%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Bear,</first-name><last-name>Greg</last-name></author>
<book-title>Boží výheň</book-title>
<lang>cs</lang>
<keywords>ebook</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Bear,</first-name><last-name>Greg</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>10065a0b-2303-482b-aee3-64ac9eef01a7</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2007</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong><image xlink:href="#_1.jpg" /></strong></p><empty-line /><p><strong>Greg Bear</strong></p>
<p><strong>Boží výheň</strong></p>
<p>TRITON</p><empty-line /><p>© Greg Bear, 1999</p>
<p>Translation © Jana Rečková, 2004</p>
<p>Cover © Jan Patrik Krásný, 2004</p>
<p>© TRITON, 2004</p>
<p><strong>ISBN 8</strong><strong>0</strong><strong>-</strong><strong>7</strong><strong>25</strong><strong>4</strong><strong>-</strong><strong>4</strong><strong>8</strong><strong>0</strong><strong>-</strong><strong>2</strong></p>
<p>Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10</p>
<p>www.triton-books.cz</p><empty-line /><p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p><empty-line /><p><emphasis>Alanu Brennertovi, který mi pěkně zatápěl v televizi.</emphasis></p>
<p><strong>INTROIT: KYRIE ELEISON</strong></p>
<p><emphasis>26. června 1996</emphasis></p>
<p>Arthur Gordon stál ve tmě na břehu řeky Rogue. Poodešel pár desítek kroků od svého domu, rodiny a hostů; byl v té chvíli unaven společností. Měřil šest stop a dva palce, ale trochu se hrbil, takže se zdál o nějaký ten palec menší. Vlasy měl špinavě hnědé, obočí o odstín světlejší. Jeho urostlé postavě s přiměřeně vyvinutým svalstvem naprosto chyběl tuk; svaly se mu pod kůží rýsovaly tak zřetelně, až působil dojmem vyzáblosti.</p>
<p>Díky této hubenosti měl ve tváři ostré rysy; dodávala celému jeho výrazu zdání jakéhosi darebáctví. Když se usmíval, zdálo se, jako by si myslel něco ošklivého nebo v duchu chystal nějakou zlomyslnost. Ale ten dojem se rychle rozplynul, jakmile promluvil nebo se rozesmál. Jeho hlas byl sytý, klidný a vyrovnaný. Vždycky patřil k nejjemnějším mužům na světě, dokonce i během toho roku a půl, který strávil ve Washingtonu.</p>
<p>V oblékání Arthur Gordon tíhl k ‚profesorskému‘ stylu. Ze všech svých svršků si nejvíc oblíbil staré manšestrové kalhoty – ty měl na sobě i teď – a sako ze stejného materiálu, k tomu modrou kostkovanou košili s dlouhým rukávem. Měl jen několik párů důkladných bot, jedny na doma, jedny na běhání, a do práce pevné hnědé nebo černé kožené s prošitými špičkami.</p>
<p>Jako jedinou ozdobu si dopřál širokou obdélníkovou sponu na opasek. Byla z růžového dřeva a skvěl se na ní obrázek tyrkysového Saturnu a stříbrných hvězd nad horami barvy mosazi a javoru. V posledních pěti letech se skutečné astronomii příliš nevěnoval, ale měl to povolání vepsáno v srdci a vždy by mu vytanulo na mysli jako první a nejvznešenější ze všech.</p>
<p>Klekl si na zem pod jasany a javory, které mu stínily pohled na hvězdy, a zaryl prsty do černé, úrodné půdy, pokryté listím. Zavřel oči a zhluboka nasál vůni vody, pach tlejícího listí s jemným čajovým nádechem a čistou, trochu mýdlovou vůni vlhké hlíny. Samota mu pomáhala v hodnocení vlastního života, a právě skutečnost, že může na chvíli zůstat sám, ale současně vědět, že se může kdykoli vrátit k Francine a jejich synovi Martymu, ho uváděla do vytržení.</p>
<p>Ve větvích nad jeho hlavou se ozýval šum větru. Když vzhlédl skrz temné obrysy javorových listů, spatřil Arthur hvězdy, hustě rozhozené po obloze. Znal každé souhvězdí, věděl, jak se hvězdy rodí (pokud to vůbec kdo věděl), jak stárnou i jak některé z nich umírají. Stejně pro něj většinou představovaly jen světýlka na tmavomodrém sametu. Jen jednou za čas je dokázal přimět, aby se pro něj zvětšily natolik, že je viděl takové, jaké doopravdy byly: vzdálené účastnice složité, promyšlené hry.</p>
<p>Nad lesem se k němu nesly hlasy. Na prostorné verandě jednopodlažního srubu, umístěné na masivních betonových pilířích nad srázem, pokrytém stromy a kapradím, si Francine povídala se svou sestrou Danielle a švagrem Grantem o rybaření.</p>
<p>„Muži prostě milují, když jejich koníčky obnáší spoustu tuku a vnitřností,“ pronesla Danielle vysokým, sladkým hlasem s náznakem přízvuku ze Severní Karoliny, kterého se Francine už téměř zbavila.</p>
<p>„Nesmysl,“ odporoval jí zapáleně Grant s čistým iowským přízvukem. „To pravé vzrušení spočívá v zabíjení nevinných božích tvorů.“</p>
<p>Pod Arthurovýma nohama s tichým hukotem plynula řeka. Ještě stále v dřepu sjel po patách břehem dolů, přičemž si řádně zablátil boty. Ponořil ruce s dlouhými prsty do chladné vody.</p>
<p><emphasis>Spokojený člověk cítí spojení se vším na světě. </emphasis>Znovu zvedl zrak k nebi. „Zatraceně,“ řekl s bázní, „jak já to všechno miluju.“</p>
<p>Ve tmě se k němu s tichým čenicháním cosi blížilo. Arthur zpozorněl, vzápětí však uslyšel známé dychtivé zakňučení. Martyho tříměsíční čokoládový labrador Packa se vydal k řece za ním. Arthur natáhl ruku a ucítil na dlani dotyk studeného nosu štěněte. Sevřel rukama jeho hlavu a uši. „Pročpak jsi za mnou přišel až sem dolů? Páníček se ti nevěnuje? Nevšímá si tě?“</p>
<p>Packa si sedl na zem, vrtěl zadkem a ocasem rozhazoval mokré listí. Jeho vlhké hnědé oči odrážely lesk hvězd. „Volání divočiny,“ poznamenal Arthur, jako by odpovídal místo štěněte. „Tak teď jsme tady, v té drsné pustině.“ Packa uskočil a vrhl se předníma nohama do vody.</p>
<p>Arthur měl za svůj život tři psy. Prvního, starou odrbanou fenu kolie, zdědil po otcově smrti, když mu bylo asi tolik, co teď Martymu. Ta kolie byla jeho otci vším a jejich vztah se přenesl na něj, aniž by to Arthur tehdy dokázal plně ocenit. Později se vážně zamýšlel, jestli do toho starého zvířete nějakým způsobem nepřešla část jeho otce, tak byla fena chytrá a tolik se ho snažila chránit. Doufal, že se Marty podobně sblíží s Packou.</p>
<p>Psi někdy dokážou divokého chlapce zklidnit, plachému zase mohou pomoci k větší otevřenosti. Arthur se kdysi uklidnil. Marty – bystrý, tichý osmiletý hoch, tak hubený, až se zdál průsvitný – se už pomalu stával sdílnějším.</p>
<p>Právě si hrál na trávníku pod terasou se sestřenicí. Becky, roztomilá uličnice, která měla – přiměřeně svému věku – víc energie než rozumu, si přinesla maňáska, opičku. Když za ni mluvila, vydávala vysoké štěbetavé zvuky, připomínající spíš ptáčky než opice.</p>
<p>Korunami stromů pronikal Martyho vzrušený, jakoby holčičí chichot. Byl do Becky beznadějně zamilovaný. Tady, když byli spolu sami a nikdo jiný neodváděl její pozornost, ho sice neodmítala, ale často ho velmi důstojně hubovala za jeho strašné způsoby. ‚Strašné‘ mohlo být prakticky všechno, co udělal. Marty její poznámky přijímal s užaslým mlčením. Byl ještě příliš mladý, aby chápal, jak hluboce ho zraňují.</p>
<p>Gordonovi bydleli ve srubu šest měsíců, od té doby, kdy byl Arthur uvolněn z funkce poradce prezidenta Spojených států pro vědu. Využil volného času k tomu, aby dohnal zanedbanou četbu, a během jediného dne dokázal zhltat měsíční příděl vědeckých časopisů z oboru astronomie. Jeden či dva dny v týdnu trávil poskytováním konzultací při kosmických projektech a zhruba jednou měsíčně kvůli tomu zaletěl do Seattlu nebo na jih do Sunnyvale nebo El Segunda.</p>
<p>Francine ráda opustila uragán společenského života v hlavním městě a vrátila se ke studiu dávných stepních nomádských kmenů, v nichž se vyznala a rozuměla jim mnohem lépe než Arthur hvězdám. Věnovala se tomuto výzkumnému projektu už od školy ve Smithu a po celou tu dobu pomalu, vytrvale sbírala poznatky a důkazy, směřující k závěru (podle jeho mínění očividnému), že ekologická továrna stepí Střední Asie ovlivnila prakticky všechny významné historické události. Nakonec z těchto materiálů vznikne kniha; už nyní měla Francine v počítači přes dva tisíce stránek textu. V Arthurových očích právě tato dvojakost tvořila část přitažlivosti jeho manželky: na jedné straně důvtipná, schopná matka, na druhé zarytá vědkyně.</p>
<p>Telefon zazvonil třikrát, než k němu Francine dorazila z terasy a zvedla ho. Její hlas bylo slyšet otevřeným oknem z ložnice, obráceným k řece. „Hned ho najdu,“ řekla volajícímu.</p>
<p>S povzdechem se zvedl, oprášil si kolena manšestrových kalhot.</p>
<p>„Arthure!“</p>
<p>„Tady jsem!“</p>
<p>„Volá Chris Riley z CalTechu[1]. Můžeš k telefonu?“</p>
<p>„Jistě,“ odpověděl, už o něco ochotněji. Riley sice nepatřil k jeho blízkým přátelům, spíš jen k dobrým známým, ale za ta léta, co se znali, vznikla mezi nimi jakási dohoda v tom smyslu, že se budou vzájemně informovat o zajímavých novinkách v oboru, dřív než se o nich dozví většina vědecké obce nebo sdělovací prostředky.</p>
<p>Arthur se vyškrábal po pěšině nahoru na břeh. Tma mu nevadila, znal tady každý kořen a každé místečko s kluzkou hlínou nebo listím. Tiše si přitom pískal. Packa se za ním prodíral kapradím.</p>
<p>Marty na ně zamžoural z kraje palouku, kde stál pod planou slivoní s opičím maňáskem, který se mu volně, legračně klimbal v ruce. „Máš s sebou Packu?“</p>
<p>Pes se objevil za Arthurem, očima i ušima sledoval maňáska, po kterém vášnivě toužil.</p>
<p>Becky ležela na zádech uprostřed trávníku, zářivě plavé vlasy rozhozené na trávě, a s vážným výrazem upírala zrak na oblohu.</p>
<p>„Tati, kdy už si budeme moct vyndat dalekohled?“ zeptal se Marty. Chytil Packu za obojek, sehnul se k němu a bouřlivě ho objal. Pes vyštěkl, natáhl krk, ale zuby mu scvakly naprázdno; na plastikový obličej opičky, který ho dloubl do zad, nedosáhl. „Becky se chce do něj podívat.“</p>
<p>„Později. Řekni mámě.“</p>
<p>„Vyndá mi ho?“ Marty byl právě v období, kdy pochyboval o matčiných technických schopnostech. Arthura to trochu rozčilovalo.</p>
<p>„Používá ho častěji než já, kamaráde.“</p>
<p>„Tak jo!“ vyhrkl Marty nadšeně, nechal psa psem, maňáska upustil a rozběhl se před Arthurem ke schodům. Packa se opičky okamžitě zmocnil, chytil ji za krk a s vrčením s ní zatřepal. Arthur následoval syna, v předsíni zahnul vedle mrazničky doleva do své pracovny a zvedl sluchátko.</p>
<p>„To je ale překvapení, Christophere,“ pozdravil vlídně.</p>
<p>„Nazdar, Arte! Doufám, že jsem první.“ Rileyho tenor se zdál vyšší než obvykle.</p>
<p>„Tak to zkus.“</p>
<p>„Už jsi slyšel o Europě?“</p>
<p>„O Evropě?“</p>
<p>„Europa. Šestý měsíc Jupitera.“</p>
<p>„Co je s ní?“</p>
<p>„Je pryč.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Ještě pořád ji hledají – z Mount Wilson i Mauna Kea. <emphasis>Galileo </emphasis>tam venku pořád vysílá, ale na Europu už se nezaměřil celé týdny. Lidi z JPL[2] obrátili kamery do míst, kde by Europa měla být, ale nenafotili tam nic v odpovídající velikosti. Pokud by tam ten měsíc byl, musel by během nějakých deseti minut znovu opustit zákryt. Ale nikdo s tím už nepočítá. JPL a Mount Palomar během posledních šestnácti hodin zaplavily telefonáty od amatérů…“</p>
<p>Arthur se nedokázal v duchu přeladit dost rychle, aby byl schopen ihned zareagovat. „Počkej…“</p>
<p>„Nenatřeli ji na černo, neschovává se, prostě <emphasis>zmizela</emphasis>. A nikdo si nevšiml, kdy se to stalo.“</p>
<p>Riley byl obtloustlý, nakrátko ostříhaný chlapík, který nejraději chodil v kostkovaném sportovním saku, v osobním styku spíše plachý, po telefonu ale smělejší. Patřil k silně konzervativním vědcům a vždycky mu chyběl smysl pro humor. Nikdy a v ničem si z Arthura neutahoval.</p>
<p>„Co si o té události myslí odborníci?“</p>
<p>„Nikdo nic neví,“ odpověděl Riley. „Nikdo si ani netroufne vyslovit nějakou domněnku. Zítra se tady v Pasadeně chystá tisková konference.“</p>
<p>Arthur se zamyšleně štípl do tváře. „Že by došlo k výbuchu? Nebo do ní něco narazilo?“</p>
<p>„To právě nikdo netuší!“ Chrisovi bylo na hlase téměř poznat, že se usmívá. Riley se obvykle neusmíval, leda by se setkal se skutečně bizarní záhadou. „Chybí nám údaje. Musím ještě obvolat asi sedmdesát dalších lidí. Kdyby bylo něco nového, ozvu se, Arthure.“</p>
<p>„Díky, Chrisi.“ Zavěsil a pořád se přitom štípal do tváře. Klidné okamžiky u řeky byly zapomenuty. Chvíli zamračeně postál u telefonu, pak zamířil do hlavní ložnice.</p>
<p>Francine se právě natahovala, aby prohrabala polici až nahoře ve skříni; Marty a Becky ji sledovali.</p>
<p>Za sedmnáct let, která spolu strávili, se postava jeho ženy postupně změnila ze smyslné v buclatou až kyprou. Fyzický rozdíl mezi Arthurem a Francine, bohatě obdařenou křivkami a grácií, bil do očí; ale právě tak muselo být každému zřejmé, že ti dva vidí jeden druhého úplně jinak, než jak připadají ostatním. Francine tíhla k šatům s lidovými motivy a většina jejího šatníku vyjadřovala styl elegantní zralé ženy.</p>
<p>Arthur ji však před sebou navždycky viděl tak, jak ji potkal poprvé v Newport Beach v jižní Kalifornii. Kráčela po pláži v bílém písku, na sobě měla strohé černé jednodílné plavky a dlouhé černé vlasy jí vlály ve větru. Jakživ nepoznal ženu, která by mu připadala tak sexy, a na tom se dodnes nic nezměnilo.</p>
<p>Francine sundala z police vyboulenou plátěnou tašku s nápisem Astroscan. Předklonila se, hledajíc pod hromadou bot krabici s okuláry. „Co chtěl Chris?“ zeptala se.</p>
<p>„Ztratila se Europa,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Evropa?“ Francine se na něj přes rameno usmála, narovnala se a podala mu tašku.</p>
<p>„Europa. Šestý Jupiterův měsíc.“</p>
<p>„Aha. A jak?“</p>
<p>Arthur se ušklíbl a pokrčil rameny. Vzal dalekohled i s kovovým, šedě natřeným podstavcem a nesl ho ven. Packa se mu motal pod nohama.</p>
<p>„Ach jéje, děcka. Táta se přepnul do robotického režimu,“ zavolala Francine z ložnice. „Co ti Chris doopravdy řekl?“ Sešla po schodech dolů až na trávník, kde Arthur právě vmáčkl podstavec dalekohledu do měkké půdy.</p>
<p>„Vždyť ti to povídám.“ Arthur opatrně položil velký, červený dalekohled na místo mezi třemi teleskopickými podpěrami.</p>
<p>Šedivý, důstojný Grant a pružná plavovláska Danielle stáli u zábradlí na východní straně zadní verandy, odkud měli výhled na dvůr a slivoň. „Krásná noc,“ řekla Danielle a vzala Granta za paži. Arthura napadlo, že ti dva nejvíc ze všeho připomínají reklamu na obchod s nemovitostmi. Ale byli to hodní lidé. „Koukáte se na hvězdičky?“</p>
<p>„Není to tajné, že ne?“ přeptala se Francine.</p>
<p>„Mám vážné pochybnosti, že by se taková věc dala utajit,“ odpověděl Arthur s pohledem upřeným do okuláru.</p>
<p>„Zmizel jeden z Jupiterových měsíců,“ zavolala Francine nahoru.</p>
<p>„No ne,“ řekla její sestra. „Je to vůbec možné?“</p>
<p>„Máme přítele, vlastně spíš známého. Vzájemně se s Arthurem udržují v obraze, co se týká jistých záležitostí.“</p>
<p>„Takže on ho teď hledá?“ zeptala se Francinina sestra.</p>
<p>„Je odtud vidět Jupiter? Myslím teď, dnes večer?“ zeptal se Grant.</p>
<p>„Myslím, že je,“ odvětila Francine. „Europa patří ke Galileovým měsícům. Je jedním ze čtyř, které objevil. Děti se chystaly…“</p>
<p>Arthur už zaměřil Jupiter, jasnou skvrnku uprostřed modrošedého pole. Hvězdy tvořily na pozadí mlhu, poněkud rozlišenou na tečky. Na jedné straně planety byly zřetelně vidět dva měsíce, slabší buď Io nebo Kalisto, jasnější pravděpodobně Ganymed. Třetí patrně právě putoval před planetou nebo se nacházel v Jupiterově vrženém kuželovém stínu, nebo v zákrytu za planetou. Pokusil se vzpomenout si na Laplaceův zákon týkající se tří prvních Galileových měsíců: <emphasis>Ekliptikální délka prvního satelitu mínus trojnásobek délky druhého plus dvojnásobek třetího se vždy rovná polovině obvodu… </emphasis>Kdysi na střední škole se to naučil nazpaměť, ale teď mu to vůbec k ničemu nebylo. Mumlal si pro sebe důsledky zákona: „První tři Galileovy měsíce, což zahrnuje i Europu, nikdy nemohou být zastíněny současně, ani se nemohou všechny nacházet před kotoučem planety. Pokud jsou Io a Europa v zatmění nebo zákrytu, nebo současně obě přecházejí před Jupiterem… Kruci.“ Nedokázal si vybavit podrobnosti. Prostě si bude muset sednout a počkat, až budou vidět všechny čtyři najednou, nebo až se ukážou alespoň tři.</p>
<p>„Můžeme se podívat?“ zeptal se Marty.</p>
<p>„Jistě. Já asi stejně zůstanu vzhůru celou noc,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Becky ne,“ ozvala se Danielle.</p>
<p>„Ale mami! Copak se nesmím kouknout?“</p>
<p>„Jen do toho,“ pobídl ji Arthur a uvolnil dětem místo. Marty si dřepl k dalekohledu a ukazoval sestřenici, jak se má dívat do okuláru.</p>
<p>„Pozor, ať ho neshodíš,“ upozornil je Arthur. „Francine, nepodala bys mi triedr?“</p>
<p>„Kde ho máš?“</p>
<p>„V předsíni na polici, jak máme tábornickou výbavu, v takovém černém koženém pouzdře.“</p>
<p>„Co by mohlo způsobit zmizení měsíce? Jak je vůbec velký?“ zeptal se Grant.</p>
<p>„V porovnání s jinými je velký dost,“ pravil Arthur. „Samá skála a led, pod ledovou skořápkou má možná vrstvu vody.“</p>
<p>„To se našemu Měsíci moc nepodobá, že?“ poznamenala Danielle.</p>
<p>„Tenhle je úplně jiný,“ přisvědčil Arthur. Francine mu podala triedr. Pokusil se zaměřit ho přibližně do oblasti, kde se nacházel Jupiter. Po chvíli hledání a zaostřování objevil planetu jako světlý bod, ale nedokázal triedr udržet v klidu dost dlouho, aby rozeznal měsíce.</p>
<p>V tu chvíli se Becky odtáhla od dalekohledu, šklebila se a mnula si oko. „Je to moc tvrdé,“ stěžovala si.</p>
<p>„Dobře. Tak se zase podívám já,“ řekl Arthur.</p>
<p>Marty se zeptal sestřenice, jestli viděla Jupiter.</p>
<p>„Nevím. Stěží jsem vůbec něco rozeznala.“</p>
<p>Arthur přiložil oko k okuláru a našel třetí měsíc, také poměrně matný. Kalisto, Io a jasný Ganymed. Po čtvrtém ani stopy.</p>
<p>Zbytek rodiny už to venku nebavilo, společně se odebrali dovnitř a pustili se do hlučné partie scrabble.</p>
<p>Arthur si namáhal oči dvě hodiny, než se konečně zvedl. Točila se mu hlava, nohy ho od kolen dolů bolestivě brněly. Francine vyšla kolem desáté na zápraží a se založenýma rukama k němu pomalu došla.</p>
<p>„Musel ses o tom přesvědčit sám?“ zeptala se.</p>
<p>„Vždyť mě znáš,“ odpověděl. „Ten měsíc by měl být vidět, jenomže není.“</p>
<p>„Není takový měsíc moc velký, aby se jen tak ztratil?“</p>
<p>„O něčem podobném jakživ nikdo neslyšel.“</p>
<p>„Napadá tě, co by to mohlo znamenat?“</p>
<p>Arthur na ni pohlédl. „Jsou tam jenom tři. Já přece vím, že by měly být čtyři.“</p>
<p>„Tak co to znamená, Arthure?“</p>
<p>„Nemám nejmenší tušení. Že by někdo sbíral měsíce?“</p>
<p>„Děsí mě to,“ řekla Francine. „Pokud je to pravda.“ Vrhla na něj zkormoucený pohled. Mlčel. „Takže to je pravda?“</p>
<p>„Nejspíš ano.“</p>
<p>„Ty z toho nemáš strach?“</p>
<p>Arthur se protáhl, aby uvolnil ztuhlé svaly, a vzal ženu za ruku. „Zatím nemám ponětí, co se z toho vyklube.“</p>
<p>Francine se ve vědě orientovala téměř stejně lehce a rychle jako on, i když spíš na instinktivní úrovni. Cenil si jejích názorů a její obavy ho přiměly brát celou záležitost ještě vážněji. „Proč máš takový strach?“</p>
<p>„Měsíc je přece větší než hora, a kdyby beze stopy zmizela hora nebo třeba řeka, nevyděsilo by tě to?“</p>
<p>„Asi ano,“ uznal. Zvedl dalekohled a zakryl objektiv víčkem. „Pro dnešek to stačilo.“</p>
<p>Francine si ovinula ruce kolem těla. „Co takhle do postele?“ zeptala se. „Grant, Danielle i děti už spí. Packa je u Martyho.“</p>
<p>Arthur ležel vedle Francine a v hlavě mu vířily myšlenky. Na široké posteli ještě nevyměnili zimní flanelové povlečení za jarní a letní perkálové. Připadalo mu to pohodlné a příjemné. Konečně ho dohonily vlastní pocity.</p>
<p>Europa tady byla po miliardy let, tiše si obíhala kolem Jupitera. Někteří vědci se domnívali, že by tam mohl být život, ale nikdy se nenašly důkazy pro ani proti.</p>
<p><emphasis>Kdyby se ztratila hora nebo řeka, nestalo by se to tak daleko od domov</emphasis><emphasis>a…</emphasis></p>
<p>Arthurovi se zdálo, jak je se svým nejlepším přítelem Harrym Feinmanem na rybách. Seděli ve člunu uprostřed řeky, vlasce ponořené do proudící vody, na hlavě klobouky se širokou střechou, aby se chránili před sluncem, které vlastně ani tolik nesvítilo. V tom snu si Arthur pamatoval, jak si Harry doma hrál s Martinem, zvedal ho vysoko do vzduchu, vydával zvuky jako letadlo a běhal s ním kolem stromu na dvoře. Harryho žena – vysoká, majestátní Ithaca – je v jeho snu pozorovala s maličko posmutnělým úsměvem; byla neplodná a nikdy Harrymu nemohla dát dítě, po němž toužil. Harry však projevoval lítost nad promarněnými příležitostmi jen výjimečně. <emphasis>Už jsem Harryho neviděl osm měsíců, </emphasis>pomyslel si Arthur. <emphasis>A teď je tady.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jak se máš, kamaráde? </emphasis>zeptal se Harryho ve člunu. <emphasis>Dáš si oříšky? </emphasis>Zvláštní, uvědomoval si, že postava Harryho, jak sedí s kloboukem staženým do obličeje, patří do snu. Rád by věděl, co by mu ten snový Harry řekl. <emphasis>Spíš?</emphasis></p>
<p>Natáhl se, aby mu klobouk odhrnul.</p>
<p>Pod Harryho kloboukem zářil pozemský Měsíc v úplňku. Harryho tvář tvořily krátery a moře měsíčního povrchu. <emphasis>Jejda, </emphasis>řekl Arthur, <emphasis>to je vážně krása.</emphasis></p>
<p>Ale přitom ho na kratičký okamžik znepokojila myšlenka, že to třeba není sen, a s úlekem se probudil.</p>
<p><strong>QUID SUM, MISER! TUNC DICTURUS?</strong></p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>AP/Home Info Service. 2. září 1996:</emphasis></p>
<p>WASHINGTON, D.C. – Americká Asociace pro rozvoj vědy (AAAS) pořádá vědeckou konferenci, na níž účastníci přednesou své práce, týkající se nejrůznější tématiky, m.j. „Nedostatek důkazů o existenci intergalaktických gravitačních čoček“, „Přenos moru, postihujícího volně žijící hlodavce Jižní Kalifornie, blechou <emphasis>Diamanus Montanus</emphasis>“. Včera přednesl doktor Frank Drinkwater z Balliolovy fakulty Oxfordské univerzity jeden z nejdiskutovanějších příspěvků. Doktor Drinkwater zastává názor, že žádné mimozemské civilizace neexistují. „Pokud by existovaly, určitě bychom se setkali s projevy jejich činnosti.“ Doktor Drinkwater tvrdí, že jediná civilizace, schopná vytvořit samostatně se reprodukující kosmické lodi, by nutně musela infiltrovat celou galaxii během necelého milionu let.</p>
<p>Konference nedospěla k žádnému závěru, pokud jde o zmizení šestého Jupiterova měsíce, Europy. Profesorka Eugenie Cooková z Washingtonovy univerzity v Seattlu se domnívá, že měsíc byl vychýlen ze své oběžné dráhy srážkou s dosud neznámým objemným asteroidem. Slavný astronom Fred Accord však namítá, že taková kolize by „měsíc roztříštila, takže bychom stále ještě mohli na oběžné dráze pozorovat jeho části“. O žádném takovém pozorování však nemáme zprávy. Mnozí vědci se pozastavují nad nezájmem veřejnosti o tak nevídanou událost. Už po několika týdnech se Europa ztratila i ze sdělovacích prostředků. Fred Accord k tomu dodává: „Většímu zájmu se očividně těší bezvýznamné provinciální záležitosti, jako například prezidentské volby v USA.“</p>
<p><strong>1</strong></p>
<p><emphasis>28. – 29. září</emphasis></p>
<p>Utábořili se vedle hory, která na tom místě neměla co dělat, a Edward Shaw v té chladné pouštní temnotě, jež je všechny zahalila, nemohl usnout. Slyšel pravidelné oddechování svých dvou spících společníků a nechápal, jak mohou být tak klidní.</p>
<p>Do zápisníku si napsal:</p>
<p>Pahorek má výšku přibližně pěti set metrů a zhruba poloviční šířku, jde zřejmě o čedičový vulkanický kužel vyhaslé sopky, pokrytý černými kusy ztvrdlé lávy různé velikosti – balvany i oblázky. V okolí se nachází jemný křemenný písek. Kopec není zanesen do našich map, chybí i v soupisu satelitních snímků z roku 1991. Boky kužele jsou strmější, než by měl být přirozený úhel svahu, až padesát nebo šedesát stupňů. Známky zvětrávání působí přinejmenším nahodile – některé oblasti, vystavené slunci a dešti, jsou uhlově černé a lesklé, jiné zase jen s náznaky projevů oxidace. Na pahorku není stopy po žádném hmyzu – když zkusíte obrátit nějaký kámen, <emphasis>nenajdete </emphasis>pod ním ani škorpióna, ani stonožku. A nejsou tady žádné plechovky od piva.</p>
<p>Edward, Brad Minelli a Victor Reslaw se začátkem podzimu vydali z Austinu v Texasu na výpravu, při níž hodlali zkombinovat geologický výzkum s turistikou a tábořením v poušti. Edward z nich byl nejstarší, třiatřicetiletý. Byl také nejmenší a nejrychleji mu ubývalo vlasů; v tom ho ovšem téměř doháněl Reslaw. V turistických botách měřil pět stop a devět palců a díky své drobné postavě a chlapecky všetečnému výrazu obličeje působil i přes řídnoucí vlasy velmi mladě. Aby viděl na věci, nacházející se blíž než dvě stopy od jeho nosu s bambulkou, nosil brýle s kulatými obroučkami z pozlaceného drátu, které byly v módě v době jeho dospívání koncem sedmdesátých let.</p>
<p>Ležel na zádech s rukama za hlavou a hleděl na nesmírnou, jasnou oblohu. Před třemi dny se v planoucím západu slunce těžké temné mraky shlukly jako spiklenci a spustily na Údolí smrti pořádnou průtrž. Jejich tábor se nacházel na vyvýšeném místě, ale viděli, jak se čerstvě vyrytými strouhami valí dolů balvany o velikosti basketbalových míčů.</p>
<p>Teď se poušť už zase tvářila nevinně, jako by v ní nikdy nemohlo dojít k žádné změně, natož k dešti. Tábořiště bylo obklopeno tichem, vzácnějším než zlato. Ani větérek nezašeptal.</p>
<p>V tom dokonalém osamění si připadal jako obr, který by mohl uchopit do prstů polovinu krajiny, rozkládající se od obzoru k obzoru, nebo si nabrat na ruku hvězdy, třpytivé jako slída. Současně i při svých obřích rozměrech cítil trochu strach. Stačilo by píchnout, a to nafouklé ego by celé splasklo a scvrklo se, jako pouhá pohodlná iluze, plod intelektuálního třeštění.</p>
<p>Nebylo by to poprvé během jeho šestiletého působení profesora geologie, kdy v přehledných mapách Státního geologického průzkumu Údolí smrti objevil závažnou chybu. Mojavská poušť a Údolí smrti představovaly pro geology ze západní části Spojených států Mekku a Medínu; už přes sto let sem putovali, přitahováni nahotou a bezostyšnou mnohotvárností Země. Z jejích hlubin kdysi horníci s námahou vynášeli na povrch borax, mastek a sádrovec a další nenápadné, ale užitečné minerály. V některých místech sahaly jeskyně obložené ledkem až několik set stop do nitra Země. Speleologům stačilo sestoupit pouhých dvacet či třicet stop, a už cítili horko; Údolí smrti se nacházelo v těsné blízkosti místa stvoření.</p>
<p>Mezi střediskem ve Furnace Creek a městečkem Shoshone by člověk napočítal stovky vyhaslých sopek, černých nebo tmavě rudých na poušti zbarvené do světlehněda, šeda či růžova, ale každá z nich byla zanesena do map a pravděpodobně hrála svou roli v nějaké absolventské práci.</p>
<p>Tahle hora byla anomálie.</p>
<p>Nemohla existovat.</p>
<p>Reslaw a Minelli nad tím pokrčili rameny a považovali to za zajímavé, unikátní opomenutí kartografů, něco jako objev nového ostrůvku v souostroví, který domorodci dobře znali, který se však ztratil díky zmatkům a pomíchání námořních map; jakýsi Pitcairn mezi sopečnými pahorky.</p>
<p>Jenomže tento sopečný kužel se nalézal příliš blízko cest, po nichž se nejméně jednou dvakrát do roka ubírala nějaká výprava. Edward věděl, že tady nedošlo k omylu s nepřesným zanesením do mapy. Nedokázal klamat sám sebe jako jeho přátelé.</p>
<p>A také nedokázal najít žádné jiné vysvětlení.</p>
<p>Ráno pahorek znovu obešli kolem dokola. Slunce už stálo dosti vysoko na ploché, nehybné obloze. Začínal horký den. Rudovlasý, podsaditý Reslaw upíjel kávu ze zelené smaltované termosky – tuhle fungující starožitnost si pořídil v Shoshone v obchůdku se suvenýry, kombinovaném s vetešnictvím; Edward žvýkal výživnou tyčinku a zakresloval si detaily do malého zápisníku, vázaného v černém plátně. Minelli je následoval a líně přitom oklepával balvany geologickým kladívkem, se svou vytáhlou postavou, nedbalým držením těla a rozcuchanými vlasy podobný nějakému městskému povaleči.</p>
<p>Zastavil se deset yardů za Edwardem. „Hej!“ zavolal. „Tohle jste viděli?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Tu díru.“</p>
<p>Edward se otočil. Reslaw se na ně jen ohlédl a pokračoval dál, kolem pahorku směrem k severu.</p>
<p>Díra byla asi metr široká a mířila strmě vzhůru dovnitř kopce. Edward ji přehlédl, protože začínala ve stínu pod římsou, jasně ozářenou žhavými slunečními paprsky.</p>
<p>„Tohle nevymlela voda. Koukni, jak je to hladké,“ řekl Minelli. „Žádný zával, nikde nic odřeného.“</p>
<p>„To není správná geologie,“ poznamenal Edward. <emphasis>Jestli je ten pahorek podvrh, tak tady udělali první chybu.</emphasis></p>
<p>„Hm?“</p>
<p>„Nejde o přirozený otvor. Vypadá to, jako by sem před námi už nějaký prospektor dorazil.“</p>
<p>„Proč by měl někdo kopat díru do sopečného pahorku?“</p>
<p>„Třeba je to indiánská jeskyně,“ navrhl Edward nepříliš přesvědčivě. Ta díra ho rozčilovala.</p>
<p>„Indiáni s diamantovými vrtáky? To těžko,“ mínil Minelli s nepatrným náznakem pohrdání. Edward jeho tón ignoroval a vystoupil na balvan lávy, aby do tmy v otvoru lépe viděl. Vzal baterku, kterou měl upevněnou na opasku, a zmáčkl tlačítko, aby si posvítil do hloubky. Dokonale ohlazené lávové stěny s matným povrchem světlo baterky pohlcovaly, takže dosáhlo do vzdálenosti osmi či deseti metrů; až potud byl tunel rovný a jednotvárný a stoupal přímo vzhůru pod úhlem asi třiceti stupňů.</p>
<p>„Necítíš něco?“ ozval se Minelli.</p>
<p>Edward začichal. „Jo. Co to je?“</p>
<p>„Nejsem si jistý…“</p>
<p>Byl to slabý, jemný a nasládlý pach s náznakem palčivosti. Nepůsobil nijak povzbudivě, co se týkalo dalšího průzkumu. „Je to takový laboratorní zápach,“ řekl Minelli.</p>
<p>„To je ono,“ přisvědčil Edward. „Jód. Krystalický jód.“</p>
<p>„Přesně.“</p>
<p>Minelli svraštil čelo, předstíraje záchvat hlubokého zamyšlení šíleného vědce. „Už to mám!“ prohlásil. „Tahle skála je feťák. Feťácký vulkanický kužel, dbalý hygieny.“</p>
<p>Edward si ho nevšímal. Minelli byl nechvalně proslulý svérázným smyslem pro humor a jeho projevy málokdy někoho pobavily.</p>
<p>„Tohle je stopa po vpichu,“ vysvětlil Minelli, když si uvědomil neúspěch svého vtipu. „Ještě pořád si myslíš, že to není chyba naší mapy?“</p>
<p>„Kdybys v New Yorku objevil ulici, která není na žádné mapě, nepřišlo by ti to podezřelé?“</p>
<p>„Hned bych obvolal kartografy.“</p>
<p>„No, a tohle místo je právě tak přelidněné jako New York, aspoň co se týče geologů.“</p>
<p>„Jasně,“ připustil Minelli. „Takže náš kopec je <emphasis>nový. </emphasis>Prostě tady vyskočil, kde se vzal, tu se vzal, odnikud.“</p>
<p>„To zní pěkně hloupě, co?“ řekl Edward.</p>
<p>„Byl to tvůj nápad, ne můj.“</p>
<p>Edward ustoupil od díry a potlačil zachvění. <emphasis>Jako zbrusu nová bradavice, která hned tak nezmizí; kaz, který tu nemá co dělat.</emphasis></p>
<p>„Co dělá Reslaw?“ zeptal se Minelli. „Pojďme ho najít.“</p>
<p>„Tudy,“ ukázal Edward k severu. „Ještě ho doženeme.“</p>
<p>Vtom uslyšeli, jak Reslaw vykřikl.</p>
<p>Nedošel příliš daleko. Našli ho na nejsevernější straně základny pahorku, jak dřepí na lávovém balvanu, jenž se tvarem podobal jakémusi broukovi.</p>
<p>„Řekněte mi, že nevidím, co vidím,“ ukázal do stínu pod balvanem.</p>
<p>Minelli se zašklebil a pospíchal před Edwardem.</p>
<p>Asi dva metry od balvanu leželo v písku cosi, co na první pohled připomínalo nějakého prehistorického létajícího tvora, snad pteranodona, se složenými křídly a nakloněného na jednu stranu.</p>
<p>Tady nejde o žádný nerost, usoudil okamžitě Edward. Nepodobalo se to ani žádnému zvířeti, jaké kdy viděl. Nejpravděpodobnější vysvětlení bylo, že se jedná o podivně zkroucenou rostlinu, zvláštní odrůdu nějakého sukulentu nebo kaktusu.</p>
<p>Minelli se k nálezu opatrně přiblížil, ale ponechal mezi ním a sebou vzdálenost několika yardů. Ať už to bylo cokoli, mělo to zhruba velikost člověka, vypadalo to oboustranně symetricky a nehýbalo se to. Na zaprášeném povrchu té věci převládala šedozelená barva místy s nádechem masově růžové. Minelli přestal obcházet kolem, zastavil se a jen zíral.</p>
<p>„Neřekl bych, že je to živé,“ ozval se Reslaw.</p>
<p>„Sáhl sis na to?“ zeptal se Minelli.</p>
<p>„Ani náhodou!“</p>
<p>Edward si k jejich objevu klekl. Věc měla jasnou, zřetelnou stavbu těla: něco na způsob hlavy ve tvaru biskupské mitry nebo zploštělého dělostřeleckého náboje, dlouhé asi dvě stopy a skloněné špičatým koncem do písku. Pár hrbolatých lopatek za vějířovitým vrcholkem mitry, krátký, tenký trup a nohy složené jako v podřepu. Končetiny byly zakončeny pahýlovitýma rukama – nebo nohama – se šesti prsty.</p>
<p><emphasis>Kdepak rostlina.</emphasis></p>
<p>„Je to mrtvola, co říkáš?“ řekl Minelli. „A má něco na sobě, chápeš, jako když je pes oblečený…“</p>
<p>„Ne,“ prohlásil Edward. Nemohl od té věci odtrhnout pohled. Napřáhl ruku, aby se jí dotkl, pak si to rozmyslel a pomalu prsty odtáhl.</p>
<p>Reslaw slezl dolů z balvanu. „Tak mě to vyděsilo, až jsem vyskočil metr vysoko,“ vysvětloval.</p>
<p>„Ježíši,“ promluvil Minelli. „Co budeme dělat?“</p>
<p>Přední konec mitry, jakýsi čumák, se zvedl z písku a objevily se tři skelné oči barvy jemného starého šery. Byl to takový šok, že se nikdo z trojice ani nepohnul. Konečně Edward téměř neochotně o krok ucouvl. Oči na mitrovité hlavě ho sledovaly, pak se sklopily a hlava znovu klesla do písku. Tvor vydal jakýsi tlumený, neurčitý zvuk.</p>
<p>„Měli bychom vypadnout,“ řekl Reslaw.</p>
<p>„Je nemocný,“ ozval se Minelli.</p>
<p>Edward se rozhlédl, hledaje otisky bot, skryté provázky, jakékoli známky, že jde o žert. Sice si byl téměř jist, že se o žádný vtip nejedná, ale připadalo mu vhodnější přesvědčit se o tom, než se zesměšní vyslovením nějaké hypotézy.</p>
<p>Další zdušený zvuk.</p>
<p>„Něco nám to říká,“ usoudil Reslaw.</p>
<p>„Nebo se o to pokouší,“ přidal se Edward.</p>
<p>„Že vlastně není ošklivý?“ zeptal se Minelli. „Svým způsobem je skoro hezký.“</p>
<p>Edward se v podřepu znovu začal přibližovat k neznámému tvorovi. Opatrně, pomalu posouval nohy v důkladných botách, jednu po druhé, směrem k němu.</p>
<p>Tvor zvedl hlavu a pronesl zřetelně: „Lituji, ale přináším špatné zprávy.“</p>
<p>„Cože?“ Edward sebou škubl, jeho hlas zazněl nakřáple.</p>
<p>„Bože všemohoucí!“ vyjekl Reslaw.</p>
<p>„Lituji, ale přináším špatné zprávy.“</p>
<p>„Je vám špatně?“ přeptal se Edward.</p>
<p>„Nesu špatné zprávy,“ opakovalo stvoření.</p>
<p>„Můžeme vám nějak pomoct?“</p>
<p>„Noc. Přivolejte noc.“ Hlas se podobal šepotu listí ve větru a sám o sobě nebyl nepříjemný, ale za těchto okolností působil děsivě. Edward ucítil závan jódového zápachu a ucouvl, rty sešklebené ošklivostí.</p>
<p>„Je ráno,“ řekl. „Noc nastane až za…“</p>
<p>„Stín,“ promluvil Minelli s výrazem hlubokého zájmu. „Chce být ve stínu.“</p>
<p>„Přinesu stan.“ Reslaw se rozběhl zpátky do tábora. Minelli s Edwardem si vyměnili pohledy, pak je znovu upřeli na tvora, zhrouceného v písku.</p>
<p>„Měli bychom odtud zatraceně rychle vypadnout,“ řekl Minelli.</p>
<p>„Zůstaneme,“ prohlásil Edward.</p>
<p>„Fajn.“ Minelliho výraz, před chvílí ustaraný a znepokojený, teď vyjadřoval zvědavost. Podobně by mohl civět v muzeu na nějaký zajímavý exemplář v láhvi. „Tohle je fakticky úžasně směšné.“</p>
<p>„Přivolejte noc,“ zaprosil tvor.</p>
<p>Městečko Shoshone na první pohled působilo jako pouhá dálniční zastávka pro kamiony; byl zde bufet, kavárna, stánek se suvenýry a zajímavými minerály, pošta a obchod s potravinami. Z dálnice však odbočovala štěrková cesta, vinoucí se mezi bungalovy, ukrytými mezi stromy, a rozlehlými moderními přízemními domy, aby se pak napřímila a rovně jako šíp zamířila mezi důstojnými tamaryšky a kolem močálu o rozloze čtyř akrů k jezírku, napájenému horkým pramenem, a parkovišti obytných přívěsů. Městečko mělo zhruba tři stovky stálých obyvatel a na vrcholu turistické sezóny – od konce září do začátku května – hostilo navíc tři stovky cestovatelů, vyhledávajících v zimě teplejší krajiny, turistů s batohy a příležitostně skupinky geologů. Shoshone se hrdě nazývalo branou do Údolí smrti a leželo zhruba uprostřed mezi Bakerem na jihu a Furnace Creekem na severu. Východně, za osadami Mojave, Resting Springs, Nopah a Spring a za hranicí státu Nevada, leželo Las Vegas, nejbližší velké město.</p>
<p>Reslaw, Minelli a Edward přivezli tvora s mitrovitou hlavou do Shoshone po Kalifornské státní dálnici 127, na kterou najeli patnáct mil severně od města. Uložili ho v terénním vozu dozadu, na rozprostřené stanové plátno, a přikryli namočenými ručníky. Vypadal už zase jako mrtvý.</p>
<p>„Měli bychom zamířit rovnou do Las Vegas,“ poznamenal Minelli, který seděl vpředu vedle Reslawa. Edward řídil.</p>
<p>„Myslím, že tak dlouho nevydrží,“ namítl Edward.</p>
<p>„Jak pro něj seženeme pomoc?“</p>
<p>„No, pokud je <emphasis>skutečně </emphasis>mrtvý, tak v tom obchodě s potravinami mají velký mrazák na maso.“</p>
<p>„Nezdá se mi o nic mrtvější než dřív, předtím, než promluvil.“ Reslaw se ohlédl přes opěradlo na nehybné tělo. Tvor měl čtyři končetiny, na každé straně dvě, ale nikdo z nich netušil, jestli chodil po dvou nebo po čtyřech.</p>
<p>„Dotkli jsme se ho,“ pravil Minelli truchlivě.</p>
<p>„Zmlkni,“ okřikl ho Edward.</p>
<p>„Ten kopec je vesmírná loď, nebo je možná ta loď schovaná pod ním, to je jasné…“ plácal dál Minelli.</p>
<p>„Vůbec nic na tom není jasné,“ opravil ho klidně Reslaw.</p>
<p>„Viděl jsem to ve filmu <emphasis>Přišlo to z vesmíru</emphasis>.“</p>
<p>„Vypadá snad tohle jako obrovské oko na chapadle?“ zeptal se Edward. Také ten film viděl a vzpomínka na něj mu na náladě nijak nepřidala.</p>
<p>„Mrazák…“ mumlal Minelli a ruce se mu třásly.</p>
<p>„Mají tam telefon. Můžeme zavolat sanitku z Las Vegas nebo helikoptéru. Možná bychom to měli oznámit v Edwardsu nebo Goldstone a požádat, aby sem poslali experty,“ pokoušel se Edward hájit svůj postup.</p>
<p>„A co jim asi tak řekneme?“ zeptal se Reslaw. „Když jim povíme pravdu, nebudou nám věřit.“</p>
<p>„Právě o tom přemýšlím,“ odpověděl Edward.</p>
<p>„Mohli bychom říct, že jsme viděli, jak spadlo letadlo,“ navrhl Reslaw.</p>
<p>Edward na něj vrhl pohled, vyjadřující pochyby.</p>
<p>„Mluvil anglicky,“ ozval se Minelli.</p>
<p>Za celou hodinu a půl, od chvíle, kdy neznámého tvora odvlekli od pahorku, se o tom nikdo nezmínil.</p>
<p>„Do háje,“ pravil Edward, „nejspíš nás z vesmíru odposlouchával. Reprízy <emphasis>Miluju Lucii, </emphasis>a tak dál.“</p>
<p>„Tak proč nás neoslovil ‚Ahoj, Ricky‘?“ Minelli se snažil zakrýt svůj strach šíleným úšklebkem.</p>
<p><emphasis>Špatné zprávy. Jako ta bradavice, která tam neměla být.</emphasis></p>
<p>Edward zajel s vozem k benzínové pumpě, těžké pneumatiky rozezněly zvonek na přivolání obsluhy. Opálený mladík v džínsech, vybledlých do neurčitě šedého odstínu, a tričku s nápisem Def Leppard vyšel z garáže, přiléhající jednou stranou k obchodu s potravinami, a přistoupil k jejich landcruiseru. Edward na něj varovně zamával, ať se nepřibližuje.</p>
<p>„Musíme někam zatelefonovat,“ řekl.</p>
<p>„Támhle máte budku,“ protáhl mládenec podezíravě.</p>
<p>„Máte někdo čtvrťák?“ zeptal se Edward. Nikdo neměl. „Tak musíme použít telefon v obchodě. Tohle je naléhavý případ.“</p>
<p>Chlapec zahlédl okénkem postavu, zakrytou ručníky. „Někdo je zraněn?“ vyzvídal zvědavě.</p>
<p>„Nechoď blíž!“ varoval ho Minelli.</p>
<p>„Buď ticho, Minelli,“ procedil Reslaw mezi sevřenými zuby.</p>
<p>„Tak jo.“</p>
<p>„Je mrtvý?“ vyptával se mládenec a ve tváři mu nervózně cukalo.</p>
<p>Edward pokrčil rameny a vešel do obchodu. Mrňavá, zato velice tlustá žena ve volném havajském rouchu rázně odmítla jeho prosbu použít telefon. „Koukejte,“ vysvětloval, „já vám za to zaplatím kreditkou!“</p>
<p>„Tak mi ji vokažte,“ prohlásila.</p>
<p>Do obchodu vešla vysoká, štíhlá, půvabná žena v nových džínsech a bílé hedvábné halence. „Co se děje, Esther?“</p>
<p>„Ten chlápek je ňákej divnej,“ řekla Esther. „Nemůže volat z budky, a povídá, že prej má kreditku…“</p>
<p>„Ježíš, díky, máte pravdu,“ uvědomil si Edward. „Vždyť můžu zaplatit kartou i v automatu.“</p>
<p>„Je to naléhavé?“ zeptala se černovlasá žena.</p>
<p>„Jo, to je,“ přisvědčil Edward.</p>
<p>„No tak si zavolejte odtud.“</p>
<p>Esther na ni upřela odmítavý pohled. Edward se protáhl za pult, prodavačka mu hbitě ustoupila z cesty. Zvedl sluchátko a zarazil se.</p>
<p>„Do nemocnice?“ zeptala se černovláska.</p>
<p>Edward zakroutil hlavou, pak kývl. „Já vlastně nevím. Možná vojenské letectvo.“</p>
<p>„Viděl jste padat letadlo?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Edward, aby nekomplikoval situaci.</p>
<p>Žena mu dala číslo na nemocniční pohotovost a navrhla mu, ať zkusí asistenční službu vojenského letectva. Váhal, ale číslo pohotovosti nevytočil okamžitě. Rozhlížel se neklidně po místnosti a nechápal, proč si hned na začátku nevytvořil jasný plán.</p>
<p><emphasis>Zavolat do Goldstone, nebo do Edwardsu, nebo raději do Fort Irwinu?</emphasis></p>
<p>Požádal asistenční službu o spojení s velitelem základy v Edwardsu. Zatímco telefon vyzváněl, zoufale si vymýšlel vhodnou výmluvu. Reslaw měl pravdu: nemělo smysl říkat pravdu.</p>
<p>„Kancelář generála Frohlicha, u telefonu poručík Blunt.“</p>
<p>„Jmenuji se Edward Shaw, poručíku.“ Snažil se mluvit klidně a plynule jako televizní reportér. „Právě jsme se dvěma přáteli – kolegy – asi dvacet mil severně od Shoshone viděli padat letadlo. Volám ze Shoshone…“</p>
<p>Poručík okamžitě projevil zájem a začal se vyptávat na podrobnosti.</p>
<p>„Netuším, co to bylo za letadlo,“ pokračoval Edward. Nedokázal potlačit nepatrné zachvění hlasu. „Nepodobalo se žádnému, které znám, snad jedině… No, jeden kolega si myslel, že to trochu vypadalo jako MiG, který kdysi viděl v časopise <emphasis>AvWeek</emphasis>.“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>MiG?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Poručíkův tón teď zněl velmi skepticky. Edward provinile zamžoural. „Opravdu jste to letadlo viděli padat?“</p>
<p>„Ano, pane, a také vrak. Neumím číst rusky, ale připadalo mi, že to byla azbuka.“</p>
<p>„Jste si tím jist? Zopakujte mi prosím své jméno a podejte nějaký průkaz totožnosti.“</p>
<p>Edward mu znovu řekl své jméno a nadiktoval mu číslo řidičského průkazu, státní poznávací značku auta a pro jistotu i číslo kreditky. „Myslím, že víme, kde asi je pilot, ale nenašli jsme ho.“</p>
<p>„Pilot je naživu?“</p>
<p>„Visel na padáku, poručíku. Zdálo se, že je živý, ale dopadl mezi skály.“</p>
<p>„Odkud voláte?“</p>
<p>„Ze Shoshone. Z obchodu… Nevšiml jsem si názvu.“</p>
<p>„Společnost Charlese Morgana,“ napověděla mu černovlasá žena.</p>
<p>Edward to zopakoval. „Je to zdejší obchod s potravinami.“</p>
<p>„Můžete nás zavést na místo, kde jste to letadlo našli?“ zeptal se poručík.</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„A je vám jasné, že za nepravdivé informace o mimořádné události tohoto druhu můžete být potrestán?“</p>
<p>„Jistě, pane.“</p>
<p>Obě ženy na něj upíraly široce rozevřené oči.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>MiG?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>přeptala se štíhlá černovláska, když zavěsil. Znělo to nedůvěřivě.</p>
<p>„Poslyšte,“ řekl Edward. „Lhal jsem jim. Ale vám lhát nebudu. Asi budeme potřebovat váš mrazák na maso.“</p>
<p>Esther vypadala, jako by se chystala omdlít. „Co to má znamenat?“ vyhrkla. „Stello, co po nás chtěj?“ Její přízvuk se táhl a obličej měla bledý a zpocený.</p>
<p>„Povím to jenom vám,“ oslovil Edward Stellu. „Ji vynecháme.“</p>
<p>Pozorně si ho prohlédla a ukázala na jeho opasek a geologické kladívko, zavěšené v koženém pouzdru. „Sbíráte kameny?“</p>
<p>„Jsem geolog.“</p>
<p>„Kde?“</p>
<p>„Učím na Texaské univerzitě.“</p>
<p>„Znáte Harveyho, Bridge z…“</p>
<p>„Univerzity v Davisu. Jistě.“</p>
<p>„Občas tady v zimě pobývá…“ Teď už se tvářila mnohem méně nedůvěřivě. „Esther, běž pro šerifa. Je v kavárně, povídá si s Edem.“</p>
<p>„To není moc dobrý nápad,“ řekl Edward. „Neměli bychom do toho zatahovat další lidi.“ <emphasis>Neblahé tušení.</emphasis></p>
<p>„Ani šerifa?“</p>
<p>Zvedl pohled ke stropu. „Vážně nevím…“</p>
<p>„Tak dobře. Esther, běž prostě domů. Pokud se ti do půl hodiny neozvu, sežeň šerifa a popiš mu tohohle muže.“ Kývla směrem k Edwardovi.</p>
<p>„Nemáte z toho strach?“ zeptala se Esther a její krátké, silné prsty neklidně bubnovaly o pult.</p>
<p>„To je v pořádku. Jenom běž domů.“</p>
<p>V obchodě byl jen jeden zákazník, mladý hoch, který si u pultu s časopisy prohlížel nějaký paperback. Když se na něj Stella s Edwardem zahleděli, rychle odešel a ve dveřích si drbal krk a krčil rameny.</p>
<p>„Tak tedy, o co jde?“ zeptala se Stella.</p>
<p>Edward požádal Minelliho, aby zajel s vozem k zadní části obchodu. Pokynul Stelle, aby s ním prošla zadními dveřmi. „Potřebujeme chladné, temné místo,“ vysvětloval jí, zatímco čekali na auto.</p>
<p>„Ráda bych věděla, co se to vlastně děje,“ opakovala s pevně sevřenými čelistmi a hlavou lehce nakloněnou na stranu. Jak tam stála s nohama pevně rozkročenýma na linoleu a rukama v bok, bylo jasné, že už nepřipustí žádné další vytáčky.</p>
<p>„Tam v poušti je nový sopečný kužel,“ řekl. Minelli zaparkoval vůz blízko dveří. Edward hovořil rychle, jako by se bál, že se mu příběh roztříští na malé úlomky, a současně otevíral zadní dvířka terénního vozu a odhrnoval stanové plátno i mokré ručníky. „Tím nechci říct, že by teprve vznikl, jenom je prostě nový. Není na žádné mapě. Nemá tam co dělat. A tohle jsme našli těsně u něj.“</p>
<p>Mitrovitá hlava se nadzvedla, ukázaly se tři oči v barvě šery a upřely se na trojici lidí. Reslaw hlídkoval na rohu budovy, aby v případě potřeby zahnal zvědavce.</p>
<p>Stelle bylo nutno přičíst k dobru, že nezaječela ani nezbledla. Dokonce se naklonila blíž. „To není žádný padělek,“ prohlásila. Očividně byla o pravosti nálezu přesvědčena právě tak rychle jako Edward.</p>
<p>„Ne, madam.“</p>
<p>„Ubožák… Co je to?“</p>
<p>Edward ji požádal, ať ustoupí. Vyložili tvora z vozu a dovlekli ho dveřmi pro dodavatele do mrazáku na maso.</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>Rozhovor s Terrencem Jacobim, vedoucím zpěvákem skupiny Har</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>W</emphasis><emphasis>ires, pořízený stanicí East Coast News Network 30. září 1996:</emphasis></p>
<p>ECNN: Pane Jacobi, hudba vaší skupiny se systematicky věnuje zvěstování – mohu-li to tak nazvat – nadcházející Apokalypsy a vychází přitom z poměrně radikálního křesťanského stanoviska. Dvě z vašich písní se umístily na žebříčku prvních čtyřiceti, třikrát jste dosáhli deseti milionů prodaných desek… Očividně jste získali sympatie mladé generace. Jak si vysvětlujete svou popularitu?</p>
<p>Jacobi (Směje se, pak si odfrkne a vysmrká se): Když je vám něco mezi čtrnácti a dvaadvaceti, tak víte, že máte jenom dva přátele: vlastní levou ruku a Krista. Jinak po vás jde celý svět. Možná kdyby svět zmizel, kdyby Bůh vymazal všechno, co bylo, tak bychom třeba zase mohli být sami sebou. Bůh je spravedlivý. Pošle na Zem svoje anděly, aby nás varovali. V to věříme, a to se odráží v naší hudbě.</p>
<p><strong>2</strong></p>
<p><emphasis>3. října</emphasis></p>
<p>Harry Feinman stál na zádi člunu a odmotával vlasec z navijáku. Arthur nechal člun unášet pomalým proudem. Kotvu vyhodil až tucet yardů od velké sehnuté borovice, která označovala největší hloubku, kde podle místních drbů v minulých letech rybáři vylovili spoustu pořádně velkých kousků. Marty si hrál s mřenkami ve kbelíku s návnadou a otevíral lepenkové krabice s hlínou a červy. Slunce pálilo, na vysokém nebi ho lemovala jen lehká oblaka; vzduch byl cítit řekou, svěží, pronikavou vůní zeleně, a také chladem časného podzimu. V klidné zátočině utvořily oranžové a hnědé listy na hladině zvolna se vlnící shluk.</p>
<p>„Návnadu si musím napíchnout sám?“ zeptal se Marty.</p>
<p>„To patří k věci,“ odvětil Harry. Harry Feinman byl podsaditý a svalnatý, o šest palců menší než Arthur a vlasy, předčasně zešedivělé, mu už ustupovaly na všech frontách – kromě šíje, kde se nad límcem černého koženého saka troufale ježily tuhé chlupy. Měl masitou, přívětivou tvář s malýma pronikavýma očima a hustým tmavým obočím. Namotal vlasec zpátky a opřel si prut mezi plechovku s návnadou a krabici na nářadí. „Když si neuděláš všechno sám, tak si svoji rybu nezasloužíš.“</p>
<p>Arthur na Martyho zamrkal, když viděl jeho nejistý výraz.</p>
<p>„Ale to těm červům ublížím,“ namítl Marty.</p>
<p>„Vážně nevím, jestli můžou cítit bolest nebo ne,“ řekl Harry. „Možná ano. Ale tak už to na světě chodí.“</p>
<p>„Opravdu to tak chodí, tati?“ obrátil se Marty na Arthura.</p>
<p>„Řekl bych, že ano.“ Za celou tu dobu, co žili u řeky, Martyho ještě nevzal na ryby.</p>
<p>„Tátu máš od toho, aby ti všechno usnadňoval, Marty. Ale já nebudu. Rybaření je vážná věc. Je to obřad.“</p>
<p>Marty věděl, co je to obřad. „To znamená, že něco musíme udělat nějakým určitým způsobem, a pak se za to nebudeme stydět.“</p>
<p>„To je ono,“ pochválil ho Harry.</p>
<p>Marty měl v té chvíli nepřítomný výraz, což znamenalo, že se mu v hlavě klube myšlenka. „Když se Peggy vdává… je to taky obřad, protože spolu budou mít sex a mohli by se pak stydět?“</p>
<p>Nazítří ráno se Francine s Martym chystali do Eugene na svatbu její neteře. Arthur by je rád doprovázel, ale měl teď na práci důležitější věci.</p>
<p>Arthur zvedl obočí a kývl na Harryho. „Až doteď jsi mluvil jenom ty,“ prohlásil.</p>
<p>„Je to tvůj syn, hochu.“</p>
<p>„Svatba je oslava. I to je obřad, ale veselý obřad. Něco úplně jiného než napichování červa na háček.“</p>
<p>Harry se zašklebil. „A za sex už se dneska nikdo nestydí.“</p>
<p>Marty spokojeně přikývl a vzal si od Arthura rybářský prut s háčkem. Arthur váhavě vytáhl z krabice červa a podal ho synovi. „Ohni si ho a propíchni několikrát.“</p>
<p>„Brrr,“ udělal Marty, když poslušně vykonal, co mu bylo řečeno. „Červí krev je žlutá,“ dodal. „Rozplácnul se…“</p>
<p>Rybařili v tišině asi hodinu, ale neměli štěstí. V půl desáté dostal Marty chuť na sendvič.</p>
<p>„Dobře, ale umyj si ruce v řece,“ připomněl mu Arthur. „Červí šťávy, pamatuješ?“</p>
<p>„Brr.“ Marty se nahnul přes okraj a ponořil ruce do vody.</p>
<p>Harry se pohodlně opřel, prut držel koleny a ruce spojil za hlavou. Na tváři se mu objevil široký úsměv. „Tohle jsme nedělali už celá léta.“</p>
<p>„Mně rybaření ani moc nechybí,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Ty měkkoto.“</p>
<p>„Táta není žádná měkkota,“ ozval se Marty.</p>
<p>„Jasně, vysvětli mu to,“ povzbudil ho Arthur.</p>
<p>„Rybaření je barbarské,“ prohlásil Marty.</p>
<p>„Jaký otec, takový syn,“ zasténal Harry.</p>
<p>Měkký rybářský klobouk Harrymu stínil oči. Arthur si najednou vybavil svůj sen, kde měl Harry místo hlavy měsíc v úplňku, a otřásl se. Zvedl se chladný a vlhký vítr a s tklivým vzdechem rozechvěl stíny stromů nad hlubinou.</p>
<p>Marty si toho nevšímal a klidně pojídal sendvič.</p>
<p><emphasis>4. října</emphasis></p>
<p>Klidná, zelená řeka s tichými víry plynula v mírném oblouku za širokým oknem, skryta závojem vysokých borovic. Na západě se do vnitrozemí valily bílé mraky s šedými, těžkými břichy.</p>
<p>V kuchyni uprostřed zavěšených měděných hrnců, kastrolů a kotlíků rozklepl Arthur několik vajec do železné pánve na plynovém sporáku.</p>
<p>„Už se známe třicet let,“ řekl. Nesl dva talíře s míchanými vejci a klobásami, jeden položil před přítele na masivní dubový stůl. „Ale nevídáme se právě často.“</p>
<p>„Právě proto nám to přátelství tak dlouho vydrželo.“ Harry poklepal koncem vidličky na desku stolu. „Tenhle vzduch!“ poznamenal. „Připadá mi, jako bych naposledy jedl před třiceti lety. Máš tady báječné útočiště!“</p>
<p>„Provokuješ mě k sentimentálním řečem.“ Arthur se vrátil do kuchyně pro džbánek s pomerančovým džusem.</p>
<p>„Ty klobásy…?“</p>
<p>„Značka Hebrew National.“</p>
<p>„Bůh ti žehnej.“ Harry zabodl vidličku do nadýchaného žlutého kopce na kameninovém talíři. Arthur se posadil naproti němu.</p>
<p>„Jak tady vůbec dokážeš pracovat? Já dávám přednost betonovým celám. Pomáhají mi v soustředění.“</p>
<p>„Ale spals dobře, ne?“</p>
<p>„Já <emphasis>chrápu, </emphasis>Arthure, vždycky chrápu, ať už spím dobře nebo špatně.“</p>
<p>Arthur se usmál. „A to si říkáš milovník přírody, rybář!“ Ukrojil špičku klobásy a zvedl ji k ústům. „Mezi konzultacemi a doháněním vlastního vzdělání jsem se pokoušel napsat knihu o Hamptonově vládě. Ale nepodařilo se mi ani doopravdy začít první kapitolu. Nevím přesně, jak popsat, k čemu vlastně došlo. Jaká to všechno byla úžasná tragikomedie.“</p>
<p>„Hampton se zasloužil o zvýšení prestiže naší vědy víc než kterýkoli prezident od… Hm,“ řekl Harry. „Dosud.“ Zvedl ruku a rozevřel prsty.</p>
<p>„Doufám, že Crockerman…“</p>
<p>„S takovým jménem, a prezident!“</p>
<p>„Možná nebude tak nejhorší. Vlastně jsem tě sem pozval částečně kvůli němu.“</p>
<p>Harry zvedl huňaté obočí. Ti dva se vzhledem tolik lišili, že tvořili klasickou komediální dvojici – Arthur vysoký a lehce nahrbený, s přirozeně zvlněnými hnědými vlasy; Harry střední výšky a podsaditý, až na pomezí tloušťky, se svým vysokým čelem a přívětivým, pozorným výrazem, což ho dělalo na pohled starším.</p>
<p>„Já to Ithace povídal.“ Ithaca, půvabná žena s dokonalou postavou, kterou Arthur neviděl už šest let, byla o deset let mladší než Harry.</p>
<p>„Cos jí pověděl?“</p>
<p>„Řekl jsem jí, že podle tónu, jaký jsi použil, máš pro mě určitě nějakou práci.“</p>
<p>Arthur přikývl. „Mám. Naše pobočka bude obnovena. Svým způsobem.“</p>
<p>„Crockerman obnovuje KaPKu?“</p>
<p>„Ne pod původním názvem.“</p>
<p>Kancelář pro komunikaci s mimozemšťany – KPKM, s přezdívkou Kapka – patřila k posledním Arthurovým velkým akcím za jeho působení ve Washingtonu. Za prezidenta Hamptona v ní tři roky pracoval jako tajemník a poradce pro vědu. Hampton ho do této funkce jmenoval po incidentu v Arecibu v roce 1992. Nakonec vyšlo najevo, že jde o falešný poplach, ale Hampton si Arthura držel jako poradce až do svého zavraždění v Mexico City v srpnu 1994. Viceprezident William Crockerman složil přísahu ve vlaku v Novém Mexiku a ihned začal přizpůsobovat Bílý dům vlastním nárokům. Vyměnil většinu vlády, staré ministry nahradil svými lidmi. Tři měsíce po jeho přísaze Arthurovi nový šéf sekretariátu Irwin Schwartz řekl: „Už žádní zelení mužíčci, žádné ztracené lodi u Bermud… Můžete se klidně vrátit domů, pane Gordone.“</p>
<p>„Chystá se jmenovat tě svým vědeckým poradcem?“ zeptal se Harry. „A vykopnout toho blbečka Rotterjacka?“</p>
<p>Arthur potřásl hlavou a ušklíbl se. „Rozjíždí speciální prezidentskou komisi.“</p>
<p>„Austrálie.“ Harry moudře pokyvoval. Odložil sklenici s džusem, aniž by z ní upil, narovnal se jako při očekávání útoku, oči upřené na solničku a pepřenku uprostřed stolní desky. „Velká Viktoriina poušť.“</p>
<p>Arthura to nijak zvlášť nepřekvapilo. „Kolik toho víš?“ zeptal se.</p>
<p>„Vím, že to objevili hledači opálů a že to tam nepatří. Vím, že jde prakticky o duplikát monolitu Ayers Rock.“</p>
<p>„To poslední tak docela nesouhlasí, jsou tady podstatné odlišnosti. Ale jinak máš pravdu. Ta skála je nová a nemá tam co dělat.“ Arthurovi se ulevilo, když zjistil, že o jiné události, která se odehrála mnohem blíž jejich domova, Harry ještě neslyšel.</p>
<p>„A co my s tím máme co do činění?“</p>
<p>„Austrálie nás konečně požádala o radu. Ministerský předseda se chystá během tří dnů všechno zveřejnit. Je tak trochu pod tlakem.“</p>
<p>„Malí zelení mužíčci?“</p>
<p>„To nemůžu komentovat, dokud ti nepoložím jisté otázky, Harry.“</p>
<p>„Tak se ptej,“ pravil Harry napjatě.</p>
<p>„Prezident mě jmenoval vedoucím civilní vědecké vyšetřovací skupiny. Pracujeme pro vládu, na výzkumu se podílí i armáda… Tebe jsem si vybral jako prvního.“</p>
<p>„Jsem biochemik. To znamená…“</p>
<p>Arthur zvolna potřásl hlavou. „Vyslechni mě, Harry. Potřebuju tě jako biochemika a jako svého zástupce. Snažím se získat Warrena z Kentu za geologii, Abantea z Malibu za fyziku. Už mi dali svůj souhlas, ale ještě musejí projít politickými prověrkami.“</p>
<p>„Myslíš, že já bych Crockermanovým politickým kvízem prošel?“ zeptal se Harry.</p>
<p>„Jistě, když na tom budu trvat. A to já budu.“</p>
<p>„Potřebuješ opravdu biochemika?“</p>
<p>„Něco se špitá,“ odvětil Arthur a jeho úsměv se ještě rozšířil.</p>
<p>„Bylo by to krásné.“ Harry odstrčil židli. Snědl jen polovinu vajec a jednu klobásu. „Dávní přátelé zase pracují spolu… Ithaca by jistě byla pro. Sakra, i kdyby nebyla… Jenže…“</p>
<p>„Taková příležitost se už víckrát nenaskytne,“ řekl Arthur a zdůrazňoval přitom každé slovo, jako by se snažil vysvětlit zabedněnému studentovi nějaký zásadní poznatek.</p>
<p>Harry svraštil čelo a zahleděl se na něj. „Co Dupres z King’s College?“</p>
<p>„Požádal jsem o něj, ale ještě nemám odpověď. Možná se nám nepodaří prosadit do naší skupiny cizince.“</p>
<p>„Neodmítl bych tě právě lehce,“ promluvil Harry. Arthur si všiml, že má zarudlé oči. Zdálo se, že se co nevidět rozpláče. „Potřebuješ někoho spolehlivého.“</p>
<p>„Co to má znamenat?“</p>
<p>Harry pohlédl oknem ven, rukou sevřel vidličku, pak se uvolnil. „Ithace jsem to řekl teprve před třemi týdny.“</p>
<p>Arthur nasadil klidný, vyrovnaný výraz beze stopy předchozího vzrušení. „Ano?“</p>
<p>„Chronická leukemie. Mám ji. Nebo ona má mě.“</p>
<p>Arthur zamrkal. Harry se mu nedíval do tváře.</p>
<p>„Není to dobré. Za pár měsíců budu muset tomuhle boji věnovat většinu svého času. Jen bych ti překážel, jinak to nevidím.“</p>
<p>„Je to konečné stadium?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>„Doktoři říkají, že to není jisté. Ale já si o tom něco přečetl.“ Pokrčil rameny.</p>
<p>„Existují přece nové metody léčby…“</p>
<p>„Vypadají slibně. Nějakou naději ještě mám. Ale musíš pochopit…“ Harry upřel na Arthura jasný pohled, pak očima uhnul. „Ta věc je stejně velká jako Ayers Rock? Jak dlouho už tam stojí?“</p>
<p>„Ne déle než šest měsíců. Satelity tu oblast před půl rokem mapovaly, a tehdy to tam ještě nebylo.“</p>
<p>Harry se široce usmál. „To je úžasné. Fakticky skvělé. A co to sakra může být, Arthure?“</p>
<p>„Například kousek Europy, ne?“ Arthur měl vzdálený hlas. Přítel se mu očima stále vyhýbal.</p>
<p>Harry se nahlas rozesmál a odhodil ubrousek na stůl. „Nebudu nad sebou hořekovat. Ne, když se dějí takové věci.“</p>
<p>Arthurovi se sevřelo hrdlo. S Harrym prakticky vyrostl. Znali se už přes třicet let. Nemůže přece jen tak umřít! Zakašlal. „Tohle je něco, s čím jsme dospívali. Celá lidská rasa. Moc tě potřebuju…“</p>
<p>„Můžeš přijmout budoucího invalidu?“</p>
<p>Teď se jejich oči setkaly, a tentokrát uhnul pohledem Arthur a ramena mu ztuhla. Přinutil se vrátit pohled zpět. „Ty to dokážeš, Harry.“</p>
<p>„Bože můj, vykládej mi o vůli žít!“</p>
<p>„Vstup do mého týmu.“</p>
<p>Harry si protřel oči ukazováčkem pravé ruky. „Co cestování? Chci říct, kolik…“</p>
<p>„Zpočátku ano, ale pak budeš moct zůstat v Los Angeles, když budeš chtít.“</p>
<p>„To budu potřebovat. Léčbou mé nemoci se zabývají na Kalifornské univerzitě.“</p>
<p>Arthur mu podal ruku. „Dokážeš to.“</p>
<p>„Teď už mi to třeba nepřijde tak hrozné,“ řekl Harry. Chopil se podávané ruky a pevně ji stiskl.</p>
<p>„Co máš na mysli?“</p>
<p>„Umírání. Páni, to je ale věc! Malí zelení mužíčci, co, Arthure?“</p>
<p>„Takže se k nám přidáš?“</p>
<p>„Však ty víš, že ano.“</p>
<p>„Takže máš nárok na celý obraz. Není to jen Austrálie. Něco se stalo v Mojavské poušti, u Údolí smrti, mezi turistickým střediskem jménem Furnace Creek a městečkem Shoshone. Tamta věc připomíná sopečný kužel, ale úplně nový. Nepatří tam.“</p>
<p>Harry se rozesmál jako kluk. „To je úžasné.“</p>
<p>„A jo, jsou v tom i MZM.“</p>
<p>„Kde?“</p>
<p>„Prozatím na vojenské letecké základně ve Vandenbergu.“</p>
<p>Harry zvedl pohled ke stropu a vztáhl k němu obě ruce, z očí mu tekly slzy. „Díky, Bože!“</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>Televizní stanice Tep Země. 5. října 1996:</emphasis></p>
<p>Dnes je na světě všechno v pořádku. Žádná zemětřesení, žádné tajfuny, žádné uragány zasahující na pevninu. Upřímně řečeno, dnešní den byl jasný a překrásný až na mírné sněhové přeháňky na severovýchodě Spojených států, večerní déšť v severozápadním Pacifiku a také potvrzení informace z minulého týdne, že se slavný El Nino vrátil do jižního Pacifiku. Australané se tváří v tvář této klimatické pohromě připravují na další dlouhé sucho.</p>
<p><strong>3</strong></p>
<p>Když Trevor Hicks oznámil své agentce Shelly Terhunové, že má ráno na programu interview s KGB, na chvíli zmlkla, pak se zahihňala a řekla: „Vicky nebude nadšená, když se z tebe vyklube vlastizrádce.“ Vicky Jacksonová byla jeho redaktorka u Knopfa.</p>
<p>„Pověz jí, že je to rádio. Vmáčknou mě mezi pobřežní zpravodajství a ranní noviny.“</p>
<p>„KGB vysílá zprávy pro surfaře?“</p>
<p>„Koukni, bylo to na vašem seznamu stanic,“ pravil, předstíraje rozhořčení. „Za to já neodpovídám.“</p>
<p>„Moment, podívám se,“ řekla Shelly. „Rádio KGB. Máš pravdu. Už to máš schválené?“</p>
<p>„Režisér zpravodajství chce deset až patnáct minut, ale já jsem si jist, že to skončí po třiceti vteřinách.“</p>
<p>„Aspoň si tě poslechnou i surfaři. Třeba o tobě ještě neslyšeli.“</p>
<p>„Pokud ne, tak to není tím, že by ses o to nesnažila.“ Snažil se o podrážděný tón. Ve skutečnosti byl Hicks dost unaven; přece jen už mu bylo osmašedesát, a i když si pořád připadal poměrně zdravý a čilý, takhle nabitý rozvrh už nebyl pro něj. Přitom ještě před deseti lety by takové tempo zvládl levou zadní.</p>
<p>„No no… Na zítřek na ráno jsme naplánovali tu televizní talk show.“</p>
<p>„Potvrzuji, zítra ráno. Živě, aby to nemohli upravovat.“</p>
<p>„Hlavně nesmíš mluvit neslušně,“ napomínala ho Shelly.</p>
<p>To věru nebylo potřeba. Trevor Hicks za svůj život natočil ty nejslušnější a nejerudovanější rozhovory, jaké si divák může představit. Veřejnosti se představoval jako bystrý, elegantně pomačkaný intelektuál, něco mezi Albertem Einsteinem a Bertrandem Russelem ve středním věku. To, co říkal, zpravidla souhlasilo s technokratickými názory, sotva mohlo někoho pobouřit a vždycky se dobře hodilo do krátkých zpráv. Založil britskou pobočku Trojanské společnosti, zabývající se vesmírným výzkumem a navrhováním obrovských obytných vesmírných stanic na oběžné dráze. Sedmačtyřicet let byl členem Britské meziplanetární společnosti, napsal třiadvacet knih, z nichž nejnověji vyšel <emphasis>Hvězdný domov</emphasis>; a v neposlední řadě byl jedním z nejznámějších mluvčích takzvané ‚civilní části‘ zastánců průzkumných vesmírných letů s lidskou posádkou. Jeho jméno sice nepatřilo ke všeobecně známým, ale rozhodně se řadil ke světově uznávaným žurnalistům, zabývajícím se popularizací vědy. Přestože strávil dvanáct let ve Spojených státech, neztratil svůj britský přízvuk. Stručně řečeno, v rádiu i v televizi se cítil jako doma. Shelly této skutečnosti využila, když pro něj naplánovala turné zvané ‚tornádo‘, při němž měl navštívit sedmnáct měst během čtyř týdnů.</p>
<p>Tento týden trávil v San Diegu. Nenavštívil San Diego od roku 1954, kdy pracoval na reportáži o letových zkouškách prvního tryskového bojového hydroplánu <emphasis>Sea Dart </emphasis>v San Diego Bay. Od těch dob se město ohromně změnilo; teď už to nebylo žádné ospalé městečko s přístavem válečného loďstva. Hicks si zamluvil pokoj v novém, elegantním hotelu Inter-Continental, přímo v přístavu, a z okna v desátém poschodí měl vyhlídku na celý záliv.</p>
<p>Tehdy před lety pracoval jako reportér telegrafní tiskové agentury Reuters a zaměřoval se pokud možno co nejvíc na populárně vědeckou tématiku. Jenže svět zřejmě v padesátých letech upadl do hlubokého, byť nepokojného spánku. Jen málokterá z jeho vědeckých reportáží vzbudila větší pozornost. Věda tehdy pro většinu lidí znamenala vodíkové bomby; přitažlivějším a snáze uchopitelným tématem byla politika. Potom odletěl do Moskvy, aby sepsal reportáž o zemědělské konferenci, která se měla stát základem plánované knihy o ruském biologu Lysenkovi a lysenkovském kultu za Stalina. To bylo koncem září.</p>
<p>Konference se vlekla pět nesnesitelně nudných dní, neposkytla mu žádný materiál pro knihu, a co hůř, ani žádné zajímavé zprávy, jimiž by přesvědčil agenturu Reuters o nutnosti svého pobytu v Moskvě. Posledního dne konference přišla zpráva o vypuštění prvního umělého satelitu nazvaného <emphasis>Sputnik, </emphasis>stříbřité kovové koule o váze 184 liber. Právě včas pro jeho kariéru. <emphasis>Sputnik </emphasis>vrátil vědu do popředí zájmu světové žurnalistiky. Trevor Hicks najednou objevil svůj pevný bod: vesmír. Pustil z hlavy svou knihu o lysenkismu a rázně, bez ohlížení vykročil novým směrem.</p>
<p>V roce 1965 se zbavil manželky – laskavější výraz pro to nenašel – a od té doby postupně žil a rozešel se se třemi ženami. V současné době byl považován za starého mládence, i když se mu loni v Pasadeně při oslavě příletu sondy <emphasis>Galileo </emphasis>k Jupiteru líbila jedna reportérka z <emphasis>National Geographic. </emphasis>Ale ona v něm zřejmě zalíbení nenalezla.</p>
<p>Trevor Hicks nejenže postupně sbíral víc a víc vzpomínek na historické události, ale také stárnul. Vlasy mu zajímavě zešedivěly. Snažil se udržovat ve formě, jenže…</p>
<p>Roztáhl závěsy a zahleděl se na záliv a třpytivý slepenec obchodů a restaurací zvaný Seaport Village.</p>
<p>Jeho přenosný počítač tiše ležel na psacím stole z javoru se zlacenými ozdobami, na displeji bylo vidět černé znaky na krémovém pozadí. Displej se nápadně podobal orámovanému listu papíru do psacího stroje. Hicks seděl na židli a kousal si mozol na kloubu prostředníku. Líně si pomyslel, že k tomu mozolu přišel díky tisícům hodin, strávených s tužkou v ruce, při zapisování poznámek, které si v dnešní době mohl lehce naťukat na laptopu. Mnozí mladí reportéři už žádné mozoly na prostředníku nemají.</p>
<p>„V tom to vězí,“ řekl, vypnul počítač a odstrčil židli od stolu. „Je to k ničemu. K čertu s tím.“ Zaklapl víko s obrazovkou a obul si boty. Minulý večer zahlédl v přístavu starou plachetnici a muzeum mořeplavby, od hotelu to byla jen krátká procházka.</p>
<p>S pohvizdováním za sebou zamkl dveře hotelového pokoje a na silných, krátkých nohou vykročil chodbou.</p>
<p>„Co by podle vás lidstvo mohlo najít ve vesmíru, pane Hicksi?“ zeptal se šéfredaktor rozhlasových zpráv, mladý muž těsně před třicítkou s houštinou tuhých vlasů. Pružně zavěšený mikrofon na sklápěcí podpěře Hickse šťouchal do nosu a nutil ho při řeči zvedat bradu. Teď, v živém vysílání, si Hicks nemohl dovolit upravovat ho. Celé interview nahrával stařičký kotoučový magnetofon.</p>
<p>„Stupňuje se boj o zdroje,“ řekl Hicks. A teď přidat trochu romantiky. „Obloha je plná kovů, železa, niklu, dokonce platiny a zlata… Pohybují se tam létající hory, zvané asteroidy. Ty hory můžeme dopravit blíž k Zemi a postavit si tak doly na oběžné dráze. Známe i takové asteroidy, které se skládají prakticky z čistého kovu.“</p>
<p>„Ale co může dospívajícího chlapce či dívku přimět, aby se začali věnovat přípravě na zaměstnání v kosmu?“</p>
<p>„Mají na vybranou,“ prohlásil Hicks. Jeho mysl se toulala kdovíkde, mikrofon a rozhovor ho prozatím nechávaly chladným. Možná to byl novinářský instinkt, ale cítil se už celé dny nesvůj. „Mohou dobrovolně zůstat na Zemi a nějak se protloukat; vést život, který se bude hodně lišit od života jejich rodičů, nebo roztáhnout křídla a vzlétnout k novým obzorům vysoko na nebi. Myslím, že mladé lidi, kteří se v příštích deseti či dvaceti letech vydají do vesmíru, nemusím o ničem přesvědčovat. Oni se už dávno rozhodli.“</p>
<p>„Teď ale promlouváte ke svým přívržencům,“ poznamenal šéfredaktor.</p>
<p>„Možná,“ přisvědčil Hicks. Vesmír už nepatřil ke kontroverzním tématům. Nepatřil ani k tématům, jakým je věnován delší vysílací čas, rozhodně ne na stanici pro surfaře.</p>
<p>„Měly obavy z toho, že se obracíte pouze na své příznivce, nějaký podíl na napsání vašeho románu? Doufal jste, že díky němu oslovíte širší publikum?“</p>
<p>„Co máte na mysli?“</p>
<p>„Že upoutáte nejen zájem čtenářů populárně vědecké literatury. Nefušujete tak trochu do science fiction?“</p>
<p>„Nejde o žádné fušování. Četl jsem science fiction už od dětství – vyrůstal jsem v Somersetu, kde se, jak známo, narodil Arthur Clarke. Ale k vaší otázce. Odpověď zní ne. Můj román bohužel není určen široké čtenářské veřejnosti. Může se líbit každému, kdo má rád dobré romány, ale musím čtenáře varovat,“ – bože můj, nejsem jen chladný, ale ledový jako rampouch! – „je v něm spousta odborných termínů. Nic pro nevzdělance. Pro takové zůstane kniha pevně zamčená.“</p>
<p>Redaktor se zdvořile zasmál. „Mně se líbila,“ prohlásil. „Což patrně znamená, že nejsem žádný ignorant.“</p>
<p>„To jistě ne,“ připustil Hicks.</p>
<p>„Nejspíš jste už zaslechl nejnovější zprávy z Austrálie…“</p>
<p>„Lituji, ale nezaslechl.“</p>
<p>„Dnes nám přicházejí už od rána.“</p>
<p>„No dobře, ale je teprve deset hodin a já dlouho spal.“ Všechny chloupky na šíji se mu zježily. Upřeně, s nepatrně vyvalenýma očima si měřil svého společníka.</p>
<p>„Doufal jsem, že nám jako odborník na mimozemské jevy povíte svůj názor.“</p>
<p>„Tak mi o nich vyprávějte, a já vám řeknu svůj názor.“</p>
<p>„Máme zatím jen neúplné údaje, ale je zřejmé, že australská vláda nás žádá o radu, jak se zachovat v přítomnosti mimozemské vesmírné lodi na svém území.“</p>
<p>„Zatahejte mě za druhou nohu,“ zareagoval Hicks bez přemýšlení.</p>
<p>„Přesně takové zprávy jsme dostali.“</p>
<p>„Zní to bláznivě.“</p>
<p>Šéfredaktor zrudl. „Já pouze přináším zprávy, nevyrábím si je.“</p>
<p>„Celý život jsem čekal na příležitost k reportáži o setkání s mimozemšťany. Klidně řekněte, že jsem romantik, ale vždycky jsem choval naději, že k takovému setkání může dojít. A vždycky jsem byl zklamán.“</p>
<p>„Myslíte si, že je to kachna?“</p>
<p>„Nic o tom nevím.“</p>
<p>„Ale kdyby šlo o <emphasis>skutečné </emphasis>návštěvníky z vesmíru, jistě byste byl mezi prvními, kdo si s nimi půjde pohovořit?“</p>
<p>„Pozval bych je domů, k mámě. Ke své matce.“</p>
<p>„Vy byste je pozval do svého domu?“</p>
<p>„Ovšem,“ řekl Hicks. Cítil, jak se rozehřívá. Teď mohl konečně předvést svůj důvtip a jemný humor.</p>
<p>„Děkuji vám, pane Hicksi.“ Redaktor teď hovořil přímo do svého mikrofonu, zatímco Hicksův vypnul. „Trevor Hicks je vědec a publicista, zabývající se populárně vědeckou tématikou. Jeho nejnovější kniha, román, se jmenuje <emphasis>Hvězdný domov</emphasis> a pojednává o fascinující problematice kolonizace vesmíru a prvním kontaktu s mimozemšťany. Následující zpravodajství na frekvenci 90: další pokus o zpevnění naplavených písků na tichomořském pobřeží a narození velryby šedé v tématickém zábavním parku Sea World.“</p>
<p>„Mohu se podívat na ty zprávy z Austrálie?“ požádal Hicks, když šéfredaktor zpravodajství skončil. Rychle prolistoval tenký svazek zpráv tiskové agentury. Skutečně byly přinejlepším útržkovité. Nový monolit, připomínající Ayers Rock, uprostřed Velké Viktoriiny pouště. Geologové provádějí průzkum. Anomální skalní útvar.</p>
<p>„Pozoruhodné,“ poznamenal, když papíry vracel zpátky. „Díky.“</p>
<p>„Rádo se stalo.“ Šéfredaktor mu přidržel dveře.</p>
<p>Na parkovišti před stanicí na něj čekal jasně žlutý taxík. Hicks si vlezl na zadní sedadlo. Chloupky na šíji ho stále ještě svědily. „Odvezl byste mě k nejbližšímu novinovému stánku?“ požádal řidiče.</p>
<p>„Stánek s novinami? Tady v Clairemont Mesa těžko.“</p>
<p>„Potřebuju noviny. Pořádné noviny. Ranní vydání.“</p>
<p>„Vím o jednom místě na Adams Avenue, kde prodávají New York Times, ale ty asi budou včerejší.“</p>
<p>Hicks zamrkal a potřásl hlavou. Jeho reflexy nedržely krok s rozvojem informačních technologií. „Tak do Inter-Continentalu,“ rozhodl. Značná část jeho mozku stále žila nějakých dvacet let v minulosti. Měl přece na stole zařízení, které mu poskytne všechny potřebné informace: počítač se zabudovaným modemem. Může se během jediné hodiny napojit na tucet největších informačních sítí. Může navštívit i některé esoterické webové stránky, zaměřené na vesmír, kde by mohl najít informace, které noviny nepovažovaly za dostatečně důvěryhodné. A vždycky tady ještě byl tajemný <emphasis>Regulus. </emphasis>Při svých příležitostných toulkách sítí a po webových stránkách Hicks <emphasis>Regulus </emphasis>dosud nenavštívil, ale dostal uživatelské jméno a heslo od přítele, Chrise Rileyho z CalTechu.</p>
<p>Riley mu tehdy řekl, že <emphasis>Regulus </emphasis>ví o vesmíru a technologiích skutečně ďábelské věci.</p>
<p>Do háje s propagací knihy. Takhle napjatý se Hicks necítil už od roku 1969, kdy psal pro časopis <emphasis>New Scientist </emphasis>reportáž o přistání na Měsíci.</p>
<p><strong>4</strong></p>
<p>Arthur ležel v posteli s rukama za hlavou. Francine se usadila vedle něj s knihou, záda si podepřela hromadou polštářů. Předchozího dne se s Martinem vrátila a našla manžela plně zaujatého přísně tajnými činnostmi. I teď měl na klíně rozevřený zápisník s předběžnými plány a rozvrhem budoucí pracovní skupiny, ale nečetl si v něm.</p>
<p>Pokoušel se představit si, jaký by byl život bez Harryho. Připadal mu pustý a neutěšený, dokonce i když ho teď naplňují záhady a události více než historického významu.</p>
<p>Francine seděla s černými vlasy rozpuštěnými a volně halícími její ramena; co chvíli zvedla oči od knihy a vrhla na manžela kradmý pohled, ale nerušila ho v přemýšlení. Arthur její pohledy sice vnímal, ale nereagoval na ně. Skoro si přál, aby se konečně zeptala…</p>
<p>Po celý svůj život věděl, že Harry je vždycky tu a může si s ním o všem promluvit, po telefonu nebo aspoň v dopise, že se mohou kdykoli navzájem navštívit, stačí dát vědět den předem, pokud nejsou oba přespříliš zavaleni prací. Dospívali spolu, společně chodili na schůzky s děvčaty (náramně starosvětské); když ho kdysi mnohem mladší Arthur seznámil s Francine, Harry mu ji upřímně schválil. „Jestli se s ní neoženíš ty, vezmu si ji sám,“ prohlásil jenom napůl v žertu. Celých deset let pro něj Francine s Arthurem organizovali schůzky s různými atraktivními, inteligentními ženami, ale Harry z těch výhodných partií vždycky zdvořile vycouval. Každého překvapilo, když se roku 1983 v New Yorku seznámil a oženil s Ithakou Springerovou. Manželství se proti všem předpokladům vydařilo. Dcera významného bankéře a vědec; to nevypadalo na příběh s dobrým koncem, ale Ithaca prokázala pozoruhodnou schopnost porozumět základům manželovy práce, a navíc přinesla Harrymu to nejužitečnější věno: láskyplné, trpělivé školení ve společenském chování.</p>
<p>Oba se úporně snažili udržet si jistou nezávislost, ale Arthur už dávno vycítil, že se Harry bez Ithaky neobejde. Ale jak vydrží Ithaca bez Harryho?</p>
<p>Francine to ještě neřekl. Skoro mu připadalo, jako by ta novina byla Harryho vlastnictvím, jako by ji směl prozradit jen s jeho svolením, ale přitom věděl, že ten imaginární zákaz je nesmysl, a jeho odhodlání mlčet pomalu sláblo.</p>
<p>Zítra ráno poletí do Vandenbergu a seznámí se s ‚důkazem‘. Čekala ho bezkonkurenčně nejvýznamnější chvíle v životě, a přitom se stěží bránil slzám.</p>
<p>Jeho nejlepší přítel může do roka zemřít.</p>
<p>„Do prdele,“ řekl tiše.</p>
<p>„Tak jo.“ Francine odložila knihu a překulila se, aby mu mohla položit hlavu na rameno. Zavřel zápisník a pohladil ji po čele. Zapletla si prsty do hustého porostu na jeho prsou. „Povíš mi to? Nebo je to záležitost bezpečnosti?“</p>
<p>„Ne, o to nejde.“ Strašně toužil říct jí o tom. Snad to za pár týdnů půjde. Takové novinky vždycky rychle prosáknou na veřejnost; obával se, že i nález v Údolí smrti brzy vyjde najevo. Všichni z toho byli hrozně rozrušení.</p>
<p>„Takže?“</p>
<p>„Harry.“</p>
<p>„Co je s ním?“</p>
<p>Vyhrkly mu slzy.</p>
<p>„Co je s Harrym?“ opakovala Francine.</p>
<p>„Má rakovinu. Leukémii. Pracuje se mnou na… na tomhle projektu, ale možná to nedotáhne do konce.“</p>
<p>„Ježíši,“ hlesla Francine a položila mu ruku na hruď. „A léčí se?“</p>
<p>„Jistě. Ale moc nevěří, že by ho to zachránilo.“</p>
<p>„Ještě pět let! Pořád nám říkají, že do pěti let už tahle nemoc nebude zabíjet.“</p>
<p>„Jenže on těch pět let nemá. Možná mu už nezbývá ani rok.“</p>
<p>Francine ho pevně objala a chvíli tak spolu tiše leželi. „Jak je ti?“ zeptala se nakonec.</p>
<p>„Kvůli Harrymu? Cítím se jako…“ Zamyslel se, svraštil čelo. „Já vlastně nevím.“</p>
<p>„Zrazený?“ pronesla měkce.</p>
<p>„Ne. Vždycky jsme byli jako přátelé nezávislí. Harry mi nic nedluží, já nic nedlužím jemu. Kromě přátelství a…“</p>
<p>„Toho, že tady jste jeden pro druhého.“</p>
<p>„Jo. A teď tady nebude.“</p>
<p>„Nevíš to jistě.“</p>
<p>„Ale on ano. Musela bys ho vidět.“</p>
<p>„Vypadá špatně?“</p>
<p>„Ne, vlastně vypadá velice dobře.“ Arthur se pokusil představit si lidské tělo jako bojiště, na kterém rakovina dobývá stále větší území, nekontrolovatelně se šíří krví jako biologické šílenství, genetická sebevražda, podporovaná nemyslícími, neživými shluky proteinů a nukleových kyselin. Pocítil ke všem těm nezvedeným mikroskopickým potvůrkám nečekaně vášnivou nenávist. Proč Bůh nenavrhl lidská těla dokonale výkonná, schopná čelit výzvám každodenního života a uchovat si přitom alespoň své vnitřní bezpečí?</p>
<p>„A jaká byla ta návštěva?“ zeptala se Francine.</p>
<p>„Strávili jsme spolu pár hezkých dnů. Uvidíme se ještě zítra, víc ti zatím nepovím.“</p>
<p>„Budeš pryč týden, dva týdny?“</p>
<p>„Kdyby to mělo trvat přes týden, zavolám ti.“</p>
<p>„To vypadá na velkou věc.“</p>
<p>„Povím ti ještě něco.“ Nesmírně toužil prozradit jí úplně všechno, sdílet tu neuvěřitelnou zprávu s osobou, kterou na světě nejvíc miloval. (Nebo snad miloval Francine méně než Harryho? To byla úplně jiná láska. Pro každého z nich měl v srdci jiné místo.)</p>
<p>„Aby ses náhodou nepodřekl!“ varovala ho s úsměvem.</p>
<p>„Ne, neboj se. Jde jen o tohle: nebýt Harryho nemoci, byl bych teď ten nejšťastnější člověk na světě.“</p>
<p>„No jejda,“ řekla. „To tedy musí být něco!“</p>
<p>Otřel si oči cípem flanelového prostěradla. „To jo.“</p>
<p><strong>5</strong></p>
<p>Edward Shaw míchal lžičkou v šálku kávy a zíral na úzké skleněné okénko v zamčených dveřích pokoje, umístěné zhruba ve výši hlavy. V noci se dobře vyspal. V pokoji bylo ticho jako v poušti. Byla to přiměřeně pohodlná cela s čistě bílými stěnami a nábytkem hotelového typu. Mohl požádat o knihy a dívat se na kterýkoli ze dvou set televizních kanálů, jak ho informoval dozorce.</p>
<p>Mohl mluvit interkomem s Reslawem, Minellim nebo Stellou Morganovou, černovláskou, která mu před sedmi dny dovolila zatelefonovat si z obchodu v Shoshone.</p>
<p>V dalších pokojích byli ubytováni čtyři příslušníci vojenského letectva, kteří vyjeli prověřit jeho telefonát a viděli toho tvora. Všichni zúčastnění se museli podrobit dlouhodobému sledování. Mohlo se protáhnout na celý rok i déle, to záleží na… Edward si nebyl jist, na čem to vlastně záleží. Ale mohl tušit, že nález neznámého tvora bude pro všechny znamenat pořádné nepříjemnosti.</p>
<p>Obava z hrozících mimozemských chorob je přiměla bez reptání se podrobit důkladnému dvoudennímu lékařskému vyšetření. Následující dny strávili poměrně nudně. Očividně nikdo neměl jasno v tom, jaké je vlastně jejich postavení, jak se s nimi má zacházet a co se jim smí prozradit. Nikdo neodpověděl na Edwardovu nejnaléhavější otázku: Co se s tím tvorem stalo?</p>
<p>Po čtyřech dnech je muži v bílých ochranných skafandrech zavedli do neprodyšně uzavřených místností. Stella Morganová se cestou obrátila k Edwardovi a spiklenecky zašeptala: „Znáte morseovku? Můžeme si předávat zprávy klepáním. Jistě tady strávíme dlouhou dobu.“</p>
<p>„Neznám vůbec žádnou šifru,“ odvětil Edward.</p>
<p>„To bude v pořádku,“ ozval se skrz průhled ve skafandru dozorce z jejich doprovodu. „Můžete si telefonovat.“</p>
<p>„A mohla bych zavolat svému právníkovi?“ zeptala se Stella.</p>
<p>Na to nedostala žádnou odpověď. Jen pokrčení rameny v těžkém ochranném obleku.</p>
<p>„Jsme bezprávní vyděděnci,“ uzavřela Stella Morganová.</p>
<p>Snídani jim podávali v devět hodin. Jídlo bylo kvalitní, ale bez chuti. Edward na doporučení služby, mladé, přitažlivé, nakrátko ostříhané ženy v tmavomodré uniformě, snědl všechno. „Dali nám tam nějaké drogy?“ Tu otázku už jednou položil; začínal sám sobě připadat pěkně nudný.</p>
<p>„Nebuďte paranoidní,“ řekla.</p>
<p>„Jste si opravdu jisti, že víte, co děláte?“ zeptal se Edward. „Nebo aspoň co s námi bude dál?“</p>
<p>Neurčitě se usmála, nenápadně pohlédla stranou, pak zavrtěla hlavou: ne. „Ale nikomu nehrozí žádné nebezpečí.“</p>
<p>„Co když mi na rameni naroste houba?“</p>
<p>„Ten film jsem viděla,“ řekla dozorkyně. „Ten astronaut se změní v takovou hroudu… Jak se to jmenovalo?“</p>
<p>„Tuším <emphasis>Plíživý vetřelec</emphasis>.“</p>
<p>„Jo. Plíživý nebo plazivý.“</p>
<p>„Zatraceně, co byste dělali, kdybychom fakticky onemocněli?“ zeptal se Edward.</p>
<p>„Postarali bychom se o vás. Proto tady přece jste.“ Neznělo to moc přesvědčeně. Edwardův interkom zabzučel. Zmáčkl malé červené tlačítko pod blikající kontrolkou. Na panelu bylo takových kontrolek a tlačítek osm ve dvou řadách, a tři z nich fungovaly.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Tady je Minelli. Dlužíš nám další omluvu. Zdejší jídlo je příšerné. Proč jsi musel zavolat zrovna letectvo?“</p>
<p>„Myslel jsem, že si s tím budou vědět rady.“</p>
<p>„A vědí?“</p>
<p>„Očividně ano.“</p>
<p>„Myslíš, že nás vystřelí v raketoplánu do vesmíru?“</p>
<p>„O tom pochybuju,“ odpověděl Edward.</p>
<p>„Škoda že jsem si nevybral jinou specializaci. Biologii, medicínu nebo tak něco. Pak bych možná aspoň tušil, co s námi zamýšlejí.“</p>
<p>Edward nahlas zauvažoval, jestli vojáci dali do karantény celé městečko Shoshone, jestli zablokovali dálnici a uzavřeli v poušti oblast kolem falešného sopečného kužele.</p>
<p>„Možná už postavili ohradu kolem celé Kalifornie,“ napadlo Minelliho. „A možná ani to nestačí. Uzavřeli celé západní pobřeží. Teď stavějí v nížině obrovskou zeď a nepustí přes ni ani zeleninu a ovoce.“</p>
<p>Komunikační systém byl propojen tak, aby mohli hovořit všichni společně, nebo i soukromě. Jen nemohli zrušit dohled sloužícího dozorce. Teď se k jejich debatě připojil Reslaw. „Jsme tu jen čtyři, k tomu čtyři vyšetřovatelé – tu prodavačku, nevím, jak se jmenovala, do izolace nezavřeli.“</p>
<p>„Esther,“ řekl Edward. „Ani toho kluka od benzínky.“</p>
<p>„To je jasná známka toho, že drží v izolaci jenom lidi, kteří se toho tvora mohli dotknout nebo se dostali dostatečně blízko, aby vdechli nějaké mikroby.“</p>
<p>Do konverzace vstoupila Stella Morganová. „Takže co budeme dělat?“</p>
<p>Nikdo jí neodpověděl.</p>
<p>„Vsadím se, že matka z toho šílí.“</p>
<p>Nikdo z nich neměl povoleno volat ven.</p>
<p>„Ten obchod vám patří?“ zeptal se Edward. „Ještě jsem vám ani nepoděkoval…“</p>
<p>„Že jsem vám dovolila ten telefonát? To se mi povedlo, co? Mé rodině patří ten obchod, kavárna, parkoviště pro přívěsy, rozvoz plynu, rozvoz piva. Nebude jednoduché udržet tuhle záležitost pod pokličkou. Doufám, že je matka v pořádku. Bože můj, doufám, že ji nezavřeli. Nejspíš už zavolala našemu právníkovi. Teď se asi projevuji jako rozmazlená bohatá holka, co? ‚Jen počkejte, až se o tom dozví maminka!‘“ Zasmála se.</p>
<p>„No, kdo z nás tady má nějaké styky?“ ozval se Edward.</p>
<p>„Měli jsme být pryč čtyři týdny,“ řekl Reslaw. „Ani jeden z nás není ženatý. A vy, Stello?“</p>
<p>„Svobodná,“ odpověděla.</p>
<p>„A máme to,“ uzavřel Minelli. „Jste naše jediná naděje, Stello.“</p>
<p>„Neberte to tak tragicky,“ vmísil se dozorce, asi pětadvacetiletý nadporučík.</p>
<p>„Odposloucháváte nás?“ Edward cítil větší rozhořčení, než na jaké by měl za daných okolností právo.</p>
<p>„Přirozeně,“ odpověděl dozorce. „Poslouchám vás já a kromě toho se všechno natáčí.“</p>
<p>„A prověřujete si nás z hlediska státní bezpečnosti?“ zajímala se Stella.</p>
<p>„Prověrky už určitě probíhají.“</p>
<p>„Do háje,“ prohlásila. „Se mnou, hoši, nepočítejte. Bývala jsem studentský revolucionář.“</p>
<p>Edward se pokusil překonat hněv a pocit marnosti a nuceně se rozesmál. „Takže jsme v tom dva. Co ty, Minelli?“</p>
<p>„Já a radikál? Ani náhodou. Když jsem poprvé volil, hlasoval jsem pro Hamptona.“</p>
<p>„Zrádce,“ řekl Reslaw.</p>
<p>„O mrtvých jen v dobrém,“ napomenul ho Edward. „Zatraceně, on vždycky fandil vědě. Oživil vesmírné projekty.“</p>
<p>„A zatraceně seškrtal domácí výdaje,“ dodala Stella Morganová. „Crockerman není o nic lepší.“</p>
<p>„Třeba se s prezidentem setkáme,“ poznamenal Minelli. „Budeme v televizi.“</p>
<p>„Strávíme tu zbytek života,“ pronesl Reslaw tónem Vincenta Price chmurnou předpověď. Edward si nebyl jistý, jestli to myslí vážně, nebo jen záměrně dramatizuje situaci.</p>
<p>„Kdo je z nás nejstarší?“ zeptal se Edward. Záměrně zdůraznil otázku vůdcovství, aby převedl hovor na vhodnější téma. „Mně je třiatřicet.“</p>
<p>„Třicet,“ řekl Minelli.</p>
<p>„Dvacet devět,“ oznámil Reslaw.</p>
<p>„Takže jsem z vás nejstarší,“ prohlásila Stella.</p>
<p>„Kolik je vám?“ zeptal se Edward.</p>
<p>„Do toho vám nic není.“</p>
<p>„<emphasis>Oni </emphasis>to vědí,“ poznamenal Reslaw. „Zeptejme se jich.“</p>
<p>„Opovažte se!“ pohrozila jim se smíchem.</p>
<p><emphasis>Tak fajn, </emphasis>pomyslel si Edward, <emphasis>máme dobrou náladu, přinejmenším v rámci možností. Až na těch pár injekcí nás nikdo nemučí. Nemá smysl snažit se dozvědět o sobě navzájem úplně všechno hned teď. Možná tady strávíme dlouhou dobu.</emphasis></p>
<p>„Hej!“ zavřískl Minelli. „Dozorce! Dozorce! Můj obličej… Můj obličej! Něco mi tady roste!“</p>
<p>Edwardovi se zrychlil tep. Nikdo nepromluvil.</p>
<p>„Ach, díky bohu,“ pravil Minelli po chvíli, když ze svého výstupu vytěžil, co se dalo. „To jsou jenom vousy. Hej! Potřebuju holicí strojek!“</p>
<p>„Pane Minelli,“ ozval se sloužící dozorce. „Tohle už laskavě nikdy nedělejte.“</p>
<p>„Měli jsme vás před ním varovat,“ řekl Reslaw.</p>
<p>„Jsem proslulý šašek,“ prohlásil Minelli. „To jen kdybyste se náhodou rozmýšleli, jestli si mě tady vůbec chcete nechat.“</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>AAP/NBS WorldNet Woomera, Jižní Austrálie. 7. října 1996 / 6. října 1996 v USA:</emphasis></p>
<p>I přes rozhodnutí ministerského předsedy Stanleyho Millera zveřejnit zprávy o mimozemských návštěvnících v Jižní Austrálii dali vědci k dispozici jen velmi málo informací z uvedené lokality. Zatím je známo tolik: Objekt, objevený hledači opálů ve Velké Viktoriině poušti, leží necelých osmdesát mil od Ayers Rocku, těsně za hranicí Jižní Austrálie, přibližně 210 mil jižně od města Alice Springs. Je zamaskován tak, aby se podobal třem velkým žulovým skalním útvarům, nacházejícím se v této oblasti – Ayers Rocku a skalám zvaným Olgas, ačkoli je proti těmto útvarům zřetelně menší. Ministerstvo obrany nechalo oblast obehnat 90 mílemi ostnatého drátu ve třech soustředných kružnicích. Dosud se vyšetřováním zabývali vědci, pověření ministerstvem pro vědu a Australskou akademií věd. Nyní nabídli pomoc i představitelé Australského výzkumného střediska vesmíru ve Woomeře a pozemní sledovací stanice NASA v Island Lagoon, nicméně vědecká a vojenská spolupráce s cizími státy se zatím jeví přinejmenším nejistá.</p>
<p><strong>6</strong></p>
<p>Od malého vojenského tryskového letadla pro dopravu osob odvezl Arthura Gordona a Harryho Feinmana tmavošedý mikrobus značky Mercedes. Projeli přísně střeženou branou do Střediska vesmírných projektů ve Vandenbergu. Přes hory betonu Arthur zahlédl asi míli severně horní část raketoplánu, jeho rezavě oranžovou vnější nádrž a bílé pomocné raketové motory, připravené vedle masivní ocelové konstrukce.</p>
<p>„Nevěděl jsem, že jste připraveni i na takové situace, chci říct na přechovávání vzorků,“ řekl Arthur důstojníkovi v modré uniformě, který seděl vedle něj, plukovníkovi Mortonu Hallovi. Hall byl přibližně v Arthurově věku, o něco menší, robustní a upravený, s úzkým knírkem a celkovým vzezřením klidného, trpělivého člověka.</p>
<p>„Upřímně řečeno, nejsme,“ odpověděl Hall.</p>
<p>Harry, který seděl před nimi vedle černovlasého poručíka jménem Sanborn, se otočil a vykoukl zpoza opěrky. Každého člena skupiny civilistů doprovázel důstojník. „Tak proč se všechno odehrává tady?“ zeptal se Harry.</p>
<p>„Protože jsme byli nejblíž a můžeme trochu improvizovat,“ řekl plukovník Hall. „Máme k dispozici zařízení pro izolaci.“</p>
<p>„K čemu je za normálních okolností používáte?“ zajímal se Harry a vrhl na Arthura napůl rošťácký, napůl dotčený pohled.</p>
<p>„Nemám povoleno o tom hovořit,“ pravil Hall s lehkým úsměvem.</p>
<p>„Přesně to jsem čekal,“ obrátil se Harry k Arthurovi. „Skutečně.“ Pokývl a otočil se zase dopředu.</p>
<p>„A co jste čekal, pane Feinmane?“ zeptal se plukovník Hall. Jeho úsměv se maličko zúžil.</p>
<p>„Přesunujeme výzkum biologických zbraní do vesmíru,“ odvětil Harry stručně. „Automatizované moduly, ovládané ze Země. Když je stáhnete dolů, musíte je izolovat. Bastardi.“</p>
<p>Hallův úsměv se zachvěl, ale bylo nutno ocenit, že nezmizel úplně. Chytil se do vlastní pasti. „Chápu,“ řekl jen.</p>
<p>„Všichni máme nejvyšší možný stupeň prověření a prezidentskou plnou moc navíc,“ připomněl Arthur. „Pochybuji, že existuje něco, co byste před námi mohli utajit, pokud budeme dostatečně naléhat.“</p>
<p>„Doufám, že si uvědomujete, jaké je naše postavení, pane Gordone, pane Feinmane,“ prohlásil plukovník Hall. „Celá tahle záležitost nám spadla do klína teprve před týdnem. Nemáme ještě dokonale rozpracována bezpečnostní opatření a nějakou dobu nám zabere rozhodování, kolik toho každý potřebuje znát.“</p>
<p>„Domnívám se, že naše poslání má prakticky nejvyšší prioritu,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Ještě si nejsme zcela jisti, co tu vlastně máme,“ přiznal plukovník Hall. „Možná byste nám s vyjasněním priorit mohli pomoci právě vy, pánové.“</p>
<p>Arthur se zatvářil kysele. „Zásah, plukovníku. Teď se hraje před naší brankou.“</p>
<p>„Radši než před naší,“ podotkl Hall. „Tohle je organizační noční můra. Máme v izolaci čtyři civilisty a čtyři vlastní muže, ale nemáme v ruce žádný příkaz k zadržení, prostě vůbec žádný oficiální dokument, takže… No, nejspíš si to umíte představit. Můžeme pouze argumentovat národní bezpečností.“</p>
<p>„A co MZM?“ Harry se znovu otočil dozadu.</p>
<p>„Ten… nebo to… Je to naše hlavní atrakce. Ukážeme vám ho, a pak si můžete promluvit s lidmi, kteří ho našli.“</p>
<p>„To…“ vyslovil Arthur. „Měli bychom vymyslet nějaké méně zlověstné jméno. Rozhodně dřív, než ‚To‘ vejde do obecného povědomí.“</p>
<p>„Také mu říkáme Host, s velkým H,“ řekl plukovník Hall. „To se přímo nabízí. Ostatně – rádi bychom se vyhnuli jakémukoli úniku informací.“</p>
<p>„Utajení pravděpodobně dlouho nevydrží, zvlášť potom, co Australané všechno zveřejnili,“ pravil Harry.</p>
<p>Plukovník Hall přikývl, očividně smířen s realitou. „Ale zatím nevíme, jestli mají totéž co my.“</p>
<p>„A Rusové už nejspíš vědí o všem, co tady schováváme,“ poznamenal Harry.</p>
<p>„Nebuď cynik, Harry,“ napomenul ho Arthur.</p>
<p>„Promiň.“ Harry se klukovsky ušklíbl na důstojníka vedle sebe, poručíka Sanboma, a pak se obrátil k Hallovi. „Myslíte, že se pletu?“</p>
<p>„Doufám, že ano, pane,“ odpověděl Sanborn.</p>
<p>Na betonové ploše jeden a půl míle od přistávací dráhy raketoplánu zabírala asi dva akry pozemku budova sveřepého vzhledu, se stěnami zkosenými dovnitř. Zvedala se nad okolní betonovou a asfaltovou pláň do výše tří pater.</p>
<p>„Vypadá jako bunkr,“ ozval se Harry, když jejich mikrobus vjel na rampu, svažující se pod úroveň okolí. „Postavený tak, aby vydržel nukleární úder?“</p>
<p>„To pro nás opravdu není podstatné, pane,“ řekl poručík Sanborn. „Stejně je prakticky nemožné chránit odpalovací zařízení a přistávací dráhu.“</p>
<p>„Toto je naše experimentální laboratoř,“ vysvětloval plukovník Hall. „Jsou zde ubytováni naši hosté a mimozemský exemplář.“</p>
<p>Mikrobus zaparkoval v podzemní garáži vedle nákladové rampy obložené gumovými tlumiči. Přední dveře se s tichým zasyčením otevřely a důstojníci vedli Harryho s Arthurem přes rampu a dlouhou, pastelově zeleně vymalovanou chodbou lemovanou nebesky modrými, hladkými dveřmi. Každé dveře byly označeny čísly a záhadnými zkratkami, vyrytými na plastové destičce v ocelovém držáku. Kdesi tiše šuměla klimatizace. Vzduch byl slabě cítit po dezinfekci a nové elektronice.</p>
<p>Chodbou došli do recepce se dvěma dlouhými hnědými pohovkami s koženkovými potahy a několika plastikovými židlemi, rozmístěnými kolem stolu s časopisy – převážně vědeckými, několika výtisky časopisů <emphasis>Time </emphasis>a <emphasis>Newsweek </emphasis>a jedním výtiskem <emphasis>National Geographic. </emphasis>Za pultem recepce, vybavené počítačovým terminálem a čtecím zařízením pro identifikační karty, seděl mladý, ostražitě vyhlížející major. Postupně návštěvníky prověřil, potom vyťukal na klávesnici kódového zámku širokých lítacích dveří za pultem příslušnou kombinaci. Dveře při otevírání vydaly sykavý zvuk.</p>
<p>„Naše <emphasis>inner sanctum</emphasis>,“ poznamenal plukovník Hall.</p>
<p>„Kde ho máte?“ zeptal se Harry.</p>
<p>„Asi čtyřicet stop odtud,“ odpověděl Hall.</p>
<p>„A ti civilisté?“</p>
<p>„Zhruba stejně daleko, ale na opačné straně.“</p>
<p>Vstoupili do polokruhové místnosti s větším počtem plastikových židlí, malou umývárnou a laboratorním stolem. V zakřivené stěně byla umístěna tři okna se žaluziemi. Harry se zastavil u prázdného laboratorního stolu, přejel rukou po nablýskaném plastovém povrchu a zběžně se podíval na prsty, aby zkontroloval, jak je utřený prach – gesto profesora, vstupujícího do třídy. Arthurovi zacukaly koutky. Harry to postřehl a zvedl obočí: No a?</p>
<p>„Host je za tím prostředním oknem,“ oznámil plukovník Hall. Promluvil do interkomu nalevo od prostředního okna. „Dostavili se vyšetřovatelé. Plukovník Phan je připraven?“</p>
<p>„Připraven,“ odpověděl jemný, téměř ženský hlas z reproduktoru.</p>
<p>„Dobře, tak to spustíme.“</p>
<p>Žaluzie, upevněné na jejich straně okna, klaply a začaly se zvedat. Skleněná vrstva pod nimi byla z druhé strany překryta černým závěsem. „Nejde o žádné jednostranné zrcadlo ani ozdobu,“ řekl Hall. „Neskrýváme před Hostem svou přítomnost.“</p>
<p>„Zajímavé,“ podotkl Harry.</p>
<p>„Host si vyžádal určité speciální prostředí a my jsme se snažili mu co nejvíce vyhovět,“ ozval se poručík Sanborn. „Nejlépe se cítí v pološeru, při teplotě kolem patnácti stupňů Celsia. Vyhovuje mu suchý vzduch se zhruba stejným složením, jaké se nachází v naší atmosféře. Předpokládáme, že opustil své vlastní prostředí dvacátého devátého září kolem šesté ráno, aby prozkoumal… Hm, upřímně řečeno, nevíme, proč to udělal, ale nejspíš ho zaskočilo denní světlo a prudký sluneční svit a horko ho vyčerpaly – to mohlo být někdy kolem půl desáté.“</p>
<p>„To nedává smysl,“ řekl Harry. „Proč by vycházel ze svého… prostředí… bez ochrany? Proč by opomenul veškerá předběžná opatření, proč by svůj první výlet nenaplánoval pečlivěji?“</p>
<p>„To nevíme,“ odvětil plukovník Hall. „My jsme Hosta nevyslýchali ani jsme ho nevystavovali zbytečné zátěži. Jen jsme mu poskytli všechno, o co požádal.“</p>
<p>„Své požadavky předkládá v angličtině?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>„Ano, používá docela dobrou angličtinu.“</p>
<p>Arthur nedůvěřivě potřásl hlavou. „Už někdo zavolal Duncana Lunana?“</p>
<p>„Nevolali jsme nikomu, s výjimkou osob, které o podobných záležitostech musíme povinně informovat,“ řekl Hall. „Kdo je Duncan Lunan?“</p>
<p>„Skotský astronom,“ objasnil mu Arthur. „Před nějakými třiadvaceti lety způsobil pěkný zmatek svým prohlášením, že má důkaz o mimozemské vesmírné sondě, obíhající blízko Země. Domníval se, že sonda pochází z Epsilonu souhvězdí Pastýře. Ten důkaz spočíval v anomáliích rádiových signálů, které se patrně odrazily od nějakého vesmírného tělesa. Podobně jako mnozí jiní průkopníci se setkal s nepříznivým přijetím.“</p>
<p>„Ne, pane,“ pravil Hall, opět se svým tajemným úsměvem. „S panem Lunanem jsme nemluvili.“</p>
<p>„Škoda. Mohl bych vyjmenovat stovku vědců, kteří by tu měli být,“ povzdechl si Arthur.</p>
<p>„Možná sem nakonec přijdou,“ připustil Hall. „Ale zatím ještě ne.“</p>
<p>„Ne. Jistěže ne. Takže?“ Arthur ukázal na zatemněné okno.</p>
<p>„Plukovník Phan nám za pár minut poskytne přímý pohled.“</p>
<p>„Kdo je plukovník Phan?“ zajímal se Harry.</p>
<p>„Expert v oboru vesmírné medicíny z Colorado Springs,“ odpověděl Hall. „Tak narychlo jsme nemohli sehnat nikoho s lepší kvalifikací, ale já upřímně řečeno nevěřím, že bychom pro tenhle úkol našli vhodnějšího člověka, i kdybychom hledali třeba rok.“</p>
<p>„Nás jste o to nepožádali,“ ozval se Harry. Arthur ho jemně šťouchl do ramene.</p>
<p>Světla v pozorovací místnosti se ztlumila. „Doufám, že někdo Hosta natáčí na video,“ zašeptal Harry Arthurovi jedovatě. Přitáhli si židle blíž k oknu.</p>
<p>„Čtyřiadvacet hodin denně ho sledujeme třemi kamerami s vysokým rozlišením a veškeré zvuky digitálně nahráváme,“ vysvětlil poručík Sanborn.</p>
<p>„Fajn,“ pravil Harry.</p>
<p>Arthur si všiml, že Harry je očividně nervózní. Co se týkalo jeho samotného, připadal si současně ve střehu, a přitom jaksi otupěle. Stále se nedokázal vyrovnat s faktem, že prastará otázka lidstva byla zodpovězena kladně a že právě oni teď spatří odpověď.</p>
<p>Černý závěs se rozhrnul. Za další tlustou skleněnou tabulí v ocelovém rámu viděli spoře osvětlenou, téměř prázdnou čtvercovou místnost, vymalovanou vodnatou bledě zelenou barvou. Uprostřed místnosti se nacházel nízký stupínek pokrytý snad nějakými dekami. V rohu stupínku stála plastiková kádinka s čistou vodou. Napravo, v rohu nejblíže k oknu, byl umístěn metr vysoký, průhledný, nahoře otevřený válec. Tohle všechno Arthur zaznamenal, dřív než se zaměřil na to, co leželo pod přikrývkami na nízkém stole.</p>
<p>Host se pohnul, zvedl přední končetinu, na níž se dala rozeznat paže a ruka se třemi prsty, z nichž každý byl v prostředním kloubu rozdělen na dva, a pak se pomalu posadil. Přikrývka mu sklouzla z klínovité hlavy. Dlouhý ‚nos‘ se obrátil k nim a na tupém konci se objevily hnědozlaté oči, vzápětí zmizely a znovu se ukázaly. Arthurovi vyschlo v ústech. Snažil se vnímat tvora jako celek, ale v té chvíli se dokázal soustředit pouze na to, zda jeho oči mají víčka nebo se skutečně zatahují do jakýchsi políček bledé šedozelené tkáně.</p>
<p>„Můžeme s ním mluvit?“ zeptal se Harry přes rameno plukovníka Halla.</p>
<p>„Jistě, máme zde zařízení, umožňující dvousměrnou komunikaci.“</p>
<p>Harry si přesedl ještě blíž k oknu. „Dobrý den. Slyšíte nás?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Host. Hlas měl slabý a trochu syčivý, ale bylo mu jasně rozumět. Spustil se na zem a nejistě se vedle stupínku postavil. Jeho dolní končetiny měly obráceně postavené klouby, ale ne jako zadní nohy psa nebo koně, kde ‚koleno‘ odpovídá lidskému zápěstí. Hostova stavba kloubů byla zcela odlišná, každý se skutečně ohýbal na opačnou stranu a dolní část končetiny klesala hladce a elegantně, rozdělená do tří úseků, přičemž špička každého úseku se rozevírala do dvou širokých prstů. Nohy tvořily převážnou část tvorovy ‚výšky‘, ‚trup‘ s kůží, připomínající nosorožce, zabíral pouhého půl metru z půldruhametrové postavy. Přední konec dlouhé hlavy na tlustém, krátkém krku se skláněl dopředu a o několik centimetrů přesahoval spojení trupu a nohou. Paže vystupovaly po obou stranách trupu a podobaly se složeným předním končetinám kudlanky nábožné.</p>
<p>Harry zamračeně kroutil hlavou, na chvíli neschopen řeči. Zamával si rukou před ústy, pohlédl na Arthura a zakašlal.</p>
<p>„Nejsme si jisti, co bychom vám teď měli říct,“ zmohl se Arthur nakonec na souvislou větu. „Čekali jsme na návštěvu z vesmíru tak dlouho.“</p>
<p>„Ano.“ Hostova hlava se zhoupla zezadu dopředu, ukázaly se zářivé, jasné oči barvy šery. „Přál bych si při takové příležitosti přinést lepší zprávu.“</p>
<p>„Jakou… jakou zprávu přinášíte?“ zeptal se Harry.</p>
<p>„Jste spřízněni?“ oplatil mu Host otázku.</p>
<p>„Teď nerozumím – jak spřízněni?“</p>
<p>„Je moje sdělení nejasné?“</p>
<p>„Nepatříme ke stejné rodině, nejsme sourozenci, bratři nebo otec a syn… Nic takového,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Máte mezi sebou společenské vztahy.“</p>
<p>„On je můj šéf,“ ukázal Harry na Arthura. „Je nad mnou v naší hierarchii. Kromě toho jsme přátelé.“</p>
<p>„Nejste titíž jedinci jako ti za vámi, jen v jiné formě?“</p>
<p>„Ne,“ odvětil Harry.</p>
<p>„Máte tedy stálou formu.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Potom…“ Host vydal ostrý, vysoký hvízdavý zvuk a dlouhý hřeben, klenoucí se nad jeho rameny, se nepatrně zvětšil, jako by se nafoukl. Arthur neviděl poblíž očí žádná ústa ani nos; odhadoval, že by tyto otvory mohl být umístěny na spodní straně hlavy, pod šíjí, směrem k hrudníku, v oblasti, která zhruba odpovídá – pokud jsou taková porovnání vůbec vhodná – protáhlé ‚bradě‘. „Předložím tedy své špatné zprávy vám. Máte ve své skupině, v své společnosti významné postavení?“</p>
<p>„Nikoli nejvyšší, ale… Ano, poměrně významné,“ řekl Harry.</p>
<p>„Zpráva, kterou přináším, není příznivá. Pravděpodobně bude pro vás všechny znamenat neštěstí. O tomto jsem dosud podrobně nehovořil.“ Znovu ten hvízdavý zvuk. Hlava se zvedla a Arthur zahlédl na její spodní straně štěrbinovité otvory. „Jste-li schopni svou planetu opustit, jistě tak budete chtít učinit co nejdříve. Váš planetární systém postihla choroba. Vašemu světu zbývá velmi málo času.“</p>
<p>Harry si přitáhl židli ještě o několik palců dopředu a Host se těžkopádným, plíživým pohybem také přesunul blíž ke sklu. Pak se posadil na podlahu, takže z něj byla vidět jen hlava a horní část ramen. Trojice očí se upírala na Harryho, jako by si tvor přál navázat s ním pevné, přímé spojení, nebo projevit účast…</p>
<p>„Náš svět je odsouzen k záhubě?“ zeptal se Harry. Nějakým způsobem se mu podařilo vyhnout se veškerému patosu a poslední slovo pronést s naprosto přímočarým, přirozeným důrazem.</p>
<p>„Ano. Pokud jsem se fatálně nezmýlil v odhadu vašich schopností. Je to špatná zpráva.“</p>
<p>„Vskutku,“ přisvědčil Harry. „Co je příčinou té choroby? Patříte k cizí armádě nebo k dobyvatelům?“</p>
<p>„Dobyvatelé… Nejasný pojem. Armáda?“</p>
<p>„Organizovaná skupina vojáků, bojovníků, ničitelů a okupantů. Útočníci.“</p>
<p>Host se na několik minut odmlčel. Nebýt téměř neviditelného tepání v horní části hřebínku, mohl by si ho někdo splést se sochou. „Jsem parazit, náhodný cestovatel.“</p>
<p>„Vysvětlete to, prosím, blíže.“</p>
<p>„Jsem spíš blecha než voják nebo stavitel. Můj svět je dávno mrtvý, sežraný. Přicestoval jsem k vám uvnitř potomka stroje, který pojídá světy.“</p>
<p>„Přiletěl jste vesmírnou lodí?“</p>
<p>„Nikoli svou lodí. Ne <emphasis>naší</emphasis>.“ Důraz na tom slově byl velmi nápadný.</p>
<p>„Tak čí?“ naléhal Harry.</p>
<p>„Jejího předchůdce stvořili vzdálení lidé. Dokáže řídit sama sebe. Může jíst a rozmnožovat se.“</p>
<p>Arthur se roztřásl. V hlavě měl zmatek, cítil strach a hluboké rozhořčení, které si sám nedokázal vysvětlit. „Nerozumím,“ přerušil Harryho, který se chystal něco říct.</p>
<p>„Loď je cestovatel, který ničí hvězdy a přizpůsobuje je tak, aby pro jeho tvůrce už nepředstavovaly ohrožení. Sbírá informace, učí se, a pak světy požírá a vytváří své potomky – mladší kopie sebe sama. Je to srozumitelné?“</p>
<p>„Ano, ale proč jste tady vy?“ Arthur to téměř vykřikl.</p>
<p>„Pst.“ Harry zvedl ruku. „Vždyť to už řekl. Jenom se svezl stopem. Je to blecha.“</p>
<p>„Vy jste nevytvořili tu skálu, tu vesmírnou loď či co to je, tam v poušti?“ zeptal se plukovník Hall. Personál základny zjevně dosud neslyšel nic z toho, co tu Host povídal. I mladý poručík Sanborn vypadal otřeseně.</p>
<p>„Není to <emphasis>naše </emphasis>loď,“ potvrdil Host. „Je dost mocná, aby z naší přítomnosti nemusela mít obavy. Nemůžeme jí ublížit. Obětujeme se…“ Znovu hvízdl. „Přežíváme jen proto, abychom ostatní varovali před tím, co postihlo náš druh.“</p>
<p>„Ale kde jsou piloti a vojáci?“ ozval se Harry.</p>
<p>„Ten stroj není živý tak jako my,“ řekl Host.</p>
<p>„Je to tedy robot, automat?“</p>
<p>„Je to stroj.“</p>
<p>Harry odstrčil židli a zuřivě si třel obličej oběma rukama. Zdálo se, že ho Host pozorně sleduje, ale nezměnil přitom polohu.</p>
<p>„Máme pro takové stroje hodně různých jmen.“ Arthur se obrátil k plukovníku Hallovi. „Tohle vypadá na von Neumannův stroj. Vytváří vlastní kopie, aniž k tomu dostává instrukce zvenčí. Podle mínění Franka Drinkwatera právě absence takových strojů dokazuje, že v galaxii neexistuje kromě nás žádný inteligentní život.“</p>
<p>„Nepochybně dělá ďáblova advokáta,“ podotkl Harry. Stále si mnul kořen nosu. „Který vědec by chtěl <emphasis>dokazovat, </emphasis>že inteligence je zcela ojedinělý jev?“</p>
<p>Plukovník Hall sledoval Hosta s bolestným výrazem. „Podle toho, co říká, bychom měli vyhlásit bojovou pohotovost?“</p>
<p>„Podle toho, co říká…“ spustil Harry rozzlobeně, ale vzápětí se ovládl. „Podle něj nemáme ani naději sněhové koule v pekle. Arte, ty čteš science fiction. Který spisovatel…“</p>
<p>„Saberhagen. Fred Saberhagen. Nazval je ‚Berserkry‘.“</p>
<p>„Nehovoříte se mnou,“ ozval se Host. „Uvědomili jste si důsledky mé informace?“</p>
<p>„Myslím, že ano,“ odvětil Arthur. Dosud nepoložili otázku, která se nabízela ze všeho nejvíc. Možná ani nechtěli znát odpověď. V tichu, které se v místnosti rozhostilo, se obrátil na Hosta: „Kolik máme času?“</p>
<p>„Nevím. Možná méně než jeden oběh.“</p>
<p>Harry sebou trhl. Plukovník Hall jen zíral.</p>
<p>„Jak je to dlouho, co vaše… Co loď přistála?“ pokračoval Arthur.</p>
<p>Host vydal slabý sykavý zvuk a odvrátil se. „Nevím,“ odpověděl. „Nepostřehli jsme to.“</p>
<p>Arthur bez váhání položil další otázku. „Přistála loď ještě na jiné planetě naší soustavy? Nezničila jeden měsíc?“</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>Do místnosti vstoupil malý, rozložitý Asiat s krátkými černými vlasy, tmavou poďobanou pletí a vystupujícími lícními kostmi. Arthur spustil ruce na kolena a upřel na něj pohled.</p>
<p>„Promiňte, pánové,“ pravil muž.</p>
<p>Sanborn si odkašlal. „To je plukovník Tuan Anh Phan.“ Pak představil Arthura a Harryho.</p>
<p>Phan je pozdravil odměřeným pokývnutím. „Právě jsem dostal zprávu, že Australané publikovali fotografie a zveřejnili i filmy. Domnívám se, že je to důležité. Jejich návštěvníci jsou úplně jiní.“</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>InfoNet – Politicko zpravodajské fórum, 6. říj</emphasis><emphasis>na 1996, komentátor Frank Topp:</emphasis></p>
<p>Volební preference prezidenta Crockermana se podle posledního průzkumu veřejného mínění už od června bezpečně drží na 60-65 procentech a s blížícím se dnem voleb se vůbec nemění. Znalci politiky se domnívají, že prezidentovo listopadové vítězství již nemůže nic odvrátit, dokonce ani nevyrovnaná bilance obchodu mezi státy Východního Tichomoří a Strýčkem Samem… Nebo záhadné události v Austrálii. Za sebe mohu říci, že si při téhle kampani ani nepřipnu odznak. Budou to nudné volby.</p>
<p><strong>QUARENS ME, SEDISTI LASSUS</strong></p>
<p><strong>7</strong></p>
<p>Hicks s kalným zrakem a v pomačkaných šatech seděl na tvrdé hotelové židlí s rovným opěradlem a zběžně si prohlížel obsah souboru, který nazval ‚Hurá‘. Soubor obsahoval nejvybranější kousky informací, nasbírané během dvaadvaceti hodin pátrání, které ho stálo přibližně tři sta dolarů. Postupně se připojil na specializované webové stránky všude po celém světě. Výdaje ho v tu chvíli netrápily, stále ještě byl v povznesené náladě.</p>
<p>Ve Velké Viktoriině poušti v Austrálii se opravdu nacházel artefakt, zamaskovaný jako obrovský kus rudé žuly. Australská vláda ten objev udržela v tajnosti třicet dní, jenže potom už hrozilo prozrazení nejsenzačnější zprávy všech dob prostřednictvím vojenských i civilních organizací, které se účastnily vyšetřování. V podstatě všechny sítě, které navštívil, tuto informaci jen opakovaly a nabízely k tomu vlastní spekulace a drby. Vláda dosud nezveřejnila podrobnosti, ale všeobecně se očekávalo, že k tomu dojde brzy.</p>
<p>Stránky <emphasis>Regula </emphasis>využívali výhradně radioastronomové z Klubu 21cm, jehož byl čestným členem. Poté, co prošel zprávy všeobecného významu i sdělení, určená jen úzce specializovaným skupinám, narazil pod titulkem ‚Nezodpovědné brbly‘ na záhadnou, nepodepsanou poznámku: „Něco od nadšeného radioamatéra, jo? Víc vám o sobě nepovím. Mám tady jedno nezašifrované vysílání pro AF1,“ – Hicks usoudil, že to znamená <emphasis>Air Force One, </emphasis>prezidentské letadlo – „týkající se ‚naší vlastní vetřelecké lodi ve Furnace‘. Hlava státu míří do Vandenbergu. Že by to bylo…?“</p>
<p>Hicks se při čtení zachmuřil. Znal několik pilotů raketoplánu, který v současné době startoval z Vandenbergu. Že by některému z nich zavolal a poptal se, jestli se u nich neděje něco neobvyklého? Má se zmínit o ‚naší vetřelecké lodi‘?</p>
<p>Ze zamyšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře. Už mířil ke dveřím, když se otevřely a dovnitř zacouvala mladá Asiatka v citrónově zelené halence a kalhotách. „Pokojská,“ oznámila, když ho spatřila. „Oukej?“</p>
<p>Hicks se roztržitě rozhlédl po pokoji. Byl rád, že si tentokrát oblékl župan. Často při práci sedával jen tak; holý pupek, šedivé chlupy na prsou, a pak už nic. Návyky dlouholetého starého mládence. „Teď ne, prosím.“</p>
<p>„Brzo?“ zeptala se s úsměvem.</p>
<p>„Brzo. Za hodinu.“</p>
<p>Zavřela za sebou. Hicks se pustil do pochodu mezi zataženými okny a koupelnou, tam a zpátky, bradu v dlani, ve tváři dětsky bezelstný výraz. „Nedokážu uvažovat jasně,“ bručel si pod nos. Zapnul televizi, zvolil si stanici se čtyřiadvacetihodinovým zpravodajstvím a sedl si na kraj postele.</p>
<p>Chvíli měl dojem, že omylem přepnul na filmový kanál. Nad vyprahlou písčitou zemí se vznášely tři stříbřité předměty ve tvaru protáhlých tykví. Nedaleko nich dřepěl objemný vůz se soustavou elektronických detekčních zařízení na střeše. Dodávka poskytovala měřítko k porovnání velikostí; neznámé předměty měly zhruba výšku dospělého muže. Hicks natáhl ruku a zvýšil hlasitost. Zastihl hlasatele právě uprostřed věty:</p>
<p>„– už čtyři dny, ukazuje tři dálkově řízené automaty o nichž australská vláda prohlašuje, že vystoupily ze zamaskované vesmírné lodi. Vláda tvrdí, že tyto přístroje komunikovaly s vědci.“</p>
<p>Záběr stříbřitých tykví a dodávky vystřídal obraz typické tiskové konference. Za průhledným plastovým řečnickým pultem stál štíhlý třicátník v hnědém obleku a četl připravené prohlášení: „Komunikovali jsme s těmito objekty a můžeme tedy potvrdit, že se nejedná o živé bytosti, ale roboty, jednající v zastoupení tvůrců vesmírné lodi – rovněž potvrzujeme, že jde skutečně o vesmírnou loď – zanořenou ve skále. Zatím probíhá analýza výsledků rozhovorů, které tudíž nebudou v nejbližší době zveřejněny, již nyní však lze říci, že podstata sdělení je pozitivní, to jest nejeví aspekty nebezpečí či hrozby.“</p>
<p>„Ježíšikriste,“ vyhrkl Hicks.</p>
<p>Znovu se objevil záběr vznášejících se tykví. „Létají,“ řekl Hicks. „Co je udržuje ve vzduchu? No tak, vy hajzlíci, dělejte svou práci! Povězte nám, o co tady doprdele jde!“</p>
<p>„Reakce nejvýznamnějších osobností světa, včetně papeže, na toto sdělení…“</p>
<p>Hicks rozhodil rukama a zaklel, nakopl stolek pod televizí a vztekle přijímač vypnul. Měl na vybranou mezi sháněním dalších drbů a pověstí po všech sítích a webových stránkách světa (a utrácením dalších stovek dolarů) a…</p>
<p>Nebo by se mohl přestat chovat jako specializovaný romanopisec, stát se znovu novinářem a začít hledat za zprávami skutečná fakta. Ovšem rozhodně ne v Austrálii. Velkou Viktoriinu poušť teď obsadila média do posledního místečka, reportéři tam zpovídají každé zrnko písku.</p>
<p>Náhle mu do vědomí vtrhla nejasná vzpomínka na jakousi povinnost. Aha, ráno měl nějakou schůzku. „Zatraceně.“ Vyslovil to téměř radostně, což přesně odpovídalo jeho drobnému podráždění. Zapomněl na rozhovor v místní televizi, měl být ve studiu už před pěti hodinami. Ale připadalo mu, že to nijak zvlášť nevadí. Teď šel po něčem větším.</p>
<p>Ve ‚Furnace‘… Kde by to kčertu mohlo být? Evidentně blízko Vandenbergu. Hicks navštívil Vandenberg za svůj život sedmkrát, z toho dvakrát to bylo kvůli reportáži o vypuštění raketoplánu na polární dráhu, na němž se podílely vojenské i civilní týmy. Vyndal z kufříku svůj kapesní CD přehrávač a připojil ho k počítači. Našel v nabídce Atlas světa a zadal v zeměpisném slovníku písmeno F. „Furnace, Furnace…“</p>
<p>Rychle našel několik míst toho jména, první v Argyllském hrabství ve Skotsku. Následoval ‚Furnace‘ v Kentucky, pak ‚Furnace L‘ (Co to má znamenat, snad <emphasis>lake, </emphasis>jezero?) v hrabství Mayo v Irsku. Furnace, Massachusetts… A Furnace Creek v Kalifornii. Zadal číslo mapy a souřadnice. Do dvou vteřin měl před sebou podrobnou barevnou mapu dané oblasti o rozloze sto čtverečních kilometrů. Blikající symbol v levém dolním rohu upozorňoval na dostupnost satelitní fotografie odpovídajícího území. Hicks zkoumal mapu pohledem, dokud se neukázala šipka, ukazující na drobnou tečku.</p>
<p>„Furnace Creek,“ usmál se. „Na samém kraji Údolí smrti, vlastně to není daleko od hranic Nevady…“ Ale ani moc blízko k Vandenbergu – prakticky přes celý stát. Vyměnil disk a zadal požadavek na informaci z Automobilového klubu Jižní Kalifornie. Počítač našel rok staré údaje. „Stručný přehled z roku 1995: Hotel Furnace Creek, 67 ubytovacích jednotek. Golf, jezdectví. Dlouholetá tradice, umístění s výhledem na Údolí smrti. Tři hvězdičky.“</p>
<p>Hicks chvilku přemýšlel. Uvědomoval si, že fakta do sebe nezapadají zcela dokonale. Rozhodl se jednat, jak mu napovídal instinkt. Zvedl telefon, stiskl tlačítko pro vnější linku a požádal o předvolbu pro Furnace Creek. Byla stejná jako pro San Diego, ačkoli město leželo o stovky mil severněji. Potřásl hlavou, zavolal na informace a tentokrát chtěl přímo číslo hotelu ve Furnace Creeku. Mechanický hlas mu ho sdělil, Hicks si ho poznamenal a začal si pohvizdovat.</p>
<p>Telefon zazvonil třikrát, než se ozval ospalý hlas, patřící pravděpodobně mladé dívce. Hicks se podíval na hodinky, za posledních deset minut už počtvrté, ale až teď si skutečně všiml, kolik je. Čtvrt na dvě. Nespal celou noc. „Prosil bych rezervace.“</p>
<p>„To je u mě,“ pravila dívka.</p>
<p>„Chtěl bych si na zítra objednat pokoj.“</p>
<p>„Lituji, pane, ale to nemůžu. Máme úplně obsazeno.“</p>
<p>„A mohl bych si tedy rezervovat místo ve vaší restauraci?“</p>
<p>„Ta bude několik dní zavřená.“</p>
<p>„Přijela k vám nějaká velká výprava?“ Hicksův úsměv se rozšířil. „Nějaká zvláštní rezervace?“</p>
<p>„To vám nemůžu říct, pane.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Nemám dovoleno podávat informace tohoto druhu.“</p>
<p>Hicks si jasně představil, jak si dívka kouše ret. „Tak vám děkuju.“ Zavěsil a svalil se do postele. Najednou se cítil totálně vyčerpaný.</p>
<p>Kdo kromě něj by tohle dokázal vystopovat, no?</p>
<p>„Stejně neusnu,“ rozhodl se a znovu se posadil. Zavolal hotelovou službu a objednal si kávu a pořádnou snídani – šunku, vejce, prostě co mají. Recepční mu doporučil omeletu ze tří míchaných vajec se šunkou a sladkými paprikami – zvanou Denverská, jako by vepře a papriky měli jenom v tom městě. Hicks poděkoval, stiskl další tlačítko a zavolal cestovní kancelář v přízemí, uvedenou v hotelovém telefonním seznamu.</p>
<p>Úřednice, podle hlasu energická žena, mu oznámila, že poblíž Furnace Creeku se nachází pouze soukromá přistávací dráha a nejbližší veřejné letiště je v Las Vegas.</p>
<p>„Objednejte mi jedno místo na příští let,“ řekl. Úřednice mu sdělila číslo letu a čas odletu – asi za hodinu – a číslo příchodu k letadlům na letišti Lindbergh Field, a ještě se zeptala, jestli nepotřebuje auto z půjčovny.</p>
<p>„Ovšem, jistě. Leda bych mohl letět přímo.“</p>
<p>„Ne, pane. V té oblasti najdete jenom malé přistávací dráhy, žádná osobní letecká doprava. Autem to z Las Vegas do Furnace Creeku zvládnete za dvě tři hodiny. Pokud patříte k těm typům, co se vydají autem přes poušť.“</p>
<p>„Praštění chlápci, co?“ zeptal se.</p>
<p>„Ženské taky,“ odvětila hbitě úřednice.</p>
<p>„Praštění, všichni jsme praštění,“ zopakoval Hicks. „Rád bych si ještě objednal hotel na noc. Někde stranou. Nejedu tam hrát.“ Do Las Vegas dorazí pozdě odpoledne, do Údolí smrti by to před setměním nestačil. Raději se v noci pořádně vyspí, uvažoval, a vyjede až ráno.</p>
<p>„Potvrdím vaši rezervaci. Potřebuji číslo vaší kreditky. Bydlíte v Inter-Continentalu?“</p>
<p>„Ano. Jmenuju se Trevor Hicks.“ Hláskoval své jméno a nadiktoval jí číslo své karty American Express.</p>
<p>„Pan Trevor Hicks,“ opakovala úřednice. „Ten spisovatel?“</p>
<p>„Ano, ten. Díky.“</p>
<p>„Slyšela jsem vás včera v rádiu.“</p>
<p>Představil si ji jako pěkně opáleného blond zajíčka. Možná byl ke stanici KGB trochu nespravedlivý. „Vážně?“</p>
<p>„Ano. Bylo to zajímavé. Řekl jste, že byste pozval návštěvníka z vesmíru domů a seznámil ho s mámou. Se svou matkou. Ještě pořád si to myslíte?“</p>
<p>„Jistě, pořád,“ odpověděl. „My všichni přece máme mimozemšťany rádi, no ne?“</p>
<p>Úřednice se nervózně zasmála. „Víte, mě to spíš děsí.“</p>
<p>„To mě taky, zlato,“ řekl Hicks. A je to úžasný, nádherný strach.</p>
<p><strong>8</strong></p>
<p>Harry stál s rukama v kapsách před skleněným oknem a zíral na Hosta. Arthur se v zadní části místnosti domlouval se dvěma důstojníky, jakým způsobem by mělo být provedeno první vyšetření mimozemšťana. „Tentokrát dovnitř nepůjdeme,“ řekl. „Máme vaše fotografie a… vzorky tkání z prvního dne. To nás prozatím plně zaměstná.“</p>
<p>Harry trochu zčervenal hněvem. „Idioti,“ zašeptal. Host se jako obvykle choulil pod pokrývkami na stupínku, zpod deky mu vyčnívala jen ‚ruka‘ a ‚noha‘.</p>
<p>„Prosím?“ přeptal se sloužící důstojník, vysoký, svalnatý třicátník nordického vzhledu.</p>
<p>„Řekl jsem ‚idioti‘,“ opakoval Harry. „Vzorky tkání!“</p>
<p>„Nebyl jsem u toho, pane, ale tehdy nikdo nevěděl, jestli je Host naživu nebo mrtev,“ vysvětloval důstojník.</p>
<p>„Ať už je to jak chce,“ vmísil se Arthur a mávl na Harryho: brzdil, „budou užitečné, ať byly odebrány jakkoli. Dnes bych chtěl Hosta požádat, aby se postavil, dovolil nám pár fotografií… Ze všech stran, ve všech polohách, při pohybu. Zeptám se ho, jestli je ochoten podrobit se dalším vyšetřením…“</p>
<p>„Pane,“ ozval se nordický důstojník, „my už jsme to probírali mezi sebou a usoudili jsme, že vzhledem k varování, které Host přinesl, musíme zachovávat maximální opatrnost.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Dáváme mu o sobě spoustu informací. Co když je předává do té lodi v Údolí smrti? Metody, jimiž provádíme vyšetřování, rentgeny atakdál – to jim může prozradit leccos o naší technické vyspělosti a našich schopnostech.“</p>
<p>„Proboha!“ vyhrkl Harry. Nedbal na Arthurův káravý pohled a pokračoval: „Vždyť už kdovíkolik desetiletí poslouchají naše vysílání. Vědí o nás všechno, co se vůbec dá zjistit.“</p>
<p>„Podle našeho názoru tomu tak nutně nemusí být. Hodně informací se do civilního vysílání prostě nedostane. A co se týče vojenských relací, tam už vůbec ne.“</p>
<p>„Určitě si nás zařadili už jenom podle toho, že ještě používáme při vysílání analogové rádiové vlny,“ poznamenal Harry. Nehnul se od okna.</p>
<p>„Ano, ale…“</p>
<p>„Vážíme si vašich názorů, poručíku Dreyere,“ řekl Arthur. „Jenomže pokud Hosta řádně neprozkoumáme, nikam se nedostaneme. Jestliže to má znamenat určitý způsob oboustranné výměny informací, budiž. Pokud Host představuje jakýsi otevřený informační kanál do lodi, snad to během vyšetřování zjistíme.“</p>
<p>„To je zajímavý nápad,“ uznal Harry polohlasně.</p>
<p>„Ano, pane,“ pravil Dreyer. „Ještě jsem vám měl předat předběžný rozvrh pro návštěvu vrchního velitele. Jsme vám k dispozici.“</p>
<p>„Výborně. Takže zase zapneme oboustranné spojení.“ Arthur přešel po lehce se svažující podlaze k oknu a stoupl si vedle Harryho. Stiskl tlačítko interkomu.</p>
<p>„Promiňte. Rádi bychom pokračovali v dotazech a testech.“</p>
<p>„Ano,“ řekl Host, odstrčil deky a pomalu se postavil.</p>
<p>„Jaký je váš zdravotní stav?“ zeptal se Arthur. „Cítíte se dobře?“</p>
<p>„Ne zcela dobře,“ odvětil Host. „Mám dostatek stravy, ale není dost výživná.“</p>
<p>Host měl možnost vybrat si mezi mnoha různými pečlivě připravenými „polévkami“. První vzorky tkání ukázaly, že by patrně mohl strávit pravotočivé cukry a bílkoviny, jaké se běžně nacházejí u pozemských životních forem. V kádinkách dostával současně s potravou i čištěnou vodu. Až doposud Host nic nevyměšoval – široká nerezová nádoba v jiném rohu místnosti zůstávala prázdná. Jedl také jen střídmě a bez velkého nadšení.</p>
<p>„Můžete popsat látky, které by vám vyhovovaly lépe?“</p>
<p>„Ve vesmíru jsme hibernovali…“</p>
<p>Harry si v notesu podtrhl množné číslo.</p>
<p>„A potravu během letu pro nás syntetizovaly stroje.“</p>
<p>Arthur zamrkal. Harry zuřivě psal.</p>
<p>„Názvy potravin mi v tomto jazyce nejsou známy, nedokážu je popsat. Strava, kterou dostávám, vypadá přiměřeně.“</p>
<p>„Ale nechutná vám.“</p>
<p>K tomu se Host nevyjádřil.</p>
<p>„Rádi bychom provedli další vyšetření,“ řekl Arthur. „Ale nemáme v úmyslu odebírat další tkáňové vzorky.“</p>
<p>Host zatáhl své tři hnědé oči, vzápětí je ukázal znovu, ale neřekl nic, jen zůstal stát a jeho držení těla působilo sklíčeně – pokud se vůbec mohl cítit sklíčen a pokud se řeč těla u jeho druhu příliš nelišila…</p>
<p>„Nemusíte spolupracovat,“ pokračoval Arthur. „Nechceme vás k ničemu nutit.“</p>
<p>„Potíže s mluvením, potíže s jazykem,“ řekl Host. Jediným plavným pohybem se přesunul do vzdálenějšího kouta místnosti. „Jsou tu jisté otázky, které jste nepoložili. Proč?“</p>
<p>„Lituji, ale teď vám nerozumím.“</p>
<p>„Nekladete otázky o vnitřních myšlenkách.“</p>
<p>„Chcete říct, o tom, co si myslíte?“</p>
<p>„Vnitřní stavy jsou mnohem důležitější než fyzická stavba, nebo snad ne? Neplatí to snad i pro váš druh inteligence?“</p>
<p>Harry pohlédl na Arthura. „Tak dobře,“ pravil, odkládaje zápisník. „Jaký je váš vnitřní stav?“</p>
<p>„Neuspořádaný.“</p>
<p>„Jste zmatený?“ zeptal se Harry.</p>
<p>„Nejsem v pořádku. Moje poslání je splněno. Tuto událost nepřežijeme.“</p>
<p>„Vy nepřežijete…“ Arthur marně hledal vhodné výrazy. „Až loď vzlétne, vy nebudete na palubě?“</p>
<p>„Pořád jste mi nepoložili ty správné otázky.“</p>
<p>„Na co bychom se měli ptát?“ Harry poklepal tužkou na opěradlo židle. Zdálo se, že se Host zaměřil pohledem na jeho gesto. „Nač bychom se tedy měli ptát?“ opakoval Harry.</p>
<p>„Způsob provedení destrukce. Zánik jiných světů. Jak vaše planeta zapadá do systému ničení.“</p>
<p>„Máte pravdu,“ přisvědčil Arthur okamžitě. „Tyto otázky jsme zatím nepoložili. Cítíme strach, a v takovém nepříznivém emocionálním rozpoložení ve skutečnosti nechceme vědět všechno. Může to vypadat iracionálně…“</p>
<p>Host zvedl bradu do výšky, čímž odhalil dvě štěrbiny a nezřetelnou, asi dvoupalcovou prohloubeninu na spodní straně mitrovité hlavy. „Negativní emoce,“ zopakoval. „Kdy se chystáte položit tyto otázky?“</p>
<p>„Zítra se k nám připojí někteří z našich vůdců včetně prezidenta. To by mohla být vhodná příležitost,“ řekl Harry.</p>
<p>„Já myslím, že bychom si to měli raději poslechnout hned.“ Arthurovi se nezamlouvala představa, že by se informace toho druhu měly naslepo nahrnout na Crockermana, když neměl ponětí, jak by na ně prezident zareagoval.</p>
<p>„Ano,“ souhlasil Host.</p>
<p>„Tedy první otázka,“ začal Arthur. „Co se stalo s vaším světem?“</p>
<p>Host se pustil do vyprávění.</p>
<p><strong>OFFERTORIUM</strong></p>
<p><strong>9</strong></p>
<p>„Lidi, brzy se vám dostane zvláštní cti,“ oznámila svým čtyřem svěřencům nová dozorkyně, mladá, štíhlá černoška v šedé halence a kalhotách.</p>
<p>Edward Shaw se posadil na lůžku a zamžoural.</p>
<p>„Dnes večer nás navštíví prezident. Chce si s vámi podrobně pohovořit.“</p>
<p>„Kdy se odtud konečně dostaneme?“ zeptala se ochraptěle Stella Morganova. Odkašlala si a otázku zopakovala.</p>
<p>„Nemám nejmenší ponětí, slečno Morganová. Dostali jsme vzkaz od vaší matky. Máte ho v zásuvce na jídlo. Můžeme jí předat i vaše případné vzkazy, pokud nebudou obsahovat žádné sdělení o tom, kde se nacházíte a proč tu jste.“</p>
<p>„Pěkně na vás tlačí, co?“ ozval se Minelli. O Stellině matce, Bernice Morganové, se už před pár hodinami bavili. Stella vyjádřila přesvědčení, že touto dobou už její matka postavila do latě půlku právníků v Kalifornii.</p>
<p>„To máte úplnou pravdu,“ přisvědčila dozorkyně. „Vy tedy ale máte maminku, slečno Morganová! Doufáme, že se nám podaří brzy všechno vyjasnit. Laboratoře provádějí všechny možné testy čtyřiadvacet hodin denně. Až doposud jsme neobjevili žádné cizí mikroorganismy ani u vás, ani u Hosta.“</p>
<p>Edward si znovu lehl do postele. „Co tady bude prezident dělat?“ zajímal se.</p>
<p>„Chce si s vámi čtyřmi pohovořit. Tak nám to bylo sděleno.“</p>
<p>„A podívat se na emzáka,“ dodal Minelli. „Že jo?“</p>
<p>Dozorkyně se usmála.</p>
<p>„Co hodláte navykládat novinářům?“ zeptal se Reslaw.</p>
<p>„Bože, jak bych si přála, aby to už bylo! Australané už zveřejnili prakticky všechno, a ten jejich případ je ještě záhadnější než náš. U nich z té skály vylézají <emphasis>roboti</emphasis>.“</p>
<p>„Cože?“ Edward se prudce posadil. „To říkali ve zprávách?“</p>
<p>„Máte se dívat na televizi. V zásuvkách máte i noviny. Od zítřka dostanete CD přehrávače. Nechceme, abyste vypadali neinformovaně, až sem prezident přijede.“</p>
<p>Edward vytáhl zásuvku na jídlo, ocelový podnos, který se dal protáhnout otvorem ve stěně izolační jednotky, a vyndal z ní složené noviny. Nedostal žádný osobní vzkaz. Jeho příležitostná přítelkyně z Austinu ho nečekala ještě nejméně měsíc, možná dva; s matkou už nemluvil celé měsíce. Začínal svého volného životního stylu bez závazků trochu litovat. Rozložil noviny a přelétl očima titulky.</p>
<p>„Ježíši, čtete tam taky to, co já?“ vyhrkl Reslaw.</p>
<p>„Jo,“ přitakal Edward.</p>
<p>„Vypadají jako pochromované tykve.“</p>
<p>Edward noviny prolistoval. Australské ozbrojené síly v pohotovosti. Americké vojenské letectvo a námořnictvo – totéž. (Pozemní vojska ne? Proč ne?) Odvolání startů raketoplánů, důvody nejsou známy…</p>
<p>„Proč roboti?“ ozval se Minelli po pár minutách ticha. „Proč ne nějací další živí tvorové?“ Vzápětí si sám odpověděl: „Třeba přišli na to, že nevydrží v naší atmosféře a že jim vadí horko.“</p>
<p>To dávalo smysl. Ovšem jestliže na Zemi přistály dva maskované vesmírné koráby – a proč vlastně se maskovaly? – pak jich tu mohlo být i víc.</p>
<p>„Možná je to invaze,“ uvažovala Stella. „Jenom o tom ještě nevíme.“</p>
<p>Edward si vybavil několik různých scénářů science fiction, na které narazil při četbě nebo je viděl ve filmu či v televizi.</p>
<p>Motivace. Žádný rozumný tvor nic nepodnikne bezdůvodně. Edward vždycky souhlasil s vědci, kteří považovali Zemi za příliš bezvýznamnou a vzdálenou, aby mohla vzbudit zájem případných vesmírných nájezdníků. Pochopitelně se jednalo o jakýsi geocentrismus naruby. Teď si přál, aby se býval více zajímal o program SETI – pátrání po mimozemské inteligenci[3]. Poslední dobou se ze všech věd zajímal už jenom o geologii; málokdy si přečetl časopisy jako <emphasis>Scientific American </emphasis>nebo <emphasis>Science, </emphasis>jedině pokud nezbytně potřeboval dohnat vědomosti o nejdůležitějších objevech.</p>
<p>Podobně jako většina odborníků se i on dostal do izolace. Jeho životem byla geologie. Teď už pochyboval, že se vůbec kdy zmůže na skutečný osobní život. I když jejich čtveřici propustí – a tato otázka ho trápila víc, než by byl ochoten připustit – stanou se z nich známé osobnosti, přímo celebrity. Jejich životy se radikálně změní.</p>
<p>Vypnul přehrávač a nalistoval v losangeleských <emphasis>Timesech </emphasis>stránku s komiksy. Pak si lehl a pokoušel se usnout. Ale v noci se vyspal dostatečně. Jeho vztek už dosáhl stupně, kdy ho přestával zvládat. Co by asi tak mohl říct Crockermanovi? Měl by třást mřížemi své klece a zoufale výt? Připadalo mu, že je to jediná správná odpověď.</p>
<p>„Ale podívejme se na věc s nadhledem,“ zamumlal bez ohledu na to, že ho může někdo slyšet. „Tohle je historie.“</p>
<p>„Tohle je <emphasis>historie!</emphasis>“ zaječel Minelli ze své cely. „Jsme <emphasis>historie! </emphasis>Není to vzrušující?“</p>
<p>Edward zaslechl, jak Reslaw pomalu, energicky zatleskal. „Chci svého uměleckého manažera!“ prohlásil Minelli.</p>
<p><strong>10</strong></p>
<p>Harry si prohlédl prezidentův itinerář, pak jejich vlastní, úhledně připojený umělohmotnou svorkou, a povzdechl si. „Velká chvíle nastává… Ty už jsi na to zvyklý, já ne. Neprodyšná bezpečnost a schůzky naplánované na minutu přesně.“</p>
<p>„Naučil jsem se nebrat to příliš na vědomí,“ řekl Arthur. Sdíleli spolu pokoj ve vandenberském Hiltonu, neboť hranatá betonová třípatrová ubytovna pro důstojníky byla právě zaplněná piloty raketoplánů, kteří tyto strohé pokoje obvykle obývali. Harry mu podal papír zpátky.</p>
<p>„Většinou jsem z toho unavený.“ Lehl si na záda a sepjal ruce vzadu na šíji. Arthur na něj upřel znepokojený pohled. „Ne, to není tím, že jsem nemocný,“ prohlásil Harry podrážděně. „Musím o tom pořád přemýšlet. Snažím se nějak se s tím vším vypořádat.“</p>
<p>„Zítra nás čeká rušný den. Víš jistě, že to zvládneš?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>„Určitě.“</p>
<p>„Tak dobře. Dnes večer krátce seznámíme prezidenta, jeho štáb a popřípadě členy vlády, které bude mít s sebou, se situací. A potom budeme u jeho rozhovoru s Hostem a zadrženými občany.“</p>
<p>Harry se zašklebil a váhavě potřásl hlavou.</p>
<p>Arthur odložil papíry na stolek mezi postelemi. „Co asi udělá, až to vyprávění vyslechne?“</p>
<p>„Prokrista, Arte, vždyť ho znáš líp než já.“</p>
<p>„Než mě tehdy vyrazili, nikdy jsem se s ním nesetkal. Když byl ještě viceprezidentem, držel se v pozadí. Pro mě je hádanka, zabalená v tajemství. Čteš přece noviny; co si o něm myslíš ty?“</p>
<p>„Řekl bych, že je to přiměřeně inteligentní člověk, který nepatří do Bílého domu. Ovšem já jsem odjakživa radikál. Vzpomínáš si, jaký jsem byl ve třech letech komunista? Otec mě oblékl do rudého svetru…“</p>
<p>„Mluvím vážně. Musíme pro něj tu ránu nějak zmírnit. A že to bude pořádná rána, i když ho na to štáb předem připraví. Uvidí Hosta a uslyší to přímo od něj…“</p>
<p>„Že je Země odsouzena k záhubě. Jehňátka na porážku.“</p>
<p>Teď se ušklíbl zase Arthur, ale ten úšklebek ho skoro bolel. „Ne,“ řekl.</p>
<p>„Ty tomu nevěříš?“</p>
<p>Arthur upřel pohled na strop. „Nepřipadá ti, že tady něco nesedí?“</p>
<p>„Zlý osud mi nikdy neseděl,“ prohlásil Harry.</p>
<p>„Mám otázky. Spoustu otázek. Proč ta vesmírná loď umožňuje nějakým ‚blechám‘, aby cestovaly s ní a přinášely varování civilizacím, jejichž planety mají být zničeny?“</p>
<p>„Pýcha. Absolutní spolehnutí na vlastní sílu. Bezvýhradné přesvědčení o naší slabosti.“</p>
<p>„I když máme nukleární zbraně, prokrista?“ vyhrkl Arthur ostře. „Pilot bojového letadla, které přistálo někde v džungli, by měl brát šípy domorodců vážně.“</p>
<p>„Patrně mají… <emphasis>Měli by mít </emphasis>zbraně a prostředky k obraně, o jakých se nám nezdá.“</p>
<p>„Proč je ale nepoužili?“</p>
<p>„Očividně <emphasis>použili </emphasis>cosi, co jim umožnilo přistát s obrovskými skalami, aniž by je zachytily naše radary nebo satelity.“</p>
<p>Arthur souhlasně přikývl. „Ledaže by to, co přistálo, bylo zpočátku velmi malé… Což by ale popíralo Hostovu historku.“</p>
<p>„Tak jo.“ Harry se opřel o polštář, který si přistrčil ke stěně. „Taky mi to nedává smysl. To, jak Australané prohlašují, že <emphasis>jejich </emphasis>cizinci přinášejí lidstvu mírové poselství. Patří k téže skupině vetřelců? Očividně; jde o stejnou taktiku. Schovat se a číhat. Jedna z lodí má ‚blechy‘ druhá ne. Jedna z nich má roboty místo tiskových mluvčích. Druhá je potichu.“</p>
<p>„Ještě jsme nečetli kompletní zprávu od Australanů.“</p>
<p>„Ne,“ připustil Harry. „Ale zatím to vypadalo, že jsou k nám upřímní. Co z toho všeho vyplývá?“</p>
<p>Arthur pokrčil rameny.</p>
<p>„Třeba jsou ty síly, které stojí za přistáním cizích lodí, úžasně mizerně organizované nebo vrtkavé, nebo je to prostě jen projev jejich otrlosti. Nebo mezi sebou mají nějaké rozpory.“</p>
<p>„Nemůžou se rozhodnout, jestli Zemi sežerou nebo ne?“</p>
<p>„Tak nějak,“ kývl Harry.</p>
<p>„Myslíš, že to Crockerman pustí na veřejnost?“</p>
<p>„Ne.“ Harry si položil ruce na zakulacené břicho. „Byl by blázen, kdyby to udělal. Uvědom si, jaký rozruch by to vyvolalo! Jestli je trochu chytrý, bude až do posledního okamžiku vyčkávat – a nejdřív se podívá, jak budou lidé reagovat na tu australskou Loď dobrých zpráv.“</p>
<p>„Možná už bychom měli touto dobou shazovat na Údolí smrti bomby.“ Arthur se zahleděl na obrázek nad nočním stolkem, na němž čtyři stíhačky F-104 prudce stoupaly nad China Lake. „Všechno to tu spálit. Moc nepřemýšlet, radši jednat.“</p>
<p>„Rozčílit je k nepříčetnosti?“ řekl Harry. „Jestli jsou vážně tak neuvěřitelně arogantní, znamená to, že se nějakým způsobem ujistili, že jim nemůžeme uškodit. Ani s našimi nukleárními zbraněmi.“</p>
<p>Arthur se posadil na židli, zády k oknům a obrázku. Máme supermoderní stíhačky a bombardéry. Řízené střely. Mobilní laserové obranné systémy. Termonukleární zbraně. A přitom se zdá, že nejsou o nic lepší než kamenné sekerky.</p>
<p>„Kapitán Cook,“ řekl a jemně si skousl dolní ret.</p>
<p>„No?“ povzbudil ho Harry.</p>
<p>„Domorodci na Havaji dokázali zabít kapitána Cooka. Přitom měl k dispozici technologie, které byly v porovnání s jejich o pár stovek let pokročilejší. A přece ho zabili.“</p>
<p>„A k čemu jim to bylo?“ zeptal se Harry.</p>
<p>Arthur zavrtěl hlavou. „Nejspíš k ničemu. Snad to pro ně znamenalo osobní zadostiučinění.“</p>
