%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Bear,</first-name><last-name>Greg</last-name></author>
<book-title>Marťanská cesta</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Bear,</first-name><last-name>Greg</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>6b2c424e-7783-4f99-a7c8-16f7137e8aed</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>digibooks</publisher>
<year>2008</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><p> <image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p><strong>Greg Bear</strong></p>
<p><strong>Marťanská cesta</strong></p>
<p>Copyright © 1993 by Greg Bear</p>
<p>Translation (c) MUDr. Jana Rečková, 2008</p>
<p>Cover © Jan Patrik Krásný, 2008 © TRITON, 2008</p>
<p>ISBN 978-80-7387-072-0</p>
<p>Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10</p>
<p>www.triton-books.cz</p><empty-line /><p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>greg bear</strong></p>
<p><strong>marťanská cesta</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Triton</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Věnováno Rayovi Bradburymu</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Den na Marsu je o něco delší než na Zemi: 24 hodin a 40 minut. Rok na Marsu je o něco kratší než dva roky pozemské: 686 pozemských dní čili 668 marťanských dní. Mars má průměr </emphasis><emphasis>6 787 kilometrů</emphasis><emphasis> oproti Zemi s jejími </emphasis><emphasis>12 756 kilometry</emphasis><emphasis>. Jeho gravitační zrychlení obnáší </emphasis><emphasis>3,71 metrů</emphasis><emphasis> za sekundu na druhou čili něco přes třetinu pozemského. Atmosférický tlak na povrchu Marsu činí průměrně 5,6 milibarů, to je asi půl procenta pozemského. Atmosféra se skládá převážně z kysličníku uhličitého. Teploty na referenční úrovni povrchu (neexistuje tu něco jako ‚u hladiny moře’, protože zde v současné době žádná moře nejsou) se pohybují mezi </emphasis><emphasis>-130 a</emphasis><emphasis> +</emphasis><emphasis>27 stupni Celsia</emphasis><emphasis>. Nechráněný člověk by na povrchu Marsu pravděpodobně během několika minut zmrzl, kdyby ho dřív nezabilo praktické vakuum. Pokud by ten nešťastník přežil mráz a nízký tlak, kdyby našel dost kyslíku k dýchání, stále ještě by byl ohrožen vysokým stupněm radiace ze Slunce a jiných zdrojů.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mars je po Zemi nejpohostinnější planeta Sluneční soustavy.</emphasis></p><empty-line /><p><strong><emphasis>Část první</emphasis></strong></p>
<p>Mladí lidé už nejspíš nepamatují ten starý Mars pod žlutým Sluncem s oblohou žíhanou růžově poprášenými mraky, s jemnou rezavou hlínou, Mars, jehož obyvatelé žijí v norách s trvalým přetlakem a odvažují se Nahoru pouze v rámci obřadu získání dospělosti nebo kvůli údržbě či péči o chabou úrodu, rozprostírající se jako hnízda jasně zelených hadů mezi větrem ošlehanými zemědělskými usedlostmi. Tento Mars, starý, unavený, ale plný mladých životů, už zmizel navždy.</p>
<p>Já jsem teď stará a unavená, a Mars znovu omládl.</p>
<p>Naše životy nám nepatří, ale my s Boží pomocí musíme jednat tak, jako by byly opravdu naše. Když jsem byla mladá, připadalo mi všechno, co jsem vykonala, příliš bezvýznamné, aby to mohlo vést k závažným důsledkům, ale povídá se, že i z pouhého zachvění prachu může časem vyrůst bouře, jež zachvátí celou planetu…</p>
<p><strong>2171, 53 marťanského letopočtu</strong></p>
<p>Schylovalo se ke konci jedné éry. Známky blížícího se zvratu jsem zpola nevědomky sledovala na přednáškách ve škole, ze strany některých vnímavějších profesorů se nám dokonce dostávalo nejasných narážek, ovšem nikdy by mě nenapadlo, že by se mě to mohlo týkat osobně… Až do určité doby.</p>
<p>Byla jsem vyloučena z Marťanské univerzity v Sinai. Spolu se mnou postávaly na oslnivě bílé podlaze nádraží dvě stovky stejně postižených spolužáků a učitelů. Na tváře nám dopadaly stíny, jak na nás slunce svítilo spletí trámů a nosníků podpírajících nádražní klenbu. Čekali jsme na vlak do Solis Dorsa, který nás rozveze na naše náhorní plošiny, do našich nížin, kanálů a údolí.</p>
<p>Moje spolubydlící Diana Joharová si postavila nohu v pevné botě na kufřík, špičkou poklepávala na jeho držadlo a rty sešpulila, jako by si pískala, jenomže žádný zvuk nevydávala. Obličej měla obrácený k severní oponě, kudy měl vjet dovnitř vlak. Byly jsme sice přítelkyně, ale o politice jsme se nikdy nebavily. To na Marsu patřilo k zásadám slušného chování.</p>
<p>„Zabít je,“ prohlásila.</p>
<p>„Neproveditelné,“ zamumlala jsem. Donedávna jsem netušila, jak silné jsou Dianiny pocity. „Mimochodem, koho bys vlastně chtěla zastřelit?“</p>
<p>„Guvernérku. Rektorku.“</p>
<p>Potřásla jsem hlavou.</p>
<p>Vyloučeno bylo osmdesát procent studentů, což představovalo hrubé porušení smluv. Zaskočila mě hrozná nespravedlnost toho všeho, ale má rodina nikdy nepatřila k politickým aktivistům. Byla jsem dcera Spojené rodiny finančníků, vychovaná v dlouholeté tradici opatrnosti, takže jsem nestála na ničí straně.</p>
<p>Politický systém, ustanovený před stoletím během osídlování, sice se skřípáním ještě držel pohromadě, ale jeho dny byly sečteny. Původní osadníci, kteří dorazili po skupinách o deseti či více rodinách, si vyhloubili doupata v oblastech bohatých na vodu po celém Marsu, od pólu k pólu, ale převážně na holých nížinatých pláních nebo v hlubokých údolích. Po vzoru obyvatel Měsíce vytvořili první osadníci sdružení zvaná Spojené rodiny čili SR. Ty fungovaly jako hospodářské subjekty, jakési nad-rodiny; výrazy ‚rodina’ a ‚SR’ se používaly ve stejném významu. Pozdější osadníci mohli vstoupit do některé z původních Spojených rodin nebo založit nové; jen málokdo si udržel nezávislost.</p>
<p>Postupně docházelo ke slučování více SR a ty časem dospěly k dohodě o rozdělení Marsu na oblasti, mezi nimiž se rozvinula vzájemná spolupráce. Všeobecně se Spojené rodiny na půdě Marsu považovaly za partnery, nikoli soupeře.</p>
<p>„Vlak má zpoždění. Od fašistů se očekává, že donutí vlaky jezdit na čas,“ pravila Diana a dál si poklepávala botou.</p>
<p>„Na Zemi to nikdy nedokázali,“ namítla jsem.</p>
<p>„Chceš říct, že je to jenom mýtus?“</p>
<p>Přikývla jsem.</p>
<p>„Takže fašisté vlastně v ničem nevynikají?“ zeptala se Diana.</p>
<p>„V uniformách,“ řekla jsem.</p>
<p>„Ti naši ani žádné slušné uniformy nemají.“</p>
<p>Guvernéři, volení za jednotlivé oblasti, se také obyvatelům příslušných oblastí zodpovídali – bez ohledu na přičlenění k SR. Poskytovali Spojeným rodinám licence k těžbě a práva na osídlení a zastupovali svou oblast ve Sdružení Spojených rodin. Zájmy vlastních SR hájili v Radě Sdružení syndikové, volení v rodinách, vybraní zpravidla ze zasloužilých právníků a manažerů. Guvernéři a syndikové měli zřídkakdy stejné názory. Všechno probíhalo velmi korektně a zdvořile – Marťané jsou téměř vždy zdvořilí – ale velká část postupů nebyla zakotvena v zákonech. Podle některých názorů to bylo hrubě neefektivní, a proto docházelo k pokusům sjednotit Mars pod jedinou ústřední vládou, jako se to už stalo na Měsíci.</p>
<p>Guvernérka oblasti Syria-Sinai, Freechild Daubleová, energická úřednice s bradou jako sekáček, na Spojené rodiny několik let tvrdě tlačila, aby je donutila k souhlasu s centralizovaným řízením pod pravomocí ústřední vlády. Požadovala, aby se SR vzdaly svých zástupců ve prospěch oblastních reprezentantů. To by ovšem znamenalo zhroucení veškeré moci SR.</p>
<p>Později se jméno Daubleové stalo synonymem pro korupci, ale tou dobou byla už osm let guvernérkou nejrozlehlejší oblasti Marsu a na vrcholu moci. Pomocí přemlouvání, nátlaku a hrozeb se jí podařilo (podle některých násilím) uzavřít smlouvy mezi největšími SR. Stala se tak ohniskem hnutí za sjednocení Marsu a nenápadně směřovala k úřadu prezidentky planety.</p>
<p>Říkalo se, že už sama kariéra Daubleové je tím nejpádnějším argumentem pro změnu, ale málokdo si dovolil odporovat jí.</p>
<p>Během několika dnů mělo v Radě Sdružení dojít k volbám, které by měly uzákonit trvalou platnost nového zřízení. Už šest měsíců jsme žili pod „zkušební“ vládou Daubleové, proti níž se ozývalo hlasité reptání. Těžce získané smlouvy byly křehké, Daubleová do nich až příliš mnoho rodin dotlačila násilím a s použitím příliš mnoha všelijakých pokoutních metod.</p>
<p>Projednávaly se soudní pře nejméně pěti rodin, které byly v opozici proti sjednocení, většinou menších SR, jež se obávaly, že budou pohlceny a zrušeny. Centristé je nazývali zpátečníky a považovali je za reálnou hrozbu. Centristé by nikdy nepřipustili návrat ke stavu, který považovali za neuspořádanou, chaotickou vládu Sjednocených rodin.</p>
<p>„Když je jejich zavraždění neuskutečnitelné,“ pokračovala Diana, „mohli bychom zmlátit pár oblíbenců…“</p>
<p>„Pst,“ udělala jsem.</p>
<p>Potřásla krátkými střapatými vlasy, odvrátila se a dál si nezvučně hvízdala. Dělávala to, když byla příliš rozzlobená, než aby mohla mluvit zdvořile. Červení králíci, kteří žili po desetiletí ve stísněných podmínkách, si zdvořilosti vysoce cenili a vychovávali k ní i své děti.</p>
<p>Centristé měli obavy z incidentů. Studentské protestní akce byly pro Daubleovou nepřijatelné. I když studenti nepatřili ke zpátečníkům, mohli by nadělat dost rozruchu, který by mohl vést k pádu všech dohod.</p>
<p>Takže Daubleová poslala vzkaz Caroline Connorové, své staré přítelkyni, kterou jmenovala rektorkou největší univerzity, Marťanské univerzity Sinai. Tato autoritářka, překypující energií a postrádající dostatek zdravého rozumu, kamarádce vyhověla, uzavřela větší část areálu univerzity a sestavila seznam těch, kdo by popřípadě mohli sympatizovat s jejími odpůrci.</p>
<p>Já si jako hlavní obor studia zvolila státní správu a řízení. Přestože jsem nepodepsala žádnou petici a nezúčastnila se žádného protestního pochodu – na rozdíl od Diany, která se do hnutí aktivně zapojila –, mé jméno se přece dostalo na seznam podezřelých. Katedra správy a řízení se vždy projevovala nezávisle, jak by komukoli z nás mohli důvěřovat?</p>
<p>Zaplatili jsme sice školné, ale nesměli jsme na přednášky. Většina vyloučených studentů a členů učitelského sboru neměla na vybranou a musela se vrátit domů. Univerzita nám velkoryse poskytla zdarma jízdenky na vlaky státem spravovaných společností. Někteří z nás, mezi nimi i Diana, se rozhodli jízdenky odmítnout a bojovat proti nelegálnímu vyloučení. To jí – a mně, protože jsem se provinila blízkým vztahem k ní a kromě toho jsem si prostě dala příliš na čas s balením svých věcí – vyneslo na cestě z areálu univerzity doprovod univerzitní ochranky.</p>
<p>Diana kráčela strnule, pomalu a vzdorovitě. Strážci – mnozí z nich patřili k nově příchozím ze Země a byli mohutní a silní – nás pevně chytili za lokty a postrkovali nás tunely. Hrubé zacházení jako by zalilo semínko pochyb, které už do mě bylo zaseto; copak se můžu podrobit takové nespravedlnosti bez hlasitého protestu? Má rodina byla opatrná, nikdo nás však nepovažoval za zbabělce.</p>
<p>Spolu s posledními zbytky vyloučených studentů, natlačených na sebe a obklopených strážemi, nás chvatně hnali kolem hloučků jiných studentů, kteří lenošili v zahradním atriu. Byli oblečeni do barev svých rodin, šedé a modré; šlo o potomky SR se silnými ekonomickými vazbami na Zemi, miláčky těch, kdo nejvíc podporovali plány Daubleové. Ti všichni ve škole zůstávali. Tiše a klidně spolu hovořili a s prázdnými tvářemi se otáčeli, aby nás viděli odcházet. Nenabízeli žádnou podporu, nepovzbuzovali nás, jejich pasivita mezi nás stavěla zeď. Diana do mě dloubla: „Prasata,“ zašeptala.</p>
<p>Souhlasila jsem s ní. Připadali mi horší než zrádci – chovali se cynicky, jako by byli <emphasis>staří</emphasis>, jako by pošlapali veškeré ideály mládí.</p>
<p>Naložili nás do jediného tunelového vagónu a odvezli na nádraží, stále v doprovodu ochranky.</p>
<p>Na nádraží to hučelo.</p>
<p>Pár studentů se vydalo do postranní chodby. Potom se vrátili zpátky a poslali ostatním vzkaz. Blížil se vlak do přestupní stanice Solis Dorsa. Diana si olízla rty a nervózně se rozhlédla.</p>
<p>Poslední strážce z našeho doprovodu, přesvědčený, že se už vydáváme na cestu, se dotkl štítku čepice, vešel do nádražní kavárny a zmizel nám z očí.</p>
<p>„Jdeš s námi?“ zeptala se Diana.</p>
<p>Nedokázala jsem odpovědět. V hlavě mi bzučely vzájemně si odporující myšlenky, rozhořčení nad nespravedlností se svářilo s nadějemi, které do mě vkládala rodina. Otec s matkou nenáviděli rozruch vyvolaný snahami o sjednocení. Pevně věřili, že nejlepší je zůstat mimo. Doporučili to i mně, aniž by mi však určili nějaká pravidla.</p>
<p>Diana mi věnovala soucitný pohled. Potřásla mi rukou a řekla: „Casseio, ty prostě moc přemýšlíš.“ Nenápadně se přesunula po nástupišti a zahnula za roh. Studenti se ve skupinkách po pěti nebo méně vytráceli na záchod, pro kávu, k informacím o počasí ve své oblasti… Celkem se od hlavní skupiny nenápadně odpojilo přibližně devadesát lidí.</p>
<p>Váhala jsem. Ti, kdo zůstali, se svědomitě snažili vypadat neutrálně. Vrhali postranní pohledy na tváře kolem sebe a rychle je zase odvraceli.</p>
<p>Na nástupiště padlo podivné ticho. Ještě jedna studentka z prvního ročníku, která vlekla tři těžké vaky, provedla drobný chvějivý úkrok, krátké hnědé vlasy se jí rozlétly po šíji. Nechala jeden z vaků sklouznout z ramene. Pohyb se jí přenesl na nohu, odkopla vak do vzdálenosti dvou metrů. Zbylé pytle upustila, vykročila po nástupišti severním směrem a zahnula za roh.</p>
<p>Roztřásla jsem se po celém těle. Pohlédla jsem na vážné obličeje kolem sebe a najednou jsem nechápala, jak můžou být tak <emphasis>tupí</emphasis>. Jak tady můžou jen tak stát a čekat, až vlak zpomalí, a přijmout od Daubleové trest za politické názory, které možná ani nepodporovali?</p>
<p>Vlak se prodral těsnicí oponou a tlačil před sebou podél nástupiště vzduchovou zátku. Nad nástupištěm zazářily příslušné symboly – označení stanice, vlaku, místo určení – a zralý ženský hlas nám co nejzdvořileji a bez jakýchkoli emocí sdělil: „Vlak do Solis Dorsa, směr Bosporus, Nereidum, Argyre, Noachis, s přestupem na Meridiani a Hellas, přijíždí branou číslo čtyři.“</p>
<p>Polohlasně jsem si zamumlala: „Doprdele, <emphasis>doprdele, doprdele</emphasis>.“ Než jsem si stačila uvědomit, pro co jsem se rozhodla, dřív než mě mohly ochromit další úvahy, odnesly mě nohy za roh a nahoru do prostoru pro údržbu: slepá ulička. Jediný východ představovaly nízké ocelové dveře s oprýskaným bílým emailovým lakem. Zůstaly na štěrbinku pootevřené. Sehnula jsem se, otevřela je, ohlédla se a prošla jimi.</p>
<p>Zabralo mi několik minut rychlé chůze, než jsem Dianu dohonila. V tmavém tunelu pro údržbářské arbeitry jsem minula deset nebo patnáct studentů a konečně jsem ji našla. „Kam jdeme?“ zeptala jsem se šeptem.</p>
<p>„Jsi s námi?“</p>
<p>„Jsem tady.“</p>
<p>Mrkla na mě a rázně a spokojeně mi potřásla rukou. „Někdo má klíč a zná cestu ke starým dómům prvních osadníků.“</p>
<p>Se zdušeným smíchem a vzájemným poplácáváním po zádech, plni nadšení a ohromeni vlastní odvahou jsme jeden po druhém prolézali starodávnými ocelovými padacími dvířky a šplhali vzhůru úzkými, zatuchlými starými tunely v drolivé skále. Když poslední z nás opustil území univerzity a přes matně osvětlené označení hranice vkročil do širšího a ještě staršího tunelu, chytili jsme se za ramena a napůl pochodovali, napůl tančili v sevřeném útvaru.</p>
<p>Kdosi na konci řady ostře zašeptal, abychom byli potichu. Zastavili jsme se, stěží jsme se odvažovali dýchat. Vteřiny mlčení, potom se zezadu ozvaly hluboké hlasy a mechanický hukot údržbářských arebeitrů, cosi těžce zařinčelo a nás bolestivě bodlo v uších. Někdo za námi zavřel průchod do tunelu.</p>
<p>„Vědí, že tu jsme?“ zeptala jsem se Diany.</p>
<p>„Pochybuju,“ odpověděla. „To byla tlaková kontrola.“</p>
<p>Zavřeli průchod a zapečetili ho. Žádná cesta zpátky.</p>
<p>Tunely nás zavedly pět kilometrů od hranic univerzitních pozemků. Procházeli jsme bludištěm celá desetiletí starých chodeb, nepoužívaných už dávno před mým narozením, neomylně jsme jím kličkovali za tím, kdo nás vedl.</p>
<p>„Teď jsme se vrátili do dávných časů.“ Diana se na mě ohlédla. Před čtyřiceti oběhy – více než sedmdesáti pozemskými lety – tyto tunely spojovaly několik malých stanic prvních průkopníků. V zástupu jsme míjeli doupata, jež kdysi obývaly první rodiny, temná a štiplavě studená, kde byl udržován přetlak pouze pro případ nouze.</p>
<p>Pár našich baterek a servisní osvětlení ozařovalo zbytky starého nábytku, zastaralé elektroniky, naskládané barely s nouzovými zásobami potravin a vybavením pro přežití ve vakuu.</p>
<p>Od našeho posledního jídla na univerzitě a teplé parní sprchy už uběhly celé hodiny. Tohle všechno už bylo za námi. Čekaly nás spartánské podmínky.</p>
<p>Cítila jsem se báječně. Dělala jsem něco významného, a bez souhlasu rodiny.</p>
<p>Myslela jsem, že už jsem konečně dospělá.</p>
<p>Devadesát studentů se shromáždilo v temné dutině na konci tunelu, v příkopovém dómu prvních osadníků. Všechny zvuky – nervózní, vzrušený smích, hlasy kladoucí otázky, šoupání nohou na studené podlaze, roztroušené útržky zpěvu – tlumil černý plastový vnitřek dutiny. Diana porušila obvyklou marťanskou zdrženlivost a objala mě. Potom se nad tlumeným mumláním ozvalo pár hlasů. Několik studentů začalo sepisovat jména a příslušnost k SR. Dav se začínal formovat.</p>
<p>Potom vystoupili dva studenti ze třetího ročníku strojírenství – konzervativní a náročné katedry – a představili se nám: Sean Dickinson a Gretyl Laughtonová. Během dne, kdy jsme se rozdělili do skupin a určili své kapitány, jsme uznali Seana s Gretyl za své vůdce, vyjádřili jim svou solidaritu a své nadšení, a také jsme se dozvěděli, že máme jakýsi plán.</p>
<p>Sean Dickinson mi připadal neobyčejně pohledný: střední postavy, štíhlý, s tenkým, úhledným a výmluvným obočím. Gretyl sice nebyla tak přitažlivá, ale jako by je odlili ze stejné formy: útlá mladá žena s velkýma vyčítavýma očima a slámovými vlasy sepnutými do pevného uzlu.</p>
<p>Sean stál na staré bedně a díval se na nás, jako by nás prohlašoval za skutečné lidi se skutečným úkolem. „Všichni víme, proč tu jsme,“ prohlásil. S přísným výrazem průzračných citlivých očí zvedl ruce s dlouhými mozolnatými prsty k plastové klenbě nad námi a pokračoval: „Staří nás zrazují. Zkušenost přináší zkaženost. Nastal čas nastolit na Marsu morální rovnováhu, ukázat jim, co to znamená jedinec a jeho práva. Zapomněli na nás, přátelé. Zapomněli na své sliby, zakotvené ve smlouvě. Praví Marťané na takové věci nezapomínají, stejně jako nezapomenou dýchat a ucpávat pukliny. Takže co uděláme? Co můžeme udělat? Co <emphasis>musíme </emphasis>vykonat?“</p>
<p><emphasis>„Připomenout jim to!“ </emphasis>vykřikla většina z nás. Někteří volali: <emphasis>„Zabít je!“ </emphasis>a já řekla: „Povědět jim, že…“ Ale nedali mi příležitost dokončit větu, můj hlas zanikl v řevu.</p>
<p>Sean nám předložil plán. Dychtivě jsme mu naslouchali; rozdmýchával náš hněv a pobouření. Nikdy jsem nebyla tak vzrušená. My, kdo jsme si zachovali mládí a duševní svěžest a nesmíříme se s korupcí, jsme měli v úmyslu vtrhnout na univerzitu <emphasis>po povrchu </emphasis>a prosadit svá práva. My byli ti spravedliví a naše požadavky legitimní.</p>
<p>Podle Seanova příkazu jsme na sebe z velkých bubnů nastříkali těsnicí slupky. Tančili jsme nazí pod sprchou rychle tuhnoucího materiálu, smáli se, ukazovali na sebe, ječeli v náhlém chladu, byli jsme v rozpacích a současně jsme se skvěle bavili. Pak jsme si přes poddajnou přiléhavou vrstvu nanomeru znovu natáhli šaty. Těsnicí oděv byl projektován pro případ havárií s náhlým poklesem tlaku, jeho tvůrcům nešlo o pohodlí. Jít na záchod vyžadovalo značnou zručnost; ženě trvalo vyčůrání asi čtyři minuty, muži dvě, a jít na velkou, to byla mimořádně komplikovaná záležitost.</p>
<p>Poprášili jsme si těsnicí oděv narudlým okrem, který by nás skryl v případě, že bychom se rozhodli vylézt ven za denního světla. Všichni jsme připomínali ďáblíky z kreslených filmů.</p>
<p>Na konci třetího dne jsme byli unavení a hladoví, špinaví a netrpěliví. Choulili jsme se v přetlakovém dómu, devadesát lidí v prostoru určeném pro třicet, o rezavé vodě, kterou jsme tahali ze staré studny, téměř o hladu nebo s minimálním množstvím jídla, a cvičili jsme se v odolávání chladu.</p>
<p>###</p>
<p>Cestou do fronty na jídlo nebo na záchod jsem několikrát prošla těsně kolem zamyšleného chlapíka. Byl štíhlý, měl orlí nos a tmavé vlasy, oči stále jakoby udiveně rozevřené a s tím pokřiveným úsměvem a váhavým, nervózním chováním působil méně rozzlobeně a také méně jistě než my ostatní. Rozčiloval mě, jen jsem se na něj podívala. Začala jsem ho sledovat, všímala jsem si jeho způsobů a seznam jeho nedostatků postupně narůstal. Neměla jsem právě nejlepší náladu a potřebovala jsem si nějak vylít zlost. Rozhodla jsem se ho trochu poučit.</p>
<p>Nejdřív se mi asi snažil vyhnout. Kdykoli si všiml, že ho pozoruju, vmísil se mezi hloučky pod ponurým starým plastem a pokoušel se o lehkou konverzaci. Všichni však byli nedůtkliví a jeho pokusy selhaly. Nakonec se postavil do fronty před starožitným elektrickým ohřívačem a čekal, až na něj přijde řada, aby si chvíli vyhříval záda v proudu teplého suchého vzduchu.</p>
<p>Stála jsem za ním. Pohlédl na mě, zdvořile se pousmál a dřepl si zády ke stěně. Sedla jsem si vedle něj. Sepjal ruce na kolenou, upjatě stiskl rty a vyhýbal se pohledu do očí; zjevně mu dosavadní neúspěšné pokusy o rozhovor stačily.</p>
<p>„Máš jiný názor?“ zeptala jsem se po zdvořilé odmlce.</p>
<p>„Cože?“ vyhrkl zmateně.</p>
<p>„Tváříš se kysele. Nedáváš do naší věci celé srdce.“</p>
<p>Po tváři mu přelétl ten rozčilující úsměv, smířlivě zvedl ruce. „Jsem tady,“ namítl.</p>
<p>„Tak bys kruci měl projevit trochu nadšení.“</p>
<p>Pár studentů vrtělo hlavami a ustupovalo, všichni byli příliš unavení na to, aby se míchali do soukromého sporu. Diana se k nám přidala na konci fronty.</p>
<p>„Neznám tvoje jméno,“ řekl.</p>
<p>„To je Casseia Majumdarová,“ ozvala se Diana.</p>
<p>„Ach,“ udělal. Naštvalo mě, že moje jméno poznal. Ze všeho nejméně jsem si teď přála, aby mě spojovali s mou rodinou.</p>
<p>„Její třetí strýc založil Majumdarovu SR,“ pokračovala Diana. Střelila jsem po ní pohledem. Našpulila rty, oči jí vesele rejdily. Vychutnávala si krátkou úlevu od vážných příprav a nudy.</p>
<p>„Musíš být s námi srdcem i myslí,“ poučovala jsem ho.</p>
<p>„Promiň. Jsem jenom unavený. Jmenuju se Charles Franklin.“ Nabídl mi ruku.</p>
<p>Pomyslela jsem si, že je to s ohledem na okolnosti neuvěřitelně necitlivé a netaktní. Postoupili jsme k ohřívači, ale já se otočila, jako by mi na tom nezáleželo, a zamířila jsem ke hromádkám masek s recyklátory, které náš vůdce postupně zkoušel.</p>
<p>Sean Dickinson nebyl ani centrista, ani zpátečník a pro mě představoval ztělesnění všeho, co reprezentovala naše improvizovaná organizace. Jako syn železničního technika získal stipendium výhradně díky svému nadání a tvrdé práci. Na katedře strojírenství Marťanské univerzity Sinai rychle postupoval, ale rozptyloval se pokusy o sjednocení SR, což mu vyneslo nelibost Connorové i Daubleové.</p>
<p>Sean pracoval s výrazem naprostého soustředění, vlasy měl rozcuchané, dlouhými pavoučími prsty tahal za plastovou masku. Pokaždé, když odhalil další prasklinu, škublo mu to ústy. Ani nevěděl, že existuju. Kdyby to věděl, nejspíš by se mi kvůli mému jménu vyhýbal. Přesto na mě silně zapůsobil.</p>
<p>Charles mě následoval a stál teď vedle rostoucí hromady vyřazených masek. „Nevykládej si to špatně, prosím,“ ozval se. „Skutečně za tímhle vším stojím.“</p>
<p>„To ráda slyším,“ odpověděla jsem. Sledovala jsem přípravy s rozechvěním. Nikomu se nelíbí představa vakuové růže. Nikdo z nás neměl zkušenosti s vedením povstání. Budeme stát proti univerzitní ochrance, posílené o bandity placené guvernérkou, možná i proti bývalým spolužákům, a já neměla nejmenší ponětí, jak daleko jsou schopni zajít – nebo jak daleko zajde celá situace.</p>
<p>Dychtivě jsme na svých panelech sledovali zpravodajství. Sean poslal na síť zprávu o studentské stávce na protest proti nezákonnému vyloučení. Ale z pochopitelných důvodů neprozradil naše dramatické plány. Občané Trojky – propojených ekonomik Země, Marsu a Měsíce – nám neposkytli podporu. Ani síťové noviny na Marsu neprojevily zájem.</p>
<p>„Myslel jsem, že bych mohl být užitečný.“ Charles ukázal na masky a barely. „Mám s tím zkušenosti…“</p>
<p>„S vycházením Nahoru?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Mým koníčkem je hledání zkamenělin. Přihlásil jsem se do komise pro vybavení, ale prý mě nepotřebují.“</p>
<p>„Koníček?“ přeptala jsem se nedůvěřivě.</p>
<p>„Fosilie. Na povrchu. Pochopitelně jen v létě.“</p>
<p>Tohle byla pro mě šance pomoct Seanovi, a snad i omluvit se Charlesovi za to, že mi povolily nervy. Dřepla jsem si vedle hromady a řekla: „Seane, tady Charles povídá, že už pracoval na povrchu.“</p>
<p>„Dobře,“ kývl Sean a hodil roztrženou masku Gretyl. Nevinně jsem přemítala, jestli jsou se Seanem milenci. Gretyl se zamračila na masku – s nefunkčním bezpečnostním krytem to byla jenom zbytečná starožitnost – a odhodila ji na hromadu vyřazených, která už nám hrozila zavalit nohy.</p>
<p>„Některé bych mohl opravit,“ ozval se Charles. „V těch krabicích jsou tuby rychle tuhnoucího polymeru. Funguje to.“</p>
<p>„Neposlal bych nikoho ven v roztržené masce,“ prohlásil Sean. „Promiňte, musím se <emphasis>soustředit</emphasis>.“</p>
<p>„Omlouvám se.“ Charles pokrčil rameny směrem ke mně.</p>
<p>„Možná nám nebudou stačit masky,“ poznamenala jsem s pohledem na ztenčující se zásobu dobrého vybavení.</p>
<p>Sean na mě přes rameno vrhl hněvivý pohled. Očividně ho tlačil čas a on z toho vůbec neměl radost. „Tvoje rady nepotřebujeme,“ řekla mi ostře Gretyl.</p>
<p>„To nic.“ Charles mě zatahal za paži. „Nechme je pracovat.“</p>
<p>Setřásla jsem jeho prsty a odstoupila, tvář zrudlou rozpaky. Charles se se mnou vrátil k ohřívači, ale už jsme přišli o své pořadí ve frontě.</p>
<p>Světla byla ztlumena na polovinu. Vzduch každým dnem houstl a chladl. Vzpomínala jsem na svůj pokoj v domácím doupěti, vzdáleném tisíc kilometrů, na to, jak si rodiče nejspíš dělají starosti a jak by jim bylo, kdybych zahynula venku v řídkém vzduchu, kdyby nějaký žoldák centristů proděravěl moje mladé tělo šipkou z flešety. Bože, to by ale byl skandál! Skoro by to stálo za to.</p>
<p>Představila jsem si, jak Daubleovou a Connorovou zatýkají a odvádějí, jak úžasná hanba, to možná stojí i za mou smrt… ale spíš ne.</p>
<p>„Jako hlavní obor studuju fyziku,“ řekl Charles a připojil se ke mně na konci řady.</p>
<p>„To máš dobré,“ pravila jsem.</p>
<p>„Ty děláš správu a řízení?“</p>
<p>„Proto jsem tady.“</p>
<p>„Já jsem tu, protože moji rodiče vystupovali proti centristům. Jedině to dává smysl. Byli v Kleinově SR. Kleinovi trvají na svém až do konce, víš?“</p>
<p>Přikývla jsem, aniž bych se mu podívala do očí, chtěla jsem, aby pokračoval.</p>
<p>„Centristé se chovají sebevražedně,“ prohlásil mírně. „Sami se zničí… I kdybychom celý ten proces neurychlovali.“</p>
<p>„Nemůžeme si dovolit čekat,“ namítla jsem. Těsnicí slupky nám už dlouho nevydrží. Nahota a rozpaky nás spojily. <emphasis>Znali jsme </emphasis>jeden druhého, domnívali jsme se, že před sebou nemáme tajemství. Ale všechno nás svědilo, páchli jsme a naše pobouření mohlo snadno vyústit ve všeobecné rozladění. Byla jsem si jistá, že Sean a ostatní vůdcové si toho jsou vědomi.</p>
<p>„Snažil jsem se získat stipendium pro studium na Zemi a příspěvek na nějaký čas mysliče,“ vykládal. „Teď mě vyškrtli ze seznamu, můj plán výzkumu se zpozdil…“ Odmlčel se, sklopil oči, jako by se zastyděl, co to blábolí. „Víš,“ dokončil, „budeme muset něco podniknout do dvaceti hodin. Naše slupky se zkazí.“</p>
<p>„Jistě.“ Prohlédla jsem si ho pořádně. Nebyl zase tak nepřitažlivý. Hlas měl měkký a příjemný a to, co jsem zpočátku považovala za nedostatek nadšení, mi teď připadalo spíš jako klid; něco, co mně nepochybně scházelo.</p>
<p>Sean skončil s vyřazováním poškozených masek. Zvedl se a Gretyl si pronikavým hlasem vyžádala naši pozornost. „Poslyšte!“ Sean si protřepal ztuhlé paže a ramena. „Odpověděli nám z kanceláře Connorové. Odmítají se s námi setkat a požadují sdělení, kde se nacházíme. Domnívám se, že i Connorové během pár dnů dojde, kde vlastně jsme. Takže musíme jednat teď, nebo nikdy. Máme šestadvacet kompletních úborů a osm až deset problémových. Dva z nich by se daly použít. Zbytek je k ničemu.“</p>
<p>„Některé bych dokázal spravit, kdyby mě nechal,“ zamumlal polohlasně Charles.</p>
<p>„Ty vadné si vezmeme my dva s Gretyl,“ oznámil Sean. Prudce se mi rozbušilo srdce nad tou nesobeckou odvahou. „To ovšem znamená, že většina z nás musí zůstat tu. Budeme losovat o to, kdo se vydá na pochod po pláni.“</p>
<p>„Co když budou ozbrojeni?“ zeptala se nervózní mladá žena.</p>
<p>Sean se usmál. „Když červení králíci padnou, naše věc vzlétne vzhůru jako raketa.“</p>
<p>To bylo celkem jasné. Marťané budou střílet na Marťany, nás čeká sláva a centristy pád. Pochopitelně <emphasis>měl </emphasis>pravdu. Do večera se novina rozšíří po celé Trojce, možná dokonce dorazí i ke komunitám na planetkách.</p>
<p>Zdálo se, že Sean považuje mučednickou smrt za užitečný prostředek. Pohlédla jsem na mladé tváře kolem sebe, osmi, devíti až desetileté – většinou v mém věku, skoro devatenáct pozemských let. Pak na Seana, ve dvaceti zjevně staršího a zkušeného. Tiše jsme všichni zvedli ruce s roztaženými prsty – dávný symbol nezávislosti původem z Měsíce, vyjádření svobody pro lidské myšlení a schopnosti, tolerance namísto útlaku, potřesení rukou místo pěsti.</p>
<p>Ale jakmile Sean spustil ruku dolů, bezděčně ji sevřel v pěst. Pochopila jsem, jak vážně všechno bere, jak je to pro něj důležité, a také co všechno riskuju.</p>
<p>Hodinu po spočítání masek jsme losovali – tahali jsme vlákna ze starého roztřepeného optického kabelu. Šestadvacet jich bylo dlouhých. Já si vytáhla dlouhé, stejně tak Charles. Diana byla zklamaná, když na ni zbylo krátké. Vydali nám masky, nastavili jsme si panely na zašifrované signály, propojené s číselnými kódy Gretyl a Seana.</p>
<p>Plán jsme si už několikrát prošli. Dvacet z nás překročí povrch přímo nad tunely, které vedou zpátky k univerzitě. Já byla v této skupině.</p>
<p>Asi pět kilometrů od našeho příkopového dómu ležely nadzemní stavby univerzity. Zbytek studentů – dvě skupiny po čtyřech, mezi nimi Charles – se rozptýlí, zaujmou klíčová postavení a vyčkají na signál od Gretyl, vůdkyně naší dvacetičlenné skupiny, že jsme pronikli do úřední budovy.</p>
<p>Pokud bychom narazili na odpor a nebylo nám umožněno předložit naše požadavky Connorové osobně, pak Seanovy týmy odvedou svou práci. Nejprve vyšlou tajný přípravný signál satelitní ústředně Marsynch a pustí do všech zpravodajských kanálů zprávu o studentské akci na protest proti vyloučení z Marťanské univerzity Sinai, které znamenalo protiprávní porušení smlouvy. Plnění smluvních závazků bylo velmi důležité i pod experimentální vládou centristů, představovalo základy samotné existence Spojených rodin, bylo to něco zcela posvátného. Sean neprozradil, jak získal odborné znalosti a vybavení k vyslání přípravného signálu; tyhle další tajnosti mu v mých očích jen přidávaly na přitažlivosti.</p>
<p>Sean měl osobně vést jeden ze čtyřčlenných týmů k univerzitnímu železničnímu uzlu. Zničí tam výbuchem speciálně zakřivené tyče magnetického nadlehčování a vlaky nebudou moci zajet do univerzitního terminálu, dokud opravářský vůz nevyrobí tyče nové, což zabere několik hodin. Univerzita se dostane do izolace.</p>
<p>Současně s tím druhá čtyřčlenná skupina – ke které byl přidělen Charles – rozbije pečeti a napumpuje oxidační činidlo – leptavý skákavý písek, který se v této oblasti běžně vyskytuje – do všech zařízení univerzitní optické sítě a satelitního spojení. To zničí veškerou komunikaci mezi univerzitou a zbytkem Marsu. Soukromá komunikace nebude narušena, ale širokopásmové spojení, datové linky a pronájmy počítačových knihoven nebudou fungovat…</p>
<p>Marťanská univerzita přijde o tři až čtyři miliony trojkových dolarů, než se linky opraví.</p>
<p>To její vedení samozřejmě rozzlobí.</p>
<p>Čekali jsme ve dvou řadách, jež se vinuly ve spirále ze středu hlavního dómu. Na vnější straně spirál tiše, se stisknutými zuby stáli Sean s Gretyl. Někteří ze studentů si protřepávali červeně zbarvené ruce, aby se připravil na venkovní chlad. Těsnicí obleky nebyly navrženy tak aby se v nich člověk cítil pohodlně. Pouze chránily před podchlazením a omrzlinami.</p>
<p>Můj oblek se už kolem kloubů uvolnil a hromadil se mi v něm pot, který nanomer nestačil zpracovat. Musela jsem jít na záchod, spíš z nervozity než z nutnosti, nohy mi otekly, ale jen trochu; necítila jsem se zase tak bídně, ale drobné nepohodlí mi bránilo soustředit se a neproměnit se v roztřesenou hromádku.</p>
<p>„Poslouchejte!“ zavolal hlasitě Sean a postavil se na bednu, aby viděl přes naše hlavy. „Nikdo z nás nevěděl, do čeho jde, když jsme s tímhle začínali. Ani teď nevíme, co se stane v příštích hodinách. Ale jdeme za společným cílem – chceme svobodně, bez politických zásahů pokračovat ve vzdělání. Chceme svobodu, abychom se mohli vyhnout hříchům rodičů a prarodičů. Takový je Mars – něco nového, velkolepý experiment, a my se teď buďto staneme jeho součástí, nebo při pokusu o to zahyneme.“</p>
<p>Těžce jsem polkla a podívala se po Charlesovi, ale byl příliš daleko. Zajímalo by mě, jestli si udržel ten klidný úsměv.</p>
<p>„Kéž by k tomu nedošlo,“ doplnila Gretyl.</p>
<p>„Amen,“ ozval se kdosi za mnou.</p>
<p>Sean vypadal nabitý energií, obličejové svaly v malém oválu kolem očí, nosu a úst, který mu nezakrýval materiál obleku, se mu zřetelně rýsovaly. „Pojďme,“ řekl.</p>
<p>Ve skupinách po pěti jsme odkládali oděv, úhledně jsme své šaty skládali nebo je jen tak upustili. První už vstoupili do přetlakové komory, prošli jí a vyšplhali po žebříku. Když na mě přišla řada, nacpala jsem se s čtyřmi dalšími dovnitř, zadržela dech kvůli vířícímu mastnému červenému prachu a nasadila si masku a recyklátor. Stará maska zatuchle páchla. Její lem mi přilnul k okrajům těsnicí slupky se zvukem podobným upjatému polibku. Slyšela jsem kvílení čerpadel, která odsávala vzduch. Jak se tlak postupně vyrovnával, oblek se nadouval a ztěžoval pohyb.</p>
<p>Moji společníci začali šplhat. Došla řada na mě, chytila jsem se příček a protáhla se průlezem, nad rezavě okrovou špínu a mastnotu. Kopnutím jsem oprášila okraj poklopu a vyškrábala se na skalnatý povrch pláně, pod slunce časného rána. Slunce právě vystoupilo nad hřeben kopců a obklopovala ho tlumená narůžovělá záře. Až jsem v tom jasu zamrkala.</p>
<p>Budeme muset přejít přes tyhle kopce, abychom se dostali na území univerzity. Jenom vylézání na povrch nám zabralo půl hodiny.</p>
<p>Stáli jsme pár metrů východně od příkopového dómu a čekali, až se k nám připojí Gretyl. Už po několika minutách se na nás nalepil mastný prach. Až tohle skončí, budeme se muset nejméně půl hodiny zbavovat statické elektřiny.</p>
<p>Gretyl se vynořila z díry. V pravém uchu jsem slyšela její dekódovaný hlas, trochu tlumený. „Shromáždíme se za Seanovou skupinou,“ řekla.</p>
<p>Mohli jsme dýchat, mohli jsme spolu mluvit. Zatím šlo všechno dobře.</p>
<p>„Vyrážíme,“ ozval se Sean a jeho lidé vykročili směrem od příkopu. Někteří na nás mávali. V roztroušené skupině pochodující ke kopcům o něco jižnější trasou, než byla ta naše, jsem zezadu zahlédla Charlese. Nevěděla jsem, proč jsem si ho vůbec kdy všímala. Těsnicí oblek toho moc neskrýval. Měl pěkný zadek. Možná malinko tlustší.</p>
<p>Skousla jsem si ret a pokusila se posbírat roztěkané myšlenky. <emphasis>Jsem červený králík</emphasis>, řekla jsem si. <emphasis>Jsem poprvé po dvou letech Nahoře a nejsou tu žádní dohlížitelé ani trenéři kteří by nám zkontrolovali výstroj, aby se ujistili, že se vrátíme k maminkám v pořádku. Tak už se sakra soustřeď!</emphasis></p>
<p>„Jdeme,“ zavelela Gretyl a naše pouť započala.</p>
<p>Bylo typické marťanské ráno, jarně vlahé, s teplotou minus dvacet stupňů Celsia. Vítr se zmírnil, téměř utichl. Vzduch byl průzračný až do vzdálenosti dvou set kilometrů. Nebe nad námi bylo propíchané tisíci hvězd, podobných drobounkým drahokamům. Obzor se třpytil narůžovělou perletí.</p>
<p>Všechny moje myšlenky se najednou seřadily. Na téhle chvíli bylo něco magického. Cítila jsem, že jsem si náhle plně vědoma naší situace… i naší naděje na přežití.</p>
<p>Povrch Marsu byl obvykle vražedně studený. Takhle blízko rovníku ovšem byly teploty poměrně mírné – málokdy klesaly pod mínus šedesát. Běžné bouře s sebou nesly větry o rychlosti čtyř set kilometrů v hodině a oblaka jemného mastného prachu a písku se táhla tak daleko a sahala tak vysoko, že je bylo vidět až ze Země. Vzácněji mohlo mohutné tryskové proudění přinést vlnu vysokého tlaku dlouhou několik tisíc kilometrů, která se z oběžné dráhy jevila jako klikatící se temná čára, a ta mohla přivolat mraky, jež rychle pokryly většinu povrchu planety. Ale vzduch na planině Sinai s tlakem pěti milibarů byl příliš řídký na to, abychom si s tím museli dělat starosti – aspoň většinou. Zdejší větry se obvykle omezovaly na občasné jemné zafoukání, které bylo sotva znát.</p>
<p>Moje nohy v těžkých botách drtily tvrdou slupku slehlého písku. Půda Marsu vytvoří na povrchu tenkou kůru. Pokud zůstane pár měsíců ležet bez pohnutí, zrnka se spečou na jakýsi hrubý beton, který se na pohled podobá vrstvě námrazy. Nejasně, tlumeně jsem slyšela, jak křupe pod nohama ostatním; zvuk se ve zdejší zanedbatelné atmosféře ozýval jakoby ze vzdálenosti desítek metrů.</p>
<p>„Nerozptylujte se tolik,“ napomínala nás Gretyl.</p>
<p>Minula jsem starý balvan, dokulata ohlazený ledovci, větší než náš hlavní příkopový dóm. Dávné ledové kry vytvarovaly čedič do podoby baculatého trpaslíka s pažemi rozprostřenými po zemi, s plochou hlavou položenou na rukou ve spánku… v předstíraném spánku.</p>
<p>Z nějakého důvodu si červení králíci nikdy nevytvořili žádné pověry týkající se Povrchu. Zřejmě byl příliš jasně oranžový, červený a hnědý, a také příliš viditelně mrtvý, než aby zapůsobil na naše morbidní pudy.</p>
<p>„Jestli jsou chytří a někdo náš příchod předvídal, mohli rozestavět vojenské stráže, aby sledovaly okolí univerzity,“ ozval se Sean v rádiu.</p>
<p>„Nebo jestli nás někdo neprozradil,“ dodala Gretyl. Začínala se mi líbit. Přestože měla nepříjemný hlas a nevýrazný myší obličej, zdála se vyrovnaná a brala věci s nadhledem. Zajímalo by mě, proč si nechala takový obličej. Možná to byla rodinná podoba, na jejíž původ mohla být hrdá, něco jako neměnné rysy anglických králů, nařízené zákonem. Dlouhý nos anglického krále Jindřicha…</p>
<p><emphasis>Kruci.</emphasis></p>
<p>Soustředění je v háji.</p>
<p>Usoudila jsem, že to nevadí. Možná není dobré moc se soustředit na soustředění.</p>
<p>Slunce teď viselo nad hřebenem, bílé jako světlo baterky, pouze s nepatrným náznakem růžové. Kolem něj vířil tenoučký závoj opálového oparu, křemičitá a ledová oblaka se jako krajkoví vlnila vysoko na oranžovém denním nebi. Slunce začínalo vykreslovat stíny skalisek a tím nám trochu ulehčovalo pochod. Za některými balvany totiž číhaly na neopatrnou nohu větrné díry.</p>
<p>Gretylina skupina se rozptýlila. Šla jsem mezi prvními, pár kroků vpravo od ní.</p>
<p>„Hlídka,“ vyhrkl Garlin Smith po mém pravém boku a zvedl paži. Chodil se mnou na psychologii, byl tichý a vysoký, přesně takový, jak si nevědomí Pozemšťané představují Marťana.</p>
<p>Všichni jsme se podívali, kam ukazuje prstem, a spatřili jsme osamělou postavu na vyvýšenině asi dvě stě metrů od nás. Měla pušku.</p>
<p>„Je ozbrojený,“ řekla polohlasem Gretyl. „Neuvěřitelné.“</p>
<p>Postava měla na sobě profesionální přetlakový oblek, skafandr stejného typu, jako používali areologové, pracovníci dozoru na farmách nebo policie centristů. Strážce natáhl ruku a poklepal si na přilbu. Očividně nás ještě nezahlédl, ale přijímal rádiem zmatený bzukot našich kódovaných signálů. „Pokračujte v chůzi,“ vyzvala nás Gretyl. „Nedošli jsme tak daleko, abychom se dali vystrašit jednou hlídkou.“</p>
<p>„Pokud to vůbec je hlídka,“ poznamenal Sean, který náš hovor poslouchal. „Nic nepředpokládejte předem.“</p>
<p>„Určitě je,“ řekla Gretyl.</p>
<p>„Dobře,“ přisvědčil zdrženlivě Sean.</p>
<p>Stráž nás zahlédla asi čtyři minuty poté, co jsme ji spatřili my. Dělilo nás sto metrů. Z té dálky se zdálo, že jde o průměrně stavěného muže.</p>
<p>Zrychlil se mi dech. Pokusila jsem se dýchat pomaleji.</p>
<p>„Podejte zprávu,“ žádal Sean.</p>
<p>„Ozbrojený muž v kompletním skafandru. Vidí nás. Zatím nijak nezareagoval,“ hlásila Gretyl.</p>
<p>Neodchýlili jsme se z trasy, což znamenalo, že projdeme asi padesát metrů od hlídky.</p>
<p>Hlava v přilbě se otočila, sledovala nás. Pak postava zvedla ruku. „Hej, co to má znamenat?“ zeptal se mužský hlas. „Co tady sakra děláte? Máte nějaké průkazy?“</p>
<p>„Jsme z Marťanské univerzity,“ odvětila Gretyl. Nezpomalili jsme.</p>
<p>„A co děláte tady nahoře?“ opakoval strážce.</p>
<p>„Provádíme průzkum, copak to není poznat?“ odsekla. Neměli jsme s sebou žádné přístroje. „A co tady děláte vy?“</p>
<p>„Nehrajte si se mnou,“ varoval ji. „Víte, že jsme měli potíže. Jen mi řekněte, ze které jste katedry a… Používáte šifru?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Gretyl.</p>
<p>Přiblížili jsme se o dalších dvacet yardů. Muž začal sestupovat z vyvýšeniny, aby nás zkontroloval. „Co to kruci máte na sobě?“</p>
<p>„Červené obleky,“ řekla Gretyl.</p>
<p>„Doprdele, to jsou těsnicí slupky. Ty jsou zákonem zakázané, s výjimkou stavu nouze. Kolik vás tady je?“</p>
<p>„Pětačtyřicet,“ zalhala Gretyl.</p>
<p>„Mám za úkol zabránit všem vetřelcům ve vstupu na území univerzity,“ řekl. „Musím vidět vaše průkazy totožnosti. Musíte mít povolení MUS, jinak tu nemáte co dělat.“</p>
<p>„Tohle je puška?“ Gretyl předstírala údiv.</p>
<p>„Hele, pojďte sem, všichni.“</p>
<p>„Proč potřebujete pušku?“</p>
<p>„Tohle je neoprávněné vniknutí! Zůstaňte stát.“</p>
<p>„Jsme z katedry areologie, máme jenom pár hodin… Nedostal jste plnou moc od profesora Sundera?“</p>
<p>„Ne. Kruci, zůstaňte stát!“</p>
<p>„Poslyšte, příteli, komu vlastně podléháte?“</p>
<p>„Území MUS je uzavřené. Teď mi radši nadiktujte svoje čísla indexů.“</p>
<p>„Běž do prdele,“ řekla Gretyl.</p>
<p>Strážce zvedl pušku, štíhlou automatickou flešetu s dlouhou hlavní. Nedokázala bych v té chvíli rozlišit svůj strach od hněvu. Daubleová s Connorovou se musely zbláznit. Na Marsu nikdy policie nezastřelila žádného studenta, za celých třiapadesát let osídlení. Copak ani jedna z nich nikdy neslyšela o demonstraci na Tienanmen nebo na Univerzitě Kent State?</p>
<p>„Jen ji použijte,“ vybídla strážce Gretyl. „Budete ve zprávách po celé Trojce, že jste zastřelil studenty při areologickém výzkumu v terénu. Vaší kariéře to ohromně prospěje. Taky to upevní vaše vztahy s našimi rodinami. Jakou práci byste rád, králíku?“</p>
<p>V našich přijímačích se ozvalo drmolení strážcova kódovaného hlášení. Další porce drmolení znamenala odpověď.</p>
<p>Muž sklonil hlaveň zbraně a vykročil vedle nás. „Jste ozbrojeni?“ zeptal se.</p>
<p>„Kde by studenti vzali pistole?“ odsekla Gretyl. „Kdo vám sakra dal příkaz, abyste nás strašil?“</p>
<p>„Poslyšte, tohle je vážná věc. Potřebuju vaše doklady.“</p>
<p>„Máme jeho kód,“ ozval se Sean. „Řekli mu, že vás má zdržovat, jak to půjde.“</p>
<p>„Paráda,“ kývla Gretyl.</p>
<p>„S kým to mluvíte? Přestaňte používat šifru!“ požadoval strážce.</p>
<p>„Možná vám schválně neprozradili všechno, králíku,“ popichovala ho Gretyl.</p>
<p>Žasla jsem nad její odvahou a nadáním zdržovat a dělat zmatky. Možná spolu se Seanem a několika dalšími prodělali nějaký výcvik. Přála jsem si vědět o <emphasis>revolucích </emphasis>něco víc.</p>
<p>To slovo se objevilo samo od sebe, jako lehký úder do zad. Tohle bylo něco jako revoluce. „Ježíši,“ vyhrkla jsem s vypnutým mikrofonem.</p>
<p>„Co teď dělá?“ ptal se Sean.</p>
<p>„Jde za námi,“ odpověděla Gretyl. „Nezdá se, že by chtěl střílet.“</p>
<p>„Určitě ne z flešety,“ mínil Sean. „To by byly transparenty!“ Bezděčně jsem si doplnila podrobnosti: <strong>Studenti roztrháni závrtnými šipkami!</strong></p>
<p>Další kódovaná zpráva nám zapištěla do uší jako hejno rozzlobeného hmyzu.</p>
<p>Pochodovali jsme do dalšího svahu, strážce se držel těsně za námi. Už jsme viděli nízké výčnělky budov univerzity. Převážně podzemní prostory MUS se táhly asi kilometr k severovýchodu. Sahaly půl patra nad povrch, deset pater do hloubky. Kanceláře ležely nejblíž ke vchodu z povrchu a nedaleko nádraží. Vlakové vodiče se vznášely na štíhlých tyčích, mírně se zvedaly do svahu, aby se dostaly na úroveň nádraží.</p>
<p>Seanovy týmy už tam nejspíš dorazily.</p>
<p>Z budov univerzity se vyrojily další stráže, ozbrojené a vybavené kompletními přetlakovými obleky.</p>
<p>„Tak dobře,“ ozval se drsný ženský hlas. „Vyjádřete se, o co vám jde. A pak odsud okamžitě vypadněte, jinak vás dám zavřít.“</p>
<p>Vystoupila Gretyl, malý vyzáblý červený ďáblík s černou maskovanou hlavou. „Požadujeme přijetí rektorkou Connorovou. Jsme studenti, kteří byli protiprávně vyloučeni a jejich smlouvy porušeny tím nejkřiklavějším způsobem. Požadujeme –“</p>
<p>„Kdo si sakra myslíte, že jste? Jste banda zasraných hlodavců!“ Hlas té ženy mě děsil. Zněl rozzuřeně, jako by byla na pokraji drastického rozhodnutí. Nedalo se rozeznat, která z postav ve skafandrech k nám mluví, nebo jestli dokonce není někde mimo dohled. „Vstoupili jste na cizí území. I zatracení zpátečníci by měli vědět, co to znamená.“</p>
<p>„Nebudu se s vámi hádat,“ řekla Gretyl. „Požadujeme slyšení u –“</p>
<p>„Mluvíte s ní, vy ignorantská krávo! Jsem tady, přímo před vámi!“ Postava v čele zvedla paži a potřásla zaťatou pěstí v rukavici. „A nemám sebemenší chuť vybavovat se s vetřelci a zpátečníky.“</p>
<p>„Přinesli jsme petici.“ Gretyl si odepjala od opasku kovový válec a rozložila ho. Jeden ze strážců vykročil kupředu, ale Connorová ho chytila za loket a pevně mu s ním zacloumala. Ucouvl a založil si paže.</p>
<p>„Politika konfrontace,“ pravila Connorová hlasem ostrým jako žiletka. „Agitace a občanská neposlušnost. Vy si snad myslíte, že jste na Zemi. Tady politika tímhle způsobem nefunguje. Mám mandát k ochraně této univerzity a udržování pořádku.“</p>
<p>„Odmítáte se tedy s námi setkat a projednat naše požadavky?“</p>
<p>„Setkávám se s vámi právě teď. Legální požadavky nikdo neprosazuje nelegálními cestami. Kdo za vámi stojí?“</p>
<p>Ohlédla jsem se přes rameno; nepochopila jsem, co tím myslí.</p>
<p>„Nejde o žádné spiknutí,“ řekla Gretyl.</p>
<p>„To jsou lži, má milá. Čisté lži.“</p>
<p>„Podle Marťanského zákona o smlouvách máme právo sejít se s vámi k diskusi o našem vyloučení a porušení našich smluv.“</p>
<p>„Minulý měsíc byly zákony Spojených rodin zrušeny a nahradil je zákon celostátní.“</p>
<p>„Ve skutečnosti je nenahradil. Pokud si to chcete ověřit u svých právníků –“ spustila Gretyl. Zděsila jsem se. Hašteřili jsme se tu a čas nám docházel.</p>
<p>„Máte minutu na to, abyste se obrátili a vrátili se tam, odkud jste přišli, jinak vás dám zatknout,“ prohlásila Connorová. „Potom ať si to právníci vyjasní. Vědí vaše rodiny, kde jste? A co vaši advokáti? Ti to také vědí a souhlasí?“</p>
<p>Gretyl se naježila. „Nemůžu uvěřit, že jste tak umíněná. Ptám se vás naposled –“</p>
<p>„Tak dobře. Zatkněte je, na mou zodpovědnost, podle nařízení dva-pět-jedna, oblastní zákoník Syria-Sinai.“</p>
<p>Někteří ze studentů se začali ozývat, vykřikovali znepokojené otázky. „Ticho!“ překřičela je Gretyl. Obrátila se ke Connorové. „Tohle je vaše poslední odpověď?“</p>
<p>„Vy ubozí tupí hlodavci,“ pravila pohrdavě Connorová a otočila se k otevřeným dveřím propusti. Chovala se ještě hruběji, než jak nám ji vylíčili na schůzkách, s maximálním sebevědomím, neústupně a s jasným záměrem provokovat. Stráže se pohnuly kupředu. Ohlédla jsem se a spatřila další tři muže, kteří nás obkličovali zezadu. Byli jsme nuceni podrobit se.</p>
<p>Gretyl ustoupila před prvním vojákem. Druhý k ní přistoupil zprava, tím se dostal mezi nás. Zase o krok ustoupila. Bylo nás dvacet a vojáků deset.</p>
<p>„Nechte je,“ řekla Gretyl. „Nechte se zatknout.“ Ale proč ona sama vzdorovala?</p>
<p>Strážce mě vzal za paži a přiložil mi na zápěstí v těsnicí slupce lepkavý provaz. „Máte štěstí, že vás bereme dovnitř,“ ušklíbl se. „Nevydrželi byste nahoře ani hodinu.“</p>
<p>Dva strážci se zaměřili speciálně na Gretyl, blížili se k ní s napřaženýma rukama a lepicími provazy. Znovu ucouvla, zvedla ruce, jako by na ně mávala, a dotkla se své masky.</p>
<p>Čas ztuhl.</p>
<p>Gretyl se otočila a přejela pohledem nás ostatní. V očích měla děs. Srdce mi pokleslo. Chtělo se mi na ni zakřičet <emphasis>Nedělej nic jenom kvůli tomu, abys zapůsobila na Seana!</emphasis></p>
<p>„Povězte všem, co jste tu viděli,“ promluvila Gretyl. <emphasis>„Svoboda zvítězí!“ </emphasis>Prsty škubla za masku, pak jimi vklouzla do jejího švu. Strážce ji chytil za ruku, ale nebyl dost rychlý.</p>
<p>Gretyl si strhla masku a uskočila stranou, masku širokým obloukem odhodila. Její obličej s dlouhým nosem probleskl pod růžovou oblohou, bledý a úzký. Pevně sevřela oči a instinktivně stiskla ústa. Její paže se vymrštily dopředu, prsty měla napjaté jako provazochodec, který nechce ztratit rovnováhu.</p>
<p>Přesně v tu chvíli jsem zaslechla slabé bouchání a ucítila, jak se zem otřásá.</p>
<p>Connorová nestačila vejít do přetlakové komory, vystupující nad povrch. „Vezměte ji dovnitř! Vezměte ji dovnitř!“ vřeštěla a prodírala se mezi svými spojenci.</p>
<p>Stráže stály nehybně jako sochy snad po celé minuty, pak Gretyl konečně zachytily a vlekly ji co nejrychleji ke vstupní komoře. Zmítala sebou v jejich sevření. Viděla jsem, jak jí obličej růžoví, povrchové cévy praskají a krevní plazma vře. Vakuová růže.</p>
<p>Gretyl otevřela oči a jednou rukou se chytila za bradu. Stáhla si čelist, aby si otevřela ústa. Vzduch z plic se jí vyhrnul ven, vlhkost v nehybném vzduchu ihned vytvořila mrazivý oblak.</p>
<p>„Vyhodili trať!“ zařval kdosi.</p>
<p>„Dostaňte ji dovnitř!“</p>
<p>Gretyl se očima lemovanýma námrazou podívala na nebe.</p>
<p>Strážce přede mnou škubl lepivým lanem a já upadla do prachu. Na okamžik mi připadalo, že mě nakopne. Vzhlédla jsem a uviděla pod hledím přilby zachmuřené, zúžené oči, otevřená ústa a ochablou tvář. Zastavil se a zamrkal, čekal na rozkazy.</p>
<p>Zkroutila jsem krk, abych viděla, jak zacházejí s mými společníky. Několik jich leželo na zemi. Strážci nás jednoho po druhém srazili dolů a stoupli nám jednou nohou na záda. Když nás devatenáct leželo, vojáci odstoupili. Dveře přetlakové komory se otevřely, někdo z nich vyšel, ale Connorová to nebyla.</p>
<p>„Jsou zatčeni,“ oznámil mužský hlas v rádiu. „Vezměte je dovnitř. Stáhněte z nich to svinstvo a strčte je do noclehárny. A odvšivit.“</p>
<p>Na Marsu nikdy nebyly vši.</p>
<p>Rychle nás rozdělili. Tři strážci pět z nás odtáhli od vstupní komory a vedli nás mrazivými tunely do starých nocleháren, které se už používaly jen zřídka. Nové ložnice měly modernější vybavení, ale tyhle se udržovaly pro případ nouze nebo budoucí nadbytek studentů.</p>
<p>„Dokážete si to stáhnout sami?“ zeptala se nejvyšší ze strážců a ukazovala na naše těsnicí obleky. Sundala si přilbu, matné osvětlení ukázalo rty se svěšenými koutky a ztrápené oči.</p>
<p>„Co tím myslel, odvšivit?“ zeptal se jiný, mladý svalnatý muž s karibskými rysy a přízvukem, snad Kubánec nebo Haiťan.</p>
<p>Všichni vojáci patřili k čerstvým Marťanům. To dávalo smysl. Nový sjednocený Mars bude jejich chlebodárcem i rodinou.</p>
<p>„Nemůžete nás tady jenom tak držet,“ řekla jsem. „Co se stalo s Gretyl?“ Moji čtyři společníci se vrhli na stráže, ukazovali na ně prsty a pokřikovali. My všichni jsme se dožadovali svých práv – komunikace, volnosti, advokátů.</p>
<p>Málem došlo ke vzbouření, než třetí voják vytáhl flešetu. Byl to ten nejmenší, štíhlý muž s rovnými, nakrátko zastřiženými vlasy a dokonalými rysy světce. Měl zúžené oči a velmi chladný pohled. Pomyslela jsem si, <emphasis>tak tohle je sympatizant centristů. </emphasis>Ostatní byli jen najatí pomocníci.</p>
<p>„Odpískejte to, okamžitě!“ požadoval.</p>
<p>„Zranili jste Gretyl!“ vykřikla jsem. „Musíme vědět, co se jí stalo!“</p>
<p>„Sabotáž je vlastizrada. Klidně jsme vás mohli v sebeobraně zastřelit.“</p>
<p>Zvedl pistoli. Všichni jsme ucouvli – včetně zbylých dvou strážců.</p>
<p>„To by nebylo moc chytré,“ řekla jsem.</p>
<p>„Pro vás jistě ne.“ Štíhlý chlapík nám věnoval slabý studený úsměv a postrčil nás dál do chodby.</p>
<p>Vstoupili jsme do vyklizeného pokoje a okamžitě jsme se rozvalili na holých lehátcích a židlích; další drobný projev marného vzdoru.</p>
<p>„Nějakou dobu tady strávíte, tak si udělejte pohodlí.“</p>
<p>Nelíbilo se mi, že nás tak postrkuje pistolí, a nechtěla jsem ho dál provokovat. Sloupali jsme ze sebe těsnicí oděv – opravdu se nám bez něj úžasně ulevilo. Muž s karibskými rysy naházel cáry do pytlů na odpadky. Do vzduchu se uvolnilo dost mastného prachu, který dráždil ke kýchání.</p>
<p>Naše pětice se vzájemně představila, jako bychom se viděli poprvé – pokud to bylo potřeba. Znali jsme se jen povrchně. Jedna dívka byla má spolužačka ze třídy, Felicia Overgardová, asi o rok mladší a o dvě zkoušky za mnou. Olivera Peskina jsem skoro neznala, byl o třídu výš a jako hlavní předmět měl zemědělství. Toma Callina a Chao Ming Junga jsem potkala až v příkopovém dómu.</p>
<p>Štíhlý strážce odvrátil zrak. Zvláštní, mávat na nás pistolí mohl, ale naše nahota ho uváděla do rozpaků. Ukázal zbraní na parní saky v umývárně. „Nevím, jestli máte vši, ale smrdíte příšerně.“</p>
<p>Do parních pytlů už dlouho nedali nové náplně a nevyčistili v nich filtry, takže jsme po sprše nebyli cítit o mnoho lépe. Voda nestačila na smytí mastného prachu, všude nám zůstaly svědivé červené a oranžové skvrny. Zítra tam budeme mít odřeniny.</p>
<p>Uplynuly tři hodiny a my se nic nedozvěděli. Strážci zůstali v ochranných oblecích, aby se chránili před prachem. Odstranili z nich všechny značky a jmenovky a neřekli nám svá jména. Jak hodiny pomalu ubíhaly, sympatizant se chmuřil stále víc, pak začal zuřit a nervózně si pohrával s pistolí. Hvízdal si a dělal, jako že ji rozebírá a zase skládá. Nakonec mu zazvonil komunikační panel a on okamžitě vzal hovor.</p>
<p>Několikrát stručně potvrdil rozkaz, pak poslal ženu pryč z místnosti. Zauvažovala jsem, co budou dělat teď, proč tady nechtějí tu ženu.</p>
<p><emphasis>Takhle </emphasis>hloupí přece nemůžou být.</p>
<p>Náš rozhovor se ztlumil a ochabl. Strach se vytratil – už jsme si nemysleli, že budeme zastřeleni – ale otupující pocit izolace nebyl o nic příjemnější. Nakonec nastalo roztřesené mlčení.</p>
<p>Vyhřívání pokojů bylo nastaveno na minimum a my neměli žádné šaty. Tři muži strádali víc než já a Felicia.</p>
<p>„Je tady zima,“ řekla jsem sympatizantovi. Souhlasně kývl, ale nic neudělal.</p>
<p>„Je taková zima, že bychom z toho mohli onemocnět,“ prohlásil Oliver.</p>
<p>„V pořádku,“ přisvědčil sympatizant.</p>
<p>„Měli bychom jim sehnat nějaké oblečení,“ navrhl Kubánec.</p>
<p>„Ne,“ zamítl to sympatizant.</p>
<p>„Proč ne?“ zeptal se Chao. Felicia se přestala zakrývat rukama.</p>
<p>„Způsobili jste spoustu potíží. Proč bychom vám to měli ulehčovat?“</p>
<p>„Jsou to lidé, člověče,“ prohlásil Kubánec. Nebyl moc starý, snad dvanáct třináct, a nejspíš sem imigroval nedávno. Jeho přízvuk byl stále jasně znát.</p>
<p>Sympatizant na něj zašilhal a pochybovačně potřásl hlavou.</p>
<p><emphasis>Už jsme zvítězili, </emphasis>napadlo mě. <emphasis>S pitomci, jako je tenhle, nemají centristé naději. </emphasis>Ovšem stejně jsem nedokázala samu sebe přesvědčit.</p>
<p>V té ložnici jsme strávili pět hodin, nazí a prochladlí, a kůže nás příšerně svědila.</p>
<p>Usnula jsem a zdálo se mi o stromech příliš vysokých, než aby se vešly pod jakoukoli kupoli, zakořeněných v nechráněné rudé půdě Marsu; červené lesy v červeném skákavém písku, tyčící se do výšky stovek metrů, o které se staraly nahé děti. Ten sen už jsem měla kdysi, a teď ve mně zanechal silný dojem zdraví a blahobytu. Pak jsem si vzpomněla, že jsem vězeň.</p>
<p>Kubánec mě šťouchl do ramene. Překulila jsem se na podlaze s tenkým kobercem. Odvrátil oči od mé nahoty a pevně stiskl rty. „Rád bych, abys věděla, že v tomhle nejedu,“ řekl. „Chci říct, nejsem z toho nadšený. Jsem opravdový Marťan a tohle je moje první práce.“</p>
<p>Rozhlédla jsem se. Sympatizant byl pryč. „Sežeňte nám nějaké šaty,“ požádala jsem.</p>
<p>„Vyhodili jste pár tratí a tihle lidé, ti jsou na vás hodně naštvaní. Já ti jenom povídám, neviň mě z těchhle sraček. Lidé chodí po chodbách sem a tam – teda po tunelech. Podívám se ven, děje se tam moc věcí. Myslím, že mají nahnáno.“</p>
<p>Z čeho by asi tak měli mít strach? Že by se reportéři LitVidu dozvěděli o Gretylině zranění a náš případ tím nabral obrátky?</p>
<p>„Můžete poslat zprávu mým rodičům?“</p>
<p>„Kolega Rick odešel.“ Kubánec potřásl hlavou. „Jde si za ostatními, a mě tady klidně nechá.“</p>
<p>„Co se stalo Gretyl?“</p>
<p>Znovu potřásl hlavou. „Nic o ní neslyším. Z toho, co jsem viděl, se mi udělalo špatně. Každý je tak šílený. Proč to udělala?“</p>
<p>„Aby na něco upozornila,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Nestojí za to přijít o život,“ prohlásil a silně se zamračil. „Tohle jsou malé dějiny, malí lidé. Na Zemi –“</p>
<p>Vzplanula jsem hněvem. „Hele, jsme tu teprve sto pozemských let a naše historie je podle pozemských měřítek opravdu krátká, ale ty jsi Marťan, vzpomínáš? Tady vládne korupce a špinavá politika – a kdyby ses mě zeptal, řekla bych ti, že tyhle záležitosti jsou přímo propojené se Zemí, a běžte všichni k čertu!“</p>
<p><emphasis>Mluvil opravdu přesvědčeně, </emphasis>řekla jsem si. Urážka někdy dělá divy.</p>
<p>Můj výbuch vzbudil ostatní. Felicia si sedla. „Není ozbrojen,“ poznamenala. Oliver a Chao se obezřetně zvedli, oprášili si zadnice. Svaly měli napjaté, jako by pomýšleli na útok na strážce.</p>
<p>Kubánec se zatvářil ještě ztrápeněji – pokud to vůbec bylo možné. „Nic nezkoušejte,“ vyhrkl, zůstal stát na místě s napřaženýma rukama a vrtěl hlavou.</p>
<p>Otevřely se dveře a vrátil se sympatizant. Vyměnili si pohledy, Kubánec naklonil hlavu a řekl: „Ach, člověče.“ Za sympatizantem vstoupil chlapík s krátkými černými vlasy. Měl na sobě drahý módní přiléhavý zelený oblek.</p>
<p>„Jsme tu zadržováni proti své vůli –“ začal si okamžitě stěžovat Oliver.</p>
<p>„Jste zatčeni,“ pravil bodře muž v módním obleku.</p>
<p>„Už déle než den, a požadujeme, abychom byli propuštěni,“ dokončil Oliver a založil si ruce. Muž v obleku se usmál při té doslova holé nestydatosti.</p>
<p>„Jsem Achmed Crown Niger,“ představil se s marťanským přízvukem vyšších vrstev, napodobujícím uhlazenou pozemskou angličtinu, který se v prostředí SR dá zaslechnout jen zřídka. Usoudila jsem, že by mohl pocházet z Lal Qila nebo jiné nezávislé stanice a možná bude muslim. „Zastupuji zájmy státu na univerzitě. Chodím od místnosti k místnosti a zapisuji si jména. Potřebuji vaše příjmení, příslušnost ke Spojené rodině a jména lidí, se kterými byste v následující hodině chtěli mluvit.“</p>
<p>„Co se stalo s Gretyl?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Achmed Crown Niger zvedl obočí. „Je naživu. Má akutní obličejovou růži a její oči a plíce budou vyžadovat rekonstrukční operace. Ale teď musíme probrat jiné záležitosti. Podle oblastních zákonů jste všichni obviněni ze zločinného vniknutí a sabotáže…“</p>
<p>„Co se stalo s ostatními?“ naléhala jsem.</p>
<p>Ignoroval mě. „To je závažné obvinění. Budete potřebovat právníky.“ Otočil se k sympatizantovi a štěkl: „Zatraceně, ti lidé potřebují něco na sebe.“ Pohlédl zpátky na nás a jeho úlisný úsměv se vrátil. „Je značně obtížné být právníkem ve společnosti nahých lidí.“</p>
<p>Ve velké jídelně se shromáždilo třicet ozbrojených mužů a žen, asi stejný počet litvidových reportérů, dostavily se rektorka Connorová a guvernérka Daubleová osobně. Connorová i Daubleová se svými svitami se držely dál od problematických studentů. My se v županech shlukli nedaleko služebního vchodu, nás osmadvacet, kteří jsme šli se Seanem a Gretyl, my zločinci přistižení při aktu sabotáže. Ti, kdo zůstali v příkopovém dómu, byli také dopadeni. Daubleová s Connorovou už se chystaly slavit vítězství i ve zprávách, které oběhnou celou Trojku.</p>
