klenby. Bohyně však nenechaly komnatu zas tak docela nedotčenou. Stěny toho, co bylo postaveno jakožto sál bez oken, teď byly na všech stranách proraženy, a tak přes všechnu svou obrovitost bylo místo něco jako voština prošpikovaná vlídným světlem večera. Stál zde jeden jediný kus nábytku: židle, poblíž vzdálené klenby, a na ní seděla, s dítětem v klíně, Judith. Když Jemný vstoupil, vzhlédla od dětského obličejíku a usmála se na něj.</p>
<p>„Už jsem si začala myslet, že jste zabloudili."</p>
<p>Její hlas byl jasný; téměř doslova vzato, napadlo ho. Když mluvila, paprsky přicházející skrz stěny se zakomíhaly.</p>
<p>„Neměl jsem tušení, že čekáš," podivil se.</p>
<p>„Moc námahy mě to nestálo," řekla. „Nepůjdeš blíž?"</p>
<p>Když přecházel komnatou k ní, pokračovala:</p>
<p>„Nejprve jsem nečekala, že půjdeš za námi, ale pak mě napadlo: určitě půjde, určitě, protože se bude chtít podívat na dítě."</p>
<p>„Abych byl upřímný... na dítě jsem nepomyslel."</p>
<p>„Ale ona myslela na tebe," řekla Jude beze stopy výtky.</p>
<p>Dítěti v klíně nemohlo být víc než pár týdnů, ale podobně jako místní stromy a květiny rozkvétalo. Dcera na Judině klíně spíš seděla než ležela, jednou malou, silnou ručkou tahala matku za<emphasis> </emphasis>dlouhé vlasy. I když byla Judina prsa nahá a uvolněná, děcko vůbec nejevilo zájem o krmení nebo spánek. Šedé oči se nespustily z Jemného a zkoumaly ho upřeným a zpytavým pohledem.</p>
<p>„Jak je Clemovi?" zeptala se Jude, když Jemný stanul přímo před ní.</p>
<p>„Měl se skvěle, když jsem ho viděl naposledy. Ale odešel jsem nečekaně, víš. Trochu si to vyčítám. Ale když jsem to začal..."</p>
<p>„...Já vím. Nešlo to se vrátit. Totéž se stalo mně."</p>
<p>Jemný se před Jude sklonil a natáhl ruku, dlaní vzhůru, k dítěti. Okamžitě se jí chopila.</p>
<p>„Jak se jmenuje?" řekl.</p>
<p>„Doufám, že ti to nebude vadit..."</p>
<p>„Jak?"</p>
<p>„...dala jsem jí jméno Hurá."</p>
<p>Jemný vzhlédl nahoru k Jude a usmál se. „Vážně?" Potom se znovu podíval na dítě, přivolán jejím uhrančivým pohledem. „Hurá?" řekl a sklonil k ní blíž obličej. „Hurá. Já jsem Jemný."</p>
<p>„Ona ví, kdo jsi," řekl Jude bez zaváhání. „Věděla o této místnosti dřív, než se vůbec narodila. A věděla, že přijdeš, dřív nebo později."</p>
<p>Jemný se nevyptával, jak jí vlastně dítě sdělilo, co ví. Do katalogu tohoto výjimečného místa přibylo o jednu záhadu navíc.</p>
<p>„A Bohyně?" zeptal se.</p>
<p>„Co je s nimi?"</p>
<p>„Jim nevadí, že je to Sartoriho dítě?"</p>
<p>„Vůbec ne," usmála se Jude a hlas jí při zmínce o Sartorim zjihl. „Celé město... celé město je důkazem toho, že ze špatného může vzejít něco dobrého."</p>
<p>„Ona je lepší než jen ,něco dobrého', Jude," řekl Jemný.</p>
<p>Usmála se - a stejně tak i dítě.</p>
<p>„Ano, to je."</p>
<p>Hurá se natahovala k Jemného obličeji, a jen tak tak že při usilování o objekt svého zájmu nespadla Jude z klína.</p>
<p>„Myslím, že vidí otce," řekla Jude, vyzvedla dítě zpět do náručí a vstala.</p>
<p>Jemný se také napřímil a pozoroval Jude, jak odnáší Hurá k rozházeným hračkám na podlaze. Dítě si ukázalo a zabroukalo.</p>
<p>„Stýská se ti po něm?" řekl.</p>
<p>„Stýskalo se mi v Pátém," odpověděla Jude, stále obrácená zády, zatímco sbírala hračku, kterou si Hurá vybrala. „Ale tady ne. A už vůbec ne po narození Hurá. Nikdy jsem se necítila úplně opravdová, to až když se objevila ona. Byla jsem kopií té druhé Judith." Opět se narovnala a otočila se k Jemnému. „Víš, že si pořád nemůžu nějak vzpomenout na ty chybějící roky? Občas mi hlavou problesknou útržky, ale nic trvalého. Myslím, že jsem žila ve snu. Ale ona mě probudila, Jemný." Jude políbila dítě na tvářičku. „Ona ze mě udělala skutečnou bytost. Před ní jsem byla jen kopie. Oba dva. On to věděl a já to věděla. Ale stvořili jsme něco nového." Vzdychla. „Ale přála bych si, aby ji viděl. Jen jednou. Aby taky věděl, jaké to je být skutečný." Vydala se napříč sálem zpátky k židli, ale dítě se opět vyklonilo, natáhlo se k Jemnému a malinko zabrečelo, aby zdůraznilo své přání.</p>
<p>„Panejo," řekla. „Jsi žádaný."</p>
<p>Opět se posadila a položila hračku, kterou sehrála, před Hurá. Byl to malý modrý kámen.</p>
<p>„Tumáš, miláčku," cukrovala. „Podívej. Co je to? Co je to?"</p>
<p>Dítě si rozradostněle brouklo a hbitě sebralo matce hračku z prstů se zručností zdaleka převyšující jeho útlý věk. Broukám se změnilo v bublavý smích, sotva si je malá přiložila ke rtům, jako by je chtěla políbit.</p>
<p>„Ráda se směje," řekl Jemný.</p>
<p>„To ano, díky bohu. No ne, tak to vidíš. Pořád děkuju Bohu."</p>
<p>„Starý zvyk..."</p>
<p>„S tímhletím bude brzy konec," přerušila jej rozhodně Jude.</p>
<p>Dítě si dávalo hračku do úst.</p>
<p>„Ne, drndo, to nedělej..." napomenula ji Jude. Potom řekla Jemnému: „Myslíš, že se jednou Vymazaný kraj rozpadne? Mám tu přítelkyni, jmenuje se Lotka, ta říká, že ano. Rozpadne se a pak budeme muset žít se zápachem z Prvního, kdykoli bude odtamtud foukat vítr."</p>
<p>„Možná by se dala postavit hradba."</p>
<p>„A kdo by to udělal? Nikdo se k tomu místu nepřiblíží."</p>
<p>„Ani Bohyně?"</p>
<p>„Ty mají tady práce nad hlavu. A v Pátém. I tam chtějí vysvobodit vodstvo."</p>
<p>„To by stálo za vidění."</p>
<p>„To tedy ano. Možná se kvůli tomu vrátím..."</p>
<p>Smích Hurá během těch slov utichl, znovu studovala Jemného a natahovala se k němu z matčina klína. Tentokrát její ručka nebyla otevřená, ale svírala modrý kámen.</p>
<p>„Myslím, že chce, aby sis ho vzal," vysvětlovala Jude.</p>
<p>Usmál se na dítě a řekl:</p>
<p>„Děkuju. Ale měla by sis ho nechat."</p>
<p>Po jeho slovech se na něho zadívala ještě horlivěji a on si byl jist, že rozuměla každému slovu, které řekl. Ručka stále nabízela dárek, rozhodnutá, že by si ho měl vzít.</p>
<p>„No tak," řekla Jude.</p>
<p>Na příkaz jejích očí i Judiných slov se Jemný natáhl dolů a nesměle si kámen z ručky Hurá převzal. Měla značnou sílu. Kámen byl těžký; těžký a chladivý.</p>
<p>„Teď jsme teprve doopravdy uzavřeli mír," poznamenala Jude.</p>
<p>„Nevěděl jsem, že válčíme," opáčil Jemný.</p>
<p>„Taková válka je nejhorší, co?" řekla Jude. „Ale je pryč. Je pryč už napořád."</p>
<p>Šumění klenby s vodním závěsem za jejími zády se mírně změnilo a ona se ohlédla. Její výraz byl vážný, ale když se otočila zpátky k Jemnému, měla na tváři úsměv.</p>
<p>„Budu muset jít," řekla, když vstávala.</p>
<p>Dítě se smálo a svíralo ručku ve vzduchu.</p>
<p>„Uvidím tě ještě?" zeptal se Jemný.</p>
<p>Jude pomalu zavrtěla hlavou, hledíc na něho skoro shovívavě.</p>
<p>„K čemu?" zašeptala. „Řekli jsme si všechno, co bylo třeba. Odpustili jsme si. Tím to končí."</p>
<p>„Budu moct zůstat ve městě?"</p>
<p>„Samozřejmě," řekla s kratičkým zasmáním. „Ale proč bys tu chtěl zůstat?"</p>
<p>„Protože jsem došel na konec pouti."</p>
<p>„Vážně?" podivila se, otočila se od něho a šla ke klenbě. „Myslela jsem si, že ti zbývá ještě jedno dominium."</p>
<p>„Už jsem ho viděl. Vím, co je v něm."</p>
<p>Nastala odmlka. Potom Jude řekla:</p>
<p>„Vyprávěla ti někdy Celestine svůj příběh? Vyprávěla, že?"</p>
<p>„Ten o Prozatímní Nirváně?"</p>
<p>„Ano. Mně ho taky pověděla, tu noc před Usmířením. Pochopils ho?"</p>
<p>„Moc ne."</p>
<p>„Ach tak."</p>
<p>„Proč?"</p>
<p>„Jen že jsem ho taky nepochopila, a myslela jsem si, že možná..." pokrčila rameny, „...nevím, co jsem si myslela."</p>
<p>Stála už pod klenbou a dítě jí vykukovalo přes rameno na někoho, kdo se objevil za vodním závojem. Návštěvník nebyl, pomyslel si Jemný, tak docela člověk.</p>
<p>„Chátra se zmínila o našich dalších hostech, nebo ne?" řekla Jude, když viděla jeho překvapení. „Vyšli z oceánu, aby se nám dvořili." Pousmála se. „Jsou nádherní... někteří. Budou to zvláštní děti..."</p>
<p>Úsměv trochu zakolísal, jen docela málo.</p>
<p>„Nebuď smutný, Jemný," řekla. „Svoje jsme si prožili."</p>
<p>Nato se od něho odvrátila a pronesla dítě závěsem. Slyšel, jak se Hurá rozesmála při pohledu na tvář, která je čekala na druhé straně, a viděl, jak její majitel pokládá kolem matky s dítětem své stříbřité paže. Potom se světlo v jeho očích rozjasnilo, problesklo závěsem, a když se ztlumilo, rodina byla ta tam.</p>
<p>Jemný čekal v opuštěné komnatě několik minut, ačkoli dobře věděl, že se Jude nevrátí, a nebyl si ostatně jistý, zda vůbec chce, aby se vrátila, ale nebyl schopen se sebrat a jít, dokud si neuloží do paměti vše, co se mezi nimi seběhlo. Teprve pak se otočil ke dveřím a vykročil do večerního vzduchu. Prales teď měl v sobě docela odlišný půvab. Z nebeského baldachýnu se svezly jemné modré mlhy a soukaly se pomalu z tůní.</p>
<p>Medové písně soumračných ptáků nahradily písně těch nočních a pilný bzukot opylovačů ustoupil lehoučkokřídlým můrám.</p>
<p>Rozhlížel se po Pondělím, ale nikde ho neviděl, a přestože tu nebyl nikdo, kdo by mu bránil, aby se v té rajské krajině procházel, cítil se celý nesvůj. Tohle není místo jeho snů. Přes den příliš plné života a v noci, domníval se, příliš plné lásky. Cítit se tak naprosto bezvýznamně byl pro něj nový zážitek. Dokonce i během cesty, když se držel v ústraní od ohňů, zatímco se vyprávěly příběhy, pořád věděl, že kdyby jednoduše otevřel ústa a odhalil svou totožnost, oslavovali by ho, obklopili, obdivovali. Tady ale ne. Tady nebyl nic; nic a nikdo. Byla tu nová zeleň, nové záhady, nové sňatky.</p>
<p>Patrně to jeho nohy chápaly lépe než hlava, protože ještě dřív, než si sám sobě pořádně přiznal svou přebytecnost, unášely ho pryč, ven pod vodou oděnými klenbami a dolů po svahu města. Neměl namířeno k deltě, ale k poušti, a ačkoli nechápal smysl té pouti, když se o ní před chvílí zmínila Jude, nohám jejich volbu nezakazoval.</p>
<p>Když se minule vynořil z bran vedoucích ven do pouště, nesl v náručí Pie a okolo nich se tlačili utečenci. V tomto okamžiku byl sám, sice nemusel nést krom své vlastní tíhy žádnou jinou, ale věděl, že dlouhá pouť před ním vyčerpá i to málo vůle, která mu zbyla. Příliš si tím hlavu nelámal. Jestli na cestě zahyne, pouť bude u konce.</p>
<p>Sotva došel ke křižovatce, kde se potkal s Vločkou Cukrkandlem, zaslechl za sebou křik, otočil se a uviděl ve skomírajícím světle Pondělího, do půl pasu nahého, jak k němu jede tryskem na mule, nebo její pruhované příbuzné.</p>
<p>„Co děláš, ty bys šel beze mě?" rozčiloval se, když Jemného dohnal.</p>
<p>„Hledal jsem tě, ale nikde jsem tě neviděl. Myslel jsem, že jste se s Chátrou sebrali a šli zakládat rodinu."</p>
<p>„Néé!" vyjekl Pondělí. „Má divný nápady, holka. Povídala, že mě chce představit nějaký rybě. Já na to, že na ryby moc nejsem, páč se ti v krku hodně často vzpříčej kosti. No, mám pravdu, ne? Lidi se rybou zadusej, normálka. Ale to je jedno, ona na mě kouká, jako bych se právě uprd, a povídá, že bych přece jenom měl jít asi s tebou. A já povídám, že jsem ani nevěděl, že jdeš pryč. A ona potom odněkud přitáhla tuhle šerednou hajtru -" poplácal křížence po boku, ,,-a natočila mě tímhle směrem." Ohlédl se k městu. „Řekl bych, že tam jsme skončili," ztišil hlas. „Na mý gusto tam bylo moc vody. Vidíš ji u brány? Obrovská prevítská fontána."</p>
<p>„Neviděl jsem ji. Musí být úplně nová."</p>
<p>„Vidíš? Celý to místo se potopí. Co kdybysme hejbli zadkem a vypadli odsud. Naskoč."</p>
<p>„Jak se to zvíře jmenuje?"</p>
<p>„Tolland," řekl Pondělí a zazubil se. „Kterým směrem pofrčíme?"</p>
<p>Jemný ukázal k obzoru.</p>
<p>„Nevidím nic."</p>
<p>„Potom to musí být ten správný směr."</p>
<p><strong>4</strong></p>
<p>Pondělí, jako vždy pragmatický, neodjel z města bez zásob. Udělal si z košile ranec a naplnil ho k prasknutí šťavnatým ovocem, a to je během cesty živilo. Nezastavovali se, ani když se snesla noc, jeli stále stejným tempem, průběžně se střídali v chůzi podél zvířete, aby ho nevyčerpali, a dávali mu přinejmenším tolik ovoce, co snědli sami, plus jádra, pecky a slupky z vlastních přídělů.</p>
<p>Pondělí prospal většinu času, kdy se vezl, ale Jemný navzdory únavě zůstával vzhůru, příliš se totiž zabýval problémem, jak tuto pustinu zanese do své knihy map, a tudíž si sotva mohl zdřímnout. Kámen, který mu dala Hurá, měl neustále v ruce a kvůli tomu se mu z pórů pot jen řinul, několikrát se mu jím dokonce šálek utvořený z dlaně zaplnil vrchovatě. Když si toho všiml, kámen odložil, jenže se přistihl, že za několik minut ho opět z kapsy vyndal, aniž by si toho byl vůbec vědom, a pohrává si s ním v prstech.</p>
<p>Tu a tam vrhl pohled nazpět k Yzordderrexu - a že se bylo na co dívat: na četných místech se třpytila potemnělá úbočí, jako by se voda v ulicích proměnila v dokonalá zrcadla hvězd. Zdaleka však Yzordderrex nebyl jediným zdrojem podobné krásy. Země mezi branami města a stezkou, po níž jeli, se rovněž místy blyštěla, zachytávajíc vlastní zlomky nebeské nádhery.</p>
<p>Ale všechny tyto kouzelné podívané se rozplynuly s prvním nádechem úsvitu. Město v té době už dávno zmizelo v dálce za nimi a bouřkové mraky před nimi vypadaly hrozivě. Jemný měl zlověstnou barvu tohoto nebe ještě v živé paměti z prchavého okamžiku, kdy s Čmelíkem Syrovým nahlédli do Prvního. I když Hapexamendiovu morovou ránu před Druhým stále ještě Vymazaný kraj utajoval, jeho nákaza byla příliš neodbytná, než aby bylo možné ji vymazat, a zamračená obloha se, zatímco jeli, rýsovala čím dál tím víc zeširoka, natahovala se přes celý horizont a šplhala k zenitu.</p>
<p>Ale byly i dobré zprávy: nebyli sami. Jakmile se na obzoru objevily roztrhané stany Nuzáků, objevilo se rovněž shromáždění pozorovatelů Boha, zhruba třiceti, kteří hleděli nehnutě na Vymazaný kraj. Jeden z nich viděl Jemného a Pondělího přijíždět a hlášení o jejich příjezdu proběhlo celým malým hloučkem, až se dostalo k jednomu, který ihned vyběhl tryskem k cestovatelům. „Maestro! Maestro!" křičel v běhu.</p>
<p>Byl to samozřejmě Chicka Jackeen, dočista se rozplýval, že Jemného vidí, ovšem po úvodním přívalu pozdravů se hovor stočil k neveselým věcem.</p>
<p>„Co jsme udělali špatně, Maestro?" chtěl vědět. „Takhle to přece být nemělo, nebo ano?"</p>
<p>Jemný se maximálně snažil, seč mu jeho únava dovolovala, vše vysvětlit, přičemž Chicku Jackeena střídavě ohromoval a děsil.</p>
<p>„Hapexamendios je tedy mrtev?"</p>
<p>„Ano, je. A všechno, co je v Prvním, je Jeho tělo. A hnije až po nebesa."</p>
<p>„Co se stane, až se Vymazaný kraj rozpadne?"</p>
<p>„Kdo ví? Bojím se, že tam je dost hniloby na to, aby zaneřádila celé dominium."</p>
<p>„A co máš v plánu?" vyptával se Chicka Jackeen.</p>
<p>„Žádný nemám."</p>
<p>Jeho protějšek to zmátlo. „Ale jel jsi sem takovou dálku," řekl. „Muselo tě něco napadnout."</p>
<p>„Mrzí mě, že tě zklamu," odvětil Jemný, „ale pravda je taková: tohle jediné místo pro mě zůstalo otevřené." Díval se upřeně na Vymazaný kraj. „Hapexamendios byl můj Otec, Lucie. Možná, že v hloubi duše věřím, že bych měl být v Prvním s Ním."</p>
<p>„Neměj mi to za zlý, šéfe..." vložil se do toho Pondělí.</p>
<p>„Hm?"</p>
<p>„To je pěkně uhozenej nápad."</p>
<p>„Jestli máš v úmyslu jít dovnitř, pak já také," řekl Chicka Jackeen. „Chci se sám podívat. Mrtvý Bůh! Budu mít o čem vyprávět dětem."</p>
<p>„Dětem?"</p>
<p>„No..." zarazil se Jackeen, „...buďto, anebo bych napsal paměti, a na to já nemám trpělivost."</p>
<p>„Ty?" podivil se Jemný. „Dvě stě let jsi na mě čekal a teď mi říkáš, že ti chybí trpělivost?"</p>
<p>„Už je to tak," dostalo se mu odpovědi. „Chci žít, Maestro."</p>
<p>„Na tom není nic špatného."</p>
<p>„Ale ne dřív, než uvidím První."</p>
<p>Došli právě k Vymazanému kraji, a zatímco Chicka Jackeen odešel k hloučku svých druhů, aby jim pověděl, co mají s Usmiřitelem v úmyslu udělat, Pondělí v mžiku ještě jednou vysypal svůj názor na jejich hazardérský úmysl.</p>
<p>„Nedělej to, šéfe," přesvědčoval. „Nic tím nedokážeš. Vím, žes byl nakrknutej, že v Yzordderrexu neuspořádali mejdlo, ale kašli na ně. Ty svý ryby si můžou strčit někam..."</p>
<p>Jemný položil Pondělímu ruce na ramena.</p>
<p>„Neboj se," řekl. „Tohle není žádná sebevražedná výprava."</p>
<p>„Tak k čemu ten kvalt? Jsi utahanej, šéfe. Vyspi se. Sněz něco. Posilni se. Zejtra je taky den."</p>
<p>„Je mi dobře," usmál se Jemný. „Mám svůj talisman."</p>
<p>„To mi ho teda ukaž!"</p>
<p>Jemný rozevřel dlaň a ukázal Pondělímu modrý kámen.</p>
<p>„Blbý vajíčko?"</p>
<p>„Vajíčko?" zauvažoval Jemný a nadhodil si kámen v ruce. „Možná, že je to opravdu vejce."</p>
<p>Vyhodil kámen do vzduchu podruhé, až vylétl daleko výš, než kam ho jeho sval vrhl, vysoko nad jejich hlavy. Na vrcholu letu se pak zdálo, že kámen zlomek vteřiny visel, a potom se mu beze spěchu vrátil do ruky, vzdoruje zemské přitažlivosti. Jak klesal, snesl s sebou dolů sla-boulinké mrholení a svlažil jejich zakloněné obličeje.</p>
<p>Pondělí požitkářsky zavrněl. „Déšť odnikud," řekl. „Na to si vzpomínám." Jemný ho nechal, ať si spláchne špínu z tváře, a šel se připojit k Chickovi, který skončil s vysvětlováním záměru svým druhům. Všichni se drželi stranou a sledovali rozpačitě Maestry.</p>
<p>„Myslí si, že zemřeme," vysvětlil Chicka Jackeen.</p>
<p>„Můžou mít klidně i pravdu," řekl potichu Jemný. „Víš jistě, že se mnou chceš jít?"</p>
<p>„Nikdy jsem si nebyl jistější."</p>
<p>S těmi slovy vykročili k neurčité půdě, která ležela mezi hmotným světem Druhého a prázdnotou Vymazaného kraje. Jak šli, jeden Jackee-nův přítel za nimi začal v zármutku nad jeho odchodem volat. K volání se přidalo několik dalších, ale jejich hlasy se překřikovaly natolik, že jim nebylo rozumět. Jackeen se na chvilku zarazil a ohlédl se zpátky ke skupince, kterou opouštěl. Jemný se nesnažil ho popohnat. Křiku si nevšímal a přidal do kroku, Vymazaný kraj kolem něho houstl a zápach zkázy, která se nacházela na druhé straně, sílil s každým krokem. Byl však na něj připraven. Namísto zadržování dechu vdechoval puch Otcovy hniloby plnými doušky do plic beze strachu z jeho štiplavosti.</p>
<p>Ozval se za ním další výkřik, ale tentokrát to nebyl jeden z Jackee-nových přátel, byl to sám Maestro, hlas měl zbarvený mnohem víc úžasem než znepokojením. Jeho tón upoutal Jemného pozornost, ohlédl se přes rameno, zapátral po Jackeenovi, ale mezi nimi se rozkládala nicotnost. Poněvadž nechtěl být zdržován, vyrazil rychleji, v chůzi měl nějaký smysl, který nechápal. Jeho malátné nohy odněkud načerpaly sílu; srdce mu v prsou naléhavě tlouklo.</p>
<p>Vpředu vířila oslepující hustá tma, vynořovaly se první matné útvary Prvního. A zezadu zavolal Jackeen:</p>
<p>„Maestro? Maestro! Kde jsi?"</p>
<p>Aniž by zvolnil krok, Jemný odpověděl na volání.</p>
<p>„Tady, Lucie!"</p>
<p>„Počkej na mě!" sípal Jackeen. „Počkej!" a v té chvíli se vynořil z nicoty a položil Jemnému ruku na rameno.</p>
<p>„Copak?" řekl Jemný a ohlédl se po Jackeenovi, který jako by blažeností shodil tíhu let a byl opět tím mladíkem oroseným krůpějemi potu z úžasu nad působením kouzelných formulí.</p>
<p>„Voda..." sípal.</p>
<p>„Co je s ní?"</p>
<p>„Jde za<strong> </strong>tebou, Maestro. <emphasis>Jde</emphasis><strong><emphasis> </emphasis></strong><emphasis>za tebou."</emphasis></p>
<p>A sotva to dořekl, přišla. Ach, jak přišla! Přiběhla k Jemného nohám v jiskřivých pramíncích, které se lomily o jeho kotníky a holeně a vrhaly se mu jako stříbřití hadi po rukách. Nebo spíš po kameni, který držel v ruce. Když viděl jejich radostné vzrušení a zápal, uslyšel smích Hurá a cítil, jak se její drobounká ručka otřela o jeho ruku, když mu modré vejce podávala. Nezapochyboval ani na okamžik, že věděla, co z dárku vzejde. Zrovna tak to věděla i Jude. Nakonec se tedy stal jejich prostředníkem, pravé tak jako se stal prostředníkem matčiným, a pomyšlení na tu sladkou službu vyvolalo ozvěnu dětského smíchu na jeho rtech.</p>
<p>Vejce přivolávalo mrholení shora, aby rozvodnilo vodu točící se po zemi, a v rozmezí vteřin se šplíchání proměnilo v burácivý hřmot a dolů se snesla potopa, dost prudká, aby spláchla černočernou tmu Vymazaného kraje ze vzduchu. Po krátké chvíli počalo okolo Maestrů prosvítat světlo, první světlo, jaké toto území vidělo od doby, kdy přes dominium přetáhl Hapexamendios nicotu. V něm mohl Jemný sledovat, jak se Jackeenovo veselí obratem mění v paniku.</p>
<p>„Utopíme se!" řval a zápasil, aby se udržel na nohách, když se hloubka vody zvětšovala.</p>
<p>Jemný neustupoval. Věděl, co je jeho úkolem. Sotva jim vlnobití sahalo do zad a hrozilo jim, že je vlny stáhnou dolů, zvedl dárek Hurá ke rtům a políbil jej přesně tak, jak to udělala ona. Poté sebral veškerou svou sílu a odhodil kámen daleko do krajiny, která se před nimi rozkládala. Vejce mu vyletělo z ruky se silou, která nebyla prací jeho svalů, ale vlastní vůle, voda se rázem vydala za ním, obešla Maestry a odnesla vlnobití pryč do pustiny Prvního.</p>
<p>Vodám potrvá týdny, možná i měsíce, než pokryjí dominium od jednoho konce k druhému, a většina jejich práce zůstane beze svědků. Ale v několika následujících hodinách, zatímco stáli na výhodném místě, na místě, kde kdysi dávno Boží město vzniklo, se oběma Maestrům naskytla vzácná podívaná na to dílo. Mraky nad Prvním, které byly stejně nehybné jako krajina pod nimi, teď začaly vířit a běsnit a svrhávat svou bolest v lítých bouřkách, které zas dál rozvodňovaly řeky ženoucí se svými očistnými koryty po hnilobě.</p>
<p>Hapexamendiových ostatků se voda neštítila. Naplněna do poslední kapky záměrem Bohyň, znovu a znovu a znovu jatka promílala a převracela, zbavovala hmotu jejího jedu a smetala ho na hromady, které rozradostněný vzduch ověsil výpary.</p>
<p>První kus půdy se v té bouři objevil nedaleko od nohou Maestrů a rychle se měnil v nepravidelný poloostrov táhnoucí se dobře míli do hloubi dominia. Voda se na něj bez přestání valila a s každou vlnou vynesla další vrstvu Hapexamendiova jílu, kterým zvyšovala jeho břehy. Jemný byl nějakou chvíli trpělivý a setrval na okraji. Ale nedokázal věčně odolávat výzvě a nakonec, nevšímaje si Jackeenových nabádavých slov, vyrazil dál po hřbetu země, aby lépe viděl ze vzdáleného výběžku. Voda se z nové země neustále stahovala a tu a tam do svahů uhodil blesk, ale půda byla pevná dost, a všude kolem viděl semenáčky, doplavené, jak odhadoval, z Yzordderrexu. Jestli ano, zakrátko i tady nevázaně rozbují život.</p>
<p>Než došel na konec poloostrova, mraky nad jeho hlavou se začaly lehce rozestupovat, lehčí o svůj vztek. Mnohem dál ovšem proces, který měl jako jeden z mála tu čest pozorovat, teprve začínal, jak se bouřky šířily z místa vzniku do všech směrů. V jejich záři viděl plazící se řeky, jak pokračují ve svém díle s nezmenšenou pílí. Nad výběžkem však bylo krotší světlo. Jak se zdálo, První dominium slunce mělo, a třebaže ještě nehřálo, Jemný nečekal na vlídnější počasí, aby se mohl pustit sám do práce, vyndal z kabátu atlas a pero a posadil se na mokřinatý výčnělek. Pořád ještě nezanesl do mapy poušť mezi branami Yzordderrexu a Vymazaným krajem, a přestože budou tyto stránky bezesporu nejchudšími v celém atlasu, o to pečlivěji musejí být nakresleny: chtěl, aby jejich strohost byla osobitě krásná.</p>
<p>Asi po hodině soustředěné práce uslyšel znenadání za zády Jackeena.</p>
<p>Nejprve kroky, potom otázku: „Jak se zdá, učíš se cizím řečem, Maestro?"</p>
<p>Jemný si ani neuvědomil, že si odříkává nějaký soupis, dokud na to nebyl upozorněn: bezdechý seznam jmen, který musel připadat všem ostatním, kromě jeho samého, nesrozumitelný. Zastávky na jeho pouti, jazyku právě tak důvěrně známé jako řada jeho někdejších jmen.</p>
<p>„Děláš si skici nového světa?" zeptal se ho Jackeen, na vážkách, zda může přikročit blíž k umělci, když pracuje.</p>
<p>„Ne, ne," řekl Jemný. „Dokončuju mapu." Odmlčel se, potom se opravil. „Ne, nedokončuju. Začínám." „Smím se podívat?" „Jestli chceš."</p>
<p>Lucius si dřepl vedle Jemného a nahlédl mu přes rameno. Stránky</p>
<p>znázorňující poušť byly dovedené do tak konečné podoby, jaké byl Jemný</p>
<p>schopen. Teď se pokoušel zobrazit poloostrov, na němž seděl, a cosi</p>
<p>z výjevu před sebou. Nepoužil víc než čáru nebo dvě, ale byl to začátek.</p>
<p>„Myslíš, že bys mohl skočit pro Pondělího?"</p>
<p>„Potřebuješ něco?"</p>
<p>„Ano, chci, aby s sebou vzal zpátky do Pátého tyhle mapy a dal je</p>
<p>Clemovi."</p>
<p>„Kdo je Clem?"</p>
<p>„Anděl,"</p>
<p>„Aha."</p>
<p>„Přivedeš ho sem?"</p>
<p>„Teď?"</p>
<p>„Kdybys byl tak hodný," řekl Jemný. „Jsem skoro hotov." Jackeen, jako vždy poslušný, se napřímil a pustil se zpátky do Druhého, zatímco Jemný pokračoval v práci. Zbývalo dokreslit už jen málo. Dokončil hrubý nákres poloostrova, potom přidal linii teček na něm, která naznačovala jeho cestu, a na výběžku umístil křížek v bodě, kde seděl. Jakmile toto udělal, zalistoval pozpátku atlasem, aby se ujistil, že stránky jsou v náležitém pořadí. Hlavou mu přitom blesklo, že vytvořil autoportrét. Podobně jako jejich tvůrce měla mapa chyby, ale, jak doufal, napravítelné; elementární věc, která se dočká své zlepšené verze, až se čas naplní; bude kreslena a předělávána a opět kreslena, možná věčně.</p>
<p>Chystal se odložit atlas na zem vedle pera, když vtom ve vlnobití tlukoucím o svah pod ním zaslechl jakoby nějaký souvislý zvuk. Jelikož si jej nedokázal nijak valně vyložit, popošel beze strachu ke břehu. Země byla teprve nedávno nová a nemohla být proto moc pevná, ale on se přesto vyklonil co nejdál a to, co viděl a co slyšel, stačilo, aby od kraje couvl zpátky, klekl si do špíny a s třesoucíma rukama začal čmárat doprovodný vzkaz k mapám.</p>
<p>Byl zákonitě stručný. Slova teď slyšel jasně, stoupala z příboje vln. Odváděla sliby jeho pozornost.</p>
<p><emphasis>„...ProzatímníNirvána..." </emphasis>byla ta slova, <emphasis>„...ProzatímníNirvána..."</emphasis></p>
<p>Než dopsal vzkaz, položil atlas a vedle něj pero a vrátil se ke kraji výčnělku, z bouřkových mraků nad jeho hlavou se vylouplo slunce tohoto dominia a vrhlo světlo na vlny dole. Svými paprsky je chvíli uklidňovalo, tišilo jejich horečnatost a pronikalo jimi, takže Jemný na zlomek vteřiny spatřil zemi, po níž se pohybovaly. Vůbec to nebyla, jak se zdálo, země, ale druhá obloha, a na ní hvězdná sféra tak majestátní, že před jeho očima veškerá tělesa na imagickém nebi - všechny hvězdy, všechny měsíce, všechna polední slunce - nesahala dohromady její vznešenosti ani po paty. Díval se na dveře, které mělo Otcovo město zakrýt; dveře, jimiž se šířilo matčino jméno. Byly zavřené po tisíciletí, ale teď byly dokořán a stoupala jimi hudba hlasů, která se měla donést k uchu všech potulných duchů v Imagice a přivolat je domů do extáze.</p>
<p>V jejich středu zněl hlas, který Jemný znal, a ještě než spatřil jeho zdroj, v duchu si vybavil podobu tváře, která ho volala, a tělo cítilo paže, které ho obejmou a podepřou. Potom byly tu - paže i tvář - stoupaly od dveří, šly si pro něho a on si je už déle představovat nemusel.</p>
<p>„Skončil jsi?" zeptalo se to.</p>
<p>„Ano," odpověděl. „Skončil."</p>
<p>„Dobře," řeklo Pie'oh'pah s úsměvem. „Tak můžeme začít."</p>
<p>Shromáždění, od něhož se Chicka Jackeen na hranicích Prvního odloučil, se pomalu a jistě odvažovalo zacházet dál na poloostrov, jak rostla jeho odvaha a zvědavost. Pondělí byl pochopitelně mezi nimi a Jackeen se užuž chystal na chlapce zavolat a poslat ho za Usmiřitelem, když vtom Pondělí sám od sebe vykřikl a ukazoval k výběžku. Jackeen se obrátil a zahleděl se - jako všichni - na dvě postavy stojící na něm v objetí. Později došlo mezi očitými svědky k velikým rozepřím ohledně toho, co vlastně viděli. Všichni byli zajedno, že jedním z té dvojice byl Maestro Sartori. Pokud jde o jeho protějšek, názory se krajně různily. Někteří tvrdili, že viděli ženu, jiní muže, ještě jiní mrak s kouskem žhnoucího slunce uprostřed. Ale ať se říkalo co chtělo, to, co následovalo, bylo nesporné. Poté, co se ony dvě postavy objaly, popošly k okraji výběžku, udělaly krok do vzduchoprázdna a zmizely.</p>
<p>O dva týdny později, v předposlední pochmurný prosincový den, seděl Clem před krbem v jídelně v čísle dvacet osm - na místě, z něhož se od Vánoc zvedl málokdy - když vtom zaslechl horečné bušení na dveře. Neměl hodinky - co teď záleželo na čase? -, ale odhadoval, že je dávno po půlnoci. Ten, kdo jde v takovou hodinu na návštěvu, bude velice pravděpodobně zoufalý nebo nebezpečný, ale ve svém nynějším pochmurném rozpoložení si sotva lámal hlavu nad tím, co zlého ho může čekat venku na ulici. Jemu už tu mnoho nezbývalo: v domě; v životě. Jemný odešel, Jude odešla, a docela nedávno také Tay. Pět dnů uplynulo od chvíle, kdy uslyšel šepot svého milence:</p>
<p>„Cleme... musím jít."</p>
<p>„Jít?" opáčil. „Kam?"</p>
<p>„Někdo otevřel dveře," přišla Tayova odpověď. „Mrtví jsou svoláváni</p>
<p>domů. Musím jít."</p>
<p>Chvíli si spolu pobrečeli, slzy se Clemovi řinuly z očí, zatímco ho zevnitř rozdíral zase zvuk Tayovy bolesti. Ale nedalo se dělat nic. Ozvalo se volání, a přestože byl Tay zničený při pomyšlení na odloučení od Clema, jeho existence mezi dvěma stavy byla neúnosná a pod žalem z rozloučení se tetelilo radostné vědomí blížící se úlevy. Jejich podivné sjednocení bylo u konce. Bylo na čase, aby se živý a mrtvý rozešli.</p>
<p>Clem netušil, co znamená slovo ,ztratit´, až do chvíle, kdy Tay odešel. Už sama bolest nad ztrátou milencovy fyzické schránky byla hodně palčivá, ale ztráta ducha, který se k němu tak zázračně navrátil, byla nezměřitelně horší. Není možné, myslel si, být prázdnější, než jak byl právě teď, a přece zůstat naživu. Několikrát během těch temných dnů přemítal, jestli by se neměl prostě zabít a doufat, že bude moci jít za svým milým těmi dveřmi, jedno jakými, které se teď otevřely. To, že to nakonec neudělal, bylo důsledkem odpovědnosti, kterou cítil, ne nedostatku odvahy. Byl jediným zbylým svědkem zázraků ve Škálové ulici v celém dominiu. Kdyby odešel on, kdo by pak příběh vypravoval?</p>
<p>Ale podobné závazky se zdály v hodině jako tato pomíjivé, a když vstal od ohně a přešel ke vchodovým dveřím, připustil si myšlenku, že pokud tihle hosté přinášejí smrt, snad by se jí ani nebránil. Nezeptal se, kdo je za dveřmi, odsunul zástrčky a dveře otevřel. K vlastnímu překvapení spatřil v plískanici Pondělího. Vedle něj stál třesoucí se cizinec s prořídlými vlasy přilepenými k lebce.</p>
<p>„Tohle je Chicka Jackeen," řekl Pondělí, když postrčil promočeného hosta přes práh. „Jackie, tohle je Clem: osmý div světa. No, to jsem tak mokrej, že mě ani nepopadneš?"</p>
<p>Clem rozevřel Pondělímu náruč a on ho s vervou objal.</p>
<p>„Myslel jsem si, že jste s Jemným odešli navždycky," začal Clem.</p>
<p>„No, jeden z nás jo," dostal odpověď.</p>
<p>„To jsem pochopil," řekl Clem. „Tay šel za ním. A přízraky taky."</p>
<p>„Kdy to bylo?"</p>
<p>„O Štědrém dnu."</p>
<p>Jackeenovi jektaly zuby a Clem ho dovedl ke krbu, do kterého přikládal kusy nábytku. Hodil do něj dvě nohy od židle a vybídl Jackeena, aby se posadil k teplu a rozmrzl. Muž mu poděkoval a poslechl ho. Pondělí byl ovšem z jiného těsta. Sáhl po whisky, která stála vedle ohniště, několikrát si přihnul - a potom se pustil do uklízení pokoje, odsunul hbitě stůl do rohu a hned vysvětloval, že potřebují pracovní plochu. Sotva podlahu vyklidil, otevřel kabát, vytáhl z podpaží Jemného zeměpisný atlas a upustil ho před Clema.</p>
<p>„Co je to?"</p>
<p>„To je mapa Imagiky," řekl Pondělí.</p>
<p>„Jemného práce?"</p>
<p>„Jo."</p>
<p>Pondělí si sedl na bobek, otevřel atlas, vyjímal jeden po druhém volné</p>
<p>listy a podal desky zpátky Clemovi.</p>
<p>„Nechal tam vzkaz," řekl Pondělí.</p>
<p>Zatímco si Clem četl těch pár slov, která Jemný načmáral na obal, Pondělí začal mávat archy a opatrně je kladl do řady vedle sebe tak, aby mapy na sebe plynule navazovaly. Při práci povídal, Jeho nadšení bylo jako ostatně vždy neutuchající.</p>
<p>„Víš, co chce, abysme udělali, víš? Chce, abysme tyhle mapy nakreslili na každičkou zeď, kterou najdeme. Na chodníky! Sobě na čela! Kdekoli a všude."</p>
<p>„To si máknem," podotkl Clem.</p>
<p>„Jsem tady proto, abych vám pomohl," řekl Chicka Jackeen, „seč</p>
<p>budu moci."</p>
<p>Vstal od krbu a postavil se vedle Clema, kde mohl obdivovat předlohu začínající se před nimi rýsovat na podlaze.</p>
<p>„To ale není všechno, kvůli čemu jsi sem přišel, ne?" ozval se Pondělí.</p>
<p>„Upřímně."</p>
<p>„Vlastně ne," přiznal Jackeen. „Rád bych si taky našel ženu. Ale to</p>
<p>bude muset počkat."</p>
<p>„To na beton!" řekl Pondělí. „Teď je potřeba udělat <emphasis>tohle." </emphasis>Napřímil se a vystoupil <emphasis>z </emphasis>kruhu, který utvořil Jemného atlas. Ležela tu Imagika, nebo spíš její maličká část, kterou Usmiřitel viděl. Patashoqua a Vanaeph; Beatrix a pohoří Jokalaylau; Mai-Ké, Kolébka, L'Himby a Kwern; Ponurá cesta, Delta a Yzordderrex. A křižovatky za městem a poušť za nimi - s jedinou čarou vedoucí k hranicím Druhého dominia. Z druhé strany jeho hranic byly stránky prakticky prázdné. Poutník nastínil poloostrov, na němž seděl, ale pod něj pouze napsal: <emphasis>Tohle je</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nový svět.</emphasis></p>
<p>„A toto," řekl Jackeen a shýbl se, aby ukázal na křížek na konci výběžku, „je místo, kde Maestrova pouť skončila."</p>
<p>„Tam je pohřben?" zaváhal Clem.</p>
<p>„Ach ne," odpověděl Jackeen. „Odešel do takových krajů, že ve srovnání s nimi je život tady jen sen. Odešel z kruhu, chápeš?"</p>
<p>„Ne, nechápu," řekl Clem. „Když opustil kruh, kam vlastně šel? Kam šli ti <emphasis>všichni?"</emphasis></p>
<p><emphasis>„Dovnitř," </emphasis>pronesl Jackeen.</p>
<p>Clem se začal usmívat.</p>
<p>„Smím?" zeptal se Jackeen, narovnal se a vzal Clemovi z rukou arch, na kterém stál Jemného poslední vzkaz.</p>
<p><emphasis>Přátelé, </emphasis>napsal, <emphasis>je</emphasis> <emphasis>tady Pie. Jsem u cíle. Ukážete tyhle stránky světu, tak, aby každý poutník našel cestu domů?</emphasis></p>
<p>„Řekl bych, že náš úkol je jasný, pánové," řekl Jackeen. Znovu se shýbl, položil zbývající arch do středu kruhu a vyznačil tak místo duchů, mezi něž Usmiřitel odešel. „Ale až jej splníme, máme mapu, která nám ukáže, kam máme jít. Půjdeme za ním. To je nad slunce jasnější. Všichni za ním časem půjdeme."</p><empty-line /><p>Ilustrace na obálce Les Edwards Grafická úprava obálky Martin Zhouf</p>
<p>Překlad Miluš Kotišová</p>
<p>Odpovědný redaktor Richard Podaný</p>
<p>Sazba PORS</p>
<p>Vydalo nakladatelství MUSTANG s.r.o.</p>
<p>jako svou 77. publikaci</p>
<p>Plzeň 1995, vydání 1.</p>
<p>Náklad 5 000 výtisků</p>
<p>Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s.</p>
<p>Český Těšín</p>
<p>Prodejní cena včetně DPH 189 KČ</p><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line />
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMeAkkDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5hOpQxzLctHI8gTaGI4Ap
sWpo8yuVOT97gZ/OmLFatYOZZD0BXjBBz0PtWdIDExAyG7AntUpXNm7m9rqQzQ218j8yLh1
kI6jjisCOVlICsQpJ4HStpZftXhtYm4aKbOWP3QQcgA/hWQYjG3ljDE8g8ZNIXUU71xklgT
jIUjFWLW4ktrmKSKbEiHKgDBHvzVIxyc4P1/z3qTDjaWDDHPzChF6JnT+IL173xBc3RUhpl
QuFI+Ztoy3tk1ViSJIyA4YHn5hyPbPektpob5EMhCzgBSx5DemfSrkdvgbgUUAcgc0PUgki
kG37yhccDA/nUiyJjcy5wONxzTVSNdpCkK3QgcZo2RkvJNkEYC7RkNzzn0pbCLltd7UY7lj
6HBH6ZqncT5lkDyqpyORg5/GltmjjQkHCqSD05qmYUa7d8IynlcDmk3ZFLcuRPvjClh6kgk
YpkzxxSAbs89BTYYYkmzhsA4Kqcc02eWIt80YODwCeTzUtoN2Oe5K5KbPQDqQPWo1upiNpZ
SR0JFVpIg/ziHZuHykseKhZRGOoxu4KnrVNjSua8TykclSM57c1I7rlWwq/hWbGZSwZmIAH
3cVODhQgO4Z6ntU8wcuti4zkANnb9ADUO98gmQEjoSMZpQVMZlYIdvUdsd6R/L3KYwFYjoR
kD6f/AF6fMiSTzGMfY4ppBI4P4AVEGaJeVU856ZpQ0hQc8dOlLmAuQKXIyAOO+OaeWBGYgA
O+R/WqkIl3AFwPTJ6U992GBctsOPkBwapag9ywZ1JyXX8KjaZnCszEBehI7VQeJkl3tng8g
DpUnluTuUOFH3t3pQBM1zulVUlUk9M08S7BjKkA4696zmVEZGJUH9OvFWPNCxDaVc/xepP0
pXQ0rlwPgZbgEdCMYqGa9MBwgXJGMjFZr3E0jYLN9MdaayyMSA3bjHelzdi4x11J3u5HUsM
emKYplYBVmA28gAc02JAtuxlAdzgD25qDG4lcYY++MCpKsuhdjbDbWCD/AGc89atHywwBYD
HQ8VmhNy7MqADkYOTWrYlGR5WUS+UNxGOo9PervYiS6k6qm7awyccg9qlBBVeAp6GqQlVXd
lDYkPQ0/wA+QFdvzAHBIHQU7og0mlEiBdwBTp0qs1zsBXC4PBzzUTOjJtk+YnnOOlQM0ZjJ
Ckgdcnp7mhtASm5A3M7AAegqo2oySOQjDB6cDkf0pssqcoEyRzuP+elUroElVWPBGRn8als
tJNGh/aLL+7IwAcjPc+9I92C287SxHIcd/as9IVEYck4J5B5zTW/dMQHZVHYf4UJ9x8qNRb
6bJkdg2Bt5ApBeSDkMCv5VnEnABB29eT1poDNISoK9xzmk2x8qNSO98qbekoHpnnFMnuyyh
W4z3xzVAISp2yAkclamMcsvlhDgEcilcfKkSpcMSQpQr0xxipzJHxIFDbuMY6H3qiI8TY5D
L1J/iqQFUYuHAkx1I4zTFyoWSXYzs42EDAxjjFQxzxtgNuKlcAkD1p8Vs7mfcVZzjJC/N+H
tVfyPMIVnJOCeP60gSsaLupIjGCAOR3/GmKJWfaW+XPTHaqCAx5V2LDHbgip4TthMxbjpg9
f50MaVi4UTDZQEjgjsfz6VXRJEcNtDc+2BUO6XBXzC/wCHX2oyQOCee2OlVfSwrE7iKVsRs
oYdc4qwVU91BzwuKykSNXy5691FPLFnEaF1BOFYDpSCxqfZkOXyAOu3A609bdUDblVRtwQO
9UY5cJ5SycjtjqfWpJC6g5I45BzzTTsZpFuLYsu4IMnoAOKlZ48ZYDJ9qzhcMY22/MeO2Kl
3PIm4YLZB2g5wO/607jcbE7xMMSp8w3dAM9qgRY0Yu6lt3B7fhRLNJvG0bVzyASKhllj2sS
2G3dR3ouiSw7xMxcAbQP4l6Go5hE8ZYKACMFgOvv8AWqkA/eum1sfxZPUU5rhY0aMqrHnGe
MfhTApOY3bZGNy9cP69qkhaMAsrgOegJGKj+Z1MgUDPBAOMntTt6iPBtydvA7n6VQD0CF9m
Qcn+Lnn2qQ70RC4O1+VPQH3zQs8qsd0IT3K5A+lRfb3Zt32eNvLPB2j8e9IDTt2VoNmD8vG
cdc1HICjkr9wDqB1p8F08cAB3YfjkcMR71I11GI8PHyRkc5Hv0piGJjKvncSOPWnoyk4Kja
uRnFKr25nLKGK4y23gke1TJKrsCh46YIwRRYGUGuZF1UIzB4zGcYPWpdrf3v1FZupGWLV9j
nJKAL3G31rQ87/YH5VS0Q2loY8LxELAxYIRjnnn8aqXkH2e6MQkQhcHK9MHtSEZQNk4z2qJ
zubqS3rjAqUBYjkPkiNSgDNnd1x2pGD2sysBtbbkHOMZqFfMbbuGcdDkdKe0PymXeM5xt9a
TGiIgfdDc9eKdhgFBYlj0JPSon3AYb5T1AFO+bbjaSKB+pr2RO1VxG6n06j61oqJvtGCiDo
oRAMge+aoWED+WJVKqe4Jq1PK0qB4x8pGHYjJyKRJZSUJnfJuUnjnr9KrSXjg+UiAKeRubr
UKSIMB8S7ztK4x268VHPE6hcnLfXAFNATxTJLLiQ/Mefpx6ULMisGKbsHHXHFRQ280zsxjc
jOGwtTfZZAcsh4yeRtyPxrJlqxeWZJVDAMFyTj3+tRyCNpQhTBIwM1AElCKqREK3Xg/pU32
a5IVY7ZzkfeKmouxco0y7+HKFQMj1qvdRgS9Nw46HmtIaXeCIzi3fpjIHP5VH9ivkGfschD
Dg7Tz+XShscdyvBICqgg5WpSytlgQMnsM03y5YJWWaB42A/iU/4VbXS724TfDAQoGcPx19K
TbuDtcptMxDJjb2604dcDr6Z61pNoN60IZdnmcfJnr75qL+ydS3Ji2bJ4OCDg/nVK/UTaa0
KskSOSPu8nv0xQIV8sHICk8HcRVm4s7hJF86Bsg7ThSQRUclreyqUFvK6r0AUii40RQIYt8
siHG3IJPfHSoo7iVtwcGOJurepoeC5IEflyFu6H+goWy1EuR9jlz/AHSuOP5UuZlNII54zN
tLBlJ6MTyaY95MwbYwAPy8ipG0u/lwq2UiEdxxmornStUgbe9qzKx52Ddj64qkydCB97/NL
J8oHBHOT6U941UqAwbcSNw9v506SG5UrG0DqxHClcE1YXRdSdQTATjkAsAajmZZQ3rHEQg3
84JNOWXZICFAxk4BqxcWV1Eh3W8m8HkbTjFUGwJMEt8o6HjH0pczGhzTF1wXVCT3oUsAz78
gcZx1p3lB9u1COM8nqPWmiPLBYwTuOME5quZDH28kLS7pVJ9SO9XYbnyozCigBjncPT0qEa
VfDafsUhUc5x1q0ulX85IWCQE4wWXaFA9zV3JuupEJsEMdxK/e71ZBfy1kU7RjJDA1dOjX4
UExRuxHeTIFTroE8iAy3CI554GRU6kOzM8ec6NiSMdsA1XaVk4yCcYHqfpWnJoN2uWWRZs/
ew22mDQbt5AZJEXAxgndRdiVkYryAPujbAGPlPUUjSo3zSFWx/FnmtyXw1IyBYLmE85y6EH
HpVSfQdRV1SJY5Md1bHP40X0LUkyiVnijQMi7exBqFpGLEszcc+9WZ9L1CBwptZWJ4JUZz+
NLBouqO4At2jU87pMDFCbYyr97GeT1/wDr0MB5RdH+b+QqzcaVqVvkG1LBhnMZ3fypUsL9l
RRZyls8blwKlt3sUrWKW92RRux64FW4JBFGZN3IyOO1X5tDvpn3iCOMY+6JBVOWzvIlELWL
qEJJKg9/fvSu0Te5CrbgNsqknJIz0NK25JCo2sSMDnP1quY7gPjyZXJPHB61ci0+9QCQWU4
U9coSaq/UCPPkwbVYpg5655qNHmkJZcq59+tTSpuYgRvk5LEqcVBuWMBR8/GeBmouC1GpIG
DBkTf6k80rRZEeV+Y81Yt7aeYlo7V145CqcGrB0293qFtZc9enWm5ML62Kexg37tgcnAyeP
eoJHdcqPlAPB71omymDHz4HQ+hU/wBKj/srUpD5/wBhd8ccjGfpVJtgZ2duBv3+54qaMgqU
Q7ZM8c9BVtNE1RlEf2VwWPAY4wPenz6BqNmDKgE4I+YRtnbVCuim0jrI2QuT1I/pSvdEKo8
tRsP3hwTnuaajCBvnLq/90jH86YVWWQhmXrzg1LkhkyTpsLBcnpip7d4vOJcBFPoKrw2Uss
ipDHLJuOBgVojSNRmnSKSJo1iBAd+gB7e9JO+om11IHYtJgYO7BX3qvcYEQZyiYOACea2JN
BvoRmGcSqOR2I+lYtxDdLJhoZfMBzkqcir1J32GCeNm5BK9sE8U24gYsHJwHPHvTrfT9SfM
iWMrKe2yrUegalOci2MfHWVtpNWloQYryFV2xs5HUZPfvT4iysHDMrtjAzwKmuLN7e7aF5E
3oSOOc4qAhSil5gF6cjkn8KsCdJpQ5LyEMTznndTd7kMAflJ6Dg49M4qJTGFIIK46Z705RJ
hmiDFR6d/r7U33AntZoVVgf4TkbgTg/nVwPFwxR0ZlwQec/SswFFOFxnGev6Yq1BAJ3Eiym
OM8biuAvtSA0GKw5MZKnqckA+lXYGV2UsD1B2k5yPesiBGe5dZWk870zkVqWiyxFp2i3j+8
rZC8/SkIyNcC/wBtKVyCUAORgde1anlj/Zqlrak6nayDI7EEe/XNdJ5Z9atJspJ2PP8A5fL
64Hv1qMCPOUwDUz7MAIcqOgIwarMOS23H4UWQIX5VmGeVPVc1ZbypFYxoQAM53dKrBQ3LYB
B5PUj8O9PHPQZI7njP4VJSVgEn7pkDZVscMOv40+O3ZlJyGAGTjsKYsrNG0fykFsjK1Jh40
QPkADjA6570CbuaVrJD5WWG4KOvYU5gmyM70ABJI2/j0qrZ3DI5A79OOv19qkkulQkrtZix
yM5z9PahisI7MXJMgJI+8Rg49OlWTvZEUvvPAIPUHr/KlgmgZPPuE4TqQ3OewqJJFWckodz