<p>Prezident William D. Crockerman patřil ve svých třiašedesáti letech k nejelegantněji vyhlížejícím mužům Ameriky. S prošedivělými černými vlasy, jasně konturovanýma, bystrýma zelenýma očima, téměř orlím nosem a přátelským výrazem kolem očí a úst by klidně mohl představovat váženého šéfa velké korporace nebo oblíbeného dědečka dospívajících dětí. V televizi i při osobním setkání budil dojem sebejistoty a pronikavého důvtipu. Nebylo pochyb, že bere svou práci naprosto vážně, ovšem sebe už tolik ne – tak nějak vypadal jeho obraz pro veřejnost, a právě ten mu po celou jeho šestadvacetiletou kariéru státního úředníka vyhrával volby za volbami. Crockerman prohrál ve volbách jen jednou, když poprvé v životě kandidoval na starostu Kansas City v Missouri.</p>
<p>Do vandenberské speciální izolační laboratoře vstoupil v doprovodu dvou agentů tajné služby, poradce pro národní bezpečnost – hubeného muže středních let z Bostonu jménem Carl McClennan – a poradce pro vědu, ospale chladného osmatřicetiletého Davida Rotterjacka. Arthur toho vysokého, obtloustleho blonďáka znal natolik dobře aby uznával jeho kvalifikaci, aniž by si ho nějak zvlášť oblíbil. Když byl Rotterjack ještě zaměstnán jako ředitel několika biologických výzkumných ústavů, tíhl spíš k řízení a organizaci vědy než k vědě samé.</p>
<p>Celá tato svita byla uvedena do společné laboratoři a v předváděcí místnosti prezidenta přivítal generál Paul Fulton, vrchní velitel kosmodromu West Coast. Třiapadesátiletý Fulton býval na akademii fotbalistou a na jeho svalnaté, šest stop vysoké postavě to bylo dosud znát.</p>
<p>Arthur a Harry očekávali návštěvu v ústřední laboratoři u Hostova zastřeného okna. Rotterjack je představí prezidentovi a McClennanovi, pak představování pokračovalo v kruhu před židlemi. Crockerman a Rotterjack se posadili do přední řady, Harry s Arthurem jim stáli po boku.</p>
<p>„Doufám, že chápete, proč jsem tak nervózní,“ obrátil se Crockerman na Arthura. „O tomhle místě jsem neslyšel nic povzbudivého.“</p>
<p>„Ano, pane,“ odpověděl Arthur.</p>
<p>„Ty povídačky… Ta prohlášení o tom, co Host vypráví. Věříte tomu?“</p>
<p>„Nemáme důvod nevěřit jim, pane,“ řekl Arthur a Harry přikývl.</p>
<p>„A vy, pane Feinmane, co si myslíte o té australské mimozemské lodi?“</p>
<p>„Z toho, co jsem zahlédl, soudím, že je to obdoba té naší, pane prezidente. Možná o něco větší, protože se nalézá uvnitř větší skály.“</p>
<p>„Ale my zatím nemáme nejmenší představu, co to tam uvnitř vlastně je, ani u jedné, ani u druhé z těch dvou skal, že?“</p>
<p>„Ne, nemáme,“ přisvědčil Harry.</p>
<p>„Nemohli bychom je zrentgenovat nebo někde blízko nich odpálit sérii výbuchů a poslouchat odrazy na druhé straně?“</p>
<p>Rotterjack se ušklíbl. „Probrali jsme spoustu rafinovaných metod, které by nám mohly povědět něco o tom, co je uvnitř. Jenomže žádná z nich nejspíš není ta pravá.“</p>
<p>Arthur pocítil nepříjemné bodnutí, ale kývl. „Mám dojem, že teď je na místě spíš zdrženlivost.“</p>
<p>„Co ti roboti, ty zprávy, které si navzájem odporují? Někteří mí vrstevníci jim říkají ‚Šmudlové‘, víte o tom, pane Gordone, nebo vy, pane Feinmane?“</p>
<p>„Už jsme se s tím jménem setkali, pane.“</p>
<p>„Poslové dobrých zpráv. Tak to aspoň vykládali ministerskému předsedovi Millerovi. Mluvil jsem s ním. Není o tom tak docela přesvědčen, nebo to přinejmenším před námi nedává najevo, ale… Nevidí důvod, proč by měl nechat národ v nevědomosti. To my jsme v trochu odlišné situaci, co?“</p>
<p>„Ano, pane,“ projevil souhlas Arthur.</p>
<p>McClennan si odkašlal. „Nelze předvídat, jaké škody by mohlo způsobit, když celému světu oznámíme, že u nás také přistála cizí loď, která říká, že nadešel soudný den.“</p>
<p>„Carl se staví k jakýmkoli plánům na zveřejnění této zprávy naprosto záporně. Takže tu teď máme zavřené čtyři civilisty, do Shoshone a Furnace Creeku jsme nasadili agenty a zabránili jsme turistům v přístupu ke skále s lodí.“</p>
<p>„Ti civilisté jsou pod dozorem z jiného důvodu,“ namítl Arthur. „Zatím jsme neobjevili žádné stopy po biologické kontaminaci, ale nemůžeme si dovolit žádný hazard.“</p>
<p>„Na Hostovi se žádné mikroorganismy nenašly, je to tak?“ zeptal se Rotterjack.</p>
<p>„Dosud ne,“ odpověděl generál Fulton. „Ale testy stále ještě pokračují.“</p>
<p>„Zkrátka to neprobíhá tak, jak bychom si představovali,“ shrnul Crockerman. „Žádné vzkazy z dálky v Puerto Rico, žádné vznášející se talíře, žádné rakety, které dopadnou v nějakém zapadákově a vylezou z nich chobotnice.“</p>
<p>Arthur s úsměvem potřásl hlavou. Crockerman si dokázal u lidí kolem sebe vynutit respekt, a současně získat jejich přízeň. Prezident se zpod obočí podíval na Harryho, pak Arthura, potom krátce na McClennana. „Jenomže se <emphasis>to </emphasis>stalo.“</p>
<p>„Ano, pane,“ přisvědčil Fulton.</p>
<p>„Paní Crockermanová mi řekla, že tohle bude nejdůležitější schůzka v mém životě. Vím, že má pravdu. Ale stejně jsem vyděšený, pánové. Potřebuji vaši pomoc, abych to zvládl. Abychom to <emphasis>spolu </emphasis>zvládli. Dokážeme to, co říkáte?“</p>
<p>„Jistě, pane,“ pravil Rotterjack ponuře.</p>
<p>Nikdo jiný se neozval.</p>
<p>„Jsem připraven, generále.“ Prezident se na židli napřímil a zahleděl se do temného okna. Fulton pokynul důstojníkovi ve službě.</p>
<p>Závěsy se rozhrnuly.</p>
<p>Host stál u stolu v téže pozici, v jaké ho Harry a Arthur předešlého dne opustili.</p>
<p>„Zdravím vás,“ řekl Crockerman. Tvář měl v tlumeném osvětlení popelavě bledou. Host ho svým citlivějším zrakem patrně viděl zřetelněji.</p>
<p>„Zdravím vás,“ odpověděl.</p>
<p>„Jmenuji se William Crockerman. Jsem prezidentem Spojených států amerických, státu, v němž jste přistál. Máte u vás také státy?“</p>
<p>Host neodpověděl. Crockerman pohlédl stranou na Arthura. „Slyší mě?“</p>
<p>„Ovšem, pane prezidente,“ odpověděl Arthur.</p>
<p>„Máte u vás také státy?“ opakoval Crockerman.</p>
<p>„Musíte mi klást závažné otázky. Umírám.“</p>
<p>Prezident bezděčně ucouvl. Fulton se vrhl dopředu, jako by se chtěl okamžitě ujmout velení, vyprázdnit místnost a chránit Hosta před dalším vypětím, ale Rotterjack mu nastavil paži a zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Máte jméno?“ zeptal se prezident.</p>
<p>„Ne ve vašem jazyce. Mé jméno má chemickou podstatu a podle ní mě příslušníci mého druhu poznají.“</p>
<p>„Máte v lodi rodinu?“</p>
<p>„My jsme rodina. Všichni ostatní z mého druhu jsou mrtví.“</p>
<p>Crockerman se potil. Nemohl odtrhnout zrak od Hostova obličeje, od tří zlatožlutých očí, které se na něj bez mžikání upíraly. „Řekl jste mým kolegům, našim vědcům, že tato loď je zbraň, která zničí Zemi.“</p>
<p>„Není to zbraň. Je to matka nových lodí. Pozře váš svět a vytvoří další lodi, které zase odletí jinam.“</p>
<p>„Tomu nerozumím. Můžete to nějak blíž objasnit?“</p>
<p>„Musíte klást správné otázky,“ požadoval Host.</p>
<p>„Co se stalo s vaším světem?“ vypálil Crockerman bez zaváhání. Přečetl si už Gordonovu a Feinmanovu zprávu o poslední rozmluvě s Hostem týkající se tohoto tématu, ale očividně to chtěl slyšet znovu, sám pro sebe.</p>
<p>„Nemohu vám sdělit jméno našeho světa ani jeho umístění na vaší obloze. Od dob, kdy jsme ho opustili, jsme ztratili pojem o čase. Naše vzpomínky na něj během dlouhého studeného spánku vybledly. První lodi přiletěly a ukryly se v ledovcích, které vyplňovaly údolí jednoho z kontinentů. Z ledu si vzaly, co potřebovaly, a některé jejich části si začaly razit cestu do nitra světa. Netušili jsme, co se děje. Nakonec se uprostřed města objevila tato nově vytvořená loď a nehýbala se. Naše planeta se zachvívala, a my teprve uvažovali, co dál. Byli jsme ve vesmíru už dříve, dokonce jsme cestovali mezi planetami, ale neobjevili jsme žádné, které by se nám líbily, takže jsme svůj původní domov neopustili. Věděli jsme, jak přežít v mezihvězdném prostoru, i po velmi dlouhou dobu, a tak jsme si vybudovali uvnitř lodi útočiště. Doufali jsme, že vzlétne ještě před koncem našeho světa. Loď nám v ničem nebránila. Opustila naši planetu ještě předtím, než ji zbraně cizinců proměnily v roztavenou skálu a vodní páru, a vzala nás sebou. Nevíme o nikom jiném, kdo by přežil.“</p>
<p>Crockerman přikývl a složil ruce do klína. „Jaký byl váš svět?“</p>
<p>„Podobal se vašemu. Více ledu, menší hvězda. Bylo nás mnoho, lišili jsme se vzhledem, ale ne myšlením. Náš druh se vyznačoval mnohotvárností, někteří z nás sídlili v ledových mořích, jiní podobně jako já chodili po zemi, další létali, někteří žili v ledu. Ale mysleli jsme všichni stejně. Už před dávnými, dávnými časy jsme přizpůsobili život svým potřebám a žili jsme šťastně. Vzduch kolem nás se příjemně dýchal a byl plný vůní našich rodin. Všude na světě, dokonce i v ledových krajích, jsme cítili své příbuzné a děti.“</p>
<p>Arthurovi se svíralo hrdlo. Crockermanovi stékala po tváři slza. Nesetřel ji.</p>
<p>„Řekli vám, proč ničí váš svět?“</p>
<p>„Vůbec s námi nemluvili,“ odpověděl Host. „Pochopili jsme, že jde o stroje, které požírají světy, že nejsou živé, nemají vlastní pach, ale umějí myslet.“</p>
<p>„Neobjevili se žádní roboti, kteří by s vámi hovořili?“</p>
<p>„Nerozumím otázce, potíže s jazykem.“</p>
<p>„Menší stroje,“ napověděl Rotterjack. „Takové, které s vámi mluví a snaží se vás podvést.“</p>
<p>„Žádné menší stroje,“ řekl Host.</p>
<p>Crockerman se zhluboka nadechl a na okamžik zavřel oči. „Máte děti?“</p>
<p>„Můj druh nesmí mít děti. Mám bratrance.“</p>
<p>„Nechal jste doma nějakou rodinu?“</p>
<p>„Ano. Bratrance a učitele. Bratry ledu, spojené velením.“</p>
<p>Crockerman potřásl hlavou. To mu nic neříkalo; ve skutečnosti tomu nerozuměl nikdo v místnosti. Získané informace budou později roztříděny, vyplynou z nich další otázky, které Host zodpoví, pokud bude ještě naživu.</p>
<p>„Náš jazyk jste se naučil, když jste poslouchal naše rozhlasové vysílání?“</p>
<p>„Ano. Vaše plýtvání k vám přitáhlo ničivé stroje. Poslouchali jsme, co sbírají.“</p>
<p>Harry si zuřivě zapisoval, jeho tužka, míhající se nad blokem, přitom vydávala krátké škrábavé zvuky.</p>
<p>„Proč jste se nepokusili nějak ty stroje sabotovat, zničit jejich loď?“ zeptal se Rotterjack.</p>
<p>„Kdybychom toho byli schopni, loď by nám nikdy nedovolila usídlit se v ní.“</p>
<p>„Arogance,“ ozval se Arthur se sevřenými čelistmi. „Neuvěřitelná arogance.“</p>
<p>„Říkal jste, že jste spali, hibernovali,“ řekl Rotterjack. „Jak jste mohli studovat náš jazyk, a přitom spát?“</p>
<p>Host chvíli nehybně stál a neodpovídal. „Právě tak jsme to udělali,“ prohlásil konečně.</p>
<p>„Kolik našich řečí znáte?“ zeptal se Harry s tužkou napřaženou dopředu.</p>
<p>„Já mluvím anglicky. Ostatní, kteří zůstali uvnitř, umí rusky, čínsky, francouzsky.“</p>
<p>„Tyto otázky nejsou příliš důležité,“ pronesl tiše Crockerman. „Připadá mi, že na nás všechny dolehla noční můra. Koho z ní mám obvinit?“ Přelétl pohledem místnost, oči měl jasné jako jestřáb. „Nikoho. Nemohu jednoduše oznámit, že nás navštívili hosté z jiných světů, protože lidé by jistě chtěli ty hosty vidět. Po tom, co zveřejnili Australané, by naše zprávy všechny zmátly a demoralizovaly.“</p>
<p>„Nejsem si jist, jak dlouho dokážeme všechno držet v tajnosti,“ ozval se McClennan.</p>
<p>„Jak bychom mohli národu skrývat něco takového?“ Zdálo se, že Crockerman nevnímá nikoho kromě Hosta. Vstal a přistoupil ke sklu, zachmuřeně se na něj zadíval. „Přinesl jste nám ty nejstrašnější možné zprávy. Tvrdíte, že nemůžeme dělat vůbec nic. Vaše… civilizace… byla určitě mnohem vyspělejší než naše. A zahynula. To je <emphasis>strašlivá </emphasis>zpráva. Proč jste se vůbec obtěžovali…“</p>
<p>„Na některých světech by mohly být síly vyrovnané,“ řekl Host. „Jsem unaven. Nemám mnoho času.“</p>
<p>Generál Fulton tiše mluvil s McClennanem a Rotterjackem. Rotterjack přistoupil k prezidentovi a položil mu ruku na rameno. „Pane prezidente, my tady nejsme jako odborníci. Neumíme klást správné otázky, a teď už nezbývá mnoho času. Měli bychom nechat pracovat vědce a neplést se jim do cesty.“</p>
<p>Crockerman přikývl, znovu se zhluboka nadechl a zavřel oči. Když je po chvilce otevřel, působil o něco klidnějším dojmem. „Pánové, David má pravdu. Pokračujte, prosím. Rád bych si s vámi všemi ještě promluvil, než odtud odletíme. Teď už jen jediná, poslední otázka.“ Obrátil se k Hostovi. „Věříte v Boha?“</p>
<p>Host odvětil bez sebemenšího zaváhání: „Věříme v trest.“</p>
<p>Crockermanem to viditelně otřáslo. Pootevřel ústa, vrhl pohled na Harryho a Arthura, pak na roztřesených nohou opustil místnost. McClennan, Rotterjack a generál Fulton ho následovali.</p>
<p>„Co jste tím myslel?“ zeptal se Harry, jakmile se za nimi zavřely dveře. „Můžete se vyjádřit podrobněji k tomu, co jste řekl před chvílí?“</p>
<p>„Detaily nejsou podstatné,“ prohlásil Host. „Smrt každého světa je známkou jeho neschopnosti. Smrt ničí všechno zbytečné nebo nesprávné. Už nemohu dál mluvit. Odpočívám.“</p>
<p><strong>11</strong></p>
<p><emphasis>Špatné zprávy. Špatné zprávy.</emphasis></p>
<p>Edward se probudil z dřímoty a zamžoural na zašedlý strop. Připadalo mu, jako by mu umřel někdo blízký, kdo pro něj hodně znamenal. Chvilku mu zabralo, než se zorientoval ve skutečnosti.</p>
<p>Měl nějaký sen, který si teď nedokázal jasně vybavit. Jeho vědomá mysl jako by zametala písek na pláži palmovými listy, aby skryla stopy po hrátkách podvědomí.</p>
<p>Dozorce jim před hodinou sdělil, že nikdo z nich není nemocen a že v jejich krvi ani nikde jinde nebyly objeveny žádné mikroorganismy. Dokonce ani na Hostovi se nic nenašlo, byl čistý jako padlý sníh. Což bylo podivné.</p>
<p>V každém ekosystému, o němž kdy Edward slyšel, to znamená v rámci pozemské ekologie, byly živé organismy vždy provázeny parazity nebo symbionty. Na kůži, ve střevě, v krevním řečišti. Možná mají na jiných světech také jiné ekologické systémy. Třeba se Hostův druh – ať už přišel odkudkoli – vyvinul do stupně úplné čistoty: přežít smějí jen ti nejdůležitější, ti nejinteligentnější tvorové; už žádná mrňavá, snadno imitující zvířátka, která vyvolávají nemoci.</p>
<p>Edward vstal a nalil si v koupelně sklenici vody. Zvolna ji upíjel a očima zabloudil k oknu a závěsu za ním. Pomalu, ale jistě se mu ztrácel starý, známý Edward Shaw a objevoval se nový: ještě neurčitý, trochu nerozhodný, rozhněvaný, ale nikoli otevřeně, vystrašený, ale skrývající své obavy, a hluboce pesimistický.</p>
<p>A pak si vzpomněl na ten sen.</p>
<p>Byl na svém vlastním pohřbu. Rakev byla otevřená a někdo něco popletl, protože uvnitř ležel Host. Duchovní v purpurovém taláru s obrovským medailonem na prsou se dotkl Edwardova ramene a zašeptal mu do ucha: „Tohle je vskutku Špatná Zpráva, nemyslíte?“</p>
<p>Nikdy v životě takové sny nemíval.</p>
<p>Najednou se zapnul interkom a Edward vykřikl: „Ne! Běžte pryč. Je mi dobře. Jenom běžte všichni pryč. <emphasis>Nejsem nemocný. </emphasis>Neumírám.“</p>
<p>„To je v pořádku, pane Shawe.“ To promluvila Eunice, ta štíhlá černoška, která mu ze všech dozorců připadala nejpříjemnější. „Jen klidně pokračujte, dostaňte to ze sebe. Nemůžu zastavit nahrávání, ale jestli chcete, můžu na chvíli vypnout spojení.“</p>
<p>Edward se okamžitě vzpamatoval. „Jsem v pořádku, Eunice. Vážně. Jenom bych potřeboval vědět, kdy se odtud dostaneme.“</p>
<p>„To já taky nevím, pane Shawe.“</p>
<p>„Jasně. Vás z toho neviním.“</p>
<p>Mluvil pravdu. Nevinil ani Eunice, ani ostatní dozorce, střídající se ve službách, ani lékaře a vědce, s nimiž hovořil. Dokonce ani Harryho Feinmana či Arthura Gordona. Jeho slzy se rychle změnily v smích, který stěží dokázal potlačit.</p>
<p>„Opravdu jste v pořádku, pane Shawe?“ zeptala se Eunice.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jsem oběť okolností,</emphasis><emphasis>“</emphasis> napodobil Kudrnáče, obtloustlého, plešatého člena Tří hlupáků. Zmáčkl tlačítko interkomu do Minelliho pokoje. Když se Minelli ohlásil, Edward znovu napodobil Kudrnáče a Minelli se připojil se svým <emphasis>„</emphasis><emphasis>Ach, oj, ach, oj.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Potom se přidal Reslaw a Stella se chechtala, až si připadali jako v laboratoři plné šimpanzů. Vlastně se všichni proměnili v opice, švitořili a hýkali a dupali po podlaze. „Hele, už se škrábu v podpaží!“ vykřikoval Minelli. „Fakticky. Eunice mi to dosvědčí. Třeba se nás zastanou Ochránci zvířat nebo tak někdo.“</p>
<p>„Ochránci geologů,“ navrhl Reslaw.</p>
<p>„A co Ochránci svobodomyslných obchodnic?“ hlásila se Stella.</p>
<p>„No tak, mládeži!“ napomenula je Eunice.</p>
<p>V osm večer se Edward podíval na svůj obraz v zrcátku na holení nad umyvadlem. „Teď přijde prezident,“ mumlal si. „Ani bych toho chlapa nevolil, a přitom se tady parádím jako pitomá školačka.“ Rukama si asi nepotřesou. Ale přesto sem prezident za nimi přijde, aby se podíval na Shawa, Minelliho, Reslawa a Stellu Morganovou, no, a to je vše. Edward se ponuře pousmál a pak si prohlédl zuby, jestli mu mezi nimi nezůstaly zbytky jídla.</p>
<p><strong>12</strong></p>
<p>Ministr obrany Otto Lehrman přijel v sedm patnáct. Poté, co Crockerman strávil půl hodiny jen s ním a s Rotterjackem – Arthurovi to připadalo jako dostatečně dlouhá doba na to, aby se stačil vzpamatovat – vešla trojice do laboratoře, kolem níž byly uspořádány uzamčené kóje a do níž se otevírala všechna jejich okna; poněkud rozlehlejší verze centrálního komplexu, kde se nacházel Host. Před ovládacím panelem stál plukovník Tuan Anh Phan.</p>
<p>Prezident mu stiskl ruku a přelétl laboratoř pozorným pohledem. „Ještě jeden svědek z řad civilistů, a už by musel sdílet místnost s vojákem, co?“ zeptal se.</p>
<p>„Ano, pane,“ přisvědčil Phan. „Nikdy jsme neměli v úmyslu zavírat sem celá města.“ Plukovník se zjevně statečně pokoušel o humor, ale prezident neměl na žerty náladu.</p>
<p>„Ve skutečnosti to vůbec není veselé,“ řekl.</p>
<p>„Ne, pane,“ schlípl Phan.</p>
<p>Arthur mu přispěchal na pomoc. „Nemohli jsme přece požádat o lepší zařízení, pane prezidente,“ řekl. Crockerman se od setkání s Hostem choval podivně a Arthurovi to dělalo starosti; celý ten rozhovor všechny přítomné hluboce psychicky zdeptal, ale zdálo se, že Crockerman si ho vzal obzvlášť k srdci.</p>
<p>„Slyší nás?“ zeptal se prezident a pokývl směrem ke čtyřem úzkým ocelovým štěrbinám.</p>
<p>„Zatím ne, pane,“ odpověděl Phan.</p>
<p>„Výborně. Potřebuji si dát myšlenky trochu do pořádku, zvlášť před tím, než si promluvím s dcerou paní Morganové. Otto, pan Lehrman, se zdržel kvůli svým povinnostem v Evropě, ale pan Rotterjack ho seznámil se vším, co jsme se zatím dověděli.“</p>
<p>Lehrman se mělce, nicméně zřetelně nadechl a kývl. Arthur už o něm ledacos zaslechl – o jeho cestě od magnáta v oboru mikročipů do čela prezidentova poradního sboru pro průmysl, a nakonec před dvěma měsíci ke jmenování ministrem obrany, do úřadu, v němž nahradil Hamptonova člověka, útočnějšího a méně tolerantního. Se svou filosofickou povahou mohl být Crockermanovým dvojčetem.</p>
<p>„Chtěl bych se na něco zeptat pana Gordona,“ řekl Lehrman. Pohlédl na Arthura a Harryho, kteří stáli vedle sebe u zakrytého laboratorního stolu s vybavením pro mikrobiologické výzkumy.</p>
<p>„Jen se ptejte,“ vyzval ho Arthur.</p>
<p>„Kdy se chystáte poskytnout oprávnění k vojenskému průzkumu ve Furnace?“</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Arthur.</p>
<p>„To je vaše odpovědnost, Arthure,“ pravil polohlasně prezident. „O tom rozhodujete vy.“</p>
<p>„Zatím mi tu záležitost nikdo nesvěřil,“ řekl Arthur. „Jaký průzkum máte na mysli?“</p>
<p>„Rád bych objevil slabé místo té skály.“</p>
<p>„Vždyť ještě ani nevíme, co to doopravdy je,“ namítl Harry.</p>
<p>Lehrman nespokojeně zavrtěl hlavou. „Každý si myslí, že jde o zamaskovanou kosmickou loď. Vy s tím snad nesouhlasíte?“</p>
<p>„Nemůžu projevit souhlas ani nesouhlas, když jednoduše nevím, co to je,“ odpověděl Harry.</p>
<p>„Pánové,“ vmísil se Arthur, „mám dojem, že na tohle teď není vhodná chvíle. Diskusi na toto téma bychom měli nechat na pozdější dobu, až si prezident pohovoří se čtyřmi svědky a až si všichni to místo prohlédneme.“</p>
<p>Lehrman to pokývnutím připustil a naznačil, ať pokračují. Do laboratoře vstoupil generál Fulton s tlustým svazkem papírů v deskách z manilského konopí a sedl si po straně, aniž by promluvil.</p>
<p>„Dobře,“ řekl prezident. „Tak si je prohlédneme.“</p>
<p>Z Edwardova interkomu se ozvala Eunice: „Tak, vážení, teď se setkáte s prezidentem.“ Okenní kryt zajel s dutým hučivým zvukem dolů, zmizel ve stěně a odhalil průhlednou tabuli ze dvou tlustých vrstev skla o rozměrech zhruba metr na šířku a dva na výšku. Edward spatřil prezidenta Crockermana, dva muže, které neznal, a několik dalších, jejichž tváře si matně pamatoval z televize.</p>
<p>„Omlouvám se za vyrušení, pánové a paní Morganová,“ pozdravil prezident a lehce se uklonil. „Předpokládám, že se navzájem známe, i když jsme dosud nebyli oficiálně představeni. Toto je pan Lehrman, můj ministr obrany, zde je pan Rotterjack, poradce pro vědu. S Arthurem Gordonem a Harrym Feinmanem se už znáte… Ne? Vedou zvláštní pracovní tým pro vyšetřování vašeho objevu. Počítám, že mi chcete sdělit pár stížností.“</p>
<p>„Těší nás, že vás poznáváme, pane,“ promluvil Minelli. Crockerman se pootočil. Edward zjistil, že teď všichni hledí do centrální laboratoře. V nejvzdálenějším okně, na opačné straně zakřivené stěny, viděl Stellu Morganovou. Ve světle zářivek mu její tvář připadala pobledlá.</p>
<p>„Rád bych vám potřásl rukama, kdyby to bylo možné. Všichni zúčastnění se octli v obtížné situaci, ale pro vás to musí být obzvlášť těžké.“</p>
<p>Edward dal nezřetelným zamumláním najevo souhlas. „Jenomže my nevíme, jaká vlastně je naše situace, pane prezidente.“</p>
<p>„No, bylo mi řečeno, že vám nehrozí žádné nebezpečí. Nemáte žádné… hm, vesmírné bacily. Povím vám to na rovinu – ve skutečnosti vás tu držíme spíš z důvodů bezpečnosti než kvůli vašemu zdraví.“</p>
<p>Edward pochopil, proč je Crockerman považován za okouzlujícího člověka, za nejroztomilejšího prezidenta od dob Ronalda Reagana. Kombinace důstojného, příjemného vzhledu a otevřeného vystupování – přestože to druhé byla pouhá iluze – by dokázala zlepšit náladu dokonce i Edwardovi.</p>
<p>„Děláme si starosti o své rodiny,“ řekla Stella.</p>
<p>„Vaše rodiny byly pochopitelně informovány, že se vám daří dobře,“ pravil Crockerman. „Je to tak, generále Fultone?“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„Ovšem matka paní Morganové nám dává zabrat,“ prohlásil Crockerman.</p>
<p>„Správně,“ komentovala jeho prohlášení Stella.</p>
<p>„Pane Shawe, informovali jsme o vás a vašich studentech také Texaskou univerzitu.“</p>
<p>„Jsme asistenti, ne studenti, pane prezidente,“ ozval se Reslaw. „Nedostal jsem žádnou zprávu od rodiny. Můžete mi říct proč?“</p>
<p>Crockerman pohledem vybídl Fultona, aby odpověděl. „Nikdo z rodiny vám žádný dopis neposlal,“ řekl Fulton. „To ovlivnit nemůžeme.“</p>
<p>„Navštívil jsem vás hlavně proto, abyste věděli, že jsme na vás nezapomněli a že tady nezůstanete zavření napořád. Plukovník Phan mi oznámil, že pátrání po mikroorganismech potrvá ještě pár týdnů, ale pokud nebudou žádné nalezeny, pomine důvod k vaší karanténě. A tou dobou… Hm, těžko říct, co bude tou dobou ještě tajné a co nikoli.“</p>
<p>Harry pohlédl na Arthura se zdviženým obočím.</p>
<p>„Smím se na něco zeptat, pane?“ požádal Edward.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Ta bytost, kterou jsme našli…“</p>
<p>„Říkáme mu Host, víte,“ přerušil ho Crockerman s chabým úsměvem.</p>
<p>„Ano, pane. Mluvil o špatných zprávách. Co tím myslel? Už jste s ním hovořili?“</p>
<p>Crockermanova tvář zešedla. „Obávám se, že vám zatím nemohu prozradit, co se děje s Hostem. Jistě je to rozčilující, to chápu, ale i já musím tancovat podle toho, jak hraje hudba. Mám ale otázku pro vás. Vy první jste objevili tu skálu, ten sopečný kužel. Co vás na něm upoutalo? Rád bych znal vaše dojmy, pocity.“</p>
<p>„Edwardovi připadal divný dřív než nám,“ řekl Minelli.</p>
<p>„Já ho ani neviděla,“ prohlásila Stella.</p>
<p>„Pane Shawe, co vás na něm nejvíc upoutalo?“</p>
<p>„Asi to, že nebyl na žádné mapě,“ odpověděl Edward. „A kromě toho byl tak… holý. Vypadal úplně nově. Nic na něm nerostlo, nebyl tam žádný hmyz, nikde žádné čmáraniny, ani čerstvé ani staré. A nikde žádné plechovky od piva.“</p>
<p>„Žádné plechovky od piva,“ zopakoval Crockerman. „Děkuju vám. Paní Morganová, nejspíš se brzy sejdu s vaší matkou. Mám jí od vás něco vyřídit? Nějaký soukromý vzkaz, samozřejmě nic příliš ožehavého.“</p>
<p>„Ne, díky,“ řekla Stella. <emphasis>To je pane ženská! </emphasis>pomyslel si Edward.</p>
<p>„Dali jste mi námět k přemýšlení,“ řekl Crockerman po krátké odmlce. „O tom, jak silní Američané umějí být. Doufám, že to nezní moc banálně nebo politicky. Myslím to vážně. A právě teď potřebuji vědět, že jsme silní. Je to pro mě velice důležité. Děkuju vám.“ Pokynul jim a obrátil se k odchodu. Okenice se s tichým zašuměním vrátily na své místo.</p>
<p><strong>13</strong></p>
<p><emphasis>7. října</emphasis></p>
<p>Obloha nad Údolím smrti měla našedle olověnou barvu a ve vzduchu byl stále cítit ranní chlad. Prezidentská helikoptéra přistála na provizorní základně, kterou armáda vybudovala tři míle od falešného sopečného pahorku. Na společnost už čekaly dva terénní vozy s pohonem všech čtyř kol. Prezident a jeho doprovod pomalu jeli po dlážděných cestách i neupravených stezkách, později pak úplně mimo cesty, s cukáním a namáhavým vrčením motorů se prodírali pouštními kravinami a slanomilnou trávou, kodrcali po písku a zvětralé lávě, mezi skalami, pokrytými tmavou zvětralou vrstvou kysličníků kovu. Falešný sopečný kužel se tyčil asi sto yardů od místa, kde zastavili na kraji prázdného koryta, vyběleného sluncem do barvy kosti, které bylo ještě před deseti dny plné vody. Obvod pahorku střežilo vojsko pod velením podplukovníka Alberta Rogerse z vojenské zpravodajské služby. Rogers, malý, snědý, šlachovitý muž s vlídným pohledem, přivítal prezidenta a jeho osmičlenný doprovod včetně Gordona a Feinmana před kordonem kolem kužele.</p>
<p>„Nepozorovali jsme žádnou aktivitu,“ hlásil. „Teď máme hlídkový vůz na opačné straně kopce a průzkumný tým na vrcholku. Zatím nebyla zjištěna žádná radiace, přesahující běžnou úroveň, jakou lze očekávat u skal, rozpálených sluncem. Do otvoru, který objevili ti geologové, jsme umístili senzory na tyčích, ale ještě jsme nikoho neposlali za ten ohyb. Jsme připraveni provést to, jakmile vydáte rozkaz.“</p>
<p>„Oceňuji vaše nadšení, podplukovníku,“ pravil Otto Lehrman. „A ještě víc si cením vaší opatrnosti a disciplíny.“</p>
<p>Prezident v doprovodu dvou agentů tajné služby vykročil k vysoké, černé severní stěně kužele. Důstojník námořní pěchoty, který nosil kufřík, zvaný ‚fotbal‘, obsahující prezidentovy kódy pro případ války a nouzový komunikační systém, zůstal u vozu.</p>
<p>Rotterjack o pár kroků ustoupil, aby si svým hasselbladem udělal pár snímků. Crockerman ho ignoroval. Zdálo se, že si nevšímá nikoho a ničeho kromě skály. Arthurovi dělal starosti výraz jeho obličeje, napjatý, a současně jakoby zasněný. <emphasis>Jako muž, který se právě dověděl o úmrtí v rodině, </emphasis>myslel si Arthur.</p>
<p>„Tady našli mimozemšťana,“ vysvětloval podplukovník Rogers a ukázal na prohlubeň v písku ve stínu lávového převisu. Prezident obešel velký balvan a klekl si u prohlubně. Natáhl ruku, aby se dotkl písku, v němž Host zanechal stopy, ale Arthur ho zarazil. „Ještě stále máme obavy z mikroorganismů,“ řekl.</p>
<p>„Ti čtyři civilisté…“ Crockerman nedokončil větu a pokračoval: „Před třiceti lety jsem se ve Washingtonu seznámil se Stelliným dědečkem. Byl to skutečný venkovský aristokrat. Pevný jako skála a ostrý jako břitva. Rád bych se setkal s Bernice Morganovou, abych ji ujistil… Dalo by se to zařídit třeba zítra?“</p>
<p>„Dnes ještě máme navštívit městský úřad ve Furnace Creeku, na zítřek máte schůzku s generálem Youngem a admirálem Xavierem,“ četl Rotterjack z prezidentova rozvrhu. „To zabere většinu dopoledne. Ve dvě odpoledne už vás chceme mít zpátky ve Vandenbergu a na palubě letadla.“</p>
<p>„Vmáčkněte tam někam Bernice Morganovou,“ nařídil Crockerman. „Žádné výmluvy.“</p>
<p>„Ano, pane.“ Rotterjack vytáhl propisovačku.</p>
<p>„Škoda, že tu nejsou s námi ti tři geologové,“ zalitoval prezident. Zvedl se na nohy, otřel si dlaně o kalhoty a vzdálil se od převisu. Agent tajné služby ho ostražitě sledoval s nezúčastněným výrazem ve tváři. Crockerman se otočil k Harrymu, který stále svíral svůj černý zápisník, a kývl směrem k pahorku. „Víte, o čem budu jednat s Yougem a Xavierem.“</p>
<p>„Ano, pane prezidente,“ přitakal Harry a vrátil mu upřený pohled.</p>
<p>„Zeptají se mě, jestli sem mají shodit atomovou bombu.“</p>
<p>„Nepochybuji, že na to přijde řeč, pane prezidente.“</p>
<p>„Co si o tom myslíte vy?“</p>
<p>Harry se krátce zamyslel, svraštil obočí. „Celá ta situace je mi záhadou, pane. Některé věci do sebe nezapadají.“</p>
<p>„Pane Gordone, domníváte se, že bychom mohli provést nějaké účinné protiopatření?“ Prezident ukázal na kužel.</p>
<p>„Host tvrdí, že ne. Prozatím se k tomu názoru také kloním, pane.“</p>
<p>„Pořád mu říkáme Host, s velkým H…“ Crockerman se zastavil asi dvacet yardů od skalního útvaru, obrátil se k jihu a zkoumal zrakem západní stranu kužele. „Jak jste na to jméno přišli?“</p>
<p>„Všechna ostatní vhodná jména už vyčerpal Hollywood,“ podotkl McClennan.</p>
<p>„Carl vždycky miloval televizi,“ vysvětlil Crockerman upřímně, „dokud mu to neznemožnily povinnosti. Tvrdí, že si tak neustále udržuje kontakt s tepem veřejnosti.“</p>
<p>„Je celkem jasné, že to jméno vyplynulo z nutnosti vyhnout se jiným, barvitějším výrazům,“ prohlásil McClennan.</p>
<p>„Host mi řekl, že věří v Boha.“</p>
<p>Arthur se rozhodl, že prezidenta nebude opravovat.</p>
<p>„Z čehož vyvozuji,“ pokračoval Crockerman s vyčerpaným výrazem tváře a horečnatýma očima, které zrazovaly jeho nucený klid, „že Hostův svět byl shledán nevyhovujícím – a odstraněn.“ Zdálo se, že hledá u ostatních souhlas či oporu. Arthur byl natolik ohromen, že se nezmohl na jediné slovo. „Pokud je tomu tak, potom prostředek našeho zničení čeká uvnitř této hory.“</p>
<p>„Teď <emphasis>nutně </emphasis>potřebujeme víc spolupracovat s Austrálií,“ řekl McClennan, zaťal pěst a potřásl jí před sebou.</p>
<p>„Ti tam dole vykládají dočista jinou historku, co?“ Prezident vykročil zpátky k autům. „Myslím, že už jsem viděl dost. Nedokážu pohledem vymáčknout pravdu ze skal a písku.“</p>
<p>„Pokud chceme zorganizovat užší spolupráci s Austrálií,“ poznamenal Rotterjack, „musíme jim říct, co tu máme my. Zatím si nejsme jisti, jestli si to riziko můžeme dovolit.“</p>
<p>„Existuje možnost, že nejsme jediní, u koho cizí lodi přistály,“ ozval se Harry s důrazem na posledních slovech.</p>
<p>Crockerman se zastavil a obrátil se k němu čelem. „Máte pro to nějaké důkazy?“</p>
<p>„Žádné, pane. Ale požádali jsme NSA[4] a některé členy našeho týmu, aby to prověřili.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Porovnáváním satelitních snímků se staršími záznamy.“</p>
<p>„Víc než dvě lodě vetřelců,“ vzdychl Crockerman. „To už by bylo něco!“</p>
<p><strong>14</strong></p>
<p>Trevor Hicks přibrzdil bílý chevrolet z půjčovny, jakmile se přiblížil k městečku Shoshone – přestože podle mapy šlo prakticky o pouhou křižovatku. Viděl poštu ze škvárobetonových cihel, obklopenou tamaryšky, a za ní strohou, doširoka rozprostřenou bílou budovu s benzínovou pumpou a obchodem s potravinami. Na druhé straně dálnice zahlédl kavárnu a prostou stavbu s neonovou reklamou na pivo ve dvou malých čtvercových oknech. Nápis ‚Bar u vrány‘, složený z blikajících žárovek, inzeroval, že se jedná o místní lokál. Hicks měl takové hospůdky vždycky v oblibě. Ovšem tady zřejmě bohužel neměli otevřeno.</p>
<p>Zajel na štěrkové parkoviště u pošty, doufaje, že se tam někoho zeptá, jaký je ten místní bufet s kavárnou. Americkým jídelnám nedůvěřoval o nic víc než většině amerických značek piva, a vnější vzhled kavárny, jak to zařízení hrdě nazývala nenápadná vývěska, mu nepřipadal nijak zvlášť lákavý.</p>
<p>Blížila se pátá hodina a v poušti začínalo být chladno. Za hodinu se snese soumrak, a už teď se mezi tamaryšky u pošty proháněl naříkající vítr. Ráno a odpoledne ho zavalily nepříjemnostmi – nejdřív porucha najatého vozu padesát mil od Las Vegas, projížďka v odtahovém voze a shánění jiného auta, a pak, jako prémie, prudká hádka s agentem jeho vydavatele, když konečně zavolal a vysvětlil, proč zmeškal interview… Jedno zdržení za druhým. Chvíli postál u auta a divil se sám sobě, jaký je idiot, načež si vybral skleněné dveře vpravo. Náhodou vedly do jakési zdejší knihovny se dvěma vysokými policemi s knihami v rohu místnosti, před nimiž byl umístěn stolek pro čtenáře, který měl spíš dětské rozměry. Proti policím stál pult a za ním se nacházela kancelář Společnosti Charlese Morgana, jak hlásala vývěska. Dveře vlevo vedly do odděleného výklenku, což byla vlastní pošta. Atmosféra tu byla sice úřední, ale přátelská.</p>
<p>Za pultem seděla před starým počítačem asi pětasedmdesáti či osmdesátiletá majestátní dáma v džínsech a kostkované košili, s bílými vlasy nedbale sčesanými dozadu. Mluvila do černého telefonního sluchátka, které držela mezi bradou a ramenem. Pomalu se na židli obrátila k Hicksovi, pohlédla na něj, pak zvedla ruku a naznačila, aby vyčkal.</p>
<p>Hicks se otočil a začal si prohlížet knihy v policích.</p>
<p>„Ne, Bonnie, ani slovo,“ říkala žena a její hřejivý hlas se přitom trochu lámal. „Od toho dopisu už ani slovíčko. Jsem s rozumem v koncích, víš. Esther a Mike už skončili. Ne. Já jsem v pořádku, ale nějak se mi tady všechno rozpadá pod rukama…“</p>
<p>V knihovně byl slušný výběr populárně vědeckých knih, Hicks objevil i jedno své rané dílo o komunikačních satelitech, věc, která už dávno zastarala.</p>
<p>„Je to šílené,“ pokračovala žena. „Báli jsme se bláznivých teroristů nebo radiace z pokusných výbuchů, a teď tohle. Zavřeli nám mrazák. Už to by mě stačilo pěkně vyděsit. Včera přišli Frank a Tillie, byli moc fajn a vyptávali se na Stellu. Díky za zavolání. Budu muset zavřít krám. Ano. Jack je ve skladu, doprovodí mě dolů k parkovišti přívěsů. Díky a nashle.“</p>
<p>Položila telefon a obrátila se k Hicksovi. „Co pro vás můžu udělat?“</p>
<p>„Nechtěl jsem rušit. Jen jsem uvažoval o té kavárně naproti. Je to slušný podnik?“</p>
<p>„Mě se radši neptejte.“ Žena vstala.</p>
<p>„Promiňte, ale proč?“ zeptal se Hicks zdvořile.</p>
<p>„Protože mi ta kavárna patří,“ odpověděla s úsměvem. Přistoupila k pultu a opřela se o něj. „Takže jsem zaujatá. Podáváme slušné, poctivé jídlo. Občas s důrazem na ‚poctivé‘. Jste Angličan?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Na cestě do Las Vegas?“</p>
<p>„Vlastně jedu z Las Vegas. Do Furnace Creeku.“</p>
<p>„Tak to můžete rovnou otočit. Uzavřeli to tam. Dálnice je zablokovaná. Prostě vás pošlou zpátky.“</p>
<p>„Aha. Máte nějakou představu, co se tam děje?“</p>
<p>„Jak se jmenujete?“ zeptala se žena.</p>
<p>„Hicks. Trevor Hicks.“</p>
<p>„Já jsem Bernice Morganová. Před chvílí jsem mluvila o své dceři. Vláda ji někde drží zavřenou a nikdo mi nechce říct proč. Napsala mi, že se má dobře, ale nesmí mi prozradit, kde je, a já s ní nesmím ani promluvit. Není to k zešílení?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Hicks. Zase se mu zježily chloupky na šíji.</p>
<p>„Moji právníci po celém státě i ve Washingtonu se pokoušejí zjistit, o co jde. Oni si možná myslí, že s námi, burany z dědiny, můžou zamést, jak se jim zamane, ale to se pletou. Můj manžel byl okresní inspektor. Můj otec byl senátor. No a já tady s vámi takhle klábosím… Trevor Hicks.“ Odmlčela se a prohlížela si ho zblízka. „Vy jste ten spisovatel?“</p>
<p>„To jsem,“ přisvědčil Hicks. Potěšilo ho, že ho zase někdo poznal – už podruhé za poslední dva dny.</p>
<p>„Co vás sem přivádí?“</p>
<p>„Předtucha.“</p>
<p>„Mohla bych se zeptat, jaká předtucha?“ Bernice Morganová byla nepochybně i přes svůj příjemný hlas a vlídné chování rázná žena.</p>
<p>„Mám dojem, že to souvisí s vaší dcerou.“ Hicks se rozhodl riskovat. „Sleduju slabounkou stopu, která vede do Údolí smrti. Došlo tam k nějaké hodně významné události – natolik významné, že se kvůli tomu vydal do Furnace Creeku i prezident.“</p>
<p>„Takže Esther asi není jenom hysterická,“ zauvažovala nahlas paní Morganová.</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Moje prodavačka. Vykládala něco o chlapech, kteří tvrdili, že v poušti spadl MiG.“</p>
<p>Hicks poklesl na mysli. Že by šlo jenom o tohle? Nějaký nezvyklý případ přeběhnutí? Bez souvislosti s Velkou Viktoriinou pouští?</p>
<p>„A Mike, to je mládenec, který u nás dělá pumpaře, zas vykládal o chlápcích, co přijeli v terénním voze a mluvili s dcerou. Měli vzadu něco přikrytého dekou. Mike tam nakoukl, když tu věc vynášeli zadem; prý to bylo zelené a vypadalo to mrtvě. No, a pak si přijdou lidi od vlády a vystříkají mi mrazák nějakým svinstvem, zapečetí ho a zakážou mi používat ho… Odnesli mi za pět set dolarů masa. Že prý je zkažené. Že máme mrazák kontaminovaný salmonelou.“</p>
<p>Hicksovi naskočila husí kůže, jak se znovu probudila jeho intuice. „Kde jste byla, když se to stalo?“</p>
<p>„V Bakeru, na návštěvě u bratra.“</p>
<p>Bernice Morganová navzdory svému věku nepůsobila ani v nejmenším dojmem křehkosti. Nevypadala ani zkostnatěle nebo samotářsky. Byla prostě typ ženy, jakou by Hicks v malém americkém pouštním městečku rozhodne nečekal. Podle způsobu řeči by ji spíš považoval za postarší manželku anglického lorda.</p>
<p>„Jak je to dlouho, co se vaše dcera ztratila?“</p>
<p>„Jeden a půl týdne.“</p>
<p>„A jste si jistá, že ji zadrželi federálové?“</p>
<p>„Lidé od vojenského letectva, aspoň podle svědků.“</p>
<p>Hicks se zachmuřil. „Neslyšela jste o něčem neobvyklém někde tady poblíž – například nedaleko hotelu ve Furnace Creeku?“</p>
<p>„Ten je přechodně uzavřený. Vyptávala jsem se na to ale nikdo nic neví. A dnes odpoledne vypadlo telefonní spojení.“</p>
<p>„Myslíte, že vaše dcera je právě tam?“</p>
<p>„Možné by to bylo, ne?“</p>
<p>Stiskl rty.</p>
<p>„Neřekla bych, že ji drží proto, aby si mohla povykládat s prezidentem, jak jdou obchody, co vy na to?“ pravila pa ní Morganová se skepticky povytaženým obočím.</p>
<p>Z cesty odbočil starý otlučený ford, natřený šedou základovou barvou, a zajel na parkoviště, kde zvedl spršku prachu a štěrku. Zezadu seskočili dva mladíci ve slaměných kovbojských kloboucích, ze sedadla řidiče slezl břichatý vousatý muž v rozměrných slunečních brýlích s drátěnými obroučkami, a za ním třetí hoch. Všichni prošli prosklenými dveřmi dovnitř. Vousatý muž pokývl Hicksovi a obrátil se k paní Morganové. „Tak jsme se projeli tam a nazpátek. Silnice je pořád uzavřená. Richard povídal, že je tam i George, ale že taky neví, co se děje.“</p>
<p>„George je členem naší dálniční hlídky,“ vysvětlila Hicksovi paní Morganová.</p>
<p>„Tady Ron si myslí, že jeho Lisa je pořád ve Furnace Creeku,“ pokračoval vousáč. Hubený mladík s laníma očima unaveně přikývl. „Vezmeme letadlo a přeletíme nad městem. Podíváme se, co tam kčertu dělají.“</p>
<p>„Možná zavřeli i přistávací dráhu,“ pravila paní Morganová. „Nevím, jestli je to dobrý nápad, Mitchi.“</p>
<p>„Do háje, jakživ jsem si nedal od nějakých vládních poskoků líbit, aby se mnou postrkovali! Unášení lidí a zavírání veřejných silnic pro nic za nic – už je načase, aby s tím někdo něco udělal!“ Mitch upřeně zíral na Trevora Hickse, obhlížel si jeho semišové sako, kalhoty a sportovní boty. „My se ještě neznáme, pane.“</p>
<p>Paní Morganová se ujala představování. „Mitchi, to je pan Trevor Hicks. Pane Hicksi, Mitch Morris je nás údržbář a také tady rozváží plyn.“</p>
<p>„Těší mě, pane Hicksi,“ pravil Morris slavnostně. „Vy se zajímáte o zdejší události?“</p>
<p>„Pan Hicks je spisovatel,“ řekla Bernice. „Velmi známý spisovatel.“</p>
<p>„Napadlo mě, že se poblíž Furnace Creeku děje něco hodně závažného, když se sem chystá prezident.“</p>
<p>„Prezident z Bílého domu?“</p>
<p>„Právě ten.“</p>
<p>„Pan Hicks si myslí, že by Stella mohla být ve Furnace Creeku,“ ozvala se paní Morganová.</p>
<p>„Další důvod k tomu, abychom tam zaletěli a zjistili to,“ mínil Morris. „Frank Forrest už chystá svého comanche. Máme místo pro pět lidí. Nechtěl byste se přidat, pane Hicksi?“</p>
<p>Hicks pochopil, že už se do téhle záležitosti zapletl až příliš. Paní Morganová si vedla svou, upozorňujíc na možná rizika, ale Morris jí věnoval jistou pozornost jen ze zdvořilosti. On už byl rozhodnut.</p>
<p>Neexistovala jiná možnost, jak zjistit, co se právě odehrává ve Furnace Creeku. Na dálnici by ho zastavili jako všechny ostatní.</p>
<p>„Ale není nás už moc, když počítám i pilota?“ zeptal se Hicks.</p>
<p>„Benny nelétá,“ objasnil Morris. „Vždycky je mu hrozně špatně.“</p>
<p>Hicks se mělce, přerušovaně nadechl. „Tak dobře,“ řekl.</p>
<p>„Není to zas tak daleko. Pár minut tam, pár zpátky.“</p>
<p>„Mně se to nelíbí. Kvůli Stelle to nedělejte,“ nevzdávala se paní Morganová. „Pořád ještě zkouším jiné možnosti. Neblázněte a…“</p>
<p>„Žádné hrdinské činy, žádné odvážné pokusy o záchranu,“ ujistil ji Morris. „Pojďme. Pane Hicksi?“</p>
<p>„Ano.“ Hicks za nimi prošel prosklenými dveřmi. Paní Morganová složila ruce na pultu a provázela je zasmušilým pohledem, dokud nenastoupili do dodávky. Benny přenechal Hicksovi místo vedle řidiče a sám si vlezl do zadu.</p>
<p>Nikdy v životě neprovedl nic tak pitomého. Kola comanche se odlepila od startovací dráhy a dvoumotorové letadlo vzlétlo, zvětralý asfalt ranveje a hangár z vlnitého plechu nechali vzadu pod sebou.</p>
<p>Mitch Morris se otočil, aby zkontroloval Hickse a Rona Flagga na zadním sedadle. Pětašedesátník Frank Forrest právě tak statný jako Morris, letadlo ostře naklonil a zamířil směrem k východu, a než stačili nabrat dech, přišla další zatáčka. Morris se mohutnou, mozolnatou rukou držel Forrestova sedadla. „Jste v pořádku?“ zeptal se Hickse a letmo pohlédl na Rona.</p>
<p>„Fajn,“ odvětil Hicks a spolkl cosi neurčitého, co se mu objevilo v krku.</p>
<p>„A ty, Rone?“</p>
<p>„Ještě jsem toho moc nenalítal,“ hlesl Flagg, celý pobledlý a opocený.</p>
<p>„Frank je fakt expert. Za války lítal na stíhačkách Sabre. To bylo v Korejské válce. Jeho táta zase bojoval u Midwayských ostrovů. Tam taky zahynul, viď, Franku?“</p>
<p>„Ty zatracený buffala byly něco jako létající rakve,“ poznamenal Forrest.</p>
<p>Hicks cítil, jak se letadélko chvěje ve stoupavých proudech nad nízkými kopci. Letěli ve výšce pod pět set stop. Sopečný vrch nedaleko Shoshone se mihl pod nimi tak těsně, až to bralo dech.</p>
<p>„Snad si nebudete myslet, že jsme nějak zbrklí,“ ozval se Morris.</p>
<p>„Nebuďte směšný,“ odpověděl Hicks. Musel se soustředit hlavně na svůj žaludek.</p>
<p>„Paní Morganové jsme moc zavázáni. A Stellu máme moc rádi, a Ronova Lisa je taky správné děvče. Chceme se jenom ujistit, že jsou v pořádku, ať už je drží kdekoli. Jestli je náhodou neunesli do Nevady, aby tam na nich dělali pokusy nebo tak něco, víte?“</p>
<p>Hicks si nebyl jist, jestli Morris tuto možnost uvádí jako pravděpodobnou, nebo ji předem zamítá.</p>
<p>„Tak co myslíte, že tam ve Furnace Creeku mají?“ zeptal se Forrest. „Mike, ten kluk od čerpačky, povídal, že našli mrtvého ruského pilota. Proto jste tady, abyste vyškrábal něco o tom ruském pilotovi?“</p>
<p>„Neřekl bych, že to je ono,“ řekl Hicks.</p>
<p>„Tak o co teda jde? Proč by se jinak starej Crockerman táhl až sem?“</p>
<p>Hicks okamžik zvažoval, jak tihle lidé zareagují na zmínku o případných návštěvnících z vesmíru. Mohlo by to být dost nepříjemné. Momentálně docela chápal snahu kterékoli vlády o utajení podobných záležitostí.</p>
<p>Ale v Austrálii je přece plno mužů, jako jsou tihle: tvrdých, schopných, statečných chlapů, kteří neoplývají fantazií ani nejsou mimořádně bystří. Proč by měla australská vláda důvěřovat reakcím veřejnosti, a americká nikoli?</p>
<p>„Nejsem si jist,“ řekl. „Vyrazil jsem do těchto končin čistě a prostě na základě předtuchy.“</p>
<p>„Předtuchy nebývají jen tak čisté a prosté,“ odsekl Forrest. „Jste chytrý chlap. Musíte mít moc dobrý důvod, proč se trmácet až sem.“</p>
<p>„Paní Morganová vás považuje za významného muže,“ podotkl Morris.</p>
<p>„No…“</p>
<p>„Jste doktor?“ zeptal se Flagg, který skutečně vypadal, že by mu lékařská pomoc přišla vhod.</p>
<p>„Jsem spisovatel. A také doktor přírodních věd, ale ne doktor medicíny.“</p>
<p>„V Shoshone se najdou všechny druhy doktorů,“ řekl Morris. „Geologie, archeologie, etnologie – oni u nás studují Indiány, víte. Někdy zajdou posedět do baru U Vrány, a to třeba vyslechneme fakt zajímavý věci. Nejsme jenom banda pouštních krys.“</p>
<p>„To mě ani nenapadlo,“ zareagoval Hicks okamžitě. <emphasis>No tohle?</emphasis></p>
<p>„Fajn. Franku?“</p>
<p>„Už tam brzo budeme.“</p>
<p>Hicks vyhlédl oknem ven. Viděl plochy hnědého a bílého písku se skvrnami křovin, polní cesty a pěšiny. Pak zahlédl dálnici. Forrest letadlo znovu prudce naklonil. Hicksův žaludek to zvládl, ale Flagg zasténal. „Máte pytlík? Prosím…“</p>
<p>„To zvládneš,“ přesvědčoval ho Morris. „Nech už té akrobacie, Franku!“</p>
<p>„A jsme tu,“ oznámil Forrest. Sklonil letadlo tak, že Hicks měl prakticky přímo pod sebou skupinu domků, roztroušených mezi rezavě hnědými skalami, změť zelených stromů a nízké kopce. Rozeznával golfové hřiště, pokryté svěže zelenou trávou, jasně se lišící od okolní pustiny, drobounkou přistávací dráhu a asfaltové parkoviště plné tmavých aut a náklaďáků, a také dvoumístný vojenský vrtulník Cobra, který právě vzlétal z parkoviště.</p>
<p>„Doprdele,“ zaklel Forrest a prudce přitáhl páku dozadu. Motory zařvaly a comanche se zhoupl jako list ve vichru.</p>
<p>Helikoptéra je už zachytila a držela se jich, ať Forrest prováděl obraty a otáčky, jaké chtěl. Flagg pozvracel boční okno i Hickse, zvratky se začaly převalovat v bublinách po kabině, jako by oživly. Hicks se je zuřivě pokoušel setřít rukama, Morris ječel a vztekle klel.</p>
<p>Cobra je snadno dohonila. Druhý pilot na ně gestikuloval ze zadního sedadla, aby ihned přistáli.</p>
<p>„Kde máte rádio?“ žádal Hicks. „Zapněte ho. Ať nám něco řeknou.“</p>
<p>„To ne, ksakru!“ odporoval Forrest. „Musel bych přiznat…“</p>
<p>„Zatraceně, Franku, vždyť oni nás sestřelí, když neposlechneme!“ naléhal Morris a vousy se mu při pohybech letadla vlnily.</p>
<p>Druhý pilot vrtulníku puntičkářsky ukázal dolů na silnici. Po dálnici se hnala zelená auta a maskované nákladní vozy.</p>
<p>„Radši přistaneme,“ souhlasil konečně Forrest. Odlepil se od helikoptéry a s udivující rychlostí začal klesat. Zvedl nos letadla nahoru a s několika tvrdými poskoky přistál na asfaltové dráze.</p>
<p>Hicks usilovně přemáhal návaly na zvracení. V okamžiku, kdy je obklopili agenti tajné služby v šedých a hnědých oblecích a příslušníci vojenské policie v tmavomodrých uniformách, už nevolnost plně zvládl. Flaggovi klesla hlava na opěradlo, zůstal v pololeže na sedadle jako omráčený.</p>
<p>„Zatraceně,“ vyhrkl Morris, který se přese všechno necítil nejhůř.</p>
<p><strong>15</strong></p>
<p>Arthur se loudal po kamenných dlaždicích chodby v hostinci a hrbil se ještě víc než obvykle. Sotva věnoval pohled stěnám z nepálených cihel a šedým navajským kobercům zavěšeným nad starožitnými příborníky. Zaklepal na Harryho dveře a s rukama v kapsách o kousek odstoupil. Harry otevřel a netrpělivým gestem ho pozval dál. Potom se vrátil do koupelny a dokončil holení. Všichni se měli asi za hodinu připojit k prezidentovi a poobědvat s ním v rozlehlé jídelně zdejšího hostince.</p>
<p>„Moc dobře to nevzal,“ poznamenal Arthur.</p>
<p>„Crockerman? A cos čekal?“</p>
<p>„Že to bude snášet líp.“</p>
<p>„Všichni se díváme do hlavně pistole.“</p>
<p>Arthur pohlédl k jasně osvětleným dveřím do koupelny. „A jak se cítíš ty?“</p>
<p>Harry vyšel ven. Zvedal si ucho, aby se pod něj dostal holicím strojkem, na obličeji měl ještě zbytky holicího krému. „Docela obstojně,“ odpověděl. „Za dva dny ale musím na léčení. Varoval jsem tě.“</p>
<p>Arthur potřásl hlavou. „To nevadí. Máme to už v rozvrhu. Prezident odlétá pozítří. Zítra má poradu s Xavierem a Youngem.“</p>
<p>„A co bude potom?“</p>
<p>„Vyjednávání s Australany. Oni nám ukážou, co mají, a my zase jim, co máme my.“</p>
<p>„A dál?“</p>
<p>Arthur pokrčil rameny. „Třeba náš emzák lže.“</p>
<p>„Kdybys chtěl vědět, co si myslím…“</p>
<p>„Vím. Celá ta věc je podezřelá.“</p>
<p>„Ale Crockerman to spolkl. A teď to v něm pracuje. Young a Xavier si prohlédnou místo přistání… Ach bože.“ Harry si utřel obličej do ručníku. „Není to taková legrace, jak jsem si představoval. Není to k vzteku? Život je prostě mrcha. Byli jsme tak nadšení! A nakonec je z toho všeho noční můra.“</p>
<p>Arthur zvedl ruku. „Hádej, koho dneska chytili, když se sem pokoušel dostat letadlem společně se třemi místními chlapíky z pouště?“</p>
<p>Harry zamžikal. „Jak to mám sakra vědět?“</p>
<p>„Trevora Hickse.“</p>
<p>Harry vykulil oči. „To nemyslíš vážně.“</p>
<p>„Prezident teď čte jeho román, je to zrovna v módě, a ne tak docela náhodou. Zjevně měl dojem, že tady najde zajímavý materiál. Ty tři domorodce vrátili do Shoshone s přísnou důtkou a zabavili jim letadlo a letecký průkaz. Hicks dostal pozvání na oběd.“</p>
<p>„To je šílenství.“ Harry zhasl světlo v koupelně a vzal do rukou košili k obleku, připravenou na posteli. „Vždyť je to novinář.“</p>
<p>„Crockerman si s ním chce promluvit. Získat další názor.“</p>
<p>„Má kolem sebe stovky různých názorů.“</p>
<p>„Naposled jsem se s Hicksem setkal před třemi lety v Cornellu,“ vzpomínal Arthur.</p>
<p>„Já ho vůbec neznám,“ řekl Harry. „Možná by se mi líbil.“</p>
<p>„Tak teď budeš mít příležitost.“</p>
<p>Pár minut na to Arthur opustil Harryho pokoj. V životě si nepřipadal tak bídně. Nedokázal se zbavit pocitů zklamaného dítěte. Dostal úžasný vánoční dárek, plný barev a naděje na nepředstavitelně zajímavou budoucnost – budoucnost lidstva, navazujícího spojení s cizí inteligencí. A najednou to vypadá, že o příštích Vánocích už možná Země nebude existovat.</p>
<p>Zhluboka se nadechl a narovnal se v ramenou, jako by chtěl fyzickým úsilím setřást chmury.</p>
<p>Číšníci a kuchaři, ukrytí za bílými zdmi a sloupky, obloženými mědí, se vytasili se slavnostním jídlem, jehož hlavním chodem bylo žebírko s divokou rýží a zeleným sálátem. Salát byl malinko povadlý vinou zdržení dodávek, ale všechno ostatní chutnalo přijatelně. Kolem obdélníkového stolu, vytvořeného ze čtyř menších, seděly hlavní osoby akce ‚Furnace‘ a Trevor Hicks, který se choval, jako by o nic nešlo.</p>
<p><emphasis>Zakopl jsem o hlavní výhru, </emphasis>myslel si, když vešel prezident s ministrem obrany a oba se usadili na svých místech. Dva agenti tajné služby jedli u vlastního stolku blízko dveří.</p>
<p>Crockerman Hickse srdečně přivítal. Přidělil mu místo hned vedle sebe a naproti Lehrmanovi.</p>
<p>„Zdejší lidé odvedli dobrou práci, co říkáte?“ pravil prezident, když dojedli hlavní chod. Díky jakési nevyslovené vzájemné dohodě se během jídla mluvilo pouze o banálních záležitostech. Po jídle přinesli kávu v promáčknuté stříbrné konvici a nalévali ji do wedgewoodského kostního porcelánu, osobního vlastnictví majitele. Harry kávu odmítl, Arthur si dal do šálku dvě kostky cukru.</p>
<p>„Takže s panem Gordonem a Feinmanem se už znáte,“ řekl prezident, když se pohodlně opřeli se šálky v rukou.</p>
<p>„Znám je z doslechu, a s panem Gordonem jsme se kdysi setkali. Tehdy ještě vedl KPKM.“ Hicks s úsměvem kývl na Arthura, jako by se toho večera zdravili poprvé.</p>
<p>„Naši lidé se vás určitě vyptávali, co vás přimělo navštívit hotel Furnace Creek.“</p>
<p>„Už se pomalu stává veřejným tajemstvím, že se tu děje něco mimořádného,“ prohlásil Hicks. „Řídil jsem se svým tušením.“</p>
<p>Prezident se nepatrně, téměř znechuceně pousmál a potřásl hlavou.</p>
<p>„Ještě jsem se nevzpamatoval z toho, že jsem tady,“ pokračoval Hicks. „Po tom, jak s námi zpočátku zacházeli. A nejvíc ze všeho jsem ohromen vaší přítomností, pane prezidente, přestože jsem vlastně k podobnému závěru došel díky logické úvaze, kterou jsem už popsal vašim vojákům a agentům. Řekněme, že žasnu nad tím, jak se mé dedukce potvrdily. Co se tu tedy děje?“</p>
<p>„Nejsem si jist, jestli vám to můžeme prozradit. Nevím jistě, proč jsem vás pozval na oběd, pane Hicksi, a ostatní pánové o tom jistě mají své pochybnosti. Pane Gordone? Máte námitky proti přítomnosti spisovatele a reportéra?“</p>
<p>„Jsem zvědavý. Nic nenamítám.“</p>
<p>„Protože si myslím, že jsme všichni tak trochu s rozumem v koncích,“ pravil prezident, „rád bych si vyslechl názor někoho zvenčí.“</p>
<p>Harry na Arthura mrkl, ale beze špetky pobavení.</p>
<p>„Tápu v temnotě, pane,“ namítl Hicks.</p>
<p>„Máte nějakou představu, proč jsme tady?“</p>
<p>„Slyšel jsem – nezáleží na tom, jak jsem se to dověděl, protože to stejně neprozradím – že se tady nachází cizí kosmická loď. Předpokládám, že je tu nějaká souvislost s tím australským nálezem ve Velké Viktoriině poušti.“</p>
<p>McClennan si zakryl oči dlaní a zakroutil hlavou. „Nezašifrované vysílání z <emphasis>Air Force</emphasis><emphasis> One. </emphasis>Už se to kdysi stalo. Měli bychom je dát zastřelit.“</p>
<p>Crockerman to smetl se stolu mávnutím ruky. Vytáhl z kapsy doutník, pohybem obočí naznačil otázku, zda si někdo zahřeší s ním. Všichni zdvořile odmítli. Odřízl doutníku špičku a zapálil si ho stříbrným starožitným zapalovačem Zippo. „Tuším, že jste byl prověřen pro vstup do vojenských výzkumných laboratoří a na vojenské základny…“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Hicks.</p>
<p>„I když nejste občan Spojených států.“</p>
<p>„Nejsem, pane prezidente.“</p>
<p>„Představuje pan Hicks ohrožení bezpečnosti, Carle?“ obrátil se Crockerman na McClennana.</p>
<p>Poradce pro národní bezpečnost se sevřenými rty zavrtěl hlavou. „Když pomineme cizí státní příslušnost, jsou jeho záznamy bez poskvrny.“</p>
<p>Lehrman se naklonil dopředu a řekl: „Pane prezidente, domnívám se, že tady by měla tato konverzace skončit. Pan Hicks není formálně prověřen…“</p>
<p>„Do háje, Otto, je to inteligentní člověk. Mě jeho názor zajímá.“</p>
<p>„Můžeme najít a prověřit experty ze všech oborů, na jaké si jen vzpomenete,“ prohlásil McClennan. „Tohle nám jen komplikuje situaci a zdržuje nás.“</p>
<p>Crockerman si ho pomalu změřil, rty přitom stáhl do úzké čárky. „Kolik času nám zbývá, než ten stroj začne rozebírat Zemi?“</p>
<p>McClennan zrudl. „To nikdo neví, pane prezidente.“</p>
<p>Hicks ztuhl a bezradně se rozhlédl. „Promiňte, ale…“</p>
<p>„Takže, Carle,“ pokračoval Crockerman, „nezdržují nás spíš ty dlouhé bezpečnostní prověrky?“</p>
<p>McClennan vrhl úpěnlivý pohled na Lehrmana. Ministr obrany zvedl ruce. „Vy jste tady šéf, pane,“ řekl.</p>
<p>„Jistě, v rámci možností,“ potvrdil Crockerman nenaloženě. „A rozhodl jsem se svěřit panu Hicksovi.“</p>
<p>„Pan Hicks, mohu-li to tak vyjádřit, je mediální hvězda,“ prohlásil Rotterjack. „Nikdy se nezabýval výzkumem. Jeho jedinou odborností je žurnalistika a romanopisectví. Žasnu nad tím, jakou důvěru věnujete nějakému <emphasis>novináři, </emphasis>pane.“</p>
<p>Hicks zúžil oči, ale nic neříkal. Prezident se znovu jemně, zasněně pousmál.</p>
<p>„Už jste skončil, Davide?“</p>
<p>„Prakticky ano, pane. Souhlasím s Carlem a Ottou. Tento postup je velmi neobvyklý a vysoce nebezpečný.“</p>
<p>„Ptal jsem se, jestli jste už skončil.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Takže mi dovolte, abych zopakoval, co jsem už jednou řekl. Rozhodl jsem se panu Hicksovi svěřit. Předpokládám, že jeho prověrka proběhne okamžitě.“</p>
<p>McClennan se mu vyhýbal očima. „Dohlédnu na to.“</p>
<p>„Výborně. Pane Gordone, pane Feinmane, nemám v úmyslu zpochybňovat vaši způsobilost. Máte nějaké námitky proti panu Hicksovi?“</p>
<p>„Žádné, pane,“ odpověděl Arthur.</p>
<p>„Proti novinářům a spisovatelům nic nemám,“ přidal se Harry. „Přestože se ukázalo, jak moc se pan Hicks ve svém románu mýlil.“</p>
<p>„Výborně.“ Crockerman se krátce zamyslel, pak si pro sebe přikývl a řekl: „Mám dojem, že jsme zamítli Arthurovu žádost o pana Duprese jen proto, že je cizí státní příslušník. Doufám, že vám nebude vadit, když projednou trochu poruším pravidla… Skutečně tady máme mimozemskou loď, pane Hicksi. A z té lodi vyšel cizinec, kterému říkáme Host. Host je živý tvor, žádný stroj či robot, a tvrdí, že přicestoval z jiného světa. Jenomže…“ Prezident vyprávěl Hicksovi skoro celý příběh, včetně své vlastní verze Hostova strašného varování. Opět ho nikdo neopravil.</p>
<p>Hicks napjatě naslouchal, ve tváři byl bledý. Když Crockerman skončil a vyfoukl doutníkový kouř, Hicks se naklonil dopředu a lokty se opřel o stůl. „No ať mě čert vezme!“</p>
<p>„To nás čeká všechny, pokud rychle něco nevymyslíme,“ řekl Crockerman. Ostatní zachovávali mlčení. Tohle bylo prezidentovo vystoupení a málokdo z přítomných jím byl nadšen.</p>
<p>„Jste ve spojení s Australany. O tomhle už samozřejmé vědí…“ začal Hicks.</p>
<p>„Zatím jsme jim nic neřekli,“ pravil Crockerman „Máme obavy z reakce našich lidí, až všechno vyjde najevo.“</p>
<p>„Pochopitelně,“ přisvědčil Hicks. „Já… sám nevím, co si o tom myslet. Vypadá to, že jsem šlápl do vosího hnízda, co?“</p>
<p>Crockerman zadusil napůl vykouřený doutník. „Zítra ráno se vracím do Washingtonu, pane Hicksi. Byl bych rád, kdybyste mě doprovodil. Vy také, pane Gordone. Pokud vím, pan Feinman s námi nepoletí, protože má důležitou schůzku se svými lékaři v Los Angeles…“</p>
<p>„Ano, pane prezidente.“</p>
<p>„Tedy později, až absolvujete léčení – upřímně vám přeju, aby bylo úspěšné – chtěl bych, abyste navrhl skupinu vědců, kteří se seznámí s naším Hostem a povedou další výslechy – i když takhle to zní dost hrozně, že? Prostě budou klást další otázky. Tento tým bude současně představovat naše spojení s australskými vědci. Carle, vy zařídíte, aby se někdo z australské vyšetřovací skupiny účastnil porad ve Vandenbergu.“</p>
<p>„Takže přizveme Australany, pane?“ zeptal se Rotterjack.</p>
<p>„Myslím, že to je jediné možné rozumné řešení.“</p>
<p>„A pokud nebudou ochotni přizpůsobit se našemu přístupu k otázkám bezpečnosti?“</p>
<p>„Tuhle zeď přelezeme, až k ní dojdeme.“</p>
<p>Do jídelny vešel očividně unavený mladý muž v šedém obleku a přistoupil k Rotterjackovi. Podal poradci pro vědu list papíru a odstoupil. Oči mu neklidně těkaly po tvářích kolem stolu. Rotterjack si papír přečetl a vrásky na čele a kolem úst se mu prohloubily.</p>
<p>„Plukovník Phan nám posílá zprávu,“ řekl. „V osmnáct nula nula večer Host zemřel. O půlnoci Phan provede pitvu a žádá pány Gordona a Feinmana, aby se jí zúčastnili.“</p>
<p>Kolem stolu se rozhostilo ticho.</p>
<p>„Pane Gordone, uvolňuji vás z ostatních povinností. Máte tolik času, kolik potřebujete, ale vraťte se prosím do Washingtonu, jakmile to bude možné,“ řekl Crockerman. Odložil ubrousek vedle talíře, odstrčil svou židli v čele stolu a vstal. V tlumeném světle v jídelně vypadal velmi staře. „Dnes půjdu brzy spát. Byl to vyčerpávající den, a také mám o čem přemýšlet. Davide, Carle, prosím postarejte se o to, aby pan Hicks měl pohodlí.“</p>
<p>„Ano, pane,“ přikývl McClennan.</p>
<p>„A vy, Carle, ujistěte zdejší personál, že si jejich služeb velmi ceníme a že jsme si vědomi nepříjemností, kterým jsou vystaveni.“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>AAP/UKNet. 8. října 1996; Woomera, Novoaustralská církev:</emphasis></p>
<p>Reverend Brian Caldecott prohlásil, že australští mimozemšťané jsou ‚zjevný podvod‘. Caldecott, jehož kázání proslula ohnivými výpady proti všem formám vlády, známý také tím, jak vede své žáky k návratu do ‚Rajské zahrady‘, jež se podle něj kdysi nacházela poblíž Alice Springs, přicestoval do Woomery s karavanou třiceti bílých mercedesů, aby zde večer uspořádal shromáždění. „Tito ‚návštěvníci‘ jsou pouze pokus agrární strany svést všechny občany světa na scestí a učinit australskou vládu v čele s předsedou Stanleym Millerem středem světové vlády, což já pochopitelně odsuzuji.“ Caldecottovo křížové tažení v minulém roce utrpělo pokles zájmu veřejnosti, poté co vyšlo najevo, že byl ženatý se třemi ženami. Novoaustralská církev okamžitě prohlásila bigamii za jednu ze svých náboženských zásad, což opět zčeřilo hladinu veřejného mínění, které se dosud názorově nesjednotilo.</p>
<p><strong>AGNUS DEI</strong></p>
<p><strong>16</strong></p>
<p><emphasis>8. října, 15 minut po půlnoci</emphasis></p>
<p>Plukovník Tuan Anh Phan v bílém ochranném oděvu s přilbou a samostatným dýchacím aparátem stál se dvěma podobně oblečenými asistenty v izolační místnosti, kde dříve pobýval Host a kde nyní ležela jeho mrtvola. Harry Feinman vstoupil dovnitř také v ochranném obleku a poněkud nemotorně se pokoušel vyhýbat ostatním. V místnosti teď byli čtyři lidé a nástroje a zařízení, potřebná k pitvě, takže se tam pohybovalo dosti obtížně. Arthur seděl v laboratoři za oknem a pozoroval je.</p>
<p>Host spočíval na zádech na stole, který byl nyní zdvižen asi do výše jednoho metru nad podlahou. Jeho dlouhou hlavu umístili tak, že ‚brada‘ ležela rovnoběžně s deskou stolu. Končetiny byly roztaženy a upevněny v této poloze plastikovými pruhy proti působení přirozené pružnosti.</p>
<p>Phan pokynul rukou v chirurgické rukavici směrem ke třem videokamerám, chráněným plastovými kryty. „Začínáme 8. října 1996, nula nula sedmnáct hodin. Jsem plukovník Tuan Anh Phan a provádím pitvu mimozemského biologického vzorku, nalezeného poblíž Údolí smrti v Kalifornii. Tento exemplář zemřel 7. října v šestnáct padesát osm v izolační místnosti číslo tři v Nouzové záchytné laboratoři; kosmodrom vojenského letectva Vandenberg v Kalifornii.</p>
<p>Nenacházím žádné známky fyzického poranění nebo zjevného vnitřního traumatu.“ Phan si vzal skalpel z podnosu, který mu podal asistent. „Stěry z povrchu těla jsem již jednou odebral, dokud byl Host ještě naživu. Nyní odeberu stěry z končetin, trupu a hlavy, abych mohl posoudit, zda se na jeho vnějších tkáních pomnožily pozemské mikroorganismy.“ Provedl to pomocí skalpelu, jímž sedřel tenkou vrstvu kůže, a tampónů. Každý tampón zasunul do zkumavky, kterou ihned zazátkoval. „Jak vidíte, tělo nejeví žádné známky posmrtných skvrn či počínajícího rozkladu, ať zevního či vnitřního.“ Phan zvedl přední končetinu. „Cítím pružnost, ale nikoli ztuhlost. Vskutku jediným viditelným projevem smrti je absence pohybu a reakcí na podněty.</p>
<p>V Hostově lebce ani nikde v jeho těle se nevyskytuje žádná elektrická aktivita. Pokud tam dříve byla, můžeme pouze předpokládat, že jde o další důkaz smrti. Host se nepohnul deset hodin a třicet jednu minutu. Doktore Feinmane, souhlasíte i vy, že podle všech kritérií, která máme k dispozici, je Host mrtev?“</p>
<p>„Souhlasím,“ řekl Harry. „Nejsou přítomny žádné reflexy. Na Hostově těle byl dříve při doteku patrný tonus živé tkáně, který nyní nelze prokázat.“</p>
<p>„V našem případě nejde o klasické ohledání těla, ale o výzkumnou pitvu,“ pokračoval Phan unaveným hlasem. „Podrobné prozkoumání Hosta neinvazivními metodami včetně vyšetření rentgenem, ultrazvukem a nukleární magnetickou rezonancí jsme již provedli. Uvnitř těla jsme objevili několik útvarů, pravděpodobně orgánů, několik menších dutin, z nichž některé jsou naplněny tekutinou a jiné zřejmě prázdné. Tyto snímky –“ ukázal skalpelem na listy, rozvěšené vně pozorovacích oken – „použijeme jako mapy pro lepší orientaci v Hostových vnitřnostech.</p>
<p>Kostní struktura Hostova hrudníku se od naší vlastní podstatně liší. Zdá se, že skelet se skládá z řady ostnů – připomínajících dikobrazí – spojených pohyblivými chrupavčitými klouby. Tím je obklopena hrudní dutina. Nenacházím v ní žádné vzdušné plíce. Ve skutečnosti je zde jen velmi málo prázdných prostorů.“ Phan provedl skalpelem řez podél hřebenu, vystupujícího z ‚hrudi‘, a odhalil čistý šedozelený povrch, lesklý jako dlaždice v koupelně. Odchlípnuté okraje kůže měly měděně modrozelenou barvu.</p>
<p>„Zde vidíme centrální ‚hrudní kost‘ či ‚výběžek‘, který nám už předtím ukázal rentgen.“ Odloupl kůži, šetrně odpreparoval přilehlé tkáně a odhalil polovinu hrudníku. „Tyto pružně spojené výběžky tvoří poddajný, ale dostatečně pevný hrudní koš, chránící vnitřní orgány. V jednom směru je odolný vůči tlaku“ – zatlačil prstem směrem ke hlavě, což nevyvolalo žádný pohybový efekt – „ale v jiném směru ohebný.“ Teď zatlačil směrem dolů a hrudník se lehce prohnul. „V tom je vidět jistá podobnost mezi Hostem a námi, ale tady také končí.“</p>
<p>Phan uchopil malou elektrickou kotoučovou pilu a prořízl výběžky na levé straně těla, blíže k oknu. Vedl řez v délce asi dvaceti centimetrů po horní straně hrudi, pak pokračoval po obou stranách po dvaceti centimetrech směrem dolů a nakonec vespod, takže odklopil kus klihovité hrudní stěny. Pod ní se nacházela perleťová membrána.</p>
<p>Arthur seděl na své židli jako přikovaný, plně soustředěn na otevírání Hostova hrudníku. Phan postupoval kolem stolu, vyhýbaje se Feinmanovi a asistentům, co chvíli pohlédl na snímky. Potom sáhl pro injekční stříkačku, vbodl ji do perleťové blány a odebral vzorek tekutiny. Harry o kus níže protlačil blanou jehlu na biopsii a vytáhl tenký sloupeček tkáně.</p>
<p>Podal ho asistentovi, který vzorek přendal do skleněné lahvičky a zapečetil ji. Potom ji i s ostatním materiálem prostrčil ven štěrbinou v ocelové zásuvce ve dveřích.</p>
<p>„Tělesná teplota je nyní dvanáct stupňů Celsia. Snížíme ji na několik stupňů nad nulou, abychom zabránili růstu pozemských bakterií. Vzorky tkání a tekutin budou podrobeny analýze a pitva bude pokračovat později. Pánové, je čas, abych si odpočinul. Moji asistenti ještě provedou další měření a odeberou vzorky z končetin. Dopoledne začneme s pitvou hlavy.“</p>
<p>Hicks seděl u stolu proti prezidentovi a usmíval se na číšnici, která mu nalévala kávu. Byli v jídelně sami; bylo ještě časně, těsně po sedmé ráno. Prezident mu zavolal o půlnoci a požádal ho o schůzku u snídaně, aby si mohli promluvit v soukromí. „Co si dáte, pane Hicksi?“ zeptal se Crockerman.</p>
<p>„Nejspíš toasty a míchaná vejce.“ Obrátil se k číšnici. „Máte Denverskou omeletu?“</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>„Pro mě totéž,“ objednal si Crockerman. Jakmile odešla, odsunul si židli o několik palců od stolu a sehnul se pro papíry, které měl v otevřené tašce vedle sebe. „V devět se mám sejít s rozrušenou matkou a v jedenáct s jedním admirálem a jedním generálem. Pak poletím zpátky do Washingtonu. Celou noc jsem si dělal poznámky a pokoušel jsem se trochu si uspořádat myšlenky. Doufám, že nebudete mít námitky proti posouzení některých mých nápadů.“</p>
<p>„Vůbec ne,“ řekl Hicks. „Ale nejprve si musím ujasnil svou vlastní situaci. Jsem žurnalista. Přijel jsem si sem pro příběh. Tohle všechno – vaše přání, abych zůstal, místo toho, aby mě vykopli stejně jako ostatní – to je… hm, nezvyklé. Musím upřímně přiznat, že za těchto podmínek…“ Díval se do Crockermanových teple hnědých očí a nevěděl, jak dál. Zvedl ruku a neurčitě ukázal na dveře jídelny. „Nedůvěřují mi tu, což je vlastně správné. Jsem tady cizí.“</p>
<p>„Jste člověk s představivostí a s přehledem,“ řekl Crockerman. „Ti ostatní jsou odborníci. Pánové Gordon a Feinman jsou odborníci, obdaření představivostí, a pan Gordon už se k tomuto druhu problémů dostal velmi blízko, když vedl KPKM. Možná až příliš blízko, co já vím. Pořád si ještě lámu hlavu, jestli máme opravdu co do činění s mimozemšťany, jak nás o tom ujišťuje. Vy máte odstup, jiný úhel pohledu, a to právě potřebuju.“</p>
<p>„Jaké je moje oficiální postavení, co je mým úkolem?“ zeptal se Hicks.</p>
<p>„Je jasné, že tuto zprávu zatím nemůžete zveřejnit,“ poznamenal Crockerman. „Zůstaňte tedy tu a pracujte s námi, dokud k tomu nedostanete povolení. Mám dojem, že nás okolnosti donutí vyjít se vším brzy na veřejnost, i když Carl a David s tím nesouhlasí. No, a pak vám poskytneme exkluzivní materiály a budete první.“</p>
<p>Hicks se zamračil. „A naše konverzace?“</p>
<p>„Pro tuto chvíli platí, že to, co si tady řekneme, nebudete probírat s nikým jiným. Později, v rámci doplnění celého příběhu, nebo ve svých pamětech…“ Crockerman pokynul směrem ke vzdálené stěně, „klidně.“</p>
<p>„Chtěl bych znát víc podrobností,“ pravil Hicks. „Obzvlášť v případě, že by o mně a mém podání této záležitosti rozhodovali pánové Rotterjack a McClennan nebo Lehrman. Ale pro tuto chvíli souhlasím. To, co si povíme v soukromí, nikde nezveřejním.“</p>
<p>Crockerman položil papíry na stůl před sebe. „Tak, tady mám své postřehy. Buďto jsme byli za poslední rok napadeni dvakrát, nebo nám někdo lže.“</p>
<p>„Zdá se, že se jedná buď o naši záhubu, nebo o nějakou vesmírnou politiku,“ mínil Hicks.</p>
<p>Prezident souhlasně pokývl. „Nakreslil jsem pár logických diagramů.“ Zvedl první list papíru. „Vennovy diagramy. Zbytky mých matematických znalostí z univerzity.“ Usmál se. „Nic složitého, ale kreslení mi pomáhá utřídit s myšlenky. Ocenil bych vaši kritiku.“</p>
<p>„Tak dobře.“ Hicks pohlédl na list před prezidentem. Stručné poznámky o pravděpodobných scénářích uvnitř kružnic které se protínají navzájem nebo jsou od sebe odděleny…</p>
<p>„Pokud ty dvě vesmírné lodi mají stejný původ, vidím několik možností. Zaprvé, Australané jednají s jednou frakcí mimozemšťanů, jakýmisi disidenty. Přitom ale naše informace je správná – účelem celé mise je zničení Země a Host skutečně představuje skupinu, která přežila jejich poslední ničivý útok. Sledujete mě?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Za druhé,“ pokračoval prezident, „jde o dvě nezávislé události, které se díky nějaké doslova astronomické nahodě odehrávají současně. Dvě skupiny cizinců, kteří se vzájemně neznají nebo se znají jen povrchně. Nebo, za třetí nejednáme s mimozemšťany, ale pouze s vyslanci.“</p>
<p>Hicks zvedl obočí. „Vyslanci?“</p>
<p>„Při představě nekonečně rozlehlého vesmíru se necítím právě nejlépe.“ Crockerman se na deset či patnáct vteřin odmlčel, upíral zrak na stůl, tvář měl bez výrazu, ale oči mu těkaly mezi svíčkou a šálkem kávy. „Myslím, že vám ta představa nevadí.“</p>
<p>„Jsem člověk,“ namítl Hicks. „Týkají se mě všechna omezení. Přijímám nekonečnost vesmíru, aniž bych mu rozuměl nebo ho dokázal procítit.“</p>
<p>„Hned si připadám o něco lépe. Takže si zatím nevedu tak nejhůř, co?“</p>
<p>„Ne, pane.“</p>
<p>„Přemýšlím o tom, jestli pojímáním vesmíru z čistě vědeckého hlediska neztrácíme cosi… Vědomí čehosi…“ Znovu se odmlčel, hledaje slova. „Překročení zákazu. Pokud pojímáme Boha jako nadřazenou inteligenci, nikoli lidskou, avšak požadující určitou poslušnost… Pořád mě sledujete?“</p>
<p>Hicks kývnutím přisvědčil.</p>
<p>„Možná že už tuto nadřazenou inteligenci neuspokojujeme. On, nebo snad přesněji Ono, vysílá své posly, anděly, chcete-li, aby použili ten druh meče, který jsme s to pochopit. Konec Země.“ Crockerman vzhlédl, setkali se očima.</p>
<p>Číšnice přinesla snídani a zeptala se, jestli ještě nechtějí kávu. Crockerman odmítl, Hicks naopak přivítal možnost zahřát se. Když se žena vzdálila, Hicks začal zkoumat svou omeletu vidličkou, ale chuť k jídlu ho přešla. Žaludek se mu zauzloval a překyselil. Cítil, že začíná propadat panice.</p>
<p>„Tyhle náboženské interpretace mi nikdy moc neseděly,“ prohlásil.</p>
<p>„A je nutno klasifikovat tento názor jako náboženskou interpretaci? Nejde pouze o alternativu teorií o vzájemně soupeřících mimozemšťanech, o útočnících, rozdělených na frakce?“</p>
<p>„Nemám jasno v tom, kam vaši teorii zařadit.“</p>
<p>„‚Ruka, která napsala na zeď varovný nápis‘. Tak to myslím.“</p>
<p>„Aha. <emphasis>Mene, mene, tekel, ufarsin. </emphasis>Nebo něco podobného.“</p>
<p>„Přesně tak. Jsme zkažení, pokřivení. Všude samé znečištění, přezbrojení… Dvacáté století je samé svinstvo. Nejkrvavější století v historii lidstva. Víc zbytečně zmařených lidských životů než kdykoli dřív.“</p>
<p>„S tím nelze než souhlasit,“ připustil Hicks.</p>
<p>„A teď se snažíme vyrazit ven. Možná jsme byli trpěni tak dlouho jenom proto, že jsme až dosud zůstávali na Zemi. Teď…“</p>
<p>„To je stará teorie,“ přerušil ho Hicks, jehož nepříjemné pocity se rychle měnily v podráždění.</p>
<p>„Znamená to snad, že je bezcenná?“</p>
<p>„Myslím, že se najdou lepší.“</p>
<p>„Aha.“ Crockerman se ještě ani nedotkl snídaně. „Ale <emphasis>mně žádná </emphasis>z nich nepřipadá právě věrohodná. Jsem jediný, na koho se při hodnocení této situace můžu spolehnout, nebo snad ne?“</p>
<p>„Ne, pane. Existují odborníci…“</p>
<p>„Během své politické kariéry jsem mnohokrát ignoroval rady odborníků, a nakonec se ukázalo, že jsem měl pravdu. Právě to mě odlišuje od ostatních, běžných kandidátů vysokých úřadů. Ovšem uznávám, že tenhle trik přináší určitá rizika.“</p>
<p>„Teď nechápu, pane. Jaký trik?“</p>
<p>„Nedbat na rady odborníků.“ Prezident se naklonil dopředu, natáhl ruce se sevřenými pěstmi přes stůl. Oči mu zvlhly. Jeho výraz svědčil o vnitřní bolesti. „Zeptal jsem se Hosta na jednu věc a dostal jsem důležitou odpověď. Ze všech těch našich otázek… jsem položil právě tu: ‚Věříte v Boha?‘, a on odpověděl: ‚Věřím v trest‘.“ Opřel se, pohlédl na své pěsti a uvolnil je, začal si třít dlaně v místech, kde si do nich zaryl nehty. „To musí mít význam. Možná Host pochází ze světa, kde bylo s hříšníky naloženo velmi tvrdě. Ta věc tady ve ‚Furnace‘… Ze všech míst na světě právě Údolí smrti… Bylo nám řečeno, že ze Země zbude jen štěrk. Totální destrukce. Bylo nám řečeno, že ten stroj nemůžeme zničit. Věřím, že nemůžeme.“</p>
<p>Hicks se chystal něco říct, ale Crockerman tichým hlasem pokračoval:</p>
<p>„Bůh, nadřazená inteligence, nás všechny stvořil, potom shledal, že jsme nesplnili jeho nároky, a tak posílá náš materiál znovu do výhně, kde budeme přetvořeni. Ta věc tam venku. ‚Furnace‘ znamená pec… To je boží kovárna. Proti tomu teď stojíme. Možná.“</p>
<p>„A co ten australský artefakt, roboti, jejich vzkazy?“</p>
<p>„Nevím,“ řekl Crockerman. „Jistě bude znít šíleně, když prohlásím, že Australané jednají s opačnou stranou… Ale možné to je.“</p>
<p>„Opačná strana… Máte na mysli něco jako Satan?“</p>
<p>„Protivníka našeho Stvořitele. Sílu, která doufá, že nám bude dovoleno pokračovat v přestupování zákona, že se tím veškeré stvoření vychýlí z rovnováhy.“</p>
<p>„Myslím, že by se našla i lepší vysvětlení, pane prezidente,“ pravil tiše Hicks.</p>
<p>„Tak prosím,“ žádal Crockerman, „povězte mi tedy, co jsou zač.“</p>
<p>„Na to nemám dost informací,“ namítl Hicks. „O tom, co se tam skutečně děje, nevím téměř nic. Jen to, co jste mi řekl.“</p>
<p>„Tak jak potom můžete odmítat mou teorii?“</p>
<p>Hickse mrazilo, když poslouchal Crockermanův tón malého dítěte, které používá výrazy dospělých. Jednou s ním podobným tónem mluvila přítelkyně, bylo to v Londýně v roce 1959. O měsíc později spáchala sebevraždu.</p>
<p>„Není to právě realistický názor,“ řekl.</p>
<p>„Copak vám celá tahle situace připadá reálná?“ zeptal se Crockerman. Žádný z nich nejedl, jen posunovali jídlo po talíři.</p>
<p>Hicks si konečně ukousl sousto. Omeleta byla studená. Ale stejně ji snědl a Crockerman se také pustil do své porce. Nepromluvili, dokud nebyly talíře prázdné, jako by soutěžili v mlčení. Číšnice odnesla talíře a nalila Hicksovi další kávu.</p>
<p>„Omlouvám se.“ Prezident si osušil rty ubrouskem a složil ho na stůl. „Choval jsem se neodpustitelně hrubě.“</p>
<p>Hicks zamumlal cosi o napětí, kterému jsou všichni vystaveni, a že je to pochopitelné.</p>
<p>„Poskytujete mi jiný úhel pohledu,“ pravil Crockerman. „Když pozorně sleduji vaše reakce, dokážu lépe odhadnout, jak budou reagovat ostatní. Prožíváme těžké období, a to v mnoha směrech. Musel jsem porušit rozvrh své volební kampaně. Do voleb zbývá necelý měsíc. Načasování je velmi důležité. Teď vidím, že budu muset ve své řeči uhladit ostré hrany…“</p>
<p>„Ostré hrany nejsou podstatné, pane. Důležitý je náhled.“ Hicks poněkud zvýšil hlas. „Pokud budete i nadále rozvíjet teorie o kosmickém hříchu a trestu, stěží si dokážu představit, jaké škody to může napáchat.“</p>
<p>„Ano. Chápu.“</p>
<p><emphasis>Opravdu? </emphasis>zeptal se Hicks sám sebe. A pak, když zhodnotil Crockermanův podezíravý výraz s přivřenými víčky, v duchu dodal: <emphasis>Ano, možná že chápeš… Jenomže tě to nezastaví.</emphasis></p>
<p><strong>17</strong></p>
<p><emphasis>9. října</emphasis></p>
<p>Arthur rozložil noviny, zatímco letadlo Learjet rolovalo po rozjezdové dráze. Na vzdálené letištní rampě se seřadily bombardéry B-1, jejichž elegantní hnědé, šedé a zelené siluety halila vrstva ranního oparu, stoupajícího z moře. Zabralo mu pár vteřin, než zaostřil na titulky. Myšlenkami byl stále u Harryho Feinmana a pitvy.</p>
<p>Host neměl žádnou zřetelně rozlišenou strukturu vnitřních orgánů. V jeho hrudním koši se nacházelo množství růžové tkáně, jen místy přerušené dutinami, která se víc než čemukoli jinému podobala mozku. Hlava se skládala z kostního materiálu, spojeného klouby, z rozsáhlých pevných kusů, ale bez jakéhokoli rozeznatelného centrálního nervového systému. Souvislou kostní strukturu porušovaly jen drobné uzlíky velikosti broků; zdálo se, jako by byly vyrobeny z kovu, možná ze stříbra.</p>
<p>Harry brzy odletí do Los Angeles, kde bude muset podstoupit své vlastní vyšetření.</p>
<p>Letadlo dokonalo rolování a začalo zrychlovat, za odhlučněnými stěnami tence pištěly malé tryskové motory.</p>
<p>Arthur se soustředil na noviny. Největší titulek na první straně hlásal:</p>
<p><strong>PREZIDENT NA TAJNÉ NÁVŠTĚVĚ V ÚDOLÍ SMRTI</strong></p>
<p><emphasis>Podrobnosti nejsou známy; nedá se vyloučit souvislost s australskými mimozemšťany</emphasis></p>
<p>Totéž nezakódované vysílání, které přivedlo Trevora Hickse do Furnace Creeku, poskytlo vodítko i jiným reportérům, a ti došli – se zpožděním několika hodin – k podobným závěrům. Hicks narazil přímo na zdroj. Ostatní museli vystačit se svědectvím obyvatel Shoshone a jediným telefonním hovorem do hotelu ve Furnace Creeku, který byl spojen do bytu pokojské, mluvící pouze španělsky. Nikdo nenatočil rozhovor s Bernice Morganovou. <emphasis>Třeba ji Crockerman přesvědčil, </emphasis>pomyslel si Arthur. Pročetl si celou reportáž několikrát, aby nevynechal žádnou důležitou podrobnost.</p>
<p>Generál Paul Fulton, vrchní velitel raketových základen Západního pobřeží, byl také na palubě letadla. Přišel za Arthurem, jakmile vzlétli a vystoupili do výšky 28 tisíc stop.</p>
<p>„Ach, náš starý dobrý svobodný tisk,“ pronesl svůj komentář, ještě než se posadil do vedlejšího křesla. „Promiňte, pane Gordone. Neměli jsme čas posedět a popovídat si.“</p>
<p>„Vracíte se do Washingtonu kvůli výpovědi?“</p>
<p>„Ano, mám vypovídat před nějakými důležitými kongresmany, před senátory z Výboru pro vesmírné aktivity – bůh sám ví, co z toho udělá Proxmire. Já tedy vůbec nechápu, jak se do toho výboru dostal. Ten muž je politicky nesmrtelný.“</p>
<p>Arthur přikývl. Připadalo mu, že má místo mozku kaši. Doufal, že se během letu vyspí, ale zdálo se, že Fulton má něco na srdci.</p>
<p>„Leckomu z nás dělá starosti, že si prezident zvolil za důvěrníka Trevora Hickse. Je to spisovatel science fiction…“</p>
<p>„Tím je ale teprve krátce,“ řekl Arthur. „Ve skutečnosti je velmi dobrý žurnalista a jako spisovatel se zabýval hlavně vědou a její popularizací.“</p>
<p>„Jistě, a je pravda, že nám v podstatě nevadí Hicks jako osoba, ale nechápeme, proč má prezident potřebu vybrat si někoho mimo… původní skupinu. Mimo vlastní štáb, poradce a vládní experty.“</p>
<p>„Chtěl prostě další názor. Vždyť se o tom několikrát zmínil.“</p>
<p>Fulton pokrčil rameny. „Tenhle Host jím pořádně otřásl.“</p>
<p>„Však se mnou to taky zamávalo,“ přiznal Arthur.</p>
<p>Fulton rychle přešel na jiné téma. „Až přiletíme do Washingtonu, už by tam měli být dva z našich australských protějšků. Poslaní čerstvě z Melbourne. Asi tam dole byli jako náhradníci, aspoň já si to myslím. Nejdůležitější člověk – Quentin Bent – zůstal doma. Znáte ho?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Arthur. „Mezi severní a jižní polokoulí existuje jakási přehrada, myslím ve vědě, ve všech oborech kromě astronomie. A Bent není astronom. Pokud vím, je sociolog.“</p>
<p>Fulton se zatvářil poněkud podezíravě. „A váš kolega, doktor Feinman… Dokáže se udržet v obraze?“</p>
<p>„Myslím, že ano.“ Arthur si uvědomil, že se v něm vůči Fultonovi probouzí nechuť, a uvažoval, jestli k tomu má nějaký racionální důvod. Vždyť ten člověk se jen snaží získat informace.</p>
<p>„Co je mu?“</p>
<p>„Chronická leukemie.“</p>
<p>„Nevyléčitelná?“</p>
<p>„Jeho lékaři se domnívají, že ještě nevyčerpali všechny způsoby léčby.“</p>
<p>Fulton pokývl hlavou. „Moc rád bych věděl, jestli tahle diagnóza neplatí taky pro Zemi.“</p>
<p>Arthur nepochopil, co tím chce říct.</p>
<p>„Rakovina,“ vysvětlil mu bez vyzvání Fulton. „Kosmická rakovina.“</p>
<p>Arthur se zatvářil hloubavě a vyhlédl z okna. Uvažoval, jestli vůbec bude mít čas zavolat Francine a promluvit s Martym; jestli si dokáže udržet spojení se skutečným světem.</p>
<p><strong>18</strong></p>
<p>Podplukovník Albert Rogers s rádiovou depeší v ruce vyběhl ze zadních dveří komunikačního vozu a pak po schodech z vlnitého plechu dolů do křupavého bílého písku. Ve skutečnosti se mu nechtělo uvažovat o důsledcích rozkazů, které právě obdržel; úvahy na takto esoterické úrovni by mu rozhodně neprospěly. Host byl mrtev; Arthur Gordon nařídil Rogersovu týmu, aby prozkoumal vnitřek lodi ve Furnace. A tohle by Rogers nedovolil nikomu ze svých lidí kromě sebe.</p>
<p>V podstatě se už na takovou misi chystal. Do malého zápisníku si nakreslil neúplné schéma vnitřku vetřelecké lodi, což obnášelo převážně dohady, založené na délce, výšce a šířce pahorku, a také na délce válcovitého otvoru, který procházel pevnou skálou. Šplhání v této rouře by nemělo představovat žádný problém – i kdyby se stočila směrem vzhůru, mohl by použít techniku horolezce v komíně; zapřít se zády o jednu stěnu, nohy do pravého úhlu s tělem, chodidly tlačit na druhé straně a tak se po kouscích posunovat nahoru. Bude mít s sebou miniaturní digitální videorekordér, menší než jeho dlaň, a na přilbě videokameru zhruba velikosti prstu. Potom fotoaparát hasselblad pro fotografie s vysokým rozlišením a menší, lehčí automat Leica na 35milimetrový film – to byla jeho kompletní výbava. Neočekával, že by mu výprava trvala déle než den. Pochopitelně zde byla i možnost, že loď by byla uvnitř provrtaná jako plástev. Ale z nějakého důvodu o tom pochyboval.</p>
<p>Než mu seržant a desátník donesli ze skladu zásob všechno, co si vyžádal, vytáhl Rogers svůj plánek a prodiskutoval se svým zástupcem majorem Peterem Kellerem opatření pro případ nouze. Potom si navlékl batoh a těžké horolezecké boty, úhledně stočené lano si zavěsil na opasek a obešel falešný pahorek z jižní strany.</p>
<p>Zkontroloval si hodinky a nastavil stopky. Bylo šest hodin ráno. Poušť se ještě halila do šedivého rozbřesku, od obzoru k obzoru se po nebi táhla tenká vrstva oblaků. Takhle poránu byl vzduch v poušti chladný a čistý, jen s jemným závanem kreosotového pachu křovin.</p>
<p>„Zvedněte mě,“ požádal Rogers Kellera. Major propletl prsty obou rukou, aby vytvořil třmen, Rogers si na něj stoupl levou nohou. Potom ho Keller s rozmachem zvedl do tunelu. Rogers chvíli zůstal ležet na zádech v šikmé šachtě a upíral zrak k první zatáčce, asi čtyřicet stop od vchodu do skály. „Oukej,“ řekl a zmáčkl tlačítko stopek. „Jdu na to.“</p>
<p>Rozhodli se, že průzkumník za sebou nepotáhne telefonní drát kvůli přímé komunikaci během výstupu. Videorekordér byl vybaven malým mikrofonem, který se připevnil ke klopě; do něj může sdělovat své ústní poznámky. Videokamera obstará přesný záznam všeho, co uvidí. Pokud mu to čas dovolí a bude-li příležitost, udělá také pár snímků.</p>
<p>„Hodně štěstí, pane!“ popřál mu Keller, když velitel začal vystupovat zešikmeným tunelem.</p>
<p>„K čertu s tím,“ zabručel Rogers potichu. Prvních třicet stop šlo lehce, prostě sebou kroutil a postupoval výš. V ohybu se zastavil a posvítil si do tmy. Po třiceti stopách mírného sklonu se tunel stáčel přímo vzhůru. Poznamenal to nahlas do záznamu, pak se podíval dolů mezerou mezi stěnou tunelu a vlastním břichem na medailónek otvoru s Kellerovým obličejem. Keller mu spojeným palcem a ukazováčkem signalizoval <emphasis>všechno v pořádku. </emphasis>Rogers dvakrát zablikal baterkou.</p>
<p>„Lezu do břicha vesmírné lodi vetřelců,“ pomyslel si a zuřivě se zašklebil, aby si uvolnil ztuhlé čelisti a obličejové svaly. „Šplhám přímo do neznáma. To je ono. Jen žádný strach.“ A skutečně se nebál – cítil v sobě chladnou energii, téměř rozjaření.</p>
<p>Vzpomněl si na svou ženu a čtyřletého syna, kteří žili v Barstow, a na mysli mu za jejich tvářemi vytanuly představy různých scénářů: Otec mrtvý hrdina, doživotní zabezpečení. Ve skutečnosti si všelijakými těmi výhodami nebyl jist. Měl by to vědět jistě. Slíbil si, že to zjistí, jakmile se odtud vrátí. A další, mnohem příjemnější scénář: Otec živý hrdina, odchází do výslužby, vstupuje do výnosného byznysu, možná by mohl dělat bezpečnostního poradce, ačkoli dosud o ničem takovém nikdy neuvažoval. První člověk v mimozemské lodi. Možná realitní kancelář? Ne v Barstow, raději v San Diegu, i když tam by byl ve výhodě spíš bývalý příslušník válečného loďstva nebo námořní pěchoty.</p>
<p>Začal šplhat, boty s gumovými podrážkami na skále dobře držely, rukama se opíral o protilehlou stěnu. Zvolna, každá stopa výšky chce svůj čas. Žádné poškození lodi; ani škrábanec. Se zavrčením se o kus zvedl, znovu se zapřel rukama i nohama. Hladký povrch, nepodobný lávě. Šedý a nevýrazný. Astronauti, kteří letěli na Měsíc, museli studovat i geologii. Armádní důstojník to nepotřebuje. Kromě toho, tady nešlo o přirozený útvar; k čemu by mu byla geologie?</p>
<p>Aspoň že to neklouže.</p>
<p>Vyšplhal asi patnáct stop, na chvíli přestal a posvítil si dopředu. Nad sebou měl další ohyb, za který už se zvenčí kamerami na tyčích nedostali. Pravé a nefalšované neznámo. Rogers si vybavil těch pár science fiction, které viděl. Nikdy nebyl velký fanoušek tohoto druhu filmů. Některým jeho kamarádům se líbili <emphasis>Vetřelci; </emphasis>kdysi, ještě ve výcvikovém táboře, se na ně dívali na videu. Teď se na ten film radši pokoušel zapomenout.</p>
<p>Host byl mrtev. Co když to ty ostatní rozzlobilo? Co když se o tom nějak dověděli a teď na něj čekají?</p>
<p>Byl celkem klidný, jen v něm ještě doznívalo vzrušení. Oči měl doširoka otevřené, zorničky ve tmě rozšířené a obličej zvlhlý námahou. Nahoru, pořád nahoru, a pak přes ohyb. V tunelu za ním, který byl téměř vodorovný, chvíli odpočíval a svítil si do neproniknutelné tmy. Vytáhl zápisník a rychle propočítal úhly a vzdálenosti. Nacházel se nějakých patnáct dvacet stop od vnějšího povrchu. Posvítil si na svůj plánek a zakreslil do něj vodorovný tunel. Celkově to byla klikatá cestička, třicet stop dovnitř kopce šikmo nahoru, pak přímo vzhůru asi dvacet stop, a teď zase vodorovně.</p>
<p>Ticho. Žádné zvuky pracujících strojů, žádné hlasy, nehybný vzduch. Jen jeho vlastní dech. Pár minut si odpočinul a pak se začal znovu plazit, baterku si připnul k zápěstí, takže s každým pohybem přejel tunel jejím světlem.</p>
<p>Po devadesáti stopách se tunel otevřel do rozlehlejšího prostoru. Rogers neváhal ani okamžik a honem se škrábal ven, aby se konečně dostal z toho stísněného vězení. Zachytil se okraje otvoru oběma rukama, vystrčil hlavu, světlo ozářilo uzavřený prostor před ním.</p>
<p>„Nacházím se ve válcovité místnosti,“ pronesl nahlas, „asi třicet stop dlouhé a dvacet stop v průměru. Pravděpodobně leží uprostřed pahorku“ – to odhadoval podle svého nákresu – „asi tak šedesát až osmdesát stop pod vrcholkem. Stěny jsou hladké a lesklé, jako ze skla, plastu, nebo jako natřené emailovým lakem. Tmavošedé s odstínem do modra. Tunel vstupuje do válce blízko jeho zadního konce a vpředu“ – opět se poradil s náčrtem – „směrem k severozápadu, vidím další komoru, ještě o něco rozlehlejší. Po nějakých obyvatelích nikde ani stopy. Nic se tu nehýbe.“</p>
<p>Postavil se ve válci, vyzkoušel botami povrch. Dostatečné tření, umožňující chůzi. „Jdu dopředu.“</p>
<p>Došel až ke kraji válce, svítil přitom přímo před sebe. Pak vytáhl z batohu dvě silnější baterky, chytil je oběma rukama tak, aby ho neoslnily, a stiskl tlačítka na obou současně.</p>
<p>S ústy údivem dokořán hleděl do jakési jeskyně, dlouhé nejméně sto stop a vysoké přibližně osmdesát. Válcovitá místnost, v níž stál, byla umístěna zhruba uprostřed jednoho z jejích konců, takže se nacházel nějakých dvacet stop nad podlahou. „Je tam plno lesknoucích se plošek, vypadá to jako drahokam,“ řekl. „Ne, spíš se to podobá sklu, ale nejsou to zrcadla, jen se blýskají. A nejsou to jenom plošky, ale různé struktury jako nosníky, podpěry, trámky. Připadám si jako v katedrále, ale celé z modrošedého skla.“ Udělal hasselbladem několik snímků, pak sklonil kameru a jenom se díval, pokoušeje se zapamatovat si, co vidí, a najít v tom nějaký smysl a řád.</p>
<p>Když stál na konci válce, dělilo ho od zdobného, lesknoucího se povrchu dole nejméně třicet stop. Slaňování nepřicházelo v úvahu; nebyl tu žádný výstupek, kolem něhož by mohl omotat lano, a zatloukat skoby si netroufal.</p>
<p>„Dál se už nedostanu,“ řekl do záznamu. „Pořád se tu nic nehýbe. Nevidím nic, co by připomínalo obytné prostory, ani žádné stroje. Nikde nic nesvítí. Teď se chystám vypnout baterky a podívat se, jestli někde nezahlédnu nějaké světlo.“ Ponořil se do naprosté tmy. Na okamžik se mu stáhlo hrdlo, musel si odkašlat; zvuk se k němu vrátil mnohonásobnou ozvěnou.</p>
<p>„Vůbec nic,“ prohlásil po několika minutách v temnotě. „Teď zase rozsvítím baterky a ještě něco nafotím.“ Sáhl na vypínače, když tu se zarazil, mžouraje do tmy. Přímo před ním matně zářilo červené světélko, jako hvězdička v rozlehlém prostoru. „Počkat. Nevím, jestli to video zachytí. Je to hrozně slabé. Jediné červené světélko, jako špendlíková hlavička.“</p>
<p>Pozoroval vzdálenou slabou záři ještě pár minut. Veškeré její zdánlivé pohyby se daly snadno vysvětlit optickými klamy; ve skutečnosti se nezměnily ani poloha ani jas světelného bodu. „Myslím, že loď není mrtvá. Jenom čeká.“ Zavrtěl hlavou. „Ale možná jenom dělám předčasné závěry z jediného červeného světélka.“ Rozsvítil baterku na zápěstí, nasadil na fotoaparát teleobjektiv a nastavil co nejdelší expozici. Pak fotoaparát položil na okraj otvoru ve válci a zaměřil ho na červený bod. Pak tlačítkem dálkového ovládání otevřel závěrku. Když uběhla doba expozice, nastavil přístroj znovu a udělal ještě jeden snímek. Nakonec rozsvítil obě silné baterky a sedl si, aby si zapamatoval co nejvíc podrobností. „Pořád je tu úplné ticho,“ řekl.</p>
<p>Po patnácti minutách se zvedl na nohy, oprášil si kalhoty. „Tak jo. Jdu zpátky.“</p>
<p>K jeho obrovské úlevě mu v cestě zpátky nic nezabránilo.</p>
<p><strong>19</strong></p>
<p><emphasis>10. října</emphasis></p>
<p>Edward Shaw se dověděl o Hostově smrti o dva dny později, když je všechny navštívil plukovník Phan. Za deset minut po upozornění, během nichž se Edward stačil rychle obléknout, byly vytaženy okenice a všichni čtyři se octli tváří v tvář malému, svalnatému snědému muži v úpravné modré uniformě, který stál uprostřed hlavní laboratoře.</p>
<p>„Tak kolik času nám zbývá, doktore?“ zeptal se Minelli. Jak míjely dny jejich uvěznění, stával se prostořekým a čím dál nevypočitatelnějším. Často hovořil o prezidentovi a o tom, jak se konečně dostanou ‚z téhle díry‘. Jeho řeč se stále více podobala imitaci Jamese Cagneye. Minelli vždycky špatně snášel vynucenou poslušnost. Edward o něm věděl, že byl kdysi, před lety, ještě než se přestěhoval do Austinu, uvězněn kvůli nějaké bezvýznamné záležitosti s drogami, a že si tehdy do krve rozbil obličej o dveře cely. Začínal si o něj dělat vážné starosti.</p>
<p>„Jste všichni zdraví, bez jediné známky kontaminace nebo choroby,“ oznámil jim Phan. „Žádné další testy s vámi nemám v plánu. Předpokládám, že už vám vaši dozorci řekli, že Host zemřel. Dokončil jsem základní pitvu a nenašel jsem nikde v jeho organismu žádné mikroby. Zdá se, že se jednalo o naprosto sterilní bytost. To jsou pro vás jistě dobré zprávy.“</p>
<p>„Žádní švábi, madam,“ zašklebil se Minelli. Edward sebou škubl.</p>
<p>„Doporučil jsem vaše propuštění,“ pokračoval Phan a postupně si je měřil vyrovnaným pohledem. „I když nevím, kdy k němu dojde. Jak už vám řekl prezident, jsou tu ještě zájmy státní bezpečnosti.“</p>
<p>Edward zahlédl Stellu Morganovou za jejím oknem a usmál se na ni. Ona mu úsměv neoplatila; snad ho v tom osvětlení dobře neviděla; nebo se možná cítila stejně sklíčená jako Reslaw, který poslední dobou sotva kdy promluvil.</p>
<p>Kombinace ničím neomezovaného styku prostřednictvím interkomu a oddělených cel zřejmě podrývala kamarádství, které bylo podle Edwardových představ typické pro spoluvězně. Nikdo jim tu neubližoval. Neměli se proti čemu bouřit. Jejich zadržení až dosud nepostrádalo smysl. Následkem toho se nijak nesbližovali, jak Edward původně očekával. Ovšem na druhou stranu až dosud nikdy nebyl ve vazbě. Možná měl prostě jen naivní představy.</p>
<p>„Připravujeme pro vás k podpisu papíry, kde se zavážete mlčenlivostí, týkající se doby, kterou jste zde strávili…“</p>
<p>„Nic takového nepodepíšu,“ prohlásil Minelli. „Kdybych podepsal, nemůžu z toho udělat bestseller. Žádní agenti, žádný Hollywood.“</p>
<p>„Prosím…“ začal Phan trpělivě.</p>
<p>„A co Austrálie?“ zeptal se Edward. „Už jste se s nimi dohodli?“</p>
<p>„Dnes ve Washingtonu začíná konference,“ řekl Phan.</p>
<p>„Proč takové zdržení? Už se o tom mělo jednat před pár týdny!“</p>
<p>Phan na otázku neodpověděl, místo toto pravil: „Já osobně doufám, že bude všechno co nejdříve zveřejněno.“</p>
<p>Edward se pokusil ovládnout sílící vztek. „A proč se nesmíme sejít? Vytáhněte nás odsud, dejte nás zatím třeba na ubytovnu pro svobodné důstojníky!“ Třásl se mu spodní ret. Věděl, že se co nevidět rozpláče. Okamžitě svou reakci potlačil a pokusil se ji zamaskovat přirozeným pobouřením. „Vážně. Tohle je peklo. Připadáme si jako ve vězení.“</p>
<p>„Ještě hůř,“ přidal se Minelli. „Ani si nemůžeme tajně vyrábět zbraně, pistolky a nože. Úplná prdel světa, maminko!“</p>
<p>Phan si ho prohlížel se směsicí podráždění a soucitu. „Řekl jsem vám vše, co jsem měl. Prosím nemějte obavy. Jsem si jist, že budete odškodněni. Mezitím vám mohu nabídnout nové infodisky.“</p>
<p>„No jejda,“ poznamenal Minelli. Když už se Phan otočil, zařval: „Počkejte! Není mi dobře. Vážně! Nejsem v pořádku!“</p>
<p>„A co je vám?“ zeptal se Phan a pokynem přivolal hlavního dozorce.</p>
<p>„Mám potíže s hlavou. Pověz jim to, Reslawe.“</p>
<p>„Minelli je poslední dobou hodně nevyrovnaný,“ řekl pomalu Reslaw. „Sám se necítím právě nejlépe. Ale on mluví vážně divně. U něj je to jiné.“</p>
<p>„Jsem jiný,“ přisvědčil Minelli, načež začal vzlykat. „Zatraceně, pusťte nás ven, na svobodu, mezi skály. Nechte nás odjet naším autem. Podepíšu vám cokoli, vážně cokoli. Prosím.“</p>
<p>Phan si je znovu všechny změřil pohledem, pak se prudce odvrátil a opustil místnost. Okenice zašuměly a vrátily se na svá místa. Edwardova zásuvka se otevřela, vyndal z ní noviny a nový balíček cédéček. Vyhladověle se vrhl na titulky ve včerejších novinách.</p>
<p>„Kristepane,“ zamumlal. „Oni už o prezidentovi vědí! Stello!“ Stiskl její číslo na interkomu. „Stello, oni už vědí, že tu byl prezident!“</p>
<p>„Právě to čtu,“ odpověděla.</p>
<p>„Myslíš, že se k němu tvá matka dostala?“</p>
<p>„To opravdu nevím.“</p>
<p>„Můžeme jenom doufat,“ řekl Edward.</p>
<p>Minelli nepřestával plakat.</p>
<p><strong>20</strong></p>
<p>Hicks ležel opřený o polštář v Lincolnově ložnici, vedle sebe měl na kulatém nočním stolku hromadu zpráv, asi stopu vysokou, nad stolkem tlumeně svítila malá lampa s kulatým skleněným stínítkem. Na mramorové římse nad krbem pravidelně, jemně tikaly kyvadlové hodiny z období pozdního empíru. Rozlehlý pokoj s vysokým stropem působil trochu strašidelným dojmem, ale byl docela příjemně strašidelný; zakletý svou historií, svými vzpomínkami. Toto bývala skutečně pracovna Abrahama Lincolna, zde podepsal Prohlášení o osvobození otroků.</p>
<p>Zakroutil nad tím hlavou. „Zbláznil jsem se,“ prohlásil. „Nejsem tady. Jenom si to představuji!“ Na chvilku zoufale zadoufal, že tomu tak opravdu je; že je pořád v hotelu Inter-Continental, že se mu zdá divoký sen a že brzy bude pokračovat v propagaci své knihy v dalším šestiminutovém pořadu nějaké další rádiové stanice, v rozhovoru s dalším mladým hlasatelem…</p>
<p>Na druhou stranu, co vlastně bylo tak nežádoucího na pobytu v Bílém domě ve Washingtonu, D.C. a na tom, že si ho prezident Spojených států osobně vybral za poradce při nejdůležitější události lidské historie? „Ten člověk mě vůbec neposlouchá,“ zamumlal.</p>
<p>Hicks zvedl z hromádky první zprávu, tlustý svazek kopií snímků z Údolí smrti, fotografií Hosta a všeho, co bylo známo o nálezu ve Velké Viktoriině poušti.</p>
<p>Záznam o předběžné pitvě mimozemšťana byl založen jako třetí list v pořadí. Během dlouhých let zkoumání podobných zpráv si Hicks vypěstoval schopnost rozeznávat podstatné od nedůležitého, a tak nyní zběžně přelétl zrakem první dva listy a zaznamenal jen základní podrobnosti. Zprávy, jak se dalo čekat, byly „bezpečné“ texty plné mnohoznačných výrazů a vytáček, rafinovaně zamlžených teorií a dohadů z druhé ruky. Pouze zpráva o pitvě slibovala podstatné informace.</p>
<p>Plukovník Tuan Anh Phan, s nímž by se Hicks velmi rád seznámil, se vyjadřoval jasně a k věci. Fyziologie Hosta se nepodobala ničemu, co lze najít u živých tvorů na Zemi. Phan si nedokázal představit prostředí, v němž by se mohlo něco takového vyvinout. Stále narážel na struktury, které mu neodbytně připomínaly „technické zkratky“, naprosto odlišné od složitějších výsledků náhodného vývoje, jaké vytváří pozemská biologie. Ve svém závěru se nepokoušel o žádné vytáčky:</p>
<p>„Hostovo tělo pravděpodobně nenáleží k téže biologické kategorii jako pozemské životní formy. Některé jeho rysy jsou pravým opakem toho, co by se dalo logicky předpokládat. Podle mého názoru připadá v úvahu jediné vysvětlení, totiž že Host je uměle vytvořená bytost, snad výsledek staletí genetických manipulací v kombinaci se složitou bioelektronikou. Vzhledem k tomu, že naše možnosti za touto technikou daleko zaostávají, jakékoli mé hypotézy, týkající se funkce Hostových orgánů, by nutně musely být nevěrohodné a zavádějící.“</p>
<p>Následoval chemický rozbor Hostových tkání. V žádné ze zkoumaných tkání nebyla nalezena buněčná struktura jako taková; spíše se zdálo, že každá oblast či orgán má oddělený metabolismus, který s ostatními sice spolupracuje, ale není s nimi přímo spojen. Neexistoval tu žádný ústřední vylučovací systém. Odpadní látky pravděpodobně nebyly odstraňovány a hromadily se ve tkáních. Phan se domníval, že toto mohlo být příčinou smrti. „Je možné, že určité živiny, které v pozemských podmínkách nejsou dostupné, spouštějí v organismu určité procesy, nezachytitelné našimi metodami. Také je možné, že ve svých přirozených podmínkách byl Host napojen na nějaký podpůrný systém, který jeho tělo čistil od odpadních produktů. Nebo Host onemocněl a došlo k narušení některých jeho tělesných funkcí.“</p>
<p>A v poznámce pod čarou: „Nejeví se, že by byl Host navržen pro dlouhý život.“ Poznámku podepsal Harry Feinman, který se nezúčastnil konečné fáze pitvy. Dále už poznámka nebyla rozvedena.</p>
<p>I přes srozumitelnost zprávy se zdálo, jako by neříkala všechno. Přinejmenším Feinman zřejmě naznačoval, že Host možná nebyl tím, čím se zdál…</p>
<p>Úplně vespod v hromádce ležela brožurka z Austrálie, očividně připravovaná ve spěchu a se značnými škrty. Začínala přehledem prohlášení mechanických návštěvníků, kteří vyšli z falešné skály ve Velké Viktoriině poušti.</p>
<p>Hicks si protřel oči. Světlo v místnosti bylo na čtení příliš slabé. Tuhle brožurku už předtím jednou prolistoval. Ale chtěl být dokonale připraven na zítřek, kdy měl doprovázet prezidenta do Oválné kanceláře na setkání se zástupci australských vědců.</p>
<p>„Tito ‚roboti‘ se při rozhovorech s našimi vyšetřovateli vyjadřují obdivuhodně srozumitelně. Zdá se, že perfektně ovládají angličtinu, a na otázky odpovídají pohotově a bez jakéhokoli zatemňování.“</p>
<p>Hicks prostudoval lesklé fotografie zařazené do brožurky. Před dvěma dny rozeslala australská vláda sadu těchto fotografií s připojenými videodisky všem zpravodajským agenturám na světě; obrazy tří stříbřitých robotů ve tvaru tykví, vznášejících se ve vzduchu vedle plotu s dřevěnými sloupky a ostnatým drátem, fotka obrovské, hladké rudé skály, jakoby omleté vodou, a výstupního otvoru z ní už touto dobou zavítaly do každé domácnosti.</p>
<p>„Každým svým slovem vyjadřují tito roboti dobrou vůli a přátelský zájem. Přejí si pomáhat obyvatelům Země při ‚realizaci jejich možností, společném životě v harmonii a uplatňování jejich práv jako potenciálních občanů galaktického společenství‘.“</p>
<p>Hicks se zachmuřil. Léta paranoie, pěstované románovou fikcí, ho učinila podezíravým vůči mimozemšťanům, přinášejícím dary. Ze všech možných scénářů, popisujících první kontakt, jich pouhá hrstka představovala tuto epochální událost jako neškodnou záležitost.</p>
<p>Kolikrát se mu při sledování těch pár filmů zamžily oči, ačkoli se snažil zachovat si vědecký odstup? Ten velký okamžik, ta první komunikace lidských bytostí s přátelskou nelidskou inteligencí…</p>
<p>A v Austrálii se to stalo. Sen se změnil ve skutečnost.</p>
<p>Zatímco v Kalifornii oživla noční můra.</p>
<p><emphasis>Nezdá se, že by byl Host navržen pro dlouhý život.</emphasis></p>
<p>Odložil australskou brožurku na vrcholek malé pyramidy na stolku a neobratně se natáhl po vypínači. V nastalé temnotě se přinutil k pravidelnému, mělkému dýchání a snažil se vyprázdnit svou mysl a usnout. Spánek přes všechny jeho snahy přišel pozdě a příliš ho neosvěžil.</p>
<p><strong>21</strong></p>
<p><emphasis>11. října</emphasis></p>
<p>Crockerman vešel do kanceláře šéfa sekretariátu v kalhotách a bílé košili, ale bez kravaty a saka, na bradě měl skvrnku od kamencové tyčinky, kterou si zastavoval krev, když se řízl při holení. Krátce pokývl všem, kdo se tu shromáždili: Gordonovi, Hicksovi, Rotterjackovi, Fultonovi, Lehrmanovi a samotnému vedoucímu sekretariátu, obtloustlému, plešatějícímu Irwinu Schwartzovi. Bylo právě sedm třicet ráno, ovšem v této kanceláři bez oken čas nehrál roli. Arthura napadlo, že se snad už nikdy nezbaví stísněných místností a společnosti politiků a byrokratů.</p>
<p>„Svolal jsem vás sem, abychom si společně prošli materiály o cizí lodi ve Velké Viktoriině poušti,“ řekl prezident „Předpokládám, že jste si přečetli jejich brožurku?“ Všichni přikývli. „Na mou žádost pan Hicks složil slib a byl prověřen z hlediska bezpečnosti…“</p>
<p>Rotterjack se zatvářil, jako by se mu dělalo špatně od žaludku.</p>
<p>„Teď patří k nám. Kde je Carl?“</p>
<p>„Zřejmě uvízl někde v zácpě,“ řekl Schwartz. „Před pů hodinou volal, že se o pár minut opozdí.“</p>
<p>„Dobře. Nemáme času nazbyt.“ Crockerman přecházel před nimi. „Takže zatím převezmu jeho roli. Mám u té australské skály ‚pár agentů‘. Nemusím vám vysvětlovat, jak citlivá je tato informace, ale berte to jako připomínku…“</p>
<p>Rotterjack vrhl na Hickse ostrý pohled. Hicks ho snes chladným výrazem.</p>
<p>„Zní to ironicky, nicméně informace, které od nich máme, jen potvrzují, že Australané říkají pravdu. Všechno přesně odpovídá skutečnosti. Vstupujeme do nového věku objevů. Roboti už začali s vysvětlováním svých technologií. Davide?“</p>
<p>„Australané nám předali některé údaje, týkající se fyziky, které od robotů získali,“ řekl Rotterjack. „Jsou to poněkud esoterické záležitosti z oboru kosmologie. Pár australských fyziků se vyjádřilo v tom smyslu, že se tyto rovnice týkají teorie superstrun.“</p>
<p>„Ať už je to cokoli,“ dodal Fulton.</p>
<p>Rotterjack se téměř zlomyslně ušklíbl. „Je to významná teorie, generále. Na vaši žádost, Arthure, jsem rovnice poslal Mohammedovi Abantemu z univerzity v Pepperdine. Ten teď sestavuje tým svých kolegů, který bude rovnice zkoumat, a jak doufáme, za několik dní nám pošle zprávu. Roboti o naší lodi dosud nebyli informováni. Australané možná budou chtít, abychom jim tu skutečnost sdělili my.“</p>
<p>Do kanceláře vstoupil Carl McClennan se svrchníkem přes ruku a aktovkou napůl skrytou v jeho záhybech. Rozhlédl se, zjistil, že pro něj už nezbyla volná židle kromě dvou, které měly připadnout Australanům, a postavil se k zadní stěně. Hicks zauvažoval, jestli by neměl vstát a poradci pro národní bezpečnost přenechat své místo, ale usoudil, že by si tím jeho přízeň stejně nezískal.</p>
<p>Crockerman McClennana stručně seznámil se vším, co až dosud probrali.</p>
<p>„Včera večer jsem uzavřel první kolo vyjednávání s vedoucími jejich výzkumných týmů a zpravodajskými experty. Souhlasili s tím, že naše záležitost zůstane v tajnosti,“ hlásil McClennan. „Naše dnešní jednání tudíž může probíhat zcela přímo a otevřeně. Žádná zakázaná území.“</p>
<p>„Výborně,“ pravil Crockerman. „Pánové, rád bych do měsíce dosáhl zveřejnění všech faktů.“</p>
<p>McClennan zbledl. „Pane prezidente, o tomhle jsme ještě nemluvili…“ Rotterjack s McClennanem tentokrát vrhli nešťastný pohled na Hickse. Hicks zachoval nehybnou tvář: <emphasis>Tohle není moje představení, pánové.</emphasis></p>
<p>„Nemluvili jsme o tom,“ souhlasil Crockerman nenuceně. „Nicméně právě toho se budeme snažit dosáhnout. Jsem přesvědčen, že taková novina se dlouho neutají, a jistě bude vhodnější, když se naši občané dovědí skutečná fakta z oficiálních zdrojů, než z nějakých ubohých drbů. Nebo snad na to máte jiný názor?“</p>
<p>McClennan zdráhavě vyjádřil souhlas, ale jeho strnulý výraz se nezměnil.</p>
<p>„Skvěle. Australská delegace dorazí do Oválné kanceláře asi za patnáct minut. Potřebujeme si ještě vyjasnit nějaké otázky? Nejasnosti nebo rozdílné názory?“</p>
<p>Schwartz zvedl ruku a zakroutil prsty.</p>
<p>„Ano, Irwine?“</p>
<p>„Pane prezidente, máme už na seznamu prověřených Toma Jackse nebo Roba Tishmana?“ zeptal se Schwartz. Jacks vedl oddělení pro styk s veřejností, Tishman byl tiskový mluvčí Bílého domu. „Jestliže opravdu hodláme do měsíce se vším vyrukovat na veřejnost, musíme jim dát trochu předstih.“</p>
<p>„Na seznamu ještě nejsou, ale budou tam už zítra. Co se týče mého váženého viceprezidenta…“ Crockerman se zamračil. Viceprezident Frederick Hale se s ním před třemi měsíci pohádal; od té doby spolu téměř nepromluvili. Hale se zapletl do nějakého nevhodného obchodního podniku v Kansasu; následoval skandál, který dva týdny vévodil novinovým titulkům, a nechybělo mnoho, aby Hala ‚předhodili vlkům‘. S Halem, kluzkým a v podobných záležitostech zběhlým lépe než kdo jiný v hlavním městě, ta bouře ošklivě zacloumala, ale nakonec ji přece nějak přestál. „Nevidím jediný důvod, proč bychom ho měli mít na seznamu, co říkáte?“</p>
<p>Nikdo nedal najevo, že by snad nesouhlasil.</p>
<p>„Dobře, přesuňme se tedy do Oválné pracovny.“</p>
<p><strong>22</strong></p>
<p>Muži, rozsazení na židlích kolem prezidentova psacího stolu, bedlivě naslouchali, když Arthur přednášel shrnutí výsledků vědeckého výzkumu. Australané, oba mladí a činorodého vzezření, jejichž opálení kontrastovalo s bledými tvářemi Američanů, se očividně nijak zvlášť nevzrušovali tím, co jim právě sděloval.</p>
<p>„Takže stručně shrnuto,“ uzavřel Arthur, „nemáme důvod myslet si, že k nám Host nebyl zcela upřímný. Mezi našimi a vašimi zkušenostmi je tedy propastný rozdíl.“</p>
<p>„To je vyjádřeno opravdu velmi jemně,“ pravil Colin Forbes, z dvojice Australanů starší a ve vyšším postavení. Forbesovi bylo něco málo přes čtyřicet, vyhlížel ošlehaně a energicky a vlasy měl světlé až doběla. Oblečen byl ve světlemodrém sportovním saku a bílých kalhotách a voněl vodou po holení. „Chápu, že je v tom trochu zmatek. Na jedné straně my a naše poselství naděje a slávy, na druhé váš malý zelený mužíček, který tvrdí, že je to všechno podvod. Nemám představu, jak tuhle nesrovnalost řešit.“</p>
<p>„Není to snad nabíledni?“ ozval se Rotterjack. „Předložíme vašim robotům, co jsme se dověděli my.“</p>
<p>Forbes s úsměvem přikývl. „A když to všechno popřou, když řeknou, že nemají ponětí, co se tady kčertu děje?“</p>
<p>Na to Rotterjack neměl odpověď.</p>
<p>Gregory French, mladší Australan s pečlivě učesanými a upravenými vlasy, oblečený do běžného šedého obleku, vstal a odkašlal si. Očividně se ve vyšších kruzích necítil dobře. Arthurovi připomínal ostýchavého studenta.</p>
<p>„Víte něco o tom, že by se podobných cizích lodí na Zemi nacházelo víc? Co Rusové nebo Číňané?“</p>
<p>„O tom nemáme žádné informace,“ odpověděl Lehrman. „To neznamená, že odpověď zní ne. Prostě to zatím nevíme.“</p>
<p>„Pokud jsme tedy ti šťastní nebo ti prokletí pouze my, měli bychom ten rozpor vyřešit, než všechno oznámíme veřejnosti,“ pokračoval French. „Tohle mezi lidmi způsobí rozkol. Najednou se octnou uprostřed mezi anděly a ďábly.“</p>
<p>„Souhlasím,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Promiňte mi, pánové,“ vmísil se McClennan, „ale možnost neoficiálního odhalení mi připadá jako menší zlo v porovnání s účinkem…“ Energicky zamával rukama před sebou. „Zmatku. Strachu. My skutečně sedíme na časované bombě. <emphasis>Chápete to, pane prezidente?</emphasis>“ To už téměř vykřikl. McClennanova frustrace z prezidentova chování překypěla. V místnosti nastalo ticho. Tón, který použil poradce pro národní bezpečnost, překonával vše, co od opatrného Carla McClennana očekávali.</p>
<p>„Ano, Carle,“ odvětil Crockerman s očima napůl skrytýma za víčky. „Myslím že chápu.“</p>
<p>„Mrzí mě to,“ řekl McClennan a klesl na židli. French zůstal stát a tonul v rozpacích.</p>
<p>„Tak dobře.“ Forbes nenápadně pokynul Frenchovi prstem, aby se posadil. „Musíme obě lodi vzájemně konfrontovat, a raději bychom s tím měli pohnout. Byl bych rád, kdyby se s námi vrátilo co nejvíc vašich lidí, všichni, které můžete postrádat. Myslím, že Quentinovi doporučím, aby zase trochu přivřeli dveře. Méně zpráv pro tisk. Zní to rozumně?“</p>
<p>„Neobyčejně rozumně,“ prohlásil Rotterjack.</p>
<p>„Zajímal by mě důvod přítomnosti pana Hickse,“ pokračoval Forbes. „Obdivuji sice jeho dílo, ale…“ Nedokončil větu. Arthur pohlédl na Hickse a zjistil, že si toho člověka upřímně oblíbil a že mu důvěřuje. Docela prezidentovu volbu chápal. Nevěřil však, že by se mu podařilo prolomit ledy mezi ním a McClennanem a Rotterjackem; ti se naprosto jasně chtěli Hickse zbavit.</p>
<p>„Je tu, protože je s těmito záležitostmi obeznámen stejně dobře jako kdokoli na světě,“ řekl Crockerman. „I když na ně nemáme stejný názor.“</p>
<p>Rotterjack se neúspěšně pokusil zakrýt svůj údiv. Posadil se rovně a neobratně si podepřel loket. Arthur ho pozorně sledoval. <emphasis>Nejspíš si mysleli, že za prezidentovým postojem vězí Hicks.</emphasis></p>
<p>„Jsem rád, že je Trevor tady,“ prohlásil náhle Arthur. „Jeho postřehy vítám.“</p>
<p>„Já taky.“ Forbes se široce usmál.</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>List New York Daily News, 12. října 1996:</emphasis></p>
<p>Naše zdroje na ministerstvu zahraničí připouštějí (pod podmínkou, že nebudou jmenovány), že existuje spojení mezi zmizením čtyř lidí, které podle předpokladu zadržuje vláda, a návštěvou prezidenta Crockermana v Údolí smrti počátkem tohoto týdne. Jiné dobře informované zdroje potvrzují, že obě tyto události souvisí s australskými mimozemšťany. Na tyto zprávy nepřímo navazuje prohlášení reverenda Kyla McCabeyho z Edinburgu ve Skotsku, zakladatele Ligy Satanova příchodu, o prudkém nárůstu počtu jeho následovníků po celém Spojeném království a Irsku. Satanistická liga věří, že australští mimozemšťané jsou Satanovi představitelé, poslaní na Zemi, aby – podle reverendových slov – z nás učinili pro Satana snadnější kořist.</p>
<p><strong>23</strong></p>
<p><emphasis>13. října</emphasis></p>
<p>Arthur Gordon zachmuřeně řídil lincolna z půjčovny po Hollywoodské dálnici. Šíji a záda měl ještě ztuhlé z ranního letu na losangeleské mezinárodní letiště, rádio v autě blekotalo cosi o výsledcích národní loterie.</p>
<p>Myšlenky se mu toulaly kdovíkde a co chvíli mu do jeho plánů vplula představa řeky pod srubem v Oregonu. Lesklá hladina zelené vody, klidná a nevědomá, která si vytrvale, po svém, pracuje na erozi břehů. Jak se asi cítí částečka hlíny, stržená ze svého místa? Jak se asi cítí gazela, polapená lvími spáry, která se má stát obědem šelmy, když se celá její existence smrskne na týdenní obživu pro jiného tvora?</p>
<p>„Plýtvání,“ řekl. „Zatracené plýtvání.“ Ale pořád si nebyl jist, co tím vlastně myslí, kam jeho úvahy směřují.</p>
<p>Kočičí spáry. Hra s kořistí.</p>
<p>Náhle pocítil, jak strašně mu chybějí Francine a Marty. Mluvil s nimi přes odletem z Washingtonu, ale jen krátce, neřekl jim ani, kde je a kam se chystá.</p>
<p>Jestlipak se jelen, beznadějně chycený ve spárech šelmy, ještě stará o svou laň a koloucha?</p>
<p>Harry bydlel v Tarzane v prostorném domě se dvěma úrovněmi podlahy, rančerském stavení z počátku šedesátých let, pobitém kulatinou, jež zabíralo větší část čtvrtakrového pozemku. Ten dům koupil v roce 1975, než se oženil s Ithakou; v době, kdy v něm žil sám, se dům zdál prázdný, a ještě teď připadal Arthurovi se svými rozlehlými bílými zdmi a podlahami pokrytými linoleem s náhodně rozhozenými rohožemi chladný a strohý.</p>
<p>V domácnosti nepochybně vládla Ithaca. Tichá přítomnost vysoké ženy s tmavě rusými vlasy a s rysy vhodnými spíš pro shakespearovskou herečku než domácí hospodyni z Tarzany rozlehlost místností poněkud vyvažovala. Harry kdysi Arthurovi řekl: „Ať je kdekoli, vždycky se tam hodí a nikdy jí ani kousek nepřebývá.“ Arthur přesně chápal, co tím myslí.</p>
<p>Na Arthurovo zaklepání otevřela dveře a přivítala ho vřelým úsměvem a podáním ruky. Arthur jí vážně políbil prsty. „Milostpaní,“ pravil obřadně, „je můj dobrý doktor doma?“</p>
<p>„Nazdar, Arthure, ráda tě vidím. Ano, je doma a je úplně nesnesitelný.“</p>
<p>„Z toho léčení?“</p>
<p>„Ne. V tom vězí něco jiného a já tuším, že to souvisí s tebou.“ Ithaca by se nikdy nesnížila k vyzvídání. „Nechceš kávu? Poslední dobou je dost chladno a dnešní den je obzvlášť zamračeno.“</p>
<p>„Děkuju, kávu bych si dal. Harry je v pracovně?“</p>
<p>„Ovšem, ve své svatyni. Jak se má Francine? Co Marty?“</p>
<p>„Jsou oba v pořádku.“ Zastrčil ruce do kapes. Bylo znát, že už se nemůže dočkat Harryho. Ithaca pokývla.</p>
<p>„Přinesu vám kávu do pracovny. Tak běž.“</p>
<p>„Díky.“ Pokaždé měl chuť skládat Ithace poklony, jak nádherně vypadá – ostatně jako vždycky, ale ona si na lichotky nepotrpěla. To, jak se oblékala a jak vypadala, pro ni bylo přirozené jako dýchání. Takže se jen rozpačitě usmál a zamířil chodbou k pracovně.</p>
<p>Harry seděl v čalouněném křesle, v krbu vesele praskal oheň. Jeho pracovna bývala původně hlavní ložnicí; po svatbě si ji nechal pro sebe. V domě byly tři velké ložnice s krby, což bohatě stačilo. Za Harryho křeslem se zvedaly hory knih, některé z nich obrovské, zjevně letité a s důkladně očtenými svazky. Nad krbem visel jako nějaká lovecká trofej psací stroj značky Olympia a z jeho klapky zase visely tři zkumavky, pokryté nánosem uhlíku, svázané červenou stužkou. Příběh, který se za nimi skrýval, souvisel s Harryho doktorskou prací a Harry ho téměř nikdy nevyprávěl, pokud byl střízlivý.</p>
<p>Na klíně měl Harry výtisk Brinovy a Kuiperovy knihy o pátrání po mimozemské inteligenci. Přesně tu knihu měli na svých psacích stolech i McClennan a Rotterjack. Arthur si také všiml, že na rohu pojízdného stolku leží Hicksův román, napůl zaházený hromadami cédéček.</p>
<p>„Tak jsem skončil tady,“ řekl Harry, „pokouším se bojovat s nevolností a čekám, až mi někdo přijde říct, co se děje. No tak?“</p>
<p>„Chystáme se do Austrálie, skoro celá pracovní skupina. Letíme za tři dny, jen s několikahodinovou zastávkou na Tahiti. Sotva stihneme dát dohromady krátkou zprávu.“</p>
<p>Harry zvedl husté obočí. „Novináři jsou vám na stopě.“</p>
<p>„Prezident si myslí, že bychom mohli celou záležitost do měsíce zveřejnit. Rotterjack a ostatní tím nejsou nadšeni.“</p>
<p>„A ty?“</p>
<p>„Novináři.“ Arthur pokrčil rameny. „Možná nebudeme mít na vybranou.“</p>
<p>„Budou muset pustit ty lidi z Vandenbergu. Nemůžou je držet navěky. Jsou fyzicky v pořádku a k žádné kontaminaci u nich nedošlo.“</p>
<p>Arthur zavřel dveře pracovny. „A co Host?“</p>
<p>Na Harryho tváři se objevil výmluvný výraz. „Další padělek. Podle mě je to také robot, právě tak jako ti australští Šmudlové.“</p>
<p>„A co si o tom myslí Phan?“</p>
<p>„Ten chlap vážně něco umí, ale tohle ho trochu rozhodilo. Považuje Hosta za produkt biologicky vysoce rozvinuté civilizace, něco jako budoucího občana, sterilního a z větší části uměle vytvořeného, ale pořád ještě individuum.“</p>
<p>„Proč s tím nesouhlasíš?“</p>
<p>„Nebyl stavěný na vyměšování. Plánované stárnutí. Host prostě otrávil sám sebe vlastními odpady a pokazil se. Nenašli jsme ani důkazy o tom, že by mohl být napojen na nějaký druh dialyzačních přístrojů. Neměl konečník ani močové ústrojí. Žádné ventily, žádné vývody. Ani plíce. Dýchal kůží. To pro tvora téhle velikosti není dostatečně účinné. Ani neměl potní žlázy. Je to hrozně nepřesvědčivé. Ale moc se mi nechce vyskakovat a vykřikovat to nahlas před všemi prezidentovými mládenci. Koneckonců nám to situaci ještě víc komplikuje, ne?“</p>
<p>Arthur přikývl. „Četls už zprávu plukovníka Rogerse, díval ses na jeho fotky?“</p>
<p>Harry zvedl nejnovější disk s oranžovou bezpečnostní samolepkou. „Včera mi to přivezli autem vojenského letectva. Působivé.“</p>
<p>„Děsivé.“</p>
<p>„Myslel jsem si, že tě to vystraší,“ řekl Harry. „Uvažujeme dost podobně, co?“</p>
<p>„Vždycky jsme mysleli podobně, v rámci možností,“ přisvědčil Arthur.</p>
<p>„Tak jo, já říkám, že biologie zvoní na poplach. Co bude s tou skálou?“</p>
<p>„Warren dodal posudek, týkající se vnějších vlastností. Podle něj všechno vypadá autenticky, dokonce včetně chemického složení minerálů. Ovšem i on souhlasí s Edwardem Shawem, že chybějící známky zvětrávání jsou podezřelé. Co se týče vnitřku lodi, Abente se v tom vůbec nevyzná. Říká, že mu to připomíná záběr ze sci-fi filmu; hezké na pohled, ale nedává to smysl. A nikde ani stopy po dalších Hostech.“</p>
<p>„Takže co z toho vyplývá?“</p>
<p>Arthur vytáhl zpoza dveří skládací sedačku, rozložil ji a posadil se. „Mám dojem, že už začínáme tušit hlavní rysy našeho obrázku, co říkáš?“</p>
<p>Harry pokývl. „Někdo si s námi hraje.“</p>
<p>Arthur zvedl palec.</p>
<p>„No ale proč by si s námi měli takhle pohrávat?“ zeptal se Harry.</p>
<p>„Aby nás přiměli k akci a zjistili, jaké máme možnosti?“ navrhl Arthur.</p>
<p>„Bojí se, že bychom je mohli porazit, kdyby si nedali pozor?“</p>
<p>„To by bylo jedno z možných vysvětlení,“ přisvědčil Arthur.</p>
<p>„Bože. Vždyť musí být tisíce let před námi.“</p>
<p>„Ne nezbytně.“</p>
<p>„Jak by tomu mohlo být jinak?“ Harrymu stoupl hlas o celou oktávu.</p>
<p>„Kapitán Cook,“ vyslovil Arthur. „Domorodci na Havaji ho považovali za nějakého boha. A o dvě století později už jezdí v autech stejně jako my a koukají se na televizi.“</p>
<p>„Byli poraženi a podrobeni,“ namítl Harry. „Neměli naději, jak taky, proti dělům?“</p>
<p>„Ale Cooka zabili, ne?“</p>
<p>„Máš na mysli něco jako odbojové hnutí?“ zeptal se Harry.</p>
<p>„Teď už opravdu hodně předbíháme.“</p>
<p>„Máš pravdu. Tak se zase vrátíme a vezmeme to od začátku.“ Harry zaklapl knihu, kterou držel na klíně. „Zamýšlíš se nad mým zdravotním stavem.“</p>
<p>Arthur přikývl. „Můžeš cestovat?“</p>
<p>„Ne moc daleko a ne příliš brzy. Včera do mě napumpovali léky, které mají obnovit můj imunitní systém, posílit kostní dřeň… Tisíce malých ochočených retrovirů, které teď dělají svou práci. Většinou se cítím hrozně bídně. Ale zatím mi zůstal zbytek vlasů. Ještě mě neozařují ani nedostávám cytostatickou kúru.“</p>
<p>„A můžeš pracovat? Jezdit po Kalifornii?“</p>
<p>„Kamkoli se ti zlíbí, až na to, že pro případ nouze musím být nejvýš dvě hodiny od Lékařského střediska Kalifornské univerzity. Je ze mě troska, Arthure. Měl sis vybrat někoho jiného. A já měl odmítnout.“</p>
<p>„Ale pořád ti to myslí, ne?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>„To ano.“</p>
<p>„Potom jsi pro mě užitečný. Potřebuju tě.“</p>
<p>Harry pohlédl na zavřenou knihu na klíně. „Ithaca to nese dost těžce.“</p>
<p>„Působí docela vesele.“</p>
<p>„Je dobrá herečka. Ale v noci, ve spánku, má takový výraz… A pláče.“ Harrymu také zvlhly oči a v té chvíli vypadal mnohem mladší, téměř jako chlapec. „Prokrista. Jsem hrozně rád, že jsem to já, kdo umírá. Kdyby to bylo naopak a tohleto měla podstoupit ona, byl bych na tom mnohem hůř, než jsem teď.“</p>
<p>„Ty neumíráš,“ prohlásil Arthur přísně. „Máme skoro jedenadvacáté století. Leukémie už není takový zabiják jako dřív.“</p>
<p>„Ne pro děti, Arthure. Ale pro mě…“ Bezmocně zvedl ruce.</p>
<p>„Zatraceně, jestli mě opustíš, nebudu k utišení.“ Arthur cítil, že má proti své vůli slzy také na krajíčku. „Pamatuj si to.“</p>
<p>Harry chvíli mlčel. „Boží výheň,“ poznamenal potom, potřásaje hlavou. „Pokud to vůbec kdy vyjde tiskem…“</p>
<p>„Hezky jednu noční můru po druhé,“ řekl Arthur.</p>
<p>Harry požádal Ithaku, aby pro hosta připravila pokoj. Mezitím Arthur zavolal na účet volaného do Oregonu, poprvé za dva dny.</p>
<p>Pohovořil s Francine jen krátce. Nemohl jí říct skoro nic, jen že se mu daří dobře. Francine byla dostatečně taktní a znala ho příliš dobře na to, aby se zmiňovala o novinových zprávách.</p>
<p>Telefonický hovor ho neuspokojil. Když zavěsil, cítil, že mu rodina chybí víc než kdy předtím.</p>
<p><strong>24</strong></p>
<p><emphasis>20. října v Austrálii (19. října v USA)</emphasis></p>
<p>Hlavnímu filmu, který promítali během letu společnosti Quantas do Melbourne, předcházel týdeník. Arthur vzhlédl od otevřeného kroužkového bloku a prohlížeče disků k malé obrazovce nad hlavami cestujících. Vedle něj podřimoval pán v šedém vlněném obleku se vzorem rybí kosti.</p>
<p>Na obrazovce se objevily počítačové animace vysílání Australské spojené tiskové agentury, provázené veselou jazzovou hudbou. Nepříliš pohledná moderátorka s ostrými rysy Rachel Vanceová se usmála přes křesla v potemnělé kabině a nepozorné hlavy. „Dobrý den. Naše dnešní hlavní zpráva se týká, jak jinak, mimozemšťanů v centrální Austrálii. Včera se konala další konference australských vědců a robotů, běžně nazývaných Šmudlové podle sympatických postaviček známého autora komiksů Ala Cappa, kterým se svým tvarem podobají. Podrobnosti o obsahu konference zatím nebyly zveřejněny a mluvčí vlády oznámil, že vědci dosud probírají otázky teoretické fyziky a astronomie zatímco k biologii se ještě nedostali.“</p>
<p>Objevil se vládní mluvčí, poslední dobou známá televizní tvář. Arthur poslouchal na půl ucha. Tohle všechno už znal. „Nedověděli jsme se nic o hustotě osídlení v naší galaxii, to jest, prozatím netušíme, kolik planet je obydlených, ani jací jsou jejich obyvatelé…“</p>
<p>Obraz mluvčího nahradil záběr tří Šmudlů, pohybujících se po prašné stezce směrem ke karavanům, v nichž se setkání konala, umístěným uprostřed lánů suché ostřice poblíž falešné skály. Mechanismus, umožňující robotům vznášet se nad zemí, byl stále ještě vzrušující záhadou. Za jejich způsobem pohybu byla jakási nepředstavitelně vyspělá technologie… nebo nějaký optický klam, představení pro primitivní domorodce.</p>
<p>Na obrazovku se vrátila Vanceová se svým neměnným vřelým úsměvem. „Washingtonský list <emphasis>Post </emphasis>a <emphasis>The New York Times </emphasis>dnes informovaly o uzavření zbytku staré sopky nedaleko Údolí smrti v Kalifornii pro veřejnost. <emphasis>Post </emphasis>uvádí možnost souvislosti se zmizením tří mužů a jedné ženy, kteří jsou pravděpodobně zadržováni kalifornskými vojenskými představiteli.“</p>
<p>Nebylo v tom nic nového, ale reportéři byli zase o něco blíž… nebezpečně blízko. Arthur se v sedadle pohodlně opřel a zahleděl se z okna na oceán a oblaka, proplouvající tisíce stop pod ním. <emphasis>Nekonečno, </emphasis>pomyslel si. <emphasis>Jako by nikdy nikde nebylo nic jiného, jen oceán a oblaka. Mohl bych strávit celý život putováním, a stejně bych je neviděl celé. </emphasis>Nepovažoval to za demonstraci nesmírných rozměrů Země, ale umožňovalo mu to brát vlastní život s nadhledem.</p>
<p>Zkusil si zdřímnout. Za pár hodin přistanou v Melbourne a on byl opravdu vyčerpaný.</p>
<p>Dosud nepojmenovaná Skála zabírala na obzoru půl míle a právě teď ji překrásně ozařovalo světlo časného rána, jež ji barvilo nachovými, červenými a oranžovými odstíny, rozloženými ve vrstvách. Chvějivě modrošedé nebe nad ní předpovídalo příchod vedra. Bylo jaro, ale nedávno trochu sprchlo. Vítr téměř nefoukal. Arthur seskočil z rozměrného vozidla Královské australské armády, vybaveného obrovskými pneumatikami, do rudého písku a zahleděl se přes zlatou pláň na Skálu. David Rotterjack, poradce pro vědu, sestoupil těsně za ním. Necelý tucet metrů od nich začínal první kruh plotu proti uragánům, nahoře opatřený ostnatým drátem. Ohrada se v širokých obloucích vinula mezi stříbřitě šedým porostem akácií a ostřice.</p>
<p>Quentin Bent se na krátkých nohou blížil kolébavým krokem po pěšině pokryté červeným prachem k okraji silnice. Bent byl statný usměvavý čtyřicátník s růžovou tváří a houštinou šedivých vlasů, sčesaných do čela, a pronikavým, skeptickým pohledem modrých očí. Nejprve podal ruku Rotterjackovi. Z dalšího armádního terénního vozidla vystoupili Bentovi asistenti Forbes a French, které doprovázel Charles Warren, geolog z Kentu.</p>
<p>„Pane Gordone,“ pravil Bent, potřásaje Arthurovi rukou. „Právě jsem dočetl návrh zprávy, sestavený americkou pracovní skupinou. Je to převážně vaše práce, tedy vás a doktora Feinmana, nemýlím-li se?“</p>
<p>„Ano,“ odvětil Arthur. „Doufám, že zpráva byla dost srozumitelná.“</p>
<p>„Až příliš.“ Bent zvedl bradu, jako by čichal něco ve vzduchu, ale nespouštěl z Arthura zrak. „Velice zneklidňující. Pánové, dostal jsem vzkaz od našich Šmudlů – všichni už jim tak říkáme, vlastně nám to nepřipadá urážlivé – máme naplánovanou další schůzku. Dnes v poledne v přívěsu číslo tři.“ Téměř bez dechu dodal: „Denně… cestují od Skály k našim karavanům. Nikdy se od ní příliš nevzdalují. My se teď před konferencí nasnídáme v přívěsu s jídelnou a pak, pokud se na to cítíte, vás provedeme po okolí. Vyspali jste se, doktore Gordone, pane Rotterjacku, doktore Warrene?“</p>
<p>„Dostatečně,“ odpověděl Rotterjack s temným pohledem.</p>
<p>Bent jim věnoval krátký úsměv a kolébavou chůzí vykročil před nimi. „Následujte mě,“ vybídl je.</p>
<p>Arthur srovnal krok s Warrenem, mužem středního věku i postavy s jemnými, řídnoucími vlasy, sčesanými přes počínající pleš, a velkýma očima nad dlouhým nosem. „Jak vám to připadá?“ zeptal se.</p>
<p>„Hodně připomíná Ayers Rock, jen o něco menší,“ odpověděl Warren. „Vypadá méně přesvědčivě než ten sopečný kužel u Údolí smrti. Upřímně řečeno, v Disneyových filmech by mě něco podobného ani moc nepřekvapilo.“</p>
<p>Snídaně proběhla hladce. Americkou delegaci představili několika vědcům, zabývajícím se měřením a analýzou Skály, včetně vedoucí dokumentačního týmu Christine Carmichaelové. Vysvětlila jim, že minerály, z nichž se Skála skládá, pocházejí nepochybně ze Země – nic z materiálu, tvořícího maskování lodi, se sem nedostalo z vesmíru. Arthur se pokusil představit si, jak tady, daleko od všech lidských pozorovatelů, stavba Skály probíhala, ale nedařilo se mu to.</p>
<p>Jinak byla diskuse stručná. Bent položil pouze tři otázky: jakým způsobem hodlají zveřejnit své novinky (na to Rotterjack odpověděl, že zatím žádné plány nemají), jak si vysvětlují Hostovo vyprávění o vesmírném stroji, hltajícím planety (znělo to upřímně), a jestli věří tomu, že mezi vyhaslou sopkou v Údolí smrti a Skálou existuje nějaké spojení. Rotterjack nejevil ochotu k závazné odpovědi. Warren se vyjádřil, že se účastní projektu příliš krátce na to, aby mohl poskytnout užitečný názor. Arthur přikývl. Ano, určitě tu je souvislost.</p>
<p>„Dvě nezávislé návštěvy z hvězd v jediném roce, to nesedí, co?“ zeptal se Bent.</p>
<p>„Je to vysoce nepravděpodobné,“ přisvědčil Arthur.</p>
<p>„Ale je to opravdu vyloučeno?“ naléhal Bent.</p>
<p>„Vyloučeno jistě ne, ale dost neuvěřitelné.“</p>
<p>Forbes si dlaní přihladil světlé vlasy. „Vždyť o tom, co se děje tam venku, ve vesmíru, nevíme vůbec nic!“</p>
<p>„Mohlo tam dojít k nějaké migrační vlně vesmírných strojů, z nichž některé nakonec dorazily až do naší blízkosti,“ navrhl French. „Třeba podle jakéhosi evolučního časového rozvrhu dospělo více civilizací současně, a pak přišel jejich čas, jako když se z mraků spustí déšť…“</p>
<p>Bent se naklonil nad prázdné talíře od steaků, vajec a ovoce. „Jsme parta velkých optimistů, doktore Gordone. Náš národ je mladší než váš. Řekněme si rovnou, že máme zájem na tom, aby se z toho všeho vyklubala dobrá věc. Naše vláda i s ministerským předsedou… Nemluvě o reverendu Caldecottovi…“ Rozhlédl se a předvedl široký úsměv. Forbe: a French ho napodobili. „My <emphasis>všichni </emphasis>věříme, že nás tato událost může vynést na přední místo na světě. Mohli bychom se stát střediskem různých aktivit, výstavby, vzdělání, výzkumu. Jestliže se u vás ve Furnace objevilo něco opravdu děsivého, jak vyplývá z vašich zpráv, my se můžeme ještě stále držet názoru, že naše Skála je docela jiná. Ať už nám to bude ku prospěchu nebo ne. Vyjádřil jsem se srozumitelně?“</p>
<p>„Naprosto,“ řekl Rotterjack. „A my bychom s vámi velmi rádi souhlasili.“ Pohlédl na Arthura.</p>
<p>„Což ovšem nemůžeme,“ dodal Arthur.</p>
<p>„Takže v této chvíli mezi námi panuje přátelský nesouhlas a mysli máme otevřené. Pánové, čeká na nás vrtulník.“</p>
<p>V dopoledním osvětlení se barvy Skály ztlumily do červenohnědé s okrovými skvrnami. Arthur vyhlížel sítí drobných škrábanců na okně z plexiskla a potřásal hlavou. „Takhle zblízka je to ohromující,“ překřičel ječivý zvuk motorů a tlukot listů vrtule. Warren přikývl, mžouraje ve sluneční záři. „Je to žula, v pořádku, ale nikde není oprýskaná. Má vertikální páskování, což v téhle oblasti vůbec nesedí – hodí se spíš k monolitu Ayers Rock než sem. A nikde nevidím stopy působení větru, žádné pukliny a prohlubně. Je to přiměřeně přesvědčivá napodobenina – pokud nejste geolog. Ale já se ptám, proč se namáhat s maskováním skály, když se z ní stejně chystáte vyjít ven?“</p>
<p>„Na některé otázky nám nedali přímou odpověď,“ připustil Bent. „Právě teď pod sebou vidíte otvor, kudy Šmudlové vycházejí ven, aby se s námi setkali. Víme ještě o dvou dalších otvorech, ty jsou poměrně malé, asi metr v průměru. Z těch nevylezlo nic. Neposlali jsme nikoho, aby je prozkoumal. Domníváme se, že nejlépe bude projevovat jim důvěru – nekoukat darovanému koni na zuby.“</p>
<p>Arthur váhavě pokývl.</p>
<p>„Co byste dělali na našem místě?“ zeptal se Bent s náznakem podráždění a rozpaků.</p>
<p>„Nejspíš to samé,“ řekl Arthur.</p>
<p>Vrtulník dvakrát obletěl Skálu a přistál nedaleko přívěsu, kde se konala setkání. Hluk motorů se změnil na rytmické povrzávání, listy vrtule zpomalily. Arthur, Australané a Rotterjack přešli po červeném písku a jemném štěrku k šedobílému karavanu. Stál na mohutných železných podpěrách a betonových blocích, osm masivních pneumatik smutně viselo dolů.</p>
<p>Bent vytáhl svazek klíčů a otevřel bíle natřené hliníkové dveře. Dal přednost Gordonovi, Rotterjackovi a Warrenovi, sám pak vstoupil před Forbesem a Frenchem. Uvnitř tiše šuměla klimatizace. Arthur si otřel čelo kapesníkem a vychutnával chladný vzduch. Forbes a French přitáhli židle k neobsazenému konferenčnímu stolu. French zapnul monitor, takže mohli sledovat otvor ve Skále, odkud se měli vynořit Šmudlové.</p>
<p>„Vyjádřili někdy přání podívat se na jiná místa?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>„Ne,“ odvětil Bent. „Jak už jsem řekl, neopouštějí okolí Skály.“</p>
<p>„A nesvěřili vám, jestli se tu chystají přistát i další?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Arthur zvedl obočí. Z dvoumetrového otvoru se vznesly tři lesklé předměty ve tvaru tykve, pak mírně klesly a zastavily se asi třicet či čtyřicet centimetrů nad kamenitou půdou. Půlkilometrovou vzdálenost mezi Skálou a přívěsem Šmudlové překonali ladným pohupováním, bok po boku, čímž Arthurovi připomněli pistolníky, blížící se k místu přestřelky.</p>
<p>Třásly se mu ruce. Rotterjack se k němu naklonil a věcně prohlásil: „Děsí mě to. Vás taky?“</p>
<p>Bent na ně vrhl ustaraný, nejistý pohled.</p>
<p><emphasis>Zatáhli jsme ho do naší noční můry. Než jsme přijeli, byl nevinný. Byl ve vědeckém nebi.</emphasis></p>
<p>Na opačné straně přívěsu se otevřel široký poklop, dovnitř vnikl závan žhavého vzduchu a horká, nasládlá vůně akácií, smíšená s prachem. Šmudlové opustili jasné sluneční světlo venku a po široké rampě vpluli do přívěsu. Seřadili se na své straně konferenčního stolu, poklop se zavřel. Na střeše tiše chrastil kompresor klimatizace.</p>
<p>Arthur si lesklé roboty zvědavě prohlížel. Kromě základního tvaru a kovově modrého lesku na povrchu neměli žádné význačné rysy, nebyly na nich vidět žádné senzory ani mřížky reproduktorů, nikde se z nich nevysunovaly výběžky paží. Vůbec nic.</p>
<p>Bent se naklonil dopředu. „Vítejte. Začíná naše patnácté setkání, a my jsme k němu přizvali tři hosty. Později jich přibude ještě víc. Máte se dobře? Je všechno v pořádku?“</p>
<p>„Vše je v pořádku,“ odpověděl prostřední robot. Hovořil tenorovým hlasem, který nebyl ani vysloveně mužský, ani ženský. Modulace i předstíraný australský přízvuk byly napodobeny dokonale. Za takovým hlasem si Arthur dokázal představit vzdělaného a úspěšného mladého muže.</p>
<p>„Tito pánové, David Rotterjack, Charles Warren a Arthur Gordon, přicestovali ze spřáteleného státu, Spojených států amerických, aby si s vámi pohovořili a položili vám důležité otázky.“</p>