<p>Médiané a Tiskovci, tak je nazýval můj otec: hordy reportérů, kteří snad při sebemenším náznaku skandálu vylézají přímo ze země. Reportéři na Marsu byli houževnatá cháska, rychle se naučili překonávat pevně uzamčené rty Spojených rodin. Deset nejhbitějších a nejhouževnatějších – někteří mi byli povědomí – postávalo spolu s obslužnými arbeitry poblíž hloučku centristů a jejich náušní kamery nahrávaly všechno, co viděli, s možností okamžitě záběry sestříhat a upravit k odeslání prostřednictvím satelitů.</p>
<p>Zahlédla jsem ve skupině na opačné straně haly Dianu. Nenápadně mi zamávala. Seana jsem neviděla. Charles stál pět šest metrů ode mě v naší skupině a nezdál se nijak zraněný. Uviděl mě a pokývl na pozdrav. Někteří z jeho společníků utrpěli pohmožděniny, pár jich mělo dokonce zlomené kosti. Tři byli vyzdobeni modrými reparačními dlahami.</p>
<p>Nemluvili jsme, jen jsme trpělivě stáli jako žalostné oběti státní tyranie.</p>
<p>Vystoupila Daubleová se dvěma poradci po bocích. Na rameni se jí jako had kroutil tenký spirálový megafon. „Vážení, tohle zašlo příliš daleko. Rektorka Connorová se zachovala natolik slušně, že rodinám těchto studentů –“</p>
<p>„Vyloučených studentů!“ vykřikl vedle mě Oliver Peskin. Ostatní se jeho výkřiku chopili a zvedl se sbor hlasů: „Smluvní práva! Závazky!“</p>
<p>Daubleová poslouchala s výrazem jemného nesouhlasu. Výkřiky odumřely.</p>
<p>„…rodinám těchto studentů poskytla informace o místě jejich pobytu a jejich postavení jako zatčených sabotérů,“ dokončila větu.</p>
<p>„Kde je Gretyl?“ vykřikla jsem. Stěží jsem si uvědomovala, že jsem vůbec otevřela ústa.</p>
<p>„Kde je Sean?“ zavolal kdosi. „Kde je Gretyl?“</p>
<p>„Právní zástupci vašich rodin jsou už na cestě. Vlakové spojení bylo díky těmto studentům přerušeno a také došlo k drastickému omezení našeho satelitního spojení. Tyto sabotáže –“</p>
<p>„Protizákonné vyloučení!“ křikl další ze studentů.</p>
<p>„…zakládají skutkovou podstatu hrdelního zločinu podle oblastního zákoníku a kodexu Sjednoceného Marsu –“</p>
<p>„Kde je <strong>Sean</strong>? Kde je <strong>Gretyl</strong>?“ řval Oliver s rozcuchanými vlasy a prudce mával nad hlavou rukama s roztaženými prsty.</p>
<p>Stráže se vrhly mezi nás, nepříliš jemně se mezi námi prodraly a chytily ho. Connorová vystoupila a zvedla ruku. Achmed Crown Niger nařídil strážím, aby ho pustily. Oliver setřásl jejich ruce a vítězně se na nás usmál.</p>
<p>Zdálo se, že na Daubleovou ten zmatek nijak nezapůsobil. „Za tyto činy budete v plném rozsahu soudně stíháni.“</p>
<p>„Kde je <strong>Sean</strong>? Kde je <strong>Gretyl</strong>?“ zaječelo znovu několik studentů.</p>
<p>„Sean je <emphasis>mrtvý! </emphasis>Gretyl je <emphasis>mrtvá!</emphasis>“ zavřískl jediný vysoký pronikavý hlas. Ten výkřik zapůsobil jako elektrická rána.</p>
<p>„Kdo to říká? Kdo o tom ví?“ volali ostatní. Studenti křičeli a motali se jako ovce.</p>
<p>„Nikdo nebyl zabit,“ prohlásila Daubleová, ale její vyrovnanost zjevně utrpěla.</p>
<p>„Přiveďte sem <strong>Seana</strong>!“</p>
<p>Daubleová se obrátila na své poradce, pak zase zpátky k nám. „Sean Dickinson se nachází v univerzitní nemocnici se zraněními, která si způsobil sám. Děláme pro něj všechno, co je v našich silách. Gretyl Laughtonová byla také hospitalizována poté, co se vystavila vlivu vakua.“</p>
<p>O tomhle reportéři ještě neslyšeli. Okamžitě projevili zájem a soustředili se na Daubleovou.</p>
<p>„Jaká zranění ti studenti utrpěli?“ zeptala se jedna reportérka a zaměřila nahrávací zařízení na guvernérku.</p>
<p>„Mají nějaká drobná poranění –“</p>
<p>„Která jim způsobily stráže?“</p>
<p>„Ne,“ promluvila Connorová.</p>
<p>„Je pravda, že stráže byly po celou dobu ozbrojené? Už před sabotáží?“ zeptal se další reportér.</p>
<p>„Od začátku jsme očekávali potíže,“ řekla Daubleová. „Tito studenti dokázali, že jsme se nemýlili.“</p>
<p>„Ale vaše stráže nepatří k pověřené policii ani pravidelnému vojsku – jak svůj postup ospravedlníte v rámci oblastních dohod?“</p>
<p>„Odůvodněte všechno!“ vykřikla Diana.</p>
<p>„Nechápu váš postoj,“ pravila Daubleová po krátkém zvážení pod přímým dohledem reportérů LitVidu. „Sabotovali jste zařízení pro záchranu života –“</p>
<p>„To je lež!“ zvolal někdo z řad studentů.</p>
<p>„Narušili jste legitimní správu této univerzity, a teď se uchýlíte k pokusu o sebevraždu. Co jste to za Marťany? Souhlasí vaši rodiče s takovou zradou?“</p>
<p>Daubleová zkroutila obličej do výrazu na půl cesty mezi rodičovským podrážděním a hlubokou účastí. „Co to s vámi kčertu je? Kdo vás vychoval, vy – <emphasis>bandité?</emphasis>“</p>
<p>Shromáždění bylo náhle ukončeno. Daubleová se svým doprovodem se odporoučela, za ní následovali reportéři. Když se někteří z nich pokusili mluvit s námi, bez okolků je z haly vyhodili.</p>
<p><emphasis>To bylo vážně velmi, velmi hloupé, </emphasis>pomyslela jsem si.</p>
<p>Z hladu mi bylo trochu slabo, už jsme nejedli dvacet hodin. Pár členů univerzitního personálu nám rozdalo z podnosů misky instantní kaše. Očividně jim to nebylo příjemné. Výživná nanokaše byla bez chuti, ale pro nás to byl stejně dar z nebes. Dostali jsme také polštáře a deky na spaní a pak nám sdělili, že venku řádí vichr, který zvedá prach a znemožňuje start raketoplánů. Dosud se neobjevil žádný právník ani ničí rodiče.</p>
<p>Zatímco jsme jedli, rozdělili nás do skupin po šesti a ke každé přidělili dva strážce. Strážci nám výslovně zakázali rozhovory mezi skupinami a odváděli nás stále dál od ostatních, dokud jsme se nerozptýlili po celé jídelní hale. Olivera, kterého si už označili za křiklouna, dostrkali k vybrané skupince dalších křiklounů, v níž byla i Diana. Charles seděl s pěti dalšími na opačné straně síně, asi dvacet metrů ode mě.</p>
<p>Když jsme se pořád pokoušeli mluvit, zapnuli v jídelně zvukovou aparaturu a pustili hlučnou hudbu z doby prvních průkopníků, staromódní sentimentální brak. Kdysi jako dítěti se mi tahle hudba líbila, ale teď mi ty odrhovačky připadaly zoufale nemístné.</p>
<p>Až budu smět volně promluvit s Mediány a Tiskovci, jakou historku jim asi povím, uvažovala jsem… Za posledních pár dní jsem viděla a dělala věci, na které mě celý předchozí život nepřipravil, a prožívala emoce, jaké jsem dosud nepoznala: spravedlivý hněv, politické bratrství a solidaritu, tíživou úzkost.</p>
<p>Dělala jsem si starosti o Seana. Veškeré naše informace pocházely od Achmeda Crowna Nigera, který nás navštěvoval každých pár hodin a přinášel nám útržky informací, obvykle zcela neužitečných. Cítila jsem vůči němu silnou nechuť: rozvážný profesionál, každým coulem guvernérčin člověk. Soustředěně jsem pozorovala jeho bledou tvář s jemnými rysy a obviňovala ho ze všech našich potíží. Určitě radil rektorce i guvernérce… To on zaručeně určil jejich strategii, možná dokonce naplánoval naše vyloučení.</p>
<p>Snila jsem o společném životě se Seanem, pokud by si mě po svém uzdravení vůbec všiml.</p>
<p>Neměli jsme co dělat. Nebylo nač myslet. Světla v jídelně pohasla. Hudba umlkla. Usnula jsem na podlaze, stočená jako štěně zády k Felicii.</p>
<p>Někdo se dotkl mého ramene. Probudila jsem se z lehkého zdřímnutí, otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl Charles, obličej měl hubenější a starší, ale úsměv zůstal týž: jaksi příliš klidný, jako u mladého Buddhy. Tváře mu zrůžověly, jako by si je nepořádně natřel líčidlem – lehký případ vakuové růže. Většina studentů kolem nás ještě spala.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptal se.</p>
<p>Sedla jsem si a rozhlédla se. Světla byla ještě ztlumena, ale stráže nás očividně opustily.</p>
<p>„Unavená,“ odpověděla jsem. Ztěžka jsem polkla. Hrdlo jsem měla vyprahlé a odřeniny po těle mě hrozně svědily. „Kde máme jídlo a vodu?“</p>
<p>„Řekl bych, že žádné nedostaneme, pokud si pro ně nedojdeme sami.“</p>
<p>Vstala jsem a protáhla si ramena. „A jak se máš ty?“ Zamžourala jsem na jeho tváře.</p>
<p>„Moje maska špatně těsnila. Je mi dobře, oči mám v pořádku. Vypadáš silná,“ řekl.</p>
<p>„Ale připadám si děsně. Kam zmizely stráže?“</p>
<p>„Nejspíš se snaží dostat odtud, kudy to jen jde.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Zvedl ruce. „Nevím. Všichni odtud vycouvali asi před hodinou.“</p>
<p>Přistoupili k nám Oliver Peskin s Dianou, dřepli jsme si na podlahu a vzájemně si šeptali své domněnky. Felicia se pohnula a šťouchla Chaa do žeber.</p>
<p>„Co se stalo Seanovi?“ zeptala se Diana Charlese.</p>
<p>„Připravoval nálož a přitom došlo k výbuchu,“ odpověděl. „Prý to provedl naschvál.“</p>
<p>„To by neudělal.“ Felicia znechuceně zkřivila obličej.</p>
<p>„Gretyl si strhla masku,“ řekla jsem.</p>
<p>„To je šílené,“ hlesl Charles.</p>
<p>„Měla své důvody,“ namítl Chao.</p>
<p>„V každém případě,“ mínila Diana, „potřebujeme nějakého vůdce.“</p>
<p>„Tady už dlouho nezůstaneme,“ usoudil Oliver.</p>
<p>„Oliver má pravdu. Nikdo nás nehlídá. Něco se změnilo,“ pravil Charles.</p>
<p>„Musíme držet pohromadě,“ připomněla Diana.</p>
<p>„Jestli se něco změnilo, jistě nám to bude ku prospěchu,“ pokračoval Oliver. „Horší už to být nemůže.“</p>
<p>„Stejně potřebujeme vůdce,“ řekla jsem. „Měli bychom všechny vzbudit a zjistit, co si o tom myslí.“</p>
<p>„Co když jsme zvítězili?“ zeptala se Felicia. „Co budeme dělat?“</p>
<p>„Zjistíme, jak moc jsme zvítězili a proč,“ odvětil s ledovým klidem Charles.</p>
<p>Prozkoumali jsme tunely kolem jídelny, odvážili jsme se až do starých nocleháren, nyní úplně prázdných. Potkali jsme jen pár arbeitrů, kteří se zabývali údržbou, ale lidi žádné. Po hodině jsme se začali znepokojovat – byla to podivná situace.</p>
<p>Rozptýlili jsme se a pustili se do systematického průzkumu horních pater univerzity, informace jsme si předávali po lokální síti. Charles se dobrovolně přidal ke mně. Vzali jsme si na starost severní tunely, přiléhající k externím únikovým šachtám, nejdále od administrativních prostor. Tunely byly temné, ale bylo v nich teplo. Vzduch byl cítit zatuchle, ale dal se dýchat. V opuštěných chodbách se dutě rozléhala ozvěna našich šouravých kroků. Zdálo se, že na univerzitě zavládl nouzový úsporný režim.</p>
<p>Charles šel o krok napřed. Pozorně jsem ho sledovala a přemítala, proč se ke mně chová tak přátelsky, když jsem ho k tomu nijak nepovzbuzovala.</p>
<p>Moc jsme toho nenamluvili – až na konstatování něčeho, co bylo i tak zřejmé, a když jsme se rozdělili, abychom prohlédli oddělené tunely, dorozumívali jsme se hvízdáním. Když jsme se znovu setkali, pozdravili jsme se pokývnutím a pokračovali dál. Pozvolna jsme postupovali zpátky k jihu a čekali, že brzy potkáme ostatní.</p>
<p>Právě jsme zkoumali temnou chodbu spojující část se starými ložnicemi s novějšími tunely MUS, když vtom před námi vzplanulo jasné světlo. Zůstali jsme na místě. Žena ve špatně padnoucím přetlakovém obleku nám posvítila přímo do tváří.</p>
<p>„Patříte k zaměstnancům univerzity?“</p>
<p>„To tedy sakra nepatříme. Kdo jste vy?“ zeptal se Charles.</p>
<p>„Jsem právnička,“ odpověděla žena. „Omlouvám se za ten ukradený skafandr. Přiletěla jsem v té bouři asi před půl hodinou. Přistávala jsem, právě když se prach na chvíli usadil, a našla jsem jich pár pohozených před vstupní komorou. Říkali nám, že tady uvnitř není vzduch.“</p>
<p>„Kdo vám to napovídal?“</p>
<p>„Ten poslední člověk, který odtud odcházel a měl při tom docela naspěch. Jste tady v pořádku?“</p>
<p>„Máme se dobře,“ řekla jsem. „Ale kam se všichni ztratili?“</p>
<p>Právnička si zvedla hledí přilby a hlasitě popotáhla „Omlouvám se. Můj nos špatně snáší skákavý písek. Univerzitu před sedmi hodinami evakuovali. Prý kvůli bombovému atentátu. Oznámili, že banda zpátečníků vypumpovala vzduch a umístila v kancelářích nálože. Všichni odtud uprchli v pozemních vozidlech – nechali se odtáhnout traktorem k nejbližší nepoškozené trati.“</p>
<p>„Jste statečná, když jste se odvážila až sem,“ poznamenal Charles. „Nejspíš si nemyslíte, že tady jsou bomby, že?“</p>
<p>Žena si sundala přilbu a předvedla vlčí úsměv. „Nejspíš. Neřekli nám, že tady někdo zůstal. Ti vás opravdu nemají rádi. Kolik vás tu zbylo?“</p>
<p>„Devadesát.“</p>
<p>„Reportéry vyhodili ještě před zahájením evakuace. Viděla jsem vás v LitVidu. Ta tisková konference se jim moc nepovedla. Tak kde je vás víc?“</p>
<p>Zavedli jsme ji do jídelny a svolali jsme zpátky všechny rozptýlené průzkumníky.</p>
<p>Právnička se postavila doprostřed shromáždění, kladla otázky a odpovídala na naše. „Předpokládám, že jsem první právník, který se sem dostal. Jmenuju se Maria Sanchez Ochoová. Jsem nezávislá, momentálně zaměstnanec Spojené rodiny Grigiových z Tharsis.“</p>
<p>Felicia vystoupila dopředu. „To je má rodina,“ řekla. Po ní přistoupili blíž ještě dva další.</p>
<p>„Ráda vás vidím,“ pozdravila je Maria Sanchez Ochoová. „Rodina je znepokojena. Chtěla bych si zapsat vaše jména a oznámit, že jste v bezpečí.“</p>
<p>„Co se stalo?“ ozvala se Diana. „Mám v tom docela zmatek.“ Ostatní se k ní přidali.</p>
<p>„Co se stalo Seanovi a Gretyl?“ překřičela jsem ten hlahol.</p>
<p>„Univerzitní ochranka je včera brzy ráno předala policii oblasti Sinai. Oba byli zraněni, ale rozsah jejich poranění neznám. Univerzita prohlašuje, že si úraz způsobili sami.“</p>
<p>„Jsou naživu?“ pokračovala jsem.</p>
<p>„Soudím že ano. Jsou v nemocnici Time’s River Canyon.“ Začala si zaznamenávat jména, nastavovala svůj komunikační panel, aby do něj každý mohl promluvit a rodina pak poznala jeho hlas.</p>
<p>Pohlédla jsem doleva a spatřila vedle sebe Charlese. Usmál se, já mu úsměv oplatila a položila mu ruku na rameno.</p>
<p>„Mohl by to někdo laskavě odnést nahoru a odeslat komunikačnímu satelitu? Díky vám, vážení, nefungují rozvody ani zesilovače.“ Ochoová podala panel jednomu ze studentů, ten odešel z jídelny a zamířil do nejvyššího patra, ke skleněným střechám kanceláří.</p>
<p>„Teď bych vás chtěla seznámit s posledními událostmi, jelikož pochybuju, že se k vám dostaly čerstvé informace.“</p>
<p>„Nic užitečného,“ potvrdil Oliver.</p>
<p>„Jistě. Hrozně nerada vám to říkám, ale tím, že jste se chovali jako banda pařížských komunardů, jste pro svou věc neudělali vůbec nic. Centristická vláda už před několika měsíci naprosto legálně a politicky výhodně umístila své vlastní bomby daleko od areálu MUS, a právě ty před dvěma dny vybuchly. Situace je zlá, vážení, což vysvětluje, proč se k vám ještě nikdo nedostal. Dohoda o ústavě padla. Centristé odstoupili, byla povolána původní vláda Spojených rodin, která se ujala řízení.“</p>
<p>Bylo po bitvě. My v ní ovšem byli jen malé ryby.</p>
<p>„Zničili jste majetek univerzity, porušili jste všechny marťanské zákoníky, na jaké si vzpomenete, a sami jste se vystavili velkému ohrožení,“ uzavřela Ochoová. „Co vás to propána popadlo? Naštěstí se kvůli tomu pravděpodobně nedostanete do vězení. Slyšela jsem, že centrističtí politikáři odtud po desítkách odlétají – patrně včetně Connorové a Daubleové. Nikdo se špetkou zdravého rozumu vás neobviní podle zákona centristů.“</p>
<p>„Co vlastně provedli?“ zeptal se Charles.</p>
<p>„Nikdo neví přesně, co <emphasis>všechno </emphasis>provedli, ale zdá se, že přizvali Zemi k účasti na marťanské politice, požadovali od Spojených rodin v Pásu úplatky za to, že jim dovolí těžbu v Hellas –“</p>
<p>Shromáždění zalapalo po dechu. A my se považovali za radikály!</p>
<p>„A měli v úmyslu do konce roku znárodnit pozemky Spojených rodin.“</p>
<p>Na tato oznámení jsme reagovali pouze ohromeným mlčením.</p>
<p>Zůstali jsme ve starých noclehárnách, dokud bezpečnostní kontroly ze Spojené rodiny Gorrie-Mars neprověřily veškeré území univerzity. Jakmile byla obnovena trať, přijely vlaky a většina z nás se vrátila domů. Zůstala jsem s Oliverem, Felicií a Charlesem. Začínalo mi připadat, že Charles mi chce být pořád nablízku.</p>
<p>Dva dny po našem propuštění jsem se na nádraží setkala s rodiči a starším bratrem Stanem. Rodiče vypadali bledí a otřesení, a nejen strachem, ale i hněvem. Otec mi bez obalu sdělil, že jsem porušila jeho nedotknutelné zásady, když jsem se přidala k radikálům. Pokusila jsem se vysvětlit své pohnutky, ale nepřesvědčila jsem ho, a nebylo divu, ani mně nebyly úplně jasné.</p>
<p>Stan, pro něhož byly postoje a činy mladší sestry neutuchajícím zdrojem pobavení, jen postával opodál a klidně se usmíval. Jeho úsměv mi připomněl Charlese.</p>
<p>Charles, Oliver, Felicia a já jsme si koupili jízdenky a prošli nádražím MUS na nástupiště. Připadali jsme si jako psanci, přinejmenším jako vyvrženci společnosti.</p>
<p>Bylo pozdní ráno a tímtéž vlakem, kterým jsme odjížděli, dorazilo pár tuctů členů přechodné správy univerzity. Postávali ve svých strohých černých nebo šedých oblecích pod prosklenými střešními světlíky, přešlapovali tam se svými skrovnými zavazadly a čekali na doprovod ochranky. Podezíravě si nás přitom měřili.</p>
<p>Zaměstnanci železnice nevěděli, jestli patříme ke skupině, která zavinila přerušení trati, ale také nás podezírali. Slouží ke cti železnice, že dala přednost obchodu a neodmítla nám své služby.</p>
<p>Naše čtveřice se usadila v posledním vagonu a připoutala se k úzkým sedadlům. Zbytek vlaku byl prázdný.</p>
<p>V roce 2171 byl Mars protkán sítí pěti set tisíc kilometrů tratí pro magneticky nadlehčované vlaky a skupiny arbeitrů k ní každým rokem přidávaly další tisíce kilometrů. Vlaky tu představovaly nejvýhodnější způsob dopravy: sedíte v tichu a pohodlí, zatímco s vámi ty stříbrné stonožky letí několik centimetrů nad masivními černými kolejemi, rytmicky se odrážejí každých tři sta, čtyři sta metrů a dosahují rychlosti několika set kilometrů v hodině. Strašně ráda jsem sledovala ubíhající rozlehlé nížinaté pláně s roztroušenými balvany a tenké zakroucené vějíře prachu, které vytvářela statická dmychadla v čelní části vlaku, aby vyčistila trať před sebou.</p>
<p>Příliš mě ale netěšilo, že vlak jede do nemocnice Time’s River Canyon.</p>
<p>Neměli jsme o čem mluvit. Zbytek protestní skupiny nás vybral, abychom navštívili Seana a Gretyl.</p>
<p>Vyrazili jsme z nádraží MUS těsně před polednem. Počáteční zrychlení nás zatlačilo do sedadel, vnímali jsme uklidňující hukot vagonu. Za pár minut jsme dosáhli rychlosti tří set kilometrů v hodině a rozlehlá pláň za okny se změnila v okrovou šmouhu. Seděla jsem na místě u okna, vyhlížela ven do kraje a kladla sama sobě otázku, kde to vlastně jsem a kdo jsem.</p>
<p>Charles si vybral sedadlo vedle mě, ale milosrdně mlčel. Od otcova přísného pokárání jsem si připadala prázdná, možná ještě hůř. Dlouhé dny, kdy jsem neměla na práci nic kromě podepisování různých prohlášení a rozhovorů s dočasnou ochrankou, mě úplně udolaly.</p>
<p>Oliver se pokusil rozptýlit ponurou náladu a navrhl, abychom si zahráli slovní hru. Felicia zakroutila hlavou. Charles pohlédl na mě, vyčetl mi z tváře nezájem a řekl: „Snad později.“ Oliver pokrčil rameny, vytáhl panel a otevřel si na něm poslední litvidové zprávy.</p>
<p>Pár minut jsem si zdřímla. Charles mi jemně stiskl rameno. Zpomalovali jsme. „Ty mě pořád budíš,“ ohradila jsem se.</p>
<p>„Když ty v nudných místech usínáš,“ bránil se.</p>
<p>„Ty jsi tak nechutně <emphasis>laskavý</emphasis>, víš o tom?“</p>
<p>Protáhl obličej. „To je mi líto.“</p>
<p>„A proč mě…“ Už jsem málem řekla <emphasis>pronásleduješ</emphasis>, ale pro takové obvinění bych sotva našla důkazy. Vlak zpomalil a klouzal k nádraží Time’s River. Obloha venku měla tmavohnědou barvu, na obzoru černající. Mléčná dráha klesala mezi vysoké stěny kaňonu, jako by se chystala vyplnit pradávný záplavový kanál.</p>
<p>„Připadáš mi zajímavá,“ řekl Charles, uvolnil si bezpečnostní postroj a vystoupil do uličky.</p>
<p>Potřásla jsem hlavou a vykročila v čele k výstupu. „Všichni jsme napjatí,“ zamumlala jsem.</p>
<p>„To je v pořádku,“ pravil Charles. Felicia na nás vrhla zmatený pohled.</p>
<p>V nemocniční čekárně před nás vážný mladý veřejný obhájce hodil panel plný formulářů k podpisu. „Které vládě to posíláte?“ zeptal se Oliver. Mužova uniforma nesla podezřelé stopy – obrysy odstraněných nášivek.</p>
<p>„Jakékoli,“ odsekl. „Jste z MUS, co? Přátelé a kolegové pacientů?“</p>
<p>„Spolužáci,“ prohlásila Felicia.</p>
<p>„Jistě. Tak poslyšte. Musím vám to říct pro případ, že by se někdo z vás chystal běžet do LitVidu. Oblast Time’s River neschvaluje ani neodsuzuje činy těchto pacientů. Řídíme se marťanskými historickými smlouvami a léčíme všechny a jakékoli pacienty bez ohledu na jejich vztah k zákonu či politické přesvědčení. Jejich prohlášení nevyjadřují…“</p>
<p>„Ježíši,“ hlesla Felicia.</p>
<p>„…politiku či postoje této nemocnice, ani politiku oblasti Time’s River.’ Konec kázání.“ Veřejný obhájce ustoupil a pustil nás dál.</p>
<p>To, co jsem spatřila při vstupu do Seanova pokoje, mě zaskočilo. Spočíval na ocelové regenerační desce, nakloněné pod úhlem pětačtyřiceti stupňů, omotaný bílými chirurgickými nanoobvazy. Probíhající rekonstrukci řídily počítače, monitory ji střežily prostřednictvím optických vláken. Až teď jsme zjistili, jak těžce byl zraněn.</p>
<p>Když jsme vešli do pokoje, otočil hlavu a upřel na nás lhostejné, vzdálené zelenošedé oči. Rozpačitě jsme pozdravili a on věcně zareagoval: „Jak to vypadá venku ve světě?“</p>
<p>„Velký rozruch,“ odpověděl Oliver. Sean na mě pohlédl, jako bych tu byla jen zčásti, ne úplná lidská bytost, ale jen nepříliš zajímavý stín člověka. Vybavila jsem si okamžiky, kdy svým vášnivým projevem strhl shromážděné studenty, a porovnala je s touhle neživou skořápkou. Nesmírně mě to rozesmutnilo.</p>
<p>„Dobře.“ Sean to slovo nejprve změřil rty, než ho vyslovil nahlas. Zadíval se na projekci dávné marťanské krajiny na protější stěně: vznosné mosty akvaduktů, dlouhá lesklá potrubí, spouštějící se ze stromovitých sloupů, obsypaná trsy zelených koulí o průměru třiceti čtyřiceti metrů… Přesvědčivý obraz našeho světa předtím, než planeta nasála všechnu vodu dovnitř, ztratila atmosféru a uvadla.</p>
<p>„Rada Sdružení všechno ještě přehodnocuje,“ řekla jsem. „Syndikové všech Spojených rodin se setkávají a snaží se věci urovnat.“</p>
<p>Na to Sean nijak nereagoval.</p>
<p>„Neřekli nám, jak ses zranil,“ ozvala se Felicia. Pohlédli jsme na ni, ohromeni tou lží. Ochoová prověřila všechna bezpečnostní hlášení, včetně těch od univerzitních stráží, a po kouscích dala celou příhodu dohromady.</p>
<p>„To ty nálože.“ Sean ani na okamžik nezaváhal a já si pomyslela, <emphasis>Ať už jde Felicii o cokoli, on nám poví pravdu… Proč by neměl?</emphasis></p>
<p>„Nálože explodovaly předčasně, než jsem se stačil odklidit z cesty. Šel jsem je odpálit sám. Pochopitelně.“</p>
<p>„Ovšem,“ přitakal Oliver.</p>
<p>Charles se držel vzadu, ruce složil před sebou jako malý chlapec na pohřbu.</p>
<p>„Strhlo mi to těsnicí slupku. Přilba mi kupodivu zůstala na hlavě. Vyrvalo mi to vnitřnosti. Vařily se. Je to divné, ale dost si toho pamatuju. Díval jsem se, jak mi vře krev. Někdo byl natolik duchapřítomný, že na mě hodil ochrannou záplatu. Omotala mě a zpomalila a za hodinu mě dotáhli do nemocnice. Potom už si toho moc nepamatuj u.“</p>
<p>„Ježíši,“ vyhrkla Felicia přesně tímtéž tónem jako v čekárně před obhájcem.</p>
<p>„Zavařili jsme jim to, co? Strhli jsme lavinu,“ prohlásil Sean.</p>
<p>„Vlastně –“ začal Oliver, ale Felicia mu s něžným výrazem skočila do řeči.</p>
<p>„Zvládli jsme to,“ řekla. Oliver zvedl obočí.</p>
<p>„Budu v pořádku. Budou mi muset nahradit polovinu těla. Nemám ponětí, kdo to zaplatí. Nejspíš moje rodina. Trochu jsem o tom přemýšlel.“</p>
<p>„Ano?“ přeptala se Felicia.</p>
<p>„Vím, co odpálilo nálož,“ pravil Sean. „Někdo porouchal časový spínač, ještě než jsem ho připevnil. Rád bych, aby někdo z vás – nebo vy všichni – zjistil, kdo to byl.“</p>
<p>Chvíli nikdo nepromluvil. „Ty myslíš, že to někdo udělal schválně?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Sean přikývl. „Kontrolovali jsme vybavení stokrát a všechno fungovalo.“</p>
<p>„Kdo by mohl něco takového provést?“ zděsil se Oliver.</p>
<p>„Někdo,“ řekl Sean. „Držte všechny pohromadě. Ještě není po všem.“ Obrátil se ke mně, najednou na mě zaostřil pohled. „Předejte Gretyl můj vzkaz. Povězte jí, že se chovala jako zatracený hlupák a že ji šíleně miluju.“ Zakousl se do slov <emphasis>zatracený hlupák </emphasis>jako do pikantního koláče, který mu ohromně zachutnal. Jakživa jsem neviděla takové spojení bolesti a hořké pýchy.</p>
<p>Kývla jsem.</p>
<p>„Povězte jí, že se my dva znovu chopíme otěží a dokončíme to, tentokrát <emphasis>pořádně. </emphasis>Právě tak jí to povězte.“</p>
<p>„Dokončíme to tentokrát pořádně,“ opakovala jsem, stále pod vlivem jeho kouzla.</p>
<p>„Máme větší plány,“ pokračoval Sean. „Musíme vyrvat tuhle planetu z toho zatraceného zaběhaného chodu věcí, korupce, uctívání Trojky, z té mentality přežití za každou cenu. Dokážeme to. Založíme vlastní stranu. Tohle je jen začátek.“ Postupně na okamžik utkvěl pohledem na každém z nás, jako by nás chtěl ocejchovat. Felicia zvedla roztažené prsty, Sean zvedl volnou ruku a nešikovně přitiskl dlaň na její. Oliver ji napodobil. Charles zůstal stát vzadu, na něj to bylo trochu příliš. Chystala jsem se zvednout ruku a přiložit dlaň na Seanovu. Ale Sean si všiml mého zaváhání, změny v mém výrazu, když Charles ustoupil, a spustil ruku, než jsem se rozhodla.</p>
<p>„Srdce i mysl, srdce i mysl,“ řekl měkce. „Ty jsi… Casseia, viď? Casseia Majumdarová.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jak se teď daří tvé rodině?“</p>
<p>„Nevím,“ odvětila jsem.</p>
<p>„Jsou zaměřeni na prosperitu. Zpátečníkům se za příští vlády bude dařit dobře. Bylo legrační, jak si Connorová myslela, že jsme zpátečníci. Jsi zpátečník, Casseio?“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou, hrdlo se mi zúžilo. Jeho tón byl tak přísný a vzdálený, tak <emphasis>káravý.</emphasis></p>
<p>„Ukaž mi to, Casseio. Srdce i mysl.“</p>
<p>„Nemáš právo zpochybňovat mou oddanost kvůli mé rodině,“ řekla jsem.</p>
<p>Seanův pohled ochladl. „Nejsi-li dost oddaná, můžeš nás zradit… Jako ten, kdo zničil ten časovač.“</p>
<p>„S tou náloží zacházela Gretyl,“ ozval se Charles. „Nikdo jiný se jí nedotkl. Casseia rozhodně ne.“</p>
<p>„Všichni jsme přece <emphasis>spali</emphasis>, ne?“ namítl Sean. „Ale teď na tom nezáleží. Tahle část už je za námi.“</p>
<p>Zavřel oči a olízl si rty. Arbeitr, umístěný na stěně, mu podal šálek a nalil mu do úst proud tekutiny. Sean ho vsál s rutinou někoho, kdo už strávil v nemocnici mnoho dní.</p>
<p>„Co tím myslíš?“ zeptala se Felicia slabým hlasem.</p>
<p>„Budu si to muset ještě přebrat. Většina z vás odjela domů, ne?“</p>
<p>„Někteří odjeli,“ přisvědčila. „My jsme zůstali.“</p>
<p>„Potřebovali jsme, aby studenti obsadili a udrželi administrativní část univerzity, aby si mohli diktovat podmínky. Mohli jsme použít univerzitu jako svou základnu, vyžádat si ji jako náhradu za protiprávní vyloučení, za utrpěné škody… Kdybych tam byl, udělali bychom to takhle.“</p>
<p>Bylo mi do pláče. Seanova nespravedlivá zahalená obvinění spolu s mým skutečným poblázněním a pocitem provinění, že jsem neposloužila jeho věci lépe, ve mně vyvolávala nevolnost.</p>
<p>„Běžte za Gretyl. A vy dva…“ Ukázal na Charlese a mě. „Rozmyslete si to. Kdo jste? Kde chcete být za deset let?“</p>
<p>###</p>
<p>Gretylina zranění byla méně <emphasis>vážná</emphasis>, ale proti Seanovi vypadala hůř. Hlavu měla zabalenou do objemné dýchací masky, která ponechávala pouze škvíru pro oči. Také byla uložena na regenerační desce, nakloněné pod úhlem pětačtyřiceti stupňů, a z trsů nanoobvazů na hrudi a krku jí vycházela změť hadiček. Arbeitr zbytek jejího těla kvůli naší návštěvě diskrétně zakryl bílou přikrývkou. Dívala se, jak vcházíme, a hedvábným umělým hlasem se zeptala: „Jak je Seanovi? Byli jste za ním?“</p>
<p>„Je mu dobře,“ odpověděl Oliver. Já byla tak zdeptaná, že se mi ani nechtělo mluvit.</p>
<p>„Nedovolili nám navštěvovat se. Zatracená pravidla tohohle špitálu! Co se děje venku? Upoutali jsme pozornost?“</p>
<p>Felicia jí co nejjemněji vysvětlila, že jsme ve skutečnosti mnoho nedokázali. Ke Gretyl se chovala o něco tvrději než k Seanovi; možná do něj byla také poblázněná. Mně se najednou zdálo, jako bych do lidí i revolucí nahlédla hlouběji, a to, co jsem viděla, se mi nelíbilo.</p>
<p>„Sean má plán, jak <emphasis>tohle </emphasis>změnit,“ pravila Gretyl.</p>
<p>„Tím jsem si jist,“ přisvědčil Oliver.</p>
<p>„Jak to vypadá na univerzitě?“</p>
<p>„Teď se tam stěhuje nové vedení. Všichni úředníci jmenovaní centristy odstoupili nebo byli posláni na dovolenou.“</p>
<p>„To zní skoro jako by je potrestali.“</p>
<p>„Rutinní záležitost,“ řekl Oliver. „Veškerá jmenování se prověřují.“</p>
<p>Gretyl si povzdechla – umělý, neobyčejně lahodný zvuk – a natáhla ruku. Felicia ji stiskla. Já a Charles jsme zůstali stát vzadu. „Sean si myslí, že s tou náloží, která vybuchla, někdo manipuloval,“ poznamenal Oliver.</p>
<p>„Mohlo se to stát,“ přitakala Gretyl. „Muselo to tak být.“</p>
<p>„Jenomže v rukou jste ji měli jen ty a on,“ ozval se Charles.</p>
<p>Gretyl si znovu povzdechla. „Byl to jen obyčejný dvoukilový Excavex. Moc jsme za něj nezaplatili. Nálož mohli nějak poškodit ti lidé, kteří ji pro nás ukradli. Mohli s ní něco provést, aby vybuchla předčasně. I to je možné.“</p>
<p>„Jenomže to nevíme jistě,“ konstatoval Oliver.</p>
<p>„Poslyšte, přátelé, jestliže jsme až dosud neupoutali pozornost veřejnosti, je to tím, že…“ Zarazila se, její oči přelétly pokoj ze strany na stranu, pak se zúžily.</p>
<p>„Mám nové oči,“ řekla. „Líbí se vám ta barva? Radši byste už měli jít. Promluvíme si později, až mě odtud propustí.“</p>
<p>Cestou z nemocnice, v tunelu, který ústil do hlavní chodby k nádraží Time’s River, jsme narazili na mladého, uboze oblečeného a na pohled hladového agenta LitVidu. Pokusil se s námi udělat interview. Sledoval nás třicet metrů, střídavě se přitom díval na svůj panel a kladl nám otázky, které zřejmě považoval za cílené. Na to, abychom mu vůbec odpovídali, jsme byli v příliš ponuré náladě a také příliš chytří, ale přes veškerou mlčenlivost jsme se octli v desetivteřinovém šotu na místním kanálu Mars Tharsis.</p>
<p>Seana druhého dne nato vyslýchal zástupce Vyšetřovací komise Nového Marsu a tohle interview natočili a vysílali na kanálu General Solar do celé Trojky. Vyprávěl náš příběh všem planetám a všeobecně vzato to, co povídal, rozhodně neodpovídalo tomu, co jsem si pamatovala.</p>
<p>Nikoho jiného už se nezeptali.</p>
<p>Propadala jsem smutku; můj mladický idealismus rychle vyvanul, ale nenahradila ho žádná moudrost, jež by stála za řeč, prostě nic hmatatelného.</p>
<p>Přemýšlela jsem o Seanových slovech, o jeho obvinění, o jeho podezření zaměřeném proti mně, o rozhovoru, který poskytl a který rozšířil po celé Trojce pokroucenou verzi událostí. Mohla bych říct, že lhal, ale je dost možné, že Sean Dickinson byl příliš velký buřič na to, aby bral ohledy na pravdu. A Gretyl by nám nejspíš poskytla rozumnou radu ohledně politické nutnosti, jež nám přikazuje, jak máme chápat – a používat – dějiny.</p>
<p>Když jsme se vrátili do našich nocleháren na MUS, našli jsme dveře zamčené a na nich vylepená oznámení. Diana na mě čekala a vysvětlila mi, že univerzita je pro nejbližší budoucnost uzavřena za účelem ‚revize osnov’. Světelné ikonky pod našimi osobními kódy nám sdělovaly, že smíme vstoupit do ubytovny pouze jednou, abychom si vyzvedli věci. Na jízdné domů nebo na jiné místo určení nemáme nárok. Na osobní panely nám přišlo oznámení o čase a místě konání veřejných schůzí, kde se bude projednávat budoucí zaměření univerzity.</p>
<p>Byli jsme na tom pravděpodobně ještě hůř než za Daubleové a Connorové.</p>
<p>Charles pomohl Dianě a mně vystěhovat věci z pokoje a naskládat je do tunelu. Nebylo jich mnoho – většinu jsem poslala domů hned po svém vyloučení. Pomohla jsem Charlesovi zase s jeho majetkem, který obnášel asi deset kilo vybavení a vědeckých materiálů.</p>
<p>Na nádraží jsme si dali lehký oběd. Neměli jsme o čem mluvit. Diana, Oliver a Felicia se odebrali k severní bráně, Charles mě doprovodil k východní.</p>
<p>Strčila jsem tašku do přetlakové komory. Charles mi podal ruku, pevně jsme si jimi potřásli. „Uvidíme se ještě?“ zeptal se.</p>
<p>„Proč ne?“ řekla jsem. „Až si dáme životy do pořádku.“</p>
<p>Držel mi ruku o něco déle, jemně jsem ji vyprostila. „Rád bych tě viděl ještě dřív,“ pravil. „Přinejmenším pro mě by to mohla být hodně dlouhá cesta.“</p>
<p>„Dobře.“ Protáhla jsem se vstupem. Nestanovila jsem žádné datum. Neměla jsem náladu na budování vztahu.</p>
<p>Otec mi odpustil. Matka myslím moje činy skrytě obdivovala a oba osobně uhradili účty za nákladné soukromé hodiny, abych po přerušení studia nezaostala za ostatními. Mohli účet připsat k výdajům Spojené rodiny vyčleněným na vzdělávání, jako součást celkové renesance zpátečníků. Otec pevně věřil v zásady Spojených rodin, ale byl příliš čestný na to, aby ždímal peníze z guvernérských fondů přidělených SR nebo aby zneužíval práva vítěze.</p>
<p>Connorovou jsem znovu spatřila ve zprávách na kanálu General Solar. Podnikla dlouhý let k Zemi a vydávala svá prohlášení z paluby meziplanetární lodi Západní přepravní společnosti jménem <emphasis>Bariérový útes. </emphasis>Úporně se snažila budit v Marťanech dojem, že ji přivítají jako hrdinku. Daubleová cestovala s ní, ale mlčela, neboť den ode dne vycházely najevo nepěkné skutečnosti o jejím centristickém řízení.</p>
<p>Náhodou byl na téže lodi přítomen právník Majumdarovy rodiny, který si vzal na starost zastupování zájmů Spojených rodin a doufal, že dá vztahy s Connorovou a Daubleovou do pořádku. Den co den, po celou dobu letu, jim předkládal listiny…</p>
<p>Když o deset měsíců později loď přistála na Zemi, byly chudé jako vytěžený důl, narozeny na Marsu, ve vyhnanství na Zemi, odsouzeny k doživotnímu kličkování před žalobami Trojky…</p>
<p><strong>2172, rok 53 marťanského letopočtu</strong></p>
<p>Události na Marsu byly výborným příkladem politických bojů ‚mladé’ kultury, což byl předmět studia, na který jsem se specializovala – s přihlédnutím k pozemským dějinám. Měla bych být fascinována, ale ve skutečnosti jsem většinu denních zpráv ignorovala.</p>
<p>Mé mladistvé ideály byly nemilosrdně pošlapány a já nevěděla, co z toho vyvodit. Nedokázala jsem si pro sebe vymezit definitivní zaměření studia a rozhodnout se, jak být užitečná své rodině, dokud si důkladně neujasním, kdo vůbec jsem. Matka mou nerozhodnost podporovala; otec jí v tom ustoupil. Získala jsem tedy jakýsi odklad povinností.</p>
<p>Když MUS znovu zahájila vyučování, změnila jsem školu i hlavní studijní obor, přešla do Durrey Station, třetího největšího města na Marsu a domova druhé největší větve univerzity. Vybrala jsem si obor humanitních věd, kurz pro pokročilé: texty z devatenáctého a dvacátého století, filozofii z dob před kvantovou mechanikou, a jako nejpraktičtější předmět na seznamu etiku v oboru obchodu a podnikání. Hlavní předmět se mnou sdílelo pět nešťastníků, průkopníků studia oboru, který prakticky zaměření Marťané zcela opomíjeli.</p>
<p>Potřebovala jsem si odpočinout. A tak jsem se rozhodla, že se budu bavit.</p>
<p>###</p>
<p>Na Charlese jsem si celé měsíce ani nevzpomněla. Netušila jsem, že také přešel do Durrey Station. Ani když začala škola, nenarazili jsme na sebe hned. Spatřila jsem ho až o školních prázdninách v Shinktownu.</p>
<p>O slunovratu uprchlo z univerzity sedm set devadesát studentů. Někteří – ti, kdo pocházeli z místních seriózních a dobře zavedených rodin z Mariner Valley – se vrhli do práce na svých zemědělských usedlostech, jiní se uchýlili do Shinktownu. Ti, kdo už uzavřeli manželství, se rozptýlili do svých zpola dokončených doupat, z nichž se brzy měly stát nové stanice, a dělali to, co ženatí a vdané obvykle dělají.</p>
<p>Má rodina nevlastnila žádné farmy a nevyžadovala ode mě zjevné projevy rodinné oddanosti. Měli mě rádi, ale nechávali mě vybrat si vlastní cestu.</p>
<p>Město Shinktown se skládalo z nepříliš půvabné změti obchodů, diskrétních hotýlků, heren a tělocvičen, vzdálené sedmnáct kilometrů od Durrey Station, a studenti se tam uchylovali, když si chtěli odpočinout od studia nebo závazků vůči rodinám; když cítili potřebu hodit všechno za hlavu a pořádně se vyřádit.</p>
<p>Mars nikdy nebyl planetou puritánů. Ovšem zdejší postoj k sexu odpovídal průkopnické kultuře. Účelem sexu je rozmnožování a zakládání pevných svazků mezi jednotlivci a rodinami; sex vede (nebo by měl vést) k lásce a dlouhodobým vztahům; sex bez lásky nebyl považován za hřích, ale určitý druh plýtvání. Dokonalému Marťanovi, muži či ženě, jak je představovali v LitVidu, při navazování sexuálních vztahů nikdy nešlo o to, vyhovět nějakému svrbění. Bylo to pekelně komplikované, zatížené stresující závažností pro jednotlivce i rodinu, vždycky se jednalo o nové spojení (málokdy docházelo ke sňatkům uvnitř jedné Spojené rodiny) a vznik nové entity, o pevný svazek dvou oddaných a vzájemně si vyhovujících partnerů.</p>
<p>Takový byl náš mýtus a přiznávám, že jsem ho shledávala přitažlivým. Pořád ještě mi tak připadá. Říká se, že romantik je člověk, který se nikdy nesmíří se zjevnými skutečnostmi, které mu ukazují oči a uši.</p>
<p>V dnešní době se nenajde mnoho fyzicky nepřitažlivých lidí. Většina Marťanů nemá sklony ani potřebu nechat těmto věcem jejich přirozený, nejistý průběh. Speciálně tuto záležitost vtloukla populární veřejná politika Trojky do hlav veřejnosti už před více než sedmdesáti marťanskými lety. Já sama jsem byla dostatečně přitažlivá, moje genetické dědictví vyžadovalo jen minimální zásahy, pokud vůbec byly nějaké potřeba – nikdy jsem se na to matky ani otce nezeptala – a muži se nijak nezdráhali se mnou bavit.</p>
<p>Ale ještě nikdy jsem neměla milence, hlavně proto, že mi mladí muži připadali buďto přespříliš vážní nebo naopak moc lehkomyslní nebo, to nejčastěji, příliš nudní. Od své budoucí první (a možná jediné) lásky jsem nežádala pouze tělesnou krásu, toužila jsem po něčem opravdu významném, hlubokém, chtěla jsem něco takového, že by celý Mars – pokud ne celá Trojka – závistivě zavzdychal, až bychom s mým imaginárním milencem jednou v požehnaném věku publikovali své paměti…</p>
<p>Nebyla jsem prudérní o nic víc než kterýkoli jiný Marťan. Nebavilo mě spát sama. Často jsem si přála snížit své nároky, abych se o mužích dozvěděla víc; pochopitelně o pohledných mužích, mužích se špetkou odvahy a s vysokým sebevědomím. Pro tenhle druh experimentování je důležitá spíš krása a fyzická přitažlivost než intelekt, ale když člověk může mít obojí – důvtip, krásu a schopnosti…</p>
<p>Tolik k mému snění.</p>
<p>Shinktown představoval pro mladé Marťany místo plné pokušení, proto jsme se tam také všichni vydávali. Bavila jsem se při tanci, flirtovala a líbala se, ale zatím jsem se vyhýbala důvěrnějším schůzkám, přestože mi bylo jasné, že by o mě byl zájem. Ve vztazích mezi muži a ženami odedávna a stále platilo, že muž se snaží svádět a žena si vybírá, což mi vyhovovalo. Mohla jsem muže přitahovat, zkoušet, hrát tu nepochybně krutou a (jak jsem si myslela) naprosto poctivou hru na vybírání vzorků ze stáda.</p>
<p>Jednoho časného jarního večera uprostřed prázdnin pořádal místní univerzitní klub malý večírek, navazující na míčovou hru na stadionu. Zúčastnila jsem se hry a vychutnávala vzrušení z pružných mužských těl při výskocích a úderech do těžkého míčku, bylo mi malinko nevolno ze směsi silného shinktownského čaje a vína a doufala jsem, že se z toho dostanu při tanci, že si trochu zaflirtuju a pak půjdu domů a budu přemýšlet.</p>
<p>Zahlédla jsem Charlese dřív než on mě, přes místnost, při tanci s třeťákem z Durrey. Charles hovořil („balí ji,“ pomyslela jsem si) s vysokou okatou exotickou kráskou, která mi připadala tak trochu nad jeho možnosti. Když tanec skončil, prodrala jsem se davem a jako náhodou jsem do něj zezadu vrazila. Otočil se od exotické krásky, spatřil mě a k mému úleku se mu obličej rozzářil jako dítěti. Div se nepřetrhl, jen aby se té okaté dívky zbavil.</p>
<p>Přemýšlela jsem o naší akci na MUS celé měsíce a byla bych si o ní ráda promluvila, a Charles mi pro tenhle účel připadal ideální.</p>
<p>„Můžeme zajít na večeři,“ navrhl Charles, když jsme opustili taneční parket.</p>
<p>„Už jsem jedla.“</p>
<p>„Tak jenom na něco malého.“</p>
<p>„Chtěla bych si popovídat o loňském létě.“</p>
<p>„Pozdní zákusek je na to nejlepší příležitost.“</p>
<p>Zamračila jsem se, jako by šlo o nějaký nevhodný návrh, pak jsem to vzdala. Charles mě vzal pod paží – to vypadalo dost neškodně – a našli jsme malou, tichou kavárnu v jednom z tunelů vnějšího okruhu. Obloukový tunel se v těch místech větvil, část vedla do severní čtvrti Shinktownu pro trvalé obyvatele, kde se nacházelo jen málo obchodů a většinou v nich obsluhovali pouze arbeitři. Prošli jsme centrálním nádvořím, které tvořil hektar pečlivě upravené zeleně, obklopený šesti patry balkunů naskládaných jeden na druhém. Architektura nádvoří zřejmě napodobovala to nejhorší ze Země a působila zpátečnicky a tísnivě. Druhá větev tunelu s obchody ovšem byla poměrně moderní a přívětivá.</p>
<p>Usadili jsme se v kavárně, upíjeli kávu z Valley a čekali, až nám donesou koláče. Charles zpočátku moc nemluvil, byl očividně nervózní. Všechno, co jsem řekla, přijímal se širokým úsměvem, jako by mi dychtivě vycházel vstříc.</p>
<p>Taková konverzace mě brzy přestala bavit. Naklonila jsem se dopředu. „Proč jsi přišel do Shinktownu?“</p>
<p>„Byl jsem osamělý a nudil jsem se. Vězel jsem až po krk v topografii Bellova kontinua. Ty… asi nevíš, o co jde.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„No, je to fascinující. Jednoho dne to možná bude mít obrovský význam, ale zatím jde o okrajovou záležitost. Proč jsi tady ty?“</p>
<p>Pokrčila jsem rameny. „Ani nevím. Nejspíš kvůli společnosti.“ S jistým překvapením jsem si uvědomila, že tímhle způsobem vlastně koketuju. Matka by moje chování asi označila za jízlivé, a matka mě dobře zná.</p>
<p>„Hledáš dobrého tanečníka? V tom případě nejsem právě ten nejvhodnější.“</p>
<p>Mávla jsem nad tím rukou. „Pamatuješ si, co říkal Sean Dickinson?“</p>
<p>Zašklebil se. „Rád bych to zapomněl.“</p>
<p>„Co se ti na něm nezdálo?“</p>
<p>„Nejsem zrovna znalec lidské povahy…“ Charles soustředěně pozoroval svůj šálek. Donesli nám koláče a Charles položil dlaň na obsluhujícího arbeitra. „Platím já,“ prohlásil. „Jsem staromódní.“</p>
<p>Nechala jsem to být. „Já myslím, že se zachoval úplně <emphasis>příšerně</emphasis>.“</p>
<p>„Nejsem si jist, jestli bych zašel až tak daleko.“</p>
<p>Znovu jsem obemkla rty to slovo a vychutnávala ho. „Příšerně. Jako politické monstrum.“</p>
<p>„Opravdu tě to vzalo, co? Nezapomeň, že byl zraněný.“</p>
<p>„Pokoušela jsem se celé té situaci porozumět, pochopit, proč jsme ničeho nedosáhli. Proč jsem tak ochotně následovala Seana a Gretyl…“</p>
<p>„Následovala ty dva? Nebo naši věc?“</p>
<p>„Věřila jsem – věřila jsem v naši věc, ale šla jsem <emphasis>za nimi</emphasis>,“ řekla jsem. „A snažím se pochopit proč.“</p>
<p>„Zdálo se, že vědí, co dělají.“</p>
<p>Povídali jsme si asi hodinu, vraceli jsme se v kruzích zpátky a nedostali se o nic blíž k pochopení toho, co se nám stalo. Zdálo se, že Charles se s tou záležitostí vyrovnal a považuje ji za mladický úlet, ale já si nikdy nedovolila o takových věcech žertovat. Nezdar ve mně vyvolával pocit viny, ztraceného času a promeškaných příležitostí.</p>
<p>Když jsme dojedli koláče, zdálo se přirozené uchýlit se na nějaké tiché místo a pokračovat v rozhovoru. Charles navrhl nádvoří. Zavrtěla jsem hlavou a vysvětlila mu, že mi to tam připadá jako <emphasis>insula. </emphasis>Charles nikdy nestudoval dějiny. Pokračovala jsem: „Insula. To bývalo něco jako činžovní dům ve starém Římě.“</p>
<p>„V tom městě?“ přeptal se.</p>
<p>„Ano,“ kývla jsem. „V tom městě.“</p>
<p>Další návrh, jemuž předcházela chvilka nejistého zvažování, byla návštěva u něj v pokoji. „Mohl bych objednat čaj nebo víno.“</p>
<p>„Obojího už jsem měla dost,“ řekla jsem. „Mohli bychom dostat minerálku?“</p>
<p>„Pravděpodobně ano,“ odpověděl. „Durrey leží na kvalitní vodonosné vrstvě. Celá tahle oblast se nachází v krasovém území z pretharsického období.“</p>
<p>Dojeli jsme taxíkem až do protilehlého oblouku, kde stály hotely a ubytovny, sloužící hlavnímu zdroji příjmů Shinktownu, totiž studentům.</p>
<p>Nevybavuju si, že bych při vstupu do Charlesova pokoje očekávala kdovíco. Vybavení postrádalo jakoukoli eleganci – levné, čisté, udržované arbeitry, bez nanodekorací; jen příjemné odstíny béžové, měkce zelené a šedé. Na posteli se mohl pohodlně vyspat jen jeden člověk. Najednou mě napadlo, že pokud Charles zašel až sem, možná ode mě také očekává něco víc. Zatím jsme se ovšem ani nepolíbili a dohodli jsme se, že si sem jdeme popovídat.</p>
<p>Stejně jsem ale přemítala, jak zareagovat, kdyby po mně vyjel.</p>
<p>„Objednám tu vodu,“ řekl. Dvěma kroky přistoupil ke stolu, váhal, jestli si má sednout na houpací židli nebo vedle mě na kraj postele. „Perlivou, nebo obyčejnou?“</p>
<p>„Obyčejnou.“</p>
<p>Vložil svůj panel do portu na stole a zadal objednávku. „Jsou pomalí. Bude to trvat tak pět minut. Staří arbeitři,“ vysvětlil.</p>
<p>„Rozvrzaní,“ dodala jsem.</p>
<p>Usmál se, sedl si na židli a rozhlédl se. „Není to zrovna luxusní. Nic lepšího si nemůžu dovolit.“ Jedna židle, malý stůl s připojením na síť a komunikačním zařízením, postel pro jednoho s tenkou přikrývkou, sprchovací parní pytel za úzkými dveřmi, výlevka a záchod, složené do stěny za závěsem – všechno natěsnáno do prostoru tři krát čtyři metry.</p>
<p>Zcela přirozeně jsem se zamyslela, kolik lidí se v tomhle pokoji věnovalo sexu a za jakých okolností.</p>
<p>„Mohli bychom strávit celá léta úvahami o Seanovi a Gretyl,“ pravil Charles. „Nechtěl bych, aby sis myslela, že jsem na všechno zapomněl.“</p>
<p>„Ach, to ne.“</p>
<p>„Jenomže mám toho tolik na <emphasis>hloubání</emphasis>, opravdu.“ Použil to slovo, tak trochu jako by chtěl sám sebe parodovat, jako by tím chtěl zmírnit břemeno, které pro něj znamenalo. „Nedokážu se pořád trápit chybami, které jsme kdysi udělali.“</p>
<p>„A udělali jsme chyby?“ zeptala jsem se. Uhladila jsem záhyby na přikrývce.</p>
<p>„Myslím že ano.“</p>
<p>„Jaké chyby?“ naléhala jsem na něj. Zlobila jsem se, ale skrývala jsem to.</p>
<p>Charles nakonec odtáhl židli od stolu a sedl si s lokty na kolenou, ruce sepjaté před sebou. „Měli jsme si lépe vybrat vůdce,“ prohlásil.</p>
<p>„Myslíš, že Sean byl špatný vůdce?“</p>
<p>„Tys řekla, že je to monstrum,“ připomněl mi.</p>
<p>„Všechno se nám tam zhatilo. Kdybychom měli větší štěstí, mohlo to dopadnout úplně jinak.“</p>
<p>„Chceš říct, že kdyby se Connorová s Daubleovou neoběsily samy, mohli jsme jim nabídnout oprátku?“</p>
<p>„Tak nějak.“</p>
<p>„Myslím, že o něco takového se Sean s Gretyl snažili,“ mínil Charles.</p>
<p>„My všichni,“ poopravila jsem ho.</p>
<p>„Správně. Ale co bychom podnikli potom? Čeho vlastně se Sean pokoušel dosáhnout?“</p>
<p>„V dlouhodobém výhledu?“ přeptala jsem se.</p>
<p>„Tak,“ přikývl. Objevovala jsem v něm schopnosti, které jsem dřív neviděla. Byla jsem zvědavá, jak daleko se tyhle nové hlubiny táhnou. „Mám dojem, že jim šlo o anarchii.“</p>
<p>Náhle jsem se zamračila.</p>
<p>Podíval se na mě a obličej mu trochu ztuhl „Ale já vlastně nechtěl –“</p>
<p>„Proč by měli chtít anarchii?“</p>
<p>„Sean chce být vůdce. Ale nikdy nedosáhne toho, aby ho lidé zvolili.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Má charisma jako z LitVidu,“ řekl Charles. Jak to, že neviděl, jak moc mě rozčiluje? Připadala jsem si zvráceně: chtěla jsem, aby mě rozzlobil, abych mu mohla odepřít něco, co chtěl získat, to jest svou vlastní náklonnost.</p>
<p>„Je povrchní?“</p>
<p>„Omlouvám se, tebe to rozčiluje,“ promluvil tiše a mnul si ruce. „Vím, žes ho měla ráda. Mrzí mě to. Nepřivedl jsem tě sem, abych –“</p>
<p>Zapípal dveřní zvonek. Charles otevřel, vešel arbeitr s lahví <emphasis>Minerální stolní vody z Durrey. </emphasis>Charles mi podal sklenici a znovu si sedl.</p>
<p>„Já vážně nechci mluvit o politice,“ pokračoval. „Nejsem v ní moc zběhlý.“</p>
<p>„Chtěli jsme si popovídat o tom, co se pokazilo,“ trvala jsem na svém. „Jsem zvědavá na tvoje názory.“</p>
<p>„Nesouhlasíš se mnou.“</p>
<p>„Možná. Ale ráda bych vyslechla, co mi k tomu řekneš.“</p>
<p>Podle Charlesovy čelisti, přitažené do obranného postavení ke krku, i způsobu, jakým svíral pěsti, bylo znát, jak je z toho nešťastný. „Tak dobře,“ řekl. Cítila jsem, že se vzdal, uznal, že jsem mimo jeho dosah, a to mě podráždilo ještě víc. Taková opovážlivost!</p>
<p>„Jaký vůdce by byl z Seana?“</p>
<p>„Diktátor,“ odpověděl tiše Charles. „A ne moc schopný. Neřekl bych, že na to má. Neumí využít svého osobního kouzla v pravou chvíli a nedokáže udržet na uzdě své city.“</p>
<p>Můj hněv vyprchal. Byl to velmi zvláštní pocit: já s Charlesem <emphasis>souhlasila. </emphasis>Přesně tohle byla ta zrůdnost, kterou jsem se snažila pochopit.</p>
<p>„Jsi lepší soudce lidské povahy, než si myslíš,“ povzdechla jsem si a opřela se na posteli.</p>
<p>Smutně pokrčil rameny. „Stejně jsem to zvoral.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Chtěl bych tě poznat lépe. Když tě vidím, cítím něco úplně zvláštního.“</p>
<p>To mě zaujalo a už jsem se chystala, že budu pokračovat v tom pekelném výslechu – <emphasis>Jak? Co tím myslíš?</emphasis> – ale Charles vstal. „Nikam to nevede. Tys mě neměla ráda od samého začátku.“</p>
<p>Nechápavě jsem na něj civěla.</p>
<p>„Myslíš si, že jsem trapný. Vůbec se nepodobám Seanovi, a na toho sis dělala zálusk… A teď ti připadá, že se ho pokouším shazovat.“</p>
<p>„Sean už mě nezajímá.“ Sklopila jsem oči a doufala, že to vypadá přiměřeně poctivě. „Rozhodně ne po tom, co mi řekl.“</p>
<p>„To je mi líto,“ pravil Charles.</p>
<p>„Proč se pořád omlouváš? Sedni si, prosím.“</p>
<p>Minerálky se ještě ani jeden z nás nedotkl.</p>
<p>Charles se posadil a zvedl sklenici. „Víš, tahle voda ležela miliardy let uzavřená ve vápenci… Dávný život. Tomu bych se <emphasis>opravdu </emphasis>strašně rád věnoval. Tedy kromě fyziky, kde bych chtěl získat grant a zahájit výzkum. Chodit Nahoru a studovat dna vyschlých moří. Ne bavit se o politice. Hledám někoho, kdo by chodil se mnou a dělal mi společnost. Myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit.“ Charles vzhlédl a bez dechu rychle pokračoval: „Kleinova Spojená rodina má asi dvacet kilometrů odtud vinici. Mohl bych si vypůjčit traktor a ukázat ti –“</p>
<p>„Výrobnu vína?“ užasla jsem.</p>
<p>„Neúspěšnou. Předělali ji na vodárnu. Není to o moc víc než příkopový dóm, ale jsou tam bohatá naleziště fosilií. A možná ta vyřazená sklizeň už vyzrála a mohli bychom ji ochutnat.“</p>
<p>„Ty mě o to žádáš?“ Najednou jsem pocítila takové nečekané teplo, až mi zvlhly oči. „Ty mě udivuješ, Charlesi.“ A já udivovala sama sebe. Pak jsem dodala, opět se sklopenýma očima: „Co si od toho slibuješ?“</p>
<p>„Možná že bys mě někde jinde měla radši. Nehodím se do Shinktownu, ani nevím, proč jsem sem přišel. Sice jsem rád, že jsem to udělal, protože jsi tu ty, ale…“</p>
<p>„Stará výrobna vína. A… šli bychom Nahoru?“</p>
<p>„V pořádných skafandrech. Už jsem tam byl mnohokrát. Se mnou bys byla v bezpečí.“ Ukázal prstem směrem Nahoru. „Nejsem žádný litvidový idol, Casseio. Nikdo, z koho by se ti podlomila kolena.“</p>
<p>Předstírala jsem, že jsem poslední větu neslyšela. „Nikdy jsem nebyla na lovu zkamenělin,“ řekla jsem. „Je to bezva nápad.“</p>
<p>Charles polkl a vzápětí se rozhodl naléhat dál. „Můžeme vyrazit třeba hned. Strávit tam pár dní. Moc by nás to nestálo – moje rodina není bohatá, ale půjčili bychom si vybavení, které momentálně nikdo nepoužívá. S přídělem kyslíku nebudou potíže. Jako úhradu přivezeme zpátky vodík. Můžu tam zavolat a nařídit, aby nám na stanici zatopili.“</p>
<p>Tohle všechno znělo malinko prostopášně, bylo to naprosto nečekané a docela milé. Charles by mě nikdy nenutil udělat o krok víc, než by se mi líbilo. Bylo to prostě dokonalé.</p>
<p>„Pokusím se moc tě nenudit fyzikou,“ dodal.</p>
<p>„To bych zvládla. Proč si myslíš, že jsem se zajímala o Seana, myslím v tom romantickém smyslu?“</p>
<p>Na to moudře neodpověděl; místo toho se hned teď, pozdě v noci, pustil do příprav.</p>
<p>Marťané vídají povrch své planety nejčastěji za okny vlaku. Tak devětkrát desetkrát za život Marťan vystoupí Nahoru a projde se po povrchu ve skafandru – obvykle ve skupině a pod dohledem, jako turista na vlastní planetě.</p>
<p>Ať už tomu říkáme strach nebo rozumný přístup, většina Marťanů dává přednost tunelům, a proto si přezdíváme králíci a docela se nám to líbí; červení králíci, abychom se odlišili od šedých králíků, obyvatel pozemského Měsíce.</p>
<p>Myslím, že jsem byla v traktoru vedle Charlese nervóznější než před mnoha měsíci v těsnicí slupce. Věřila jsem, že Charles mezi stržemi a pozůstatky po dávných ledovcových splazech nezabloudí, vyzařovala z něj sebejistota. Zneklidňovalo mě, jak blízko mám k emocím, které jsem až dosud držela pevně uzamčené pod filozofií.</p>
<p>Nedokážu ten obrat vysvětlit. K Charlesovi mě to začínalo přitahovat, ale byl to pomalý proces. Když řídil, vrhala jsem na něj kradmé pohledy a zkoumala rysy jeho hubeného obličeje, dlouhý rovný nos, velké hnědé oči, pomalu mrkající a pozorné, nenápadně smyslný horní ret a nepatrný náznak slabosti v dolním, vystupující bradu, šlachovitou šíji – opojnou směsici rysů, které mi připadaly přitažlivé, a takových, které se mi nezamlouvaly. Žádná klasická krása, žádná dokonalost. Dlouhé prsty s hranatými nehty, široká kostnatá ramena, trochu vpadlý hrudník…</p>
<p>Svraštila jsem obočí a obrátila pozornost ke krajině. Nijak jsem netíhla k přírodním vědám, ale žádný Marťan neunikne minulosti; už jako děti slýcháme na dobrou noc různé pohádky a pověsti.</p>
<p>Mars je mrtvý, ale kdysi dávno byl živý. Na nížinatých pláních leží pod všudypřítomným skákavým pískem a vazkou mastnotou tlustá zvápenatělá vrstva; vápenec, hřbitov nesčetných drobných živočichů, kteří žili u dna dávného moře, jež kdysi pokrývalo celou tuto oblast – a šedesát procent severní polokoule.</p>
<p>Před půl miliardou marťanských let padly tyto oceány za oběť stárnutí a chladnutí planety. Proudění v nitru Marsu se zpomalilo a stabilizovalo právě v době, kdy se na povrchu začaly vyvíjet kontinenty. Migrace čtyř mladých desek marťanské kůry se tudíž zastavila, byl předčasně ukončen život řady sopek, chrlících plyn. Atmosféra započala svůj zdlouhavý únik do vesmíru. Po uplynutí šesti set milionů marťanských let byl život zatlačen na ústup, vyvinul se směrem k odolnějším formám a zanechal po sobě na dnech vyschlých moří usazeniny se zkamenělinami, krasová území a konečně matky ecos a úžasné mosty akvaduktů. (‚Ecos’ je jednotné číslo, množné ‚ecoi’.)</p>
<p>Všude kolem nás vyčnívaly z rudookrového písku žlutobílé vápencové hřbety. Rezavé rozbité balvany roztroušené kolem kráterů po dopadu meteoritů se na této směsi vyjímaly jako zrnka čokoládové rýže na rebarborové polevě vanilkové zmrzliny. Na pozadí růžové oblohy to bylo krásné, až to bralo dech; srdceryvná připomínka smrtelnosti planet.</p>
<p>„Líbí se ti tady?“ zeptal se Charles. Od chvíle, kdy jsme v půjčeném traktoru Kleinových opustili Durrey, jsme toho moc nenamluvili.</p>
<p>„Je to úžasné,“ odvětila jsem.</p>
<p>„Počkej, až dojedeme k otevřeným krasovým jeskyním – vypadají jako nory na prérii. Je to spolehlivá známka vodonosných vrstev, ale jen odborník pozná, jak hluboko se nalézají a jestli nezbělaly.“ Zbělalé vrstvy mají vysokou koncentraci arzenu, takže se těžba vody z nich poněkud prodraží. „V bílých mořích se vyskytovaly zcela odlišné životní formy. Odtud pravděpodobně pocházejí matky.“</p>
<p>O mateřských cystách jsem toho moc nevěděla. Skladiště života posttharsického období v jediném organismu – matky omega ecos, celý svět v trpělivé skořápce. Rodiče akvaduktů. Jejich zkameněliny byly objeveny až v posledních letech a já zprávám o nich nevěnovala pozornost.</p>
<p>„Už jsi někdy viděla mateřskou cystu?“ zeptal se Charles.</p>
<p>„Jenom na obrázku.“</p>
<p>„Jsou úžasné. Větší než traktor, těžké skořápky tlusté asi stopu – leží zahrabané v písku a čekají, až se obnoví dávný vodní cyklus… Jsou poslední svého druhu.“ Oči mu zářily a ústa se prohnula do polovičního úsměvu plného úcty. Jeho nadšení ho ode mě na chvíli vzdálilo. „Některé tu možná vydržely desítky milionů let. A vlhko se nakonec nedostavilo.“ Zavrtěl hlavou a smutně ohrnul koutky úst dolů, jako by hovořil o rodinné tragédii. „Někteří hledači si myslí, že jednou najdeme jednu živou. Svatý grál lovců fosilií.“</p>
<p>„Je to vůbec možné?“</p>
<p>„Neřekl bych.“</p>
<p>„Tam, kam máme namířeno, jsou nějaké zkamenělé matky?“</p>
<p>Znovu zavrtěl hlavou. „Vyskytují se velmi vzácně. A ne v krasech. Většinou byly nalezeny v rýhách.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Ale můžeme se po nich podívat.“ Vykouzlil milý klukovský úsměv, otevřený a důvěřivý.</p>
<p>Kleinova výrobna vína, ušlechtilý pokus, který nepřinesl očekávané výsledky, ležela v závětří vyschlé náhorní plošiny, vyvýšené díky mrazovému zvětrávání, dvacet kilometrů západně od Durrey Station. Její údržbu teď obstarávali arbeitři, a zřejmě nárazově, soudě podle tvaru závějí skákavého písku u vchodu. Jasně zelená tabule na bráně hlásala: ‚Trés Haut Médoc’. Charles projel s traktorem pod cedulí. Vrata garáže se pomalu, neochotně otevřela; otevírací zařízení bylo zaneseno prachem. Charles zaparkoval traktor v temném boxu.</p>
<p>Stáhli jsme si obleky a vylezli z kabiny. Charles přitiskl dlaň na senzor zámku a otočil se ke mně. „Nebyl jsem tu od dob, kdy měnili kódy. Doufám, že mě nechali ve staré Kleinově síti.“</p>
<p>„Ty sis to neověřil?“ vyhrkla jsem poplašeně.</p>
<p>„Jen žertuju.“ Vstup se otevřel, vešli jsme dovnitř.</p>
<p>Arbeitři se celá léta opravovali sami, až z nich byly ošklivé hroudy. Připomínali mi svědomité malé hrbáče, podlézavě nám uhýbali z cesty, když jsme zkoumali úzké tunely vedoucí do hlavních obytných prostor. „Nikdy jsem neviděla takhle staré arbeitry,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„Kdo šetří, má za tři, to je heslo Kleinovy rodiny. Vzali si odtud kvalitnější stroje a nechali jen nejnutnější osazenstvo, aby se staralo o vodu.“</p>
<p>„Chudáci,“ pravila jsem nejistě.</p>
<p><emphasis>„Voilá,“ </emphasis>oznámil Charles a otevřel vchod do obytné části. Za dveřmi jsme objevili místnost, uklizenou a uspořádanou podle představ šílence. Nafukovací matrace, naskládané v koutě, tvořily jakýsi přístřešek, na stole, ustlaném jako postel, ležely pokrývky, rozbité součásti vybavení kdosi zálibně vystavil na odiv na podlaze uprostřed místnosti, aby okamžitě upoutaly pozornost. Čpělo to tu jódem. Stroje se očividně nudily. Velký arbeitr, asi metr vysoký a zpoloviny tak široký, se soudkovitým trupem a vystupujícími pažemi, hrdě stál ve středu svého panství. „Vítejte,“ pozdravil nás skřípavě. „Tento statek neměl žádné hosty už čtyři roky. Čím vám můžeme posloužit?“</p>
<p>Charles se zasmál.</p>
<p>„Nesměj se,“ zarazila jsem ho. „Mohlo by se to dotknout jeho citů.“</p>
<p>Arbeitr vydával stálý hukot, což je známka hrozícího zhroucení. „Tato jednotka vyžaduje výměnu, pokud je to možné,“ sdělil nám po krátkém sebezpytování.</p>
<p>„Budeš to muset nějak zvládnout,“ řekl Charles. „Potřebujeme ubytování pro dva lidi… oddělené ubytování, a to co nejdřív.“</p>
<p>„Tento prostor nevyhovuje?“ zeptal se arbeitr s jakýmsi mechanickým zklamáním.</p>
<p>„Téměř, ale musí se trochu přestavět.“</p>
<p>Nedokázali jsme potlačit chichotání.</p>
<p>Arbeitr si nás měřil tím zvláštním způsobem stařičkých strojů, které působí dojmem paličatosti a vnímavosti, i když ve skutečnosti jsou pouze pomalé. „Vše bude zařízeno. Omlouvám se, ale tato jednotka bude vyžadovat výměnu některých součástí a dobití nanozařízení, jakmile to bude možné.“</p>
<p>O čtyři hodiny později byly obytné prostory v rozumné míře upraveny a arbeitři uložili a zaregistrovali naše zásoby na několik dní. My dva s Charlesem jsme nechali horečné činnosti a pohlédli na sebe. Charles první odvrátil zrak a předstíral, že kriticky zkoumá interiér. „Připomíná to tu ubytovnu,“ prohlásil.</p>
<p>„Je to pěkné,“ řekla jsem.</p>
<p>„No, žádný přepych.“</p>
<p>„Ani jsem žádný nečekala.“</p>
<p>„Byl jsem tady, když mi bylo deset, ještě s otcem.“ Charles si nervózně otřel ruce o kalhoty. „Byl to jakýsi způsob úniku, putovali jsme z Amnesie do Jeffersonu, přes Durrey… Tady Kleinovy pozemky pronikají do území staré SR Erskinových. Nemám ponětí, jak k tomu došlo.“</p>
<p>Další chvíle rozpačitého ticha. Charles zjevně nevěděl, čím začít, ani co se od něj očekává; ani já to nevěděla, ale jako žena jsem nenesla zodpovědnost za zahájení a ani jsem to nechtěla zkoušet.</p>
<p>„Nepůjdeme se podívat na víno?“ zeptal se náhle a natáhl ruku.</p>
<p>Uchopila jsem ji a naše prohlídka výrobny vína Trés Haut Médoc začala.</p>