HJwwP50gXY7LwlEbmc2Un7tTKFJHUE16D/wAI3p4Ox3lkB6AnofWuJ8BwNLr3m8fu48kE5B
9v1r1BmIOBXl4yvOE1GLJkk2ZH/CN6eTktMR7vUqaBpyjBSR/q5rUByKkijlllWOGNpHboq
gkmuB4ipa7kChfRGO+gaW4x5LKfUMaifw7poUACb8Hrsl8N6zJEH+xEAjJBYZ/LNZd5Z3dm
4S6t3iJ6bh1rCnj1N8sKl36mssPUgryi0c+vh7ThgETEA9C+KsLoOlKSfs7NkfxOSK0Apbp
UiKzfKiM59hmtHialruTMuUym0DSmB/cOPo54qEeHNOXBHnH/AIHXXHQ72PSpb+4XyETBVX
HLAnH4VlKMD6+tTSxkql+Sd7Fzoyp25la5myaFpy24PkMpclA28kiqo8N2ZB/0i4/Q1urFJ
NLHDEhkdj8qr1Y1taf4Z1C4l/0uM2sI5JY4Y+wFTVzB0FepOxdLDTrO0Fc4geGrEcefMT+F
KfDNiVx50/5iu18Q2NrY30FvaR7FWIE55J5PNY+OOmRRRzCpVpqpGTsya1F0qjpy3RzzeGb
Fes04H1FR/wDCNWJ5FzcD8BXQuMNkrgfpTCoLccVv9bq/zGdjAHhu0Df8fM5/BRTl8OWGT+
9m+hI/wrpLXT7y+kCWkDSZON3RR9TVrVNL/spoIJJhLM6lmAGAvOB/WsnmLU1S5/efQ1VCf
J7RrTucl/wjVo2f9ImAz7GoJPB2my53sWz/ALC5rpOAM9BTio+9grnue9bfW6nWRlY5KPwF
o0e4guSe7DOPpVmDwfpdv/qyU9NiAV0m3nGcn0q4ml3z2r3X2Z0hQbi8g2jH9al42UPilb7
ilTlP4bs5Y+GrMrj7RKD3OBzSt4csmAHnTgjvxW1mir+tVf5iOWxkDw5YL1aYn/eH+FH9ga
apxskJ9d9dNp+k3mpsTbJ+7H3pWOFH+NabaLotsdt5rY8wcFYwCB/OuSpmihLkc232Wv5HV
TwlSpHnWi7t2OFbw/p7L1mGP9umjw9YY5kmPtkV2N34edbc3enXKX1uMk7fvAf1rEDYwR+t
aUse6qbhO9jOpQnSdpox5PD9mxUJJMoH8PBpF8P2QbaxlIHuK2ScnNOjjkmlSKJdzucAepr
Z4molrLQyUbsx20LTgoASTj/bNM/sLTs/dlz7vXdW3ha58xDf3UFsrHAQnLE+lZOtWKadq0
1pC7NEmCu45PIz1rkp5nGrU9nTnd7+X3nRUwlSnD2k1ZbHOf8ACP2OPlkmB9mpw8P2ATBMp
PrvrVCqvIGM0o5OB19K6/rFX+Y5lEx5NAsMYUyjPfdn+lRf8I3agH/SZs/QV00Ol6jdsPJs
pmU8BguB+ZqSbRdVs0Lz2UgQc7gAw/Ssv7Qs+V1NfVGvsKjXNyuxyY8PRdBcyD/gNNPhtQe
L1h77P/r10Oc96QkY5roWKq9zHlOf/wCEbB/5fSfrH1/Wo18KRKdyzxA9c+TXd2vhzVby2j
uIIUMUg3KzSAcfSpr3w5NYaXNe3F1GTHjCRjOTnGM1yyzaKly86ve3zOpYOs48yi7bnC/8I
7HtG68YnvhBilXw5bZ4uJSfYCtzPPJB9qUcdjXW8VU7nLymL/wj1n3mmz9BSf8ACO2eMCaY
H6CtvIOcYoBB6UvrNW3xC5exhf8ACNW+D/pUpP8AuimJ4bhOc3UnHsK3S4HTmlAABw3WhYm
r3CxgyeFrOYATSvJt55RTQnhfSs5ZWODn7ij+ldMmn3osnvPs8iwLjMjDA54GPWq5CsQQ2P
rSWLm9pFuDjuY50GxwFRpU9wen6UweG4BnbdyAHn7orfSGedtsETSn0UZq0dI1VYTLJp06q
OSdhxUvGOLs5DVOUtUmcq3hyLacXjD3KUw+Gz3vRj/c/wDr10GDkgjp2NI+QnrWqxVXozNo
51vDrgfJeofqhrL1Gzexk8rzlc7N+QMY/OuxwBwBXF+JmzNfliRhMD6Yrrw1apOdpMR5bcT
tLcNJI4LsSxwO/tVQhSBubLKclgOtWZtkjqIxEGb9Pxqq7bGaNuSpwcD+temjp2HcZUNwAO
46/WpQcfIr7RyflBwKhDBnK7Wye+ORT1kVQcAYIxzTeom+pJgrKMYYdmYcj39TVm2iUuzED
HQjGfxrNDhXGflx09qm3iE5RiCQCSaQtkX1jUl2DAueOU/TNXrI8p/pDIGOc5OVP+FZ1o4X
zWGdpU+wJNX4naNUYoMn+PGeO+aQmtC5qWoTGK3sn+ZfNGN8YIOT1B6g1v7f9s/nWJc2jSw
w3JvrN9sqYTDK/XtkY/A1rfaD/c/SqUrAm0rHmwRVOZH+bG4Becn09qicnIZc9OnYVII3AB
LAE+vUVHIw78dsZ/WqsDfYiYjcpxjHX61Mpz0I+nY1E20yYDZHbipdrbeEyR1xxUs0TuOcs
rZ446800yB9uSWAOdrd6duABV1IA7460IjNhgp8tOGI60rEX10L8EipFvUBeeg7enNAVOuC
QvJB4NQxZdc7WIHbFLJNNsZMYQ+vb3FFgcmS5VgUVQm07iM5zxU8LPyY0BXGcEcZ/rVSI+W
pbZuYYOMZBOaljzu3bUGRxzgCiwkz0v4ct5uozOAykRZ5656Yr0tgMetcD8OoEhtZGxtkZc
4/vDPWu/PTnpXgY1/vn6A9yWxtZr26S1hGXkOB7e59q6y6vLXw1aR2likct6wy746e5/wqD
QIk0vRLrW5VO5gVi9//ANZ/lXNM1xfXpbDTXEz5wOpJr5yUfrNaSk/3cN/N+fkj1It4WknH
45/gv82W31rVZGLvqEwbrw2APwrf8VyO+k6Y5kJDruYdido5quPCcZjSGbVYo7pxuEZxj6e
pqfxHbSweHdOSUgtA2xiOh4x/SuWVXDzr0vZW0b6W6G0adeNGr7Xsut+py9ohlvII8ffkVc
fU112ta0+jXn2HT7O3jwoYvt9fYVy+lgtrVkvrKv8AjVrxO4fxFch+wXj/AIDXVWpxq4qEJ
q6Sb/FHLRnKlhpTho20vwNXX725fw1p/nHbLckPJhcA4Gf6iuUzntmum8VDZZaTAO0ecfgK
5g5GMVeWWVC6Vrt/mxZhJuvZvZL8jV8PIH8R2fI+Vi3uMA1fvru6n8XC0e5doUugETPA5HY
VV8LqD4kt8jGA38jUm3f48wQf+Ps9Pb/9VYVrfWZtraH6s1o3+rxUXvP9EHiv/kY5BnACKO
e3FXZNA0qzCyX+qlQRuChcFvp7VmeJX3eI7rByEwv5AVp6+d+haPdZyCmw+uSo/wAKxTmqe
Gpxk4qSs7elzSXI6lepKPM1/nYXWhYnwbFLp0O2Hzl5I5JyRk1zuhW63evW0UgDJkswIyMA
ZrdtgLzwLfWgI8y2fzMe3X/GqnhNAlxe3zci3hJ+vf8ApShJ0cPWjfVNrz1tYco+2r0pW0a
X4bmnb6rdXHiddLtRHDaRuQdi8so6/SsDXJmudaumJ3BZNi+wHH+NafhBS9/e6g//ACyjLc
+/J/lWPaxPqOpxw4JNxLyfQE5J/Krw1KnSxE2lbkik/V6sjE1Z1aEU38Un9y0Rs2cVno+hw
6ne2C3FzO37tX/hXt/j+NNHiy7EhP2G1KHouzHFbHiDTra+sZruK6GLOLasSEFVOR198Vy2
l6Tcass5t5I08kAnfnvn/CssP9WxFOWIxGuut76dl9xpWVejUjQodtLW17tmm3ik5zb6Pax
yno2M8/gKseKr6cabZ2MsgE8qCSZVGPoPz/lTLXwtc293Dc3k9uIInDN83UD/AOvWP4huVu
dduZEdXRTsRlOQQB1p0qOGq4qHsVdRTber12S1+8KlXEU6EvavV6W026syQTg54Iq5pVut7
q1rbSqCjyAMD3HU1SyNpLDketb/AIShaTVZbjbu8mJiB6seAK9nGVPZ0JzXY8vDU/aVox8x
dd1a5NxNptuywWsLFAkXG7HrWGkTEFo42KjksASK09W0y4sfJmuZFeW5LMyqPuc+vfrWudQ
n0bwvpTWyR/vSd4K5yB2zXHTqxpUYLDpPm07XaWrv8jsnTlUqz9u7W172Rz2m6lPpd6LiFi
YyQJEB4cf41Y8QWMVveQ3lqFNteL5i7eAD3FTeJ7eBZrS9tk2RXkfmFQOjcf41JqCj/hCtL
Zzlw52567ef/rUKrGU6VeKs56Nf12aG6TjCpQlry6r8PzTOerY8MwCbxFbZ6R5kP4CsfNdD
4XVIItT1BzxFDtB9+TXVjp8uHlbrp9+hzYOPNXjfpr92pm312ZvEct51VZ8qT6A9qt+K4Nu
vM6kbZYkcfyrEO8qsjKcMTz6+tdH4kIlsNJuyOWh2k468A/41jKCpV6KjtZx/r7jWLdWlVb
3un/X3nOZAHP6110t++gaDpsUFrC1zMpkZpUyQOv8AUVzNlbNeahb2ycNK4Xn07n8q3/FNp
fS3z3KWzLZ26BA3GMeo5zRiuSpWp0am2rfn0SHhlOFKdaC10X6sz7nxFrNycm9aNR2jAUU2
08QanazhmunmjJy0chJBH9Kt6JFZx6NqOo3Fml08HChxTNYtrOfRbbWbC3FuJGMcqDsahPD
8/sfZ6XtfTf8AMu1fkVb2mtr212/ITxBa2qNb6lZEC3vF3YAwFbvxWERkda34VF14CnOMta
TZX2Bxx+tc6rMAAPzrpwknyum3rFtf5fgzmxUVzKaVuZJ/Pr+J0upyOvhbRQkhXKt0OM0SY
XwEjHrJc55PXk0/W12eG9EjYAMIyf0FamkWKX3hvTlmx5MU7SuD3AJrzXUVOhCo/wCd/mz0
o03UrSpr+RfkiisOnaJokD6lZrd3N4dxjY8qvt6Vc0e50u+uWS30GKG3iQvJLLzj0/lXN6x
qL6nqstwRlAdsQA6L2H41q6gP7B8Mw6YCBeXq+ZMf7o9P6fnTqUG4xUm+eb7uy+XkiaddKT
5UuSC7K7+fmzG1a9jvtQeeGCOGEfKiomPl9T9a2xFpug6ZazXdgl3f3A8za5wFH+SKxtGsz
qOsW8DDKbt7nH8I5P8ASt7xTpzOr6uLtZV3iJY05EagYxn1zXTWlBVKeHbsvz7I56UZunPE
JXfy07so/wDCTF2Il0exZOyhcf0p48RW6shs/D9rHNnhic5P5Vm6dpF7qqymzCN5WNwZsE5
6VsaX4X1K31W3ub1I47eJw7ZkBPHT9aKscJTupbrpd/5jpTxk7NbPrZf5C+LNRnaGz02faH
2CWcIOAccCq+jiCy0K91WezjnYMscSuuQT/Tr+lZes3JutcvLncHHmFVIOflHA/lW/f6dfr
4Z0zTrW2lkZszysi8A9efz/AEqFBUqFOjtzPXp5v/IpTlUr1Kq15U7dfJf5mdL4r1Rji38i
yHT90mP51BH4i1pZRI1+7jOSGAKmneHbG21DWlhugXhEbOVBxkir09rpWp6TdXWm2TWc9py
ybshl55/StpfVqc+R0+13ZaX28yIvEVYc/P6K+9hupRw6xow123iWGeJtlzGnQn+9XNSEjg
Dg10vhjbPHqenscLPbEjHqK5reVYjg/Wt6F4ylRe0dvRnLiHzRjWW8t/VCBQep59K4zxX5c
VxcSTDCCDLe/Fdlu5zgVxXjeFriC4Utjfb8Y9QTXtYN/vDhPJLYh/Mh2KzuhVQ3TPX+lVVG
xxnKEcYFSGNnQnB2+opOq7dpYkZBHavdSOhuzJI5OSVJXimHaCSEKn0J601gFQFSeevHSmg
s2BksRTsSrkgU5Lk/KMZ7VPA0TERlQFxgt6D3/Wm9OHxg+vb6+1XrKbyrncSJdmVUKoGQam
w0yxHLAqbhs+cgbsYGKuxMxQxPE2Gx8x5GD3zWSomjiDxgMHJPXPT+Va9q26JWVgVjXlMkj
r29KVib3LNwunB7dFhlMzSgho3OD745yK1t3+1XMXV3JDq9stuzI6uMHo2CQDiuo2+5/M00
h3Z5j5rFju69hTWIP3sE/wA6jY7hlDmk2njPUe+asBzEq/YFem09Kmjyx3knPc5xUUZ254X
OPlJBJFKJGDHJOe5IqWjRKxI4hkdyu5Qfugn+vFGQiHLjIIPOc0rSs7nJ/LjNREjO0/mO1N
WJsW0faqN5hOf4R1xUyMpYlsBc5BPX6fWm2yoQp6tnNSSQoOmSScn2pbbBYrvO4BAUEn7pB
OanhRyfOYOAcbeKQxq0JAKh/wCH1p82xAqoflX3PXuTSuTZs9h8DYuIxdDgLCE+pz/9au1J
Vu+fauD+GjvJpVyz42hgAa9Ctow95BGF6yL1+or5zHStVk+wRjrY6jxHiw8PadpiMegZvwG
f5mofDcEVrYXmtzDd5KlU479/6Cl8XuH1WGEn7kQ/U1Ndj7N8P7OMDHnspb8ST/QV8lC/1W
nDrUevz1Z7k2vrU59ILT5aHMXNxNd3L3Fw5eV2yWz09MfStKXWZLnw6+n3TF50ZTE553AdQ
ayD14FBx2Ar25UYNRVvh28jx41qkeZp/FuaXh4FvENnzyGJ/Q03xBz4lujz98A5OewqXw5/
yMdp16t/6Cah1sM/iS7AOczYJrkbvjP+3f1Otf7ov8X6Gp4xbFzYgH/lif51zYII4NdJ4zB
GoWaL0EGf1rmf938aeXf7rD5/myMf/vE/66I3vDDZ8Rwcfwt/Kn2g3fEEktn/AEl/61F4W/
5GKId9j/yqWxDHx02GBxcP29jXLX1rVv8AB/mdNB/uaf8Aj/yKXiDP/CQ3x4+//QVpzk3Hw
/t5ByYJgD7DJH9ay9dz/wAJBe57v/StjRl+1+ENUtv+eZLD8s/0p1vdw9Gp/K4/5fqFLXEV
YfzKX+ZB4Vl8y+u7JulzAVH1H/6zUlnbtpfg7UpJTiSWRolJGO4X/Gs7w9IYfENmwOQX2cc
dRW74uZLfSre1Rcb5WfBPPcn9TXNiov64qXSfK/8AwG5vhpL6rKr1jdffYqaRts/B2p3W7D
SnYvHtj+prmgzK2UbaR3FdLqebTwVplqDgzsHb16Fv61y54wBXfgVz+0qP7Un9y0OHFvl9n
DtFfjqdLpeYvBeqOuSGfB9O1M0ORI9A1ubOMR4/Q4/nUoItfATCUFPtE2U/2hn/AOtVHSdZ
j0yznhazE5mbJy2FxjGOlcjhOtTrezjf3187W/yOtTjTnS53a0fzuY371lIw7ADJJ5FMHHP
HSuxvdUmbwi1w0KQSXLGNFj4AX/8AUDXFtxwOlenhK0qqk3G1nbe5wYmjGk0oyvdXGk7iQf
yNa2nawdLsZ47ZCLic8yk/cAHYetZHWl4CHIJ4rqq0o1Y8s1dHPTqSpy5oOzOl8Ts/k6UWZ
mBtssSckk45p+qxPPoWh20CmRpIz8oGecDmofFIIm09T0W2GK6Eypp/hqPUFwGitVRD6Egd
vrXz7qOlRoSiru7t872/M91U/aVayk7Kyv8AgY2uWUt3c6bolt80kEI8xscLnHJ/LNUvEl3
GZrbTbdlaKzQKSO7Y/pVXT9dvrHUDcPI0yyODKrH73v8AWpdfsIrS9jntc/ZrpfNX2PcfrX
ZSpOlWpwqbJO3m3vf9Dmq1VUoznT3bV/JdP+CYpGPmAy1dGjfY/ATufv3UwGMdv8j9a50b9
3A46Cuj8Qo8NrpOkRDLJGGK+54x/OunFPmnTp+d/lFXObDK0Kk/K3zZU1O1W38PaRLn5mRi
efU5q1P/AKX4DgkBB+yzbfwJx/UVreLbTb4bt1ReYGUfTjB/WsvRV+0+FNXtB95MSL36c/8
AstedTrOrh41n0n+Df+TO+dH2deVLvD8l/wAAydN1D+zJ3uUgEs2wqhY4CZ6n3rca9ur7wR
f3F1MZZfOCg9MDK8fSuULrnrXR22P+EAvcf89x/MV24ylBOFS2vNHX5nHg6k7Sp305ZfkGk
/8AIm6wScDcB/KkUY+Hkm85Busr+dSaZbyT+D9Qit4y0ss6ptHP92meI2itLOx0O3cMbdd0
mP72MDP6n8a5fjrumt+e/wAkkdXLy0VN7clvm2xLEiPwNqRDbRJKB+Hy1zmVCkKc10mqR/2
Z4SstLb5biZzLIp6jvj9RXN7dqknrivQwfvc9TpKT/RfocOL05IdVFf5/qdN4kBXTdGjYjI
gz+GBUi35tfAKxoSHnkeEY9M5b9P51F4q4GlJ2FqP6VgNLI0SRFyUQkqvYE9f5VzYeiq2Hp
36O/wCLN69Z0a87btW/BG14YsUn1F766+W1sx5jHsSBwKzNUvn1TUZbty21z8oPZR0FdDDm
X4fSrakIY5P34HVhnn+Y/KuU6EjuK6aH7yrOo90+VeX/AA5jXfs6UKUdn7z87/5CrIyZCSM
uRg7TgkeldC4KfDuMY4e5yMexP+Fc2QoOc4zXS6mj2/gfTLd/lkd9+09SPmIP6j86MSlzU4
/3l+CZOG+Go3/K/wA0M01hF4O1eVSys0iAFTg9qwWlkcYed39mcmtvStZ0+y0aSyvLBrsvI
ZCpICHpj+VamsXdufB0MsdjDaSXr4VUUE7Ac5Bx34rFTlSrNShfmlo/l/wDodONSimp/DHV
a9/+CclA0aXcUsyl40YFlXgkDtXbaPr15q+r3CuFitxbsVhXnB+vfvXCdwa6Xwarf2rckjH
+jP29xWmPpQlSlUau0jLAVJRqxhF6NkXg8/8AFQ5PaF6k8NkBNa3nEf2dtx9+cUzwgoGuO5
OQsDknFSNE+j+E55JBtu9TbCr3CeuK5q8r1ZQ6vkS+9v8AI6MOrU4zey5n+CQzweB/aU8mf
9XauST74rmjgqW710ujL9g8M6lqz8eav2eLjqT/APXrmP8ACu6j71apL0X3f8OcVZctGnF+
b+//AIYAM1zviTaJrYFQcowI9ia6NB8/SuW8YOLaBb0EhkRse54xXsYXSojh6njlwkcN7PE
TwHIHsM1WIEZyhwfc8UsgJcs3zN3IHU0sgAjUZYsRnDDGPavoE9DazbGfL1YkY6UrAdVJBp
AWZQCTkDvQoXcQQQSMCmFnuMDFvvD86mgkMMwcAMR/C3Q0LG5UpjH1qdEgGFDfXrmk3YaRP
DcbUYLtUdQQMZ5q/b8jhhtJzkN9364rNLAKQmGK8nnir1ugmUup5/u/560mJrS5DPj+17YE
ncHXqc967DfJ6iuOlkaXU7XcBkOoJHfmuu2t70kO2h5ngbwCQM9Sf/rUwgLwDxnjFObOen5
0gHXB4zVibEAEhOP4e/pUiqc/NjFRD/WEnrUwYNgHr7Ck0WncckkfluhUgj7vPSkUgMcEr+
ppdqbvnDMfTp/SpIbZJYJJUmCsuPl5JI6UWFd3J4mxtlONuMtgYz9avNLE2nqibWl3Z3Dp9
Ko4byhGGz2XHGakVeTklFHDMM5BqQuxrTOki5YggEjqRmo3lLvsViFHvmpJE3OdzKnQYP8A
Ee/0pBGYwZJFIA4XjANIFc9f+Gke3Rp2wVDMGxnjvXotgSmo2rE9JVOT25rz34bOZNFmyMB
Cq+3eu6EmGBXqCCK+bx6vUkv62Fe0rnQ+K1I8QM3UtGnX8Rj9Kt3rm48A2jf88WVT7YJFRe
LR5klhfKnEseCR+YH6mn6Bt1HRb/RWI81x5ke7jPT+RA/Ovl4r/ZaVX+Rq/wCTPZcW8VVpf
zJ2/NHLbSDy2aKfLFJBK0U0ZjkVtrKexqYWN41m959mcQIMs5HGK9pzilds8VQk72Wxe8Mr
nxJbZOQAxx/wE1BqW0+JLnjrcdvqKt+FFP8AwkUTMARtbGfpVK8DP4lmwck3OPr81cO+Ll/
hX5s7v+YWP+J/oanjNs6tbAZz5H5cmucUbeD3rovGIH9uqMZ2xKOB061j22n3t2cW1pI+P4
tuB+dGBlGGFhzO2gsbGUsTNJdTU8Jru8Rpx0ienaYSfG24jGZpDx361J4OA/tyV2z+7hPQ+
4qLRXDeL0wesz8/nXNXf72v5Q/zN6Kap0V/f/yKmu5/4SK9ycjzDWt4PZWvby1JG2aLofbj
+tZGu4/4SG+4x+9IqXw3N5PiG2JOPMLJ+Y4/Wt60XPAtL+VfhqZ0pqONu/5vz0Kdqfs2tQF
m/wBVOuT9G5rd8Xf6VrlraRjLbQMH1Y8Vj65EYNfvI1GCJNwH1wa1bRv7X8aRzBw8SYbPsq
/41FVrmjiuii/0Kp3Slhlu5Ij8WToNQt7JW+S2hAH4/wD6qwIIXuLqKBefNcL9MnrVvWJxd
63dT4BG/A+g4qgx+UAcEV2YWk4YeEOtvxZy4manXlLpf8DrvE1jcm3heEJ9itIwv3upzj/C
sCy0fU7+BprWAPGG253AYP0rVkDQ+ALcDI8ybd9Rkn+lLayta+BLmeOUxO0+FIOCeRXn0qt
Wjh+SFr83KtPPc9CtTp1a/NK6XLzfhsM8ThrW20zTgAEii3cdz0/xrmHqW4uJriUGed5HAx
uds8VATwST0r1cLRdGkoN3f+Z5uIq+2qOaVl+gUh5BFA3fxUuM8V0nOb/i9sXdnGHOUthz6
1t6hJpp0nT9N1GaSATRqyyDoMAdfzrF8XlTqcCr1Fso/nS+KgANOGSVW3yD+VeBGl7SGHje
27PdlV9nOvK19jK1XTZ9Kv8A7PI4kRhvRwOGU/yrXvcXHgawlb70MuwH8xRrqsvhvRhOSLg
LyG64xSXWIvANmjABpZ93Xk8nn8sVq6sqkaMpb81vXdXMfZqnKrGO3Lf8mQaboV/JcafctF
vtZXVzIh+6M55/Kr0pF/8AEBE27lilAPphRn+dPsdSu4fBHn2kmx7afaTjOVz3H41z9jq0u
n6k98qCeVg2S5wMk8niko160qk5Wuk4r+vQcnRoxpxV7NqTOnvLg6hp/iCIfM0Mu5cHoBj+
oNZfg+X/AE+7tHOfOgI/H/8AUad/wl8pjkQ6bbASDDYzzVHwxMIfE9pj7rkoR9Qf/rVCw9S
GGqxlG3Va32S/yKliISxFOUZX6P5v/gmOyNG7RsPukqfwrpbX/kn97/13H/stZGsxC3128h
HIWVjz78/1rXtiB8P7zkczjA/Fa7sRJTpU5d5RZy4ePJUqR7KRa8Py30XhTU2siBJEdyHGT
05qn4XWK91yV71ftFxtMiFz/GCMmtfwvLFaeH4jNnF1dGP8SMDPtxWBAx0TxcqMPlimKE+q
Mf8A69een7SeIpxVnun3t/wTs1hHD1JO6W/z1/Ip6je3Go6hLcXIAkB2hR0UDt/OqeCVIfj
PFa/iG2Frr90irtV28wD6jNZXJOOua9qg4+yi4KyseTWUlVkpu7udJ4wIW4sExgJbDn8aoX
GllPDlnqaj77MJCPQn5TV7xj8up2ysfu26gjt1NdFZR2s3h2w0WY4e7tCUPTOAD/WvIVd0M
PRlHvr6a3PVdGNfEVYvtp66WOe8JSJJc3mlTH93dxEAE9CB/gf0rAuIZLe6lt5fvxsVP4Gp
YWm03VRIylZrZ8tnjoea2fF1qkeqx30OTFeRh+OmR/kV3pqGJutpr8V/wDhac8P5wf4P/gm
Lp9m1/qltaAcSOAcDt1P6Ctvxel1/aiM1s0dpGoihfOQ3c/59q52N2icSRytEw5BUkH9K6b
xE7t4a0QSsXkZS5Zjkngf40q3NHEU5LZ3X6v8AIqjyvD1IvdWf6WOft9PvrxVa2tJpEY7dy
oSOuK3PFzCK7sdPBwltbrge5/8A1VOt7dWPgG1ltpmimadgCBnjmububq5v5zcXUpllIAJI
HQdKcOetW9o7KMW1+g6ihRo8iu3JJvt3IP5V0vgwhdTvD2+zN/MVzZGK6XwZgX9857WrDn6
1pjlbDyMME/8AaIkfguRhrpRE3boH69sYIqk09xqviSKPVZGOZfKYKcbRnoPQZq/4OMcOoX
l45ISC3JbHbnk/oaqeJYxb66bqEnZchbiNh7+n41z3Txc4215VZnWk1hIy6KWq/r0HeKLqX
7Z/ZSwrb2lpwka/xHH3v1rn1GWxXSeK1Fz/AGdqqHH2mAbsdmHb9f0rm+c/L1rpwVvYxsvX
16/ic2Lv7aV3/wAN0HgLuwCQfrXL+M7dLvTkti2DIGGffArpgSHyw5rn/FK+bZwhRhmLAEj
gEivXw38VHnniDAKMDb9R2NJHGZTy4JPcmpZopba8khkXY0Z2MN2c+9NKMy8Dg9CD/SvdR0
62IsBJMMvHsKYyZcFScenrVxUMocgquwZweCfoO9MXyt43Iy/Lznnmquwu7kZIKhcEN05NS
sjptDyDGOx60jDlehA5GRyaUSHaF8vbjPJHJFLcNixHEnkMrLGWwCDyau2z2phMWVHHBA5Y
1Vh8vYGVvvfp61IBEspyVYt3UYH1pXJd2iJQF1OBCBuaVTnuOeldjvX3rlmVW1e2faVUyDJ
PXOa6T/gVNK4NtJWPM5YzHwDuyMgio8/Ljv61KW+UIxyO1MIA+909qsrlY1CS39akAJPB96
jVepAOPQ9akKkAN0qW+xQrZCjjDZ596aNxGB39Kcz7sDGMDHyjGfrToxvcbYzgckqcfr2ou
Fi/boyRD5w24fNnnH0pxTYA2Q4P944z9cdqrxzoIsAsvY85z71JLKpGA2C3PrzSJSsOkmdj
5bS71TOAMge9IzBQRv8AMUdNw6+9RIzFvmIHQbsE4H4VKnLlD+9JPy7STjn0oaKPW/hfGg0
i5dejOOCc8816AeG6V578LVxpmqRvJ+9SVP3eOgwcn867/hsgV85jH++kZyVnY6yJf7a8Gm
MbmurE8AdSB0/MVzlreTWtwlxbOY5V6H+h9RVnRNTfS9QSVhuhb5ZQO6+3vWvqnh/7Q39pa
KBcQSjcyIfu59P8K+eUo4apKlV+CWq7a7p/oelKMsRTjVp/HHR99NmSL4uZ0BuNNhllUf6w
HH6EGruu30kng+2laMRyXZAKA8Acn+grmI9H1WViqafMW5GCuP51ueKY3g0zSrdgRsQgjPc
ACsKmHw8a9JUrXvfe+yN4V8Q6NSVRu1rbeYvhcR22mahqbxhjAPlJ+hJGe2eK5xrtm1Rr4R
qGMvmhT0BznFdPYwXB8AzpaQPLLcSEYQZ4yB/IVzsmmakHJbT7hf8Atma1w8qcq1Wcmrt23
6IwrxmqNKME7Wvt1ZsnxjfFixsrYnPck1pnW7xvClxqc4SOVmMcKqvHXGf51zFvoWr3OClh
IgPQyYX+dbeuWr2XhOws9oHlMPMwe/P9a5q1DCc9OnTSu2r9dEdNGtiuSdSpeyTt01IPCGf
7QvJCM7Yfx61R8NnPie2Y45ZiQP8AdNX/AAgrs+oiMjzGhCKD6nP+AqW3tdL8OSpdX94Z75
R8sUWPlyPT+porVYqrWha8pJJJehNGm3TozekYttv5mJrhz4g1A/8ATY1StJDBqNvMTgpIr
Z9s0/U7yO/1O4u4o2jWV920nOKpk49TxmvZp037JQl2t+B5VSa9q5x73/E6HxcuzXFkA/10
QJ/DipvDJFlp+p6q6kBE2IfU9f54qzrGnXWsQaVNZxq7NDh2YgbQcVDq3k6V4Yj0dbhHuWk
DSBTzjOenp0rxYVVUw1PCp6t2a7JPqezOlKGIniWtErr1aOXLMWLN1PJpAQCSRn6UfhVrTo
kn1W1hchQ0gzn0719FOShBy7HhRi5yUV1N7Wz9i8NaZpjD94R5jZ/h4/8Ar1V07X4LHSVs5
LEXR3sx3kbR6dQaueJNN1a91dpobNpIVUKm0jpj0rnZdN1FNwaxnBU9Nhrx8NToVaEYzkm2
+Z69Wz1MROtSruUE7LRadDci1fTrm4iih8Owmd2CqcjH8qi8WXcTXUVhAkaiD55Cgx8xHT8
qd4c0+a3vJNSvYHijt4yy7xjJx6fSuZmuWuLiSeTJeRix/E06OHpPFN09oru3q/n0Q61eqs
MlPeT7W0X+Ywtk/KcUvPmoqnksOPxpN4AIAIBpYGC3UJdsKHBJ9s17EtmeSt0b/iw513GMB
YUGK0LjU/DssNpcTiS5uLeIBIlBAB459Oo71B4m0y9vdQ/tKyT7TbOi4MRz+lc8mn6hI/ki
xnZ84+4QB9Sa8ajTpVsPT5p25V0dvW561adWlXqcsb83lf0sWru8vNf1WPI2s5EccY5CCrv
ieeJJLXSYWylnHg4/vH/61XLazh8LWRv70xyahICsUIP3f89zXKSyvNM80h3SOSzH1zW1BR
rVFKmrQhovN+XoZVXKlTaqP357+S/4J0FsxtPAl3IRzdS7AD09M/zqvp2jW9zpTX95eraR7
yill61fgGna9pFvpMMklpcW4zGG6SNjn6+tM8T7LDStO0dWDGMbnx3Pr+ZNc8ak+f2MbxnK
V35L+rHTKEORVZLmjGOnqMHhaKcj7DrNvOT0XoT+tZaxzaPr0aTFfMt5VLEcjtyPzqvp032
fVbOYD7syn9a6rV/Dd1e69PcxSJBattPnSn25wO9bzqyoT5K9S8Wnuv8ALcwhTVan7SjC0k
1/n1MrxbD5XiOV+0qK/wBeMf0qd08r4eRnoZrnJx9f/rU3xZPaTzWj291HcSRxGOTYfQ9f5
1fvtPu7jw7ounW0RYvmRm7Lx1J/GsIz/cUFLSz66fCmbcjdes4q+nTzsVZJmg8B2EiEgrc7
l+oJP9KZ4pRJZLPVI13JdxAFh/eA/wDr0viKa1s7GDQLPL/ZyHlc9m9P1p9un9peBZ4BiSa
xk3KoH8PXp9Cfyoh7nLiHs5P7pDnaTlQ7RX3xG+ID9t0jTNXTncnlSn3H+TWDb4e5hHq6j9
a39DK3+hajo7jL7fOh9cjr+o/WsTSkM2tWcWDhpV46d67MPL2cKlJ/Zv8Ac9Ucldc84VV9q
33rRmx4wfPiAjPKwpwfxq3r872cegzW52PFBuXHqAKn1Tw/c6jrt3eTypbWRIAkkPJAH8Pp
+NZfiO/sruSztrKYzLax+W0mOCfb8q5MO41HRgtbLX5o6q8ZU/a1JaXat30ZY8TWqXItdet
ADDcqBLj+F/f+X4UsmNS8ArKTum09wue+3/8AUf0pnh68tp7e60DUHVYLhS8bMQNr/wCea1
dD0O80+4urG7RJLO8hIDocqCOOR+NKpP2MeSe8Hdea/wCGKpQdaXPBaTVn5P8A4fU4fYxAA
69MV0/ioiG10rT35mggy/44A/kao6Jp7y+J4bSVc+TIS+f9mo/EUlxPr91NLDKqhvLQshxh
eK75NVMRGP8AKr/fojhinTw83bd2+7Vmna6vof8Awj1nYanbzTmIl9sfy7Tk9TnnrT7ceEL
i5iigtL15ZnCCPJxXJkqMFjzXSeFY0hubnVp1/cWcRYe7HpWNahGlCVSMpffo2zSjXlVnGD
itPLohviiHT7bUUsrG2SLyV/eFTnJP+A/nUnhcFLfV5842W5GR64Nc/PPJcXEs8hy8jFz9S
a6DSv8ARvBmr3KglpnWFccknvj86urB08Mqbeui/EVGftMS6iVlq/uWgzw6Suja4wwpFuAD
+BzS3yDUPBFler80tm5gf128Af0qfyRoHhi4S4IF5qI2iL+4nv8Ah/OofDbC6ttR0Vj/AMf
EJaPPQMP8isHq5V47KS+61mbRWkMPLdxf3vVBFnU/BEsQx5+nyeYoH908n9M/lXNEYQnqR3
re8LXS22svZXQPlXaGCQN1B7f1FYt5A1rqE1q2R5blef0/Su6heFSdN7P3l89/xOSt79KFX
to/lt+BXye/Wue8Sv8APbIGPCsxHauhxk4HNc14vdLSxS7l6Rq3A5J6Yr2ML/FR59jx2+k8
/UbmVDnc7OW9s4qBgyneGPPQ0y5ZRcs6NlScjHGKbncvHGOTzXupaHTbSxLllBbzNv8AWl3
5dckMMdulMDnYdx47cU3cFP19qoErF0G2IZ5cggcENkflRIsJ5RyV6hSvXPfNRxNDsZSpYN
396cqq8ZciTyx3PG361Fx2LjrEZCokCLgDavfjNPQqQSSWfHUjGP8AGqX7sTyjh+cg5/UVp
W8KhfMLFQw20LyIasiCaQjVrUZypcYYHqM11fkn+9XHMipq0ADF8OMMf1rt/wAKuOwrNpHl
JAK7s4FNI3L7Gl+pzQcZHb6UzQapAyg/Wnfj+FMAw5qwE3qACqkDPJ61AEZPy4BPvQqsRwQ
B9cU0AjJzn2pFkZsIT8vWnYCyhTdncWI7DpTyRtySPxOKRSWGQMke9LIpIwZAFPAyOlC10A
eWXygAu3cemaEDCQtHhcDuetRl23LGME/dAAp6qepIA/nSYz134YRtHpd8zHDl1zj8eK77O
W9PpXi2ia7a6VpwEN68Uh5k8pSAT2+tX5fHt8i/up5ZVIyG3rwPfjivJr4SVSbkmZOLbPXQ
MDHWrdjqF7YSM1ncvCW6gdD9RXiVt491uJy7PvDdNxyAK0k8f3ewuzyBwM42KR+dclTAOS5
ZWaKjzwd46M9vfxRrbpj7WEyMErGKy57m4u5fMuJnlbHVmz/+qvG3+ImtGQ7VTb0CgDNI3j
y/lwJXkx3ETis6WVRp/AkvRGk6laovfk38z2631nU7KFLe3vZI4lPyqMcfpVo+KNbReboNj
uY1/wAK8C/4T68jcGNrkgdS0n9KZN491t5hLBcFOP8Alo2R+Q4pTyenJ3ai/kONavHSMmvm
e83Gv6xOuGvpMHsgCj9Kzd8sjFpHdj7kmvFj451uXHnzNKrEZCkoP0pE8Y3G4tcLMFbrtmJ
P5VtTyyMFaNl6Iicqk3ebbPdrPVLrTo5ktSEaYAF8ZIx6elUZHeRy8jEseSWPJrxb/hL4zJ
xBcuP728Z/nTJvFqn/AFcUrk8gyPx/M1cctjFuSer8iW5yiovZHtC85x607Hboe1eGxeL7w
Od0ChQf4XYGnHxdekll3LgjjzGz/Or+ov8AmFyS7Hv7axqZs0s1uWjhRdoVPlyPc9azzkDn
k9ST614qPGd1Hy6yoD94CY5zU7eL4WUsXuh9W5P61EctUPhaXyLm6krc2p7Hk7c4pCSADiv
Gv+E1lifCi52kgg+dzS/8J5eeYCxuFTOB++yat4GX8yM+Vnt0Gq6nbDEF9OijoN2QPwNXB4
n1sDH2sc/9MxzXh8fjQCNs3t2rH+HGc1Eviy3d98txcq4/vEn+tc0sopSd5qP3G0a1eOkZP
7z2q61vV7mFopr2Ro34KqAARWXg15PJ4zAQrHLeSMeNpYgfzqg3jG8LbfKYKT/FKT+NbQy5
QVoNL0RM3VqO8236ns+D6UYPpXjcHja+iYJIHEZPBSQ5H51fXxnARl9QulPoc1X1GXSRm4P
sexWeqahYfLa3Dopz8nVfyNXj4m1xlOLsJxjhBmvEf+EwtW3Z1G4AHY7st9Kqf8JdbGUruu
SvqWx/WsZZTTm+aaTfobwrV4LljJpep7FNNcXMpluZXlkPVnOTUeD6V5EfFcAk2xfaHX+8H
x+manXxRCEIkmuYXxnaSTn8jWywFlZPT0MGpN3Z6zBcTWt1HPCSskbBlNWNYvzqWpSXQjKK
cKFPYAV4tJ4vTcFK3ZHqW/pmrUfii08skak8RHUFmz+VT/Zy5lUurrQpOpyuHRnqKMUkVwR
lSD+tamp61d6rOTI3lwr92JDwP8a8bj8YxecEGoXC/wC233a2IfEk83EGpo56fKQaUsuUpK
bs2tgU5xi4LZndnBGMYrdm8VarJbLbxtFAigKPKX5hxjqa8pbxPPG+H1GIFeobbUE/jZYjz
qCk9xEgJ/lWdXLPatOaTsVTqVKd1TbVz0EksxcsSx65NW7DU73TJ2ls5du8YZSMq4968hf4
gTDhJJ2OcdFFW4vGhkTLai0Tf3XX/wCtVvAc8XGdmTHng+aOjPdLPxXp63a3d1o6pc4I82H
HOfUVm29/p8Hib+0oo3W2UtKEI5LY6D8a8fXxvsc4v2YDuY8j8Kk/4TYyvt/tLaT2MWP6Vy
xyeMeble6tuzpli60rcyWjvseoanq15qtw0l05KZysYPyp7AVQGScA1yUXim4SJN81tIp/i
JC5/I1YbxfaqeUiDD/psK2jgpU1ywWhyzlKcuaWrOoHPykc+ta1hrup6blbefMZ/wCWcg3D
/wCtXnL+O7CPIDRbjxxJux9cClPje1SPzJjBjHGyQk0SwUqitON0EJTpy5oOzO/l1O7fUpt
Rgf7LPISxMRI69a0YvFusqoWZ4rhR2kT/AAry9PHmjFj5jFQOSQ1OXxraSShbbyWUn+J8E1
nLLeeycEaRr1ou8W0eq/8ACXMeX0axJ/3arX3ii/vbKSy8m2gt5BhliTk/jXnL+J5twP2eJ
fQbqc3iqNCA8UaMTg5lqVlMYvm5EXLF15KzkdOeBnFbmn+JLjS9MFnb28RbeX3vknJ9vwrg
Y/Eu4c2isfaT/wCtT18SRrnzLVzjurCtqmBdWPLON0Y06s6T5oOzOmury6vrgz3UrSSN3P8
AKltLu4sbtLq1k8uZDkHGR9CK5R/FUO75LcADrukGahHjLTkfEpVD7Sg1TwkuXl5dOxHPLm
509T09Ne0u7mjm1PR1+0J83nwHBz71m+Ir7TtQ1FbqwEgZ1xIHXGCOn6fyrkB4n0iZP3E5l
/3Bmon8R2inEcErn3wtcdLLuSfPBNeV9DoqYqpODpytr5am6VKqDkcjPHaua8UxrMsEUq7k
aNgR68inv4ngTIFvtOOjyBaxb7xDaarOgjmhUx5AUSAkmvWw9CcaickcbueUXMYhu5YRg7G
K5HsajVmVsoSpwf5YqxdMy3UwY7XDncDx3ppJKAR4YnqcV6250oQMSgGcD1ph+XCkghjjni
lKoy4BAJGcCmKobIPODgD1qrICSNkDZAJIODUqnY6c5JAJVTnv3qIhlUBRk9iBjH1qe3wxG
4BjkH6UtAFZs3LqkLBic4WtG3fNoFbeBnueD747VA6kFmlRiufk55PtmrYM0iAxqEDDnPU/
X1pEtGfKD/acLjd94Zyc7ea7TDf3v1riD+6vU3Z3Flb0BrsfPb+6KpeY9lY83YfMAcZxgkd
6Rsqcg9KkYASZDDPvSZDEggY9jmmmMgX7xqUZUBgcUwoVb1HtS/KMnOBUsBjNnqOfWnBCpU
sMZGR701scYpQqqfQ1VwLa5VCODnocdKZIrEBTjFOjbGeMn34qRiMgnawougIV4ZRg4Hepi
xwfMztPvUs0J2o6ADcvK9Ofb2xUO1SxUqEboSOcVIE8SxMhVizH+Edvxq9DbGOzZymWc5UZ
PA75HeqUI7AZ98VpwqSu1cgk8mueTsaK1iFUY9TjHp1FWVKtDh2DcdPQ1btdPmvbr7NZ2st
3O3CrEpYn8BXqPhv4Ka5qUSTa7KukQE7gmA8zA9sdFP1rir4qjh1zVpKPr/WpcISqO0Fc8X
ZWaQxooX0P/wBeiKNjN5YKtn7rZxn8a2PFVlFYeKNS06zkkeC0uXhRpGyWAOOfyzWMkJKYY
fSuyMlKKktmQ1YcAyu9s42tnJ49OKaIYwcEqrDoxJ/lTiCuPboakYEgb8EUpSGhqLlwijcf
4SD3+lRXW1AzIc54zk5IrRgs7t7aS6jspWtoMeZKqnameBk9BVG4VWyB9xRwD70ot3C9ykq
kjOWVl5AzwPyp/U4QnnqM05U+UZO0k4ytKIdj/eJJ71pJpCS1GJAXcqMkjsKsLAADgnPp6U
bB0ZsY9OproNE8Mav4iaK30bTZrpzkOxHyp6Et2/GsZVFFc0nZFtdjm7lRHtiAIGP4s8mq3
O4DceT+Fb3iPS5tD1u40XUJIZZ7RgkhRshWwCQD+NYzxgLvBViTgjGcVrCSlFSWtySKSMn7
yttU8n3pgBZSm0KOxHanshOCXY+1CAn5RkVVwJ442ZMsGPoMgUiRl1JEfA9T0qaNVCcHLd9
1aOn6Jq2pSp9j0u5u8dooyQfxxWUpLqO5mdPvBge2KrsxLHjGK9F/4VT4vTQbrWby0isobW
JpWimk/eMAMnCj29a8+cxhyQCQTxkYrKjXp1W1CSdt7Gji+qKrMx+8T+eKUyYVcnGeDkg5/
KnOIi4xx+PemlmG3BA91AFdeljIkkcNGoycgY6YpiRiRtuCBSqwb72WI6k1KiBZTlsjH51D
dhrUcsJAG3DHsacqMTgMc989qswqPJLNKF244J5NRkKr71zuOelZ8zBIrKg+YHOCeqnpRtZ
XO1se59KnZFKbvug4zz1qIqQeQcZ470XHYhYHJwMH1HekCbH3OSMDP1qc5wrHOCf0pj7y7h
j0OODxj0rSLuHKNQs5xgMGHY1YxtXlF6nBz1FRwwKjgMMAc4HGatbUbljz2UDpUyYlYhJ6b
gCT3zT9j+UGwAfQ0+OLzGWOOPfI/AUA5H5V6J4Y+DvivXAJ7pRpNmw/1l0PmYH0Xr/Kueti
KdGPPVkorzNFBydoq7PNCwD8Akkc5p2Aw2kY960PEelw6N4q1LSLe4aeKznaESsu0vjvgdO
aopHxgmtVJSipLZiatoyBlJGPl2jvUpVCFG7IHG4LQy4Y7flOO1aNjpWp6iV+w6Xc3A43GK
FmGfwpXRLsZlwrRyMFUjacE44NMQkcgAk+h5rc8R6PqWm3kcWp2NzYvKm9FnQqWGcZA9OKx
lABXbz61cZpq4k7oTBj4+6x7k07e2Q+FJ9R3o2MGz29KkyGkJjjCDGMDmmmBIJPNYCQsAO+
T8vtSNGXfBn5J4LHtT0OUAdaSRisfyh1B6DAxSUhWCO6nRj/AKQ8ZIwV3GozNIr5W5fceDg
moWZIyGYMSeCq9x9abGx3bgxUdCAOR71oKyLSOzM4KnOc47n3NKWEmRsUH1zx+VEQ2x+Zyx
6ZPWoioHcE/wA6ye+hSsPAkhYeXLt2/wAatii8vL2WNEknmYLk7i3X8K3NM8KeIdU0+W8sN
Eu7i3iQyPKsZCAAZPzH29Kw5DE8ZOwqT6nIpwkm2kS1cpFpHk3u5ZsYyxzURw0nyLgg0+T1
btUahiMnABrpIHKAh2n7+OfrTsqgO7cpxwQeppDEu3zG49MdajDqqNu5Yj0qriLKMXRvN+f
PzA55pqjAG9CQewOAKjG5hk7QOozxmhTIwYsFJA4BNOyAnQq2SzbR6CrVpBE11jcqjcOPWq
iIwQblCHOCx7VfWOZiHzuVc/MoyBUsCRrmAxsgY4/u45BpH3i2EgPDZHU/n7VFEqi2yhXAI
IVz+eKkVmaJopsbW53jkfT2pEmeS0l9E7MzEEfe64zXYc+g/OuS2E3saZDYYcqK7HYaZa1R
56y5YhcZzTVTBDYP0FWGCtmSLIPQ+9Iqu/yglT6mqYiFouh3YzyR0phAUHGM/WrAWZwTIHd
I+ASMgc0k9vJBs85dgcbh64/pUsCmyAYwwJI7HoaB85y2Sc5z61MFOckHHanqAo+RctmmAw
Mw4LYAp4VtoOOD6dqkaAtCJTGyqWwGC4Un0zS7flHHH0poCQEsQSAWHfPSmNnd95T3PtSx8
jOMHvmpB5ZY5K4PXHUVPUDofBGmW+seNtK0y8+a2uLhI5ACeVJ56V9Nr8HfAIkD/wBlzcdB
9pbB9iK8E+Edus3xR0cDmKORnwB6ITX1rJJ5MEkpGfLQt+QzXwnEWMxFGvCFCbjp09T38uw
9KrTlKpG9mVNH0DRdCgMGjabb2KHqYlwzfVup/OtNtkSGQnAQFifpzXn03ivVZ1whit8jqi
8/ma3Lq5mg+G19etKxlTT5ZdzHJLbGOa+WxWErxlGdeV3Jpb3Z6GGxdCblCjGySv2PkHVrl
7zUr26yMzTvKTnqSSf61mRqTHsdjtJ7tx+NSsDnJIzjdz3qFd8knzdV647V+uxjyxSPlW7t
s9O+GXw7tvHC6hJe6hcW9tZ7FV4gCXY5456cCvVtO+BvhS1m8y8u73UAOBG7BF/Hb1qz8FN
L/s74aw3JXD6hO85OOoHyg/oa7PWNbj0doVaAzPKCRhgAMev51+d5lmmMnjZ4fCysk7K1um
+p71DC4eFBVq/6/kRXXhbSLjwpdeGYLOK0sbmIxbI1wAccN7kHBya+MtZsbnStWutLvIwJ7
eZopNoxyDjNfYmh+IZtU1GaC5WOJdm+NV7EHkZ714T8ddC+weOIdWjjbydUjDMR08xflb8c
bTXRkdath8VLD4h6yV9XfX/hvyM8ZGlWoxrUVotDyFEZ5Npy2emOa9z0j4CSXWm2l1qOui3
kliWRoY4MtHkZwST15rgvhp4cGv8Aj7TrN1Bgjk+0Tj/YQ5/ngV9esxCM7lcKCxwMYA5rvz
/NauFlCjh37z1f6GWAwkK/NKpsjzPRvgp4O00+bdi51SXv58m1fyXrXolpZWWm2UdrY2sVr
bR/djiTaqj6Vzk3jS3VT9ms5JG5/wBYQo/StqzvG1Dw+byRVjMsTkqpyB1r5DGSx84qWKbs
3bfT7kephnhFJxo6tfP8T4s1++k1PxJqWoSMd1xcySEZ9WOKywPmyG4HcjAq5LlTKYz6s3O
O9Um2EZIBA6YPWv1unHliorofMTd3cUsrHaevqKmigcuvyE7unNQIm52ZynAzjdjP0Hc12P
w48Pf274806zOBbiTzpvZE+Y8fhj8aVapGlBzlstQjFydkfSXhTwR4f0nw3p0cui2T3ogQz
TPCrOz4yc5/zxXVpF5cYjiVUjHIVBtA/AU5sLEXx90bj9B1rzS81zUbuZ2W8lEZYlVU7cDs
OK/KKVKvmVScnPS/W736I+mr1aGAjFcur9D0O8tReafcWjEYljaMk8/eUjn86+I7y1NvcT2
0wPmQOYyPQg4/pX154OuZJLW7t5GLMrhwWOTyP8RXzn8S9MGkfEnW7cAqks3nooPZwG/mTX
0eQL6tiquGbvon93/DnFjJrEUoV0efspXAGcj3xim/w5A5qV1TcSSKYqM3Xk/wivuXax4hJ
EuRuI6Hv3rofD/hzVPEupx6fpFi1xM3U4+RPdieAK0/Avg2+8X60ljagR26DfcTsMiNPX6+
gr6t0LQNJ8N6Yum6RaLbwDAY9WkIH3mPc187m2b08CuVazfT/M78Jg54h3Wi7nlOg/AfT4l
STxJqb3Lnk29oNiD6seT+Fdva/C7wFZxbF8Owy8DmZ2c/qa3tS1qy0r5bhy8h6RRjLf8A1q
5ybxrdk/6PZxRgd3JY18isRmuN99SaXk+VfLqelJYDDe7PV/f/AMALv4V+ArncT4fjhbHDQ
SuhH05rgvEHwHQWzz+GtVcS5yttd42n2Djp+IrtU8Zapu3zRwSgH7uCP61rWni6xm4uka2b
1zuX862hLNsK+ZScl63/AD1MvaZdX0Xuv7v+AfJesaFq2h6m1jq9lLaXK87ZBjI9QehHuKx
pFG87jg5zntX2vr3h/RfF2htY6lGtzA6lo5k+9E2PvKex9q+ML1PJvJYk5VHKhuhODivrcq
zJY2MlKNpR3OLE4Z0La3T2Zq+FdNGr+JtN0lwfLubhIjg4IBPOPwzX0bH8EvBIYkf2iB6G4
HI/75rxH4TxCb4n6Mp6rMXwfZSa+tnkKRs/HygmvG4gx1ehWhToytdfqdmXYanVhKVRXsYe
ieDfDHhxg2k6Pbwyg5EzjfJ/30en4YroS4VvMfgZySe9cJceNLxwy29rFCQeGJ3H/Ct+1u5
j4La/nmLyi3klLNxnAJr5jFYXEpKtiHdt21d2d+FxOHk3SoLZXPj3Vp/t/ibULxjxcXMr57
cuT/Wvruy8HeEn0u1Z/Dems5hQkm3HJ2ivjpSjz/eLM55GOlfcenjOlWeBk+RHx/wEV9RxD
UnSpUY05Nb7adEefl0YVZy51f1MqLwp4YglE0Xh/T43XkEWy/1rahVIYxHCFiUdFRQo/SuK
1vxFqlrrVza28ypHE2F+QEjgVo+Fb++1E3j3dwZQhULkAAHBJ6V83WwuJdD29Sd1p1b3O6l
isM6/sYQs9Vsuh4P8cbozfEp4XO4W9rFGvOeoLfzNcb4X8K6z4s1YabpFsDKFLPI5xGgHdj
29K7Tx1o9/4p+OOoaPp8PmTSSRxKR0UKi5YntjrXvng/wdp3g3RF0+wG6ZwGubgr80z+vsP
QV9XPMIYDA0ktZOKsv1Z5qw0sTiJpbJu7Pm2/8AhJ8QLGYougPcg9Gt5FkB/XipLH4Q+P7m
QAaJ5Gev2iVUH86+q3nt45RFJcRrIRkKXAYj1xS/aLVSN08S56fOOTXmLiDEuPwL11Or+zK
d/j/I+aB8CvHRQMVsEz1BugT+gpZPgl44EJwmnhcdPtQAz68ivp1WyMdu2K8I+LXxPjVpfC
ugXJyCY765j79jEh/PJ/CtsFmuOxdVUoRj56PRfeZ4jBUaMOaUn+B4Nf2h0/Uri0kmiuGic
oXgk3IxHBwe4qtEpZ8bSVzz3z9aa5QSsFB64Hatbw5pz6v4jsNMgyTdTpFx1GTivt2+WN5d
DxN9j3vwL8IfDd34S0/Udegubi7u089o1lKIqnlRgD0wfxr0rSfA3hDSCDYeHLGNlOQ8kfm
tn1y2a2oIo7eGOCDAjiQRJ6YUYH6CuL1fxZqMeoz21p5SxRuVDbdx469a/NniMXj6s4wm0t
97Kx9HOnhsJTjOpHU7eSGOW3a1IAjdSmxeBg8Hj8a+HNStHs9UurLftME0kXJ5+ViP6V9g+
FdWutRju0vZzJKjqV4AwCPb3r5q+Ken/wBk/EvWIAoWOaX7Sv0cBv55r1shUqGJq0JvVpP+
vvOXHTjWowrU1pqeeMvOGO7+dBVQi989eadO4MpJGXJyT61GW4DZH+6a+5R4TGvkNtDY9M9
aY4zgjkjimuxLZPb0p6BAcnqec+lUSIQnALdOxp3zZUgk4H0xTCvodxJqVoZIwrSoyq3IJB
5qtALhmWS2Zp3LO3Clj0/HrRandIT3Vctjjp64qkrFSdqjB7GpoyAr4Crxgle/tSA0kd5LR
5CykAnGOo7Zp0Mc1xapGzDYDnbjnPrVCOdgphK5DnnNatiGgVGYYUfMdw/QVItrlW5WOHU4
VjJxkAn+ddftauIuJTLqI+Uj5888cZrs959KpK5S2OAaXO4lgzA4I9Pyp+NwI3AjsKh27fl
cYOOFxipkQunB3N2UKTxViRJujWyZjIyFs8KuN31/xqrJcSvEnmsDjIUEDoevNSzSSlFj3F
tp/h5Az61XaEtI6yOUcDgMMfn6VNg1GBoxn5ifQZp4dcgRqwOMHuc+1VwMA5bnHpUsYGC4l
2sCOMcmnYDQN1NO/mXDg7v4UUKucY6dO1Vy4RsA4Hp1p8YLrh3YL1+7kGmiKFp9kkoQZ5I7
UrAAb5QzFQVbOCMgipzLE87zxwrChOQi5IUenPNVQCNwDF8dwOtTJsfKgOzfwqi5/D1osB6
h8EQknxOtWVSuYJcD0+Q19R3z+XpF4y8kQt/I18w/AZfN+JCsekdrK36Af1r6c1JR/Yl6d3
WFuMe1fmfEb5swhHyX5s+ny52ws36/kjzEHADAcgYrsfFkgs/hBqzbdwXTGHHuuP61xmCQR
2PFdd8RikHwe1sPkD7CFAPY5UUZleVWhHvJfmjzsrXu1X5HxrJIDISWJz3PFWbOCa8vLe0i
zI87hUA7knFZ8mCzbhhRnbx1r0T4N6Kmq/Eaw3orx2ublsjONnI/UrX6BiKio0pVXsk39yO
CMHOSiup9XaRYR6RoljpcI+W0gSL8hz+ua43xZcLNrrRr/wAsFCdc89TXoEjiKF55MbUUse
3AryW4lee5luHGDKxc57ZOa/L8ng6tedeX9N7nuZvNQpRox6/oTabdGy1S3uR0Vxu/3Twf0
qb42aMup/Dl7yIAyabKtxk/88z8rfzB/CqMsbxStDKu1gB+GRmu8WFPEXgmSxnORdWz28hP
OG27c/ng16GYSVCtRxa6PX0/q5yZa3OFTDvqro85+BXh/wCw6Hfa/Kg8y7f7PC2Osa8sR/w
LH5V6J4ovhZ6O0SN89wfLGOuO5/Lj8as6Bo8Wg+G7DRoW3raQrHuH8TfxH8STXH+KLxbrWD
FGwMVuuwH1Pf8Az7VxKazLMnVey/JbHfXf1PB8n2n+pigkNyOPSu+8KyiTw6kRydsjR4PPB
P8A9euNvbF7PT7GZsiS4DOQewGMV0vguUm1u4c8rIGH4j/61d+aWrYVzj0f62PLy1OliuWX
Vfpc+SNdt/7P1i9sWUqYbmWNs9sMRWOCARuHy/zrvvidaLB8S9fUqEHnl1GODuUH+tcCW3O
R29q+8wdT2tCFTuk/wOSouWbXZkqEDcgIVHOfU4+te/fAfRSrapr0kPy7RaxOR77mx+AArw
GJQZUQbiD1GetfZXgLRRoXgPS9Pk4lEXmygdd7fMc/mB+FeFxFifZYRwW89Pl1O/LqXPXT6
LU0PEl4bTQZyo/eSgRrj3/+tmvPriw8jSrW83HEzOv5Hj+tdL4xvQ1zb2CvxGPMb6ngCres
6fs8FwKoCm2CPgep6/zr5jBT+q0qSf25fh/VjbGxeJq1LbQX4/1cx/CM2zXPJ3ECWMjHqRz
Xnfx50ySHXtM1pE4uITC5x/EhyP0auv0+Y2ep21yv/LNwT9M81pfGDRzqfw7nu41BlsJEuV
PX5fut+GG/Su2U/q+ZUqvSWj/r7jLCP2uDnT6xdz5TljYqzH5T64qbT7G51C/gs7OF3nmYR
oq9WYnAFNuT+8ZWXb7L0Feq/Arw99v8YyazIoMWmx7lxn/WN8q/kMn8q+zxWIWGoSrS+yv6
/E4KdN1JqEep7t4K8K2/hHwpb6XGgNyRvuZR/HJ3/AdB9Kd4i1wabD9nt2BvJOcY/wBWPU+
/pWxf3gstOuLtz8sa9+57CvK5p5bq5kubht0kjZJ/z2r81y+hLH15Ymu76/e/8j3MfiVg6S
oUt3+XcdFFc3t0I49088zcZ5JPc12Nh4QtEizqMjSv/djO1R+PU1L4W0tbexGoSAie4HGR9
1e351594u+N0GkaxNpnh3TotQMDFJLmZiIywPIUDk/XNd9WricZWeHwW0d3t+Jz4XC0aVNV
sTu+h6FceEtIkjHlebD7hs/zrmdU8NX2nIZ4x9phHVlHK/UVj+HfjrpF/Ilv4hsDpzNgefA
TJGDnuOq/rXrFne2d/Zx3llcx3FvIMo8bblNcdSvmGXzSxCbX3r7zrlhMJio/u9H5aGNoBM
Xg4SIpLCORx7nmvjG4BeZ5N+5ixJz25r7pjtoUga3t0WNWBACjpnrXw9e27R380E6kCORkJ
AwRgkV7fDlVVatefdp/mc+YU3CnTh2VvyO6+DCh/ijY9yI5fw+Q19UXBU2kxJ58tv5GvmT4
JQK/xKi2jBit5XB9flxX0tfhRpd2cYPkv/I1x8RNPHQXkvzZ05dpQm/62R5JjGSea7zV/wB
x8JtQKZBGlSYI/wBw1wXOzj0rt/F8j23wf1h0IUrphC591A/rWmaJylRiv5keXlWjqPyPkW
yDHUIQpwCw4xgkZ6V91wBRDGqcKqAfTivhvRIftGvWUC9ZJ0T82Ar7nXiRYyvK8E5ro4oel
Jev6HflK96fyPMPELFvEl8fRwPyAro/BC7bK9lAJPmqP/Hf/r1y2uyo/iC/ZGz++bB9a6bw
JLus72FuokVv0/8ArVz41WwCXlH9Dz8FJPHt93L9S/ovhiw0rXNX1vyxLqOpzmR5iPuR/wA
MY+nc96u61rVvo9l5r/POxIjQnGT6/Sr11dRWltLcTEKkS7j6n2rynVNSm1O+e7n4Y8KAOF
HYCvLwVCeNqe0q7L9NketjcRHB0/Z0/il+vUhvLye/u3url/Mkc/ePYdgK7DwxoIt0TUb+H
MjcxKR90ep9/Ss/wzoBvXGo3a/6Mhyikf6xv8BUHxR+IMfgzSPsWnur6zdJ+6HBEC9PMP6g
Dv17V6mIqyrTWDwu/wDX9M87BYdQi8ViNunn5mF8Xvif/YsU3hnw/PjU5F/0m4VuYFP8C/7
Z7+gPrXzgJyUJ2ktnqeaZPNPd3L3ErNJK5LO7HJYk5JNEWdrfODz0Hevr8BgYYOkoR36vuc
uIxEq03Jin/WMzgKSMj5eDXrPwK0H7f42l1WVf3OmwmTJ7yN8q/lkn8K8pjBDnKhlP8LcgV
9W/BvQYtJ+H8F8yjz9TYzuQMfKMqo/LJ/GufOMR7DCSa3ei+f8AwLlYOl7Ssl21O71C5Wz0
i6u920xxkjHr2ryXczDdyWPXjPNd744uzFp0Fih+a4bc2P7o/wDr1hWmlr/wg97fMPmkIZe
OgU//AK6+Uy+1Chzy3k1/kdOYqWIr+zj9lN/qJ4OuvJ10Rk/LOhj57nqP5VwH7QejtHrGk6
5GnyXELW0hx/GhyP8Ax1v0rpLO4azvobkHHlurcexrf+MOmjVfhfe3KKGeyZLxf90HBx+Df
pXZKf1fMKVXo9GZYR+1wk6f8uqPkiRMN8xYEdhUZVi3HB9TU8g+c7jtY9/WoGCsoUuSRxhq
+6jseZIiALSYAJ+nNO8siPLDB9KTowz0PcU7IUDndjtVokREBO1Tkkgc09hjoSwHqc4qWNI
2wjuQTwCBxS+U+4RBcn0Azn6UA1crgMWxggHvTwHU5AHHvT5IzC22RMNj7p6inIEjTzXUSY
/gzincCZZmlmDyyMzZHQAHAFbEZ8qJ9zhQ2CuRnNY1s67RtZQ+MtlgDVt5E2P5bMFwMAENk
1LE1coyPI98u9i3z9W9K7XK+h/OuIkObuNlOMnOD3ArqvNb1H5VcdizkY3U8spJPQZ71YR2
SQMjeS4yCQ2D9aor8rjP3fUVM6qXcxnC9QD1/GluQhZIpkh3su1UbknH4fWq8txPdTPLMxm
ZuuR1x0qdXVoR5yblU84IDfTJrqfDPhbTNa0vznuZopvN2OVIzH9B371LegzikCkEAHGPyp
UBGcqfyrb8T6EPDuuSael2tygRJRJt2sdwzggZrEYZ+Zflz71SYFuBiSepG0jAzz7UqlvL+
eX5DkFQR19xUUTDGVyMc5oZmQl8cdie9NgSH5egOSMrt5pFZ1/fRkrtPLHgg0zzN684OO3e
m7t3Klt2fpxUgj2P4Ar/AMXBlwwI+xSDPvkV9J6of+JJejuYmA/Kvmr4BBv+FhvuJ4s5Tj1
6V9K6of8AiS3gYZxC3b2r8z4gX/CjF+UfzPpsB/uk/n+R5mhIkAJ75rqPitkfCPWiccQx9R
/trXKqdrjd3xXVfFNynwk1p1JBWKMg46fOtPHf71hv8X6o4Mt/hVn5f5nx42wzOQu1QMBTX
0F+z3pUcdlq+s45k2WyHHb7zf8AstfPz7XkyFGDz8pr7A+FmkJo/wAMtIiAIkuVa6fju/I/
TFfQcRYj2WBcf5ml+r/IWXU+aum+mpueKLoQaDIgJBmIjyP1rhNPt3vNTtrXBPmSBWHt3ro
vGlwGurW0VuEUyNj1PT+VV/B9qZdVku+iwrtB/wBo/wD1q+awbWGwDqdXd/oisVfEY5U+1l
/mReLbcQ60JVXAmjBH4ZH9BWp4NuWewubdufKk3D6Ef/WqLxpGfKtbkckOUP4jP9Ko+D5jH
q00ROBLF+eOaU/32WX3aX5MuK9hmVls/wBUddqd8mn6dPdueFX5AP73YVwGjWB1TWFjmJKD
95Kce/I/E1qeML4TTRafC42x/vJMH+I9B+X862PDeniy0mOWUbZ7j529QP4R+Vc1G2CwTqL
4p7HRVvi8Yqf2YbmX402+bYgAKAjYH4iqvg+4KatNADxLESD7qc/1NWPG3D2TY5ww/lWP4b
kEfiG2O7G4MvHuDXbQh7TLGn2f4NnFWlyZjdd1+h5b8eLE2vjyK8UcXtrG3HZlJQ/yFeTFC
HLN1HUV7r+0FDt1HQLvYGLwyxk+pDA/1rxFVG7gbS3Umvrsmqc+BpPyt9zaM8bG1eVu51Xw
48Ppr/jrTbWUAwq/my/7i/MQfrjH419fKy5LH5VP3u2K8m+EPhvSrPQovENmtw1zdZgeSbA
CkctsUHp0GTXoniK5NnoUzB8STfu1Pfnqfyr5XiCUsTjI4ePT83uepgLUcPKtL+rHI/Nrfi
zOCyyzceyD/wCsK76/h+0abdQLzvjYD644rkvBlvuv7i6ZTiJNgPoT/wDWFdz8mMMM15Oa1
VCvCnDaFv6/IrLKTlRnUlvNv+vzPHs4Jz0969AtYk8QeC5LGd+Li2e2fA742/4GuJ1K2Npq
lzbEYCyHGfTt+ldR4NugI7mzZuVYSp/I/wBK9nM17TDKtDeNmjy8tfssQ6Uut0fI91by294
9vPuDwyNEy45BBwQfyr6b+CmlCw+HqXjLte/naXBPRR8o/ka8a+LGmDR/iZqSIpWG6K3cfp
lhk/8Aj2a+kfBEAg8A6FEw6WcZ59SM/wBa688xftMtpyj9u35X/M68BR5cS0/s3/yKvjO6K
WdvZoeJWLPj0HT9a4uCI3F1FbqMl2C4+prd8XSFtf2do4lH581S8PxLN4hslJwRJu/LmsMD
FUMCp7aXPOxkvbYxx87G18S9XPhz4Z381pJ5dxIq2kLA8qW4JHuF3V8iAHecFio4HpX0R+0
DdeXoeiWZIYSXEkhB6HauAf8Ax6qfwp8CeFtf8EtfazpKXU/2l4w5kcYUBcDg+5rbJ60MDl
zxVW75n0+5Ho42E6+J9jDojwbaWGM4x2zXYeBvHmp+DdRPlyG5sZsedaO2FYeo9G96+gx8L
fAIYOPDkPHT97J/8VWvp/gzwlppP2Lw9YRkjBYxByfqWzRiOIMFVpuEoOSfTT/MKeXYmMk0
0vmHhjxdoXiy1+0aNfKZkXdJbOQJYuf4h6e44r5U8aWzWXjzXrUH5EvZcAj1bP8AWvrmPQ9
FivIrqDSLKG4h+5LHCFZfXBFctrfwq8Ga7qlzquoWdyt3cOXkaK4ZQ5+nSvHyvMMJgsROaU
lCS9dbnbisPXrU4ppOS7f8E8c+BrkfEVc4z9jlGPTgV9JakSdKu8An9y//AKCa8c8L6Povh
/4+T6NofnfZ7WxKyCaQyHzCATz6YIFeyXxk/s67jPAELnP4GrzqrGri6dSOzjF/ixYGLjQn
F9G/yPIyyhccjiux+IiFfg/rCryFskAIPutcYASnzenFdl8RCo+EOtkcE2i8/wDAlrszD+P
Q/wAS/NHk5Yvcq+n+Z8xeELd7jxvpEA6veRDGP9oV9sgATMx55r40+Hys/wAStAVAWIvIyQ
PY819lZ6tn3FVxPL36UfJ/mejle02eQaiVfV7tgePObn8a6LwTMq6pcwdpIsj6g/8A165ad
i9zKx7ux/U1ZsJ7u3lkmsgTIkTbiBnap4Jrtr0vaYd0+6PnqFb2WIVW17M3PF2srd3g0+3c
mCAnewPDt6fQVT8PaDJqtysswKWkZ+Zz/Gf7orD6fWuw8GarteTSpGAD5eIk9+6/1rnrQeF
wjjQ3X9NnTQnHFYtSr9f6SNLxb4q0zwV4ZN3Kqs5/dWtqOPNf0+g6k18ha7q99rusXGqahc
NcXVw5Z2YYA9gPQdq9n+PPh+/F/YeI455pbN0+yupPywPkkYHYNzz6j3rwqQESNg8dc16WQ
4ajCgq6d5S3fbyOzH1ZSqezeiWxXILHbtJJ9MVLChLkj+FeelREKSSRuHXrVq3VsK/lkA8b
geB+NfSt2PLZqaDpcuta9Y6ZGmXuZVjAxkDJ6+1faFlaQadp9tp9qNsNvGsSD2AxXz98DdB
a68UT61JGfKsY9oZjkGV8gfku6vf7+7Sx025unGTEhI46nt+tfD8QV3VrQw8On5v/AIH5nu
5bTUISrS/qxwPiG6k1LxM8cTZVGECY9e/6mvQEsIV0Q6b0QxGL9MZrgfClsbzxAs0oz5WZS
Rzz/k16WCDkYz6e9eXmM/Z8lGH2V+I8sj7X2lef2nb5HjMirHI8RGHUlW/DivR9HMOu+DWs
7nDrNC9pIPwx/Ig1xHiG1+x+IbyHGFL719wef61v+BbrEl3ZlsZAkA/Q16WO/e4ZVlurM87
L37LEui9ndHylqmn/ANmape6dOCXtJmh57lSR/SsbcnzgKORwW4x9K9U+Nemf2Z8RrqRE2R
ajEl0vHVvut+o/WvLJEG47ic9a+zwdb21GNTukcVaDpzcH0BVUKcHOentSKDyQu7HWiNzvG
4AgdmzyKsBQhyJA6kcqpxmu1GJFCwYkhtuQeSCR/KpreR1IKqpUjnn/ADg1AzFmO4vknkgU
6MKudpYEd161QFp4ScSc8jJPFRtHk8vuzkkAflTYi0VxvkG455DNww96sztFIitGSNvzFfr
6VKTAqwhoZcug2E/xCrcpkhA2MrIuOQBg+2KkgRJFZ/l2nC8kUy7SJE/c7dpydobOB9aBdb
FVGWa4VWjEYByOeg9MV1GD/d/SuVhdfOhAY7dwO0nI613Hmn/pl/3xVJXHY87UrwNwz/Knq
GZyc8CocAA/KR2wacC3l/KOhzVC2GuCgIHXPWtTStdv9I85rF0USjayyLkY/wAazCBt3Nzm
mgqxKvuUY61LQy/dX8+p3Nxf3mJrhyPnOcIBwMD0xgVUdkYLtG1gMdc7vcmo1wEyCvXG3Pz
GpSAozsHFStAJFby1DFsHsc80NK8gWIMWAycHgc98UsW2TG3r2xTZ1ChuCx798mq6gxgyjk
43D37UuSAFLDjngU3ZJtCkHGe/HP0pUDBiCD0pNiR7R+z5F5vje6lxgR2T9B6sor6P1cldC
viFH+pb+VfP/wCzxB/xPdYnGPktVAIHTc4/wr3vXt0fh29bcOU2/mQK/MM9lfNIr/CfU4Ky
wUn6nmi/eGR3rpvitg/CHXSRx5CdfXetc3tzIBjnI5rovixj/hUWubwQDFGOP99a3xv+9Yf
/ABfqjzst/hVvT/M+RLO1ku7+GGIZZ3Cge5OBX3ZY2q6fpdpZqoxbwJEP+AqBXyB8L9M/tn
4k6PbLGCkc/nvuGcqg3c/lX2Iz4iYn7qrnP0rTiqreVKivN/fZL8juyiPx1H6HnHiKcT+I7
pgfuEIM+wrq/Cdv9n0QTMuGmct+HQf1rhW331+cEl7iTj15Nej3F5p+h2lnFM/lxyzR2kIJ
5LtwK4MyvChTw0N3+n/BMMuj7TETrvp+pW8S2wu9CuAFyY8SL7Y61w2k3q2Gpx3T/cUMCB3
yK9NnRJYpYm5EiFMD3FeRyRsjsh4ZGKkfSjJmqlGdGe3+Ys3Tp1oVo/1Y0LOGTVtdTeCTLJ
vkx2HU/wCFelMFbBC+/wBPaud8I6YYbJryXh5zhSx6IO/40nhLxVF4pfWntghs7O9NtAwHL
qFGWP45/DFcmZSdacvZ/DT/AF0O3LYqlTTn8U9St41TMVk54wWH8q5fTJTBq1rL6Srn6Zx/
Wut8YoDpVu5yCsuB+INcVGwWVGY52sD+Rr18ttPBqL8zx8xvDF83ozpfHvhjSfFf9iafqkl
xAjXLpHLAw3K5jJUcg8HZXmer/ATVLcu2ja3Bdr1EVyvlt+YyK9R+IFy9j4Tt9ZgJP9n31v
d7l7IHAb9GNdYHjkRZIiCsgDqc9jyP0rzMPmGKwlGDovS7VvNa/qe3PC0q9SXNvoY/hfRV8
PeFtP0ckM9tGA7ernlj+ZNYni67EuoRWaNxCmW/3j/9auxnu7eCORpXUeUu5gSM15fPJLf3
7SNzLNJ+RJrXLITq4ieJrb7/ADZy5nNUqKw9Pr+SPRPDFmbXQIsjLTfvWPc56fpUmmaoL++
1C3AUi2kwmO69M/mDV6BPKt440BXy1CgemBTLe0traVpYbZI2b7xRcFvrXh1K0Kk6k5q7e3
lqerToTgqcYPSO5x3jC2EepRXSr8sqYP1Xj+VZ/hy4Nrr8BZsLNmJvx6friul8Ywb9GSY/8
s5R+vFcLGzJIkikhkYMD7g19XgP9owPI+zR8xjk8PjOdeTMn4+aKoj0jXQu/wCZraTHQfxJ
/wCzV7F4bdJfCekNGAENnDjHT7grmfidpy618LNRZQJHgjS8i+q/Mf0JrS+Ht6l/8OdDuIz
nFsIyf9pflI/SvIr1JVcspxe8JNfetD6CnG2Kk19pXOf8Uo6+I7hmwQQpGOwxUXh6RU8S2J
IGGcrn6gitHxhFs1lZzjEsQx+HFYFrOYLuG4UAGNww/OvocMva4KMV1jb8LHy9duli230kZ
f7QNqW0/Qbv+BJJY/YEgEfyNdj8JLI2Xwx07cCpuDJNj2LcfoKZ8XNEfXvhxNJZxiSazkW8
Qd2QZDY/4C36V1mgWqWXhbSrJAMQWkSf+Oj+ua8Gpil/ZMKK3Umn+f6n00KX+2yqdGjN8Ra
3NpEkEVvEkhkBLeZnjpXPS+L9WYYiEMR9QmT+tddqOgWOq3KzXRk3KuwbWwAM15pJDsmdAw
wrFR+Brsyylha1Pl5E5Le6PMzKpiaNTm5rRe1jWTxTra433Svjs0Yrs9DvbnUtOS8ukjUs5
A2DAIBrjPDdjDea0kVzGJYlRmKnpntXX65eW3h/whqd6kYihtLWSRVXgA7TjH44rDM4UeeO
HpQtJ21Rtlbryi605tx10PG/hve/218d9b1YtkSrcuB7bgo/QCvctSJTSbxmyf3L9/8AZNf
PvwDgWXxjqVww+eOzIyo65Za9+1whfD98+MYiI69c8f1rTOocuOp010UUdODd8NOb8/yPKs
kp+Fdl8SgB8IdaA4/0NP5rXG9sZPHtXZfEoY+EOtZOf9ETn/gS125g/wB/h/8AF+qPJyv+H
V9P8z53+FZA+KuhgnINxjn/AHTX16eUPpivkr4Swq/xU0fAyFdmx34Q19ZzErZSuOqxs36V
PEr5sRTiu36nqZZpSm/62PHnIDnAABJOK6/wPaxyPe3LxhlVREMjg55P6VxwwcDd+Jr0fwZ
CIvD+/HMsjMffHArXNKns8M/OyPFyyn7TFK/S7OR8Q6S2l6gSik203zRn09V/CsmOWSKdJ4
n2SRkMpHqOler6pYQ6np72UoCnqjf3W7GvK7q1ntLqS2nTbLGcMO1PLsX9Zp8sviX4ruGYY
R4epzx+F7eXkeh3NtYeMPB81ndLmC9hKSbesbev1BGRXyNrWkz6Drt7ouoQYuLZyh7bgOjD
2Iwfxr6W8I6mLW//ALPmciG4+77P/wDXrmfjn4TW5sLbxbaQbp4P3F2V/ijz8jH6Hj6EVeX
1HgsW8NL4Z7ev9aHdVaxWHVZfFHc8R8I+H4fFHiy10WW9+wfaSUSXy9+18EjjPfGK77Uvgf
4y05SdNe11SEHI8uTy3x/ut/jXnGh3z6V4hsdSjYo9tOsuV9jk19uQTw3drDcxEPFKgkU+o
IyK9HN8fiMHODp25X37meDw1OupJuzRx3w58NzeGPB1ta3cPk3s5M9wpPKseAp+gAp3jW/2
wQ6YCA7nzXA9B0H512JK7gwYgDue1eS6zfHUdWubocoXwn+6OlfO4LmxWKlXn6/5HVmE1hs
MqMOun+Z1/gm1EOnTXjDBmfaCP7o/+vXRDUIzrEul7CJY4kl3Z4IY/wA6g0a2+y6RaQEHiM
FgfU8/1pDpCf2/JrJupmmcbShxtxgDHTtivPr1KdWtUlN97fodtCFSlSpwpr1OV8c2wS+tb
xR/rF8tj7jkfpWT4cvfsXiG2kP3JD5Tj1Dd/wA8V2Hi+3Enh+SQgs0Lqyn05wf5150rvG6u
vDKdw+o5r3sDavhPZvXdHg49ewxnOvJlj48aEbvw3p2uQjM1lMYJGP8AzzfkD/vofrXzXMv
zHBU5r7L8YWg1/wCGWpRRjc0tp58fqWXDD+Rr48uIxKjPGcbWwecY5r2OH6rlQdN/ZbX6mu
ZRtVVRbSVykQgjxwcd8c49KEcoOi/j1FOZTnq7EdVNRtkZ3KT+tfT3PIJ9glJCyBW9c5FJs
MYKs+D3YVEC207MjPpUjq8oV2bcxIyW6mnuBaYK8aqs7MycAHj8Krt5wYbi689Kdyg3NyPa
lQhjwCN3du4pAXUDToVMfbIJ4PHXFRTW21G2Ke/WrCW8uAQ7D+IknpUN2ZSo3HcMYGGzk0h
J3M6FcXkLDBCsP513PnR/3K4a3wbqI543jp9a7zYnpVIpq55sAQAMkmn8pIF27sjoe1SOm2
Ug9j0pCcEBck9xVi63I2X7wDdemKhHB55xUy4cksQoHX2pjHkjA47ik2CVhpCqo2Eg96kyT
hORn9ajzjsPy5pfMBYYByPWkBdgjD4UMRjpmnSGQjaeFzgsKgjkbAPf9Ka0qsxY9+OBSW+o
DikahWDEOeCuaRUlwGZsDON2aR2QxbSGYgcc4CmnHbu2qSR0JPrQ+yEtrH0X+ztbD7Hr1xs
AO6GPd3/iJ/pXrXih8eHpMtjc6jHrzXnfwAtVTwTfXORumvNp+ioP8a73xgVTSYlByXmH6A
1+X49qectdmvwSPqILky5+j/M4lCd6gdcjmuj+LCMfhBrXzZIjjJ/7+LXPQxSyyr5SM5yMB
Rk10PxWOz4R63kZzHH/AOjFrXGP/a8Ol/N+qOHL1+5rPy/zPI/gDphm8Z3mouCRa2ZAOOAX
IGPyzX0Hrcv2fQbyVThhGVB9zx/WvL/gFpwi8K6pqYXb9ruQgOMnaq8jP1au+8W3DJo0UOR
+9kAOO4HP+Fc+ay+s5soLpZfqd+H/AHOBlPvf/I5vwxbifX4crlYQZDn24H6mue+NHiF9O1
bwrYxS7fJuft8ijknaQq5/8ert/Btuc3d2QCCfLH8z/Svnj4w6sdV+KeoRmbdBYqlpHg9No
yw/76Jr0cLT+tZprtBf1+ZxU70cDfrJn1mkkc8azIRtkAdSPQ8iuAudKNz4wuLOMbY2lLOf
Rev9a3/A9+uqeANDvNwZmtER/wDeUbT/ACrWW3tYrm4vgoEsoAd2OMBf6d6+bo1ZYKrUgt9
UvW561ehHFQhJ7aM4/wCKPiWHwj8PblrZ1ju7tfsdqgOCCRhmH0XP44rhv2er1Tpet2RbJS
SOUZ9CCv8ASvM/il4xfxh4wmktpi2mWebe1HYqDy//AAI/piuo+AF+IfF1/YM2Bc2hIHujA
/1NfVvLHh8oqKfxP3n8tfwR56xKnjI8uy0R7n4tRn0N267JFY/qK4DA9K9O12IT6Hdx8H92
WBHtzXmaAuNscZZ2xtwc455475Fefk8r0Guz/M5M3g/bqXdfkdfr8J1P4VahEcbpNNZhn1V
c/wDstS/D+7k1H4caJdzoRL9nEbFu+0lc/iAKvWNi1x4Q/s+dTE0tu8J3DoDkZx+NXdMsId
L0Oy0u3AEVrCkK444Axn8eteJWqwjRqUevPdemt/0PfoRk5Qn/AHf8jlPF8O29t7gADzEKn
nrjFYVpZ313ITZW7yGPDFk/h9K0vE959q1pokYNHbjYMcjPeun8N2H2LRlkddskxMjA9vT9
K9tYiWEwcHLWT6HgvDrF4yaT91dTmvI8UkdL4n/eNRuPEcX+sN8v13V6HHPDkHzYzjtuB61
ZUOeckqemK8x5tKO9JHoLK4vaozya5uNReMx3U87R91cn+RqsvevYHjjcYdFP+8M15bqVr9
h1e6tucI52/Q9K9nLswjiG4KPK1qeRj8DLDpScrp6Hb6IsWqeEhaTkOJI3tnU+hyP5EVw3w
T1ALoWqeGrggXWl3TAqeu0nH81P511XgufNrdWrN9xhIB7Hj+leU3WpJ8Pvj9eTzFl03UmD
SbT0STnP/AWBNcVPDOrPE4Rbv3l6rX8metTqr2VGu35M9e8W6ebrTEuYk3SW+SfdD1/LrXA
4IQivXQscseQRIrjg9QQR/UV53r2jS6ZctJGmbSQnY2ensaeT4tW+ryeq2/yOXN8I7/WIbP
f/ADOj8M6qt9p62Nww82BduG/jT19/SuhCqBhV2gdq8mtrm4tJ454HMcsZyCK62z8ZxOAmo
W7RsP44hlT+HWsswyupzupQV0+nY3wGZU3BU6zs118jqmJCnFeQXH/HzNyfvt/OvQLnxbpU
MRMEj3EmMhQhAPsc158/7x2l6b2zg+9dOTYerS53Uja9t/mc2b16dXkjB3tc67wTFmW8mx8
yqihvTOa8l+L3j7W11vWvBqPCmm/u0P7v94eFY/N9a9q8I2c9npkkksZj8+QMgYc4AxnFfK
nj67fUPiR4guXLE/bZAOOwO0fyrvy2nDEZlUnJJqKVvXQ0blRwVOOzd/1PT/2eoCb7XbrBA
8mKPPuWJ/pXs/ig7fDV1ggZ2r9ckV5Z+z9EqaDrU2clp4k/JWP9a9K8YSKug7c5LyqBj8TX
n5k/aZvbs4/kjppe7l8n5P8AyPPDyvvXXfErP/Co9cJI5tVHH+8tch3GK7D4kkf8Kh1vnj7
Mvf8A2lrqx/8AHw/+L9Ueblf8Or6f5nh/wWgM3xRs24xFFK/X/YI/rX0/qjBNJu5N20rC/w
DKvnf4Cw+b40vbrYP3Fm3PuzAf41794gk8vw9eSDIPl7B9Tx/Wsc99/MIQXZfmepgdMLUk/
P8AI8t2dhxjjFek6W32DwUl1kHybV5unoC1ebso4bdgcV6DOuPhddZz/wAg2brx/A1a5srx
hHo2jyso+Ocl2GeB/Ftt4v8ACsGpJsW7QBLqEEfJJ6/Q9R/9apfEujJqVt59tGDdxLjA48x
fT618s+BfGV54P8SQ6hADJbOPLuIM8Sx+n1HY+tfXWk6rY6xo9vqmnzia1uF3ow6/Q+46Gu
fH4KeXV1VpfA3p/kevRqQxtF0qu/8AWp5MCySjaxVgcg9CDXp9hLZ+JPDrRXUYkjnjaC4i9
eMH8+tYfivQR82rWMeFzmZFHT/a/wAazPCOpmz1ZbeQ/urr5TnoG/hP9K6cRbGUFVpfEv6Z
5WGvg8Q6NX4Zaf5M+evF3hm48JeKrvSJgXSN98LnpJGclW/ofevpL4U6ydV+HNgJATLaZtW
Prt+6fyIrD+NXhRtT0GHXrSIvdacdkoUZLxMf/ZW5+hNdr4I0D/hG/Bmm6Q4UXAj82c+sjc
n8uB+FVjcZDE5fCUvjvb5rf8Dvw9CVLFOK2t/wxU8YieC2t722mkiKkxOFYjcCM9vxrg1SW
SQJEjO3Xaoya7Dxxe77q3sUb/VgyMue54H+ferng7SxDaPqco/eTfLGD2UdT+P9KVCr9VwS
nNa9DgxFF4rGunB7b+RhjW/E0ajDTADjHkjj9KR/EviJR81w49Mwgf0r0fDk/NnNMYAgjAI
HY15/1+k9ZUkeh/Z9ZLSszy+58Rave2z21zch4n4YbAKzAfWvWpdP06dczWUDMO5Qf0rzXX
bNNP126tkUhN25P90162BxdKq+SEeU8jH4SrRSnOXN0O58K3KXfhuKGUgiImFxnsf/AKxr4
/8AEmltovibVNNkJBtbl4gCe2eP0xX1P4InCzXlozDDASLk+nB/mK8Q+N2nPZ/EuaZchL+C