<p>„Zdravíme pány Rotterjacka, Warrena a Gordona. Všechny vaše dotazy jsou vítány.“</p>
<p>Rotterjack vypadal ohromeně. Vzhledem k tomu, že zjevně nebyl s to promluvit jako první, podíval se Arthur na prostředního Šmudlu a řekl: „Máme určitý problém.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„V naší zemi se nachází zařízení podobné vaší lodi, zamaskované jako vulkanický kužel. Z tohoto stroje vyšla biologická bytost.“ Stručně popsal následující události; sám přitom žasl nad vlastním klidem. „Je zřejmé, že zpráva od této bytosti je v rozporu s vaší. Mohli byste nám prosím tyto rozpory vysvětlit?“</p>
<p>„Nedávají vůbec žádný smysl,“ řekl prostřední robot. Arthur potlačil náhlou touhu ucouvnout a utéct; robotův tón byl vyrovnaný, naprosto klidný, se špetkou nadřazenosti. „Jste si jisti všemi fakty?“</p>
<p>„Tak jisti, jak jen můžeme být,“ odpověděl Arthur. Jeho nutkání k útěku se změnilo v podráždění, potom v hněv. <emphasis>Chystají se zapírat. Zatraceně!</emphasis></p>
<p>„Je to velmi matoucí. Máte obrázky těchto událostí nebo nějaké záznamy, které bychom mohli prostudovat?“</p>
<p>„Ano.“ Arthur položil na stůl aktovku a vyndal z ní svazek barevných fotografií. Rozložil je před Šmudly, kteří se při jejich prohlížení ani nepohnuli.</p>
<p>„Prozkoumali jsme vaše materiály,“ řekl prostřední robot. „Stále jsou pro nás záhadou. Nebylo by možno přičíst je neshodám mezi vašimi národy?“</p>
<p>„Jak už oznámil pan Bent, patříme ke spřáteleným státům a mezi námi je jen velmi málo rozepří.“</p>
<p>V přívěsu se na několik vteřin rozhostilo ticho. Potom promluvil Rotterjack: „Jsme přesvědčeni, že oba stroje – váš a ten, který se skrývá pod pahorkem v Kalifornii – ovládají titíž… lidé, nebo skupina osob. Můžete nám nějak dokázat, že se mýlíme?“</p>
<p>„Skupina? Naznačujete, že druhý stroj, pokud vůbec existuje, také ovládáme my?“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Arthur. Rotterjack také přikývl.</p>
<p>„To nedává smysl. Náš úkol zde je jasný. Vysvětlili jsme všem vašim vyšetřovatelům, že hodláme lidstvo šetrně, ale efektivně seznámit s kulturou a technologiemi jiných inteligentních druhů. Ničím jsme vám nevyhrožovali.“</p>
<p>„Jistěže ne,“ prohlásil Bent uklidňujícím tónem. „Nebylo by snad možné, že se mezi vámi samotnými najdou skupiny, které se staví proti vašemu jednání? Které se snaží vaši práci sabotovat?“</p>
<p>„To je nepravděpodobné.“</p>
<p>„Můžete nám nabídnout jiné vysvětlení?“ zeptal se Bent, očividně rozladěný.</p>
<p>„Nenacházíme žádné rozumné vysvětlení. Náš stroj není vybaven zařízením k rozebírání světů.“</p>
<p>Arthur vytáhl další balík fotografií a rozložil je před roboty. „Před půl rokem měsíc této planety, kterou nazýváme Jupiter – znáte tu planetu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Šestý měsíc Jupitera, Europa, zmizel. Od té doby jsme ho nebyli schopni najít. Nemohli byste nám to objasnit?“</p>
<p>„Ne, to nemůžeme. Neodpovídáme za jevy tak obrovských rozměrů.“</p>
<p>„A mohli byste nám pomoci tyto záhady rozluštit?“ zeptal se Bent. Do jeho hlasu se vloudil náznak zoufalství. Zjevně zakoušel stejný druh hrůzy, který už poznali všichni, kdo se účastnili průzkumu lodi ve Furnace. Fakta vzájemně nesouhlasila. V tomto stádiu se chybějící vysvětlení mohlo rovnat provokaci…</p>
<p>„Žádnou z těchto událostí neumíme vysvětlit.“ Pak robot dodal smířlivým tónem: „Jsou záhadné.“</p>
<p>Bent vrhl rychlý pohled na Arthura: <emphasis>Takhle se nikam nedostaneme. </emphasis>„Snad bychom nyní mohli přejít k našemu běžnému programu, plánovanému na tento den.“</p>
<p>Robot několik vteřin nepromluvil. Bent pevně sepjal ruce na stole. Byl zjevně rozrušen a sklíčený.</p>
<p>„Pravděpodobně se jedná o problém komunikace,“ řekl robot. „Snad tyto obtíže dokážeme překonat. Dnešní schůzka není nezbytná. Odvoláváme toto setkání a překládáme ho na pozdější dobu.“</p>
<p>Bez dalších slov a bez ohledu na zdvořilé protesty Quentina Benta se Šmudlové vznesli, vycouvali od stolu a propluli poklopem ven. Dovnitř ještě jednou vnikl pouštní žár a ovanul muže v přívěsu. Pak se poklop zavřel.</p>
<p>Samým ohromením z nečekaného konce besedy nikdo nebyl mocen slova, všichni na sebe jen navzájem civěli. Bent měl na krajíčku slzy.</p>
<p>„Tak dobře,“ prohlásil a zvedl se. Pohlédl na televizní monitor, umístěný v rohu vysoko na stěně. Kamery sledovaly návrat Šmudlů ke Skále. „Uvidíme –“</p>
<p>Přívěsem to zahoupalo, ozval se ostrý třesk a hřmot. Arthur padal ze židle zdánlivě zpomaleně, narazil do Rotterjackovy židle, a v pádu si stačil pomyslet: <emphasis>už to začíná. </emphasis>Dopadl na ruce a na zadek, rychle se chytil stolu a vyhrabal se na nohy. Bent ukazoval na monitor, který stále fungoval, ačkoli se na poličce silně otřásal. Šmudlové byli pryč.</p>
<p>„Vyletěli do vzduchu,“ vyjekl Bent. „Viděl jsem to. Všiml si toho někdo – bylo to na monitoru. Jednoduše vybouchli!“</p>
<p>„Ježíši,“ hlesl Rotterjack.</p>
<p>„Copak je někdo ostřeluje?“ zeptal se Forbes a ostře se zahleděl na Rotterjacka a Arthura.</p>
<p>„Bůh ví,“ řekl Bent. Vydrápali se ven z přívěsu a přidali se k namátkou sebrané skupině vědců a vojáků, která se vydala po pěšině, na níž Šmudly viděli naposled. Asi po padesáti metrech cesty od přívěsů ke Skále objevili v zemi tři krátery o průměru dvou metrů. Roboti po sobě nezanechali žádné stopy – žádné zbytky, úlomky nebo známky ožehnutí.</p>
<p>Quentin Bent zůstal stát v předklonu s rukama na kolenou, upíral zrak na pustou pláň před Skálou v oslepujícím poledním slunci, vzlykal a klel. „Co se stalo? Co se to zatraceně stalo?“</p>
<p>„Nic tu nezbylo,“ ozval se Forbes. French rázně přikývl, tvář mu zrudla jako řepa. Oba se dívali na Američany: Je to jejich vina.</p>
<p>„Vy to víte?“ zeptal se Bent nahlas a obrátil se k nim. „Zase nějaká zatracená americká záležitost?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Letadla, rakety…“ Bent se nedokázal vyjádřit souvisle.</p>
<p>„Žádná letadla jsme neslyšeli,“ poznamenal French.</p>
<p>„Zničili sami sebe,“ pravil Arthur tiše, když opatrně, aby nic neporušil, obešel krátery.</p>
<p>„To je zatracený nesmysl!“ zaječel Bent.</p>
<p>„Vůbec ne.“ Arthur cítil ledový klid, jako kdyby spolkl kostku ledu. „Četli jste Liddela Harta?“</p>
<p>„O čem to proboha mluvíte?“ křičel Bent se zaťatými pěstmi a střídavě se k němu přibližoval a zase couval, zřejmě aniž by si toho byl vědom. Rotterjack se držel dál od ostatních mužů i od kráterů.</p>
<p>„<emphasis>Strategii </emphasis>od sira Basila Liddela Harta.“</p>
<p>„Já to četl,“ ozval se Rotterjack.</p>
<p>„Jste zasraný cvoci!“ vyhrkl French. „Vy jste se úplně zbláznili!“</p>
<p>„Máme celou událost natočenou.“ Forbes zvedl ruce, aby své kolegy uklidnil. „Musíme se na to podívat znovu. Uvidíme, jestli je zasáhla nějaká střela.“</p>
<p>Arthur si byl zcela jist, že se nezbláznil. Teď mu to už dávalo smysl. „Promiňte,“ řekl. „Vysvětlím to, až budeme všichni v lepší duševní kondici.“</p>
<p>„Jděte s tím do prdele!“ Zdálo se, že se Bent začíná trochu ovládat. „Pošlete sem okamžitě naše fyziky. Do Skály ihned pošleme vzkaz. Pokud to má být začátek války, nechci vzbudit dojem, že jsme ji začali my.“</p>
<p>„Nikdy jsme do Skály neposílali zprávy, ani jsme odtud žádné nedostali,“ namítl Forbes.</p>
<p>„Na to kašlu. Vysílejte na všech možných frekvencích <emphasis>tohle:</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>‚</emphasis>Nezavinili jsme zničení vyslanců.‘ Jasné?“</p>
<p>Forbes přikývl a vrátil se do karavanu, aby předal rozkazy.</p>
<p>„Ze všech sil se snažím udržet se v patřičné duševní kondici, pane Gordone. Co má k čertu s tímhletím společného nějaká strategie?“ Bent zůstal stát na opačné straně kráterů.</p>
<p>„Nepřímý přístup,“ řekl Arthur.</p>
<p>„A co to má znamenat?“</p>
<p>„Nikdy se nepřibližuj k protivníkovi ze směru, odkud tě očekává, ani s jasným cílem.“</p>
<p>Ať už byl Bentův duševní stav jakýkoli, chápal rychle. „Chcete říct, že to byla lest?“</p>
<p>„Myslím, že ano.“</p>
<p>„Ale potom je váš Host také nějaký trik. Proč by nám tvrdili, že se chystají zničit naši planetu, a pak se tvářili, že je to podvod… Proč by nás přesvědčovali, že nás chtějí zachránit, a přitom to byl také podvod?“</p>
<p>„To nevím. Snad aby nás zmátli.“</p>
<p>„Zatraceně, chlape, jsou tak mocní, že se nám o tom nezdá ani v nejdivočejších snech! Přes noc postaví hory, cestují vesmírem v obrovských lodích, a pokud mluvíte pravdu, dokážou rozebrat celé světy – proč by se unavovali a snažili se nás oklamat? Copak posíláme pozdravy do mraveniště, než ho rozšlápneme?“</p>
<p>Na to Arthur neměl odpověď. Potřásl hlavou a bezmocně zvedl ruce. Z vedra se mu točila hlava. Zvláštní věc – nebo možná ne zase tak zvláštní – největší starosti mu dělala prezidentova reakce na to, co se tu semlelo.</p>
<p>„Nejdřív si musíme promluvit s Hicksem,“ řekl Rotterjackovi, když nastupovali do vozu, který je měl odvézt zpátky.</p>
<p>„Proč? Copak už takhle nemáme dost starostí?“</p>
<p>„Hicks… by to možná dokázal prezidentovi vysvětlit. Svým způsobem mu bude naslouchat.“</p>
<p>Když se octli v zadní kabině vozu, Rotterjack ztlumil hlas do šepotu. „Teď už to vybouchne všechno. S McClennanem a Schwartzem se asi popereme… Na čí straně jste vy?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Hlasujete pro Armageddon, nebo si myslíte, že máme naději?“</p>
<p>Arthur se chystal odpovědět, pak ale stiskl rty a zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Crockerman vypění, až se o tomhle dozví,“ řekl Rotterjack.</p>
<p>Arthur zavolal do Oregonu z letiště v Adelaide, kde čekal na vojenskou limuzínu, která měla americkou skupinu vyzvednout. Byl z celého dne vyčerpán a dlouhý zpáteční let mu ještě dodal. V Oregonu bylo brzy ráno a Francine se ozvala ospalým hlasem.</p>
<p>„Promiň, že tě budím,“ řekl Arthur. „Ale teď ti asi pár dní nebudu moct zavolat.“</p>
<p>„Ráda tě slyším. Miluju tě.“</p>
<p>„Strašně mi oba chybíte. Připadám si vykolejený. Nic už není skutečné.“</p>
<p>„A co mi smíš říct?“</p>
<p>„Nic.“ Arthur se lehce štípl do tváře.</p>
<p>„No, ale já tobě můžu. Něco pro tebe mám. Hádej, kdo volal?“</p>
<p>„To nemám tušení. Kdo? Nebyl to…“</p>
<p>„Určitě jsi uhodl. Chris Riley. Řekl mi, ať si to zapíšu. ‚Byly objeveny dva nové neznámé objekty velikosti asteroidů, každý o průměru dvou set kilometrů. Mají albedo čerstvého ledu, téměř čistou bílou. Pohybují se po vysoce neobvyklých oběžných drahách – obě jsou hyperbolické. Mohly by to být obrovské, velmi mladé komety, ale také nemusely.‘ Dává ti to smysl? Povídal, že by možná mohlo.“</p>
<p>„Fragmenty z Europy?“</p>
<p>„Není to romantické?“ zeptala se Francine ospale. „Povídal, že tě to asi napadne.“</p>
<p>„Pokračuj.“ Arthurův pocit neskutečna ještě zesílil.</p>
<p>Francine četla dál. „‚Pokud to jsou zbytky Europy, pohybují se po prakticky nemožných drahách a jsou od sebe příliš vzdáleny. Jeden z nich se příští rok potká s Venuší, až bude…‘ Moment, musím obrátit stránku. ‚… až bude v horní konjunkci. Druhé těleso se srazí s Marsem ke konci roku 1997.‘ Rozumíš tomu?“</p>
<p>„Myslím, že ano.“</p>
<p>„Marty ještě spí, ale mám ti vyřídit, že Packa už si na povel ‚K noze‘ sedne. Je na to hrozně pyšný. Taky přečetl všechny knihy o Tarzanovi.“</p>
<p>„Šikovný kluk.“ Na okamžik zavřel oči a zmocnil se ho pocit ztráty vědomí. „Zlato, sotva stojím na nohou. Jestli si aspoň na chvilku nezdřímnu, asi se složím.“</p>
<p>„Doufáme, že se brzy ukážeš. Už jsem si zvykla mít tě doma. Bez tebe je tady prázdno.“</p>
<p>„Miluju tě,“ řekl Arthur stále se zavřenýma očima, pokoušeje se vybavit si její tvář.</p>
<p>„Já tebe taky.“</p>
<p>Nastoupil do limuzíny a usadil se vedle Warrena a Rotterjacka. „Už jste slyšeli o těch dvou ledových asteroidech?“ zeptal se jich.</p>
<p>Oba zavrtěli hlavami.</p>
<p>„Jeden se asi srazí s Venuší, druhý nadělá trochu nepořádku na Marsu. V příštím roce.“</p>
<p>Warren i přes vyčerpání údivem otevřel pusu. Rotterjack se zatvářil zmateně. „Co to má co dělat s námi?“ zeptal se.</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Arthur.</p>
<p>„Taková legrační náhoda,“ řekl Warren.</p>
<p>„Narazí do Venuše a Marsu?“ přeptal se Rotterjack, jemuž pomalu docházely souvislosti.</p>
<p>„Příští rok,“ opakoval Arthur.</p>
<p>Prezidentův poradce pro vědu stiskl rty a přikývl, pohled upřený z okna na provoz kolem nich, takhle pozdě večer poměrně slabý. „To nemůže být náhoda,“ prohlásil. „Co se to prokrista děje?“</p>
<p><strong>25</strong></p>
<p><emphasis>1. listopadu (východní čas) 2. listopadu (USA)</emphasis></p>
<p>Walt Samshow se po žebřících na Glomaru <emphasis>Discoverer </emphasis>pohyboval s léty nacvičenou ladností, ruce mu lehce sjížděly po zábradlí a nohy se míhaly tak rychle, až se rozmazávaly, bradu tiskl ke klíční kosti, kdykoli se potřeboval svým dohněda opáleným, pihovatým lysým temenem vyhnout přečnívajícím přepážkám. Ať už ho na souši pronásledovaly jakékoli projevy stáří, teď zmizely; na moři se na rozdíl od pevniny cítil svěží a čilý. Dlouhonohý Samshow s úzkým protáhlým obličejem, hubený jako tyčka, strávil na moři víc než dvě třetiny ze svých jedenasedmdesáti let. V letech 1942 až 52 sloužil u válečného námořnictva, potom přešel k oceánografickému výzkumu a vydržel u toho čtyřicet let.</p>
<p>Hluboko v nákladovém prostoru lodi, rozmístěné v jinak prázdné komoře, se právě shromažďovaly plody jeho práce: tři ocelově šedé válce, postavené na výšku – gravimetry, měřící gravitační gradient nad podmořským příkopem deset tisíc stop pod lodí. <emphasis>Discoverer </emphasis>právě po šesté proplouval nad propastí Ramapo. Mořská hladina kolem jeho trupu byla hladká téměř jako sklo a loď, stabilní jako skála a pro tuto práci naprosto dokonalá, se pohybovala kupředu stálou rychlostí deseti uzlů. Při šesti měřeních pravděpodobně dosahovali přesnosti plus mínus dva miligaly kolem průměrné hodnoty.</p>
<p>Samshow sestoupil do podpalubí a lehce došlápl na ocelovou podlahu, pokrytou korkem. Jeho mladý kolega David Sand se na něj usmál. Světlo barevného monitoru zbarvilo jeho tvář umrleckou zelení a purpurem. Samshow mu ukázal přikrytý hliníkový talíř, který donesl z jídelny.</p>
<p>„Copak je dneska na jídelníčku?“ zeptal se Sand. Byl o polovinu mladší než Samshow a skoro o polovinu těžší, silný, se širokou tváří, nosem jako knoflík a kšticí tuhých kaštanových vlasů. Samshow talíř odkryl. V hloubi duše považoval starší oceánograf Sanda za jednoho ze svých mnoha synů; vždycky se svými asistenty zacházel s jakousi tvrdohlavou náklonností, jakou by mohl věnovat vlastnímu dítěti. Sand to věděl a cenil si toho; za celou svou kariéru neměl lepšího partnera, učitele a přítele.</p>
<p>„Smažený mořský jazyk, špenát a řepa,“ řekl Samshow. Lodní kuchař, Filipínec, byl hrdý na svá speciální ‚západní‘ jídla, která připravoval dvakrát týdně.</p>
<p>Sand se zašklebil a potřásl hlavou. „Po tom budu hrozně těžký – kdo ví, jestli to neovlivní naše výsledky.“</p>
<p>Samshow položil talíř vedle něj a pohlédl na gravimetry, rozmístěné do trojúhelníku ve dvou rozích a uprostřed protější přepážky.</p>
<p>„Přece si nebudu kazit takové skvělé výsledky,“ zamumlal Sand. Soustředěně zmáčkl několik kláves, pokývl na displej a nabral si na vidličku řepu.</p>
<p>„Opravdu to vychází tak úžasně?“</p>
<p>„Perfektně,“ řekl Sand. „Teď se najím a za hodinu mě můžeš vystřídat.“</p>
<p>„Jen aby ti z toho nevypadly oči na podlahu!“ varoval ho Samshow.</p>
<p>„Jsem ještě mladý, narostou mi nové.“</p>
<p>Samshow se zazubil, vrátil se k žebříku a vydal se bludištěm chodbiček a poklopů zpátky na palubu. Tichý oceán se rozvaloval kolem lodi hustý jako sirup, čeřil se stříbrem a sametovou černí. Vzduch byl nezvykle suchý a průzračný. Na obloze od obzoru k obzoru zářily hvězdy a čerstvý srpek Měsíce, drobný a ztracený v zívnutí noci. Samshow se opřel nohou o kotevní řetěz na přídi a spokojeně si vzdychl. Strávili celý týden pilnou prací a teď byl unaven, ale byla to taková únava, jakou měl rád, a pocit naplnění, jaké přinášejí jen uspokojivé výsledky práce.</p>
<p>Pohlédl na svůj kapesní navigátor, napojený na signál Navstaru. Displej mu ukázal přibližný odhad: >E142°32’10’’ N30°45’20’’<, což udávalo polohu <emphasis>Discovereru </emphasis>nějakých 130 kilometrů východně od Toru Island. Za čtyři hodiny se loď otočí a zahájí sedmé kolo.</p>
<p>Spokojeně si odříhl a začal si pískat ‚Šňůru perel‘.</p>
<p>Samshow ovdověl po třiceti letech bouřlivého, báječného manželství; přežil svou životní lásku, a teď měl dvě skvělé ženy, které ho milovaly, když byl na souši, to znamenalo nějakých sedm měsíců do roka – jednu kyprou bohatou vdovu v La Jolle, druhou, černovlasou, o třicet let mladší Filipínku, v Manile; byla to vzdálená příbuzná stále oplakávaného prezidenta Magsaysaye.</p>
<p>Byla teplá, nezvykle suchá noc, tichá a klidná, noc jako stvořená pro hluboké úvahy a dávné vzpomínky. Najednou cítil, jak se ho zmocňuje lenost; k čertu s celou vědou, s přesnými výsledky plus mínus dva miligaly. Raději by se procházel někde po pláži a pozoroval, jak se o pobřeží rozbíjí světélkující příboj. Ten pocit zase rychle zmizel, ale zanechal po sobě stopu; tohle byl jeden ze způsobů, jak mu tělo dávalo znát, že stárne. Otočil se a překročil řetěz, a vtom ztuhl na místě. V horní polovině jeho zorného pole se objevilo něco divného.</p>
<p>Škubl hlavou dozadu. Od severu se po oblouku rychle pohyboval drobný svítící bod: možná satelit, pomyslel si – nebo meteor. Teď už ho sotva rozeznával, bod se ztrácel mezi hvězdami. Pak se zčistajasna rozzářil jako letlampa a vyšlehly z něj dva zřetelné plameny, sahající nejméně tři stupně směrem k jihu. Zalily oceán chladným, přízračným jasem barvy cínu a zhasly. Nad hlavou mu prolétl jiný, mnohem matnější objekt. V duchu zaznamenal jeho polohu – asi na čtyřech hodinách – a pokoušel se odhadnout, ve kterém souhvězdí se nachází, když se záhadný předmět znovu rozzářil, tentokrát o nějakých dvacet stupňů dál k jihu a o mnoho menší, stěží jako špendlíková hlavička. Nikdy neviděl meteor, který by se zhasínal a zase rozsvěcel</p>
<p>„Na můstek! Koukněte nahoru!“ zařval. „Hej! Podívejte se na to!“</p>
<p>Světelný bod padal dostatečně pomalu, aby ho stačii sledovat. Během několika minut dospěl k obzoru a ztratí se, zanechal po sobě jen plovoucí červené a zelené skvrnky v jeho očích.</p>
<p>V místě, kam předmět dopadl, se zvedl sloup vody a páry, v měsíčním světle sotva viditelný, a z něho vycházel zářící mrak, který dosahoval asi deset stupňů nad obzor.</p>
<p>„Ježíši,“ vyhrkl Samshow. Rozběhl se na můstek, aby se zeptal, jestli to viděl ještě někdo z ostatních. Na jeho křik nikdo neodpověděl. Byl už v polovině schůdků, když se celá loď otřásla jakoby po úderu děsivého gongu. Na okamžik se polekaně zastavil, ale pak vyběhl po schodech a nahoru.</p>
<p>První důstojník, temperamentní mladý Číňan jménen Chao, k němu vzhlédl od řídicího panelu. Prostor můstku a veškeré jeho zařízení osvětlovaly tlumené červené zářivky, které neoslabovaly noční vidění. „Blíží se velká bouře,“ ukázal Chao na monitor. „A rychle. Možná tajfun, vodní smršť. Nevím.“</p>
<p>Na můstek vrazili třemi různými vchody čtyři muž a z interkomu se ozvalo skřehotání hlasů z celé lodi.</p>
<p>„Meteor,“ vysvětlil Samshow. „Spadl si dolů z nebe a nějakých třicet kilometrů odtud směrem na jih to udělalo pěkný vodotrysk.“</p>
<p>Kapitán Reed, o dvacet let mladší než Samshow, ale šedivější než on, vstoupil na můstek, odměřeně pokývl a věnoval mu podezíravý pohled. „Pane Chao, co se to k nám blíží?“</p>
<p>„Vichřice, kapitáne,“ řekl Chao. „Zatraceně velká bouře. Bude tu brzy.“ Ukázal na zesílené radarové obrazy. Oblaka se k nim hnala jako modrá a rudá kosa. Bouři už bylo vidět i předním sklem.</p>
<p>David Sand se přihnal z podpalubí, tvář mu zrudla zlostí, klel a nadával. „Walte, ať už to bylo, co chtělo, naše měření jsou v háji. Máme… Ježíškriste!“ Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval z pohledu na blížící se bouři a začal znovu klít. „Všechno šlo bezvadně, a teď máme na grafu zářez.“</p>
<p>„Zářez?“ zeptal se kapitán Reed.</p>
<p>„Extrémně úzká anomálie. Prudký pokles, na chvíli nulová hladina, pak pomalý vzestup – to je konec! Musíme rekalibrovat přístroje, možná je budeme muset poslat zpátky do Marylandu.“</p>
<p>Kapitán vydal rozkaz k otočení lodi přídí k bouři. Po celé lodi se rozezněly elektrické zvonky, varovné výkřiky a hvízdání.</p>
<p>„Co se to děje?“ zeptal se Sand, který konečně zapomněl na svůj hněv a začal se zajímat o okolí.</p>
<p>„Spadl meteor,“ řekl Samshow. „Hodně velký.“</p>
<p>Bouře udeřila sedm minut po tom, co Samshow viděl ohnivou kouli mizet za obzorem.</p>
<p>Loď padala do hlubokých kaňonů mezi obrovskými vlnami, její příď se zařezávala deset či patnáct metrů do černé vody, pak se zase zvedala nahoru nad hřebeny vln, a příď přitom pro změnu mířila rovnou do nebe, bičovaného deštěm. Samshow se Sandem se pevně drželi madel přimontovaných ke stěnám, a zubili se na sebe, zatímco posádka se snažila řídit loď a kapitán nehybně upíral zrak dopředu.</p>
<p>„Už jsem zažil horší!“ zavolal Samshow na kolegu, pokoušeje se překřičet burácení větru.</p>
<p>„Já asi ne, aspoň myslím!“ odpověděl mu Sand právě tak hlasitě.</p>
<p>„Je to osvěžující. Opravdová exotika, prostě trhák! Nejdřív pozorování obrovského meteoru, padajícího do oceánu, potom následky jeho pádu. Měli bychom upozornit pobřeží.“</p>
<p>„Kdo sepíše zprávu?“</p>
<p>„Uděláme to společně.“</p>
<p>„Po té anomálii jsem zastavil měření a vybavení zamkl, až se tohle vyjasní, budeme to muset obeplout ještě jednou.“</p>
<p>Samshow byl přesvědčen, že <emphasis>Discoverer </emphasis>tuhle bouři překoná poměrně snadno. Nebude to trvat dlouho. Nemýlil se, a když prudký liják ustal a vlny se uklidnily, odebral se do své kajuty, aby se pořádně podíval na fakta, čísla a rovnice, které mu objasní, co se právě přihodilo. Sand vrávoral po schůdcích dolů a jen mu ve dveřích sdělil, že jde ještě jednou zkontrolovat ty zatracené gravimetry.</p>
<p>Následujícího dne, když měli událost nahlásit rádiem vedoucím expedice v La Jolle, stále ještě neměli jasné závěry.</p>
<p>Jedna věc je oba silně znepokojovala. Všechny tři gravimetry zaregistrovaly „zářez“ současně. Anomálii přitom nezpůsobil otřes; gravimetry mohly být instalovány nejen na palubě lodi, ale i v letadle, a dokázaly snést i poměrně hrubé zacházení. Kromě toho k otřesu došlo až potom, co se na grafu objevil hrot.</p>
<p>Sand sestavil seznam hypotéz a s jednou z nich se Samshowovi mezi čtyřma očima svěřil. „Je to vážně jednoduché,“ prohlásil v kuchyňce při pozdní večeři, skládající se z hovězího hašé a pšeničných toastů s máslem. „Provedl jsem pár výpočtů a porovnal hroty ze tří směrů. Ty tři válce nejsou dost daleko od sebe, aby z toho vyšly opravdu věrohodné výsledky, ale když jsem zkontroloval digitální záznam každého z nich, zjistil jsem, že je mezi nimi velmi malý časový interval. Ten časový rozdíl se dá vysvětlit jen jedním způsobem. Když vezmu v úvahu analýzu přílivu a odečtu reakci lodi jako objektu, podléhajícího gravitaci, pak ze záznamů vyplývá, že se nad lodí pohybovalo po obloukovité dráze obrovské těleso o hmotnosti stovek milionů tun.“</p>
<p>„A ze kterého směru to přišlo?“ zeptal se věcně Samshow.</p>
<p>„Řekl bych, že mířilo k severu.“</p>
<p>„A jak daleko doletělo?“</p>
<p>„Kamkoli v rozmezí od sta do dvou set kilometrů.“</p>
<p>Samshow se nad tím na chvíli zamyslel. Ať už ta ohnivá koule byla cokoli, její rozměry neodpovídaly ani hmotnosti stovky tun, natož stovkám milionů. To by celý Pacifik vyšplíchl jako káva ze šálku, kdyby šlo o meteorit velký jako hora. „Dobře,“ řekl. „Prostě to nebereme na vědomí. Považujme to za úředně uznanou anomálii.“</p>
<p>„Na všech třech gravimetrech?“ zeptal se Sand a hrozně se zašklebil.</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>Komentátorka celostátních zpráv NBC Agnes Linderová. 2. listopadu 1996:</emphasis></p>
<p>Nejnovější zvrat v tomto roce voleb, který je na zvraty už tak dost bohatý, přílet návštěvníků z vesmíru, se téměř vymyká všem představám. Poslední průzkumy veřejného mínění ukazují, že občané Spojených států tvrdě odmítají této události uvěřit.</p>
<p>Mimozemšťané v Austrálii přistáli příliš brzy, tvrdili někteří učenci, nejsme na ně připraveni a nedokážeme porozumět tomu, co s námi zamýšlejí.</p>
<p>Beryl Cooperová, která kandiduje v prezidentských volbách, a Edgar Farb, kandidát na viceprezidenta, vytáhli do boje a obviňují prezidenta Crockermana ze zatajování informací, které mu poskytli Australané, a kladou si otázku, zda za zničením – či podle některých zpráv sebezničením – robotů, vyslaných mimozemšťany do Velké Viktoriiny pouště, nestojí Spojené státy.</p>
<p>Tyto skutečnosti však na Američany nijak nezapůsobily. Ráda bych věděla, komu z nás ta událost utkvěla v paměti, kdo na ni vůbec nějak zareagoval, citově či rozumově? Skandální zničení mimozemšťanů nikoho nezajímá; nařčení Američanů australskou vládou ze spoluviny svět prakticky ignoruje.</p>
<p>Prožili jsme své životy na planetě, která nebyla vyrušována žádnými silami zvenčí. Teď jsme nuceni rozšířit měřítko svého myšlení. Západní liberální tradice povzbuzovaly k obrácení do sebe, k sebekritické, v pravém slova smyslu konzervativní politice, a prezident Crockerman je dědicem těchto tradic. Výrazně odlišný postoj Cooperové a Farba, hledící více do budoucnosti a zaměřený na růst, zatím Američanům nepadl do noty, máme-li věřit poslednímu průzkumu veřejného mínění, provedeného naší televizní stanicí, podle kterého si Crockerman skálopevně udržuje třicetiprocentní náskok. A to vše, aniž by se prezident vůbec vyjádřil k incidentu ve Velké Viktoriině poušti.</p>
<p><strong>26</strong></p>
<p><emphasis>3. listopadu</emphasis></p>
<p>Paní Sarah Crockermanová byla oblečená do strohého, elegantně ušitého šedého kostýmu. Husté hnědé vlasy měla pečlivě upravené, a když Hicksovi nalévala šálek kávy, všiml si jejích dokonale pěstěných rukou s bronzovým lakem na nehtech; měkce se leskly v šedavém zimním světle, pronikajícím prosklenými dveřmi za jídelním stolem. Jídelna byla zařízena nábytkem z dánského týkového dřeva kávové barvy, prostým, ale pohodlným. Z oken v prvním patře měli vyhlídku na rozlehlé zelené prostory Státního arboreta.</p>
<p>Byli v bytě na Summit Street sami, až na agenta tajné služby, přiděleného Hicksovi, netečného muže jménem Butler.</p>
<p>„Prezident si tento byt ponechal hlavně na mé naléhání,“ řekla a postavila skleněnou konvici na pletenou podložku. Podala mu šálek a posadila se na židli šikmo proti němu, a když se k němu obracela, opírala kolena v nylonkách o nohy stolu. „Ví o něm jen málokdo. Domnívá se, že bychom to mohli udržet v tajnosti ještě měsíc nebo dva. Potom už to nebude jen moje soukromé útočiště, ale zatím tak funguje. Doufám, že chápete, jak je to pro mě důležité.“</p>
<p>Butler položil telefon a stál teď u okna, čelem ke dveřím. Hicks si pomyslel, že připomíná buldoka, a paní Crockermanová zase poněkud baculatého pudla.</p>
<p>„Manžel se mi přirozeně svěřil se svými starostmi,“ pravila. „Nemohu říci, že bych snad rozuměla všemu, co se děje, nebo… že bych souhlasila se všemi jeho závěry. Četla jsem zprávy, tedy většinu z nich, a také jsem četla vaše pojednání. On vás neposlouchá, víte?“</p>
<p>Hicks na to neřekl nic, jen ji pozoroval přes okraj šálku. Káva byla velmi dobrá.</p>
<p>„Můj manžel je v tom dosti zvláštní. Drží si poradce ještě dlouho po tom, co posloužili jeho záměrům, a po tom, co jim přestal naslouchat. Snaží se zachovat si zdání poctivosti a otevřené mysli tím, že se obklopí lidmi, s nimiž nesouhlasí. Ale málokdy jim popřeje sluchu. Ani vám ne.“</p>
<p>„Uvědomuju si to,“ řekl Hicks. „Přestěhovali mě z Bílého domu. Do hotelu.“</p>
<p>„Můj tajemník už mě informoval. Ale stále máte být k dispozici, kdyby vás prezident potřeboval.“</p>
<p>Hicks přikývl.</p>
<p>„Tyhle volby jsou pro něj úplné peklo, přestože nevedl žádnou velkou kampaň. Ta jejich ‚strategie‘. Ať se jde Beryl Cooperová bodnout. Je citlivý a nezamlouvá se mu, že nevede volební kampaň. Nikdy si nezvykl, že je teď velký šéf.“</p>
<p>„Cítím s vámi,“ pravil Hicks, přemítaje, kam tím míří.</p>
<p>„Chtěla jsem vás varovat. Teď tráví hodně času s jedním mužem, jehož přítomnost v Bílém domě – obzvlášť před volbami – leckomu z nás není po chuti. Už jste slyšel o Oliveru Ormandym?“</p>
<p>Hicks zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Je známý spíš v amerických náboženských kruzích. Je velmi inteligentní, jak už takoví lidé bývají. V posledních letech se držel stranou politiky a vyhýbal se novinářům. Ti ostatní <emphasis>hlupáci</emphasis>“ – to slovo téměř vyplivla – „ze sebe v očích sdělovacích prostředků udělali šašky, ale Oliver Ormandy ne. Poprvé se s mým manželem setkal během kampaně, na obědě, který pořádala Univerzita Roberta Jamese. Znáte to místo?“</p>
<p>„Není to tam, kde požádali o dovolení vybavit členy své ochranky automatickými zbraněmi?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„A za tím stojí Ormandy?“</p>
<p>„Ne. Takové záležitosti přenechává těm řvoucím kašparům. On si jen přátelsky potřásá rukama s politiky v pozadí. Ormandy je celkem upřímný, víte. Ještě kávu?“</p>
<p>Hicks nastavil šálek a ona mu znovu nalila.</p>
<p>„Minulý týden se Bill s Ormandym sešel několikrát. Zeptala jsem se Nancy, prezidentovy výkonné tajemnice, o čem spolu hovořili. Nejdřív se mi to zdráhala prozradit, ale… Byla znepokojena. Strávila v místnosti při jejich druhém setkání jen pár minut. Rozmlouvali prý o konci světa.“ Tvář paní Crockermanové byla tak ztuhlá hněvem, že se podobala sádrovému odlitku. „Probírali boží plány pro tento národ. Nancy povídala, že Ormandy působil dost vesele.“</p>
<p>Hicks upíral zrak na stůl. Co k tomu říct? Crockerman byl prezident. Mohl se stýkat, s kým se mu zlíbilo.</p>
<p>„Mně se to nelíbí, pane Hicksi. A vám?“</p>
<p>„Také ne, paní Crockermanová.“</p>
<p>„Co navrhujete?“</p>
<p>„Jak jste sama řekla, už mi nenaslouchá.“</p>
<p>„Neposlouchá, co mu říká Carl, David ani Irwin… ani mě už neslyší. Je jako posedlý. Pořád čte Bibli. Ty <emphasis>šílené </emphasis>části Bible, pane Hicksi. Knihu Zjevení. Před několika týdny takový nebyl. Změnil se.“</p>
<p>„To je mi moc líto.“</p>
<p>„Svolal zasedání vlády. Probírají ekonomické dopady. Mluví o tom, že po volbách učiní prohlášení. Neexistuje nic, co byste mu mohl říct?“ naléhala. „Zpočátku se zdálo, že vám věnuje veškerou důvěru. Možná vám věří i teď. Jak k tomu vlastně došlo? Často o vás mluvil.“</p>
<p>„Bylo to pro něj obtížné období,“ řekl Hicks. „Setkali jsme se brzy potom, co spatřil Hosta. Kromě toho četl mou knihu. Nikdy jsem nesouhlasil s jeho úsudkem…“</p>
<p>„Trest. To je teď v naší ložnici nejpoužívanější výraz. Téměř se usmívá, když vykládá o tom, jak to slovo používá Ormandy. Trest. Zní to tak banálně. Můj manžel nikdy nepoužíval takové otřepané výrazy a nikdy nenaletěl náboženským fanatikům, ať už v politickém smyslu nebo jinak.“</p>
<p>„Všechny nás to změnilo,“ pravil Hicks měkce.</p>
<p>„Nechtěla bych, aby byl můj manžel zničen. Ten Host našel jeho slabinu, přestože se za třicet let jeho politické kariéry – a já s ním byla celou tu dobu – nikdo nedostal tak blízko. Host mu zasadil ránu a Ormandy do ní vlezl jako had. Ormandy může prezidenta zničit.“</p>
<p>„Rozumím.“ <emphasis>Mohl by udělat i horší věci, </emphasis>pomyslel si Hicks.</p>
<p>„Mohl byste s tím <emphasis>prosím </emphasis>něco udělat? Zkusit s ním znovu promluvit? Zařídím vám schůzku. To pro mě jistě ještě udělá.“ Paní Crockermanová se toužebně zahleděla k proskleným dveřím, jako by pro ni představovaly šanci na záchranu. „To napětí se přeneslo i do našeho manželství. V předvečer voleb budu s ním, budu se usmívat a mávat, ale uvažuji o tom, že už zůstanu tady. Víc prostě nesnesu, pane Hicksi. Nemohu přihlížet, jak se můj manžel žene do záhuby.“</p>
<p>Vzduch v kanceláři šéfa sekretariátu houstl chmurami. Irwin Schwartz s protáhlým obličejem a bledým čelem, jež kontrastovalo s růžovými lícemi, seděl na kraji stolu, jednu nohu vytaženou tak vysoko, jak mu břicho dovolilo, vyhrnutá manžeta kalhot mu odhalovala dlouhou černou ponožku a pár čtverečních palců chlupatého bílého lýtka. Na jeho psacím stole trůnil malý televizor s plochou obrazovkou, podobný spíš rodinnému portrétu. Na obrazovce se staženým zvukem se znovu a znovu opakoval záznam výbuchu mimozemských robotů v Austrálii. Konečně se Schwartz natáhl a tlustým prstem televizi vypnul.</p>
<p>Kolem něj postávali David Rotterjack a Arthur Gordon. Arthur měl ruce v kapsách, Rotterjack si třel bradu.</p>
<p>„Ministr Lehrman a pan McClennan jsou právě u prezidenta,“ řekl Schwartz. „Víc k tomu nemám co dodat. Zdá se, že jsem ztratil jeho důvěru.“</p>
<p>„Já jakbysmet,“ přidal se Rotterjack.</p>
<p>„A co Hicks?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>Schwartz pokrčil rameny. „Prezident ho dal před týdnem přestěhovat do hotelu a od té doby se s ním nesetkal. Před chvílí volala Sarah. Dnes ráno s Hicksem mluvila a pokusí se domluvit mu schůzku. Všechno je teď hrozně napjaté. S Kermitem jsme si to už několikrát vyříkali…“ Kermit Ferman byl prezidentův tajemník, který mu plánoval schůzky.</p>
<p>„A Ormandy?“</p>
<p>„Ten je u prezidenta den co den, pokaždé nejméně hodinu. Mimo rozvrh.“</p>
<p>Arthur se nemohl zbavit myšlenek na Martyho. Chlapcova rozesmátá tvář se před ním objevovala se všemi podrobnostmi, i když bez pohybu jako na fotce. Právoplatný dědic. Nedokázal si však vyvolat v paměti obličej Francine jako celek, vybavoval si jen jednotlivé rysy, a to ho trápilo.</p>
<p>„Carl má poslední příležitost,“ řekl Rotterjack.</p>
<p>„Myslíte, že se mu chystá udělit staré dobré ‚prezidentské‘ ponaučení?“ zeptal se Schwartz.</p>
<p>Rotterjack přikývl.</p>
<p>Arthur se podíval z jednoho na druhého. Nechápal, o čem je řeč.</p>
<p>„Bude prezidentovi vykládat, co to obnáší být prezidentem,“ vysvětlil mu Schwartz. „Nošení dříví do lesa, to si o tom myslím já. Ten člověk ví o prezidentování úplně všechno.“</p>
<p>„Pozítří jsou volby. Možná je načase mu pár věcí připomenout,“ mínil Rotterjack.</p>
<p>„My oba víme, že už má volby v kapse, pokud se to kdy o nějakých volbách dá říct. A v tom, co se mu honí hlavou, se stejně nevyznáte,“ poznamenal Schwartz.</p>
<p>„Zatraceně, od vás se čeká, že budete jeho poduška, jeho nárazník!“ vykřikl Rotterjack a jeho paže nečekaně vystřelila dopředu, divže nezasáhla Arthura. Ten rychle o pár palců ucouvl, ale jinak nezareagoval. „To je váš úkol, držet od něj dál všelijaké šílence!“</p>
<p>„Udělali jsme všechno pro to, abychom ho ochránili před ním samotným,“ řekl Schwartz. „McClennan se snaží ignorovat jeho návrhy o celostátních přípravách. Já jsem zase odsunul schůzky s guvernéry na co nejpozdější dobu, aby se v prezidentově rozvrhu ztratily, a změnil jsem témata při zasedáních vlády. Prezident se nad tím jen usmíval a nechal nás na pokoji, ale nepřestal do toho vrtat. Přinejmenším jsme se shodli na tom, že se všechno odkládá na dobu po volbách a po inauguraci. Ale mezitím se musíme nějak vypořádat s Ormandym.“</p>
<p>„Rád bych si s ním promluvil,“ ozval se Arthur.</p>
<p>„To my také. Crockerman to výslovně nezakázal… ale Ormandy se tady nikdy nezdrží dost dlouho, abychom na něj mohli uhodit. Ten chlap je něco jako fantom Bílého domu.“</p>
<p>Rotterjack potřásl hlavou a zazubil se. „Člověk by si skoro myslel, že je Ormandy jedním <emphasis>z nich</emphasis>.“</p>
<p>„Kdože?“ nechápal Schwartz.</p>
<p>„Jeden z vetřelců.“</p>
<p>Schwartz se zamračil. „Máte představu, jak to bude vypadat, až prezident všechno zveřejní? I <emphasis>my </emphasis>už začínáme myslet jako naivní pitomečci!“</p>
<p>„Napadlo vás někdy, co všechno se možná děje?“ vedl si svou Rotterjack. „Když dokázali ‚vyrobit‘ Hosta, proč by si neudělali roboty, kteří vypadají jako lidé; roboty, které od lidí nikdo nerozezná?“</p>
<p>„Mě tedy víc děsí následky, které by ten nápad mohl mít, než že by to bylo pravda,“ poznamenal Arthur.</p>
<p>„No, ovšem, to je ono,“ přisvědčil Rotterjack. „Berte to takhle: někdo tam venku ten nápad dostane!“</p>
<p>„To nás roztrhá na kusy,“ řekl Schwartz. „To by si <emphasis>oni </emphasis>jistě přáli. Kristepane, už mluvím úplně stejně jako vy.“</p>
<p>„Možná je nakonec dobře, že se to každý dozví,“ pravil Arthur. „Utajováním jsme stejně ničeho nedosáhli.“</p>
<p>„Jenomže způsob, jakým to <emphasis>on </emphasis>oznámí, není dobrý,“ namítl Rotterjack. „Co budete dělat, když se McClennanovi zase nepodaří prosadit své stanovisko?“ obrátil se na Schwartze.</p>
<p>„Po volbách můžu rezignovat,“ prohlásil Schwartz neutrálním tónem. „Možná bude chtít sestavit novou vládu pro válečné období.“</p>
<p>„A uděláte to?“</p>
<p>Schwartz se zahleděl na nebesky modrý koberec. Arthur sledoval směr jeho pohledu a pomyslel na nesčetné výhody, symbolizované touto luxusní barvou, která se tak obtížně udržuje v čistotě. Spousta výhod, které mají pro muže jako Schwartz a Rotterjack neodolatelnou přitažlivost.</p>
<p>„Ne,“ řekl Schwartz. „Já jsem zatraceně loajální. Jestli mně tohleto provede – vlastně nám, nám všem – budu na něj mít příšerný vztek, ale pořád to bude prezident.“</p>
<p>„Určitě se najde dost kongresmanů a senátorů, kteří se to pokusí změnit, pokud se svými názory vyjde na veřejnost.“</p>
<p>„Jako bych to nevěděl.“</p>
<p>„To budou ti praví vlastenci, chápete, ne jako vy nebo já.“</p>
<p>Schwartzovi se zračil ve tváři dotčený hněv, a také upřímné přitakání. Napůl pokývl, napůl potřásl hlavou a vstal ze stolu. „V pořádku, Davide. Jenomže musíme Bílý dům nějak udržet pohromadě. Co nám zbývá? Kdo by nastoupil na jeho místo, viceprezident?“</p>
<p>Rotterjack se ironicky uchechtl.</p>
<p>„Přesně tak,“ navázal Schwartz. „Arthure, kdyby se mi podařilo domluvit schůzku – jestli ho k tomu dokážu dokopat – mohl byste sem přivést Feinmana a spolu s ním a s Hicksem se pokusit… chápete? Udělat to, co my už nemůžeme?“</p>
<p>„Pokud by to bylo zítra nebo tak nějak, a kdyby nedošlo k žádným odkladům.“</p>
<p>„Tak moc je Feinman nemocný?“ zeptal se Rotterjack.</p>
<p>„Zatím probíhá léčba. Je to náročné.“</p>
<p>„Proč jste si nenašel…“ Rotterjack se zarazil. „To nic.“</p>
<p>„Protože Feinman je nejlepší,“ odpověděl Arthur na nedopovězenou otázku.</p>
<p>Rotterjack ponuře přikývl.</p>
<p>„Tak to ještě zkusíme,“ uzavřel Arthur.</p>
<p>Arthur se prodíral odpoledními davy na Dullesově letišti. Oblek na něm visel, ruce měl v kapsách. Věděl až moc dobře, že vypadá jako strašák. Za poslední dva týdny shodil deset liber, což si právě teď nemohl dovolit, jenomže vůbec neměl chuť k jídlu.</p>
<p>Pohledem na tabuli příletů a odletů American Airlines zjistil, že má ještě půl hodiny čas, než Harryho letadlo přistane. Měl na vybranou: nacpat do sebe sendvič nebo zavolat Francine a Martymu.</p>
<p>Pořád se snažil vybavit si tvář své ženy. Dokázal si představit nos, oči, rty, čelo, tvar jejích rukou, ňader, hladké teplé břicho a prsy barvy ranní mlhy, její husté černé vlasy. Pamatoval si její vůni, teplou jako chléb, zvuk jejího hlasu. Ale ne její tvář.</p>
<p>Připadala mu strašně vzdálená; cítil se úplně osamělý. Zdálo se mu, že už strávil celé věky v kancelářích a na schůzích. Kanceláře jako by vůbec nepatřily do reality. Skutečné nebyly ani skupiny mužů, kteří probírají osud Země. Nic z toho, co obklopovalo prezidenta, nemělo s realitou nic společného.</p>
<p>Skutečnost čekala někde u řeky, doma v ložnici a v kuchyni, ale nejvíc ze všeho pod stromy s tichým šuměním větru ve větvích a proudící hudbou v řece. Tam vždycky cítil přítomnost své ženy a syna, tam mohl být sám, ale ne osamělý, nikoli na dohled, ale vždycky na dosah. Jestli je opravdu čeká smrt, zastihne ho daleko od nich? Bude muset plnit své povinnosti v odloučení od rodiny až do konce?</p>
<p>Na letišti byl nával jako vždycky. Kolem něj prošel hlouček Japonců. Cítil s nimi jakousi zvláštní spřízněnost, víc než s cizinci své vlastní rasy. Japonci se o všechno živě zajímali a velmi jim záleželo na bezproblémových vztazích mezi jednotlivci. Minul hlouček, pak rodinu Němců, muže, ženu a dvě dcery, které hloubaly nad svými letenkami.</p>
<p>Nedokázal si vybavit Harryho tvář.</p>
<p>Otevřená telefonní budka s poloviční plastikovou bublinou přijala jeho kartu a poděkovala mu vřelým hlasem ženy středních let, trochu učitelským, ale ne tak přísným, neosobně vlídným. Syntetický hlas.</p>
<p>Telefon šestkrát zazvonil, než si Arthur vzpomněl, že mu Francine říkala o Martyho plánované ranní návštěvě u zubaře.</p>
<p>Zavěsil a přes hlavní halu přešel k bufetu a objednal si sendvič s uzeným krůtím masem a kolu. Ještě pětadvacet minut. Posadil se na vysokou stoličku u mrňavého stolku a donutil se sníst celý sendvič.</p>
<p>Chleba. Majonéza. Ptačí příchuť krůty překrytá uzením. Slušný pokus, ale výsledek nepřesvědčivý. S kyselým výrazem snědl poslední suchý kousek bez masa.</p>
<p>Na kratičký okamžik mu připadalo, že klouže do jakési duševní jámy, do malé tiché stoky zoufalství. Jednoduše všechno vzdát, všeho nechat, otevřít náruč dokořán temnotě, setřást odpovědnost za národ, za ženu a syna, za sebe sama. Skončit tu hru – vždyť to přece byla hra, ne? Sebrat svoji figurku z hrací plochy, podívat se, jak jiní rozestavují na novou hru zase své figurky. Odpočinout si. Když se z té jámy vyhrabal, kupodivu dokázal načerpat sílu a odvahu z představy, jak prohraje na celé čáře; potom bude moci odpočívat a pak přijde konec. <emphasis>Zvláštní, jak funguje lidská mysl.</emphasis></p>
<p>Patnáct minut po druhé už stál u brány na kraji hloučku čekajících přátel a rodin. Otevřenými lítačkami vcházeli obchodníci v upravených šedých nebo hnědých oblecích, nebo oblečení v tom zvláštním odstínu duhově modré, který byl právě v módě a jemuž Francine říkala paví oka; potom tři děti, držící se za ruce, a za nimi žena v černé sukni po kolena a upjaté bílé halence, a pak teprve Harry s koženou taškou v podpaží, hubenější, starší a unavenější než dřív.</p>
<p>„Tak fajn,“ řekl Harry, když se objali a potřásli si rukama. „Máš mě tu na osmačtyřicet hodin, to je maximum, a pak mě chce doktor zpátky, aby na mně mohl ztupit další jehly. Ježíši. Vypadáš zrovna tak hrozně jako já.“</p>
<p>V malém vládním autě, které se proplétalo betonovým bludištěm parkovací garáže, Arthur Harrymu vysvětlil okolnosti plánovaného setkání s prezidentem. „Schwartz pro nás v Crockermanově rozvrhu rezervuje půl hodiny. Začíná to být pěkně husté. Dnes večer má v New Hampshiru závěrečné předvolební shromáždění. Hicks, ty a já s ním budeme moct půl hodiny nerušeně hovořit v Oválné pracovně. Pokusíme se ho přesvědčit, že se mýlí.“</p>
<p>„A když se to nepodaří?“ zeptal se Harry. Ztrácely snad jeho oči barvu? Zdály se méně hnědé než posledně, spíš světlehnědé, skoro vybledlé.</p>
<p>Na to Arthur odpověděl jen pokrčením ramen. „Jak se cítíš?“</p>
<p>„Ne tak zle, jak vypadám.“</p>
<p>„To je dobře.“ Arthur se pokusil uvolnit jakési sevření v hrdle. Slabě se na Harryho usmál.</p>
<p>„Díky,“ řekl Harry. „Já aspoň mám nějakou výmluvu. Copak tady musí kdekdo vypadat jako od komparsu v upírském filmu?“</p>
<p>„Kolik teď vážíš?“ Auto vyjelo do vodnatého denního světla. Zdálo se, že bude sněžit.</p>
<p>„Jako sportovec v dobré kondici. Mám teď přesně tolik jako na střední škole. O maturitě.“</p>
<p>„A jakou ti dávají naději?“</p>
<p>Harry zkřížil paže. „Zatím bojuju.“</p>
<p>Arthur na něj letmo pohlédl, zarazil se a zeptal se: „To je paruka?“</p>
<p>„Uhádls,“ přisvědčil Harry. „Dej s tím už pokoj a pověz mi, co víš o Ormandym.“</p>
<p>Široké lítací dveře do Oválné pracovny se otevřely a vyšli z nich tři muži. Schwartz se s nimi rozloučil kývnutím. Arthur poznal předsedu komise pro cenné papíry a měnu a ministra financí.</p>
<p>„Mimořádná schůzka,“ zamumlal Schwartz, když ho trojice minula. Hicks tázavě zvedl obočí. „Zvažují realizaci článku 4 – zákon o nouzovém stavu v bankovnictví, a článku 19a – zákon o cenných papírech a burze.“</p>
<p>„A co to znamená?“ zeptal se Hicks.</p>
<p>„Přechodné uzavření bank a burzy cenných papírů,“ odpověděl Schwartz. „Pokud prezident přednese svůj projev.“</p>
<p>Prezidentova sekretářka Nancy Congdonová přistoupila ke dveřím a usmála se na ně. „Jen pár minut, Irwine,“ pravila a tiše zavřela dveře.</p>
<p>„Chcete si sednout?“ zeptal se Schwartz Harryho. Harry klidně zavrtěl hlavou. Už si zvykl, že se k němu chovají starostlivě. <emphasis>Bere to více než důstojně – spíš sebevědomě.</emphasis></p>
<p>Sekretářka otevřela dveře a pozvala je dál.</p>
<p>Paní Hamptonová dala prezidentskou pracovnu nově vymalovat, na tři okna za obrovským, bohatě zdobeným psacím stolem nechala pověsit bílé záclony, objednala i nový oválný koberec s prezidentskou pečetí. Místnost se zdála plná světla a působila jarním dojmem, přestože obloha venku měla šedou zimní barvu. Oknem Arthur zahlédl zasněženou Růžovou zahradu. Naposled byl v Oválné pracovně před rokem a půl.</p>
<p>Crockerman seděl za stolem ve viktoriánském stylu, kde se vršily hromady dokumentů v hnědých pořadačích. Arthur si všiml, že některé složky mají označení ředitele Úřadu pro národní bezpečnost. Jiné pocházely z kanceláří ministra financí a Komise pro cenné papíry. <emphasis>Ten se nechystá střílet naslepo. Pečlivě se připravuje a je hluboce přesvědčen, že dělá správnou věc. Nepřestal se chovat jako prezident.</emphasis></p>
<p>„Zdravím, Irwine, Arthure…“ Crockerman vstal a natáhl se přes stůl, aby jim mohl potřást rukama. „Trevore, Harry.“ Pokynul ke čtyřem židlím s koženými sedáky a rákosovými opěradly, rozmístěnými před stolem. Směrem k Hicksovi prohodil: „Sarah se zmínila, že bych se s vámi měl sejít.“</p>
<p>„Řekl bych, že jsme spojili své síly, pane prezidente,“ pravil Schwartz.</p>
<p>„Cítíte se na to, Harry?“ zeptal se Crockerman starostlivě.</p>
<p>„Jistě, pane prezidente,“ odvětil Harry lehce. „Mezi opičky a bílé myšky se mám vrátit až pozítří.“</p>
<p>„Potřebujeme vás, Harry,“ řekl prezident vážně. „Teď si nemůžeme dovolit o vás přijít.“</p>
<p>„Já ale slyšel něco jiného,“ prohlásil Harry. Crockerman se zatvářil udiveně. „Už nějakou dobu jste nevyslechl názor nikoho z těch, jimž důvěřuju, natož můj.“</p>
<p>„Pánové.“ Crockerman povytáhl obočí. „Nastal čas hovořit otevřeně. A omlouvám se za to, že jsem často nebyl k zastižení. Čas byl drahý.“</p>
<p>Schwartz se naklonil na židli dopředu a sepjal ruce. Jak mluvil, pomalu zvedal oči od svých nohou ke Crockermanově tváři. „Pane prezidente, nehodláme tu chodit kolem horké kaše. Řekl jsem Harrymu, Trevorovi a Arthurovi, že vás musíme za každou cenu přesvědčit, abyste zase začal jednat racionálně. Přijeli s municí, která by porazila slona.“</p>
<p>Crockerman pokývl a položil ruce na kraj stolu, jako by se ho každou chvíli chystal odstrčit. Jeho výraz však zůstal příjemný a pozorný.</p>
<p>„Pane prezidente, první dáma se mnou skutečně mluvila,“ řekl Hicks.</p>
<p>„Se mnou nemluví, víte,“ pronesl Crockerman nezúčastněně. „Rozhodně ne příliš často. Nesdílí mé přesvědčení.“</p>
<p>„Ano,“ pravil Hicks. „Totiž spíš ne… Pane prezidente, moji kolegové…“ Vrhl prosebný pohled na Arthura.</p>
<p>„Máme za to, že se chystáte seznámit veřejnost s nálezem cizí kosmické lodi v Údolí smrti,“ řekl Arthur, „a hovořit o Hostovi.“</p>
<p>„Ta zpráva se stejně dřív či později nějakým způsobem provalí,“ prohlásil Crockerman. „Musíme ji udržet v tajnosti do voleb a inaugurace, ale potom…“ Zvedl tři prsty, až dosud svírající kraj stolu, a lehce pokrčil rameny.</p>
<p>„Nejsme si jisti, že to, na čem lpíte, je správné, pane…“ Arthur se odmlčel. „Kapitulace téhle zemi nebude vyhovovat.“</p>
<p>Crockerman ani nemrkl. „Kapitulace. Kompromis. Ošklivá slova, co? Ale jakou máme naději proti nadlidským silám?“</p>
<p>„Ale my nevíme, jestli jsou opravdu nadlidské,“ poznamenal Harry.</p>
<p>„Zabralo by nám tisíce, možná miliony let, než bychom mohli soupeřit s jejich technologiemi – pokud se to vůbec dá nazvat technologií. Představte si sílu, která dokáže zničit celý měsíc a jeho úlomky postrčit tak, aby se srazily s jinými planetami…“</p>
<p>„Nemůžeme si být jisti, že ty události spolu souvisejí,“ namítl Arthur. „Ale domnívám se, že bychom takové úrovně mohli dosáhnout během několika století.“</p>
<p>„Co na tom záleží, jestli dvě století nebo tisíce let? Oni mohou zničit náš svět okamžitě.“</p>
<p>„Ale ani to nevíme jistě,“ ozval se Schwartz.</p>
<p>„Nevíme ani, o kom mluvíme, když říkáme ‚oni‘,“ řek Hicks.</p>
<p>„Andělé, síly, vetřelci. Cokoli z toho.“</p>
<p>„Pane prezidente,“ pravil Hicks, „to, čemu čelíme, není boží hněv.“</p>
<p>„Nicméně se zdá, že jde o moc, která něčemu podobnému odpovídá, ať už je její zdroj jakýkoli,“ prohlásil Crockerman. „Mohlo by se snad Zemi přihodit něco tak katastrofálního bez Božího schválení? Jsme přece Jeho děti. Jeho tresty nejsou náhodné, ne v takovém měřítku.“</p>
<p>Hicks zaznamenal, že prezidentovo zájmeno pro Boha nabylo svého tradičního mužského rodu. Bylo to Ormandyho dílo?</p>
<p>„Zatím nemáme žádný důkaz, svědčící pro možnost zničení Země,“ řekl Harry. „Potřebujeme najít… Hm, musím najít pistoli, ze které se ještě kouří. Důkaz, že síly, kterými se holedbají, patří opravdu jim. Tu pistoli jsme ještě nenašli.“</p>
<p>„Vyjevují své záměry dostatečně jasně,“ pravil Crockerman. „Sebezničení australských robotů ukazuje, že byli nositeli falešného svědectví. Když byly jejich lži odhaleny, když jsme na ně upozornili, museli zmizet. Jejich poselství naděje byl podvod. Myslím, že jsem to tušil ještě dřív, než přišla ta zpráva z Austrálie. Ormandy to věděl jistě.“</p>
<p>„Nikdo z nás k panu Ormandymu nechová důvěru,“ prohlásil Schwartz.</p>
<p>To Crockermana zjevně podráždilo, ale ovládl se a zůstal klidný. „Ormandy neočekává uznání vědců. Věří – a já s ním – že věci se kontrole našich šamanů už vymkly. Tím nechci nijak shazovat vaši práci a vaše odborné znalosti. Prostě jsme usoudili, že je tady potřeba udělat nějakou práci a že my jsme jediní, kdo to dokáže.“</p>
<p>„A co přesně by vaše práce měla obnášet?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>„Nebude snadná, to vás můžu ujistit. Naše země není zvyklá vzdávat se bez boje. To přiznávám. Ale s tímhle se bojovat nedá. Neměli bychom ovšem kráčet vstříc neblahému osudu a nemít ponětí, oč se tu jedná. Musíme se k tomu postavit čelem. To bude má práce – pomoct své vlasti čelit konci světa statečně a důstojně.“</p>
<p>Crockerman byl ve tváři bledý a ruce, stále svírající kraj stolní desky, se mu jemně chvěly. Nejspíš neměl daleko k slzám.</p>
<p>Uběhlo několik dlouhých vteřin mlčení. Arthur cítil, jak na něj jako peřina padá zděšený úžas. <emphasis>Zmenšenina pocitů, jaké zažije celá země. Celý svět. To není právě zpráva, jakou bychom chtěli slyšet.</emphasis></p>
<p>„Existují přece jiné možnosti, pane prezidente. Můžeme proti vetřeleckým lodím u nás i v Austrálii něco podniknout,“ navrhl Harry.</p>
<p>„Jsou oddělené,“ namítl Schwartz. „A politické dopady… Nulová možnost. I kdybychom neuspěli.“</p>
<p>„Nemůžeme přece nedělat nic,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Nemůžeme udělat nic, co by přineslo nějaké výsledky,“ pravil Crockerman. „Myslím, že by bylo kruté probouzet falešné naděje.“</p>
<p>„Rovnou všechny naděje zmařit, to je teprve kruté!“ vyhrkl Schwartz. „Chystáte se zavřít banky a burzy?“</p>
<p>„Vážně o tom uvažuji.“</p>
<p>„Proč? Kvůli zachování ekonomiky? Když je konec světa na dohled?“</p>
<p>„Kvůli zachování klidu a důstojnosti. Chci, aby lidé zůstali v práci a neopouštěli své domovy.“</p>
<p>Hicks zrudl hněvem. „To je šílenství, pane prezidente,“ prohlásil. „Já sám nejsem občan Spojených států, ale neumím si představit člověka ve vašem postavení… s vaší mocí a zodpovědností…“ Bezmocně mávl rukou a vstal. „Ujišťuji! vás, že Britové se nebudou chovat tak mírně!“</p>
<p><emphasis>Spolčili jsme se proti němu, </emphasis>uvažoval Arthur. <emphasis>A pořád nevidím její tvář.</emphasis></p>
<p>Crockerman otevřel složku s označením ředitele Úřadu pro národní bezpečnost a vytáhl několik fotografií v plastikových obalech. Rozložil je na stole. „Myslím, že jste ještě neviděli poslední objevy z Paláce záhad,“ řekl. „Lidé od bezpečnosti s tím měli spoustu práce. Národní úřad pro dálkový průzkum porovnával fotografickou dokumentaci satelitů, která zachycuje prakticky všechny oblasti zeměkoule za posledních osmnáct měsíců. Mám dojem, že to byl původně váš nápad, Arthure.“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„Objevili anomálii v Mongolské lidové republice. Něco, co tam ještě před rokem nebylo. Vypadá to jako obrovský balvan.“ Jemně posunul fotografie směrem ke Schwartzovi, ten si je prohlédl a předal Arthurovi. Arthur chvíli porovnával nejdůležitější fotografie, počítačem zpracované překrásné abstraktní obrazy v modrošedé, hnědé, červené a v barvě slonové kosti. Na jedné z nich označoval asi palec široký bílý kroužek podezřelé místo; černou skvrnu ve tvaru fazole. Na dvou starších, jinak naprosto identických fotografiích černá skvrna chyběla.</p>
<p>„A máme tu trojici,“ podotkl Crockerman. „Všechny v odlehlých koutech Země.“</p>
<p>„Hovořili cizinci s Mongoly nebo Rusy?“ zeptal se Arthur. Mongolská lidová republika přes svou proklamovanou samostatnost bezvýhradně podléhala Rusům.</p>
<p>„To zatím nikdo neví,“ odpověděl prezident. „Když jsou tu tři, může jich být ještě víc.“</p>
<p>„Jaký druh… zařízení podle vás použijí?“ ozval se Harry. „Jak si to představujete, vy a pan Ormandy?“</p>
<p>„Nemáme ponětí. Neuchylujeme se k předpovědím, když jde o vyslance vyšší moci. Vy snad ano?“</p>
<p>„Rád bych to zkusil,“ řekl Harry.</p>
<p>„Rozpustíte naši pracovní skupinu?“ zajímal se Arthur.</p>
<p>„Ne. Přál bych si, abyste pokračovali ve výzkumu, abyste dál kladli otázky. Vždycky jsem ochoten připustit, že jsme se mýlili. Ani já ani pan Ormandy nepatříme k fanatikům. Potřebujeme si promluvit s Rusy a s Australany a usilovat o spolupráci.“</p>
<p>„Můžeme vás požádat, abyste svůj projev odložil, pane prezidente?“ zeptal se Schwartz. „Dokud si nebudeme situací jisti?“</p>
<p>„Už jste měli skoro dva měsíce. Ještě nevím, kdy přesně projev přednesu, Irwine. Ale jakmile mi bude jasné, že nastal ten správný okamžik, nebudu nic odkládat. Musím jednat podle svého přesvědčení. Nakonec, není to podstata tohoto úřadu?“</p>
<p>Když jejich půlhodina skončila, octli se všichni čtyři na chodbě před pracovnou s kopiemi zprávy NSA v rukou.</p>
<p>„Tady jsem tedy nebyl nic platný,“ poznamenal Harry.</p>
<p>„Lituji, pánové,“ řekl Schwartz.</p>
<p>„Vážně se hodí do televize,“ mínil Hicks. „Skoro by mě přesvědčil.“</p>
<p>„Víte, co je na tom nejhorší?“ uzavřel Arthur, když vycházeli zadním vchodem a Schwartz je doprovázel k autům. „Ten člověk není šílený.“</p>
<p>„To my také ne,“ pravil Schwartz.</p>
<p>Hodinu potom, co odešli z Bílého domu, obědvali Hicks Arthur a Feinman v restauraci U Yuga, jejíž specialitou byly steaky a žebírka; u těch, kdo ji znali, velmi oblíbené, ačkoli podnik se nacházel v jedné z nepříliš reprezentativních čtvrtí Washingtonu. Jedli v tichosti; Hicks už měl talíř skoro prázdný, zatímco Arthur a Harry se ve svých porcích jen rýpali. Harry si objednal salát, ale přinesli mu ho povadlý a s přehnaným množstvím plísňového sýra; špatná volba.</p>
<p>„Udělali jsme, co se dalo,“ prohlásil Arthur a Harry pokrčil rameny.</p>
<p>„A co dál?“ zeptal se Hicks. „Pokračovat ve vědecké práci?“</p>
<p>„Zatím nás nerozpustili,“ řekl Harry.</p>
<p>„Jistě, hlava státu vás pouze ignoruje,“ komentoval Hicks suše průběh jednání.</p>
<p>„Vždycky jste tu byl tak trochu navíc, ne?“ pravil Harry. „Takže víte, jak se teď cítíme. Ale přinejmenším nám byl dán jistý prostor.“</p>
<p>„Dostali jste roli ve velké komedii,“ ušklíbl se Hicks.</p>
<p>Harry se naježil, ale Arthur mu položil ruku na rameno. „Má pravdu.“</p>
<p>Harry neochotně přikývl.</p>
<p>„Takže zahajujeme druhou fázi,“ prohlásil Arthur. „Rád bych, kdybyste se k nám připojil,“ obrátil se na Hickse.</p>
<p>„Mimo Bílý dům?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Už máte nějaký plán?“</p>
<p>„Můj plán mi nařizuje návrat do Los Angeles a nikam jinam,“ broukl Harry.</p>
<p>„Budu s Harrym všechno konzultovat,“ řekl Arthur. „Názory prezidentů je možno změnit různými prostředky. Pokud nefunguje přímá cesta…“ Přejel prsty po laminátové stolní desce se vzorkem, napodobujícím žulu. Vydalo to nepříjemný zvuk. „Vezmeme to od základů.“</p>
<p>„Prezident ve volbách určitě zvítězí, jak říkáte…“ připomněl Hicks.</p>
<p>„Existují i způsoby, jak odstranit stávající prezidenty. Řekl bych, že po jeho projevu…“</p>
<p>Harry si povzdechl. „Umíš si představit, jak strašně se vleče taková obžaloba a soudní řízení?“</p>
<p>„Jakmile přednese svůj projev,“ pokračoval Arthur, „my tři, jak tu sedíme, budeme v médiích velmi žádaní. Trevore, z vaší knihy se stane bestseller… Pozvou nás do kdejaké talkshow, natočí s námi rozhovory, budeme v novinách, všude, po celém světě. Můžeme se pokusit…“</p>
<p>„Jít proti prezidentovi? Je velice oblíbený,“ podotkl Hicks.</p>
<p>„Stejně Schwartz uhodil hřebíček na hlavičku.“ Arthur zvedl z plastikového podnosu účet. „Američané nesnesou představu kapitulace.“</p>
<p>Hicks si s jistým uspokojením prohlédl úhledně složené šaty v kufříku. Jestliže si stále ještě dokáže zabalit věci důstojně a precizně, zatímco všichni kolem něj věší své prádlo ven, aby uschlo…</p>
<p>V novinách a televizi už ubylo zpráv o sebezničení australských mimozemšťanů a o záhadě Údolí smrti. Veškerou pozornost sdělovacích prostředků teď přitahovaly zítřejší volby. Zdálo se, jako by svět zhluboka nabíral dech, zatím ještě v nejistotě, co se týče příštích událostí, ale už s podezřením a předtuchou.</p>
<p>Telefon na stole zapípal a Hicks až nadskočil. S nervózním škubnutím neobratně zvedl sluchátko. „Haló.“</p>
<p>„Mám tady hovor pro pana Trevora Hickse od pana Olivera Ormandyho,“ oznámil ženský hlas s příjemným středoamerickým přízvukem.</p>
<p>„U telefonu Hicks.“</p>
<p>„Počkejte, prosím.“</p>
<p>„Rád vás slyším,“ řekl Ormandy. „Patřím k vašim obdivovatelům.“</p>
<p>„Díky.“ Hicks byl příliš překvapen, takže ze sebe nedokázal vypravit delší větu.</p>
<p>„Přepokládám, že víte, kdo jsem, a znáte lidi, které reprezentuji. Diskutoval jsem s prezidentem o mnoha věcech, jako přítel a jako rádce… někdy jako poradce v náboženských otázkách. Myslím, že bychom se měli co nejdříve sejít a promluvit si. Mohl byste si ve svém rozvrhu vyšetřit trochu času? Poslal bych pro vás auto, pak vás nechal zase odvézt zpátky, žádný problém, aspoň doufám.“</p>
<p>„Jistě,“ přisvědčil Hicks. „Dnes?“</p>
<p>„Proč ne. Pošlu vůz, vyzvedne vás v jednu.“</p>
<p>Přesně v jednu zastavil na hotelovém parkovišti bílý chrysler, limuzína se stahovací střechou, a Hicks nastoupil dveřmi s automatickým otevíráním. Dveře se za ním s tichým zasyčením zase zavřely a řidič, bledý černovlasý mladík v konzervativním tmavomodrém obleku, se na něj skrz průhlednou skleněnou přepážku příjemně usmál.</p>
<p>Všude ležely hnědobílé hromádky sněhu, nahrnuté pluhy k chodníkům. Tento podzim patřil k nejstudenějším a nejvlhčím, jaké kdo pamatoval. Vzduch byl nezvykle čistý a ostrý, a jak proudil dovnitř okénkem, které řidič na žádost cestujícího na štěrbinu pootevřel, připadal Hicksovi omamný.</p>
<p>Vůz ho vezl objezdy a matoucími dopravními smyčkami hlavního města, předměstími, po autostrádách, lemovaných holými javory, a nakonec z města ven. Asi za hodinu chrysler zastavil na parkovišti skromného hotelu. Řidič ho doprovodil přes halu do prvního patra a zaklepal na dveře pokoje v zadním rohu budovy. Dveře se otevřely.</p>
<p>Ormandy byl plešatějící čtyřicátník v černých kalhotách a šedé košili. Měl nevýrazný, téměř dětský obličej, ale na něm pozorný výraz. Formálně hosta přivítal a propustil řidiče. Zůstali sami v malém, prostém pokoji.</p>
<p>Ormandy hostu nabídl křeslo u kulatého stolku pod oknem. Hicks se posadil, ale nespouštěl z něj zkoumavý pohled. Ormandymu se zřejmě nechtělo přejít k věci, jenže se očividně necítil ani na nezávaznou konverzaci, a tak se prudce otočil a řekl: „Pane Hicksi, v posledních pár týdnech si připadám zmatený. Vy víte něco o tom, co se děje? Můžete mi to vysvětlit?“</p>
<p>„Prezident vám určitě…“</p>
<p>„Rád bych, kdybyste mi to vysvětlil vy. Srozumitelným jazykem. Prezident se obklopuje odborníky, jestli mi rozumíte.“</p>
<p>Hicks stiskl rty a naklonil hlavu na stranu. „Předpokládám, že máte na mysli tu kosmickou loď.“</p>
<p>„Ano, ovšem, tu invazi,“ přisvědčil Ormandy.</p>
<p>„Pokud se skutečně jedná o invazi.“ Teď byl Hicks až příliš opatrný. Nehodlal se nechat dotlačit k nějakým závěrům.</p>
<p>„Tak o co jde?“ Ormandy měl v očích nevinný, otevřený dětský výraz, který vyjadřoval jen touhu po poučení.</p>
<p>„Jestli to mám říct naplno, vypadá to, že jsme se připletli do cesty nějakým strojům, nějakým robotům či co, kteří se snaží zničit naši planetu.“</p>
<p>„Jak by mohly pouhé stroje provést takovou věc?“ zeptal se Ormandy.</p>
<p>„To nevím. Tyhle stroje nevyrobil člověk.“</p>
<p>„Mluvíme o prakticky božské moci.“</p>
<p>„Přesně tak.“ Hicks se začal zvedat. „Už jsem tímhle prošel na schůzce s prezidentem. Nechápu, z jakého důvodu jste mě sem pozval, když jste radil prezidentovi, aby jednal v rozporu s naším…“</p>
<p>„Prosím, posaďte se. Mějte se mnou špetku trpělivosti. Nejsem takový lidožrout, jakého ve mně vidíte. Ztrácím půdu pod nohama, došlo mi to před pár dny. Mluvil jsem s prezidentem, seznámil jsem ho se svými závěry… Jenomže si tím vůbec nejsem jistý.“</p>
<p>Hicks se pomalu posadil. „Pak patrně máte konkrétní otázky.“</p>
<p>„To mám. Co to vůbec obnáší, zničit Zemi? Je to o hodně obtížnější, než řekněme zničení toho měsíce jménem Europa?“</p>
<p>„Ovšem,“ přisvědčil Hicks. „Vyžaduje to mnohem víc energie.“</p>
<p>„Mohlo by k tomu dojít náhle, jako k živelní pohromě? Nebo by to začalo na jednom místě a šířilo se postupně, třeba jako válka?“</p>
<p>„To opravdu nevím.“</p>
<p>„Mohlo by to začít ve Svaté zemi?“</p>
<p>„Ve Svaté zemi se patrně žádné mimozemské lodi neobjevily,“ pravil Hicks suše.</p>
<p>Ormandy to vzal na vědomí a vrásky na čele se mu prohloubily. „Dalo by se říct, myslím z vědeckého hlediska, jestli vetřelci mohou být považováni za anděly?“</p>
<p>„Ne,“ usmál se Hicks absurdní otázce. Ale Ormandy její absurditu nevnímal.</p>
<p>„Co kdyby jednali jménem vyšší moci?“</p>
<p>„Pokud jde skutečně o roboty, což vypadá věrohodně, pak předpokládám, že jednají v zastoupení nějakých biologických bytostí kdovíodkud. Ale ani tím si nemůžeme být jisti. Civilizace, založené na mechanické…“</p>
<p>„A co bytosti, které překročily hranici biologické existence – tvorové světla, věčné bytosti?“</p>
<p>Hicks pokrčil rameny. „Samé spekulace.“</p>
<p>Ormandyho dětská tvář vyjadřovala silné rozrušení. „Tohle opravdu přesahuje moje síly, pane Hicksi. Tady nejde o žádné vymítání. Rozhodně nemáme co do činění s anděly s planoucími meči. Nestojíme proti ničemu, o čem pojednává apokalyptická literatura.“</p>
<p>„Nikoli <emphasis>náboženská </emphasis>literatura,“ opravil ho Hicks.</p>
<p>„Science fiction moc nečtu,“ odsekl Ormandy jedovatě.</p>
<p>„Vaše škoda.“</p>
<p>Ormandy se ušklíbl. „A nemám chuť dostat se s vámi do křížku. Vlastně ani s kýmkoli jiným. Říkám jen tolik, že nevím, jak mám tuhle zprávu předložit svým lidem, aby to pochopili. Když jim řeknu, že je to vůle Boží… Ale jak si tím mohu být jist?“</p>
<p>„Jak jste už jednou řekl, zdá se, že tady působí božské síly,“ nabídl mu Hicks. <emphasis>Taková zvrácenost!</emphasis></p>
<p>„Moji lidé stále myslí ve výrazech ďáblové a andělé, pane Hicksi. Milují svatozáře a trůny, moc a nadvládu. Takhle to berou, jako děti. Ostatně nelze popřít, že takové pojetí teologie má svůj půvab. Ale tohle… Je to chladné, politické a ošidné; kdybych měl takto prolhané jednání připisovat Bohu, cítil bych se hrozně. Pokud to má být dílo Satana nebo Satanových sil, pak… Prezident dělá strašnou chybu a já připouštím, že jsem mu k ní částečně dopomohl.“</p>
<p>„Můžete ho přimět ke změně názoru?“ zeptal se Hicks s mnohem menší dychtivostí, než by se dalo čekat.</p>
<p>„Pochybuju. Uvědomte si, že on zavolal mě, ne naopak. Proto také říkám, že jsem v koncích. A nejsem tak pyšný, abych to nepřiznal.“</p>
<p>„Zmínil jste se mu o svých pochybnostech?“</p>
<p>„Ne. Od té doby, kdy jsem začal pochybovat, jsme se nesetkali.“</p>
<p>„A za svou teologickou interpretací stále stojíte?“</p>
<p>„Moji rodiče a učitelé mi předali víru v Boha, který zasahuje do našich životů. Tak to cítím, tomu věřím.“</p>
<p>„Takže vy, pane Ormandy, se pokoušíte říct, že teď, když došlo na lámání chleba, když konec světa klepe na dveře, tak už po Apokalypse tolik netoužíte?“</p>
<p>Na to Ormandy neřekl nic, jen se ještě víc zamračil. Jen v němé prosbě zvedl ruce, a to gesto vyjadřovalo jeho nejistotu a neschopnost rozhodnout se pro jeden názor.</p>
<p>„Mohl byste s prezidentem ještě promluvit a aspoň se <emphasis>pokusit </emphasis>přesvědčit ho, aby změnil své plány?“ zeptal se Hicks.</p>
<p>„Kéž by mě do toho nebyl nikdy zatáhl,“ vzdychl Ormandy. Zaklonil hlavu a oběma rukama si promasírovai svaly na šíji. „Ale zkusím to.“</p>
<p><strong>27</strong></p>
<p><emphasis>5. listopadu</emphasis></p>
<p>Když přišla zpráva, že William D. Crockerman byl zvolen prezidentem Spojených států, Arthur se právě účastnil pozdní noční konference s washingtonskými astronomy, na níž probírali otázky vzniku dvou nových vesmírných těles, složených z ledu, a jejich možného vztahu ke zmizelé Europě. Zpráva nikoho nepřekvapila. Beryl Cooperová hned v jednu hodinu v noci odstoupila. Konference pokračovala dál…</p>
<p>Na tomto setkání astronomové nedošli k žádnému závěru. Pokud ty obrovské kusy ledu skutečně pocházely z Europy, což se vzhledem k jejich složení a drahám jevilo nepochybné, pak jejich oběžné dráhy musely být vytvořeny uměle, a z toho se dá vyvozovat jistá souvislost s objevením mimozemšťanů. Fakta byla dostatečně jasná: jednalo se o čerstvě vzniklá tělesa, složená z čistého ledu; menší z nich, o průměru necelých 180 kilometrů, se pohybovalo rychlostí zhruba 20 kilometrů za vteřinu a do Marsu narazí 21. prosince 1996. Větší těleso o průměru 250 kilometrů při své rychlosti přibližně 37 kilometrů za vteřinu zasáhne Venuši 4. února 1997. Ať už zničení Europy způsobilo cokoli, její úlomky to nijak podstatně nezahřálo, snad proto, že teplo bylo odvedeno odtáním. Oba zůstávaly i nadále chladné a působením sluneční energie ztratí odpařováním jen zlomek své hmotnosti. Z toho plyne, že ani u jednoho z nich nebude vidět kometární koma, takže je spatří pouze pozorovatelé, vybavení teleskopy nebo velmi silnými dalekohledy.</p>
<p>Následujícího dne Arthur opustil Washington. Byl přesvědčen, že jeho skupina už má k dispozici dostatek materiálu, aby mohla prokázat souvislosti. Domníval se, že má dost času na přípravu závěrečné zprávy, která Crockermanovi dokáže jasné spojení mezi jednotlivými událostmi. Potom by mělo následovat vypracování velkolepé obranné strategie.</p>
<p>Jenom pořád nedokázal přesvědčit sám sebe, že mu nově zvolený prezident bude ochoten naslouchat.</p>
<p><emphasis>10. listopadu</emphasis></p>
<p>Majorka Mary Rigbyová, nejnovější z řady jejich dozorců, je všechny vzbudila bzučákem v šest třicet ráno, aby si poslechli rádio. Shaw si dal polštáře na hromadu a zůstal sedět na lůžku, zatímco hráli „Sláva vůdci!“ – pravý Crockermanův dotek – a mluvčí Bílého domu důstojně oznamoval vystoupení nově zvoleného prezidenta Spojených států.</p>
<p>„Třeba nám ten starej prďola podepíše propustku,“ ozval se Minelli. Po noci plné protestů a křiku trochu chraptěl. Minelli na tom vůbec nebyl dobře. Edwarda to dohánělo k zuřivosti. Ale chladný, potlačovaný vztek se během posledních dvou týdnů stal trvalým stavem jeho mysli. Tato zkušenost na každém z nich zanechá nějaké stopy, každého nějak pokřiví. Reslaw a Morganová už téměř nemluvili.</p>
<p>„Pane mluvčí, ctihodní členové Sněmovny reprezentantů, vážení spoluobčané,“ začal prezident. „Svolal jsem tuto mimořádnou konferenci po dlouhých týdnech rozvažování a mnoha hodinách diskusí s důvěryhodnými poradci a odborníky. Okolnosti mě nutí pronést zcela mimořádné prohlášení a předložit ještě mimořádnější žádost.</p>
<p>Nepochybně jste stejně jako já se zájmem sledovali události, které se odehrávaly v Austrálii. Zpočátku se zdálo, že přinesou naší churavé planetě naději, naději na božskou pomoc z vesmíru, pomoc někoho, kdo nás spasí před námi samotnými. Pomalu jsme si zvykali na myšlenku, že naše problémy jsou jen částí běžného vývoje mladého druhu, jenž při svých prvních krůčcích co chvíli klopýtne. Tyto naděje nyní pohasly a my byli uvedeni ve zmatek ještě větší.</p>
<p>Cítím s ministerským předsedou Austrálie Stanleym Millerem. Ztráta tří poslů z vesmíru a záhadné okolnosti jejich zničení – možná dokonce sebezničení – nás všechny hluboce zasáhla. Nyní však nastal čas přiznat, že pro mě a mé početné poradce to nebylo tak velké překvapení jako pro ostatní. Protože v naší vlastní zemi se odehrála řada podobných událostí, které jsme až dosud drželi v tajnosti z důvodů, které brzy objasním.“</p>
<p>Arthur vystoupil z autobusu kyvadlové dopravy na Mezinárodním letišti v Los Angeles. Chystal se na cestu do Údolí smrti a potom na třídenní dovolenou do Oregonu. Vešel do haly, aby tam počkal na své taxi, a zaslechl prezidentův hlas. Posadil se před barevnou televizní obrazovku, kterou už sledovalo jedenáct dalších cestujících, a vzápětí úplně zpopelavěl. <emphasis>Uspěchal to!</emphasis></p>
<p>„Koncem září objevili tři mladí geologové na poušti poblíž Údolí smrti v Kalifornii podivný pahorek. Nebyl na jejich mapách. Na jeho úpatí pak našli mimozemskou bytost ve velmi špatném stavu. Dopravili tohoto tvora do blízkého městečka a oznámili svůj nález úřadům. Mimozemšťan…“</p>
<p>Trevor Hicks poslouchal projev ve svém hotelovém pokoji ve Washingtonu, v nohou postele měl na servírovacím podnose zbytky snídaně. Teprve včera se dověděl, že se paní Crockermanová přestěhovala natrvalo do svého bytu. Později odpoledne k němu dolehly zvěsti o Rotterjackově rezignaci.</p>
<p>Vyprávění nově zvoleného prezidenta o tom, co se odehrálo ve vandenberské laboratoři, bylo jasné a srozumitelné; zatím se nedopustil žádného omylu.</p>
<p>„… A když jsem hovořil s tímto tvorem, s tímto návštěvníkem z jiného světa, z jeho příběhu mě mrazilo. Nikdy v životě se mě nic tak hluboce nedotklo. Mluvil o cestě napříč věky, o smrti svého rodného světa a také o prostředku jeho zničení – o téže lodi, která ho přivezla na Zemi a přistála v Údolí smrti, zamaskovaná jako sopečný kužel.“</p>
<p>Ithaca zavolala Harryho z koupelny, kde se právě sprchoval. Když zůstal stát před televizorem, zabalila ho do tlustého froté županu, cítila přitom, jak horkou má kůži.</p>
<p>„No tak tohle je fakticky v prdeli,“ vydechl.</p>
<p>„Cože?“ zeptala se Ithaca.</p>
<p>„Tohleto jeho prohlášení. Poslechni si ho. Jen si ho po slechni.“</p>
<p>„Když jsem se Hosta zeptal, jestli věří v Boha, odpovědě mi vyrovnaně, s přesvědčením: ‚Věřím v trest‘.“ Preziden se odmlčel, upřel pohled přes zaplněný sál do dálky. „Mé dilema, které si ostatně museli pro sebe rozhodnout všichni mí poradci, civilní i vojenští, a také všichni naši vědci bylo – prosté. Je možné, že mezi naším mimozemským návštěvníkem a posly v Austrálii existuje spojení? Vyprávěl přece tak rozdílné příběhy…“</p>
<p>Na Trevorovy dveře někdo zaklepal. Přitáhl si župan a spěchal otevřít, aniž by se přesvědčil, kdo je za dveřmi, tak by soustředěn na televizi.</p>
<p>„Hicksi, dlužím vám omluvu.“ Byl to Carl McClennan, oblečený v pršiplášti a s lahví, zabalenou do hnědého papírového sáčku. „To je on, co?“</p>
<p>„Ano, pojďte dál, jen pojďte.“ Hicks se neobtěžoval vyptáváním, co tu McClennan vůbec dělá.</p>
<p>„Rezignoval jsem,“ řekl McClennan. „Včera v noci jsem si přečetl jeho projev. Ten mizera neposlouchal nikoho z nás.“</p>
<p>„Pst,“ udělal Hicks a přiložil si prst na rty.</p>
<p>„Velmi bych si přál přinést všem, kdo mi dnes naslouchají, uklidňující zvěst o nějakém řešení. Ale nemohu. Nikdy jsem nebyl hluboce věřící, ale uvnitř jsem v sobě nosil svou vlastní víru. Vždycky jsem si myslel, že bych jako vůdce národa neměl tuto víru vnucovat ostatním, kteří by se mnou třeba nemuseli souhlasit. Avšak nyní, při těchto mimořádných událostech, se má víra změnila a já už nemohu déle mlčet. Věřím, že jsme byli postaveni před nevyvratitelné svědectví, chcete-li, nazvěte to důkazem, že naše dny jsou sečteny a náš čas na Zemi se chýlí ke konci. Hledal jsem radu u těch, kdo mají více duchovních zkušeností než já, a dostalo se mi jí. Teď jsem si jist, že nás čeká Apokalypsa, předpovězená ve Zjevení svatého Jana, a že se na Zemi viditelně projevily síly dobra a zla. Jestli se projevují jako démoni a andělé nebo jako mimozemšťané, na tom nejspíš vůbec nesejde. Mohl bych říci, že jsem pravděpodobně mluvil s andělem, ale samotnému mi to zní nevěrohodně…“</p>
<p>„Dokonce se odchýlil od textu. <emphasis>Do háje </emphasis>s tím chlapem!“ vykřikl McClennan a vsedě na posteli vedle Hickse až nadskočil. „Copak nechápe, co právě spustil? Jaké sociální –“</p>
<p>„Prosím,“ pokáral ho Hicks.</p>
<p>„Mohu z toho vyvozovat jediné: naše působení na Zemi bylo posouzeno, a byli jsme shledáni nedostatečnými. Ať už chyba spočívá v našich tělech nebo myslích, je jasné, že s námi Stvořitel není spokojen, že se chystá smazat naše dějiny a začít znovu od začátku. Aby toho dosáhl, poslal stroje, obdařené mocnými silami, jež mohou každým okamžikem začít tavit Zemi v Boží výhni a na Boží kovadlině ji rozdrtit na kusy.“</p>
<p>Prezident se znovu odmlčel. V kongresové zasedací síni se zvedla vlna hlasů, které ho hrozily překřičet, a mluvčí musel celé dlouhé minuty bušit svým kladívkem, aby zjednal ticho. Kamera se na chvíli vzdálila a zabrala Crockermana, obklopeného kordonem agentů tajné služby s ponurými výrazy ve tvářích, pokoušejících se hledět současně na všechny strany.</p>
<p>„Prosím,“ žádal prezident. „Musím projev dokončit.“</p>
<p>Hluk se konečně ztišil. Ze sálu se ozývaly jen jednotlivé výkřiky hněvu a nedůvěry.</p>
<p>„Mohu svému národu a všem obyvatelům Země říci jedině tolik, že nadešel čas vroucně se modlit za spásu, ať už se zjeví v jakékoli podobě, ať už ji můžeme očekávat či ne, dokonce ať už ji zasloužíme nebo ne. Boží výheň nelze uhasit, ale možná se ještě najde naděje pro každého z nás, v našich tajných niterných myšlenkách, naděje na smíření s Bohem a na únik před údery Jeho hněvu a zklamání.“</p>
<p>Jak tak seděl v letištní hale, vedle něj vzlykala nějaká žena a několik mužů se hádalo mezi sebou a současně i s televizní obrazovkou, myslel Arthur Gordon jen na Francine a Martina.</p>
<p>„Teď propukne peklo,“ vykřikl mohutný černoch středních let a rázně vypochodoval z haly.</p>
<p>„Teď bychom raději neměli letět,“ řekl mladý muž těhotné dívce, sotva dvacetileté, která seděla vedle něj. „Měli by odvolat všechny lety.“</p>
<p>Arthur se prodíral ranním návalem k pultu, aby si znovu zkontroloval rezervaci do Las Vegas, a pokoušel se zachovat klid. Zlobil se sám na sebe, jak hluboce se ho prezidentův projev dotkl.</p>
<p>McClennan přestal klít a zůstal stát před vypnutou televizí, nešikovně si pohrával s cigaretou a zapalovačem. Ještě stále si neodložil plášť. Hicks se nehnul z rohu postele.</p>
<p>„Promiňte,“ řekl McClennan. „Kristepane, nekouřil jsem už pět let! Dělám tady ostudu.“</p>
<p>„Co máte v plánu teď, když jste se vzdal funkce?“ zeptal se Hicks. <emphasis>To je ale situace! Octnout se přímo v jedné z dějových linií!</emphasis></p>
<p>McClennan boj s cigaretou znechuceně vzdal. Hodil ji do hotelového popelníku současně s nepoužitými zápalkami, o něco jemněji položil vedle plastový zapalovač.</p>
<p>„Předpokládám, že si prezident za Davida a za mě vybere náhradu. Počítám, že Schwartz zůstane. Počítám, že zůstane skoro každý.“ McClennan upřel na Hickse podezíravý pohled. „A vy o tom všem napíšete, že?“</p>
<p>„To bych možná mohl. Jednou.“</p>
<p>„Myslíte, že se zbláznil?“ McClennan ukázal na temnou obrazovku.</p>
<p>Hicks otázku chvíli zvažoval. „Ne.“</p>
<p>„Myslíte…“ McClennanovi se znovu roztřásly ruce, jak se jeho hněv vrátil zpátky. „Porušuje přísahu! Sliboval, že bude prosazovat Ústavu Spojených států a podporovat obecné blaho.“</p>
<p>„V této chvíli vidí svůj slib jinak,“ namítl Hicks. „Myslí si, že se blíží konec světa.“</p>
<p>„Kristepane, i kdyby to…“ McClennan vytáhl zpod psacího stolu židli a pomalu si sedl. „Koleduje si o potíže. Ukazuje svou slabost. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby někdo okamžitě zahájil kroky k zablokování inaugurace, nebo dokonce k obžalobě…“</p>
<p>„Na základě čeho?“</p>
<p>„Nezpůsobnosti. Neschopnosti podporovat obecné blaho. Zatraceně, já nevím…“</p>
<p>„Provedl něco nezákonného?“</p>
<p>„Ještě nikdy se nestalo, že by se prezident v úřadu zcvoknul. Aspoň ne od Nixonových dob. Ale vy si myslíte, že není blázen. Poslyšte, on s vámi přece nesouhlasil, i když vás zatáhl do našeho užšího kruhu… O co se to snaží?“</p>
<p>Tu otázku už Hicks jednou zodpověděl, byť nedokonale, a neviděl důvod, proč se opakovat.</p>
<p>„No dobrá,“ pravil McClennan. „To, co dělá, to, k čemu tohle všechno spěje, znamená kapitulaci bez jediného výstřelu. Nemáme sebemenší představu, co tihle… bastardi, tyhle mašiny, vetřelci, vlastně dokážou. Ani nemůžeme vědět jistě, že sem přiletěli, aby Zemi zničili. Je to vůbec <emphasis>možné? </emphasis>Copak se dá svět roztrhnout vejpůl nebo zabít všechno na jeho povrchu?“</p>
<p>„My sami bychom dokázali zabít všechno živé na Zemi, kdybychom se pro to rozhodli,“ připomněl mu Hicks.</p>
<p>„Jistě, jenomže Host hovořil o tom, že za sebou nechávali jen hromádky štěrku. Je tohleto možné?“</p>
<p>„Předpokládám, že ano. Musel byste uvolnit dostatečné množství energie, abyste dostal většinu hmoty Země na oběžnou dráhu takříkajíc kolem sebe sama, nebo jí dodal únikovou rychlost. To je příšerné množství energie.“</p>
<p>„Kolik? Dokázali bychom to?“</p>
<p>„Nemyslím. Ani se všemi nukleárními zbraněmi, které máme k dispozici. Ani bychom s tím nemohli začít.“</p>
<p>„Jak pokročilá musí být… Ježíši, co to je za civilizaci, která tohle dokáže?“</p>
<p>Hicks pokrčil rameny. „Pokud bychom předpokládali rovnoměrný vývoj od této chvíle, přičemž by rostl počet zásadních objevů, trvalo by nám sto let, možná dvě stě, než bychom dosáhli takové úrovně.“</p>
<p>„A pak bychom je přemohli? Když mají už teď takové schopnosti?“</p>
<p>Hicks nejistě potřásl hlavou. McClennan to vzal jako zápornou odpověď. „Takže on prostě nazývá věci pravými jmény. Neexistuje žádné východisko. Co když tu nejsou proto, aby Zemi zničili, co když nás chtějí jen zmást, zastavit, odradit nás od veškerého soupeření… Víte, asi tak, jak jsme to kdysi mohli provést Japoncům, kdybychom bývali tušili, co nám ve dvacátém století provedou…?“</p>
<p>„Pak tedy naši vetřelci dělají svou práci opravdu dobře.“</p>
<p>„Přesně tak.“ McClennan znovu vstal.</p>
<p>„Co máte v plánu <emphasis>vy sám</emphasis>?“</p>
<p>Bývalý poradce pro národní bezpečnost upřel nevidoucí pohled do okna. Jeho výraz Hicksovi připomněl, jak se tvářila paní Crockermanová. Bezútěšný, blízký zoufalství, neschopný pláče.</p>
<p>„Chystám se potají pracovat na jeho záchraně,“ řekl McClennan. „Rotterjack také. K čertu s námi, jsme s tím člověkem spojeni.“ Zvedl pěst. „Až s tím budeme hotovi, tak ten zkurvysyn Ormandy nebude mít nejmenší tušení, co se vlastně stalo. Bude vyřízený.“</p>
<p><strong>28</strong></p>
<p>Arthurovi zbývaly do odletu do Las Vegas tři hodiny, a tak se rozhodl, že má ještě čas vzít si taxíka a zajet za Harrym do Cheviot Hills.</p>
<p>Taxík ho vezl po sandiegské dálnici a pak původně výstavnou, ale nyní už zbídačelou španělskou čtvrtí Los Angeles.</p>
<p>„Slyšel ste prezidenta, šéfe?“ Řidič se ohlédl přes opěradlo na Arthura.</p>
<p>„Ano,“ odvětil Arthur.</p>
<p>„To sou věci, to, co povídal, co? Mě teda k smrti vyděsil. Moc rád bych věděl, esli je to pravda, co povídal, nebo esli mu neruplo v bedně.“</p>
<p>„To vážně nevím,“ pravil Arthur. Cítil se podivně povznesený. Všechno do sebe začínalo zapadat. Teď už viděl celý problém před sebou rozprostřený jako mapu. Únava a pocit rezignace zmizely. V nitru se mu usadil hluboký, přesvědčený vztek, který sežehl všechen odstup a objektivitu. Vzduch, proudící okénkem taxíku, byl svěží a omamný.</p>
<p>Podplukovník Albert Rogers vyslechl záznam vysílání až do konce a zůstal několik minut otupěle sedět v zadní části karavanu. Připadal si zrazen. To, co prezident říkal, přece nemohlo být pravda. Muži ve Furnace projev ještě neslyšeli, ale nebylo v jeho moci ho před nimi utajit. Jak jenom by mohl zmírnit jeho účinek?</p>
<p>„Ten mizera to vzdal,“ zamumlal. „Prostě nás v tom nechal.“</p>
<p>Stál v zadních dveřích přívěsu a díval se na sopečný pahorek, v jasném ranním světle tmavý a nevýrazný. „Mohl bych do toho zkurvenýho kopce strčit atomovku,“ řekl tiše. „Dotáhl bych ji dovnitř a počkal, až vybuchne.“</p>
<p><emphasis>Ale ne bez prezidentova schválení.</emphasis></p>
<p>Tohle vlastně nebylo tak docela pravda.</p>
<p>Prezident by jim přece ve skutečnosti nemohl zarazit pokus o obranu… nebo snad ano? Tohle ve svém projevu neřekl. On prostě jen prohlásil, že to považuje za nepravděpodobné… jaká slova přesně použil? Rogers se vrátil k videu a převinul pásku.</p>
<p>„… Nadešel čas vroucně se modlit za spásu, ať už se zjeví v jakékoli podobě, ať už ji můžeme očekávat či ne…“</p>
<p>Co to mělo znamenat?</p>
<p>A kdo teď dá Rogersovi rozkaz, ten správný rozkaz?</p>
<p>„Dneska se cítí slabý. Ten výlet do Washingtonu mu moc nepřidal,“ řekla Ithaca, když vedla Arthura do ložnice. Harry ležel na načechraných bílých polštářích, oči měl zavřené. Vypadal hůř, než když se před týdnem loučili. Obličej měl zažloutlý a skvrnitý. Dýchal pravidelně, ale když otevřel oči, zdály se vybledlé, bez života. Usmál se na Arthura a pevně mu stiskl ruku.</p>
<p>„Chystám se dát výpověď.“</p>
<p>Arthur začal protestovat, ale Harry jen mávl rukou. „Ne kvůli tomu projevu. Prostě už ze mě nic nekouká. Ještě stále bojuju, jenže… Zhoršuje se to, a hezky rychle. Jsem teď uvázaný na krátkém řetězu. Nemůžu už opustit město a příští týden strávím v nemocnici. Byl bych pro tebe jenom přítěž, a to teď zrovna nepotřebuješ.“</p>
<p>„Jenomže já potřebuju <emphasis>tebe, </emphasis>Harry,“ prohlásil Arthur.</p>
<p>„Jo. Bůh ví, že mě to mrzí. Mnohem radši bych byl na nohou, abych se na tom všem mohl podílet. Čeká tě tuhý boj, Arthure. Co máš v úmyslu?“</p>
<p>Arthur pomalu zakroutil hlavou. „McClennan s Rotterjackem se vzdali funkce. Prezident naší skupině neuložil žádný úkol.“</p>
<p>„Teď si ji nedovolí jen tak rozpustit.“</p>
<p>„Ne, pracovní skupinu nezruší, ale pochybuju, že nás nechá něco dělat. Před pár hodinami jsem mluvil s Hicksem, a z toho, co mi řekl, jsem pochopil, že Crockerman dokonce překonal i Ormandyho. Apokalypsa. Dejte si své věci do pořádku. Přichází auditor.“</p>
<p>„Přece nemůže být tak…“ Harry se zarazil. „Nebo může?“</p>
<p>„Nemluvil jsem s ním od té doby, co jsme ho navštívili v Oválné pracovně. Teď začíná celý ten cirkus pro tisk a televizi. Budou nás opékat na pomalém ohni. Vzhledem k tomu, že jsem nedostal žádné zvláštní příkazy, chystám se zajet do Furnace a pak na pár dní do Oregonu. Schovat se.“</p>
<p>„Co ti zadržení lidé? Proč je tam ještě vězníme? Jsou přece zdraví.“</p>
<p>„Rozhodně nepředstavují žádné ohrožení bezpečnosti,“ přisvědčil Arthur.</p>
<p>„Propustit je, to přece spadá pod naši pravomoc, ne?“</p>
<p>„V téhle věci má vyšší pravomoc už jen prezident. Zavolám Fultonovi.“ Arthur stále držel Harryho dlaň. Nepustil ji po celou dobu, co seděl u jeho postele. „Tohle prostě musíš vyhrát, Harry.“</p>
<p>„Cítíš svou vlastní smrtelnost, co?“ Harry se tvářil velmi vážně. „Víš, dokonce Ithaca… Někdy už pláče i přede mnou. Včera v noci, když mě přivezla z nemocnice, jsme plakali společně.“</p>
<p>„Nehodlám tě v tom nechat samotného,“ prohlásil Arthur překvapivě rázně. „Jestli ti tvoji zatracení doktoři nedokážou… No, tak najdeme jiné. <emphasis>Já tě potřebuju!</emphasis>“</p>
<p>„Cítím se fakt svinsky, že jsem tě tak zklamal,“ řekl Harry</p>
<p>„Víš přece, že…“</p>
<p>„Myslím to vážně. Jsem na tom opravdu bledě. Zatím to ještě tak neprožívám, ale asi tak za týden začnou s novou terapií, a pak ze mě bude skutečná troska. Nebudu schopen normálně myslet. Takže mi dovol, abych ti to řekl teď. Musíme se začít bránit.“</p>
<p>„Zaútočit na Furnace, na tu skálu?“</p>
<p>„Záměrně nás zmátli. To se jim opravdu povedlo, ať už jsou kdokoli. Vyhodit do vzduchu vlastní vyslance. Ježíši! Mistrovský kousek. Předložili nám dvě historky, pak se postarali, aby obě vypadaly jako lži. A my jsme byli opravdu vděčné obecenstvo. Ale teď je čas, abychom ukázali, co v nás je.“</p>
<p>„A co to má být?“</p>
<p>„Tys o tom ještě nepřemýšlel?“</p>
<p>„Tak dobře,“ připustil Arthur. „Přemýšlel.“</p>
<p>„Měl bys znovu navázat komunikaci s prezidentem. Povzbudit McClennana a Rotterjacka, aby vydrželi. Pokud už to nepřipadá v úvahu…“</p>
<p>„Jo. Už je pozdě.“</p>
<p>„… Tak si promluv se Schwartzem. Ten ví zatraceně dobře, jak na tohle zareaguje veřejnost. Američané se s tím jen tak nesmíří.“</p>
<p>„Hnusí se mi představa průzkumu veřejného mínění, zaměřeného na to, jestli lidé věří nebo nevěří, že se opravdu něco stane.“</p>
<p>„Schopnost vést,“ řekl Harry chraptivě. „Musí se prosadit jako vůdce. A my musíme provést protiúder.“</p>
<p>Arthur roztržitě přikývl.</p>
<p>„Zabít kapitána Cooka. Pamatuješ?“</p>
<p>Arthur potřásl hlavou. „Pokud nejsou všemocní.“</p>
<p>„Kdyby byli všemocní, proč by se nás snažili poplést?“ Harryho obličej potemněl. Pevněji sevřel Arthurovu ruku.</p>
<p>Bývaly doby, kdy Harryho stisk drtil klouby. Teď to byl jen tlak, nic víc. „Oni musí věřit tomu, že jim dokážeme ublížit.“</p>
<p>Arthur znovu přikývl. Napadla ho však ještě jiná možnost, a ta ho vyděsila. Zatím by to ještě neuměl vyjádřit slovy, a určitě svůj nápad nechtěl prozrazovat Harrymu právě teď. <emphasis>Zašťourat klacíkem do mraveniště, </emphasis>pomyslel si. <emphasis>Pozorovat, jak cupitají sem a tam. Studovat je. A potom mraveniště rozdupat.</emphasis></p>
<p>„Už ses někdy zamyslel nad tím, co budu dělat, jestli se z toho nedostaneš?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>„Pozveš Ithaku do Oregonu, ať se tam usadí. Představíš ji svým přátelům. Najdeš jí někoho vhodného, kdo potřebuje dobrou ženu, a vyvdáš ji.“</p>
<p>„Kristepane.“ Arthur se rozplakal.</p>
<p>„No vidíš,“ Harrymu po tváři také stékaly slzy. „Tobě na tom totiž opravdu záleží.“</p>
<p>„Ty mizero.“</p>
<p>Harry se natočil a přitáhl si cíp polštáře, aby si otřel oči. „Nikdy jsem na tebe nežárlil. Klidně jsem bez tebe vydržel celé roky, protože jsem věděl, že tady pořád jsi. Jenomže Ithaca… Snaž se, aby ten, komu ji představíš, byl zatraceně dobrý chlap. Jestli s ní má spát někdo jiný než já, pak bych si přál, abych ho mohl mít rád.“</p>
<p>„Přestaň s tím.“</p>
<p>„Fajn. Jsem unavený. Zůstaneš na oběd? Zatím ještě můžu jíst. Za týden už v sobě sotva něco udržím. To tahle staromódní léčba dělá.“</p>
<p>Arthur mu vysvětlil, že musí chytit letadlo. Oběd nepřicházel v úvahu.</p>
<p>„Tak mi aspoň zítra zavolej,“ požádal Harry. „Abych byl v obraze.“</p>
<p>„To si piš.“</p>
<p>„A popovídej si s Hicksem. Ten by mě mohl nahradit.“</p>
<p>Arthur nad tím nápadem jen potřásl hlavou.</p>
<p>„Nechci, aby sis myslel, že mě tohleto všechno dočista uzemnilo,“ pokračoval Harry. „Už pár dní uvažuju o fakticky dost šílených věcech. Brzy to sepíšu.“</p>
<p>„Šílené nápady?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>„Skládám si ty události dohromady a hledám souvislosti. Vetřelci, moje rakovina, Země, všechno to zvažuju a třídím.“</p>
<p>„To sis dal pořádný úkol.“</p>
<p>„Aby ne. Aspoň přitom nemyslím na tyhle nesmysly.“ Poklepal si na hruď a břicho. „Možná bych ještě mohl být trochu užitečný…“</p>
<p>„Rád bych to slyšel,“ řekl Arthur.</p>
<p>Harry kývl. „Uslyšíš. Ale ne teď. Ještě to nevykrystalizovalo.“</p>
<p><strong>29</strong></p>
<p><emphasis>15. listopadu</emphasis></p>
<p>Modrobílý taxík rachotil a natřásal se na silničce, která se vinula po svahu kopce, a stoupal po ní vzhůru tak rychle a energicky, až to děsilo. Samshow ztuhle seděl vzadu a nakláněl se na jednu nebo druhou stranu podle zatáček, a litoval, že to pozvání přijal, neboť měl před sebou ještě spoustu práce. Venku za okny auta ubíhala noční džungle, jen tu a tam ji vystřídaly osvětlené odbočky na soukromé cesty nebo domy, které se jako duchové vznášely nad úbočím. Občas se jim mezi stromy otevřela vyhlídka na blyštivou rozsypanou šperkovnici Honolulu.</p>
<p>Sand povídal, že na večírku budou zajímaví lidé. Sám odjel už před dvěma hodinami. Glomar <emphasis>Discoverer </emphasis>připlul do Pearl Harboru ráno a už v deset hodin přišlo telefonické pozvání od Giny Fusetti. Paní Fusetti, manželka profesora fyziky z Havajské univerzity Nathana Fusettiho, se svými večírky proslavila po celém Pacifiku. „To nemůžeme odmítnout,“ prohlásil Sand. „A beztak potřebujeme pár hodin odpočinku.“</p>
<p>Samshow tedy váhavě souhlasil.</p>
<p>Zaplatil řidiči nejistými prsty, protože měl ruku plnou dolarových bankovek a drobných, dal mu spropitné a chvatně ustoupil, aby se vyhnul spršce štěrku, kterou zvedla zadní kola vozu. Pak se otočil a pohlédl na široký dům v pseudojaponském stylu s rozdílnou výškou podlah, ověšený stovkami elektrických skládacích papírových lampiónů. Kamenný chodník lemovaly lávové polynéské sošky s očima, za nimiž hořely svíčky.</p>
<p>I z místa, kde právě stál, slyšel hovor, ale žádnou hlasitou hudbu, za což byl nesmírně vděčný.</p>
<p>Na jeho zaklepání otevřela vysoká mladá žena a věnovala mu zářivý úsměv. „Mami!“ zavolala. „Přišel ještě jeden! Kdo jste?“</p>
<p>„Walt Samshow,“ odpověděl. „A vy?“</p>
<p>„Tanya Fusetti. Moji rodiče… však víte. Jsem tu s přítelem.“</p>
<p>„Vy jste určitě doktor Samshow!“ Pod obloukem, kudy se vcházelo do níže položené jídelny, s dychtivým výrazem prošla Gina Fusetti, mnula si ruce a radostně se usmívala. Bylo jí hodně přes šedesát, vlasy měla úplně bílé a prohlížela si Samshowa s usměvavým obdivem. Uvedla ho dovnitř, zásobila ho pivem značky Asahi a papírovým táckem s jednohubkami (z tuňáka a syrové zeleniny). „Jsme rádi, že tu můžeme přivítat tak vynikajícího vědce a autora,“ pravila paní Fusetti s tisíciwattovym úsměvem. „Pan Sand je vzadu s několika přáteli… Řekl nám, že se zastavíte.“</p>
<p>Sand se objevil v postranních dveřích. „Walte, dobře že jsi dorazil. Něco mimořádně…“</p>
<p>„Aha, tady ho máme!“ Pokynula jim oběma, nepřestávajíc se usmívat. „Je to úžasné, když můžu poslouchat muže, kteří něco říkají, když mluví!“ Vzápětí ji odtáhl nově příchozí host. Když je opouštěla, znovu jim pohostinně pokynula oběma rukama – dobře se bavte.</p>
<p>„<emphasis>Ona </emphasis>tedy je opravdu mimořádná,“ poznamenal Samshow.</p>
<p>„Takhle zachází s každým. Je okouzlující.“</p>
<p>„Už jsi byl na některém jejím večírku?“</p>
<p>„Kdysi jsem chodil s její starší dcerou.“</p>
<p>„Tos mi nikdy nevyprávěl.“</p>
<p>Sand se jen zazubil. „Znáš Jeremyho Kempa? Tvrdí, že tě zná.“</p>
<p>„Někdy před rokem jsme bydleli ve společné kajutě, myslím na nějaké výpravě… Ne, na semináři ve Woods Hole. Kemp… Geofyzik, něco přes zemětřesení, ne?“</p>
<p>„Správně.“ Sand ho postrčil dopředu. „Musíme si promluvit. To je fakt náhodička, že je tady právě on. No, já tak trošku porušil pravidla. Řekl jsem mu o našem pozorování.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Vždyť už jsme ty údaje do La Jolly odeslali,“ pravil Sand, jako by se omlouval.</p>
<p>Samshowa to ale úplně neobměkčilo. Sand otevřel dveře do zadní ložnice. Na židlích a na posteli s polynéským přehozem seděl Kemp se dvěma dalšími muži, v rukou drželi sklenice s pivem a koktejly. „Walte! Rád tě zase vidím!“ Kemp vstal, přendal si koktejl do druhé ruky a pevně stiskl Samshowovi pravičku. Nastalo vzájemné představování a pak se Samshow uchýlil do kouta, zatímco Sand přemlouval Kempa, aby vysvětlil svůj vědecký problém.</p>
<p>„Pracuju ve výzkumu zdrojů pro Asian Thermal, to je energetické konsorcium na Tchajwanu a v Koreji. Sbíráme informace o čínské ropě – pro Peking, oficiálně – a snažíme se zmapovat celý jihozápadní Pacifik až na jih po Filipíny. Při mapování nám částečně slouží seismické jevy a analýzy šíření vln ve spodní části zemské kůry. Tohle je přinejmenším tak utajovaná skutečnost jako to, co jste mi řekl… Chápete?“ Spiklenecky mrkl ke dveřím. Sand je zavřel na petlici.</p>
<p>„Máme k dispozici monitorovací stanice na Filipínách a Aleutách. Taky jsme napíchnutí na Informační středisko Spojených států pro geologický průzkum a zemětřesení v Coloradu a soustavu seismografických stanic LASA[5] v Montaně. Zachytili jsme seismickou anomálii. Domníváme se, že jde o chybný zápis nebo špatnou interpretaci, ale možná se pleteme. Pochází z blízkosti propasti Ramapo a zaznamenali jsme ji prvního listopadu podle východního času.“</p>
<p>„Tu noc, kdy jsme viděli padat hořící těleso,“ řekl Samshow.</p>
<p>„Přesně tak. Odhadujeme čas na osm dvacet večer. Souhlasí?“</p>
<p>„Souhlasí. Plus mínus pár minut,“ přisvědčil Sand.</p>
<p>„Fajn. Nešlo o zemětřesení jako takové. Žádný sesuv půdy. Spíš to připomínalo nukleární výbuch – a taky ne tak docela. V Pekingu totiž dostali PcP – odraz od vnějšího jádra – a v Coloradu odrazy P260P a P400P od rozhraní v hloubce 260 a 400 kilometrů, pak tady máme P’P’ vlny v LASA v Montaně, které dvakrát prošly zemským jádrem. A nejen to, stále zaznamenáváme vysokofrekvenční P vlny. Žádné Loveovy nebo Rayleighovy povrchové vlny, pouze prostorové. Žádné střižné vlny, jen objemové, a k tomu spousta skutečně nezvyklého seismického neklidu, jako by se něco <emphasis>zah</emphasis><emphasis>rabávalo. </emphasis>Přímo v oblasti propasti Ramapo. Co by to mohlo být?“</p>
<p>Sand se uličnicky zazubil jako malý kluk. „Něco, co váží nějakých sto milionů tun.“</p>
<p>„Správně.“ Kemp jeho úšklebek napodobil. „Takže pojďme se bavit jako šílenci. Cokoli o hmotnosti od deseti na osmou tun narazí do oceánu jako hora. Ale všechno, co tady máme, je jediný náraz. Takže to těleso ze své kinetické energie moc nepředalo. Prostě prolétlo skrz, ve vodě ztratilo jen nepatrné procento ze své původní rychlosti, možná taky kapku tepla. Musí to mít průměr do jednoho metru.“</p>
<p>„To je absurdní,“ řekl Samshow.</p>
<p>„Vůbec ne. Takový špunt superhusté hmoty, pravděpodobně černá díra. Dopadlo to do moře, kleslo až na dno propasti Ramapo, a <emphasis>voila! </emphasis>Už se zahrabává.“</p>
<p>„Neuvěřitelné.“ Sand kroutil hlavou a stále se zubil.</p>
<p>„Tak dobře. My oba tady máme nějaké anomálie. Moji lidé zachytili nukleární výbuch, který se nekonal, vy máte na grafu zářez.“ Kemp zvedl svůj drink. „Připíjím na naše společné záhady.“</p>
<p>Sand vytáhl svůj notebook a hbitě do něj zadával údaje. „Černá díra těchto rozměrů by byla silný zdroj gama záření, ne?“</p>
<p>„To nevím,“ odpověděl Kemp.</p>
<p>Sand pokrčil rameny. „Ale má tak vysokou hustotu a tak malé rozměry, že bude padat rovnou do jádra Země. Vlastně střed Země mine díky Coriolisově síle a vyletí na druhé straně. Neexistuje nic, co by ji mohlo účinně zbrzdit. Jako by procházela řídkým vzduchem.“</p>
<p>Kemp přikývl.</p>
<p>„Ve chvíli, kdy dosáhne jádra, se bude pohybovat rychlostí zhruba deset kilometrů za vteřinu. Dokážete si představit tu rázovou vlnu, jakou tím vyvolá? Celá Země bude zvonit jako zvon – to je ten váš seismický neklid. Uvolní se obrovské množství tepla. Nedokážu to spočítat, k tomu bych potřeboval odborníka na dynamiku kapalin. To těleso bude ‚obíhat‘ ve své uzavřené smyčce kolem středu Země s periodou nějakých osmdesáti, devadesáti minut.“</p>
<p>„Neztratí se ten zvuk, který těleso vydává, v hluku na pozadí?“ zeptal se Samshow. Připadal si pozadu o celá léta.</p>
<p>„Kdepak, my to slyšíme,“ ujistil ho Kemp. „Pěkně si štěbetá, rarášek jeden. Můžu si půjčit váš notebook?“</p>
<p>Sand mu ho poněkud zdráhavě podal. Kemp chvíli ťukal do klávesnice. „Pokud vyloučíme vliv tření, vynoří se přímo naproti místu vstupu. Ale nemůžeme vědět, jestli přece jen nedojde ke zbrždění – ta věc nasává hmotu a vysílá trochu záření gama, vytváří plasmu nebo… Kčertu, já nevím. Předpokládejme, že jádro způsobí jen velmi malé zbrždění. Možná neporuší povrch…“</p>
<p>„Ale to obstará rázová vlna,“ namítl Sand.</p>
<p>„Správně. Tudíž lze očekávat nedozírné následky…“ Kemp svraštil obočí.</p>
<p>„V jižním Atlantiku,“ řekl Samshow. „Třicet stupňů jižně, čtyřicet západně. Nějakých jedenáct set námořních mil jižně od Brazílie, zhruba na šířce Porto Alegre.“</p>
<p>„Výborně.“ Kempovi se úsměv usadil na tváři natrvalo. „Tam dojde k nějakým seismickým událostem, a pak, za osmdesát až devadesát minut, se to zhoupne zpátky do Ramapo. A zase znovu a znovu, dokud se pohybová energie tělesa nevyčerpá brzdnými silami. Potom se zastaví ve středu Země. Umíte si představit, co provede taková černá díra uprostřed Země?“</p>
<p>Samshow se najednou cítil nešťastný a znepokojený. Vstal a vyšel otevřenými prosklenými dveřmi na verandu.</p>
<p>Zahleděl se do noční džungle za domem paní Fusetti. Až na hluk večírku a bzukot hmyzu bylo ticho. „Jak se kčertu něco takového mohlo trefit do Země? Jak to, že radary ani satelity nic nezaznamenaly?“</p>
<p>„To nevím,“ odpověděl Kemp.</p>
<p>„Rozhodně je tu souvislost, Walte,“ prohlásil Sand. „Naše gravimetry přece pracovaly naprosto přesně.“ Připojil se k Samshowovi na verandě.</p>
<p>„Na večírku se pořád probírá to prezidentovo prohlášení,“ řekl Kemp, který zůstal stát v otevřených dveřích. „Přemýšlel jsem o…“</p>
<p>Sandovi se náhle rozšířily oči. „Ježíši,“ vyhrkl. „Vůbec mě nenapadlo…“</p>
<p>„Třeba to není jenom pohádka,“ ozval se Kemp. „Ten váš zářez, o jehož příčině nic nevíme, dopad meteoru, který nedokážete zařadit, a naše zemětřesné vlny, které si neumíme vysvětlit. A prezidentovi vetřelci.“</p>
<p>„Tak počkat,“ přerušil ho Samshow. „Nemáme žádné zprávy z jižního Atlantiku.“</p>
<p>„Mohla by tahle černá díra, nebo co to vlastně je, způsobit Zemi hodně velké škody?“ zeptal se Sand.</p>
<p>„Nakonec by ji mohla celou zhltnout, úplně spolykat,“ pravil Kemp.</p>
<p>„Tak to bychom o ní radši měli někomu říct,“ navrhl Samshow.</p>
<p>Kemp se Sandem na něj pohlédli jako děti, přistižené při zakázané hře.</p>
<p>„Nebo ne?“ zeptal se. „Kdo se chystá na kongres Americké společnosti geofyziků do San Franciska?“</p>
<p>„Já,“ řekl Kemp.</p>
<p>„Já bych také chtěl,“ prohlásil Samshow. Teď se řídil především svými instinkty. Sand ho sledoval s rozporuplnými pocity. Nejspíš by nejraději vzal všechno zpět, protože věci už došly příliš daleko a Starý pán je bral velmi vážně. „Co kdybychom se tam vypravili, Davide?“</p>
<p>„Já… ještě bych chtěl zkusit pár výpočtů.“</p>
<p>„Očividně na to nemáme kvalifikaci,“ řekl Samshow. „Ale tam se určitě někdo kvalifikovaný najde.“</p>
<p>„Jasně,“ pravil Kemp. „Znám toho pravého. Bude tan Jonathan Post.“</p>
<p>Pahorek ve Furnace nyní obklopovaly tři soustředné drátěné ohrady a do nejvnitřnější byl zaveden elektrický proud. Ohrady byly navíc střeženy vojáky v džípech a helikoptérách. Za zábranami posedávaly ve svých autech, džípech i karavanech stovky zvědavců s dalekohledy zaměřeným na černý kopec, vzdálený zhruba pět mil. Kolem zakázané oblasti obcházelo stále víc a víc turistů, ale žádný z nich nenašel skulinku, kudy by se dostal blíž.</p>
<p>V provizorní místnosti pro novináře – kterou představovala pouhá bouda – u hlavní brány do Furnace se příšerně nudilo devět vybraných reportérů, čekajících na nové zprávy.</p>
<p>V celé oblasti panoval klid, rušený jen všudypřítomnými vrtulníky. Ve slunečním světle pozdního rána se kuželovitý pahorek tyčil k nebi, černý a purpurový, se ztuhlými proudy lávy a balvany, stále stejný, neměnný, tichí a věčný.</p>
<p>Listy vrtule a turbíny helikoptéry, která Arthura přivezla z Las Vegas, zpomalily, Arthur otevřel dvířka, slezl dolů a vykročil po slaném písku a štěrku naproti podplukovníku Rogersovi. Rogers ho přivítal stiskem ruky, Arthur mu podal složku.</p>
<p>Vykročili spolu k přívěsu s elektronickým zařízenín „Co je to?“ zeptal se Rogers.</p>
<p>„Uvnitř najdete rozkazy, které vám a vašim mužům nařizují nevstupovat do cizí lodi a nedělat nic, čím byste místo nálezu narušili,“ odpověděl Arthur. „Dostal jsem je v Las Vegas. Pocházejí přímo z prezidentské kanceláře.“</p>
<p>„Rozkazy tohoto znění už mám,“ řekl Rogers. „K čemu posílat další?“</p>
<p>„Prezident se chce ujistit, že jste jim porozuměli,“ pravil Arthur.</p>
<p>„Ano, pane. Povězte mu…“</p>
<p>„Nejsem s prezidentem trvale ve styku.“ Arthur se rychle rozhlédl po okolí a položil Rogersovi ruku na rameno. „Za pár dní se to tady všude bude hemžit senátory a kongresmany. Nevyhneme se návštěvě senátního podvýboru, ani dohlížecí komise kongresu. Jistě si to dokážete představit.“</p>
<p>„Slyšel jsem toho senátora z Louisiany, jak se jmenoval, Mac něco…“</p>
<p>„MacHenry.“</p>
<p>„Jo,“ kývl podplukovník. „V rádiu. Požadoval obžalobu.“</p>
<p>„To je prezidentův problém,“ pravil Arthur chladně. „MacHenry není sám.“ Zastavili se dvacet yardů od přívěsu. Od přistávací plochy vedla ke komplexu armádních zařízení čistě umetená pěšina. Cestu po obou stranách vyznačili znudění vojáci nabílenými kusy lávy zhruba stejné velikosti. „Musím se vás na něco důležitého zeptat. V soukromí. Tady mi to připadá jako vhodné místo.“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„Existuje nějaký způsob, jak tuhle loď zničit?“</p>
<p>Rogers ztuhl. „I tahle alternativa už byla zvažována, pane.“</p>
<p>„Dokázali byste to?“</p>
<p>Na Rogersově tváři bylo znát, jak jím zmítají protichůdné pocity. „Můj tým dokáže prakticky všechno, pane, ale k tomu bychom museli mít patřičné rozkazy. Jinak taková možnost vůbec nepřipadá v úvahu.“</p>
<p>„Tohle je mimo záznam,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Ani mimo záznam, pane.“</p>
<p>Arthur přikývl a odvrátil pohled. „Strávím tu jen pár hodin. Vy máte své rozkazy, ale popravdě řečeno, já žádné nemám. A domnívám se, že mám na tomto místě vyšší pravomoc než vy, nemýlím-li se.“</p>
<p>„Ano, pane, ledaže byste se dostal do rozporu s prezidentem.“</p>
<p>„Nedostal jste žádný příkaz v tom smyslu, že bych já nesměl vstoupit do lodi, že?“</p>
<p>Rogers si to krátce promyslel. „Ne, pane.“</p>
<p>„Chtěl bych se tam podívat.“</p>
<p>„Není to nijak zvlášť obtížné, pane,“ řekl Rogers.</p>
<p>„Leda v případě, že jste první, co?“</p>
<p>Rogers se slabě usmál.</p>
<p>„Budu se řídit vaším příkladem. Povězte mi, co bych o tom měl vědět a jaké vybavení budu potřebovat.“</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>AP News Network, krátké zprávy, 17 listopadu 1996, Washing ton, D.C.:</emphasis></p>
<p>Kongresman Dale Berkshire dnes před celým Kongresem doporučil, aby právní výbor sněmovny zahájil projednávání postupu prezidenta Crockermana v souvislosti s mimozemskou lodí v Údolí smrti.</p>
<p>„Naši lidé požadují obžalobu,“ řekl Berkshire. „Začněme teď s projednáváním tady a teď.“ Berkshire a s ním mnoho dalších kongresmanů podle našich zpravodajů požádali sněmovnu a senát o odklad inaugurace. Odklad však nebyl zatím oficiálně oznámen.</p>
<p><strong>30</strong></p>
<p><emphasis>17. listopadu</emphasis></p>
<p>Dozorkyně Mary je probudila interkomem a na hlase jí bylo poznat, že se usmívá. „Vstávejte a radujte se,“ zdravila je. „Dnes se odtud dostanete. Právě mi to řekl plukovník Phan.“</p>
<p>Edward byl vzhůru už celé hodiny. Za posledních pár dní toho moc nenaspal. Chladný plastový pach cely prostoupil jeho tělo tak, že už si ani nepamatoval, jak voní opravdový vzduch. Minelli na tom byl hůř než obyčejně, něco blekotal, popotahoval, a v Edwardovi se už zase budil hněv, který se v něm zkroutil do bezmocného klubka, horký, a přitom znecitlivující, jako by ho spíš zpomaloval, než nutil k překotným činům. Činy se rozplynuly v nic.</p>
<p>„Mary, Mary, vy nám lžete,“ ozval se Minelli. „Jsme vězňové na doživotí.“ Nedávno za Minellim přišel psycholog vojenského letectva a konstatoval, že trpí ‚extrémním případem ponorkové nemoci‘. Kterou tady ovšem trpěli všichni.</p>
<p>„Už nepředstavujeme ohrožení bezpečnosti?“ zeptal se Reslaw.</p>
<p>„Patrně ne. Jste zdraví a vzhledem k prezidentovu prohlášení jsou teď všechna bezpečnostní opatření zbytečná, nemyslíte?“</p>
<p>„Já si to myslel už dávno,“ pravil Reslaw.</p>
<p>V deset hodin se objevil plukovník Phan s generálem Fultonem. Závěsy, kryjící okna izolační místnosti, byly staženy. Fulton vězně důstojně přivítal a omluvil se za všechny potíže. Minelli nic neříkal.</p>
<p>„Už jsme vaše propuštění oznámili,“ prohlásil Fulton, „a na druhou hodinu odpoledne jsme svolali tiskovou konferenci. Máme pro vás nové šaty a vrátíme vám zabavené osobní věci.“</p>
<p>„Laciný hadry a deset babek v kapse,“ zamumlal Minelli.</p>
<p>Fulton se ponuře pousmál. „Máte právo říkat, co se vám zlíbí. Nemá smysl cokoli zapírat; pro všechno, co jsme dělali, existují racionální důvody. Ještě i teď doufám, že je chápete. Samozřejmě nečekám, že projevíte souhlas.“</p>
<p>Edward si jemně skousl ret a zaostřil pohled na Fultonův baret. Pak pohlédl směrem ke Stellině cele a spatřil ji, v bílém světle zářivky vychrtlou, téměř přízračnou postavu. Hodně zhubla. Podobně na tom byl i Reslaw. Minelli kdovíproč ztloustl.</p>
<p>„Dovolil jsem si nechat landcruiser pana Shawa v našich dílnách důkladně prohlédnout, včetně výměny oleje, seřízení motoru a výměny pneumatik. Berte to jako to nejmenší, co pro vás můžeme udělat. Také jsme zařídili peněžitou náhradu za čas, který jste tu museli strávit. Pokud byste v příštích letech potřebovali lékařskou péči, zaplatíme ji. Předpokládám, že se mezi vámi najde jeden či dva, kteří nás budou žalovat.“ Fulton pokrčil rameny. „V pořádku. Dveře do haly se otevřou za pět minut. Jestli se na to cítíte, rád bych vám každému osobně poděkoval a potřásl si s vámi rukama. Skutečně jsem vám vděčen, ale nečekám, že byste to ocenili.“</p>
<p>„Potřepat si prackou s tím zasraným prezidentem?“ zařval Minelli. „Ježíšikriste, pusťte mě ven!“</p>
<p>Fulton v doprovodu hlavního dozorce vykročil spojovací chodbou mezi celami. Ve tváři byl popelavě bledý. „Tahle záležitost… to je nejhorší svinstvo, jaké jsem zažil za celou svoji kariéru u armády,“ pronesl s přivřenýma očima.</p>
<p>Půl hodiny na to stála čtveřice před hladkou betonovou stěnou Experimentální záchytné laboratoře a mžourala do slunce. Edward se snažil držet poblíž Stelly. Připadala mu křehká a nepřiměřeně tichá, s tváří vyčerpanou a utrápenou jako u vyhladovělého dítěte.</p>
<p>„Vydržíte to?“ zeptal se Edward.</p>
<p>„Chci se vrátit domů. Jsem sice čistá, ale potřebuju se osprchovat doma. Není to nesmysl?“</p>
<p>„Vůbec ne,“ řekl Edward. „Spláchnout ze sebe všechny ty vězeňské breberky.“</p>
<p>Široce se usmála, rozevřela náruč a vztáhla paže k nebi, protáhla se jako kočka. „Bože. To slunce!“</p>
<p>Minelli si před sluncem zastínil oči dlaní, druhou ruku natáhl, jako by se pokoušel zachytit jeho paprsky. „Překrásné,“ řekl.</p>
<p>„Co teď chceš dělat, Edwarde?“ zeptala se Stella.</p>
<p>„Vyrazit na túru,“ odpověděl bez váhání. „Ven do pouště.“</p>
<p>„Kdyby se někomu z vás chtělo strávit pár dní v Shoshone…“ Stella se odmlčela. „Asi je to hloupost. Nejspíš se chcete dostat odtud co nejdál. Ale stejně můžete zůstat u nás. Chápu, že máte na práci jiné věci.“</p>
<p>„Jsme v koncích,“ ozval se Reslaw. „Aspoň já jsem.“</p>
<p>Velitel dozorců je zavedl do malé posluchárny vedle informační kanceláře pro veřejnost vandenberské základny. Cestou minuli generála Fultona a plukovníka Phana. Právník vojenského letectva s nimi pohovořil o jejich bezprostřední budoucnosti a nabídl jim bezplatnou právní poradu včetně zastupování v otázkách prodeje knihy nebo nabídek na film. „Myslím, že jsem dost dobrý, což si ostatně myslí i vojenské letectvo,“ vyjádřil se. „Pochopitelně to není povinné. Pokud nemáte zájem o mé služby, zaplatíme vám právníka, kterého si vyberete. V rámci rozumných možností.“</p>
<p>Tisková konference byla pro všechny utrpením, ale naštěstí netrvala dlouho – jen půl hodiny. Seděli u dlouhého stolu a tři stovky reportérů s mikrofony se předháněly v kladení otázek. Edwardovi se všechny otázky slily dohromady: Jak jste našli mimozemšťana? Opravdu jste hledali mimozemské lodi a vetřelce? Podáte žalobu na vojenské letectvo nebo vládu Spojených států? („To nevím,“ odpověděl Edward.) Co si myslíte o australské vesmírné lodi? A o prezidentově prohlášení k národu? („Pokud jsme opravdu napadeni,“ prohlásil Minelli, „pak bych řekl, že ten jeho projev pěkně smrdí.“) Bernice Morganová, Stellina matka, měla vyhrazené místo. Byla oblečena v šatech s páskem, na hlavu si nasadila bílý klobouk se širokou střechou. Tvářila se vyrovnaně. Vedle ní seděl právník Morganovy rodiny, starší a šedivější než vojenský právní zástupce, v tmavomodrém obleku a s aktovkou na klíně.</p>
<p>Ve tři hodiny už byli zpátky v posluchárně. Stella se držela u matky, zatímco jejich právník probíral podmínky propuštění. Potom se nabídl, že bude zastupovat všechny zadržené, jak je nazval.</p>
<p>Štábní poddůstojník přinesl Edwardovi sáček s klíčky od jeho džípu, všichni dostali balíčky se svými osobními věcmi. „Můžu vás odtud všechny odvézt,“ navrhl Edward. „Kdybychom se mohli vyhnout reportérům…“</p>
<p>„To bude dosti obtížné,“ poznamenal vojenský právník. „Ale pokud byste chtěli doprovod…“</p>
<p>„Ne, díky. Nějak to zvládneme.“</p>
<p>Reslaw a Minelli se připojili k Edwardovi, Stella doprovodila matku k limuzíně jejího právníka. „Kam jedeme?“ zeptala se pak Edwarda.</p>
<p>„Jestli vaše nabídka stále platí, rád bych jí využil,“ řekl Edward.</p>
<p>„Ovšemže platí, pro všechny.“</p>
<p>Džíp a limuzína opustily Vandenberg hlavní východní branou a ujížděly pryč od tlačenice reportérů. Pár odhodlaných vozů s televizními kamerami a novináři je pronásledovalo, ale Edwardovi se podařilo setřást je na křivolaké cestě Lompokem.</p>
<p>Výstup nahoru šachtou nebyl příliš obtížný; Rogers správně naznačoval, že ten výlet je náročnější psychicky než fyzicky. Arthur si stále nebyl docela jist, proč vlastně celou tu cestu podniká. Copak by mu prázdné prostory cizí lodi mohly říct něco víc, než už viděl na Rogersových fotografiích a na videu?</p>
<p>Ale stejně to musel udělat. Musel se zbavit vnitřního zmatku. Napůl doufal v nějaké intuitivní řešení. Něco se mohlo změnit – a změna by mu mohla naznačit, kde je skutečná pravda.</p>
<p>Vyšplhal nad druhý ohyb a po čtyřech se plazil posledním úsekem tunelu. Za pár minut se octl v široké válcovité komoře a zapnul videokameru, kterou měl upevněnou nad uchem.</p>
<p>Na lesklých ploškách na protější stěně hlavní komory zahrály odrazy světla jeho svítilny. Přistoupil ke kraji otvoru do druhé komory, cestou kroužil paprskem baterky po rozlehlém vnitřku té krystalické katedrály a pokoušel se rozeznat červené světélko, které Rogers vyfotografoval. Neviděl ho. Zhluboka se nadechl – představoval si, že Rogers před ním určitě udělal totéž – a vypnul všechna světla. Pak si sedl do dřepu několik metrů od kraje.</p>
<p><emphasis>Kruhový tvar. Navrženo pro podmínky stavu beztíže? Jak mohla tato krystalická struktura vydržet přistání? Jakou tohleto zatraceně může plnit funkci?</emphasis> Po pěti minutách stále ještě nerozeznával v prázdném prostoru žádné červené světélko. „Přinejmenším k jedné změně tady došlo,“ poznamenal do záznamu.</p>
<p>Zapnul baterku a pozorně si prohlížel lesklé plošky, vždycky pohnul očima o pár stupňů a pokoušel se najít nějaký zřetelnější vzor nebo náznak, jenž by mu napověděl něco o funkci. Bylo to krásné, což mohl být předpoklad funkce, ale nic víc…</p>
<p>Mohly by být tyto odrazné plošky používány k zaměřování nějakého druhu záření, které loď pohání? Pak by se ovšem ohnisko pohonu muselo nacházet někde tady, v místě, kde právě stojí, v momentálně uzavřené komoře. Co když tunel, procházející pahorkem, představuje něco na způsob pojistného ventilu, který zůstává po přistání otevřený kvůli vypouštění obsahu komory? Venku ale nenašli žádné stopy po ožehnutí zplodinami. Možná to všechno mimozemšťané stačili skrýt, dřív než byla loď objevena.</p>
<p>I když se postavil na špičky a držel baterku v natažení ruce, nedosáhl s ní do ohniska válcovité předsíně, do toho mu chyběly asi dva metry. Stačily by obyčejné štafle, a mohl by si ověřit, jestli plošky odrážejí paprsek přesně zpět na něj.</p>
<p>I z místa, kde stál, mu to připadalo málo pravděpodobné.</p>
<p>Co by si asi pomyslel Marty, kdyby věděl, že jeho táta právě teď stojí uprostřed mimozemské kosmické lodi? Co by tomu řekla Francine?</p>
<p><emphasis>Pokud je to skutečně kosmická loď. Zdá se, že to kdekdo bere jako fakt. A co když tady skutečná loď nechala jen stroje, které vyrobily tuhle věc? Co když vesmír vůbec nespatřila? Ale k čemu by to všechno bylo?</emphasis></p>
<p>Obklopovala ho chladná temnota a ticho. Bylo to téměř uklidňující. <emphasis>Podobá se to zvukově izolované místnosti. Třeba ty plošky slouží jako nějaký druh tlumičů. </emphasis>Ostře hvízdl. Hvizd se k němu vzápětí vrátil, tlumený, ale zřetelný. Jeho hlas se však nevracel. Vypnul mikrofon a několikrát vykřikl, aby se o tom ujistil. První dva výkřiky byly beze slov, prostě jen zaječel jako opice a z nějakého důvodu se mu tím ulevilo. Třetí výkřik z něj vytryskl tak náhle, že neměl čas si ho promyslet.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Co tady kčertu vůbec děláte? Co nám to děláte?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Připadal si kvůli tomu trapně, ve tváři cítil horko. Znovu přistoupil ke kraji a namířil baterkou na plošky přímo pod sebou. Vybavil si trojici Hostových očí, vystupujících z okolního šedozeleného masa. <emphasis>Úplná noční můra. Tohle všechno. Den za dnem se pořád učíme a pořád ničemu nerozumíme, nedává to žádný smysl. Jsme zmatení, protože nás pořád matou. Záměrně.</emphasis></p>
<p>Pokusil se ztlumit svůj iracionální hněv. Určitě by se našla možnost, jak sem dopravit nukleární nálož. Nukleární zbraně, které se dají přenášet v batohu, se už dvacet let nevyrábějí, ani nebyly nikde odzkoušeny v terénu. Co ještě máme v našem arzenálu, aby to do této komory dokázal donést jeden, nejvýš dva muži?</p>
<p>Podplukovník Rogers to jistě ví. Už se nad touto možností zamýšlel předtím, než s tím přišel Arthur. Jasně to prozrazovala jeho reakce, okamžitá a příkrá. Pokud o tom uvažovali oni dva, pak to jistě napadlo i jiné. Jak jen by se dala obejít Crockermanova prezidentská pravomoc nade všemi nukleárními zbraněmi?</p>
<p>A k čemu by to bylo dobré?</p>
<p>„Rád bych se vás na něco zeptal,“ řekl do vypnutého mikrofonu. „Jen tak mezi námi inteligentními bytostmi, ať už jste kdokoli. Neznamenáme pro vás nic víc než mraveniště? Dali jste si tu práci a stvořili umělou bytost…“ O tom byl pevně přesvědčen, přestože mu chyběl nezvratný důkaz. „Nakrmili jste nás dvěma rozdílnými historkami, možná i více verzemi. Co asi vykládáte Rusům v Mongolsku? Tvrdíte jim, že vesmír se řídí socialistickými zásadami? Před lety jsme si mysleli… mysleli jsme si, že přílet někoho jako vy nás všechny změní. Vy jste toho využili. Zdá se, že nás znáte lépe, než my známe sami sebe. Nebo jsme prostě jenom tak primitivní, že naše chování dokážete předpovídat? Pokud jste tak nadřazení, tak proč nás mučíte? <emphasis>Kolik civilizací jste už zničili?</emphasis>“</p>
<p>Neočekával odpověď. Ze všech stran ho obklopovala mlčící katedrála ze šedých drahokamů, zešeřelá a nesmiřitelná, neskutečná i přesto, že ji podrobně prozkoumal.</p>
<p>„Chystáte se zhltnout Zemi, vyplivnout ji a pokračovat zase dál,“ pokračoval třesoucím se hlasem. Stěží přemáhal hněv; strašně se mu chtělo něco rozbít. Raději si pospíšil zpátky do tunelu, aby se dostal ven, dřív než se úplně přestane ovládat, a cestou bezmocně vzlykal.</p>
<p>Znovu se protáhl zakřiveným tunelem a zůstal stát na poušti, na slunci, kde ho ihned přivítal Rogers se dvěma seržanty, takže si pláč nemohl dovolit.</p>
<p>„Vaše červené světýlko zhaslo,“ řekl, odkládaje jednotlivé součásti výbavy. „Jinak se nic nezměnilo.“</p>
<p>„Jak jste se tam cítil, pane?“ zeptal se měkce Rogers.</p>
<p>„Jako bych vůbec nic nebyl a nic neznamenal,“ odpověděl Arthur.</p>
<p>Důstojník projevil souhlas zachmuřeným úsměvem a pomohl mu sundat kameru.</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>Úvo</emphasis><emphasis>dník New York Times. 20. listopadu 1996:</emphasis></p>
<p>Vychází najevo, že zvolení Williama D. Crockermana prezidentem byl pravděpodobně velký omyl. Kdyby byl národ plně informován o současné situaci – to jest kdyby znal fakta o druhé mimozemské lodi v Údolí smrti v Kalifornii a také byl seznámen s prezidentovým postojem ke strojům vetřelců, kolik by se asi našlo Američanů, kteří by hlasovali pro prezidenta, jenž s otevřenou náručí vítá nadcházející zničení Země?</p>
<p>Možná skutečně není žádná naděje. Snad je naše planeta skutečně odsouzena k záhubě. Ale pokud prezident Spojených států přiznává porážku předem a vyzývá nás pouze k modlitbám, pak nutně musí působit – neváháme použít tohoto slova – jako zrádce národa.</p>
<p>Redakce <emphasis>Timesů </emphasis>jednomyslně doporučuje, aby právní výbor Sněmovny prošetřil prezidentovu činnost a rozhodl o jeho případné obžalobě.</p>
<p><strong>31</strong></p>
<p>Reubenu Bordesovi trvalo tři týdny, než se vyrovnal s matčinou smrtí, a nakonec k tomu došlo bizarním a poněkud tragikomickým způsobem.</p>
<p>Otec, stejně vysoký jako Reuben, ale v pase už poněkud obtloustlý, se tou dobou úplně poddal žalu. Jeho drsný obličej s plnovousem nabyl olivově šedého odstínu, který odrážel jeho bolest a zoufalství. Celé dny jen vysedával a podřimoval na rozedrané pohovce v obýváku před vypnutou televizí.</p>
<p>Úklid v domě tudíž zůstal na Reubenovi; musel se postarat, aby bylo všude čisto a domácí práce byly vykonávány přesně tak, jak by si matka přála. Považoval to za svou povinnost vůči oběma rodičům. Otec se jistě časem vzpamatuje. Život půjde dál, tím si byl Reuben jist.</p>
<p>Ve středu, přesně tři týdny po pohřbu, vytáhl starý vysavač a zastrčil šňůru do vyboulené zásuvky. Neustále hrozilo, že z ní zástrčka vypadne, ale zatím vydržela. Reuben bosou nohou sešlápl tlačítko a vysavač spustil. Potom s ním systematicky přejížděl po flekatém koberci s orientálním vzorem a po dřevěné podlaze, likvidoval klubíčka prachu a v případě potřeby kvůli tomu posunoval židle a stolek. Vysával i kolem otce, který se na něj usmál a pokusil se mu něco říct, ale v hluku vysavače ho nebylo slyšet. Reuben ho jen pohladil po rameni.</p>
<p>V koupelně začal opatrnými tahy čistit téměř novou předložku, a právě přitom se normální tón vysavače změnil v namáhavý hukot. Reubenovi připadalo, že cítí rozžhavený kov a elektřinu. Šlápl na tlačítko, sklopil přístroj odjistil dvě západky a sundal plechový kryt. Téměř užasle se zahleděl na válcový kartáč a řemen.</p>
<p>Na válec se po celé délce namotaly silné prameny matčiných dlouhých, jemných, vlnitých černých vlasů, vyplnily drážky v gumovém pásu a bránily mu v pohybu.</p>
<p>Reuben dlouhými pevnými prsty opatrně vybíral vlasy z drážek a v dlaních cítil jejich polámané kousky. Uvolnil pořádný chomáč a už se chystal vyhodit ho do odpadkové ho koše, ale nedokázal to.</p>
<p>Zůstal sedět zády opřený o dveře do kuchyně, tiskl si chomáč k tváři a jeho myšlenky se na krátkou chvíli za toulaly do sametové prázdnoty.</p>
<p>Pak to přišlo. Hlava mu těžce dopadla na dveře, rozplaka se. Plakal tiše, aby ho otec neslyšel, a nakonec znovu zapnul vysavač, aby přehlušil vzlyky. Teď, když mu nepřekážely na motané vlasy, pracoval přístroj zase hladce a hlasitě.</p>
<p>Město Warren v Ohiu pokorně leželo pod starou sněhovou dekou, místy ještě čistou, místy rozježděnou do spinavých hnědých brázd a hřebenů, pokrytých černými skvrna mi. Holé stromy trčely do nažloutlého soumraku, poryvy ostrého ledového větru na Reubena dorážely jako neviditelní psi, celí šťastní, že za nimi přišel, že je tady. Chlapec svíral pod paží dvě knihy z knihovny. Jedna z nich obsahovala rady, jak úspěšně složit zkoušku na zaměstnance Státní pošty, druhá povídky Paula Bowlese. Reuben, který se v období rané puberty – k matčině hrůze – považoval za muslima, se nyní ponořil do africké lidové moudrosti a kultury Středního východu. Bowles ho zaujal ještě víc než Doughty nebo T. E. Lawrence.</p>
<p>Reuben před rokem opustil střední školu, aby mohl nastoupit do práce. Jeho formální vzdělání mělo spoustu mezer, ale pokud svou inteligenci na něco opravdu zaměřil, hltal daný problém s intenzitou až děsivou. Když se zabýval otázkou, která ho zaujala, nebo nějakou knihou, jeho široký obličej se upřenou pozorností jakoby zúžil a oči se rozšířily, až se zdálo, že mu snad vypadnou z hlavy.</p>
<p>Byl vysoký a silný a nikoho se nebál. Cestu domů potemnělými ulicemi, mezi špinavými cihlovými budovami a úzkými zadními průchody za různými podniky a obchody, si nevybíral tak, aby byla co nejkratší nebo nejpohodlnější. Potřeboval chvíli oddechu. Musel se vrátit domů k otci, ale vůbec se netěšil na bolest, kterou jejich dům přetékal.</p>
<p>V půli cesty, když procházel mezi loužemi rozbředlého sněhu za obchodem s lihovinami, uviděl, jak se ve stínu za kontejnerem na odpadky něco stříbřitě zalesklo. Pokračoval v chůzi, jenom tím směrem otočil hlavu. Usoudil, že to bude jen rozbitá láhev. Ale ta věc se nepřestávala třpytit. Vrátil se ke kontejneru a nakoukl do stínu. Na nějaké neurčité tmavé hroudě tam ležela lesklá hračka, snad rozbitý dětský robůtek. Sklonil se nad něj.</p>
<p>Hračka seděla na mrtvé myši nebo malém potkanovi. Pomalu zvedla jednu ze šesti lesklých kloubnatých nožek a spustila ji dolů. Nožka probodla mrtvému hlodavci kůži.</p>
<p>Reuben se narovnal a ustoupil. Už byla téměř noc.</p>
<p>Způsob, jakým ten pavouk, či co to bylo, zvedl nožku – s přesností hodinového strojku a dokonalou elegancí – ho vyděsil. Tohle nebyla žádná hračka, žádný hmyz, ale nějaký stroj ve tvaru pavouka, vyrobený z kovu, který právě chytil a zabil myš.</p>
<p>Pavouk zvolna, ladně sestoupil z myši a obrátil se k Reubenovi, dvě přední nohy zdvižené jako v obranném gestu. Reuben znovu ustoupil až ke hrubé prkenné ohradě, nějakých osm či devět stop od kontejneru, dvacet stop od ulice. Střelil pohledem doleva, chystal se uprchnout.</p>
<p>Na prknech ohrady za ním se cosi stříbrně zablesklo. Reuben zaječel a prudce se ohnal pažemi, ale ta stříbřitá věc se ho držela a seděla mu na rameni, kam na ni dobře neviděl. Pokusil se ji shodit a ucítil, jak se její těžké, ostré nožky pouštějí jeho košile. Pavouk se šplouchnutím a olověným lupnutím spadl do břečky na zemi.</p>
<p>„Pomoc, Ježíši, pomoc!“ vykřikl Reuben. Na ulici za ním ale nebyli žádní chodci. Kolem něj přejelo auto, ale řidič ho neslyšel. „Pomoc!“</p>
<p>Dal se do běhu. Do cesty mu loudavě vstoupili dva pavouci, snažil se zabrzdit, ale nohy mu podklouzly na plošce mokrého ledu. Upadl do bláta a rozbředlého sněhu a na chvíli si vyrazil dech. Se zasténáním se překulil, zvedl hlavu. Necelou stopu od jeho obličeje čekal pavouk se zdviženýma předníma nohama, mezi nimiž se rýsovala tenká zelená svítící čárka zhruba v místech, kde by mohl mít oči. Jeho hladké tělo mělo podlouhlý vejčitý tvar, nožky připomínaly jemně tepaný šperk.</p>
<p><emphasis>Tohle není legrace.</emphasis></p>
<p><emphasis>Takovéhle věci nikdo nevyrábí.</emphasis></p>
<p>Zatímco pavouka pozoroval, do plic se mu postupně s ostrým bolestivým škubáním, vracel vzduch. Ruce ho po pádu ještě brněly. Cosi mu lezlo po zádech, trochu to štípalo, ale nedosáhl na to, aby to mohl chytit nebo shodit. Ani nemohl znovu zaječet; na to mu ještě nestači dech. Potom se mu ta tíha na pichlavých nožkách presunula do vlasů. Něco ostrého se mu otřelo o kůži na temeni. Píchlo to.</p>
<p>Reuben znovu zasténal a hlava mu klesla do kaluže, zavřel oči, na tváři se mu usadil výraz děsu. Uběhlo několik minut. Zjistil, že se zvedá a opírá se zády o plot. Jeho pohybům scházela koordinace. Za celou dobu kolem něj nikdo nepřešel, nebo možná přešel, ale nezastavil se. Ležel pořád za tím obchodem s alkoholem. Byl špinavý a mokrý a vypadal jako nějaký všivý ožrala. Kdyby ho objevil policista, asi by začal zkoumat, oč jde, ale obyčejný chodec těžko.</p>
<p>Byla mu hrozná zima, ale už se nebál. V lebce mu vibroval vysoký tón, který ho uklidňoval. Reuben se náhle rozhodl, že s tím tónem bude bojovat, ale tělo mu okamžitě ztuhlo a udeřilo hlavou o ohradu, až dřevo zapraskalo.</p>
<p>Tím úderem vystřízlivěl. Ty části jeho mozku, které dosud byly schopny myslet, ho nutily k opatrnosti. V ústech cítil chuť krve. <emphasis>Takhle se cítí zvíře v divočině, když přijdou lidé a chtějí ho dát do zoo, </emphasis>pomyslel si.</p>
<p>Vibrující tón neustával, nabýval na síle a zase slábl, chlácholil ho a uklidňoval i v tom vlhku a zimě, zalézající do kostí. Reuben se několikrát pokusil vstát, ale nedokázal ovládat své údy, chvěly se a neposlouchaly, jako by spaly.</p>
<p>Ucítil, jak mu něco leze po zátylku. Pavouk obratně sešplhal po přední straně jeho kabátu, nožkama dloubl do kraje kapsy a nadzvedl ho v místě, kde se mu na klíně pokrčila. Pak v ní zmizel a se složenýma nožkama v ní zůstal ležet. Vyboulení, které tím způsobil, bylo sotva vidět.</p>
<p>Nohy se mu přestaly třást. S námahou se zvedl, chvíli se nejistě kymácel zepředu dozadu. Krátkou prohlídkou zjistil, že není zraněn; neviděl krev ani odřeniny, jen pár škrábanečků. Ruka mu zabloudila ke kapse, ale usoudil, že to nemá dělat – přesněji, něco mu řeklo, že si má dávat pozor, a pomalu mu prsty odtáhlo. Zůstal stát se zbytečně nataženou rukou, užaslý a třesoucí se zimou. Rozhlédl se kolem sebe, hledal další pavouky, ale byli pryč.</p>
<p>Mrtvá myš stále ležela za kontejnerem. Reuben si směl k drobné mrtvolce kleknout a prozkoumat ji.</p>
<p>Byla úhledně rozpitvána, jednotlivé orgány, purpurové, hnědé a leskle růžové, ležely na jedné straně, na některých místech rozřezané, jako by z nich někdo odebíral vzorky.</p>
<p>„Musím jít domů,“ prohlásil Reuben jen tak, aniž by se obracel k někomu konkrétnímu.</p>
<p>Dovolili mu vrátit se zpátky domů.</p>
<p><strong>32</strong></p>
<p>Arthur se v Las Vegas neočekávaně zdržel tři dny. Za ti dobu si neformálně promluvil se třemi kongresmany z právního výboru Sněmovny. Konečně nastal první večer doma, s rodinou a řekou a lesem. Seděl na předložce v obývacím pokoji, nohy složené do lotosové pozice, Francine a Marty se usadili na gauči za ním. Marty připravil dřevo na oheň do krbu docela sám, pak dlouhou zápalkou zapálil pečlivě umístěný troud.</p>
<p>„Takže právě teď se ve skutečnosti děje tohle, pokud vím,“ řekl Arthur, zvedl se na rukou a přesunul své dlouhé nohy tak, aby byl otočen směrem k nim. A všechno jim vyprávěl.</p>
<p>Kamínka se o půlnoci zapnula a začala na Arthura a Francine, kteří si leželi v náručí na lůžku, foukat teplý vzduď Francinina hlava spočívala Arthurovi na rameni. Cítil, jak pohybuje očima, když se dívá do tmy. Právě se milovali a bylo to velmi příjemné, a on se navzdory všem racionálním úvahám cítil dobře; byl doma, v klidu a pohodě. Za posledních patnáct minut si neřekli ani slovo.</p>
<p>Zvedla hlavu. „Marty…“</p>
<p>Zazvonil telefon.</p>
<p>„Kristepane.“ Překulila se, aby mu nepřekážela. Natáhl se přes ni pro telefon.</p>
<p>„Arthure, tady je Chris Riley. Je mi líto, že tě budím…“</p>
<p>„Jsme vzhůru,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Ano? Myslím, že tohle je tak trochu naléhavý případ. Na Havaji jsou nějací hoši, kteří by s tebou rádi mluvili. Slyšeli, že mám tvoje číslo domů. Můžeš jim zavolat hned teď nebo…“</p>
<p>„Rád bych byl mimo dosah, Chrisi. Aspoň na pár dní.“</p>
<p>„Mám dojem, že je to opravdu důležité, Arthure.“</p>
<p>„Tak dobře. O co jde?“</p>
<p>„Z toho mála, co mi řekli, mi připadá, že možná našli – víš přece, jsou toho teď plné noviny – ty zbraně, které mimozemšťané použijí proti nám.“</p>
<p>„Co jsou zač?“</p>
<p>„Jeden z nich je Jeremy Kemp. Je to nafoukaný hajzlík a jednat s ním je za trest, ale jinak skvělý geolog. Ti druzí dva jsou oceánografové. Slyšels už o Waltu Samshowovi?“</p>
<p>„Myslím, že jo. Napsal učebnici, kterou jsem četl na vysoké. Není už hodně starý?“</p>
<p>„On a ještě jeden chlapík jménem Sand jsou teď s Kempem na Havaji. Tvrdí, že viděli něco hodně nezvyklého.“</p>
<p>„Fajn. Dej mi na ně číslo.“ Rozsvítil lampičku na nočním stolku.</p>
<p>„Samshow se Sandem jsou na palubě lodi v Pearl Harboru.“ Riley vyslovil číslo a jméno lodi. „Ptej se na Walta nebo Davida.“</p>
<p>„Díky, Chrisi.“ Arthur zavěsil.</p>
<p>„Proč tě nenechají na pokoji?“ zeptala se Francine.</p>
<p>„Pár lidí si myslí, že našli tu pistoli, ze které se ještě kouří.“</p>
<p>„Ježíši,“ hlesla Francine.</p>
<p>„Radši jim hned zavolám.“ Vylezl z postele a zamířil do pracovny; chtěl telefonovat odtamtud. Za několik minut se k němu připojila Francine, zahalená do županu.</p>
<p>Když dotelefonoval, otočil se a viděl, že vedle ní stojí Marty a protírá si oči.</p>
<p>„O víkendu vyrazím do San Franciska,“ řekl. „Ale ještě zůstanu pár dní s vámi, mládeži.“</p>
<p>„Naučíš mě zacházet s teleskopem, tati?“ zeptal se Marty ospale. „Rád bych viděl, co se zrovna děje.“</p>
<p>Arthur chlapce zvedl a nesl ho zpátky do jeho ložnice.</p>
<p>„Vy jste se s maminkou milovali?“ zeptal se Marty, když ho Arthur pokládal do postele a přikrýval dekou.</p>
<p>„Tys na to kápnul, Velké ucho,“ odpověděl Arthur.</p>
<p>„To znamená, že ji máš rád. A ona má ráda tebe.“</p>
<p>„Hhm.“</p>
<p>„A i když odjedeš, tak se zase vrátíš?“</p>
<p>„Jak nejdřív budu moct.“</p>
<p>„Jestli máme všichni umřít, chtěl bych být s vámi, abychom byli pohromadě,“ řekl Marty.</p>
<p>Arthur dlouho držel ruku svého syna, oči mu zvlhly, hrdlo se mu stáhlo láskou a hlubokou, nevyjádřitelnou úzkostí. „Zítra začneme s tím dalekohledem, a příští noc už se můžeš dívat,“ vypravil ze sebe konečně drsným šeptem.</p>
<p>„Aspoň uvidím, jak přicházejí,“ prohlásil Marty.</p>
<p>Arthur nedokázal lhát. Pevně syna objal a pak stál u postele, dokud Marty nezavřel oči a nezačal pravidelně oddechovat.</p>
<p>„Je jedna hodina,“ poznamenala Francine, když k ní vklouzl pod deku. Pak se znovu milovali, a bylo to ještě lepší.</p>
<p><emphasis>22. listopadu</emphasis></p>
<p>„Packo! Ošklivý pejsek! Zatraceně, Packo, to je <emphasis>mražené </emphasis>kuře! To nemůžeš sežrat, to můžeš jenom zkazit!“ Francine zuřivě dupla nohou a Packa se honem klidil z kuchyně, jahodově zbarvený jazyk mu visel z tlamy, byl sice zahanben, ale současně sám se sebou spokojen.</p>
<p>„Tak ho umyj,“ radil Arthur, který vklouzl do kuchyně za Packou a teď stál ve dveřích a zubil se.</p>
<p>Francine držela oběma rukama důkladně pokousané, ale celé kuře a vrtěla hlavou. „Úplně ho potrhal. Na každém kousku bude otisk jeho zubů.“</p>
<p>„Pokousané všechno, co si ukousneme,“ poznamenal Arthur.</p>
<p>„Ach, nech toho! Jsi dva dny doma, a teď tohle!“</p>
<p>„Jen mi za to vynadej, do toho!“ vyzval ji. „Potřebuji! aspoň špetku domácích svárů.“</p>
<p>Francine odložila kuře na kuchyňský pult a otevřela skleněné posuvné dveře. „Martine! Kde jsi? Pojď a potrestej svého psa!“</p>
<p>„Je venku s dalekohledem.“ Arthur si smutně obhlížel kuře. „Jestli ho nesníme, tak žilo nadarmo,“ prohlásil.</p>
<p>„A co psí mikroby?“ namítla Francine.</p>
<p>„Vždyť nás Packa olizuje v jednom kuse. Je to jenom štěně. Ještě je panic.“</p>
<p>Večeře – dotyčný pták, stažený z kůže a pečlivě upravený – byla v sedm. Marty se na svoje stehýnko díval s pochybami, ale Arthur ho upozornil, že by se matce přehnaná úzkostlivost nemusela líbit.</p>
<p>„Tys mě donutil, abych ho upekla,“ řekla.</p>
<p>„Viděls něco zajímavého?“ zeptal se Arthur syna a ukázal nahoru.</p>
<p>„Všechno se tam tak mihotá,“ odpověděl Marty.</p>
<p>„Je jasná noc?“</p>
<p>„Je tam bláto a zima,“ ozvala se Francine.</p>
<p>„Spousta hvězd, ale je to jako… Však víš. Blikají jako nějaký ohňostroj hodně daleko odtud.“</p>
<p>Arthur přestal žvýkat. „Hvězdy?“</p>
<p>„Povídals mi, že to dělají jenom supernovy, že se rozsvítí a pak zhasnou,“ pravil Marty vážně. „Jsou tam teď nějaké?“</p>
<p>„To bych neřekl. Pojďme se na to kouknout.“</p>
<p>Francine znechuceně položila své křidýlko. „Jen běžte. Vykašlete se na večeři. Arthure…“</p>
<p>„Jenom na chviličku,“ řekl. Marty vyběhl za ním. Francine chvíli otálela ve dveřích na verandu na znamení protestu, a pak přece jen vyšla za nimi na dvůr.</p>
<p>„Tady nahoře,“ ukazoval Marty. „Ale teď to nic nedělá,“ dodal zklamaně.</p>
<p>„Je tady hrozná zima.“ Francine pohlédla na Arthura s nevyslovenou otázkou ve tváři. Arthur si pozorně prohlížel oblohu.</p>
<p>„Tady,“ vyhrkl Marty.</p>
<p>Nová hvězda na kratičký okamžik vstoupila na nebe. O pár vteřin později Arthur spatřil druhou, mnohem jasnější, o několik stupňů dál. Záblesky se objevovaly těsně nad rovinou ekliptiky. „Kristepane,“ zamumlal. „Co teď?“</p>
<p>„Znamená to něco?“ zeptala se Francine.</p>
<p>„Tatí,“ protáhl Marty nervózně, pohled upřený na rodiče, zneklidněn tónem jejich hlasů.</p>
<p>„Ne, asi ne. Neřekl bych. Možná je to meteorický roj.“ Ale tyhle záblesky nezpůsobily meteory, tím si byl jist. Znal jednoho člověka, kterého by se na to mohl zeptat – Chrise Rileyho. Vždycky to je Riley, pevný bod v pohybujícím se světě…</p>
<p>V šeru pracovny vytočil Rileyho číslo domů. Na první pokus bylo obsazeno. Po chvíli se Riley ozval. Byl celý udýchaný.</p>
<p>„Nazdar, Chrisi. Tady je Gordon. Arthur Gordon.“</p>