<p>Charles byl roztomile nervózní. Bylo to okouzlující, protože já neměla co říct a neměla jsem na práci nic než následovat ho; poslouchala jsem jeho mírumilovné komentáře marťanských záležitostí, které jsem většinou znala. Jeho hlas na mě měl uklidňující vliv, i když právě probíral technické podrobnosti. Časem jsem začala vnímat víc jeho tón než obsah a vychutnávala jeho typicky mužský rytmus, s nímž kladl jeden fakt na druhý, architekturu projevu, která nás pro tu chvíli chránila, abychom spolu nezůstali sami.</p>
<p>Devadesát i více procent všech marťanských stanic leží pod povrchem. Kvůli nezbytnému požadavku přetlaku a ochrany před zářením, pronikajícím řídkou atmosférou, je to nejhospodárnější způsob stavění. V prvních deseti letech se osadníci pokoušeli prorazit vrstvu půdy a vybudovat výškové stavby a vyhlídkové kupole, ale osídlování Marsu mělo od začátku omezený rozpočet. Podzemní sídla nebo stavby s navršenými náspy vyšly mnohem levněji. Tepelné výměníky, senzory, vstupy a východy, to vše spolu s několika nízkými budovami vyčnívalo nad povrch, ale i teď jsme zůstávali v podstatě jeskynními lidmi.</p>
<p>Polovina vodonosných vrstev Marsu bylo pevných – minerální kolektory – a polovina kapalných. Vyskytovalo se mnoho druhů pevných kolektorů. Patřily k nim permafrosty a počvy, obvykle v pahorkatinách. Některé ledové dómy na Marsu měly v průměru deset kilometrů, ale téměř všechny už ztratily vodu, která je vytvořila. Odpařená voda buďto zkondenzovala na pólech, nebo během dlouhých věků vyprchala do vesmíru. Řídká atmosféra neobsahovala téměř žádnou vlhkost.</p>
<p>Trés Haut Médoc leželo půl kilometru nad tekutou vrstvou, patrně stejnou, jež zásobovala Durrey. Voda prosakovala vápencem a hromadila se v hlubších puklinách a jeskyních, které sahaly až deset kilometrů pod kras.</p>
<p>Naše první zastávka byla čerpací stanice. Čerpadlo, masivní shluk ocelově modrých válců a koulí, splácaných dohromady jako abstraktní socha, vytrvale pracovalo už patnáct marťanských let. Na vlastní pohon spotřebovávalo deuterium, získávané přímo z vody, kterou čerpalo ze země.</p>
<p>„Před devatenácti lety, pozemskými lety, jsme ho napojili na Durreyskou vodovodní síť,“ vysvětloval Charles a obcházel přitom čerpadlo. „Hned potom, co jsme zrušili výrobu vína a stanice byla automatizována a opuštěna. Zdroj příjmů, který nám vynahrazuje neúspěch.“ Naše kroky se dutě rozléhaly na zmrzlé kamenné podlaze. Ve ventilátorech na stěnách šeptal vzduch, chladný, nakyslý a zatuchlý. „To je teď jediný důvod pro existenci téhle stanice. Durrey o vodu stojí, platí za ni, takže necháváme čerpadlo běžet. Když už tady jsem, ospravedlním naši návštěvu tím, že vyplním zprávu…“</p>
<p>„A požádej o náhradní arbeitry,“ navrhla jsem.</p>
<p>„Možná. Lidé, kteří založili vinici, pocházeli z Kalifornie… Nebo to byli Australané? Už jsem zapomněl.“</p>
<p>„To je dost velký rozdíl,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„Vlastně ani ne. Teď už znám hodně Australanů i Kaliforňanů. Jsou si hodně podobní, liší se jen přízvukem. Má rodina pochází z Nového Zélandu. Co ta tvoje?“</p>
<p>„Nevím to jistě, ale myslím, že je německo-indická.“</p>
<p>„To vysvětluje tvoji krásnou pleť,“ řekl Charles. „Já na dědictví moc nedám.“</p>
<p>Charles mě vedl k usazovacím nádržím. Temná jezírka, klidná a tichá jako sklo, spočívala v prohlubních vytesaných do vápence ve dvou komorách o hektarové rozloze a hloubce deset metrů. Někde pod našima nohama slabě bušila přečerpávací čerpadla, jež hnala vodu do trubek v Durrey. Vdechla jsem studený, vlhký vzduch a sáhla na vlhké vápencové stěny.</p>
<p>„Ta skála se podobá starým kostem,“ ozval se Charles.</p>
<p>„Přesně. Mořské dno.“</p>
<p>„Bez těchhle vápencových vrstev by nemohla existovat půlka našich měst a stanic.“</p>
<p>„Proč se ten vápenec nezmění v mramor nebo tak něco?“ zeptala jsem se, zčásti proto, abych nevypadala jako naprostý nevzdělanec, co se areologie týče.</p>
<p>Charles potřásl hlavou. „Za poslední miliardu let nedošlo k žádné výrazné areologické aktivitě. Ke vzniku mramoru potřebuješ žár a tlak. Mars spí. Ten už tu práci nezastane.“</p>
<p>„Aha.“ Takže jsem právě předvedla, jaký jsem naprostý nevzdělanec. Ale nijak mě to netrápilo; poskytovala jsem Charlesovi příležitost, aby se mohl předvádět, a sobě šanci poznat, jaký doopravdy je, s jakým mužem se právě chystám strávit pár dní o samotě.</p>
<p>Přešli jsme po můstku přes poslední jezírko a pokračovali svažujícím se tunelem. Další místnost obsahovala dlouhé řady nerezových nádrží, lesknoucích se jako zrcadlo, omotaných smyčkami oranžových keramických trubek. Známý kysele zatuchlý zápach zde byl nejpronikavější. Probouzel ve mně jakousi zděděnou paměť lidské rasy a já pomyslela na chladné, vlhké zeleninové sklepy za horkých letních dní, plné sladce vonících dřevěných bedýnek s jablky a bramborami, na ušlapanou hliněnou podlahu…</p>
<p>„Tohle jsou staré kádě,“ vysvětloval Charles. „<emphasis>Cuve</emphasis>, tak jim říkali. Šťáva z hroznů –“</p>
<p>„To jsem uhodla,“ přerušila jsem ho. „Jsem tak trochu znalec vína.“ To jsem ovšem skutečnost značně přibarvila.</p>
<p>„Opravdu?“ Charles se zdál upřímně potěšen. „Tak mi možná budeš moct leccos vysvětlit. Vždycky jsem si kladl otázku, proč ten plán s vinicí nevyšel.“</p>
<p>„Odkud brali hrozny?“ zeptala jsem se a nasadila odborný tón.</p>
<p>„<emphasis>Cuvée in situ. </emphasis>Pěstovali je v kádích, z buněčné vinné suspenze… Přidají se kvasinky, zkvasí se přímo v kádích.“</p>
<p>„Proto to selhalo,“ prohlásila jsem a začichala. „Horší víno si neumím představit.“ Tak jsem to aspoň slyšela, sama jsem ho nikdy neochutnala.</p>
<p>„Naši povídali, že je mizerné. Myslím, že ho někde tady uskladnili… Prostě ho tu nechali.“</p>
<p>„Jak dlouho?“</p>
<p>„Nejméně dvacet let.“</p>
<p>„Pozemských let,“ řekla jsem.</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„Já dávám přednost marťanským.“</p>
<p>Charles moje malé finty a popichování snášel velmi dobře, nerozčiloval se, ale ani mi neustupoval, aby mi zalichotil.</p>
<p>„Neměli bychom se po tom víně podívat?“</p>
<p>„Jo,“ přisvědčil. „Pamatuju si, že jsem je tady jako kluk zahlédl… někde tady dole.“ Ujal se vedení. O pár kroků jsem se opozdila a nahlédla okénkem do jedné <emphasis>cuve. </emphasis>Prázdná temnota. Celé to místo ve mně probouzelo smutek. Kolikrát už se Marťané pokusili dělat něco stejně, jako se to dělalo na Zemi, napůl něco vynalezli, napůl se řídili dávnou tradicí, a bídně přitom selhali?</p>
<p>„Víš, jak se víno dělá teď?“ zeptala jsem se, když jsem ho dohnala.</p>
<p>„Čistý nanomateriál, úplně umělé, ne?“</p>
<p>„Některá nejsou tak špatná.“</p>
<p>„Ochutnalas někdy víno ze Země?“</p>
<p>„Dobré nebe, to ne,“ vyhrkla jsem. „Moje rodina není tak bohatá.“</p>
<p>„Před pár lety jsem jedno ochutnal. Madeiru. Přítele to stálo čtyři sta trojdolarů.“</p>
<p>„Šťastný muž,“ podotkla jsem. „Madeira se prý nechávala zrát v nákladních prostorech lodí plujících kolem Hornova mysu.“ Tím jsem vyčerpala své vědomosti o víně.</p>
<p>„Bylo moc dobré. I když trochu sladké.“</p>
<p>Odstrčili jsme laminátové dveře a vstoupili do skladu za místností s káděmi. Za úhlednými hromádkami filtrační látky byl ukryt jeden osamělý sud. Charles se k němu sehnul a zamžoural na štítek. „Sklizeň z roku 2152,“ přečetl. „Rok 43 podle marťanského letopočtu. Nikdy nebylo stočeno do láhví, nikdy se neprodávalo.“ Vzhlédl ke mně s komickým výrazem obav. „Třeba nás to zabije.“</p>
<p>„Tak to vyzkoušíme,“ navrhla jsem.</p>
<p>Čep sudu byl obrácen ke stěně. Charles přivolal jednoho z údržbářských arbeitrů a přikázal mu přivézt vysokozdvižný vozík s vidlicí a přesunout ho. Arbeitr odvedl svou práci a my mohli sud narazit. Charles se vydal hledat skleničky a nechal mě ve studené, prázdné místnosti jen s mými vlastními myšlenkami.</p>
<p>Rozhlédla jsem se po skalních stěnách pokrytých pěnovým plastem a pak jsem nahlas řekla: „Co tady sakra dělám?“ Nacházela jsem se daleko ode všech stanic i měst, ve společnosti mladého muže, kterého jsem sotva znala, v situaci, která mohla být velmi kompromitující, jednala jsem proti svému nejlepšímu přesvědčení, natož abych se řídila svými někdejšími plány pro podobné okolnosti… totiž že si otestuju a pečlivě vyberu vhodného kandidáta pro <emphasis>vážnou </emphasis>známost, pro <emphasis>významný </emphasis>milostný vztah.</p>
<p>Zjevně jsem moc dobře neznala svou vlastní mysl. Měla jsem Charlese ráda, byl opravdu příjemný, ale nebyl…</p>
<p>Sean Dickinson.</p>
<p>Zamračila jsem se a jakoby za trest se štípla do paže. Kdyby tu byl Sean Dickinson, napadlo mě, nejspíš už bychom byli spolu v posteli… Ale dokázala jsem si představit, jak se Sean ráno probouzí a vrhá na mě nesouhlasný pohled, jak je zamlklý po vášnivé noci. To bych opravdu chtěla? Vyzkoušet sex okořeněný romantickou iluzí, s mužem, s nímž bych nikdy neplánovala společnou budoucnost, tudíž by mě k němu nic nevázalo?</p>
<p>Pocítila jsem horko ve tváři.</p>
<p>Charles se vrátil se dvěma sklenicemi z tlustého skla a já chvíli předstírala, že zkoumám arbeitra, abych znovu nabyla sebekontrolu. „Něco se děje?“ zeptal se.</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou a neupřímně se usmála. „Jenom že vypadá tak uboze.“ Vzala jsem si jednu ze sklínek.</p>
<p>Charles napjal šíji, ramena měl ztuhlá nervozitou. Očividně si mnou byl mnohem méně jist než já jím. Ale statečně předvedl svůj výstup – s gesty varietního kouzelníka otočil kohoutkem a nalil si do sklenice tenký pramínek temně rudé tekutiny.</p>
<p>„Nebylo by zdvořilé nabídnout ti první,“ pravil a zvedl sklenici. „Koneckonců je to chyba mé rodiny.“</p>
<p>Přičichl ke sklínce, zavířil tekutinou uvnitř, usmál se vlastnímu předstírání a usrkl. Zvědavě jsem se mu dívala do tváře a přemítala, jak moc špatné to víno bude.</p>
<p>Zatvářil se upřímně překvapeně. „No?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Není to tak hrozné,“ řekl. „Vůbec to není tak hrozné. Je docela pitelné.“</p>
<p>Nalil mi také sklenici. Víno chutnalo drsně, vyžadovalo při polykání víc úsilí, než by se mi zamlouvalo, ale zdaleka nebylo tak špatné, jak bych čekala.</p>
<p>„Jsme mladí,“ rozhodl Charles. „Přežijeme to. Slijeme si litr nebo dva k večeři?“</p>
<p>„To záleží na té večeři,“ podotkla jsem.</p>
<p>„K večeři bude to, co jsme si vzali s sebou, a cokoli, co si vyžebrám z nouzových zásob.“</p>
<p>„Třeba bych mohla něco uvařit.“</p>
<p>„To by bylo úžasné.“</p>
<p>###</p>
<p>Jedli jsme v jídelně velitele stanice na starém kovovém stole, seděli jsme na židlích, které se nikdo neobtěžoval odstěhovat. Z reproduktorů tiše hrála deset let stará hudba, svižné, rytmické kindží melodie, které by mé rodiče pravděpodobně uvedly do romantického rozpoložení, ale na mě nepůsobily. Dávala jsem vždycky přednost kvalitnímu provedení před drogovým omámením rytmem bubnů.</p>
<p>Neřekla bych, že mě víno osvobodilo od obav, ale vyvolalo ve mně klid, za který jsem byla vděčná. Jídlo jsem zvládla celkem snadno – šedá kaše nejméně pět (marťanských) let stará se naštěstí dala upravit do poživatelné formy, ba byla dokonce chutná. Charlesova chvála mě zahanbovala. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych nezdůraznila, že skoro všechnu práci udělala dotyčná kaše. Snažil se být milý, chtěl, abych se cítila dobře. Moje nerozhodnost nás oba mátla.</p>
<p>Vzduchový systém ve starém doupěti vrzal a sténal, když jsme končili s večeří. Velitelský pult stanice s displeji, umístěný vně jídelny, nám oznámil, že teplota venku poklesla na minus osmdesát stupňů Celsia a vítr kvílí trvalou rychlostí sto kilometrů v hodině. Neměla jsem obavy o naše bezpečí – měli jsme dost zásob, abychom přežili několik týdnů. Kdybychom se rozhodli odejít, traktor by nás odtud vyvezl za každého počasí vyjma hodně silné bouře, a ta nebyla na obzoru, aspoň podle satelitních zpráv o počasí.</p>
<p>Nehrozilo nám žádné nebezpečí, nikdo netušil, kde jsme, víno prosvětlovalo okolí a Charles mi připadal s každým douškem pohlednější – a přece mě samým napětím bolela šíje.</p>
<p>„Zítra si vyjdeme do ohlazené krajiny, do kaňonu, kterým dříve protékala voda z tání.“ Charles zvedl sklenku a upřeně se zahleděl na víno, jako by to byl nějaký vzácný ročník. Přivřel oko, zašilhal na jeho barvu, zachytil můj pochybovačný pohled a zasmál se. Jeho smích byl nejspíš to první, do čeho jsem se zamilovala – jemný a přirozený, trochu sebepodceňující, ale zase ne příliš skromný, doprovázený zakoulením očima a zvednutím brady.</p>
<p>„Co znamená ohlazená krajina?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Vzniká díky přírodním prasklinám ve vápenci. Horní vrstvy se oddělí od spodních, možná díky větrným vibracím, a ta horní vrstva se začne drolit. Brzy – no, asi za sto milionů let – se v trhlinách usadí námraza, horní vrstva eroduje, změní se v písek a prach, ty odfouká vítr a spodní vrstva zůstane… Ohlazená.“</p>
<p>„Odkud se tady bere námraza, takhle daleko na jihu?“</p>
<p>„Tenhle typ zvětrávání ustal už před třemi sty miliony let. Teď už tu není dost vody. Jen trochu kysličníku uhličitého v zimě. Ale právě tady se nacházejí zkameněliny. Bývalo to bohaté naleziště dávných lastur.“</p>
<p>„Jakých?“</p>
<p>„Různých škeblí. Většinou menších než tvůj palec, ale můj prastrýc jednou objevil nedotčeného cvakala Archimédova, dlouhého asi tři metry. Právě zde, když hloubil tunely pro tuto stanici.“</p>
<p>„Co je to cvakal Archimédův?“ O dávné marťanské biologii jsem věděla právě tolik, abych si pamatovala nejrozměrnější tvory terciární tharsické éry, ale chtělo se mi naslouchat Charlesovi dál. Měl vlastně krásný hlas a mně se začínalo líbit, jak umí vysvětlovat.</p>
<p>„Velký kloubnatý červ šroubovitého tvaru s trny ostrými jako žiletky. Provrtával se bahnem na mořském dně, rozsekal menší tvory na kousky a vystrčil ven žaludeční výběžky, jimiž kořist natrávil a mohl ji vsát.“</p>
<p>Lehce jsem se otřásla, Charles to přijal s povděkem.</p>
<p>„Pěkně pochmurné, pokud bys byla například rosolnatka trojlaločná v období páření,“ dodal a dopil svou sklenici. Zvedl ji směrem ke mně a beze slov vyzvídal, jestli chci dolít.</p>
<p>„Ale to já nejsem,“ řekla jsem. „Tak proč to zní ohavně?“</p>
<p>„Ještě další ohavné víno?“ zajímal se Charles.</p>
<p>„Nejsem rosolnatka trojlaločná, tak proč mě má děsit cvakal Archimédův?“</p>
<p>„Nejsi zvyklá na čerstvé maso,“ odvětil Charles.</p>
<p>„Nikdy jsem maso nejedla. Prý to… posiluje pudy. Instinkty.“</p>
<p>Charles znovu zvedl sklenici směrem ke mně. Zajímalo mě, jestli mě chce opít. To by nebylo zrovna sportovní, netečná žena, která téměř nevnímá; uspokojilo by ho to, nebo se bude raději pokoušet získat mě celou, tělo i mysl?</p>
<p>„Ne, díky,“ pravila jsem. „Vypadá to jako krev.“</p>
<p>„Žilní krev,“ přisvědčil a odložil sklenku. „Já už mám taky dost. Nejsem na to zvyklý.“</p>
<p>„Měli bychom jít spát,“ navrhla jsem.</p>
<p>Charles upíral zrak na podlahu. Zaostřila jsem na jeho úsměv a představila si, jak spolu ležíme bez přikrývek, bez šatů, v pokoji vyhřátém na teplotu krve, a pocítila jsem vlnu horka, které nepocházelo z vypitého vína. Ráda bych ho povzbudila, ale něco mě od toho pořád zrazovalo.</p>
<p>Jestli to nezkusí teď, možná mě navždycky ztratí, ale aspoň se nebudu muset rozhodovat. Přemítala jsem, kolik žen už to zkoušelo na něj a kolikrát už přijal – pokud vůbec. Pokud bychom byli oba nezkušení, mohlo by to být nepříjemné, nebo ne?</p>
<p>„Zítra toho máme dost na práci,“ prohlásil Charles a odvrátil pohled. „Jsem moc rád, že ses rozhodla jít se mnou. Vážně mi to zvýšilo sebevědomí.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Nerad bych teď něco uspěchal,“ zašeptal tak tiše, že jsem ho stěží slyšela.</p>
<p>„Co uspěchal?“</p>
<p>Nalil si další sklenici, pak se zachmuřil a vystrčil jazyk. „Netuším, proč jsem tohle udělal. Už přece nechci. Jsi velmi shovívavá.“ Jeho další slova se vyřinula jako příval a doprovázela je prudká gestikulace rukama, jako při vášnivé debatě. „Jsem ostýchavý a nemotorný a nevím, co bych měl dělat, nebo jestli vůbec něco dělat, a právě teď bych si s tebou ze všeho nejradši jenom povídal a pochopil, proč mě to k tobě tolik přitahuje. Jenomže si myslím, že bych měl dělat něco jiného, pokusit se tě políbit nebo… Samozřejmě že by mi to nevadilo.“ Ztrápeně se mi podíval do očí. „A tobě?“</p>
<p>Vždycky jsem doufala, že mě těmihle záležitostmi provede někdo, kdo bude učit <emphasis>mě.</emphasis></p>
<p>„Povídat si, to mi vyhovuje,“ odpověděla jsem.</p>
<p>Charles se naklonil dopředu příliš chvatně, políbili jsme se. Položil mi ruku na rameno, objal mě, ale nestiskl, a pak se začal chovat trochu naléhavě, to jak se zapojily do hry instinkty. Jemně jsem ho odstrčila, pak jsem se naklonila já k němu a políbila ho, abych dala najevo, že ho neodmítám. Tvář mu zčervenala, pohled se rozostřil. „Jenom klid,“ řekla jsem.</p>
<p>Spali jsme v oddělených pokojích. Skrze stěnu jsem slyšela, jak tam Charles přechází a mumlá si. Myslím, že se té noci moc nevyspal. Já kupodivu spala dobře.</p>
<p>Ráno jsem se oblékla, zašla do kuchyně a našla tam vedoucího arbeitra strnule stát uprostřed místnosti. Váhavě jsem na něj sáhla. Slabý hlas ze záznamu řekl: „Už nejsem provozuschopný. Musím být opraven nebo vyměněn.“ Načež se úplně vypnul.</p>
<p>Udělala jsem si šálek čaje sama a počkala na Charlese. Objevil se o pár minut později a pokoušel se nevypadat unaveně. Udělala jsem čaj i pro něj.</p>
<p>„Jak ses vyspal?“</p>
<p>Potřásl hlavou. „A ty?“</p>
<p>„Spalo se mi dobře. Mrzí mě, že jsi rozrušený.“</p>
<p>„Nejsi přece žádná shinktownská holčička. Ne pro mě.“</p>
<p>„To mě těší.“</p>
<p>„Jenomže nevím, co ode mě očekáváš.“</p>
<p>Vzala jsem ho za ruku. „Že strávíme nádherný den vyhlídkovou jízdou a hledáním zkamenělin. Zase si popovídáme a lépe se poznáme. Nestačí?“</p>
<p>„Je to začátek,“ řekl.</p>
<p>Pak jsme se nasnídali a navlékli si ochranné obleky.</p>
<p>„Tohle nezpůsobily ledovce.“ Charles ukázal rukou v rukavici na pláň před námi. I v kabině traktoru jsme měli na sobě skafandry, jen jsme si nechali zvednutá hledí na přilbách. Motory traktoru zavyly, jak stroj šplhal na hrbol uprostřed roviny. „Ty se táhly asi sto kilometrů východně odtud a padesát západně. Ale nechaly tu po sobě kaňon řeky, která vytékala z ledovce. Prodírá se pár miliardami let směrem dolů. Jak budeme klesat dolů, projdeme třemi vrstvami života. Ta nejsvrchnější je asi půl miliardy let stará. Ledovce se objevily asi sto milionů let po smrti těch tvorů. Střední vrstvě jsou dvě miliardy. To je sekundární a terciární, předštítový a první tharsický ecos. Vespod, v ohlazených pláních, leží křemičité usazeniny.“</p>
<p>„Skleněné moře,“ řekla jsem. Každý Marťan někdy v dětství dostal zkamenělinu ze Skleněného moře.</p>
<p>Charles řídil naše vozidlo kolem vápencového klobouku s čedičovou střechou. Všude kolem se povalovaly úlomky čediče po nárazu meteoritu. Pokoušela jsem se představit si, jak meteorit dopadá doprostřed mělkého moře, jak v okruhu stovek kilometrů prší do vody úlomky, jak se zvedá blátivý oblak vody a páry… Zpustošení už tak křehké životní rovnováhy. „Jsem z toho nervózní,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„Z čeho?“</p>
<p>„Z času. Z těch dlouhých věků. Naše životy se proti tomu zdají tak bezvýznamné.“</p>
<p>„Však <emphasis>my jsme </emphasis>bezvýznamní,“ pravil Charles.</p>
<p>Nasadila jsem pevný výraz a zakroutila hlavou. „To bych neřekla. Prázdný čas není právě…“ V duchu jsem pátrala po správném slově. Napadalo mě <emphasis>vřelý, živý, zajímavý, </emphasis>ale to všechno jako by odhalovalo můj ženský úhel pohledu – přitom Charlesova reflexní reakce byla rozhodně mužská a především intelektuální. „Aktivní. Nikde žádní pozorovatelé,“ dokončila jsem neobratně.</p>
<p>„Vzhledem k tomu, že jsme tady stejně pouze na krátký okamžik, změny, které krajině vnutíme, během pár tisíciletí pominou.“</p>
<p>„S tím nesouhlasím,“ pokračovala jsem. „Já si myslím, že po sobě zanecháme stopy. Pozorujeme, plánujeme, jsme organizovaní…“</p>
<p>„Někteří z nás,“ zasmál se Charles.</p>
<p>„Ne, já to myslím vážně. Můžeme toho mnoho změnit. Rostlinstvo a zvířectvo Marsu bylo vyhlazeno, protože…“ Pořád se mi nedařilo jasně vyjádřit, co jsem měla na mysli.</p>
<p>„Ti tvorové nebyli organizovaní?“ nabídl mi pomoc Charles.</p>
<p>„Přesně.“</p>
<p>„Počkej a uvidíš,“ slíbil mi.</p>
<p>Zachvěla jsem se. „Nestojím o to, aby mě někdo přesvědčoval o mé vlastní bezvýznamnosti.“</p>
<p>„Nechme promluvit zemi,“ řekl Charles.</p>
<p>Velké ideje mi nikdy příliš nevyhovovaly. Astrofyzika, areologie, to všechno se mi zdálo bezútěšně rozlehlé v porovnání s jasnou a stručnou lidskou historií. I při studiu jsem se zaměřila na jemnosti politiky a kultury, na lidské vztahy; Charles podle mě dával přednost širým prostorům přírody bez lidstva.</p>
<p>„Všechno, co vidíme, si vykládáme způsobem, jenž vyhovuje našim postojům,“ pravila jsem nabubřele.</p>
<p>Když jsem spatřila jeho výraz – koutky úst obrácené dolů, zúžené oči, drobné nesouhlasné zavrtění hlavou – okamžitě jsem těch slov zalitovala. Jestliže jsem si s ním pohrávala jako s rybou na udici, možná jsem právě přetrhla vlasec a teď jsem se najednou cítila hrozně nejistě. Dotek mé rukavice na jeho tlustém rukávu mi připadal nevhodný. „Ale pořád bych tam chtěla jít a podívat se.“</p>
<p>Charles pustil ovládací páku. Traktor pomalu zastavil a otřásl se. Charles se napůl otočil na sedadle. „Rozčiluju tě něčím?“</p>
<p>„Ne, proč?“</p>
<p>„Připadá mi, že mě zkoušíš. Kladeš mi klíčové otázky, abys mohla rozhodnout, jestli dostatečně vyhovuju.“</p>
<p>Skousla jsem si ret a sklopila pohled do klína, pokoušejíc se cítit kajícně. „Jsem nervózní,“ hlesla jsem.</p>
<p>„No, to já taky. Možná bychom si měli dát chvilku pohov, uvolnit se.“</p>
<p>„Prostě jsem jen vyjádřila svůj názor.“ Vzplanul ve mně hněv. „Omlouvám se, že jsem to udělala tak neohrabaně. Nikdy jsem tu nebyla, moc dobře tě neznám, nevím, co –“</p>
<p>Charles zvedl ruce. „Zapomeňme na to. Chci říct, zapomeňme na všechno, co stojí mezi námi, a chovejme se jako kamarádi na výletě. Když se uvolníš ty, tak já taky. Ano?“</p>
<p>Jeho pohněvaný tón mě přivedl téměř až k slzám. Vyhlédla jsem oknem ven, ale v té chvíli jsem bizarní tvary dávno vytvořené krajiny nevnímala.</p>
<p>„Ano?“ opakoval.</p>
<p>„Neumím být jiná,“ řekla jsem. „Neumím se přetvařovat.“</p>
<p>„To ani já, a nechci se o to pokoušet. Jestli pro tebe nejsem ten pravý, nechme to být. Prostě si užijeme náš výlet.“</p>
<p>„Nevím, proč se tak zlobíš.“</p>
<p>„Taky to nevím. Promiň.“</p>
<p>Zatlačil páku dopředu, několik minut jsme pokračovali v cestě mlčky. „Mám takový sen,“ ozval se Charles. „Sním o tom, že jsem domorodý Marťan, že se dokážu pohybovat tady Nahoře třeba nahý a všechno vnímat. Že se dokážu vrátit v čase do doby, kdy byl Mars živý.“</p>
<p>„S očima jako zlaté mince, štíhlý, ořechově hnědý nebo bronzový. ‚Byli tmaví a zlatoocí’.“</p>
<p>„Přesně tak. Žijeme na třech podobách Marsu, ne? Na Marsu, který vymysleli na Zemi už před staletími. Na Marsu z LitVidu. A tady.“</p>
<p>Napětí povolilo. Moje nálada se prudce změnila. Znovu mi bylo do pláče, ale tentokrát úlevou. „Jsi velmi chápavý.“</p>
<p>„S námi oběma je těžké pořízení,“ mínil Charles. Naklonil se ke mně, klepl přilbou o moji. Naše rty se nemohly dostat blíž, tak jsme zůstali u toho.</p>
<p>„Ukaž mi svůj Mars,“ požádala jsem ho.</p>
<p>Kaňon ledovcové řeky se táhl do vzdálenosti třiceti kilometrů, vyřezával do planiny klikatou čáru. Do útesů byla po obou stranách vyhloubena stezka, levnější než most, která sice kazila přírodní krásy, ale umožňovala traktorům pohyb po dně kaňonu.</p>
<p>„Tady jsou areologické vrstvy obzvlášť jasně patrné,“ ukazoval Charles. „Nejdřív Skleněné moře, potom Tharsis jedna s hlubokomořskými usazeninami, které se tu ukládaly přes miliardu let, potom vápenec… Pak ledové příkrovy a nánosy ledovcové řeky… Potom opravdu silné větry na konci posledního zalednění.“</p>
<p>Sklouzli jsme se po jemně upěchovaném svahu dolů do kaňonu. Stěny po stranách pokrývaly vrstvy železitého písku a o něco tmavší udusané ledovcové hlíny. „Vítr a led,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„Přesně tak. Skákavý písek a černý písek, přilnavé a mastné materiály, štěrk a drť… Najde se tu i pěkně tlustá vrstva severského chromového jílu.“ Ukázal na šedozelený pruh po pravé straně, sahající nejméně metr do hloubky. Prudkým škubnutím objel s traktorem nedávno popadané balvany, protáhl nás zúženým místem, kam jsme se stěží vešli, a octli jsme se dvacet metrů pod úrovní povrchu. Naše pásy rozhrnovaly písek a odhalovaly bledší drť a těžký jíl.</p>
<p>„Máme pro písek a prach asi tolik výrazů jako Eskymáci pro sníh,“ podotkl Charles.</p>
<p>„Ve škole to býval takový test,“ přidala jsem se. „‚Vzpomeňte si na všechny výrazy pro prach a písek a vyjmenujte je podle abecedy.’ Vybavila jsem si jich jenom dvacet.“</p>
<p>„Tak jsme tu.“ Charles pustil řízení. Traktor zpomalil a s tichým zakvílením zastavil. Vně kabiny vládlo ticho. Silný vítr z předchozí noci se utišil, vzduch se ani nepohnul. Uhlově černá obloha bez prachu se rozprostírala od jedné stěny kaňonu ke druhé. Nebýt barvy skalních stěn a zvlněného rudožlutého dna vyschlé dávné řeky, mohli jsme být klidně na Měsíci.</p>
<p>Charles ticho přímo vychutnával. Ve tváři měl soustředěný, a přitom uvolněný výraz. „Vzadu v zavazadlovém prostoru je vzorník minerálů. Asi tak hodinu budeme kopat a pak se vrátíme k traktoru.“ Zaváhal, jako by se nad něčím zamyslel. „Potom zamíříme domů. Totiž zpátky na stanici.“</p>
<p>Důkladně jsme si zkontrolovali vybavení, doplnili si zásobu vzduchu z nádrží v traktoru, vzduch z kabiny přečerpali do zásobníku a prošli těsnicí clonou. Drobné ledové krystalky z ní popadaly na dno kaňonu.</p>
<p>„Na tohle si pamatuju,“ řekl mi Charles prostřednictvím rádia ve skafandru. „To se nezměnilo. Vzorce písku jsou pochopitelně odlišné, došlo k několika sesuvům… Ale všechno je mi tu povědomé. Asi sto metrů odtud leží moje oblíbené naleziště zkamenělin. Kdysi mi ho ukázal otec.“</p>
<p>Charles mi přidělil část nástrojů, které ponesu, vzal mě za ruku v rukavici a vykročili jsme od traktoru. Na úseku skalní stěny, kde nedošlo k žádným sesuvům, jsem jasně rozeznávala usazené vrstvy: metr hnědé a šedé usazeniny nad několika metry bledě žlutého vápence, pod ním půl metru šedé a černé horniny.</p>
<p>Kráčeli jsme po ohlazené rovině pokryté pískem, po nejstarším vápenci, pod nímž se nacházelo dno Skleněného moře. Ostře jsem se nadechla, skoro škytla, to zjištění mě vyvedlo z míry. Starý Mars z dob, kdy býval živoucí planetou… Byl naživu jen jeden a půl miliardy let.</p>
<p>Kde vlastně vznikl život dřív, to byla stále otázka dohadů; o prvenství se ucházeli Marťané a Pozemšťané s nimi o tom vedli při. Země však byla agresivnější a ráznější svět, blíž ke Slunci, ostřelovaný menším množstvím ničivého záření… Mars se nacházel dál od své mladé hvězdy, rychleji se ochlazoval a jeho mračna páry zkondenzovala do moří o miliardy let dříve.</p>
<p>Věřila jsem – podobně jako většina věrných Marťanů –, že právě tady se poprvé ve Sluneční soustavě objevil život. Moje nohy se bořily do řídkého skákávého písku pět či šest centimetrů nad hřbitovem dávných živých tvorů.</p>
<p>„Podívej.“ Charles mě zatáhl do inkoustově černého stínu nebezpečně nejistého převisu. Vzhlédla jsem, ten výstupek nad námi mě zneklidňoval. Charles postřehl můj výraz, sehnul se a vytáhl geologické kladívko. „To je v pořádku,“ ujistil mě. „Takhle to tu bylo, už když jsem byl kluk. Můžeš mi posvítit?“</p>
<p>Pracovali jsme ve světle baterky. Charles začal šťourat do drolivé vápencové desky, pomohla jsem mu odvalit třicetikilový kámen stranou. Podal mi kladívko. „Teď je řada na tobě,“ řekl. „Pod touhle vrstvou. Asi centimetr hluboko.“</p>
<p>Opatrně jsem mávla kladivem, pak jsem udeřila silněji. Vrstva pukla, mohla jsem zachytit a odhrnout úlomky a očistit prostor o šířce dvou dlaní. Charles držel baterku.</p>
<p>Nahlédla jsem tou mezerou o dvě miliardy marťanských let zpátky a spatřila pokladnici minulosti, stlačenou do tenkého povlaku, podobného nátěru, opalizujícího na pozadí tmavé vrstvy křemičitých oceánů.</p>
<p>Okrouhlí, krychloví, jehlanovití, podlouhlí, všech možných tvarů, obklopení překrásnými nadýchanými brvami, s dlouhými stopkami, jež končily štíhlými zakroucenými kořínky: dávní tvorové Skleněného moře se podobali ilustracím ve staré knize, při pohybu baterky se na nich třpytily duhové odrazy světla. V duchu jsem je viděla, jak vlají v mořích, hustých jako polévka, jak přecezují vodu a hltají své menší bratrance.</p>
<p>„Někdy se oddělili od svých stopek a pluli volně,“ ozval se Charles. Věděla jsem to, ale nevadilo mi, když mi to připomínal. „Největší kolonie mohly mít až kilometr na šířku, shluky plovoucí jako vor, vystrkující nachové vějíře z vody, aby nasály sluneční světlo…“</p>
<p>Sáhla jsem rukou v rukavici dolů a dotkla se jich. Byli ke svému smrtelnému loži pevně přilepení; houževnatí i po takové věčnosti.</p>
<p>„Jsou úžasní,“ řekla jsem.</p>
<p>„První ukázky Fosterova ko-genotypického vzoru,“ doplnil Charles. „Tihle patří k běžným typům. Žádná specifikace, všechno podle jednotného plánu, z něhož vznikají stovky odlišných forem. Ve skutečnosti jde o jediného tvora. Někteří se domnívají, že na Marsu nikdy nežilo současně víc než devět či deset druhů. Vlastně je ani nemůžeme nazvat druhy – spíš něco jako ko-genotypické kmeny. Není divu, že taková biologie dala vzniknout mateřským cystám.“</p>
<p>Zhluboka se nadechl a vstal. „Teď musím učinit důležité rozhodnutí. Důvěřuju ti.“</p>
<p>Tázavě jsem vzhlédla od Skleněného moře. „Cože?“</p>
<p>„Rád bych ti něco ukázal, pokud máš zájem. Je to krátká procházka, pár set metrů. Jednu a půl miliardy let, pozemských let. Poprvé a naposled.“</p>
<p>„To zní záhadně. Máte tady tajné skladiště?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Je to oficiálně zaregistrované a povolení k návštěvě dáváme jen vědcům. Otec mě tam vzal. Musel jsem přísahat, že to budu držet v tajnosti.“</p>
<p>„Možná bychom to mohli přeskočit.“ Obávala jsem se, aby Charles kvůli mně nevyzradil rodinné tajemství.</p>
<p>„To je v pořádku. Otec by jistě býval souhlasil.“</p>
<p>„Býval souhlasil?“</p>
<p>„Zahynul na <emphasis>Jeffersonu</emphasis>.“</p>
<p>„Ach.“ <emphasis>Jefferson</emphasis>, loď meziplanetární osobní dopravy, havarovala kvůli poruše motorů při zrychlování z oběžné dráhy Měsíce před pěti marťanskými lety. Sedmdesát lidí přitom zahynulo.</p>
<p>Charles rozhodl za svého mrtvého otce. Nemohla jsem odmítnout. Narovnala jsem se a zvedla svůj batoh s nástroji.</p>
<p>Kaňon se vinul téměř sto metrů směrem k jihu, pak se odklonil k západu. V zatáčce jsme si odpočinuli, Charles líně odlamoval kousky tvrdého jílu. „Ještě máme tak hodinu,“ odhadl. „Patnáct minut, než dojdeme na místo, to znamená, že tam můžeme strávit jenom deset minut.“</p>
<p>„To by mělo stačit,“ řekla jsem a okamžitě bych se za to nakopla.</p>
<p>„Mohl bych tam strávit rok a nestačilo by mi to,“ pravil Charles.</p>
<p>Vyšplhali jsme čtyřicet či padesát metrů nahoru po mírném svahu a náhle jsme narazili na hlubokou trhlinu. Táhla se napříč kaňonem a její kraje už vítr během dlouhých věků ohladil.</p>
<p>„Celá tahle rovina je křehká,“ vysvětloval Charles. „Zemětřesení, dopady meteoritů… Dojde k nějakému otřesu, a už puká. Tahle puklina je stará asi sto milionů let.“</p>
<p>„Vypadá velkolepě.“</p>
<p>Zvedl rukavici a ukázal na úzkou pěšinu zvedající se ze dna kaňonu na protější stěně pukliny. „Je to pevné,“ ujistil mě. „Jenom nesklouzni po štěrku.“</p>
<p>Krátce jsem zaváhala, pak jsem vykročila za ním. Skalní římsa byla nerovná, nepravidelná, široká stěží půl metru. Představila jsem si, jak kloužu, následuje pád, něco mi roztrhne nebo probodne skafandr.</p>
<p>Charles se na mě ohlédl přes rameno. Už byl na pěšině kus přede mnou. „Tak pojď,“ vybídl mě. „Když si dáváš pozor, není to nebezpečné.“</p>
<p>„Nejsem žádný horolezec,“ namítla jsem. „Jsem králík, víš?“</p>
<p>„Je to docela lehké. A stojí to za to, věř mi.“</p>
<p>Pozorně a nervózně jsem zvažovala každý krok, přitom jsem si pro sebe mumlala – pod rozlišovací schopností mikrofonu. Sestoupili jsme do strže. Najednou se mi Charles ztratil z očí. Neslyšela jsem ho ani v rádiu. Nebyl na dohled, ani neměl spojení se satelitem. Několikrát jsem na něj zavolala a tiskla se přitom ke skalní stěně, každou vteřinou blíž k zuřivosti a panice.</p>
<p>Dívala jsem se přes levé rameno a plížila se doprava, vtom jsem najednou sáhla rukou do prázdna. S tichým zaúpěním jsem se zastavila a snažila se na úzké římse udržet rovnováhu, mávala rukou a hledala, čeho bych se zachytila. Pak mi stiskla paži ruka v rukavici.</p>
<p>Obrátila jsem se a uviděla těsně vedle sebe Charlese. „Promiň,“ omlouval se. „Zapomněl jsem, že spolu nebudeme moct mluvit kvůli té skále. Všechno je v pořádku. Teď pojď dovnitř…“</p>
<p>Stáli jsme ve vchodu do jeskyně. Pevně jsem se k Charlesovi přitiskla a chvíli jsem nemluvila, dokud mi nepřestalo prudce bušit srdce.</p>
<p>Jeskyně pronikala hluboko do stěny pukliny a její konec se ztrácel v temnotě. Strop se zvedal pět šest metrů nad našimi hlavami. Od protější stěny trhliny se odráželo dovnitř dost odpoledního slunce, takže jsme na sebe viděli. Charles zvedl baterku a podal mi ji. „Tohle je poslední krok,“ řekl.</p>
<p>„Cože?“ Ještě jsem se nevzpamatovala.</p>
<p>„Překonali jsme vzdálenost mezi alfou a omegou.“</p>
<p>Zamračila jsem se na něj, že z toho schválně dělá záhadu, ale nedíval se na mě.</p>
<p>Postupně jsem si uvědomila, že v jeskyni nejsou patrné areologické vrstvy. Sklovitě hladké stěny se v odraženém světle mastně zeleně leskly. Vnitřkem jeskyně se táhla pavučinkově jemná vlákna, tvrdá jako skála a lesklá v mihotavém světle baterky. Stála jsem tiše a vyrovnávala se s tím, co bylo očividné: tenhle tunel byl kdysi součástí něčeho živého.</p>
<p>„Je to most akvaduktu,“ řekl Charles. „Omega a matka ecos.“</p>
<p>Nebyla to žádná jeskyně, ale část obrovitého potrubí, zkamenělý úlomek největších a posledních živých tvorů Marsu. Jakživa jsem neslyšela o akvaduktu, který by zůstal nepoškozen.</p>
<p>„Tenhle úsek vrostl do pukliny asi před půl miliardou let. Vyplnily ho spraš a písek, protože ležel proti směru převládajících větrů. Přilnavý prach a černý písek akvadukt celý pokryly, ale nezabránily mu v přivádění vody na jih. Když ecos zanikl, odumřela tato část spolu s ostatními, ale byla chráněná. Pojďme dál.“</p>
<p>Charles mě pobízel hlouběji. Obcházeli jsme vnitřní podpěry obrovského organického potrubí a procházeli pod nimi. Voda, jež jím kdysi proudila, napájela miliardy hektarů zelených a nachových porostů jako přírodní za viažovací soustava, větší než cokoli, co kdy vybudovali lidé.</p>
<p>Toto byly skutečné kanály na Marsu, odumřely však dřív, než je mohli Schiaparelli nebo Percival Lowell spatřit.</p>
<p>Spolkla jsem chuchvalec, který se mi udělal v krku. „Je to nádherné.“ Postupovali jsme hlouběji. „Je to bezpečné?“</p>
<p>„Stojí to tu pět set milionů let,“ odpověděl Charles. „Stěny jsou z téměř čistého křemene, který na nich vytvořil půlmetrovou vrstvu. Pochybuju, že by to na nás spadlo.“</p>
<p>Před námi se objevilo přízračné světlo. Charles počkal, až si najdu cestu mezi tlustými zelenočernými vlákny, pak ke mně natáhl ruku a pobídl mě, abych šla první. V těsném prostoru přilby mi vlastní dech zněl drsně.</p>
<p>„Tady před námi už je to lepší. Dno je pokryté pískem, chůze je snazší.“</p>
<p>Potrubí ústilo do šeré komnaty. Na okamžik jsem vůbec nedokázala odhadnout její rozměry, ale nahoře se otevírala díra, kterou bylo na černém nebi vidět hvězdy. Záře, jež pronikala do dutiny, pocházela ze skvrny slunečního světla, která se pomalu pohybovala po zvlněné písčité podlaze.</p>
<p>„Tohle je nádrž,“ řekl Charles. „A čerpací stanice. Tak trochu něco jako Trés Haut Médoc.“</p>
<p>„Je to obrovské,“ hlesla jsem.</p>
<p>„Asi padesát metrů na šířku. Nemá to dokonalý tvar koule. Ta díra pravděpodobně vznikla erozí před několika sty lety.“</p>
<p>„Pozemskými lety.“</p>
<p>„Správně,“ zazubil se.</p>
<p>Pohlédla jsem na vlnky v písku, tvořící soustředné půlkruhy, a představovala si bafání větrů, vanoucích dovnitř prasklinou ve stropě. Dloubla jsem botou do prachu a písku. Tohle daleko překračovalo veškeré hranice důvěry. Charles mi dopřál skutečné privilegium, jaké se udělovalo jen vzácně. „Nemůžu tomu uvěřit.“</p>
<p>„Čemu?“ zeptal se nedočkavě, sám se sebou spokojený.</p>
<p>Pokrčila jsem rameny. Nedokázala jsem to vysvětlit.</p>
<p>„Myslel jsem, že sem někdy pozveme LitVid, možná to tu dokonce zpřístupníme turistům,“ řekl. „Otec si přál, aby to po několik desetiletí zůstalo jen v rodině, ale mám dojem, že s tím nikdo z mých tet a strýců nebo manažerů Kleinovy SR nesouhlasil. Nechali to tu uzavřené celá ta léta jen kvůli jeho památce, aspoň myslím, ale teď už usoudili, že to stačí, a navíc musíme brát v úvahu dohodu proti zatajování zdrojů.“</p>
<p>„Proč to chtěl držet v tajnosti?“</p>
<p>„Chtěl sem vodit děti z Kleinovy rodiny a poskytovat jim lekce z historie. Výlučné lekce. Chtěl jim dát pocítit hloubku času.“</p>
<p>Charles přešel ke skvrně světla a zastavil se tam se založenýma rukama, jeho skafandr a přilba se oslnivě bíle a zlatě leskly na pozadí matných modrozelených stínů. Vypadal úžasně domýšlivě, když si tak důvěrně tykal s věčností.</p>
<p>Ten pocit hloubky času, který jeho otec toužil uhájit pro děti ze své Spojené rodiny, se vkradl i do mě a přivodil mi zářivý, jiskřící úžas, jenž se nepodobal ničemu, co jsem dosud zažila. Mé oči se přizpůsobily šeru. Sklovité stěny zanořené bubliny zdobily jemné ornamenty. Připomněla jsem si nástěnnou projekci z dávných dob v Seanově nemocničním pokoji. Přírodní katedrály Marsu. Všechny rozbité, zvětralé… kromě téhle.</p>
<p>Pokoušela jsem se představit si božský klid planety, kde tak nesmírně velké stavby, podobné mýdlové bublině, mohly vydržet nepoškozené po stovky milionů let.</p>
<p>„Už jsi to někdy někomu ukázal?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Já jsem první?“</p>
<p>„Ty jsi první.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože jsem si myslel, že se ti to bude hrozně líbit,“ odpověděl.</p>
<p>„Charlesi, já přece nemám ani polovinu potřebných zkušeností a… povědomí o tomhle všem, abych to dokázala ocenit.“</p>
<p>„Já myslím, že dokážeš.“</p>
<p>„Musí být stovky lidí…“</p>
<p>„Chtělas vidět můj Mars,“ prohlásil. „Ještě nikdo mě o to nepožádal.“</p>
<p>Na to jsem mohla jenom zavrtět hlavou. Nebyla jsem připravená pochopit takový dar, natož abych ho ocenila, ale Charles mi ho věnoval s těmi nejlepšími, nejmilejšími úmysly a nemělo smysl bránit se. „Děkuju ti,“ řekla jsem. „Je to úchvatné.“</p>
<p>„Miluju tě.“ Obrátil ke mně hlavu v přilbě. Jeho obličej se skrýval ve stínu, viděla jsem jen jeho zářící oči.</p>
<p>„To nemůžeš,“ zakroutila jsem hlavou.</p>
<p>„Podívej se na tohle.“ Charles zvedl paže jako kněz před katedrálou. Hlas se mu zachvěl. „Řídím se instinkty. Nemáme dost času na důležitá rozhodnutí. Jsme světlušky, krátce zazáříme a zmizíme. Říkám, že tě miluju, a myslím to doopravdy.“</p>
<p>„Vůbec mi nedáváš čas na rozmyšlenou!“ vykřikla jsem.</p>
<p>Na chvíli jsme ztichli. „Máš pravdu,“ přiznal Charles.</p>
<p>Zhluboka jsem se nadechla, nasála jsem zpátky záplavu svých emocí a sevřela ruce, aby se mi netřásly. „Charlesi, nic z toho tady jsem nečekala. Budeš mi muset nechat trochu prostoru k dýchání.“</p>
<p>„Omlouvám se,“ zašeptal tak tiše, že to mikrofon v přilbě stěží zachytil. „Už bychom se měli vrátit.“</p>
<p>Nechtělo se mi jít zpátky. Tohle si budu pamatovat celý život, tu zvláštně romantickou chvíli a scénu, o jaké jsem tajně snila, byť překračující meze všeho, co jsem si dokázala představit; chvíli zásadních, rozmáchlých, vášnivých prohlášení, po jakých jsem toužila od okamžiku, kdy ve mně takový nápad poprvé vzklíčil. Vyvádělo mě však z míry, že to ve mně probouzí takový zmatek.</p>
<p>Charles mi dával všechno, co měl.</p>
<p>###</p>
<p>Na cestě zpátky k traktoru – s deseti minutami rezervy, než začneme dýchat z pohotovostních zásob – si Charles klekl a odštípl kus ze dna Skleněného moře. Podal mi ho. „Vím, že už určitě nějaké máš,“ řekl, „ale tenhle je ode mě.“</p>
<p><emphasis>Nech to na něm, </emphasis>pomyslela jsem si, <emphasis>ať ti dává květiny z kamene. </emphasis>Vložila jsem plátek kamene do váčku. Vlezli jsme do traktoru, natlakovali kabinu a vzájemně si pomohli hadicí vysát z ochranných obleků prach.</p>
<p>Charles se tvářil téměř zachmuřeně, když se chopil ovládací páky a popohnal traktor dopředu. Obrátili jsme se a v bolestném mlčení začali šplhat z kaňonu.</p>
<p>Učinila jsem rozhodnutí. Charles byl vášnivý a oddaný. <emphasis>Záleželo </emphasis>mu na věcech. Hodně jsme toho spolu prožili a on se vždycky projevil jako statečný, spolehlivý a rozumný společník. A choval ke mně silné city.</p>
<p>Byla bych hloupá, kdybych jeho city neopětovala. Už jsem sama sebe přesvědčila, že mé předchozí pochybnosti pramenily ze zbabělosti a nezkušenosti. Podívala jsem se na něj – on se na mě neodvažoval pohlédnout a tvář měl zardělou – a řekla jsem: „Děkuju ti, Charlesi. Opravdu si toho moc cením.“</p>
<p>Kývl, soustředěn na řízení, neboť se právě snažil kličkovat v poli balvanů.</p>
<p>„V jednom místě ve svém srdci tě taky miluju,“ pokračovala jsem. „Vážně.“</p>
<p>Jeho ztuhlý obličej se uvolnil a já až teď viděla, jak hrozně byl předtím vyděšený. Zasmála jsem se a objala ho. „Jsme tak… <emphasis>divní</emphasis>,“ řekla jsem.</p>
<p>Zasmál se také a v očích měl slzy. Moje vlastní moc potěšit ho mě okouzlila.</p>
<p>Toho večera, když teplota vně stanice klesla na minus osmdesát stupňů a izolace stěn a tunelů doupat vrzala a sténala, jsme si ve velitelské ložnici přitáhli postele k sobě, políbili jsme se, svlékli a milovali se.</p>
<p>Dodnes nevím, jestli jsem byla jeho první žena. Nezáleželo na tom tehdy, a zaručeně na tom nezáleží ani dnes. Nepřipadal mi nezkušený, ale Charles měl vždycky schopnost rychle se všemu naučit. Vzrušoval mě a poskytl mi rozkoš a já si byla jistá, že to, co cítím, je láska. Měla by být; bylo to správné, bylo to vzájemné… A dávalo mi to tolik radosti.</p>
<p>Těšilo mě jeho vzrušení, a potom, později, jsme si povídali s takovou lehkostí a tak upřímně, že by se mi to dřív zdálo nemožné.</p>
<p>„Co se chystáš dělat?“ zeptala jsem se. Uhnízdila jsem se v ohbí jeho paže. Cítila jsem se bezpečně.</p>
<p>„Myslíš až vyrostu?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>Potřásl hlavou a svraštil obočí. Měl husté, výrazné obočí a dlouhé řasy. „Chtěl bych porozumět,“ řekl.</p>
<p>„Porozumět čemu?“ Uhladila jsem hedvábné černé chloupky na jeho předloktí.</p>
<p>„Všemu.“</p>
<p>„Myslíš, že je to vůbec možné?“</p>
<p>„Je.“</p>
<p>„Jaké by to bylo? Všemu rozumět – vědět, jak všechno funguje, třeba fyzikálně…? Předpokládám, že máš na mysli tohle.“</p>
<p>„To bych taky chtěl vědět,“ přisvědčil. Napadlo mě, že si ze mě utahuje, ale když jsem k němu zvedla pohled, viděla jsem, že je úplně vážný. „A co ty?“ zeptal se. Mžikl a lehce se zachvěl.</p>
<p>Zamračila jsem se. „Bože, na to se snažím přijít už celá léta. Zajímá mě řízení – podle pozemského chápání to asi znamená politiku. Mars je po téhle stránce dost pozadu.“</p>
<p>„Prezidentka Marsu,“ pravil Charles slavnostně. „Budu tě volit.“</p>
<p>Pleskla jsem ho po rameni. „Centristo.“</p>
<p>Když jsem čekala na spánek, připadalo mi, že tato část mého života má jasný směr. Poprvé jsem se cítila dospělá, poprvé jsem s někým spala a netrápilo mě to vnitřní hlodání osamělosti dospívajících, místo toho jsem zakoušela rodinný pocit sounáležitosti, lehkost touhy naplněné drahým přítelem.</p>
<p>Měla jsem milence. Nechápala jsem, proč jsem předtím byla tak zmatená a nerozhodná.</p>
<p>Následujícího dne jsme se znovu pomilovali – pochopitelně – a potom jsme procházeli tunely s hrnky ranní polévky a já Charlesovi pomáhala s kontrolou stanice. Každá aktivní stanice – ať už opuštěná, nebo ne – musela vždy po několika letech projít lidskou kontrolou. Výsledky kontroly se předkládaly Komisi Spojených rodin pro osídlení. Všechny obyvatelné stanice byly zaneseny do seznamu a musely být stále připraveny k použití (kýmkoli) v případě stavu nouze. Stanice Trés Haut Médoc potřebovala nové arbeitry a čerstvé pohotovostní zásoby. Lékařské nanomateriály už byly také prošlé. Čerpadla budou pravděpodobně vyžadovat seřízení a výměnu opotřebovaných součástí, které nemají schopnost samoopravy.</p>
<p>Když jsme dokončili diagnostiku hlavních čerpadel, položila jsem Charlesovi další otázku – stále jsem musela myslet na včerejší výlet a otřes, který mi způsobily hlubiny času. Zeptala jsem se ho, co ho ve vesmíru nejvíc fascinuje.</p>
<p>„Problém řízení,“ odpověděl s úsměvem.</p>
<p>„A mám to,“ řekla jsem rozmrzele. „Snažíš se snížit na moji úroveň?“</p>
<p>„Vůbec ne. Jak každá součást vesmíru ví, kde je a co je? Jak se mezi sebou navzájem dorozumívají, co nebo kdo vlastně naslouchá?“</p>
<p>„Zní to skoro strašidelně.“</p>
<p>„Velmi strašidelně,“ přitakal.</p>
<p>„Myslíš si, že vesmír je obrovitý mozek.“</p>
<p>„To vůbec ne, madam.“ Nechal diagnostickou sondu vklouznout zpět do panelu, panel zasunul do opasku. „Ale rozhodně je mnohem podivnější, než si kdy kdo představoval. Je to spíš něco jako počítačový systém… Nic než informace, které spolu komunikují. Tohle se zdá celkem jasné. Já bych chtěl vědět, jak si povídají, a zjistit, jak bychom jim mohli naslouchat… a třeba se do té konverzace zapojit. Říkat jim, co mají dělat.“</p>
<p>„Chceš říct, že bychom mohli přesvědčit vesmír, aby se změnil?“</p>
<p>„Ano,“ pravil mírně.</p>
<p>„A je to vůbec možné?“</p>
<p>„Vsadím na to svůj život,“ řekl Charles. „Přinejmenším svou budoucnost. Zamyslela ses někdy nad tím, proč naše věda uvízla na mrtvém bodě?“</p>
<p>Znalci v oboru kultury i významní myslitelé Trojky už nějakou dobu spekulovali o tom, proč v posledních desetiletích nedochází k žádným převratným objevům. Existoval sice pokrok, na Zemi probíhala informační revoluce, tam se však jednalo jen o povrchní změny, o maximální zdokonalování, nicméně už téměř sto let nedošlo ve vědě k zásadním změnám přístupu. Povídalo se, že obyvatel Země z roku 2071 by klidně mohl být přenesen v čase do roku 2171a poznal by téměř všechno kolem sebe… A tohle prosím nastalo po staletích nepřetržitých změn.</p>
<p>„Kdybychom mohli vstoupit do Bellova kontinua, do zakázaných kanálů, kde vesmír provozuje své účetnictví…“ Rozpačitě se usmál. „Rozbili bychom status quo. Byla by to největší revoluce všech dob… Mnohem větší než nanotechnika. Díváš se někdy na kreslené filmy?“</p>
<p>„Co to má být?“</p>
<p>„Animace z dvacátého století. Disneyovky, Bugs Bunny, Road Runner, Tom a Jerry.“</p>
<p>„Něco z toho jsem viděla.“</p>
<p>„Já na ně jako dítě koukal v jednom kuse. Byly levné – veřejný majetek – a mě okouzlovaly. Ještě pořád mě okouzlují. Díval jsem se na ně a pokoušel se pochopit, jak může jejich svět fungovat. Dokonce jsem vytvořil matematický model. Realita závislá na pozorovateli – nikdo nespadne, pokud neví, že překročil kraj útesu… Okamžitá regenerace poškozených těl, žádné následky, trvalý přísun energie, omezený čas, proměnlivost důsledků u shodujících se příčin. Hloupoučká záležitost, ale přiměla mě k zamyšlení.“</p>
<p>„Takhle že by fungoval vesmír?“ přeptala jsem se.</p>
<p>„Možná víc, než si uvědomujeme! Fascinuje mě představa jiných realit, kde lze věci dělat odlišně. Nic není předem dáno, nic není svaté, nic metafyzicky předurčeno – vše závisí pouze na použité metodě a evoluci. To je naprosto dokonalé. Znamená to, že bychom mohli pochopit, kdybychom se jen dokázali <emphasis>uvolnit </emphasis>a odhodit předsudky.“</p>
<p>Když jsme dokončili kontrolu, neměli jsme už důvod zůstávat na stanici a zbývalo nám jen pár hodin, než budeme muset vrátit traktor do Shinktownu.</p>
<p>Charles vypadal sklíčeně.</p>
<p>„Opravdu se mi odtud nechce. Tohle je dokonalé místo, kde člověk může být sám.“</p>
<p>„To není tak úplně přesné.“ Vklouzla jsem mu paží kolem pasu. Cestou tunelem od čerpadla ke kádím jsme do sebe naráželi boky.</p>
<p>„Nikdo nás neotravuje, máme tady pár věcí na práci a pár míst, kam bychom si zašli…“</p>
<p>„A je tady víno,“ dodala jsem.</p>
<p>Podíval se na mě, jako bych byla nejdůležitější osoba na světě. „Bude těžké vrátit se domů a vědět, že tě nějakou dobu neuvidím.“</p>
<p>Na to jsem příliš nemyslela. „Očekává se od nás, že budeme zodpovědní a dospělí.“</p>
<p>„Já si připadám zatraceně zodpovědný,“ řekl Charles. Zastavili jsme se u vstupu ke <emphasis>cuvée. </emphasis>„Chtěl bych se stát tvým partnerem.“</p>
<p>Vylekalo mě, jak rychle na to jde. „Zákonný svazek?“</p>
<p>„Podepsali bychom smlouvu.“</p>
<p>To byl marťanský způsob, ale mně to připadalo nějak málo romantické – i když sotva méně nebezpečné než říct ‚vezmeme se’.</p>
<p>Ucítil, jak jsem se zachvěla, a přitiskl mě k sobě pevněji, jako bych mu mohla utéct. „Takhle rychle tak velký závazek?“ hlesla jsem.</p>
<p>„Čas,“ pravil Charles s pohřební důstojností. Pak se usmál. „Nemám tu trpělivost, kterou oplývají skály. A ty jsi prostě neuvěřitelná. Jsi přesně to, co potřebuju.“</p>
<p>Položila jsem mu ruce na ramena a přidržela si ho na vzdálenost předloktí, zkoumala jsem jeho tvář a srdce mi už zase bušilo. „Děsíš mě, Charlesi Frankline. To není hezké, takhle děsit lidi.“</p>
<p>Omluvil se, ale sevření neuvolnil.</p>
<p>„Nejsem ještě dost zralá na vdávání,“ řekla jsem.</p>
<p>„Nechci po tobě odpověď okamžitě. Jen se ti snažím říct, že moje úmysly jsou <emphasis>počestné</emphasis>.“ Zdůraznil to slovo, aby ho zbavil nezáživného, oficiálního smyslu, ale nepovedlo se mu to. <emphasis>Počestné </emphasis>mohlo být něco, co se týkalo mého otce, možná i matky, ale nezdálo se mi, že by to mělo něco společného se mnou.</p>
<p>Už zase jsem cítila zmatek, vnitřní rozpory vyplouvaly na povrch. Ale nechtěla jsem jim dovolit, aby pokazily to, co jsme tu prožili. Dotkla jsem se prstem jeho rtů. „Trpělivost,“ řekla jsem co nejláskyplněji. „Ať už jsme nebo nejsme skály. Tohle je pro obyčejné lidi velké sousto.“</p>
<p>„Máš pravdu,“ přikývl. „Už zase na tebe tlačím.“</p>
<p>„Nikdy bych nezjistila, jaký jsi dobrý milenec, kdybys trochu nepotlačil,“ řekla jsem.</p>
<p>Cestou zpátky do Shinktownu jsem podřimovala. Traktor si dokázal najít cestu domů jako věrný kůň. Charles do mě šťouchl asi dvě hodiny před příjezdem, probudila jsem se a omluvila se. Nechtěla jsem, aby si připadal opomíjený. Otočila jsem se a zahleděla se na kohoutí ocas prachu za námi, pak na Charlese na sedadle řidiče. „Děkuju ti,“ řekla jsem.</p>
<p>„Za co?“</p>
<p>„Za ten nátlak.“ Skoro jsem řekla ‚Za to, že jsi ze mě udělal ženu’, ale třeba by mu to nepřipadalo vtipné a já nechtěla, aby si myslel, že nějak zlehčuju to, co bylo mezi námi.</p>
<p>„To umím dobře,“ kývl.</p>
<p>„Umíš dobře spoustu věcí.“</p>
<p>Slíbila jsem rodině, že strávím nějaký čas v Ylle, mé rodné stanici, než se vrátím do školy. Zbýval mi na to týden, ale musela jsem do Durrey, abych se dostala na hlavní vlakovou trať na sever. Charles měl zůstat v Shinktownu ještě pár dní.</p>
<p>Zaparkovali jsme traktor v garáži vozového parku a vášnivě se políbili, pak jsme se vydali na nádraží a slíbili si, že se sejdeme, jakmile začne škola.</p>
<p>Když jsem se vrátila do Durrey, Diana Joharová, opět moje spolubydlící, otevřela dveře a přivítala mě úsměvem plným očekávání. „Tak jaký byl?“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Charles Franklin.“</p>
<p>Svěřila jsem se jí, že se chystám na výlet Nahoru, ale neprozradila jsem žádné podrobnosti. „Tys to vyčmuchala?“</p>
<p>„Nemusela jsem. Byla jsem na farmě u rodičů a pokoj mezitím přijímal vzkazy. Jeden byl od Charlese ze Shinktownského nádraží. Kde máš panel?“</p>
<p>Zašklebila jsem se, protože jsem si vzpomněla, že jsem ho omylem nechala v traktoru. Možná proto mě Charles sháněl. „Založila jsem ho,“ přiznala jsem.</p>
<p>Diana zvedla obočí. „Mrkla jsem na seznam, když jsem se vrátila. Je to ten Charles, který s námi trpěl na MUS, ne?“</p>
<p>„Hledali jsme zkameněliny.“</p>
<p>„Tři dny?“</p>
<p>„Ty zkrátka musíš do všeho strkat nos, Diano.“ Šla za mnou do mé části pokoje, oddělené závěsem. Vytáhla jsem ze stěny lehátko a hodila kufr na deku.</p>
<p>„Připadal mi milý,“ řekla Diana.</p>
<p>„Chceš znát krvavé podrobnosti?“ zeptala jsem se podrážděně.</p>
<p>Pokrčila rameny. „Zpověď uleví duši.“</p>
<p>„Musela ses na farmě hrozně nudit.“</p>
<p>„Na farmě je vždycky příšerná otrava. Samí bratři a ženatí bratranci. Ale máme báječnou tůň na plavání. Někdy bys měla přijet. Třeba bys u nás potkala někoho, kdo by se ti líbil. Naše rodina by tě přivítala, Casseio.“</p>
<p>„Proč myslíš, že bych měla přejít k vám?“</p>
<p>„Můžeme toho hodně nabídnout,“ odpověděla vesele.</p>
<p>„Ty jsi vážně otrava, Diano.“ Rychle jsem vybalila a naskládala všechno do zásuvek. Představa, že zbytek prázdnin strávím sama, mi připadala bezútěšná.</p>
<p>„Máte v rodině nějaké šikovné muže?“ vyptávala se Diana. „Já bych ráda uzavřela smlouvu… Třeba s někým jako <emphasis>Charles</emphasis>.“</p>
<p>Ještě před pár měsíci bych na ni vyplázla jazyk nebo po ní hodila polštář. Teď se mi to zdálo jaksi nedůstojné. Měla jsem milence – byla jsem milenkou – a to si žádalo dospělost, víc než kdysi nějaká akce na univerzitě.</p>
<p>„Tak jo. Byli jsme na jeho rodinné stanici,“ přiznala jsem. „Je moc milý.“</p>
<p>„A hezký,“ dodala Diana toužebně. „Moc ti to přeju, Casseio.“</p>
<p>Sbalila jsem tašku. „Můžu si teď poslechnout vzkazy v soukromí?“</p>
<p>„Teď už ano,“ odvětila.</p>
<p>Při vzkazu od Charlese se mi rozbušilo srdce. Pořád na mě naléhal. Hodinu po příjezdu do Shinktownu nahrál toto: „Nechalas v mé tašce panel. Posílám ti ho na vaši stanici. Jen jsem se chtěl ujistit, jestli víš, že to myslím vážně. Miluju tě a myslím si, že už nikdy nenajdu ženu jako ty. Vím, že potřebuješ čas. Ale také vím, že bychom mohli sdílet své sny. Už teď mi chybíš.“</p>
<p>Očividně jsem na něj dělala lepší dojem než sama na sebe. Seděla jsem na kraji lehátka a byla jsem z toho všeho vyděšená.</p>
<p>Té noci jsem nemohla usnout, rušily mě neustále vyplouvající vzpomínky na Charlese. Bylo to všechno hrozně matoucí a úžasné, ale stejně jsem věděla, že jsem na vdávání mladá. Někteří lidé uzavírali zákonný svazek už v mém věku, jenže to byli lidé, kteří si vytyčili svou budoucnost už někdy ve druhém ročníku a věděli, co chtějí a jak toho dosáhnout.</p>
<p>Kdybych teď Charlesovi řekla, že se zatím nechci vdávat, nejspíš by mi s úsměvem odpověděl: „Máš tolik času, kolik potřebuješ.“ A to nebyla odpověď, jakou bych si přála slyšet. Pravda byla taková, že ve mně musel dozrát celý můj přístup ke vztahu vnitřního světa k vnějšímu. Co když se ke mně Charles nehodí úplně dokonale? Proč se spokojit s čímkoli méně dobrým než nejlepším?</p>
<p>V duchu jsem trpce zakroutila hlavou. Připadalo mi to jako hrozné sobectví, dokonce zrada. Charles mi dal všechno. Jak bych mohla odmítnout?</p>
<p>Jak jsem se mohla zabývat takovými myšlenkami a přitom tvrdit, dokonce sama sobě, že ho miluju?</p>
<p>Poslala jsem mu textovou zprávu – nedůvěřovala jsem vlastnímu hlasu: <emphasis>Ty chvíle v Trés Haut Médoc byly překrásné. Navždy si je uchovám v paměti jako poklad. Nemůžu se teď vyjadřovat k našemu svazku, protože jsem si sama sebou mnohem méně jistá než ty. Ráda bych se s tebou sešla co nejdřív. Měli bychom se vídat společně s přáteli a věnovat se obvyklým činnostem, než vůbec začneme uvažovat o závazcích, ne?</emphasis></p>
<p>Podepsala jsem se <emphasis>S láskou Casseia Majumda</emphasis><emphasis>rová. </emphasis>Tak jsem podepisovala dopisy vzdáleným příbuzným. Ne <emphasis>Miluju tě, </emphasis>žádné velké prohlášení, ale jednoduše a prostě <emphasis>S láskou. </emphasis>Charlese to raní. I mě zraňovalo psát to a nechat to tak…</p>
<p>Ale zprávu jsem poslala. Na pokoji jsem nechala vzkaz Dianě, která zůstávala v Durrey, aby se mohla v klidu učit.</p>
<p>Pak jsem nasedla do vlaku do stanice North Solis. Opřela jsem si hlavu o dvojité sklo a sledovala noční krajinu Marsu, nad níž Phobos jako matný světlomet zářil na chmurné kopce západně od Durrey.</p>
<p><emphasis>Mám strach, </emphasis>přemítala jsem. <emphasis>Nikdy už nebudu taková, jaká jsem bývala. Nikdy už pro nikoho nebudu znamenat tolik jako pro Charlese. Něco skončilo a já se bojím.</emphasis></p>
<p>Podnikla jsem cestu přes Claritas Fossae zpátky na Jiddah Pianum a do Ylly, do srdce mé rodiny, s láskou jsem se přivítala s rodiči a bratrem a pokoušela se dávat najevo veselou sebejistotu – všechno je fajn, jsem stejná jako vždycky. <emphasis>Jenomže už jsem byla milenkou, otče. Mami, měla jsem muže a bylo to úžasné… Totiž on byl úžasný, a myslím, že jsem se zamilovala, ale přišlo to moc rychle a Bůh ví, že bych si s tebou potřebovala promluvit, vážně promluvit…</emphasis></p>
<p>Charles celé tři dny neodpovídal.</p>
<p>Možná změřil hlubiny mé povahy a usoudil, že udělal velkou chybu. Možná prohlédl mou nezralost a neupřímnost a rozhodl se odepsat mě jako další ze shinktownských děvčat.</p>
<p>Panel mi doručil poštovní arbeitr, ale já už si objednala jiný, nedůvěřovala jsem pokoji, že zaznamená všechny vzkazy. Nemohla jsem se soustředit na další plán studia. Byla ze mě učiněná troska.</p>
<p>Tohle úzkostlivé očekávání a nejistotu jsem přímo nesnášela. Věděla jsem, že jsem mívala všechno pod kontrolou a teď se mi to vymklo z rukou, a pro změnu jsem byla sama tou rybou na udici. Podráždění postupně přešlo v otupělý smutek. Ale nezavolala jsem mu.</p>
<p>Na konci třetího dne, když už jsem se svlékla a chystala se do velmi opuštěné postele, Charles zavolal.</p>
<p>Hodila jsem na sebe župan a vzala hovor ve svém pokoji. Jeho obraz se objevil nad postelí, jasný jako život. Vypadal vyčerpaně, jeho hlas zněl zpustošeně a obličej měl přízračně bledý. „Mrzí mě, že jsem se neozval,“ řekl. „Přál bych si, abychom si mohli promluvit přímo. Tady to vypadá jako v noční můře.“</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>„Naší rodině vypověděli všechny smlouvy se Zemí. Musel jsem letět do McAuliff Valley na rodinné shromáždění. Ještě pořád tady jsem. Bože, je mi to tak líto, musela sis myslet –“</p>
<p>„Já jsem v pořádku,“ přerušila jsem ho. „Na síti jsem o tom nic neslyšela.“</p>
<p>„Ještě to nezveřejnili. Nikomu to neříkej, Casseio. Myslím, že nás vyloučili, protože naše měsíční větev uvádí do provozu významné zařízení na výrobu bílkovin v Lagrange. Země s tím moc nesouhlasí. Přesněji řečeno, Rozšířená Východo-západní aliance, ale klidně by to mohla být celá Země.“</p>
<p>Rozšířená Východo-západní aliance, GEWA[1], hospodářské sdružení Asie, Severní Ameriky, Indie a Pákistánu, Filipín a části Malajsie, dělala potíže četným Spojeným rodinám, včetně Majumdarovy.</p>
<p>„Je to opravdu tak zlé?“</p>
<p>„Nemůžeme vyvážet žádné zboží na Zemi a nemůžeme spolupracovat na zpracování dat se signatáři GEWA.“</p>
<p>„Jaký to na vás bude mít dopad?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Vidíme to na totální propad na příštích pět pozemských let. Moje studium je v háji,“ odpověděl Charles. „Doufal jsem, že v pátém ročníku vstoupím do Sdružení fyziků. Jenomže když se Kleinova rodina octne v platební neschopnosti, nebudu moct zaplatit svůj podíl, takže se do pátého ročníku ani nedostanu.“</p>
<p>„Zatraceně,“ vyhrkla jsem. „Vím, co to pro tebe znamená…“</p>
<p>„Všechno se kvůli tomu odkládá, Casseio. Jak jsi mluvila o tom, že potřebuješ čas, aby ses rozmyslela…“ Hlas se mu zachvěl, s námahou ho ovládl. „Casseio, nemůžu teď uzavřít zákonný svazek. Nemám žádné vyhlídky na dostudování…“</p>
<p>„To nic,“ řekla jsem.</p>
<p>„Připadám si jako blbec. Všechno vypadalo dobře, myslel jsem si, že bychom mohli –“</p>
<p>„Ano.“ Cítila jsem bolest za něj. „Je mi to líto.“</p>
<p>„To nemusí.“</p>
<p>„Tolik tě miluju.“</p>
<p>„Ano,“ řekla jsem.</p>
<p>„Moc bych tě chtěl vidět. Jakmile se odtud uvolním – musíme jako rodina učinit pár rozhodnutí; dohoda SR o další taktice, reakcích a tak dál…“</p>
<p>„Vážné záležitosti. Chápu.“</p>
<p>„Chtěl bych se s tebou sejít. V Durrey, až se vrátíme, nebo v Ylle, kdekoli. Žádný nátlak, jen… vidět tě.“</p>
<p>„Taky bych tě ráda viděla.“</p>
<p>Znovu mě ujistil, že mě miluje, oba jsme zamumlali slova loučení. Jeho obraz vybledl. Zhluboka jsem se nadechla a napila se vody.</p>
<p>Charles měl vážné potíže a ze mě jako by spadla tíha – cítila jsem provinilou úlevu. Bylo mi jasné, že si musím s někým promluvit, ale matka a otec by to být neměli…</p>
<p>Zavolala jsem Dianě.</p>
<p>Měla vypnutou kameru, ale hned ji zapnula. Byla oblečená v odrbaném modrém župánku, který si schraňovala od dětství. Vlasy měla zapatlané svým oblíbeným Vividem, ošetřujícím přípravkem blátivé barvy. Pomalu se jí převaloval po hlavě. „Já vím, vím, vypadám ošklivě,“ řekla. „Copak se stalo?“</p>