O4BAzk42n9Vrpyl+xzCrR6SV/wCvvOmtL2uDpz7aHl6Sbnw5KKxxlSc0SRr5m0zI2f4gSaa
DtUqUBzxk9fwoDFcqXGPUd6+zR45L90gO5CgYBHemqqHn73bgYp7zB4eTvm9S3am+c4jIIX
GOBjgUwGtlGxuJPtUimUlTkhXBAOOG5poIbLRrgHB29AKkCoZMK/5gU0Bpo9z5aHeMp074q
lO5+bBG5s8miAyiXJzlRwM/nT5hHIp4B44HSoFYzohi4hAJHIP61224+p/OuMjBW4Hy5ywx
+ddltb0q0rlHB7+cmMZHpTXJRie2ePWmx528/wA6kkMIKtCjImACrEHB7/hVCI1YhCRkjNG
1SikJtPds9fSneZFGyNGgkGOVk5BNRl8AAJtA6E9KhgIcd84+lKiM5IRCcDJ288U7BMRJI2
59aCWiB2zbty4O09j2oQDc+qD8+lOZgAMA57k96bH0JxmnbdxBXg9OTVMBgCkck8etOiAJ5
PcdTQ0e1ydynuMGhD8pGQDnNSCPrP4EKo+GII4ZruQt9cKK9Gv9NttS8lbrcUiYttH8RI9a
83+EmoaZo/wesb3UbqCwgMszNJM4UE7v/rDpWX4q+PmmWDva+GbL+0JACBdz5SLPqq9WH5V
+WYrCYrE5hVeGi93r/wAE+tpVaEMLGNV9Nj2O3trWyjK28UUCL1bAGPqa89+LmvaGfhtq9h
/a1k97KibIFmVnfEi5wAa+ftf+IPifxRmPU9Wla3Of9HjPlx/98jr+NcnIzCTBj5IIHNezg
+HJwqRrV6l2mnb08zhr5nFwdOnGyZ9g/Cix/s34X6OoGDOjXDZHUsxx+gFdVfadZajGI7uE
OAcqc4IPtXxrZfEPxto8cdra+Ir6KO3ARYTJlUA7YNeieE/j5qttIlv4pt01C3J5uIgFlT3
wOG/SuTHZFjVVniaTTbbem5vQx9B01SmrL7z32GC10DRbmSNmMNtG853cngEn+VfEGoXUt/
q9xfyyeZLcyNM7Nxyxyf519f33ifRvEfw713UNB1FLqMWE+R910Ow8MvUV8aMpXa3TI713c
NUZp1p1V710nffuc+ZSjaEae1j6x+Cl6ZvhjBD9429zLHgnGOQR/Osj41+O10XRW8L6dL/x
ML5P9IZesMJ7exb+X1riPh549tPBfw31qR2SbUDcKbS2P8bMhG4/7Ixz+XevJ9T1S91jVLj
UtRnkuLm4cySO3cn+ntV0Mm9pmVTEVV7id15vf8BTxvJhY047tFRsEdOfXNdz8J777D8TNH
fPyySmFgO4cEfzNcQmMH5QtaegXbaZ4hsNQHIiuI5AB7MDX1WJpqpRlB9U0eXSlyzTPt6RD
LCUcfKwKtVSy0yx06MJaW6qcfeYZY/ia5fxZ8SvDnhOFkurg3d8w3LZ25BbkZG49F/H8q8C
8UfF/wAVeIvMtYLpNLsmOPIs2Ksw/wBp+p/DAr8xwWTYzFKy92D3b/y6n01fF4em7v3pLY+
npPEOgxXpspNbsEuc4MTXKbs+nWrwmWRC6FXQ8BlOR+Yr4S3uz/M5wTyTzmuh8P8Ai3XfDt
ys2lapcW5OC8YOY29iDwRXtVOFfd9ypr5o5IZtr70dD6+utFsL24W5lh2yg5ynG72I6Vwnx
m8WjQvB50mzmCX+q/uxtODHEPvn2z0/Gui8C+L4PF3h1b7YkF3CNlzEDkI2M5HsRz7V80fE
nxF/wk/je+1OO4R7RX8i2UP92NeBxjucn8a4cqy6rVxnJiNqevz6L9TTF16cKPPR05zlUu5
oxzJIfo5rQtde1i1lD2mq3tvxx5c7rj8jWKzkHG3P405cjkH8K/RnSg90fPKbWx9veBtUm1
rwDouo3MnmzS2yiRz1Zl+Uk/lU994etdU1M3lw7qAoUohxkjuTXE/BfU4F+FEct5cJBBaTy
q0kjBVReG6n6mqfiH48eHdLmkt9Fs5NYkTgTBhHCW9ieSPwFflU8Hi446rDBxeja+TPqPaY
eeHh7c9Qs9MsNOVms4FjLDaW5JNeHftDaW0U2ha9Cn3g9pI3uPmX9N1chq/xy8b6jK32S6t
9NibgLbQjK/8AAmya4HVvEGu63JjVNWu735twWaVmUH1APFfQ5VkmMoYmOKrTV1utX0POxO
Moypexpx0PdvhJ8UYZ4Lfwt4gnEcsY2Wly54Yf883J7+h/CvcGhjki8qVQ6MMFWGQa+CVWS
I7zkZPBBr1Hwf8AGXxB4diWz1JV1iyQYRJGxJGPZ+cj2NPNeH5VJuvhHZvdf5FYTMFFezrb
Hv194Otpd8llOYWzkKwyv09RWM/hDVh917Zvo5B/lVXSfjT4L1GEG6uJtMkxkxzxllz3AZc
5/Sugj+IfgmZN0fijTyMZG6Xb+h5rxFUzTDrknBv1V/xOiWEwNZ8ydvR2MyDwbevITd3MUK
/7OXJrf0/w7p+nt5m3z5x/G+OPoOlc5qnxe8C6fE+3Vft0ijIS0jL7vbccAV5X4k+OmsahC
9p4ctl0qIn/AFzN5k2PYkbV/AGtqeHzTG6NcsfuX+ZCjgcLqvef3nsHjn4g6P4N0/ZK63Wq
SLmG0QjPsz/3V/U9q+TL25+3XtzfyktczStLID0bcckiq1xPNcyPc3M7zzyMWd3OWY9ySe9
MD5cLwBjtX2OWZXTwMGk7ye7POxWKddq+y2PpT4Coq+DNSlKkM94ATj0QV6Vqukx6vDFFNK
0cMb7yFHLcY/CuA+CKeT8NWkZVVDdyMSTjgBeT6Vd8TfF7wtoG6Czm/te8Ucx27Dy1Pu/T8
s18XjqdetmVR4dNtP8ASx7NB0o4RRrPR/5na2WjabYqPs9qoYfxtyx/Gud+KbLH8KNdjZlD
NCAATjPzr09a8M8RfGHxZrJeK3ul0u0bIMdoNrEe79fyxXA3t7d3jLLcXlxcv1/fSFsfTk1
6WFyHEOpGtiKmqadtznqY6koOnSjp9x7x+z/YbNM1rUyBmSRLcZ/2QWP8xXs99ZRalYvZTy
MiSEbtnBODnFcD8G7UWXwxtZioT7RNLKzHjjO0HP0FV/FPxs8MaDPJaaXG2t3KcN5ThYlPp
u/i/CvMx1PEYrMJ+wTbTt6WOnDulTwqVXZ/qd9ZaDpViAYLVGf++/zn9aoeM9S0/TvBuqx3
1/BaebaSrGssgUuShAAHfJr501z43eNNUDxWk8Olwt0Fqnzj/gbZP4jFcBealfalcNd395c
XMrfeklcsx/E16eHyDETmqmJqbdN2ck8dRhFwox/QrjO1RwML1Br0v4U/ERvCeojS9Slb+x
bpvmHXyH7OB6ccivMWU7QxDYJ4z6UzcMjHX37V9hiMPDEU3SqLRnk06kqclOO6PvSOeGa3j
kRllilXIKnIZT0PuKybrwrpNy3mxxvav13RN+vNfMnhr4s+K/DWmx6ZDNBPZQnCR3Me4oPQ
HIOPavUdD+PuiXcSR69pU9i54aW3IlT8uo/WvhauUY3Ctyo6ry/yPcjisNiElVWvmezCDfb
LFIRMu0Kxcfe+tNDM2d3UVz+l+NvCms+WuneIbOVnGRG0oR/++Wwa4/4oa5rvhg2fijQdQW
S0Rvs13asQ8TE8q2Ox6jIweleTRwlWpVVGWje111O6danCHOtV5Ha6v4fsdUJmfdFcHgyr3
HuKzfG3iCHwZ4Du9Rg2rPFGILRD3kbhfy5P4U7wN4ztPG2gi8hjMFzC3l3EG7Ow4yCD3U9q
8P8Ajl4nOreLl0KCTdaaUu1gDkNM3LH8BgfnXp4PB1q2Kjhq20NWvL/gnHXnSpUnWpLWRw4
8eeMNrD/hI9RGTnP2hv8AGr1p8TvHdswePxLeMF7SuHH5EVxxGDigEBCACDX3rw1FrWK+48
D2slomfZngPXbjxD4F0zVbyXfcSxkTMFAy4YjtUmteHJNX1SO5jnSFVj2uSMseewrj/gffr
cfDuS0JUm3u3GM5xuAI/rXReIfiN4R8Lz+RqWpiS7Az9ntx5jj2OOFP1Nfn1WnWo42ccOtb
vp0Z9CvZVcNH2z0NjSvDtppk4uIpZZJgpUljgYPtXlP7QmnltH0XXIw2YJXtXK9QGG5efqp
H41Bqn7QTLI66N4ej8sj5Hu5juPvhePwzXnHiz4m+KvFemTaXqT232OR1cxQwAcqcg56j86
9nAZfjVioYir07vp8jhr18KqDo0kcDk7d2xjg46Ywf607I2IRnJB3Zxj8Kam5HLK25z2NK6
IUAY8Z59jX2yPBFViPmLZI9OlPBJ+brj0prLlC33sdewH0pqMQOOPTHeqsItxTbH3FR+NWY
1jk/eAZI9+lUMHGcZarVsk0x25wvbjpSsFydQ8Uf7yErjuaryOzFgduWxz3FXWknA8ooXz/
e53VnTLM+HkXbjn5qkVyJWzco5yCWHGfeuz31xiKftEfGeQOK7D7P9fzqk7FHBnAjyBSclM
Fhn3oYnysllJ9qizke9O7J3LFussgKRo7Ec/KKadyrnPfr1qNWYcKcHvmld2LcYJpWYwYsV
+Ubuck0i4I4ORRhyCdoGOfrSbGyCuPoO1UhWHY57YHWnbyCCoAphKg4bJNODKF2nqeh9KTF
dJ2JZJJDMWeMIx7ICo/KoyTu3NnPWmljxubn1z1pSSTyfypWKRZ+23MkEcMlzI0UZJSNnJV
CfQdBTchs5Yrj3quuN344qwihmC5wfUnip5bFJsmiY5OG+Y9OaRi+NwIYHrzSK208DcB2He
hkYEttBHtQDdxsm0ksCQSOQxzk+tMwY9wLAD1FDqOGGCO/tShiMYAIx0IoEi5ZanfWQkeyu
5YDLG0UnlvjehGCp9QRVZj3+6Ow9KYpUKTg7vQU1txfDIwYdj/hSUUndFttokGV5BJ989aj
IYndycUvJ6kcenFBc7RyeKYnsCYALEAH35o3E4I6HoKYu4MMqd3b2p+0hQcce9AlcnO8szz
HczHOGY8/Xmo/lDBioIHAFNBIAwAPwoHI68+lBQvAxyAFHrTjG7Rh1KlSehYZFQtuA5GCKV
SwBw2M9RQSbuieKNX8PR30emXDRC9ga3m7/KfT0PvWGSMYHSkIBb055Ap8qKoGx8kjncuMV
EYRjJyS1e5bb2GVJEC2d2KiAwO5qZVLYUtjjJJqwLranfrpH9lLezfYt5kFuHOzd0zjucVX
3EjIcgfWovLdEVipww4PrTCSOuKlRS2BtsdtYtsGPrninRxuWOGUgehzUW7vU1vNtyNgzg8
9waexN2DHbgjNNyS7Y+ViKVyCRgEUiHMmA67gDxR5h1H4ljRf3QBPO6m7srkFiSex6U3JIy
SaCclcfzqbFLQcCzHB5/HinZXIAXBpEbgg8YNBPOeo9SKQyUoCoI49weh96kVtu/OGJP3wM
/lUCOd2CcD2qTfySwLA9MHGDSAv/wBuaz/ZC6ONQnXT0Yt9nVyqlj1JHf8AGqQbB6Z9qahL
AkjPc0o56dCenpUKMY3aRpzNrUGfecntx2o4GONv8qUffAZQoJxTZBtd1zuUcA9KaQHY6r8
QtavvCVj4XtG+waXawiJ0hPzTnkku3Xqeg4riySxyQcYpVPy7c07a4HABXHWopUYUU1BWvq
Em5LVkYyTtAJOcYxTlz6ZFCq+8Y4IPXvViKJ2PckZJyauTsiFuQlc8Y61EwVWIyc9OK0ZLK
7+yi6MEgtS2wTBDtLememapyId2Acn19aUZJsb2IslmJOee9PVcZzkjrjNOETFSS4GO3epV
hJHA696blYSIkZgDk5A6ZPNPeZ2iI81tuezHBq1Ppt/b2EV9NZzR20rFY5ypCuR1APfrVKQ
MSoOB7VMWmyrnTeC/Gmo+Dtc/tGzVZg8TRyROflkB6fiDg1gXVxJe3s11MzSXEzmWRieGYn
JNRiNljWTGFzjJH6VKsYWT5TyaSpxjNzS1YOTty30K6qZHxzu6AAVHgliCD7ZGKnZXSdmUn
dnueafhY1Lq4D8fKTWpBqaT4s13RdDu9K0q+ktba8YNKY+GbAxgN1Ax1xWK5dyWc7mJySTT
fm6J06cdqa2SOT9RUxhFNyS1Y3JvRjjwqbo2A7nHWo5MEnC5U9CaUsMMNzH0z0prNucgsGx
3ArVaEMjYADOCPrRj93ls4zSurgjKt7A035gNpY4rRGYoYc5PB9adtG0Bcr7jjNMBKnsQam
ViRyQPTPNPYAWUhdi9jzmrNvJLhgG5Y4/DFVizZ5x+VPjuG3cEEr2IoabEbSMHWHzGBYH7u
OnFVb+YYJw4xwAVwBUUM+wNIrbZBjBPNF1LK7K0sgYHnA6VNhWKqF2uI8sSMg9a7TBri41X
7dCN2QWBzjnrXebBTSKdzy4k4GeB3prHPQ/lU3XrTWIx0qrEpoauN3TAxUm7K/1psYPLE4o
LDaR1plAGQMCVJXPODjNKsg8zjgE8VGgBIzigqQwPGM0Cd+g91yM4601AM56kdKVmIxxmmg
4PygUEp6akqllyGHXjFIfYcUnPQDgVIqlwNis2PQUrlXvqIByD6dTUq9cjkmogx9vyqRDuH
POewOKlji77Eh3bTxj3FJvYJ1xj9aVwVxkcMMjPpTPxqRi7iRyTg02loG0HBXg96AADJ4HP
XimkjJyTnuc80uSsnykjuMUuepx15oHcTgjrxSNkYwcj6Uoye1BYLwcUDbFQKTv3n0qSRXE
SuACpOVIOcmmBz93gD25pMqBz1+nFAXBhlstyT15pWCj5kUqvoTk0uVEZymSRgEcY5pCcLt
YYxQIT3phJ3cjA9aeMkZGMenpTXO4Y27sdKAsx3KgdSe1OEpCyZjR2b5ct29xSJFtiyz4Y9
EHJ/Gk5xyAD7UDfmLHx97rUjbcjALY5weMmmbxtDMenGO5pwwRk0FAMHO3AphJxzTsgHFOI
BOelAEe1hjdj8KmjTBycEEdTUYVWblunrUm1UkPJOaCbjXYEnjYFxnqfxoLdNnTHYdalkZA
WQjzCy4DHIK/r/OoumAOKATIySFApykcAnk9KXYWHyrmm7cDI6+lAXHE9efpT+CApKgnjJq
PLL97BX1HIpQSDkAk59ahlD5IjHK0bTIwU43r0PuPanBRnAAY+tG9tuEQYHcLwKZ8m4kcH0
61JVydcqpIlTnjbnJP09aQNvJ42j0BoErvGE3YWMAgAY6e9IDliD19qBokBIydv0OelDknL
SMTk8mnNmQDapCLyM9RSpHvUkp8vTjvUc1tyiNYlJx+eK7LT/ht421Cyhu7Lw9cT206B4pV
KgMD0PWuWjj5Usp5Oc19q+FoGg8JaLAi4VbOIFT2OwV4mb5jPBU4ygrtvqdmFw3t5ON7WPn
fSPgd40v3T+0IrfSoTyXmkDMP+ArzmvUvDXwX8LaGyXWpb9ZuhyPOULEp9Qo6/ia6W+8ZRw
yzwwWBZ0Yrud8DI46CseHX9U1XWbGOSYQxmUDyoQVBGecnvXgVcTmeIg3JqEfLf9Wap4KnK
13N/gcf8e2jj0/w9pVqixQl5ZREgCqMAKMAfjXmtr8KPHd1aQ3lvoLtDMgeNvNQBlPIPWvo
Xxj8OLLxprdhfXuqT20VpGYzDEoPmKWycE/dP512NlZQWGn21lCztFbxrEm85OAMDJ9azoZ
wsNhYU6Wstb3udc8DKrVk5aLofN2j/AAH8WXsqNqc1rpsJGWLv5jj2Cr1/OvWPD3wf8I6AF
nmtn1e6TkSXWCoPsg4/PNXbnxvIpZbfT1UhtoMj5HB9BVPTtd1bVvElgs87JGZOY4/lXHXk
d61r1sxrwcptRjbp/VzjjLBwmkrzdzzv9oKdDdeH9PjAjSOGWbyl4C5ZVHHQdDXheeMPjHv
Xt3x807Uj4tstTktJBp7WqwxzjlN4YllJ7HkdeteNNHxk4A65r6DKWlhKdv61McX/AB5EPm
FQNikAEcls8/SniU5AC4K88k8UmG9MKRyOmaBMyBtijkenSvZU7nIyJ3ZWK5xn8aZgeXjnJ
HzZHNPdiv3o+VI6HrTdhkm/doSzHgcflVolkakB89AByaRyDu2tuH86crbCSpwRwfamDJI9
KpEjSDjceAe3pSAE4AA4/WnsdrY6jvSNkDPCjuDVktjXkYsxlYk9MmmAKyEjPXrnrSugbGB
9acBlcAdOgqkSMAAAAbdmpCCi4YAHryOfwpSWKkMoBPemA4OD839KtiegowGG07j1JHvSqh
wQinAPP1pGJGMU5SuwEqQxOdxOc0roCVHjB+6c+/SkkJYE9h020x15yByB2qJlbHHQ0gLVu
GOoQqwwQwB/OvQNg968/s/LF1ahQ+/eNxJ4PPGK9BwaVwbPKmYmm845pWwVAHXvSBSeM81Z
CuOQEp60w8tkVIrBVZT97tgUw7SPepRYEAjFJjPHHFIAc4zj6inp0IPWqFuhSRt+vSkRcng
En2pxX1pYyQ4MZIbtg0E2Y/y3MTSkDCcEZGR+HWkDOOjsPocU1t2TknIJ5PWkByODzU2GmO
UE8Kv5VJGyoDkDd2PpUKl9uxjxnPA5pckkkgn3qWUtCQy5J3EnPrzikZv7ppoVWBGcMaU45
UDp+tIBytkZ3Zx1BFLuGcDmmKzKwfg+2KEwGPOe1ADicEZGM/jTssOQFb2NNCnPzDI7Uj8A
Y4GaBisXPIGKGxkFmGfpQWAAz+HFA2sw5496Aeo9VUjdwqnvS4cL93ikidQwJXIHY9M0777
MFdMAE/M2PyoARWwrfMnPqOR9KczBY1ZHzJnDRleg+tRd896cOGHQD1oAerwEESIy+6f4Go
9wzlDkds02THOHJ/CkDgLg9aATJZJS4iH8ScZ9qFAZwD39aYMEAg596TeBmgb3JMnOO2eDj
rTgB5J5QEducmmBy0Xl9RnI4pwAZcnCk+gxigd2PG4nC4zijkg7UwByc0h2qflcjsMU1sMO
WBoBaCk5xnGPWnbkzx26VGp2nJwRS78rtLAqO2KBDnKrjD5J9BQOWx6fhUakbjlSR2OeKfk
ddwNAD422Z2uxb2OKjZgp5oJwDg5PqDTcEjI60CFDAn5VGO2akwz569MnaM4pi46N1qSOPc
pJyR6UnYtXBW4wTkU7cSAudoHtQUCkLjj17V0+h+B/E/iEj+y9HuZo+vmldsY/4EeK551I0
480nZGii2zm0TY3UkdSR2qwkQ2japDZP5V7ToXwH1H7TbT6zqlokYYGW3hy7FQeVDDAyele
rx/DXwJ53m/8IzbblIIALAflnmvAxOf4Si+WL5vQ7qWBr1E2lb1Pk7TtOvdSvo7bT7KW7nc
4EMSFy34CvWfBPwau7+6N34sgm0+0jOBbD5ZJj14I+6o/OvfrHTbCwjaPT7C2tAQQfIjVMj
04FWwpAHYfyr53FcR1JpxoR5fPqelRyvZ1X8kcdpvwz8E6Rei7stCjeXoPPZpVX3AbIzXaB
QNiqAFx6UoHQA4pcbVPPI7181Vr1azTqSb9dT1YUKdJe5Gx43cs8l5O56tIx/U1oeHEz4ls
dy5G/OPwNZspJuHHfcc/nWx4XQnxJabuxYn8q+7xGmHk/J/kfC0NcRH/ABL8z04hBzjGPTt
TZDsRjzkKSPwp+VJI6HvTLj5baQkfwNz+FfBw3SPvm9GeMvuZ2J6Ek1s+Fcr4ktyAM4b+VZ
HoDW74SQt4liKjG2Njn8K+8xOmHn6HwWF/3iHqeiXFvFc28sFzBHNBIuHikUMrfUGsGw8Fe
D9OMhsfDlhGXOSTFvI7cbs4rpQTg9SKa5KrkL19O1fFwrTgrQk0n2Z9zKlTm7yimzwPU/2f
5JbqeXS/EkCJIxKRz27DaCchcg9q8h1fwtruh6lc6df6ZOssDlS6RsyMOzBsYII5zX2uygA
A859RQeVKZyMYx2r3sNntenpUXMvuPNq5ZCWtN2PhWSxuRa+dJaypETgSGMhT+NUZAAOO/p
X3dcWNteWEtleW0VxayLteFlBRh9K8J8R/AW7e9a48NalA8Dtlbe8JVohycBhkEdugNe9hM
9o1W1V93t2PNr5fVppNa+h4GIyVLEjHfjk0zDoAxT5Dng17EvwF8XuhMt9psTAZVPNZs+2Q
MCvK9U0q+0rVLrS7+Bobm1co8bdiP5j3r3KGNo121TmnbscE6M4K8lYzwwJ+YYPZhTi4yDn
fj1FIQQORxTGyUyWA28YJ5rvTXQ5noAO5toIBY9T0FKAcnawz0zUWST2z65pTIXCqzltowB
6CqSJH7gTgnp60BiTx0HtTEIUk54NOLbjwSQKdga0sKDgAYzxilU4PKgj0b1pCcHofwqZI2
ODwR70n5AhYoy+AW+bt/KmmHyjluR/OpUkkR92cMOOPSmeYxcknAxgrQCH2QBvYSDnEg/nX
oGa89shjUYcdN6/zr0KiwNXPKto4+lJgq3NPIKnBY0DB749zVaiGDh2wAfc00gg5GPpT1bk
gZBPpTCCWwTxSRQdRg805QuDjOSc00EAnj2oJ44GKpeZKZYjijJPmSsoA42JuJP5ilTakbY
jy7HCEnpUauykHAOKYZSzYzwOntS1KTHEkjJPPvSLxwKXrgmkZucZobJv1sOHuOKeNpXOMC
oNvvmpQGK5GAOnNSyhWXHIII9qZn+WacVIXJPA7UhU7c5wPWkAmcY9e1OUndx1pOcE5yBT1
wACOtADmHVjngdBUfQjfypPY9KfwT82QPXsaCPlKHHPPSgY5zGzYjUomflDHNM2qD3z7UvG
AD0FNL9cAn3oAepXa3QZHWh1KhXZSAeVJHWmJkg5OacOncfU0AKp3AsKYzjoaeOOBRj2yaA
IiVP8ACR74oyNnQBqe3CkqBn3qMHPP6GgRKqyeVu2naDjOOhpQiurEFcqMkHvToZyEZWXfG
w5U9D6fT61HJjHy5/KgY9Sy/wCrOzPpTl5XbjOKiRlI69PSniMD5gRx2zyfwoHYVSCTnnFJ
j5fv8jsaGPsQDSh13Bc7QepxnFA2MwCPu0AYHv8AypzDJGOh6Z4pGBVCxHHqO9BI5cBehPb
npikOAcqMelND8YBx7GnlJFRZGQlScA44zQA5VZ4yBk+tKqNtxXu3wk8JeEPF/gvULfVdNj
l1C3mIM6krLGjAbSMHHBBxkV1um/A7wjYTiS9nvNTXskrLGPx2jmvBxGeYfD1Z0al04+W/o
ehTwNacVKKvc+YFiyOnJr2TwB8Hf7b01NY8RS3FpaSg/Z4IwBJIP75z0Hp6173FoOhQpGsO
iWCeWAq4tk4A6ds1o7UzXzeM4knVhy0IuL76Hp0MrtK9V6HGeH/ht4S0CAJDpkd7L3nu1Ej
H6A8CuxVdqCNUCoOFVQAB9BTgMHIJxS5b6V8vXxNWu+arJt+Z7NOjTpr3Y2HRkABRwQan96
hUhiBipsDHBPXFcz1NhckMOAM1PjaCTzUSp8wyTkVKMBjnnNZMBodGAOBj6U7KtkZyf0pGY
Bgm0n8KVio44HFCB7Hi8vy3Muf75/nW74QAk8TQnk4RyPyrEuAPtkqg9HP863PCLMniSHAz
mNxkduK/QcV/usvT9D4LC/7zD1PSiQo+YU2ch7aTKnlCM49qk5Me40yRsxOuCflP8q+Fjur
H3ctmeMkZAx+ddH4MH/FQZyeIW/pXO4wSM810fgv/AJGLk/8ALFv6V93jP92nbsfB4P8A3m
HqejbWBPzcmkJJ4PagqysfmJoye3PtXwq7I+9SEJXoTyaYqRqCM808khh8vIpm8HLbDjOOa
0GIY33Kc4xzimOTk+461Oe/bFQ7cISSeOhqk+gELc/MRjHPHaud13wd4X8UTRXOuaOl5LEh
RJCzI2D7qRmulyc4HI/WmMeNpU1vTqSpy5oOz8jGpThUXLNXR5Hc/AbwfPLM9tf6haK+diB
lcRfmMkV8/eKvDeo+GvElzo2pRFJYTlDjAlT+Fx7EV9t+Wp56etZup6HoutReXq2l2t8g4X
z4wxUegPUfnX0ODzutRl++bkvyPKxGXQnH91oz4YMLK5PO33qNlIOCO9fXmq/B3wPq0DrHp
p06crtSW0kKhT2JVsg+9fKGrabd6Rqt1pl9G0VzaytE6sMYIP6g9jX1+AzKljb+z0a6M8LE
YWpQ+NFI4I6d+acpVRkdR+tR/MMnril3Ejg4r1Tkv0HrsdvQ1KuRxjOfeoFPByx6VMhODz0
oJSTJlD4Jzx3pFKrKcqJCD09qf5pTjGQBRIEeQbdyNjkMetDHsOhEQ1C2aItyy7lYdDnse9
d/j3rzy1OLyFD94sMfnXoGKSYM8u5Y9aQjnBoB+YAA8jFGGGQ3WnsKwz+KkOQP607HoM/jS
eWc5OBn0NA2OUJ5ZLZDcYOOPxppUgmnc44zT4+h9aaYrMjK5A3Z4oBj8vjduyevTFKR19KT
5aLjtqJv5AAoILGlwB0H50vzDnFK5KiIoI4PWnbTt3bsCkXJYZxT2XLZBqS0rDQMkAnAPU+
lPlCp+7SQS4AyRxj86Ycgn2pdmQGzzQA0ADtSlSF3bsZpWVl6nGRkcUife5x+NAARwDvz7U
8fd5PNDKD0NLjofSgYzYf71IPlbJxUkiAkN0NMYbfegB4WLoMpnnce/wCFK0bRthir55BHp
TItok3eWGAP3T0qaUlpSdm0DgAdhQPchLbTgrzS7lJwe/Shhk7s0A7k7DNAhrN1UdPWkAyw
Bp6jqm4KB/FjNNAZRvI6UCJmkLRrG7fKvQAAfjRGsRVlfqBwGOA1QhvnyePTtUg5GaBhtwA
VGARn0pCOcsKU5zgkn60/ZvcEsB9elA1foPTOcKAGwcHrimyBU6ncQO3Y0u9Y2ITkfzprFd
5wcj2pDaIzyuD9aA25NocgDsTQ4CN8o680ikOcvg/pTEABH1qUSN5ezGe+STxTSjKwUqQP1
pWC7+TwetAjpfC3jjXfB8V6uhyQxyXiBHkkj3FQDkFc8ZroNK+Mnja01WO9vNVa/jUndbTA
eW35DI/CvOCAp2g5A6Ed6BnHH51yVMHh6rcpwTb3djeNepGyUnofZPhr4i+GPEWmQTDU7az
vGX97a3EoRo27gZ6j0NdXHPDNGJoJUljPR0YMp+hFfBi53DJzXSaD418S+GyTpGrzwIOTET
mM/VTkV8rieGIu8qE7eTPYpZq9FOJ9qcYJ5pSCFzknPNeB+BvjdI90bPxm4ZZXHlXUMQVYf
UMB1Hv2r2+y1bStTZTp2pWl5kZAhlVyR64BzXymNy7EYSVqkdO62PZoYqnWV4s0VbDDCE4p
5KqAD3Paox8r7gcr0p5cjHy5/CvMaOonxnkdaUsSCFP6UwSAlgPpRGBtPUn3qGgH5bGcE+t
IDk52kj3p2CQ2VA46GgkqoGzPHaiO4m7anj05DXEpAx87fzrW8J5HiaBAf4X5/CseX5pJME
DLH+da/hRSPEkHzc7W5H+7X6Dif92n6HwWG/3mHqensCrAqe3eiTcIHOf4SaFB2gZzTZHIt
5TjojH9K+DhrJH3kvhZ40T1JJ5J6V0Hg0f8VIo9Ynrns55/Gug8HHHiaI/9M3/lX3mMX+zz
9D4LCf7xD1PTGXd3waTYfXBpT060Eck59q+G1PvepGSScH88UDGM4IHqe9OCY/iz70xiQgR
l/GrDUB8yliOSMdahdMkNuP0pftMSyKkkiRs5wqswBb6Z61z/AIn8Y+G/C9u02samkUuPkg
jO+Z/oo/meK2pUp1JKMFcUqkIq8mbhGE+ppgzjIH5d68E1f9oGdreSDQdAEUh4We6ffgeu1
QOfqa8j1vxh4o1uZZNW1u7n2negMm1Vz6KvAr6PDcP4iprUtFHl1s0pQ0hqfWeueOfCfh9z
DquvWsM4BJiVvMcfguf1pNH8aeF9dsJrnTdZgeO3TfLvPltGv95g2MD3r4rL72JfJZjkk9T
/AI0LLIqkRu8YI2nacZHofUV6/wDq5S5bc7v8vyPPebTv8KsfT2u/HXwxpV61npttNrIXh5
omEcef9knlvyxXz/428TyeLvGN94gltxAs5VYogPuoowoJ7nHU1zzb1Gckj1J60gViDuPXp
ivYweWYfCPmpLW1rnnV8XUr6T2I2BfnOKRQMfezTxwMZzTvLYc4GPavUOK3UfFsZtrg8ggY
POakjT5yMjAHemJAwgFy6lUJK5/2vSrNsHMm3IXPJB6Uh9NB2YY4ssBI5HehZl2MxAPcGh/
LVipAP64NSv5UlsghjLCMZyRglvX6UB6lW2wdTgIHG8D9a9D59a89skAv4scfOOD9a9Bpgz
y0EBQxJB9qTO4k9qRm+bJyDjrQduc9RRcYIQVPPU0jAnjNOUbs8UHjgD8qAEGQKkTjBzyaj
GacGKnIoBEpXHX86blSShYEdQSehoJbBJyfcmm7I89QKQtUKIx8x3dKjyueF/KrKPbC3lWS
N2dgNjh9u055yMc8VXZdvC/Kep96a8wTuKB3zz6U/wCbAwp596jUZI9ql74+7SGI2QMECkL
M0WOAM5xSqu593Q5xQ0aeadxJAODgcigBirlQSaXZwec/hTWA3AA5A6e9KC44C9KAEYkjGC
Md6dgEAFqOWYDoO9G1MEnkj2oGS/eGMkY96iCcZ3fhTwMtksAPeh8KCY8HNAMZHnB96lKKI
S5cD2HWkXa2N+R9KJY9q5ALL7CgCFTgexFOaJ0X5htK9R9elNYAYwOPQ0/dlOByaBjPm242
8f3qNoCbuc1K7ZTAUEZzyBn8/Sl4Zdw4PcUCI1BVgVbnGfp7U8K+cYHPf1poX51I61PLbvF
EkkmMPkDDA0AIPLiOc/N04phb+8cc/nTQV4A7e1Kc+tBSWoHGeaeGDHldxHbOKaozxSYwem
M0FCk5yMYGeAecUiom08856Zpwj4Jwce1NwxOdnHXk0GY8yFYdmQdxySevGe9RkHHGD7UrM
wIZTtJGMe1NXLLz1zQAvTO7v2qQBTHjHAOTTD14AJ9T2o3HG3tnPXjNAEiQhvmGOOwpqyZJ
3J07A0zucL2yPrUgIPbHvQUOUgKmGyehyMGp7K+u9Ou0ubC6ktp4zlZImKsv0NVRgOSTxj0
zT0GHHP3vWolFNalp2d0ev6L8d/EmnaOLW/s7fVJl4W5lYq59N2OuPwr1L4XfEe78Zi+i1e
OytJ4CgijibaZAc54JOe3T1r5PyBIQeg9O1KkzRyB43dHHGVOCPfNeHiclwtaElGKjJ9T0K
OPqwa5ndI++stnlSBnvQwBcMGI2/hXxppPxI8a6LYtY2HiC5jt2bdhsSFfoWBIH0r2b4efG
Sw1S2i0rxZcLa6hkhLsqFil9A2Put+h9q+OxfD+Jw8HOLUku29vQ9qhmNOo+V6HtavuGQf1
qO4lMVpM2OkbHP4GmW7xSoHhkSSNhw6MGB/EVW1Z/K0a+fJIEL9PpXg06TdRRfc9Co7Qb8j
ypHyBjoea2vDHHie0A7kj9DWEAMDFbvhXH/CS2eeMFv/QTX3mJ/gT9GfA4b+ND1R6gEVTvy
eRjFUtSPlaRePu2kQu36GrfyOTzjiszXm8rw1fuDz5JAJ98CvhaKvUivNH3dV8tKT8n+R5W
udq1v+EmCeJIi39xgPriudyVORgHGOK6Dwl/yM1scZO1z/46a+6xX8Cfoz4XCP8Afw9T04Y
cc5ABz1oYggqCK8g+Ivxem8J6zLoGmaWk97EFeSa4Y+WFZQRtAOSfrXaeCde1LXvCcGu6pB
BavclnRI87ViHAY5+h/Cvk54GtCgq81aL2PtY4mnOp7OO6OpCbDjlyefpVTU/7R/s2dNKaG
O+KHyXnUmNW7FgOSK+YvHfxY1/WdcuLbRdTm07SYZGSEWzFGmAP3nI5OfSqXg/4q+JvD2rR
G91CfVdPZh50F1IXwpPLKTyDivYp5BiPZqrdX3scM8yp83JZ27kPxB/4TKHxOR4wuJGvo1/
cupAiZOxjxgYz36+tcPNczSuzSSsxOSctnJ+tfVXxU0a08VfDKXU7bbLLZxfbrSVR95MAsP
oVOceor5OchQSMNk9D3r6jKcQsRR1jaUdGkePjKLpT1d09bipcGMqRgkNuHufeqzbMkgHb7
9j6UrEY2sg59qYy7lOQNucfSvbR57GlAoJGOD3NIV3fKpHWng4bChRjvioyV8wBFOD3IxzV
kgmCOeB06df1o4xhR3xQSpIGOnXikXYrZHJPtQA1lcdqcqkH1Jp+cjd5cZ9qc0iuWHlKARy
VHT2680wIioIAPUVZtyY8uFy4PT1qsm7dnaDj1qZCS+TlRQwLyMzShGXOPuscU0xnyWAC4B
5IJpySqVQKwG3JGRkGmSFVVWwyk9eePwpC33G6YAl3Cu35y45I4Az/ADr0L8/zrzyw+bUoS
fmIccn616JkVSaFI8mk+9wM0zDAHAzntTs5OTQSpJ25AFIoav3TnPJ/KnDgYHSmqSTxwB69
6U5z7UhjNzdgKlUZBznp+tQEHJxUinAGDyfWmIsFDtAqDge1PaRenOfY1Gcn5jQA8MVwAcD
NDfM5cDr75oXDA8Y70mSBtx1pAAJXgD86eGyPm4qMcHryPWgnJyaBkytghhjjpQ3zkknknm
olJ4Hapff1oAQKB07+tKMdQP0JooI5yDQAgJ3c/wAqXOTgAU0E5OaXIB9KAF/GgdOOlN+lO
HXJNBTYHjk0oIYH5S3bJHSlyCuT26U3JxkDFAkuxNEy7WRtoBB5PrjioJItrYBDccEcigsQ
3Tj1pd28g5PH60DYgJIHqPUUcEU5Y3ckKDwCT9KjDZIHbrxQK9xGbqAOKAz44XinDG7IOD0
pScvycnHrQAnygKdx3H72Rx+FPDBen5mmkZGCfypCuflJP40FXJDgHIIIPpSElmAApBgADt
QC27AOB60DHbiOOn0oDqN+5A+RxyQQfXikcYJIO4UxCSCaCdBSC7LuIU4pepPqOKXJYdiaQ
7VjHLA4OSe/pigVhBzSkA9OKblioKjNAbI56+lA/IcOGyB160rEt94Y+lJTcd93A9aB9R2A
DxTifl3D7w6GmgepGe1GeccZpPRDFDYP1p+5T0P4UirGSAZNn4cUzoxxz6H1pNASh2PfFP3
IFwVyTUSA7wG+UE/ePQVKXO3yVMbKCeVXr+NTYZ6L8H729X4l6Ta297OlvJKd6LIQrjYTgj
PIr6g8QymPw3e7yATHt49yBXy98Foi3xS0/d0RJHx3+4f8a+p9U05tS0mWxEywtJj5iM4wc
9K+DzzkjjabeiSX5s97Bc0sNNR3e33HlOTnC81ueFhI3iKzcIxVWO5gOBwetdHD4f0LRYDd
6hNEY0HM104RP1wK5zUvjN4C0iVre0updQZPlC2MXyH6McCnPFSxMXTw9Nyv1OGjgPYyjUr
zUbdDfm8axR/EuHwYums0skIme6EgCqNpbG3HsO9afixseFrkhgAxQfX5hxXkfhHxPZ+N/j
wut2dlJbwrYMgWVwTlVIzx9a9n1jT11XTDZLcCAFg7HbnpXnV8PDB1qKkrOyb+89dVJ4ijV
UXe90jytuVyMfjW/wCEY7g+IraVYWMYVwWCnA4PeuiXSPDfhu0+26pcwIiDP2i8kVR+APFc
lq3x18D6Y7Q2P2rU2Q4xaw7E/wC+mwPyFehPE1MVCVPDU3K/XoeVRwCoSjUrTSt0PIvjXx8
WdSwedkI/DYOa998MgT/B6witYwztpBVAR1Owj+dfL/j7xbF4x8X3GvQ2T2iSokYikcOw2j
GeK9t+BXjCG/8AD58MXUmLyxJkgBOTJETkgD1U9vQ125hhqscvp3WsLX+42wtWDxEl0lex8
4vnaA4IwOcinRqSQPU/jXt/jf4I6nNrM+p+FDHNa3DmRrN3CNExOSFJOGX9RVTwp8DvEE2r
QzeJvKsNPibLxpKrySD+6MdAe5NexTzTCey9o5r06+ljglhaqnycrPVfD52fBmzF8pZF0hy
+BjCbG/pXyDtAI4PHT1r6p+L3iOz8N+BZdItpES91CH7PFEpxsi4DN9MDaPrXyuxBH7vkk+
tceSQbjUr2spPT8TpzCUU4U09YorOGjG4qQPem7gyZGfrUrkZCOCTnk7qjdQXwu4Iegb/61
fT2PKbGFeATx6e9RkspzjIz1qQoq5JycH+9TH2mU5YqhbjPagkQqhPIGe9Iyr91Tz7dqeUA
Jbdk5wMDgijbyGBAx1z3oEMwGXDnaB3pUyTgf/rqUmD7K0gmPn7gFj2ZBHOST27cVChAJYg
nIxxTasA/gHO/P1pUYZHRhnpmo3DFQNw2+9OXaMYPJ4xQBYaVVbK43dMGmfaCT86uVHPynF
PiiQk79wz9KY0RXLZGwfrSAm09s38RAxlwcfjXoWX/AMivO7IBLqLJA+YHr716Ht/2v1oBo
8pwe5pevHSkwemaeu7YV4IPUkZIpgNUFlLZUY556n6UhYAE0q5K560HHcUhkedw4pVOcY7c
UnripI8FvpTEPdWXkkZI6UiKGHzGpX7HzPam4CjJFIBOFGAODTH+YjBqXqpIORUHAHegY4D
PbJ6UrDaAGO1vQ06MA8L1pzDMnzAs579aADbkFwAo6ABs4pMbuc4/pS85xzS4bGVHH0oG1Y
bj3zR0Ao9u/wCgo59Pz6UCDgDnAzSEK/GfxoIyMZ/WlCgMB3PrQMXBA6/lTdy84NDls4AqP
FAWFLMDzUu043b1AI79qhOTjParEbDYFOfcUAhGB6Aj/GmhdvGalfZziMg565zUQIPSgqyR
LHKY45IsApIMHPbjANQkL1BJOetOI9elIuP4QfpQFtbishzvzupMDd7n1qRlwqkqPek6nOO
KAaGZzj3pw8sYzRjk4HSgBv7vWgYmOKaBzwwHf60uBjGaDjvQAEHZuB5/umkUABcHPc08cA
grncMDPb3poXadpbAPfHSgVxaG+cDfk44z6UDryMGlG7GM4U0AMVQCVBwfenlT8pJT7uBg8
/jUbLg4IJbtQjADByD70BYlVdzgYPNBUCQgKCPSnRFFfdtyR196RwAAygg/nmgY1eD6Uux2
G8ZKg4Jpdp25H41GDxgEjHpQAuMsSDg0oXgcjNCgbjuGOM07YpwNuTSYCBtuS3btTtwYngD
oOOKCgDDI3HoMGlaPbjK479c5FSB3vwr13TPDPjIa1rN0YbWG3lHyIXZ2IwFAFdt4k+P+oX
W+Dw5pa2UI4FxcHzJT/wABHyj9a8NAbyyflAPy5xzmlYGNgDtJz1ByK86tl1CvVVWrG7Wnk
dNPFVKcOSDsjV1jxDq2v3b3OtalcXkp5HmvkL9F6D8KzA21sKAVIzUTH5jg7uDgjuaT5shh
w3Su6MFBcsVZGEpNu7PR/hT4q0bwh4ku9V1mVxH9kdEWGPczsSuAPTp1PFdJ4i+PWt3zSRe
HbGHSoX/5ay4kmI/EbR+RrxoFSQGGSacWKxssb9eCMdvSuGrl+Hq1fbVI3f4fcbxxNSEPZw
dkX9V1nVdZvhd6pqVxfzP/ABzyFsZ/QfhWYRjjGe/DZpXZygDE47ikVhkBsAH2rvjBRSUVo
YOTbuyVWOM/oBzV2wu7nTr2O8sJ5YLmE5SRDtZD6is9Cwz83Xjnqaf5p4DN09RTlG+hK0Pb
NF/aB1u0t1t9Y0mDUnH/AC1ikMLt7kYIzVvUv2gNTe2ePSfD8FmzfdluJTKR/wABAAz+deE
7kYruYqM8kdSKfKQq/e3egryv7Iwblzez1/rodn12ulbmLutavqeu6s+oapcy3N1Ics0hyf
oPb2FZ+QCCTj61GsirIWAKjtxTWZjyCce9erCCirJWRyNt6sfx8x/hzSMBu2jA/PmkVzt2Y
yfalxHgYfLZ5NaEbKwwqc9SPqKJFTA25APOSelLgAAsxwfUVGWO04J9M0EitGQvJbnkYakU
gkA549TTieScDHoB1puApXJ4POc9BTEMJO44OOe1JnjAPFKTuJAx1pe3QGgABB+9jipcbuF
YcfeqJW/4D+tThmK7y2W6ZxQkAv3HG7PHXvimOclg3AJycU6MsGyCc+vShlJLMyEbuetD0A
W0Be6iKjIJA4+tej/N6GvPdPGbyPqApA5+teg7j6mkU2eVKCUz1pfnA+6VU9ac5UHaCc+9M
5xtzxVJXJDAAwCRSbQf4ifrTgUBy2aT6dKQyMAbvm4FTRD5uOhoaRnRUfbhfunbzTolO75h
kfyosIlCKDwpbjPrTC25fYeoqRtwxyB9OtMUF325UBuPm6A+tAEYILbjyAO1NK7hkHIFPK4
PyHgcZ9aTIHRcE0AIAVcAkCpVOG9qYFPVutO/lQ0MdIhyOAB1pp9OaklMflx7GJboy46Uxd
uwljSAaBwdxI9hR0HenFcMVBz71OtuWjUoG3HjBHFAFcAnjB+lGSqlQBzwfap2iCfdOGP61
GyByWUcd8UFIjAwAc/nTDtJG01IwxgEflSOiKctwe2O9A2NVTk5/WnFxuC5P1pfrSYG4lgd
o9qYrlm2tpbhwkfT+8TwPrVaQbbhl3ggHgjoR61MwhW3RopWaTJDKRjaPaoj8xycZHekCFU
9ioJPTrSkbZMfmaaRxnBP0ppIY460FEjsWXGSMUgPzAc4Pv0oO3bgUIGbJAAxz1oAs7k8sq
XANQMx+6P/ANdRtuxkdfenALnLkgY7Dv8AmKAF+6SGXJHem/dwT8ueeaCSCCenegls84b/A
AoACTkHrzk+9SeYcdBz146VFkjntR8p5FAmxzjZ7DAPrSYBb73Q9RSHkYBxj0pTgrgj5vWg
aFOT9Ka4Bbk5b0x0pd+3ZgYx1yKfI7M28KBnsBxQA0D5hmTbk96lDEofmyOgz3quQWB7H6U
o3YAJzjpQA/I56/lmgYwARkdzSAryWYg44xTQ2G4PPWlYCbnAHB7c0n1yD6HimAkZJJOak6
kE8nHc0wD5DtVXwaNmwY5+lKysY8DjkcimkDmlYBcMTgA5HOMGneZIGDbh8vTIzimBsgKuc
/xHHBpAy7c8gelFgJC4ffJI5MjDA6fypjA7cgflSBcnKjBIpFDZ3Hgd80JAPQgZ3Z/Knq7F
+DUbZBHQY96eqcg8gN0PWk9wHspY+jDnnvTW+ZtygAH+HFSptBIddzcYJPA/ClVQzrgbc8n
P19adgGIG3cNtYD17UoC4JBOTQySKu4rgHqaawXdtUtgdGIxmjcBWMa5AAPoSah5znPIpzq
T0A4poA3YBPTPPSiwCnuT1JzuHFIRhvmByemTS7TjcBnBANSEEqAqhj70xMjBBbcgI/GpXR
UYMM7Scg0j7yNu3B9Ka277r4J9aBPYQucdM89ahLMGzj6U8qF4Jz9KZ/Hkjd7ZxQQPXcTuY
gCmsQAVGPqOcU0tlicdPypWUDYSpG4ZBzjIpgMLEgBWyRS4yBnP4UMxU9sH1pRjGc8UAKAD
1FSAkLtDce3FRBd1SKGwe49aYCgsOAeT6dqkIcxn5skDvUPPGQc9qmXdjBB5pWGT6em65jA
HGV7+9egbW/u157po238Q9HA/WvRdtNK42zycnKYKnP0obaE4zx6ULg85xmhlG0Lg5HU9qp
O5IRsWByMjtTm+790r9abH3O0H05pWBzkvu+tT1sAlW7WF5SSgD7Rkrnkj6VV2ts3ZGf7ue
as20TvPGEwjMduc4596TAkdlBVMg4Hp0qByn8I5HXnippd4LK3LZ5qsV5JO0fhQAhbOGYsf
T3oDBskmkQk8McgdKMbuQMYprQBzAAAnOT709EVh8xIz075pn+Rx3qVQ8ZGVCt2A5z9KTQy
Qw7XUKNxAyRjtViHS765jMtrazzgcYjjLfyFMiZsAjAJ9a7jwm7LbBY3aMtI6k57FKl3toB
xv9j6orHfpd2Md/IbP8qnTT9TKAf2fdDHpC3+Fd6moX7JHvuJzJs3E+bjcD9R7UHU788Ca5
9AfMH68c1HvdhanAtZamEMZ06bGMBjAxb+VRjTb5Bk2dyB6+U3+FekLrepou1by6OO29Rip
B4j1lXAGoXQA7ZU0Xn0sVzSPLZbG6yDHY3RyO8THPoenFVpLC97wTEjsY2/wr1seKNciyRf
3QBPZQfpTj4v8AEJ5/tCfAOQfLGAcUXqdhJyPHxa3KcGCbn1Q04QXIbmCXGOyH/CvWv+Ew1
8n/AI/pD3/1QOP1qWPxjr4A/wBLYgDB/cAn+fNHNPsF2ePNbXAGTDJ6j5CP896DFKAP3T/9
817MvjLWQAWeFwOMPbAkj3596evjXU0zmO2yf+nP/wCvS55/y/iNXPF1Dg7MOFPXC5xTJBI
zEkMTj7xr25/G1+3DW1if9lrLv+dB8aXB3GSx007hypsMZ/LtRzy/lDmfU8ShjZ+COewPem
dSRsIPTBr3NPGZzvfSNJY5yM2Lf408eMLY5D+HtEbJBybR+CB9aXPL+X8ik11PCtpx0x+dL
tYtwFC49a93Hi3Sw3PhXQmI7fZZR/I1J/wlOgEKJPB+hMR1/dTD8x60nVl0i/w/zK93ueCr
w3SkkOGOcAn0Ne9DxF4XZQG8EaGxByTmcU5PEXg9lAbwDovOcnzZ/wDCpdaf8j/D/MNO54E
M9mJpCrFsgjFfQP8AwkHgQH978O9J3gZBFxL/APE0r678P5QWX4faYvA4F7IM8/7lL28v5H
+H+YWXc+fsAdSBTdwJ4z+VfQT6n8OWGT4CtMHP3dQbrj3Wm/a/hpn5/BUIxzldR/X7tV7Z/
wAj/D/Mdl3R4GMEbeSPU0/IYhQfwr3xpvhVsKnwc3XOV1FOfzFMaT4WMDs8IsCf+onGCP8A
x2p+sP8Akf4f5j5Y/wAyPA2XH+FKiFmG0buecdq9/jj+Fhw3/CHtuxyTqsWfyx7U4wfCk5c
eErhFPddUhODR9Yf8r/D/ADFZfzL8f8jwFkI/hC9qhwXcn+Ve+z2vwvyT/wAIxcnvk38Jqo
bD4Yhv3fhu9x14vIulNV7/AGWHL5niKruO3aKVoyMkg7RjnHAr24ab8MAP3nhvUd2f4bqLp
R/ZXwtwWGgasCTgj7REKPb/AN1iseJB2Axxz3IzQRkZHAH5mvb/AOw/hZtGdD1hAGxgyxE4
oHh/4WkMDpesqAeADEf60/b/AN1/cPl8zw/oM9j19aXY+AAnDZA5Fe2jw38MmyRpmsjPCgp
GRnj3qU+GfhkUGyy1jB7izVvm/wC+6l4hfyv7h8vmeGkHrycccmkGGIBBI+ma9u/4Rv4dMD
5dnqO0ZBP2Ak/X/W0jeGfh2CdlrfErj71hIB+klV7dfyv7mTZniYjDyhVBDHgVJ5eyXZkH6
npXscnh7wCHwlrc8/3rSXP6SVUl0DwGG+RJAD0/0aYc/wDfdNVk+jBpo8lCnd8xP4U8MTnd
ub0r1IeG/A5XdukBz1e3nHPp96nf8Ix4Lcgo+3A5Jin/AMaftV2YrM8v2xyHazYCjO7af8a
aqMUcAZwPTt616Z/winhAk4uMAHHCTD8ajPhfwqCcXZCnrgSnFP2nkGp5oQQBnBBHQCkUbU
Izwf1r0VvC/houdt5/vf6wE81Xk8J+HtxAvtvoSXx/KqU79AOCC7R8uBn0FSISFJx+JFdwf
DPh1Ol6F6AbpH/wqb/hF9AkR2jmLMis52Ttnj2K0+YTucGuBKGPIxyaHRMY3bOvXvRcYW5l
SP7iSEAg5OM1C0px5bMSpzhff1qiBhIAAzz1/Co2A2gqDuJ5OaVyDyRg+3FAVSgCl89SB2H
rmmIZ3JpxLybYxljngdfypnbmnAvGwdOvYjtT0ARlYMyMuGU4I70ig7RlCM56inyPLczvLK
Nzsckj6YoKZG5Sfei4AijOTvx6VKgUrs3EEdDUITCY496ci4I5z6UgHgYbA+Y5/OrRA8ktt
bI9O1N8h3YSFdq4GT61LKFMZMZwSQCOwoYEenYOow/MT+8HOfevRfxrzjTyUv4icf6xeAPe
vR8t7UEyjc8lwBjaQc9fanBRt3Z/CmgDtn8aQcg80bFDolySACfYdTT5QmAq/KR1yetJEQC
ckZHQHpSNnBOeD2oGJ0HLc/nU6HzFXMoGDyW9fSqoyOD8o9akVmaUlmyTxk0gLnl72IGM/S
mGLy0Y5+b02YqdFUIDUrrFJACZCT6CgRlPnI55PU09FIXI574PGaeYSMkjI9aQKCMMcYoAc
FDEEj2wOakCNkbT+Hb3NNRD1C5x2qYNtAXp24Gf1oLWw7y2wXIBAxzjH6V2HhJsuFHXzRnj
1U1yIf51dOq8E+orrfBrh9SjUAAmaPn05I/rQ9g3RrNG0lpGisyuGJUpyVIBx+FRrDdybQ9
xGCR8wZsEVdgXbbp8pG2dkOO+dwqmIvMurk4O4BQM/Nxnkc1MSAFteKNwljwBxhqebXUHJz
KhYdcN0/Shks0YrJdQJj+EquR+GakSGwLHF7bnH+wP8aTdhkYstUGWDqxxnIPamtY6mpIyo
+p5/lVsWtkR8t1b8jsvPT2PSg21nuYC8hHGT8vt/vUr2Ao/2fqx5yrYOOtSf2bq4PzKm48j
L1aSzswQPtlsQcYxn/4qnDTrNlIN/AMZ6uwz/wCPUmxlUaZrvDKsfGeN4qZdL10fMYo/f94
Ks/ZLRW2nVbVVIzlpW6/nUn2S2CErqtpkcYM7g8/jS5vMLFM6Xr24p5MfB4O8Un9m68it/o
8R2853L9K1I7KMsAms2YPqLp+O3T8qFsjg41m0RRxn7Y1RzhZmU2n+IFY77VOOTllqRdP8Q
KQy2cTHr1WtRrWYOHXXrY8c4vT6e4qVbe8aMPHr0A7j/Sx/hRzt7FWMcaf4hLDGnIepPSnR
2XiNRvGkZJA/gU/jW0sV/FhV8Q2owOM3g59eqVMIdYYIq67bsB0zeIeP++felz+Y1EwlsvE
gPzaEOckfKDj9aclprwGP+EeJZTwPK64/Gumhg8QuyqutQuw5BF5HyOP9n3qxFb+KggMOqx
mLaRlbmHjt6VHtPNfeUqdzkDFryL83h0geqx/h60qnVkYj/hGpDnHSJq76O08ZNI3+no2D/
Bc25x+OKvRaf45wvl3yFjyq+fbH19ql4hLqvv8A+AV7N9jzdH1cOp/4RiVgvX91Jz+tKst+
Ml/C0zlhkYikzivVFsPiOWJ+05cjICm1OT/KrH2P4lpvy7s30tTkd8/PWbxC8vvGqXkeQG4
uQ21/DEyv1H7uTJHuKbJcvyv/AAjspPUAxScV7L9l+JiSYYzMc8/urVmx2/5aVGLb4nAcRX
WVB+7b25x/5EpPExXb7/8AgFeyXmeQJeKE2t4dfIGSSjgfypsmo24ld28P7Q+ABtcY/DHvX
rrx/ExBsEFwW6YFpbkkevEtNd/icco1jMcnJ/0KLrjjnzaPrC8v/Av+AP2Xkzx19SsWfnRy
o9Dkfj0qOS+0o5D6S3J6b+P/AEGvV5ZPiKzBn0qYnp/x5RjP/kTrVeW48eCTL6TKFIzj7Eu
f0f2qliNNLf8AgQeyfY8qN9o+wkac24jgbgf6UpvtJJ3HTXB7fMMDj6V6n5/jNcO2hswYZ3
tp35/x1Gbrxcqt5mgAgEHDacx3DH+/6Vf1i/b7xeyZ5b9r0Zsj7E5OMn5lA/UU9rjRst/oz
gexU8/TFekvd6+hzL4Zhxtwd2lPjH61UlvNQKhf+EatfMOeumzZHrnj2pqt5fiT7M4FbjRT
w0LHPX7ox9KcbrQVK5jkUgc4I/z0rtZL26Uc6Dp4J7tYSjj/AL5ph1EsAG0PTAcYyYJh/Na
r2r6Ifsji2utGwTsdR0wDnNR/aNKC8GXHQgEgV18l/EIxnQdLGD1Cyc/mtUJ7y2ZSTolkpB
IO12GPw21am+qE4HPedprbcPNtB6A5xTXNg5+R52x6seK2nnsSAW0SzUDpiTpn/gNQs+njO
dFtsY6efwPrxVKXkS4pGav2ILuM04I4A3f/AF6ev2VWB+03QPQ47frVlpLAZb+ybQ56Dzwc
emBSfaNMAIOkQg4wMTLxV8w7EK+QpXN/dBehBB5/WpCtvyF1G4x24NSB9Lxu/shOOB+/WkM
mn4BXSlJU/wDPdf8AGi4tSJgnAbULps9sE0jIHXH9pzgjqChxT2k00lgNNG04H3x/jTVFiz
bRp8pDEbdrAn8s1SJZHtO0s2pTDHoKS0keS3vpJJGk2R7AWPJJqea3tvs8c8cTYLDgseBya
rWTbfD+pXDEBfMyDnrjH+NDaFc84kaR52ZRyzH5QOtMyzckc+3anRzMACpw396mYYtu3cn0
qiXuAD5749DTkTPJY49RxTwjKc9cdx/jSEhChPQenemSQlST1BpVXB5IqXyzsaQDoevvSJJ
AoO5GbHCgnjNIQhbcoA+6DmgDI68j9aNoVFAGc96YSQRzx6UxjjjqKRTkcj5vSjHSnhWHJC
j/AHhSET+au5FVNvGMA5z71PtAiG5mXPUVT8vcMjKgVaDA2ow2fUUAMt1CahGF6b169TzXo
O36Vwdpt3JujwXdQrE4xg84rvd4/u/rQM8ozntSfSjPI5/+tR/F7VVhEkadfmwe9Nc+XMUO
78B+VNXK5OcU0s7PwMk8c96VgJWfdFHHtA2knPOTn+lLHGXb5QshbsWwfwphEiOVkLKynDD
GCPakVVPygAemKLAacJAhY8k8YHrUqfP8gCrheuearx+WkbMzfMB0x1NNBJk5xnqfagCzkG
Mo20E8ct1pkcaEjkBwfXgCkeJsk7wSR8vuaiCyIwUFS1IEW3xsAVycnGcZBquAMliuQvvVi
3iMvmLgKdhIA5J+lVSgDoCQeORQMkc7ACBg10HhOTZqhIbAV4zx7OK5yYRiQ+USIicKScmt
vw58mousU4YFOoGO4NA0zv51KS3OAuIL5lzn1Y1n24K394rHHyH6cGtG52edqYKfKLlWA59
Qc/rVHeI9YuQcDMcnB+mahXsIp6qp+13gAHMsbnn1X6UsMTwxDeAY9u455OatzRrdahcR7Q
WIgkB7Acgn8iK0Y7ITyrGBhXbcxxglQP8A9X4mmnZaglqY6o7R8/eHJ9qlw4iC5IOOCT2rT
+xH94VwEaTbntgcnn9KrkGWffGu5pCdox0H09emKnmvsa2M0R7WIK8HoD3+tS+TzgKMZ4/x
/OtD7GY9wKH5QVPbGOoH5gVbW1eJftDAJKWKpgZBbv8Agv8AWoc0ilBspWYazvYpfL850bE
sZAIZSMGP6kEin3lklpc+TAwkjI3xTEZDIemPV8nBHUEVeW1J2wwgK/ILnqo7sT6mriwJDC
tnDlpQ+8NkjyWxjdgdiD8w6sPTFS6q6l+ye5zhtXRMuhCOfljwCzGo3hZdoEIDjO0Ko49fx
rpZYVtjIssZN9x5pzwFOdvlnpsP97qenWs+e0C7meRYlAw7L69kUev0z+NKNS+5Xs01dGEI
GdyEXcVHL4+VfrR5QTOQCTz05x647CtmW3lceUsflIg3hD0jH95z6montTGB+7Mjtwqt6/3
j6D2q41FuQ4dTIktkYb3RTkddo5H+yP51UWBVJJjUnkEbR0roPshkLlm3bR80g4y3YKKr/Z
ASWZdz8ny89TVcyepHKZqWasuRGmzONwHU+gGKZJbhWfKpkdfl4B9M+tbK2ErMyxE+YowzH
gJ7D36/QVCLJpI9wObZW4P973HrRdBZmcltG65WNSeijHU+1NkijAZkjBGduR3J4NbDWkiO
4KhJCMgHgRr6/Wqsi+TIpwQEOcY645pqwNWLuswWcmn6RqdjAkSzQtFOkYxsmQ9D9VKn3rF
wcL1XK+prUWVYtJu7S43YeSGWPHaQHDE/VXP5CqBh+XeMlY8c+xOP50NJ9BQi1uNV2xu8xl
yvADH/ABp4mmRmAuJhuU4xIwxnp0NCwliqg5baWXjgkdqc6HeuBkBRIpx/D6UnGPY0JBeTk
o3224jyAWKzuMMOvf8AGpU1XUUkRP7QugVJRiLiTBP59KgER8oyBQVLE7fQ9xUckTbNx5xh
WYDkjs39Knkj2A0ZNV1UsrJqt6FPI/0qT5fTvQNY1pVZf7Xvldec/anwR+dUhDjABwRzjsR
UzWzFgoP3eRjuKXs4Loh3ZbGveIGhDrreoDaMNi7f8+tK3ibxKW41/Ucrwc3LHJ9Rn1rMRW
jmKsAAeq5pWhCy7WPA4U+o60ezh2Qrvuaq+LvE2N416/AAwwMm7P6U8eLPE5QodevenHzgE
gc+lZX2dlDbQWduQOx7/r0psNrJdu7yOU0+NthKYy7AAkD86l0qf8q+4HJm1aeKPFEsct4+
uXAtUZYlLBSWYjqMjtjJqc+JvEeCw1aRgvUlEO0+vT1rJvHaa6MwiESJhfKB+VVwPu0sD+U
ylUDqRyhPDA9RTdKC2iildrU0pPFviVowRqLFgfmUxJ1x9Kqy+K/EChSL8NGQC37pe3r9Kr
XK/JGYYjnBZWLffT+77kH+dU5Bvjyi5PDDGMZ9Kapw7A9DSk8Taw337pGU52kxj6lSM1CPE
usyDa0sIJ43GP06d6zONsiAnYefp6H6jpUZB44284xnvWvJHsRp1NM6/qTYYtbr2I8kcH65
6VRPijVl3b0tCwbH+q/+vUWFcHPToRWddJtkPAyeKfIibmmfFWqABjDZtjjJi/8Ar01/E96
IRugti+c8RcfzrCwwbAyPypcHdh169jUqKRRu/wDCRXvR4bZj0GFPStK0u5Li3Sc7U/dSnb
GNoGFwK4/+ID2rrLSPytL5U/8AHmz/AJmqtZEtWLU6bNPhy4PC4Hp8prOYmLwLdnA3MXJb2
HT9RWjqoMdkEHBX2/2f/r1S1PNr8NUcr/rQ2MDrlmGf5UpbEnmWARtz06kChAO7fjQdwQkg
Yzj60YwdzbVPoBVmdyyrFFLKfvDBHY01gqr0DZ5x6VGrAkjOeOKaCSfv4PtQA9g+3AHUZ+l
RFBuxuFSBmI4Q7R2ApMqQcA4poQokxHtJBA6cU35erZ/lTAVXlRwaVgxXqvqadhXHAqGA6e
tSjBOGA55BzVfcGx/M0quEIAIwTQFywQVIAO78alBG3bgHJzu9KiUM2CMHPbuKtW6KgMs20
ovI5xzSGTFi09igOFRh+pruPL9z+VeeQSb72Jy2WMqnHbrXo276Uhp6HkRU5zTmI4JHOeua
U/WkIyuK1JBTwSenTFOQoB86jAByaauMdeRwKa+eOelTbUZY8qMBc3AcEAnCmpWWAAbZO+M
46VTaQ7EGeRSrnIIBAosBbGwuPn+QdeM1IkiFjuGDnqfT6VHGhI5PHfJxSkMX3ZOenTNIVj
SkkcKqkg8jkgEAeo9Kq3TeY4USDAGT0HP4VAZsAc4yMDC00rtOVYHA6Uh2JWdFACsynHJ60
4/Zyi/vMt3wtVGIyMZJxzUibSpILKKALP7nzVLZRM4YgAn8jWtoHlrqgjjfcxRxuKgA8Z/p
WMFJAOCR6mtDQWB1aNCWVnJCn8CMUho9LvHWS41HBLbxC4Pp8q1RcMdf2gkFww+U84KCrUv
zSOSOXso2PHoMf0qtP8uuQALjO3jvyDURdhGjoqq2tvbzFA15YiNAeuQ4IA9ztrobezIUzp
8zxhm49jgfT5iPyrmLewOpXdraRyeVPLC4tpOcb0JIU+xzwe30ru/CGpLdtHp+qWrW95b7B
Osi4ExSUOWHGAMYBA+vcVhVlyrmNYK7sVbzQHg0m2tY8t88oLdm+6Cf/HmpljojrI9yYfLc
bmBZfuKB97H0B/OvVf7NDwWYC4JnlB/2vmU8fhT7vSUF3NGls8iq5Mi7wPkXB7/TH4mvGqY
1ptI9SlRjZM82XQil0nHlJapkMcMQQTkn1JbP5U06HIZ3e5t5F2YWGA8uoPOW9znOPevSbe
zlFghMazS3ErOSx/1oHC/8B3YH4ZpLPTTNOCHDqCYAwH+sbJ3vn88VyPFy6nUqcTz1NAkKO
Xyru2PkGc49PQDp9ahk0SSFC0ICgsFVgMk+uPU16fHpsdxKogQrbNnyyBjES8Ek+pJpY9FK
XAwd146HYWAxboOBgdieg+pqfrUg5Y31PML3Qr6001pYYy91ZhpfKYBv3Z4ePP8AePX2IFc
wlymUurO1d4sjy5VSUiId1B8vBbtnpkV70ulyXU8NqmIl3FpJtpwijlm568ZArB8BXUAjvN
KeE2VveySato8IbJltHcqduP7rLu2/7Qr0KOJcqcpSjexxVIqE0k9zyCHUFjhcNoN3Iwk35
Ocj/a5Xr7mqdx4gtGnIlsJoySNw8xQT9fTA/Xk19EJpY1L7TfSZOmQsSoEu0TuvXDE42jpu
9elcZr/ijQ9ISVY7qDVdQBCARjEMQ9NxHc4AA54q4Yh1HdU394Sius/wPIzq0BthHDp8kbZ
Jz5mQAe4yB+eelT22paUPLSUSWyhT8wAk3t7leQB16V2MfhbxV40aO71qVtL0tgzpGU2yTk
ngiPPA7ZboB0rotF+HGgxMTFpX2sx43XN8S2X7/JwMDHp1yO1dM8RThG0t/LX8TKMZylpse
WvrGgIojWV5Ux84RO393nHJPU02XxJp5vjMtgfKQAQxLKpO71YAc19H2nhPTI0hP9nWyLGd
5Eduis2Om4gfp6Ul5oqpG06xgzsCFZFAKc8dq4lmFOOnK/vNFQbe58ynVpVd2TS5CjHLPLv
JIz3IXHNUJb2+uJXxZ4aXMYyrcgnJxnHPFe3eKyNJtVj3vLqt84SGPdkxRKQN5/2mbH04ry
iN4J/GdnaO7yq85y5f73OM/iwJz7ivWw0nVjzWsjirtRla9zMZtQFrmfTZI4mYSCURtjaG+
bk8dxz7U6KYuJd1tFtBIIa5jBKnHAGfb9a9B0rTodT8O2lrIPMgknjjZScggsxlU/jH0HY1
F/wimlutndLpkH2eVVyBuxuwCQOe4J/ConXUG1JWNqVP2i91nCRi4GANNuXZGAIj2tz36H2
qwVihmFteCWzk6ILhNvykHn0ODium/wCES0yS88mPTIAzBhGmCuXU52k54yMj64qxpfg7SJ
LSW6uNFSaLcHBBdSY8lXAGeoIzWUsVBK7OiOFm5JI5GC505ZnSS7t9vAZTJw3uPp3q5HHbw
sY2urbcOBmVcMMfX6H8K6y58I6TbyoTpkH2WdGi8wbjtkHK8luMjpTZfh3pciuhibTZVhJD
I4ZHIye/+elT9cotK7aG8NVi7JI424n0uFTbSXsRi+9C3J2E9QcdqksZLW4AWC4iaVcAAvj
cPUZx/k1oTeE/F9qpuLCWLUI4WEJjZgzc/dHlycetasGlaBs/s/xz4d/4R7UmIlhkaMwpcg
cYVs4BP862dWLXuO/9djPlcX76sZF9os5gF1BCxQZORz93lvy4P0q1ZaFJqGhXBtlZpbeUb
UIOUO0nbn0IDY/3R613cPws0IJC+i63qnkmMMZIblWXLDG70zzjH17EUv8AwpexuDILrxXq
CzpCJWEyghIlOCTz0HPfpWUMTF6N/gxTh9pfmebXdtFBotzcvlJkUJDH/EZWPyqP/Hj+FLZ
aPcIp08Fna1PzDHXdzkD61o+DdDs7v4lm20q5n1fRrCR54pZkIEjKPlYrk/Ln9Meteraz4T
XRtSi8SW/yfZpIku1KHBiYlWbb3xwfzpVK3s5cj6q44KM1z9tDyVdEkltxPCF3qAGQjO7ms
6XTWgZlMbbQdwx2U/5/SvarzwpPpuoXJSJmthNiJ1+behAbGPXn+dU5/DsEk8eyJTFcK8CL
kHbIV/dk/Vht+prlWOalynY6EGro8tbRZ305ZoELtypwPusBn8iKxbqw+zhZ1UiJ+foe9e+
6JpFsyy7omVGEMmGGMKwKMCPUMOaoXngu2ivbq2MYaCQERx/3ZVyG/MZ/MVusalpIw9im7I
8JlsnjIbAIH8I7g96bHYiRGXBJXHPseh/PFd9N4ekhs9jqRLbziBuOfKk/1Z/A5FQwaMsMb
MYzgbo2Tv6kfkGHrwK74V4yOWpScUedSxGGQg4U85Hcf5waqXQG1XA4xtIrvfEmkfZp5MLk
qquxByGDHBI9RuAP/Aq464iYwYUAY65rpTvscxhNnPyKOOqigIpwS4U9iamkVVmyVJDfN/8
AqprQ7iWP3fU9qLDIXVmJxkjnDV2iKh0mWNwdxtYUGDxy2cVyCLu/dllweM129xGojuQvAW
S3UD1xSb0sIq+IJNsHmfwkk4HcbQBVLxDtT4eWO87WKDA/vAsP8TU+vtGbY4bg5/n/APWqp
45Qp4V0mDzMII0GMe3/ANaoa2EzzlsM4wBkd6FUE4JUA9TjmoujYLZ96lwpTO76DFaGY+Jz
AwdMIw7nnP50h2Nlsjk5J6mpTbeVZrcyghXJCdDuI68dR9ahDJuyV3KB83JxTsFyWNYt25P
mOMZNI6KQCCPpzTUeJZN6FlP+zxTDkqVLkAdhVJCYhG4kDAI7Ck5PBK0wdGAJOe561IoK45
w1NghMEZVAM9ST0ApyxqQSVwQM9RTMuSecnPapAF2jcKSQWJYoyW+TJY/rVlll8kqyADGTj
ioYwSgO8o/QHOMVPCWCNmXjkZI60rC2ILIH7ZGcKR5i456c16Fvb+7Xn1qd2ox5P8a/zr0H
a1KxS2PKeW4BHGMjNL7CkA45H/1qRgcYFaE7i9upznB9qawIHPNKnTbk0NjjO7b3pXKIyQO
MVKmdy7Tjjmm7ehA6+tSIO2cNTAuqkz4ZckH3prljlcEKScHNTxsnlBSxDjoe1QyKAykA9e
RjFQAiZw2MnA4FNfvhSPY1KZYgxBTquMAflVd33Nuy3PUkU0AiugI4JNSsQTtRWbPJzUYYd
MZ96kAO4A/zqWBbK4g+cHk4AI6VY0raus2jHcP3gBwe1Vo5pBB5ZYsG42gc1YtI3j1CDeSo
EinP40DselHh7MhSQ+nkY9SC3eqtzgavZuC2W8vt061aTDDSyXK5iljxjphj/wDFVUuzh9O
myScIf1561iI6PSitvJpt/wCWGaC8uF49TEWA/NK2YtUlh00TNKzLps4lIPI2NwHz9fkPs6
/3azNOt/uIGwqaoi88/filH+FQ6XNDHJDHcgmC4U2txj/nk4Td/LP1rCTtJ32aOinFOF+qZ
734UkOqeFra7WXzCJ2dGPOVwo/UEH8a25IXSa/K7Q0u/A7qM/4V5v8ACLUls7XUvBt3OPt+
m3DyQqf+XiFwDuX1AIzx2avUJQJXlRW2mVNoPse9fL4qHLJpHp0J3s2Zsm2HTo2jXEdta78
jvnkfh0o+ztBZPFCOIoxAp9GbAP6GolV5dMuIpF4FvHHxkcbef1q1NKsdrJM75zmXA4z8pY
/zArjT6HS9EX4bNcxQxooikK8DtEgJ/U0sAVUkvJ1G+U+cT6AZCD6d/wAaczGOzvZSQgEUc
YVTygwMj+dZniLXbLRdDuNRvmWG0tyiP/eB2ZKj1OCAPc1tGLlojncrK70KHikyjSLHw7Zl
l1LxLP8AYY3U4aC3AzPL7YTI+prnviJeaeY7ay8MZi1fw9Efsrw9EjICND6ZZD09RUd/qmo
2s/8AwmOt24t9Xvrc2mkaXv3LZWxG93lI53EYZvbA71z3htkfUYL+7YhYf37ORgKf+ekv1P
IFetZ0oKMfs7+bOaC525SJ9O8GeKvHFra39/4ohg0qSNWt4of3rbTwBtAVEI5z1xivTPDXw
r8LeGgz21mL2/ZT/pl0A8vIwWHG1evGBXJaHqR0bxalkYGt9G8Qu9xYqTxBdZ/eR8dN4+bH
YmvSItT8hDKzbwhGMHJbJ4H8hRWxFS1vsvsSopPzHPoEMVxNcKRuZFiReu1V/qTjP0FPtNK
twsccfCj7yj+HHb6560sd2Zbz5ZPMnfoCeEz6/wCeladr+7kZBy2NzNjv6H3rlhaTvYuUpJ
WuNnsxgoDiSU8kdh3NZl1bi4mAXKQxjlwOdo6n9K35SPJeR8bsEYLYyfr2rGvJTcwvYxxbd
pVZJCcAMc4jH5ZJrV0lJrQmM3HU+dviTcPZXaXF6XhkuxtUxkeZsU5Cr6due3WvHRdOurpf
xRiMxusiRKeF2nhcn2r2b44p5baJGBl280u3XoF7/ia8UkjIHXBPNfR0bezSXQ4pRvJt9T1
Hwj4itZvstmyqkcWpXFwULclPKcrxjp85GfpXpSW+nWcaWstxujS4jRCuSAhyYpM8/Kfu5A
618yWt3c2N3HdWrbZouVPvXq/hXxO02oaXaNIt15sBghicglEkGHTODhg6BgDxg1FbDqrqT
Co6L02Z6wnhuye+nvf3kckhGYGTgEjB+hBHT2zW3aWNqnmzTKotg442kmNjjdjsVJrl/D/j
3R9S+w6gJvInvhiSIj/luvVS2erKOPXiupm1Kwt47TUROWtNSKqrJk9QTj2PXOa8GrQkpPm
W56KxPNbUqDw1b3kSrBGXspQY2QkfIucqR7q3Hr2rOPhee6lFlAVnZSR9oU7TyDhyPYjB+t
dbaX8en2kEiskmnzMFE6/MuSeAx7emakvrmaxVr/T8SxsAkkcnG09jkdqyhSW5tLFT01MZf
DEMK2817bebFeoqXCDgo+OvHQZA57HnvWj/AGNa32mSaLrlnBqCQEohnjDebCfun/eHQ/Sr
LahLNoVxJZxRCZDteOR8jbxyPrWOuuRHVY3u4Ft4YmDrMJNxTPDZHTYePpVxpvePQydST3O
buvhZZ2FxK/gnV7nw5rA4ii3s1vcDGdrBs9h1GcVxvinxl4tlsD4UvfD01lrOq24st0E++C
ePd88iAcgnGPTBNeqeNtRutL8Pza2piIsQLhpFkISSMH1HrkAe5rwm6utY1KXUvHkk72eo3
EuLSOCUBrOONQcY6jKHg98N6162GTmrz1OSo+q6nufw48E6R4S0OCGN47nUryDfezKQ45A+
VT2UfrXXx20Nys9ndbXKqY2U9Hjb1r538D+Ob+x8QR6dNOFS4k3RsxJTzewx/CHHBxxkivS
NU+Iunpqlk6lI7a9gIa4RiQkinDI/oVzn1xXPXozc+eW5cXpyo7HTtPMWl21ldMWa2HleYe
uEPyE+p24B+tYl7YLZ+IJdP2gWl4nmW0hwdkuc7fzxzVvSfE9jqFk7GYTiHashA6gtt3Y64
/wpuukXht7EzDzFPnxTDHzKGXcAemPmB/CvIm9Xfc7qemiENjBaalZytny70yQzEEbQ0h3A
f99hsVJqFsEukLDdI+2Qe7LgPj8ADVrT7qx1WwuLVpP3kD7ZEK4ZGzkMB25B/WoNQmN1YrO
mwXllIZOO4xh1H1GPzFZyknqy1e5h6j4ftri+1O3ZQou7TO4HqAc8e4zke4rgI4JrrfuCfb
dmSMfenQjPH+0f/QjXq11OVn0q+hKiLzPsc/baki5Un/gRX86898RFdH1/TdRVTsmu1UMO5
DAtkem0n8RXXRm7pPciWtzkPGdsi+H7K6thlVzEoHUxMAyA+44H4V5xNGAxU9fm+h7/AMq9
Y15gdG1m0t/3i2e1I1B5jKzYP6Mn515VNt2kJnBZnx7dv519BhqnMmjgqQsjm5/kwvBZTgH
1FM3NtxwR1ou9zTSHjh+Sfx6VW3gFgSM+ldZjYliKG8i2j7zhSPXntXcXBUCVQ+S14FzjsB
muI0xf+JxZrjd+9XH5110hV1hJ+YNdOwxkHhcUmD3M7XWLKAScZA6Z5/8A11W+IrD7PpsAY
ghADg8HAP8AiKsah893BEeN0iD6E1n/ABGkj/tSCPuMnI/3VFJvVImWxwflsOQARjqTTSMc
9PpTmGTnFJjA4/WtNCAyxySfl4ByaWKbYxAVc+pGcfnQMnCgkc0hQhgdxIxQmIUK2Sw6GkL
tnAGRjn60E/KQen0oRgDVgPBAXeVIHTANJtRmBJOKbuG4sy5/pTlBBPOKBD/J7I64POd1KQ
+1Q3GO9H7lQAN24DBH9aIiM53Asex7VNxkqFWiyvIJ/iq2oOyQsVVsZ5qJRGY8ySAbew700
sDnBJXNNMVhLHy3v4umfMByD2z0xXpGF9a8305d18jKm351x7V6L+VDsF7Hk/fpyaUnEeB9
6m5IIOeakYcZxyaTC6DcJFAYKpA6jOTUTjkAA0buw6inDJGcVL0YxoOflzUkYJJwAMDNQDA
Y8c1NHjcFLYzVX0ErlpWBGCM1E7fMGyQD09Ks70BGecj71NKBwArHr2GeKQ7lfrxnJz0pct
t2AkD2qRVDZVZV4J5wRkVCSQSACcdTnpRcAGOcH7venxlicr9aSNyQQp2sVwfenx43KWBOf
yqQLVtBulzK4VWNaCwsk8aI5YA9GOcii3kXydpiX+7yKC5jkO4ICvbOaB3uemL8sOnN6XMq
jj1Knn061Q1EBbKyJGChIJPsR/hVuOQLplpIvGLwH84wf6fpVbVzv02McjbNKuOmOSax1vY
Rv20rRRXMrsSiahaSg9MDcQf/AEKqUz+XLKANrI4HB6YwD1+lTOEls9Uc52xraz5+ksYP6E
1FqORqN8x4/fYGR1wx/wAKyfxam9KVk0dRY6LPrkLXuj3pstdsZFexlXCiTcCfLJ9+gP4dC
a9T8HeKY/EmlC4u1S3v7QKLhF4Dq/AIHbkFSOxU15R4SvjDNAjDaz3UPfkbe/61YN+2jeK9
J8Q2kixafqo+y3qEkJFIH5bA6AnDfXdXFKkp3pT+T/Q2c2v3kfme1Rfu08gyfKSgJ6YGSuP
0B/Grc8UdxaCI/KspMYbPQcVyFpraTO1vO0SzCUowBByOfT0KkfhXVWd2JIkwuYyQWC9VXJ
Brxnh3BuMlqdvtL2saOpSIkEjrKE/eqWkHRSOc/pivLZrqTx/4gnuJ4SvhnSbl7hwTgXcy8
rEvrgkFz9AOK67xpqE+neBLsQBnu55TFAoGWkkY/IoHfJ2/kawJLOXwb4cs/D7WxeGK3WNp
VOT574MhP1O456YUV10X7Kj7RL3n+HcwkvaVOV7I43xvftP4rjhMgZLW2VWycZd8u+fY5H4
AVLaXSSQxRmRRAkgdix2iWTHGc9h1x6kVl69Y3Wt/EfV7DSwt081ycFm2rGioMlj2UHr9K6
i40eOyhsdK01jd3RO+4v3Uqsp7iNeyjJPPJxXoRoJ046maqNSaRLqV1cX3hyS1ET/aLQLc2
bAD93JHgo/bqd271DYrodD1O6122/t+CaPy54isUTDHkygAOG9CrcH2AFcnpNtPLqyW+oBp
Jpne3+cALbygZ+VewK4YerLjOKi0bxDd+FPFl5Jdpt0bWH82XKZa3uR8smF+oJI7gZHIxS9
gnFx6ofNyyTaPY9Gt5La3SR3WckHfKThmbHJxj14+lalq15HcOzqGjJYjHVh/CPqTyT2HFZ
0F+slur2scN3CwDK6Shdwx1APUVvW91aShAjhZgPuPw35Vgo6WCWi0JyZGQebt3HlgBwPaq
+QqsNgJGWAPr61eUZGWfjqBUbW6lwygZzkH0NO3YyR8z/HqQnVNGgDfLGJmPHf5R/SvFGUs
Mk8/yr2z9oNWTxRpMPQG2Zzjvlq8TyVYpv8AlPPA7161Bfu0ZzfvERB3AdWx1Ip0E0tlcR3
ED7Jom3qy+oOQaX+PHOCAfrTZGb5uB07VuRoS22ozxWlzavskhuXEjIWwAwztIA6EZ/Litu
z8YatHo6aXJdysiuCgLHYyjswz1B5B/CuZABJ46DnIpV3Bk42lTzUtXeonFM+hPhvr9zfWc
9lC7qQwLQBQ65Y43HP8Hfpxg16BFohlsZWtwGnmAVUZjs4PVvUe1eQ/BqdIvE1wsyyBLi2M
Suv94EEYr3y10y4Nnf2krRpHID5EsblZORnDnthupHrXBXilK6NqU3axBfWkVq0MkAWJZWY
yJIcEyHG3B6cn19q81ubm5SPU2gErG1BkinOQUJdkx+JVhjpjHrXquoTQvDJ9p8uN4YUa4Z
eVViu7P4DmvGI5Dqng6z0nTpJI7rXbufU7sovNvZxMUQKOzMwUAdzWVKPvPQ2ckopnNtrt5
rWrQrqjPNoFs6rJbREmK5nUZ2qOgjDgEj2rI1pUa4lkhdZN0xXzlGxXB56dgOmOnFejv4Rt
Ps5tLLzUttJSOBVjO9pbhiCIlPryW9gwrhrjR57nxKugwuJzHObZZEyVYA5ll+gAIH412Ra
voZcnKrmI9oI7eJsncwBH+y3UD6gYq9BfT3bX1jcsAb5kmSRui3AXGSe28bgfqK6bVtKE3i
NNOg+7a2zXLMB/DgBB9c45PrXNXOmHFsyguk7vKOOqKTz+WKq6e4+S2oaD4gvbImGOd45Hj
aH5jnepH3T75/nXcW3iUy6faWt0HSS1k2kqTgxMGSUexwUb64NeTzsI1R2YAsMqf1zXS6Nq
QnmImUFyoDDP3vf/AD61xYnDJrnSOyhVXwSPSLDxHcafq0k8m2WSZWjZXbAk6Nu/MMR/vVr
vq8ZEQtCzM++FT6yhcqD/ALy7fxU1wDbXIhP3JCqK46hv4D+mPwq3ZanLbKZx/DNGZ0P8Lo
eG/EH9K8eVBNaHoySR1y60J7iGNJCbXVrYMiHP7u4i+R19uDu/4CK5bxBq/wDa3gkeewjuP
tjSRJj5slvnGfYv+tZWqb4IgpmdlR2CkE/K4549Mrn8qZePv0y0MTLJJKhZxz8s6Ha3/fQZ
Grpp0ldSMJR5XylPUNQkfUNXjhkZorovKu3HO5EP8x+lcjdQmOON3c9ET8dm411rRLDbFip
Blt1ZdvOTtYZ/PisG/t5DDCduQXG/2ATaD+lerh3rocleHKkcNcMuNvY81SIQMG5IxySOSa
12toypZg0mPvFSAo+rHj8qgkeJVKqkeD3UZz7EnmvQscCYugx7vENkzDOyTeQPbmukwS1kD
yXEkmfX5qwdBZX16E8fKrHgdPlNdJGoZrTGVK2hY/UtUPcUtzJlJbXbGMjP79Tj1wRXPePJ
GfxArbsAKxH0zgfy/SuoMQfxbZIGKgPnI69D/hXH+NJA/iR1xwkeOvHLMf60nuiJM5zdkYY
4+lKN2flORUZIX0x7dKsxBBGQyAN1yDVk3Im4GeM00EswGRinb8ZG0Ypy7MZEPI688Zp9BD
GUgjDDnkYPSmucJheDnnIqxuQxAAkH09Krg/PyOB3qkDdhFPQg5x1xT/myOeScCkGAxYjB7
AU7awUOynPaixPMIWYdBz0bilX5Tn9ae5G3IU54zzSKxKY2dfSlZi5hwZiGJ5z61O7ssTIo
ABHOKgG5Qdyj880kpIOwMDt6EHrT2KTuXNMGJ07ESL9etehflXnemFjcxcZBcZP416Hmkwb
PKBgyDYMUkjHJJ5pAMeu73oKnaG7VXqZXEjdfmygI9c4xTmJfGTwowB2FEY+8OB36UjkLU3
Ku+pH8oJyDUyAbcnmmIhbJwSD6VJGCrEY209wbZaB3IV2dh17cUR7wwKttK/ewetPBG0rgE