<p>„Můj člověk. Přesně ten, koho potřebuji!“ Riley se odmlčel, jen co by chytil dech. „Slyšel jsem, že sis domluvil schůzku s Kempem a Samshowem. Rád bych se taky přidal, ale tady teď začíná být docela horko. Běhám k teleskopu a zase zpátky. Měl bych si tam nechat zavést telefon.“</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>„Viděls to? Všude kolem ekliptiky – asteroidy. Vybuchují jako při ohňostroji! Nejspíš už od setmění. Právě mi to potvrdili z Mount Laguna a před chvílí někdo poslal vzkaz z Pic du Midi ve Francii. Pásmo asteroidů vypadá jako bitevní pole.“</p>
<p>„Zatraceně,“ zaklel Arthur. Ohlédl se přes rameno a ve dveřích spatřil Martyho a Francine. Marty se rukama pevně držel matky kolem pasu.</p>
<p>„Kdy už konečně ta vaše komise vyjde s pravdou ven?“ zeptal se Riley. „Lidi začínají být naštvaní, Arthure. Prezident si pouští hubu na špacír, ostatní mlčí jako zařezaní.“</p>
<p>„Nevíme jistě, jestli ty věci spolu souvisí.“</p>
<p>„Proboha, Arthure! Asteroidy vybuchují! Jak by to mohlo nesouviset!“</p>
<p>„Máš pravdu,“ připustil Arthur. „Zítra letím do San Franciska. Kolik jste těch záblesků zachytili?“</p>
<p>„Od té doby, co je sleduju, nejméně sto. Už musím běžet.“</p>
<p>Arthur se rozloučil a zavěsil. Marty kulil oči jako sova, Francine se ovládala jen o trochu lépe. „Všechno je v pořádku,“ řekl jim.</p>
<p>„Už to začíná?“ zeptala se. Marty začal pofňukávat. Arthur ho neslyšel takhle fňukat, co pamatoval – měsíce, snad už celá léta.</p>
<p>„Ne, to nemyslím. Je to hodně daleko, v asteroidech.“</p>
<p>„Vědí určitě, že někdo nestřílí na hvězdy?“ zeptal se Marty. Zatvářil se velmi dospěle a rozumně.</p>
<p>„Ne. Jsou to asteroidy. Daleko za Marsem, většinou mezi Marsem a Jupiterem.“</p>
<p>„Ale proč právě tam?“ ozvala se Francine. Na to Arthur neměl odpověď.</p>
<p><strong>33</strong></p>
<p><emphasis>23. listopadu</emphasis></p>
<p>Minelli strávil noc na pohovce pod širokým oknem. Teď ležel pohodlně rozvalený a tiše chrápal. Edward si utáhl pásek na županu, vypůjčeném od Stelly, obešel pohovku a přistoupil k oknu. Za vybetonovaným nádvořím a vypuštěným okrasným rybníčkem ve tvaru L viděl několik akrů zežloutlé trávy, pokryté jinovatkou.</p>
<p>Přijet sem byl dobrý nápad. Shoshone bylo mírumilovné městečko, vzdálené od světa, ale nikoli odříznuté. Tady si mohli aspoň na pár dní odpočinout – dřív než je zase objeví hordy reportérů. Těch pár lidí ve městě, kteří o jejich příjezdu věděli, se postaralo, aby se zpráva o nich nerozkřikla. Trávili většinu času uvnitř a telefony brala jen Bernice.</p>
<p>Zaslechl, jak se Minelli za ním pohnul.</p>
<p>„Přišels o úžasné představení,“ řekl Minelli.</p>
<p>„Jaké představení?“</p>
<p>„Trvalo to celou noc. Něco jako přehlídka světlušek.“</p>
<p>Edward zvedl obočí.</p>
<p>„Nedělám si srandu a nepřeskočilo mi. Venku, nad horami, celou noc. Bylo to vidět úplně jasně. Celá obloha se blýskala.“</p>
<p>„Nějaké meteory?“</p>
<p>„Meteory už jsem viděl, <emphasis>tohle </emphasis>bylo něco jiného.“</p>
<p>„Nepochybně konec světa,“ prohlásil Edward.</p>
<p>„Jasně,“ přisvědčil Minelli.</p>
<p>„Jak se cítíš?“</p>
<p>„Odpočatě. Lépe. Musel jsem vám všem dávat pěkně zabrat.“</p>
<p>„To <emphasis>oni </emphasis>nám dávali zabrat,“ opravil ho Edward. „Já si taky připadal trochu jako cvok.“</p>
<p>„Cvok.“ Minelli pohodil hlavou a kose na něj pohlédl. „Kde je Reslaw?“</p>
<p>„Ještě spí.“ Edward a Reslaw sdíleli jednu z ložnic.</p>
<p>„Tihle lidé jsou vážně moc milí. Hrozně bych si přál mít takovou matku jako Bernice.“</p>
<p>Edward přikývl. „Zůstaneme tady a budeme jim překážet dál, nebo se vrátíme do Texasu?“</p>
<p>„Stejně nakonec musíme věci vzít tak, jak jsou,“ pravil Minelli filosoficky. „Tisk nás očekává. Včera jsem koukal na televizi. Celá země se zbláznila. Klidně, potichu, ale fakt zbláznila.“</p>
<p>„Já se jim nedivím.“</p>
<p>Zazvonil telefon.</p>
<p>„Kolik je hodin?“ zeptal se Minelli. Edward mrkl na hodinky.</p>
<p>„Sedm třicet.“</p>
<p>Telefon zazvonil ještě jednou a umlkl.</p>
<p>Znepokojeně na něj upírali zrak. „Bernice to asi vzala v zadním pokoji,“ usoudil Minelli.</p>
<p>Pár minut na to vstoupila Stella a za ní její matka, obě oblečené do flanelových pyžam a županů s květinovým potiskem. Bernice se na ně usmála. „Co takhle snídaně, pánové? Čeká nás dlouhý den.“</p>
<p>„To volali z televizní stanice CBS,“ řekla Stella. „Pořád čmuchají kolem.“</p>
<p>„Můžeme je tahat za nos už jenom chvíli,“ prohlásila Bernice.</p>
<p>Edward pohlédl přes tiché, zamrzlé pole. U hlavní silnice parkoval pickup a v něm seděli dva muži v hnědých kabátech a kovbojských kloboucích – místní lidé, kteří slíbili, že ‚těm slídilům‘ nedovolí zapnout kamery a rušit soukromí Morganovy rodiny. I ze vzdálenosti sta yardů působili dostatečně odstrašujícím dojmem.</p>
<p>Stella potřásla hlavou. „Nevím, co na to říct. Neudělali jsme přece nic až tak zvláštního. Tedy já nic neudělala, vy jste našli tu skálu.“</p>
<p>Edward pokrčil rameny. „A co bychom jim o tom měli vykládat?“</p>
<p>Reslaw v džínsech a modrobíle proužkované košili s dlouhými rukávy vyšel z chodby, minul výklenek se vstupními dveřmi a malé křídlo v přilehlém koutě. „Nemluvil tu někdo o snídani?“</p>
<p>„Už se chystá,“ řekla paní Morganová.</p>
<p>„Víte,“ ozval se Edward, „asi to nebyl dobrý nápad, že jsme se tu usadili. Ne pro vás dvě. Všichni si potřebujeme odpočinout, ale vaše matka už toho prodělala až dost.“</p>
<p>Bernice Morganová vzpřímeně zamířila do kuchyně. „Bylo to docela osvěžující, vážně,“ prohlásila. „Už celá léta jsem si takhle nezabojovala.“</p>
<p>„Kromě toho si mohla pohovořit s prezidentem,“ zazubila se Stella.</p>
<p>„Je mi hanba, že jsem volila demokraty,“ pravila její matka. „Mike s chlapci drží stráž. Jen musím dávat pozor, aby to nepřehnali. Zůstaňte, jak dlouho budete chtít.“</p>
<p>„Prosím zůstaňte,“ přidala se Stella a pohlédla na Edwarda. „Potřebuju si povídat. S vámi se všemi. Pořád mám v hlavě zmatek. Mohli bychom si pomoct navzájem.“</p>
<p>„Co ty noční ohňostroje?“ poznamenal Minelli. „Třeba už o tom bude něco ve zprávách.“</p>
<p>Protáhl se a shodil nohy z pohovky, vyskočil a přešel po linoleu a přes navajské rohože do obývacího pokoje, zastavil se pár kroků od stolu s mramorovou deskou v otevřené jídelně. Posadil se před televizor. Pomalu, jako by se bál, že bude horký, ho zapnul, pak trochu ucouvl a olízl si rty. Edward ho starostlivě sledoval.</p>
<p>„Samé kreslené filmy,“ pravil Minelli klidně. Aniž by se pokusil vybrat jiný kanál, opřel se a chystal se dívat, jako by zapomněl, proč sem přišel. Edward přistoupil blíž a zkoušel další programy, hledaje zprávy. Na kanálu se čtyřiadvacetihodinovým zpravodajstvím hlasatel právě končil reportáž o konfliktu mezi Dominikánskou republikou a Haiti.</p>
<p>„Nic,“ řekl Minelli pesimisticky. „Možná jsem měl halucinace.“</p>
<p>Vtom zaslechli: „Astronomové ve Francii a Kalifornii nabídli několik možných vysvětlení pro neobvyklou meteorickou aktivitu v pásmu asteroidů minulé noci. Tento jev byl zřetelně viditelný pouhým okem po celé západní polokouli všude, kde byla jasná obloha. Po celé ekliptice, rovině, v níž se nachází oběžná dráha Země a většiny ostatních planet kolem Slunce, docházelo k jasným explozím. Poradce prezidenta a člen zvláštní komise Harry Feinman nám z Los Angeles po telefonu sdělil, že analýza tohoto jevu patrně zabere mnoho dní – do té doby nebudeme vědět jistě, co se vlastně ve vesmíru, za oběžnou drahou Marsu, událo. Na dotaz, zda včerejší událost může souviset s předpokládanou přítomností cizí kosmické lodi a mimozemšťanů na Zemi, Feinman odmítl odpovědět.“</p>
<p>„Chytrý chlap, nedělá ze sebe idiota,“ podotkl Minelli. „Asteroidy. Ježíši.“</p>
<p>Edward projel zbylé kanály, ale už nic zajímavého nenašel.</p>
<p>„Co si o tom myslíš, Ede?“ Minelli se schoulil v rohu široké pohovky ve tvaru L. „Co jsem to ksakru vlastně viděl? Že by zase nějaká kravina s koncem světa?“</p>
<p>„Nevím o nic víc než ti z televize.“ Edward zamířil do kuchyně. „Máte ve městě doktora? Psychiatra?“ zeptal se šepotem Bernice.</p>
<p>„Opravdu dobrého ne,“ odpověděla stejně tichým hlasem. „Váš přítel na tom pořád není moc dobře, co?“</p>
<p>„Vláda se nás honem rychle zbavila. Měl by být někde v nemocnici, odpočívat a pomalu se uklidňovat.“</p>
<p>„To by se dalo zařídit,“ řekla. „Opravdu něco viděl?“</p>
<p>„Hádám, že ano,“ přisvědčil Edward. „Škoda, že jsem se taky nekoukal.“</p>
<p>„<emphasis>Den trifidů, </emphasis>tak se to jmenovalo,“ prohlásil Minelli vesele. „Pamatujete? Co nevidět všichni oslepneme. Honem vytáhněte zahradnické nůžky!“</p>
<p>Stella stála u sporáku, metodicky rozbíjela vajíčka na pánev. „Mami,“ ozvala se, „kde je mlýnek na pepř?“ Když probíhala kolem Edwarda, měla v očích slzy.</p>
<p><strong>34</strong></p>
<p>Walt Samshow vystoupil z taxíku na Powel Street pod markýzou hotelu Sv. Františka. Věnoval rychlý pohled dlouhým, tichým řadám demonstrantů, pochodujících kolem Union Square, pak vozu městské lanové dráhy, která se s rachotem přehnala kolem, přecpaná kymácejícími se turisty, zhodnotil trhaný provoz aut a dalších taxíků, celý ten civilizační zmatek: San Francisko se až na ty demonstranty nijak zvlášť nelišilo od toho města, které měl v paměti od roku 1984, kdy ho naposled navštívil.</p>
<p>V prostorné, elegantní hale hotelu Sv. Františka, obložené naleštěným černým kamenem a tmavým lesklým dřevem, Samshow zaslechl první zvěsti prakticky hned v okamžiku, kdy postavil zavazadla k pultu recepce.</p>
<p>Kongres Americké společnosti geofyziků už byl v plném proudu. Kemp se Sandem vyrazili dřív a od jejich čtvrtečního příjezdu se očividně odehrály velké věci. Teď byla sobota a Samshow viděl, že má co dohánět.</p>
<p>Když se zapisoval, prošli kolem něj dva mladí vědci, zabraní do vážné rozmluvy. Zachytil jen tři slova: „Kempův objekt…“</p>
<p>Hotelový poslíček odvezl jeho zavazadla po tlustém koberci k výtahu. Samshow ho následoval a snažil se uvolnit paže a protáhnout si prsty. Dva další účastníci kongresu – starší muž a mladá žena – stáli poblíž výtahů a bavili se o nadzvukových rázových vlnách a o tom, jak se přenášejí zemskou kůrou a pláštěm.</p>
<p>Když se vrátil ze svého pokoje do haly, aby se zapsal na konferenci, uviděl tam reportéry a kameramany ze tří místních a nejméně stejného počtu celostátních televizních stanic. Obešel několik pilířů a obratně se jim vyhnul.</p>
<p>S odznakem kongresu a taškou s letáky a programem dostal také vzkaz od Sanda:</p>
<p><emphasis>Sejdeme se s Kempem v 5,30 v Oz. Pití platí Kemp. D.S.</emphasis></p>
<p>Oz, jak se Samshow dověděl od recepčního, byl bar na vrcholku ‚nové‘ věže Sv. Františka. Změřil si pohledem své odřené sportovní sako a obnošené boty, usoudil, že je nejméně deset let pozadu za touhle dobou a na to, aby si zmodernizoval šatník, o celé tisíce dolarů chudší, a s povzdechem nastoupil do výtahu.</p>
<p>Výlet z Honolulu do La Jolly mu zařídil Scrippsův oceánografický institut. Zaplatil za něj přednáškou, kterou měl předešlý večer na univerzitě v San Diegu. Ani po pětadvaceti letech mu nepřestala vadit vlastní popularita. Jeho obrovská, drahá kniha o oceánografii se stala doporučeným studijním textem a stovky studentů si ho s potěšením přišli poslechnout a potřást si rukou s novodobým Sverdrupem.</p>
<p>Z letiště Lindbergh Field do San Franciska letěl na vlastní účet. Pořád mu nebylo tak docela jasné, co tady vlastně dělají; na <emphasis>Discovereru </emphasis>jim zbývala spousta práce, počínající shromážděním a roztříděním miliard bitů informací z plaveb nad propastí Ramapo.</p>
<p>V hloubi duše choval podezření, že velká část z těchto informací bude nyní odsunuta stranou. Klíčovým momentem se stane Sandova gravimetrická anomálie. Nějak ho to všechno rozesmutnilo.</p>
<p>Duševně se připravil na cestu rychlovýtahem a najednou si uvědomil, že v posledním týdnu začíná cítit svůj věk. Psychologicky uvízl v celonárodní sklíčenosti, která následovala po Crockermanově prohlášení. Připadal s stejně jako ti mladí lidé, kteří mávají svými prázdnými cedulemi tam naproti přes ulici. Proti čemu tady protestovat? Apokalypsu žádná demokracie nezastaví. I teď se nástroj zkázy – <emphasis>nějaký </emphasis>nástroj zkázy – pravděpodobně dál provrtává zemským jádrem.</p>
<p>Kempův objekt. Tak <emphasis>tohle </emphasis>označení se brzy změní, ujišťoval sám sebe. Sand-Samshowův objekt… To není zrovna jméno, které by se dobře pamatovalo, ale ať. A přece, proč? K čemu vznášet svůj nárok na objev kulky, která má na sobě vyryta jména <emphasis>všech lidí?</emphasis></p>
<p>Dveře výtahu se otevřely, Samshow vystoupil do příšerného hluku a bolestně se zašklebil. Oz se třpytil a zářil stříbrnou a šedou barvou skleněných stěn a vysokého stropu. Mladí lidé v elegantních oblecích tančili uprostřed na parketu, všude jinde, kde na podlaze ležely koberce, posedávali, postávali, popíjeli a bavili se další. Z podnosu, s nímž kolem něj přešla číšnice, zavanula vůně vína a bourbonu.</p>
<p>Samshow sebou při poryvech hluku nervózně škubal. Rozhlížel se kolem sebe, hledaje Sanda nebo Kempa. Sand stál v koutě a mával na něj, aby upoutal jeho pozornost.</p>
<p>Jejich kulatý stolek měřil v průměru sotva stopu a kolem něj se tísnilo pět lidí: Kemp, Sand, dva další muži, které neznal, ale kteří se na něj usmívali jako staří přátelé, a teď k nim přibyl ještě on sám. Sand představil Jonathana V. Posta, Kempova známého, snědého muže s prošedivělou, kudrnatou bradkou, a Oscara Eglintona z Nevadske báňské univerzity. Post přednesl krátkou a trapnou báseň o setkání s legendárním Starým mořským mužem. Když skončil, široce se usmál.</p>
<p>„Díky,“ řekl Samshow, na něhož to neudělalo valný dojem. Přišla číšnice a Post se vzdal svého piva ve prospěch Samshowa, který by jinak musel čekat.</p>
<p>Kdysi zvládl celou bednu piva značky Corona za dva dny, to bylo při pozorování velryb u Scammon Bay v roce 1952. Teď ho pálila žáha, když vypil víc než jedno.</p>
<p>„Musíme ti doplnit podrobnosti, Walte,“ prohlásil Sand. „Kemp se bavil se seismology z Brazílie a Maroka. Jeden z nich je tady, jmenuje se Jesús Ochoa. Máme už uzlové čáry. Jednatřicátého října. Otřesy a rázové vlny. V některých podezřelých místech byl vysoký příliv a došlo tam k seismickým jevům, jaké nikdy nikdo neviděl…“</p>
<p>„Třicet pět stupňů jižně, čtyřicet dva západně,“ řekl Kemp se stejným arogantním úsměvem, jaký si nasadil před týdnem na Havaji.</p>
<p>„Přesvědčil mě, že máme dost důkazů na to, abychom zavolali do Washingtonu. Odkázali mě na Arthura Gordona…“</p>
<p>„Prezident se o to očividně nezajímá,“ pravil Kemp a jeho úsměv pohasl. „Ani nás nenechali promluvit s novým státním bezpečnostním poradcem, jak se jenom jmenoval…“</p>
<p>„Patterson,“ napověděl mu svalnatý, opálený Eglinton.</p>
<p>„Ale Gordon slíbil, že sem dnes večer přijede, aby si s námi pohovořil. Musíme toho probrat spoustu. Tady Post se už bavil s několika fyziky a odborníky na vesmír. S Chrisem Rileym, Fredem Hardinem a dalšími. Ti teď mají plnou hlavu asteroidů.“</p>
<p>„Vy všichni jste přesvědčeni, že máte nějaká přijatelná fakta, důkazy o existenci opravdové mimozemské střely?“</p>
<p>„Máme ještě víc.“ Kemp se naklonil dopředu. Sand mu položil ruku na rameno. Kemp přikývl a znovu se pohodlně opřel. Sand se nahnul k Samshowovi, jako by se mu chystal vysvětlovat něco choulostivého.</p>
<p>„Před čtyřmi dny zpozorovala nákladní loď uprostře Atlantického oceánu padající meteor. Stejně jako ten první objekt ho nezachytil žádný radar, aspoň pokud se nám podařilo zjistit. Dopad tělesa byl doprovázen podobnýn jevy – vystříkla voda z hloubi oceánu, vznikla malá lokální bouře, zaznamenali zvláštní seismické efekty. Tenhle meteor byl mnohem jasnější než váš – oslepující, obrovský a táhl za sebou zářící ohon. Kapitán i posádka se museli léčit pro popáleniny na sítnici. Lékaři, kteří je léčili, si všimli, že jim padají vlasy a mají podivné pohmožděniny, a tak se jich začali vyptávat podrobněji, no a ti lidé přiznali, že mají ve stolici krev. Všichni, kdo byli na palubě, trpí nemocí z ozáření.“</p>
<p>„To meteory nedělají,“ dodal Kemp. „A kromě toho máme záznamy o další seismické události v téže oblasi kde se pohybovala ta nákladní loď. Něco se zavrtává,“ dokončil triumfálně. „Nejdřív to vypadá jako výbuch bomby. A pak… Seismický neklid a P vlny z hloubky.“</p>
<p>Samshow zvedl obočí. „A?“</p>
<p>„Další uzlové čáry,“ řekl Sand. „Další, ještě silnější seismická aktivita… Buď šlo tentokrát o větší objekt, hmotnější, nebo…“</p>
<p>„Nebo je to něco jiného,“ doplnil Kemp. „Ale neptejte se mě, co.“</p>
<p>„Dole se mluví o Kempově objektu,“ prohlásil Samshow. „Ne že by mi tolik záleželo na tom, komu bude objev připsán…“</p>
<p>„To upřesníme zítra ráno na sympoziu,“ řekl Kemp. „Zúčastní se ho i Gordon a my vyložíme všechno, co víme.“</p>
<p>„A veřejnost?“</p>
<p>„Nikdo nás nežádal, abychom to drželi v tajnosti,“ pravil Sand.</p>
<p>„Dole jsou reportéři a kameramani.“</p>
<p>„Přece to nemůžeme tajit,“ mínil Kemp.</p>
<p>„A nepočkáme, dokud to nebude potvrzeno?“</p>
<p>„To by mohlo trvat celé měsíce,“ namítl Sand. „Možná ani nemáme tolik času.“</p>
<p>Samshow se silně zamračil. „Dělají mi starosti dvě věci,“ prohlásil. „Kromě toho nekřesťanského kraválu tady. Zaprvé.“ Zvedl prst. „K čemu je nám sakra dobré tohle teoretizování? A za druhé.“ Druhý prst. „Všichni se tu tak <emphasis>báječně baví</emphasis>.“</p>
<p>Sand přelétl pohledem ostatní. Post najednou vypadal schlíple.</p>
<p>„Bohové tančí na našem hrobě,“ řekl Samshow, „a my se chováme jako děcka v obchodě s hračkami.“</p>
<p><strong>35</strong></p>
<p>Reuben Bordes stál u sítě ve dveřích a vyhlížel ven do studeného deště, který umýval ulice Warrenu, a přitom se napůl usmíval, napůl mračil. Jeho rty se pomalu pohybovaly podle nějaké vnitřní písně, oči jako by toužily po něčem nesmírně vzdáleném.</p>
<p>„Zavři ty dveře, chlapče,“ požádal otec, který se objevil v předsíni, oblečený jen v odrbaném pyžamu. „Venku je <emphasis>zima</emphasis>.“</p>
<p>„Jasně, tati.“ Přibouchl dveře a ohlédl se na otce, jak se usazuje do svého oblíbeného křesla. „Mám ti něco přinést?“</p>
<p>„Snědl jsem oběd, zdřímnul jsem si, a vůbec jsem se celý den flákal. Proč bys mi měl něco nosit?“ Otec na něj upřel uslzené, vyčerpané oči. Pořád ještě po nocích plakal pořád ještě spával s rukama ovinutýma kolem polštáře. Reuben ho tak viděl ráno, když tvrdě spal pod pomačkanou dekou, pevně objímaje matčin péřový polštář, s blaženým výrazem ve tváři.</p>
<p>„Jen jsem se zeptal,“ řekl.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Pozval bych je domů, k mámě. Ke své matce.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>Jenomže ta je mrtvá.</emphasis></p>
<p>„Můžeš mi pustit bednu.“</p>
<p>„Který kanál?“ zeptal se Reuben a klekl si k televizoru.</p>
<p>„Najdi mi ten pořad, kde se pořád hádají o všech možných novinkách. Aspoň přijdu na jiné myšlenky.“</p>
<p>Reuben našel Zprávy z celého světa a stále v předklonu se kolébavě, s rukama mezi koleny, vzdálil od přístroje.</p>
<p>„Víš, tohle nemusíš dělat,“ ozval se otec. „Nemusíš si o mě v jednom kuse starat a snažit se, abych byl spokojený. Prostě se pokouším Beinu smrt nějak překonat. Srovnat si to v hlavě. Přežiju to.“</p>
<p>Reuben se usmál přes rameno. „A co bych měl dělat?“ Ale věděl, že už brzy odejde. Měl na práci důležité věci. Musel doručit tu věc, schovanou v kapse kabátu; najít osobu, pro kterou byla určena. Pamatoval si hlas toho člověka, jeho zřetelný britský přízvuk, ale nic víc mu neposkytli.</p>
<p>Opřel se o otcova kolena a poslouchal, jak se moderátoři pořadu <emphasis>Volná palba </emphasis>snaží navzájem přetrumfnout už při ohlašování svých hostů. Zdálo se, že se formální, toporný vzhled mladých liberálů poněkud uvolňuje.</p>
<p>„Pracoval jako poradce prezidenta v záležitosti mimozemské lodi v Údolí smrti a je známý ve vědeckých a žurnalistických kruzích. Vydal přes čtyřicet knih, včetně posledního téměř prorockého vědeckofantastického románu <emphasis>Hvězdný domov, </emphasis>pojednávajícího o prvním kontaktu. Jmenuje se Trevor Hicks a pochází z Velké Británie.“</p>
<p>„Nyní již světoobčan,“ poznamenal Hicks.</p>
<p>Reuben strnul.</p>
<p>Ten hlas.</p>
<p><emphasis>Pozval bych je domů, k mámě. Ke své matce.</emphasis></p>
<p>„To je on,“ řekl.</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>Reuben pohodil hlavou. „Kde to je?“</p>
<p>„Asi ve Washingtonu, jako obyčejně,“ odpověděl mu otec.</p>
<p>„– Pane Hicksi, máme to chápat tak, že vy jako první jste poradil prezidentu Crockermanovi, aby se pokusil s vetřelci jednat?“ zeptal se konzervativec s vážnou tváří.</p>
<p>„Vůbec ne,“ odpověděl Hicks.</p>
<p>Reuben svraštil čelo soustředěním. <emphasis>To je on. Je to Trevor Hicks. Jeho jméno, jeho hlas.</emphasis></p>
<p>„Tak co jste vlastně prezidentovi řekl?“</p>
<p>„Pánové, prezident by na mě nedal, ať bych mu radil cokoli. Hledal jen pozorného posluchače, a tím jsem se mu snažil být, ale jsem zásadně proti jeho politice vůči mimozemskému korábu, přinejmenším tak, jako vy, pane… pane…“</p>
<p>„A co byste vy doporučil ohledně té cizí lodi? Měli bychom ji zničit?“</p>
<p>„Pochybuju, že bychom to dokázali.“</p>
<p>„Takže přece jen zastáváte poraženecké stanovisko…“</p>
<p>Reuben se roztřásl vzrušením. <emphasis>Washington, D.C. </emphasis>Měl našetřeno dost peněz, aby tam dojel. Ale je to veliké město. Kde ve Washingtonu, D.C. najde Trevora Hickse?</p>
<p>Pozorně poslouchal a doufal, že získá ještě nějaká další vodítka. Na konci pořadu už měl jasnou představu, kde začít s pátráním.</p>
<p>Příštího rána, hned za svítání, se Reuben zastavil ve dveřích ložnice rodičů – teď otcovy ložnice. Otec na něj zamžoural z postele, proti oranžovému světlu z předsíně, vykreslujícímu synovu siluetu.</p>
<p>„Musím jít, tati.“</p>
<p>„Tak najednou?“</p>
<p>Reuben přikývl. „Je to důležité.“</p>
<p>„Našel sis práci?“</p>
<p>Reuben krátce zaváhal, pak znovu přikývl.</p>
<p>„Zavoláš?“</p>
<p>„Jistěže zavolám,“ odpověděl Reuben.</p>
<p>„Jsi můj syn, můj a mámin, a vždycky budeš. Pamatuj si to. Ať na tebe můžeme být hrdí.“</p>
<p>„Ano, pane.“ Reuben přistoupil k posteli a pevně otce objal. Překvapilo ho, jak se zdál lehký a křehký. Přitom ještě před pár lety se nad ním tyčil jako svalnatý obr.</p>
<p>„Hodně štěstí,“ popřál mu otec.</p>
<p>Reuben si přitáhl kabát a vykročil do mrazivého jitra. Boty mu klouzaly na zledovatělých schodech a při každém kroku to křuplo. V hluboké postranní kapse jeho kabátu ležel pavouk, pevně svinutý, podobný nerozluštěnému hlavolamu. Ve druhé kapse mu cinkalo dvě stě dolarů v drobných a v malých bankovkách.</p>
<p>„Sbohem, mami,“ zašeptal, když za sebou zamykal dveře.</p>
<p><strong>36</strong></p>
<p>Odpoledne bylo únavné a časný večer sliboval, že přinese další porci vyčerpání. Samshow se už zúčastnil dvou přednášek, jejichž obecenstvo se skládalo napůl z geologů a napůl z televizních reportérů s kamerami, doufajících, že narazí na novou senzaci. Většinou se jim však dostávalo technických podrobností, týkajících se hledání nových zdrojů a nalezišť, migrace kovových rud ve spodním plášti a diskusí na téma přesné lokalizace pokusných podzemních nukleárních výbuchů na Středním Východě.</p>
<p>Z poslední přednášky Samshow odešel a loudavě zamířil na pánskou toaletu, kterou měli ve Sv. Františku prostornou a bíle vykachlíčkovanou.</p>
<p>Pohlédl na svůj odraz v zrcadle. Dva nakrátko ostříhaní mladíci ve vycházkových oblecích, tak hladce vyholení, až připomínali bezvousé dospívající chlapce, se postavili k mušlím.</p>
<p>„Tyhle údaje o kyslíku mi fakt dělají starosti,“ prohlásil jeden z nich.</p>
<p>„Nejenom tobě,“ přisvědčil druhý.</p>
<p>„Nemám představu, odkud by mohl pocházet. Zvýšení o celé procento!“ Mladík si zapnul zip. „Ještě o trošku víc, a budeme z toho všichni opilí.“</p>
<p>Cestou k výtahu se Samshow znovu přidal ke Kempovi a Postovi, vmáčkli se do kabiny ke čtyřem postarším popleteným turistům a dvěma geologům ve středních letech, oblečeným do džínsů a starých svetrů. Arthur Gordon dorazil v sobotu příliš pozdě, aby se zúčastnil jejich prvního plánovaného setkání. Pozval je na sedmou do svého pokoje, aby si pohovořili a případně se k němu připojili na pozdní večeři.</p>
<p>Hotelový pokoj byl malý. Post s Kempem se usadili na posteli, židle přenechali Samshowovi a Gordonovi. Arthur Samshowovi pevně potřásl rukou a nabídl mu vodu s ledem. Zatímco mu ji v koupelně naléval, zeptal se: „Co se týče toho tělesa, které se provrtává zemským pláštěm, panuje mezi vámi shoda?“</p>
<p>Vrátil se a podal Samshowovi sklenici.</p>
<p>„To ne,“ odpověděl Post. Samshow projevil souhlas pokývnutím.</p>
<p>„Možná se neshodneme, ale nikdo nepochybuje o tom, že tam něco je,“ prohlásil Kemp.</p>
<p>„Jste přesvědčeni, že vaše pozorování meteoru a seismografické záznamy spolu souvisí?“ obrátil se Arthur na Samshowa.</p>
<p>„Řekl bych, že ano,“ přisvědčil Samshow. „Záznamy stanic v Jižní Americe potvrzují naše předpovědi.“</p>
<p>„A ten objekt je stále slyšet.“</p>
<p>„Dnes ráno jsem se spojil s našimi monitorovacími stanicemi v Manile a Adaku,“ řekl Kemp. „Pořád bručí jako starý medvěd.“</p>
<p>„Jestlipak ty zvuky vůbec slábnou?“</p>
<p>„Zdá se, že ano. Naše měření nejsou dostatečně přesná, abychom to v této chvíli mohli s jistotou potvrdit.“</p>
<p>Post vytáhl z kapsy elektronický diář. „To bude patrně následek zpomalení vlivem brzdných sil.“</p>
<p>„A co to druhé těleso?“ popíchl ho Arthur.</p>
<p>Někdo zaklepal na dveře. „To bude nejspíš Sand,“ řekl Samshow. Post vstal a šel otevřít.</p>
<p>Vstoupil Sand se stohem počítačových sjetin v náručí. „Právě dorazily zprávy z Centra námořního výzkumu. Tohle jsem vytáhl z kongresové tiskárny, jakmile bylo navázáno spojení.“ Rozprostřel listy papíru po stole. „Dole čeká půl tuctu lidí a nemůžou se dočkat, až si je prohlédnou, ale vzhledem k tomu, že to zařídil pan Gordon, má právo vidět je první. Taky jsem získal další údaje o kyslíku a z Coomaraswami na Srí Lance přišla zpráva o…“ Vytáhl z aktovky svazek kopií a rozdal je přítomným. „O snížení průměrné výšky hladiny moří.“</p>
<p>„Ježíši,“ vyhrkl Samshow. Vzal si jednu kopii a rychle ji přelétl pohledem. „Ježíšikriste.“</p>
<p>Arthur zvedl balík zpráv a stiskl rty. „A co to druhé těleso?“ zeptal se znovu.</p>
<p>„O tom vlastně píšou…“ Sand stál za jeho židlí a listoval papíry. „Zrovna tady. Vlnová analýza seismického neklidu. Dva objekty krouží kolem středu Země – uvnitř pláště a vnitřního i vnějšího jádra. Jejich rychlost se denně sníží přibližně o jedno procento… <emphasis>a</emphasis>,“ pravil Sand téměř triumfálně, „superpočítače v UCSD[6] vytvořily pomocí několika různých modelů simulaci jejich působení. Nejlepší model vyžaduje objekt o průměru několika málo centimetrů, zato velmi dlouhý – stovky metrů – pohybující se rychlostí dvou až tří kilometrů za vteřinu.“</p>
<p>„Co by to ale kčertu mohlo být?“ ozval se Samshow.</p>
<p>Nikdo mu neodpověděl.</p>
<p>„Nakonec se díky postupnému zbrždění obě tělesa usadí v samém středu, těsně vedle sebe, ne?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>„Nevyhnutelně,“ řekl Sand.</p>
<p>Samshow dopil svou sklenici a postavil ji na stolek. V puse si nechal kostku ledu a přehazoval ji jazykem z jedné tváře do druhé. „Pochopil by to prezident, pane Gordone?“ zeptal se.</p>
<p>„Ani <emphasis>já </emphasis>tomu nerozumím,“ odvětil Arthur.</p>
<p>„Dvě tělesa,“ řekl Samshow, „která obíhají uvnitř Země, míjejí se, a jejich harmonické kmity se postupně tlumí, až se nakonec setkají v jejím středu. Co vám to, hoši, připomíná?“</p>
<p>Kemp neodpověděl. Sand krčil rameny. Post měl výraz nejvyššího zmatku, který se postupně měnil v prozření. „Rozbuška!“ vyhrkl. „Je to něco jako časový spínač. To jste měl na mysli?“</p>
<p>„Nevím, co jsem měl na mysli. Rozběhli jsme se tak rychle, že zaručeně brzy upadneme na zadek… Ale ano, řekl bych, že by tady mohl přicházet v úvahu nějaký druh rozbušky nebo bomby.“</p>
<p>„Časový spínač, řízený gravitací,“ pravil zamyšleně Post. „To je elegantní řešení.“</p>
<p>„Takže k čemu vlastně dojde, až se setkají?“ zeptal se Kemp. „Třeba vznikne jedna černá díra. Jedna černá díra místo dvou, to není zas až tak vzrušující…“</p>
<p>„Pokud ovšem jde o černé díry. Počítačová analýza nic takového nepotvrzuje. Teď jsou prodloužené, natažené jako červi, a ta druhá se něčím liší,“ řekl Sand. „Porovnejme si okolnosti jejich dopadu. Druhé těleso vyvolá v atmosféře vysoký stupeň radiace. Je hlučnější než první. A vzpomeňte si na pozorování – ve vzduchu to jiskřilo jako blázen. Walte, jak bys popsal ten první objekt?“</p>
<p>„Nejdřív jsem viděl dva dlouhé jasné plameny. Potom malé a méně jasné.“</p>
<p>Post si neklidně pohrával s límcem košile.</p>
<p>„Vždyť to mohl být docela obyčejný meteor,“ namítl Arthur. „Meteory přece jiskří. Poznal by amatér nějaký rozdíl?“</p>
<p>„Ale co ta radiace? Ať vymyslíme cokoli, vždycky nám to někdo může omlátit o hlavu,“ prohlásil Sand.</p>
<p>„Bez legrace,“ uchechtl se Post.</p>
<p>Samshow se naklonil dopředu. „Připusťme, že dopad druhého tělesa byl mnohem dramatičtější. Bylo snad větší?“</p>
<p>„Zachycené odrazy by mohly svědčit pro větší objekt. Nebo… že by cestou docházelo k rušení vlivem explozí?“ navrhl Sand.</p>
<p>Arthur tomu tvůrčímu zmatku pobaveně naslouchal. „Co by mohlo vysílat takové záření?“</p>
<p>„Malá černá díra by mohla,“ uvažoval Post. „Ale musela by být v průměru mnohem menší než pár centimetrů, pokud by měla hmotnost pouhých sta miliónů tun. Mám dojem, že tyhle černé díry o sobě nedávají moc vědět. A kdyby vysílaly paprsky gama takové intenzity, která vyvolá nemoc z ozáření u námořníků vzdálených desítky kilometrů…“ Zatvářil se sklesle. „Kromě toho nevydrží moc dlouho. Ostatně to nemůžou být černé díry, vzpomeňte si.“</p>
<p>„Co myslíte tím, že moc dlouho nevydrží?“ zajímal se Samshow.</p>
<p>Post se tvářil zklamaně. „Nejsou to černé díry. Tím si můžeme být jisti. Ale je pravda, že černé díry po celou dobu vydávají záření. Když jsou velké, jsou ve srovnání s okolním vesmírem chladnější, ale ne až na absolutní nulu… Stejně se ale v podstatě jedná o čistý příjem energie. Ovšem po desítkách miliard let – nebo když jsou od samého vzniku malé – se silně zahřejí a pak ztrácejí hmotnost mnohem rychleji, o celá procenta. Když klesnou na hmotnost nějakých deseti tisíc tun, dojde k náhlé explozi – deset tisíc tun čisté energie.“ Hbitě počítal na kalkulačce. „Ale to by nemohlo způsobit větší škody, pokud by k tomu došlo hluboko v Zemi.“</p>
<p>„Jenže my tady mluvíme o sto <emphasis>miliónech </emphasis>tun,“ řekl Sand. „Nebo je to možná dvakrát tolik, pokud bereme v úvahu i ten druhý objekt.“</p>
<p>„K tomu jsem se chtěl dostat.“ Post zvedl ruku. „Horší by to bylo v případě, že by černá díra, nebo díry, nasávaly hmotnost zevnitř Země, až by ji nakonec celou pohltily.“</p>
<p>Přítomní se dívali jeden na druhého, jako by zvažovali, zda se jim chce uvěřit něčemu takovému, a jak daleko v tom chtějí zajít.</p>
<p>„To by ovšem nedávalo smysl, pokud by vetřelci měli v úmyslu použít materiál Země pro stavbu dalších lodí,“ poznamenal Post.</p>
<p>„A co když jde o něco jiného, o něco, o čem vůbec nic nevíme?“ naléhal Arthur.</p>
<p>Samshow se rozesmál. „Tak vy tvrdíte, že o černých dírách něco víme?“</p>
<p>Nastalo ticho.</p>
<p>„Třeba to není podstatné,“ ozval se nakonec Samshow. „Ale já bych se rád dověděl víc o tom přibývání kyslíku a snižování hladiny moří… Máte ta čísla?“</p>
<p>„Koncentrace kyslíku se zvýšila o jedno procento, průměrná výška mořské hladiny se snížila o jeden centimetr. Co když to spolu souvisí?“</p>
<p>„Myslím, že už nás to napadlo všechny, jak tu sedíme,“ pravil Arthur. „Jako by něco rozkládalo mořskou vodu na vodík a kyslík, a to ve velkém.“</p>
<p>„Že by?“ zareagoval Sand. „A kde je ten vodík?“</p>
<p>„Nemám nejmenší ponětí,“ řekl Samshow. „Jen jsem na to chtěl upozornit.“</p>
<p>Post svraštil čelo ještě víc. „Velmi zajímavé!“</p>
<p>„Nemáte někdo nějakou <emphasis>dobrou </emphasis>zprávu?“ zeptal se Arthur. „Něco, co by nás před večeří trochu potěšilo?“</p>
<p>Ale nikdo se nepřihlásil.</p>
<p><strong>37</strong></p>
<p><emphasis>24. listopadu</emphasis></p>
<p>Při jednom ze svých vzácných, nebezpečných, ale přitom pro něj nezbytně nutných výletů do města Edward zůstal chvíli sedět v kavárně, talíř se zbytky velkého hamburgeru s hranolky odstrčil stranou a prohlížel si listiny, které mu poslal vedoucí jeho katedry v Austinu. Šeky na nevyplacenou mzdu, opravené formuláře W-2, předběžný rozvrh přednášek na příští semestr. Dokument od právních zástupců školy o zřeknutí se odpovědnosti, požadující potvrzení o tom, že škola nenese ani nejmenší vinu na jeho přítomnosti v Údolí smrti. Pokud Edward listiny podepíše, znamená to, že bude i nadále zaměstnancem školy ve stejné funkci, tudíž může úspěšně pokračovat v kariéře.</p>
<p>Do kavárny vešel Minelli a tiše usedl vedle něj. „Podepíšeš to?“</p>
<p>„Nevidím důvod, proč bych neměl,“ řekl Edward. „A ty?“</p>
<p>„Jasně. Návrat do normálu.“ Mdle se usmál a zvedl palec nahoru, pak se na prst pozorně zadíval. „Autostopem zpátky do života. Ta naše drahá škola se chová, jako by jí na nás záleželo.“</p>
<p>Mladá, buclatá číšnice s veselým obličejem vyšla z kuchyně s malou klávesnicí v ruce. „Chcete si něco objednat?“</p>
<p>„Jak vypadá karbenátek?“ zeptal se Minelli.</p>
<p>Zvedla oči k nebi. „Nedoporučuje se,“ pravila. „Vlastně ani žádné nemáme.“</p>
<p>„Tak nic.“</p>
<p>„A vy si ještě něco dáte?“ obrátila se k Edwardovi. Když odpověděl záporně, vytiskla mu účet a on jí podal platební kartu.</p>
<p>„Měli bychom co nejdřív něco udělat s těmi právy na knihu,“ řekl Minelli.</p>
<p>„Vždyť jsme nedostali žádné nabídky,“ připomněl mu Edward.</p>
<p>„Jsou…“ Minelli zřejmě zabloudil ve vlastních myšlenkách. „Reslaw povídal, že se prostě až moc dobře skrýváme, a proto žádné nedostáváme. Měli bychom si promluvil s tím právním zástupcem vojenského letectva, nebo možná s právníkem paní Morganové.“</p>
<p>„Ty bys vážně chtěl napsat knihu?“ zeptal se Edward měkce. „Znovu prožít to, čím už jsme jednou prošli? Když ke všemu <emphasis>nikdo </emphasis>neví, co se doopravdy stane?“</p>
<p>„Chceš tím říct, že nemá smysl něco dělat, dokud se to všechno nepřežene?“</p>
<p>Edward přikývl. „Můžeme tu ještě pár dní zůstat, pak vyrazit na chvíli do pouště…“</p>
<p>„Ale radši dál od Údolí smrti.“</p>
<p>„Jasně. A potom zpátky do Austinu a doufat, že už na nás reportéři zapomněli.“</p>
<p>„To určitě!“ podotkl Minelli.</p>
<p>Do kavárny vešel Reslaw a vklouzl na sedadlo vedle Minelliho. Vytáhl z podpaží složený výtisk <emphasis>New York Times </emphasis>a rozložil ho na stole. Hlavní titulek hlásal:</p>
<p><strong>ZÁHADNÝ OBJEKT SE POHYBUJE UVNITŘ ZEMĚ</strong></p>
<p>„Měli jsme být u toho,“ ukázal Reslaw na fotografii konferenčního sálu v hotelu Sv. Františka. „Měli jsme si promluvit s těmihle lidmi.“ Na další stránce byly fotografie Kempa, Sanda a Samshowa.</p>
<p>„A co bychom jim asi tak vyprávěli?“ namítl Edward. „Víme snad něco, co oni ne?“</p>
<p>Reslaw pokrčil rameny. „Aspoň bychom dělali něco užitečného.“</p>
<p>„Kdyby se s námi chtěli bavit, vzkázali by nám to.“</p>
<p>„Prezident za námi přišel sám,“ prohlásil Minelli. „A koukněte se, co provedl. Nosíme smůlu. Už vás někdy napadlo, že ten mimozemšťan nám mohl něco vložit do hlavy…?“ Neurčitým gestem si ukázal na spánek, oči se mu rozšířily. „Něco, abychom zůstali hloupí a slabí? Možná právě to nutí prezidenta říkat věci, které si ani nemyslí.“</p>
<p>Edward pohlédl na Reslawa. „Máš něco v hlavě?“</p>
<p>„Já nic necítím.“</p>
<p>„Klidně by to tak mohlo být,“ trval na svém Minelli.</p>
<p>„Mohlo,“ připustil Edward, „ale je to šíleně paranoidní, a vůbec, mít ještě větší strach, to je to poslední, co potřebujeme.“</p>
<p>Minelli si obrátil noviny k sobě a tiše si četl článek.</p>
<p>„Stella povídala, že teď po dálnici přijíždí hodně lidí. Někteří bydlí v motelu, pár jich zastavilo s karavany na parkovišti,“ řekl Reslaw. „Většinou se vypravili k tomu sopečnému pahorku.“ Ironicky se uchechtl. „Vzpomínám si na krabice od arašídů s obrázkem Snoopyho. Konec světa se blíží, schovejte se pod deku. A v ní si vystřihněte díry pro oči.“ Předvedl ukazováčkem a palcem kruhy kolem oči a zíral skrz ně na Edwarda.</p>
<p>„Nech toho,“ pravil Minelli vlídně. „Chováš se jako já. V téhle partě může být cvok jenom jeden!“</p>
<p>„A kdo ti to privilegium udělil?“ zeptal se právě tak vlídně Reslaw.</p>
<p>„Špatný charakter. Mám to v posudku.“ Minelli podal noviny Edwardovi. „Z tohohle budou všichni fakt na větvi. Říkají tomu pistole, ze které se ještě kouří, ať už to znamená cokoli. Střelili nás do hlavy, akorát že jsme ještě neumřeli.“</p>
<p>„Ty to vážně umíš podat.“ Reslaw se upřeně díval na vlastní dlaň. Když přišla číšnice, objednal si mléčný koktejl a hamburger.</p>
<p>Edward dočetl článek, vstal a položil na stůl spropitné. „Jestli teď kdekdo vyráží do pouště, nemá smysl hledat tady samotu. Můžeme prostě vyklidit pole, vrátit se do Austinu a nechat ty dobré lidi na pokoji.“</p>
<p>„To mi připadá rozumné,“ projevil souhlas Minelli.</p>
<p>„A co tvoje práva na knihu?“ zeptal se Reslaw.</p>
<p>„Do háje se slávou a bohatstvím. Copak ty prachy stihneme utratit?“</p>
<p>Stella pozvala Edwarda na odpolední vyjížďku na koni. Naložili do džípu Morganovy společnosti čtyři balíky vojtěšky a vyrazili ke zchátralé ohradě asi míli od města. Uprostřed rozlehlé pastviny stáli s pozorně vztyčenýma ušima tři koně – jeden grošák, druhý kaštanový, třetí malý, čilý pinto.</p>
<p>„Už celé měsíce jsem si nenašla čas na projížďku.“ Stella zvedla z džípu první žok a s námahou ho dovlekla do napůl zbořené ohrádky na krmení. Koně se opatrně blížili, švihali přitom ocasy. „Jsou už skoro zdivočelí.“ Usmála se na Edwarda, smetajíc si z rukávů bundy slámu. „Tak co, dáme si závod?“</p>
<p>„Jsem úplný amatér. Nejezdil jsem na koni už léta.“</p>
<p>Koně s frkáním očichávali vojtěšku, pak se začali krmit. Stella objala strakáče kolem šíje, kůň na ni upřel divoké bledé oko, ale nebránil se mazlení. „Tohle je Hvězda. Vždycky byla můj kůň. Když jsem se vrátila ze školy, jezdívala jsem na ní přes celou poušť, až k nalezišti opálů a k vykopávkám indiánského sídliště, přes koryta vyschlých potoků. To byly časy, co?“</p>
<p>Hvězda žmoulala vojtěšku.</p>
<p>„Vezmi si toho kaštanového valacha, jmenuje se Midge,“ navrhla Stella. „Je klidný. Seznamte se.“</p>
<p>Edward přistoupil ke koni a poplácal ho po šíji a hřívě, mumlaje: „Hodný koníček, hezký milý koníček.“</p>
<p>Chvíli se snažili znovu koně přivyknout na lidskou společnost, potom Stella došla do džípu pro pokrývky a sedla. Hvězda se při sedlání chovala rozpustile, Midge spíš lhostejně.</p>
<p>„Nejdřív je oba projedu sama,“ řekla Stella. „Vyzkouším je. Musí si zvyknout na jezdce.“ Upevnila Hvězdě popruh a lehce se vyhoupla do sedla. Kůň vycouval od vojtešky a začal neklidně obcházet kolem ohrádky, pak se zastavil a několikrát udeřil kopyty do měkké hlíny a slámy v koutě. Stella sesedla a přistoupila k Midgovi. Edward o kus couvl.</p>
<p>Nasedla na Midge právě tak ladně. Valach ale začal vyhazovat, pak se postavil na zadní a shodil ji na zem. Edward vykřikl, chytil otěže a snažil se uhýbat, aby mu vzpínající se kůň nepošlapal kopyty nohy. Když se mu podařilo odvést ho dál, do kouta, vrátil se, aby pomohl Stelle na nohy.</p>
<p>„Jsem v pořádku. Jenom je mi trapně.“ Znechuceně si rychlými tahy oprašovala džínsy.</p>
<p>„Klidný kůň, co?“ zeptal se Edward.</p>
<p>„Očividně je to tvůj kůň.“</p>
<p>„Zkusím ho o tom přesvědčit.“</p>
<p>O pár minut později se Midge bez dalších protestů smířil s Edwardovou váhou na hřbetě. Stella jela vedle něj. Když dorazili na konec ohrady, sesedla a zvedla drátěnou smyčku na sluncem vybělené bráně.</p>
<p>Shoshone jako většina pouštních městeček v této oblasti leželo u horkého pramene, který už po celá desetiletí bez přestání chrlil do pouště stovky galonů vody za minutu. Ze zřídla vytékal potok, který se klikatil pod Kalifornskou dálnicí 127, boraxovými pánvemi, pokrytými travou a kosodřevinou, a po březích rozhazoval tlusté třásně orobince.</p>
<p>Přejeli přes potok a mířili do suché pouště za ním, až dorazili ke srázu s boraxovým povrchem. Koně si po chvíli pobízení dali říct a sklouzli po něm dolů. Pak pokračovali v cestě ve stínu tichou stružkou s porostem šalvěje, občas si vyměnili pohledy a úsměvy, ale nemluvili.</p>
<p>Údolíčko vyústilo do rozlehlé pláně a šalvěj nahradily kopečky žluté slané trávy. Po levé ruce měli zbytek staré úzkokolejky z dolů, koleje rezavěly na dlouhém náspu ze škváry a šedé hlíny. V tichu se tu a tam ozval křik ptáka, tlustý had klouzavě protáhl svou metrovou délku houštím.</p>
<p>„Fajn,“ řekla Stella, přitáhla koni otěže a podívala se na něj. „Právě si připadám skoro vyléčená. Co ty?“</p>
<p>Edward přikývl. „Tohle mi taky pomáhá.“</p>
<p>Přiblížila se s koněm k němu a poplácala ho po rameni. „Prožila jsem tu celý život, až na pár let ve škole a trochu cestování. Evropa, Afrika. Mírové sbory. Má matka, sestra i já jsme dělaly všechno pro to, abychom po tátově smrti udržely tohle město pohromadě. Stalo se i mým životem. Někdy je to hrozná zodpovědnost – asi se ti to nezdá, když je to tak malá díra, co? Ale mě to tíží. Matka, ta si s tím vším poradí hravě.“</p>
<p>„Je úžasná,“ pravil Edward.</p>
<p>Stella naklonila hlavu na stranu a smutně se zahleděla na štěrk. „Víš, jak jsem říkala, že jsem byla něco jako revolucionář. To moje sestra byla opravdová revolucionářka. Odjela na Kubu. V její knihovně se najdou sebrané spisy Lenina a Marxe. Miluje Shoshone stejně jako já, ale musela odejít. Teď je nejspíš někde v Angole. Bože, zrovna takové místo! Já jsem prostě jenom kapitalistka jako zbytek rodiny.“</p>
<p>„Pro tvou matku to asi musí být těžké.“</p>
<p>„Co, já nebo moje sestra?“ usmála se Stella.</p>
<p>„Myslel jsem tvou sestru. Nebo možná obě.“</p>
<p>„A co tvoje rodina?“</p>
<p>„Nemám žádnou rodinu, která by stála za řeč. Otec zmizel před dvaceti lety, matka bydlí v Austinu. Moc se nevídáme.“</p>
<p>„A tvoji známí na univerzitě?“</p>
<p>„Ještě nevím, jestli se tam vrátím.“</p>
<p>„Takže nemáš žádné plány do budoucna?“</p>
<p>Edward se ohnal po bzučícím ovádovi a díval se za ním, jak letí mezi kopečky trávy, dokud nezmizel. „Nevím proč.“</p>
<p>„Plánovaly jsme s matkou, že prodáme práva na těžbu rud. Při opravách městské kanalizace nám pomůže půjčka od vlády, ale ty peníze navíc se nám budou hodit, ty nám pomůžou udržet město v chodu celá léta, dokonce i když se turisté budou dál stahovat do Tecopy.“</p>
<p>„Velké rekreační středisko?“</p>
<p>Přikývla. „Pro nás je to úplná katastrofa. Tecopa, to bývalo pár chatrčí kolem horkého pramene. Divočina. Teď je to vrchol luxusu. V poušti už to tak někdy chodí.“</p>
<p>„Je tady krásně. Shoshone by si zasloužilo něco lepšího.“</p>
<p>„Ano, ale otázka je, jestli by nám to vyhovovalo.“ Stella pochybovačně zakroutila hlavou. „Nejradeji bych, aby všechno zůstalo tak, jako když jsem byla malá, ale vím, že to nejde. Když byl táta ještě naživu, všechno se zdálo tak trvalé. Vždycky jsem se mohla vrátit.“ Znovu potřásla hlavou a zadívala se přes travnatou pláň ke kopcům, pokrytým vrstvou lávy. „Snažím se oklikou dostat k věci. Docela by se nám tady hodil nějaký geolog. Pomohl by nám s prodejem dolů, řekl by nám, co přesně tu vlastně máme.“</p>
<p>„To by bylo fajn,“ přisvědčil Edward.</p>
<p>„Promyslíš si to?“</p>
<p>„Teď byste mohli pár měsíců slušně vydělávat na turistech,“ řekl.</p>
<p>Stella udělala kyselý obličej. „Hrnou se nám sem samí podivíni. Náboženští fanatici. Všichni chtějí vidět tu falešnou sopku. O takové nestojíme. Všichni ostatní sedí doma a vyčkávají. Myslíš, že se to všechno přežene?“</p>
<p>„To nevím.“ Ale v hloubi duše to věděl. „Ne, to není pravda. Myslím, že už je po všem.“</p>
<p>„Ty věci uvnitř Země?“</p>
<p>„Možná. Možná je tady ještě něco, o čem nevíme.“</p>
<p>„Já se z toho snad zblázním.“ Stelle se zlomil hlas. „Taková bezmoc!“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Ale svých plánů se nevzdám. Třeba se nám ten prodej nepodaří. Trh se dočista zbláznil. Třeba o naše rudy nikdo nestojí. Ale my musíme pracovat dál.“</p>
<p>„Myslím, že tady teď nemůžu zůstat,“ řekl. „Zní to všechno báječně, ale…“</p>
<p>Zúžily se jí oči. „Neklid?“</p>
<p>„Mám dojem, že se nedokážu nikde cítit doma. Ani tady, i když je tu tak krásně.“</p>
<p>„Kam půjdeš?“</p>
<p>„Budu cestovat. Nejspíš se trhnu od Reslawa a Minelliho a vyrazím někam sám.“</p>
<p>„Někdy si přeju, abych to taky mohla udělat,“ řekla teskně. „Ale mám tady hluboké kořeny. Nejsem jako moje sestra. A musím zůstat s matkou.“</p>
<p>„Znám jedno místo,“ začal Edward. „Otec nás tam vzal, matku a mě, předtím, než nás opustil. Strávili jsme tam poslední společné léto, to nejlepší léto, jaké jsem kdy zažil. Od té doby jsem tam nebyl. Bál jsem se, že budu zklamaný. Přemýšlel jsem, jestli se to tam změnilo… K horšímu.“</p>
<p>„Kde to bylo?“</p>
<p>„Yosemitský park.“</p>
<p>„Tam je moc krásně.“</p>
<p>„Bylas tam někdy nedávno?“</p>
<p>„Minulé léto jsme tudy projížděli cestou do vinařské oblasti. I s těmi lidmi to tam bylo hezké. A bez těch davů, to by teprve byla nádhera.“</p>
<p>„Možná se tam zajedu podívat. Budu žít z nevyplacené mzdy z univerzity. Víš, mně se o tom zdává. Takové ty divné sny, ve kterých se vracím a všechno vypadá úplně jinak, ale pořád je to něco výjimečného, něco úžasného. Obvykle si myslím, že po těch letech snění jsem konečně na místě. A pak se probudím… a je to jen další sen.“</p>
<p>Stella natáhla ruku a dotkla se jeho paže. „Až si to vyřídíš, mohl by ses vrátit sem.“</p>
<p>„Děkuju ti,“ řekl Edward. „To by bylo fajn. Moje učitelské místo už tou dobou bude určitě obsazené. Nemůžu čekat, že mi ho budou držet věčně.“</p>
<p>„Uzavřeme spolu smlouvu,“ navrhla Stella. „Příští léto se sem vrátíš a pomůžeš nám. Mezitím se podíváš do Yosemitského parku a svět se dá do pořádku.“</p>
<p>„Tak dobře,“ usmál se Edward. Vztáhl ruku a dotkl se její paže, pak se naklonil a políbil ji na tvář. „Dobře, dohodnuto.“</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>Compunews Network, 29. listopadu 1996, informuje Frederick Hart:</emphasis></p>
<p>Tady uprostřed zimní pouště, jen pár mil od Údolí smrti, panuje v noci mráz. Trávu a písek v oblasti, nedávno prohlášené vládou za státem chráněnou, osvětlují tisíce ohňů. V centru oblasti se k nebi tyčí jako velký černý kopec mimozemská loď, maskovaná za vyhaslou sopku, loď, která se zavrtala do našich představ a do našich nočních můr, stejně jako se Kempovy objekty zaryly do zemského jádra. Přijíždějí sem lidé z celého světa a shromažďují se za plotem z ostnatého drátu míli od falešné sopky. Zdá se, že někteří se sem přišli modlit, jiní tiše sedí na slunci a jen se dívají. Co to asi pro ně znamená? Co to znamená pro nás všechny? Kdyby se tihle lidé rozhodli vtrhnout za ploty, dokázala by je armáda zadržet?</p>
<p>Mezi davy přítomných se pohybuje přibližně deset tisíc členů nové sekty Boží výheň se svými různými proroky a náboženskými vůdci. Americká větev tohoto nového kultu povstala během tří týdnů poté, co ji zasel do nábožensky úrodné půdy amerického Jihu a Západu prezidentův neuvážený a nekompromisní projev. Hovořil jsem s těmito lidmi; je jasné, že sdílejí prezidentovo přesvědčení. Mnozí z nich jsou křesťanští fundamentalisté a v současných událostech spatřují začátek Apokalypsy, předpovězené v Bibli. Ale přidávají se k nim i lidé jiných náboženských vyznání z celého světa. Hodlají tu zůstat až do konce. Jeden z členů sekty mi řekl: „Toto je střed. Tady to bude. Zapomeňte na Austrálii. Konec světa začne právě zde, v Údolí smrti.“</p>
<p><strong>38</strong></p>
<p><emphasis>1. prosince</emphasis></p>
<p>Podplukovník Rogers čekal na konci přistávací dráhy u Furnace Creeku, v civilu, oblečený v džínsech, safari košili a lovecké čepici, s rukama v kapsách. Elegantní speciál LearFan pro osm cestujících přistál a zastavil dvacet yardů od něj, jeho dvě vrtule šlehaly vzduch se slábnoucím svištěním. Přistávací světla letadla zhasla, na jeho boku se otevřely dveře. Dva cestující – muž a žena – vystoupili téměř okamžitě, rozhlédli se ve tmě a zamířili k Rogersovi.</p>
<p>„Prezident se odmítá s kýmkoli z nás setkat,“ řekl muž. Měl na sobě pomačkaný kabát, který si zřejmě před chvílí oblékl, černý oblek a hedvábnou košili, byl mohutný, ve středních letech a hlavu měl úplně holou. Žena byla štíhlá čtyřicátnice s velkýma přitažlivýma očima, úzkou bradou a plnými rty. Také si oblékla plášť a pod ním měla tmavý kalhotový kostým.</p>
<p>„Co má vaše skupina v plánu?“ zeptala se.</p>
<p>Rogers se bezmyšlenkovitě podrbal na bradě. „Moje skupina… Ještě žádné přesné plány nemáme. Nejsme zvyklí na tenhle druh činnosti.“</p>
<p>„Kongres a výbory po Crockermanovi jdou a nejspíš ho dostanou,“ pravil muž. „Ještě jsme nepřesvědčili McClennana a Rotterjacka, aby se k nám přidali. Loajální až do konce.“ Statný muž ohrnul rty. Věrnost, která převáží nad pragmatickým přístupem, byla nad jeho chápání. „A stejně, mohlo by už být pozdě. Už jste mluvil se členy speciální komise?“</p>
<p>„Ty z toho pokud možno vynecháme,“ prohlásil Rogers. „Mluvil jsem s Gordonem, a on dokonce přišel s podobným návrhem, ale nemůžeme vědět, kdo z jeho lidí by s jeho rozhodnutím tajně souhlasil.“</p>
<p>„Máte už ten… spací pytel?“ zeptala se žena.</p>
<p>„Ne, madam.“</p>
<p>„A víte, kde ho sehnat, až bude potřeba? Oak Ridge je v mém okrese…“</p>
<p>„Nebudeme využívat civilních zdrojů,“ řekl Rogers.</p>
<p>„A co šifry, co komplikace, povolení, která budete potřebovat? A velení?“ naléhala.</p>
<p>„To je už naše věc, na to dohlédneme. Pokud ten správný čas vůbec přijde.“</p>
<p>„Vždyť našli vražednou zbraň, k čertu!“ ozval se muž. „Vždyť už nás střelili!“</p>
<p>„Ano, pane. Čtu noviny.“</p>
<p>„Admirál by měl vědět,“ pokračoval muž, který se zřejmě chystal dovést rozhovor k nějakému závěru, „že naše skupina za tak krátkou dobu už nic víc nesvede. Svržení prezidenta by trvalo celé měsíce. Nemůžeme ani zastavit nebo odložit jeho přísahu. Doporučení právního výboru Sněmovny bychom dostali za několik týdnů. Soud by se táhl dalšího půl roku. Přinejmenším tak dlouho ještě prezident vydrží. To znamená, že je to na vás.“</p>
<p>Rogers přikývl.</p>
<p>„Víte už, kdy začnete jednat?“ zeptala se žena.</p>
<p>„Zatím ještě nevíme, jestli můžeme jednat, ani jestli vůbec něco podnikneme. Všechno je to ještě ve hvězdách.“</p>
<p>„Rozhodněte se rychle,“ opakovala. „Tahle situace kdekoho hrozně rozrušila… Jedná se o tak mimořádnou záležitost, že se určitě nedá nadlouho utajit.“</p>
<p>Rogers projevil souhlas. Dvojice se vrátila do letadla a vrtule se s děsivou lehkostí znovu roztočily. Rogers nasedl do vozu a ve chvíli, kdy letadlo s kvílením mizelo ve tmě a noc opět ovládlo ticho, už opouštěl letiště.</p>
<p>Kolem falešné sopky hlídkovali vojáci v džípech i pěší. Až do vzdálenosti několika stovek yardů byla okolní poušť dokonale osvětlená. Mimo střežené území, za hlídkami a ohradami, míli od objektu svého zájmu, se shromáždili civilní návštěvníci v autech a přívěsech. I teď, pozdě v noci – téměř k ránu – tu seděli kolem hořících táboráků uchvácení diváci. Někde se ozýval chraplavý smích, jinde lidé zpívali náboženské písně. Jak Rogers projížděl mezi nimi k ohrazené vstupní cestě, uvažoval, jestli vůbec někdy usnou.</p>
<p><strong>39</strong></p>
<p><emphasis>15. prosince</emphasis></p>
<p>Ve dvě hodiny ráno zazvonil u postele telefon; Arthur se okamžitě probudil a natáhl se pro sluchátko. Volala Ithaca Feinmanová z nemocnice v Los Angeles.</p>
<p>„Harry umírá,“ řekla měkce.</p>
<p>„Tak brzy?“</p>
<p>„Já vím. Říká, že bojuje, ale…“</p>
<p>„Vyrazím…“ Pohlédl na hodiny. „Ráno. Budu tam kolem osmé nebo deváté, možná i dřív.“</p>
<p>„Je mu to líto, ale chce tě ještě vidět,“ řekla Ithaca.</p>
<p>„Už jdu.“</p>
<p>Zavěsil a došel do obýváku, aby se podíval po Francine, která nespala, ale seděla na pohovce s Packovou hlavou na klíně a trápila se, aniž by přesně věděla, čím.</p>
<p>„Harry umírá, nebo aspoň Ithaca si to myslí.“</p>
<p>„Bože můj,“ vyhrkla Francine. „Letíš tam?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Těžce polkla. „Běž za ním. Vyřiď… Rozluč se i za mě, jestli… Ach, Arthure.“ Ztišila hlas do roztřeseného šepotu. „Tohle je hrozná doba, viď?“</p>
<p>Neměl daleko k slzám. „Zvládneme to,“ řekl.</p>
<p>Francine mu sbalila pár košil a spodků, Arthur k nim přidal toaletní potřeby a zavolal na letiště, aby si zamluvil letenku na let v šest třicet. Na chvíli se zarazil u postele a rozhlédl se ve žlutém světle noční lampičky, jestli na něco nezapomněl, pokoušeje se vzít rozum do hrsti a vybavit si, komu by ještě měl dát vědět.</p>
<p>Francine ho odvezla na letiště. „Vrať se brzy,“ řekla, vtom si uvědomila dvojí význam toho, co právě vyslovila, a nešťastně sklonila hlavu. „Pozdravuj Ithaku i Harryho. Bude se mi stýskat.“</p>
<p>Objali se a Francine se vrátila domů, aby stačila vypravit Martyho do školy.</p>
<p>Touto dobou bylo letiště téměř opuštěné. Arthur seděl ve sterilně čisté černošedé čekárně poblíž příchodu k letadlům a četl jakési odložené noviny. Letmo pohlédl na hodinky, pak vzhlédl a spatřil hubenou, nervózní ženu, spíš ještě dívku, která postávala kousek od něj a upírala na něj zrak. „Doufám, že vám to nebude vadit,“ pravila.</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Sledovala jsem vás z domu. Jste Arthur Gordon, že?“</p>
<p>Arthur překvapeně zúžil oči. Neodpověděl.</p>
<p>„Já vím, že jste to vy. Pozorovala jsem váš dům. Vím, že to zní hrozně, ale je to tak. Musím vám něco dát. Je to strašně důležité.“ Otevřela nákupní kabelu a vytáhla lepenkovou krabici, do jaké by se vešel baseballový míček. „Prosím vás, nelekněte se. Není to žádná bomba. Ukázala jsem to i letištní kontrole. Oni si myslí, že je to hračka, japonská hračka pro mého synovce. Ale je to pro vás.“ Zvedla krabici.</p>
<p>Arthur si ji pozorně prohlédl a pak řekl: „Otevřete to vy.“ Připadalo mu, že jedná podle nějakého programu, jako automat, současně obezřetný a klidný. Nikdy se příliš nezamýšlel nad možností vražedného útoku, ale bylo mu jasné, že by se snadno mohl stát terčem pro členy sekty Boží výhně nebo kohokoli, komu z událostí nedávné doby přeskočilo.</p>
<p>„Dobře.“ Otevřela krabici a vytáhla oválný, lesknoucí se předmět z oceli nebo stříbra. Podala mu ho. „Prosím. Je to moc důležité.“</p>
<p>Váhavě tu věc uchopil. Skutečně spíš připomínala hračku a nevypadala nijak zlověstně. Hračka hbitě rozložila nožky, přichytila se jeho dlaně, a než stačil zareagovat, štípla ho do masitého bříška palce. Vyskočil a pokusil se ji setřást, ale nepustila se. Celou paží se mu rozlilo teplo; klesl na sedadlo, zbledl a stáhl rty. Mladá žena ustoupila, potřásala přitom hlavou a tekly jí slzy. „Je to důležité,“ opakovala. „Vážně!“</p>
<p>„Tak dobře,“ řekl Arthur, navenek mnohem klidnější než uvnitř. Pavouk mu zalezl pod sako, prořízl látku košile a znovu ho štípl do břicha.</p>
<p>Žena rychle odcházela. Nevěnoval jí pozornost.</p>
<p>V době odletu už začal přijímat informace, zpočátku velmi pomalu. V letadle předstíral, že podřimuje, ale tou dobou začaly být informace podrobnější a jeho obavy ustoupily.</p>
<p><strong>40</strong></p>
<p>Hicks zůstal ve Washingtonu a pokoušel se držet zoufalé naděje, že by přece ještě mohl být něčím užitečný. Do Bílého domu ho už nepovolali. Kromě příležitostných rozhovorů pro televizi, kterých po neúspěchu ve <emphasis>Volné palbě </emphasis>postupně ubývalo, byl žalostně nezaměstnaný. Jeho kniha se v posledních několika týdnech prodávala dobře, ale on o ní odmítal hovořit. Jeho vydavatelé to vzdali už dávno.</p>
<p>I v panujícím chladu se vydával na dlouhé procházky ve sněhu, za šedých odpolední se potloukal kolem hotelu, až do vzdálenosti míle, i víc. Vláda mu stále platila výdaje; oficiálně byl stále členem zvláštní pracovní skupiny, přestože s nikým z ostatních členů od osudné prezidentovy řeči nemluvil. Ani po četných reportážích o explozích v pásmu asteroidů ho nevyhledal nikdo kromě tisku.</p>
<p>Pokud se zrovna netoulal venku, sedával v hotelovém pokoji oblečen ve světlehnědém obleku, kabát nechával ležet na posteli a zimní boty na podlaze, a zíral na svůj odraz v zrcadle nad stolem. Jeho oko zabloudilo k počítači na stolní desce, pak k prázdné televizní obrazovce. Nikdy v životě se necítil tak zbytečný, nikdy neměl takové <emphasis>přechodné období.</emphasis></p>
<p>Zazvonil telefon. Vstal a zvedl sluchátko. „Haló?“</p>
<p>„Je to pan Trevor Hicks?“ zeptal se mladý mužský hlas.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jmenuju se Reuben Bordes. Vy mě neznáte, ale mám závažný důvod, proč se s vámi setkat.“</p>
<p>„Proč? Kdo jste, pane Bordesi?“</p>
<p>„Vlastně jsem ještě kluk, ale ten důvod je opravdu vážný. Chci říct, že nejsem slabomyslný ani blázen. Volám z autobusového nádraží.“ Hoch se uchechtl. „Pěkně jsem se natrápil, než jsem vás našel. V knihovně jsem zjistil, kdo je váš vydavatel, pak jsem do toho nakladatelství zavolal, ale nechtěli mi dát vaši adresu… Znáte to.“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„Za pár dní jsem jim zavolal znovu, a nenapadlo mě nic lepšího, tak jsem se vydával za reportéra místní televizní stanice, která s vámi chce natočit rozhovor. Stejně mi tu adresu nedali. Nakonec jsem došel k závěru, že budete asi bydlet v hotelu, a začal jsem obvolávat hotely. Zabralo mi to celý den. Řekl bych, že jsem měl štěstí.“</p>
<p>„Proč se mnou potřebujete mluvit?“</p>
<p>„Vážně nejsem cvok, pane Hicksi. Ale minulý týden se mi přihodilo pár divných věcí. Mám pro vás informaci. Znám někoho… no, někoho, kdo s vámi chce navázat kontakt.“</p>
<p>Vrásky na Hicksově obličeji se prohloubily. „Mám dojem, že to nestojí za tu námahu, ne?“ Chystal se položit sluchátko.</p>
<p>„Pane Hicksi, počkejte ještě. Prosím, vyslechněte mě a nezavěšujte. Je to důležité. Pokud teď zavěsíte, budu muset přijít do vašeho hotelu a vyhledat vás.“</p>
<p><emphasis>Ach bože, </emphasis>pomyslel si Hicks.</p>
<p>„Právě mi něco říkají, něco závažného.“ Mladík se na pár vteřin odmlčel. „Dobře. Už to mám. Ty asteroidy. Je to bitva, odehrála se tam bitva. Existuje místo jménem Europa, je to měsíc, ale ne náš Měsíc, že jo? Tak <emphasis>tam </emphasis>to nebyla bitva. Přicházejí k nám přátelé. Potřebovali… co to bylo, asi vodu pod ledem na Europě? Kvůli energii. A taky to kamení hluboko pod tím ledem a vodou. Aby vyrobili víc… věcí. Ne jako ty stroje v Austrálii nebo v Údolí smrti. Rozumíte tomu?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Hicks. Ale v hlavě už se mu něco spojilo. Zajiskření intuice… Chlapec měl nevýrazný, středozápadní městský přízvuk, zvučný hlas, a hovořil s přesvědčením, rozumně a energicky. „Stejně můžete být cvok, ať už jste kdokoli,“ prohlásil Hicks.</p>
<p>„Řekl jste, že byste je pozval domů k mámě. Ke své matce. Oni vás slyšeli, tam venku, na Europě. Když zrovna stavěli. Teď už jsou tady. Objevil jsem jednoho, jak pitvá myš. Všechno se o ní učil. Myslím, že nám chtějí pomoct, pane Hicksi, ale mám v tom zmatek. Neublížili mi.“</p>
<p>Hicks si vzpomněl: tu větu pronesl v Kalifornii, v pořadu pro místní rádio. Nějaký chlapec ze středozápadního městečka to stěží mohl slyšet.</p>
<p>Z mladíkova hlasu zaznívalo vážné přesvědčení, skutečná bázeň, dokonce strach. Hicks obrátil oči ke stropu, olízl si rty a zjistil, že už je rozhodnut.</p>
<p>Vždycky býval tak trochu romantik. Aby člověk vydržel tak dlouho u novinařiny, musí mít někde hluboko v sobě víru v dramatické, významné události, klíčové okamžiky a dějinné zvraty. Začínal se třást vzrušením. <emphasis>Konflikt instinktů – novinářský instinkt, pud sebezáchovy.</emphasis></p>
<p>„Můžete přijít do hotelu?“ zeptal se.</p>
<p>„Jo, vezmu si taxík.“</p>
<p>„Počkám na vás v hale. Dávám přednost opatrnosti, aby bylo jasno. Budu se držet mezi lidmi.“ Doufal, že v hale budou davy lidí. „Jak vás poznám?“</p>
<p>„Jsem vysoký, jako hráč košíkové. Jsem černoch. Mán na sobě starý zelený vojenský kabát.“</p>
<p>„Dobře,“ řekl Hicks. „Za hodinu?“</p>
<p>„Budu tam.“</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>KNBC – rozhovory s náhodnými chodci. 15. prosince 1996. u brány výstavy. </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Vojenská základna Země 2500</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>:</emphasis></p>
<p>Moderátor: Ptáme se lidí, co si myslí o prezidentově prohlášení.</p>
<p>Muž středního věku (Směje se): Nevím… Podle mě to nemá hlavu ani patu. (Střih)</p>
<p>Moderátor: Promiňte, ptáme se lidí, co soudí o prezidentově prohlášení, že Země bude zničena.</p>
<p>Mladá žena: Asi se zbláznil, měli by ho zbavit funkce. Věci o jakých mluvil, přece neexistují.</p>
<p>Moderátor: Jak si tím můžete být tak jistá? Stojíme tady v stínu obrovské útočné kosmické lodi, jejíž zbraně míří do davu.</p>
<p>Mladá žena: Protože mám vzdělání, kruci. Je blázen a neměl by zastávat žádnou funkci.</p>
<p>Moderátor (Přesunuje se k dospívajícímu chlapci): Promiňte, jaký je váš názor na prohlášení našeho prezidenta, že tady př stáli mimozemšťané a snaží se zničit Zemi?</p>
<p>Chlapec: Děsí mě to.</p>
<p>Moderátor: A to je všechno?</p>
<p>Chlapec: Copak vám to nestačí?</p>
<p><strong>41</strong></p>
<p>To, co Arthur spatřil na nemocničním lůžku, byl už téměř duch: tenké, bledé vrásčité paže na pokrývce, skvrnitý obličej s průhlednou zelenou trubičkou přívodu kyslíku u nosu. Do žíly pomalu kapou léky, infuzi řídí malá modrá krabička s plochým displejem.</p>
<p>Jeho nejstarší a nejdražší přítel strašně zestárl a zmenšil se. I Harryho oči byly kalné a stisk jeho horké ruky slabý.</p>
<p>Mezi Harryho lůžkem a druhým pacientem v pokoji stála zástěna. Ten muž s nemocným srdcem po celou dobu návštěvy spal.</p>
<p>Ithaca seděla na židli po Harryho pravé straně, obličej měla klidný, ale oči jí rámovaly červené kruhy nevyspání. Vlasy si stáhla do uzlu. Měla na sobě bílou halenku, sukni a červenohnědý svetr. Nikdy by si na sebe nevzala nic černého, ani na Harryho pohřeb, to Arthur věděl.</p>
<p>„Rád tě vidím,“ promluvil Harry ochraptěle, hlasem zesláblým až do šepotu.</p>
<p>„Nečekal jsem, že to bude tak brzy,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Zázračné léky nenašly svůj cíl.“ Harry naznačil pokrčení rameny. „Hlášení o situaci: chtěl bych měnit za hotové, jenomže mi někdo ukradl žetony.“</p>
<p>I prosté mluvení teď Harryho unavovalo. Zavřel oči a pustil Arthurovu ruku, pomalu odtahoval svou, až klesla na prostěradlo. „Pověz mi, co se děje ve skutečném světě? Objevila se nějaká naděje?“</p>
<p>Arthur mu vyprávěl o konferenci a tělesech, pohybujících se uvnitř Země.</p>
<p>Harry pozorně naslouchal. „Ithaca mi čte noviny… Dívám se na televizi,“ řekl, když Arthur skončil. „Dokončil jsem svůj rozbor… asi před dvěma dny. Nadiktoval jsem to. Je to na pásku.“ Ukázal na přenosný magnetofon na nočním stolku. „Tohle je šikovné zařízení. Už se nedokážu soustředit. Je to pořád… nahoru, dolů. Ti mizerové. Už si je nedokážu držet od těla. Asi už se ani nedokážu uzdravit, co říkáš?“</p>
<p>„Nejspíš ne,“ přisvědčil Arthur.</p>
<p>„Všichni královi muži…“ Harry jemně bubnoval prsty o postel. „Našel se někdo ochotný zabít kapitána Cooka?“</p>
<p>Arthur se usmál, zacukalo mu ve tváři.</p>
<p>„Naděje? Takže doufejme…“ Harry otočil hlavu na stranu, zahleděl se na plakát se sekvojemi nalevo od okna. „Ten můj rozbor je určen jenom tobě. Nechci, aby byl publikován. Není to zrovna moje nejlepší práce. Použij ho… podle vlastní úvahy.“ Zavřel oči. „Někdy si nejsem jistý, jestli právě sním nebo bdím. Přál bych si, aby tohle byl jenom sen.“</p>
<p>Arthur se obrátil k Ithace. „Potřebuju si s Harrym promluvit o samotě. Jen na pár minut.“</p>
<p>„Dobře.“ Ithaca se špatně skrývanou nechutí vstala a vyšla ven na chodbu.</p>
<p>„Chceš mi říct něco pikantního?“ zeptal se Harry.</p>
<p>„Pamatuješ si, jak jsem na tebe kdysi, v jedenácti letech, ušil tu boudu?“</p>
<p>„Počkej, těch tvých triků bylo víc, který máš na mysli?“</p>
<p>„Tvrdil jsem, že mě ovládá mimozemšťan. Že používá moje tělo, aby mohl zkoumat Zemi.“</p>
<p>„Ježíši.“ Harry s úsměvem potřásl hlavou. „Na to už jsem úplně zapomněl. Tehdy jsi to vážně přeháněl.“</p>
<p>„Byl jsem kluk a život mi připadal nudný.“</p>
<p>„Celé tři týdny ses přede mnou choval jako mimozemšťan. Kladl jsi divné otázky a vykládals mi o své planetě.“</p>
<p>„Nikdy jsem se ti za to neomluvil.“</p>
<p>Harry zvedl ruku.</p>
<p>„Potom jsi mi řekl, že ses modlil k Bohu, aby ti prozradil, jestli jsem nebo nejsem vetřelec, a Bůh ti řekl…“</p>
<p>„Bůh mi řekl, že jsi podvodník.“ Harry v tom okamžiku, kdy si vybavoval staré vzpomínky, vypadal téměř zdravý. „Byl jsem tehdy vášnivý teolog. A tys potom ze všeho vycouval.“</p>
<p>Arthur přikývl. „Prohlásil jsem, že letím zpátky a že už se nikdy nevrátím – tedy ten mimozemšťan ve mně.“</p>
<p>„A potom jsi odmítal připustit, že ses vůbec kdy choval jako cizinec. Úplná ztráta paměti. To byl teda podfuk.“</p>
<p>„Ale naše přátelství to přežilo. Později, po letech, jsem se tomu trochu divil…“</p>
<p>„Kdybych nechtěl, tak bych ti tehdy nevěřil. Život byl nudný, jak už jsi řekl.“</p>
<p>Arthur pohlédl na Harryho svraštělé paže. „Nebylo to správné. Hluboce jsem toho litoval. Tohle je jediná věc mezi námi, které opravdu lituju…“</p>
<p>„Ještě jsi mi taky odvedl Almu Hendersonovou.“</p>
<p>„To jsem ti prokázal laskavost! Ne. Myslím to vážně. Zvlášť teď toho lituju, protože… se to chystám udělat podruhé.“</p>
<p>K Harryho úsměvu se přimísila kapka zmateného údivu. Arthur měl smrtelně vážný výraz, ale bylo v něm současně i nadšení. Ruce mu poskubavaly, pak jednu zvedl a štípl se do tváře, jak to obyčejně dělával, když přemýšlel.</p>
<p>„Tak jo,“ řekl Harry.</p>
<p>Arthurovi vyhrkly slzy. Dojalo ho, jak mu Harry rovnou, bez váhání, všechno věří. <emphasis>Můžeš být ženatý milion let, a přitom nikdy nedosáhneš takového okamžitého pochopení. </emphasis>V té chvíli Harryho zoufale miloval. Slzy mu stekly dolů po tvářích, zhluboka se nadechl, sklonil se a něco příteli zašeptal do ucha.</p>
<p>„Kristepane,“ hlesl Harry, když Arthur domluvil. Vážně se na něj zahleděl, jedním prstem přitom uhlazoval prostěradlo. „Teď už vím, že se mi to zdá.“ Zamžoural do slunečního svitu, prodírajícího se mraky a závěsy na okně. „Ty bys přece…“ Nechal toho a řekl: „Kdy se ti to stalo?“</p>
<p>„Dnes ráno.“</p>
<p>Harry se zahleděl na závěs. „Ithaca. Ona mi to vysvětlí. Jsem zmatený. Odešla…“</p>
<p>Arthur vytáhl z kapsy kovového pavouka a podržel ho Harrymu těsně u obličeje. Pavouk pomalu, jako v nekončícím tanci, pohyboval nožkama. Harrymu se rozšířily oči, pokusil se opřít o polštáře a napřímit se. „Kristepane,“ opakoval. „Co je to? Kde se to tu vzalo?“</p>
<p>„Je to něco jako miniaturní von Neumannova sonda,“ řekl Arthur. „Zabývá se průzkumem a současně provádí nábor. Sbírá vzorky. Umí vytvářet své kopie.“ Schoval pavouka zpátky do kapsy. „Kapitán Cook má vlastní nepřátele,“ dodal.</p>
<p>„A co jsi ty, otrok?“</p>
<p>Arthur chvíli neodpovídal. „To nevím,“ odpověděl.</p>
<p>„A kdo ještě…?“</p>
<p>Arthur potřásl hlavou. „Jsou ještě jiní.“</p>
<p>„Co když jde jenom o další… vrstvu… toho samého podvodu?“ Harry znovu zavřel oči.</p>
<p>„To bych neřekl.“</p>
<p>„Takže myslíš, že máme naději.“</p>
<p>Arthur změnil výraz, teď se zatvářil trochu zmateně. „Ne ten výraz bych nepoužil. Prostě se objevil nový faktor.“</p>
<p>„A to je všechno, co víš.“</p>
<p>„Všechno.“ Arthur se dotkl Harryho paže. Seděli ještě chvíli tiše, Harry přemýšlel. To úsilí ho vyčerpalo.</p>
<p>„Fajn,“ prohlásil. „Znám tě už dost dlouho. Řekls mi to jenom abych neumíral úplně bez naděje, co?“</p>
<p>Arthur přikývl.</p>
<p>„Dovolili ti, abys mi to prozradil.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Harry unaveně přivřel víčka. „Mám tě rád, kamaráde,“ řekl. „Vždycky jsi uměl vymyslet nějakou šílenost, abys mě pobavil.“</p>
<p>„Taky tě mám rád, Harry.“ Arthur vyhlédl z pokoje a zavolal Ithaku zpátky. Mlčky se usadila na své židli.</p>
<p>„Určitě máš… spoustu práce,“ řekl Harry. „Nemyslí mi to… Jsem moc unavený, už ani nemůžu mluvit.“ Pokynul prstem: je čas jít.</p>
<p>„Díky, žes přišel.“ Ithaca podala Arthurovi pásku z malého magnetofonu. Objal ji, pak se sehnul k lůžku a jemně vzal Harryho hlavu do obou rukou.</p>
<p><emphasis>Třicet let. Pořád ho ještě pod tou maskou nemoci poznávám. Pořád je to můj drahý Harry.</emphasis></p>
<p>Zamžikal, aby zadržel horkou záplavu, která se mu hrnula z očí, pokoušel se vůlí přivolat nějaký jiný svět, v němž by jeho přítel neumíral, a na chvíli zapomněl na nemoc, která postihla celou Zemi, zapomněl na všeobecně významné věci kvůli jedné drobnosti, kvůli touze po zázraku v menším, lidském měřítku, i když dobře věděl, že to nedokáže. Také se snažil zapamatovat si to, co už ho opouštělo: tvar Harryho obličeje, posazení jeho očí, trochu zešikmených, vinou nemoci ještě drobnějších než dřív a se skelným povlakem. Nedokázal si představit, že tahle horečnatá tvář s kulatým nosem, vysokým čelem a neuspořádanými vlasy jako sláma, tohle nemocné tělo hnije v hrobě.</p>
<p>„Ponesu tě v sobě, ať už půjdu kamkoli,“ řekl a políbil ho na čelo. Harry pomalu vztáhl ruku a přitáhl si jeho zápěstí, takže se horkými rty dotkl jeho dlaně.</p>
<p>„Nápodobně.“</p>
<p>Arthur s očima upřenýma před sebe chvatně opustil pokoj. Na parkovišti chvíli seděl za volantem auta z půjčovny, ochromený, s hlavou jakoby plnou ostrých větviček.</p>
<p>„Díky, že jste mi to dovolili. Chtěl bych se vrátit domů, k rodině, jestli na to ještě mám čas.“</p>
<p>Když nad Los Angeles vyšlo slunce, nic mu nebránilo vrátit se na letiště a nasednout na první letadlo do Oregonu,</p>
<p><strong>42</strong></p>
<p>Hicks se opíral o masivní mramorový sloup a pozoroval tucty lidí, vcházejících do hotelové haly a zase ji opouštějících. Většinou na sobě měli vycházkové obleky a kabáty. Venku bylo chladné počasí, před hodinou padal ledový déšť. Bylo tu i mnoho lidí, oblečených vzhledem k počasí příliš lehce; turisté, zvědavci, kteří nebyli z města.</p>
<p>Oficiální část Washingtonu očividně upadla do nečinnosti. Senát, Sněmovna reprezentantů a Bílý dům spolu vedly otevřený spor, a tak menší rozhodnutí jako třeba rozpočty musely počkat. Cestovní ruch kupodivu momentálně spíš nabýval na síle a hotely ve městě byly přeplněny. <emphasis>Přijďte se podívat na ten povyk v hlavním městě!</emphasis></p>
<p>Uplynula hodina, a on Bordese ještě stále nezahlédl a tak se vydal k recepci zjistit, jestli nemá nějaké vzkazy. Žádné tam neměl. Vrátil se ke sloupu a připadal si opuštěný jako dosud nikdy, v žaludku měl kyselý pocit a šíj ztuhlou.</p>
<p>Bylo to zvláštní, jak život pokračoval dál bez jakékoli viditelné změny. Touto dobou už většina lidí na Zemi věděla že jejich planeta je pravděpodobně odsouzena k zániku. Leckteří neměli dostatečné vzdělání ani duševní kapacitu aby pochopili detaily nebo je sami posoudili; v tom byli závislí na odbornících, kteří věděli jen o málo více než oni. A přece i pro ty vzdělané a obdařené představivostí šel život dál – uzavírali obchody (představil si, jak obchodní partneři probírají poslední události při pracovních obědech), věnovali se politice jako obvykle (i přes vyšetřování Sněmovny), a když den končil, odebrali se domů k rodinám. Najedli se, zašli do koupelny, spali a milovali se, rodili děti. Celý ten cyklus pořád dokola.</p>
<p>Otáčecími dveřmi prošel vysoký, štíhlý černý mladík v zeleném vojenském kabátě, na chvíli se zastavil, pak postoupil dopředu a podezíravě se podíval napravo a nalevo. Hicks se nehýbal, aby na sebe neupoutal pozornost, ale hoch otočil hlavu k němu a jejich pohledy se setkaly. Bordes váhavě zvedl ruku v pozdravu, Hicks mu pokývl a ramenem se odstrčil od sloupu.</p>
<p>Mladík k němu rychle přistoupil, kabát mu zavlál kolem kotníků. Na tváři se mu objevil rozpačitý úsměv. Zůstal stát dva yardy od Hickse a podával mu ruku, ale Hicks nahněvaně potřásl hlavou a odmítl se ho dotknout.</p>
<p>„Co ode mě chcete?“ zeptal se chlapce.</p>
<p>Reuben se snažil nevšímat si Hicksových rozpaků. „Rád vás poznávám. Jste spisovatel a tak vůbec, četl jsem… No, to není důležité. Musím vám říct pár věcí, a pak zase zpátky do práce.“ Smutně sklonil hlavu. „Všechny nás pěkně pohánějí. Nezbývá už moc času.“</p>
<p>„A kdo jako?“</p>
<p>„Radši bych s vámi mluvil někde, kde si nás nikdo nebude všímat,“ řekl Reuben, upíraje na Hickse pohled. „Prosím.“</p>
<p>„Třeba v kavárně?“</p>
<p>„Bezva. Mám docela hlad. Můžu vás pozvat na oběd? Nemám moc peněz, ale mohl bych koupit něco levného pro nás oba.“</p>
<p>Hicks zamítavě zavrtěl hlavou. „Pokud mě přesvědčíte, že vážně o něco jde, platím já.“</p>
<p>Reuben zamířil do hotelové kavárny, která se teď, když skončila doba oběda, pomalu vyprazdňovala. Zavedli je do boxu v koutě, což zřejmě chlapcovu potřebu soukromí uspokojovalo.</p>
<p>„Nejdřív ze všeho,“ začal Hicks, „se chci zeptat: Jste ozbrojen?“</p>
<p>Reuben se usmál. „Musel jsem za vámi vyrazit co nejrychleji, a teď jsem prakticky bez peněz.“</p>
<p>„Byl jste někdy v nějakém ústavu pro mentálně postižené nebo… Nejste členem nějakého náboženského kultu, uctívač UFO a tak podobně?“</p>
<p>Chlapec opět odpověděl záporně.</p>
<p>„Hlásíte se k sektě Boží výhně?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Tak mi tedy povězte, co máte na srdci.“</p>
<p>Reuben přimhouřil oči a naklonil hlavu na stranu, ústa se mu pohybovala. „Dostávám instrukce od, no, řekl bych, že to jsou maličké stroje. Vypustili je asi před měsícem všude po celé Zemi. Víte, je to jako invaze, ale jim nejde o nějaký útok.“</p>
<p>Hicks si promnul spánek klouby prstů. „Pokračuj. Poslouchám.“</p>
<p>„Nepatří k těm… ať už jim říkáte jakkoli, k těm, co se chystají Zemi zničit. Ty obrázky, které mi ukazují, se těžko vyjadřují slovy. Taky mi neukazují všechno. Jenom mě požádali, abych šel za vámi a něco vám předal, ale já myslím, že to není fér. Ten způsob, jak mě dostali, taky nebyl fér. Neměl jsem na vybranou. Teď mi říkají, tady v mojí hlavě…“ ukázal si dlouhým, silným ukazováčkem na čelo, „říkají, tak jo, udělej si to po svém.“</p>
<p>„Jak vlastně bojují se svými nepřáteli?“</p>
<p>„Sledují je všude, kam se hnou. Oni se rozptýlili mezi… hvězdami; myslím že hvězdami. Lodě, ve kterých není nic živého, nic jako vy nebo já. Jenom roboti. Navštěvují co nejvíc planet, kolem hvězd, a… Dověděli se o těch věcech, které hltají planety. A ničí je, když mají příležitost.“ Reuben měl zasněný výraz, pohled upíral na sklenici vody před sebou.</p>
<p>„Tak proč se neukázali dřív? Co když už je pozdě?“</p>
<p>„Správně.“ Reuben vzhlédl. „Přesně to mi říkají. Na záchranu Země už je pozdě. Skoro všechno a všichni tady zahynou.“</p>
<p>Přes veškerou skepsi, kterou cítil, tato slova Hickse zasáhla, až mu ztuhla krev v žilách a ramena poklesla.</p>
<p>„Je to hrozné. Přišli moc pozdě. Museli udělat zastávku na tom měsíci, jak tam byla voda a led – na Europě. Přeměnili ho v další lodě pro sebe, aby jich bylo víc. Používají vodík ve vodě jako zdroj energie. K fúzi. Oni, tamti, chtějí zhltnout nejen Zemi, ale taky asteroidy. Vážně tu asi hrozilo nebezpečí, že se hltači planet dostanou z pásma asteroidů. Snadněji by se pak mohli odpoutat od Slunce. Něco jako… Kruci, přál bych si vědět víc o tom, co mi ukazují. Bojovali s nimi v asteroidech. Teď se můžou zaměřit na Zemi… Potíž je v tom, že mi tohle všechno nedokážou vysvětlit tak, abych tomu rozuměl! Nemám ponětí, proč si vybrali zrovna mě.“</p>
<p>„Pokračuj.“</p>
<p>„Nemůžou už zachránit Zemi, ale chtějí z ní aspoň něco odvézt. Zvířata, rostliny, bakterie, pár lidí… Prý jeden nebo dva tisíce. Možná i víc, to záleží na okolnostech.“</p>
<p>Číšnice si zapsala jejich objednávku a Hicks se naklonil dopředu.</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„V lodích. V archách, jako byla ta Noemova,“ odpověděl Reuben. „Právě teď je dělají, aspoň myslím.“</p>
<p>„Tak dobře. Až doteď to šlo,“ řekl Hicks. <emphasis>Kčertu. On mě snad opravdu přesvědčil </emphasis>„Jak s tebou mluví?“</p>
<p>„Dám teď ruku do kapsy a něco vám ukážu,“ prohlásil Reuben. „Není to žádná pistole. Nebojte se, jo?“</p>
<p>Hicks krátce zaváhal, než přikývl.</p>
<p>Reuben vytáhl pavouka a položil ho na stůl. Pavouk roztáhl nožky a postavil se, zelenou zářící čárku na svém ‚obličeji‘ zaměřil na Hickse. „Myslím, že se teď s nimi lidé setkávají všude,“ pokračoval Reuben. „Jeden z nich mě dostal. Hrozně mě přitom vyděsil. Ale teď nemám dojem, že bych dělal něco proti své vůli. Cítím se skoro jako hrdina.“</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se Hicks měkce.</p>
<p>„Nemá jméno.“ Reuben věcičku zvedl a znovu ji schoval do kapsy. Blížila se číšnice. Postavila na stůl jídlo. Hicks se o svou pečenou rybu vůbec nezajímal. Reuben pavouka znovu vyndal a položil ho mezi ně. „Nedotýkejte se ho, pokud se nechcete tohohle všeho účastnit. Ono vás to tak jako píchne, víte.“ Chlapec se hltavě pustil do hamburgeru.</p>
<p><emphasis>Píchne? </emphasis>Hicks se nepatrně odtáhl od stolu. „Pocházíš z Ohia?“ vypravil ze sebe.</p>
<p>„Hm.“ Reuben spokojeně pokýval hlavou. „Bože, to je fajn zase se najíst. Dva dny jsem nejedl.“</p>
<p>„Jsou tedy v Ohiu?“</p>
<p>„Jsou všude. Získávají lidi.“</p>
<p>„A teď chtějí naverbovat i mě. Proč? Jenom že mě slyšeli v rádiu?“</p>
<p>„Měl byste si s nimi promluvit,“ navrhl Reuben. „Jak už jsem vám řekl, mně neprozradili úplně všechno.“</p>
<p>Pavouk se nehýbal. <emphasis>Nevypadá jako hračka. Je tak dokonalý, jako klenotníkův sen.</emphasis></p>
<p>„Proč to všechno dělají?“</p>
<p>Chlapec potřásl hlavou, měl zrovna plnou pusu.</p>
<p>„Počkej… Dejme tomu, že ti vkládám slova do úst, ale zkusím zopakovat, co mi tady tvrdíš. V naší sluneční soustavě se teď vyskytují dva druhy strojů. Je to tak?“</p>
<p>Reuben znovu s plnými ústy jen přikývl.</p>
<p>„Jeden z nich přetváří planety v další stroje. Tak nám to aspoň bylo řečeno. Ale existuje ještě jiný druh, který se naopak tyhlety stroje snaží zničit.“</p>
<p>„Přesně tak.“ Reuben spolkl sousto. „Člověče, vás si vážně vybrali dobře.“</p>
<p>„Takže máme co do činění s von Neumannovými sondami a se zabijáckými stroji.“ Ukázal na pavouka. „Jak by mohly tyhle krásné hračky zničit stroje, hltající celé planety?“</p>
<p>„Jsou jenom malou částí celé akce,“ odpověděl Reuben.</p>
<p>Hicks uchopil vidličku a ulomil si kousek ryby. „Neuvěřitelné.“</p>
<p>„To jste vystihl. Aspoň že se o tom dovídáte tou pomalejší a snazší cestou. Mně, no, mně se z toho málem přehřál mozek.“</p>
<p>„Co o tom ještě víš?“</p>
<p>„No, vidím různé věci, někdy je to úplně jasné, někdy zase jako v mlze. Některé ty věci se už staly, jako třeba příchod těch strojů, které nás chtějí zachránit. Zničili ten Jupiterův měsíc, aby se mohli rozmnožit a získali dost energie. Jenomže kavalerie se opozdila – Indiáni už obsadili pevnost.“ Chlapec trhl rameny. „Když už ty nepřátelské lodi přistály na Zemi. Asi je hloupé dělat si z toho legraci, ale mně samotnému to připadá šílené a nechci, abyste mě <emphasis>vy </emphasis>pokládal za šílence. Něco z toho, co vidím, se ještě nestalo, jako třeba že se Země rozpadá na malé kousky, na kusy kamene, asteroidy. A pak ty vesmírné lodi z těch skal těží rudu, až je zhltnou a udělají si z nich další stroje.“</p>
<p>„Jak ty stroje vypadají?“</p>
<p>„To pořádně nevidím.“</p>
<p>„Jak má být Země zničena?“</p>
<p>Reuben se odmlčel a zvedl prst. „Nejméně dvěma způsoby. To je náhodou docela jasné. Doufám, že najdu ty správné výrazy. Nějaké věci, jako bomby, krouží uvnitř v Zemi. O těch už se myslím ví, ne?“</p>
<p>„Možná,“ přisvědčil Hicks.</p>
<p>„A pak nějaké stroje, které lezou hluboko pod mořem. Jsou v mořích nějaké jámy?“</p>
<p>„Podmořské příkopy?“</p>
<p>„Jo, to je ono. Oni lezou těmi příkopy. Mění vodu na plyny, vodík a kyslík… H2O. Kyslík vybublá ven. Stroje nastrkají vodík do vodíkových bomb. Potom ty bomby položí do příkopů, tisíce bomb po celé jejich délce. Po celé Zemi. Nejspíš ty bomby odpálí všechny najednou.“</p>
<p>Hicks na chlapce zíral. „Rád bych, kdyby sis pohovořil ještě s pár dalšími lidmi,“ řekl.</p>
<p>Chlapec zneklidněl. „Mám vám jenom předat tohle.“ Ukázal na pavouka. „Zatím to, co povídám, dává smysl?“</p>
<p>Hicks upřel zrak na stříbřitý stroj. „Příšerně mě děsíš.“</p>
<p>„A to je dobře?“</p>
<p>„Zasloužil sis oběd. Když si teď skočím zatelefonovat, budeš tu, až se vrátím?“</p>
<p>„Když mi objednáte další hamburger, zůstanu tady třeba celý den.“</p>
<p>„Máš ho mít.“ Hicks zamával na číšnici a Reuben znovu schoval pavouka do kapsy.</p>
<p>Hicks našel před kavárnou, těsně u vchodu na pánské toalety, telefonní budku. Zastrčil kartu do štěrbiny a zvedl sluchátko, a vtom si uvědomil, že nemá nejmenší ponětí, komu by měl zavolat. Hlavou mu proběhl nejasný nápad promluvit si s Harrym Feinmanem nebo Arthurem Gordonem, ale nevěděl, kde právě teď jsou, a nejspíš by trvalo celé hodiny, než by je vystopoval. Kromě toho se povídalo, že Feinman je těžce nemocen, snad dokonce umírá. Pracovní skupina byla po prezidentově projevu rozprášena do všech světových stran.</p>
<p>Váhavě položil sluchátko a zíral na palmu v květináči, kousaje si okraj nehtu. <emphasis>Jsem rozrušený a naprosto vyděšen. </emphasis>Zvedl obočí a pohlédl přes halu. <emphasis>Skrytá dramata.</emphasis></p>
<p>Mohl by si od chlapce vzít pavouka a vyzkoušet – i když by se tím stal zranitelným – to, co se přihodilo jemu. Jenomže si nebyl vůbec jist, co to vlastně obnáší. Měl by se vzdát svobodné vůle, stát se agentem kohosi, kdo ovládá pavouky? Možná se pavouci řídí sami – třeba jsou to další představitelé umělé inteligence.</p>
<p>Neexistoval způsob, jak se dozvědět, zda jsou řízeni stroji, které vyhrožují Zemi. Další vrstva klamu.</p>
<p>Hicks se uchýlil do bezpečí toalet a zamkl se v kabince. Vymočil se, ale i potom zůstal stát za dveřmi a pokoušel se zklidnit svůj třes. <emphasis>Proč zrovna pavouk? To není právě uklidňující…</emphasis></p>
<p><emphasis>Bitva mezi asteroidy. Ale možná to vůbec není bitva; jen součást příprav k demolici, výroba dalších strojů k zabíjení planet.</emphasis></p>
<p>Zavřel oči a v duchu před sebou uviděl záplavu obrovských kosmických lodí, rozlétajících se do vesmíru, které za sebou nechávají rozdrcenou, zničenou Sluneční soustavu. Podlehne této mezihvězdné nákaze i Slunce?</p>
<p>Chvilku zápolil se zámkem kabinky, pak vyšel ven, protáhl se kolem dobře oblečeného, postaršího pána s vycházkovou holí.</p>
<p>„Dnes je venku větrno,“ poznamenal pán, napůl se otočil a upřel na Hickse mírné oči.</p>
<p>„To tedy je,“ přisvědčil Hicks, zastavil se u dveří a ohlédl se.</p>
<p>Starší pán mu přátelsky pokývl, jejich pohledy se setkaly. <emphasis>Bože. Patří k nim? Je také posedlý pavoukem?</emphasis></p>
<p>Starý pán se usmál a vstoupil do kabinky, kterou Hicks právě uvolnil.</p>
<p>Hicks se vrátil do kavárny a znovu se usadil na svém místě v boxu. „Kolik lidí bylo až doposud získáno?“</p>
<p>Reuben už téměř dojídal svůj druhý hamburger. „To mi neřekli.“</p>
<p>Hicks sevřel ruce před sebou. „Připadáš si jako posedlý?“</p>
<p>Reuben na něj zašilhal. „Čestně, já nevím. Jestli mi nelžou, tak potom nám všem pomáhají, a já radši budu dělat to než cokoli jiného. Vy ne?“</p>
<p>Hicks těžce polkl. „Máš ještě pořád svobodnou vůli?“</p>
<p>„Dost na to, abych se s nimi přel. Někdy na mě dají. Někdy mě neposlouchají, a potom se mnou pohybují, takže si myslím, že svoje tělo neovládám. Ale vypadá to, že vědí, co dělají, a jak říkají, není dost času, aby každému všechno vysvětlovali.“</p>
<p>„Mluvíš mimořádně přesvědčivě,“ prohlásil Hicks.</p>
<p>„Díky. A taky děkuju za jídlo.“ Reuben nabodl na vidličku smažený hranolek, namočil ho do kečupu a zvedl ho na znamení díků, než do něj kousl.</p>
<p>„Kde je pavouk?“</p>
<p>„Zpátky u mě v kapse.“</p>
<p>„Mohl bych si ho vzít s sebou, promluvit si s pár lidmi, a pak se teprve rozhodnout?“</p>
<p>„Ne, člověče, jakmile se ho dotknete, on vás… však víte. A mají vás. Aspoň tohle jsem vám musel říct.“</p>
<p>„Za těchto podmínek opravdu nemohu souhlasit,“ řekl Hicks. <emphasis>Strach a opatrnost zvítězí.</emphasis></p>
<p>Reuben na něj upřel zklamaný pohled. „Vážně vás potřebují.“</p>
<p>Hicks energicky zavrtěl hlavou. „Pověz jim, že se nedám k ničemu donutit.“</p>
<p>„Tak mám dojem, že jsem udělal chybu,“ pravil Reuben.</p>
<p>Hicksovi se něco otřelo o ruku, kterou měl položenou na plastovém sedadle. Sotva stačil pootočit hlavou, aby se tam podíval, když ucítil jemné bodnutí. S výkřikem vyskočil z boxu, přitom si narazil koleno o spodek stolní desky. Upadl na koberec a polil si nohy vodou ze sklenice, kterou porazil. Do nohy mu vystřelila bolest; chytil si koleno oběma rukama, obličej se mu křivil bolestí.</p>
<p>Když se trochu vzpamatoval, uviděl kolem sebe tři další zákazníky a dvě číšnice. Prudká vlna horka mu stoupala po paži nahoru, do šíje, do obličeje, až do temene. Bolest ustoupila. Stáhl rty a potřásl hlavou: takhle hloupě se nechat nachytat.</p>
<p>„Jste v pořádku?“ zeptal se muž, který se nad ním skláněl.</p>
<p>„V pořádku,“ odpověděl Hicks. Rychle se snažil vymyslet nějaké vysvětlení. „Kousl jsem se do jazyka. Hrozně to bolelo. Už je to dobré.“</p>
<p>Zvedl se na lokti a zkoumal svou ruku. Na palci objevil malou červenou skvrnku. <emphasis>Bodlo mě to.</emphasis></p>
<p>Reuben už v boxu neseděl. Cizí muž Hicksovi pomohl vstát. Oprášil se a poděkoval ostatním, omlouvaje se za zmatek, který způsobil. Rukou nahmatal v kapse saka bouli o velikosti vajíčka. „Seděl tu se mnou mladý muž. Neviděli jste, kam zmizel?“ Nervózně pohlédl na podlahu a sedadla, hledaje pavouka. <emphasis>Ale vždyť ho mám v kapse, </emphasis>vzpomněl si.</p>
<p>„Támhle zrovna někdo odchází,“ ukázala číšnice.</p>
<p>U vchodu do kavárny se Reuben na Hickse ohlédl přes rameno a usmál se. Rázným krokem vyšel do haly, zašel za roh a zmizel. Hicks neměl důvod chodit za ním, tak vzal účet a zaplatil. Celý se chvěl a bylo mu do pláče a nevěděl, jestli to, co mu pomáhá ovládnout se, je britská rezervovanost nebo instrukce, které dostává.</p>
<p><emphasis>Vlastně to není tak zlé. Pochopitelně nejsem pod kontrolou…</emphasis></p>
<p>Vrátil se do svého pokoje, lehl si na postel a zavřel oči. Třes postupně ustal, dýchání se zklidnilo. Obrátil se na bok. Pavouk vylezl z kapsy a přisál se mu na šíji.</p>
<p>Pak se před ním do podrobností odhalilo všechno, co se mu Reuben snažil vysvětlit. O hodinu později už nechápal, proč se vlastně pokoušel vzdorovat.</p>
<p>Později večer se pavouk jeho šíje pustil, přelezl postel a seskočil na podlahu. Hicks mu sotva věnoval pozornost; stále ho zaplavovaly nové informace, některé zpočátku nepochopitelné, ale po další dávce vysvětlení už jim rozuměl lépe.</p>
<p>Pavouk vyšplhal na stojánek s televizorem a hbitě a překvapivě tiše začal vrtat do dna přístroje. Asi hodinu z televizoru vycházely zvuky řezání, paprsky světla a obláčky kouře a prachu. Potom na další hodinu všechno utichlo. Nakonec dírou ve spodku televizoru vypadli pavouci dva a oba zalezli Hicksovi do kapsy.</p>
<p>„No sakra,“ řekl Hicks.</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>Pořad Andrewa Kearneye (Syndicated Home Info Systems Net). 19. prosince 1996: pozvání přijal spisovatel science fiction Lawrence Van Cott:</emphasis></p>
<p>Kearney: Pane Van Cotte, napsal jste jedenašedesát románů a sedm knih literatury faktu, nebo, jak tady čtu, spekulativní non-fiction. Co to znamená?</p>
<p>Van Cott: Totéž co science fiction, ale bez hrdinů. Díla, podobná populárně naučné literatuře, jejichž základem nejsou fakta.</p>
<p>Kearney: V posledních měsících jsme toho hodně vyslechli o prostředcích, jimiž ti prezidentovi mimozemšťané zničí Zemi. Slyšeli jsme o tělesech, která spadla z nebe u Filipín a v Atlantiku, načež se zavrtala do nitra Země. Zatím byly spatřeny dva takové objekty. Včera večer jsem hovořil s Jeremym Kemperem osobně. Tvrdí, že existují důkazy o tom, jak ta tělesa uvnitř Země, pod zemskou kůrou, pořád rámusí.</p>
<p>Van Cott: Podle toho, co jsem se doslechl já, byste měl natočit rozhovor s Walterem Samshowem a Davidem Sandem. Ti viděli ty předměty padat.</p>
<p>Kearney: Zdá se, že ti dva nejsou k zastižení.</p>
<p><emphasis>(Van Cott krčí rameny)</emphasis></p>
<p>Kearney <emphasis>(Naklání se dopředu): </emphasis>Co myslíte, že by tahle tělesa mohla být? Jste autor science fiction; máte schopnost vytvářet spekulace, na jaké třeba vědci nepřijdou…</p>
<p>Van Cott: Tohle je ale závažné téma. Nemyslím, že bychom právě teď potřebovali nějaké spekulace. Raději bych vyčkal, co nám o tom povědí odborníci.</p>
<p>Kearney: Jistě, ale vy máte univerzitní diplom z fyziky, matematiky… <emphasis>(Nahlíží do poznámek) </emphasis>Řekl bych, že jste právě takový odborník, o jakých jste mluvil, tedy pokud jste stále sledoval zprávy.</p>
<p>Van Cott: Četl jsem a slyšel všechno, co bylo zveřejněno.</p>
<p>Kearney: Z profesionálního zájmu?</p>
<p>Van Cott: Vždycky mě zaujme, když mě realita dohoní.</p>
<p>Kearney: Určitě musíte mít nějaké vlastní teorie.</p>
<p>Van Cott <emphasis>(Na okamžik se odmlčí, nacpe si dýmku, vzhlédne ke světlům nahoře): </emphasis>Tak dobře. <emphasis>(Pohodlně se opře, pokyne dýmkou) </emphasis>Jestliže jsou tato tělesa tak těžká, jak se domníváme, měla by být značně objemná. Ale když narazila do oceánu, nevyšplíchlo zase tolik vody. Takže nemohou být současně těžká <emphasis>(Sevře ruce kolem dýmky, zatřese jimi a pak je zase odtáhne) </emphasis>a velká. Těžká a malá, to je něco jiného. Nepředají moc energie oceánu ani mořskému dnu. Oblast dopadu nebude příliš rozsáhlá. Z toho můžeme vyvodit určité logické dedukce. Zaprvé, oba ty objekty mají vysokou hustotu. Řekněme, že se skládají z neutronia. To by celkem sedělo. Nepotřebujeme nutně černé díry. Neutronium je hmota, stlačená natolik, že elektrony a protony splynou a vytvoří neutrony. Nic než neutrony. Nezáleží na tom, kde mimozemšťané neutronium vzali. Na to se mě neptejte. Nevím to. Také nevím, jak dokážou udržet kus neutronia pod dostatečným tlakem. Druhý objekt vyzařoval spousty jisker a vyvolal u pozorovatelů nemoc z ozáření. Někteří lidé tvrdí, že právě to druhé těleso působí tam uvnitř větší část hluku. <emphasis>(Namíří dýmkou na podlahu) </emphasis>To mi něco připomíná. Máme dva objekty a dejme tomu, že jeden z nich se skládá z neutronů – pak ten druhý může být z antineutronů.</p>
<p>Kearney: Neutrony jsou neutrální částice, pokud tomu správně rozumím. Jak tedy mohou existovat antineutrony?</p>
<p><emphasis>(Hudba se zesiluje)</emphasis></p>
<p>Van Cott <emphasis>(Vzdychá): </emphasis>Vysvětlení by nám chvíli zabralo. Udělejme přestávku na reklamy, a pak vám to povím.</p>
<p><emphasis>(Přestávka)</emphasis></p>
<p>Van Cott: Neutrony jsou elektricky neutrální, ale to neznámená, že nemohou mít antičástice. Když se dvě antičástice setkají, dojde k jejich úplné anihilaci. Takže teď tu máme dvě tělesa, která padají uvnitř Země. Neutronium má v porovnání se skálou vysokou hustotu. Naše objekty – nazvěme je třeba projektily – obíhají uvnitř Země, procházejí jádrem, jako by to byl jen řídký vzduch. Patrně jsou velmi studené – neutronium při své hustotě absorbuje velké množství tepla. Během jediného oběhu nijak zvlášť nezpomalí. Projektil z antineutronia bude reagovat s hmotou Země a vznikne takzvaná ambiplasma, což zabrání antineutroniu, aby okamžitě nevybuchlo všechno najednou. Ten projektil bude ztrácet rychlost o hodně rychleji. Takže nakonec spočine ve středu Země, bude tam prskat a jiskřit a tropit hluk. Když druhý projektil také zpomalí natolik, aby dopadl do jádra, obě tělesa se setkají… a co se stane potom, tím si nejsem jist.</p>
<p>Kearney: Třeba je ta anti – nebo co – plazma udrží oddělené od sebe.</p>
<p>Van Cott <emphasis>(Přikyvuje) </emphasis>Dobrá úvaha. Možná, ale možná také ne. Třeba je tlak uvnitř zemského jádra přitlačí k sobě, takže splynou.</p>
<p>Kearney: Co by se stalo pak?</p>
<p>Van Cott: Došlo by k úplné nebo téměř úplné anihilaci sta nebo dvou set milionů tun hmoty. <emphasis>(Zvedne ruce sevřené ve dvojitou pěst, roztáhne prsty a pomalu ruce odtahuje) </emphasis>Považujme to za určitý druh časované bomby s rozbuškou řízenou gravitací.</p>
<p>Kearney <emphasis>(Značně střízlivě): </emphasis>Tohle… Pane Van Cotte, to je velmi znepokojivá úvaha. Už jste o tom s někým mluvil?</p>
<p>Van Cott: Ne, a nejspíš budu litovat, že jsem se o tom vůbec zmiňoval. Je to moje soukromá hypotéza. Teď už ovšem není soukromá.</p>
<p><strong>43</strong></p>
<p><emphasis>23. prosince</emphasis></p>
<p>Walt Samshow a David Sand strávili na palubě <emphasis>Discovereru </emphasis>sotva hodinu, když přišel naléhavý telefonát od Jeremyho Kempa. Otto Lehrman, ministr obrany, toho dne ráno zveřejnil fotografie ze tří satelitů Navy Kingfisher. Nikdo nevysvětlil, proč vlastně byly snímky zveřejněny; Kemp se domníval, že k tomu došlo v rámci mocenských bojů ve Washingtonu mezi prezidentem a jeho zdecimovaným kabinetem a vojenskými kruhy. Sand rychle připojil k telefonu počítač a Kemp jim z Kalifornie snímky poslal. Bylo jich přes sto.</p>
<p>O hodinu později Samshow na obrazovce listoval fotografiemi a Sand se Kempa vyptával na podrobnosti.</p>
<p>Na všech snímcích byly zachyceny hlubokomořské oblasti, které z nízké oběžné dráhy vyfotografovaly satelity, určené pro sledování ponorek. Satelity byly vybaveny laserovými spektrometry kvůli rozlišení ropných skvrn a dalšího smetí od ponorkových operací, případně testování dalších podmořských zbraní.</p>
<p>Prvních patnáct snímků bylo zaměřeno na atmosféru a povrch oceánu nad hlubokomořskými příkopy od jihu Filipín k poloostrovu Kamčatka s intervalem přibližně pět set kilometrů, s malým zvětšením. Jednalo se o zobrazení ve falešných barvách, znázorňujících koncentraci volného kyslíku těsně nad mořskou hladinou. Na každém snímku se na obvyklém modrozeleném pozadí nacházely tucty červených bodů.</p>
<p>Dalších deset fotografií ukazovalo vody u západního pobřeží Střední Ameriky s podobnými tečkami. Skupinky po dvou nebo třech obrázcích, vyfocených nad nejhlubšími oceánskými propastmi světa, jasně dokazovaly, že jde o oblasti s vysokou koncentrací volného kyslíku. Několik barevných fotografií s velkým zvětšením se zaměřilo na oblast tři sta kilometrů východně od Vánočního ostrova v Indickém oceánu. Zachytily několik čtverečních kilometrů oceánu, který na povrchu zbělel jakousi pěnou či bublinkami. Samshow si uvědomil měřítko: každá z nepatrných bublajících skvrnek měla v průměru několik děsítek metrů.</p>
<p>Tohle byl ten zdroj zvýšení kyslíku v atmosféře. Z takového výsledku nebylo možno obviňovat žádný přírodní jev.</p>
<p>„Tak to bychom měli,“ prohlásil Kemp. „Dívali jste se včera v televizi na pořad Andrewa Kearneyho?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Sand. „My se tady na televizi nedíváme.“</p>
<p>„Už jste se někdy setkal s Lawrencem Van Cottem?“</p>
<p>Sand ho neznal.</p>
<p>„Já ano. Pálí mu to. V tom pořadu řekl něco, co Jonathana Posta hrozně rozrušilo. Ještě jsem si tu nahrávku nepouštěl, ale Post tvrdí, že Van Cott možná na něco přišel. Žádné černé díry, ale kulky z neutronia.“</p>
<p>„To přesahuje moji oblast chápání,“ řekl Sand. Rád by se vrátil k údajům ze satelitů. Kemp mu sdělil ještě pár detailů a zavěsil. Sand si znovu prohlédl fotografie, jak je Samshow postupně znovu posouval po obrazovce.</p>
<p>„Proč kyslík?“ zeptal se. „Že by vulkanická činnost?“</p>
<p>„To bych neřekl,“ pravil Samshow. „S ničím takovým jsem se v životě nesetkal. Něco tady rozkládá mořskou vodu na vodík a kyslík. Ale nad hladinu stoupá jen kyslík…“</p>
<p>„Něco?“ přeptal se Sand tiše. „Co, třeba stroje? A kde jsou?“</p>
<p>„Nezdá se, že by se ty bubliny objevovaly nad podmořskými pláněmi. Jenom nad propastmi, a taky tady, v oblastech zlomů.“ Vrátil se k předchozímu obrázku. „Kdekoli se v zemské kůře nacházejí trhliny, tam něco sbírá vodík a uvolňuje kyslík.“</p>
<p>„Ts-ts,“ udělal Sand se sevřenými čelistmi. „Podle Kempa se v tichomořské oblasti zvýšila koncentrace kyslíku o další procento a ve střední Eurasii o půl procenta.“</p>
<p>„Blíží se k nebezpečné koncentraci,“ poznamenal Samshow. „Brzy vypuknou požáry… Lesy i města začnou hořet.“</p>
<p>„Díky bohu, že jsem přestal kouřit,“ řekl Sand.</p>
<p><strong>44</strong></p>
<p>Edward Shaw seděl v pohodlném starožitném křesle v baru hotelu Stephena Austina – sám, se sklenkou whisky s citrónovým džusem v jedné a hrstí pražených mandlí ve druhé ruce. Vrátil se do Austinu, aby dal do pořádku své záležitosti, podobně jako člověk, odsouzený k smrti nevyléčitelnou chorobou. Zjistil, že se už nedokáže vyrovnat s nároky obyčejného života.</p>
<p>V Austinu a jeho okolí podnikl poslední pokus znovu navázat spojení se svou minulostí a aspoň symbolicky se s ní vyrovnat. Jeho poslední přítelkyně – prakticky snoubenka – se vdala za viceprezidenta banky a s ním už nechtěla nic mít. Na univerzitě přijali jeho odchod s klidem.</p>
<p>Dokonce se v Arizoně rozloučil s Reslawem a Minellim, i když Minelli sliboval, že se v březnu setkají v Yosemitském parku, pokud to počasí dovolí. Nechtěl, aby se nakazili jeho neklidem. Reslaw si nechal narůst vousy, ostříhal se nakrátko a prohlásil, že se odstěhuje do Maine ke svému nevlastnímu bratrovi.</p>
<p>Edward se vrátil do rodného města a zjistil, že jeho dvoupokojový byt už minulý měsíc vyklidili a pronajali jinému zájemci – na to vládní agenti, jejichž úkolem bylo dohlížet v průběhu karantény na jeho záležitosti, zapomněli. Poměrně nepříjemné přehlédnutí… Naštěstí bytná byla natolik laskavá, že jeho majetek uskladnila pro případ, kdyby se vrátil. Nábytek hned prodal, ale ke svému vlastnímu údivu přišel na to, že ještě má pár věcí, s nimiž se nedokáže rozloučit. Najal si za přemrštěnou sumu sto dolarů měsíčně sklad a zaplatil na pět měsíců dopředu.</p>
<p>Když tohle všechno zařídil, stal se Edward tím, čím chtěl být – svobodným člověkem bez závazků.</p>
<p>O tom, že brzy nastane konec Země, příliš nepochyboval. Zakoupil si dokonce malorážní pistoli pro případ, že by nadcházející konec byl příliš bolestivý. (Pistole se teď těžko sháněly.) Rozdělil své úspory a peníze, které dostal od vlády, tak aby mu vydržely na celých pět měsíců cestování.</p>
<p>Necítil potřebu cestovat mimo hranice Spojených států. Zakoupil si obytný vůz – na protiúčet dal svůj landcruiser – což snížilo jeho jmění asi o třetinu. Té poslední noci v Austinu, kterou strávil v hotelu, se ho zmocnila podivně zádumčivá nálada.</p>
<p>Už se nemohl dočkat, až se konečně vydá na cestu.</p>
<p>Procestuje celou zem a koncem března nebo začátkem dubna zakončí svou pouť v Yosemitském parku, kde se usadí. První část výpravy věnuje Severní Americe, získá přehled a prohlédne si tolik, kolik jen stihne – to si vždycky přál udělat. Stráví pár týdnů v oblasti Badlands u Bílé Řeky v Jižní Dakotě, pár dní v Zionském národním parku, a tak dál, bude postupně navštěvovat geologické pamětihodnosti, a okružní jízdu zakončí mezi vysokými skalními stěnami Yosemitu, čímž dovrší také svůj návrat do dětství. Pak, až takto zmapuje aspoň část toho, co si na Zemi přál spatřit, může se pustit do průzkumu své duševní krajiny.</p>
<p>Dobrý plán.</p>
<p>Tak proč se cítil tak bídně?</p>
<p>Pořád se nedokázal vymanit ze zajetí představy, že člověk by měl strávit život s drahým přítelem nebo svou láskou. Edward byl v podstatě vždycky samotář. Necítil potřebu navštívit matku; vyhodila ho z domu, když mu bylo šestnáct, a už před lety s ní ztratil spojení. Ale byl tu ten mýtus, dyadický cyklon, jak to nazval John Lilly… Pár, čelící životu společně.</p>
<p>Dopil drink a odešel z baru, v chůzi si šroubovitým pohybem ubrousku stíral sůl z dlaně. Vrátný ho pozdravil přátelským pokývnutím, Edward mu ho oplatil. Vydal se na dvouhodinovou procházku do centra Austinu – něco takového neudělal už od svých studentských let.</p>
<p>Byla neděle a ve městě vládl klid. Bloumal kolem dřevěných ohrad a černých železných plotů, chránících dobře udržované historicky cenné budovy. Prohlížel si bronzové pamětní desky, umístěné na sloupech. Pak opustil staré části města a octl se mezi stavbami z betonu a kamene s ocelovými a skleněnými pilíři. Po celou dobu mu košili s krátkým rukávem nadouval mírný texaský větřík.</p>
<p>Lidské město, a přece působilo pevným, masivním dojmem.</p>
<p>Jak by mohlo jen tak zmizet?</p>
<p>Ani geologie se nikdy nezabývala okamžitým zánikem světů.</p>
<p>Příštího rána, po noci zdravého spánku beze snů, které by si dokázal vybavit, začal Edward svůj nový život.</p>
<p><strong>45</strong></p>
<p><emphasis>24. prosince</emphasis></p>
<p>Podplukovník Rogers seděl v přívěsu a čekal na zprávu od své civilní spojky, malého, upraveného muže od NSA jménem Tucker. Tucker měl v tomto spiknutí – jiný výraz se pro to nedal použít – jediný úkol: oznámit, zda potřebná zbraň bude či nebude k dispozici.</p>
<p>Na stole před třemi vypnutými televizními monitory ležely rozprostřené noviny – nedělní <emphasis>New York Times. </emphasis>Na přední straně mezi sebou soupeřily tři titulky téměř stejné velikosti:</p>
<p>PREZIDENTŮV KAMARÁD ZAVRAŽDĚN</p>
<p><emphasis>Reverend Ormandy zastřelen v New Orleansu osamělým střelcem</emphasis></p>
<p>CROCKERMAN VETUJE ROZHODNUTÍ O OBRANĚ PROTI VETŘELCŮM</p>
<p>ČLENOVÉ ‚BOŽÍ VÝHNĚ‘ BRÁNÍ CIZÍ LOĎ</p>
<p><emphasis>Shromáždění anglických členů sekty v Kalifornii</emphasis></p>
<p>Celý svět se zbláznil a jeho přitom vzal s sebou. Minulý týden třikrát porušil důstojnickou přísahu. Stal se členem spiknutí, které s konečnou platností zvrátí výslovný příkaz hlavního velitele ozbrojených sil Spojených států. Během příštích dvou týdnů, možná i dřív, pokud všechno půjde podle plánu, se pokusí zničit právě ten objekt, který členové nové sekty chtějí chránit.</p>
<p>Nejvíc ze všeho mu vadila skutečnost, že ho to vlastně příliš nezneklidňuje. Nesnášel pomyšlení, že se stal zatvrzelým extrémistou, ale skutečně už uvažoval radikálně a nedokázal si představit jiný směr, kterým by se měly zaměřit budoucí činy. Jediné, co viděl jasně, bylo ohrožení jeho národa a naprostý zmatek ve vládě. Mimořádná doba si žádá mimořádná opatření.</p>
<p>Telefon v přívěsu zazvonil. Zvedl ho a operátor mu ohlásil hovor zvenčí, od hlavního velitele Tichomořské flotily.</p>
<p>V telefonu se ozval Tuckerův hlas. Téměř jistě volal z letadlové lodi <emphasis>Saratoga, </emphasis>která momentálně působila sto mil západně od ostrova San elemente. Téměř jistě právě ukončil rozhovor s admirálem Louisem Cameronem.</p>
<p>„Plukovníku Rogersi, máme šíp a všechna pera, která potřebujeme.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Rozuměl jste?“</p>
<p>„Rozuměl.“</p>
<p>„Váš příští kontakt bude Green.“</p>
<p>„Děkuji vám.“</p>
<p>Zavěsil. Krycí jméno Green znamenalo senátora Julia Gilmonna, demokrata z Kalifornie. Gilmonn předsedal senátnímu podvýboru pro obranu proti mimozemšťanům. Přibližně za deset dní projede se svou velkou limuzínou kordonem členů sekty. Bude důkladně střežen.</p>
<p>V kufru limuzíny poveze ‚šíp‘, tříkilotunovou hlavici, původně navrženou jako protiponorková střela a umístěnou na palubě <emphasis>Saratogy.</emphasis></p>
<p>Rogers hlavici, upevněnou ve speciálním postroji, dopraví do cizí kosmické lodi.</p>
<p>Úhledně složil noviny a vstal, aby se připravil na své odpolední obchůzky.</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>Televizní stanice CBS, Denní zprávy, 1. ledna 1997, moderátoři Tricia Reverová a Alan Hack:</emphasis></p>
<p>Reverová: Tak co, byl jste na Times Square, nebo jste se díval na oslavy v televizi?</p>
<p>Hack: V televizi. Mám se rád.</p>
<p>Reverová: Nikdy jsem nic podobného neviděla. Bylo to absolutní šílenství.</p>
<p>Hack: Lidé si myslí, že je to náš poslední rok na Zemi. <emphasis>(Potřásá hlavou v reakci na poznámku mimo kameru) </emphasis>K čertu s tím. Buďme realisté. Lidé to vědí, a tak pořádají mejdany.</p>
<p><strong>46</strong></p>
<p><emphasis>3. ledna 1997</emphasis></p>
<p>Nejdivnější na tom všem bylo, že se Arthur nepřestal cítit jako jednotlivec. V záchvatu rodičovské starostlivosti zavezl Martyho v deštivém mrholení do školy – školní autobus by úplně stačil, zastavoval necelých padesát yardů ode dveří. Před zpáteční cestou, ještě na parkovišti, naslouchal vzdáleným hlasům, z nichž některé mluvily anglicky, ale většina ne. Seděl v autě se zavřenýma očima a připadal si jako radioamatér nebo jako při spojení přes satelit, ale pak hlasy umlkly a nahradil je šum očekávání.</p>
<p>Vešel do domu, stáhl si plášť. Francine ho přivítala šálkem kakaa. Oči se mu zamžily, upil kakaa, postavil ho na kuchyňský pracovní stůl a objal ji. Tiskla se k němu se stoupajícím vzrušením, jako na pokraji zoufalství, a tak ji odvedl do ložnice a tam se milovali.</p>
<p>Oni ho přitom nesledovali.</p>
<p>Pokud právě neplnil specifické úkoly, byl svobodný – v rámci rozumných možností – jako kdokoli jiný. Ani neměl v úmyslu opustit svou přidělenou oblast, severozápadní část Spojených států. Kdyby se o to pokusil, zabránili by mu v tom. Ale měl ve svém působišti spoustu práce a přijdou další a další úkoly…</p>
<p>Ležel s hlavou na oblém břiše své ženy a lehce podřimoval s rukou na jejím prsu. Namotala si na prst pramen jeho vlasů a pozorovala ho s typicky ženským klidem, nad kterým vždycky žasl. Toho rána v posteli zakusili vášeň, téměř posedlost, a ona je teď klidná jako porcelánová soška madony.</p>
<p>Mohl by jí říct o pavoukovi. Nic by mu v tom nebránilo. Zvedl hlavu a už se chystal promluvit, ale zarazil se. <emphasis>Tak kdo mě vlastně hlídá? Jsem to já sám, nebo něco jiného?</emphasis> Byl to on sám. Jeho žena má dost starostí i tak, ještě aby se dozvěděla, že její manžel je posedlý. To slovo mu připadalo zábavné, a současně ho dráždilo. Vůbec nevyjadřovalo, o co ve skutečnosti šlo…</p>
<p><emphasis>Proč si nevezmou také ji? Proč ji neposednou?</emphasis></p>
<p>Protože ji nepotřebují, a jejich zdroje jsou omezeny. Náhle ho zabrnělo v páteři, šíje mu ztuhla. Jen jeden nebo dva tisíce… Co když mezi vybranými není nikdo z jeho rodiny? Nikdo z přátel, kolegů, známých? Co když nebyl vybrán ani on sám?</p>
<p>„Něco tě trápí. Arte?“ zeptala se a pohladila ho po čele.</p>
<p>Odmítavě zavrtěl hlavou a laskal jí bradavku.</p>
<p>„Kvůli tobě se cítím jako úplně jiná osoba, vůbec ne jako matka a členka rodičovského sdružení,“ řekla. „Měl by ses stydět.“</p>
<p>„To ano,“ přisvědčil. „Hrozně se stydím.“</p>
<p>Déšť bušil do oken a studený vítr vyl pod okapy. Znělo to zlověstně, vyloženě zlověstně, ale jemu tohle počasí navozovalo pocit tepla a bezpečí. Mohl ležet nahý vedle své ženy v útulné teplé ložnici a připadat si jako vládce nekonečného světa. Jeho tělo ještě nic nepochopilo.</p>
<p>Postupně se formovala síť. Najednou věděl, že už byly obsazeny knihovny v New Yorku, Washingtonu, D.C., a leckde jinde. Co měli v plánu? Chystají se doslova vyrvat Sixtinskou kapli ze základů, posbírat disky s Bachem nebo zabalit celý Parthenon či Angkor Wat a vzít je s sebou do vesmíru současně se všemi génii Země? Nějak mu to celé připadalo až moc nabíledni a velmi naivní.</p>
<p>Mnohokrát poslouchal z pásky Harryho ‚úvahu‘. Celou dobu si ji převaloval v hlavě, porovnávaje Harryho myšlenky se vším, co mu předávala rodící se síť.</p>
<p>Pak se mu v mysli vylíhlo jejich pojetí, přesahující význam jednoho slova: <emphasis>pravidla.</emphasis></p>
<p>S tím pojetím byla spojena spleť dalších významů: pravidla planetárního ekosystému, od genetického materiálu až k tomu, jak jednotlivé druhy zapadají do kontextu jako slova v knize, struktura rozvíjejících se zápletek a důsledky, které přináší rozuzlení…</p>
<p>Gramatika společnosti, způsob, jak na sebe jednotlivé skupiny lidí vzájemně působí v rámci celého ekosystému…</p>
<p>Ovoce, gonády, reprodukční systém planety, plodná panožka, natahující se do vesmíru z jejího povrchu, která se musí naučit… Ježíši, Ježíši.</p>
<p>Aby se dověděl všechno o hlubokém vakuu a gravitaci a větru mezi světy, ekosystém Země si musí vytvořit patřičný orgán, jakousi paži, vybavenou vnímáním a logikou, právě tak jako se kdysi život přizpůsobil pevnině tím, že si vytvořil určitý typ očí a končetin a nervové soustavy. Věty v knize Země používaly syntaxi chůze po zemi, pohybu v prostoru, a to vše bylo zahrnuto v původních pravidlech ekosystému, dáno předem. Jako na tisících jiných světů s podobnou gramatikou života. Lidé byli orgánem Země, určeným k překročení prostoru mezi hvězdami.</p>
<p><emphasis>Oni mluví o Životě. Vědí, co vzít s sebou, aby byla zachována podstata, základ planety.</emphasis></p>
<p>Tak mu to aspoň říkali. A Harry na pásce zase říkal:</p>
<p><emphasis>Dvacet let života jsem strávil jako biolog. Ty, Arthure, jsi mě udržoval v obraze, co se týče ostatních oborů; to tys mě přiměl k zamyšlení, když jsi mi před patnácti lety dal Lovelockovu knihu o Gaie. Události poslední doby mě donutily vyhrabat některé z mých starých teorií a spekulací, poté co jsem si znovu přečetl Lovelocka a Margulise. Hovořili jsme o nich znovu a znovu, ale já si nikdy nebyl dostatečně jist sám sebou, abych své nápady napsal. </emphasis><emphasis>Teď</emphasis><emphasis> už si jistý jsem, ale příliš slabý, abych je hodil na papír, takže… jenom tohle.</emphasis></p>
<p><emphasis>Gaia, která zahrnuje celou Zemi, ožila, stala se organickým celkem, samostatnou bytostí, a tak tomu je už po dvě miliardy let. Nedokážeme dokonale vystihnout spojení mezi Gaiou a lidskými tvory, psy, kočkami nebo ptáky, protože jsme nikdy nestudovali nezávislé organismy. Psi a kočky a ptáci – a lidé – nejsou samostatné bytosti. Všichni jsme jenom kousíčky Gaii. Stejně jako každý živý tvor na Zemi. Představ si, jak se jedna buňka pokouší pochopit vztah mezi vlastní cytoplasmou s organelami a úlohou, kterou hraje v lidském těle; pokud se bude snažit o analogie, snadno se splete.</emphasis></p>
<p><emphasis>Takže Gaia, Země, je první samostatný organismus, který jsme začali zkoumat. Nazval bych to</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>p</emphasis><emphasis>lanetismus</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis>. Planetismus se skládá z rostlin a živočichů a mikroorganismů, které se zase skládají z buněk nebo případně jediné buňky. Ty obsahují cytoplasmu a organely a tak dál. Organismus sám sebe reguluje pomocí hormonů, neurotransmiterů a řídí svou činnost a výživu enzymy a dalšími látkami… Všechno je to organizováno, probíhá podle rozvrhu, se vzájemnou spoluprací a zpětnou kontrolou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Gaia pracuje s ekosystémy. Jako každý organismus, také planetismus má svůj stanovený rozvrh a své stanovené cíle. Roste a vyvíjí se a prochází různými etapami života. Někdy musí podstoupit radikální změny, zničení celých ekosystémů. Možná že experimentuje způsoby, jaké si malé organismy nemohou dovolit; a když se octne ve slepé uličce, všechno smete a začne znovu s čistým stolem. Nevím. Ale nakonec musí udělat totéž, co všechny živé organismy – dospět a rozmnožovat se.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jak může planetismus vytvořit nějaké potomstvo? Zrodila se – pravděpodobně – bez zásahu zvenčí, i když je možné, že je sama potomkem jiného planetismu. Možná že tu byl život zaset už dávno, strašně dávno. Ale upřímně řečeno, tohle si nemyslím. Mám dojem, že většina planetismu nemá rodiče, přinejmenším ne teď, takže mají volnost a mohou se vyvíjet podle vlastních plánů. To zabere nepředstavitelně dlouhou dobu, ale nakonec planetismus nějak najde způsob, jak se množit. Vytvoří si k tomu zvláštní strategii.</emphasis></p>
<p><emphasis>Planetismus se naučil využívat stále více svých surovin a svého povrchu. Ovládl oceány, všude rozšířil rostliny a živočichy, aby dobyli pusté kontinenty. Tyto rostliny a živočichové se přizpůsobili životu na pevnině. Mám podezření, že se tu jednalo o víc než pouhou náhodu, ale jsem příliš slabý, abych se o to přel. Pro můj rozbor to není podstatné.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nyní, po uplynutí věků, jsou tu lidé, a nevedou si nejhůř. Máme orgán, který je právě tak důležitý jako končetiny u obojživelníků – vysoce vyvinutý mozek. Náhle si Gaia uvědomuje sama sebe a rozhlíží se. Vytváří si oči, které dohlédnou do vesmíru, a začíná chápat prostředí, které bude muset dobýt. Dorostla do puberty. Brzy nastoupí období reprodukce.</emphasis></p>
<p><emphasis>Je mi jasné, že jsi mě už teď v myšlenkách předběhl. Právě říkáš: To znamená, že lidé jsou Gainým rozmnožovacím orgánem. Souhlasím s tebou, ale to přirovnání trochu kulhá. Časem snad Gaia obětuje všechno na Zemi – všechny svoje ekosystémy –, aby podporovala rozvoj lidstva. Protože my jsme něco víc než její rozmnožovací orgány. Vytváříme semínka a spóry, my jsme pochopili, kdo je Gaia, a brzy budeme vědět i to, jak oživit další světy. V kosmických lodích rozneseme Gainy biologické informace do vesmíru.</emphasis></p>
<p><emphasis>Víš, tahle myšlenka ve výhledu do budoucna nastoluje spoustu problémů. Gaia nás živila, ale také nás provokovala, a někdy nám působila muka. Využila všechny možnosti, abychom se necítili příliš pohodlně. Choroby, které dříve sloužily k regulaci ekosystému, se najednou změnily ve stimulující faktory. Usilovně jsme pracovali na potírání nemocí, které nám škodily, a tím jsme se učili lépe porozumět životu, a také začínali chápat Gaiu. Tak Gaia používá nemocí, aby nás posilovala a dávala nám pokyny. Myslíš, že nás pouhou náhodou postihlo ve dvacátém století tolik epidemií vyvolaných retroviry a poruchami imunitního systému? Nemůžeme je nikdy zvládnout, aniž bychom porozuměli životu až po </emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ou úroveň. Gaia nás řídí a reguluje, a tím řídí i sebe, snaží se dosáhnout puberty.</emphasis></p>
<p><emphasis>Protože právě to by se stalo. Gaia by nás vyslala ven, a my bychom ji vzali do svých kosmických lodí. Možná bychom mezitím učinili Zemi neobyvatelnou, což by byl další pádný důvod, abychom vypadli jako semínka z lusku, který už je odumřelý a svraštělý. Ale to by bylo jen přirozené. Možná bychom Zemi zachovali a vydali se do vesmíru. Podobá se to situaci rodičů, kteří udělají dětem ze života peklo, aby je dostali z domu, nebo se děti samy dovtípí a odejdou z vlastní vůle, osvobodí se. Ne že bych tyhle problémy znal z první ruky, jako rodič… Ale pamatuju si na vlastní dětství.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pochopitelně Gaia není jediný planetismus. Pravděpodobně se vyskytují miliardy jiných, z nich některé patří k síti, plodící semínka – planetismy s rodiči. Jiné jsou zase nezávislé. A když vyjdou ven do galaxie, objeví, že vstoupily do soutěže. Najednou se staly součástí ještě většího, mnohem složitějšího systému – galaktické ekologie. Planetismy a jejich prodloužené orgány – inteligence, technologické civilizace – vytvářejí strategie, které jim umožní zvítězit nebo soutěži zabránit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Některé planetismy se vydají obvyklou cestou. Vykořisťují ostatní a snaží se co nejrychleji rozšířit. Jsou jako paraziti, nebo třeba mladé nemoci, které se ještě nenaučily, jak bezpečně žít uvnitř hostitele. Ostatní planetismy reagují tím, že je vyhledávají a ničí jejich orgány. Předpokládám, že nakonec procitne k životu sama galaxie – stane se z ní galaktismus – a pak bude muset stmelit dohromady veškeré orgány a výběžky všech svých planetismů a nějak je uspořádat. Takže paraziti se potom buď přizpůsobí, nebo budou eliminováni. Ovšem momentálně je tam venku džungle.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kdysi dávno jsi mi vykládal o Franku Drinkwaterovi. Drinkwater a jemu podobní léta obhajují názor, že v naší galaxii není žádný jiný inteligentní život. Prohlašuje, že chybění rádiových signálů ze vzdálených hvězd je dostatečným důkazem. Za další důkaz považoval skutečnost, že se tu nevyskytují žádné von Neumannovy stroje. Byl příliš netrpělivý. Teď je jasné, že se mýlil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Seděli jsme na svém stromě a po celé poslední století jsme švitořili jako pošetilí ptáčci a divili jsme se, proč nám žádný jiný ptáček neodpoví. Jenže galaktické nebe je plné jestřábů, to je to. Planetismy, které neumějí být potichu, jsou uloveny.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem skoro hotov. Příliš unaven na to, abych tuhle teorii rozpracoval. Možná už jsi tohle všechno promyslel. Možná ti to přece jen k něčemu bude.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ty sám jsi mě často popichoval a povzbuzoval, Arte. Díky ti za to. Jsi můj nejdražší přítel, mám tě rád.</emphasis></p>
<p><emphasis>Postarej se o Ithaku, pokud to bude potřebovat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pozdrav Francine a Martymu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Moc vám přeju a modlím se, abyste to zvládli, ačkoli si zaboha nedokážu představit, jak.</emphasis></p>
<p>Harry to věděl, byť téměř na instinktivní úrovni. Byl ještě naživu, ležel v Los Angeles, příliš slabý, aby dělal cokoli jiného než spal. Arthur náhle pocítil paniku, když pomyslel na svět bez Harryho. Co bude dělat? Teď, právě teď, ho nutně potřeboval…</p>
<p>„Arte,“ ozvala se Francine. Pokusil se uvolnit, odpoutat pohled od stropu a podívat se jí do tváře. „Myslíš na Harryho?“</p>
<p>Přikývl. „Ale to není všechno.“ Rozhodl se náhle, aniž by zvažoval důsledky, jen na základě instinktu, který, jak doufal, nebyl horší než ten Harryho. „Začíná něco velikého,“ řekl. „Bál jsem se ti o tom říct.“</p>
<p>„A <emphasis>smíš </emphasis>mi to prozradit?“ zeptala se a mhouřila oči, jako by o tom radši ani nechtěla slyšet. Měla už dost změn a děsivých novinek, kterých do jejího domu přicházelo i tak až příliš.</p>
<p>„Tady nejde o vládní tajemství,“ řekl s úsměvem. Pověděl jí o setkání na letišti, o nových informacích ve vlastní hlavě, o vytváření sítě. Vylilo se to z něj jako příval; odmlčel se jen na chvíli, když pouštěl dovnitř Packu, který zoufale vyl v garáži.</p>
<p>Francine pozorně hleděla na jeho zářící oči a blažený výraz tváře a kousala si ret.</p>
<p>Když skončil, otřásl se a současně pokrčil rameny. „Zní to, jako bych se úplně zcvoknul, co?“</p>
<p>Přikývla, po tváři se jí skoulela slza.</p>
<p>„Dobře. Ukážu ti něco zvláštního.“</p>
<p>Zamířil k zamčenému příborníku v horní hale a vytáhl z něj kartónovou krabici. V ložnici z ní odklopil víko. V krabici k jeho údivu leželi místo jednoho dva úplně stejní pavouci, nehybní, se zářícími linkami zelených očí. Francine se od otevřené krabice odtáhla.</p>
<p>„Nevěděl jsem, že je tam ještě jeden,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Co jsou zač?“</p>
<p>„Naši zachránci, aspoň myslím,“ odpověděl.</p>
<p><emphasis>Bude Francine zachráněna? </emphasis>položil otázku do tichého šumu očekávání ve své hlavě. Natáhla ruku, aby si na pavouky sáhla, Arthur se ji chystal zarazit, ale pak si uvědomil, že to nevadí. Kdyby chtěli, aby byla také ‚posedlá‘, nový pavouk – ať už se tady vzal, jak chtěl – by se jí už zmocnil. Váhavě se jednoho dotkla. Nereagoval. Zamyšleně pohladila chromované tělíčko. Když pavouci oba současně pohnuli nohama, honem ruku odtáhla. Znovu znehybněli.</p>
<p>„Jako by byli živí,“ řekla.</p>
<p>„Myslím, že to jsou jen velmi složité stroje.“</p>
<p>„Sbírají vzorky, shromažďují informace… a také…“ Ztěžka polkla a ovinula si paže kolem těla. Začala se třást, cvakaly jí zuby. „Aaa-ch, Arthure…“</p>
<p>Pevně ji objal, položil si tvář na její hlavu a laskal ji „Pořád jsem tady,“ uklidňoval ji.</p>
<p>„Je to všechno tak neskutečné!“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>„Co… co teď budeme dělat?“</p>
<p>„Čekat,“ odpověděl. „A já budu dělat to, co budu muset.“</p>
<p>V jejím výrazu, s nímž naklonila hlavu dozadu, aby na něj viděla, se objevila směs okouzlení a odporu. „Dokonce ani nevím, jestli jsi skutečně tím, co mi tvrdíš, že jsi.“</p>
<p>Přisvědčil. „Nemůžu to nijak dokázat.“</p>
<p>„Ale ano, můžeš. Prosím, třeba by to šlo. Možná už to vím.“ Přitiskla se k němu pevněji a skryla tvář na jeho hrudi. „Nechci si myslet… že už jsem tě ztratila: Ach, bože můj.“ Znovu se odtáhla. „Neříkej to Martymu. Ještě to neví?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Nezvládl by to. Už takhle má noční můry o ohni a zemětřesení.“</p>
<p>„Neřeknu mu to.“</p>
<p>„Možná později,“ pravila pevně. „Až to budeme vědět jistě. Chci říct, až budeme vědět, co se doopravdy stane.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Pak už byl čas obléknout se a zajet pro Martyho do školy. Vyrazili do mrholení oba společně.</p>
<p>Toho večera, když už byl Marty v posteli a oni seděli s propletenýma nohama na gauči v obýváku a četli si, zazvonil telefon. Zvedl ho Arthur.</p>
<p>„Mám tu hovor pro Arthura Gordona od prezidenta Crockermana.“</p>
<p>Arthur ten hlas poznal. Byla to Nancy Congdonová, sekretářka z Bílého domu.</p>
<p>„U telefonu.“</p>
<p>„Počkejte, prosím.“</p>
<p>O pár vteřin později se ozval Crockerman. „Arthure, potřeboval bych mluvit s vámi nebo s Feinmanem nebo se senátorem Gilmonnem… Předpokládám, že jste ve spojení buďto s nimi nebo s Palácem záhad?“</p>
<p>„Lituji, pane prezidente… Nemluvil jsem se žádným senátorem ani s nikým z NSA. Harry Feinman je na tom teď velice špatně. Umírá.“</p>
<p>„To mi říkali.“ Prezident dlouho mlčel. „Jsem tady v obležení, Arthure. Ve Sněmovně to ještě neodhlasovali, ale chybí jim snad jen dva hlasy… Nejsem si jist, kdo všechno se na mém obklíčení tady podílí, ale možná byste si s nimi mohl promluvit. Nemusíte přiznávat spoluvinu… nebo jak tomu říkáte.“</p>
<p>„Možná na to nejsem ten správný člověk,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Nedávno mi odepřeli vstup do generálního štábu. Vyhodil jsem Ottu Lehrmana, ale vůbec nic se tím nezměnilo. Ježíši, oni mi už vyhrožují, že stáhnou vojenskou stráž od Bílého domu! Všechno, co dělají, je zcela jasně nezákonné, jenomže tihle lidé… Můžou si dovolit počkat. Mají něco v plánu. A já <emphasis>musím vědět, co to je, </emphasis>prokrista. Jsem <emphasis>prezidentem Spojených států, </emphasis>Arthure!“</p>
<p>„Já o tom opravdu nic nevím, pane prezidente.“</p>
<p>„Správně. Držet se své politické linie. Ať už je to jak chce, nejsem žádný zabedněný idiot. Posledních pár týdnů jsem se tím hrozně trápil. Mluvil jsem s prvním tajemníkem strany Nalivkinem. Víte, co teď dělají? Vyjednávají s tou cizí lodí v Mongolsku. Tvrdí, že svět je na pokraji tisíciletí socialismu. To mu vykládají ti z té vesmírné lodi! Arthure, povězte mi to rovnou… Víte o někom, s kým bych mohl promluvit a přesvědčit ho, aby mi vrátil velení? Jsem přece soudný člověk, se mnou se dá jednat. Bůh ví, jak moc jsem o tom všem přemýšlel. Chci zpátky na své místo. Už jste slyšel o reverendu Ormandym?“</p>
<p>„Ne, pane.“</p>
<p>„Je mrtvý, prokrista! Zastřelili ho. Někdo ho zastřelil.“</p>
<p>Arthur zbledl, neříkal nic.</p>
<p>„Když se ti lidé nebaví s vámi, tak s kým?“</p>
<p>„Volal jste McClennanovi nebo Rotterjackovi?“ zeptal se Arthur. Oba kdysi přísahali Crockermanovi věrnost, ještě i po svém odchodu z funkce.</p>
<p>„Zkoušel jsem to, ale nedostal jsem se k nim. Myslím, že je dali uvěznit nebo je unesli. Je tohle revoluce, nebo nějaká vzpoura?“</p>
<p>„To já nevím, pane. Čestně, nemám ponětí.“</p>
<p>Crockerman zamumlal cosi, čemu Arthur nerozuměl, a pak zavěsil.</p>
<p><strong>47</strong></p>
<p><emphasis>4. ledna</emphasis></p>
<p>Reuben Bordes se setkal s Mužem s Penězi poblíž konečné autobusů Greyhound na Dvanácté ulici. Bělovlasý, břichatý cizinec měl na sobě tmavomodrý vlněný oblek, hedvábnou proužkovanou košili a boty z krokodýlí kůže. Byl očividně potěšen, že může Reubenovi předat objemný šedý pytlík na zip, plný stodolarových a tisícidolarových bankovek. Reuben mu pevně potřásl rukou, usmál se a pak se rozešli, aniž by si řekli slovo. Reuben strčil sáček do kapsy svého olivově zeleného vojenského pláště a zamával na taxík.</p>
<p>Když dal řidiči instrukce, pohodlně se opřel a cítil se šťastnější než kdykoli v celém životě. S těmihle penězi by se mu cestovalo mnohem pohodlněji: taxíky, letadla, dobré hotely. Jenomže ty peníze jsou nejspíš určeny na něco jiného. Ale stejně, možná by…</p>
<p>Měl v hlavě rozsáhlý seznam nákupů. Nejprve se musí zastavit v tiskárně Vládního střediska informací. Tam nakoupí čtyři sady disků, obsahujících veškeré záznamy Kongresové knihovny, které jsou volně přístupné veřejnosti. Každá sada na pěti stech discích by zabrala obstojně velkou registraturu a on netušil, proč jsou potřeba čtyři kopie, ale věděl, že za ně zaplatí asi polovinou peněz z obálky.</p>
<p>Stál ve frontě u pultu obsluhy ve Středisku informací asi deset minut, potom přistoupil k úředníkovi, mladému plešatějícímu muži s rudým plnovousem a ostrým, hodnotícím pohledem.</p>
<p>„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se úředník.</p>
<p>„Chtěl bych čtyři kopie od čísla 15-692-421-3-A-G.“</p>
<p>Úředník si číslo zapsal a podíval se na terminál. „Takže literatura faktu, Kongresová knihovna,“ řekl. „Chcete to včetně odkazů, návodů a indexů?“</p>
<p>Reuben přikývl.</p>
<p>Úředník se na něj zahleděl ještě upřeněji. „To dělá patnáct tisíc dolarů za jednu sadu.“</p>
<p>Reuben klidně rozložil peníze a odpočítal šedesát tisícidolarových bankovek.</p>
<p>Úředník si bankovky pozorně prohlédl, promnul je, podíval se na ně zblízka. „Musím zavolat svého nadřízeného,“ prohlásil.</p>
<p>„Dobře,“ řekl Reuben.</p>
<p>Po půl hodině, když byly vyřízeny všechny formality, Reuben napsal adresu, kam chce materiály poslat – byla to adresa v Západní Virginii.</p>
<p>„Co s tím vším budete dělat?“ zeptal se úředník, když Reubenovi podával stvrzenku.</p>
<p>„Přečtu si to,“ odvětil Reuben. „Čtyřikrát.“</p>
<p>Když později kráčel po Sedmé ulici k Národnímu archivu, trochu své drzosti litoval, ale jen na chvíli. Do hlavy mu rychle proudily instrukce a neměl moc času myslet sám pro sebe.</p>
<p><strong>48</strong></p>
<p><emphasis>5. ledna</emphasis></p>
<p>Podplukovník Rogers se probudil ze zdravého spánku ve čtyři ráno, o pár minut dřív, než si večer nastavil buzení na náramkových hodinkách. Vypnul budík a rozsvítil lampičku u svého úzkého kavalce. Vychutnal si minutu, kterou mohl ještě strávit na lůžku a naslouchat. Všude vládlo ticho a klid. Byla neděle, většina členů sekty Boží výhně se předešlého večera přesunula do Furnace Creeku na obrovské shromáždění, které na dnešní ráno naplánoval reverend Ashberry.</p>
<p>Rychle se oblékl, obul si horolezecké boty a z batohu v koutě přívěsu vytáhl dvě smyčky sto stop dlouhého nylonového lana. S lanem v ruce a svraštěným obočím pohlédl na stolek s telefonem. Pak odložil lana na kavalec a sedl si na židli, aby napsal dopis ženě a synovi, pro případ, že by se už nevrátil. To mu zabralo pět minut. Pořád ještě měl náskok před rozvrhem, a tak strávil dalších pět minut pečlivým holením – dával si pozor, aby seškrábl každý chloupek na šíji: dokonalá vojenská čistota. Vyčistil si zuby a důkladně si učesal vlasy. Díval se přitom na dopis. Výběr slov se mu nezamlouval, takže zprávu přepsal na čistý list, podepsal, složil do obálky a tu připíchl současně s adresou a instrukcemi na tabuli vzkazů.</p>
<p>Ve čtyři třicet sestoupil ze schůdku přívěsu a octl se v nemilosrdně studené pouštní temnotě, kde mu vytrvalý vítr rval kabát a nohavice. Na východní straně tábora stál na oploceném místě, vyhrazeném pro sklad střeliva, vůz senátora Julia Gilmonna. Sám Gilmonn čekal v doprovodu dvou asistentů, pohledné černošky středního věku s přísným výrazem a mladého zavalitého bělocha s ostře řezanou tváří, u vnitřní brány, vedoucí ke skále.</p>
<p>„Dobré ráno,“ pozdravil Rogers a přistoupil k nim. Gilmonn naposled soustředěně, zamračeně potáhl z cigarety a zadusil ji. Potřásl Rogersovi rukou.</p>
<p>„Ještě je tam pár členů sekty,“ ukázal senátor na zevní ohradu. „Vymysleli jste nějaký plán, jak je odtud dostat?“</p>
<p>Rogers přikývl. „Za patnáct minut spustíme sirény a oznámíme poplach. Nic určitého, prostě pohotovost. Potom začneme volným koridorem evakuovat tábor. Ti z Boží výhně, kteří ještě nevyklidili pole…“ Pokrčil rameny. „K čertu s nimi.“</p>
<p>„To by mohlo cizí loď varovat,“ řekl mladý asistent.</p>
<p>Rogers tu možnost připustil. „Celé měsíce to s nimi ani nehnulo, alespoň pokud víme. Prostě to riskneme. Teď je tam venku asi tisícovka lidí.“</p>
<p>Žena si Rogerse měřila pohledem, který kolísal mezi vážnými pochybnostmi a mateřskou starostlivostí, ale neřekla nic.</p>
<p>„Kdo ještě je do věci zasvěcen?“ zeptal se Gilmonn.</p>
<p>„Dva z mých štábních důstojníků mi pomohou odnést zbraň ke vchodu. Potom se evakuují s ostatními. Ještě o tom ví váš expert. Kde je?“</p>
<p>Gilmonn ukázal na postavu, přecházející přes prostranství, osvětlené reflektory, pár tuctů yardů od nich. „Už jde.“</p>
<p>Jeho ‚expert‘ byl mladý poručík námořnictva, štíhlý muž středního vzrůstu s tenkým, úpravným obočím a nakrátko ostříhanými hnědými vlasy, oblečený v civilu, s objemnou taškou a kufříkem. Tiše všechny pozdravil a požádal, aby ho dovedli ke zbrani. Gilmonn otevřel bránu klíčem, který mu Rogers svěřil, a zvedl víko kufru. Uvnitř ležel stříbrný válec s oranžovými pruhy, asi půldruhé stopy na šířku a dvě stopy dlouhý, umístěný v hliníkovém rámu. Označení ve tvaru trojlístku, varující před radiací, bylo výrazně vyvedeno na třech místech válce.</p>
<p>„Nemáme prezidentský autorizační kód,“ vysvětlil poručík věcně. „Takže jsem musel vzít ze skladu hlavici bez nálože a odstranit logickou rozhodovací jednotku. Což způsobilo fatální poruchu detonátoru a roznětky – fatální pro mechanismus, ne pro mě. Musel jsem vytvořit svůj vlastní časový spínač s detonátorem a propojit je s hlavicí. S požehnáním vyšších míst jsem vzal z vojenského letadla generátor signálu a klystron a všechny ty potřebné černé skříňky a splácal jsem to dohromady. Bude to fungovat, to vám zaručuju.“ Téměř omluvně se usmál a obrátil se k Rogersovi. „Pane, kdybyste se dostal do neočekávané situace, můžete tuto zbraň deaktivovat až do poslední vteřiny, než to spustí. Takže mi teď věnujte pozornost.“</p>
<p>Rogers sledoval, jak poručík sundává příklop z jednoho konce válce, a velmi pozorně naslouchal jeho vysvětlování. Poručík mu pak vysvětlení zopakoval ještě jednou a v klíčových okamžicích se mu díval do tváře, aby se ujistil, že všemu rozuměl. „Je to jasné, pane?“ zeptal se nakonec.</p>
<p>„Jasné,“ přisvědčil Rogers.</p>
<p>„Je mi líto, že jsme pro vás nesehnali přenosnou nukleární bombu,“ řekl poručík. „Jenže ty už nejsou na skladě přes dvacet let. Všechny je rozebrali a dali do šrotu. Tahle věcička váží o třetinu víc než SADM – speciální atomový demoliční materiál,“ objasnil kvůli senátorovým asistentům. „Ale nemělo by vám činit potíže dovléct tu zbraň nahoru, pokud je přístupová šachta tak hladká, jak jste říkal. V dalším úseku už ji můžete postrkovat a táhnout, a jakmile se dostanete někam, kde se budete moct narovnat, dopravíte ji až na místo v batohu. Zdá se, že jste docela ve formě, pane, a jistě ten úkol zvládnete…“ Poručík se zarazil. „Promiňte. Nechtěl jsem vám mluvit do něčeho, co je výhradně na vás.“</p>
<p>„To nic,“ řekl Rogers.</p>
<p>„Jen jedna otázka. Nikdo u nás mi nedokázal říct, jak moc je tahle cizí loď odolná.“</p>
<p>„To nevíme,“ odvětil Rogers.</p>
<p>„Musí být dost pevná, když snesla sestup z oběžné dráhy,“ mínil Gilmonn.</p>
<p>„Pokud nám tohle má říct aspoň něco o její odolnosti, pak nedokážu ani odhadnout účinky na okolní krajinu,“ pravil poručík. „Leda by loď vydržela, o čemž pochybuju. Jinak se všude po údolí rozlétnou střepiny a rozžhavené balvany. Nevím, jaká vzdálenost od lodi už bude pro vás bezpečná, pane.“</p>
<p>„Budu tady mít džíp,“ řekl Rogers.</p>
<p>„Tak jeďte, co to dá,“ poradil mu poručík. „A ještě jedna věc. Jaký druh řízení a pohonu má ta loď?“</p>
<p>Rogers potřásl hlavou. „Nejsou tam žádné zásuvky, nemá žádné trysky… Nic jsme neobjevili.“</p>
<p>„Pokud tam je nějaký řídicí mechanismus – což se jeví logické, když tu věc považujeme za vesmírný koráb –, potom ho výbuch může spustit.“</p>
<p>Rogers se zhluboka nadechl. „To už mě napadlo.“</p>
<p>„Nezaznamenali jsme nikde kolem lodi ani uvnitř v ní žádnou radiaci,“ poznamenal Gilmonn. „Pokud tam vůbec nějaké řízení je, pochybuju, že používají raketové palivo.“</p>
<p>„Hm, a co tedy <emphasis>používají</emphasis>?“ zeptal se poručík.</p>
<p>„Všechno, co tady podnikáme, je riskantní,“ prohlásil Gilmonn. „A jestli si tihle mimozemšťané myslí, že se necháme napálit vlastní představivostí… Budou snad díky tomu silnější? Co všechno už nám tenhle způsob uvažování zavařil!“</p>
<p>Sirény začaly kvílet, zvuk se ozvěnou odrážel od skal, děsivý a bolestivý. Ampliony na obvodu ohrazeného prostoru oznamovaly: „<emphasis>Vyhlašuje se stav ohrožení. Vyhlašuje se stav ohrožení. Nařizuje se okamžitá evakuace zaměstnanců.</emphasis>“ Hlášení se opakovalo, překřikovalo sirény, až Rogersovi připadalo, že vyletí z kůže. Všude kolem ohrazené oblasti začaly houkat klaksony. Reflektory blýskaly jako ostražité oči zvířat.</p>
<p>Gilmonn si zakryl rukama uši. „Jdeme, nebo tady budeme postávat a vykecávat?“</p>
<p>Rogers přikývl. „Jdeme.“</p>
<p>Poručík sáhl do kabely a vytáhl bílý ochranný kabát se zpevněným dílem v rozkroku. „Ochrana proti reziduální radiaci, pane. Oblečte si to.“ Musel překřikovat rámus kolem. Vytáhl ještě jeden a oblékl si ho sám, popruh v rozkroku upevnil do poutka na zadním dílu.</p>
<p>Ochranná halena vážila asi dvacet liber a i s překrývajícími se plátky z olovnatého plastu, všitého do látky, se zdála přiměřeně pružná.</p>
<p>„Utáhneme si to navzájem.“ Rogers pomohl poručíkovi upevnit popruhy, pak mu to poručík oplatil.</p>
<p>„Tak do toho, pane,“ řekl poručík. Společně zvedli zbraň z jejího rámu v kufru auta a přemístili ji na ruční vozík. Vážila nejméně pětašedesát liber, možná sedmdesát. „Není nutné, abyste s tím zacházel nějak zvlášť jemně, pane. Musí vydržet odpálení rakety a dopad do oceánu. Kdybychom tuhle zbraň chtěli zničit, museli bychom na ni vzít perlík.“</p>
<p>Rogers otevřel vnitřní bránu. Táhli vozík asi sto yardů po nerovném terénu, pokrytém pískem a štěrkem, až ke vstupnímu otvoru.</p>