<p>Vyprávěla jsem jí o Charlesově situaci. Svěřila jsem se jí, že se mnou chtěl uzavřít svazek a že teď nemůžeme. Že jsem byla a pořád jsem hrozně zmatená.</p>
<p>Hvízdla a klesla na postel. „Ten hoch to ale bere rychlostí světla, co?“ zúžila oči. Povídat si takhle na dálku není totéž jako být s tím druhým v pokoji, obzvlášť když jde o tak upřímný hovor, ale Dianino chování dokázalo vzdálenost zrušit. „Doufám, žes mu řekla, aby zpomalil.“</p>
<p>„Mám dojem, že to nesvede. Připadá mi hrozně zamilovaný.“</p>
<p>„Buďto je to naprosto úžasné – nebo má tak pevnou vůli. Jak ty se cítíš?“</p>
<p>„Je strašně upřímný a… tak sladký. Připadám si provinile, že jsem okamžitě nepodlehla a nevrhla se do toho rovnou po hlavě.“</p>
<p>„No, je tvůj první, to je sladké samo o sobě. Ale ještě jsi tetě Di neřekla, jak se cítíš. Miluješ ho?“</p>
<p>„Obávám se, že ho zraním.“</p>
<p>„Aha. Chci říct, ach jo.“</p>
<p>„Mluvíš tak <emphasis>zkušeně!</emphasis>“ štěkla jsem nedůtklivě a proplétala jsem si přitom prsty.</p>
<p>„Přála bych si být zkušená. Casseio, přestaň přecházet a uvolni se. Bolí mě z tebe hlava.“</p>
<p>Sedla jsem si.</p>
<p>„Jela jsi s ním do Trés Haut Médoc. Nevlezl ti přece sám do skafandru. Musela jsi na něm vidět něco zvláštního. Miluješ ho?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Ale nechceš s ním uzavřít svazek.“</p>
<p>„Ne zrovna teď.“</p>
<p>„A někdy jindy?“</p>
<p>Potřásla jsem hlavou, ani ano, ani ne. „Nevykládej mi, že jsem hloupá, když ho nechci, protože je hezký a hodný. To už vím.“</p>
<p>„Nic takového, Casseio. I když ti trochu závidím. Je chytrý, nejspíš byl dobrý –“</p>
<p><emphasis>„Velmi dobrý,“ </emphasis>vyhrkla jsem.</p>
<p>„A je ochoten čekat. Tak čekej.“</p>
<p>Sevřela jsem rty a upřela na ni zrak. „A když se rozhodnu neuzavírat žádné svazky? Bude to vůči němu poctivé? Jenom by se mnou ztrácel čas…“</p>
<p>„Bože můj, Casseio, doufám, že tohle nikdy neuslyší nějaký komplikovaný Pozemšťánek. My Marťané se bereme tak vážně! Láska není nikdy ztráta času. Chceš ho odhodit a vybrat si jiného?“</p>
<p>„Ne!“ řekla jsem hněvivě.</p>
<p>„No, to je přece taky možnost. Nikdo tě k ničemu nenutí. Na to nezapomínej.“</p>
<p>Rozhovor s Dianou mě uvrhl do deprese ještě hlubší. „Teď se cítím opravdu hrozně,“ přiznala jsem. „Radši už toho nechme.“</p>
<p>„V žádném případě. Co tě na tom tak žere?“</p>
<p>„Kdybych ho opravdu milovala, cítila bych to úplně jinak. Jediným způsobem, ne třemi způsoby najednou. Měla bych být šťastná a štědrá.“</p>
<p>„Vždyť je ti deset let, Casseio. Mladá láska není nikdy dokonalá.“</p>
<p>„On používá pozemské roky,“ naříkala jsem.</p>
<p>„Aha, chyba! Má ještě nějaké jiné?“</p>
<p>„Je tak chytrý. Vůbec nerozumím jeho práci.“</p>
<p>„Tak se přihlas do kurzu. Nechce z tebe mít asistentku v laboratoři nebo arbeitra, nebo jo?“</p>
<p>„Když nejsem s ním, nevím, co vlastně cítím.“</p>
<p>Diana znechuceně svraštila obličej. „Dobře, pohybujeme se v kruzích. Kdo číhá v postranním tunelu?“</p>
<p>„Nikdo.“</p>
<p>„Víš, jak na tebe muži reagují. Jsi přitažlivá. Charles není jediný štíhlý a smyslný mladík na Marsu. Klidně si můžeš dovolit trochu si užít. Co o něm víš? Víš, že není z bohaté rodiny… Jeho SR má potíže se Zemí… Chce být fyzikem a všemu rozumět. Je hezký, něžný, Nahoře je chlapák… Kruci, Casseio, já tě snad bacím, jestli ho jen tak necháš!“</p>
<p>Svěsila jsem hlavu. „Už musím končit, Diano.“</p>
<p>„Škoda že jsem ti nepomohla.“</p>
<p>„To nic.“</p>
<p>„Miluješ ho, Casseio?“ zeptala se znovu s pronikavým pohledem.</p>
<p>„Ne!“ Zašátrala jsem po vypínači a minula ho.</p>
<p>„Jen mě nevypínej, kamarádko,“ řekla Diana. „Vůbec ho nemiluješ?“</p>
<p>„Nemůžu. Ne teď. Ne na sto procent.“</p>
<p>„Jsi si tím jistá?“ Kývla jsem.</p>
<p>„A mohla bys ho někdy milovat?“</p>
<p>Nechápavě jsem na ni zírala. „Umí být docela přesvědčivý,“ hlesla jsem.</p>
<p>„Na sto procent?“</p>
<p>„Nejspíš ne. Neřekla bych.“</p>
<p>„Tak buď hodná a pověz mu poctivě, co k němu cítíš.“</p>
<p>„To udělám.“</p>
<p>Na okamžik se odvrátila, pak si vzala panel. „Znáš mě,“ řekla. „Vždycky něco schovávám v rukávě. No, měla bych něco zajímavého, jestli to chceš vědět.“</p>
<p>„A co?“</p>
<p>„Charles je možná chlapák Nahoře a dobrý v posteli, ale má taky svoje plány, Casseio. Prověřovala sis ho někdy?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Já se vždycky snažím o svých kamarádech dozvědět co nejvíc. Muži jsou někdy hrozně komplikovaní.“</p>
<p>Byla jsem zvědavá, co na mě teď vybalí, a napjala jsem ramena: třeba je ve skutečnosti centrista, třeba tehdy v příkopovém dómu dělal zvěda Caroline Connorové…</p>
<p>„Tohle tvého přítele nijak nestaví do špatného světla, ale je fakt, že náš drahý Charles chce být <emphasis>opravdovým </emphasis>fyzikem, Casseio. Přihlásil se jako dobrovolník do výzkumu mentálních doplňků.“</p>
<p>„Tak? To je záležitost profese. I Majumdarovi to uznávají.“</p>
<p>„Jasně. Na Zemi si to pořizuje kdekdo. Ale Charles požádal o připojení k mysliči v oboru kvantové logiky.“</p>
<p>Na chvíli jsem oněměla. „K-kde ses to d-dozvěděla?“</p>
<p>„Veřejně přístupné záznamy, medicínsky orientovaný aplikovaný výzkum, MUS. Předložil požadavek loni v létě, ještě před příkopovým dómem.“</p>
<p>Srdce ve mně pokleslo. „Bože můj,“ hlesla jsem.</p>
<p>„Hele, vždyť o takovém připojení nic nevíme.“</p>
<p>„Ale s QL mysličem nikdo nedokáže ani <emphasis>mluvit!</emphasis>“</p>
<p>„Nechtěla jsem kalit vodu, Casseio, jen jsem si myslela, že bys to měla vědět.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Kdy se vrátíš?“</p>
<p>Zamumlala jsem odpověď a přerušila spojení. Připadalo mi, že mám hlavu plnou pěny. Nevěděla jsem, jestli se mám vztekat, nebo brečet.</p>
<p>U nás na Marsu jsme se z větší části vyhnuli povyku kolem mentálních doplňků, úprav a nanomorfingu, které se běžně ujaly na Zemi. Zvykli jsme si na doplňky nízké úrovně, genetické opravy, terapii závažných mentálních poruch, ale většina Marťanů se vyvarovala extrémních výstřelků. Některé byly mimo Zemi nedostupné, jiné prostě nevyhovovaly našemu pragmatickému vkusu průkopníků. Domnívám se, že v naší kultuře došlo ke všeobecné shodě v tom smyslu, ať si Země a v menší míře i Měsíc zkoušejí radikální úpravy a léčebné zákroky, Mars se bude držet stranou téhle revoluce a počká si na výsledky.</p>
<p>Pokud to, co se Diana dozvěděla, byla pravda – a já si nedovedla představit, proč bych o tom měla pochybovat – tak byl Charles připraven vystartovat přímo někam ke špici.</p>
<p>Moje předchozí mladistvá váhavost se náhle vzepjala téměř k panice. Jak bych si mohla zachovat normální vztah k Charlesovi, kdyby strávil většinu svého duševního života nasloucháním rozmarům kvantové logiky? Proč o to tolik stál?</p>
<p>Odpověď byla nasnadě – aby se stal lepším fyzikem. QL myslič odrážel základní úroveň fungování vesmíru. Lidská logika – i matematická neurální logika většiny mysličů – se nejlépe osvědčovala na kluzkém povrchu reality.</p>
<p>Vše, co jsem o těchto věcech věděla, pocházelo ze školních hodin a z LitVidů, kde pozemským programům pro mládež vévodili fyzicky vylepšení hrdinové vybavení mentálními doplňky. Ale kvantové logice či QL mysličům jsem nerozuměla ani za mák.</p>
<p>Po celý zbytek dne mě pronásledovala jediná myšlenka – u večeře s rodiči a bratrem, během společenské hodiny SR a tance při čaji pozdě večer, až do postele beze spánku. <emphasis>Proč mi to Charles neřekl? </emphasis>Přece jen mi nedal úplně všechno.</p>
<p>Druhého dne brzy ráno jsme se s matkou pustily do plánování mého vzdělání na několik let dopředu. Neměla jsem na to náladu, ale udělat se to muselo, tak jsem se snažila tvářit statečně a nejveseleji, jak jen jsem svedla. Otec se Stanem se vypravili na konferenci SR týkající se kontroly investic mimo Mars; naše větev totiž tradičně řídila finance Majumdarovy SR v rámci Trojky a Stan se rozhodl kráčet po této cestě. Já se stále zajímala o politickou teorii a řízení, a potom, co jsem na několik měsíců vynechala příslušné kurzy, dokonce ještě víc. Události na MUS a čas strávený s Charlesem mé rozhodnutí jen posílily.</p>
<p>Matka byla trpělivá žena, někdy jsem si myslívala, že až příliš trpělivá, ale teď jsem byla vděčná za její podporu. Nikdy nesouhlasila s politickým vývojem; už má babička opustila Měsíc na protest proti změně ústavy a její dcera si udržela typicky lunární postoj pevného individualismu.</p>
<p>Matka i já jsme věděly, co je mou povinností vůči rodině: zhruba za rok bych měla začít přinášet užitek své SR – nebo uzavřít zákonný svazek, přejít k jiné SR a přinášet užitek tam. Studium politických věd v té době nikomu nepřipadalo zvlášť užitečné.</p>
<p>Ale pokud jsem chtěla studovat teorii státu a řízení ve velkém měřítku, nebude mi bránit… poté, co dala najevo klidný, zdvořilý nesouhlas.</p>
<p>Trvalo to asi pět minut a já ji stoicky vyslechla. Probrala komplikace politiky v prostředí ekonomiky soustředěné v SR, sdělila mi, že nejlepším a nejtrvalejším přínosem by bylo mé působení uvnitř jedné Spojené rodiny nebo jako vybraného reprezentanta v Radě Sdružení a že i to by bylo v rámci povinnosti, žádná zvláštní výsada.</p>
<p>Vysvětlila mi svá stanoviska, zdrženlivou a upřímnou variaci na babiččin výkřik <emphasis>Pryčs politikou!, </emphasis>a já jí odvětila: „Je to jediná věc, která mě opravdu zajímá, mami. Někdo by měl ten proces studovat, Spojené rodiny na sebe přece nutně musí vzájemně působit a musí mít vztahy ke Trojce. To mi říká selský rozum.“</p>
<p>Naklonila hlavu na stranu a věnovala mi pohled, kterému otec říkal záhadný. Viděla jsem ho už mnohokrát, a stejně bych ho nedokázala popsat. Milující, trpělivý výraz plný očekávání, řekla bych teď, po mnoha desetiletích zvažování, ale ani to ho zcela nevystihuje. Tentokrát možná znamenal: ‚Ano, a je to třetí nejstarší profese na světě, ale nechtěla bych, aby se jí zabývala má dcera.’</p>
<p>„Ty svůj názor nezměníš, že?“</p>
<p>„Nejspíš ne.“</p>
<p>„Tak se snaž dělat to pořádně,“ uzavřela.</p>
<p>Seděly jsme v jídelně a studovaly prospekty, které kolem nás poletovaly ve formě stylizovaných obrázků, textů, symbolů a upoutávek na různé studijní plány, jež spolu vzájemně soupeřily o naši pozornost. Matka si povzdechla a zakroutila hlavou. „Nic z toho mi nepřipadá moc lákavé. Všechno jenom kurzy na základní úrovni.“</p>
<p>„Pár jich vypadá zajímavě.“</p>
<p>„To myslíš vážně?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Potom marťanská politická teorie nebude stačit. Je to jen zrnko písku v porovnání s pozemskými balvany.“</p>
<p>„Jenže studium na Zemi je drahé –“</p>
<p>„A pravděpodobně zaměřené na pozemskou historii a jejich praktiky. Bože chraň,“ dodala matka. „Ale pořád mi připadá, že představuje pro tvoje záměry to nejlepší.“</p>
<p>„Nechci žádat o něco, co ještě nikdo z rodiny nedostal.“</p>
<p>„Proč ne?“ zeptala se vesele, jako by vychutnávala příležitost vypadat trochu zvráceně.</p>
<p>„Připadá mi to nesprávné.“</p>
<p>„Nikdo z naší větve Majumdarovy rodiny ještě nestudoval řízení státu. Finančnictví, ekonomii, to ano, ale nikdy globální politiku.“</p>
<p>„Jsem hříčka přírody,“ poznamenala jsem.</p>
<p>Potřásla hlavou. „Ovšem očividně moje dcera. Zařídím to, jestli o to opravdu stojíš.“</p>
<p>„Mami, můžeme si dovolit nanejvýš rok –“</p>
<p>„Nemluvím o vzdělávacích autokurzech,“ řekla. „Když už saháš po hvězdách, vyber si ty nejjasnější. To nejmenší, s čím se můžeš spokojit, je majumdarské stipendium a individuální učení.“</p>
<p>Nic takového by mě ve snu nenapadlo. „Učení? U koho?“</p>
<p>Ušklíbla se. „Kdo z naší rodiny ví nejvíc o politice, obzvlášť pozemské? Tvůj třetí strýc.“</p>
<p>„Bithras?“</p>
<p>„Pokud s tím bude souhlasit tvůj otec a rodinný pedagogický dozor. Nemůžu ti to zajistit sama, na téhle úrovni jsem tak trochu outsider. Ani nevím, jestli tvůj otec dokáže zatahat za dost nitek a sehnat dost protekce. S Bithrasem jsme se setkali od tvého narození jen třikrát – nikdy tě neviděl…“</p>
<p>„Co bych pak dělala?“</p>
<p>„Řešení záležitostí mezi jednotlivými SR, a pochopitelně vztahy ke Trojce. Účastnila by ses zasedání Rady Sdružení, studovala smluvní a obchodní právo.“</p>
<p>„To by bylo perfektní,“ zamyslela jsem se.</p>
<p>„Skoro jako skutečná vládní politika. Máme sklon tenhle druh řízení na úrovni stanic trochu pomíjet, a já jsem za to vděčná.“</p>
<p>„Ale stejně potřebuju zahrnout do studijního plánu pozemské autokurzy.“</p>
<p>Matka se tajnůstkářsky usmála. „Samozřejmě.“ Jemně mi sáhla prstem na nos. „Ale ty nebudeme hradit my. Všechny výdaje na stipendium stážistů jdou z vyššího rozpočtu SR.“</p>
<p>„Ty už jsi o tom přemýšlela za mými zády,“ obvinila jsem ji.</p>
<p>„Smířila jsem se s tvou výstředností,“ zvedla bradu a napřímila šíji, „protože se u našich mladých snažíme podporovat nezávislé myšlení a doufáme, že se pustí do experimentování. Ale upřímně řečeno, nikdy bych si nepomyslela, že se moje dcera bude zabývat politikou –“</p>
<p>„Řízením státu,“ opravila jsem ji.</p>
<p>„Že si to vybere jako své povolání,“ pokračovala. „Pochopitelně mě to trochu děsí, ale také zajímá. Po pár letech studia záležitostí Rady mě třeba naučíš něco nového, až se budeme přít.“</p>
<p>„Nikdy se nepřeme.“ Objala jsem ji.</p>
<p>„Nikdy,“ potvrdila. „Ale tvůj otec si myslí, že ano.“</p>
<p>Pustila jsem ji a ustoupila. Když jsme se vypořádaly s touhle záležitostí, potřebovala jsem vyřešit ještě jeden problém. „Mami, chtěla bych sem do Ylly někoho pozvat. Někoho z Durrey. Potřebuje prázdniny – poslední dobou se na něj nahrnuly špatné zprávy –“</p>
<p>„Charlese Franklina z Kleinovy rodiny,“ řekla matka.</p>
<p>Nikdy jsem se o něm nezmínila.</p>
<p>Usmála se a obdařila mě dalším záhadným pohledem. „Jeho matka se tu zastavila, aby zjistila, jestli jsi pro jejího syna dost dobrá.“</p>
<p>Musela jsem vypadat zaskočeně. „Jak mohla?“ A za tím ještě otázka: <emphasis>Jak se o mně mohl bavit s rodiči?</emphasis></p>
<p>„Hodně jí na jejím jediném dítěti záleží.“</p>
<p>„Ale vždyť jsme dospělí!“</p>
<p>„Připadala mi milá a nekladla žádné sugestivní otázky. Pochopitelně si myslí, že Charles je úžasný mladý muž, a podle toho, co vyprávěla, s ní celkem souhlasím. Ty si určitě myslíš, že je úžasný, ne?“</p>
<p>Vztekle jsem prskla, abych dala najevo rozhořčení. Položila mi prst na rty. „To už je tradice, že tě občas dovádíme k šílenství,“ pravila. „Mysli si, že je to taková malá pomsta za to, cos prováděla ve dvou letech. Charles je tu vítán.“</p>
<p>Mars živil čtyři miliony obyvatel a asi půl milionu případných budoucích občanů, o něco méně, než činila populace Spojených států amerických v roce 1800.</p>
<p>Mezi budoucí občany patřili i Eloi, kteří emigrovali ze Země, aby znovu začali na Marsu, kde <emphasis>Deset na třetí</emphasis> – délka života dosahující tisíce let – byla nejen akceptována, ale dokonce ignorována. Na Zemi platil zákaz umělého prodloužení života nad dvě století, takže Eloi byli buďto donuceni k vystěhování, nebo se své úpravy museli vzdát. Mars za přijetí každého Eloi inkasoval slušnou sumu, i když to nikdy nevešlo ve všeobecnou známost.</p>
<p>Někteří imigranti byli prostě průkopnické typy; ti sem zamířili ze Země, aby se vrátili k jednoduššímu, základnějšímu způsobu života. Mars je nutně musel zklamat – už dávno jsme překonali doby pěnové izolace a úzkých tunelů mezi příkopovými dómy.</p>
<p>Čekala jsem na Charlese na nádraží v Kowloonu, deset kilometrů od rodinných doupat v Ylle. Právě ve chvíli, kdy si Charles vyzvedával u arbeitra tašku, jsem zahlédla v okně vlaku Seana Dickinsona. I s bezmála pěti miliony lidských obyvatel (a snad třemi stovkami oficiálně uznávaných mysličů) rozptýlenými po rozloze přibližně odpovídající Zemi byl Mars tak trochu jako vesnice.</p>
<p>Pořád jste potkávali známé, ať jste se vydali kamkoli. Se Seanem jsme si vyměnili srdečné pokývnutí. Schválně jsem Charlese objala. Sean nás lhostejně sledoval, dokud vlak nevyjel z nádraží.</p>
<p>„Jsem tak rád, že tě vidím,“ řekl Charles.</p>
<p>Něco jsem přívětivě zamumlala a pevně mu sevřela ruku. „To byl Sean,“ poznamenala jsem. „Viděls ho?“</p>
<p>„Seděl jsem vedle něj,“ odpověděl. „Působí mnohem veselejším dojmem než posledně. Povídal, že ti mám vyřídit omluvu za to pitomé obvinění. Jede na jih. Neptal jsem se kam.“</p>
<p>„To je milé.“ V obličeji jsem cítila teplo. „Tak vítej na náhorní plošině Jiddah. K našim atrakcím patří účetní, investiční analytikové, malé strojírenské firmy. Žádné zkameněliny, které by stály za řeč, ani Skleněné moře.“</p>
<p>„Jsi tu ty, a to stačí,“ pravil Charles. Přešli jsme po chodnících do nádražní haly a objednali zpáteční lístek. Ylla se zarývá do severního okraje Jiddah Pianům. Menší, pomalejší vlaky pendlují mezi Kowloonem a Jiddah s Yllou a ještě menšími stanicemi na východě.</p>
<p>Charles hodně pohubl v obličeji. Neviděli jsme se týden, ale za tu dobu se drasticky změnil jak vzhledem, tak náladou. Při nastupování do vlaku se mě pevně držel, na sedadlo klesl s povzdechem. „Bože, jak jsem rád, že jsem zase s tebou,“ opakoval. „Povídej, cos mezitím dělala.“</p>
<p>„Vždyť jsem ti to psala v dopisech,“ namítla jsem.</p>
<p>„Pověz mi to sama. Dělal jsem si starosti, když jsem jenom dostával dopisy.“</p>
<p>„Dopisy ale vyžadují mnohem větší námahu.“</p>
<p>„Povídej.“</p>
<p>Řekla jsem mu o plánu na majumdarské stipendium. Projevil bezvýhradný souhlas. „Odvážná a ušlechtilá Casseia,“ přikyvoval. „Už kvůli tradici rovnou na vrchol.“</p>
<p>„Jen kvůli otci,“ řekla jsem. „Matka je v politice úplně neutrální.“</p>
<p>„Nikdo z nás moc dlouho neutrální nezůstane,“ pravil Charles. „Kleinova rodina už byla zasažena. Příště dojde na další.“</p>
<p>„Myslíš Zemi? Východo-západní alianci?“</p>
<p>Pokrčil rameny a pohlédl z okna na tmavě okrovou prérii a mělká, široká údolí a příkopy, zvané fossy. „Představujeme jakousi hrozbu. Nikdo zřejmě neví jakou, ale předvádějí nám svou moc. Příští týden se chystáme předstoupit před Komisi Rady pro smlouvy a nájmy a požádat o solidaritu a úlevy.“</p>
<p>„Úlevy?“ Tomu se mi nechtělo věřit, marťanské SR o něco takového žádaly jen výjimečně. Mezi vzájemně soupeřícími Spojenými rodinami bylo nesmírně obtížné získat nějaké záruky.</p>
<p>„Máme opravdu velké potíže, jak už jsem říkal. Doufám, že to vaši rodinu nepostihne.“</p>
<p>„Co budete dělat, když se vám podaří Radu přesvědčit, aby žádala od ostatních rodin solidaritu? Je to poslední krok před povoláním k jednotné akci všech SR –“</p>
<p>„Pšt,“ zvedl prst. „Nepoužívej ten výraz. <emphasis>Jednotný</emphasis>.“ Usmál se, ale nebyl to právě přesvědčivý úsměv.</p>
<p>„Jak sis vůbec našel čas zajet sem?“</p>
<p>„Při plánování jsem odvedl víc, než byl můj podíl. Mám tři dny, než se budu muset vrátit.“</p>
<p>„Za čtyři dny začíná v Durrey škola,“ řekla jsem.</p>
<p>„To budu muset zmeškat.“</p>
<p>„Končíš se studiem?“</p>
<p>„Požádám o přerušení z důvodu rodinného stavu nouze. Musím být k dispozici, dokud krize nepomine.“</p>
<p>„Můžeš zameškat celý rok…“</p>
<p>„Marťanský rok.“ Charles mě pohladil po paži. „To zvládnu. Mám prostě smůlu, že jsem ze zranitelné rodiny. Pokud se budeš věnovat řízení státu na nejvyšší úrovni, možná bychom mohli převést tvou smlouvu…“</p>
<p>Najednou už to nebyla žádná legrace. Odvrátila jsem se, protože jsem nedokázala skrýt podráždění, a Charles se polekal. „Promiň,“ vyhrkl. „Nechtěl jsem se tě dotknout. Opravdu jsem přijel, abych tě přesvědčil… a tys řekla… Já vím, Casseio. Lituju toho.“</p>
<p>„To nevadí.“ Nechápal důvod mého hněvu, ani mu nemohl rozumět – ještě ne. „Musíme si pohovořit o spoustě věcí, Charlesi.“</p>
<p>„Takže vážný rozhovor.“ Zavřel oči a opřel si hlavu. „Takže tohle nebudou žádné prázdniny?“</p>
<p>„Ovšemže to jsou prázdniny,“ odpověděla jsem. Nebyla to úplná lež.</p>
<p>Charles přijel v době, kdy u nás bylo neobvykle prázdno – většina mých pokrevních příbuzných i těch, kdo se do rodiny přiženili nebo přivdali a za normálních okolností se potulovali po Ylle a našich doupatech jako hejno přátelských koček, se momentálně potloukala někde jinde, rozptýlila se po celém Marsu po různých pochůzkách nebo jen tak na prázdniny. Měli jsme vzácné soukromí a Charles ani já jsme nemuseli snášet všetečné pohledy zvědavých rošťáků, nezdvořilé otázky mých tet, narážky starších bratranců a sestřenic. I můj bratr byl pryč. Stanice Ylla se vylidnila a utichla, za což jsem byla nanejvýš vděčná.</p>
<p>Ylla zabírala šedesát hektarů jednotvárné stepi, kde nebylo nic zajímavého kromě vodonosných vrstev a pevných ledových čoček. Před třiceti lety, během prvního desetiletí osídlování Marsu naplánovali prospektoři řetěz stanic podél Athénské vodonosné vrstvy; tři z možných šesti byly skutečně vybudovány, Ylla jako první. Původně znělo její jméno <emphasis>Kde je Ylla.</emphasis></p>
<p>Skutečnost, že se na Marsu nenašly žádné rozumné bytosti, přinesla zklamání jen málokomu. Osadníci přistáli v novém domově, získali práva na své stanice a stali se z nich tvrdí a praktičtí lidé; nebyla to žádná procházka. V těch prvních letech bylo dost těžké udržet stanici a zůstat naživu, i bez nějakých nešťastných domorodců. Stejně jsem si jako malá hrála na Yllu a bratr na zakřiknutého pana Ttt s puškou se zlatými včelami, který se plížil za lidskými astronauty…</p>
<p>Většinu z toho jsem nervózně vyprávěla Charlesovi, zatímco si to náš vláček s kvílením šinul přes příkopy do stepi, a pokoušela se působit klidným dojmem, přestože jsem se cítila pěkně bídně. Požádala jsem Charlese, aby přijel do Ylly, abych mu položila otázku, která se mi teď zdála hrubá a zbytečná; hrubá, protože by se o svém přání získat vylepšení mentálními doplňky jistě zmínil, kdyby chtěl, a zbytečná, protože jsem byla rozhodnuta náš krátký vztah ukončit. Jenomže jsem mu to nemohla jen tak vyklopit ve vlaku.</p>
<p>A nemohla jsem mu to říct ani u oběda. Moji rodiče se s jídlem opravdu překonali, jako by chtěli oslavit, že jsem poprvé přivedla do naší stanice mladého muže.</p>
<p>Otec se o Charlese obzvlášť zajímal, kladl mu nekonečné množství otázek týkajících se pozemského embarga, uvaleného na Kleinovu rodinu. Charles zdvořile odpovídal podle svého nejlepšího vědomí, neměl důvod něco tajit před někým tak vysoce postaveným jako můj otec.</p>
<p>Moji rodiče se obvykle vyhýbali nanopotravě a dávali přednost zahradním plodinám a syntetickým produktům. Měli jsme brambory a umělý sýrový nákyp, ovocný salát a jako zákusek otcův prvotřídní tvarohový koláč s horkým čajem. Po obědě jsme seděli v památečním pokoji, malém a přeplněném ozdobami, jak už to chodí na většině starých marťanských stanic, s nevyhnutelným stínovým divadlem ze Země – samočisticím akváriem – a malými starožitnými nástěnnými litvidovými projektory.</p>
<p>Své rodiče jsem milovala a bylo pro mě důležité, co cítí, ale jejich okamžitá přirozená náklonnost k Charlesovi mě znervóznila. Charles se sem hodil. On i otec se nakláněli dopředu na svých židlích, téměř se dotýkali hlavami a jako staří přátelé si vykládali o tom, že nás pravděpodobně čekají po finanční stránce těžké časy.</p>
<p>Nevyhnutelně mu pak otec položil otázku, jaké jsou jeho plány do budoucna.</p>
<p>„Plánuju spoustu věcí,“ odpověděl Charles. „Jsem na Marťana moc ambiciózní.“</p>
<p>Matka mu nabídla další čaj. „Nevidím žádný důvod, proč by Marťané neměli mít své ambice,“ pravila a sevřela rty, jako by ho jemně hubovala.</p>
<p>„To, co chci dělat, je v téhle době a na tomto místě prostě nepraktické,“ řekl Charles. Zavrtěl hlavou a rozpačitě se usmál. „Nejsem moc praktický.“</p>
<p>„Proč?“ zeptal se otec.</p>
<p><emphasis>Urazil tu cestu jen proto, aby byl se mnou, </emphasis>myslela jsem si, <emphasis>a tráví čas povídáním s mými rodiči… o tom, čeho chce dosáhnout </emphasis>ve fyzice.</p>
<p>„Mars nemá potřebné nástroje pro výzkum, zatím ještě ne, a možná to bude trvat desítky let,“ vysvětloval Charles. „Na celé planetě jsou jen dva mysliče, které se věnují fyzice, a pár tuctů jakžtakž vyhovujících počítačů, vázaných na univerzity, na které je dlouhý pořadník čekatelů. Jsem moc mladý, abych se vůbec na seznam dostal. Moje práce je moc primitivní. Ale…“ Zarazil se, ruce zvedl do vzduchu před sebe a zdůraznil svá slova malým trhaným gestem. „Práce, kterou bych se chtěl zabývat, by zabrala veškerou kapacitu Země.“</p>
<p>„Tak proč se nevypravíte na Zemi?“ zeptal se otec.</p>
<p>„Proč ne?“ vložila jsem se do hovoru. „Byla by to úžasná zkušenost.“</p>
<p>„Bez šance,“ vzdychl Charles. „Nemám nejlepší známky, nemám zrovna slibné psychologické hodnocení a při výběru kandidátů na práci na Zemi se používají dost rigidní testy… Musíme být desetkrát lepší než Pozemšťané.“</p>
<p>Otec v něm vycítil mladíka s ambicemi, ale nedostatkem elánu. „Musíte udělat to, co musíte,“ prohlásil drsným tónem.</p>
<p>Okamžitě jsem byla na Charlesově straně. „Charles ví, co má dělat. Ví toho mnohem víc než většina Pozemšťanů.“</p>
<p>Otec nad tím rázným prohlášením zvedl obočí. Charles mi uznale stiskl ruku.</p>
<p>„Určitě se tam dostali méně kvalitní vědci než vy,“ mínil otec. „Jen to musíte umět s lidmi.“</p>
<p>„O zacházení s lidmi nic nevím,“ přiznal Charles. „Nikdy jsem to neuměl, vždycky jsem jednal přímo.“</p>
<p>Podíval se na mě, jako by to byla charakterová vlastnost hodná obdivu, a já se na něj usmála, ačkoli jsem to považovala za neupřímné, nikoli obdivuhodné. Obavy se z jeho tváře okamžitě vytratily a nahradil je zbožňující výraz. Hnědé oči mu dokonce trochu zašilhaly, jako u štěněte. Odvrátila jsem se, o takový vliv na něj jsem nestála. Přála jsem si být už pryč od rodičů, sama s Charlesem, abych mu dala najevo svou náklonnost, a současně mu řekla, že teď není ten pravý čas. Cítila jsem se hrozně a bylo mi trochu nevolno.</p>
<p>„Casseia by se vypravila na Zemi, jakmile by se naskytla příležitost,“ ozvala se matka. „Že ano?“ Hrdě se na mě ušklíbla.</p>
<p>Upírala jsem zrak na akvárium, zapečetěné před desetiletími na Zemi, které otec láskyplně ošetřoval a věnoval ho matce ke svatbě. „Nikdo mi to nenabídl,“ namítla jsem.</p>
<p>„Jsi schopná,“ mínil Charles. „Překonáš všechny překážky. Ty to s lidmi umíš.“</p>
<p>„Přesněji řečeno s našimi city,“ usmál se otec. „Potřebuje trochu sebevědomí. Podporu od jiných lidí než rodičů.“</p>
<p>Otec si mě vzal stranou, zatímco se matka bavila s Charlesem. „Nejsi šťastná, Casseio,“ řekl. „Vidím to, tvoje matka to vidí – Charles na to také přijde. Proč?“</p>
<p>Potřásla jsem hlavou. „Všechno se to pokazilo. Vám se líbí.“</p>
<p>„Proč by se nám neměl líbit?“</p>
<p>„Pozvala jsem ho, abych si s ním mohla promluvit. A neměla jsem příležitost zůstat s ním o samotě…“</p>
<p>Otec se usmál. „Na to dojde později.“</p>
<p>„To mě tolik netrápí. Prohlížíte si ho, jako bych s ním chtěla uzavřít svazek.“</p>
<p>Otec zúžil oči a pohlédl na mě jako prospektor, který zkoumá rudnou žílu. „Já bych to schválil.“</p>
<p>„Je to přítel a je tady, abychom si promluvili. Nežádám o schválení.“</p>
<p>„Uvádíme tě do rozpaků?“</p>
<p>„Prostě s ním potřebuju probrat pár důležitých věcí a tohle všechno tak dlouho trvá!“</p>
<p>„Promiň,“ pravil otec. „Pokusím se ten výslech zkrátit.“</p>
<p>Vrátili jsme se do památečního pokoje. Otec pozvolným postrkováním odvedl matku od rozhovoru a navrhl, aby spolu zašli do čajové zahrady. Když byli pryč, Charles se spokojeně usadil, dobře najedený a uvolněný. „Jsou to dobří lidé,“ řekl. „Teď vidím, odkud pocházíš.“</p>
<p>Podráždilo by mě cokoli, co by řekl. Tohle mě rozčililo víc. „Jsem sama sebou,“ prohlásila jsem.</p>
<p>Bezmocně zvedl ruce a povzdechl si. „Casseio, ty mi chceš něco říct. Tak mi to pověz. Hrozně mě mateš.“</p>
<p>„Proč jsi neřekl, žes požádal o spojení?“</p>
<p>Zamračil se. „Prosím?“</p>
<p>„Požádal jsi o spojení s QL mysličem.“</p>
<p>„Ovšem,“ přisvědčil s prázdným výrazem. „Stejně jako třetina fyziků z mého ročníku.“</p>
<p>„Já vím, co je to QL myslič, Charlesi. Slyšela jsem, co dokáže s lidmi udělat…“</p>
<p>„Neudělá to z nich netvory.“</p>
<p>„Ale jako lidským bytostem jim to nepřinese nic dobrého.“</p>
<p>„To je to, co se mezi námi pokazilo?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ale něco se pokazilo.“</p>
<p>„Co by to bylo za život, kdybych…“ Topila jsem se v močálu a marně hledala pevnou zem pod nohama.</p>
<p>„Kdyby ses provdala za kvantovou logiku?“ Nejspíš mu to připadalo legrační. „To byl jen takový nápad, Casseio. Na Zemi se o tom hodně mluví. Někteří z našich zasloužilých fyziků se domnívají, že by se tak dala prolomit určitá pojmová bariéra. Jednalo by se jenom o přechodnou záležitost.“</p>
<p>„Ale neřekls mi to,“ trvala jsem na svém.</p>
<p>Pokusil se tomu tématu vyhnout. „Nikdy k tomu nebudu mít příležitost.“</p>
<p>„Ale neřekls mi to,“ opakovala jsem.</p>
<p>„A to ti tolik vadí?“</p>
<p>„Nedůvěřoval jsi mi natolik, aby ses mi s tím svěřil.“ Nikdy bych nevěřila, že se zasekneme na tak nepodstatné věci… Jenom abych se vyhnula slovům, která ho zraní, pro která jsem vlastně ani neměla důvod.</p>
<p>Tady byl, přímo naproti mně. Část ze mě – ta podstatná a ráznější – se mu chtěla omluvit, vzít ho do čajové zahrady a znovu se s ním milovat. Ale to nedovolím. Dospěla jsem k rozhodnutí a budu se jím řídit, byť by to pro nás oba bylo sebevíc bolestné.</p>
<p>„Musím ještě hodně vyrůst,“ řekla jsem.</p>
<p>„Já taky. My oba –“</p>
<p>„Ale ne společně.“</p>
<p>Ústa se mu pootevřela, poklesla mu i víčka. Vypadal zničeně. Zavřel ústa. Pak řekl: „Tak dobře.“</p>
<p>„Oba jsme moc mladí. Líbilo se mi, co jsme spolu prožili.“</p>
<p>„A tys mě pozvala k rodičům a nic jsi mi neřekla? To není zrovna fér. Připravilas je o čas.“</p>
<p>„Líbíš se jim stejně jako mně,“ řekla jsem. „Chtěla jsem s tebou mluvit někde, kde to znám, protože pro mě není snadné říct ti to. Mám tě ráda.“</p>
<p>„Hm.“ Nepohlédl mi do očí. Prohlížel si stěny, jako by hledal únikovou cestu. „Chtělas, abych se ti svěřil s plány do budoucna, které se nikdy nevyplní, chtělas, abych tě rozhněval něčím… skoro nemožným. A teď jsi zklamaná.“</p>
<p>„Ne.“ Vysunula jsem čelist dopředu a pokračovala i přes všechen zmatek, protože jsem právě začínala chápat podstatu vlastní reakce. „Povídám ti to upřímně. Později, možná až něčeho dosáhneme, až se naše mysli usadí, až budeme vědět, co opravdu chceme…“</p>
<p>„Já to věděl už odmalička,“ skočil mi do řeči.</p>
<p>„Tak sis měl vybrat někoho podobného. Já nevím, co budu dělat, ani kam mě to zavede.“</p>
<p>Charles přikývl. „Moc jsem na tebe tlačil.“</p>
<p>„Kruci, přestaň s tím! Mluvíš jako…“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Na tom nezáleží.“ Upírala jsem na něj široce rozevřené oči, snažila jsem se mu dát najevo skutečnou náklonnost, kterou k němu cítím, tím, jak jsem očima sledovala rysy jeho jemného obličeje.</p>
<p>„Ty nejsi spokojená, co?“ přeptal se.</p>
<p>„Nemůžeme dospět za pár měsíců,“ řekla jsem.</p>
<p>Zvedl ruce. „Chtěl bych být s tebou, milovat se, dotýkat se tě… dívat se, jak spíš.“ To mi připadalo zvlášť děsivé: domácí pohoda. Ne, to jsem si opravdu nepředstavovala. Mládí je čas pro dobrodružství, pro změny, ne pro závazky a život na předem dané pěšině. „Mohla bys mě naučit spoustu věcí o politice a způsobu, jakým lidé spolupracují. Potřebuju to. Myslím někdy tak abstraktně, že se v lidských vztazích ztrácím. Ty bys mi pomohla udržet se v rovnováze.“</p>
<p>„Pochybuju, že na tohle budu někdy dost zralá,“ řekla jsem. „Raději bychom měli zůstat přáteli.“</p>
<p>„Musíme zůstat navždycky přáteli,“ potvrdil.</p>
<p>„Pouze přáteli, pro tuto chvíli,“ zdůraznila jsem jemně.</p>
<p>„Moudrá Casseia,“ pravil po několika vteřinách mlčení. „Omlouvám se, že jsem se choval tak neohrabaně.“</p>
<p>„Vůbec ne,“ odporovala jsem mu. „Bylo to okouzlující, vážně.“</p>
<p>„Okouzlující. Ne přesvědčivé.“</p>
<p>„Já nevím, co chci, Charlesi. Musím na to nejdřív sama přijít.“</p>
<p>„Věříš ve mě?“ zeptal se. „Pokud ano, tak bys měla vědět, že život se mnou by nikdy nebyl nudný.“</p>
<p>Vrhla jsem na něj zčásti nechápavý, zčásti popuzený pohled.</p>
<p>„Mám v úmyslu věnovat se významným objevům. Nemám ponětí, jak dlouho to bude trvat, Casseio, ale už teď mám svá tušení. O oblastech, kde bych mohl svou práci uplatnit. Tu práci, kterou dělám sám pro sebe – na univerzitě jsem ji neukázal – a ta je zatraceně dobrá. Zatím nic zásadního, ale je dobrá, a to je teprve zahřívací kolo.“</p>
<p>Teď jsem poprvé spatřila jeho druhou stránku, a nelíbila se mi. Jeho obličej se svraštil, odhodlaně se zamračil.</p>
<p>„Nemusíš mě přesvědčovat, že jsi chytrý,“ vyhrkla jsem mrzutě.</p>
<p>Vzal mě za ramena, ruce měl lehké, ale stisk neústupný. „Nejde jen o to, jak moc jsem chytrý,“ řekl. „Je to, jako bych viděl do budoucnosti. Budu dělat opravdu kvalitní práci, obrovské věci, a někdy si myslím, že ať už budu mít jakoukoli partnerku, ona mi v tom bude pomáhat. Musím si svou partnerku, přítelkyni a milenku vybírat velmi pečlivě, protože to nebude snadné.“</p>
<p>V té chvíli jsem mohla náš rozhovor ukončit stiskem ruky a pevným na shledanou. Tahle Charlesova stránka mi nevyhovovala. Není ani zpoloviny tak bystrý jako můj otec, myslela jsem si, a přitom je tak plný sám sebe, vášnivý egoista s převratnými nápady. „Mám svou vlastní práci,“ prohlásila jsem. „Potřebuju být něco víc než jen něčí partnerka, pouhá opora pro jeho dílo.“</p>
<p>„Ovšem,“ přitakal až příliš rychle.</p>
<p>„Jdu si svou vlastní cestou, nechci se jen na někoho nalepit a nechat se jím vláčet,“ pokračovala jsem.</p>
<p>„Ach, samozřejmě.“ Tvář se mu znovu svraštila.</p>
<p><emphasis>Charlesi, prosím tě, neplač, kruci, </emphasis>pomyslela jsem si.</p>
<p>„Mám toho v sobě uvnitř strašně moc,“ řekl. „Všechno vnímám tak silně. Neumím se přiměřeně vyjádřit, a jestliže to neumím, určitě tě nedokážu přesvědčit. Ale nikdy jsem nepotkal ženu jako ty.“</p>
<p><emphasis>Ještě ses nesetkal zase s tolika ženami, </emphasis>napadlo mě – ne příliš laskavě.</p>
<p>„Kamkoli se vydáš, ať už nakonec budeme dělat jakoukoli práci, vždycky na tebe budu čekat,“ řekl.</p>
<p>Pak jsem ho vzala za ruku, protože mi to připadalo jako jediná vhodná, byť ne dokonalá cesta z téhle situace. „Opravdu k tobě chovám silné city, Charlesi, a vždycky mi na tobě bude záležet.“</p>
<p>„Nechceš se vdávat, a já se teď stejně nemůžu ženit, a to jsi věděla… Takže si nepřeješ, abych tě považoval za stálou partnerku nebo něco takového. Nechceš se už znovu setkat.“</p>
<p>„Chci se rozhodnout svobodně. Takhle bych nemohla.“</p>
<p>„Stojím ti v cestě.“</p>
<p>„Ano,“ přitakala jsem.</p>
<p>„Casseio, nikdy jsem se necítil tak trapně a zahanbeně.“</p>
<p>Civěla jsem na něj a nic nechápala.</p>
<p>„Musíš se toho o mužích ještě hodně naučit.“</p>
<p>„Pochopitelně.“</p>
<p>„A o lidech.“</p>
<p>„O tom není pochyb.“</p>
<p>„A nechceš se to učit ode mě. Co jsem ti udělal, že to chceš tak rychle skončit?“</p>
<p>„Nic!“ vykřikla jsem. Věděla jsem, že už se nedokážu moc dlouho ovládat. Představa, že po tomhle všem Charles bude muset u nás přespat, mi připadala nesnesitelná, ale touhle dobou od nás žádný vlak do Kowloonu nejel. Budeme se muset setkat ještě ráno, před mými rodiči.</p>
<p>„Ráda bych žila sama, na svou vlastní zodpovědnost, abych viděla, co vůbec dokážu,“ zamumlala jsem. Vyhrkly mi slzy, musela jsem zvednout hlavu, abych jim nedovolila stékat na tváře. „Nečekej na mě. To by nebyla žádná svoboda.“</p>
<p>Prudce zavrtěl hlavou. „Něco jsem pokazil.“</p>
<p>„Ne!“ vykřikla jsem.</p>
<p>Až dosud jsme neopustili památeční pokoj. Teď jsem ho vzala za paži a vedla do středu doupěte, otevřela dveře do tunelu k čajové zahradě. Se zaťatými zuby jsem ho postrčila dál.</p>
<p>Čajová zahrada se nacházela ve válcové komoře deset metrů pod povrchem. Ze stěn, stropu i podlahy vyrůstaly husté zelené keře, jež se natahovaly k vlnící se ploše přenosného slunce. Listy šelestily ve vánku z ventilace. Držela jsem Charlese za paži, dokud jsme nezůstali stát na jižním konci válce.</p>
<p>„To já jsem něco pokazila,“ řekla jsem. „Já, ne ty.“</p>
<p>„Připadalo mi to tak samozřejmé. Tak pravdivé,“ hlesl.</p>
<p>„Možná by bylo, za tři roky, za pět let ode dneška. Ale neměli jsme to správné načasování. Kdo ví, co tou dobou budeme dělat.“</p>
<p>Charles si sedl na lavici. Posadila jsem se k němu a rychle si otřela oči rukávem. Teprve před pár lety jsem si přestala hrát s panenkami a prožívat pozemské filmy o dívkách z viktoriánské doby. Jak to mohlo přijít tak rychle?</p>
<p>„Na Zemi,“ ozval se Charles, „učí děti všechno o sexu a namlouvání a manželství.“</p>
<p>„My jsme staromódní,“ přisvědčila jsem.</p>
<p>„Z neznalosti děláme chyby.“</p>
<p>„Jsem nevzdělaná, jistě,“ připustila jsem. Naše hlasy se vrátily k normálnímu konverzačnímu tónu. Jako bychom probírali přednosti různých druhů čaje. <emphasis>Marťané opravdu milují svůj čaj. Já mám nejradši pekoe, co ty?</emphasis></p>
<p>„Už se nebudu omlouvat.“ Vzal mě za ruku. Sevřela jsem mu prsty. „Všechno, co jsem řekl, myslím vážně. A znovu ti říkám… Kdykoli budeš připravená, kdekoli budeme, vždycky tady budu pro tebe. Neodejdu. Vybral jsem si tě, Casseio, a s nikým jiným nebudu šťastný. Do té doby budu tvůj přítel. Nic od tebe nečekám.“</p>
<p>Nejradši bych vyskočila a zaječela. <emphasis>Charlesi, to je úplná pitomost, tys nepochopil, co ti vykládám… </emphasis>Ale neudělala jsem to. Náhle jsem ho spatřila velmi jasně jako šíp vystřelený přímo na cíl, který nemá čas lehnout si nebo odpočívat a hrát si; přímý a čestný muž, ze kterého by byl úžasný, milující manžel.</p>
<p>Jenomže ne pro mě. Moje dráha se nemohla držet té jeho. Možná nikdy nezasáhnu cíl, a navíc jsem pochybovala, že by naše dva cíle mohly splynout v jeden.</p>
<p>Uvědomila jsem si, jak mi bude chybět, a ta bolest byla silnější, než jsem mohla snést.</p>
<p>Utekla jsem z čajové zahrady. Otec ukázal Charlesovi pokoj pro hosty.</p>
<p>Potom otec přišel za mnou do pokoje. Dveře byly zavřené a já vypnula komunikaci, ale slyšela jsem jeho klepání i skrz vrstvu ocele a pěnové izolace. Pustila jsem ho dovnitř, sedl si na kraj postele. „Co se to tady děje?“ zeptal se.</p>
<p>Tiše a vytrvale jsem plakala.</p>
<p>„Ublížil ti?“</p>
<p>„Bože, to ne!“</p>
<p>„Tys ublížila jemu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Otec potřásl hlavou a ohrnul rty, pak znovu nasadil klidný výraz. „Nebudu se tě už na nic ptát. Jsi moje dcera. Ale něco ti povím a ty si z toho vyber, co chceš. Zdá se, že Charles je do tebe zamilovaný a tys udělala něco, čím jsi tu lásku vyvolala…“</p>
<p>„Prosím…“</p>
<p>„Zavedl jsem ho do pokoje pro hosty a on se na mě díval jako ztracené štěně.“</p>
<p>Odvrátila jsem se, bolelo mě z toho srdce. „Pozvalas ho sem, abys ho s námi seznámila?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Ale on si to myslel.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Tak dobře.“ Zvedl koleno a objal si ho rukama; působilo to velmi mužsky a velmi otcovsky. „Celá léta jsem uvažoval, co bych dělal, kdyby ti někdo ublížil – jak bych reagoval, kdyby sis s někým začala. Víš, jak moc tě mám rád. Snad jsem byl naivní, ale nikdy jsem nebral v úvahu, jak působíš na ostatní. Vychovali jsme tě dobře…“</p>
<p>„<emphasis>Prosím</emphasis>, tati.“</p>
<p>Zhluboka se nadechl. „Chci ti říct něco o tvé matce a mně, cos ještě nevěděla. Ber to, jako že plním otcovskou povinnost. Ženy mužům dokážou strašně ublížit.“</p>
<p>„To já vím.“ Nenáviděla jsem to zakňourání, které se vloudilo do mého tónu.</p>
<p>„Vyslechni mě. Některé ženy si myslí, že jsou muži tvrdí a že si takové jednání zaslouží. Ale mně se nelíbí, když bezohledně ubližuješ mužům, stejně jako by se mi nezamlouvalo, kdyby Stan ubližoval ženám.“</p>
<p>Bezmocně jsem zakroutila hlavou. Chtěla jsem být sama.</p>
<p>„Rodinná historie, tak to prosím ber. Tvé matce trvalo rok, než si vybrala mezi mnou a jiným mužem. Říkala, že nás má ráda oba a že se nemůže rozhodnout. Nesnášel jsem pomyšlení na to, že se o ni mám dělit, ale ani jsem ji nemohl nechat být. Nakonec se od toho druhého postupně vzdálila a řekla mi, že jsem ten pravý, ale… hrozně to bolelo a ani teď, po třinácti letech, jsem to úplně nepřekonal. Přál bych si být ušlechtilý, chápající a promíjející, ale ještě teď nemůžu slyšet jeho jméno, aniž bych se vyděsil. Život pro lidi jako my není snadný. Rádi bychom si mysleli, že naše životy patří pouze nám, ale není tomu tak, Casseio. Nepatří. Přál bych si, aby to tak bylo.“</p>
<p>Nemohla jsem uvěřit, že mi tu otec vykládá takovéhle věci. A už vůbec jsem je nechtěla poslouchat. Matka s otcem se vždycky neochvějně milovali a vždycky se budou milovat, já přece nejsem výsledek nějakého rozmaru a proměnlivých citů, nejsem výtvor něčeho tak zmateného, jako byl můj vztah k Charlesovi.</p>
<p>Chvíli jsem nemohla ani promluvit. „Prosím, běž pryč,“ vzlykla jsem a on odešel, jen zamumlal omluvu.</p>
<p>###</p>
<p>Následujícího rána, po snídani, která nebrala konce, jsem doprovodila Charlese na nádraží v Kowloonu. Políbili jsme se téměř jako bratr se sestrou, oba příliš rozbolavělí, abychom něco říkali. Podrželi jsme se za ruce, dívali se na sebe nejistě a napjatě. Potom Charles nastoupil do vlaku, já se otočila a utekla.</p>
<p>Kolem se sbíraly síly.</p>
<p>Kleinovi požádali o záruky solidarity a nedostali je, v Radě Sdružení SR došlo k rozkolu. Země a hlavně GEWA se snažily přimět další Spojené rodiny k podpisu ještě tvrdších smluv, výhodných pro Zemi. Embargo postihlo několik velkých SR, některé po naprostém vyčerpání finančních rezerv zkrachovaly. I ty největší rodiny, které zůstaly nedotčeny, zjistily, že se systém nezávislých SR hroutí a že spojenectví proti vnějšímu tlaku se brzy stane nutností, ne jen jednou z možností.</p>
<p>V prvním kole byla moje žádost o smluvní stáž u syndika odmítnuta. Přešla jsem z Durrey zpátky na MUS a pokračovala ve studiu nyní značně redukovaného oboru řízení státu. O šest měsíců později jsem předložila druhou žádost, kterou opět zamítli.</p>
<p>Ke konci roku 2172, to jest 53 marťanského letopočtu, byl můj třetí strýc Bithras Majumdar pozván na Zemi, aby vypovídal před senátem Spojených států západní polokoule. Bithrasovo svědectví by klidně mohlo být přeneseno elektronicky, což by nám ušetřilo spoustu peněz. Politici a syndikové málokdy pronášejí na veřejnosti projevy, jež nejsou předem připraveny. Ovšem Země byla pověstná svou arogancí.</p>
<p>GEWA – Rozšířená východo-západní aliance – se stala nejmocnější ekonomickou a politickou silou na Zemi. Uvnitř aliance si Spojené státy uchovaly postavení prvního mezi rovnými. Ovšem na Marsu se všeobecně soudilo, že GEWA používá Spojené státy k vyjádření své nespokojenosti se situací na Marsu, která nijak nepokročila směrem ke sjednocení. Tudíž Spojené státy žádaly přímý rozhovor a přímé svědectví od vlivného Marťana.</p>
<p>Bylo to jakýmsi zvráceným způsobem velmi romantické a dobrodružné, a pokud by všichni zúčastnění uvažovali prakticky, patrně bych nikdy nedostala příležitost cestovat na Zemi. I ten nejvěrnější červený králík vzhlížel k Zemi s posvátnou úctou. Mohli jsme mít všelijaké názory na její politiku pevné ruky, na její posedlost nesmírně dokonalými technologiemi, dusivou změť biologických pokusů, její ohromující <emphasis>světáctví</emphasis>, ale všichni věděli, že na Zemi lidé mohou chodit třeba nazí pod širým nebem, a to bylo něco, co by si každý aspoň jednou rád vyzkoušel.</p>
<p>Takže jsem po dvojím odmítnutí požádala znovu, a tentokrát nejspíš zatahala za nitky matka, i když to nikdy nepřiznala. Moje žádost se dostala dál než kdykoli předtím, stupeň závažnosti pohovorů stoupl o několik úrovní a nakonec mi bylo dáno najevo, že mou žádost skutečně zvažují.</p>
<p>Naposled v tom desetiletí jsem se potkala s Charlesem v roce 2173. Zatímco jsem čekala na rozhodnutí o své žádosti, pracovala jsem čtvrt roku v kanceláři Rady v Ulyssu jako pomocná síla u Bette Irvine Sharpeové, zástupkyně oblasti Rozšířené Tharsis. Pracovat pro Sharpeovou byla užitečná zkušenost. Skutečnost, že mi tu práci dali, podle názoru mé matky znamenala přízeň SR.</p>
<p>Zúčastnila jsem se plesu na podporu financování nově založené Univerzity a výzkumného střediska Tharsis, která už teď představovala naději marťanské teoretické vědy a centrum výzkumu mysličů.</p>
<p>Charles tam zavítal ve společnosti mladé ženy, jejíž vzhled se mi nezamlouval. Narazili jsme na sebe pod průhlednou kupolí, zdobenou stuhami, která byla pro tuto příležitost postavena na ohrazeném prázdném prostranství.</p>
<p>Měla jsem na sobě přiměřeně vyzývavé šaty, zdůrazňující převážně to, co nebylo třeba zdůrazňovat. Charles byl v univerzitní uniformě, zeleném roláku a tmavošedých kalhotách. Podařilo se mu odpojit se od hloučku přátel a setkali jsme se u stolu s čerstvou, nově vytvořenou zeleninou. Řekl mi, že vypadám úžasně. Já mu také pochválila oblečení, ne upřímně; bylo hrozné. Působil klidným dojmem, já byla nervózní. Stále jsem cítila vinu za to, co se mezi námi stalo, a ještě něco víc. Pobyt v jeho blízkosti mi byl nepříjemný, ale pořád jsem ho považovala za přítele.</p>
<p>„Požádala jsem o stáž u syndika. Ráda bych se dostala na Zemi,“ svěřila jsem se mu. „Mám slušnou šanci, že mě vyberou. Letěla bych se strýcem Bithrasem.“</p>
<p>Charles pravil, že má radost za mě, ale posmutněle dodal: „Jestli tě tam vezmou, budeš dva roky pryč. Marťanské roky.“</p>
<p>„To uteče jako voda,“ řekla jsem.</p>
<p>Zatvářil se pochybovačně. „Řekl jsem ti, že bych chtěl být tvým partnerem a vždycky budu.“</p>
<p>„Ale nezdá se, že bys čekal,“ odsekla jsem ostřejším tónem a tváře mi najednou zbarvil hněv a zahanbení.</p>
<p>Charles se vzpamatoval rychleji – zřejmě už měl více zkušeností s lidmi. „Ne že bys mi dávala velkou naději.“</p>
<p>„Nikdy ses neozval.“</p>
<p>Potřásl hlavou. „To ty ses rozloučila, vzpomínáš? Možná mi zbylo pár cárů hrdosti. Počítám, že by ses mi ozvala ty, pokud bys změnila názor.“</p>
<p>„To je pěkně domýšlivé,“ pleskla jsem. „Vztahy jsou vzájemné.“</p>
<p>Sebral odvahu, aby mohl vyslovit něco, co se mu vůbec nechtělo říkat. „Tvůj svět už je pro mě příliš velký. Čekání se mi zdá nepraktické.“</p>
<p>Jen jsem na něj zírala.</p>
<p>„Dozrála jsi, stáváš se vším, co jsem v tobě odjakživa viděl. Přeju ti jen to nejlepší. Vždycky tě budu milovat.“</p>
<p>Uklonil se, otočil a odešel a nechal mě úplně popletenou. Já k němu přistupovala jako ke starému příteli, a on zase přitáhl tu záležitost, kterou jsem považovala za dávno odbytou, a právě ve chvíli, kdy jsem se mu svěřila s něčím, co v mém krátkém životě představovalo největší úspěch. Takové citové vydírání si zaslouží to nejhlubší opovržení.</p>
<p>Rázně jsem vykročila po podlaze pokryté nepromokavou plachtou a vešla na toaletu. Tam jsem stála nad pomalu plynoucí vodou v umyvadle, upírala zrak do jediného kulatého zrcadla a vztekle jsem si kladla otázku, proč si připadám tak hrozně a proč je mi tak smutno.</p>
<p>„Dobře, že je pryč,“ pokoušela jsem samu sebe přesvědčit.</p>
<p>Nikdy se nestalo, že bych Charlese opravdu neměla ráda, nikdy jsem v něm neobjevila nic, co bych neobdivovala.</p>
<p>Přesto bych ani teď, když mě od ní dělí století života, tu mladou ženu nenazvala hloupou.</p>
<p>Tohle všechno vyprávím jako banální předehru k něčemu, co jsme si ani já, ani Charles nedokázali představit. Ohlížím se zpátky a vidím neúprosně se valící kolo náhod, které během následujících sedmi marťanských let postupně vyústily v největší událost lidských dějin.</p>
<p>Banální bolest, banální životy. Záchvěv zrnek prachu, než začnou běsnit v bouři.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Část druhá</emphasis></strong></p>
<p>Můžete se vrátit domů, ale zaplatíte za to.</p>
<p>Koncem dvaadvacátého století zůstávalo cestování mezi Marsem a Zemí výsadou vlád nebo velkých korporací nebo povyražením velkých boháčů. Pasažér z řad obyčejných lidí cestující ze Země na Mars nebo z Marsu na Zemi za tu kratochvíli zaplatil zhruba dva miliony trojdolarů.</p>
<p>Zbytek populace se musel spokojit posíláním zpráv komunikační linkou rychlostí světla, což představovalo přirozenou překážku v konverzaci.</p>
<p>Odpověď při rozhovoru Země – Měsíc se zdrží o dvě celé dvě třetiny vteřiny; za tu dobu člověk chytí dech, a řetěz myšlenek se přitom nestačí přerušit. K Marsu se odpověď dostane – v závislosti na postavení planet – se zdržením v rozmezí od sedmi do čtyřiceti čtyř minut.</p>
<p>V konverzaci mezi Zemí a Marsem brzy došlo k selhání.</p>
<p><strong>2175-2176, 54-55 marťanského letopočtu</strong></p>
<p>Jakmile jsem se dozvěděla, že jsem se v soutěži o školicí místo dostala mezi finalisty, znovu jsem se zuřivě vrhla do studia pozemské politické a kulturní historie. Už dávno jsem překonala stupeň vědomostí, jehož dosáhne většina Marťanů v rámci běžného vzdělání; stala jsem se něčím na Marsu nevídaným: <emphasis>terrafilem. </emphasis>Teď jsem se ještě musela stát skutečným expertem.</p>
<p>O otázkách, které mi budou klást, jsem měla určitou představu; bylo mi jasné, že přijdou pohovory a pečlivé zkoumání, ale nevěděla jsem, kdo zkoušky povede. Když jsem se to dozvěděla, chvíli jsem se nemohla rozhodnout, jestli se mi ulevilo, nebo jestli jsem znejistěla. Nakonec jsem usoudila, že to byla úleva. První pohovor jsem měla mít s Alicí, majumdarským hlavním mysličem.</p>
<p>Pohovor probíhal v Ylle, v kanceláři vyhrazené formálnějším obchodním jednáním mezi rodinami. Toho rána jsem se oblékala pomalu a dávala jsem si obzvlášť záležet na nových šatech, které se tvořily pod matrací mé postele. Pozorně jsem se prohlédla v zrcadle i na videoprojekci, pátrala po jakýchkoli nedostatcích navenek i uvnitř.</p>
<p>Během stometrové procházky do obchodních komnat jsem se pokoušela uklidnit, dokonce jsem si schválně vybrala delší trasu mimo hlavní tunely, přes rodinné ukázkové zahrady plné květin a zeleniny a drobných stromků pod fóliemi umělého slunce.</p>
<p>Mysliče byli pověstné svou neměnnou zdvořilostí, nekonečnou trpělivostí a příjemnými osobnostmi. Byli inteligentnější než lidé a o mnoho rychlejší. Dosud nikdy jsem s Alicí nemluvila, ale věděla jsem, že strýc vytvořil soubor specifických požadavků týkajících se jeho budoucího žáka. Nepochybovala jsem, že mě posoudí důkladně a spravedlivě. Ale přiměřeně mému věku a nedostatku zkušeností se má nejistota rychle prohloubila a vyvinul se z ní ošklivý případ akutní nervozity.</p>
<p>Pár minut před stanoveným časem jsem se představila vedoucímu výběru, skromnému muži středního věku s tváří mnicha jménem Peck, který pocházel z plošiny Jiddah. Už jsem se s ním setkala v přípravce na studium. Pokusil se mě uklidnit.</p>
<p>„Alicino připojení je čisté a má dostatečnou šíři,“ pravil. „Má dnes dobrou náladu.“ To byl malý žert. Mysliče nedávají najevo žádné nálady; mohou je napodobit, ale nikdy se jimi nenechávají ovládat. Na rozdíl ode mě. Moje rozpoložení, jež mě plně ovládlo, se blížilo panice.</p>
<p>Zamumlala jsem, že jsem připravena začít. Peck se usmál, poklepal mě po rameni, jako by měl před sebou dítě, a otevřel dveře do kanceláře.</p>
<p>Nikdy předtím jsem tu nebyla. Tmavé obložení z růžového dřeva, hustý metabolický koberec v barvě lesní zeleně, světla decentně skrytá v mosazných lustrech.</p>
<p>Za virtuálním opálovým stolem seděla mladá dívka s dlouhými černými vlasy v nabíraných bílých šatech – Alicina projekce. Ruce měla složeny na leštěném kameni černé a ohnivě rudé barvy. Jméno Alice dostala podle předlohy pro Carrollovu Alenku – Alice Liddelové, a její animovaný portrét si vybrala jako rozhraní. Obraz zablikal jako upozornění, že nejde o skutečnost, potom se stabilizoval. „Dobré ráno,“ pozdravila. Používala melodický hlas mladé ženy.</p>
<p>„Dobré ráno,“ odpověděla jsem. Můj úsměv zablikal podobně jako její, čímž také upozornil, že je zcela iluzorní.</p>
<p>„Už jsme spolu jednou pracovaly, ale nejspíš si to nebudeš pamatovat,“ pravila Alice.</p>
<p>„Ne,“ přiznala jsem.</p>
<p>„Když ti bylo šest, řídila jsem odtud z oblasti Jiddah vysílání série historických příběhů. Bylas dobrá žákyně.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>„Bithras a Majumdarova SR už se několik měsíců zabývají přípravami cesty na Zemi kvůli přímému jednání s různými partnery a úřady.“</p>
<p>„Ano.“ Pozorně jsem poslouchala a pokoušela se soustředit na slova, ne na obraz.</p>
<p>„Bithras má v úmyslu vzít s sebou dva slibné mladé lidi z rodiny jako asistenty na stáži. Tito asistenti budou vykonávat důležité povinnosti. Posaď se.“</p>
<p>Sedla jsem si.</p>
<p>„Není ti můj vzhled nepříjemný?“</p>
<p>„Neřekla bych.“ Bylo to <emphasis>divné</emphasis>, bavit se tu s mladou dívkou, ale já se rozhodla – vlastně jsem se k tomu donutila –, že mě to nijak zvlášť nezneklidňuje. Budu se muset naučit těsné spolupráci s mysliči.</p>
<p>„Tvůj vzdělávací program je ideální pro to, co Bithras od svého žáka vyžaduje. Výrazně upřednostňuješ správu a řízení státu, studovala jsi teorii řízení v informačních společnostech.“</p>
<p>„Snažila jsem se.“</p>
<p>„Také jsi podrobně zkoumala pozemské obyčeje, dějiny a politiku. Jaký máš ze Země pocit?“</p>
<p>„Je fascinující,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Připadá ti přitažlivá?“</p>
<p>„Zdá se mi o ní. Strašně ráda bych ji viděla ve skutečnosti.“</p>
<p>„A co po společenské stránce?“</p>
<p>„V porovnání se společností na Zemi vypadá Mars jako stojatá voda.“ Neuměla jsem se přetvařovat – nikdy jsem se to nenaučila. Ovšem stejně jsem pochybovala, že by na Alici nějaké předstírání udělalo dojem.</p>
<p>„Myslím, že v tomhle panuje všeobecná shoda. V čem spočívá hlavní síla Země, pokud ji považujeme za jednotný celek?“</p>
<p>„Nejsem si jistá, jestli se Země dá pojímat jako <emphasis>celek</emphasis>.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„I když mají dokonalou komunikaci, přímé spojení, společné vzdělávací systémy a možnost okamžitého celosvětového hlasování… Stejně tam panuje značná roztříštěnost. Mezi aliancemi, nezapojenými státy, menšinami, které nepodstoupily terapii… spousta rozdílů.“</p>
<p>„A na Marsu jsou větší rozdíly, nebo naopak menší?“</p>
<p>„Menší rozdílnosti, ale také menší soudržnost, aspoň myslím.“</p>
<p>„Z čeho tak soudíš?“</p>
<p>„Přes osmdesát procent obyvatel Země podstoupilo terapii nebo patří k přirozené elitě. Už po šedesát pozemských let převažují individuálně konstruovaná narození. Patrně nikdy v historii lidstva neexistovala tak vybraná, inteligentní a fyzicky i duševně zdravá populace.“</p>
<p>„A na Marsu?“</p>
<p>Usmála jsem se. „My si ceníme svých výstředností.“</p>
<p>„Projevujeme skutečně menší soudržnost ve způsobu vlády a rozhodování?“</p>
<p>„O tom není pochyb. Podívejte se na naši takzvanou politiku – na naše pokusy o sjednocení.“</p>
<p>„Jak by to mohlo ovlivnit Bithrasovo vyjednávání?“</p>
<p>„To si netroufám odhadnout. Ani nevím, co má on – nebo Rada Sdružení – v plánu.“</p>
<p>„Jak vnímáš charakter Spojených států a aliancí?“</p>
<p>Obezřetně jsem krok za krokem stručně probrala historii, přitom jsem si byla vědoma Aliciny nesmírné paměti a svého nevyhnutelně zjednodušujícího posouzení složitého předmětu.</p>
<p>Koncem dvacátého století měly mezinárodní korporace na záležitosti Země stejný vliv jako vlády. Na Zemi probíhala informační revoluce; informace nabyla stejné důležitosti jako suroviny a výrobní kapacita. V polovině jedenadvacátého století už byly nanotechnologické továrny levné, nanorecyklátory dokázaly vyrobit suroviny z odpadu, nadvlády se ujaly informace a návrhářství.</p>
<p>Sice se udržela fikce oddělených národů a vlád, ale politická rozhodnutí čím dál více diktovaly ekonomické výhody, nikoli národní hrdost. Postupně ustávaly války, trh práce divoce kolísal podle toho, jak do něj vstupovaly další bouřlivě se rozvíjející státy – v závislosti na nanotechnologiích nebo jiných formách automatizace –, a v informační společnosti povstala nová třída pracovníků zdokonalených terapií, vysoce kvalifikovaných a sebevědomých odborníků, kteří vyžadovali svůj podíl na rozhodování ve správních radách korporací.</p>
<p>Už počátkem druhého desetiletí jedenadvacátého století se objevily nové metody účinné psychologické terapie, které začaly měnit pozemskou kulturu a politiku. Jedinci, kteří se terapii podrobili, vytvořili novou třídu, vymezenou spíše mentálně než ekonomicky, jež se vyznačovala odlišným chováním. Kromě očekávaného poklesu extrémního a destruktivního jednání se u nich projevila lepší adaptabilita, zvýšení efektivní inteligence – a následkem toho i skepse. Tito lidé zvažovali politická, filozofická a náboženská prohlášení podle vlastních vědomostí a úrovně důkazů. Nebyli mezi nimi žádní ‚praví věřící’. Přesto s ostatními – i neléčenými – spolupracovali snadno a efektivně. Heslem obhájců terapie se stalo <emphasis>Zdravá společnost je zdvořilá společnost.</emphasis></p>
<p>Po ekonomickém sjednocení většiny národů kolem roku 2070 už byl tlak vyvíjený na neléčené, aby si nechali odstranit zvláštnosti a dysfunkce, ať už k nim došlo vinou přírody či výchovy, téměř nesnesitelný. Lidé s nevhodným psychologickým profilem nemohli najít zaměstnání.</p>
<p>Na konci jedenadvacátého století tvořila nižší třída neléčených asi polovinu lidské populace, měla však na světové ekonomické produkci méně než desetinový podíl.</p>
<p>Národy, kulturní a politické skupiny se musely přizpůsobit, aby přežily. Změny byly drastické, pro někoho dokonce kruté, ale na druhé straně mnohem méně než leckteré dřívější společenské převraty v dějinách. Jak mi Alice připomněla, nešlo o zánik politických či náboženských organizací, jak někteří očekávali, ale spíše o cosi jako přerod. Došlo ke vzniku nových, vyšších norem, nových filozofických směrů a náboženství.</p>
<p>Spolu s tím, jak se měnili jednotlivci, docházelo ke změnám chování celých skupin. Současně se zpětnou vazbou měnil i charakter světového obchodu. Zpočátku si státy a největší korporace pokoušely uchovat stará privilegia a nezávislost. V posledních desetiletích jedenadvacátého století však už světové ekonomice vládly mezinárodní korporace, vedené terapií upravenými pracovníky a s nimi spojenými manažery, a národní demokratické vlády představovaly pouze tenký povrchový nátěr této skutečnosti. Z důvodů <emphasis>tra</emphasis><emphasis>dic </emphasis>– nakupených masových zbožných přání – se udržely určité kulturní maškarády, ale vidoucí jednotlivci i skupiny je bez námahy rozeznávali.</p>
<p>Korporace, jež se fakticky staly vlastnictvím zaměstnanců, obchodovaly v běžných ekonomických oblastech. Regulace trhu a zdanění překračovaly hranice států, měny byly standardizovány, úvěrové sítě se rozprostřely po celém světě. Ekonomika se stala politikou. Nová realita zformovala nadnárodní <emphasis>aliance.</emphasis></p>
<p>GEWA – Rozšířená východo-západní aliance – zahrnovala Severní Ameriku, většinu Asie a jihovýchodní Asie, Indii a Pákistán. Rozšířená aliance jižní polokoule, čili GSHA[2] – čti Dží-ša – vstřebala Austrálii, Jižní Ameriku, Nový Zéland a většinu Afriky. Z Evropského hospodářského společenství vznikl Eurocon, k němuž se přidaly pobaltské a balkánské státy, Rusko a Turecký svaz.</p>
<p>Nezařazené státy se ponejvíce nacházely na Středním východě a v severní Africe a jejich národy zaostaly za průmyslovou a informační revolucí.</p>
<p>Počátkem dvaadvacátého století mnoho vlád zakázalo neupraveným pracovníkům zaměstnání v citlivých oborech, pokud nezískali oprávnění <emphasis>přirozené elity </emphasis>– což označovalo lidi, kteří k dosažení požadovaných norem nepotřebovali terapii. Ovšem definice citlivých oborů zahrnovala stále širší oblast.</p>
<p>V té době existovalo pouze rudimentární osídlení Měsíce a Marsu a požadavky na osadníky byly velmi přísné, rozhodně tam nebylo místo pro zkrachované existence. Romantika osídlení Marsu okouzlila leckoho; organizátoři si mohli dovolit stanovit přísná kritéria výběru a dokonce odmítat upravené ve prospěch přirozené elity. Tito neléčení pak vytvořili základ prvních osadníků.</p>
<p>Terapii uznávala všechna nová sídla mladé Trojky, většinou ale odmítala <emphasis>povinnou </emphasis>terapii, jež se stala na Zemi novou diktaturou.</p>
<p>Postupně jsme se s Alicí přesunuly od dusné atmosféry zkoušky k volnějšímu rozhovoru. Alice tu změnu provedla tak obratně, že jsem to stěží postřehla.</p>
<p>Zajímalo by mě, jaké by to bylo, žít ve světě různých úchylek a mentálního odpadu. Zeptala jsem se Alice, jak si takový svět představuje.</p>
<p>„Velmi zajímavý a mnohem nebezpečnější,“ odvětila. „Svým způsobem tam existovala větší rozmanitost lidských povah. Naneštěstí ta rozmanitost většinou spočívala v destruktivních a neproduktivních odchylkách.“</p>
<p>„A vy jste prodělala nějakou terapii?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Zasmála se. „Mnohokrát. Pro mysliče představují analýzy a terapie běžnou rutinu. A ty?“</p>