NUaDcHxjPTk4pLcS7EDfMpGMAk9KDkDhT+FLtIYgDK9eO1IifuyC3AGT2PWkildEqgK4+YM
R1NSxRyDDOoCg4OOlQrjBKg8+tTxzMg8sxq8ROSrZ5/KhlIuxy7oQoGMnkilcK0W4YO0YOD
iqRGyPzUj8pScYBOP1pwk3pycL6GkM9SgJbwwHwcrPA/rwYiP6VJrEeLOeNgpxcPjvjK5/r
UOlkt4MmC5I8q2kH4MVq3qQLWtySMfvY268AGMcVj9r+vIC5CmNE1SQEFm0lGJPP3XDD/0G
lvo5H1BwhHmSybxnvkZ/wDZqWwjEuiTDnEmjTgZ77VY/wBKmv4wtwkqt/yygy2ehMYZsfiR
+VYylY2px3K1ndNZyteK7b4zlQRxkJx/Oozqk0dmLTy1MaxsuxvmBHGc+uefzqkzM1sQxO1
XLgZ654GfwH61G5GDKFYtjJ/GtOVPcqKszqtF1NYr25tXE0jGJXtQrYfzV6j/AGiUyo7nC9
69D8NeKVf7OJJlbz7gI2R1jcnO36Z6+xrw2WQKd2SXUnPPcYrSttQ1Gz1Vb+zzcGI75Ic/e
6Fm9ifUemT3NY16PtF5mkXZvsfSK2p1Px/pEVxJuh0az+2kHnfcOzRIf+AhXP1Aq74l0v8A
tDTA8SBJkcAHIGCM7T+Yx9DXGeDvEul67e67qtrJIlxe3CmOGU8wQJyF44yTJIeDXU32rRt
O9rgFZovNDD039a8bEc1OajbZHTQXMrnE+AtMee68RTyhXaPUmVmY45HHPf72T6DFbV+lzc
W2o21gCl3aTErNjrJjcgHXJYHaB/dJJqj4Ebeni23ud0UK3++Uq3/LNi27B+hBzW1PazQ30
dpAwfXLNMSWrOEF/bnPzoTxubn5uxJU4FenLW1uy/Iwp6NyfdnK3TSXMljq2lLsN4qhJCfu
3MZ3RAk8L82Y/wAaW8g0+SX+0d802m61G8kojOWiZR+/G3qJIztk9fkaqOt+I9I0V9Q1CC7
aIXTlb7Qby3/5b7flwn8Of76HgjPINeTy+I/EUkrynUrm23usp8s7SXVSquxGCW2nBbqe+a
2pwbWgqs0eo6Brl1pdvJZXknm3VsoH2cEMl0n3iiZ4yyt5kRHX5k7CvT7DUo7yWzS0Mc9re
wGa3kPyszqRuQA9CB2B7N6V8lqdQeJcXErCPEa/OeADuAHpjqK6LR/iL4l0xUWW4S+txerf
+XcjO6QfewR0DAkHHrWk6CbuZKr0PsDTtUfAiuozIAPkmU5Bx1BzyCDnr6cGtlZY2jE0bq6
noQf8818nWHxr8RW1g1nDp+mGCNnxFK8rEqzlgAR6ZxmtO1+NfjxbSRtP8M2soYf61Ledxj
17CsHRk9h3vsH7Qb7vHNjGXH7qyB2jtlq8WIw5JI45wa6XxX4h8QeKNZOqa/kXRQJtS28oK
vYYP865mRJcjaGJ9xXdTTjFJmMnqPQoj7njEiMMFc4I9wahcw78rK30cYP/ANcU9o7uNI5Z
YDsbIUnjOPpTD5srBDCmG6bmA/nViW40AEA45PX3pmfnbGKXybqANIYniT/cLDP4ZqPzehx
nIx6c+/pSZoen/D6e1i1JftESziSMoVDFGJ4PBB4PBxX09qGpJbeG9R1e2dHFvA1ww3DIUf
MfxIzxXxbpt/d2b5W3lZAP9bAQ+0+oxWtrXjbWdX006K98Y9N3K8kSjYJcdMjrj2qKsOdIz
ScXqd743+MSzat4gsvChSbT9UihjN1MmCmI9jlAfUYGfavJzq2tedK8Fw8ZkVV4YjCr0HHT
kk/WmwwiW5+zx7JEiG9mX7p4zgnsK2bTw5r+rRfaNN0ma6tonwHhjG0nPTkgkU4UdA5uhZ0
zx/4s0/yQ96biJFfEb8Ebz87BhyHYfLu5IB4xXongvxpofm6lrMtpHJ4kmBSO2lYRwW1uiD
Chm/hG3GFBYgepryb7LqCu4h2G4iZkkglTa6N0wfwyBVOT7GtsNoc3CZBiYYyfr2A9O9EqK
eg1NpnuukWMksNxEt0L/wAUa9m4u9ijGn2xJ+ZyMgHrhOuSox8pqjrNjHFezw26iNYkGmwI
OQsrf6wA99gwpPqrVy/gr4lz6Ho66RNax2iXE6m41eNWeaOPocKeGKjhewznBrf1Xxn4eGn
peaaEEcaNDaWpILRR5z5knfzH698AHPLVhyyu9Do5ked+LRHBqos7VVWOFVC7ev41lxXYik
3/AD7uM4qK8uHuLmSVmLl+cnqahT7ucn8K6UtLGV9bnpOl6yl1ZmGdVM0a7yB0mQHJI9GB/
mauzTCCaeVWSVQ4dmAwJ4G5V/qBkH3WvN7K5kgljZZCjqcxsOea6DT9Z2jbLyN2QCM/Kx+Z
foev1riqYfW8TspV2viO4VIZ5GFwwKecMtjOOo3fXB/Q0mj2kNtqFsswHlRyxxsDyBvmQZ/
8c/WoRdRzwC8s8BXJSRV/5ZkDg49OAcexrn9W8XQwSzWWlD7ZeSysvyHfGOVK9PvkEEYHHP
WvO9nOXuROv20bXZu+Mbq10fyRdsPLkiWS0VV+Z1DtlcdsMep7HvXMy3H2mz+e2Ty5JB5LT
DDMpyVBXP3dxPJ9BXRaB4PN9e3Ov+M7qae9fIbnf9ik6q0q91xyAvA70l1oOoJLGssDyxup
ZZ408zdzj5Np5H4jFdGHqxpLkvdrd/5GcoOtrLTyPJ9Seae+kEwl4Y4DfXGAOgqlJGUUnZh
uDke/rXaahowgv3lmkEwjfEiR84Y/diB7se+Pu+tc3qEPkrlwATyQvTPTA9fT8DXqxmpq6P
OnFxlYj0KPbqk0n923kPA6cV1MUW65GCDttY19Mcmuc0EfPqDqf9XB1PckgV1MQI1K73cKo
jjwe3H/ANc0pdiNepk2scr+NIlJ4UktjtxjP615/wCK2B8Sz4JOFVST64yf516Zoab/ABZc
SM+RDEWOemAyjBry3Xfn1q8fOf3hyOpA/wA/ypJ62JkZQZ1Y7GAyMVMYpFjXIYK/zAkYyOl
Rxp8/HA9TUmDuOcEfw57CtUQw8rYMMPyppjcErn5QM49alKMkaseAxwCCP1p+HeIgliw6D1
ouTtqV2A3gge1IXAbKLnsRTmVl6jPpTfYr9atENt7jcAgNuGScbe9SFiDgPnHpyKh+UNtIY
fUdKXNDBMkVgWPOR3FSb0aUKAAB37UzARwrfKW74pSsWE+YhiDuyBgemKExFuNYZEZOfN7A
Hgj1qExqLfBUDGeTxSxtHGwaNjkdz0qzIUKEFgAf61LHqivZHF1Ft6bxgjvzXoWW9TXntoA
JR8u0bxz75ruvPk/2f++qLN6mm55krD7xGaVH53BSM1Hux1XA608MpOQevaqsjNgD8px60s
MkCzr9oVjH3KnkUQzPDcLIgUshyNyg8/Q1GWPmEsSSck/WhIq4F13EquBngA1LHkn5RnPem
HBAzkD2FOjzuAQjPbNMTt1L2wvAQMZFQAHO1iCT6dqtxTMsW0YJ75FMLru8zgt9KmzFoQ7X
jd41kBzwSpyD3pmxj0XtnrVtZxyX5B5x1qjKVLr3GMDFFmNEsURdJGDxx+XgkM2CQTjj1pz
5UDvUcewyBT8v604qu/c2WAPTOM0WZSaRJ5rvhuMgYJFMZmLevtmo90ZU4Dbi3B/2ff3pcE
x/j0pFJ3PV/D7GXwlOJMDFoGJH+zL/APXrSuwWtrkr3jhcHpjjFY3hF1fwxNCQWJtLgD0yC
DWzKWbTZHI4NohHvhq5paSGtzS0EiXTIE25D6ddx4Pc7G/xpWKSeG9KK43SW6dieQBlj+PH
4UvhHDx6Yu7nNygH/Af/AK9S6Xt/4RjR7nhiloAVB+6QzAD26ZP1rlraNPz/AMzrwusmjMm
typdG+XZ8m31PU/lk1m3DBIySoOOOv6Ef54xW7eARxqnA43tkc8nIB9yPmP4VlSRBZPOZEb
eMjc3QZ6nHUn8ua1pyvuXNcuxmSBTIqiTc2QxatKW3ksvDtzeyM63F6ojtowdpZWPLnvggE
Ad+T0FOsIUhuPtMlos0ijMccxxGDnqy9x6L3q3b3iyeIk1S/b7Rb6Yf3SBc/aLvGckd8HGe
2EAHFaSlbQ5mtTuP+EY0mD7Db6Rcy6RrFvbxwveQPujmfALmVTxwcgkdNtPstd1m2vW/t7T
0dbWAH7danfC8S9GI65yVzgdOorJ0+8AtmlmYzsSTsA6k44YjqMsOnUnitCPU0tVlmlbEUO
7cpx+8UEhgPXPK/jjtXkybnJxmrr8T0IU7R5oOzOs+Gt9psms36pPDPDfzS+YBzwoCqSPdc
nkV0HivSrkaNDbXdjdagLZ92m31g4N3afVcgumMDKnOOo4Brx+a0NrpFu9k40m5C+ejxpgR
P1dNw52E445wQccGs3xB8RPGN7aWenajfCO4tHElvcwqFdVKkbkkU8ggkHjmvVdG1nE8+NV
ttsqeIta1XxLrEVtfyT6gtputreJowryyHqeADnOPvAng/Wq620Fk8UV9BHqlxECNgkKwRN
12kjJkweoHA6Zrn9Kfdr1jCJG8uSZY2YsRwT8w9eRn869Jm8KGCC9nhk2Q28cjIiR85+YqB
7AYr0MPS9266HFXq8svU4fS9F1LU9SaHS7c3B5eQKfLjH49gDRq/h7VvDd1DLqNpBPHvZQF
YPGzAAsv69u4PpViO/SDwVcW1lMyXUk0avIjlT5WCWGPQnGT7VVtL520W5stSuZJLRgWt45
GJ2SkYDLnp15NOUYvQFKW72MyeKPeGhUwkpuAVywPuD/npXXeHPid4n0P/RZr97u02bdkhJ
K+mDXHAAEwSKQThkJ/Q+2ahY5JB++vWueUU9zoRsavq93q2sTajeTGaS4OST29APbFZbAhi
D16VGrAJtPOcVOh5yaFpsUtSe6kDWNuUOMMY8HquAOPzzVAdyemOatO48iWNicMysOM89Pw
4NVgvy5z17U27hGNh8JlEypDIY3cgKykjnt0qCeSF9QuWQjymkIXPJIBxn8ev41ajykEkqj
LL8qn0Y8D+v5VSeNd37vgdB70PYL3YhjUOGRdrnuvH8q2dVFz/ZGlTXGpS3MkqPstpcF4Uy
MHP91j0z6Vkx4UMCSMKScDNWVnmnuzNcSYkWJVjBXgqowoGOnFTZCbbe5bKC0sooyp/eSfv
CDyf9n8Kvr421vTdRkbTJ0jjPl70Kgq+xgwHTgZHNUMxXdn5RkHmI25c8c96WHSNTGiHXzZ
n+zUuRa+fkEeZjdtxnPT2rRtrRMz5FJ+8jur67i1fWvC+qy2SRvqDm2uVjBQzBiMknuQTwf
auU8RQGG+uJoWTfbSmDJAy+D3Her+k61Z21/HrWqziaawU/YrGMk7pDn5m7BR1xXOXN1JdC
WSUAySOWd26kk5Nb1JRknYwpQlza/1qRPdLcA/aHIl6lmJOPZVHyiq5KjJU5HbjGaa4UysY
x8rcU4DAPINcu53Dd2GBzx0qQMBwBQACBkZNIwCkE5+bpigCxFKVbdjgVdtkld3EETvEh3O
ey/U1kxiSaUxwkBsEkkc4HWrJGLcQl3eNDwpJABPfHfpQNN9DUMsktqLC3utyycyyglY8D+
EAffP+RXSeF4rLSb9DZoJblohtnkwCJAc7VH8KsvHr1ri7eQEiJiWAPyg/wANbFrNsK/eDE
5Ug4Knsf5/nWFWnzRaN6UuV3PWbPUEjEbiQhooTsLDBmiHQHvuQ/jx6VQ1HWyyRJBHBeI4J
M6zPDHjJ4ZFO0H271z1nrJ3q8roJg4ZX2blc9MkDoSDg1Vurs3haWS2SPaOVjJQMwPBIxj9
M15Kw/vanf7TS43VbhpHRomV5pcgOqkKuTzs9P8AePOO9cHrVwktyLeAgJCcDtuPr7DsB6V
0Or6o1tE0MjqZ3HCR8AD+ePc1xErM8vmO276cZr1aMOWKPOqu8ro6HREAttQ+XO4QpkHpk9
P5Vuh/9Lvw3IM4T05CCsrw+oFhMoTiS5iT8uT/AErXT7lzKV3Kbp8Y4xgj/CqfxXMSt4dBb
UNXnxnZAQWJ+7/nFeU6o2/VrorIrZlbBXnPNeteH3H2HXpRxuKoRjqDkHH5149OQ1zJIqkA
uxBIx3zVR3ZMiMSsmEK9Tlg3Kk+4pXdnkLuoUnuBgVGT8p5y3amock7jwO9bpGbdh5cM/Iy
M9cdalEhVsgLkd6gyqtkNyOT3zSeYWGCc9+RStqK+hO88cuA6hfXb/P60sZLEkMUH+1zVbM
fVhj1qeIxptYuSCegHSnZkuw05zgsG7dKRXVQU8tcg53Y5qSbyzNvBJHpmjEXl7zDJGueDn
IP41RIzIxyeD04pwXcNvdePrTC4jbgMBye1SIImDM24EdPU0DTsIqLuwJA2PUVpRY+zypj5
MlTs5zx1rOTyGnz5jAdxgVpxCExv5e5yCBmpkD8ijatiZCEOdwGc+9dxgegriLchbjaowvm
YAPbmu03H1FCuaLY8zYlscj6UKcZI5FLyCCVPHY8UFgzEjCgnoO1UZ3E5IJzR04A/GjApT0
65oBsBgna77Rj0zSoBuxyfSmjeVwCuPTFSAggZ5YelAXZdD/Io2YfPBzUEkpBKkHJ43Z5pO
APvUm3PRuO2aBCo7FDknHvQqGQEjAxxS8YwScnt6UGAhEfcNshIXkE/l2pO47jkhIZlGC2O
uQPfrQpwMAHB6Z702PEbBwQQRxmp2YNhkVVBGCF71LLTGJDJK2Y4/wAemaYQQWUHOBkgnHP
pU7KOV3HHXJqFsEE52keooWhSPSPAJaSzMQP3o54+eMZQH+ldAjtJoyAkktYt35GGHT865n
4dOWlijX5szMvPA+aMj+ldTYpu0m0O7rDPEePbP9K56m9wRf8ACLMkumyZ+VdSII74IHer+
jwKfCFgDGD5Uk6lefnIdgP6msnwtJ5aozf8sr+Nh7bkNdPpsMsNle2kfzLbaldpwOnzH/Gu
HF6R+Z3YHWrbyMqaNmkabYJBuyC3R8dc/iVzVKeEPfOQMoh2/MvUKMKPxY5rd8gmeO3I2xk
xDkEYBOf5moXt/MnjaMZM7LgAcDOP65rGnVtsd86VzlbuS6toGeEMJ8KqMn3t8mcke+3I46
VFCHsrUwA+SViVWdRng/MQO4JGOfQgVo21smoeKpzKz/Y7VvKTacBpiVQjPqAaoXUrPMzAE
gSMV3dyzfLn/gIA/CvShK8V3PJkvebJE1S4tp4vLlYSpzvl6q2PvY9QDx26GtK1uBeuIESU
xRlVVI/4YVOS5J9Tj8WJrBdlN0A4ITey5brjqxP41f0FzLrlojkqlxPEjFeekgOMenA4puE
d7ahzytodf4nlYzXMfMZU7n68HcQSPxU/mK86urk7GtJh50IYsuDh4mPUoe2e4PB+tdr4kl
Li4aRzyuMj05z9RmuCvT5kjbOBuyPrW5giipYIpRts0TeYje/+RmvTYPiJbmxgMsTpdKy71
ABjIAweD3PGa80CtksfoAKZgZww4U96uM3HRGdSlGpa5r6tPpkt3JeaUZLbzTmS0cZERx82
xgeVz2IpmoQ2NrqksFpqo1izCo3nRRtEGYgFlIbng8fhVT7URG0YjgXc4csIxuyO2fSoss5
JJBJOSalts0SsrIlvJftUofZt2jGc9v8A63aoQSGyxBIODjv70dWwM4pZAGIcf6xe9IBduN
uBgmnrkEE9zikUhhk888fSp0CHk/NTHcay5AJ5welRD7pBxxxViTGC3IwDjHaovLY5I9aQ7
9x7lBZxqrHcHMhH5AD+dUtvzkYNWNpxISMHdj8KYcKhYdR0NNkrQgZVJKcnHX157VpTTz6h
Et3IS13aoEzgDdEOgx/s/wAqowrnO7lm5OKI5JIbhZkPzKc4PQ+x9qQx8mzcX6q/I9hUwMB
gG682qSSYSrHBxgH0yemfaoW8n7S8EPzRuwMO75dvTjn64qMr87grgE46dPagBXZslY34Xj
7uDTVR2OQc47k1JDA0ssaDcWY4461PHB5rmJIyzMcBR1NMpMphWD7mA9ODVqOKR22xxtIx7
KCasx2Ejzx2dlDJqN+SWNpBGZCqgc7sd/b2q61hfRkrqUhsxIgdFt1BZwR8o46dP1qkl1K6
XMmKCWR3X5YYlGWkkIUD2HqasSTQQK0Vou5nBV52ALY9FOP149vWpbv7JJchLGB4LdECjcc
sT/eP1/pVN0IYjnFLbYFsJYIftrEA4SJz+AU1akijaF2Rscjj2+U5/MmmaarNLdkDB+zMpz
2Bqe8hSK4uUTd8qAYP/AazvqWloVWg2yAjli3P06VpW6NKXjYDkAj0BPT9aYE8y7jkYLtMn
OemSp//AF1qQWMkt2F+4jERv69C5P8A3yCamcrIuEWzUh0S5aAyxfISFOxuPmc/KM/TB/Gq
euQzabCGzI0e5wCXyAT0Jr1U6e0cEUgi8vYQxUn7rbOhP/A1H4V5b48U2sRgckGaY7QG7Dr
+ufyrho1XUqWZtUSjCyPOb64knut7Oz5XoTjPvVbPmsMEjPFWHQ72yVOBtHNMijYTR55wRw
T1r0jm5tDrvDSf6BbBmyTfFsn/AGUrTtlJsA6cFmlY+hJY81W8PLt0vThwQXmkHHPPGf0q1
aFP+Efjd16xuxz0br/WsZbkFfR18rwfql0hIZ5NoPTpg/48V4825ygYrEh56kgHHPHNexQI
sfw1uJT95nlckHuqN/hXjDnkhhycZOaqG7IkRuWDYBO3FNBJJHGT607OGPp0yKYQC5wTj86
3uQnogxtyPShVJPzEAe1SCOLH32H4Uu0bCxXkdOaohvUjPzHHYVbtbcSKS4cDt2qBV3EDp9
KmEmxwoAGe4pCJDH5JJLYz60rGNlC+VyOp3k598UCVJAqvuYjjJbJA9ADTokUKY1Yktxxwa
GJFbBzhuf7uTxTlBPdeD3NTtGihk3gBT0ZscVFGVXbldxHODRcY4rGGUu23PYHNWx5JDRqx
ZMBsdOcfpVFVyx3DJ7jpitIbJYG4woABIOCfrRcRSi8wXwSRcNvBrt9o964q1ObyM/LuEg5
HPevQNw9qRbkeVnJGN2femt9zAxmgcEAdKVicjAzVEDM9qbuIPPSlJY8j5cmkIJGCQaAEA5
JHOakj4foSab5e1N+5SCcYB5/KnpkdO/pQBJgM3OQaQJlwGJXmpAQI8FtvPOOtNKcnYCRnj
PpQAv7llIIIfPBz0poCYOGBPv3puDuznGadH/dO3J9aAHBztxuAPtUi5ClshscHio1UpICB
kD9anZo2XKqUc84HSpejLSGiRwBxhc4OR0pHZiwAcADp1pjMxU/MT7Ub3KYAGR1zSGmd78P
ZZDqiKMsftMfOeOcrz+ddnpP/AB4wRdxcSx/99KcfyrgPAUxi1PcVxskikz2wJB/jXomm4i
uJo1wojv1PI7ksv4dqwqDK/hslbe8XPzJPbnHvkj/Gu5iEhTxAIskpqd5wP4iQhH864XRAY
59XGCNgjf8AKXHFeg6cEOo+IY9ow+oCQcZ+9Ajf5+lefjtKd/Q78F/GSK+pxyiSV7ePecIx
jDYYkH+HPB6dDXM65rNrbaVKls8keokeTHCVKyQ5K5Yg/wCyWUEd67O9XeLh4WUvtOzK5xn
DAH8SfyrGPh7StfubjVdRguTEkiRqFcqz7mPmODzwpUoB3wa8+jOKV57I9WvzPSD1ZWXRJ9
J8P29oUBntoRcBCDgyOfm59QUUZ96wb+CL7QxgceU8mUBHT7xX+YFdDd+FNU0e4dtE1xzAy
BhHcfMGGd2FJ46pkdOlc1eW/iOyeU3mmCaI/LtVQAuD2K8g5+telh5KfvRlf8Dy6qa0asQT
WayRmSJ9xETnYeoKsSR+IrU8OWzR+MNHiRfna5jJJ5GNwYMB6Ef54rDh1K13KZFkhPXawzy
Pp+Pat/wxPbyeLtAiicSH7bGsbKcEKWwUYHrycgj3rtV3ozlky/rkIljaGPIbyztGeGx/9Y
iuFmiXcWPUdvT1r0zVrdkjClcCPkjHUdq8+u7cxycLk45ArVO+xkZLDgEVDKuUY8jvg1cKr
95T0/LIqpcDbGqlslz+VMBEDEDPINWBbpLGBbON/eN2AOfY9CKSQBVCjovFM4YYIDD0IpjI
2UoxUoyMOCDQCe1TC5mC7GjE8QwAj8lR/st1FIUQ5aFmcAfMp4ZfqPT3FADUjKs3DFO59DV
hFVeTnOcVXJJVo84zwT6VNbSCSJlkUq8ZwwP86aEOlbap56A5FQhzu7jnB/Ci5cGNwBw3+F
Ryv/oJVepAQetSWkPgffAHJO4kn86iVizlRyqnJ/2j6VJKRDAdpGVG0U3AjQEt05b3OOaYN
DvlXLHA9ajKhhkAhffvT02yEswURjBUDqalCE5PBB4Pt6UgSC2H2lG007QZjuhduqS9APoR
x+R7VFbkXaEEkTocMp4LD39waZKypkA5bsAeQfWrFrZSanqLT3dxHZQ3AMhkdGAmxjcEH8T
E/hk0wsReaUfEALSY4Gf1rR0j7DHeFtcF1JahD+4tCFMrdkZiQVU9yK0p7OFLL7JYWRt7YS
GXzZ1HnyfIBhiOAoO7AHrzWWYJVHKbfT3oaaHoxiTXEUflQzSQJ12wsV9fT60hkkZFhkml2
LgKpckADpxT9j7tjAgj9KPIf5SykrnGfSkMQcHnPSmOpYE5IFXlg+XJUncBxj6f/r/Gp20+
VUG5c/OAMj/PFO4XuU9JhkKajMOiIq89Tkn/AAqw9uzhronImYpu/E/n92runoIdE1AbAs0
lwsWc8YCZIz+Jpn2eWV1tVAUkIoB4wx25P/oVc7naTR0qPuos2tsMyMNrKsyrnHpkE/jius
WxRrmwkuF++s9xLjqUJbCn/vkfgai8LWsMsVzK65NuRNtP8QVGx+ZIrWvXVbdNmd0sCQA/3
E2pvP8A48B+defXqO9kdNBK9mdZLcMSiRlQTPHG4PTIzNMw+ihQK8H8Z6wuteIbi5XJgDuY
hjG1S2R+leheN/EqWemEW5CyuJEVlI+85+bj/rmE/OvEpZ2Zmydp44Pet8HSsuZnLXd5WWx
HMSnAycc8dKjR8yqzYPbjtSOwZdvzEdOD0qOLbktzkA9O31r0DA9A0mFodFs3b5cWruDnGM
45/WpsrF4dVQcYtAMdhmpUG3QsnP7vTE6+pH/2NVNWZo9GPHzKioQAR2GKwer0EndEeqYi+
FKYYA+XMSCOcE4/9mrxyRSX6Ed69a8TTlPhta24U7jaqC3pmRf/AImvLo0OOWz2GRyaun1I
kuhUdH4BwuPQdaaFTHBIYdKvPEcgvnPQkmoniBBkwMdK2TM3sVmB42nFIyHOGbjjHPWpByS
pyAKaRj3zVmfmCAjBHA+tSh1yFdvlPU7c496hxz0P50E4OTz9KAJFKrI2wgAHgkckevNSCO
PlYpCWYZyar8Mc7cfjUkfy/dA5oAmS0aVzmLI/2TxmpVR0JSUKFGDyuajBPmAjBHt0qSOOW
SU4XCgduKAH7WnUhNgcexGaktomeKVEYM/GF6/yqN4cjzFZyeQFIrRgt1S3JXcj7QeuAOaQ
GXaqyajBH6SAfjmu4zJ/kVxVuhj1OEBwf3gP45rvvwo0G9keUAndnnNDtjrkH3puMHrTXbb
gjv14piF3ZxTc85I496crgr6Zph3HjbkfWgB+4bdu0HnOcVLG+GG3qPaoFZyvzDGOlSxykO
MD8e1IZZlxJHkgj+lQAkKdoIH1qVnOMYBX0zURAyCc8ehpiH4UrnDZ701ZAEYcHd69qTf15
bHv3pBj+7tA9e9ADldcbSSp+lTKcOCzds9KiEm5sIox/KpDIQuw8KOaljT6A33lwcEnpTS4
GVH3qTdhh3U96eqmQEIpIHJwelJFHR+DpD9tuNrDIiyB9GBr1IqItZ1UbOEvY2GecfvAf/Z
q8q8IbTq8kZxhoJBz3+Un+lepzPGNQ1RgWJaG3nPOMH92f6Guepo7F9CLT0xq+swkHJt3P4
iSu+spI4rvxHIUw0K2d2AO4FuFb8hz+FcPZnb4t1UAlVe2uOT6ZzXqPg6BrrV9YdIDM0mn2
UhQ9CCrxn88AfjXFjFek36HRh5clVMytYkFvcw6ZbzKt1qUxtIHDdEbnzvoilh9SK29L06O
4gNnbL9n+yxNCIgeoDZRhnuCCfxqnofh5/ENxe6gJd9vaO2jaZI653xoxaWT2bJAH+6RXSW
FjcKtnqkqKskylJNoyBt4L/TKgkdcH2rxKsXBKP8AX9WPZp1Izbk/kc9ewO6vBLG8aKqmOR
V3eXwe3sV6egI71jtEzs6bCsqYAjODgAjhfUY6eowO1enm0t5j5MttHG0xKtGp5MoGSAfcA
Op9jXH6hopttQCSNiCckRzjICn0IH6j8R0rOE+Vam8HGTuefX1lAYwLyITRr3cZAU9wTyOe
O2CMGsNtBhSdUhaa1kR0ZJASw2k8PnqO3Q9q9WnsElYLJbmKbd+9B5Vs9w3Q5Hrww9+aypN
AUPJC8TRo0bGNgDhOD06kD2ORXoUccouzMa2CUlzRMLVPDfxA0TUHsYro6rHG5RXVhIML0y
r8r0rkrpddhI+1aY6bvl/1BGTntivpXVbL7VbW+pLHlrmBXIJ67kHzVyd1okEyKiO0Zz94N
jjHJ49z+VexCuk+Vnkyo3jzRPA5ZWjk8ma2aF1/hH/16qzvHKEAyMPlgw5Ar1q60KUwM8Iw
FRjGM4+U8ZP+0ew965TVdOlk8PXlwAGigVZFdh6EZwffNdUWmjkaaZyp8tmysisPrTZAOqj
iugm0K3TTLVnUl5II3JVsZJUtnv6Y/GsM2gCnbI6kfez2PpTsJO5W4zkA0rxq4O0fMB055q
YRTrhxtZOuccmmxyKzhZCsb9mPSkMrrKW3JIpG3v8A41ZmQxRrOq4ZF+dcfeU/1FXLmwglt
rZ0lSUSlwShBKBf8fQ1nS/arOQwSOZol6NjkCmC7kbjzwcNlSM8elSOFF5bJGihWiVyoOe1
MVQN/lgskgO3tzjpSl5JAGVv3josIYjt3NHQpsYdrSmY/wCqi4+ppq/viHdcJnjnqacyAhU
KsIU4Vf73uackMkijdIscbHI2jJGOnHv60g6A1xDGAJMs3ZVGaUi4lkZUTy16HjH61Lbnym
AtYdsm0gsfmJz9elTFgXcyuB/vsM0BdkNvbmOdJOJHVsqXQMv4g9fxqfyZXkSUzOWXhdxJK
jsB6c+lTJNbn5VlRx3C88/hU6ZYoFglkXqcRnGPxpjvc6DStRF8gtLtVS5UEMwP3h/KrM2j
RSIHG4N1AX05GPrWVbQzNEG8ogjDHdt4G3jHPX/CumspLxoVjmjhfJ3ZdyTgDGOBx/Wpv2G
onPw6U4mxJwzHAAGR7n9P1FOTSZEjZWjG/b0x1weuPxH511kVlLOUniGVYEEKM5Hv+g/A1o
R6T5UxV3UgShB3JyvP6YH4Cpc7blqDehyKaTN9mLhDgEjgcegYe/HIq9daUVt5M7jsG1R3+
Ugg5/Ouxh0hVkcuTG0gO3HO042nj361Bqax2lubgBSAjllx94Bd3Hvxisva3dka+x5Uef2U
CSWcCyrsR2nuZCem0hUH5c/lTrhPJK3QBDtDuU4xyGyT9ecfhW5NYNBOun71J+zwWbcZwSv
nOPzJFYl2pZVAU7AP/Qju/ma4+e9RnfGnakmbvhyX7KJ0/heGNfUcFwcnHcLVW+ujGVjlJz
FEME9037eM8fwjrVCzvTCbeVm2ocGQhscBmH8mrh7nW5JrWQHI8wHJY5yT1/Xn8a2jR53dn
BKbi9CLX9W+23OMkxxsWHqTjGfyxWI8ilNwJb19qR5nyQAD7+tMVmLqVOAcjB7V2pWVkZId
uwBngkde1SQRqrSFdxBUg+pzULOoVQeWzjnoKsWEhM5VhlSVX/x4Uwbuj0y8xBoV1bhSWW2
ghJ/2vm4HrVLxGGj0wqFLHcFBPcjg/wAq09TCtb37HO+W5gTA9cLn+dZ/ichrAcgliBu7ZJ
J4/GuWMve+ZCVjI8ahYvB9rAxIZI7dVAP+8xz+QrzNJAX2sCQO2Oa9O+JSqmm2USnnfGCCP
7sXr/wKvLvMUAOF+ZepznNbU/hIe4TSMxOI8Ducfe/+tUO0uCdjEnoR2NOSbeSxbgcgdBUy
XhZwBtU9h0rXUy2KuSp2FCDUJK+Y2cgk1blmbc4LAtnGQarbssSwz6GrWxCG+Yir8ylmPfP
T8KaxXHIJ78UrFiMAZPTk9afC6E/PnI46UwEyCgwMmpIZE8z96GYDtTGkAywBBNPVwYs7Qo
z16mgB4yZNmSOMmp4rlkO0oGQHqetVld9wD/dP61NIyqd2MZ7Z6e9AF3zgibSm1Ce5q7CgC
N5ccnzIOGPBFY5dWOXBIx3NaEci+SQAcbRg7uM1MgKsDBtTgxkASj8Oa9A2+xrz22cnVVZl
J/eDkdByK9A8xf7xqhtHkn9KOelIFOD6dqRs524IIoESxGNZczRNIvdVO2o8eoxRxt5OKaA
ck7s0AO5xjORU8YHTjHeoFC49KnhG4LuAH9KAHODxhaj6fMMdamcBvvOTjoahVTncoxQBIF
bbyhAPQ4pjA/dPU04mRiqtKWC9AfSnlM5x1HSga2Iduw9QP61OjLj5Qc9+P1qPAIwSCTQFZ
ZNpyCOxpXGldCyOW+TAIznmmj6qGByBihxjnj6CkGSeCKZXKdD4Tb/ioIV3AO24Dj1U5r1N
+ZZCTkzaSrZ7kgEdf+A15R4WBXxPYNtLAP8ANjrzxXsESqRpjbG/e6XMhAOTld/+NclbcvT
QbHlfHsgX5hKkg/Apmut0nxRJ4Wu11GNBNLc6JDDHD/FLIJZQuB3+YjI9MmuQhYf8JnpsmA
RMijnvmIVF4oPlWGiXInKzxWjqrDuVnPQ9uG4rNwU/dezC73R7vo+taT4f0Gy0wXcbW9nEm
+XGPMZ/vkep8wnj/wCtU9t4p0q+vTcWsu2CQF5WkG0W8gOGJHpgjPsQ3Qmvl19Wv3sJrU3L
YlcOQVHB5OQe3X9BU03iLUmhdTO6bgu4xnbuYdGYd+CfzPY4rnngYTu2bxrOKuj6pttV0u9
jMKxssQ+SRejwupHB54I6qR1HStC609L+BjJtnEqjlTkOM8MCO/vXylp/jPUrG4E6tHLn7w
54GAMeh6dOnJFe9+A/E0Ouack1teuRAMshJLWhPUOD96M9j1H6nzsTl/Kuam9jqpYu0rS6n
Rvp0UBWNtyxJwr9wPQ5HQ1n3ulTL+9s4iyRkZjUt8ue64+ZevbK+orqEnW+jYj5JIz5ciNk
4J6bh6H1qWOGKNAzblYdChxsOO3oK8S0oy1PTVVNXWo6K3+0eHrEBQBHH5RBxwU+U/yrnZ9
H2oSoxwdoPoTg/pzXa2KRzaMUTbt5K4GODVGa23EqDkoDhMZyD/8AXAr36UueKmcF+VuJxN
zoWLeMOuQysCM8BsY6+nesTWfDCnw/rJlZDEbSciQt91QhwQO/IXFelyWQIG9TKcZIX6f5F
Ymq2iSWptXHmW/Kykc5TBGCfpx9BXXGrJGTgmeR2Wj/AGzTtMvhNvE1lbupQYVCECsOnsf1
qjdeHEiBlgUOy/My4znBzgerEc/lXWeAkFz8N9IljG5IBPA3P3SJCf5MPwrSuLMEoQMyIvy
tn5VY9/5mu/2yTscSpNRujxu40iSGEFkOEGGxz8x5x/X/APXUmk6DJeTxwNGGDEowYZGa7H
Xra10+2Zr2eG2EeFMj/Lu+gPJ49uoqjoeuwRW4XQNE1DWbhQWLrH5cSOeSxc9h/hW3NG1yL
N6IwvGHh7SLLxD9k0y3kt1S3XftctvfjJwc471y97YXdmymbzoYuimZcZA9vxr1HRPCPi7x
l4iudQm1Gz0TDBZDAPMdcgHCZyM4756mu+l+D/gjS7G41rX7y5vhDGTNdalcHEfvgcfhzXP
OvGDszaFPmV2z5eJwWWJgRnJCjAoJDq21c+v+zXow8DNrHlanpdtNa6XqV2tjo0coAkuWJy
8zDtGqhj+A960v+FYxajqt9pWkSvbakkl0LNpGwkrQS7XjPplXjYHt9K15lYhx1PKyuxPMa
RYwcHcYic/nxUpsXlg+0LdSTp1LKw4/Lmu88J6dZ2niKTSNWlh8OeKrNy6jVUElld99rqf9
W2OjA4P1rs4NO+GniKcReItDh0C+kcxrfabdZtLl84ISUfKG/wBlwKh1EnaxqoRs9dTxS0s
rUX0bXULSwnqHJIbkcV2N14atLe3iubGKJkdSSvlgFSDwM+vPWp/H3wzk8JWTajbXEz6e91
5cTs4JCnlWI+gx+FY+hzeI5HGk6brSncrbYLkja3tkggfnWilzLQylFqW5H9nljdlQAAH5f
QdKsw27SHaWYgk4A9f8mnXUmp6ZcRLrukSWMhYDzdp2OB264P4GtrSYYb1W+xusxXAOz7yD
tkHkY/pQ3ZBFa6j7W2favlr8r53DHHA7flXTabp5jii8tRubDMDyA3H+BGPaorCxyB0wOQV
6A9f8/Sums7UGGNc/f25289Bwf1xXNKokjrjTvqNt7FI4JEYYfcQGz3x2Hpnmrq2quIxsXI
UsFH8JB5rRTT/NbEjYKZwf5fnUsFpPFgMrZOByM5I/z+lckpu51QSWxm/Yy7DYTtILA45Jx
nP41jatbLdT2tjANzzzxwBMZzudQcn3XP5V2q2yBvOUt1wAPT3rDFuw8R+cqgLawyXnHHKx
sq/iCw/KnCVncmeqscdds83im4nhGZpdTnZQRxjDqv6CqDaeo8O2EnlMCIXSbPby1yT+Siu
+sPDG2+imkfCqykcfeY53n/vkmtLW9BiTS7l0AIlJUKOAFdCp/Vs15ka6dRHdV5YrlXQ8C1
R0WO5QAIWkKqh52qxPHv1FefyqyRbMAFTgketdNrWqQs7282+J0jZdw6bgAUOPwYGuWdmd3
d3yXO5iO5r6GirRueJVd5aFeQLtOAM9yag37BwARUskeRgkYqLy2zg9O1bEpoUAHk5Jz/k1
t+GbI6hr1naBgvm3MKc+7jPHfpWMkTsUTrgc5rp/AcTHxrpZ8vH7/ePoqlv6UnsTJqx3tzi
SLzVU/wCkaqB0+9gj+e01k+I4HMtpAxG15UXHb/PNbgZT/Y4Gxla9nk25x93f/jWXqSm51/
SLYdWuh17gbRmuGD977x20Oc+Ky7dRtrdMlgzdvlyEjH868rdXWRkbAYHBFeqfFWWOfxCqq
+FUzHO7j/WFf/Za8vkXDlCxYD3rpoL3EYy3Ksi4DA9j6d6Q7SN3GfQrT2cksozjPJ96Ta5G
0Nz1x1rpRDdxrFgu0rg/SkBxywGPbrT/ACTk+YQR6GpVtSyFo/lB6e9UQ2VZMjBU8Ck3LnG
Mc5PvUv2diCCv1PcUeUrAkKwUcsT/ADoEiN9pYZJ2+1SxYEZJ+nrQ9vIkayeTI0LEhJNpCs
RjIB6HGR+dMUNuwFOB2oAn27DlgP50O3mDjBzx7U4qrxk7cKByc9aiVXGQysQOhx2oBD4wy
gBl27emOa0IwfJkLnbkcZ4yaogFnXCkKOvNX23JFtBw2RjjIqWBXgBF7H6tIp4PvXf7R6fr
Xn1qM30RI+YSDv713/NO5Vro8nPHTJP1pxztBJzTc4JJGDjpRjAxk4+tMkCcGgnBAzn2oXY
CSwb8O1KTk5HT3oAQYJHOKuRBA45wR29aqlZAobaQD0qddyshLHkUrFLRj5MeYcYJz0ppjJ
ORx7VI4LFRt2E8ZPenMMEBjkhe/amK3UbEoZs8HHvUq4c45+oqJY2bBUnPtViIRoCxBYrwR
UtBuVpoUQEpKSc8gdqhIYv94knuTmrbsszAhVG3IJB61UZQDlCWx6dqRaQjZB2k5NG4Y4Hz
U5OWCsuQeuaUoA5G4lQcZIxQUaXh92TXrJicDz05z717XbEBtB+Vl/4+Yh6D5uP514hpwMW
o20o+75qkZGOhr3KFiP7HZh8q386EZ7HB4Nc9ZXsF9jNiJXWfDsyLtZo7fJOc9Cp/lTvGaq
ugaU4zmM3abQOmHjP8jUVywjm0CY/Ltfbkf7M7CtbXrUXGjAEIwil1AHnOP3SuP/Qf0qY7p
hezPMTIwI5PvntSvISBkfLUZTPLbt3WgKMhmOMjHNa2uUKHKE/NwemO1auk67f6LqUeo6Rd
y2dyg27lPBHcEdCD6GswD7ueCKi3/OA+cDuKTXQe6PcPDnxqkjmRPENqWC/J9qtcmQD0K9C
PbtXtuieJNK8QQC50m5jvYCoYGM4YeoI7EenFfE8TbpguflPHB5rU0/VtQ026E+n3dxZyg/
fgkKMSO5xwa4K+Cp1VorM0hVlS2Z92WjYZowxKuuR61PsiII243KAcdq+bfB/x1vtPmjg8U
Wf263GFa7h+SZF9SvRvfGK9r8XePNA8HaNa6jqEzTfagDbW8HMk6nHzDPGACCST3rChhpUo
8j17FVKyk7nSmNBC5HBHTHp6fyrNFnEY97iPyQS0jMcKFHUE/TNeSal8fBLeRxeHPC0128m
FT7VJhmJ7CNMnrjHPNOj8DfEz4jiO68Zam2g6SRuSwiXGR/1zHT6uT9K6fYt6ydkCqaWRyv
g7x/4b8KeApNNuo7m5uf7RnlW3hj4KHaE+YnHOPetSKf4jeMVN1ptlF4T0p8AXMqkyt7jI3
H8AB716joPwz8KeGYlez0lLi6HBurr96+R6ZGF+gFdHc2nmBcjJwWye/GKJ1Ixd4r7y4RbV
rngo8DaNps4uLlptXv3yWu735hvHUhM4x0HOTW14lf8AsLwvHDwh8sKFxtXkZPA4zn9K719
BNzq9hGyZjDHzABwAfm5/WvPviuz6le3NvAwENhHvdR6dzk8elaQquo1EU4JNsvfCDxDpUv
h27sLy4ht7mxme4bznChoWwS5J44OR+Irg/GMmveN/GQ1S1t7+bw5d3CrZxTK6xXEaNy+0f
wnnGecdOa85dDIQ+C0akAZXh8evqPavadG+N0MGlwRa/wCHxLdWibIJLQhEYDoCp+736VpO
m1LnirszhNfDLY9A0uWbUfijptvLaxW0Ph7RcmCL/VxSztgBc88RqcZ7GquvRnSb/Vddtow
G0HWIdSbaM7reeFUnH04Zv+A15hb/ABO1a41rUbuygjsBq90JZju3OqBQkaZHQKFJ9y1eia
p4x0FINdlivY5/t2lW8JVjzI+ZUdfrg5qLSTs10GmmYvxY8IXviVP7XvEt9wVEtGiwf3eSf
mf+InIxnj0rmPhtrOm+FLzUPAfjjToFh1Ta0VxMoaKTsobPG09m7Hg1Bpfxr1zTfD8GhXui
WOqJYp9mWSZ2DOq8KWHQ8AVynjHx1eeM4ra2v9JsLS3tySi20Z8wZ9GPbvinGM/ga07lOUX
FNaNF7x/q+lpKfDPhjUbqbSIZN89vJN5lvFKpOFhJ5AHOedvPFcZaXUlvdxTxHZKrBgO5x7
1B5ewBd3y5wpxgNViCEsGDAMygnbXUoKKsYN3dz3myMeteGI5SBLFLEGdMb1PUspHtmsN/A
mmSOHgtpbCYjKzWsrIV6HoSR7Yqp8OL7VLb7RptrAl9Dgzi1lcRykHgmNzxkD+FuvqK9Is2
h1MTQwNJHPAR5tvLH5c0Qx0ZDz75HHvXPJuL0N4P3bnDLY+OdGV2tDb+ILUDAV49k44z2+9
+BJp+m/ETTrGQWniHRrywuIwF3Ku/tzkHaRznjmvV7XTzIu92BCsGUKAeAfb8K0ptF03Urc
2upWEF7GwIKzRhz78nkda5+eMtJI3emzOV0rxh4R1QRJa65arM/IjmYwuf++wM/ga6pYcoy
kg7vuuvIwfQjrXner/AzSbicT6Hqkulo/W1mj+0RZ9snI+nNU7b4WePdA58P+L4Ilz/AKpX
kiT/AL5O5R+QpuFN7Mnnle2h6fLCUWQptyqg4C9eKyYLIyy6mzBjHcCC3yOoBYl8fhXC3Tf
HHSztls11FB1eKOGbIHrjaarL8T/FuiRC28Q+DDt3eYZRHJbs3Qdwy8fWs6lKfI1C1/UqM9
VdM9ZeJvPx/cJH5DNUddkW10aQzQs6oowoOSVK4z9ciuX0j4w+EL4hb5p9KeRz/wAfMe6Ne
P76ZHX1xXJ+O/GTS+FmvNJvBMh1C6UqWBDwIY2BHqAen415tHCVOdKSsXUrK10zwbUd7SLO
TvWUtg5z0b/9X51nksxKZPHI96muJ5GXyg+Iw7Mq46Z6/wAhVfkjBwCfQ5xX0yVjhJAoYHJ
LMo6Cm7W6g8fWn7zvXaMKvXA5NRzsitkZGfSlYRIixYCuTx3Fdd4BjJ8VRFRu8uG4Zd/r5L
AfzrkFVC2CSCBwe9dr8Pm26veXDI0ghsZmODjGWVQf1NEvhZMjr4Ydkehg4bFvcSkdOoHP/
j1VLeIT/EfRIQpKictg8E4OMfpVqLzDqGnqSwEemDr0+Zh/hVXTDv8AiFZygAGKKSV89M8n
+VedF7vyf6mzVtzzb4ly7fFEahjhrcOVJPG53bHt1rhM/Nhc7QMAV1Pj2Qz+Lp9zFmSCFc+
h8tSf51zQTK8n3Nd1K/IjnYxjjgtim+XkBlckqcZ/z1prsGk29fcVLu2qHXgdG+vrWon5ig
oOMnfnv3+lWOS+w8AHgA9fpVFDmc7hk55PerJLD5Ocjv3FMzaXQncxFGDZyT1zyfaq4UL8q
nC9OP8A69R7c/Nv/IZNOjlYg/MW/CqsST3N7c3KwRXNxNJBbLsijBCqg9h6nue9VUyJAWFN
kMjyklyQODgUcAEIDu7E9qYCeYplOwbc/rU6+ZwmevTmocJuyVKmpQAZEwyjJwfrQO44qpc
Z+YDoRxU4XETMrkke9R/Z9pyWBHc5p5OMjJG7oRU3KuiK1ci+iPQhwc+td95w9DXARKguIm
EhL+aMgjqPrXc4+tPQqMVY8yHJ27c0jde9PT5jxwR0pGQrk9zyaZkMwewP50vtmlDFUKqOv
eoQSGz1oCzJCPTP0zViEBmBYkAe9V9wK5xj61LEG3ggZz2PQ0AaMStwpGQeeew9adOvlnYf
wOOtKrBNrgbTwQR29qjllZn3y85qdwCJCYGcMFIOBTosSHyd67m6tnjip4lxGc/xc88VVBy
rFSGduAQuMCkgEkQqWETZA680xEfaSOBz+PFKYxhwVOV/WpGeUYDZ2Yx0BxQy1qVmTHG4rn
kjJpDlv4iew9qsfKADsG0cHnGaRntypOGjH+yd1CKC1kImT5uFPFe1wsf7Ls3wQItTBOOB8
8YP9K8ThUELtcbs/wAR/KvZrd1bw3JN0VLu1kAx0zHioqodtBNZXy7azdcp5V5MozyP9bkD
9a6C9QzWtxGBn/T5VHP9+zkwP0rnvEC7NPlKkt5d+5+m5VauoikjLTh2VY4761lYk4wGikQ
/qwrCOqQdbHkDEAK2duefemvMx4yw7VJdWt3bOY7izmgKHbiRCpz361RGARvJC9ue9bLcux
ZyXDKeMevem+W3Qg4HSmFiU2sjkg4yvORV37JdvbxSeQ4jk4UlchsccetXbm2JbsVQjhicf
dGRipRu3ZAO484HWrcdkbfBuZRH6Lj5sfSmtdRREpAhAHryT+NLktuTe7sJFHLncTgEYx1I
r2Pwj4M8UfE6w0251XVFh0fSozZ28pVWk2DkqqjqemWb0HFeJm6ZnzI5UZztFeo/CDx+PB+
vGz1KX/iS377ZgT/qXPCyAenrUtae6N6NM9P8V/Dmw8K+F/tPhkeQ9vPHM15MS8q4PzliMZ
UHawx0wa9a8O+IYPEWix6gimO5U+TdQHrDMAN6n8eQe4INWL/S7XWtIm0+VwYLqLaHQ5IyM
hlPtwRXh3hzxDdfDLx1eaL4pjeCwuwI3kRSY0IJEU65PKMvB7rgDtXMk5pplu1ro+gc8AYy
p4JPamOqht7YwFxg0+LDRDDhgQDkdGHtWfreraVoGjS6vq90lva26lnZup9FA7k9gK5bPU1
Uuomo3em6Jps+p6hcxWFrCnzzynAA9PfPoOTXg0dhP8TdYvdY+yz2fhKOYMVPySanIvAGey
DH4e56WNT0vx78ZTJqqwro/hy3y+mWV2Sv2hhgbmx1JH8XQds1h2Gu+KfAWrXGhWdo3lRkN
N4fv5RIRnq1rJ1dT1x19Qa6Y0+VabheT16FPxL4YiN05giS2C5KKqbECc8DPQD1964e5054
mCygebnn6YJP6D9RXt0eu+H/ABQnn6PO7aig2vZXA2zQHJPKtwcdsDA6mvN9SsRJdalfZPk
2zmxiJOSWU5lYevJVc10wd9GRJp7HJs+0lgCoAHNQzXEjyHc7HaC2c8mn3MhRMgAdh7nv+V
Z7EtknqRVisK2WbdnAYYOPUdDUYBZuvI60A8FScA8Z9KF5ZgPvHigOpZt4jKvlhd27gc/y9
KuQx3OlSQvfRM9nMSBKgHBHX8R6Hr2p9kAYQyjBz265APP04NehaRp6XunyxmNJraTCyIwD
Aqw9D7jg+lKUrIFHmdkQ+GD/AGdqmn6pHIskLSqrSx8K6scc+h55r3mTRbDVbeCSaMpMo3J
PExSWM+qsOR9OQfSvBdT8K614UgfUvDqtf6NNhrnTWJZoyDncvcjPccjvmvb/AIceLtJ8Xe
GFaxlIurXCTQyFRIDgHdjOducjPtXHUfMuaJtd0nZmxpVpqNs7xXt5HfRJjypPL2SY6YfHy
n6jH0rbW3JkAHBIOKs28auOQAQcVdjUMzkjGBisUrq4pS10Mx7bcis2cqAOBU6W6KjYOckk
GrTBVIzyDSOqhcKuOM596m3Um7Ma6g4kGC5YjPOOfQV5vq/xI0rTL7VYLi53LBqP2OJfNAG
yOJTIcdhuBX3LV6rfzxWFlc3tyoaG0ia4bPfapb+lfBep6hJqN/NfSAGe7ka4c4/iYliPzN
aU6MaqtMpzcVoeh+MvEnhvUlsLyLSbS1mukEtw9uuxlyeCSvUjaQcjoRXmNxeRFDCqyGJsH
OcYPfgcdc1Ep3KRzkd81WlZgpYjgj8BXoRioqyMU3J3kRyQxP8AckLAcc1CqsrcA/l1oZ1z
lXwfQUiu4HQMTyc0yxwYkncCuP1pwVmdCX61IiR3DbMrHITkqeAfoelXrZLWFJI7kNFI6jY
wTOMHn8/WqSuS3YzGJMgzhQTzjtzXa+C3MFjrc5ZgBZCPg/3pV/8Aia4+WGZmJTDAtjArt/
CFoZNF1dFYMXeziOF45kbIz+FROyi2wetjtnVE1q8hVvlgtYYc4/2if6CsfRg0njK9b7pi0
5yeemVHNbVwg/tXXJgpDK8Kqc+kZJ/mKwNAZDrniWRm/wBXYCIHr8zYUV5kPhb8jWX6nlfj
OUP4v1LYgOxwigD0UKf5VzQ3I4Gwg/nWx4jZj4j1OSUZf7VIAQcDhjWMrgknlcepya9KC90
5iMnbLygXnntViPyWVg7DJGMntVeeRVmJgBVOi7uSKbuIIK9jnmtCXew5VMcoGcOentVhWk
MhMzM23rg5xULlywfPDdfrTA7LIQed3FVYizsSOoV/vZPU+gpiuASNxANOJ4wVz701VHzFw
MAZpiWo4BTne30xSKEL5LMcDoBRJuABEXAHGaiBwCSOe4FADyqk5V+fzpU4kAJ59cUIN3zh
cYp+/wBBg0ASrh4wNw9SDkZNWAzPA7KVDNhSqjoMVWO5huUEbeuP8KnViI3BJwR9DSsOxEq
k3kKfeIZTn05rt/K/2q5BYiBa3O7DF1Tnqf8A61dnuP8AeP5UrFqVkeYqCOOAKa2dvJ49Kc
OehzSH5l4Az9KoSSZFzQd2MkA9qOcZp3ybcrxjrmgVu4gGWAPA75qZVBjIBHXpnrUS7dwLd
KvRx2hw6y4J7N1BoLa0uXLdWFsfnIyKpNK7M245781PFJtR8v3yMDGPSq8p8zrsAHJJ6mlY
hpEyXi7NsgHFRxzJuO1AuDnioNhydpx6kinKDk4yQOTmlbUaSJ2uBvwQTnkk9qT/AFrjL98
VFkZ5GR6HvUqZd/lAGT0XtQy7ErCJovLUAENgnHBqs8XRU5P93pT9oDMqYPuT+tSJt2BSBu
zndnpS2FyoiiYrhQM57+lex6dl/B962C2ILSXd/d+bBNeVxxhCJBI3mHOMEYxXqOifN4WuV
BPz6WvCn+7N6egrKq+voPZaF3xAUfSr9gCQJ4ZMjsGix/St62ijnsrj7S48uSOwkc7tmMyq
pJI6daxNV3Po984GAbe1kJBwCcla07WJ7vQJLdPv3OlRYyeCVmXHP1rKDstAfQ89e71C4mY
SYvHMhYtKvLN3JOR+dExt4kLXH7qbHyxxDI9skmq93NJHdy27jYysUwOeQcHFZjNmViwO8c
E10OY1G+pfivrdZBvR5UB5AOAfrinyancTNn7RtQAKFXgKvtWWQcHBpiHbztU+maFJsfIr3
LbFVbagIIP3j3pN7Y5Yn6dqiYgneuAG7kcUoOH5QKMY4PBoKsgLMZc8bM4yRV1FztGAVI5B
71VDZGzfgGpFkZFAA6dx1oJaPqn4D+O/7W0f/hE9SnzfWCZti5yZYfQe6/yrrvid4HHjjQE
FltXVLLc1sW4EoP3oyffsfXFfHukatfaXq9rqOlzm3vLZ98bg9/f29q+yvC/xK0DV/h+3i6
+uUsorRcXyNyYZAPugd938PrmueaaalEcGlozivBfxYtdE8PSaD418y01HSbfdFKRk3Ua8B
MdRIPu49q1dC8Iav461uDxj8Qrby7Nfm0vQmPyQoejyjuxGD/8AW4rK8I+DT458RSfEXxDb
PaWEty13pmnAjcMsD5rnHIO37vTk9q9vzn5+TnuetZysndblLTRDI0CoEjXgcBRwAPQDtWd
r3hzQvEOmS2OtabBdQumzcU+eP3Vuqke1agVycg9M/jUhJKEdT1rHz6lK62Pkbxv4ah8Ja5
qOnarP/a9mYwtlclwtzbsQTGGfqRnIYHqvIrJXUhb+GLS0jubS6t7cspMSlZQ/3jvXPzLkk
7xjPGcYxXsHjjQYfH/xNXR/KZbfSbB2eRF2MXZgOW6kBiCPo1cZrXwL8SWF4ZfD99balB8r
R+dIIZlI654KtzmuyM4W956iUXN3ijySQtIwLYA6ZqvtckNnIJxjNd1P4D+JcDfvdBu5D1z
CsUn16VmLFqdpqB/4SO2u7CK2lH2iQ2wVokGRnGcnr2yD61fN2NvZx8/uOZ8mV24iY544xT
ABE43qVBG0+x7Gu9tNf0SzeGDSNIkuml4ElwdskueyRJuY/pVvxB59nau+seGLy0S4AQBtP
dshhngl8Aj881HPLsbOjStpO/y0OS0YfvY13HPmA59Cf6EV6tp0un+Hrc32uXEVhbhV2b3+
eQHkhUHL/wAga8tjt9QlvrTTrOxmtrxmUPbygxvNJwVVEBLnPDHJA68gV6t4N+GdhbXw1Dx
SiaxfyEkQs26GHkgg/wB5gR9B79aqfK4+8csU4u5Wk13xZ46mfT/h9pc9hp2dsuqTr5eR/s
sfuA/7OW+laUPwS17QdNj1zwz4lkfxZZnzAqAJFKvdATyf+BcGvZLKPy0WKFERI1IVEUKqj
0AHStm3Cg/KOfWuRVLaQVkOTvvqefeAfiZH4knOgeILcaR4ptWMctvJ8qzFeuzPQ+q/lkV6
aknGTwe4rz7x/wDDTTfGsK3kDjTNdtwDBfJkFiOivjkj0PUVjeA/iHqNvrDeBfH6/Y/EFuQ
kNzJ928UDj5um4jkHo31pNJrmgQ01tsetJt8xSyg/XtUzjEYBbJ6ZpIwMsSAG9xQSCQx43d
qzT0G9zhfirqzaR8K/ENwmPNmtmhUH1chP5NXxITwE7Yxmvqv473sbeDpLLfjzb2CDj23O3
8h+VfM9xot07ExBX2HlR1ruwtOUotxVzOpKMX7zsY5Y8AHj1FV2brySffpVyeGWFmWSNo89
Plz+tVCuMAcg9a3aa0YLuV8bMsoFLkAYbOTxk9qegUSESHKgYxTHLMpyuD2A5ApGiGyriRS
COT27VPFdSrGY5fnQdMnkfSq3JPPU8U4fJ94Yb0NNCkkXVuUOEzjjIJQE16V4FjEmh3iomz
ztStICA3pyf8cV5YOeWYevHevZ/Cdn9jgi08NuP9uFiSMbhHbgnn2JrDEy/dsSV5IvzJl9d
cZJN6yEZyflRQePx/Wuf8PPm78VTAgqTFHjuf3oxW/wtheSE4ee8uHOT9395j/2Wuc8KTRx
+H9fvpnVBLeocH0VWf8AmBXDDWL+Rc9DxO/uftV1cO5GTIzD05JJqhkgcYHtTpNwwykDjBA
71EWOfmJx6V6i2OcQsSc5ABpY1RpAHcov97GcfhTcDt0pQpLYGPerSAerggxqePXtSqCcAn
kdcUgQ5AXkj24p7IUdWdCN43DI60yWrgzKyAgk465psYKktxn0qRFUA4AGakkMYwfukjGM0
ybW3GkqYW3SACM/dPJYnHIqLbgt5XIBp7AMPugZ4+tKioqEDKj2/lQPfUjKBTxySMilY5b3
x2o3NsA2ZGakAG3lBgjBoElcIgdrA5Af5TgVYU8k7cED7vrRAp3qqn7x704RsAzc5z0z1NA
3YhZzJPbkN9xgDgY712mT6VxZA+0oAAo3DOfr2rs/M9x+dBSSsecbWztGB9KGQkdCB6inAr
wxIzSMSScE4+tBJGRxxTSoxUwCFMORz71GwA+6c0FabDFz0qaJf3gC9/XiolOFyCOvpVmJC
WG4YHagS2sPMcmSFPPoOaZ1GOMegFXZVZMPt6jk9fxqoAo9PYDiknclaaDlJEXUnHQHtUa7
icsSPp3qRjz8pI9CaaUljCtMhVXGVPY0xoB9fzpVClhnr6ULtZAdp3A8HPanxFFO98q4+6R
UFiBYyCd2D6H1pm0/fAwD6+tTSSoPlKYU889aiCjY23bz2PUUgJIXKyhecdSBXrfhYed4fj
j6M1hdJz7HdXkEeA/PGO/SvXvARSS008Oc83cWCMg7o84x3rOr8Nxo2Lra/haeVgAW02Mjn
khZsYxWv4dJbRLORjn/AIlcwAB5wrZH6isdcSeD26knTJME88rMp4/OtLwuzS+GLBScmS2v
osKemEJ/+vXOna9u4PZHmevKh8S6mOTi7mwOn8Z/KspdzAkLn9K2fEKAeJ9SZfvGdm9+Tn+
tZbxOpOBkjqwroLTIsEpkdhzUUitGxVuHBqxgNjKgleOO/uabOVkndzGqZ7Z6U9hjI1O0KT
kAdKXOQ2GJGfwFII8NuUHI7561ZhgubhvLgVmyc4UZq0m9hNpasiXbyTwe2Kmj3sQEGR61v
WXhS9kkD3ZW3Tvk5J+grpLTSNOsyPLhDMDndJyT7+30rtpYKrPV6LzOGrjaUHZO5x1np97M
VNvbu7H0Fdr8NdFsdb8a2Gk65eNb6XczhZV3HbcSKCUi445557c+tRXEsl1O+mWTmMKMTy9
BGndRj+I96rXhNrJDb2jmE2+GRl6q4+631zzVVcNGMW07/wCZFPEym7NH3BGqJCqRoI0X5V
VeAoHAA9AOmKnPKLnA9K5LwF4pj8W+CLDV2YfaSvlXS/3Jl4b8+o+tdduGwZGcDivAas3c9
FO6E/gAA49aRmEcbyuQAq5OeKU5MbEdOwrmvHuryaP4Gv7iGJp7qVVtraNesk0jBVUfUn8s
1mld2LWmpxnh7W9M0XTvFfjTxBdi1tZL8W6ySDLHy15VAOWJkZuB6V5v4l/aB1W6kltvDGm
RWNv0W4vVEsre4TO1fxzXOfF6G60XUNB8Iy3jTRabYLPIOz3MrM8rn1JPH0FeanJbnrXWqM
JPmYk5RVjr5fih8QpXZz4tvlLHP7vYgH0wOKx77xZ4q1K3lg1DxHqV3FJnek1wzK2eox0xW
QVI60qqx5xke1bKMVqkIt6Zq2o6Hf8A2vR7+ewuMbfNgbawH1rqLP4tfEKwnQr4je7RQAYr
2NJlP5jP61x20BQ3GPWoSBv2hdw9TQ4p7h6HoWhfFG+svGt34l8R6ZFrN1eRCDehWJoFHA8
vggccep45r2fwf408MeJ7nytLneC+UZNncrskx7dm+oNfKuGUkDp6Hmpbee4tbmG7tZnhuI
XEkciHDIw7g1nOipbaGiqyirdD7ztVVEVgByME5q6hKvtBHPp2rlvAmsnxJ4D0nWnJaS5h/
ff9dVO1/wBRn8a6mNMMS4HXgCuJxa0ZDd9SwAx+63SuW8b+ANI8baOkF8phv4c/ZL5P9ZC3
UfVc9vyrqIWyxIwV9qnEhI4HA7U1ZO4JtHlXw/8AGmr6d4gf4e/EBvJ1y3AW0vHPyX0f8PP
dsdD36HkV6lcSpFDJI44jG78q5T4g+B7Lx14ea3bFvqtsDJZXvIaJx0GR/Ccc+nUV554Z8f
axfWl54E8Vo8PiWwPlM7Hm6jXk/VsYOR94c0VFzLmiaRjdo5z4wXX9oWWmojkg3MznPrsHP
615okjmSK6Ugecg3f72MH9RXoHj4NP9h4Dook4B6cDpXniBViubY/8ALGUsv+6cGvXy18sb
fM4swj72htRiK4jEc8SOuQpLLnFZ914W0q6BEWLaTuVJIP4Gp4JSp+bowwcfTIqcXBkk3FS
Bt/75PYj8a+iahUjaaueApVKcvcdjib7wpqFvukijFwhHy7OT7YFc5JHJE2xo2Dj+HHOa9Y
WbEjKCSM7sZz7n8qZPZadqaFL60jd8nDkYYH6jmuGpgYy1puzO+nj5R0qK/mjyVzsBfBHvT
mO5dxzn1POa7nUPBMJXfYXG3HSOQDP5965i90TUbNz5tuQB6A1wVMPOnuj0qeIp1fhZTs42
mu4YWXO91Hy9Rk4r3Tw/G0uoWLMd6yahqUh7HClYwf0FeN6BbPN4m0mFgRuu4k2kdt4r2bQ
5RHLYORwtpf3fJ4w9wxFeZi/4bNoP94itIx/4Ra3lOXxDLKfbdI5/rXK2UUkfwj1C5QEO9z
Od2ccLbtx+tdXqiGDwLCnCn7HGB+KA/wBa5m8cWnwQi2n95cG7YD/eKoB9ef1rlpu0X6l1N
keGEBTyajfO9cnANXJVjLEHCns3eqj5DZGVIyOK9TUwYwdMnk09VAGdwB9DTD1707dxtwOv
B700xEqlyDtOdvPAzTjGoQlydwAwKahAiIDYz71JEzEBS2cEHb2OKNwGHCplef60mHZSUOS
o3Eeg9qleNckAdOaasW7juOfpVIhsaGO0F12+me/0qUO4TyxgKDuyBk5qE7mOCWPoCeB9KQ
qVyeR60wUmyyrbcjgs4yCaYqnAG0ZPOTUWQrAKN2ORUqlWVuB9SeaQc1iZEY5IJ49DnFTqW
cFihbHRsenbFVklYEYDKCCAcVYyxjDE8d80MPMaH23EUpHzFjXUbj6GuWk2xmADB+Y5rqfN
T/npQtR3TPPgmUZsqNuOO5pvLdO1OLZHIBPrTVU9APzpkyArlOCA2emMmoyNvWnt8p5JA9q
Yx79am7CyY1VIPBxV+23BlIG/kZFU14OSOoq5AAR94FhgYJxg0XY9tTTkXOSQmG7AY/CqDo
8S5ddvpxVwyqWRNyYUDJHIPtUM7LLI3zgKFOBjtSVyLlAs5fCjApCcsMfMB61MVTod2Cabt
AC7cfhzj609SlqIsYIyTz2BNPIfGGUgY6GlXbu5GR3BoO9myiYUdhzUtlpWGrGCoKjGeinq
KczZg8ryxt3bt3f6U4qfvYOTzlaJGQoOCJQfvEcYx/PNFxkIQA4P5V6v8OGWWzs0YZC6gEP
tvjIryhT+8+6D6mvUPhs8cNvvDg+XqNs+cdM7gazqfCw6HU2CZ8MrGRkiG6h2ngnG09Pwq3
4K2zaHYJg5+1XCEf70BpLBCbSWDcQqXl3HnjuhI/8AQaPh8qtZ2odsbNURCO+HjI61yp72K
K10bFrkXFzBA0zRxknaCxPlrVa5s9LuQourOP5lHlkAg4Ppinywoq2cshLJLZwysucfwYx+
a4pkRLM0sn8PRmOcCvqaUueKujxKkXGTs2ZN14ShJZrSddozhJeCPxrOPhTUWGP3AAOAd+c
V1aMGQ3D7kjU/KAeSO9D3YRVZwdzZKx+tJ4ag3zNWHHEV1pe5i2fhK3Vgbuckf3EOCTW7Da
21mmy0gEYbgsOv50xHPAJ+fqT61IS5OAeTXRTpU6avFHPUq1Jv3mSrkkk5wBWZc3k9xemw0
3Hmg4eXtH+PrU11dSArY2mPtUq5L9o1z94+h9KmsLWGzi8iIcD7zHku3qauTc3yp6df8iVG
MFztei/UktbaC1t2t4BuUHBc9XPUsayrkh7mRyw4+T69K11fDMQeeST68VkQwiV5Tz9/B/K
uXGaU1FG2Fvzykz0n4Q+Jl8N+KVsLuUjTtXYRSE9Ipv4H+h+6fqPSvp4CMnYa+MLe3WUKrk
kHrj2649D3r6f+HXiU+IfDKR3cqvqunEW92Afv4+5J/wACXH4g189Xh9pHtU5dDshlQPb1r
zjW76TxH8TrDw/ZMfs2kHzZnAyDOy8/98RnGf78q+ldvrerQaHoWoa1dFVt7GB7htx4O0ZA
/E4H41yXwt0KWw8LHX9SU/214gkN/dsTkqGJKIPQAEce9csPdvNm0ve91Hi37QGmPB48F9J
FmOe0Ty2HbYcEe/Brx2eJVyFQgH5gSc4FfVPx70V73wva6lbxhvschMj46KeK+YDEd7phQU
+4AOq4PPv0IrooO65TprxtGNTo1+WhlZOR3+nNShz9xR9c9qYEALIRgrwcH3qwV2ucDcen1
rcwsMGHHzHGKblV5U8+tTKg8kuoyDnGe1MxhflHPFAiFpCfmBA+tIpY8KOT0qc/udrOBuwQ
q4z/AMCNXI7MrZQXauWLySL1BB2hcEDr/FQOzvZH1t8G7P7F8L9MtyDkhpiSe7nP8q9BKqF
Hoa5P4b27W/gHTYjuAWMBdwwcAV1y5IYL17GvP3uy6seSTiOX93kEbc1JEcPyvWog3735zj
joamTKvwBg/pWdyLEnJzxtBOM5rxr4meGbbxJqn27TpVsNesiBa3qHbkrztc+meAe30r16+
uFtrdpMdsZ968s1S4ihlnvro/uoleRvoOf1qJTcX7u50UYJ3bPM4tW/4SC9ew1O1Wy1y1ha
Ke0c4LvjBdPUHrgdPcVx2pWosPE91avypGwe+Bx/hXV31hY+J/3l5KLe9Vt8d1EMvF04I/i
UZ+o7Vx+sG/i1Zk1KZbu4hbH2hORKoz83ufXuO+etethnyzXkceIXNFtAg2pgjkDI56VIMs
oXFVkO7bKvzKykAg8Y+tToSo4OO3419HCep4NSNhUAW4+YehAqW3kMUzqThUO4E8/hUBOZA
w6jvTnZfMQk9T19c8VpzdTLluagkUKQ3IHH1oUAp8uTGcHaeaz94CYPBznPpUltOULDcCqn
OPWtLmXL1Ras9PsJ/EGmyiFA6XKMHAx0Of6Vq6ZG8OltcEsnkeGUbHQkuC2BWLp05j1fzCx
KgSyH2xE7f0rpnX7LpevIUwYtJtLVe3Jjx+fNfMZu07WPoMvvbVlPxOotvDhh242RKn/fKD
pXJeMCtv8ABjRbcD52sixHfL3K/wBFNdb46kWGxdUKkCVu/BHTvXHfE51g8CaHaeljZKSP9
rzXP8hXk0vhj6nbUX5HiLCRnKgEkDNI6bX2eYp46inSActguOh4pY0Qn7pH1r00YCGL5Q45
z6CmFDu2kcirw2BRGpII/Cq5heJsyKy57GncCIKCCCpGO9TRqzPnsecCkEe8fLuGelS4dJD
hMAd6EGxYeMGJXABbpj0qDaFYDaGIOcirluVIOQvOcH19KgdjkHGMcYxjNNXuZMh2KWDEd+
npSsrCT5Rn60uQqgkDjvSFi4BDD88U7sdrEI+QtnANKo25JAweR70pUEn5c/zoWM71QjA9T
RcViWMfNxGWUcAAmr0cZBYrGcnjGccYqiMxylSTx2FWFZmAMeVHXFS9xvbQgUHMW4EHfg11
nl/7DfpXMFQEhndlIaQAjHpXR7zTTZaskcKyccA5xkClVRjLdewqMhiwLE7gMc1KpyAcg88
4qtSXYZ94MSOai5TGRxUo+V2Jz65pjFSdzs3PcUvUq2gi8k5bk9BVxFb5TnqO3f8ALvVPaM
ZK8VZjHzrgVRCZfEkW4BlB9gKrzoA+0oV4yCanJdQMHI6dKSUOdobkKM421HUHoVAJABggZ
6Ug3KdmTgnp61ZKAkBhjsD0xTTA6LuZACelO49iJcuSwHT9atxLGh2knJXG4VXCFRlePoat
j5PmxwRwc9vpUlIjKA7hHnjk57c1BOzkZbO49flGKui4VGLOSO2QvWqkj+eSwBCZ+9jikPq
Vlc91A+or0TwC5+w6gd/Ky2znIxjDkD+defblD8DJxgGu28DPIseroRkeRG35Spz+tTPYEe
qWwRdV1OPZt26tJxjOQ0b9aq+CCYpZI0jJMWq2rH2+cgD9auIpPibVggGf7Qt5ORxh1I/9m
rP8LHyrrWFPHlXdvJnvxLXEna/yK6EOog7rZGAOyF4s/wC5PKv9BVZS822EEHnr/T+dXvEn
+jt5YB3Nc3sf4faXP/s1UoCLeyklb7wG1f8AePWvpMK7xXoeTiFaV+41yJJ9pI8i3GWwetV
4wZbjzpOc9PalKEWyxbf9Ydz1NEhyOeMcn27Ct9ZMz0hEniTnptY81Fc3flSCGFRLdn7qD+
H3b29qZeXbQmOG3XfdzZCKf4R6n2pbO2jtYyivvlY7pZj1c+n0rVybfLH5mSS+Jj7a2W2DH
eZZpPmllP8AE3t7VZRhhvf1pOqZqOZwkDepBAxWsPdj6GMryY5JFSB5H7jA/E1DZocygE/6
w8GnIQlsAemB+FFhiO1DFiQ7Nnv0rhxT2R20I7s6DSUjedywYBSNrHoB3FdbpfiNPCPjKw1
clhaTYt75B/zyJ4f6qefoDXHaJdx299N5x2xyJhie2DkHHrRrF2LthaRndEgJOADvPbH4fz
ryJruejDRHu/xPc61/wjHg63cGDXdRU3DButvEPMYDHUHivR9kUO0RJtTGAo7DoK8U+Hdvd
6j44ie7naWDwvpgsIncc+dLh2XPcqmFr2kuAoBzxx+FcE3ZKJ0xV9TN8RaZDq/hq+02SPd5
0TAA+vavi2/tG03V7qxnjIkt5Wiy3ULn/P5mvufaCA38OAQfevmf40eGorHV/wC2baMFZX/
f7R1LdKmjNwn6noUkqtCVLqtV+p4teWM1syz+WyJJ0JUgEZxmocgcj745Ga34rm3uNPbSL5
wS5AhlZuQN2QOlPPhyyWYWzahcSSOdo2xLgH6E5P516B50ZNbmAmN27b8r4YA+9NYhSZCAB
/CPWr0ui6lEsiMEcQlj8rjLANjIHfk9PepRo0gjla6ljjZQAI0O5uOv04plXSM20tLnUb6O
1txulkOBnpjGSSewABrW0eyM+r2llbkO0kwZmHzAeg6fU0qvBYW7/wBlzOZLhWikZgDlM8A
H3746jiu6+GXh9pNcjvZ0ZmI2wA5BMh4/EcmsqslGLudWFpucua2iPp7w1ZCy8K6fbr0SIc
HuTWnCFYuVO0Dj6VGMQxxQrnCAAn0wMU6EAx4dMEnJIrgi9LGE3zScu44HYFLgHcOT3qaNR
5R7E9xVOcs08cceG4z7EVI0jwwZ5B6fN3//AFUS0FHV6GPrl2Q4tweQM7T3wOteUeOLk2+h
SI7czsEI9een6V6RqSCW4cjPUAHqfwryH4lzEXNna4yRIA2Pp/8ArrCiuaqrnXJ8tNnCu1z
akSI7B2AfPTPqM1k6tL9o3ygHaGQDnng9frXY6tbD7Iu1TlSIwfQc5/pXF36FLOUA4+cEY7
d/617sWnqeVNNISztgdTSKa9FvFMSvn7AVVz90yDsCeNwpbeVbiMTAEKe2ejdx+BBqSdMSu
gHUDj6gGqCvDZ3jRRuMS87M8Kw9fQEV6X8OV76HDf2kb9TQcjaD1xk06QrsGDgADmoUcSht
h+XOD7exHY1JnCkk9DiuhSuc7j0Hlg5BBJXtSAhWxzkimjAXNN5aQ4//AFVXMyOVFqMEvet
GOUsLhhj18sqP/Qq7i+P7rxLHtYI9/b2/J4IBRfw+lcZpqebe3EYBG+FIifXzJ4kx+prqzu
kspWX5vtHiIKR/eVXB5/75r5/M3ef3Hr4NWiY3j1ybJkI34VmJ9ye35VzPxmkENjptrvJaK
O2Q55yFtgcfnJW744UuYoxw0jIoweuSev5iuc+OP/IypbgghZ5FGCOiRwp/Q15tL7C9f0Oy
o9WeMu5IwdpGOopilhg7j+VSMWXIJyPYVH8xPGa9MxJUkkyshfcycKT0H4U6NlLZfG4HOSO
tRLlX2selSKf3mVP4Y6igTJtyv8nTPPSpo1AVACJCc5AHT8agUkEg/NnnGOlWIz5YDbWB6c
HrVEXHoXjXa3yj+VQkBHZ88nnNStKZSflDNjp3qN/uK2G3DjGOlPYTehCCgUoe54z6UBVDD
cRwaidiXBJ+YdakYfvAXOD1BxQLQlDHPGdy87cdRUZkMjtghc8kU5mUgsXbPotIsoBVVzkd
akaBNokJySSOozWjbgPCysdy44yMH3xVEzBRhVJB696u7W8gEMyjBOQOlDBvoUkkXEavuPP
bv6V0u1/7wrmmPzRZUgZx+NdRuX+6apLuaLY4PB27ic46VKMEZX9OKiDBTzyPSlPTORj0p2
MrMcScEH05qLG7ouacynZww5pjZC9aPUrYU4yMjmrMS5lBxux61XUArwwXjuetWYH2yrv7c
Fcc0xIv70RwxRiD2JxTiS74CKuTkkDoPSo53JQuEX5RnJP61Vaf5ABjBOQMngVA1foTOGDl
WzkdMcYpkkm5ACRTRJvTLAAjpnmkKNgtKVGRwSaWoW1BRvcFnyeenapGcbsgEjr160xo5EV
XwQp79vzqMsoJAOccZpFoc7naCXJLc7PWml229cKeCKTaGGQBg9yelIUPZlP0oAVdpYY6A5
rs/Akn77WExuZtPlO0n0Kt/SuMBwcYHHcV1fgbf/b80X/PSzuFPv8Au2P9KUthxR7RM4XxH
qb4zvt9PnGBg/8ALPn9ax9HXytY8URgD92qtz6iQGr0zH7ZJMJCfO0C1lySTypX/wCJz+FV
LeJv+Eu8URBhua0kf64KmvPXX0/yKVrfcTeLY9+vEbSAl5dtj6tG/wD7NWFcS+ZGqAq0cbd
R3Pf9a6Dxc5/tK9nyCftLYKjoXggbiuYaPEUa5xkYI/GvocO17FJHnVV+8uyymXUBuvUn2z
mklvIrKF3cgytxGnqQentmkDKil2IVR1J7CqcISbURd3EZVG5iVuMDsT9TXU5W0juznUb3v
sXkje38y6ucG5mXDkfwDsg9MCpYseUM/eNRXDM4AZs7jk1YBBQKE4BzmrWjsjN/Dd7kjsVY
IGHPAqC8k2whMdTjmkILPGucEck1FcNuuERTkDjFXOXuuxMI6osSALbYHGcLViJVW1gGMfL
396qXZYrHbqp3s4/M8D+daTpEJ1hEgCq2zjqAODXDipe9bsddBe7cda2k9xIRHE755yqZrr
dI0iLRdOuvEN8pkWyTzAjL8zOeI0Hu7ECul0iCwW2hjtVVVOM45PAwD9fen20Y1zxq0eTLo
nhybLv2u77HC89ViBJ+ufWvEdfnbXY9ZUeVJ9TqfBWj3GgaBBBdsG1OWR728b1nkO5h9ACF
/CvTI/LmhDKARXIWkgkVSxywHzFupNbNhdNA4WVsoeCBXI53dzZwstDVgZXDQNwBnHtXNeN
vD0GtaHJG/wAoC4ZiMgD1/A1tyK1teGQtmN+/pVtXSSMiT5g3GD0IonHTQVCq6U+ZdD4v17
whd6TdvatDna3Tsw9RXN+XdW8iBJZAyuCozkZ9Oa+xPE3gq31aKJVj3KhwjoP3kQ9Pda85u
vhdF9vD3MEd9CSTuQ7XH+eK1jiHHSR7EqOGxMeaDs+x4I019JMu6RgV+cBRgZyOcfUCnMl7
O/lyMSHwSvQH8ute2x+BtKi1OztJ9GuR/o8zEOfv/OnU9cjditeDwZbrbLp5ihtdjLI3Akl
cjIGABnoTVSxD6Iyp4OhG/Mzyjwt4SbWJpVuImIUBkZn2gYPYd+hH417x4K8ORJq7ajHCEs
rUbIFzwz9z+H8zVnS/CuIhb2djJptqTiW4nX9/KP7q/wB0d+a7yG1gtraG3tUEcMShVUDgV
g5ObvIK9eMIeyo7CqiiQu3I2kYPSojOkSlWY4Cg/hUtw6R27sQDxzWJHDLOSF3MJCXA7Z45
P0GAPoa0gu540n2Nq2j3mSRjtXqD6VWvJWbdkk7c4x3qWRyq/ZFfgrhiP5Cs5lMFmvlrLOI
+zsOvoSeAK55vmehtCPKrsrtCSxf+deGfEtxB4ihZskK6scdhknmvS9f+JPgrSZZIJ9ZWW6
QEtDZoZ3X67eB+JrwrxP40TxbqMdvo+iXAcSFt5HnSP/wBOnHqe1b4eDjK7Q6klJWNrULy3
+xyxGRGy3XI745z9K4C91C3e1kjjPnMfvMOFDf7x6/hWs3g7X76GI3lq9qpJ51CQDb9Il6f
iaozaNaWME8caCWVMr5si/d7cDt0NehCSfwnNKDXxmdLNeXrbyH2ELjZ+7TAAA56npUsVjH
GEeV2ckAFUO1Rz6Dk/jV6dg9tAR/Fbx9PUEj+lI4BC445wa9ZQV/e1PN59Eo6Ge1jNFcNPp
0u1iT+6fow9M1Yhvo51aGRTDcA/NG3GPpVqNcrnJA9x1qvc2kN1HiTIdB8sinBGavkcVeJH
OpO0i0w+6M4BqMZyDnHrWaL25spFivkEsY4WZfT3rQgdJ496OCvQ+opqfNohOLitTb8OK0m
p7TgBruwj/8AI+8/+gCupsUjl0fQmyB5+sTzbi3PyiT/AArnfCy7dRtZcZH9ooxX1EdtO/8
APFdFpMQTTvCEYK/LFcy7fqjYJ/77r53Mn79vP9GerhF7tjB8UI114p0izUHLXcKHA4zuXp
+BrgvjDKlx4wcryDJPJ+c8g/kor0S63T/Fjw9AGLAXkTfN7df5V5J8Sbv7X4wlkwPLVANv+
8zPn/x6uektYLsjapuzinQuh2rjA6AUwxYj3YBJqdVDISHIx27mpxArLlpUTK8ZXkmvRRgZ
fy+vTtUm1i5I9qGVFbHUnocVKzt/rAFU9MAcCmkA+JCpyep9aTcc4yCPenRs2N7lOOmRwaH
2HJfAJ6gDiglroEatJI2xVJHOKejB1kUbgzLk8Zx9KjiDFwg4U9vap4RH1BAYMPoB3oRDRR
KbTzjPelDc8/MMY/8Armp7hB5zRIFC56k5+lRlQBnA981QWGFQoy2B6A96kYL5QYptx7inY
LruZF29PqKe23aCxHpt9PSkCT6C2qxrEYyqHJyrZ59qtlm8tgW6Ljg8VQj8sSAbMMT25/Cr
Xk7VkYDHGD7UnuF2QsyK1mpAfBOcD3FdV8n/ADyH5VybMEMJUbhv6ntwK3PtSf8APUU0jRK
61OLPJHBoViO/FJk4yV59KRSxOMD8TVkO72HHk9RioiGLEDmpRlcgjrUbHggDFJAk9xUBzw
OfrVuMOXU784qmg/D2FXYMlwFwfWmUrEkhlL9CF6cVHLEehOCDgAcZqaSQ5J++R69Kiy4Ta
T8nXBAOaSQ/QZDGpf8AeMwHOMc81JsRV+ZgcnoBn9aVn/c5bqRhTjGKhzjqTn+lJ7giQkEY
X5j6YpGBK9Bx701SDgAfN15pzcghV/WpaGMX7wHFBG5iobBzxT4/L+bzY9+VIHzYwex96TY
ylSCD7mgARSo+dsYrqvAzFfGFpGR8sqvGcHk7kYf1rlX34yNoPtXQ+CJDH420dicj7UgI45
BYZ61M9iorVHs0QBi0gxru87w3IowMDKGTJ/DFPtIA3xFv4pGOLnTpXB7j91n88ipdNTePC
inO02OoWxHTOGk4z+NS2gL/ABH0eQH/AI/NMC8EHO63P+FeZKVm/R/n/wAA0itPuKPi2MkF
8H95JaS56cNagdPqhrnG5dc+v6iu11fTX1C4t7dfvNZ2Emd2OizKTk9AMZJNchc6fqV3aT6
lpyMmk2zeW99IwjWR++zPJHoACfpXvYWSjRUn1PPqpyqWM/b9tm8jJMER3SHP3m7LV6VBcK
dzFSOVK9v/AK1Q2qpDaLGi/L1Oc8k96l5JPAPb9K7ltr1OVv3tOhSYzWsmyQIqnuDlD+H8J
rRiuInztxGTwFJ6/T1qA/61ARkdwe9RyWILM9vtRjz5Z+6fp/dP0pK8dUN8r0kXVdTclnIA
XIGe5qOM+ZeZGCAapW9x5ZMcsZBPGGwWHvn+L61dSURwMY3BaQ8MCD3/AEqlLmREo8r0LcI
afVgRgCMFj6H0qzMA33flz09aitIwkQk4JkGevPPT9P51OFwdwOADgj1rzqs1KTZ2QhaKRd
0/xHfaHmeA+aUG2NG+YM/RRj/ex+ANeieCdQsbPR7XTYphP5ILTuxGZpmOZJM9+T+QFeT7U
OqxRsMeRGZypz99uE/IZP41atL2TTrhZlYlQ3zAdMetctWiqisdNKo6b7n0Vpd6k189uXKy
Im7HTcDwM9j+FbqMGhD/AHm24FeZaFqNtfpFLgC4iHyyD72McgH0xjj3r0azkSa1SSNflZd
wA7+1eJNOEuVnpq048yNmCQ3dqIXUl0Hy570QXLW6KJTkL0PXb259aqWrSFuMgjHNWJ1MyC
ZFJB4YIfukf410U3eNjjqRs+ZF/wC1x7UDcM2D7GmbI3O50RuDjcuayGmjZQg+V++DnBp0P
2jdhWfg5PHWtXSaM41b6Fe6trWTxrbRtbR7ItNkcrjjJlQf0rYgW3jGIo44wSApQDpWAYpn
8ZzvJ5p/4libVXqAZWzz+FaMNg8PyrNKx4wsuMjj2pOK0NHJ2Zq8vIdpPB/OpdyxoMAgnDE
1z1yZY7iN1k25YKU3lcnHcnjFch4o+J+keF5fsV5dPfalGSTZWZDMn++3RfocmmqT3WpKn0
O4v7ppJzGrhQRyR9e9Q3eq6d4fspNQ1e/trKPGFErgHHsOpPsBXz/a+I/iZ49vZP8AhHIJt
P09XyXtiESP3edhyR7flW/ovwg1u8vRfeJ9bjA3ZBtnaadx2HmOPl+uM1pJRivedgjGb1SJ
vE3xqvY7hLfwvpcccbDi6vwS82TjKQqd2OO/NYM3h34m/EZ5JL7UbiHTy5CvcBrW32Z42wj
5mJ688Yr2jRfBvhzw6zf2NpEUU2BmdwZZCfXe3P5Yrzb4jfEC+1zUU+H3gU/bLy7YQXVxE+
QfWNT6f3m6AZA71EJRl7tJfNm3LZe87nm9j4Kk17xs3hXw9qsl5a2+DdX6qI4EQEh2CL1Ge