<p>Poručík sám zvedl válec z vozíku a postavil ho jedním koncem do písku. Sirény ječely dál a reproduktory opakovaly příkaz k evakuaci, pořád dokola, s úmornou vytrvalostí.</p>
<p>První náznak svítání zalil obrysy Greenwater Range přízračným nachem. Vzduch stále protínaly paprsky reflektorů, ale znatelně jich ubylo.</p>
<p>„Vypadá to, že se stěhují,“ ozval se Gilmonn.</p>
<p>„Už je načase, aby evakuovali tábor,“ řekl Rogers. „Budu potřebovat poručíka a ještě jednoho muže.“</p>
<p>„Zůstanu tady, dokud nebudete v tunelu a šíp s vámi,“ prohlásil Gilmonn.</p>
<p>„Správně to mělo být ‚opice‘, ne ‚šíp‘, pane,“ opravil ho poručík.</p>
<p>„To je fuk,“ řekl senátor.</p>
<p>„Dejte mi opici na záda,“ požádal Rogers.</p>
<p>Poručík vytáhl z kabely s příslušenstvím teflonový plát asi palec tlustý a pevně jím válec zbraně obalil, připoutal ho třemi popruhy a sepjal sponou. Nahoře i u dna válce plát přesahoval válec, aby ho chránil před všemi ostrými hranami, které by se v tunelu mohly vyskytnout. Potom připojil dvě lana k zapuštěným svorníkům na horním konci, po obou stranách krycí desky. „Hotovo, pane.“</p>
<p>Rogers pokývl. „Tak jdeme.“</p>
<p>Poručík odstranil kryt a nastavil časový spínač. „Od chvíle, kdy zmáčknu tenhle spínač, máte čtyřicet minut, pane. Počkáme tady dole patnáct minut. Až odjedeme, necháme vám tady připravený džíp.“</p>
<p>„Rozumím,“ řekl Rogers.</p>
<p>Vlezl do otvoru, odmotávaje lana ze smyček, zavěšených u pasu, a škrábal se k prvnímu ohybu, kde se pevně zapřel. „Podejte mi to,“ přikázal. Poručík zmáčkl spínač, zavřel kryt a s námahou zbraň zvedl nahoru do otvoru. Rogers ji pomocí lan přitáhl k sobě přes celý první úsek. Pak zavolal dolů na poručíka a Gilmonna. „Jsem za první zatáčkou. Teď lezu do svislé šachty.“</p>
<p>„Pětatřicet minut, plukovníku,“ odpověděl poručík.</p>
<p>Rogers pohlédl nahoru do šachty a na okamžik zadržel svůj chraptivý dech, pokoušeje se něco zaslechnout. Přece mu ta cizí loď nedovolí dotáhnout zbraň dovnitř, aniž by se bránila!</p>
<p>Smotal lana a upevnil si je zase k opasku, pak zavěsil ‚opici‘ na lano, připevněné ke sloupku, který zatloukl do lávového povrchu. Vyšplhal komínem stejně jako poprvé – opíral se zády o jednu stranu, nohama o protější, a posunoval se po kouscích vzhůru. To mu zabralo pět minut navíc. Dvanáct minut už uběhlo. Cítil únavu, ale ještě ne vyčerpání.</p>
<p>Přikrčil se v nízkém, téměř vodorovném tunelu, škubnutím uvolnil smyčku, přidržující ‚opici‘ na sloupku, a táhl své břemeno nahoru komínem, jak nejrychleji dokázal. Válec vážil nejméně sedmdesát liber; svaly na ramenou se mu při té námaze stahovaly v křeči.</p>
<p>Když už měl válec téměř nahoře, uslyšel zdola Gilmonnův hlas.</p>
<p>„Jak to jde, plukovníku?“</p>
<p>„Už jsem skoro tady,“ odpověděl. Svaly v ramenou a pažích mu působily muka. Protiradiační oblek ho dřel a postupně se stával nejprotivnější ze všech nepříjemností.</p>
<p>„Odcházíme.“</p>
<p>„Máte pětadvacet minut,“ dodal poručík.</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>Rozsvítil baterku, položil hlavici kolmo na délku tunelu a kutálel ji devadesát stop ke kraji ‚předsíně‘. Na krátký okamžik nechal paže odpočinout, přelezl přes zbraň, odvázal od ní lana, potom ji zvedl a kolébavě jako kachna se s ní sunul do středu válcového prostoru. Postavil ji a otevřel kryt, aby se podíval, jestli časový spínač funguje. Fungoval. Zavřel kryt.</p>
<p>Posvítil si baterkou do větší komory a na rtech se mu objevil úšklebek. Lhostejné šedé plošky odrážely paprsek světla nesčetnými matnými odlesky. „Tady máte naše poděkování,“ zamumlal.</p>
<p>Dvacet minut. Za tu dobu se může dostat ven a ujet dvě míle odtud. Vytáhl z kapsy kalhot nůž, odřízl z ochranného kabátu pruh, který ho tísnil v rozkroku, a odhodil ho. Klouzal vodorovným tunelem, téměř nevnímal, jak mu tření ohřívá lokty a zadek, pak se zastavil, jen aby nabral dech a připravil se na šplhání komínem dolů. Instinktivně si ještě posvítil baterkou do tmy pod sebou, než do ní vstoupí.</p>
<p>Tři yardy pod ním kužel světla narazil na slepý konec.</p>
<p>Rogers na překážku upíral nevěřící zrak.</p>
<p>Jako by tady byla odjakživa, celou věčnost, vězela v tunelu plochá zátka, tmavá a hladká právě tak jako okolní stěny.</p>
<p>„Ježíšikriste,“ vydechl.</p>
<p>Osmnáct minut.</p>
<p>Byl z vodorovného tunelu venku a u bomby, dřív než na to vůbec pomyslel. Překvapivě obratně odstranil kryt a dotkl se prstem tlačítka pro přerušení. Pak se zpocenou tváří strnul, do očí mu stékaly slané kapky.</p>
<p>Cesta ven neexistuje. I kdyby vypnul časový spínač, nenapadal ho žádný způsob, jak se odtud dostat. Hlavou mu jako vyděšená přehlídka proběhlo tucet naprosto nepravděpodobných možností. Co když se někde objevil jiný východ. Co když loď ožila a chystá se vzlétnout.</p>
<p>Třeba byla právě uzavřena dohoda.</p>
<p><emphasis>Když zneškodníš bombu, necháme tě jít.</emphasis></p>
<p>Zacouval od válce, světlo baterky klouzalo po podlaze. <emphasis>Proč se to zavřelo? Bylo to celou dobu v činnosti, pozorovalo nás a hodnotilo všechno, co jsme dělali?</emphasis></p>
<p>Opřel se v rohu ‚předsíně‘ těsně u horizontální chodby. Šestnáct minut.</p>
<p>Za pět nebo šest minut už nebude záležet na tom, jestli se dostane ven nebo ne. Nedokáže ujet dost daleko od lodi, aby přežil krupobití střepin. Nevěřil, že by nějaké kosmické plavidlo, byť třeba velké jako hora, vydrželo výbuch o síle tří kilotun.</p>
<p>Rogers pomalu zakroutil hlavou. Pokoušel se soustředit, nenechat mysl zatoulat. Mohl by vypnout spínač a podívat se, jestli se cesta otevře. <emphasis>Půjčka za oplátku. Když mě poškrábeš na zádech, poškrábu tě taky. Promiňte, to bylo jenom velké nedorozumění.</emphasis></p>
<p>Klečel vedle zbraně, kousal si dolní ret, prsty na spínači se mu zatínaly a zase uvolňovaly.</p>
<p>„Třeba se cítíte ohroženi,“ řekl nahlas. „Možná jsme vás poprvé za celou dobu dostali.“</p>
<p>Kdovíproč mu to neznělo moc přesvědčivě.</p>
<p>Nedokázal se přinutit, aby tlačítko zmáčkl. Kdyby to udělal, podruhé už by časový spínač neuměl nastavit, to mu poručík neukázal.</p>
<p>Čtrnáct minut.</p>
<p><emphasis>První bod pro nás. A zodpovídám za něj já.</emphasis></p>
<p>Sedl si k bombě, natáhl se pro ochranný kabát a přehodil si ho přes kolena. <emphasis>Odporné dilema.</emphasis></p>
<p>V komoře bylo naprosté ticho.</p>
<p>„Jestli mě posloucháte, tak se mnou mluvte,“ řekl. „Povězte mi něco o sobě.“ Uchechtl se a ten zvuk ho vyděsil ještě víc, protože z něj pochopil, jak blízko už měl ke stisknutí spínače. Kdyby to udělal, třeba by ještě mohl vidět ženu a dítě; třeba by si nikdy nepřečetli dopis, který připíchl na tabuli. Uviděl před sebou Clařinu zarmoucenou tvář a zabolelo ho to.</p>
<p>Williamova tvář sladkého pětiletého ďáblíka.</p>
<p>Co si o sobě bude myslet, když teď nálož deaktivuje?</p>
<p>Jeho kariéra je stejně u konce. Mohl by ustoupit s ohledem na akci nepřítele a ohrozit veškeré pokusy o obranu. Ostatní také riskovali své kariéry, snad i životy. Rogersovi se právě teď nechtělo hloubat nad tím, kolik lidí s vyšším postavením pomáhalo tuhle zbraň získat, a jak se asi cítí: potenciální zrádci, ti, kdo překročili zákon, hazardéři. Jednající navzdory prezidentovi. Vzbouřenci, rebelové.</p>
<p>„Zatraceně, vždyť nás znáte dobře,“ promluvil znovu do tmy. „Manipulovali jste s námi, jak se vám zlíbilo, úplně bezstarostně, a teď si asi myslíte, že jste nás zase dostali.“ Žádná odpověď.</p>
<p>Mlčení hlubokého vesmíru. Věčnost.</p>
<p>Dvanáct minut.</p>
<p>Kolikrát ještě vztáhne ruku, podlehne naléhání těla, kolikrát ji zase na jakýsi neurčitý popud vrátí zpátky?</p>
<p>„Nedotknu se toho. Pojďte a zastavte si to sami. Možná se s vámi ani nebudu prát. Třeba teď máme něco společného!“</p>
<p>Zrychleně dýchal. Sevřel dlaně před ústy a pokoušel se znovu vdechnout každý vydechnutý doušek vzduchu a ty šílené plíce tak zpomalit. Zdalipak se odvaha člověka soudí podle samotného činu, nebo snad vyžaduje i vznešené provedení? Když se tady po těch – zkontroloval čas – po jedenácti minutách bude válet na zemi a ječet, vzlykat jako šílenec, který dokáže jen jedno: udržet svůj prst mimo spínač, dostane se do vojenské Valhaly a připije si tam s mrtvými hrdiny? Nebo ho vrátí zpátky a pošlou do sprchy? <emphasis>Smyj ze sebe ten pach strachu, vojáku!</emphasis></p>
<p>Netoužil po Valhale. Toužil po Clare a Williamovi. Chtěl se rozloučit více slovy, než napsal do dopisu. Nejraději osobně.</p>
<p>„Bože, prosím, dej, ať se uklidním,“ řekl ochraptěle. Sepjal ruce v modlitbě, špičku nosu si přitom stiskl ukazováčky, zavřel oči. Bylo by to lehčí, kdyby si vzal pistoli. „Ježíši, Ježíši, Ježíši Kriste!“</p>
<p><emphasis>Dej, ať to nezkurvím. Dobrý Bože, drž mou ruku dál od toho spínače. Dej jim pořádnou ránu, dej jim ránu do tváře. Bože, já vím, že nikomu nestraníš, ale já jsem </emphasis>voják, <emphasis>Bože, a tohle jsem musel udělat. Postarej se o ně, prosím Bože, pomoz nám zachránit náš svět, náš domov. Prosím, ať to aspoň něco znamená, Bože.</emphasis></p>
<p>Devět minut. Prolezl vodorovným tunelem zpátky a zjistil, že překážka je pořád na místě. Aby se ujistil, že je pevná, že nejde o žádnou iluzi, seskočil ty tři yardy dolů a dopadl nohama na plochý šedý povrch, ohnul nohy v kolenou, aby zmírnil náraz, a udeřil se lokty a pažemi o stěny komínu. Byla pevná. Několikrát na ni dupl. Nic. Šklebil se bolestí v pohmožděných patách, ale natáhl se a vyšplhal se zpátky do ‚předsíně‘.</p>
<p>Nedovolil si přijít k ‚opici‘ blíž než na šest stop.</p>
<p><emphasis>Jiná cesta ven.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nepravděpodobné.</emphasis></p>
<p><emphasis>Něco za něco.</emphasis></p>
<p>„Co teď děláte, pořád nás ještě studujete, vymýšlíte nový experiment? Tak co, udělám to nebo ne?“ Stál na kraji ‚předsíně‘ a mával baterkou, takže paprsek světla přejížděl po pololeštěných fazetách katedrály. „Vůbec mi to nedává smysl. Proč jste sem přišli? Proč nemůžete prostě odejít, nechat mě s mou ženou a rodinou?“</p>
<p>Už dost mluvení. Tohle bylo docela dobré zakončení všeho, co kdy řekl. <emphasis>Už ani slovo, </emphasis>slíbil si. Vzápětí slib porušil. Porušování malých slibů mu pomáhalo dodržet ten velký.</p>
<p>„Tak proč si nepopovídat? Nechystám se to tlačítko zmáčknout. Nedostanu se ven, abych o tom mohl někomu vykládat. Tak mi něco řekněte, ukažte mi, co jste zač.“</p>
<p>Pět minut.</p>
<p>„Slyšel jsem, že jste prošli napříč celou galaxií, od jedné hvězdy ke druhé. Jste součástí stroje, který pojídá planety. Tak to stálo v novinách. Spousta lidí o tom vymýšlí teorie. Copak nejste zvědaví, co bychom si o vás mysleli, kdybychom znali pravdu? Kdybych já znal pravdu? Tak se mnou mluvte.“ <emphasis>Dejte mi něco, o co bych se mohl opřít. Nějaký důvod. </emphasis>„Toho spínače se ani nedotknu. Ta bomba vybuchne.“</p>
<p>A co když ne?</p>
<p>Co když tady stráví několik týdnů, bude pomalu umírat žízní, a pro nic za nic, protože tihle vetřelci našli způsob, jak bombu deaktivovat? Co když ho tu drží jen proto, aby ho umučili hladem za to, že to zkusil?</p>
<p>Tři minuty.</p>
<p>„Jsem mrtvý muž,“ řekl a pochopil, že je to pravda. Už teď byl mrtvý voják. Neexistovalo žádné východisko, žádný únik od povinnosti a přesvědčení. Ta myšlenka ho poněkud uklidnila. Sedl si na práh ‚předsíně‘, jako už seděl předtím, s nohama visícíma dolů do tmy. „Tak kde je to vaše světýlko?“ zeptal se. „Ukažte mi svoje červené světýlko.“</p>
<p>Kdyby se ukázalo, asi by o tom ani nevěděl. Nic by neviděl, nic by neslyšel.</p>
<p>Jedna minuta.</p>
<p><emphasis>Zmrzlí lidé znovu roztají</emphasis></p>
<p><emphasis>Králíci omámeně usínají ve vlčích čelistech</emphasis></p>
<p><emphasis>Bůh nám dává cesty k útěku</emphasis></p>
<p><emphasis>Pořád ještě myslím</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale už to nebolí</emphasis></p>
<p><emphasis>Vím, jak strašně malý a bezvýznamný</emphasis></p>
<p><emphasis>Já</emphasis></p>
<p>O šest mil dál si senátor Gilmonn nasadil brýle s kouřový mi skly, které mu podal poručík, a pohlédl přes poušť na vzdálený kopeček, který ukrýval kosmickou loď. Členové sekty byli roztroušeni po poušti, většinou o mnoho dál než jeho malá skupinka, ale někteří se skrývali za hromadan kamení a dalšími sopečnými kužely. Neměl ponětí, kolik z těch zabedněnců přežije.</p>
<p>„Vůbec nevylezl,“ řekl poručík a sundal si sluchátka. Pozorovatelé z hor hlásili, že Rogers neopustil loď.</p>
<p>„Nechápu, co se mohlo stát,“ poznamenal Gilmonn. „Jestlipak… tu věc… umístil?“</p>
<p>Z falešného pahorku vystřelily jasně rudé světelné záblesky a pouštní půdu ozářilo malé slunce. K nebi se na pozadí ohnivé koule řítily obrovské černé kusy, rozpadaly se, menší úlomky padaly dolů v kouřících obloucích. Celý výjev doprovázel zvuk jako hmatatelná zeď, spíš pevný a bolestivý než hlasitý, a přes křoviny, písek a kamení se viditelně pohyboval zuřivý poryv vichru s prachem. Když je dostihl, sotva se udrželi na nohou.</p>
<p>Vítr na okamžik rozfoukal prach, zahlédli vysoký, tenký sloup kouře neuvěřitelně ošklivě žlutozeleně zbarvený, pronikající pastelově růžovou, nachem a červení okolí.</p>
<p>Poručík vzlykal. „Bože můj, nedostal se ven! Ježíši, to byla rána! Jako nějaká zasraná trubicová bomba.“</p>
<p>Senátor Gilmonn byl příliš ohromen, aby dokázal nějak reagovat. Rozhodl se, že tomu prostě nerozumí. Poručík ale rozuměl a obličej se mu leskl slzami.</p>
<p>Úlomky skály, skla a kovu padaly ještě deset minut až do vzdálenosti deseti mil. Šest mil od výbuchu už žádný z nich nedosahoval ani průměru půl palce.</p>
<p>Našli útočiště v nákladních autech a čekali, až ta sprška skončí, a pak odjeli od místa výbuchu do dekontaminačního střediska v Shoshone.</p>
<p><strong>49</strong></p>
<p><emphasis>6. ledna</emphasis></p>
<p>Síť ‚posedlých‘ se postupně zaplétala a propojovala. Arthur cítil, jak se úspěšně rozrůstá; cítil současně vzrušení i smutek, neboť čas, který trávil s Francine a Martym, se už možná chýlil ke konci.</p>
<p>Pokud se Francine nedokáže smířit s tím, co se stalo, bude muset pokračovat bez nich.</p>
<p>Arthur nevěděl jistě, jak vlastně bere to, s čím se jí svěřil, až jednoho rána zaslechl, jak mluví v kuchyni s Martym. Právě dokonal důkladnou prohlídku rodinné dodávky a utíral si ruce do papírového ručníku, než projde lítačkami ze dvora.</p>
<p>„Táta teď bude mít spoustu práce,“ řekla Francine. Arthur se zastavil za dveřmi, zmačkaný ručník v ruce, bezděčně pohyboval ústy.</p>
<p>„Nemůže s námi zůstat?“ zeptal se Marty.</p>
<p>Neviděl na ně, ale poznal, že Francine stojí zády ke dřezu a dívá se na chlapce uprostřed kuchyně. „To, co dělá, je moc důležité,“ pravila, aniž by odpověděla na Martyho otázku. Odpověď neznala.</p>
<p>„Teď už ale nepracuje pro prezidenta. Povídal mi to.“</p>
<p>„Správně,“ přisvědčila Francine.</p>
<p>„Chtěl bych, aby zůstal doma.“</p>
<p>„To já taky.“</p>
<p>„Chystá se někam odejít bez nás?“</p>
<p>„Nechápu, na co se to ptáš, Marty.“</p>
<p>„Opustí nás, až Země vybuchne?“</p>
<p>Arthur zavřel oči. Zmačkal ručník v pěsti do tuhé kuličky.</p>
<p>„Vůbec nás neopouští. Prostě pracuje.“</p>
<p>„A k čemu je práce, když stejně všechno skončí?“</p>
<p>„Každý musí pracovat. Nevíme přece jistě, že všechno skončí. Kromě toho, táta pracuje právě na tom, aby to tady… neskončilo.“ Zadrhnutí v jejím hlase ho přimělo zvednout hlavu, aby mu slzy nestekly na tvář.</p>
<p>„Pan Perkins říká, že stejně nic nenaděláme.“</p>
<p>„Pan Perkins by se měl radši věnovat aritmetice,“ prohlásila Francine ostře.</p>
<p>„Je táta taky zastrašený?“</p>
<p>„Vystrašený.“</p>
<p>„No jo, tak je?“</p>
<p>„O nic víc než já,“ odvětila.</p>
<p>„Co by mohl udělat, aby to zastavil?“</p>
<p>„Teď už musíme vyrazit do školy. Kde je vůbec táta?“</p>
<p>„<emphasis>Mamíí! </emphasis>Tak může táta proti tomu něco udělat?“</p>
<p>„Pracuje společně s dalšími lidmi. Ti všichni si myslí, že by mohli něco dokázat.“</p>
<p>„Povím to panu Perkinsovi.“</p>
<p>„Neříkej mu <emphasis>vůbec nic, </emphasis>Marty. Buď tak hodný.“</p>
<p>Arthur se o pár kroků vrátil, aby je hlukem mohl varovat, že přichází, prošel dveřmi a zahodil řádně zmačkaný ručník do odpadkového koše pod dřezem. Marty na něj upíral široce rozevřené oči, rty měl pevně stisknuté a vtažené dovnitř.</p>
<p>„Už jste hotovi?“</p>
<p>Oba přikývli.</p>
<p>„Už jsi někdy brečel, tati?“ zeptal se Marty.</p>
<p>Arthur neodpověděl, jen se na ně díval.</p>
<p>„Jsme přece jeden tým, zlato!“ Francine ho objala a mávla na Martyho, ať se přidá. Chlapec byl ve věku, kdy děti právě nevyhledávají fyzický kontakt, ale přišel blíž, Arthur si klekl s jednou rukou kolem Francinina pasu a druhou ovinul syna.</p>
<p>„To tedy jsme,“ řekl.</p>
<p>Zprávy, které dostával, jako by byly psány podivným těsnopisem, jaký nikdy předtím nepoznal. Příval informací přicházel v podobě zkratkovitých optických vjemů, úryvků mluvených vět (někdy je pronášely jednotlivé, skutečné hlasy, jindy zněly monotónně nebo se vůbec nepodobaly zvukům), a někdy se prostě objevovaly jako vzpomínky. Nevybavoval si, jak k nim přišel, ale závisely na nich jeho plány a veškerá činnost.</p>
<p>Toho večera, kdy zase ležel v posteli vedle své ženy a na okna a střechu jemně bubnoval déšť, najednou věděl: Lehrman, McClennan a Rotterjack utvořili delegaci, která prezidentovi podala zprávu o zničení cizí kosmické lodi ve Furnace. (Lehrman patřil k ‚posedlým‘.)</p>
<p>Prezident zprávu, kterou přednesl převážně Rotterjack, vyslechl a nic neřekl, jen potřásl hlavou a pokynul jim, ať odejdou.</p>
<p>A najednou viděl:</p>
<p>Výletníka ze Samarkandu (nevěděl, jestli jde o muže nebo ženu), jak sleduje požár jehličnatého lesa v oblasti Zeravšanského hřbetu, tlusté bílé sloupy dýmu nad rozeklanými horskými hřebeny.</p>
<p>Jak hoří rozsáhlé oblasti New Yorku (čtvrti Queens a Bronx), Chicaga a New Orleansu, aniž by proti požárům někdo zasahoval. Minulý týden lehla popelem většina Tokia – způsobily to čtyři velké požáry. Oheň, který nasledoval za očividně přírodním zemětřesením, strávil polovinu Pekingu.</p>
<p>Arthur ležel v posteli úplně bdělý, nevěděl, jestli Francine vedle něj spí nebo jen tiše leží, přijímal ty zprávy ve formě vzpomínek, jež mu nepatřily, a rozhodoval o bezprostřední budoucnosti své rodiny.</p>
<p>Ať zamíří kamkoli, půjdou s ním; jejich svornost je mnohem důležitější než domov nebo bezpečí. Asi za měsíc vezmou Martyho ze školy a vydají se na cesty.</p>
<p>Brzy ho zavolají do Seattlu. Odtud bude pokračovat až k tichomořskému pobřeží, do San Franciska, a po celou cestu bude plnit své povinnosti. Jeho práce má zřejmě spočívat převážně ve shromažďování záznamů o kultuře – dokumentů, hudby, filmů, čehokoli, co bude obsaženo v seznamu, který mu postupně, po částech, předají. O náplni tohoto seznamu rozhodli jiní členové sítě. <emphasis>A kdo vlastně vybírá?</emphasis></p>
<p>Znovu ho napadla myšlenka, podobná noční můře: ‚<emphasis>P</emphasis><emphasis>osedlí</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis> jsou prostě využíváni. Neexistují žádní spasitelé, jen loupežníci, kteří si z nás udělali otroky, s jejichž pomocí Zemi vydrancují a odvezou, co se dá.</emphasis></p>
<p>Kolik už je ‚posedlých‘?</p>
<p><emphasis>Deset tisíc.</emphasis></p>
<p>Kulaté číslo, a den ode dne se zvyšuje…</p>
<p>A v archách je místo sotva pro <emphasis>dva tisíce.</emphasis></p>
<p>Pokud on patří k vyvoleným, a Marty s Francine nikoli, tak tady zůstane s nimi. Odmítne. <emphasis>Opravdu? </emphasis>A tohle byla ta nejhorší noční můra. Arthur si nebyl jist, jestli svou ženu se synem neopustí, až přijde čas a jemu tu příležitost, jež byla odepřena jeho rodině, nabídnou.</p>
<p><emphasis>Zůstanu. Chci zůstat s nimi.</emphasis></p>
<p>„Oni s tebou teď mluví?“ Francine se ve tmě překulila a dívala se mu do tváře. Usmál se na ni a přitáhl si ji blíž.</p>
<p>„Ne,“ řekl. „Teď zrovna ne.“</p>
<p>„Kde jsou pavouci?“</p>
<p>„V krabici.“ Našel pro ně dřevěnou krabici a umístil ji na horní polici skříně ve své pracovně. Žádný z pavouků se již několik dní nepohnul.</p>
<p>„Jaké lidi vlastně potřebují?“</p>
<p>„Nemám nejmenší ponětí,“ odpověděl Arthur.</p>
<p>„Vzpomínáš si na ten večer, kdy tady byli Grant s Danielle a Becky, a pak zavolal Chris Riley… A pověděl ti o Europě?“</p>
<p>Přikývl.</p>
<p>„Tehdy jsem měla opravdu strach. Nevím proč. Věděla jsem přece, že je to od nás daleko.“</p>
<p>Arthur viděl, jak Europa vře, jak se obrovské kusy ledu v záblescích mění v rovně tryskající sloupy páry, jiné kusy se zvedají, a pod tím vším se objevuje dokonale hladká světelná koule, bílá a perleťově lesklá jako padákové hedvábí a jasná jako slunce, která <emphasis>odstrkuje </emphasis>led a páru ven, do volného prostoru…</p>
<p>„Co se doopravdy stalo s Europou?“ zeptala se Francine.</p>
<p>„Myslím, že ji naši… přátelé… spotřebovali,“ odpověděl. „Použili ji jako materiál pro své lodi.“ <emphasis>Ale co ty obrovské kusy ledu, poslané k Marsu a Venuši? </emphasis>Neměl v hlavě vzpomínku ani představu, která by vysvětlovala tohle.</p>
<p>„Takže jsem se tehdy neměla čeho bát.“</p>
<p>„Ale ano,“ řekl. „Bála ses právem. Vědělas to dřív než já.“</p>
<p>Souhlasně pokývla. „Věděla, viď? Co jsem to zač, nějaký telepat?“ Mluvila jen proto, aby něco řekla. Arthur to chápal a nevadilo mu to; její slova uklidňovala i jeho.</p>
<p>„Jsi žena,“ řekl.</p>
<p>„Tos řekl moc hezky.“</p>
<p>Zazubil se a políbil ji do vlasů.</p>
<p>„Možná je to divné, ale při tom všem, co nás potkalo, myslím na tebe a Martyho… a svoji knihu. Hunové, Mongolové, Skytové, Indoevropané… Všichni ti lidé v mé knize. Nikdy to už nedokončím.“</p>
<p>„Tím si nebuď tak jistá,“ odporoval jí, ale když to vyslovil, zabolelo to.</p>
<p>„Myslíš, že tyhle sondy jsou něco jako hordy dobyvatelů? Stěhují se, protože je popohání hladomory nebo přelidnění, plení, na co přijdou…“</p>
<p>„Ne,“ řekl. „Galaxie je veliká. Nic podobného jsme nepozorovali.“ <emphasis>Ale víme vůbec, kam a jak se dívat?</emphasis></p>
<p>„Proč to tedy dělají?“ zeptala se.</p>
<p>„Slyšelas tu Harryho pásku.“</p>
<p>„Jenom nevím, jestli jsem všechno pochopila.“</p>
<p>„Určitě jsi to pochopila právě tak jako já.“ Arthur jí stiskl ramena.</p>
<p><emphasis>Dlouhý tmavý tvar, jako jehla, která míří do srdce Europy, do jejího kamenného jádra; dlouhá sběrná pole, jež se ovíjejí kolem ledu a páry a vstřebávají je, oddělují atomy vodíku od kyslíku a spojují je. Probodávají jádro…</emphasis></p>
<p>A ještě jednou, a už nic víc.</p>
<p>„Už ses rozhodl?“ zeptala se Francine měkce.</p>
<p>„O čem?“</p>
<p>„Marty se mě dnes ráno ptal…“</p>
<p>„Myslel jsem, že je to jasné.“</p>
<p>„Možná jenom potřebuju, abys mi to zopakoval.“</p>
<p>„Ano. Zůstaneme spolu. Vezmu vás oba s sebou, ať půjdu kamkoli.“</p>
<p>„Dobře,“ řekla.</p>
<p>Francine konečně usnula, ale Arthur ne. Trápila ho vzpomínka – Lehrmanova vzpomínka – na výraz prezidentovy tváře.</p>
<p><emphasis>Věříte v Boha?</emphasis></p>
<p><emphasis>Věřím v trest.</emphasis></p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>Elektronické Los Angeles Times, nepodepsaný článek v </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Názorech čtenářů</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>. 10. ledna 1997:</emphasis></p>
<p>Zpráva o zničení známé anomálie v Údolí smrti se jako tlaková vlna rozšířila po celém světě. První reakcí bylo nadšení – konečně došlo k úderu proti nepříteli. Jenže jeho ‚projektily‘ stále rachotí v nitru Země. Anomálie v Austrálii zůstala nedotčená. Pověsti, týkající se nálezu v Rusku, jsou značně přebujelé. Země je stále obsazena nepřítelem. Názor proslulého spisovatele science fiction, který vyjádřil v noční televizní talk show, se u veřejnosti rychle ujal; jde o to, že ‚projektily‘ jsou superhusté objekty z neutronů a antihmoty, které se mají setkat ve středu Země a tím nás zničit. Nemáme prostředky, jak si ověřit, zda je to pravda. Ovšem zdá se jasné, že s tím stejně nemůžeme nic dělat, a tak veškeré naše naděje rychle mizí.</p>
<p><strong>50</strong></p>
<p><emphasis>15. ledna</emphasis></p>
<p>Walt Samshow si vzal sendvič na pravoboční křídlo můstku Glomaru <emphasis>Discoverer </emphasis>a při jídle upíral zrak na čelní vlnu a nevlídný modročerný oceán pod sebou. Předešlého rána vypluli z Pearl Harboru a kličkovali nad Molokaiským zlomem, kde měřili koncentrace kyslíku.</p>
<p>Tu a tam mu upadl drobeček bílého chleba ze svačiny dolů do mokrého zapomnění. Představoval si, jak ho zpozoruje nějaký putující kus zooplanktonu a nakrmí se jím. Nikdy by se nic úplně neztratilo, jen kdyby člověk měl přístup ke všem očím a dalším smyslům ve vesmíru. Takhle si někdy představoval Boha. Bůh sám neměl oči, ale používal zrak všech živých bytostí, aby mohl pozorovat slávu stvoření z objektivního hlediska.</p>
<p>David Sand vystoupil po schůdcích a opřel se o zábradlí vedle něj. Oči měl zarudlé nevyspáním. „Jsme dvanáct hodin od zlomu,“ řekl. „Kapitán šel spát. Teď bude držet hlídku Chao.“</p>
<p>Samshow přikývl, nepřestávaje žvýkat.</p>
<p>„Žádná velká sláva, co?“ řekl Sand.</p>
<p>„Přinejmenším pořád pracujeme.“ Samshow nejdřív spolkl sousto, pak teprve odpověděl.</p>
<p>„Fanning od radistů vykládá, že vojenské námořnictvo vyslalo několik lodí, které tady jen tak křižují sem a tam…“ Naznačil mávnutím ruky pohyb zmíněných lodí. „Tam a zpátky. Pozorují.“</p>
<p>„Co sněmovna, už odhlasovala obžalobu?“ zeptal se Samshow a narovnal se, zkušeně vyrovnávaje nohama jemné houpání lodi. Zmačkal obal od svačiny a nacpal si ho do kapsy u košile mezi pera a tužky.</p>
<p>„Pokud vím, tak ne.“</p>
<p>„Někdy si říkám, že si zasloužíme zahynout, když jsme všichni tak zatraceně pitomí.“ Samshow mluvil mírně, nevzrušeně. Jako by pronášel nějakou poznámku k pozorování mořského ptáka.</p>
<p>Sand se nejistě usmál. „Promluvila zkušenost,“ bylo vše, na co se zmohl.</p>
<p>„Jo. Snažil jsem se držet krok s dobou, četl jsem knihy a za těch víc jak šedesát let jsem už pracoval se všemi možnými typy lidí a poznal jsem, že každý patří k nějakému druhu hlupáků. Každý den do sebe navzájem vrážíme, a přitom si toho ani nevšimneme, klidně si na něco utvoříme názor, ačkoli o tom nic nevíme, a když nás při tom někdo přistihne, začneme lhát… Ach jo, vybodnout se na to.“ Mávl rukou. „Dneska jsem nějak obzvlášť nenaložený.“</p>
<p>„To jo.“ Sand si odhrnul z očí vlasy, vybělené sluncem.</p>
<p>„Dostali nás, chápeš? Odrovnali nás, jsme prostě slabí a nemůžeme dělat vůbec nic, jenom se dívat…“ Zvedl obočí a stiskl rty. „A říkat jemináčku, to jsou věci! Vždyť vykrvácíme k smrti. Oni se prostě vyznají. Rozhodili svoje návnady, a my na ně skočili. Připadá mi, jako by naši blbost zkoumali po celé generace, celá tisíciletí nazpátek. Možná už takových buranských civilizací našli v galaxii milióny. Takže nás nejdřív popletli a teď nás mají na lopatkách a drží nám nůž na krku a podřežou nás jako prasata.“ Pevně se chytil zábradlí a zhoupl se na patách. „Jakživ jsem se necítil tak zbytečný!“</p>
<p>Sand naklonil hlavu ke straně. „Mně to pořád připadá moc teoretické,“ prohlásil. „Nemůžu uvěřit, že by se něco z toho mělo opravdu stát.“</p>
<p>„V Montaně už dva dny prší, a stejně nemůžou zvládnout požáry,“ řekl Samshow. „Teď zase hoří step ve Střední Asii, už na rozloze půl milionu akrů. Pochopitelně to nedokážou zvládnout. A ty požáry v Tokiu! My nejsme jenom pitomí, my jsme takoví blázni, že tenhle svět sami vypálíme, než to všechno skončí… Jsme obtíženi svými hříchy.“</p>
<p>Fanning, sotva dvacetiletý student z Kalifornské univerzity v Berkeley, vystoupil na můstek s rukama v kapsách, nahrbený v ramenou a celý rozrušený. „Právě jsem tomu přišel na kloub! Některé z těch kódovaných zpráv vojenského námořnictva… O utajení se ani moc nesnaží. Mají tady někde hluboko ponorku.“ Vytáhl ruku z kapsy a obkroužil gestem obzor. „Určitě to bude jedna z těch velikých, atomových. Prý se plazí po dně.“</p>
<p>„Ještě něco?“ zeptal se Sand nejapně. „Nebo je to tajné?“ Fanning se na něj podíval. „Třeba se naši chystají něco udělat,“ řekl. „Třeba to chtějí zkusit ještě jednou. Vyhodit do povětří něco důležitého, ne jenom kus skály. K čertu s prezidentem!“ Předvedl výmluvné gesto zdviženým prstem.</p>
<p><emphasis>30. ledna</emphasis></p>
<p>Edward stál na parkovišti před restaurací a motelem Malá Amerika, opodál zahálel jeho obytný vůz. Upíral zrak k severnímu obzoru, zahalenému kouřem. Požár trval pět dní a nyní se už zcela vymkl kontrole. Oranžová a hnědá oblaka se táhla od východu k západu a slunce jejich zásluhou nabylo apokalypticky rudou barvu. Úponky šedého dýmu se ukázaly i nad motelem a dálnicí a posypaly je přízračnými vločkami jemného bílého popela. Podle toho, co hlásili v rádiu, neměl šanci pokračovat dál na sever; dve stě tisíc akrů území Montany bylo v plamenech a včera se oheň hladově natáhl až do Kanady.</p>
<p>U stolu ve svém karavanu si žlutým zvýrazňovačem vyznačil na mapě autoklubu jihozápadní trasu, potom si vlezl na sedadlo řidiče a připoutal se.</p>
<p>Chladný vánek od severu mu připadal lahodný, přestože teď zhoustl pachem hořícího dřeva. Ještě nikdy nedýchal tak osvěžující vzduch.</p>
<p>Edward vyjel z parkoviště a zamířil na západ. Doufal, že Yosemitský park bude ještě na místě, až tam dojede.</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>Nebe a dalekohled o</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>ine. 4. února 1997:</emphasis></p>
<p>Dnes se Venuše nachází v horní konjunkci, v zákrytu za Sluncem a tudíž mimo dohled. A právě dnešního dne má také podle výpočtů dojít ke srážce planety s obrovským kusem ledu, o němž se předpokládá, že pochází z Europy. Co to na Venuši způsobí, je fascinující otázka. Srážka vyvolá enormní seismické poruchy, snad i trhliny ve spodním plášti a přeskupení vnitřních struktur planety. Venuše nemá prakticky žádnou vodu; díly trilionům tun vody, které jí poskytne toto ledové těleso, a také díky obnovení geologické aktivity by se planeta po pouhých několika desetitisících let mohla stát skutečně rajskou zahradou…</p>
<p><strong>51</strong></p>
<p><emphasis>19. února</emphasis></p>
<p>„Rodiče už vzali ze škody asi třetinu dětí,“ oznámila Francine, pokládajíc telefon. Právě volala dozorčímu docházky, že Marty s nimi odjíždí na dovolenou. Arthur právě nesl do rodinného kombíku v garáži krabici s tábornickou výbavou a – kdovíproč – dalekohled. „Ani se nedivím,“ prohlásil.</p>
<p>„Jim a Hillary volali, že Packa se má dobře.“</p>
<p>„Proč nemůžeme vzít Packu s sebou?“ ozval se Marty z garáže.</p>
<p>„Vždyť jsme o tom včera mluvili,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Mohl by mi sedět na klíně,“ navrhl Marty, který dřepěl u auta a třídil hračky.</p>
<p>„Ale dlouho by to nevydržel,“ prorokoval Arthur. „Teď má kolem sebe děti, se kterými si může hrát, a starají se o něj hodní lidé.“</p>
<p>„Jo. Jenže <emphasis>já </emphasis>s ním nejsem.“</p>
<p>Na to Arthur neměl odpověď.</p>
<p>„Ptala jsem se v autoklubu,“ řekla Francine, „jak to vypadá s dopravní situací mezi námi a Seattlem, a potom směrem dolů k pobřeží. Prý je jen mírný provoz. Není to divné? Člověk by čekal, že se všichni ulejou a vyrazí do Disneylandu a do parků.“</p>
<p>„Zato my máme kliku!“ Arthur v garáži přestavoval krabice, namačkané vzadu v autě. Marty seděl na betonu a bez velkého zájmu se dál probíral hračkami.</p>
<p>„Je to těžké,“ prohlásil najednou.</p>
<p>„Ty si myslíš, že máš problém, hochu,“ řekl Arthur, „ale představ si, co já a moje knihy, hm?“</p>
<p>„A pak prostě jenom zamkneme?“ zeptala se Francine ve dveřích z garáže do domu. Nesla krabici s disky a papíry – poznámky ke své knize.</p>
<p>„Jako bychom odjížděli na dovolenou,“ přisvědčil Arthur. „Zřejmě jsme trochu netypičtí.“</p>
<p>„Není to vážně zvláštní, že zrovna teď, v téhle době, všichni zůstávají doma?“ Nacpala krabici do rohu, kde zbývalo trochu volného místa.</p>
<p>„A kolik lidí asi opravdu chápe, co se děje?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>„O to tady právě jde.“</p>
<p>„Děcka ve škole vědí, o co jde,“ ozval se Marty. „Vědí, že bude konec světa.“</p>
<p>„Možná,“ řekl Arthur. A znovu ho ten pokus o uklidňující tón zabolel. <emphasis>Konec světa se opravdu blíží. Ty to víš, oni to vědí.</emphasis></p>
<p>„Možná lidé chtějí být spolu,“ mínila Francine, vracejíc se do kuchyně pro další krabici, tentokrát s konzervami a sušenými potravinami. „A chtějí zůstat někde, kde to znají.“</p>
<p>„My to nepotřebujeme, viď?“ zeptal se Marty a odstrčil stranou hromadu kovových a plastových robotů a kosmických lodí.</p>
<p>„Potřebujeme jenom jeden druhého,“ přitakal Arthur. Zašel do pracovny a sáhl do horní police ve skříni pro dřevěnou bedničku s pavouky. Připadala mu nezvykle lehká. Když ji otevřel, zjistil, že je prázdná. Na okamžik zůstal stát s krabicí v ruce a z důvodů, které sám nechápal, se usmíval. Měli na práci něco jiného. Pohlédl na hodinky. Středa. Deset hodin dopoledne.</p>
<p>Je čas vyrazit.</p>
<p>„Už máme všechno naloženo?“ zeptal se.</p>
<p>Marty přejel pohledem hromádku zavržených hraček a sevřel krabici od doutníků Bílá sova s těmi, které si vybral. Krabice od doutníků patřívala Arthurovu otci, který ji zase zdědil po svém otci. Byla už rozedraná a vyspravená lepicí páskou, ale představovala něco jako rodinnou kontinuitu. Marty ji choval jako poklad.</p>
<p>„Hotovo,“ odpověděl chlapec a vlezl si na zadní sedadlo. „Budeme spát v hodně motelech?“</p>
<p>„Jasně,“ přisvědčil Arthur.</p>
<p>„A budu si moct cestou koupit pár hraček?“</p>
<p>„Proč ne.“</p>
<p>„A taky nějaké hezké kameny? Jestli něco najdu.“</p>
<p>„Nic, co by vážilo přes tunu,“ prohlásila Francine.</p>
<p>„Aby se nám auto nepolámalo jako mraveneček,“ zamumlal Arthur a vrátil se do domu, aby naposled všechno zkontroloval.</p>
<p><emphasis>Sbohem, ložnice, sbohem, pracovno, i ty, kuchyňko. V lednici je ještě plno jídla. Loučím se, obložení z borového dřeva, verando i ty, dvorku s planou slivoní. Sbohem, hladká zpívající řeko. </emphasis>Minul Packovo proutěné lůžko na kryté verandě a měl při tom knedlík v krku.</p>
<p>„Sbohem, knihy,“ zašeptal při pohledu na knihovnu v obýváku. Zamkl hlavní vchod, ale nezavřel na závoru.</p>
<p><strong>52</strong></p>
<p><emphasis>24. únor</emphasis></p>
<p>Když Trevor Hicks dokončil svou práci ve Washingtonu D.C., odjel vlakem do Bostonu. Měl s sebou jen jeden kufr a počítač. Na nádraží se setkal s hnědovlasou ženou středních let v černé vlněné sukni a staré kytičkované halence. Vypadala osaměle. Odvezla ho otlučenou toyotou do svého domu v Quincy.</p>
<p>Tady dva dny odpočíval; mžouravými pohledy ho stále sledoval ženin pětiletý syn a sedmiletá dcera. Ta žena byla už tři roky bez manžela a starý dřevěný dům byl ve špatném stavu – s děravými trubkami, sešlým obložením a starými rozbitými schody. Zdálo se, že děti nechápou, proč návštěvník nespí v matčině ložnici, což ho přivedlo k názoru že nejspíš neměla o mužskou společnost nouzi. Nic z toho pro Hickse nebylo podstatné. Ani předtím, než se stal ‚posedlým‘, netrpěl předsudky. Nejvíc času strávil na prosezeném gauči v obýváku a přitom přemýšlel nebo byl ve spojení se sítí a pomáhal několika lidem ze Severovýchodu doplnit seznam osob, které měly být kontaktovány a nebo připraveny k odsunu ze Země.</p>
<p>Po celý svůj život Hicks míval co do činění s vysoce postavenými osobnostmi – brilantními, vzdělanými, často svárlivými nebo popudlivými muži a ženami. Většina lidí, s nimiž nyní komunikoval prostřednictvím sítě, patřila do této skupiny. Poněkud ho udivovalo, že síť, ač dokonale udržovaná a řízená, nijak nepotlačovala nadřazené chování u některých svých členů. Když se poprvé rozhodovalo o rozdělení do kategorií ‚kontaktovaní‘ a ‚zachránění‘, docházelo k ostrým, dokonce jízlivým debatám. Postupně v síti vykrystalizovaly specifické skupiny, a nakonec se v ní vydělili jednotlivci se specifickými úkoly.</p>
<p>Šéfové (nebo také Vrchnost nebo Tajní mistři – všechny tyto tituly náležely anonymním organizátorům sítě) očividně rozhodli, že lidé s přehledem nejlépe vědí, koho vybrat a jak naplánovat vlastní záchranu. Hicks o tom občas pochyboval.</p>
<p>Jednou při obědě, sestávajícím z makarónů se sýrem, které jedli u holého dubového stolu, se před dětmi Hicks zeptal své hostitelky na její úlohu v plánech na záchranu.</p>
<p>„Nevím to jistě,“ odpověděla. „Přišli za mnou asi před šesti týdny. Asi týden nato jsem tady ubytovala tři lidi. Několik dní tu pobyli, pak odešli. Potom to bylo ještě pár dalších, a teď vy. Možná jsem prostě paní doupěte.“</p>
<p>Dcera se zachichotala.</p>
<p><emphasis>Mohli vybrat pohostinnější ubytování. </emphasis>Ale tu myšlenku si nechal pro sebe.</p>
<p>„A co vy?“ zeptala se. „Čím se zabýváte?“</p>
<p>„Dávám dohromady seznam,“ řekl.</p>
<p>„Kdo půjde a kdo ne?“</p>
<p>Zaváhal, pak přikývl. „Vlastně se teď spíš zaměřujeme na seznam lidí, které musíme naverbovat. Máme před sebou ještě spoustu práce a lidí zatím moc málo, aby všechno stačili.“</p>
<p>„Neřekla bych, že my s dětmi půjdeme,“ řekla. Upírala zrak na stůl, obličej měla ochablý. Pak pomalu vzhlédla a vstala. „Jenny,“ vybídla dceru, „pojď sklidit ze stolu.“</p>
<p>„Kam nepůjdeme, mami?“ zeptal se chlapec.</p>
<p>„Mlč, Jasone,“ okřikla ho sestra.</p>
<p>„Mami?“ naléhal Jason.</p>
<p>„Nikam, a ty máš poslouchat svou sestru!“</p>
<p><emphasis>Museli nějak začít, </emphasis>pomyslel si Hicks. <emphasis>Ona patřila k prvním. Nevěděli, u koho začít. </emphasis>Podezření, že není dost dobrá – pokud se tenhle výraz vůbec dal použít –, že nemá dostatečné schopnosti, aby byla vybrána pro velké stěhování, jí nezabránilo vidět, jak užitečnou věc dělají a jak je ta práce nezbytně nutná.</p>
<p><emphasis>Pokud ovšem ještě máme nějakou svobodnou vůli.</emphasis></p>
<p>Na tuto otázku stále neměl odpověď. Hicks dával přednost názoru, že svobodnou vůli mají, což vedlo k závěru, že tato žena je představitelkou skutečně obdivuhodné lidské vlastnosti: nesobecké odvahy.</p>
<p>O dva dny později ho odvezla na letiště. Nastoupil do letadla do San Franciska. Až na palubě letadla si uvědomil, že sice slyšel jména jejích dětí, ale to její ani jednou.</p>
<p>Vysoko nad Zemí, nad pokrývkou mraků, která ji skrývala, Hicks střídavě podřimoval a zapisoval si do počítače poznámky. Poznal, že pro tuto chvíli není na příjmu. Síť ho na pár hodin uvolnila a nezahrnovala ho obvyklým tokem hlasů a informací. Měl čas přemýšlet a klást si otázky. <emphasis>Jak mohli pavouci projít letištní kontrolou? </emphasis>Vypadalo to dost jednoduše. Před skenovacími rámy opustili jeho zavazadlo, prolezli mechanismem skenerů a vrátili se do jeho kufru, jakmile byl z dosahu senzorů. Nebo možná znali nějaký trik, jak se schovat před rentgenovými paprsky. Lidské přístroje v jejich případě selhávaly už od samého začátku; když dokázaly na Zemi nepozorovaně přistát celé kosmické lodi, co vlastně znamenala nějaká kontrola na letišti?</p>
<p>Přemítal o tom se zavřenýma očima, vychutnávaje přechodné soukromí. Pak ho najednou napadlo vložit do počítače cédéčko s texty všech svých prací a našel si <emphasis>Starhome – Hvězdný domov. </emphasis>Postupoval stránku po stránce, zběžně přehlížel dlouhé pasáže s popisy (přiměřeně na úrovni, nic víc), se zápletkami a politikou, věnoval větší pozornost spekulacím a extrapolacím. <emphasis>Není to špatná kniha, </emphasis>pomyslel si. <emphasis>Ještě teď, po dvou letech, by mě přinejmenším zaujala.</emphasis></p>
<p>Ale nad pýchou převládal smutek. Kniha pojednávala o budoucnosti. Jakápak Zemi čekala budoucnost? Zaručeně ne taková, jakou předpověděl – v níž lidé a mimozemšťané spolupracují na výzkumné výpravě, plné dobrodružství. Z určitého hlediska to dnes působilo žalostně naivně.</p>
<p>Život na Zemi je těžký. Soutěž o nezbytné životní potřeby zuřivá. Předpokládat, že někde jinde drsný zákon o přežití neplatí, že ho u nějaké vyspělé civilizace může zvrátit technologický pokrok, je prostě směšné. A přece…</p>
<p>Někdo tam venku smýšlí altruisticky.</p>
<p>Nebo snad ne?</p>
<p><emphasis>Altruismus sloužívá jako zástěrka pro sobecké zájmy. Agresivní prosazování vlastních zájmů v sobě skrývá touhu po sebezničení.</emphasis></p>
<p>Takhle to kdysi napsal do článku o vývoji třetího světa. Rozvinuté národy nejlépe poslouží svým zájmům, když budou pečovat o růst a rozvoj těch méně šťastných, slabších národů…</p>
<p>Právě tohle se tu možná dělo.</p>
<p>Jenže jeho článek si přečetli odborníci na strategie a podrobili ho nemilosrdné kritice; uváděli různé historické příklady, dokazující, že se mýlí. „Čím zájmům slouží Sovětský svaz?“ zeptal se ho jeden čtenář. Hicks připustil, že Sovětský svaz je silnější než kdy jindy – což je zjevné – ale musí čelit obrovským problémům s řízením států a národů, které vstřebal, problémům, o nichž mnozí soudí, že se časem projeví jako fatální. „Ale zatím ještě ne – a kolik národů to přežije déle než pár století?“ odpověděl mu kritik.</p>
<p><emphasis>Teď zkus aplikovat teorii nezbytného altruismu na skupinu inteligentních bytostí, které přežily desítky tisíc let. Když jedna z nich vypustí sondy, které hltají planety a ničí civilizace, a žádná na to neodpoví vytvořením strojů, které tyto sondy budou ničit…</emphasis></p>
<p><emphasis>Kdo asi zvítězí?</emphasis></p>
<p>Takže ničitelé zabijáků byli rozhodně vypuštěni ve vlastním zájmu tvůrců. Ale proč by se tito jejich tvůrci po koušeli zachránit civilizaci, která by s nimi jednou mohla soupeřit? Proč prostě nezničí požírače planet, a hotovo?</p>
<p>Neměl přístup k síti; všechno, co měl, byly implantované vědomosti, informace, které někdy bez pomoci sítě nebyly k dispozici.</p>
<p>Často se mu stávalo, že popíchl myšlenku tím, že nechá pracovat prsty. Otevřel si tedy soubor a začal psát. Prvních pár vět nedávalo smysl, takže je vymazal. <emphasis>Odpověď už mám někde v sobě. Vím to.</emphasis></p>
<p>Ale ať to zkoušel, jak chtěl, nedokázal si utřídit a srovnat všechny informace.</p>
<p><emphasis>Nevím, proč se nás pokoušejí ochraňovat.</emphasis></p>
<p>Když se octl mimo konejšivý a vemlouvavý vliv sítě trápilo ho, že mu odpověď na tuto otázku chybí.</p>
<p>Harry Feinman ztratil spojení se svou minulostí. Doby, kdy se mohl hýbat a nic ho nebolelo, byly čirá fikce, výplod jeho obrazotvornosti. Nemohl uvěřit, že se někdy miloval nebo snědl celou porci jídla. V krátkých chvilkách jasného vědomí, které mu den poskytl, zkoumal vlastní tělo, pátraje po stopách této minulosti, a žádné nenacházel. Všechno selhávalo. Byl jiná osoba; Harry Feinman už zemřel.</p>
<p>Většinu času strávil spánkem nebo v omámení vysokými dávkami léků. Přemýšlel nebo nejasně snil o životě po smrti a usoudil, že na tom ve skutečnosti nezáleží; cokoli, třeba i úplné zapomnění, bylo lepší než tahle polovičatá existence.</p>
<p>Ithaca se přibližovala nebo vzdalovala jako oblak. Když měl bolesti, seděla u něj nabroušená jako žiletka, a mlčela, když ztuhle ležel se zaťatými zuby.</p>
<p><emphasis>Platíš za příchod i odchod. Cenou za lístek na tuhle jízdu je bolest.</emphasis></p>
<p>Rozdíl mezi dnem a nocí mu už nic neříkal. Někdy bylo zhasnuto, když bděl, někdy zase ne.</p>
<p>Občas prožil zázračnou hodinu, kdy se podařilo medikaci dokonale vyvážit a on se cítil téměř normálně, a v těch okamžicích si vážil Ithačiny přítomnosti. Řekl jí, že chce, aby se znovu vdala, a ona to neúmyslné, ale nezbytné mučení přijala s klidem, který se od ní naučil očekávat a spoléhat na něj; pak si vzpomněl, že už jí to říkal několikrát.</p>
<p>„Proč bychom se tím trápili?“ zeptala se tiše. „Stejně nejspíš brzy zahyneme všichni.“</p>
<p>Harry se zatvářil nesouhlasně, ale ona na něj vrhla svůj osvědčený pohled ‚Ale běž!‘ s jedním obočím zvednutým, tak řekl: „Rád bych to viděl. Jestli k tomu opravdu dojde, bude to úžasný pohled!“</p>
<p>„Jestli?“ Ithaca se ironicky usmála. „Vždycky jsi byl můj nejmilejší pesimista. Teď mluvíš, jako bys byl plný naděje.“</p>
<p>„Jenom trochu,“ řekl Harry.</p>
<p>„Co ti vykládal Arthur?“</p>
<p>„Nikdy se nepokoušej před ženou něco utajit.“ Harry chvíli vzpomínal. „Vykládal mi, že naše planeta je pokryta malými pavouky.“</p>
<p>Ithaca se naklonila dopředu. „Cože?“</p>
<p>„Kavalerie dorazila, jenže pravděpodobně už příliš pozdě.“</p>
<p>Vrhla na něj nechápavý pohled.</p>
<p>„Jednoho mi ukázal. Malého robůtka. Sklízejí Zemi, než bude zničena. Pokusí se zachránit část populace, schopnou rozmnožování, aspoň myslím. Něco jako expedice ze zoo. A taky zničí ty stroje, které na nás zaútočily.“</p>
<p>„Tohle ti povídal Arthur?“</p>
<p>Harry přisvědčil. „Myslel jsem, že se zbláznil, ale pak mi ukázal toho pavouka. Vypadal… ne šťastně, ale jako by věděl, že dělá něco užitečného. Připadalo mu, že možná ovládají jeho myšlenky, ale tvrdil, že mu to nevadí, a že nemůže…“ Harryho už zase zmáhala slabost, na pár minut zavřel oči. „Oni prý vědí, co je nejlepší. Tak nějak.“</p>
<p>Ithaca se nad ním sklonila a zblízka se mu zadívala do tváře. „Jednoho jsem zahlédla,“ řekla měkce. „Myslím, že ano. V zahradě.“</p>
<p>„Jednoho? Co jednoho? Pavouka?“</p>
<p>„Byl stříbrný.“ Vztáhla rozevřenou dlaň. „Takhle velký. Utekl, dřív než jsem si ho mohla prohlédnout – seděl na kmeni toho starého dubu – viděla jsem tam zářezy, jakoby od nože. Myslela jsem, že mám vidiny, nebo se prostě pletu. Harry, měli bychom to lidem říct?“</p>
<p>„A k čemu by to bylo?“ zeptal se. Jeho myšlenky se zase zamlžily, a tak už neříkal nic, jen držel její ruku ve své.</p>
<p>Následujícího večera volala Ithaca do domu Gordonových ale telefon nikdo nebral. Poslední část Harryho konečně zemřela, v jedenáct hodin dopoledne.</p>
<p><strong>53</strong></p>
<p><emphasis>10. března</emphasis></p>
<p>Glomar <emphasis>Discoverer </emphasis>se s motory nastavenými na zpětný chod proti stálému povrchovému proudu a trvalému jihozápadním větru o síle dvanácti uzlů vznášel na okraji rozlehlé oblasti citrónově zeleného a šedého moře, pokrytého bílou pěnou. Vzduch byl plný hřmotu a dunění. Vysoko nad nimi se tvořily podivné mraky – vířící pruhy, stáčející se nahoru, jako by se snažily vejít dovnitř trychtýře.</p>
<p>Walt Samshow zkoumal pěnící moře až ke vzdálenému obzoru a neviděl nikde žádný konec. Připadalo mu, že snad ani nepotřebuje dýchat. Většina mužů si obalila nosy a ústa navlhčenými hadříky. Všichni co chvíli krváceli z nosu; jemné nosní tkáně trpěly vysušením a spálením vlivem přebytku tak užitečné věci, jako je kyslík.</p>
<p>„Nemůžeme tady zůstat moc dlouho,“ řekl Sand, který stál na můstku s ním.</p>
<p>„Už máme vzorky a všechny údaje?“ zeptal se Samshow. Sand přikývl.</p>
<p>„Něco nového od válečného námořnictva?“</p>
<p>„Jejich lodi už oblast vyklidily. Zkoušeli jsme poslouchat, jestli nenajdeme tu ponorku, ale slyšeli jsme jenom rámusení bublin.“</p>
<p>„Pověz kapitánovi, že se musíme stáhnout,“ řekl Samshow. „Copak s tímhle může někdo bojovat?“ Otázka směřovala ven, za zábradlí můstku, ale Sand potřásl hlavou.</p>
<p>„Pochybuju.“</p>
<p>„Jako bychom se dívali, jak pod námi někdo rozebírá celý oceán,“ poznamenal Samshow. Vytáhl z kapsy námořnického kabátu lahvičku s očními kapkami a zaklonil hlavu, aby si je nakapal do očí.</p>
<p>Sand lahvičku odmítl. „Je to všechno úplně strašidelné.“</p>
<p>Samshow se ušklíbl. „Je to zatraceně osvěžující, a tím nemyslím ten kyslík. Vidíš konec všech věcí, celý ten plán – nebo aspoň některé jeho rysy – a je to děsivé a úžasné.“</p>
<p>Sand na něj zíral a nic nechápal.</p>
<p>„Zapomeň na to.“ Samshow zatřepal téměř prázdnou lahvičkou kapek. „Pověz kapitánovi, ať nás odtud kouká zatraceně rychle dostat.“</p>
<p>V průchodu z můstku vrazil Sand do Chaoa, prvního důstojníka. S omluvou couvl a Chao mu podal naškrábaný vzkaz.</p>
<p>„Z Pearl Harboru a ze San Franciska!“ oznámil.</p>
<p>„Zpráva o seismických poruchách v Mongolsku. Nejde o zemětřesení, ale bombu. Možná deset megatun. Nebyl to výbuch ve vzduchu, ale snad podzemní nebo něco podobného.“</p>
<p>Samshow pohlédl na kus papíru. „Nejsou to úplní pitomci,“ prohlásil.</p>
<p>„Myslíte, že tu mimozemskou loď odpálili?“ zeptal se Sand.</p>
<p>„Co jiného?“ Chao se široce zazubil. „Třeba bychom je mohli dostat všechny! Co takhle ti Australané, hm?“</p>
<p>„Kde by vzali bombu?“ ozval se Sand.</p>
<p>„Pokud by o to vůbec stáli,“ namítl Samshow.</p>
<p>„Teď může váhat jedině hlupák,“ prohlásil Chao. „Vyřaďte ty hajzly z provozu, odřízněte jim komunikaci!“</p>
<p>„Slyšíš ten nákladní vlak tam dole?“ Samshow názorně ukázal prstem dolů, skrz palubu a oceán, a pak prst jakoby zabodl hlouběji, aby zdůraznil sílu úderu, pronikajícího zemským pláštěm a jádrem. „Dokud se nezastaví tohle, nic jsme nedokázali.“</p>
<p>„Pokud mají teorie pravdu,“ podotkl Sand.</p>
<p>„Ale stejně jsme je dostali!“ Chao se odmítl svého nadšení vzdát. Chvíli upíral na Samshowa vzdorovitý pohled, pak sehnul hlavu a nakročil nohou do vstupního otvoru, aby se zase vrátil na můstek.</p>
<p><strong>54</strong></p>
<p>Edward dojel do Fresna a zastavil se pro benzín. Nebe na severu bylo čisté, bez dýmu, ale mělo mnohem tmavší modrou barvu, než v téhle zeměpisné šířce dosud viděl. Ve vzduchu se vznášel jemný popel, pocházející z požárů v Sovětském svazu a Číně.</p>
<p>Zima předčasně končila; sněhu v pohoří Sierra rychle ubývalo.</p>
<p>Zdálo se, že Kalifornie s výjimkou San Diega, kam se oheň rozšířil z Tijuany, byla nejhorších požárů ušetřena. Yosemitský park zůstal nedotčen. Dalo se to vysvětlit nedostatkem turistů; silnice vypadaly nepřirozeně prázdné. Některé rádiové stanice z éteru zmizely, protože je opustil personál. Poslední zprávy, které slyšel cestou do Fresna, nezněly právě povzbudivě.</p>
<p>Kempovy-Van Cottovy objekty uvnitř Země zpomalovaly rychleji než dřív. Vědci i veřejnost se shodně domnívali, že harmonické kmity těchto dvou (nebo i více, jak tvrdili někteří) ‚projektilů‘ odtikávají poslední dny Země. Současný odhad dával planetě třicet dní, než se objekty setkají uprostřed jádra. Rozsudek smrti.</p>
<p>V prvním vhodném obchodu si nakoupil základní potraviny a několik balení piva po šesti lahvích, projel městem a na základě nějakého vnitřního popudu zastavil u rozlehlé dvoupatrové budovy nákupního střediska v Pinedale, přímo u hlavní silnice.</p>
<p>„Co tu kčertu hledám?“ ptal se sám sebe, když s karavanem zaparkoval. Seděl za volantem, díval se na zpola zaplněné parkoviště. „<emphasis>Nesnáším </emphasis>obchoďáky.“ Vystoupil a pečlivě zamkl. Ve vybledlých modrých džínsách, sportovním saku a botách se mohl vydávat za jednoho z místních obyvatel, kteří se potloukali v přízemní části nákupního střediska, přecházeli od výlohy k výloze buď sami, nebo s dívkou či s rodinou. Edward se posadil na lavičku u stánku s květinami a sledoval lidi, jak ho míjejí. Zaměřil se převážně na muže. Pořád si nebyl jist, proč se sem vydal.</p>
<p><emphasis>Život jde dál? Ne tak docela.</emphasis></p>
<p>Muži, ať staří nebo mladí, měli ve tvářích strnulé, jakoby omráčené výrazy. Nakupování je vůbec netěšilo. Dětem ještě zbývalo trochu elánu a ženy většinou působily buďto klidně, nebo bezvýrazně. Proč? <emphasis>Od žen se očekává, že budou všechno prožívat intenzivněji než muži. Tak proč ten rozdíl?</emphasis></p>
<p>Strávil asi hodinu pozorováním a přemítáním, potom se zvedl a vstoupil do knihkupectví, což bylo v nákupním středisku jediné myslitelné místo, kde by mohl najít něco zajímavého. Prohlédl si oddíl cestopisů a právě si vybíral knihy o Yosemitském parku, když od pokladny zaslechl nějaký hlahol. Dovnitř vešel podsaditý, zdravě vyhlížející muž v bílé košili a šedých kalhotách a volal: „Hej, už jste to slyšeli? Už o tom víte?“</p>
<p>Zamával novinami, na tváři mu zářil úsměv. „Rusové tu svoji loď taky vyhodili do vzduchu! To už jsou dvě! Teď už jenom ti Austrálci, a máme je!“</p>
<p>Nikdo nad tím nijak zvlášť nejásal.</p>
<p><emphasis>Jsme poraženi, prakticky mimo hru, </emphasis>pomyslel si Edward. <emphasis>Teď se celá planeta cítí přesně tak, jak bylo nám ve Vandenbergu. K čemu nám bude, když si do nich trošinku kousneme?</emphasis></p>
<p>Koupil si knihy a rychle středisko opustil.</p>
<p>Až když jel po kalifornské státní dálnici číslo 41 a potkával protijedoucí auta, přibližně jedno během pěti minut, uvědomil si, proč vlastně udělal v Pinedale tu zastávku, pro sebe si přikývl a sevřel čelisti. Knihy byly pochopitelně zbytečné; šel tam, aby se rozloučil s jednou částí současné kultury.</p>
<p><emphasis>Jestli má tohleto být jedno velké smuteční shromáždění, </emphasis>napadlo ho, <emphasis>to už bych se mohl rozloučit úplně s každým.</emphasis></p>
<p>Po jedenačtyřicáté dálnici dojel až do parku a vydal se po dlouhé, klikaté a téměř pusté Wawonské silnici. Přes čelní sklo mu přebíhaly stíny borovic Jeffreyovych a borovic těžkých. Byly čtyři odpoledne a napůl staženým okénkem proudil do kabiny auta chladný vzduch se sladkou vůní zeleně. V úsecích, kde nerostly stromy, se do něj opíralo horké slunce. U silnice tály velké plochy sněhu s oblými, lesknoucími se okraji.</p>
<p>Wawonský tunel se otevřel na Vyhlídku Inspirace, odkud byl úžasný výhled na celé údolí. Edward zastavil na malém vydlážděném parkovišti, tři místa od jiného, opuštěného vozu. Vystoupil, vychutnávaje ten okamžik, došel až ke kraji a zastavil se u zábradlí s rukama v kapsách a pošetilým úsměvem na tváři.</p>
<p><emphasis>Tak jsem zase kluk.</emphasis></p>
<p>Tohle si pamatoval úplně jasně – dno údolí, zarostlé hustou zelení borovic; ve stínu na západní straně se jako had klikatí řeka Merced, v níž se odráží jasně modrá obloha. Proslulý vodopád Svatební závoj spadá bílým zářivým obloukem na skály pod sebou a končí tam v mlze vodní tříště. Nad vodopádem se tyčí Katedrály, tvořící důstojný rámec pro bizarní žulové skalní útvary za sebou. Nalevo se mračí čistá šedá kamenná tvář, zvaná El Capitan, která z tohoto pohledu dominuje celému údolí.</p>
<p><emphasis>Před více než dvaceti lety jsem si představoval, jaké by to bylo, projít přímo hmotou téhle žuly. Uvnitř jsou místa, která ještě nikdy nikdo nespatřil, rozlehlý prostor pevné skály, tichý a nehybný, jakoby zamrzlý.</emphasis></p>
<p>Za skálou El Capitana vystupovaly obrysy Tří bratrů a Severního dómu, z tohoto úhlu viditelné jen jako snůška kamení pokrytá sněhem. Své pravé tváře odhalí až při pohledu zdola. Téměř na stejné úrovni jako bílý vrcholek Věže mraků a nad nižší z Katedrál se dožadoval pozornosti jasný Polodóm.</p>
<p>Údolím vanul chladný vítr a opíral se Edwardovi do vlasů. <emphasis>Nezdá se mi to. Bože, konečně jsem tady, a není to sen. </emphasis>Musel si aspoň lehce kopnout botou do sloupku zábradlí, aby se ujistil, že je opravdu vzhůru.</p>
<p>Přes dvacet let o tomto místě snil; tady byl kdysi nejšťastnější, tady mohl najít klid. Nikde jinde se necítil tak vyrovnaně; nejméně jednou do měsíce se ve spánku vracel do tohoto údolí, mezi skály, které mu připomínaly, co všechno ztratil.</p>
<p>Otce – i když ten spíš ztratil jeho – i matku, která ho nebrala na vědomí. Ztratil klid a sebejistotu své dětské nevědomosti, nebo to snad bylo osvícení? Na tom už nezáleželo.</p>
<p>O půl šesté už Edward stěhoval poslední kusy své výbavy z parkoviště v Curry Village do stanové chatky, kterou si (zcela zbytečně) rezervoval tři týdny předem. Prohlédl si chatku na vyvýšené dřevěné plošině se střechou ze starého, flekatého bílého stanového plátna, která stála o samotě, obklopená stromy, poblíž úpatí Ledového útesu. Jediná žárovka v chatce svítila dostatečně, když už ne oslnivě jasně, a dvě postele s kovovými rámy a vojenskými dekami byly v dobrém stavu a docela pohodlné.</p>
<p>Vydal se po cestě kolem obchodů v Curry Village, přes kamenný most a louku. Kos v blízkém křoví hlasitě projevil námitky proti jeho přítomnosti. Zazubil se a zkusil mu odpovědět přívětivým zacvrlikáním, ale ptáka jeho vystoupení nezaujalo. To mu však nevadilo; věděl, že sem patří právě tak jako tenhle kos.</p>
<p>Uprostřed louky mezi trsy trávy se otočil, aby získal přehled o tomto svém novém světě. Údolí bylo temné a tiché; tmavě modrá večerní obloha těžce spočívala na nehybném vzduchu. Slyšel vzdálenou ozvěnu lidského hovoru a smíchu, hlasy se odrážely od žulových stěn Ledového útesu, Strážní skály a Královských oblouků přes údolí. Na úpatí Královských oblouků rozeznával světla hotelu v Ahwanee. Pár set yardů na západ odtud prozrazovaly táborové ohně a elektrická světla polohu Yosemite Village.</p>
<p>Poslední noc svého pobytu po týdnu ve stanové chatce strávil s rodiči v Ahwanee. Stále uvažoval, jestli by to neměl také udělat, až nadejde konec.</p>
<p><emphasis>Nádherný klid.</emphasis></p>
<p>Jak by se asi vedlo lidem na světě, kdyby všichni měli možnost strávit svůj život uprostřed takové krásy? Kdyby lidí bylo tak málo, že by každé setkání bylo vzácné a jedinečné?</p>
<p>Rozžal baterku a svítil si na zpáteční cestu k chatkám. Na plochý balvan pod chatou postavil Colemanův tábornický vařič a hrnec s vodou a připravil si jednoduchou večeři – polévku s cibulí, párkem a nudlemi.</p>
<p>Pak si už za tmy jen v šedobílém froté županu po kolena a s holicími potřebami v ruce došel do sprch. Doprovázela ho sojka, která poskakovala vedle něj a hledala drobečky. „Už je tma,“ řekl jí. „Běž spát. Kdepak ses toulala, když jsem večeřel? Teď už nic nemám.“ Pták se ho ale držel dál, no ovšem, věděl, že lidé lžou.</p>
<p>Společné sprchy – rozlehlá budova z dřevěných panelů, ženy nalevo, muži napravo – byly prakticky prázdné. Mladý muž, služba u výdeje mýdla a ručníků, se rozvaloval na sedačce, a když Edward vstoupil, jenom se naklonil dopředu. „Běžte rovně,“ vybídl ho a rozmáchle mu podal malou kostku mýdla a ručník. „Dneska bez čekání.“</p>
<p>Edward se usmál. „Není tady nuda?“</p>
<p>„Je to <emphasis>paráda</emphasis>,“ prohlásil hlídač.</p>
<p>„Kolik je tu lidí?“</p>
<p>„V celém údolí? Tak dvě tři stovky. V táboře v Curry mají asi třicet lidí. Báječný klid.“</p>
<p>Edward se osprchoval v čisté, prakticky nepoužité kabince, pak se oholil strojkem na jedno použití u zrcadla, ke kterému by se vešlo jistě patnáct či dvacet mužů. Za celou dobu vešel do sprch jen jeden další host a vesele se usmíval. Edward mu přátelsky pokynul. Připadal si tu jako příslušník vznešené šlechty. Potom si sbalil holení a vrátil se do chatky.</p>
<p>Kolem osmé ho už přestalo bavit čtení knih, které si koupil v obchodním středisku. Zhasl světlo, natřásl si polštář, a pak asi hodinu nemohl usnout, jen ležel, naslouchal a přemýšlel.</p>
<p>Kdesi v údolí zpívala skupina dětí lidové písně, jejich mladé hlasy stoupaly vysoko k hvězdnaté temnotě. Znělo to, jako by zpívali rozjaření duchové.</p>
<p><emphasis>Jsem doma.</emphasis></p>
<p><strong>55</strong></p>
<p>Reubenovi bylo 15. března devatenáct let. Oslavil narozeniny v Alexandrii ve Virginii – koupil si v malém pekařství krabici mléka a koblihu. Když potom stál na ulici a jedl, přitahoval podezíravé pohledy kolemjdoucích. Koupil si nový kabát a měkký klobouk, ale tady v turistickém středisku nepatřili vysocí, svalnatí černoši, byť nenápadně oblečení, k oblíbeným atrakcím. Nestaral se o to. Věděl, co dělá.</p>
<p>Rozmáchlým gestem zahodil krabici od mléka a obal od koblihy z voskového papíru do veřejného odpadkového koše, decentně si otřel rty kloubem ukazováčku a odemkl dvířka zašlého stříbrného chryslera z roku 1985. To auto koupil za hotové v Richmondu a během tří dnů s ním ujel čtyři sta mil. Bylo to první auto, jaké si kdy koupil, a nezáleželo mu na tom, jestli mu patří nebo ne. Měl právo ho používat, a to se počítá.</p>
<p>Zbytek peněz ze sáčku – asi deset tisíc dolarů – ukryl do kufru pod rezervu.</p>
<p>„Tak jo,“ řekl, naslouchaje motoru, který si na volnoběh tiše pobrukoval. „Kam teď?“</p>
<p>Na okamžik přimhouřil oči. Poslední dobou obvykle dostával příkazy od lidí, ne od neurčitého nelidského hlasu, jemuž se v síti říkalo Šéf. Reuben už dokonce dokázal rozeznat charakteristické rysy lidských bytostí, s nimiž komunikoval, ale tentokrát se ozvaly cizí hlasy.</p>
<p>„Je to Cleveland,“ opakoval. Vytáhl z přihrádky na rukavice několik map a vyznačil si žlutým zvýrazňovacem trasu po dálnicích. Za posledních pár dní nakradl v knihovnách ve Washingtonu a Richmondu stovky knih a optických disků, a stovky dalších nakoupil v knihkupectvích. Všechny potom předal třem pánům středních let v Richmondu, aniž by měl jasnou představu o tom, co s nimi budou dělat; nevyptával se. Šéf se očividně zajímal o literaturu.</p>
<p>S úlevou – zlodějna se mu nezamlouvala, i když šlo o dobrou věc – zajel na hlavní silnici.</p>
<p>Jaro přicházelo rychle. Kopce kolem pennsylvánské dálnice se už vesele zelenaly, stromy vystrkovaly lístky, které už nebudou mít čas na podzim shodit. Léto ani podzim už nebudou.</p>
<p>Reuben o tom přemítal s rukama položenýma na volantu. Když řídil, síť se obvykle neozývala, což mu ponechávalo spoustu času – možná až moc – na úvahy o různých věcech.</p>
<p>V New Stantonu nabral plnou nádrž a zaparkoval před jídelnou. Dal si hamburger a salát, rychle se naobědval, zaplatil účet a prohlédl si regál s pohlednicemi. Vybral si jednu, na které bylo vidět velkou bílou stodolu s nápisem z nesrozumitelných znaků dialektu Pennsylvania Dutch. U automatu nakoupil známky a na rub pohlednice napsal:</p>
<p><emphasis>Tati, pracuju tu i onde, a pořád na tebe myslím. Opatruj se. Reuben</emphasis></p>
<p>Pak pohled hodil do schránky před jídelnou.</p>
<p>Do Clevelandu dorazil před osmou a ubytoval se ve starém hotýlku u autobusového depa. Venku drobně pršelo. Chryslera zaparkoval ve veřejné garáži s nepříjemným pocitem, že to už nebude on, kdo vůz dopraví na místo určení. Vyzvedne si ho někdo jiný a odveze ho.</p>
<p>Nacházel se jen pár mil od Erijského jezera, a právě tam – jak mu oznámila síť – má být zítra časně ráno.</p>
<p>Prohlédl si sám sebe v zašlém zrcadle v koupelně. Viděl velkého mládence s řídkými vousy a pevnými, pravidelnými rysy. Zasalutoval tomu mládenci – a také síti – a šel si lehnout, ale stejně toho moc nenaspal.</p>
<p>Měl strach. Zítra se setká s jinými lidmi ze sítě – s lidmi, jimž patřily některé hlasy. To ho ovšem neděsilo. Jenže…</p>
<p>V jezeře na ně cosi čekalo.</p>
<p>Jak moc důvěřuje Tajným mistrům? A co na tom vůbec záleží?</p>
<p>V šest ráno bude na břehu jezera u přístaviště výletních lodí bratrů Tolandových, hladce oholen, čerstvě osprchován a v novém obleku, který si pro podobnou příležitost koupil v Richmondu.</p>
<p><strong>56</strong></p>
<p>Trevor Hicks vystoupil z auta z půjčovny pod vysokou železnou konstrukcí a zaclonil si oči proti slunci. Zahlédl Arthura Gordona, jak přechází ulici. Gordon na něj zamával. Hicks, unavený jízdou a dost nervózní, malátným gestem naznačil, že ho zaznamenal. Nikdy si na řízení auta ve Spojených státech nezvykl. Nedokázal v postranních uličkách najít přímou cestu, a tak jel po dálnici, dostal se v Seattlu na nábřeží a tam deset minut bloudil v kruzích pod mostem, přičemž se v úzké uličce dvakrát stěží vyhnul protijedoucímu autu. Nakonec se nějak propracoval k parku právě pod dlouhé betonové schodiště z Pike Place Market. Na protější straně ulice sklady přestavěné na restaurace a obchody soupeřily s novými budovami o výhled na záliv. Mořští rackové kroužili nad nedojedeným hamburgerem a poskakovali s roztaženými křídly, aby mohli včas uhnout projíždějícím vozidlům.</p>
<p>Gordon k němu přistoupil, rozpačitě si potřásli rukama. Přestože spolu poslední dobou komunikovali po síti, osobně se od prvního setkání v Hotelu Furnace Creek neviděli. „Ženu se synem jsem poslal do akvária,“ ukázal Gordon. „To je na několik hodin zabaví.“</p>
<p>„Vědí o tom?“ zeptal se Hicks.</p>
<p>„Řekl jsem jim všechno,“ odpověděl Arthur. „Vezmu je s sebou, ať půjdu kamkoli. Příští týden se vypravíme do San Franciska.“</p>
<p>Hicks přikývl. „Já zůstávám tady. Slyšel jsem, že se tady brzy něco semele.“ Udělal obličej. „Pokud se dá mluvit o ‚slyšení‘.“</p>
<p>„Máte představu, oč by mohlo jít?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>Hicks zakroutil hlavou. „Něco významného. A v San Francisku také.“</p>
<p>„Měl jsem taky ten dojem.“</p>
<p>„Je mi líto vašeho přítele,“ řekl Hicks.</p>
<p>Arthur na něj překvapeně pohlédl. „Prosím?“</p>
<p>„Pan Feinman. Psali o tom včera v ranních novinách.“</p>
<p>Arthur si na Harryho prakticky nevzpomněl od chvíle, kdy opustili Oregon. „Vůbec jsem nečetl noviny. Harry…“</p>
<p>„V pondělí,“ řekl Hicks.</p>
<p>„Kristepane. Já… Ithaca určitě volala, a my už byli pryč.“ Zvedl hlavu. „Jemu jsem taky pověděl o síti.“</p>
<p>„Věřil vám?“</p>
<p>„Myslím, že snad ano.“</p>
<p>„Pak mu to možná pomohlo… Ne, to je asi hloupost.“</p>
<p>Arthur stál s rukama v kapsách, hluboce otřesen, přestože měl celé měsíce na to, aby se na tuto zprávu připravil. Cítil neurčitou vinu za to, že si na Harryho nevzpomněl; před odjezdem mu několikrát volal, ale nikdy ho nedostal k telefonu. Zhluboka se nadechl a navrhl, aby vystoupili po schodech na tržiště. „Přál jsem si, aby věděl, že není všechno ztraceno. Doufám, že mu to pomohlo. Je tak hrozně těžké se ve všem vyznat.“</p>
<p>Mlčky procházeli uličkami mezi stánky, zastavili se v pekařství pro kávu a sedli si k bílému kovovému stolku, umístěnému mezi obchody.</p>
<p>„Jak vás zaměstnali?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>„Chodil jsem po knihovnách a univerzitách. Pátral jsem po některých lidech… Tak jsem byl patrně nejužitečnější. Pomáhal jsem při vyhledávání lidí, které síť potřebovala, vědců a dalších… kandidátů,“ odvětil Hicks.</p>
<p>„Já toho ještě moc neudělal. Víte už… kdo byl vybrán?“</p>
<p>„Vlastně ani ne. Na seznamu je mnohem víc jmen než míst v archách. Nečekám, že tím závěrečným sítem projde někdo <emphasis>z nás</emphasis>.“</p>
<p>„Je to děsivé,“ poznamenal Arthur.</p>
<p>„Svým způsobem jistě.“</p>
<p>„Dozvěděl jste se něco o cizích lodích? Myslím na síti.“</p>
<p>„Nic,“ řekl Hicks.</p>
<p>„Myslíte, že jsme je aspoň zpomalili? Bylo to vůbec k něčemu, vyhodit je do povětří?“</p>
<p>Hicks se ponuře usmál. „Ne. To bylo užitečné asi jako Crockermanova taktika.“</p>
<p>„Ale on přece… Rozhodně bych neřekl, že měl s tou akcí v Údolí smrti něco společného.“</p>
<p>„To máte pravdu,“ přisvědčil Hicks. „Neudělal vůbec nic. Ani ten zbrklý útok ničeho nedosáhl. Jistěže nám trochu pozvedl morálku… Ale nikdo nevěří, že by se tím něco změnilo. Projektily rotují dál.“</p>
<p>„Tak k čemu ty lodě vlastně byly?“</p>
<p>„Jednou jste to už řekl. Měly sloužit k odvedení pozornosti, ke zmatení. Soustředili jsme se výhradně na ně.“</p>
<p>Arthur zamrkal. „Nemyslím, že by se jednalo o pouhé návnady.“</p>
<p>„Já také ne,“ přisvědčil Hicks.</p>
<p>Arthur odstrčil svůj sladký rohlík. Přešla ho chuť. „Shodili je sem, aby nás ošidili, aby nás <emphasis>vyzkoušeli, </emphasis>jako nějaké laboratorní myši!“</p>
<p>„Z dnešního pohledu bych řekl, že ano. A vy?“</p>
<p>„To mě <emphasis>štve</emphasis>.“</p>
<p>„Urážka, předcházející křivdu,“ poznamenal Hicks.</p>
<p>„Probíral jste to s ostatními na síti?“</p>
<p>„Ne. Měli jsme hodně napilno. Ale síť neobsahuje žádné instrukce, týkající se kosmických lodí. Nedostali jsme ani příkaz kontaktovat prezidenta. Víte, že Lehrman je ‚posedlý‘?“</p>
<p>Arthur přikývl.</p>
<p>„Šéf už očividně odepsal veškeré organizované úsilí naší armády a vlády.“ Hicks natáhl ruce a zvedl se, sebral plastový šálek a obal z voskového papíru. „Takže já zůstávám na místě a pomůžu se vším, co se bude dít tady v Seattlu. A vy se stěhujete na jih.“</p>
<p>Arthur zůstal ztuhle sedět. Měl si dát fakta dohromady. Byl znechucen sám sebou, když zjistil, že si dosud dělal nějaké naděje.</p>
<p>„Lituju, že jsem to musel být zrovna já, kdo vám řekl o panu Feinmanovi,“ pravil Hicks.</p>
<p>Arthur vážně sklonil hlavu.</p>
<p>„Dnes večer se připojím ke skupině, která zůstává na Hoře královny Anny,“ pokračoval Hicks. „Budeme provádět průzkum odtamtud.“ Podal Arthurovi ruku. „Přeju vám a vaší rodině hodně štěstí.“</p>
<p>Arthur konečně vstal a pevně mu stiskl dlaň. „Na shledanou.“</p>
<p>Pohlédli na sebe, ale nevyslovili otázku, která se nabízela až příliš. <emphasis>Patří k vyvoleným? A co já?</emphasis></p>
<p>Hicks se vrátil k autu. Arthur nejprve obhlédl pár stánků s čerstvými rybami a zeleninový trh, nakoupil libru uzeného lososa a několik sáčků zeleniny, potom sešel po schodech dolů a přes ulici a parkoviště se vydal za Francine a Martym do akvária.</p>
<p><strong>57</strong></p>
<p><emphasis>20. března</emphasis></p>
<p>Přes kamenný most přejel v opačném směru stařičký chevrolet Vega a jeho řidič na Edwarda zatroubil. Edward se otočil a spatřil koláž z nárazníkových nálepek, které pokrývaly zadní část vozu včetně kufru a dolních rohů okna. Jeho pohled okamžitě přitáhla růžová nálepka, zářící fosforovou barvou: <strong>Já radši sex než střílení, a vy? </strong>V horním rohu zadního okna visel vybledlý žlutý plastikový čtverec: <strong>Pozor! Dítě za volantem!</strong></p>
<p>„Hej, Edwarde!“</p>
<p>„Minelli!“ Došel ke staženému okénku a naklonil se, aby Minelliho objal kolem krku. „Ty starej blázne! Tohle je tvoje?“ Ukázal na auto.</p>
<p>„Koupil jsem to před třemi týdny, i s výzdobou. Nádhera, co?“</p>
<p>„Jsem fakticky rád, že tě vidím.“</p>
<p>„Já jsem zase rád, že někdo vidí <emphasis>mě! </emphasis>Bylo to hodně zlé, potom, co jsme se rozešli. Vrátil ses do Texasu?“</p>
<p>„Vrátil,“ řekl Edward. „A co ty?“</p>
<p>„Ztropil jsem v kanceláři na univerzitě pěknou scénu. Vytáhli moje papíry, vykopli mě a řekli, jen běžte a žalujte nás. Už mi z toho vážně hrabalo. Koupil jsem tady tohle a od té doby jsem prostě pořád jezdil. Zajel jsem i do Shoshone a zastavil se v obchodě. Stella tam nebyla. Odjela do Las Vegas, poradit se s právníky ohledně prodeje práv na těžbu. Mluvil jsem jenom s Bernice. Ptala se na tebe. Řekl jsem, že se máš dobře. Je to pravda?“</p>
<p>„Mám se skvěle,“ odpověděl Edward. „Tak zaparkuj a pojď se se mnou projít.“</p>
<p>„A kam?“</p>
<p>„Slyšel jsem, že na El Capitana šplhají horolezci.“</p>
<p>„Bezva. Jako v Disneylandu.“</p>
<p>Minelli zaparkoval, jeho auto vypustilo oblak modrých výfukových plynů. Než otevřel kufr, spokojeně ho poplácal. „K čemu utrácet kupu peněz za něco, co stejně nemusí vydržet víc než měsíc nebo dva?“</p>
<p>„To auto vypadá, že by se mohlo rozsypat někde na cestě,“ poznamenal Edward.</p>
<p>„Však já vždycky spoléhal na lidskou dobrotu.“</p>
<p>„S tvým smyslem pro humor by to mohlo být i nebezpečné.“</p>
<p>Minelli rozpřáhl náruč ke slunci. „Ultrafialové paprsky, klidně mi zkuste škodit. Teď už na vás kašlu!“</p>
<p>Dvě míle šlapali po asfaltce kolem Tří bratrů, potom odbočili na turistickou cestu a zastavili se na louce pod El Capitanem a hleděli nahoru na šedou, masivní prastarou žulovou stěnu. Světlejší skvrna označovala místo, kde se v roce 1990 odlomila jedna skalní deska a odhalila tak dosud nezvětralý povrch.</p>
<p>„To je úžasné. Tady už jsem nebyl nějakých deset dvanáct let,“ pravil Minelli. „Proč ses vypravil právě sem?“</p>
<p>„Vzpomínky z dětství. Nejlepší místo na Zemi.“</p>
<p>Minelli důrazně přikývl. „Pro mě je nejlepší místo vždycky tam, kde právě jsem, ale tady to je fakt lepší než jinde. Nikoho tam nahoře nevidím. Kde vězí horolezci?“</p>
<p>Edward vytáhl malý polní dalekohled. „Dívej se po mravencích s batohy, kteří za sebou vlečou lana,“ doporučil mu. „Dneska prý jich tu je pět nebo šest.“</p>
<p>„Kristepane.“ Minelli si zaclonil oči. „Vidím černou tečku. Ne. Je to modrá tečka. Barva mého spacáku. To má být ono?“</p>
<p>Edward nakreslil prstem pomyslnou čáru od drobné skvrnky. „Podívej se o kousek výš. Tady.“ Podal Minellimu dalekohled. Minelli pohyboval dalekohledem nahoru a dolů ve zmenšujících se obloucích, až se zarazil a zvedl obočí nad okuláry. „Už ho mám. Nebo ji. Jen tam tak visí.“</p>
<p>„Nad ním je ještě další,“ řekl Edward. „Asi je to jedna parta. Ty provazy mezi nimi nejsou skoro vidět.“</p>
<p>„Jak dlouho trvá, než se dostanou na vrchol?“</p>
<p>„Někdo mi tvrdil, že celý den. Možná i déle. Někdy ve stěně přenocují, zavěsí se do pytle nebo si najdou nějakou římsu, pokud mají štěstí.“</p>
<p>Minelli mu vrátil dalekohled. „Dělá se mi špatně, už když o tom mluvíš.“</p>
<p>Edward potřásl hlavou. „Já ti nevím. Dokážu si to představit. Něčeho jsem dosáhl. Stojím na vrcholku, vidím svět pod sebou. Je to trochu jako stavět mrakodrap, který ti patří.“</p>
<p>Minelli se zatvářil pochybovačně. „Co se tady ještě děje? Vypadá to tu opuštěně.“</p>
<p>„Je to tu skoro opuštěné. Večer bude v amfiteátru v Curry Village shromáždění. Zítra večer tam má hrát nějaká skupina. Místní správci nemají do čeho píchnout. Někteří z nich přes víkend provádějí turisty.“</p>
<p>„Všichni se drží doma. Pán a paní Domácí se schovávají u své televize, co?“</p>
<p>Edward přikývl, pak zvedl dalekohled, protože zahlédl dalšího horolezce. „A ty se jim divíš?“</p>
<p>„Ne,“ odvětil Minelli tiše. „Kdybych měl nějaký domov a někoho, na kom by mi záleželo – tím myslím ženu – tak bych tam taky zůstal. S mámou a sestrou už jsem se rozloučil. Vůbec nechápou, co se děje. Jsou tak pitomé, že se ani nebojí. Máma prohlásila, že se Bůh o nás postará. Že jsme jeho děti. No, možná že postará. Ale pokud to nevyjde, jsem radši tady s tebou. Na nikoho se nezlobím, pořád ještě dokážu obdivovat mistrovská díla Starého pána.“</p>
<p>„To může být fajn, když je člověk nevzdělaný pitomec,“ podotkl Edward a sklonil dalekohled.</p>
<p>Minelli rázně pohodil hlavou. „Nakonec bych stejně chtěl vědět, co se stalo. A nechci zažít tu… paniku, až to přijde. Chci vědět, klidně sedět a dívat se, abych to všechno pěkně viděl. Tohle je možná nejlepší sedadlo v hledišti.“ Ukázal na skvrnitou kamennou tvář. „Někde tam nahoře.“</p>
<p>Edwardova chatka měla dvě lůžka, a tak jedno nabídl Minellimu, ale ten odmítl. „Koukni,“ řekl, „už tady ani nevybírají. Zeptal jsem se dole ve vesnici a lidi povídali, jen běž, klidně se v některé vyspi, jenom po sobě nenechávej binec… Já totiž chci mít vedle sebe nějakou osůbku opačného pohlaví. Až to přijde. Co ty?“</p>
<p>„To by bylo fajn,“ souhlasil Edward.</p>
<p>„Tak dobře. Budeme spolu chodit na místní večírky a najdeme si ženy – chytré holky, které vědí, co se chystá – a pak se budeme veselit dál. Vzal jsem s sebou nějaké zásoby a krám dole ve vesnici je nacpaný až po vrch pivem a vínem a mraženým jídlem. Budeme si užívat.“</p>
<p>Za soumraku se osprchovali, oblékli si čisté šaty a vyrazili do amfiteátru. Cestou míjeli ostatní dřevěné chatky. Ve dveřích jedné z nich seděla ve skládacích křeslech dvojice středního věku a poslouchala přenosné rádio, které hrálo velmi tiše. Vzájemně si pokynuli na pozdrav.</p>
<p>„Jdete na to setkání?“ zeptal se Edward.</p>
<p>Muž zavrtěl hlavou. „Dnes večer ne,“ odpověděl. „Je tady takový klid.“</p>
<p>„Stejně odtud všechno uslyšíte,“ varoval ho Minelli.</p>
<p>Muž se ženou se jen usmáli a zamávali jim. „Pak nám třeba povíte, jestli tam bylo něco zajímavého.“</p>
<p>„Nedělají si starosti,“ poznamenal Minelli k Edwardovi později, když pochodovali kolem úřední budovy a hlavního skladu v Curry Village.</p>
<p>Údolí zahalil chladivý stín. Roztrhané mraky zakryly vrcholky Polodómu a Královských oblouků. Edward si zapnul semišové sako. Amfiteátr s lavicemi uspořádanými do půlkruhů před vyvýšeným pódiem z dřevěných klád byl plný lidí nejrůznějšího věku. Technici dávali dohromady zvukovou aparaturu. Reproduktory praskaly a bzučely; ozvěny z davu v hledišti a elektrické zvuky se odrážely a vracely z různých stran v nepravidelných intervalech. Edward s Minellim si našli lavici uprostřed hlediště a usadili se, prohlíželi si ostatní návštěvníky a oni si prohlíželi je. Otrhaný pětašedesátník s šedivým vousem jim nabídl plechovky piva Coors z poloprázdného balíku, přijali je a pomalu z nich upíjeli. Shromáždění bylo konečně zahájeno.</p>
<p>Vysoká žena středních let, jedna ze správců parku, vylezla na jeviště a postavila se před mikrofon, upravila si jeho výšku a usmála se do obecenstva. „Zdravím vás!“</p>
<p>Publikum jí odpovědělo vlídným, přátelským zamumláním.</p>
<p>„Jmenuju se – někteří z vás už mě znají – Elizabeth Rowellová. V Yosemitském parku je nás teď asi tři sta padesát, a každým dnem přibude pár dalších. Myslím, že všichni víme, proč jsme tu. Všechny nás tak trochu udivuje, že nás není víc, ale i to se dá pochopit. Já tady mám domov a chystám se zůstat <emphasis>doma</emphasis>.“ Vysunula čelist a rozhlédla se po obecenstvu. „Ostatní se rozhodli podobně; těch, kdo tady v parku žijí po celý rok, není mnoho. Vy, kdo jste opustili své domovy a přišli sem, jste vítáni.</p>
<p>Máme úžasné štěstí. Zdá se, že bude teplé počasí. Chvílemi možná bude poprchávat, ale během příštího týdne nečekáme žádný velký liják ani sněžení a všechny soutěsky jsou otevřené. Jen jsem chtěla připomenout, že naše předpisy stále platí a my se snažíme chovat, jako by situace byla normální. Kdybyste potřebovali s čímkoli pomoct, máme plný stav strážců. I náš policejní oddíl je ve službě. Až dosud jsme neměli žádné potíže, a ani žádné nečekáme. Jste bezva lidi.“</p>
<p>Muž s pivem Coors se usmál a zvedl svou plechovku jako k přípitku.</p>
<p>„Takže, já tady mám za úkol hlavně představit účinkující. Především tady máme Jackie Sandovalovou. Někteří už ji znáte. Dobrovolně se ujala úlohy naší mluvčí – nebo něčeho na ten způsob – pro dnešní večer a dál, až do konce pobytu. Jackie?“</p>
<p>Na jeviště vyšla malá, útlá žena s dlouhými černými vlasy a obličejem jako panenka. Rowellová jí patřičně snížila mikrofon.</p>
<p>„Ahoj,“ řekla Jackie a z davu v amfiteátru se opět zvedl ten přívětivý mumlavý zvuk. „Sešli jsme se tady na oslavu, ne?“ Ticho. „Řekla bych, že ano. Jsme tu, abychom oslavili, jak daleko jsme došli, a abychom spočítali svá požehnání. Pokud je pravda, co nám tvrdí odborníci, můžeme strávit tři až čtyři týdny v téhle divočině, ocenit její krásu a přemýšlet nad svým životem. Komu se asi dostane takové příležitosti k retrospektivě?</p>
<p>Vytvořili jsme společenství – nejen my tady, ale také lidé všude na světě. Někteří z nás zůstali doma, a někteří přišli sem, snad proto, že náš domov je celá Země a my jsme to pochopili. Pokud budeme chtít, pokud s tím všichni souhlasí, můžeme se scházet v tomto amfiteátru a spolu se navečeřet, poslechnout si ty, kdo nám přijdou zazpívat, prostě budeme rodina. Jak už tady řekla Elizabeth, každý je u nás vítán. Všimla jsem si, že v Sunnyside kempují nějací motorkáři. Nedělají žádné potíže, jak mi bylo řečeno, takže jsou také vítáni. Možná pro jednou v naší historii můžeme být spolu a ocenit všechno, co dokážeme sdílet. Dnes jsem požádala Mary a Tonyho Lampedusovy, aby nám zazpívali, a potom se v kulturním středisku v Yosemite Village pořádá taneční zábava. Doufám, že přijdete.</p>
<p>Nejprve tady mám několik oznámení. Shromažďujeme v Ahwanee knihy a videokazety a tak podobně, prostě vytváříme jakýsi druh knihovny. Budeme rádi, pokud nám přispějete. Služba parku už nasbírala spoustu knih o Yosemitu a pohoří Sierra Nevada. Já jsem knihovnice, takže se na mě můžete obrátit, ať už si budete chtít něco přečíst nebo něco věnovat.</p>
<p>Ano, a také zřizujeme hudební knihovnu. Máme padesát přenosných přehrávačů optických disků, které jsme používali jako předem nahrané průvodce po turistických trasách parku, a asi tři sta disků s hudbou. Pokud byste chtěli darovat další, budeme rádi. Tak, a tady máte Mary a Tonyho.“</p>
<p>Edward seděl s poloprázdnou plechovkou piva mezi koleny a naslouchal líbezné folkové hudbě. Minelli chvíli potřásal hlavou a pak odešel, ještě než vystoupení skončilo. „Uvidíme se na zábavě,“ zašeptal Edwardovi, když se protahoval kolem něj.</p>
<p>Na dřevěném parketu pod širým nebem v kulturním středisku se pomalu začínalo tančit. Ze stereoaparatury, kterou poskytli správci parku, se linuly především rockové melodie z osmdesátých let.</p>
<p>Asi polovina návštěvníků parku neměla s sebou partnera. Jiní, kteří partnera měli, se zase chovali, jako by tu nebyl, a mezi dvojicemi došlo k několika hádkám. Edward zaslechl, jak jeden muž říká své manželce: „Kristepane, víš přece, že tě miluju, ale copak tohle není úplně jiná situace? Copak tady nechceme být všichni spolu?“ Žena dál ronila slzy a očividně tomu nechtěla rozumět.</p>
<p>Minelli nebyl při hledání partnerky úspěšný. Jeho zjev – menší postava a celkový vzhled na hranici neupravenosti, a také jeho poněkud šílený úšklebek – zdejší pěstěné, zdatné ženy nepřitahoval. Pohlédl na Edwarda přes nezastřešený parket, výmluvně pokrčil rameny, pak ukázal na něj a zvedl dlaň s palcem nahoru. Edward zavrtěl hlavou.</p>
<p>Té noci byli všichni napjatí, což se dalo čekat. Edward postával na kraji a ještě se mu nechtělo navázat kontakt s nějakou ženou. Zatím jen pozoroval a hodnotil.</p>
<p>Tanec brzy skončil. „Nebylo to nic moc,“ vyjádřil se Minelli, když pochodovali tmou zpátky do kempu. Rozdělili se poblíž veřejných sprch a rozešli se do svých chatek.</p>
<p>Edwardovi se ovšem ještě nechtělo spát. Vydal se s baterkou v ruce po pěšině a došel až ke Šťastným ostrovům, chvíli stál na dřevěném můstku a naslouchal řece Merced. V dálce rozeznával hukot Jarního a Nevadského vodopádu, posílených vodou z tajícího sněhu. Zvýšená hladina řeky dorážela na pilíře mostu, v hloubce černá jako dehet a ve vírech temně modrošedá.</p>
<p>Pohlédl na hvězdy. Mezi stromy, právě nad Polodómem, se nebe už zase mihotalo drobnými jasnými záblesky modrozelené a rudé barvy. Několik minut to divadle fascinovaně sledoval a přemítal: „Tam venku to ještě neskončilo. Vypadá to, že někdo ještě bojuje.“ Pokoušel se představit si, jak asi vypadá válka tam ve vesmíru, mezi asteroidy, ale nedokázal to. „Přál bych si tomu všemu rozu mět,“ řekl. „Přál bych si, aby mi někdo vysvětlil, o čem tohle všechno vlastně je.“</p>
<p>Najednou ho rozbolelo celé tělo. Sevřel čelisti a udeři zaťatou pěstí do dřevěného zábradlí, křičel beze slov, kopal do sloupku, a nakonec se zhroutil na prkna můstku a držel si nohu, v níž mu tepalo bolestí. Asi čtvrt hodiny se pak opíral zády o zábradlí, nohy volně rozhozené, a plakal jako dítě, bezmocně zavíraje a zase otevíraje pěsti.</p>
<p>O půl hodiny později se pomalu, s rozsvícenou baterkou, vrátil do tábora. Najednou pochopil, co všechno může ztratit.</p>
<p>Vylezl po schodech do chatky a klesl na lůžko, ani se nesvlékl. Zítra už nezaváhá a vyzve nějakou ženu k tanci, a možná ji i pozve sem, aby byla s ním. Už nebude plachý ani zásadový a nebude lpět na vlastní důstojnosti.</p>
<p>Na nějaké skrupule prostě nezbýval čas.</p>
<p>Nerozuměl tomu, co se má stát, ale už cítil, že konec se skutečně blíží.</p>
<p>Cítil to v kostech, stejně jako všichni ostatní.</p>
<p><strong>58</strong></p>
<p>Reuben se probudil v pět hodin. Doširoka rozevřel oči a zorientoval se: ležel s roztaženýma rukama a nohama na krátké posteli v malém, sešlém hotelovém pokoji. Jak sebou v noci mlel, uvolnil přikrývku i prostěradlo a teď byl přikrytý jenom napůl.</p>
<p>Vsedě na straně postele si natáhl ‚baliče koulí‘, jak jeho otec vždycky nazýval slipy, tričko a kalhoty. Pak roztáhl závěsy zakrývající úzké okno a díval se, jak se nad městem rozednívá. Šedé budovy, staré cihly a kámen ještě ztmavlé po včerejší plískanici deště se sněhem; oranžové pouliční lampy, vrhající osamělé skvrny světla na mokrý chodník; jediná stará toyota, projíždějící břečkou pod oknem a pomalu odbočující kolem opuštěného obchodu s výkladní skříní zatlučenou prkny.</p>
<p>Osprchoval se, oblékl si nový oblek a v pět třicet už odcházel z hotelu. Účet zaplatil už večer. Na okamžik zůstal stát před zavřeným obchodem, třásl se chladem a naslouchal síti, která mu sdělovala poslední instrukce o cíli cesty. Na ulici se opět objevila stará toyota a zastavila u obrubníku těsně před ním. Za volantem seděl muž o pár let starší než Reuben, v montérkách a baseballové čepici. „Nepotřebuješ odvézt?“ zeptal se a natáhl ruku, aby otevřel protější dvířka. Z kabiny se vyvalilo teplo. „Jedeš dolů k přístavišti bratrů Tolandových. Dneska jsi už druhý, koho tam vezu.“</p>
<p>Reuben vklouzl na místo spolujezdce a usmál se na řidiče. „Je odporně brzo na to, aby člověk byl venku a takhle jezdil,“ řekl. „Moc si toho cením.“</p>
<p>„Však je to pro dobrou věc,“ prohlásil muž a utkvěl pohledem na Reubenově tváři. Vypadalo to, že není moc nadšený pasažérem s černou kůží. „Tak mi to aspoň říkali.“</p>
<p>Jeli po Východní Deváté ulici k Městskému molu. Tam řidič Reubena vysadil a bez dalších řečí odjel.</p>
<p>Rozbřesk už postupně přecházel od slibů k činům, když Reuben kráčel po molu. Došel až k těžkým železným sloupům a bráně pod obrovským nápisem TOLAND BROS. Obtloustlý, šedivý muž, blížící se sedmdesátce nebo přinejmenším hodně přes šedesát, stál za branou s baterkou v ruce a mezi zuby svíral doutník. Viděl Reubena, ale nepohnul se, dokud mladík nedošel na dva yardy od něj. Pak odstoupil od sloupu u zavřené brány a posvítil mu baterkou do obličeje.</p>
<p>„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se ostře. Jeho doutník byl promočený a nezapálený.</p>
<p>„Jsem tu kvůli rannímu výletu,“ řekl Reuben.</p>
<p>„Výletu? Jakému výletu?“</p>
<p>Reuben napřáhl paži a neurčitě ukázal na Erijské jezero. Muž si ho po několik dlouhých okamžiků pečlivě prohlížel ve světle baterky, pak ji spustil a zahulákal: „Donovane!“</p>
<p>Donovan, malý, hladce oholený chlapík ve smetanově zbarveném obleku, nejspíš stejně starý jako druhý muž, ale mnohem zachovalejší, se objevil před kůlnou vedle kanceláře.</p>
<p>Vrhl na Reubena rychlý pohled. „Síť?“ zeptal se.</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„Pusť ho dovnitř, Mickey.“</p>
<p>„Zatracení blázni,“ brblal Mickey. „Na jezeře je ještě led. Nutí nás vyjíždět před sezónou.“ Naklonil hlavu ke straně a soustředil se na odemykání visacího zámku a uvolňování řetězu ze závory na bráně. Vytáhl řetěz z očka s nápadným <emphasis>ratata </emphasis>jako od kulometu, zatáhl bránu dovnitř a pokynul Reubenovi velkou, červenou mozolnatou rukou, aby vstoupil.</p>
<p>V polovině mola, za starou restaurací s mořskými specialitami, která nyní měla okna zatlučená prkny, kotvil výletní člun se dvěma palubami jménem <emphasis>Gerald Fitz Edmund </emphasis>a trubkami ze dvou dieselových motorů chrlil těsně nad čarou ponoru výfukové plyny. Loď by klidně pojala dvě až tři stovky cestujících, ale touto dobou byla téměř prázdná. Donovan kráčel před Reubenem a gestem ho vyzval, aby přešel po rampě, ohrazené provazem, na palubu.</p>
<p>„Budeme křižovat po jezeře hodinu nebo dvě,“ řekl. „Máme příkaz nechat vás tři tam venku. Ať už to ‚venku‘ znamená cokoli. To ti teda povídám, dneska je na plavbu zatraceně zima.“</p>
<p>„Co tam venku budeme dělat?“ zeptal se Reuben.</p>
<p>Donovan na něj zůstal zírat. „Ty to nevíš?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Kristepane. No, já <emphasis>předpokládám</emphasis> –“ použil to slovo, jako by mělo jakousi úřední příchuť, ale pro jeho rty nebylo právě běžné – „já předpokládám, že tam venku něco najdete, než vás vysadíme. Nebo třeba jenom umrznete k smrti.“</p>
<p>„Doufám, že ano.“ Reuben se zatvářil nejistě. „Chci říct, doufám, že něco najdeme.“ <emphasis>Až dosud mi neublížili –</emphasis></p>
<p>Zamířil na příď a připojil se k bílému chlapci o čtyři, možná pět let mladšímu než on a dobře oblečené asi třicetileté černošce. Ostrý ledový vítr se proháněl po palubě a házel ženě vlasy do obličeje. Pohlédla na Reubena, pak se zase zahleděla dopředu; nepromluvila. Chlapec mu podal ruku a pevně si jimi potřásli.</p>
<p>„Jmenuju se Ian,“ řekl chlapec. Zuby mu cvakaly zimou.</p>
<p>„Reuben Bordes. Vy jste oba ze sítě?“</p>
<p>Chlapec přikývl. Žena pouze naznačila úsměv, ale neotočila se a dál vyhlížela na jezero.</p>
<p>„Jsem posedlý,“ pravil Ian. „Ty určitě taky.“</p>
<p>„Jistě,“ přisvědčil Reuben.</p>
<p>„Nutí tě, abys dělal různé věci?“ zeptal se Ian.</p>
<p>„Například tohle.“</p>
<p>„Mě taky. Trochu se bojím. Nikdo neví o tom, že jsme tady.“</p>
<p>„Postarají se o nás,“ ozvala se žena.</p>
<p>„Jak se jmenujete vy, madam?“ zeptal se Reuben.</p>
<p>„Do toho ti sakra nic není. Nemusí se mi líbit, co dělám; prostě to jenom musím udělat.“</p>
<p>Ian se na Reubena zašklebil a zvedl jedno obočí. Reuben jen kývl.</p>
<p>Donovan s Mickeym právě mířili do kormidelny na horní palubě. U kormidla už stál muž v tmavomodré uniformě. Výletní loď se šesti lidmi na palubě odrazila od mola a zamířila do hladkých, líných vln jezera. Kolem přídě vířily kusy ledu. „Měli bychom jít radši dovnitř, než zmrzneme, madam,“ navrhl Reuben. Žena přikývla a následovala ho do uzavřené místnosti pro cestující.</p>
<p>Po patnácti minutách plavby sešel Mickey na dolní palubu a nesl papírovou krabici a termosku. „Jídelna je zavřená,“ řekl, „ale něco jsme s sebou vzali.“ Odlepil víko krabice a ukázal koblihy a tři šálky.</p>
<p>„Bůh vám žehnej,“ poznamenala žena a usedla na laminátovou lavici. Ian si vzal dvě koblihy a Reuben ho napodobil. Mickey jim nalil do šálku kouřící kávu. „Donovan povídal, že nikdo z vás neví, co tam venku čeká,“ prohlásil a zavřel termosku.</p>
<p>Reuben rázně zavrtěl hlavou, až mu z koblihy spadlo pár zrníček cukru do kávy.</p>
<p>„Tak co budeme dělat, jestli tam bude jenom voda? Hodíme vás přes palubu?“</p>
<p>„Něco tam je,“ pravila žena.</p>
<p>„Já to nezpochybňuji! Jenom mi to nahání hrůzu. Za posledních pár měsíců šlo všechno do háje. Bohudík ještě nezačala sezóna. Nejsou tu žádní turisté. Prezident se zcvokl. Vlastně se zbláznil celý svět.“</p>
<p>„Vy patříte do sítě?“ zeptal se ho Ian.</p>
<p>Mickey zakroutil hlavou. „Já ne, díky bohu. To Donovan. Pověděl mi o tom a ukázal mi toho pavouka. Ta zatracená věc mě nechtěla kousnout. Z toho vidíte, zač asi stojím. Chtěl jsem zavolat do novin, ale kdo by mi uvěřil? A koho by to asi tak zajímalo? S Donovanem makáme tady na jezeře už třicet let, nejdřív jsme rybařili, později vozili turisty. Téhle lodi jsem dal jméno. Má to být takový fór.“</p>
<p>Nikdo tomu nerozuměl, a tak si odkašlal. „Lidem obyčejně říkám: ‚Je to vrak Edmunda Fitzgeralda.‘ Pamatujete si na tu písničku? Potopila se nákladní loď. Veliká vlna jí přerazila kýl nebo tak nějak a loď zmizela beze stopy. Ale kčertu – tihle turisti o jezerech nic nevědí. Myslí si, že jsou to prostě louže. Jenomže tyhle jezera jsou spíš zatracený oceány, moře ve vnitrozemí. Na dně se schová cokoli, třeba celý město…“ Upíral na ně zrak, aby zdůraznil svá slova, zvedaje jedno obočí, tenké jako čárka. „Tak jsem o tom přemýšlel… No, na tom nesejde, co jsem si myslel. Nechám to na vás a na Donovanovi. I když mě ten pitomej pavouk nekousl, spolupracovat budu, však je to můj parťák, já jenom říkám, k čertu s tím a se vším ostatním taky.“</p>
<p>Odkráčel i s krabicí a termoskou na záď, poškubával rameny. Žena s loktem na opěradle lavice vybraně pojídala svou jedinou koblihu a hleděla za ním, jak se vzdaluje. „Takže co vlastně děláte vy dva?“ zeptala se, náhle přátelsky a důvěrně.</p>
<p>Ian si k ní přisedl, šálek s kávou přitom přidržoval pod kolenem skrčené nohy kvůli houpání lodi. „Já raboval knihovny v Clevelandu,“ přiznal. „A vy?“</p>
<p>„Univerzitu Case Western,“ odpověděla. „Já a šest dalších. Dva z nich jsou hackeři. Přivezli do počítačového informačního střediska v hlavní knihovně náklaďák, natáhli kabely do budovy a sebrali všechno, na co narazili.“</p>
<p>„Já posílal záznamy z Kongresové knihovny jistému chlapíkovi ve Virginii,“ řekl Reuben. „A další věci. Naverboval jsem Trevora Hickse.“ Ani Ian ani žena nevěděli, kdo je Hicks. „Setkali jste se někdy s těmi lidmi hned pod Šéfy myslím ty lidi, které jsem slyšel na síti, co mi dávali příkazy.“</p>
<p>„Já ano,“ pravila žena. „Jeden z nich byl můj manžel. Nežili jsme spolu, měli jsme už podanou žádost o rozvod. Byli jsme posedlí oba. Musela jsem s ním pracovat a poslední dva měsíce jsem plnila jeho příkazy. Byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí.“</p>
<p>Cleveland na jihu už nebylo vidět. Vlastně nebylo vidět nic, jen modré jezero se skvrnami ledu a vrstva oparu táhnoucí se od obzoru k obzoru, která však rychle mizela. Už se plavili přes hodinu.</p>
<p>„Myslíte, že existuje někdo, kdo má o celé téhle záležitosti přehled?“ zeptal se Ian. „Myslím jako člověk.“</p>
<p>„Pokud někdo takový existuje, já se s ním nesetkal,“ řekl Reuben.</p>
<p>„Můj muž dával příkazy, ale určitě nevěděl všechno.“</p>
<p>Ian si olízl drobečky a poprašek cukru z prstů. „Doufám, že tady mají koupelnu,“ prohlásil a odebral se na záď.</p>
<p>Motory lodi přešly na hrdelní bublání. Vlny teď houpaly lodí v jiném směru, a jak tak zatáčeli, Reubenovi se začalo dělat špatně. <emphasis>Ještě té koblihy budu litovat.</emphasis></p>
<p>„Hotovo!“ zavolal na ně Donovan z kormidelny prostřednictvím amplionu. „Tohle je místo, kde jsme měli být. Dostali jste někdo nějaký vzkaz?“</p>
<p>„Já ne.“ Žena vstala a oprášila si z kabátu drobečky.</p>
<p>„Kristepane,“ poznamenal suše Donovan.</p>
<p>Kroužili asi deset minut, když Ian zpěvavě zavolal: „Támhle je!“ Vyběhl na horní palubu, vyklonil se přes zábradlí vedle kormidelny a ukazoval k východu. Reuben se ženou se vrátili na příď a dívali se, kam ukazuje. Spatřili šedý kvádr, vystupující z vody, přibližně tvaru i velikosti stěhovacího vozu. Motory znovu přidaly a loď se přiblížila k výstupku.</p>
<p>„Co je to?“ vykřikl Ian. „Ponorka?“</p>
<p>„To nevím,“ odpověděl Reuben. Bylo mu skoro do smíchu. Cítil vzrušení a také se bál víc než kdy jindy. Žena nasadila kamenný výraz, ale rozšířené oči a skelný pohled ji zrazovaly.</p>
<p>Loď doplula do vzdálenosti několika yardů od šedého kvádru. Teď už o něj pleskaly vlny, které valila před přídí.</p>
<p>V hladkém, matném povrchu se zhruba ve výši lodního zábradlí otevřel vstup vysoký asi jako Reuben.</p>
<p>„Je to výtah,“ řekla žena. „Ne, schodiště. Máme jít dovnitř. Ty, já a on.“ Ukázala na sebe, Reubena a Iana. „Nikdo jiný.“</p>
<p>„Já vím,“ pravil Reuben. <emphasis>Aspoň že to nehoupe.</emphasis></p>
<p>Donovan přistoupil k lávce na levoboku, a když se člun ještě víc přiblížil, odtáhl ji stranou. Mickey přivlekl o něco kratší lávku a zastrčil ji do otvoru na straně kvádru. Bylo to celkem bezpečné, nic víc. Žena se s netrpělivým výrazem pustila přes lávku první. Vítr s ní lomcoval, takže se pevně držela jediného zábradlí. Po ní následoval Reuben a nakonec Ian.</p>
<p>Už sestupovala po točitém schodišti do nitra kvádru, když se Reuben zastavil v zadní části výklenku a nakukoval za ní dolů. Ian k němu zezadu přistoupil.</p>
<p>„Tohle je ono?“</p>
<p>„Tohle je ono,“ potvrdil Reuben.</p>
<p>„Tak radši pojďme.“</p>
<p>Začali sestupovat. Poklop se nad nimi s tichým zahučením zavřel.</p>
<p><strong>59</strong></p>
<p>Podlaha se divoce nakláněla, mezi prkny a dlaždičkami stoupal kouř, pára se valila z vybouleneho kamene, stěny se rozpadaly. Připadalo mu, že ho cosi táhne vzhůru, a vykřikl.</p>
<p>Arthur se prudce posadil v posteli a zamžoural na neznámý pokoj. Na vedlejší posteli hystericky plakal Marty, klečící s podepřenýma rukama.</p>
<p>Francine Arthura objala.</p>
<p>„Nic se neděje,“ uklidňovala ho, „nic se neděje.“ Nechala ho, vylezla zpod deky a vydala se konejšit Martyho. „Tatínek měl děsivý sen,“ vysvětlovala mu. „Už je to v pořádku.“</p>
<p>„Bylo to <emphasis>tady</emphasis>,“ řekl Arthur. „Cítil jsem to. Ach bože!“</p>
<p>Marty už ztichl. Francine se vrátila do postele a lehla si k Arthurovi. „Člověk by čekal, že ti s těmi sny nějak pomůžou,“ pravila poněkud trpce.</p>
<p>„Byl bych moc rád, kdyby mě právě tohohle zbavili,“ přisvědčil. „Mohl jsem…“</p>
<p>„Pst.“ Francine kolem něj ovinula ruce. Třásla se. „Není dost na tom, že to všechno musíme prožít? To se nám o tom musí ještě i zdát?“</p>
<p>„Tobě se to zdálo taky?“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Ale to přijde, já to vím. Každý bude mít tyhle sny, až to bude opravdu blízko.“ Její chvění se změnilo v silnější třes, začaly jí cvakat zuby. Arthur ji pohladil prsty po tváři a sevřel ji pevněji, ale ona nebyla k utišení. Netekly jí slzy, ale divoce se třásla. Svaly v krku se jí stáhly úsilím nevydat ani zvuk, aby nevyděsila Martyho.</p>
<p>„U-u-umřeme!“ vypravila ze sebe chraptivým šeptem.</p>
<p>„Pst, no tak,“ zašeptal. „Noční můry mám přece já!“</p>
<p>„Určitě u-umřeme,“ opakovala. „H-hrozně se mi chce ječet. P-potřebuju si zaječet, Arte.“ Vrhla pohled na Martyho, který byl ještě vzhůru, poslouchal a díval se na ně ze svého lůžka.</p>
<p>„Je maminka v pořádku?“ ozval se.</p>
<p>Arthur neodpověděl.</p>
<p>„Mami!“ vykřikl.</p>
<p>„Jsem v p-pořádku.“ Třes ale nepolevoval.</p>
<p>„Maminka má strach,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Nech toho!“ Zabodla do něj pohled.</p>
<p>„Všichni se hrozně bojíme,“ pokračoval Arthur.</p>
<p>„Už to začne?“ zeptal se Marty.</p>
<p>„Ještě ne, ale trápí nás to, a proto mám tyhle noční můry a proto se maminka třese.“</p>
<p>Francine zavřela oči v agónii mateřského citu.</p>
<p>„Všichni z toho mají hrůzu,“ prohlásil Marty. „Nejen já. Prostě každý.“</p>
<p>„To je normální.“ Arthur Francine jemně kolébal v objetí. Vrásky na čele se jí vyhladily, ale oči měla stále zavřené. Záchvěvy jí tělem probíhaly už jen chvílemi. Marty se přesunul do jejich postele a ovinul matku pažemi, tvář jí přitiskl k rameni.</p>
<p>„Už je to dobrý, mami,“ řekl.</p>
<p>„Mít strach je normální,“ pravil Arthur, neobraceje se na nikoho určitého, a upřel zrak na květinovou tapetu, ozářenou slabým nočním světýlkem, které označovalo cestu do koupelny. Tu noc spali v hostinci, který nabízel pokoje se snídaní, několik mil jižně od Portlandu.</p>
<p>Síť se neozývala. Byl na cestě, instrukce už dostal.</p>
<p><emphasis>Ocenil bych špetku pochopení.</emphasis></p>
<p>Ale nic takového mu nenabídli.</p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>Výňatek s časopisu New Scientist, 25. 3. 1997:</emphasis></p>
<p>Nová, radikálně změněná Venuše, která se vynořila ze zákrytu za Sluncem, poskytla planetárním geologům dostatek látky k úvahám. Podle předpokladu měl náraz ledového bloku o průměru dvou set kilometrů způsobit obrovské seismické poruchy, ale Venuše nejeví známky ničeho takového. Ti, kdo náraz spojují s událostmi na Zemi, přišli s teorií o umělém ‚rozbití‘ ledového tělesa na mnoho menších kousků, tak aby se jeho dopad rovnoměrněji rozložil na větší plochu druhé planety Sluneční soustavy.</p>
<p>Teď vidíme Venuši nahou, neboť její atmosféra se změnila v opar průsvitné přehřáté páry. Povrch planety, jenž byl díky tomu odhalen, se poněkud liší od toho, co jsme očekávali na základě zpráv průzkumných radarových sond.</p>
<p>Planetolog Ure Heisinck z Gottingenské univerzity se domnívá, že nyní by atmosféra mohla mít schopnost odvádět teplo, což by jí umožnilo ochlazení; že tedy pára nakonec zkondenzuje a výsledná neprůhledná bílá mračna budou odrážet do vesmíru více slunečního tepla, než ho absorbují. Ochlazování bude pokračovat, posléze začne pršet a déšť se na povrchu planety změní v páru. Pára se v horní atmosféře opět srazí, odvede další teplo do vesmíru. Během několika staletí možná na Venuši převládnou pozemské podmínky…</p>
<p><strong>LACRIMOSA DIES ILLA!</strong></p>
<p><strong>60</strong></p>
<p>Nad údolím se vznášel kouřový opar z ohňů na východě: v Idahu, Arizoně, Utahu hořelo. Jasně oranžové ranní slunce do něj tím oparem zamračeně nahlíželo a ozařovalo Yosemitský park snovým šerosvitem v barvě apokalypsy.</p>
<p>Edward minul hlavní sklad a spatřil Minelliho, jak sedí v otevřených dvířkách svého vozu na parkovišti, poslouchá rádio a s jednou nohou opřenou o druhé koleno se snaží vyšťourat si klacíkem bláto z podrážky.</p>
<p>„Tak co hlásili v rádiu?“ zeptal se Edward a opřel si vycházkovou hůl o nárazník auta.</p>
<p>„Zatím nic tady poblíž,“ odpověděl Minelli. „Požáry na jihu se šíří jižním směrem, ne severním, a na východě jsou tak tři sta, čtyři sta mil od nás.“</p>
<p>„Ještě něco?“</p>
<p>„‚Projektily‘ už klesly tak hluboko, že se jejich projevy nedají odlišit od pozadí. Teď už je nikdo neslyší.“ Zazubil se a odhodil větvičku na asfalt. „Nemáš chuť vrátit se do práce a dělat na tom? Mít prst na tepu…“</p>
<p>„Ani ne,“ řekl Edward. „Jdeš se projít?“</p>
<p>„Už jsem byl.“ Minelli ukázal k západu. „Asi od pěti. Vstávat za tmy je fajn. Východ slunce vypadal velkolepě. Opouštím spoustu starých zvyků. Připadám si úplně klidný. Dává to smysl?“</p>
<p>„Odmítnutí, hněv, pak uzavření se do sebe… a přijetí skutečnosti,“ vyjmenoval Edward. „Čtyři stádia.“</p>
<p>„Já to přece <emphasis>nepřijímám</emphasis>,“ namítl Minelli. „Prostě to, co přijde, beru klidně. Kam se chystáš?“</p>
<p>„Vypravím se po Mlžné stezce k Jarnímu a Nevadskému vodopádu. Nikdy jsem tam nebyl.“</p>
<p>Minelli přikývl. „Víš, hledal jsem místo, kde bych chtěl být, až to křupne.“ Namířil prst na Ledový útes. „Odtamtud bude všechno vidět, a že to bude fakt působivý pohled! Utábořím se tam tak týden předem, abych to nezmeškal.“</p>
<p>„Co když potkáš nějakou vlídnou ženu?“</p>
<p>„Předpokládám, že půjde se mnou,“ řekl Minelli. „Ale už moc nedoufám.“ Promnul si bradu a ďábelsky se zašklebil. „Prostě nejsem typ výběrového partnera.“</p>
<p>Edward se koukl na nálepku na bočním okně: ZROZEN K NASÍRÁNÍ. „Mazel!“ zavolal na něj přes rameno a vykročil k východu.</p>
<p>„Jsem chlapec s katolickou výchovou. Těmhle věcem nerozumím.“</p>
<p>„Já se hlásím k episkopální církvi,“ pravil Edward.</p>
<p>„Kdy se vrátíš?“</p>
<p>„Shromáždění v pět stihnu.“</p>
<p>Edward se držel serpentin prvního úseku Muirovy stezky a zastavoval se na skalních vyhlídkách, prohlížel si rokle plné hřmící zpěněné vody. Kolem jedenácté byl zhruba v polovině příkré Mlžné stezky. V nose cítil vůni mechu, vodní tříště a mokré půdy. Po jeho levici se stále ozýval řev Jarního vodopádu a přízračný oblak vlhké mlhy se mu vsakoval do oděvu a zanechával mu na tváři a rukou kapky. Chvěl se sice chladem, ale nechtělo se mu oblékat si bundu s kapuci, která by ho od vlhka izolovala.</p>
<p>Na mokrých tmavošedých skalách podél cesty se odráželo slunce a barvilo je ponurou hnědooranžovou. Když vítr přivál jeho směrem tlusté prsty mlhy, připadalo mu, že je ponořen do teplého jantarového oparu, a vodopád i se zvětralými žulovými skalami, pokrytými mechem, se ztrácel v mlžnaté prázdnotě.</p>
<p><emphasis>Já jednou v noci spatřil Věčnost, </emphasis>zarecitoval v duchu, a protože si zbytek už nepamatoval, dokončil nahlas improvizací: „A strach mě náhle zmrazil na kost…“</p>
<p>Na vrcholu Jarního vodopádu se přecházelo přes širokou, téměř rovnou plochu suché bílé žuly. Držel se jednou rukou železného zábradlí a zastavil se těsně u kraje, z něhož se vrhal dolů zelený proud. Tady bylo slyšet hřmot, tady se dala vycítit síla, ale nebylo tu mokro. Mohl všechno pozorovat zblízka, a zůstat přitom mimo. Tu pravou zkušenost by získal, kdyby se řítil dolů s proudem, ponořen do chladné zeleně a bílé pěny, do závojů z bublin, mezi průhlednými svislými vodními hladinami, v nichž se pokřiveně odráží obloha i země. Jaké by to bylo, stát se vodním skřítkem, který se pomocí magie vznáší uprostřed jisté smrti?</p>
<p>Pohlédl směrem k Frygické čapce a znovu pomyslel na rozlehlé prostory uvnitř dómů, které nikdy nikdo nespatřil. <emphasis>Proč najednou takové zaujetí neviděným?</emphasis></p>
<p>Zamračil se soustředěním, pokoušeje se zachytit obrovskou myšlenku, kterou měl už už na dosah. <emphasis>Živé bytosti vidí pouze povrchy a nemohou žít v hlubinách. Život je namalován na povrchu reality. Smrt znamená obrovský neprozkoumaný prostor. Smrt povstane z nedosažitelného…</emphasis></p>
<p>Toho rána potkal Edward na stezce jen tři lidi, jeden už sestupoval, dva šplhali za ním. Byl tu ale ještě někdo, koho zatím neviděl, blondýna ve světlehnědé bundě a tmavomodrých šortkách, s objemným, zřejmě drahým ruksakem. Stála na opačné straně žulového kvádru, odkud bylo vidět na Smaragdové jezero, kde voda z šest set stop vysokého Nevadského vodopádu odpočívala, než se vrhne do kratšího Jarního vodopádu. Ta žena nejspíš přes noc tábořila venku, nebo snad teprve zahajovala ranní část dlouhého pochodu kolem údolí.</p>
<p>Obrátila se a Edward zjistil, že je to vysoká, nápadná kráska nordického typu, s podlouhlým obličejem, dokonalým nosem, jasně modrýma očima a rty jednak smyslnými, jednak s mírně pohrdavým výrazem. Rychle odvrátil pohled. Bylo mu víc než jasné, že tady nemá šanci. Už dávno se poučil, že takhle krásné ženy zřídkakdy věnují pozornost mužům nevýrazného vzhledu i společenského postavení.</p>
<p>Ovšem zdálo se, že je sama.</p>
<p>Naplnil ho ten zvláštní, bolestně vysoký vnitřní tón, který se v něm v přítomnosti nádherné a nedosažitelné ženy ozýval často; ne chtíč, ale téměř nábožná touha. O takové pocity právě teď příliš nestál; teď chtěl uctívat krajinu, Zemi, a nehodlal se od toho nechat odvést ženou, navíc takovou, kterou stejně nikdy nemohl získat. Žena nebo ženy, které si představoval minulé noci, by v něm takovou reakci nevzbudily; potřeboval bezpečnou, nenáročnou společnici, která by ho nevyváděla z rovnováhy. Rychle, pouze se zdvořilým úsměvem a pokývnutím, se u můstku, kde stála, protáhl kolem ní a pokračoval dál po stezce.</p>
<p>Na skalnaté náhorní louce za Smaragdovým jezerem, řídce porostlé stromy, našel přírodní skalní lavici a rozložil si na ní oběd – dva sendviče s taveným sýrem a sušeným ovocem – velmi podobný tomu, co na výletech jídal jako kluk. Žvýkal kožnaté meruňky a ohříval si čaj na miniaturním přenosném vařiči a přitom se díval na bílý chochol Nevadského vodopádu, vzdáleného pár set yardů.</p>
<p>Někdo se k němu zezadu přiblížil, tak lehkým krokem, že ho nebylo slyšet. „Promiňte…“</p>
<p>Obrátil se horní částí těla a hleděl na blondýnu. Usmála se na něj z výšky. Měřila nejméně šest stop. „Ano?“ zeptal se a spolkl větší část napůl rozkousané meruňky.</p>
<p>„Neviděl jste tu muže o něco vyššího než já, s černým plnovousem a v červené bundě?“ Naznačila výšku onoho muže rukou nad svou hlavou.</p>
<p>Edward nikoho takového neviděl, ale ženin ustaraný výraz ho přiměl, aby odpověděl až po krátké úvaze. „Ne, myslím, že ne,“ řekl. „Dneska tady moc lidí není.“</p>
<p>„Už čekám dva dny,“ povzdechla si. „Měli jsme se sejít tady, u Smaragdového jezera.“</p>
<p>„To je mi líto.“</p>
<p>„A neviděl jste někoho takového třeba dole v údolí? Přišel jste zdola, ne?“</p>
<p>„Ano, ale nevzpomínám si na žádné muže s černými plnovousy v červených bundách. Vůbec žádné černé plnovousy – ledaže by patřil k motorkářům.“</p>
<p>„To ne.“ Zavrtěla hlavou a odvrátila se, ale pak se zase otočila zpátky, „Díky.“</p>
<p>„Rádo se stalo. Nemáte chuť na čaj nebo ovoce?“</p>
<p>„Ne, díky, už jsem jedla. Vzala jsem jídlo pro nás oba.“</p>
<p>Edward se na ni díval s rozpačitým úsměvem. Zdálo se, že dívka si není jista, co dál. Napůl si přál, aby odešla; její přitažlivost na něj působila téměř bolestivě.</p>
<p>„Je to můj manžel,“ řekla a zahleděla se na Frygickou čapku. Oči si přitom zacláněla dlaní proti záři slunce, zastřené oparem. „Nežijeme spolu. Seznámili jsme se v Yosemitu, a tak jsme si mysleli, že kdybychom se sem vrátili, dřív než…“ Její hlas se vytratil, udělala neurčitý pohyb rameny. „Že bychom třeba mohli být spolu. Měli jsme se setkat u Smaragdového jezera.“</p>
<p>„Určitě tady někde bude.“ Ukázal na jezero, pěšinu a Nevadský vodopád.</p>
<p>„Díky,“ zašeptala. Tentokrát se neusmála, jen se obrátila a vykročila k vrcholku Jarního vodopádu a Mlžné stezce, klesající dolů. Vyprovázel ji pohledem, pak se zhluboka nadechl a zakousl se do druhého sendviče. Žvýkal a tesklivě si sendvič prohlížel. „Musí to být tím bílým chlebem,“ usoudil. „Takovou krasavici člověk může chytit leda na celozrnný.“</p>
<p>Ve tři už byly louka i s okolím jezera, vodopády i stezka pod nimi opuštěné. Vypadalo to, že Edward je jediný člověk široko daleko; a nejspíš to tak opravdu bylo. Přešel přes most a otálel mezi stromy na druhé straně, nad sebou i dole pod sebou hřmot vodopádů a útržky ptačího zpěvu. Vyznal se ve všech možných skalách, ale o ptácích nevěděl skoro nic. Poznal kosa, drozda a sojku; chystal se koupit si v obchodě nějakou knihu o ptácích, ale k čemu by bylo umět je pojmenovat? Stejně budou jeho vzpomínky brzy roztroušeny pěkně najemno rozemleté po vesmíru, veškeré jeho vzdělání přijde vniveč.</p>
<p>Pro něj bylo důležité najít nějaký střed, pochopit základ bytí, zajistit si okamžik čistoty a soustředěného vnímání. Nepředpokládal, že by toho dosáhl v přítomnosti lidí; vhodná příležitost pokusit se o to nastala právě teď.</p>
<p>Možná by to chtělo modlitbu. Poslední dobou na Boha příliš nemyslel; vyvolával v něm pocit zrádné prázdnoty. Neměl v úmyslu narychlo měnit své celoživotní přesvědčení jen proto, že se svět náhle stal pastí. Ale vnitřní soudržnost se zdála stejně zbytečná jako studium přírody, a zdaleka ne tak přitažlivá.</p>
<p>Údolí bylo stále ozářeno sluncem; Frygická čapka se octla napůl ve stínu. Kouř se trochu rozptýlil a obloha nabyla zase modré barvy, jen na okrajích se zeleným oparem; vypadala skutečněji než dřív.</p>
<p>„Brzy zemřu,“ řekl si pokusně nahlas, normálním tónem. „Všechno, co jsem, skončí. Moje myšlenky skončí. Nebudu cítit vůbec nic, dokonce ani úplný konec.“ <emphasis>Zvedající se skály, kouř a láva. Ne; tak to nejspíš nebude. Bude to bolet? Zbude vůbec čas na bolest?</emphasis></p>
<p>Hromadná smrt; Bůh je jistě zaneprázdněn hromadnými modlitbami.</p>
<p>Bůh.</p>
<p>Který nás neochrání, leda by došlo k zázraku.</p>
<p>Šoural se po pěšině, vláčel nohy v těžkých botách zaschlým blátem. „Co to zatraceně vůbec hledám? Zjevení?“ Zakroutil hlavou a nuceně se zasmál. „Ty naivní bastarde. Nemáš v tom cvik; tvoje modlící svaly, tvoje bicepsy osvícení zakrněly. Nezvednou tě o nic výš, než kam sahá tvoje zatracená hlava.“ Trpkost ve vlastním hlase jím otřásla. Skutečně toužil po nějakém zjevení, nějakém ujištění o existujícím smyslu, který přetrvá konec?</p>
<p>„Bůh je to, co miluješ.“ Vyslovil to tiše; uvádělo ho do rozpaků, jak moc tomu věří. Přitom nikdy nebyl v lásce úspěšný, ani v lásce k lidem v žádné ze známých podob, ani v žádném jiném druhu lásky, snad kromě lásky k práci. „Miluju Zemi.“</p>
<p>To však znělo neurčitě a příliš široce. Země nabízela jeho lásce různé nemyslící překážky: bouře, sesuvy skal, sopky, zemětřesení. Nehody. Země prostě nedokázala ovládnout své vnitřní procesy. Velká matka k pomilování.</p>
<p>Edwardovi přistály na tváři kapičky mlhy z Jarního vodopádu, které vítr vynesl až nahoru nad les. Byly chladné a jemně ho píchaly a šimraly. Pomyslel si, jaké by to bylo, mít zase na tvářích jemné chmýří místo vousů, a pomyslel si, jak moc si tehdy přál, aby otec zůstal s nimi, ačkoli věděl (doopravdy to už tehdy poznal?), že co bylo jednou rozpleteno, brzy se oddělí.</p>
<p>To období před lety v Yosemitu nebylo vlastně vůbec blažené. Vzpomínky, které si teď promítl, byly vzpomínkami nevědomého, ale bystrého chlapce, který sledoval muže a ženu, křečovitě hrající role otce a matky, manžela a manželky, jež je však už nespojovaly.</p>
<p>Ten chlapec nemohl předvídat, co se stane po rozchodu, který se očividně blížil, i když on se to snažil popřít.</p>
<p>Zamžoural.</p>
<p><emphasis>Země = matka. Bůh = otec. Žádný Bůh = žádný otec = neschopnost navázat spojení s tím, co přijde po konci.</emphasis></p>
<p>„A tím to všechno hasne,“ řekl. Zaplácl komára, nadhodil si batoh na zádech, sestoupil po mokrých tmavých skalních stupních, vytesaných podél Jarního vodopádu, a pokračoval dál po stezce nad divoce zpěněnou, přeplněnou řekou Merced.</p>
<p>S lehkým úsměvem na chvíli opustil stezku a postál na žulovém balvanu na samém kraji té vřavy, rozjímal nad množstvím zelené vody, skrytým v hloubce pod bílými bublinami. Hřmot se zdánlivě ztišil; připadal si jako hypnotizován. Stačilo by trochu se naklonit, posunout jednu nohu přes kraj, a bylo by po všem, a velmi rychle. Už žádné napjaté čekání. Jeho vlastní volba.</p>
<p>Z nějakého důvodu ho ta možnost nelákala. Pomalu záporně zavrtěl hlavou a vzhlédl ke stromům na protější straně. Mezi větvemi se cosi stříbrně blýskalo a pohybovalo se to po kmenech. Chvíli mu trvalo, než rozluštil, co vlastně vidí. Všude po stromech se hemžili stříbřití pavouci o velikosti pěsti. Dva cupitali po větvi a nesli něco, co se podobalo mrtvé sojce. Další odloupl kus kůry z kmene borovice a odhalil klín bílého dřeva.</p>
<p>Vzpomněl si na Hosta a uvěřil všemu, co mu ukazovaly oči.</p>
<p><emphasis>Kdo je ovládá? </emphasis>ptal se sám sebe. <emphasis>Co tady chtějí? </emphasis>Sledoval je několik minut, neurčitě znepokojen jejich netečností, a pak nad tím mávl rukou – jen další z nevysvětlitelných divů – a vrátil se na cestu.</p>
<p>Edward byl zpátky v údolí, čerstvě osprchovaný a v čistých džínsech s bílou košilí, v pět hodin, jak ráno sliboval. Amfiteátr toho večera zaplnilo víc obecenstva než při předešlém shromáždění. Na programu nebyla hudba, místo toho se před pódiem seřadili duchovní, psycholog a další ze správců parku, a čekali, až je Elizabeth představí. Minelli bručel něco o stylu Nového Věku, ale zůstal. Mezi přítomnými se utvořilo a upevňovalo jakési pouto; dokonce i mezi těmi, kdo vůbec nepromluvili. Byli v tom spolu, a připadalo jim lepší zůstat spolu, i kdyby to znamenalo sedět a poslouchat dětinské přednášky.</p>
<p>Opuštěnou blondýnu hledal Edward mezi obecenstvem marně.</p>
<p><strong>61</strong></p>
<p>Tři dny po výslechu FBI a agenty z Úřadu pro národní bezpečnost a po šesti hodinách pomalého opékání u ministra námořních sil byl senátor Gilmonn uvolněn z funkce a také vykázán z bytu v Long Beach v Kalifornii. Přikázal šoférovi, aby jel na východ.</p>
<p>Nikdo nebyl schopen, a zřejmě ani ochoten, z čehokoli ho obvinit, přestože stopa ‚šípu‘ či ‚opice‘ nebo kdovíčeho z Americké námořní lodi <emphasis>Saratoga </emphasis>do jeho auta byla prokázána dost jasně. Kdyby pátrání pokračovalo déle než pouhé dva a půl měsíce, kdyby vyšetřovatelé věnovali víc prostoru dohadům a úvahám, zaručeně by měl potíže, a kapitán <emphasis>Saratogy </emphasis>by byl zbaven velení, ale ve Spojených státech se toho poslední dobou hodně změnilo. Byl to úplně odlišný stát – musel zvládat všechna rozhodnutí a záměry, a přitom se obejít bez hlavy. Prezident, nad nímž visela obžaloba, sice stále setrvával ve funkci, ale s přerušenými provázky vlivu, za něž by mohl tahat, a tudíž bez opravdové moci.</p>
<p>Uvěznění senátora Gilmonna, ke kterému by ještě před půl rokem aspoň <emphasis>pro forma </emphasis>došlo, nyní prostě nepřicházelo v úvahu.</p>
<p>Co tedy vlastně provedli? Zabili podplukovníka Rogerse a nějakých třicet členů sekty Boží výhně, kteří odmítli vyklidit oblast v poušti u mimozemské lodi. Vyhodili loď do vzduchu a roztříštili na tisíc kusů. Přesto teď někteří účastníci spiknutí nevěřili, že se jim tím činem podařilo aspoň odložit, natož odvrátit, rozsudek smrti, vynesený nad Zemí.</p>
<p>Stál v písku u štěrkové cesty, která ve vzdálenosti dvou mil míjela oblast se zničenou kosmickou lodí, na koženém popruhu na šíji mu visel dalekohled a na tvář mu zpod klobouku stékal pot. Bílá limuzína, kterou si najal za vlastní peníze, čekala o pár yardů dál, šofér v černých brýlích a modročerné uniformě se tvářil nezúčastněně.</p>
<p>Po cestě co chvíli projelo nějaké armádní nebo vládní vozidlo; některá z nich byla opatřena nálepkami, upozorňujícími na nebezpečí radiace; věděl, že mnoho vozů, které míří pryč z oblasti, veze části cizí lodi. Nebyl zasvěcen do toho, co tady našli. V zásadě jeho přítomnost vyšetřovatelé tolerovali, ale teď, když spiklenci vykonali to, co si prakticky každý přál, sice ty, kdo se akce přímo zúčastnili, nikdo neobvinil, ale všichni se jim vyhýbali. Obětní beránci byl možná příliš silný výraz… a možná ani ne.</p>
<p>Gilmonn bezmocně proklínal Crockermana za to, že je svým postojem ke spiknutí a neomluvitelnému porušení zákona v podstatě donutil.</p>
<p>A hluboko v Zemi stále kroužily ty věci, jimž někdo říkal ‚nákladní vlaky‘, někdo zase ‚projektily‘, a s rachotem se blížily k místu setkání. Nikdo je už nedokázal zachytit, ale současně nikdo nepochyboval, že tam stále jsou. Konec byl teď otázkou několika dnů či týdnů.</p>
<p>Gilmonn nastoupil do zadních dveří limuzíny a nalil si z automatu skotskou se sodou. Zakroužil sklenkou v prstech pravé ruky. „Tony,“ zeptal se, „kde chcete být, až to přijde?“</p>
<p>Šofér odpověděl bez zaváhání. „V posteli,“ prohlásil. „Šoustat do bezvědomí.“</p>
<p>Cestou z Long Beach o tom hodně mluvili. Tony se před šesti měsíci oženil. Gilmonn pomyslel na Madeline, se kterou byl ženatý už třiadvacet let. Jistěže chtěl být na konci s ní, ale pochyboval, že by se milovali až do bezvědomí. Přáli by si mít u sebe své děti a také své dva vnuky. Nejlepší by to bylo na ranči v Arizoně. Velké rodinné setkání. Celý rodinný klan se nesešel už nějakých pět nebo šest let.</p>
<p>„Všechno to úsilí, a přitom jsme vůbec ničeho nedosáhli, Tony,“ řekl a náhle ho zaplavila trpkost. Poprvé od smrti svého syna měl chuť proklít Boha.</p>
<p>„Vždyť to nevíme jistě, pane senátore.“</p>
<p>„Já to vím,“ prohlásil Gilmonn. „Jestli tady někdo má právo vědět, že selhal, jsem to já.“</p>
<p><strong>HOSTIAS ET PRECES TIBI, LAUDIS OFFERIMUS</strong></p>
<p><strong>62</strong></p>
<p><emphasis>27. března</emphasis></p>
<p>Své poslední hodiny strávil Trevor Hicks u počítače prohlížením a tříděním genetických záznamů z mormonských zdrojů v Salt Lake City. Pobýval teď v domě jistého leteckého dodavatele jménem Jenkins, pracoval v prostorném obývacím pokoji s okny bez záclon, z nichž měl výhled na Seattle a na záliv. Práce, kterou vykonával, nebyla právě vzrušující, ale zato užitečná, a Hicks byl smířen se vším, co mělo přijít. I když ho provázela pověst vyrovnaného člověka, ve skutečnosti Trevor Hicks nikdy příliš klidný a vyrovnaný nebyl. Pouze jeho chování a vzhled, odpovídající anglické tradici, zastíraly jeho skutečnou osobnost, kterou on sám vždycky vnímal jako zamrzlou – pochopitelně s rozšířenou pamětí a různými periferními doplňky – ve věku kolem dvaadvaceti let, vnímavou, se schopností rychle se pro všechno nadchnout.</p>
<p>Odstrčil se s pojízdnou židlí od stolu a pozdravil paní Jenkinsovou – Abigail – která právě vstoupila předními dveřmi se dvěma igelitovými taškami s potravinami. Abigail nebyla ‚posedlá‘. Věděla jen tolik, že její manžel a Trevor jsou součástí něčeho významného a tajného. Pracovali ve dne v noci, spali jen velmi málo, a jejím úkolem bylo živit je a starat se, aby měli dostatečné pohodlí.</p>
<p>Byla docela dobrá kuchařka.</p>
<p>V sedm se navečeřeli – měli steaky, salát a láhev dobrého Chianti. V sedm třicet už Jenkins s Hicksem zase pracovali.</p>
<p>Hicks si uvědomoval, že mu takový vnitřní klid a mír trochu dělá starosti. Nedůvěřoval ničemu, co probíhalo tak pokojně a hladce. Dával přednost neklidnému víření spodních proudů; udržovaly ho ve střehu.</p>
<p>Poplach projel Hicksovi mozkem jako rozžhavené ocelové ostří. Mrkl na hodinky – baterie se vybila, aniž si toho všiml, ale určitě bylo pozdě – a upustil disk, který právě prohlížel. Odstrčil židli a přistoupil k oknu. Jenkins za ním vzhlédl od hromádky požadavků na dodávky léků. Hicksovo chování ho překvapilo. „Co se děje?“</p>
<p>„Necítíte to?“ Hicks zatáhl za šňůru od závěsů a roztáhl je.</p>
<p>„Co mám cítit?“</p>
<p>„Něco není v pořádku. Slyším…“ Pokusil se lokalizovat zdroj poplachu, ale na síti už ho nenašel. „Myslím, že to bylo ze Šanghaje.“</p>
<p>Jenkins se zvedl z gauče a zavolal ženu. „Už to začíná?“</p>
<p>„Bože můj, to vážně nevím.“ Hicks vykřikl, když pocítil další bodnutí. Někdo síť <emphasis>ničil, </emphasis>přetrhával spojení – nic víc nedokázal rozeznat.</p>
<p>Okno mu nabízelo krásný noční výjev s myriádami světel v centru Seattlu a na Hoře královny Anny. Bylo zataženo, ale podle předpovědi se nechystala žádná bouřka. A přece… Příkrov oblaků shora ozařovaly jasné záblesky. Jeden, dva… pak dlouhá přestávka, a právě když do obýváku vešla paní Jenkinsová, zablesklo se potřetí.</p>
<p>Paní Jenkinsová se znepokojeně podívala na Hickse. „Jsou to jen blesky, ne, Jenksi?“ zeptala se manžela.</p>
<p>„Žádné blesky,“ odpověděl jí Hicks. Síť vysílala vzájemně si odporující informace. Pokud byl připojen Šéf, Hicks jeho hlas nedokázal v té změti rozeznat.</p>
<p>Konečně Hicks současně s Jenkinsem dostali jasné a přesvědčivé zprávy.</p>
<p><emphasis>Na vaši oblast a plavidlo na jihu právě zaútočil nepřítel.</emphasis></p>
<p>„Útok?“ vyhrkl hlasitě Jenkins. „Copak už to začíná?“</p>
<p>„V Šanghajském přístavu byla umístěna jedna archa,“ řekl Hicks se zděšeným úžasem. „Odřízli ji od sítě. Se Šanghajem jsme ztratili spojení.“</p>
<p>„Co… Co…“ Jenkins měl pro síť velkou cenu jako organizátor a zásobovač, ale na složitější úvahy si nikdy nepotrpěl.</p>
<p>„Myslím, že…“</p>
<p>Jeho vlastní vnitřní hlas, nikoli hlas Šéfa, promluvil dřív, než mohl myšlenku vyjádřit slovy. <emphasis>Brání nás, ale nedokážou útok úplně zastavit. Nikdy nám to neřekli, ale určitě mají na oběžné dráze lodi a stanice nebo něco podobného a stále Zemi sledují…</emphasis></p>
<p>„… že nás bombardují…“</p>
<p>Mraky proniklo světlo a vybuchlo.</p>
<p><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>j</emphasis><emphasis>e to přece jen válka, nikdy jsme si nepředstavovali, že to dopadne takhle, nenapadlo nás, že nám provedou tohle…</emphasis></p>
<p>„Jenksi!“</p>
<p>Jenkins objal svou ženu. Hicks zahlédl záblesk rudé, pak bílé, zvedla se vlna vody a kamene, ucítil, jak se městem valí temná tlaková vlna, zalévá světla a domy na kopci. Okno explodovalo, zavřel oči, prožil krátký okamžik bolesti a slepoty –</p>
<p>Na posledním úseku vyčerpávajícího maratónu cesty do San Franciska, ve chvíli, kdy uháněl po téměř opuštěné dálnici 101 a hodně přitom překračoval povolenou rychlost, pocítil Arthur prudkou bolest v týle. Sevřel pevněji volant, zajel na kraj dálnice a zastavil. Celé tělo měl ztuhlé. „Něco není v pořádku?“ zeptala se Francine.</p>
<p>Otočil se, přehodil paži o opěradlo sedadla a vyhlédl zadním oknem dodávky. Na severu se rozlévala přízračná modrá a purpurová záře, sahala až nad Santa Rosu a vinařský kraj.</p>
<p>„Co se děje?“ naléhala Francine.</p>
<p>Obrátil se zpátky, aby zase viděl dopředu, pak se sklonil nad volant, aby se mohl podívat na nebe nad San Franciskem a zálivem.</p>
<p>„Další asteroidy, tati!“ vyjekl Marty. „Už zase vybuchujou!“</p>
<p>Tyhle exploze ale byly blíž a zdály se mnohem jasnější, záblesky oslňující jako paprsek baterky, které po sobě zanechávaly v zorném poli rudé skvrnky. Byli ještě přes dvacet mil od Zálivu a záblesky bylo vidět vysoko na nočním nebi. Musí to být nějaká akce, možná další bitva, a odehrává se necelých sto mil nad San Franciskem.</p>
<p>Francine chtěla vystoupit z auta, ale zarazil ji. Zírala na něj, tvář zkřivenou strachem a hněvem, ale nic neříkala.</p>
<p>Další čtyři blesky vysoko na nebi, a pak se kolem znovu rozhostila noc.</p>
<p>Arthur překvapeně objevil, že pláče. Hněv, který cítil, ho samotného děsil. „Ti bastardi!“ Udeřil vztekle do volantu. „Ti hnusní zasraní hajzlové!“</p>
<p>„Tati!“ zakňoural Marty.</p>
<p>„Ticho buď!“ zakřikl ho Arthur, vzápětí chytil svou ženu za paži a natáhl se k Martymu na zadním sedadle. Třásl s nimi a znovu a znovu opakoval: „Na tohle nesmíte nikdy zapomenout! Jestli přežijeme, nikdy, nikdy nezapomeňte!“</p>
<p>„Co se vlastně stalo, Arte?“ Francine se pokoušela zachovat klid. Marty už křičel a Arthur musel na okamžik zavřít oči, takový cítil žal a strach. Jeho hněv se obrátil dovnitř, protože nad sebou ztratil kontrolu. Zaposlouchal se do hlasů na síti a snažil se dát si dohromady, co se přihodilo.</p>
<p>„Seattle je zničen,“ řekl. <emphasis>Trevor Hicks, a spousta dalších.</emphasis></p>
<p>„Kde je Packa, tati?“ zeptal se Marty v slzách. „Je Packa naživu?“</p>
<p>„Myslím, že ano.“ Arthur se celý roztřásl. Taková obludnost. „Pokoušejí se zničit naše záchranné lodě, naše archy. Chtějí mít jistotu, že nikdo z lidí nepřežije.“</p>
<p>„Kdo? A proč?“ ozvala se Francine.</p>
<p>„Pamatuj si to,“ zopakoval ještě jednou. „Prostě si tohle zapamatuj, jestli se nám podaří přežít.“</p>
<p>Trvalo mu skoro dvacet minut, než se uklidnil natolik, aby mohl vjet do pomalejšího pruhu. San Francisko a oblast Zálivu byly chráněny dobře. Najednou, aniž by ho o tom někdo přesvědčoval, zjistil, že bezvýhradně miluje Šéfy a síť a všechny síly, které se spojily na ochranu lidí. Byla to bouřlivá, prvotní láska. <emphasis>Něco takového cítí partyzán, když vidí, jak nepřítel drancuje jeho vlast.</emphasis></p>
<p>„Bombardovali Seattle?“ zeptala se Francine. „<emphasis>Ti… </emphasis>vetřelci? Nebo Rusové?“</p>
<p>„Žádní Rusové. Požírači planet. Zkoušeli zaútočit i na San Francisko.“ <emphasis>A na Cleveland, ten to přežil, a Šanghaj, tam byli úspěšní, a kdo ví, na kolik míst s ukrytými archami se vrhli ještě? </emphasis>Znovu se otřásl, chvění mu postupovalo od lopatek až do kříže. „Kristepane. Co asi udělají Rusové? A jak na to zareagují <emphasis>naši?</emphasis>“</p>
<p>Volant v autě vibroval. I přes hluk motoru slyšeli a cítili hluboké sténání a otřesy. Skalami v hloubce pod nimi právě proběhla zpráva o smrti města Seattle.</p>
<p><strong>63</strong></p>
<p>Ve dvě hodiny v noci podle washingtonského času vzbudilo Irwina Schwartze naléhavé pípání telefonu. Natáhl se ze svého skládacího lehátka, na němž v kanceláři přespával, a zmáčkl tlačítko. „Ano?“ Až teprve teď uslyšel mocný tlukot vrtulí helikoptér a řev turbín.</p>
<p>Ohlásil se mu důstojník noční služby vojenské posádky Bílého domu. „Pane Schwartzi, pan Crockerman je právě evakuován. Přeje si, abyste se k němu připojil.“</p>
<p>Schwartz si matně uvědomil, jak se důstojníkovi nechce nazvat Crockermana prezidentem. Teď to byl prostě ‚pan Crockerman‘. Pokud úřad nevykonáváte, nemáte ani nárok na titul… „O jaký druh ohrožení se jedná?“</p>
<p>„Došlo k útokům na Seattle a zřejmě se odehrály nějaké akce nad Clevelandem, Charlestonem a San Franciskem.“</p>
<p>„Ježíši. Rusové?“</p>
<p>„To nevíme, pane. Pane, měl byste vyjít ven co nejdřív.“</p>
<p>„Dobře.“ Schwartz ani nesáhl po kabátu.</p>
<p>Na trávník před Bílým domem vyběhl jen v tílku a spodkách, které nosil na spaní, a instinktivně se sehnul pod masivními listy vrtule a vylezl nahoru po schůdcích. Jeho holou hlavu nic nechránilo proti chladnému jarnímu nočnímu vzduchu. Agent tajné služby stál u dvířek, dokud nebyly zavřeny, potom vrtulník, odvážející pasažéry na základnu vojenského letectva Grissom v Indianě, vyprovázel pohledem.</p>
<p>Crockermana chránili z jedné strany příslušník námořní pěchoty, který nesl ‚fotbal‘, a z druhé štábní důstojník, opatřující MODACC – Přenosné velitelství a databázi – napojené na komunikační systém vrtulníku.</p>
<p>Na palubě byli ještě tři agenti tajné služby a Nancy Congdonová, prezidentova osobní sekretářka. Kdyby byla v Bílém domě přítomna paní Crockermanová, evakuovali by ji také.</p>
<p>„Pane prezidente,“ začal štábní důstojník, „ministr obrany je v Coloradu, ministr zahraničí v Miami na setkání guvernérů, viceprezident v Chicagu. Domnívám se, že mluvčího Bílého domu už vyzvedli. Mám nějaké informace týkající se toho, co nám už oznámily satelity a ostatní prostředky.“ Mluvil zbytečně hlasitě; kabina byla dobře izolovaná a nemusel překřikovat motory.</p>
<p>Prezident a ostatní na palubě napjatě poslouchali.</p>
<p>„Seattle je úplně zničen, z Charlestonu zbývají jen trosky. Zdá se, že nepřátelský úder byl zaměřen na oblast oceánu asi dvacet kilometrů od pobřeží. Zprávy z našich satelitů však nesvědčí pro útok raket, vypuštěných ze sovětského území, ani ze žádné jejich ‚ryby‘ v moři. Nezaznamenali jsme vůbec žádné rakety, pocházející ze Země. Kromě toho byl nad San Franciskem a Clevelandem uveden v činnost jakýsi obranný systém. Možná fungoval i v jiných místech…“</p>
<p>„Žádný takový obranný systém nemáme,“ pronesl Crockerman chraptivě, sotva slyšitelně. Upřel pohled na Schwartze. Schwartz si pomyslel, že vypadá, jako by byl nejméně dva dny mrtev, tak vyhaslé a bledé měl oči. Hlasování o obžalobě z něj vysálo poslední síly. Zítra Senát začne – <emphasis>začal by</emphasis> – projednávat jeho setrvání v úřadu nebo jeho sesazení.</p>
<p>„Přesně tak, pane.“</p>
<p>„Rusové to nejsou,“ poznamenal jeden z tajných agentů, vysoký černoch středních let z Kentucky.</p>
<p>„Ne, Rusové ne,“ opakoval Crockerman a ve tváři se mu objevilo trochu barvy. „Kdo tedy?“</p>
<p>„Požírači planet,“ řekl Schwartz.</p>
<p>„Už to začalo?“ zeptal se mladý poručík námořní pěchoty, který svíral aktovku, jako by se mu chystala uletět.</p>
<p>„To ví jen Bůh,“ odpověděl Schwartz.</p>
<p>MODACC zapípal a štábní důstojník se zvukově izolovanými sluchátky se soustředěně zaposlouchal. „Pane prezidente, volá předseda vlády Arbatov z Moskvy.“</p>
<p>Crockerman se znovu na dlouhou chvíli zahleděl na Schwartze, pak se natáhl pro mikrofon a sluchátka.</p>
<p>Schwartz věděl, co měl ten pohled znamenat. <emphasis>Pořád ještě je Ten Muž, zatraceně.</emphasis></p>
<p><strong>64</strong></p>
<p>Arthur zajel s vozem na příjezdovou cestu k domu Granta a Danielle v Richmondu těsně před půlnocí. Stále se cítil otřesen; vzpomínky na bolest sítě a na prožitou ztrátu přetrvávaly jako podivná, trpce palčivá chuť na jazyku. Seděl s rukama na volantu, upíral nevidoucí zrak přímo před sebe na garážová vrata z nehoblovaného dřeva, a pak se otočil k Francine.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptala se.</p>
<p>„Snad jo.“ Pohlédl přes opěradlo na Martyho. Chlapec se natáhl na zadním sedadle, oči měl zavřené a ústa otevřená, hlava mu nepatrně přepadávala přes okraj.</p>
<p>„Díky bohu usnul,“ řekla Francine. „Pořádně jsi nás oba vyděsil.“</p>
<p>„Já tě vyděsil?“ Arthurovo vyčerpání náhle ustoupilo vracejícímu se návalu hněvu. „Kdybyste jen mohli cítit to, co já…“</p>
<p>„Prosím,“ pravila Francine se smrtelně vážným výrazem, „teď jsme tady. Grant už jde.“</p>
<p>Otevřela dvířka a vystoupila. Arthur zůstal sedět. Cítil jen zmatek. Na okamžik zavřel oči, instinktivně hledal spojení se sítí a pokoušel se zjistit, co se stalo. V rádiu toho o posledních událostech mnoho neřekli, jen opakovali zprávu o katastrofě, k níž došlo z neznámé příčiny v Seattlu; uběhla teprve hodina.</p>
<p>Napůl očekával, že supervelmoci zahájí nukleární konflikt; ale možná tomu členové sítě zabránili. Musel v ně prostě věřit. Pro tuto chvíli byl od komunikačních okruhů sítě odříznut.</p>
<p>Arthur vzal do náruče Martyho, který si ze spaní něco mumlal. Grant je zavedl do ložnice se širokou postelí a skládacím lehátkem. Danielle, která teď spala, jak jim řekl, předem povlékla postele a nachystala jim ručníky, na stole v kuchyni pro ně připravila noční pohoštění, polévku a ovoce. Francine uložila Martyho na lehátko a vrátila se k Arthurovi a Grantovi do kuchyně.</p>
<p>„Slyšeli jste už, co se stalo?“ zeptala se Granta.</p>
<p>„Ne…“ Grant měl košili i kalhoty pomačkané a stříbrně šedivé vlasy rozcuchané; zřejmě si zdříml na pohovce a vstal, když zaslechl, jak přijíždějí.</p>
<p>„Na severu jsme viděli záblesky,“ řekl Arthur.</p>
<p>„Arthur si myslí, že to bylo v Seattlu,“ dodala Francine. Její pohled byl teď přímo vyzývavý. <emphasis>No tak, pověz nám to všechno. Pověz, co všechno víš!</emphasis></p>
<p>Arthur se na ni polekaně podíval. Vzápětí pochopil. Tady byla se svou rodinou. Nemusela se spoléhat výhradně na něj. Mohla dát volný průchod pochybnostem a uvolnit své napětí; Marty spal a nemohl nic slyšet. Docela dobře tomu rozuměl, ale i tak to zabolelo. Když se tahle menší bolest ze zrady vlastní ženy přidala k té velké, kterou cítil už předtím, připadala mu téměř nesnesitelná.</p>
<p>„Poslouchali jsme rádio,“ zvolil nejsnazší únikovou cestu. „V Seattlu se stalo nějaké neštěstí.“</p>
<p>Francine s bledou tváří a zaťatými zuby přikývla. „Rádio,“ opakovala.</p>
<p>„A co to mělo být, proboha? Mám v Seattlu bratra!“ vyhrkl Grant.</p>
<p>Vzdušná nárazová vlna ze Seattlu právě dorazila, okna v domě zadrnčela. Grant se pátravě zadíval na strop. Arthur mrkl na hodinky a přikývl.</p>
<p>„Město je zničené,“ řekl Grantovi. „Celé město.“</p>
<p>„Ježíšikriste!“ Grant vyskočil ze židle. Rozběhl se k telefonu na konci kuchyňské linky a neohrabaně zápolil s číselníkem.</p>
<p>„Tu zprávu nemáme z rádia,“ ozvala se Francine měkce, s pokleslými rameny. Zrak upírala přes vlastní sepjaté ruce na koberec.</p>
<p>„Obsazeno. Pořád obsazeno,“ řekl Grant. Vyrazil do pracovny a pustil televizi. „Kde jste se to dozvěděli?“</p>
<p>„Před padesáti minutami jsme zahlédli záblesk.“ Francine provinile pohlédla na Arthura. Zvedl ruku, zavrtěl prsty. Francine ji uchopila a druhou rukou si přikryla tvář. Třásla se, ale nemohla plakat.</p>
<p>Hlas komentátora, přenášený Grantovou drahou zvukovou aparaturou, se zdál zvučný a rozhodný, ale ozýval se v něm i strach. „… ze Seattlu a Charlestonu, že tato města byla zničena patrně nukleárním výbuchem, ale dostáváme i zprávy, které toto tvrzení popírají; podle nich nedošlo k žádnému radioaktivnímu zamoření. Stále ještě nemáme nejmenší tušení, k čemu tam ve skutečnosti došlo, přestože už je jisté, že tato dvě pobřežní města, jedno na východním pobřeží, druhé na západním, byla srovnána se zemí při jakési nevídané katastrofě. Vláda vydala prohlášení, že dosud nejsme ve válečném stavu. Na základě tohoto prohlášení některé z našich zdrojů soudí, že výbuchy nezpůsobily jaderné střely, přinejmenším nikoli ty sovětské. Záblesky nad San Franciskem a Clevelandem mohou vést ke spekulacím o tom, že už začíná ničení Země a že jsme svědky…“</p>
<p>„Pověz mu o tom,“ řekla Francine tichým hlasem. „Pověz mu to. Věřím ti. Opravdu. Potřebují to vědět.“</p>
<p>Arthur zakroutil hlavou. Francine si znovu zakryla tvář dlaněmi, ale přestala se třást. „Já to říct nemůžu, a ty nesmíš,“ pravil Arthur. „Jenom by jim to ublížilo.“</p>
<p>Ve dveřích z chodby se objevila Danielle v dlouhém hedvábném županu a se žinylkovým přehozem přes ramena. „Co se stalo?“ zeptala se.</p>
<p>Francine ji objala a vedla ji do pracovny. Arthur pohlédl na netknuté talíře s polévkou a pomyslel si: <emphasis>Ještě ne… Ale už to nebude trvat dlouho.</emphasis></p>
<p><strong>65</strong></p>