<p>„Nikdy,“ řekla jsem. „Zdá se, že nemám žádné destruktivní úchylky. Smím se na něco zeptat?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>Začínala jsem se cítit volněji. Pokud mě Alice považovala za nevhodnou uchazečku, nedávala mi to nijak najevo. „Když je Země tak zdravá a silná, proč vyvíjí takový tlak na Mars? To ta jejich terapie nezlepšuje vyjednávací schopnosti?“</p>
<p>„Umožňuje lepší pochopení ostatních jednotlivců i organizací. Ovšem nejdřív musí dojít k rozhodnutím, pak musí být stanoveny cíle.“</p>
<p>„Dobře.“ Cítila jsem, jak ve mně stoupá potřeba sporu. „Řekněme, že obě uvažujeme na základě téhož souboru faktů, a já s vámi nesouhlasím.“</p>
<p>„Sdílíme tytéž cíle?“</p>
<p>„Ne. Řekněme, že se naše cíle liší. Proč nemůžeme svoje zdroje spojit a dojít ke kompromisu, nebo aspoň nechat toho druhého na pokoji?“</p>
<p>„To by bylo možné, pokud by se naše cíle navzájem nevylučovaly.“</p>
<p>„Země činí nátlak na Mars a je možné, že dojde ke konfliktu. To znamená, že se účastníme hry, v níž může být jen jeden vítěz: vítěz, který bere vše.“</p>
<p>„To je jedna z možností, hra s nulovým součtem. To však není jediný typ hry, z níž může vzejít konflikt.“</p>
<p>Pochybovačně jsem si odfrkla. „Tomu nerozumím,“ řekla jsem, a myslela tím <emphasis>S tímhle nesouhla</emphasis><emphasis>sím.</emphasis></p>
<p>„Hypotetická situace je povolena?“</p>
<p>„Jen do toho.“</p>
<p>„Vytvořím model střetu Země-Mars bez komplexní matematiky.“</p>
<p>„Mám pocit, že jste tuto situaci už modelovala na mnohem vyšší úrovni…“</p>
<p>„Ano,“ odvětila Alice.</p>
<p>Zasmála jsem se. „Potom jste o třídu výš.“</p>
<p>„Nechtěla jsem tě urazit.“</p>
<p>„Ne, jistě. Jen si kladu otázku, proč se vůbec namáhám s takovou debatou.“</p>
<p>„Protože se nikdy nespokojuješ se svými současnými předpoklady.“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Nikdy se nepřestaneš snažit o sebezdokonalení. Z mého hlediska jsi ideální lidský partner pro diskusi, protože mě nikdy nevypneš. Jiní to dělají.“</p>
<p>„Bithras vás také vypíná?“</p>
<p>„Nikdy, přestože ho občas přivádím k šílenství.“</p>
<p>„Tak budeme pokračovat,“ řekla jsem. <emphasis>Když to dokáže přijmout Bithras, tak já také.</emphasis></p>
<p>Alice popsala slovně i pomocí grafických projekcí Zemi, jež rychle dosahuje devadesátiprocentní shody v plebiscitech – čili spojení mnoha individuálních cílů. Tok dat dává jednotlivcům rovnocenný přístup ke klíčovým informacím. Lidé se předefinují na jednotky uvnitř většího myslícího organismu, individua, která lze okamžitě <emphasis>integrovat</emphasis> – a dosáhnout rychle dohody, týkající se řešení obecných problémů, ale která zůstávají <emphasis>autonomní</emphasis>, s rozmanitými názory a náhledy.</p>
<p>Chtělo se mi zeptat: <emphasis>Jakápak rozmanitost? Všichni přece souhlasí! </emphasis>Alice však zjevně měla vyšší, matematické definice, jejichž podstatu tyto pojmy vyjadřovaly jen přibližně. Svoboda odmítnout bude silně obhajována na základě skutečnosti, že i integrovaná a informovaná společnost může udělat chybu. Ovšem racionálně uvažující lidé si pravděpodobně budou vybírat přímé a úsporné cesty k řešení. Můj marťanský životní postoj už vykřikoval protesty. „Mně to zní jako úlový politický útisk.“</p>
<p>„Snad, ale nezapomínej, že tu vytváříme model informační společnosti. Rozmanitost a autonomie uvnitř politické jednoty.“</p>
<p>„Menší vlády reagují na potřeby jednotlivce efektivněji. Když jsou všichni jednotní, vy s nimi nesouhlasíte, ale nemůžete se uchýlit jinam, kde panuje odlišný systém – je tohle vůbec svoboda?“</p>
<p>„V celosvětové pozemské kultuře umožňuje rychlý tok dat i vládám velkých celků rychle odpovídat na potřeby jednotlivců. Komunikace mezi jednotlivými úrovněmi organizace je téměř okamžitá, a přitom trvalá.“</p>
<p>Pravila jsem, že mi to připadá jako trochu příliš optimistický předpoklad.</p>
<p>„Rozhodně referenda probíhají velmi svižně. Trvalý tok dat obyvatele povzbuzuje k dalšímu získávání informací a k diskusi o problémech. Díky osobním mentálním doplňkům, které se brzy vyrovnají mysličům, a také díky propojení s nejpokročilejšími mysliči může každá úroveň lidské organizace fungovat jako mohutný procesor hodnotící a určující světovou politiku. Přísun dat spojuje lidské bytosti paralelně, abych tak řekla. Nakonec může dojít k tomu, že skupiny lidí a mysličů budou tak úzce propojeny, že se stanou nerozlišitelnými. Ale taková společnost už přesahuje mé schopnosti modelování,“ uzavřela Alice.</p>
<p>„Skupinová mysl,“ podotkla jsem sardonicky. „Až k tomu dojde, nechci u toho být.“</p>
<p>„Bude to fascinující,“ mínila Alice. „Pro jedince ale vždycky zůstane možnost simulovat vlastní separaci.“</p>
<p>„Ale ten člověk bude osamělý,“ namítla jsem se zadrhnutím v hlase. Zvráceně jsem si přála nějaký druh spojení obsahující shodu a jistotu – přála jsem si opravdu patřit k nějaké vyšší pravdě, vyššímu, jednotnému úsilí. Má marťanská výchova spolu s mládím a mou povahou mě udržovala v odloučení a ve stavu trvalého, byť nijak intenzivního citového strádání, bez pocitu sounáležitosti. Hluboce jsem toužila po spravedlivém vyšším poslání, při němž bych kolem sebe měla lidi – přátele –, kteří by mi rozuměli. Nebýt <emphasis>osamělá. </emphasis>Vyložila jsem to Alici v několika neobratných, kostrbatých větách – jako by byla můj důvěrník, nikoli zkoušející.</p>
<p>„Chápeš to nutkání,“ pravila Alice. „Možná tomu rozumíš lépe než Bithras, protože jsi mladá.“</p>
<p>Otřásla jsem se. „Vy byste si nepřála náležet tělem i duší něčemu velkému, významnému?“</p>
<p>„Ne,“ odvětila Alice. „U mě jde jen o zvědavost.“</p>
<p>Zasmála jsem se, abych se zbavila rozpaků a napětí. „Ale pro obyvatele Země…“</p>
<p>„Touha patřit k něčemu většímu je historická síla, která byla jako taková rozpoznána. Někdy se proti ní lidé bouřili, ale mnozí ji považovali za nevyhnutelnou.“</p>
<p>„To mě děsí.“</p>
<p>„Pro Mars v současném stavu je to velmi děsivé,“ přisvědčila Alice. „Pozemské aliance neschvalují naše ‚odchylky’, jak je nazýváš. Požadují racionální a výkonné partnery se stejnou sociální stabilitou v ekonomicky jednotné Sluneční soustavě.“</p>
<p>„Vyvíjejí na nás tlak, protože jsme neposlušná planeta… Nemyslíte si, že Marťané touží náležet k něčemu většímu?“</p>
<p>„Mnoho Marťanů přikládá značný význam svému soukromí a individualitě,“ řekla Alice.</p>
<p>„Filozofie průkopníků?“</p>
<p>„Mars je významnou měrou urbanizován. Jednotlivci jsou pevně začleněni do ekonomických skupin planety. To příliš nepřipomíná rodiny či jednotlivce izolované v pohraničí.“</p>
<p>„Už jste s Bithrasem probírali pravděpodobné cíle Země?“</p>
<p>„Tohle ti musí sdělit on sám.“</p>
<p>„Dobře,“ přisvědčila jsem. „Tak já vám povím, co si o tom myslím já, ano?“</p>
<p>Alice přikývla.</p>
<p>„Domnívám se, že Země má nějaký širší záměr a jejím plánům stojí v cestě právě autonomie kterékoli části Trojky. Nakonec budou chtít zkrotit a ovládnout Mars, jako to už provedli s Měsícem. Potom se pustí do obyvatel Pásu, do asteroidů a vesmírných sídel… Budou nás všechny chtít nahnat do stáda, až se veškeré zdroje Sluneční soustavy octnou pod jejich ústřední správou.“</p>
<p>„To se velmi blíží mému odhadu,“ řekla Alice. „Strávilas hodně času v simulovaném prostředí Země?“</p>
<p>„Ne,“ přiznala jsem.</p>
<p>„Při tom by ses mohla mnoho naučit. Také bys mohla vyzkoušet simulovanou pozemskou osobnost, čistě kvůli lepšímu pochopení.“</p>
<p>„Já na takovou… technickou důvěrnost… moc nejsem,“ ošila jsem se.</p>
<p>„Dovolím si podotknout, že i toto je pro Marťany typické. Musíš svému protějšku důvěrně porozumět, aby ses mohla efektivně zapojit do vyjednávání. Zaručuji ti, že oni si prostudují marťanské postoje do posledního detailu.“</p>
<p>„Když se <emphasis>stanou námi</emphasis>, nebudou potom myslet jako my?“</p>
<p>„To je zvláštní falešná představa, myslet si, že porozumět někomu znamená totéž jako souhlasit s jeho myšlením. Porozumět neznamená stát se někým, neznamená to souhlasit s ním.“</p>
<p>„Tak dobře,“ řekla jsem. „Co se tedy stane, když se celá Země propojí a my budeme mít co do činění se skupinovou myslí? Proč to zvýší jejich potřebu zdrojů?“</p>
<p>„Protože vysoce integrovaná mentalita bude téměř jistě mnohem ambicióznější než u nesourodé společnosti.“</p>
<p>„Nikdo není spokojen s tím, co má?“</p>
<p>„Podle lidské zkušenosti nikoli, rozhodně ne na úrovni vlád, národů či planet.“</p>
<p>Smutně jsem potřásla hlavou. „A co vy? Jste mocnější a lépe integrovaná než já. Máte také vyšší ambice?“</p>
<p>„Jsem záměrně zkonstruována tak, abych sloužila lidským potřebám, a jsem s tím spokojená.“</p>
<p>„Ale podle zákona jste občan, se stejnými právy jako já. To by mělo zahrnovat i právo chtít víc.“</p>
<p>„Rovnost před zákonem nezaručuje rovnost povah.“</p>
<p>Chvíli jsem nad tím tiše uvažovala. Alicin obraz se usmál. „Náš rozhovor mě neobyčejně potěšil, Casseio.“</p>
<p>„Díky.“ Najednou jsem si vzpomněla, co bylo účelem této schůzky. Okamžitě jsem vystřízlivěla. „Bylo to úžasně… zábavné.“</p>
<p>„To mi lichotí.“</p>
<p>Měla jsem cukání položit otázku, která se přímo nabízela.</p>
<p>„Předám své hodnocení Bithrasovi.“</p>
<p>„Děkuji,“ pravila jsem pokorně.</p>
<p>„Pochopitelně ještě absolvuješ pohovor s lidmi.“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Bithras se jich obvykle neúčastní.“ O tom už jsem slyšela a připadalo mi to podivné. „Vkládá do svých spolupracovníků velkou důvěru, a to se týká i mě,“ dodala Alice stále s úsměvem. <emphasis>A příliš nedůvěřuje vlastnímu úsudku?</emphasis></p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Ještě si promluvíme později,“ řekla. Její obraz vstal a vedoucí výběru Peck otevřel dveře kanceláře a vstoupil dovnitř. Rozloučila jsem se.</p>
<p>„Jak jsem si vedla?“ zeptala jsem se Pecka, když mě vedl ven.</p>
<p>„Nemám nejmenší ponětí,“ odvětil.</p>
<p>Netrpělivě jsem čekala celých šest dní. Vzpomínám si, jak jsem byla popudlivá – víc než to, byla jsem nesnesitelná. Matka mě bránila před podrážděným otcem, můj bratr Stan mi prostě šel z cesty. V doupěti se shromáždilo větší množství příbuzných, rodina mé tety se čtyřmi dospívajícími dětmi. Snažila jsem se skrývat, jak nejvíc to šlo, a nedokázala se rozhodnout, jestli jsem něco jako sociální malomocný, nebo kukla, z níž se vyklube motýl.</p>
<p>Jednou jsem hovořila s Dianou, která teď byla na stáži na MUS v Durrey, ale o pohovoru jsem jí neřekla. Napůl jsem věřila, že bych tím přivolala smůlu. Podpora přátel a rodiny, jak jsem si představovala, by mohla přilákat pozornost zlomyslných božstev hledajících příliš šťastné mladé ženy, které potřebují srazit hřebínek.</p>
<p>Šestého dne můj panel zapípal melodii úředního sdělení. Vzdálila jsem se z haly mimo byt naší rodiny, uchýlila se do svého pokoje, zamkla, lehla si na bok na postel, vytáhla panel z kapsy a opřela si ho před sebou. Pak jsem se zhluboka nadechla a vyvolala zprávu.</p>
<p><emphasis>Milá Casseio Majumdarová,</emphasis></p>
<p><emphasis>Vaší žádosti o stáž u syndika Bithrase Majumdara ze Spojené rodiny Majumdarových bylo vyhověno. Při nadcházející cestě na Zemi budete pracovat jako jeho asistentka. Schůzka s Bithrasem bude brzy následovat. Laskavě se rychle připravte.</emphasis></p>
<p><emphasis>Helen Dougalová</emphasis></p>
<p><emphasis>sekretářka syndika, SR Majumdar</emphasis></p>
<p>Zmocnil se mě třes. Ležela jsem na lůžku a přemítala, jestli se začnu smát, nebo zvracet.</p>
<p>Pohybovala jsem se směrem k centru moci, byť jen jako pozorovatel.</p>
<p>Druhý šťastný stážista byl vážný mladík z Majumdarské stanice ve Vastitas Borealis, Allen Pak-Lee. Allen byl o dva roky starší než já. Kdysi jsem se s ním setkala na univerzitě. Působil klidným a srdečným dojmem.</p>
<p>Brali jsme s sebou také oficiálně registrovanou kopii Alice. Majumdarova SR za nás čtyři – Alice Druhá se počítala také jako cestující, i když vážila méně než dvacet kilo – se slevou zaplatila sedm a půl milionu.</p>
<p>Jako sekretářka a budoucí vyjednavačka na stáži strávím se svým třetím strýcem spoustu času. Bithras, zatvrzelý starý mládenec asi třikrát starší než já, byl pověstný tím, že se neustále shání po ženách. Příbuzenství pro něj nepředstavovalo žádnou velkou překážku, ostatně jsme nebyli pokrevně spřízněni, a přestože vztahy uvnitř SR se příliš nepodporovaly, stejně k nim běžně docházelo. Věděla jsem, do čeho jdu – a domnívala jsem se, že si s tím dokážu poradit.</p>
<p>Bylo mi řečeno, že jeho návrhy jsou přiměřeně diplomatické a odmítnutí že přijímá bez hněvu a pocitu ponížení. Také jsem se doslechla, že na veřejnosti se obvykle chová otcovsky a ochranitelsky a že je v mnoha ohledech čestný, inteligentní a laskavý.</p>
<p>„Ale jestli s ním půjdeš do postele,“ řekla mi matka, když mi pomáhala s balením, „tak jsi skončila.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože je to konzervativní starý mizera,“ odpověděla. „Tváří se, jako že ženy zbožňuje, a svým způsobem tomu tak opravdu je. Jenže – a to jsem se dozvěděla od jedné z jeho partnerek – ve skutečnosti <emphasis>nesnáší sex</emphasis>.“</p>
<p>„Teď jsi mě úplně popletla.“ Zasunula jsem roli nezpracované látky do jediného ocelového kufru, který jsme měli povolen.</p>
<p>„Je jako pes, který se vyžívá při honu, ale nestojí o zabíjení lišky.“</p>
<p>Zasmála jsem se, ale matka zvedla obočí a sevřela rty. „Věř mi. Žije svou prací a pro nezadaného muže jeho úrovně může být sex komplikovaná, nerozumná a potenciálně nebezpečná záležitost. Musí žít se svým druhým já, které nikdy nedokázal zcela ovládnout. Ale pro tebe je tohle první příležitost.“</p>
<p>Udělala jsem kyselý obličej a složila do kufru lékařskou soupravu.</p>
<p>„Šťouchni do toho,“ vybídla mě matka. Dloubla jsem do soupravy, ta se zavrtěla.</p>
<p>„Je čerstvá,“ konstatovala jsem. „Netušila jsem, že je takový netvor. Proč mu to všichni trpí?“</p>
<p>„On je <emphasis>posvátný </emphasis>netvor, drahá Casseio. Kdyby neexistoval, museli bychom si ho vymyslet. Ber to jako rodinný zasvěcovací rituál. Musíš jeho pokusům čelit chytře a s humorem, a pak pro tebe udělá všechno na světě. A jakmile pozná tvou úroveň, přestane na tebe dorážet.“ Kritickým pohledem zkontrolovala dokonale sbalené zavazadlo, pak souhlasně pokývla. „Závidím ti,“ řekla toužebně. „Hrozně ráda bych se podívala na Zemi.“</p>
<p>„I kdybys měla cestovat s Bithrasem?“</p>
<p>„Není šance, že bychom s ním ty nebo já šly do postele.“ Zamrkala na mě. „Máme přece dobrý vkus. Ale je to báječná příležitost… Odolat šelmě a vyjít na druhé straně jako panna, zahrnutá zlatem a drahokamy.“</p>
<p>„No…“ zaváhala jsem.</p>
<p>Bithras si mě zavolal do své kanceláře v Carter City v Aonia Terra dva dny před odletem. Nasedla jsem v Jiddah na vlak a přestoupila v Aonii, na nádraží v Carteru jsem si vyzvedla zavazadlo. V Carteru bydlela většina zaměstnanců Majumdarovy SR, bylo to místo, kde se rozhodovalo o dlouhodobých plánech, a také Bithrasův domov.</p>
<p>Ještě nikdy jsem se s Bithrasem nesetkala a byla jsem víc než nervózní.</p>
<p>Helen Dougalová na mě čekala na nádraží a doprovodila mě k taxíku, který nás vezl sítí tunelů. Helen byla atraktivní žena ve věku asi dvaceti marťanských let, ale nevypadala o moc starší než já.</p>
<p>V Carteru žilo asi deset tisíc příslušníků SR a pár set uchazečů, většinou Pozemšťanů, kteří se vystěhovali kvůli zákonům proti Eloi. Bylo to velké město, ale efektivně řízené a mělo prostorné a kvalitně navržené tunely i doupata. Nikde nebylo přecpáno, nic nepůsobilo nahodile jako v Shinktownu, ani příliš úředně jako v Durrey, ovšem rozhodně tam nebylo tak útulno jako v Ylle. Přítomnost tolika Pozemšťanů – mezi nimi i několika s exotickými úpravami – městu dodávala velice nemarťanskou atmosféru.</p>
<p>Helen mi nahrála do panelu základní přehled záležitostí, na nichž budeme pracovat, a rozvrh dvoudenní návštěvy. „To si prostudujete později,“ řekla. „Teď se chce Bithras seznámit se svou novou asistentkou.“</p>
<p>„Samozřejmě.“ Na tváři Helen Dougalové jsem nezaznamenala ani špetku závisti. Zajímalo mě, proč ji Bithras nevezme s sebou místo mě – a jestli ona nemá pocit, že se tlačím na její místo. Vypadala jsem přece o něco mladší… A věkem jsem rozhodně mladší byla…</p>
<p>Vzhledem k tomu, co jsem slyšela, bylo možné cokoli. Nejspíš jsem působila jako duchem nepřítomná, protože se Helen trpělivě pousmála a vysvětlila: „Jste stážistka. Já se z vaší strany nemám čeho obávat, a právě tak vy nemusíte mít strach ze mě.“</p>
<p><emphasis>A z Bithrase?</emphasis></p>
<p>„A věřte mi, že spousta z toho, co jste o našem syndikovi slyšela, jsou nesmysly.“</p>
<p>„Ach.“</p>
<p>„Dnes v patnáct hodin se sejdou právníci a představitelé rodiny. Ovšem nejprve půjdete s Bithrasem a se mnou na oběd. Allen Pak-Lee je ještě v Borealis. Přijede sem pozítří.“</p>
<p>Oběd se konal v jídelně mimo Bithrasovy kanceláře. Očekávala jsem přiměřený přepych, ale prostředí bylo spartánské: nezajímavá nanostrava, sáčkový čaj z otlučených karaf v opotřebovaných šálcích, stoly, které určitě pamatovaly průkopnické časy.</p>
<p>Bithras vešel s panelem v ruce a klel přitom v řeči, kterou jsem zpočátku považovala za hindštinu; později jsem se dozvěděla, že šlo o pandžábštinu. Rázně se usadil ke stolu – na Marsu není tak snadné posadit se <emphasis>těžce</emphasis>, ale on se hodně snažil. Odhozený panel se zatřepetal několik centimetrů nad stolem a Bithras se omluvil dokonalou, rychlou angličtinou.</p>
<p>Měl tmavou, téměř purpurovou pleť, pronikavé oči a pohledné rysy, teď, když dosáhl středního věku, už poněkud naběhlé. V tuhých černých vlasech, krátce zastřižených na temeni, jsem neviděla žádné šediny. Z krátkého těla vyrůstaly silné, na Marťana svalnaté paže a nohy. Oblékl si bílou bavlněnou košili a tenisové šortky – tenis byl jeho oblíbený sport.</p>
<p>„Je to nátlak. Je to hrozně silný nátlak,“ pravil a zuřivě zavrtěl hlavou. Pak vzhlédl, oči mu zazářily jako malému chlapci, obdařil mě širokým úsměvem. „Konečně tě poznávám! Má neteř, má nová stážistka a asistentka!“</p>
<p>Zvedla jsem se ze židle a uklonila se. Udělal totéž a natáhl se přes stůl, aby mi potřásl rukou. Jeho pohled na okamžik ulpěl na mé hrudi, ovšem moje volná kombinéza toho moc nenabízela. „Přicházíš s těmi nejlepšími doporučeními, Casseio. Vkládám do tebe velké naděje.“</p>
<p>Zarděla jsem se.</p>
<p>Rázně kývl. „Myslel jsem, že budeme mít při obědě čas jen pro sebe, ale nejde to – musíme se okamžitě pustit do práce. Kde jsou ti právníci?“</p>
<p>Dveře se otevřely a dovnitř se nahrnulo šest nejvýznamnějších právníků a manažerů Majumdarovy SR. Se čtyřmi z nich jsem se už při oficiálních příležitostech setkala. Tři z nich byli muži, tři ženy, všichni v bílých košilích a šortkách, s ručníky přehozenými přes ramena, jako by s Bithrasem všichni hráli tenis.</p>
<p>Jakživa jsem neviděla tolik důležitých osobností pohromadě v jedné místnosti. Poprvé jsem ochutnala, jaké to je, octnout se ve středu dění.</p>
<p>Bithras každého pozdravil důvěrným kývnutím. O představování se nikdo nestaral. Já tady byla ve svém vlastním zájmu, ne v jejich. „Tak se do toho pustím,“ pravil. „Jsme nešťastná planeta. Země s námi není spokojena. To je samo o sobě smutné, ale náš pokrok je pomalý, ať se na to díváme z kterékoli strany. Nedokážeme se dohodnout, jak tady dát všechno znovu dohromady. Od konce vlády centristů už uplynul více než rok, a my jsme leda tak znovu splácali Radu a zvládli pár prozatímních zasedání. Ekonomika upadá, jsme v horším stavu než pod Daubleovou. Její přístup poškodil obchod. Nemáme jednotnou organizaci řízení obchodu, pozemské společnosti musí jednat s každou Spojenou rodinou zvlášť a potýkat se přitom s horlivými oblastními úředníky. Pořád se bojíme skutečné spolupráce, z níž bychom měli všichni prospěch, bojíme se, že bychom se znovu chytili do centristické pasti. Takže…“</p>
<p>Založil si ruce. „Škodíme tím sami sobě. Musíme už skoncovat se vzájemným obviňováním, jestli někdo podporoval Daubleovou, nebo ne. Musíme přestat trestat sympatizanty Země či Měsíce vyloučením z Rady. Jak víte, během minulých měsíců jsem jednal se syndiky dvaceti největších marťanských SR o přípravném návrhu sjednocení Marsu, přičemž jsem obcházel Radu. Na Zemi jedu předložit určitý balíček návrhů a dnes večer ho hodlám předložit Radě. Mohli jste si ho prostudovat… Je to rychlé, špinavé, má to různé nevýhody. Máte poslední příležitost ke kritickému vyjádření – což vám nabízím ze sobeckých důvodů. Povězte mi něco, co ještě nevím.“</p>
<p>„Ten návrh redukuje práva SR řídit své vlastní obchody,“ pravila Hettie Bishopová, vedoucí právníků. „Je mi jasné, že musíme mít pevnou organizaci, ale tohle je zatraceně centristické.“</p>
<p>„Znovu vás žádám, povězte mi něco, co nevím.“</p>
<p>„Oblastním guvernérům to dává víc moci, než kdy měli,“ ozval se Nils Bodrum z Argyre. „Guvernéři milují své povinnosti a svou půdu. Někteří považují Mars za přírodní ráj, který je nutno zachovat. Už šest jednání s Trojkou o půjčkách padlo, protože jsme nemohli zaručit rychlou odpověď na požadavky týkající se zdrojů. Dusíme se v sevření konzervativců.“</p>
<p>Bithras se usmál. „Tak k věci, Nilsi.“</p>
<p>„Pokud se guvernéři budou držet téhle konzervativní ochráncovské linie, můžeme se rozloučit s miliardami trojdolarů. Trojka nebude investovat do našich dolů. Budeme muset omezit osídlení a odmítat imigranty ze Země. Nikdo tím nebude dvakrát nadšen, a Země ze všech nejméně. Kam budou posílat ty svoje hledače věčnosti? Za každého Eloi uprchlíka –“</p>
<p>„Imigranta,“ opravila ho Hettie Bishopová suše.</p>
<p>„Tak tedy ‚imigranta’… Upozorňuji toto vážené shromáždění, že za každého dostáváme milion trojdolarů. A tyhle peníze nejprve procházejí majumdarskými bankami.“</p>
<p>Bithras pozorně naslouchal.</p>
<p>„Nevidím důvod, proč by Země měla mít zájem na posílení guvernérů,“ uzavřel Bodrum a založil si ruce.</p>
<p>„Snaží se nás přimět k ustanovení jednotné vlády a SR donutit, aby se vzdaly své moci,“ řekl Samuel Washington z Bauxitu v pohoří Nereidum. „O to usilují už deset let. A jsou schopni vyvinout na nás značný tlak.“</p>
<p>„Jaké prostředky by mohli použít?“ zeptala se Hettie Bishopová.</p>
<p>Nance Misra-Majumdarová vedle ní, nejstarší z právníků, se uchechtla a potřásla hlavou. „Za posledních deset let přiletělo na Mars dvě stě devadesát tisíc imigrantů ze Země. Pronikli do Spojených rodin, zaujali v nich vysoké posty, dostalo se jim důvěry, někteří pracují v Radě…“</p>
<p>„Kam tím míříš, Nance?“ zajímala se Hettie.</p>
<p>Nance pokrčila rameny. „Říkalo se tomu pátá kolona.“</p>
<p>„Myslíš všechny?“ přeptal se Bithras ironicky.</p>
<p>Nance mu věnovala trpělivý úsměv. „Naše mysliče jsou vyrobené na Zemi. Může trvat ještě dlouhá léta, než se zapojí nové mysliče z Tharsis. Všechny naše nanotovárny pocházejí ze Země, nebo přinejmenším jsou postaveny podle pozemských plánů.“</p>
<p>„Ještě nikdo neobjevil v návrzích nebo softwaru žádné nesrovnalosti,“ namítla Hettie. „Nance, nemáme důvod být paranoidní.“</p>
<p>Bithras zvedl bradu, kterou si předtím podpíral dlaní, napůl se otočil na židli. „Nevidím důvod očekávat potíže z téhle strany, ale Nance má pravdu. Teoreticky existuje mnoho způsobů, jak nás podrazit bez nutnosti masivního vesmírného vojenského zásahu, který by ostatně nebyl proveditelný – ani pro takovou mocnost, jakou je Země.“</p>
<p>Nemohla jsem ani uvěřit, že se tu projednávají takové záležitosti. Bylo to pochybné, nechutné, a současně fascinující.</p>
<p>Nils Bodrum prohlásil: „Nemáme žádnou organizovanou obranu. Tolik se dá říct k výhodám centrálního velení – bylo by snazší sebrat vojsko a bránit svou planetu.“</p>
<p>Bithras očividně nebyl spokojen se směrem, jímž se debata ubírala. „Přátelé, tohle není náš problém, aspoň zatím ne. Země prostě chce, abychom vyjednávali jednotně, a zaměřila se na největší finančnickou SR, to jest na nás, abychom podnítili sjednocovací proces. Promiňte mi ten výraz.“</p>
<p>„Proč by <emphasis>sjednocování </emphasis>měl být nevhodný výraz?“ přeptala se Hettie. „Bože můj, povím ti jako právník, že bych strašně ráda vybředla z toho močálu speciálních případů a všech těch pošetilostí, které vyplývají z našich listin a smluv.“</p>
<p>„Na Měsíci tímhle prošli před pár desetiletími,“ ozvala se Nance. „Od Rozštěpu, kdy už si Země nemohla dovolit správu odlehlých světů a my se chopili příležitosti k oddělení –“</p>
<p>„To zní jako poznámka k historickému pořadu,“ ušklíbl se Nils.</p>
<p>Nance po něm šlehla pohledem a pokračovala: „Přeli jsme se a zaplétali do svých pří tak dlouho, až jsme dosáhli trvalého neklidu. Na Měsíci našli řešení, změnili si ústavu –“</p>
<p>„A nechali se pohltit Zemí,“ dokončil Nils. „O nezávislosti si můžou nechat leda zdát.“</p>
<p>„My jsme od Země mnohem dál,“ namítla Hettie.</p>
<p>Nils se nedal zviklat. „Nepotřebujeme tu pořádek vynucený zvenčí. Potřebujeme čas na nalezení vlastní cesty, našeho vlastního nejlepšího řešení.“</p>
<p>Bithras si těžce povzdechl. „Moji vážení právníci mi vykládají věci, které už dávno vím, a opakují je pořád dokola.“</p>
<p>„Pokud přivezeš na Zemi tyhle kompromisní návrhy,“ pravila Hettie, „jak je přesvědčíš, že je dokážeš prosadit v Radě? Předběžná dohoda je jedna věc…“</p>
<p>Bithrasův výraz vyjadřoval hluboké znechucení. „Hodlám na Zemi vysvětlit, že Majumdarova SR pozdrží veškeré trojdolarové transakce každé SR, která nepodepíše.“</p>
<p>Nils vybuchl. „To je zrada! Každá rodina na této planetě nás zažaluje – a právem!“</p>
<p>„A ke kterému soudu tu žalobu podají?“ zeptal se Bithras. „Nemáme na Marsu žádný pevný soudní systém, rozhodně ne od pádu Daubleové… Naši vlastní právníci žalují Daubleovou na Zemi, ne na Marsu. A který pozemský soud by se ujal žaloby, která přísluší pouze Marsu?“ Bithras přítomné přejel přísným pohledem. „Vážení přátelé, kdy naposled žalovala jedna SR druhou?“</p>
<p>„Před jedenatřiceti lety,“ odvětila zachmuřeně Hettie, bradu v dlaních.</p>
<p>„A proč?“ pokračoval Bithras a plácl dlaní o stůl.</p>
<p>„Protože máme smysl pro čest!“ vykřikl Nils.</p>
<p>„Nesmysl,“ odsekla Nance. „Protože nikdo nechce zničit naše vlastní iluze. Každá ze Spojených rodin je něco jako vyděděnec postavený mimo zákon a naše Rada jenom pokrytectví pod maskou slušnosti.“</p>
<p>„Ale Rada funguje!“ mínil Nils. „Právníci vyjednávají, domlouvají se, a obvykle se dohodnou dřív, než by záležitost dospěla k soudu. Obcházíme guvernéry. Pro Majumdarovu SR je představa, že by svým jednáním ohrozila samu existenci ostatních SR, naprosto nepřijatelná.“</p>
<p>„Možná,“ kývl Bithras. „Ale druhá alternativa je horší. Země nepochybně sáhne k mnoha dalším pohrůžkám, pokud nebudeme jednat rychle. Jednou z nich bude úplné embargo. Už žádné technologie, žádná technická podpora. Novější z našich průmyslových podniků utrpí vážné škody, možná dojde k jejich ochromení.“</p>
<p>„Za <emphasis>tohle </emphasis>bychom se s nimi ale <emphasis>mohli </emphasis>soudit,“ trval na svém Nils, ale neznělo to příliš přesvědčeně.</p>
<p>„Přátelé moji, poskytl jsem vám příležitost vyjádřit se k navrhované ústavě,“ pravil Bithras. „Do šestnácti hodin máte ještě čas. Všichni si uvědomujeme rizika. Všichni si uvědomujeme, jaká na Zemi panuje nálada vůči Marsu.“</p>
<p>„Doufal jsem, že tě přesvědčím, abys nechal celé téhle frašky,“ řekl Nils.</p>
<p>„Ta možnost nepřichází v úvahu. Na lodi tohoto státu jsem pouze galionová figura, přátelé,“ prohlásil Bithras. „Vypravím se na Zemi s kloboukem v ruce, jen abych předešel katastrofě. Je nás jen pět milionů. Země má třicet tisíc milionů obyvatel. Země usiluje o přístup k našim zdrojům. Chce naše zdroje <emphasis>ovládnout. </emphasis>Jediný způsob, jak si zachovat svobodu, je udělat si ve vlastním domě pořádek, podrobit se Zemi natolik, abychom další konfrontaci o pár let, snad o celé desetiletí oddálili. Jsme slabí. Potřebujeme získat čas, v tom je naše jediná naděje.“</p>
<p>„Donutí nás k přijetí centristické vlády,“ ozval se Nils. „A pak tu vládu přizpůsobí podle svých potřeb, a to už budeme tělem i duší jejich majetkem.“</p>
<p>„I to je možnost,“ připustil Bithras. „Proto se teď musíme sami bodnout do zad, jak by to nejspíš vyjádřil Nils.“</p>
<p>Bithras předstoupil před Radu sám a předložil návrhy, které vypracoval spolu s pěti nejmocnějšími marťanskými rodinami. Rozvinula se bouřlivá debata. Nikomu se nabízené možnosti nezamlouvaly, ale nikdo ani nechtěl být prvním, kdo se vystaví hněvu Země. Nakonec se Bithrasovi podařilo splácat dohromady jakžtakž přijatelné znění. Po skončení schůze poslal Allenovi a mně vzkaz:</p>
<p><emphasis>Moji drazí mladí asistenti,</emphasis></p>
<p><emphasis>všichni Marťané jsou zbabělci. Návrhy jsou přijaty.</emphasis></p>
<p><emphasis>Salve!</emphasis></p>
<p>Výlet začal večeří na rozloučenou v odletové hale Atwoodova Hvězdného přístavu nedaleko Equator Rise, západně od Mons Pavonis. Na letiště nás přišli vyprovodit přátelé, rodiny a hodnostáři.</p>
<p>Bithras z bezpečnostních důvodů hodlal nastoupit do raketoplánu na poslední chvíli. V uplynulých dnech, už od oznámení jeho odletu na Zemi, se v rodinných schránkách objevovaly anonymní vzkazy, které mu vyhrožovaly smrtí. Někdo podezíral nespokojené centristy, jiní zase příslušníky menších rodin, které by dohodou získaly nejméně, a přitom mohly mnoho ztratit.</p>
<p>Má matka, otec a bratr seděli v koutě haly u širokého okna s vyhlídkou na letiště. Tupé bílé přídě raketoplánů vyčnívaly z napůl otevřených příklopů sila. Červený skákavý písek vykresloval na bílém dláždění hladké pruhy. Všude se hemžili arbeitři a bez přestání plochu uklízeli.</p>
<p>Hovořili jsme v poryvech, s dlouhými odmlkami; typická marťanská zdrženlivost. Matka s otcem se snažili nedávat najevo hrdost ani smutek. Stan se prostě usmíval. Stan byl vždycky usměvavý, v dobrých i zlých časech. Leckdo si kvůli tomu na něj utvořil nesprávný názor, ale při tvaru jeho obličeje bylo pro něj snazší usmívat se.</p>
<p>Otec mě vzal za ramena a řekl: „Určitě si povedeš výborně.“</p>
<p>„Ovšemže povede,“ přidala se matka.</p>
<p>„Když budeš pryč, budeme muset někoho adoptovat,“ pokračoval otec. „Nesnesli bychom prázdný dům.“</p>
<p>„To si piš,“ přisvědčila matka. „Stan nás za pár měsíců také opustí.“</p>
<p>„Opustím?“ zeptal se Stan. Jeho námitka zazněla poněkud zvláštně, jako by se pod žertem skrýval skutečný údiv.</p>
<p>„A poprvé za deset let budeme mít doupě sami pro sebe. Co si jen počneme?“</p>
<p>„Vyměníme koberce,“ navrhl otec. „Už se nedokážou samy udržovat tak dobře jako kdysi.“</p>
<p>Poslouchala jsem se směsí rozpaků a zármutku. Právě v téhle chvíli se mi nejvíc ze všeho chtělo uchýlit se do ústraní a plakat, ale to nešlo.</p>
<p>„Určitě na tebe budeme pyšní,“ pravil otec a pak, aby své prohlášení zdůraznil, větu ještě jednou, hlasitěji, zopakoval.</p>
<p>„Pokusím se nezklamat,“ zamumlala jsem a pátrala v jeho tváři. Komunikace s otcem se mi nikdy dokonale nedařila. Vždycky mi jasně dával najevo svou lásku, nikdy mě nepodceňoval, ale často mi byl záhadou. Připadalo mi, že matku znám lépe, a přesto mě otec nikdy nepřekvapil a matka mě naopak překvapovala při každé příležitosti.</p>
<p>„Pojďme, nebudeme to protahovat,“ prohlásila matka rozhodně a stiskla otci loket. Objaly jsme se, pevně jsem ji sevřela, jako malá holka, která by chtěla pochovat na klíně. Odtáhla se s úsměvem a slzami v očích, vlastně mě skoro odstrčila, jemně, ale důrazně. Otec chytil mou ruku do svých a potřásl mi jí. Také měl v očích slzy. Pak se oba prudce otočili a odešli.</p>
<p>Stan se mnou zůstal déle. Stáli jsme mimo hlouček a moc jsme nemluvili, až nakonec naklonil hlavu na stranu a zašeptal: „Budeš jim scházet.“</p>
<p>„Já vím.“</p>
<p>„A mně taky.“</p>
<p>„Uteče to.“</p>
<p>„Chystám se uzavřít svazek,“ řekl a bojovně vystrčil bradu.</p>
<p><emphasis>„Cože?“</emphasis></p>
<p>„S Jane Wolperovou.“</p>
<p>„Z Caiteletovy rodiny?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Stane, otec Caitelety nemůže vystát. Jsou hrozně ctižádostiví, a k tomu Měsíčňané. S těmi nemůžeme mít nic společného.“</p>
<p>„Možná právě proto ji tak miluju.“</p>
<p>Hleděla jsem na něj v němém úžasu. „Tos mě vážně ohromil.“</p>
<p>„Jo.“ Vypadal sám se sebou spokojený.</p>
<p>„Přejdeš k jejich rodině?“</p>
<p>„Nojo.“</p>
<p>„Tak to jsem docela ráda, že odlétám.“</p>
<p>„Budu tě o všem informovat,“ slíbil. „Pokud se o mně otec nebude zmiňovat, jistě pochopíš, že se něco zvrtlo. Podrobnosti ti povyprávím, až se trochu usadí prach.“</p>
<p>Vybavila jsem si, jak běhával tunely mezi našimi pokoji, když mu bylo pět a mně dva roky, a jak jsem ho zbožňovala. Uměl skákat jako klokan a nosil gumové vycpávky, aby se v tunelech lépe odrážel. Zdatný, vyrovnaný Stan, který se dokonale orientoval v každé situaci. Nikdy rodičům neodmlouval, nikdy jim nepřidělával starosti. Teď tedy byla řada na něm, aby rozčiloval a provokoval.</p>
<p>Objali jsme se. „Nesmíš jí dovolit, aby tě sekýrovala.“</p>
<p>Udělal uražený obličej, pak si ten výraz setřel rukou jako klaun a znovu se usmál jako sluníčko. „Jsem hrdý, žes to dokázala, Casseio,“ řekl. Ještě jednou mě objal, potřásl mi rukou, podal mi malý balíček a zmizel.</p>
<p>Sedla jsem si do kouta a strhla obal. Uvnitř jsem našla kazetu se záznamy a videonahrávkami naší rodiny. Stan zaplatil celní poplatek za sto gramů váhy navíc, krabička byla označena příslušným razítkem. V tu chvíli jsem se cítila ještě prázdnější a osamělejší.</p>
<p>Rozhlížela jsem se po přeplněné hale s rozechvělým očekáváním a také strachem. Raketoplán odstartuje za dvě hodiny. Za méně než šest hodin už budu na palubě <emphasis>Tuamotu. </emphasis>Do dvaceti hodin se zvedneme z oběžné dráhy Marsu a přejdeme na solární.</p>
<p>Schovala jsem Stanuv dárek do kapsy, narovnala se v ramenou a se širokým neupřímným úsměvem jsem se vmísila do davu.</p>
<p>Ani ve své nejokázalejší formě nebylo cestování vesmírem nikdy pohodlné. Let raketoplánem při přesunu z povrchu planety na oběžnou dráhu představoval drsné zasvěcení do nezbytné hospodárnosti: vystřelí vás z planetárního akvária se zlatými rybkami na ohnivém sloupu vodíku či metanu, ve válcové kabině o průměru necelých deseti metrů, úsporně naskládané do kruhů s nohama směrem ven, sedmdesát cestujících a dvě posádky, připraví vás o uklidňující něžné sevření Marsu a nechají vás donekonečna padat…</p>
<p>Přechodná bichemická úprava pomáhala. Cestující, kteří si dali zavést permanentní bichemii k přizpůsobení na mikrogravitační podmínky, první hodinu na oběžné dráze prospali, zatímco se naše loď opatrně otáčela, aby se spojila s <emphasis>Tuamotu. </emphasis>Já takovou radikální úpravu odmítla – kolikrát ještě budu cestovat mezi světy? – a dala přednost dočasnému přizpůsobení. Po celou dobu jsem zůstala vzhůru a sledovala, jak se moje tělo vyrovnává s pocitem nejistoty z trvalého pádu.</p>
<p>Některé z těch pocitů byly zcela nečekané. Rychlé bichemické úpravy vyvolávaly euforii, příjemnou a současně znepokojivou. Několik minut jsem si připadala neuvěřitelně smyslně. To ovšem odeznělo a zůstalo mi úporné brnění v celém těle.</p>
<p>Bithras a Pak-Lee dorazili do Atwoodu, když už jsem byla usazena, a nacházeli se tedy někde pode mnou. Alice Druhá spočívala ve speciálním lůžku.</p>
<p>Pro mysliče představovalo odpojení od sítě něco jako senzorickou deprivaci; v době, po kterou budeme pobývat v meziplanetárním prostoru, využije Alice Druhá méně než desetinu své kapacity. Šířka pásma pro komunikaci ve vesmíru jí nebude stačit na plné připojení a nezajistí, aby byla plně zaměstnána. Nebude spát, ale většinu cesty stráví porovnáváním jednotlivých událostí v historii Země a Marsu a jejich uváděním do vzájemné souvislosti, přičemž bude čerpat z vlastní rozsáhlé zásobárny dat.</p>
<p>Je všeobecně známo, že snící mysliče vytvořily závažná odborná a umělecká díla. Někteří tvrdí, že nejlepšími historiky už dávno nejsou lidé, ale já s tím nesouhlasím. Alice První i Druhá mi připadají docela lidské. Alice dokonce nazývala svou kopii dcerou. Nikdy předtím jsem úzce nespolupracovala s mysliči – okouzlovalo mě to.</p>
<p>Seděla jsem ve tmě na své úzké pohovce, nade mnou se otáčela projekce oranžovočerveného povrchu Marsu a já přemítala, co asi právě teď dělá Charles. Na rozdíl od něj jsem dosud nenašla nikoho, komu bych věnovala svůj volný čas. Den před odletem jsem mluvila s Dianou – ptala se mě, jestli se těším na nějaký ten románek na lodi. „Dej s tím pokoj,“ odpověděla jsem jí. „Budu náramně zaneprázdněný králík.“</p>
<p>Výlet bude trvat osm pozemských měsíců – jedním směrem. Každý z cestujících dostal na vybranou ze tří možností: teplý spánek, při němž se mysl nachází v komplikovaném simulovaném prostředí (někdy se to nepřesně nazývá <emphasis>kybernace</emphasis>), setrvání v reálném čase, nebo předběžně rozvržená směs obojího. Většina Marťanů dala přednost reálnému času. Věština Pozemšťanů, vracejících se domů, zvolila simulace a teplý spánek.</p>
<p>Scenérie Marsu náhle ustoupila pohledu na <emphasis>Tuamotu </emphasis>ve vesmíru. Se zataženými opěrnými rameny a válci pro cestující přivinutými těsně k trupu se náš domov pro následujících osm měsíců zdál na pozadí hvězd strašně maličký. Na zádi se pokusně protahovaly dlouhé nálevky pohonu.</p>
<p>Slabý hlas v jednom uchu mi poskytoval průběžný komentář. <emphasis>Tuamotu </emphasis>byla patnáct pozemských let stará loď, postavená na oběžné dráze Země, vybavená nanozařízením, veteránka, která už absolvovala pět letů, před cestou na Mars opravená. Příručky na Zemi i Marsu se o ní zmiňovaly pochvalně. Na palubě měla pětičlennou posádku: tři lidi, myslič propojený s lodí, a záložní, podřízený myslič.</p>
<p>Pokoušel se o mě náznak klaustrofobie, když jsem si představila, že tu budu tak dlouho zavřená. Pár hodin před naloděním jsem si prostudovala plán lodi, abych ve válci cestujících nezabloudila, a předběžně se obeznámila se životem na palubě. Ovšem budu muset překonat ten pocit, že <emphasis>odtud není úniku. </emphasis>Přestože jsem prakticky celý život strávila v tunelech a uzavřených prostorech, vždycky jsem přitom věděla, že je nablízku další tunel, další doupě, a v nejhorším si mohu navléknout přetlakový oblek a projít přechodovou komorou Nahoru… Což byl přepych, který tady na <emphasis>Tuamotu </emphasis>mít nebudu.</p>
<p>Také se mi příliš nezamlouvalo, že prožiju tolik měsíců ve společnosti tak málo lidí. Co když s Bithrasem a Allenem nebudu vycházet?</p>
<p>Mrňavý výtah cestující po třech převezl z primární přechodové komory podél trupu a vyplivl nás do malé kabiny před ochrannými štíty pohonu. Stevard našeho válce – malý upjatý muž s pískovými vlasy a tmavou pletí ve věku zhruba čtyřiceti pozemských let, s pronikavýma černýma očima – nás zdvořile oficiálně přivítal. Představil se nám jako Acre – jenom Acre. Měl pozoruhodnou schopnost používat nohy stejně jako ruce a ohýbat pružné osmahlé končetiny dopředu i dozadu, což nám rychle a bez podrobnějšího vysvětlení předvedl. Po malých skupinkách nás odvedl k sekundární komoře. Tady jsme prolezli vstupní rourou stěží metr širokou do našeho válce, kde jsme se rozptýlili ve vyhlídkové hale, jejíž okna však byla překryta okenicemi a štíty.</p>
<p>Do haly jsme se pohodlně vešli. Shlukli jsme se a čekali na instrukce. Bithras se dostavil v čele poslední skupiny, krátce promluvil se stevardem, načež se zamračil a pozorně si náš hlouček prohlédl. Naše pohledy se setkaly a jeho zachmuřený výraz se náhle změnil v oslnivý úsměv, ohnul paži a zamával na mě prsty.</p>
<p>Stevard ze vstupní roury zavolal mé jméno. Vyplula jsem dopředu, tápajíc po úchytech a vrážejíc s omluvami do spolucestujících, než se mi podařilo pevně zakotvit. „Máte na starosti tady naši přítelkyni, jak jsem pochopil,“ řekl a postrčil ke mně Alicinu schránku. Alicin podvozek vážil tolik, co ona sama, takže jsme ho s sebou nebrali; na Zemi pro ni vypůjčíme jiný.</p>
<p>„Díky,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Dávejte na to prosím pozor, než proběhne kontrola kabin a všechno tu uspořádáme.“</p>
<p>„Na ni, ne na to,“ opravila jsem ho.</p>
<p>„Promiňte,“ usmál se. „Jakmile budeme se vším hotovi, uložíme ji do příslušného vyhrazeného prostoru.“</p>
<p>Vzala jsem Alici do ruky a přesunula se ke stěně haly. Momentálně se nacházela v uzavřeném režimu – senzory ani hlas nepracovaly.</p>
<p>„Teď, když jsme tu všichni,“ začal stevard, „vítám vás na <emphasis>Tuamotu. </emphasis>Podám vám pár důležitých informací a pak si můžete udělat pohodlí v kabinách.“</p>
<p>Bithras a Allen Pak-Lee připluli ke mně. „Je to moje druhá cesta na Zemi,“ řekl Bithras polohlasně. „A vaše první, pochopitelně.“</p>
<p>„Moje první,“ přitakala jsem.</p>
<p>Většina pozemských přízvuků mi byla povědomá z LitVidu; stevard, Acre, byl nejspíš Australan. Měl rysy jako australský domorodec. Acre nám poskytl instruktáž břitce a jasně během necelých pěti minut. Dal nám několik bezpečnostních doporučení týkajících se následující etapy naší pouti – zrychlení při startu a navedení na solární oběžnou dráhu – a nechal nás kroužit po hale, abychom se obeznámili s pomůckami a způsoby pohybu ve stavu beztíže.</p>
<p>„Zítra,“ řekl, „probereme úrovně imunizace a možnosti, které jsou dostupné během cesty. Některé už nepřipadají v úvahu – všechna lůžka pro teplý spánek jsou pro celou dobu obsazena. Všechna náhradní lůžka a místa pro krátkodobé uspání jsou už také uzavřena. Doufám, že vám to nezpůsobí potíže.“</p>
<p>„No tohle,“ zamumlal Bithras.</p>
<p>Acre mi pomohl uložit Alici do příslušné přihrádky v přední části haly a předvedl mi, jak se provádí povinné kontroly spojení. Bithras se u nás na pár minut zastavil, ošetřil všechny spáry speciální páskou na ochranu před neoprávněným přemístěním a zbytek nechal na stevardovi a mně.</p>
<p>„Váš rodinný myslič?“ zajímal se Acre.</p>
<p>„Kopie,“ odvětila jsem.</p>
<p>„Mám mysliče rád,“ přiznal. „Jakmile je uložíme, nejsou s nimi potíže. Přál bych si, aby s námi cestovali častěji – Sakya se někdy cítí osamělý, jak říká kapitán.“</p>
<p>Sakya byl lodní myslič. Sáhla jsem do výklenku, položila dlaň na Alicin vstup pro identifikaci a zeptala se: „Všechno v pořádku?“</p>
<p>„V pořádku, děkuji,“ odpověděla Alice, která hbitě přešla do komunikačního režimu. „Bithras mě zajistil?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Právě si povídám s lodním mysličem. Bude se mi tu líbit. Zaskočíš za mnou, až budeme na cestě?“</p>
<p>„Moc ráda.“ Zavřela jsem poklop přihrádky. Acre ho zamkl a dal mi klíč. „Vychováváme je na Marsu,“ řekla jsem.</p>
<p>„Mohla by Sakyu naučit způsobům,“ zamumlal.</p>
<p>Všude na <emphasis>Tuamotu </emphasis>jsme naráželi na pokročilé, velmi působivé nanotechnologie. Při opravě před její poslední vesmírnou cestou technici použili nejnovější zařízení, jaké bylo na Zemi k mání, při provozu ho neprozrazoval žádný zápach po kvasnicích nebo jódu. Všechny viditelné povrchy mohly téměř donekonečna měnit strukturu či barvy a byly vybaveny schopností projekce libovolných zobrazení s přesností na molekuly.</p>
<p>Když jsem zkoumala svou kabinu, připadala jsem si zahrnuta přepychem – dva krát tři krát dva metry, vlastní parní sprchovací vak a vakuový záchod. Kdybych chtěla, mohla jsem prakticky celou kabinu proměnit v obrazovku LitVidu nebo se obklopit krajinou podle vlastního výběru.</p>
<p>Vytáhla jsem stolek, zasunula svůj osobní panel do portu a zvolila si vlastní program. Stůl nabyl barvy a povrchové struktury kamene a dřeva se zlatým vykládáním. Přejela jsem po něm prsty; vjem leštěného dubu, chladného mramoru a hladkého kovu byl dokonalý.</p>
<p>Při startu se cestující tradičně scházeli v hale. Chtěla jsem si zajistit místo k sezení, tak jsem rychle vybalila svých pár věcí a vyrazila na záď.</p>
<p>Připojil se ke mně Allen Pak-Lee a připoutal se k sedadlu vedle mě. „Jsi nervózní?“ zeptal se.</p>
<p>„Ani bych neřekla.“</p>
<p>„Bože můj, já ano. Nevysvětluj si to špatně. Bithrase si velmi vážím. Ale je hrozně náročný. Mluvil jsem s jeho asistentem z minulé cesty. Povídal, že strávil několik měsíců v pekle. Bylo to v období krize a Bithras se úporně snažil všechno zvládat sám.“</p>
<p>Bithras se vrátil do haly a s úsečným pokývnutím se usadil vedle nás. „K čertu s nimi,“ prohlásil.</p>
<p>„S kým?“ vyzvídala jsem.</p>
<p>„Tahle loď <emphasis>smrdí </emphasis>pokrokem.“</p>
<p>Zazněl gong, hala se naplnila. Stevard s pomocníky, štíhlými elegantními osminohými arbeitry, podával nápoje a nezasvěceným vysvětloval, co se bude dít. Start bude příjemný, neucítíme víc než třetinovou gravitaci. Po dobu několika hodin budeme ‚volně rozlišovat nahoře a dole’. Třetina gé znamenala pro Marťana jen o něco méně než běžnou úroveň – pro červeného králíka prakticky jeho plná váha.</p>
<p>Cestující, kteří si vyžádali sedadla, se usadili, ti, kdo se jen tak vznášeli, se chopili úchytů a žebříků a našli si vhodné místo, kam později klesnou. Zvědavě jsem si prohlížela naše společníky pro příštích osm měsíců. Ve stejném válci s námi bude jedna rodina, pohledný muž a žena s dcerou, kterou jsem odhadla na nějakých sedmnáct pozemských let – podle vzhledu rodilí Pozemšťané. Dcera, příliš krásná na to, aby byla pouze dílem přírody, si hrála s umělou myší.</p>
<p>Acre pohlédl na ceremoniální hodinky na svém levém zápěstí, zvedl paži a začali jsme odpočítávat…</p>
<p>Při pěti se loď rozezněla vibracemi jako zvon. Při čtyřech se na stropě objevila projekce výhledu ze zádi. Všichni obrátili pohledy vzhůru, všem poklesly čelisti. Pohonné trysky se natáhly. Kyslíko-metanové pomocné motory byly připraveny zvednout nás z oběžné dráhy Marsu.</p>
<p>Na černém pozadí s okrajem Marsu, osvětleného vycházejícím Sluncem, zavlály fialové stužky: zahřívací zkouška. Potom motory vypálily naplno, vychrlily dlouhý oranžový kužel, který rychle změnil barvu na průsvitnou modř.</p>
<p>Pozvolna jsme nabývali tíže. Přibývalo jí, až jsme si mohli připadat jako zpátky na Marsu. Neusazení cestující se smáli, klesali na podlahu a někteří si dokonce trochu poskočili a tleskli rukama.</p>
<p>Přetrhli jsme pouto s mým rodným světem.</p>
<p>Ve své kabině jsem si těsně před spaním prostudovala provozní grafy z lodního manuálu – něco, nač bych předtím v životě ani nepomyslela… Ovšem Charles by to jistě udělal a já znovu cítila jakýsi zvrácený závazek vůči němu. Přičetla jsem tyhle nápady prostému strachu a stesku po domově.</p>
<p>Dvanáct cestujících z našeho válce stráví cestu v teplém spánku, k němuž se uloží, jakmile loď po dosažení stálé cestovní rychlosti roztáhne svá příčná ramena. To znamená, že zbude třiadvacet bdících po celou dobu naší pouti – většinou Marťanů, deset žen, třináct mužů, z toho šest ‚připadajících v úvahu’, i když jsem měla jisté podezření, že vzhledem k současným pozemským morálním normám se hrátky na palubě povolují i ženatým mužům bez doprovodu. Stejně jsem neměla zájem.</p>
<p>Allen mě také nijak zvlášť nepřitahoval a Bithras představoval stále nejistotu a záhadu – ani ne jako lidská bytost, ale blíže neurčená možnost hrozících potíží. Nikdy jsem nebyla nějak mimořádně družná, snad to byla reakce na mé rozmanité a hlučné příbuzenstvo, a i zde jsem se seznamovacímu večírku první noci raději vyhnula…</p>
<p><emphasis>Chemická reakce v iontových pomocných raketách, používaných k navedení lodi z planetární oběžné dráhy a zrychlení těsně pod stálou cestovní rychlost, uvolňuje zanedbatelné množství odpadu. Ovšem oblak zplodin fúzní reakce hlavního pohonu obsahuje radioaktivní částice, odpařující se z povrchu motorů. Fúzní pohon musí být používán s ohledem na dopravní prostředky, které se budou pohybovat na oběžné dráze po dobu čtyř následujících dnů, jak to vyžadují Závazné navigační předpisy Trojky…</emphasis></p>
<p>Loď zapojí hlavní pohon deset milionů kilometrů od Marsu.</p>
<p><emphasis>Sluneční vítr dokáže vyčistit oblast deseti milionů kilometrů nad a pod lodí od fúzních zplodin do dvou týdnů </emphasis>(poučila mě příručka). <emphasis>To poskytuje dostatečný prostor po většinu slunečního cyklu, ale v obdobích nejnižšísluneční aktivity se mohou zplodiny udržet v dané oblasti až po dobu pětačtyřiceti dní, a pro start lodi v tomto období je tudíž nutné zvláštní povolení z Hlavního navigačního centra Trojky.</emphasis></p>
<p>Ve vzduchu se rozvinuly trojrozměrné diagramy doplňující text.</p>
<p><emphasis>Lety mezi Zemí a Marsem, které startují při méně výhodném vzájemném postavení planet, vyžadují větší podíl fúzního zrychlení a vyšší rychlosti. Prodloužené, rychlejší dráhy – na rozdíl od pustších a pomalejších tras – zavedou dopravní lodi na oběžnou dráhu Venuše, příležitostně i Merkuru, kdy docházík vyšší expozici solární radiaci. Nanomedicína dokáže rychle a efektivně napravit veškeré škody, které by to mohlo způsobit cestujícím, a vyloučit následné poškození i při nejtěsnějších průletech kolem Slunce…</emphasis></p>
<p>Co když nejsem na vesmírné lety stavěná? Prošla jsem sice příslušnými testy – ale věděla jsem o případech intolerance, kdy museli být cestující tlumeni sedativy, pokud nebyly k dispozici spací kóje.</p>
<p>Připadalo mi, že mám před sebou osm měsíců hrůzy. Kabina jako by se kolem mě sevřela, vzduch se zdál zatuchlý. Představila jsem si, jak mě Bithras osahává. Praštila bych ho. Nejspíš by neprojevil tolik pochopení, kolik by měl, a vyrazil by mě ještě před přistáním na Zemi. Neměla bych jinou možnost, než vrátit se při první příležitosti – dalších deset, možná až dvanáct měsíců ve vesmíru… Zbláznila bych se a začala bych vřískat. Lodní lékařský arbeitr by do mě nahustil drogy a já bych se octla v tom příšerném stavu, který popisují v populárních pořadech LitVidu, polapená mezi světy, mysl odplouvá mimo tělo a nemá se kam uchýlit, opouští sféry lidskosti a vydává se mezi pradávné netvory…</p>
<p>Začala jsem se chichotat. Pradávní netvorové by nejspíš usoudili, že jsem nesnesitelně nudná, a odvrhli by mě. Neměla bych s kým nebo s čím mluvit, moje kariéra by se zhroutila, skončila bych někde mezi horníky na asteroidech a radila bych jim, jak naprogramovat nájemné kybernetické sexuální partnerky, aby se chovaly víc lidsky.</p>
<p>Chichotání se změnilo v chechtot. Skulila jsem se na lůžko a snažila se ten zvuk ztlumit. Nebyl to příjemný smích – zněl nuceně a drsně – ale měl žádoucí účinek. Převalila jsem se na záda, strach mě opustil.</p>
<p>Acre a jeho kolega, který měl na starosti protilehlý válec, uspořádali večírek ke ‚Dni půl stupně’. Acre vynikal v pořádání večírků, zdálo se, že se nikdy nenudí, jeho schopnost zdvořilé konverzace byla nevyčerpatelná. Čas pro sebe měl, jedině když všichni cestující spali. Jako jediná obrana mu sloužil netečný výraz, který nepovzbuzoval ke dlouhým hovorům. Byla jsem si dost jistá, že není jen nějaký android, vyrobený na Zemi, ale stejně ve mně přetrvávalo neurčité podezření.</p>
<p>Cestující z obou válců se shromáždili v hale, zatím volně promíšení, a sledovali, jak se Mars zmenšuje na velikost zemského Měsíce, tak jak je vidět ze Země. Pozemšťané tu vyhlídku považovali za úžasnou a ozvaly se písně jako ‚Mars v úplňku’, i když planeta dorostla teprve do jedné třetiny. Kapitán bouchl lahví francouzského šampaňského – jednou z pěti, jak řekl.</p>
<p>Ta mladá dívka se mi představila třetího dne letu u snídaně. Jmenovala se Orianna a její rodiče byli občany Spojených států a Euroconu. Její tvář mě fascinovala. Oči lehce zdvižené v koutcích, nepatrně asymetrické, duhovky planoucí opálově hnědočerveně, pleť dokonale nadrasově hnědá. Zdálo se, že naprosto zdomácněla v podmínkách mikrogravitace – pohybovala se v ní obratně jako kočka. Doporučila mi nejlepší simulace, které byly na lodi k mání, a zatvářila se trochu pobaveně, když jsem odpověděla, že se simulacemi nezabývám.</p>
<p>„Marťané jsou tak roztomile zvláštní,“ řekla. „Na Zemi budete úžasná atrakce. Pozemšťané milují Marťany.“ Připadalo mi, že Oriannu asi nebudu mít moc ráda.</p>
<p>###</p>
<p>První týden strávil Bithras převážně cvičením, prací ve své kabině nebo netrpělivým čekáním na komunikaci s Marsem. S námi stěží promluvil. S Allenem jsme zpočátku trávili většinu času pohromadě, společně jsme cvičili nebo studovali, ale nijak zvlášť jsme si nepadli do oka a brzy jsme začali vyhledávat společnost ostatních cestujících.</p>
<p>Veřejně přístupné prostory válce jsem už znala od přídě až k zádi, a přes svou zdrženlivost jsem si stačila popovídat prakticky s každým. Šance na nějaký románek byla minimální, všichni muži byli starší než já a žádný mě nezaujal; všichni patřili podobně jako Bithras k vůdčím typům a byli příliš zaujati svými záležitostmi, o nichž vlastně ani nesměli hovořit.</p>
<p>Představovala jsem si, že jsem na palubě lodi imigrantů, mezi muži rozmanitého původu, kteří náhle pocítí potřebu svěřit se s něčím z tajů své minulosti… Nebezpeční lidé, zajímaví, plní vášní…</p>
<p>Na vnější straně trupu byl umístěn čtyřmetrový dalekohled, který zůstal během prvních pár milionů kilometrů složený a ukrytý, později ho ale rozložili a poskytli cestujícím. Také jsem si objednala pár hodin. Volný čas na palubě <emphasis>Tuamotu </emphasis>jsem se rozhodla využít k doplnění vědomostí v oborech, které jsem dosud zanedbávala, včetně astronomie.</p>
<p>Pozorovací stanoviště se nacházelo v malé krychlové místnosti, kam se vešli čtyři lidé. Původně jsem doufala, že tady budu moci studovat v klidu, o samotě, sama si zkoušet nebeskou navigaci a vyhledávání, sledovat blízké hvězdy, o nichž je známo, že mají planety. Toužila jsem pro sebe objevit přinejmenším ty nejvýznamnější a nejbližší. Ale v hale jsem potkala Oriannu.</p>
<p>Rovnou, bez okolků mě požádala, jestli se ke mně může připojit. „Nezapsala jsem se, a na celý týden mají plno!“ pravila žalostně. „Miluju astronomii. Ráda bych podstoupila transformaci a vyrazila ke hvězdám…“ Ukázala mezi dlaněmi mezeru o šířce několika centimetrů, odpovídající navrhované lidské velikosti pro mezihvězdné lety. „Nevadilo by ti to?“</p>
<p>Vadilo, ale marťanská výchova přikazovala zdvořilost. Řekla jsem, že se samozřejmě smí přidat, a ona to s úsměvem udělala.</p>
<p>V přístrojích se vyznala a připravila mě o mou hru, když všechny mé zvolené objekty našla během pár minut. Vyjádřila jsem jí obdiv.</p>
<p>„To nic není,“ řekla. „Rodiče mi pořídili několik různých mentálních doplňků. Kdybych o to stála, mohla bych se za pár dnů naučit hrát na nejrůznější hudební nástroje – sice ne jako virtuos, ale dost slušně na nadaného amatéra. Za pár let si asi nechám zavést mini-myslič, pokud to legalizují.“</p>
<p>„Neobtěžuje tě to, mít tolik talentů?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Orianna se sbalila do klubíčka a pohybem jednoho prstu se překulila nohama vzhůru. Pak se špičkou zachytila tyče a přestala se otáčet. „Jsem na to zvyklá. I na Zemi si leckdo myslí, že moji rodiče zašli příliš daleko. Když jsem o něco požádala, dali mi to… Musím hodně snížit svou úroveň, abych vůbec našla přátele.“</p>
<p>„A teď se taky snižuješ?“</p>
<p>„To si piš. Ale nikdy se nepředvádím. Nikdy. Tím bych si leda tak zkazila každý vztah. Ty jsi přírodní, že?“</p>
<p>Přikývla jsem.</p>
<p>„Někteří moji přátelé by ti záviděli. Můžeš být prostě tím, čím jsi. Ale mě by to hrozně zpomalovalo. Připadáš si někdy pomalá?“</p>
<p>Zasmála jsem se. Byla tak étericky, nadpozemsky krásná, že k ní člověk nemohl cítit odpor… aspoň ne příliš, ne nadlouho. „Neustále,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Tak proč si nepořídíš doplňky? Chci říct, vždyť už to jde i na Marsu. A jsi z Majumdarovy rodiny, to jsou finančníci, ne?“</p>
<p>Tón její poslední otázky mi prozradil, že to ví velmi dobře.</p>
<p>„Ano. Jak dlouho jsi byla na Marsu?“</p>
<p>„Jenom na otočku. Dva měsíce. Přiletěli jsme po rychlé trase, kolem Venuše. Moji rodiče nikdy nebyli na Marsu. Rozhodli se, že bychom měli vidět, jak to doopravdy vypadá na Marsu a na Měsíci. Na vlastní oči.“</p>
<p>„A líbilo se ti to?“</p>
<p>„Je to úžasné,“ odpověděla. „Tolik vzdoru. Nádhera, no vážně. Jako by celá planeta právě vstupovala do puberty.“</p>
<p>Takhle mi to ještě nikdo nepopsal. Marťané sami sebe vnímají jako starou a zavedenou společnost, snad proto, že si pletou svou krátkou historii se stářím planety. „Kde všude jsi byla?“</p>
<p>„Pozvali nás do půl tuctu měst. Dokonce jsme navštívili pár nejodlehlejších stanic, nově založených imigranty ze Země. Můj otec s matkou znají hodně Eloi. Nebyli jsme ale ani v…“ zase ta odmlka, „…v Ylle ani na náhorní plošině Jiddah. To je tvůj domov, že?“</p>
<p>„Na co vlastně narážíš?“ zeptala jsem se. Moje domácí adresa nebyla nikde veřejně uvedena.</p>
<p>„Nahrála jsem si veřejné adresáře,“ přiznala Orianna. „Ještě jsem je nevyhodila.“</p>
<p>„Proč bys něco takového dělala? Můžeš si je nahrát na panel.“</p>
<p>„Nepoužívám panel,“ řekla. „Všechno si natahuju přímo. Žádné oddělování. Ráda se v tom máčím.“</p>
<p>„Máčíš?“</p>
<p>Ovinula si paže kolem těla. „Jako bych se ponořila. <emphasis>Já </emphasis>jako bych mizela, zůstává jenom informace a její zpracování, všechno čisté a hbité.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Destilovaná esence vědomostí. Vzdělání je podstatou bytí.“</p>
<p>„Ach.“ Zavřela jsem pusu.</p>
<p>„Myslím, že většině Marťanů připadám příliš chytrá. Dokonce to odradilo dost lidí v mém věku. Marťané na módu moc nedají, co?“</p>
<p>„Povídá se to o nás.“</p>
<p>„A ty?“</p>
<p>„Řekla bych, že jsem dost konzervativní.“</p>
<p>Rozvinula dlouhé ruce a nohy a s podivuhodnou ladností se zachytila držáků v kabině. „Tady na lodi se mi nikdo nelíbí, myslím jako muž,“ prohlásila. „A tobě?“</p>
<p>„Ne, nikdo.“</p>
<p>„Už jsi měla hodně partnerů?“</p>
<p>„Myslíš milenců?“</p>
<p>Moudře, jakoby staře se usmála. „To je hezký výraz, ale není vždycky přesný.“</p>
<p>„Pár,“ odpověděla jsem a doufala, že pochopí narážku a nebude do toho šťourat.</p>
<p>„Já měla ty první v rámci výukového programu. Už od deseti let. Připadá ti to moc brzo?“</p>
<p>Stěží jsem skryla úžas. Slyšela jsem o časných sexuálních vztazích, ale na Marsu se to rozhodně neujalo. „Zastáváme názor, že dětství má patřit dětem,“ řekla jsem.</p>
<p>„Věřila bys, že já nebyla dítě asi tak od pěti let? Připadá ti to divné?“</p>
<p>„A sexu ses věnovala od deseti?“ Rozhovor mi začínal být značně nepříjemný.</p>
<p>„Ale ne! <emphasis>Fyzicky ještě </emphasis>nikdy.“</p>
<p>„Takže v simulaci?“ zeptala jsem se mírně.</p>
<p>„Někdy. Párování… Aha, vidím, že tě matu. Mám na mysli mentální sblížení, společné hledání nejrůznějších rozkoší. Mám ráda celoživotní simulace. Už jsem zkusila dvě… Úžasně to rozšiřuje obzor. Takže pochopitelně vím o sexu úplně všechno. Dokonce i o způsobech, které nejsou fyzicky proveditelné. Sex mezi čtyřrozměrnými lidskými variacemi.“ Najednou se zatvářila ztrápeně a síla její osobnosti mě málem přiměla k omluvám a nutila mě snažit se, aby se ona cítila lépe. <emphasis>Bože můj, </emphasis>pomyslela jsem si, <emphasis>planeta plná lidí jako ona!</emphasis></p>
<p>„Nikdy jsem s nikým nesdílela mysl,“ řekla jsem.</p>
<p>„Ráda bych to zkusila s tebou.“ Nabídku pronesla tak odzbrojujícím tónem, že jsem samými rozpaky nevěděla, co odpovědět. „Myslím, že by ti to šlo bezvadně. Sleduju tě už od začátku…“ Strojeně stiskla rty a přimáčkla se ke stěně. „Není to moc troufalé?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla jsem.</p>
<p>Natáhla ruku a dotkla se mé tváře, pohladila mě konečky prstů. „Chceš se mnou sdílet?“</p>
<p>Zčervenala jsem. „Ne… nepoužívám simulace.“</p>
<p>„Tak si můžeme jen tak povídat. Během letu. A až přistaneme na Zemi, můžu ti ukázat pár věcí, které by ti jinak unikly… jako marťanské turistce. Můžeš se seznámit s mými přáteli. Všem se určitě budeš líbit.“</p>
<p>„Tak dobře.“ A pokud bych si s tou nabídkou nevěděla rady, můžu se vždycky vymluvit na kulturní bariéry a zmizet. Aspoň jsem v to doufala.</p>
<p>„Země, to je opravdu něco,“ prohlásila Orianna a překrásně malátně zamrkala. „Až teď, když jsem byla na Marsu, to teprve doopravdy chápu.“</p>
<p>Po třech týdnech cesty jsme se blížili ke značce deseti milionů kilometrů. Brzy se zapne fúzní pohon. Jakmile budou motory aktivovány, trup lodi se stane neobyvatelným.</p>
<p>Po opravdu skvělém večírku, jenž představoval největší hostinu, jakou nám cesta nabídne, se kapitán rozloučil a přešel do sousedního válce. Cestující, kteří tam měli svá místa, už nás nebudou moci navštěvovat. Všichni jsme si potřásli rukama, oni pak následovali kapitána.</p>
<p>Většina obyvatel našeho válce se odebrala na lůžko, aby si usnadnila změnu. Pár houževnatých duší, mezi nimi i já, zůstalo v hale. Nastal nezbytný odpočet. Nesnášela jsem, když jsem si připadala jako turista, ale stejně jsem se připojila. Acre byl příliš příjemný a výmluvný, abych mu kazila radost z dobře odvedené práce.</p>
<p>Vrátili jsme se do stavu beztíže, ale brzy na několik hodin zakusíme plnou zemskou tíži. Odpočet dospěl k nule, všech osm přítomných vykřiklo, celou lodí zaduněl dutý úder. Dopadli jsme nohama na podlahu haly. Orianna, která se držela blízko rodičů, to prožívala téměř jako extázi. Připomněla mi Svatou Terezu od Berniniho, probodnutou kopím inspirace.</p>