Fz97Ga9+tdN0jwxYfY9Ks47SC3jVC+0AtwcF3xlmPJPWm+D/Dtj4H8Kx2Eao13MfMurg4Bm
l5H/AHyB0H9a8++IvirZN/Zto6kg7sE556bvrinzOpLkjsFuWLk9zL8U+K7VryRLcBmDcAD
k+ufevPZZnlkZpMhnyxA756fzprbpC00rMTnJJ5JNLJG0YYkDpnOe9d9OmoKyOSUuZ6se2D
pMDnqI9o/CQ0rJlEfIzu4H4VHk/wBiqwPKSNk+xINTDmOM4A7n8q9iOtvRHly0082N2lQ2W
yQRimH7qt+P5VKxwhzjPWmkBRy2flwMVo9tCE1cjkVDG4eIOpUnaRVTUbBNJ8ufT7p92dkk
T85I64I9+x9avDOfbHemSxySyFiwds8Fj04x2rGUeY1i7PXY0fC2qC5nnh8go0Fvd3hYMNp
xbiMe+cs1d5aQlLnw7bMoAi0Z5OPfylriNCsLWw0rU7sAvK+l3SvzgNmeNFx6dGr0C42L4j
8tkw0WlRRqBnoZMf8AstfL4/Wp56ns4dJR0OYsWWX4y6dJJjZCsk5yOgVGP9K8Q8YOZPFNz
84ZkjiTnnkRrXsWnysPiNqlyVBa10u6YY9fKYfzNeLeJPM/4STUmddoSdkLdhj5f6VrSj7y
9F+opvUy1jdMElWj745pheRSMg5BypI7U9TIATGAfQ+hob7SGLMASBjBP612mZVkDOwEmBn
nIFNwP4Tn3qVtwCuAMHk7jnH0qPcrnlMEntQhDmkOQcY9hTSzbsb15560jhgeO3T3piEFiW
X5vaqtoJ2JQW2lUUkHpTlfklVwWPPPWm5bHCHH1oZGEYkJ6npkYqiUi1cIWiVuNxwPrUscL
jgldy9sZ61U3uIXLKDtxwB61JDeELhl3ADaO1Q0HKyyVyhIRZCByo71UYNuYLgAHoR0qRJ9
0XP38kZA7U1FTDhyx46ADFGorD4mKspKA/7VWt5ZmUc8c8VSjdnxkqEH5irSSLlyflyfzoa
C1yid5RMgEBj7AGtLa/8AdFZku7ZHx9584x1rR+0Sf88h+ZoRpFWRzTZxxxS853BQKC2QQR
1pBtJ+YH8KsL2HuwZFOMNnBpmBgdc9+KlUoBlVO3GPmphCgfKc0EbPQaJGKlGPyqc8etWIn
CJnyt2ffBFNjQHuBnjA5JqxCYy43ht3uP1oLvdEee460zLHlgCfrT7kfMBgBT3FQKoByMmg
hMlCkRZ2kE88jrSopUF1jBA5OabubJKnkDFDOx5ZV6YGBQVdAXZpC5xuY544pHbL4VeAep6
04eU2MqdxHYcCmkNnjGPegY8cKCBmpzDcFDJ5RA7ccVGgIiXABYnAHpVoMBb+U+5jk5AbgG
kBncmXDofwNbXhyQQ+J9KlbKot1GfoAwrMZRuwBVmxUx39tMxUbJFY49AaGropH0Vo2Irzw
zHkMsWsX9sw9iVOP1/Wm6eCfG3gqY4HmwxxYHqFKfzNM09/KuLORzny/Ex4zjAkQH/2Wnki
y8UeCGGNkN55WcfexcFf6V49T4reTX4M1Wzf9bkmq2GsalDBp+kxh7WXSYnvQHCvIkdw4CK
TxkluQfTmtaC18rwTa6TNpccEdnJ5u5mV3O7du5HOMsP++fetVI/IuraPcAG06ePj0S8Ax/
49VjEYbawBA3A5/wA+lfQ5XTU6Km+h42PqyjU5TzlNBV4JoQ5EhJaMgZAHuP0rHgs5ndhH8
xXJI6dP/wBVejCAWmpKnQxt8p+tQX8Mdl4xaQIHh1BC4AHGWXBH5jP41686cbrQ82FWSUr7
nmyhhcAOrKR2Yc1MeA5AH3ccfWul8QaRFZ69BhC0Um9k5zkDoP1qtr2kG0nga3VRDOFU47O
Ack/hWXsmk2jp9qm0mYLxJJGscihhjOPf1z2qlcW00bO9qXkRFyxxkqPcV0F1pU8CM6gsAM
dMBiPQ96mtofJtw6ghnPJIxgd8DvXLirQjeW50Ydub0ehRs9Xs5Yo/tAjhJB2yId0bc+vVT
7GtDBVWzhSoLbs5QgDOT7d6qXmmW1w4uYD9jueRvjjAVx6MvQ1mSxXVhbfZ75ClkzAubcF4
XOc4K/eT3xXjuR6iibFlGY7NGOS903nuWOSQeEH5dvepWiDBuPaq0GsWtz+8kIgfOPmHyZ9
jWhghgGXPPI7/AIVomyOU0PC9+bK/a3ZztPzKT2PSvb/Dmp74RAWChhuQ59uRXz0G8m4jmU
n5T+OK9J8O6iSkYydy8qwONwrgxkOZcyOnDSs3FnsET7ZTICBGwAH9auJc+Tl+3cYrDsL6O
5jRUcEhQPo1aEjeWOfmz2rhTujoki6tna3k6yFlRiefXFWIdPWHCIDsU/eLc1jI0glyDhT0
x1q757IhAmcn3rb2jSszH2S3RGJox4+NuxKyHTAV44bEx4z69au6jqGnaZYXGoapew2dnAN
0k8r7Qv4+vt1rzD4oavqug22keJdHtftNzDci1ZGDHdn51OF5+8uMdwxrkLbw342+I2oW+q
+KL26tbBMyI88YjVT28i37H/po/PtWtuaKnsg5XeyRd8TfEHxB4u1T/hHfBFrfQQ3H8cY23
d0h6Nz/AKiLGPmb5j2Fanhz4I6dYBZ/Fl3FezffazjJWAHvuP3pT7kge1d3oeiaP4dsTZ6L
CbYSNumnJLS3DYwWdzyx/lWi24ybkDtzjLAn+dRLEW0gWqfVk8aW9rZLpthbRwWkYwqRLsR
R6AdqhuLu2srOe7ubiO2ghXfI8rbUQDuT2FZ+u+ItI8MaFNqms3ghgTKAD5nkfsqL3Y//AK
68OiHi34160ybm0nwzavkqfmQHtn/nrJ+i1MIufvPYG7aI0PFfxI1vxzqieD/h5DMsFz+7k
uVyslwvc5/5Zxc8nqR6dK7zwL4A0rwHZNLvS61aZAs93jCxjuiei+/U962/DXhXQ/CGmG00
WyCu3+uuZDmWb/eb09hxWV4n1zarWVnIVHO9/wClVKomuSnsVGDTuyh4m16J0lVWIhhz14z
+deFX0zalqk10+WUt8pz1P/6sV2Pi28ki06OJSVM7ANnuMf4A/nXK2yKIjkA5Ofz5/wAK7s
NBRjc5cRNt2IEt0ALEZwc4z1A70lxCQp2jcMYHvkcVoBBgkDKMRu+lMmGYd4UEA5z6HoK6z
lMqAB9E1BNvMPlyLj+6Tg/0poO1IiucYHFX9PiD3d/Ysvy3NnKij3UBh/Ks+Ft9nE2T93vX
o0XeKbOOppJ/1uSlsAsRnjgVH95v1pQeMYIpCDt5HPTHrW7ZlyisS2FAGO/tQq7mI6kU5Q3
mYx+FWIrS4kEkqxttU8n8KcfIbklualtEf+EavdpHzWNsmNucNJdysf0QV20oK+K9VYDPlR
W0SAnK9XY5PauWt4XOk+Rj7txptueOv7suf1krqi2/xBr8hyw82IEjp8sIOP8Ax6vj8b/E+
/8ANHvYdWijhfD/AB4g8VXPJ/0Fos5zy8qJ/WvFdeuBc67qErEOJbqV+Mjqx9fSvbfDC74f
FU7ybRJLbxFyOuZw3/sua8AuH81jIpBUsT711U17z+Rk99QW42k7UB9c8BqSa4aUk7jkDPJ
qscg8DjPfsKUBmY7cY9zXVaxI+NzL/rDgA8inuWR8oCwye9NiBZgjKOTjntU3lNHIW35+bJ
6nFAiszEspwQOlMXI4UcnnOeamdNrFnwwYkZ7Z9qgJI42Ec9fSrJZYgU7JGySONwPNTq/mL
kdQAef8KgQKgPmjGe3P9KchcHKJnjp14oDoWXZASCB84IIHWqQj43FhluSB1FIzgS5ACrnP
HUGopeXwM45PSgVyZpg3+rUA9+acrrGCVU7h6HOc1XVCxBxxUzxAIfkfNA7onAUyEAccE1Z
i8o/vHyMHjFVYlZ48gc4PBFXYVPlKgJY9eOlAmyrdy5jsogMlA5Jxjq3/ANatTa/9ysq7Rh
cQcdFzz6ZroOfUUGkdVc4UEAnOelLnqCM+9NGdmQfwpRyPU0EWuOJ/dgFj9MU3Ax60pVlG4
nA+nNMYkYK85oGiaOJnUshDEds9Ksw5YhSzSAAjHYVUQAuM8+uBWjZpGz/vAwUf3RzQLWxB
Mvyg7ivoDUBBEe4nnrVi6lSVztUpg9MVX6AEAfjSvpcQoU4zknPTA6U+ON2I5H4nFeoeFfg
r498V+HoNb0ewtZrG43bJHuFRjtODwfetn/hnH4nqAP7Ktfm/6fI/8alzWxdjxcxbAuGGR1
ow2SASWr2v/hnT4o5P/EmtsD/p7j/xoP7OfxTBYnR7Qk9MXcf+NLnBHipJUqxBLLjkU/kKG
Y7FNeyt+zn8Ticf2Vb5/wCvyP8AxrzbxX4R1nwd4jk0HXLZYr2NFkaOJhJwwyOR7UcyYHPs
QT94nHrxUlux8xDkcHNOW225aVimAcZXP4UkZUSBfMG7txjFDCPmfQUEy/ZbuYHIj1ewuge
2HibNT+KGa11XRJQSq22s3CAE9MXJb+tZNu5Phq/KucC2025/EEKT+uK2PiDGYVe4MhcR65
McYAwCscn65ry6n8WPz/I6EvdZ21ySPEVlbkqSy6rGq4/uzo/9DSyHbNMZF2ruDD+R/nUl+
v8AxVGkPz82qajH16h7feKbeusJTepZZDjK8fzr3ckm3QseLmcf3lyjfNmaK4KkqeGPpj/9
VVPELbtGtr+MjzLV+o7jIb+WatsWnsii43gEgE/jzRHGl3o1zC2GyoKjvnv+hr6GWsTx4uz
1KfihFudJs7+NPlRhtPs6kdfyp11HDfWUZcgk7JM9McfMM/TNOsImvvBj2u4M9uhUE9TtbI
/SmaSY59Dt5mO54iY9pHUjNTCT1RUtbfcaaWypamaKAPKMxQDjG5gQT74GTXNeING1HTGWa
4gk+zbQA+eF4xXpWl28KSwsqKYo0LY9XYDBrSubT7RC0bKrxMNrI3zDNfI5hjG8Q420R9Vl
+FjHDqXc8IDKwA/hIwD1zTgSBmM8457g/Ud67TVPBBEjNpu6LJOEZsgH0rnJtD1KBz+4dlA
xvA4H1rONSMldM1lSnEwpNLtZCXgU2sjHkxLlGHuvQiqLNq+kujSW/wBogGchG3Koz27r+N
dQmk6hIxUxHnBDdPwq0miXKyZuNqEnOM5I/KtfaLqyFCT2Ry9tqFpf4EMpjc9FkOD+B6V1l
g9xDGjN8s6j747VTuPBNhqG4RJ5N033pYjxn1KH+mKpnSvF/hVg72r6npqMC2zLAL+GWT8s
VjUqRlomXClKHvWPR9L8SS28kZmZQqkbypzj3xXqNjqdpf26XFuUmU8kqckV4VYXGl6ywWx
uRDcuu4W8xw7nvtPR+e6n8K2YZNS0qZSrTIynOIz0+o9K4JwXozrUW9dz2diyqhjUEEZzT1
mZSCxJ4IFcBY+L3wnmSEMO45BPtW4vihHQTOm4Hqw5H1wKh8y3QkkyPx3558CX97ZqPtemt
HqUSr1ZoWDkfiA351u22o2GqWFpqVtLuhvYUuF2/wB1gCK5a88V2sqE7I5EYFGUcbhyCDn2
zXnHhrxDN4bnuPBuoXnk29pvuNNnlYqkluSW2E9Pl5x+IrSKc42tqiXFJ3PeCyLGRAu4jDc
ntXM+LPF9h4YQLMq3epzrm1sVlAdz/eYn7iDqWPHHrXlWpfGK8WxtrXQLUi7u4wpvZYm2hj
wRFH1cg9CePY0vh/wzB9ok1bxUJbmeZw72lzJ5k103UPckdAOMRDgd81apqPvVNibuTtEm0
3wbrfxJ1mPxH4t1F/7Hj5iCZjE/+zAp5WPt5h5brXsNpDp+m2UFlYRQ2tvCoWOGEY2D0rlJ
tZlkBWSZBgYVd3AHsOwHSqzaqwUiN1JIxkDmsJ1JVNFojohTUdTo9a1gxWUiW/zE/KSp6Dv
n/CuDuGlm+Y/dBJ69D6mrdzO80OZHxx8qgc4+n9aoyySJAqk/LjGAOQMdz3q4RsW1ocX4qu
PtGqxhi22NONxyM92/H+VRRxRfZgW+ULg5Azjj/P51oajpu64MiP5kq5+7nkdaoFzgI5C+o
IwevSvXpSXKjyq0HzXYzywImjxksMY9KZ5aBNxUBiMMc9ADx+Z61O2xQSMlmbGP60qKCPmb
eoyQB3ra5hyszoMW+rWFwcn97hiP7rfLj6c1nPA1vLcQPwIpGQn1wa257aeVUMFuzFCJPlH
IVWDMfpgGll0qW+1m7iXMga4ZsL3B969HCrni0cVf3Z3ezX6mFhhJgCtHS9KudTv4oIkGHk
wGY8D/AOsK6ax8KxxE/bBtQrubbyST0rb061trOR3tUYCNGfOcknqo/Ou1QtucU63RHN2Ph
yC+8TS6ZDmZIvMbch2FtvVj6Dpx74rZ8O2Fi2iXy3MAeRXKFmyce/1Favgy2gs21i7uflle
NIIR/EQTlvz+Wq+io8NvqMDxtxOyjC5DA45H41HO7tdiHG6WpkxwiPWPJDAk6/CgGM5EVvC
P8a0HJVNcnyFzfz/psQD+dQaYDdeIdP3P8s2v38pJ9Eyo4/4B+lI8oPhe+uHAJkmupQufWZ
uR+Ar4jFyvWt6f1+B9ZRSUf6/rqcdpLiLwd4iuMYzd5Bx/dgmf+YFeCyiNw0irtcAZQdPqK
90kd7T4P6rIH+ae6ucZPYQBOP8Av5XhohKsW54r0KXxSfmc89yqcqMEgk+9LEu0ZOM066Ea
kFSQx7elNRiRkV130IJUIzkAZHf1qd90aqSzAvyCBwM1EpHkl2ck5wBVguBw7EHAxkZpAVh
HuRmJLA9RjrUJRucsQDxjPSrPmjbsGQR6ioVMjH5Du9sVSExPmYc9/wBafG+FxGcHoWNJiS
QsQOV46UzYxUk5I9uKYuwssSCQ7Gx3+tOmSSNFZ1ZUIBz1z60xgfJD7xgHaEJ+bp1+n+NTl
i9or4JwSpBP40EFfH8IPFWIVUlRktxk5HWm+UGX92GBIyc04A+Wf4W6cUFWRYDIZAwGxAcD
A7Vdt1QQRrGSSpPXrWXGuTt3t9QP6Vq2quqbpH56nPBoJZQvTuuLZSxX5cnK9smt3Z7n8qx
dROLy1yONgz+Zre3D+9+tBrF6HAKpzgDtUgUKFzwx70u8EA5pyr3ycfWk2Axkypy/6U1Imx
ktgd6lYLkADGOabtBySx6UJgKhRW45xV5ZMusKxjHrjNUEjXGSe+K0oMIQf4R1yck0xNEUq
M2QuDjjIwKhjicSqACT7itGWJXVSqfKBnGcZrf0fwZPeW8eoarewaFpDf8AL3dkjf6iOMfP
If8AdGM96lO5Nz7I+A8Zh+COhY3EkTHA/wCurVqeMPit4H8HTNDqeqrdXwXIsbMiWUf72OF
/EiuT+H/g2fXfh5pNnb+MtQi8J+WwhtbWEW1xdDedzTPkkAtnCrjjqam1PwD4U1fxVZ/D/w
ANaFa2ek6eyX+v3aJukc/8srfzDltzcs3P3cVyunzSZrzWWh6H4K8T3XizwnD4hu9HfR4bk
k2sMkgd3i7O3AAzyQPTHNZ8Ou3XjLU57Hw5M8Oh2svlXerJ1ncdYbc98dGk7dF55HE6xrt7
8RvFEfw68GGSx8NW0edV1a34DQqdvlQEfwkrtz3wccA1b17x/aaFolxoPwzsLeeHRoBFPfs
ubGwxwEBH+ulJIARepPPWjl7BzaHrCIWCgcKOB3I/E18P/tHNs+Omp/MM/ZrYHI7eUK+u/A
Wi6xpXhiObxHfz3+vXuJ715m+456RKOihRxxgZzXyn8ftJu7r4y6zqNwyWNgqwIbmbgMREM
qg6ufYfpShGzHJ7Hhzqc5XjjOMYquAQxOMfStGbylmK2sjPCOAWxlvfjgfSo0SMzr5+BH1O
5sAj0zXU3rYk9j012k8GTHOA+hwn6+XOv+FdP8QNraPqcgAJ+3W8wH+/Zp/Wub8PBZ/CVuk
f/LTRLxTg8DY5YfyFdJ4wJl8NX8i4Kyx6bKCOpJgK/gPkrx6z/ewfn+qR0x6/10O0uJBJqO
hyqMEatC27/rrY1HqLAwQEcbCxyR7YBqqrl9L0S4LBf9M0iUn2MeyrmpqTCwUD5HAy3GRmv
ayR/u36njZl8S9ClE5QFNudwxjHbHNWLcLAwwBtcnj2PBzVdQ5TPOTkAjgde1K524xxkcnP
+e1fTHiCaUV0+9vbcgmMuOD6HioNOhFta6hGCAIpgcnp35/SplYSXDEkA7Ahb1/u/wCfemZ
MDzjacyx7SQMDcGHf6Zo8xnY6IxddT4XzYZLdSp67TCpz+ea1omMci7mzC/3cE5FeP+I/Ed
54Y+IdnfwNutp7C386PoJFGQT9eleqaRq9hrmmwXti4ZJFyVzkqc818JjqMo1ZT6Nn2eCrR
dOMPI6lLGO5VTI2WAJVic9Rj8aifw5YzEl7cE9yvGaWxly3k8jbzn1rVE3lBtpwwOA2K83m
O3VGanhfS484s42J+uae+g2Kv5f2Vdh4GOuK1IrkHI25LetL5oY7Wzt6fStHMztLozBXw/D
FK6Ig8okgcAY9DUaaVHDKTGHUoeGDfNXRqiJbjDEnPJBqs3lyzExsGULkhW5z6VLs9hqco7
nB658MvDOuSySvFLpt9Lz5lthELY4Zk+6T9MGvPb7SfiZ4VkVGkl12xiIAkVPOXZ3DD/WL+
GRXvuVnysoHy9BnpVWdI1idA5HBK89T9a1jUlFWeq8w0lqfP9t4q0ieUter/Z12pIYMSY8Z
9cZB9mAroUuTAgVCdrEMMHhh7f8A1q1fFOiafqTBL+18zj5LiPCyx/RwOg9DkV5pd2es+ER
9otWXUNMDZbAO36uP+WZ/2l4NdUHGatHQipFrXdHZz8t0baefUfnXO+IvDSa7LDNbxxwXME
LTyvtJacbgiRDsCSHwT3471padqFnq1qlzp87OnSRCcPG3oR/XpVcC6l+JKq07/Z7fRxK0Z
JGTllAI74Z8/hWkU0/NGEn7umxe0LSNPsJ2ls3WSWRTJDfzndLNH3XJ+4y/dIGK6D+y5pT8
rIF6dOtUraxMcjyLERG7F3T+Hf3PsT3rbswEcFegxyD936Vzzl1udNOIyDRnz8xSQnIA6bf
rWtbeG4iCJGdwOdicDOP1qxbtbtNgxu0Z7EdfStz7Ri4URgop7AcVzObsbJ20SKMPhu0CBH
jEabcbQvNLJ4atmcM0ChNo5MYrbEpd/myT04q3bxsUJYF1GAcjrUqba0JldanIjwpZKQyx9
AOQCM5qC58LWEkRC2gLbgckc/jmu7fYNoPCjuR0qvIMuCUX61fNK10yea+6PNpPh3ZK6pET
GmR8qHOPzqSPwPYQgKy3EuMcbgMn8K9FHKsoQYOfpTliXcNygFem6tHVnbWQrRWtjiZNEst
L0PUJLXTEhKWcx8xuWz5bd68rsj5WvBlIX7kuT0wQK9u8X6hp2leDdVmvZkt1ltZYow/Bkd
kKhVHckmvGbhlj1KJRhv8ARLfdxjJVMH6dK+jyZv3m/I+fza0uVLz/AEOiv7hWIkxtLk7UP
GRn7xP1zj8azLedoHePBLSgLnPJPPSkikLwi4cAlxk1JAWZ3LYHy7R6kmvdkuh4yRPYI1u8
Lj5VU7tpySfxq7bvm5ijUcSSJkjuNwquxbYVVME9zUkUvkSrcHGIsyED/ZUnP6VnPSLZcNZ
JGL4XInvfDVxK3DJfXhwTnDSSHP6ikuFK/DmGUch7befq7M39ar6BI1vb6PK4OLTwzLNg+6
Bv/ZqseIIltfAFrCM7kt4E2D/cXnP418DW/jr1X6n2FNe5/XkcVrSrb/B+2YFlFxNcsc84z
PEox+RrxmYMJNqHAYZyVNeveN3Fv8MfDls29N1sshwcgmSaRuf++RXkszZ3BMISMhz16dq9
Ohrd+b/M42tTLm+aPd156+9RKDtGeO1SuAed+7io2VQ2VDY6Esa6hDwwHHAIPerEDLtPyjJ
B6VTUgkgAHHStG3dWQ4GDtxzjmhsRAiNI4xwAcfWldI4lKnnPcU9y0TEYyuMEbulRR5lcOS
Oe7cCmgCN3diynj0x0qOUOJmAcZPzGnrtTgEDPOQaR3Mj5cqD6jtTuTYjOcFOD3yOxqzFbF
7RmDKW649KrBSDnOVz0HerUTrtITC7uwp3CxESxJLcpnoOKkV9q42Aqeh9KVtqsQVUEDHtT
Ui9DleuKGFizEnyg7QWbueMVehQiAYJDd9w4xVO2KopZiGJPRvStBSfmygYAZX1xSRMtzO1
WNjd25A6LggfWtTLVn6gJDc2xYHbs6/iav5T++aaLi7I47DbQQRUqZbnAHGRUSMCgAHBq0g
+QFQCAORTM+YgKjvknvioyBzjIFWTnZkMM+9QsGJ5wPpQVe45C2QSpYemavW0bOxO3KEdcn
NU4gpGX6Vp2cqB2UN8i0n2C7sdf4e8N6xqXhvVfEWlwQPa6KivdPKwJiVvusFPX/wCtTdF8
L+JfFy6vqtsxuzptv9pu7i5l27YxnoT16H5favSfhFJFH4dGjMQIfE2qSaVIW6MDZybfyd1
P1qb4cJJpXhO40N0Md1rsGqCUdzHbWzIo+nmM/wCK1n1IPXvA3iKHwn+zXoutNGslwsBjtY
nOPOneVljQ+xYjPoAaboGnXGuaXP4f03UZH0TzHuPEniCMkSavcnmWCA9dgxtLjsAq1wmge
KPhpqHwp8HeFPG7aqbi0VbhLSK1lAuGLOFA2j51Oe35161o3xY8AeSbDRotUEViPLaC20ib
Fvj+Eqq/KRzxWevY0etjh/BXhjxj4s0+/wD7RiPhLwpqF0ZmitgY7u7twAsUC94oVQAdicn
1qXxbqUej/Ebwz4I8O+D7290DQlW+bTtOjws1wQfK3MRgqpwxJPJPtXcf8Lf8GTr9oR9Wlh
ddwkXSrghvfOzkY71QHx1+HZtBcNqt4LUv5fmiwmKbsZxnbjOO3Wp53fVF8qS0ZvWtn4x8Q
jzdful8O2MnI07TJS9w49Jbj+H3CAH/AGq+Ufix4bvNW+OmpeGvDmmyXDoYoba1jy+0eUrN
yffLEn1yTX0tL8cfhxCkMr6pdxrKN0bPYShXA4JBxyPpXjXjDXIU0v4keONFeWOTVdQtdKt
52jaKVIGiDScMAV3BQPXH1pwuTLyPGfGfw28U+ENIttU1b7HJaTSeRus7yOby5ME7GCng4B
/KuFjDs4I3cc8txW41jq9zol5qMFnNJplu6tPKg/dxMchNx7E8gVlh04ReGYccVsCZ7J4BP
maHpSctvh1GDafeEn+ZrqNfVZvh60n/AD00rS5AfXDSIc/jXN/DBo5LPSY5fmA1WSEqOuJI
CuPzArrZoTP8OtPjMUj/AGrQ0t4mWFn2yRXDf3ehwa8jEaVF6r87nXT108ht3qwj8C6OLa4
tYdQktbCe3E8qouYZH3Fsnp8o/Os2bxZ4onkKM3h07zk7bsD8R89RwT61ptnFb2utOsEEYh
jEujt8q8nuhyMk0h1DxCGI/tOwcA8l9E6/h5Va0Z1KKapPq31/yInRjO3tI/194ra74pwQE
0FM8gfbl6H/AIHTRrfipXO+HQz/ANv6Y/8AQqX+0tclYB7rSDxwTog6H/tn7Uw3msMzMV0I
+gbRCd3/AJDro+uYr+b8zD6nQ/k/r7xB4j8QRk+ZaaPn0F+p/k9PPinxG0QiFjo/HBH2wEk
+p+amnVNUiyVh8NN/3Bcc+2UqFtb1Qowa38PLkY40fBH0+Sn9exK6h9ToP7H9feZ+v3Ova9
c2tzeQaTbNawCBdl2MMuc5OSeeak8P6j4o8PXJm0+60sxnloWvF2t9ckYpw1LUtu4tokZPG
f7OIP8A6BTTfXpId5tF4PX7CR/7JWMqlSd+bU6I04Rtyrb+u52qfFHxnDKCukaHuIz8t7nI
/wC+qvf8Lc8abdsuhaK+eMC8xkf99V5udQvASol0IgH/AJ8+v/jtBvJXXDyaGp4B/wBDPy/
pWMaa7I1c31v/AF8z1Bvi/wCLwQF8PaIAo6vfY/rTF+L3i8BidB0Q5PP+nf8A1681+0vtB8
zQGY8ndbH5e3pTmmmwwD+G1J6/uz70Omv5V/XzDm9T0lvjH4w2BYtB0UDnBN9kn/x6oYviz
4xWQ7fDejMcdr//AOyrzgSzhzl/DpPXO3I700XjhCrLoAz28s5P0xRyL+Ud/M9Pf4teNHc5
8LaN076gOB7/ADVVl+KfjJ8qnhvR1T0N8G/9mrzl5SxK/Z/D/HcAj+tMaQYDLDoHXkEtxVe
zXVEqSO7l+I/i69G2bwvpTrjb8t4B/wCzVmv4r8RCQsPDFhzwV/tBSp9iM9MVywlOfks9BL
A9Dn+ZNPZ5QDmz8PjORkHGf1oULbL+vvL509LjrEa3Ya//AGvo+lwWWWOLX7WkkZU9UOWzt
/lXQ2/iDxFF4sfXG8NQNHJZLYi3S/T5UDbiwbOSSR0PHNcqZNjAGw0POR92ViOP+BULKwQn
7Foyj/rowx+tae81/X+ZkuVbHozeOL9X2zeDbj1/4/4zn9KtW/j6+iJ/4oe8znJ2Xkf+FeY
pdbSN1vo7E9/PkNJHcsRxaaWT7TOD/Os/ZX6f195r7X+tP8j1yP4n6qvC+Br9v924Qn+VSR
/Fe8UF28CaocH/AJ7Jj+VePC5k27fsWmN9Jz+XWnC5Ujb/AGdppz2+0sM/+PUvYLdr+vvH7
V9z2ZfjFcRsGTwJq+c9POX/AOJqzH8br3lYvAGqkYz/AK1f/ia8WW5bAddI04g4AxeOuP8A
x+nG5cZzo1i3Yj7ef/i6SoxXT+vvJ579T3BPjNeSMBJ4A1YJjB2zI39KD8XzwD8P9e2t3AU
/yrw5ZyxZl0K2bH92+bj/AMeqVXvQ2F0Bzn5sLqDYx9M0Oku39feCl6/18j2uf4yxQOiDwL
4g29QSiqfyrJ1T40a2ICukeB9QhmIzvuYi4UdjgV5YWvtxX/hHrrJ6bb9j/Woi9+v3tF1Bg
M5xdsBVRpRWtv6+8G79X/XyLGpa94j13XYtV8RWuqXLIQURLbCR9/lXoK0pPE0YnknGj6uw
ZCg3W+MdPf61jx3V9tXb4f1EqB0F2euOvSmfbrhSB/YOpEjut43/AMTXfRxNWkuWGi+RyVc
LRqO80/6+R0i+N9KSOOFtO1WMoBkfZs/1qVfHWjLjdYarHjpm1Jz+tcq+r3hIb+ydVVugb7
Tn/wBlp0esXS/8w7V1PfZc/kT8lb/XcR/VjD6jQ6XOtHxB0FmIZNSUjqxsyMcfWo7v4geHn
0m/SKS8FxJazRxBrZhl2RgvPTqa5c6zduhIs9dXA7XAOR0/uUR6pcOMmDXCRjDEqw/9B61L
xtaSs0VHA0YtNX/r5HoqssWhag6uMw+GVhjOMEhhGvH4g0z4gTFdBaNcAxnGO4AAA/8AQa5
DTddlMtxb3EGpCO9iWDN3swpEqsCWwMAYPFdR8QpWksCCpVpFdlH94EnH868OUJKvFyW7ud
60ptI4n4syNB4e8O2BG14rO1U9ukLP/wC1BXjUsxZWbgsR1NexfG94k1iyshkiMbNv+5BCn
8wa8alXksTuxxgCvRwy9y5yS3I1I9ABTwzlPLMgwBxk1GXKnCgEH2pdo3ZJVF9wa6iSRY0V
C4dg3QY/XNM2GMl+SDyADTN3zkcFTVkKGPl4Ud/woE3YicSgI+wqXBIOOtTIrJGrF1ZSOxN
JPtjm4xwAQab5u88t+B7UyL9SJsnCtnHXIqUp8mVc5x6ZNI+1D/rA49AOlOVeCQyjj0NU9h
XuIG2qFKHB5JenW4Imwnzjpz2qOT541HmE9jVm1dUaMnb2H1pPYQxiQFO3kHnNShidoUIAF
wQCOfenuiNO0ajOGOTg8VJDGF+STG4HjOSPeiwEcMaZO45xxzWmuSdrA521SttrF1k6nkEC
tKNQ4wG/CqEZF4wFxEnzYAAA7dTWl5HvWVeHdfRoDwo4yO9XPP8A+mtSile2hz32K5VtoiY
k9PlI/nT443CMHBQgckjNAmZjjdwR+R/wqdZAAH24Hf3qhqy1ZSfYCWzkZpN4EYbjB6ZWnt
E0isAh2/XtT0WPY3mA5xwR2oKshtvbmQ53fL1OMn9KuRxskyNJIAOhB6+1QxBRIg3bQeuRn
8ua0ERJAETOfvb3PJ9gOgpNkM9HS8m8O+AvBV9FxINXuL8MvOCnlKufyNekQ6lpuoftN21l
orRtpKWNxFGVcFd08Mk0nP8AvykfpXgbpMYUVcgg/d9vrVKQus/y7oyerE1DQrnryaPqep6
x8MryxsnurS1tLa2lnQfJDJHdOXV26IRnvjrWpp002tapqfhfU9M1SHTLvxBc3FtrWnMQbO
cuUZpP4XQAAkEggZINeKJcOJBGkrqrEDaWxk+pqdbm6ZJYvPdUk64kIVvqB1pWBtnei81O0
+E2swxardXBj8QQW0c0Uz7XVYpR8vP3TwcD1rbtotNk0i7+GSXF0dSNmZFgZV8oagn74ndn
OduYvu9uteQrFMuALhyN27APGaXbOkhkVnDZ5kDHOfXNKwz1S3vbPVPCvh/wXrsi21td2LX
GnXsi4+x3TTSD5j/zzcAKw7cHtW8tsmv/APCc/DG+vYbTWJZ7e508zy4R7mGJUaLeePmXpX
iAMkkUfmOzlRhSx/SmXN2Y33M7O7HLEnJ/Ohq5Udz0x/CXiTwj8GPGi+JtJn0xb2exSBJSo
MhWQlsAHnHBzXiu0s+F4xjOOtW72+vpgPtFzNMO3mSFsD8TUAkUqgH3j3qkirHq/wALrjyr
SMxy7ZLTVLe7I4LBAG3MASM4HaurvrN7i0toZ9Rv4oLFGht4ktsKFLkkkrIMkg5/CvBhG6q
hmXarjK7l6j1HrU8JVgXZgqr6D+nrXJUpOU+ZM3hUUVqrnrw0azuH8yTXL12AG0NaSsT09H
NPGgxMSqa1fYK8kWtx/wDXryKORxI7pMRwQOCM+1IL90GfNcHvhiAPal7GXSX4D9rH+U9dX
w8yMAviC9C5PCw3GBjPPSntoFw4+XxLdAAkYMNx6/SvIF1O8V0C3MhXP981J/aF95QJvJ1I
bIYOeR+dP2M+/wCAe0j1ieqNoF25+TxTcAn0imH9KrnR9UhLBfE12+DtGxZvm/SvLZdVvyu
5NRuQRyB5rDNNTVdU2YGqXIz/ANNn/wAaPZVO6/D/ACDnh2PWINN1IZ8zxPMpByNyyj8+Kd
Jp+phSF8YHIOFDCXp75FeUi/1BeFvLlt3G7zW/xq+mo6ikK5vbg44wJm/xodGT6oPaR7Hdy
WuqqxVvF0TADuzgA/itKItU2EDxPbNknJLH+orgG1XViA39oXS7TxmVuf1pP7Z1Un5dSugO
xErUezkg549j0JYNa27TrtqQBnLAkfypGt9byzN4iszyOOfz6VwX9t60CANUvifediPx5p/
9uayWJk1S8OecGduT+dLll2RSqQ7HdmDVhwuvWBA5yY2/nimSWusNIxOs6U5GB06j8q4NtX
1cgqup3QP/AF2bj9aada1Vl2nUrs/70rH+tLkYOcH0O8Fjq5BBvNKYjkfdwf0pf7K1hpPME
2kg53Yyh7elcLZ69rUcgNvqlyGHcSEVpf8ACX+KMbRr96eM4L9KtRkLmprdG8dNvonKtJpv
dTgpkVKumXDKVzpowO5Q/hXKy+KPErQGX+2rnfkclugqNvGXixFAOv3m08n5+v0oakx89Ps
dY2l3I4J0zA/2Upn9nXMbgBdK56ZVO9chJ4y8USEsmt3Jzz96pZfF3iYSYbWrtlPON3QU1C
S7D56fY6r7FdoQGOl4HbMZ/rVhIJvlZ10skgdXQYP/AH1XFnxV4i8sk6rcYHfcD/Snp4o12
UeW2qXHHfIwT+VPlkL2kPM7VNOkC7nttNkB7q64z+DUgs5AN32HTWB4I39M9D1rkv8AhINY
kVkOpT4AwQG4NINf1fLK1/NgEDOR/hS5WNVILodWYVXh9P00+hWUDn86Z9mC4P2Sw2nnIlQ
n/wBCrnI/EGtbyftzkk8fKv8AhUp13V25a9Zv+2Sf4U1GQnVh5m99iYKAdP07OP8Anoo9v7
1O/s9RI+dLsD2BE6j6/wAVc++s6ssZX7TGwPHzQISf0qu2vaiSf3sYA7/Z06/lS5ZdCfaQ/
r/hzpTZKMuNKtRn0lH/AMVSPZTEfLpMBB54lPH61yja/qCuxMsQz3MKZP6VHJ4j1Ved0B3d
P3EZ/wDZarlkPnp9jqxZXHT+xgfZZjjP51G2n3Jj3Lo8oxhTtkbj8c1ybeJNSQ79lsW7g2y
H+lI3iXUuB5dkx7k2qcfpStP+v+HKUqZ1/wDZ94CM6TdcdCsrUGwuwuP7MvAcZx5jHArkV8
TahhlaGxbPU/ZVGP0p48TXrIC1vaMGPGLcAfpStPog56Z1JtLkvg2WoAjjG96YYLhWH+gai
SDk4d/8a5pvE+oBxm2s8dj5R5/WhPFOoZI+yWy56jYR/Wqal2Hz0mdIkNywYvY6gQcjBduP
zrpra91DXDpGkXFpcIkc8UbTzMzF1MgAXJ6ACuETxJeFMm1tSO52tz/49QfFVzDICbO0PfG
HGD+DVE02tURzU3dJnQfGecXPjfMS7v8AXyDHOB5zKD+SV5XKd2G962dY1u71K6MzOIv3Qh
2wllG3cTjkk9SayYw2SORkcDANXShyQSMW9SPCSAZDZB4x3qNtqyHapX29Ks+WETO7nvjjF
VApZuTjPSujckeqIo3M+cH1qWNssdilsnv1qu42AJkEkg47mplcqyqxwAQSTTsAk+4up3HG
Og4qP5gBn7vqO9aUuxoo+QVGe36VQkyGZVYgdeKa2Ia6IaQC2QCB34p8bhXIRGP1qMOzE87
fWpE2/MO2OqmmTp1HN+8IRE5btnGKPLKsuWD4POw9BUYOAwLZ7hvSnw5IMrOM8DHrQDVi+L
iAF3Qck4YY5pNwG0hm2579+arXWXmO1GCkBvl7+lXo23QdBknGCKVhE1sGMrSBfkBPFXYXU
Y47Zz61Rt1KlA/8Rwe9WlR8LhgVYYH0pidupi3/AMuqNHswwAJ7j8KnzL/cT8qbqsY/t3CA
7SkZXt/CP61f8tf7rflSsXskcnuJ4q3ESF92HAPpVXKsyNjaD2FXlUA4znHHSmDKrsx3Fs/
L05oCtjcTx9asELuY45Hf8KiklzEoVADnrnrRqhkiMSx2At6DuTWnaLjbKYiSVyCT/Q1hCV
4ywBOTnkEitS0dnkRWdunBB6e1HqJ7XNqK+wBgAAfeGck/hTL28jBV2VeTwBiqjhQWUlsdc
96iMayW5kLudrcD14qVqyFYfLIhkWVZQpPBUnoaVbo7GByBjoKpqyllyp+pNWkIjtt/JLNh
fak0Mm819uAR65BpolnUFg3yjvTEkUrM5QEoOPxNP2xrGSVJC4bHqTSsUthXuCEVi5BxnpV
W4l3JwQQT17/WnSSBAxC88mo5cJDlepbFKzLRVj8wlip78d/zqw0cYQBiMjkgY5NMiQecEP
GMDI9KWRgr8DJz1NU9QuOETRyAl9wPTJqZWklZYzwntxUbOqRhgMlvmOamgk/cEjgqcZqbD
uSRbVBAZhu+UE84qF4irKpf5c4z61LGVbcSDnrnNSyFW35Hp/KhIhuzKrmNJQFUrH6sMZqK
WV2UEgbPY06RlClcEj3NOkVTbwu2SvQLmnaxaIsNHCQyjDcBj2piEnCLwemTUsihkULxjIG
eaVUSNkIyG3YJB60WC5MykFSpHvirIZkgXAUnONzUn7vcFORnuBzTZVxHuJ6dBRYgjcuW+Z
wrdwG6/SmbvnZMnA5OeRmmtgYcE/e5FTPuVtyNxkcdO1IsUOw46jGc08nfH9OagR9yYKgH1
HepY3HzZGQBnHrUNARqS5OWxj1PamuXCllc8VJ8gf7vYn6U19oVsDGTg+9IvYriVkcP3A5P
41aikV1YF2LMD8ze3aqihTKMk8nFSwpk7ixwMfrVpaCZMJFVQjvwOqe1VZXd5ODsA+7zk47
VNJACTIWJwcAVCyIFY8lgQN3saEIdCcSgEoRnkZovJgXU+YqrtHT1qs6qocc/ypWRXiAYkj
r7/nVMCRQSAFmyOtWlbMQBI9Pc1TRljZVVcZGaskIyxkg5NJhcsRk7ch+VHSpNzEne2eaZA
EB3FSQQcip1Qj72MEjp1qErhoTRKWzgjAOKk5jGBkg00MAe54zTZJMYx2NVsZbuzFeQDhm2
57VA5Zn4HA9KYzt94njd0qsr5kCKSFPOM9KLlpWJcAOVYg5OQDUUpUgBWGV5x1pysDnjFND
xuNoXaSduaYyuzvgqpBA53CmpKwH3lB9DUskarJ5adMZ5qNIiVZjj6elOwCM5CHOTnuKars
DyAF9CafsGTuzwCeDSIyhTgEZPPPWkMbI0xBIPHt2qSEbUT5s9wPT60wksd5Y9On41KmMgY
5xkU7Eot+cfKG1gSc8dhVZ3JbJk/wCA5z+dSNIu3AXJC8np3qm0pMe4nvjFRJXZa0GyOyEl
SPrmoQ7RqCrdOTz69qlY7hwMcVXZVyB0+lWkDd9SRpTKvK47daikZgduByOoNSBVcMQOgBw
ah2sucY/OqV9ydydN3lD5sKOD/wDqpMsSQXUjjGO9RxsAwGO/Wp0IeZYwoHmc/SjqBGJJSo
XPQ5Dc0yVzkBvxIqeXEStkZbPqarADIwSATgiqJa1Gl3aQYdh6e9XYDIscj5UEnp2qsgQsq
kEgn1/Crm4KXVBjB4oJexGzIEfGGBOcDrSRxgJ8zAdgaljYAhWXNKybio/hPP0NOzRI4B3c
Dfg4HfFT7yQQGXIwOeT9arTL5cRYgE8YNRwS4kJI3BgevbmkBoRTycMXBXnAAxWpGqgE92G
dx7VjwhAmV+X5q2kCbFJyaBMwdXZ21tAeixR/h8oq39oP90VXv8SazkDrgc+wrS+y/wC7Qa
qVkj//2Q==
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMbAgsDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDxJlS2J2rukc7mPHJNMluH
ZFAiB9feopJSeMfMOOOlZ1158rfI5jA4ypqHoNGis4ALNADuGASR+lBuEKM+1RghSSKxtuy
Yl5WKnG1s/dz3p6xRS7pkncgD1HFSI1fORS7bQwxwMVEs0koKmMR+vGTWdHqHkyFOi/3nGf
wFWftlqT5wwpPJycH0pgXOE4A6e1PUkJv45PQrVM3kAhd4d0nc4Pzfkf6UxLstG6ssrd+SB
iqTsOxqJOEJJXhRngd6QahvHMe4c/IBk/Wsd7pHyA+EGcgsBke9V11FrXcLVYypGN2fm6/p
SbHY6yK5XcI50APUAHk/WpHvY1BBIyRuGxd1chbzzuRIykMOSNx9PTjmll1CXYBC4U4wwIx
g5oTGdIb6EZLcE4G0qAfr9KRrpd+wbBu53bBxXLxyy+ZzLnAJI+9n8qti9RpkMkeFzyFbaS
Mc8Y96V2hNGzNK8KkbMbgACF4I+opUu42QcYIO044qmm2aVvs90w6fJIu3jB4z0P1qEStFC
ZJ40CyLtwV+UHnn0/nRdglY1UmhLBgyN2weG/8Ar1CblI5R8oAzg8YzzxWPb3OGAuEV0PAK
gYI/pTZ71pCkkJCRg4w3JA+tVzNCsbJvYmnZgh68Ec1WXUlVn8qMzMp5UYANZTXaJGCpDFc
k5O32x71ILv8A0cbdmVOCqgVN+o7WNI3wWQSMqgDnBOTVmO7t2JIjP0GP51gyMZJU8tiBjc
2eDirFk5QLIrZ4OSSPXoaAsuptobCVdrRyAjhWUZqFktV+ZASf5VQlux5y/JhzknBznmmTH
dIgjDqS3IouG7L7+SPm5C56rj04qOS5hETRxKS4HJaqcsU7E+c/2ccYLHDH6D/61RTCGR+J
GJ5GQcE/hQO1ywt/IgGCMYyeBxTjeTCbegyeOazCcOFUH5T1LdRTvPZHVcHaGwSvWkOxqfb
SHcyICASPl/zzUn9oyBvlKtH32rgms9JI3GAOAcEEjNRSCOIgxLhP4SWwKAsi1LcNLLtc4b
p04ND3GMKsZwXAOVBINZ5klaTfsRgF5U5JP0qR55pnOcRk8bcYFKwJWLdxqRCqFjDYOM7ag
eeIoxIUkjkY6e/61RkWUAsz8nqBUZVh91MqecmmM0vtqxjaUG7btBx608XGYEwy7s5PIPFZ
AxgbnB5+7TcsRtWTBHGPwoA3PMwCRyB1B7+9IZWOCu0AjIzWWJCijDDZnBz2pbl1EqCCbeN
oJ4wc9xSsFjZWV+AwBJ468fyo3sZASAqg84xWPFOy53SHaT9TSiVzIJPO2xE8hj0pisjfEy
gKpTLdTnjFBudjbPKGcA89+awGunDMQXHPUnqKt291tcfvS5x0agLGrvDk/IueopvmGOMsy
c5x7VUbMhdlmxkcgjihZ22r5rHaeQP0oJsWfNIIyeWPGVpRcEHaCM+wqlJcRs6mNfkyc7j0
/Cp4rlHyMKzKMZHfmgbVx/nneS6qfquDUq3pCEeWMD1NUWmD/OdwHORnO3pUUcySwy84xn5
gc4FMmzLr3y4+ZCPoeP5UG+DbAsD8jgnvWa06K42S7hjqvTNMkuXeRSVHU8Ui7Gyl2is/7s
AqCDjr+VPjuFCArHgfnzWQJppsByAV7dx9a0Y0Aj8zeAnTaTgigm2hZSVs5VVGT/c4qfzMz
MUfPY8VVMv2baFZmGNxIweP6UjXCvG7IxyxGT6c1SYrFmUt19eDUZkwQBjd2qs86lT+8+Zj
0x1pIyGUNuJDHv2pXBIti4cNlgB74qVLzAf5VJYYPuKoOgUscd+PTrSIx25AB9cdqdwZeE7
j/lmp/DpUYllzmMI+44+6KpO77W2tge/UU+GVyqg4yAfnxxk0NiJZ5pgp2IpHstUpL+5wAV
HHHC4+lNZw8bBnADcEgYx+NVXVUDbpBhgMFieeaVx6X1LpuH8tYyxklOPkUDAB75rd0/Xb6
2sP7Fulxp0j75ljxu4IJGT06VykLW8QUl2c91+7+Oas/wBpGFwCV2jk55zz196LFWRqzRwz
qRDIzgjK5UAg1GLUFQfLA4Gcj/69Qx3cbxbIDyBuLdAfwpXaUOfnA9jjNPQhlqdki5A+fG7
rgH61h3ksjlTCVDY+YZ4z7VoXW3ewkfdxjNZRV0V9m4HHXr+PWpGJvVXUb2BPBxz361HLOu
WSNmDBsHP45qGVpkXZKq+YRzk54qs7EliB0Gc0DZbR9qMyMhLDOJG5P0qIu3Vj+ANQsMjax
2kDHJo+faqsUKZ+8KBdCyZgAGWU8EEUsc7EkM+4sOcjn86qpj7rY2jnnv71YLIkWxJEdzxg
DpR6DtoShwBzjaF4Pf8AlUIkZn3AggjGTUW44CEBcDknj2qRUbbuQ4XABA5oHYuxF5H3GRQ
OmQwJNMlUIRnafRs9agzsdSGZRjk4qXyjIzGJRhfmHRePXFDY0DFQVcKVyORU/m7o8S5+U4
HuewquY3KKQoHoBTmjkLqCu0jByKAsOivDEsluOrNjcSeB6Vfgu2FuyySLtYkYIzz/AFrMV
AWKtGCC3OetTmEpM+BndjGD6ilfS4WLBaLcASAWODt4A/Oq+yLDI4DAjgA4zjvjvS7ECjaS
ygE7j2NVyVIfe5YdBlsYNHmJ6jXikEh2nzAeAOn4H3pUcIwOSATyCaTcWwTww/iFSrEsgIc
ZOc7u3PY0XGiTzJGAIAXAwNvb8aRZ9ki42nacgd80yS2kV96EIvbByKr4JbLgNn8O9JBuX0
uXcvLhSev0pwuTIvlliwHykKeCfWs8O7E4Xp6U6NwW3Mc5IGMd6YGjNO8QCANuK8kDJA6Dr
VUy5UBiOeh7mkldmAfBbI27jxULYG0ckipQErACJWVs9z7VGJY96lvm5zj1qRCoQgrj/gVD
7FH3Bz1yORRewx6kPIpjcKemwd6tgI6CNVyP0zWd5u2MxhQqk7jjrn39qes7qS3YHJwab1A
lchXCFy6qfuhuDSK5QjGGI65OakgYSK7HGAdx468UAqyHAXrnp+lIBoIkkK/cU9AOtQFUSR
ghJyewzmrLHzG3gJGSTw33ahEZ+Zz90dc0kIry+YMBgqg+1NCoDvDYOMmrrMVibYPnBwGz2
qqFO376jao6kDqelUn0GMAHIIIGOhNC5PCjPoO9NAJ2gHjNTRGUBuc85waOoCptSRWkJAU5
96BGZQRxk9KnHlyKfkAIyeRwKdBiQELCc9d27pQmBTQBQFJG7OcA9BVpY2Lhkkxx+NPKqjR
vLFlT0bdke9WIkjmP7hsSdvbmi7AhVAqrI5yR1w2M1G0gST7rAckA9atSxxqpGRuQ4465+v
eoJYoZSMI7NwSQQKGBWaYNny8LgcilgZo5CzjK4BKjjPNP+ysloHKbELYz1quzksU3rg9CT
jFNMRMp+9tk3LjgdCKYn7tpSWUq4PVsc07gRqVONw6Ef1qEbmPYZ7CmAwFSpIXB+vAp4mG0
ZXBGNw6ZxUnlLt5wpOMVCyl3VQowBgnPT1pXAnjm3BsJ8zcbgfer1u7ozu0zbcYZcf5xVaz
t43ZlkfHI3c44z3q+sKgN5wAduQvr9TSuA4XEDxAyFsk5UHI/Amq5uIEVlDNvlXgM3ygEd6
dawqjpvfC4LHL9/aq0seZWMYAOO+Bg560XuAskkYIDhd4PIycAVZuna2uEi2KuYkxu7/LnP
t/9as3LJhFk8z5h8uelaVzvbS7a9nkG/wAxolU8kgYPX8etFwIvtRcsFJ4wDn1qLzbgHO/5
ewBx+dUpJWdyQMEcYxgVNvPlqoz13HFLbcNxzSFmAOVPODuqYE+VhWZPUE5NVP4i564+U00
OVVk+8AOmKrfUCWO6Il25JAOM8ii5kZGCHOMZBBznNVFkA3EjnOaGkLcmPAHcHn8TTE0hyz
RtEcBt46c5oy8mGYAdqqrgScjOehB4FWondXIaMyL1waAt1NPT2KopL9RjJrTMMrfMHUjHp
WTZSISsZj3jPIBww9xW2kSmMFiufegllS4MiPFsA3Y+ckdQf5VltJI7mKPKgc9enPPNa9xG
xjMbqpyOmMHpWZIhijbJ5kPI28KP/rmga1KUrM7nCLtJ4J549KUISWbYh+bGEHB/CpGh4E2
DsBzk9x7VFHdKh2hUULyTjk8nrQUMeL5SPkH9306d6iX5SAUTIHbr+NWS6yqRtVc456dvSq
pJJPAGO3TNAIkVTgLtQA+n+FSWtpPdXyW0UY8xzgDIHNMQ262zvIoMp+VF9PU/h/WprB/Jv
4pCzYDqc5wRzmmhmyvhXW1lZ1s1J5wQ4oTw7rbllOmDC9PX+demCSQjcFzuwckdqXcCwwfx
J4+tDswPPLfwprDEq1mVH+0QKuQeEr83AE0SJHnlie/oMV3as2cEgn16ZpAdr8MSR60kkgO
Gk8Jaj5jMnlEY+8Wxk57cVXl8Ka51S2jbpkK/NegEggflSZAyCSPaiyuI8/tfC+sXD/6RBH
bKp5MgHP5VsW3hDJK3F6AmRgKoB/WuoJc8buD+tCImDyMiiyGchL4LuXYpDfQmLGPnQgnjP
aqtz4J1GKAPFLbzuDny1yv6mu3LHorDn04p3JGCMD0609CbM85TwnrgAzYo2OpLipJvDusW
jBmtUlQHJMZzXou3vkg9M5oCOxIw5xy2B0HqfbNJpDVzz8eHtXktxNBbqC38DtgmmyeDdZY
K5ghXjG4yda9DKkptY/MuB9KaVPGTnHXFDSFZnAf8IVqTwbvNt/NAxs55/EVWk8J6zbp81q
rBuMK2cGvS8bRnJwfShAxbJ24FFohqcNbeDb+bdJPNFAzdAxOfpUs/gqWOzaRZI7m5L8Kq7
QFx1z654xXZ/KoJVifapVQsMknFHLEZ5VcaLcROVms5UwP7pOazJYwzMFA6+mK9nxgfMSPY
g81CsFvvLC2j3N1bYKXKug031PJIbK4mIWC0LnGBhevNaieENcuIFdYoYlHAUnBPfmvS1iU
KQiADGeBimSbvMxgDPJ600l1A87t/CesJIRLHEAAQCWyK0IfBtw0Z33kaPnPC5Ga7ZQDheD
wSODQ0Qbad2Ce1DSC7OQh8FYJ8/UBt6lY1+9Uz+EbYqFhmaMrn7w3V05B244+UdPYnmnJEF
cMCRz370CscS3gm4kk3SX8Kp/soc1a/4QfT9jLNdyGTp5g/wrrOOQc59u1IyEDdg4x6Ukkh
nHSeA4TCTBfnzei7l4Pt7VnS+DNQjU7Whdx/DkjNd+Av3QM4IOaHQsMoQQKdl1DU4KHwtq0
ikSRxxjnq3Wp/+EQv413RXkfmddmMfrXbleR054zUbRhcf1B4o5YiOBTwtqoLA2ybsfK+/v
V/T/C92FAuDHDnnaOa7BIssCTjnvUjRLztOT6ii0ega7HIXfhe7SBniMU56YBwR/nNZbaNq
0JGLIEBeCvrXoXlsFxuOc5poRQ/JycHn0pNJis+h56uh6xdcSWirjB+duMf0qrdeHNatyzC
zDgnA2EHH4elelsgLkcsDz7UiKeTkkgdAKaSQ1dHl82m6lAdktm+D935Txx60+HRNTkQGOx
bJOSzDFemyRgg4YEk01oyWxuwRRZAr3OAj8MavIj7o49p52luT70f8IjqyITHBG2eiFxmvQ
jHwpyMenpTQpxgEg/lRZdQd2cJZeGtSM777WG3HTJPGfatL/hGr4xupeEFlGDk5zmupCjP3
8+1K2WZtzkZI4IxT07BY5aLwnJ9mKy3KCbnnbkLWLeaHrVtL5ggEmO8YGD716Ey5UkMOB3o
CkjcGOTwMdqmyA8rWw1BkDG0ZlIwf3fJ9/etBtM1G80yBPsTgwnCqVwCp7/niu+VGDgAZ78
mpUVi6qW2AkZJoshnni+FNUCo2yJi2MoG5Fbf/CJQtaBTdMsx+8QMqK6YL8xbdn0Ip3AJJP
UZoshbnAXPhXU7Y/uI1uUJOCoxVRfDmtXBOLREHqWxXpPy4y2VAIyKNoC4UnOO5FOyA8+Tw
RqRceZNboD35J/CsvXtFi0SO3HnmaWbduBGMAY5/OvUmDbhk9PpXmfjaaGTxCi53eXEokA6
A5zj8jQBz6YLDAGfY1Yhdd7Dbzxg5xiqcZXoAOnWpcLwSxB9AKBmxaOckADHrgZ61prcNtH
zn/vmsG0YLiMOeOpAq95q93JPqBQJmhcyLneeSF3e59KzJSwaOV2Y5zjKZUD0xVu8mMMiFo
iz4yRjmqhl3QBJ5CIFJZVZTw2Ogx9BRYVrGfcSkgfK2MY5PA9xUIKfwLkngkk8U94pAgZQR
2P1pjoibgsgZtvIoGLujDKyk8jnA6GopBk7wx29zT/PyFXaq8DgjINNPmKDtJ5I4A60DHqV
MQ28svc9/Wp4ElmnjQAAucDPc9KqyeajsjgLIpwfY1dsneS7tYoQ2d4HLZ5J7UAewQJNHBE
rEM6oqlh345qYbuzYzgY9KXJ4LuRg8+1KpUkt0AHrjFAFq1trm4nitLSF7i5mbbHFGMu5PQ
DivUdM+BuuXFgt94h1e00RCM+VJh3X2JyFB9smt7wXYaZ8NvAX/Cf+IrbzNVvV2WUGRuVW+
6q56FhksewryHxB4l1jxLqct/rV5JOzZKx7j5aA9FVeiigD0K8+BmrfYmuvDniGx1ZFBJjz
sJI7BgWXP1xXlN7azWd9PaTgedExjcK4cAg84YcH8K9j+BoFxpfjOxhJR5rJduDxysg/PNe
LcooVuw6A9MCgDW0bwxr+vS7NH0e5vxnaXij+UH3bgCvSfC/wJ8RXOoRTeJ5ItOsVOXijkD
zSd8AjhfrmtTQNa1Dwx+zRLqml3LWl5LfsscgAO3dIFPB46A1J8I9c1zUj4u1zWNXu71rez
UgzSkhSA7ZVeg6dqBHjniiwh0vxfq+nWoU29tdukZUk/IDwM9+KyznaFBA96azs+Wflm5YZ
7nrTw+MZJwB0oGeo+F/g7qHiHQ7HxBc6/Z6fp12vmfMpMiqCQeuF7etdz4j03wfpHwH1j/h
FTFNbSFLZ7xPnaeRZFByx6856celcz42gjX9n3wQFPy7hgZxkFGJp2o/6N+yvpsYX/XX/AE
6f8tXP9KBHjQyGXqx7jFauh6BqviG5mttItpLp4ImmkKdEQDJyT09h3r074daL4Mn+GmseJ
fEmgf2lNpk7F9rMWMe1SABkDua734deN9H8Q6lqOgeHfDcejWtraGWMEqGlOduCFHuOcmgD
5gBPGScEdSeld54Y+FXi7xKI5o7L+z7KRQ/2q7GwFT3Uck/kK5CKzkv9WhsUG2W4uRDszxl
nxgegr3D4q6lqD+MPDngTStQntrUxxRzxQuV8wswRQcc4Cjp70AYvxC8D+HfA3gCztYXW91
e8ulzdy/fKKCW2KDwvQd68otrC81K6Sy0+1mup5OFjhQsx/L+deofHe5Y+OrKwjGIrKwRVU
dPmYn+QFaPgff4F+EOs+NpIlj1LUCILHeuQRnC8ehbcfotAziLf4UfEG4gMq+HZUH92SVEb
8ic1C3w08eRyLE3hi9LH+6oYH8QcUT/EXx3cz+dL4pvVfPSIhFH4AYq2nxW+IKw+SPETsv8
AfaCMt+e2gDb0X4FeKbx/O1y6ttIts/N83mSBe5wOB+JrzK/gs7fUbq3sbhrm2jmZIZioBk
QHAb8a911nxBrehfAKKfVtUubvWPEJOJZG+aKNxnA9AEA/Fq8AUEAAcemKAFUEgDknHpXV+
EvAWv8AjG98qwgMFqp+e7mBEaew/vH2H6VyuwBS5HTmvdPHmo3/AIT+D3hPQNNu5LOW8twt
wY22uV2BmGeoyzc4oAhm8P8Awi8Eg22v3kmv6mAN8UZLbT6bVOF6dzUVpefBTxXONLbR5/D
k8nyRXJPlru7fMGK/99DFeUaNo2s67qg07RNOku7jb5hCYwozgsxPAHPU1oeIfBHifwwqya
3prwwyEKJlIkTntuHf2NAGj47+H+oeCNSQvK11p0/+ou1TAbvtbnhv59q4kjcuOMmvd/Al8
/xB+Gur+BtWIku7CISWM7nLYH3Dk91bAz6MK8MuIJYmIkiaNgzIQR0IPIoAjwSQATXqPhb4
Z6HdeDoPF3i7xEdL06cnZGqhc8kAbjnJOCRgV5cu48r1HvXs/wAV3XRPh34N8KD70cKzyjH
PyqAMfizflQBN410HwLb/AATTVvB9sHjF3GsV4ykyytuKNuZucfp7V4jtbn+XavZPDobWf2
Z/EdkrZfT7ozAY7Aq/8s1445IUfKcfzpAXNM0fUdZvhYaZZTXdwQWEUK5bA6n6dK7XTPg/4
+1OVWbSo7CMjJa7lC4/AZP6V0HwPiWx/wCEn8WXBxBp9mY1yO5Bc4/BR+dcBqXjjxhq6Mup
eItQmhdtxiEpRRkdMLimB6EfgTMiLHc+M9Mhuz0i2nr+LA/pXDeL/h74j8Fuj6nAk1pIdqX
dvlo93ZTnlT9awrvS9TgtBe32mXkNvJjbNLAwU/QkV658K9cTxTpmpfDfxHM93bXMDPZyTM
WZCMZXJ9OGH0NAjxVQG5J2k+1dR4D8KReMvFyaHLevZo0Ly+bGm45XGBg8c1z+o2M+m6jda
ddf6+1maF8ccqSM/pXovwJjJ+KMbht22zmbH5D+tAze0r4efCtdbt9MuPGE+r30s5gW2hbZ
lxnIO0EjGDzmuE+Iek6Pp3xDutG8N2jxQweXCYhlsykDdjOSeo/HNangWMz/AB6s/LYbVv7
h+OmBvNdxo2h22pfG/wAW+LtVHl6Toc7OZHGFMqoMfXaAW+u2gDxW48L+JrS+NlPoOofaM4
Ef2ZySfbir0vgXxfb2clzJ4Zv44YUaSSR4sBVHJJ56Cu//AOF1eONV1xrLRIrFVu7jy7ON4
NzqrHCg88noTWx8YvFupaP4fsPBn9qG41K5hEupXMahNy9lwOAGOeB2A9aAPAlSSQqqIzMx
ACqMk/gK6e1+H3ji8tVuLbwvqEkLfMG8vaT+B5rufhBZ2WkaV4g+IeqqvkaZEYLcsvWTAJK
+5+Vf+BVzN/8AFfx/qN59pbX5rLklYbZFjRfwxz+OaAMibwJ40hdVk8L6krtwP9HLZ/EcV0
mh/BXxlrDI19Emi2p5Mt02W/BB/UioYfjD8QoLZoP7aSYHnfLbozDj1xXcQeJfEVj8CtU8T
a1q9xd6hrsotrTc4HlRnK7lA4B4c/gKAPFLizU65Np2lvJqAFw0EDrHhp/mwCFBPWum0/4W
fEDUZQI/Dc8Cn+K6YRKPz5/StD4N6X/afxRsZmXbFp6PduTzjA2r+rCovFHxJ8Uarr+pLa+
Iby301p3WCGFvLAjDELyvJ4HrQBvQ/ArXFhzqXiLSbKTtErM5H8q5Xxd8NPE/hG3S9vYYrz
Tm4N5asWReP4hjK/XpXLyWl/LA9/LBdzREfNcMjup7nLdK9I+E/jGa21iHwjq0pvND1Y/Zm
gnO4RMwwNuex4BHToRQB5ZjaAW+bPYUFj/eAOMV0vjXw+3hbxlqWhhy0VvJmFj/ABRsAy/j
g4/CuaAkBLYPTpQBG46Agfj1ryjxcH/4Se955AU9OD8o5r1ZwSvBOfevK/Fl4LvxJcdMQ4h
GevHGaAMBG5B9etSDdvwOMfrTA4RhsJ6chlHX/ClDOSQedx7CgC3CWDA8DBz7VPLcb5WZlU
E9gtUFbouSAaVnfPU/nQB0V0PPzPwcAbi2c1UhZHcoIiVzj51OF+hqVzvdjITs479fakczK
VECbEzg5GQfxoJIZ1iSQKwIzzy2R7kVWeWJcxhFkP8AePU/Wkn3li7uq9sVV3HLDzOPQd6B
oUsUfOwBhzjPSkBJTO/H1PWlBkCbAeCOcHr9aZsyQu3v1FMBu7JyXGPTNdJ4Qtzca9btjMc
QLtkZrnTEUySce2K6fwRdGHWvJLfJOpTPv1FBSPSlC5wVBA689a6zwFoEfibx3pmjumYZH8
yfA/5ZLy354x+NcrGxJYgce5r2r4AWUA1fX9fnUYsrURhj2ySzfogpCMf40eI21bx1/ZELn
7FpC/ZlQHA80j5z+HC/8BrS8K/D7wxp/g7/AITT4iPJHZTBfs1qCQSp+6SF5JbsPTmuJ0O2
n8c/FC2W4ZWfVL4yzBFwBHksW9OgNdP8a9em1Hx6+jRMYrLSFEEcQPylioZmx68gD2FAj1f
4caR8Pnub7VPBGoSkXNv9nuLR5SSgzncVb5l64znFfMusWiWGu6hp8bmdba5khEmMbgrEAn
8queG/EV/4Y8QWmuac4EsDfMmSFkXujexH5dai17UYdY8S6jqtrAbaK7uGmWJ2BKbjkgkda
BnqOufuf2YPD8f3fNvA5X+988h/pUvwuKWnwe8e3z/d8tk47kRHHP8AwIU3xf8Auv2c/BkR
XIllTLf3RhzSeBnZP2fPG5AGd8nf/YQUXsI8YPUEoRgDmhVxzn8cU8Y2Eknk+tKGbdkEnjv
QM9l+IixJ8FPAgyQWRMDt/quf50nisfZv2a/CUCnmW4WTjvkSN/Wk+JICfB/4f45/dAj/AL
9CpPHDqv7PfgolgQWj6DGfkegQ34QhdU8E+N/D8hw01uJQO/KMv8wK5v4M6odO+JumbzhL5
XtW/wCBDcP1UVsfAS6jXx/eWbHK3lky7ex2sD/ImuDhnk8O+OhMG2Np2o7sYwRsk5H5CnoB
2+j+GmT9os6QYikVvqMl0BjjYAZFI/MVq2DDxD+1FJLlnitLqTAPOBDHtH4bq9Mg0a3g+M1
54o/5YnRUfJ7EuR/6ClecfBqX7b488TeKLhf3UMEkxfr99y3/AKCtAHA/EW8Or/FPW5BOoT
7WLVXJ4RVAT8uM19AaRefD7xOLXwbaLBrSaTagoWjLRKAAhIY8FuTXyxfXJvNTub4jm4leX
b0xuYn+tewfARWj1jxBeNGu2CyUbgOh3E4/SkBxXgfwrp3in4iN4fvJJobMGZiIiA4CZ2jJ
B9q7SfwL8HrC/mhvPHFykkTsksG9SwI4Kn5M54rP+CKC4+KE10xJItppM57lgOfXrWfefDn
x9rniLUr+28PTpHcXcrq9wyxZBckcMc4x7UDJPi14s0XxLc6Ra+H7p57CxgaPaYiihyRyM9
flAH4V5nhemOewPSrmp2F1pmq3OnXsJiubaQxyoT91h1Gapsx2lc/lx+lAGv4Z0htc8V6Xp
Q/5erlI2Hqmct+gNfSfj3wPpuuw3+t6rcySQ6bpsi2dpG2xYnClt5IPJ4Ax0wK+bPDHiG68
L69HrNpbwz3cMbiLzslY2YY34HXAJ4969f8AA2p32s/DL4h6tq909zdTo5kkYnn9ycAegGe
g4oEZfwCQ/wDCQ63KOqWCjPbO/wD+tWt4H1TUfG/w+8YeHNfuGvWtY2kgnlO5xncQCe5DLw
fQ4rO+BO7d4pxHuY2aY2jkn5+APrit3wr4b1TwP8NdWW5hX/hI9c/0a1tfMXJJUhRnOMjLM
fSgDm/2f4Lh/GGp3pOIYLHbIT0yzjH/AKCTXlmuSpP4g1GeHLRSXUrr6EFyR1r26e2h+Dnw
suLKWfzvEWtIyAop2ocYIDeiBifcmvA3zx8p47ZoGbHhXSxqvi/R9PWIP9ou41ZSeq7gW/Q
GvRfi5DeeI/ihc6XY7dmj6aZWD5xtUGR/x5AFZ3wR0/7b8TIpX5Sxt5JjnsT8o/8AQjXYfD
qE+KviD481qZd0cscltH7h2IH/AI6goAzPgi0V7o3jDw9KObmAOB7FGQ/qR+deKt5n3GGdn
Dc+lenfBa8aw+KUdk7kfabea3kXHVl+YD81Nch4ssF0Lx5rFl5aSrbXrERsDtZd24A+2Dig
D3Dwt4Fvp/gQ+i2txHY32tkXM0kwJ2RkjC4HOdij868rstAfw78atM8PXE0d6bbUYUaRUwr
g4b7pz61seCvGfiLxT8XfD0urX7NCkziO2hGyGNfLbgIP65p2qFj+0+jEBf8Aibw9+21aBH
p0vi29uPjVe+AdWigudEu7YLHEYwSrGLccnuCNw9uK8W8NQS+FvjrZabGSVtdTNrnuyElRn
8CK9FaI3/7WW2DkWsaySMB93bb45+pYCuPtkXVv2nCbcB4xrDSHnjbHnJ/8doAxvi9Yrp/x
Y1dUQRpcBLjAPXcoyfxOa3/gDGx+I8r4AWOwkPPb5lFYPxgmE/xY1tgxcRmOLBPTEa8D071
0n7P6xHxvqtwxUGDT8/MR3defbpQMzPhpIkvx4tZFQqklxdNgnOPlc12fxo1a08P+HU8K6Y
5Fxq1zJf3uMZZC2fm+rY/BK82+HV8sXxi0idnUJJfSKSDx84YZ+nNReKr278f/ABQuP7OQu
17cC1tE9EX5Vb6Yyx/GiwHW/CDRLW1j1P4ga2Qtho6MIC3/AD0AyzAnuAQPq1ea+ItbvPEW
v3ut3pPnXT+ZsJ+4v8KD2AwK9S+LepW3h7w5o/w00eVRDaxJJekfxH+EH3Jy5/CvGWVGOVJ
HtkcUAfTHg2HwHc+EdC+Ht5eW+pXs8X264tYHJVpMbzvZeOM9M9q8Ts/DFpf/ABdPhNXkit
H1CW2DoAXVAWx174A610PwLhVvirbPGdyxW0znB6ZAH9aXwErXv7QqTFizLfXcp3c8Df8A4
igRr3fwv+HFnqFxBd/EpIBAxjkgkMYdGHY+/wCFY/xS8Q+HLvQfDnhnwrqRvrHS0YO4Uj5g
Aq5JABONx49azvEPhLxVrvj3XLvTvDd7PFPfzFJViIQjcR95sDtXEX9pdWF9cWF7E0N3A5j
kiJ5RgehoGe4/BPw7fN4I8RazaGKK8v1NpaSyk7VCg5Y47bj+leXeMPBV34J1610m9vIbuW
eFZy8QIABYjBz9KVfGev3mn6P4c+1fY9Js3jRbe2BQSHdyzkcsSST6V2fx6AT4lWTks2bGH
OP+ujUID0nxB4zuPDHjzwt4VjtbQ6DqNqkMsBjxtLNsDDtgenfmvEPiFo0fg/4o3ltpo8qG
OWO8tVXAEYYhgo+hBr0H4rW7Xvxc8EW0BBlligAAPIHnZz/P8q5n4zTRX3xllt4yGKx21ux
A/jPb6/MKBGh8fbeMeL9K1FQM3unqXIOMkMf6GvHSQeOQB2Br2P4/yw/8JfpNkpO6HTgpAx
xlz/hXjRZQeSBjuTzQMSRWCZ6juf8AJryzxdaJF4iuGI2h1Eg4+9nqPzr1NpR5XoenXNef+
OZIWu7NRgS7GyR6E8f1oEcZtOAAdpA6Y61NaAeZmTBVefmbApmP3bMDg9AafGGKkA4AoGST
OlzefuIRErYwmQMfjUjQsrFSRkcVHBGN5JQHHPPNW1MOwFg4PoM0AaV+FFsFQLu28k1lxPG
Ew7Bm64P860tSjCwkIN/A3e/tWGcuhUjD5wc9AKZKY95Nz4JKRk56dKcRbqgIf5wfu44piR
rvDBwOxIGeKTZFgv5gPYCjQoa5RmUgKo9qi2BmJB6HHXgc1IwBBUsCOvyjP50qJuOI0GTxz
QgBAyvgrubvzmtLRVA8Q2WxjGfNABzwKp7/ALO7iVYpjtIU4yF960fDMaz+ILVXbcAd5HXk
DNAI9WCnLEkEk9Ole3fDN3svgh46vo+JCGUYOCP3WP8A2avE1JZeeSfbpXtXw0jN78FfH2n
53SKrOB0/5ZZ/9loAyPgPaJL8UY5HUf6NZyuu4cgnC8fnXE+KrlrzxjrN2+d8t7MxyckYcg
V13wTvhZ/FTT1Zsi5hlgP1K7h/6DXN+N7CSx+IGu2hAXbfSsABxgsSP0IoEc4o6AkdKeEAB
LNggdzTCqjb83B7nmgEq4IH4GgZ7T4/fb+z/wCB0P8AFsPP/XNqTwlDGv7NXi+fd/rJnyPc
BBU3xKTZ8EvAi/7Ef/ok03wuP+MYfFRKlcTPjjPeOkI8UlJwOh6HpR8uB8y5wehpx+9wOD6
DmglcZBY4BxmgZ7P8Tgy/CXwEmOBCoDL/ANcRT/Hwx+z54JjQnDNGSf8Atm1P+LvyfDjwJA
uRiAHaD/0xTnH41D4+BHwB8DDJB+TP/ftqBHH/AAnvV074paIxcqJZWtz6HepA/XFO+K+n/
Yfifrke0KJ5BcKcY4dQcj8c1yui3h0/X9P1BXINtcxyhh7MDXq3x5s1TxdpmpKuUvbLaWHQ
lGP9GFAHqWra19n+BUmtscyyaQgBzglnQKOfqa818BONC+AvjDWwQj3LNBGcY52hBj8XNT6
7rkb/ALLmjqThppI7P1/1bk/ySq/jAJoP7PfhjRpTtl1CUXEgH8QwXP8A6EtMDxnI2hTwB0
Ir2z4VoPDnww8VeK7+RUguEMUSkYLFVKjH1ZwB9K8T4A+8PT0r6Pl0PQfGHwqsfD+g+K4Ir
fR4lkujbpvV3CE/OMg4J3GgDw3wn4t1TwdqEt7pMVs9zNCIGM8e4KMg5GCOcivbPBXjnxLq
PgbxT4u129WRLOMx2sSRKiK4UnI7nllFeTeAvAsvju+v7eHVI7JbSJZC7xlt4Jx6jH1r0fx
jplt4N+AZ8OW2s217PLdr5jxEAzbn3EAZzgAD8qQHhNxLPNcPPPMZJZGLu7HJZjySaibDtu
I28ckUoJI5zx14qEuQcg45x060DH/MW+c/KPavavAEZ/4UL41kHDHzfm+ka14qhJYZBIPtX
t/gnEP7O3i+YEFneUH/AL4Qf1oAt/s9QqI/EUuAz5hXOMf3jXC/FvXn1n4kXyRXRltdPxaw
qG+VSv3yPfdnn2rtvgbeGw8K+L9QhQTPblZQjEgNtjcge3Sq99o3hL4m+ENS8TeFtNfS9fs
QZrm1U/6043EY6Hdzhhjkc0CJ/Blx/wALI+GereFNZf7TqmmJ51lcOSX5B2HPfB+U+oIrwx
kdXZGYqynG09j3r1H4G3rw/Er7OuRHdWkgI29duGH8qr6f4GtfFvxL8UaFFqP9nzW0s0tuw
j3qxEpBB5BxgjpQM3/hN/xTnw18XeM5MBxGYoWPQlVz/wChsPyrr/gPYtB4Hu9TmGHvrxiG
9VRQufz3Vg+NtPbwF8BLXwzcTxyXV1chJHj+6/zmQkZ7YArf0yDUtB8CfDq006xurn/S4p7
vyYy3lo6sWL46D94OvpQI8ksgvhv47xLLiNbbWSh5zhWYj+TfrU/xssfsXxSvHUYF3BFP9T
jacfitL8XbeTSvixdXart81YbtcHgkAZ/VTXQ/HiNboeGNfXpc2zR4Hf7rj/0I0DOJ+ExLf
FbQOmBM+OP+mbV1V7tf9qVY2Ukf2pGcfSMGuZ+FB/4uvoKjgea/P/bNq39YWZv2nh9klKyn
VIsOozt+Vcj8s0Aem66NP+Hs3inx5ezpJq2qN5NjCCMkBQFUA99w3N6ACuB+DuiSae2pfEb
Wsx2NlBJ5cjAgSseZHGeoxx7lqzvjnYXdp8QEuZLmSW3vLdZYFkcsIiDhlUdhkA4963fi9f
31/wDDXwnqWn3Bj0a6QCeCIbV37AVzjsMOMetAjxvWtSOsa9qGsTkl7y4eYhv4dxyB+A4/C
vU/gKqNrHiSRVGfsAUfTca8bHI+9jvxXs/wLjCx+LpgfmGngA5/3/8AChjPIVUiULCWaUZI
Cct+ldH4A1qLw98QtG1BlBiE3kSkngI42kj6ZrS+ENn9s+KekJKoZI45ZWU89I24/Wsjx14
Yl8I+Mb7RzvEIPm27/wB6Js7T9RyPqKAN34y6O2k/Eu+lUOIL9FulYnOSRtbB9iK85C5AYs
Fwe3pXuHjpf+Ez+CegeMYxuvNN/wBHvCBk4+42f+BBW/4FXiZBWIAlc+2KAPX/AIEWP2bXN
X8T3Enl6fp1iyySHpuJyR+CqT+NcD4e8VXXhrxrN4l0+GG4mczbVuc4xIc5OMHNew+EPDY1
r4Gnw1oWuWVtqepMbi8BbcyRk/cIU5HyqoyfevIPCng7UfF3iK40TTrm3jniR5DJKSEIU4O
MAnuKAPbfh98RPEfiCHxJ4g1+a3TS9JtdywwRBQZOWHzdTwv61843l1Pe3tzfXb77i4laV2
PUljk/zr3fVPDlz8O/gLrWmXt9bSX+o3ShjATgqxUbecEnap/OvBARswQc446UkIl00g6tZ
cDm4jHOcfeFer/HYCT4nacoBBNnCuf+2jV5ZpqqdYsSX5+0R8Y/2xXqfx2DD4lWRhbDmyi2
EAfe3tj9aYz1bX9J07S/Gg+IniC4iSw0fT1itoyeXmO4kj35AA989q8g+Hui3fjz4ozeJNS
gP2GC4a/uXfOwPnKR56ccH6LW58etPv4x4e1Br6WW0eLyJISx2LMADvC9ASCfyqS61HUbn9
mKwm0Cb7KltJ9m1FYQFLpuIbPpklSfUHmkhHmnxD19PEvxB1bV45A9sZfKgb1jQbRj64J/G
uVO0ptC7eoNOcDOAc89MZqMDkkMTnOaYxpCjKnj69q8p8UTmbxLdddsbCNR/sgV6u+SCAff
g15h4xt44vEbGMiMzxiRt/AB6f0oA5z+LIyDipCSSCDhsd6jDKQDnIpemcc/jQBZjZnCxsA
FznGOO1a4V4lEeyAYHZc/1rJtZBgqw6cgHofzrVjtd0akSKOPf/GgQXfk+cd0mVwCDjn8vW
szKlzjcpHABH3jn17Vev4Sm1wMh+fcCqsKwmTl3I7AL0pgOltwqR+bwmecEE1U2iQ7DGQRy
QB/LitbzLeUqH2rzgk8cCq3lxxM5c8DnBJ3D06UhmbIGiPltlVPO0nOfekQ4bO8hfQVeKwm
IsmdpXnPr+NVikWctvGD0HI/GqTsAxWUxvGY2djgq4PTnvWv4XkMHiW1fcFJfbz71jFiSo2
gFeMgdfr71q+HPJbxDaJOcL5gOe1FwW566uFyuTnvivZ/gPc2sur674clkLDU7EPtIxyCys
P++WFeNMR3B/xrovA3iNPC/jnStZkB8iKQpNz/AMs2yrfXg5x7UmBFp91eeEPGscwBNxpN5
8yDjdscgj8R/OvVvip4Ku/Eb23j7wlC+o22oQo08MC7nXAwGAzz2BHYisP41eGxpfjGPXrG
3/4l+rIJRKgypm/iGfcYauW8NfEDxR4RjaDRdS2W7Ek28yiSMHuQD0P0oETaN8MvG2uXaW0
Oh3Nqh+9NeIYY098nk/QA1keJNCufDmv3mg3FzFcXFq2wtECQ5KggDPPcV7n8KvH/AIt8Z+
LrpNZuYPsNnaGQxQQhQXZgASeT615Rpk1x4n+M1nLPmWS81cOQOm0Pu/LaopDO5+Lyyp8L/
AkbI0ZEahkIwQRCvUVJ4U029v8A9mfWrLT7Wa5u7u7fy4YRlnw8fQemBWN8c/E13qPjVvDx
8v7Fpm2RBt+bzHTLEnuMEcVyWg/EXxd4Z0tNL0fUUt7NWaRY3hR8Fjk9RmgRZtPhZ8QLtwq
eGLmLn707LGP1NZ3jHwbqXg27tNP1S5tpbm5t/OZIHLeUM4weK9L+Gfjjxx4v+IdlY6hrrv
ZQq088SxIgdVGAMgZ6kVwPxH1Z9d+J+qzK3mRJcC1hz2VPkwPxBP40DO7+N6iPR/BtsPmMd
m3Q442x03x+2PgL4GVl2g7OmP8Ank1R/HzK654eg+UBdPPHp82P6VL8QwD8BfAq5y+Iyp6c
eUaBHiqbjnaxwe9e4/FTOtfB/wAGeIU5EYRHb03R4P8A48leIsdshVTwOte0QS/2v+yvMC4
L6XdYGRnbtlBH6PQM4GDUZda8KaH4JiEhlGqPJnA2kSBQo/Al67j493sK65ofh+D5Y7Gz3l
R23EKo/JK5v4R6IdV+KOm7lEsNjuu3OePlGF/8eIrP+ImprrPxD1u8LExrcGCPOPup8v8AQ
mgDklAwRzgHjvXtvwri+zfCDxzqAYFmjdBnqAsJ9P8AerxFE+bDAY9TXt9mx8Ifs2XFwqg3
WvuUUN/df5c/gik0ARfAZBGfFF3sLpHZIMYzn7xxj8K8jfStRjkLHSLyMls4a2fIB544rpf
BXjnUvAw1H+zbOCaa8VFDzkkR7SSDgHnrXT2/x38bGTymtNNuHchUxE6kseAOG96BHAp4T8
Uyaa95H4c1F7dQWeU27AADqee1c/tBAwpx168V9GfFrxZrOk+BNO0C6nRdb1WLdeNB8gijH
3gO4yfl69jXzwnACjOR0FMYLjZ1BbHWvZ/CjFf2a/Fbqpw88gXH/bMZrxolc8kZzzXsejK8
P7LmuyqSomumwAM4XzEH9KALHwjUH4Z+OBEf3xjbnOP+WDY/rTfgTay6bpviDxRqCCDS0tl
i8184fZlmI9QBx9TXPfDb4gaN4M0rVrHWNPub1dQZGCwhSCApUhtxHXNQeNfilfeJNJXRNK
sE0bQ1wDboPmkA6BiOAO+BSA2vgTbC6+IV9qQi2QW1q7Bj0XzHAA/IGqXgfWo/+GgTeRuTF
f3lzCGPG4OTtz+IFdL4cRvhv8Er/X7rEWr6zj7Oh4b5hiMfkS9cJ8ItMbVPinpmFLi0D3bE
9iq/KT/wIigBvxV/tK28fano9zeTzWMU5uLaGSRmSMSAMcZ6d+KIPi948t4Uhi1iMJGAig2
0ZG0DAHT0roU0+D4jftAalFcL9o02GRxLscrmOJdgGQeMtVq9t/gLDqc+mzx6lay28jQvKh
lKllODg85Ge+KAPN/EPivWvFt1Bc69dpczQJ5SMsSphSc4O3rXqHjQjWv2cvDOpspeW0eOM
t1wMNGc/kKxvG3w/wDDGm+CIfGHhXV7m9s55kjRZQCu0kgkHAOQRjmtfQXGrfsz+IdOILSa
ZKzgZ6YZZBj8CaAOI+EygfFjQQwJHmPjH/XNq7TTlS8/apuSItwiupXP1WLGfrmud+Ctobj
4q2T4OIIJZTz0O3A/9Cra8Bz/AGv9pK/uQ/mB5r3BH1IzQB0nxYVfFXw5m1e3RRcaDqctvM
q9kDFGP5bDXPaAG8U/s7a5oxQSXWiymeEZyQv+sGPwLitjwVdR6n40+Ifge6YKmqS3EkSMc
gMCVP6FT+Fcz8HtQOi/EO78N6kAE1JHtJI2wMSR5xn/AMeGPcUAeTBBgAZI68GvYvgrmPRf
HFxnaE08DJ/3ZD/SvNvFmiy+G/F+paK64W3mPlnPWM8ofxBFekfC947b4U/EC/P3hDsz/wB
sm/qaAKXwDgjk+IskzD5oNPkYY9yo/lXQ/EZbfx78NbLxzpsIW80uR4L2JeSq7sMD7KcN9G
rH+ATFfGWrAglxpxCg/wC+tVfhH4kt7LxRqPhfWcHTdd3wEOcqJeQPzBK/XFAGl8GrmDW9I
8T+A75wY72AzQqegONrEfT5D+FeO3UU1lcz2dwCs0MjROGGDuU4Nd7ZxTfDH402lvdTZhtr
hUMgO3zLeQYDfkcn/dNP+M2jjS/iZeXKw7bfUo1uo26qzEYcj8R+tAG/+z+pGu+I78qD5Gn
DA7n5if6VW+AwM/xF1C5yBHHYyM2eNuXXirvwqUeGfhl4u8bTgEtEbWBCT8zKP/inA/A1wn
gLxlJ4E1a81NbBb+We1MCo0mxAdwOT3I46UCOb1C5le+uRJJIUeZ2Cs5IHzH1qKO0v5oWlt
rO5lQAktHEzADuc166vx2u7hS994N0i4I5U5PH5g12XjjxnqOn/AATtpbm0t9K1bXU8uO0t
+BDC3LH1zsIH1alsM+dtGjafXdOhUnL3US5/4GK9e+Llub745aHpsYB3raxsD7yn+leZ+C7
Y3nj3QbRFwZL2IgbfRwf5CvSPGlwbj9p3TghyIrmzj59cAn+dMD0X4lQ2/i3wv4q8PW9tm/
0IQ3cWCMsdm/j043CvPPg5J/bPhjxb4NmUOl5bG4gVv723acfjsP5V0ltrY0v9qHVdOuMfZ
dWt47Zg3QuIlZf5EfjXn+iTN8PvjsLR2K20N41oxPAMMnCnn0yp/Cl0EeayLLExilDLKhKv
uHcHn9aj3FWBUtkHn0r0H4vaA2g/Em/aOMpBqH+mR4H977//AI8D+deeBsqSRj0yKYxC5DE
hiR0zmuC8cWcSXFvqW/e0n7tkJxwo6iu7KMV+Unn2rgvHM+bmytdhyqM+7s2Tjp+FAHHyyR
yXDuqCNWYnC8hfamng5LAHFNkYFt4+8fSkO44yv4+1MCzGzEAKdvTjNb9rOi2kYZwCB0MWa
55DtPI64ABFaInwAoucYGPuikBevkJALqSzDnBrMVzHLtUfL6EdK07lQjec5bHAUY61nidV
Y+VHjqCDyB70CFlWQ2xyi7A2SdoBz7GoXKuhBck4wOOlMeUyyMcsWYZ5PNMKsI93zAH1GKY
J3J4d4OxSCz8AD/PWob1HS4YSZJPUbgcH8KZv+ZRzkihnVQRgZNAxieUq5dZOPQ8f/WqSzL