<p>V osm hodin Edwarda probudilo zaklepání na dveře chatky. Koukl se na hodinky a rychle si natáhl kalhoty, pak otevřel a spatřil Minelliho a kyprou černovlasou ženu v černém tričku a džínsech. Minelli natáhl ruku. „Můžeš mi blahopřát,“ prohlásil. „Našel jsem Inez.“</p>
<p>„Blahopřeju,“ pravil poslušně Edward.</p>
<p>„Inez Espinozová, tohle je můj přítel Edward Shaw. On je taky přes kameny, jako já.“</p>
<p>„Ráda vás poznávám,“ řekla Inez.</p>
<p>„Seznámili jsme se včera večer na taneční zábavě. Škoda, žes tam nebyl.“</p>
<p>„Měl jsem depku,“ vysvětlil Edward. „Nesnesl bych společnost.“</p>
<p>„Po údolí se vykládá o nějakých robotech, co vypadají jako hmyz. Inez prý jich viděla celou partu nahoře za Yosemite Village. Co myslíš, že by to mohlo být?“</p>
<p>„Taky jsem je už zahlédl,“ přisvědčil Edward. „Počkejte na mě, jen se obleču a pak si uděláme snídani.“</p>
<p>Nad toasty a vejci natvrdo, které připravil na Colemanově vařiči, jim Edward vyprávěl, co viděl pod Mlžnou stezkou. Inez pokyvovala a upírala na něj velké hnědé oči. Očividně jí vyhovovalo, když nemusela moc mluvit.</p>
<p>„Co jsou asi zač?“</p>
<p>„Kčertu, když ti bastardi dokázali vyrobit falešné mimozemšťany, klidně si mohli udělat i tyhle pavoučí roboty. Prohlížejí si Zemi. Provádějí všeobecný rozbor, než nás nechají vybuchnout.“</p>
<p>Inez se rozplakala.</p>
<p>„No, radši o tom nebudeme mluvit,“ prohlásil Minelli. „Inez je citlivá. Její starej se před pár dny zabil na harleyi, na dálnici. Ji to jenom odhodilo.“ Inez vzlykala a otírala si oči, a přitom odhalila ošklivý šrám na předloktí. „Dojela stopem až sem. Zlatíčko moje.“ Minelli dívku objal, ona se k němu přitulila.</p>
<p>Kolem balvanu, kde snídali, přešel malý, na kost vyhublý muž s vysokým, hranatým čelem. Nesl si baseballovou pálku téměř tak dlouhou, jako byl sám, a působil poněkud zmateně.</p>
<p>„Copak, copak, pane?“ zavolal na něj Minelli.</p>
<p>„Právě jsem to slyšel v rádiu. Ty cizáci minulou noc vybombardovali Seattle a Charleston a Šanghaj. Já se v Charlestonu narodil.“ Pokračoval dál po pěšině, pálku nerozhodně svíral v ruce.</p>
<p>Inez začala křečovitě škytat.</p>
<p>„K čemu se chystáte?“ vykřikl Minelli za odcházejícím mužem.</p>
<p>„Aspoň chytnu v lese pár těch zasranejch chromovanejch brouků a rozmlátím je,“ odpověděl muž, aniž by se zastavil. „Chci si to taky užít.“</p>
<p>Minelli odložil svůj plechový hrnek s čajem a sklouzl ze skály dolů. Inez se přidržela jeho napřažené ruky a seskočila s překvapující ladností. „Mám dojem, že už je načase vyrazit na Ledový útes,“ pravil Minelli klidně. „Půjdeš taky?“</p>
<p>Edward kývl, ale pak se zarazil. „Ještě ne. Ale přijdu brzo.“</p>
<p>„Fajn. Inez jde se mnou. Budeme spát pod stanem. Budeme rádi, když se přidáš.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Dvojice vykročila po pěšině pod borovicemi do Curry Village.</p>
<p>Edward zamířil nahoru po schodech do chatky a vytáhl ze své složky podrobnou mapu údolí a oblasti jižně od něj. Lehl si na břicho napříč přes postele a ukazoval si prstem Čtyřmílovou stezku k Vyhlídce harmonie, a odtud nahoru k Ledovému útesu, a porovnával je přitom s ostatními případnými pozorovatelnami.</p>
<p>Žádná se nezdála tak dobrá a dostupná. Ledový útes poskytoval nejlepší možnosti. <emphasis>Ale až se všechno začne houpat, nerozpoltíse a nevezme nás s sebou?</emphasis></p>
<p>Ale vždyť na tom nesejde. Co znamená nějaká hodina navíc? Záleží na tom, jestli umřeme tak nebo onak?</p>
<p>Edward zadal veřejnému telefonnímu automatu číslo své karty a vytočil Stellino číslo v Shoshone. Po třech zazvoněních zvedla telefon Bernice Morganová a řekla mu, že Stella je v obchodě a dělá inventuru. „Život jde dál,“ vzdychla. „Můžu vás tam přepojit.“</p>
<p>Ozvalo se cvakání, něco zašumělo, telefon v obchodě začal zvonit a Stella ho zvedla.</p>
<p>„Tady je Edward,“ řekl. „Jen jsem byl zvědavý, co asi děláš.“</p>
<p>„Jako obyčejně,“ odpověděla. „Kde jsi?“</p>
<p>„Ach, já jsem v Yosemitu. Usadil jsem se tu a čekám.“</p>
<p>„A je to tam takové, jak si to pamatuješ?“</p>
<p>„Vlastně ještě lepší. Je tady nádherně a lidí poskrovnu.“</p>
<p>„A co jsem ti říkala, hm?“</p>
<p>„Slyšelas o Seattlu a Charlestonu?“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>Edward v jejím hlase rozpoznal známky jakéhosi rozhodnutí. „Pořád jsi odhodlaná zůstat v Shoshone?“</p>
<p>„Už jsem taková, nejradši se držím doma,“ řekla Stella. „Dostali jsme zprávu od sestry. Vrací se ze Zimbabwe domů. Pozítří ji vyzvedneme v Las Vegas. Můžeš k nám přijet, budeme rádi.“</p>
<p>Přejel pohledem břehy řeky, stromy a louky za skupinou telefonních automatů. <emphasis>Tohle mi připadá správné. Sem patřím. </emphasis>„Doufal jsem, že tě přesvědčím, abys přijela ty sem. I s matkou.“</p>
<p>„Díky za pozvání, ale…“</p>
<p>„Vím. Jsi doma. A já taky.“</p>
<p>„Jsme pěkně tvrdohlavý pár, co?“</p>
<p>„Objevil se tu i Minelli. O Reslawovi nemám žádné zprávy. Minelli si tu našel dívku.“</p>
<p>„To mu přeju. A co ty?“</p>
<p>Edward se uchechtl. „Jsem trochu moc vybíravý.“</p>
<p>„Tak nebuď. Víš…“ Stella se zarazila, na několik minut na lince zavládlo ticho. „No, možná to víš.“</p>
<p>„Kdybychom tak měli víc času,“ posteskl si.</p>
<p>„Naše smlouva pořád platí?“ zeptala se.</p>
<p>„Smlouva?“</p>
<p>„Jestli se ukáže, že tohle všechno byl falešný poplach.“</p>
<p>„Tak potom smlouva pořád platí.“</p>
<p>„Budu na tebe myslet,“ řekla Stella. „Nezapomeň na to.“</p>
<p>Jaký by asi byl život se Stellou? Byla tvrdohlavá, inteligentní a pořádně umíněná; možná by spolu nevycházeli. A možná že ano.</p>
<p>Oba věděli, že už jim nebude dopřáno, aby to zjistili.</p>
<p>„Já nezapomenu,“ slíbil.</p>
<p>V obchodě u hlavního skladu v Curry Village si nakoupil zásoby polévek v prášku a spoustu pytlíků s nejrůznějším tábornickým jídlem. Zásoby už docházely. „Už dva dny nedorazily žádné náklaďáky,“ řekla mladá prodavačka. „Pořád jim voláme a oni vždycky odpovědí, že už jedou. Jenomže teď už skoro nikdo nic nedělá. Všichni jen sedí a čekají. Já bych teda řekla, že je to pěkně morbidní.“</p>
<p>Vzal si ještě tmavé sluneční brýle a zaplatil zbytkem své hotovosti. Teď už měl jenom kreditní karty a pár cestovních šeků. Ale to nevadí.</p>
<p>Zvedl plastovou nákupní tašku a už se hotovil k odchodu, když vzadu v obchodě spatřil známou blondýnu, jak tam přehrabuje hromádku napůl shnilých jablek. Skrytě se zhluboka nadechl, položil tašku na pult, ukázal prodavačce, že se hned vrátí, a zamířil dozadu.</p>
<p>„Už jste našla manžela?“ zeptal se. Žena na něj pohlédla, smutně se usmála a zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Není to zas takové neštěstí,“ řekla. Zvedla obzvlášť otlučené jablko a tesklivě si ho prohlížela. „Miluju ovoce, a koukněte, co tady nabízejí.“</p>
<p>„Mám pár pěkných jablek ve své… V chatě. Brzy odcházím na Ledový útes. Zvu vás, můžete si je sníst. Nechce se mi vláčet s sebou na túru víc než jedno nebo dvě.“</p>
<p>„To je od vás moc milé.“ Odložila jablko na poličku a podala mu ruku. Štíhlou, chladnou ruku s pevnými prsty. Stiskl ji pevně, ale zase ne příliš silně. „Jmenuju se Betsy,“ představila se. „Dívčím jménem Sothernová.“</p>
<p>„Já jsem Edward Shaw.“ Rozhodl se do toho šlápnout. „Jsem tady sám.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Až do konce.“</p>
<p>„A jak dlouho to má být?“ zeptala se.</p>
<p>„Povídá se, že snad necelý týden. Nikdo to neví jistě.“</p>
<p>„Kde je ta vaše chata?“</p>
<p>„Nedaleko odtud.“</p>
<p>„Když mě nakrmíte pěkným, křupavým, šťavnatým jablkem, půjdu za vámi kamkoli,“ prohlásila.</p>
<p>Edward se upřímně, široce usmál. „Díky. Takže tudy.“</p>
<p>„Já děkuju <emphasis>vám</emphasis>,“ řekla Betsy.</p>
<p>Ve stanové chatce jí vybral nejkrásnější červené jablko a vyleštil ho čistou utěrkou. Zakousla se do něj, utřela si kapičku šťávy z brady a dívala se, jak si skládá zásoby do batohu.</p>
<p>„Doufám, že nepatříte k těm nevzdělancům, kteří nic nechápou,“ promluvila najednou. „Nerada bych, aby to znělo nevděčně, ale jestli si myslíte, že je všechno růžové a že Bůh se o nás postará, nebo něco podobného…“</p>
<p>Edward zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Fajn. Hned se mi zdálo, že vypadáte bystře. Příjemně a bystře. Už nemáme moc času, že ne?“</p>
<p>„Ne.“ Postavil batoh a zapnul ho, upíraje na ni pohled.</p>
<p>„Víte, kdybych měla začínat znova, asi bych si vybírala mezi muži, jako jste vy,“ řekla.</p>
<p>To Edwarda trochu popíchlo. „To říkají všechny krásné ženy. Žádné panenky v koutě neexistují. Nic takového.“</p>
<p>„Ježíši.“ Usmála se. „Tohle se mi líbí. Nemáte… nemáš… promiň mi tu otázku, ale nemáš nějakou strašlivou, okamžitě smrtící nakažlivou chorobu?“</p>
<p>„Ne,“ odvětil Edward. „To sotva.“</p>
<p>„Ani já. Čekáš nějakou návštěvu?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ani já. Moc ráda tě poznávám.“ Vztáhla k němu ruku, Edward jí jemně potřásl konečky prstů, pak se zazubil a přitáhl ji k sobě.</p>
<p><strong>66</strong></p>
<p>Síť v Arthurově hlavě procitla v osm hodin ráno. Otevřel oči, okamžitě byl úplně vzhůru, ale připadal si naprosto ohromen. Překulil se na bok a zatřásl Francine ramenem. „Musíme hned vyrazit na cestu,“ oznámil jí. Vyhrabal se z postele a natáhl si kalhoty. „Obleč Martyho.“</p>
<p>Francine zasténala. „Ano, pane,“ řekla. „Co teď?“</p>
<p>„Nevím to jistě,“ odpověděl. „Musíme být za hodinu na jednom místě v San Francisku.“</p>
<p>Marty se na lehátku posadil a protíral si oči. „Tak jdeme, mladíku,“ oslovila ho Francine. „Pochodové cvičení.“</p>
<p>„Chce se mi spát,“ namítl Marty.</p>
<p>Francine chytila Arthura za paži, přitáhla si ho k sobě a s přísným výrazem se mu zblízka zadívala do tváře. „Tohle už víckrát nebudu opakovat. Jestli jsi blázen a tohle všechno je k ničemu, potom…“ Chňapla ho za nos, a vůbec ne v žertu, zakroutila mu s ním pěkně bolestivě. Arthurovi vyhrkly slzy, vzal její ruku do svých a třel ji. „Rozumíš mi?“</p>
<p>Přikývl. „Musíme si pospíšit.“ Přes tepající bolest v nose cítil ohromné vzrušení. <emphasis>Proč by nás takhle brzy ráno táhli kdovíkam, pokud by s námi neměli své plány?</emphasis></p>
<p>Pocit extáze se vytratil, když se v předsíni potkal s Grantem, zahaleným v županu, a jeho dcerou, která se držela těsně za ním. „Přijeli jste hrozně pozdě na to, abyste všechny budili takhle brzy,“ zabručel Grant. „Ještě jsme měli noc. Mám dojem, že jsem spal stěží hodinu… Danielle možná nespala vůbec.“</p>
<p>Danielle seděla u kuchyňského pultu a pila kávu, když lítačkami vpadli dovnitř. Byla ve tváři bledá a hodně kouřila; přetékající popelník jasně vypovídal o noci plné cigaret. „Vy jste ale ranní ptáčata,“ pravila bez nadšení.</p>
<p>„Musíme hned odjet,“ prohlásil Arthur.</p>
<p>Danielle zvedla obočí. „Mysleli jsme, že tu chvíli zůstanete.“</p>
<p>„To jsme si mysleli taky. Ale v noci jsem hodně přemýšlel a… Musíme odtud vyrazit co nejdřív. Mám toho strašně moc na práci.“</p>
<p>Danielle naklonila hlavu na stranu, jako by se chtěla na něco zeptat, vtom do kuchyně vstoupili Francine a Marty. Marty se plaše usmál na Becky; Becky si ho nevšímala a těkala pohledem z otce na matku.</p>
<p>„Co se to sakra s touhle rodinou děje?“ zeptala se Danielle ostře. „Zatraceně, Francine, kam se zase ženete?“</p>
<p>„Já nevím,“ odpověděla Francine otupěle. „O to se stará Arthur.“</p>
<p>„Jste všichni praštění?“ zajímala se Danielle.</p>
<p>„Ne, Danny,“ ozval se Grant.</p>
<p>„Byla jsem celou noc vzhůru a zkoušela jsem tomu přijít na kloub. Proč teď odjíždíte? Proč?“ Její chování balancovalo na pokraji hysterie. „Něco se určitě děje. Něco s vládou. Proto jste tady? Všechny se nás chystáte opustit, nechat nás tady umřít?“</p>
<p>Arthurovi pokleslo srdce. Nebyla moc daleko od pravdy. Všechno vzrušení bylo to tam.</p>
<p>„Dnes jdeme do města,“ řekl. „Mám tam jednání a Marty s Francine musí jít se mnou.“</p>
<p>„Můžeme se přidat?“ zeptala se Danielle. „My všichni. Jsme přece rodina. Cítila bych se mnohem lépe, kdybychom byli spolu.“</p>
<p>Francine se na něj podívala, oči měla plné slz. Martymu se třásl spodní ret, Becky stála vedle matky a držela se jí kolem pasu, tak zmatená, že ani nemluvila.</p>
<p>„Ne,“ řekl Grant. Danielle se škubnutím otočila hlavu k němu.</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Ne. Nebudeme panikařit. Arthur má něco na práci. Jestli je to práce pro vládu, fajn. Ale v tomhle domě se nebude zmatkovat, pokud do toho mám co mluvit já.“</p>
<p>„Oni <emphasis>někam odjíždějí</emphasis>,“ pravila Danielle měkce.</p>
<p>Grant vyjádřil souhlas úsečným pokývnutím. „Možná že jo. Ale my do toho nemusíme strkat nos.“</p>
<p>„To je od tebe tak zatraceně rozumné!“ štěkla. „Jsme ksakru tvoje rodina. Co pro nás vůbec děláš?“</p>
<p>Grant hledal pohledem Arthurovu tvář a Arthur cítil jeho strach, zmatek a odhodlání nedovolit, aby se mu věci vymkly z rukou. „Zůstaneme doma,“ prohlásil. „Budeme se chovat civilizovaně a důstojně.“</p>
<p>„Důstojnost,“ pravila Danielle pohrdavě, převrátila šálek s kávou na podlahu a vyběhla z kuchyně. Becky zůstala stát vedle rozlité kávy a tiše, bolestně vzlykala.</p>
<p>„Tati,“ vyhrkla mezi vzlyky.</p>
<p>„Jenom jsme se trochu pohádali,“ řekl jí Grant. Klekl si k ní a ovinul jí paži kolem ramen. „To bude dobrý.“</p>
<p>Arthur si připadal jako automat, když sbíral jejich věci v koupelně a ložnici. Francine šla za sestrou do jejího pokoje a pokoušela se ji uklidnit.</p>
<p>Grant čekal na Arthura u cesty. Nad kopci se válela ranní mlha, slunce bylo zatím jen příslibem žlutého horka, zastřeným mlhou. Několik holubů za živým plotem zpívalo svou líbeznou, hloupou nostalgickou píseň.</p>
<p>„Ještě pořád pracuješ pro vládu?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Arthur.</p>
<p>„Nejedeš s nimi do Cheyenských hor nebo tak někam? Neodletíš s nimi nějakým tím tajným raketoplánem?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Arthur a pocítil bolestivé bodnutí. <emphasis>V co doufáš? Co myslíš, že se asi stane? Třeba něco podobného Grantově hypotéze?</emphasis></p>
<p>„Vrátíte se večer sem? Jdete jen do města a pak se… vrátíte?“</p>
<p>Arthur zakroutil hlavou. „Ne, to asi ne.“</p>
<p>„Chystáte se putovat pořád dál, dokud… k tomu nedojde?“</p>
<p>„Já nevím,“ odpověděl Arthur.</p>
<p>Grant se ušklíbl. „Říkal jsem si, jak dlouho tohle všechno udržíme pohromadě… Umřeme, viď, a nemůžeme proti tomu vůbec nic dělat.“</p>
<p>Arthurovi připadalo, jako by dýchal skleněné střepy.</p>
<p>„Snažíme se tomu čelit po svém,“ pokračoval Grant. „Možná se člověk drží líp, když sedí za volantem a řídí. Prostě jede dál. Když zůstaneme doma, tak… Třeba to půjde taky.“</p>
<p><emphasis>Prosím, jste přece mocní, máte moc jako Bůh, </emphasis>modlil se k Šéfům na vrcholu sítě, <emphasis>vezměte nás všechny, zachraňte nás. Prosím.</emphasis></p>
<p>Ale informace, kterou už dostal, měnila jeho modlitbu v prázdná slova. Ostatně se mu nedostalo ani žádného ujištění, že bude zachráněna jeho rodina; vůbec žádná jistota, jen silná, živá naděje. Uchopil Grantovu ruku a sevřel ji ve svých.</p>
<p>„Vždycky jsem tě obdivoval,“ řekl mu. „Nejsi jako já. Ale rád bych, abys věděl, že jsem vždycky cítil obdiv k tobě i Danielle. Jste dobří lidé. Ať už budeme kdekoli, ať se stane cokoli, budeme na vás myslet. A doufám, že vy budete myslet na nás.“</p>
<p>„To budeme,“ pravil Grant se sevřenými čelistmi. Danielle s Francine vyšly předními dveřmi, Marty hned za nimi. Becky zůstala uvnitř, ale vyhlížela předním arkýřovým oknem jako malý zářivě plavý duch.</p>
<p>Než se Arthur znovu posadil za volant, zkontroloval, že se Marty na zadním sedadle dobře připoutal. Grant držel Danielle pevně kolem ramen a volnou rukou mával.</p>
<p><emphasis>Není na tom vůbec nic zvláštního, </emphasis>přemítal Arthur. <emphasis>Prostě rodinné loučení. </emphasis>Vycouval s autem z příjezdové cesty a otáčel se na úzké silnici. Pohlédl na hodinky. Hodina na to, aby se dostali na místo.</p>
<p>Francine měla tvář zmáčenou slzami, ale nevydala žádný zvuk, upírala zrak dopředu, ruka jí malátně visela z okna.</p>
<p>Marty zamával, rozjeli se.</p>
<p>Vítr od oceánu odfoukal kouř z požárů na východě do vnitrozemí, a jakmile slunce vysušilo mlhu, byl vzduch zase modrý a průzračný. Přejeli po masivním šedém mostě San Francisko-Oakland přes Záliv, na němž nebyl téměř žádný provoz, pak výjezdem 480 na Embarcadero a odbočili k jihu na China Basin Street směrem k Centrální zátoce.</p>
<p>„Víš <emphasis>vůbec, </emphasis>kam jedeme?“ ozvala se Francine.</p>
<p>Přikývl; svým způsobem to věděl. Držel se instrukcí, ale hlavně měl před očima obraz padesát stop dlouhého rybářského člunu. Na slunci sedělo na zadní palubě dvacet cestujících a všichni na ně čekali.</p>
<p>Zajel na parkoviště u parku Agua Vista. „Odtud půjdeme pěšky,“ řekl. „Není to daleko.“</p>
<p>„Co zavazadla?“ zeptala se Francine.</p>
<p>„Moje hračky?“ přidal se Marty.</p>
<p>„Nechte všechno tady,“ rozhodl Arthur. Otevřel zadní dveře a vytáhl krabici s Francininými disky a papíry. Jediná věc, kterou v každém případě chtěl vzít s sebou. Podal ji Martymu.</p>
<p>Vzrušení se vrátilo; pro ty, které tu nechali, bude truchlit později. Právě teď si byl jist, že došlo k tomu, v co doufal nejvíc. Síť mu nebránila v cestě, ani mu neříkala, že se má vrátit; naopak ho popoháněla. Zbývalo už jen pár minut.</p>
<p>„Pojedeme na člunu?“ zeptala se Francine. Přikývl. Vzala si kabelku, ale Arthur zavrtěl hlavou: nech ji tady. Vyndala z kabelky balíček rodinných fotek a zbytek téměř hněvivě, se zkřivenou tváří odhodila.</p>
<p>„Nezamkneme auto?“ podivil se Marty. Arthur je ale pobízel ke spěchu a zadní dvířka nechal otevřená.</p>
<p><emphasis>Nepotřebujete žádný majetek. Neberte si nic, jen šaty, které máte na sobě. Vyhoďte z kapes drobné, klíče, všechno. Vezměte jenom sebe.</emphasis></p>
<p>Upustil drobné, klíče, náprsní tašku i hřeben na asfalt.</p>
<p>Prošli otevřenou branou v drátěném plotě na dlouhé, široké molo, lemované po obou stranách lehce se kolébajícími čluny. „Honem,“ pobízel je Arthur.</p>
<p>Francine postrčila Martyho dopředu. „Tohle všechno kvůli jedné vyjížďce na lodi!“ zamumlala.</p>
<p>Na konci mola čekal člun, který Arthur celou tu dobu viděl v duchu před sebou. Vzadu skutečně sedělo nebo postávalo asi dvacet lidí. Mladá žena ve vybledlých džínsech a nepromokavé bundě je zavedla na rampu a na palubu, rychle zaujali místa na zádi. Marty se usadil na páchnoucí hromadě sítí, Francine si sedla na naviják.</p>
<p>„Výborně,“ zakřičela mladá žena. „Tihle jsou poslední!“</p>
<p>Až teď si Arthur dovolil vydechnout. Rozhlédl se kolem sebe, po lidech ve člunu. Většinou byli mladší než on; kromě Martyho byly ve skupince čtyři děti. Nikdo z cestujících nepřekročil střední věk. Když se jim zadíval do tváří, věděl, že mnoho z nich pracovalo pro síť, a přece tady nešlo o nějakou odměnu za práci. Někteří ze sítě zůstávali na Zemi, jiní, kteří v síti nikdy nebyli, jako Francine a Marty, ji opouštěli.</p>
<p>Ovšem zdálo se, že nikdo z přítomných nemá ponětí, kam mají namířeno. Člun odrazil od mola a vyplul do zpěněných vod zálivu směrem k severu. Slunce teple zářilo, vítr nad zátokou však většinu jeho tepla zase odnášel.</p>
<p>Mladá žena obešla všechny cestující s nataženou rukou. „Šperky, prosím,“ řekla. „Prsteny, hodinky, náhrdelníky. Všechno.“ Lidé jí předávali své cennosti bez námitek. Arthur si stáhl snubní prsten a pokynul Francine, aby ho napodobila. Marty se vzdal svých hodinek značky Raccoon. Choval se velmi věcně a klidně.</p>
<p>„Víte, kam jedeme?“ zeptal se mladý muž ve vycházkovém obleku, když odevzdával zlaté hodinky Rolex.</p>
<p>„Někam ven, k Alcatrazu,“ odpověděla. „Tak mi to aspoň řekl kapitán.“</p>
<p>„Myslel jsem potom.“</p>
<p>Potřásla hlavou. „Už jste všichni všechno odevzdali?“</p>
<p>„Dostaneme ty věci zpátky?“ zajímala se malá Asiatka.</p>
<p>„Ne,“ řekla žena v džínsech. „Je mi líto.“</p>
<p>„Pojede Becky s tetou Danielle a strejdou Grantem s námi?“ zeptal se vážně Marty. Pozoroval racky, jak plachtí nad vlnou za lodí.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla mu Francine, která odpověď vyčetla Arthurovi ze rtů. „Už nikdo další s námi nejede.“</p>
<p>„Odletíme ze Země?“ pokračoval Marty. Dospělí kolem něj se zatvářili zaraženě.</p>
<p>„Pst.“ Mladá žena se protáhla kolem něj. „Počkej a uvidíš.“</p>
<p>Arthur natáhl ruku a stiskl Martymu ucho palcem a ukazováčkem. <emphasis>Chytrý kluk, </emphasis>pomyslel si. Pohlédl přes zábradlí na vodu, cítil vlny, jak rytmicky narážejí na trup lodi. Několika lidem se udělalo špatně. Z kormidelny sešel dolů opálený čtyřicátník s šedou bradkou a rozdal igelitové pytlíky. „Použijte je,“ prohlásil drsně. „Všichni. Nechceme, aby někomu bylo hůř, než je nutné, a vůbec nestojíme o nějaké řetězové reakce.“</p>
<p>Arthur si prohlížel město na obzoru, mžouraje ve slané vodní tříšti. <emphasis>Tolik práce. Po celém světě. Po celá tisíciletí. </emphasis>Ještě mu ani nedocházela obludnost toho všeho. Francine k němu přistoupila a ovinula kolem něj paže. Opřel si tvář o její vlasy. Neodvažoval se cítit tak optimisticky, jak by si přál.</p>
<p>„Můžeš mi prozradit, co se to teď děje?“ zeptala se.</p>
<p>Marty se přitulil k nim. „Odcházíme, mami,“ řekl.</p>
<p>„Opravdu?“ obrátila se na Arthura.</p>
<p>Polkl a sotva pohnul hlavou, pak kývnutí zopakoval. „Ano. Myslím, že ano.“</p>
<p>„A kam?“</p>
<p>„To nevím.“</p>
<p>Projeli pod mostem San Francisko-Oakland, minuli po pravé straně ostrov Yerba Buena a Treasure Island, vysoké tmavozelené a hnědé pahorky uprostřed břidlicově šedé vody s bílými skvrnami.</p>
<p>„Vidíš to, Marty?“ Francine ukazovala na změť mostních nosníků, obrovské podpěry a nosné sloupy. „Po tomhle jsme před chvilkou přejeli.“</p>
<p>Marty věnoval tomu divu techniky jen povrchní zájem. Moře začínalo být neklidné. Před nimi ležel Alcatraz, pustá skála, zaneřáděná stařičkými budovami, s vystupující vodárenskou věží. Člun zpomalil, motory přešly na pravidelné baf-baf-baf. Mladá žena znovu prošla mezi cestujícími a prověřovala, zda nikdo nemá s sebou nic zbytečného. Nikdo neprotestoval; všichni byli otupělí strachem, mořskou nemocí, vyčerpáním, nebo tímhle vším dohromady. Když se vracela zpátky, usmála se na Martyho.</p>
<p>Člun zastavil a nechal se unášet. Cestující začali mumlat. Pak Arthur spatřil na levoboku vystupovat z vln něco šedého a hranatého. Okamžitě pomyslel na ponorku, ale tohle bylo menší, mělo to stěží rozměry dvojitých dveří a z vody to vyčnívalo necelých deset stop.</p>
<p>„Musíme být opatrní,“ řekla jim mladá žena, která se postavila na schůdky u kormidelny. „Moře je rozbouřené. Všichni slezeme tímhle otvorem dolů.“ V šedém kvádru se objevil hranatý otvor. „Je tam točité schodiště, které vede dolů do lodi. Do naší archy. Máte-li s sebou dítě mladší než dvanáct let, držte ho za ruku a dávejte na něj dobrý pozor.“</p>
<p>Podsaditý rybář v černém roláku se snažil připevnit k otvoru krátkou lávku.</p>
<p>„Takže opravdu odlétáme!“ Francine promluvila hlasem malé holčičky.</p>
<p>Jeden po druhém mlčky přecházeli po nepříliš stabilní lávce. Rybář a mladá průvodkyně jim přitom pomáhali. Jeden po druhém mizeli lidé v kvádru. Když na ně přišla řada, Arthur přešel první, pak pomohl Francine převést Martyho a pevně ji chytil za ruku, když se náhle zapotácela.</p>
<p>„Bože můj,“ vyhrkla rozechvěle, když už sestupovali po strmém, úzkém točitém schodišti.</p>
<p>„Odvahu, mami,“ povzbuzoval ji Marty. Usmál se na Arthura, který šel před ním, takže měli hlavy téměř ve stejné výši.</p>
<p>Když sestoupili asi třicet stop, prošli oválným vchodem do kruhové místnosti s trojicí dveří na opačné straně. Stěny byly broskvově žluté, osvětlení rovnoměrné a konejšivě teplé. Když už sestoupilo do místnosti všech dvacet cestujících, mladá průvodkyně se k nim přidala. Rybář se zbytkem posádky nikoli. Oválný vstup se za ní tiše zavřel. Několik lidí tlumeně zasténalo, jeden z mužů, asi o deset let mladší než Arthur, klesl na kolena a sepjal ruce jako v modlitbě.</p>
<p>„Nacházíme se uvnitř kosmické lodi,“ řekla mladá žena. „Ubytováni budeme na místě, které leží ještě o něco níž. Za chvíli, možná za několik hodin, opustíme Zemi. Někteří z vás to už vědí. Ostatním doporučuju trpělivost. Nebojte se, prosím vás.“</p>
<p>Arthur sevřel ruce své ženy a syna a zavřel oči. Ani nevěděl, jestli je opravdu vyděšený nebo nadšený, nebo jestli už truchlí. Pokud už byli na palubě kosmické lodi, pokud už práce všech ‚posedlých‘ v síti přinášela ovoce a blížila se sklizeň, pak Země jistě brzy zanikne.</p>
<p>Jeho rodina tedy patrně přežije. Ale už nikdy nebudou dýchat chladný čerstvý mořský vzduch, nikdy nepocítí dotek slunečních paprsků. Před vnitřním zrakem mu defilovaly tváře: příbuzní, přátelé, kolegové. Harry, když ještě byl zdravý. Arthur pomyslel na Ithaku Feinmanovou, jestli je na palubě některé archy. Nejspíš ne. Míst bylo tak málo, teď ještě méně než původně, když byly zničeny lodi v Charlestonu a Seattlu. Jen o něco málo víc než populace, schopná rozmnožování.</p>
<p>A zbytek…</p>
<p>Mladý muž se modlil nahlas, vroucně, s tváří staženou zoufalým soustředěním. Arthur si uvědomil, že by se k němu rád přidal.</p>
<p><strong>67</strong></p>
<p>Skupinka deseti lidí, mezi nimi Edward s Betsy, se časně ráno vydala po Čtyřmílové stezce. Pochodovali ve stínu Douglasových jedlí a borovic těžkých, v ranním vzduchu se vznášela jemná vůně borové smůly. Výstup byl zpočátku poměrně nenáročný, pomalu stoupali k brodu pod mohutnou Strážní skalou, zhruba dvě stě stop nad úrovní údolí.</p>
<p>Kolem jedenácté už stoupali po strmé stezce, vysekané do žulového průčelí západní stěny Strážní skály.</p>
<p>Edward se na chvíli zastavil, aby se vydýchal a také aby mohl obdivovat Betsy ve sportovních šortkách.</p>
<p>„V tomhle úseku bývalo obvykle tak narváno, že by tu mohli vybírat,“ poznamenala Betsy, opírajíc si dokonale stavěnou nohu o skalní výstupek, aby si pevněji zašněrovala pohorku.</p>
<p>Pohlédl přes okraj skály, jak vysoko už se vyšplhali, a pokýval hlavou. K polednímu si už všichni sundali trička a přivázali si je za rukávy kolem boků. Udělali krátkou přestávku. Skupinka, která ráno vyrazila společně, se teď roztáhla po stezce na půl míle, jako kozy na skalních terasách v zoo. Jeden mladík pár tuctů stop nad Edwardem měl ještě dost energie, aby se zabušil pěstmi do prsou a vydal tarzanovský skřek. Potom se komicky zazubil a zamával.</p>
<p>„No páni, to je ale cvok,“ vyjádřila se Betsy.</p>
<p>V dobré náladě pokračovali až na Vyhlídku harmonie a opřeni o železné zábradlí hleděli dolů přes údolí. Obloha byla jen lehce zastřená kouřem, a jak stoupali výš, vzduch se oteploval. „Tady bychom se mohli zastavit,“ navrhla Betsy. „Je tady hezký výhled.“</p>
<p>„Kupředu!“ Edward nasadil odhodlaný výraz a ukázal na svůj cíl. „Ještě jeden těžký výstup.“</p>
<p>Kolem jedné už měli za sebou zdánlivě nekonečné serpentiny, vinoucí se po holém žulovém svahu. Cestou se zastavili jen jednou, aby si prohlédli porost medvědice. Potom už postupovali po mnohem pohodlnější, poměrně rovné pěšině směrem k Ledovému útesu.</p>
<p>Minelli a jeho společnice Inez si už postavili stany v lese za asfaltovou cestičkou, která vedla k vyhlídkovým terasám se zábradlím. Mávali na Edwarda a Betsy a zvali je, ať s nimi poobědvají.</p>
<p>„Nejdřív si chceme užít toho výhledu!“ zavolal na ně Edward. „Brzy jsme zpátky.“</p>
<p>Opřeli se o zábradlí na spodní terase, odkud viděli celé údolí od jednoho konce ke druhému, a ještě hory za ním. Vytrvalý šepot větru rušila jen ptačí píseň.</p>
<p>„Tady je <emphasis>takový klid</emphasis>,“ řekla Betsy. „Člověk by nevěřil, že se tady může stát něco zlého.“</p>
<p>Edward se pokoušel představit si svého otce, jak se tady před dvaceti lety naklání přes zábradlí, mává rukama a šaškuje, když se ho matka snaží vyfotit polaroidem. O hodinu později už byli na cestě domů a poslední šťastná doba jeho dětství skonala. Tehdy, jako dítě, naposled cítil, že by <emphasis>mohl </emphasis>být šťastný.</p>
<p>Dotkl se Betsiny paže a usmál se na ni. „Nejkrásnější výhled na světě.“</p>
<p>„Sedadla na hlavní tribuně,“ přisvědčila, zaclánějíc si oči dlaní proti jasnému slunci vysoko nad jejich hlavami. Stáli tam na kraji několik minut a drželi se navzájem kolem pasu. Pak se obrátili a volným krokem zamířili ke stanům za Minellim a Inez.</p>
<p>Odpoledne pomalu, líně plynulo. Minelli koupil v obchodě tyčku suchého salámu a dva bochníky chleba; Inez někde sehnala tlustý klín čedaru. „Před pár dny jsme ho měli celé kolo,“ prohlásila. „Radši se mě neptejte, jak jsme k němu přišli.“ Měla tvrdý, ale současně dětsky líbezný úsměv.</p>
<p>Minelli všem rozdal plechovky s pivem, které bylo sice teplé, ale všechny potěšilo. Jedli pomalu, moc nemluvili, poslouchali ptáky a šumění větru ve větvích stromů. Když dojedli, rozložil Edward na trávě spací pytel a navrhl Betsy, ať si zdřímne s ním. Výstup nebyl zase tolik vyčerpávající, ale slunce hřálo a vzduch byl příjemný, kolem nich líně kroužily velké tlusté včely. Před chvílí se dobře najedli a pivo mělo na Edwarda uspávací vliv.</p>
<p>Betsy si lehla vedle něj, hlavu si položila na jeho rameno. „Teď jsi šťastný?“ zeptala se.</p>
<p>Edward otevřel oči a zahleděl se na bílá oblaka na jasně modré obloze. „Ano,“ odpověděl. „Jsem šťastný.“</p>
<p>„Já taky.“</p>
<p>Kousek od nich ostatní zpívali folkové melodie a písně ze šedesátých a sedmdesátých let. Jejich hlasy se vznášely v neklidném teplém vzduchu, až nakonec splynuly s větrem a bzukotem včel.</p>
<p><strong>68</strong></p>
<p>Walter Samshow slavil své sedmdesáté šesté narozeniny na palubě <emphasis>Discovereru, </emphasis>který se pohyboval v kruzích ve vzdálenosti několika kilometrů od oblasti, kde ještě nedávno stoupaly ke hladině obrovské bubliny kyslíku. Bublání před třemi dny ustalo.</p>
<p>V lodní kuchyni pro něj připravili dva metry dlouhý narozeninový dort ve tvaru mořského hada – nebo třeba úhoře, to záleželo na tom, jestli jste se ptali kuchaře nebo Chaoa, který nikdy žádného mořského hada neviděl.</p>
<p>V pět odpoledne dort pod plátěným přístřeškem na záďovém převisu slavnostně nakrájeli a podávali tenounké plátky na nejlepším porcelánu, jaký se na lodi našel, a připíjeli si šampaňským nebo nealkoholickým punčem, podle toho, kdo byl nebo nebyl zrovna ve službě.</p>
<p>Sand svému partnerovi mlčky připil sklenkou sektu. Samshow se usmál a ochutnal dort. Pokoušel se k něčemu přirovnat chuť zvláštní polevy, která měla neurčitě blátivou barvu. (Kdosi už před chvílí navrhl slazený agar.) Vtom oceán kolem nich náhle vzplanul oslepující modrozelenou barvou, tak intenzivní, že to bylo vidět i v jasné sluneční záři.</p>
<p>Samshow si vzpomněl na své mládí, na jeden večer Čtvrtého července na pláži v Cape Cod, kdy čekal na ohňostroj a házel do příboje hořící prskavky. Prskavky pod hladinou vybuchovaly s tichým zábleskem elektricky zeleného světla.</p>
<p>Posádka na zadní palubě ztichla. Někteří upírali nechápavé pohledy na své kolegy, protože tu záři promeškali.</p>
<p>Potom hladinu oceánu v rychlém sledu ozářily další blesky, postupující od severního obzoru k jihu.</p>
<p>„Mám dojem,“ pravil Samshow svým nejlepším profesorským hlasem, „že se nám brzy dostane vysvětlení některých záhad.“ Klekl si, aby položil talířek a sklenici sektu na palubu, a pak se Sandovou pomocí vstal a opřel se o zábradlí.</p>
<p>Na západě se rozeřvalo moře i nebe.</p>
<p>Ze západního obzoru se zvedl závoj mraků a oslepujícího světla, pak se pomalu začal svíjet jako had, trpící bolestí. Jeden konec záclony s ohromující rychlostí klouzal po mořské hladině k nim a Samshow se zděsil, protože nechtěl, aby to skončilo právě teď. Ještě chtěl něco vidět, ještě chtěl žít o pár minut déle.</p>
<p>Trup lodi se křečovitě zachvěl, ocelové stožáry a dráty zazpívaly jako struny. Zábradlí mu pod rukama vibrovalo.</p>
<p>Oceán naplnila záře, celé míle vody se najednou staly průhlednými jako tabulka zeleného skla proti ohni.</p>
<p>„To ty bomby,“ řekl Sand. „Už vybuchují. Po celé délce zlomů…“</p>
<p>Na západě se vyboulila vrstva mořské vody silná několik set metrů, o ni se zadrhla hadovitě zkroucená záclona, a všechno se roztrhalo na vysoko vystřikující a zase klesající stuhy vody a pěny. Mezi kusy roztříštěného a oloupaného moře – kůže nepředstavitelné bubliny – se zvedl masivní průhledný, mihotavý útvar přehřáté páry snad o průměru dvou mil. Jeho povrch vzápětí zhoustl, změnil se v bledou, opalizující polokouli. Od obzoru k obzoru se objevovaly další bubliny, pukaly a houstly a čeřily moře v jakousi mátově zbarvenou pěnu. Oblaka páry v zakroucených sloupech stoupala k nebi. Sykot, hřmot a hluboké zvuky varu, hukot, při němž se stahují vnitřnosti, se postupně stávaly nesnesitelnými. Samshow si přitiskl dlaně na uši a čekal na to, co muselo přijít.</p>
<p>Pár set metrů východně od lodi jedna z bublin praskla a vypustila páru, další, ještě vetší porce bublin se rozprskla na opačné straně. Vír se rozprostřel do vysoké vodní stěny, která loď uchopila po délce, zlomila ji vpůli, její přední část zkroutila po směru hodinových ručiček, zadní opačně. Kov ječivě skřípěl, nýty se lámaly se zvuky podobnými výstřelům, pláty se trhaly jako papír, dokonce to tak i znělo, trámy pukaly. Samshow přepadl přes kraj a na chvíli se mu zdálo, že se vznáší v pěně a plovoucí drti. Cítil, jak je spolu se vším okolo – mořem, oblohou, vzduchem a párou – náhle tažen vzhůru. Obrovitá bublina naplněná párou se prodrala k povrchu přímo pod lodí.</p>
<p>Nebyl čas na úvahy, ale v jeho vědomí se přece jen objevila myšlenka a přetrvala tam ztuhlá jako na fotografii, než bylo jeho tělo v jediném okamžiku uvařeno a rozdrceno, takže se stěží dalo rozlišit od okolní pěny: <emphasis>Chtěl bych slyšet ten zvuk, až pukne zemská kůra.</emphasis></p>
<p>Po celé zeměkouli, všude, kde cizí stroje zamořily podmořské příkopy bombami, stoupaly do atmosféry nestvůrné kroutící se záclony horké páry a pronikaly skrz ni. Milióny sklovitých sloupů páry zkondenzovaly do oblaků, ty dosáhly horních chladných vrstev atmosféry a změnily se v prudký déšť. Vzduch, který předtím odhrnuly stranou, se vracel se zuřivým hřměním zpátky. Pod koncentricky se šířícími frontami vysokého a nízkého tlaku se valily vlny tsunami.</p>
<p>Konec právě začal.</p>
<p><strong>DIES IRAE</strong></p>
<p><strong>69</strong></p>
<p>Pod Sanfranciským zálivem, několik hodin poté, co se všichni nalodili do archy, vstoupila mladá žena (jmenovala se Clara Fogartyová), jejich průvodkyně na rybářské lodi, do místnosti, kde zatím čekali, a promluvila k nim, zodpověděla některé otázky a uklidňovala je. Sama ale nepůsobila právě vyrovnaně; budila spíš dojem křehkosti, nervozity.</p>
<p><emphasis>Pomoz jí, </emphasis>dostal Arthur příkaz. Spolu s několika dalšími ihned poslechl. Po několika minutách se vrátil zpátky k Francine a vzal ji za ruce. Marty ho bouřlivě objal.</p>
<p>„Jdu se podívat, jaké nám nachystali ubytování,“ řekl Arthur Francine.</p>
<p>„To ti říká síť?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl, uhnul pohledem a lehce se podmračil. „Něco jiného. Hlas, který jsem ještě neslyšel. Mám se s někým setkat.“</p>
<p>Francine si otřela tvář rukama a políbila ho. Arthur se zafuněním zvedl Martyho a řekl mu, ať dává na mámu pozor. „Brzy budu zpátky.“</p>
<p>Přistoupil ke Claře Fogartyové u prostředních dveří na opačné straně místnosti. Vchod – stěží naznačený obrys na povrchu stěny – se otevřel. Prošli jím rychle, dříve než si mohli udělat představu, co je čeká na druhé straně.</p>
<p>Před nimi se otevírala jasně osvětlená široká chodba, jejíž podlaha se stáčela směrem <emphasis>dolů. </emphasis>Vstup se za nimi zavřel, vyměnili si nervózní pohledy. Po obou stranách chodby viděli další podobná dvířka.</p>
<p>„Umělá gravitace?“ nadhodila Clara Fogartyová.</p>
<p>„To nevím,“ odpověděl.</p>
<p>Na neslyšné vyzvání oba vykročili dopředu. Vůči podlaze zůstali ve vzpřímené poloze a kromě vizuálního vjemu necítili nic zvláštního. Na konci chodby je přivítal další otevřený vstup; za ním teplé pološero. Vstoupili do pokoje, podobného čekárně.</p>
<p>Uprostřed místnosti se zvedal podstavec, který měřil asi stopu na výšku a yard na šířku. Na podstavci spočívalo cosi, co Arthur na první pohled odhadl na sochu. Byla v porovnání s ním asi poloviční výšky a měla zhruba tvar robustního lidského trupu a hlavy – možná spíš poněkud hranaté a zploštělé totemové figurky. Kromě symbolicky naznačených, nerozdělených ňader figuře chyběly jakékoli vnější rysy. Měla přibližně barvu žíhané mědi s mastně lesklými duhovými víry, její povrch byl hladký, ale nezrcadlil okolí.</p>
<p>Postava se bez varování zvedla několik palců nad podstavec a hlasitě je oba oslovila:</p>
<p>„Obávám se, že pro vaše lidi už brzy skončí volnost a svoboda.“</p>
<p>Arthur ten hlas slyšel před pár minutami přímo ve své hlavě; přivolal je a přivedl sem dveřmi a chodbou.</p>
<p>„Kdo jste?“ zeptal se.</p>
<p>„Nehlídám vás, ale jsem váš průvodce.“</p>
<p>„Jste živý?“ Jiná otázka ho nenapadla.</p>
<p>„Nikoli v biologickém smyslu. Jsem součástí této lodi, která se brzy stane součástí jiného, daleko většího plavidla. Přivolal jsem vás proto, abyste své společníky připravili na instruktáž. Potom se ujmu svých vlastních úkolů.“</p>
<p>„Jste robot?“ zeptala se Clara.</p>
<p>„Jsem symbol, vytvořený tak, aby byl pro vás přijatelný, a přitom nevyvolával nesprávný dojem. Svým způsobem jsem stroj, ale nikoli poslušný pracovník. Rozumíte mi?“</p>
<p>Hlas té věci byl hluboký, rozhodný, ale ne mužský.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Arthur.</p>
<p>„Někteří členové vaší skupiny by mohli podlehnout panice, kdyby mě spatřili bez předchozího vysvětlení. Přitom je však nezbytné, aby mě poznali a naučili se mi důvěřovat, stejně jako informacím a instrukcím, které jim budu předávat. Rozuměli jste?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděli jednohlasně.</p>
<p>„Budoucnost vaší rasy a veškerých informací, které jsme na vaší planetě nashromáždili, záleží na tom, jak bytosti vašeho druhu dokážou spolupracovat se mnou a bytostmi mého druhu. Vy se musíte naučit disciplíně, já vás musím seznámit s realitou v mnohem větším měřítku, než na jaké jste byli zvyklí.“</p>
<p>Arthur přikývl, v ústech měl sucho. „Nacházíme se uvnitř jedné archy?“</p>
<p>„Ano. Jednotlivá plavidla se spojí, jakmile se octneme ve vesmíru. V současné době máme jedenatřicet těchto lodí a jedenadvacet z nich má na palubě po pěti stovkách lidí. Lodě obsahují i velké množství botanických, zoologických a dalších vzorků – ve většině případů ne kompletních, ale schopných obnovení. Je vše jasné?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Arthur, Clara přikývla.</p>
<p>„Prozatím bude má komunikace s vámi probíhat nikoli pomocí mluvené řeči, ale dejme tomu telepaticky, jak jste to už poznali, když vás řídila síť. Později, až bude víc času, tuto nepříjemně rušivou metodu z větší části opustíme. Prozatím, až se vrátíte ke svým společníkům, budu k nim mluvit vaším prostřednictvím, ale způsob vyjadřování a načasování ponechám na vás. Máme velmi málo času.“</p>
<p>„Už to začalo?“ zeptala se Clara.</p>
<p>„Ano, začalo,“ odpověděla bytost.</p>
<p>„Odletíme už brzy?“</p>
<p>„Právě teď nakládáme zbytek cestujících a poslední vzorky.“</p>
<p>Arthur spatřil obraz beden plných chromovaných pavouků, nakládaných z malých člunů hlavním vstupem archy. Pavouci v sobě přinášeli plody týdnů zkoumání a sbírání vzorků: genetický materiál tisíců rostlin a zvířat podél západního pobřeží.</p>
<p>„Jak vás máme oslovovat?“ zeptal se Arthur.</p>
<p>„Časem mě pojmenujete sami. Teď se musíte vrátit ke své skupině a zavést je do přidělených prostorů, které jsou rozmístěny podél této chodby. Také musíte vybrat nejméně pět dobrovolníků, kteří se stanou svědky zločinu, jenž je právě páchán.“</p>
<p>„Máme být svědky zničení Země?“ vyhrkla Clara.</p>
<p>„Ano. Takový je Zákon. Teď mě omluvte, mám na starosti další seznamování.“</p>
<p>Vycouvali ze stinné místnosti a viděli, jak se vstupní otvor zavírá.</p>
<p>„Velmi účinné,“ poznamenal Arthur.</p>
<p>„Zákon…“ Clara se slabě usmála. „Zrovna teď jsem vyděšenější, než jsem byla na tom člunu. Ani všechny ty lidi neznám jménem.“</p>
<p>„Tak se do toho dejme,“ řekl Arthur.</p>
<p>Vraceli se zkroucenou chodbou. Dveře na opačném konci se otevřely, za nimi na ně čekal shluk úzkostných tváří, zavanul pach strachu.</p>
<p><strong>70</strong></p>
<p>Irwin Schwartz vešel do operačního střediska Bílého domu a téměř vrazil do první dámy. Ustoupila mu z cesty s nervózním pokývnutím. Ruce se jí chvěly. Na všechny tady doléhalo nervové vyčerpání po evakuaci předešlé noci a rychlého návratu prezidenta na Kapitol. Nikdo nespal déle než jednu či dvě hodiny.</p>
<p>Prezident stál s Lehrmanem před monitory s vysokým rozlišením, upevněnými na dřevěném obložení, jež pokrývalo betonové stěny. Všechny monitory byly zapnuté a zobrazovaly mapy různých částí severní polokoule v Mercatorove projekci s červenými body, které označovaly zničená města. „Pojďte dál, Irwine,“ řekl Crockerman. „Máme tady nové materiály z Paláce záhad.“ Působil téměř veselým dojmem.</p>
<p>Irwin se obrátil k první dámě. „Chcete tu zůstat?“ zeptal se neomaleně. Sice tuto ženu respektoval, ale v lásce ji příliš neměl.</p>
<p>„Prezident si mou přítomnost vyžádal,“ odvětila. „Cítí, že bychom měli být spolu.“</p>
<p>„Očividně s ním souhlasíte.“</p>
<p>„Ano, souhlasím,“ přisvědčila.</p>
<p>Dosud nikdy v historii Spojených států první dáma neopustila manžela v krizové situaci; to paní Crockermanová dobře věděla a k návratu jistě musela sebrat všechnu odvahu. Ostatně Schwartz také dlouhé hodiny zvažoval svou rezignaci; neměl právo soudit ji příliš tvrdě.</p>
<p>Podal jí ruku, ona ji přijala a pevněji stiskla. „Vítejte zase na palubě,“ řekl.</p>
<p>„Máme snímky z Diamond Apples, vyfocené asi před dvaceti minutami,“ oznámil Lehrman. „Každou chvíli nám je technici ukážou na monitoru.“ Diamond Apples byly průzkumné satelity, vypuštěné začátkem devadesátých let. Národní úřad pro dálkový průzkum projevoval nad jejich snímky velké nadšení. Obvykle je poskytoval k nahlédnutí pouze prezidentovi a ministrovi obrany; už skutečnost, že je směl spatřit i Schwartz, naznačovala, že jde o něco mimořádného.</p>
<p>„Tady to máme,“ prohlásil Lehrman, když obraz na monitorech zmizel.</p>
<p>Crockerman byl zjevně předem informován, co má očekávat. Na dokonale černém pozadí se vinuly svítivě bílé čáry lemované rudou a modrozelenou. „Víte,“ pravil Crockerman a odstoupil od monitorů, „nakonec jsem měl pravdu, čert aby to vzal. Měl jsem pravdu, Irwine, a současně jsem se mýlil. Co soudíte o tomhle?“</p>
<p>Schwartz zíral na zářící linie, ale jejich obraz mu nedával žádný smysl, dokud se na displeji neukázal popis a měřítko. Tohle byl severní Atlantik; čáry vyznačovaly podmořské příkopy, hřebeny a zlomy.</p>
<p>„Bílá barva,“ vysvětloval Lehrman, „znamená žár termonukleárních výbuchů. Stovek, možná tisíců, možná desítek tisíc – všude podél zemských švů a vrásek hluboko pod mořem.“</p>
<p>První dáma napůl vzlykla, napůl zatajila dech. Crockerman hleděl na displej se smutným úšklebkem.</p>
<p>„Teď západní Pacifik,“ pokračoval Lehrman. Objevily se další bílé čáry. „Mimochodem, Havajské ostrovy byly těžce zasaženy vlnami tsunami. Západní pobřeží Severní Ameriky dělilo v době snímkování od největších vln asi dvacet, možná třicet minut; předpokládám, že touto dobou už tam vlny dorazily.“ Ukázal na nakupené bílé čáry poblíž Aljašky a Kalifornie. „Škody budou nesmírné. Při explozích došlo k uvolnění ohromného množství energie; změní se počasí na celém světě. Tepelná bilance Země…“ Potřásl hlavou. „Ale pochybuju, že budeme mít dost času, abychom se nad tím trápili.“</p>
<p>„To si připravují terén?“ zeptal se Schwartz.</p>
<p>Lehrman pokrčil rameny. „Copak má někdo z nás ponětí, jak je to všechno naplánováno a co to má znamenat? Zatím ještě nejsme mrtví, takže tohle bude jenom předehra; nikdo nic přesnějšího neví. Seismické stanice po celém světě hlásí v oblastech zlomů výrazné anomálie.“</p>
<p>„Domnívám se, že se ‚projektily‘ ještě nesetkaly,“ pravil Crockerman. „Irwin udeřil hřebíček na hlavičku. Tohle je příprava terénu.“</p>
<p>Lehrman se posadil na stůl ve tvaru briliantu a zvedl ruce: váš odhad je stejně dobrý jako můj.</p>
<p>„Myslím, že máme tak hodinu, možná méně,“ řekl prezident. „Nemůžeme dělat vůbec nic. Nikdy jsme neměli šanci.“</p>
<p>Schwartz s přivřenýma očima studoval snímky z Diamond Apples. Ještě pořád pro něj nepředstavovaly přesvědčivou skutečnost. Byly to krásné abstraktní obrazy. Jak asi teď vypadá Havaj? Jak bude za pár minut vypadat San Francisko? Nebo New York?</p>
<p>„Je mi líto, že tady nejsou všichni,“ promluvil znovu prezident. „Rád bych jim poděkoval.“</p>
<p>„Už nebude žádná… další evakuace?“ zeptal se automaticky Schwartz.</p>
<p>Lehrman mu věnoval ostrý, ironický pohled. „Nemáme žádný kryt na Měsíci, Irwine. Když byl prezident ještě senátorem, zasloužil se v roce 1990 o zastavení dotací pro tyto projekty.“</p>
<p>„Moje chyba,“ pravil Crockerman téměř žertovným tónem. Kdyby měl Schwartz u sebe pistoli, snad by ho v té chvíli zastřelil; vzkypěl v něm bezmocný, neusměrněný hněv, který se mohl právě tak vylít v slzách, jako vybít v zuřivosti. Displeje nevyjadřovaly skutečnost; ovšem Crockerman ano.</p>
<p>„Vážně jsme jako děti,“ řekl Schwartz, když mu z tváře ustoupila rudá barva a ruce se mu přestaly třást. „Nikdy jsme neměli naději.“</p>
<p>Podlaha se jim zatřásla pod nohama. Crockerman se rozhlédl. „Skoro se těším, až to všechno skončí,“ prohlásil. „Uvnitř mě všechno tak bolí.“</p>
<p>Otřesy zesílily.</p>
<p>První dáma se přidržela dveří, pak se přitiskla ke stolu. Schwartz se natáhl, aby jí pomohl do židle. Do místnosti vstoupili agenti tajné služby. Pokoušeli se udržet na nohou a chytali se okraje stolu. Schwartz usadil první dámu, posadil se také a pevně sevřel dřevěné opěrky židle. Otřesy neustávaly, naopak, sílily.</p>
<p>„Jak dlouho to bude trvat, co myslíte?“ zeptal se Crockerman, neobraceje se k nikomu určitému.</p>
<p>„Pane prezidente, měli bychom vás dostat ven z budovy,“ řekl agent, jemuž se podařilo postoupit nejdál do středu operačního střediska. Hlas se mu chvěl. Byl vyděšen. „A všechny ostatní s vámi.“</p>
<p>„Nebuďte směšný,“ pravil Crockerman. „Kdyby teď na mě spadl strop, bude to požehnání. Viďte, Irwine!“ Jeho úsměv byl zářivý, ale v očích měl slzy.</p>
<p>Obraz na monitoru zhasl, vzápětí zablikala světla v místnosti, rychle se sice rozsvítila znovu, ale už méně jasně.</p>
<p>Schwartz se zvedl. Nastal čas jít příkladem ostatním. „Myslím, že bychom měli těmto lidem dovolit dělat jejich práci, pane prezidente.“ Náhle pocítil zvláštní tíhu v žaludku, jako by jel ve velmi rychlém výtahu. Crockerman zakopl, jeden z agentů ho zachytil. Pocit prudkého stoupání trval, zdálo se, že už napořád, a pak najednou ustal. Bílý dům se zvedl zlomek palce nad své základy. Kostra z ocelových trámů, zabudovaná do jeho vnějších zdí koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let, vrzala a sténala, ale vydržela. Ze stropu padaly kusy omítky a desky dřevěného obložení se s hlasitým praskotem trhaly.</p>
<p>Schwartz zaslechl, jak prezident volá jeho jméno. Zjistil, že se nějak skutálel pod stůl; pokusil se odpovědět, ale pádem si vyrazil dech. Lapal po vzduchu, mžoural a vytíral si z očí prach z opadané omítky a naslouchal strašnému skřípění a zvukům trhání a praskání kdesi nahoře. Zvenčí se ozývalo bušení a dunění, asi jak se uvolňovaly kamenné obklady nebo se hroutily sloupy. Důrazně se mu připomněly všechny filmy o zničení dávných měst zemětřesením nebo výbuchem sopky, obrovité mramorové kvádry řítící se na bezmocné obyvatele…</p>
<p><emphasis>Bílý dům ne… Určitě ne.</emphasis></p>
<p>„Irwine, Otto…“ To byl zase prezident. Pár nohou, pohybujících se trhanými kroky kolem stolu.</p>
<p>„Tady dole, pane,“ ozval se Schwartz. Před očima se mu objevil obraz manželky s nejasnými rysy, jako by hleděl na starou, špatně zaostřenou fotografii. Usmívala se. Pak spatřil jejich dceru, která se provdala do Jižní Karolíny a žila tam s manželem… Jestli ji moře ušetřilo.</p>
<p>Znovu to stoupání. Přitlačilo ho k podlaze. Trvalo jen krátce, jednu dvě vteřiny, ale teď už poznal, že to stačilo. Když přestali stoupat, očekával, že se proboří horní patra, a pevně svíral víčka. <emphasis>Ježíši, copak se zvedá celé východní pobřeží? </emphasis>Čekání a ticho byly nesnesitelné. Schwartz se nedokázal rozhodnout, jestli má otevřít oči… nebo dlouhé vteřiny jen vyčkávat a <emphasis>cítit, </emphasis>jak se budova nad ním kymácí.</p>
<p>Otočil hlavu na stranu a otevřel oči.</p>
<p>Prezident upadl a ležel obličejem vzhůru vedle stolu, pokrytý popraškem omítky a bílý jako duch. Oči měl dokořán, ale nebyl při vědomí.</p>
<p>Bílý dům našel hlas a zařval jako živá bytost.</p>
<p>Masivní nohy stolu se podlomily a v jediném výbuchu se roztříštily. Už nevydržely váhu tun betonu, kamene a oceli.</p>
<p><strong>71</strong></p>
<p>Půvabné, myslel si Edward, je to půvabné a dojemné, a přál si, aby se mohl vcítit do jejich nálady a přidat se; skupina dvaceti, možná více lidí teď utvořila kruh asi sto yardů za Žulovým útesem a zpívala náboženské zpěvy a hymny a lidové písně. Betsy se na asfaltové cestičce tiskla k němu. První záchvěvy ustaly, ale zdálo se, že samotný vzduch brumlá a protestuje.</p>
<p>Ironií bylo, že když vyšplhali po pěšině nahoru, aby měli lepší výhled, octli se současně dál od kraje. V kameni terasy se objevila asi stopu široká trhlina. Z místa, kde stáli, viděli jen horní třetinu protější strany údolí.</p>
<p>„Jsi přece geolog,“ pravila Betsy a masírovala mu přitom jednou rukou šíji – nepožádal ji o to, ale bylo to příjemné. „Víš, co se teď děje?“</p>
<p>„Ne,“ řekl.</p>
<p>„Ale není to jenom zemětřesení, viď?“</p>
<p>„Ne, to bych neřekl.“</p>
<p>„Takže to už začíná. Došli jsme právě včas.“</p>
<p>Přikývl a spolkl chuchvalec strachu. Teď, když to přišlo, málem podléhal panice. Připadal si chycený v pasti, zažíval pocit klaustrofobie z toho, že se může pohybovat jenom na Zemi a na nebi – vlastně ani to ne, na to mu chybí křídla. Připadalo mu, že ho svírají ocelové pláty gravitace a jeho vlastní směšná slabost. Tělo mu důrazně připomínalo, že strach se těžko ovládá a rozumný přístup k vlastní smrti bývá vzácný.</p>
<p>„Bože,“ ozvala se Betsy a položila si tvář na jeho, hledíc směrem k Útesu. Také se třásla. „Myslela jsem si, že aspoň budeme mít čas povídat si o tom, posedět kolem táboráku…“</p>
<p>Edward ji k sobě přitiskl pevněji. Představil si ji jako svou ženu, pak si vzpomněl na Stellu a užasl nad svou přelétavou fantazií; pokoušel se sahat po mnoha životech, když z jeho vlastního zbýval tak krátký kousek. I přes strach, který cítil, myslel na dlouhá léta společného života s nimi oběma.</p>
<p>Chvění téměř ustalo.</p>
<p>Zpěváci stále hledali společnou tóninu, ale zdálo se, že se beznadějně ztratili. U lesa se objevili Minelli s Inez a škrábali se do kopce mezi serpentinami asfaltové cestičky. Minelli hlasitě zahalekal a prohrábl si vlasy. „Ježíši, není ten adrenalin úžasný?“</p>
<p>„Je to blázen,“ vyhrkla Inez, těžce oddechujíc, bledá ve tváři. „Možná není největší cvok, jakého jsem kdy potkala, ale nemá k tomu daleko.“</p>
<p>„Nezdá se vám, že se oteplilo?“ upozornila je Betsy.</p>
<p>Edward se nad tím zamyslel. Mohl by se žár šířit už před tlakovou vlnou? Těžko. Pokud se už ‚projektily‘ před chvílí tam někde ve středu Země srazily, ohromná energie, doprovázející jejich vzájemnou destrukci, rozpoltí Zemi na kusy, dřív než žár vůbec dospěje k povrchu.</p>
<p>„Myslím, že se neotepluje kvůli… konci,“ pravil. Nikdy v životě tak usilovně a překotně neuvažoval o tolika věcech najednou. Chtěl vidět, jak to vypadá v údolí.</p>
<p>„Půjdeme?“ zeptal se a ukázal k vyhlídkovým terasám a stále ještě pevnému kraji skály.</p>
<p>„A kvůli čemu jinému jsme sem vylezli?“ Minelli se zasmál a třásl hlavou jako mokrý pes. Z vlasů mu kapal pot. Znovu zavýskl, uchopil Inez za baculatou ruku a táhl ji po štěrku k terasám.</p>
<p>„Minelli<emphasis>iii</emphasis>!“ protestovala a ohlížela se na druhou dvojici, jako by žádala o pomoc. Edward vrhl pohled na Betsy, ta jen kývla. Zčervenala ve tváři.</p>
<p>„Jsem tak <emphasis>vyděšená</emphasis>,“ zašeptala. „Skoro jako bych se nafetovala.“ Došli spolu až na samý kraj. „Lituju všechny ty lidi, kteří zůstali doma. Vážně.“</p>
<p>Dva páry stály osaměle na terase a dívaly se dolů do údolí. Zatím se toho moc nezměnilo; nedošlo k žádným viditelným škodám, aspoň ne na první pohled. Potom Minelli ukázal na tlustý sloup kouře. „Koukněte.“</p>
<p>Ahwanee hořelo. Skoro celý hotel už zachvátily plameny.</p>
<p>„To místo jsem milovala,“ řekla Betsy.</p>
<p>Inez zasténala a zalomila rukama. „Jak dlouho to ještě bude trvat?“ Vypadala, jako když se jí chce buď kýchnout, nebo zaječet, ale neudělala ani jedno, ani druhé.</p>
<p>„Nejspíš už je to hodně blízko,“ odpověděl Edward. Betsy tiše zanaříkala, pevně ji objal, až jí téměř vyrazil dech.</p>
<p>„Drž mě, zatraceně,“ žádala Inez. Minelli na ni zamrkal a pak se zachoval podle Edwardova příkladu.</p>
<p>Deset minut po schůzce Arthur s Clarou přidělili členům své skupiny ubytování v místnostech podél stočené chodby. Dvě menší děti vyčerpaně plakaly a nedaly se utišit; Arthur stál v omezeném prostoru kabiny, kterou měl sdílet s Francine a Martym, a přemítal o společném hygienickém zařízení, kam se šlo prvními dveřmi vpravo od zavřeného vstupu do místnosti, kde se setkali s robotem. Někteří už byli na záchodě; pár lidí tam zvracelo, mezi nimi i Clara. Přišla do kabiny Gordonových, protírajíc si oči jednou rukou. „Všichni už se usadili, aspoň doufám. Co dál?“</p>
<p>Francine toho po celou dobu od nalodění mnoho nenamluvila. Seděla na posteli, svírala svou krabici s materiály.</p>
<p>Marty se pevně držel její druhé ruky. Upírala na Claru pohled tak prázdný, až to Arthurovi dělalo starosti.</p>
<p><emphasis>Vyberte si svědky. </emphasis>Opakování příkazu v jejich myslích bylo zdvořilé, ale jasné. <emphasis>Takový je Zákon.</emphasis></p>
<p>Clara se otřásla a zvedla se. „Slyšel jste to?“</p>
<p>Arthur přikývl. Francine se otočila a podívala se na něj. „Chtějí, abychom si vybrali čtyři svědky.“</p>
<p>„Svědky čeho?“ Měla slabý, vzdálený hlas.</p>
<p>„Konce,“ odpověděl.</p>
<p>„Děti ne,“ pravila rázně.</p>
<p>Arthur požadavek rychle zkonzultoval s hlasem. <emphasis>Dva z nich musí být mladší, aby mohli vzpomínky předávat dál.</emphasis></p>
<p>„Chtějí dvě děti,“ řekl.</p>
<p>Francine sevřela pěsti. „Nechci, aby to Martin viděl,“ prohlásila. „Dost na tom, že tam musíme my.“</p>
<p>„Na co to chtějí děti?“ vmísil se Marty a těkal pohledem rozšířených očí od jednoho ke druhému.</p>
<p>„Je to Zákon. Jejich zákon,“ vysvětlil Arthur. „Potřebují, aby někteří z nás sledovali zkázu Země, a dva z nich musí být děti.“</p>
<p>Marty se nad tím krátce zamyslel. „Všechny ostatní děcka jsou menší než já,“ řekl. „Až na jednu holku. Nevím, jak se jmenuje.“</p>
<p>Francine si ho obrátila k sobě a chytila ho za paže. „Víš, co se bude dít?“ zeptala se ho.</p>
<p>„Země vybuchne,“ odpověděl. „Chtějí, abychom se na to dívali, abychom viděli, jaké to je.“</p>
<p>„A víš, kdo jsou <emphasis>oni?</emphasis>“ ptala se dál.</p>
<p>„Ti lidé, kteří mluví s tátou,“ řekl Marty.</p>
<p>„Pochopil to správně,“ poznamenal Arthur.</p>
<p>„Taky bych řekla,“ přidala se Clara.</p>
<p>Francine na ni vrhla hněvivý pohled, pak se znovu soustředila na Martyho. „Chceš to vidět?“</p>
<p>Marty zavrtěl hlavou, že ne. „Budu z toho mít hrozné sny.“</p>
<p>„Pak je to jasné,“ prohlásila Francine. „Marty…“</p>
<p>„Ale mami, když to neuvidím, nebudu ani vědět.“</p>
<p>„Co vědět?“</p>
<p>„Jak moc mám být naštvaný.“</p>
<p>Francine chvíli v synově tváři pátrala, pak ho pustila a ovinula si paže kolem sebe. „Jen čtyři?“ zeptala se tiše.</p>
<p>„Nejméně čtyři,“ odvětil Arthur. „Můžou jít všichni, kdo si přejí vidět.“</p>
<p>„Marty,“ řekla Francine. „Budeme mít ty noční můry společné, jo?“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Jsi statečný kluk,“ pravila Clara.</p>
<p>„Ty se chceš taky dívat?“ obrátil se Arthur k Francine.</p>
<p>Pomalu přikývla. „Když tam budete vy dva s Martym, tak přece nemůžu zbaběle zdrhnout, ne?“</p>
<p><emphasis>Kolik máme ještě času? </emphasis>zeptal se.</p>
<p><emphasis>Shromáždění ve společné vyhlídkové kabině se bude konat za hodinu a deset minut.</emphasis></p>
<p>Sedl si vedle Francine na úzké spodní lůžko. „Brzy opustíme Zemi,“ řekl. „Možná za pár minut.“</p>
<p>„Ucítíme to, až odstartujeme, tati?“ zajímal se Marty.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl. „Nic neucítíme.“</p>
<p>Grant sledoval auto Gordonových až k zálivu a čekal asi sto yardů od nich, když zastavili – motor přitom nechal běžet na volnoběh. Viděl, jak se vydali k molu. Zaparkoval BMW vedle jejich dodávky, pověsil si na krk triedr a z bezpečné vzdálenosti je sledoval. Připadal si jako blbec a kladl si otázku – tutéž, kterou mu položila Danielle, když odjížděl za nimi – proč na ně prostě neudeřil a nevynutil si odpověď.</p>
<p>Věděl, že by to nedokázal. Zaprvé ve skutečnosti nevěřil, že by se Arthur přidal k nějaké vládní evakuaci do vesmíru.</p>
<p>Grant si neuměl představit, že by vláda takovou akci vůbec zamýšlela, ani si nemyslel, že by něco takového vůbec bylo možné. Nikdo by se nedostal dost daleko, aby přežil zničení Země – rozhodně ne, pokud by zkáza byla tak působivá, jak to viděl ve filmu. A i kdyby – například kdyby se někdo vypravil dál než na Měsíc – pak by ve vesmíru beztak dlouho nevydržel.</p>
<p>Jenomže byl zvědavý. Stejně jako Danielle si byl jist, že Gordonovi mají něco v plánu. V tom nevyváženém emočním stavu, v jakém se nyní nacházel, mu jejich sledování nabízelo příležitost k rozptýlení.</p>
<p>Jinak byl naprosto bezradný. Nemohl zachránit svou rodinu. Cítil se přesně tak, jako miliardy jiných lidí – těch, kdo pochopili a věděli – cítil hrůzu smíchanou s bezmocí, která postupně přecházela v otupělé smíření. Podobně si asi připadali jeho prarodiče, když je v Osvětimi vedli ke společným hrobům.</p>
<p>Tohle ovšem bylo něco většího, rozsáhlejšího než holocaust, a mělo to konečnou platnost. Žádná diskriminace. Podobné úvahy u něj narážely na stěnu vlastní neznalosti; nikdy neoplýval představivostí a nebyl s to pochopit smysl a motivy toho, co se i přesto neodvratně blížilo.</p>
<p>Zůstal stát na hrázi a díval se, jak nasedají do rybářské lodi. Člun, plný lidí, vyplul směrem k severu. Grant se posadil na hráz z betonu a kamene, zapnul si kabát a nasadil si kapuci, aby se chránil proti studenému větru od zálivu.</p>
<p>Neměl žádné přesné plány ani jasnou představu, co tu vlastně dělá, jen neurčitý pocit, že pokud vydrží ještě chvíli, možná se dočká odpovědi.</p>
<p>Uplynuly celé hodiny. Skrčil nohy a přitáhl si kolena ke hrudi, bradu měl až na denimu nových kalhot. Odpoledne ubíhalo pomalu, ale on pokračoval ve své hlídce.</p>
<p>Zem se lehce zachvěla a hladina v zálivu o stopu stoupla, vyšplíchla proti hrázi, a pak zase klesla, takže bylo vidět na skály pod hrází – nejméně o čtyři pět stop. Očekával – a téměř tu možnost vítal – že voda najednou prudce stoupne a utopí ho.</p>
<p>Hladina se však už nezvedla.</p>
<p>Vstal a jako robot zamířil nezamčenou branou na konec mola, opřel se lokty o dřevěné zábradlí a upíral zrak k severu. Za mostem San Francisko-Oakland stěží rozeznával siluetu Alcatrazu. Moře jižně od pevnosti se zdálo bouřlivější než obvykle a téměř bílé.</p>
<p>Uprostřed té bílé plochy se rýsoval nějaký tmavší tvar. Grant si na okamžik myslel, že je to loď, která se převrátila a pluje dnem vzhůru. Ale ta šedá hmota se zvedala z vody stále výš, místo aby klesala. Zvedl triedr a zaostřil na ni.</p>
<p>Překvapeně sebou škubl. Viděl, že předmět je už celý nad vodou a že má ploché dno. Měl dojem, že je to něco ve tvaru žehličky, nebo snad podkovovitého krabího těla, v délce čtyř až pěti set stop. Ta věc vystoupila až nad most, zvedajíc se na zářícím kuželu oslepující zeleně. Přes záliv k němu dolehl vysoký syčivý řev, z něhož ho rozbolely všechny zuby. Předmět prudce zrychloval, stoupaje vzhůru, a začal se na pozadí modrého nebe zmenšovat. Za několik vteřin zmizel úplně. Grant se v duchu ptal, kdo kromě něj tohle viděl.</p>
<p>Je možné, že by vláda měla něco tak působivého?</p>
<p>Kousl se do rtu a potřásl hlavou. Plakal, a nevěděl proč. Cítil podivnou úlevu. Aspoň že pár lidí odlétlo pryč. Bylo to svým způsobem vítězství, tak důležité, jako když jeho rodiče přežili tábory smrti.</p>
<p>A co se týče těch, kdo jsou odsouzeni…</p>
<p>Grant si utřel slzy a spěchal po molu, až v bráně narazil do železného sloupku. Běžel k autu a doufal, že dojede zpátky včas. Chtěl být doma se svou rodinou.</p>
<p>Když přejížděl most, byla silnice téměř opuštěná. Místo na hladině v zálivu, kde měla voda bílou barvu, už odtud nerozeznával.</p>
<p>Neměl tušení, jak má Danielle vysvětlit, co viděl. Její zájmy budou víc bezprostřední než abstraktní; zeptá se, proč se nepokusil najít cestu, jak je všechny zachránit.</p>
<p>Možná by raději neměl říkat nic, jen to, že sledoval Gordonovy až na jih do Redwood City… Tam že zastavil, pár hodin čekal a pak jel zpátky.</p>
<p>Stejně by mu nevěřila.</p>
<p><strong>72</strong></p>
<p>Loď, jak se Arthur dozvěděl, měla na palubě 412 cestujících, kteří se tajně nalodili ráno nebo minulou noc. Byli rozdělení na skupinky po dvaceti a většinou se nesměli stýkat, dokud neuplyne několik dní a nezvyknou si na prostředí. S jedinou výjimkou – svědectví.</p>
<p>Z jejich dvacetičlenné skupiny se přihlásilo devět lidí, dvě děti, tři ženy a čtyři muži, včetně Arthura, Francine a Martyho. Všech devět dobrovolníků následovalo podsaditého měděného robota z místnosti na konci zatočené chodby další válcovitou chodbou podél úzkého černého pásu. Arthur se pokoušel představit si plán lodi, ale nedařilo se mu to. Loď patrně měla části, které se vůči sobě navzájem pohybovaly.</p>
<p>Když prošli dalšími dveřmi, robot se náhle přetočil do nové polohy, kolmo na jiný směr. Zjistili, že dělají totéž, i když se ozvalo několik zasténání a užaslých vzdechů. V místnosti o délce asi sta stop a šířce čtyřiceti či padesáti stop se octli naproti širokému průhlednému panelu, v němž byly vidět jasně svítící hvězdy. Marty se držel u Arthura, jednou rukou mu tiskl paži, druhou měl sevřenou v pěst. Rty vtahoval dovnitř přes zuby a vydával přitom tiché mlaskavé zvuky. Francine ho napjatě, zdráhavě následovala.</p>
<p>Arthur pohlédl na syna a usmál se. „Vybral sis, hochu,“ pravil. Marty kývl. Teď už to nebyl ten chlapec, který se trochu bojí své hezké blonďaté sestřenice; tenhle mládenec už začínal hledat cestu k dospělosti.</p>
<p>Dveřmi na opačné straně místnosti začali ve skupinkách po čtyřech, pěti i po šesti vstupovat další lidé, mezi nimi i děti, až se před oknem s tmou a hvězdami shromáždil malý hlouček, podle Arthurova odhadu tak sedmdesát až osmdesát cestujících. Připadalo mu, že poznává některé známé ze sítě, i když to bylo nepravděpodobné; všechno, co slyšel, byly jejich vnitřní hlasy, které málokdy odpovídají vnějšímu vzhledu. Vzpomněl si na Hicksův vnitřní hlas, rázný, ostrý a mladý, a na jeho zjev moudrého dědečka s bílými vlasy. <emphasis>Bude mi chybět. Mohl by nám tady hodně pomoct.</emphasis></p>
<p>Hlavou mu probleskla vzpomínka na Harryho, který teď leží pohřben v rakvi v Zemi, vysušený, rozkládající se; nebo ho Ithaca dala zpopelnit? To by se k nim oběma hodilo lépe.</p>
<p>Za Arthura a Francine se postavil vysoký mladý černoch. Arthur ho pozdravil kývnutím, mladík mu pozdrav oplatil s upřímným, důstojným a také vyděšeným výrazem. Svaly na šíji měl napjaté jako struny. Arthur si prohlížel ostatní tváře a pokoušel se z té směsice lidí odhadnout kritéria výběru. Věk? Lidí přes padesát tu bylo málo; ale tady byli přítomni jen ti, kdo se měli stát svědky zkázy Země. Rasa? Našli se tu zástupci všech národů Severní Ameriky. Inteligence? To se nedalo poznat.</p>
<p>„Už jsme ve vesmíru, že?“ přeptal se vysoký mladík. „Sice nám to říkali, jenže já tomu nemohl uvěřit. Jsme ve vesmíru a brzy se spojíme s ostatními archami. Jmenuju se Reuben,“ představil se a podal Arthurovi ruku. Měl ji vlhkou, ale to Arthur také. „To je váš syn?“</p>
<p>„Jmenuje se Martin,“ řekl Arthur. Reuben si potřásl rukou i s Martym. Chlapec zvedl hlavu a vážně se na něj podíval, rty stále vtažené dovnitř. „A to je moje žena Francine.“</p>
<p>„Vlastně nevím, co bych měl cítit,“ pokračoval Reuben. „Nějak už nevím, co je skutečné a co ne.“</p>
<p>Arthur s ním souhlasil, ale nechtělo se mu mluvit.</p>
<p>Na pozadí hvězd se cosi zablesklo, ve slunečním světle se to obrátilo, vyrovnalo a zamířilo k nim. Francine na to v úžasu ukázala. Těleso mělo tvar obrovského, zaobleného hrotu šípu, na jedné straně zploštělého a na opačné straně vytvarovaného do vystupujícího hřebene.</p>
<p>„To je Singapur,“ řekla žena za nimi. Všichni v síti nedostávali všechny informace současně, jak Arthur usoudil; dávalo to smysl. To množství by je nejspíš zahltilo.</p>
<p>„Singapur,“ pravil Reuben váhavě, „tam jsem nikdy nebyl.“</p>
<p>„Odtud vidíme Istanbul a Cleveland,“ oznámil mladý muž, téměř ještě chlapec, na druhém konci místnosti.</p>
<p>Šedá loď jim zmizela kdesi nahoře. Stále neměli dojem pohybu a neslyšeli nic kromě šoupání nohama a tichého mumlání ostatních přítomných. Klidně by takhle mohli stát ve výstavní síni a čekat na nějakou novou, obzvlášť zajímavou zábavu.</p>
<p>Hvězdy se začaly stáčet všechny jedním směrem; archa se obracela. Arthur hledal souhvězdí, která znal, a na chvíli žádné neviděl; pak objevil Jižní kříž a později, jak rotace pokračovala, ještě Orion.</p>
<p>Ukázal se modrobílý srpek Země a lidé v místnosti vydali hromadný vzdech.</p>
<p><emphasis>Ještě je tady. Vypadá úplně stejně.</emphasis></p>
<p>„Ježíši,“ vyhrkl Reuben. „Tati, mami… Ježíši.“</p>
<p><emphasis>Danielle, Grant, Becky. Angkor Wat, Tádž Mahál. Knihovna Kongresu. Grand Canyon. Dům a řeka. Stepi Střední Asie. Švábi a sloni, rokle Olduvai, New York, Dublin, Peking. První žena, se kterou jsem měl rande, Katka – Katherine. Kosti psa, který mi pomohl vypořádat se se světem a stát se mužem.</emphasis></p>
<p>„To je Země, viď, tati?“ zeptal se tiše Marty.</p>
<p>„To je.“</p>
<p>„Ještě je tady. Třeba bysme se mohli vrátit, třeba se nic nestane.“</p>
<p>Arthur se přistihl při přikyvování. <emphasis>Třeba ne.</emphasis></p>
<p>Žena, která věděla o Singapuru, řekla: „Pořád jsou tam uvnitř v Zemi. Jsou to poslední požírači planet. Nemohou planetu opustit, protože je dostaneme.“</p>
<p>Arthur na ni vrhl neklidný pohled, jako by byla nějaká nebezpečná věštkyně; tvář měla bledou a křečovitě staženou.</p>
<p><strong>73</strong></p>
<p>„Skálo vě-é-ků-ů…“ Zpěv nabral poněkud horečný tón, zdál se ostřejší, vyšší a zneklidňující. Sloup kouře z Ahwanee stoupal nad Královské oblouky; hotel už téměř celý shořel a jiskry z požáru hrozily zapálit okolní les. Ze svého místa viděli, jak na hořící trosky stříkají vodu hasičské vozy z parku.</p>
<p><emphasis>Strávit poslední minuty, které ti zbývají, snahou něco zachránit, </emphasis>pomyslel si Edward. <emphasis>To není nejhorší konec. </emphasis>Záviděl hasičům i strážcům parku. Oheň odvedl jejich mysli od nevyhnutelného. Tady nahoře na Ledovém útesu lidé neměli co na práci, mohli se zamýšlet nad tím, co přijde – a velmi špatně zpívat.</p>
<p>Skála pod nimi se nepatrně pohnula. Betsy se vrátila z toalet, usadila se vedle Edwarda na nejnižší terase a propletla svou ruku s jeho; za poslední hodinu se od sebe oddělili stěží na pár minut. Stejně se cítil sám, a když se na ni podíval, poznal, že i ona si připadá sama.</p>
<p>„Slyšíš to?“ zeptala se.</p>
<p>„To dunění?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Slyším.“</p>
<p>Představil si kusy neutronia a antineutronia, nebo co to vůbec bylo, jak se setkávají ve středu Země; možná se už setkaly, snad před pár minutami, možná před hodinou, a teď se čelo vlny rozpínající se, zuřící plazmy šíří zemským pláštěm k tenké zemské kůře a cestou řádí a všechno ničí.</p>
<p>Kdysi na střední škole nakreslil Edward schéma řezu Zemí a jejími vrstvami, s vnitřním a vnějším jádrem, pláštěm a kůrou, a snažil se přitom zachovat správný poměr jejich tloušťky. Rychle přišel na to, že kůru by musel nakreslit jako nejtenčí čáru ostrou tužkou, i kdyby pro svůj nákres použil osm stop dlouhou roli balicího papíru. Pak si na kalkulačce spočítal, jak velká by kresba musela být, aby kůra mohla mít třetinu tloušťky jeho malíčku a zjistil, že by zabrala celou školní tělocvičnu.</p>
<p>Zase ty skryté objemy a neviděné povrchy.</p>
<p>Bezvýznamnost.</p>
<p>Geologové se s bezvýznamností setkávají v jednom kuse, ale koho z nich napadne, že se to může týkat i jeho osobního života?</p>
<p>„… přimknout seéé k toooběěéé… Neéch mě přiííjííít…“</p>
<p>„Vážně je teď větší horko,“ ozval se Minelli. Tričko měl kolem krku propocené a vlasy mu visely ve ztmavlých loknách. Inez seděla o kus dál na horní terase a tiše pro sebe vzlykala.</p>
<p>„Běž za ní,“ doporučil mu Edward a kývl směrem k ní.</p>
<p>Minelli mu věnoval bezradný pohled a vyrazil po schodech nahoru.</p>
<p>„Záleží vždycky na lidech,“ řekl Edward tiše. „Na ničem jiném. Na začátku, i na konci.“</p>
<p>„Podívej.“ Betsy ukazovala k východu. Mraky se hnaly po nebi, ani se nedalo říct, že plynou, spíš vysoko nahoře přímo tvořily stuhy. Ve vzduchu se vznášela vůně elektřiny; byl dusný, hustý, téměř hmatatelný, a horký. Slunce se zdálo vzdálené, ztracené jakoby v řídké mléčné polévce.</p>
<p>Edward se odvrátil od mraků, ze kterých měl závrať, a znovu se zaměřil na údolí. Hledal nějaký známý orientační bod, něco, co by mu poskytlo přehled.</p>
<p>Královské oblouky se jakoby zpomaleně, v obrovitých zkroucených kusech, sesuly po šedém žulovém podkladu na hořící hotel. Drobounké stromy v šíleném tanci postupně padaly každý na svůj oddělený odštěpek skály a zvedaly větve ve větru. Hřmot, který pád skal doprovázel, byl ohlušující i na druhé straně údolí. Kamenné kosy široké tucty yardů se hroutily jako kusy staré omítky na dno údolí, udusily požár Ahwanee, zavalily hasičské vozy i s hasiči, přikryly hloučky přihlížejících oblaky prachu a drtě. Balvany velikosti celých domů se řítily dolů lesem a padaly do řeky Merced. Nové srázy, odhalené na úpatí bývalých skal, vybíhaly napříč údolím jako panožky měňavky, živé, vířící, usazující se a usilující o stabilitu.</p>
<p>Betsy neříkala nic. Edward s obavou pohlédl na trhlinu v terase, nepříliš vzdálenou od nich.</p>
<p>Minelli se přestal pokoušet udržet Inez. Rozběhla se od kraje, ňadra, paže a boky se jí houpaly, jak skákala nahoru po schodech a přes zábradlí. Ušklíbl se na Edwarda a bezmocně zvedl ruce, pak si přisedl k nim.</p>
<p>„Někteří lidi to neocení,“ prohlásil do rachotu padajících skal. Pohlédl obdivně na Betsy. „Ta má odvahu,“ poznamenal. „Fakticky. Vidíte, jak se ty vrstvy oddělují? Jako když jsme se to učili ve škole. Stovky let během jediné vteřiny.“</p>
<p>„… jsme tvééé děééti…“ Zpěváci se soustředili na své písně a tomu, co se dělo kolem nich, nevěnovali pozornost. Byli úplně v transu.</p>
<p><emphasis>Každému co jeho jest.</emphasis></p>
<p>„Takhle vznikají přírodní kupole, těmihle koncentrickými prasklinami,“ vysvětloval Minelli. „Voda vnikne do těch švů a zmrzne, zvětší svůj objem a kus skály se odštěpí.“</p>
<p>Betsy si ho nevšímala, strnule upírala zrak do údolí, ruku stále v Edwardově.</p>
<p>„Vodopády,“ ozvala se. „Yosemitské vodopády.“</p>
<p>Horní stuha bílé vody byla přerušena a nechávala dolní vodopád, aby odvedl všechnu vodu, která už stekla dolů. K místu, kde byla původně horní část vodopádu, se zprava nakláněl volně stojící sloup Ztraceného šípu, vysoký několik set yardů, jenž se nyní v celé své výšce oddělil od čela útesu, rozlámal na kusy a zřítil se po svazích pokrytých kosodřevinou a stromy. Ze severovýchodních žulových stěn nad údolím padaly další kameny a pokrývaly dno rozbitými balvany a víry hnědého i bílého prachu.</p>
<p>„Proč ne my?“ zeptal se Minelli. „Všechno se děje na opačné straně.“</p>
<p>Edwardova pověrčivá část si pomyslela, že by měl být radši potichu. <emphasis>Předstírat, že tu nejsme. Ať to nikdo neví.</emphasis></p>
<p>Skála pod nimi se zatřásla. Stromy pod zpěváky se zhouply, zasténaly a roztříštily se, větve jim přitom šlehaly ze strany na stranu. Edward uslyšel děsivý praskot obrovských plátů žuly, nůžkovitým pohybem se posunujících po sobě pod vrcholkem, kde stáli. O tři tisíce stop níže – ani se tam nemusel dívat – pod sebou milióny tun rozeklaných skal právě pohřbívaly Camp Curry a Curry Village. Zpěv chorálů umlkl, zpěváci se chytali jeden druhého, aby udrželi rovnováhu.</p>
<p>„Měli bychom odejít,“ řekl Edward Betsy. Ležela na zádech a hleděla na zkroucené, zlomyslné, zamračené nebe. Vzduch se teď zdál řidší; krajem se hnaly vlny nízkého a vysokého tlaku, poháněné nepatrnými pohyby kontinentů.</p>
<p>Edward ji chytil v podpaží a táhl ji z dolní terasy po schodech nahoru. Teď mu šlo o to, zůstat naživu co nejdéle a vidět všechno, co bude k vidění – vychutnat si to představení do posledního dechu, což ovšem mohlo nastat každou chvíli.</p>
<p>Minelli lezl za nimi, na obličeji šílený úšklebek. „No věřil bys tomu?“ opakoval pořád dokola.</p>
<p>Celým údolím se rozléhaly ozvěny řítících se žulových kvádrů. Edward sotva slyšel vlastní slova, jimiž se obracel k Betsy. Klopýtali a běželi po asfaltové cestičce pryč od kraje.</p>
<p>Necelý yard před Minellim se rozštípla skála. Terasa se vším, co leželo pod ní, se vzdalovala, jak se trhlina zvolna, majestátně rozšiřovala. Minelli se horečně drápal nahoru, jeho úšklebek se změnil ve výraz hrůzy.</p>
<p>Na východě se jako ohromná moudrá hlava dřímajícího obra sklonil v pokývnutí Polodóm, nahnul se o pár stupňů a překlopil se nad propast, jež se otevřela ve dnu údolí. Začal se rozpadat na obloukovité klíny. Frygická čapka a Broderickova hora na jižní straně údolí se naklonily k severu, ale vydržely vcelku, převalovaly se a klouzaly jako obří oblázky do rozbitých kusů Polodómu, které se teprve usazovaly na dně, už cestou se částečně rozpadaly a nakonec se definitivně roztříštily a jejich úlomky se rozlétly po údolí na míle daleko. Kdesi pod příkrovem prachu zůstaly zbytky Mlžné stezky, Jarního vodopádu, Nevadského vodopádu a Smaragdového jezera.</p>
<p>Naplaveniny na dně údolí, rozmělněné vibracemi, spolykaly louky a cesty a pohltily řeku Merced v celé její délce. Z čerstvých svahů na úpatí padaly jejich okraje do hadovitých puklin, jež se znovu začaly rozšiřovat, a za nimi se řítily další pláty žuly.</p>
<p>Vzduch se stával nedýchatelným. Zpěváci klesli na kolena a současně vzlykali a zpívali, ale nebylo je slyšet, jen vidět. Zvuky, které vydával umírající Yosemit, překračovaly práh bolesti, nepochopitelné a nepředstavitelné; byl to burácivý řev, zabírající všechny frekvence, jaké může ucho vnímat.</p>
<p>Edward a Betsy už neudrželi rovnováhu ani na kolenou, i když se podepírali rukama; svalili se na zem a drželi se navzájem. Betsy zavřela oči, rty se jí pohybovaly, cítil to na šíji; modlila se. Edward kupodivu neměl potřebu modlit se; připadal si spíš povzneseně. Pohlédl k východu, přes údolí, přes kymácející se stromy, a na obzoru spatřil cosi temného a mohutného. Nebyly to ani mraky, ani čelo bouře, ale…</p>
<p>Tohle přesahovalo jeho schopnost žasnout nebo cítit bázeň. Právě viděl něco, co mohlo být jen jediné: východní část pohoří Sierra Nevada, pohybující se podél zlomu mezi horami, vytvořenými věky vrásnících tlaků, a poušť za ním. Celý kontinent se lámal, jeho zubatý okraj se zvedal a vyčníval na tucty mil vysoko do nebe.</p>
<p>Edward nepotřeboval žádné výpočty, aby pochopil, že tohle znamená definitivní konec. Taková síla – i kdyby všechno ostatní utichlo – by stačila na rozdrcení všech živých tvorů po celém západním kraji světadílu, ta by dokázala změnit celou tvář Severní Ameriky.</p>
<p>Zrychlení, které vnímal v žaludku. <emphasis>Stoupání. </emphasis>Připadalo mu, že se mu vaří kůže. <emphasis>Stoupání. </emphasis>Zvedl se vichr, který je mohl odnést pryč. Z posledních sil se držel Betsy. Minelliho v té chvíli už neviděl, ale když otevřel pálící oči a pohlédl na blátivě modré nebe plné hvězd – atmosféra nad nimi se hnala pryč – spatřil ho, jak <emphasis>stojí </emphasis>na novém kraji skály a blaženě se směje, paže vztažené vzhůru. Pak se mu začal mezi prašnými stěnami a čerstvě rozsekanými kusy žuly vzdalovat, ústa dokořán v křiku, který nebyl v ohlušujícím rachotu slyšet.</p>
<p><emphasis>Yosemite padl. Země je už zničená. Stále ještě myslím. </emphasis>Kromě nekonečného zrychlování Edward cítil jen jedno; Betsino tělo přitisknuté k jeho. Teď už téměř nemohl dýchat.</p>
<p>Už neleželi na zemi, ale padali. Edward viděl skalní stěny, obrovské, čerstvě odkryté bílé povrchy na všech stranách – tisíce stop široké – a stromy, otáčející se dokola, rozpadající se kusy hlíny a také maličkou letící ženu o pár yardů dál, ženu s andělskou tváří, zavřenýma očima a rozpaženýma rukama.</p>
<p>Trvalo celou věčnost, než světlo zmizelo.</p>
<p>Pak je objala žula.</p>
<p><strong>74</strong></p>
<p>Ze vzdálenosti deseti tisíc mil se Země zdála klidná, mírumilovná a krásná, právě taková, jak ji Arthur poprvé spatřil na širokoúhlých snímcích, pořízených z vesmíru. Ten pohled – klenot obklopený oblaky, opál a azurit mramorovaný prstenci mraků – ho uchvátil a způsobil, že se cítil být více než kdy dřív součástí jakéhosi kosmického celku. Změnilo to celý jeho život.</p>
<p>Svědkové se tvářili zaraženě. Nikdo nepromluvil ani nevydal žádný zvuk. Ještě nikdy nezažil takové zaujaté soustředění celého davu. Marty byl těsně vedle něj, jeho ruku už pustil a stál tam sám, chlapec stěží čtyři stopy jedenáct palců vysoký. <emphasis>Kolik z toho, co se děje, pochopí?</emphasis></p>
<p><emphasis>Možná právě tolik, jako já.</emphasis></p>
<p>S tím, co teď měli spatřit, se nedalo nic porovnat. Ani požár domu po předcích, ani potopení zaoceánského parníku nebo bombardování města či hrůza masových hrobů v dobách revolucí a válek. Zločin, páchaný na lidstvu, byl prakticky totální. S výjimkou cestujících v archách ze Země nezbude už vůbec nic.</p>
<p>Myslí nebyl schopen pojmout nesmírnost a úplnost toho všeho. Musel si připomenout své jednotlivé ztráty. Byly to naprosto osobní ztráty, věci, kterých litoval; ale jeho vědomí jednotlivce se nedalo porovnat s holografickou pamětí lidstva.</p>
<p>Budou zničeny podstatné věci, které nikdy neznal. Souvislosti, důkazy, dosud neobjasněné historické události, nenávratně ztracené. Archy mohly zachránit jen to, co už lidé sami o sobě věděli. Napříště už budou uprchlíky bez naděje na návrat domů, bez naděje znovu navázat nitky zničené minulosti.</p>
<p>Budou závislí na laskavosti, nebo jaká už byla motivace cizinců, nelidské inteligence, která zatím nejevila ochotu ukázat se jim; dobrodinců stejně záhadných jako jejich ničitelé.</p>
<p>Životy. Miliardy lidských bytostí, jejichž existence byla vždycky křehká, sdílející společné zapomnění. Arthur nepřišel na žádný způsob, jak by toto vše mohl pojmout do svého vědomí. Musel se uchýlit k abstrakcím.</p>
<p>I abstrakce stačily na to, aby ho uvnitř sežehly. Pochopení, že to, co vidí, je skutečné a děje se to právě nyní, ho pálilo v duši. Měl celé měsíce na to, aby se s fakty a jejich následky vyrovnal; jenomže ty měsíce na něj zdaleka nezapůsobily tak, jako celistvý a zřetelný obraz Země.</p>
<p>Ze sítě nepřicházela žádná vysvětlení. Později, až každý ze svědků bude schopen čelit svému osobnímu žalu, jim možná poskytne informace o podrobnostech konce, a pak bude provedeno posmrtné ohledání planety.</p>
<p>Arthurovi se v mysli rychle střídaly podivné obrazy. Televizní reklamy z dětství, usmívající se ženy s límečky jako Petr Pan a hladce přičísnutými vlasy, vzory mateřství, pečující o dokonalé rodiny. Obličeje vojáků, umírajících ve Vietnamu. Prezidenti, jak se jeden po druhém stavějí před televizní kamery, poslední v řadě Crockerman, jak smutný pohled…</p>
<p>Dvousetpalcový teleskop na Mount Palomar. Nikdy tam nepracoval, ale dost často to historické místo navštěvoval. Pak šestisetpalcový teleskop na Mauna Kea. Jeho pokoj na koleji v CalTechu. Tvář první ženy, se kterou se miloval, to bylo první rok na univerzitě. Přednášky. Potěšení z objevu vlastností Moebiovy pásky; to mu mohlo být třináct. Podobnou radost mu způsobilo, když pochopil princip limitních funkcí, a pak když si koncem šedesátých let přečetl první články o černých dírách.</p>
<p>A Harry. Pořád Harry.</p>
<p>Francine, jak ji spatřil poprvé, v černých jednodílných plavkách, smyslná jako bohyně, jež právě vystoupila z moře, s dlouhými, mokrými černými vlasy, nohy a vnitřní plochy stehen drsné vlhkým pískem, jak si běží ke kamarádce pro ručník a se smíchem klesá na záda necelých pět yardů od místa, kde sedí on. <emphasis>Všechno není ztraceno.</emphasis></p>
<p>Marty se dotkl jeho paže. „Tati, co je támhleto?“</p>
<p>Zeměkoule se viditelně nijak nezměnila. Ale Marty napřahoval prst a někteří ze svědků si mumlali a také na něco ukazovali.</p>
<p>Nad Pacifikem vyrůstala stříbrnobílá hmota jako plíseň v Petriho misce. Podobné květy srážející se vlhkosti vypučely i nad západní částí Spojených států a částí Austrálie, kterou ze svého stanoviště viděli.</p>
<p>Během několika minut se Země zahalila neproniknutelnou šedobílou pokrývkou. Tato masa se vlnila, čeřila se jako hladina rybníka, ale vlny se pohybovaly s klidem hodinového stroje. Nad severním pólem bláznivě tančily světelné záclony, blikaly, pohasínaly a znovu se zvedaly jako knoty svíček ve větru. Byla to polární záře. Něco způsobilo poruchu vnitřního zemského dynama.</p>
<p>Arthur si představil výbuch, šířící se žhavým, silně radioaktivním vnitřním jádrem do vnějšího jádra, kde se vytváří magnetické pole Země. Hustá tavenina se v místě, kde se setká s čelem výbuchu, ještě víc stlačí. Mechanické rázové vlny vystřelí směrem ven, k zemské kůře, začnou přesunovat dna oceánů – už tak dost oslabená řetězovými termonukleárními explozemi – a posunovat i kontinenty, až desetkrát tlustšími než kůra pod oceány. Ta síla je všechny zdeformuje, nadzvedne několik set stop, možná několik mil. Oceány ustoupí nebo se přelijí přes pevniny… To vše nyní skrývá vrstva mračen.</p>
<p>Povrch Země je nyní nesmírně horký, atmosféra šplíchá jako voda v misce. Lidé jsou už většinou mrtví, zahynuli při zemětřeseních, příšerných atmosférických bouřích, záplavách. Brzy už skalní podklad přestane držet pohromadě a pak Země…</p>
<p>„Ježíši,“ vydechl za ním Reuben. Arthur na něj pohlédl; mladíkova tvář vyjadřovala úžas i hrůzu současně.</p>
<p>Oblaka se projasnila. Znečištěným ovzduším krátce zahlédli vířící blátivou hmotu, místy osvětlenou pekelnou září žhavé lávy, řinoucí se vzhůru trhlinami, širokými stovky mil. Pláty z rozbitých kontinentů a z mořského dna do sebe vrážely svými okraji a splývaly v jednolitou hmotu, která už neudržela původní tvar o nic víc než plyny nebo tekutiny, a vlnily se jako tkanina.</p>
<p>Nikde nebylo vidět díla lidské ruky. Města – pokud ještě existovala, což se zdálo značně nepravděpodobné – by stejně byla příliš malá. Větší část Evropy a Asie se nacházela na opačné straně zeměkoule, mimo dohled, ale osud těchto kontinentů se jistě nelišil od toho, co viděli ve východní Asii a na západě Spojených států a Austrálie. Pevniny už teď skutečně nebylo možno od sebe rozeznat; už nezbyly žádné oceány, ani žádná pevná zem, jen pruhy průsvitné přehřáté páry, o něco chladnějších mračen a zmučených pánví bláta, promíchaného s matně hnědou lávou, a místy i rozlehlých bílých skvrn plazmy, která začínala pronikat z nitra Země na povrch.</p>
<p>„Teď to vybuchne?“ zeptal se Marty.</p>
<p>Arthur jen potřásl hlavou, nedokázal mu odpovědět.</p>
<p>I přes rostoucí vzdálenost mezi archou a Zemí bylo vidět, jak se Zeměkoule zvětšila, ale i tentokrát k tomu došlo zvolna, s přesností hodinového stroje.</p>
<p>Arthur se podíval na hodinky. Strávili pozorováním už patnáct minut; jemu to však připadalo jako jediný okamžik.</p>
<p>Země se opět podobala drahokamu, ale teď už spíš zduřelému ohnivému opálu, zářila oranžovou, hnědou a temně rubínově rudou, v níž probleskovaly přízračné skvrny jasně zelené a bílé. Zemská kůra tála, měnila se v čedičovou strusku, jejíž skvrny se pomalu otáčely na povrchu rudohnědého oceánu. Chyběly zde jakékoli rozeznatelné rysy kromě barev. Umírající Země se změnila v nepochopitelné, děsivě krásné abstraktní dílo.</p>
<p>Její konečný osud se stával zřejmým, když se objevily dlouhé bílé a zelené, ostře zářící spirály. Okraj světa už netvořila hladká křivka; teď se na ní ukazovaly nerovnosti, zřetelná vyboulení, na černém pozadí jasně viditelná. Z těchto výběžků prudce tryskaly sloupy páry, vysoké stovky mil, prodíraly se zbytky atmosféry a vrhaly do prostoru bledé šedivé vějíře.</p>
<p>Takové vulkanické výbuchy byly nejspíš k vidění v raných dobách po vzniku Země, od té doby už nikdy. Přes plochu zprohýbané Zeměkoule se táhly další řetězy volného ohně a páry. Pomalu, hadovitě se kroutící spirála bílé plazmy ze svých vnitřních smyček vystřelovala velké kusy jako projektily, které se řítily rychlostí tisíců kilometrů v hodině, ale přesto padaly zpátky a byly znovu pohlcovány.</p>
<p>Ani jediný kus zemské kůry ještě nebyl vymrštěn rychlostí odpovídající nebo vyšší než osmnáct tisíc mil za hodinu, při které by dosáhl oběžné dráhy, tím méně únikovou rychlostí. Ale tendence ke zrychlování byla očividná.</p>
<p>Nespočetné bolidy o velikosti ostrovů se zarývaly do tváře Země, čeřily ji svými výbuchy a zanechávaly v ní prohlubně. Nejprve vždy vystoupily do výše stovek, snad tisíců mil, pak spadly a v jejich stopě se táhly roztroušené kousky drti. Stále větší a větší výška, jíž tyto roztavené střely dosahovaly, byla obzvlášť jasně patrná na okraji Zeměkoule. Rychle jim přibývalo energie; brzy už dosáhne stupně, při němž budou vymrštěny na oběžnou dráhu, nebo se dokonce od přitažlivosti planety osvobodí.</p>
<p><emphasis>Domov. </emphasis>Arthur náhle pocítil spojení s tím vším, co právě viděl, abstraktní úvaha se stala skutečností a nabyla smyslu. Hvězdy za zářící, otékající Zemí byly znenadání naplněny hrozbou; připomněly mu lesk vlčích očí v nekonečném nočním lese. Vybavil si, co říkal Harry na pásce, a zopakoval to vlastními slovy:</p>
<p><emphasis>Bylo jednou jedno dítě, které se ztratilo v lese, křičelo z plna hrdla a divilo se, proč nikdo nepřichází, a přitom k sobě přilákalo vlky…</emphasis></p>
<p>Teď už překročil hranici, kdy ještě mohl plakat, už byl za tím, vnímal jen hlubokou, tupou, dusící bolest. <emphasis>Domov. Domov.</emphasis></p>
<p>Marty zíral na panel s očima i ústy dokořán; téměř stejný výraz u něj Arthur vídal, když se v sobotu dopoledne díval v televizi na kreslené filmy, ale přece jen se teď něčím lišil: byl pevnější, sevřenější, měl v sobě náznak zmatku a oči po čemsi pátraly.</p>
<p>Objem Země se děsivě zvětšoval. Pod opuchlou kůrou a pláštěm se spirály a pukliny plné bílého a zeleného světla rozšiřovaly do obrovských kanálů, tvořily dálnice, které se bláznivě hnaly náhodnými směry přes jednotvárnou, temně rudou krajinu. Obrovské bolidy vylétaly v ladných obloucích, dlouhých tisíce mil, delších než poloměr Země, až do vesmíru, nepadaly už zpět na povrch, ale zůstávaly na zářících oběžných drahách zraněné planety.</p>
<p>Uběhlo pětadvacet minut. Arthura už bolely nohy a šaty měl promáčené potem. Místnost naplnil silný živočišný pach, hrůza, žal a tichá agónie.</p>
<p>Prakticky každý, koho kdy znal, už byl mrtev, všechna těla zmizela ve všeobecné apokalypse; všechna místa, která kdy navštívil, vše, s čím byly spjaty jeho vzpomínky a vzpomínky jeho rodiny, i děti, s nimiž Marty vyrůstal, všechno bylo pryč. Každý tady v arše prožíval pocit odříznutí a unášení do nicoty. Jasně vnímal to oddělení, tu náhlou ztrátu, právě tak, jako si byl až dosud neustále vědom přítomnosti lidstva kolem sebe, <emphasis>duševního </emphasis>spojení, které nyní zaniklo.</p>
<p>Zářivé dálnice a kanály uvolněné, viditelné energie plazmy se táhly tisíce mil daleko, přeskakovaly roztavenou, odpařující se hmotu Země, která nyní zaujímala zhruba vejčitý tvar s dlouhou osou kolmou na osu rotace. Od špiček tohoto rotujícího vejce odletovaly obrovité kapky křemíku, niklu a železa.</p>
<p>Deformované zbytky pláště a stlačené pruhy jádra vrhaly dlouhé stíny, kontrastující s převládající září plazmy, do prostoru kolem Země, kde se nyní šířila prašná mračna páry a drobné drtě. Planeta se podobala lucerně, jejíž svit se ve tmě zdá téměř nesnesitelně jasný. Ovoid žhnoucí plazmy neúprosně vyvrhoval ven veškerou hmotu, odhazoval všechno, co ještě zbývalo, zmenšoval se a nechával vše rozptýlit v mocném vichru elementárních částic a světla.</p>
<p>Dvě hodiny. Pohlédl na hodinky. Mraky páry pronikalo světlo Měsíce, vzdáleného čtvrt miliónu mil a zdánlivě nezúčastněného. Ale přílivové vypoukliny se časem uvolní, a přestože tvar Měsíce zamrzl během dlouhých věků ochlazování, Arthur odhadoval, že uvolnění přinejmenším vyvolá mohutné otřesy.</p>
<p>Znovu obrátil pozornost k mrtvé Zemi. Záře plazmy se nepatrně ztlumila. Jasné, nadpozemsky krásné barvy – růžová, oranžová a šedomodrá – jí dodávaly podobu perly nebo dětské plastové kuličky na hraní, osvětlené zevnitř. Průměr ovoidu i oblaku drtě se zvětšil, činil teď více než třicet tisíc mil. Vejčitý tvar se dál protahoval a nový pás asteroidů se rozvinoval do nedokončeného oblouku.</p>
<p>Průhledný panel milosrdně potemněl.</p>
<p>Nejméně polovina přihlížejících klesla na podlahu jako loutky, jimž někdo přestřihl drátky. Arthur objal Francine a Martymu stiskl rameno. Nebyl schopen řeči. Pak se vydal k ostatním a rozhlížel se, kde je třeba jeho pomoci.</p>
<p>Na konci místnosti se objevil měděně zbarvený robot a mířil dopředu. Za ním přicházeli ostatní přeživší, nesli podnosy a misky s vodou, jídlem a léky.</p>
<p><emphasis>Takový je Zákon.</emphasis></p>
<p>Arthurovi zněla ta slova v hlavě a pletla se do jeho myšlenek, když pomáhal zvedat a křísit ty, kdo omdleli.</p>
<p><emphasis>Je to Zákon.</emphasis></p>
<p>Marty ho doprovázel. Klekl si k němu, když zvedal hlavu mladé ženě a přidržoval jí u úst kovový šálek s vodou. „Tati,“ řekl, „a kam teď půjdeme?“</p>
<p><strong>AGNUS DEI</strong></p>
<p><emphasis>Dítě, potrhané vlky, tiše klesne v lese, a dlouhá temnota je plná nerušeného ticha.</emphasis></p>
<p><strong>Přehled zpráv</strong></p>
<p><emphasis>New Mars Gazette, 21. prosince 2397; úvodník Francine Gordonové:</emphasis></p>
<p>Mám tady na obrazovce pro dnešní vydání plno novinek z Centrální archy. Naše ‚maminy‘ probudily dalších čtyři sta lidí, většinou z eurasijských arch, z hlubokého spánku a připravily je k příjezdu na Nový Mars. (Vzpomenete si ještě, kdo poprvé nazval roboty maminami? Byl to Reuben Bordes a v té době mu bylo devatenáct. Před osmi lety ho vzbudili a nyní se účastní průzkumné výpravy na Novou Venuši.) Dnešního dne naše populace dosáhla počtu 12 250 osob; maminy tvrdí, že si vedeme dobře, a já jim věřím.</p>
<p>Nový Mars dnes slaví první výročí samostatnosti. Maminy už neuplatňují to, co můj manžel kdysi nazval pravomocí ošetřovatele v zoo. Začínáme se už i dělit na frakce s odlišnými názory a hašteřit se; ale to jsou projevy znovuzrozeného planetismu, který znovu dospívá. A jestli nás to těší? Rozhodně ne politiky, kteří se připravují na příjezd dalších marxistů.</p>
<p>Především si ale připomínáme čtyřsté výročí Ledového úderu, který znamenal počátek Nového Marsu, světa, jenž se již stal domovem většiny lidstva. V nynější době už mám pevnější vztah k Novému Marsu než k Zemi, i když to může někomu znít rouhavě; v hloubi duše si musíme všichni připustit, že deset let, která uplynula od našeho probuzení ze spánku, už otupila bolest ze zničení Země. Bolest se neztratila, ale ztlumila. Zapomenout nemůžeme.</p>
<p>Za čtyři dny mnozí z nás oslaví Vánoce. Na Zemi to býval čas naděje, příslibu vzkříšení. I na ateisty mezi námi působí moc tohoto období a tohoto svátku, obzvlášť nyní, neboť i my, podobně jako Kristus, neseme na svých ramenou tíhu miliard, a co víc, neseme odpovědnost za veškerý život na naší planetě. Jsme jako děti, které okolnosti donutily předčasně dospět a stát se rodiči, a to břímě je někdy k neunesení.</p>
<p>Přesto však procento sebevražd na Novém Marsu za poslední tři roky dramaticky pokleslo. Konečně zase stojíme na vlastních nohou; jsme zoufale slabí, ale odhodlaní. Nezanikneme.</p>
<p>Nezapomeneme na své povinnosti, ani my, ani ti, kdo odletěli na Lodích Zákona pátrat po domově požíračů planet. Mezi nimi je i můj syn; co asi bude 21. prosince slavit?</p>
<p>V tento slavný den náleží naše díky – mé i mého manžela – všem, kdo podporovali naše často neukázněné, putující malé noviny. Doufáme, že náš postoj – týkající se Nového Marsu a Nové Venuše, které jsou a budou našimi skutečnými domovy – vám přinesl trochu útěchy.</p>
<p>Veškeré lidstvo ze Země se teď vejde do jediného malého města. Přes všechny rozdíly mezi námi máme k sobě velmi blízko. Našim nově probuzeným euroasijským bratrům a sestrám vzkazujeme, že je máme rádi a srdečně je u nás vítáme.</p>
<p>Arthur si navlékl ochranný oblek proti chladu a připevnil si k pasu malou kyslíkovou nádržku. Za minulý rok vzduch zhoustl, a nejen v Mariner Valley, v údolí, ale i na náhorních planinách, porostlých mechem a lišejníkem. Ovšem takhle to bylo bezpečnější; pokud by musel na něco vynaložit zvýšené úsilí, zásoba kyslíku by mu mohla zachránit život.</p>
<p>V malé přechodové komoře slyšel vzdálené plechové zvuky oslav v hlavní hale Geopolisu. Dnes večer už měl ale společnosti dost; potřeboval chvíli samoty, aby se mohl zamyslet a bilancovat.</p>
<p>Vstup se otevřel, vystoupil na koberec všudypřítomného křupavého lišejníku. Teď, za soumraku, byl vzduch v údolí chladný a nehybný a hvězdy klidné a křišťálově jasné.</p>
<p>Obloha měla příjemně tlumenou lila barvu, nad hlavou přecházející do modré. Na jihovýchodě vysoké stěny údolí lapaly poslední večerní sluneční paprsky, tenké, ostře oranžové nepravidelné horizontální proužky.</p>
<p>Během 390 let, která zachránění lidé strávili v hlubokém podchlazení, se Nový Mars vzpamatoval ze srážky s ledovým úlomkem Europy a po dvou stech letech téměř trvalého deště se zbavil svého oblačného obalu. Rudý a okrový terén vymlely záplavy a zvýšená teplota přispěla k uvolnění kysličníku uhličitého z pólů, čímž se zahustila atmosféra. Tou dobou, po uplynutí jednoho století, na Novém Marsu vzniklo dokonalé prostředí pro primitivní rostliny. Údolí po celé délce pokryly mechy a lišejníky a nová, malá moře osídlil fytoplankton.</p>
<p>Brzy se na Novém Marsu objevila spousta kyslíku.</p>
<p>Dál směrem k severu, kam dopadly zbytky měsíců Phobos a Deimos, bohatých na organické sloučeniny, vznikly v kopcích farmy, pěstující nové odrůdy pšenice, a začaly první experimenty se zalesněním pozemského typu, převážně jehličnatými porosty. Za pár desítek let se na Marsu najdou oblasti, prakticky nerozlišitelné od pozemského prostředí. Nový Mars sliboval stát se planetou širých zelených stepí, vysoko položených lesních oblastí s mírnými srážkami a hlubokých údolí, bohatých na kyslík, s téměř tropickým podnebím.</p>
<p>Na planetě se už usídlilo osm tisíc lidí, dvě třetiny lidstva. Zbylá třetina stále přebývala v Centrální arše, někteří tam studovali teorii správy planet, jiní – pár vybraných – čekali na příležitost nalodit se do kosmických lodí a stát se vykonavateli Zákona.</p>
<p>S prakticky neomezenými zdroji energie, beze zbraní a s přírodními zdroji, které by stačily i pro stonásobné množství obyvatel, se život lidstva na Novém Marsu mohl rozvinout v učiněnou idylu. Jako obvykle to však mohla překazit jejich vlastní paličatost.</p>
<p>Pochodoval mezi skleníky s mléčně zbarvenými skleněnými stěnami, vystoupil až nahoru na vrchol, odkud měl výhled do Feinmanovy soutěsky. Hluboko pod ním chovatelé pečovali o první skupinky zvířat, vypěstovaných z materiálu genetických bank. V nižších polohách bylo tepleji a mnohem častěji tam pršelo a někteří namítali, že v opravdu svobodné společnosti by tyto pozemky měly patřit k prvotřídním nemovitostem, ale oblast byla přísně rezervována pro chovatelství. Ustoupit základním instinktům lidské společnosti by zase mohlo popudit maminy proti nim; jednou, ještě na Centrální arše, už k tomu došlo – lidské zákony se zhroutily a nastoupila anarchie. Arthur nestál o to, aby něco takového musel zažít ještě jednou.</p>
<p><emphasis>Děti tak nesnášejí, když mají poslouchat!</emphasis></p>
<p>Nikdo z lidí neměl tušení, kdo k nim poslal tyto přísné, oddané robotí strážce. Dost možná se to ani nikdy nedozvědí. Arthur choval jisté podezření, že i dobrodinci se musí sami chránit před svými chráněnci; v současné době bylo pro ně lepší držet se stranou.</p>
<p>Arthur se štípl do tváře a stáhl si přes obličej ochrannou masku proti chladu. Pak pohlédl k východu, nad růžový opar soumraku, a spatřil stříbřitou tečku Venuše, dosud zahalené do pláště mraků.</p>
<p>První průzkumné výpravě na Venuši velel Reuben Bordes. Před dvaceti lety se mraky na Venuši, nasycené vláhou, roztáhly a spustil se desetiletí trvající déšť, jenž dohnal kyseliny na povrchu planety k chemické bitvě s roztavenými horninami, vyvrženými z jejího nitra během tří století vulkanické činnosti. Pak se mračna opět zatáhla. V té době byla z Centrální archy vypuštěna první expedice.</p>
<p>Arthur Reubenovi jeho úkol nezáviděl. Venuše byla těžký případ; možná potrvá ještě celá staletí, než se na jejím povrchu budou moci usídlit lidé.</p>
<p>Ve skutečnosti ale hledal místo, odkud by měl jasný výhled na Mléčnou dráhu, aby se mohl podívat na souhvězdí Střelce. Strašně se mu stýskalo po Martinovi. Ztráta minulosti pro něj znamenala víc si vážit budoucnosti, a Martin představoval to nejdůležitější z Arthurovy budoucnosti, i když se už nikdy nesetkají a už rok a půl – podle Arthurova času – o něm neměl žádné zprávy.</p>
<p>Martin odletěl spolu s padesáti dalšími členy posádky na sedmé Lodi Zákona osm let po zničení Země, ještě předtím, než se většina přeživších uložila ke studenému spánku. Touto dobou už byly lodi na cestě několik století, zrychlovaly a zpomalovaly, prohledávaly vesmír a získávaly energii pro pohon z mrtvých ledových měsíců.</p>
<p>Našel Střelce mezi Štírem a Kozorohem. Zvedl ruku v rukavici a namířil ji: <emphasis>někde tam. </emphasis>Někde uvnitř půlkruhu, který opsal jeho roztřesený prst, ležela hvězdná soustava vrahů Země.</p>
<p>Jak děsivá teď byla obloha! Arthur si přál, aby mohl sdílet Harryho vizi sjednocených hvězdných soustav, které vytvářejí rozsáhlé ‚galaktismy‘. Ovšem z toho, co se dozvěděli od mamin, bylo zřejmé, že Galaxie je zatím přinejlepším málo prozkoumané pohraniční území, přinejhorším krutá džungle.</p>
<p>Galaxie byla ještě mladá.</p>
<p>Jak se nakonec ukázalo, požírači planet nepocházeli zase z takové dálky. První známky mezihvězdné přetvářky jejich tvůrců, jejich ochranného zbarvení, se objevily ve vzdálenosti necelé stovky světelných let od Slunce.</p>
<p>Martin, tichý, vážný muž, který vyrostl do podoby svého otce, se vznášel uprostřed hloučku mladších budoucích pilotů na pozorovací palubě kilometr dlouhé Lodi Zákona, tenké jako jehla. Všechny Lodě Zákona byly vyrobeny z materiálu, pocházejícího ze samotné mrtvé Země. Teď, když se octl na dohled středu Galaxie, a přece stále nepředstavitelně daleko od něj, znovu myslel na debaty, které vedl s maminami na začátku cesty.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Co když najdeme civilizaci požíračů, a ona už bude dospělá? Co když je nádherná, vznešená a oplývá poklady kultury, co když lituje svých dávných chyb? Máme ji přesto zničit?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ano,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zněla odpověď.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Proč? K čemu to bude dobré?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Takový je Zákon.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Ve skutečnosti tvůrci požíračů planet už dávno, před tisíci let, pochopili svou chybu. Protkali planetární soustavy v blízkosti své rodné hvězdy tucty falešných civilizací, majáky, které měly sloužit k oklamání nepřítele, dokonce biologickými návnadami, produkty genetického inženýrství, dokonalými do nejmenších detailů, které měly jedinou vadu – nedokázaly svést Lodi Zákona na falešnou stopu.</p>
<p>Před třemi lodními roky se Martin procházel po povrchu jedné z takových klamných planet, žasl nad vynalézavostí jejích tvůrců i nad takovým plýtváním energií.</p>
<p>Na planetě se skrývaly důmyslné obranné systémy. Stěží z té pasti unikli.</p>
<p>Teď už se blížili k závěru…</p>
<p>Jestli selžou, přijdou po nich další, budou mít víc informací a dají si větší pozor na nebezpečí a léčky těchto galaktických končin.</p>
<p>Přes všechny intelektuální pochybnosti byl Martin pevně rozhodnut. Často uvažoval o Zákonu, starém celé věky, a o stovkách vyspělých civilizací, které ho přijaly. Chladná, čistě rozumová nenávist, a současně touha po pomstě, kterou choval v srdci, se shodovaly s požadavky spravedlnosti.</p>
<p>Věděl, ačkoli se to mohlo zdát podivné a nepřiměřené, že k jeho vlastním základním podvědomým motivům pomsty patří smrt jednoho prostého přítele: psa. Živě si pamatoval na hodiny v pozorovací místnosti archy, které se mu vpálily do duše.</p>
<p>Mnoho účastníků mise Lodi Zákona se už narodilo na Centrální arše a nikdy starý domov nepoznalo. Navzdory tomu byli svému poslání oddáni.</p>
<p>Pokaždé před krátkým spánkem v hlubokém vesmíru si Martin tiše opakoval přísahu:</p>
<p><emphasis>Vy, kdo jste zabili Zemi: bojte se jejích dětí!</emphasis></p>
<p>Tak se udržuje rovnováha.</p>
<p><strong>PODĚKOVÁNÍ:</strong></p>
<p>Obzvláštní díky patří Larrymu Nivenovi, Johnu Paulovi, Jonathanu Postovi, Johnu Andersonovi, a jako vždy Karen a Poulu Andersonovým. Beth Meachamová, potom co tuto knihu koupila, ji částečně prožívala, právě tak jako její manžel, Tappan King, má žena, Astrid, a Kim Stanley Robinson. Městečko Shoshone je skutečné, překrásné místo, a za mnohé krásné hodiny vděčím Susan, Charlesovi, Maury a Bernice Sorrelovým.</p>
<p><strong>Bear, Gregory Dale (*1951)</strong></p>
<p>Význačný americký autor hard-SF, narodil se 20.8. 1951 v kalifornském San Diegu, jeho otec byl námořník, což mu v dětství umožnilo navštívit Japonsko, Filipíny a Aljašku.</p>
<p>V letech 1988-1990 zastával funkci předsedy organizace Science Fiction Writers of America, jeho žena Astrid je dcerou známého spisovatele Poula Andersona. Debutoval povídkou <strong>Destroyers </strong>(1967) ve <emphasis>Famous Science Fiction, </emphasis>na „plný úvazek“ píše od roku 1975. Jeho první román <strong>Hegira </strong>(1979) se odehrává na ohromném uměle vytvořeném dutém světě stejného jména. V hororovém románu <strong>Psychlone </strong>(1979 = <strong>Lost Souls</strong>) je vědec Larry Fowler na stopě ničivé síly, která dokázala zabít všechny obyvatele malého městečka v Novém Mexiku během několika sekund.</p>
<p>V románu <strong>Beyond Heaven</strong><strong>’</strong><strong>s River </strong>(1980) je japonský bojový pilot přenesen během druhé světové války do čtyři sta let vzdálené morálně velmi složité budoucnosti. V románu <strong>Strength of Stones </strong>(1981, přepr. 1988) se vyhnaní lidé snaží dostat zpátky do rajských měst putujících neúrodnou pouští. Do magického světa Říše se dostane současný mladík Michael Perrin v netradiční fantasy <strong>The Infinity Concerto </strong>(1984, č. Nedokončený koncert/přip. Laser), pokračování <strong>The Serpent Mage </strong>(1986) sleduje snahu obyvatel zničené Říše najít bezpečný azyl na Zemi. Oba tituly společně vyšly jako <strong>Songs of Earth and Power </strong>(1992). Do světa seriálu <emphasis>Star Trek </emphasis>zavítal románem <strong>Corona </strong>(1984), v němž se posádka hvězdné lodi Enterprise opět snaží zachránit celý vesmír.</p>
<p>První skutečně významnou delší prací se stal titul <strong>Blood Music </strong>(1985 – Prix Apollo, nom. Hugo a Nebula, č. Hudba krve/přip. Laser), v němž se vědci Vergilu Ulamovi podaří vypěstovat ve vlastním těle civilizaci mikroskopických inteligentních bytostí, které se začnou nekontrolovatelně šířit po jeho okolí. Motiv tajemného vesmírného tělesa rozvíjí romány <strong>Eon </strong>(1985, č. Eon/Laser 1996) a <strong>Eternity </strong>(1988, č. Věčnost/Laser 1998), tentokrát jde o lidmi z budoucnosti vytvořený hyperprostorový tunel s přístupem do různých alternativních světů. Jeden z nich tajně otevře početná skupina kolonistů v románu <strong>Legacy </strong>(1995), získají tak přístup do pozemsky vypadajícího světa, jehož ekosystém je však velmi neobvyklý a následky styku s ním jsou nepředvídatelné. Úvodní svazky série vyšly také společně v knize <strong>Eon & Eternity </strong>(1999). Samoreproduktivní mimozemské stroje zcela zničí planetu Zemi v románu <strong>The Forge of God </strong>(1987 – nom. Hugo a Nebula), mladí lidé žijící ve vesmíru prahnou po pomstě v pokračování nazvaném <strong>Anvil of Stars </strong>(1992). Možný vznik filmového zpracování série s sebou přinesl i dosud zcela nepotvrzený plán na vznik dalšího příběhu z tohoto prostředí. Ve světě míru, prosperity a technologicky zajištěného duševního zdraví spáchá známý básník Emmanuel Goldsmith hrůznou vraždu, detektivní pátrání odkrývající jeho motivy popisuje román <strong>Queen of Angels </strong>(1990 – nom. Hugo). Ve volně navazující novele <strong>Heads </strong>(1990 – Seiun) je popsán život na kolonizovanem Měsíci a do téhož světa je zasazen také román <strong>Moving Mars </strong>(1993 – Nebula, nom. Hugo), v němž autor sleduje sociální bouře na osídleném Marsu a snahu o nové uspořádání tamní společnosti. Cyklus prozatím uzavírá román <strong>Slant </strong>(1997) z prostředí zdánlivě utopické budoucnosti, ve které nanotechnologie umožnily lidem změnit sebe a celé okolí.</p>
<p>Známý cyklus Isaaca Asimova rozvíjí román ze série <emphasis>Second Foundation Trilogy: </emphasis><strong>Foundation and Chaos </strong>(1998, č. Nadace a chaos/Návrat 2002). Další výpravu do Ztraceného světa spisovatele Arthura Conana Doyla líčí román <strong>Dinosaur Summer </strong>(1998), jehož děj se podle vnitřní chronologie odehrává o padesát let později. V lidské DNA se ukrývající retrovirus umožní lidstvu v románu <strong>Darwin</strong><strong>’</strong><strong>s Radio </strong>(1999 – Nebula, nom. Hugo) dosáhnout nového stupně v biologickém vývoji. Geneticky upravení jedinci se však v nedávno vydaném pokračování <strong>Darwin</strong><strong>’</strong><strong>s Children </strong>(2003) stanou trnem v oku „obyčejné“ populaci. Do světa filmového seriálu <emphasis>Star Wars </emphasis>zavítal románem <strong>Rogue Planet </strong>(2000). V thrilleru <strong>Vitals </strong>(2002) se badatel na poli bakteriologie pokouší odkrýt lidstvem tak vytoužené tajemství věčného života, aby se vzápětí stal terčem vražedných útoků snažících se za každou cenu jeho nadějný výzkum zastavit. Kratší práce shrnul v souborech <strong>The Wind from a Burning Woman </strong>(1983 = <strong>The Venging</strong>), <strong>Early Harvest </strong>(1988), <strong>Tangents </strong>(1989) a <strong>Bear</strong><strong>’</strong><strong>s Fantasies: Six Short Stories in Old Paradigms </strong>(1992). Nejznámější jsou tituly <strong>Petra </strong>(<emphasis>Omni </emphasis>1982 – nom. Nebula a WFA, č. Petra – Ikarie 3/93 a Zrcadlovky/Laser 2000), <strong>Hardfought </strong>(<emphasis>IASFM </emphasis>1983 – Nebula, nom. Hugo), <strong>Blood Music </strong>(<emphasis>Analog </emphasis>1983 – Hugo, Nebula, č. Hudba krve – Ikarie 2/91), <strong>Tangents </strong>(<emphasis>Omni </emphasis>1986 – Hugo, Nebula a Seiun, č. Tangenty – Ikarie 9/95) a <strong>Sisters </strong>(<emphasis>Tangents </emphasis>1989 – nom. Nebula). Jako zručný editor se představil při sestavování úspěšné antologie <strong>New Legends </strong>(1995). V současnosti je považován za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů hard-SF, jeho nápaditá tvorba často propracovanými technickými detaily překračuje hranice zábavné povahy žánru, vydaní Bearových prací se tak dnes u nás stalo velmi vítanou a bohužel příliš vzácnou příležitostí poznat moderní SF v její krystalické podobě.</p>
<p><emphasis>Martin Šust</emphasis></p><empty-line /><p><strong>Greg Bear</strong></p>
<p><strong>Boží výheň</strong></p>
<p>Vydalo nakladatelství TRITON v Praze roku 2004</p>
<p>jako svou 601. publikaci, v edici TRIFID svazek 52.</p>
<p>Vydání 1.</p>
<p>Z anglického originálu The Forge of God</p>
<p>přeložila Jana Rečková.</p>
<p>Ilustrace na obálce Jan Patrik Krásný.</p>
<p>Grafická úprava obálky Dagmar Krásná.</p>
<p>Sazba Euroagency.</p>
<p>Autorský medailon Martin Šust.</p>
<p>Vytiskla tiskárna Graphis, Praha.</p>
<p><strong>ISBN 8</strong><strong>0</strong><strong>-</strong><strong>7</strong><strong>25</strong><strong>4</strong><strong>-</strong><strong>4</strong><strong>8</strong><strong>0</strong><strong>-</strong><strong>2</strong></p>
<p>www.triton-books.cz</p>
<p>Doporučená prodejní cena 269,– Kč</p>
<p>(členové SFK TRIFID 179,– Kč)</p><empty-line /><empty-line /><p>[1] Kalifornský technologický institut</p>
<p>[2] Jet Propulsion Laboratory – Laboratoř tryskových pohonů</p>
<p>[3] Search for Extra-Terrestrial Intelligence</p>
<p>[4] National Security Agency – Úřad pro národní bezpečnost</p>
<p>[5] Large-Aperture Seismic Array</p>
<p>[6] Kalifornská univerzita v San Diegu</p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMkAjQDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6ps1P9l2qhV2+SnGP9kU4
xEnAVfyFS2QH9m2vtCn/AKCKlAANfJTkz0YzIkhORnH5CpwoXYcDj2oBFOY521xyb1Ik2xw
9hj8KPyoorNEBS4PpSU4niqAb+VH5UuKSmkAH6D8qac56D8qcaYzYHFWtGMa34fkKjL9uPy
FDbjTTGSe+aLmqSQbuOg/IUoPoB+QpwiJHSnbFXqfzpOoluK6IGyew/IVXkXnkD8hV1mRRg
DJ9qgxvOGUg+4rlnXg9EzSMrFTyyegH/fIq3GnydB+QpREc1aSMKvNLDS1YTnoU5UIIzj8h
TVXBzgH8BVqZckYqNVyMAVcpe9YSloIoBIG0fkKmCAcgD8hUZZYuXIUe9QPetI3lWkZlOPv
dhWiQrOWxalmjijLyMqj3xzVJNQ+0MUtIt7D+LbgCok01pG8y9l81uyjoKvBorWAnaFVR0A
61Mi+WEVZasgWCKOYSXTCSU8gYHFW1uYTKsSlckZ4rIt7aW8me6dykbZUD+8KPMkivEiAVd
p25xyfxrN3Wpcqak7Xu0bbDdGyDGSPSsex3fbyOODg8VtDjgnmsW1dU1Ngx6salq7TIo6xk
jc/D9KPyoPWiulu2pyi/gPypMgDPGKjlcBG5wB1qjl5MlThR29awnieTQuMOY0C6YzkGmlw
SAMflVJHboI8H1qxnYB3JPSsHiHPSwOFiZQc9B+VSYHt+VQbnRvmGM1NnPIropST90iWgmO
eg/Kmv+H5U+mPRU1AQHjoPyrB1e6JuVt8DH0rfXHftWZIltPeurx7inf3qoJWR1YeSjNyaK
en2rpLLcMflcAKNv61auFBU7gCPoKvbFSMIOMCs2/uI7aHJOXPCr9a3vrZGqm6k7oz3d7IF
3w8BOTwMpVhPLmVJIirI3Q4FZEgnksWih3Tybvm57VHon2mNyu4qQeEY9T6Vu6d1dnpOjeD
lfVHReWQQuB+QqVIs9gfwFJBOkj+WQUcdVI61djQClHRnmym1uQ7COgH5UyWMkDgflVwqM0
1lyOKpt2MlPUzNu2T7o59qtKh2dB+QprptfJqdOV4rOEtTaUrojBYHHB/AU2R+MHH5CpmGe
KicDOOK15iFYYDlccZ+gqRTgZ4/IVGUwNw5Jpp3degq1qi7JlpXGckD8hUhxgHaPyFUVfa2
Sc1aW4QgCmlYzlDsSZJ+XC8ewpDyPurn6ClyCOCKKGjMTjHIH5CmHGOgH4CntTcgcHoe9Q4
jGYPXA+mBSbsHgDPpgU7oDmg8cgdaOUobkEY4z9BTxj0A/AUzA696dS5RjtwyMYP4Cmc55A
/IU4Dn6dKXac5qGSA5bhVP4CpMuv3QB+Apqrg5p3bHesXHqQyKWOKRg00KM+Ou2ipWGcZ9K
KfLIRFZPjT7YZ/5ZJ/IVIzj1qtHFLBZ2/mA/wCqUZH0FNZz6V6cqdtGi4xT2LSuM4LVKX+V
TmqMbFvmxjFWW/grllTVmKUbMnVifanhu1QAHqKeoNc3JZmbSJgcmncUxQakxTskZsaT7Ul
OxRipYrjCCegpoXGd3SpcUkgHl/jUtNRcl0HchMifwqT+FKN56LipgoA4FLisPZTe8vuC5D
5chPLYFL5K9Tyfepc+9IelafV4bvUV2R4AHAFMYBuoqQ03HNcNZJrlSKTI1BU/MOKnHSmkD
HsKqXNxOvy2sPmnoT2Wqo/u1yoqzlsTzyRxrukYKPU1nNdtNlLOMsf75Hyipfsfm/vb1/MI
5x/CtSiSJFAThCMqQOK6rX1RrHliu7KsVkxYveSmZz2/hFXlCIu1VAA7DimHrz1oXJJParW
wNuW4Fjgk8/WqLE384iX/AFCn5j60y8llklFtb9T95vSrlrEIYlVR9T61DdnY05eSN+pcjj
WOMKvCgcCszVFx5cwHI64Faw5FVb5c2hxVu3KY0pWmmFlJ5tuDnJ96yI4n/tBmJxhia0dKP
7lkP8JpLFkN3MrAE7jgntWNuayudCbg52RpLyg+lDHFOPB4qOQ4XPetKnuxepw9Su8e8sx+
6RjrUAypKAgA1ak2lAMYFVZY4woIkAPtXjzVnodEGSKhAyDmnLJhxgZOaqG4IUqGx70scUz
BZEkGQc4Jqqd27o0cOsi3dTKqhsHPpipbaVZYsjtVe+uEitD5w5buO1Q6ZNFKp8t8j0Nejy
+/zX3M+S9O5qU0rnvTu1B6cV0cqOcZwoOTgetYtqWl1GUr035JrYZUf5ZBkHtVW3s0tbmRo
xhW6Cr5NNDopySi+5M+By3AHOa4u8uWudQeQZI3YT6V0utXX2exKA4eT5R/WsDTbBZrsCTI
2/N+FawirHoYOKhB1ZGlpGnGEPcy8mT7oPapr6xhK/akGyRDkle9XZHCgKvAHQU5droAeQR
yKald2MJVZuXOyERx3EKMeTjhh1qRXe3TEgLIP4h1/GoIUaCUwlsKTlP8KuIWx9O9OzTMp/
gSoyum4EEUvb0qqVRZfMBIPdQeDThcIzbWO09t1U9TLlElxk0RkbeKJjhcgZqODABBz/hXM
ladjX7JO+AKr7ck80+VsDApqNzWrWo0rK4bcLgGmsOME89acwwSe1NLcccVukUlciZfmHFG
MHjgUpyT1OaDkDqPrWq1NCRJGHBxTxLjmq4Pr1o46UNInkRaDsw6UHtmq6E9RT9x61DiS4k
2d3TmkYkY46VECQMg4pSxK5zU2Fyi9Mc0u4Z681FuJNKPvZ9KLDsWAQeaevPSoQ456UokB6
DFLlT1M2ifa2cAZPtViO1kYZOFFTWSx+XlQS3cmreBXqUMBFpSm7nFOq9kVfskeBkZOOtFW
iBRXf8AVaPYx55Gc8c0unwBMY8tcjv0FZbI4cgg8da37f8A49If+ua/ypsttHK2WGD6ipxG
HdR80TajW5FYxY0bdjNXBGTtB5wKuLZop6k02SPYygdK8qrh6kI80kaOqpPQiRcDFSbVB6U
DGMUuK85ohtsABTqb3p1CQhDSUppKmVkAGmSnCD60/tTJv9V+Nc1Z/u5W7DW45aGcKM+tJn
5c1DGfMlZj0HSlKtyqMI7sEupJ5h/uHFIX4+6RUmfakf7tROM1Fvm/AaIfMHfI+tLvUDJNB
IHGMn0pPJU/MygsOntXClUexeg3Jkzk4T270qlVG1RgCmNEvqR9KIgVJU1MKjTsx2Vhk8TT
MqKxVByy/wB6pG2OhjKgDGMelOJ2gmqU0m5fk+8Oh969GnqtCkrkxUIg+b8ao3t4Yz5EJ/e
vwBjgVWutQuYYiGtndumMGoIPO85Z3tW8xhnOOlbuLtdI6oQS96Rq2sPkrufLuR8xq0nXIq
hHO27DAg+9XInyeK5J35tTGd3qW1JqO6UNaup7inJ1p0yF4mUd60SvEwWjRkaUSsjIfpn1q
LKpdsVJGTWhbWHkBpCTnBrPiiaW64yefyrnmnGyZ3qUXKUlsbds26EEnNNmZd6R9zUqReUg
A5rMuJwNSWPryOlXU54xUWcUY88nyk9xMEgOFOR0rKnuBGwABYEZzWnfq5gDxJu9QRWO801
zsR1VdvQDiueSs7M7MPG+o7zbd4Sx3CTH4VTW9eM/uzwKdLBOOGHHrmpLa9SKIRT26MP72O
1XGK6HbypK6Vy5NI93ZRxs+GfoccfjUWjvtvgh68jH0p140b229JAsQHQDJFUtJlB1OMBwP
b1rdPUyUb0pWOw7U2RgsbMTgAZpaa0InjeMkgMMZrpjeTskeOrJ6nOrfXUt7hWwmf0rdXPl
hicEjvWA9rLZ3JjIJVf4sda2JBJLbLBEOX4PPKjuaqLb0e53V+V25djmtQulu9ULvn7PD8o
Pqa1NJhC23m4Pz8DPpUN7ogglQIxKs3QjNaWFijVV4AGK1l7uh0VKkJU4xpkErDdntU1tIC
oqm5yc1Yt1+WsabvIzklyi6iJfsolhXMsbBh/WrNpOtzbrKh4br9aDgjmsiN/7M1Mxk4t7k
5X/AGTXaZxjzx5VujSlfY5z92omCvgEZB7VLOgK5x2qFBgispbhHa6J40aKILkuO2eoqRVw
Cezc0q/cprDKnHYVXKnuZlWZjuODSxE8VXcsMBlGfSpYzwMdO1c6k+bU6GvdLDg9zxUZwo5
HFPJbZ0qCWZYwDI20HiuxaERQ7IpDjrVSe/tYcfMWbPApba7W7EgX+Hg4ppm3JJLmsWsj1o
AGeDTaeMd+tWSOUEdKduyM4pARjJOKX5fc0Gdxu4+lGSevFD4wKTIPFSxinAx6U9EaQ4jUs
T0qYafcsqnYACO55rQ061kt1YygZPTFdNLDynJKSsjCpWjGN09TK8iXftEZLDqK0LWxYYeY
Y/2TWpgelFehTwUYO7dzjniJSVhoAUAAYFOoorv0S0OYQ0UGii4ENv8A8ekH+4v8qlqO3/4
9Yf8AcX+VS0xIKayKxG4Zp+KKmUVJWYyJo128DFVavdRURjTJLDFedicKp6w0NIztuVwQaX
IpZIynI6etR9K8WrTlCXLI1VmPLA8CkzUZcDjPWlz79q5JFWHg54FRzf6vHvVdJXUBuq9D7
VJO48oHNebUr81GXexXLZ2HyPtjGe9EIwhPqagmb7i5qynAHasqLc67l0ihtWRJmo3JP3et
OY8dcUxM9T+Fd03f3SBFQLkjlj1NPxgUvWg9KlR5dUBE1M6Pk05utIRnmvKle9yyKdikbH2
qeN4LLS2u5sbFUux68VWvOIGPtTdQw/hOdhyPIbA/A19Llml5vdImTvZMyYvG1ncRrPFpGo
yRuMoy2rEEetSr4zg76Hqa/wDbq1T+G2I8LaZuP/LumPXpWwMHOCTWv9o1L20KkoJ7fiZtl
rmj6ysqI3lyxffjmUoy/UHmmQSxicrGwdDyCK8/+IM0lp480hoH8p5LZt5XgthuM1o6JqLi
1j8xt3znknpWteKr0PbWsxNqL0PQU+YZFSHIGQazbO9jeMfPmrwkVl4NeXFNLUTZVk1BI8x
SDDH+VVI5cEuMDJ4qPUUVrgHg5HJrOYlWSFXIXOB7VwVnOdr9D0adKLjodVDL5keQc9qzZI
h/aDZ4LH71XLJBFEEEgk9cVR1CNlv4pc/u3Izz0IrVwnKK1OenZTaRoTK3kKi8n3rNvbdI0
Ro5VVu9Pv7wwWzSDc23oR0Fc42oSylZAd5LYUHvQ4Ns3w1Gcle+heuA/ltmZc+xqGzso52/
e3W32Pes+4nkjdssIyP4T1qC3v33E72AHHNacjtoetGlNw91nRXKvHGUVwVAxmq+l2zDUFf
CnLZyOeKzjfzyuFLHb65rY0QSPN5p+4o6+9RyyW5hUhKlSfMdP2qhPqEls7eXEZBkDgZxRc
3sUMOZH2D1p17qdlpOkPqEw3RgA8DJNehhKcqsr3tY8JK26uZN3qN1cSpi3lUZHasuTxJJa
6qzN8qJ8m0jBI9akt/iPp17YG+s9Jvrm3BI3pASMjrRKdF8Y2SzWUyrLnnaeV+orvWFTd4T
uz0qdo6VIWRZtdeuNSmLImVHYDOKsyS3TDPkvj6VKbvRvCWmpHI2+ZvlCIN0kh9ABWRqPxR
0PSBH/atleWQk4TzYSNx9q0eEi3apP3mc/O3JunD3Sd5irYf5T6Gpo7hOAWwfY1z15420fX
Av2FWBKlgSuDWz4c06e+YXl0NsKgEA8ZrCOCnCpy7m/toOF5aF03TYIVGPviortVvrUxurB
sZU46GrWoeLdA0i6Ng7M8yDJWGIyYHvgHFZ6fEjwbcTvZ/bQLhOGiZCrKfcGuxYVN2UtTBV
ZRtJRLenXf2m38t/9YnysP61PuCvjPSufF9b/aV1OyJ+zycOM9vWthGDjcvr+debVXK7HXO
C+OOzNMHKDFBJC8DmmKCI157U4gE9xVJnG7EEkIkUBuMcgisW5ursXTRQRkqnLECt6WRI4G
ckYC5Ge9VtHjj+yy3MrktIx4PpUNXlY3pz5E5SVypb6xGU2zAqcelR+RJfyNMzEIPu/Wm3c
UU91IYwI41/jI4J9KrQ3r2km3JK/wB3tWfM9E2dkYJrmprUkhCI0qSsGLKeTVjSNoicIu0Z
Bz61TuWgmYtEcbhkVJYXUUEMjyMO3yjtWkJalTi5U33ZsMcDB4qC4ZhAxTgkYzWUNWzKXPm
bQeAKtf2hFeRMiK24dQetbKakrGKoTjZtaEdpPNbndI2+JzyxPStVZNwLcY7VUt40jsQsoA
HJO6qEM1zLcfZNNUuCcAt2pp8qS6scoqbbWljcCySnailmq7Z2U/nK0i7Ah796vWNsLG1ii
f53x8znuau+9evSwi3k9TxquJveMdhcUtFFemcIUUZopXAKQmlprdKmd7aDQhIopoHAornT
kPQbb/8AHpB/uL/KpelQWrbrSD/rmv8AIVOSM4rdSvqmSG4HoRSk1GYlxkcUBtgw1Q6jj8Q
7LoPzijAYVBLNgfu8M3pmlinV19G7isViqUqnsmx8jtck2/KVJzVSVDG2DyvrVsgEhiSMVF
LG0ysmdoHQ1liqKnCyWq2Kg0mc7c3Z+343bVU1om6iK5DrWbe2stvbszIGZ3zuB7VSYjaAM
E18LKtOjOSktWeyqUKkU4mrbXUILxOw+ZuO9ObA3R78+n0rKtUaWfamAfc1f+y+WRucP7Ka
4ZTlOFmtETOnGMtyRZSZQSc4qb7RIW6ioEhz82amEeOc1x+1nFWjIylyllH38N+lTgDFUky
HBzV0cgH1r2MDXdSL5tzmmrMWkPSloNek46XIIiDQy/JUuKQ4xiuR0E0x3KtxH5sGPasfxJ
rEVh4XmiWJnlkjMaqBkZ6V0BHykDvWG8edVhDAEE8gjIr1cA/ZtR7kSep5/wCGofGej6poc
OsauzWd2/lJZOgyibSRk4616sAY+R0Haue8TD/isfDgP/PwT/44a6ggYxWOYUUql4aM2524
ps8h+IwkuvH/AIfggTdM8DgD/gVdfpvgxY7KNbu+3ODuKqeBntmrWveFbDWtQg1GWa4gurd
DGkkEm0gHnFZcfhe3SXY+satz0AuP/rVeGzCFOmqNZXL9kpq6Z0kfh1Ix+7vG46EUsunahE
uIpfMX361l/wDCJyooNp4j1WE+8iuPyIqMP4y0aTiWDWbdf4ceVKR6DsTXUquFm9VYyUW37
ruXlA85Rdts29Qao6tLFHMmzbt25yKuW+saP4ltpLZiYLtDtkgk+V4z7iqNzp4sY2S6xLF0
RieR+NZVcBza0tUdlGrySvUI4b2CAl03s68hegq+182q2vkrbMHYf98+9c1pemXOrXskRZl
iRsF+ma6LUte0nwvbLbQIZrsj5YI/mdz/AJ70YfCe7zVNEdNblk0qSvIVPD95LbBbu9ZNp5
9CKdB4b0qAgPdZYerVyl3qPiXVsPNdf2dAeTFAN0n4t0H4VUtvDcN5Pm7urmViCQ8ly3X8K
1dbDQekbmyw9ZxvOdjt7jw7ozsPLudh9fMrOuPCUxYvbXxceh5rmh4Y07zGR1uAyc7kuHB/
nV1dG8QacEk0bXpCGG4wXf7xQPTI5FZvF4Weko2KUKlL4an3oe1ldWM4S/iZYgeZF6n2rat
tTsVsmWCYQtyAH61SsPF2ZU0vxPZC0uH4RycpJ9Gqt4j0RoEGoWB32/VlBzionQhOPPSfMj
OdWU3y1dPyNuwtZtbhMlywWEcAjufWpdS8Oi7thCupblAwqScj9KjjkeP4fvPCxjZYCQR24
qnpHhSzvNAsr261nUzPNCsjYuCvJGeBivSpeyw8bvsedUak272VzkbnQ/EPhDU21LQpEmXG
ZYQ+6OUe47H3FY174m8ONfpqthqy+HNXdv8ASbS5DCNm98fzFejHwPp7nP8Aa2q4/wCvnr+
lQyfDPw/cP5ktxfSN6tMD/MV5MsxoVZc0E0/I0pVFT+J3OEufHOi6RH5+iXDeK/E10CqMik
pD+f3R+prJsPh7408VagdZ8TXkUM8nINy+AnoFQdK9Si+GegwuXgutQifplJgD+gqZvAtim
Matqo/7eTXZh8VSp+9Zt+ZE5KWilYyNE+GlnpM0cjaobtmI8wYABHoKn8c+OrLwzFBo0Ept
pZvl83ymdYl7njr9K5S8a80P4sWmj2uqXclmYFk2zSFySc1o6XpCeI7zVp7+/vA0NyYkWOX
AAwDXo1sVFUva9yqUEpq+qRg3nj6wg0U6R4Giu9R1a9J33BhbKsesjEjn29Kr6F8KPEdx/p
l9JDFJK2+SSR90j56mu7i8FWMa749T1BD6ibB/lWbq1zc+DEg1Ox1e5u4RIscltOwfg9we1
c+ExVKD0vd9ToqU5VFozas7Q2ATTZ4tkaLt+bqRWnZk2waKZiEjPDt/EKxBrc+tSeajrCQo
bO3JArUa0VLNLndJM8R3NubqPpWOIp2m0zem1Kml3NWS/Z0AtIGmJ4z0A/GoGtr+5/4+Lny
l/ux1YguFeBZI+VYcU7zkiG5nGPeubnS0MVeLtFFLUUeKG2tYnLKzbTk84qxJJLKos7NR8o
w7joKpqDq2qOUYrFDxketb0cUcUR2KFHtUxvJ3HUl7NRi9/wDMxJbUG8hsSWZOrkU+50VJF
8yF3Q+h5rQsB5s01wy/ebA+lXMKhOO/arhTVnciVecJWTOFu4Li3cqRnAyCD1pBJGkHKAP6
+tdpNFHMCrwq2Rg5HauafTvNuZbWBgNnOaydNxd0ejRxMZr31axVzAApkj3M56hsYpIpVhv
Q0Bww6hu9OOiagjM2A3TGDTVsJ1uoxOpjDEAMfWpXMn8JvzU2n71y1dXXnjYoIX+6B1Ndbo
emfYbASOAZ5BliPSlsNFt7cRSyr5so5yTwK1wgVywJ+bt2r38NhWn7Se/5Hz2LxalH2dPYQ
APHzkA0qsv3VP3eKRtpHJz7VkTyNLdyQSSbcDescbfMwratiPYWdr3POhDm0NgTKz7R1FK8
gUcnk9BWfblrq3BQGAjgr1I+tOiLWmUnkL5PDnk1H1x2XNs+vQbhZl0F2/hwKd0pFbI45pP
mzXbGSSutTMfmk96aFOeTUg6VUXKW4DTRSmirsxEUKDyYsD+EfyqQrTYv9TH/ALo/lT/rS5
F2C5FICEIXqaXIRPm6AU48v7CmTkCM5Gc9q5Ki5IyqFLXQgSJJXNxj5v4aqzuyXG1lBI+YH
vUkksqADhR2wKjjdmfe5Legr5HEYinOKpwupX1fS51Ri1q9iSHUEmyM/MP4TwatC4UqM9Dx
Wfc2iztmPKOOc1citEMUfmjey85PrXdg6mMnN00726vYmaha6KWsyhbELGhbPQAVzcQJ+WQ
HNd2yAjGBUC2NuGLeQmT14q8dk9XE1edS3N6GKjShytHLQY34WtOJG8okjqeprZFrAOkSj6
ChrZCRxjFec+HK0bvmTFUxSnsigkA8r3NMCcEHrnAq8ysp5HFVZYyrlhnmvNxeAVCMWo7aM
zjK+5Dgh8Zq4PuioEjLNkjirHbFLL6TgpSfUc2FFFITivUcklqQBO3607qKjXk7jTxUwm38
wEI4FZci41S3+tahIArMYg6rAB2NdGGfvpEyMrxVkeKPDhA6XX/sprpRyM1zniU58WeHV9b
g/wDoBrol6bfSqzD+OafYRzfibxv4f8JzQw6zNKkk6l0WOIuSB34rmh8YPAZmVhcXZI7/AG
VqxPiqqP440WN13BrZx/49XGzaNGJWkWVEjYkAMpNdOFwNKrSVWb6jc+SysesJ8X/BFwQke
oSwyE4BmgdV/Ouxtb611C1E8E0cqMMqyNlSPUGvAdI0KO5ukt5JIrguQMBCCK7vQdMn8IeK
rbRxKTYagpIhycRSAZyPTIrLH4Plj7am790Om4z0tZnUeJNATVIPtlkPs2rQDdFPHxvx/C3
qDWTa68Nd0GS0vFaG+t/kkjPVXHGK7swgIMj5l4FeN+Ii2l/FiIxsRFfwrI6DuwO0n9KjLq
0/a+wmt0a8ycPQ7vV9Ui8L+FY4IAZbyQBUGOXY9q5nT9Plime7un+0ahcDMkhPT2HoBVrVE
k1L4gW1o65S0gacLnqeAP51oLbvHL8zHA75pZjiWqnsux62C5YU+ZbsZczwafpkupX8sdvZ
QqDI8j7RXl1/8V7U3kn9g6LPeJu/1krbF/DvUPxC+0a54wTRYpX+xafEsjRZOGkPOT+FZ+n
6FEgX7WGQMMrEnHHqTW+GwtKVJVqz3MK2LlTk4xNmy+Jl+Zs6h4cPlZyfImy36ivT/D2uaR
4gszLptziQYMsUg2yRn/aFeWw2+nw3AwrISQMltwrq9T0IeHrez8VWLBJoyGcLwsiZ+ZT+F
Z4vAUatNyovVGKxM5yUZo7jVtJi1LSZLS7tleAnOQ2GB/vL6GuY0TVJdL1CXwvrM5njYZt5
m/jT39xXRXdz9qiRow6Ky55PtmvPfHREEOm6opIkt7gJwcEqw6fpXBgKkoVEls9zrVKUqTu
ejXrwweA71EkxHGjL16cVxuifFrwjp+iWVnePemWCJUfFux5HvWVe6hLfac1tHdPHHJjKAZ
Bz7VJovwru9QP2i8uktrYclgnzEfQ19BXwFPENc72PF9ryxaaN9vjT4FDY829wf+nZqv2fx
Y8JXs0MNsNQ3TOEQm0bBJNZE2geGNKul0zQtJ/tbViB80hBEfu3ZRXYaF4Ug0txqN6yXeos
P9YFwkI/uxr0A9+teRiMJhsPdQfvFp6e8jplyaa4G2ql7qNpp9lLe3s6W8EK7nkkOAorwDx
r8WtQ8SNJpPhN2s9MB2zXx4eUei+g965sJSliJJU1cSi1q9jV13VdPvfjpbG1u451ghSJyh
3DcM8fhS6f480Tw9qmr6fdGdria7Lr5UTMuMDkmvPdL0tbMx3UbtGVbcsjctIa9TuvDtrZf
D251NId95coWeZhggY6CvpqmEg6Xs5S2OqjUtJNrR6Hcwx/araO5nut0EgDDZwMEZ61xvxG
uLeHwfJFbRIo+0RYYck/NXWaZpN3No1qJbrYhhQ7VH+yK5n4j6HbWngoyKzlxcxc5/2q8Om
7VEl3R6DnTV05X9DK0e+MEe7bkhFyBnmu50TU/tdy1myZTbkewrhdKhtzbu0rsAIl+YNg9a
7bwvZRIWuVVuBgMT96vUxsv3oqPsvqrk1qalvbmzu3tGOUbMkZ/u+oqxLHGIGklUMEGeRUm
pxHyI7lCd0TAn6d6ZKRcSxWyHIYgt7DrXmy1ObncrS+8dpdp5Np5jLteU72/Gp7tjHauy/Q
Vb4XgDj0qleDzGihBwCcn8K12VkYKXPPmZPaxrDbpEvGB3qVh69aYDk4x0q3FavKgcHA7Vv
GnKdlFGM5JO7M6dpY0JRN2eOOoplhYSrG8jIxeQ5PHWt6K0VG3N8xqxgiu+lgW3zTfyMniW
laKMf7FO2PkA/Gqlxo89xdQkAIEOS2cg10lJiup4ODViFiZx1QyJWjiCsQxA7Cmu5B64z2x
U1NK57VtUpy5bRZzX1uytsc/d+QHr6mqtraxrqE8/3mOBz2rS2nBqOKLYXJxljXBLDN1IO3
9WNFOyYyVJFw8XHOSv8Aep6hJV5H1B7VNikCANuFdSw9pX6PoRzDQmwfL0p6nNGKK6I01D4
RXuLRTdwDbe9LkdKpSuIDRQTRVgMi/wBTH/uj+VPJ4psYAiQewp2KAGMCeQcU3YT/ABU5WJ
crjgU8iuV0o1LyZVyN4gy+lRiEKemamz82OaXHNYTwlKpLmsPmaEVQBwKdil7Ume9d0YqK0
RFxaKTNBq0AZpaaetKOlZpu+oB17ZqOSMN6CpM0cUqlOFRcskNXRVZCh9qbVsgH3qCSPByv
SvBxOAdO84bGsZdyKomOXCj8alPSmphgWxya8epBPQ1XccB6UUtJSSSEMfODWN5n/E4iX3r
ZasjYDrERx0PWilJKtEHaxT8SAHxb4c9rg/8AoBroSQJBn+Kuf8SjHinw63/Twf8A0A10DD
K8Dkc10Zjd1XboUvhR5J8R7Zrz4kaFCrqi/ZXLO5wqjfXT22ieC47ZY57tJ5OrSNJ1+ldPe
aJpGqsj6lp0F0yDCmRMkCqp8HeFj/zAbP8A79CurDV5RoqHLdClyve5lrP4J0MG6SWASDp8
2T+ApukQXXiDxGviK6tmt7O3UizjkGGdjwXI7DHSty38PaFZSCW00i1icdGWIZFaKnaxO7i
s6+NcrU3GyGuVX5dxLgNjk/lXzz4y1mPU/i2ZLSUNBp0aWxZTkF85P867b4ifEu202GTQ/D
8i3urS/IzxnK249SfX2ryrwxodxPKCMsFPm3Ep5LMTnr61WAw0vbyxU9Etgk7Rt1Z6zqs76
X4802/nyba7gNuzZwFLAEE/iK6G12NcSK4wpXg+tYesW48QeGvs0qhJVTCE9VI6fjxUPhDx
B9ouV0XVStvqiDapkOBOB/Evv7VyZnQlKXtoI9LDTXsmr6og17S4tC8Xx+Ip7Xz9OukWKdg
MiFh0J9j61t3PhfRdfRLzTbpYiw4weMV0TlZS9vcKssbDaysuQR6EHqKwJPB+lC5d9Hu7zT
HILMlvL8n12nNc+BzFRh7GqrpHPOHO7y3Ktp8OrG0uVudSvRJGhzt6VH4ivofEF1D4b0ZQ0
SOpuZFGVjQdRn1PpS/8I556KL7xBqN6GJBi3iP+XNa+n2VrplsLa1tBBGpyVXjJ9SepNb4n
M4RptUo7m8KNmpN3LJjSOMRbFYY24J6DHFeQ/E+6EZ03SY2zLPP5px/Cq969C8UeJtH8L6a
b2/kAkYExQBsvM3oB/WvDVm1PxD4ifWLtc3NwdsEOf9WnpUZPh5VpqpL4VqayxCo03rqz1v
4faVbNZPrmptuiQhY1bpx3rX1TxTdaz5llohFvZL8rX2OAf7qDuaINNNp8Kpbcn51iYs4Pt
WBoaOuiWEaRs7FFAXHHT0r3MdXlFWh1DBYWFW85dDqdBtYNIsCsSFfM5aZ+Xkb1Y96teIPG
Wm+HNG+130pG44jiTl5W/ugUsGl3dyqNcTrGq9EXoBWjNoGjXcMaX2nw3gQ5UzKGwfavlXT
vPmv6ir+xUrvV+R4LqMfij4l3ofW76DQ9ERsxWjSDLD1bHU12+jfD/wAA2cUYu9WN46AcFw
i/lXeDwj4VzzoFkfrEKcfCXhfHGhWfH/TMV7dPMqeHhyUoWRwz5ZbtmJdeHfBc9s4tXhSRF
OCHzj6VH4i2R/DGREbcqxcGuD8V2VnpvxMktrCBLSEWsbBE4XPPNdrqis/wmBbqYjXr0pqr
Q9rbdEK6mkdfpef7Gs+P+WCf+giuQ+KnHgVjj/l5i/nXa6WoGjWWf+eCf+giuN+K6b/BBHR
ftMXP418xTn+9ivM1UlzM5jQbX7SNjj5fLUn35r0/To1jgREQKqjAFcF4Vj+ZgvOI169+a9
Ns0HkrkDOK9bHztV1M41nycvQV4xJEyHowwfpVKxhaJ3UgZUBSe+a024zgcCs6ISR3pZsBZ
hwPcVyxcWrmkJNxaLZPBzTI4JJ7olE3BB1zVlIjIwUDr1NaMUSQptQY9a9DDYZ1nd6IwnV5
VZbkdvbLFHhgGbvVgDAxjFFJuAOO9e9GMaasjibbd2OpCaMn0pKp6rQQuaWjFFNbagFFFFM
AoxRRQAUUUgbJpXAWiiimAxo1cgsM46VWlnZL1ItjHcOCO9WzntTQjb9zEVnKL+yUmluIxw
QPainkCinaXcSaET/Vr9BS9aaCvAJGcetIFw2fWqb7CH+9IQSetB60q1Nr6AGBS0Uh60+Vd
AF7VSv9T0/S7Y3Go3sNrCOrysFFef8AxG+KVn4PQ6bp6pd6u652E/LCPVv8K+VPGnxDu7y4
N5r+pS3dw5JSAN90ey9AK5p4hKXJBXZ9blnDdTE0freLmqVHu936I+qtV+NngvTmZLWabUX
H/PBPl/M1y0/7QsO7/RPDUjL6vMP6CvkK01zxd4nv/sPhvSp5ZHIAitIjI/4+ld5YfAf45a
pAJ3sWst38N1eKjfkOla+zrt+9JI7HLh3De6oTqebdl+h7z/w0NLn/AJFtR9Z//rUxv2iZw
cf8I0p/7b//AFq8R/4Zt+OBYnz7QfTUP/rU3/hmr44H/l4tf/Bh/wDWqHSqv/l4vuD69w//
ANAr/wDAv+Ce3/8ADRM//QtJ/wB//wD61A/aHuAMHw2nPP8Arz/hXiH/AAzV8cP+fqz/ABv
8/wBKX/hmn42lCr3FmwIxj7f1H5UvYVb/AMQHjuH7aYV/+BH1J8LvipD8SpdXjhsBbDTGRG
dZN6uWB6cdsV6XwRivCf2efhd4r+G1lr0PihLUNeyRNAbeXzDhQQc/mK9Y8TeJ9M8JaSNU1
Z5FtzII/wB2u45PtRKThpLVdz5GUfrFfloRtd6Jfka0se0ZFRKCBivOn+OXgTGGlvD7fZzU
f/C7vAm3IlvMf9cDXh4jDw53KDVj1VkmZ2t9Xl9x6VRg15qPjf4F3YMl4B6+RXU6D448LeJ
G26RqsUsnXym+R/yNcaore5lXyvHYePPVoyS72Z0DLlTVVYMXiOR3q4ZUHA61h+JvEuneGN
HbVdUMgt1YJ8i7jk9Khxoxmp32OCnCdWShTV29jnPiL4gTRr7SLu1gF7c2sxkMIbbxtx1/G
uWHxo1IKf8AikQex/0r/wCtWdrnj/4Z6zdNLd/2hHKRy0SHBrCbxF8MgMpcaoRj+51r2m8L
UfNPc9hZFmtrfV5P5HVD42akp/5FIEdv9K/+xp//AAu7VP8AoUV/8Cv/ALGuHbxB8PSxIuN
Sxjj5KRtd8AOP9fqXX+7WMZYSGiuP+wc1ev1d/cdfd/GzW8bbTwtCjn/nrcEj9BXH6v4z8b
eIw8F7qi2Ns/HkWg2bh6E9TSnxB8NreeIXEuoMZpFijV+N7E4A4617BpvhGytlVrXToY8dy
Mn9aiU8JTfPyNvzPPxOGxOFn7OtHkfnueU+GPAd9qDCR4jZWpOXkm++/uO/417Fp3hu0sNN
jtbaMRwqO5yWPqTWjb6e6YBQBt2Mk9q1IdkNr+/CwoucsxwBXHWzGdT3UrI5fZNdbnJ3FuI
JhCFb950x1B9a4zxDovnK0lwvTO2ZM5U/UdDXZax478FaZdg3eswSSRdEj/eH9K4zU/ir4K
uSfKe6G04G2DANLC4ycFaauj2qOT42slKlRl62Zi2/i7xZoTiNpV1e1AwFnOJAPZx1/GtvT
/jDZWk6vqWhX0WOCYwr1ztx4y8A3TFphdB/WOIqay5td8DyN+61C+jHo9vux+tdSw2DqSVT
4WdbyjNUuR0G16HY3Pxh0NNRE9rououQdwQxgZ/WsbWvi74l1PcmjaPDpiHnzpjvcfQdM1z
o1PwVuLTaveBByx+y9B69a9F8G+F/CniPQ7bXdMjmvbSbPlvOdobBx938Kv6rgqavLVHnYy
hjMIo+3pcl9rnmljoWr+JNVN1M0+qXp5aaUnbGP5CvSNM8Lro1uJDtnnfh5McKPQV6ZYaJD
ZBY4o0hiB+6gxUl5p6vGBHH8u7genvWeIx8fZ8lJWXY86mlKV5u5n6nJYw/D6VXZRmAhV3c
k4rxa0+Lc2gQxab/AMI8jtAgXe03LY/CvXb/AEV76zlS6hZoiflVSRj8a+avin4D8a/2nfX
egwR2+jxgM9y848ztwB6UOdLEqKbs/M+pySOFhVnDFRc4vZLdvseh/wDC/J1/5l9M+nnf/W
qQftAXOP8AkXk/7/H/AAr5r1afUtA8KvMbz7TcqQokcDjNYPg7QvHnxD1S8s/D14Zbi3QSO
JJ/LGM44q6OXRmnPmSS6n02aLI8ulGnVw0nNq9r7fifWX/DQNwD/wAi4v8A3+P+FSj9oNyM
Hw3z7Tf/AFq+fT8D/jMScyRZ6f8AH7WZrPwr+L/hqzOrXUUktvFzI0E4kKD1I9Kl5fhp6e0
R5EcbkU2ksJLX+8e23PjqDxL40k1e4tVsw0KRrGXznGf8a9f1O/tR8I4wWHmSQfJHu5Jr4+
sbq7g0oT6uyiWNcs3TPua9R+FPjaDxo134U1BpLuW1XzIJVbBK9Nv0FdlG1Ok6cl7seqJ4g
yKhhFTxGGlbm+zLdHpFv8YtSt7KG3/4RXcY0VNxucZwAPSsvxJ8SLvxNo66ZJ4f+yKJklaQ
T78bTnpgVvap4Q0DRNGm1bUnu/IgUNJtOSBXIf258MWOJLjVCP7u3G6uWFPAqXtFe6Pl8Pg
MdioudCk5JaXSPQPAjpf+fJEp2oiqSfWvT7ZMRgYwQK8e0b4ofDvRrJbSxS8iiHPERJY+5r
bT41+CccPe/wDfmuHEzdes5W0OhZDmaX8CX3HpDrkbe5qOe2aV4HUHKNnj0rz9PjV4HLbml
vP+/BqSX46/D+1gaae5uoY04JaEjr0rfC4Tnd5yS8iKmU5jSi5SoSSXkenoqRIABinb8nio
oLiK5toriM5jlUOpPoRkVIAMZFfQ2ekINJHg+ovJ9qUZ9K5bxR498P8Ag6e2g1l5ke5Usnl
x7uBXOj44eBD/AMvN1/34NLmpx0lLU9KjlWOxFNVaNGTi9mkemYNOxXIeG/iJ4V8VXJtdJv
8ANwM/upV2MfoD1rru1dMbNXicNfD1cPN060XGXZi0Uh5Fcf4m+IXhzwlqMVjrEsyTSJ5ii
OMvx0pykoq8goYeriJ+zoxcpdkdjRXmX/C8PAfP+lXX/fg0f8Lv8Ck8XF3/AN+DWft6f8yP
S/sPMv8AnxL7j02ivN4PjR4DmlCNqE8We8kJAFdvpmsaXrFoLnS76G7ix9+Nwfzq4zjL4Xc
48RgMVhlevTcV5o0aToaWkPAptXOIM0gbPSkYhV3McAViXHiCGK5MEUe4g4J7ZrOdSFOzmz
WnSnUdoI3hRXPjW5snciYPSqVxql9ITtm8tfRRisni6aWhvHCVG7PQ6w0VxR1K8QAfbO3qa
Kz+uw7Gv1CfdFW1nm3qvnM3yjBJ9q1ob+5iZT5pZe4Y9a5mCUoYhnoB/KugjH3WOOnSvOw+
JutGetXpR6o6m3mE8CyDv2qYViWl40C+WF3KentWiLyPgNkE160cRC2+p8/UpSUtEW81zXj
bxInhXwle6wQGlRdsKn+JzwK3xPEf+Wg/OvHfj9cj/hEdPhjfIN1lsdOFOM06tZRptp6noZ
RhFisfSoTWjaufL3i7xJcQW97rN6/n3tw/Bfnc5/oKzfg38L7/AOLXjSVtQuZYdJtMS310D
8zZ6RrnoT+grB+IbS+XYBMlCzHPbPavpv8AZTjtI/hReyKAty185m9TgDb+mayozWGwrr2u
2z6/jDEVJ4z6otKcErLpse++GPCXh3wfpEel+G9LgsbdBj92Pmf3ZupP1rbc7I2bjgE1hwu
ynf5hBb3q6A8sbKzHBH515yzfm05T4OVCz1Z89aj8d/FdnqNzCtvpyxRysil1PQEj1qkf2h
vFGfuaX+X/ANlVLxF+zJ4q8Q6xcXknjCwjt2kZoovIf5QTnnnk1zz/ALH3iE8f8Jlp/wD34
f8AxrWFeEopyq2fofZ1M0yiD5aeDUklu3a51h/aH8V7gAulZPQd/wCdK37Qfi9FZ5YNPRFG
WYoQAPrmvMfFn7NGqeDdCOuaj4qtbqCKRVMUMbK7Z4wCTXm3jTNh4ftLW2mkWMyEFSxJYY7
1pGftKihSqt3Pcwiy+vgKuPlgoqMNFruz7Z+B3xV1L4nrr8t7BBHDp0sccTxKV37gSSc/Su
l+LXhXXfF/gg6X4da1W/EyyKbpiqADqeK8Q/YwidPDXiq4dWCPdQqpI4OENfVu4HPNejNQd
6bd7H5n9ZnTxHt6S5WndW6H51X2neIfCyavBrOopd3toXUovzRq4PY1n/Djwf8AEL4r3+px
+H9ahtpLFVeX7RIUXDdMYBrt/iOI28S+JxL/AKpppt2OuMmuB8F/EGz8FLImgX99p0tyAJp
YxzJjoK4KEnyzko3fofq2b0asqeFpQxHs04X96T1bPQ9S/Z0+Nul6Vcaims2N59nQyeTDcn
ewAzxkAGuStda1Hw/o0eqavKYLuFgA0HDZ7dO9b+tfF7WW0plv/Ft5cQTDiFH5b2OK8/03R
/GPxV1q30rwxok8kAbG7aRHH6tI54FLkde3PG0erOSGJeR0akq+JVWpJWjFNterufbXwO8d
3HxF+HK6ndptu7SdrWU/3sAFW+uDW18T/C+ueKPA82l6D9l+3mRWT7U5WPjqTin/AAp8AW3
w2+H9l4bhlWe4BM11OP8AlpK3Uj2HQV3RryqmGoKo509j83jialOsq9N2kndH543ul+IPC/
8AbEWs6jHc3loXBjTmNWHofSsn4deE/iB8WNS1GDw/q1vA9jGssqzuYxhjgAACu/8AiOEPi
rxMJv8AVedNu9hXnXg34hWngSKX+wLq+sLm5UCeRMAvjkD6V6eGm5U5TjC8vQ/UM5pVvZ4a
EMT7NON3eT1Z6Z/wzT8aW5/4SHTf/Alv/iaP+GbPjOBx4i03/wACW/8Aiawh+0FrhBJ8Rat
+YpR8f9c3A/8ACRap+YqZPG20gvuPnfqtT/oYR/8AApHRab+zN8VV8R6Vfarq+mXEFpcxzM
DOzEKrAnAxyeK+zkVdg6AY4r4Usvjv4rvvEGkWFlr1+ftF7FHKZSPuFwCBX3eowOhHFcWKj
iJcvttD5rH01TrW9qqj7q/5s5fxj4u0vwdo5vr8l5XysMC/ekb/AA96+TviB8YNTv5S2rXp
ihfJisLc4XHbd/8AXrY+MfiubUPGOrXUjsbXTQYoVzx8vf8AE15t8Cfh7H8WfiZc3XiIvJp
WnoLq5jHHmknCx+wpYTCQnB1qnwo+u5aXD+EpVeRSxFRX11UV6dyv4esPif8AEGVh4Q8Oym
1JwbjZtjHuZG4/Ku4T9nH42TRCSXXdPhkYcobsnH5Cvs2ysLTTbGGysbaK2tYVCRwxKFVQO
gArgvjDrl74e8ANqFhqR01lmUPMpxhTnPWs1mMm+WlBL5XPAhmGPx9eMJ12nJ7t2S+7ofNv
/DNXxr/6GDTc/wDX03+FL/wzX8ax/wAzBpv/AIFN/wDE1iyfH/V0mZV8R6oxHG4EYpq/tA6
0zhP+El1XnjqK9C+N35F9x7H1Opfl/tCP/gUjam/Zl+M00Zil17TJI2GCDdNz7dK+pPhT4S
1DwX8MNH8Nau0L3tlGVkaFtyElieCfrXyrqfxm8UWGkRX3/CSX7NJxChbBY+pGK+o/g1rep
+IPhDoOtaxctc311EzSSseWO8iuXE1K0qSdRWVzyM6wVXBzjGtXVSTXRt2XzPQNo9KQquCM
c0uaQ+teTUaSdjwERMjOjIxwDXD/ABLsYz8PtYlAA2W5IH413neuR+JPHw11z/r3P865ru9
2enlk3HGUrfzR/NHw94otHvvDd1bq6pgq25jgDB5q/wDCrVX+HVzdanpt5aXV3eRCN/MYFV
AOfXrWR41LL4TuSDgM6g/Ssj4SfCnUfivrWo6bYaxDprWMImZplZg4JxgYr6yhSU8JLmlaN
+x+h8UY3CYXM4yrUFUfKt3+h7//AMLu8QM2cabn6D/Gs/W/ir4j1zTpdNM9rDDKNsnkAbiP
TOazz+x54mVkK+MtPJBz/qX/AMa43xn+zd8R/CemT6xatBrFpFlpRZOfNRfXYeo+lcUMNg5
O0aiv6HjUeIsBTmprBRuvM5Hx5q6wWKaVC+ZZTukCn7qjoPxr2r9kfwVdvdav41vbZo7UoL
S1LD/WHOWYe3QV8/8AhnQor67abVYpJAo3DOdvH970r6W+BXxRttP8UWvgW4dF067JWzHTy
pPT6H+ddmKfs8O8NR1fVmec0sTmMJZtWaitox62R9AeOdAv9d8EajpmkrF9tnjxEJW2pnPc
+lfGN94Z8V+Ftf1K28R6hC9xDkm3h+aMcZGCa+/DwOlfIfxewfiXrCuxC8ZH/Aa8TDVJRbj
bRm/B051cS6Dk1FJyVnbXRani3gjSPHXxO8Wy6F4e1SO3uUjafEsnloFBxxge9epf8M2fG4
Ak+INN+n2pv/ia8p8I+M9K8EahNf6RdXltqL7omnjA+6T0HNdyn7Qmsj/mZNUGOn3a+jqyq
RdqVPT0OZ0a9V88sdFN9HKRvJ+zf8bQo/4n+njn/n6P/wATTZv2YfjFeyQi71fTZoUcPsku
WI6/Tmshf2hdaByPEmqZ/wCA1HcftC+LTGg0zxDfvNJIqbpSoC88n3qqLq39+P4I48Thaip
ScsdGS7Xk7n3lptibPTbW2dgzQxqhx0yBg4q6eBjHFU7G4MmmWkrvvZ4UYn1JA5qZpuOBVe
2oUdEz4yzZ4N+0b4Z8S6tpFrrGh3FnbW9lEyzyXEhVxkjAQdzXzZcX/wDYOjLLrF6Ll1ABY
jBkPpj2r6E+O/iprnULfwxBN+6twJrnHTcegP0HNfI9zbar488eW+gaGpuJZXMNsnbgElv5
81yRUcXUdtIrVn6pl+Mq5NlEMTUd5zuoRvol3t+Jv6D46vrDxdp3iPT2Z2sJllVS2EVRwQf
XIzX6C6V4ki13RbTVdPZTbXUSyowOeCM1+baaCdOS5sZopftFsxMo/wBocEGvqH9mvxoL7Q
bnwheMY5bI+dagnkxMeR+B/nWlefJT/cvRHzuZ0K1dLE4hXkz6Rhv2GBMNw9a8C/aA8MeLd
auhrnhyS2hsrW2Anlkkw4Ib+Fcc8V7gckkL09xXJ/EMFfh3rAJwDAc1wfWZyVnrY4MsvSxc
HTdm2lp2b1PijxRqmraDolp5d2JbmRirzlQD0zxW74O+FnxY8ceGrXxBo+t2aWl4GaMXFzs
bAOOmPasLxn/Z50m0OpM6wrN/yzHzNxzWx4Y+KZ03T7fQ9E1q60+1gBWKIjCjnPX3rtpVLU
VKMLu7voff5vhq1XHyowxSppJWTk+xc8S/DD4xeAI7XUdWmtr2ynkEbPHOJET/AHgQCB71Y
074n3fw61e0vLaR/tEpUy2yk+W655z+uKy/FnxUu50S11PV7rV5IeVh8zKA/wAqyfAnw78T
fFHxVDqmoWslnoUcime5lUqpQf8ALNM9SelaRjzyVaouWK+V2cOIxX9nYGeBnW9tVk9esYr
59T9FNJ1ODVtHs9St8+VcwpMoIxwwBq+WGM9q4qDW3t7OC0tohbwRIsaLjOFUYFLDqM97JI
jSE46ds0/r1NeZ+dfUKmreiNjXbpWs2iikBOMnBrgWuZGlV8nIbueldK8eVYMx54rmJ0AuW
jIwAx6d68PH1ZSkpntYKlGEXFHQrJlQTyCMjihj8pJ69sUyFlEKDBPApzkcYz9a6FK6JtZk
DMmf9UWPqTiinsfu89qKAK8kMck6GBwqMi/yrct4/wB0oJycda5zcgkyoIyB1+lbdhI7RYZ
gwHSuHDzvJpoqvGXItTTQKre9WGKkKemKo71zg1M75VCDxiu5qyueZKOoplG+uU+Inh1/E/
gu7sbSIPfRjz4Af4nXkD8a2ri7aJ/lG72qWO7Lxq7LjIrJSi3ZHRS9pRlGrB2a2Pzw169ee
9ktdUTyjbyFXjIwI2Hb616r8I/Fdx4Ku3eZi2lXoAkjXnp0celehfGT4Iw+M5JNe8MtHa6y
ATLA52x3Pv7N718tpceJPBOpSabrNjLBsJ3W06kfip7ivYUY4mjyU3r2PpcNmeHq13/acW4
yW/Y/Q/Q9c07WbdLnTrqO4jYfwtnH4V0yvhdpxivz80H4ixWMyz2OpT6VcHqNxAr03Tvjj4
ohhITWrK6GcbpACf5140sFOm/hZpX4ZhiX7TAYiE4vo3Zn1uHXdgfyqvqOp6fpNm15qV3Fa
QKMl5DgV8p33x18V+VtOtWNqMYLRqoJ/WvOPEXxIXUg1xqOtXGrTdPLBJAP8hRTwtSfwpnN
DhdUnzY3EQhHyd2eqfFn4kReL7pNO0wlNItGL72481v7x9AO1fMHiLUJNf16K0sEaZUYQwR
oMmRjxwPetRZvFfjnUk0bQdMnuWkbC29spY893bsPrX1n8FP2eLTwVPB4n8XNFf8AiADdDA
ozFZk+n95/ft2r1aUIYFc9R+90ROb51hvqkcsy5NUlu3u2d38EvAT/AA9+Fun6RdLt1G4zd
Xg7iRsfL+A4r0zkDjNJgAUvIGa87nc6jm+p8QfCXxNP/E48U5/56zH9ar/s7fD3RPiJYeM9
H1SFEuFtoWtLsKN9tIScMPb1qX4oyQw6t4maeUIJbiVEB6sSTwK7H9jRQNV8WMP+eMABP1a
vUwrcMNKR9/xbUX+ypPVU1+h4brfhSTwp41n8O+KrEi4tHOcHCspPyuW7qfavpr4EfEW10m
OPwbqnkW9lI3+hTgBFDH/ln/tD0Neh/Gf4UWfxJ8N+bZiO31+xUtaTsuRJ/wBM29Qe3oa+L
bS9uNE1CfSNdWWyurOQxsJBh4yD90n+HmoqSdaHuvVdDiyuthcbRnhMUkm9pdn01P0m78U7
nvXi3wW+J8fiPS4/D2q3KNqNsuIZgcrcIOwJ6sO9e1A5461yR5ZaPc+WxeFqYSq6VTdfj5o
+Evij82v+LPeab+dWf2SPDPh/xFrniiPXtGtNTWCCFoxcxCQISxzjNU/irLbQ+IPFBuJhEr
3EyLzySTVX4FeL0+GP9qanGbPUH1ONEMbT7PK2kn+tdGHly4aXqfofEeDq46WFpYezkqavq
l27n2T/AMKv+HeMDwVo2P8Ar0T/AApv/Cr/AId/9CTo/wD4CJ/hXk3/AA0nIDxpFhj/AK+6
X/hpJv8AoEWP/gVWErvv+J8v/qzmX8q/8Cj/AJnrC/DPwDBPHcQeDtJSSJg6MtsoKkdCPeu
tDArwa+dl/aVjGpWFm+kWzm9uEt1Ec+4gswGfwzX0HKyr8yHn0zXHOFSHv62Z5GMwVXBz9n
Wtfyaf5Hw58ZYTpHjPxBot5GVkuZGljZuAUbkMKv8A7LerR+EfF2oWmqSRxWusRrEk7HAEo
OVGe+cmvcvjX8KE+JegJNYzpba7ZqRBKwwsy90Y9ceh7Gvjnz/EHgDWW0bxTo9xbGFiqpKM
FPdG6MPpXo4T97hXThv2e59D/aWHzOdOnj3y8seVSXT1P0p3ArkVj65pmja5p/2DXNOg1G0
LBvJnTeuR0OK+WfB/x71DTreOzi1SDUbdQAsN2droPQGvS7P9oGyW3VpvDbSNzkrOCBXkLC
SU7T0IqcM45Pmw1qkeji1/SOquPh98OEPHgbShnv8AZRXAfEnQvh3ofhZ4rLwtpdvqd1hYC
luFdfVvaqniP9ou6+zutjZ2GmKw4kmcSMPw6V8+eJviVdaxqJe0mm1TUrg7RMylsn/ZWuyO
FqzkuSTf32O/AZRDAVI4rM5qKjryppybXkjA8eXi3OpWmnQ4eSEZYLz8xwAv1r7++E2hzeG
fhN4d0W6BFxBaqZFP8LMS2P1r5x+AvwNbV9TTxv40kUfZz5lvp7H52k7PIO2PSvrK2nKuYy
wbB6g5zVZrLlpwpU3dLW/mfN5njpY/FzxMla+y7Loau7NGajV804tzXzbq3Vjzh1ch8Szj4
Z64R18j+orrq5H4lc/DPXQckfZz0+op82x35b/vtL/FH80fCnjg/wDFK3A/20/nXo37GwP/
AAm/iYDnFjH/AOh15l451CyXSzphctPIylgv/LMD1rR+HXiyy8CpNdeHtfFne3SBLiRxgsA
chcEdK+wjGX1Jw5XqfecR4SOaZryUasVyxSd3bXsfocwGcYwKoX91bQWktxdTrDaxLmSRzh
QPTmvj6T46a+3L+NE46gbcfyrnPEPxYm1WDbqviWfUFxkQRn5T9QOK+fWArSlpE8uHC8YNS
rYqmo9bO7J/Et3pSaxq95YqkOnedJIgA2jaSSOPevLPh7DqGo/Frw5BY+Z50moxsoX+6HyT
+VN1TXdT8T3aaTpVlMyzMAlvEpeSU/hX1n+z18C7nwYV8Y+LIduuTRlba0PP2RCOS3+0f0r
6FRWDw8ud+9JWsY8TZzRxkqeHwusKatfvt/ke/StcRRE7zxxivkr4qSPN481t2PO3H/jtfY