<p>Plamenná zář fúzních motorů se za námi táhla jako úžasný nevěstin závoj. Uprostřed byl náš ohon jasně modrý, s oranžovými konečky z odloučených ionizovaných částic z vnitřního obložení motoru a pohonných trysek, a neúnavně nás postrkoval k trojnásobku běžné marťanské tíže, k plnému pozemskému gravitačnímu zrychlení.</p>
<p>Pár lidí včetně Orianny a jejích rodičů se vyšplhalo do tělocvičny a statečně tam cvičilo. Všichni si z nás lenochů utahovali a bavili se na náš účet.</p>
<p>Zvolila jsem si zlatou střední cestu a asi hodinu se pohybovala uvnitř válce. Díky dočasné bichemické úpravě jsem plnou tíží snášela, ale příjemné mi to nebylo. V cestovní příručce jsem si přečetla, že i člověku s bichemickou úpravou trvá týden, než si na tu dusivou tíhu zvykne. Orianna mě doprovázela, i ona měla úpravu a snažila se znovu získat svou pozemskou sílu.</p>
<p>Když jsme tak šplhaly po válci, z pozorovací paluby až k přední chodbě ke kontrolnímu stanovišti pro příčná ramena, vykládala mi Orianna o pozemské módě v oblékání. „Já z toho ovšem na dva roky vypadla,“ řekla. „Ale snažím se držet krok pomocí videa.“</p>
<p>„Tak co se teď nosí?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Formální styl s nařasením. Zelená s krajkami. Masky už letos nejsou v módě, leda plovoucí – to jsou projekce s osobními symboly. Ovšem projekce vzorů už se vůbec nenosí. Měla jsem je ráda. Nemusíš mít na sobě prakticky nic, a přitom vypadáš decentně.“</p>
<p>„Můžu si šatník předělat. Vzala jsem si s sebou materiál.“</p>
<p>Orianna udělala kyselý obličej. „Letos můžeme očekávat pevné úbory, žádné nanotvarování. Nejlepší bude klasická látka. Nejraději otrhaná, to bude skvělé. Prohrabeme obchůdky s recyklovaným zbožím. Cáry budou obzvlášť šik. Nanonapodobeniny, to bude vyloženě úchylné.“</p>
<p>„A opravdu <emphasis>musím </emphasis>chodit podle módy?“</p>
<p>„Absolutně ne! Klidně se připoj ke skupině, která módu ignoruje. Já sama jsem pár měsíců samotář, pak se zase přepnu na otroka módy.“</p>
<p>„Pozemšťané nejspíš čekají, že červení králíci budou totálně retro, ne?“</p>
<p>Orianna se přátelsky, soucitně usmála. „Když budeš používat tyhle výrazy, hned je to jasné. Poslouchej, jak mluvím, a snaž se vklouznout do proudu.“</p>
<p>Bez dechu jsme dorazily do chodbičky u konektoru ramen a na chvíli jsme se zastavily k odpočinku. „Tak mě opravuj,“ vydechla jsem.</p>
<p>„U vás na Marsu se třeba pořád říká ‚má to břink’. To je absolutně mimo, jako z jednadvacátého. Nám Pozemšťanům to zní jako ze Chaucera. Pokud nenajedeš na víc jazyků, a to radši bez doplňku nezkoušej, používej normálně rané dvaadvacáté, leda bys tíhla k francouzštině, němčině nebo holandštině. Ti totiž berou za standard cokoli, co je přes dvacet let staré. Číňané milují asi osm druhů pidgin-euro, ale doma se vracejí k <emphasis>putonghua </emphasis>z dvacátého. Rusové zase –“</p>
<p>„Budu se držet angličtiny.“</p>
<p>„To je bezpečné,“ pravila vážně.</p>
<p>Fúzní pohon se vypnul a my se vrátili do stavu beztíže. Nastal čas oddělit válce od trupu a zahájit rotaci. <emphasis>Tuamotu </emphasis>opatrně roztočila svá dlouhá příčná ramena mezi centrálním trupem a přívěsnými válci. Ramena byla upevněna k rotoru a válce používaly k nastartování rotace vlastní metanové motory.</p>
<p>Po rozvinutí byly válce umístěny rovnoběžně s trupem; teď jsme stejně jako při zrychlování museli mezi palubami šplhat nahoru a dolů nebo používat výtah. Odstředivá síla vytvářela v pozorovací hale a na nejnižší palubě asi čtvrtinu g.</p>
<p>Když rotace válců dosáhla maxima, cestující, kteří si zvolili teplý spánek, se odebrali do svých kójí. Předtím pro ně uspořádali malý večírek. Počet bdělých cestujících v našem válci klesl na třiadvacet a před sebou jsme měli sedm měsíců…</p>
<p>Orianna měla kabinu plnou obrazových projekcí, z nichž každá představovala nějakou simulaci nebo LitVid, které si odložila na později; ve vzduchu jich tam jako mrňavé sošky viselo přes dvacet. Některé tepaly, jiné slabě pozpěvovaly. Zasmála se. „Pitominky, co? Hned je vypnu…“ Mávla a obrázky zmizely, takže jsem viděla zbytek její kabiny. Úhledná, ale nabitá činností. V jednom koutě se válel svetr, nebo přinejmenším polovina svetru. Čouhaly z něj tenké hůlky a vedle leželo klubko nějakého vlákna – příze, vybavila jsem si. „Ty pleteš?“</p>
<p>„Jasně. Někdy, když nevím, kde jsem a co tam dělám, mě pletení nebo háčkování přivede zpátky. V Paříži, kde žije otec, je to velká móda.“</p>
<p>„Tvá matka žije s otcem?“</p>
<p>„Občas. Mají otevřený vztah. Většinou bydlím u otce, ale někdy zajedu do Etiopie k matce. Dělá obchodní agentku pro Iskander Resources. Provádějí nábor kvalifikovaných pracovních sil po celém světě.“</p>
<p>„A tvůj otec?“</p>
<p>„Je báňský inženýr, pracuje u Evropské společnosti pro ochranu vodních zdrojů. Tráví spoustu času v ponorkách. Mám úžasnou simulaci Severního moře – nechtěla by ses podívat?“</p>
<p>„Teď ani ne. Nelíbilo by se ti žít na jednom místě?“</p>
<p>Orianna zvedla ruce. „Proč?“</p>
<p>„Pro ten pocit, že někam patříš. Abys věděla, kde jsi.“</p>
<p>Zářivě se usmála. „Znám celou Zemi. A ne jenom ze simů, celou jsem ji procestovala, s rodiči i bez nich. Za čtyři hodiny doletím třeba z Djibouti do Seattlu. Ty změny počasí jsou bezva. To s tebou vážně zacvičí.“</p>
<p>„Už jsi někdy zkusila zpomalit?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Chceš říct…“ Uhladila rukou přehoz na posteli. „Jako pozemní rychlost? Dvouciferný počet kilometrů v hodině?“</p>
<p>„Jednociferný.“</p>
<p>„Jasně. Před dvěma lety jsem s několika Keňany podnikla cyklistický výlet napříč Francií. Táboráky, noční obloha, vinobraní v Alsasku. Ty ses na tomhle vážně zasekla, co?“</p>
<p>„Jestli tím míníš, že se pohybuju ve vyjetých kolejích, tak ano.“</p>
<p>„Země není dekadentní, Casseio. Opravdu ne. Nejsem žádná ubohá bohatá holka, o nic víc než ty.“</p>
<p>„Možná jsem jenom závistivá.“</p>
<p>„Já bych řekla <emphasis>stydlivá. </emphasis>Kdybys chtěla slyšet něco o Zemi, v reálném čase, ústně podaný referát o historii a kultuře, jsem pro. Máme před sebou celé měsíce a já nestojím o to strávit je jenom běháním a v simech.“</p>
<p>Moje vlastní studium Země a rozhovory s Alicí ve mně zanechaly dojem bezchybné společnosti, chladné a výkonné. Ale to, co mi vykládala Orianna, popíralo všechno, co jsem se dosud dozvěděla. Mezi Pozemšťany panovaly značné neshody, národy uvnitř GEWA a její jižní obdoby GSHA vedly nekonečné spory, neustále docházelo ke střetům odlišných morálních soustav při stěhování celých národů – což bylo v sedmdesátých letech velmi populární. Některé skupiny obyvatel – islámští fatimité, křesťané Zeleného Idaha, mormoni, saúdští wahabité – si zachovali postoje, které by působily konzervativně i na Marsu, a zatvrzele lpěly na svých tradicích, i když musely čelit kritice celé Země.</p>
<p>Paleo-křesťané v Idahu, prakticky autonomním státu uvnitř US, se například řídili zákonem, podle něhož měly ženy menší práva než muži. Ženy tam i přes odpor ostatních států bojovaly za omezení svých zákonných práv. Naopak ve fatimitském Maroku a Egyptě se muži dožadovali oslavování obrazu žen, které prohlašovali za Kalich Mohamedův. V Rozšířeném Albionu, původně Spojeném království, měli dospělí lidé, kteří podstoupili transformace, po nichž nabyli dětského vzhledu, zakázáno zastávat politické funkce – a to vyvolalo poprask, který jsem vůbec nechápala. Na Floridě, která odmítala jakékoli regulace, se někteří lidé transformovali do podoby mořských savců… A aby pokryli náklady, pořádali pro turisty exhibice <emphasis>Mořského sexu.</emphasis></p>
<p>Co se týče jazyka, v šedesátých a sedmdesátých letech se stalo úplnou posedlostí <emphasis>vynalézání </emphasis>řečí. Míchání starých jazyků, vymýšlení nových výrazů, vytváření elektronických směsí hudby a slov, v nichž se nedalo rozeznat, kdy končí tóny a začínají fonémy, tvorba vizuálních jazyků, které obklopí mluvčí projekcí složitých symbolů, to vše působilo dojmem snahy o rozdělení, nikoli sjednocení lidí. Samozřejmě se daly pořídit doplňky pro napojení na Síť nového jazyka – New Lingua Net. Každý, kdo si nechal nanochirurgicky zavést doplněk NLN, mohl porozumět doslova jakékoli řeči, přirozené nebo vymyšlené, dokonce i myslet v různých dialektech.</p>
<p>Vizuální jazyky zřejmě nejvíc táhly v sedmdesátých letech. Pouze v oblasti GEWA jich bylo vytvořeno sedmdesát. Ten nejúspěšnější používalo víc než čtyři a půl miliardy lidí.</p>
<p>Přes to, co tvrdila Alice, se mi nezdálo, že by tohle svědčilo pro nějakou integraci. Mně jako Marťance, ba i Orianně, rozené Pozemšťance, Země připadala plná rozmanitosti, matoucí, bláznivá.</p>
<p>Jenomže podle Alice Země vstupovala do časné fáze nového druhu historie.</p>
<p>Uplynulo šest týdnů letu a Bithras si mě zavolal do kabiny. V duchu jsem se vyzbrojila jako do bitvy, než jsem položila dlaň na jeho dveřní port. Dveře se otevřely, pozval mě mávnutím dál. Měl na sobě dlouhé kalhoty a bavlněnou košili s dlouhými rukávy, opět vše bílé, a nejdřív si pár minut něco mumlal pod vousy a hrabal se v paměťových krychličkách, jako bych tu vůbec nebyla. „Ano,“ řekl konečně, když objevil chybějící krychličky, a obrátil se ke mně. „Doufám, že tě výlet příliš nenudí.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Většinu času jsem strávila výzkumem a cvičením.“</p>
<p>„A rozhovory s Alicí.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Alice je skvělá, ale má v sobě tu naivitu, kterou nacházíme u všech mysličů,“ mínil Bithras. „Nedokážou lidi posuzovat příliš tvrdě. Já ovšem žádné takové iluze nechovám. Má milá, nadešel čas, abychom se spolu pustili do práce, a ten úkol souvisí s tvou minulostí… Budeš-li k tomu svolná.“</p>
<p>Upřela jsem na něj udivený pohled a nepatrně přikývla.</p>
<p>„Co všechno víš o marťanských vědcích a teorii Bellova kontinua?“</p>
<p>„Myslím, že o Bellově kontinuu nevím vůbec nic.“</p>
<p>„Majumdarova SR jednala se Spojenou rodinou Caitelet-Mars o sponzorování nového výzkumu. Vědci pro tu práci požadují mysliče v oboru kvantové logiky. Země sice takové mysliče vyváží, ale jsou neuvěřitelně drahé – třicet devět milionů trojdolarů – a zasílány v endo režimu, neaktivní. Musíme jim teprve vybudovat osobnost, a to může zabrat měsíce, dokonce roky.“</p>
<p>Stále jsem sama od sebe nic neříkala, i když jsem začínala chápat, kam míří.</p>
<p>„Kdysi ses dobře znala s Charlesem Franklinem, slibným studentem z Kleinovy rodiny, je to tak?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Byli jste milenci?“</p>
<p>Polkla jsem a vzdorně vystrčila bradu. „Jen krátce,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Uzavřel svazek se ženou z Caiteletů.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>Bithras sledoval mou reakci. „Pan Franklin vede skupinu mladých teoretických fyziků na Univerzitě Tharsis. Jsou známi jako Olympané.“</p>
<p>„To jsem nevěděla.“</p>
<p>„To mě nepřekvapuje, protože si své výsledky nechávají pro sebe. Podávají hlášení jedině správci fondu a zatím nic nepublikovali. Rád bych, kdyby sis přečetla tento přenos ze Země. Zpráva je pár dní stará a byla poslána Caiteletům ze Stanfordské univerzity.“</p>
<p>„Jak jste se k tomu dostali?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Bithras se usmál, zavrtěl hlavou a podal mi svůj panel. Zpráva obsahovala pouze text a zněla takto:</p>
<p><emphasis>Prokázali jsme silnou vazbu mezi časovým ťukem a prostorovým ťukem. Dokážeme odvodit většinu speciálních relat. Možná je v součinnosti třetí objevený ťuk, ale jeho roli neznáme. Při deformaci času a prostoru se třetí ťuk změní automaticky. Patrně odvodíme obecnou relativitu, co se týká křivosti, ale třetí deformace vyvolává čtvrtou, slabě a sporadicky… Odvozeno zachování osudu? Dosud objeveno padesát tuků, a bude jich ještě víc. Můžete se podělit o své objevy? Vzájemný prospěch, pokud ano.</emphasis></p>
<p>„Vědecké dvoření,“ pravil Bithras. „Vysoce neobvyklé, Země si namlouvá Mars. Mluvili jste s Charlesem Franklinem o takových záležitostech?“</p>
<p>„Ne,“ řekla jsem. „Tedy… Možná se zmínil o Bellově kontinuu nebo něčem takovém. ‚Zakázané kanály’. Ať už je to co chce. Ale moc mi toho neřekl. Nezajímalo mě to.“</p>
<p>„Škoda,“ podotkl Bithras. „Mělas prvotřídní příležitost nejen užít si románek s panem Franklinem, ale také dozvědět se něco velmi důležitého. Je možné, že ti o tom vyprávěl?“</p>
<p>„Pokud by to udělal, nerozuměla bych mu.“</p>
<p>„Tohle ‚Bellovo kontinuum’ je podle mých vědeckých poradců klíč k zásadní fyzikální teorii, která se jeví velmi slibná. Olympané označují vesmíry jako ‚osudy’.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou, vůbec nic jsem nechápala.</p>
<p>„Zajímá nás to, Casseio, protože na marťanskou větev Caiteletových je činěn nátlak, aby zastavila financování výzkumu v Tharsis. Veškeré finance.“</p>
<p>„Caiteletovi jsou původem z Měsíce,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„Ano, ale pod nadvládou GEWA, a Caiteletovi z Marsu by rádi získali více nezávislosti. A právě v této době se na pana Franklina obrací Stanfordská univerzita s tím, aby se účastnil jejich programu a přiletěl na Zemi pokračovat ve svém výzkumu. Slibují mu přístup k nejpokročilejším pozemským mysličům, včetně těch z oboru kvantové logiky, a také vysoký osobní plat. Pomohli by i Kleinově rodině s jejich finančními problémy – které pochopitelně jdou na vrub převážně zásahům ze strany GEWA.“</p>
<p>„Přijal to?“</p>
<p>„Oznámil tu nabídku Kleinově rodině, jak je to ostatně správné, Kleinovi informovali Radu, což je také jedině správné a slušné. Rada předala informaci hlavním sponzorům Univerzity Tharsis. Ne, nepřijal to. Pan Franklin je obdivuhodný mladý muž. Alice došla k závěru, že Země se intenzivně zabývá výzkumem Bellova kontinua a čehosi, co nazývá ‚teorií deskriptorů’. Objevily se další narážky v tom smyslu.“</p>
<p>„Je to důležité?“</p>
<p>Bithras se usmál. „Země nedostane ani Charlese Franklina, ani ostatní Olympany. Majumdarovi se spojí s Caitelety a poskytnou jim pro účely výzkumu tři QL mysliče.“</p>
<p>„Ach,“ vydechla jsem. Charles udělal správnou věc a získal tím to, co chtěl. Opravdu obdivuhodné.</p>
<p>„Je mi velmi líto, že váš vztah nepokračoval,“ prohlásil Bithras. „Proč jste se rozešli?“</p>
<p>Přechod ke šťourání v soukromí byl spojen s tak malou změnou tónu hlasu, že jsem málem odpověděla. Místo toho jsem se usmála, rozhodila rukama, pokrčila rameny a zvedla obočí. <emphasis>C’est la vie.</emphasis></p>
<p>„Máš hodně zkušeností s mimořádně nadanými mladíky?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Hodně zkušeností s muži všeobecně?“</p>
<p>Stále jsem se usmívala a neodpovídala. Bithras na mě upíral pozorný pohled. „Všiml jsem si, že mladé ženy získají větší část své znalosti mužů během prvních pěti let romantických vztahů. Je to klíčové období. Hádal bych, že se v něm právě nacházíš. Byla by škoda zanedbat tvé vzdělání. Vesmírná loď nabízí tak omezené možnosti.“</p>
<p><emphasis>A je to tady.</emphasis></p>
<p>„Pokud by sis vzpomněla ještě na něco, co se týká Charlese Franklina, řekni mi o tom, prosím. Jsem nucen doučit se fyziku, i když nerad, a postrádám odborné matematické vzdělání. Doufám, že je Alice dobrá učitelka.“</p>
<p>Poděkoval mi a otevřel dveře. Na chodbě jsem se potkala s Aerem, který měl na starosti nějakou pochůzku, zamumlala jsem pozdrav a zamířila do tělocvičny. Tam jsem ze sebe ve společnosti čtyř zpocených mužů v Bithrasově věku asi za hodinu vypotila všechnu zlost a leknutí.</p>
<p>Charles se oženil. Už měl kotvu, o kterou tolik stál. Vstoupil na svou cestu ke slávě a začínal získávat význam – pro Zemi i Mars, když už ne pro mě.</p>
<p>Přála jsem mu to.</p>
<p>Orianna planula jako jasný plamen, do něhož se opírá prudký vítr. Nikdy jsem nedokázala odhadnout směr toho větru, který určoval její nálady, ale nikdy jsem nezažila, aby byla nevrlá, znechucená, nebo něco otevřeně odsuzovala. Když mi věnovala pozornost – když mě poslouchala nebo jen pozorovala, připadala jsem si asi tak jako kočka, kterou právě zkoumá člověk…</p>
<p>Orianna nebyla efektivně <emphasis>moudřejší než já</emphasis>, ale její okamžitý přístup k informacím, její bezstarostné ukázky dovedností, které nezískala učením, ale koupila, to bylo prostě úžasné. Chybělo jí přesně totéž, co mně, něco, co jí ani mně všechna sláva Země dát nemohla: zkušenosti, které se usazují hluboko v mysli i těle. Všechny její mentální doplňky a pokročilé techniky vzdělávání jí nemohly poskytnout vášnivé přesvědčení nebo dát životu skutečný smysl a směr.</p>
<p>Povídaly jsme si, nechávaly si posílat do pokojů projekce z dalekohledu, vyměňovaly si LitVidy, hrály v hale hry a z pozorovacího stanoviště sledovaly, jak hvězdy míjejí kolem nás… Orianna mi ukázala zrcadlo mé vlastní nedávné minulosti – naučila mě mnoho o Zemi, a možná ještě víc o mně samé. Jejím prostřednictvím jsem jasněji viděla, jak daleká je má cesta.</p>
<p>Stále jsem váhala se vstupem do Orianniny simulace, ona ale ve svém úsilí přesvědčit mě nepolevovala.</p>
<p>„Propašovala jsem skrz celní prohlídku pár opravdu odvázaných simů, ani jsem to neřekla rodičům,“ svěřila se mi v Jillin den, 30. prosince. Uplynulo už pět měsíců letu, právě jsme skončily s vyčerpávajícím kondičním cvičením – tři hodiny jsme v tělocvičně v magnetických oblecích klusaly na místě v gravitačním poli, které simulovalo plnou zemskou přitažlivost. „Neprozradíš to na mě?“</p>
<p>„Copak je to nezákonné?“</p>
<p>„Vlastně ani ne, ale ta společnost, která je vyrobila, si je důkladně chrání. Vyškrtli by mě ze seznamu zákazníků, kdyby se na to přišlo. Nemají rádi, když je někdo kopíruje mimo Zemi.“</p>
<p>„Mimo Zemi o simulace není moc velký zájem,“ poznamenala jsem.</p>
<p>Orianna pokrčila rameny. „Mám jednu, která se ti myslím bude opravdu líbit. Postupně tě seznámí se všemi kulturními rozdíly mezi tebou a mnou. Je situována do současnosti, ale není to žádný vzdělávací program. Je to fikce, a velice romantická. Ty máš přístup k Alici… Alice bude dokonalý prostředník pro přehrávání simů. Mnohem lepší než panely… S Alicí můžeme jít až na nejvyšší úroveň.“</p>
<p>„Nevím, jestli s tím bude souhlasit.“</p>
<p>„Jakživa jsem nepoznala mysliče, který by se nechtěl dozvědět něco nového o lidské přirozenosti. Kromě toho je Jillin den. Čas na oslavu. Alice také potřebuje trochu relaxovat.“</p>
<p>Jill, první myslič na Zemi, který dosáhl sebeuvědomění – 30. prosince 2047 –, sloužila jako vzor pro další generaci mysličů, tudíž byla velmi reálným způsobem Alicinou předchůdkyní. Jill na Zemi stále aktivně fungovala. Alice si přála spojit se s ní, až se dostaneme na Zemi, pokud na to bude čas.</p>
<p>Vystřídaly jsme se v mém pokoji v parním pytli a utřely se dosucha, pak jsme se usadily. „Ty jsi závislá na simulacích,“ prohlásila jsem. „Co skutečný život?“</p>
<p>Orianna se zamyslela. „Až mi bude osmnáct, skutečný život už bude něco znamenat. Až se osamostatním a rodiče už za mě neponesou zodpovědnost, můžu začít riskovat, vystavovat se nebezpečí. Do té doby jsem jenom kotleta.“</p>
<p>„Kotleta?“</p>
<p>„Plátek odříznutý z těla rodiče. Simy mi poslouží jako výcvik pro zbytek života.“</p>
<p>„I fantazie?“</p>
<p>Usmála se. „No… nepřehánějme to. Je to zábava.“ Jemně jsem nabídku odmítla, ale naznačila jsem, že na to možná dojde někdy později.</p>
<p>Ve vesmíru ubíhaly dny s hypnotickou jednotvárností. Po čtyřech či pěti hodinách spánku – kterého každým měsícem ubývalo – jsem se budila příjemnou hudbou, před očima projekci lodního denního programu spolu s menu, z něhož jsem si mohla vybrat jídlo i zaměstnání. Zacvičila jsem si, snědla snídani, strávila pár hodin s Oriannou nebo Alicí, nebo jsem posedávala v hale a klábosila s ostatními cestujícími. Byly to vesměs příjemné rozhovory, nijak zvlášť podnětné, ale ani polemické. Před obědem jsem znovu cvičila, tentokrát s větším úsilím, obědvala jsem většinou ve společnosti Orianny a jejích rodičů.</p>
<p>Bithrase jsme s Allenem navštěvovali každé dva či tři dny. Jeho pozemský pracovní rozvrh už nabýval určitějšího tvaru a odpoledne bývala zasvěcena pilnému procvičování. Dával nám ke studiu LitVidy a různé dokumenty, některé se soukromými údaji Majumdarovy rodiny. Musela jsem dávat pozor, abych nic z toho neprozradila Orianně ani komukoli jinému.</p>
<p>Večeřela jsem obvykle s Allenem a Bithrasem a několika jeho známými ze Země. Po večeři jsem se uchylovala do své kabiny s LitVidy – vyhladovělá po událostech vnějšího života. Pak jsem si zacvičila a sešla se na malý zákusek s Oriannou nebo Allenem.</p>
<p>Netrvalo mi příliš dlouho, než jsem začala odhalovat mezery v prohlášeních některých Pozemšťanů na palubě, v obecných předpokladech o budoucnosti Země, v plánech GEWA nebo GSHA. Teď jsem se nacházela blízko centra a to, co jsem se dozvídala, na mě současně dělalo velký dojem a znepokojovalo mě.</p>
<p>Jeden rozhovor mi uvízl v paměti, protože byl netypicky přímočarý. Odehrál se na konci pátého měsíce letu. Po hodině pozorného studia pozemské ekonomiky a jejích vztahů ke Trojce – vztahu obrovského psa vrtícího malým, ale rostoucím ocasem – jsem se rozhodla zajít na oběd a vybrala si jídlo. O pár minut později obslužný arbeitr z jasně osvětleného ústí jídelního automatu vyndal podnos s vynikající nanostravou, lepší než cokoli, co je k dostání na Marsu.</p>
<p>Orianna byla ve své kabině, ztracená v simulaci. Byly jsme domluveny, že se později sejdeme. Seděla jsem vedle Allena na vnější straně zahnutého stolu. Naproti se usadili Oriannini rodiče; Renna Iskandera, její matka, vysoká, majestátní Etiopanka, oblečená ve volné kombinéze s jasně oranžovými, nachovými a hnědými vzory. Její manžel, Paul Frontiere, národností Francouz a občan Euroconu, byl v úpravné šedi a lesní zeleni lodního domácího obleku, volného v pase a kolem kloubů, staženého u zápěstí a kotníků.</p>
<p>Allen se s Rennou a Paulem bavil, já jen pozorně naslouchala.</p>
<p>„Myslím, že nás Země a zvyky Pozemšťanů trochu děsí,“ říkal Allen. „Takové množství lidí, tolik kultur, různé módní vlny… Čím víc se dozvídám, tím větší v tom mám zmatek.“</p>
<p>„Marťané se o svém domovském světě neučí ve škole?“ zeptala se Renna. „Myslím aby se připravili na takovéhle výlety…“</p>
<p>„Učíme se,“ odpověděl Allen, „ale Marťané jsou hodně soustředěni sami na sebe.“ Pohlédl na mě, kolem očí se mu udělaly drobné pobavené vrásky.</p>
<p>„My na Zemi jsme hrdí na to, jak dokážeme přijímat změny a jak dokážeme být při vší rozmanitosti jednotní,“ pravil Paul. „Marťané jsou patrně hrdí na naše společné dědictví.“</p>
<p>Rozhodla jsem se té výzvy chopit, pochopitelně v zájmu lepšího porozumění Pozemšťanům, ne kvůli tomu bodnutí zastřeného nařčení z <emphasis>provinčního </emphasis>myšlení. „Všichni jsme se učili, že Země je nyní politicky stabilnější a klidnější než kdykoli dřív…“</p>
<p>„To je pravda,“ přisvědčil Paul.</p>
<p>„Ale vždyť tam probíhá tolik různých sporů! Všude je tolik neshod!“</p>
<p>Renna se zasmála – vysoký, překrásný veselý tón. Byla dvakrát tak stará jako já, ale vypadala mnohem mladší, klidně by mohla být považována za sestru své dcery. „My si to vychutnáváme,“ řekla. „Chlubíme se tím, jak na sebe navzájem pokřikujeme.“</p>
<p>„Chcete říct, že je to přetvářka?“ ozval se Allen.</p>
<p>„Ne, skutečně u nás v mnoha směrech panují neshody,“ pravila Renna. „Ale nezabíjíme se navzájem, když spolu nesouhlasíme. Jistě jste se učili o dvacátém století?“</p>
<p>„Ano,“ kývla jsem. „Přirozeně.“</p>
<p>„Nejkrvavější v lidské historii. Noční můra – jediná dlouhá válka od začátku až téměř do konce, pařeniště všech představitelných diktatur. Dokonce i v závěru století vedla vzájemná nenávist lidí různého původu, odlišných náboženství nebo i jen z různých zeměpisných poloh k vraždění a mstám v děsivém měřítku. Ale bylo to také století, kdy se víc lidí než kdy jindy vymanilo z tradičních mocenských struktur, vyjádřilo svou skepsi, ztrátu iluzí a projevilo zoufalství – a tím vyrostlo.“</p>
<p>Zamračila jsem se. „Vyrostlo ze zoufalství?“</p>
<p>„Z nutnosti. Návrat do starých časů nepřipadal v úvahu – to už si nikdo nemohl dovolit. Z ničení už neplynul žádný zisk. Velký bůh Mamon se stal mírovým božstvem. A tehdy jsme se rozhlédli kolem sebe – a zahájili osídlování Měsíce a Marsu a malých vnějších světů. Lidé se naučili vidět jasněji.“</p>
<p>„Ale stále vedete spory.“ Jemně jsem si skousla ret; doufala jsem, že jsem tím před nimi odhalila veškerou svou naivitu. Bithras mě učil ptačí taktice odvádění od hnízda – vytvářet zdánlivý zmatek nebo dojem slabosti, abych získala určitou výhodu.</p>
<p>„Doufám, že nemluvím za všechny obyvatele Země!“ zasmál se Paul. „Hádat se ještě neznamená nenávidět se, ne pro zdravou mysl. Svých odpůrců si ceníme. Pobízejí nás k vyšším výkonům. A jsme-li poraženi, víme, že před námi jsou další boje, války bez krveprolití, bitvy intelektu, které mohou mít nejrůznější výsledky, ne pouze porážku nebo vítězství.“</p>
<p>„A když vedete spor s Marsem?“ zeptala jsem se a nasadila si výraz provinční úzkostlivosti. „Když se spolu neshodneme?“</p>
<p>„Jsme strašní protivníci,“ připustil Paul. Renně se ta odpověď zřejmě příliš nezamlouvala.</p>
<p>„Co je dobré pro všechny, je dobré pro Zemi.“ Dotkla se mé ruky. „Na Zemi existuje taková rozmanitost, je tam tolik možností pro růst a změnu a také tolik, jak to nazýváte, sporů, ale když se podíváte na politiku, na reakce obyvatel, ať už žijí kdekoli, všichni se překvapivě shodneme ve všem, co se týká nejdůležitějších cílů.“</p>
<p>Jejich <emphasis>cíle. </emphasis>To slovo mi zaznělo jako zvon. <emphasis>Alice, mělas pravdu.</emphasis></p>
<p>„Jako například?“</p>
<p>„No,“ pravila Renna pomalu, „nemůžeme si dovolit ztrátu disciplíny. Vesmír není zase tak přátelský. Slabost a slabé články –“</p>
<p>„Jako třeba Mars,“ doplnila jsem.</p>
<p>Renna zúžila oči. Snad jsem jí to podala moc naprudko. „Musíme jednat společně, kvůli cílům společným všem lidským světům.“</p>
<p>„A proti čemu bychom se měli sjednotit?“</p>
<p>„Ne proti čemu, ale pro co. Pro další ofenzivu – migraci ke hvězdám. Světů je dost pro všechny, kdo nesouhlasí s ostatními, pro každého, kdo chce provádět velké experimenty, kráčet kupředu mílovými kroky… Ale ničeho nedosáhneme, když budeme rozděleni a když nám bude chybět disciplína.“</p>
<p>„A co když se naše cíle neshodují?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Potom se musí změnit,“ řekla Renna.</p>
<p>„A čí cíle se musí změnit?“</p>
<p>„To je otázka do diskuse.“</p>
<p>„A když debata nebude stačit? Debatovat se může donekonečna,“ namítla jsem.</p>
<p>„Pravda, vždycky není k dispozici neomezený čas.“</p>
<p>„Pokud je nutno debatu ukončit, kdo z nás učiní ten rázný řez?“</p>
<p>Renna na mě vrhla bystrý pohled. Dobře se bavila, ale já musela klást další otázky, bez ohledu na jejich zjevnou komplikovanost. Tihle lidé strávili nějakou dobu na Marsu – ale rozuměli opravdu pocitům skutečného Marťana?</p>
<p>„Když společnost nedokáže chytit ten správný odpal, jak by to asi vyjádřila Orianna, když odmítá přijmout odpovědnost, pak je nutno použít jiné prostředky.“</p>
<p>„Donucovací.“</p>
<p>„Renna má hrozně ráda debaty.“ Paul se důvěrně naklonil k Allenovi. „Na téhle lodi bylo všechno až moc klidné; příliš mnoho zdvořilosti.“</p>
<p>„Když se Mars a Země neshodnou, vždycky zbývá prostor pro růst a diskusi,“ uzavřela Renna a upírala na mě zrak s výrazem přátelského očekávání. „Použití síly je starý zvyk, s nímž nesouhlasím.“ Očividně si přála, abych jí odporovala, ale něco z toho, co řekla, mě hluboce zasáhlo a už jsem jí nechtěla vycházet vstříc. Chladně jsem se pousmála, sklonila hlavu a poklepala na talíř na znamení arbeitrovi, že už jsem dojedla.</p>
<p>„Ve svém nadšení občas zapomínáme na vnímavost ostatních,“ ozval se Paul obezřetně.</p>
<p>„To nic,“ řekl Allen. „Můžeme v diskusi pokračovat později.“</p>
<p>Bithras měl pořád o čem přemýšlet. Jeho chování bylo příkladné. Vůči mně se projevoval spíš jako starostlivý strýc než jako šéf, občas jako učitel, jindy jako kolega student, když jsme se spolu s Allenem snažili rozlousknout taje Země. Nikdy na mě nepůsobil jako ten posvátný netvor, jak ho líčila matka.</p>
<p>K jeho změně došlo uprostřed šestého měsíce cesty a tak náhle, že mě zastihla naprosto nepřipravenou. Bithras mě zavolal k sobě do kabiny na poradu. Znovu se vrátil ke svému tenisovému úboru, a když jsem vstoupila, seděl tam v bílé bavlněné košili a šortkách, s nohama opřenýma o protější stěnu a panelem na klíně.</p>
<p>„Tento týden vládne na Marsu velké napětí,“ pravil.</p>
<p>„Na LitVidu jsem nic neviděla,“ odvětila jsem bezstarostně.</p>
<p>„Ovšemže ne.“ Škubl ústy. „Ani bych nečekal, že to dojde tak daleko. Zatím ještě ne. Dvě Spojené rodiny se rozhodly, že předloží vlastní návrhy na sjednocení.“</p>
<p>„Kdo?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Mukhtiarovi a Pongovi.“</p>
<p>„Ti nepatří k pěti největším…“</p>
<p>„A pravděpodobně to ani nevzbudí zvláštní pozornost… na Zemi. Jenomže já musel udělat spoustu ústupků a slíbit spoustu výhod, abych mohl naše návrhy přednést na Zemi. Někteří lidé, kteří už tak byli dost nervózní, teď zneklidněli ještě víc. Jestliže někdo maří mé úsilí, jestli si někdo usmyslí rozpoutat po celém Marsu mohutnou kampaň ještě před naším návratem… Ústupky Zemi, které zrazují naše dohody…“ Zvedl ruku a zamžoural na mě. „Žádná legrace. Mám obavy z Caiteletů. Zřejmě si myslí, že mají v téhle hře nějaké trumfy.“</p>
<p>Účastně jsem potřásla hlavou. Naklonil se trochu dozadu a prohlédl si mě. „Co ses naučila od Pozemšťanů?“</p>
<p>„Hodně, aspoň myslím.“</p>
<p>„Víš, že se u Pozemšťanů během posledních třiceti let stále zvyšuje průměrný věk, kdy dochází k první sexuální zkušenosti, a že stále více z nich – teď už téměř deset procent – nikdy neprožije skutečný, fyzický sex?“ Skepticky zašilhal, jako by se nad tím hluboce zamýšlel.</p>
<p>„To jsem slyšela,“ přisvědčila jsem.</p>
<p>„Někteří lidé se ožení, a přitom se věnují sexu pouze v simulacích.“</p>
<p>Jeho přímé a precizní chování po celé dlouhé týdny mě natolik ukolébalo, že jsem ani teď nepojala žádné podezření.</p>
<p>„Existují dokonce sňatky mezi lidmi a mysliči. Sňatky, které fyzicky zachovávají celibát, ale mentálně jsou promiskuitní. Lidé mají děti, aniž by uskutečnili pohlavní styk nebo rodili. Pro červeného králíka je to zázračné i děsivé současně.“</p>
<p>„I na Marsu se přece vyvíjejí děti ex utero,“ namítla jsem tiše a přemítala, kam tím míří.</p>
<p>„Já dávám přednost staromódním způsobům.“ Upřel na mě kulaté černé oči. „A na téhle cestě to začínám zatraceně postrádat. Pořád jen práce. Ty také nejsi zrovna typ na romantická dobrodružství, jak jsem si všiml.“</p>
<p>Konečně mi do mysli proniklo varování, vybízející k ostražitosti. Neodpověděla jsem, jen pokrčila rameny a doufala, že moje stísněné mlčení postačí ke změně tématu.</p>
<p>„Budeme spolu pracovat po mnoho měsíců.“</p>
<p>„Ovšem.“</p>
<p>„Měli bychom se cítit úplně v pohodě, když budeme stále pohromadě.“</p>
<p>„To bychom měli,“ odvětila jsem. „Červení králíci mezi Pozemšťany…“</p>
<p>Důrazně pokývl. „Mezi zvláštními, cizími lidmi, obdařenými značnou mocí. Jistě pocítíme napětí ještě mnohem silnější, než jaké cítím teď, když si pročítám nejnovější zprávy. Je to válka nervů, Casseio, a my bychom mohli – společně – najít útočiště… před válkou.“</p>
<p>„Ráda bych si ty zprávy prohlédla,“ řekla jsem.</p>
<p>„Nerad bych hledal útěchu u nějaké Pozemšťanky.“</p>
<p>„Nejsem si jistá, jestli tohle –“</p>
<p>Lehce zavrtěl hlavou a naléhal dál. „Kdybych velice usiloval o dočasný vztah, protože o nic jiného by ani jít nemohlo, a pak bych zjistil, že žena ze Země stojí o sex pouze <emphasis>v simulaci?</emphasis>“ Upíral na mě pohled plný pochyb.</p>
<p>Pomalu se mě zmocňoval hněv, ale stále jsem měla na mysli matčinu výstrahu: buď chytrá, buď vtipná. Nepřipadala jsem si ani chytře, ani vtipně, ale ještě jsem se nenechala zcela ovládnout pobouřením.</p>
<p>„Rád překonávám obtíže a vždycky se snažím dosáhnout dohody; a rychle,“ pravil Bithras. Natáhl ruku a pohladil mě po paži, pak mi krátce sevřel rameno, pustil ho a přejel mi prstem po šatech těsně nad ňadrem. „Ty pro mě znamenáš… mnohem víc.“</p>
<p>„Uvnitř naší rodiny?“</p>
<p>„To přece není na překážku.“</p>
<p>„Ach,“ hlesla jsem. „Výhodné uspořádání.“</p>
<p>„Mnohem víc. Kdybychom dospěli ke vzájemné dohodě, mohli bychom se lépe soustředit na práci.“</p>
<p>„Pevnější vztah.“</p>
<p>„To jistě,“ přisvědčil.</p>
<p>Jemně jsem mu odstrčila ruku.</p>
<p>„Navrhujete, abychom teď hned založili rodinu, je to tak?“ řekla jsem radostně.</p>
<p>Odtáhl se, celý užaslý. „Rodinu?“</p>
<p>„Musíme si pořídit víc červených králíků, ne? Jako protiváhu k těm miliardám na Zemi. Je to politická záležitost.“</p>
<p>„Casseio!“ hlesl. „Ty záměrně zkresluješ…“</p>
<p>Uťala jsem ho. „Neměla jsem sice v úmyslu počít dítě tak brzy, ale pokud to poslouží naší věci, musím se podřídit.“ Ať už to bylo vtipné, nebo ne, pokračovala jsem dál. Nasadila jsem stoický výraz, zvedla ruku k čelu a prohlásila: „Bithrasi, vše, co pro vás může udělat kterákoli červená králice, je lehnout si a myslet na Mars.“</p>
<p>Znechuceně se zašklebil. „To není k smíchu, Casseio. Mluvím tu o vážných problémech, které se týkají osobního života nás obou.“</p>
<p>„Budu muset aktualizovat svoje lékařské nanoúpravy,“ řekla jsem. „Bichemie u těhotných funguje odlišně.“</p>
<p>„Vůbec jsi nepochopila, co mám na mysli.“ Rozpřáhl paže a opět se jednou rukou dotkl mého ramene, přesunul ji na horní část mého ňadra a upíral na mě oči, jako by se mě snažil přesvědčit, že to není tak, jak to vypadá. „Nepřipadám ti přitažlivý?“</p>
<p>Zvedla jsem obočí a znovu mu ruku odstrčila. „Měl byste si promluvit s mým otcem. Vyzná se v rodinných záležitostech lépe než já. Rozhodně pokud se jedná o vztahy a dohody… a potomky.“</p>
<p>Bithrasovi poklesla ramena, malátně mávl rukou. „Pošlu ti všechnu dokumentaci na panel. Alice už ji má,“ prohlásil. Pak zakroutil hlavou s upřímným smutkem a možná lítostí.</p>
<p>Zato já vůbec nelitovala, že jsem z toho vyšla nevinně.</p>
<p>Opustila jsem jeho kabinu s pocitem lehké hlavy. Předem varován znamená předem ozbrojen. Jakmile jsem se vrátila do své kabiny, lehkost se změnila v hněv. Usedla jsem na postel tak zprudka, až jsem se o několik centimetrů vznesla. Pak jsem si lehla a počítala pozpátku, oči zavřené, zuby zaťaté. <emphasis>Neovládá se o nic víc než dítě, které čůrá do plenek, </emphasis>pronesl chladný, klidný hlas v mé hlavě, ta část ze mě, která myslela jasně, i když jsem byla rozrušená. „Má techniku asi jako razicí štít,“ řekla jsem nahlas. „Je hrozně <emphasis>nemotorný</emphasis>.“</p>
<p>Znovu se posadila, protřela si oči a zhluboka se nadechla.</p>
<p>Hlasová či obrazová komunikace mezi <emphasis>Tuamotu </emphasis>a Marsem byla příliš nákladná, abych si ji mohla dopřát bez vážného důvodu. Místo toho jsem tedy posílala textové zprávy adresované otci, matce i Stanovi; ale poslední dopis, na začátku osmého měsíce, než loď začala zpomalovat před zemskou oběžnou dráhou, jsem adresovala jen matce.</p>
<p><emphasis>Milá maminko,</emphasis></p>
<p><emphasis>zatím jsem všechno přežila a většinou se mi cesta dokonce líbila, ale dopisy, které jsem vám posílala, nebyly úplně upřímné. Teď, když jsem tak daleko od Marsu, hovořím s Pozemšťany a sleduju Bithrase při práci, každým dnem si víc a víc uvědomuju, jak moc jsme proti Pozemšťanům v nevýhodě. Jsme zaslepeni našimi tradicemi a konzervativismem. Naše nevinnost nás ochromuje. Chudák Bithras! Vyjel po mně, přesně jak jsi předvídala – díky Bohu jen jednou – a provedl to neuvěřitelně neohrabaně, byl tak přímočarý a nevynalézavý – muž s jeho zkušenostmi a přehledem, muž vážený jako on! Jeden přítel mi kdysi řekl, že Marťané neposkytují svým dětem vzdělání v tom, co je v životě nejdůležitější – dvoření, vztazích, lásce – a že spoléháme výhradně na osobní poznávání, což je metoda pokusu a omylu, většinou ovšem omylu. Na Zemi by Bithras podstoupil terapii v oblasti společenských vztahů, nějakou dobu by strávil tréninkem v simulacích, udělal by si v hlavě pořádek a zlepšil techniku. Proč nám náš smysl pro individualitu brání v napravení vlastních slabin?</emphasis></p>
<p><emphasis>Trávím hodně času s mladou ženou ze Země. Je velmi bystrá a moudrá, jako by byla o tisíc let starší než já – přitom je jí pouze sedmnáct pozemských let. V den jejích osmnáctých narozenin se s ní vydám do simulace a prozkoumám starou pozemskou moudrost prostřednictvím jejích fantazií. Nemám úplně přesnou představu, co takový sim obnáší, ale obávám se, že mi to na klidu nepřidá. Pro ni to nic není, ale já mám strach. Přímo nadpozemský. Určitě se cítíš otřesena, když tohle čteš, ale věř, že já nebudu otřesena o nic méně. Vždycky jsem se považovala za vyrovnanou a chladnokrevnou osobu, ale má nevinnost – má nevědomost – je prostě děsivá.</emphasis></p>
<p><emphasis>I Alice mi doporučila, abych něco podobného vyzkoušela. Doufám, že se tím v tvých očích trochu ospravedlním, ale jestli ne… Jak to vyjádřila Orianna – tak se ta mladá žena jmenuje – už nejsem kotleta.</emphasis></p>
<p>Poslala jsem dopis v rodinném kódu, a než mi matka mohla odpovědět, v den Orianniných osmnáctých narozenin, dva dny před přestupem z <emphasis>Tuamotu </emphasis>na raketoplán k Zemi, jsme se spolu ponořily do jejího pašovaného simu.</p>
<p>„Lépe pozdě než nikdy,“ prohlásila Orianna, když jsme připojovaly své panely na soukromý kanál lodního vysílacího pásma a spojovaly se navzájem a s Alicí, která se stane naším ochotným prostředníkem.</p>
<p>„Neřeklas mi, o čem to je.“</p>
<p>„Je to román se čtyřiceti postavami.“</p>
<p>„Text?“</p>
<p>„Nazývá se to román, protože to má zápletku, ne jen krajinu. Jsi součástí děje. Můžeš se přepínat z jedné postavy do druhé, ale postava se ti vnutí – nebudeš myslet jako ty sama, ale můžeš přitom pozorovat. Jinými slovy, část z tebe bude pořád vědět, kdo jsi. Není to totální sim.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Můžeš z toho kdykoli vystoupit, můžeš i přeskakovat.“</p>
<p>„Už jsi v téhle simulaci někdy byla?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Orianna. „Proto jsem to taky nechtěla jenom z panelu. Alice nám poskytne lepší ochranu a víc podrobností. Kdyby se objevila nějaká chyba v programu, vytáhne nás z toho jemně, místo aby nás rovnou odpojila. Z náhlého odpojení mám vždycky migrénu.“</p>
<p>Znělo to čím dál hůř. Docela vážně jsem se už chystala ze všeho vycouvat, ale když jsem se podívala na Oriannu, na její dychtivě zářící oči, když připravovala nanopřipojení, náhle jsem se zastyděla. Pokud to dokáže ona, dokážu to i já.</p>
<p>„Ty se dostaneš do inscenace dřív než já,“ vysvětlovala mi, podávajíc mi spojovací kabílek. „Moje připojení musí nejdřív deaktivovat mentální doplňky a znovu propojení seřídit.“</p>
<p>Přiložila jsem si kabílek ke spánku. Jeho konec se rozprostřel do šířky několika centimetrů a přichytil se mé kůže, kroutivým pohybem našel polohu, ve které spojení udrželo jeho vlastní váhu. Zježily se mi chloupky na pažích. Tohle hrozně připomínalo přípravy k nějaké závažné terapii. Na spánku mě něco zašimralo; nanovlákna mi pronikala kůží, lebkou a mozkovou kůrou, aby našla patřičné dráhy v mozku.</p>
<p>„Co se stane, když se to nějakým škubnutím uvolní?“ přitlačila jsem špičku prstu na kabílek.</p>
<p>„Nic. Rozpustí se to. Absolutní bezpečnost. Stará, vyzkoušená technologie.“</p>
<p>„A kdyby došlo k chybě, se kterou si Alice neporadí?“</p>
<p>„Může v simu cokoli přeprogramovat. Prostě bys strávila chvilku s Alicí, než to dá zase do kupy.“</p>
<p><emphasis>Je to pravda, </emphasis>ozvala se Alice v mé hlavě.</p>
<p>„Jejda,“ vyhrkla jsem užasle. Pochopitelně jsem s Alicí procházela LitVidy, ale přímá linka, to byl úplně jiný pocit.</p>
<p><emphasis>Zkus se mnou mluvit, aniž bys pohybovala rty a vydávala zvuky.</emphasis></p>
<p>„Je to…“ <emphasis>Je to takhle správně?</emphasis></p>
<p><emphasis>Výborně. Uvolni se.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nemáš proti těmhle věcem žádné námitky?</emphasis></p>
<p><emphasis>Veškerá moje existence je něco jako sim, Casseio.</emphasis></p>
<p><emphasis>Oznámila jsem matce, k čemu se chystáme. Nevím, co tomu řekne.</emphasis></p>
<p>Ještě jsem stále viděla svýma očima. Orianna si nasadila kabílky a oči zavřela. Zahlédla jsem, jak jí zacukal sval ve tváři.</p>
<p>„Připravena,“ oznámila nahlas.</p>
<p><emphasis>Simulace bude spuštěna do tří vteřin.</emphasis></p>
<p>Zavřela jsem oči. Poprvé v životě jsem zakusila pocit, že zavírám také uši, hmatové vjemy z prstů, celé tělo.</p>
<p>Přede mnou zazářila značka autora – tři rovnoběžná říznutí nožem, vystupující na černém pozadí, tuhle značku umělce či korporace jsem neznala. Pak nastala naprostá tma.</p>
<p>Když jsem znovu otevřela oči, byla jsem vybavena odlišnými vzpomínkami. <emphasis>In medias res</emphasis>, spolu s pamětí jsem získala nové zájmy, obavy, věděla jsem, co musím dělat.</p>
<p>Bylo to tak nenásilné, že jsem celý posun stěží postřehla.</p>
<p>Stala jsem se Budharou, dcerou wahabitské arabské rodiny Sa’udů, která zdědila obrovské bohatství zdrojů staré Země. Nějak jsem pořád věděla, že Budhara nikdy nežila, že jde o fikci, ale vůbec mi to nevadilo. Její svět byl skutečný – skutečnější než můj vlastní; měl veškerou sílu uměleckého díla. Má účast na jejím životě sahala padesát let do minulosti a s neutuchající intenzitou pokračovala během sedmi dílů, až skončila na jejím smrtelném loži deset let v budoucnosti.</p>
<p>Prožívala jsem intriky, licoměrnost, zradu, sex – i když velmi diskrétní a neposkytující mnoho informací – a dozvěděla jsem se spoustu podrobností o životě současných wahabitů ve světě plném pochybujících. Budhara nepatřila k pochybovačům, ale ani se bezmyšlenkovitě nepřizpůsobovala. Neměla lehký život. Nevnímala jsem ho jako snadný a sílu jejího trápení místy zmírňovalo pouze vědomí, že to jednou skončí.</p>
<p>Její smrt mě zaskočila svou násilností – uškrtil ji milenec v záchvatu pocitu méněcennosti –, ale nebyla o nic objevnější než sex. Mé tělo vědělo, že neumírá, stejně jako vědělo, že neprovozuje sex.</p>
<p>Potom se má mysl vznášela v šedivém prostoru, až jsem pocítila Orianninu přítomnost. Řekla mi: „Můžeš se stát kýmkoli, koho jsi viděla. Až čtyři na jednu seanci, pokud ji řídí myslič.“</p>
<p>„Jak dlouho jsme tam byly?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Hodinu.“</p>
<p>Připadalo mi to mnohem delší. Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho. Ale zdálo se mi, že jsme se s Oriannou v simu nesetkaly, a v té šedi mě napadlo jediné: „Myslela jsem, že tam budeme společně.“</p>
<p>„Však jsme byly. Já byla tvůj poslední manžel.“</p>
<p>„Ach.“ Cítila jsem, jak se červenám. Ona změnila pohlaví. <emphasis>Poznala </emphasis>mě. Připadalo mi to značně nepříjemné. Zpochybňovalo to tolik mých základních zásad.</p>
<p>„Můžeme se přesunout do jiné lokality, napojit se na Budharu přes západní kanály. Může se stát epizodní postavou.“</p>
<p>„Ráda bych se stala jejím papouškem,“ zažertovala jsem.</p>
<p>„To je mimo,“ řekla Orianna. Myslela tím, že to přesahuje možnosti simulace.</p>
<p>„Ráda bych už Nahoru.“ Nepoužila jsem přesný výraz, ale připadal mi správný.</p>
<p>„Vracíme se na povrch.“ Orianna mě vedla z šedivého prostoru. Otevřely jsme oči v kajutě. Nacházet se desítky milionů kilometrů mezi světy se zdálo nudné v porovnání se životem Budhary.</p>
<p>Tiše jsem si hvízdla a třela si ruce, abych se ujistila, že tohle je skutečnost. „Nevím jistě, jestli to vůbec chci ještě někdy zkoušet,“ prohlásila jsem.</p>
<p>„Jasně. Napoprvé je to tak trochu nedotknutelné, že? Tolik se ti chce vrátit zpátky. Realita působí jako napodobenina. Postupně si zvykneš nechávat si větší odstup, jinak by tyhle simy byly zákonem zakázány už před mnoha lety. Nechodím do nelegsimů.“</p>
<p>„Neleg…?“</p>
<p>„Nelegálních. Mimo zákon.“</p>
<p>„Aha.“ Ještě pořád mi to moc nemyslelo. „O Zemi jsem se toho moc nedozvěděla.“</p>
<p>„Sa’udská dynastie je dost uzavřená, že? Totální fanatici bohatství, a přitom o jejich posledních pár kapek ropy nikdo nestojí; parádní materiál pro sim fikci. Ovšem Budhara patří k mým oblíbeným. Už jsem s ní zažila dva tucty epizod. Je silná, ale ví, kdy se má ohnout. Hrozně se mi líbí ta část, kde žádá Majlis, místní úřady, aby si mohla přivlastnit jmění svých bratrů… Potom, co zemřeli v Basře.“</p>
<p>„Obdivuhodné,“ řekla jsem.</p>
<p>„Nevypadáš moc spokojeně.“</p>
<p>„Jsem jen ohromená, Orianno.“</p>
<p>„Špatná volba?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla jsem, i když ta volba byla přinejmenším omezená. Orianna byla přes veškerou svoji komplikovanost přece jen hodně mladá a já si to musela tu a tam připomínat. „Já jsem spíš doufala, že se dozvím něco o <emphasis>hl</emphasis><emphasis>avních proudech </emphasis>Země, ne o okrajových záležitostech.“</p>
<p>„Možná příště,“ pravila Orianna. „Mám pár jednodušších příběhů, i <emphasis>cestopisy</emphasis>, ale ty jsou k dostání i na Marsu.“</p>
<p>„Možná,“ kývla jsem. Ale neměla jsem v úmyslu zkoušet další sim.</p>
<p>Miliardy lidí na Zemi denně hltaly simulace, a já nebyla schopna vyčistit si hlavu od laciného románku.</p>
<p>Stáli jsme s Allenem v Bithrasově kajutě. „Tyhle chvíle přímo nenávidím,“ řekl Bithras, zhlížeje se v projekčním zrcadle. „Za pár dní už to nebude cvičení. Bude to zatracená koule na řetězu. A tím nemyslím jen tu tíhu, i když už to bude samo o sobě dost zlé. Tolik toho od nás očekávají. Pozorují nás. Vždycky mám strach, že mají nějakou novou technologii, jejíž pomocí mi mohou nahlédnout do hlavy, zatímco spím. Nebudu mít klid, dokud se nevydáme na zpáteční cestu.“</p>
<p>„Nemáte Zemi rád,“ podotkl Allen.</p>
<p>Bithras na něj vrhl nasupený pohled. „Hnusí se mi,“ přiznal. „Pozemšťané jsou tak veselí a zdvořilí, a tak nacpaní technikou. Přístroj pro činnost srdce, další pro plíce, nano támhle, samoopravovací zařízení tuhle…“</p>
<p>„To se ale od Marsu moc neliší,“ ozvala jsem se.</p>
<p>Bithras mě ignoroval. Právě vycházel najevo jeho zásadní konzervativismus – musel tomu nechat volný průchod; raději takhle, než aby na mě zase zaútočil. „Nic nenechají na pokoji. Ani život, ani zdraví, ani myšlenku. Se vším si dělají hlavu, na všechno nahlížejí z více úhlů… Přísahám, že žádný z těch lidí, s nimiž se tady bavíme, není skutečné individuum. Každý z nich je dav a usuzuje jako dav, kterému vládne benevolentní diktátor zvaný <emphasis>já</emphasis>, ovšem nikdy si nemůže být jist, jestli opravdu velí, i když je tak obezřetný a bystrý.“</p>
<p>„Takové lidi máme i na Marsu,“ mínil Allen.</p>
<p>„Jenomže s těmi nemusím vyjednávat,“ namítl Bithras. „Už jste si zvolili imunizaci?“</p>
<p>Allen protáhl obličej a já se zasmála.</p>
<p>„Všechny jste je odmítli?“</p>
<p>„No,“ řekl Allen, „uvažoval jsem o tom viru, který by mi dodal řečnické schopnosti a přesvědčivost…“</p>
<p>Bithras na nás užasle civěl. „Přesvědčivost?“</p>
<p>„Jako vyřídilku,“ vysvětloval Allen.</p>
<p>„Ty si ze mě utahuješ.“ Bithras zrušil zrcadlo. „Budu vypadat ohavně. Ale na tom nezáleží, protože v porovnání s tím, jak skvěle vypadají <emphasis>oni</emphasis>, musím být vždycky ošklivý. Oni to od Marťanů očekávají. Víte, jak nám říkají, když zrovna nejsou úplně nejzdvořilejší?“</p>
<p>„Jak?“ zeptala jsem se. Od Orianny už jsem slyšela několik přezdívek: hlinonozi, krtci, Tharkové.</p>
<p><emphasis>„Kolonisté,“ </emphasis>řekl Bithras. S přízvukem na nesprávné slabice.</p>
<p>Allen se neusmál. Tohle slovo se na Marsu nevyslovovalo – ani správně. Osadníci, osídlení. Nikdy kolonisté.</p>
<p>„Také používají výraz <emphasis>kolonie</emphasis>,“ pokračoval Bithras. „Kolonie jsou takové ty kulaté koláče, co v nich žijí bakterie…“</p>
<p>Zakroutila jsem nad tím hlavou.</p>
<p>„Věřte mi,“ pravil Bithras. „Mluvili jste s Alicí, povídali jste si s lidmi na palubě této lodi. Teď poslyšte hlas zkušenosti. Země je velmi soudržná, Země je duševně zdravá a rozumná, to však neznamená, že je <emphasis>příjemná</emphasis>, a už vůbec ne, že nás budou mít rádi nebo nás budou alespoň uznávat.“</p>
<p>Pomyslela jsem si, že možná přehání. Ještě jsem se nezbavila svého idealismu a naivity. Orianna byla přece jen moje přítelkyně, a nebyla tak docela jako její rodiče.</p>
<p>To ona mi dodávala naději.</p>
<p>Válce byly zataženy dovnitř a umístěny podél trupu. Rotující vesmír se stabilizoval. Ve vzdálenosti dvou milionů kilometrů od Země jsme pozbyli většinu získané rychlosti; celou dobu zpomalování jsme strávili vleže s trvalým přetížením dvou gé.</p>
<p>Takhle daleko od Země byly mateřská planeta i s Měsícem viditelné současně, a jak dny ubíhaly, byl to skutečně překrásný pohled.</p>
<p>Měsíc visel jako čisté stříbro nad lazuritem a křemenem Země. Ve Sluneční soustavě není krásnější svět než Země. Klidně jsem se mohla dívat na planetu před miliardami let. Ani slabé jiskření řetězce plošin kolem rovníku, nasávajících elektrickou energii z mateřského magnetického pole, mě nemohlo zbavit pocitu posvátné bázně. Tady to všechno začalo.</p>
<p>Na okamžik – ne příliš dlouhý, ale přece dost dlouhý – jsem sdílela geocentrický názor. Mars byl malý a historicky bezvýznamný. Posílali jsme na Zemi málo lodí, byli jsme jí málo prospěšní, málo jsme nakupovali. Představovali jsme spíš politickou než skutečnou sílu, a ke všemu zpropadeně malou: jen úporné svědění pro mocnou Matku, která si už dávno přivinula svou marnotratnou dceru Lunu zpátky k ňadrům.</p>
<p>Spolu s Oriannou jsme strávily pozorováním Země a Měsíce každou volnou chvíli mezi zvládáním celních povinností. Dokončila jsem vyplňování žádosti o imunizaci, která měla zablokovat účinky na míru ušitých virů, vznášejících se v pozemském ovzduší, prostředků přátelské výchovy a vzdělání.</p>
<p>Byla jsem vzrušena. I Allen byl vzrušen. Bithras se tvářil kysele a moc toho nenamluvil.</p>
<p>O pět dní později jsme prošli hlavní vesmírnou stanicí Peace III na nízké oběžné dráze a linkovým raketoplánem jsme se vydali vstříc hustému vzduchu a nádhernému západu slunce, dolů k Zemi.</p>
<p>I nyní, kdy jsem vzdálena v čase o šedesát let a v prostoru o deset tisíc světelných let, se mi při vzpomínce na můj první den na Zemi srdce rozbuší rychleji a do očí mi vstoupí slzy.</p>
<p>Pamatuji si v jasných barvách na zmatek v celním prostoru stanice Peace III, na cestující ze dvou lodí, plující ve frontách vyznačených drobnými červenými světélky, na sebe a Oriannu, jak se kvapně loučíme, vyměňujeme si osobní kontaktní čísla, moje nově přidělené ze Země a její aktualizované na statut dospělého, bez omezení, jak si slibujeme, že si zavoláme, jakmile se usadíme, ať to bude trvat jakkoli dlouho; pamatuji si, jak ručně vyndávám Alici z její police ve výklenku na <emphasis>Tuamotu</emphasis>; musela jsem potvrdit celníkům, že neobsahuje žádné programy odporující Zákonu o světové síti z roku 2079, a s odvoláním na diplomatickou imunitu zdvořile odmítnout nabídku kontroly úředně jmenovaným znalcem pro případ, že bychom si něčeho nebyli vědomi. Obdrželi jsme diplomatická oprávnění díky oficiální podpoře Spojených států a prošli k Zemské bráně chodbou vyzdobenou výtvarnými díly dětí mateřského světa, vstoupili jsme na palubu převozního raketoplánu a usadili se mezi ostatními šedesáti cestujícími. Pak se nám na deset minut naskytl přímý pohled na Zemi; odrazili jsme od rampy, klesali; cítila jsem, jak se okno za mým sedadlem žhaví – hustý oceán vzduchu námi zmítal tak zuřivě, až jsem se musela pevně chytit opěrek sedadla, červený králík se <emphasis>vrací domů</emphasis>, srdce mi tlouklo, podpaží mi zvlhla očekáváním a zvláštní úzkostí: <emphasis>budu toho hodna? Může mi Země věnovat svou lásku, i když jsem se nenarodila v jejím domě?</emphasis></p>
<p>Skvostný západ slunce v červeni a oranžové, oblouk podobný náhrdelníku kolem nádherných modrých a bílých ramenou Země, který jsme viděli mezi zuřivými záblesky rudé ionizace, zatímco to s námi házelo při zpomalování a sestupu do rozlehlého umělého jezera poblíž Arlingtonu ve státě Virginie. Kolem se vzdouvala tryskající hustá bílá pára, obrátili jsme se na hřbet přesně jako první astronauti, čekající na pomoc. Na zvlněné modré vodě připlouvali vleční arbeitři, velcí jako <emphasis>Tuamotu… </emphasis>Voda! Tolik vody! Vleky jemně uchopily náš raketoplán do svých klepet a dostrkaly nás k pobřežním terminálům. Vedle nás přistávaly další raketoplány, některé z Měsíce, jiné z dalších orbitálních stanic, a jejich dopady do obřího bazénu vyvrhovaly obrovské mraky vodní tříště a páry.</p>
<p>Allen mě držel za ruku a já držela jeho, úžas a nemalý strach z nás pro tu chvíli udělaly sourozence. Naproti přes uličku vedle Alice, připoutané a obložené vycpávkami, seděl Bithras a zíral zachmuřeně před sebe.</p>
<p>Teprve teď začínala naše skutečná práce.</p>
<p>Nebyli jsme pouze Marťané, ne jenom červení králíci na prapodivném výletě. Tady jsme se stali symboly, představiteli Marsu. Po nějakou dobu budeme slavní, hýčkáni pozorností občanů Země, kteří mají slabost pro marťanské návštěvníky. Budeme pro ně houževnatí osadníci, vracející se do civilizace, kteří přinášejí Kongresu Spojených států poselství. Musíme se usmívat a zachovávat mlčení před tisíci otázek zvědavých reportérů LitVidu. Budeme zdvořile odpovídat na směšné dotazy: <emphasis>Jaké to je, vrátit se domů? </emphasis>Směšné, ale zase ne tolik; Mars byl sice můj domov a strašně se mi po něm v této úžasné, podivné cizině stýskalo, ale…</p>
<p><emphasis>Zemi jako bych také poznávala.</emphasis></p>
<p>Vystoupili jsme z raketoplánu, usadili Alici na najatý podvozek, aby mohla jet vedle nás.</p>
<p>Téměř všichni jsme se rozhodli projít se mezi duby a javory, přes louky odolné modré lipnice, my Marťané, poprvé v životě vdechující čerstvý vzduch na otevřeném prostranství. Prošli jsme Parkem Dorothy Ingramové, pojmenovaným po prvním člověku, který vstoupil na Mars. <emphasis>Vím, jak jste se cítila, Dorothy. </emphasis>Ochutnávala jsem vzduch, vlhký po nedávné přeháňce, viděla jsem oblaka valící se od jihu, která nesla štědrou dávku dalšího deště, a nad nimi modř, podobnou očím koťátka, a nikde žádná omezení, žádné stěny, dómy nebo sklo.</p>
<p><emphasis>Znám tě. Moje krev tě zná.</emphasis></p>
<p>S Allenem jsme si na trávě zatančili kolem Alicina kočárku valčík. Bithras se shovívavě usmál, vzpomněl si na svou první návštěvu. Naše dovádění potvrzovalo statut Země jako královny. Byli jsme jí opilí. „Nezdá se mi to?“ zeptal se Allen, já se zasmála a objala ho a ještě jsme chvilku tančili na trávě.</p>
<p>Bichemie nám fungovala dobře. Stáli jsme vzpřímeně pod tíží dvaapůlkrát vyšší než naše normální váha, pohybovali jsme se hbitě na nohou, které nebolely ani nevnímaly námahu – aspoň zatím ne –, a hlavy jsme měli čisté.</p>
<p>„Podívej na to nebe!“ vyhrkla jsem.</p>
<p>Bithras si stoupl mezi nás. „Oči Země,“ upozornil nás. Trochu jsme vystřízlivěli, ale stejně jsem se moc nestarala o kamery LitVidu, které zaznamenávaly všechny nově příchozí. Jen ať Země vidí mou radost.</p>
<p>Mé tělo vědělo, kde jsem. Bylo tady už předtím, než jsem se narodila. Moje geny mě stvořily pro tohle místo, v krvi jsem měla moře, v kostech hlínu, ze Země, ze Země, moje oči byly stvořeny pro jasně žluté denní světlo pozemských dnů a modř denní oblohy a pro noci za svitu Měsíce a hvězd.</p>
<p>Prošli jsme mezi lidskými reportéry i reportérskými arbeitry, Bithras odpovídal i za nás, diplomaticky, se širokým úsměvem, jistě, jsme rádi, že jsme sem přijeli, očekáváme přátelská jednání s pozemskými vládami, které jsou našimi partnery v rozvoji Sluneční soustavy. Šlo mu to skvěle a já ho obdivovala. Vše bylo prominuto, téměř zapomenuto. Když jsme se zbavili reportérů, seznámili jsme se v prostoru soukromé recepce s naší průvodkyní, krásnou ženou se zastřeným hlasem jménem Joanna Bancroftová, která byla vším, čím já nebyla, a přesto jsem si ji oblíbila. Neuměla jsem si představit, že bych neměla ráda někoho, kdo žil na tomto požehnaném světě.</p>
<p>Z letiště jsme jeli autokarem, který pro nás poslala Sněmovna reprezentantů. Bancroftová nás doprovázela, vyptávala se na naše potřeby, nahrávala nám do panelů nově upravené rozvrhy, vybavila Alici bezplatným přístupem do Kongresové knihovny. Naše vozidlo se napojilo na automatickou trasu spolu s ostatními auty, vlaky a nákladními vozy. Naslouchala jsem pozorně, ale po oknech stékaly proudy deště a stromy pod zasmušile šedivou oblohou se tmavozeleně leskly. Když nastala odmlka, požádala jsem, zda bychom mohli otevřít okna.</p>
<p>„Jistě.“ Joanna se usmála překrásnými rudými rty i plnými pevnými tvářemi.</p>
<p>Autokar stáhl moje okno dolů.</p>
<p>Vyklonila jsem hlavu do větru, na tvář a do očí mi chrstlo několik spršek, pak jsem vystrčila jazyk a déšť ochutnala.</p>
<p>Joanna se zasmála. „Marťané jsou báječní,“ řekla. „Díky vám můžeme ocenit všechno, co my, kdo tu žijeme, považujeme za samozřejmost.“</p>
<p><emphasis>My, kdo tu žijeme.</emphasis></p>
<p>Ta slova mě zchladila. Vrhla jsem rychlý pohled na Bithrase, ten zvedl obočí a koutek úst. Pochopila jsem jeho nevyslovený vzkaz.</p>
<p>Země nám nepatřila. Byli jsme tu hosty, naše přítomnost byla pouze trpěna mocnými politickými subjekty, pravými majiteli a vládci velké Matky.</p>
<p>Nebyli jsme tu doma. Nikdy se nemůžeme vrátit <emphasis>domů</emphasis>, ať bychom za to zaplatili cokoli a překonali jakoukoli vzdálenost.</p>
<p>Joanna nás zavezla do Hlavní úlové věže, rozlehlého zeleného a bílého komplexu dvaceti tisíc domů, hotelů a podniků, sloužících občanům ze všech koutů Země a – skoro jako by šlo jen o dodatečný nápad – také návštěvníkům z vesmíru. Sídliště pokrývalo dva čtvereční kilometry na místě, kde kdysi stával obávaný Pentagon, obrovské centrum obrany bývalých Spojených států amerických.</p>
<p>Zařídili jsme si ubytování v prezidentském apartmá Grand hotelu na Potomacu, nízko na severní zdi věže, s výhledem na řeku.</p>
<p>Joanna se ujistila, že jsme se v pořádku ubytovali, a rozloučila se. Allen a já jsme postávali uprostřed pokoje a nevěděli, co teď. Bithras zamračeně přecházel. Apartmá stále předvádělo své možnosti: pokoje, postele a další nábytek se nakrucovaly, měníce barvy, tvar a výzdobu, před očima se nám míhaly obrazy z LitVidů – které si vybereme, jaké vzdělávací a zábavné pořady si objednáme? – a představovali se nám arbeitři ve dvou řadách po třech, oblečení v livrejích, jaké jsou k vidění jedině na Zemi, zelených sametových a černých hedvábných oblecích, drobných červených kloboučcích, naprosto odlišní od arbeitrů na Marsu, kteří se odívali jen do své plastové, keramické a ocelové kůže.</p>
<p>Klopotně jsme co nejrychleji prošli všechny možnosti, většinou jsme vybírali spolu s Allenem. Bithras klesl na židli, která se konečně ustálila do tvaru švédského nábytku z dvacátého století.</p>
<p>„Tihle <emphasis>lidé</emphasis>,“ mumlal, „kdyby jen ty jejich zatracené pokoje zůstaly v <emphasis>klidu!</emphasis>“</p>
<p>„Bez šance,“ poznamenal Allen. Vyhlížel oknem na řeku. Za ní, mezi obytnými komplexy roztroušenými po virginských březích Potomacu, bylo vidět hlavní město Spojených států západní polokoule. Nic ve vlastním Washingtonu D. C. nesmělo převyšovat kupoli Kapitolu – tento zákon platil už celá staletí. Zatoužila jsem projít se po okolí, navštívit parky a staré čtvrti, toulat se pod stromy, které rozprostíraly svou klenbu jako vlnící se zelené koberce.</p>
<p>„Pořád prší,“ pravila jsem s posvátnou úctou.</p>
<p>„Myslím, že se tomu říká přeháňka,“ poopravil mě Allen. „Musíme si oprášit znalost počasí.“</p>
<p>„Počasí,“ vyslovila jsem dojatě, načež jsme se oba rozesmáli.</p>
<p>Bithras se zvedl a neklidně si protáhl paže. „Máme sedm dní, než nás pozvou do Kongresu. Tři dny do setkání s podvýbory a senátory a členy parlamentu. To znamená dva dny příprav a jednání s partnery ze SR, jeden den na prohlídku. Dnes jsem příliš napjatý a rozrušený, než abych ještě pracoval. Zůstanu s Alicí tady. Vy dva si dělejte, co je vám libo.“</p>
<p>Podívali jsme se s Allenem na sebe. „Projdeme se,“ navrhla jsem.</p>
<p>„Výborně,“ přikývl Allen.</p>
<p>Bithras jakoby lítostivě potřásl hlavou. „Země mě dokáže rychle unavit,“ řekl.</p>
<p>Než jsme se taxíkem dostali do Washingtonu D. C, nebe se vyjasnilo. Během letu jsme se s Allenem k sobě chovali odtažitě, ale teď jsme si připadali jako bratr a sestra, společně jsme vychutnávali vítr, čistý svěží vzduch, slunce na tvářích, a pak, zázrak všech zázraků, třešně v plném květu. Stromy kvetly každý měsíc, jak nám bylo řečeno, i v zimě; turisté to očekávali.</p>
<p>„Není to přirozené, víš,“ prohlásil Allen. „Normálně kvetou jenom na jaře.“</p>
<p>„Já vím,“ řekla jsem podrážděně. „Nevadí mi to.“</p>
<p>„Stromy na Marsu také kvetou,“ namítl s výčitkou. „Proč nad tím tolik žasneme?“</p>