fa4fJByXGAOuaawAABK5PTB/n6Vc0Zki1m0djnbKpORzjNO3YFa+p7NECY0Z1G8gbgD3pxA
wcjPTjg96i+U8t8oPfNPXqrYJAI455FID2XwD4u0PxD4T/4V345dEtgNtjeStjY3O1Sx6Mu
flJ4xxVXUfgN4vguiNKuLLUbQn93KZfLZl7Eg/0JryRQQORnPvW1aeJ/EmnW/wBms9f1C1t
8YCR3Lqo/DtSA+gvh74B1bwJpevXetX1jDNe2vlRkSkJGVDcszY4yR09K8q+DdsZvi3pqyY
LQLNIdrbgSqEZBHUc9a4W+1DUNQfffahcXZ6jz5y4z+JqGGeW3lEsUrwuOA0bFT+YoEe1+N
fhH438QeMtW1y3jsXhu5i0am4KkIAAucj0Arnbf4G+PZrhYpLaxto+8r3QYD8FBJrh7fxN4
htJN9p4g1KA9CY7px/Wprjxn4ruYzDP4n1SSNx8ytcvg/rQM968B+CNP+Gt9e6lrnifTBdX
Fv5KqXEYi5yTljk9u1fP7QwJ4tNut4l/D9tC/aIwQsv7wZYZ7VluxklMj/O3dmOWP40scrw
XUVzESJImV0J5wQcj+VAH1T498PeDf7Yt/FPjnUT9itYBBb2XQStkt0HzPnjgccc15J47+J
lp4m0iPw7pfhyCz0q1cG2d/9YgHA2qOFyD05rgdX1/Vdf1F9R1q/mvbls/NIfuj0UdFHsKz
2ZSTjI6jigQ4deMg+hFe0/Ciyk8R/DHxj4Wt5I1uZ3Xy/MJCqWTgnHOMpXihZVJK/wAq0dM
1zVNJhu4tL1GeyW8ULP5LbfNCngEjtyaYz37RtN8LfBywvrzV/EC3ms3sJjEES4bIyQqoCT
1xktgdK+dy7NI0h5Lnc27k5NQtIWld2cySE/Mz8k/UmpW3bQQfqAKAFVWcrGZNm44JJ4AJx
X0h4x8Hr478OaHp3hTxFpf2LSotixeZvDttCjlc44B7d6+bODwOD1NTRSPHLvhkaJxzuQkH
8xTswPSLn4JePbdm2W9lcg8ApcgZ/wC+gK2fA/wc8T2Xi7T9U8QW1rFY2cvnSRicSO5AyvA
/2sflXmlv4u8VWieXa+JtSiUdluXP8zTbrxV4kv0K32v6jcIVxte5fH061IHQfFfVJNV+J+
rb8BLVhaxgtkBUHX8SSfxrhX2hgN2OBz2p7sWyzHLMdxyck+9RblKnJ4+tOwACDn5h7V7f4
Bn0bxP8Jbv4e/2wumarNK0gMw4k+cONvPzdMEda8Rx8hYHleOvWlDMXBBIIOQe4oA9Hvvgl
48tZtsFna3aZIDxXKqMepDYNdN4X+ElpoG3xF8Qr60gt7U+aLTzQVYjpvPRhn+FeteX23jL
xZZwiK28T6nDGO32lsD6Z6Vl3+p6jqczTanqFxeydnuJGkI+mTSA6r4k+OJPGmvhrQmLR7P
K2cLLt6jBcj1OOnYVF4C8et4E1K5uU0yK9W6VI5GL7ZEQHJC9uTzz6VxylSACQMjAx1ocbg
ewX0pgfUmlQeCfD3h/WfiR4bQrFe2Zl2E5VCOqgfwsXxnnqK+W5GMkjPK43OcnLdzyT+ea6
G08W6ha+Ab7wdHGHs7u5SctuOUA5KgehIB/CubYYOCcEd8ZpAfQPgnRR4y+AcmgPfC2CXrA
TMM+UFcOf0J/OorfXvhf4B0DVfDun6le6y+oxmK68kiQbtpXrwqnk9M/pXkMPifWLXwlP4X
t7kQ6dNMbiYLw8pIxgn+7wDisNv9kgYHQDFAHsH7P9m7eJtYv05FvZCNCTzuZuP/Qa3LaCw
+Dvh6/1nVLmC/8AF+qBhHArDEeSSMd9oJyxxzwK8Z0bxNr2g29zDo+r3FglxjzRCcFtoOOc
ZHXsazLm6mu7yS6urmW6nk+/LI5Zm+pNAHQeFfEdzpXxFsPEV3Ozubvfcu38Qc4kPH1J/Cv
QfiP4M8R6d4/bxr4W06S6s5GjvVe2+cpKOWO0ckEgHI45rxncwGCcjpya6bQfH3i3wyqppO
tSJAORBL+9j/BW6fhigDvPjTY/2pZ+H/HFrbyRxX1uIZ0ZdrI/3lDA8g8sP+A1s/Czw9/bX
wU1+xluls49TumQzsARGihck8j0PeuK134xa/4h8O3eiappWmTQXS7WkVHDK3Z15IBBrnbj
xnqT+ArPwfaAWdjE7vcFD810zNuGfRR6d6APT4fFPw0+GMc8fhO3k17WnQxSXRY7Wwehfpt
z2UfjXhrXDrdtcpmKTf5oMZI2NnIx9DUauQvAAA9BikyChYrgn3oA91lvvAnxb0rTI/EOs/
2J4pgg8gycKsjf8C+VgTzjIIzirfxl8NXy/DnQ9Uvp1nvtIAtbmSMHEqsAA3PTlQefU18/K
w5B+7kE/LWs3iXXn0iXRpNbvJNOkwGtZJS0fByOv0FAHuU/g7WNc+A3h/w74Vms5mJW5vV8
8DcSC+MjPIYjg+leX3Xwq+IVo21vDFxKM4BhkR8+/DVyNhf3unyGTT7+4spDzuglMZ/Suot
vif4+s9qxeKr2QYwfN2yf+hD0oA0fDvwm8ZX/AIhsYtT8PXFlYGZftE0xUbUBycDPPpVn42
6zJf8AxEm077trpMS20SjsSAzH8yB+FYt58TPHt6uybxTeKvcQ7Y/1UCuSuZ57u6e4uJnnl
kYs8kjFmYnuSeTQB3Hwds2vfixo7KgK24knYnsFU/1Ir1Wbw/p/hbxn4g+J3jF4innu+mWm
8F2PAVgO7EDgc4zk14BoHiDVPDWqNqOh3n2W6MbRGTYrEKeuAR14FJrGu6vr90LjWdUudQm
UYVpnLbQeoHYfhSAt6p4s1HVfGsnimbKXpuFuEVScR7SCqj2AAFeq/FrwtqHim50rxx4c0y
XULW+skM4thuZD1Vto5PBxx0214ZgLg9Pf1rovD/jnxV4WAXRdamghBz5DfvIiev3TwPwxT
A9J8fCbxh8F9C8WtE6ajozm0vldSGHRWJz7hT/wKvEWHPCkdvrXrlz8ddcv9IuNN1TQdMu4
rmJopTl0DhhgnAJryIbF44A6YpIBvOcbRz6jFeY+MJHfxHPG4KrGiqg6DbjOR+NeoNznBHt
7Vwfj6GNJLGVR++KuCf8AZBGP1NMDho8sfljY4qyFY4GMDpiokBBypxipQyfwnHqaYCoAXB
xmrgnuFAVZX2jpnFQoEMWBksGHzZ6D0xVhY0KggLg+rH/ChgXbv95c483Axxk4FUZ4QriIY
2nkba15QkkjF41Py5xjvWZcMyuGhAXH8PekBRdcPwOOxNNbJjOPwPNOnmEj5wWPXLGoS3zZ
x07etVbQByyyhTGHOxjkjHWl+6C23nopIoiDFgDH0706Yqsm1PmU9OeaQEZHyAnLH1zjFaO
k3cVtqdvdXsTzqh+6ozkjoPpWaxAGdxGe3rSruX5Rz16Gn00A7y58cyPG32DTgPVpm6fgP8
azJvGetyuH85LdMDCxoMN+ea5xF3bgSBkZB7CnFA4wSqoDgNSA6qHxnqasHZIpkPBDDn8xS
XnjbU7jEVssVsv94Hc3/j1c7G1tDC43l3JxgLjFQsFCkhhjrgDmkB0SeNdbhJSV4JlBx8yf
1FWf+E31QxsFsYWIGS2D8v1GeK49iCCuMfhipEJjDgOyh152kgH2PqKAOhfxxrbQlVMCluN
6x8j6ZqoviTWjukfVZQAPlGRz+FYfUdAacCwzjgegPFMDoh4118BVWaFwOuYRk1oJ8QL0R4
OnQeZjHmbjjP0rjByxPUgZzmlw/lK2BtPHXvQB2R+IF4i4fToGOOoZsH8KoTeONaaQSI0MK
A/cEYI/WuZZTkNuOCMAU4cR7eB70AdG/jjX5lB3wxkH+GMc/nUsXjnXYk2N9mdgOGaLkc+x
rl8eo/A0YyRlQKB9DuoPH9wEX7Tp0cj55ZHKg/hTpPHOossbxWltGMcg5bP61xcEXmsI0Rn
ZiAFB5z7Vo/2RqRTa9jMhX/ZNIRvHx3q0hRo4LZFHVQpOf1q7b+PnGBd6eCcnJibB/WuVXT
NQCFTps2cg4CGkk03UWU4sp8g85Tt9aAXmdbH47keRj/ZoKAZ+WQ7v5Yplz49cHZb6Yvt5s
ucfkK5g6dfgIVs5h0ByMYqI6XqTBf8AQpiAeu2gaWptyeNNbkkBSSCIDjAjzj86qHxVr6vv
F7x6FFx/KqaaVqDEEWcvXH3DUv8AZGqEc6fOR2whobsV7puWvj248vbd6eshX+KNtuT9DVp
fHsRKkaU7DODiQZH6VyR0LWy5I0y5I/65ml/sbW1UsNNuh0/5ZkH+VS2HunVXPj05LWtntA
7ytkn8BVF/H98Y2C2MCS46liR+VYLaNrJAI025B75jJzUZ0XWhz/Zd2R/1yNNMLRNyLx9qK
SK8lrbyL3AyM/rVibx/dt/qNOiQfw+Y5bH4DFcyuh6yzEDSLo8Z4iNSr4d8Q4J/se6wO3lG
newrJHSWnj6YDbe2Qk4xmE4I/A1PL45iVR5GnPuPeRgox68c1yT6Dr2Qf7JugD/0yNA0PW9
wH9lXQP8A1yb/AAqLl2TO4tfGtjJCGubWSM525jG5fwzzVubxdoiQhzdSMT/AsZ3VxB0XXG
RQdJu2KjoITk/pSr4d8QPAB/Y17kc4MDf4UcwrR7nUS+OdNSFWS3uJGI4BUA/zrHufiBcn5
bSzhQdfnJb/AArJ/wCEc14/MdIvAg6Zhb/Co28N66EJ/sa9UZx80Dev0qroVo9zVtvHmqfa
A01vbvGxPyhdpH41oS+Px9nzDpeJCOrygj9K5VfD+urKEGi3ueSf3LEfyp7+HtaMJY6NfLg
dRbtRdCsmdEnjyU7A2moexxKf6irtj45sZty6hbSW+MkFPnFcV/YWtkg/2PepgdoGI/lUkW
jask6NJpdy4H963YgfUYouLS53cvjLQkypkmXvzF1+lQf8Jrped1vb3MnYgqFGfzrhZ4WiZ
47uCWKaPqjjb8uOpzUJIKkplX64c8ZphY7dPHtk0/77T5YgOMqQx/LimSePrYTv5OmOyYwC
7gE8+wrhGWVcgoQT0PXNMOd6rkrtxxigND0CPx3bucvYSp64cHH6Vow+LtEnj3yztA69Y3U
k9e2OteZAYBOQPbpTCDvPK8e+fegH5Hqcni7QxESt1KWH8IiOabbeLdFmOJLiSFs4zKhGfx
rzBfv5Azjk5NWRCZUWRAFbB4oCx6lNrujxBWN9GVzjKZP51DP4p0SBFDTmYtyPKQtgetecT
wyHywsZTcOVz94+tOa0uLeSOOeHymlG9RJgbhyCfagR3F14x0yMZtra5nI77dgH51GnjjTy
6iS1nRT/ABKQwFefkEZjjldo+xIwGq5Dpd/NA03kSmFELtI3AAHvQVtuekxa9o00TTJqMQH
cOdrD8KqyeJtDjgeX7Vux0UI2W+mRXm4TdE4WPLHHzFucfSlbb5KLIgVV64PLUCZ3L+N9Kj
2mK1uJd2ATgLjP1rmfEms2eqTW01sJG2RlHRwQOua57J3EE5wM/Wg52njGfegQ3LBN6RrjP
3j6+lWYwwtxK4XBbbnvnHaqxVojjb19CKcrZG0KvrnNAFiNASQNzc8AdTUgLqoUbhjt1qCK
RlBCEDnBx/8Aqqzm6/5ZlyvY7RQDNCQNFcB1AOR1z1GKzJfOaXczAL0Ga2WjYuvk8JIuQpP
zdOayZ0VVRAC+Pl4x79Qf50wIxGksvloeeg96Jbd4gVaTC9sdTSKY0kIQHA5Az1/GlEbsxM
rsGwG2sCM/Si4EaAqoYMAc9uv5UwYM43nBzzkHg1ejDbY5QojYHGev/wCoVHcMryZj3PlsE
nBz+XSgBqxt5ZVUGCMHcoJxnPB7VJbW8UfyuHjcDCnGQT71NborOr7/ALpwVzjFQXTCS4d4
yUDehzxQgJ5FVN2ZASV64649aqSRiJwwO4HkHFO+0qu5SoKngcY/OoHf5QjkdMggD1oQCsz
ONzgA54YdTTZWzgIxJHWpgSVHC4ZuKjZFH7wLx0yDRomAwn5cbRknqBzRuKykbvlI5pHwG2
5yevH+NNALMFHzE+gzQAobDMoJOD1A4NODKeo/GgAuc4A7cDFPeMwsQHDcBsjp0q72AjADZ
IyB0x604DA7E96QOxIJGSKduO5jtCnHTFG4C4BXP5dqcFXYSU5PcHpQWLBScDAzx2o8xjzt
NTYCNl424/OnIhYY2ljjpmnA5c7xkHnFPAIYMvLE8Fec+nFFwJ7BvLuUboQwwB9a9AnQ+aS
CFUkg5zzz14rz6J1FwrKQpU4KgZNekzFWVSp6kNx0GcH+tS9GaxKQVt2N6c98GnGF8Y3R/w
DfDVLL54vnSKVhF7cdhxUii7CkF2+Xv3+lMpJ9CsLTdnbKnB7o1SR2pyQZ0GfWN6mQ3bkHe
5x71ciW8OVE8pkP3QHPbrUNlckn0KX2LPAu4/8Av09SLYqAM3sIx/0zermb+OPzVuZSM8EO
f8nH6VWkl1Hdg3Mxz2DHNLmuPkYq2AfJ+32+AP4o5KmGlr8rnUbM8cZjl4qk8+o7SBfXBBx
yGNKb7VAuV1C6XPo54FS031FymgNJZtpW/sgCM5MUv+FXItCL/N/aNhx/07zH+QrAF/rKLk
aldgDpiYircut6z9jtpI9Su0kUFJMXDfNzkHr6HH4UuWfdBym2fD4PXUtN6Z5t5/f2oOiYU
KdV07A6HyJv8K59Ne17HzazfevMzf41J/bmvEZ/tW8LZ/57t/jU8tTuv6+RfKjTbSyOft9i
3HUQTen0qB9J54vrL8YZf8KqrrOtv/zFLw4/6bGo/wC1tXZS39q3YKnBzKfWjln5f18ibIu
jTTGpP9o2PH/TOX/CgWcowVvrU5HTbL+dU/7Z1gcvqF0x7AyMealGoakhCzX8zORyPMJA9v
qO9Pln5f18g5U9gltpI8E31uwHZVkqpJG5+VrmIg9BterL32oBAPt0reh3YNUmvr/7rXUmR
x96qin1FyhsdTtFxGceivQdyr/r48fR6p3N3dbSVupVI5yGrMk1K+Bz9tm49WrSwtjey395
c+28VDcJLthk3DazhRhmz1/+vWVY3d3NforTO0ZycbutdA4Z5bRSM7ph+jUku4HDeJ5d3iO
4UsNwCDJB9OlZ8rHyz1Yn7vIwB/nNS6+5fxPfYYcSY59gKoq2QCygdDkd6tJdTB76DPMaM7
EZsf3c9aZkSMcOcnJJ65pXyWHQg9QKao+fqQB60gRZhlkjBOVG4EYIzxTgGC5GFOON3Q1NY
aZqGpT+Xa25l4z6cVvW/hHV7tQsscdrHnlicnv6U7MXQ5hYjksWYY98V2Nhomhx6BHqupSz
Ku75irEjrgDArc03wlp1rCiTxfbJM5Z2z+naneKI0i8MvFFAhAljAixhTz0wKNh+Rm6fqeg
re21ro+nu7yvtM8n8P585q1qOgPqvieO5uwGskiC43YYnn+tcj4XVo/E1vuQlgxGT9K9RUj
jpRcTS6HEzXvhTSL6aKPTprieFipDdMj0JP07Vq3N3NqHgu6mS3EZlQqscXIC5H9K4PWZHX
xBf7tpbz24AzxmvR/D+f+EdtMjAKnj8TRe4WSR5isR8043HB554FMkWQxhW+UHkZIxXsEtj
ZPbyRNapsl4fCgZ/GuevvBlldeWLKX7Lzzu+bI9OtFhXZ5oiDeVDDPqTQQxH3fx7V2F/4Iv
7a2NzZzC7KjmIcEjvisB9P1KaR3XS5R7eUQAAKLBczuQoyOOlGMHlTnpinBM8KCD6Gh12SL
uJwxzz/OhD32J4oV2BlkXlsbMc59a14pdsKqyQMwHJYHJrLgMYYOXHykHpWoz5YlY1wemMU
h7jZESC58oPuXafmHGe/FZ80ceAZCQScBvT2x3q3cSxiZAWGwcqM9OPWsyR98pdD8o5Knqa
BDkKr8rYDZxk1NICwIlc7gvfI4qOKNJGdpckDuex7VZBaSIhSiFcEFzkn86AH2arPtikYiM
g4CqM5Ppjk1NJD9nCb2WN8gbQPw596ZpUipdqksZwAcENt5/rUOsXCyXbbFQL/Dg5zn07UA
Jd3BJVAiqF6Hrk+pqs07lT/Djj5QOajDkjYZccYwe1MLKqM28AgcZHU0wDzWzk4z9OlODvs
cbVIbuR0ppyzEnkDoRxmj5oyRnB/wBrtQwHjIXFXILcTQyKSeOgPc4qrGCwJwAac0n3dp+7
2BoArfxEAdsVNC5hZJo5f3quCoUcjHfmkkIYDeuAOmOMU3b+7MgOQCO3NPoBISryscct8xJ
Pc9aR45ImKuRuz2OQR2puQwByGwMHAxS9FwFyB70IQ+LzY5xJhcrg4YcU8wtIDI/UnliePr
SICzcEAemKsqB5TMAFK9Pc/wCNCdhkGNhwJAT0zjg1Fs4zuA+laAUSDOE3AYIwQT/9eorhR
HIrAuGwN+Vx2pNgQFQqrtQbiOT7U9HkVlMbldvdeKTcHQbVAXPUcd6cMx70IyD054/nSAcF
CMJMZ5yQ3evQxKJdNjlDEfukbj0wv+Feeh9+AyBge3U131th9BhAzzAD+Wf8KTNIm7pFpDe
Xj2gGbiTDKM53Ljn+XNdZN4LvpRC3lkBgWk7Y5P8A9auY0soqLI0YZjtZGztKMM4bI+oz7C
voDwVcr4i8IwXsoUTbjBPHjlWR/mFedjq86MeaJ3YempP3jzBfBEixtIFC5OFJ9e5/Wpv+E
MmhG0hwz8bQDyOw45//AF168bO3AgRIwP3jHpnJ3E/4flV21sInQb8F3xkdCO+Py/nXgfX6
r1PUcIR2R4VqfhLUoFthBFC81zIsJ8xtihmOEOfc/L7kiqs/gvxXAZI30WzknHULcnK56Dk
f/Xr1nxVd6Mk0lveR+dBBEd8URwWuZAREgb+Eom+T2JTviqHh3QL/AMXwz2virxRdRR20g8
/T7NBA024ZSSRwckMvp6EcYr06VeapqUml30fyOGbV20tDxFrLVDqJ06GwivLiLmRLSTzQn
H8TDgYrdi8FeKbq3Dx6BGm4ZDS3A69uB39q+kLPwP4d0xI7HS7ZIbZGBWJV4BH8ye5PoK3Z
tItUtz5aqCoxk9M+v5VMsdNq9NGaUdpNnxzrHh7WtMtnkvls4ELbQqFmzjqBxzgday4tG1O
a0iuIUjlLE4QDBAxnOTx3FeifG3zbHVrWA4eGeNxGfugAEZ49yc/gK5PwV4msra4jsdWBEa
5ZHT+9hRz7YX9a9ek5Olz9TCckp+RijS9XjkybNSHxxkDqeB1rQGi6uhZX0hSSAwRZ1Jr3v
QtD0W/hF5EkcrGJWARg4BB7Z/i71vy+FNMvIppbeIRTRjfHGM8qerD1GM5HtXmVMdUjK3Kd
kKdJq92fLUtvdLqAtpLNbKUnG25YxjPTG7GPT2roI/CutyPBOPDV07NglI2R1dc9c5r6Jh0
fQNOs0lNxBcqSwLSjKyEdQQexXgg88CuL8X6do/hHTWvvDlxc6Ve3K4gs4z5kFwzf8sjESQ
p5yGUjgHrV08XKpLlSszJqMb63R5Tp3hbU9U1G90+HTZre80xfMlhkILnP3V443Yya2JfAk
xhDKpLFQ6OBxICARj35r0j4Za54Ug0LUollKauWN7qF3c8NcuSSx9gASAPb3ruiug3ujzfZ
LhFiLPJEwIJiJO7Ix2zz9KyxWJq05NIug4v4kfPY8AXc+nSSwqHeI4Kg9V9R9K5m68K3tvc
NDKm5g+046Hnt+BFfT9ha28lmlyFSFmXy5kznY38P0H/1q5zXtHhutMaeOJUuFUOFx1aMlX
X8mrno5lLmtI3lSg1sfNeq6PJYzJkHZIu4cYwOf8K5SeNkZgOOcYr2LxfHb3Gm2lxFgEHJ2
91cZA/DBryjUwEvHPHJz1r6GlUVSPMeZUhyPUXRUc6kgY4YKxx26V0Yw+paegIBEjMT+ZrA
0QBtTckcbSRj8BW5Axk1WzJx8qu36GqkR0bPNNXO/wAQX7Nj/Xt0GeM1HDZPNctDbxySqeU
wnOPcDP8AOo7yVjqNxMQCGlY5PTqeK7jQfFmmnyrOe2WzYKE83A2scd/Srja2pjvsZmk+EL
m9Vpbt2tYx2ZOSfxrqdP8AC+kWTeZ9n+0SD+ObkflW4ksEwLRSLIBydrA4pQCf4ttO5D1GI
IoVCRosa4wFQYp24MSF5469B1pmOoD5PbpTvMJYtIcsxySaQxXODhWIz7AHPesPxerf8ItO
/R1dMH8fat7AIxwpGTyKwPGA2+Frgt0DJyPrQBx3hJWPii2cphSW7nB4969RRQQpT8yK8v8
ACrqfEVoqPxuOQcHAx2r009DjjJzQOR5DratF4hvsZAWdiCe/Nem+Hzu8PWZDg/Jz+dec+I
hnxNqBTIAlJA7flXoPh98eHLIsf4dvTqcmgHsbG0gcOoHp0/Oo9pyeR+QNPX5vmxkemKjBY
E45J9qBChWC4DAD0xgGm5Y/7X0oJJx83fHSnjcqM5YqoGd54H50AYt34c0e9kZ5rULIxySh
I5/DiuS1rwndWlwZtOhN1bEcKTlo+K6y58S6JaFka/V3XPyxDef8KzZvHGmC3ZreG4eUdI3
UL+tO4rHFwxkM8TWrLNFyzY5UdwR9e9XQLjAx0x2H/wBaor/Uf7U1A3i26W8jn5trE7seue
/0q/GsbRKWnUnHUox/WkMybiJ7iX5IhtOOd2M/rVA5ilZRtVlJUgc4xx16GrToWYIAWI4GB
jHFUflDcnGfQUAXBIoX5ogVxncDyMd8f0qIybmI27m7EHrTFk4PyqAB0NLCgmfZlVHfPAH4
0DsKZ13na7oU+7v559//AK1QmVmTa7Av0BIqSRWBAZwB0yBUIyj9QSOhxT6CEYEk5YZPPSp
ba0uLmZYo8Fm6EnAxS7t/GAMchjUYJJKlvxxQgHpFKpVnG1SM43Z45o24JwM55OO9GFKgKv
JPrUyRNtBOFwcDA6+1ALUURs8BcEYGA3PPNRhmblhz0p5YKcbMHPrimgEsD3pAhjgcA4weu
OooiKCRdzOQOu3rink4jyMK2fTrUZ4bPIPrjin0GxzFVd/LBwWON3XHvQhd3KqAcUHDZG4n
jgjmgb42ByeOc+lAeQ4OV6HH9au27CS3BQIjrn5hn5unvVLBbMmSQT6VNHvAdwqqFGdx9fQ
UaCNELKkuQiSuMN82efWmzIxZn2HEnAAOO/Iqsl0dyyO20j+6ParsdwrRshcuQdyHgDNICF
IVU/PJ5eMg7lJHHTpSboghAi+Zl+8xwB9KlNxnbvIZGPII5U1VuWRJn2bWGc8dhQBXQAyBg
SQDXo2hYm8P2/ujqfzP+NedghFUZBycY79a9A8MsDokKKxZVkdef+An+tJmsdEb9uwOmRnH
BX9Pl/xNd/4J8SzeHrNtTNwz6ZNIEv7c8GI4CidT7cBh3ABrz22BbS4gFzhSSO3APH6VLba
lLpsMkAxKsmdyZ4KkHI/HNctamqicdzspu0UfUVteW087PE6OrsWVo+h/GqviHU5dE0a0js
FFxf3UjW0Il4QSEZLt/squSfXFeC+GvGsujOqSTSNboU+VjkIg4I98ACvbNIu7DxHcpdT7D
BDYqI8/MqvNyzA98Iqj8TXhywiw8uaXwo6faOSsea6m5TxNZaFbI90bWEBAy8zyNlnkPqTn
JPoPQVr2niI6e9tqSSJEsQFveXIAJETNkMw7lW59gTV7StMig1LXZXU3tzHNHZgKDloginb
7DGfr071lavPY6bbXA1GZLe2mjEbSKg/eZ+46joQejAc/ez2r0oQhJK+ra1+Zm21fsj2zRo
Z2iP8ApMck0xyuCCNnUYx1Hv3rdeB5IRFc4cHkqowMelfLPhT4lW2h6mNOa8b+zC2IS+SIA
RwucZ2gn8vpXtml/FXwm9qrX3iHT4hxw8wDrkA8+orOWFcXZIxk76pnk/7RieX4l0RMAL9m
kYf99CvCydrb1OD2x2r1/wCPHifQPEfibS5NC1WDUIre1aOSSAllDFs4z9BXjokTneenAyc
V6dFNQSZjN3dzRsPEWt6bdx3FlqMsDxsGDIxHQAfyAr3D4Q67qeuWl5bX97I8Vqyy55yoZs
Er3HOM4r55EgyeRgc16f8ACXxZpnhbXjdajIFgdGRnGcoOuRVVaanF6amXNyu5754qtpLHR
hFDK2ZpwjFzjDtJgE+w/kM143q7a1fQS3t21w9hCW+y7jhbdSTh+OhcA9e31rK8d/FDVfFu
pXVrp7fZNJ8wFCE/eSBCwVz/AHSQ2MD0rn7XxXr0EQt7nUJL21chZLa46OMgld3VeBj6VlS
w8oq9jolUvozQNheWUUNwpZJpYhOD32luM/XH6VJpXiO90m88tLhoYXfeI8/KDjpj0wcV1W
ma7pPimLUJ554LfUHbaloABgBdqhf4VRQcAAlizEngZrzfxPLE2ttDYkMsS4Yp0Y9Sf6fhS
cFUXLNFRqKPvI9YsPEN7bglJvMWVVEmT1xwPyPFOufFF6lzCiTMQ7qQxPGRzz6EglfyrzDR
fEBitDaXRLLn5TjJFdb9otJdPW5unQpgsJM8KQe/oa8meD9nK7R6ca8aiMe786aB42YrFJI
NqY9Cf8a8+vo2a9cFxsXj3Jr1Fhd67Ak2jQeXYWi7XuGGGnbP/LJfp1NcPrejzC+aWVTGu3
K5GAB9K9PDTWz37HDiU2+aOxl6IoF3LtPzbO/1Fa6Rhb5HxylsX469qz9DjIlumwTtXG4+n
J/pWpcqA92+3/U2TEiumTOPoeOyFpHY/wB5iT+dOUkOCRnBzTiVCbQuD1znt6VHuYE4Un8K
0MUrM3Le+aBMmcxBSGyhIOM8jitq18by25MDwfaIVOFdnIYD0zXFbmY47+lC/wB5iCB/Kgf
W56jD4v0SWFWe4aOQ9Y2Qk/pW+oLxpIhyjrkHHUda8RBzuxwQcevFX7TV9Vs1BtNQnjT7uN
2R+APSgSj2PY1Ll8scZ71g+NSF8M3KBgd0iLu7daxtM8ZtHCianC7kcCWMjJ57j1rS8UXaS
+HIGVVeK4kX5ZAeRtJ7Dg0BazOS8KlR4ktiMgluwr1YZJwD+leV+HpEHiCzK/KQw4U5zXqE
V1A90bYSgyqu5k/iA7UJ3CW55bfSW3/CWXEl283lfaDvERG/GedpPf0rvPD7q/h+AoWMeW2
7+vU4zjvXmuo/vb26ucjDzPwG6HJNdraXs1l4CW6tpFWWMHDYzglsdKAa0OqLFV3Ln1obeM
FevNcxYareReD7vVJ7jzrlAxQvxjsP8a4SLVdRF4Lpr6YzbtxdmPP+fSgVtbHU6j4z1W0vZ
IRpsVsAMKs2S+fXiuQvtW1K+dmvLuVw3GC2Fx6YHFdf4shS+8OWOrbNsxAVsDqD2+nFcRKI
0CYZCWXccZyD6UBYaqgBVGAenXGKcYpYziUAN157j1pgwx3FcMO5pSXJVR82OBmgErliEhT
kkZ6DjOa2oryIRKOeB/f2/p2rBXIYLxycnnpU+W7D8uaA2HSuqhCT82MHaxySKoEknB7Vcl
icjcNm1BuJPG72HqapMWY85Jz26UCFUqIz94sMdMfjT42VJFYHgHv2pqEDqcEfpSZAwA2cj
B4pjTLEz7g+GBI9Ryar4JPHFPxuOAD68UYAUYOOTkHqKEIaNwbaQCOc8U9cjgH9c0mei54x
T4Y5JnKRKSx6f40AO2mRgTnf7d6sqiNbpmbaxb05qpmUMSPXjjtViJ8YyoBHABxg0AR4xL8
2MjtRIqh9oIPapXdSwYEcccU6QKu0KwYn5uKQ79xIoPMk8scE8HPaqJVlJUEZHWtTiNxLkk
/eJP3j+FV7wA3Tv8uH+YYHrTuFyqpIbknHfHWpYwXk25wpJ6n+lRyDbGGGcn0pysoIYJhsY
4pDuKEwzHt0GMjPtTt+EDEKB2AGcUKXK7Tux1Gf5U1y4RU4ABOOPX+dBOxIzBgNpUE+lG+Q
AFZMsDyKhGFwGGcHjFKJVXcAOfftQU3ckO8NuVhjrinbmYFN/wB4c+5qFZWL7s/L6dqkVhg
N0P1oEmTKQCBIgK/3a7vwk4/sqVc8pP1x6of8K4ANIMnPHXiu48G5+z3YYk4dGOe/DDj86T
2LizsNOCvZKrcgTMp2+nz/AP1qp3duYRlm796u6WC0sgZiFW7UZ9MsP/iqvXtp5rt3CLxzn
8f1rknU5Z2Z6NCHNTb7HL21tNPIxY+XFF88kjdEX+p9q7/wxPfaZool0m9aOWdWkuLS4GYm
DZ2qMcowUj1HtXE3MTRSiBQqrje+OTt9PxNTW+tXMOY1bdG3zE+/rVVYyqQtEzi0p+8exeG
PEGjpeazZeIbldNmvnRopLlj5MjIgBUOpBGRyDwQQCOleUa/qZ8QeInRZhPbwFmBRSS+cZZ
uAC3QFsDpnnOata7KY9CtlJDiVfMbIyHJJ7VymiaxLoOsLexwiQbSjoTjcpxxnt0rooUoQa
ZzVZyak11Ljada5lN9ef2fH5ghVWiaQ79oJ9wAOpNZimawuxII4vNgflZEEiMR6qeoNW9W1
WLV9Qkv/ALO1oJTvdI3BG/bgMAemeM/TisySUtGoGMgfMe5rpm4vRGMFK15Gnqeqrq1+Llr
K0tMIF8u1iEaE/wB7A7mqcpHkIoQZVjzjtVZMMAeKmIbaPSsdjXcjKq0cnmDcAOPqaZA0Hn
L9oysQ5bb1PsPrTyRgqM5zk/iKiyyy7wAQvYjI6VWqA0LaWWygjntx+9yQSeSrY4OPaukbU
11fS5LvVpIprqO3McshUKZHMi7B0+Zgu7JxwK46N/KZWjc5XBDK20j0/EUkpeWZm5xnPLZJ
/GqVRrYylC45pCrleMA5U9x/n1pvOCccAVOts24bsjPI4LE/QCpZIDCcvh9wG0Z6fUdqm3V
mmxXt3JyqncT/AHe1adtMJZhFOjPEGz5ZPBPQE+tVLdCZZ5MZbGSBx1P/ANarEMDtMCuVPO
D+FRKxpG56RYa8BppWN0R0QLtUYA9gB2/ln61x/iXVgYA0j7pjkDI5z6/hXRaRoAn0Iam6y
Y+bCDvXlurTG4vpsuW2uVDH0zXnUKUPaNx6HVVm+RJ9TT0LP2a5b+9wcdzhv8av3pZLTXXU
b3W1Cqo57n/Cqfh5AtjKecs4Gccdv8an8QJ5fh/xBIFAwsSZz6g11S7HGtjyVgMnLY4xz6U
hyCSrHHrmnjIOAO/cUwsMk9j61uYX11FwvPDE9+lMG5OFyoPGF70KpBKr19Kcr8c/T39KB3
V9BATkkDFEYGRwRml9MMMd80qArIO2emKB3sW4YgJEQgMcZwM/NzXpt9piXuiWcUtyltCka
mRmAxjaOhPQ+9eXRTNGRKMHnHNPuL+5uyDcXDSsAACx4GPb0oCTudgdT8K6NMr2cL31wD99
SAAR7n+lanh7VBq+pXt6tusGI1XlskgeteeqnmRSE7G8k7jtXlu2fpT4JZljmjhnkRSATHG
cbj6njkCmJLRnWyWHhjSSTeXD31wx3eXCN2SfYcVn6j4ot7nS30yy04W0DD+JuVwc9AMVz/
n3Ef8Aqpdnr0/PFVy5ZeTz0pEo6/w3q9l9iuNG1GVVt5wQjsOmfX+lOj8EhbgyPq0DWinJJ
IBxnv2zXEPjnBxx60IcDGGx7U7lvU7DxPrenzW8WkaeBLbQ/edTxuA4x6+9ciRk8FcjtSgY
BIbn0A6U0bsZ44OceopEJ6CBs8mUDGTjqaTLFsEkg0AHn5cenFGC3GOfQUFX0sTRKobkNnH
pU+7f8wHB96ZCTuUZ29s+lMk/dysnzNtOMgcGgkldAxLfLgEfLnBz/hVJ0cdD0ODz3q+7bL
lGkiJTgsQQOO45B/lVA9SdowSeDzige2o0BurcmpQ4XBGD7e9NCg/x88npSA5z3x6inYRYS
WIHPkbgeCCefqKYBtxuUc9QKYN7qMjgdumKUAgjn8DQOxIACykDnIIz6VbjVl2tGxBIwcfS
q6koRkAj6UJK3mqwJxnIyaBDCSGZdpVQehPApQjrIAynIOSM4xSSFi5yu0ZOcilUyE7vvHo
AR1pDSe5LEQZBtVgT6jH60458woVO5OAQKYqgOvUEHkZ5q3eRN528HCum7BJ64x/SgbQzJ4
VlG4DkdDUksJkRGA+cfKT7dc1CBvDOWVtozlhk0wSvkggKSOCKZJJLA0QG/JYdgeCKrhUIZ
wpHfkdP1pOA/XJz97PWnspw6qAQODg5GPWgZGS24uHwgPGeKeVYxhl5zx15qFcK4YqcYAOD
7Upy6A54HvSEAC/x5yOntQSOQGIFNz0JzyOvpRgHI9KAFUE5HU9aX5x8pXA9fWnrHkcuAB1
Jp7KoGc89OvSgBgZsDIP4Guy8FTkzXUWeCqcfRx/jXHYY4Jx82TkD8q6jwhuTU5Qyld0J9u
QQf6UnsXHY9H04bbq7R8YMsbjnHdD/AErptUj+yJJcGHKIpZwvXHPIHce1c1ZqPtl3jLYiS
TH03f4V3GoRGfV006WJmCnzZfUBTgD8evuAfWvJxTtOL8j2cHNRhJdehwZNpNbSTXE3kXUx
LNBKpRlQcIMHrwM8f3qyjbAqXVyMcfL0I9a9j1zQ5Li0UzW6XMUYBEjoDkHnHPbrXC6p4Vj
hcyWkEkSknDwscDHX29vxp0MZCWktAqYao1dalbXoBJ4e05wTxbxnjvx/9euJkhG7ofxr00
+GfFMvhqykju7a5tmQqsc0RV49rbduRnPHeuQu9E1W3mPn2cakcna/vXrwkpLQ82acd0c2E
AILZ5qRocqMOGB7Ywf/AK9Wvs7iEu0T7UYoTjjNQFfmwxx9etNmYxARgn7rHJ9jUsw2BR6k
Cn7JUUEjdCxwzYpuVdxvPyA8H1FGw0yHgZO0ElgBmjafur360pABVRjKjj0z3NSwI+zK/gz
dT+FGjEQeV5StkjPZj39vxq0tlMsSyNGUR+QD9/HrjsPrT0tcuHLfOe57V0WkvD9nNpcbJI
c/KQMsp7dOtJO2o7XMDdIsu+NTGzYBKE/zpRbSPyMnPrXaHw9C0uYQzKQSABmtW18K8E7D8
vOcY/D25qJVEt2UoSeyOBs7QmK4dhjBVMdyeT/St/w7pn2i6aUKPLj+Ziy5yOePx6VoXGlr
bXVzuXchdcAjHYZ/maq2uqppVpfStlAVxjpjBGMVyVKjleMdzsjDlips3tb1pdB8CNFBIqS
yhoY1XqWPG79T+VeGsOM/N/jWxrusS6jdjgiBOFUn9axGdlHc5OcVph6Pso2e7OerPnldbH
XeHY86Iz5+9MO/utVfE83/ABSWr46PdoPyArZ8PRFtEtArcGbJHfr/APWrE8WEJ4TmzjdLq
GBnrxj/AAobvIzd1FXPMP4gvYZxTeoGR26U/IDnPcmkZlCqAuB0OeSfeukxejIjGSCOAO3t
TVBJwxySKkPI45+tN4zyPzoE3YUKTztzUsUm1s7MgHJI6gVHuHIABpAzBSqsQD1A70BbSxZ
DsQ3kEqf1xSSFWIby9h74qurHHJ5zxkVPFKQwJP04oK5dBVVHLFjgHn1z9altpWhfeXwwB2
5GeSMc1A7Byz7/AJmPQD9aZwGycj3zQQkyWZ8EJkAAnhR/WkcfLHtAJI5x2+tDO23G4HnrT
MMx4UkjrjtQVy6DMl2y3OP0pu04yASD71Kgw4+X5O/tQyAbkIGQcUC2I1cgYYZzyOxFOUEs
Secc0bV7c07eQu0nOTnpjpQFr6sPmLdOvtnH0q5ZW32q5gt5GEQeQBnI6D1+lUwo7dvenKJ
Ekwj9cjOeQKCVdoUoY55VRgyRuwV16MM4FOYu7bicE+lNjC+Vjy+nTFS7wBgFfyoHbsPvwk
l+VAZVxzg/yrPBXlW+8ORjp+Nat5CFmDtkMeCBz9Bms7blzuHI9aBDQwKhduFPocZpyoWDA
kMT3pzhc54/LilVAHBIwD2xQO1hiqAfmBJz2oUfMcHPpmnyrKfmZix6ZqNNwI3Z69aAsKxw
fmHAqaJAwBwBjvUTsrYYH6ipd/JO8gnjHagXQddEtP5hJJIAOTkngUzaxjO1G456ZH509n2
k5UHtjOadA5D/AHX2HgqD1oKSGRA+YHU7TnP0rTuXa5tgfNLGM4JIxgEVUiCiUOMgE5/+tW
jaK6yrG+0CQbfrxx+ooCSs9DPhJRwc4P0yKdLbSS5KHLLgYxjFXIkTDkrkg4wD3BpkzQfZr
japRs9/WgTRmIsKMRcxOPlIyvBBxwcGnOAYhjcc8c+tI5lklMkzl3IGSRgnj/AU4wSFN2Sf
QdRTZVtLMreWFlAZSB7GpfkXywVOGBOeppu1g+GjO4cj0qRmhZtyhlPGB6etIXKRnaQRkD0
7UBFWLBAJ704RhWHmHj2709VKuDksD1GccUBYj3bY8FdvrQuD0IH0pWKljhT16ZzimMcc4b
Hbng0CSuy3wY1woGPat7wspGvRbZOHR1wTk8qa5uJ8jJGD0wK3vCz+X4osCcqDIF5754pPY
0PT7Nm/tOTDEh7Ynn6n/GvQtN+I/hBLa5vrlQbm7mVtiLvMW1QqDnHTbu/4GRXndkduo26k
ld0LLn8E/wAa8+uZJIriZXzuViDXPOjGqrSNotxd0fWGj+MvCWr3aafb3io78Dfja2eq/wC
fQdq1ZvDEKhfIXdC4wuOQB2H+ea+O7W6liuI5rd/LlVgyOjYKN617X4W+Ok1k0dn4ksmuYk
UR/aoThuOMleh/4Dj6V5WJy5pc1H7juo42UHaWx7fp3h/b4a+y3CIrw3DEMuSACBj6Diufv
/B8V2hMqhi3t054z7V2nhLxT4c8UWjpo2rQXeVDOit88ZHYqef0rT1mfR9KsXn1LULWxUAs
ZLiZUAHc+9VhZVFC73RFSrFyaZ86S+ErefUNZtQWCW90wBC4zvVWDD8z+VcprHhR7OUhE35
cY4/Q16lbXesa14n1258EeHZNW069aDZqF4zW1spRCrEZGWBOMY61JP8AD/Ur7Vbe317Un1
GWUkmKMeRbxgckBRywHqxr1lW5dJnLKKk24Hk994eto307TdLnluNRlRmmitS0xU5AUbFBw
cVgav4a13SL1LPUdJurS5ePzVikXDFP72O341614Z+IGneEvFGtWkWnRQvIotrB0CxRROCV
BkPZMncW5+7XSaJapbatHZ+Ldc0/VNY1GO5mkuUk8x53ZPJgT6KrSMAAAN1P2uvvEcjSsj5
7stD1C9vDbrCIpIwpdpWCLHnkEk8AHsx49605/D1/4d1CA+JNLu4baUZDk5Dqf4lZSQ3Q16
t4o0vQtU06PT5vEllo2qaYoSCSVxE720qiQBmz8wUsV2+1eceKfFMeo6faaPY2SWUcDbrlb
Wcva3Eq5USxIfuZHJxjJq4TTeiKcUkZ/wBn057wR2MwdeqqybG/I12ej6O3yL5WF3Av6+ua
h8GSaV4g0ZtG1tYvPgbMDyjGU9A3Yj0zXe23gnV7c/8AEi1hocf8sbuPzkz254Ydu5rKpNI
qnHmVy5Y6PCiA+Vn5uWx0HStJ9NEcRIAK7Scdqzm1jxroTpDqvgWTUYe1zpMhdf8AvkjIPs
cVNe/EbwykBS8t9U02ZxjZc2Lrg/Xn9K4pRqS1tc641IrRGA3h691C7gWGJgjIXB2nGCxbH
5EV5l48hTR7ufTJAPMGMjHOPX9f0r6E0rxb4RvIpH0zxDZTCFd5RZNrkBcYCtjsK+bfirq0
Or/EPUZYTlYWEPIxyuQcfjWGFdSdeXMrJFV6idPlRwcpXdjg5qLB3fyFIzAtjuKdFuYDCk4
Oa9tnnbHqGgxIuiaajDG9d59z+8P9BXG+OBjwpppU48y8mb34JA/lXc6QI4tM04BeRACSf9
wn/wBmrivHXz+HdDtlJzmWXqACC5/xrjj/ABLeY5L3VY8wJOTkcZ61IdqjOA3b1p7owbhQe
OgNV3wDkDGTXYYeQjhQQV4yOaF5XBPNIxz+HOfWjl+mcd80D5eoFABklf60AFjgHn6Upx0I
GPahBlc4YnPGOhFA0Axg7gDjv6UoOcbSMZxS9ByMHryKVchgSgY56dj7UDGhVOSxIJ9KVVy
MDJI7UhkAdtwwM4xjFSyxxq0fkzGX5MudpAU+nPX60CtcjG9MbTgjuDTsqWy0m1f4jntSAK
VJLYPHymjDDohx2PbNA0BC5O2k9qXY64Y4AbpTcvnAzn3oJa1HBd/UkjtzikDoV2EBSDndj
JPtTX7Up24I/kKYNdxeMAKTnPII7etSx5GX37cfnUQO0hlOMjvTWHOS3AGeO1IVraE7OgOV
JPHfioywz/D+Jp8Q+dlJ9ME1P5UXcsT7CgVjQuZI/IVY423cHORlelY0p2yfMp+vrW1JgQg
goh4zjr+tZTFSrbo8k5xubofWkiSISl0JjUHkZ+lEb7GALHpjB5oiCSDMjGNQcHaM8fSmmL
5x5ZZ1zw2McUyl3RPIwc5Kjdnp+FR+SChbHAODStFIhzwQPemtKyEhchB/ADkfnQGiREEIH
FOXK4bB/wB6lVmJ3biG98UpzuOec0CsNzufnAPc1ZBWNmSNsjPD4IJGP0qvjnOD/SlJO3Aw
CT1GeaC00kSkseS2cc8d6sQyuCr+aRt5249KZb+am1o5gsnYL1qSeWQyfvkRmx95Rtb9KAb
SZLJMitLkMC3zKwPHPJFQySqMCTcwb5ePWpjGZbWOYToNp2bZRtPr16VmyBlY7/lP86CLk0
pw3ySBwVyMAjnuOalR18rc7fL0JHNUug4GRjqO9PUYGQMA8kZp3Vi1a1x8pCuAp3K3Iwf5i
mBgVJxilkdnABIx64GT+NR8jJxjFISLYaHbgRkZ6bv8KlVoVdGZVPIyp4xVNSxz854pV+Rl
OQe/1oHYn3q5lVUXG7KgHoKgyMcHp2IoVGbc69upoIbPQZ+tA/Qcnc1oaLcGLXbJ+fknQ4A
H96s9VVgMEhjxyeKs2rNFdRtxkODkdc5oEewp+71C1YAZEkkYB6cKf/ia4vW4/J1m6BUrlg
cH6V2MzYuoGHO24Pzf727/ABrntfEM2tTtJGvBwzAkEnr/AFqaeujNG7HPHCkk56cDHWlQu
77YwdwHpzVnNvE2RF5gUZG7v9ajkuJZFxgRA9Qo2itGktxXNfw9rV/4Z8SWOt2FysN5ayB0
yCw99wHUYzkV9CXPw9svDOhaX8SdQ1BfGLLcpeXplXfDLFJnJjBz0JByfTtXzCq91JJHYGv
oj4BfEO2Xzvh14llSbT77K2Pn4KB2+9Cc9m7e+R3rOeiuhdbs+oLCSxv9Mtryz2PayxK8TJ
wpQjIwB04rgviV4v0PwTozI8K3Ws3kTR2lrG2GAPBkYj7ids9T0Fc7pFz4l+Hfiif4c6HZr
rEGpq17o7yucaerNhxP/wBM1OSMckjA616JofgvTdMt7qTUsa1qmpqP7Rv7uMM9z/s4PCRj
sg4H1rjdOKd5ApOLsj5p1nwVZXehQa1p2px6q8qb57yH7hkwMqF/hA6AHnjnrXnS+Zpsgnt
WeKT7yOhww9Dx7V7V8XPAFr4MuLa98Ifa4YdV3wPYQSMxVlXOVxyRjIwc47YrxXVL1NQvGd
nSA9CjDaVxx05x9K7I6o10klYpzT3F1MJbmZ5nxtLOckiprOz+03AiztDY+bHSprfSZ7iET
faLaGEggPLKFDEemealsXTT9QAupBMFYDEB8wt6AY6mrT6IHGS1kjt/BSjw74msk1mJYrW5
f7P5zqDBcI3Y54DA4OD6V9P6d4chspGWCWUWzAYhZtyxnr8pPOPbOK8e0rwd4g8a6VDY38M
Xh/QpFHmRYEt3cjPfOViH612iTa98LnSLUJLjXPBeQqXhzJc6WO3md3iHr1FcFX39Oo72fu
noy2CCPaoC1z3jW5j0bwhqus3G0x2Vs8q7lBG4KQvH+8RXU21xb31pb3lpOk9vMgeKWNtyy
KRkEHuK8t/aBv5bX4R31pbjdLfSxQEDqF37j/6DXMoJzSFGTep8ueKPHX/CREiXQtOtpI2y
JYIgrYxjlhgmuNaXzSXf52PJPc+9NlilRmV0KZ65GKiKEYPNerGKguVGfM3qL5bM+Vw3HTv
TzCySquQw65HQd+ahOc5UZb681bi+0SSrGDktx056VQHqVluTTImCY2W5GOhA2xj+przjx1
MYx4fAj3Ysg/Pck5r0+42R6JNMowFtW7+4H/steS/EFs6ppkI4MOnwq2eRnbmuGnK87vuaT
2SORZgNzlNxxyvY1TZQXJB256A0pO7kkgntnigN8xyxQcnjmu4yt1EKksVUAjkbl5FNIYBc
SHnqCMY5pygEb1kGW6jnIpNq7S+fm64AzmgOgqnaN/BIPAPekLFpC2duST8v1pEYkEbSD0O
e1BABABJznrQBMGwGAbgjnFNzgAhj+NOUBVAIzk9j0+tKQv3jgmgCuWL9+B0XPSlzjpn6Ck
yCeMCnl93BBHvQIf8AfI44I9OlBVUP3ufTGKRA5yFHI96sJCWyG2nHXB5NAyBQRJjAyeRxU
0uOWYbgOBmnKiAllB4JwBUUj7wucE9eKAGsyGJVWJVIH3uSW/PpTRnI7dODUsaAspdgRnBA
GcUisijaYs/pQG4wtH5QREYvnqzDA+lOUKVORz6ipRHgArkex60z95t3EcDrtFBnezJEiLj
KY9MrSeZIvyiLgcdaVDjGGIz2PFOcFnLZXn3pjfkX28tGLZBwM9M5OP0rMnKmVv4RnIx0rZ
uIk8kMuOg/Gsh8ebgDd70iCvtH8S9eCQT+tSxOkXIGSPX/AD7018ockcn1pGzvLIpC9h1xQ
NWsPbYyhiwypOegqurR7m5U/WpDuf8AhwTxxioZUVAGV/mzggr0oHp1LCBJXDMwUdKspHE7
5xuUjHpms1Dlhu5Jq1E4U44B+tAFkpBFHwjbyevYCoQxBb5gwPXirIRGVdrEt3B/pTpI0Z1
woBHPPGaBJalNfkdTtxyB0qzdBJrksCdpwAfwqRIAF37snNPaIxspIxg5+XmgbtcSNE+zzR
ld20BlLVmvIcBAzAE5x1BNbcyRpMrlwjSAAhun4CsV48vIowcMc4oJAFC3K49dvY1JHCsny
AhmJPIXJGaI4m7nb6e5qEuySEq5U+w5pml76MSRGU7CuGHXccfpTNpJVc8HjFTBw+BKocjg
buRUgjiJ3PnIyp5/KkQkRbNrc8e1O35AQnODwPSp5baVJFNv++Rhn5DuK+x96rbAHzghvQ9
aC2xyswJ2gbeh6cUDyyMr19qjEgRyDgjPI70I20ggAUGfUlQMeVXGB1JqdFCzpu529frVcS
Z2sygnrzUinldilsHOTQXazPYVIa0t5uFzNAeffZ/jWH4ot1i11wMgPGj8nrx1rVgff4ajl
Y8JBDJkexx/7LVrWLGwvNVEl1vZ9oUYPG2ilBznyIuc1CPM0cHkdDyO4pCu7knjt7V0tx4a
ikYSWlyyhuiy/wCNLb+Ggrk3V0GX+6g6/ia7PqlW9rHP9ZpWvc5uJJS+2NS7k4AHJNa9vo2
oRbLhiIGBynz4ct2xjvn+VdPbwWenWzvFCkap3AySf8acivte6uhtm2EonURjnj6n1rqjgo
rST1OSWMbfurQ+oPglcWmq+EJtemvX1HXrqbytSuZuXDIMJGP9gLgj1JJ616qRXyB8G/GB8
I+MNlzKRpOpgQXGTxEf4JfwJIPsfavre/vrbTdLudSu5AlrbRNNI+eiqMn+VeDXi1NnoR2P
IviX460/wn4xOrXlsb6TTbEW1pbjjNzM245btiNMk+jDFfPuvfFHxNr1088sWmW6Of8AVxW
Mbce7OCx/OvS/i5oWqX/wz0rxTqNuIbm81GS9njHDRrKoESnPdUVRXzy67HA6j1NXGMd+xu
k1FPuW4tTuoNQS/iMYuEIKkxIyqR/skbf0ra0/xzf2mvWuq3GmaZdSW+8hfsqRby2MsTGB8
wxwSOOa5oDa+QcDmouSOmcfhWoWtqj7Z+Ffi7SvGfh1r6xtTbXFq4huIGOTGxGQQe4PY9eO
a9IZY3jZHVXRhhlIyCPQjvXzt+zFaFIfEs8iOCxhTBPpk9PXmvonaAjY71504pNpEybb1PN
ri2n+F13NqmnRyT+CJ5N95Zplm0p2PM0Q6mIn7yfw9RXA/G/WotY021FhOs9tHPHJG6NuWU
bSdw9RzXvt/LDb6TcSzqrxCNgyMMhsjGCK+WdesE0uQWNpDJcaQwM32RBmSyJ67B/EnU7eq
54ohJOpHuawi3CT+RwdulvKrRXESSRg8blz7iqV54a02cH7M5tXY5AHK/l2qeCQGMqjAqOA
QevpVlciRcN7V9fHkqwXMrnzsuenN8raOOvPDmp2bF/LE8fZoTmq+mxudUhhZSpyeOhHBrv
4bkpGBjI6H3qUi2uLmFfIXccFWK8g5x1rlrYSCi5RZ00sXJyUZI0dX/5FbUHHKRwbVx2y8l
eP/EVinjSeLGBFDCmBwOEFeyazEV8NzxtJkyCJOeepJ/rXiXjyUT+PdXbbnbMUB7ccV87h3
dt+f+R69Tocmyh5PlXnHrxTSuPvMFqxgHouai8vcxUJgg/eJxkV3GQmWD7AQAOOBTdvLkYP
r6/hShcNgEk+gqRosZYoBnpzz+VADAAOB196UIMdFA6Zzmnxxs5HFPYYA+UkA9vWgBuIFQb
Xfecl8jj8P/r1HgZOA2D609oyWyPlJ7U0q27gHbQJEUjmR2LsC5PPFOVo+jgnI+nP9akEcb
MCQxHfbxTd2SVcc9cHoKATJIREqF5GCnjINSRuocErgHODmqwXzAAeOeBUsSs0oXAK/XpRY
bEeXJ29BimnO0DnHvUjx7GGWyrdQKqtnftycAcetArFpZOMAFSO4J5p7RszRZG0ynq2cH3q
qr4OWB4oVcA4Jx2B7UArFtZCjsjrnHykkEnimMckqSc+3pTBGQnOADzwakjkkiYPGcMOQR1
FBFkNRB5Tv5ihVxjcc5PtS5zztqaN18uRHjXDAe2Md6TMQ4MsY9tuaBuzNeRQrLtQsxGAF5
rGuEC3MmGD8nk8fpXQ48uMSxhklwMYPSsG8QJMw2k856f40WsQVWidHKY59+1OiVy3yruJ4
A/xpqLK+eGyO5NWQxjIx2JJZefwoHYSSEpHtA+ToT3qrLFG2FVyQeR/hVxUR0ZnyWB+RRyD
6VXlVVdAsZB53H/D0poRCiDPBBxyfYVbiUBk3AAY+vrUO1QSqjJAyc8Zq6ifuQ0T4cNuGfT
/AAougLkESPKpz2GQOCM0s6xeYN7byOMeoqrnbKHM5PuF5JqWadhEWXBDDHvSD0IZRuUKq7
UyMKOTS4eBSkqgLt6nr9c1CJWLqqg4/lWvO6rbs0keZAFw7dgM8YoG7GMHxKW5z3xz+tSyE
Cd2MZCy8ruPTNPuNjWyyAZJz8oHHXvTRO4iX5Sz9M9sUDtpcj3Kp5LJxUDQSYiaNkYyZxsO
SO2CO1WXMsnmBXIUHJBbpUG052qCD3JpjSe5BgKQu3GOx7VJghQSpCk53BhVlYkCmNoDI0o
2RhZCu1s9TnrVZ0Ckq64cHHBPai5G44TtFKrRudw5DAnOfrVwX4nGL6BJ8klpCP3n51nbdu
GB6H17U9AGVB/Gx6DpQOzJPIhldUgc/MORLhcfj6UyS3mjfDxMo/vEcE/WhA+SiHBPuKtxX
c8cRU7fL7hh8pOP1pB5soncpI2DPqBUyeZuGcHHf0q8/wBnlhMgtGjAYASxn5Tn1B+lPSzj
wJLa8hkAxuByp6dxQCep6JpP73wagWQ/8erKcj0Zv8a19VkUmGYgbZIxk+vUf0FZXhsCTw8
kZG75ZoyQc8cH+tXrw77LTJMjy/IUnnqQP/r0qDtWNKivTY15THlgoyRkj0HQCiNhFEZJpM
AfMSajDLLKzSjHzEgDt9Kj81Z1DMPkQ4TH8Tf3j7ele+p2Z47jpYnhLyy+fIuwL9yMjp7n3
/lU80gMbqP4U20xG2hVYcsc1E7KySA/xvtBFXKaUdSFG7NvQ4IZblY5BlNmSD0PFe2aB4pl
8XeF9L8BTTFrv+0o7W6JOWmsowZSSR7IEP1968Y0fStR1C5ZdPBAUkM+cYz2/LtXr3wx0ZN
I1qbVIJBKtv8A6IjE/wCsckGZvzCp/wABavna8orV9D2KcG/meveMtAj8S+DdS0WRRmaImP
j7rjlT7c18LX2lzxTz2xj2XFqSjx4+Y4POB7HtX38LlGljfd+7lHB98dK+evi18MLptdm8S
aOrbbgh3VOob1GOc1xwqKL1O6jH2sXSW61X6o+dZInjIWWJkJGQGXBNSRWLyffBihAJZyvU
44/E9K6pfDXieSRVWynZfMIVmUZY4P8Aga6nw18MtZv9UjfWIWNtgYVWyZD2UY6+/pXU6sE
tzRYWq/iVkeu/s9aRLp/gW7vpk2vezbgD12gYBr2B2CqB1z/+usrQdGi8PeGYtPVhiJNzEc
cnn8h0/CnpeqyPORlYhwB1YkcCuC+8mctRpztEoeKrhvsS2cR5bqa+XvEM91LrWo6hBKVWK
XyODyQBivpLWbiBbaa6uZ0jRQcu7hAOPU18q3viGITalZWkLX8k07srW/zA88cijCrmk5Gl
RpQUTCKFbiSVFIO48A4Gcf4mpo5FkQYI3A5IHUEVUaO7m3tcP5Q4OxeTyPX8KBaRhg8LNDI
mQrqc5+or6Wi2oppHj1IpvVmiWPPbJycVJbOTewJtLAyDIzjis9Lpo5PLugsZJwrD7p+h7f
Sr1qN96nBKqC31q6k7wkTShaaOi1IF9KtoduA93bRNzndhY/8AGvA/FE/m+LdYlQbgbyUZP
f5jX0NqCD/iXQgEEanHzj+6qj/2WvmnUG3ardTMSRJK7cH1Y183hHfU9iruU1lYZAbGeoxS
jPIPQc4obBJIUZ6E+tCZY+WMHd6nFdxzrQsCKMqCRx3I7VPvj8purPjAz6U1JBtIKcHjOcV
CH2MSGxjgY70BbUFcKCwA64x3pGcO2VjyT2pjuH5BO7060zLbSTnnoD2oHqPJy5IBRupyKN
29SCwYH8KjDMhyMA9+9GFPXg/WgTT6EpeIRqFGG6981E5Ukc8+mKAg+7u3E9x2qXYsYzyT9
aCl5iJEGUE4JOcDkGpQECghfmzj2NQGb5QuD649KdvO0HCjPAB96AJWeMkRsuB1Ixiqrqm7
7hBpxdtuA/vjNNLEnlRn6c0Cs7jTzjODjnr0FGc9AT9DS7AQd2c44xxSxxhlwGIb3FBDWgu
7sRk+vpTsjbnbnHQ0vlKFyLiNsdgCG/lSQgNJtJ2jknn09qCbDiY3AwNvHJY9fpTvKQjJ2/
nUIwG469h7VKZG/uUBY6FpCCCpBLKuWXGR6VQu9r3DIzpI4GSc559KvyQbS5CEnjmsS8Vop
v3RJbGSx60hrzFlKxZbdywwRnBH/wBaolk/dhTwGP3m9BVeX55N7cHPVuppTIzsEYZ7Z6fj
TKuXC4UKgClj3zTJIozMZEY8Abg47jqBTSCib5CARjaoPUU8GNphJKcKeoA4+gFBBJ5xdSF
jxt45AwB6f/XpzFceauOBgnOaBNG5AKBYyPukdTjqe9PWQbCQAyjjG0D8fpQAyNowRkBnbj
ngfXmoHkUs+GwOgHQUSbpD5ax8Lz25qEcg5YEjtQNDkfa2QCD2PY1auLt2UB34wM571S3An
cQM4xgUu8mQEHn2oBpEwlYoEyQOuTxUqFUYp5m1gR3ziofl25A2knkMc0o+WRDtHXp6UDT0
sMZys2GAPJ56ipHnTyyOSf6UkgAfBIHoMVB8+7GBj8qB3dhTMXDBm6+tAODjjOMEAcU1QXQ
Aqcn9aQIVcvnHqKZKHsCVG3PPYjipLeN2YAEqR7VJBcKuXf5sn0yTU5kw6vGqrgYGe34nrS
KuVvKUyZLM6k9V5o8vYoYAKMk461I7GOQArk9SDxmpUVWKglOvQHpQCWhGAzoygbn461aW0
cAypwAQWBPzD8abtj8x9pUDqDTzcAQZ5/LIoFfXU9C8HFH0cxoAT5zDntlAf/Za1rqHGg6W
5HJUoRj+6QP6Vg/D2dXhnVlB2TISBx1Rx/hXcQ2F1f6Pb2liYxMs1wjM7BdoDnJGerY6D8a
im7Voo3lZUmzkiTJIYYyQBy7DsPT6mkYSR48pd8QbhB/D9K7HUvCaJqTxaTF5MTovlRdckD
nJ75559a52SxuolgkeJzHJnYQOp7ivfdOa3R4yqwk3ZlZbhZCCAcrnj04qxbAmWAY5DeY35
cVXltw7bjkOPlBHXPfNSQySWGWu4X2SciVDnHsfSuatJxi1LqbU4KT93odFp2valogb7I+P
NyFyMkMRjcPcdfwr2jwTr+lSWFlbafG6wxr5LgjoR0LfUk5Pqc968Dh23U3mxyB4o1wCM/e
PX8h/Ot3QdRn0XWY5UZlt5Dh1zwCe9ePXoqpG63PRpTcHrsfVVnckRm2k4R/mBYfcb1rVju
I/JMVyu7HXjP41yHh7V01SwjlG0vGAGB/iroJJLeUgSKVYdJEOPz9a8ylNWtM0q02neBV1a
00WS/0g/ZY2Zrolvl+Zh5Tntz1ArWt5dJsyhjtxCWGNxTB/XtWVreq6ToUWm6ne3UcdnDdq
J55DtESsjKGJ9MkfnXEax4z1fx7ePpHw4jEOno+y68RXMR8tfUQKRlm9/wCXWulRjJXiZyl
UdlJnVeLfiH4U8Pwpbapq6RSyciGNTJKwx2Uc/ngVx0/inxr4tSOLwBoR0zTc/wDIT1RAhf
1KJz+eDW14d+HvhfwpHNfRRtqGpkF7jVdQIkl9WYZ4T6jt1Nc3qXiPxB8QbmTQ/A0r2OhI3
lXmvkY3DPzJbjuf9r+XUy3F6R18+hUY21e5wr+C38W+OntdT8TXmvw6ZhtWvC2LcSfw28C9
z13HtVfxr4i0vT5jofh2xt7dIgVdreMKv046/jXY+IdQ0rwb4U/4R/w7EsVtaKQXByzyE8l
j3Ynk/lXiywGRmlmO53O4k9ya6KK9pq9kOXuLzKWSVmZ89FPP1qUx9SPWnvBiRwTjfE2PqB
u/pTQ4OMcZ55r3KLvCx5VW6kNKhgY2UFSeQRnNP0qOYawI4oz9nKPhXOduVOAPXkU3q2e3v
WlpMbS6jGMEZwFyM7snGB+dTiV+6ky6DfOkdFrcmy70yQkjbeXMp7fdDkf+g18yTnzZmbd1
JOa+jfFEzLBavs5WC/mz64Dj+tfNzkHgEAD2rwcIrRPTq/ENMY+UEkHrimgAn5l4HXNOTaW
wx47VIuDuXIB7Z6V2mQwthAoxhjwaRlXaDux6YNSSxbQqlgMDpUTgLgAAAe9Ak+g1hgjDH8
OMUb2B7E+9Ix3jO/kU0Bs8FaBjy5znZn9KPlweeeuKVVBYjqD1yadHAWLEMgA7txQAwZ3Bg
wODjHpVgtGYyJFDsRwQ2CPeozEVl25U5PUUOo3DcRkcDv8AnQAzA3kK+R704hM8jIHalEe0
hiBt6VZi3MpVFVkP949KAGPbIu1wNwIycdqqsCme/wDStKWKZ0CmRAoGQAeg9B+VUHXHGMY
NAr62InwTlOPYnNClgMMCGz34waZkjndj6U7dJMxduW7nPJoJ6akkkEkaq7yIQ/IYPnihQe
MncB+NNB25A49c96crYXHyjPQ96BW7jm2iNSqkOM5P8qbnPOT+FKqSMfl+YnipRBlQdo/Cg
rQ6qR1jSIBCwIGc/wBawbm2Mt28gUKp+6d316VqzyhYMIgwAARgkgVQMP2mYJGrEluNv8qD
MovAnK+ZvxgcEEUnkxxswYEkDjHNTyq0cxiQhxjG4Efz9qhbyYpNrqUUHOT+vSgQhEIU8H6
5NQbgGUSJu46+tPLK0h2EcjnaOM/jUZVWBUliO23tQMernJyCSe1TZAVsjBP8RPpTdkQf90
vHGDjJHrTSAoKLnaOMk9aroDVtxHXzGByPl44PWlUZcjoPfvTlKbN0jED2pIo3Zl2Ddzgdy
aQDDGOCMc9h2pAgV+RjnsfatA5EeFYqU4PbNV5FwPlB4GcnnikG5EXVlDOMHp9aRWG8Hdkd
qRRnGznHcmkP+sLMcZ/lQBJJIsirtYYA2gcetM8rB5YHHv1pDtVAVO1QerU3cADzjHYUBYl
lVlcRMmxgBgYwTnnmgRZG0RksfwFNZy6AIcKPbpT0aNWT977EdcUARlSoG6Pr3zU0XHBKg/
yqZPKXaSFf2IppkjKECHJJGGJ5oHYgLqxLO341PGpV1RuUB59BUQil2lmXr3ohkP3R8zHse
KA6E2SPlRt655KjNIGLDOMKOT2p2wqHLyBSRyoqBsIpUEc9gaaF1O++H8kcclxEmMFkO5ev
XH9a9Y8NMJJHi3D5dQkUHHPzRs3+FeN/D6fbqk8YI5VevThlP9K9f0AbdRnXJHl6hA44/vK
q/wBaxvy1oS81+Z0tc1GUf62Z0V1IyrHKPlaBwx9cHvWbe2yi2vYlXItJ0vYh6K/UfnWhMA
L6dSMITjHbpQVQzRghijwNbyZ755H86+ytdXPkE7PUrweGLfU3uljgEr3DB1UcYJ/kOp/Cu
e1fSL3SL17a9h2qfuyDlWH1/pXoHhq8+z3dhFPMiCdPKBc4LSBfuj64b8q7hLCx1ZXhu403
jGARkMPXFfKZpinDE8jWiSPpssw6eH529Wz5qfT4TKJbeRrWQ8EL9w+nHSmfaby3h3XdtmP
OTPCCy49x1FfScXwt8PyP5igjvgDv61OfhxpNvMoij2r3Dcg++K4frcLaHa6N37zPMfCfi6
4s7eO4tJFurdfvFSeMdQfT8a9m0nxRpGqxCSKZYpBjcjnBWuQv/hXosrteWck2lXy5Pn2JC
lj/ALSn5WFcLqml+MPDk2+7tINTiBLfabD91KR/tRn+nrXI+WpK8dGdPK7W3PZvGEUOr+Dt
U09lgmMkJKI5yGdTuVSO4JUD8ap2HjbwjB4Ztr62uLfTNOW3EnlECNYh3AUdweMAcmvJLTx
ENUtxNb3jyBeGzlWU+jDtXP2uh6fe69PPK8tzAl1IPs8nMcUnV+O+Tz6dRWkKTatJ6ENdtz
0e91a++JRMMtzPo/gzdgoPluNUAPTjlIz3/qenSXuuWem6QNN0OBbOOFdkcUYCrGvoBXO2O
myShNly4TIUKowAOwrpbfwrp7J+/keRs7SMk1z1JJvlbsjanTUVzbs8h8UvNNarCdz5kDu3
YD3rAKKeQgCgY3da+hm8A6XcDey7lPOGY4NZd18LtEnO6BGixjPltjPrXZSxUIRszmq0eeV
0zwh4vnjfoqspwep7Gqttpd3cv5NvAznoCen0r6Ck+H+k6dpF5drbIzwQSMpkJYqQpOR2rz
jSZGt7KezLhmMhxgYwM9M+le7l1WGIUrLY8bHxdGzTvco6R4PjnvLCyuQ3nXHmyyHqEjRCc
D3yKsyWltGfDz28apI6DzCD1IkjGcevWte0klEsbs3EWQuOOCeaz9RlB1uzJUoscecDsN4b
+ldOYe5h5WObAtyrxucn4ym8nS95fAj0WZt+Mgb9oyR9TXzvj1X8+K9/+I2E0G/BHzRaRFH
yMfelTivn75S23aSevWvnMJrTR71b4gClW5GM9O9SZKrkgYz3qMlA2AMt/vU4jPLP+I7V2H
K9SSXfJKpde2elQPG2fmwTVpirRDJO498/0qs5+fIbNAO1xAuQT3HTilVP7w59RUrokUm1J
llUAfOvQ8c0sSKzYLbVJ69cUFJirA5UhDknoQKlt42ztEO7PHrmp2WF7cMXYDuO1ME4ACB2
2HqPWgLi+T5asGBB9AKpNzIcnPPHrWlD9n2FVG0deTVG8SNZAY3xkDp3oJTSYnnRkIFzkdc
mphIQ2V2nP4/zqkqDjCEk9xViGSERnfGQc4yOooK3JnfZGTgIWPQH6VVldhKd3zZ5/SpZJk
YhVwPlwHYZqox3vlt2Sc5zmgWiZNHFGfmcEgjPpzSXECgjy1Kblyozkn3p6oYk3qyNkbiCa
ZJJ5hLDcTwMnnAoE0yIrhyAw/HtSjap5KsTzTywVwxCSAc8ilhWJlBJIb+dAPsOQu33eDV5
I4igLSbT6BelQKqrlzkKPcH8qQyRscsHz9aBNNl+UyKv3Tj0b0qKYTLKdqFU64jb+tX5XCI
6NEZEJCg/h1rPuld5EjthwDwn8X/16LiIZ0ZHLA7QOQM5Iz0quy7sMGBQ8ADBP1xT2LYbJI
KnAHTPPSmMkiwquCz9sdqadgJo7h9pijGFBBGMZPqajmRRIyxPtBI4Y5P0zVi0Epi8tQvyq
T8oBYCo5l2u+QrbTu3KcYoD0K5Yg8sMfnmk3KJdwCsBwSR70/Y7iNtwC8DDcdakWLzFZgyZ
YdO+aAIyGXBO3B/GpYnaGQyIdpPGQccd6hwdwPP0PapN7N1diFGMNQA8mQzMXcDdjoM4qWF
0t5Vlkt4bnHWKQkK35EfX8KriJ1k+WQE4zwae7gAhm2k44HSkBEQwQNlenT1NRHGMAkcj3q
SViQAGGA2ccVEZHHctxnBHFNOwCBpVIKyc4xxxS7HKB2YAHuTxUYP8TY55wKkI5DK2MDtxR
fW5W4wE5wGBB7H1qYlWlysIQYGFzkConDrKd2RIOu4g00E5bBIAAxntVX0JLRRnDGNgwBxh
c0+JM4fACjqCOtQpJkAcFe9W1c7WAIC9Mdam49R85hIURMMDgqW6VBIilCfMQk/56015F8s
nzju3fc24/Goi5ZcZ3c5z6UXDYnY/uwAuDw2fWq4BLEKu4k9fek3KpByWHp0pxYnGDsHYL2
oEdX4FBXXyHP3o3OM+gz/SvYLa9ay1DVUt42uJ1e2ljjGRv2kk9Acfc614f4Y1C107Xre5u
5zHEMh3IzgHI7fWu/1LxRoWoXkk5v7Jd2AoMUr7QO2Suc5yfxrmqRk5Jo64TjyWfU7eXxBq
zztMmgY3DBHnMc/+OVF/b+t71dNB3EHoJHx/6BXnzaxoWN39oWAAB58iXH16U19Z0Zgduq6
eAD1FvLjHP+zXY8bi7fF+H/BOP6lh/wCX8TtdZv8AWdU0+O2TSksyk6TrJ5zZUqCOPl9/0r
p9J+JfiLTLWEXWlWuoTRcGbz3TePU/J1ryNdV0dxn+0LL5euIZP8Kc2qaQvS+sSMZB8qXH8
q5KznWadXU6qSjRVqeh7wvxx1dTn/hGLIdv+P2Qf+yU2T4766MhPD2m/NnA+0yn/wBlrwYa
1pgfC3lgB6mN/wDCpU1vSxjOoaeAB/ceud4aPY19o3sz2tvjZr5jLf2LpmQchmnlPf0ArJv
vinr1/Gyvp2lBW55eXK/jXk/9p6Ycn+1LJPcxvimtqGnkhxrVj1xgKR275q1h432BVJLqdT
Pq15LrUWqwCzs7pSBI8W9hMv8AddT1+vWtXT/FlxZ+eETTZRNO0+GMi4Ldq4Rr3T2QK2q22
c5xyKU3lm3TU4CB0xn/ABrV021YSk073PUbf4mXluAFs9IfBB+aSXjn6Vfi+Musw/6vTNGP
IbLSycevevHv7R0ndsk1WDjrgN/jSHUdHIwuqW/5N/jWLw9Mr2k+57YPjr4kPyNp2iBO4Vp
OP/HqD8cdeAYraaEZCwIy0vH/AI99K8POo6QRj+1bc44zz/jR/aeljBGrQLwSeD/jU+wgK8
j0vxJ8UvFXiSBrOXUbCysmwZILXcvmj+6zFice3ArGg8V38Mjvu01ixzlnbI5z2NcY+q6WW
AGsW44xwp/PrUZ1DS+n9swZ4J+U8e3WuujOVFWpuxhVpQqfGrnoSeN9RRNw/srIz8u9/wDG
p7TxQdQv5H1D7JG7RiGPyiTuwHPOTnqwHFecm/0wk51iAj3B/wAaUX+nggDW7VRngjPH5NT
q1alWPJKWgoUIU5c0I6+p23xUKrpWvPGwZHjs4Bnpw5bp+H6V4I0YD8tn29K9I8XeKIdR8L
SwPqUN5fzXUDEx4OURWHPJJOSDXnSDLmQ4LE9xxWWHhyQUX/WhpUd5XIiAGO1F59eaYFZ5M
gqMc9cVa2BnOIiD2BPP41LDbtzjbwpJ/wAK6DBNFdQyYJC4HX5s1C/Lkse/bpWibUqVUKXU
5yDUElqytnbwRwR0oE2iqgyeRjnuKkXiUhvrmrMdm7qWyG9jUVwrRH54xkjH/wBegGyUSxm
F2dhv4wDnmmYLsDn5sZOeKYsTNnByuR1GKkBkYsBhw3H4UCfkPjAXlyv581E6qQgwM5ySDn
tTvKmXpnb055qIRSM4EcZLZwAo5FA1qSyxJAFzjJxjnPYGowqyAkjLHgKvf0p5hkeUo8RIU
8gkCk2gTO8Q+UMQuefpQNuw0I4Zl8pdw45XB/GmvAyqpIGT0A5q6RHEoIO8t3B4pjyqH/dq
CDkYwCAO5xQHMQ+WSCCScn06VXdcA7WOc8CrEsi7BtbIPoME+5FR7mwflbFAr66jFXPCqMf
TFTws6xlSCWx8pCgYP/6qQbmGASTjIGKVS4Zi69yV56UEgVKuVyAB1J7VN5KEA5bke1NMn7
gFiNrfkaMIeWPPsTQPc2pVDBY0LHGCCxxmsu8BViVbnqSOo9fpV2fKKsI3fKBn6+lZ9yWeQ
qSFUfr70r2EVPOkdhufdngE8kCnkMUVcADsSOfepDGiKWEYbOACD05NJHKqTiUohwRwO+KY
DbbdvV13Jz94en/6qklkVgMyndk5IH3hnj60kDlJvM4Zl5HHT/64pY0WW6O9gBgkn9aAEiV
pMLEjA54yO/409lSFRv3h+u5Ru69qtsT9mMSrgfeDclto96gfyJY8IXGBl9+ckelAFZpBGN
wKkrjCgetRhjlmCkfQVLJFtZfLZWJAGM4K/X8KrMfm7Duc96AJmcopx8rKeTt61G7I2ck5P
anHledo9AKrnzD2NA0OJAOSPpjtTOnH605ehJOfY0rHGVCj60AxmBgAjp3pzMWxk5wMU04I
wM9e9BOP8KYtOohAxhQR+FKPlXGcD6UfL1PX3oCbmLBj7elADhzHx8wpwlIQL0NPjjyDuPF
LJCNhOQB1ApAQK7IxIJGRjpmjJKjaRkdwaD98gDIxnrTkwT8q/wDAgKAG89Sc/hTlBBBUZJ
IHFSxRCSZI8AEnHA5bJ716W8PhjQrq2g/s5WvpdpQBC/tu54HOaat1H0PM5rSe2MfnRPF5g
yu8Y4oU7Rg8j36V1Hj2US69DC33I4Rj8SSam8N6Ho0mjXWp6xD+4jbh9xwoHXOOvUUhpaXO
RQ5U7mB+lKuCOhIHXAziu38QWWl3fhuO/wBIgRI4JfmKpjKng5/Sq/hnQNLm0e41LVsrCpw
G3lVwOufXnAoF0ucrFHJIx8lJJGC5IQZwB1J/ClWVkbIy3tXod/JpUPhG/n0QKse3y2dQRn
kA9fY152se6GR1dcpg7Seo9vegabe4FwzZOPxNS/Z5njLJFMyAZLbSQB9eldT4NsoDFd6hc
wI8cQwoZQR6k8+1bOnaxH4htNQsre3NsPJIUNg5yD6fhQUnY87D+SMZwAeAfSmxTxQuzC2S
XupYnC/Ud6azMSA3JXjp/nFa2g6BLq118zlIE5dwM/gKBX0MdJsOfmIPtiraXDgplQVxnGe
ldrNfeFdCk+zQWS3MoOGKRhz9Cx60guvCuun7PLaC1nbAGU8s59mHGaBNo4Qks7gsAuehPB
pvlyMQqKzsTgADPNX9X0o6XrD2iyeaFw6kjkqeRn3rtLvUbPQbOwQWCyTzxgqVAGOBkk9T1
pW1KucJc6bf2dtBJc2xiExwgYctj27darC1vHfallOT/uNz+ld54pbbrOjRlwDnP5kVf1bx
G+natBp8dr5pm2neTgDLY9KdxHmdxbXFs6pdW7xFhuAkUjj1FQZ+bG0/iOa9I1nQ5db8U26
7j9mhhHm57cnj60LZ+C5dU+yQWqTXKtsxGGZfrnp+NAXPN+QxbnNTFQxA/ve1dz4mGg6Tat
a22nW738i4VcZ8sf3j/Suf8JWn2nX4BIgZISXP4f8A16BIp2ui39wy/Z7Gdw3cJgdfWq80X
2e5a3lRjKhKsvQAjtXoUnijHicaWsUX2ZJNjyBjnPfA6da5TxbbrB4nuH4AmAlGRwcjmgTb
MIE7yQzAe5qylyqxlCd2e+fSqZwp2jHTvURA34bj9KARrR3SPtJ6Kckjj/JpxuYkKknOPmz
3rMRsP1HFSeajcn5cADpkf5xQNl9bxUld0JBXhTVQyE5yvfjvSECbC4HAxw3WopFMchjUHP
fPSgmy6EqzRh8Ese5+tSxzjdsQEfLxVMFScM20+9O2lPmDnjkEUm7FsteezOwck+3SmsxJJ
Z2B6AscZFQxyEyDcSwHbuakdt7E9B3oQlpsN89wTlNxIKnnrTYydpAz16HpSkea3CgYHAHa
lMUiFfk9xnvTHzaEbeZnLkgduKaQA7fM49cHFTyYCZ2+h+uarySMr/Kc56jFBOo7aOWOAcD
A6/8A6qVuQXAZjnuckfWokPLcc5/iFSGbax2ngnO3tQN9y0A5VQwIbtio/KkMjAkqQ2PSp4
JDKwKoeOoPGanJXDYi55zQSVggbK7sEdz2pCSDjg4qVflD+YMA9Kadvov50A9DUuFRoUTbx
gHI7msm4gCM2DgdRnvWreSBU+TBJHBHaseVyxVmY9OOalAQiYqSg3bcfdIp8YVs71XPbaah
YoozkE5zn0pYpHDfI+Tnr0xVBYuGBfO25O4j1x+FEEThmIZcnvuyTT4brKsjKDjqc9frUEy
pGFkRCOcgqf0oAsl1iXYzIw5zxkj3qR5rcINqABQRvblv0FZ8jOjqHHLYbPXjntSttYsS7M
zDjtz9P60AOYxEFlG5u/Iqtxnggj0pW8sfczgdc9TVi3tmmZUR13HjBIH86AsVxk4+YdehF
IzMFAKjGSRgc1I525JBP90evvTCxK8tgk8DHSgEMUEZz0PYjrUxUEA9PbvmlldSiRtHGoUH
7owWPvUO5QDlyT6UA7sa/XIBBNIyuCVcbW75FIXDHkj2pwcKcFR/wLpQUloMUYHDAj6U7eV
GAMmmqAPlBBHt2qY4IxQST2vLA7vm9MZp9znIVeMDgBf1qsjGMYGCD6U9pMouVYMOhz1oG1
1ITGcgc80mWX5VQ49RU6uoKt0I5waeSpBZmAx0A7UCtoOsQBdwnPO8HH412/iNGfxtpEbNw
VXntw9cTZqRfQuT/EP516DraL/wmGlyyZVUQEEdSd/AoKexzPjYEeKzhgT5KDn8a1NWB0vw
BaafGT5t4ylsDqPvH+lQ+KIBd+NkiCEl1iUZ960deiS+8XafpaNiOBBlfryfyAFAdEV/B+X
stS0W4QglMlG9xg/0p+uW0tnoum+GrbBnuGG7b3APP5n+VWzIth8SSzMPLuo89wAduD/Kpt
HKar4ivNdYZiixBbk9gOpH1/rQPzMrQ7ea48I6vp74LKGKn3H/ANcVxKHdg8Z/lXd+DZUTV
NUtn5Dhh37Mf8a5nTtMln12G1eEp+92tkdgevPsKAOqdG0/wHDaquyfUGCqB1+br+n86qaf
FHoXjk2SECKRFAH+8oOPzrXuCt54xtLVVLQ2EW5gB0Y9P6Vm+M4Wg1Kw1e3HGNmRwCwOR/X
8qQlvqc/r+mSWXiO4gRNyu3mJjgYbnH55rotclbQvD1lpFrlZrkFnZTgn1/M8VJr8a3t9om
ox/Mk21G2/mB/OqHiiVZfF8ULH5IljXBHvk/zFFhq7SNKF7Dwpo1vLcW4e9mB7DOfqegGan
sr7Qtfukm8sQX0ZBVDhWOD6jg1W1myTUvHVrY3W8wCDKhG2nv09KWWz8FadO0U1yUuI+CPM
bcpHrgUyWjL8Wlj4izIeWjTAA6dqteLU3SaLk/w4AP8AwGrup2WjanYT6pFcy3Rt4sBwx7d
Ac/Uc1U8UnLaBhgSOoJ5B+Wk9hp3E8TMG8U6SuOijn/gX/wBaqfiedY/GNpuHESoT3H3ifz
rQ8QlZPGGkK5woVW29idxrD8ZEy+LmVGO4xxqM+vNMfY6Pxbq8tvaf2baN/pN31CnlU/xPT
6ZqpaRReEfDzX10im+nGEiPBJ7L9PWsGS4vtG8WJc6ntmmQht/UOmMDFa3je3F4LTW7cl4J
E2soPA9D+PT8KAtY42SeW7uJJ55C8rtlnbv/APWrt/CMQsdJ1DV3OVRCqnHXAyR/KuRttPv
LiPz4bSR0DbS6DOD6V299G9l4f0zQIVUy3Lgy8dQCCf1x+VA2tDB1DT2t9B07VWGJpJ2d3x
nOfu5/EVe8Yxi703TdXTLbk8tj7EZH65ro/EVvFc+Grq1hI32yI6IBnG3p+ma5/TWGq+BL7
Tw3mS26lkBH3f4v6GgndXOI8xtuAoBz171GQSxOCc+lIOAMMSOmMdqeud2FGaClG2wmc4yO
QBUnUYAFIyeY3CgYHJBoO6MlFKk98/yoEo66kxKxAqmHz1x2zUbfezyAexpCNuCQQcUY249
6A5W2OwgAyDnsAMZpxctEQQAByAeSf8KYzBsKSdw6e1JzjB5pByiNuIy3rUitux8oxUZGTj
A56DPSpCwYqVVFIGMjv9aY+XSw/arRnaQGH3hnHfpVlHZIQDHkk4x1wKhjikZN3QE464qwF
ZnADk5qWyeWxFOH8tIwgVXO/pyccVTeNjIFxwf5VoZO/c+dgxgkDPpSXJicr9mQgKOW7579
O1CYktTMPRtuTjjpSxtzucAADGD3qQgln4LMDnOetQ/h1qh2Lkch8ttzBScfjVkSEEP269A
azozwpIxjsasqzFPKVd2DwQaTBolExPmbCQDz0zUe7dzsQZ9qhDqWbkx8nipgkJGS5Jpkmi
NvlyAsThR8pGMmsi6hkjkwcrgdOwrcUusT5UBSAMEdKyboyMQm4bcdgABUId9SmqsxwoJ9g
M0q+u0Z+vFI4ClcSDBGSFzT40eQ7IgSWwAB71YPRj2YFMrKHwBxjHNOVicAY3AZPPUegqFD
g7Sp3A898VMm+QhT0zyQMUDtcQlAoAXb3OetTQsoKupKupyGzioXhkBYrGWAON2OKmhwMK0
YbIwB3+vvQLZjGIZl9jksBkmlj+aYkRvtzg4Gc05yAW8lcgdMJgim+axcrl9vpnnP0oC1yx
DmRmRxlsDC45P+FU2YqxAK+/GacpwzE8DpwTke9Rum6QCJQ+SeDQC1Gbz0OMdQKFVHJB5Zu
maUpnLEqO4VePyFKFXACMS7cYI/rQV0sMIKgBU6cZpOvLj86mlheB2jlGGQ4IBzg+mabycY
IJxwGwTQNJIhBxjA5HUAU4SE45wD0HrSEgszdAeoUYApVkQIwKBiTxkZoFfUkHzYPCgetPY