zRhkwRmvjz4yNbWfj7XpJnWGAYBY9srXzeDptVLNnZwdVisVV5tPcev3HB/sz6BoniD4tXd
lr2l22o2q2MjiO4QOobcOcHvX2evwz+G+3A8C6Kc/8ATon+FfD/AMG9Z/4QnxFP4ojuLe4M
0L24gMgU4J6n06V9BR/tCyqqg6dZHA/5+K9nMJ4hV70W9keNDh7GYmmqtNKz/vI9f/4Vb8N
yf+RH0Uf9ui0L8Lfhwrh18E6OGByCLZRzXlQ/aJkwG/suzI9ftIqpe/tNrYRLLLpFowZgio
lxuLEnFci9tLe9zGrw9j6UHOaSS/vL/M+kI1SNFRFCqoCqB0AHaqOt6va6JoV5qt44WG2jL
nPfHQfnTbDUPtthBcbCrSxq+OeCRnFeM/HbxWsdvb+G4plRAPtF0xbAUfwg/wA651zc3Kzi
yrAPHYuFDo932S3Pnb4jeKriWPUNSkcm81CRgMn7uf8AAV6N+yT4D+W/8f6hFksDaWJcdB/
y0cfy/OvnrxJr9tqeuxRR2hurK2JAQE5kJ6mux034s6rpFhDp2nR6vY2kIxHDCxVV9ccV76
o1KWGVKC1lufXZu8LmWKcY4iMIU0oxvf57Hqvx+8H3Gk+NY9c08iHT9U5lwMKko65x615J4
V1yfwH8R7LWIY5JDFKGk6jdE33h+VSan8V9T1K28u/h1S7RTuVJ2JUN+VcZea3Pq07XeoL9
kgA2IoGCR9etLDUa3wzWhpVq4OGDjQVdVJrsna3zP0rs7yC+sIL22k8yG4jWRHH8SkZBrl/
iMR/wrzWE3AnyDXnX7PXjJ9b8CDw6+77RpRCRs5zvhPKn8Oleg+P7Zf8AhXmsMzFm8g8V5N
S8JuHY+awdNQxlNN/aX5nwz8RSy6VY/wDXU/yr0TS/g/H4k+AGi+KPD9uF12KJ2miXj7WgY
8Z7MBXnXxDeFraytGmHnK5YqOoGK+tPgTx8EPDxUEHy25Y9PnNespSp4Wm13Z7vEk1LN6ji
76L8j5F8OW+nG+aWS2X7fE3ytIuUBB/hU9SPSvr7wF4xXxRpEFjNEtvqFsoEkIAG8Do4UdA
fSvLPjl8MnstQk8c+GoioPzXtvCOUP/PRfQetee+EvGDabqFtqlveJb30bZ2lsLJ6knqw7Y
rLERdePNF6fkdWEWGxWGdCSUai1T2ufaMtr9nt/O3F5B2PQVHZPKblACOcmqXhHxRYeL9BW
8j+R+FmgcgNG3uP5VO2be7JXsSBXlVIuEk+h4XJNOVKorSRuFmYjcPxrmrxiL2TC5bd+Are
t33QK3Vq5694vZTu5LZrPGyvGLIw6tJo3UBEMbxtkFelJ5hO3njODiqtlKGtvKAJCjg1IGw
Qq59a2hK6ViHDWzJ85GcAUVExLEMCOaK1u+4uUzmnDRLGVJYclvbArW0eTcrpkn61hSZUDY
u0lV5NaujsFV88N3ry6E37RHRWgvZaG4F2t8w79adJu3Hkgdh60xGG3rjPT61PEjNcIWI+U
HPPevWbb0R48ny6s5+TLzuS2D3rQj2CMAgk9qvXunq372EIvHOe9Z6ZViCBj+dcag6U7SOh
VFUirFe6JI8tBy3JrmdZ8PaL4isxZa1pVtfQ54WaMMV9weoru7K3glzMx+ZuAD2FVru1Tzw
yMAB0HrVTjLSomXCvFPkaPCNX/Zo8DagDJp11qGku3QI4kQfg1cnN+ylKXYW3jJAhHHmWmD
+hr6k8qThuCOmPSlVMZ4rtjja8dFIwcYPWx8vQ/soytIq3fjSML6x2nOPxNdt4d/Zf8AafK
s2r3F/rDqc7JJBFGfqq9a9q2FjnOKmjBBGGGe9RVx1dq3MZypx3Qnh/w7oHhqy+x6Bo9pp0
PpbxhSfqeprcjbop4qlE2DUxY43DqK8epUalznHKJdFBIxzUCOWKqnU1KbZ2HMuK9bDRlVj
zRRyy0Z4N4p/Zo8O+K/EF3q1/4r1aNriQyCFFTbHk5wOK6z4W/BzQ/hVc6lNpOq3t8+oKiv
8AaQuF288Yr0hrFzz5xH4UfZriJch94HODXZKOIVPl6FTqyqy5pu7LIPFeQ/En4A+EviVrc
WtXl1d6Xehdkz2gXE/oWBHUeteqpcbjhhg+lSNKo6nFYQqcnvRdmJNrY8B0P9lzRPDWpQah
o/jjXbS4gbcjoI+Dn0xXvkKPDbRpJMZ3RQGkKhS57kgetKiPcIHDFV7e9NNjKxOLkiun2dW
r70l8wnUlJJSd7HhPir9mjw34y8QXms3/AIs1WN7iVpBFGqbI8noOKwD+x94LH/M2av8A98
J/hX0e2mSl9wuyD7CmDTZ2bL3Zx2roSr01yp6DnXnUlzybbPnQfseeDCM/8JXrH/fEf+FD/
sf+DAOfF+rD/gEf+FfR40yTH/H035VFPYXSqXim3kdiKUpYmOxPtJdz50sv2VPCulavZX1r
4o1WeS2mSZUaNMMVOcH8q+lIIEhtvNu2HAySeABVfS4QIpLmfO/POe1cLq3jnwzq+sz6Te+
IILLTbVts6s+GuW/uf7vr61Lm4x9pWd30QRUqj8jrn8YeE4ywfVbVdvUlhj86w/E8Hw88aa
ULHVINP1hHOEDAMVPs3UfhXl/jPxXJ411JPCXg6336WpCySQoAbgjoq8cKK6bwr8LNV0+WC
6v7uG3MXzC3jO7B9z61pT9+m3UjbtbcclGOiep5X4h/Zu8D3kzy6Pf32lOc/IGEqfrz+tZl
/wDso3FnoE2pweO5CixmQRNbkce5Br6aPgyV+G1A5PUEVF4tn/sjwPNbTDzCy+WrDoc8c1N
GeIimpu/YcKsovRngXhv9k3w5dWNlqOt+KtQu/OjWQwwIsYGRnGTk969q8I/CjwD4GIfQPD
0EdzgZupsyyn/gTdPwxXM+Edf8Z2N/pNj4hltxYToY4ohDtkVVX5STXo76vF/eFfK4+vi+d
wqzfyOtU5S95annfjG5fS/iRbixYwLc2oaYJwHO48ketb+kaqxt4TI25izZP41xXje5kvPi
XpkcSFnktdqgdSdxruNP8HaiLaMyXkcbckovOM16lGi6mBjFK7MqkbT1OxtLyOVB83PtVrK
npzXMRaJq9k25ZElA9CRVxL+4gcJdRNH7kV4dXC1KbvJEm9yB8p/OsbxNo48SeGr/AEI3Ul
mt5GYjPGAWT3GeKvwXKygENkGp94x0Fc15R1WhUZuMlKO6Pm+X9kbwtcO8k3i/VpJHOWYom
TUZ/ZB8JHr4s1Xgd4o6+iprsRjNVsX14f3CEKf4mFevSzDGTsozdiJSvJye7Pnhv2Q/B4z/
AMVfqg/7Yx1Z0/8AZO+H1tOHv9d1W/UHOzcsYP1wK+hI9EmcZuLofQU86FaE83JB/wB6vTv
mEo/EyeZHMeD/AIeeBvBMX/FNaDb2svedhvlP1Y5P5V3KuGUc5zWYdFaMbre6J9mpJPt1mn
7xS6j0rjWHrqXNUuybp7Gq/wB047V4L8QfgPpHj7xVNqd/4n1CzFwwP2eKNNqkDGeeteuNq
wdQsYBJ459ae2iXdwVuGuFifqBjOK1pwqKop0t0XCtKndJ2T3Pm3W/2VPh94ftFudU8c6pb
RkgAmGPBrJj/AGd/hm5jA8cawqSHCu1uqqc9OSMV9G+IPCmoapG3n3UV0GGNrHGPpXEQajq
/hFX0nxFYSaj4dcbMOu94B7H+Ja9TE4nE0481PXy6l02rWbd/U4lf2PvC1z5bW3jTUmhflj
5SZqtqH7LHw80O6t3vPHOqiTcGWNYUYtg+g5xXq8F7HYBB4Z8W6bJpdyvC3dyA1qD3wTlvo
eayNe8d6R4W8zTfCbHxB4luR+9vf9YsWe/Hb0UcUfXpzilTTuDi18T0PQ4PHng2yjh099US
OSKNUVJFIYgDGcYryDxJ8EdG+JniK/1ibxzqhWSXPkJEmxBjgD1xWHa+GPFWr6gdSvbO8ub
q5bdJcTKQqj2z0A9K9g8LWyaLZLZ+YzuG3SO3VmqcTKVOmpN2n5BCrKF1SbSehzHw4/Z58K
/DvxHJr8Wo3GsXHkmKJbyJNsWerADqe1erTWumrktZWox/0yX/AApjahvAjt13MRTRa75TJ
O5b2z0r52rialWV5O7NYU7ayKcsFpMSlvp1tz/EYl/wrxfxf+zN4d8UeIbnW21+8sDckuba
GJGjQnqRn1r3eVo4lLEYwOAKqtJLIkb7QMdq2w9epSfNGWp1LVcq0R5J8OfgXZfDrxRFrWm
eKtQuVCNG9tNGoR1Pb2xXpviPS4/EPh680hp3thcoYzKgyV9wK0FfzMDoR1x2oZc98YrolV
lOXPN3ZcW4yUk9VsfOVz+yroVzcmefxhqkrsclmhQn9a9d8JeGbbwL4NsfDlvdSXUVkpVZZ
AAzZOeg+tdgwEY3t0xWX5f2q5ZmYmMGqq4ipKKi3c2g+aTlIqx2a3WWuY1kRxgo4yCDwRXj
Or/sweF9W1u51C216+0+GZy62yIpSHvhSegzX0CFRRtVRkUgPXjj0qqE5Ul7r1HOo5nlPgb
4QN4B1UXtj4w1C7g27ZbWeJdsn49eK7y/RDMjqOT1rebabcjjNYmp25QCQMWz2HassXJyjz
SNaFRymuZlmzH7j5SDg9KxbiE3GoMiFVJfk5q/pknyPGM7uvPasmWYpqLOQMBua8+vUUqcL
7HVThLnlY047b7INokznkmpASy7s5IPf0pi38VyDEsYU/qakMbNkDj1roptW913M239rcjf
kgjgdh6UVVuZmhdURwRt70Vftl3CzIZJTtVCCQcHn6Vo6W4Dufas9gzqpbHQc4rS0+Lajse
AeleTSqe/dHRVt7OxrRzbjtIA96beXbw5KHnZ2pkK5OO3c027eLDg4YBevpXpSr+7ueXyrn
WgxNRndducqSMg1FJORa7sjc7Hp0x71noZWlKojYx0HSnKR5gQoRtGAexrheJk46nZ7GKeh
dtrqRF2Rkn61p20DMgJJPHeqFrblmAVct6mugiURxqAPetqEnJXkzhxE1F+6RLCemMUhtSx
44q3nPGKlXOMGt3M4PaSRmm3x60hjZOgFajID2qN48jpUSldaDVbuVIic4xVknCnikWHBpc
Nj5q53qrEyaewmnyFtQdD0AyKytTl1W/8X/2TZaq+nwx2vnsUjVix3Y71p6emL9vpXL6x4j
0Xw58Qmudbv0s45LDYrPkjO8HHHtXu0G44aKj3Mbe+/Q2P7B1vBH/CWXfP/TGPj9KqNqmr+
HNVtLPVbpb+0vCUjuTHsKP/AHWxx9DXQ6bqlhrFil9ptylxbP8AdkTvVTxFpK61odxYk7ZG
AeJ+6OOVP50vrEqbUrtkJtvlkQajc+UwnVuvII71WgvXvbqOBDkseee1ZGi6idX0NrW4Ure
2xMcqngqw4IrX8KWRgjub2f7qsUXPoK7vYxnJOOzMJXjoaev6nJpWlxw2Shr24cQW6ernv+
HWqQ0HXig3+LLrdgZ2QpjPtx0qHSHbXvEtxq7rmzsSbe1J/if+Nvw6fnXVnpVznd76I0vya
dTzvxcdS8K+GLvW7jxddt5A/dx+Sn7xz91elYPh7WvFWt6VoEd9qsltPqMrlpI0GQoBxwfp
XMfFPxFJ4k8aJ4cs2L2OlsPMK9JJj2/AfzrtdVuNN8J3nhSbUJxa2lqm12OTtyh7AetPX2M
pu+uxqm+ZR+ex1S+HdXC7T4tveP8Apkn+FUL+717wk0F1c6idU06SQRyNIgV4SehJHUVvaJ
4h0XxLavc6NqEd3FGdrFAQQfoan1Oxg1TTLnTbtQ0M6FD/AEP4V5MsTUpNOTdgTb0kc5r99
fPpUklhcKkcy/N6c+9eLP4Xurm6Kx29tLLIcgK2SSfwr07w7LN5F34c1P8A4/LJjH838Q7M
PYirXhPQwNZnu7hT5cLfLn1r2YV22nFaM55JxbTKGleHbf4feGZr+VUl1e7ARQg+6T0Qe+a
2bfw5rkltFLdeKrqKdlDPHHEm1CeoH0pxk/4SPxqZcFrHSOfUPOeg/wCAjmt2/vRaxE557V
87meYzU+Sm9jqpwskranGeJo7/AMN+Hb3Vp/GF3tgTKoYk+dv4V6dzXn+heLvEWs3NhZ6vM
LnzpVYqVwAPXFZ3xI8Ry+IPEcHh63mJtrM+bcY6F+w/CrPhGELrdk6/xv8AL9BXq5dGoqPt
aru3sXUVmoHc+LmA8b6IQMcNwP8Adq8shZeRg44qj4tj/wCK20Xn+9/6DWhEoUZYjH0rzMw
S9rdnqYdWpow9Q8PPfa1BrFvqMtpdQx+UpVQ2BnPGaje21+NzjxNcZHTMSmtLVvFHh/Q5Ui
1XUYrWSQbkVs5I9awJfHvg6R/l1qD6nI/pWVKpWtaN7FtRb1SNuz1vxnYEPHd2+pIP4HUxs
foeldJpfjnTtRm/s7XLR9PvG4Ec44b/AHT3rmdPvrHUITNYXUc8fXdG24fp0rSl0u11K0a3
vIQ6nlW/iU+oPat/rlSGk9URLDU6ivszpr60awX7ZZMZIjzgHIFU01reMFsk8D61haDrk+h
6l/wjetSmaB1zbTt/y0X0PuK1dI0tJvFTyBj9njG/bjjrVzwkK7VSGzPLqQ9m7SOl0/TMqL
u+J55CnoKoXvieWe6bT/DVn9umT5XkB2xRH/ab+gqDVb6fX9XbQdPlaG1hG68nTqoPRB7mt
e0srWwtUtLOIRRRjCovH+TWGKxkcGvZUFr1ZlGHWRijRvEOoHfqviOSEHkRWKBQP+BHk04+
ELTPOrasW9ftR/wrC8X/ABT0XwveNpdrBLq+rj/l1t+dn+83auVT4qfEGZllTwLGkJ52uXz
j64rmpxxmIXOrmnM11sejDw7qtod+meJrtT2juQJV/oaD4o1PRZEh8T2W2BjtW8g+aI/Xuv
41z+gfFO2vb2Kw8Q6RPol3KdqO/wA0TH03dvxr0CZYpY2juEWVJBgowyuPf1q44mvhHaq/v
E1f4kZk9nZ3b2+q6fIrIGDFV6EVR8YanfLfaXplhem0+1TbHkVQWAwTxmudvDJ4I1pHt3d9
BvG2hGORbP8A3R7HtT/FesaVZa/oGq6ldrb2STbnkbkD5T6V6qxCxOGlPDv/AIczjBQqK+x
ox+GdZum3DxVeqv8A1ySpJPA15MCJvFV7Ip6q0aEH9K6DQ9d0bxBZtdaJex3cCNsLRgjB69
61ATmvDpVcRT0qTbZpObb0VjzZvg5o8rl5b8ux6k20f+FW7L4bT6Kd+iaxFA3XD2acn6jmt
W6+JPgfT72WzvPENvFPCxR0IbgjqOlWdO+IPgzVZ1t7DxBaSzP0QvsJ/wC+sV6dKdTl5uZo
Tc+q/Apf2t4p0FCdY09L+0X71xZkuQPUqeR+tacJ0bxPZC5sZV3eq8H6VtvhsM36Vx+uaNN
p1w2v+Hk8q7j+aa2XhJ178f3venHHScvZ1leP4ijGL20ZbUPp1x5EibV7NitFZg4yDWdFq1
h4h0CO9jbD45GeQfSobKcsSmeR1zWOIoKnK62Z2U/fWu6L0uJJgG6Lz+NPwPXPsKZGrMSSO
CcirGzoCPxrnj5GjdtCHA3bl+X6d6m2jGW645pyoARkVXluFaXyY+T3b0rVu2hN7uxSlaS6
uQiZ2L1Iq4luI1CqAq9x6063CoNiKAe9TlMkmnBfaZcp9FsV/LUYGaRlWMk5q0iLxvFUrqZ
EcjI5rpTitWwg3J2RG0qq6qBwaztUkBiIycdamDMz8moL2JpY8DkVzVpc9NndSioyTZmWVy
VvEAbG7jnpVC5kRrmUlhjcRxWjFp0iZlDYA5HFY7qfOPG7JJx3rxqkmoKLPWpqMptxLlk/+
lxnGe31reZ92U3ZAGTWdp9jui+0sUAXtnBFXC4VGYHA9/SuvDNxhdnHVcZSsuhz11Orzlmk
x7AUVE7AOQygn1orm57m/KdNaaebhEckLFgE+prSnVbSJT5LkDpxwPrVaCXFvHmQgKBjAxU
kuoyyRNF8rAjrU0p04Qt1PMl7Scr9AikgnZwrnII4zgGrs0UKW/71AFwTwawRH842/Uity2
0e7nkRpCBF1PrRSqzqtwjG7IrRjTs3KxFp6IkUkki7fNfCn2q5JpsLYZUAUc0alEsUiQr8s
ap0FV1a4aBlVyUFVUrxp3ozWxzpyn78XYtwxgHCjGO9XUUngjis2xLxbieR6VqLKpGRxU0q
yS3OerdSJQgx0pwXmlVgV96dXempJNHI2wK0m2nClrVdibjNlNKZqWm1PLqNMpOskMhkjJB
6V55d+EZde8ax3GrXEU9puyyjqR2GDXqBUY5rHvrUq/nxrkqc114fEuk+V7Ey11MLTA3hjx
k+l4CadqnzxeiTAdPbI/Wu5AFc3r2nLr/h0+XhLmPDxuOqsDkH86ueG9X/ALY0SK5kAS5Qm
K4jH8Ei8Ef1/GuqrBKV1sxatX6nG+KIm8M+L4ddiBFhqREVxjokg6H8R+tbWt6pKmj2mmaU
QbzUGEceOwPVj9BzW7r+kQa9oV1pdwPkmXCt/dbqrfga5bwNoWrw3Dal4ghMdxbJ9lgVjng
fek/GtaWIcIOCKST959DsdKsIdK0u306AnZAgXd/ePcn3J5rD8eeJk8L+ELq+VgbuQeTbIf
4pD0/Lr+FdQ3Q8gfWvnLx9r/8AwlnjV4oJCdL0omOMjpJJ/E39KunF1JKCJWr5mY/hbSJry
8QOzNMzfaJ5Op65OT65rvtb0i58R39qs10ggUqMSDlR3rU8H+H3tdLR5E/fXHzv7DsK6ebS
Qi7lUZ6104jF+zkox2Rj8T5jHnsIPBeu2GqWEflaXIotblR02n7r/UH9DXfEhlyMEH0rHe2
i1nQZtOuByUK475rO8HX832afQ75s3emnywSeZI/4T/SvMxsFK01szeLutd0Yfju3l0rULT
xXaqT5REF0B3jJ+Vj9DWje69bWHhA3NmDJPd/LEo6s54AH411d9ZW+o6dPZXSBoZ0Mbg+hr
zvwp4Z1SLVxBrMDfZdGci2Zulwx+64+g/WubC4mVClOE3tsarlnZvodFolqumaRDp4cPcNm
a6cfxOeW/Xj8K47x54lOhaZcX/mpIsaFVjJ+bceBitTxLqMlrNcRQR7H3YLZwa8E8SXn9ue
I005JDLb2ZEkx5OX9K8zA4aWKrXl3O+0aS9oSeHdPnu3aadibi8YyyuR1z1r0LQID/wAJJa
bRhQ2FAHQVQ0DTylkJZUKvLjp2X/69dZ4fttmv2z7R19a+qq4iKqKlHZHDG9ud9TU8TWzS+
O9Ejzy2/wD9Bro7fScgCTDD3qjrq/8AFw9B+sn/AKBXWRqAM4r5zM5v27RuqslTSR4V8SNK
t3+IdhBJEpje05GP9o81y/8AwjEZcMIYBEzcBjya7v4iKG+JtgP+nH/2Y1X+zeZZxA9cn+d
e9gqnssHGSOWrJuV2U7XwZfaVpn/CR6KWt5YvmeMfdmA6gj0r0TTkkuNKtdRtxhJ41l2+mR
0q9HDt+HUq4x+5PT6VN4WRT4M0oH/n3WvNzZqPLNLc6cPWkqfzOC+ICn/hHTqRTZNYyLKrD
qOcEVt+EdYE+gXd/uJdYl5zjtUfxOtUT4f6q+OQg/H5hWF8P/3ui3VgVO6SAMB2roympz0Z
l4iSlyyOy8By79DkvpGJlvJ5JnPf72APyFda2HQgMRkEZHUe9ed+BbkrpE+mvkTWNw8bD2J
yD+td1FcLHCS2WIHCjktx0r5TE8zrOMt7hUpv4kcTY/DFdMmmnsdfljlmdneVrdGdiT3Y1p
r4M1t/u+L7kDufIWuYm+MU8Usif8IXqMghcq4WRSRj1HUVWl+OkzoY4vBepIOn3gMfpXuUF
jFHmbduiRk007afgdHqHgKe8ha3ufEktwG4Je3Qmux0uxlt7C3tJJXlECLHvc8uAMZNeSxf
Goxgl/BepuT/ALQ5/Srg+OgyNvgrUse7D/Csp4TF4mSlXTt2FKSS5U0d/wCOdOivfAWrRFR
ujhMyH0ZfmH8q8v8ADOn2XjP+zodTdnihQymLqHx2qXWvjI2p6BfafH4O1FGuYWiDFhgEjG
aj+EM6yXscO0h47dtwYHK19DltCVGMotWRy1H7m+p33gGGKC88QxQxLHGl0iqqjAACdK7bH
IxXG+CBnUvEZHT7Wvb/AGK7XHIrya8XOpLTuXN6/cfMD6VDf6vrRaNWlW9l2lh/tGtHSfBs
V7dLbTwRNITjdHyQf6VLp8YOr6w2DzfSD/x+u68KwBPFKnaeM19FTaVKEbbpGM3aTNDwe+q
aHq7+FdUuGuYjEZrWR+SgB5QnuORiu0l4B7/Wuau8/wDC0dPIUY+zS/yFdLJyfWvlsxSjVa
R0xd7SPIhcHR/G+r6UrbIHImRTxjcM8frXVWEwfbLjhlB+tcP4oIX4qXxbp5EYxjPaup0Yk
21sowPlANd0tcHCT3OqL/ev0O2hKtGMDqKnUDZ0qvbY8sYpbi4EKAqQT6CvM5rK4pJt2RDd
zlT5MZBc0+2thGmWHJ6mookAPmyf6x/XtVkuQAQadN3fNI0louVCyqONpwRVYXQ3FQDv7ip
Jp0WPkjNZU9wCMhwGHQim5cruXSpuW6NdJkwWfisq8aF5yIj9aqm7lkTaTt9aaoORt7+tJ1
eZanVToOD5mWQox70FvL2uBlRnOaYiuAABwDRMrNEfm2inzuKNLK9mKNQtzYZkOGOQcdq5S
RtrlwoIB4J61amRo5OWyKpNlpPmI29a8ivXlVspLY9TD0VC7XU2LPUkW3aMxqA3HParF2qt
ZPnj5c+xrGtE33SkplMjOe1bV2w+xvzvyPzrso1HKnaRhVgo1FymBhXAIUdOaKoybt3y5H4
0VzRSaOto6lpF8vILAYHyk1B5gKYXkn1NOmjkX5HwCcE4+lMjxFICQCBXI3Y5IpWuaenqHd
HdvkRhuHqDXWPfxRMqxoSMda4yKWNArKSDkZrRS/KyjI3A9a0pY2dC6h13PLxNB1JXJrqSe
S8aSQEKemalikkyqBPkPUetPe5imVTjLCrUIlIBdAKwbcpt3MJStFJqw1U284wKl4PI604q
C3tQUAGR1qnfY5nK46N2Aw3WrCyY61SO7NOD4HJrSnX5diHG5oKwYU7t1rNNyFPGT9Kek7S
N1wK7449LRq7M3TZeLKKbknoKj3BRkDNNMvoaJ4tbSZPKT4Gck5NMlQOhGKhMvcU7exHBqI
Y6ltYOUqWn+i3XlMfkfjBrn5Vbwx42W5wRp+q4ilxwscn8Lfj0NdNcQl41cDLLyMVX1mwtt
a8PT2904QbD84OCh7H8K+kw81WpW69DFNxlY2Bk9KfXkEHxeXTbdbG+0S8vLi3/AHTzwsu2
THG7npmnj44WOcf8IzqP/faVpCnLsyuR9Do/iZ4oHhzwm8du+L+/P2a3A6gkfM34CvJvBWg
fa9SghZS0UOJZWP8AET2P1NVtf8QXHjTxV/aU0DW1tAohtbZzlh6k+5Nex+EPD40zSIlkUf
aJMPKffsPwr0I/uKTm92TN2906PT7VUjxgDAFXJIwVwRxT0UKMAU49K8WTutQsYQY2N+GB+
Rzg1jeJUfRdZs/FNqpKRkRXKr/HEx5/LrW7q6r5OehHIplrCdV8OzW93H+7ZSPm7100E503
TYlo7s143jmjWSJw6OAysDkEHoaGTiuT8CS3K6NcabK3mxWE7QQzA5DIOQPwziuqd8Ka8et
KCvGSN3Fp2PL/AIoT2Wl6Fdaqz7bth5cSj+NzwK8b8K6NI0y+ZhppmMkzH0rpPiPrQ8R+OT
YK+bDSchiPutJ3P4VreHtP8m2EzLiW4Ocei9hXfgV9Uwjqz3lsa1JOVqfY37SyGzIUBQMAe
grR0aMLr9sMd6t21ttiAPpUumQiPXIHbAG6vJo171U33LmrIseITt+IGgMOOZP/AECunjkU
jGc1wfxE1600LxDo+oG2kvTAWLRQkbgCMd6xI/jTpw+VfDOo5x/eSujH4atVruUI3RKScFZ
kHxAVm+JlhtHSxGf++jVm3gDWkTMvUnH51yWseMIPEfjW21JLCezijtxCRMQe5OePrXfaZF
9o0i2mXOGBYAjBxmvWjGVHBRjNWZhUXvWOxlQJ4CdT/wA8T/Km+FVH/CG6UO5t1qbUJYYPA
0zTMAohIwfXFeU6T8W4NJ0u105vD99MLdBGSCuDjuK5sxpTrRiqauXSXuNXOv8Aiip/4V/q
kZbIdFChh33CuB8M39xpM1nchC8fl7Xx6UnjP4pWniLw1PpUWgX1vLIykPIV2gg5PSoNHmS
4t0SIJ+7hyctjFaZXRnhqM+dGk9VFLzNvVJbrS9ZbxNowDJKAtzD/AM9F9v8AaFeg6PrGk3
OiR6jp16szTLlmc5kVu6kdsV5r/aSYFvvBfGCc/IaxLnTbq11IanplzLYXBOSV+7J9R0Iqs
Tg4YiPPR+ItStaNTY9UvPCll4jujqH72xvO9xA2CT79mpY/BevQfLD4nRl9ZLMEn8jXIWHx
W13TEFvqehQ3iIMebbP5ZP4HIrQHxu08Ab/DOpBu/wAyf415tPDY3Dq0b3FUnzv3bW+Rv/8
ACH+JP+hmt/8AwD/+vT/+EQ8S9R4lgzx/y5//AF65/wD4Xdpnfw3qX5p/jSj436Ww48Oal+
af410Rlj29bmdn5fgTeKbXxN4X8OS6w2tWt15bqpj+y7c5OPWp/Al1/aWuTXMlvFFMbfLMi
bSa5Hxh8TrPxL4Zk0iDQ763aWRGMkpXCgMD0FdX8M57afU7na4JW3H4c9K9rASrODdbe/Uw
qrbudJ4LUrqniJSCP9KT/wBArrxycCvIG+Idh4T8T61btpdzepPKriS3IwMLgjmrI+Numf8
AQuakO+SU4H51wzpVHJ2j3LlG7ujktNU/2rqmB/y/yf8AoZr0Tw3HjxLnbXmfh/ULe8vJpB
EyPc3TSCNuo3PkCvYdEgMetb+mM16cn7ONOMt7I5payY2/GPidppHANtL/AEroHODmuF8be
JrXw54w07Untpb1YoZI3SAjK5xg8/SsVvjRpjPx4e1ID1+X/GvnMwoVp1m4x0OuFnFWZk+J
iP8Ahal+SOPIjx+VdToxBt7YgfwDP5155P4jtdb8a3Wrm1ntEeNFVZgM8DGeK9K0ZNtlbMB
gFAc11Vb08FBT0Z1Qs6ra7I6iKVY0G44/rTo0EjmSTqegPYVQjYyyByPkU8D1qy83G49a+f
dS71NpQd9B15JagZdzlP7vUVmvqRznb8n61Bc5kvsHo361FLCwUjIYe3as3Vk23E7KVGKSU
iZrtLgHa2PrUa4GO/1rKPmI/wAo6etXbWcSkLMNprSFW/xHY6airomaIsdyHaw6HtirEDIU
BY4PYe9P2jcVUjFNZUxvUDcDwfWtYuzOdu6sSq4YkHPPSpmjUqB15/pVZWyM9P6U8y8EgYx
XQp3Wpm4u+hh38ZFwdvI6cVmToyAl06etdJILaQ+cflZDyPWsfWgJIY2jYY9K82rSsnK56m
HqttRZWtNQtre3Yyw/PwQ4/lWhFcxXMe9HJB5rmkco5DhWVuauQXEv2hRD5axZ+ZCcfrTp1
OnQ661BX5kF3ZzC4JjBKt8wxRWs1xCuAWBOP4eRRWnLA5uaQ/czoAMljjk1pxaYFtTI4+Yn
uazBIkSReWd/TJrTS4muAo2sM8Adq4JxvuzkrOSty6Inj0x2AOQCWxmrT6WNgHmHd9Knt5f
KAR3DMeAOu361Zj3+YySHlc7SO9axpU3G3U8qded9yra2HlMHDlyOxrTQF8bhg1VjkJkI3r
jpwKsQoqSbycmsYzpwaSOapKUndj5GEfyleaiMh28DGPWnzy7jtUVWKsw5H4Vz16yU2qbuT
FXV2I0shbaoBz61Otsu3fLN0HQdKiWBn42lRUvlnG0kkelTRbV5TjcptdGQJJg4Azn0FTxi
Vuvy1IoCjAFPBq4xb+JkSl2ARt3aneWtKvWl710QhF2ujK4CJeuKXaA2BTsgL705U713Rw8
ZNKCIux20bRWfqFhHeWklu7MqPnJQ4IrSHSggYORXuQvBK2jRk1c8yuPhnZu5Zb+5GewUVC
PhjaNgfbrkf8AWvUgoIyRTwg9K9Gni6zW5LRwWjfDjR9Ov0vpWlu5kOVD4CqfXAruljCrwM
d6mAHHFBFVUcpq8nclJEYHJpGOBinUyTGDn0rz53LRk3qNdzR245yefYVF4jvG0rQ1srIZu
7lhbwL3LNxn+tbFpbhXa4fk4wK5y2Uaz4uuNUPz2mnEwQejS/wAbfgOPzrrX7ihz9WVBXd3
0NPSdMh0jSLfT4efKX5m7u3Vm/E1z3xB8UR+FvCFzeK2bub9zbqOpkPf8K7AnivnT4ha23i
XxtJbxsDp2lZjTnh5P4m/pXjUqTxFdQ6dTVP7TMHw7pfnSqtxmVpHM07H+Lnn9a9S06H5g4
UZ4GPYVgaBpvlWiuy/vJ/mbPYdhXX20fkLkAfjWmaYtSlyR2WhrRjd36mjGQI8etNfbkMvD
A5zUIkbH+FNZ0H32yT6V8+pNS5kdLiYGteH7bVLozzXEyN7EMPwzWXF4Lsi2Pt9wP+ALXYl
YiOXz9KkhhXIYdK9mOa14xtc5pUos5yz+H2jzTRtdXdxKgOSuAoP5V6DDZW0VuscUYSNF2q
o/hFMs4A20KKuXMPlLuIxXNWzKtWXvvYz9mk9DF1mztb2x+yXM8qpzzH/UV5xceErJZ2Ed7
O/ofKFenSqrHnIHqO1RCFCfY+tXDNK9KPKpGkacFq0eXSeDUCEeZdMW7hBSr4fls4TDb2sq
ljyzj5mP4V6ykIA4qcxDy+QPyrGec137knc3ioLZHB6b4PijiWS+Alm67ey/WtltLjePyZE
SSPoFIzj6Vu4556UsQBfB9a5vrtRSTTCaurM5abwPptwu5FkiJ7o2f0NZL/D22BOLuc+20A
16tEi7RgCnm3jJztH5V7NPNaySSkcDgkzyL/hXtvu3C8uAf9wVIvw+tiQGvZ+fWMV6uLSMn
oKeLaMdFFdCzTEdw5Inlq/DOzlUB7+4IH+wK6bR/Ctpo1pJa2UTASD53J+dvxrsViCjgVIE
GKPr1epo2Z8iPM7n4cWs9y0322dC3baDioh8MbdmwdTm28cGMV6mFHcA0FRngCu1Y6qloyX
E4PRfh7pmk3ovTJJdTL91pAAF98CusW12HcowfWr2B6Ck2151bEVKkk2ylCxwut+B7bVbpr
n7VNEx7YDD8K5qX4eQJLg6hMee8Yr15kGeQKqyW6ls7RionmWIprluXCEbnmNp8OtOW6SWa
ea6CchGAUfjXZraKEWNV2BRyB29hWxtjD7QAcio2jULwOa8rEY+pX+N7HbTtF3SKiqqg47d
qgkcBduKsyJgdcHvVWT7tciqPodkXfVmddE7RKpyVojbzFDdPpU7KrKyZ4NVrbcu6I9VNVG
SudqacSUQhyQevUcVBLajJIz9K0oVxyR+tSiFWJUj8+9dHLzIhVuVmJBdNG3zDco49xWgJE
ZA6LuB7VK+nJIwKjnPatRNLjW2WIDae9a4elUlddiKtemrM564V8eYjcjnHrUlq6z4Qcseo
qzcvAkvkthWHT/69UZIFjkEqk4HJ2nGarm5ZN9jWLUo6lfUoBEhKueTyKu6JYxXgMc0aPHt
5JqG4tY3txLb3YfPO1+uajt7q4063Bt1wz8FuoFTDlhW5pr3TWTc6XLB6mN4k0qPT9QPlp5
cTD5Wzx7iubklMjYXlR0Uc811l5qh1GZre7jDLEvL9yT6VyEreVcMF+6DgEVlU5PaN09j3c
F7R01Gpuh7RXBOQzfnRUX2g56AfXvRUXOvk8jvI7eMgRkYwBzjpxV+0jDXEeXbywDgjv8AS
qllexrMFuISysBhhz2rVRYY8NDJhem01moOW58pWlJXiyEFopt2WHzHBPerUt+0i7drZHG4
djUQki8wBxj0BGeaq4kklZIwCpPzHpzWEqfIvd6mPIpas2bAIoZmbL9hmrYZ5GIVMVSsolg
G8nLY5NXxcID93B9al0OZLmdkcFX4m1qSrABy5x9KfhBwBTA4YZJpSQelaLkpq0Ecrv1HZx
TSRTSTikGTWcp9gJB0opoyKcOnNQpAPHSnUzcAKI2BOa3hUs+XuSyVF6k1IvBpm/jFKG5r2
qM4RskzNk1FNDUE8V6HOrGYoxmpBUXQDNSCumi+hLHUGkoJrrewhpqJx8p4qb1phFcdVdUU
jG8Saw2k6BLJCjNMVIUgcLx1NeAQ6z4rsoPs1l4juYYQxYIAOMnJPT1NfSMsO9SrAFT1BGa
zptItnbIgiH/AB/hWyxdPlUasb2GuZbM+f28R+NGVkbxZd4IIP3f8KTwvoU17MoeMtAhLyz
OPvnrj35r3p9Gtgufs0P8A37X/AArNubMQfKFG0dAABj8BXDis0pUIv2ULNmkOab95nPQ2w
jO4qBnoB29qkkkCcCn3EhXOOKyZpvmznBr5lTdTVnp06ZpiUseBUqReYfmOPrVSzly+GOfe
tdIQw3ZrGU3HRGrgkhIbNC27zRtHY1L5IQkrhh7DAqWOAqoI6UkkgVSo4zWHtZdTCy6GppA
y/X8K1Z4PNTbmsjSm/ecHit0MPWvTwrhUptSOStdSMn7CRlSDUkOnoXDN0rSJU/Wkyqnin9
VhGW90RzNlVrFB8wqtcoEiNaTv8lZF7LkYzXJi4U4W5DSDlLcogjJA60+MHIx61SWU72yea
twPk5zXLJo6XGyubMedgzVlarwnKCrK+tddC8n5HCx/anUnYUte2loSFKKSjvUqVnoIdS7c
0KOKdXowp3V2SyIinLTiARSKCOtQqfLO4hr1WkYqCSKtN61UkO58/wANeTmOmt9TSBCF25Y
9TzTWHGc1IT2P4VC+SpxXiKy2OiO5Xl28+1VHK9PWrTntjmq0ox26VrFnbAiKJtx0qlIVhu
0YDiQYNW2JJB64FVLtfMhYjqOau51097M0UZSh2jp2qeNxkZ//AFVl2kha2RuuRVtXPciuu
nLqZTh0LwdVfjOfai5nuDEEU8nofSqQmVX3bulMe6Gd3Wuv2qSavuZeyu72MzU4GDbmc7ye
vrVJbiZR5e4kVqTB5W3tls8AAdKz1tZVvwhwuT3NcLjLm93qerSkuW0uhK58keYBuRxzgdD
UF5qQityIkBbGMt/hWhfFbOIIQGLd854+lZkH2H7co1AZib7pzgVo+aM/Zp6sdNxa55K9jE
CBywY/O/LEGs6605oVJV1xncAeTXXaxpVkls8+nMiMvPzHiuH1K4nO05xxtKjsaynSqUpcs
j2sJV9rZw09SuZixJLHP1oqqI9wySM9+aK01PTaVz2G4Vhaxx/ZvJ6HKjqMVQLywSqAzMh6
g10VzJAtmhkBZgAV4yelc7dyus5zHtIHY1riPc2Z8Rh5c6s0X423AY5B70r7IZeABnk4rLg
eVIwXPJPCnirEs+JwpHJFc3P3NHT1sjWimyhGetT78kZrHimCHIH61YF0GYEnFZyd0c8qWp
qCfa2O1SpOGYdazPOVipB61PHKSeDXFObOaVM01bPWn5ArPWVs4qwrEjmpjO5yyjYtcUm7G
cjgd6jDN36VGX8x9i9BTdSyt1M2icfO2f4alHUYFRrhRTgea0p6O5LZJzSqcGjBxTDnNd3v
Qs0TuT7qQkmo6cCa6vbslol3cYpQ1Q5FKrGumGKfNoTyllTmndagU1MDXtUavOjNoDxSU/r
1pCMVvKmK4wjNMIp9MY159ZKKuykRSHC1zupkktt4rflIArn9ROS1fLY6TlNI66Mbs5S8Jy
QT0rIkIVsHnNad8w+b1zWNcOBICTinQVz1EtC7bTFMEGuhs5i67c81ylu+cDGRW3aOx9gKy
r6Mp6o6NJlCbR3qhdPhuuKktmByccUy/HAJAx7VxJ3lY5U0pGnoZaRzxxW6+U4HArA0G4hV
ipbH1rblvIVG3O7PSu2lyRpu8rM5a2shRKR3zQZT1qEgkbtuAaazYHNc3tpx6k2QslwACCa
xLu5Dk4OO1T3kwU4FYl1MxAAasud1GddOC3JY2JJ+bmtGEHaAeDWBFKxYEDoa27eT5Qc5NW
yqi00N+0OUWtFQMVmWfzBQK0kJHFepgVpqebPcfRRmivV20IFHNJgZoyRxTehqHOK6DJwOK
KRTxS168JJwMwpuaXPNM3DFYydt2Ow2RjtwOpqByFGKcXG8nvUD8k181jMRzXaNooYznPrU
TNwcU48ZqBgfXAryoNs6YojkyB7moT6Gpm2g8nJqu7hTkda6o6HVBETfL1I/OoSFIO48Gkl
aVmzjjNV2Ztp4xitIySOuMW9hbZwsskJ7HK/SlluMNgHkVmTyPHcxSrnHRj7VPznJH51pGT
Z0+z1uTLJlsk4B7VIufSq5cKeFz6U/zdq561pzByk5cKvQBqjULPJhnwPU1A0hdskc0qjJ6
cH3q1OzHy2RXv0AwHYEDoxzWVOEuVRF+Zh0K84NbNxEJvkc8elZxZUdLW0hA8ttzEL94+5r
nkk25M66UrJLqZd1FPPaOjM0coHzANw2OxrB1G9lMawvEqOuMNXWzXEt0yxSRJGM5YoOWPo
fasDXVZLdhJbBm6KQORVQl7yvqenhZrmSkjmxeyYyYST+VFSxieOJF2SE45ytFdLlC+x6z5
L7HtCs9yqSkEYX+lH2V50HygqOx61GkkkMaKv3cD+VTw3O8EPwB6UJrqfAPmXwjZdxt/JVI
y+7B46Cs27i/eKinBJwT6VrpHGSOcc5ps1sNuRjd69ayqvm1Kp1OVnPBjEu0OWbOBx29af9
qZWCE7iBkntWp9kiIw6gEc4FQTadCS3GcjgCuV3OpVYt2ZBbX6SLkZ+WtW2uYnJCOM4/Guc
ks5omeRMjA4APU0W5mjYMcq245rGdip0YTV4s7SMgrk9asKRgZNc/b3rqo+XPvWlHfBl27D
urnUrM8mpRcS7JK2fLU5Y+lPjQqowOe5qvACo81uSemKnWYfSh6+8zlkib5vSpN59KRA7DI
GKckUjjIUmumFOpK3IrnO2kWYmRgATzSyIByKSO0k6kAVZ8pFX53r6nD4OtWpcs4Wt1ehzu
ST0ZT5xin7SF6VaRIQcqN31pGBLE8Aelaf2ZyR5m0/QPaXKm004D5sVMycUoUVzxwMkx8w0
DFOBo24Ix0NOC1306Uk9CGw3Yp2c0myjGK7oqa0ZI01ExqVqibFebjNIlxK0vQ1zepsw6c5
rpJSMHmud1OPcSa+OxMm6h30NNTk7zurDPvWWYhJuyu49q3LuPnn0qpHEN2CK6KcrLQ9GUr
RKkabF5XDCtK0YBsscUxV3MRtIPuKcgZAQSDzSqO+5gp3RvW+0opzwfWm3MkRQBj7Gsr7UR
hVOB0zUcrySZXJ571jCjd3OOpLXUvxqY5N6naa2bC+iV8OBn1Nc8vmrCo4z7mlENxuEisFz
1xW0oK13uZXvod4lxBMMKRVS6ZEB569K5hbu4gIRjnHpVp71pIwD6c1y1q7nG0kaRp3C8kD
HAbmsiYgkCtJlUx7+1U2jHmetY0nY6lNQ0GQKOpzWhbYDHnNU9mwcDFXbc8jkVTuyrqSudB
ZHpitNSay7MHIrTSvSwjsjgqLUlpc1EaA3HNd/trMysPLc0hOajzlqeOtY+0c2FiZDxzT6j
UcU48Cvdptxpmb3GtTQVzhgQPWjPOBzUTiRug+tefVrNe9Fc3kWlck+zIxzHIDn1qN7SUHJ
GR7UgTnOc49OtWoyCAI7j5v7rHNaUMLQxjalT5X5P9H/mS3KPUzpIwg54PvVCUuAcCunwCu
JFUn2FV5bG1lByuD7Vdfh2olejJPyehrTxKj8SOVdpfTFQtuPUVvTaZgExtnHrWatjeTMQs
Jx6mvAlhK8JcjjqelTrQavczJC6qfmGDVNmJ4zVq8SSBws8TRsOPm71SzlvlBrLlcXaSsel
TtJXQ2WPfCyH049qZDKJoQ3THB+tPZ0Ixz74rLhuY4LiYknY54HvTTsdUIuUXY0t2G5FIWA
yAeKqG/h3uu1iPTOKljuUY48v8+aOYfJJLVFgEkgHinkEcA4FWbGwub2cRpDt6nLcVtW3hu
VrjZdToB1wgOa7qGGq19aavrY46mKpU9JMwUhJwCcmiW3ZQSCAP511Vxodnax7hdmNugL8/
pWBc6bqJDNb3EU204wflq6+Fnh5ctRa+TTMaWLhVejsZDoUXzAAAvWsm5nVj5jrvI6Ac0/U
4dajtpxdRNHGfuso4+mar6Rbn+zyXZQ/mZOecCuOzZ7lOK9n7S9yVIpTEheJckelFR3eoTp
dOq4KjgfMKKXKHM+x6JDpc1zErjCJjv8ASrkWmpHEEdZJD9MCtuGLy7eKM4JUAcVNj2r7Wn
k0HFO9n6XPhp4ubZn2tlZgY+ybT6tRLpds03yoUyOoNaIBzzS4G7Nep/ZtGVJU5RTt1skc3
tZp3TOZu9KJbZbkk+/Gax5Le4jl8t1Ib0xXdybQpY1CsTTKGcBfoOa+cr5HFVHCnL3nra2i
R208bKKtLU4f7JO7ZEbE+w4pBZSod0sDAf3iOldpJbMrEoOKSOB5Bl1BHcGvD/sjEOp7Jp3
/AAOj6+9zk0t4Vj+dR1znvUlvG52uIycDAOOtdM2j2Ty+Y8Z9dueKuxwxRriNFUD0Fd9Hhi
tKX72aSMZ45W91GLbafcSJ8y+WnXmppbDydrZBwa18j1rPu5PMfYOlduOyzB4HCt7y6HLGr
ObAMu4EfjVnzlwAowaz40djwp461JmVWwmF/U1w4HG1oK/LZPy/IcoJl9mBX5mwPrio/MjA
IVSfc1FGu4/Oct781Y8iPILDn3r6OE6+I1gl6vcxaS3IowxPGT71K0JI60rTRp8oPPtUJnY
89BSlLC0I+znLmfkCUnqiQKelLtpiyhutSZHrVU3TlHmgwdxO9KKb3pelVHe4h1IaM8ZpPw
rSTAilcqMgZzVZpG/u1Ylb94q9hSNgjpXz2NjKc5cstDWLM+aQAcjisi4eNyeOa1rg/Lisa
dVDEtzXw9XnVTc7IWZh3ihSTnrVGSVVcAdfer94RvIIytYs8irj5gRn8a7qLfU6bNxLLSbW
yM0NukjJSs5p2znOe2KswyncAAea6mtDl1jK5LFGWdEJ6GtZbJnPytniqUQPmb62rOdXccj
6VleSegVGmVzpjMPvkYpyadIoHzmtSWUR/MMU5ZkePfkZ9KznOdiItGRLCyockYFUjLtIBr
VuJAxNZEzDfwM5/SuNNt6nVSepbDH7OPm5PSqRmlViMgnPWpAzGMDuKjRcvx0IrtoxTVzOX
xak0Mkjk4+cjtWnaxScFgD7elQW1uqZbnJ9K1IExgVz1W1It1NLI07X5QMjFXgRtqrCuAKt
FQRXdQvyXOSWrD8KjJOadsPZqaUkHUZFFVytswWgBsGnq3PNQAliVxjjNOUmualVcZX6DaN
BCCKSTGKrRykHrTzICOTX08cfTqUbbGPK7kZY5yOtTpcCMDzSMHvVWSZV6VSmnMnBPHpXjU
8ylhZuVJ3f4Gqp8+5vNHBcJlTn0INVmsmU5Dh/Qkc/nWJHczQyBonI9u1alvrULER3LCN+x
7GvocNmGAx7tXjyT79H/XmTOjUh8OqHGW6t2+Ykr6P/AI0ovVdgCrRuemeh+hq80kJi8wMC
CO3IrHkuNlwfLjKLnqOh/CqzGtHBJQdW6ey3ZMFz9B9xcypkjtVmwvVmTbgBgORmqM2bkDe
VwP7tLBboswlUkMPTvXhYXMJ0sRzwd15m8oRcLPc2JYoLhSk0auD2YZrKuPC+nSsXiDwse6
Gr5n2gHbkD0qyGLqCvFfaRnhcanGcVJr7zljOpT+F2OSHhCX7bukuQ1v3wMMas/wBhWESkp
aIV9XHNdMGboR+NIyo4Iboe1c9XI8M4/udH5mzxtZ/Ezlk8MWkxD/Z0Xd1wKt2nh7T7GQSG
2zJ/ePIroFCgbR07U2TIQ/Ln2q4ZJQow9pe7XzJljK0vdbdiuthbh/MKbm9fSrIUBsgdqZD
IGSpAwNerhoYaMIumkrnLJyb1GPEkmA8YbHrTPs0B3Dyhz7VYpCAK6JUKcnzSin8hKTMvUN
Phm0u4tlhVhIp+Ucc15peaQIkNsQ0LDGdvXNeukZIwazr+z024lVbqNS5GAe9fO5pliqpVI
NRtp5M9TBY2VBuO6Z5A+lpkeYTI2OW6Zor0mbwjYu4ZLiVFI6AiivFWS4jsvvPaWcUvM6Vi
qHc7deBTwcjPaqF/btKokVyOOlRWktwhC8vH05HSvpZ5k6GJ9hOFo9GtT5b2d481zVJwKgL
tnCj86cZlBAznNV5ZiCQO9bY3GQgubm+4mMbiyy8hQ2Tnn0qzGQUHzZqgkZZs4PPUmrCfu+
nJrycFjavtZVqkdGXKKtZFjzUDbCeaMnGQKhYqyhsYYVKpG30r26deU5tSat0M7WEY88vj2
pjtsjLKcH3oMYByDuaqzpNI+GGFPpXn4qvVpxfLC8nordPO5UUmN89+SzZNQFtx4/Op2hiR
SN25vQVGIXxkj6Cvj8TTxUmoz19NfvOhOPQj3HkZJ9QKEVmb5QfoOM1YWAsAWwM04ukKNjg
j171NPBVU1OtLlig5lshTdJbxZkAQ+lZ76nLNIFT5U/nTJpTMx3cD0qi4khk4Xj26VyYzOa
0l7OnK0F26msKUeu5rqxXHPWpQ2RzWXDcs5wRjFXA/HBrmo4pNaBKFiyOORUwkHrVMOcdaN
/vXqUcfybGLjc0A64zmlI3xna2DWf5vGM0+KUkMM161HOKcnySW5DgWQjhMGU5pUWQOMvkV
XEuO9PWU9etXTxlCTT108xcg2WUeewHTpSF+KhZwwzjvUbSkKeOB+tfPV8e5Tk092aqOhDc
SADNZE+WYk8VoSnHzHkenpWXcuQSRXlNcz5maJ2MHUAd+QeR0rOmGVVmAJ75rQuBmckms64
OOhJPau6Cskd8ZaGfIDv3KB1qxZmRJQXBNRRRkud7ZY0/EqzYJJHc1q5/ZCUE9TZiYtjbyc
81cT906sn41nWLYJB5NaQZSvXB9KUL7HDONmOkumY4JoEj5GG471S3bpCR9M1YiHOC2D71p
USsZPQkkc7jg8dOapTSKDjpVyVCIzlh+FZske+XG4/j3rzGlzHZR2uSRSEc7sE9M1JDKnm4
Pao2tjt3459Kijwk+0nBPb0rroWtuKpG+qOjhYBBnr7VfgYMR1rMgI8lSV59BV6KTbjCn8a
5q9jNLQ24iBirOazoJWPGAPrVoPJjtXTRqxjEyadywKeXBGKqiVh94gUjOR0rsWL5Y6C5bk
vy+b9RTDtweagVnNwoUZypJNBUjrXnuo5Rvy9WXZJ2JeODupGI6ZqKjtWLldNWK5ew2U1Rc
+9WZWxxVJid341xnVTiIzNnjv0qpfQyzW4aM8BsnHUVZLAbie1VzK43BWwrDrW0Wup0wTTu
i/o+opawJHOGbI+8ea6BoIZlDp36D1rg55jGI2YcBSDjvW3oWrqyi3lfa38DMePoa97BYiF
RfV69muhz4jDSt7WBrPbyRgtjDA9R2+tIPMVN0mAP7yitSJlYbZT83v3qYxptxt4+le1Hh+
FZe0pT07f5nl+2a0aM4wS7AY2DCpIp2D+VJ27ipTBsYmJiD/dohDFmLqFxW9DAyoVkqbcW9
+qZPMmidVbOQ2R6GpCMr71VjuN0zoOgOBUxkOcYOa+kw+IoSpvlfkYuLTGGHDiTJyPekMm9
SpOCKmwGUbqieEEh1OMVhWoShG9FaPdDTvuQ7TEwYHj0qYSq5GRj6Uz70jKwIx3pUXDcDNe
fQU6crU/hbLeu5ZB44NZ95qAjJjjPzeuKsOCCADwe9VbqFmVdmMg9a1zLFV/YuNHRrf/gBT
jG+o+wMzkuzEqfWp7m1judpOQV6Gq8czxcEfLVhJw5AFZ4GthqmGWHqtt9bhLmUroXGxVUj
JAopXYZH0or3k6EVa5GpULO4354x2p0QCKQTkGohJhVx6UiSFX3Hp6elfCwxUFUUpO7N2tC
1GMN149KYyqs25hkUNKikN3PamGQMSTxXVWxNJR5VZtO4lFkxdS/Xj0oUrtJHJ9DVfzEzgH
mp4xlfc06WIlWqWVm2DjYft3xZ6GmhmWM7jhepNTiM4ApXjUoRXt/VKijzrRpfeZcyKYnHn
gj7vSpZY3dhtOF9qiW0bPLVeRNqAVw5fhq9aM4YlWTdypNLYrpAAcqv4mp8YGSenpQZI1OC
wBNULjUfLm8tU3D1zXfWr4PLqfNOVv68iYqUx8k0ZJ3HaM55rOnuDLJhRhFqGWd5ZCQOvX2
oAJ7cV+dY7NamKbgvh/M7Y01EU4xS7tqE7QfrUMjFVO0ZNQB3dtvU+leK3Zm3IPU4cgDnPa
rm7gcVDDCY2LM2c/pU2Rjpmimmo6ik22ODcU7I71D82cAU0yOkmGXKgZNCqcurIZY4xSqcO
Pemjay71OQf0oBBIPoa11UkyehJ0JFOD4hZhzihgzYIHWmY2xsCfrXoLmjJvo0yRCqhVZmx
noB3qCYMMZ4PanJOGuBGBnjg+lNlcM2M9K5mqU4c0ehVmitcpJGm4jg1g3M/G3t3rpGnUx7
GIaue1aAK4ZOAecVm3FSSiXCLvZmLJncXbkdqyp23S4JI9q0Zt2DzxVBk/eszfhXfT0Wp3Q
p6klvEXJZVJA74qx5GRux05qa0UCLHTNWTGCAQcdsVxzre9oOe5RhiIkMgzzVtXf7vSrCWy
gfKanW1G3kZropVbnDPcgSJvvMOKa+/d+7HPrWmsQ247Ypghw+MZyKxqVrSMrFAlihHenpb
jcGYcmtGOyD4yMYqdrUgcLnH6VzTq3N4ySM2aLisiZdsxaQcdj610NxCSqjoV/WsWWFmbLe
vNdGDqK5rAvw3SlUGPlHpV9ZNzZUEL2rDRWhI2/MK0raQnBOcVvW5bXE4WV0bNu/SrwY4rP
iX90OauRMGQc8isKbsrGLHSfNGR3oiffFyfmHBp2BtJqrE2yd4zzmnLSQJXRPCXF3kdAhpT
ISMGoYpD/aDLnonNShc4NaQlaCV+4mrMXHHPIprH3p+AU3A8dKjI59aU46FkL9DVRj7VckF
VXYc8Vws3pkDHd7VWdcH/PFWSPmx+NQup3Yqumh1xIG2EFXQOCOp61nz27ws09uWZfr3rQI
JbjA56GoTlfvdM8itEzpi7bF7R9XEUyyXEjGM8MGOa7Kz1WzvpDFA5LgZwykV5vdxAjfa/w
AIyQeMfSiwv7uCXMbeXKo5IPUV9Hlmb1cG+R6x6nLiMDGunOOjPVsDNEgzGQo5rgbPXtTil
DSSGWPqVf8AxrrbTWbC5QEXCoe6ucYr7bCZphcZFxTs/M8OthKlLz9BzW8gkUbeD1I7VeVd
oC5zSLPC/wByVG+jA0PIEwcgj0zWmGwWHwnNODvc5pSlLRilWJxnIpGwi89acrqwypqpfXI
t4GkADEdRnmujE1IUaMq99EhRTcrEkjJ1QjcR69aqtfxQqfOby8eo61nJdLO4dJcn09KWUR
yuPOXcU5Ge1fAVs/5pOpBW/U7FRt8RqR3dvMpdZAQP0qvLqFvkAS4XPYc1BHhVO0Dn0FKFT
cCVXPpiiWczqwUVYPZxTL+UkUEcg1CwUEbTyKaZAANvHtTTwQT/APrrepiYzSdte5CjYjlk
uN/yzYGKKbJjI+lFcDqVb/E/vHYeG2qAPQD9KbnPeqIvVZQANxwOh9qkWYEHcQv17V5NSvz
G7pyW5OxJOCT7Uhcj73ygVXa6y4jhAkb2pGDO4SWQBj/AK4akm9UylCxP5nzfJyfatO0uIQ
io7/PWZFGwbaAAMdBV1LdUGZTtXpivZyapiaNVVaUbrrfYxqJNWL806xrkMoHqTUKXlsOWn
B+tZV8qo+4NwO2etUd/NexieJK8K7SgtO7CGGi1e50Tanag4DFvoKgm1QFcRKQfU1iF80Bs
9683EcTY2rFxTUfQ1WGgi08jPlixJ+tVy5Z9qkH1PpUPm72ZUOEHVqqvcpCMIpVCcEnjPuK
+ZlOUneTudEKfY0w8cWR19hzVea7TdncQRztBrJMshO233A55Zu9XIoVhj824YKO4Pf8AGi
9y3SSLUTSXTdCBV2L7PACoILDgmsXfNezBbcmO3XqRxmtEWkPkiNtzLnPJ6mtoS5dVuZ1I2
Suy55sbk54xSgKx+RhVdIE2hQvA6c1OsMSqCq896XNKerMZWXUlRQvoTULNtuTkfKw59Khn
a3VyG3LkZyDUSTBnaFXJVh8tTKutIgoXLQ2BiyNweoFTM6RoGX5ie1Z0KTMAVBHUHNTbZFU
bsnBoo1Gk9Nw5S8Lj92VICsOMZqlczsyNGnLHrg0jvKGfagbB61W2OY5pG3I5HBFXWxNSol
FscYpaleS8+yBsIGPY56GpkleaDzSNpPPHeqItJZoUZo9y55zVqUbJFCHCgcjsK5Y1HCNjp
kovRbimQnsKoajmSIA8Yq/HHG6lvM/Csi/mwWUHOKqnNykJR10Mx0VlwQaqyLh89qvLJiP0
3dc1C67kOeeeK9TmdkzeDtuSQkiNQoqyoLABhgDmq1sSQVIIxWrBCSBkZrhlKz1JnoPhAZP
u45q6kRKcLRFbneGA4rRij4AAohJvRHDJq5mtE3cYFWYYE4Jq7JBkYojiAA70SUuazM2JHC
ueOlSFBjGKlRcdBT/LPpXUsPKS0QjLmtQ27HesS6iEcrIRziuouCIk3GuevSXkJ29RjNcNn
SnY6KbMkvsI3L1q/bkMFwKyrg7WAJJwau2FwuDyCx4ArrqSvC52OPum5G3GD0qzFJ/+qqUW
fvZGTT5ZBGobODXKqttzjauae8bTk4rNv5Hhu4pFBwfSoEldkOW5zxUszP8AZRGG3EZ59K1
VfmtoOK5ZFiOTOoldo2+XnNSeb5kpVCdiDkjvWdDP5MXmyKWJG3inT6gIovLtkDcck8fpXV
GV9yuRyeiNSGQSWzHGAWOPekZ0XqcZOKybbUohEkOGLLxUV3eSPcCKNSCF3YqJ1tLDVCTlZ
mpK3XHNUWY54p6z5tY5GZSzDP1qnNMRGzAYJ4AHrXO7G1OLTsJ9qy7MQRHnGfekllKqzjsO
PrSEr5flnG0jkH1qtIzALC4IxyT7VKudijclabJO4fMOtVzMGPNOVgAykZDdDVdxznHtWyf
Q2ih/nASZ7Z6U2aNLsgIfs8g5Vv7xqJlkGBGefehVnwcFA3rmt1KxolbVDBPNbSCC4yozy5
7mrobKA5Uiq0hmlh8qTyip7kHIqnI19bCOHzkaIH723oK0XdGjjz7bmruaNhscjPof8Kcbq
ZkG6SXA9SeKpxsJQpinLAjkBQuDTfJH8WSPc1oqk4q12ZOCWjR2vh67vbotvui8YGAMVdvL
OXnGS7fx1yml6s2m5XaGibqoODXZafqMd9YxtboW5wwY8r9a93Dqlj6Hsa83zLb/ACseBiq
c6VRzitDFltnDqMsjH+OP+tI9zc2yAyxGRBwXXniuimt1LkRMoY9RWSLIJIZkyrvxtBOCa8
bF5ZWws2pK6IhVUtyO3uI503Rlk9c9KlklkiXcVyM9RWe8TNcPG0TWc38Lq3B/DvTTJe2il
riT7RGoyzoMEfUVwezkpWNXBN6Gil2jt1/DvUv2kLwzAZ6bjiqOnpb6kWkikBGP4Gwf/rVV
vdDvC4aJ+p+UOxJFejChX5FK2hHLHm5W7F2WdXcFJkIx60Vhz6dHC6q9zcRsRkgJnvRS5Z9
y/Zw/mNy9ntImVbbEkmBlYx1/GmiwaZBLcg4IztHAFalrYRoqBVXgDk/SrzQxhQC/Hp2r04
5VUxClVty9kYOuoe7EwobUlkht28pPbqatC0cttC4IOCavyQjepjUHBzxUdxM6TIyvgE8p3
rGWW0qEG8Td2fTZozdVyegyPyYZGi+Ytg8mobq7a3iVSd7MeM9hT7qRYLY3VwQB/Cg7muYk
u5JZPNZzk81li688PD2aXLfa3Z90bUaXtPeZfkmeQ5Y5JqPJ7iqrTS/1pq3ZllWJAAz/AMR
6V83Lmk7noKnZF13C7eCSTgAdTUioImD3XHcRKf502OeztYzl283GS7d6zJLqW9nDBSBjAx
3q2lTV3qyFFzfZFu4vVDOVQMTwNo4FRw2zSsJJG57bug+lSwWwRcuvP93stWhyOTXM02TKS
irRK8rQ2UIZU+Y9PeoY7eW6PmXZwP4Yx2FaDojxxo43c7hn1pWijRiy5LUtSFUsvMbFGqIE
UBR6etS7SxAJpoGRgjrVR9RZH2iEgZxzRzWWpnaUr2NVdsaHkcdzVV9RgUEK2TVa4nkeEbk
wOtR2lqkr+bJHhc9KFWv7sRqnFK8xZWmvFxGPl/Kpra28nDScuPTpVo4HoB6Uxj71lKKTuL
nb0WxLkCh33RlR6d6rl+Kb5uRWsa1lYlIlicpkEjDcik3ksSTkVSDTefkdB/KpnuFP3aiVW
60E46iTXLqCqcD2ql5jOX45qWZskNkjtinLEgiJJwf71ZOZ0xSSuiGN32jHWsW+Yi5bnnNd
NAkZQjjcK5u9VWuXc+tdOF/iamsNXYqPlyoLYq1BDuUgDtUUduZ264ArSt4Qi+aD7Yr0Kj2
SFN2VkRpGigAgZrRtyFAyc1WKh8HGDUmxl5zXNVi3G5zcz2ZuW6q0Yx0qYKEPymsWC5kikA
J4raimikUGnSUZaXszCSJG5U/SmJxUnB7jFNACtk1tOLupE2J41LdKe0ojX5sVVa5VQQrc+
gqk8jvwzcV2/W1Rh7m7FYfdS784rLm+bj0q5sz7ionXAJAz9K8Oc5Tk2+ptB2OfvrcgBlOS
fSs6JjESOnrXTvEpBAHWsuSxBkLA59quFWys9j1adRONmaNlOstsD3A60+4KtAC3QcVnQQy
wN8ucCr8qs9oSykn0ArGTTfkck0lIigljD+WQWPoK0VZTygLN/EKxVkjgZQActnPtW9AwWD
K4NbQsmTU0IFkiIdSm8Dris+9ezYYszIZycYPSrpUJMWTjPGPY1Uns7mRSI8bc8Ct6dVdTS
nJJop2mRIu7k9wKkjm26vkNuBGPpQ8RhZCIcMeAue9R2sbx3nmSqQuTkEe1Q3zXZ1XTvI0Y
lhlEttISrp86sPekSBpAXZt5i+7jjP4VFC6f2gjFTgjafUcVFc6ktnujhJeUnA9qhXdjKEZ
XtEJmVOCMN2FVCJokMsyAknk+gpr/AGq3tkvLjMkkjEc/wVaDxSRFfMV/lAI3da2sdeyI92
4Bweo4qKRjjPU+lTpE8cLR7eF6H2pIbeSZ/RQCWOO1XCLk/dQ1NbkGT1707nr3ppUeZhWDD
1pzfWtmaDOM80o2nb5ihgOoxTCQrADmnBxnkirW47djIu7afT52uLf5oiC20npVuC6Wa2WQ
NyVyQOcVM7gNzgr6N0P1rDufPhEv2EkI/VOmPpXTBc2h0xftVyvc10m8wAqh2+uMVraXrEm
nXPHMUnDgn9frXL2upxzxYaTbIONtWXdjx2FXTc6c7xepzV6al+7kj1m2ljGLtiHR1BWVeh
FWYZBOzOYAqp91s5zXnnh/xD/Z7tZ3rMbN/wCLrsP09K7WK7t4jEbO4SVJRuWMPyfpX1uFx
CUYuOsOq6p/qfMV8PKnJpkr6bFdPvlBJPPNOSyZITHsDgcHnkirMF5DdKRGSrD7y9xU3lsA
SrkZ9s16MMsw1Re0pLmve7RyupNaM5a48PwLM9xaFreY9NpI5p1vealaIsd5ELnB27iea3Z
ILssW85ZF/usuD+dU5Fjk/czpsYnG1/6GvGrYKthnejdLs9v8jpjV51aepBNd6fI4aS2lZs
emce1FRS6ZcK+IZm2e+KK5XXxV/wCGvuHambYsowVMhZzgDJNTrBEvRBxT1ZWUEc8VSn1bT
7eRo5rpFdeSM5r7pUcLQXNZJHCueTstRt1cNGxSJQuOWc9BWZ/bFhHK5JaWTsQOGqjrWs2l
wFtoJi5uBxt4wK5yRZg7CCfaQON/Ir8/zDGzjiJOL5rPTsu2h7GHwilG89DfurmS9bcw2qP
uoOgrKmcRHJBZs8KBkmobK4le5itr1zGznGV4B/Gt+KG1t3eRE2BfvO/OfxrwHGpVk6lV3O
6S9j7tjJkQxqr3s6xKekAPzMPeqF5q7SP5UAEcadEA5H41U1a9S6uSloSVUn537n2qbT9Kc
gTT5UH+E9TSmlHY7oU4QiqlXfsOs4JbpyFdwOpZugroLe3W3QKg/E96bEBGu1Fwo6AVKZQe
DXnVG29DhrVed6bEm4gHJyTQpyajySeOasQRM+N4xg8Cs0mzidrD2Qhhz0FIpLRp64qeRcl
hnrUPAAx2puDRC1HqcdRTWUE/dU0mTigk55rKXmLbYikthLMGkf5B/CKsjAUYGB6Uzt1prM
MVNkndA3fcJG7VE0gzjNIzcE9qiLAtmsZSuxJWFlYr8w6d6iEmeB61OfLeM7u1V4gAxJ5J4
wKIxdy12HvONmBwaIU3PljjJpkUaGQqeATmiVglxiM5FYybTsWo9ETXiKoRV/SojHI0PANX
okzFl+WqRWHTipbvLXQlTcdEUIxIgIwawZUc3Mm7ua6uZ1CnArm7uRPtDDBPNddB8ktDaE7
6kCh1+XPNaVrbTzsEjOFqvbIZHDEYWug0544nAArtp1FKrGMnZGU29yvJp01ugZsc1WkQrg
LyO9bOoT71wBxWYDzxXbX5IzdOm7o57tlIkl6tQTMMLnFMnx0x83pUaHkZ4NePJtMtI1Tdm
Mc4NQvdO7D5sCqZBL9cipo0XGc5xVJza3BonhJLknmlI+bBqRBxnFMZRk5rqnFqCSM7D1+4
cdqhk65HB71Yi5XGKjmUA4J5qJU2qd2NLUoyDa3XrSKik4I609l3MD0p+zHNcjdzfmGbFQ8
jikk+aPavAND5IpNxC4ov0Gnd6lBoMMTjJzWnGSLfjjgVUJLE4Iq1H/qMU0+g5u4wE4NTKS
R16VW3Yzmpoyp69qlS1H0JZBGYsugJHIz61RtbZnd5MbQWNTyTB3CqenarEKsY8ZxXRT1YX
cU7GVPasL9JI3IRGDsP71MurOOS+e8RBngqpPAPvWrKoU4XuOc1Vfjpyavm1tc2jUe9zJ1T
UA5ng8xRGQAQV43Y7VgRW7M2IZsnAzitjVopxdFlGQVBx71nqJ0Uq6Yf1Arpi7LQ9nDWjT9
3qbVuksY5n3RYztPOPatGUJaaYypkT3HCim6ItqbF2nizIpzyKbeu0979ojYEKuFB6Ct6b9
nBze7POnJyqcr6FGSIqQaicHuDWsYdx6ZJ5qldWzrzzSTW5tGd2Z7Z2EKdp96YrvHKjsgcK
cketSsHViDgj+VV2nHmFW4K/rWsGbK73Oit7i01qKS2FuIZAuQcVzE9vJHI8JI3LwTVmxvT
aagtwOFH3sdxUdzKst7LOMkOxIruk4uCktzKEXTk0tjm7yzZLgtbuUfG4qM1d06dbiJopX2
SRjkH2rRZFcfPkj24rFu7SdbrfHHggZU5+/7GnGSlozsdRVIuMia4v7a0kCyOdx5JUZAoXU
Z3Ky2NuwKcrK/yhfp61jf2hMdR3z2RKINvlqvGfX61rNqdsFbcHjKruKMuDW/K46xMpwtZN
HrXhO8F5pUVzdSrLchcSydOfcV1IZeuc59K+bItbOqX8dtayyRW8Z3yndtLnsDitmDxLbab
qtvPc6xJAsT/ADeW+849CPSvqMvzSOHiqU4O/c8GvgHJuSZ73UMsSTDa6BgPWsOPxh4eNvB
L/akD+cMr5bZ/Mdq17a/s7xd1rcxTD/YYGvq+elXXKmn5HjunOOrRN5WABxwKKc2eMGir9j
DsRznC/wDCw7RftUN3aSRtGAIxHzuyO57Vzsc99eSSahEi3Vuz5IhPzIfx61l6hHI2nOIWU
blDPgDLfjWDbX19pzia3ldCT0DcH6ivzbEYmpjIpVOh9zSwdKEXKkrM66eYThBFL5U6HdiU
EGpImvpblmka3MZ6ASDNco+qm5lEs8jiVjyQeKp3N7vugVARumR3rzHR0aZ0zoLlSvqd7cz
2wtwk7o3sp5BrPkvbq5dIBI7KOEjB4/GsTTLa6vpd7Hai8eYTXYWVpBbJ+7HzEdW61xySp6
JnK3Cho9WSaZp0USiScK0x9Oi1qlSpJzxVWLHrVsLuTJ7V58273Z59Wbm7sMjb1xQFDEAda
YQR9KfEwR9xGay6nPIuwwBVyetWEbEnA7VXWdW5BqZJAXJHYVasjnYx3+bNMHPSmuwPI5zS
qxXgjFYyfvFcoE4470wsxOKJCfvVGH6mokSSl8LUTOMdajaUdKhllwMjmsmrjjG7JJJRsIq
MtiPdWfK7swbaQOn1qeOUyw4A5rKSsauFi5HMpTkYFZxuTDfeiE55oEu1yHI/CqV4waVS3Q
HqKqN5SsOELs045i0hI7mrrIq4J6+1ZkbqpDrjoOKs/aFC8kljXNJK7uaODLy3Q37OMAUwT
jeapwxysxcthewNWEjLPnoBXPKDW4KEUSmRnOQMCucvJmjvXU966IuCuOgrjPHEt5p2g3Gp
2GGmjAYgjIAzXdgYupWVPqwpuK3OmsyXtwSetaVuwRuRXmXww8Y3niiC7ju0Rjb4AdVwD61
6RvVDnOMiujFUZ4Wu6c90Yys3oWndX3YNVthDcGmiUA5XPNG/PJbmtozU7SW6MLWIpR8wPU
0xs4yOTUsoAXfnioPMB4HU1jW7mhJECQPXNWwuOnFQwAMwxVrb+9AqoL3LmUtx+47eKazEj
NOIwKj6tjtXXKVoklmLhePSoH+aQZ7VPgoBiqzMVkJ706s1azCIm0ckZzmlIbb0p8YZ16Ur
KwHTFcLjfVDRVKk9QKa8Py7icVOMM3NQ3B2xn0/lWXwptmkXqViiA8Nz3q3CQ0JIHasVrlU
mx94VsWswWHleO1VBJu5rUjYozsVLdqntmAjy3Sql0+ZGOcc02G4Aibcehp+y0uV9lD1Y/a
2YDPpV1LtYx+8bFYc1ztbfGTxVUagu4/PuY9fauijSk07EyVzrRdW7KQTVczRbiF5rn4rpS
oCuCx55qZbgA5703Gcdyox8zSnjSQb8DOO9ZrQuLkSFl2gg/X2qx9pV4trHGaRJERh/Ee1Z
uMnK500puOjNHzAlnuVcSSHJA7Vnuzb8gYPNTNMGTGCPWq7sMcdq6nNySv0KirFxJJEVTIS
Tt6Gp0Afr0qnvHmfNkjGKsRToOAKqL0Q2uxFd2CyAmMbT7ViPbZkYMuD610bXKoBzmsy4xL
LuzgZq1KxtSlJbmM1vKu4qAQPUUxZCvGMH6Vs+WuMZzzWZeRGI71GBXRTqdGaufNoyMuW7c
U1sE+oHSmLMGUgCml8CulRMZaC2kdtDNuuI/MTduxTNYS0N/HImnrPDLGwBJIZT7j0psjEK
SvBxxWfFb3EdyLua9lkmyMZ6ADtiuum0lZk63uefzagYjIkFuiEsRu7is+IK/wA80pQHPKj
kn0rq9Z8NTSzyXFltYyOW2ZxtBrAGi3sc8YuLSVoVOWKLnIr2KVSDjoyrs0PC7OuqOqqdrI
VY9QK7W0v7rTbuO5s5WhmQ9R0PtiqVotulqv2a3MCY4DLtb8aJWGM7u9ck68vac0dGLlTVm
en2vxGsXtYzfRyRXAGGVFyD7iivL0n2Lgwq/PBNFd/9pYjrJnD9Vp9jpTb28iZeINx6n0pi
afY9Rbrk+9TsCqAAdhTVfGQcCvDvoezJStuIun2LSKGtU2ggHFRPpGn/AGkr9nQcVbt23XE
Y44I61C0+bmRsj71YtvoYXl1ZetkWFFhjAAXsKvRt8w9KzEuVByDk1YinXduIJ9K4ppkThd
3NiIsZAq960MYXO4/lWbDeqXGEA4rRWdWX1rzqhyTVmRO3OCRTRUVxIokytEci5607aXIkW
RnPBFTxuVBA79ap7wrdetTK3PWoempjKNyUsAfSlaWoXPzZqNm4AzSESFyTjBpzEBOtQKxD
DnNOkbPygUnYhjc5Jxiq9wxAHIqUqQAOhNQTRFkOTWEi42ZTuJWKsCRtAqG0u1V9h+7TLgM
inPfgVlO5jm4atIpSVjtjBNWOhutgCyKRisu8lGwMgOAKlFzvtQpOcDrWdPclomj6jt2qlB
PYVKEouxrWUxlVV6HvWmiqWyTnHpXK6XOfOZdxBNb9vMZG2524rza8Hz2ZrUp2ZZvLhorcs
nOO1SWNybmxBwUYdRRc24nsmRfvdarWqSxR+Ww+X61aceXlluQlFwa6lgSEtipJ7SK7tngm
QSRyLtZSMgimxqCwJwcCrhlWIDjmubldOV0c85NOyM3T9HsdEg8jT7OO2iHaNcZ+tPnuVV9
rDkirE1z8u7t6Vg3srvchuAmea7YwdWTm2OCvuaSzsB14q1HOrJjGSKxGkKKMZwelWIHPGS
SD6V0whJajcEaxO+PFVwn7wKAB71NEp9al8vJ5P6U5W2ZzaIfbKVY56Zq0euaropU9eKkcs
FwCeaqPuqyE4pkoK9+tORVL/czUKArjNTB/7vWtIzVtTJw1Jmxg1SkXOMHmpnfA2k81EpDE
DuP1pVFzRK5S3AoWLJ61FMSc85p6OAzKeg6VFI+QSorKco8nKBAdwbK9cVXuQfKIGc1bBGM
kc1VuJRg8dq8+bLh8SOYuQ6y5HGT2rXjlaO2XcxJYZxVCQASlu/UZp7XIT5nOWAwK6otysr
HbW+FCSSNk+Y6gn1qi87hWw5x+lMmvBPJ90Lg9aYXhVW8xS7dRt6V3wglujnc7kP2jDjknN
Mdo+SBgmiRZnHCBMdKiKFuGbpzxXarLYl3aLVquATkE/wAqk3uGKr931qoCsKCUA5PQYpPP
iEnm8g/Xiuao25F0S+k0gG1/vCrS3CjByM1ktcJK3ytz3x3pjufMVFyM981m4q53xjc21vY
3bYTz9auIuVySMdqw44VDCRnOR39auLPGsqh3OW4A7CpaT0RpyR6Gk7EcnimDeOV5z60qlZ
B7ipGXgZOfpTU7aCSsMGcHHJ9Kr3JVYXDPsLDg+lWwFGRn5scisDUo5ZrhIEkJUnn2pxavd
G1KKlLVmjYMHtAN+8g8tnrSXaF02ZxkdaLS3Fpa7C2AOSagW5WW6aNcHbVx3uOUdW0ZBElv
IUkHHY0pkGBitW6t450ZcYPb2rnH321wYJPwNelSmp6itz6lmRhtAJqEyKBnFRmUMmc5xUL
zdegrqiZNE7S4GM8nmoXl4I71WaYDJzUfnDHJ61vGNiLXJ5JAWXnmoCSBuYjGajaTPvSPKp
QBuVPpT2CMLuw8ykcAZFFR70Xhc47cUUuY09izvYgJrcNIOeMEHrVK5j8tyoPBFPA2xqFJ4
A4qGQuzZauGD1OjmvoEEm25RiM8gVDI6m7kAAGKkiTNyinqSKWz06W8vJArBVQncxGT1oqT
SV2ZyVtQj8yRgqAMx7CtWOwvVC5hJz71s2GnWlpjYmW7sa1VaIYWvOnibvQ5KmIa+FHNGOa
2bEqlTVy2lG3k8+ma3pI4LkFJEVhiqo0iKP5ojkf3TWUpXRg60ZL3tzKusg5qa02iLzT941
JdW/mAbRsI9aoIxt5dpOV71yzndWNYR51oX5huXeBzUJeRcE9DVgTR+VuP3T+lN8+EkAlfx
rOE3Ejl8iF5yB3oEwPU1FdlAd6sCB2zVPzAWGTXTFcyuJ07moHzyDTw5zmswT4OAakScDuT
momjGVNmjuLEd8UOvyZ71WjmIHqKlEmQPQ+tYWZjazM6+UmPaRyD1FYUyqjktzxW9ePlCxI
xnGKxrgxlSW61cW1Y76PmUDckHaDx6CoppgYyc1DJw52nOapy7t21m4PcV1whd3PTpxTZo6
fMouxz2roLWUifJbjNcvbKYyrYyR0xWuJhuVgCK4sTBSlcdeCudjBMSmAeKjnlRDgEVlRXy
ooKgscYxUU84d8Bjurgkuh5ap+8XFuysoQEDNX3cSHg5Nc4Y2Ul5H4GDUw1UPH5UPBPGa2p
0+fQdSnzaxNC7kAjZEJb1NVYQkkQDjLD1pls5PDfMe/vV2K3+YvjHPSutQVN6ENci1Ks0JC
7l5qewOXG7FTXKkoAvX0FRwR8oGbGD0rTnsrGd9DftoVcAsOtTtAFFNtMYXk8VaLAtjFJcr
RwyepBHCquGPNTTRqAeMelSq0fGRzT5WViVxziulU4+zck9Q5tTNyAMnpUZdg3yDrVlowxP
GPeowu1yPve9cXM5bmysyJ2QpnPNQoT5nJ4qWSPnh/wqFgAMGnKbQWuaTKrMCTxjtUOckhR
xUcUmVw2cCpGZTGVXilJKWpm1YgdgpIFZN1cIkjb2wMcVeuJEhiZ2fJA4FcVqGoFpTuG5Og
xXNCjKT1RvRjzMnuL0yHI42ngg1G8u5TukBNZM82FVRnHXilLOQNpJJr1KNKK3N6uxNI4jY
nPWnecwX91jPeqhJwS55HelaXKYJCjHWu5rscqRcjuWABYlj71A0rcncBnvVU3KAAZLY44q
F5XZCvQZq1FbsHKysWGlZjgucYqJ7r5CjYxmq65BYx8E+tVJBK65HBzxUey55abGlOLWrNC
O4H3gcDOOKtC7fqjAkd6yoVQEK7gH096RpFjlUo/ANaSw/mdlKSudJDO8gVsYz15q7y8ZO0
EjpWBa3IABL5zWklztfcrAk1wSg09DvSuro0rDUAzMJDtwcEVPfXrCAy2+WC9cVzt5mOdZ4
2BLnDBatw3M6sYY0yzDr2pOn1NfZJu5N/aNzex5hPlHoxHerWn+XApe7mUsT1Y1X3ppWnmS
SPdOeD6VlPrJeBttruP3mO3IApwg5XSNVTc0+RaHQ3mpQxWrEOrIT2NZUMiC7EsIIJ6571z
M9yZGypAU84BroNGv4UtGe4I3gcA10ui6cbm88N7KGhdt7qX7bMLjKqTkA1W1dEkjMsZBZO
4rKudZku9QQou1F4x61O12rQsADwMYraFNwabOWpScWpWM4ytgbfXtVeSZVABOSDUpjk2ZI
A+lVnjO0BhwOc9zXoxcTmkkNMuc5IFIH6ZGabsO0kjPpQqMUFXzoz5R27P8PFIqtg4OPTNW
EtycDOKTylDfMOBWMq8UWqdtSAbgBubB9qKnIQn5gc0VKrovlO1Byv3hnA/lQV+Uc5qpGwC
DJGeKmWcMMHt6VzOLRpKDvoSQxFruJEXJZhj0FXEb7NBcJAS8qHdhTgms9b9LWTcWAJGBms
Y68tteLNanKMMPuGSOawlSnNBGhOeh6Jb3XnwK4AGVzjuKZNeSquLePzJeOCcYrkre5YQi+
tTKqZJZCcD61s6bdQtCxuHzJIcsR2rjnS5dUZVMLyXlY6HT7l50LyJ5ZHBFa8cq4xmvPrrW
p7O7FpaqCgbLSE1uWtxN5SzfMYyuSD97NQ4zp2k+pwV8HK3N3Ogv7UXduyK21sZDDsa5b5o
pWhnULKnB/2vcVqW2sC4lMcQZtvUjjB9Kp+I7i0gt47meZIpQRjnk+3vWE1d2S1IoRnCXs7
bkQyxHUD0pbiPLDHHFUrPV7S4kWJiwZhkFhjNaErxxoXlkwo71ztyp2ujepz05WkjPKFjx+
dIpVpfLyobGcA/0qvcXlzdh4tMhLL3lbgD6ViWVjeR6o0ryfOWAJz1rrpyvF8zNI07puTtY
3pCyPx0pySsO2atTwkZ6Z4qs6bRz+VZqqmtTFSTWov2jnapx71YW9wqg9RWXIxQ5APNZ8uo
lLnySQBjqaqMXP4SZUlLVGtcXBbJyOazLqTcGA6CmQzC6BAbG3g1HPuCgNkLn71XZJpMcFY
qMctleooSA8s4/CrsNtGbZ26uO9AUsoAHIpup0R6FN63RAoY8ggCpkm2EK3NORQTgfjUM0O
DwD1rDmTdmbtqWjLomXqGpouQCAD3qAIQo6D3qKV9v8IahU03ZExpxNMyiWNl9qhVPKGE+U
9RUFtlyAr49quyxSqA3BwOlaRpuGyOWVk7Is2DsWwwyPWuggYeX1zXMWUuJCrdxmty0kJXa
vQU666nHXjqWjG0n3Bk/yqW3t8SqH4JNSxFU5XvVqMLI2R1Fcruct7FyJBGhqQZLZqNQ9OG
7NUpaJWOSW5IFy2e9K74YtjmkJwtNdgW61pUbhCyZIgO5jkUhAB6U7ouRTck84rBNqyZSlY
gk2+mDVOTIOa0Cm774qnMMnaOBUtvqbxZEshA4xUd3fx26/K4YkdBVS6uktwybvmPrXPy3e
8kMwBJ610U4OWrBwbVyzeXpmUkHB75rmZ4XaQmPJJOQDWnIA7Absn1oGEc7iG44xXpJLlsi
KTcWZihhhXQ57HtUuGTnGcelJLKM4XJPoaA7qCh/i61Lp22NnO61GGSMplhyeq+lVJWUvtQ
nH+1VgwZTe7bWJ/SocojZCgn1Nbq8VqzNSb2RDEpG4g/MB370sxw4BQFz0AqMXsctw0YPze
uOKmbYFyWyfWplLleq3OlU3Gzl1IZH2MPnznrVC5nlK7RhMVZmCtlqoziXyy0f3geAa7KMj
rhRUtGVJrnY4hjy8rdsdPepllWN1L/MR1quZ/n3qmZBwfagsZCDnj0FdrimrHTGPK+VI1De
M1vuUDOegqS3u5RKN4OO4qlbgklVIwcYq1GsjuybM+9cjUYqzNaTexqqdykqS39Kt6PcyPd
GPdnDYHFFlpzT20kIby227s1ynh7V7611t1vcmyaTy1lVejVz+z9rGbh9k7qcYyUrbo9Nv4
S8Ayylh2NZujXQ07U3tb+3X7NdnHTOD2/Cp7hI3RWiuicjua8/8QaldLM2n2MxuLnds3Kc7
B61y4C9WfLH5mVCn7WDg2dF4w03/hHYpb+3iUWMrcMedh9MV5q2p65qELPZOIQSRhlxx7Gv
WdPA8T+CY/D+rzL/AGhBg7mB+fb0NcBOkkTNahcFGK8LgfhX0lBQpX0u+/Q68MpVE6dXeP8
ASOZiuvGNkSA6z++ATWnZax4pZc/YY3BOFDDBJ711uk6M8rjOCepOelbc1vZRFLaSIO553E
/yqK+YU2+R002KUYJ8t7nJWGs6rNfQWWoaV5Hmtt83BAX610U1qR8rKAex9aZOiWD7fneE8
5J6e1SG6EiIhbKH7r+ntXlVq7lJSpqyOSpDZwWhUNsc52596etvt+YdDVgkJuBbnpj196j8
5CMFsVzurJqxnyCBRnkdKglKr971pJp1QcNmqEszOSegxzminTlLVm8aTaJHuFVsdfeiqDO
vG484ort9gaewOvWdyOo5H9KekwDhWPA5NZaSF1APHGKehZZPv4zXa6Z0ezUtjUP2eXaZQw
DHG709K4sxTWd1L02biNzDIPNdPDPDDcoJn+8c8nism6urS8naKKb5A+HwO+ammpR0toXRj
JS5bGzYXF5qWkNBGg2IQGOMAVo332S1tTM91GoUZyzYNZ0NwLazlh0622+YcnadzdPSsO60
W6lug10+4PgBZBk5PoK540oSk7uyGqCk25Owttq1lLqCSC8xEzHDEFgBXoA1azg0tZ2vQ6b
MDJ2muOXwzpNjb7LstGrA+azNjb9KyZ7WW5iaztb5XslYGMSD5uO2aqrSo17craSMqlBYhp
rodHpPipUuJI9OiMju2dznr7VrSRQ63fi61uURCE4WLGAD65rjfD+hXwv3mZZFRTw23K/ga
6+VxboqzBmXuSc5rzsZGnTq8tJ3OZ0FGpeO/kaOpaPBLFHLpMY3oMkj0rM0mdJb5YL+RmGP
lUtwKtnXbqxtlFthoG5KnmsG7uYTcC4C7ZN2/aOh+lcipSlG0upmqU3Bxq7dH1O5LxxArGE
VRx8vSsvTQ81z5jupj3E8dSfWsuy1GW9tSXwrjgj1rRtDb2Ns4t5hJc7cEdlrzZUXSumeYq
VotdTopDGyAkjNZtwyqjADPvWCNcurecx3MHmIx6k8VLHdCaUyFyiFvu9qXspw+LYyng6tN
XZZKvIdqjccZFYt1bwSyRkcuz4bHYDrW/5yxqHTg9AR3rFvdsT+bEMPyCPQ+tbUZPnsnYmD
a3K0gigu99szKP4iO4qOS/DyrtQ+WB371PaWjXBWNSfn7+g703V4ArbYlx5fTHcV6SlB2g9
zVyWiRpRlRbBlHUZqFd2/OaqabqFstm0dzcJFs6BjzULaraRsdjM75wMDiuB0Kik0kdcIyS
vY1IF2yEnmpJhzkCoLS6huU3KcuOCKtKAQc1yz5oy1RLkr3KrsNvSqbkPcbQ3arsqBU3NVP
92ACv8AF1Oa7aHvK6NFViizCMSBlIrSnkY26s2ATVSyhiOGzyKvTxkw47VrBNS1OWpJORTt
nDTZ6Ad63LZ/lwozx2rBgTD4HPbFb9nCUG5crxyKWIdzKs0aUG/gEH8a1LaLABzgg1lwyHI
AOMVowyHB3fpXEnqcE9djSzkZxiondVP3hmsy7vXC4RuBVGO8Nw3BII9ayq1m/hRgqMtzdE
4x94Uu9CMhgaxlcE7gS+OuKebrDZaPC1wvESejD2fQ2BMhAAYfSnjOKwPtKGXunfJq/DOWw
IpQ5+tdEK0nuEqVkX2bnFV5jHt+bjFGWD/MeajuUaSIhRyRVqTbFGNtzjtVffdsyuMDjmsY
AhjkEn09a6lvDNxdMWabbk96mi8JIgCvcNu9QK9anVjGKS1OxzpqK1OSV5FB24z6mmCTkgn
5vWu0/wCEVjVceex98VC3g6GQfNcMvuKTxCX2WY81PucRI8aE5OfpUQeRiNqkD3rtH8EQhs
R3TH60q+DHiLbbjdxxlaUsU2tExXp33OLcsV3HnFZd5I0r+RG23B+YjtXdXPhS6QDyiGbqR
muQSyuczMYCrI5Vjj9KeHrwbcn0PSockldGfEYbO3/d5LdWY96ij1WOXIXDHuCauSWciyEs
AMnheyj0rOntDJJiP5ADyQtepSdKbvJ3OmNNN7A1/g+XkAse4qpLeku0ZcMikEkcE1PNp9u
0GGYtz97JBrP+zoCEjnLqOoc5xXoUoUuhpOm4aj3uBuwswU9ge9NVuBl+/OKgAjRz56OT2y
KkWSJ3B2Edue9djguhMZNu5btrnYRuyyBhW5HexCTbEmEznJ71hQCJMbm4J5B4rRee3t7MP
Gu+QEKg+tebWipStYumm6iUVds259UENg6RmRpGQhdvY01E0k+GU02MKl1IA2T/AH89azPt
RutMli8vybpSACByRWfDYX+oXDCKNi6DII7Vzww8ftPlsz6WhhouF5vlsy14wvb23ubbS7O
4EUphC3EueAMdR71z2hXtoJZrKLcZIzuMxOS/1rf8WeHbvVLWymS3mMpQB2Qcgjsa5S78La
nY2nmWkD2z/wARJ+8PevZwv1eVDkckmyKdH3faQa089WdYL8Ws6zxXwgcd1bFXDf2skgMc0
cshG5x95vrXmUOj6ySN7iUNxjdzWiILmyI82N4mXPzEYz7ZrWeAhZLnuaUaTxErvQ19X8YS
aXMy2qq8nqOmK3NAuH1XTk1G7Yxk/wABNY+k6TpGqbGnhlM6fM7E/L+Vbt0ixRNFEAiBcfL
xiuTEKioqlCPvdWcdel7KbsF5eRh9glLjONpOay7e6OmXDRSy77aZtyFv4D6VhXFzJDMQPX
Oacsct9ERJKdp/StIYOMY2k9GcntIpaanTvqPmArn5wfk56j0qq13cNICEOD19qyrZVREZ2
Jmib5j/AFrSuL0Pam4iAJz849/aueVCMXyxRKd9WOZ3Z9rHA9fSqk0kkL7d+4GqMt/KpLY4
Pc1Vk1AHcXYBsd66qeGktDaFWJZkumLcZIorEe+kLcTkD2FFdn1Z9h88e56Kk8YHlIfPlC5
KIcnpUP23Ubs4srYRx54ZzzT7KxsrGImIZY/eJ+8avecqoFXAB6AdqwlKMW+VX9SqdRR0Zk
QaVP8Ab0lvbsyOzDao7CrFjZQwzSfxqXIxJyRUR1rTY79YTdp5oYZT0rJbWoXvZksZPtcu4
kJH1+pPalUjXnG1jT213odcs91DM0aOqKBwVGOPeqVzq0PnLHGXu7roFj5x9TWRHYavqJEu
pXPlQAcRQnGfqa7zQfDsAtllt1jiTOcAZLfjXDW9lQSc3d+WxLrU4e/I53UINUu2in1byxb
tHt8peo9D9agvJQ0NlaRoIW3HoOo6CvSrrS7e70zbIv7wcCvMb9Hg8UW9qTuaBlOPXnNc+F
rxr3iltdnRgcVGtdbct9D1bTlhsdOijAASNckZ74omsbDVrBJHjMcjjgjg1zZupJQ08kjLH
wCgHf0q3ZayJrkrIwjjReCDXz0qErua3PnqlCqm6kXqZt9pN5ayOIJfNC/wHiuYuUlEgEyy
Kd2CCMYHtXot24ngEsXMmOAx4/GsWfSbnUJA9zMFVBwB0rspV3H4hrEzmrTMaGOWG3yJtiY
696s6DeRm7+zckNyT3qO7s0s5Nk0ryb1ygXsfQ006RqWmLa6o0AC3H+r2nJI9cCtnBVacmd
dNQ5bOW50F9FYuESWOQjnnIrOtgkLSR79yg/KcY/nWla6LqurReZB/o6j+ObjcfpXOPqDx3
zW0pjMiko7A8HB7VwU8PU5GmtDKLi4unGV2tzbSSQtjfkA8CqF7I0kuGOSDg4qzHNCiffUn
GRzWYXMsx28nNZxpu92jgnRkldLQ6HSiyxAqozg81jagJGvG8xicdq2bKN1ixs5ArP1OM+Y
JO9YUqv7xmCaTv1Odl064kmJSIDjdz3q82ilmVLqXpj7nBNaOxrqzULlXToR1xVl4wzptYM
20ZOMHIrteLqStGLsenHESlC2xi2cL2+t+VE3yE42nrXRSnCbVzmobWxthc/aXh3TZ4bJq5
dMkabtoVu2Kyrp1Zo5arSldGPcTM7iNOQOuaaVjZQUXGKf8ikvjqaYzLvwB1rshTUI6HPGf
NIt20g8xcDaRxj1rZVlkhZGG3Azms2yReh5Pat2JY1gORuJFc9SpqRVm7mRAreb8vAz1roI
HZUGTnPrWRjLEJnr0rVtlJTDDoK56syKr0RoQhODtFWMDYxHGKhRFAXsanVCXx2rkk7nG9z
KmZ2kOVBQd6pSSxFG+ZnI/ujGK6GWzE67eg9Kxruz8gnb8oHYd6ybV9TppyUnYybe9mjYtG
WAzU893dy/MJTTRARyVwM9KlRFJzj8qPdT0R2Pk3sV0gvZZFZ5S/wDsmt2xglLqGXyyOCRT
LOMsTyQB3rR81bdwEGRjrWPtPesziq1L6RNCHZsAkxkdzUr3ECDGQT2rFlnlf5ugrFvdUeF
9iFd3q1ehTrSfuwSuc6pc2tzp5b6FJOoH40xtYtARmUD6muFxqWoTt5ZZ8dlHFadv4RvZtr
3UpjTrtBya2jSa1cvuNJUaSV5M6X+2rZyRHIGPtUsd6knBU/WorTSrSzQKsYc46mp2QLxtA
A7CuTEOaSZyS5E/dF3rnIFSGf5CAOfWq+9ey08NkkFa4I4qSekiOXuOaRiACQPfFVREhLL5
K7Tz90cn1qcnAzTWbB4rGVXnbbZSbWxn3Gk2N0GEsCEnuBisW68HWsrZgYxt79K6dm44oBw
v1qKVeVN3hI3hXqQ+FnmOpeFLuxV3wsyf7PauSntiGGBjPv8Azr3iQqY2BAIPBzXm+s2McG
qvGI1CyfMOK+lyzM5yk4TPXwuIda8JbnnE6XLSsTlVzgc5pH2jGCeBzmtq/WOMuHYAjpxWR
NErEhT8xHUV9pQq8yTPRoXoybX4mbLd3tqBsBeE8ncMkVdtb21uo0lEgKDkoDzn3rOuobhh
vQsoU425NWLK3BuxcyKAWHK44runCHJc7bwpVVOX4HU21zHOEZjtDMFOeuK9G0q1htrYLCi
hSMbu5ryvUb23hhhuCjRIp2sQOMdq6XSfFFtd6TBJDOxKDa/HcV87isPOdPnitDbFuNenH2
b+R3vCswB75yT1zVWa1ikTEiAjvu5zXLf205lDJJkHjOalGuMGwWyT3zXmrDTRxRw0463Jr
/RbGVS8cSxleRt4rJ3RlFWSAOBxhhmr9xqqrAWeRVJ6DOawZNQWS43I4we1ehRjNr3jspSe
0mTvOkO6KGARqe6jFYt5qBQ4Y5wea1JWTy9ykZPpWDeQNLKFC/KeoHevQoRTfvCrTstHcxb
uTzpywIA7YFX7aCRYsswxjpWhHb20USKIdzf7VMcYJ2kKfftXbKtzLkSOFpLYpXAlicTqMo
OHFQm5uIydi7k9Oma01guCceQz55BA4NV72GSFlEqeWe3pURqKT5SXzLYyZwpkJjJMb8kHs
ap3US+cHQEHvxmthLfzFYyZQg8ZqA25LEu4QfzrvhVS0E7WsYJjkHaitaWEKwC/MMZzRWvt
zLkPQgm2NWKgBuM9zxUbiMfdJBPXFJJIdmWbhccVTeUgk4JB9K8zlvqaOVnoTRWls99GxhQ
uW6leazUtfInnMUSKSxB2jBrQt5hHdREg8HBzUdpND9plLD5skcnrUynNaFU53kkXIruP7I
sO0humBzmvTtHsIYLGJoWfLID97+lcp4P0b7VMdRnjBiQnZkda70EQA91HbuK+bzGrFvkic
+MrK/JEhEeVeOVySPXgV5zf6X9o8bT36yh4IuG9mxgV6FcXkToVVSRg5NcvpenSx2F3cud6
TzE5PYVyYWrKlzSv0t95eDl7OMpy9DP+0y2WltFPF95iQzfxVQg82WRQiYA7gV082nxXVkk
UpJCnINZ1lZtZM8U6rjOQw5yK6I1IpPTU7VWi4t9TbtYohAgV97Acn+lWwgVCV6d6yYplXY
EzgHpWg7ST2UscR2vtODXDKLve55FSm0ZkzwTa/AoRZVVSrKRnrXW2k0drnMSzKoAUnsK4W
xf7BfKbu1n4BCtsyBnqT611UF3b3CgwzKfRe/5V0e0ceW3QyxENFHoizqOqtPbPBGPKJUgn
Pb2rzDVNMtbZfNjjO/Oc561319GzZPGcdBXLX6q6NGOH7E0UsVKU7t6Cw6UH7pVtIoUskuZ
1/eMDj6UsEqi4VwMg1EkpjQW0pBI6Z9KWIASqR69KKt7u4VZylPyOsgyYNw+6azb4blq9bM
z22MgcevWqV8M8ryPSvCirVLBTV5FexIEu1mNWr8+W6kHg1h212rXTomcqcHnpW9ebX07gh
mHOfSuqrTcKiudns+SSKHnyo+3dtFQX17kYWQn2qJpv3YBOWFZlyct8pO7uK9KjRvK7NZU0
WYruQnls+3apfPzLle3WqsETGPryetZ2pa5Y6QuHImuW+4gPA+td6pOpK0dTmlGMDrre6hg
i82eZYkUZLMelVI/HFnLOsFlZzXCk7RIWCgn6Hk1y2m6brHiiVZp2Nvb5yZOwHoo713emeF
NJ0iYahDbvcXEA8xRK3BI9K5pwoUnabvL8EcVWaSuLZazHci1EyeRLOzKsQPII7Gush6DB4
NeSeIPGNteeL4tRt4RFtKxqhwCp7kmvULO5W4s4p4iAjrkYNcmLouDTtozOb5kmbMWwMBnN
X4xk4xisOGX96OprXikPBFeZezOOSsWtvGRVS6tvtC9PmFWg2VoZgB0qqlNNXRkm0zn5odm
UKYPrUUUWCdhwSO9bVxAs4yflJqGKzRB8z5x61y3drHUqt0MtrdmHzcCp2iRTk9KUOFBK9B
xVOa5L5RPvVKUepj7z1F1CcR2jKoyx6YrEsdCkvJRLesVQ9B3NbaLGI1lmIZgOhpH1WG3UB
gAR0xXXSm03FGsZS5bR3NK2ht7NNkUYUDuO9TPew7Ms4GPQ1x9/r8k8m2BWGPyqpbSXE02Z
piVJ6CunnqRWmiK+qya5pM62bUs8QLvpoe6kYEjANOtYLeNFOe3U1PLLCsZAdR+NebVU53l
zGD5doobnaMGoZbs28iL5LSeYcDaaxjqsJ1aIfa40tYm/etuxk9qdqOqzSSvNYws6q2OCOn
tWDpNRUpfcbrCzuk1ubT3CY2kYP8qg8ztuJFZNl4itZmEN0DDN2EnGauTXUUalwwCmuWdOS
eqB4ecXyyVi556dC2KXeCODketY76lbbPmI4qmNegViobgUo0JvVI0WEk9ka9+lzJE0UEgi
JG4SdSDnpXH+KJpI/Id0BlPBro49R+0kRpxnsfSuX8UThpIYsYYHvXrYCm1VjFo7cJSlGoo
tHHap/pCFyuMdqx/LkMQ2jcw4P07V0t1a+ZaORxXOQFra6kgkYnuCa+8ws7wsuh6U3yPTYm
kkZIdiRKsijljVWNGJWRn5PXAqaZ2JwQcHkn1p9uuV4H511aqLZk0m7ovf8I5ceI9NmtLa7
gim+XasucmqGj+Gtb8Pm7h1KHEBPyMDwx9R7U29muLYWv2WZopTcIFdTg/Su7vdej1DR/st
xC32jGFkzxms51a9OChHWMmaxdSMk0ro4S9mkijI84xAHqB0rEuNRupJiftDoo5UE4Gataw
zuXhdGwpxzwOKw2EgAxgZ445Fevh6UeW7R016j0ijTl1W5KKZWDNjrVi1vy5GxW3kdxWRGj
zusRHzZxXS2lrDbKsfDMvelXjTpxtbU5faN6Fu3+1yAM5C98VOwO7LnLHoOlReaAeWxUkUb
3U6QRIHlc4UdzXkvRXYrjls3kYLGCzHpjmt7S/Blw863OottQdIx3rptC0CPTohJckTXJ6n
svsK2J28qPd0HavKrYySbjDY5amJTfLTXzM5tNQpgIAoGBVC/wBCtLlP3iKT6VYl1DdlPNU
N2XNQG6Zurc4zzXFF1E+ZMtUq27OO1Xw29tumiJaPByp/pXLzW4dSy/Ns6g9jXo17fKtxDC
xBMmV21wmr27Wt408WfKkPI9D7172CqzatJnT7GXLdmV5D+tFEiqXyQAaK9b3+hn7NnQS3D
OxIOAo6fhSfa8RbQfpVNZ4y5VmxkCormVAdiuDXZKktrEpybuaUE264jDt05qGB1aSVt4Aw
TiqFrdKZ0RiMk4zUUE8SyspYsofBxWE6PYcWrps9g0G61K00eB0tFFnsAQA5J961murue5j
MSbNw+bcODXPaB4jhksjbRblESAIprt7cq9qrMoJIGRnNfDYqEqdR88TCpJRfNymTe5jspo
5CI3CHBHQ5q1Z2TDR4bZpNuV5xS38CXQVWjOyPGD/e9qiuJrhNvzeWo7+lee7yVogpOcFFP
zOZv/7R0298iRtyPna49KRZLmeRQT8q9vWptfm837ORJ5hUnJ9M1UjlIQAEZFenBNwUmtT0
IPmgnbUuAujAkAE9cVdhlwpKkis2MNLKxBOCKu28UhGzHNYzWhlOKtqX1fzAMnOfWtCIALg
opJ6HHSq1lZuHVm7VbdWjl3dAK8+bXNZHlVbN8qKt6Nw6Vzs1nDlpWXoee9b13cEjB5+lYs
0jqGwQB1Nc8Ju9kXTi0jBlt0jYlY8gnIJOTRG2ZBuGD7VbkPmcg4Yd6pZCzDsc168HKcbMl
Rk52Z0dg4WHD856ZqOaTJK9F9KjgbEPXOOlQSzoZFJO1TkEnjH4V5MYN1G0dUadnc5ezk8n
xHqERPyhsf1rrkcvZHgA46etcfZqJ9d1adMsgdQGrpor20sbI3V7MscKDkk8/lXtY6DnKPK
tbI6dXFNmfcThZxHtCgjlsdKwbnV7KCZ1kvIg6/eBbkVzeseI9U12/a30C2kijRyWl7n29q
oad4LaW+N7rUxmn3bmVeh9jXv0MLClT5qzs7bLcmU29IrU2JNe1PVZH0/QlJVxtMuOPrmtz
RfC1layxzazcLcS5ziRhjP071V1XUIfDujbtPt0WZuEHQL74rmoNWvrq1SW3ics0w+0Xbng
D2PaspU6tWm+T3Y7eb+Zyy3dz3G1vNPiHkQSoWRfuKeR6cVbXUnbOE4AxzXkema4lr4kuJv
7QecTAR/d/h7V3MExZwFJJfpk18/XoSpS5V6nK4Jq54xr6yW3ie7gZOFlLAenOa948KSSN4
Y04uxOYxjNeMeOY1TxhLIv8aKxx64r1nwq7L4bsFLnIj+7/dr2sy97C0pM4qSackzuInVUz
V+GbAznA96wYXYjLHj2qw02VwGxXyU49S3C50UcpccGkaZcgA5rn5NYgsLYSyuTu4UDksfa
uauvHVzYX4+128SQlDsgLfvD6E+lFOjUqvlQ44OpN+6j0XeNuT0Aqu91ErhdwJIzjNeVJ4v
1S8dJxfRxZfAQ8gCs2XxPeXN8015eoWhBGIxtDCto4Go9Gd8cpqWu5I9ckvIicJIpycYBpp
mhhgDH5nPPFeU6TcrdSwspaNZmAdyMlADyRzmq2t+OYNMu5oXcSwiQokqHgr64POa0hl05z
5IK5nVwip6XPQNQ8QRW5dQdz9gvaucn1dricPKwCg9B6VyK6oLqAzrMSrjcp9RUI1Agjb1P
XNezTyrk6amKko7HpC6jp/lZ81VpiauIm326FyenGQa86k1ARSBHGfQmtOy1vyk2hs4qXlj
iuZanXTnF6SO5/tvUJlKhGTHFUtQn1SHTnlaXBf5VJPOTWXB4jjSI7k3AnBNcx4m8TXNwUt
bfKIOjHsx9a5I5fUdVWikjppKipq+xHOl1FHJKbp3G75RnJ616DoOoS2mnxC5cySFQTn1ry
2y1C8UxNdoQeeN39K1G8QvAiqi5PTk13V8vnXShZadT0cVXo1IKmnod9qNzBfEsDtYfdP8A
drnm8SXGnXQs9Q3CMn5Zz0I965q68U3MVq82EVYwSTnqfSuKu/HM2saFcS3dmfKyUZScY9G
H410YXIZNe+tDk+s0YR5Xqe0vqkM4zHOm0jOc1EJUZCyEHuCK+evDPiy6sZmtLlpLqPOQPS
vWLDW1ezS4h+ZW/gzyDW+IyV4V2NaOJpzjzJHYLqVzGA0b/MO9Ub68mup4mmO4+tUY9TRwD
IhUMaZNMrOrK2QDxXPHDcsublOmUobx3OkMYForNyrVyOphkuvMRQTyCTXV2xBgAc5A6Cub
1ZG850XrzzWeCdqrTOSpFvczlWZpFYHdVtIZVnBPRhwO1RWsxRADxzg1v2kKSIyS4CNXp1a
jiTFKxzt65F9psJXOZy3A4GBWvMQUUg8g9qjuYRFMckHZyp7+lSW+HGCKHUTjFGmpj6zmWJ
5MAtja46fjXLMhQNhuh5X0rvrizV5xLIgbaMfhXB6gNl1L5YYgvkZ7CvUwU+b3DKrPmV30C
F9swcPtI71uwXatGrDDcda5SVs852/1rQtZfJRF3Bh7V1V6KlG5ipdjfaYN85IyvJ9q9E8H
6WsNt/al0qiWYfuwf4V/xNeb6bGJNVtY52xGzjIPpXp2q6i9vCkduMbF4Cj0r5/H6JU49QU
Jz92PU6GS9jjbk49qz7nVIJlMaOOOvNc3aau+oW8qsrCQjBI6Ia57xHLLa26BHxzkSA4zXl
08I51PZvc6IYKMdZG20cLXcu9mZ85UdKY+qC3imDDdLEMFByTXOaX4hh/s8tc3ivcFiGOOv
pWPd6sl3fxTZZcny2dTzXpU8BKUnGeyPWdrXudKdYtpZHv7oLDGoxDnq2R+lZX9oNJbhrgq
bWcsquTzntWXrsUyziFrvFs6gKmeBxXNT6jPiG3Dh44/ljC+texhsBGUeaJnVvBal+e5lSd
1VhgH1orFuWmjnKuhDHn5uKK9pUYpHke2kdmkkbMWcY29hUc8sUhwnyYPeoXBV9453DJ+tR
zSoAC3OfSrdNXuQm+uhLbMPtsZVgcNgZ70Wqo0szOQDuPAqK2KtewBcD5x1pLRSjyOcN8xG
B+NYzgkioyV9tD0XwVp1zd/aHhjPl427yeAa9Bt4bmwtlVGZ9g65+8a828G6wINtizGENyQ
G++a9PN1brbAc4I618HmvOq75loKpJuytoSi7luIlCDDE8g1V1O2M9jKWmKgAkY7kdqltZb
VWb5uO5z0NSXUitaMFAMfqe9eOrxnojmjJxnorHBCRTb7RyT2oiDKwLDNOvMLOxjUKCahil
y+1/u16r1Wh68XdHSaVCbidYo8+/tXZWllbwg4yznqSK5jw8RbuGB3Fup9BXWwSecCy/dPF
eLipSTseNjJy5rdCWOFUQ9Kx9Q3JPtB+VhwK2STgDrWdexh3968y7WqOCk/fuznZnySD1rL
uScbc9e9adzEyznmsi8OX45ArporU9qKVtChKNmSW5xVQ5klVhVmWIuzHp+NY15qmm6UBPe
3SQBW6MeT9B3r2qNJy0itSoxSd2dKjOkQ6kY5qtqd9pdtbeffTrEqjcSW+YH6VzaeJdQ1eF
ofD+myEOMfaZuFX0OO9V4vDG+7W51u7N3O38HRAfpUxwahJutKz7Lf/gG6imiVdXnmj1F9C
sMjfuV3yFIx1qvpnh+516aR9bunIZh8icIOe1djpjoLQwiMRxqxXFUr6+t7O7NtEv71lyC3
SuiOIm5Sp0o2b67sqa1sZGrtbaRbXRsrdF8pW2qO+BWXb6gr6al5O4UeWJGJ7cUXkizNKkg
XDgg+wNedNeanq18vhi3CrHA+1pF6OM9TX0eFwkXTbe61b8jnk/ZtLubUHm+K9eWfBSzhbc
xJONo6D6mvSorWO6s2so4lWN12gYwPasey0620ixitbcZUcue7H3rc02VRt7Y9+leXjajna
cFZLYicOVXOKS2bw94hs4LtVKxS4dfbNegWt7b3OZLYny97bfWuN8c20hu1vwoZHIDMX5yO
laHhScGzdWOW+8QDxmubEw9rRjXb12OGKs7M5vxsyDxPJuy2YkLce1egeB9RaXQoIJFAaDK
rngkHpXnPjMtL4pkxGSfLXAFdL4Hee1mzLFKoZMru6E11Y2C+owb3sZQirs9XEpAznk9qhu
bnEeM4NZyXblzno3T2qvqN6kFnJdSAlYlLY9cCvl1TcmkjWEbSRg6x4uGj63KrW5nljtwts
D91WPVq4m21b7Vqsk+sFmlk48w8hTVxIIdQY69rF1PE02XgATKlRweK5O6uLCG4f7PPNLHu
JAZcZr6vDYak4unFe9bV+Z1KXK7o6vxLc2SS/ZoLxGRRw0QwDWZpl9BBdwCUC4hDZfccZBr
IE9heDypUw7Lz5hA2H61RvbMab5M8rQSRPztjkJOK9Gjgo8nspN3O6OIco2Z6bNnW/EltJY
PHY2xYDar5LAdelct8V9MtNCWHZYOsU24pMXK5fqcg9RXP6Hq+oSavGNKm8mRWBidjlc5zg
im/FLVda1SZINW0NFuoV81Lq1dtpXvlT0pYPATo4yEeayXTZnl4+tayT0LnhLUY59JW2dy0
iAgJnt2reluGYBWTAWvIvA+ovb+JUiaT/WDBB6eterzSBssOo5NexisN7Ks131PIU+ZXQ77
QHYLLlj6jtTWuJUGOwPHuKp78T7mOFxyBU8ksciqVzgVj7LutBwfUv29+XQq2U285Peuc8S
6sE1iwslnURkeY7Bf5mtmGeBGQXcvkwlvmcD7i9z7muF8Sahp1z4yk/sebzbMIscUh6kHqT
Rh8NGdbla0S+Rc3a1md1HePeKs7PvTaFDev0pWbzHxgAVFZRLDYRqZc4AwT6isrxFqqaVok
0wf99J+6j/3j/hU0qK5lCCNudct+xz/iDX1uNSjsLXc9vC53N/fcf0FZmnMNavBpEwcq53h
VO3HvXNqzpcCBZVJDbt3XJ+tek+EdGW3mN+0ZS4lHP+zXuYmEMPTt1MqMnUlqU5PCV1oN+t
6yvLbKAyyp0B7Bh6V0MUL6vANQ024FrdggSxH7hYdRXe2UUckHlXCCRGXBB5B9q5CzihsfE
N/YmMRKzeYqjoQT0r5n65KvJ8+8fxPfVJQjaOwtpr4WYWOpoba5xxuHBx6GuhiYyLuVh+FU
L22tb2Fo541dMYDdx9DVKMajpEYkVGvrUdQP9Yo9x3qJJSjeC1M43TPQ7V2WEbPm6ZqjqI3
Hpt/CnaLqdlqVkGt32kD5lfqKuyRxyIuUL479q+cT5KrbWp27x1MJICxDbcsO1alvYXlwpE
cmOcjNOS3YDhQGz19q3dPjVByuDWtas7XRjzchgajpF9Z2qXE5Eik4JFRQ4XHpiut8RPbJ4
fYysTjGAK4RNSiztKbfQ561rhpSrQCM3KOppzMTD0IGOo71xevxGIefGm491HcVvTajuRgs
ny44rnr69ZZdrtuHXivZwsJRlcjkdm2ZUBiuMGAhkPU9SDWhFbIHXoD6ViArZ3jXkQbyzzN
CvUj+8PetOXUYJYg1tJ5kZHyvjGa9atB/Z2ONSezL0szQHiVWHXr93FbMvi+KfTFkjiYTwg
K4zwfx964oyEwliDz1pbTUYoba5spEz5xAXb3Nc8sHGolzK7R00azi7HQ6Z4iVNUYShkWU8
BG4U/TvV/xBCktsJJ7wIg5VW43D0FcHLhCfNjZCDtGe9Q3d/PPHFHLIzCM4A9B9K2eATqKp
T0seisQlG07Mvv8AZ4L1I4yY4y2Muc4Fbr2Vnc2qwW86tcMwcSDjFc1cabMtmL9QShwSPT3
rovD1rDNZJcSEMxb5QOwqsTaMOeMtjtwqi58s42uYOsg297JBdyGRlxhlPrVGAS2rm6TEjY
43DpXoGqaNbXsMgxsdgAXABOK4eeCSzeW1yGaLkN03CtsHiI1ocq36ixNFw1WqKFzOksis5
MjbcE4FFY105e4ZmTB9qK9P2B848Sk7NHopmZWKlcsBjHpVeX2PPalZgWJbPPU96jVRuwGJ
z2NYWsjPmuTWi7buMnrnrUdpIGkeIyfX60+AMt0gOfvAZFV4wFupgBgBsbqylFNFxlY2rKS
a1fzbZyHHAPU11Vn4j1GSzKcllGMda5XSoJbq+itojl3OAB3rvl0KWyeJJGUsfvKvavCzB0
lpNXZrCfRj9M1S8RAtyhKFsk+/1rbfVzJA3GAvy7avw2VsuneRLGNjDBI6iuVJVN8KH5VY9
etfM+5Xk+VbFe0u7WFnfcQTzVdfnuFVE3sTgAUoG4/eB9Kv+H1Y+ILcom87sYx0rSUVBNs6
FLli2bEGk65F5XloFR+oHaughh1S1KhSSF6r610ahdh656U7bxXzNerOTsePLFuWjiQRSF4
13Ltasq9uWSQxkfjW0yj0rE1aIlAwHzDjiuBK7szCi056mFcTEyFv8msPUbqG3ieaZ1iVBk
lqTXdctdCg33Aaad/ljgQZZzXFS2Gs+JpEn1wtaWatvS2jPLD3r28JheZKpU0j+foe6opWs
U9Y8V6ze3CWvhqyMySjIu2+6PcVU0nweZ9TW91+5bULncDhz8oPsK7ONILOAQW6LHGq7Qqj
GPpWdNfy2iolum+4nkEcZI+76n8K9+NZqnyUVyr8X6sqNJXuzda5s7K2U2zRNFFJ5cyoM+T
xxwKSeWKSNJ4JFZfXNJYaNbWFoIFyxc75Gbkux5yaSWxFpJJJGu6FuqLzsPrj0rwlOEZXjr
+puopFSPVY7S5kDxljL83ytjB79az7vUGvEeURbG3cE88UTW0cj5K5C8kf4VzPjDxBa6FYG
K3wbyUYjiB5HvX0WGw9OpNOktWKq0venoYHizXZopE0uwYPPL8shTrj09qv+DdKNhCZ5kzc
v98kfdrF0HRZGI1PUwTPIPl56Z7/AFrt7GCSaZnHyAY45r38Q4QoulHbqctCPPPnl8jSmYI
yqMnd2NaViqCPBBJPUHtWZMHU+Yw6VpaM32hyCK+exCtSub11aJS8Wtt0sB1ZkX5mxWN4Qv
vMkmtynHVSB29K6rxhbbtBuAq5Kpn8Qa8u8N6g9vrMaZJyShHbNZ4JKvg58q21PIqaSVja1
i6W3+IMUx8uUKUGxzgD616zcD7Rp8V6kttHHjcsCkBgPYDtXz94yuf+KxlkjYZCoQB2OO9a
HhnxLerq6GW5cqzBHU4OV9Pau3G5a6+HhUT2RhTknJpHs7TKpIGBj0rm/GWom30AbJdryPj
J7jvV8zF3AB4HpXJeKZjq2r22iQAMy4yF67j/APWrycFQtVi5LRas6Yx1LWv6xFdaLZHEUc
UMKxpsyOMf41zum6FpN7b3kl7q1tDwJEG7Bq1fx6KuiPEmpS/uAQE2hiMV5rcyOIv7SVsW7
ExDDDIP0r6DAYd1YSjCTjqVVkoRtYNYuUguGFu29AT83bFUJbiS7ghuC7rM42IFHygetQhY
71lh8wRkcAscA+5NP1rS30e4htzqEN0u0NvhfgV9hTjBJQfxHnKtLfobM/hbxBpNjbarDOm
JXBQRvl/rit+68UvZ6fM2rWL3jCEwSPJ95Mjr715vJ4guwFiW5uGVCDhnxx6VsX2ptqnh95
fsKLJt8ve05JJ+neuOrhKk3B10nrutDnqVYyukZnh8WP8Aa1u/2sxyo+5AVyG/wr2METRIz
rgcdK+fYN8V/wDZpEMTq+3ngg17d4fuDc6NDJIcMF2jB6iqzOlytTTMqMlJNGstvEd5V/mY
enTFV1VFODtz6jvTyrs+1JAhIzUHmIjEyOAFBJIPSvMjFt2OxJcolxIoAyMqnPTINZ2t6Lp
NxJaapo0DW4EgMwyDt9se5rjL3xpdPqDJaIrwBtiFhkk5rttPvppoBC42PIA78AF8dMCrq4
avh5RmtLmClGTNAxnyl+UY9DXnHi7UTf6oun2z7ktByF/ic9fyrsdc1L+zNMnuBKQUTjJ53
H+deYW8TS2MmqPOA5k+ZX6uT1r1MDQt+9l8gqT05EbXh7TFu7qFymDFy4PU/WvT7ctDIkaj
C54Ncp4atxHpwlMf7yT5mJ/SuotgXuUU4ANceMn7STb6HZh4q6OztHPlqi4yuOazPFGnPMI
L+yRRew85J+Uj0xV63wh+UEED86mnLiMOFJwc4r5S/LVUke7Laxy1hdJPbBlYMQcn2PcVdh
mfzAuSRntXMQSjR/Fk2mSjbb3n72P0DHqK6pFHm5UbRnI969SpG2ndaHPGWpv2el2s8sV0q
+VKDyV43/XFaUki2jGGYSKCeCBx+dUbGUxwq3atPfHOCJI/MR+Dk18riIS9o5Nnc02ixBbE
4PVc8nNblrCocAjAJrmY4L2xuxNZSG4tv4oX5K/Sur05DfrgSbT1x0Nc1XaxxVE4q7LqaRF
qFztk+eDoVri/FfhL+zJ3uLcZt25xj7vtXqFhZwwoAoOQOuadf2C3tq8TkMD2Paow+KlQne
JwxxLU7X0PnS5hligJQ5yfTtWNMDz03dck13XijSzp0ph2uCx9Ov0riZI40kYFW45Oa+5wd
X2kOY9OrK8L3KwVt+Sqk+xrHu4by1mE9gysrsPMgY5B9x6VoSjcwkzsB9O9VkIOCw4ye9et
S5keXN3JbmZR+7HQ9QGrPBXz1kEXCnuf1pLnhxzk+1VPtDRowAP410U4WRi5WCa8aRyHywH
AOasWdvG80ZnlIj3fMc1ku4ViQTj6Vp2su/S5Y8AsxG1h1ronDljobYaonUXMrnTXeowyaV
PY22SuQNx9K5+K/vNPTZbuRjpxnFbUGk3VtoYmcHzGHygCsaSC7P8ArEZcZ6jGa4KPsruK1
Vz3alScpKS0Y7+3NQMDySXDbgQdo4zVB9RkncyOoMjcEn0qK4EggaMthw45zxjvWaJGSYMO
mcYNejToQ1aVmeViMXVi1FyLM0YZ9zYyRk84orMudQdZ2AQMKK7VSZ5/tz0diSpBA2nB96i
3gE85/nU5OXZ1AxnGD6VXnBJDAEY96821zXmS2LlhJ5t9AjNkZ6YqaLYXkQAAbjkEVTsG/w
BOgx94N1qbdi6kB4O481xVI62KUzp/Dq21pqaXPmbHXpnpXX3d551x5iygM2OAa8zhmmU5D
cA966O2vXZUyR9a8fGUHN3eprTl712dh/wkT6fC2+3aVmO35jwR61zcd8JJZJhk5JLAVtss
N3o0i3C7iv3WAqodOgt7JVRDvPLkmvFpKnTT01OhzpxfmZb3EjHIBUZ45rovCWpTxaukcca
vu4Zj2rNg0uS9u4reFSSxwflNejW3heGxsYjCmJgvLDua5sZiKcafK92OpWp8vLLqdXE4ZF
YDqOnpUozjmqWlJKtuRL94Hir8hVFLuwAHXNfJSs2eDNWlyoQgEc/jxXH+INZlLHT9DRbm9
Jww6rH7k1burvUNavHsrAtBZxttkuCOvqBVuDTbbS7MxWiAZHzHHLn3NReMJXauzthGNG0p
6y7f5nAjw9Hp8pvdQl+2Xrkt5j8hT/siqN3IWBJyua6vVELLlgOB61yd2gZTtOAPWvXw03O
XvvU9mjNzSbMmaXbjdk56EVBZzRTa3Gssf+oXn0BP/wBanzYEu0ksO3tUGnKVuprjgs7Z3f
pXtzinA6kjrYpFIcJ35qQoWTdHgYGKzreTO8g5wOPerj3MVraPNM2EQZJrxalPllaImm9jk
NdvX029AiUBZD909Sf9muCtfD8l1rc+qa6yzuGLRpnt2z/hXRXkF34n13+0XBTTrU/uuCC3
vWXqsd7b3T3KIWAP7xV6sPX619bgounH2cHq1qZ1LJ++azjdOrAEJgAKvGK07R3CupZwh5A
cdaybW6t7qyS4t/mwM7T1BqW0unkvAzu3I4BPArpqQ54tdjRNbo1LwSLCXUkkDJFbGgjCLK
xC7u1ZZlQMWf588cDgVu6aF8vJHGK8XFycaLizKs04jfE7pLocpPDbTjjivDrBLtdZWaBWL
I4fC8559O9e9X8VtdW/2WeQIHO0c8c+tVvDvh7TiPNtHUy25MRmCbhkdRj1rnwWPjgqM4uN
7njV7WV2eC+NLtrjxZfTSblYsBgqFPA9B0p3h8Sy3KpBCJXQqzEZ4FVfGieT411CJ12IZi2
ehGfUV6d8LbnS49PurJHs98sLSKbjBYMOOK+yxE3SwMZKN7pHFQfvNrodTbZaMSFducV5jJ
q12/jq4+yBHdpXUb2xjjHFektJ9h0Q3EgaTylZyEH3sV4daO9/rbX5lCKZWlPJG056V4+Ww
VWNSo1pY9KUtVY6jxRpDaNppafeGGD5qdw3Ue9cbLaaFHoUz3Oohp1YtHHHyT7GvVNZ0zSd
S8FzS3WsXguYgWWIoSAe3PpXiV5bW8UjeU2T1+Zuc969jKpOrT5XJ3T1Mq7dndGWkwbcSrF
CO5qOaaNo+rKRgZPPFakFvp7Wyz3UgU5+ZUbGB/jWVfiyRv3b7xjAweT9fevrabhKXU8ad4
Rvc2IvDFjeWrXdvr8Upb7sWw5J789qZqq22maZBZA+ZdK27cvKjHbPrXMRXn2WTMQXb3V89
fwrfOppqNmokFukpbfuVANuB3FRUo1IyTnK8TmhUjJOy1MO/wBRn1LVZL+5VVmlIyFOMEDF
ey+EbhZfDVs0gxhccd68RdZRcb5VXc53DAxmvYfBUyv4ciDgJjOAvf3rDNKa9lGy2Kw8vea
OnYkKWVsntmszxOlw2h3s9ghdvLG4KpO0dySOlW5J0UlVyFxzXovgCGwutFvjdTQG1uJRA8
UnVmAztH/16+arVpYaHtrXsdynaLgz5PtmWGdZACBuyFxkE16b4fn8y2A+zrGRljKR85Pp7
Cj4g+DINJ8VXepRXtrDayOXhhBxgegAqpplyLDw213cSEucAE4ByTivXq4injaMKsOpjQjy
7mZ4xnuNQmMEEDS2dty7oCQW/D0rBsYXvdUjtsjYCBtUYGB1FfT2keC/Ctl4DDm6YdLmV2m
Hzuw4BI7GvGDpn9n+Kr5/lHzkBAB8gPauXCZrGrz0FG3LsFNKc033N2JY4YVRRwBjAqexlA
ukbB6isU3O9jg4Knn61NbTkyoFbaMjmqlRvB3PTptKR6KtxvKBRtPvV1GLRlM4Brn45J2US
krgAYA71t2cwliV+jY6V8tXhyI9+ykcj4v0mS/09pbY5u7T97ER6jtSeHtU/tbT1eQFJ1O1
0xyp710moqwy44PT615vfCXwx4ph1KEH7BenbKO0bV6mGftqPs+q2/yOKp7kj1nT9zxbCeB
WvG0YcKMhcViaRIjReZuBV+QR6Vso6Bcsv4183iYtTaselSldI0bZCkgdydua6K2nt1OUUL
If4hXKfb9kQyuewrQ0u7El1/qxj3rzZ0243kc9ek5XbPQbWfj5lIGBhvWr6nPIrFN7Elskc
i4D8delLdaxbaPZia4lMkYHLLyfyrzXFt2Pn3Rk3oit4w0SLWNGkhO1JE+ZHPFfOutRLa3W
w8kNtJ3d69wk8Xw39yYVQeXjIBI6V5V42hs31Caa2AKyDewGODX1WTVJxqezlszshTnBWkc
JPcSBsCQLg8KB0qqZPnOc5znNTuU2ASAe3PSqJVt2/OR/OvvIJWORvUbPJsjO3B54NUJLl2
ODhQeoFW7jmIHAHONtZUxYyAED61104qxEiaS6kkIAAb6Cuw8MxJfBI3iGYzk4HWuDLfPtz
geor0vwRbG1smu5yQZOBmuXM37PDuS3O3Loc1U7WSG3mSOM4CrjFc/4rt2bTyYLRj5XLSKO
BXSArO8R2ApjrUerRSy6RcQxctMpRRnvXw+Hryp1Itn0NSaSaR4vOFltd2Qx/velZQJEgWM
ZOPm9KvX1vfaXczW95FueMY4Py49azFvFEoZgYx04HWv0ijaSvHVHzmIlByXNuQSxqJDkUU
k1xG0zHBA7UV0+8cEnFPc9F3Dn5vmz60zcHdsc4HSkILMy5AGevpUZYKdo6jvXmcpfMW7KU
x3sJKfxCn+cDczMFz83Sqlu5+1R4PIORVeKUNKW35YnnFZOmr3ZambAuC3T5R6VrRzeXErk
YA7A1giJ9gfIOT0FaPmeXbLK6blHG3NcdanFrQ1g7s7/AEy5V9Jb5zn0q2sn2kJEgJ7Zrmt
MvE/s1fKUgPXoXhmxF7NAETCD5s4r5TExVO7Z1VFGC1Z0nhvSVto0mm3b+ozXVMVCnA3ewp
sFmkcQDMzYqyAoYYAxXyWIk6jPIqVFJmat4I38uSF4+eGPeq17by6veRW5l2WkQ3uyHl2/u
1p3wi+yu7qp2jIBOMntVDStONjatKqkNO3mOCc4PoK4mmtzaEoxjzrRmikaQxeXEoAHp0qr
OfkYYxVtTujyKpXEhKFQORWDXvIwjrI5XVVDMR2rk75RvIwOOBXV6kwz83SuSv8AbliG57C
vUwivI+iw0GopmRcsI4ZD1YDOcVT07clqoOBjk+9WrxswcAAkjJqKAAKoC9RgHtX0MPhsd1
9TQWVYm3iT5O59qy757jxJqsVpZyPFYQDEzHjefSs7Ury91O6/sbSm2k8TSjoFroltb/TtD
htNKiilmhwGZ+oH96sKqVK0k1zPv08zRS5fUSdYrW1jgjTbGg2gCuWu1R5SxyWJ/KtTUNbt
otkN8y21wRgqx4Y+oNZDOMeYrb1Y8Fa9PA05Qhd/ecsr394y7m3j0+f7ZaEsHOZ4F6Y7kVa
sZ7KUiSJyQR8uTgj2NLcKFhMgXYBz6k1gzn+y4pbyEF3kGXh64HqPevaiudb6mTqOOljtWl
WOPzHlwvfPIrZ02+d4wRGdp6D1rz2yuHnhR1nHlSDcP7v411OkSuEHmtvhT5jg559q8zF4Z
cmuplOtzKxuakitZuWRmkOCOc815Xc+MdW0OK9062uJLeK6m3mQHDD1xivSbq6QWji3lwRj
5jxjmvHPGOP7SePK43Ehj8oPtTyqhGdR06qujhrv3G0cnreoSX2pSTPLJKzgb2kOSx9abol
zcW2qwmE/M52AZ9az9QURNlZB85z8vaum8F+Gzrpurv7dbQrZIHKySbWJz/CO5r7fEeypYZ
uW1jxaTk6x9CwoToscY7Q4OTnnFeBaRqUdhrElrOvySS7Qx6L83Ne6WNwIraMK+5Cg69xXi
194bNt8WbfTGkVbe8uQ8btwArH/AB4r43KVFKtSm91c9mblFqSPT/EkUt34FjS3e2jtWGVl
DgMB3+tcYsXgXSvBckFyWl1qVPlZyGCn1xWhr8cmnRXsEkU0iWylR5RyFOe4xXjhn1jX77y
I5JJ3RSQCc7QP5V15XgZVab9+0U7/APDhiKihG27ZrJaaXHpDXUtwfOR8Bdh/ejHWuQ1EwS
3LGEOR0U+prpJotXvNC82eCRoogUjbGFXHB571xF5E9vIEaZXJAPy9h719tg43k5OVzxMZL
RRSN7TptBhhkXVLG5lmZdq7TgKf71ZsqFZN1tG5i6hmGNwrKLP1BJGcZJpwlcx+X5hXByME
16KoOMnK+556qLZlhJ337mY7f5V694DdP7Ei38x7jlvTJ6V49DHLNOkMal5HO1VH8Rr2bQ7
FtL02K1IOQBn3NeZmtnBQ6s6MNfVo6iV7cybYnJj5y2OWrzjUtdvdLkSWzu5Via6kkIWTBz
24/rXV6lqVrZWUlzd3UcIQEAbhkn6DmvONT1YXvh6wDWoe7jdznb95c8GvMwlDVcyurnVKV
4vui5d6vqWoQZ1W4Mh8v907ZJXJqz4zvLMTWWiWp3wWkC+dIjh1kkIBLA1zum2Op32nTasI
R9ktnUM8mQjN2QVRnlmkvWZogkrnJx0FetTwsPaLlt7t9EZ+1bp3aOnTxRqV5aR2P2ktEmB
1x04GR7Cuu022nW0jmmDO7dec7s96880Gxmu9Uh/d/JnLknFesxhYwkSuoUDCjpXnYynTpS
UYI7KEVKPNIqXMZBG1AMcsaktFwQw5KnNRzSgxuWT5jkA021l8sE4zkYArCSbhY6OZKSsdt
byGazAPEmRzV2K5aOMIxwx6EVkaXdvMiR7VCAYbjkmrMmAWIOT2BFfPVad5crPbhLQ3JWSW
0J5Zv7xrndW02O+tZbScb0kXgnse1bNhMs0RBOCByKq3xIuAq9169hXPR/dztEco3M7wRqE
ixPpN8+Lq2JAG7+HPFeh2sfmSkP8AdHbNeY6rbXFrJb+JLVN8tswEoX+NOh/KvRdMvoryzi
uYyGRwGBXt9a5Myh73tI7P8zalp7pryQQsNuzjtSWUUq3GISSR96rEMbMqsGz7Vq2qgN9wb
iOwrwOd/CwnU5dyN3v5MADdU+n2Vze3uy5B8vp8wyK2LVlU7mVcfStuylhZsAbT7CuOcjgq
4hxVkjjtV+HFnMhnsLiSCfrxwPyryrU7690/Ubm0YQvLADGxZA2a+h73UoLeFsEEgdq8F8b
6ZI99JqFvEqvPlj1z9a9nLJv2nLLVGFGvUb/ebHBXUhu1eSa3SA/dGxMVksNkbYG3jgelW/
7Re4VrYExyg4LScc96y7mYhWBGSM5NfoWHTastjlk0mQzyDyAxwSeKx5iF5bLY5FXHLIgkZ
SUboc8VSmZS20Hk16tOFmc85CRf60HsT0r17QYpbnSbeRk8uIDOP71eTWNrNeXAtbdPMkdg
Aa9t0qzurbS4bZgMRqBketeFntRRio31PYyuTjeRYS8EUhjKEKKuKYrhEeQkYPyj1rPuMxO
f42f5QAO9U5bu7tZwZk3BUJULya+T9j7TWJ7c4xkrrRlDx3o7tpranbKoniXDK6hg69/xrx
a4EhIVwcfeGa9l1G51zV7F3t38qKBctHJxv9a8ov1l3svBOM9c49q+zyWUo0+SbWh8xj6Ti
0zJFw4GNgbHGaKhIfgbgMcUV9IeRc9Plc+axzkZ/PionmJTHy4PQioZXPnuG5+bjFROSrEd
h1+tedGNjo5i5ZuRcKCeQe/0qvZyBySqAc96bA48+JeuTwagsXKzOWb5eQAOxqZQKT11No3
TkCNflbtitC1LXMPlBsE8ZPSsjjyRIxClejetaWlhW+cx/Lnr059a4a0Uo3O2mrrQ7Tw9Yz
Xmo2thHGZMH5iBwB619DaZYW9laRxwxKmFxkDk15p8O18iwMrQbGd8lyOWFeqQvlQw5Havz
nNa0p1XHoc9eTsTr19qcACcHpSFlHWlBGOteA17yOPzM+S3a6vy0oPkwfdU9GPrWgCCmAf0
qC4ZkTMYyRVGO/KzFGcAnrntWF0mzZQlUWj2Jbt3t0Z4+g5IPQ1iXF5cTrlBg45Fb7Mk8BW
Q7ge1YN/GybhEuEArCPxHXh7XtJanO3UoKujH5u+a5i5+93JH611EkRIMkgGT61g3YiiZiT
luwr1MNK0j6Kk0lyowr+Au0BU7kzlsVi6zeS28SWFk/wDpk3A/2R3Na+pu1tafbTG3kO/lp
g8s2OgFZNjbsszXU6Bp26sDnA7CvocO3y3Y21uaejWCWNl5KqrSNzLITyx9az/EWrXOm6ja
2NvKVS4iKsn97J4Oa1FnkRggXGepxxisbxjCklla6wiEy2TjAHcf4VdKCdZOor3/ADKpS5n
qcVqenST2Ze7DLcxkghurZ7jNc5Y+Ib7R7kwtl4uhjck4A/rXsF41nquk27GJHWaPke+Oa8
28S6JaWtii24bcTtUZ+YD09xXv5fiFOPs6sTGs73Z0Onazp+rQLLbzKOMlM8qaqX7SiVJZX
JB4BxXlMkd9oc2+Kfy5XbKmM8/Qiuo0/wAeWd1a/Y79FiuF4SQn731r1ngXT9+lqjz5Vov3
ZOzNaeaSyja4tYxKu/dJH0x9K6zSbyO6tEmilG1lyCDXNxeW6q4wd3f1Fa9lYm0h+22tviz
R/wB+B1Ud8CuLFqKhqZRlbQ30+TSp7mQBwTgAnt3xXn2teGdb1GWW6trZ54WcL6sgx6V301
/aT2vkWfMY+6w/xrj9Y1rX/C15qE0MaMJgFVs52nHY9K8zCyrKr+6Wr2uZ1XHkdzA8ZeEho
PhpLjrMXWNsMNq9z75riLBS77Vuvs5Vcqd2Mn0Nej+H7rVPiJH/AMIzPex2zXM2BMyZHA4H
HJrkPHfgPWvAerJZawqfvQXgljOVda+lwVZxbwmIkvaa/ceRPl5lOJ23hzxLD4dCW2t6y1x
FKAsSp+8VD7nsBXU+KtFh8UaVHPpt0iX1t+9tZ4279cE+leDDUjZ/Zs2cDooDiJxkNz1Prm
tTVviDrGoWogKJZqRlRbfu9vpgCoqZVUdWNWjo+vb7joWKTVpHcWupeJr/AMI6xavqVvHe2
0mLy2lUCUgD7+T1FeUw6j9iuZZHEpVgQyxS7M/iKpfaboymeWWSSSQYZ2flh6E96qGYxSgg
Lwcheo+hr28NgFR5krNPsrHFUxLlbyO8/tG+1Xw+kUcNzFptuGMUQf5Rnnr3rz9blo5mkW0
iYc8OucfnXbp47lXS49N/siCzRVAYRLnzfc5rlZ7m7+3PdRCKJJGLDKjHFa4KnUg5KcLJ7a
mFefOk0zKlkLtkIiA84QYFPgha4dYIVLSucDnAx71amls3sD5kDC/MnmNIrZUj029qoK7IS
ybhjqVr1ldx0Vjge56b4U8NWltqgiaaO61PHyoGCheO2ata14g1Dw7qqW+qaW0EJTdGxbcX
9MY7V5kt1PahZIi8UrLkSK5JI9KdeanqGoxwR3l084hTZHuOdq+leW8HOVXmqO6/H5HZ9Ys
rRVjqrmbRdRFvf2dzHFczL+/hm/hct29sVJrWrWdparZW6RPfplRcW75BBGMVyGlafd6xqt
rpmnwma7uZBHGnqx96+lfh9+zzNpGtQaz4tvYLhbVg8drCCVL9ix9BXFj6mHwNnUnrul1Y4
V5JXRQ0O80m3g0HwVrts8Ris1leBgBHK5y2444zyPeuP+JHhd7KeLVYEtmtFRQoij2bB2z6
1xXivUbifxzrV6bgmQXcgjdDwvzY49sUy/vdbubO2XUL6a4hIC4c5UD0xWFDATp1YYiM7c2
6Z0QrcycWtDd8IKTcyzSFw3GVxwRXcqY2UeZhiG4rkfDcQhsgQzKGUn5/TtXSWx3R9c89R2
oxK55uR6FP3YJMdMQs+CwY/SmswGAFwfWmySl5SxAPNMaXIIPHHGKzS2MpS10Oj0mfhAecH
tWndStv3DpxXJabfeVPgH5TxzXTqTLGNxyPWvLxFPknc9zCS5oak9vcNHLtBI7k1cnYOm0c
lufpWaxLMdhwV4PvWlH++RcgKcYziuColF81jrUtLD4CqsImO9WG0qehFR6HJPoWqS6TOwE
Erb7Rj3U9V/Cqt3qWmaZuM97GoHOAwJ/KoBr0mtKHsvD012tsd8UkjbMn1zWFSjKULNe6+p
UZJM9aspMJuQ7j6Co7nxZommzNBNdCW4P/ACxiG5s+nFcLoVpfa5axX2papJECTm3t2wE5+
6T3rsdNsNG0lQ0VvGr9dzLlifqa+cnShTk4z1a7BKKepWudd8Yajg6PpP2SD1m4JFalnr+s
2dtaTXk8Qh3rG5XJO7/69F54g8qDyoTtkl4XI6VjXN1NEYtNfDoy+bKxwcDPH45pOPMtYpI
wqV1blUUb2t+KbeS+AjcBepA9a4TxT4sjSDyoW8yUsBxztrP14Rx3SRxXH3/TqTXN3WoRSR
/YJVVGWQsz45avpsFgqajGSR5yp3SlcsyXtlrVu1tcMIJQMg8cn1rmNVtpbNdjfMo/jHQin
GCWNGlU4Rm2hjTo9WV4Wtbn5l6dK+lo0lSd6eq7GE5c2kjnWmcDDfdz0PaqzyhmJBq/qFsI
2doTuTGcelZZ2Fd2cE9Aa9iFpao4al4uzOy8CzAa1IxjEjBDtHQk16bFqhaQ28oETgcgnrX
i3h/U20vUPtCoWbHb6V148TXVxiRhHGwIOWHJHpmvm8zwU6tbmtoe3gsTGFPllud1CGfUPP
aUhUXaExxn1qyEjXfISGfHU9q52w1eOVRucCVvvD+7VmXU958q3ZWc8Fm6LXzksNUcrbI9b
n9p70SHW9dgtNLnRn2Sbtm0ivJr2RHZnQZQknHTFdJ4hW6+yPNeHa/mfMWPB9MVx0krGFyu
XYdABX1+V4WFOF4u9z57H1G5crMxygY4NFQOGLHKNn6UV9FZHj2Z6LKzJNJtxnd0PWoWY9S
Msavvap5zF2+Ynd16VWuVIYeWAcD65rgTTOqxFbsGukUNzu5qvDlbyUDj5jj86dbB4r1Vk+
VuuMU2HdLdPIFwC3WqaVhp6mlKfLLFySvHFdJoIiuJ4rcZRXI+Zugrm5txIXgjA5J61v6Ig
+0RrLJ5UTYwc9PWvKxS/dM9GitGe522rW1pp0MUQBESbdy9K0tH8YQm78qXIT1rzCS9uMnT
NMUzKcBSBmt/TfD+pxxo90piJ53Hk1+eYnDQinKo9TdU4yjaR7Hb39teoHhYsMdaX7ckUuy
X7vavN7XUrnSpBbrKWXPJrU/tRLiYM8pYdenevAnSs7ow+pWbO4nuljQMOciuZutTRLsM8f
B9KsjVY5bTay8+1YFy6yzYjbBFcbi0zfC4e11I3E1pWI8tNqAfjVeW+ebJzwegqjaafcz8h
WHvWi+jzDbz2rPRM2caVN7lCeeNk2hcEd65zUIzO42gBs454zWxeAWsjJKfwrj57qbVNWEV
q2y0sn3SSA53t6V6GGg373RHdThpzR2M6a0kkvBNJLuiQnYg/hPc1C7M0u2MbQpx9a2rv5Y
8hQuecj1qkkZyW54/Wvcw9SyvITd2QRq5mJbOBgYq5eQW1zZSRtwrqUxnrmowmWLDIbpgnt
UcpyNpGMU5TvJNdDSMrHCeG5ZoJL3RrgMJ7SUhMnPynpVvU7UTWrRuqllOQxHSoNbT+zfF9
jqq7hFeAwSMOACOhNb3kRHKlsk9DnrXv+05ZqotnqZ2U3qeUav4eeRmV1z3IXvXmuqaHPZz
v5aSMg53Y+6K+hr6xXLCPOG4Lda5C+0aa7kYBSNo656/hX02Cx3Krnl4vCwn6md4O0bVx4Z
n1Ke4JhBGEYF2z2UD3r1fTkb+xDYsTBdSIHeKQYOD2qLw/q2k6P4WeQ2htr+AbWtm+5cHsw
PavO/FvizUdU8Qpq8ZayZRwq9m/qK8CpKtj8RKFrRT3/IypwcFrsbf2TUvDGspNHF9o06Rw
XRj905/lR4+v7+6tJUn0u40+zuCrwuF8xSO5yOKp2nxCsZdDki1qIm4CYIU/wCsNXtG8Van
baUNFGqw/wBi3CkwvdReZtXuoB6EU5U6tOoqs4Lmj+PoOcIyj7mtyH4Kz6doGvf8JFq5RbK
EOqyjOYePvkd/SvQPivdeD/iZ4P0ufSp0TV3uSlqs42yPH/EQo7HsTXN6Voui33h3ytSu0t
bZW81pg42qB7d/pXn+oeMtOsfHcupaVsuYYLRre3fytmW6A4qIJ4zFSr0k+eP3adDzalGEW
jgdU0u7sNYl0q4jZbqJ9pXI5/GqLEvEYxGgCDLORkqPTP1p2sajc3mqyXVwcSNnlapi5kYN
HHJtRhluOvtX6DThPli572ORuKk0bbaWstosX21FiVfNQEAsxI5AHesa6sntJfLuFYqVyrB
du78+1dF4etm1iOZ7nxDb2HkLmEzryzegxVTxU2pNqEVtqGoQXflRfu5ISGG3uOKmjVk6rp
NirQi4c6KOo6lZ3enWqR6d5FxCmxpQeJPf61lJOqyoW3GNWDFB3pzyDzisSjyweAKarS+WU
SMBCeTjNd8acYR5TgcnJ3Jb68hu76e5FuIQ/wByNeg+tQxectpKwXMZwrEr0NRnCt84JG76
ZrXOnImnF5dYgQnBEG4kj8qJyjTsuhPK5amOWJwCc4ppJLcHgU44AIbG72pyy7I2GwYYjit
7Ig7v4e+JtF8EeMLPX9QsX1CBoCQibS0L55PP0/Wu51r9oTxVrltqGj6XpsEAvC6W86grIs
R6DH97HevCMLnjgH0NXLTUZrIxtHgeW24Hv9K8qvldCrP20480vPyNFO7SY8eekssciu9wr
DKEbifUmtbTG1KeWaCa1kZOCFJ2+WenGapm/u7/AFOCTTojBdHIxGep9TXb6Guuk51UxNEO
Aw5YmivNqPvJXOuilfc1be3VLCPyFJIABB61ZsnkMciFdvPBPHFNYssmB8p74qU7vLUHG7J
wR6V47b5bHrOcZMi2Sx5dx8pPFIW4wRz2q0ozCUJAHoec1l3d5Z2MRe6uBGMdCeaqCbZDjF
ak9vxMqnJGegrs7WWBbcNNKIlA6N/SvHbjxjJGXNrZuwXhXPTPrW54aNrrU0a6/fXMs7gGK
OJfkYd93eoxmHahzzdku2504bEx5uWGp2l54k0+OZoLASX8oO0rCucHtUKweJdX2u8x0q0c
cxAbpP8A61MvNT0jw5FcQhIrYBtieSvU44Y+orir7xreCN0+3tMxyPl+WuDD0Z1daUfmzun
UjH4mej2HhvSLC63hBcXI5Mkrb2/+tXZ6a8YwFQKAcYB4FfN8fim4jula1aRHOB/vH+ta8v
jPV0vLQpeNHcWx3Mo+65PXPqMUsTlFeorN3ZMMXTUrRZ699pk8N+NFjUldO1Q7lYniOTuPx
r0SDZJtaQgqeSa4+TSbTxPoVubh8SkLLGycFGxwa3/CV4dT0RBcALcQExOM9SpxXx+NUXFT
jutH/memp3RevtINzm5TOEwVxSW0AMU93NFjjy8sOcL/AJNdNazLFE0b45HAPeugsdMsrmy
8qaFSrL81eRUxEklF7HDXqRUdj508RPFHqjyW7rJn7pHXNcheBo51nLn525AHSvXfGvguw0
O/S4s2d4JWIw38JPOK4TVLWyispHcfdwSO9ffYDFUpQjyannt3iZMZ/dblIkQdPrWXNZ7yG
jOZCcEAVrafPBEG8kK2WP7thkGtGSENAs8SmIk52jGBXf7X2crJBJKcVc5R7G7gfY0DOSDk
semB2qjJawyKGOSSeg610+oSyGNUd/mw2CByOK44TPDOCHIHQg16GHlKadzmmktBsKRxXLp
kgDABrVkBChACVA656VXgto7hBcGbJLH5Qpq/LC8UWW2qRyOc7hWtSalK1zOK5TQ0mUvA/B
8zoMfxV0+mWSwqfMQl2OWya5zQr62hh8oHEqncCRxWnHriTXBmb5IwcEeteDiqdSTcYo9zC
ystyz4nngGjy2l3Z72ZcRsSMZ7Zrx7zrqB2Cr36A123ifV0vp2jjlUqAeCelcUQQYvmB6jr
XsZVRdGjaXU8rHy5p2Q1ZndcupBopUR9vKtnvzRXr2R51meiTQ+Y7gNgqcYzVaQbZzGJMMo
GatLhZZSw6tnNVWTdqTgckoK86J1jV8syqwLs8bDJPfNUYCqSysSQxY421fgIW7kABJ+XrU
Nvbr9o2AZUc7h9atOy1EkTyN8seGAZuM+9b8CNtQcfLjOKxprYqCyjPHTFdHpVnLLLb20UZ
J9zXmYqSVO56EG4pnuPw80nTjoMF0kAM3Vmcck13U0MZQgoD6DFcf4QvUtrJbUkKUXG33rs
knilTtz1r8txz5qsmjGTlucbrGmTzXQlityB3wKZFo08YV5EbHoK7g+SpA7n3oDoyn5Qcel
cTcrWZ2RxcuWyRy8GkSOmDlc8cnpVeSBrC9SN4ZGJ5BA+WuxjZcgMvNWBHGzbigPHeuJt3J
WMcXaS0MqzuVdMLHgVeZg64Uc02a22/NGny57VFPcJawPNOMIgJP0rNq5zSSqO8OpynjKNz
bC1sADe3B2p6gdz7Vy1rpkOh6cliNxxyWbksx6k13el2r3byazd8TTj92P7idhXK+J1miu0
dQWweBXZQk3al0Pdw9Sy+rp3tv6mNdOGVtq7mHXHas8M7MDyB6etXI2eRSwQqc8+9MjhzMW
yRj1r1oyUVYtppiZP8KjB65FVryVQmFXDdzitCRxsJKHr1rDuXElxgjCqcBc1tQXPK5N2zA
8U2bX3hm58r/XwYmj+op2i3y3+i29ywDMyc47Gt14FK9mBHzCuL8OA6br2paCTxG5mj91bn
ivbpNToNL7LuLY3TBvfABH1qIW8MbF5AMd/pWsBuYhefSs26Gy3n5VWIIBbtTp1G3YJysrl
e6+yzRKyvtI/unFYOpaHBqQfNu4faCrgkLxVWC9MbYMnJPQmtWG+L2z4+Zc8ruJxXp/Vp0v
ei9Tk9op6HkOoWItdZFvcBlZpNpCjlR64716rJo6zeD2t7+ZEsreMPC7EIYwTwwHU5puo6b
pl9e2V/bwRreR8+VsJMrA98+tZvj/xDqut+H47e60yDS/s6+UY1Q7ic/y9q3r1auKnTpx92
2//AADz6idO7SOes9P1/wAR+IE8LaRIgnZdrQyyDYwxwwJ9ak8ZfBTxz4T02TVLmyguLSMb
nlgbcI8eorFsJL1IrbU7GYx6rZv+7kA+ZgO1e3P8c9eu/Bc0iaHa6kPsphmw+XWUcbmTuvt
XXWqYuhOLw6TXVd36+Z58+aep8tX7SSQwTNAI0kU7SOASOuKogk9JAg+tbmr3I1C1Nx50ay
u5kkt1XAViedo7D2rFiVZVZSRu7cV9hSd6eqsefUjaehfhWzjgMoZJJWyojYH5Oeua66fW9
It/DDaPpehW896Yh9p1WQFsH0Udq5Kygmht5plhRyq5y3p0x9a3tPjEugTRSagIlH+siAwT
7Vw4iMOZSld2fc76Kco2ehmPEsGk2cwhO2VCrcAk856VnWNxLbzmW2jRjnkMAQPTHvWhqOq
ltq2cbeTBGIkDcjpyax7aJppSApAUcAHAyK6aSfK3I5azTmlAuSX72mrTTNbQ3JlHzJLGCp
z/ACqheSwzTmSC2FujAfIGyB9M0rB5WmJIVlOSWNJbtEsqm53GMcEKOce1bLlXvM5JXbKvf
ippE2sqbkYkZyp/SkkVBcOqEhMkrkdu1Oigk8zlhGEwzMf4a6L6XMkjodO8KXN1dmCSQBEA
LbRn5iM7a2JfAsON8VzIoPUccVnWmsXAVtI02/kESgusojBZ3PJOetbketXP/COSXM84XUb
c4ljZeino/wDtehrx6tSvzL3ranfBUkveRb0rw3p+nQNMjMZOjO/Ye1bFiy6hcyWdhJHPJE
hkZI2Bwo6n8K8suNY1LUVMd3dFIiDwgwrH04rQ8MeIIfDd+1ybfzCybWQtjeO6n2rOrhKrh
KV7y6FrEQSSirHSah4qtbS5+zw2r3L9d2cKwzWZceLtQS1WYSWsLs23ygpZlHqT0rnNa1y9
1zUjeXPlrgbY0jQKqL2GB6VRt7e5vJSIInnc+grqpYWEYp1FZ9TB4ht+6dXZ6vrevaqtna3
cdqs0gG6VgFGa7TxR4J8L+FvBbaje62dW1iXHlx7tqc9cD2964DT/AAjqU0wknk+zBMEc5Y
V18fh6CeWFtRuZrzbyvmvkD6DtXn4lL2sXTqWit0lv8zqp06k4+8cnBq19e2EdnbWEs9wnC
uq5GO3atvRtA8Zyz/JItjnjfIQGUfhzXe2dva2W3yYUAzwAMVu24jeTeSAR0wK48TmHLFqn
D9Tqp0FFpt3ORi+Gktwm/UdalmY9dnT9asN8M9BiGJPPkOOWMmK763YNHtXjtmq9zwOZMJ6
nivC+vYly5efQ9ZUacldo4ceAvD9vDI3kMePvSuTj3zXK2Gj6VceJktNORpoHcqGySVA6n6
VveKtUn1GVdHst+JD9wcNKPX2Wt7wf4fg0S3bOTdSDLvjp7D0Fen7epSouVSTcnsv1EornU
Yx0R6VoyeXZxRKAqooAx+VRaeiaT43uI1YrBqEYmVewccNiobC5HCqw3egp+vrKLW2v4QGe
zkEn4Hg18ZODlNwf2j0U09jrr2My+XFDNsLHOfQCrcep6tYRlYpllwvO6sK01CK4maTP3AE
wRjHeq2panHFNvEwGeoJxXnU6MpT5bXPNryto0N8TX82u6OzC6RZ4zkoCMqRXj+sNqEKMLk
rLE/AY8Vpapqix6vciKbMTMTvXoTWVcXz3dobacLJGOVbuK+5y7CSw8V1RiqS5NXuUbTUUt
JFkVdkmCAxGQRjpitD+2zJaqjBgMg5xUQ0iOazNxM+xVQ85xn6VkvEIVGRknHBHUV7DjSqv
zOaXNA0L6+3jepyMED1rmCfNcZbitC5ZjK2BtAU8dcVlgsWyV4rvoU0o6HPN3ZZFzqcEAFv
KSinIXtT1e8uJkubuXCp07UqIDDFvBI68HrTJlEsvlj/V5A4NXZPoSky9pupypfSRpAs8Ug
Kkf1rNJul1NxuZVJwBmus8JWlkiSTSqHJcgA9vemazp0X9qK0Ee0FuTniuFYiCrShynqRpS
dNSuctIQZGyckjFVihLk4Hyr6dK1dR0ye0hS5Ta0ZOcg1nB2VpmyD8uDXZTlGSvFnnVE+bU
rmTy1UGNjkZzRUTNwvPb+9RWpB6KFd2m5/ip5gEeoL1/1XU02EFZZiGzk9fQ1BczOdSRiR9
zGfWuKzctC09h/lqb2Vt+CqLg1VsAWMjiTIGRg8U9Zt91MSCCYx2qhpcs7STMAMox46cZq+
RuOpaaub807GzTbwFXk967fwiiywLePKC68HIxXCXcubbeEywH5Vc8P+IJLRzFJkRsMg9s1
5eKoOpRaidN3JWR7bb3SQSLNG/XqPSuv0e4muSHz+7Hfsa8VXxHFLEgimj3dSAc8V2Hh/xT
tQWyyjce1fEYrL5JbDhKXLZnqdxGQBIsmcDpmqVrqGJGD8c1gXOqzraSSlsFBnFR6JNLqDL
OyFQe5r52UHE7oU017zO8tpBKA2K0lTgGsmwXy1APOK1kkQpknmuJ2ueVXTUrIeRkY6CsDW
7N7+e2sQ4WEnzJcdWA7VtNKAwAPHrWcjpJrEzDny0EYH61kyqHNB83Ye8PlxKkYAVRgCua1
2Lc6ZjHHeuolkHrj2rC1Fd5Ge4pxTbOvCyanc4u4i2/dUCqIjCgnPJOK2L2Jhk4xgcVkv8A
LHvHJ612Qk9j2m092Ubh/KRkyWDdV71lEKZQfuDk81bubrexBXBBzmqG7zHVWH5V71CDirs
a5eW5OiqMYHPr61yniO0ksNe0/wARRj5ARbz4/unoa7OGFI4+pJ681S1uxGo6LdWIHLx/J/
vDkVvQrclTyejIbWjI8GMiSM5ye3es3WhGmnStcY9Rn17Ve8OahDfaBBI4Cyxr5cgPZxway
tbJuFaJcsfU9BXTh7yq8r6M45Tu7I4CaN1bzRKCFxwKv28r+Qz7Sm449Mis/wAsrJLGZg4X
uO3PSrZdfswX5jt6c9a+xkk1YxptJmjbXc9vIJo3AaPlSR0NZ/ii5Os2ygCVbth1U5DNnOf
YU6OSMoBvOcc1EZWUk/wr04rCMIqfPbVE11dWOftNCm0+yOu6zqka3H2hVt9Pi5aVs8knsM
elb+tp4d07RJdU0DVTJc3i7Y7FY9rbm+8xI6getQtpNve65bajd3Er+T/q4s/Kp9anuPCmm
m8eWG5ltjIMkR9Oeoqqs1KopTk/lt6HDToSvaJ4xd28cd1tSbZKCVkB4GfaqCxjYJGcp823
IFetah4D0K4O4TS25HVlbIPuc1l2Xhnw1bXf2m0uzfNA2CrH5Qfy5r3o5jS5OpzTy6bn0+8
4Vr2CKYBIy8YXBViRk+tb2qWU19pdteWNjOqBAJpO0g9VFZGuW0v9rPLcyqBMDJG2OCPTip
JdelFjBBZb7XYnlyxK5ZG/2hnpXRKLfLUpfMxjU5HKnV2GTWjpaW9uYX82YllVl4Pp0rLMb
RK3mZjIPK9CDXpXjjQLjRbLw/4p0FJG0k26OhcbjC/8QY+5ziuS0XQ7jxhd6vMl0kM0EJut
r/8ALQ7sbR781lh8XCdL2sn7vXydzOrBc/LBanO+eN+5kB9Qe9EkzSSByAMcADtU99YSWMv
lTqUl3MDG3VcVHb2k1y4SGKRye6KW/lXpKULc/Q4eWafIPjZZphJPuLcKu0YBPua1ZNKs49
GuZJJGXUFnCiM/dQf73Q10vhrRjc6dPo+tWf2UFg0XmqUdyfQ1d1HwgYNMuYrGKS7DsGRGI
Jj9Tk15lTGx5+VPr8jsjhny8z10PO57e/0q8HnIYpgNwI5BH1HWluprq6EUs+R5ilVYdGGf
St+7EEPh+S123KXUeTJJInygZxsGfWqmn+FtRvY4ZmZUgYBgQ2Tg+npXXDEQceeehzOjJPk
iVribTrbTobS1gM12N32ifdweflCiks9B1S/bfHbuEP8AE4wK7+x0Cw0+2K+QrAgElgCTWv
EYXUoigYrjeOcU+RfedscJpebOOsPBsEDq9/vlGMbQOM11VvZ21qm2KBYgnHTrUzBSfvnJ5
5pWQHOeM+9cdSrOprJnVGnCHwqw5j5cTEEe/pRCZMrllxjI9aq3cqxMylgQewpIp42KYY5A
wKjkfKdcVobCSltpDhm6YrcsnIUBuMVzCuUYFSua07a6k4U52j+LivPr0rrQUdJHVQy5Tnu
eK5jxNrjzRvo2nbZJ5vkbnv7VR1rxC+mWbpE+64cfKD2zxUXh3SJLTdf3iEXLjOG52A9hXJ
DDqmvaz36LudUal/cL+kaMmkQLJM/m3koHmSMc/gPatQXW2Y8srHp71XvJSAATkfrVGKQtI
oJOB0z2rZQc7ynuW7Q0TOxs7xdq4cD371syalbx2TGTBXacg9DXDQSspZgDUOo3832VI+WE
zbcY7Dk151XBqc02XGT2R0Hh/wASfabZw75dJGV89jnP8qNSvtP1CNwJwzLwMnFedzahFb+
KGt13IlyBK2Ply2MVc4jGC2c8813Qy6EZ860vqc7kpa3G3zlLZwigBZMdaoxzyxRBmXccdM
VqGJLngkIoOelZl64XMTkfIcAjqfevYpWa5TG7TudLpt4k1oEKr0Y/N7ViagYsI0XALZztq
la6isUTKeDtIBzULzq6Rq4PX6Y/GlHDuM3JbEzmpLUW6uMtISQSyEVirIMgEE+tWrgZlkw4
ICHBzWcEUclzg+tenTgrHBLc20vbc2iRxgLt4LH1pPOtAgUAK3cg/erNWJXXK80yWPEwH3g
O1Hs4p2J52dhoOoWNosscspDt90kZ61LdTSyXgBfeqk4Nc7pcTnUo45EOG54rpr+NLKEFuX
YZ6968utCMK192z2MNNulqZ90s13pscH3cZ/nXMXCmETRuQpHU+tdBHqERITecr1BFZGrML
iR0j2nPJI64rfDXhJwa0OGtZ6oxJrld4EWHUDriitCO4tIIliFsrbepIzRXoPlOXU7x0mEs
m2HI9c4qqyqGy74deMZzWiyoQJGZmPUknFZk80RuHVgZD2CDmuKLubSQkUkst5ny/wCHbgd
6paUyCa4x3Y8D6mta0mL3Me6IoM45Fc/ZLJFK7ICRvOSB05rojaSaId4tM6C9dhaNg/LVC3
mykKY+6x/UVPcMWsWUdx3rLjbhNm7IYHBrGEfdsa36liwvpba9jEbIDk5CjP516X4baeVor
pMBz19q8rt7loZy0aoGBOR7V6PoGq/aLVVh3q4ADEgc+/FeRm8Goe6jWEro9LF3I1myyOGb
bWt4T10RRjT51GVY4NYGnW5MaNP/ABetUL68W11EPanawPJFfnvsVUcqaR2x96J7VZ3qzMQ
n3e/tWj5gC5U5rzHTr+9+zpeRkkMPmx3rqrTVtyBJASWHevBq01Fjlh3ujfnu1htJJj1A6e
9Q2cLQws7nMkh3MT29qoGZJtsTSEoCGx9O1agkRosBqw5SZU3CPL3GyuAOTVK4QSFfcd6nk
2h139PWqd1OYtrkgD39KaTexUVbVGJqMOzcOua5nUSY4iV7iuh1zVbC2tnnmuY4+OSzYryH
xB8S/DtrGFWZrqQnaEj4x9c16+DwNavJOEbmvtkleRrTO7kpwM9/WnwJ5Zwx3MteZ33xUso
rEXNrBEZHOI43k3bsdcgdKxj8XZ5L6NNsFuqx7mPllgX9BX2Ecoxc4/Cc88dG9j3AXSp+7I
5xmqP9qxrLjuDXl6fE2znlllMdwVjiDMFGFbPfPauM1HxjcyXkU0cV2ykGYB8qcZ4+oqsPk
dSpJqSsQ8Slq3oegabri6R8SdU0VnYWl4BcxBzgK3fFbeo6zYxxyiOWMytnjcOPevm3ULq/
ur+W8ZrgtMN+4sTwT2PYVQ865kIZZH5HUMTnFfT/ANhQclPms7I81Y9xk7K57Q99aRSS7rq
FQWySXFTPrOmxxtvurYPszy4yM14gPNZd2CQT949zVmF7hrgKYy5cdAOWFek8uivtCjmEux
6yPEGkxAmS6jU4APGcD1p0+uaZbT4S8D7gHIUEgKe9cVpOgeIbwxXMdq+wOYi8n3Xx9euK3
YNM1efSr23MMRkikSEO6hWHPTPTFcFWFCnK/N+J1PEVJdDfi8Tac9wxgWaYRAb1CdPeqmo+
OlE00UFkcxRl/nYDeParMPh3V9J1K9046ZC8yxISgJw2RkkMPvfSsnxN4RtLeCS7S6nknZA
EtkjJ8gY5JPce1clOeFlVUZfIpVKqV4mXba9qXiWz1KWZfJt7WLdstywJ3HA5rZt9Z8OaJp
MNnJbXVxP5QdkR9jM54xyOlYHh+21rR9OuJtOEN0l0oLxjqMZxg+x5rJ1C113Vmk1S6t2Mi
MqOwTac9OPX613zoU6tRxbtBdnYhTrRgm03Io+INXOq3albKK1ROAkZyfxJq9oHgrUNd0u4
v4XEMcSnyww5kI7Ct/TPAEbzCbUrglSc+XH1+hNej6dHbWVqlvbx+VEg2hR2FOvj40YKnhu
hNLBSqTdSseeax4n1Wb4S2GiXEUiCGVrYlgRlQcgGuJ0vULvTo7iSybYSgDt34Ne36rpOma
zbGC9LKO3ltzWNN4M8LjaptDnI6EjNY4bF0KcJQcN3c0rYObmpQeyPL7LSdQ8QSXt4WZmjR
pS7c7m9BXe/CS01LdLc6btS4SdVJuADC/H3GzyCegrp7eC20+AwWYSNBgBRxWdHZLaak97A
7iCcgSRRsF2H++D7elTisVLEUZ00rLoRHBKm1JO76jfFlzLqms6nHqlnLDeW2xZIrUgLCR0
2k9/WuV0bxPPZajJp2oXJnsw4VLhzu8s9gSK7rxdfweIVlh0i3YXSIFnvJGVYp1HILDrv7V
4z9hv3n/s9INs1y5wrDbuI9AaeW01KjyzVrdG9vM5685Raa3PYZY4bu1AljimQn+IZDVDHC
sK7YlCxjjaO1cdp9xquliztftKXELffSYbGiPpk10llrVpexEvvt2Uhdrjj65olBx1TujaM
ubV6E13t8vGcFec+tMglj8tSFGT3PGamvra4a2eVFDLsDBh6VWS2uWgtSyH5hwcdauNnC9z
W2hLJJhNxGMDqOe9KsqyL5i/MO3qPXNQ3CukTKTtAXB/OnWpDWsZA9QT602lyiM/UG2zAxj
LFeabDIN6E8HbinagrRSAbQCUOKijydrZH3RXWorlQr2djRjuBEqs4yM8U678QWVhZvcTHg
naqDqzVl3E629mZpZdqA8/SuWhM2t6i9xMxFqBgKB94dgP6mpWHjJOU9kROq17sd2dh4Whu
dd1CTVtQYOyN+5jI4A9a9DVi7LAkHzN1x2rk/C9nONQ8gTxwAgcjp9K9X0fRYYbVp2YSuT9
6vm80rRpSbfyNKaakrs56TRZDEHcZ9qznshFIysu0V6I9vGYyFOR3rGu7FGuMKmTXj0Me5O
0j0pQUlc5lbdRCeeSP0rMuIJLrUxHGceSp56jLf/Wror2IWsTuQMINxxVXS9Ple2+0uh3Sk
ufUZ/8ArV6Ua1o8xkpW0OK8S2MtpLaXjLv8qTZ8oAyDTmkZRvY4XpjPSup8R2cg0C8YRbmE
ZKg9RXNQ2tu+lxXMcjsGUNtJ4JxivVw+I54K/oYKOrY+ILK6iWTy+MDB5NYd+6/a5EVjtDY
Geoq7EzPMrN97PX2FY1yd11JtJ5Y8dcc16dGPvNswq1LDsHdkHAA6+tLNdHYqeUDyOemaqO
7BgWJA6YqRghKDAznrXZyo53O42WbhxnOV65qkGyzA9hVqRV2uc8BfrVTKsGDDAx1reMTnk
7mlYkeWV9KllQfaAz8DjGKpWJClgX69KuXL5CMMcdq5pJ84zbtUC30LA4GKTUpWYMA+TjjN
VoLglkYDOBVS/uiz46EiuL2Tc7s76dW0LFQXJiuXbdzVea7k85yAuSOuKrmXEwBGexqCWTM
7bjxXpKnqjmdS51lpBaCyhMihWZdxFFZ8EpS1iGVHy9wTRXnuk7m/Mdi5JBTnBOOTVGSXYG
YYUjjjirDsSWRVG7dmqcqko27nBH860ppESLthIAyN94hu9UbS+hiR45IuAT071ZsOXKbto
zjpXOoyLdTI43kOcY7VcKaldGc5NWNmS+hKsqRMARjB7VSjP3dpJ5z9BUM7SqR8hQY7DrTr
QQSSFmkYHPTPWr5Yxjcjnd7CK4QySAbZS/BxnIr0PwNBiza4uCRl/lDHPSuIuY0NqxjdVGe
CvJrpvBHhvxDqeqQTQxywWag7i5ODXl5lyyw0uaVjppXTPZbNWuICzEKuKoQaVFqGsSABtq
dD6111hoBSy8gHG0AE+prY0jRLWzLyOoy3evyp4nk5nHqexTajFtmbotuttZGGUHAJxVqdk
LL5a+2aluoA8pSBgozSpbNHy/avMk+Z3fU6Y23RVLyQoZAfwqSx1R3yrSfgKoasJyAsJO0+
lc+GntSf3mJPerhS5luaS5eW7O9bUlyIywYtyAOuB3rlfEGsS2tsJJfNCTI4SWA5K4PcVzX
iPxVf+H9Bl1iIM08ZCLhflOeqk9qzYvFN74x8PWk62QLO00DtI+3YMDkEda7KeBqRiqz+G9
jjersjzfxZq9xfXd1BFcGfZ1flmbjpjtXP+EdOium1fxBqGmyT22kWDy7WBKyzN8qc9zk/p
Xp9z4TtQ8c0togeMgoYycgj1PfNa+uJDoHwmWBdsT6zeriPAA2J149zX3GFx1NUVRox1fU8
zFS1Plo6PqscSx/2eylvnZpFxz3Ga0E8NPNZZd9tyDkLj5DxnrXrmqafaXkBhkXZGGycHaB
iuSvY7aN2js7oyxj5gFxnPpX01LGyrKy0FHDQSvucpBY3vnMrvtSXCkJwBjp9a0p9Evp72F
7rUJHwNvz4wAOgFWrCN3ut7ICqHOW6Zrp7S1N9LtbCOvPtV1qzg+YORNWscra+E4xI0gLnc
eVH3cemPSt7wDpen3+h+LNP1XT1kvrYjy3jAUBWPPHWuxttNe3ZWjKsncL3NYWr+H9Ugu5v
EXhrfHfr/r4w2BOvcEd68eeL9vF03KzdrP0InSStKPQpQeDNPtpoB5GxATzj1+ta8nhjRo4
PIit1R1O5XXG5D7Vb0zU4NY0g3URiSaI5lhf70bdxWlFDvkSZIuGyW5zXHVxFW9pyd0dKs4
3RmafE9irWcy71+8EVSV+tXLm7slt9jMJVbiSFCcn86sTxwzSlPN2SNjG7hR+fQ1Wu9NuUi
LGDLNjO3BAHrXMvZuV5dQcujLSSyXNrtCpbxYBEjnnjtmsjUG0iYNFJJJcSqNq7OAoPXnvV
OdWZAu1gV/hJ4z9Kgit5N+65PkIOfm/liuylh4RfOmNSSIbaG3sozFEoEa8AegonmhETBEU
Fjg8Va1GRZYYiqfMp27hgcfSsktGAQ3eu+nFSXM0bxqXWhMl6qqPNBb36Uh1HEi7Nwz0rMm
MJQ8kEd81XjuNuOfYhuRXbGjGSvYxlVaep0B1XZkMSSOuRmoLjUN+PKY5/2TWIbhg5dYgAf
7tKbpYH3yZ59qf1dX0RDqs1otQ3OwdGyOpPepBdK/CgL368msJbgStt+ZeeT0FaFqsHmgli
T9aJ0lFDU2zd0bSbB7e7d4kR2KvuGQQc9a1bmxa11GbVBBbyTGLm5nRZfL44IBqLRthguVR
ivyr/AB4rQd0N8lvdRK6HBO9eDx6ivn6zbqNoxnq7GXqzyeJRYBrWJdLtkUHMO2aV8cyE44
Ga5vxH4ctbia8e232un2sKmMRn78mOS3rk+ld9AiFURQGQyk4BLAVf1PQvtFpEsToFPBidc
h89c/TtXNHFPD1I8rsv6/EnkjbU8C1m7EckNvZ6nJG3lL55kyuG7DHpT7Txrf2VravJELi3
jO0EsNx5r03xZ4WtG82ezs0muJ4hFyMjjABrzebwLNFo8e0MNRVs7WPyFT2+tfTYbE4bEUo
qoc0o1U7wZvHxRouo2SSXEU1u2wMTt4+9z+FamnW9peWCPZ3STxkFhtP868svNF1XSk8u4R
o/NHIZsgIGptte/wBnohjklZDwVjO0NzXa8FGUL0ZkwxUlpOJ3+sQGJ14IwmQf6VThQCKMu
Pm2g1zE3irWVvP34LIEyI2XPy9qsT+LRe6OYIrMQ3TjY0275VH+NXGlUjFRkvmU68JPzKmr
3suq339n2zYt4z87AfeNdHpqLZWEMSBcAY5H3apaTZRWFnia3+fAy+erdauMXmYJGmFPJYd
z71pOSmuWOyFTi4vne7NnRIo7rW4YZpgqlskgda91sZ4hapa2cZcKu0mvAtNjMF7DL5u1gQ
S3Yc19EeHxax6ajRSq5KhmPc18TxFH4ZdDrg7ayJo7RUhy5wTyRVWa1+dpUAIIq/ezqVPl/
fx0rFa6eFTExJkYflXyEFN6rc9KM/duYWqWnnGO0GR5rbjjrgVuaZAkEMcMoUYrnIp55tVm
m37kU+WpHoOv61sxSBbiJZGbBPJr2ve5Umc899DoptFstStmGxTlSDgdc14trdhB4Uu30m5
uPLDM3ktIMKyk5AB9RXu0N1FbwYiIPHWvP/HNra63pksV1bpMU5UEZI9x6V14Cp7Oryy+Fs
4PaS57I8pKiPDrypzg5/lVaB0t7tpPlCvz84qCxtZ455LMb3gB/due3+zVy6tmjkVB1AwRX
2vup2vuF2V70W0+SsSeYTncjVAlrE8RcsqED04FWrWEPOyx9VB4ParQgj8gxGMFsHJHWq5+
W0UZpdWYxshMZFWdMYA+9TF0vZlnkVo8cUy4t3jwFbcO24YojYrcFSx2qnrwK64uTV0zGy7
FBJPLchQMZxT5ZBszuJqtMcO235qjMmVx0Ndns7nM5mzZXSg7t2QVP4VXkcMNwOaqWpdFeQ
N8oGMHvULTSYwRislSXNdGnO0gaXZMWPT0qtI+6TOTzRIxPJFIqlh710cpi5s6O18k2sZku
REccD2oqgsJSKMOxUlQfmQnNFcvKdKmz0WWPypJFJJJOQQKzro5SQDtjkj3rpJrWNi+WwMi
sS9tv3UvljkfhXm0pps7ZxGWUbBd4HBPJ/wrn1Hl6o+e7H+ddNaptJ8wkDjnHArBWJ/tcss
eJAzHBb+lddKSUmc9RXsXSHb5du4VPCkSQtEIFaQ9QB/Oo4maPa0vy8/Nj0qXzVJL4wO+Ot
YTbd0XFK5Y0vTRLfxmRsqW2hGHHNfSnh9ILOwht1CnaoHFfPWjq1zqdvHGN2z58E9PevVV1
efS4IVILlhjPevjc856ko00dEXryo9YSZVj3EgH2qC41COMBUcA1wEGvajeEKsTRhR3PWtL
T7PUbicS3c/GeF9q+OqYdwvzM9GEe51Ng0co81+TnvVm6KuMKeKhtbcK4APygdKmeJGcgHG
K4ZWvc3i1fQpOQgAK5FYmp2yswdRgj07VuTrtLYqiYxIWwnOKlO3vI0lHmVjlI7q2WW4sNS
tVurO4UeYrjOCOQcVmW8en6XYGW2lhRZ75wI/ueXlRgY7ZrW1bT5w/nwr8ufmrmtT0f+2bG
SzEyQu/z7pCQNwHHI717FJQnFJysna5xVYuLuW9QuzDbGRmznkmuV+Jcsom8I2EkgxDAJig
PG5mzz+Fce914j8O6pFpN/byywXDKqF5SygZ5KnvV/4h3kdx8RWt4JVD2kEcWV6cKOf1r6j
BYP2deFpXVm7r7jjlFSdypqd39oWWCGXfuP3SuMfjWFDaxb2+13EcJTjO7GfpWzdW7RWvnS
TeY6LyTwPrXP6WBretyTTD/RrZNwXHBNfS0dKbcdl1NZTirR6krLdhmWztGkQtjdngj1rf0
y5j00O1xpN2CBguW3D8hVu2tori/MMeEZFD5zwRipTfeTkwrk5wc1y1a3P7qRLi3rc0be/s
541NtdKrkZwflIrWtbm5wUFwAuRk/wD165qS2srpI3uYFL7fvgYYflVFTJZNJ9i1SSOQciN
m3ZHpivNeGjUTto/MXSzLviHQpbK6bxBoC77rJFzbjhZ07nHrV3RNZtdWsYXiIhZQRJG5GY
z6EVkT+KL6zMSPbiQn7xj+b8x2rjNW1Eab4kTWtKDpJj/SIMHbIvfj1rro4KrWhyT36P8AQ
53JU9j0++M8rJGjrgDG7cMMP51A15JblJEnkR4unOPz9qxtD8b6fqUTZgjdz/BIcOB6A9xW
gbqxmmRfmttx3Et8w/OsfYTpvkqR2NOZSV1sXzFPcM9/Bb+WG+8zD7rfWoEV7yYpNbsx6FQ
eM+pPWruoTvFYKtteiaRcMVPEbe1Zk2ri4XdACMrhlPy7W7896xpc8ldIW+hdk0vT1t5DOf
OY87YjjYfeuC1I/ZL1kib5Oqn7w/8Ar1sXV/u3HezuTwo4WsXVZfOWIM2cHgD+H2r1sFSlB
+87lXaVjOMwZSS2STSCRM9Rn0bgVZOj3yqsv2Ofax4Plnmo5NOu7aPfcxOmem4V66nDa6M3
zWuVTMy/xZ57dKmEyync+7bjoKpSqhYMODT0LjgjPoB3rXl0MubUuiS3VGkDM0vpQlwUO4M
c+hptvZvPNm3Uscc7asHT7ndzDIWA5G0nFYSlBO0maxUuhvaBeTtDdHzMAhcYTNdOkayXCP
5kZOASnKt0riNKlEEN1Gww+F65BHNdDDeu11EGLDIH3iCOn514uKotzbiaPVFi51ySx22sE
bB0fe24jH0BFKfF5Mim+ikEY6CJup7ZrkprsEnozbjnFV55ysOQx59K1jgKckuaOppaNj1H
TrsX0GZZ0j5+XaQ3H1rC1WZhrTQAZiXbyBkfWuD0/Ubq0vFlhZwc4wenvWvqd/IdX3qACcD
5W4IqI5fKlVdnozPm7HTXUUM9ptVYwxALMwzkbqhm8J6PfaDEtvZwwTzblefZnjPOB61nQ3
i/Ztw+8Ix1+pqU+LNN0/Q4jPcLLKuQsMZyxrCdCtFJU97ky5Xqzj/H+n2WmPbRWtvHbPHGI
1EBO+b1Zs/y965OMmxeV9RtGjgn42AAbuOMeldhdNP4g8QJquoW5tY44wIYW/h56mtY2lrI
FjlhR1HzfMOpzXtUZ+yoqnLXuc3JduS0OUmub37HDqhjRlWIQoFXKbgcYIHt3p0vinR4JYL
ZLGWBhgXBV9wz3IzXRv4f0+e4jbDwqH8wxxn5GP0rK1nwXe3we4tvKldFwix8Mwz0PuKKU6
LaVTRE1HO14ldtf0ma+eK0lkEH8LyjBNdhoPiq6s4XhgmMsbdCHyVrxa8s7vT5/Lu7eWBwS
CrqRzU+mardafdrJA/LdQea7a2AhWp2WqMKeLafLUR9QaNrMk1mZZC7E92FNutQmO+TnzZP
kT2z3rA8Ba7pfiCKOwTFtd4PyyEYYeoroi0NxqsrwFXtrXMQfH33H3iPavz2vTVKtKPLZn0
FKMVG5GkK2mxA+AB071po9s4XbN83+1WJNcK0hHXAqu1wRFntVqhzRRhN2Z2UdzhNvmrgD1
FZGq39nAjHeJZMY2iuZa+UBiCOnesuW73RuQeRz1611UsFrc5BLi4jkuAwjWMgnAUcAVk3r
hpz2PrTXuR5gYNwenFVZL11vNkiKynvX0FOk4vQTfckUrDLhVwGGN1TSfLHuDAEdPU1Gu1p
Ce3oelJds20/3RzxWzjeQdDPuTMVCSRuMHOCueaz5Z8XLFgqlhgY4FaL3twGGxyM9e9ZepO
ZrbdJtyr44Fd1FO9jlk7q5VkhjAypOfY5qtLEAvVvyqPcc4HFOjeQkgHgdzXoKLic/MpdC5
HG32EfIuFHfrWeWIQ7kHHf1q8rSFGbdnI6VVdCqYb60o6MJIhyCv3cE96QJyAOakVC/I6Gn
pFtwD3NaXSIjFs6aLVNcnsLONdRdoraEQxKcfu1BJ2jI6cn86KzJTNbsIw+4bQcryKK5bnR
8j0qSTzGkLfNgg1FcOvl3AGFBQ4NaU1hCZ513bBzwO9Z93ZFTMIZOiHrxXhQlFvTQ9J3ZHE
SbWd+SFi3DPQ1zNpM9xOoRcEA4wK6CDzoopEkXBMfBPeue0omXUgEOG3kcV30lpJnPN6pGg
U3xM+75hjcD3pYFVztCngHJqUxPGJlbg9c0tphLeQu6gEjqcEg1M2rXKWli9pOrf2IWkjhV
5Nu3PQ1dg13XdYuY5rpkEEL7vLXjIz3rCkdXiZQGVgMbm4wM1raUtpELpzMQZEwhzweK82t
RhyufL7zNeVp3R61ZamFn2iLaeM8Z7V0tvqsaujpGzAnazHoK8x0zWobwxRQviSSNTKxH3M
cV2lvdxvYNAo+XBKgevrX59jcN7N6rU7KE76SO7injIDAknrmmNPhy2+sSxvGksI5Ebc23G
BTRdN5jK2R9a8ecbOx2xi+xtPMrDqCaYrgLuHWubn1UW5+cjk8VYtNXS4QvkDHWs3Smo8zW
heqjzG+lpFOk7Sv5ccUZdjXG3kcBnZowOTyO4rUvteit/DGtSjB2xrz35auNuL55IrXUbfC
xlQXHXOa6sPQqNX2RxzqJt6m9DplpqFxbW99Ek0QkUqW5KgHse1fPnjPS9a0jxrruvIv2qC
4uGKSqMhBn7vtxX0DDd26Wklw8gQJEzhifQZFea2Op6SmmX99fSi5hZiWjkbjOD/jX0mTSq
UJznFXW1v8jhl7zuzzqfX7PWbX7HFOY55QdyY+7j/Gr+naadJtxCwLvMnmN2I9q5e70hl1/
wDtbw88d4kbGUW23oo5I46ita38VDVrlppovKcYjQZwPcetfdzpvlUaPw7tdURTqJzvLc2v
OkW9jdSY22jHuMYqSS5aNtpZM571TaeSV1YJt4ABPQ4qNzJIcbFYZ4Oa5lSvqdaVkWrm6fa
6NLtbHBz0qsWiULIGcueCynqar3QZl+YAsehzTIyPKRQpBzznpWyppLQxb1J2mZU5If6cE0
1wsyhXhUKBtO7kt+NM4Eb8KoBzuJpiS+ZKE2yOfvfJzxV8ltdh6Pc5nUfD3kSfadLlaFxyy
ZORz2rU0vw3PczCe51e7jZlDZhbnPuCa6ltFS+tZBBeLA5UkpP8rfgavaTo8lraRSXNtLIj
IMSxtkflUVcavZ6S19NTkVGKlsc7d+F9S25h1+8aPGSZSKuWOmX1pCpe9muZOg3kHcPQV2l
joV7ql1HaaZbu7P8AKD1UV7Z4M+GuleHUjvNVRb/UcA5cZSPvwK8TEZqqUeWTuyp8tNXZ4/
oHwq8R+I4luNi2ds2CJZRzj6V6noPwZ8NaLsu9RZtSvFIIaQYRT7CvTRKiExoAqEfdXgVja
vcsIiEYhRzx618vXzWvVdnKy8jnjUqVJcq0KN5oGkk7jEo9BgYFc1q/gnTr+3KGGMqwz0FO
/wCEjglm8nMrnkbtvGfSrwv3JCbucZ/yK5VUnTfNFnpLB1VuzxHxH8Ip7cPLphJB58sjOaw
NK+GGs3t2DextbKvYdTX0PeXqwWyuxPmO4VAw68806+KC7IjAVgoO1Tz+NezTz3FKPJcp0G
lc4/QPh1p2mwhTEGY9WbrXXWvhzTBx5SArweOtVxqHlkDJGePWoLjXLe2kQSSMGY87R0+te
XOvVqycpNsTw1SSumJrPw38N62zhVW0vdvEkRwT9R3rzvVPhVr+mJJNahL2PkBl4cCvUEjj
1IC4iuXSUjCzqcH8q0LY+IrEqBfQ30f9yVcED61tTzCtRVlLTszkm50vdufH99aT2V5Nbzh
0eNiDkYNLFEJAq4LsTjbjJNfTXinSvC/ifzYtc0r+zdQXiO5QfK59yK+a9cnufC3i82FrbS
XrK5EbgFVf0x619pl+ZxxkeRK0vwNISsrtFYPHazSDyc/73GKyJtes7dsGUuysT5afN+tW7
nTPFniV0k1Jxaws2BGAFP0NQt4VXT7mWFRvEfDFRnn3r2qc6W037xhL2kvhWgLeahq1nIlr
A1vbFMMx5br29K2tA0W0trOGYxr5n8Tt8xP51XtlkKi2QFFHB21s20JFrFCr7Nxwe+Oa568
nGNti4Q6vcZqs6i8VVAIKBcnjNJbSN9p2naMDHzGl1GKMWe1EJZW35PU1n2srKkjdApy2ec
VEI3p6DkmjoIWBYAEdfXitazmQz4Vc44H+NczDqMNy22KRH29dtbNtcwQQtPM4jiQbmY9q4
K9J2s1qY8x2uq6ZpWs6GgvrVJsxeWRtHy/Q9q8tvfhbaTxvJpMrxThflhk5DH3PauptvHEf
2oRLF5NuVwXcdWPQ/Ssq81jU72KbUYmit7O1yXZW++RXPho4yi3FS5UKEYt+8jkrW11PwfJ
LLqNubV7Zcbm5Dseiqe9b/gTWNVuIjYF98HmZVsgFi3JAz9asW+m6n4r0bUL68SNpsKtpHP
kpEMc4H94+teZS6zreg6i8aL9nmjwoEkeCmD2/xr0FT+uRnDTnOmpVdKzeyPbrhnh1Ce1kH
7yI7Tiqc1xtgPzEn615t4e8X6lf68Y9SmVvP3ENt53HtXV6lrFtaR+RM2JDjpz+NZLBVKcl
TnuR7aNSPMmSyzsokBPVeAaqwNlXBXg84J4qq1zyWVt6kdTUcbFoWOSxPSvQVLlRCfUeTiZ
SvGOSPSpYbU+e88q5J5XHQ1WSTLYfjnk/4VbM7JhUJIPFOSa2LTTQjDNxtHAHWi9B8hgc4A
OcU+KOWS4k2Akkita/0yNdJNyG+fBVhnpWDmoySYNOxxEmQ2VaqcqO9rgZLF81rS2xdgisC
TyB61La2UP2ZUkiYkE8rXqxqxgrnJyNuxz9vAstzsY7TnGKuSadKhITB9BVm408210HhDlF
5LEdDin2sszSqSFlPpmtJVG9YkqCWjIoNPmCqGifJ5yBmrF5pht9LjuXjHmO3A7keprpLZ9
+FaFoTjIBPBqvqkL6i7RfKnAGBzwPSvP+sy59dDf2ascUwChkC4z09qYG34zxzU88DxzyR7
ckEgge1QJDI74HB6V6qaauc2q2NCSZVKj/AGR2oqw1vGoRSQCFGc0VyXRvynoN1cs11IYyx
OD9K1G1axF2ba3s4PKwi+aVJwmPmDe/vXMXkjPIx7424BxWxFrCybJY9QitLONVDWrW27AA
AIzjknnmvIq0bpaHXz9Che+W19dG0uAYQWEa9wo9K5HSHaG7Wd8535PqK6aXypL6aS1jZba
YuIcfwg+tZNiqQyHesbMOd2cgD0r0KC5abiYVFzSTOlsxaTLO0mXO3IGKmtorX7TEgRWTkh
SAce9YsepxW0c0wfCyAqAOwp1jqSRgTyHGckjGMewriqUpO7NVJbEms3dvb6hgbXjP3qzTr
EK3FvGpjjV8rlhjHvRPLbT+ZP5ak4JUE4yaWyt2hXz7myZ7okFQV4QfX1rWMIwh724JtvQ6
jw1cpND5Ejo00H8S8bhnrXdxX3lYAYDIrye6vEsZDeoVjlVhvwRnken4VvaHrKawIo0lO+T
gseAp968HHYF1F7XodkKibt1PSdA1RWWa2SUtJE/Tpwa3pb+JQE3Lvf5Vyea8x1iUadPHHb
zCLzABK6j5uD1FXLrW9L0Dw5DcRu95ql/lYQ5+4mfvH3r5mtgPaNSh9rZHbGv+JPrDG4vZp
Ybhm8hcsecLWbD4mh0+3SKRnDNkliKzL3xIll4XmgcoZbiT5z3wBXE3mqtPbo+1UQDA55xX
0OEy11IclVaJ2KrV48nKd/rXiWB9BvYIJll+1RA5VsYw1dBoetaRc+E4bdLhJJ/KCmMfeBA
r58a/gV8MSxJzg9q2bPULmNIpoF8sodyuRyOK9CtklNUVFaa3PJg/aSaidrLrmpzaReLO4S
JFeJVH3gCcc1xeq3lvBoUOlMcSPl3bGRjtmrYub28d3uJmIPzNgYB+tZktrCbxXYbtwDMT2
9a7cNh4Un/kazjaPKizoF3aaBbLd/alS5dg6FThkHbrUHiIeF9dSbVYb6DT9SVQQkQLLMwP
U4GFJqLUmt5oYiLcbeO+ayYIUM0ZhkZHB4z2Oa74UIzn7a7Uv63OGrLkapq1izZeIIYtKlh
1SaVrqNgIiEO119c9sVr2mqzzQK0NnNJG7bUl8oqrfQmrcukXXijw6gkZ5ruFjGpyMJ78Vy
bXmt+EdTOnagzyQRsMAklCP9kms4OFRuMbc3b/ACKlUnTtzPQ7aKwubi3Vo9KV33EqHmA/S
opNL1S3xJcPHChONqcn6c1o6Msl/HHrMdwsKSDIjDbvwq9drFfMqzXRiIPy5wBmvPdeUJ8q
2OhK6uc7Bpym5U3KSSI3P708flVi+iXTypt0Ee7naD1H0rVaxnmhV5L4SBG+8B0AqLUUsrp
IoIH85wMl05Ofek6zlJXehehni/320iOWUbCcA9Tir3h2/vFso44rwo2wcZx+lc9dWFxbb2
378Agc1W064McEYkyCoxurrlQhOm1Eyv76PrPwVbrovh9dWuX866nG4sRgAegFWZPHkTXJt
ZJEWTqB04715j4M8cRPoY0e8857mNTsbqCO1Zuu6v8Aa2ikjQRPG/L47e4r4Crg6rryhM2j
Sp6uS1PYLjxBNIqm0ZnVxkzLyEFczdePUt7j7LeBnjIwZl6Z+lN0jUmvLBDaTJK6j5sJtBO
OmK858U/2jZakzyARiUkqVYEH8O1ZYPBxqVXSmdTpRi1KKPVbWVJLHzGYeRKCyggA4P8AWs
Q67NZXktkSMnmKcc4HofU1xWiajqepRJa/aZJGXIKD+EVtvp95Z3FndyKTiXkDlhWrwcaM3
CpJPsdHM5rQ6Max9m3XWpTRzyRIJBbg4KH1qKPxJFqcU2pQ3CWTZCEynJb2ArkvFupQT3AA
tmEoOCQ3b0NYem3MDapGWtyYyQQu4bc+9dFLAc1P2j3J0asejXXiDy38sDdLL8oXH3TWrFF
izxG6PKwy24Zz9K5S5tH1DVd1swLJHkqp4B+veqV5datpkW5p2h93HGa5VQjUtGDsyovkXk
dCfFtppzpYxb5Zt2xgBjZXRWmuzHZ83mo/R1HCH0NeJ29zfX2qrgefLI27hcEn1zXqVpdS2
mnqk6JDGgGc+vqa2xuFjQjFLdmHs4yleSN3Ude06SDyL5kkBIVSDyW9KpSeHNC1jTpIRaIk
oJYSAZIb615rNqkb+J2upGSaBDlVjGAT9K6J/HNhpOkSXMu9JXB2RovftWSwFSm4+yvcxcY
OLtozzPxDNLo122n27FZIXIY/eBrAfWrhxKkxIDnJbGCT70axqYvbyS5kQNNKdzGs6Pa8yo
DnPI9jX6Bh6KjSSmtTkc9bI0LeYgRtK2CynA29a34FeMk4O1YzgY71jxTJkSuAu1dqgir0U
zMMGRueu44rKt7xeyLkcSCDMg3O6855PSvOr+dprlbNXCozfMucE16bPDKsT3ItnaMKTuxw
cD9K8ysPMj1F76aISxjdweRu7D9a6MvekpdjlxCbUY9wmsL+xb7XbNI8QOA6cFfqPSpH1u6
vY47a5uQkW75nC/zFP1HWbyf/AEO32h3wCqdFHpWXdi1EiiFiJVP71z90n2FexBOol7Vanm
VEoy9x6HdN/Z6+GZ4LJxIxAYy9S2OvPb6VzOnarHO1xYs0n2bHyDHDP6n2rEhuXWcQQTO0D
EF8DCyY7fStxLzT7aC4g4jBwQzfyrjeH5U4b3OinVu03pY9S8J3B/syaN2BUBcIO3HWud8f
avZ2Wiy2a6fDLPeOCZnADADtu64rhT46ubCJo9GjEbvxJLJ82cegrk7y9u9RumuLqYyyuck
k9PoK4qOVy+sOtLRGlbGR5eWKuzW8NRyTa/b+Shby8knHQV1mo+XPfG2YHzMgZPQj2NYvg/
Vv7IkneS0DpIAWJHLCuwubCa6CXf7pIHBaMo2eD0ya7a05Rr3krK1kzOjFTp2Rhxu2nyGOU
s1ux69dtaCTxJCXMiKvUHPFZepTGwEtu4SSV/l4OVFVLHS7q7RLifclnu2u/p+FbOMZQ5pa
C5nGXLFXNmORZJNyvuXB4HIqYPieP5genArDaGTTbsT2777ZjhwDnArUhMtxNugUMhOQfQV
lOHLr0NYSb9To4r5YnllYD5cZNO/tiG9V4kU7ZQTn3rl9SuVizDvBLANxVKG9kicFW+6Rx2
rk+qKS5ups6vRm2Sszl3AGDgqnUVaW6ZIBFAVSVeAz8AfWuXvbrzbh5o+jHpTEu5dmwuQhG
CvrXT9VbWpj7VXOxs4PtGnxedOI2MmSTn5qq3VosV/J5cUNzGDxtbD0afc7dPtQZNo6gYzn
/Corh2a+lGyGRSTwH2tXNFSU3robNqw+3uFiuz+6lVQv3ZGzj6V1mmJAlv8AbxDkyHGWOa5
XSURpZ5Jt8XlqMBvmA966GK6kktFwVZIzn5RgH6VxYtX0QRZw2qTr/adySNreY2cD3rPSc7
wxGQOa1rvTZ7iWS681cSOSFzlsZqD7LaMw8slW7knhfrXswnFQSOflk2SXEsXm8k9BRVK4f
fMWK89KKVkacx3OtT26ag2G2q5zjFUWnYwZjO1X6AjhqbreRdY6spYZzxWhplzaQ6PZpqd0
t1anftswmZEOeu7+HP41lZU6UZWDnvUcShbytHPEwBZVyNvY8U5CM5dF2+o71auItPiuLM6
dJLJG6FpEmA3Rtk/LkdeKoqzSrJIgwoJIA/lTvzK60NE7KxFcyRPfLCiBIxlvqR0p7KLiPy
pZdikj5sdKp6iEYZiYb42yxHqegFV7W4uwjsInkx94spK/Q1s6bcU1oZKdpNJbl5H0ywYy/
wBpIzbSNsalsHPf0qGbxY9xAsUrOpU4G3uPU1lSFFWVxhZJMg7Vxj25rOeNFYguOeaqOHhL
WerMKlecXaJuQK2ra9AtqDIjEbzIvHHqKdcJf+HdbP2RyY3JIAHysuf6Vf8ADetnQ7JntXj
jaRgrymPcR24zW74rYa9qFrp2n6d9nit4FBmQj96TzuJ9fauGpWnCv7Nx9zzOqNN2TT13Ks
Go3uqmL7TMkaMNpKdeKzb3UEuPEDPvaSKEbF7YwK3dP0Wxs/BGq63dKYrq0AjhiU5aZicZI
9PeuItRJdyscOhCM7ADuBzXPh405ym47R0OqdZ2UXuXtcu5GWBM5bbuG0+tYslzLPCsbDO3
r2qxcqZGUkMRsBDVKkE06i2SPLFuAo5HHrXqwUIQRxzc5ydjCYbpMEYHqTXougfEOfRPD8O
kW2haXcgEgz3FvvbP1rno/Cep3tvvSMKM4w5wau2/gnVo5YhMqBGGThuF+tc+LqYSvT5KrT
sTh1VptpLcsa7q15Lbi4vFVJ5/vKqBBt9gOgrEklRkVUaXDgfOegHpW3qdhf6vrgjlnF1Mq
LEXjXakSgYH1OK3r7w1bwaHFaxkbolyjnue+a4416VCMI9WdMp80ve0POr1IIpDG0jA7RtK
9jVeMTq4jVgATwc9RXQx6at/pd9NcMsS2pXY2fvMTjHvWLMi2ztHICyCTGSMEn29q9SnVjL
3epy1af2+h1HhprlbSZEuVEblVUdCx74rpriwh1O0i0HVoF8ocI5Xc5Y9G3ewrB8I21teSO
FxCYeTCecg9wa7iRNPM8UKOtveEhkdyccV81jqqjXajv8Akd0LShY88Wyk8D6vLY6rd3M+k
jMsctrGG3nsDn7vNb+j/wBjajaQ6nEZZpJ8krMd3knPQ+lbWtaat1bSvPOJCvOxzuQ+vArx
/UVv/DWrfabCeRbdscYwMZ6EVvh/9si7ytP8GLWlruvyPYBFBI7JcYeBR/yy+XB75qN5NNs
7Jo7K1WMk8ueprn9G1iXVNMnuiBHtHzjcCeabNdhv3cYIRjkNnOciuT6vLncZPY6VZq6ItS
uILzzDKhVhwNnWs6zs7hLNSCjqxJweoq3ezWVpbvJPIinactnj8aZpE82rxQQWavJb4wXxn
Jz69RXqJunSutEYVGudW3NrwxdXthqa3kdo0kGNj9i3rXR3kqXpZ/sxiUno3atOwsYNK06J
2MbZYK5btVu905biJkiUhiM4A618vXxkJ1+dryudEacl7zOCXXrvQ53FneFWk4A3H+VVbCa
/8Qa1IJJzI5GMOe57+1P1nRri3nG0ZOeARmt7RW0vS9KZIUaXUnIHAwBz1zXrVJ0oUvaU1e
TNYRcnd6Fezt7nRdUWMOyM5PzqSM16ZosN+6pcyyqyv0jfnHvXGa/uvnt5Iw0QiUBMDnPfN
Mg8Sanp8SxqFO3qzZyK8PE0p4umpRtzdTuo1VTk02dTr3hczTXV7bEyyOQVjxx05rH0zRDL
Z7Z4DAynGCKoSfEuW2IjndS/Uiqo+IqTzfK4XdyDShhceqfJbTuDqYe976ncTWlwIVitpFi
Kj7wHJrh9euNQu3S0kdny2MM3p3qxH4zvpGKJErZHD+lQ2UszavHfyYZg3K+o78VWHoVcPe
dRLbQipUUklFnOazbXmjpDcrL5eDkFW6g07/hMr+6sRYz3rBB6HHHofWup1iTSL03VreBoF
A3RMw/SvMHsHGpCBTvQfdY8AivcwnJiIXrR1Rx1uaOq1OrtCmUdiXUHqO9U/F2sG4todMhs
2jWI5kcj+VdHoOkiOFGY4Tjj1qbVbCzn1Ce32oXC78Ac9OlcqxNNYhXV7Eeyk0eXXUGySBn
O5GiU5A71NCLRGURLl/4vr7Voa5BLp08CYxEUGDtqgj24feNvmdc19DCo6kE0c3Kouxr+XB
9jRmBErZ2nripYNPyD5s2xQQRu43fhVPT7qCWQtLJs288npT7m5nDM7zRqj8qZjjI9q5XGd
+RGps68YtL8NymCdlkuwYSEfgg1xd7pzx6fbWGlSLezRoZJnQfJEW7E9zitGBYvFN3b6NHd
NHFEGZnI6+4rpZLax0XRJ7fKW9isZ8yY9T259SfSohU+qpQbvJu9vyOZxU+uh5o1qmm2E05
m3TOuM44HrWTYK98VgEQ8rfuZj/F/gKNZ1EX1+YEZorEH5f7xHYn/AAqjcawwge1tFEcfA3
j72B2r6RRm4X6s8yUoRn5I29eXSNPl8uFWNyV+7CcqDXJy3EsrZdzz27ULvllZYQ53dQTk/
nXQaHpET3Ae8QlR/DjjNXGXsY2buYtSrO6RzqRs4yASvsM1u2iR2EPmDyXnYDAaPeFH496v
pp8ct9NZWqlI0JJIA6dqgl0m4RiFcMM9CcVfNCdlLQjkmleKG/aUaFyYlJPAYccfQVqWGp3
VppUlvEwkjY5C/wBz3rPj0W9miZ0UFYwSRuq9pmmz3lpKbfbGYiA4Y9c1nUdJx12RpSVRS1
M4sZfMYjBLdevNadvc3a2UiPfBUIAMeeKuadpdv5k9teQyLJkBCGwrVvQ6FpAtWAtAGXs7Z
rkrYumvdOunQlu2cfbqskvlKiksMd6t2k13b33lxtuiyEbHANdVaQ6XaS+YLRUCKST1JNc+
VFx4jjghfy4ZyW/3aiNdVLrl0LdLkSuU9XEovlSS3UscLmNsgj2qBoQkXmRSiVu6L1X6itj
Ttd+xXsljPbR3AUlYzjJx9ap69dRzeS9nb/Z3T7wHX/8AVVwnNSUGiJJWc07mUX6/3qE3bh
ux+NTCS31AAybYpgnI24DGktjArt9oIZB0IFdnS7RzX10ZtWN4ywII8Hy/mcdTiojMLyRpx
FG6k4APyNWTPJHu/wBFDDPVs8EelT2rMIQrlRu6KxxmuZ0kry6nQql9DYtf9FeYjzYjtXG5
t1asN0zW6gMpwfvgYrBt52/eqxMRwOetaUc6PbKud238K4qsNdTeLK0Eeq3Fw8UF0fKDbg2
O3eti8s9PiVFtWkaRsM47H1zVPQHkF7OFIXcoVTt7ZrZ1bQ9W0+Ty/LSRnGQ26uWtWiqig3
YulByb8jHuLGxlkV1hCgqOFeir9npVw9sC8ahgSCDmiq5l3NuRroQ6sArq3U7jmtvR5oIdO
0zydVtLObzGEscsW/8Ai4YnFUfEVsYWjGMEsf5Vs+GrqwGlwW7TW0UyZiIljBJLOCWz6bci
rrVF9XTic0Y/vWYwjaXW7k+YkhMjkOvCnk8iqVgqFFZg4ADMfcjoK6iazg/tqUWcY8tpGCB
eeOxHtUdtokn9iSM4MbIwQEjrySRisfrUIpXZ0xpHNJZfOZ/K8xQ2WAHXPU12+gTaCNGmTU
JxAkcvmH1Ix0xVPy7SK32/PGAMAYqpbabLqErW0LKPMDAZOMnHesq81WhyybSRtTXI+aO5w
/iOa3udUuLuHEIlb5Y17AdM1jRrLLykeR06d67y50uxi0VYV09muoSfPmfncc1hxTQxmZQF
RXPI78V7VDEL2doK9jzamGlKfPJ7jdGsEuL23tjhw53MCTxjrxXcLa3ENs0NspRQdo+btWR
4ZW3XV2l2cLABuPQkntXTFEaBzAxUqT945BNeHjsQ3Ut0PQpRUFZGNeWU00bKWVMqVIH51k
6HYxQ30wuRtmYFVjY/eU9a6hoiXBLBgRyO2ap3dgLuNlP7sqcpIvVa54Vmk6bdrlOKbu0c3
qukSWZdoELW0jAhO4PpXUeHbMQadE3kMJHJLFl5H0qK3sY8A+YZbgdJJPm59cV1FjY3GEll
uBkDGFSssZiv3fI2aRXUt21hHIu+RduO5rSh0db+F4kYpGeGcDk+wq3a2Fu6JvZnYc8mt6G
JUhIAAHtXxWIx0oy902irK6R51qPhpdMhZrJCEB5x94+5rKPmX6+W74ZOACMZr1SS3WRGBA
OfWuA13RprW+kexyoPOPWvSwWO9s+WpuclWmm79TyfU7m80q9KGFB5b5AAyhIORmsPULqbV
7hromOIyMWMKcKp9q7rV9LkvPOilPl3YGSD0IrlRoSJGhVcsOSxP8q/QcLWp8qk/iOSdGpK
y6HQaMsuk6bsILSXABLIwYqo7YqYXzyvucZYdCwzWXYL5IdwWDj8jVtboxwsyqoY/wAQHau
WdO822tTrjeKSNoXlwyZmmVBwPm6n6Cs64sGuZllAywODux8/1zWYJ5m+d8s555rSS5ZoQT
gMR37GsVRdPWJaaejOLna88Kay89q5XIYPCDxjPpVPUL8XxtkXVFDytghCUEZ65auk1XTbf
UD5sw/fA/fzzjuK5yHwrc6hfzQ2ibGBGxWYY57k161KdO3NUdmupwVo1ItxgtGXrXRVWdZ7
6c3O0gDzWzu+gr0yC60vwx4bjOnxRre3TrHbxlvvufb0rjLzwXqehano9pPL5ZumI2vPmNy
RglfSuXjtpNG1l7mfUreb7BIyiNpyef8AZrz6kIYxWjO639TSMuVJ8tkezwancabYT2F7G1
/MP3kgLAHJ5O36Ve0zxjbT2sdw15C1uQQWJ2lcfwn3rwa78a63eyeXbFYyTgGNdzt7ZNX/A
AleWp1IW9zB5ruW++N3z9jiuCrkqVJyqb76HVTxkKk+SB69eXkGtSie2feiPhfeuk8NeFmu
Va7upAnQBSO1ZGj6bI+qwRiEFBh/pxXqUEDQw4XbgdsYr5bMMW6MVRpM9COq1ON1XR7yaZn
tIy8cRxtHeuKv1aFnhkQrOO2a9rjDNblY1CN2zXl3jHTJLDU4ri4uFdp8sBjHSllWLlOapS
+RM1ZXR49rCzQagXkDEHoSetKhsbgx+SZIZsfXJ9q1/Fa2/wBlRv4lPFYvh0RPfkyfwj5a/
RqcuehzvSx48m/aWO10o/KFdySF9Oa62w02/d0uHhYRjnceuKwNItZL3W4LS3kQF+5HTFet
ww3KWAiuSkpQfwDGRXxeZ4lQaS3Z6tKPNqzkfEfhya4svtVrLkqN20jrXApEyX6zyxY2r0P
T6Yr2uQNLaqqqBgYwe1eZ+M9OeG6injQ4PG9eOfSssqxnN+5mzaorItx6zlIEsow+44OeNp
/wqncajb2Ms0sxX7ZN1ZOQPpVXSJIbfz4LoHptIxz+dc9qQhjv5vLZ8E/LkYxXqUsNB1HGx
gpNI6PWoxPpkEd2o3NFlPUn1rzTDQ3LRn+FsZrr2ju7yJGDMcR4Z2PQVx95E8F46FssTkEc
5r2cvhyRcLnnVm0+YuL5AlViVGO//wBatCOSCR1mKxsIxn5znaK57eYx5kjDYByWOKpS6m+
oOmnWCsiy4EhH3iO+B6e5rudHmMXWsdBpd1dLqzXFnA8+p3pPkW0PRYx3Y9FFZl3rl/a3Mx
1K6V5xmMIuNkJ9AOhPua3rbxFpPhLw352nLD/a4JiSPkkqepYmvNbye61a/nu5AXaRi7Lng
e9Rh6TrTbnG0fxOWrUcfdjuVLq5kuZWkb+I5wB1q5ZaNcXTLkFQeQuOSK6bwvpECeXeXduH
LDqwyAO2BXTva2guViiVgXPT09K6auL5XyRQqWGuueZy9rpNtbIBtGR1B6g1ZuY57KASqgZ
X+6VbkfhXRXegzrpkt2IsKCOe/WkOlEShRtfAyQeCOK5o4mLd73Ov2TlG0dDm9LdYIJCsn7
6Q5IHWpbqVpYQ6x429WA71tPpRYBjAqDpvYdPxqa80cRafFiUsrnJ29PzoeIhzKXVmbpyhC
xzVvNI1rcRKrEHqR2qfRJTFalEZkcuWcYzkHpWjHaz7Ssd68S+oRc0+y0yOzLyNKZZWGCcY
4/xq51YOLREU21InWZmhaUgPkjOBg8d6e13K1oHXIIyNxxyK2/7DgOjw3kgdTKcgHgYrRi8
HfatMW4aQxNIhZEC/dx0zXkzxVBWcmdiUjzm51AxxNEz7mcBcegqlo3n3XiFZEjLiBCTz0q
5NZIXzIvzAnJ/GrPhazAn1WUP82BGD6Z5r13OEKMmjgvKdSKMm4iDPIpiHmgnE68EfSqrXk
0oNvdyZlUfKxH3h9a03VYpHEjhsHGe1V7iKCYGMYPuOorphJWRrOl1izIkhDclcY9OtRFnj
BYg7K0lKI3kXDD/Zkxx+NEsAMZKOrD0BFdSqdzjdHTQrWaxzsxDbVAyeacJf3obAkVTwrel
UXQxtlMoc8jsal81Q5BI39eKtxTdzFSt7rNKK+8pZSsWwvjnOeldn4M0xfEWsW9i0pVZSd/
ToBmvO92VK+o4r1D4PPZHxYgvZNjEfuiTgBvSvKzNOnh5ThukdNGpdnr8XhPTbFQ62SFUBV
WI61DfaS0FizykSyHkb+w9q72REdPKZcn0PasPWZ4oohGyq46Yx0r8wVWo5au7OqlXk2eUT
2zxykEbc84xRXTXd1aCcBoQTjvRXsc9Ucqzu9Dh9cilum2ou4rJgc12ng7SC2k2wjS1ScNl
/PiBBw/JyfavP1vit/IzLuUE9+legeGPFWkDTbKK7llLLIwwi5Cru6GvXx6rQw6jBXO2k4c
9zrf7DtY7x7iO3V2yxVlWs4pYf2bturU7wxGOjfUVu6f4o0qW8eNZlTa525OAeaxdZ1TTp4
vPj5IYk7DndmvkY+3dS1RM7pTjyo4nVGhjmaK2iYRk9XHNQ2EMct7HG8qQK/R5D0rpdK0I6
mk1265VOXXPIHasTxfpa6akc0LSNGjDAHoRX0VPEU5y+rqWpitC/qfhWaSyNxaXcc42kNs6
N6V57c6TCb2O0kZU+XBIXB3Ed61NP8UXVmPJjumWNuqE8H/CpLlp7uRrib98ZeCW6gegNdt
BYihJxm7ozvzJXQzTdPkhGXXzioxmPB6evpWnZRSXQkWKInc2SoFGh2qpcNhtpPJ3HGa9A0
rTLa1tyY15bnOa87GYppu+5jKtaXLY5u30ORFDSAbRyRUV5ZRR27MoC966i5ukiLJ1P0rAv
SLpvJToetedCtNyvI0i+YwYIxjKgbieoFdVpSho9pAz71jR2Yik2qfu/rW3YxMOCuc85z0q
MZNSjc6KNPXU0bJJAWIbHPatTztsR5qlbqIEJY8k8VczF5WF5Y185Wkpy1Ol2WgyGbexLVz
nieeayT7WgMiqp4x3rRuBcxEvaqXHcVl3mpwz2r20ygMeGDdq7MHBqoppXRxVrWPM59akv9
Vedo1VmXaRnkVBa22XH26XyV64PBxWffCK01ktAMI0mCevOemK0/Ek0TG12j5udxHf8PSv0
VRXuxhomhKSshbj7CC0dmWYMcZPYfWoFt7eWHcxfj5elUIPOdXIULt5BI61aiZmhblVPcnt
WnK4q1y7omMNukYATfzgA8VoJZxtao+0AEE7W7VHZx20sSi4Vweqyg9D6USW5jfKMwUnuc1
zTm78twv2KoFrcK6hCWA25A6/jVq2s5bRY2CRkNGfugbhjpUU0Xkskxc42nOOn5VaguvtCG
SONgiqclh1FE22tNUFtNSprGrWus2tlpklpd3EFo3my3DnmOQf3DxkY6ivPfF/h+Cy8TXn2
IMbRmEsZP91hn869Ja9Q2aJLECeffsasWa2N5bvBeQLOhA4dc1VGq8J70I6dvmc0sPGWjPD
Le3uHvEFrHICGGCg5H417D4Q8AXemyLqN1Ivmu+9UAy2P9omp5tG8OWrswt2hYAPmJiMfhX
QaNeXOVtLBp70y8gyNuK/jU5jj61Wn+591dbnThcJSovnbuzu9Jtxb27CFSZWPzH0P1rfgJ
EYiuZcmoNNiuYLcRTRrnHzY9asyRowWR0X5eWOe1fmWIq81RnoaS0LymJUBDbj/AHRWDr/h
mLXrOTzlImALRMedtWJLr7KhdI5Dk8NVg6xZwwgyvuIGSO59qKTqQkpw3Mp0pR2PmHxjY3d
heGCYMAhxg9iKxdHWc6ggizyecelen/E64ttTt2uo7Z4Z1baVZcEj1rnPAVtbHVPtN6oMcR
3Ebc59q/WMLi28B7Wa1seTKm3XTPTvB/hRrZBqd0souSMxgH7oru9xEeWyD6NVay1izuERt
piLLtKFcFfSsLxT4gOnaO7LC7DzFjMnZFJ5Jr83qzrYuvqtT0qVOU3Y2r3YBticeY3PB4rn
tQtjNbSRXke4HoxGce9a9lNp1/BBcWU6XKbcMVbJU+hFW5ovMhZRBu3cEHnFY0qnspJNanS
3y+6ebtbKbSW0cRCVgQjvxn0rA1PSJbe//fgu21cuAdpJq1fNLC91o96k9s1tMcNG2c9w3P
tWFqev+IV094dP1CG82jaEljAcj29TX22FVZu8Xe5hNwS1OgurQQ2sRDFFCjcByDXnmrzLJ
qf2eJDLcEnZHEQePUnsKls7zVfEMktteam1uY4xutz+73juBjkmmQnQtKupL24sLmGxyVO0
ndG+OM5689jXsUKUqDalqzx51VPbYoy2Kwxi+127ifcf3VrbkMUI7sD1GK5q61TNxMllmNJ
N2ZP4mB7Z9Kj1O9/tLVpTZq5ikbCAjDMO2cVv6Z4KupLE310jrjogXOPrXsJxoxU6krt9Dz
bSqy5Y7DPDnhG71k/a7tnitf4Wfq/PauuvtBg0/TwkNkAm4RqBzkk9zW1pN3Y/ZLe1a5EDR
rtKOOtXprQvOkwlR4o+I1ByM+prwquMqOreWiXQ74UowWm5kQWVrZQiIScxnBAGVHsPWprq
4WCEN5KlzgqTwSM1pNEr7C9vG2Dwcd6W20vTtbv3t76Ty2hwyxR8M3/1q5ZVo3c53sbpaGk
q3OuaWbK1RY8kBnPRQOfzra0nwTZ+Y1zqEjzSOMbVOAKu6dp6W8ISCARRKBz3/OtiBtr7f1
r5qtjZJuFF2Q9l7pkaj8N7e4twNL1F4ifmKSjcM4rlPFng/V9C0qC5vXie3yFXY3fHpXrdr
ISAB1NaTwR3VsILuGOaPrtkGRWVDMqtKScndI5J1GlaR8zR25bBC5I9avwWJllRGVsMwBx1
xXu1/wCCNI1a3WGOBLRgchokAOfesm3+Hottet7EXBkQ/P5pXpivX/teMo6aMiLg+pQGh2R
tLZZraV4YgNgL8dOcir401p7mO1syrbUB3KNwUHqT9BXbPoCWdkoLrOEy2G44qPTolXTy0s
KQxqpVF9vf1r5+daT3NfrKtofOXi3w/a6VqKxWaXLRtljNLjbIc/w47Vx/h3cl3qC5YK0hB
IPcCvfPE2ha3eQyWsNrFcWzf6shuU715z4d+HOtsbnzoxbv5zZZ+rHPYelfX4HMaX1Zqq1f
QxcH7ROJyd3pztpsd6wxBJI0YJ67h2rAlsiCRGTuPqa9sX4c6w2gXmn742fzVuImJIAI4b9
Kgu/grfyaYkkWrILtlDFSvygn3rso5vQj8c+pc0m9Tw8BixilXJB/CpEt4EYzbdpHT0NS6v
YvpOp3FjLIskkMhjZwcgkVntOzL5YdgD/DX0sbVI3i9GczlGLs9y1IkdzhSwXHQ1Ru7QRv8
pB5+9XVaL4YuNZ8PtqVlOpmim8l43XjGODkV0GmfD6do5ZtbiZogp2JActuxwSfSuKeYUKD
alLYv2XtVdI8uRmDYccjofWtnR7x7O7Q7iqMeWHVT6g1JqvhrU9K1WTTGge6ZcbTEhIII4/
GtXw14K1bVtSW3uY5LO1U4aeVcD6VtXxWH9k5ykrWMKdOcZ7Hu3w78c/8JBpr2E4L31mo/e
dpF9c+tbWpyRsSrNkMeT6Vz7Wth4f0u303SIgvlqAZVAyx9Sayri+nSLM9yRv7E1+bVYwq1
HKkrK+h6lGjyvmKuqvGL4hTuGOufc0VjXl0jzho5AwI569cmiu9UZW3BoxXh/4mZiT5SR83
pW7pL6XFNHFPqNrJLZSkwM0bqkpJ5DHuAen0rnr0N/abjqwGDg8fSupCaTe3U9vd6jMkDiF
IomtyBERgt+fPNfT4iXuK7dn2IT965p2EsVxeyyFlaQyMSE+736e1aOkRBk3MwyDwp71k2M
CWeoSLbjMSsVjOOo5rrfCvh+bVLRp1dUyT1NfM4ycYLmvodMNUamkiS3ma8tEUqRteM96pP
qWnSR3Vlr1tsRmJjdOR9DXWWegyabMhZyVfhgO9U/Eng4Xlo81owDg7tuK+cjXoutab32fY
3jJo8K1jSIrXXPtNm5ltHf7uOntWzp1rLMMeWCO3pUuo2E8SpEEKN5oDjsMV0+g2STnBOGX
GR/8AXr6zE4pxoJ7luMVqixpGg7IhLKo3DGQR1roxGBF8o29sVKJ7RE8szptXj73T61nRz3
NzqG5EX7MhwGBzur5h15Td5HDKF5XMvVLVo/Mm3/hXMLcPl2B56V0+us08UqQvudTyPSuOj
3JIUk4Nehh1zRbZvTjpckkv/KZVPJ9fStbTtQKyMGPGODXOXBRpTtYHFX0kRoTg4IUc10Vq
MZQWhpGb6HSXN86qrpyp7DtWjZTmWBWDDnsa5bTZxKSkh3KK1hdQ27jDHb7V41fDpLkS1Oj
2isdOjDbggZ65rivEtj5ebi34L53D1rZj1y1dSySBivX2rndV16Kf90F2gnG5hxWeBoVadZ
NLQ43U5noeZXNuf7YhLHcHcE57GrOuia3vIk2gAr3HFbk+mXFxMsyIsKRuGGRgkVFrlmbm5
tJC77NuMoN3f9K+5jiIucb9EDSsYyM/2dgc7gOjL/Kq0LSFSsaszHlgBkiuj/sxbdfMdd4b
DEBuce9RvpDTXYls7lYYx/CvGPr61osRDUpXsULFpPs5HkEYPerCLcTNggha3PITy0QSLI3
QtwN1Wfs8cSf6rae9ck8SuiN6avuc7LZT3EnlhSQg9ePxrQS3EGnpCzMzkYKJ0H1rQt4gJZ
AhJyv5VGYsz4UHPmCsZV3J26FONnqc/JGjKu7AZcgY61saBpJufNIfczgEAjpT5tLdn8wRd
GOQBjFdN4VsyryKowNg571nisUo0G4s5ZSsmzitQtJE1CTLqq9NpGc4rrPAcP2aW5KqPMIG
N3T8KZqFpAdVRXQ8ZGRzznvU1pbJASI5ygzg7TyK4cRiPbYbkvujWE9E0d0t65n8qRfxHer
Cx+fMApIVTlhjr7VmWEFzCokZ/MjcZy3UVoxXah2Qx4OOWzXx9Smk/dOyNRNaF2aGGUbXA2
/3c1l3CafbzorQqHPK0+S9iEuyL95IOtc3q6ajLcLI+TCqnDr2NaYajzTSbsNuSVzkPiPqF
jd2LlXRJLcFTj+PNYPw8ENtcfbbgI0cbZCnnNc/r5kleZ2BcFyAFGR16mrFrHNp1jahpmRm
5/cnJAPqPSv0unhVDBewUtzy+eSqXZ78o0yZkmMavJIM8NVLxPp+/wAJ3hs8b0xNscZB2nO
K53QzeNYWdzaNvJGCW7CuyF0kkJhvo1YSLsJU8EV8BVpuhVTT5rM9GlOTtJHlOpaxZXWr6Z
PpV0uj3MuDLOg2R4HYjoTXXP4uutHijj1PTZbrdgrc2o3hh6le34VxvxO02catplq5iXTnT
ybZ40CiM+jep9642TxD4y8Nh9PmdZUUYXzjuCgdNhr6CGXxxdKEoW9G9fvOyvOPLe1/zOr8
daxPey3Go6Lc2DxzQhZFmcI4YHqAcYOO1efhfFEUAaa0tBFIVCyCdSFz9DXF3+ozXeoSzXE
kkodyzCQ5yT1qhuZSdjsq+xr7TB5bLD0VDmT+X/BPk8TjuepezsjsNY1S2iaDHlm+hwVeB8
g9eSf6VjA654o1YRK8t5cSvkgdM+uOlPsfDd5c232q4RoImGUyPmf6e1eh+ALG5sb/AOzxM
qx43vmME1vVqxw9KUoO8kZKjOo+aStFmfpPg660m9t01G2/0qQgpnpXUR6bc229nS4tR/fg
O9fxFehto0N/NbXUbl7iA8Ent6Yqvc6RHDcu+y4s5M/fjbKt9RXyVTOFVl7716nbT5EuWOh
53tmmk2tBBfpnGQdkgqlMJLe4KW09zZvnhJV4/PpXoN1pTSRhzBb33+2n7uQflWVBaxtI6S
SSADpDcKDj8a66ONhJXLlG5X0mPVJY83kqkAfK6jk10WjafZaZLJMFaeeQ/NJJ1x7VDCoWM
BcADtVyJgOxxXmYirKpdLRM1UUlY3La5eUEEYUHpWpbornGK5+B8YIPSti1udpzmvArQaeh
zzOhtkih2lyBWgl1GRgYJrmWuTJyWxVu3kAINcqj3OSULrU6m3nwwatqBlkG7ABI4JrlbeR
QgYn86tjXDGRFtAXtW1N9zilTafum/clmhIUKe2DWbfxxTxoC4wvUDgUS6gktsMPgnjFRQQ
u6nnK05vWyJSa0K7WsZi2qxHOevWqv2KVrosZMr1xjGKuP+6chjnFND5X1PqKxWp0pySJ0W
NFxjmsrXNPudS0i/t7W6eGW5i2Kw48v3HvVxpAo9T6VG926jgZFaKXLa3QhJt3PnLxL8LNZ
sNPnvmmjufLyWCglm9/rXLeHfBWq31/DJf6dcQWO7LSOhAPtmvpTW9TmVfLjAKsOSRxXJXG
sXUi+VLNmIH7mOPyr6jD51inScNH5ndGkp+80VIJrPRovsmn2scUOAGwuNxHc1owa6skLIF
REHoOtc/qCSSKSjZU9qxfNljTaTtGcVzxw6rLmvqdrsj0CXXre3tXeQIWA7KM/hWJceLIpF
+dNkbZONo5rjri4Z8biTgYzntWfdTfuzuYn0rspZdF/FqZcyjsb19r0H2V0tHdHY/Mx71yl
9q08i7N+cdDmqEsxL/fPXIrPkcOcAkAHnNe3h8FTpx0RjKbN2zuZJLfcyljkjOaKqadKfsp
w2MORxRXX7CPY4XUdzavt02pSeWgJO4lU6V1Gh63NqGqBLhLOKMBVxOqjgAA/NjOeKNM061
HzHYZGGTtfPvWlbaSL7VI7exhWSZ2+bjkCvOr4im4OE1ax2Qac9SdJYJdUeG2VxEzkIVHQV
654b8P2tpYRS2dzKCVBIL5BPfim+FvCNrpa75445LhgQxIzgelb2lxta2oQxr5YJwR9a+Cz
LHKtJU6eyOmLtsSXK7EUNHvyM8djQS/lBljyQOlXtqNGAWG1h+NUnBt4sRtvA7E84rwDSNS
6tY4PxVpcBgN3hYHLZYkcGuTlWWGON9jQgH/WA8MOxr029kgv4ZLaSLk9dwrhrrSRDHNphd
iCcxvnrXu4LE3gqc2VO70FS0Mls2qTRpPlMFE43e5rMm8UPbReRaII1UfdYdKtT3Wp6NpKL
chTH03KOPxrjbjUfMunmMURZxjpxXp4eh7RuUlddCeU6WG5in06W8nulhkP8Pcmql2kE9os
6AA9z3NcyGlnfagOc9CMCtl7G9gswZnUluQoPOK63h1Te+5nJuOxizqBOVHfpWjHtSEB1Ir
Lt2M12cjJBrWW3nmyoB211VZcqUWbYeZmm6ktbgtCTtzzV+bUS1izAkAjr6UPpjqDuU1Xez
cwMkeefWk3SnZnRVgpLQy/tKWo8xZmAJ5JOd1aVlcQSA+W6b+pV+Qfx7VlXtjHHp8is58wY
bpVOzhke6BQkAsByuP0ru9nCcOZMwSWyR1Ui3TW7TxOs0n8SBuV9sVRjmlisN0qtFI7Fdp4
yatW1ptYSEFAxI3E8H+oqQoNhSbEiE9G5/WuKMktEdEI2MxXnVVBLjcT94Z3fQ1Zs4sSuTC
UU8kHvWzaQ22xhbOEbH+rk5UfQ1BLb3014gKCF1GC55Uj1zUOtFtx2Gpa6iWMaTTbWiRWXn
DDG33qWcM0rEyCU/3hwDUiCO0/eEG5nYYZmOAfpVKScee0TAKeuN2MVjG85XQ4ayuSwj945
CdhzUy5ScuwGN4P4VSWdY90hORwCAcVXh1iBWPmBiXkBYdgKt0py1SNnBy6HWIqTW+Y3U/N
yCK19DjVZiqrjMfJx3rnIZoLqJfscxAV85zkVv6FNPHelbgr8y4VsdTXi4iElBpnm1YOMZX
KOoQ+dqKEQrHtYkn1xUEduuSr3R2u4O5eCOe9WtTVf7QXzA2Mk5FVdscf70SFhuBK45FKk3
7OKRrH4UdfaqqweUXZ1/hJPai5QCDCNj5uCKzP7TaK1aZYwyKu4gHtWBP4ghUN8z+Wx+7nk
fSuKnhKlWTsbU4t6nT26C1I80gnrupmo37WcLSxbGTHKt0riYPEMhZt6kqrfJufqKxdc8Tt
dwyIi44xhWwRXpUcpqTqK+xdSTUbHPeJ71L7U5XsisccuMoo2hWHWpo5onmiUTL5YC7klTK
++DXMG4kkuFQoxkLc5GSc11GixXNxCLMiDCk5ilyrV9xVpKlSim9jgcup69ot/HcWMcVpDB
DAoxgdx7VevtP07UY/Injz7ZK4/KuS07fZaGtw/mQrGQAmM7R+FXv7TmuVVrN1lz6Nnb9a/
Pq2Gl7Vzps2pVdCS58DaFdJtubZpcDhTKxH5Zpi/DfwxFbZubTzmIyqs7MRWtaTyKiKp8yb
blypyFq7NchYgA5Y4+bfXL7bEx91Tf3miqtLRnl2p/Cjww85NpCEZhna7EH8K5yb4aaJa3i
BYCZojkrvJUn3r1PULw+WXSLewGSc4IrC0iS4a9kYDK4yd68c9q+iw2Mxfsrzm9PMmFKMrz
aRxF3FuxGuDg4JAAz/AICtnwtAEv7j5cjyGGB1/Ot+4sNLurlftNg0TkkkwHAOPUVIF0+21
Az2sUiq8XlOuNuOOortqY1TpOmk9UbVKkXG1ivbXEtrNi3v2iYdIbxCPyauhh1+4t4cajas
FJ+8MOv5iufSZTGqLdZBOBDeLn8mpd62zhj59kD0KnzYm/wrzZ0oVPiWpyulFrVHRsuiapG
HBCHsYj0NUptEnC5t7mO7Uc4cfNWMVaf960CSjtNaNtYfUVNb3E6ybba9WYj/AJZzgo/51m
qE4L3Jfec8qLT91j1t3iSWOW1MLgE4PQ/SqkcmMfNxitPVbi4a0haRjlx8wPUfSsJWAkPpm
umipSjeRrFO12bVsSWByAtXUkCuAkm8VixOesZIBHerlvIMc84rnq076mco21ZtRykjrV2G
5EfzSH5RWIJlRcmpEudy1wTpMycb7nRNeyyRYVdinoc9qkiduCWyB3NYsVymApzkVcinKlR
jNYbaGUkkdDbO7kZat+0nVE2lgRXKQTBW+VqtG5kVSyYJ9KcXaVzhnG7LN5qUT3EkYBBz3q
nHd7Sf3nFZ1zHLJJ5jP8zc8VnyGSMNmTAFLd6nRCmrWudbDNDJ/wAtAWPY0XDCOMnGO9cEN
VCvlJDgGrEniB3h8rJP1NbOhJq6Q3h5J3Q3WZXO4lzzXLyKTKBn/wCvV2+v2mBGc1kSzbcH
PzZ6+lephKLjHU9GnFqNieadIRtc8CsW4le8ZlWP7vPHpVuZRcguexrGnZYGbZIdx4r18PT
XTcJFWUkkAN+FUJ/ulCeRVvynfJb92OuTVK4GFwv6969enbYwk1Yy5wQcp/CagUo8yplCWP
OTjFLPN87gAg1k3F2sZClsntivTp020cbmkzftPLMbnoN5xiiqemTJJZbup3GitPZM5XUid
bpNzPBr8EaStseQxlT0wK9Y8NSmz+0XUKr5pbG480UV81nK9x/I9KPxHrui3cs8UDuq5dST
ge1Q21zImxAF2t1GKKK/NJ/FY0p7jrmWSJm2ucDkAms83MrTgE9TRRWLPQilylm6jjeIybA
GXuK5a/AlnUOoODwfSiitMP8AGD2RHqtnBdaLLDMpKjHfmvOdTsLay1s20KEx7QfmOTRRX1
OXSfvK5EvhLzQxfZyQgUhe1VAMwyOzMzKMAk9KKK6YNtM4Z7mTYKovAccsea7WwjjKAFBzR
RUZk3ZG1EtX8ESBNqAZ61ktDGElYIMrnFFFcFBux3VPhOdvrSCa1uJJEyxwc596ytMA+2BP
9rrnnrRRX0lFv2TM6fU2S7CdwOocjPrSzfeifocAfrRRXMtzoj0AXMkEv7rauHCnj731q3L
cy7NuRgseKKKwmle4mlcgnlZEEgwWyBzzWJqyq+oRlh1QfzoorswvxG9P4ivdsQI7f+DAb3
6U+4AgKLGoABFFFdi6HVHodD4VtYZtTh81dw9MkfyruryJNNPn2wIY9mOQKKK+YzJ/7QkeN
i2/bJHHpqN1PfP5rBtrHGRVhJH2nLE4GefrRRWrilayOhpaFPVL24CKithWODjjirOl2Ftd
28zTx7inA5oorX4aKaHtYwdThjindUXAU4FchqkaK3A96KK+gwLbsQ9jW8OWFqUk1F4xJOg
ypbkD8K0pLiQ3yTkjc74PHHSiis8S260kzmsrm/b3U40sxCQgA7ge+a1fIij01HjUJI6ZZ1
4Joor5ivpJJdxtW27lvTZWFqScMVXjNWCxkOX5JFFFcc0uZkT/AIhhtGstmtw+fMwTkH3xS
YyqjJGQOlFFehF6WOtbFFsnUGViWVFLAHv9a1bKOOWyilkQM8+QxPYe3pRRVV3aOhNTQy9T
hW2QQRlmiPO1jmsg3M9oC9vIUGcbM5U/gaKK76OsdTdfCzT09Y7+3e4eJYZV/jhypNMiuHn
uha3IWdScbnHzD8RRRWD2kcktmXNWwqWsYHAO0HuBWE0jefKuBhGwKKK1w38MUfhLcUjbBn
kehq/Cdo4FFFZ1TOZIrlmAPIqwHKrwBRRXBU3MWXbfDbGI5NaDnaVwMUUVxVNzFkySMGAFX
DM4h3DGaKKzMJbkSzyOrhsYABrn3vpzJIpIIJx0oorWHxMqG5lSOWkbIHIzUBYiiivXp/Ae
j0RWklZQcAc1lXEzs+w4wc9KKK7sOtSxEnkETKD2zWXu33I3AHmiivSpLWRhU2J2VZHJdQc
A4Hauf1GVwFwfvAGiiuqhuYVdjCvGKRsR1rmHkZmLHqT2oor6LD7HlVjodCUNppJ6+Yf6UU
UU5bnOf//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAFDAZsDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD7LooooAKKKKACiiigAooo
oAKKKKACiiigAooooAKOKKxtY8QWejxM8zDgZ9qANmivPG+KOlBwow2T25xVyx+IukXcpHn
oFHXPFAHb0VRsdUtdQBNvIrDtz1q9QAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFF
FABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUh60tIetAC0UUUAFFFFABRRRQAUUUUA
FFFFABRRRQAUUUUAUNXv107TJ7piBsUnmvKZp9Fv9Jv/EPia/xYQHG0H+n9a7zxxLt8OTKA
Tn72B26V876rJJcfA3XzKjEbJMMVyevr9KALVz44+Dckira2d1IAcKwgchvQ8VYt/GPwll/
0ZWubCeQhfMdJECe+WUDvXvXgFYx8MfCu3aw/sm0wV6H9yvSoPiRa2tz8L/Eq3NvFME06d1
EiBtrCNsMM9CPWgDz/AErUbfw3rMENrq8V/A4BRlkBJU9OK9jsryG+tUngfepHX3r8yvAXi
e8sdQRpbqV0SNckjJA4719j+BPiZbm28lpE2jaCGbBHvQB7vRWNp3iPTNRGIrlN/oGzWuro
xwrgn0zQA6iiqtzfWtom6eYKP5UAWqK4/VPH+i6a2ySRt3vxWBcfFrSkjZo3UAcZJGM0Aen
0VwGmfEzS74cle2MHrXW2OtafqCZgmUnqRnpQBpVQ1HVLXToTJcSbcdsU+9vobWykuDIMIu
eDXkH/AAldjq/jcW19eHyYlLnngY7GgDqb34l2VtJtSMsM43bT1rPX4safsY3DxwkH5Pmxv
H4157c/HbwxdeLbjwr4f8J3OuXsJI8q0h815MDkgAc1xWv6p4d+Id3caVZxTeHddt3ANvcr
5ToSe6nB7UAe5p8XNOZtqES/7pBrVtPiTpksqh5FKn0z6V4vofiTwp4bC+FtE8M3vi7W4cG
7j02Dznj9WJ5461max+0f4EgivbF/ClwmpR7o2hMax7HBwQfQigD6Vk8a6MlqZjOF4yAe9Z
r/ABI0dGwJUYdc5r5X8LaxrHjvWotP00yxWc+JXLtny/8AZz9K9Xi8XeCND1F9Ah0O4127t
VH2j7JbNcmPPOSVBxQB7TY+LdMvWVVlwzHgVvo6yIHU5Br5rn+P3wtASz0+1kS/84IiiHZg
9Oc9K908K6zHq+lRyR4IVR8y8gj/ABoA6KiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACkPWlp
D1oAWiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigDE8TW6T6FMrqWUddvXHevkzxh4j1iz
8Nz+CfD8R+2Xs5j5OBgntmvsm5jWW1kRhkEV8oeN7FIPHtlcW9u0kv2ojcDgfl3NAE37Pdn
4h8O/GC/wDC+r69e38cGjI7QTTs8cUm8ZCgnAABxwK+jPHS7/hz4kT+9p1wP/IbV4d8NI5Y
/wBqDXBKu0nR+c9c71r6RdVdCjgMpGCCMg0Afmn8OtM+HkOnG78Ua3LHePj9xGSABjv+or2
bTr74NCM21trQtJCMKJnKZ9DknFfWLeG/D0jbn0DTWPq1rGf6VFP4Q8J3aFLrwtpMy+kllG
381oA+ftP0y98n7R4b8Ux3ccY+SBZc8Y7etdFoPxHm0ydLLVd8dwnyt5nA/OtfxJ8APDNw0
mpeCLibwlq2CyG0Y/ZpG/24umP93Brx+7vdZk1W58D/ABBs4NM8RW4/0a6Qkx3Kc7ZEY8ck
dO1AHteo/EyFIJWiuSCoyERc9vWuMvNW8T+L7hk00GC1xgzSnbG349/xryTwPpGo634vvLD
XZni0zT3MsspkIwBxgHpz1r03R/8AhI/ivqE2jeEbyTQfCGlzNb3GpomGnYdY4uxPq3SgCl
qlr4E0cqvi7xSslxF83lA7SD34zkjjtVGDxr8KTDsj0m9uY8nEq20jBvyFe8+GPhL4D8Kxq
1noUN5e4+e+vwLidz1zufOPwxXXyXOl2riCWe1gYDIjZ1U4+lAHynZaz8K9UuTBpmstpdyz
bfKlJQg5/wBrpW4th4h0CE3+m3jajaMMqY2JLY7j1r3/AFzwl4W8UWDW2u6HY6lBIuP3sSk
4Po3UfhXiXiz4Q694EjfxF8LLq5urSBvNuNAuZi6yrnJ8tjyOM/LQBz0vxLuNWQ6e1w0JBC
soBLHJ6fWofFGjfDvQ0WTxJrEkOoTRljtkK7vlGQO/Q+lclrz6f4r/ALO8WaHCLaSO4Burd
H2kENg5Xt+Ndt4cNrq37UPh61vrW3uohpM7hZow+Pk6c/SgDwHX9G8J6bqo1nwb42uLe9gc
TQu4O6Jh3Eg5J+oroNW+K3hDxt4ctl+Iml3y+MLH93D4i0FUWSROmHyRk4zX3ofD+gkYOh2
BHp9mT/CkPh3QDjOhaecf9Oqf4UAfn/rfxis4vC1v4F+FenyeEdMkXN/f3Eg+13r9y8i8jP
fn2rntF8LfDZbdJ9b8XzzSAEusCYGOpOT1Oa/SH/hHPD3/AEAdO/8AAVP8K4H41aLpEPwL8
Xy2+kWSSR6fIVZLdAV6dOOKAPlXXfHVl4I+HUei+DLiK4fUUkxck7mVR/Fj1GDj61Rl+M9t
YfDIeBvAWiz6NfakuNU1i5uFaa5JHOCoBXPIHoOK1v2a7KK7+L+gC8gguI/7JuiEkj3Dt2P
T/wCvX3Avh7w/1GhaeDnP/Hqn+FAHwL4B+FGj67G+pQeK4b+/hUS/Yo12KpzxuJ5PvX1Z8J
7q6hQ2l2I0kHybYuhx3NeO/tWadYeFtf8AC2seHLGHS9Qulnjllth5XmKACAwXAPWui+BPi
Oa8stPS5YNM3JPPrQB9RA5FFIudozS0AFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUh60tIetAC0U
UUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUARXJItpCM9D0r5k8XtL/wn1iGIAFzkYPf1+tf
Tsv8Aqm+lfLnjNHHxFtf3mzdOCNo6jNAHR+B5Q37UusjAz/Yo5H++lexeOby50/4d+Ir6zm
aC5t9PnkikQ4ZGEZIIPqDXhvwzeWX9qLXznKJpGM59ZFxXtfxFO34WeKTzxpdz0Gf+WbUAf
m6vxZ+KbIrjx1rZLgHP2x+Tgc1c0/4y/FrTbxLmz8caxJMWGUmuPNjJ9CjdTT/BXgXTNY0i
LUNZ8SQaXC52LExG5gAMn254rq4/BHw48M366pc+Lf7RFthoYEcAMQc8Z60AfVXwH+Lt38T
dFvbDxBaR2fiLSSgukjGFmRh8sgX+HJ6jtUH7Sng2HXvhTc+I7RRFrPh3F7bTjhigI3oT/d
I5x7Vgfs7+FNTfX9c+JN/ZSafZ6rClrYQSLseSJW3eYy/oM9a774+a7ZaD8BvFU95Iim5s2
tIVb+OST5QB+efwoA+PdH8R6rqfgm20nT7ry7zX9SSz8xRhsO6qrZ+n86+9/DXh3TPCfhqw
8P6RbiGzsohEgHU46sT3JPJNfnR4HvE0q08Ma5cybbPTdcjaUjoE3Kc+/Ar9LUlSWJZImDq
4DKQeCDyKAPj39o349eI9P8S3ngXwZfvpkNkNl9eQjEruRkxoe2B1I9a+Trh7/U7mW/urmW
eUfN5k0hdj7Fj3z/Ovf/iz8PbXSfj9qzeIZ3htNbma8sLhhhCzfeTPcj0rlX+B/iy+1CT+y
7q1mtHI+dpFHy5+tAEPwu+KfxE8DXkd/pF5d6ro0I3XlhNIZISmckpk/K2O9fonoGtWPiTw
5p2v6bJvs9QgS4iP+ywzXwmnhb/hAfC76FbyjV/EesqLa1gthv3OTt6DsM96+1fhz4fuPCf
wx8O+Hb1w9zYWSRSkdN2MkfmaAPkP9ozR2+H3xdGqaS8kFh4jg+1SQR/KgmQndgD1+Un3Ne
Oa78RPE0/imx1vRtRudJv4IPJW4tH2SAEYIyPUZr3D9svWbefxx4c0iKRXlsbJ55FB5BeQA
D8kzXI6B4U0HwbpVl4j16P7drN4Fay01V3HnlQF/iPagDK07WfjrNph1m68f6xo9gwLCS5v
3RnA6kLmvWvgx4X+NHjbVbXxLrPxH8R2fhaF1dTNcv5t9tOSFVhxGcYJPUV2XgX4I6j4l1W
Dxb8TVC2inzLHw6p+SLuGm9T329Oea9v8UeKfDvgPwvNrOu3cVhp1qmFUcFsDhEXufQCgDd
lnht7Z7i4lSGKNSzu7BVUDqST0FfFXx3/aVTxFYXfgvwG0baVcK0V5qMq7jcL0Kxr2U/3up
9BXNfEv4veL/jFdtpOmzf8ACN+FXwFgeYIbn/amI+8uP4RWBp/wb0aa0bzvHVgs4BDCIBV9
utAHO+EJPGF0pvvDeqy6NNpVm6teWzmORoyPuZHQtg19/wDwU1bU9d+CHhXVtZvJb3ULi03
TTzHLuQzDLE9TgDmvj/wtoH/CLWHirTBepfoYg6TIQTjB64+lfW3wFQp8AvCKs24/ZOv/AA
NqAPC/2zpEW48GLIMoftOfyWs74FXMkcGlCFAEB6HjFX/2z3IufBqgjGLliD16LWL8DvMbT
9OaMZz+HRs0Afa8BLW6FhgkDIqSobV/Ms4n9VFTUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUh6
0tIetAC0UUUAFFFQ3NzBaW7z3UyQxIMs7sABQBNRXj3iT46aRp80ttoVodQeMNuuJW8uFcc
de/OK8wuv2nIba4J1DXIkwcNFZW+8L7ZPNAH1hSZ9q+UH/ae8MOS39u6qgP8AD9kOBSf8NO
+GAMjxJqIHf/RutAH1j+FH4V8pRftQ+Fg4V/EN+wP/AE7nNZutftNzX2uaJpXgu5nnNzeQx
XFxcx4CBpEBUL1bIJ5FAH1/RRRQAUUUUARzjMDjOMgivmrxnp5Hj+waJ2kDTHqOc19MMMjH
WvHfF2m/Y9fj1W8tzJHCxcIDy/svvQByfwyiMP7TGu7mO5tI6H2da+h72zttRsJ7C8iEttc
IY5Y26OpGCD+Ffnt4t+L/AIs0D4wal4g8HxPpEzRG2eO5hEvyZ6HcAB0HSmf8NR/GlBl9at
QP+vCM/wAhQB9lP8BvhDJEI38C6cVByBhv8auaT8G/hdoV99u0vwPpcNyOQ7Q7yuPTdnFfG
EP7UvxqeJlOoWgJ6P8A2emRWdd/tK/G2/i8lfEhgJ4JtbBN3Pvt4/CgD9AfEvinw/4O0OXV
/EOpQ6dZQjJaQ4J9AB1Jr4D+OnxnvfizrttZaUj23huxcvbQSphp3PHmOP5DtmuKl0/4i+O
9VW81q61DUp2PEuoSliv0U9Pwr2HwP8FXhMcrW7Xd23zNKQT+lAHmfhy0ltPCmoaNdx5inY
SKxG7bx1FfSHwD+O+nQafZfD3xxdrZ3lsPJ0/UJXxFPH/BG7H7rgDGT1qTU/hNvt1ENoYXj
G9wo4Ix/PivCvH/AML76yumk0lTcg/M8D4DE+u7/PSgD768T+EfDfjjQ20nxJpkOo2MgyAw
5XPdWHKn3BryOX9mXSoW8nRvHviPTrEcC281JAq/3QxGcfXJr5T8LfGz4s/DP/iXW2ptcWS
ni01OMzRr9HJyB+Neiw/tm+NoYljufDGiXErDIYPKn6ZPFAH1B4K+D/g3wNfPqtjBcahrDr
tfUdQl86bHoD0UfSmfE/4v+E/hfoctxqt2lzqhX/R9NiYGaZj0yOy+pNfHOv8A7Ufxa8SRm
2028g0iNiQyaZbfvcHsHfJ/EVwFr4Y8W+L9YW91uWeSaVstLdSGSaUezHmgCnqetal8QPiN
J4g1e5Q3t/cq8uOVRc/Ko9gOK+pPAVjFL+09okc8UbxQaRI8KlMhCFX5ue/P4V574c+GyaR
qljPNp8klrDOrSIq/Mfr+VTXHxSurH9omz1bQtPmtkt4Xs3S5iGSp6sO2No/SgD7uxznNc9
4r8EeFfHFnbWfirRodUgtZPOiSbOEfGM8Edq8w0b402WuM62Gv2TyQqxmjdVBTH49Kz7r9o
jw3YXLW934s0tZF6qEZiPyFAHW/8M8fBwgBvBFowHTc8hx/49XFfF34M/DLw58G/Eus6T4U
htr2ytDJDLG77kbI55arDftGeEvJSRPGGmsx6oEI/UivMfiH8T9e+IHhzWNA0Lxtptxpt4p
WWCO2XPl5BA3HDdvTNAHl3wsEt34c8XTGZXIt1JXnK4yP1r7X+A53fALwg2CCbIEg9juNfD
PgvV4PCnhPxRDNafaJ7tPLiNvlyoAOSR7E55q94Z/aT+KXhXQLDw7pl3p0dhZRCKBJLMMwX
qMnI9f1oA9f/bN2vqPg2Ni4/d3R+UZHRaqfAGF203S2VSwdSTkEY5/+tXhHjX4meO/ivqml
vrjLfz2avFbR2lqI8l+pwM5PH6V9ifBXwfLpfh7S0uI1V4kXcdhGCRnBz3oA98gG23RfRRU
lIoAGB0paACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKQ9aWkPWgBaKKKAEd1RGdjhVGSfQV8xfGv
xzffYLi8kuDFosLeXDEhw0zj+Ln6V7j8SdVk0T4a67qkbMhgtydyjO0ZwTX55/ETxuvibTL
DTorxrm2jmMmCpBbIx+maAL/hDwx48+OXihdN0kJbWFsoNzPIf3MCEkAsP4m9F696+pvC/7
Jfw10i3ifX/tniK8CjzGnkMcRb1CL0/Otj9l7RNP0v4BaPf2cYFxqry3V0/GXcSMgz6fKg4
969soA8SvfhP+z1p+pf2Nd+D9NF4iBzF+9LBT0Jw1V0+GX7PCHfD4Msi+P4VlJx9C1cz8bf
Bnxa1f4htq3w80VyrW0afbVuoozkHBXDNnHevMpPAf7WSJu2T/AC91vbcn9DQB7qfhf+z0/
L+DrJcnPMcg/rUZ8Gfs5+Fbqy1c6HYWE0dzGtvNtlJ83cAmPU5YV8562P2ivBV3bPrzySCQ
bwk0kcgcDqOORXLz+MvEnjb4u+GbTWmjjii1K2RLWDhVIdMnH97g8+9AH6F+NtQm0nwHrWp
28zQS21q8qyKMlCB1A718u6d+0/FOHF7dalbG3Uln8oETHJIAGMjNfYLqroUdQynggjINfA
3x/tYm+IXizyESJYpF2jCqAQgzjAHWgDuB+1ppzIDv1TJBYqtuh21NZ/tUJNc5tLtpZGywg
vIgobGeBt5FZX7OHirwt4c8Ay6PfjSL3Uby7aZYrllEiAqq7fmB4yM9e9ZXxy8R+BtS8Us1
/oltDf2UGy3j04gPIzd5cYxtP6UAfT3wp+L3h74p6RcS6eGtNTsjturKQ/Mn+0PVT2NZHx2
8Qp4R8H2muM6JCbtIp8nDOpB4X3rxX9kHwPr8PiLVfHl5A8GlT2rWtvK4I+1sXDFlzjKgDG
fWvrrVLC0vtPlju7aC4UKzATRBwDg8gGgD4o/4WT8JdS0k311e3qXKg5tWibf/AN9EYJ/Gu
eu/iH8IJCm601Vwr5+4M9/U1xHxAso44AI/JVhdGMMsYUdc19QfDrxv8LNC+G3hzSNZTw5e
XlrZLHJNK0JdnGSS24cZz60AeKD4h/BoH5rTVuemFH5cGoI/GHhTXPF+gaD4OgukF9eRx3E
t10KnOEwOa+lZPir8HIyD/ZvhoKe/+jn+lQp8Y/hlH4q8N6PovhvSb7UNYv47WJ7JIv8ARt
xAEhYL2z0H50AdZpHwn0+0w8iLkH+7giuo1C88MeCrGKa9n+ztjCRoSXk+gFdFqd/BpemXG
oXJxDAu9/pXxN+0D42vbbVYoLO/Fxf6kNwZPme3hLEBOPXHFAHqHjD9ofRrR2tlSCwiOcFs
TSuPYDIHPY815ne/H7wJfecupG/ljkCBhBAoBYDluucV33wh/Zg0K20i18SfEiD+2NWuk80
WErkw2wPK5xyzYwT6E4r1nxhF8PfAOhwX914N0fyJZhBxZxKFJBOSdvtQB8oz/FD4M3abL1
NVk5z/AKgEH261jXHiX4BXM6yjRr1jnlvsxwP1619NL8Rvg2QPM0vwxESM4kWAH6crV+y8V
/CjVGVdO8P+HL9zkssC27EAd8Y5oA+fPhFpPh/4i+NNetPDuii00uxhieFmHzyZb7z+/p6V
9PaH8LdP0+KMuilh1BHSq3w08e+CfFfi3xBo/g7QbeyGlJGJ7y3jRUlJJ+QbR2INeq0Ac1c
eE7CW18jyFPAGTXl3jP4JafrunyWvltEjlSzQYD9eQD6Y/rXu1FAH5o+JfAOm+HDq8dsb2O
W03qnz5JHvWP8ACvwLb+N9eurC9Zls4Lfz2kXOd3QDIr1z4ugWPi7xY8JYsJ34Zfl9a8q+G
niH4k2r3Wm+ANJOpSMgaZY7YTOgz1+maAPXj+zt4OmgEkV9cRNn5iznJOfpXEal8IJ9I1Wf
U/Dusq1nYndO5B3oAPmH+7iujPiL9pNVYSeBrsk8lv7LzgfnXmfiX4keN7m3v9K1S3GnXNx
lJkMDxOQTgjB7YJGaAIfhhaz6r8YtH0yxlaSK7uWiYJ0ZeSSfbFfSHj7wDa+DvDlx4lvLeF
LK3lVJARhyDz8vavLf2Wtd8I+HviuF8RWvlajfx/Z9OuWI8uFz1GP7zdM+1fft7p1hqlm1l
qNlBeWz/ehnQOh/A0AfF+heP/hJDpxuodSltHtQG2mA+YQf7oA5+ldBY/tO+DdLiQWNxqKB
m+dfswP0OCa8O+Jmk2NrqespY28Nuq30qIUUIAFYgAele/8Awj8TfDTR/hJoeneIrbw3eal
DG3nSTiMscsSM5UnIGBQBZi/a08J7T519eKwPA+wZ/rWdqX7Wdtd3+laT4VX7VdXt5DDJNc
wBFjRnCtgZznk4r0H/AITn4J7T5mjeFm9wkGP1WqWqfFP4N6ObE2fhjRb+7uruK3t47KCEt
uZgN+4LxtyKAPoFSDyOlZPibU30XwrqmrRhS9pbPMN5AHyjPOa1gDmqmqPZJpVy2orE9p5Z
EqygFWHoc8YNAHgXhP8AaN0XxTNHpkOs29vqZABSaHajn/Zbp+eKTRf2ioX+N8Xw/wBS+zz
WVy/kJfoNuyUj5VI6HJ4zXjPx/v8AQdEggsdO8P22m6te7pWe3RQI0z8u3HXI6Yr50D3mn6
gtyGeO6gl3ozD96jKQQW9KAP16HU1z/jTXZfDPgvVNeiRWayi8zDDIwDzmqHwx8YQ+PPhlo
fiiNlMt3bL9oVT9yYDDj8wa6bUNOsdVsJbDUrWK7tJhtkhlUMjj0IPWgDway/aQ8L38Mjx+
ILG3NupaYTxkEAdfrz6Zqj/w1P4LWYxya5CpBKkraOQT7V4B8X/DelaR4o8TxabpkNjFb3r
+WlsBGqrxlcf561658AtN+Hj/AAtsbbxN4b0XVdZknkkLzRxSylWY7QcjPHSgDobL9qLRbu
Z/sQi1RULBoViaGQgDOQTkV7P4D8feHviJ4aTXPD9zvj3bJoX4kgf+6w9a+PfjRafC+08QX
uo6dZQ+Hb+1gMUFtZfKJ3zjLIgAHf613f7Heg61bw+JfEtxDJb6TfeVbwBshbiRCxaQDuAC
Fz9aAPrOkPWlpD1oAWiiigDI8S6Ha+JfC+p6Bef6i/t3gb2yMZ/PFfln4r8Oat4S8Rah4e1
m0e3vNPlAK7cBhn5GUdwR+VfrHXlfxZ+Cnhv4p6eJrjOna7AhFtqUK/Nj+5IP409uo7UAfP
n7MXxo0/wxYTeCfFEjwabNO01jfMMpESBlHP8ACOM59frX2ha3dve2sd1aTx3EEqhkkjYMr
A9wRX5q+JvhZ8SPhVqkranoE1xp+8p9utEM0EqnkDgfLwDwa6/wV8eLbQbUwXMd/Yoh25t5
Cw7fwdKAP0BwKz9W1rS9Fs2udUvobWNRn943J+g718o6j+09oU9q0Npqes7gqkyeWEyeMgH
d/SvIdf8AjDquvX7R6Tp9xqF2WKrJcs0rgHoQBQB7z8U/ib4W1HRr3VNRto5Le3BSyRuJmP
Tp12k814x+zX4Bu/G3xhh8SXFu0emaFL9tkkA4aUnMUY/mR7e9afgb9nr4j/EzVo9Y8bPc+
HtLOHMlyv8ApDDt5aH7v1NfbHhLwhoHgjw3baB4c09LOygXHA+eVu7u3VmPrQB0FfA/7Qck
R8deMBH80iygnPrtA/lX3wSK/Pr9ovUYI/iX4nsMp5s069CMjCjr+dAHOeF/hBdeK/gPf+P
/AA3FNcaxo+qyRXFqhOZ4FjjIMeOQylyT6j6Vx3gfxBpXh/x7puu67pcOuafDLm6tbgZPXl
sHqw6j3FfZX7HURi+Cl+HILNq8xIx1Hlxj+leTftMfBCLwrqH/AAn3hSyZdJupD9vgjXK2k
h6OABwhP5GgD7S8OatpGueHLDVtBmil0y6hWSAxABQvpgdCOhHYitC5/wCPWb/cb+VfAH7O
3xkuvAHiWPw74gul/wCEav5Nsm58/Y5XPyyrzwhPDduc199XEqS6XNLFIro0TMrKcggrwQa
APzP+JYhNughBUm8fcxJ4xX0v8Mv2bvhV4q+FfhjxHrGk3Ut/f2Ec87R3borOw5OB0+lfKn
jrVbG8u47FJB5qXLtJIjZAG4jn3r6j8DfH/wAG+Dvh34f8Ntr1nM1hZxwE+TITnnr9KAO5/
wCGUfgznI0a+B9r+X/GtLQ/2bPhR4e8Q2Gvabo9yt7YTpcwM927BXUggkHr0rnB+094JEW9
/EGnknoBFJWbP+0/pN14i0HR/D9xa6nJqN0sMzBGjWFSx7nuRQB658Xo9Rl+EHiM6SrPexW
pmjRRkvtIYjHfgV+bQ8Sz33jGw1u/HnS280L46EqkgY89v4vpX6C6j8Qbl7ma3s7cTKTgjG
QR0I/Gvjv4m/CjULfVbnxF4W06Z7CeRpHsvLbfEx67R3B5oA/QvStc0zV/D9rrlhdJNY3MQ
mSVWyCD7/pXmvxWtPCHjDQRofimedrGOUTAW0xiYsOBkjqOelfG/wANfivd+EbdtIfVrvSh
JJtljcGSMjpgL/BivfNF+KPgua0e91DxLpFxJuJHnEcDHpmgDh7n4W/Bq0J8ux1N16hhetl
hxntXIeM/ht4b0TQ7rxV4fuZrKwiTYiyzFpJGI4Ab0NdZ4t+N+grJNbWbRXaLkJHaRBFbnH
LfX0rzK/8A+E18cS6bfeJoNT0bwWtwIhdPA32eLPqcYJx0zQB7r+xjp80Fl4q1mZXht7iWG
3iUghGKgkkfnX14K+afA2o+EvC89rofhTV3uLG1UbnJ++TwWI7Z4r6J0y6S8sIpklEm5etA
F2iiigD4V+LxeXxP4vZ3fYJZGAJ79Ks/sXRgfEHxKckH+yo8gHg/vawvjf4htdP8U+JdKh/
e3dzfSKUwAqrxhifQelYHwS+JHhj4cPquoX9xf2+pXoERe2jDARBs4x+tAH6O186ftKeAdD
8VWmlXUdkv9uRSENPAcSmLHRh3Ga4+5/aj0AtLHBrGssGU7WSBflPavEvEPxk1fWtRlg0MX
jXMzlBcTv5k4B/ugUAcJrUDab4t+x6ZLM1xBIixELgmUMCMY6Gv1Y0w3B0izN3n7QYE8zPX
dtGf1zXx/wDAH9nzU7jXrX4heP7SW2SCT7RZ2FwP3k0naSUHoO+K+yc/KSeKAPzi+KirJqG
rRMpYHU5B8pwfv5/nmvZfg7+zl8MfG/wi0HxRr9pfS6lfRu8xhvDGuQ7AYUdOAK8M+K+o2z
6tqNj5rtcy38snA/1Yz0b34r2r4YfFbwv4P+Fuh+H5PGVhbTW0bl0Mbhss27BNAHop/ZH+D
YORZaovt9vb/CrNj+yn8JNP1S01G2tdV860lSaLN8xVWUgjjHqBWA3x68KHJPjiwYKduSr9
fSszX/2i9H0iGyGja9DrV9czLEltAuBFkgFmJoA+p8+9cJ8Q9R26YNPKxm3IMt0Wb7qAE9P
wrNsfG1/Ac6jZuBks5KkBMgV89fHT4xWUGlalommXEdxrF7+7nkik3BI/QY6GgDjPhtoT/G
n9pJdRukeXRdMk+2TLIDiKJDiOL8WAP0qX9qb4fP4X+JkniKygEWm+IR529flCTqAHX8QN3
4mofhjrnxB+G2k3MeifC7VrmW+2vLdGKYeamMrjC471ueLfHHxU8W6XDaaj8Jb+UQOZB9pt
5ZlUnrhSvXHcUAbH7H/j4Weu6n8P724/c3oN5ZBjgLIv+sQfUfNj/ZNfaQ6V+UGj+JtV0Hx
3Z+MrKFLS7sbhZ44Y/lXK/eXHXlcj8a/Urw5rdr4k8L6Zr9kQYNQtkuEAOcbgDj8Dx+FAHw
r8cGz4i8XShQ7/AG1l3B8gHdjkfQVxtn8L/EH/AApPT/it4duLiTbcyw3cUJKvaqr4WUY6r
1z9c11fx2ubSHxj4h09ox9rmviyqBy2HJ6d6+kf2X7OC4/Zy0+3uoFnhubi68yOVdwZWkII
IPBHtQB8Z/DbWfCUfxJsdS+IeltrWkzSFJzNIxEe48SkD74B/h9Dmv000tNOTSrNdIWFbAR
L5AgAEfl4+XbjjGK+BP2gPg6fhr4mXV9Hhc+GtTdhCwz/AKHITnyvQDrg+nFehfsw/GN7W5
t/hz4ku82cvy6VcyNkrJk5hY+h42/lQB9jUh60tIetAC0UUUAFFFFACMoZSpAIPUHvXKar8
NvAOuM76t4O0i6d+rtaIHP/AAIAGusooA84X4FfCJJ0mHgHSi6dCYyR+IJwfxrrdH8J+GPD
wxoXh7TtMz1NrbJGT+IFbVFACAYzTZJEiQu7bVAyTT64Lx9rcun23kxA5cbcigCHxF8QYdK
lkhTbhVOCASSfY15LqGteAtX1WbUtY8G6Pf3cz5mluNOV3ckAfebPpXTeJfEU3h620PTtP8
PnW9S1dvLgQFclsdMscdqzGvPicojE3wdd4ySG23Fu30yN2ccUAdf8Ptd8I6TYS6ZoGnWml
QyyNMYLcBVLkDsMAdK9Ivk0rV9JuLPUYYbqxuEKSxSjKup6givmafxPoF9Hd2senz6B4j09
v39hKgjYfpyPQjqKSz+KksFmbeVmVl67m6e475oA7nWPhd8EbO3ZX8BaUWhPyoAwIU9c/NU
a/EfQtJ0ZNG0oxWlpaxCKO2BbaE5G0k5PTvWXoWsW91pV34s8QbZtNgVmj3nBAHJYjuBWe3
iXUNTs11LSPg/rF5Y3Kh4JltFxIp6Hls84/WgDjH0r4STt583g7SWfzPmPzEsM9+etS/2T8
GTjd4G0x8nGFR/8am8ReOI/CdlbzeKPhZeaRbXM3kpLcwqhkbGTjGenrV3QvFd5rVo1z4e+
Fd9q1rG5ha6toQylxjIHPuKAKQ0P4MvmNPAmlmQnjIcH+dR2HgLwfqniSCHw54XtbPyJvO8
6HOFIHAyc4rZ1LxFb6bCs/jP4d6roFnO4jN3Pa/JF2ySDx1rmdZ+I2mfD3wpqlnoIN5Nc4a
1lA3AZ9/SgD0+XXZtL8RW3gnwBo0eta15PmzSs+I4UHUySc7B2GeT2rzPxX+0TrXg/xDqPh
7WNC0rULu2XYywXHmRI57FsdRXjegfG34iWGlahoGgGzjvNaYrNexWn+mTO3H+sznpwOw7V
03hLwPp2nayunXng+98ZeJvI+13cEUhItgTg5GeSCR160AZms+ItL8VW0d5f6BZRXMq+a+E
AAz71oXvgTwQ3wjh8RLYSQapJcrG0wnYjaWAOVHbBNetQRapEihvgTqK7E8vm0A3ADrnOAM
V5B4l8XaP4/fTvCehW9zo5a62SJuwu05yB+RoA+wvBXwp+DVpFDe+HfDui3twiI7TB1uWQk
D1JxVz44xQp+z/4yjEaiNdNfaoUYXpjArx39lzSIvD/AMR/H+jW7/uYYrbChccguM17l8X9
K1DW/gz4q0nS7SS8vbqxeOKCPlpDxwPegD89/AOvXOjajLPI4dXCBfn6YOfrxX1/4A+Klo9
rawtPHkqAc56f4V4b4H8J3vhfT4v7W+DfiC9v9u6eeSyc9OgBGABXbRa14Bjmitdf0C+8L3
TtiMT2rwqSQRgseP1oA+pbDxJpl+I/JnU713fStgOrLlWBB6Gvm2wtLnToDP4a1aLULWMly
quGxz25ro9K+KLw2/2e9by5h8pDjB96AOl1v4K/CLVtSudW1rwfZT3ly5lmmaWRS7evDCuH
1n4a/APToGA8G2APT5p5eP8Ax+ptS8daprl4lnpTPPK5wpj/AIe3PtWfrsPhjwxp6X/jbU4
3mc4WIOMFuu0Ac5/A0AcheeFvg3CXaDwDYuo4GJZmH44krofC+reBPDSRzaL4U0vTZl/5aL
Bl1zxkM2T39als9U12+jB8HfCS/uraQZW5uEW2jI9vMI3A/SluZ/iLaASan8FpLi3Iy4tri
KVlGPRW5oA9M0n4o6TeMsLSqH4HLDLfh2rW1jxpY29hI0UsQUpgsz4IJFfPyax4C8QX/wDZ
skdx4b1lGC/Y71DBICfYjHb1rFvbPWdM8W2OjalNI1ldSbRcAkoy+4/z2oAnXQvgy/jHUZP
EOhWzB987vJNJscnnqDxXnGnv4H8YfEG48OaF4J8NaSlwWWxm1O7mWOUjogYbsMe3869k13
UNCl1S58NeH/h3ceJJbZV+0rax+a4RuhY9Oa8z8TfDm+1iD/iXfBbxNpk+crJDCflxznFAE
yeEPAGm+I5PCXxB8GJ4X1WMmRHiMjxXSDnMb5ww+n41o2XhTwvrb3ev+AvBGj23h/Qx58mv
apcyRRb0OflPO4gjp9Kru3xtvfBlv4U8V/CWfxhZWTiS1uNUs5hcw46KJI2UgcY9xwawPHV
/8WPFkVvpnjDwvqvhPwxZoFi0vStJkFugBzuK5OT9eBQBc8R/tOeINZ0m+8MS6PptzFcuIf
MjdmD8gZBGDg4r2T4cfCX4S+IdLtJr7wRZSXTxq8peWRsvxkferwzw78NvAmr2n2jw94kkm
1NTjybzCiNvQrxhs17H8P8AUdY8E30VhrkG0I2FkJyJM4xg9MUAfUcMSQQRwQoEjjUIijoo
AwBTzkjriqGlanBqVossTgtjLAdq0KAPIrz9m/4R3+oT31x4abz55WmkZbmQbmbrxmvQPCv
hTRvBfh238P8Ah6B7bTbcsYonkaTZk5IBYk4yTW7RQB5drvwC+F/iTXbvW9Y8Ptc6hdyGWW
Y3MgJY+nPH0rtPCfhLQvBHhyHw/wCG7IWWnQszJFvL4LHJOTz1rdooAyfEfhzR/FmgXWg6/
Ype6ddDbJE/fnOQexrzMfsz/B5WDxeG5YZFbcskd3KrKc5yCG4r2KigCK2t0tbWK2iLGOJA
i7jk4AwMnvUh60tIetAC0UUUAFFFFABRRRQAUUUUAHevLfijHIYonDMoOB9ea9SrmfF2jnU
tMPkqPNB53cgjFAHhvi3UtM0Lx38NtX1W9WyshefvJbklUj4I59K+hdF13RfEWnDUtC1W11
OzLFRNbSB1BHUEjofaviv4w+E/EGuarZ2t/qPl2ELiMW5VmCgnG7Oa7b4N3L/Cj4lf8IhPK
X8O+JAhtpS3yx3YUnOOwccfUCgDV/aV8JS6ZqGnfFLSLYObfFpqip8paM8Ryk+qnC/SvnHW
vt994lsDZHcLvA+Xjknkiv0W13RLHxH4dv8AQdThWazvoGglVhngjGceo6/UV8C6Vat4C8d
an4c8Rxfv/D7uUeb+KMj5GB7gjmgD1d9MfxXr+gfCLSi62aItxrEwGCLZeXHHdjhfxr6yto
Iba1itreNYoYlEaIvRVAwAPoBXjf7P/hS7sfDV7441yIjWvE0n2ghxzFbjiNR6AjDY96v/A
B++IjfDv4V3l1YzbNZ1H/Q7DGMq7DmT6KM/jigD5m+M3jWf4n/H608PaeTJpGgzvBHsJKys
v+tfHTIK7QfSvbP2YtY0aw+Hd7o11rdpHfvrVz5dtJOqyNnZjCk55OenWviLw5Jq9tqL6vY
yypKqsqy43Z3dSce5ya6rwX4PvNVtNT8RwX0g1iwlFxbMMg7wfvgeoOKAP0f8V+HdP8XeEd
T8N6mge11CBoXB/hz0P1Bwa/PLXNK1Sxh1TwRritDquiSmLOf9YoGQc9wVwcivvT4YeN7b4
gfDvTvEcSmKeRfKuoWxmKZPldT+IyPY14X+1H4Rm0++074l6XACm0WGqAJwEzlJWP5p9CKA
PCvhXpEGmadqXjTV8mOxRhCuBnjrj8q+tP2evCNzpfg+58Z61Ds1vxO4u3DHJjgyTEo9Mg5
P1FeEeHtE/wCE98TeF/AWigRaUsa6jqkiH7sQOcH3bGMe9fbKJDaWyxxhIYIk2qo4VFA/QA
UAeO/tH/EU+AvhVc29jKF1fW82VqOcqCPnf8FP518O/C2zN18Q9IJJJ85GwWPJ7kV0nx7+I
L/Ef4s3stnmTS9N/wBDswHwGVG+Zx6Fmzz6VX+FenSf8LF0xnhYASDqOehoA+nvgCCvxe+I
at8zCO2JY9eS9fRs88FtA9xczRwQxjc8kjBVUepJ6V86fASBYfjF8R9sbLuiszk9+Hr0n45
kD4BeNCSR/wAS2Tp17UAdgfE/hodfEOmD/t7j/wAanu7PSNe0wwXltaanYzAgrIqyxuDx3y
DX5ISRsZAVyu0/ePPPr1r2X4SeMPHHw9+zeKLK9kuPDYmC3lk7EpJGThmXPRh1GKAPpTxr8
IdT8HyTeK/hO7RJHmS88Ps5EM6dzCeqNj+HocV5H4o1u18QeH9P8RaHNHDcMdk0RAQ7++R6
54r7bt5kurWK4iz5cqB1yOcEZFfBPxS0ZPBv7TV5pNgANN1GeC/MBxsUzMSwC9huB4oA9R0
28k8FeHtK0vTYHv8AxfrrBIIkI3Bj656ADOc9Bk16/wCCfhXp+jSJr/ijydc8USDMl1KmY7
bPPlwqeAB/e6nqa8x+CsMPiP45eJ9duWN0NFtEtbQsMCNpGJZgD0JAAr6J1mzvb/Q76y0++
/s+8ngeOG6C7jC5UgOAeuKAPPfHvx4+HHw+vJNO1jV2utSQYaysU82RD6NyAp+prmNB/av+
FGsailhdXV/pDyNtSS8t8Rn6spOK88j/AGQNahuXuU8d2TTSHdJJLp5kaRj1Ylm5JOT+NSy
fsja3PE0MvjixCMMZXTuR+tAH0R4m8HeDviT4dVdStLfUIJ491tfQEeZHno8cg+g9uK+YfE
UOv/C/xraeDvFdx/auiXREulaqy/M2CBsf0Yd+nTPSvof4O/D3Vvhn4Lm8N6nryatELl5bb
y4ii28bY+QAknrk/jXN/tO+HbbW/gVq1+y4u9HKXtvIPvIQwDY+qk0AcN8Dte0ey+M3j0Xu
pW9mhtrXYbiZY1f5m6bjX1GrK6K6MGVhkEHIIr8rbbSzrvh3WNfubyUz2WyERYwXPXcW9a/
TvwuG/wCEO0Tf977DBnJzz5Y70AWr3WdI06VYtQ1Wzs3Ybgs86xkj1wTSWer6RqZdNO1Szv
WUZZYJ1kwPcAmvhz9sAxSfGjT4ptwC6TGVIGf+WjE/yrw/wrF4hj8U2w8N3s1pqm9WikhkK
FXGCOhwe3XigD9F/HPwY8G+Ng179k/sbXV5i1XT1EcqNkcsBw446GvFzeX+ja/dfD/4jeXH
qsEXm2N7AuI7uPPDpnnPXI7EV6z8CfiFq/jvwhfQeI0Ua7otz9ku3jGFlyu5GHuR1rmv2qt
Fil+F1t4rh2x6hod3HJHIBhmRztZM+hz0oAtfDXxW0GoNp9xMbgHgSZzn8K9yjcPGrg8MMi
vhn4OeKLu+laaaQGQT8yHtnsPwzX25pUpm0u3ckElRyOlAF2iiigAooooAKKKKACkPWlpD1
oAWiiigAooooAKKKKACiiigApGUMpU9DS0UAeQfE3wS17bSXloquSpwrHPOOteF6vot54g8
ET6ZLN5eq6eVmt5F4feh3LjnrlQPxr7KvrZLqyliZckqcV84+JdKn0bxZFcNastsHzLkYGO
tAHsPwv8AG8Pj74daZrwwl4U8m8hPDRTr8rgjtyCR7GuD+LfwKtfiR4/8NeIkkhgjgfyNXV
iVNzbA5UDHU5yO3Brj/h/qw+HXxlbT5p0j8O+MG3I5bCx3ePl/76Hy/hX1Dwfc0ARQwxW1v
HbwIsUEahEReAqgYAH4V+dv7Qvj+T4lfFmSw0ljPpelubGyZD8sjZxK4+p4z7V9XftG/EiP
wH8LLu1srjbrWsq1paBHw0akfPJx2A/U18cfCfw3ca9ry6wIJZY4mEII6bz3H5E/jQB6h4C
+GRl0aK3EDqsgJdXGct7fWtS30FvB3iO1mSBlgd9sqheMetfSfgXw1HpmkxNJH1UEA89R71
y3xQ8OwNbq6knejZHr9KAPP/hfrKeAvjRL4c8x/wCwfFpL2vP7uK7Vd34FlBH4D1r6K8T+H
rHxX4T1Pw7qcayWuoQNC4I6Z6H8Dg/hXx1qyT+JfBM9paXfl6vpOZ7dx98OpBXaR06V9SfC
nxzH8Qvhxp3iA4S8ANveR/3J04cfnzQByvwH+E138MvD+oPrssN1r1/ORLcR8/uE4jUH6c/
jUP7SHxFHgb4V3NnYzlda1sNaWioRuVSP3kn0A4/EV7QxVVLE4A5J9K/N346eOJfiV8Y7pd
NlaaztHFhp4BO0oD87j/eYfpQBx/gjQptSuhd7V8suEUHuSP8A645r17wZpT2HxF04CLypA
5HHcjvjpXW+BPBP2fSIdlpHOsafMuMfN36e+a6aDw6IviHYTCMBkORnsT2oA2vgW0v/AAuL
4ho/3RDaY/8AH67749yGL9nzxo4Gf+Jewx9WA/rXGfBe2MHxj+IZDZRorML+T12Px+BP7PX
jTC7v9APH/AloA/OLT4xPDOMDcBxnocnFe1w2bJ+zVelhhichlxx+FeTeGrI3aXW0FvkTBH
1PNe+T6d9n/ZuvQoyQhI5J45FAH2VoBLeGdKZuptIif++BXw1+09cfZf2mra4MhjWKysnLD
sA75NfcugAr4Z0pT1FpEP8AxwV8IftY7D+0DIGH3tMtR9RmSgD0r4Ha/aeHPjxq2k3lyBF4
psoprR3O0NKgPyD3IJP4V9UavPqFvod9caVapdX8UDvbwSMVWWQKSqkjoCeK/NC71G+utLs
PMne0vtPIkt7qP76OMbSPpivqn4S/tP6Br9hFo/xAuItF1mIiL7c3FrdEDru6I3sfwoA4fU
P2sviNpepT6bqXgDTrG8gYJLb3LSLIjccYzk9eoqH/AIa7+IWT/wAULpLDswmkx/OvqrV/C
vgTx9ZxTaxo2la9CRujmZElIH+y45x9DXNf8KA+DoOR4EsR9JJf/iqAPnyL9rj4jypuTwDp
Df8Aby4x+ZrnvHH7Q/xB8c+C9U8KXvgjT7e21GMRSPbyuzoAwOQc4PSvqUfAH4OgBR4EscD
/AG5P/iq8Z/aV+F3gLwd8Hhq/hfw5b6XfDUIYfOikfOxg24csRzgUAfO+gAwfCXxN51u6N5
ygH1wDgGv0k8Ltv8G6I/TNhAf/ACGtfnl4bsTcfArxLIAx2XTep6A4r9C/CgI8FaED1Gn2+
f8Av2tAHxJ+14pb43WWCRjSIz7ffeuQ+Eeno3xQsX24hwCT1JOAP/r11n7X7MvxvsvT+yI8
ZGf45KpfBvTrsfEW0uJI94NuCCT2x7fWgD6B/ZwQRa78SI16f2lbtz7xGtz9p9d37POvZPR
4D9f3i1kfs9wyW/iv4lxyMD/xMLYgDov7o1r/ALT+f+GdvEBHZoT/AORFoA+VvgpaBbu4QJ
nMyHPc96++fDpzoVp7xjj8K+HPgZbtcS3UqkDZKgPHXjr/AJ9K+6NEgNvo1tG2MhB/KgDSo
oooAKKKKACiiigApD1paQ9aAFooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACuS8Z+GU1zT2ZFzKoJGO
9dbQeaAPij4zeHvF97oFnpmk2K7IJS7P5gWRT/s+9eC/2d8RracSo2t7kbjF0wIPsQ3vX6d
6l4f03U0YXNsjFupxXLS/C3QHLMLdPmYEjnn260Afn1Y/Dz4heJLiGO8gutnKCa4l37AT6k
n9K+x/hN8NIdD0+ytZVI8iIKzqMb2HevVdN8FaNppUx24YgY+bnFdJFDHCu2NFUewoAIolh
gSFB8qAAfQV598T7pItH8lmCllJHvgGvRTwK8f+I8d/qetwaTZBnef5Mj+H1oA8j8OaRYaH
o2seNdYcpbeQ4AY5ViOpx3PIH516x+z34Sn0DwHca/dxrBdeJJhftCq7RHHjEfHYlTk1yWu
aFD4k8a+G/hfb4+xwoL7VVIwBDGc7eO7MQPzr6MQRQW6oirHFGuAOgVQP5UAeM/tI/EM+B/
hXcWdjMI9X1zdZ2zA4MYI+d/wHGfevjr4SeGm1XWft+3esYCREH7h7n8wT+NXvjh44n+Kfx
fmTT2MthbTf2bYKuSGjB+Z/+BP+gr6E+DHgO202G3tlgwAqhmK8hgPmoA9g8G+GorbR13qx
yo4zjd6mqHiTQpNP1gavZ24llQEqrdCcd/zr0qKNYoUjQAKowAKSSGOUYdA31FAH5xeObT4
pXfjnVdWNrqFnNM5XOmStGrID8udjAn8a586R8UdRgazlHiS6gbhopbqVkb/eDPjH4V+i2p
+B9J1NmaRSjN/Eoqna/DnSbe48wneAB95Qc+30oA+Qfht8KNdtbO4uNatlt5b1hthYZMIHb
Iz1Fdh8QbHxlb/DCTwp4ZsftsM8redj5ZAmc5BPQZA6V9W2/h3TreLYsefXPekuPDWkXEZV
7SPJ74oA/NYW3xfiQQrN4nVYvkVRezKFA7D94KsaZ4A+JHizXU/tC21GRmGyW5vZS7Knszk
nGOwr9BX+HekOTkA/NkFlyR7Vo2Xg7S7OUMqMwAwAT0oA+bYfhNaPDvNs7EIqMSpIcBQK80
8YfBe4ELyaS4s5DkmGdC0R/wB3GSPyr76js7aJdscSgfSqV9oGm6hHsnt1+oGD1oA/Mv8A4
Rfx54XcPYC9tnH8VlclM/TawOPY0+Of4uQSmdNR8TFpAf8Al9m5/wDH/r+dfoZffDfRrvgR
heeq8H8fWstPhPpqyEs8bJ2ASgD4F+0/FdtsY1TxOdpyAL6b/wCLqK90v4l6vb/YtTj1+/g
LB/JuLiSQbh0b52I4r9AU+FGlrIXypz224q7b/DHRoZVkIVgO2wA/nQB8U2uk+NdA+FV74a
g05Ll76482VEJLKOuQDxnp3rkEg+MEMccEVz4nVVGFRL+Zdo9MB8AV+iU/gDSZVIGQCOh5q
j/wrLTGfcWX/vigD8/7bwJ8TPFWrRnVLPUZ3kUR/bNSnaTy13DgMxJ9eK+jfDnhi78Gz/2n
Y2vnzJCIwpOFYgY/p6V9FaZ4MsNMbdC565xj5fy6Vqy6Hp8o+a3TPXIHegD85fEUPxSbxbq
V/BBqtjPdSFpf7OmaBZOuDhGAOPU+tZs+m/FjWLN9LuT4lv7aU5a2nuZXRznHO5yPzr9Dr3
4f6PdzmTywmfbNNtfh7pVtIGViACPlC8H6igDw/wDZ/wDhhrOhaSbjXogtxcyrIVyf3SqMK
PT/APXX1BFGI41QdFGBTILaO3iEcahVAwAKmoAKKKKACiiigAooooAKQ9aWkPWgBaKKKACi
iigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAPIxXnviG5/sDXZ9be0kvWSJniiTALHHavQq
o6hpsGoRBJhyPunHSgD88dY+L/wAQ7P4ga54g0W6udDudSYI6fZAziNCcLllP6VBefHr4yX
2m3Gmz+J714bhDCzLaqjkNx94JkGvs+++FkFxNIVfHmHJIFR2XwnS3mUmYFcfxDOD/AJxQB
8mfBf4bajqWrtrd/p01oEUJBHIm1ie7AGvuvwtoEGiaXGgXMpUZYjmjQvC9poqJsYuyjAzy
K6CgAAwMUUUUAFGKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAxRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFF
FABRRRQAUUUUAFIetLSHrQAtFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUA
FFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABR
RRQAUUUUAFFFFABSHrS0h60ALRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFF
ABRRRQAUhIAySAPWquo3qafZNdSLlFIB5x1OKZcXEcsDxI3zSwM6+uMf/XoAZf6zp+n2Yu7
iYGH+8nNI+tWa6DJrILG2SMyHjkj6V5Z4mmubbwXpMIkLNnbIzHBX0zTLTxE+p+EzpMcocz
Iikq2CFHXH4igD2K2njurWK5ibMcqB1PsRUpYKMsQB6msbwtCbbwvY25YsI48AseSO1S63q
FpY20YunK+Y/wAvHcc0AatFVbG6S7thIrK3P8Jq0elAEEtwsdxDAclpScfgOakjlSVdyMGA
JGR6ivN/GHi4ad4kghtpAZLXO5cZ5IrU8Ca+l7p6WU5P2ks0gI5BBOaAO3opAwLFR1HWloA
KKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKQ9aWkPWgBaKKKACiiigAoo
ooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAOR8eXGzQPs2QDO2BzXN6RqGonU4JoWP
l/ZFBLElRjsPyrf+IqW48LvcS/66PIj59RzXKQ3D2Xwl0SSJcyzSeXz1wSeP5UAcjret3Gq
ahJa+Uzb5Cm0Dgn1H8qq65b6n4djsLm4tvKc/KnlrlREOucdDxXXS3Xhzw1DFd3ksl/qykv
Fp1jF508h255QdBnHzHivMfFnj64v9YstG8caXcHw2LmCG7sdM/1dvLKwMaXF13JXcSicf7
VAH0B8NNZTWfCzyJtxDOyZVg3HUcg1T+J9je32n2K2SlmWQk7RkjiuH+B9q2hfEv4neFrZo
Y9Lsru2mtLeIfLGskZPHqMYrX+Ivx/+HngLWzomqfa9T1OEbmgs4w4jJHRmJABoA2vhffTN
FqGmXLO0sDK3z9elekHHTNeCfBr4u+EfH3jbV7bTUmsL6ePzYLSZfvIv3iGHBPt2r1vxFrZ
0OG81B3/cWmnz3TKehKDIoA8j+KGlS6Zr8mqvH+7unDK/zYB54+tZXhy+v4PEEEluzZjOXA
7c85rkNV1TxHpvwo074j+NNcmF9qTtNFamTfbyQucojIejAdxjtXY/Bu98PeLoo7/T78NNv
Kz2zL5csWDnBB6+h+tAHumg3N1ciaW4gZFZvlZj1rcrntYu/wCyLnTDAWSCWcRyKvIYGuhF
ABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABSHrS0h60ALRRRQAUUUUAF
FFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRUN1cJa2stxJnbGpY49qAPMvHGt29xrra
TfXAg0u2CmZwu9mJ6gAcluwxzmuY1O68U+O9LsdJ0MnQbEyBUs8gXTqqsSZZDnylOB90Fue
1dvpXhhLdtT8ca00s+r3UTyRRSHKWa4O1UHr0yTzzXn3g7WW028n1M23nzkP5NtCDvuJnOF
j5J69SegAoAdqF6/grwVLoPh7TYrLxNeymBotpaRc/6yd5Dlnj9GPXt6Vn+KvDOmD9knxRp
dtGZ7q3ja/aeUF5JZlYMZcn+IgEZrR8IXPh/xbr+tTR69A/j2G5k822nzmFFOPsyA/fiAA5
H8WT7V03iUW9z8H/FrzxizlWwl861kBHlOBnBx1UkDB7igDx/4D+OdH1D4w+KdWuftK3F5o
sM5kZgYykEabyR/eHrXyf4q1aXxD4k1LXJJC7Xs7y7mYE4JwMn6V6t8FdXlv/G3ibTLJbPS
rjW9GuYbeJgUYyFBtjjLfdzz9a8g1Ly0hjs5LV4riBBE4f5SGUkHIHvQB3fwZ8UnQfiz4Nu
G82IJqPkO6fdZJcIwzX298cPE+iaV4RHhu9muItR8UB9LtWtow7jdwSQf4ea/PPwZBcT+Nd
CS0YmSG8hnLMwCIFcMSSeAODzX0L8ePitP4m+IVvpvhixt9VtdE2XsFzBEXlSULknIOCqnB
4PUCgDrNXXS/Fnxd0zwvIy3nhL4a2Uaz7TuW7uwgAGB2BH6GvULfRNHh8W6fq1vELKLxJma
Ge3UIbS8CZ+XAHEidQepXvXBfDyyvtV+DM3i+DTbS21PxJcB5haIQvloCgz/ALZPJ9Tmval
8N2+o/DK20S9lMEyxpJHOD80EynKOD2IIH4cUAY97qmoaxp1xoVzA801sQw1FOCrA/LuUDI
Y47fjiut0fxEmoaxJpeUMsEKmTac/P/FzXJ+DvFUV/4k1GO9hWyuIYQt8smEVbheC3+6y4I
NXtNsNHk8US+KPC+qwXaDbHe28Mgfbnvwfl45x3oA9CHSikUhkDL0IyKWgAooooAKKKKACi
iigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACkPWlpD1oAWiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKK
ACiiigAooooAKKKKACkZQylWGQeoNLRQBn615Q0G9MrpHGIW3M52qBjue1cR4B8J2EbReKD
G+6SILaRyDHlrzmTH95h+Q+tdN4htY9Yks9Bkd/Knk865VRndEhztPszYFWNc1aPQNClvjF
v8ALwqxqPwAAFAHjWofCfQNc13XdFaNtI1vTrs6jpGsWJ8u4jinyxyR95Vl3qQexFcT418W
654M8NR+HviRf7PEVxbSxLf28Ja1voACRFNjo5HAZeQSOxNe56tfR23iXwv4qe2kijuf+Jb
d7lxsWXmIsD0AkXr/ALVc98ULKy8SeKtP8N6lpf2qARmaOZfvRP1BBPHBAPvigD4M17U7eK
ytJ7W3mtddtLmQm888kiIAeWgXACsvc9fWuTnuri9mae6mMsrnLu3Vj6k9zXvfj34SeOdB0
zUUbXdNk8Oz3jXubq8jSQzH0jPzBj3A614nLpE0L3FqxVp7bOJk+4w65zQBQilkgfcjumAV
bY23K9wfyrv/AArpera5pelaF4W8JX1tq0krzXGsL5hMsRBXHQKiAE5IPJxXK6H4cvvEN59
lthBCvOZbiXZGOMquf9o8Cvb/AAd8PPj54j06HwjPrN74e8P2Uir5eoXBWMkEEBQvLD2zig
D6t8Oaz4R8EfDOy0a812xU2VpgQ+eplOBz8g5znNeKWf7RFvd3uoLpenXV3E0wCsts821PQ
RqMk+5Na9r8Cvh94Rkm1PV7ufxL4kMmTNcOI41c4Jwg429uTXrOqaxbeFPDGm6Z4U0u1i1b
UYVW2tY4VRUAXmaUKPuL3PrxQB4ymqaV4r1afxLBb6xNNFLb2Gu/2xbC3VGdSYJFgXjhuGy
eBivojwPYQ23h83EdtHbm6kLeVGgUIo+ULx16Hk+tc5D4Z0yH4XatYqz6neaoC93dN/rby7
JGGOP9oKAB0Ciu08MX9vqXhbT7u22hHhUFR/Cw4Yf99A0Aa4GBj+dLRRQAUUUUAFFFFABRR
RQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABSHrS0h60ALRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFA
BRRRQAUUUUAFFFFABRRRQBS1KcWGm3WpLatcyW8LOI48bnAGdozXzhqd18c/iDZDXtK8Taf
4T8MTcwJGoe4K9ywwSD2wSK+myAwweleTeJPCdx4O1m58WeErY3drqEmdU0V5flmJH+tgB+
7J/sjg8elAHlcfwf8AF/iqEwar8S9auEI5wCFZl5Rj82Rg/pUngr4HeGtb1WSLxNqniKTU7
QlL61nv3Vg4H3gQB8hzkEHmvevBviLwtq3hxLvRdUhkiAPmI7BZISCQVdTyCDkU3xJpcmpS
W2seG76S01q3VliuIohLHKhHKSAkAr3HIII4NAHCD9mL4WkwMbfUneMuTI967s+4Y5LZxjt