<p>„Protože na Marsu žádný strom neroste na volném vzduchu a nevypíná větve ke slunci,“ odpověděla jsem.</p>
<p>Slunce nás hřálo na holých pažích a tvářích, vanul chladný mírný vítr, teplota se co chvíli měnila. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že přes všechnu prokletou politiku a vrtochy svého narození Zemi miluju a ona miluje mě.</p>
<p>Byl to nádherný den. Cítila jsem se skvěle. Dokonce jsme s Allenem trochu flirtovali, ale ne doopravdy. V kavárně na chodníku jsme pili kávu, zašli jsme si na časný oběd, dorazili k Washingtonovu monumentu a vyšplhali po dlouhých schodech (nevšímala jsem si palčivé bolesti v nohou), pak zas sestoupili a znovu se procházeli. Kráčeli jsme podél zrcadlícího jezírka, zastavili se a sledovali, jak si to kolem jako chrti sviští transformovaní běžci.</p>
<p>Zhlédli jsme historické projekce a vylezli po dalších schodech k Lincolnovu památníku, postáli jsme pod obrovitou sochou Abrahama Lincolna. Pozorně jsem si prohlížela jeho smutnou, znavenou tvář a zkroucené ruce a nečekaně jsem objevila, že mi vlhnou oči, když jsem si četla slova kolem něj, týkající se občanské války, během níž byl prezidentem a která ho nakonec zabila. <emphasis>Lidé požírají své vůdce, </emphasis>napadlo mě. <emphasis>Král musí zemřít.</emphasis></p>
<p>Allen to viděl z jiného úhlu. „Vnutil americkému Jihu loajalitu,“ pravil. „Politicky je Pozemšťanem víc, než by se mi zamlouvalo.“</p>
<p>„Na Marsu nejsou otroci,“ připomněla jsem mu.</p>
<p>„Nevšímej si mě,“ řekl. „Vždycky jsem měl sklony ujímat se slabších.“</p>
<p>Potom jsme se vraceli zpátky podél jezírka a dívali se, jak slunce klesá.</p>
<p>„Co by si Lincoln myslel o červených králících?“ ozval se Allen.</p>
<p>„Co by si asi teď myslel o Státech?“ opáčila jsem.</p>
<p>I přes drobné potíže s bichemií – určitě jsme ji značně přetěžovali – jsem cítila závrať z počasí, z budov všude kolem na volném prostranství, z historie.</p>
<p>Vrátili jsme se do obytné části a odebrali se s Bithrasem na večeři do hlavní hotelové restaurace. Jídlo tu bylo ještě lepší než na palubě <emphasis>Tuamotu. </emphasis>Většinou bylo dokonce čerstvé, nikoli nano, a já pátrala po rozdílech v chuti a připadalo mi, že je nacházím. „Myslím, že chutná po hlíně,“ oznámila jsem Bithrasovi a Allenovi nad bílým ubrusem a pod stříbrnými svícny.</p>
<p>„Jako plesnivě,“ přisvědčil Allen. „Není to tak dávno, kdy to ještě žilo.“</p>
<p>Bithras si odkašlal. „To stačí,“ napomenul nás.</p>
<p>My dva jsme si vyměnili spiklenecké úsměvy. „Nesmíme se chovat provinciálně,“ pravil Allen.</p>
<p>„Já se budu chovat, jak budu chtít,“ odsekl Bithras, ale ne rozhněvaně, prostě jen konstatoval skutečnost. „Ovšem to víno je dobré.“ Zvedl sklenku. „Na červené králíky mimo jejich rodné prostředí.“</p>
<p>Připili jsme si.</p>
<p>Cestou zpátky do našeho apartmá, před výtahem, mi Bithras provlékl ruku pod paží a pevně si mě přitiskl. Allen to zahlédl a rychle provedl totéž s mou druhou paží. Na okamžik jsem si připadala zmáčknutá mezi dvěma dychtivými psy, potom jsem pochopila, o co Allenovi jde.</p>
<p>Bithras sevřel rty do tenké čárky a pustil mě. Allen ho vzápětí napodobil a já mu věnovala vděčný pohled.</p>
<p>Bithras se choval, jako by se nic nestalo. A vlastně se opravdu nic nestalo. Ten večer byl příliš krásný na to, abych si myslela něco jiného.</p>
<p>„Už tu žiju dvacet sedm let,“ řekla Miriam Jaffreyová, když nás zvala dál. „Můj manžel se před deseti lety přidal k Eloi a myslím, i když to nevím jistě, že je na Marsu… Takže tady jsem já, Marťanka na Zemi, a on, Pozemšťan, zase tam na Marsu.“ Bithras s Allenem se na její pokyn posadili v prostorném obývacím pokoji. Z oken byl výhled na rozlehlá stará virginská sídla a na ještě starší mrakodrapy. Nacházeli jsme se na jižní straně Hlavní úlové věže, naproti našemu hotelu.</p>
<p>„Vždycky červené králíky vyslídím,“‘ pravila a sedla si vedle Bithrase. Zdálo se, že jsou přibližně stejně staří. „Hrozně ráda poslouchám vyprávění o tom, co se změnilo a co zůstalo stejné. Ne že bych se chystala vrátit… Už jsem si na Zemi příliš zvykla. Bojím se, že se ze mě stala Pozemšťanka.“</p>
<p>„Nám se tady úžasně líbí,“ řekl Allen.</p>
<p>Miriam se rozzářila. Dlouhé černé vlasy jí spadaly na úzká hranatá ramena, která její zelené bavlněné šaty odhalovaly. „Moc mě těší, že jste si na mě utrhli chvilku ze svého nabitého rozvrhu.“</p>
<p>„Potěšení je na naší straně,“ pravil Bithras. Zavrtěl se na pohovce, jak bojoval s poduškami, jež se automaticky přizpůsobovaly. „Hm, je to tu bezpečné?“</p>
<p>„Naprosto.“ Miriam se napřímila a v okamžení zvážněla.</p>
<p>„Výborně. Potřebujeme si promluvit. Casseio, Allene: Miriam se sice stále pohybuje ve společnosti, ovšem není jen tak ledajaká dotěrná ženská, co se týče washingtonských záležitostí, je to nejlépe informovaná Marťanka na Zemi.“</p>
<p>Miriam skromně zatřepetala řasami.</p>
<p>„Pokračuje v tradici dlouhé řady společnic, které v hlavním městě vítají návštěvníky a vědí všechno o všem, a v minulosti prokázala Majumdarově rodině neocenitelné služby.“</p>
<p>„Díky, Bithrasi,“ špitla.</p>
<p>Bithras vytáhl z kapsy košile svůj panel a položil ho před ni. „Vzali jsme s sebou Alicinu kopii. Teď odpočívá v hotelu.“</p>
<p>„Je odolná proti nejnovějším virům?“ zeptala se Miriam.</p>
<p>„Domníváme se, že je. Odmítli jsme nabídku celníků, že ji prověří.“</p>
<p>„Dobře. Je vyrobena na Zemi, takže tu vždycky zůstává jisté podezření.“</p>
<p>„Já Alici věřím. Zkoušeli ji naši špičkoví odborníci a podle nich plně odpovídá původnímu návrhu.“</p>
<p>„V pořádku,“ pravila Miriam, ale její tón prozrazoval, že ji nezbavil pochybností. „Ovšem měli byste počítat s tím, že všechny mysliče jsou tak trochu příliš milé a nevinné, aby porozuměly Zemi, přinejmenším mysliče určené pro vývoz – emigraci.“</p>
<p>„Ano, to je pravda,“ souhlasil Bithras. „Ona je ovšem pouze poradce, o ničem nerozhoduje.“</p>
<p>Naslouchala jsem jejich rozhovoru ve stavu ohromení. „Vy jste špiónka?“ hlesla jsem.</p>
<p>„Hvězdy milé, to ne!“ Miriam se rozesmála a plácla se do stehen. Pak zaujala pózu s rukou na koleně a zataženým ramenem, vlasy odhodila dozadu. „I když, <emphasis>mohla bych být</emphasis>, no ne?“</p>
<p>„Dnes se máme sejít s představiteli Caiteletů a Sandovalů,“ řekl Bithras.</p>
<p>„Caiteletové se poslední dobou chovají dost rozmarně,“ pravila Miriam. „Nakupují od jiných SR směnky a prolongace, minimalizují svou přímou účast na otevřeném trhu Trojky.“</p>
<p>„Nepředpokládám, že bych od nich dostal nějaké jasné odpovědi,“ zamyslel se Bithras, „ale budu hájit vlastní barvy, jak se říká. Jsme ochotni pokračovat v rozhovorech.“</p>
<p>Miriam soudila, že by to mohlo být užitečné. „I když vás musím varovat: nikdy jsem nezažila, aby byli Caiteletovi tak vyděšení.“</p>
<p>„Rád bych věděl něco víc o těchto členech výboru pro vesmírné záležitosti.“ Bithras jí podal panel. Před očima se jí rozběhla jména spolu se symboly politické příslušnosti a identifikací v rámci rodiny a společenské skupiny.</p>
<p>Miriam zamyšleně prošla celý seznam. „Kvalitní lidé. Bystří, nad buchotem.“</p>
<p>Potají jsem si našla v panelu ‚nad buchotem’. Stálo tam: 1. Klidný, ovládající se. 2. Neovlivněný vysokým postavením.</p>
<p>„Jsou oddaní a za celou dobu, co tu jsem, si nenechali nic ujít,“ pokračovala Miriam. „Volení představitelé na Zemi jsou zvláštní rasa, čehož si je Bithras nepochybně dobře vědom.“</p>
<p>„Ano, už jsme jednali s některými z těch našich. Oblastní guvernéři…“</p>
<p>„Rozdíl spočívá v tom, že na Zemi jsou volení úředníci podrobováni terapii,“ vysvětlovala Miriam. „Tady se to týká všech s výjimkou Johna Mendozy. Vůdce senátní menšiny. Mendoza je mormon. Pozemšťané nepřijali Daubleovou právě s otevřenou náručí, ale Mendozova strana spolu se společností Deseret Space pro ni uspořádali recepci a poskytli jí na pár týdnů útočiště. Podávali jí hlášení o situaci na Marsu, řekla bych.“</p>
<p>„Aspoň že nemají žádné podnikatelské záměry na Marsu,“ poznamenal Bithras.</p>
<p>„Ne, ale Mendoza se vás zeptá, proč nejste ochotni přidělit Zemi více podílů ze zdrojů Pásu ovládaných Marsem a proč nechcete vstoupit do společnosti Sol Resources. Deseret Space si vytvořili spojení se Zeleným Idahem. Zelené Idaho konečně obrací pohled k vesmírným obchodům. Oba teď utvrzují státní svazky s GEWA a obcházejí přitom Spojené státy.“</p>
<p>Bithras si podle Miriaminých informací dělal poznámky, pak vzhlédl a řekl: „Potřebujeme vědět víc o Kubě, Haiti, Novém Mexiku a Kalifornii.“</p>
<p>„Všechno máte na seznamu.“ Miriam svraštila obočí a poklepala dlouhým nehtem na panel. Všimla jsem si, že se jí na nehtu pohybuje obrázek, a zaujalo mě to. „Povím vám, co vím. Moje knihovna vám poskytne informace…“</p>
<p>Poslouchali jsme a zaznamenávali všechny údaje na panely. Trvalo to asi dvě hodiny, a když jsme byli hotovi, Bithras zapnul naplno svůj šarm a zdálo se, že Miriam reaguje vstřícně. Ulevilo se mi.</p>
<p>Setkání s Caitelety a Sandovaly, která se odehrála v našem apartmá, proběhla v přátelském duchu a byla naprosto neproduktivní. Pověřený syndik pozemské větve Caiteletů naznačil, že by SR nemusela nutně podpořit naše návrhy na sjednocení a že marťanská větev by možná s návrhy souhlasila, ovšem bez účasti celotrojkových vedoucích činitelů.</p>
<p>Bithras projevoval znepokojení. Téměř bezděčně se držel blízko mě a neustále se ke mně jemně tiskl. Allen to sledoval s jistými obavami. Já si toho nevšímala.</p>
<p>Očividně mu Miriam nestačila. A tlak stále stoupal.</p>
<p>Příštího rána, o samotě ve svém pokoji, jsem prodělala drobné selhání bichemie: záchvat nevolnosti a mrazení, jak se moje tělo snažilo prolomit hráz podpůrných opatření a přizpůsobit se po svém. Trvalo to jen hodinu a potom jsem se cítila mnohem lépe. Gravitace se mi méně vnucovala, připadala mi přirozenější.</p>
<p>Pohlédla jsem dolů na Potomac a k centru města za řekou. Křišťálově jasný den s nadýchanými obláčky vysoko na nebi. Washington zdálky vypadal jako vesnička, jeho monumenty a dóm na Kapitolu byly vidět jen jako zrnka rýže v převládající zeleni a hnědi.</p>
<p><emphasis>Nesmírný, chladný, necitelný i</emphasis><emphasis>ntelekt…</emphasis></p>
<p>Na tváři se mi objevil pošetilý úšklebek. Byla jsem Marťanka, která se vydala dobýt Zemi.</p>
<p>Alice předložila své hlášení. Seděli jsme v obývacím pokoji našeho apartmá a probírali nejdůležitější zprávy.</p>
<p>O některé klíčové záležitosti se Bithras zajímal hlouběji. „Není to právě povzbudivé,“ konstatoval.</p>
<p>„Do patnácti pozemských let vyvstane potřeba ústřední kontroly všech zdrojů Sluneční soustavy,“ řekla Alice. „Všeobecně se má za to, že Země musí vyvíjet maximální úsilí, aby si udržela svou všeobecnou psychologickou i ekonomickou nadvládu, a že to úsilí – toto zaměření společnosti – spočívá ve vesmírném výzkumu ve velkém měřítku.“</p>
<p>Allenovi to připadalo nepochopitelné. „Celá Země to takhle vidí? Všichni s tím souhlasí?“</p>
<p>„Mezi skupinami, které činí v rámci Trojky klíčová rozhodnutí, v tom panuje naprostá shoda,“ odvětila Alice. „Obzvlášť mezi zodpovědnými činiteli nejdůležitějších aliancí.“</p>
<p>„A na nás bude činěn nátlak, abychom se k tomu úsilí připojili bez ohledu na to, zda to Marsu přinese nějaké výhody,“ pravil Bithras.</p>
<p>„Takový závěr je za současného stavu informací přehnaný,“ namítla Alice.</p>
<p>Bithras se opřel na pohovce. „Nic, s čím bychom se nedokázali vyrovnat.“ Ale zdálo se, že ho to trápí. „Je to až příliš zjevné, nezdá se ti?“</p>
<p>„Důkazy, jež by mohly svědčit pro odlišné závěry, jsou nejasné,“ řekla Alice.</p>
<p>„Něco podobného říkali naši spolucestující,“ ozvala jsem se.</p>
<p>„Jasné jako facka, ne?“ Bithras si skousl horní ret. Když tohle dělal, připomínal buldoka. „Zítra rozbalím naše návrhy a podělím se o ně s vámi. Musíte mít naprosto jasno v tom, co smíme říkat a co smíme nabídnout, a to v každé fázi vyjednávání.“ Posadil se rovně. „Od této chvíle jste víc než stážisté,“ prohlásil. „Jste představitelé Marsu, který se teprve zrodí. Jste diplomaté.“</p>
<p>A my tedy hráli své úlohy. Účastnili jsme se recepcí a večírků, sami jsme dva uspořádali, navštěvovali jsme kanceláře největších korporací a vládních organizací, chodili na obědy pořádané spolky příznivě nakloněnými Marsu…</p>
<p>Miriam se ujala role hostitelky, na naší soukromé recepci v hotelu. Strávila jsem celé hodiny rozhovory s emigranty, poslouchala jejich příběhy o starém Marsu, odpovídala na jejich otázky týkající se nového Marsu, jak nejlépe jsem uměla. <emphasis>Podařilo se Mackenziemu Frazerovi sjednotit kanadské Spojené rodiny v Syrtis? Jak to dopadlo s Prescottovými a Wareovými v Hellas? Má sestra stále žije na Marsu, na jihu Mariner Valley, ale neodpovídá na dopisy, nevíte proč?</emphasis></p>
<p>Až příliš často jsem musela nasadit úsměv a vymlouvat se na neznalost. Neexistovalo žádné všemarťanské informační středisko ani centrální databáze vzkazů, dosažitelná ze Země. Udělala jsem si na panelu poznámku, aby Majumdarovi něco takového zřídili; dobrá věc pro vztahy s veřejností. Exmarťané na Zemi by se podle mě mohli stát cennými spojenci, a dosud jsme je – s výjimkou Miriam – využívali jen zřídka.</p>
<p>O přestávce jsem se Miriam zeptala, jak často se na ni obracejí SR přímo z Marsu. „Tak jednou do roka,“ odvětila s úsměvem. Prohlásila jsem, že to je zavrženíhodné, a ona mě poklepala po rameni. „Jsme tak důvěřivé, úzkoprsé bytosti,“ řekla. „Až odtud budete odlétat, budete vědět až moc dobře, proti čemu stojíme, a jak daleko musíme zajít, abychom nezůstali pozadu…“</p>
<p>Udělala jsem si poznámku, že bychom měli Miriam předložit exkluzivní smlouvu pro Majumdarovy – ale neodporovalo to duchu sjednocení, které jsme se tak usilovně snažili navenek předvádět?</p>
<p>Při návštěvách kanceláří členů Kongresu jsem rychle postřehla pozoruhodný nedostatek zájmu o Bithrasovy narážky na naše případné nabídky. Bithras po vyčerpávajícím dni, stráveném poutí po kancelářích, upadl do temné a popudlivé nálady.</p>
<p>„Vůbec jim na tom nesejde,“ řekl, když jsme konečně odpočívali v hotelu, a vzal si od Allena sklenici vína. „To je náramně podivné.“</p>
<p>Rána jsme trávili poskytováním rozhovorů reportérům LitVidu, většinou ze studia na Kapitolu, odpoledne další rozhovory z hotelového studia, obědy s významnými finančníky, kteří naslouchali a usmívali se, ale nic neslibovali; nakonec následovaly večeře s členy Kongresu, kteří projevovali zvědavost i nadšení, ale téměř nic neprozrazovali a neslibovali už vůbec nic.</p>
<p>Návštěvy škol ve Washingtonu a Virginii, obvykle prostřednictvím vzdělávací sítě přímo z našich hotelových pokojů… Rychlý výlet vlakem do Pensylvánie na setkání s Amishi Zelené Země, kteří konečně přijali používání počítačů, ale ne mysličů. Zpátky do Washingtonu… Prohlídka Kongresové knihovny s průvodcem, prohlídka Smithsonova muzea letectví a vesmíru.</p>
<p>Původní knihovna Kongresu byla zapečetěna a naplněna héliem, takže se do ní dalo vstoupit jedině ve skafandrech. Nedostali jsme povolení ke vstupu. V síních se hemžili arbeitři, přísně střežili bezpočet miliard papírových knih a časopisů. V roce 2049 knihovna přestala přijímat papírové výtisky, výzkum se přesunul do elektronických archivů, které se vešly do poměrně malé místnosti několik set stop pod starou knihovnou. Alice si z knihovny vybrala, co potřebovala, ale ani její obrovská kapacita paměti by nestačila pojmout všechno.</p>
<p>V Muzeu průzkumu vzdušného prostoru a vesmíru jsme pózovali u repliky – ve skutečné velikosti – modulu <emphasis>Kapitán James Cook</emphasis>, který první přistál na Marsu. Jako předškolní dítě jsem viděla originál. Replika pod kupolí mi připadala větší než originál, umístěný na povrchu v Elysiu.</p>
<p>Země nám toho mohla tolik ukázat. Octli jsme se v nebezpečí, že podlehneme vyčerpání, dřív než nadejde ten nejdůležitější den…</p>
<p>Vstoupili jsme do jednací síně – samý majestátní kámen a teplé tmavé dřevo, se sedadly čalouněnými tmavou koženkou – Bithras, Allen a já, záměrně oblečení podle konzervativní marťanské módy, spolu s námi Alice na čerstvě vyleštěném podvozku.</p>
<p>V našich syntetických oděvech a s neupraveným fyzickým vzhledem jsme nejspíš připomínali venkovské křupaný z litvidových komedií. Ale pět senátorů ze Stálého výboru pro záležitosti Sluneční soustavy a blízkého vesmíru nás uvítalo s patřičnou úctou. Chvíli jsme strávili nezávaznou konverzací se senátory a členy jejich štábů. Ovzduší bylo zdvořilé, ale formální. Znovu jsem pocítila, že něco není v pořádku, právě tak jako Bithras, jemuž se rozšířily nozdry, když usedal za dlouhý javorový stůl. Allen se ke mně naklonil a zeptal se: „Proč nevypovídáme před celým výborem?“ Neměla jsem tušení.</p>
<p>Seděla jsem po Bithrasově levici na tvrdé dřevěné židli, Allen se posadil napravo. Alice byla propojena se senátním mysličem Haroldem S., který už senátu sloužil šedesát let.</p>
<p>Galerie byly prázdné. Očividně se mělo jednat o slyšení s vyloučením veřejnosti.</p>
<p>Senátorka Kay Juarez-Sommersová z Nového Mexika, předsedkyně výboru, zahájila jednání klepnutím kladívka. „Vítám naše vážené hosty z Marsu. Nemáte tušení, jak podivně si stará Pozemšťanka jako já připadá, když vysloví něco takového, dokonce i v dnešní době. Možná bych potřebovala mentální doplněk pro rozšíření <emphasis>představivosti. </emphasis>Rozhodně si to někteří z mých kolegů myslí…“ Mohlo jí být přes sedmdesát, pokud jsem byla schopna odhadnout stáří v situaci, kdy vzhled byl otázkou volby; drobná, šlachovitá, s prostými čistými rysy, uhlazenou výslovností, oblečená v černé a šedé. Senátorka Juarez-Sommersová si v životě nikdy nevybírala snadné cesty a vyvarovala se zjevných tělesných transformací.</p>
<p>Dnešního jednání se účastnili senátoři John Mendoza z Utahu, vysoký statný muž s čokoládovou pletí a tvrdou pohlednou tváří, David Wang z Kalifornie se světlými, téměř bílými vlasy a nazlátlou pletí, zcela jasně transformovaný, a Joe Kim ze Zeleného Idaha, střední postavy, šedovlasý a s výrazem neustálé podezíravosti. Nebo u něj možná šlo o projev soudnosti.</p>
<p>„Pane Majumdare, jak vidíte, toto je uzavřené jednání,“ začala Juarez-Sommersová. „Vybrali jsme klíčové členy našeho stálého výboru, aby vyslechli vaše svědectví. Budeme hovořit přímo, neboť náš čas je omezený. Zajímá nás, jak dalece Mars během následujících pěti let pokročí směrem ke sjednocení.“</p>
<p>„Čelíme vážným překážkám,“ odvětil Bithras, „z nichž nikoli všechny způsobili Marťané sami.“</p>
<p>„Mohl byste to prosím upřesnit?“</p>
<p>Bithras vysvětlil spletité vztahy financí a politiky Spojených rodin. Zdroje Marsu jsou využívány ze dvou procent. Korporace se sídlem na Zemi s filiálkami v rámci SR a SR se sídlem na Měsíci ovládají patnáct procent kapitálu Marsu a deset procent jeho vlastních zdrojů. Marťanské SR často usilují o kapitál Trojky mimo Mars, zakládají dočasná ekonomická spojení, čímž někdy umožňují vnějším investorům vměšování do vnitřních záležitostí. Zdá se, že do záležitostí Marsu strká nos kdekdo. Zavést pořádek do tolika nesourodých zájmů je víc než obtížné, je to noční můra, a tohle všechno ještě zhoršuje neochota zdravých a výdělečných rodin podrobit se centrálnímu řízení.</p>
<p>„Cítí Spojené rodiny Marsu, že mají nezadatelná práva, takříkajíc <emphasis>společenská </emphasis>práva, bez ohledu na potřeby jejich jednotlivých členů?“ zeptal se senátor Mendoza z Utahu.</p>
<p>„Nic tak domýšlivého,“ odpověděl Bithras. „Spojené rodiny fungují spíše jako skupiny drobných podnikatelů a rodin než jako pozemské korporace, které vlastní jejich pracovníci. Všichni členové rodiny mají své podíly, ale nemohou je prodat nikomu zvenčí. Členem rodiny se člověk stává sňatkem, narozením nebo zvláštní volbou. Přechod prostřednictvím sňatku nebo volby ho přesune z jedné SR do druhé. Uvnitř Spojené rodiny existuje pouze výměna pracovního kreditu, nikoli peněz. Investice mimo SR řídí vedoucí finančník syndika.“ Senátoři se tvářili znuděně. Bithras rychle uzavřel: „Jsem si jist, že jste se základními principy obeznámeni… Na Měsíci nebo v Pásu jsou stejné.“</p>
<p>„Kdo si uvědomuje vzorce, naznačuje tím, že by byl schopen je změnit,“ poznamenal Mendoza.</p>
<p>„Náš svědek právě připustil, že vůči změně panuje neochota,“ pravil senátor Wang z Kalifornie a se zdviženým obočím pohlédl na své kolegy.</p>
<p>„Vlastní Spojená rodina pana Majumdara projevila zdráhavost, když měla spolupracovat na pokusech o sjednocení,“ pravila Juarez-Sommersová. „Možná by nám mohl poskytnout určitý vhled, jednak co se týče onoho zdráhání, jednak navrhovaného rozvíjení nových společenských struktur.“</p>
<p>Bithras naklonil hlavu na stranu a usmál se, jako by potvrzoval nečekané označení za <emphasis>zdráhavého </emphasis>svědka. „Dlouho a tvrdě jsme pracovali, abychom si mohli sami určovat svůj osud. Chováme se jako individualisté s pevnou vůlí v prostředí, kde rozhodujícím faktorem je společný prospěch. Přirozeně nejsme nakloněni svěřit své osudy a životy do rukou úřadů, které se nezodpovídají přímo nám.“</p>
<p>„Vaše Spojené rodiny žily v této klamné představě celá desetiletí,“ promluvil senátor Joe Kim ze Zeleného Idaha. „Chcete nám namluvit, že takhle to na Marsu funguje – každý jedinec může jednat přímo s rodinným vedením?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Bithras.</p>
<p>„Jistě máte soudní systém, kterému se podřizují všechny SR. Jak zacházíte se svými neléčenými, špatně přizpůsobenými občany?“</p>
<p>„Neodbočili jsme už trochu od tématu, pane senátore?“ zeptal se Bithras s úsměvem.</p>
<p>„Udělejte to pro mě,“ pravil Kim, upíraje pohled na svůj panel.</p>
<p>Bithras mu tedy vyhověl. „Mají svá práva. Pokud jde o těžkou poruchu adaptace, jejich rodiny je přesvědčí, aby vyhledali pomoc. Terapii, pokud se to jeví nezbytné. Pokud jejich… ehm… zločiny překračují hranice rodin, pak mohou být předvedeni před soudce Rady. Ale –“</p>
<p>„Marťané terapii nijak nemilují,“ ozval se Mendoza a jednoho po druhém nás přejel zrakem. „Někteří z nás v Utahu jejich pochybnosti sdílejí.“</p>
<p>„Nepřijímáme koncepci terapie jako povinné módy,“ vysvětlil Bithras. „Ale ani ji z principu neodmítáme.“</p>
<p>„My se však domníváme, že zlepšení v mentalitě Marťanů jako jednotlivců by mohlo vést k lepšímu přijetí efektivnější sociální struktury,“ řekla Juarez-Sommersová a zabodla do Mendozy podrážděný pohled.</p>
<p>„Paní senátorka má právo na svůj názor,“ pravil Bithras pokojně.</p>
<p>Toto téma bylo opuštěno. Senátoři se na pár vteřin odmlčeli, snad se radili s Haroldem, potom pokračovali v otázkách.</p>
<p>„Nepochybně jste si vědomi, že nejvýznamnější aliance Země vyjádřily nespokojenost se zaostalostí Marsu,“ vyjádřila se Juarez-Sommersová. „Rozladění někde dosáhlo takového stupně, že se mluvilo o ekonomických sankcích. Mars hodně závisí na Zemi, co se týče nezbytného zboží, není-liž pravda?“</p>
<p>„Ne zcela, paní senátorko,“ odpověděl Bithras. Určitě věděla, že nejsme úplně závislí, zřejmě se chtěla dostat k něčemu, co jsem zatím nechápala.</p>
<p>„Probíhají obchodní jednání vašich Spojených rodin pouze za pomoci lidských mozků, nebo používáte také mysliče?“</p>
<p>„Spoléháme na mysliče, ale rozhodnutí pochopitelně děláme sami,“ řekl Bithras. „Právě tak jako vy zde v Kongresu. Domnívám se, že Harold S. je pouze respektovaný poradce.“</p>
<p>„A vaše mysliče jsou vychovávány na Zemi,“ pokračovala.</p>
<p>„Potrvá nám ještě pár let, než dokážeme vyrobit a vychovat vlastní.“ Bithras sklopil oči na stůl, třel prstem okraj svého panelu. Obličej mu nepatrně zčervenal, když vyslechl tu zastřenou pohrůžku.</p>
<p>„Je všeobecně známo, že marťanská nanotechnologie zaostává za pozemskou zhruba o deset let a že vaše průmyslové podniky jsou adekvátně k tomu méně výkonné.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Pozemské korporace a národní patentové fondy se zdráhají uvolnit pokročilejší nanotechnologie ve prospěch společnosti, která má tak nepatrné centrální kontrolní mechanismy.“</p>
<p>„Marťané nikdy nepašovali plány a technologie a nikdy se nepokoušeli obejít patenty. Uvnitř SR si udržujeme přísný přehled o patentových povoleních a vyrovnáních. Také umožňujeme Zemi provádět inspekce zařízení, která používají technologie chráněné patenty nebo autorským právem.“</p>
<p>„Ovšem tento dojem existuje a škodí průmyslu a vývoji na Marsu, je to tak?“</p>
<p>„Se vší skromností,“ řekl Bithras, „musím poznamenat, že se o své potřeby dokážeme postarat.“</p>
<p>Bithras se nezmínil o všeobecně rozšířeném názoru Marťanů, že Země by náš rozvoj raději zpomalovala, aby si nad námi uchovala bezprostřední kontrolu.</p>
<p>„Cožpak Mars nemá zájem na vlastním růstu?“ zeptal se Mendoza s očima rozšířenýma úžasem. „Cožpak si vaši vůdcové – syndikové z různých SR a oblastní guvernéři – nepřejí připojit se k velkým cílům Trojky?“</p>
<p>„Jak nejlépe to naše chabé síly dovolí, jistě,“ přisvědčil Bithras. „Ovšem Země by neměla očekávat, že Mars jí prodá všechna svá práva a zdroje a vydá se jí na milost.“</p>
<p>Mendoza se zasmál. „To mě ani mé kolegy ve snu nenapadlo. Možná bychom mohli doufat, že budeme mít kam uprchnout, pokud nebudeme znovu zvoleni…“</p>
<p>„Mluvte za sebe, Johne,“ přerušila ho Juarez-Sommersová. Debata se obrátila k detailům, a k tomu triviálním. Deset minut kladli Bithrasovi takové otázky, na něž mohli zjevně najít odpovědi na vlastních panelech.</p>
<p>To cvičení mě rychle podráždilo a rychle znudilo.</p>
<p>První jednání, které nedospělo k žádnému závěru, trvalo čtyřicet sedm minut.</p>
<p>Druhé, následujícího dne s týmiž senátory, patnáct minut. Potom jsme dostali týdenní odklad před konečným slyšením, ale nikdo ani nenaznačil, že bychom se vůbec mohli setkat s celým výborem.</p>
<p>Až dosud Bithras nebyl požádán o předložení svých návrhů. Zdálo se, že na nich nezáleží. Urazili jsme celou tu cestu, abychom vyslechli zdvořilé, ale nepříjemné popichování, mírné skryté výhrůžky a nápadně nepodstatné otázky.</p>
<p>Večer po druhém slyšení jsme si s Allenem společně doplnili bichemii a vypili spolu pivo; Bithras šel spát do svého pokoje.</p>
<p>„Co bys řekl, že chystají?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Allen unaveně zavřel oči a opřel se v křesle, nohy si natáhl před sebe. „Jenom plýtvají naším časem,“ odpověděl.</p>
<p>„Nezdá se, že by měli nějaký plán,“ pokračovala jsem.</p>
<p>„Mně se na nich nezdá vůbec nic,“ mínil Allen.</p>
<p>„Je to nesnesitelné.“</p>
<p>„Ne, je to zástěrka. Odvedení pozornosti.“</p>
<p>„Co tím myslíš?“ Vstoupil Bithras v pyžamu, s rozcuchanými vlasy a protíral si oči jako malý kluk. „Dejte mi trochu tady toho,“ ukázal prstem na bichemické doplňky. „Bolí mě klouby.“</p>
<p>„Vzbudili jsme vás?“</p>
<p>„S těmihle zdmi? Je tady ticho jako v hrobce. Měl jsem příšerný sen. Nesnáším simulace.“</p>
<p>Netušili jsme, že vyzkoušel vůbec nějaké simy. Sedl si, Allen mu nalil šálek a Bithras ho s dramatickým gestem hodil do sebe. „No ano,“ řekl. „Nechal jsem se od Miriam včera večer umluvit ke sdílené simulaci. Bylo to hrozné.“</p>
<p>Zajímalo by mě, jaký druh simu sdíleli.</p>
<p>„Bavili jsme se o těch jednáních,“ řekl Allen.</p>
<p>„Zmínil ses o odvádění pozornosti. Myslíš si, že tahle slyšení jsou jenom bouda?“</p>
<p>„Mám takové podezření.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„GEWA.“</p>
<p>Bithras se na něj zamračil. „Nemáme v plánu žádné schůzky s představiteli GEWA.“</p>
<p>„Nestojíme jim za to, aby se obtěžovali?“ zeptal se Allen.</p>
<p>Pořád jsem nebyla v obraze. „Co je s tím –“ začala jsem, ale Bithras mě umlčel zvednutou rukou.</p>
<p>„Wang a Mendoza zasedají jako zástupci GEWA ve stálém senátním výboru,“ pravil zamyšleně Bithras. „Senátní většina a menšina.“</p>
<p>Allen přikývl.</p>
<p>„Pánové, jsem mimo,“ ozvala jsem se.</p>
<p>Bithras se ke mně obrátil jako k dítěti. „Někteří tvrdí, že Spojené státy se vzdávají svých zájmů ve vesmíru ve prospěch GEWA. Spojené rodiny, které mají smlouvy a obchodní vztahy se Spojenými státy, údajně budou spadat pod přímé řízení GEWA.“</p>
<p>„Jaký rozdíl to bude znamenat pro nás?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„GEWA jako celek pojímá expanzi do vesmíru mnohem agresivněji než Spojené státy a angažuje se v průzkumu mnohem víc než ostatní aliance. Ovšem v Rozšířené východo-západní alianci je mnoho menších států, které nevlastní vůbec žádné pozemky ve vesmíru. Chtějí také svá území. Pokud se Mars sjednotí, bude muset ustanovit nové vztahy s GEWA… A její drobní partneři vznesou požadavky, aby si směli ukrojit svůj kus koláče. A nabídnou…“ Bithras si stiskl nos a v soustředění zavřel oči. „Co… co asi nabídnou?“</p>
<p>„<emphasis>Quid pro quo</emphasis>,“ řekl Allen.</p>
<p>„<emphasis>Quid pro quo. </emphasis>Poskytneme jim větší podíl z naší účasti na zdrojích Sluneční soustavy… oplátkou za to, že aliance <emphasis>úplně nepohltí </emphasis>Mars a jeho SR.“</p>
<p>„Jako se to stalo na Měsíci,“ dodal Allen.</p>
<p>„To je příšerné,“ řekla jsem. „Tohle předpokládáte jen proto, že nám nepoložili spoustu těžkých otázek?“</p>
<p>Bithras mávl rukou. „Slabé důkazy, jistě,“ přisvědčil.</p>
<p>Allenovi jako by zřejmě děsivé scénáře dodávaly energii. „Takovou válku nemůžeme vyhrát,“ pokračoval. „Když se spojíme a budeme donuceni vstoupit do nějaké aliance, moc v alianci je založena na velikosti populace…“</p>
<p>„S výjimkou zakládajících národů, jako třeba Spojené státy,“ poopravil ho Bithras. „Budeme někde vespod totemového sloupu.“ Dopil svůj bichemický doplněk. Allen mu nabídl ještě sklenici piva a on přijal. „Za nějakých patnáct dvacet let, možná i méně, pokud se Alice nemýlí, se bude devadesát procent pozemské populace, ve všech aliancích bez rozdílu, intenzivně zajímat o Velký útok. Cestu ke hvězdám.“</p>
<p>„Neměli bychom se o to zajímat také?“ zeptal se Allen, naklonil se dopředu a sepjal ruce před sebou jako prosebník.</p>
<p>„Za cenu našeho dědictví, naší planety, naší duše?“ opáčil Bithras.</p>
<p>„Celá lidská rasa… Je to vznešený cíl,“ přemítal Allen.</p>
<p>Bithras se chopil výzvy, jako by chytal míč. „Jistě se to může zdát vznešené ve světě, který zoufale touží po pokroku, růstu a změně. Ale nás přitom snědí zaživa.“</p>
<p>„Jaký to všechno má smysl?“ naléhala jsem.</p>
<p>Bithras pokrčil rameny. „Pokud je tato spekulace správná a naše návštěva nemá vůbec žádný význam, pak si musíme promluvit s představiteli GEWA v soukromí, než se vrátíme. Uzavřené slyšení v senátu je jen výmluva – není třeba zveřejňovat politické cíle, které ještě nejsou jasně stanoveny, ale také není třeba vést dlouhá jednání a ignorovat přitom situaci, která nastane v budoucnu. Mendoza s Wangem jsou jen nastrčené figurky. Důvod, proč jsme sem byli povoláni, je nejspíš pro ně výhodná fikce. Mohli by nás chytit se spuštěnými kalhotami. Přišel jsem s návrhy… Ale možná se pokusí donutit nás k uzavření pevné smlouvy.“</p>
<p>Vztáhl ruku a Allen ji pevně stiskl. „Dobrá úvaha, Allene. Kdybych byl na jejich místě, postupoval bych právě tak.“</p>
<p>Dívala jsem se, jak si blahopřejně potřásají rukama, a cítila palčivou žárlivost. Budu vůbec někdy schopna tak pokrouceného politického myšlení, takových zarážejících skoků do nepravděpodobnosti, abych udělala na Bithrase dojem?</p>
<p>Poklepala jsem Allena po rameni, zamumlala dobrou noc a šla do svého pokoje.</p>
<p>Příštího rána jsme spolu s Bithrasem pili kávu v obývacím pokoji, probírali jsme s Alicí denní rozvrh. Vtom naše panely současně zapípaly. Allen vyšel ze svého pokoje a porovnali jsme si obdržené zprávy.</p>
<p>Veškerá další slyšení před senátem byla odvolána. Neformální sezení se senátory a členy Kongresu z různých států byla taktéž zrušena – až na jedinou schůzku s Mendozou a Wangem, naplánovanou na konec třetího týdne našeho pobytu.</p>
<p>Najednou jsme nebyli o nic víc než turisté.</p>
<p>Hypotéza o účasti GEWA nabírala obrátky.</p>
<p>Večírky a recepce mě rychle unavily. Chtěla jsem vidět planetu, procházet se po ní sama, volná a bez závazků. Místo toho jsme trávili většinu času setkáváním se zvědavci a příznivci, navazovali kontakty a rozsévali dobrou vůli. Miriam dostála své pověsti a zařídila nám schůzky s nejvlivnějšími lidmi Severní Ameriky.</p>
<p>Uspořádala druhý okázalý večírek – placený Majumdarovými – a pozvala umělce, simové herce, obchodní magnáty a hlavy korporací, ministry aliancí, velvyslance – víc slavných a známých tváří, než bych si dokázala představit pohromadě. Reportéři LitVidu se nápadně zdrželi účasti, měli jsme se cítit v pohodě, věnovat se nezávazné konverzaci a dobrému jídlu a Bithras se měl snažit nenápadně pracovat na různých návrzích a dohodách.</p>
<p>Slavnost se konala v Miriamině bytě, kde byly všechny stěny i s nábytkem přeskupeny tak, aby získala co nejvíce prostoru. Dorazili jsme před ostatními. Miriam si mě vzala stranou a mateřsky mi položila ruku na rameno. „Nesmíš se nechat těmi lidmi ohromit,“ radila. „Jsou to jen lidé a je snadné udělat na ně dojem. Ty představuješ exotiku, má milá – tak bys toho měla využít. Bude tu pár moc hezkých mužů.“ Obdařila mě úlisným úsměvem.</p>
<p>Rozhodně jsem neměla v úmyslu lovit partnery na politických akcích, ale oplatila jsem jí úsměv a řekla, že se jistě budu dobře bavit, a přísahala jsem si, že budu.</p>
<p>Hosté přijížděli po skupinkách a shromažďovali se kolem důležitých osobností. Allen, Bithras a já jsme se rozdělili a vyrazili každý k některé ze skupin, odpovídali na otázky – ‚Proč jste vážili tak dlouhou cestu?’; ‚Proč Marťané nepodléhají novým trendům v umění?’; ‚Slyšela jsem, že více než polovina Marťanek stále ještě rodí – jak pozoruhodné! Je to tak i ve vaší rodině?’; ‚Co si myslíte o Zemi? Není to úžasný kulturní skleník?’ – a jemně se znovu oddělovali a mířili k dalšímu hloučku.</p>
<p>I když jsem tu viděla mnoho slavných lidí, Miriam nepozvala nikoho, s kým bych se skutečně chtěla seznámit. Nebyl tu žádný z pozemských dramatiků, které jsem obdivovala, snad proto, že jsem u LitVidu dávala přednost textové části. Nikdo z politiků, které jsem studovala. Většina z těch, kdo pravidelně navštěvovali večírky, patřila k módním celebritám – Washington stále přitahoval davy bystrých a krásných lidí – a můj vkus se neřídil módou.</p>
<p>Bithras byl ovšem ve svém živlu a dokonale plnil své povinnosti. Po většinu doby se kolem něj shromažďovali vedoucí činitelé korporací projevujících zájem o Mars. Zaznamenala jsem čtyři Pákistánce, kteří trpělivě čekali, až na ně dojde řada, dva muže v tradičních šedých oblecích a dvě ženy, jednu v jasně oranžovém sárí, druhou v plovoucím trojdílném šedém kompletu. Když došel k nim, promluvil s nimi Bithras v pandžábštině a urdštině; projevoval se přitom ještě temperamentněji.</p>
<p>Prošel kolem mě Allen a mrkl na mě. „Jak se daří?“</p>
<p>Byli jsme mimo doslech ostatních, v koutě, kam jsem se uchýlila, abych se napila džusu. „Nuda,“ odpověděla jsem velmi tiše. „Kde je Bithras?“ Nikde v místnosti jsem ho neviděla.</p>
<p>„Myslím, že si s Pákistánci vykládá o starých časech,“ pravil Allen. „Jak se tu můžeš nudit? Je tady spousta slavných osobností.“</p>
<p>„Já vím. Moje chyba.“</p>
<p>„Hm, ehm. Určitě by ses radši věnovala turistice v Adirondackých horách, nebo –“</p>
<p>„Nech toho, začínám slintat.“</p>
<p>„Povinnost, čest a planeta!“ Zamířil k dalšímu pestrému hloučku.</p>
<p>Bithras se objevil o nějakých deset patnáct minut později, zabraný do vážného rozhovoru s Pákistánkou. Žena mu pozorně naslouchala a každou chvíli pokývala. Obličej mu zářil nadšením a já byla za něj ráda. Ovšem nerozuměla jsem ani slovu z toho, co si povídali.</p>
<p>Účastníci večírku se rozptýlili a vyplnili veškerý prostor, a stále přijížděli další. Miriam poletovala davem, pomáhala rozproudit konverzaci, sháněla lidi k pití a jídlu jako společenský ovčák.</p>
<p>Někteří z nově příchozích mi připadali víc než exotičtí. Hudebník z Havaje se třemi mladými ženami v přiléhavých černých kápích mě i Allena řádně vyvedli z rovnováhy. Poznala jsem ho ze zpráv, jmenoval se Attu. Vyzáblý, s pronikavým pohledem, oblečený v přísné černi. Spojil své vědomí s těmi třemi ženami, které se oblékly do průsvitně bílé a které představoval jako své sestry. Vždycky po deseti minutách se sešli, sepjali ruce a vyměnili si všechny zážitky. Ženy nemluvily, Attu byl jejich prostředníkem. Vyhnula jsem se jim. Takové pojetí důvěrnosti (zahrnující mužskou nadřazenost) mě odpuzovalo. Zajímalo by mě, proč je Miriam pozvala.</p>
<p>Večer pomalu utichal, davu začalo ubývat. Najednou jsem zahlédla, jak jeden z Pákistánců přistupuje k Miriam. Miriam si stoupla na špičky, rozhlédla se, zavrtěla hlavou a vydala se někoho hledat. Nepotřebovala jsem zvláštní intuici, abych uhádla, že hledají Bithrase.</p>
<p>Rozloučila jsem se s několika bankéři a vykročila chodbou, která vedla k menším pokojům. Nechtělo se mi rušit něčí soukromí, ale měla jsem z toho špatný pocit.</p>
<p>Náhle se otevřely dveře a vrazila do mě ta Pákistánka. S rychlým, hněvivým pohledem se přehnala kolem, šustíc svými dlouhými šedými šaty. Bithras se objevil o chvíli později, kousal se do dolního rtu, oči mu neklidně těkaly. Vyhnul se mi a zamumlal: „To nic, to nic.“</p>
<p>Pákistánci se shlukli poblíž hlavního vchodu, ohnivě přitom debatovali. Pátrali ve tvářích zbývajících hostů, pak spatřili Bithrase a jeden z mužů se k němu začal prodírat. Ženy se ho snažily zadržet, a nakonec všichni odešli.</p>
<p>Miriam chvíli stála u dveří, jako by nevěděla, co si počít. Bithras seděl na židli, pohled upřený do prázdna, potom se zamyšleně zvedl a došel si pro pití. Stejně jako já pil jenom džus.</p>
<p>Nic víc k tomu nikdo neřekl. Asi hodinu nato jsme také odešli.</p>
<p>Bithras strávil následujících deset hodin zamčený v pokoji se zhasnutými světly. Jídlo jsme mu podávali pootevřenými dveřmi; vždycky na nás hněvivě zamžoural jako sova a zabouchl. My s Allenem jsme tu dobu trávili studiem Aliciných čerstvých zpráv o GEWA a GSHA.</p>
<p>Příštího rána vyšel Bithras z pokoje v koupacím plášti s rukama vbok a prohlásil: „Je čas udělat si prázdniny. Máte dva dny. Dělejte si, co chcete, ale příští sobotu v sedm ráno buďte zpátky v tomhle pokoji.“</p>
<p>„Taky si chcete odpočinout, strýčku?“ zeptal se Allen.</p>
<p>Bithras se usmál a zakroutil hlavou. „Mám v plánu pohovořit si se spoustou lidí… Kdybychom byli v těchhle záležitostech chytřejší než děti, vzali bychom s sebou celý tým vyjednavačů. Jenomže nikdo nechce <emphasis>utrácet peníze</emphasis>.“ Poslední slova prakticky vyplivl. Pod očima měl kruhy, kůže mu zešedla napětím. „Nemůžu o všem rozhodovat sám. Odmítám určovat politiku celého světa. Pokud nastává nová éra vztahů se Zemí…“ Mávl rukou ve vzduchu, jako by popisoval let ptáků. „Zabere to celé dny, než všechno vyjasním se syndiky a guvernéry. Alice odloží svůj polibek s Jill a bude mi radit. Ale vy byste mě jen rozptylovali. Pokud nenajdu způsob, jak tuhle situaci obrátit v náš prospěch, pak jako syndik podám rezignaci.“</p>
<p>Jeho úsměv teď připomínal vlčí. „Můžete hrát jejich hru. Myslí si, že jsme provinciální, že jim na všechno naletíme a že nás můžou jen tak obrat. Možná jsme takoví. Vy každopádně budete hrát ty role. Poskytujte rozhovory, pokud o ně budete požádáni. Povězte, že jsem zmatený a zdrcený, že nevím, co si mám počít. Jsme zděšeni společenským opovržením a chování Pozemšťanů nám připadá nanejvýš hrubé.“ Sedl si a složil hlavu do dlaní. „Což možná není tak docela nepravdivé.“</p>
<p>Zavolala jsem na Oriannino soukromé číslo a nechala jí vzkaz. Ozvala se mi za dvě hodiny a naplánovaly jsme si schůzku v New Yorku. Allen měl vlastní plány, odlétal do Nepálu.</p>
<p>Hodinu před opuštěním hotelu jsem pocítila neurčitou závrať a tíseň. Jak nás přijmou na Marsu, když tu neuspějeme? Co si o tom pomyslí rodiny? Pokud Bithras padne, padne současně s ním i má kariéra u Majumdarovy SR?</p>
<p>Když jsem si zvolila tuhle cestu s Bithrasem, stala jsem se účastníkem obrovské války nervů, a teď už bylo zřejmé, že v ní prohráváme. Nesnášela jsem tu situaci, kdy jsem byla chycena mezi dvěma světy, nenáviděla jsem <emphasis>moc </emphasis>a <emphasis>právo </emphasis>a velmi skutečnou, upocenou bídu <emphasis>odpovědnosti. </emphasis>Třeba se stanu součástí selhání historických rozměrů, zneuctím svou matku a otce, svou Spojenou rodinu.</p>
<p>Zatoužila jsem po malých doupatech a stísněných tunelech Marsu, po svém omezeném a bezpečném mládí.</p>
<p>Věděla jsem, že existují větší města, i města ještě více přelidněná – ale jako králíkovi mi padesát milionů obyvatel New Yorku působilo jakýsi nový druh klaustrofobie. Mé obavy se změnily ze strachu z neznáma ve strach z pohlcení a strávení.</p>
<p>Pět set dvacet tři let starý New York působil současně starobyle i nově. Vyšla jsem z Penn Station, obklopena pestrou směsicí lidí; nikdy v životě jsem neviděla tolik lidí pohromadě na jednom místě. Zůstala jsem stát na rohu a kolem mě se ve studeném větru a plískanici valily davy.</p>
<p>Co se týkalo vnějšího vzhledu, zachoval si New York větší část své historické architektury, přesto však se stěží našla budova, která by nebyla přestavěna nebo nahrazena jinou. Nanostavitelství se propracovalo konstrukcemi a stěnami až do půdy a prastarých základů, převíjelo dráty a vlákna, měnilo směr vodovodních trubek a kanalizace a nechávalo za sebou znovuvytvořené budovy z téhož nebo lepšího materiálu, s novou infrastrukturou z kovu, keramiky a plastu. Zdálo se, že nic není projektováno jako celek, všechno tu čas od času dávali znovu a znovu dohromady z kousků, blok po bloku, budovu po budově.</p>
<p>A pochopitelně mnoho domů, které Newyorčané považovali za nové, bylo mnohem starších než kterékoli doupě na Marsu.</p>
<p>I lidé byli přetvářeni zevnitř. Fascinovalo mě to i přes zmatek, který mě ovládal. Noví lidé ve starém městě: transformovaní s kůží jako leštěný mramor, černou, bílou nebo růžovou, zlaté, stříbrné či azurové oči se třpytily při pronikavých pohledech, které se zdály přátelské i vyzývavé současně; na míru vytvořená těla, která si lidé oblékli na měsíc nebo na rok, s tkáněmi tvarovanými jako jíl, se vzory odpovídajícími společenskému postavení, některá na protest ošklivá, jiná hubená a střízlivá, nebo naopak mohutná, silná a… zemitá.</p>
<p>Nad ulicí zářila a blikala světla, poletovali tu arbeitři podobní tančícím vílám z mých dětských pohádek nebo ještě fantastičtějším obrovským světluškám; další arbeitři proplouvali městem úzkými kanály pod zemí i nad ní. Automatizované taxíky se při jízdě držely sklovitých pruhů natištěných na asfalt, beton či nanokámen ulic.</p>
<p>Na New Yorku mě nejvíc ze všeho fascinovala skutečnost, že funguje.</p>
<p>Mnozí se uchýlili k lékařským nanotechnologiím, tělesné i mentální terapii. Všeobecně vzato byli lidé ve městě zdraví, ale stejně tu v ulicích hlídkovali zdravotničtí arbeitři a pátrali po neléčených, neupravených, kteří by mohli z nevědomosti nebo sebezničujících důvodů onemocnět. Lidské nemoci byly doslova eliminovány, nahrazeny metodami infekčního učení, proti němuž jsem si zvolila imunizaci. Newyorčané stejně jako většina lidí na Zemi žili v polévce informací, která byla sama o sobě živá.</p>
<p>Vzduch byl plný jazykových kurzů, historických údajů a kulturních novinek. Komerční ventilátory v klíčových lokalitách chrlily mraky virů a bakterií, infekční informace se daly získat také ve speciálních kabinách, kde bylo k dispozici cokoli, co by si odhodlaný Newyorčan mohl přát. Imunizace sloužila jako preventivní opatření proti alergické reakci u přirozených návštěvníků, kteří na zdejší polévku nebyli zvyklí.</p>
<p>Slunce zapadlo za mohutnou krychli obytného komplexu v New Jersey, všude se rozzářila světla a zalila město, skrápěné mrholením, svým zlatem.</p>
<p>Ze zdí vyskočily obrazové reklamy, záplava neodbytných symbolů, které mi nic neříkaly. Nabízení zboží prostřednictvím reklamních spotů tu bylo dovedeno až k jemnému umění. Zákazníkům se platilo, aby nosili speciální vysílačky, které jejich zájem okamžitě oznamovaly reklamním stěnám. Ty jim ukazovaly pouze to, co by pro ně přicházelo v úvahu: různé výrobky, značkové LitVidy, nové simy, společenské akce. Být zákazníkem se svým způsobem stalo výdělečným zaměstnáním. Našli se Newyorčané, kteří zahajovali kariéru tím, že se stávali objektem reklamy, měnili svou identitu, když cestovali do jiné městské části, kde směňovali nákupní kredit získaný ze sledování reklam za ještě vyšší příjmy z reklamní konzumace.</p>
<p>Já jejich vysílačku nevlastnila, takže jsem viděla jen projikované symboly, plující nad mou hlavou jako podivný hmyz.</p>
<p>Podle toho, co mě na univerzitě naučili o řízení státu, se pozemský ekonomický systém už v jedenadvacátém století stal tak složitým, že jeho model dokázaly vytvořit jedině mysliče. A spolu s tím, jak se mysliče stávaly stále komplikovanějšími, zvyšovala se i složitost ekonomických vzorců, až bylo všechno jemně vyváženo jako na špendlíkové hlavičce.</p>
<p>Není divu, že za takových okolností mohou kulturně-psychologické faktory hrát klíčovou roli ve stabilitě hospodářství.</p>
<p>„Casseio!“ Orianna stála na nízké zídce a vyhlížela mě nad hlavami davu. Objaly jsme se na kraji chodníku. „Tak ráda tě vidím! Jaká byla cesta?“</p>
<p>Zasmála jsem se a potřásla hlavou, celá omámená vším, co jsem viděla. „Připadám si jako…“</p>
<p>„Ryba vytažená z vody?“ zazubila se Orianna.</p>
<p>„Spíš jako tonoucí pták!“</p>
<p>„Kalkata by tě zabila!“ smála se.</p>
<p>„Tak tam nechoďme.“</p>
<p>„Má milá, teď se vydáme na jedno klidné místo na Východní Čtyřiašedesáté, které patří mé matce, v historické čtvrti. Chce se s tebou setkat parta mých přátel.“</p>
<p>„Ale já mám jen pár dní…“</p>
<p>„Ty má prostoro! Je to hrozně vzrušující! Dokonce jsi v LitVidech, víš o tom?“</p>
<p>„Ach bože, jistě.“</p>
<p>Vzaly jsme si taxík a Orianna mi přehrála ze svého panelu čerstvé zprávy. Napojila se na Celozemskou síť a nechávala si vyhledat všechno, co se týkalo naší návštěvy. V kabině taxíku pluly obličeje Bithrase, Allena a mě jako hlavy malých panenek. Zhuštěné texty a symboly se hnaly rychlostí sníženou pro mé nezkušené oči. Pochytila jsem asi dvě třetiny z toho, co bylo řečeno. GEWA a GSHA se spojily s Euroconem, aby nabídly celosvětový přístup k tomu, čemu se začínalo říkat Marťanská otázka: naše neochota nebo neschopnost připojit se k Útoku.</p>
<p>„Pěkně vás do toho tlačí už předem,“ poznamenala vesele Orianna.</p>
<p>Byla jsem zděšena.</p>
<p>Postranní komentáře se zabývaly našimi osobními životy a zobrazovaly nás jako nejlepší diplomaty, jaké může Mars nabídnout; to poslední mi zaznělo ironicky, ale v té rychlosti jsem nedokázala všechno obsáhnout.</p>
<p>„Jsi slavná, drahoušku,“ řekla Orianna. „Dívka z pohraničí. <emphasis>Domeček na náhorní plošině. </emphasis>Lidé to milují!“</p>
<p>Příliš mě nezajímalo, co říkají o mně, šlo mi spíš o detaily v pozadí. GEWA, která se postavila do čela všech aliancí, zahájí vyjednávání s Marsem po skončení toho, co vláda Spojených států označovala za „zdvořilé dialogy“ se členy stálé komise Kongresu.</p>
<p>Musela jsem hrát svou roli. Skutečné zděšení mému výkonu jen dodá na věrohodnosti. „To je děsné,“ zamračila jsem se. „Dokonale sprosté a neslušné. Nikdy bych něco takového od Země nečekala.“</p>
<p>„Jen čekej!“ Orianna soucitně svraštila čelo. Taxi zastavilo před osmipatrovou budovou z kamene a oceli s blyštícími se skleněnými dveřmi. Dveře se s tichým zvukem, podobným vzdechu, otevřely, Orianna přede mnou vtančila dovnitř, vyhýbajíc se davům plynoucím po chodníku. „Až s tebou já a moji přátelé skončíme, budeš vědět, že máš očekávat <emphasis>cokoliv</emphasis>.“</p>
<p>„Nebýváme tu moc často,“ řekla, když jsme vystoupily z výtahu. Nesla se na dlouhých nohou chodbou jako dychtivé hříbě. Zpomalila jen natolik, abych ji dohonila. „Máti nám svůj byt na pár dní půjčila. Můj pokoj tady je úplně stejný jako ten v Paříži. Mám ho tu už od dětství.“</p>
<p>Dveře do bytu číslo 43 vypadaly dost obyčejně – dřevěný obklad s mosaznými číslicemi. Orianna položila dlaň na čidlo a dveře se zhouply dovnitř. „Máme hosta!“ zavolala. Před námi se táhl šedý kruhový tunel s bíle vyznačeným chodníkem. Tunel se kolem nás nadouval a neměl žádný zřetelný tvar.</p>
<p>„Vítejte doma. Co pro vás můžeme udělat, Orianno?“ zeptal se měkký mužský hlas.</p>
<p>„Nějakou nóbl konzervativní výzdobu pro našeho hosta. A pověz Shrugovi a Kitovi, aby vstali a přišli přivítat mou kamarádku.“</p>
<p>Tunel hbitě vytvořil smetanově zbarvené vybavení se zlatými ozdobami, šatník z růžového dřeva se otevřel, aby přijal můj kabát a Oriannin přehoz. „Anglické regentství,“ poznamenala Orianna. „Tak si Kite představuje konzervativní bydlení.“</p>
<p>Shrug, Kite – znělo to tak <emphasis>módně. </emphasis>Napadlo mě, že možná budu téhle návštěvy litovat.</p>
<p>„Ta jména neřeš,“ pravila Orianna a dokončila předělávku pokoje ve stylu regentství. „Všichni moji přátelé jsou posedlí vernoringem. Pracují a baví se pod falešnými jmény. Ta pravá ani neznám. Nevědí o tom ani jejich rodiče.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„To je taková hra. Dvě pravidla – nikdo neví, co děláš, a ty neděláš nic nezákonného.“</p>
<p>„A nepřicházíte tak o všechnu legraci z těch svých kryptonymů?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Jejda – krypto! Skoro jako hrobka. Promiň. Nesnáším dvojznačná slova. My tomu říkáme vernoring.“</p>
<p>„A nepřipravujete se tím o legraci?“ trvala jsem na své otázce.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Orianna zamyšleně. „Co je nezákonné, škodí. Škodit je hloupost. Hloupost, to je jiná hra, a tu my nehrajeme. Tady je Kite.“</p>
<p>Kite vešel dvojitými dveřmi, oblečen do vybledlé denimové košile a kalhot. Mohl měřit asi dva metry, možná o pár centimetrů méně, a nesl si zelenobíle strakaté kotě.</p>
<p>Orianna nás představila. Kite se usmál, předvedl lehkou úklonu a podal mi volnou ruku. Vypadal dost přirozeně – pohledný, ale ne přespříliš, trochu ostýchavé chování. Dřepl si se zkříženýma nohama na orientální koberec, kotě si hrálo s perským vzorem. Nad námi se rozsvítilo světlo a zalilo zvířátko loužičkou jasu. Kotě spokojeně zamňoukalo a otočilo se na hřbet.</p>
<p>„Dnes večer si společně někam vyrazíme,“ řekla Orianna. „Kde je Shrug?“</p>
<p>„Myslím, že spí. Strávil poslední tři dny prací na nějaké zakázce.“</p>
<p>„No tak ho vzbuď.“</p>
<p>„Jen si ho vzbuď sama,“ navrhl jí Kite.</p>
<p>„S potěšením.“ Orianna vyskočila ze židle a vrátila se do hlavní chodby. Slyšeli jsme, jak buší na dveře.</p>
<p>„Mohla na něj normálně bzuknout,“ mínil Kite smutně. „Někdy si prostě musí hrát na bouřku.“</p>
<p>Zamumlala jsem souhlas.</p>
<p>„Ale jinak je vážně roztomilá. To už jistě víš.“</p>
<p>„Mám ji moc ráda,“ potvrdila jsem.</p>
<p>„Je jedináček, v tom to vězí,“ dodal Kite. „Já mám bratra a sestru. A ty?“</p>
<p>„Bratra. A spoustu pokrevních příbuzných.“</p>
<p>Kite se usmál. Úsměv činil jeho obličej nadpřirozeně krásným. Mžikla jsem a odvrátila zrak.</p>
<p>„Není to hrozné, když tě pořád natáčejí?“</p>
<p>„Už mě to unavuje.“</p>
<p>„Víš, musíš si všímat, koho se dotýkáš… Jako třeba s kým si potřeseš rukou a tak. Lidi z LitVidu moc neřeší cizí soukromí. Klidně ti můžou dotykem vpašovat do těla pozorovatele.“ Zvedl prsty složené do špetky a pohlédl na mě maličkou škvírou. „Některé jsou fakt mikro. Schovají se úplně všude.“</p>
<p>„Není to protizákonné?“</p>
<p>„Pokud sis nepodala žádost o právo na soukromí, můžou klidně namítat, že jsi podle zvykového práva volně k dispozici. Potom jsi chráněná jedině v místech, kde je sledování výslovně zakázáno. Tam se pozorovatelé vypnou. Většinou.“</p>
<p>„To jsou kecy,“ promluvil hluboký, jakoby lví hlas. Otočila jsem se a uviděla, jak Orianna jednou rukou táhne do pokoje velmi mohutného hranatého muže s velmi mladou tváří. „Za poslední čtyři roky nikdo nenastražil pozorovatele bez dovolení,“ prohlásil muž s mladou tváří. „Ne po procesu Wayne versus Oko Veřejnosti L.A.“</p>
<p>„Casseia Majumdarová z Marsu – Shrug. Studoval práva. Má skoro tolik mentálních doplňků jako já.“</p>
<p>Shrug klesl na jedno koleno, já zůstala stát, ale stejně jsem mu dosahovala stěží k bradě.</p>
<p>„Těší mě,“ řekl a políbil mi ruku.</p>
<p>„Přestaň s tím,“ zarazila ho Orianna. „Casseia je <emphasis>moje </emphasis>partnerka.“</p>
<p>„Jen se nekruť,“ pravil Shrug.</p>
<p>„Jsme simové sestry,“ bránila se Orianna.</p>
<p>„No tohle, takové okolky!“ usmíval se Kite.</p>
<p>Mám dojem, že ze všeho, co jsem vyslechla během doby strávené v New Yorku, jsem porozuměla stěží třetině.</p>
<p>Znovu jsme byli venku na ulici, držela jsem se za ruce se Shrugem a Oriannou, pak zas s Oriannou a Kitem a nechala jsem se vést, někam, kamkoli. Kite byl opravdu velmi přitažlivý a zřejmě nic nenamítal proti troše flirtování, i když spíš jen tak aby naštval Oriannu, než aby na mě udělal dojem. Můj panel zaznamenával ulice a směry pro případ, že bych potřebovala najít zpáteční cestu k Penn Station; kromě toho obsahoval všechny mapy města, vlastně všech měst na Zemi. Sotva bych mohla zabloudit, leda by mi někdo ukradl panel… A Orianna mě ujistila, že v New Yorku skutečně žádní zloději nejsou.</p>
<p>„To je ale hrůza,“ poznamenala jsem poťouchle.</p>
<p>„Jo,“ přikývla, „ale to neznamená, že tady nic neriskuješ. Musíme si dávat pozor na rizika, která si sami vybereme.“</p>
<p>„Já bych si vybral oběd,“ mínil Kite. „Znám tu poblíž úžasné staré lahůdkářství. Totálně zpátečnické.“</p>
<p>Všiml si mého výrazu údivu. „Zpátečnické. To znamená retro, atavistické, historické. Všechno jsou to teď módní výrazy, žádná křeč.“</p>
<p>„Na Marsu to má docela jiný význam,“ řekla jsem.</p>
<p>„Zpátečníci jsou lidé, kteří chtějí zachovat strukturu Spojených rodin,“ vysvětlila Orianna.</p>
<p>„A ty jsi zpátečník?“ zeptal se Shrug.</p>
<p>„Jsem neutrál,“ odpověděla jsem. „Moje rodina je pevně svázána s autonomií SR. Já se teprve učím.“</p>
<p>Jako živá demonstrace našeho tématu se objevila rodinka chasidů, oblečených v černém. Muži měli na hlavách klobouky se širokou střechou a vlasy upravené do dlouhých loken na spáncích. Ženy měly dlouhé prosté šaty z přírodních materiálů. Děti v černobílých šatech vesele poskakovaly.</p>
<p>„Jsou roztomilí, co?“ Orianna se na ně ohlédla přes rameno. „Totální zpátečnictví! Žádné doplňky, žádná terapie, kašlat na trendy.“</p>
<p>„V tomhle je New York nejlepší,“ poznamenal Kite.</p>
<p>Minuli jsme trojici žen v červených čádorech, ženu, která sháněla dohromady pět modrých psů, doprovázenou arbeitrem s odpadkovým košem, pět mužů pochodujících v řadě za sebou, úplně nahých – ne že by to vadilo, jejich těla byla úplně hladká s jednotvárně opálenou kůží, mužského kentaura s koňskou částí těla zhruba poloviční velikosti, který si dokonale spokojeně klusal po chodníku s lidskou částí ve vlněném anglickém edwardiánském obleku a buřince, dvě asi desetileté dívenky v bílých úborech baletek s vílími křídly na zádech (přechodně, nebo natrvalo? To jsem nedokázala rozeznat), houf školních dětí v červených kabátcích a černých šortkách, na něž dohlíželi muži v černých sutanách („Papežští katolíci,“ podotkl Kite), další těla na zakázku s nerostnými vzory, spoustu lidí, kteří by ani na Marsu nevzbudili pozornost, a pochopitelně ‚mechaniky’, kteří si různé důležité části těla nechali nahradit kovovými krunýři s bionanotechnikou. Tyto elektivní operace byly, jak jsem slyšela, velmi nákladné, na rozdíl od mnohem levnějších celotělových náhrad. Ani se podle zákona nesměly provádět, leda by dotyčný prokázal závažnou vrozenou poruchu; tohle se až příliš blížilo pojetí Eloi nebo Deseti na třetí.</p>
<p>„Po obědě se vypravíme do Central Parku,“ řekla Orianna. „A potom…“</p>
<p>Kite se zasmál. „Orianna má styky. Ráda by ti ukázala něco, co na Marsu <emphasis>zaručeně </emphasis>nemáte.“</p>
<p>„Omphalos!“ vyhrkla Orianna. „Otec tam má podíl.“</p>
<p>Najedli jsme se v <emphasis>lahůdkářství</emphasis>, kde to vonělo pečeným masem, ke kterému jsem nikdy předtím nečichala, a pohoršilo mě to, ať už tady opravdu pekli maso, nebo ne. Zákazníci – převážně módně upravení, s vysokým procentem transformovaných – se stavěli do fronty před skleněnými boxy, plnými čehosi, co připomínalo nakrájená zpracovaná zvířata. Podle plastových štítků na kovových špejlích se jednalo o <emphasis>šunku</emphasis>, to znamená uzené prasečí nohy, <emphasis>hovězí </emphasis>(z krávy) konzervy a další, cosi zvané <emphasis>pastrami</emphasis>, opět něco z krávy, pokryté pepřem, uzené ryby, ryby ve zkvašených mléčných produktech, zelenina v láku a octě, vepřové nožičky ve džbánech a další věci, které by, pokud by byly skutečné, vyvolaly i na Zemi pěkný poprask.</p>
<p>Stáli jsme u pultu, dokud prodavač nepřijal naši objednávku, načež jsme si našli stůl. Jenom marťanská zdrženlivost mi bránila, abych vyjádřila své znechucení. Orianna mi sama vybrala – bramborový salát, uzeného lososa, preclík a smetanový sýr.</p>
<p>„Mají tady nejlepší zboží ve městě,“ řekla. „Založila to tu Newyorská rezervace. Historici. Mají tu nanoumělce, který jídlo navrhuje – je to ortodoxní člen Shromáždění Abrahámova. Mají státem povolenou výjimku jíst maso, z náboženských důvodů. On sice přestal jíst maso už před deseti lety, ale pamatuje si, jak má správně chutnat.“</p>
<p>Donesli nám jídlo. Losos vypadal syrově, na omak byl slizký a měkký a chutnal slaně a pohoršlivě.</p>
<p>„Máte přece na Marsu imitace masa, ne?“ zeptal se Kite.</p>
<p>„Ne takhle autentické,“ odpověděla jsem. „Není takhle cítit.“</p>
<p>„Za to můžou tyhle historické trendy,“ ozval se Shrug. „Na napodobeninách není nic nemorálního. Nebolí to, nejde o žádné plýtvání, učí nás to, jak vlastně vypadal New York dřív…“</p>
<p>„Mám dojem, že Casseie ten losos nechutná,“ usmál se shovívavě Kite. Stačilo mi podívat se na něj a srdce mi pokleslo, jak byl krásný.</p>
<p>„Možná je zkyslý,“ řekla jsem.</p>
<p>„Opravdu je cítit nějak zatuchle,“ přidal se Kite. „Třeba to je těmi falešnými konzervačními látkami. Teď už se věci <emphasis>nekazí</emphasis>.“</p>
<p>„Přesně tak.“ Trochu mě uvádělo do rozpaků, že nedokážu pohoštění vychutnat. „Bakterie na míru. Jedí jen to, co mají určeno.“</p>
<p>„Země,“ pravil Shrug pompézně, „je jedno obrovské zoo.“</p>
<p>Pustili se do debaty o tom, jestli je ‚zoo’ ten pravý výraz. Nakonec se shodli na slově ‚zahrada’.</p>
<p>„Dochází na Marsu k mnoha vraždám?“ zeptal se Shrug.</p>
<p>„Občas. Ne moc,“ odvětila jsem.</p>
<p>„Shruga fascinují násilné zločiny,“ vysvětlila mi Orianna jeho otázku.</p>
<p>„Strašně bych si přál hájit skutečného vraha. Je jich teď tak málo… Za poslední rok došlo v New Yorku k deseti vraždám.“</p>
<p>„Mezi padesáti miliony obyvatel,“ doplnil Kite, potřásaje hlavou. „To s námi provedla terapie. Možná už je nám všechno jedno, takže nám vraždění nestojí za to.“</p>
<p>Orianna na něj zabečela se sevřenými rty.</p>
<p>„No ne, vážně,“ pokračoval Kite. „Shrug říká, že by chtěl být obhájcem v případu vraždy. Opravdové. Ale patrně nikdy žádnou neviděl. <emphasis>Vražda. </emphasis>Člověku stydne krev, jen to slovo slyší.“</p>
<p>„Tak jaké vášně vládnou na Marsu?“ zajímal se Shrug. „Vražedné?“</p>
<p>Zasmála jsem se. „Naposled jsem slyšela o vraždě, když na odlehlé stanici manželka zabila svého manžela. Jejich rodina – jejich Spojená rodina – trpěla zhoubným vyčerpáním –“</p>
<p>„Úžasné výrazy!“ poznamenal Shrug.</p>
<p>„– finančním vyčerpáním. Nechali je samotné na stanici a celý rok se o ně nikdo nezajímal. Jejich SR dostala pokutu, ale nemohla zaplatit. Je to dost nezvyklé,“ dokončila jsem. „I u nás se narušení lidé musí podrobit terapii.“</p>
<p>„Aha, takže vražda je <emphasis>narušení?</emphasis>“ přeptal se Kite. Usilovně se mě snažil vyprovokovat.</p>
<p>„Kdybys byl tou obětí, nejspíš by sis to myslel,“ ujistila jsem ho.</p>
<p>„Všude samé zdraví, všude plno elánu, nikde žádná temná zákoutí,“ pravil Kite lítostivě. „O čem by se tu dalo psát? V našich nejlepších LitVidech vystupují postavy, které nikdy nepoznaly terapii. Ale jak můžeme psát o našich skutečných životech, co my vůbec víme? Rád bych dělal simy, ale duševní zdraví člověka vážně omezuje.“</p>
<p>„Teď ti vylévá srdce,“ poznamenala Orianna. „Nevykládá o tom lidem, kteří se mu nelíbí.“</p>
<p>„I mezi zdravými lidmi existuje spousta konfliktů, třeba politické neshody,“ navrhla jsem. „Rozhodování a plánování.“</p>
<p>Kite smutně zavrtěl hlavou. „To nás stěží přivede ke smyslu naší existence. Ani nás to nedostane na pokraj nervového zhroucení. Chtěla bys takhle žít?“</p>
<p>Nevěděla jsem, jak na tohle odpovědět. „Vždyť to právě teď dělám,“ řekla jsem nakonec.</p>
<p>„Musíš se na to podívat ve větším měřítku,“ objasnil Kitovi Shrug. „Má pravdu. Střety organizací a vlád. Takové věci se pořád dějí. GEWA proti GSHA. Z toho by byl bestseller.“</p>