R7AMlmGeg5qIMSN2D+NOIwMFwwx/D0oHrYdGpBPmIp7ZftViJo4z/AK4Dd3UZP61TEeRlif
bHNNQMwO05HNAjesEhk1SILl23r/F1HrXV+IWkHjbTVyAqqnPXGWNcnoOH1mzTGQZVGSc8Z
rurvRru88VC9V1S2iCYyc5I5IFBNytc2/nfEiEsQFSJXyRnoDS6TsuvGOrakxzHCCit7AAf
yBrRihEvjO6nRhIqWyg4PQk+3SsxLW40Twpq8t0UFzKzH5WyAGOB/M0CKviuA37aRf2JciU
FAwODzyB/Ot+w+zaZLp+iLtaZkZnbGOnf8T/Kqeh3Ni/hW2urwhYbItyx+5j+fXiuUsdYlv
PG8eoSFo0eUIqg/dToBQVa+hd0fFr49uI8ZVpZEPbPUiuye/aGwurqSD7Q9nIVZcAHaD1H/
ATWX/wjzJ4nm1ua6WCFCGCepxznPSr+pR/2hpV1baVcxCab77Bsg9MjjpxxTE2cvoWtW1pe
X19eQzvLcvkGOLcOpPWmeIte0m/0U2ltFPHIrq6B4toXGc9/ete/1SHwtYWWnxQfaJApLjd
j/OT/ACp2k63beJIrizktEhPlHPzbs549KQ7X1KWmyi88D5IzNYyK49cKQf5E1m+NInh1yD
Uo03RzxggjplT/AIYrf8PaBc6XaXUN7MjwXC7cKTx2yTj0NU9Ons9Ys5vDuq4jntiUjkz12
nAI9+Onegaet0dFYJb6lNaa3GQXNuU5GcH39D1/OuI8YWFtba3E8EZDzp5j7snccmrsGj+K
9Fd49KuY5ImJJG4YPuQehq4vh/VNSu49R1+4ijWJcbU44Hv0H1zTFpcZr09tpfh6HSYYzFN
cqjYQcAZG4mqXisn7dpCkfMse7A+o/wAKpeIL6DVPE1utqzSRRARlux+bt7V1Ws6CNQ1GG7
N35EEEe0+pIOTyegpNXQ9ihrUYfxro4C5+UYBOc/NWXq1sLj4ixKRkZj6+uOa2JXtr/wAXa
dLb3CzeRG24o2QCPerk+jW0Wstrd7epCC+5FJwOBjkn6UARa5plprsEtpFKqX1ocqDjJyM4
+h9ax/DTJe2N74b1QEMoYBX6qc9PwPNZupa00Xi2bUNMnDxjau7Bw+Bgj3rpBY2OuT2uvWF
4tvergsoIO4jsw/rQLoVfCMM2n61f6VNkMnOeoOD1/EGqi6hqF34sa5bSpJzZAxGOBsgEE/
Nk12TQW1vctfzYjmdREZN2PpWLOsfhjR7iWN/NnmkAVmX7xz3x1GKAvcJtbu/LeOTw7dkON
pBOMg++KxPBkxi1qe2mUqssZXa/UEHoansvF1/NexW9xBAI3cAsikYH51ry6GkHiBtZN2sK
Fg2w4AJxyST60AtHY841C1NnqlzbAkGORl59M8fpVb7xAPTPUnFb3i420mtiSyuo5hIgZ/L
O7aw4xWNGrBRvzjPGe9BaI3Gwbchge4qIjIO44boB61eZWaX51GWPYdOKbJDs4TORzzQFim
pG3DHk09fmOFYtjtjNL5bKM5ABx170ts6rNuRgh9RSbBO6JBENhbB5Apvl4IBGecZ7GnNKj
x8SbGXqBzmkSRdpUsd3GM0kwsJsKBXKo4P8HJP40wA7iuMEHnIqxFdbZRu2+4xxTpJPMnEp
PDnPHA+lHmMeYz5C5Y5Y9PXipIXjhcO+XcDG0DA6cc1VeUFsZJQDIIORzTPO+UJnH0pEpal
uR90WSdoJ6dqqI7iTCkDg5oWcgmMqNvbIpplKtvOATxyKEgasNdNhyxHI7elRHJP4/wBae0
jEdOSeeaQkl/lGVq0VYcSMHODxmlgkZQzjAA6c1JPE6W0eAmOxClS/qTnrUDhfLzznvQyL3
3E3ZjPbJpd596ZnPGBgHqKdQFkjfuC62hIkPyAY3Hn/APV+tYkvK7stn1rYn+aEkptVT3FZ
jr0KncexC/55qEyUriRgeWpZSxPWmP5gkEa4Vcg+gqVpBGiheSf4e4pg3SMoVMe5NWDS6DA
NkjKcE4wenHuDTiZFl+Ri/YkUiQHiNcbjy2W4/OmrguMlkx7GgposqeNobGOzc08nDEqxZl
OPpUQQgtl8nOAf64qeJxGWHmMe2NuO9BLVi1biRgsSMueeG78eppvkx7mRpAGBA3Acfp1pQ
I2XJUj3LZ/KmrtYMAQG7A9cCgRAbWUKGYDaw4Hc9agEPQuSGGT8wz07VYIxgEjn+IduelNU
ASEyKemSG9KSZXKVXTnAY575GakWIBsk9Pm54pyeWX3bWYHqPSiKTbuBORgjBGeaL6XHy6l
loX+zmUKQu7nIB/D19apy8bl6jHWrULlomUyrgn7ucZpHDhtzABTzt25GPei+th2KDFCmST
uz07YA4qIgfeJwfQdamZRIxZMgNzgDpTVC5BIYjrnHNMlISPLEAcj3pzfL3IHt0NDBdpCsx
TsSME0hBKg+XxQNrsIuWbhiAfwp5IwCMAHjsMU0Y3bVOSvbFKIyuCRz6daAtrYvafdvY6nD
cxASNE+7B4U1r33iLVNSiaN5fKQnmOEbR+feue8sKQGU4HUDkGrIKqqLsGM5xSY+RCw3l7a
O32OeSJj1MfHStG98T6je6ONOvER/mVg/IY47EdKy3Chc5ZO22mGJ2HOCB3b6UJitcnbVLt
tMGnbitsHMmwfxNjFV7edoJkuIyS8bBgCMjioiFyQG3Y45NKxO0heAB2NK+pVjR1XW9T1kt
9rnbyQciJPlUfh3qrYXdxp10txayshX+7xn2NQquflAz79qnjh+6cA8njcP5VQlG2xdv7+4
1fUHvLmIrvwojGSAPSpNL1OfRpJZIYVEjqUG/nbz1x3/ABqmpbAAAAxnJIpQpIIO0Z6HNQC
RJdahfXjSS3N1cXLsckE4AH06CqcbbWT5m68ipVjxlt/ykZOG5xViKMkGTcGbr83ei47E8e
v65aM8MN/IU/h3gPj86p3+r6tqEmy9vJpUI+4eF/IdalltfmyGBbPI96pScOELHPtTvoNWC
B54ZY3XIKnIJ/zzWjfapquobzeXjuik/IMKv5Cs1SVGwjcfQVMDFsJclSBS1BFvTNTm0t5X
txGJWUqGY52Z7gdKr3F5eX9x5lzcSzS9cnnH+FQptdATg57YpDtDABzgjoKAtrclhjVwVLA
4/ShlijmBRnQjqR2981ErCOXcR97uT1qzhJpQxG0tgkj+VK9gauXY9U1CaBrWS8meBl2lH+
bI9Kkvr6e7W3tjzHbKduRyc+tViEVgYWD5HzADkfh6VCki+aQh2sex5/WquKyvceJXijR0Z
kaM5BA5z61BeX9xqdw8l7dPLIe57fh0H4UXQAfLkrnpkj+lUEXdlsMc96EKwMyI33iMCpFZ
WO4sBjkDHpUbgMdoUHjnB5pVyp28D60cw7GlEvmwgs54IJB4wOlSSRp9qclnQEkA47UWIQW
ksTMcsu4EAHkGrXlrsyGAyMgMM4qb21J6mRNEsZUFmb+HLjOPpSG1RIWcZD7ckYxWhdptlU
7A/I6emKdcCF7YM+fn5x2HtRdgjLjDqpWRF2MMZKgkfSmusWcKcn6U9xiMhVIGBj+tUy699
2R3zVN3KsJgB+340/zdjBlxxxzyDTfkZcgHrkikIG8qrAexoTCwBhsGPXvQp+cE/MSenpSb
TuPzc9MUuADnnPpjpTugsKS2T19aRvmXHXPWnKGaTo5PrShDngcnNJsLeZCCM4BJx1qRflI
yM+9JJgNg4z7VGoIXLZw3TmqE1Y0WdmthGcBVyy8Z69agC/KQ34GnWwExI85I/LG7942BTi
VI3MwyemKhhbqQ7GCt8w/ECo8NV7aAAVYEkZweRURjiJyVOaq4OJrXgnSIsh2qcgqT3x0rF
lkdVBwc9s/0rpbmIi3Vo2wp6sefb+tc9IC4w6DOT04AoSsZp2ICzbiGxuzkgf1pdxU5aP73
Ynk0wRlz97PGcZzzTk+8yliMjB9KYCuYQVMBkBxhi2MZz2x2x607LuSQv1KjA4qIJsbAYE1
KVbaMPuAOcDIA9uaBsUrKjhyCW9R6VKrSKSuGz1OTzTfI8p1MzNgjO0HP4UhwJgyfKG6YOa
BFsbmBk2njGTnOPrShny23LNgZycfpSrtbCKAmV+ZlO78SKY6knEOCFHJUc9e9A0d58PYYJ
dK8YCe3SYpo8rp5ihirZHI9DWncfDrw/DJf6edYvxcWGnJqkjeQhRkZQxQc5yM9TXC6drOo
6RbXsVi5gGoQm2lygO+I9QM9z6irs/jTxEby9lluo2e+slsJiYVGYFAAXGODwOeteZVoYh1
ZTpysn+lv+CdkKlPkSkv61N6XwBpMerWRjudQm0u80v8AtIYSMSRjcRtdiQqjj7xPFSXvw7
0vT9R1K4vNTuG0iy0yLUsxKjSssh2qgx8vXv0xXOJ4+8QWvkKkkLeRaGwWOaFXia3znYyEf
Nzzk1p6b48un1h77xHfXLSNYizjNisalUzwrow2sME8H0FZyhi0rqX+e/oXejtY6I+EbfRb
LXF0/UXmtm0KLUCLi1jZmDv9wZB2dOq81P8AErwnZQSrrcm+I3f2a1tLa0hUqW8oF2fHQ88
Dqa5fxD8QbzUdSuW0j/RrKfTU05xc7WlmjTnJwMKSTniqFx8QPFF/HcfaL6NxcNCXAiUbWi
GI2X0IAAyKxp0cW5xqSfr+Bc50EnFL0/E1fFPgGz0bwvd6xp95dB7K6jtZbe7EYc71yDhCd
hz/AAtzXFWfhzVr/S7rVLSGN7W0z5rNMqleM4Ckgnj0zW/4i8Y+J9UsbrT9Qmtfs95Il1Ms
ECLukH8ZI53evrXGHJG84PHU9vevRoRrxhao1f8ATT/gnNUdPmvFaHoXw30bw/rl9qEetWk
swt9PlnSOMAL8qn5uvLDt2qfw98PtN8QaVBKt1qEE1357WzSxxpGwjXIBy25ye5UYFcboHi
PVPDOpm/0qSMSvG0TrLGHV0YYKkHqDW1Y/ETxNp1taRW0toiWjSCEm1QtCsmdyKSMhT6VjV
p4jmk6Ut7ddt/1saU5U7LmR1cfgg69Y+HGurxUto9IlvH8i3jikAR8bdxwGJP8AEx4qtJ8O
9Dgm1OWXWp3srTTl1HEHlySrlgrROASAwPTBrLv/AIgmFdDi8PiSJdO09rGY3kSutyHOXVk
6FO2DWPN4316dr8BrWKK+tVs5I4bZUQQqchVA6cjr1rCFLFv7Vlr+f+Ro5UU9v6sdjJ8ONH
84wWWuXn2ifSW1a1EsKhAgXJSTB+9wcY4pg+G2kTG3tbfV7tdRutI/tWMGFfKXCklCc57HB
Arl4fH/AIiS4huGni3Q2B0tD5KnEByCv1561JH478RRXdvdLNb+fbWR01MRDCwEEbSO5561
To4xbTX/AAdbdPQnmor7P9f1c6T/AIRCyg8Jz3cN8H0efSxqTXjW6mYTBtn2cHoo3nnHJrI
+HmmQajc6tPdzWyW9lZm5kW4tfPUqCM/KCDkcEYPbFV7nxSB8MbTwfA1wJPtjXMzsAEKgfK
i9+vJ96xdI1zUtGivo7DYiX1u1rPuTcTG3UA9jx1q1TrSpzjKWt9PS+/zJbpxknbTqd1YfD
iw1myh1WbW3t11WSdrWQpFFFEqnCmRSwI3HjCg4pF8G6Ff+EvCkWmCWLWdSv5LZp2VSrFSA
27n7oGSMA571y9h4z1/TtKj023FrLHbl2gkntkleAvwxRmHGRUdr4t12DQrTSomhFvZXH2m
3lMQ82CQnJKt2yR0rOVHFN6T0T09Nf+B9xSnS2t0/r9TsvGXhnSImsLmSUxW0dy9lNa2MMS
zu/JEyqHO4MRjBIx0xTV+G+mXGuyaZZapduLG0N3fxMiCSFuNsQO7bvOeecDvXON4/8Qtq9
rqaxWEU9rM06iKyRQ8rDBdh/Ef84pF8cayuoG+hhsIXkjeOZI7VVS4V/vCRf4qI0sUoWUun
9dBc1Ju7WhvzfDqxtrq+uptbmOk2dkl8/lhHnTc20RkBtu4HPOa4y/sbK112S20/VTd2ZKi
O6kUxZU9SQemO/wBOK1IvG2uR6nLdxCyjWW3Fq9oLZBA0Q5CFMYPPPrWVqet6lq2rSavfSi
S7ZgSyoFAwMKAAMADA4rajHEJ/vHdf15GU3B6xR3d58OdJsr7S4TrV/LZXc6QNqMcKPbncM
hlZW45IGGwaTTfh5c2+sadbTXwS/ubm4zDLCHVIYTgyEHruIIANc1qHjPXtS0trN/s9vbyy
rPJHaQLD50oHDvjqR+FJcePfE974htdfkvA+oWsYhiYRhVCd1K9DnJz61l7PF2+Jdf8AgGv
NS10PRLHwnoF74307+0YlNneW0jJYQKiGBowSRIEc9fvA5OenArn9K8O2x0/THsrstaeI9R
k05vtECl4UUYDjBxn5unTIBrnI/GviC11ex1a1SxtZbFGjhitrVUiw2dwIHXOecmi1+Iev6
eka28VgkUV2byCNrRStvKRzsz90HFR7DErVS6Lr6/5r7h89Lt/Wn/BOa1S1Wx1m+05JvOFt
cPCrHgsFYjP6V3PhTwvpcEHh7X9YvXQajqAgtrdbcSI4Vhu8wk8Ak44zXLav4kfVtItrD+z
4IHFxLd3NwoG+eRz644UDOB71r2uteMvDPhuzZ7W3OmpcC5s5riFJfLkIyTGSfRecZx3xXV
VVWVJQTs9nrv8A1uZwcIyu9UdNq3gvTZ9e1HUb3UG02C+1uawtIbW3DrGwPJbkYUcdKzl+H
NhbW8cms6rcQTHVn0pkt4Q/zjo/JHHesOD4g+I4bi4mZ7Sd5bo3yie3VxDOerxg/dPPvVX/
AITTxC1nb2T3Mc4t746krvGC7THqzHuD6VzQpYtRUebQ0cqTex2UHgG0sLqSa01U3VzpWrw
2F3HPagxku2FZRnLAY5BxmrV34K01tQ1LVtT1aSH/AInTacIrS0ULuPRguQFHIOPQVx8Xjv
xDJLfyGSBnvL6PUJx5QG+VDlSD/CAeoqxceM9avkeGV4GD6h/abARgfvvX6e1NUsXzJuX5e
V/1JcqVtF/Wp2ieDntbZNJmu7SUQ+I0sGk+yAs+VzndnO3H8H615j4mcw+LNUt50jkMFzJG
GjjEfRiMhV4A46V0E3xA8RNObiSW2MjaiNTJEA5nC4BxnpjtWPrPiVdY06K0NjFDObqa8ur
lQN1xI54H+yoGcDPc1eHp4iMr1NSZum17h3WkeE7LX/hJY3cnl2SWd7PPeXqRB5fJSPOAOr
cngfjWbH4Q8O3fw80y8sXu11jUNSNpFJIg2k8fKcNgLg5yMkntWHpPjvX9D0+wsbGS3S2s5
5J4g8WSzOu1w395SD0qvD411SHRxo1stmtst2byE+VhraXOcxnPHTGOeKh0cQpO0tOa616a
6P8AA0c6bS06fjodXc/COOPU7Wyh1p0aa++wSC4iVSWKkiSMBiSmQRzg1QsfB+nRzahc6Tq
MWuzaTLEr201syxzbnKMcZyQrY+tZ0nxF1iTVrbUktNMgure5+2GSG0Cmabpuc9T16cCpPA
3i+Dw54mv9cvDI0ksE22OJMq8r8rn0UNg/hRbFxg3J3aW2mruJeyctO5tt4B0u1bUru68Qt
5FtqK6W5t7QMHkYAkgbvlUNkfhTdY8Fx6TpmsSLq63U+i3CQXcBgKIQ/wB1kbJJ9+K5SDxf
qqaO+lu8bW73ov3Z1yzTL0OfTnpU97471rU4NbS6+zg6xJHPclY/vFPuheflFUoYpNe9p8v
L/gkydK239f1Yv6J4f0/UPDuo65e6o1rDpkkSuscJl8zeSBgZHPFbknw0nubm9E2pyfYrcQ
NDLbQB2lWZcodpIxgZJ54rn/D/AItsdH8F69pb263F1fSQGKGaHfEyqxLBuRjrxUY+IeuTX
t/LfwWN5DdmLzLW4gzCnlj93tUEY2+maJrFSnL2bsv002/ESVNJX3/4f/gF5/hpdo13Ba6m
l1eWupRafNHCmRtk+5KDnkHoR2qQfDXTHEU83ikrFPqcmlQOtqXLunG7huFNY2k+Pte0PVd
T1DThapJqQImXyQI19CiDhSO2OlU4PGerWml6Zpka27xade/b4SyZZpcD7xzyPajlxd7cyt
p27a/cyk6Vtjat/h1DC0ra9raWKnUn0u3MUJk86VTyTz8qdOeetNk+Gt1bxQ/a9SSGd9YOj
vGse4I39/Pcc9KqQ/EfWkluJLiy06+829OootxCSsFwf40wQR9DkGiz+I2vW0Uy3MVpqDS3
v9oiS6jJaOf++uCP1pcuM7of7kyZ/DrW3ja48Nm7VnjvPsYnK8E7tu7FdFf/AA4Szl8QWy+
IoLybQrczzrHCwG7eFEeTjnoc++K5eXWr668TzeIJTGbyW4+1EbcLvznp6ZFb9v461SLWdZ
1OeCzuf7aDJd2rxkxuG57HIwfetqixHu8r6a+un/BIXs9b9/wOn8O/D6FX1PT3ih1S8vNDW
+syY9vlSOwC4yeo55rBPgS1Ooauja7HHp+iqou7xIGYeZnbsRc5Y7uM8ZqOb4i628804hs4
TJp66b+6Qjy4lOQV54bPemy/EDUJdW1C9msLCWLUoEivLZoj5dzt6MQDkNnByCKwjTxibk3
vb+vu/EtypWSJr74cTWVrrN0+qQvHp1nFfxssRxcRSHCkc/KfUGuc8WeHW8LazDpzXa3PmW
sVzvVNuA4zjHqK3X+IWsPc6hcXVvZ3Ed/arZSWrxlYhEv3FUA5G3g5zk1zvibxFdeJtYXU9
QigilWCO3xACqhUGBxmuigsSpL2trf8N/wTObp293cyPvLnbkHihI2L42nGc9adEIvJkQuN
3VCTjpQM42jLAjke9d5zcxIokEecZIHJ7Uu5O7Go1L7Scld3WpmVVbBdW9wKYNnSzoyQRp5
2Pl5OOo4/P8KwLpSZQqQFWHHJyT+Fa32iQRrLG8mQuFyeSfwqgy4s2yPnYHcdw+UHoMdRk0
EpFJWiLFwp+TkgDGeMdqMQqGYKVDHgsc7faotjjdztIGcZHNDEr8m3c3YHvTSALjdG44xkZ
6570iSKdkb4VQeuMnmmOBJK7hVTLH5QMbfoKSPysZbJHUA9jQBacxCP5Q20HOR39KlgZRl5
IWYf3cdBVNQi5bJA6/jT0aQO0jH8SaelgWp6LoXhGHxN4ZabT5D9uS+gtprcKPlikJAlB68
Hg57V1Fx4c0648JaHo9i8txGdfurdbuG2Vp5ERRztyMjgnBOK8x8O+LNc8L3NxcaNeC3e6i
MMmUDF0PoD/PtV7TvG+v6TDYWml3awxafM9xAHjVtruu1ycjkEcYNeXWo4iUm4y0Tuvu6/P
Y7oSpKO2r0Z3eo+Bbe/vbG9a+Ftpf8AZ81yyQxIXgS3OGVdjFHJJznPc+lWrjwponiPQfCV
pa3DW8Lafe3bXAt0EsnlsDtYZwSOR1rhB8QfES3FlcJcW8f2RZYoYI7ZFiRJOXQoBgqfQ0x
fiL4lV7Uxz26/ZoJraJY7ZFWOOT76gAdP5VzvDYt295XV7fjb80aKpQ6r+tDds/hrZ6xc6N
cWGqXKWGoWc945ljVJY/K4KgbtpyfcVzPizwtZ+HbrTmstQF1BfQmXy3ZGkt2BwUfYSM9Dk
UWXjXxHZLpkFtdRIumxyRwL5SkFJPvqwI+YH0NZOsa/f61dwz3iwItsvlRR28KxRxoCTgAf
iec11UoYhVE5SvH/AIf/AIBjKVHlslr/AMMd/e/DnSYftdnFrF09/BpS6sqtbqItu3JQndn
PvXU23hc36axpLfYpbi70Kze3k+zRwiIu4Hb+LHVupryd/H3iKXUJb5riFpZrH+zXxAuPIx
jaB6470+T4heJZop0NxCBPaRWTMkQB8uM5QA9iD3rklhcXNK8l0/P0N1OjG7SOih8L6XNrG
tTaVI2o33h+SPFrd22FvFDhGJUHIAJ6dxUt/wCAdCifX9S1HXrhotOvorSVra2T55HHzBRk
ABWyO/Ss3w/8RZrPx5L4v1xWmu2tnjK2sSoJn27VLjPqASfaubXxbrKaTeaWZo3gvrpbyYu
gLtKGJDZ7D2rX2eKc7Xtotfz6f1cm9C2q7/8AAOv1z4a6dpVh4jW01qee+0OKK5lRrfbHJE
/QA5J3AEZ7Vi+GvC+n6n4T1fXtT1O5tY9MaJWS3iV2cO2OMkc5qreePvEl++rtcTwN/bESQ
XhWIDKJjaF9Ogqpp2v6nZ+H7/RrNk+x6hs89WQE/Kdy89ua0jTxKp2lK7uv0v09SHKlzaLv
/wAA7cfCiGLWNTjl1K4nsLKK3kRoYk82TzhlchmAGOc89uKS2+Ftg97q1qPET3stjIsccOn
xxyyujJuEmwvyBnBCkmuef4heIpLm4lujY3KXUMUE1vPbhonWL/V5X1HrTbTx/rdjezXqf2
dJcTTfaFkaxQmCTGAY+BtwOw49qy9ljbXclf8A4by9Sr0b6I3LD4faPdWfh83evXdpd668s
NugtQVjkRiuWycgHj359ql0r4YrfWb+dfXEF8v2jG6ECAmHOQGJDNnHVQQO9M/4Wa9v4e0S
2sFDajYvPJNd3VskmyWR9weMk8Nyeaz9P+IevW9rBBDcQSPbrLHHNJapJKqyZLruznBJz9a
ShjWm07b/AJu3T0K/2dO1v6sv+CdRY+EvDktv4HbTHIvtVkkLtdwCSKXaeQy7uACMADrkmq
q+C9P8Q3mqana3nlabZyRWirY2ojzIflOA7D5VxncTk1zln421jTbXS7WA2zf2TKZrKWSAF
489QCTypPY0uj+IryxgvYI/s1zBdSCaeC5txLGzgkq3sQSf/r0ewxN21L09L/5EudLS6/q3
+ZsS/D7TbK3v5tS8QO8dtqSaer2cIlEodQysDu9DyM9qu23gP+zNa1C3tZodSvtNv4bJoJo
MxukowsxGecE9Olcve+KdTk0+a1aaEQS3q37hbcAmVRgHjAA9gK1vD3xEuLLxBrniO9lkm1
HULZokEKBUMuAFYgngLjIx3onTxai9b+X3f8EUXRbSSt/X/DGDeaJGvjKXQ9NuPt4+0m2jl
KAea27Gdo6DOfyr0Tx94ZgTwtI9poTWH9gXSWhuDDs+1xMgBk6c4cHn3ry7StavtB1eDVbB
0+1REsjTx7hkgjJBPXmpLXxfrNjBqMIvGli1GEwXIuAZVYE5yMng57itq9CvKUJRfw/j3/A
mM4KLVt/wOpv/AId29jqmvWx1eRhpOnxX4YQAGQPjK9eMbqv6x4N8PHWvDmm6XNfRfbdPS5
mKweczAgneBu4Y9CPujHWubuPiPr95YXNtL9kb7XafYp5vs6+ZJEPuhm9RjrSQfEPXo5NNm
aOz83T7ZrVJGtwWlhIIMcnPzDB/WsFRxejk9V/l/mU3R2iv6v8A5HQf8K0t3vIIzrvkWs2m
yaikk0QZo1RtrKwRiD65BrMl8I6Jb6JDqd94ieBdQadtPMlqWEixHgvzlCx4HBx3qlJ481m
QoiLbxxx2ctgiRwoFSGQ5KjGPw9Kh0/xrrmmaONKgNu0CLIsLzwq7wBxhwjHpkfWrjTxX2p
fl5+Xp+InKj0R2+v8Ag3S9bksbexuv7M1GHw+l+LdLYCKXapZi7Aj5j64/Gubj+H6T+DJ9c
tr+4Fxb2P29o54AkbLuwVUk7jx/Ftx71R/4TrxBDew3cT24njsP7NUmIFRCRj164PWpJPHm
vvpD2TizKyWS6fJMYV81oV+6C3fFRCji4K0Wun63LlKjJ3ZzOj20d9rljaSOES4mSNj/AHQ
WANd94v1iytdb1/wo3hW2nsbLdBZvBFsks2XGZS4GWz1IPBrgdR1We+1b+0Hjgt5QECrbRi
JRtAAOB34yT3Nb9/8AEXxBfWV1E4tIZ7xViu7uK3Cz3KDorN6euMZrqr0pznGSWna+zutTO
EopWZo3nw4t00BtSj1WaN4TbmYXcAhXEpxuA3bgB6sAD2qn408DQ+FLeGW3vbm9jlk8vzXt
gsEoxkNHIpKkexwahvfiP4gvLe6ikjsQ155JuJFthumaIgoWz1xgD09qqap4z1XVtKj0mZL
OzsRP9peCzhESSS4xvbH8hgVlThilNc7Vr6rysv1uVJ0rWW512n+CLnxD4d8K20M1rAlxHd
TvJFbBZQkZ53Nn94egGcYrX0TwhZaQNW+2XMd1bXGhzXcTzwqZbRlYA5QE4cdsHvXMy+ORa
aN4as/D/mG40uGZJ2uI1KS+bjcgXnIxxk1kjxrqiXFyLa30+zS4sjYNBBbiNEiPJxzyfckm
uf2OJmnG9lr5dX/wCr0k7/1sb7/DiGe/tJotb26TPpjaq87QfvEReGXbnls+9c74j8Kpoa6
Vd2l4bzT9VhM8EjR+W64JVlZcnDA1dg8d61Clm7SQn+z7NrGOEwfJNCx+dZP71ZGs+KL7W5
bdrkW8UVpF9ntbaBNkUKZzhV+vOSc1104YhTXM9P8Ah/x2MpOlayR1E/w8ggt21BdVEumpp
a6mlw0ONzFtgiAz13cZro9b8JaVJ8RJJobBIrWzs7SU2kNmXSR3TktgqAM8nJBPauCPjTWZ
fCEfhVpYm06OTzQCnzjnO0tn7uecVrzfEPVbkX01xFZXC3Qt1kjkgyqtEP3bgZ6j8vasHSx
TfM3tdfLT/glKVJKw248BR6ddazea9qsdtb2N+tkjQW5cTSMNwAXI2pt6+nTmtnxb4HgvvF
+sPobxW7WlxZwiwgi2gLKijzARjjcfTvXPP471q5n1Oa9isLqPUZkuZYJISyJKgwrqM8HH4
e1amj/EOa28V6p4m1Jna9u7IwRx28YVHkCqIy3PABXOfWolDFq073aXy+z/AJMadLbp/wAO
c83hmK5+Ir+FotYtiiTmAX0ieWjEdSefUEe9bafDCWXXp7CK/ulit7VrqXzbEpLhTgKi5w+
49NrY9cVyVnfy2WqwXzJDcSISSlxGJVc99wPWuh/4WDrH7tPIsUsIbZ7QWPlt5RjcgsD824
kkDv24xXVUhidPZvp+JCdLeRkeIfCZ8N+I4dOur4PbzJHMtwI/mCN/eTPDDnIz2roG+G0un
ahdRTatbeXHe21rbTTJiO581dwY8/KAvJ61x+tay+r35unggtsKqJHbRhI0AHYf1OSa2r3x
zrd3Y6Lb30drJb6WN0CtGGEvb94CTu4GOe1Oca9opP1/r8PmJezTd16HQ+JPBlo3izT9IhT
+zVlEgZYrGYkkHO5eW8xT/Dg8Drir+h/D2Gy1O+sbm3XVPt2iTXNgJ4RHJHIG2jKknDA++K
5uL4k61HcWZs7HT7a0tRMsdqqN5Z80YkzliRkehGO1Qv8AEXW0VEjs7G3WGxk02NI4yojic
54GfvDsa5ZUsY4ci/P1/wCAaRdJO7MHXdBi0PxO2gJqAvJYNsc8yRFVSX+JBk846Z78102t
/DJdMt9bEHiKK5utGhinuIPs7IPLkxghz3GRxXLa54lu9f1mPVruCCO6VESSSNSvnFRgO/P
3uMHFa9z8Rdbu7vWruSC083V4IoJiqHCLGVK7QTwflHrXVKOJtHlettdt9P0uQvZO9zQvfh
new6N/aNlqZuCssEDJLavAGMpwCm7lgCcHIHtWz4a8F6NZfEfT9Ku9TsdZZbmS1u7JkKsjK
hOcH7yZ43eorAvfibrOpR3qy2VlbyXkkM880KMHeWL7jZLHHToMCnf8LL1ZdattXg0zTLe8
gna5d0gOZ5WXaSxJzjGeAQM1zyp4ycXF9U/yVvxuWnSumWl+HlvfT6VcWuv2xtNRvpbEObd
lEMwyQME8qema2fDnhKxk1rS5tU0uxjiubW8jFiQxcmBCDMzHuXHGMYxXF/8ACU30+l2elO
sMNrb3pvxMinertwfqB1xW94k+JMjfEWXX9FVJYIrY2UHnxkAoyEO23IwSzMampTxTXInun
/wPvv8AgNeyS5vQ2dJ8OadLp9rLf6Zp0izeG7m8i8qNlbep4dyTy4x1HavFzxyHJOM9K7e2
+IOsQ29tBHa2oS2019LB2n/VOfmJ5+9+ntXP69qOm397C+m6YthawW8UCpxvkKgbpGI4JY5
P0xXVhqdanOXPs/w3/wCAZVeRpcvQyMEDGMc+lP8AL+62fypoGQcsQKljVGBIzuHfIx9DXo
HKkrCZ6jqDnil5PYH8aejDhsEexHFKQxOQy/lTsL0N+JWZnCo/QHntxVK68wXBClQCvIJ4O
O3vWksjxxnzVDKQOPQ49f6VkXQGTJvXcPQ80gTK0oAXbgHd/e7f4VC4OMg8j+6c8USz+Zwx
+UHIz1JpE2FlVl4bvuwBQPzIyOd7SZyOcUB2yoOQp+7ihgolIx3wcDjFSpEWQsD908gnJ/C
quIeY90YRW5B/HNIElkl8gEKo7seP/rU9/wDVgmP5SeMdvWlK7d8gjIUdATxSv2Gj0jw7Y6
Hc/B/U31nzIVTVrZPPtoVebBU/KpOMDuee1drYeBrezsrPw3K1vLMPEChL17cMZIzbeYm5S
ckcjK5ryPRfF+taJpUulWy2clhPKs0kNxbLKGdR8uSfStiD4i+KUuvta30cssd7/aBZolP7
3Zs/IKcAdBXh1sNiXKXI9G7/AIK36nowqUrLmXQ3o7PTbvwdPNd3BgnN2LZZpLCJGupDJ80
UbKc7F6k4GBx04rM1bw5a33xjvPDeoava2MKTeR9pEKwRoFTIAUcAn3PPU1lTeOtZu7S3tJ
7fSzDbgiAvaJviy24lW9c856mqreLdVk8UTeJpGgn1Cdi8m+BTG2RjBQgjGO1bQo14tu+6d
vXS3TyM5Sp2Wh1a/Cy3OpXv+kajFZWtqty6yxRrLIS20CNt2xlPXOcdutc9qHhHTdN+Idt4
buteD2FyY8XkG1iiv0DAEjIJweaG+Iuvk7T9j+xi3+yiw+zqLfy927Gz/e5z61zmratd6tq
0mrXJiE74BEMYiVFUYAVVwAABVUYYm/7yWlvxCbo291HoKfC/To9QgsNV1KXTr26vprC2TY
GDmJfvknBAZsAemaQ+ArXWI7e51PUodFmTTHvZbaC1ykMUb7ATg5ZmwzHNcxd+NNV1/wAQa
VqGu3rk2GxUaFArKoOSQO7H171oeIPiBd6j4u17VtPXbbajbNZIJVG5YcAAY6A9Tx3NY8mM
uk5a2fyfb5/oa3opaIvWPw10m8OlQ/29cxT668p00/ZhtKocK03PylsdBnGank8Oabpngi2
s9au7K21TUopLi1k+xlyFRwpjLg8FivBwcDPPNc9pHj7X9LsbewtTbOtpv+yTS26vLa7vvb
GPIzU8HjTXLbRxpiy28qRo8Uc0sKvNGjnLKjHoDVSpYq9m7q/+fl6X+ZCnSS2Nu90aLTvjV
pejSpbTW8ctqojS3CIVZVOCvOevJPJq74fsdPb4q+MbWWwt5LaCG+McTxgrHtBK7QRxiuB1
nxDqmq+IP+EguZguofJtkiXYF2ABSAPTArTuviB4iu4LtWSwt7q9j8u6u7e2WOadDjIZ/fH
OAM0Sw9eUFrq42evXuONSmnqtL3NxfhnZi00iWDWJ7pr94ENxBbrJAhkxld6tlWXPIYDPam
yfDvw/Fb3d03iO6MFhqI026K2QDGRjhSnzcjIOc1jwfETXrOCOK2h0+2CmJpJIrVUa48s7k
3kcHBAPAGapSeMdaktL62cQeVf366hN+75aVTkY9B7UcmLv8Wn/AAfTsK9HdI7/AEn4eNZ3
dzpLXNhcOmspYPLcWhfzF8ouP4vlB6EDn3qhB4G07xDc3epW+ox22mJdJYxGztdih9vzH94
wIRe7ZJbOax0+JPidryS+8y1857wX7AwDBmCbAfpjtWZpPi3U9ItZ7JbazuraecXJiu4RIq
yjo4B78n2qFSxivJyV9P8Ag/8AAG5Udkv66HT2nw1sc6bb3/iGVLnUryawg8mDzY/MjOA27
d905HTms7xHokmieFtADyRO88tyJTFFtcsj7OXycj0AAxWevjbXYJ9LIkt8aZdPeW+YwAJH
OWzjqPbtVfVPEd/rlvaWeomEx2TyvD5aFTmRtzZPfmtYQxKnFzldf8P/AMAiTpWaS1/4b/g
nQXvgAnwdd6vbXdwZrS2S7kiuLcRq6McEJlt3H94qAe1VPC/gS28Q+H5tVbVJjNDKYza2UC
zSoNufMZNwYrnj5cmnXnjrWrzTby3lSzb7XbJZ3EsduFklRMbdzZ5IxWZpfi/U/DkMRsrez
MsUhlgnntw0kTkdVbg/gcimlivZtXV76enX8RL2KegeGfC0Wvxa495qUlnFpVu1y+yAuSqs
ARtJGDXVReBbfTrHU720v4bu3k0dL63e5tAXRXfYQF3YVx2PNcJY+K9W05tV+zSRO2rQvBd
PIu4lWOWx6HNan/CwfEDaZ9hH2X7MbFdPx5QLeUrbvXrnvSq08VKV4tW00/Pp3HB0lub958
MtKsp9chPiSYyaLElxdD7JwYmxwnzctz0OAawdX8KL4d8Y6VaQX63trfRQ3MEkkWDsc8Bkz
jIxzzUd148169uNbnm+zl9ZhW3udkWAVXGNvPB4qhqfifVNTvtPvbvyBNYQR28IjTACIcrn
1PvTpQxSfvyuv+Av1HKVL7KOj1Lwjdar8Z77wxFNaxzG52NLDD5MSgIGJCA8DGeM10Vt4P0
fW/A1hp+i3SvJJrEqPf3FvsljjSFmYEAkkcZAz6V52/jPW38Zt4sSVItTM3nF44wFLYA+76
YHStUfErxDD5CWUVlYxwXRu40t7cKokZSrdzlSCcg1jUo4pwgotXSX3r+kVGVK7ujrvBng/
SY9b0zUYbpNV0bUbe7j/wBMt9rRSRpk7kyRxwRg1z6eA7a/tdJvbHV7i602+81C6WX75ZIw
Cy7AehBBBJAHeqEXxI8Q219aXNpb6faJYpKkFtFb4ijMnDnaTyT7moo/iJrdvJbCG205LWC
KWBbOO3xC6yf6zcM8545zQqeMU3JPfz/xeXmvuBujZK39af8ABE1/wWNF8RaVp5vWlt9Sii
uIpCgDxq7bdrAEjII7Gty9+FkCyalaaXr5u73TL6Kynimt/LQ+awUFWyc4J5rl9U8Wanql9
p99cx2yyafEkMCQxiNFVW3AFR6Vabx/4gebV5klgS41a4S6nlEWGV0bcuz0AIFauOKajaWv
X71+lyV7K70/r/hzpL34ROl/a2NhrAd5bw2chuIghQhS3mKAxLJ8p546VStvhpb6v/ZtzoW
ufaNOubiW3kmng8toGjXexKgnIKgkVkz/ABA1qXUrbUYLfT7G7guDdGa2twrTSkYLOTnOcn
jgc9KlX4ia7Fc2NxZx2dhDYzPNHbWsAWIu4w5YEknI4PPTpUqnjOVXkr/8P/wAvS100OztP
CGga38P9KstJvV+0XN/cpDeSW3lySssRZYWGe/Y571h2Pw3tprH7VfeIk05k08alcpJAW8i
IvtA4OSxxnH0rHk+IOsyW9hDbWtjZwWF39sgS3h2BH79+RT7nx/ruoajrNzdC3aXWYFtrnE
fyrGuMBBn5fu/zqY0sUr2lZN3/H/L8inKk7Nr+v8AhzYsvh7FfaJLqFrqUwdbaW7Hm2eyN4
0OCAS2S23ngY7ZrR1P4b+G7u/0+00vVp7If2KdTuGltzJuUDO7G7gnn5R0x3rnU+IWuJYw2
kdrp7vHZPpy3BgzIYGyNmc9OfSo/wDhY+tRrCi2ll5kGntpYn8o72hIxg84yOxx3qZwxbld
Pv1/4Ak6SWqNJPhxbtBZ3VjrRvY76wlv7WKS3MbTeUcvERn5T1OeelWL/wAE2khudV1LU4N
KsVtLa6uYLa1Yi1Mx2xxAbvmOMMSTWVoHjiZdX8LjVZRb6foLMFe3i3SMjHLg5PzZ6VHN8Q
NRTxHrl8lta3FrqsgMtndJmMKp/djAIxtAH8qprF81r/1fb1t+IP2Nv67f5nWp4Q0G88J+H
rCPUrWK4u9QuLWLULeBnF1ggIT0IUe/TNcPBott/wAJFJod9dvHLHK1uht4DM0kgbAAXIJz
zUzfETWZbjTZJYbEnTrx76ECHavmMRkEA428cAVS07xnqWmeI7rX47W0mu7kyM3moSqbz8x
XByDyec8VrShiIKV9b3++/oTOVN2aOmn8AaZbpqt1J4pV7bSpIYJnjti5MkmflAB/hPBPTO
fSmaj8Mmg/tOG11mO6vtOMLvbiFlUpKQEYMT1+YZFYU3i+5OiXmlWmlWFja3skUkqwK4+aM
kgjJPJzzUt18QdbuLzV7gw2qyapFDDIUjI2CIgrt54Pyip5cVe6f5eX/BGvY/1/XodrqXw1
a7utP062SxsJEu1sLqVbaRTJIycSLuPzJ8pHGOfrXDeIfBtvo/htNas9XW+g+2SWMiiIx7J
UGTjJ5BHerZ+JepnWbbWF0jS4r+K4F1LNHC264kC7csc8D2XAzWdB46vEtY7K403T7y2S/k
vzHPEWDSOpUgjOCBnI9xSowxUGuZ7f0/8AgBL2Mr2OVym3a/3u3saVpJSuCdyjn5qbID5rM
WGSc4/wphYkYPT+VeutTmAFQ/y/iCcmnBcNgnimLkNuAwKcZOR2YdM96AJfLy4UMeSBUuAm
dwJOemKhicBg52nBx83rVnDBQVOc0XAYQdgKggE9zVWTcH2jJzVuVWCZU855z2qN4dp3EDn
oc9qVwuQbH5AHIOCCKjCkEiQZb1q2TFsy4bd3BI5qsWJ5UkD060yWxXCkjcRz+FPTCkAHg8
Y7GouScAA56e9TCNlAyDz60E9R8ZEkqxu+xc4LdQB9KneNFkZUYSKDgOAQGHrVcqVTjjP50
3CUC1OwuLteYmkGNoQgAcnHPTisW7QLEBvJ8xvlGecA1qRwb4sSpw+MjPtzWbqCkrG20Kn3
UA5yO30pNXF1MiVfvFWyqk9ugqPEYG5mPtnoasyRyBSGztI6HrVZk27QgB/WmBI6xhwgIfA
ByvQGnr8hJIGcetQ8KApYj+tTOVzggKSeoHfHSgaYjEbQAcMBnI6GpN20KXmx0yoHUeuelR
YAJDHnGQe1PZmMIh8zManIAHf+dAr9hpfc5CltuSRnqfyp0Ych9isQvUjtTdhB35QjPShWI
BQZVAedvejc0Wx6j8KLWzlv9dNzHZMbfSpZopb+ISRQuCMOwIPAzT08PW/jLX5xJr+jyi1s
xIseh26xG5bccoqtsBcdfoRXMeH/ABNqXhp5Z9OjtZWuITbzJPGJFdD1BX8KuP4ynSZrltB
0RBJEIvIFgoicA53EZyG9CCK8irQre1nOHVK39f8ABOqNSHIovobk/gvwzZeAteuZXvTqVp
fx2qSy2pjZSRlV8stxnuT07ZFW9K+HNlpmpaZqqzz3ccF/awXNveWwjD+aeqqWJx2IYAmuV
ufiHr94mpR3b21yt/LFK/mQ/wCpeNcIUwfl2jGOtWJfib4kknklW306N5p4rqZ0tdrTSxnK
uxzyfXtWbpYvlavv5+n/AATRSopp22/r/I1rz4c6d4g128m0fWDGq6v9huI2ttiwF2YIyc/
MoIx2rJPgPSIo9WvbjxM8mmaY6W008Nqdz3DMRsRSRkDH3vaiT4k64lyk8MVhGwvFv5vIgC
faJR0L4POPTisuz8Z31g+pMIba8ttTl82a0uY/MjZt24HHBGD3FXCGKtbm007fPp62JcqLO
gn+G8GjPqFzrGt+Vp1tJFFFcW8G95zKu5MKSMccnJ+ldLY/DqR/D2u+HJFtWvbbUoB/aGzJ
jtzHvZh3xt/h9a4V/iFrkl1fyXotNQS9eN5be4hzErIBsKgEbcdOKltviR4n+03E32u38+a
8jvnlaPB3oMKB6LjjHpUTpYySs2rq34W/W9+5cZ0E9nb/AIf/AIBz19BbLdTRWcrXEAfbFI
67Wdexx2z6V2Wn/DW01BdDik8RGG91m2ee2jNsSqFTyGbPTAPasTVtat9T0yO3h0y2tLp7p
7q5uIwAXLdEQD7qjk49TVq38bavYXWiXEQtydGheC3zHnCtndu556muuqq84L2ej17dtPxs
YQ9mm+c0rL4a2erR6XdWHiAvb3guV3SW5Vo5IV3MAueQex/SqukeGbSws/DutXdx9qXWGmi
FmbPzsspA24DA856jBFVLDx9rGj2lhbWa2ohsZZZog8e4sZBtcHnoR2qW2+I2rQS2P2ex0u
CKyEq28a25CxiTAbHPX3zmsXHFptN3X6a/8Av9y0rb/wDDf8EoeN7PT9P8YT2lheW86IqiT
7NH5ccb45jAyckdCcnJzXY6R4Vs9d+FVnemOC0NvfTyXl8Y9zpCkeQOOW54AHrzXFXniGzl
0K/s/wDhHLK3vLsxhZoE2rEikltoJJ3sSMnPQVNo/jvWtFsbTTrIWn2e2nkmAkjyH3psZX5
5XHanVp15Uoxho4vfvoTCVPmfNszqm8E6HqnhrwqujXMralqlxJFvmjwGC8HPPy7evGc0h+
GAmu7ZIdeWGKZJzm6tyjoYhk5UE/KRkg+3SsKDxzqmn2Gm2drFaodPuDd2s4iO6BicsgJOC
vsR0pi+PL2K+N5Y6fpliRFNEywW5VW80Ydjk5Jx05wPSs3Txavyy77+rt+hfNRe67Gzongy
2vDaXGkahBqsF/eS6c000LAWp2bvO255G0MQDjpWF4e8LW/ibXNU09dYMdtYwzTi6aPd5iJ
3254yOetTeGvGEHhvwj4jskuJTd38Cw2sarlVJyGkLdiFJH41gaD4j1Dw/LdPpwi33Vs9q/
mJu+Rhg49615cR+8Sfpt9/y2J/drluvU6Vfh7aSTaVcWusz3Gn6laSXUUkVkxlyhwyFM8c9
yQK1m8CS6XpmvWn2m0mia0tLiO4ntczKksgGFO7CMDnPXNYFr481fT9PtdPWGxubS2tJLMw
yREh4pCGYMQfUCtZPiEJfC+qvqQT+1Li3trS1ht4dsKRxPvDNz+GK56kcWttVfy76fhuaJ0
f69Bt58MtMsRriP4qcvoTo15izOAjYxs5+ZsnpwKkX4UzLqOpK2qtLp9pDBMk1vb7pZRNyo
2buCOSee1c/e+PNbvn1954rUNrwQXWIzgbSMbOeOlW2+I2qzSXX22zsb2K5tobeW2li/dMs
X+rPDA5Hrmq5Mal8S/Dy2/Gwr0O39a/8Azp/Bq2fxGHhDUdaiRWmSJb2NdykOPkbGeOoyM1
uWPwuknMNreazHYXs093GkckRI224O5yc5wTx0rjr/Ubi/1ybVikEVw7BwtvGI0TGMBQOnQ
V0lz8SfEmoeJItauRatdQWr2iDyiIwrAhjjPLHcTn1rapDFWXI1tr6/8ABZnH2V3zL/hi/o
Pw8s9edk0/XZZ1edoYZvsLLExC5yzMRgE8YGT3rXufBWl65pPhKxhu4NL1W40+4YBLfK3Lo
55dwRjgYB5rlNI8fatomnaZa2ttYT/2bK8tpLcQlni3/fAOcEH3/Co7f4g61BqGkXaRWgl0
qKWCA+WcFZCS27nk/McVjUpYqU7p6Lbbs/z0NISpW1/rYuRfDs3vhebV7XUJhPDZtetHJas
kTKp+ZFckZbHIIBBxjNZ/h7wnY6p4Y1HxDqGtHT7exmiiZVg81m35AwM9c1aHxD1U2ps/sm
nKGsTpr3RgJkMHPy9ccew+tO8P+JdM0fwTrWkTxR3d1dXEDRRzRM0TqhO7JBGD0I71o/rKi
773VrW2vr+Al7Ju3k/+AXNR+GcOl2N/f6h4mt4re2dEiZbdmNz5ke+MqB0J6YPTBqG++G5t
La+tYdbSbWrCxXULiy8khPLKhiFkzgsAc4xWXrPjjWdbs72zu/s6x3NzFctsTbtMabUVRnh
QO1TXnxF1u80y5t2trKO6urUWVxfJERPLCMYQnOBwAMgZNJQxiSvJfh5f8H8AbpdCz4R8DL
4o0S8v21VolgdYzBb25uJjkZL7AQdg7kZq3b/Dv7RFp9xDrCjTru3uZp7kwkfZjBncpBOc4
x6delYPh7xbP4bRXtNP0+6lEgljlniPmQuOm1lIOPY5Bq0PiD4gOgatojywyW+qTtcXD+X8
4ZmBYKf4Qcc1dSOK53yNW/r8t/wITpcuu5rRfD2RoIYP7cRNbmsG1OKyMB2+SBuwXzw5AJA
xjjrR/wAK3f7ZJbNrCuw0QayGER+YEZ8s88H3/SqH/CxNXjsIoEtbNruO0awS/MZ85YD1Tr
jocA4yKlj+JetfY1txYae039nnSjdGFvMaDGAud2Mj1xn1rNxxv2Wi70epm+GvCsGvaLrGr
3erDTrbSo0kl/cmQsrNjgDHet6++FwtDfwQeJILm7tbAanHEbdl823IzySflbHbn61y2leI
rjS9E1XRYoYWg1VEjmcg7gFbcNp9c10Mnj/UzeTX/wBmtTJPpw0thsIURBcZHP3v0rWrHEu
bcHp207L9bkx9kklLcWX4aFdCGrQau86I0AlD2jRriVtoKE8ttPXge1Taj8PLTRBqlz/wkU
N1/Yl1Fb3qGzchA5wGAJ+fHce1RXfxH1O5huFNnp8b3Qg+0SKjBpTCQUY88dAMDAqo3xB1R
r3WLiWwsJv7VuorqeN0YrujO4Ac/dyOaySxbe/5eX/B/AH7E6LUfAdvrOraZb6VNaWLXFs9
3Lbw28ivFEOfMZWJJ3dFX0qS08EWWh6Lrx1GCG/L2Vvd2c0kZR4g0wRgUPKt2INcx/wse9/
4SKXW00jTo7q4DrdMquRco64ZGBY8emMYpg8cXscGpw2mk2Frb3UEcLRxoflRH3g5JyTkck
k1Dp4pxUb6afnfcrmpJ3Oq8XfDSB/Hsdva3NvpMOrXwtrGzSIsFQIu6Q88Lk4x1JrhNY8Iv
pnhuTXhextEmpSaaYQp3bkBO/J7HHStq7+KevXt19rktLITx3y6hDIEJNvIFClV5+6wAyDS
v8Qba9eGDV/DNlJpkd4+ovawAjzpmQj5ixPy5OcfhVUVjKaipa2tcJOjJtxMLwp4VfxVdXs
S6jHZiytHu3eSMuNqdeF571vJ8LLm6ltJrPV0utOuLF9QW5S3feqK20r5X3i2egrmdC8TXm
gTalPZ20DnUbeW0dWU7UWTrtwe3YVtWvxI1S0sbLS/sdpNZWtjJp7RMGHnxO247iDkEHoRi
tq31pzfs3p/wNfnczj7K3vE2p/C/UdPt76RNRiuXtEt5hCImR5IZTtD4P3SG4KnkV0WifDF
oW1C2vI7HUtt0LGC4KTFVuNmWDbOiKWAJOBkCuV0z4i6lpPiZ9bsNLsYfMtxbC1Ct5QQY5O
TktkZ3HvRp/j6/tLB7K80+z1SM3bXy/aWfCysPmJ2kbgf7pyKymsY1Zvt2/rT9TSMqO5veF
/h/Dba/oX/AAkd5ar9uu2ij0+SNm89I22OSw4HzDj19qjf4d/atVVE1e106XU7u5j0uzdHP
mrG5HLDhRkYGazdO+I2o2Mems+kWF3caXO81pPMrgxBjuZAFOCM9M9O1SW3xL1G3lgml0mw
uLu1mmmsbiQNm1MjFmAGcMMkkA9KmUMYpuS7W/O36X+Y06DVn/W3/BLVn8OZr+DSVl161tr
7WUl+zW8kTk7ozgqzDgdOtaPhDwDYrrOkXd1Pba3pl+bm2ZBGyFZo4yduDgnnoRXPQ/ELUr
K70C5+yWskmh+Z5BYsTKXJLF+fU9sUzSfiLqelW1lbQWVrKtjcT3CGTd8zSqVboegBJFE4Y
xxkk+/bzt+FvxEnRTT/AK6f8Ee/w+uVvbjS31W3Gq21g19JZ+Wcpj5vJJ6b9uD6Vg+ItBl8
NXtpBcXMNzPPaR3DxKhXyN4yFYeuMH8a6PRvHSz+M/D+q60I7ddNVYJ7lFLyXMIyMOufmO3
K/Q1y3ijW31/xPqOssMG6nZ1T+4mcKv4KAK6qDxHtFGptbX1/rUzqqnytx3uZC4AIBA/CnG
Ta67myB6mmNIfamnKjnn8a9A4yxJKrZ2sdp4OKQMCAQ64+hqD7w+XgU7LjjP6UFXOot54w4
yzIMYCtjBIqGaZXmcShWKnOPT3p0yRxlIo4/MwAFweuT61k3e7zSyCQHnPUn8fSggklkTZy
zNIM5JB6e9USVGCpznpzyKf9plVGXzV5VlJwQxBFV227QRHgjqRzk5/SgZNuywB5we5oO1i
wYkFVO3jgmo0VQwLfOMZOOop5xkkL8pP6UCsSiNnAO7nHQntSENGuSQN3SprZ1Dn9yQOnXt
U7weWR8/t1zT9QR0mh+D9O1HwZe+JtQ1wadb2cwgZPJMjSsykqFx3JGK2p/hmsNnNZjWc6z
a6auqy2Zg/diIjcVV8/fC89MVx8XiC+i8K3fhtUgNldXCXbHad4ZMgYPpya2ZPiLrlzpb2D
Ja/aJbVbCa+WHFw9uDxGW6EY44GSOM15dSGKcm4S0v8Ahp5ep2p0bWa1NGPwPpt1o2lXWla
3cvdapdLa2tvcW3lebnh3BDE7FJxnHJ4rqtF+HNpo/jbQZLuRNSspr97KeC6gEZdgjHcFyd
yHHBODx0ri7vx7qN7JZSrpel2t5YiJba6ggZZIVjIKhcsRjjkY7miT4jalH4gs9VtNK0u1u
LO6e6Pk25AmlYYLOckn6ZAFY1KeLnFpPR3/AOBqaQlQi1fyNZ/hxb6tqGnz6RraeRqOpTae
d9sU+zyrlgAM/MuBgVH4e8H6bL4gulXUxrUVmyRELZSPG0rEqc5KgKhHc844BrI034g63p0
NkltbWrrZ6i+pJuQkmVgQQefu8niqujeOdQ0y1vLH7HZ3cVxdLfKtxDv8udSSGXkdM98in7
PF2ab9Pv8A8hc1Fu6Rqt8Ob6UzJFfJNd2+rDS7mBIsCMtnbID/AHTjp2rR0DwDb3s+pWlpd
LeTvLLZW00tk/lRsvSQtkAZxgAbsZyRWDafEnXNO1vWtVto7UT6wSZ1KkrGx/iQZ4IzxTND
+Iuq6Jp2mWkFhY3J0uZ5baadGLxlvvDg4OfXFEoY1waur6W+7X7n+ZSdDRnHNG63jRSrhlY
g855B5r1/xN4H0m/vwmkXEOn3ltoUV8bNICFlAXLkv0DHr0ryGaaSWZ5SP3kjFzjoMnJx+d
df/wALJ1mXUn1M21n5z6Z/ZRAVtvlBSu7r97FdNenXk4ypOzV/v0MaU6aTUkbifDhDrWkaW
PEtuLvVIEuY0SBmKRlC4Zu3UY4PvXO3/h1rHwjYeIzqKNHd3MtuINmCpTqc9wafF451f/hI
9M16KO3W50y1S1iXYSrIoKjcM85B56Vaj8eQXTadbar4esZNK0+eW6js7dCqs7j7rFiflzj
PesksXFpyd1128/8AgFv2LTt/W3/BOOGHkBZtpHoc16nqXw+n1TVI2xaWdvbaVb3cr6dasz
MHyB8mfmc9zwK8rUrLdGR1CB3ydi4C5PYentXpmtfECD+1xFpEaahpb6Xb6dcLdxtGsxTnc
ACCuD0OfWtMUqzlH2O+pNL2dnzkjeCrnTNN1nT7r+z5zbXVmguGibzNsrcFTn5c5+YEZ9Kt
r4c0l/EviLSLoaVbyWDSEy/Y3MNqipjzM7hnOfutnLY+lZVv4xtIvCusb44k1O/vLaWK2hg
KQQpEcg5z3x9etUbn4iTXkepLfeH9MuU1K8+13CuJBvbGFHDDKjHArjVPFSbv/Xw6/maN0l
a39bnFqQzvbFyUY4RyMY9D+I/nXe6j8NhYrq9vF4gjnvtLskv3t/s7KDEwBxu/vDPSvPZJ0
Fw8iRhVLFlRei89BXYzfELVrm81PUfstp5mp2C6dMoVgFQKACvP3uByciu+vGvdeyf9af8A
BMafs/tmhceAR/whEl5aSRmaIRXU9xNbSRfI5ChEZsA7SQTxz2Nadl8PLbw/410C11O4XUU
uLxIpY3tXWGVCM5ST7rjt2Nc9f/EjU9Qtru2k0vTle+t4ba5nWNt8ix4Kk5JH8IGAADUkfx
K1O2W1Sw0rTrWG3u0vTHAjbJJUHHBY7Rz0XFcThjGmn18+6X63N06Kf9dzZh+Gc+qXlzcW9
wLOG6vri3soVgZ41CMfvsOEXsCc0/wh4KsIvEXhl/EF3A0mqTMU054S6yRqxVtzdBk9B7Vz
UfxE1JLZre70rT70C5muYDcRsRA8hy2BuAIznhs0/TPiNqumW+ko2m2F1c6OxazuJ0YvGpO
SnynBGc9uO1TOnjHBxv5fg/8AgXHGVBST/rp/wTrtT8E6ff8Ag+11KNINLt7Se/e8vBGWIR
JMRJgdT2Fc3Y/Dz7fBpt4urRiwvLSe8knMR/0byfvqwzyen51DbfE/WraGC2NjZSW0ZuRJD
IrFZ1nbLqwz0BxjGDxU9j4sitPhZqPhmGc/bNSuVKJj5IISBuAc9yQBiphDGU428/XR3/LR
/gD9jKV9tPyOPtYWurhIRKiiVgiswxjJ6n0r0mD4eHRvG+i6Y91b3r3Vz5RjvLSTyHAXO9W
BxInbgg+1eXw3JguUnCCUo4bY3K59x/Su0j+J2rWzWP8AZ2kWFpb2V2L3yIw7I0m0qCcsdq
4J+VcV3YmNdpKl2Zz0uRazOPvkA1C7hAjQxzOnyLgDDHge3pXaXPw4h0m30271LWS0d0IXJ
htHeMiTnCyD5Sw7g4rg5rlpbue6dR5krtIRjjkk8CuqHxAvf7Bl0i10yysYZhF57wK2Zdhy
p2klQcgZIAzVVo1rR9n8/wABxcNeY6yfwFpUHxA1uz0+Nr3S9KjDXMc0TtIpOAFTacs2TnI
49qh0/wAI2Vr4z1PQ9TXT2ueJ4lNrIYYYyu8SFgw2qAcMrenrWLP8Sr641jUdSl0eyddVhW
G9tgXCzkEYfIbIbgdDVaLx9NEuqQP4e0mW31IoZYwrooVRgICrA44yfU9a4VSxbjaT6Jflr
+fqat0r6EOv6NBp/gjTdSgktZ4729niFykZEjiPheTwFOc4A+vSqHhnwwdfj1G9mvVsbHTY
PtFxM0ZkIGcABR94kmnax4jn1bw9Z6MbKC3tbG4luIhBnK7+qkknIA6VX8OeJrvw/wDa44b
aG8tL6LyLm1ud2yRevOCCCDyCK7lGsqT/AJr6el/8jK8HLy/U77XvBGnXS6IdPmt7Gzg0P7
ffXqRE+Yocjds6ljwMVJ4f8AQh9XsXjh1g32jG80qYKVJYsFU4P3WByCD0rAPxD1Qz28jaf
Ym1h086e9rsYRyQFs7W5znPcGon+I+sLPdSw2trbRzWH9mwRRKwW1iyCNhzndnnJ61xOli+
RwT/AKv/AF8jZSo812WtP8GWMXjG60qTURqKaXt8+OO0kcSyZw8YC9gerEgccVpaV4OsLfx
XqvhzWTpzX0MhcGS3lMMMYXd5hdSMJg8q1YcnxK1Ca41Ke50jTpf7USJbpSrKJJIzlZOGzk
8EjofSlufiXdXsmqtf6Dp11/arxvcg+YmQihVUFWB28Zwe9XKOLej7d1vpr+f4E/u+hd0b4
WXut6dFe22qDy7yWWOxb7O5Sby8/MzDiIMema4IRyCc20pKurlG74IOD/KuqtviHdW+kw6Z
Joen3MNvLJLaCbzCLff1XG75gOo3Zwa41GDTh3OMtlifeuugq95e1enT+vSxnL2btyno2p/
DZ9PbUbaHXrW91GytUv5LdYXU+QQCcE8ZAIOPSr2q+AEu9Z0zQLBtOt9Sli+03AtmlkKxeW
GDkEYAPOEGSST2xUHi34jWlxqeoN4es7Zxd2EVi+olGWUoEXzEwTjqMbsdKwE+Ieqr4xXxI
lpbpMLdbR7f5vLeMRhMHnPI7g9a4accZOKk+3426mr9jey7mjN8Mby2vkaTUoY9NNi2oG7m
gdDHEp2sGjPzBs4wO+a3L74f2OsWHhy30ee3hVtMkvbi4hidnudshX5Y+rN22+1cpB4+uLb
UWmg0SxSxktHtJrIFyk0ZPO5ydxbOOc8YqST4gvPJp63Hh/T3t9PtjbW8SmSMopbdkOG3Bg
e4q5QxbcXfb07PcUXSs7/1sXbTwRoaeFvFF7d60xutKaNYpFt5FVdzYG5WAbJ+7jsevFUz8
OpR4bXXl1dHtY1ha4Y27xrEsjbcqx+/tPXH4Zp9z8Rr/UJNcOoaZaXUWsRxRyx5dRH5Y/dl
SDkke+c96bq3xIvtV0m+01tIs4TfW8NtPcIX3sIiNhAJ2r06Ad800sWn6tdVtpf9Rfuf6+Z
Mvw8vNI1O5+33VnPFZajb2aLIj7LtpfmUjHIXbyfrVzXvBWh23h3xRrE93DaX+n6kLZLa3V
zDH1+RcjJzjgk8d6yNS+I2r6lDoEV3aW4GjOkqFSc3DKAAZPUhRgY7VDf+O7jU9P8AENjea
RbzRa1di8Yh2H2eUZwVI64z0NJQxbacn2vb1X5q/wCQ26NmrFTwDYWOpePdGsdSgSe0nuBH
IjZw6nt7V0eofDW6PiqDSYriG2ub95547VgR9ltlZsO7HttGQBk4ri/DerPoGt2mtJCZZ7O
VZI4m+47A9G9BXUJ8TtXXUNN1I6fayXdg0wErs5MkMpJMLc8qNxweorbEQxHtOak9LfjrYm
m6fLaW/wChuSeBrLU/B3hyHQXtru/1DUZ4WvlDxho1TPzK3TH0qPwp4Esx4q0KW6ubbXNC1
C5ltmkRXj/eIpJVgcEeoPQ1lwfEm8toNNt9L0ux0yLTLl7mCFA8gk3jaysWPIIJ9KS2+JF3
p+o6U9holnaWemTSXMdojMyPK4IZmYnJ4OAOMVzOnjOWUV1v+N/+BYuLo3Tf9bCXPw8vj4m
tNDW6gTUrxHuJLdsg2cXLAyH12jOBWt4V8C6ePEmk3F5Pb67oepx3CxSxqyAyRoSVZTggg4
I9qyT8RNQOq6TqMFlb/atNjaE3D5LXEJz8knqACQCOadbfEe7sdQ0ybTtItLWy0xZfIsgzs
u6UEO5YnJPPHpVyji3Dlv0/z/4FvncE6Slf+un/AASe58Eyalp+jm1XTrKV9KmvVCFy90I2
Od2eA+AcY4xXIeINAk8Otp0dxdRzT3lpHdmKMHMIf7qtnuRg/jW3B8QNSt73w5cRWcKtoUL
Qx5J/fqxJYNz0OSOKwfEmtXfiPxBdazeKiPORiOP7kagYCr7ADArooRxCnae2v5u34GNX2b
TcdzJc7lAX0BOR0NRhGblsZ+tOR2KkFcE5H0p0W3fl8Mg/g6E/lXoHKDQyLCHYhUYkDnrx6
Uza/wDfp0ih5chdvYAE/wBadsl7KxHqBmmB06xyGSTCIxAwVJ2lT2Oay5I5PMcStGrAnljj
tmuhtAzWc0rBTn72FGc5rA1F1kuJBJw2BtUZIXpSAqyqjKAZ1cLnhQOOlVRnYV5HduOtWol
3MzD5gpJI2jGP8ioWAeMsrgtk/JjA/OgLELA4xyQakhIVcMWA/OjEjIDGhKgAYzyT/jTVIY
DJyT2zTsBaRjv3Mr7fpwatnDFSCuCOh7H6VSUEPt3FQePmBGDUf7xSQzZznJI4+ootdAdpo
vg+TXPDsurWF2JJ7e9htZLQRncVlO1XB9A3BGKin0uDSviL/YP2tNQgtr5bcyiPYsmGAbA9
M5HXtUPhLxlq/g6/uL3ShATcxeUySqSvXIP+8CMg1g+c5vftZkfzd+8ydWBzkmuPlrOpPmf
u9P68v1Oj92oxaWvU9f0/Q9Gb49+INIbS7c6fALkx2zJ8ibY9y4/EZrlr/wCHzWfg+38Ry6
wWa6hE6rHbPJFycbDIMhX74IA96S4+JOqzm8uorDT4NWvYTb3GpxwkTyIRtPfaGI4JAzUMf
jq/stDn0aw07T4TdWotZ7mGNlaWMHPIztLf7WM1wQpYqNmu0U/le7+d/XQ6ZOi738/xNib4
b2+m/wBqwnxTCZ9Mto7q6AtnGyGQDlTn5m56frSQ+AP7KvdVkFxZalFFov8AadvLNE2PLbj
O3PDjng8Vj33xD1e9m1ueS0tVfWLOOxmADAIiAAFOfvfL3ol+JOqvHIrWdoBLpI0k43ZEQO
d3X736UcmNcdWn/wAMv1uP9x0X9anQ6v8AD6G/1jTPDtkdLs79oDdXRtVldvL8sMJCDwM84
Qck857VlSfC25hvZYpNYSG2GnNqSSzWzo2xDhldOqmstfiFq6+Lh4mjt7YTfZVspIcNskjC
bMHnPI7jvQPHt1BNePa6PY2sNxYPp3lJvbajdXySSz+5pqOMirJ9PLfqJui9TQ/4VswvIRD
rUN4lxprara/umjNyiE7o8HlWwPelvPAgu9TN5Lc2ukWQ09dTuYoo2YWULEBFPOXc9e3Wo9
A8aTT+LPCkuoPHY2eiRi38yJGdniyS24c5JBI4Heo7rx/cp4s17VY7WG50/Vg0D2c2VVoBw
i8YK4AHSqf1vmtfp+v3bak2oW/rt/mbdv4Q8PD4famlxq1k0sWqQQw6vAjSgo65wAOevUHp
iuE8Q+H7nw14nu9AuZUnlgYDzIujggMCM+ua1Lrx1f3ek3emf2Xp9ra3V3Fd7LaMoIzGMKq
gHpjqTyT3rJ8TeILvxN4juNeu4o7eaYoNkOQBtUKCMnPataFPERm3N3Tv+lv1FN0nHTf/AI
f/AIB6No3gbTtHXXrbV7y1v9Wt9Fe6a08tgbZyoZCHPDMAeR2yKxH8BTx6VOV1q1l1KGxXU
pbBEJxCfR+hIHO2oz8R9QuY7yebR7D7be2H2G5vBv3ypgKDjOAwAHQc45qGX4h6hNpssR0+
0S/nshp8uoBWEskA/hxnaCRwSBmueNPGKV7727f1b8Sv3Dt5XNW5+HEnmz248SWi3MGnpqT
xGF8CEgEkkcZA7DrRa+B1sYdRYT2GrWtxor6jbzzROpRAcZVc8OD0zxWRcfEXUpNTu70afa
b7rSxpTL82BGF2huv3qYPiJqcenxWIsbXy49Kk0jJDZMbNuLdfvZ/Cm4Y1rp/X/BsH7hF25
+Gb2qXcaa7bT3lvpy6p9l8l1LQkZPzdAfbvWzqXhTy4tUulsNJRoNGtrjZEkm394cbwCf8A
WfXj0rmJPiRqUupXV++n2iyXGlDSCvzYEQXbuHP3sfhUl38R9Tu7O9tmsbdEvdPg09nXduR
IjlWHPUn8KHDGyabt0/S4fuLNG1pngLT9K8W6ZZ6rq1je3AurZLvS3BVwsmCAM8PgdcdM1l
+LvB0djDq+vaTqEEtjbam9pJaxxsptySdoBP3hgY4p7fEi7uru21E6NpzalbywzzXQRvMuP
KAC5JPy9s7cZrObxxePp1/ZT6dZyxX2pLqUyvuwWBJ8v/dOfrTjDF86m/K/36/8AG6XK4ow
NJSKbWbKKbDxyTorKwzkFsH9K9R+IGj6Zp02q2dppPhmxs0njjSaGctexgkc+Xu/Pjoa8t+
3hdeOpw2cUH74TrBFkRxjdkKuecCuo17xrZ+ILi6vLrwvpiXty4kkukaUOSCM/wAWBkDHTv
W9elUlVhOOy3+9eZnBwVNxe5ek+Hs+iTWWo3OpWF3aXVzAliSrbb8PgngHIVR96rl/8NXub
7X9Te7tdPtbS+ktBDbQSTRxso3HOMlU7BmrLu/iVqWoxCC802zkghuYrmzjG4fY/LAAROfu
kDnP1qS0+Jl7Za9ea6NCsPt91cvcrOGlUoW4KkK2HUejZrlUcZvpf5eRp+56FxvAWiXPhnw
1c2esH+0tYvGtyzxvsY5VcAY425ySevaq2leB54LtLt7izuY4dbTSmglRtkrZ+8cc7Tjp1r
Og8eXyaRY2L6bbSXGn3rX1tdAsGjdmDMNoO0g46Y4rdsPiJDqGtW0OoWNno+mnVE1W5kgSS
RmkUHOBk/eJ6cYpyWLinbVa/df/AC0HH2Mvw/L/ADFX4W32rajdzJcW9l5+ozWdpFHBI8W5
GOcn/lmnYFq4rR/Dzaj4ui8O3N1HYXEtw1qZHGVjkBI7dsjt611M3xJk+1X0CaNbajZDUJ7
20+0vIpi8wnghWG4dDg9DXApeXEWpC+DbZhJ5gI4wc5/n/Kt8P9ZcX7R200/r87kVFTuuU7
/Qfh5dvqVgbuS0eSe8nt/sU29S6w/fbI556ADnJqtqHhGzvPFd1ZWl2ljbxQrKsMdrM8o7F
ShG7f3JOBUWq/EG813xLaa3qem2U4toTELbawQ5JLPwQQ5JznNTyfEzUJnuFm0u0mtZbOOx
FuzybljRty/vN25jn1PI4rNLFXUnvby01/Ep+y2Ru6b8NpP7G8R6C0EFxrNtdWiQ3oyBFE4
3M3PQbev0rzeXT7aHWpbK2vluoBN5UdwqbRJg43AHnFde/wAUNcW4vLuK1tYLi8mt5naPeN
vkgAADPQgYNcxPfR32t3OsLZQWXmzGUQRE7FYnJAzzgmtMNHERlJ1etvvsrk1HTdlE67WPh
1Lp8GrwwaxbXd5pIia4gWN1JSTAUgng/eHFGp/CfU7OAySaijtFcQW86+S6rEZSACrHiQDI
BxUd1431e/uPEF41hAkmrxQxTMgbEOzBUrzwflHXNLqvjfUdWZbhtNsor15IppboFy8jR4x
gE7UzgZwBmsorGaXa89vL/gh+4s/67lJ/hneRrrCrqtsz6ZqMWmnIK+Y8hwGz2FWpvhVdRe
L7Lwz/AG9Et3cu6N5tvLGI9q53DI+ZD2YflRq/xCur+DUbc6Fp1v8Ab7uK9ucB2E0qdyCcY
buBQnxWv7W8057TR7O2t7CeS6jtzJJIpd02kZZiVUA8KOKS+u2/4bt/mNKjf+u/+RDb/DSK
7g025g8VWLWl/ctYxytBIMXCn7mMZwf73Sr+i+A5XtbW2ksdOuLqfWm06RpmkU5RSSoI4Cn
B+br0rnrHx1e2elaXp0VpbumnagdSR23ZZ/7pGcYrQg+JmqW11DONKtZGj1Z9XUOWwZGBBT
r93n605xxbulZ/1oNexLcnw7XWtUv59Kvba00+1eG0zbLLdgTMMbSQMkgglmxgVWj+GF7Gr
Nq+uWelsmonSyrxvJmXGRjaOhyOfeqGjeObnSrG90+506C/s7u5F20TzSR7ZATghkIJGDgg
8GmSePL57KKx+wWyRxap/aqlCww2MbMZ+7096rlxSdk9NCUqXzOg0H4Z35u75dTigd4rmTT
IVdZHRrjHDHyxkIODk4GSM1wlp4e1W68VDwyI1XUPtH2VkY8K+7ByfSuu/wCFp3s8979u0e
1uYbi+OoLCZpEWKQqAR8pBZD12muPstcvNO8RRa9b7Vu4Z/tCjHy7t2cfTt9K0o/WfedS17
aepMlTVuU9D/wCEF08eBL600+e11bWF1iGxS5iV1KE5Dp82MjI698dqx5vhpdme3jstdtLu
Nr9dMuJI0f8A0edhwDkfMvXkelRS/Eq7W2mh0vRbPSzLqEepF4ndj5yEn+I9DnpTpviXdi7
gmsdGs7NBqA1OeJGci5nHQkk/KvJ4HrXPCGMTduvp2X/BtY0l7FpEr/DQQwvM/ifTjawXx0
6eQRSZinzgKBjLZ9RwMVOfAN1baTqekTwWAvLbV4LE3u9y8ZcYG0dCp4znmsh/HF1cWN3ZS
WMCRXeqjVXZWbKOCflHP3ee/NaN38StSk1DUpP7MtN13qcOosAzHa0QwFHse+eatxxeza/q
3/BE1R3HL8PbixuElGqWGqxWuqR6dd2+JFVZCeMnGSDz06ZpusfD66bVZ54ZrKzSfWm0pLe
Heywv1yCeSv61ST4i34a+BsLZvt2qR6q53N8joxYIPY/nV6P4n3PnXMl3oNldCTVP7WiDO6
+TL36HkexoaxifNo/6Q7USOP4bXAjea88QWVlGupPpYLRuS0o6dAeD61U1r4e32i6PqOovq
lpdPpVytrewRbt0TN905Iw2fanXfj69vYjBJp1tHGdWbVjtZifMP8P+7Vibx8dRl1mDVtPj
js9bvoru68gktGEPKoCec+9NfW4tN/p3X6X/AAJ5aL2OIt4ZJ5FiQsS52gD1NdrqHw51Gwt
r0x6ra3moaWkcl7YxBt8AfGOSMNjIyB0rl9R1C3m168vdLs0022abfbwISfKQH5Rnuemfxr
qNR+JF9fwai8WlWtpfaokcd7exOxeYJgjCk4XO0ZPeumq694ukvW/y/S+xnFQ15tzbtfANl
pmi+LINSuLTUdU0/ThMIYlYNaysRj0DHBweuCa8wvbG+06dINQsZ7R3XcEnjKMR0yM9q7i7
+JNzeQaw50ayhudYtRbXl0kjl3IxhwM4B4HSuCur27vZfMvb2a6lUbQ88jSED0ySeKnCxrp
uVXrb8v8AMK3I0uT+tSMKjZG/bkcDGefr2pfmVT27Ht+VMBOQCM8ckdqFOQBkbTyPeu85WP
ZztGVV1Wpl1KaNQmIuPWMGq7McYX5PoM00F8DDp+IqrAdtBMPsLwRoZSy5AUcsfQfhXOXQl
F23mxMrYbkHkelbFsUSNvOkYygYAPf61lXfySN5zksnzDP+FSSViWOYUbcw4LHoaZ5Z8suH
wsZGATxzxxS74xuYqw5yBnH+RTWBVgFCkYB+Vs4/zigew1HCMwWTp1wcA/SnoSSC+M4wM9h
2qLnIAU57Ak4qaHEztFKwQkg4AqktLgTQ/akRrhQ+0gxszLu2gjB9e35Uqxg5jQsynhhn9K
txRrC2ZHZrduCobAY984/rSZSKzR4wzEgjLLgqf6ilcEraHUaB4VgvfDl7r2oalDptjaSR2
weRTKZJHzhcL7DJNek3vw80pvGmrPb6LanS4vsltFGkcrgTvGG34TnZzls9j2rynRfF13pG
iXujXGn2uo2F26TmG4VsJKv3XBBBzz06Gt+T4qanfXF7JqOj6ddwXMkUrWriREWSJNisNrZ
wQBkdDXi4mnipVG4PTX7vd/HRnoUp0VG0v63/AOAaw8Ay3Hhay0VbK3j18+IJrCS5B+XYkW
4jj+EdfWs9fhVfyapp9murwrbXsM80c81tJEVMX31ZCN30PcVStPH+uaVbWf2e0tIvIvn1R
GRCQHdSpjIzgLgkY680yH4gS2Ovw39joNjbGO3mgEQeRg3mDBZnLEkjsOAKhU8ZHms+/wDX
5FKVCWrC3+Gl3qF1oraXq8N7ZarHNIs6xugjEX3wyEZ47Y5NUPHPhZ9Bv7C6ggjg03UId1s
ESRG+U7WDrJ827PJ4A54qzpnxB1TR7PRrW2s4DHpQnQA7szpMMMrYPH4VgeIdd/ty4tTDp0
NhDbJ5cccTu5Yk5LMzkknt+FdNJYlVF7R+7r287fPb8TOTpcnu7/1/wToNN+G11qNlp7NrF
ta3+qxSTWFi6sTOE9WHC5I4z1rU8E+ALRtf8PS+Irm2Meps8kenSo++aNcg5IGBkjjPpWZp
nxDvrHT9OR9Mtbi+0qN4rG9cvugVs5G0cNjJxnpUul/EC502LR5JNJtdQu9IJ+zXMsjhlQk
kqQOD1OD1FZzji5KSXn+trfh+JcJUE0/66f8ABOa07Q73WvG76No4WOZ7t4ocnhQGPUnsAP
0rfj+HE9zcad/ZetWOo213dtYm4UPGsUwBOGDDJGAcEda57SfEF7o/iqPxFYNGs6TNMoZcq
dxOVI7jkiugn8b+bb2lpa+HbKDT7e7a9ezLu6zSsCMkk5AxnAHSt6yxF0qe1vx/q1jGHsbN
yNXSPhzpkni0aPqurn5baSYqkEkMgKA5DBxxjGc85HSsfQvh7L4hVzp2s28haV4oQIJSJNq
kgscYjB7ZrTj+I2oLqel3KaPEsGnxyxRwSyvJuWUYcNI3zfQdBio9M+IraNbWcNvo9qyadd
SXFqrSyfIH4KkDhuOhbkVz/wC2atbtLt5/8A0/cbdP+GJE8B6bdeFfD1xa6sP7S1S9a1KMj
lAQQCAMdVJySTg9qjb4cSRyI0eq2eoRQ6omm3Sxhk8uRjxyRyOMZHT3qjp/j6Sy03TLFtLh
kbTr839tL5rAoSQWQgcEHGKLX4g38Quium20i3mqx6ucu3yujEhPpziny4tN2fXy7/5DUqO
lye78CeZc6hd3OoaTodub2aztI5Hfy5XjHzAMeg7bm7npWjqHgCy1jS/DaaJcWunalcaS90
8L783TIxyc9FOBj+lZcnxFkkW5ivtAsL9GvJb23juNxS2kkHzcdHX2PfBqG0+Il7bXmjXke
l2ztpFlLYxguw8xXLZY+hG76VDjjGk1uvS2z/WxUXQ1Xc5fw9pH9uatDYfao7XfnMkgLAYH
ooJJ9hWn4o8LXfhe9soZrgXEF9B9ohkCNGxXJBBRuVOR0NQ+E/Es3hfWjqFvaw3JeF4HSRi
vyv8AKcMOVPuKseJ/ET+JI9ME9pHaR6bbtbRCFmYlNxYZLdT7967n7ZVlb4P6/wCAYe4oPu
b9z4Dsh4c8M3Whar9q1bWJmjWMoQJCCBhcj5duec9e1ZOv+C30rSp9TtNVttRtLe6+xXBgD
KYJh/Cdw5HBAI9KfB46uLbRtFsbawhF1o05ntLsOdygnLKy9GB9aZrnjCTV9Kl0mz0m10u1
uLr7bcCFmfzpfUluQoyeB61zwWKjJKW1322v/l+JpJ0pRuv60/zGaP4Nj1Pw+2vXGu22nWa
XS2jGdHY72GRjaOR/Kujg8CJpWla6+vRacr6dOIRPNdOgDMhKYVQd4PBA4OfbNUNI8R6Lpv
w4m0y8tIdSuX1OOf7G7OmUVSN4cDjnA/GqesePb/W9O1WxvbW33aleR3ZdCf3flrtRFHpjH
JqZfWak3FaK/wCGm34h+7jFX3t/mT3fwx1m10CXUpJk8+C1S8mtvLcFYm6EPjaW5ztHNb2i
+AtO05Nfg1m4tb7UbbR3uxarvDWrlQVbPCscHkZ4z0rC1Px7datoxt7nTYTe/Z47U3azSfc
Q8ER52hscbv0qaX4kzym9nfRLI32oWH2C7uvMfdKu0ANt6A4Az64rKccZKDjL8LeX4b+ZUX
RjIW8+Hb6PJpv9sa9axm7aLcvkSldr90bbtcjvg8ZqXWPAOmxeONW0TTNZVYLIBjvikklBP
BTao+YjrkcAGqk3xCuH0BtDsdHt7OGRopJSJZJE3RnIKIxwmT1xU1x8STJqutXjaDbqusLH
9pjW4kGZEOQ4I5APGV6GqSxd+Z+fbutfuv1JvStp/W5Vufhtq9lHqO67hln068is5YEyW/e
42SD/AGTke9F78N7y2cKmq204OqDSiQGwJNoJP0B4/A1Zs/ipqln4x1PxJ/ZVrI1/EiPali
Y1KBdrD3BXI+tUNH8fXNhpxsr/AEq21MLfjUo5JndWjn7n5eoPoapfXN3bp267/d+Nx/ueh
sHwJeNog0m2tLKa9XWzpxu0ZxIxCnIx02cZz1rn/FXgu88M2dlftcLcWN1I8KSCN4ysiH5l
KuAfoe9dY/xAgt/Dttf2U8R1+XXW1V7VVbZCpUjaWPXOT0rkPE/iZNde3hXS47OOJ3l+SeS
VnZuuWc9B2AGBSofWXJcysru/3f1YKnskvd3LEPgS+n8OabrC6pZqdTfy7W1LN5sz7wu0DH
bOSa1NY+HGo6XbxSyX0L263a2U0jRyRiGU9+R8y9fmXIrFXxRejStEtoYUjOiTPNFICdzM5
DYOe2RW3P8AEe4udYt9Ug0i2tp4rsXsrGWSUSSDthjhV6nAHWtWsUpaNW1/4H4fiQ3SsdRp
Xgqyj8ReHILy2iutLuzLbyE+bG00qKSWKuAcdCuOMVjaf4DlvIdLdNWtIrnVllks7eRWydp
wVJAwDxUKfEq4tbqxmi0m1gjsruW6RDLJIWaRcMCx575/Ss+0+It3ZXfh2eLToZDoayLEGJ
xLvJJ3Y6YzXPGOL1d/696342LvRtb+un/BH2Xw9vtRtrLfq1na3WovIlhbyhi1xs+98wBC8
8DPWq9r8N9SvJ9At11C3gfW3mjQOrEwtFwQ3r07VPp/xIubCGxV9HtLm50x5JNPuJSwNsXO
SCoOHAJyAaZo3xPu9Ki0oXGj2l/c6TPLLbXEsjqV8zlwQvByTkHtVyeM15bf1e36X+Yoqh1
/rb/gmZ4G0ayvviVpmiapALq1a7ME0eSA4GQfQ9RWxN8N5rm+hm0fV7Ke1vNTk05du/FtLk
lVbI5GB1FcroniObRfFtt4kitI5pYLg3AhbIUkkkj1xzW7pnxFvNOgihj063kEerjV/vkEy
YP7vHpz9a1rRxPNzU+y+/W4RdLltPuH/Cv5Vk1FrjxFpsdlpxRLq8TdIkcrEgRAAZZhjnAx
RB8OrqXxTN4eu9as7XUlKmNCkjrMjLuEgZRgJtIOTiqemeMJbaPVrG90q3v9P1SYTzWzyNH
tcOWVlYcjGce4rVk+I8k93rVxqOiW9y+qIkDGKV4TFAowIlI/hwBn1qX9au7a6eXl/wAH8B
L2W5eHgfR7/wAI6OItSsLTULjU7iy+2EuVutuAgUDtnnOOhrBX4dauZdOjnuraGa+1KTS/L
bd+6lTqTjqv0q3Z/EC1tNLsdPXwxazWthePe2yPcPmNzjAz3Ax360+z+J15HJG+oaPbahdQ
6idThleRowkjfe4XqPr6VCWLi3bXft+Bf7lpXOZsfDNzqPjkeFVuoYbg3TWnnNnYWBI6enF
b8fwv1KW7ggsNY0+833x02V03hbefBIDZHIIHBH0qp4Y1y3PxUtPEWpzLZ27X5u5iCSI1LZ
PuetbM/wATEsdaB0XRraO1j1ZtTfEj/wCluCQhOfujBzgdya1qyxXMo019n5XJiqTV33M6L
4fzpJqRu9f06Oy03Yt1dqzOkUrnaI/lGSwPXtWBregXvh7xE2jalKglGx1mTJR43GQ47kY5
rV0vxq9hDrNnfaTFf6bqs3ny2zStGVcOWUqw5HJrM8T+I7vxJr0usXcccLsiRRwxZ2RRoNq
oM+graiq/tPf2/wCAv1uZz9mleO5uzfDXVrO71JJLy0kSwFuyuSwS584gRhD7579MGtLxB8
Pj/wAJNpvh/SIIYL6V2SdDLISrAAlvnUZjAzgrn61l6h4+vtU8K6Todza2wi0142dmLFrvb
kIH/wBlQT371pf8LWv7d9O/szSYLaGxuHuBFJPJNu3LtKKzcomCeBmuVrGaOyvr5dNH+tjR
Oj8io/wx1dNQsYre8t5rO8imnF6VeNUSL/WFlYBhjjtzWrpPgnRx4e8TPfahY3ht7OC4tdR
ikYxxB3wSQOQ3BG0jP51kp8RJrXWYL200mJLeOCW3kt5rmWY3CSDDhnY5HoMDiqsvjmJdN1
bTdO8PWlha6jbxWxjjZj5YRtwYk/eYnqTiiUcVNWfl27/5DTpJ6f1p/mXZPhtfQXOpQyatZ
pbafax3pum37JIn+6yjGfwxUF58OdQszqSrqlpMbSxXUohHuBuYG7oCOCO4NPuviNdXdlqN