jBrrNI+DHw10XwrN4ZtvCtpPp1xIs063QMrTOOjMx5OK6Lw5D4hhWdfEGpw3j/L5YjtlhK8
ck4Y55rfoA808WfBPwN4o0ePTBpq6RAieWRpqrCZFHKqxA6A8+teZ/8IP8Zvh9qVja+F9Xt
vF+lRIZFsNTIUx46oj8E/jX0Tqdze2tg81jYm9lXnyVkCMw74J4z9a4+78VvfaxHBoXh3Ur
3VYAUaO4jNtb25Iz+8kYc/8AAA1AHhE3xVs9O8Xvc/E3wbq3hks4klRoTNE7ANhVIH3TivU
/hjLH4gSTxRPcWt1qerSMJkhmBFjbgfu4EA/hAxkdGPNdTq2mwvp8Wq+NWt9RdCAlmsYa2h
ZgQdoIy3BIyfyFcD43+CfgGTSl8UeHprnwjqMKh4J9MlaOMseQDGODn2xQB67b2NvFcrYxs
xWCT7TtI4XP3R/Wq3hfR7nQv7RsWRPshuGlt3XurEsQR6gk14x8CvH/AIquPGN/4C8fNPca
zDb+da3TRjE0CnGSR35FfRVABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFF
ABSHrS0h60ALRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAU1445F
2yIrj0IzTqKAPKfHPw+uLO7k8cfD22S08S2sR32iLiHUUx/q3Xpu9DWj4S+LPhXxFoNtPdX
i6dq4f7Nc6TNn7TBcD70flgbjg9wOlei15b48+Dmi+KNRm8SaRFFpniho/LS+Dug5/iIQ/e
96AO40bXrTVprmKJ4xLC2Citk47E+n0raHSvC/gv8KPG/gnxJq2reNPEo1QmJbW0WJyySL1
MjAjIbPH0r3MDAoAUgEYIprBSN2ASoOD6Vzmu+MtC0DXNO0bU75LO51NZGt5J/liYpjKl+g
PPSvPNd+OWi6TJNa3FpE7OzRiVbtHhAXjPHzc+lAG7408SImi4vJEtI45CXZj97HYe9eWXn
xT1v4iLH4O+Gvh2XU7qDah1G5XFnbbeDJI3r6KPSsvwv4G8bfGLXLvVvFFzNpXgyRh5Nvt2
vcoDnCD+Ae/U19N+HvDeieFdHh0nQNOhsLOIABIlxnHcnqT7mgDivhn8J7XwNLPreqapPrv
ii9jCXWoTngDrsjH8K5/PFemUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQA
UUUUAFIetLSHrQAtFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRR
RQAUUUUAFFFFAHn3xQ+F2mfE/SLGw1DUJrBrKYzRTQIGYEjGOa4rwb+zD4F8M6n/aGo3F14
glUqyR3hHlqw77R1/GvdsUUAMjijijWOJFSNBhVUYAHoBT6KKACiiigAooooAKKKKACiiig
AooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigApD1paQ9aADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKAD
NGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADN
GaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNGaKKADNG
aKKADNFFFAH/2Q==
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMkAjQDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6I8T6tPpWqm3gXcqoG4HT
jjNYtv4rvGj+Zl2/xEAcj/P9Ku+M0L65OVBA2rnnrwB+VZFlpIkhZEIBIwv44/woA0k8Tyb
s7lOOvANWE1+SdihU885CA1Wg0CdSA0yswzjjv9K0oNLZcK7KVH4c59qAGx6jNyQmAR6Clk
1GckHaTjpgZ/z3rVi01NmBHuK9f6Uv2KA5BXnHT3oAw3ub+UgRIwQYGdvT0/pQLfVGG6KOJ
l9SmDmtxIYELKFLMTycYqwqhBgUAc4ulapMdxkVXIztUDioZ9M1BQUbcAvB+UfjXWxhVOVP
z8nA/wA9eKrfNMJZV+UuS2PQ9v1zQBzEOg3e0OyI2R3AqwugIGGflGQTzn6gcV0g3DA8tvy
4p0kAVSDt3EcDHGaAMD+wrTdhRkjoCB+tK2gxKSWdQP7yryK1xHIHzsJweg5p7OBkMjjtyv
AoA5d/DVvNJ5RuZML024U8e/403/hErVR80jygf3/mx7j0roj5avvAIAOMlfp/hT/K3Ku9g
q56g4796AObXw9ZwFn8oALwTjpUs0WnW1uZ55YowoIG8BQf8/1qS+15dr2+nQi6uIyAWH3V
J9TXKahojahcLcarLMwC/LBG+FHJ7d6AKd7rOnxyH7KJL3nhII9wT3LfjTFu9SkUNDpvlZ/
ilkB/SrF5ciwgFlZeU0rkBY9oCge46/40s0V/Zlri4iVA4BkROiewH0oAjgbUJV/0i4t7cH
usef8APSlmw1zmXU5J1wOYFEeeOnsKjmmR41fayK2CF5yOM/5/GnPcGEbnhVV+9u+gHf8AO
gCs9hoxheaaONRGPmNyoYjj9DUNnql3PM9vokMUEYIBlYfLj1x3rLupm8QasLMM0VomC7oO
vI/Ouis7eG0QW8IChcANjk4HegCS20m1lmF5fF7u4wfnl+VUJ9F9aj1XSPMWSbTypkg+cDA
x3Ga2bcAjH3c9PXPQU+5twbSZixUsv0J/zj+VAGB4f8Xz3UiabewxxzxsDuAB3Y6Y9hVLxe
L248RxXkDxZkA+ViOeegrn7G6W38VJHMPLVWwcd+eldH4zREu7C6jnQMoJYE4yMn9c4oA7b
RbnUJbWOG+txEwHHGBWwDJ5O7acEnHy/wCf8gVj6V4g0++t441jVpQgXcDj9K21ceSse4kg
FtxGARQBRvbq+t9sVsmZJBuVgvQcVgalcapDMgvbmMHAzkDj+taU19ImpyQxqWDIQD1Kcdh
3rDnv7VLpxeQF1QZJY8N+FAFRZUmcFJJIiD0Yj8sVZeZ4kMrSRlVP90DP+f8AGsrUNU03z2
a0QQBFJKg5JIz0rCn1q1Nn9nlY+cx37Qc7R7+lAHoOl6pDd38sJdZFYY/d4B/+tVe/1u40C
9LEzC3x8xY5rnLCHQReWs1jfymcgsVUHriovGviK+gW3t5IPPtnIIDJgsfrQB6VpfiGHVrI
XlvIQjfLhsDHuKkGolQyowJYZwg56+v41wXgrVrK/tHtLWEwTDBKdADXVJGwlcqNyhsEA/p
9OlAD7maW6l3+UCFGBgcev+H5VVkmEBzOyRbASDJHnr7+lTyJOHcLGR3/AKf0P51lXV3C1w
yyuOByD6ZoA42C+TUvEk0U1na3ChufMj+ZR6qPSuwa3QxBIgojVePlyAB0rP8A7JtpdaW/i
UIQOinrVXxfrJ0rQrm6RxHPITGgHUnr09KAOL8TeL3jvBa2WCgx+9GN3H+cU3RdKudahaeV
Y4bScb5yvBZvVTjr0/Kud0myN9qkTTETmU5A3D1ya9OuJY9Ptvs8SqiKeAvIz9aAMa38Arb
zfatJvJYnPzMlwRtc/T/Pati2mklZ7WSVYZoDh4yvB96XTNRupfNhySMZULUup2btjVIo2i
eMEyoOhX+poAsRS3ceCYrZ41AwwUZzV9dWgbbEyGMjqZF2gn2qhayG7t4ntwz27x5BPbsQa
bc4ChGxknk8Z9vwoA2NoEayMNyvyCFz09KY6JLGTEuBnA+XB9cfrWPHepZx4Tdz1BOeasQa
kt+jKrGKUceWo5b3oAaEjtrzzHiIOOu0cVordWko7bicNgDiub1FZuCWkU5AIIwSfcdT/wD
WqS1mOxfm3beDk9aANme4tohuRVZj1wB1/p1NZ+xJAbpnQP3UgAqKpNcfO2AMbsDJx+NNiI
WDy1aQt6letAFyfyQqqksbFT6A9Oc/liq5kLp8hU5OAVwOfrVeTcuRxuOdueMnI5pyXEkcf
7yFcgZ4boc/4UAOS5lgfzEYIepzxgE81oDUZ/LXc4bAyMAZP0P41g3N2zqyEoBjGVOTn605
Z1MUYkBcBcAE4w3/AOqgDcj1VYziUKQRgfLjFSf2lCxUSRAEfwkdv61i5hCsdm3jjBz6/wC
FOd5EDCRcrnAKc4/woA3BcO4YxRMyYzwBk+n8+tI13tJ8yL5yTk4x+VZNpcxBGYSSAE85Xn
J7VOZ4xAqPLlicc0AXpJ7eRF/dBiBzwP8AIp6hzbAKpx16VSiYBtwYAetJ5k7RFFXcc8DPT
/PFAEoYqyyELt3Db8o9amN5LE2cANjAGMf5/TtWVLcSGQzRgFj/AAHoOaRpWcP5mM/lQBrx
XaSzBjJHu6g9Cf8AP+FWDLtxuZVPUHp+Xoa55SVZccDdx9M//rq8l/HHiR2XG3ADDp3oA2E
jnkA8uFHPuMAd8j8afDA01wYvs4Mq/dCrnb3OcVnWkiS3MJvJ5I7N2Afaeuf5V7jo2naZba
bD9htx5ZX5WdfmI96APPYfDetSwq32N/T5htor1bp0ooA4TxEoXV5gw3FgNuOoyB0qnZhIR
iUbW5IAOcmun1Xw9Jf3n2mCdYyQCQy55A4xWTceH9VjhM0kkL4yzYzn9aACNgyjHJ9PWrC5
CK7YH9P0rB+3JDIVVjuBO7ngVGL2czhsqEbI54xk/wBKAOwidVRiMc96YHyWHIxyKzobhTE
h3lWGchuO56/nV0yx/Kc5yOCO9AAFIbd8v5VJgHByAO/tUJlJ+4Aecc9/88UgkB+8xB9uho
AsQIpuWKkB9hJ78U2zQMsqM6g7jn86ZaqrXe8OSCnGT9aq2coR5VDkbWOD/OgCzdTQWvJuS
3ONvTmo5ZlkVSJtiv7c1j6i4nvhAq5U4J45x6fnWuwDRlSq89wOlAD47Qg70uX8wZK5bIzT
JIblpflueckgEbv8/wD1qcssseSq72GcL3NZur6ylguEJkuMYWJT8x5x/wDrFAE1xK9pHI0
tzGdozgrkn6Vz8tzqup2z/uvKtgflJOC5+nbpmmxyPcThr7azk7kj/u+/863hKjwKJCxLDk
4A4zQByLX1paJ+7jePjDuEIyecVMt59qtjMrlwAcE9Quf8itC6C3DyQuQw9CB+lVLKzZkmj
c7dpKqF429KAM2Kztbq5lmaMBhkBgeeOlNuJZ7bMdyQ8b/dd36+mf1q9FGltExjZjLuPy/U
4/qfyqOWwlu7eR5YQVZiVbdggHuP/r0AU5Yh5W8jauOp7VzOsT3epX0ej2nyWzjLS9OOhFX
L1bycDQtMZjI3yFzyEA9x7Vqrpzw+W0CszR/ePXd/k0AU7WwXT7RYYMbV5PHLD/8AVV2GNy
yse3IyM5/yK1RZeZbeamQxxlG6/wCeP0pPsYWEqQwk7YPSgBLcfKPrxV8qGs3Ujkpx+Q/+t
UUFodpJJyfyz7etXYrYm3G47DnFAHi2qxeX4odigAU7yC2CRnit7xVJbu1qYXUkQhiWGffH
0rs4/B+n32qS3EmJpQhIVeQuOvFch4wtZv8AhIGtYrdVUIoVmU9MdqAJvBslt/acKbCAfly
DgAV6Tq99FbaU943yCIEYPQ5/lWH4Q0W3tdElZtgmzuyce3T2qPxjqEVhokqSRtIZQAo6r0
5oAy9Pvp5LFLm2YSyvLjceCB7/AJ1j6hPd3Wq3EP2WV/U8KMD0q54Su5JQ1qqxxJJwdwPFY
HiGwv8ATNcdor1SJeSUJO3/ABoAxJr5xqMkJVcxjJI68DmoNX1SO7W3a3tVhkUBWIxub6/y
q4ljHNJN58nlSIcbj1YZ6Gsa+shbSyXMOpooA3ZIyV4zxQBNaxeIobuBZoJBHKRtOzaBn+t
buvJC5SK/3xSW8eVG/O5qoaV4nvo3igvLtryIYCsq8D0zVvXjG9q9yiS3Erj7rkce4oAufD
qaaXVGt5dsTgltwGSV5969Q2OQoDlSFDce/Y/TFeOfDm4j/wCEoMkwmDvGw25zt/SvbzF5i
DcCoZAQR2oAyZrxLCyuZ3lIREOM/Mc14+00+o6yJ5Lp442YHAbgrngf59K9xg0O01lbm2un
ZIyu35VyMnvn8a8r1TwXqWg6rIwUzWgI8t2YAN7etAHYWsltFYo4lykY53fyryrxhrCa34i
BMu2xtOPvZDAHrgdOBXpb2j3ul2+lwukV1NjPzcFT1NZHin4bWtnao9phZf8AVsVXO7jBOO
5NAHNeDLXa1zqHkpGn/LJWXPfrmtfU0cyDc21j91cZrYttMj07SIrdQyiNR+PGKzLtd7YOS
eoz657UAV9JEyzjeMg9dvFdRvDQbQHYMQpy24YPFcnppk+3sC+VHHp+FdJG5eIqxHPIx/n6
0AYej6hJpWsXOh3TfJO+6DPyjPHH863L8AKGDqSGOVx0PpWD4q0uW+0nzbQlb23O5ZF6gDr
x+X50/wAOalHr2kpKWWKRAIpEI5LDqx+uaAEkvEMwV04we+Pf/CpDbwX8qsgliZORJE3zHv
6dKivrBjuAkxzkev0FXNNKwMgdhIVXhsZHf8aALd3KZUjjm+Zx8u89T6Gq8o+z2bzxKNx5O
Ohqe5dJYUDZDDoQawruG4iR5Q7MjnOFPI+lADXnYqGJyW5Izjn86vxzPJGshmwMjIxXLyTX
DSiIgY9xz7c1qQvKI9gKcEN6cDtQBpzlY33lQVXnpj06flUZ/eIqKm/cMEbsHpmknlYr5jd
R1x+PT9Kp3t/aW6xfaJgJGwV2thvT86AEkijjmzLJ5ZGegz7Ukpl+yArHkE4XLDPQjp+VY1
3r1vbXAignFzccb0XqoPc+3rSWusx6tLOsRPmQttaSM4UnjgA0Aa8U0hSNXyGQ8n1/z/Wr2
Rt3sWcDjhsZHr/SspDMzNEuXRurHqMen1q4J3ZFhwvycA4x370AXjIoCrErsQM4z0HrSqIZ
2VhzznPTuc1W825BwjIpUZ3oc8f41LFKMK6YK9c4+v8An8KALCyReY4MLDy2xuPIPvSG5ZS
Ps48vvlhnqf0pZbo/ZwEK7z1x6/j071BIgSNCJF3Fc8+pFADon80dMfrx2H/1ulPfCOEYhZ
G4UE+o9fzq9pGhapqZlGn2clz5RxheMj3PTNbC+BPFdxcwgaa0alhmSUqNo9eDQBjf2dMbb
7UkcjW2MLN5ZAPtUlnouoalJGlhavPubar7DtU/jX0Nb2FtDp8Vn9njESKB5e0bQR7VYjij
iUJEioo7KABQBxvhvwNZafawTanEs96vzEHlFP0rtFUKoUAADoAOlLRQAhooNFAC9qZLGss
LRN91hg4p9FAHEXvhCcXUj2TRyJKcnzc/J+A61gXFvcW1z9mdHhK4+8MA8jnntivUplLQkL
J5Z4+asa6s21i0ljubf7PdwMRHJ2z2IPp7UAcGLnACsSSMn3/P/PNO+3yIQEf7wOe/0/D/A
OvVO+srqzv5LacF3ByxHA3e1c7rWvy6KkawxCQv94FhlcY/LrQB6DaagpkVZG4Zj1HUdP6m
nNq1tFqTQTR/IRwSen4/56Vx9lezz2kc7x+Wzjdjd+v86hju0m1yXTpcsZ4wYz1wfr/OgD0
eO6j37rcfK0ZwRWTYXsLx3dx1MbsGx3Of8/nXL2WuSWYl0+8z5sfyxkHG7r+dQjWprWzkjb
y8yyltvAPegDrNPmiu72abAKIOh4Ge351teZG3G3J7YPeuO0q/itdJe4uZkV92dm4ZHp9a1
7PVLK5dcTlpQfmDdGHcUAaE98LJXblWXnIPI/zn0rLjtYTKbh42LuSVd+5+tP8A3ur3iiO3
8iGBgdx7/wCNaip5UewAktyAeaAM82sUjBBH909j09v8+1XhZKIc7V654/x/L8Keg2sGbgc
4yO/+RUoILAAjnvnnr/hQBiy2BWYvCuw98f5+tPtUaOfa/OfXrWt0GRjOcgnAyP8AHpUVwV
QwzKoYbv4R0FAGRLp375plH7onoOn+c1jax9rcR6ZpsTC5Y9FJyF6ZxXUzyKhaOLLSNySME
DJ//XViws4rZJJpuZ1By3Vv/wBVAHNaZ4dTT7Sb5xLM3zzPjl8/y/CrlraqbgKm0D0A4Azn
NTTtbRMWtvNBY4I9c1ct9Qtbi3G5FVjx0x/n/wCtQBHLpe2Z5raUhiMtjnd7VELSOWRS6bW
QfMp71rQxrHHv35HTdu/T/PpUcyCVt2Ni9x3P+RmgDKaEK2IUwAP09PboKtx+WbbymYJxyT
0PtTzEqrgEEqAMA9P8kVSfa3mMwLAjkigDh/EWpah4buGv7G4JGGRhnb1/nXIx+I7q/lFxq
U/79IsYzn6V2nimKOewlZFJIPU9K80vtOm+wm4NqzIMkuQQTx69+9AHa+F9fikuUt4pSwk5
JB4P+faut8aDd4cbzJAhzkNgY5H+GK8v8H6z4c0pJXvLdvtZYjeDwPT+tenSz2fiHwy0ccy
y70JjJ5GelAGF4KmtJQ0fnb5o+C8gAyfUYq4W0m21ae61dFuI0yQqnIz7VheG47bT1utKvp
1tbpJSoYHr6H6Vi+IpZF1YD7ejRKcCdMZ/Ide1AGZqZ028vruSJpEiB6ZOBWPctpckSm1nO
4YLA4AIz0Of88VqRaSbz7XexajGkEZ2iPyyGY+w71hXOkzCNxZwzSOB+8aQquPrmgDo9Ji8
MtamA2jrdyYIk3/LxzWdrULLIywyyJGeM78/hWLDb3Vq4jmhliIGC24ED6/571HdTXAJE1w
Znb5VAXnBoA9B+HFiP7cjZGJZVwSRkjt17V7S8SbfmGXjYLnjPfivK/AGlPYael9IsimUBS
COcDvXoF1rENqjMbaWRyPkL5AFAHK+IPEV7ok8jWzSFRLjy1PbFc3eeKb7Vp4Y74EI8i/eO
SR6f59a0fET388BuJrJRFuZ0JxycAdaxLbwprsWhwamzB7yXLRR43Beep9CaAMzU/GNyviZ
NQSUw29ofIRDHjI6f1rqNA8RX2uXe6e6eOEEuFJzt+ma881K1vprk2csXlujfMp5wep5r0f
whoptdBjSRsPKQWLdh9fwoA07y78xShyQCemK5+aGV590b7APxro75BABtUEdgBmsaQFXDR
jaexbg9+tAFdLOeLVX25wyksuK0VWZVAKMqepH+faolS5SUM8eEyTuCnNTGdjncCwPvQAyV
2aI/NnK8j1zjNcpNaNoHiEahaQlLK5ULMoPy+x9ua6NrkNKVYH261FeJ9vtWtnJCOCOeNp7
UAQX0kcqIx3su3qvOfeoNPbfdcO23bjp19qg0i8vBYTWd4ubiBuNoxlcZ/H3q1YlmuvMIOA
OOOOaALwVTN0z0785pLiR1+RI8pgBec49qlZwuSWwM9zgGkmjBXbG+2Q5B3HGCfagDnbq3L
iW5/1DIuVQDqfXn6VxcWs61m5vfss32NGyoQZ/HkV1/iqZYtKMLXgWS5wuRwRg8/TtW9pFn
o+ieEooJnVp1gzIz9FPXnPegDhbTx1ZPBtuonV0+dvM6HvUEGhz66bjVplYAfNAhJ5Pt+FR
XthZ6mLq+e3XToQS6OOTJ7Ae9UdG1+TSbz/j6ke3RsbDnG08AD86AHaQkdrHqFvcMRcOpOX
XJOPetbwl5MlpcbI8MAcMO5zWVePYXV9cTW0jqzDcwLHk+gq/4a1C0020nubm88tVG0WwHT
n73vQB2MCIkRZFG5v8/hVOcIC7sDgDGK5YeLBNeGV2nWyHZEwevetAeLdMv3ltIN7AggBwA
wPbigCnYX+qWl9PcQM9woxlCM7QD1+ldkmoQXMKTWg80yjlQMBD3/Wsfw/axxWF08cPmK+Q
dzc/56Vh3t22n69HFphPnMAHVDuQEjoMcUAdmWZdyNGC7ncGNTx6TrV3JEkOl3O+c4RpIiB
/vfSu2+GngrVFsf8AhKPF8YnBO6CzePAjT+8RjP4V7dbSQz20U0KbYyvyArtwPp2oA5/wVo
s+heHo7K7MX2rO6TyuVyffvXT0gVV+6oH0FLQAYooooAKKCQBknAHc0m4MAQcg9xQAjdaKj
eGN23MpJ+tFAD96sGVHBYD8qp3uq2GlwpJqVylurHAduhNJfadHeQsBM9tIR/rYjg9O/qK4
a4sNVvtUlbUFOo6LbjYIrhMFjjkqVzkfWgD0SKaC5iWSJ1ljYBlYcgimTzTxywrFbNMrth2
BA2D1rzLT9ZTw5dLY6bfb7TfzaXH3kz1wfTrXodvrWm3MiQx3Sea4yI85NAGV4p0yK5tpL2
EFr6GM7I0wS4+lfO+tyS6heX9ypWOGFCskWPnL54HseDX1IIrRr7zwqi5C4znnFcH468L6Z
J4Y1C6e1t7S8kJbdFnD+meOtAHjen+J9TjtUgzEY0QKqnrj0JPvVabW9Re+iuHkEUsR++vU
rj2rKgmAtzaBIjInynJyR+X4VPbWzB4WcKsavuIGRu9jQB01prb3sCSosclzCMb2/iBNSz5
e7WUnDE5Lr2JrVs7y11Iw2lrpNnDgZDR5BOOua19O0cXExjW2LBTtKrzz/jQBgPdQXJwYsk
cAkEY7VftvtFrCyiPC49QMe9dBHpkdtJ5UUIWTP3ZByfy+v6VOdMSNhvi2kdjQBo6LdmSzB
YjemMgqa2mJlhL/ACktzgDH5Vj6TaCPI2rsbqM9RWqqsswIcbW6gf5/zigBBEWyGAHOee/N
HlbTlQSxGOKnpCQCB6+9AEYt2cO+z5VYGlmtAluCwwC3HP0qdVdoXKEZHYnqRTwS8aiQtgM
MYHSgCmthGGEpXLlQeeOKW6tGlhkVJDGzJjI65+tXf4hnB75Of896XchiCMpLY6k88f5FAH
N6LYxy2krTH97b/K309P8APWln0jzeY0CfTipg66frGwqRDOMHae/qa0pGVO+ecDHc0Ac6t
3PpsiRXq7Yc8PnOOo7VrpMJEEtvKGB5Ur/So9Qh/tGzdCisSpyD/F2rgpv7e0zV0W0DuA21
Y1+7g8dKAO1uRviM6KIiPvLtzuHc1GksF7EXhm2P08sZOT/nNWtriGMXp2EKA2ARk9qxL62
ubC7/ALRtVZ8x/NEnOVz1HHWgB15HYQKsOo2+9DyWU524HtXJeIJtL1nw1NpmgxSGVDwyZw
B1PWur1bUbSXR2EcMrO8WC5XhTj7prk/AiwW2q+fezeTbZYPI3Q9xQB5ZEbjTLnyby0SR1P
KOmCD3NdZ4a8USWV6fOvhDbj7sIjyEGOf1rrfiJYWes3dprHh9re4lKYmRGAIQE9vxrxi9u
IvPd1EqfMflOOMf/AKv1oA7nxb4o0+71OCeztUlu4suJlAAb/ZYVyWqXqalfLOto1pgZZQc
AnHJH41lWxkcMYIAwY7ndzyT7YqK8hu/snkswEB6yoCdoz05oA7nw5baP9haSbWN8xUgRM2
Np9feuVvtPs01WdI9VZlOcAA8/ln0FV7bSdNbRop4JJEviRyuduewx+Fa1jDAXiW7ufLQke
Y4j5APXb70AOaJrTSreS6t42S7OFkV95455A5HTvWloa6db3jzahbR3FywPlt/Bt7j61DLo
lkq+daai5gTog53ZOOeKvXyW2mwwRSW3mpIPMB6NxQB0tz4m0m40yW3Dy210qhkCEgNx37V
zlr4w1GDUJI5o01C1bACOCCKyI/s11ckwyOrPhQjD7uPQ16N4d8M6bNHaXN7cxBS219qnI5
9+tAC2i6n4rnt7CLTJLC03b3yCRj1FdRb302kakYmhW6sFHlALwRjGSRXbpqum2tobS0YL5
Y2K6gcjH+fyrmlFu7NIQjlmJKhcg/jQB5T4i02yvdft7jTra5gZpN0gI4NdnbwvHaLCoPCg
LnjjpXWeTDcxq4RVH8O1RxVK9syIwUHzHkkcc/5FAHOTW3m2pMmAM9CeM1mz26ecoYZ5Gff
pW9cF/KETIw29/X/PNUpI1S33soJI+UKMnPb+lAFKVzsEcrY8sfLnuazI5UiuOmeuARjIp8
87QSgyMAc8DOOf8n9KprslviBlAq53YJU+2aAI764t5bhZAhCB85Bxj2/SnFpkxNa5crw24
5B+nvVC5vbCyJWeeJpQcrF1JPPPFOgu9d1G3Uabp6wAHJabgH8qAKmuWlzKkGqRuyTRsFYL
8uUPUGporyxtX3EsZHbEcK5Y/Tj3qRfDTXM6f2vezyunPlxuVjHtWVbW8ela9JYpamITYeC
YHJ5/hOfpQBo3F1r9w7pp8MVgh482Y7m/ADj27Vm2/hiU6hFqN/rd1cXB+YKp2qD6EVuT3c
8bbTGF7MvfP+FUb/WPsVpO8k6blySoU5Df5xQBjTRTX3jNxctE1jYpvfcQMn+tXZ/tviO+W
G1t3srOMjJlGRMfX6UeFdBS8H9u6lKxWQ70R+Opzk+3NdVc3n9n6XcXUbCNEBGNvcjigDhf
sX9o+IJrN1Y29qpKNHwMge9Gq+AoTCLu1upRN1w6jbn3Pp/Wuy0Cylt9DMt5Gg88+buz82e
uKvxCFFmWNDI78gNlhx7UAfPOo2F9p80gnV1mBG2QMMEd+lTm6gjt1NwBuIGSPmxXsl9YG9
mlU2lttZSgynzKfX+dec3PhmS51CfS9MWMyRLkt260AZEgsvJU3ls8gcgoySBdvr357VVma
3trsXdjfMJ0w6LtGc/X8KuS+CfECyMvklkQADecflWddeHtQsyst3Zsqhtu9ecfjQB1cmvy
PZrbQO1vO8ZklIXJI7k46fjXovwT+HketTyeK9WhSa0hk/0cHOJGHcj696u+CfgsNT8Nf2p
rmbyOQK8FtFJsLr3Dt/IdK95t/DdvaNpzabNJp0Nmu37NDgK4x0b/ABoAu2V8sl3LZPHIk0
I+b5SE/wCAn0qK1istNu2AvpHN452RuxYA9SB6VpSAMMMTjByuetea+KtTutL022gsbBrSF
pyq3l1IFKMTnI9qAPQr7VLHTtgu5thkOFAUnP5DirKSrIgdWBBGRzXiGkX1v/az6bcte+Id
ZmXdBNcS+XCBjAx61pXGmfESxmgvLq5RrBJAZbSFgqmPupPagD0STxLaNceRY20+oOCVJgT
KqR2J7VoWD30yGa9jEBP3Yhg4HvWXoms6JdJ9n024RzGB5iRrwh9z3Oa2XmlWXatuzDH3ge
tAE7YIwRkelM8yKNMllRBx1wKq3U179mc2toGlHQO2Aaq2WlOQtxfsWnI+aMN8gP0oA18gg
EHINFGMYFFAGbraTSaNOkMnlZX5nz0XvXOnxTomhWUWnxSz3kka7sDJyO/Jrqby2W8T7PKr
bDzlWx+FcvrvhCO6VpYbmZARtIQDKj1zQBzF1HpfivxR5ljA9uPLIlMihR0rBmtPE/gO9fa
suoaZIxkViMsPxH16V2+leEpre8kjEkoi4O5mIPHTn611kWh24YPPJLPldpV3LAfT0oA43R
LzWb/w2L7SrWS4aWbcvmsFKev1FdD4i8NXXibwyNJudVkszIAZZI4wxPtzXRQW8NtAsNvGs
ca9FUYAqWgD50uPgr4kg1BorSW3ngxlZi+COe/vWla/CbxTFxc3Fs6jJG1sn6V7xjnOTS4F
AHlOi+BrnT51nuLJ5NoxsBx+tdRpttHYzElXgbsnXaPSuuwKgnto5yrMMMvQ/wCetAHM6hb
p/rwP3o53enNVbu4t3hAMaySZ6E9K6GbSvMhdHlB7px071yZsQl+JjI3lMc7ccGgDU08N9m
LiMAKOgPansZNwO0cdPyoS4Ea+RGAAwwAeasB1KFyE6DHHFAEYz360uwNly2AvvQBEXL4OQ
vAzWfcSm5k8i2Zht++c9ulAGhbyidiVBAjOBjv6mpZJCQAVGBjGO9QxbY4URAML6jOKZI7B
gAQOOvf/ADigC8ib4g78LjgDk8dacY18pWVjhhk579evNVYZwgAYjOc8/h2qYTicBRgsODg
Y9+3SgDH1u3Nzbq8XyNEc5XvTwvnwRytIVJHQY9K0ngbe4GMZ6Z7VQgSZDJbucNEcLx0FAC
qfKhDLhiRzz0qEMJJULxJIQe+R+tSz43hV6Z4/MD+f86QQyK/HLA9D3oAj8SzXn9lzRWaqV
dOc9U+lcZpWq3WiIsd28lxGq7mUk5/OvR1MkkKxmOJ9xwc9D7DNZGvaQ0yI6WyB14zHgYB9
fWgDlPtc0pnvdKjkitnJ3K43YY/Wq39j6W+jTm8maPzW3ll7sO22u50/S4rfRzJM/wAuCSh
71x19pFlqmqxQTtNFbTHl424Xnpn3oA8wfULi21DUpLGEMZVCR4XOFHofT/69cPdWUjSOxy
jk5KNwcn/9dfROs/De3slF9pcxljhB3RSvtx78cmvItc0iG2vX3TRzFzkDH9aAOb0m2ORFJ
dpECdpJ4A+hrp77Qbi30oJZalDfRSH5wIySnPYDrUmm2dtFJFBPp7TkDKqEAH+ef0rt9Gj1
LT55VtbGONJurzKNo5zj0FAHk0FtfwE5OQOG+Tof8/zrodAs5JpCi2AlCcBhyPqa7+KGO10
6VvLDvMdzBuQx/HpVfRtUsxeGOOAxSDAKoPlJ9+KAMv8AsVpW3qY7Uj+Jl+VeO/51leII0S
GOGbWLe72DGBkN74rprrUtk08cKKzOcYx+ted6wLhp5J5oFCbtoagDW8Oppserrut/Mz3Y8
fh716DbtYrEyqhAHAIPSvJ9IvLO3cTyOwccKc5x6/L0r2Hw5ZWN1ZLOZ0kLDcxLcD8KAJ9O
1BLRQpTeByWPJJ9a1U1TfdCKCHIJzgDgf41ONM0uSJMgs57xdPz7VLFLpunRlFlQ5yW5BP5
+tAFhSWUFlCk8kD1qZZsKu5A2Oef8/X8qYWilsTfW8m8HnY3GOfWsC48QeRatcSxJCi/7W7
mgCxqsYH34vLPcLzn1NcxqM0VtAQ7hQinG7g8c9DXO634xu724WO0eOG3BH+kliSP+AmptQ
k8P2Xh6S+udQuNZ1OZCY1Kkjoe3T8aAMW912w3v56PNIeEOzKk+9SW9hbahbAf2jNHLGPnt
4ONwPv7f0rBhh8T6sqRW+kQwhjkPIuAq+9bNr4R1kFReaz5Cqclbflif8KAIrm/0bRLUra2
8In3Y3zHc+O/WufvfGd60iSw3Uj+W2SipwPy+ldingbRZJfNvTc3bdMysV6nrxVpfBXhnzI
WfTdyREn5nJ9KAOBvfiBey6W8kluzSgZUjjA9811xtLjxN4Ssry2aOC7iXzUYDJDc8Z/CsG
90nw1c669pp+mMZCfLMSMSOT1NelWtjaWWlRWdupjEScMFwOnNAHIwvJd2cckhRpwSj7Tn5
gaz9Ys2uYobe2tl+0XUokB77enP5Vp2MMGl+KL+G43NC8JkhbGBuxzx9c1p6JaLqGqXWpKg
EaJ5Vu7Nwx7459aALi2q2tnDC4yI8HGOOB0rA8QRPdm1sFXb9pcFip5AHUfX3rp8bo2JXkH
A9v8jH51iwxyTeIoZ5RujgBBA/SgC9Hp43RRAN5MfyqmcgdMGmeWI5jGquZAMjac5x1qWa8
be8asUyMjcgBHv+dddpfgvUb2yh1KJoMT5OyTORnqT/AIUAeY6pNqNgOYi+7gHqN2OnFP8A
Dfh3U1gluzp08k0hySIWII9BXvOg+C7DSiJ7pVurnOdxHA/CuqCgDAGAPSgDwNfB/ia/i3W
mnup4BEy7V/DNcvr/AMNPF99ImkLp0mXYEyA/uwPwr6lAxRigDlPA2iav4f8AD0emapNBL5
QGwxZ446Gti/v5YLd3haGLy22u1wCB+GOtaeB24qG4tYLpAk6b1Bzg0AcndX13fXSTaPZQ3
l2ikC4eRkA46hehriPHnhXUNVuNDtNZ1E3XnXG+RM8R/Qen+FewwiNXaOKPaF/2QB+FYmpa
IL/xPYXsiloIlJIyeG7UAIfDmmnSrZbGyUT2yYtpnX5kPYnPXmm6PfXs8k2keIVjN4hyCq4
SUeorpsCoZraKbazqN6nKtjlfpQBlf8I1p8d79qtAbRmHzrFwrn1Na0RkAVJVAbnkdKkHTB
//AF0tACY96WmSypDEZJDhV6miOVJYw8bh1PQjvQA40UZz3ooAWjiqsl35U6wmCVi2MFVyK
nRCp+Y7jk846e1AD8CiiigAooooAKKKKACiiigCOOMRx7NzPyeWOSaimtIJYHj8tVyMAgdK
sbhu255paAOQk026s4y0r7lDYXHOf85pUJNvt3Dg4GP8/SuuPIxXPalpoQuyHcsn8OOlAGV
dSNFavNF99BwPfjiodGt54bdpbsASy89e2eKZc+YxjgC7sOCAP/1e9bHlkwbHAzgAAjrQBH
JknCtxjoP51FksN2SR3OcjvVkwmMRr25+vSpHRQwDQsSADwO2aAMe8uJYkQQwFgMEMCRnvV
i0dwVdsoTgkd/8APSrvAPAIB9e/vUqMMDnkdse9ADFeRACzsQfUk1j3d68Gq28zyMbaT5Se
5J6ZH+TXRCycorBW5749RWfcaUZrc7omXbnHqeMf0/SgB+1WI4BxxU8sGyNWznIqKygRrcK
mCR2Xt3PH6ZrSit1CFcYwMY7/AOeaAKMyhZAygA9OPb/JpElClhIzfMCBz1qW5RFY4OHzyv
fFUxIpdQrZ9gKAItSXy7CR4Csj4OVcZ2juQe1cbZypfGW1iid4N4PnEcqcetdpdwGYFRAsp
7AnpUf9n3Nxa+VCRCv8SDuaAOV121vxoRinmb5ckMr4Qj0I/wA9a8e1dnub9Q+0Tx4LbAAD
0x2+le8Xmj31zDJBc3yXGFwsZOQo+nrXBT+AbldReVtShaJG4Ddeef60AUtCsUlhF29rmRB
8zMRXbWipb2xnEXydSgGQcflWDqmjPpmji5EqtJnzGC9uvNS6fq8dtp4W6ljfADKC3brmgC
tqVvdXsU6wqLVA3C9OP6Vh6an2CS5Vm+dhg5rd1S4EWlWGoqN9lcH59g4XmsQyT6tDKdMji
ezgcl89QvegBJYI0mM7Mqqu4Fuvt0rC1UpJHPDtiYEfJtUA7u1b8cBhbZ5CGTG7Z0I7Zq2u
lWt5c24uYFjTdy6c7TQB5c2lSwpDFJDI88mfkjyCRjPWrdh49uYNWigZRBaw/upI8fMue59
+K9Um8F3tpdl7S8T7O2WV2/1oyOlebXnh2we1uUvo0W6ty5BWTa8ue7fTj86ANnVPHen6bp
L2dteTXEU3zRypywzxzj/PNN0fUdQ07T/M1SbCXIDQtJ94HrXmumaPqF1d2q2WnPGoY4mjb
K/lXqVr4KjmnSfXdSmnmU8hFwmB0H1oA7DS9fvtU0n7NHIyRY52HA/IVjL4f1m+nuIICUtm
GWdzkMexrp9KisdKiAsLZACuAzdQPeta3u8sShTK88c59aAOJsvA9orK1zctcMew4xxz/St
l/DqWkcXkQKeeSU6D29K62GBFAcnHPU/n3/On3bRz58xhnsp/lQBxyxeTJKTg4yM+x6Cgor
HDKDnt/Stqa3hcgCE4Pf8Au0+20xDIG2yMoGDtxkmgDLEI8sBIlO75Sduce/NYmoGaeWTS7
CN2uZMcrxjnH869AezhS2IgjlZmJA3fw+/+fWnWmi21oPtPnB7jgse5xz/jQB5xo/hVvD8x
lljb7fMcvIRlunr+NdAFZFIdjlhkg+n+f8mu0mV5lUkE7l+YDuaz7zTYVZn3dRgZ56Z4oA8
08UaaJfKv1yBCNrcdQa09LsEi0aCRYlWLG5QAOCam1SCe5sZtPhB3TkjHqOuaq6LLcnR1tm
mGYG8s8/dx/OgAnWdVISNFGRj3xUugeFNa1a3nmhhKQ3LApcMccd8DtXU6H4ZXWpmmvVZrF
coU3nDH1/GvSooY4IUhhjEcaDCqBwBQBk2HhzSbSzhhksYZpEAy8qh2J+prZCqowAAPQUuR
iohPGZjErZcdQB0+tAEtFFFABRRRQAUUUUAFGBnNFFABRRUMt1bQZ86ZUx6mgCaikVlZQyn
IIyDS0ANcZG3aCDwc9KoW9gti088Tu275vKHCggHgCtE+1UL+a6SNobS0eZnQ4cMAFP40Ae
b2/jm5aNnguVtwzsTDKm5ozuIwT+R/Gitu38CWNxGZtR0yBrl2JYlgc/lRQB3eO/eloooAK
KKKACiiigAooooAKKKKAEwaTDA8cj0p1FABSEDuOPSlooAx59N/07zUiGzHbmkmtJBtO7Kj
oCeg962cVHJErrg/mKAM2OIPhmBOOORU5h3OoRSCBwce9WkQqNpxgdD/AJ6VBNdeWD5ahz3
IbHNAFeSyPmbtu7jvzk/5z+lSw2UaEFhz7VVN9KwB8zbnsF7/AOTSG4uC+5dzckg9qANNWX
cUUkFeDTWnCttdOvBwc1ShEvG4HP1qefnJwRjt70AZUGowQ6rLAcKnT5ea0IrmNQ0gZckcD
NYc+lmSQyqrIcZPHU1ONMkit0lZshzhgeABigC3e30UkJ4G488dR/nmsWW8trVmkmfaqZHq
cZq41kFcuGBJyOmP89KypdLWWZxPcsqtjCovfPfmgDTt9VsZD5azYLAsCw25FX7S9gdpFik
LlMZ29sjNcHe6bfJdSt9rZYjH5a+WwYj14qbT21GyuQ6ytIjAbg3XgYoAveJtRn05JLm3jZ
miUHBHUH09Tispp5dTtLa9vzMsRGXRF9Oh/lW3qE5v40RUyDww60s+k3Ytvs9vKiREYIxzi
gDlNc8Q6a9rLZJCGEi7GBJ4Nc7o2i3F5C8FtuRM43Zzgex7V06+EIZ75xdkMqkjaoIP511l
lp9np9v9ns4ykXRsnk8ev4UAcAtzd6d4Rv8AS720QrExVDKcZyOorD8N6rPounT+TAHZ+dh
GS1eyHTrO7hCXUKzZGSX6sab/AGFpcXKWcYwcjjBzQB5pDp2pS2h1K5I3SsNyEcBc16Xa2M
FrpSTJbwdACQvzD3/SrEUEWPKaEGMduP60hkNtbyqoL5UkDHbPSgDhdS1Ke01EJDMZoyT8j
ABvqBVK60+wvo2lNvBKkwIZ2Tcwwecen/6quatpd9FcPeWyhpXTK7hyM/8A1qxI9O1zSLAz
quyF23Oj87Se49qAC3s7TT0FvaWqLCucMepz6VpNG5BcDIx2HasP+2JnnaG/jWJg2EGeGXH
XAFdPYvBcsixyo/puPX60AWrG3MljG+OQM59KfaREXcgGOGOOa047RkhKgHA6Y6HnrmsWdn
ikkKnndnA6++DQB0Pmx/ZxGc+mOxPSqDeWyHzIyDjqG/z7flWZ50m0AyEZHU+g7VW81yFAZ
yTzjHX9eKAOjtCuwcqy9CZDWhut4FUu3znGEQ5BHU49Otck+uQ6VZ/abg/Jj92M5Lt6Yq94
bubi8xfaiFBbJVccqD/n9KAOnRWlAccZ9eO3FPVmiOSgJPHOcCnIqOnyEuqjOB1ApksjElH
AAXnHp160AJIFnYcGPH900S6c0tkWS5KjJGD34p8SAtksQQcDOcmtCG1uJW2spWI9WP8AhQ
BxaaRdR3cshO5VXCMe4xzj6ZpvhTwvLb+ILu4u9PY2krlgx6E16LBYQQsX2hm7E9qneWOFd
0siovTJOBQARxxwxhIkCKOwFKZAFyqs/wBBVX+0ICW2MCi9ZCcL+dXByAQeKAEAcgE4U9x1
pQMUtFACMCRwcUoooNABRQDRQAUUUUAFFFFABVaextp33yRgt61ZoPTigClZwy27NFuZ4uq
7v4RUl5fW9hAJrl9qk44p5mX7R5CMC4G5h6CsDxPrHhvSrdLjxDfxQQxHdsc8se3FAG/a3K
XdslxGrKj8jcMGpTXkU3x18MIm3R9Our2FDsJA8sL+hon+Nlu+mtPZ6JJ5vYSScfyoA9YWO
RS2ZiwJyMgcD0or52l+NvigyEi3tYx2UIeBRQB9FPKyDIjZ+M4FORy6BihXPY9q8b8QXl5a
63OLK7m2oV2kE4Xp2qOLx94gt5Uge6WTfxuZOnv+vSgD2rPftUFzeQWcLTXEixxoMsWOK8R
1zxH4rlhMs2oqLfJO1VK49OayzfT3UKfarlrjLcFmJ/rQB6hqvjwRyJ/ZESXEeMs8nyj8Kg
tfiOHkCXWnlD0Gxs7vevO7q/CWjM6x7ug38/l+tV9PneeRJMg5PGOM+1AHtSeL9PdV/cz7i
eAEyPzpLnWJ3IEciopwQU5P0rktIlhjKmVcnHAPPH0rVWaF5i3lLxgY28YoA3odWvAIyYVl
iPVweff9a07e+huDhSVburcGuaWaJQAqAAdOeBVqCV3SRyeT0+n+NAHTZo5rDWWRDgSMBj+
939P84qxbySqpxIxA/hJ7gUAalFU0veFEiEMeu3mrCSIxwJASecd6AH87uox6UE45NLQaAG
7lOORz+tQSWcUj7myO+B0qb5VPU89B6U6gCp/Z9ttxtJ988/nUyxIgCIowOgzTycdRx61Wk
kfc3zYxzigBpcqzDAAyeccdeamaKNu2M889vekjRWLFhu56n1qTGMgDGaAKsjN5bLjc0gIy
tZ813Mgjt3XAzkfTtmtU4hg2qCh28Gs+UecCxG5iBz3oAgjk2tlicf1pkiFmIKkjnAqQKo/
dMgZupYf0q9GB5fGADn2z0NAGK+nqsyyrGFZx1Q/N+VV5bEuzMo3ZGOTjJ7ZroSIhk+WpkJ
4P4VBFC25iTuTr05oAw7eBomDOF9MAdff+lWncMuAoK+561ZnWNvuptH92qZG3gDpjjH+fa
gBWOyFQoHA64puT3/Lp/n/61DSoBsdQ4HH+f1oE0YGFQAgYOOh9aALVv/CCTjOM47dKsStG
G2oGPt2rO3svRtuB169v8/pULXRl6k5I/L/PP5UAaW6POQoPoR+hpmAS5R3BII4x0qgjMXA
3f5/z29/aplJRQRgcY6f5xQBHdpGdhVArKNoPfgVkG2e5zHcO5UcqmcAnkc+vb8q15XAwT8
2TwcdDURikbEgZsYO324oA5O98Oi6uS4ij3HgBgcj2rPuvDtxZW73vkgSRgYjR9mR2z3H/A
Nau88vY2XGWz1Izx/nt/jUqKGiIdQw7jAPHv+tAHl6a9qdjOsc88otCmdrAnFEPiq3nnYzR
P5K9SowR0/wr0a70yxvVcXVt90bQyr7dvauUuPA6ySbtNl2RFssHGFJoAILm3uB8kioDyO/
+fStKdY7WFp3WJiuSSvp+FY8PhORYWnuZmRMkYAwKLW3057p0kud8SjPltkjFAFKzsZtev2
1SVDDBCf3Nv0G4fxH2/wAK7CCzmG44jOeBhcEc4/pUtqtmBEkbKmRjpgAemPatCKGNm2JOs
jYIwODQBQ/fxhWR2XoQVOD9K0rJbmbZFtGz7pboF+tVGSRFJZxnPR/z/wA/jUiXjAGMqknu
uR17nFAHTWlnaxjf5gldep4x61ZkvEV/LjRpXAzheABXKSXF20IY7VA6Lt9T6j0qxZ/aZ2W
IEFeDtEZA/OgDfW4nlXKEE+gX+pqnfaRJqiAXB8nacqynJB/lWhaRzRJ5bIFQdCTk0+SeG2
C+fMFLHjccZoAgtdJtbfZIQZZguDI56/h0q/WZca1ZQR7lfzecfLWTd+JZwStvCq/XrQB0r
zRowVnVWY4AJwTRJNFCu+WVI19WOBXl9zeahql4rXbumwgqCcgHPtUV7Ld3BiF1cSTJHkKr
NmgDtdU8YaZpjeWBLdSnoIl4/OuW1H4g3s0Mi2dqbMdVkfBJ9BiuZuZNqZPIz06+tUJkldQ
A3yMcEdcgZ/8Ar/lQB2OgfEWZHEOrhpUfG2ULjb65/T8q62Txv4eiVS12W3DPyrnFeNSJJF
vjRSytxj/P1rJvUmhiYy5VmPGOOP8AP60Ae3TfEfw5FnEk7gd1jqxpXjzQdWuGgSc2zZATz
vl3/SvntDlhD1JHqevv+X60skX2cvI8yx+XyCT8w/zg0AfVAniLBQ4Ynpt5p+a+VIfilq/h
t/s1rf8AmjOM7TJn8K67RfjR4jE4k1fS4prIjqg8uT680Ae63F/Z2rBbm6iiLdA7AE0Le20
i5S4iI/3q8Y1z41aEEdItAa4uwpAMhBCjHX8K4i5+MGpM8UFpFbW4kIGFXdn8fzoA+mLq8t
7ezubwSRr5SEs56Hjjn618Y/ELxJfahqzyTXzzq7t+6PY9iPauq1DVNf1YzLcag7IygiNnw
Bxk8CuD8R2gSC3uUuVk2jGwDJ+tAFPw5qAUy2+HaZlGWYkkDNdO7s0itDchMfdXlsnuTXHe
G50GrmdwpLjYMjJ45OPWuztoYYovtJQfKTy3vQArlVIzdZYjLclcH8qKPsgmJkJUbjn7wFF
AHsXi253eJruMN32sR245/HiuSmu7OCdF+1nDHA3f4/56VoeJrh7fW9QWUbZRNkgDKhSPWv
Mby/ae+aJm3Qh9u5PmGfX26UAei3Els9s4lZXiK8A/MB6dPfFZMV68NvGkwVgQeIwQR+dZl
us4sw4bMagFlzg8+3FVbjU/Ks3lTG5SFG75QT+NAEt1qURm+zxOSQd2M5x7VqaTcl5x5Xzd
Mgdvxrz+yvvs9615cEHzD35xXXaJcv5K3CDYwORyOmKAPT4b0RKkZB3nGV7nrV6z1Jt5ddz
jJBHbPWuKhvHeXzZCue5U5NXYL4r0lGPUmgD0Aalzx06ZA/X9K0ILvfCpU87eQDjnvXDR6h
K+EUnJ7Z/xra0ydypViQT+lAHZ28iyKreYG78NnFaYOWyOADnp09K5bT7sGRkBGTxjp6+tb
8UkhByeMcjt70AWopmaZsoQCckkdPerETYffnCnuBVCATGXcQAp75Aq6OI9rHO4jJBoAthg
xwDnvmpAc1nAeZ8pcjIHr75qaBcFiHJyPQ+tAFllVhtYZBqBZpEmMciYU8qQOMVMCAOT070
pCsORkUAL196TA9BzTGZ0/gBX1zTlcOMj6H2oAWo/N5xsbP04qQnHWmFSf4cj0zQAH5geQf
So2iTGHOQe1TgAcAVHKrMeB9aAKLx2hXAChuvJxiojLlQoIIzkZ/i7f/Xq2PJDAlfnC55Ht
71HdGJ4dhUAk4BAzj6flQBXJ2qVZgG9OPSqwdFyCwXk4yRxVCTSLYs3mCebB6lzk/QCoX0y
3UARRTICcnfk/wA/pQBeuJ2EixbCw2j5vrxUOF3EHGM8jt6/405YtqgRksuOeaUxvzkd+ue
lAFV87ju4LHPPHr/j+gppdVwzEDnPPHvT58EBScjPQ/Uf4Gqc5JjGQBgDkmgCyMDgEj3oBU
kYIyeAAev+c1Re8KZ3uRkZ5PIqqL0fLtD4AGM8Dt7/AK0AbP8AP07j/P8AWkYgDngd/aq9q
++LcTn3xxg1YaVYl3kBgOMGgCKTZIgQvgZ6Ke/+TTBHg/KS5HXBzipxcQzcOyqQM9eT6D/P
rUhRVVdrqwxnr17f0oAreY8MLDaQeoyPaoY23zEgtyM1ejjD4OxxgjkJgfpUcl3aWQLPIhJ
Axzkj8O9AFqNcRjIwpB5AxmkMlt5e5xkLwW7DHvWTBqstwd9nbsVPRyeD+Bp7WJuLpbi/dp
GH/LOM4UfX/P8AKgBmpK2rjyLUEID95P8AHpUs2j6UbNIBGyFSMEAg5q2kmy1xHCkI4GR1x
jOf8+tOSPeoLlcrz1HrQBQOm3EojR7gmJCSFA+bp3rGubG/g86cGQQg/wAOSc9q7Aq2zdxg
DPXBFHTduXI4Jyu4YoA8ck8W3+nXjxvMfKztZGGPfvW9pvi7SJrmKOQ+Vckj7xAH1rotd8J
aHqtlL5tqIrg5xJuAzXk9/wCDdS03URPbsl1AuACx5UDv9f8ACgD2vTr1o7tWWFZOMksM4r
oV1SeQK0McSKfUHn6V5X4OubuXXHgchoZBgMMjGB05716OsapKAUO5Rg4PSgDQknncfMAzd
Dis24DMOd5I7HqPwPFWB5XmH5HbpnmmXEsW7GQFxgAnNAGfOGCDKEYA6D/P+TVTyY/PYGVd
vX9a1JUbYFweMZOKxGRlPzDg/jQBHPEqZfflRg5+nP8AWsyUoz7UdefQ9DW7PFH9lKDJI6/
Lj2/p+hrnbhYkfLBtwySMUAUpbhN/lPGSpHHHT0NNX5HWMsCo5X1z61BONtwZSjYX5Q2c+9
QNewWkKTu6YYbVJP1/wFADp5lSZl3De3Ugdf8APNZd0yIrR8fNztJyQP6VXvNZS4XyrONpZ
OeFB4685ptvazzEG4mxkHcp6nrQBhXbLBJsjbMpA4A7dsCqaWd5qjP9ql8kDoCcZFdPPY2l
lcpJjdtJYuDuJ4/xrPup4DueMcsTwB0oAw4tJtbRyzWoOwfeY8mqesastrYGIOu/7oBYE4x
WjdX8a2rbn+YHByOv+eK5eGxbXLrzJFHkJ0duM4+tADLTRb+6hN99oSMsmdshxuHoM9aqXl
zbJGts1p5cyHDOOARx/n8a7MRxBLdYyogX+8cZ+ormPE+mpBMksY3JPldufu+9AGzpzAWaG
6YuGTKN3I/z/KsvXQ40lnC4jLcY79ataPfS3gtrCS3DBYgjOMcAfWneLITDpbwwjdECAvb1
/wA/hQBzHhuCSe/ItpFUhcqT0PNdhZmOFmF1lpQ3bODXEaLerY6rb3CAvEoICkck9yfpXdM
4RleOXdGTvEjA/Nn2PpigB01xG8hLWZPvyKKsTSqxRvNPK54bb3PaigD1jxZptveeL76Bop
hAi4I3D942ODXlt74fOnz5VvLw+8Ko447GvSPFXiOSw8S6gZINp83aCx5GBXK3/iPT9QgkZ
4R5mCcrnigDHt4WeEmSThedvPtVYaNdazdS4hLQxgruHTd2qZ5/s+n/AGtflDnGCecHr/Ot
vw5rItdNAdY0VT05+Y+p/GgDip/DtxY6jFbuN0W7PQ/1rc8qNF8pEb5RgFeM1uXeoxapeEG
DheBgYA96iNqkpZdrjbnk+/T+VAGbbs8Z+Z2wW4GeTV8SQSlZGZl2kYX1560JbyDPlxZ+bq
O1WI7YmM7oRwT1oAs2l6FmRRuP+0D7V1VjcMcNuIHcdxXIxW4VxI3yhT9e9a9rdCKQjPGMU
AdcZWjP2iM5U44XnI5/Suo029W8jWRcoT1UnJHPcfjXF2118ioWDdCGY89K19JZrW5dWJ8v
sePSgDuoVGTGr5P04HTn9KnkjKqxDgknGB1qnbF0iRlAIPUsKvRyGUYYDp1I4HXn9KAIVbr
lWA9+lSRPhidrAnAqXYDhckHNROiogCE8/KBmgCZHMg3bSOPxqTd6iqqOwB2RFyfQ4pxmYA
fu9tAEvnxiQpuG7GSKeABkoByf1qosUc8glfqR6datIixrhR70APHKjIwfSmF1X7zAfU0+q
JljW5aKbr1DMOKALYkQnAYZ+tEhIjPAP1pF2FA6qORkYFQFiUI+f1G6gCCQFzkNjjjPU/l/
nmojESADKOO2KR5BwrMBGfT+f+fWonZQv8fvn6f/AFqAFExgcNGQSvA44xVlbuG6HlTqEbG
c9azD97gg57dDUU0xib5QC2Mg56f5/pQAy8i+zzmOPAG3PA7nr/Kq0s7iLbu7f5/nSSSEBm
ldmf35x/nmqk15biPMshUY6+lADZ59wyrkk/w+lUprkquAcEDJ3HjH+cVzuueKdP0+Visgz
6r1J61xd142VpGKykKxyM+/Q0AegzXuME5xkcE89e/6VF9uZiB5m5j04P8AntXmD+LDKRtl
ZT247/nSP4qvduTICMZHPWgD2iyn3QjB6dCT2q+JnRQ4AfIxg+meteJ2njidWRWMZI4GCf0
9uRXSWfixiiiQlVA7dzQB6EIIWbfIhQnuvH4GoXjmto82jZ45BOSaxrTxBDMqqJ/z7V0CNb
+Wsjyq4fnjt0oAzhca1cylDL5MAGDjkk461et7C2R1kbM7g/eYYGPSpAYPvRxKGPUqx61Oj
s6nc3I6UAOV2UkwhY8dgOlSJOHYgjnPzHP+e5qPqMnjI9OtMWaFWJO/rkjjH+c0AWi4WNlL
4yeSfp/j/Ko7OYOAAiADk8c/WqN1MZOAGzjHyj/Pv+VSWkDKvysxC+1AHS220upOSB349as
TJH5BKIQw5+nT+lQ2JZYioyeOOO+atoQuCxUdcH9f60Ac5dj96fMUlCeBnHJ6fpWHKnnGVJ
c+WPu4HJOeprqL2KOVlUqdpfHH596w7keQzF3SNFHUnBPrQByi+Htat7g3umTs6Z/hPK+g9
+K3/Ddvrb3h+2EsM4znPpxWpDq9qbQQwB5cjkx4xn39K0NIKB3lb91Fu4C+vegDQMJjBbdu
BHQVmXMEgfzllG1eg24IHpWm87OpGAOvIqlOZJPkI+VeM59v/wBdAGcdVdT5Q25xgcU3z57
ifbEpLE9h+VPmtlQ7xECQMfX1P16UyWeC0Z5AfLJU9xwKAKt9dXVujRt85xjII/l+dcpqWp
pEDJLcJtH3ueRk+lRa1rV5c3XkaYpZ1+UtJn5Rzkj1/GsWPSNsslzqjNPj5iCMZ54wKAKVz
rWp3LfZ7KMunXcSBimpYuBu1BlbIDBN3Q1dnFpZ28kgcxhfuqB3x1NZMsspYXCJy65Y9cD1
/WgDVt1ihYLEgRe7D/PPWmXU4iZis2TnOB1qnDOWhBRyrP8AexjirEscbwiJxnI6+46/yoA
rFpZgDjzQTyV4/D8KrTxxLGxkXZ7evGcVc2KkbvvZFQDhcHtXNapcSXd1FYwAqQeZMUAY92
q6jqD26wyPCGIMi8AVv2tqtnAFghUDHGHAyPWrtjpAtFAaRGDDkkcGnPHEGPlxr77h39RQB
W8iOdFjuI0TI+YrzisfXdPiNlLtJZY0zu7r+FdBawiRzFISwI78YrK1a1nVHZRujXIZc/rQ
BzGhvMsqLbH5WJHBxwO9bHiOXytKLykBicbSMnvXN2pEV6qCRotpx8gz+H8q2fEkubGOQsA
OPmx169KAOWsNNurwCW1tXG05cscDHoK6a0Mqv9kaRQMANx054rN0PVLURGO9lfb/AAc4O7
v/AErVkjhS6EyTFlJ+X0/GgCw8HluQJgd3PQ0VPCJ5Y90flAZ/5aE5/wD1UUAdv8RrWG68T
X88cpeET7sK3Qgd/wDPevO1mJkdSjDPuMDtXp/j3QLqHVdRuopVFqZiSoGNw24x+QrhtN8L
wyadJeyPzO2IMc4PvQBUubrzo4UbpCOB7/5NSWcct44I3FQQMLjHtTJPDsun3qli0gY8jJY
fl+FdXpOlRpGkpj+UDIUDv2zQB0Gl6QotFZo2Un+JsVfGm2wLFgOT9DToo1iXbbEsQOVOfX
tU6w3crAiFCnc4/lQBDHpNpsYcBic8k0kukCNcBQcjr1zWn9jlVRsjA7k+hq49tIY0ByW74
4yPSgDkZ9Pk2bQM9R/9ce1VVt5Y1OFI7+/Qf412lzpwbuBkcr61Qj0xvMLbed3Rh1+n50AV
7HJVQ3Pbnt/+qugs2aZh5rBmB4HQZGPSsn7K9tkj1zkfz6Vrab8rLldyhhnPegDsdPmmMSq
xXa2CQv8An6VpRySb/vDnPA9s/wD1656A+TKsgICucYB4H+c1tRS5G0yhvQ44+uaAL/msuS
+fT0/CoprldgbIyOeR0qBTux1GTjk98f5/Ol6YxkZxn0H+eaAHxuHBZc/KQMZ6ce1PzswAO
ev+fwNV1IAxnaO4HB/z/wDXqWMgsMnOeAAe1AFyBQIgcc4xU1Mjx5Yxn15pSwB+8PpQAhdg
f9U31FQ3UX2i1Kgn1BHNTAnGQcjrn1rNnkcPtByM9z3z9fp+dAB5jrGYWkI4wMcEf5/rQyq
jKyTk55IzyetSypuhAUKXPTpnv3rGmuLi2Mu8ZVePf/P0oAtOztIV3jPb6+n04qlKTuVRnH
oO9TSzLLGJFmA4zkYPaqM+oWarsEzPIOoxQBZicISzMMjt6Vn3t5s/e54XJNVmvnLYl+WNQ
DjOPx//AF1x+veJLe1tJJopnLKu0gjIz60Aal94iggR98mCFwBwTXm+u+NrljKIkAIB6nB9
etcjqHiSa9uJGaRix4BQbawL2QygyEljnJ5zQBqXGsfbhJLcMCwJ4HToPSs1rlZCR15OPof
/ANf6VQt/KaIeZOxbAyMd+eP5Vp7Y5pQsCr8o6sKAHwwT3DAqsaqCMrnnHp9elNuYZ4YHYO
cqxyMdvrVqOVIboKsYIxgYXofwpLpb9oylvGXTuME/5/8ArUAcs13cJM0ikkg9uMda3tN1W
6jZDK7BenPNZ8um3Mb/AGh7ZlZcdenpU0azNEFYhFwDwe9AHdWWrt5yRsSBjkDj8jXYaJrb
bNskhdmbI57e1eY6dFi3VwS45OeuOK3LeVY3XM5RgeB680Ae26dPbzQ5T5QDz7ccVqbGwPK
IKdQCM8+leVaDrk6SBDIsgGOuPw+tekaNfCaLcwVSW+UKcjr1H50AWG88OfmyPUjr71ctww
QGfB47D/POKgz5hLd+47+nT8KsrnC55wMAHv8A5/z1oAWQK5IKggeo6df8/hQeFK5wCDkde
PrRjGAfl+vHp/n/APVyjv5VtuKMxUbtgGCQO1AF6CcxQtISAAMk44q5DcG4J3RGNBnK+tc5
cXO23We4fZvH7uBT98+hoGrtezRw7nRVXAjA79uaANHUNXS1ik2IrN1IOcCuIuNXOo3ghFs
0spYj7uMGulk0DUbsJNPKsWcYBHv0/wA+lalrokFoqmG3USDgtgZ/D060AYmnaHDbFbm9mK
tkHy1OAK3xHGyBYflTt8uKSa2JcZBQtzhh+v6frTot8bbA7DHzYJ6elAEtvbEqVQ/KOenT/
P8AWn+Wv2dnK4brn/P1qxE0AjG5mVsZPJwB2/l+tMkMZA8gNuznDcn1/pQBhXl0YUKykb2O
QT26VyN3JdT3Qec7IecAgYyevvXU6jb+WPNlBIJOQ3OK5K5LZP8AEcdzk0AU3+zwO0qIPMK
9R+P+FZ13OHYMo+YYwMHGR7VPckYYA9sZ6fn+VY1xIVXPJI59M/49aAMy4LXOoSNgvHHwFD
Ee3860pJt0IEsRCEbQBxgYqpaxNlpVVhvyD2z1xWiU3JyoYDH3hQBShghM/wC5XaDwwyTn/
OKsvFtfLD5ecjp0+n4flUkUbm4UxoFUEh8Y/wA9abe3VqzGAFhKy9F7/wD66AOa1bVLmORb
O2iG9my7D0NT22nKsm4nex565z9O1W7CzCzyM212ySGPPH+c1c8qZGKRIu3P93NAFR4wnEp
+UHgcgAY//VVe5O7C7ueOOnHateGB5zi6AA9cfjye1Q6pGltDsttpiX7zFQSKAM+UtC++P5
SeM4qnOD9mO7DHGcds1SuLyTdhASAfu+tSXk9zLpoZFVCB8wGMn6/57UAcLqEztd3ClhhTk
FhgD0/rUutz+d4ctEnwFcglwfvEA9KqXWn39wDtQl2LDaVzuHr+VVtVt57PTbW3nPPVR6UA
ZCqUKRhf3bE43d+K7rwyxmtUMmWAbAXtmuKsopry7jt4w0mT03Ywe1egaJpc9haMtypjZjk
bjyR/kigDaZgMBp1ixkAGMHjNFVJ0EbKGUvlcg7veigD0jxfeXfiPxZdaVYwvFGuACvGelY
d1DBo2qRWVnK00FquWI6OT95TXsurS6Lp+o3d8gt/PAB6cnua8U1HUYtR1W7u7XAiZ/uoOC
KANG61XSUgEqxSbyCdoPINO0G4hvmZ2kaOQEkK56gmsuKCNrXyHkCygbiW6H/PpV/T7dY0/
dI+8H7wFAHXxRJ8oGM5B3E/hW/aQo0IKNkYz+Vcqt1NHGsUkTcY5BAxW7YagrKiYyR1wOh/
/AFUAapiIZgrDjO4ipYYXByyYHr6j/P8ASoIZ1dnG7JJGOfz/ABrSjjCpzIpzySM8/wCcH8
qAHxpEEZmhBLcjPT2qubQId0atndnHcH0q4gK+hPSlBweD06f5/wA/rQBlm2aRm84FcHp1/
wA9DVmGwSP7xyR90A98/wCfzrQEUfTIJ7ipSqAErkk/7NAFaOOJY2VTlsevb/Iq9bqVHmFT
jv6UCIyKdrhSckZH+fSpsMYmDSlsdQRgH0oAlKsFyByeM/y/pSqfkbHpwOueeM/lUSuHhIX
IIzyQPTFOx12nJzkZ/HB9+cUAMEKlvmPQ8YNWfkV12YIHYev+RUarnhSBwPr6U4odp556D+
R/z9aAHyXBEmEIK8DOf8/5IoeRXyS3J9unv9alihVoVLqGPPX+dV5v3crc8Z6j0oAZOZME+
aMfpjtVcySJjdwOn19/5VO+GjwBhsd+9Qy/vCQM+uD3x/n+dADFnYMCw6eh/wA8dqZKFkG8
qsjYxtI74xkfSmA5baMk9aV1cKdhAbB70AczqLXmms5jVGWRgPkByoz0/pSWuqiC3MlzZzI
FOdyqDn863pYSXBBUMTnJ6dRxUN/fQQ6Y8TyRq3ABKZ5oA858S+K45Ln+yoJTayT43yy4TC
d+a8h8deKdNDyw2+oBLgDbthbcOOBnHrVn4x61qlvrE0UM8YWSNRuWPBOO3SvCGeVrkII3k
lc/MVxlv8igDvNI1C81nc1tCqiIbWY8ZFdXDYebb4aNUfaQVUY5/wA4rB8FaPe2pczJ5ccq
5VX6k9z7V6BHa4+bA7YOeDQBz9voEjMF3MpboCO34dK6nTfCSTfLKhzjv2/zitvSrG1kg8y
SM7sDnp+ddBHDGkYaNQSBkgAcmgDKsPClgnWA7vTP4/zrYj0RoIyq2ibTjJA6ceta0DRxHg
EjIIx3960I18wdehwc/SgDk7nw1HNZu/2OMs2OO55rkr/4evdKXjMaZ45HtXs/2cC2LADO7
PU8ZqpMrqhLqhXpnP59qAPAbzw/faJbtCnzBMsFWqMF0gt2ZxskAAb3/wA8V7PrFvbXqSRm
La5yApOCSf8AP6V5nreheSvyoyPglkb04/zigDM0vUEmmEfVs8NyMcf416poWo7VVjMjocj
OcE+teSWCH7UCU2tGcexrqLOcFlQkGRXPy57UAew210ZDlQuR1IPStaNh5KOSAp4yemfT/P
8AWuB0jVoYkji+YyMdgjjG4g++Dx+NdLLKtjEtxqNz5Dg5+yqc7x7470AakJuLkm3tUZwc/
v5eAPbNUrvWYtIMljDG9xMch5ZCN+ccbfQVi6h4tvNSthpumxeSpJG5eDWhpHhz7NCs+rTE
yP8ALtLEk/nQBUtv7S1u5US7Y4geOOo5rstO0+1t4lMhAZeh6jj2pbeBUQII41CAYx1/GrM
S4cgYGSDxQBfmDShRIuQDwCR0p2FVAEkEb9M4I+nNQSy741EYx3IzketRbCynec44CigBJV
24G7cScjiq8a7VPGOamkhJkBUZBzjPBFPTyyURgSw6HHFACR/dyRgDn9DVhJYoYnIUFm7kU
oEartKkY5I65/zn9agkkXzXxkc85Oe//wCugDL1UPNaSb1IUdh2H0rgruWJZSpfDnjGOTXo
GoyB7WQ85ZduT0P1/pXm81tJHPvQhkPOG6nr/nFAFGWJpANoO3GT24P/AOrFVpoUjTDPjjI
yOtW7yTqIc7eQec8Z/rzWfIzyuu77oPI9qACJTJMIyrEAZLD+laLxpFASpxuO0+gqGHylQM
uUII5NNvNSisohGwJZuCvGcY4oAo6tf/ZU8hHUSMPuDkj8qg0zSg/765nJMhyc9V9qZBab5
I7y4O6Qk7FYY+WtIulvJ5gcZPJK+3b6UAFzYNDbkQYQ5yXHAIyP6VRGoRAllZVkX+AnkVoz
3sIsyz5yVyBx1rk7mS3WUTY3SN82Dxu/z6/SgDo7O9tmkBuEwD0JHBrO8Ti02r9lldZB2B6
nrWC3iANavGm0SHgKOinnis6O4kvpvMnZ2JXJHTrxQBc8uIfvVbEhPI9ff/PrTGKhSXUle4
FIsyK6knaR0z3q5PJIqYlRSGyDtOcUANsbnTZdcNrIjxTuuS57cd65rx01sksQjlWXC7W2t
nBpuox3EciuhUSYIJzjIrn51MZIt2ZpepJ5J9aAK+iPaxXnmzbo/LII9znP/wBevRZb6w1S
eJ7eXz3jUMxYnI7H9a82WaVwWkdgEywyMc12Xg+JJonuWUBZBsUOcFc/0oAj1a8uIdRdPO5
wDyOlFO18hNXdYtqDaMgYbn8aKAPcdb+x3GtTmJ5SGk2eS52sOOtcRe6O1jfPDFMlvC78kf
NxSeJbi+HiGe5PnMxYHdjnJ96m0y2l1XyvtXmKoI+8en+NAF200+B5i5uxMSNvTHatWKFrY
BckDORxxn/P8qu22nW9ogWNBuHRhRM7RZC7TjgZFACC4804I4689qZFO9u6lcHcBwfWpgYn
UmQqBjGRxxVaZ7fzNpuFjPPzdaANCC+d3En3cY6HNblpqSpKDKCMemMYri0vbdrs28COZgM
gjkN71PBLcyBlkm8pgSCv3T05oA9CfVIEKEEYYYwxwfbtUyX3mYMUTM3XHTPFed2TsLrzZL
hmbIyD0zXVxX8rIiLJuOBwnH4/rQBuLJHnEku0irX2lV+beoxzuBzj0rknOoOCofGeeBzUe
b44Kh+TwPf9aAO6W6gwVyrseN2eh69KdEAASHBduij37/XIrmLBZ22ySK5kHboM/wCc1vWb
O67TGVGD97+VAF6L5Sw3d/vEcH/JxVnbGETD7h6Yx/nvVQhCMEHAP0wM07e4wGYrnntQBOG
KqAevc+vv/OpE5ByMZ/kcYz9P6VXjZim4hQM8DHH0qeLhcnAbpzQBYWRkh34GOc4+tVpm80
CTB9RzUgOFPXA5xjiopxhRjHAoAiWRVA+boPbPr/jS+XGRkuRgHtxVeWNFUMASTznNN81wS
RgZ7CgBsqeWzYIJJ4yMf5FV97Zx5qdR905P5flV2QLJu3duOnseP5VUkithEcKBxjgigBzN
EylWJyRx2xVO6traRSTCr4y21un1p5RSuMEZGP8AP+e1VNS2RWjSAEEdienX/wCtQB5F480
+2upDFcwRsJGIzt549K8kfwZpR1D7RbloZMgkjnBr07Xrx5b2TcA4Hp1NcorlpTwBgY4OR1
7UAX7aEG3WLkquMMR1A9f896uxOofaM88Eep/ziq8Z/ckR+uMe1SRQRmUsrMByc570AbWnX
KITHvOTwcjGa6O0niWMKxY5wfmGMf5xWLpttAdoYgZGW55roLcRFdqgHjt+lAF9J0EibgQM
jHNXor6LAjTczHgA9+9Qw2gkONqkEgZGatGwZQWWM8c5H+P9PpQBpW4aRSBnIAIA45/yagt
7qG7uJrVcJLHjg/xY+v8AKp7WYQqF+8enfmuU1y/fTNRuC9g11C0ZdpFXLR4x8wPtQBe1Cw
SeTyzk9QV6MPoa4LVrI3PnW1teNDNEdqF1yTkc8/gK6rRNYu76xafTnj1CKM/NBK+JYx/UV
x3ivxAhvhdabItiYm8uWK4iOGOfUfSgDk9QkvtCjM8tol4q8ytC2Sg9SMdetbGlW02saXHe
jUI7e2kbCQRpvdz3BPaqFxq0sTtczappEiOdpSKQnGeeVPbrXLv4qMGo7vDpdZGbaQq4jVj
1Kr/WgD2GS9svCmnCx06eK3uZ/vBOZWPX5ietTaNpup+IrxLiXfHHF1kbK+nfvXG+C/Dd3q
2qQanr7FHJ3K0hLPNz39OlfQFhHFDZtHHGoiHAGOw6fj1oAh0vRNPsoCiR7yP4z15+nvVlu
SMjj0PNSJOicLgNjoO/+cfr7VGXhCjJIHrnGR/nP5UAXo5T5R3L+VCTMHU4wf8AP/1/yqoJ
kzsVRuP/AOsfXpViFVdATkkd8/5xQBcWRNnzcAcAA54/H61NHNEH6sSeMgf4VWVyowACPfm
p7eQmTBVQv0/z2zQA93hfDRk/KDgHqf8APFEBKp935hxjPPSmTktMvC457dMdamP3QW457f
UgUASkeYA44wOw7cVQuR5c0vOVJ/P/ACalluHjYoSBx+hqlNO7uWwMk8kf5/zigDNvZR9nY
7f4uoP5VxNzKxlZCu3OeRxjHtXcXsa/ZCADnPQHpzmuOuLeJX345x0JzQBh3cQVSdxzjJz+
I/qPzrOTZvbeNqr1Nat1twQeQPvfT/JP51izSx26kjGSc8igC3LcRW9sWYbsnbnHftVKzsn
nbz7mTzHxuVWGB/8ArrPRibkTScqMd+CcjtU8l2ygSK43Y/4D1Gf8+1AEmqTQQFDc3ZhCEl
Uxz+J/CsCbxJbodjP+4znzRzj/ACaztXunl1aSDzmG4Ajv+HtVOa3kjjCzxnCjCc9aANbUN
XjnjxBIMEYxnoO1Ztmk93LtMpRgCuBnHWuZ3vYMWZmlXO4ADPFX9M1X7XcNsVos+/egDVks
VilIVcyfxsO5/wAmrWnN8igJ+9I6McD8/wA6uWsKIwB+fkZOTz/nj/IqaPTIpo3ka4RJ/wC
HaNoA7ZFAEczRyXccYKoAwzx3/wD1VfiswTIFlMnmDjK4PXqf8+lY4jBnCS583rw3HTvV5L
hra3YMwDY27u/SgDJ12yuDbKyR5DY/irhLvzreRZNx/eAgZXpj0r1WezXULIQS6giBgQAoy
xOMDGPesW/0aKKz8mVT9qjTgE4B5xnPb6UAeeWxhku0tJ7pkiJ5cqGKD6ZrtkvNOgItrG6L
xcMrFdpOODXCXizLe5ng+aMnLDo3p/jRBGguFu1kk3Px5aHIX86AO0um+0TmRk80+oorJ/t
a2IG+2u4yBjATOffrRQB9BeIbi3l1C4WGXdapg7yOelZdpLBIVAmUoDkov8QqbxJqaWcl0I
bOMwT8kKc7DjjI7U7QIb02sd9cAiOQ4LY456HPpQBr6TKzzGI2DNGxwcf5/wDrVHrtjLZ3C
t5pVJBkITyKtJKlg6mC4Ulx1Q/1rOeOa6dmeSScMcbcdPT8qAM+SeQKQzeYO275sH2FZ7Wy
SsXulO0chVOc+tdF/wAI7cO+4uyAdAcZ/wD1Vej0SO2T9+wc9gOQO/SgCDTNS0+1s9tnYks
RtIUYz+dZv2K+nuHmkk8pmPKnnj1rbVFSVdilVIzyKaqlpOm4f3QOfegCtaaKke15XDPjt0
4/n/n0retltoUX7PGruOSQMdqhhO1trHB7Z9cVIXjeQ4cEdB3xz/n/ADzQBZFyCoyvP6e38
q27KOOSAMyK7E4JK8n25rn4IJZ8l4jtU45BHHFbyF4bbYqlnwcgdc5HpQBPMSCSGxk9j2/z
/OtK1O6Mg/NjsR0P9c+lZ1tCzbXlUqc9DxWrGihNwJJxwc9+f8/jQArquw7jtHXKjGT1x+l
EZI3b0GGGAcc/55qKRSJHcqQvPXpmhx82Wxwck46c0ATmF9yfPgt1A6eg/wAKsCMoAGIHGe
Pr/SoYypABO0nrg9avodyZCKwHTNAEK5zjIzx2+tQTj90uApwvBz0x/kVfQEM37sL6Ed6pT
oxZsR5A5IHP/wCrn+dAFRueBkjJ+XFV/Y1Ynhj2cNlgRu55z3pGiIBBXOAenHPr1oAgZm2s
d3bvVXHI4xxnngk+tWuO4yKqyK3m5Kn69qAEd9oDAEjcMcc8+n5Cua128YQFNx2DJGDx+Vb
cgk8wtF97BI4+ua4LXrm4h87ec5G3kdBQB5prM6tfOCGdiTjnB/nWYsfk5IV0DfNgkZP0/w
A9q0boI03mORwGOCcD8az7m5YyMvOF7nv3/wAKALttcNHEdwJc8FvXp/8AXpzXjq7BDtGeo
7df0HWsVJfM46c4y3T0604qEUc5GOpNAHSWmpAfxbSeTk8/561rweI0gmCqPNO3Gxjnn0/S
uDa4gRMSLjAOWwfep4JrUsx2+5x2oA9d0/xMDhixZuMntiunGv27wAHv0Y8nHv8Ar/nFeN6
bORdAOCR0x7V21tZPPZs8eVyMDORk9vr2/KgDqv7Ysk+dWfjsODXJeKPEWnXOmTW4EwdDuB
TJbI7HFYuomaC5MUrYB9eCfXr71TmkEULOyFgemD+H9KAMKGfUFkiksYryCYA5/hyKzNW0/
Xbnez6dNyfmZBktz1NdZBdKExGuDnqeCRnoM9KuWsryMxOSRjI9fzoA8MuNC1y4uvsy2c0L
SnDNIuPlr0bw74SstKSGS4lS4kI+UY+724+ldxdxfuAZfl74rKljVJN6EO2P4T+dAHRaCzC
dd7Zbbkf4ZNem2Elu9mY/MKuF6jvjj/P0ryPSbhVdA8WW64x1r0DTrhhEpwVJUEFjyKANm8
IQ4UYHORjk8VQ+1tKpMbGMH5jxjHSrszo6blO5Se36fyqiEZyBtJzx/OgCS1lkZ33NuK8hc
jFbluTuGS3THJPv/h+dZltbGMqdu0L2PeryFQ43oHXpjH+f8mgDQyKfESCSCQccEetVFWNy
NkOznk7RVxNuw4wp6Z/+t2oAl4dzk78cEnn/AD2/OpZpEVQMDpuDd/Tj/CqkjZbHHHoc03a
x42n8qAIZyGG8ZweeB7gY/nUEB3SDccnPfnippIMuzEcnr69KfFAokyGxx1JxQBmaqxFq21
iAp/HHOK5a5zjGevcD6j/P1rsNVhVrVhEVVgTyeOcVyU9sowVJ47gf/q96AMi6iVosKoBJx
zXNXESLcPlzJaL/AMtG5bPoa62dbdYpC83yr8rL0H0/XNYN3GrRO8LgqOijr1/z1oAwHiLs
Sp8qHoGAwM1VuTbmNULEEnJJP1/+t+VW7hSNzFfTn14x/ICsqeMOwHlGXA6GgDndTl8m/Se
GTcu75yT78Z9q0ZplmtXEbHy2IJTHHSprmyLWUypb+WpXgrzk9utUNBAaF4JjseJipGOelA
ENppEN+zs2F284HAxnpipJtIgtl821x5oJHyjB4OP8/jXQoAsjBR2zgDirW5SBGWUAY/z+p
oA4621Ga1uVhvBN8vykoSd3uPzrft1tnJuoZcqTnrxmqmqaLJcXCzRyDGSwAHU10Xh3wtGu
ntdctK/JU9T7UAcvfSyM5ms13OBVa1vZrlZEuTl4wevc/wCf5111/p8dvkXpMcmDhEOAT2F
cneaW0riWLKbecA4PTp/SgC++nXBhS8twz7eQgJGegFc6guWvJkuZmG/IIzn5uxx/nvXXWE
WqX9hFFYvFL9nzvRXG9fw7ViSwz2/iVdtt9lkj5Jds/NkUALr3gdbLw2dehvmaQIGZCeSev
P515cG/0iS6eMIwAG1fbqcV7xf/ABG002zQSQSLDFGUkkUcOx68/TmvFtc060Rxe2FxujYl
whPPJoASPVdTiXEOqmBCchWfk+9FUrcWLQgy2+9++G6e1FAHuGqXMf2kGJ3luzxMx7+wWuv
0G51C50+O0ncQouBGjfLk46e1c7cL5Oo3MstoPMYgHHQfhWnFfyLboIHA/wB4ZOfrQB09pZ
2tvOwuJiTI3oMD8fwrVjuoI9qW8SnGMnjIHeuBi1Mi6QMQScgN/jW2msQJCDKqAnA3A/e4y
fwoA6i4vwyghRGM5GB39aqtMsg+Y7cdsdMn+lUYZxKm5SAvTnnjNSMiuCG5/HqKAHvNG7YD
DP8AEB2NPTEZ3Fhj1U8iqgs1UlyOnQk81KiovCFl9yaALTTx7iBnr1xipYIZJDvVlIbJwDg
/5/wqsEZ8OWJ/TjpU0ZaJHLOcqOAODgY5oA3oZBHF5TDDEcLnP69uo/AVo26FBmfBI4yDnv
WFYws8wkeXIYjIA5HIHFbvnZOduT7GgC0XLLiMEMemRU0fmMmxvlyM8c1VUc4BAxgDGeP/A
K1TruDZYhh6YoAnCqGJLZz0BH60v8DDnLYHH8P1pgfK7e/ueD9alSaNc7gWBGCCcf560AOi
VmCKuAQeQfrWgrtEoXaDnnNU4pYpJAGIX3znPX8qe10hmC4xxjOe5oAuCf5fmb16DtUTHLk
/Mc/1psYUxKC4zzxj/D2pjyQxcbwenQfgf0oArtGzOSCMM2eeO9VTI5Jyatedl1UIQXHriq
gDNIVA/HtQA0nAJPao3kUqRkg0srYQjHWowMsAMc0AZ1wzJyi/NjBwcHoCa8+8SN5zSEck5
A5ycfyNegajH5cDyK/TOOOv+RivK/EF35MjDJIcdR/M+9AHGXvyLlioyT396wbyUp9w5BO4
H/Gna3f/AOjsu7kE9OeK5prqVLcTPIXZmwBjGBjv680AaaTSCPKgsPbPFW4t08casV2gkjc
MH6Y+tYtrdTCbAHAJXr19sfjXTWEEdyRvXa5yCVP4UAWE060kG6a4CbhnHoOv/wBfFaAs7G
KEGLPyjHTngelPGmxqgx9Ofpx/LNTTWwtrfb5ileTnaRjjpQAy2UrdlWx82B617FoNsk2ix
mTAJ98/nXi8Fwr3i/KQcgc849q9q8OzqdHj3HaMduSKAMrWPDBlZpIslwRwT16dKyJNGV3W
GVXXI4wP616OpiVMM/zDjdt/l/nvUFwlt5WSy7iQTgcf/WoA5jT/AAhaRQGRssW64PQGrEv
hq3gQG3TcBzz/AI1tC6gt1DNIPb1FVbzU0W2LQMDxznoPqKAOG1lhGhjP3h1Gcd65t5I2YH
YXx/EWxn/69XtevJZnY4LE9OaxIbkSDDja2M0Aa+ns/wBrTYoC9uelegWTS+WgPHHQdv8AP
P6155pzxtcIu9SP7w969LsYt6A+YAwHIxQBr2nzWxA+YkdDV+KFIj83XsfSlsoljTywNzdQ
c9wP/rmpdjcjB9fwoAd5LbC4ClR1INMCliMA9f16/wBc/jViCKLYMJsY+9SPENuQNzUAERG
QM846U9mC4yCc+lRDejZ2E9uuasRDeNxH0A9fx+lACRtucBQSfTpV4SCMbnjD8D5s449Kq7
ACNq7h3+tWXCMmBIMngECgCrIQ8jOqbAT0zTKRlZWwGAAPp1pQOOWH1JoAoXys6nap47HjN
cZqM0i/uoY23ZHUY/z3ruZp2S3ffIiDJxkZ3DtXKanEUm3b0Ixn7o5oAwrkqko3ZaNh8y47
1l3iKGDRHZj+Ed61LoFpFIIznp71k3gIVkOVkxnb1wf/ANVAGFdY2lBhWOOfw9fzrJlRWJB
OMg4+bGT/AIVoGLzLpllfYvZsHn/Cs+8tgJMRtkjkkD73f/CgCJoYYYkDo6jPA3dveq8F0t
nrglWLfHJxjb07c+9OklkJVShOD37+9ZupLuhWcSmMwtng/eoA6v7QiXMkyQjAwWU9B3PFT
wSq03zRoQTxwK5ywvo5NM3ITIZD3PQ+ma045HJwF25AAHQZ/wA4oA255oVMQWLORwMcdM/4
VoL4kFtYbjbGVE4BjGKwmmRxHh8bcA+/rT5bkLGFj+RVAypFAGH4puL+9ka4kBiXBIwc9K5
eG8uYUBaX6s46EGuq1S7kukCREPHyGIPIGRXJam720y+UELPjBz+X8+n1oAvaVNcsWv47WT
fGcSssmAw7GtYXAumnuI2MZVQdzjk+2ff+lN0i1m8hZZ1aOHbln25Gfw4rL1Ngu9YBsiPy7
s9fwNAHPeIbiO9X7Dp0Tx5bc8hXhj6fhXN31nqRi8iMiVEAyT2r0aL4ffadPa6ttbUPMmdr
DGD6detcNcNf6Rc3VlcRsXU8s3Rhz0oA58+bbgRtBIWxk7SQKKsnWZtxEjGNs9NxH9KKAPd
9bnd7x906gNg8d+O1RW0zsEUoUAxyWyOuMmuf1q+ay1eaCWTzkQ5DbvnxgdqpJq8cjAKSU6
HJzxQB14kE0zRhiAOpHpUiLKsZEjDg5wMZrmINUQERJKSpPRulbltfRzXEXm5c+p64PagDe
sL8xS4lkwgAwDyOtdRDqkcgQADBByx9fT+dcLugmmYLhSjZHP6Vq2Zt42J87OOMk+/NAHZJ
cJIjBXAwec+/OKFkTzNobJ9KxEfbFmNzgtg9OT1q5K/lYk2knHuPX/P5UAaslwsUaYGV6EE
5x34pbaYzTBpVCqCQNvcds1iRXX2u4AfKpGME468da2IJIi3yKGXtQB0NnKqElSc46k9a1k
Bk5j+bH5fjXKC4AhLA4fJGePXP+foa6XTJH+yq55z6jqKAFlvJIJvm2demP/r1ImpblHKkn
uFODUeqWIuE8yJRuxk+tY8UbIJI1f5weCT/AJ/yaAN77c5wAN3GSF4/WrSOHVmdnQ9QSQAf
auejWSeUQwOVkU5OPT/JFSF7iGdlfexGMg84H/16ANVriRJvkYEDjnn2/PtU0cj53nucnPb
r/gfyrEae4Yhs7duQf5H+ValvJ5kIYjJ45PO6gDXs5WlAV8Aever8iRldoUZ6HPvWJbu8ZO
w4I6ZH+NaaSvKVRn3Efl7UAPigSSYM24Njt0qOQBXLKBuPTI6enH4Gr8MYQYx04zUE8a7sE
Dvg/l/WgDJaFmHQjHcVTmk+zncFBAOQD1Hb8+a1lZnYBycN1H5cfrWXeKsfGdmTjdjpQBl6
pcgWjlWHzDGOmK8e8TSxyTOGYLtzgrwa9P1dI2kB85nPv3968o8TKqXMi84OSc9qAPMtULm
d1hc7h75BrOuYmisQ7yGVidxIP3T6Cp9SdluG2OEYk5A9awJnk2vgMwJz7ZoAtQStNcl03R
huqqeCa7HSL1omRXhZwO4PWuDsTcPKCq7Gz0Hp611VnK0aKrMSfXOO9AHew3gmQbAFz0Pfp
/8Ar/Kqmo3aqTEqsHwDkdMVk2NxIzDEhwD7flXQTRLNYhVTORg46+o5oAxbNmN6oyCSwwT3
OQa9s0q1xoUcrbg46AAAGvCre7S2v1MmAEYOQf8APNe26fr+nNoEbh1LDpx07Z9/woAme4k
jb94zBcdjzn1+vSq51FXkKDeQOoZv5VXTW01GZo7eNMj+PaR/npVeZZ1YO6bRuABFAF251A
RxbyC3OBg9Pesa58QRPbkLgbhgnBw3/wBam3UrrbEFjhhjBHBrjL648surgkk8e3rmgA1e9
SaJ2juMMW5GcfnWTasZXG6Tcc8kfoKxdVnEeFbljypJPT0xUmiyy+eMMc4yPY0AdzpyGGeN
yx3jOQT2z/hXpejTlreIliGIA/z/AJ7V5dYXIO3cwJ53HHXtXpOgqrw277TggN+OM/5+lAH
fQYYjyvmHA59OAf6/5NXPMwpb5ceuO1U7PCWocDBB59/b/PrTgzjH7w+vH86ALIGZFc/3u1
WO4qCAKSGbk+nf/PT86tlFXJIJx747/wD66AInZRg7QDnA+tWYyrIN7KmOh25JPvVTejShR
yRkipkkeMHaSByT+VAE0pEcbFTuGQc46fj3qqrEkNk57/WrkoEsbeYBg9f51TBRVIOfUZPv
QArnC7xhR+g/z/Wq5Zs7uRn9P881Y8yMjtg9Oc1BNjCsuPXI/wA/WgClKiy3AZnZoxwwzWH
q8ymbZxt6ndzj6f57Vv3M0aWJCgknliDnnv1ri9ReRpGbJDY4JPTmgDOllWSObJ2MhIUgfr
WVdSfKwkHGByOvXrVmX9yzRjkt/Osy63sm0MUDcZHv/wDqNAGXebHm3g/PwMDoahjjaaXaQ
3TPvVrylgAlWcl/p7VPvaOISHB2+3AoAw5IJmikZUUHdjBHGO1QmyadX88jGwjGODU91OWJ
8tP3TEkn+6eKoJfp5m3ZtjA28Zyw70AVNMS2SZ7Vig8o7lC9DV641WKEKhXa3cg1y2pXwsN
UintYg5k+VkBOBx1+tWH86d9xdm5OBxxz9P8AOKANVtSjJbNwqE56545p6XpuyCH2Be/p9K
xdpz8y7ic9hk8c/wAhU6BI1SSWc9MjJAH5D8aANtzEIBIMrgdAeOnT/PpWddLb3EeHJ9uAO
fyqJro+WULxlQOxx+H5c0yCKPGRJ5hBBAz3oAt3F3q9jpBtjdFYXHyKg5/GuXS4naGaJ3d8
Hed/JJ9vzrd82Qq2QH28ADtVM2tqXae/uzBbxgvtUDlh0HqaAMjTdV1fSDLZLc7kufniZuS
h61maxrN5d6jM+us0rABUZVwAOa3reTw1LETfedHl94kTJbHTjNU7+ytL23aaRWt4sYiVwQ
5HqfrQBxFwbcygjOMdQAc0Ul1bRwzCNJfMUDhuOeTRQB7l4t0xD4lv2AX7S0x+fAwy47diK
49tLui3EYKxfMcHqR0r2TxDodw8x87TJVmUgPlM4yK5CaJLV9oIba2045Gff/Pc0Aee3Fzd
REqIFQ4JD7uBUun6tdxOgkcbY3DbieOtdPcWtnIspZMOSPu4Pf1rnr3SEO8K+xl+Uj3oA6L
TPEhuOZTHEGbOQBzXaQXiMkbq6PnkgAACvIbHSrnzdpYjYc4HTP0rtoLfUfsaXEQZYVOCxO
Mf5xQB39tcRDJbaqYzUUlzHdS+RYk4YguWJ47VgWUl0yZfhGwu9jgYI/8ArVsadFsUyfKHJ
JJLDpQBrpFHFmKIggDHHPPf8zxVqGKfqJFUNyuTgAVUjlngRna2PygMCOTg/T8K6u00K/mh
imkKRJMoK5PQHsf1/OgClCQDuYYA5/Hp1/Gt3T7w2gE7b23EBkAq3beDtSebzBIkCY6vhia
04fBduH8y6vZGIOSU4B780AW454NQt1lETBcZ4GBWO1rBLcuke4M+TXUafHpttut7NjK6Dk
cn/wCtVuRlUgrHGh6/N1xQBztlozWyG4c7C3y/NUM9pudCgI3HnaMfr+NdJczwSQk+cSvTa
BUVvHC0BCMM/WgDnpbXfECI/MPo3GKs28Iih8vywnOSvWtVrQbjlcqc4x6Z/wD1VLJHHvWP
bk9d3+fxoAyQjCRvl64I4/CrQz84AwSMAfkB+vNWjC8TbNxPcfj/AJ/QU1Ik80s33s9eSKA
G288i4+U4zg/pVjzcrjyBgjjnt61EwPLKcjsPapGdIznIz7UAUZQ7SLwy5Pfj8aqXJKjywu
S3fGcVoT5Ksygcg5BHb/JrFuTMFY7QAAO9AHLa020M+4AqCeT3zXkXiC5aaSWU5H8OCOTXr
GpMHuHEiBgwIxjvzXlXiGyl+0K6nJLcjcOM+1AHm2ogfZ5dwYqcgjHPU1zcEYkmKSEqQCFA
JBx3BrrNUjdZ3LdB3rFtrZ2m3lMgnAO4EGgCG2hZLcySYDbscenatK1k81QxGMnAHp/nFTD
TZPL2hMknA6c/hmiK2lt38llC7D36Dv8AnQB0ekfeQz4249fyNbE94sUeA6hV6kEf57/5xX
Hi6eEARYGB0Jzjg/41aguTdQFWXlTgY9e9AFydbW4PCcA4x2H171pWE8lmoBcjbgjJ4A/l/
wDrrAht5Y85lbcOcd88052kYPEt0u45AX396APX9C8TWEcYieBQSMHpgj/Hmt29nsLuMSB0
U4BI3DHtXhYm1NI49sysqnJA4rUh1u6jCl5MjGPvY7UAdjqV5aRq6JMI8dc87fb/AOvXA6p
chnwP3o5xzjH40+5vWurkn+90C8g1DcWf7oEgbu2CKAOencSTjdbgYHJHI69c+taVnH5aiF
DnzD94cYxSRW7eZ8ifJnP0Pep3h8mRFRDgYOPTPagDotNJe1I5OGxzXpGilQFORj064/yDX
mWnGVmAjBK8Y5H516LoefsrBhggDI680Ad1p91kgbhwe5rSDJnhl/P3rAt0bIYrke31FXhl
SGHGDnNAGrGWQ7xkgcn0qylyzNt2tyemM9v8/rWaLvNu43E9eR9eKbbSubhdpz1GP8/lQBp
TSROApU4JzhQOe1WLdUIzGu4jH1qKONW3MeC3B44NTxxn+CTBx0AoAmKttAY4OPpUMmC4JU
dB2qYL8hYPuHTP+fwqGQ5YsTxQBWmB8xdoPGOlTrpwvAjJeRBk4MbDv7+tV55TGjFCdw6r3
P0FYM97fyXDRv5kfOBjKMfzoA09a0nVREPIgaTjHyNwPoK4+SzuVH7+Jk6t84Iwfxrp9Lub
1rw2o1qazmJPy3Kbgcema6iP+1QwhvrSG8iIwZUwMj6GgDxfUocIjjkr1HeuaurnqpCruGQ
D2/D8a+hL7wboOoZMll5chHDxkjFcXrnwucI9zpWoOSvIilUHPtn9aAPI/tLHOPz/AM/U1U
kuXyygsiucZALZ46e1dHqvhjU9K8ye9gZYYxl5Uxj8utZb6bNc2UssFrNMiAElFOB3yT6UA
ZFxcGG3lhWAqOoYD73H/wCusRzldy5z2weatahdjIWDLrgKctnHPI49Kqllkh+RgT0Iz0P/
AOqgDIvkM0EiDOVxyPU+lW7R1ltl2MplUYYk56f5/WrS2zMmX2ggsxBYDH9awNPuki1GeF3
whPy8dfyoAuyyxwzvuiaQknI5weeMVc3OU8svGMjJYkZX/wCvUC3GkwTOZrxftJOfLIPHT/
CpBe2MnnSC5OGXoq520AN4PCTsW6D5Ov1/GgeejAttZc/dzjd+vsKIzv8ALZFLh8EAAlj7Y
rdj0TXJr62ht9Bu2mPzpuiKj2wSMUAZ0M6Gdo2jABB5De3FVtR0+3nt4mKNIQRlff3r1eD4
UeNXijuWtVhUjLwGZd546ZrnNY0fVtEl+zahoV1IFG7eGDA+vFAHBrZWzwvE9v5QAxuLZxV
hIoLaBofK8/jBLHJx+NUNV1m2huBI1vcQqGwxZSNv4Vm6hrF9c6zDa24SOIsqgqvO09TQAX
WjaC05d4wrNyVXnb7cGitWTS7FppB9jkYq2Cxk27j1z+tFAH3ZLYq9vJHEwjeQYLldx6Y71
wep/CrSdRt5zczlZ25EkahM/UdK9GzxVO9zIoi8wxp1cgckegoA+f7j4Q6xHessV/A8SHKK
hyce4p0PwtaZZftOpojMc7BH82fy6V9DQxRxoqxqAMde5qnNpUDs8iACRz94jpQB8+n4Uah
FciTTNRW+8rlo1BHy9iPf8aoNpt1ayHTksbuW7B+SPyi3t16fjX0haaZb27Jsj2OmTuTgN7
VdYQxvvIVXPGccmgDwTR/hr4juGS4e1W23/eW4bhTjrjv1rv8ATPhjYwln1i+fUdxB8vYER
cdBxXfK4bJGfypS6jqwGKAOQ1nwdoC6fNNFAtpIFADq5GMVmW+rQxW8VlAIyg7kkkitTxDM
2pOtmnyiNsnnhvasW30SJrh/OmjtVU8bs+2P5UAdXBriyIsMSkuRgEKSo/GpZtYtrKMLeSi
aRhwkQ3E9vpXF3k0YZrYS3Elt/F5P7tM/XrWzomlKnyD54u6qCBjofm60AaY10NxHALaMcF
m5OPoOP1q1HHNduJMll5G5hgflV5La0tohhERU/iYjj8TVKTxBp6XHkRSecw+8U6D8aALkN
nDCDxuLDBJo+xwJzGCnPOKy5tQluJFaJmjT270+G9ljyCxb0BJoA1YoURSEPXrmmzKoGehP
eqiX4ZsuijAznk1I9wr7VBDZ75z+VAEfmru2tknrn1/yKtRxDyhxnj64qoio0hbn6EDgev8
AKpmuEt2CPwBwPU0ABB8wqmAc/dPGKruzOR82FPOD/n/PP4Oa7hMigEEnkjPfrSxxB5NqMp
BHPr0oAz78yQTBEIwQTgenpWVdNM0bsuTx09a1L+RZJzJkZT5V96peYZgIyCgPG4dQfX9KA
PP9Yu54GeUxFv8Ae6LXA6hJFdMzYEcikk5PX2r0jX0ZA43hhjAH0ry+7VUuZUL5A7UAcTqg
XzpBw248eg+tZskOwI/BU8ccYrY1KSHJXYFJzg56VhzXEcaEMWLDnHf60ATJctGVaQ5J9Dn
Pt7VYkmSZ/IUnzOPmzx/nAH5VhNdeZtdsoY+3rz1/nUsFxuumDHA44PTp/wDWoAtzWbic7p
BljkZPGa3dO0xfJ2Gd2bg8AADjH/1vwqiFV1WQzqDgde3J4/z7+lbejyJC37xuhJz70AWf7
IDEtyQw24xzz60xfCMsk3AfYvJU/lgCurBja0DHy1K9t3SoLW+RblkUKT3DE9P8gUActJoM
1rKApZcd2yAKz7qNolPTg44B9K7TVbyNsLuyH9PX0rlL+NGVgrA4P8xj+tAGUryyXCKrBSn
JJz9OKtXT3KgKkgVcYPGaoQyFb1iMev4f41fuXVn2OMentQBQS7mgY+XtO488Z5rWiupmSN
pYt5bIx6VVgsPMUliH+bPHOa6GxtAqKCAy5xx/n0xQBc0eCdpFZlXLAE4OAa9F0MxLGEbrj
oRwOn/165HS7YKwbYSeo56ccV3uk+agQqP4TjIzj0H86ANq2QCPeXA/H36fWp2wON+R7Cp4
44ZYwqwrFjnKk+tU57SXlo2csqnace/T/wCvQBUuppoSYyrBR36jH1/Kn22plWG0FXUHk8c
U17XUim2aI7B15/l+lUdrCXykDmQgjnANAHS2mrSSnaQVUcdAf1ro49hjQqeWPXpxXntq5g
uMM3JHOK6ay1JX2KflVRg8/nQB0YQBGLMvUDI+nH8qyr1hDGThmk+77VaedTHvU/M3JO7ge
1Y95dxorGRgWHbqKAF0/V9QZi0trFPAhzhlwyY75/CuhhuNJ12DA8uRwDhTjeteXat4iFnL
IkMpVHADKTgelclPqs8F0Luwc7id24MVK8dMigD2LU/CupOjSWt4t4eoiuv5Aj2rJMPinQA
Z/NdF6lQPNi/xrF0D4pXtnsg11Y7i2AAE0Y+dceo6H616nYappmt2nnWFys8ZHIU8j8KAOP
s/iCGSL+2dNlgLEbZrYGRM9tw6gfUVrSeKLVrF7i2uEvLduA0RHynuGHUUzxTpOiiyaWec2
T4y7wtiRx9B1rz/AEy706LUZHsbWK8IyGcMYSw5+8o4P+NAF7VvGltOGsZ7crBIQh3Lkn6j
0r0Xw9NpFzpuNJto47YAKQqYBP8AWvH5/Ds2pXz3EcbWS8ny5D1+mK6nwZpetaTeJFLqJks
Wbkf3SKANbxL8KPCHiaRriWxNldt/y3tjsP5dK85vvgNqNlA40zU475F5VZvlc/pivb/7Yt
FmQTTLGS5UDsa0s8Agbh1BoA+Rh8MfHb68uk/2PJBG4BM7AMqg/wC0K0JPglZ2d0y6lqM9z
OnLva/MsR7A/hivqofOp4I9QRVD+xrFbaWCGPyRLksycEk+9AHyQ3whl1C8EtobqQSOcqU5
HTr+tb+lfA25W5b+0NVOlbePJaPczj1GBivprTNOTTbGO285pzGMeY4G4+pNW5Io5UKyKHU
jBBFAHlEXwZ0qCS2l0u6ayaIg+djzGfvnmvRW0RJ7K0t72d7p7cg+a3ys2PpV22kjcOscoc
RnGAPu+1WaAIJ7cT2rQb3jBGNyNgj8a5M/D3SzMkv2++3DqTNyf85NdnRigDgr34a6LeX0E
10Gvo0bLW84G1h74Ga+cviP4GttG+I08OiXO2MASBSpJTj7p4x9K+yCilg2PmHQ1y/izwRp
XiixkjlH2a7bG25QfMOe/rQB8aXI10TFnl27/mChDwP8iivcrr4K6+lwfsmrQvE3IY7jn8q
KAPeLmWK1zO5YsRtVQf6VhxXk02oLdM2AhAZcdRjpV+5tf7QmkKvsVCuGBxnpSJAlrM7Miy
AdeO/agDTgnjnTemR6g9ai86dHImRVQthSG5/KqbyF5crmIbScA47VNPcjZBuAJY5JPagC9
tAGOmOlRCdZJzGoLFRz+dSeYp24Zfm7E9ajEgedkVcbR97ofwoAr3t9bQq0JuVjlZcjAzXN
/bkgLCN3k3dT15Patcabp0F+ZZp2aVudknfnGabKx3NFYWCDdyXIyR74oAxWvGa4DOhiizh
ZB1xjnPpzVS5vHctgtJGT8vbI+naukh0ACFjNL58rjkuuP0qMaPBBbt9pjZgvyhgR+n50Ac
xFp1zftvuTvU9A/A9BxWte39x4Y00SyXDTwxD/AFOeS3PG7rWlqV7b6VYy3XlIIAo2sOvTt
XmN/fS6jdNLPcuqsfubiAW+lAFXVfGetazI7Nm0gK8At0PbNaWmXCGyHmXHzEg5XA//AFd6
5y8024uEZkcll5GGPXFZ5lurOeO3csFx+8PuPWgD1a01cgeXu3KO561px3UcsZ3EfL74zXA
6bdloFDfNgfdJ/I1q297IrH5zjABOenOaAOtyjEFCRjHQnjmpo5n3Aucr7/59KwY74RkEHO
efn5z/AJzV5byFvvsQc4wOOOtAG9HcpHKcLhCOVA/P+VOvUsbzyZHYjDbvvY+ua5qS+hViq
cx9O3f/AOuaka63WHmRnazP/Ce3egDVutPtHJeGQ7sZyWP9TVqzgEcjyG4DIFyvPfFYn23b
827IPTPPpQbx4bUBmLZPc0ANld2nkaRsxk5XOeT+XvVK7u1ggcnhxgc/hUF3qJWBCqguOBj
j/PSsTUbjMamdvnk4C9RQBj6rdvg+bIS56HHBH0rhNRVpZTmQqrHPHfiujuGfeyTMWJ5GWz
0rm9Q8ppVWRjs3fKQenFAHDa0hif8AcSKSTyQM5/zmsoQt5Il3A857da6rUbWzjnLO+5mHy
qBn9awbqQxAhEXaBldwwQPxoAxJopZJyxXYeBgj8M/jnHtUcUUiy/IdvGQD/n3q2fMuLuJn
4BYgqpwDxUU8EpnAVmBJJPUHr6f56UAb1o07wxgrG2F6tjPHIrYiTbEGU46dD7VzVpuEsat
lgMdcHPvXTyCAWuHdogOBtPX8OtAEz3lzDEUSUlQN3PU8c1DBefaBujVl39c1n3TSEkb2IK
kDPoPpUdpI4x87AdM88j6f57UAdEzTeXiTYqr1OQSOnes6Y5+/yD1wcVYh3EsYwpb9MVm6t
sWTJdlcnHB46/40AU5TEj+ZGu0jkk9OnvVn7TE1uG2ln2knI6mqMdmZGZknySOUb07H8xTL
m2lijAWUjd/doA3NGmVwvmSKuSfqfpXSwPgna4ZRwD/MfWuI0hNrhTwMEDHGOlddH8pjEfy
gnGOmPYigDrdJy8kYfIyw7fU/5+ldrpzlWXGBxx2zz/8AXrzezuXinQKxCjjKnrXa6bqCgB
cYIXqR16/40AdejFD8pq356xSYjwEz06+9c7NfXS4xtHcFarT6pNI4jlxGWOMg96AOvF7GT
tJA7bmGdvNVpoIHuomDDd0Jx/n/ADmuYGoGLAllcjudx4qu2pzf2vbLCxZSwGSe1AG5dWKm
6lEcgXaQAM8VVS6WOUDesYHG4ZJPYgCsG/a8kYyNMUzIQGDn2/ziqCyMR824bB9WP/1qAO3
k1LIRWk38ZyOorI1C9SR9isxYrkbs8VmG9yhCjGDj5eO1UJLgl2LHLMOCecf5zQBnXzPMT5
gyOv8An/PestZ32zxW7Atk7gRxnFWJ5C8zN5Uj+4fH9PaoZbfbEsv3d/IXOcUAKimVFWdkU
qMEKMc981mWGt61o/iHfb3MlrEJSq4OBwM4xVqWWBAMN5bjliDn6/0qhdTC+vIPtNu6gnq5
6nGM0Ae+aBr2l+KNDUXF8Jb5UzKyptYN6L6fX2pNV8JojtJ5AI2gxLbjD59zXz3o/ia60fW
47zTrjzJIS0boDjeB2x0r6S8L+IE1XRI9TsbhLuSXC3C7eYCOoNAHMql5ZyC2uInuwRuCj5
ZFA/nWnYXV44C2Cptc7THI5V1r0GbT7S82khQnBQoMZPrVTUfDdhqAiEgMTxciWP5Xz7kUA
c9dS3cUUcdzpbSyEghhnC+5ro9G1601BPILCK4Q7WQ96iCahpixpLKt3Ag2gtkv+JNVrCy0
661Fry3sWibdl2I5zjtQB0oc7seWw5xmn844qlbaja3FzNBDL5hjOCR0B9Ktu6IMu4Ue5oA
pzRai99FJFcoluo+ePbkt+NWpJCqMEAaTHC5pQVkQFG4PQg1QvrJ2zc2jMLgdOcA0AM2TQy
s6uZCxywXgE/T860UkSTDqfbB7Vj29yc/ZmJguhg+Wx+8PSpvs90Gyqjr69un8qANYZHU5p
ks0UCGSaRY0HdjTX3IqYcAA8luawNd0eTXLZ0uTNAsYLJ5L/eI6ZFAFW/8AGkMd6tvYQtc4
YBigzke1dJOJLnTJPKBSSSM7Q3BUkV514Mt7G3aa+kguWeOTydrDAXH8WO9ejx3cEql0lGB
1zwRQBwtpp/jGwtEt33zEZO5ZAe59aK75XWRQynI+lFAFK5uytwLZXVFxzu6dOlUGupo02x
RoByCV6/nWXqWrwG7kQRKDt25B5wB/Oq0Ovq0RjupY4lUfIx6/U8UAdBumlCF3D4xxn9a0S
sNzAIyp6DkD2qCxhMluryLkMAQW5DfhWhhEG4hVVR19BQBk3MZ07T3njgWQjruOMCseK+ma
9GopOu04DLyR9BXWExXMbRlRJGw5PBU1St9HtIN4C7wxzz2oAla2S5lS4bDIVyVx941OsLL
zJIzAcADgYp7PHbwlpGWNFHJJwAK5PUPiBo9nO0EIed15JH3ceuaAOuGAMVx2ueI/sN0UaB
rgqN3loCQF/wBoVyeteNry+1HzdOuZra2Qfdzgnj/GsCa+m1Blmknl8zdmQmTGR7etAF3Wd
dvNcn33R8iBBxHF6f5H6VmR53xuoBAI4wO5/wAmkI2fMzADBwGHr7fTP41TvbqMQBLdiGCn
Hv6UAbDSxoMBxkDAGeax7i+VrnarB29G/H/HpVKKWZnUFi8jcBR0/Gtm00s482ZSG6gZ7+p
oAuWBMVv5hWONm9OuP8/0q6spf5iwK843dvaqjBFlxGRgAfL3zn/Cno6rhirAZ6EDOaANWN
kb5Y8FuwXHtz+dPMuJDCIi7fe49MYFVJbe4i0ySZSqn7wD8E8f40/T75rHy11CHMUy7hIo4
5OOfyoAsfaH2527EbjHp6/1/OrumyrKkyqwLFc4HUj/ACCap3scUD/aIpFdJMYCnpRpk6jU
DlThwB8oyF6j8OtABNNJG+GDAsSRjv8A5wP8mr97JK1hFFg7nYYB6nnr+pqP+zt8ple9wuT
x16elQ6nqFrb2sLSSbCmeCOc/5/8A10ALdzwW8rIY90g6/wCz9a5PU3lmnMcYO48HA/Knwa
vHdzzyCYYAJPHIFZM93G07Ey9TnigCPU9PvLZBcSISwGAPY1xGpXOC6k4C8HjjHeu+bW4Z0
Fu7CYkhRgE5rjvFUCR3KiMIYz0waAOLuJgs/muWBTldvvWRPcxzo5lV5WJHDnNal3Fx8zAn
P+c1mPGiuflAJHHt2B/OgCXT4TcKCi7T/nnHerzWMu7avzexH+etLooiLYET53YGB/Ot10j
U7WXYOzfX2oA5tYnjudm0/JwRjgVtebJCFMalhjjFWxYqm2ViCsnIbvU0dn5uQ5wueD360A
ZyrJNIzvMApHIzgY9jTWjgjUpDGCMdVHFbsVnFFgmPgc/SrJt8bWaJBk/K2Bke/wDOgDnoQ
cKjnYx9RwKLmKJpgUIfbx+FdA2n74SqhnUdVApLbRmlw6wkAHq3AP8AjQBjQxW5Kp9mJYdz
jkdv1qnciLdKsKgluSex6/8A166uXTSsjSCP5tv4/wD165+/tTHKxAwpzgj0H/66AMfTrmK
1vgkygHr7V1VpeRyTttKomOAT0Nc19lLlSQScdBwCKmhkkgugjRnJGcgcUAdnAIkQAwlwPT
pW1Y3koYhUO3tnBFczazShzG5IC9v1ro7dCsSScbdo470Ab4un8rcSdu3JP4d+fX+vrVG9l
hlsiqSBl2kYHFTIwe3KKcZ4Gfx/z+FO+zs9sCsysCT8pXI//XQBRsrkzwBV58nnAGMVa05p
x4msTsYbW3FtuazLMtbalcRMuzPzcDINWLXUDB4tsiQcDd8p5xx2oA1rqaX7TPIOQZWPKhQ
efWodzvIgb5TnjOOT6+1QFjJeyy7ixLNnHYk+tWUQyZMR3EZYgdR0/wA/hQBHc7oy7N8rN0
zWVNdTvKf3Z2cgsf1qzPJNKfO2kR9Oeo74qK5QKhAIOeuP1/SgDMuChYiMHzBjmqBKLlPNb
dnHAq3M4EpyTng/5/SqhnUMVEYYA457UAQONoYljtJyMnn61lXG/wCZ/MDAjJx3/pWlNIXc
hYnGOM4461QJ2oJSMDOP8/nQBQk0tLgedbtg4+YKcH86l0PxT4g8MXgeG8ltZJSVAR9y4wR
8471O7AgvHlNnIUL/AC7VFeafHexRu7BXP8WemOf6UAe9fC7x1HqZuodZv1jkj5jaWQKCO/
Fet291bXSlra4jmC8EowbH5V8E3txe6fdvIxLQAgBUY/MfevQPAvxK1Lwta3w0yxjmiu3DK
szE+UQOTnNAH10VU5469feqtyPs9rK1rF+8PXAryHwn8bDqGpx2PiKzjtkcYFzGflz6V7LB
PDdQJPBIskbjKspyCKAPPJrKWPUN1hPLDczEbx/CTmu7Fuxtolnj8yUABmFWTDEz7miUsOh
281G90scwjkR1B5DgZX8TQBJH90qIzGF+UdPzFP7daFZXUMjBlPIIORVe9vbewtXubliI0G
WIGcUAR3FpA8kd3szNEMK3Xiq1vfQiTbLKTLjgMRz/AJ4rhdR8WXsuyLTWP2eM7j3LAc4Pt
VC+uF8QRB7eQ2czDG48bfw70AetNPEoXLgFumeahuJoobfM3KucDPevKdI06/03UY2fWr2V
FO4nooPpWxfaM+oXks51a7Es+DgScKO+BQB2KWtq6GRojJnpgjjj+f8AjVV7f7MpMbBfQZx
9azNB0kaPbsv2meYtwWmbPftV26uWdMKDwD1Hf/8AXQAz7fdR/I5j46bic4orNlkBYGRMnn
vjuaKAOd1LXlbWXitoFmO3h1+709cVl4ujci6up3cFgRFt+X6E+mavyu1zczQ3tpDZKgwIo
OOCAPzrW0/TBaws9+TBpo6SMNxcAc/rQBsaN4nvdgS5t/tCbfl8oYKgD079Ky9d+JGnQOVs
4ZZJoztKSDatbzz2WlxqLcxm3dTmVzyBjtXj3iM2Nzq01xZIyRkFW3nv60AdzB8U5jars0q
IuDggOQP5VXn+J+rgM0dpbRr6MCSK81jlZX2BSV9OhBpZXMi4IK54+9n8qAOu1LxlrWsxql
1cRJCRzHGuOfzrJFyIoC+1UQDOcZJNZUEu0Ngg5yQhHzHj+VQyGfziLhCWXkRBtuB70AWjc
zXUwljGxAcvk4p7a5bLE0EcETP93JGSf8/1rnb3U5vNIRCgX+EdM/5zVIm6vxsitwjY5IB5
oA6CXXEuGI/1xHBVCcjqKito574LI7C3Xj5pTt5qBbK3sLMXOoMAoAIXOSxqIG68QS+WuYr
eMjkjG7HUfWgDstJ1DTrDMVm6XTr99+GB/qK2f+Ejiv4vJiw4XqqrzXM2VlZWVvIkMRXI25
7n6+tXbZGYqLNFQHG5kGMH3oA0/wC0bGU+TcRGPBzuAIPp71etpdAhcSS3nXH+sBGf8atWM
KWwH2oxuzDGQP0+tQaxcQrGBHZpOqHJJH3RQBcvLywurGW2t7pJpJB+6VeQB6E/iKxZdQa0
0iKz1PBIXO3IG3PfPvXOXeq28kREELxSr8w2nv6DHakvFuNQsba6GHZ/lfdnGf6daAOj0XU
dOS9jguWMiOCAM42j0+lXptYuV1WRNKEZt05csMlR169+a5C30uZZVZQQy5UBuOO9WgjQTy
QGQqSnG04oA6GTxNLJEpCeSEUBlYcH3z/nrXL6xq76rHJdFYhapxu3Z8z8qqyW+qzQeUwaR
MYXnr6VFq2n/wDEqs0trQswOdgb5ev/ANbrQBkXPiqe3RNMijia3B2o6rhmJ9fWrTXjCBSF
Rg3UkAYNRDQp11FJprYqB8xDnIXFVnRlusCRCAcbccH/AD/OgCTzC8mWcDHGF6/nWfqod4h
I8mSvGMVv2tvbCPzC4c4I4+nXFchq96ySSxx7c/w56j1oAypY2nR8Ago23bjJ59azprKVJ8
qDIi8DC9c4NaFtcPFEWYKZGyORwBVmOXyIC0keWI+VQM8+nvQBHaxskY8sqoHJBGauSFhLh
juI7/SqlhOsrOkkbh8ncQOM+1a0Vq87pOTgZOP8/lQBPBG5lB6hRtyB1/zxWlFbOfuRFmzn
in29lKY1AUEgd+Aa6Cxt2j2iRR/eY/0+nSgDEW3k3AmB+DnJIzjtVu3tVeWQFVx6df8AP/6
/SutXSUNoZGIJx1HBqummpG2Rk56A9KAM+CxRkAKHB6EcH/8AVWnZ6bDCD8pYn5cE8YHT+V
aFvaDdnBK9+f1q4lqCNio3HJLd8eh96AOfvdMR48oFUg7uF/z3rj9V0mZbd2ERkGPvYwBXq
Ulg4AJAx3PXPv8A5/pXL67cosD24dgoBJwQM+lAHkckIjYM7SbscquRTRI0kigMyNn7rdf5
/wCc1qaijqWYO/U965k3QE6Oz4U9cnkf54oA7SwjLNuZ9zYwW9c//qrcVnETRIS3GMeg5rl
bG/UrH5DK3HU/j/n8K6m0Rg3miVRkg9Mge350AWYjKhGZiCRycfX/AD+FaasyxBADx3296x
Lmd7bPyBQOQxOc8f41Qi1C+aP/AF7E4yOvWgCxrl/c2epwXCvnf8rL0z/n6VZFxENdsJWTd
IyHcc9OKqatJFdaeu7b52Mlj/Dis6wvoY3hu7iUB1BRe2MjGcUAdVJdBb54Ym3SluR/s+tX
rGcB7pUOSqAll9ea56LUbTTFWeaZLmR2zlRtYUzQteiEFyN5RppCSPbsKAN5ZHjjTzpF8vk
kDqxNU7iSPy90ThlOQOenH8qydY1aKPT5PKCqxcbTg5xjk1T0u7ubuCcC3/1JOAeOO9AElx
OfNDeWcNgdeap31xDaxrK5LFyAF9j3ou7pvO8yQbenTk/55/lWY8ovNSSYIriL5fVT70AaY
vlNsJo8PGvBJOPx71XE6sqW+wDcMs2eBVdYkST5SRDyGHUD8KrfbGd3/dspc8nHA+lAGghg
jBO0N67e/wDn+pqhPcrFnPGeir2pxLZ3bSE2kAk/xd/wrNkXzZggO0OcZ9OOv0oAXdbznZM
pZGXOAMn1z9aqm1vbKR57V/Psm4+VQCPWpY43t5A8YkK4xuQbv0qZdQks4iBbyhW4YCPGRQ
A6HVIp4fKV1Qqc7SM4rorPxZr+m2yx2WpXVuvX5ZPl6e/SuIuzDKvmabZTCdfmfCcNn1qx/
b9vvtrd7SaO4K4cN8ufpQB6BZ/FHx3pjqRq73aAg/vhkGrl58avGV2iKjpAyt8zQRjbJ7EH
r+lcBeXUkQMUNky5b73XjtVARXv3nmEKjkIVJx+P60AfSvw++KV74ju003+wo45yoMkokKo
G7gLjgfjWt4s1TxIvmqZEt7N8qYiM7vfdXkHwt8TaRoeqkXylpWO0O33SPXmvfY7/AErWdE
e71Ke3urcfddFzt56EA0AeDxNeadOt5Y3cokdhtt7j5AeezHr+VdHD4oEY/wCJ5aiCbs7/A
Hj6BccV3mteFIp9sslm2o2oiDrEEwVb2NcXc6XfG/ezS0h1GyVNz21wuJI+xwaANOPUkubZ
ZNN1BLhcZ8syYY/hVj+3hAQb+OWyQ8Bn/iPp+lcU2ladp11/xKL6CGdzzYTMQfoG4q5F4uS
2i+ya5pF4kqME3yfvFJxxg44oA7221hJfLaNpTGzEFmb5T9P0rT+2xFQMkA/x59q8vnWWVN
2nTRQk4Ij3k7h6AjjNWNTv/Efh+wVzZiTdgpmQkgdzjvQB2015G7gxtGwxjhiMc9OlFeW/8
Jhr0jMZLh1OTwsYUfy5ooA9tWLS3u728t5BNdNCpby8HaSOTmue/tueCJo9bkjliRsh1wU2
Y6H34/lWl/Z9zc6ndag0H2CxwN4UYyuOf0rynx/4sTUpP7I0aFbfR7b5gc/NK/r9DQBDrHi
ZtZ1CaaMuLZTth+bABB5qiLx2gO9m3Y5IOcH19q5mGd2kBAJGc8DgUs88stwqxRyzBsAKh6
n39Pr9KAOijKzISUB2ct7Dv+tXLOzuL2Vkig+zwHkXB6fjWGpFhNGdX8uJM5EQkDr09u/Sr
d943VrUWloY3h/g2D+dAGnPc2mmEwRSCaQHBnbAGPQe1YFxfTzr8g3lyct3Prx/j0qtFFda
lKs11FlguFY8kDnjH61tw2iKeGLr7j1NADNN0lNxmmG1XOTjqfatTUZI7DTPPtIkkbeYw+e
c/wCe9Ojwq7DICQexwOvr3rRLRjTYogVbcwYk9gelAHKafp7G5L6rMWkb/lg+DgcVu2yxrE
qqqrGOgFFyoAYkrkH73X9aeqszheAGOMk8CgCVl3jCj5ycen5+la1o2nWFujqyyh/v56A1y
93cazavKLcAwkdcE8dKlM2qPpbyTDC8feXHH+TQBf1Hxdp9jMY4JC46nvzWMdc1PVpX+zM0
cRHODwR71m2cE9/dkOqm3LbnKrkEemfpXYRW9pbIILSIoiEEkjGfYf570AY1ppHkzCWSdiX
6jOcD39q6FJI4oVtozuRRkAjoehP8vwqs/EWT2Xp9apSSMqAKCT1HXAoA0EucguTluTk9f8
8Dmqty8hm81HTI4Vj2FVZJpN/yKe3AHQelVbhxJC4UDzu49KANFbsvtQSfMoIOPUdf51G88
dnbq4yNpwMdfwrLtJZbOLF1xu5HY1YmvI7kAqwxyevWgDP1LVtRuTuMj4C4yTkAVjs43FpT
u7tnjOK0Gwbg8547jOeanuGt47cP5RA47CgCK2DspIchdpySOgrktXljF0S4y+c5Pb6V6La
pbNp7SKArKMgV5pqMa3eoSzNsYoejHHNAGWZi7thmyOpPrWxYwPe7UeY7o2yvbbwKrQ2ZnZ
ZJIlTr92uksLXyWEgxx0AHQ0AOMEMLEGXLDhiuBuPrWjpxjgVTgPHyAD+tRM0TxktETgnAx
ncMdf51CBxH5a7cE5x9aAO20tIJpAY4wAwypIz3H/161zaLgjABz0P5YPv71wlneXdrIWU4
Xsc4rt9M1yC4tSrp82MHvzigDYhjzbH5c5Pp69P5GkVI4hsZEdugbr26/n+lODxsQ0DBEP3
hntnmmzFS69cdSM9RzQBYtg/nKqJntg/59Mmtq2VkHm3AEYC8sRxn/P8AKuXFza28itLJtA
7FsfSs3VfEFzN8sP8Aqxx6CgDpNV1WKCMRpNG7kkEp9P5V5vqk0bzmV0DM2eaklE75kZ9xP
UKf0P51ntbSuRlCP+A0AZd5bfaIm28AHoOmff8AOuC1myaC5KJGMAA/X1xXpv2dG+Uy7Qeu
eP8APes3VNOgMbQgeYQOo7ZoA4vTJmgubfzCcHqB0616HGymNZFJUMN3B9utcX/Y7R5dAzj
sMEn8q27Nr62gTZlvlAVQDx/nFAGnqEDvmefMar0HY8cf571RtpgmEKlnPAAHf0qfVA7Wlv
iRyerDZkDrWdaS29teBcEknge9AG2kf74PM5dTneuPu1CqaczmKV1Eef4Vzj3rZs7W2aAzF
trOCMseM/49axWsTFcpOse8LkE9sdBQA3VNO06K2MthrEUu7+BlwTXM2XnJeB5AyyE7SW6E
CtGfTmR3ufsO4mTKYycHB5/z60ojBCTy+Yrr13qQMexoAr61K6GCVnJRWAKlsZxzz/h9a3I
pIl1CBzI8EV1EIwV4Unn+hrnb9Dc3cEe3cQ2ACOCM9QBWrqiWy28DbpPODZULyBigB89jLF
eSW0zbjztIHrTHs1tozbbPnAwR05PNXZ7trdUumYvCFXDH6c1hXuuXms3XlafEEiVCHmxlg
ccketADJ5XiYWtu29HO7d02cdMe1SwPbXExVZCFiHzqMbyTwM+uOT+FRadLFOGESPIYuHlZ
ccjgn29avfZrZbk3BTkjEwxy59R7daAKu1I/Mt/P+0JndnPQ+v6VUEUbFgVDcgZP1q9qFtC
ixtBImFOdm7k+n1qqIWuI/O2HZnaDg4BoAFd9hRTheMkfj/hQo37t5x3GTjHr/OkWVUITHy
+vv1xUTPJJL8hVcclm4GP8/wA6AInkED7gGVzg9elRXWn298iMFEU2Nyyjkg596vylhGpkK
5HJI61Xttiz7mQ9PlbHFAHOw6zc6fO9pfQ+ahYsC5wf8mt+OdbizSZThG56Y78gU3VbKxu7
Ro72UpIuShVemPWuWTUP7MDWzmWeLJG5W4I9OvHWgDpS8DqyMxjlAPygZLHNd98OvHEHhXV
RZ6oc6dcgKxc8RHPXmvMdNSzksvtVsGZ2XcxPJXvzTZpXNqQsCvgeoP5+tAH2PBrF9qWs2k
Vtfm1gVDIQyHbdqfuhPatK+tdInvpLOyv4La/lZS4z82wfeA+vevC/hh8RrZ7b/hEPEp8xG
H+hzlsBD/CpbtzjivWbO3ufDmpfbdTgS5jkQeXdMu94j6ZHQe5oAg8Z+FW1K9tEsLKF5rVA
5mVfnJ7Z9qybPRdVkmeHxBCsEQG91hxtcDj5q9XspLG9Vbu2nSfcOSrA06Y3KPuFokyZxhS
N315oA+fdU8JeIvD2onWfCM8UqOQy2sil0x+PSuq0b4jx3Gpf2f4u0OOwvmi2ieIBlA749O
1d3qVxDBdq0mgXqyMCPNt1DcAeg61gnTtI1W08traGaZn5SWMCb8VODQBNHaeGpreNrTU9M
aMDq5QHOSecn3ormbnwZMLqT7DFbyw5/ih5Q/3Tj/PNFAHM65491zX53gluotPt0H/HssgX
9e4rjZWhmSdwxlC/LtiILN7CszWkhjMZeMRyw4EbA5AHvitTwx4hOmpNa3cEEV1uzC0kY2s
PX2oAj/sm9u3WUrHp9op+ZpeXI+grN1LxDYadut9IgNu44eaQ53+uBW1r3jPTbWzm8iVbq9
Ycoi/ICfWvOE0281+WS7chnLZBjGFC/SgB/wBsuL2cyyOXeX5QobcPr7V1mkaL5iJLcEfL9
3PIYn/IpdK0K1sbYMil3PHmE5B/DtW7FIUChwCq9AOMUAaMSW8EIG3Z0wBzke/+e9PG3gIO
M46Y+lUmuFkjCkbTkDJPsauxDeAqEMTkDj/P5d/1oAcEZ1DKOoyMH1xWm0LkRKABhBkscAc
8U6wsmaSNpCBg/dPJ61PfrAbwiTOwLtCjjHJ70AZwRniPmqB2I9aljfcdy8gHOcUfwEewxx
1qGMBSFYZ9fagC75ijJR1/vAMN2cdOKZdJb3ZAmaTHU7QR26UgijzgSEfX0pH2KhAYNnoMd
P8AOaAHw28FtDiDCQnO6PB/P3/+vTJJxtUBhk9R0zmqzyyg5dSF/lWdJdNvON2WwAR/DQBo
XFy23Aw7Hv6D/OKglunkhBU4IBXJ7VXVvtALMduD0bnIPOB+lRkuJRnpjp6n/I/SgCE37RS
MinbvXj5elPSQKPMlyN3PTrUd3Giz5KELheccmmy3KTwL5Cbe+W/SgBZJEndl3ccjr+QNaW
iWUKk7D5gyQSeMe/POaq2VpaHT5HYMZDxnP+e9R6d9pE5RCCAeuMUAWr23b7S6QwZ689Kjm
0y8MMbNbkLjnJrrkigFusnG8DO4df8APWprKSNnYyS+YoJxnGKAOG2TxWTRiMqSvr7etca1
kC0zSKASeB1Jr1HVpYGLhFH3eSB1NeZz3Oy+ddjEHPTjv3oAbDC0YCunAPbnnvWxY2t5dzr
FbHDE5IPJJ9Rn271WslE0pwG4HTHNd3oItYZ0kVBnHUnPQehoAzp/DWpW1l50zIEGRuxk5/
z3rHKGMIAxkZe/SvRPEGtyTWAt2jBXHbsR9a41YY25KgE9dwyetAGPcyzMCQhOe+Oc8/hU9
leywlWQkMwwSB+pq1MCEZvkwDgADnjpz9aoQRkHduUbj/n8KAOmtNWlitCSwJwcA9z/AEpb
jxRNIAI12yKM8cYrnZ5iYNkrYfaQCOeahsUO4mRvMJPLCgDYl1Se4JSQDaeOpP8AnpVlXd0
CMDnkEdeB/Sq9vAJmXCgZxgY57/8A1603gcbW2lNpA3Y/SgCFFMbEMSmABk9PpT3cCPawwS
MYYUjIJJRvJ4wRk8A1PLGxhw5BA5AHOKAMOZGWQ7gTuHrnd9aqyuQwD5Ue1aWNvMmG3/MCO
AB0/wA+wqFreOeYBW2tj7vp+lAFVLdWCvEQzt7Y9u9XoAkTL50Kr6sRwffNAga3XGS3cHH6
VEZlLMwQkHJ2ucjHp+tAEd5JvgCrEpKngcc1ztvp7m4WSYBAOnIroJXWTuEzyMj9P1qkipN
JmTBZCD0xQBrxSBrULGCz4wCRiqaeZJlAc7ueTgZq+hjFq0ojGME4x7+341St3WSdiPlGCR
u7Y7UAXLUBSd2zGM4I4zReQwXlsY22DaR2x+dQsvnSCNV3DqGz26fyp80ltEnlwlHc/ez2/
wAmgDAEGdTMcRUp0AAPIx2p1/Z3FvAjwQlcFuDg8nGP8+1bNmqifzUjUEnHT+VW7gMYssVO
BkLj+lAHFappEt/pFkgmWK8UYlznBAPH6ZqeyFro+jP5luDdK4QupwHGO3Nbq/vHLZII5Jr
nvEkSy6cco+6NsqV70Acrq1xfRajLPpzNFG45QDvyPxq5pWqa8SqyKZQOcAZz/n/61YJli3
yGSCY5LEgOR27+ldFodyV1NLZJiPMKruPRc8A5oA3o4Tq0qI0RhkcgKvua1Nbs4ba5tdLhU
Axrlwp4zjua2otGtNAElx9pN5cgfLIRxn2zWFaytP8AaGkVmmZzhyeooAwp7RXdkkb0YN9O
1VS6B2i2/cGdxPTpmt6axd3aTeAD04PrXMajDNGz7QB2bnkjP+T+JoAlLiUfujyuecY59vx
/lUum3Gn/ANqpb3000MLrksi5A57+prMikbyQygtgnd6e31qSR7SeJSW2tjg4JxQB12qeGt
Jm0y4utNvmnCKGIYYI715XfWELqT5LE+x/Lj/PSvQ/Bt7BY6obe7lNxb3IYcHAUj1BrmbuQ
rqNySyuBIwG0cYzQBwTLd6Zcq6TFIGP+r56e9dVpt0l/bYMgQ9cgVZksra6cO7rH6gj9DXK
SF9I1J2icFC33eTgE0AdDK1xCS8afK68DO057fSuxt/ir4vsdIXTf7cZbSIoyrKu4qAOVbu
RxXlV5fpczW0E2pmNiuHbHC9smtK306CNQ/2o3H/PN3bdv57j6UAfUnw38VWfi/Ukv9Ku20
y7gAS6Y8xXB9h/D1r33naPmGcdfWvgrwr46m+HU39q6e0F2spw1nOPkY9OfpnI+leqW37SX
iP7HG50LTZZJfmC+ay4H90e9AH1CMnqw/Cs7UdE0/U1zNDsmH3ZU4ZfxrI8GeL4vFegWupS
Wj6dPNHuktZTloz/AIV04dS+3vjP1HtQBziaPr1sghh1C2niX7rTxksB6EiiulzRQB8N3d/
oul3c9s2oXFwbchXDlTu9l46VjXXiRblyBnyjkKAuHA9B7Vy3lXFxfCCWGaNxjLFTnGK7HR
9DsrRFucu02c7nGfw5oAbpOkm5ufMmLpbMckEDJ9q7y3igjhWK0iEKE87Rkt9RWZGwcDzBu
2/3Rxn04rTtljYYiwGPYn9KAJXTY+A3yY4XsPpTcruAY4zV6S3GwM+SW4Bz+OfyxVFsq4GA
O2SM0AatjaIGJkwSRzgZ7dP1roILeGJRsTkjrjk+351zFtcPE4O/HfB5/WtmPVFaPO8ADr/
kfSgDYgf/AEwKckOu78sVm3gaS4aXLAliTgYqexut9w8skZdQjbTyOn8/rVKe4jZS5AXJyM
Ht9aAE35HTr2NMPBJGc+mP0oGSAcZJ6gDNVpXkVhsIJIyOMZP+f1oAt7sngkr6560jsUjJ3
YA5x61V89gNk0Zwc8jgjmqs1wgbkgA8AZz60ASy3m7KGTIx3x6mqcksYG/JznI56Cmu8eM7
Pm9zWRcTmRniEe9R3IwRQBoJP5swSJgyqemM/T61OLkeeOUyBjrWHaztDMV3Aq/UY/Knyzb
GMg4XPIHOfWgDZv5i1m23/WAE4xz/APqrIsrqSSHywFLIP8/zqBtQkKsBJke2B9apadef6S
5HQnnpke1AHW2SSvJjIB54z1PbitG3EFu7MG2E9RnH69v/AK9c+l0scoRCRu5YA+ozVt7r7
QAY36dMfjQBtPq0n2dkCAjbn3z/AJxUFtqEzCQyRMBjBwuKrRQMY3MwCOc4B9cf5/Klgt5L
aVZJ5WMR7t+lAEk0srK52tjaeSOvrXnc98E1eaLy847H19O9elzSqYjtkBQkDCgfzrh9Y07
ffIQwXc+Mgd+/9aANnSFjEBkZWw+MFe2Pet7S3jW5ABZeAcnqMelZunoLexSIMHkA5H8sf5
7ira3EcD73G6TkA9MDNAGheyiZtm7kdBjI9Ky2jPmESAqpH8PHb/P41IZQ7GSLcB1z1570S
FjGGdgW5H6n/P40AUJZm3tEijaOAfb1qA72GFATsMdfpjtVvaCBlRtz3HGeKWN4mZRIgORj
3NAGcLdpNrSO67cEAenpV+1sSyFxnZ3Bp0eVbKjuOvfI/wAirUc0nmqPKK7mHfGKAJYvMhf
cBwOfQn/61WTdSEEH5l/H/IqAyEqN2WGeR7Z6GkkljRlODyMnccfnQA/zSJfmA+bjjnGO9X
pmzZ7sd+/Paq0KxSAcHKj9e9SzMRGAOh6A0AUzF5gU56AA4/GlFuV+YDaw/iB5xTrV2JYE5
yeoA4OKuiMeSJRgenp1oApzM6x4ON3BJPY54rOaNmjkZVK88c9Per92RkFAcMSMfp/WmYAU
gZHGeOcn/P8AWgDJktrhD+8bbnPQ9fb9arRWcsTFt/BPJx7dqv6gWC4z/Ccc8ce9Y8WoSNO
mTnLD71AHUW8YNnsHUdP8fzz+QrDlxEzyjexz9xecjpW3ZzoIeSeOcCudvJHa4fysJJnOSO
AOtAFqza5e3LyR+R6YPaqU4Zb4sjcjrjnjnpVvTpC/EzRMxBUEsec+vpVPUJDDNNIZxsZeA
ADkD1oA17aZEC7m6nr/AImtOQxFY0+0IQwzlT/OvPZtYBuBEGKx/wARyRnnipLbUJt4RJAV
BwQx60AdibdEHySghvU1RltY7i1dWzkfex2rJnuZsKDLtQkAgfn1q9a36xrsaJmYfKT1zxz
+h/WgDBvNFhtkM8kQYcnOOn+FSaDp0E+2OVJEuQwJIxtxn3rXu559xA8sKx4kJPy/5zVq0W
3t9zb0VsHkevX+tAFrU5SFS0EpYR/dbu3fn8KpwTJHJHvjBUccd/8AOarzyPGHIJyeDkZP6
1asG2Os2wuy5wPX8PxoAnguIp9ySoNh4IIIyfTP1qrf6Dps+4rvUjnOevY0+3KzTyyDCyKT
wDjvVmVXjw7EDkKTkGgDjL7Sp44THDudFGckheDXPzWM8MYaNAy9/myc/hXqE0dt9jcTxh9
wwCT+dcpPbwh3jEYWMnO0UAcl9sMFwsYV1IBbd0xmpkUOA/Jzzkc5/wA5ren063e2LLAMdM
isKUG1YQqCAGxgmgByJsJYKDnnrzVLVLK2lcSoo3YyQecnFW2cg4IAHr3pjJI468ccUAc2v
hqPUL8wE7JHcHI+6K3NQ8JvolzYG2u4dsrAM7N949MEdMUxomiI2uVXPJAz+PvVS71S41KP
+zljKwQNu84jlfcev0oA5e9RrHWJ1a8SZLaUhVPQ/X1pLvxRqUgaGGSKBH4yqcqO2D2pNfs
Y4dYeeKKQ28oDksON3TqawmdYT9zcMDucA54J/wA80Ael+GfjB478N6NdaXYavm3uyB++UO
6eysea9A8O/Gvxz4eRS2p/2lBgMYrlNxPsp7CvENP0nz4o5ZpAEbBx6enSukUCFwoYMoGDi
gD6/wBD/aG8FX2jQXOqyTWN2w+eLyiRn1HtRXyFKYCwKR4GOec5NFAHd3Eib8ogL42lsAVN
CT9nT2HOTWN9qbCtkMSO3QelWoL2VgA23P8AtH/P+cUAdFaJ52I88HnGRn16fhW/Y2JRl+Y
KBxnPJ/ziuKtL7y2b58ydQDjNbFlq7SSKrFTs74xj/CgDrJrckFsgDGevA9B6Vi+WyTPu5P
8AL1rVGpKYjuXdxjr1rDutTjaT90ARnk9DmgDRiDGHaAeuBxmnwKfIEhI6nIB/pVGwvJLgN
FEM4PODx071O0vlv5e7kDp75oA1Y750RcOynpjOMc+lV55MpuDAE+nf/PNVN4bncNx/L/P+
FG5cH5vbn+dADvtLw/Lncc9WbpSi6nmJfgYOScY/z0qtyef/AK9NV1cZU5/CgDTW4MkLK5y
cD6j6fyqmD+7djxzw22nGRRyOeeBnnrTZAGiMzEhunI5P+f6UAULlsRsu7AAAPPNYrSNHGS
QcvlTz19a1JkEjEuOPY5yf85qhLbvGpYKSvr0oAynvnhkEsaZkB+UEEjB/yK6G1ks7m1LSD
MzDBTrzkVyuoLIBuR8SA8Dnp3qfSpvs8qlHDSN1x/X2oAuFhA8hcABuij17/SssXQtNSbgO
oJ5HT25q1qsjrPkEsvUrjJH+PesTUJm8pTjaA2cA9PegDubGQXhzNnZ1GOo/L8629sdtDnC
Akj2/z3rkNLlkFoJYjuzyTXU24N0sQHOOvHT/ADmgDL1rxDcWksIKh/mAJByevt9a20vHvN
LimZmGQOves7XNAMqwNAm0BuRjmrVsHjtFidSoUYAx70ASRB3bZG2D9cU82EsrxmRFyeQSO
pxRYIr3QVzjBJyR1P8An+Vbj3UFo4bYJmYYK9x70AYzWxt5SMkq3BIyO3+FVLq58h1DL5hI
JHU4rQvL5pGabP8Ao4HK9P8APSuN1K5mmvlaFwIpASATwvPSgDbj1BA7AoQgHJzkZ71Yt71
pImbccMTjd/SuaMgjUbm49VHFWbe7YsqSEgY/U/569qAOot2We1wcA4OCT7df8+lVPIaBiW
LcnOck4pERvKU7SRj0wfyrRS3UWe5sSk8YBPHsKAK9uedp25HTPb2/WtLcY1jjUlySFyef8
8Cq3kx7gFbqfQ5Pt/KrCkxLtbKyHhQO54oAdHHvZVK/LjuO2auSWqFsKEJx1AGaoB3cncDt
XGfQGrqSrHFkMOTwe3+etAFiGERxoxxkkjsOOtQ3wKtnb2644z3H9KeLkRq7OgZcYJHPHaq
Mk6yLtZg8bDIznGfx+tAC2IBuuRuHr0FbEkG6E9gCcAjp+FY9nK6lwgO1DwcY4+laSXEU9u
pVlJJ44xQBSdULtGD93oQOPpVdpPLYx4yEJUYGePT9DVyRZUkDBThzyW6jioSsKclgo6gen
PT+tAHPalc/uG45ywwP5Vx32zbqK4OApGM9OtdlqEUeWG9T39cH8a5V0hE5l8gMoHAx157Z
oA6JtQK2cIXMZb2xk+9ZBny0j9T2YjNRRzjzF+0N+5H3STnaPX2qleXSibZDIBjuvSgBwvp
IUk/cly3AVh93p6+n9azp7yeVF3JsySG5yadI6XSh7i52up4Bz6VSM0cTEGPeTjkD3oASUh
CJBJl/4t3UH29qktllkn+VwABktnB96qCZXUhrY5JwAOpFadgrucIiDAwwbH6f59aANNbuQ
L5ko24646ccf0/WoUv5HnZ43bDZxzj9KZdzxF1AmVsH7g9v8moINQsnkkjRQjkgZ55/GgDZ
huSYnBnwM42leMZq0s4LqDg89MVz/wBqwvy8gH7xNU42v5cqkhLnrISPbHegDuzMrnbtXJ7
46dP8/hT7djbxyL8w7Ak8kf0rlrG4vLcA3I8xRyRkc+ufyFbttdyzAozeYHGFJP3eOlACBm
lZkKhcnIO3GcU4f6P8wbrhTg555/8ArfnSMpDBjwq55OPT2ppDSL8ikgfN04zQBN55lUh3O
Rydx59xj0HFZd9cNbQm4CZAODxnnqaveW8YBMLOf4Rx/n0/WuM1bV7lrxtPtBtaQcoBgk57
0AdZbuL21DYChlGOMYORXP6rbw20ZZMNMOxbj/61bOnxzCzihl5lVfm9veq1xBbyXjLKnz/
7X3W45oA5K0vsz4eAO+eSGPP4VLPfYJ8uIrz0wavavojRxSX8AECxk7lH8X0rj11CaZysFx
NEwJB54NAHQQz/AGoc4Q9OR9KZuWJ5ImlLbuxXv/nNVTNEYAnmZ4HAOD+FVJboFysZc9jvO
Tj6/SgCxMEkglDxiXnhWx6/5/Ss9dK0popJJ7d16lWBxj0/rSPcFoztH+rIzjsM9Kk+0wyE
IXOVXOACMUANs4oLNGESlVbjDsTn3qeCTLGTyuCQMkZzUBZcgoxLA/xHj/61XbaOW+BIYqs
QwCeMfQfhQA37FM4DxShQwzjI6/jRU76NO7lmkH4vtooA07plTbBGxDkgEdT+lbulaHd34D
ANH/vjJH+NdfYeFdPspHuGjVpUIBLjOf8ACt63mhjk2BERRzkUAcZbeCL9GLJdK45wpXj8x
0qhc2V3pEuL6B0Bx846e3+favVoNSjBA3jJXhtpHTkVJcW1nqkX/EwjEi52gbf1oA8+tLuO
eHYh8zH8Sfh/hVOWFg7jaSBjIFd5ceEoIIjcaVFtIHKH3965a8sdsu+5kEAXPyk4zjrj1+l
ADoQIok8pQJD2PapJIZmgYun7zOQaxbK5NvcSDzGEZfp97NdF9tLATq+V6Hvz3oAyz50UYL
jk5OMdMU2S4aNju3DBwP8AP5Vbm1a0lmWJo9rjjOc1S1MwSj91LgnhQB0oAQ3Q98c/hmrMb
pGeSCeg/wDrGsP5uMNx7jP5U153R15L4Pb1oA6NplI2q2GPTkf59PzpXfEDKxBLcEDvWGl6
28FYnyDnJHH41eimJAYjIHGCfp/n86ANGKJjGZcZP3QD171nTvJK7qwG3tirD3LucRrsHcK
e/rVSScuxR0EY55z1P+RQBz2oRyL8+wlTnkdj9Kw2nEUzNIroQNpUnr7/AOfSuj1BoSr5GS
Pc8A8fjXJajHH8zK5B6be3+eaAHtqLui/PgngbjyOv9cVRubwNEilsknHHTmsyRpslmmCbj
ggnH5f570rRyTOAZCApGGUdfQ0Ad7odyW0kLyCvX3Ndbo9xxncCc5wTjH+c153ooMVqIW+V
em4//XrodIvok1Qs85WM8YIyD/nFAHqUVyk9oHkVRjr64rGvrmOPeIBk9gR/Kqx1FJLcjzA
p2/Nnqa565u5pp9sbEOAcZPSgDcttXVrgZ4b65NWbq5LyBwGwemeMfWuQtxHY3Hn3koUEd/
f2/GrFx4gS6hIthggHJyccf5FAGjqd7LHbSW6xkkjBHAB685/GqUMUbwxuWJeTkc9OlMs3a
WE+e3mlxkZGMnPFXrfT5ZyZUZVQH+LrjrQBQnglMQbbgdee9OtJmNxHtjAOeA3X8hWjqcUl
ugVZFPsvIz9frWfZxyC4izl+eTj34oA7fTbFbhNzEgEZOeh+lbP9nHyigcAZAB6fSqehg4A
xndnOD1GK6SNiy4IzgYz6igDA+wgHcdoHXg9q0BZRm1MvTIyOT7elaSW1kwIYMDzwFzn261
qrbWaWG3ywMryPf60AedzRtBMx3AKc8DOT/nr+FRSQx+WsxZ1y3AB4B9f611GpWUCNlQqMT
ksT7ZxWJJpt0JPM+Ro24ABxg0AQxSytGEcARAZwM56YqrIwEjNjgn5R+ef51pTRTxhwsS8E
HOfesd5PMXrgkdxwOR+fAoA19NiEqOm4B3TK5OPpU0MAjG1sALnIPfj/AOtWOl0yFJVUK6j
aOeMda2DK1ziU7VwAv14/+vQAs7qFZTyVIOfU4rMup0TqcFucd+3v9P1q3cmVIQV2NxwSet
c/q0rwaU7sQ0/Oz5sbBnpQBlalffufMKuEBI2nqen/ANeuSu76SQpJBIEGeM9abqeqS3Mxk
M3lDrt6kmsGW9nTMOEUqcb8dBQBsrdTM+NhjyfmbP8ArPr6VSvLho1O19rZGSf5VA2oSyxg
CI/J1K9G9MmqxKzPtlVZFAOVyfzz/nrQBrwXgjhMv3iQR0z9aiN+H+ZYAqkZHPOfWs/ehBV
OPRRyAKPNgCbck46D654/WgDQ+1xngxsGHIxjuP8A69MW+KEDblj747VlTXgTnZ5h7Y5zjv
VU3jyXEUZg8sMdvJPHvQBrTajGJVZQVCg5GeCe1UobsJMQeGJPQ/596yb64MU58sByB0zxV
eC4kkfzdn+r+8Ac7T/n+dAHepMphAwfm5HFTWV9aQSGG3VdxGOTiuSa8mS088uRDxyASQPp
ViyuYJZPNUDGMjJxzQB1kN5DPdm1Z9qg4bg4x3wasRSCymKyyZR/uhegrnzf4TeihiBnnjN
W7m7tbiwUo0juwDBdvegDvbWCO7szJbMWA5ySOg61lT+I4LaI27bY3DY5HXiuUsfEd5bxxx
RB4sttK7un+fSm649heyxRjcLtzwByG9vagDeuvF620PkpG85zg+WB8o9OtP0m1juD/aEyK
XfnLLyBWbHpVtpmlBruYRXLnlGxzzxzUE9/d2gMVrfRAhchcZLDHX2oA6vU7mQaazQTiFjk
D2wK47TLm6t7+QX9wJGcblfOenT6f/WrmNY8UX135cUqAMr4yT29K6bQ7FL61a7klAhKg7h
27H8OtAF6z1a2v/tEd0zfJkpnkMK5fxHYS2t4lxZufJZdxXgHkZ6fjU91fabpesiSwAcOuC
dxIA/xqPUbiK/gyqtx0y3WgDE+1DYHPyDPyg98dKZ8zytMzYUAk5HOKgyGULIc4OA2eRUhu
GiPlquSePxoAdbzt5rfvOeeVH8s1FLK7P8ALK3X+P8APtSLJIhZnUbSSD9aY4jkBKSONo54
4oAvwzJIChJDADJPfNWoHAbJlMbHoqnrx0+lYMYlG0lz154roPsyrYLcum+ReFGfbn6dKAL
kkzyEFsNgYyKKYkMU8SPIcNjoQOKKAPWtU1O4g8WPepcxjTrsfIxRsA9MEcYNWxqMalmSdf
8AeVs7fevLxql1faw2mqf7St5cCOV22eYDj5j6kVPIjadqSWSkgKSGUcZwe/1xQB309/rBY
Si7UQdNjrkvn0NdvpUjRWKPLcRqXAyCP1rzCbxBp7aaP36JcQjhmbhSOtZGj+IdZ1bVBG11
EYSdoRScY9fwoA+gba/jZkXO3PT5shv8/wBKyvEWgwarA8iqBcAEoSeFPHauSS/bSLaW4e9
MyodzNnOAO2K19G1+71PEzxtJAeU/ukdyf0oA5CJntN1pcRkTRsQ24cMeOQP89au28CyEyO
ec8YOB7nH41meO9e0ix1q2nMsazsPnjQdcnv78VHpnia0muDb3W2EkZUDvmgDRvbTzp2UjA
HQqMHH+NU3s50iLqucdPn3Eelal1eWlvaGaeRkkYfJjqa5qZ9e1RRDYRpbRjgzngk+vvQBY
t5Yri6NsJ41ccn5qhuxIJlVfk2kEsTx+H681zun+Gr2DWvMa4d33ffz155x/n8q7m/sGWJH
HzbeQMe+R+FAGUzyKpcMTgZ/SpI9QwfLLDdjOcZ7f/WpxEfMhxkd8dayJIywmlU9B1HHpQB
vw6iqO29hyMZIwP1qrJeNMxOAQBx2ya5fUdWWzWFXzhgA3qeKba6pDPIIpHwZDhTuOPr/Kg
DVvJFYlmUBj6NnjrmuZuGRmKAtyevp6Vtz2oTKhy4Pr0qlb6YZdS3OylCNuDyB2zQBhvayS
SECPBHViM49vr1/KrS2/leWrHcyjDbeAT/8Ar6fQ1vXlqFfylQIuMgdgf8j+dZ/2fPUDgd+
v+f8A69AEkcyxn5yMHOMDj1FXbO7t3VgByOM9COvP61U+zfaLYqUBK8buD0qkIJLZiCTz74
+X/P1oA6iS5jhtTIk/OO/Q81UtdR+eQ+czEeigZP8AQVksdi7scAFue3p+ZAqJLjcAik4Y9
B0oA17+Rr8jzCSo6joDTYUjtLUeUrZIPU5qPTA8z7SSTnPJ7VpXds8fzwoMgZ44B/z/AI0A
X9PImhQkFQM/Q811sESG2JA6MevpzXE6dcytHJ5jZ2DPHUV1On6gHiEbElmIOT3/AM80ANu
IXMmEiLrgfielTWlu0t3iVQrZxuDYFbFqhUK5+7nIzjH4CrX2aOaRHWJQoI7e/tQBqadZGJ
hxkDg+9bSmJCQFfPrVexysROfn7mr0NxLkgxA44HAP+frQA57bOGKAHGRkVaIRbDI444ycg
/5xT4iDG24fwnIPf/P9KaJRJYuiryV2g/p/j+dAGPdfv5AJFDfX+tEtgPKTaSvIPXqe/wCd
W4oD54ZsHkA5HtTdR3OFVX2gDOR269aAMC5jcZVg/wB3Bbsf84rL1CEb4QoO3nP6VvTxuFC
uxOSRgkkqf/1Y/Ks69tXjwxPXnH5UAYuIzIqovGOuc84P/wBary3TqfKXGVXJIHUY4/p+dU
5CzljCBGE+8w4OaxdQ1aOFWSB2EgAVmB5PtnFAGxqWrW6W28sSx6opxxXB67qc11A0kIfg/
L6ED+vWluZmnnKB2eXuCfaqk9tdFCWulAY/MpOAPagDlJQyENNG2Dznt9f/ANfrStDEypM+
WMjcx55x/nFdGlqBA73SiU4OSec8VnTKkT+eUBB4wB36/pQBCYbKNFVVlVW/h5A/Go1tQ5B
Qlflxk849f5VJNercwmEb8sBg+mf/ANVQbLkWxKSkNxkE8dv8/nQBRmhe3uWbfkFcYPTGev
6VnMDJMWbzCBz8rYxXQxWls4U3c8fzdQvBB/z/ADqndpYW7kQsQ5744zQBRkWMmJIPMiOCd
xbj6U2Q5t1cqQ8bbQ5OefWp2SVkUSRI4PODkCq87SGIIVCAjhQeD/kYoAz5BB5hLzOW7kKM
VC8kcZDRFgqg5JPU+tJLgL8o28H09TVWRhJCVUHccA4GO360AX/t0zIc7dmMYIwCKdG8cpy
xwTydhxj/AD/hVOIbYEjzkBQKjSQrJxDLwwyN3v8A4fzoA1YdSa0RmU/Ki7sHnPrWnbXs86
pPHJtz2xWHM0MsmYoWTdwSOfz/ADq/aQrK2zf5Yboxzx/nH60Aaah0mkmklHzn5genfoK6b
QYbMqr4V5Tg5YZritfjNrCBDbyKAwJlJ+XHOa6HwhcPJZiezj89ehbvQBZ8UWqzNJLcTO6q
CyKBtyf8/wA6NN8Fad4i8LPfadqssmsW6kyoR8q99gB7+9XNc1OYIxn00yKM53DOSe/865n
SvGX9g63HfWgkjEjgNGTwEP8AF/SgDmryAwqRK5Eq9Q7ZKn3zTbHxPc6dZSWccheOT5ckZH
XtXovxW0u1uLHSdZsbSISXcbGRwmC4xwWx1ryNrVVt45Qd4AH3j0P/AOs0AaOnajClxulds
kkDcucE1opq1vdTeTuESEjhcg9/8Ky4bSW4iQrbsSw5YcFv8e9aEnhy6htFlECyu3djkr+X
XvQBNDHFMC1vdLLjseBTpLbbEsuSTjO7/wCt/hVKPSrdZFcxvG+4FQBgE578+orrZDb3Nik
1vGodPlkwOmO/86AMIwgQlwTI391lxmoobWSZM/L1xtxwBWvbL5srRjpk5HrUktksah40IY
nBIFAEdrawiJo8epBB6n1/LFTi1LqIrZHdjnAx2x/9eh8W+5jgbhjtxSrdiK3MqqGnUgr7+
9ACJZXseUNqSQeS3H5c9KKYdQif5nYmQ53/AHuufaigDGTUbiDVgYJgoyBgnB/z7V26aYtv
Kb3VLiNxPHlScHZ7kVz8EsVndyRw2oV4zg5/T9ak1KDUNbkEtxMVCLjcrbQPTigCvr+paeo
aGG4SZcc/Ice/PaqvhbVbC31GMyyyoWOACPlI9aNP8Oxy3j25c3JT74LAAjqeakvIdEtxdQ
LGVmyBDsPP/wBagDsfFXi7TrW0NokDSFlBTPaqfhnxfrMsUdpYmKExqdjZ+7/9c1wcml3V4
Y4RPJNKePLYcr+fWut8P+ENUsStxcxyRq2Nv5mgDqNMt/Ds96b3xE+dTds4kTg/5NWvFHhS
e+tv7V02xjhtlUB8LguB0x/iKw57j7Hf/Z7mEKy8hyODWhJ4u1aztDFHLG1q4+4ex/r0oAz
/AAfqtl/aJtdVjLEnERc5x2xjt/8Aqrv7q7tItyIo8uPjONoGD6dq8XvdSiS9FxF8r5ypC4
//AFV1Oka5LqmntHcb1PA3bevvQB0GiLPcalK5kXydxwgPqfT0rrrwLcWpMpxxyf61xOmLY
WMTrpExeck7iG3KMj/Gs6bxNqmmX5huI5LuLgEt8vB70AdQIAu4l/3ZH3sdvx/pWfdA4MSr
u7/L/L/69YceqNcXPmqrlXJJHZBW9aTRCNZiMmgDktTtLa4E32kkSldoUk5J7HHtVS4sYbb
SlMZcXaAbSncj2rodZWGSVZWj2sh3DHc46H25rDaKe7lWQEpu+Ur97igCN9ac2YeJ2a4C7S
56Vf0Nra5bfjfI2S+Dyf8A61XH0WOz0AiSNp3f5hhen41zuk332PUv3skcQ+6AT2xQB0GoM
UuQsERKD0yQPWhz+7V2wMjJz2qLU9Q0gjd9vRjjO2Pkjj/9VVrfVtNuH2Wtzjg/Mw+970Aa
8SE2m8Jlc8EZrPnVsAYJ71s26vHA0odJSw3Z7Hv+FRXMStwFIb0/z+HWgDHuLgizaULjC5z
2HWsq3UTSGRtrDtuPDfrW9fLBHabJG2hxjjsP6c1nxxwQyKsb7cjOcZz+fWgC9pUccdxmQn
GDhByDWvf3EMEbFIiS3B7YHJpljbiZUmV8qowRjBzUerxrJGY0Y+YvzHAOMY6D9KAG6UUZy
YxgsQTxXSIU/dL5Y3nofT2Ncvp6l40iPybT1X+Kux02LyUyVVgTkUAX7Tziqxu3mJnOO5ro
tOto0dZIwV9s5I/zx+tZ8NyqFQsXTsP0rVtLlMh2DLxyCOhzQB00NtG8EZjgZZmxubpk+v8
A9arBAjAyAMcen5frWDeaube3VkcAYAHPPHQYrJ/4SCe5cJDIFb/aIA/zxQB3LX9rbEhkVV
6HJ/z70n26CaNjb4EZ4zkc9a4N9Q88lZJXJGc8dP8APNNXVYUAC3D8jk7cUAd0HVzhXDdeB
37VWYbXIPPf8M1yV3qVsIMW94yv/EWHAPFS22q3wiDKWnTv6j/61AHQXbIqA8Lz3/z0qpJb
LPF82AOi5FNj1EzRshjbeQT04qaMJsA3885DduPegDltVxaaZNsXcck7vTHvXj2sT30d0EU
Kyq2Ov+eK9Y8Rw3ciNDa25lc88NwOfSuJfwb4m1Bw7Wz+ZnGCuOAeKAMGCa7d+WCv3CnODV
oXzwnd94nHHUflXSW/gHxKGYeSQAOT3P8An60+TwX4gRubY5B4OPrQByEdw25sg5zkg8Hua
z+I7gh+nJwc85rrp/AXikziS3gbA7EgDqazP+FfeJ1Uefp0+7gcHODQBgSTWwmHlplh0Of1
oeSWRCgYg54J9RXRp4S1e3TMmmyhwMh2X7vvVC7sbiGNo51aMKM7gvyjvkHt/wDWoA5a4up
VYQrbux4BPoKrnTo2Q3ksjRyRjJxzk1GYCbl3kZg5+4204I9R7ZqKaO5Zkj85hGflOOelAE
y3qFSVnk+Y9Oveq5uowxEivIc9WAzVOeGS3l2Ln6txmqzJcPkoABjA+agCzcTiSQsflUjjJ
GOn/wBaq/mwphfNUfjUZEnKSn5evrj/ADzS7YQx4PXnjigBGMJnVo4Sp7sw6+4og+Xgnvn0
z7UbX3DEbcHgjGatCGPb8x4IHOOg/wAKANeGztJrYF5kCpy2D7df0q7Zw20RURKGY5G4ng5
Hc1hwWzMMW7ljjG0dx6cVqWzJC6Wz3KxSnoc9PpQBreI3Gqw6T4etbaOFF4fPy7vf8Kn03T
JvCniaGwtbiRYJ4sFUHAxz1/A1yd48tjqu1nMkwGVl3ZAHpXRaB4lvTq6xXEKXU8kTIrN1B
I4NADNd8bStLcWcdpEZCSolY/MMVx8IE7yXFxuZiu0hOg75+n+FZuoNdx6jMlymJQxDYP40
sF5JaoRKCNx4BPOO/wDKgD0LTPGc8Wh3Hh7VI2uLOSPZGoUZT0PNcvHoNt5n76cCNSSqEgc
E5/Gss6vcrtMLgHqSy1M2ozzlZ5WTMnGeg/zx/KgDrNLvNA0nLzoGyc4zyO2MU+bWra81pB
badtXZ8rdOK48WWoXVyjeWojblXDcEfX862IgdLg8uT553O4e1AF7V7qO5VFiTynZgQMYP8
qqQaiwnjt5l2y5wpxgsfX/9VZFxrBuJBmE/L3HUVVa4klmW5Xkqd2c9D6UAdjc6lBIgSCIx
yAfNgfe/CmrqbeWXheUMT07Dv/OsJroEI6H5ujA/lUnll4wxwIz6sBQBspq0UqSQ3MTTSYw
XIH6VXLqUCAlUToDwB9PyrOE8MOU2jHADKd27nGOlPS5geB1CFwcYY8AD/OKALv2oxfKuzB
5x6Z7UVnNJGuF+zjgdyf8AGigDauVbbKFf94y53dao218sKYkupCG64GQR9KhuI7hrrYHbD
YXOexFWtO01Wv47InO9giykfdz0P5UAGnjVtSu5zpu61iK7dzkEnj0H0pklpNbX8UN3ta43
bvMx/SvV9L8LW2nQxOsizO2Ceev5VB4w0CzuoTcW0aQyRpuLnjOOuRQBwfh+M6t44jUyDag
BPoMfSvZ7rUba0sooUjDBygUDv1zXgvha6NlqVxcLMrkEgkds8V3E14+nGG6mmkZ/LOxSQV
9RmgDuNd0PSNWjOYsHbnd/tV5rqmgX8LYsJBMg4wBypHrXQ6Trsl2jTXcoSQNgL0HTtVu+k
85jLaZjdlxlfXNAHlVxZyR3yROcNxww24/OtNY5bezcNc7IweobGBW9N4dk1JjLNcHrkBsZ
z15rG1Cxh0+b7NcL9oLpvQq4Ax70AXfCmptBdtZyohhY87Tyfeun1FtOuFWJ0fJBDNuwfT9
BXJTeHdZ0SxsNaktlMV4QFjV9zKO2cV1Wm+FtX8SRFoY3sgq58y4Hysfp1z+NAGDbRW1vqB
RHlERPyk8Vr2026VdjFgO1ctf30+maq1jPIkv2YlGK9yOtdHYahZx2fmoygtgEuQP60ALqT
q8nlk7S3y8Cm6H804dgOGwAec1majfxSXKlGZpFyRtHH51t+Hywj/1G4E5GQc0ATeILi7SN
QhaNGQ4UV55fWcsnIRmLdWYZwPr2r1HW7cNb7nckgce3rXN6fM37+0aNSkyY5GcZ4/OgDlr
Dw7rEcMpi2pjlhkHg9PpT7vRYbDTvOmf98pKvjjmuws7Ce0aZJJUCMoHzckAdP6059OS7gF
rOrTwkZyOO/bI6UAM8LSTPooEqMQDsQ88joOfwrRvN0Eay4DqCCecdx/8AX/OrlhbxWloLO
zhYKpyM8n8Kzb541cwhQ31zQBm3kkV3cZiIeNu3Xj1zUTLbwzNMsZGQASB0q5BbxeSWO1Tg
4C8c1FHEssuZCpA/l0NAGlplz8gi+8G5IB7Vr3UIkt2lChc8ev4/pVeytoxEmxcNjOMfnXQ
yRQf2f8+4cAkA49v6UActpsQa5EQRcHqScV20MYSMM6Ele3HzVy0aRrOpA3sGOFNdVYxk4V
wApbO5eM496ANaCKEEOVLOecg8ValHyMUYZ9B3/GolCIwVeWxgA9atxW00xySo3DgHt2oA5
e7v4jcFJo5Ryckc7fw/z+lRRq/mh12Rgc5I5x2/SujuLF2DwFBjO3O3k9+uPyrnLvRru0+f
z3IPzDf7/rQBkS668N2eRJgjOFx3q5Lrjy20ogWNpCCFwMgms77AnmmQqShzg46f59acbR4
ZkRQeCRyehPTFAFZtTvpn8gQw7Sx3HZnHPWtjTmuXVC7zr3wrYyant4iJY4xGAG5baMEnoK
6qysY/K3yzLHGD3Az7CgC5pb3BjEcxUxvgZIO4+orcj0+JW3zKBnvkZP8AnNYE2ppbw+UkR
GMKHx1rNXXZmRt8jiIHjJ5NAHYutojlsLGSeWJGfb8KWK5tAVQyRu453Nk8du9eY6n4pkgj
dYMzMehz93sK5yTWNXuZNkS+U+OwYkfjQB7sl/bQOyu8Zb69Djio5tdskgGXwqdi38q8c03
RvF2pXKATOIHGC5ByR+NehWvhJra123l40p6MCcn6e3/1qAN+O8tp1LQOkgHPBP8AjTonDn
DDeM4+as61s4bYAQs3OQef/rfWrEUYiYFCxx29aANJzbPbuPsseWA53HHPtWTc6TbXUEscl
nAQyn765AGPStOJwwDGIjPGd3FRvdMOqK31GMUAebWvw00aMTxq5HnEszbslf8AZX0HesnU
/hrGBu0993lkkLIucivVYViDlgoX3HWpJFjZdqDPqTQB8y6z4A12O4LrZCRFGeDng8/jXI3
em3dpMyXFtNHt4yUP5+1fXL2cUZ3nDHkjPRfX61mXel6fewyJcxwPwV2yL/KgD5BuopI5W3
DJAHfn8/xqvOxFqqiIhuc479a9L8Z+ErfStV/dPiGYgjaehrhryzNu7QyZDIcFuuaAMtEBg
Db3Jxg4bg/5xQbk4I2AjsPUU5llAZDjbnqeo4PNV5htB2g5/l+P40AW4Lma3nja2mVQDnBX
Pf1qW2UXsstxeS5kDApj+HnsKzUUFGkO4kZbGf8AP+SavWMH2kGTeUK9F7HHrQBt2Fh/aU8
yDAO8DLfMcV6VYeE9LtrKG4kUtdRtu8xRtz26elefeGNTitNWW3ddxk68envXo7+IreC2fz
VKhRtHGcnFAGfqHg7QdSla7ZJIpe/OQTXL6n8PxcuPsr7MKfnY5HWutg8QWVyAqZGD1Jx17
VNcajbeQ0ijeo7H8qAPIz4ZvbSYpcReZCp5f0FSzeH4Zti2bgAdOOTxk5/Gu91Ce0vbQjDR
IvPYHOOa4t1jMjRxluOM5wT70AP06K500+XJK0hQ4UE5C/55/Kq+o3Czy7wNuCdw9DUU4uI
ZMPI209ycg1l3Uzhj90YJ7f59aAKDYE2wAsAeoGcip0Z0TATPHUnp1qS3tdhLtnODnd1P4V
dMKkqzZXI9c0AV1fbAxKHjpzzj3qa2m85mVxtByPUrzinyhPs7gEn0PrVVY9gYIxy3FADpV
S1GGLO3IDdc0QtM0XmLHjJ79ah81mj8sxqw6hjyT7fy/Olid0wgdiucj9f/AK350Aa8FvdN
ECsqqDzyxFFV+WAOd3GM4ooA2byG4s7rE0iZxgeucV03gOyj1TW3a7tWNuE2xhs43e9YpsP
7S1tdNzuZjswOvXt717rpehx6RpUNp8iFE+ZgOR7mgBs+nLBbKtumwDp7f/rrE8Rrb2+i3E
kk+WKYK9DXV3N5FaRhvOEmB3AORmuJ8WhtS0prYIc3EioCF9Se9AHnFh4bmhsmMYErTsHRO
mTn9av6zfXWUsr21RLiIAfMcHPau2m0m50+1sIQ6bYlAyOueuM1T17w5b37vcI/+lFVIJbg
Y5IzQBy2nWs8urwyXrGGIpksg4Bz0rvUtLOZQIpCCOMt3PT8sVz1on2K3NrMrs6H+EZzx/n
8qv2t+kMgyPLH+3/KgDTa18qOXaQ4i4JUYyOtczGlvf8Ai0usMbwuBG0JXhD/AH66bUzNea
I62kipNkbxnBP0rlNMuJdO1Rvt+nXQiUn95FFu3j19TnNAHpmkmDTX2yRJcxqflZk3Afh/n
pS6j4gnuIGtokjtSVO4R8fhVK2msLi1/c3Sw7udkikd6ztSgmMH31yRz2J6/wBKAPNda0m0
tbWeaEESby+4HcSc/wD1/wBKh0W1S8ge+ulYqpxHG/Kn1rodTst0E0ZOGK9B1B7c1z1t9p0
2Ca2uJFZmOUGelAFiWRZrpSiBYYz8yY649q7vRZka3UQDZxjA6Ad686iGbgvnIyR19a7jQd
vloox25/IUAaOoxROsgdiMY/D/APVXIhPIl/dONuf4eecf/qrr9UKyZXKnjB59ec1xGpXot
WXYAfMPCgf0oA6p1SbTjKqZOOT13H6VgtchY2eNiNnCkf0FbGkziWKVN2Plz649f1Fc9dSS
2mpNBKIxE6kISByO340AaUGozrb7lldSfmBz696wL/VJ1l/1hU56YHNUbi4uUPloxODjaTj
9KpZne2/fFWGf4aANmO/VxuOWwcBsnr9KSylkhuw7ZYE/L69O+fqaqQJyDIpRd2GbHA/xpl
xrsFmzxwIJpRnDseRz1NAHoUWoxWcH2q6uoreEA55y3WmSeNNDk0+Z1knlWMAAopC5z1rjd
B8Max4ok+2XM/2a1Yhcyoce3H0r0Dw74Y8N+DXkvPEU8+p2IJjkiXDImc/MR1x0oAbbSQzX
MSQfJNKodAerDua7KwZpJULrgY+VM9PXFePw+J7C3+JLXmmx7bAfuYRu+Xb6qDyOvevX7a7
uY7VPs5T5xvO7AwD70AbESjzQzjcQcZxjitONo5ZPMUKo64+grn7S/hmnCLy3Vj710FvuRg
JWTbnOB2FAFzYvK7Q2fUVS1PT2u7bjnsAB29fStSOVI4S0ahhtyvGen+f0FPDQTqNwKLwcd
j3PB96APO5bKOFApGVHueOeKpLbGWYlSxCZODzXfX9nbXK7gpBAwMD8qwoNMl8/9/xbHkY9
+ef1oAq2to3mKwAEg6MOex6f57VsGxuZYNnmbQD14zTo0hhf90jNxw2MjFLcXqRK3nNtJPI
/lQBEljbCUJPJvwckEknv0/z3ri/FF66XAsrAI28fNub7vpj3rrY7i5uzJDBjynHBHJH0qW
20zTLGaN7kK7nJG8A9KAOO0fwTqV2UuNTljihzkAHnHt6//rr0jRdF0e1i3G2XCEj5lyfqc
+tV7/W9IsrcgTBCvIzyBXF6j42mddlt87DJDoD83+cUAepy3NtCpkWQKhGNvTisW68S2ts8
kaBZOTuUHPpXAWV/qerOYpp9in72wcD8a6vT9DQcTyhk6gnB3UAWotV+1H5IcAjJ47e3vVy
D7LIoBlznA+8eKq3kf2FFaGMsvQkDd/L/ADzVHRtVTVNee2mQJbwRsWkOAPz6UAb0N5YJdf
Znuh57HCoDk5ouZcEiKVWkHIz3/wAiuM1jW9It9VW5mG1i3lxOvf3q5BLDfotxa3pZBkYU4
/OgDRW9vAcuwUZ6ggfhVpb1yv70h2IwNpxisDztsrL5jSBe5XjP1qK4vikJCcnPbFAHQyyy
BCd7AEcZP1rMv9Q+x6e8xjE0x4iXOWcjtWVa60I0Pz7uerNj6YFS3+pRTqu4FTnhgACPoaA
OG8UX0Gq+H/7VltDDJAxDo4wQc/8A1q8p1JIbizA3jLcY7n/CvX/GRX/hHJjFgM3Mm7GT/n
8a8Wlti0pZS21zlQRjI+lAGJ51zGNqR7lT5RgZz2/HipY7VLj5lmZlBPGQM/40/YVvWyrYH
Qn/AD9ascW5A42g/wAIFAFF4jFhlGFHJx2/zzVmB0K5iIRm/HPrUsv3wCNxB6df88VNawpb
3SSFAdxzjOcH+lAGTNK1rfrJHOPlOQAuDnPHNbDandSx+Y0pkduCev4V3Og6roXi6L+xNf0
1Ibm3yIpFATdjpk1g+MdFt9C1GO1gVFXy87o2zzngcd6AMWHUZY1ciPPfJpU8UTw5iYEhiC
M9u1YNycyHBIJyMZ7f41CQ2A4BBX/9YoA6W78RzXQEcCNvC7icDJHNZ9pqK+ax2lHXAzjP+
elZahmB2Zbt8uT81W7e2k2K8gIjIPynjFAGkt7FesFkudoHG49qrSWql23kuB355qTbbggA
YxwMD7vSnZOOuKAKwkZV+8eRyacn2i4vls7e3eV5F+Q+hrsvDnhC71hFn+yiG1OD5rcFufQ
16RY+GNJ0pv3UbecoySVz+hoA82i8EyNbxO7MzMPmUDkf5zUGseEZLcpDbRuH5J3Z6Yr1hZ
LJY0HnlWDHIAwRUVzLZyQ7knMnPLY4AHvQB4Fd6Zc2dyfMiGP5nGeP0H4UkELFWd4wAMAf5
/AV69qVppt35sc8aMoTlshSp/ya86u7T7HfeUk++HkqrcYHv9aAMpbkAELgY4OQKKlljBkz
5akdvlooA7Hw59suvEUFtpLxlwmfMkPIX1x6+9er22s69C32C/sQ3/TQjO70rxrS9etdH1d
7nyfJckFD02jjP417J4d8RjVrxLl51C7esgwMfn9aAJLS31GRpmlZZG52RMMZHWsua2TUtZ
sUSVg0R3FQMKMH07V3hRZYi8Kq79UwQu4/jXMtbT2OoTSYjNxKSW+YY/CgCTU9HudRiMYmE
MpBZIww+YgV5i+qahb37afJN80Jxv6buf8A61drLeyWs4a6uCkq9F3dhxXFajNBdeIXmT7h
wA3XnJzQBoW0F68++RsIx3Alv881bRBC20MLgE/cLcA/jWWbpWj8pZAwHBHvS20DFgfm2g5
yx5oA2reYw4iLlmQ4Ldc98VoLcJPMium8JhSfXrk/zrKtrdpp9qHd6kg/nXRWWmOpBfDEDB
wD/n1oA0rdD9n2MkYbGMY6fjVS+gRwSDuXnrxkYqQPJAp3AsAcZHb2/SqdzK2/5sDvjPTtQ
Bzk2iwSySSMzfKBzvbj6Vy19ZRQ3GY7d5EH8XHH4V2FzI0TSSggxjnGOa569umuFZwV3Z/i
AHH4UAZMMJMm6JsEdjxj6112lEb0bBx6nPJrk5ZWVvKmKkdinr0/rXS6NdvDDH5pABPHfBA
70AXL/YbkvtOQODngc964nxQs9te2UxxvLYCocZFdne3yv5gG3AbB+vtXJeIJLafUNLt4yd
5Jbk5BAoA3NCkM7iYrjjG3PSq2uSxrcyGWDzCD8rHtx3pmjII9Tcs2EwDxxio/GWsafYxxQ
27rLcuMELzk+9AGBPMjTRuZBjOSTwOlUru7t47VGmmVyrZ+RsCsWV9RvJSsmIwf7taFlo9v
cJtnLMc8kk9R25oAdFdarrDm3s42jj6bhnA9/wCVdX4c8MaTDKLi6JuLo9HJ+Xp3HWsDUPE
bW1sNItmW1j6NJGvQdyPwpNN1K5i1S6FvdsYkgJVrlSN+R2oA9wgurezhWJDEybTwnP45rK
1u7S70DUYgmGaEhQP4jXF+EdXeSxl0+4kVJkG+Nn5OD1/Ct2BrjbIEmRxKCMkdOM0AeKytM
ZXeFmBiJCgHvxX0XpM88+l2iysWPkoOe3A/rXzzeZg1W6kKhsucKBgDn+XNe+2E0rafp8h2
qFt1A2jrx/OgDpbRYom3K3JPYV01nMpAdn28ce3+TXF2sjl2bkLnuenFXVuZ1hDW5PUgEHH
1oA7eF5DOyqoOO2cetWi223Z36ZyT6/56VyWn3rRWoeWZFVFy7dNh9Dmse5+I2k/2mtmguX
gPBlVcJnv1/GgDube4JjyWARuME7T2p2LIMV/eA9MsSB/nj9a8j1j4nqL6SHRoPtdvEcGRl
K4+lZ2sfE28ubWC2tdNNrdKcnzn+Uj1yO3P6UAevXNz5e4xSgEchj27c/571kLbi8uFZpTI
o6/N+VeQy+KtYvNUURagoWFQ8oicEY74BxzW9/wlFxpXh3Tbi9upo3vnleJnj2q8YOM5FAH
ot5d2+nEpG4KMMHBKgVymseLra2k2CYPIQclSDtPb8a8717xlcakzW8UpkjJ+8jcH2rm7jU
WaTLRiJB8qk8lvXP6UAekWE02vTzNPcYVXICk9R1/z9Kt+XDbufNYIOmc15db6rcRORHcbO
uT0H+elWIvEcn2pYjO84znaTkZPXr+FAHqtr4j0nTgT5p39DgYyasy/EF1gD28e9TjHB5/z
gV5st/pCyRpdKPMfnYB9365roba90Ozg+0RSD5RjaxB/KgC34g+Imqtp/lwK0ThTkng4/Gu
LtfHniWAw25AWGYhvLC4Yt2BPes7xN4mtrvVgYomFuO646/T0qGPULa7uI5pf3ZiGEBGPp+
RoA9XsriHUtPEeq+UfMXduPylD6e9ZIuJtDv8AfptzJLAMloc5BGMZ/KuPbXjIMFy2wZyRy
R6YFVn8Tuv3ECN3bPP5Z+lAHojeOY9RCiOVYCrbAnIJPPWsvUPEV0qmNbn5iOFGTxXmF9dp
M4uYHKXWeobjGPT64qGLWLubKzTJ8q5HUdeMUAd7/bN+sDyyO21D1VuPyrQi8RmBYz5+4Zy
UY5IFcDpt8txckSy8Hjd/D+NaUsNm8zmExyDPJJ7+n+fWgDo/FHieDUbOKJJtjr14PP8A9e
snTYxeruKlPLwQKx7yPMaxQxqdvPB+U9/8fyrT0lri3sfLCkuR2555oAzNWtRDKxjxu3Hdz
WU0iRIPMy1bWr2uUzISp75HUVhxQuzmORsscHPb/PFAA7j7MWQFdq5zgk57cVZgjdESeWXG
4YGEPz0sMEcytGUJBB4zj9autbfZLcJdW5GR8jZyDx1waAKOnsY7u4l2ttUg5A5B7flV6+k
a+RwZ2ZkXO4k4+gzVCGKSNQrkMCctj9Kt+Q5RsOFyOhBoA557eNZSC5bH3hjoP8etTGGOSI
SJchMDAUg/N7/nUl1A3lSSov3Blvwqg7tsjAGzIxzg/j7UAWLcljlnBIOAcYGBxVxZmhnLM
4YHopI/GsePeu5SffHfNXFmDlMxhiCck8UAaCsWmZ2TAY7gM8DtXY+E/Ds2v6ul3PFHHp8Q
CsSODjjOOvauPsInvNRhtISu2WTy2U5LKfXPpXtMctj4XsbaGzU7kw0uMYY49aAOsjS1tYz
bpGIo+OB1PfiqmqSgRK8HmGReVG7gVydxrTR/OAXjT5wc8kdTXM3fjAW94Z5Y5GT7wIf7v4
H8fyoA0dU1yaG7FtFatJuOGIHIpY7yNcBrhfmGWQnGOP8A69YVvra6jdm4t5DgnBbb93tWT
f3YtJ5vIxdLsJZh2brQBtaveO8vkwFGlnIUHcOO+aq6jbW8kAjdl8+McjpuPf8AKubMn2WB
LtpsyschQxJ/Wo4LlrsyT3O5WyMAd/WgCdhIMK7Ku3gAnt+tFVpLxWc5LDHAyKKALkouZdS
Maqsr7lVQR97Nev2Phm+tLSznnEYZVz5YPLEdjivHFuprfUYZkK+ZEAFyOeO9eveFfEcV5a
faJZWedBgq3P4en40Aaseo3lvOiXC/uRwFOTgZrULSTt5rYCFMhR1z2rLn1GxvZwHYR4OcH
r/n/GtNbq0W0Vo2K44VMfWgDi/FlpHaxrcPLiVhhy56+gH41zou4zbrFECrY+ZiOScdq7Xx
HJDLbtJcQiXPyLkdPeuAJQS+Yz59NvGOmKANC1jnMitJJmNepz3rrPD9lHqN5hmdYQeQBnn
1z/npXHwTifYskoA3YxgV6h4UlFrauIFiyo4Z+mT1oA6O00m0trdvIg3s38TDke9W4bVI1U
LxgY6davWqh4DL5ixu2OB0Xjj86jaRC7kgMxP6+tAHKXjNHcFGiCjkE5rBmn38ADPsfbrXV
X8aSsztghTwQcZNcVdwOtz5e4gD6f56UAZt8ZFMkb8jHy55/wA//WrmblJLeQzsy7Txtz+g
rf1CR3Owt0GRgY5/yP1rAuLaVjgDnr1xQBRnuXkYMsLEscEKe3r+FdHbSP8AYhtTY/5Z4wf
8+9cnJdvazDcqAZxknBA+lXIfFKQqbaztZb27xhQM7Sfr2oA6N1huYCLpm3jqegA9PWueu7
rR7XWrKSBlupIdwZI+SGIwB9Kq3NlrN+pmvGS23dYomxt+taehW1jpF4iCNGuGUOWcbj14o
A5661O9n1BLVC9i5I8wAHdz0GDWrdaBbWNkNRvpvPkLfLuzjP4d63dZXT3mN/dECd23Fgnf
pXNa1qP2qGO3iuHMSsApXgD3xQBl3F4Gvyi4GxchgP5ilvL2K1sPKJw5HJ7gZ/p39Ky70kS
m5TOQMOfvE+n606ws5dSuPtUj7VHTd2oA1NHtI5A15NGZG6qZOx+n9K0NVsJrq0S7hsZCYR
nci4QCqULhZEiOBGhBA/x/X9K67S7p47KRYm+8mGycggigDG8LNpT65fPeS+XILdRGxPAPp
XWWcg89lj3YUMQc/e4/wrye4lltdZfdF5AJwN3cfX/PSu/0y9Y2iEsVyuMegxxQB53qxiTU
rpWJG+QnKjJ6j869w8P30WoeG7OeIfOsaoyg8D0/PFeG6jOJNSuSpHmMx/8Ar/yrvfAV7/o
r200zr5fzAIcYOP8A9dAHqMcptVCygqjYIVj2NQXN48UO1P3a4JI7D3rL+3PNsDh3jUZBB6
H0+lM1G8tlgMjJiNVJKn2GP6UAVdR8SWx1WDT9RmC2EcJmnSNvmdh0U/WvOr/xNPrOriBCL
Gyx8ikkYHYZ+lJcRXniO/lvrUxQwR4Qbm270Xp/+usW7tjDdYkZJFzlQHzt5oA6LUrZtL0a
KNt/nXI8xNrHAAGef0rnG1K8lnWae5ZnCbN/ovPH+feq8k9xIuJZpHI6Bmzj2FQ/6VEscjQ
njk8UAdfOml2Ph2G50u/N1eXH+uicZUH+tWda03U9U8Ow6pqE4so44lSOADGeOMDoAcc1xM
d9Pbji4QrJ8zbxwuDXoP8AwmNld+C0sb5GtLxkKqxiEiMPTJ6dqAPPITcWsixrLlcZyp4P+
elaYla6iUyYOAAD7cHFc8JHjLIrB1ByCR1rYSSKRP3ROf4gKAJ/NgglVH+6RnGOOv8A+qop
7iOJ1aBRg8k5z65+nSmSHHzhcOARkn24qEs0hxJknPTpjn2oA0kvHJ8x5MseD39qYbhp5Nv
2iQFuuO/H/wBaq0PlO4Vx83r0NXbbSpr0TXNiVWK2+aVpDgj2HrQBTR4Y7/LorpjBXkDPc/
yqS68p3VrXgK3PPpyazGwbslcY6jHQjtVj5mb3JH50ACSSq7HzmJbsfSqzM4kb5yNxwTn09
P8APapZvNhQhjlvXHB9/wDP9ap72MgY9cYJFAEwSQqdhLEjHNKLdlmAlBIY/XJ+lWLbguwA
3bcde3+f5VvWmlxanEqFsMT97Jx3/TrQBlfJDEWgUMpIDnOf5dqsxgGMGKUrkEjHP51FDbN
balNbgrKYyActweKZL+5uWVD5O/5i5+bPYD+VAEn2iZSBu2k9xzx6/wCfaui0ueWS2xll2j
Ax3rl1leZsycdiBx68/wAuK6TSgRbnnHXtyOKANTVVia3j3t5pZdxVvp7e9cm8bNOcfK3IA
ArrZ7bdCpAyhUHBPas7+zpVlKrMok9QOKAM7Tits2LnOWwOB9anu9Rmu4fLMTuY+Bx0H+NW
7Ozt3uFQJl4yCct+R/WvQNM0S3lmcmAeY0fJxnjHp/WgDyRZQWxtzjk54PHt6Vr20YlgDli
pJIyD/nvzT9XsIbbWbuJY/JCNgKxOOT61Ak3kKPLZGjHOFP8An0oAqaxCHjMKgKCDyOCD/n
tXMlDHlSpAJ/E+9dPfXSuhckbX4HP4Z/WsC4eGRmeNT3H1oAiQbnILYUkZPocEn9aeEZZ2Q
AbfQ4yMjmo4PvY3Y5IBA7e3+FWi7JJlcj0GOn50Aa2jXq2GsWt00DJgjcfTGBmuy8Q3gnG+
SaSIH5gxA4zzxXmjM78O7EZycHGakkuJ5rBmmnkl2nA3tkAfSgDrNH1a5a6ktn8yeQc5HKn
61n+KWt5AjhSsx+6V4wf8+tYFtfXFrMHjkIGcsOOR0xV7UNZiuoGit49hk4Y4zx1oAp2uo3
VpCYoCNjD5scbueuantneRWM0ghULu6dSD0OazA2OQeW5x0/D9a0oplkA8uPKj7wPNAEt7d
xSrb7QjFF+7/jWdvliLOHPPYjha1Ly0eRllSPymC8tjqO1Z4h/e7JRyB6/54oAsIkAjUyOQ
SM/exmildvLCIhKAL0TGKKAElL/aRhiRgd+P0rQsNTvLTakRw3qrEVDdW/kXPkIoePHQng5
HT/69b3h3wpearG14m1Ig2A+Mc46f560APF7qs8yOVHqRuzXUQa3dfY988SoVXYML8xzxwK
d4V8PrFeTJcnzWjPCDq1bfiyCySNL6GNo54+CV6gEfyzQBhaneSTBAZGACY54zxzXOzgK5w
AF6D+v61bmmF3Csq7yVbABPbFQiIM/ICjBxn1oAdpthdanfpBawtISM7lPAHf8Az713OneH
vFUF55SlYYsfdOefc1f+E9ovmTObYknBDgcAY6V6tOh3AKMptXGe3Yg/560AcdbR65YyrBM
3mxL8u4ZO76/n+ldAcNDG+0KSASAPbj+VWypCgEYUHjI4HP8APpSeXEwDswyTk56n17UAcv
qtyqMIUGH6Bu4/rXIyktcsSx56gnP411HiGKUTC4WJyw+7ntg/nngVwOsavY6ZZfaL4Obg/
dijBJY56Y+tAEWqtHGjSlhGqjr6AcA/nXBalrs/meVaRGVuofPH0x+NWLmPW/EE4kuDJYWT
HnIxlfb3zUskEFqix2+GCDDP3J9aAOfTT7vUZ0/tA+U2dwjTjNd9pumW1jpLS2yQxNGvzRy
cMB9a5NpPIbzzkxrzjPLew/Suk0ywmMT6neSbp5FGxDyVQ9sUASy+RPagxTIWPLlG6ex/xr
FW+hivYZZFDBDsJzzxz171uPo8MDmS1QxqeJAB1JrltZt1gfyoozsTp7n1oA1L/WtOvnWKH
OznJI6GuQu5zG5VtxjHRh1/z/jWhbwxJAZXYK2Dwew/LvWTdXRnm8uM+Zsxlh6UAUJJXupg
oLlMn1GeB1roLdrhLUqAFgXBznk1nbsvtB3nOa14BttvLbqeMd8df1FADLaYyBlIyWkAz3H
+cV0+nP5K4Kk7uOB/n0rl7UvDPxgq3GfU132k2a3NqjhshR823v7/AF/+vQBwPiIeZqImzk
jjafrW7pc4m0uOSMhQeAAcHoao+L7aO01Fdsg2Mp5BqvoVxI1qY9pPBK5/i4/z+tAFTRk0y
TxZEmpQNLCZCAityT3r1O60Oy0o/arLSJbOGUZBLdRXii3Tw6i11GcPG5ZGIz+X5V1um+Mt
TupRbXty86/wmTonsKAO885YYFAxtyGIB6CsDxHqpttIEc3InbZuH3sHsagN6ZD5hIwpyMe
n4c//AK65nxHI95LBahivIGf60AXNel0+LQtPsbG2aIrCFnl7E9zwK5yx06/1hzHY2Ycr8u
e5xwT+VaV1pl8mjgmeKWNRjPm4IP0rBtb3UbGbdBdPAg+UtGePyoAlmhuYLhrafG/rkHr/A
J+tOF3cfZ3jl5LLjdkZFVHllmbNwplIOc5756/XnFSPbzLCrvGyxvwrHAyP8OtADAsjBjCh
3HqAODWtHrEdxpX9mzxrGNwYy7ckAdfxqla6neWMElpFMDby9VY8cdqhExlLM3l5zlQOv+c
0AO1GOwiu44tPuBNCFDbivOc8jNKvCFVHUYO3jpnr+Yqr5jRu0iggMAuSPSrdnOrSZdse3r
QA45c7AxB7HNSRWgjiCE56nr2p/muu/YCMtkkeuKXzZh2I7Y4oAhK+W8gPBHT+Z/rVzTYJb
yJ7WCcG5fgIZWXcPQjvVSdZCm5kOTzz/n0qvamI3gbfLDJGdueMZHp7UAMe3ktbpkkz8ueB
zjHap4cqMnJIGfrV66nS5mWYyDzFA/HoKz7r/R28tcAHj6UAVrlmZzli2OCc9fwpkQAlBx0
557VMeNvX2OP8+9IASQBgnr65H+f50AaFsqY8ogHd8gJ78f8A6q6nSp/sdqVdAxYfMWGeOt
cdbQFrpd6kYO78RXXWziQhXbIQZBPH45oAyNSghivG1CM5Dg5A479vzqkWWXBZQR1Abn/PS
ty8kivGKu42Ipy3vWAIP9JYGQADAwe4Izn/AD6UAWI5FiAEqJtbhWx09cn8+a0rA3Nu3nWz
faImOWiPO32FZ6rGOHuFl6ZAYH/P/wCqtnQ1WOQFPkQ42igDWgkll/fyh0jXHyd8Z6YqYKu
8y7cnGSwHLVZeKC4TdBJKCvJYdM96r20500Br9ppEdsAnpzx/WgCxZQI900tpZnGMFu49cC
uvjnmtrHz9gyoGcdwD0NVdPMHkCRG3g91710dghumEa2jsh6kD/PegDyfxL4e126km10I3k
yDPXPfH4VxhkkhDRbQ0o4bGegr6yFvAdIktmtiVkG3BPFeD+M/Co0nUlkhhCQuMEoO/Xn0/
/VQB5/POjALjOBllIyB0z1qq7hmBVdowSQBjHvx7VbuEVWIGdx5YHoKjG5wxBLKDzzQBVXh
WVfl7Yx09v0pScuQ5bB4JJORUyvkDDAgccVE/3yT07nn0/wDrUASybvsULEDcX5wMHrUTFt
zKD8hY4A6E9AMdKjZ5EK/LuL8j34Pf8aVfmJI5/wA9/wBaAFXIIOQce/X8aRQGKqDksORnk
0Y3DHBzxnp/n6UoEcI86PlkOQMUAaD2y+Uq8A9DnjFN0y6W0k4C9iCff/8AXUAJuYyG/PGf
0qBIlWEtncd2BzigDpk1aGXdvOR1wD/M/Ss2eSCeZBbqMdyOCeB+VZ0I3McAsc9hjv6VbgV
hInDAcAEn27UAWl0eSdFc3VtF22zyYb/9VFTyTWqsEmg811GMgfd9v8+tFAAZFnn/AHrkEg
f/AK69FsNQisfCosIrz92w3Bl4Jb+leang5J2gjk+lTws24M0h2A/dz1/+t+FAHd2+qziUM
oO0Nhmj6mmeIPGB1S2GnmCKERMCzg/exkVi6SHSaNhPlCeVIOPfmtW80fS7nUxNaHKsu6Qe
h/r1oAwjLJHErIVEZwAx/rUf2uUDhkBIwM8c+laV5ZxrNtIHl/dCgZwfet7wl4QXW9QXzoC
YeCwPfPP547UAdT8MdbuGgazFuAhbaZEPf6mvW2kYusckZRjhT6cjj8eP1rg/+EZfRLpVsw
8K5GFAJOPeu8slLWiNNlpCh4PUigAkjaUdADkc+hP+T+dU57chVLEqx7E4ya2J5UtoXmuML
Eq7ye5H+RXA3Ta74xuJbKyb7HpGTvcjDv8A7poAw/E3iGR0/szw2RfXn3GIOQnPJJ/AVysG
hwafMb/VpTe6kDyz/d4ORivTotIstH017awt1jLnbLJj53x3z26VxuvWvmWs0ryGRh8oI4A
9KAOR128uriFigWMY+WNBgGuXkmUBY5mCSdhjFbl3BLIoUEkjpisSe3khLCaMeWOMY5Pvmg
CMGE39vC3zqWy20dq7C3uIEmaJPlAXCE/pXG2Sx+e7svzY259q3rOEXEoy2cDPv+AoA6ZF3
oy8Mr5JC/5965zxCY7edcwFQQAxIwM8/wCea6DShNkqC0ZwSMHcGx/nrXGeLr6TUbtdNtB5
jggORxt9PrQBgaxdSS+XFBgRHG5gMnBqv9mjijeNQQx6gip9QSe3t4oQceXnORkdef8APtU
Vu3nIQz/vVA3A+uOaAEhESMu8gMAAQOtbjTPtIVEIK9jnrWKxMeQ0YB9MVftLjCshTdkbc5
/UDvQAyFJBfRQpkyMwK4HXvXqOlvbQWkakfvSPmY8YOOa87smjN8HU5dRgen1rvooVWwSRz
lwc7sdOfSgDhvHKl7qHpgHbz71ieHHt11CSK9CyKFYIS2AG9Sa63WdHutUmSSAhiGCBTwOe
+a0P+ERGi+GL69uLRJpAuS4P3T/nvQB5ROI+XVlZFYoFB754/CrVgfKvkQkNkgbl5CnOcGq
ErM5Z1UA5yoA456k+9em+GdD0W98FX1+dNuJr62IxNE3y5PrkUAV7W2IhdpQMHIGD3HQ1zV
tqa22u/a3ha4lIaMIBkdetdVcj7PbBMFPKXOCAN36/h+FedwzMmridWHzOT69+aALl1FeQS
SBzuSRjmN2OfpVSG2mlgYRrjB79uTxXcX2l69rWgrqotrUWluow4cB9v07muDVsIVUy/Mc5
B6+31oAac7cKT+X0/wAadLc3LxiOWffGpztx0ppUjbg4JHGaR+HCjPPqR6dev+eaAFaN5A+
0En+6BUChwTjjsR61aikkiAMXDdPp+H5flUfzFmZm3k888fjQAknli2jXq+7JPYjHan2TxJ
Od2722io5s4UcHB4Joto2ecZKrju3SgDYlAZfMTG3HOBj/APV/9aoyHkjyiOVjySMe/wD+q
lGGcZlAC9BnIYepqaJZJ7hLWKX93LIsZXGMjvg0AZ93JIbhIUQ79ucDt1qurFZJJGI5OQTX
p3jP4d2ul+GoNc0yWUKnyvA33mGeTu/OvL3ZYmUImY2GQQcHGeD/ADoAtT5LCK3GXIByvT8
6qSvIW/e85PUc+9aFpaXN15Nnp8JNzNzszk4/ya39d8A3+j6ULu7j2wxYzIGzhieRjvQByW
9ZPLQdQxPIqQZQ7ic+w5Pp/SoYkxIzKc7OoPFTFyy9BxzQBatJENwoLbR3z+H6f4CtqRkSR
C0m7dzxk8eprm4vLM0fmkqN3Uf56VstLbxuVjPmYwc9BQBrxlJIAPboB1+tc/qVrgCSNmzu
2sBycf5Jrf03cyuW5GepqrfRESM0LDJ4IA5zQBjLtjhQI24Hgc55ra0/yVYB5wrHqDxz2rB
RHsb4xyAFTjHPC5rbsAgkzsXkjt2/yTQB0NvOIJRliYScHHU+9aaujgReSrRjkhuM1hJHK3
C8YPChR0rYt3SOJS2Bt/I44oA6nRbZiu+1DRK/LK3QfT8676wdAscaxqr9Wxjj0AP4V5pDq
RtokMc4OcALwCOldp4bIu7YeZJ8rnlfQ4/SgDsrJD5RLxkA4+Zh8oP1rM1/QY9ZsZo3iHmH
owHSr0E4jYWzhmGMqu7jpwauNcqluXkmWFOoB5IP/wCoUAfKHinQJ9D1iSycSEDkSONo/Ou
aQSQsA/Q84A6/h+Fe+/Eq3/tjSJrm3RJJIWBVhjkHqT+VeDXeFYvt44G3Ocf55oAgVFQFV4
HX2FBuGT5BGrcYznr3x/nmnYxgZzUD/eOPYH8elAEzywtbOHDeac4O0Yz/AIYqAD5gGOCOv
4f5H503hTtAbg+uDTgOpAGCeeP8+1ACAg7sj2xjp/nNTW8H2gleiKcHJ56nFQrnco5GT1PX
mtTR4d1w2xwVByN3HQn8qANN9AePTl3lW80ZXDcjp1rNk0h7GMvIjH05yD3x9a7UsI4YxmC
Zj8pXceO57f5xVXUdGF5G8y3YVwpPl5yB7/8A16AOH38fuHKEfLkDr7c08fcZ5ZXO37hA+t
RnaksiDnb37ke38vyoJ5MeDz1IP1z/AFoAtItsYkaU5kKgtuFFIrRIiiRHY44KsBxRQBbuv
Lkk+9gAZwvrVeN9nygAn0J6E/5/lST/AOsVsfNjj656Uj/KjHJwOnP+f8/WgDoNIusXUUcn
zZPrjP8AnmutvpraOeNbbcgZeTuzk15xbthw44cHgjtnr/hXW2ZjEyPKobIwNx4FAG/o2ky
32poEJZGwX3Hdx6j/AD0r3TQtLt9MRYkZYmbBzj9fauY8E+G18hb8qEDKNuByea9Mt7O3gl
UKFbPXPUn1oAytUcCErGnmkc7gO1U7DVYZnKeUY5lUrtPGfSujZR9pPHHOMYrnPENnbTQQQ
CBvPnfCsr7dvI6UARILrVtYe6vt0FnAdkcAPEvHWtySKOK3SCOJY1jb5MdVA6L9KitrSXS4
YLaJWkaNcF3O4kEZIz3qeZ44UDSIVAPA9KAMW6CuAhAC+oHNcHrlqPNeFpEKkkkZ5P4+tdt
f3CPzaDJOeM8fn9a4PV2IO87jgckd6AOP1G22SmNZEVSO4zj1rmLoS5ZHfKjjjvXQakS2+Z
RvwCcZ6+1c5cCN2bZ+7kbspx65oApRRoE9geecY6mtO2kaFw6hhJjAI96zhBKGVQ5684446
/hRNfi3zHazebcS/Kqg9PoP60AdNfaz9n0pdO01HuL6VsKo/h7Z46DnpVWPTVsIC1z8144x
KewOeQKi0CG40+C5vbi1ee8YfKFGSoxzTZtaiubUPeQvDIowFcfNj1FAGVqiiY73+70CqOT
07/TP41iyooPmAlMZOPT6+tWrm8ha5YwSnaeOOpx2/wDr1Xk33P3SxLenFAEZnV+HJZs/Nz
/nvVxP3QUDEm70J59qxrqCVJgokYDABAHfn2q4Jp0VishHy4z1x/k5oA2LH7PHcbnZmZewN
dzHqUc9ksIwoPcjoM15hbTy7xJkM2c4b+L/AD/WuwtZ2aCNXnWI4+6nOe5/z7UAVdeuLizi
kMNyJD127tvPYg+1T33xJubzw5b6PHbwKiQeXJIRuLH69M1Q12VHPlLErNuJ3dxjjPvXEhi
d2SCCR+HFADpAvmlxyMcZOf8APFa2j6rqlm5trK8kiFzIFlTPyt+H51krnGOTjqPxrTs7S6
F1Dc2tqSkb7WkCbo1Pof6UAdtq0Mdxp80jZ3JEXJHGWx3rzqzw8q4DBwV5zlTnk/TrXogmM
1ldQSp85RjkjHB9B6VwMNlcz6n/AGXagtJJlUUDuOQR+HFAHW6lb2dr4ZjECSi9JG99xKY9
cfjWLa+GpJ9FuNWkv7W3hh+UI7fNIexq5ea1qy2A04SFBGBGyY/DHtWAbkyI0AB5G1l7MRy
f5frQBT/eBgYlVlXGPbFG0MQD83A49SPb86VbkKAI+D90EcZz7Ug6EZJB+U4PPb/61ADkXe
QmcZz/AJ4qKUOmFLKcf1qT5mxweOR/n8aidU2fKOc447UANJLMAzAY7gU63IE4JAJB7iouP
ukY9eamtwGYszH0z/h70AbH2NmhFyGSOLhWGf4qILmOwv7W8lQSLbuJFB5w39elQl3NtsJO
0tllzx/nAqCANc3Mfmz5AJYr1PHT8KAPQLz4maldWVzbttlimG1UZQADjsDXC2sE2p6pFCC
IyVaSQyDYqgdBmqUkarI/O8g4ySc8/wCTT4Lya3SUwJtZhsLAdV7j/GgC5peqzaLrQvrcp5
8fALcg10WrfEXUtbsbSyns4DCNwbaTnefX6frXCN87Atz2+lWwXjTykyq9gP50ARzAtchsg
HGTt78U5mAw5G8Z4x3owHxxkE8d6A2GJzg88j3oAIpV8zJQgd8nqK042UxF4uIxyBt61nZL
AKSSp7jvV6ABbdwoAG0nHagDS0y9kihYNGXOO3FWr9jNGWWExbc4Of5n8qwPNaKRihIXdyv
t0roLef7TbCBAVOAS3rxQBhyW002d8hZgMBiOv4Ve055V2hyJHBOQp61BP8iFSfl7kenpVe
1lGmzrcQ/MH5deyfSgDsYZ2jXMgAB9R/jV82N3NFhXVMcj1x1/qaow7b5FdQcsA5P1/n1rc
aSIr824kD0P+e1AGIkV7Hc4eE/8BPI/zkV6FoeqxWtoUlDKw4wDjFc3DpFzdSRTCVlfeCXk
Pz8eldXb6PDNDHH5mJBjL45JoAnt/FcVhaytcBpNxwuTlsnjiud1u98QahatdWaTNAzYCKD
nOP1rqv8AhERdRqjSc5ByeuK7DT9OisYVQupPCZxggfT+tAHgP9u6hFpkun3kb28rgjfP9z
Hp9efwrkLmxgeFJVu4cHJ2lueK+gPiZptm/hO622iCVTkSKvI9a+dDIImaORGJU9XxnFAFW
cqmdhXoPmzkA1W370ABw5xkjn1H+FT3UgeXjAGAMEjH41AqhSSmARgErQBKkeQu7JJHI9+O
Mf56VGSN+4569x/jRG4ZyJZ2jX1on24+VsqOpHXH+TQAm1s7M47c9q6LSMWPliIebIxxICM
9ua51sHGeD9ff3rq9Gt/KsxMJCXz1PQ/WgDZtiJkZ5UXcBgJjH0FT3AzEwETsMFD5XBA/Gs
FZ5VumZpkbnBC85+lax1W1itQ8cxabO1vdTzQByup2Utu6SLA0cTNjLjk/jWcdpwQSGH9a7
DU3tZrZllbaTzH9e+K41k8mQIG3Dnn1oAkMr8AcY9M/0oqXCqAG8sEjPK5ooAs3M3nSTzth
C3AGMdhVJY2LDcrAf4/5H5VPN98YP5jP4/596Q/KuSPUjjp/n0+vWgCazjMT7w3OSf15r2r
4XeGEvvN1O7tC8ecKrAgE+teWaBbC41e3R4meNWAkHXjvnFfVPhaeyFklvaQLBEqrsyME+p
xQBu21olvGqRIqjAHyn86uwqVOcY6EY9MVGqlVV2HynjOMU6abIQJ1XOc/59qAGXLJHGZHV
n2rkKOck8//AFqydNspIbx9Rnwzy87SOVHatSQNswc9OMelYd7fTWT8ZSM4xgDrQBtXKLM5
Dd+mKxNSuLrS0CRjeH+YA9cGnWupSTMN0yEN0DEZ9atahGl9a9Q8kZ47AgUAcLf312VLQME
ByCegPH5Z965qdhPOzs4AHOP17/St7W1uIiyIjeXj5s9fpXOGFmw1wgh2ngD8P60AczqClr
ZwMZDc7jjH1rn7nTbprlDKgSEA/vFGecV0OrYinkJUNCQfkB9T2/OufniuoY2mAkaHdtZmb
5FPt60AVLq5SyjAWTe5GEB/U0/TEU/6bMubo8IegHNUY0864Ml4HXB2RggE4JzWisogKryM
9OM+nagC3qOs3GjLDdqqvO5wcH3xjH41yWo3WoanczGeUhWPmElcYz2/z610WrWrX+kSJuC
mMFlc9Rj0FV7SCK60EO4CyoNpUjHSgDkxJLAvlvzt4+oOf/r1dhuIjEuZVDehOD1plzbIFM
oIZ/7nb9eP/wBdUkhdmaXCqCeeaANXzLTdlyTnqT/n1FVs2/kiQPJ9pLYPyn8uaZDdopZbh
OASPXpxUcy73yF6Ec9PX9OD+VAFmJwtxuUjA5XJ6VflluDEi+Yp7ZyOKy1jZXDFc4Izjqel
atnD5+TOREU+baT1+tADpwwiVHBDBeFJx2H+fxrBjjcXDRNG29wSF2849q6O+km/1ynMixn
bswSPeox4lMdhbxiMtcLktIyqNwxjA4+hoA565s/IkjyWDMCdp4OPWrdvq+pwadLY2s+y3l
fc8R43HoDV+8S81+ZZrLT7iZ4YMzlfm6enp0rEUlHJkBUjBYMDkfh1FAHYabqDzxK0sEe/B
G0tyf8APFVZ5Lmz1C21u0TDWsvmOMcN2xn0rAjeA38UksssUKj5vKJDEZ/Krtzq0WdunxTC
MvgfaW3Hr1IHGKALE1/a32i3V+9pcy3c05ImRvkU5zg44H41gx5SRjJw245Bx1q5HqE8azx
RhBBODlAvAb+9j/PWqQ2hBkgjHLf57UAXo3tDps1pJFH9p3ZWdWyW/D0qiSVwCCpPKj/CrU
UNqlsCOZu/HSqr8sGBG3OGJ78cfzoAD94j3HLHrxRzuwcgdMYz+dLnOck5/P8Az/n0pOAcd
OMdPfFAC/McgLz19cU+OUIWCMc5A98d/wDIqHblQf4hgrx174/lWk2rST6d9iuLWAkDCSKO
U9enU9KAKjyStIEVHLAcqBk4zUJ3SzkvlOxYnFMR3gcFASdv8I/makSOSXKojM7k5AHc/wD
66ANLRtNj1HXI7OVsWzbo2cnqQM4B71uX2hy3FrJq6oYrHcYo40GXJ6ZI9M0TeHr7w74Pk1
/UolSa9b7PbRMPmiH/AD0Pvjise0167tLUWwHnQ78qjHgL2FAGVgh/LGSQcHOf89qdbNsQN
yMHp6/QUXD/AGi7MqjavX5fT0pmDtO5crigCWbbMfMyM+359KjPfnHGQT2oUGRSw+YdDuOD
jPSgfM3XHGTjp70ACttbI59OOgrRhjbZlCMsMkZzj/Cs0MBIOp45A6n/ADmrSsZMBZMbMlu
cZBoAn+eJiJ5FGSMc/nVq0ISQ7mCezVWluHMW0MEHJwOcikBXgRJIMj13YP1/GgC7cbJBnI
UL8wO7jmoLf7PM3lumA5+bH6iiF43wuQuPUHH1+tOXasjRqwVB0bt+VAGhpmyC7bT5HDrES
0Y3cn2rtdMa2cZVMjjJ/wDr/wBPeuGaKKe3MkZxdJ8oOMbuOvP5itWy1hNOh2SQSK2OinJP
+eeKAPTYxE86yRof3a539l6dW7Vqi6tbGAXF+21cZDg9f8a8xg1DxFq6RRaRG1uikZluPvY
z1xWhF4U+0I7a/qkt0+TwrkAe1AHa2XjLQp73yU1IRKmWMgOQMdv1rqoddt7zS2u7KW3n8s
BS4P8AL1ya8ZuLLQ7HxDZx6fCRbjh9xzuz6mmahq19ocF5BYyEwSyk4XonB4Ht3oA7q/1mL
UA63dyHC5ygOAo9Md+leMeILeL7dMbW52KzZwBn/PFQ/wBuXczSIkhR3OSAcZx/9asaWa68
5jcZL53HPP8AL/PNAEzxukQyUl7l2OCKpE5J6cdhjA+lS+edhVjnr79qiZUGQhwO3uO/60A
IcdsemMfXr+f86DjGeD3Bx0/zj9KAwJzkY9Rzjpz+tByDk8Y4znPp/wDWoAksbVbq628sue
cDpk12tpZ2sEQjRfmHVj2/wrkNO2rMxQ7UJALZOR7getaqtJDI6rMSrZy3f8qANCVka7ECu
MHqM/Wq89sZrlUhlXkDLDnFLYNHHLvkUHAPIHI+nerSXDgyEBFODjBzigCumhxRyMZ7oyJj
5cdFPc1i3cQFwWMisM/Lg/59Ku3urXLK8YcELzjG3P1rITftDP1I/D3oAf8A6RJ/qjsC8EZ
IopQisOS3HHDhf60UAW51xJycfLk4J9P8KgMwU5CL+PT8u3Q1PJIzksQMkfgOMVX8piSTnb
znHXp/n8vegD0n4e/YbB5buZ13OQBnqCa7qXxjHp15+6kwQ4XaOD9ea8j0aF7PT471rzDls
qnBH41pRvqmvXZmgsXKhMEAfrQB9EeH/GFlf2sf2mYRhugbn5q6Sa8WJPMiKOmRyRnP0r52
s9N1HTEjuBLsKHO1RyPUGuz0zxfdzWjQPJtKADIB4zQB6zb6pbXe6OdRE4HBxwR/n+VY+qX
8SRvH5CSx4wMjknHOK5bS9Zi83zJpNxHyfMQBzVrVbu2lUsjsufmOOn+c0AVLbWbGG5ZZlC
HPy4GQT1FaaeILJd0AV1+YgDsOmRmuMaZg5Upv6YbbyBWpp9rd3SgxZw38TenbP5UAXNQu3
uQTcsApzjjrkf4CsXUbi1VDEYy5P8QIwue9ad5pt0qZbMgHUnoOv/165TUXWCRoZi3IIAIF
AGHqNsrzgxjIzkbuR71zc8V7sFo9y4soZTIsXuQeTW1caxNeaiiWFu3kW4/eMRxkcVTvFkZ
S2wZz1PcZoAxZF82ZSx2srAAjv7VM0Ekko2KSqDnHNWDjZgxcjkkDJNLbBt5dSSMcA9OmP5
0AWvs5MCBJQQeXAGNvqOa5iGSW11aW1YFI5XJQZzx2/lXQXEkoYsvyFvQVg6sjB1uVBZ4Ru
x69aAIL+EvvwQoB79uev51jtDMku0uAAc5xmuilKzgPkBXRTntkjk/qKz7uFynlqEVem49f
x9aAMcRHON+GPtnv/k0+ItJKI4UZu2Rz/ntTiCpKuOR1xW14d06O+16C1kuI7EsQwZhwSOg
/PigCvb21wt9bJJCIiSSdxztx2I961NYtZHkWWCMhdoztOMkV1/iJ/D+lW9/boif2zImZJB
yAR/drhrPW1mkFteKjRZ5JJyaAL/hy90ZrPUWv7pbaXaQkcik/y7mubvFhmvIjCjLnKk9m4
6V0sr2umXtvqFikEsY4MDjcrg9VOaTxBcaDqdmt9ouiS2F2x+YK4Kbsdh1BoA734E29vbad
qd9fzxRSphSshwMcj8f/AK1c38YvDT6N4tTVEZJbPUUDqYYsBe34isuPw7rUliZIN0doEBk
cH5s4znjg45rPHiLUJ7iQ3F81ylriCJJTlUXHb8cGgDlxnarEEd8ev+eaACG4B3Y/zxT5eG
AZtzdNxAGTkn2qPHQAcnn3FADdxAOUbHQfXp/jTmwMbuARnJ+mcVZt4jMXVEdgqbgQhIJ/D
8KjuTHLKsa70PfIHB7/AI0ARFG8lZfNViTjYOT+tGQMMOMd+3b/AOtTNm07txK9Co7+1SMu
4bckE+g/L+VAD2QIRhgd3bpzUWRtJIzjsOuKNv3TksQD04B/P6UoYjk8Ec/WgBcchQc9cfm
aFwV3BuBjGD14FRuxRB3J4P8An8KWOUsCcAdqAGsXZCsblcds43Zr3jwq/hbwf4Wsp9UvbX
7TekspeMSFM/1rwhmCNyokBOSDR9pkDqwAITorEsB+dAHpfxQ8aWniCSy0vT5Tcw2zF3k4G
89hXm4+8MZBPTsT/j0qNYwYcEA7m3dKk4Hyj5Ac4UUAAxxgfd9e309/6ULgZ4yo9qDkjoPo
OMf5/rRgMfY8ZH/6qAFRfM2yLhVHIBpY2/iYbcduzZ44p5jCROqk8DAp3lq6bgTlR29Omf0
oAgCkybt21sYx75p0fzEgHaB1JPBGc/405olI4JHpj0/zimpKFYo+OOaALKRSuxywOOW9j6
fn/I1ZiMyQtEdiDJPPJ+tVoTcNl7eF5AOGI6D609FlZ3Mx6DPHB/WgCWOc27+UBFI684IJ5
7VLJeNLtRYEjY9SR1+oqCSSCGJG8tXdurn+WKgNyBPv4BHQYoA1LSwdroSXE8jxnqiE9a0r
PZpGrQ/ujHFcA8Nh8fnWXbanbRhGlGOMkDnsK0rmL+19NMsGQ6cqW7Y6UAdUL66FzsjIjGN
+VHB9vyOKhuJNR2mWTKbTkkng+/1rL0CS61G3CvJsljHluBnOc/yrt9Ptp7pUguljSFThm5
/nQByenRz3NjM8kTPcDgHHJ5pmtWc2l2BVg02FDOx/iJ/rXcW3h+W18Qo9o/m2yOMRgYyfe
sTx7YazpocXNg0tu4wZVB+TqeaAPIpmTcRGrI7DnntyMcd+ajzlQxO4rwcjr/nipnQzSK6E
sjfxdsj9agMJFx8wO0EjPqP8mgB0cbPCr42qDg+1N2s3I+bPVicelWWQLKsiPujP8JAxn3q
MLBcXBZogingYJB6UANCEgkt2xjPJ/wA4FR4KkgDJX1/z7d/WpHZUYogzGCQuf881H14xk9
cY4oAYN6j5XwO/HXjNSQqdyupzt+bAbNAGZMZJJ46HipBG8U6oqhgTj5j0+uP8/nQBqJMUi
Qu+4HkkHGKfHNK5xGjMcZOOOPWqiQy+SyyMp3EHI6/hV+zKRsm92XgD6+1AEM9hcPZm6jjB
jbj/ACPrWZCd4KsDHsODnnNdTq0iwTBLe4cJKgyMDGa5aVcTlBkjkHnk5oAk3pGAMqcgHni
immCRsGNmI7njn86KAL9zGtvOVhXzFA65+lRfaiDmOJhJ/CTjg9KnmiAnB35VR2NJmMDdle
OcjnFAHR+CtIttW8Qx2uoOyxZLFckgGvpjSfD9hpNqbeOCMxhchgTux714H8OBcw3guby0X
5G+Sbp619FW2owtHG0qqxZeSOTQBz2safCLaZIYysh4BC55H1rzmLQ9RSeRGt5NznO7HUel
e1PBa3GJCCmCG4OM/wCPb9ai3wx/cGSepPc9h/n0oA80tNBmX5cv5vGSw/lWo2gak8DEOOB
uO7jv/wDWrt2kgGWkhyeOcYz6/Tv+dSwNbSTuSuRjHzf4fjQB5xYS2kN8Y5wGkB+ZQM813N
nNCI1ZFCoRxgAYrQ/snTp1by7ZEZjjcqDNUTbpA3lKnCsVBI+9igCa6hhfaXlBOM/N17cV5
J4+05spFa7jdXDAjyznaM9a9L1DUbbTbU3d0GG0dh39h/jXMafpV5dJcaxdoFe4O6AHgInT
8KAPPbO1TTrL7JIhBc/vOT83rVC4kSaNzG+xFb5iPXP/ANbr71q+JjPZX4DMi+oBx+lYIn3
EuFwTjKL057Y9sUAQLM/nFCCV6AkVdjdY4hiLd6UyKL96sjgHPBzwMVedrNdzIcsBhgBn/P
WgChdp50Zl8srsGMdc+1Y8yxXEc0Cn5guD+Hr/AJ71cv7pTH5cDkZ9znrjNZ6RvCgcFsuNp
4OcfWgDOsXDRhGGGRjkeoz3qS5kgY5jUEHp8x5H+RUn2cWOrLbkDbcjfk4x+OadJbByT5O4
ZxnfgUAZwsIXUsJgcjknnr6/SpbeJEdRKuWX7mTVopidfs8fzBRkEZGfQfhWRfySW9zgOXU
jjH+eKALVzBHK5drje3Qu2cnmsmSyeBmyd8bEZPp7/pVyG4BIMke4q3Abgn6/59a0Y2h1CV
YJJ0tkUcAgHnnA/PFAGPAN95F5ieYFYFh6L3/H39q076JYJBPZrJHbE+Zh89fSr3hy30S21
NR4juHhj34VYhkuKoa9rK3F8PLlmlsU3JCsg5Kg9/50AOOt6xqNgNOtBN5JyPLGSH/IVhzL
JHMY8lPL+V1wdwOeOo967v4aeNI/BviXy7uJZdLutqPIeXUknBz27/Su7+J+u/DjxFocl7C
5OqwSiJGt49krHqMdivuaAPBjJvcMDzjGAf5fnTQPmAAyPpgfSlcYdlwAw4I4H5+9Iccnnk
Y5/wA/T8qAJYLm4tjuguHQtxlDnPPatP7Jbyad9uv9Ui8042wIvzH3NY+QxGRlSefp/wDqz
+tL8w+bJB7kduaAEOCMkgc9elGPmAJ2jHPt2/z+FIfvbsdOMdh7U5hhz14OMZ47/wCFAAAG
JDER9c+3tSbVx8su7PUH0/D60hGQxYc9+KUqCc7QOeGAzj/JoACNwAI98njHvSDAXtk8+lB
IznAAbsRkfhn6f/XpxznkZ5yCc+v/ANegBu0MeRu/P3pNigEbePcH171PAIN2LrIXGBgc56
Zp0eGYKq5Ysdoxz+AoAr+W+MocKRnpS/MoAJBbHPTv609iUcgAA/3fr7U2WcsgjEZXZwSBj
nHJzQAg6nb19c+9C53DORgYx6e9aqwaVLo0KtdR280JJuN2WJ9MfgaywSUJxnPYdP8AGgCc
7cfMMr6GhpFMTKqHOMhU6+3H+elQZ7HlSR0z09frVjT7r7Hew3DbSVPR1yDx3HfvQAyW21S
KOOSe0kto3XIZl6moPIAz5kgQk/QfhXTa74jv/EHkx3brBFGoKhEAJwPT0rCMELf6yQyDpg
cEUAMtZorSYgys8T8lVxirMk8pL+V5hRhg4Ucj06VFHBEk6GI8Dnk8E/5NbtvG80IeNlAA2
ndgd6AOfeKU25AhLYJA3deD6fSq7QE5dsjnp6V0NxF/pAE7qCB8m08ZqpK62sZEiq0rnnvz
7UAZaC4jbEcZA+mc+nWut0C78ux/eQDHBxkjP5VzcMT3E+SXxgA8kYrq7BBEjICCW4z+dAE
8Fx9h8Qw3bxbRcDaMcA59q7wTmBWMLBFdQyDrXD6qGu9KCR5VoVypz0P866bT71bnRInIWS
42+WFzjnHNAHVaB4ltCkiX6rAd3JIwTjofauk1HxBpNzp7WayrcKynKMM9uCDXnNwtjb2kQ
urcBipyc5IOelc3rF/FpkkVzZGSTcNjIG+UCgDkNY8qLWLjy0CIZGVQp4HWsmWdjImGxkZO
PrWrqd1BqkzMqLEX5zkcc9RWOyeW7JuyFONwoAmZ0SMEjBJxw2R9P5051WRshQM4/Oq2CeR
06DuPpSjcu45ZR/8AWoAGIEmB0BwMHp/nNIeAMALjt2H+eaXj1GfXngf5xSDIU45Knv680A
Kp2spxj5h+HPapPtQdhub5j79/8/0qI9Mj5e3HX8vwoA2rnaAEHI6Y9qANPTppNzFjvxwBj
p2/CoXuQJGYEsynGz88moLfJlUxnqCAV6U2VmR98WA2MA4zj15oAsXOo3Nw4dyVdRtyOeO3
aoVJdmaQAtuwf1pIZZ3ceYyoox1QHP0qzMIhs8twWP3uMc5/nQAsLNsPPf8ApRTE+712+xf
bRQBduPlcx9+nymm6ZAlzeLA2ArsATjGBS3pZ5Wk2N+7GDkdf/wBVQ212LSbzwG3qQygUAe
q6ZZNBaRxQzgooznpj866vStYnKbYp8yAYVR1P5fhXk1l4iBi8wmTPXA6ZP4+9aGkeJntNU
SZpCAcjLYwM9aAPoSwluruw3zOVfoAc8cVXvD5J3SyZLcqMdOeRmuTs/G3nNFFBtAAyMCqO
teJbk3CxEZ8z5cCgD0S0uxcBATwvHXr14x+NbdjDEHUg4JHJFefaHFJwzsV6MR74rvbR40j
U/Mwzg5oA13EaMrI2e+TVeVEdfNaQeYv3c8fgKejgqTy2e5qtJcQRsS8igIcEY5oA5HWNLu
NR8S2to7k6fEcykdHY9vpW1IjRQrGAfKDZz0yMdKbZMtz9quWOd0oYEnBAHGKW5uEeP5VY7
fUf5zQB5x4r02C91EZg2k8DnoPX/PrXHSaelpG6oTk445/z29a9T1O2Nwz3BTGxc/Mefqa4
fVbcB3kVfu8Z4z1zQBzix44lGEPHqeajeN7fLhCAep6Y6mtAXBjbeoJ2nB3Dr9KzrzUY5iy
FW3HigDOljQFHz+eeO9JAPMT96rrzwQQcn8aieeN3WNclsenB6CrEVq0ncrgZ5HUUAZ+s2x
fT1nUF5kYBQeu3ufSpI1gltImSRWBXrjj6VpRW6SQ3EUrHaF4J7fhWdpFtHcW91ZTMVeNyF
29T9Px5oAiCMPkwQQSOmR1Fc7fqfthyoxgnjHTPTHv/AErp76Q2kQ8tVIXjOeeuOa5HUJnM
+4g4PbOeef8A61AEXGOg45Hpnnn/AD/hUi+ZARMFw3Y561FJlYy4OB600s8hRc4x68D0zmg
DoNNvNPbSpbe6tlnlc7lc8dP61hXpRbkqApI6NvyT7Y+tLvZIQ0fDZHzCmwuPOEhCs4wQTx
tPrQBo6bo9zdSFGRoml4iDdX69P0o1W2v7Q/Y76GVGTOxZFI3rz0z2qK5ur2+u45ZLhnkVS
FYjG33GCMUk8l7cOBezmbZ8sbMxbjr+HegDPYbcKRgEc9hn2/zmm5HIA5/Lip5IJQN6rnA7
DrUQRmLoF6ds55/zn8qAEwTgjJye/JPOKVkZbckrweR9Pf8AM03hiSATxjGOvb/61TxMDFs
cbs+nce9AEGMnPO0c/X3pSNxPXn656mrNxY3NhLCbhMLIolVxyCM9qS5UO221RpQQW+Xk0A
QDBYe/Xjr0/wDrce9Nx1bGO3P+PaldQjBGPznhgB0/zxSENz8pJx2H+cc0ABwB6k//AF6B8
zcHJP8AKkDBiqA8k8Y6fX+n4VIUdWU7XKjjJ6GgBnAOAOh56f5zSh5YpPNiYpOhBjkz931p
OF5zgdf8+9BPfGMAc/5+lAEs7fbr9Rbx7nYAlSec9zn6io5HVZXUthtx9+/emsZBuMZ+fP3
hycU/92BgqxA57fN/n/PWgBBgkYGMHI5HH+cGk/gzyR1z7f8A1vrScDLDGOw9aXGVxjr6UA
Lg7xld3TKZ68etWDcxu0bBAuMkt/T88/lVb5cYJOD7Z/z3pCxwCeex5PXpQBekkSVwEbcwG
fT+f5VG/wC7I3nHJHFQx7gAyMMY/wA/+g04ySxlW+U8dwelAFq2dFOHTPAOSOMf54rQ3xvj
y38vK/d5rMErOyhwBsOP0H+fzq2kyNCZAW9gfagB14gSPzZCMZ3K3uKzIZGuLhC+cdz0FE1
zLcSBTkRA9xxSyyKjEICrcZJI9+fSgDQY20IDLKCT146Zqzb3DQsGiAPOc/5/GsZCIwCJAT
1+f1qe1mbIB7noeo/z/UUAddazx3MZLRFBjuafa3S2EixP8rBiduDk1hLffY4zG7+WenXOP
cVQur+WS9NyuWj28t3z6mgDtdR1DMLOEDrt7HjPv71xWoancSo0XlGMbieRn2pkup3EpAyd
mOdx6/SqruZzzgMPmyfp2/SgCsgwhBIBz06npU0K72wcY9T260hUxg4ORjIGf0pYpRDcKcb
ivHPQUAWbpIo7dVTG0k/e/Wqj4DMSB+PH4VcvbwzIpKbG4yO34+nWqhZgc4Kpjgk5496AGk
ZyCfwB9h/n8aQyKCcvnGRj2/xpSOcA5HUZPXj/AOvUXllmzkDJ44oAlP3R0Hv+dBIIHAIH6
UYwc9vWkZSRjj5vX/P1/wAmgDS06aHYwaPGecfj/n86gulDyqzR7EIxknGOtR20ixSAkbv9
7r0//XUkipNIXCDd1IbgCgCVIrfyQ8jjC8n27c0yR0YIqMCmCQe1OSISBSFjjCnDAHtSSW7
ebhXUKp+UE9KAFSFmUHAGfV8UVNGJNg2uR6jb3ooAW5nkLPGWzvHJA7en/wBeqRBIIHJx+f
X/AOv+ftV9o1aXcS2dvY1X8rZvYSfdGR04/wA/57UAVlVgN3mlW9AMg1LEZBMAkuGPTIBxT
CAW3EYI7DoP88VLAEMv7zGAOM+tAHe+H9SuYUjTep5wW46f0rR1C+t4dTtJ3iZ1LZkCkkZ4
xn0rm9K+1si+UN3UY6mty8sQNPe5e4Cynn03cfy4oA9b0vUbGa2FxBI7MVB8vjg+mfyrqba
eGSEPvdFdeOOfcV87aB4injY2m9mDj5DjjNeh2PiW5aNLe9Ujy8fNjB+lAHpPnldg3nB65P
r2qtqE0n2dI0lO9jgYXn/PWsm31O1uY1dWyUPJOQOvpUqFLrUIpTKBGnRTQBetIza25gMjS
knJY8Yb+lOIJDDgg9fmonOMkdPeovPhGSYxgDpxk/5/rQBRvLaNydsyJuGCd36fzrkNVgEZ
YNKpGBkddorsZriIybTCBxyzf59P51y/iD7Oo/dyxqQfzAP5UAcXfEW8ZJGTk4FcrdTF5Ci
cZPzY+v8A+utjXdQtlTajoyhucN0965VtTtYpmbeylvxoAuW0IabMg+Y42k9B9PSt+0uUXI
lJbGcMwJJHauNl1mEzo8UwJ5/h/wAPapzqmITMJAGzgnjHb8jQB0NxfIG2jABPqTn2/wAPp
WJfXv2HXIJrdR8y7XXJxn1rKu9QLAuWDY5yf6+lVZLh7kKQxL8dP8+3FAHR3N1C/wA5cYJ4
OB09a528hR+XlxjnAHXp/hVV76cjaUJwMHbwD60jSSOx3uDk4Oe3b8uP5UASOfkw34455yD
/AEFRKEVtwbcQfTr/AJ/qKQsxQlmIBGPb8/zqPaF2n0HAzyP89aAJs+YSrDA9Qf0pyrt7k5
A4+lRq0aSb5AdpyuB3OP8AHNSSyYYtGp8sDnKnp9fzoAkQJ5gdzjHAOSO/tU5eNlYjgkcqe
Sf88VWQLcBHikBBPbt+dLLbvbQYlBwx3fT/AD/SgBZJJpAi24BDNxz7Vbt7KU2jPLJHnGWy
+Cfp+H86hjW3Wy2sW3ht2Q2KpyA+YQ2X6ZGc54/WgBZliRfMim8zJz0/lVbZJJzGDz6dumK
nW23AFQMt6dB/k1ctI0g3b8jP6CgDY1DUtLvPB9lbtGG1CBFjBLY2gHmsKzuWsrrzkUEbdv
P8PbP6frTGhRlIiTG0Zx1J9c0ySB9jAkHA7dOM8/59aAGyMDcSMkXD85B9+v6VJBapdnYfM
4BYiPG4j0FSRJ5UJ84DIIBHYH/OKksnS1vhdtbmdQCFQHBz2INAGtfaXolhZ20tpei4uJRl
4yMNGPf0OawftEvmPuwEY8LXaavY/wBq6Xb30MUdpLbKTPCCAs3o4P6Vw3mtJIVAChcjaOu
aAJHdHbfgR4645z6/zqNgATsz9SO+P/1H8KQrk55DY6UAAYxkAc5744/+vQBMI1YAlvr3/C
o+FPpk49cDP+fyqZPuY9z/ADqI4LEDGSc+1ACZ+b39z1P+NIMgE4xnkgDr9KDnac8gdeP8/
wCcUoOGz39uBQAgUBwOAv8Akf0pDgrgDH0Occ//AFqUDb047Z7dMfjRj5cAYIOcH6Yz/n0F
AEiNhwgVmzwCOv8AnrSzttYjDDHPzcD/APXTBu3DaxBPQflQzu3zM5JPAJ/D/P50ASwxSOr
tGFwpwScjJpgaRpAuSqd8dM96bkj5QxAY8gdDT4CXk2HjPH45/wABQBb8qOO3ATnH8Xbr3/
KqbIxYkAnPHPc8YHt/+qr9vbXNzIIoMCMHO5hnj2rU/sYqFUYbHcmgDmhB1PnnHXp174q0k
TRqR2HXpxgf/XwPpVq8svJkVUB5xn2NN3bbYvNhi3HQAdKAKrMd4yMRjqvXp7/hSzxFIN6H
5WwSD9eKZtL/ACZ+8dv+fz/nV4wO1myICMcA+gzQBlR4Yg8nOCM9+BUqoF5HOaRECSlT1wO
fTkVLEjSquPXk+3r/ACoAjcZGe/Tnp/niq6lSd+M7T0Xv3P1q1coUfYOhHA/z9f1qtjjjnP
OT3/z0oAc/zYU8bR68+1IzFvlP3R0X+tLnrz1x/PrSZBAzx64HT/OaAAhVUbPlxwM0owAOe
np256CkznAP1IH/ANb8f1qFnclju4J6UATYOOB2x6n8qActn1/Xrz/n3pepOM57/nzQhzIO
3OfTPH/1v85oAdHy/XOAce3FTHJx6/8A1xTVRVHA59T/AJ9qGOB1xmgB0EZ27N5PyjnHfH/
16tIAdxZzyeTj8/51B8yJuTsfmP4Z/wA//WpyI0xbLgbf0/zigB0hgDDfOFPXBFFBgkGAqx
SD1frRQA5nbYW3kNt/p7VW6E+/U+vX/D+VWbkcjPYDpwP84qr3A6n1/L/E/wCTQAdSB6/5/
rUkOxpQHOAwwM8YJpqOY3DAZxn+v/1qnlXayzNneGB+g9aAO50FRF+4iPmEgZ6c85/Cr+u2
cgsWMqjnkcfh/hVPwJpmo3UiahtBidiF3cY/ziuzuvDEt87wzp+7Z8/u+PxoA5HRPD7h4NQ
AAAIIGcY969Ie1tJ7ZZCqoduCAOpAPNaEfh7T9M0iHcVeQDjGcf571m+Vdylo41byzwM9D/
nNAFSKOSCeQW0p2n+7xVpL5rPIY9CASemf/r1Nb21zEzMJBkjHT/Gua12e4Sby2kAU8uf7v
fBoA7KLXhJbfOzZ7Z9fp7H9KlfUlWLy1OLhDufB6DFeb2+qXUAZEtkbjs365FWLnxVa6fG1
/dwieO6PkNHLkFQOmcc8/wBaANrU/El4Ipi7RxzqPltXj+8vrn15ryDxB4k1a5mmWa4KrkL
sX611/ivVtH1mC0lskeLfZsFMQyudw4y3NcI1nJHcq58xgDyrDAIoAj0fSv7UvsvI6RKrSy
OMjaoHJz9cVkMUUgRuzYZlBPG8A4GT616Na2en6Z8LdTvZ7ZTJqEoitHU/w/xD8wK4N7dDM
UT5nOCrA/eOOn6UAUs7iu45yOp7VLGTsKk7gOef89OKJkVJsA5PJIGR3z/WiDguTz2PHt/j
/OgBJcBdoGB0BP8AL64oteikcHA69/8AOalUHjBPJ47en+NO8t3UsFZsjk49v/r0ASwRtd6
pb2yHaZ38vA6Dnn+lJf6a+nahdWjsGKAhW7AfU1dtrKYGC7hkEbI+046Adef89qilvI9TuZ
5miLSnjaepoAoR2paNu55G7GT3FSR2ZjlDyPvXJyD3/OrEMc/KrMExnehGOKlaISrswxZuA
VHIPrQBYOnJtWdIRyOg4P1zVq0uorYzRfZ0/eR7CZBnA9vQ1SMSjbtujGyjlpBgD2+tVXlc
uUdgwTkkc7vb6/4UAWw1sAIo4iCBncwB3H2qpOGZJDLliCNuf4fpURurh1K242Iex/nUcKT
K7tKS5J6nt7+3SgBTgRDAxkfj+NQrgoGbB53fr/8AWqe4OZRg5G0fjVWRSxbK7sgDkdaAJw
Wi2szEqeQuenXt+FH2kEBT0HQc4H9aqkANtYAn17k80oAwMAjnqP8AOKALEU6bwqYXJ446Z
OasTb1z++UcYwo5/wDrVnAnaD/DUzzswYN/FnjPrQA93B5f5gB0Jz/nt+VDTocEoCCcg44H
GPwHWq2ADn0B5FOCu7HaMsT2HTt9aAL8d3cXht7FXZ44wVjiY/KijqMduxqae2hlsopbcBZ
2fawUYVcf5/Sq+mo6Xykqccgbv8/hWoSCnyhX2sc7j056EUAWrfwrDLY3Wof2tbpHafNIWG
UBOBjHf1xWCNPulspb4w+ZDDxvXgP7/wD661EdncxMwSJssVXoT9fyqTyJZLaWJI8RphljH
fnrigDDDxrvAtnOM456dD396j32haPcCCQARjPb+ea0ZYZJY3ZG2qcfKT93jGKyGGzq2QCR
kn7w/H160AWALVnOCS2RjnoM/wCf1qtIMMgUEDrgce2Pr/k0huGU7DuOOcdPx/z70q3B8wA
kkE544/D+dAAPYdT9KRiRHhSQf17dKsfaYmGDAQu3BHbpVdt/mBgdsZ/hzjPFAEnyCIbyQO
nTBP8An/Co8sOGAA6jj7x/z+tODFG+UZPZe+KAxlIMgKhTkc9en+fxoARs7T3A7881LBMkE
6O0ZbOB/T8eKi3F8KRjbgYxzyOv6VJE5WZZRn5Tz9OlAHf6PaJ9icxw+UCnGfepreJBgeWC
M8ce/wDnrT9Dtri/t45LlvLt+doOfnPc/wCfWtwQRWcbqY+B3B4Jxn8aAOSvtOD3W9lBHU7
ewrLv7JBNtjTzFIzjHSuuE9tdSlGjJJJHB/z7fnXN6rJG0hTcMhjlQecZoAyLK0D78gFgMg
nsf8iujTSpTZqYo97kcDGC3f8AD6UWstrbxtFGm0sMAEbjk+4rqvD8gkdFlQui5D+/HBoA8
tvLZ4LhvMiYOAc89R6VnlnSX5Jdg5+hHf8ApXrXjDTbSYGe3gKuASGxnmvI2Mj7llQhs5x/
9agCS6d2hXdPvbnlRjHHT+VQchQMDpwP73v/ACqWFgJs5C+p+n/1s0yRg0m4HI9enGRQAzk
Thc7V6DPr1p8mAxwCMfh+VIPLJwYTIx5ytTKRGpHMZUn5T1WgCFuHYHt06ZP1/WmbV+8QPf
gH/PSrRWIDdNICjchc9M//AF+fwqBsF22gqpPAPv60AJtO/GOemeozQCSp2kjHIH9f5UZG3
qMfT/P5Cg9weBnnnof8eT+lAChmJ5znnPJ/z/k05HCn5jnjgGhDiRenI6568VKpSQ7QxPtn
jPagBfMWQgd1PPYH/PNOjXzGVSOemf8AP41E6RxhMNlcc4+nWrdvcpCfNUZnGNrL29c/56U
ATLYXIUbEYg5/iI7+worTbU53wxl2N/F8m7J9c0UAY0x3A4GABnBPPv8AjxUMK72ByAoxkE
9ef/rH86mlwnBycHGT9PeqwxKpfmNcZIznIP8A+s/nQBfMKeWX+U+/Y12HgjRY7yX7VfRK0
aHKlhkZ9x3FcJG8cY5Rh6nOceldx4U1m60+yMQHmxA5Ax0H/wCqgD2uxS3ikCxRhiB821cA
dicD3rSknhkkyAASRjA/nXmNv48tNzYkXeRjBB5/zzUb+Mb6SNo4YUXf0Mann60AdzfXnmS
+QCM9/cH2q3Yxr9nLShtwGPU/jXK6OLiaJridXDp8/PdcV1tuXay3nBJXnA46Y/lQBSeFZJ
GZZWwT68VnXFtbTRyRtECc/ePUn/D/AD2rVtsb3kzlHPII6D0qtexhs7GC9wQOv+eKAOG1L
S1tZ9/mIE9j75rPlsNL8QaN5d3i2vbVgUlD5WZR1z6V0+o2AkXnk4/CuFu7aa3vZPLVtr+h
PPp1oAvWVgul6BpcclszXO2RQCONpOc59KxNTeCNlllURjduAUenrj6U7VJNcOkWkNq8kgs
csWzllz2PtXMTalNdLFZzktchgowcg80AdX42vJ4/CvhfSURY1MMk7KrZAJPH44JrhSZgQ+
V3LyOeuK6XxxcB/FLWoGUt7eJEH90leRXNI5bLnC7fm9fegBriSRlYnLYwcHp6f4U5JpIov
JSFWD8lvTjt+dPZVXCq2ccfTtSpywXyyc55z+VAC2W2QhZTjPr1A6g1rRyC2LIihlPAINZp
jhVQzp+86Hsf880IoZRLHII2fJKk5FAGtDJD5yFomV+yDgNkdeaW6s5rxhf6fHHaOPvJuBJ
45rJe7ucqJGVwgxkDBNaUd/m1wmVVeuD2/wA8UAVIzGZWEeQxHI6VIUb0/HqKovLC8wkilA
5GFwT64q9DeQmAxy5jz3PQUAFvK0ZKyQiZPT1qY2+n3VtIURUdVJbccY/+v7VDMqqjLb3Ub
uecYPSq9nCDP5c9vLLgE/IeOOlAEbEJwZFKk4UAYxz39ulSmJtgACuWGQqtk/X9anvIbUsU
WNo8DOGOSOKLadLX5oyfMHQnkYoAoyxOP3pUqpOMEYNVy4BAIPTPT2BrRupd43O/fcR61Ta
RAPuA7umOP89BQBVY/Oeo7kHg96aOeQOv5k59e9SlWM5wpAB6jof84NHlBjiNt5B5xxQBH/
D159e/Ttn/ADzR9R83tjNSeVwdrg9xnPT/APVim7UaIsX2kDO09/8AP9KAE/4EPT/P60odl
O5c5xjn1pMbmwzYyCT78D357U54wq4BDHkDj2oAmguWS6jLLlVJ6e/+etabxI0AADMScn5s
VjI6eaN0hUMOMDIP+f8AGtmKX91nbhc8Y70AWLKOB7gRTSGNcZxzWtZatbWcM0QHmgkkNjs
ffrXM34wyFTtdk+8B0Gen+fWqLSPEMLOznPTPPegDqTcRvFKwh2vLkqMdfTmsG7twEZihGe
q1FBqM6GPeN3l8KOw9f171Zn1V7iCR/uk5Prj6UAZ8VukkweQYUDGOg7DpU39nyCWKAKGZh
8u08Z9zTI8Jlshk7t26H1q9aXYhuIMJtVSAQxzigCr/AGfdfaltPLBlJxweKrywyxSeXJEQ
w6nHH5/nXSzXI8x28wbj0bp7f0rmhM8tzIXkLbT07GgAMZAHK59Qc96aitKwiAG7rhuP/rV
ZRSzEcEA8gnqKjdlkZQgZGjJJI4JoAZNG8HMkTHPYdW+lQN5zFsAgn1/wqeQuknmxyyCUdN
3zAeuKhklbfmUBznOaAPQvDviSCG1WGZ1ARODjOT1/pV2fXRqJkjjcrEOBxgj6e2K8yRzlC
CwySW+Yjdz6Cug0l3kRnQfIPvE9F/xoA17i6+zyBYWAkbnPOOayTIk+pM7k/XGP1qdbeUBy
7glmJXA4I5/pSN5Ij8sKqkY6d+v+IoAlhHnMNhYgnqF/X9P5V0Vlq91BbLEIApHRw3JrBg1
QwpJEsMSqRjOMcc/40iajE5Z/s54GflbNAGxqWoNKRcfaGJJCMuD3/wAK4rUbbNzmPbtIGc
jHX+fFbUmqRYKGEueeAeB71zstw1wSdpXBz1z+FAEDxMmA2Mk545Pr/OmA5JYYz165x3pA5
bqMlQMcZP8AnpUiLvJG4cMAec0ASRqpj3AfPnHt06/59KjfeWO/8SP/ANX+cVIqhU2ltyjv
7VKBFgbxzty3+H55oAb+7aJAQdxHIxxVMyBWGATtJAFWGkO9lA3emO/+eKZuGARH17E574H
+fagBq/MGKN0GctxTFbPBGO3I6/54/Kny8vheQG/TPP61LsZsbYjvPA9BQBFyXwvBwe/+fT
9akEbI6ttGBkDB/L9aVIpNrO6lccYOec4qZhGsbM0oBHOw9/agCGX5nGMEdBu7j/PtUkMbR
jex2j1B/wA5/wA+tQhw0Al4yCPl9/8AOamhk8yHaq4yB7+1AF3zECruYLxwM44ooVZAihNu
MfxA0UAQz8zFQeNucZ68f/WquuFUjnkY57/5yKsXMkZuGUKB8pxgdPSq2M5A4yOP1/8Arfk
aAHxMwlXC7jn7vr/nn8q6ZfEEVlYNaW9m2WUguDnH+TXL+XIhLEscd6B2QnjgFcnigDrNAa
wlieS4JeUnOw/w/jXfaY1isIdJVQHGdw4OPSvMtKliiRxcLgbRtxlef611mjz2zzx+cMR9h
k/NQB6Xp11FeKEt5AzgBSWH+fWtZpHih8seXtAPJ5FcDZXX2TX1KzZhljKxDGCvtWvd3ojT
a8hZjwWJ6mgDWaYbNrNwM/MD9P05ps8qxQqWPBGMDGaxkv4e2QfUke1RnUI0b95OgXOcMOR
7UAbAG6AvgNk5/wA/oPyrMvNCkubKa6kjMVtC20S5GQasQXAfrdJjGdpI5HrTPEep2cPgSC
PzyhvbvLYOMrnpQBxEtrJZzsEuW2vxkHr9aS28KWep65ZyW/8AosqSCRgDw4HJz7mql1fSW
+qC1fJiKAxk9/8AIrotLklijur2FhH5MTFGPO04oA8o8TTM/inUnkieNzOV2NzuUdMVmgIi
jeSD0OPpXUQRR61DK+orGm5zLFPn5ic8j8f6Vz81qgvHiYOkSH5Nozn/AD/WgCGDzC5WTof
fk1IkrRy4TBAGeR1JqaVrVNqwEsx53EYwPX/PeoAjITu+/wC3YdqAJJzDK7ZO3PGQfp/hSK
Y1VVBbaMcE46mmyKpiLMg9Mk4z9aYqKVQlQAOvHOc//roAk3RYDAn169c9KRSyR7FYhc9M/
wCe9VsZYZAXAxznA5qwO2evH4/5/pQA0hVBbAGOfaoHAbkn+LnA/OnGQ4JYkcDg9vx96DkR
56c9/wDP1oAklupzahFjXrxgYPt/n2q1b3+owKTGTECMY4wR6evUVnhSx4OSOcir0UbKuWY
ngjHJ+n8qAEkkmkcyS4yc5wCM0iDgli23pkHvVmG1lu50hggMsjNjaoJPOOlexeEvgs9zBF
qPiK5+yRkho4fUY6t7+3vQB49Fpl3dP5drBLcs/wB1YR81dfonwo8S6iEa/tzpsC/MPN5eT
r/CPrX0tYaRpWl2fl6fZRRhB98RjcT689PzrG1LWGt7hYmG9jksxz9f5YoA8VvfhbeRZWOS
RgOm84P48dfaue1LwJqlig+zxSNtHUAZP1r22TWJJQS8DMOoG7p06UjapCEXCCXjocDHA79
6APmeWC6t5BFcRkMvJIX5ce1VY0V5C8LOxTkKBycYxX0NqenabeWc32q3MYD4+7jGR0rATw
npem3qy2y7127gCOM/5/lQB5hpGgalqMyslq6qSCP6V1cXwz1O4R8MVCnADHt2r0zT3s7WH
KwKCeh9K1YNS2xbwo3FguCu7Iz1xQB4re/DTXLeJHt4TdSEkbFPt61zL6df2twbO4hNtMOs
crfd+nHNfSz6tcLEkkFo0u3lioCEDHXnrzVKXUfC2syeRrESxTdN0kGCT3+b60AfO05by/L
IywxnjH5VlIoTaV6e/wCFe2+KvhKbiyk1DwrereADmCN9+3/D6V5Bc2M9hI8V7G0cyHDq3B
U/SgCoeT8wGMc47iolTPGTkng+/arW2E2yyBxG3YA9O1QMB0B9cZ747/pQA4SMLbyScDP3i
O1OErqA4wD1+lRHjPBH4H3/AM/hT1VmZVUZJOAO+T/kUALLLJL95yM9gOlMVGV8KQWH5H3q
SZJImAeNcHqe/XOaROJDzjA6r+IzQBYRWCkyKGGO/TP+c1GCwY/NwvIGen+cVJufbhm47j3
4/wDr1DINoyMgnqenQf8A66AJ44Ypm2OzLjhcHH+en6VPeaBc26rKzBoyuQF61UtnLTrv+7
uGQfXP/wCuuxS6gnt9kjlSFwA3NAHCsjxgchV44br/AJzWjpGrC0u1S4xLaE8rz0rSlWx+a
O5yykkBguMVQfT7eOSU20hbC5CnkigDbfVbK+v5ZYkWKCJP3SZwWP8AnFZN1do9yIyHXBHI
/Pms2BALlJLj58AHGcY/L8K07+SxFx/oZ88bcnaeV4Gf5CgCDcySS4fcR0BP+fWohNIshKn
BJ5qN5Hw53Esw9eo9/wBf8ioA7Bjg/gaALMtzLzJneeuCB/n0qqGIAXPB6f5/ChiSg3ZKnn
n/ADz+HpQMlgT178/kf/rUANVQHz/e747dM89Kmi+6f4QT09P85/Sof4fm45B9CfrUyf6gt
gdccY4HHSgCXGV8zbgZ5PYd6gLl24Y9eOce2av7Vl04xrxJk5J7is4DawGMY9f8+1AC5i2/
MSCepyOeRz/MUhPHy8HOQOpHt+GaaEUvkqDz+f8AnBpQAFC88DNABGfLxtAYg9Dzkc1L9ok
UghUUiojgLjOMg9D/ACH50pH7uPA9m9xQAbyJC2Tz2PQ011y245yewpwBdwobk+napZ4vKY
HgKw5wOpoAgCM+5QQpZeQe3vU0e+NgPlJOcdeOp/rTEUOxDjOPfAz61NFGgbhTg8d/y/z6U
AWjM6qu3GMelFSiCRlUpAW45Ibbz+FFAEQAZhGeHOPr2pVgMUskaEZI4zzg1MzqsxmL/OfQ
VWWZnuxgfKT9D9KAJ7qBVgUscuORjsKoe3pVy8kjbbtfOME4HX/PFVNp6H05570AOjKq65O
FJzycV02mztGB8xIXkDriuUwZPujOO/QE9zz+P6Vetb6QFwSBjGCDz/ng0AdlPqZa7s5TgL
GcHaeg68/pXXR3wureRWjBZsFcryRx09a8sUy3dnPIzlUVSc4HB9KvaJrGtXV5BZQvGWkIi
Ql8YHbPpQB3upiZLOV4mDFQMrkZXp1rg5dQvgryStvtd5DMeQfx9eK2dY1JNNgOjrqU1zeS
SYuJiB5YPoD1PpWBrt9bQtHbWKLFAigyEjKs/ce1AGyuuzQ2yhXSTIACkjgVW1LWJNQ8P2u
mF/niui2S3TH9K4qaSWRgonPGM47c0nmSAD987AHdjJwRQB6Jq9kF0CC9eZVmjUFH6kHisG
bxPdzW12owPMUJuBx046dv/rVhDUp57cpK0jRkEDnhBiqxdG3qrAlm49+eP60AWoZJ/siIJ
kUscgE9O1Osp5YL1XuV82A8lScZ+lUF37gYxnkHn0/rU8krGDY5PGMc9DjFAF2/tIpZPP0u
UvGRlogM+Xz0rPgM0gIdWLg4xg5xj/8AXUUcs8DO8D7QTuIHH41YMkq2rXEchEwYB8Dk+/0
oAicHzdp4Ycnjn/P+PtSKpbB2k5xjjtnpUtvMBGwdRvIz5mcZz/n+dKpzlUOSD09+1AFdQc
ZGfdhnA4pQjE7Sp7gZPP0z+daLuqWxWJBI+OcnAFVSGK/dbp6HnigBGiQqWWRSR6HPoOn+e
9QISSrJtUgg5OMCnwRyCHPltyDzjHY96Z3YZyevP+fTFAFtLyTzkkkSB0QFQjDg578d61rV
ba6mhghtpGuJm2IC2U59utc8OTyDjJ7c45rpPCmrW2m+I7OeeBZ1L4PopPUj8vyoA948H+G
dD8N2Md9fwRm9cfMQw447fnXU3PiSy3BVuFm3jKhTk49OK808V6gHtg7XSQKfmG1txA7dK4
nSteuf7YFrNefuh935DwOvUdKAPa7jxja2+YiOTxjPOP6VzmtaxbXWnubW7USD0IOOOma5H
Ubm3hjlkSR95X+Pv+decrqdz9qaTzpEiMgLbCOccUAekWcMsNtFdy3V9KxUMY8kL6ce3SpY
NXs3SS4FwVdSxK4+77Guek8W5t1h0+JgipsUSHIGKxYrt7nWY5FGxLj/AFiL0agD0d9XTU5
lsraUoQwZzI2Ay9wD34q9dalFDfJHJKHt4lwNpBIPbp9K858Qz3tiTbW7J9lxj5CA4J7msz
SNd1K03W4iSUSfKHlIz/nn9aAPTWu4VPlWd6rKQZCXcY6cjNRxXM13bCWC58iJWx5oOR9K4
fVJrq1nigcqqEbsIOOevPTvW3YeJbWKLyAGihj7AcNxjNAHS6DqDrvF1ePdKJOOOF98+nSu
qGp6ZNlHiglJx98AkfSvDtb1ue41CRtNu2ghkXCKRgMfTitnw8z6hp+65vTCGIBdfvZ56fl
QB6ZJBZI6zaXcPYzhjzEW547j8q4nxX4a1zxLdAypb71J/f5A3Y9h16VU1nWJ9LhjiW4jkw
MJLuO7GcZNWNI1a5QRSTOZPMG7amSBmgDzW+0i50m7eC+zlTxxjdnsBVUNayxvGyFTu+XI5
P8A9eu7+It5a3F3byFFFwFxJ65PSvPCcrk85ORkUAKvBwp4H4/565p8YfzVIB4IPTA9uaiB
wp4+o7/561OXQ/LnrxyPagB65dnyT83r+Z/CmyRrGhcMBjAznn0/xoVw8iqMkscAYpHB8py
MgKdpPft/gKAIssvfGO+fzpRkHcBgcfMOMDtSdMkYGDzjnHel3Yjk3ZBZcD3+tAFmSRIrcu
pUsOAuRnNCSy28IuIW3b+o71QWPYVO3PUkD6VPJK5G1TvI68Y5/wA5oAljleVczP8AMw5Ge
np/Wr2nRwNbyu0e9zksS3J6/wCcVkREgMXGCe3rn/8AVWlpsqRRfvGAOcADJz/h1oAjGnT3
Mk72qKIrcZwzY3nriqQAA3KNpPU9KvXN2AHitnKqSSz7ev4VRAAGM8n8jxQBPI6mBQtwzEg
DBAHH+f61BjkZUfQH/PFPKGN0Eq4AbkZz9en509vJKYjkG/gDAI5oAjiyZBjv+XX/APXT5O
QmBnnPPA/L8f51FuKtx94c4xyB6Uxnfb8/yggY9aAJBnAOScHt6/pSj7mAoxnBYHkf40zcH
JZCeO49OaXpj5cEHkccf4UAaHmIAh85WPqePp+tVJQDO5RflOMED29fw/Wohw2f4fu9MZH/
AOqpUcIAhbkZ460ARi33ktnkDn0H+eKNoU7eg9D37f5/pU8BCiQk/eIIPqP8j9aimRnG1SO
vHIoAlaFBbKxZQ3UioghLruBHPfjHv/n0q7FPHFbbGQMR3x79aqSyKzHHJ7AY9+f5UAK8aI
jbHUtn7u7rx/8ArpsSb5SFYtjJPJJ/z/WmjzFK+Woz29P8/wD1qvos4g3kguAfuigCt5Sxq
RkYxggVIoYhsZLAjp681X3ljIWB2Z4Oc4/zmrdo4eXKnOefTA5/xoA1LYQ+QN9o8x/vKxH9
KKhdwuFLDgY60UAU5+p4IA4Ptj9KrqCXC5wSeucen+f/ANdSXExbGQMlgPw7VEMdCMj09f8
APH+egA1o7nzPNkiZIwdxJ6ZprSo8uwq4wu0EHk9uKeMxbthYbiCUz1P+RVfADFyBwOlAFi
Gb935TD5RyAOfTjP403bOu1wjYk7j6dP1FNTJlC/KykZbPXH+fxrpLcaBNpd5JdSfYDbw5X
y1Lm4kP3VP90cH86AMe3vJUs5YN25ZOh9OMZ/IVFaznT7gtbEhtmM8fe7GmhXM3lpHI7uBg
9tx7e2Kuaro17pc0cN0FjleNZCoOQobpzQBQEoLGSVpXk/vZGc9+e1JLO0svmM+FB6Z6U1l
25UjO3njv/nNNHOOMnJJP5dvpQAN8z9OpJ5/z9e1GMk/whvXnvRyzEsM8EkH/ABqRo5Fbci
kjIOemKAOhT/hAhpiicap/aCrk4ZBG5xnHXNc85jeRZYVOwsRGv93nvT4ZIlnT7UhkTOWJX
mmXLiW6ZrWAeW2AAO3P+H86AIiMr8mc8AEfhmhSwJ5yMbhjnHP/AOqrE9v5NvkbmbuD9Khi
R5kdlXCjt7f5zQAnHRSNq46GrdnP5LyLIgKMhweuDVVlIRWcHJzkHseDUlurtcKqLu5BIP1
oA0GtoLmINwsnQDHHHaq62VzayxrJCVVsbGJ4P41Za3nlhSOFgTHyc8ZH1qW4laaxjgkhx5
Y2rySV9/frQBUlsrxGcqAyBd25TwvHQ5/H8zTHiK4PnueOnqfT8jVZZJo5JELl0I2lCTgkc
cmpBctOcMoA4+79D60AWTaSGTiV/Lz8wLdfbioLgrGpTknPbsf8gUkzbQdgwc9dxGD/AJ/r
Vfc3HTrjH88D+lACbT0wAD29P88U6PaWYyPtG3k857dKRdoPznavtg/5/wA+tPt4xJOUeIt
/dxzn2/WgDpbdVm8Oos14zyA5AY8AdhWU8t1bTmaG525GcAdq0INOfbtAXaSNwxnbVfULJ4
cR9CvQqfvD3/P9KANWHxbaCyZdQtzO5PO8j+XpXN3F1FeX0s1vbrCh5CJ0HFZ8jDAR48OSe
DwK17WwFskTTyAJOcbh1BzigCTSbqNJfLulLxMeNuAQPTmult4rXUJYoo1+yvG2MqD09P8A
PrXL3MAsr8iPdIozuJ64rrdO17TY2BfYrqmOBnnHNAGLrFrcmebzgQsLBd5PDn0FZqQSFsB
NxBzjOR/npXf3eraDqVnsZv3ZGCrdCDVCzfw3ZoUt51VGwMdSB14zQBGkAigFzdzI8ZAAgw
cnpWdqs+ju2+3E8bA4KnbtPc9K07jUNOuGyAnloCQ/f06Vy106TXxEUQKfe4P9KAGubB7VV
G8OG3bieOea6DTb/RLe2wyHoG2nBOe5GPwqlf6ci2iRwQknG5iR1rk2aNZUMsbI8eRj1/zi
gDd1S+F/O2+NVjQ4X+8B14/GrunSy2dq9xb3MitjpKc/lXOpM1wQkcQ3Z4Yk5rQljuWsEVm
KbicHoPxoAoXEk9+8kt3M0jZJBFVsYUiPnsfw/wA/qavLbiGNgxbB4JPuapOB5qqvzL6nGc
f5/lQAjDgA8r78Y+n6/lUksUsSqzKcNxzwajPLELjBzjHP5fpU8hmdfmJIHPy9/wDPNABDD
mQMWCAfiT/nmp7qOJIYTE0zM5A2sB+ZqCCYxuudoXOM/jU0jvJqTPFCGRQMDJwOf/r0AUyF
jkZGYAKdv1+np3oweQV+Un5W9au3NsXDT4zIT9wdF96p+W/AU7h6E4xQA3qu4ksMj8f/AK1
KfmU5HQdv880pQ7S0mB9PT1qAyFSVMeMdifSgB7uoLKwPPX0z6/zpPnbncFDe+OvWkCiQb+
Se4H+fpT8AAbWBx0PXIoAO2CR8v60oPIweccHv9aXgMSOMHjtik6DGT97PAOR+H4UASpIJY
ju64OO5HH/1qiIYg7epHXHehW2owGGAGMg54xQcg4HLdOR1oAXoucfPn73Tjj/69RzY2g44
Jz9akiWSRtrKFBXJI+mabKr5CY6c5P8AF/k5oAjj6MRj6GpevygfUZOf/r02NGG7cvUCngj
Zkkq3UYAFACE/MWPc9AetLgY25yc8gd6au4PkptB64+opTtBAVuCOOe/H/wBf9aAGlZWJww
J64A9s4pSZAM7+e5FLCDFJuByCfutwP0qaVAsQmBYFjnGfyoAUlTkAg9jQiqkqtI2VU8gd+
B0quFYEfN09u1WJQPJ47/p7/wCfegB8DRoZMgvk5AX0/wA5/Klkd3JCEjjof8+tU1Uq5cHL
AYGT/hUplbtjnn8OKALMSK0flquSe4+v/wBelkeS3QRRABs8tg02zcm567UA5C85FaeprCs
MTRYDMPmx60AVPsQKqfMYEjJwB60U9FcouJMDHdc0UAVp1RATJ8zEbQc9yM5/SpLSBJrmWF
hwEyOTkHt0pLjDZHD9gPTv/n6VFEZUmDRsyOf4gcHH+RQBZ1jTZtNnSGQplgHwjZOPp2rJG
MDHGR071dijlnnkuJnY7flcyE/OPcn8PyNVlI3Etjk9/px9aAIncAgtyQeOenv/ADq/aBw5
LTFQ5yVyAH+vriqtyE85FXAwAcKPzzV8YEcfzrEQMjI/lQAsTFbpWVNmxsjnk+9VtRurm7u
fMuZnkIA+YntzgVeiw0ZcyCQ5xuH8qqShdobarcY+6ORn1/z1oArBF2YPX15yaZJ/rGHbPQ
H/AD6GpozOYgUCkdd2AefX+lWVt/MVWYDceo4PNAD4rSGRQCnLdMtnnH/16tW1hK0jIwO3v
n+Ed+9TWFr/AKSP9HcYHIJxz69a6S20a485llICHg8jn/OKAMA6NdTRlrdN24cHHNZlxby2
ch8zBZMe34YH5V6lHavbWYis4wdy4wOM8Vm3mgLe2kUk0AjkOTvXvQB5/JtuYcwMOBgn+dZ
63L28rQvgxYCuNtadzA+jzPBtJQk/MPXFZLgPIz7R6HA/z60AIWDyO0Y2x54yf0qexuFtrs
yMRtIwM1Xxx0A3deP8/rQJNmRtBPXOAc8etAF6S4nUqUYgnsBnIPt+FWpL1m2R5G/v9fas1
G3oPXt7f5z+lCypDOp2hs9QB/n/ACKAH3ESrcYCld3Ptn2quh2gMvr+Gf8AOatSXEdxI2xV
POAcdf8AOKqTDJG3kEjJHccAf1oAc7tMd6nAwfypjZVGK8e+f8+tODcMFPqfoPT9aVV+cKR
+Y68/SgB0cInYJnaWPU+mf8R+lbMcC6fcxAspJ5yR+vtWdFN9lljm8hWUEEqRxj/OP0qx9s
iZppmGZpckE87R2/WgDZLxR6g1yt0DEwG/29KsvFaXkJYSbs5wScgVxkcz8nkiQ8K3eryT5
jHlv5Y5wAccUAV5rbbMS/zKTxjgjqav2FhqFwN3ls0aZJ6461Pp9kNQnkRnAQAHIGSOev8A
L8q9FtordNIW3tlxEFxyOTnn/GgDza5iCs6MCWHfPI/wrMmjRTgADI6epz9fevUH0XSn052
uoSH6F+57/jXmtxGIr94grCNXYDcOSAeB9aAKJLMgAbAByPf/ABp+65DbjtXjkqvQU2QfOq
44yOg6/lSpksMjOee9ACx5LnJODycMcHv6/wCc1ctiTMo3MO/ymq5woBCqGJ5yOf8AP+e1d
tpOkaZc2gkkH70Kc44Pt70AZdxFdQD7TFKwbAXJPbOa5+WWaX5nKO4PzM3ABP8Ak16clpap
pjJcRHacgFvmLVweq2kFvLuRVIf1H6UALY2wbbMcR9MYP+fQVpXs7mCNLURzNnB9u1c7bvI
HI3Hr+Ge+Pp/SpbudoR+7DKWxux1OaALl1G8yP8wZhzkVhOuy4RHwxU459sc/nn/GtG3u4V
hbzpGVsZCrxnH86oXLMcn+L1HGODkUAIeecchsf59/896ttOmWBxhjj/P4VS4Occnnj8v/A
KwpclR0Hqf8P8+ooAmeBZQ20lF9RzitTT/s0NtIJwJJWI4UjoPb8KzzPFtjRlCo3BA4zWv/
AGZBb6c13dY+0nGxSeGHf+tADNRubfyYnso3Xj592PyHpXOSsxbBxz6fyp0gK5Ck+g6/jSR
xmTIY4x0zQAwO4BUHjr1p6KGUMwX6e3507yvLUdycZ9qd8gyeMcj2/wD10AJgBMDgnI9P1+
tIjeZI2SGGP1p+GxzncRk+p/z/AIe9IMA8nHrnj/PTv/WgBzcSkdMcfr1/n3pnBAHTPJx9P
8/nTufKdiOenPXvQRkc556Hk9f0/wAmgBDk88Mc9SOB/nNKAd3y9QD16D/P6UmOT1PGeOci
nRoJJAmc5HU9B9fbpQBLE8yS7iUB65U5x/nFDu3GOCepx396bLbsqDyyA5OMH8efyxxUlyi
JtIYlickZ6Dk/40AVySycsCM9eDTQF3KcE46Y/wA/TvSP95WAyCSOv+fWpXyGGTjgZ980AN
LFgATnI5I/lSKAqhVGMDp7f5zS8+pXB/yaUE714yOv+f8APb3oAQyReXs2YfGCc8n/ADz+l
K7uVKHkA9AO/wDnNMjtsgOpILDkjv8A5yPzpzZ574yBnORweKAEPGdwHXI/xx+f5U5pHwAS
WA9en0pB94Lj16cfj/n0pASMMOPcdc8fl3oAcvzMGYhG6lT1/P8Az0p7bIwrBTjIAxyetRo
hdlXjJB+bp/np+tdR4O0mDUtZS3umJXaTzz6UAYdlFLvBCSIrgDdtzs6dvzrZv7W2hkRTMz
RheQF68f8A669Wi8JxwRvFHDGRIdu4qPz9hnNZ174LhnURK77h94ouc9/8aAPJw0oGI1ynb
fwaK7ibQoInETCQ7Bj5ozkflRQByF5arBKPOxFx8uwgA/59KqmN2XGzOTjHfvxWpd27X02I
oRIy88NnHvTbqyuba3WS4iKow5IoAjurG7vFLyW7khQF+XOcdh6/WsqazkjhL+XgKdpz6n1
rZ0/xJfWgKlkMaAjYy546f4VT1C/gu0JjtwkjOOQf6UAZaRzMS6ozAc9e9XUTGc8MD8uAef
f9Kgin2MSqZyOc8VuWtsbyaJRFhQcuVznk0AZqrNM/lSIQTwvv/n+lW00h4kyU2Jk/IeuT7
V2Q0qysolMQBcD5i45B/rWfcTRMNzlQcYIHTFAHJyxeU+AuFXBA29T/AJFWrIGFt6ghicnP
J/z7+9TXkXnO7xkNGhH5Co4GVTnKqT654oA2gImjN1uQsBxg5rU0+fzQ6Tje+M5HbHvVG1i
hSIKHBzydx/Gtaxtl8gxttwOc9GP1Pp04oAuyX8cFqscaclcjjnOev/1u1WrAm8BdPmwCpP
1GMYrKurNEiQ+Y0bLjGev+e9Uxqv2ZCs+9SCAHUcZ96AM3xFFb2+qGMkbc7io79K5aZYPtD
ywIEjI6E8cHJrqdZniu7dnkKtJjIIIz9K4nzHEpj/hzgnsRQAghEuRhm2cZPY03YIZMHjK5
BGferM6tAUPyksC3Izznn/PeqrPkknjHagBvUE4G7r/P3p+xy3yr1Pr16fl3ppIyeMj0zn/
Pfj3qe3Ik/dqTuA546/SgCIo4G8oQDznGQfr60FGRVLKVz0/ljt/nPrVgo0BLBck8kHkD2p
svznI7+v4f5/D3oAjSNvOHyYwejdv8/wCHrXTabLYvBNaXtkgbYSkw4AOOtc152AGQnfn5f
0/z/wDqqbzop7pt7NGrLjC5wCOfyoAtXP2s6SY5I0lRHGZl+83oPpWUPvBcDkcH1+ta1tLH
HavbPIWQnIB7/WqkllIJi6ldpI6Hn8aAKbAGJhwWK44Gef8AIrRsbKWV1Ro2yTwcfe/KlsE
W2mWSZEkx0BPFdFDcWbXilDy3Jx27c0Aauix2+kPgqAzc5PGB2ro2JumUxxkx9VyOM1US2t
ZIwWdGIAxxSQPOsjIoQ7TjG72//VQBupaqsYDW+7aMMccn1Nef+MdJ1F5xqKRqbaLgjFd5D
d5smS4by0x8pzy+K0pY7S9snhliURyIAN3pjofSgD5+uASOjMpPU5wP8/1qGPcXRlyzn7pH
WtXW9Paw1NoXuSIwDh8fKfaqFlaSX88cMJCszYBPXHrk0AXtJt3utRikSLzWR+V252816rH
p8UkBdEQM4xgJjPHTNVdG8Pw6dZwxx3BMrjc3HPStFrn7NavM8quiZBjfgnHGRQBnfZmtI3
RoiYQeoHB5rnr+yt9USSONdoX7kf8An+tdJPqEt5ZwyW0KRqSclvQ/1qhNaG5wigIzgksue
TQB55JbTWs5ijcJ5YIK5/rUFxdCTmWQF/fIFa9zAkGozxTFw0alvm/jFVmS0vrMQz/uNpLg
txn2J9OKAKFrb4LPIMZ4II6dO9I0McoWODCyr8uSMVMQlsrxvKjNyuUOc8dP5flVRpYyjSR
Agg554yf8k0AQhIWIQOMjv0P+f8Ke0bKgcphM8e3+eat28VpD/pN7byvHg8+ZjB7VWmkEsj
MylVQcL70AJFIsE8crDIjIJx/n1qe8nl1C6aYqQAAAPWoI1WXkkY6YNWwIo4SMDIO0Afy/z
7UAUW+TG7qe2eT+lLhtm7kjsc4yevHtVhFj84tIoKgYGOufWmyr5mAuCPccigCFCvnKhOQe
hxn/APX/AJ9Kvz2IW23hfmORjPT61VjiZplOws2c9OBW7aWJuYQspKup6Y7dvxoAwzbXMmW
SCRwO4GaZ5LqfmjK7hkZ4716NpnlWWyOO3EmGy284zmugm07RtajjWezjVMDCng0AePOrvC
MDfxg4HTj0qtjqcKPUjt+P6/lXqWveBNNXSzd6JbzSXKYXyxIMHH8q4K48P6xZhXubN4l67
mBx+NAGWnylW54O4ntWvZWjSWMs+1zwCODz/niqxtQ6Ps2sOvJ4I5/z616L4es7ptI2KuER
RuQLndnpz+NAHGadpjSFry6tWKrlOR6/0qnrFosFyCilSf4cjpwR+v8AKvVYtG1G7hljjVI
nDgbZV4P0FZviXTpYdJaysrG3F2sfzyTRAkjPb8aAPJmykwDjaV5YfXoKuzXEAMeQJMg8j+
VQXNvMkot5j84X5mPAWp4bVrmaG2khcoRjI9exFAFeRSTvCFEC46dcccUw9SCQB3Hr2ArSv
YZLaMiQqTG2wqpyRj14FZ7RSIm84xzzkY/zmgB6PEsTK7SAk5IXv/nJqEe/GD064Hvn6mlw
BnaOD0x39/b/APVSZwpz8owRn1BoAOpGATnt1/Gl/UDjnoaRMSuoUj5jjnkZ/wA4pxjxgZ/
iI9cmgBuCfu8MDnJGMV2Pw81iy03XZP7QVVVxw7nGTkYrjs4O3HH5/wD1qTOCuWZRu+8v8I
9TQB9TQ3FvKwhmIVZW3Kp7g9Dmo7vUYNNmXykyYwdwH+frXnHg/wARai2iLDexFfJP7mQn/
WDpxWzeasj2zNJ5bMRhlLcrj1oAS71WKW6eRoUJJ/iyf5UVxd/rDJc4ihTBXJz3NFAFjQ7V
LHVBcyAvbH5CSMfLWnqMOk6jqY0+G8Kqy5i39FPbJqrYTNLciSWCVI2wuzZxz0p3iTwvcmN
dTSNvKVQF2cHj1AoA4zWNJuNNuZEulRkb7pQ5Dcj8ulZaLEDkpsGDyMkH8KtzmdpDFdXMhx
jajDGev+FFnAJpcYJY570AJFC8kwEEZkOcnnHH/wCvNdvo1m8I3lSM4528n1qxo+lwqokmZ
I48ZGVyWroWNlaxNLNGyqEPltu4JoAwr+B5YHkMuzb/AA7evNcjdAoMSfOxYrnPSuweVprM
XNxgDnIXgHPFcdqLuZtjqNqjIAoAlivni08RhVwvI4z6n86igupCciGMEnPIx/nt+VUXuZP
IKIFYkdDz9P0qrbly5DSNvJPfjqaAOytLlHiLjYrAfcIzjtU66lDHIoFz5Z3fL3yf8iuVWd
7WRZcnJ9e4x3q6I2vjvh+V0Jx9aAOskkE0qAncVG8N1/Cknsra4tpFmhzkc9jWfazNbNmVl
Y4KgYxu5rXeOUxmZ1DbuPlPTjoaAPO9Rjmglki8z93yM4xznFZCoBIyFjuP065//VXT69NA
0rJFEQVbJJPJ45Fcuygygdl5B6elADn3jaxOcnA4xikij8w4B28ZwBUlw2Vj4AwCCR2ximw
nbkAcYPA5/wA8/wAhQAgjAwQSRz24/X/PNAbykZY1IY55z/TtVoRR5x2PTpz/AI96TyImk3
EH1PP+fegCSSREtEZgHIHILd8c9PwqsDwCfTP8v/r/AJ0kcahnjB4DdM5NT+WmM4J+h+n+f
yoAqwxNIVDkrjg/mP8AGgIVmKg42859f8/1q+p2gKvT69f8/wCNUljmMaykfM7bT+AoAQgq
uDIzZ7Yyc4q6QRHySUUbsnr6/wBagijkMihguQNwJH5V0+oWiNpMJKKvy7iVHHT+XSgDlGm
LFWK7D068Z9P8+td94X0bTEg+03MZckjCf3R71wotJTt8shdpyQ9dVY3rLaxQpA/TJbdjjF
AHfQtbRFzbIFI6Bu3HTntWfvlu714WPlIAA7IvLA9vb61WsJIHj3QMzkcEMc8jrWxp0rwW/
nPDG+7ODnBNAGdfaeizI9gJd8XAV23A1SuF1yZlWSZVjAwWDf0/Ktt9UUSOSqRpnHTBH41y
Wsazu1OQwsvlRjpjIY0Actr9p9huI4ZLp5g394Z2n2qvo8ck9z5EbbJHYKrE4wf84qC/v3u
WkaRlcy9SOdv0ptjM0bbkfBJzleo/zmgD06x/t/T8WgXziQCp3YOMetVtV03ULrT7uWZxbb
Ii5G44JHvUWneJjOYkunEbABRJjkcd67CH/S7J4I41uI5I23lj29vTtQBxttf3+maFYjUJI
Z7Tb96FtzIffitWynhv4VubOTzo2B+YHp+FcVqNtdaTp8f2jUYX3ux+yqdzKAf4hxx2qOG7
s72KNLa4On3f95Btx+VAGj4psIo5oriB4yytiTDZPXODnpXKTzyOzKwjIzgADOR25rS1HU5
HjW0unS88v5vMVcZOO/rWaGswXZreQoehVwOfbigCBXRG+a3aTPfPWlmkgl28vCAMMMZpzP
t5RdqjjaecfU96iRVdyHC45/z/ADoAfJNNLafZWkDRZyABz/ng0g4kA5IBzx9OtbFvpVubf
zpZnZ8cbTgZx/8AXH51ThsJWgSRYJJD1ZRxsHWgCDyWkmGxuR0HTtQqSj/WbsAYwDkH8ast
ZyMziJ0ZRwAw5NRNDcwKyuCiOfvEkjPbigBvUHvnk4/H/P40EkAkckc/1oCSs2EYPg8jbj/
PSrYjESq3U9we/Pr2/wDr0AXdGgnkhlPlBVHvyPb3rbgUBRKr7w3OAMY56ViQ3Vw22NWG3p
gcZFalltEYAyzHoc43cdaANGCRtwJjIVicnFdHp0RefBT5RxnPX/JrIsEiaRBKpGOCc8Dr/
hXSzanZ6escYjLgjI2dVH9aANOGAfZ3EysUPZT1rR+zWV3AIJl86Jezck/WsaDWh5L+RsbG
Wwy5z2rUtZImtjdOxf8A2AcE/n9aAKGseBNOv5LOS0tNoVwXEbYXHrXWR6Tp2n6cFW3CHYq
FRySOO+Kk0xw8Tysroo6gt0Ht+VXJbgvGwRFYY6N17/8A1qAONawmXUp9RmlkeBMBB79hWR
qmj2nilXkM8tvJHyrBiPb8a7gXEfkm3IQheACOBxzWez2cBKiNYxnnC5J9v8+lAHkN98P3N
35rzq8YOG3NyRx71fj8BQTRQy207rLEQU3DGMHOSM816NdwwmAubaP72AxGc+v06VaitoY5
htUHCcZ+lAHCT+A7Br+71bUThJgp2K2Bu71xPizw5pOh7JbectPIciNmG0A4wcV7XOiSK0c
kashwQDXLa/4L0/Xb8ahLKyzBdgRF4A4A/lQB4YASTjae+ccH/PNSpFHJCfKcu552Bcdq6n
V/BF1Y6uLW2cGJ13I8vy49s0kGjS6LL5s/2aYHtDJvHvmgCKfw67raT2sAt45uWbdux7VP/
wAI6baAWzQkh2/1yjJTPfBPPbvVM6zPHKfMk+9xjHyj6c8Vbi1mR0UPIW28cD6cUAZU3hnV
Y5iwtZCgztdgAD+Rq1o2gbr9JdSIjtk+YgjIb2P61pX3iJo40SGRnwPmHJPXtWTJrMzqync
Qx6AcdKAOk1XVo5rsxWzA2wQRjy1C7QPSqM9xax2g8u4EoB55OfxJ/pXO3F2ZwN0ezGcDlR
n14qu07MfKWQlWzktjgdqANRpFlw/lgEjnnNFVFdigw20AdMZooA+kb61tpNMEQhj8wD72M
EHj/wDXUSyYgSFgJkQ5kd+gHrXQXVl5nyqrcjAIHSseK2FpuhuYzhfu9h+HqPWgDzjxb4aW
aZr3TxFIeroq9M8f1rz8WVxZuzu3ksp4AIOfYfWvfZ4LKVmZUhWRs43N069vxryrWNKmtdV
23g+0Qyv8srjAXPQZoAgtNZvb2wW0ZRHKhyFjHUYqw0kkaoL+4S7jj5eIHaF9AfX/AOtWVp
btpmrOJ4QsQII6n/I5pniC90++ma5tmMLDJYkcGgC9e6ylzH9jskKHqEVs8VnXCSFD9piVG
IA3j19RWJDfLHMkiSLuRd4LcZ/zinjU71r4SSyLlwDkYz9OaAG3FrcWzFIxuwc7uef8j+VR
wbvMxJ97+LHXqf8AJq7NdSSPtmUqRg7iMCqW+NpCYWVWzkn1PSgB9y5VSJiHDE/e/Tn8f0q
7aaktojpGdhOQPc9Kz5PKZdu1pGHXGTgf5NQiOXrsYbeelAGheXkrsSJGMmflz9ev/wCqor
fW7+EeQZ5EVgclW9vpVLJHIzkdMUhmYja2R9e3HT68UAXfLV2eSV2UE8FTyT6n9aqOYY23C
IlT91n6MO+KartnELDOe2Pb/H8aUmZon845XGBzge/A9s0AKCkkZJA+XjJ9xTrWOF94nfyh
0BHGCOo/OlhSN0xIfnXOD6djVyOwM0ZScrtzuDE446UAVxJGNy/ffPT27H/PpQjMZMsCo6Y
PI+ntT7m2VYBIrKcHbt65x04qWO0ZykzowEfRm7fU9KAEEMQbcI1B9RUQyCOev4n/ADyf8m
p7ifzUwcBegJGBj0/zxUOCrYO4Y454z/n/AD0oAkaAKu7zG3KM4z1q9aWEcsUbsuUySRVOT
hxtDdf61paYZly3mokfOQx68dfrQAHT7ZJwEJPsTxjnvXU6nYk6BA6ABwmc4/pXPT3trI2Y
UMcqHYcj8Diuq1AiTQrYTl4xg7No+8cdKAPP40Uxybhl89uK3tMTN7APs7SnBUEdBz0xVNp
GZ8RW23nOR1OfWtHRJ7iO7clxEhXBL8HvzQB0zwBIMRWv2ck8kLzVG4nawYq8pk3Djcc44q
7HqEkNpvVSSDkgVk32sxTjzJ1DoDzzn14oAfaxvcBnkIfHAycjrVO90jTJIXaCRYGJ5L/jm
nwamjPugGIz09AOlZGu6qJYzsKscdM5oA5G9jSCY24RQV6evfvU0AAjj2qAx5G7v9ffr+VV
JwXvC3Lgj73XNWomKKW/jAOBt96AOx0zQC9hDcXsqBXJxjg+1bl5aXNnAj21uzRqfvRtg4/
E4rmNHu4zGjTOfLB5O4nk10smsqkSq05MGDgHpn/OaAMDXJLnU4I5k06U3MR2owCgn24/rW
NLptxdOsRt5be6QfMNpbJ/z2rvbUw3H7yJNqjGSORg/wD6q2rQWiwyNCpScjiRvujg/lQB4
jNZ3lpO0DwOjDnBG01C6OeJly49ecHmvUdQhlnWYNHHIu7JLDn/APVXE3SW8M4iiVVdjyFP
TPvQBlxLA0LF3yw4HPTnFQOQA5XoMjP97/OBWteaTdqgMMSTIRkMOc//AF6qRWEyxm5mhaM
pwQy4FAHQ212NNS1SSTMLEEuYuh/yPpXUWdtpN9H9qiZ7aU/xqOPx9uK5WRo3jQ2855Ufui
PkPQ9f896hV0tcM8DR8jDW2ccfzAoA6S+8PXUCPLHHHeIw4Pc/T8q5i4hVGESvKkoPCHofr
+Fasep6hHE72+f3YB3lwrAD0z0qUa7bvGyXcCkgYcSLyTn+9+FAGNNGBEqoqSSBcgwDj/PS
qvlt5StNEV4P3ua3XsdNulaWC+a2lPZPu59KyrkzW8HlTuHkU5LDuO2aAGwmNFJMeXPueKv
21wwI2Qgj+9jr0wKxLaRpNqkk7eNvpx0P5GtSLyRGGlAMn90UAbq3ruGSQldo+7xhc/8A6s
U+C4mkIbzXUMCcE+vX/H8Ky4poURpjCytjA4ycVYtJFkVpVhVZG5yx68//AKqAOks5Y4VG9
R82DyPrW9b3zKjO5MBKkjHHb9e/WuOR1hjVvMVmI+YA9D1q0bsSqwuW3kZUbe/T/H9KAOht
fEUyzRIkueRhM8H6/p9K6K21yWYLGzRxOf4QPfOf5V5zHAUuEKNsVTgoTz2rfsWYSq4BcA9
j/SgDrY5IpZPmBQnnIGM+w/GnSwCLEqSmTJzg9P8AOKzorny9nI+8OT8tR63rjW4VY22joW
Pfj19ePyoAmW6gA2eWrdPf1ApZtUSMZDbSwJznkY9P5VyE2qW8jiR3G7+LB4PpVqHXbMFfN
hdjnggYoA6N7iRuN5zjJJPPWszU7m7tYpHBPHO7oRVq11S0mjzEUXaSNrYzn1rE8SzC4YLJ
INiISAGwScUAcTqmozSziZ3ffJyctkis57hXGWXd159D2/D/APXRPsa1ZYyTzwMZI68flVR
B+6UMCGxjPpQBUuY0uDheo43cfXioV3MRFGWR15LA4NXZ7sMrKmC4BwBz2qgWR8sz7WByA3
B/H16UABYxDAXbL2bv71Kom8oeT97I57496jUxMwWRhgj168f5/KlWN7dDIuVBO3aR+tACv
K8g23EQIT5ufpTGQLExwAV4zjn/ADxUqKqHeHVdwwwPBI9B71PHJApOdmTwXY459hQA63z5
I5Yc9M9KKilu4o2AWTfkZOE6e1FAH1Nq17NAxKq+ByevH1rK/tRVQuzecXXp/d/GslP7VnG
Z7kuxGMY656j2pocO7W7ReU8XJ9e3/wBagCae3e8cur+WwBzjscVgahDKtmqXu47AVDdcHt
+ma6mIEKNknz44PbqP0qnqscwjaFFWaRlJG0YyfSgDitOgEgEUkSgHKrJ1JJ7Yrj9a0TULN
7p3XfEGyNgGQPcV0UmuR6XctBPay28xJxv/AIvarVv4gtrotFOVIP31ODQB5rbWr3Khwgdk
+Ug9Sfp+Na9tJNpuQtqku4ZG4cjPetXUmsIJmnsVMbnt71lG7mZNgQFCSScetAFa8lebLSf
6xiCajsrNpSsaAB8YOTwOKc8LOwY5Ht1rV0xQshZkIBPYUAS2ulGRC20MOhGcfiPx/lUV9p
NxEpRA+DnjsD2/Suq0yPejL5ZGf4qkksRja7MxPGW9aAOC+wNHAzSAKyrxg5x/9asyeCTJY
qvToTiuq1u3e3nKxsHwcZBz+tc0yytNhs5II/z+lAFaMYbLEAbsZz7/AP1q0MLIi7yBjlc4
4qKziWXcssed33exyTVltPw7KYyBjk5oAhk3RxFIUDhiMsD0/wAirFlcG2nV5wxXbnlSMH3
qneWjJGQpYKcEhWwPb8qdAkpTy1cyEjJB5P59PWgDbe4sJJDIsX7wdGIyM/Sqst3NKSrcBz
8x/wDrVTBEcQKxnaSR+P8An+VL5vfbQBVuFlJIjwAD8u4jpmm/ayyMJeMAnA6gnP8A9b8ql
LkZYI2PUfX/AOvVX7O5jL/3m2j1GaAGNI5Q/vpCSMde/pUtpcXEUqHezHspPWlFtcBiTGWA
PIB6D8+9SW/zXAHkOpH4k0AdVaaZqF3Z+aLVMEZA3jOf5/jWzc3qDS4bK9fYwXa2fmEY98V
jWi6wNNd7dZIok6shwR+FQ216ttZyXFwFuWb5SW6N7EUARSXVra7RDKjQ54IOck+3WnLco8
pnZ2KA42469xVSw1bTDcm5u9M4KkLHH0Q9M1We+MieUqbFJPQYxk9eaALer6jA8sA05JFI4
IZ+PrWe0N28bNKTsk6HH8/SktLUNdrt5Y85IrprkSNEse1ULYwp5zx0xQBxqSvFE8Q8wY44
/HGf0xVSctlfnbk9+hrcubIx3bpMMMxIBI4P+e9Q3WmbYTNvRk/ibBxkdaAKMMTTSIoxhmH
OT0/GtKOGOK6MJO6Njgsf54rNjmES8KSAP8ip4HLRSzT5+7kjGfp/I0AdHarFBo7GGZBOpz
grkDmnxRX1yPNvV/d9A4xge2KxdMimnmxCvBOf3mStdYgv4p1AKhCMGMjK845/CgCaxuFSR
YbaXEbfKT93vxnP4VoXF+kKPGsxYLxuPr7Y96ghggaDy5Y1PmLtLR1BdWUlnHHMTGxzld5x
9aAMbUL2U3O1pdvy88ZJNYqwbnMrkkA8knJA/wA5rflQGdpXhXMzZ+VuBxWTqSsqS7EwD8u
c9Md/60AS3EsSoBDOUYjGW5Xp2FPE13LELeSZXDAbiEx/nvWbbiSRM3EbOUHyMD0+o/OiW9
S1t9gk/wBJfncR0PsO/T+VAFqa5vrK7EccrxQ45LgEH/AVJFdwRF44kaCcKR5kTZX8AaRNR
uhEIdkMkZA/1q5OfWnXkVkflnBt5c/8sm3A+30oAiV2k/1kZuWOMuOH/Ad6Z56g+XhQT1ik
GD78/l+dVG0+Xymmg3mJecRsRmoxcXEYMbSZXIzEyksef73+elAF+GONrpD9mkVshc7/AJT
6YqrqAzdkxR4U5U5qezkJu43MhwrZ2npwf8ioLrDXcoUn5RuJ9cnj+tABAGg+fPDcsc96ng
ZjLkgp71Vk3tbrsO1f5f55/OniVkhMYbdjgN39DQBr7VjYMZVfP8Oc+2Kck/lSHe0aBSPkB
rKjKYWPccrkkE8nI/8A1U9ZniuNoAaM9GOePrQBsLJNIcBuD0PQL9P89qeLs+SFBw2eue/F
Rwsoj83I4PTP+eOajRVk+bzMgD8/8/4fWgDVt7qeXEibtoOTuOMD6fgK3rCc+WvIyABknFc
n9sZVO2PaTzjd+n6/rWhaXrbNq9TxnsaAO4S8snQ75SCi9QmTmse8OW86R/O527T0A+tYdv
ckKyyNuU8YBx6flRd3CNEFRtrbucnIPJNAFu7jULtKhGQevUEf/Wrn7m7dSyKQAf4859am1
KS4YrKsoAwQADnJAyKxHkLShz91SMBjyfWgC/b6rc2q483e3UEg96LjWJ7lfnwCeuOgrNuZ
4hKOq/IOo61TlK8y+cNp9qALVwXEDSogOOTu9f8AIqj9odpkYfdx+Z/z/OlhJdmVJQyd055
GefxpJ4WgGW9Tx/nrQBLiBZTITwRjPaqzxwNKhGRg+/H4flUAd93UDqpP+Jqdztk25ySSBg
fX/H+dADwIS2WJ55ORn9KSeTzSqp/q1G454phIUbu2Rgf5/wA8e1R+aCCCvsfTNAEzMqIoI
JIIHHbgDP6VCcSYxjA6np1A/Skdt+BzknjnvUbbtowcdTz35oAnRHAIHHP8PSioPMlj4Em4
HnJ/+saKAPrK8hjjWN0GD5oT9Ov1rnNexDd27RKEaR/mI/i4PFFFAElmxbr6Kf8AP51bdAt
u0gzuR+DRRQByXi6CG+0Kee5iV5YwWVsYINeU2qiPHVuucnrRRQBLPErRg5IGA2AepyKrNL
Iknlo5VRGDwff/AOsKKKAL8TkQRkgFiTkn8f8ACtCybMv3R3/GiigDq4ZCIoXCLluD+R/wr
TnjQJ5wUbggbHbk9KKKAOe1SJJFDtnIAHFcrNBG0UzbdpUZ478nrRRQBngEOgViMyD/APVW
qrEct8/BI3Dp1/woooAiuFEtgSw6AYx75/wrHjmaGSB0Vd0hIJx2z0FFFAF+6lBiT91HzgE
YPc1RnbEpGAR7/SiigCwFXA4/yKI1D2sgP8PA/OiigDR08kqCec8c+nGf51VumaxvDLb/AC
unKn0zwf0oooAltNa1KOEMLljuQqVPQAjniufvZGW7cDoTyMnBoooAdHI8VyFQ43nk/TNSS
SuZkDHdkgZ+veiigCxHcSGbjClSeQOuDgVcS8uGhBkk3tH90t1HWiigC8mLrTpHnAd1zhu4
4FVb0BbCADlXABUng54JoooAwZFCW3nDlsqeRxzVm1CvONyggjcR2z/k0UUAXraZ7a7jaP8
Ai6g9OlbWoXtxFYGdHw+BRRQBVs9VvRaxAS4DS7SB3HNaF0BNEGfJIyOp54FFFAGhZWltMI
UlhDDeepPHFU9dght5JljjXapyAR7miigDnpciz8xCUJYrhegAFYCSebMpdVJOc8deP/rUU
UAbUB8yQIQAOBx9M1LMBHdwR/fVwGYNznpx9KKKAIL+RoFZ4P3RAyAvTr/Krumz/abB5J4Y
nYLuyQfX60UUAaNnZ27yxSFMb8ZA6CsjXo0tNU8uJRhyFJP50UUAUfMZLQlQAc4/SoY22Ag
AEZPH6f0oooA0LGKOadVdQeSue+BmrN7GkUyRqowBxnrRRQBJCgZYYyTtkVmP4HinQxhJbZ
QTiU8+30oooAWY+VdSRKAVUd/bNXLX54QPu4XPH+6TRRQBTF1KtqZAcEsOO3WrMBLKwb5ti
kDP4j+lFFAFD7XM9uzMQckjGOnFZ8pxG5H1x9BRRQAqhZF3OgJORz9cU4JG9o8hjXIYjHb/
ADxRRQBWXCA7AFwwHHoafcHzY3LADaWHHfFFFAFWOFfNHJ+Q/nyP8aSZsSDjvj9TRRQA26P
lyBQMggnn6mo4lEq5bPXbwexxRRQAwMZDhu/X34pwG58H35oooAbIBu/z60UUUAf/2Q==
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0