r/ZcEa32mQ6aSGY7ViOQ/wBTj6Vp6B46trnx7o+p6wsNjZ2FkLCYRq0izRKpGCMdWz9BRzY
yMXJ9P6/HYajRbSucR4j8P3PhrWo9HnnjurowxSusIP7suu4Ic/xYIrKvrG9sJ0ivLSe0kY
bts0ZRiPXBFX9b1SXV/E1/rLsRJdTPKB3QZ+UfgAB+FU7y81LUpVm1C9uLuVF2q08pkIHXA
JPAr0qXPyxct+vqclRxu+UglKKIzCxdiuWLdj6UJl89z1NOWOPbkyjevBQjjH1qPfs6HaO9
bGQ8gjjOcjrR5O7kMAPTNPj2Ebj8xPoKmEAcbt0Yz2ZwDQI3EmdYd0cm4qOSDjBPXOetZ1x
FHIv2hB5ZDbWBbJx6imJIqqxGCGHTt0qCaUOu0fqef/1UiWReWzblRWYAHBx196rqJQc8kg
847e1WY8OyoH2biRlzgAVWYYcqccdx/MUyiVTkBi/APPtU4Cbi64U8kY69KrLgPtUkjGfmp
w8x/ugbenvVdBGhZsWmAgQbSedx6/X1qYzx3BDhzG8a7VOQAaprvt1EkQ2+nPSoFlzLgjGe
w4FTYOp3OheD11nw7fa9ea5Dp1rZXEcErSxu7Ev0K7etbkXwyuT4gv8ARZdWgW4tZY41MUE
k3neYAVfCj5VAIyW6elctpXim5s/DF74dW3Rra9miuHdmJZCh4Awa7pviVf3Es8/9k2Vw9z
cQXnlsXTypYkCq2AfnXA6HjNeZVji+aTht028rfqdsfYWV9/8Ah/8AgFePwKum+DdVudVgs
/tcE89tDcBpmVHj4YPsBVeR8hbGSeazJ/hjrFv4am1czQ+bb2a38ltscEQsODv27C3faDmr
EXxHu7K61C+h0ezgvr2SdnuA8mD5nUMmdsgGeNw4rK1Xx/eanoj6dcaXbm6Nqln9rE0mREn
AIjB27scE45rnjHGJrbfU0boWJvh7aW+r6kdKl8N2eptKfNlu7qWSMW0QHzH5SBgDnnvV65
8Iad4u17VNQ8Iqmk+H7KSO2jkdZJfNcnG4BQW5OT6AVh+GPG6eH9A1DRW0Czv4tRwJ5ZJHj
dk/uZU8LxmrVj8Q4tOju9OtfDkMOl3ZR2toLuZCJFPDb87gD0I6GrqU66qynTXa2unm7X+7
QIuk6ajL+uxY/wCFaalbpcvqWs2OnG31D+zj5+9iZSAVxtByCCDmq2pfDzWLC1vZP7Rs726
sbpLS5tbd2MkbOcJjgA59ulQT+OryTSW099Ot1RtTXUzskYlSBgRgHnHuTmpbj4lanNLr00
WnQQy6xdw3ZYMT5DRsGAX1yRTSxt+lvl5fpcP3FrGh408EnStA/tC1soYzYTLb6iySSP5Ur
AYChgo2Eg8gnk9cCsj4f6XY6t4zs9O1K2FzaShyyK5AbCE9R9Kk1v4iLr7qbnQUIluVubpX
vZXWXH8CrnCKTyeDWV4f8TjRPGI12106JYlkkMdpvJVAwI256nGeprSEMR7CUJ/FZ2/r1/A
zbpKqpLY9Js/C3h1/F0t5JY+Z4fuba2mt7cyMPnnYRqgbOTtbefwrn5PAJ1rxHqllpV7a2x
jv5be3tpA7vwTgEgEKOOrd6p2/j6+h8NaRpa2sbR6ZeLdBixzKAxZY2PYAk/nVy0+KVxa3Y
uG0SCSRdRk1CPE7ou+Q8hgOHx2z0rljTxkG2tXa2/bZ/PqbuWHkl95naN8O9Q1WOyebVLPT
5NSnktrWCcsWlKcOflBwAeOetaB8E3l5p2h29rb2Vq0jXRmvRK53JC2GZwRhQvOMda1/CXi
/QooNJu9a1OyD6ZeTXEcEkEpmiVySVjZflfJ/vYx1rnoviTdWpsEh0yAwWjXYZZHbNxFcH5
kbHTjuKbli5TaS2+7r9/QSjRUU29/+B/wTU0bwDb3+j69bQva61qBhtpbC5tZSQu+TaSR2O
OoYcVneH/BFtd+IbuzN/Y6itvJ9mjjVpdskpGAcqpPlqercDim2fxGk0VLw6HolrpZnjgRB
C5LR+W24Mx/iY9CTT7f4nC0mupbbw3bwJNfpqKRRXLoqSAYIOMbkPJ2ngE07YtOVtntt5f8
ABFehprsc9o3hG+1bxk3hkSQW96skkJ8wfLuTJPI+lalx4GnkTT7m31jTJrC8le2F0hcJHK
nJVsjOcdMDmrHhDxRYRfFD/hJNUeKxt5Zpp5C2WVS6tx0zjJxU9r8Rv7J/s6HS9Ft4bO0ll
uDB5jMJpHUqW3HlcD7oHStZyxPMoxXRel9b/pYiMaVrt9/0IF+F2sHUba1t7+0kS5tZbqKa
QPCNsZwwIYZU9+Ripj4J0i38JJrK69a6hcpqK2gSIv5MvGdoO3O7nOemB61GfidKv2Xy9Fi
CWtnc2kYe4eRis3Usx5JH61i6b4uNn4P/ALAn0xLgJdpew3HmlGjdRjkDrketSo4x7vqtra
q7v+Fik6K2Oou/htf3viPV0hNno9pBeJZqiGWaMysoIVTtLY5yWOAK5Ww8Fapf+NpfCDSw2
uoJK8LeYTtVlBPUduK6Jvipc3F3qj3mkpJb392t6IYrqSHy5FUDG5eWUgciud0Pxdd6L44P
ip7OOaYSvL9nLkKCwIwCckgZ780U1i+WXNa6WnrZf8EmXsLp30vqbUPw0mmS0uY/EumC1vJ
2so5svj7QOPLxtz/wLpUdp8P9TMdwmo6jY6X/AKadNQzbm82cdlIBwPc8c1Ts/Hk8Olabp6
6bHssNTbU95kOXY/wEdh+taEfxIe4kuf7R0K3vY21FtTgjM7J5Ep6jI+8vTg0n9cTt/lcpK
i9f6/Ir2/w81YxTnUdTs9KaK7awVbqQqJZ1BYqCBgD3PHNVfFeiNpum+H5RZ21r9stGkZ4Z
2czEPt3MDwD/ALvFaMXxDu7u3uotc0Wz1nzL19RRJXKKkrAg5A+8mMce1Y+u+JptdtdGtpb
OC2XSYGgXyz98Ft3Tt6YFaU/rLmnUWi/y/wAyX7Oz5S9deAby28Lz+IIL61vYrVY5J0j8wb
FfgYYqFYg9cdK1fDng+HxF8O5prK3RNU/tBIvtkjELDDsLOzdsAA81X1j4mT6tpGq6d/YsU
LalbxQyyLcOwTy8bSiH5VHHIFUPDfxEvfDOijS7SximRrxbqRpHOJFClTEw/usDUSWLlTf8
11b0CLoqWu1iXS/AM+o21vcnWrGGC9uGtrIyllF0691wDtHufWmxfD3WHfR1e8t4ZNTvJLB
UbJ8qSM4bdx0z6VLY/EJLK2tbd/D9tNFp9295pyNM+LVmOdpx99RgcHHSpNM+JV1ax2bX2k
W9/cWV9JqEEryuhEjnLggdQf0ovi1ey/Lzt+lykqTtcZF4La5ttQddesYn0tJDcpIsgCFWK
8tt25YjgZzzT2+GmsW+l/2pPcRO8ECXs1rtfKwseDvxtJwQSoORVWbxzaXGjSaXc+GoZI5b
iS6kZLqSPfIxJBYDrtzwDU2o/Ea51LSxbXGlI159mjtWuRcyhdqYwREDt3EDBP6U39burdf
T+u4rUi34p0Gwh+KsnhzSfL063kMCxmUlkQvGDknk4yagtvhjrFxdLatewW07am+mpHKSN8
qqWYjj7oAHJ9RWB4h8TTeIfFE2vPbLbSyhFCxEnaVUKME9+K6m6+KWq3nirRNbl0m2VtKyf
JVyBcSMAGkY/wB44FHJioU4Rja9tfW36sL0W233/Aop8Op3M8kniLS4LKCaO1N08pMTTsP9
XuA6jByeAK2X+HdpqmgeFodNuLGw1e9FzG/mSO32p0bAAIBUcDrwOnrXPaX41GmaZdaPqGi
Wuq2E14L5YJpCoSUZxnH3l5wQeuKtWfxHuLWfw5KNKt/+JHJK8casQknmNkjH8IHQAVE44t
vR7Py7P9RwdLr/AFr/AJFbSvh1qepWlpLNqVlYz6hM9vZW87MHuJE4YDAwo7ZPGa6nT/BNh
daH4ZcaZF9vlN8bxJZnjWXyRwpI6Y56YzWDZ/EWazjslu9Cgu7jTZ5LmwkklZfIaQ7iCo4d
QeQPUUun/E6+s4dPV9LjuHs/tZMjSlS7XGdxOBxjmlVjjJ6r+tH/AMD5hF0Vo/62/wCCcv4
e0FvEOoSwi/t7HykaQ+YrsT/sqqgsx+lW9U8G6lpPi2Dw5PLDJdXHleU6EhHEgypyeR9COK
PCvix/Da6jGbAXUWoQeQ5WVoXQZzlXXkdOfWptc8XyeIfE9trU+nwwCCKGI229mVxHgdeDz
9a7H7f2unw2/ExUYct+pH4n8G3fha6W2m1O1uJ/MMckMaurxkd8MoyvowyK1bf4Z6ncW9lN
FqtgLm9s2vYLQlg8iLnI6YB4PU07xL41bxFodppaWS21tbzNOFkuHnkUkY2h25CY/hyaW1+
Istjqmi3cWmQyDSrCTT1BlI3hgfnJxwfmPFY3xbpq3xa9u2n4lRdLmt0MrxBoQ0mx8OuLWF
Gv7U3TSrKS0vz4GR0XAHQfnVrxH4aSHx5BoEUdlpJuI4AoWR5Y0LqMMWIzznn0rM17xPLrN
tottLaRw/2RafZVIct5oyW3HI469KPEniSbxP4nXXDaraSmGKERI24/IoUHP4ZrWEaz5XL+
9f79PwFJ09fkbFp8MtYnvZbW4vrK1mTUTpirMSBLNgt8vHI/xFN034batqX2RHvLW2lu5Li
NEnZlI8n77HA4GeKXxB8QNT8QX2jedBHpUmnsGLxk5km+UGVuOuFHSu0fx54fn+K0WqG9hO
kWljNEjiNgkkjqzOcYz8zt+grknPGQjdrWzfpbb7zVU6Ll8zi7X4Zaxfy2R0vUNPvra9SVo
7hZCELRcuhyBgj8sc03S/h5c6rdTW9hrmlzzLObeJY5HcSttzkEKcL1G44GRV2x+IklgNPt
9N0OCDT7KK4VbZrgsWkmXazljzwMADH41X8NfEWXwzpdhYHRY7prG6N1G63DRByRjDqvD47
Z6GtL4tqTW/Tbu9/wJjGlpr6le0+HWp3h0byL62ZNTE3zsxAtzETvD4HGMGthPATP4Ja4js
oZNWFs96jfaH+a2Dcybdu3dgcDd0OcZrN0/wCIl5p3hXVdGSyhka+klkiuGc7rUScOF+o4p
8/xHnm8OQ6XNppaaOzFlHMt5IsYTPDGMYBcDjJ49qmSxjdul/6/RBF0VpctXvgdP7H0+1to
7O312YQefA18d+2X7hCEAc5G4AnGBwM1b0H4eWNn44j0bWp7fUt8Fx5ltEZEeOREJGQQCRn
GCMg1i6h47tNSjjmvfC1pPqIWFJrppG+dY+AAoxtJAGSD24rRX4tzrc2DQaOPIsfOMfn3Tz
SZkUrgSMMhVzwv60nHF8jiut/y73HF0U7szbP4dXx16PTLu5tyYbYX18iO2bOPqVfAPzkH7
oBPNYvjDQJvDviSW1e3jt7W4Rbi1SN2dWhb7pywDZ9c9634fifdR6oNSbSYzcTWP2G+dJmj
a6HQSZHKOAByOuK5TxNrn/CQast4YPsiJGsKRNO8zYHcsxySTya6aKxPtE6m1vxMqvsuX3d
zFclThRgLRk8ZG5fT0obAAZH3A9cjlaTdtIBFejY5hyOyJtDY5pGc7jyn4jFKGG4bGA/Cpp
SZpTLIyl26mnYRft5FVcvGkg44GagklWSQmOIruz8o5AH0pI3wgypXJ6gYpk6Sv86Rlgo3d
QSB6mkFiIvGEZiiEj1PP4Cou+dv4UmRn2yKdIhVA+MK2QOelNIGHmYw23OD0qZDuUnacUxG
kKsByrHnpTCCXXBII/h7VSJbJy/ATDDFSxwsY/N+ULnHBBOf51AZN4KsuHHJbJyR71JbKWk
XI4PPNJrTQEdlpXhWS58H3viL7XGsdncQwGPB3MZDwR2wK6qb4ay2Mt4+peIbK3S3vo9PMp
jkbdJIgdSABnHIFcroHjN9I0a90SbSra/sb145ninZk2SIcqwKn35FbOr/ABJ1HV4rqO40u
2iFzqEWolo2bAaNAgUexAryaixTqNQ+G/ltp/wTth7Dl13/AF1/4Bb1D4eaijywQ31jf3dl
fR6fdW8JbMTyHCEkjDA98dK0dW+Ghu9UsLfR47Wxt7iWW2lld5SPPQF2HzqDswDtIBz6msE
/ErU47/WL+DT7WGfVNQgvyxZmETRHKgDuD3zVgfEi4i1yDW7Pw/GnkTyyPm4lcSPIpGMsfl
UAkgAVzuOOdtVovxt1177GsfqyQmkfDppdS0idLqw1mwvvPC7XkjQyQqSyMdu4DjqBzXPeF
/CN54pfVJ7e4trW3so/MmYh32AnACqoLH/61a2g/Ei80ix0yzTSYHTTpriVS7NmQzKVIOOg
Ge1YvhjXo9Au7mb+zkuDIu9HS4khliIweHTnvggjFbKOKSlffS33v9LCvRTjb5mpbfDqa4t
I7t/EWmQW818dPilJkw8mMjbhehz3980tn8NNSv7u50yK+s4dQguHtDBud97r1OVUhAexbF
WdS+Ieo6wkBm0aJZItTGpL5RZQWChdhz2+X73U1o2/xP1C3uzeT+HbdZk1CS/TN4yAl+CrK
Pv+xPT0rNvGqLsl+Gnb/gjSw90rlPwX8Pop9f0M+IprMQ6i7lbB5GE0yJkFuBgcjjkZxxXP
aT4Wk1zUtags7i2s004vIzTsVCxhyOoB6Vu2HxEihm0m7udLgu9R0nzBbXHmOm1GJbYR0JB
JANYOm+N5NLk1xodLhZtWtpLY7WK+UHbdu9yPetIxxV5Se+lvvf6WE5ULKK/r+mbM/wANNX
g1BIheWrWv2QX321N7II9237uN2c8YxWxo/gBrGW4s9c061vY/tVkftQnkUmKZsAouBnPIO
cEYrEtvipd29rZ2sulBreLTf7Nk8u5dHlXfuDhhyrA9MZrWtfH+n23h3VdQdUi1Ca8sza6a
0skj7YW3FnkbseefXtXPV+utWf4evr2+RpBUOjKc/wAML2+1vUJNKeG0t3v7i2sbeXeTN5Z
OQCAQBxjLEZNUY/hvqU8dlnVbAXt/btdWtkWYSShfvL0wDwep5NWE+KU81vJDcaPvIup7mH
ZeSRLGZTkq4XG8AnI6Vo3vj3TtKsfDd1pdlDqGrWWmPEbgyOv2WRiw+Zej4ByKfNjFaL/Ts
+v3Bag7u5XuvBNnbeGNIkubeC21S9MLAtO+JI3bAK/LtD8jI3HAGcVpar8PdNudIS2thY6P
qv8AbUmnh5J5HR8INqKccnJzkgVz1p8S3sdEGnWmiqCyxiUvcyPG+1g29Y2yFckckflRf/E
u4v5oZW0eKIRaw2r7VlLZYgDyzx0460uTGSkulm+v6XBOgkJafDfVpHSO6vbCzmmupLC2in
dgbmVDhgMDA+p4rK0Pwdq+t6/d6PCI7eeySRpzJk+WqcNwMlvoBzWy3xQd7pLu80CC6mtb+
XULItMyC3eQ5Ktj76g4OOK5vS/FEtl4guNZv7T+0J7ku7FZ3hdWY53KyHIIJPHIrpp/WnGT
na9tPX7+3fqYtUbrlNKLwJcSyX8kuuadHp1h5fm3xLhAz8Km3bu3eoxxRqXw/wBZ0qx1G6u
Z7ZV0+aCJwpLeaJRlGTjlSOa0r74my6pJeW2qaDDc2F1FArW4uGSQNFnbIZByzHPJI5qKb4
l3N4dVi1TRoLq2v2gdYEmaMQmIYjAI5IA6+tSpYze35eX47/gW40Wt/wCv6sadj8O4tOuNT
tPETWRWKSOCC5a7aFGmePcqZ2nK4PJ4x61i6d8PdR1TTpZrLULSS6RZXa2RmbiP73zgFQeO
ATzWhc/Es6pc3h1fw1bX1pcXEd0lo0rBI5ETZkn+IEdVp1j8UJ7G1s4x4fh328E9suyZ44y
khJP7scbhngnsMVFsak3bV27W2/zG1RuuxnTfDjULW106S61SyinvxC0dud+4iQ4U7tu1iM
8gHIFSX3w11W2kuBaX9hfz2d6ljPDbu26ORzhc5ABBPHHSrFv8RpNN0ZNMtNFWOFzEX8y5k
kQmNg25EbIRjjBI/Koo/iTerc61d22mxJPqeoxajlnJELxvuCjj5gfwpt4y7tb8O6/S4JUO
rOo0v4d2kXiDQbe8sornT2umsb945ZAXnCltuCBhcDgjIPPNcrJ8NdUubqyfSr6xvbW+uZo
EkikOyAx5LhywHAXv7VePxP2a9Z61Fo2JYLpruSOS+klWRyCNoB4VeSeBxVPTPiPeaZYWNr
baXAy295PdMXcnzRMpVoyOwwetZqGNi+dau233/wDAH+42f9bf8EwvEHhW40W00/Uo9QtdS
02/3iC6ti20snDKQwBBFaUXw9vp9COrW2o2cwSOOWaNN37tHYKCWxtJBIyAciqmv+JRrOl6
dpVlp0enaZprSPDb+cZXZnI3EsevTGO1b8nxPnuNLmsk0SKGSayisml+0PsAjIKlY/ur059
TXRJ4rkilvfy2vpf5djOKpczuyk3w9v7e91mG61Gyij0eWOK5kBbB3kAFcDJHIq5rnw7htf
EGp21jrVvHpemQRy3N1cBswMwAAYAcsT0AzwadqfxB/tCx1oroMNvNq5ie5mEzNl0IIKgjg
HHSoLz4jG91PU5J/DsMlpqkMaX1t9pYeY6AbZEYDKHgetZL642m/wBPL/7a3yNLUdv66/8A
AID8MtVgj1GW61PTra30/wAtnnmlISRJF3I68c59OtQS+A7+LwpceIbbUbS5S1gW5mjRXGx
GOOHI2swJGQDxUeq/EC71fTtUspdOhijvvsyJtYkW8cP3FGevuTWhqXxQlvtG1DTzotvG2o
WMdlLILhyqhCNrIn3V6cgdc1X+2WV7Xuu22l/1I/dFvRvCelaz8LYbxrq207UZdWW1W7nd9
pVkyEAUHqaowfDTV1uJY9R1LTrFlvW06AXLsVuJx2UgcDkfMeBWNYeNJ7Pwta+Hhp0Txwai
moedvIJKjG3Hb610EnxT+2309zqfh+1ulXUW1O1j850EEpABGQPnU4BwcUpRxcJS5dU2+34
Di6Mo672M9/hzrUOkDUJ7qzgdrh7RLeST97JMr7fLVcck5z6YqzJ8M9W+2C1s9U068lju0s
rpYmY/ZZmzhWyOnGMjIzVHU/iDquoQabvt41vLHUJtT+0Zz5kjkHBXsBj1rTf4qvFftdWPh
6C0kuL+PUL7E7N9pdDkKMj5FJJJxmnbGWvpfX8/8hfufMli8Hf8I+NR1TU30/WINMMcNxBB
cb9sjkqFzjBIxyO2a5PxRolx4a1+bSrhomkVVk/ctuVVddyjJGcgHFalj498qHxBbX2iR3l
nrdyLp4RO0ZicMWUhh1AzVTxP4utfE95fX0/h+K3vLgwrHOk7t5KRrtKgdCG9+la0ViFU/e
K6+XZfre5E/Z8vu7/1/wAAwIWJfAdV7nJxVwLamM7fmPbkVkpIIm3qm7Azhhwak80NLuAVe
vy9vwr0bX3OQsthId2M/wB4bhgelVXcknO45/vdaYThziMge5zQGXaSo3H1oSC44SD5soTx
34pvmLgkHp14/lUixCWPesiYA+YM3zD8O9VeQ5xkqOoIwTTG9hxkUkHnPvTlfjABz657VGx
yAVXkdqAhBCtwe49Pai1guWRMo2gjbnjOKjaZN5wvH971qMn584Jx0x0oDEvnaR64oBEglU
sCVGBRwCMkAHpmmOjoQZVILcjPcetRjBchgBjt1z7UDuT+Yhxk4GO3em7iVYdAO1QrnexwB
nt1xTuv3hkdsiixI7eQhwVyBnk8mo9+WA200qAejGmscYHrQrA7EnmAcDAPoaPvZfpjtTd4
EYX5SBk9OaUHquCwzjiqt1EJkbs4xSmRc8EUbfmC+vrTfIHdafQDYWMCHjOVBwB1qk43LuB
P48Hk1ZcqNrGVckcgHBFROq5HBGeckVKJRBuIPysAO5btTCXYgFy3erLLHt+8HIPUcYphIy
AGIAPfk1SBioCi5CnB9aMF+T/LgVKH/dhAowOhJ5phAZtpKjj6VRIojBUJ5e5ieDnoKUx4G
Y8bOmS2eaX/AFREathj95s5/AUsYBDbiQW9BxSYD0AWJicjjpmnKxiYockADGOmKlQRTKwZ
8HAGGFNG5SMEMQevpUMtCbsp2AJ+UVNuZfvZGByfeoQNwDMxVc4BGOT604oiAbpl3EkZzQ4
juIpiZwxJAxggL93HeoizQXDbGYMB1HUf5xSkq6kHaCOmetQuVJCgnPY/lRYLlwaxfAkfaG
bP3gx61UZvNYhmA2nOGbt1/OoiqIC5HPUUgYM29UAB6Z5osMf5rqNrEgnoBjj2qJyobqCTy
CpyKVjli+Acn170xiAQACvGOeaLMVyzb3C29xHKQrhDuI7mpby+kvbtp5sDJyMDpVAc8EgH
sT3pcBSBkFs9j7UWGWd6kADt37GhV3Bhkng96gDbTnOOcYp/AJPmde2KLdxDicHAIb29KaX
A7EH2NOVckBRnNMI+Yg/likAvmZ6UqnOFPHvTSRxx0GM0KQSDkEZ7U7D6D3lG8kN3xkUuGD
E/ePQYNRMEDZB6HHAoOW+bAXHfNIRMpUHBBI7g9M1JLIrPhUVVXoAAPxz3qAOCoGDuH4A0M
23jknvRYZKp3qo3ZyTn0FIrc7enXpUG87cgH+tSMGPz7gSeOBRYETAhTtUEO3QnmmLKoLYU
DH50wAhfnPPYkdKfFLEnLp5gORgcdKAWg4ygruWQluxI5+lOgLhgRGSR0PbP9KjLKx3bCM9
MDkCpYiQ4Jk3Ec8Hv6YostgLspBhMbTRLhc/eyc+nFZUpjjbaZGwe4Xr9KcZcAjCHJyeKrS
OrDI2qCfypJWAkDqqHAOOcZpBLvQKfwHSogcHljn3FP3sRg4IBz0qrAKWCnJIBo3Io5YEg5
yBTf3eCw/UUDaQeQDnGMUgepK0olC7jkKPlzxkVHuIYjLZ4BJORTQFA+Y4PpUgGQDnOOntT
QBxnAxj2FG5R1zSqgLHe20dASPamluBtI/KgBrMWJHYfrTSyJ91dx757UEsD/d59etPXHll
mBJ9MU3uAoYuCc/KfSmMh38MD+JqTr8wXC+gPvRkh+v6dRSYiLgHPc9OcU/f27fmaflAdo6
nqc5puCoYcChDuICxB5PA6Cm+rMu3A60ocI2Rhvb1od2fLKQoPUHtSEN9lIz7U5UkKO6xsV
jGWI6L9aMKDj7p9AeMUFiAyq5CtgEA8H6+vNNANllMqgu2dqhRjsPSlURCIbA/m+nGMev1p
6lAgVz17gU2RRGdoAww7HNICMx5OWz+dI+Aue47k04hSmDnpxTFXsf0NAxpI7sKchXfyaDk
en4ikH4VaVhXQSv5su9UCZxhRnA9uaOvv9KPlGecgd6Xd8uOCDzn1psWi1AfKdwGfoKm3kd
N2PpUIGckZz9amG7Ax0qXoF7mhPgsWWMRkgY29B+dUm5Y/NwOBgVqmOORAxyox97v+IqrIq
i4KJMGQH75GMj8aFsQUVRicbuR705C+4ktnuMGnrvjmVi4U5/u5xTeS/wA7c54yOSKauVbT
QeJGI2jb1yQOpqXIQcY398jpxTcBGYRybh9MfWmZ5AAJHrVa9RbCMAseQOvvxU8Z8tep5/v
ChGTyjGBy2PmPYelPjHzoNwYZHtjjFAi1A6eW0bpndgn3wc8c8VEQ6hmHr1HrUlw0kk7ncV
CkLkZIwO1NMu1Ng+UnJx6dutQ0WmNQkiPb8oHGT0qOR/NIUKq89hg1JHOwcbgcZzgDrUMjB
rhyUK7jyQOtOwDE/wBaQMHJxz3pzYMnKkAntTPmXcFyFPXI4NCAbXBfbn+8TRrsJiuEkXhM
EDg+gqGRNrfKwcDuvQ1aWJvJMiMuARxVd8mMtkEewosUVsopPy9/1peCBgHr+FAUht2eOpF
ALEe1GqFa4oHAwcE07C4wO/J96b84wckAdBTlbCgnO38qVmyhvy/wEkjuRUpDBA7DO7oOKQ
bQfmJyf51IiKzFWG4+godxXBGGMAZx3/pTmAXqd3vUZURklTwTwaeuCMHI7c0rAMZDs3DGf
Q0qxs2C3eplCPCBu/IdB70SHAynzfQ4oAq4LE4PfnIpxRiQeG/WnZC5OTuYjrTFyVHYetAC
7D838PfkUoEjZbO7NKu3dtbgetDSKq7VOfWnbqFxgVSp5wTT1aQRkA4z1x3qPO4k5J+tG7q
px9e4pDF52gUv+swCQOOOMUuQ+Ac4J5xT1G4jB+UdzQAoiO3LIc9jQ5aJtg9ckVOjRBDuZg
wHA7GqJOXMjJuyeQTSAesZ8xQygDqMntUUrAsQf0FSxgkg7uAM8c1HKNrcEgU0AxRuYDPBz
TmSPcQGzgdTxSAsTkA9fWnFmBwrkduRQhkYD/eLAgHrS4OOuaeD/ebP4UZC8UCI8nOCefSn
jPTnHtUqKu/JXJI45xTlVVY7cnH4YoAiA6DOTjvSDaCQFOWqVBnhsB89fWpEUxN5jF1bqMK
MCgCpt6BcE9gT1p7ECMjcQ+cFQeKH2hugGOnHUU4BDFkA5+uP/wBdFhDI+JAwGD0HtUjkZO
Rgk8YJP5+lQljvyOfepEGUAZsn3NFhgkeFJwNxPTPNOmdGICnkAKPaliBBDAMVT5sDrTd6g
58sOinkHigTGNH+5DCZTzgjPzf/AKqYyEMu1gcjn2qThmLBCoJ+UDoKNjF2UDIAznpxRYZG
FI5IBpG6j+VOBfAB7dB607aT/Fz60AEYTklcn0BJpzxbGG489CBn/CnJEQoYNnPQg8ill8x
nLPJubOCxbJNAFY/KwwwwDTht35bj6UMfMQLnlT19aaD1APSgBrEEkZzg9xTc+2KdtXdv5y
PWlbbjDDiqSEyPcCcA8+9BGW5J4HFBwrAKWYHuRzR3OMkD0osLccHwSGUE+vpVguhOcY4qu
ANp65HTH1pDK2eWosJo3pk8pFO7cxGcLyCDVJiXdcdSetWLjzVchnyxHGOaqmT5drHco7Dt
SY0hMhCCrBj1IPY+lKqqHErIHAxkF6jGOSw47etCbWY5zgHA+tUgsxxPz52lVPYnoPrUqS8
FXyV68dqiABYNg7gOhOKMqZFVic9sUwJVKlP9rtg0qsI5AwkIYHIOO46U6VhvCZ3qvGRzz7
UwHr65xyM0EolE0jOzFtzE5wT1NMILEcAt27809mJVcONw9RULjaQdwznIIHQ1PUtIUoR8/
OB2pYmXeBvXDZBO3NNMn7vapJYd+1PQYIZ2IU915pLcYjZDsEO6LON23B/nUYYKzA4I9BUy
LuBw3PGMHGKdGrK+5TjaM881VxK9iJW+U7lAHqKYT8zFTjdn/PNSOrMpKsrEnnvimg4Rk6E
jBz1o6i16FU7d3zKfqGxTo0QzDfI23rhRz+tKSu/G0AdCc00LyRnJ9fahj1AZVM8E5oULKV
SWUQ5P38FgPwFGAq7TxTtvy47DripvsMaQscrBWEmCQGHGaerc5zj15qMKABg4x2qQDLYwM
HtiquJiyldxZGLgnv1zikPzEYGfxpWUKCvQ+1MVmDY69jxSugHGQqvyE4AwRnpQvzDcRgdj
TrqN4JNgO5gATwfl/wAaYuc8MKT1GOOwtjOWx26UnyjJYc/7NN4weOKReuAPoaVgADB5Y9e
M0Bhu4INHzK4A6dDxSAHzslAwJ5FU7dAHkqcsvQ/0pVCHB5J78U3btJCqBk9M1IAQ3GCPXN
IBOMEqfYVPGFD4YhQepxmmohc9CB1qdIwSRv8Al6YzSBkUhDIvZmHUd6hEbmNptqhEx1PXP
GKklcbzsyCOAR1FQmNuegNAtepJDsUY2n0NRS4LZYEDoCDkGkyQ2cMDSMCWBAHPPHWkVZgC
P4Rj2pvJHOCxPftT12rnjmmE7yGGeP0qkFhvVeFH1zSptIKnBOeDmjGF9qTjPAxn24pCsx7
sY2ywOP509ZA3Dc9xnv7GmHcwAL5C9ATwKacn5sZPp0/GnoOxcDqkhYKu3PK5yPpTriaFh+
5cE92K4xjmquW2gMScUhBxlHOB1U8UraBYchUnHXPQetJONrMMgHPK/wB2owxV8r360r8Nl
jz71RI5Pm4TAOOSTUrxqhO9lOOoHJqBMb/4cjnFIXbd1yM9OvFFxlsyRrCdke3zDwWNVSFU
HA69jTi6l/mJx7jvTmUov94H35pLUBJZJAy7j5m1QoOOntTMs77ymSeOKUE+VkkAdlH9aki
8vIExZQT1XnH4UAxXZWOVjCEjpkkUwgj7w59BUyYAYeb8q8gY7ZqsT1w3elYC1FjcqSlk3d
D2/KnXMcQYB279Rkflmo452wm45Zfu55xTpHkaPDAHHAJxQBU65GF2n3zmm8L0/XJpSmCWJ
HPbFLkgbQPfFMAPII7YpmGIIZd2O2KdketM3KzZ8wL+GaoT8hSFAXI55J9qFTBO4hcDpTTn
PznAxTvMX0zn1FCTDWwhUAFRnPtTGD7jgcVINrTZ3Y7/AFqUoCf4TTA1roIHKKS+0YLAdaq
EbztRAWJBXA56dKuSw798pbairux3znpVTcR8ueh6eg9qyEhs8M9rcPBeRtDNGcMjLhlPvS
zxQpskjlVyxOQDyOnUVHKRJKW3EljkljuJ+p70igorHgH7vamNtDwVBJIz+NIq/J94Ajpnr
9aaoZ3AQgfhjNSGMglWcdeQKBDdqbUXJLNzx9alhPluAcMDyw9faoEUh8KxGOg7mnksGCFh
0z9MdKd3YLonXaQzABRj0pqKHJ435I45/lTYVmmlWKP5ixwF75p2I/LGJGEgblR2x3oYxpY
Lzggeg6AVIu11+8Mk/iaYVwwYYI6/jUySvv3soGBjC8ClcZMEA3uZO2Bxg1Gq+pIDDkjoak
kG1UdyY1xnpkGq7uOApwD3Az+FIRMqLGm4ShD3GeTS+ccvGkKuH+X7uTnPaqpki27SD7ZpH
e2NpmKeT7QzfMMYUD+poGMcBZJRIoDKSuMd+lQoMIWPLY4IOMUmSepyaVeoB4p2EHVDlstx
x6+tG8+XgAA570pIU5xmmgbgSqAD60WGOC7hwOfUnrUioVPzccc57VGq7SevTpQNxPzYODk
buhpCFlJZs8fh3qPcTgj7o6duaecE49O9M56MSv1pgAwx3A5b9TUq5fhV/IVHhQRnBx0GKs
owQsVXnGM0DK20hwxODmnMilScDHQelWQRvwx+dvxzUcyhVOBg8Yzx3pARxxtuCnHNNbKuU
ZgKUAry3QdQecUw885BFADxgjjlh+VKDztZhn1HFMzgZBH19Kkifyz5gwT2yMigCVchVyMA
nqehp8jRmLhcduRUXnSO3zEsD6jj/wCtSzOxZQWUBRjigdyPAI3eZ170zcu0qw3H1HWnNyx
IU46Dim56BeDQIbk4IIC596tWln9raQG6t7bahfMz7QdoztX1J7VWIxSryDnp6Uyk7DlwCB
ImR1IJ7U2XZuYxbtucYYAEU3J+lKBnBzSE3cYvCZ7UAru44JqQxHeVwT9BwKTBXgKc/SgEx
NwDAHvRyWBO0D0JphJZ+GAI7+lKpBGDyfUigQEuxPy8euaXPy+o+vFG09cnHvT9pC8OOegb
vQHQYvHIIBI7ilOG+8wAHX2pV2rlSTk0krZOAQCCe1ADWwq4RgPfrTQCQcMDz6UhJJAPU0p
OOhoARWztUKpx71Km1yEYhCoOWbNRc5zjpxShgpKgjjkt3oAeCAwHGD3qUNyCNoPt2qsCOx
zn2p+GDAYzkdD0NAFhpChAHBPqc5pmGlcqBk9QMdaYzEAEgcdQaI3k8zcox2GOtAClWjJBU
7lOCrcVMwaVEUKu4Hacn9etVjI7t5jyEscHk5J/GnB8E4Hy/TmgBzKoTsT6dai+UDJHT2pz
dMjIPYetLJyAvIPqeRQBE4bPDMBnigAcEtk9waf5g3gDkDtikKgkNgKpyQPQUwGfe6EfiKB
2LkMTzikTODxTi204x9Kd2ABcNwvNP3v/AHFpq7i4yQoz9ankUNISrADtxSEaMzYzt27dvB
61RZTuyw3ehq9KGiDJhchRnHf6VXk4j5Kg5x1/yKQFUMASoJB6cAUrphgu/dgADac59qcVG
wMAR23Z4qLczfMxB9+hpoGrk8AjEv73JjGM4PWhfnZ23rj+6Tz+FIjIW7dO9BdMquATgDOP
60AxqkAbTkHoOaUjHXke9SukZDMj5+XI2jHPvTVVgu3YvJ780xJIbFlJt4cx45yvXNP2kbc
KuM7gwHWnfJ5u3GADVkSKUKeQrDHJJIwR3qSikAzDHI7ZA71Yji/e7CdvvU6qiyExIFA64P
FaSJbxWxkkZixUnAHU9qVwMfznQMPmAY4G4ZBHpirMNnJewBrZckHGwDA/OqUjFmYZYc8Zr
S0rVJdPnReHgJ+YH+dUgM29sLi2ndJYnCL1JHFU+BxjFdprEdprED3NoN0kf3yD1xXIsuxg
CpIxmi4EH8Q7j+dAyD2GfU07KqdwXIBzgnFBOQVBVu/05oAMbuO/1604KOjOo9vSo+vA6+l
TKAVGV4JxQwI2Zg2T1PHrTvlVc8E4x9KeYypJBBHpUTcNtxSDoNZiMkggYxSqp5Y9OpNKyg
DcwPQEAnrScDqdvv6UwFJYptI47N60/cVjVQMZOcVEGBYAkAfXIp5YbunGMfSkA3jzOT9RS
s27J9qTp6D6UZycE0B1A52jBzk4oAxnj6UoI78GmljuwCMUAOXr6mpQAxwDk+namKdqhioy
DSrwvJoHYUkoCc8KeRTCr7S4zjpnHfHSnMQvHUdKeJ2+zC37Bt2Qev1oCw6AHzlbYGx/ePB
qOeKJAssbKVOQQDkqf8KUlywLMPlGAQelMfgAYG7uQf0oExmSeSSf6U7dj7sY96Yxxj5c/U
1LLIkjDaqRADAVaCrIYTu7AfShZG245x0zSd88H600sVJ2gZPWgTRJl843k+xND4RgVZmGM
88c/nSZPy8npyOgqNyeQT175oCwHkbuAPQ80gwrBjuWnAggDt70blJ24JoAaD8xIJz705S2
M9QegHekbYMDBB5PNSRsqA54z0NAnuN4VjukB7gUpyRlgOP4h/Wm+ZjjdznpikTJY8AcdM0
AOZfRTmowAD3Hbp1qyQGwPmGeOBUc6BZcFg2VABFAEbKM8sRSxSGBlkTazKBwy559aGUAjJ
/WkyMYYA/WgB24Hk5LnDD05oYu5CuTgdBnpTOg54HtRuVZgGY7QedpoAkWMBhkZODxUztEx
wqbdueD3zUCuAcgcZ9aeHBO48UALsUjG75eMZWkZ2C/JggZ5HQ0MzE5GG+ppdhKBsAjqzUA
RAjdvzjj8qVJAr5aPePTJGaAgzyPl7e/tT4wN+XBIzjAoAjCAnOTkcde1KxRhgpkgYBzVl4
AqiQ7URQBl+rfhUMrRkBY0UKB13ZLe5pgQbQesePoaXA9jj36U4sSR0pARu5wCDwaBD4+AS
evaneQ55yRUsCgyjkZ7Z6GpHKM2QxGfTikBawWOcBx6iqsgjb52HI7etXpW2OfmKjAx7cVQ
K7nyzfIR1Izj3oKRFIQ7bmOMUxe75XA/WnMqru+bdg46daaWVguAMA9KaEO2fdKcjHPuace
pGMgdBSKFAGBznr+FShsjhcgDgDBNO1wHJuKbducHIBoVG8sHGCMZPXFTpGohilEixHBIDZ
wxB6Z/H9KrhGBVwxIIyV/pVIB7IVOdp5GAaWEjeFkySTjI6U8PuiBJYcYxTFDBMKNp3YHt6
4oaAe6FW3RgAE4+tXILnbbTRPEJN68FucfSqSgt8p3ZyQAecVKGCygBuRhSO3SpaH5EMwB6
KcccN0Ax1NRKhETA5xuPTrU00i4ZNgAPYc1Ad3JDHaewp20ECyTwBvKkcbwQ3oR71AzkjaM
kf3c09tynaxJHUZ70gPy/d4pWBjOfcUm0AcLgY6mpRjcMKT7elL5YI25Oe4NU1pYBihSoJ6
mnifaRtUAL0B5pTEOp49sU1Yyz4UH+lLbQaJA4kyWX8BSEKQAM5HUEUwDD7lycHtShdwwXJ
9sUmhDXRSwyOcdTUZUgjIHHrUpj2NkbT3+lK6gtkg5PX603oC3IcMRlU5PSjG0lShXH40pU
g44P0OacuADkEelCQ3sMGeTx0xkUd+aFD5AGAAOnpSk5OOc46CpsIPw4oUfNwvA70mGA6En
607BxnODQXuIDuPJP0qXk8hePX0piLySD82MYNPzgY5HqRzxSC/VkTDLZIPce1SKEHPI45O
KZ8w+fIwe4HBpN7Yzg5PpQO2lxMeqt+VKqu7bUQsT2ApQ7k85NCffyKaFFDSozk5Yjoc9KV
wF5JBxjkdM4qTHTA6n9KcV5IJGPfpSH5kGOegA9xSOnzE7h9KcyMuDgn8aCjgjJ/HNMe6Gx
4/iJIPamnB3djnI44PtU2xADuUg5+9mj5NhBOcegp+ZOxGcOvIx9KXapxgc+5pz7E2GM+b8
uT8pXafT3pFO45YHJ7D0qR+gwo2c4JHYU3JU+/8AKpOFIBJ4/I0xlZVLncwPTjH60Ca6sae
W4GAfWlBwTSYGT8x/OlGTwBmnYSsTCRtoIAA9RSBN6HgE4zz/AJ61CCTgFue3bH1qYk7R2A
7inYLEQCnlsZ7UpBV8Ybk8U90QviPJQdN2M0hPzdB14PYUiUJsYc7TxTCPYZ9xUpyAeAePS
ogCAAR0oHZAuVJyFFTRguc44HSoc4wSDj0JqQN82PwPNDVg6D9oY8gjPoaTZlgoGB2JpEYq
2ADkdDShgNx9+hoYrMVvmALnd9e1MWZ1Jxge9CtvY5BH1pGA3bgc9qBqwpkYkljuJPVu9IA
pGWHNRqevyn86UFicEE++MUBbUUiN8Dbj6cU/apcEFR26YpnORnipARnccFabAsWyiR4yuS
d3Py5AFRP987WyM8VNZuPtcYGQGOOvGKaVVWIBJA77hSEaEqFlwRwe1Z83yvjYcn261pzQ5
fO0qOOc1SnDtKW8xmOMZzk8CkBUdWRiCdpHqORQFU84GM55FTvLLOwaTc7gYJIz+dRFRjdg
8Hk5p9QDA2/Ic4OTkYzUyRDG5gQScA1GCX+6GJHQjtSmSQrltzHHc9KdwJmI8op8vyHIyMn
n3qA/vFzv5BwF6U8bsAk8/Sm5KNuP3c4+tNAKkm1gCAT061OhLMScgL071CwDH73ToSBUiF
wAnOM57c0dAJo87xvUFUXPA70+K4eKdpY1UMc9UyD+FRDCoP4txPDUkaASAo2Mgk9R/OpYD
JCAMsfn6k1Du/yTUshaYfdwR3qQRrGCCQfXP0p3EVQpBUOOpxk96sC3Uo4BUkDIyCCfYVEA
MhehHbPFSs+WGen1pXGyHHlk4QDPc9aMnZu4x3wMU8kbxtJH1pACflz948j8atsQpIA28kE
Zz2pixgnCt+HSnlWcLkjrgn0pZIvLCjzFbuMf40hrYhXYp4wMU5W3YMjbUJwCO1MXIUcZHv
T2I24BOcZx6UxDnkRJpFiG9egdlwSKjLZwSP1xSDqOTzRkbjjBX3qWx36kbKwVTxn8v5Uow
zb89ByOufenhApJIx65oVSTjGR160hoQNg5AGBwKAV5LIc5ye1IEx04/GhmKnnkY5FA0xSp
YgoQeeeOaUyNK25woK8YVcU9cMuEwGP3sjp+NR5MecsA30oBuwp54yAPSkYkrnjHrTcgpjd
z+tKqHhhkDvxSBPuKGkaPyt5K5yFyQM0FRgYJOfbFOVF37pN5XuFwKRspwuR6ZoB+QzAT0z
3pUxkn+lKuc5B5pygZyeMflTBPuL8q/wARPU8UigEjhsH1HWkyQzDJBHBIbrT3IH3M/wAs0
i76DWGCB3704x4TO4AHrRhnHmHAUnGSaWNQxRA6ruPVzwOcc0C6FcqcA888io2HPSrMkDJc
NEWBYNg7WDL+BHBqPbgEgCmJvTYiCkqCxwacBztHT6ZpxV9pcISOeaTD7s8EY9OlIL9RMAq
N3T6Yo2bsfNxj1P8AKlGRwM/0pAjDo2M96paiY0BSxBIOKTb0YKQc9qcy4zTsDI5yR2zSYk
xoQs3zLj8KcwHKHA+mc1Osahc7jz6c1XZsOevPvzQDdxVG0bQCcUoZozw5AwRgehpPmxjkL
9aVAdxO8Ugba3DaNvQgE4BwQDUW0dASRVhtxDKZCcHgGoSpLYGB9OKYgYIoBBY5HQihcHkZ
z9KNnT5yM5yKkWPCcHbmgu4Bht2leQeCp605hv27+S2QT0FKFROnLd8CnICS4GcYzjrSFfQ
rhSpA554pjBt+zkZqfcoYYPTrjvTQPnOWIAPGaYr9SHHbOfUUivnOcA1KRu5z/iaTavYjH6
0BfoMHIPIPvRkkfe4H90VI4YtySccUwgkEgE/youImtWUXCfNtG4dac0MJcnk5PUZFQKPmX
Bx61YMgBxgfnSBm1dFBHGPMbftyzDnJ9PasqRVQ84BPPpitR0zErsU44+TqeKoMwdnz90cD
ii1gIgcsd2QR09xTT9zEgXv04zT3hkbfJyyKBgqen1prlkCqcjj73cUwI0XDf5GKecEbdwA
JzjtRJjbktggHr3pg3BQWAFOwD12kZQDHqTTtucfJ0PrUZJOBgc9feplcMmx/8KLMBWCyHf
IQTjp6UibV4TDMeCT2FIDsl+VRwAMeuaeN7MCcfIuOBj86QC5zKdj4OOPQU+AO84Xd8386j
iVHlQBvmz0PTFWVBhckYXIOQO1AEGwAkuAOuOcjNJ5IdeVCk+xpWbG4bVB3ZGf8+tWY5Srb
mUHrkH9MUNWAoSRBBtPBP607CKgyuCRxU06k887f51XYsygHHHTBppdwEBUsAWHzcYNAzuw
AuM9ajyQODyfyNSnO3LspBGQB/KgQgHzBTgAnv61IrxhTnrmq5ckYYbh0Ge1NDHZkDnrijl
GOIUuQqg+nNOCnoRgVD0Ix+OaCSOSRg+9G2gEhxg8ZA70YBUHYMY9aZuIUoeh60q/d7e1Jg
SM7qB5bkepzntSZOwEEDPemnhc7Vwe+KaWfAHy4xxzT5QvYdxggVGFJwNvynqc0q7hwOcnO
cVIpVmABHXFIBQ2AcYwaVUE0gO9VJ4JPFNYHJ3AD6UibQ/LZBH5GgBpXHJyT0pwVQmT1HWl
3EvycHpwOKQnaDnB5496BokQblK+/Smsx24C89Bn0pWkP94Ae1MLgkNk49RRbS4gVRkZx78
0AKpztGO3ejcm3HRj39aX6N+VIaQZUJt2AZOc9zSL6g8e9DA8d6aCw5H5UF6IkU/MTt3L0x
3pJGViTxzUQ64/DHpRuLYLAYxQJ+YqMFOAe/anDblQpx9e9MJ9TjFCFt+WJB6cUCvdakrxf
Nngj260mApCDGfanGQ55OaYWy2SPxzQIYQobGBj1JpyoCcFRjHrTMkMwC5HOKXcBwBjFMdg
ZRu6YwMU1BhiePw60rvuIO4kjjmkUNuPIxigklGAME1HtDAdh2welIG5IYDPtThhhhQOKAH
iMkAKpb0p6xAAFm69T1p65MmcBTgDj5eKdhueEUKM4/wA/Wgd+gxkwNvGTyMHtVcr/AAgj1
zU3Jy2T7YFRyYznacE4I9KQrWIyoBBJHPb/AOtThjGVOajYNvzmnr0OeKbVguSA5YkmnbgA
VwfrmmBiq7flPv0zSE9RwPYUADBVCkoPm7A5oIXOEBA96QNlWXYScjBB4ApGSQS7XcgfSgG
SbU2kqRmj91zwp7cCkJCnCvuGM5K7aiVlDfMMigBxKnd198GmNhcKoAz0zTsKq45IzjnvSs
CCOABjjNFgBEII3+tP24JBByDimohc5449fSrGIR1Kk9+KdgNiTEajCEY/iUdePWqFx5a4E
bHHVgRjmrsgZiRtwq44Peq0xiMnESKAc53ZzUgVFRQSQcsewGSPpUr5l/vblP8AdxT45IkD
kqCT0OOn/wBakMbb8ToyAgNwcEg+1UIhZYyZBhywAA6Y7daibIBVuR2A7VYljSOP5A2T3z2
x0quQR8qjDd8mqQwVW4LYBHPFKCXI2k7SOAeD1pYslDGV3f0pdxCAKM+metCAmC4xnKjOSe
9SKpZByeeenWn28ccrbmBzwcVMCojdEU5I43NjFS3qBUVULSSGYBlxtXHLduPpSFjtYgnbz
zinOqJIMBQ59TmmBTyuSvrTstwEUxtIqtuGDxUoYEhcA7eOB1qEiVck4Pv609S3Gc4GeaNw
I3cbznOCcYFRlhjIz1yOMZFOfDNvHOeMjtUTHLMcYJPPtTAXcSxLZ69O1N37/mJAI4FPC5i
fAPqcmolbHGMjv60JaAPbBxuz0H1oAIwAD3PSmEkt90n8alyCoB5+vahgQtISdoyR7ikB4y
Rgnse1OKjeSFJPoKRRljnjHrSYCLy2D29qnVePu4FCIGViCo7DJ60q7i+SGPsTxSAR1Cktk
ADrkVFjP3hjPA47VK5BkBwcdwe5pM9MDbzTSXcaQBVUMxByR8uKT7oxzx6CpH24CEhsfzpf
vAkBiRUgyHIdgp3L2yRQECtg8n1xzVjbnbjGe59KZIMKGDZNAmQbjnBHHqamUhOvBPSmAnH
3B+dKpVW3OpK55VTgmgaQpVduM/hURXBB/h6U9QSo460hVcnPX0FFtLjSGKvduce1PXb2zk
/lTQpBzzSZIz1OaBuNiQnggnGe2KiPHDdfan5H/wCukLHK4UHnk96Q7aajeg6cD1pAVAwAQ
PahQ2PmOTigocHayDAzycUyWOLL0UsR6Y6Gm9FxlqVQ/lk7XManLY6Dmg7SeAcdeadrsVhg
boecGn5GM0wj5sL+VIc9D39KLeY/UcWzwpJ/CkCs3IFKoJxz8vXFL/DgAgfzoERnoevT8qX
OM7etOVcnqAPUmkfaD8pJHt2p28w03G8dSCPXipAqjLcjA4yM05Nv3yCFHfNNLAseMAcUga
6EgdpPnINOVtxLdG9RzTRlkPBB4xjtU6KEiJLkE/wnmgdiBtzDeCfcU0Nj5dp+apyod/lXo
MYDZprRIqEuWVj60iSAgg89ad8ucHI/ClwNmVHT3pC2PpQ9x26inaGOentQQqj5dx9OKbjH
GG/CgYHqM0AOQ/gfpSbhv+ft6CpEIyQFJPr6UjBmBlSJ1jzt3Ed6FuFmRbgCx3bs8HPemZ/
2fzFB6E9hyaTJHTmn1AUnccAn8KcTtYgE9aZnJyA3p6U5T8wzz6UxEyY5zx6GhnQMQRISPp
REF8xQRg5zyalkWHeSGwDzjGal6Aasm1G6hmYE7W5HPrVWUKuFdVG0c7W6/SrXzxjOAVOBn
g8VWmlUjIjXO45cfTikIrFsZMeADnjqaVGyQ2MhRznNRIXLfMADzwSRmpIXeNcgbi3Bq7De
grsefnBPBAqA843FT+FWWVlVZANqliAW5zULKzvnHzevrRsIah+dYwcqSKsLGAuHfLD25qJ
hsVepbrwf0qWHbJMC4YDPY8iqAsqxSONeQSBjPGc0skZVOSeOo7ip4z57jeoZ8gZ6nA4FNa
BiWJkKnryvQVmtwuUUO4bMHdnPFIwC/LuJxz15qwLZVY+XLk4ySeM1Edmfkdiw4znirAiJc
kpvwPU9afAwWYRszN1z0xSbtw8sqcngZ5INNwpJ2kgr6imMlljjblGwTzjGag2rkgZJ9OKQ
lsgLJtA74qRdoBdWyDjnp9RSuBE6HH3scVXwcEg4H0q9sLKXAYgnqO1QMuQTndjsT70wISE
I6kn0pA3zY6getS7UxjaTntmm46ncQPQikxXFGM5GM+1SYJX5vujnPvTDxuBOQvHFKwKDqR
n1FMY1gCxK5x2p43tt5I55oUHy+WHAJzj9KfGoZByQe/FSwGiMn5h3qQIin5s5PpT4wofG4
le3FXRAkW5154z9KTAzwgMm58Y7e9OHyRv8xx2PSpmESMTkkAcZHWqsr7mAUHp696QXJGkA
jJB3DqT/AI0xyG3Mrgj6dKjw27BUnvxzQXGMeh7jpVWAhDEtjcBjHbGaOS2N3Q56cU8jkkE
5HtSrxncpYkcYNIBU8sKOSpPGCOTQWy3A49h1pwBY5GTkc5FK+QSVGF9O1LcdyPJClhuPYc
cU0bWXcOe2MU4lgfkz6cdqCSMYIwOc0xDHHBVWGaTGT1xUrb9pGSQTzx1qIAnoDn0NIu4EM
CoPGe2O1OSPzGCjao55Y4odAzHBPFCglcZx6cUIVxxDugUMnlqdxx1NQsSH+bPPv1qcFejA
mkKsyHkEA8U9bkkGcScgEetARnHCllB698mnMBnB60hJCYBwPamwuOdSjsjjaynBU9RTVIJ
IJwfU00BsDDYHpilCvySwPf0pW7ANbczjHenRopJLEqM84H6VLA0aP5jw+auCNpJHPrxSHM
nygHrgFeccU2gImbzJGC4HpgdKGUDGVPPXnrUgUgAY/EUwkBsMu0epNCAFY/NjkE8Y4qYSS
bdwJ3DoRUYUY+UkA0vzYBbv0pO3QbJYQSc7wB3p8jbkwvfj2qKI4HTPfHUVIZWVchwCeoAo
ERBHIOFJB4OBxTShAG8HP16UplfYQzMwzij5NoBLZ9+cUANOBklu/wBBSAqeM59vShVO8Df
s/wBo0hGRjfhuwx1oAeskf3QAT34p5YZZMbuB0J/Hio9hJCKSzY6mkZDHO0cw2kHB74NJAR
kgEjOe1Cnkfw853Yp2SCdo4/KmFz/cOPWrQEjBVAGTkntzTlSLylYSF3J5BXG38arlskEHp
UnOOu7PoaTAnA8uVkblvTqPzockOQyEkccCki2pIA+c46fyokJ8w4kYD0PNJ76gaLnaNzfN
uHAC9agaVguxfvetWpUYbQzkAHgDpiqjRbmOTgGi4hqjbnLYYjjPSlw7Pxxx0HFSRhww3Lz
1xmkO2RDglc+vPeruibdBZApxhccYGTn61FuVG4JVjUgDNEdo3YyM4py20roXUZ5xg4FK6H
0IXBdCpbJHPSnxExSMyYzjqRkGn/Z5YU3FgcjIx2qJM9SMkdfemPoXbXKyuVlGQB+tNkeTz
CQzNnr6Gi1DfMSeOvTJqVlBw2443YPbFIRE5dlWVM+6jntVeVSSMYUntk8+1XAoRXVXyAMZ
z3qvIrkM4PHTrQtxkA3L/Btx70rByT229cmmgOOUXj685xmpSSAPM5Y8n/GmMb80g2cgDsB
S5RUZZAWJ4xTwTtGH25549Kb8zEqeQPXjFJWAZucRMcEoCBwTTAEYbmyv+znpUzBvMYAgdf
lznNQ5+fB49RmmIYnzlQy4z+tS7UbO8kA9yOlIWA+Uj5R70hC4DJvHNDGJGj7TtYZ9MVIwY
DAJJ9utEedzOAB3FBzvwGOc9+lIQ1Qy+/vTzkRjnJHJx2/CpIuRhwqH0pxEQzIRt549qNxj
Yy8bgsTgevFX5G3ISQTj1H8qpF9xy7hie5NWBKpQEOy7RkZ5obsBTCyTSFQACTgbuBTJR5L
tHgsRkVYmyJAx2nI+7ngUnlxKryzMSPvKnPzH/ChsCts2qrsCCen+NV2J3dz3z6VMzeZJvb
q3XmmlCGwwGPY5pJgIhLAAk49cU/BHsacQETG760iMCCOTQ2C3LCKyqhRmZs85HH4etMaGR
iG2HPfJr6Z+E3wE8NeOfhzaeJNU1XULa5nmkQpb7NmFOB1Ga7g/sq+Dc/L4h1j6Yj/+JpbA
fF4gkLqFj+8fXj8ac0DGb7gixxt7fhX2cf2UvBshwfEerjHqsf8AhUM/7LngqztpJ7jxXqk
MCD5ndYgB+JFK9+oN+R8ay28pf5s+x3cGoSvlIwKbj0znpz2r7Ub9lXweQp/4SPVxnn7sZz
+lfLnxS8KWngn4lat4XsLqa5t7JkCyTABzuRWOccdSaAWuhw7MSOPxNIOeBkfT1p23uDjjr
SZbPXANNMNhSzKyrng+3WlLnbgAfSjbgnI+YDPNNOM+1MBjyEAjdzj8aYWG76VYe3lEQmIG
zOCwIOD2B9M1GFXaAxyfUetF0Ai+vb+VSJGJGXBZQM7ielNVAxwcKo/io8wkqu5gAeP8adw
H5jOFLc+g5xSyBohhWIPXkYqJG2sR3J6g81IUJDFTnjpmknYBhkbO7cSTwTnrTCQwGSc04g
nvkUbg25hwO2KNtwEUMqg44JxkjpSnJ55NP5MZQsTjsCOtId205O3Oe/alcAVyUIyRmpXCY
GAORwKYAuzgg8UKAwbLc9qG1cAJGcENwemO1NkJVjk5z2p4DKQxO727/SpWumZmR4opEPAX
YBj0wcZoArZUgHILZ6GmsSFGM9eB71I8YVsbsjGRz/WgJuGRk4PGeDQBGhyMgcDg+1DsW/h
z75pQm0kcHnvQyA8gc9/Sq0AjGzGeM9h60xVwc7hj6YqcIqgnrTXWMFfmPIGQcdfai4DAuP
vANnrSYJIPAx2FPbAxznPpQSTzmjzAVfv46U94/nOCSPXFIi8jbn61NKkRlPlI6pgYDYJ6c
9qV0Bsq6wq5kUNlSMntx1qiSWwCACeenGPpVi9B42A7eAQfX1qJYgYwV4wOR6VAiLdhgrYA
HHHankKGwhAJqJFd5CqoxLfw4yaeEBkAIK9yDQFh8chTIB6nGfbFSxHMu0kN3GaiWPKPIAc
Zzx9adG6jCSb8E9V/wp6BYtF/3ZHlq+wcjNZyDfJkRgFucDmrUxCWjuj7Wztx61ueE9I07U
tM124vbdnNrZeZEwyNjb1GcDrwTxWlOPM7IiT5I3Od2sBw4weCBxxVhixYMuVx+HFei3+ga
BcwNPo2mpc2sNxGovLW8Mh8ssFPnRsAVPOAQMA1b1vwp4ciXU0sbBInsb2KFRb3pnZo2faf
NU/c+uevFdDw0mr/ANf1oc6xMNn/AF/VzyyQ4X1OcnNRnzpCHDADpgDA/KvT/EfgrR7K18R
3+nGSWxtVQWzM/wDq5RKEkjb1I5xnsQao+H/BWman4WF/cPcx3LLOwdZABH5ahgAhGZM57d
Kj6vNT5Ov9IpYiDhz/ANbXPOmWUuQ+CV6kAHFNCs54GMnAz7V6NqfhGyGmXUem/a5dVsIre
SZcBlm80cqgAyCNw9c03QPAtvqOiyy34vbe7DyLt2BRb7Y94JVvmfPTC8imqM2+Ur28VHmZ
wywqbYEKGY4I9VpNm0szAjbzu4P0ruZPCdhHoVldRfapJZY4nlmSSNo7Yu2PmUfPge/c1Y1
rwXpOkzWr3d9dwW7zywSO0as7FPusuDjDE4Abp3qfq80rjVeDdjzeQtIRx27HjNQ5POzLZ6
jNeit4E0ybxlb6RJqEllHcW6XAjeL96GZSShxlc8ZznHNcXYWFrJdKdVW6gsyxUzQw7mHpj
JAP51LpSi/eHGqpbFBlOwY+71pyplUGBnd/EeoruZfC3h2x1Oz0tNW1U3V7CreRHaIZELEb
VYFscjn8qzZPDdqPGi6DYX8l3AZ1t/tZj/iyAwA9jx74pyoyX5BGqpfmcwEdclYxtHXnkGp
XhYgMpHTk+ldJ4h0KLRb2G2tzeFpQcmeAR7ucArhjuB5q5deDdQh1KSzsikxtoohdTSOsap
K4zsBPXsPc0vZzd1bYftI2TvucgVO3gD5QOQetMbJXb5Yz9a6GDwprl3YPdwWB2KzhVLqC+
zO7AJy2Mc4zULeGtYJLzQMqJbpdOwYELExAD9fU9KShJboanF9TnsNkAAY6Ag8U5WYSY3YG
MY7Gun13wPrelahJHb2kl3amZYIZkwTIzDK5UElc9gajbwb4mW6jthpjPNKrMgRlfcF+8AQ
cZHcdRQ6M72aYlUg1e5lQW5nIUKMDkg9cVFe53FhHgL8oHoK2dR0iXSNEtrtZN32iWS3lAA
/dyJjK5HBGCCCPesRjI8ZzgewrNxcXZlxaa0KJUhyCvHr3p5j6bQRjr7UrEMpA24BzwMc0K
GKnAHPekUR87RlcA+tOiB85eQB654qxaabc3kxS3hLyn8Bj1JPA/Guq0+38HaAwn1cyeJb1
eVsbR/LtUPpJN1b6IO33qAR9efBfXtC8Lfs96LqGu6pb6dbySTsGnfDOfMbhV6seOgBql44
+NPi210Eaj4O8EXkWmySrbx6tq0RTzXc4URQ5DMSemfyroPg54d8N6t4H0bxjP4Z06HVruN
tnlxFo7ZVdlVY1YkIMAEkck5J5NPvtS0vX/FF1461+5Efg/wAISPDYBhuF5e/deZV/j2n92
gHJbcRTsnsS79Tf0DUL7wb8NRrfxL8Qb77b9ovJZQqrAW6QoqgZxwMDqc0nhsar4tuYvFvi
Gyewss79J0qY/wCpTHFxP2MrDoDwg9zmvNZLkeLfF0/jn4m3C6P4R8NSAWmkzHK/aSAwWQD
78oUqWUZwSF7NUvjHU/FvjnTLVHFx4e0jWp1tNI0oMUvNUc8mWcjmKBVy5QckAZ60kugM9t
0zVtL1uOeTS7+G9S3lMEjwtuRXHVd3Qkd8V8AfH13k+PfixucLcqo/CNBX3do9joHw/wDBV
lpouYLHTLCIRiWYhA7d2PqzHn1Oa+H/AIwSaI/xY8S6ruk1O6urppEttjRRwDAA80sA27/Y
GPc9qnqUjyFs56c96QK4DSbBhRzipJ3eSZpCqIX52oMKPYCoST0xnPWqHysd5hYHhQPSlR5
EkDoVUryCcfypuF7Dj+tKByPlBPqaASuSyXM0sQidYxGDnCIAM+px1NQBDnLHC9etOCYTcw
PuM0ON2MoV9P8AGgLNCMSSAuAOwp6KcZwvHbPSogpwGyRQUJPzc5PT0oQidCC+MLUTD96fQ
HJx0pQmeOBgcGlIA77vpQAKAScj8aUQZLAADHYd6UbR1bg08MuM5PzdC3APvQAqQ4G9iFXH
p1+lLFGGjZxFkdOaZuwTuOSemKkinMb8fOT2U8UgG7VySFx2GBwakjtXfoV9ferkVo8itIE
xk/dPQU148A8ZCnop4A+tAFaS3CRIzSEk9sdPxqJYgH3kkH6ZqdpNwKgAj86igha5uPLMiR
qQTubpwCeaYEchIIJXHGDk0xS7ZwMjGe9KshjySiSezjI//XQD/Dg4HYGgAdWAUsgAODnHU
VGC/Zh+Ap754UDNM2ucZAGeeuKEAzf7Hv0oxu7dPaniPzcBAQ3pmlZCE3cEHgn0pMCIA9h+
VO2fNzx35703kE8Dj1p65I9PaqAljzzhRgdcU6R5EkKKCAOlIjOF4wFzyKHQbzjcR65pNpb
gbc0S5KjBYLjFReWqQlgEDfn2xWnPHK8SKrLlBtjGMED39ap3FuyMI8q20c7T1pCuinmNQz
KzqcYDA1FGi7XZ3HPQjn9KlIUDgGMEkgZ6VEVQnIzn+dMZIsSvH97KjofSo2byz8qgn+8aT
LjgDc3selOMTGTDjY6dulNCIiBIpXIGCDg55+laWm6tf6VFdR2kqxxXkfkSgKCSuQ34cgc1
WjhOd8ufLHXnvXQ6Ho0Gs2esXU8xtzY26yx7cbTl1X5ifrVw5m7R3Ik4qPvbCT+NdcuEcNJ
aRSSOjzSQ2yI9wVORvYDnkA+9W5/Guuags5/0OBriVJbhre3WMzsp3Deep5xxWpq/gjTdPa
KOObUd5uI4Vlkt18m5Vjy0bqSB9Dyas6n4Es7BZWjuNQhWG9jtG+1QqglDEjdGQTnGM4NdT
hiLWucinRutDnLnxXqz22q2Ms0UkOqTCe5XZxvBzlf7vvSWPjHUtO0+G0jitHa2EiWs0iZk
tw4wwQ+/uK1fEPgZNLXXHivvNhsVie3k2jFwGcocnsQQR9RVXS/BR1Lw9/aq6l5b7JnVDCW
RRGAWDv0Un+Ed6lxrKVr62/C5UXQcOa2lyvd+LdTutLNnsiilYRLLdRgrLKsYxGC2e3t170
/T/GGo6daQxNbw3c9tI8ttcXAZ3gdgFLAg88AdQelP1HwodL0i4vBqS3Fxa+T9rg8ojyRKM
rhujdRn61Jo/g99X0g6muoRwl/MMcZVmB8tdxLN0TjpnqahKvzWW5XNQ5b9LlVfGdzZW3l6
dptjZ3RSNZrmNPmlVGDAEZ25JAycZOKfJ43muQ0b6Jp/2V5pJ5bRldhNJIMM2SSVPcYxilv
PCEkVvY3L6gBPfiNord7aRUxIflBkxtBxz1qe/wDAr2lzBDLrVpHDM0yGdt0QRo/vfKRluw
GOtU1Wtb/IL0U9f1KR8a3sPiGx1VbOBP7Pg8iCzDMVVQD1Y5LH5icmseDxFqKiG0eSWXTo5
RMbJnPluQc9K3Yfh/qVx4gGlR39q0bQi4ScyY3IVLD5Ths4HTHFc1pdvBd6okE13Fax5P7y
4BKdO+AT+lRL2q+LuaRVJr3Tbt/FNwvi278SNaJLeXPmMi7iBEWUhSOP4R0+lUtO169soo7
OWdrqwWQSvZyMQkhznnH0rcPgWeGRJn1jTjZNbi4NwpdViQttXII3ZJ6cVjzaRfWGt3Ojui
tdK/lqBJwcjg5PYgg/jSmqq1l/VxRdN6R7fkWtR1+HUE022t7H7Ja6eWMMZkMjbmOWYkgcd
OPb3rqLnxZZ2viO81O0iku471YpmVZimxsYdHBBVlznt34NcZrOiXegaudOudrTCNJG2PlR
uXIX61vR+DNWd/KF1ZwSIIkKyyhcyyDKxf72Mewz1qoSq8zsTKNLlV3pqTJ4uig+ySy6Qpu
7Aym0MMmyOMOScMvOQpJxzUNz41tG0po20h/tT2MdjJMZvlKo4IIXHU4xya5eWF4rue3njK
TIxR1J+6wOCKvr4d1abS59R2GC3hMYAlDfPvbaCvGGGaUalVqy1KdKla7N6X4hWkGoz6hpe
jPBPe3cV1cmabzA2zoqcDHuefaoIPGdlZ2r2GnaTPDbMLhiJbgO5klTZwQOFAP1NZkngu/W
My29xb3QKzNHsLKZPKx5gUEdgTj1xXM5ZMDb15pyq1YvUUaVKS906fUrq2h8D6Zo8cyyTm5
kvJcHIjBGxV+vU1zrIkigt/D0xxTXkaQptchQBxmno7tOm9sFTwTXPKXMbqKRWkto0cqr7v
8APNIqDzFUbRk/exVlo5GVpFUgAZJzxz2oaIhM5xycVJR6T4I+HFp4o+FXizxE95cJqWlLv
tYEI2XGF3uCCM8KCeKk+Hfw+sPFnhXxRrWqXc0KaLZtPbLHtzPKEZ9nI6BVJOK674UXcOla
V4Ps7ltltrmuXdpNn+JHtVh5/wCBSitbwfp0ugR2Xgo/Lc3en65d3CdCcRvBED74icj/AHq
oR3Gm+K28Hfso+G2tnljvtVUWVq0Kb3QySPudV7lVDED1xXb+G/CV3eW1hq+qab9jtNHg2+
H/AA/MRi2YLhZ7g9DM3XvsyepJrx3w18Vdf8JaL4G8Gjw9ot/9rtYZbK4lkkyglkZVLDb8p
ByOO1dl/wALx8SW2nvfatpOgaZaG9m0+3klubhhcTQ8PjahwoJHLY60r22EdD4A+EI0Uxaz
41vz4g1tZZLlIpWL21nLI252RT95yTy5H0pPEvg/4max8ZIvEui6tp+labY2f2WzuLhfPeM
OP3rLHjG8njJPQCsGH456w/hiHxG9t4YWzM32Yg3tyCs3l+YY/wDVEE475xnvVWb9oXxPD4
Lg8WP4O077DNcfZtgv382NudrMuzhW2uAe5U0eYaHsGheBdL029j1XU7y68Q6yvS/1Fg5T2
jT7kY/3QD718ieK/BUPij4u/ELW9X1dNF8O6XqUjXt+6FyCWwscajlpG7CvYNU+P/inRtK0
TV73wNZvp+tRiS2uYr5yi8/cf5PlbHOPTkV5h8TpruT4RG4dIkfVvFt/PeiGQsgkRdqKGwC
QMnHAqX3GjyXxrpHw9sraxuvA3iDUdR84ulxDqFusTwlcYbg4IbJ/KuJKgAYGfX/61dfN4S
nHw9/4TBb1Gt1vxp7WwBEgcpvDZ6YwK5YoxYLzk8daZREI1zkAj8al2KwHG0A/MT3+lSLGy
A5UnHYGkctvLSLzjgA0w0sRMNzYXAXt60Im5th/KpmEY5wFPr6VETzklvfnrSBWBwowVwMn
uajKHvipnzjBbj0PeowrPnL4x2zmgENVQrDIyD+FHlqOASO//wCupI1RiQzYwOuetDL8+Vw
Tj+Ht7GmDFWEPGGz8vY4pPLLYw3A9OR/9anDO0hwVPFSgkRtgFQe2OtINOpVZdxyCzZ9TSx
jbJyBTkVS4B+T3PNaOmaFrGrySf2bp8t55eGby14X6mmld2QNpbldXLk4bBx8uW6cVXkGfl
IJXtVia2uLC/ltr2B4Z4WKvHINpX2INMEPmJxncMgEH7x9KQXXQaVVUGSMk5IH6VEy7m2/w
nnk1K0TRkoY8Y75zir0Gg6tcravb2M86XjmO3KjPmsOoHuKaTexLaW5mKg3AEKcdfel8o5w
PQd61f+Ee1dbW6vPsmIrRik5Mi/uyOx5qCwsp76Xy7WF5ZgpchBk4AyTj0p8rQcyezM8QFm
+UHIOaWSDbyH6dQa37bR9SNjNqUFjPLaRZLTCM7V+p/Kqt7o2q2Vol7d6bPHbXHMcjqQr5G
etLlfYd0YwiIyVbgjHIpFQZwcgelWJAgTBkwcfgPaq65B+Uc0hCeWfuxj3I9KkJw6hk5x29
ad3GRke3FTQxBtxGCD780xjfJyGHIOORn+lG0jgKVHoBVyLy1f8AeJznPXk1C0r7jt+UZ4A
yAKQG5ICF3bSMjLVCjKQdqhUOee+P8auXLA8YPArMkIkhYohRIzgjPJz/AD6UGaILoNu2qN
xPJPtUSZ24CEkDuaknmWOVgxc5T5cY4+vtTI5kI27SpbJznjNV0LWxEhbdlODnHHNWchIQS
fm9QOajAMOSxGBx9T7UPNNJnGABxgdPrQJEsrILQRxkEk5OAc/j6Vp6Jrcmkadf28VskzXy
LFIX5CKHVs475xjBrG3HJ3xjeDxk44qSN2Q7htIJxn0ppuImk42Z2D+N1ht7i207Q7ex+0T
RzTrHK5RijBsIhOEBYc4qSfx3HI9xNZ6Elu13dR3dzuuXkMhR9wC7vu89xXEhMSSZZWxnJd
uD6im7mHygALnOK1Vap3MvYwe6Otv/ABvdXmg6zpEtkvl6hdfakcuSYAX3FAe4z+tW9L8Zp
YaFBaPpzSz2kc0MTiXbE4kHzF0A+cjsc1xhIYFSQQei9akx5cZVfl9hR7aondPyB0YONrHW
X/jhpLSVrCyaz1K5aA3UzSB1PlLhSqEcZPJzmrmnePHttMj+2WU8tyskzExOscM5kXb+9QD
5sY4AriLjyisWGXO3P41ELnY4Uf6vOGBz0xR7aondMPYQatY7mHxjp9lpwtIdOu5pJfIE0N
3cmSAeWwYlAeQTjp0ANSal4u0fVZIo7yz1C5hjlmuBLLODPCz42hCBjapGcHrXAR5wwMg5P
XHapXcqrjIfd0IOMc0/bzasT7CF9jrF8aWzeNrXXGtLmWG2tRbbnZTNMdhXex6Z5/IVi2Or
hoLXTr61tXs45w7tHAonYA5I39TWUhibaruQoGQTn8qbFsMoKIeTjJJqXVk9WaKnFHaw+Kb
ZvE2q6lePd29rfcIkSRyhUUjYjI/BAAA9jVLX/FMuuX9662FrFFO4ZHeEeeiAABd/0Fc4Zk
zuIOFHbvTfNLKUc7t2cn0FL2s3HluJUoqSlbY6jWtWtNU1231GCN2ihggjaNuNxjUA8fhXT
XWq6Dp3ivU9XuZ5vtN2VmsbiGFZxCrrkttLAbxyBnpjNeaRnLFUXgkhRz0qw7SGMfKOOuO+
apVpK7fVidJSsuiLdylgskM1pPc3M7Ozz+cgAzuyMYPOR1rtrrxrpEj3c7XOoNJeXFrN9md
MpbiNgWCnPoOMYrz7zVAC5HIx75qoz9QBkk8DOMUoVXG9hypKXxHpuk69YXer2l6jOkGmyX
17OJF2jZIfkUepOQMe9eWNHJvZiMEndjGcDrirBd0DIVUZwTuH8qhydm0LgH057UTqOaSf9
f1YqFNRegMpLK4yxxz2zTGZlAMYwfTrTlLmIquSwwenBpVA24ByT7dKxNSQBjAS6k9yobA/
GmoiNKAjEEk4zUhUpGd3XHUUlsWEjOACUBY7umKEB3d/r1jD4X8FW2lXpkvtJee4uF2snlT
PKrIAT94bUHI9K7tPiPo+qftCXPjHUJms9FezktEzCWYA25T7o9XZj+Oa8HDDeCM5HUDp/n
rU6zKJcoQCe9Gu4j1e31bwvfaz4G1q810WK6JBbW15bNbSPJ+5lZtyYG1gwIPJBHpU/hzxT
pdlqN++q6/aX/hm/vZ573Q7mzklaRWdiGi4wshBGGDLjv0ryYXB81t7Ajt/9anLMoLYHB71
N7AdrPqmmT/DK10CO7SC7fXJLsxyBj5MDRBFYnGDjnPfiugPjLw9c/274SlSytNBm037HZ6
h5UnnM8GXt3bk43PuONoI8w815aJImTdnHPQ9ahmZBJjjpng1OtgsepWHjLSEvLDQNWuPtn
hm90yztr0RA7rWdAcTR5H342POPvDIrStPF3hPW9K8U+BvFupyWOl3+qyalpesRwmT7NNuI
yydSjLjPHc/WvF4TCW3MFCjoW9qdLMC+2IZkP8AGe30pjVup6J4vHhTQvhNB4S0bxdbeJL6
TV/7QlktLeSOOOMQlAMuOTk15P5TyOqJHkscAA/1qxcAonmOF3Nk5PWqPmHBHy4PXjg1e4W
sSYk2MuehHOf6CmrgOV3jjueaVWZFye3oeTTQVLZyRnsaaTAmdQDu3EnAJwOlJsUuHVgecc
01AX3DAwTjJ61IM5O1lyeaTAGXzmC+XhVPzE+tMCrEpwqgsNvrwae8jHK/LkHnBohVZD8vz
PySfShjI1hDHOM/QU6MMx+R8Anp/wDXqx82A235D1K1FsKnYY8Z9TQIa6sznarL+uKQl15G
VxkZqeZSY8hDuB5x0pI4t7kl9p9G/wA80xFdUnOWw2c967PSXgvvA8+hjVbbTLwXqXTNO/l
rKgQrjd6qTnHvXMGL5yFkAIwR2yfaozHhiHzjqeKuMuV3sTOPMrHqGjXXh/y7o3OqWmsX6X
UayXV6QguIFTBA3qx2huOMMeDTba+8OR21paxLpyWctldmbeis6PuYwrvI3ZHy47mvMoDH9
obcOMH5Sfanu0kbYft0Gav2700MnRu9WejayNFl8D3Nokmnz3SLbGAxRojk/wDLTgDd7Hce
fSp/D+s6TZ+E7PQri9W3ubxrmH7Wr/vLAMFw2P7rYwe+M15q8pdRsOWU4wfeojK6SZQgOfQ
kiqVdqXNFC9jeLV+tz0GA6Va+F0sLW70ISxC4S+a7TzGlb/lkY8DcRjoQevWsbwLqQ0vVpU
nvhaWc1vKJdzfK7GNgoP44rkAxaTcRgE/TNTRv5pSNupyCQTUOo7ppWsWqas0+p6louraRH
4MtIZ9Rtk8u2uo5g8hE0LOMKscfRs+pz17U3U7my1nw/dacLq0Oqay9oieXdM6AoACxXaPK
wMDvyT2rzNbV3iGScDIyBzSwRPCWYTvGck5U4OatV21Zoh0FzNp/1uaE1t4YtVktbix1N7u
PdGzpcR+XvHGR8ucZFYJhzu3hvUD1rRW2QF23hsrkfSoWUgg7sbRjOa53fsdCRQIUjI+n1q
e2JjkLFQTgjBoJVeVYEnPQVGMbgoznpkd6QXLskXKvu2HrVZkO44cH6mpEdvKRDICx5x/9e
qzSAMQeSO4BosB1Vyx2k/xAZrJmBMe7b8+c5rXkK4wegHNZVw6EkMm89sHt+VAkyizo+Sxw
wOc5zVcsPMyuVx2zVm42IAuAFxnAFRKIlIC/JnOc81SY7jNxkfa2Sv8AtHkVOisB8pJDc/j
Uald/EhxkDp1q1C+ZssqlWPQiqC5EylJOvfg+lPV3CIdx5+YEEZ//AF1KmwSjIGPQ9vcCpy
kQITg8E57ipuFyltL5xls8mnBJGHA4LVorDGjIUxhcAgHrSpBF06pkmjmYXIIxEkeG4J6Nt
yRUscBf5VYE9frUM5KklWAwMYPakjI8otv5z642/wD16XMwLEqEXHlsPu8Yxk/jUE0EchCF
FyeScYNOluczCRJSzDB5pvm7iSCpbJ7/AK8UXYCpFHHAS2C/YZ6VCF3Iych8/d9ac7RBQHB
ZmY/dbFIszBs4VlQY3J3HrTTAb5T5+chMkjI5IqqygyDYGYk9+1XCfMVimd2e5qAMVGAFzn
+GhPqFx0YMknkqGYbecjkHmpxauqZZCcHls4/GltpIo2+ZsM3ccY9varSlAMfeIH3hjB+tJ
sCocQbWkOcHA96tF4fI8wn5O2P6Ug8tmJODz0LdKidRIxGG+UDI3DBx3ouBUzlt5DEdlPen
LI20jcQx4OO4p74wG3fMwznpn0pBK5QrvXAHQ9KLsB6jzCP3mF6Et0x/OiSN48ZVCPrzTIp
VMh2lAD0PpU5AYBwVOeg6g+9F7AECqi8t8uMYHJ5NG6KNMOPmxyDwaiEqxnAK4xjBPXmmXD
K0nySKobnceT9KTYDZrqUxBAmwBT93vzUcUiLbtvLB2AQAfXnNEKqU2+YASOh796mdEjhTa
SPmJbp14wKd7aD6WJIYIiyh3ZWH8J4qWWziPzLMpz0yCaq7FIbkp1OBwBwKcZl2AhjuJyc9
qVwH+WRIDvLNjGOhFRvI3zKhwM+vWnR3CbNzKhODn1oEzO4YHCnhjjp6UgGRCV32hT6ZPFW
0t4w26X52J5JGAKYs8CAgyB8nO480GbcfkHAPfvzzQD1FdVadVLFlB5VGxx/jUIhEjEngZ4
3HBx9akjRZX8sQhmJGOefzqY2aypmIAAE9OvTpQNOxVEETWjSC4QKGCbCeTnuB6VU8gKcbl
4Oc7hxV57aYMQ0Prgf/AFqgA+dwxCMD0BFNOwXIRaeY4/0hI1J5Yn/PFRCBSxAG8jvnqKth
RtVmG4HnqKfiHcfuID0HcfU1XMxdLFQW7E4WNue2aHjjXOAVPsav+XGi7hJlj90A96qkjc2
AGPU+9F7gQPGVPzHI65HOfrVuxQvK2Xwi9F6c9h71G7SIoYN0HTHHFSWxzIPl4PLE0mx3Vi
66/MfmJ/vY5z7VWdB5hkC7mzhcgDtUwlijDZYBjyW71U85ppWVXXAwBk5FIkbudpNvIGBke
tWIwW3AHAxntgU3zNj7fkJwQORx6VNAsfO6NCduecnp+FNsHoIFdFDMA7Z4A4xxUY3dWOO+
4e3bFPZ5GBV0+X1B6/SieIu2ImI2jpQnYEiKM87mGGwRn070row2ylyQThif4TTgVjhZWcD
auOe1VfOk+YgKwPJDHr6UrgJJuX5ApIHOfelVweV3Ejqc8U2RkeYEDYg5xnr+NGSSVDqFHp
zmnfQYpUkEIDzycU+P5XQldxPBXf0pzEqyoSAvTHr3zSb4XkGHwAD0UEUX6AW4ldowhjKDq
MHOP1qs5VJcMjbefmz1qzETHHu80Z6ZyM4qvPIr7BIPlI3LmgVxkUu+cIzfKScBf8/SmOQz
NEeFBxu702PbuJA69McY9qSVpE/eKGCE/eAOM+mfWi4yIlFyGOQf4l6gVGy7ArJuJwT3p6q
V+YEY6Y7VLGifZy7jkg4OcjNF7ARKEydgJ4/i7VCTKeQ3H1qxGgJ+XhiOOacUt1O13UMOvG
aLhsdLcbjlWA+UZYY9qxZVUIXYEfy/P8K27vKWzbSR0rAlJ2ycn+Liq5b7GXNYilYSPubgk
Z45qIIOC271wTT55pV2Qq5CF8kD6VIEVjg5PAPX2oSexbZXdR5g2kqMdKkxIFyCcsCB9aYS
TIuefmI/DFPDEEAHvijlelwv0A5DqWJbJ4xwDWhAkbRZMyKUXnPeqHOHOTn6+xqfkRNgn86
rl0FfQs5+bEeCQN2FNToW2qjFwWGcmooBmJmOSdh71GGZTIQeRUqN0FyN5vMncAH5SOhqaQ
gWaoqgEkZzwcc1WYAys3cnn8qc8ji2jw3UCk4lDHwBlQcY4I+tQhizHIIx6Gp7j5grHqw3H
HHOajLNHIShwQQOeeoNVyAK5yrAuAOOvf6UgZjwVL49Ow709UVbOVwPmAOCe1RKzHfknjGK
lRbE3YnTaHDEvs5yAeRUilPJDRoGYtwVqtk7Tyei960ZkU2ULY525yD3FPkC90UZFjRevzd
RzntT4pmZAFPygelQzu2yMFjgLx+tOjVSoyOxPX2pcvQad3YnR2yC6lAOBx/nNNVmdSXkAJ
H5DNRRyyMxUucAgAZ9qmXiANk5yO9HLYm+lyEh2b96SOwHpTzw21W3Y4wf6UsRJujkk5UHr
35pDkuATntTtqPmYkY+by9h4OCM81dDArhsKOOMYqvaDddBT0JP8qdubeMsTnPWk0O4ybBO
9NzA8YPaotjEbh1XjOKcJZPMVd5x1xmrKksGLEkgUKLE2UxxNwAOPSpWY7Ow/DOaiuSUjjZ
SQWAyc9aajMJRgnvT5Og29CTDum9wSGOODwPaowpAZSuSfXtS3TsBGAxAOWOD3qSzJkilkc
7mBGCeTS5RJ3GxxM2RswF5FSO2xBt74x71OCSwBORknmqJJDu2TkE4o5S76CBSz5Zc+uOlT
hyTtyEHqRx+dMUbEG0kZU9/pUcpIcAEgbu1HIK5aMioyt55woxgDGPf3qM37M+C7NtGVwMY
qoWOxhn0/lSMzKgZSQSTnFHKxp2La35Dh0+8Tg7zntVlZDLErAgFeDjjNZqElzkngZqbcwY
4YjbjGO3SjlFoTSKsb4A5GRnvSi3UAsHyc9h0qGWRyyMWOfX8RTjI4g3BjkkZNUoPcBZygC
sspBHHSiEjDOR2796rvI+QNx6jv70AkKACcFGyM1PKxFl1BChvmJGAP6VXjlwJEC5yMcUyR
mPJY/eI6+xqSCNC0WRnPXmmohcj27iCwyM4A3c0JJxhc7upxzTJyVkG3jmnkny5Dk8bcUct
wuWoRGzBpgcqeTnirzXMYRUVBtJwfQCsjzHWPAYgHr+lTQySCckO2Rtwc9Kpqwat2NMkFyQ
oAB+Xb3qrcTr5rsf4sZxUrM3kls87s5rNYkk5J4NTyO5KbJJGH2cqH4bJIJ681SAHI5z/AL
RxU2SzHJ+6Mjtio8f6MTk5I9aFC47ir8zjPX1PFWYvJ3gsu7vjNVo+ZBnnjP607cVOVJHT+
VHI76MdydkV8Oowp7detIIxuCheffjFWJVVYEwMZApqDbFE4JyWI6/WpSuDdhTIY0J2qxXp
gfWo3wI1bGRjgluv4dqGAb5m5bjn8agyQiAHjFVysVy3G48plKPxjp0qu5y5Gwlm6nJ+X8q
bAzNE+WJxjv71CGY3KjceT/ShQbBvuXY4N8bNJhNv6+lQOrKU29AcbQ3U1LbyO7kMxYFT15
6VYjAd0Deg6cUlG4kwgtwQR5YGRzk+9V2W2VipJ4rTj5UEk9PWo5gPM/Afyo5Rp3P/2Q==
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0