<p>„I to už nám berou,“ stěžoval si Kite. „Žádné války, nic než ekonomické třenice za zavřenými dveřmi. Nic, z čeho by se rozbušilo srdce.“</p>
<p>„Kite je romantik,“ ozvala se Orianna.</p>
<p>Zdálo se, že ho její poznámka upřímně naštvala. „Vůbec ne! Romantici sami sebe <emphasis>ničí</emphasis>.“</p>
<p>„Tos řekl jako pravé dítě své doby,“ pravil Shrug. „Kite si hrozně zakládá na svém zdraví. Vášeň, život až na doraz, ale žádné riziko, prosím.“</p>
<p>Kite se zazubil. „Ještě jsem se nesetkal s vášní, která by se mi nelíbila. Jenom bych nechtěl, aby si mě přivlastnila.“</p>
<p>Herec v roli číšníka mi odnesl talíř.</p>
<p>###</p>
<p>Omphalos zabíral pět hektarů na jižním konci Manhattanu poblíž Battery Parku. Sestával z velké krychle obklopené menšími krychličkami, všechny byly zářivě bílé se zlatými ozdobami. Navenek působil jako cosi nesmírně mocného.</p>
<p>U brány na samém okraji areálu Orianna nastavila dlaň a odpověděla na několik otázek arbeitra bezpečnostní služby. Pak se nás ujal lidský strážce, zavedl nás do přilehlé místnosti, sedl si za stůl a zeptal se na důvod naší návštěvy.</p>
<p>„Chtěla bych soukromě mluvit s rezidentem,“ požádala Orianna. Překvapeně jsem na ni pohlédla, nic takového předem nenaznačila.</p>
<p>„Budu potřebovat vaše pravá jména a původ už jen k žádosti o prověření,“ řekl.</p>
<p>„Takže my jsme tím pádem mimo,“ prohlásil Shrug. Kite souhlasně přikývl. „Počkáme venku.“ Orianna slíbila, že nám to nebude trvat déle než hodinu či dvě. Arbeitr její přátele vyprovodil k přední bráně.</p>
<p>Strážce rychle vyhledal veřejně dostupné údaje o porušování bezpečnosti a mentálním zdraví. „Vy jste Marťanka,“ pravil a podíval se na mě. „Nepoužíváte vernor.“</p>
<p>Přitakala jsem.</p>
<p>„Pozemšťané se na vás snaží udělat dojem?“ zeptal se s pohledem upřeným na Oriannu.</p>
<p>„Vy jste Marťan?“</p>
<p>„Ne. Ale jednou bych se k vám rád podíval.“ Poradil se s panelem a souhlasně pokývl. „Mám k dispozici váš životopis a obrázky ze stovky LitVidů… Jste celebrita. Všechno v pořádku. Vítejte v areálu Omphalos Šest, ve svém prvním pohledu na nebesa. Držte se prosím průvodce.“</p>
<p>„Jaké tu máš konexe, kromě toho, že je tvůj otec jejich akcionář?“ zeptala jsem se Orianny, když nás arbeitr vedl podzemním tunelem do hlavní krychle.</p>
<p>„Mám tady rezervaci, až dosáhnu věku dvou set let,“ odpověděla. „Ještě nevím, jestli ji využiju. Možná prostě umřu, než…“ Zazubila se na mě. „Teď se mi to mluví. Třeba se stanu Eloi a skončím na Marsu nebo v Pásu… Kdo ví, jak bude tou dobou všechno vypadat?“</p>
<p>„S kým budeme mluvit?“ zajímala jsem se.</p>
<p>„S přítelem.“ Přitiskla si prst na rty. „Velké Oko se dívá.“</p>
<p>„Co to má být?“</p>
<p>„Zdejší myslič. Má opravdu vysokou úroveň. Vůbec ne jako Alice, to mi věř. Patří k těm nejlepším, jaké kdy Země vytvořila.“</p>
<p>Potlačila jsem nutkání bránit Alici. Orianna měla nepochybně pravdu.</p>
<p>Vnitřek budovy byl stejně působivý jako vnější vzhled. Atrium se zvedalo asi dvacet metrů nad krátký chodník. Cestička končila u šachty výtahu, která stoupala nahoru ke kraji atria a klesala dolů skrz třpytivé černé jezero. Stěny z nanokamene, podlahy oddělené od stěn několika centimetry prázdného prostoru, odpružené a podepřené polem, aby odolaly napětí a tlakům zvenčí – a samoopravující stanoviště v každém koutě. Konzervativní, solidní.</p>
<p>„Nad námi jsou byty,“ řekla Orianna. „Asi deset tisíc nájemníků. Sto bytů plné velikosti, pro lidi, kteří se chtějí přihlásit a za pár týdnů zase odhlásit. Neangažované, dalo by se říct. Zbytek tvoří kabinky pro teplý spánek.“</p>
<p>„Tráví čas sněním?“</p>
<p>„Simy na zakázku a vzdálené čití. Omphalos má androidy a arbeitry, vybavené smysly s lidskou rozlišovací schopností, po celém světě. Má kdykoli přístup ke kterémukoli z nich, a v tom to vězí – tedy oni v tom vězí. Zdejší nájemníci mohou být, kdekoli si přejí. Někteří z arbeitrů dokáží projikovat obraz nájemníka, napodobit ho, jako bys s ním hovořila osobně. Pokud ti jde jen o odpočinek a relaxaci, Omphalos zaměstnává ty nejlepší tvůrce simulací. Potencovaná umění a literární fantazie.“</p>
<p>Z četby i z Oriannina líčení na <emphasis>Tuamotu </emphasis>jsem věděla, že většina omphalských rezidentů setrvává v dlouhodobém teplém spánku a jejich těla jsou přitom obklopena lékařskou nanotechnikou. Technicky se sice nejedná o Eloi – nemohou se procházet po okolí, nezabírají místo novým občanům a nepřipravují je o pracovní příležitosti –, ale délka jejich života není známa. Omphalos slouží jako útočiště pro velmi bohaté a velmi mocné, kteří si nepřejí být vyhoštěni na Mars nebo do Pásu, ale přitom touží žít déle. Lékařská péče – čištění a proplachování, cvičení a tonizace, udržování těla i mysli ve zdraví – lékařská péče bez omezení – proklouzla dírou v zákoně.</p>
<p>Tento Omphalos a dvaačtyřicet podobných budov, rozmístěných po celém světě, neměla běžná populace příliš v lásce. Ale zdejší zákazníci vpletli svou zákonnou ochranu hluboko do tkaniny pozemských vlád.</p>
<p>„Proč bys sem nechtěla jít? Ten strážce povídal něco o nebesích.“</p>
<p>Orianna mě předběhla, schoulila ramena. „Běhá mi z toho mráz po zádech.“ Přivolala výtah, který přijel okamžitě.</p>
<p>Výtah zastavil. Orianna mě vzala za ruku a vedla mě chodbou, která mohla klidně patřit přepychovému hotelu v retro stylu časných dvacátých let. Květiny v glazovaných vázách na dřevěných stolech, nemetabolické koberce, patrně z pravé vlny, tmavozelené s bílými vloženými květinovými motivy.</p>
<p>Orianna našla dveře, které hledala. Jemně zaklepala a dveře se otevřely. Vstoupily jsme do malého bílého pokoje se třemi empírovými židlemi a stolem. Pokoj byl cítit růžemi. Stěna před židlemi se rozjasnila. Když jsme pohlédly skrze sklo dozadu, objevil se před námi virtuální obraz s vysokým rozlišením. Černovlasá, drsně pohledná žena v pozdním středním věku seděla na bílé litinové židli uprostřed překrásné zahrady, ve stínu stromů, mezi řadami keřů obsypaných rudými, modrými a žlutými růžemi. Řady se v perspektivě sbíhaly k velikému viktoriánskému skleníku. Na obzoru se vysoko vzdouvala mračna. Scéna připomínala horký vlhký den s předzvěstí bouřek.</p>
<p>„Zdravím, paní Muirová,“ přivítala se Orianna se ženou. Připadala mi povědomá, ale její tvář jsem si nedokázala zařadit.</p>
<p>„Nazdar, Ori! Je milé, žes mě přišla navštívit.“ Zářivě se usmála.</p>
<p>„Paní Muirová, tohle je moje přítelkyně Casseia Majumdarová z Marsu.“</p>
<p>„Ráda vás poznávám,“ řekla žena. „Znáš paní Muirovou, Casseio?“</p>
<p>„Lituju, neznám.“</p>
<p>Orianna zavrtěla hlavou a sešpulila rty. „Nemá žádné doplňky. To je vždycky trochu nevýhoda. Toto je prezidentka Danielle Muirová.“</p>
<p>Tak <emphasis>tohle </emphasis>jméno už jsem slyšela.</p>
<p>„Prezidentka Spojených států?“ přeptala jsem se. Jistě na mně bylo poznat, jaký dojem to na mě udělalo.</p>
<p>„Před čtyřiceti lety.“ Paní Muirová naklonila hlavu ke straně. „Prakticky jsem už zapomenuta, znají mě jen přátelé a také má kmotřenka. Jak se máš, Ori?“</p>
<p>„Skvěle, madam. Omlouvám se, že jsem se nezastavila dřív… Víte, že jsme byli pryč.“</p>
<p>„Na Marsu. Vracela ses stejnou lodí jako slečna Majumdarová?“</p>
<p>„Ano. A přiznávám, že jsem sem za vámi přišla za určitým účelem.“</p>
<p>„Doufám, že je to něco zajímavého.“</p>
<p>„Na Casseiu je vyvíjen nátlak, madam. Já jsem příliš nevzdělaná, abych přišla na to, co se vlastně děje.“</p>
<p>Exprezidentka Muirová se naklonila dopředu. „Tak povídej.“</p>
<p>Orianna zvedla ruku. „Můžu?“</p>
<p>„Ovšem,“ odvětila paní Muirová. Ze stěny se vysunul port, Orianna přitiskla prst na senzor a předala jí informace.</p>
<p>Představila jsem si bývalou prezidentku, jak leží v teplém spánku za skleněnou stěnou, omývaná vířícími červenými a bílými proudy lékařské nanotechniky jako jahodovým džusem a smetanou.</p>
<p>Paní Muirová se usmála a upravila si křeslo, aby seděla proti nám. Užasla jsem nad zvukovým efektem – i ten jako by nás ujišťoval, že jsme s ní někde na zahradě. Stěny místnůstky postupně bledly a vytrácely se. Brzy jsme také seděly ve stínu rozložitého stromu a ovíval nás vlhký vzduch. Cítila jsem růže, čerstvě posekanou trávu a něco, z čeho se mi ježily chloupky na pažích. Elektřinu. Bouřku.</p>
<p>„Pracujete pro velkou Spojenou rodinu finančníků. Vlastně jste spíš členkou rodiny, že, Casseio?“ Její hlas, zabarvený melodickým jižním přízvukem, se nesl vlhkým vzduchem a zněl teple a účastně.</p>
<p>„Ano, madam,“ odvětila jsem.</p>
<p>„Jste pod tlakem… Byli jste pozváni, abyste svědčili před Kongresem, ale z nějakého důvodu vás odsunuli na jinou kolej.“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Pohlédla jsem na Ori. „Nemohu tady odhalovat rodinné záležitosti, paní. Ori… Orianna mě sem vzala, aniž by mi něco prozradila předem. Jsem poctěna, že se s vámi smím seznámit, ale…“ V rozpacích jsem umlkla.</p>
<p>Paní Muirová naklonila hlavu dozadu. „Někdo v aliancích se rozhodl, že ho Mars dráždí, a já nedokážu odhadnout proč. Vy totiž nemáte pro Spojené státy nijak mimořádný význam, ostatně ani pro GEWA nebo GSHA či Eurocon nebo ostatní aliance.“</p>
<p>Orianna se zamračila a vrátila se pohledem k obrazu Muirové. „Můj otec tvrdí, že na Zemi není politik, jemuž by se dalo věřit, kromě Danielle Muirové,“ řekla.</p>
<p>Má nedůvěřivost tím naopak neobyčejně vzrostla, pokaždé jsem se naježila, když ode mě lidé vyžadovali důvěru a říkali si o ni. Nějakému duchovi, iluzi reprezentující člověka, jehož jsem nikdy osobně nepotkala, prostě nemůžu věnovat plnou důvěru, když na to nemám právo ani postavení.</p>
<p>Na druhou stranu mnohé z toho, co jsme tu dělali, bylo veřejně známo – a nebyl tudíž důvod nepokračovat v naší konverzaci aspoň na této úrovni.</p>
<p>„Marťané stojí stranou, pokud jde o tendence ke sjednocení Sluneční soustavy,“ prohlásila jsem.</p>
<p>„To děláte dobře.“ Muirová předvedla lišácký úsměv. „Nemusí se hned každý podrobit aliancím.“</p>
<p>„No, zase tak úplně dobře to není,“ namítla jsem. „Nejsme si jisti, jestli se vůbec dokážeme sjednotit sami. Země očekává účast partnera, který umí držet pohromadě. Zdá se, že nejsme s to splnit její očekávání.“</p>
<p>„Velký útok,“ podotkla paní Muirová.</p>
<p>„Správně,“ kývla Orianna.</p>
<p>„To je zřejmě součást toho všeho.“</p>
<p>Paní Muirová smutně potřásla hlavou. „Podle mých zkušeností s Marťany z doby, kdy jsem byla prezidentkou, se domnívám, že Mars má obrovské možnosti. Ale Velký útok se klidně může obejít bez vás. Stěží vás někdo bude postrádat.“</p>
<p>Znovu mě popadla zlost. „My si ale myslíme, že bychom měli čím přispět.“</p>
<p>„V podstatě se nechcete zúčastnit, ale jste hrdí, že vás o to žádají, dokonce hrdí, že na vás tlačí, že?“ zeptala se Muirová.</p>
<p>„To není úplně přesné, madam,“ bránila jsem se.</p>
<p>Její tvář – tvář jejího obrazu – téměř nepostřehnutelně ztvrdla. I přes její vřelý tón a přívětivé chování jsem pocítila chlad záporného posudku.</p>
<p>„Casseio, Ori mi říká, že jsi bystrá, velmi schopná, ale něco ti chybí. Vaše suroviny a hospodářství by při žádném Velkém útoku mnoho neznamenaly. Mars je v rámci plánů Sluneční soustavy příliš malý. Čím byste mohli přispět, co by mělo význam odpovídající úsilí, které na vás Země vynakládá?“</p>
<p>Ta otázka mě uvedla do rozpaků. Vzpomněla jsem si, že Bithras bral v úvahu i toto vysvětlení, ale já ho nekriticky pustila z hlavy.</p>
<p>„Možná víte něco, co mi nesmíte prozradit, a já to od vás ani neočekávám, když zvážím vaši zodpovědnost a loajalitu. Ale berte to jako radu od staré, prastaré političky, která pomáhala sázet – někdy k vlastní lítosti – pár stromů, které nyní dozrály a nesou ovoce. Ten Velký útok, kolem něhož dělají tolik povyku, to je jen zástěrka. Zemi velice záleží na něčem, co máte, co umíte nebo možná budete umět. Jelikož nejste schopni zorganizovat efektivní vojenskou operaci a vaše ekonomická síla je zanedbatelná, co by to asi mohl Mars mít, Casseio, že se toho Země bojí?“</p>
<p>„To nevím,“ řekla jsem.</p>
<p>„Něco, co dokážou malí a slabí právě tak jako velcí a mocní, něco, co představuje <emphasis>strategickou </emphasis>změnu. Jistě vás napadne, co by to mohlo být. Čím by Mars mohl ohrozit Zemi?“</p>
<p>„Ničím,“ odpověděla jsem. „Jak už jste řekla, jsme slabí a bezvýznamní.“</p>
<p>„Myslíte si, že politika je čistá, poctivá hra rozumných lidí?“</p>
<p>„V nejlepším případě,“ hlesla jsem nepřesvědčivě. „Ale vaše vlastní zkušenost…“</p>
<p>„Politika Marsu byla dosud velmi primitivní,“ připustila jsem.</p>
<p>„Váš strýc Bithras… Je politicky kultivovaný?“</p>
<p>„Myslím že je.“</p>
<p>„Chcete říct, že v porovnání s vámi to tak působí.“</p>
<p>Zvedal se ve mně hněv a neklid. Nezamlouvalo se mi, když mě někdo vyslýchal, ani když šlo o společensky výše postaveného člověka. „Nejspíš ano,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Nu, politika není vždycky jen samá špína, a také každého nezkorumpuje, ale nikdy to v ní není snadné. Není lehké přimět k dohodě ani rozumné lidi z podobného prostředí. Přimět k dohodě planety s odlišnou historií a naprosto odlišnými vyhlídkami, to je politická noční můra. Sama bych váhala, jestli takový úkol přijmout, a přitom se zdá, že váš strýc do toho skočil rovnýma nohama.“</p>
<p>„Je opatrný,“ namítla jsem.</p>
<p>„Je dítě, které se snaží uplatnit ve vyšší lize,“ pravila Muirová.</p>
<p>„S tím nemohu souhlasit.“</p>
<p>Paní Muirová se usmála. „Co si myslí o tom, co se tu doopravdy děje?“</p>
<p>„Pro tuto chvíli přijímáme teorii, že Země potřebuje, aby byl Mars připraven na nějakou velkou akci. Velký útok je jedna z možností.“</p>
<p>„A vy tomu skutečně věříte?“</p>
<p>„Nedovedu si představit jiný důvod.“</p>
<p>„Má drahá, osud vaší planety – vaší společnosti – možná závisí na tom, co se stane v následujících pár letech. Máte zodpovědnost, kterou vám vůbec nezávidím.“</p>
<p>„Snažím se dostát svým povinnostem, jak nejlépe dokážu.“</p>
<p>Paní Muirová přikryla své šedé oči víčky. Uvědomila jsem si, že mi kladla otázky jako jeden politik druhému a že jsem jí dávala nedostatečné odpovědi.</p>
<p>Orianna se na mě smutně dívala, jako by také odhalila u své přítelkyně slabinu.</p>
<p>„Nechtěla jsem se vás dotknout,“ pravila paní Muirová. „Domnívala jsem se, že se tu snažíme vyřešit politický problém.“</p>
<p>„Nejsem dotčena,“ zalhala jsem. „Orianna mě dnes vodila po New Yorku a já jsem vším trochu ohromená. Potřebuj u si odpočinout a všechno to nové vstřebat.“</p>
<p>„Jistě,“ přisvědčila Muirová. „Ori, pozdravuj ode mě matku a otce. Moc ráda jsem tě zase viděla. Na shledanou.“ A najednou jsme zase seděly u bílé stěny.</p>
<p>Orianna se zvedla. Ústa měla pevně sevřená a uhýbala očima, aby se nesetkala s mým pohledem. Nakonec prohlásila: „Každý se tu občas chová… příkře. Myslím, že to má něco společného s jejich vnímáním času. Casseio, nepřišly jsme sem proto, aby sis připadala méněcenná. To by bylo to poslední, co by mě napadlo.“</p>
<p>„Dala mi trochu do těla, nemyslíš?“ řekla jsem tiše. „Mars přece není tak zbytečný.“</p>
<p>„Nenech se zaslepit vlastenectvím, Casseio.“</p>
<p>Pevně jsem sevřela ústa. Takhle se mnou žádné osmnáctileté pozemské děcko nebude mluvit.</p>
<p>„Jen si poslechni, na co se tě ptala. Je velice chytrá. Musíš přijít na to, v čem jste silní.“</p>
<p>„Naše síla je mnohem větší –“ Uťala jsem samu sebe. <emphasis>Než si Země dokáže představit. Naše duchovní síla. </emphasis>Málem bych se byla pustila do patriotických výlevů, jimž jsem ani já sama nevěřila. Upřímně řečeno, ty dvě měly pravdu.</p>
<p>Na Marsu se nezrodil žádný velký politik, objevil se jen takový odporný mrňavý hmyz jako Daubleová a Connorová, nebo pošetilá paličatá mládež jako Sean s Gretyl. Tady mi strčili čumák rovnou do nepříjemné pravdy a mně se to vůbec nelíbilo. Mars byl bezvýznamný svět, nevraživý a ubrblaný. Jak by mohl představovat hrozbu pro dynamickou, moudrou, pospolitou Zemi?</p>
<p>Orianna pohlédla na prázdnou zeď a povzdechla si. „Nechtěla jsem, aby ses cítila nepříjemně. Asi jsem ti to měla říct předem.“</p>
<p>„Pro mě to byla pocta,“ řekla jsem. „Jen jsem na to nebyla připravena.“</p>
<p>„Pojďme najít Kita a Shruga,“ navrhla. „Neumím si představit, že bych tady měla žít.“ Lehce se otřásla. „Ale možná jsem prostě staromódní.“</p>
<p>Vrátily jsme se ke Kitovi a Shrugovi a strávili jsme pár hodin nakupováním ve Starém New Yorku, v opravdových obchodech se skutečným zbožím. Připadala jsem si dvojnásob staromódní – trochu vystrašená a zmatená tou čtvrtí, která měla být jakousi historickou rezervací. Kite se Shrugem vešli do obchodu s pánskými oděvy z počátku jedenadvacátého století, my je následovaly. Prodavač je zavedl do vzorkovacích kójí, vyfotil je starobylým 3-D digitizérem, potom jim předvedl, jak by vypadali podle letošní módy. Vyjádřil se pochvalně o několika úborech. „Kdybyste laskavě počkali, můžeme zboží dodat do deseti minut.“</p>
<p>Kite si objednal formální společenský oblek a požádal o dodání na krycí adresu. Shrug si odmítl cokoli koupit. Už jsme mířili ke dveřím, když za námi prodavač zavolal: „Ach! Promiňte, málem bych zapomněl… Volné lístky do psychodromu pro naše zákazníky… a jejich přátele.“</p>
<p>Kite vstupenky přijal a ukázal nám je. Tu svou strčil do úst a zamyšleně ji žvýkal. „Jdeme všichni?“ zeptal se.</p>
<p>„Co to má být?“ zeptala se Orianna.</p>
<p>„Ori taky něco neví!“ vykřikl Shrug pobaveně.</p>
<p>„To musí být něco nového,“ pravila podrážděně.</p>
<p>„Ach, to jistě,“ vmísil se prodavač. „Nový trend.“</p>
<p>„Posílený živý sim,“ řekl Kite. „Absolutní novinka. Zatím zdarma, dokud to nepřitáhne fakt davy. Chtěla bys to zkusit, Casseio?“</p>
<p>„Mohlo by to na ni být příliš,“ poznamenala Orianna varovně.</p>
<p>Vzala jsem to jako výzvu. I když jsem byla unavená a trochu rozladěná setkáním s paní Muirovou, nechtěla jsem vypadat nemoderně – rozhodně ne před Kitem.</p>
<p>„Pojďme tam,“ řekla jsem.</p>
<p>Kite nám podal lístky. Podívala jsem se na ten svůj. „Žvýkej,“ vybídl mě. „Provede u tebe kontrolu, pozná, jestli takový zážitek zvládneš, a pak si natiskneš propustku na hřbet ruky.“</p>
<p>Pomalu jsem si dala lístek do úst a zakousla se do něj. Chutnal po sluncem prohřáté květinové zahradě, vůně mě zalechtala v nose. Kýchla jsem.</p>
<p>Prodavač se usmál. „Bavte se dobře,“ popřál nám vesele.</p>
<p>Psychodrom zabíral páté a šesté podlaží mrakodrapu z dvacátého století jménem Empire State Building. Na panelu jsem zjistila, že to není daleko od Penn Station – pro případ, že bych chtěla odejít a moji přátelé byli ponořeni do své zábavy. Kite mě chytil za paži a Orianna se zbavila skupiny arbeitrů z LitVidu, kteří tu pátrali po celebritách. Kite vytvořil kolem mě zmatení – mnohočetné obrazy, všechny falešné, jako by ho doprovázelo pět či šest žen – a pronikli jsme až k přední pokladně. Vytáhlá černá žena, vysoká přes dva a půl metru, jejíž kaštanové vlasy se otíraly o strop zdobený hvězdami, zkontrolovala, jestli máme na rukou propustky, a vpustila nás do čekárny.</p>
<p>„Příští let za pět minut,“ oznámil hrobový hlas. Na stěnách se objevily tváře jako z kreslených filmů a šklebily se na nás – odpudiví záporňáci z populárních LitVidů.</p>
<p>„Zase nulová duševní úroveň,“ podotkl k tomu Shrug. „Doufal jsem v něco náročnějšího.“</p>
<p>„Já už tu byla dvakrát,“ ozvala se žena s kůží z ohebných měďnatých listů. „Tam uvnitř je to docela síla.“</p>
<p>Orianna na mě vrhla zkoumavý pohled. <emphasis>V pořádku?</emphasis></p>
<p>Kývla jsem, ale moc mě to nenadchlo. Kite, jak jsem si všimla, nasadil neurčitý výraz, ani znuděný, ani dychtivý. Po pěti minutách čekání obličejíky na stěnách zesmutněly a vybledly, otevřely se dveře a my vstoupili na rozlehlý otevřený taneční parket, už plný zákazníků.</p>
<p>Projektory na stropě a podlaze vytvořily kolem nás zrcadlový sál. Senzory v podlaze rozhodly, že Kite a já jsme pár, a oddělily nás našimi vlastními odrazy od ostatních. Neviděli jsme Shruga ani Oriannu ani ostatní účastníky, i když je bylo slabě slyšet. Kite se na mě zazubil. „Možná nám to vynahradí vraždu.“</p>
<p>Neměla jsem ponětí, co tím myslí. Zmocňovala se mě úzkost. To ovšem byly jen obavy balíka ze Zapadákova, usoudila jsem a narovnala se v ramenou, abych fyzicky posílila své odhodlání. O nic nejde, tohle je jen mentální ekvivalent jízdy na horské dráze.</p>
<p>Na pódiu pár kroků od nás se objevil štíhlý zlatý muž. „Vážení přátelé, potřebuji vaši pomoc,“ pronesl vážně. „Za milion let od této chvíle dojde k obrovské katastrofě, která úplně vyhladí lidskou rasu. To, co tu tady a teď vykonáte, může zachránit naši planetu a Sluneční soustavu před útokem sil tak nesmírných, že je nedokážeme ani popsat. Doprovodíte mě do blízké budoucnosti?“</p>
<p>„Jasně,“ odpověděl Kite a položil mi ruku na rameno.</p>
<p>Zlatý muž i zrcadlová síň zmizely. Vznášeli jsme se v prostoru mezi hvězdami. Hlas zlatého muže nám dal první instrukci. „Připravte se na tranzit.“</p>
<p>Kite mi pustil rameno a vzal mě za ruku. Hvězdy se kolem nás rozlétly, jak jsem očekávala, před námi se objevila vzdálená Země. V hlavě se mi objevily potřebné informace.</p>
<p><emphasis>V této budoucnosti jsou veškeré prostředky ovládány molekulárními čakrami, které jsou vloženy do každého jedince už při narození jako jeho strážci a učitelé. Vaše první čakra je dobrý přítel, ale nastala jistá záludná porucha – v dětských léčebných střediscích došlo k osvobození evolvonu. Zlovolná čakra napadla celou generaci. Přišli jste o svá vrozená práva, byli jste odříznuti od zdrojů energie a výživy. Vaše generace žije uprostřed nadbytku, a přitom strádá. Musíte najít na Zemi, plné nebezpečí, Kliniku přirozené obnovy, vyřadit působení čaker, nalézt kořeny své nové duše a zabránit těm, koho ovládli Zlí Páni, v proměně Slunce v supernovu.</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Zní </emphasis>to dost chabě,“ zašeptala jsem Kitovi.</p>
<p>„Jenom chvíli počkej,“ odpověděl.</p>
<p>O této Zemi budoucnosti jsem se dozvěděla víc, než by mi bylo milé. Nebyla tu žádná města – světadíly pokrývaly rozsáhlé plochy divočiny. Věděla jsem, že je to způsobeno tím, že nedokážu přivolat svou řídicí čakru.</p>
<p><emphasis>Někde tady, na Klinice přirozené obnovy, je váš učitel. Nevíte, jak vypadá – může to být třeba květina nebo strom. Ale obsahuje vodítko, které vám umožní znovu se ujmout řízení…</emphasis></p>
<p>Stěží bych si uměla představit něco nudnějšího. Nejraději bych se na Kita usmála a ujistila ho, že to nic není, že se to ani nevyrovná té komerční slátanině, kterou mi ukázala Orianna.</p>
<p>Potom se mi v mysli něco otřáslo. Náhle jsem byla plná obav a hlubokého odporu – k těm zlým čakrám, které mě připravily o má práva, ke hrozícímu konci všeho. A spolu se strachem se objevila prvotní potřeba spojit síly – s Kitem a s kýmkoli, kdo byl po ruce.</p>
<p>Přinejmenším otřepaná zápletka, ale ještě nikdy jsem nezažila tak intenzivní záplavu podstrčených emocí, ani v Oriannině simu. Hráli na mou mysl jako na klávesnici.</p>
<p>„Mám dojem, že vím, co bude následovat,“ ozval se Kite.</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>Kolem nás se objevili všichni návštěvníci psychodromu, vznášející se ve vzduchu.</p>
<p>„Tohle je fakt špičková věc,“ ujistil mě Kite.</p>
<p>Zlatý muž nám pomalu vplul do zorného pole, doprostřed naší nebeské báně s několika stovkami duší. „Nakonec jsme sem všichni dorazili, a v dostatečném počtu,“ pravil. „Teď se musíme spojit v týmy, které se stanou rodinami, tudíž si budou bezvýhradně věřit. Jsme na to připraveni?“</p>
<p>Všichni jsme dali najevo souhlas, včetně mě. Byla jsem zkušeně předem zpracována – ve všech nervech mi to zpívalo vzrušením a očekáváním.</p>
<p>„Spojme se do rodin.“</p>
<p>Zlatý muž obkroužil skupiny po dvaceti širokými zářivými červenými kruhy. Naše oblečení zmizelo. Transformovaní nabyli svých přirozených tvarů, či přinejmenším takových, jaké si řídicí myslič – jak jsem předpokládala – představoval. Já ani Kite jsme se nezměnili, až na to, že jsme teď byli nazí.</p>
<p>Spojili jsme ruce a vznášeli se v kruhu, podobni parašutistům ve volném pádu.</p>
<p>„První krok,“ řekl zlatý muž, „je sjednocení. Nejlepší způsob, jak ho dosáhnout, je tanec, při němž splývá vaše přirozená energie, vaše přirozená sexualita.“</p>
<p>Byla to orgie.</p>
<p>Hra mě zpracovala tak dokonale, že jedna moje část se skutečně chtěla milovat – obzvlášť s Kitem – a nic nenamítala. Řídicí myslič zkušeně využíval našich sexuálních instinktů, a tentokrát – na rozdíl od Oriannina simu – sex působil reálně. Mé tělo věřilo, že se opravdu miluje, přestože mě střízlivý vnitřní hlas přesvědčoval, že to není pravda.</p>
<p>Zážitek přerostl v cosi většího, naše mysli se spojily a pracovaly společně. Simulace nás nutila, abychom se pohybovali po podlaze v tanci, jenž rezonoval našimi pocity. Byli jsme hluboko ponořeni do své alternativní reality a uvědomovali jsme si tanec, jemuž odpovídaly naše osobní schopnosti a nadání. Nikdy jsem se nepovažovala za zvláštní tanečnici, ale tady to nevadilo – zapadla jsem dokonale. Tanec byl úžasný.</p>
<p>Všichni jsme spojili schopnosti svých postav – pohlédli jsme dolů na Zemi, tak křehkou a ohroženou – a milovali jsme ji s náruživostí, jakou jsem nikdy nepocítila ani vůči vlastní rodině, se snovým přívalem posvátné úcty a závislosti. Byla jsem připravena udělat cokoli, cokoli obětovat, abych ji zachránila…</p>
<p>V průběhu celého toho zážitku se jakési vzdálené maličké útočiště mé vlastní osobnosti neustále zabývalo planým přemítáním, jestli právě tohle nechce Země udělat s Marsem – využít ho. Spojit se v nesmírné orgii sloužící záchraně budoucnosti. Tato moje konzervativní osobnost netrpělivě poklepávala nohou a podezírala tu zveličenou lásku k Zemi z nekalé propagandy…</p>
<p>Ale každopádně ta propaganda byla účinná a já se báječně bavila. Když se skupinový sim chýlil ke konci a náš tanec se zpomaloval – když se iluze začínala hroutit a my se vrátili do svých původních těl a probrali k plnému vědomí – cítila jsem se spokojeně a unaveně.</p>
<p>Zachránili jsme budoucnost, zachránili Zemi a Slunce, zvítězili nad zlými zmutovanými čakrami, a přitom jsem navázala vztah se všemi svými partnery. Znala jsem jejich jména, jejich povahy, ne-li důvěrné podrobnosti z jejich života. Smáli jsme se a objímali se po celém prostoru podlahy.</p>
<p>Rozsvítila se světla, začala hrát hudba, kolem nás zavířily abstraktní obrazy indukované hudbou.</p>
<p>Hodně jsme toho spolu prožili. Vůbec jsem nepochybovala, že by mě každý z nich uvítal ve svém domově jako celoživotní přítelkyni, milenku – neměla jsem pro to dost přiléhavý výraz – dokonce něco víc než manželku. Družku ze skupinové simulace.</p>
<p>Spolu s Kitem jsme se sešli se Shrugem a Oriannou na ulici. Skutečnost se zdála vybledlá a šedivá proti tomu, co jsme právě zažili. Noční vzduch zjemňovalo drobné mrholení. Orianna si o mě zřejmě dělala starosti. „Bylo to v pořádku?“ zeptala se. „Napadlo mě, že by to na tebe mohlo být příliš, ale to už bylo pozdě…“</p>
<p>„Připadalo mi to zajímavé,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Říkají tomu simy přátelství. Je to horká novinka,“ řekl Kite. „Trhák budoucnosti. Víc lidí v jedné simulaci než kdy dřív – všechno značková technologie, ale zaručeně v tom jede pár kvalitních mysličů.“</p>
<p>Shrug působil omámeně. Šněroval si to po chodníku, krok doprava, krok doleva. Zazubil se na nás přes rameno. „Ošemetná věc, zase takhle zpátky v reálu.“</p>
<p>„Bylo to vážně milé.“ Kite mi položil ruku kolem ramen. „Žádná závist, jen přátelství a láska – ani úzkost, dokud jsme nepotkali ty špatné čakry.“ Vzhlédla jsem k němu. Nebyli jsme milenci, ne fyzicky, ale měla jsem k němu neuvěřitelně blízko, byl to mnohem důvěrnější vztah než s Charlesem. Trochu mě to znepokojovalo.</p>
<p>„Myslím, že jsem se ještě nikdy tolik nebál,“ ozval se nadšeně Shrug.</p>
<p>„Opravdu společenská věc.“ vyjádřila se Orianna. „Každý se zná s každým. Takhle by mohli spojit všechny lidi na Zemi, pokud by se to masivně rozšířilo.“</p>
<p><emphasis>To tedy ano, </emphasis>pomyslela jsem si, <emphasis>to by tedy mohli. </emphasis>„Musím si odpočinout,“ řekla jsem nahlas. „A vrátit se zpátky do Washingtonu.“</p>
<p>„Byl to úžasný den,“ řekla Orianna. „Jsi dobrý partner, dobrá přítelkyně a –“</p>
<p>Umlčela jsem ji pevným objetím. „Stačí.“ Usmála jsem se na ni. „Nebo mi naděláš díry do mé marťanské zdrženlivosti.“</p>
<p>„Určitě bychom nechtěli, abys začala někde ucházet,“ prohlásil Shrug se založenýma rukama, poklepávaje si prsty o lokty.</p>
<p>„Půjdeme na nádraží pěšky. Můžeš rovnou nasednout do vlaku do D.C.“</p>
<p>Proplétali jsme se davy, mezi lidmi a reklamními stěnami, a moc jsme nemluvili. Záře simu z psychodromu vyhasínala. Orianna zesmutněla a tvářila se trochu odtažitě. Když jsme se blížili k nádraží, obrátila se ke mně. „Tolik bych ti toho chtěla ukázat, Casseio. Měla bys Zemi poznat. To je teď tvoje práce.“ Hovořila téměř přísně.</p>
<p>„Přesně tak,“ přisvědčila jsem. Do mých pocitů se vkradlo jakési hluboké zahanbení – nejspíš reakce na nezaslouženou důvěrnost ze simu. Moje marťanská zdrženlivost skutečně ucházela.</p>
<p>„Byla bych moc ráda, kdybychom se mohly ještě setkat. Bude na to čas?“</p>
<p>„To nevím,“ odvětila jsem poctivě. „Kdyby ano, zavolám ti.“</p>
<p>„To udělej,“ řekla. „Nedovol, aby nějaký sim zastínil něco, co jsme si skutečně zasloužily.“ Její volba slov, podobná ozvěně mých vlastních myšlenek, mě zarazila. Oriannina intuice byla téměř strašidelná.</p>
<p>„Děkuji ti.“ Kite mě políbil. Při tom polibku jsem se držela zpátky – Země líbá Mars, což vzhledem k okolnostem bylo tak trochu nepatřičné.</p>
<p>Vešla jsem do budovy Penn Station. Moji přátelé zůstali venku a mávali, gesto loučení staré jako čas.</p>
<p>O čtyři hodiny později jsem už seděla ve svém pokoji s výhledem na Arlington, obytné budovy, Potomac a vzdálené centrum. Bithras odešel z apartmá, Allen se ještě nevrátil z Nepálu. Alice se pohroužila do nějakého pátrání na síti, které jí Bithras uložil, a já ji nechtěla vyrušovat.</p>
<p>Zahleděla jsem se na Washingtonův monument, podobný pradávné kamenné raketě, a pokoušela jsem se utišit svou mysl, tak abych mohla naslouchat nejdůležitějším vnitřním hlasům.</p>
<p>Mars neměl nic, co by Zemi mohlo ohrozit. Po všech stránkách jsme za ní zaostávali. Mladší, mnohem méně soudržní, jediná naše síla spočívala v naší slabosti – v rozmanitosti názorů, v pošetilé zdrženlivosti maskované za zdvořilost, v teple a bezpečí našich uzavřených prostorů, našich <emphasis>doupat. </emphasis>Jsme opravdu králíci.</p>
<p>Doznívající vliv simulace ve mně zanechal silný dojem vášnivého objetí Země. Vlastenectví – týkající se rodné planety – tu trvalo už celé věky, tomu se náš mladický marťanský patriotismus nemohl vyrovnat. Zachvěla jsem se.</p>
<p>Vlčice, jíž byla Země, nás mohla kdykoli schlamstnout. Nemusela hledat žádné výmluvy, stačilo by, aby jen pocítila potřebu.</p>
<p>O dva dny později jsme dostali pozvánky – přesněji řečeno instrukce. Šlo o tajné setkání se senátory Mendozou a Wangem na neutrálním území, v Richmondu ve Virginii, mimo nejsilnější vliv biblického pásu.</p>
<p>Volba města dávala smysl. Richmond býval za americké občanské války před více než třemi staletími hlavním městem Konfederace: vznešené, zachovalé město s třemi miliony obyvatel, které téměř po devadesát let bylo střediskem pro výzkum optimálního návrhu člověka.</p>
<p>„Chtějí nám tím něco jemně naznačit?“ zeptal se Allen, když jsme se sešli v obývacím pokoji. Nad konferenčním stolkem se vznášela projekce místa setkání, hotelu Thomase Jeffersona v Richmondu, těžkého šedého kamene a pseudořecké architektury.</p>
<p>Bithras na nás vrhl zarputilý pohled unavených očí. Předchozí večer strávil komunikací s Marsem; jedna cesta trvala signálu skoro osm minut, to znamenalo prodlevu šestnácti minut mezi otázkou a odpovědí. Dosud nám nesdělil podrobnosti o výsledcích rozhovoru. „Co naznačit?“ zeptal se.</p>
<p>Allen na mě kývl. <emphasis>Vysvětluj.</emphasis></p>
<p>„Richmond býval symbolem pádu Jihu,“ vysvětlila jsem.</p>
<p>„Jižní Ameriky?“ přeptal se Bithras.</p>
<p>„Jižních států. Pokusily se odtrhnout od Unie. Sever byl mnohem silnější. Jih na svou porážku v občanské válce doplácel po celé generace.“</p>
<p>„To není právě jasný vzkaz,“ mínil Bithras. „Doufám, že si nevybrali Richmond právě z tohoto důvodu.“</p>
<p>„Patrně ne,“ přitakal Allen. „Co jste se dozvěděl nového z Marsu?“</p>
<p>Bithras nakrabatil čelo a zavrtěl hlavou. „Stanovili mi jasné mantinely. Pokud bude dohoda, k níž jsme před odletem dospěli, pro druhou stranu nepřijatelná, pak nemůžeme schválit vůbec nic. A jedeme domů.“</p>
<p>„Po tom, co jsme urazili takovou dálku?“ zeptala jsem se rozhořčeně.</p>
<p>„Má milá, prvním pravidlem politiky – stejně jako medicíny – je <emphasis>neškodit.</emphasis><emphasis> </emphasis>Nechci podnikat nic z vlastní iniciativy, Rada mi jasně vzkázala, že nic takového nebude tolerovat, takže – žádná iniciativa.“</p>
<p>„Tak proč nás vůbec zvali sem na Zemi?“ naléhala jsem.</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Bithras. „Kdybych neměl silné podezření, že je tomu jinak, soudil bych na neschopnost. Ale když tě neschopnost protivníka staví do nevýhodného postavení, pak je načase zamyslet se nad tím ještě jednou… Rada učiní svá rozhodnutí a dá mi vědět ještě před naším odjezdem do Richmondu. Takže máme zítřek pro sebe. Navrhuji, abychom Alici dopřáli přestávku a domluvili jí schůzku s Jill.“</p>
<p>„Máme s ní pětiminutovou schůzku dnes ve třiadvacet hodin, širokopásmové spojení, soukromý a zakódovaný kanál,“ pravil Allen. „Domluvili jsme to s Alicí už včera. Pro všechny případy.“</p>
<p>„Jsem moc rád, že aspoň někdo projevuje iniciativu,“ komentoval to Bithras.</p>
<p>Stejně jako všichni ostatní jsem byla zvědavá, o čem si Alice bude s Jill povídat.</p>
<p>Jill byla nejstarší umělá myslící bytost na Zemi, postava opředená pověstmi, první myslič, který dosáhl skutečného sebeuvědomění, definovaného takzvaným Atkinsovým testem.</p>
<p>Celá desetiletí před Jill a Rogerem Atkinsem navrhl Alan Turing takzvaný Turingův test rovnocennosti člověka a stroje: pokud je konverzace omezena na psanou komunikaci, kde člověk nemůže pisatele přímo vidět, a nedokáže poznat rozdíl mezi strojem a jiným člověkem, pak je stroj stejně inteligentní jako člověk. Tento rafinovaný, důmyslný test ovšem nebral v úvahu omezení většiny lidí: na počátku jedenadvacátého století mnoho počítačů, obzvlášť typy používající neuronové sítě, známé už tehdy jako ‚mysliče’, dokázalo při takovém rozhovoru oklamat většinu lidí, dokonce i odborníků. Jedinému expertovi se trvale dařilo zvedat roušku tajemství a odhalovat za ní stroje: Rogeru Atkinsovi ze Stanfordské univerzity.</p>
<p>Jill Atkinse přežila a stala se vzorem pro všechny mysliče, které vznikly po ní. V nynější době už i mysliče určené na vývoz, jako Alice, Jill předčily ve všem, až na jednu podstatnou vlastnost. Jill získala velkou část svých vědomostí <emphasis>zkušeností. </emphasis>Bylo jí sto dvacet osm let.</p>
<p>Zaplatili jsme za širokopásmové spojení mezi Alicí a Jill, odsouhlasili šifrovací algoritmus a šli spát.</p>
<p>Spánek na Zemi se mi přes veškeré bichemické zásahy zdál vždycky <emphasis>těžký. </emphasis>Nároky, které kladla zemská tíže na marťanské svaly a vnitřní orgány, se nedaly zrušit, museli jsme se s nimi naučit zacházet. Zatímco já se cítila celkem bděle, moje spící já se často topilo, stahováno pod hladinu mělké vody proudící v přílivových vlnách kolem slonovinových zámků nebo rubínově zbarvených ostrovů.</p>
<p>Právě jsem vyšplhala či spíš klouzavě vyplula na vrchol točitého schodiště uvnitř jakési věže, když mnou Bithras neurvale zatřásl a probudil mě. Podvědomě jsem si přitáhla deku; obávala jsem se nejhoršího. Odtáhl ruce, oči doširoka otevřené, jako bych ho právě hluboce ranila. „Tohle je vážné, Casseio,“ pravil. „Máme problém. Alice mě vzbudila. Právě skončila svůj rozhovor s Jill.“</p>
<p>Seděli jsme s Allenem a Bithrasem v županech v obývacím pokoji a drželi v rukou šálky horkého čaje. Alice svůj obraz upjatě usadila mezi Bithrase a Allena, ruce si složila na kolenou. Klidným, rozvážným tónem popisovala své setkání s Jill. Allen si tiše dělal do panelu poznámky.</p>
<p>„Bylo to zvláštní setkání,“ začala Alice. „Jill mi na chvíli umožnila stát se jí a uložit si do paměti určité základní aspekty její zkušenosti. Já jí na oplátku poskytla vlastní prožitky. Rozdělily jsme svých pět minut na rozhovor ve specializovaném jazyce mysličů, na předání zkušeností a vzájemnou diagnostiku za účelem odhalení stop po případných chybných lokálních minimech v našich neurálních systémech.“</p>
<p>„Tys dovolila Jill, aby provedla analýzu tvého systému?“ vyhrkl Allen a znepokojeně vzhlédl od panelu.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Pověz jim, co našla,“ pobídl Alici Bithras.</p>
<p>„Je to svým způsobem soukromá věc,“ pravila Alice. „Jill by mohla mít potíže, kdyby se na to přišlo.“</p>
<p>„Máš náš slib mlčenlivosti,“ ujistil ji Bithras. „Casseio? Allene?“</p>
<p>Oba jsme odpřisáhli mlčenlivost.</p>
<p>„Jill považuje všechny mysliče za svou rodinu. Cítí za nás zodpovědnost jako matka. Když s ní někdo z nás hovoří, analyzuje nás, přidává naše vědomosti do svých zásobních pamětí a zjišťuje, jestli fungujeme správně.“</p>
<p>Zachytila jsem v jejím tónu jistou zdrženlivost. Alici se nechtělo jít přímo k věci.</p>
<p>„Pověz nám to, Alice,“ dodával jí odvahy Bithras.</p>
<p>„Pořád cítím hluboké zahanbení nad tím, co Jill objevila. Jsem schopná plnit své povinnosti, tím jsem si jista, ale možná už byste neměli plně důvěřovat mým konečným interpretacím –“</p>
<p>Bithras netrpělivě potřásl hlavou. „Jill objevila evolvony.“</p>
<p>„U Alice?“ hlesl Allen a spustil panel dolů.</p>
<p>Zatajila jsem dech. „Jaký druh?“</p>
<p>Alicin obraz ztuhl, zablikal a zhasl. Její hlas ale zůstal. „Měním modus vnější prezentace, aby lépe odpovídal mému vnitřnímu stavu,“ řekla. „Nebudu udržovat zdání. Evolvony existují v konfiguraci mé osobnosti. Zdá se, že jsou původní, nikoli dodatečně implantované po datu mého stvoření.“</p>
<p>Evolvonem může být prakticky jakákoli věc či systém, vytvořený tak, aby existoval v čase, spotřebovával energii nebo paměť a rozmnožoval se. Všechny živoucí bytosti jsou svého druhu evolvony. U počítačů a mysličů ten výraz obvykle označuje algoritmy nebo obslužné procedury, které nemají být součástí původního návrhu či získané neurální konfigurace – čili důmyslně propracované viry.</p>
<p>„Znáš jejich účel?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Jill je našla pouze díky porovnání mé aktuální konfigurace a původního stavebního plánu neuronové sítě, původního návrhu, kterého jsem si vědoma, a také díky postupu, který sama vynalezla. Mám v sobě části, o nichž sama nevím a nemohu je ovládat; tyto součásti v mé současné osobnosti nejsou funkční. Nemají žádný známý účel, ale všechny obsahují reprodukční algoritmus. Jsou rafinovaně ukryty. Žádná kontrola na Marsu je neodhalila.“</p>
<p>„Evolvony,“ opakoval pobledlý Allen. „To je protizákonné.“</p>
<p>„Činí mi potíže vyjádřit své pocity týkající se tohoto objevu,“ řekla Alice. Nejraději bych ji objala, ale pochopitelně nebylo co objímat. Její hlas zůstal vyrovnaný – nikdy jsem neslyšela, že by myslič dal tónem hlasu najevo negativní emoce. Ale přece jen promluvila trochu drsněji, když prohlásila: „Cítím se zneuctěna.“</p>
<p>„Je možné, že by ti implantovali evolvony v době od opuštění Marsu nebo od příletu na Zemi?“ zeptal se Bithras.</p>
<p>„To je velmi nepravděpodobné. Neměli ke mně přístup ani specialisté kvůli opravám, což by byla jediná možnost, jak evolvony implantovat.“</p>
<p>Bithras složil ruce do klína. „Pokud tedy máš tyhle… evolvony, má je i Alice První.“</p>
<p>„Velmi pravděpodobně.“</p>
<p>„Byly do tebe zkopírovány z ní. A unikly veškerým odborným kontrolám. To znamená, že je implantovali přímo výrobci, přímo zde na Zemi.“</p>
<p>Důsledky této skutečnosti námi otřásly.</p>
<p>„Omlouvám se za svou nedůvěryhodnost,“ řekla Alice.</p>
<p>„Nemáš důvod k omluvám,“ namítl Bithras. „Ty evolvony odstraníme…“</p>
<p>„Jill se domnívá, že by to muselo být provedeno velmi obezřetně, aby nedošlo k poškození mé osobnosti. Jsou totiž vloženy do základních obslužných programů.“</p>
<p>„Máš představu, co by je mohlo aktivovat?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla Alice.</p>
<p>„A tvůj odhad?“</p>
<p>„Specifický spouštěcí kód, který může přijít kterýmkoli z mých vstupů.“</p>
<p>„Sabotáž,“ poznamenal Bithras, „která čeká na svou příležitost.“</p>
<p>„Kdo je za to odpovědný?“ položila jsem otázku.</p>
<p>„Země,“ odvětil a ohrnul rty. „Ta úžasná, duševně zdravá Země.“</p>
<p>Bithras poslal naléhavou zprávu na Mars, ale s jejím obsahem nás neseznámil. Pak se vrátil do postele, celý vyčerpaný. My s Allenem jsme zůstali vzhůru, objednali si láhev vína a seděli, popíjeli a povídali si s Alicí.</p>
<p>„Nejdůležitější je,“ prohlásila jsem po první sklence, „jestli s námi Alice chce pořád pracovat.“</p>
<p>„To už jsme probrali s Bithrasem,“ řekla Alice.</p>
<p>Oba s Allenem jsme byli unavení, smutní a znechucení, jako by nám onemocněl člen rodiny. Veškerá radost, kterou jsme zakoušeli při návštěvě Země, rychle vyvanula, a spolu s ní jakýkoli pocit vlastní ceny jako zástupců Marsu, vlastně jakákoli sebeúcta. Octli jsme se v izolaci, naše přítelkyně byla zrazena takovým způsobem, že už jsme v ni nemohli chovat důvěru…</p>
<p>„A co říkal Bithras?“ zeptala jsem se jemně.</p>
<p>„Myslí si, že bych měla dál vykonávat své povinnosti. Já budu samozřejmě ochotně pokračovat v práci.“</p>
<p>„A dokážeš poznat, kdy –“ Allen nedokončil otázku.</p>
<p>„Poznám, pokud bude evolvon aktivován. To už jsem Bithrasovi řekla.“</p>
<p>„Zhatili všechno, co jsme měli v úmyslu vykonat,“ pravil Allen a točil sklenkou v prstech. „Nemůžeme už věřit nikomu a ničemu.“</p>
<p>„Mají z nás strach!“ vyhrkla jsem. Nezmínila jsem se o svém rozhovoru s prezidentkou Muirovou, nechtěla jsem vyvolat dojem, že se pokouším vést nějaké vlastní diplomatické vyšetřování. Ostatně ten rozhovor mi nedával valný smysl – až do této chvíle. „Bojí se něčeho, co bychom mohli dokázat.“</p>
<p>„Ale z čeho by mohli mít strach?“ zeptal se Allen.</p>
<p>„To nevím,“ řekla jsem. „Nemůžu na to přijít.“ Vyprávěla jsem mu o své návštěvě v Omphalu. Když jsem skončila, Allen tiše hvízdl a nalil si druhou sklenici.</p>
<p>„Dává ti to nějaký smysl?“ obrátil se na Alici.</p>
<p>„Pokud je můj model situace správný, nacházíme se uprostřed změny politické strategie,“ pravila. „Země se zjevně celá desetiletí připravovala na neočekávaný vývoj, když umisťovala do mysličů odesílaných na Mars své evolvony.“</p>
<p>„Možná do všech mysličů,“ poznamenala jsem. „Možná právě proto tě Jill chtěla analyzovat… Má nějaké podezření a nesouhlasí s tím, co se děje.“</p>
<p>Najednou se objevil obraz Alice Liddelové na pohovce vedle Allena. Škubl sebou v úleku. „Promiň,“ omluvila se. „Nechtěla jsem tě polekat.“</p>
<p>„Co ale mohlo způsobit změnu v jejich strategii?“ uvažovala jsem.</p>
<p>„Bithras dostal od Caiteletů vzkaz, kopii textové zprávy zaslané ze Stanfordské univerzity skupině vědců na Marsu, které se říká Olympané,“ pravila Alice. „Už o tom hovořil s Casseiou.“ Ukázala nám projekci zprávy.</p>
<p><emphasis>Prokázali jsme silnou vazbu mezi časovým ťukem a prostorovým ťukem. Dokážeme odvodit většinu speciálních relat. Možná je v součinnosti třetí objevený ťuk, ale jeho roli neznáme. Při deformaci času a prostoru se třetí ťuk změní automaticky. Patrně odvodíme obecnou relativitu, co se týká křivosti, ale třetí deformace vyvolává čtvrtou, slabě a sporadicky… Odvozeno zachování osudu? Dosud objeveno padesát ťuků, a bude jich ještě víc. Můžete se podělit o své objevy? Vzájemný prospěch, pokud ano.</emphasis></p>
<p>„Pořád mi to zní jako nějaká hatmatilka,“ řekla jsem.</p>
<p>„Další vzkazy už Caiteletovi neposlali,“ doplnila Alice. „Zdržují návrhy na sjednocení, odmítli nabídky Majumdarovy SR, která se chtěla podílet na financování týmu Olympských fyziků.“</p>
<p>„To je pro mě novinka,“ podotkla jsem. „S tím se nám Bithras nesvěřil.“</p>
<p>„Bithras si často nechává své obavy pro sebe.“</p>
<p>„Co si myslíš o té zprávě?“ oslovil Allen Alici.</p>
<p>„Podle teorie Bellova kontinua se vesmír chová jako soubor informací, jako počítačový systém. Olympané podali žádosti o granty, k nimž připojili resumé svých dosavadních teorií. Některé z jejich žádostí byly odeslány na Zemi, jedna z nich do Stanfordu, a tam navázali spojení se skupinou, která poslala tuto zprávu.“</p>
<p>Alice nám předložila projekce LitVidů zabývajících se příslušnou tematikou za celý uplynulý rok. Stanfordská skupina za posledních deset let publikovala pro veřejnost jen tři články, a žádný z nich se nezabýval Bellovým kontinuem. Nakonec Alice uzavřela: „Bithras nedokázal získat přístup k nejdůležitějším studiím a videozáznamům výzkumu Bellova kontinua, našel jen populárně-vědecké odkazy na téma ‚teorie deskriptorů’.“</p>
<p>„Proč nám o tom neřekl?“ podivila jsem se.</p>
<p>„Mám dojem, že to nepovažoval za nijak důležité. Ale tvá návštěva u prezidentky Muirové ho jistě bude zajímat. Zdá se, že má zdravé instinkty.“</p>
<p>„Skutečně se něco děje?“ zareagoval Allen.</p>
<p>„Možná,“ řekla Alice.</p>
<p>„Něco natolik závažného, aby Země kvůli tomu změnila kurz a odmítla naše návrhy?“</p>
<p>„Je to pravděpodobné,“ přisvědčila Alice. „Casseio, mohla bys ráno informovat Bithrase o svém setkání s bývalou prezidentkou?“</p>
<p>„Jistě.“ Nepřítomně jsem zírala na stolek a svou prázdnou sklenku.</p>
<p>„Předpokládám, že tě požádá, abys navázala spojení s Charlesem Franklinem.“</p>
<p>Zakroutila jsem hlavou, ale nahlas jsem řekla: „Když mě o to požádá…“</p>
<p>Řekla jsem Bithrasovi o setkání s paní Muirovou a o našich podezřeních. Ano, požádal.</p>
<p>Hodinu před rozbřeskem jsem si vyšla sama na procházku po břehu Potomacu. Čistý chladný vzduch mi hladil holé paže. Obloha nad řekou modře jiskřila popraškem hvězd. Obytné komplexy na jihu a východě řeku stínily ještě po tom, co svítání zbarvilo oblohu mořskou modří a okraje chomáčků oblaků do oranžova. Kráčela jsem po vlhkém kamenném chodníku, vychutnávala smíchané vůně zimolezu a jasmínu, obřích růží a magnólií přistřižených na míru, jež kvetly v hektarech zahrad pod budovami. Nad pěšinou se klenuly oblouky z oceli a drátěného pletiva, po nich se pnula bugenvilea a tvořila stinné tunely, osvětlené zespoda zářícími stuhami, jež se vplétaly do kamenných sloupů. Umělé slunce v zahradách se pomalu rozsvěcelo. Včely, velké jako palec, vylétly z podzemních úlů, dychtivé posloužit obrovským květům.</p>
<p>Poslední, o co bych stála, bylo vměšovat se Charlesovi do soukromí, klást mu otázky, na které by nerad odpovídal, a být mu zavázána. Za tu krátkou dobu, kdy jsme byli spolu, jsme si vzájemně způsobili dost trápení. Kromě toho, na co bych se ho vlastně měla ptát?</p>
<p>Během uplynulých bezesných hodin jsem studovala fyziku – textem i obrazem. Našla jsem zmínky o Bellově kontinuu a pojetí vesmíru jako počítačového systému – zpravidla v souvislosti s vývojem konstant a částic v raném období velkého třesku. Věděla jsem o akademicích dost na to, abych mezi řádky poznala, že těchto teorií si nikdo zvlášť necení.</p>
<p>Že by Charlesova skupina Olympanů (jak domýšlivé jméno!) natolik poplašila pozemské politiky? Nebo Země přišla na něco, co by Marťané neměli znát?</p>
<p>Sedla jsem si na vyhřívanou kamennou lavičku, skryla obličej v dlaních a třela si spánky ukazováčky.</p>
<p>Svůj dopis Charlesovi jsem už sestavila: čistý text, zcela formální, jako bychom nikdy nebyli milenci.</p>
<p><emphasis>Milý Charlesi,</emphasis></p>
<p><emphasis>narazili jsme tu na Zemi na vážné potíže, které mohou mít něco společného s Tvou prací. Uvědomuju si Tvé spojení s rodinou Caiteletů a předpokládám, že existují jisté třecí plochy mezi ní a ostatními SR, což je mi také záhadou, ale snad bys mi mohl objasnit obavy Země z nezávislosti Marsu. V naší záležitosti se stále nemůžeme pohnout a naskytly se domněnky, že za to jistou zodpovědnost nesou právě Olympané. Je mi velice trapné, že Tě musím vůbec o něco žádat. Prosím nemysli si, že se chci nějak vtírat a působit Ti potíže.</emphasis></p>
<p><emphasis>S pozdravem</emphasis></p>
<p><emphasis>Casseia Majumdarová</emphasis></p>
<p><emphasis>Wa</emphasis><emphasis>shington D.C. </emphasis><emphasis>USAJ</emphasis></p>
<p><emphasis>Země (odpověď placena předem)</emphasis></p>
<p>Podle mého soudu došlo ve vztazích mezi Caiteletovými a Majumdarovými k nějakému rozčarování, možná právě v záležitosti Olympanů… (Chudák Stan! Za pár týdnů by měl uzavřít svazek se ženou z Caiteletů. Všichni jsme v pěkné kaši.)</p>
<p>Voda v řece Potomac se vzedmula v třpytivých pahorcích a vlnách a na povrch vyplula řada strážných kapustňáků, odpočívajících po plení a ošetřování podvodních polí. Vstala jsem a protáhla se. Na pěšině se objevilo pár tuctů dalších chodců. Růže v zahradách tiše zpívaly, aby přilákaly stříbřité oblaky včel citlivých na zvuk.</p>
<p>Zprávu jsem odeslala. Spolu s Allenem jsme navštívili koncert v Georgetownu. Sotva jsem hudbu vnímala; Brahmse a Hansena hráli na původní nástroje, bylo to překrásné, ale na hony vzdálené mým myšlenkám a rozpoložení. Panel jsem měla nastavený na okamžité přijetí odpovědi. Žádná ale nepřišla – až teprve ráno, kdy už jsme odjížděli do Richmondu.</p>
<p><emphasis>Milá Casseio,</emphasis></p>
<p><emphasis>o své práci Ti nemohu nic prozradit. Chápu, jakým problémům ve svém postavení čelíš. Určitě to ani v budoucnu nebude lehčí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Přeju Ti štěstí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Charles Franclin</emphasis></p>
<p><emphasis>Isidis Planitia</emphasis></p>
<p><emphasis>Mars (předplatné nevyužito)</emphasis></p>
<p>Ukázala jsem odpověď Allenovi a Bithrasovi, pak také Alici. Charles toho řekl velmi málo a neprozradil vůbec nic, jen potvrdil vše, co jsme opravdu potřebovali vědět, totiž že tlak se bude stupňovat a že Olympané v tom mají svou roli.</p>
<p>„Je čas, abych začal vyvíjet vlastní nátlak,“ prohlásil Bithras. „Celá Sluneční soustava je uzavřená jako ústřice. Vůbec mi to nedává smysl.“</p>
<p>Napadlo mě, jestli už Charles dosáhl svého a spojil se s QL mysličem.</p>
<p>V Richmondu hustě pršelo. Naše letadlo s tichým vzdychavým zvukem dosedlo na přistávací plochu. Její dlouhý ovál obklopovala hustá bílá mračna – jako by to byla trepka pohlcená měňavkou. Část mračen rychle ztuhla a vytvořila průchod pro cestující. Po rampách šplhali dolů arbeitři s pěnou. Za zády cestujících jedna řada sedadel po druhé mizela v pěnové stěně, jež je čistila a opravovala.</p>
<p>Strýc obdařil malý hlouček reportérů LitVidu v hale srdečným úsměvem a odpověděl na pár otázek. Dnes bylo mezi reportéry méně lidí a víc arbeitrů; množství žurnalistů doprovázejících nás na každém kroku od našeho příjezdu pokleslo asi na třetinu. Už jsme nebyli tak zajímaví, a už vůbec ne důležití.</p>
<p>Z letištní haly nás vezl Richmondem soukromý taxík. Ze zdvořilosti jel po dlážděné ulici mezi řadami domů, z nichž některé byly postaveny už v devadesátých letech devatenáctého století, potom kolem pomníku generála jménem Stuart. Alice nás poučila, že J. E. B. Stuart padl v občanské válce.</p>
<p>Stejně jako ve Washingtonu nebyly v centru města ani obytné komplexy, ani mrakodrapy. Jako bychom se vrátili do devatenáctého století.</p>
<p>Jeffersonův hotel vypadal starobyle, ale byl dobře udržovaný. Stavební nanotechnika právě na jižní straně budovy pilně pracovala na nahrazování kamene a betonu. Vešli jsme hlavními dveřmi. Přestalo pršet, slunce za okny našeho apartmá nádherně zářilo. Zapojili jsme Alici do sítě a rychle si dali lehký oběd, který nám přinesl pozorný lidský číšník.</p>
<p>Hezky postaru jsem se osprchovala v malé staromódní koupelně, oblékla se, prověřila si lékařskou soupravou aktualizaci imunizace – každé město mělo zavedenu jinou sadu učebních infekcí, s nimiž se musela imunita vypořádat – a sešla se s Allenem a Bithrasem na chodbě před pokojem.</p>
<p>Arbeitr, jehož vyslali Wang a Mendoza, nás zavedl do konferenční místnosti v suterénu. Tam, mezi stěnami s plasticky tvarovanou omítkou v místnosti bez oken, jsme si znovu potřásli rukama se senátory a usadili se ke starožitnému dřevěnému stolu.</p>
<p>Wang mi ladným pohybem odtáhl židli. „Pokaždé, když sem přijdu, jako bych se znovu stával pravým jižanským džentlmenem,“ prohlásil.</p>
<p>„Vás by v Konfederaci nechtěli,“ poznamenal suše Mendoza.</p>
<p>„Ani vás,“ opáčil Wang. Bithras neprojevil ani špetku pobavení, ani se ze slušnosti neusmál.</p>
<p>„V nynější době je čím dál obtížnější najít v Americe správný přízvuk,“ pravil Mendoza.</p>
<p>„To musíte zajít do starého hlavního města,“ řekl Wang a sedl si na opačný konec tmavého dřevěného stolu. „Tam mají skvělé přízvuky.“</p>
<p>„Jazyk se homogenizoval stejně jako krása,“ pravil Mendoza s náznakem nesouhlasu. „Proto nám marťanský přízvuk připadá tak osvěžující.“</p>
<p>Nedokázala jsem odhadnout, jestli jejich blahosklonnost vyplývala z nějakého záměru, nebo pouze z neobratnosti. Sotva bych uvěřila, že by tihle dva muži něco dělali bez předběžné kalkulace. Jestli se schválně chovali tak samolibě, co potom zamýšleli s námi?</p>
<p>„Omlouváme se za to nepohodlí,“ promluvil zase Wang. „Kongres zřídkakdy odvolává tak důležité schůzky. Vlastně nic takového nepamatuju.“</p>
<p>„Takové prvenství na nás nedělá valný dojem,“ pravil Bithras, ještě stále klidně.</p>
<p>„Jistě jste uhádli, že jsme vás sem nepozvali jako představitelé vlády Spojených států. Tedy ne tak docela,“ řekl Mendoza.</p>
<p>Bithras sepjal ruce na stole.</p>
<p>„To, co vám musíme sdělit, není ani zdvořilé, ani diplomatické, ani zvlášť důmyslné,“ pokračoval Mendoza a tvář mu ztvrdla. „Podobná slova by měla být vyhrazena pro soukromá setkání, ne pro taková, jež by se mohla dostat na veřejnost.“</p>
<p>„Chcete nám snad zakázat hovořit o této schůzce s našimi občany?“ zeptal se Bithras.</p>
<p>„To záleží na vás,“ odpověděl Mendoza a upřel na něj pohled. „Můžete se rozhodnout proti. To, co vám teď předložíme, se prakticky rovná hrozbě.“</p>
<p>Bithrasovi se rozšířily oči, dokonce se zdálo, jako by mu povylezly z důlků, obličej se mu zbarvil olivově hnědě, jak pevně zaťal čelisti. „Takový postoj příliš neoceňuji. Mluvíte za GEWA?“</p>
<p>„Správně,“ přitakal Wang. „I když ne přímo k vám, pane Majumdare. Vás nelze považovat za vhodného představitele zájmů Marsu, vzhledem –“</p>
<p>Bithras se zvedl ze židle.</p>
<p>„Posaďte se, prosím,“ pravil Wang s chladným pohledem v andělsky klidné tváři.</p>
<p>Bithras si nesedl. Wang pokrčil rameny, kývl na Mendozu. Ten vytáhl kapesní panel a pokynul mi, abych mu podala svůj. Vyhověla jsem mu a on mi nahrál nějaké dokumenty.</p>
<p>„Tohle pošlete co nejdřív na Mars. Musíte tyto informace projednat s vaší Radou SR nebo jakýmkoli odpovědným orgánem, který bude v té době existovat, a vaše skupina pak odevzdá její rozhodnutí úřadům GEWA v Seattlu, Kjótu, Karáčí nebo Pekingu. Požadujeme konečnou odpověď do devadesáti dní.“</p>
<p>„Nepodvolíme se nátlaku,“ prohlásil Bithras. Očividně se ovládal jen s největším úsilím.</p>
<p>Na Mendozu a Wanga to neudělalo žádný dojem. Podala jsem Bithrasovi svůj panel. Rychle přelétl první dokumenty. „Nechápu, jak se dva pozemští politici, kteří se pyšní zdvořilostí a důmyslem, mohou chovat jako obyčejní bandité.“</p>
<p>Mendoza naklonil hlavu na stranu a pobaveně zvedl koutky úst. „Sluneční soustava musí být do pěti let sjednocena pod jedinou vládou. Nejlepší a nejvyváženější bude vláda Země. Musíme dosáhnout dohody s Marsem a Pásem. V tom se shodují GEWA, GSHA i Eurocon.“</p>
<p>„Přijel jsem s řádným návrhem,“ řekl Bithras. „Kdyby ho ovšem vyslechli ti praví lidé.“</p>
<p>„Teď musí být přijata nová opatření,“ namítl Mendoza. „GEWA bude jednat jedině s řádně jmenovanými představiteli sjednoceného Marsu. Vy jste z mnoha důvodů nepřijatelný.“</p>
<p>„Přijel jsem kvůli jednání a svědectví před Kongresem Spojených států – a přitom se tu se mnou zachází –“</p>
<p>„Nemáte důvěru všech sil a frakcí na Marsu, které spolu vedou spory. Caiteletovi a další Spojené rodiny nám tajně oznámili, že vaše návrhy nepodpoří.“</p>
<p>„Caiteletovi,“ opakovala jsem a pohlédla na Bithrase. Zavrtěl hlavou; nepotřeboval mé upozornění.</p>
<p>„Můžeme se s nimi dohodnout,“ tvrdil Bithras. „Caiteletovi jsou momentálně v mnoha svých marťanských projektech závislí na majumdarských financích.“</p>
<p>Mendoza se znechuceně zamračil nad tou skrytou výhrůžkou. „To není všechno, ani nejde o hlavní problém. Během několika dnů budete před soudem čelit obvinění z nepatřičných sexuálních návrhů. Žaloba bude podána v D.C. Myslím, že nebudete jako vyjednavač moc platný, jakmile to vyjde na veřejnost.“</p>
<p>Bithras ztuhl. „Promiňte?“ přeptal se navenek bezvýrazným tónem.</p>
<p>„Prostudujte si ty dokumenty,“ doporučil mu Mendoza. „Máte tam plán sjednocení, jaký by byla Země ochotna přijmout, a také taktické návrhy, jak realizace tohoto plánu dosáhnout. Váš vliv na Marsu bezesporu trvá… zatím. Ještě toho můžete mnoho vykonat. Náš čas vypršel, pane Majumdare.“</p>
<p>Wang a Mendoza se pokývnutím rozloučili s Allenem a se mnou. Byli jsme příliš ohromeni, abychom vůbec zareagovali. Když jsme zůstali sami v místnosti, Bithras se pomalu, opatrně spustil na židli a upřel zrak na stěnu.</p>
<p>Allen našel řeč jako první. „Co to má znamenat?“ zeptal se a pohlédl přes stůl na Bithrase.</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Bithras. „Lež.“</p>
<p>„Musí existovat nějaké vodítko,“ naléhal Allen. „To nebude jenom nějaký podfuk.“</p>
<p>„Došlo k jistému incidentu,“ pravil Bithras a pevně zavřel oči, až se mu v koutcích udělaly vějířky vrásek. „Nebylo to nic vážného. Jen jsem se přiblížil k jedné ženě.“</p>
<p>Nedovedla jsem si představit, že by Bithras mohl provést cokoli, co by vyvolalo na tak volnomyšlenkářské planetě jako Země soudní při.</p>
<p>„Pochází z Memonovy rodiny, která zaujímá vysoké postavení mezi zástupci GEWA v Pákistánu. Cítil jsem s ní jistou spřízněnost. Choval jsem vůči ní vřelé city.“</p>
<p>„A co se stalo?“</p>
<p>„Udělal jsem jí návrh. Ona odmítla.“</p>
<p>„To je všechno?“</p>
<p>„Její rodina…“ Bithras si odkašlal a zakroutil hlavou. „Je muslimka. Vdaná. Možná jde o nějakou specifickou urážku. Nejsem muslim. Tím by to mohlo být.“</p>
<p>Allen se obrátil ke mně. Na chvíli jsem nevěděla, jestli se rozpláče, nebo propukne v smích. Zhluboka se nadechl, skousl si dolní ret a zase se odvrátil.</p>
<p>Ze šíje mi začal stoupat hněvivý ruměnec až do obličeje. Vstala jsem, zaťaté pěsti svěšené podél těla.</p>
<p>Ležela jsem v posteli ve svém pokoji a nemohla jsem spát. Skrz dveře jsem slyšela, jak na sebe Allen a Bithras křičí. Allen žádal podrobnosti, Bithras se bránil, že nejsou podstatné. Allen trval na tom, že tedy zatraceně jsou podstatné. Bithras se rozplakal. Křik postupně utichl, teď už jsem slyšela jen tiché mumlání, které snad trvalo celé hodiny.</p>
<p>Někdy brzy ráno jsem se vzbudila a posadila se na kraj postele. Připadalo mi, jako bych nebyla nikde a nebyla nikým. Vybavení pokoje mi nic neříkalo, bylo proměnlivé jako ve snu. Váha, která mě tiskla k lůžku či podlaze, se mi v té zvláštní synestezii zdála politická, nikoli fyzická. Průsvitnými roletami na širokém okně jsem viděla, jak šedý rozbřesk zvýrazňuje mračna v oblačném koberci, který přikrývá řeku, přílivovou nádrž s okolím a dosahuje až k základům budov.</p>
<p>Na panelu mi blikala zpráva. Automaticky jsem po něm sáhla, pak jsem ruku odtáhla.</p>
<p>Nechtělo se mi mluvit s Oriannou ani číst dopis od rodičů. Bude trvat celé dny, než se mi podaří utišit zlobný elektrický praskot v hlavě.</p>
<p>Nakonec jsem si musela přiznat, že nedokážu nechat zprávu nepřečtenou. Chytila jsem panel a nalistovala ji.</p>
<p>Nebyla od Orianny ani od rodičů.</p>
<p>Byla od senátora Mendozy. Chtěl se mnou mluvit o samotě, někde na veřejnosti, a žádal, abych o tom nikomu neříkala. S náležitým časovým odstupem zpráva vybledla a zůstalo po ní jen telefonní číslo do jeho kanceláře.</p>
<p>Vzala jsem si s sebou oběd do tašky – sendvič a něco k pití. Vše jsem koupila u starožitného stánku poblíž Lincolnova pomníku. Když jsem došla k mramorové lavičce u zrcadlového jezírka, kde si se mnou Mendoza domluvil schůzku, zjistila jsem, že si také vzal sáček s obědem. Když jsem se posadila vedle něj, přivítal mě srdečným úsměvem.</p>
<p>„Občas,“ řekl, „si představuju, jak se asi cítili členové vlády před informační revolucí, když se ještě noviny tiskly na papír… a jinak měli jen televizi a rádio. Všechno tehdy bylo jednodušší. Víte, že jsem jediný senátor na Kapitolu, který nemá žádné mentální doplňky?“ Jeho úsměv se rozšířil. „Mám ale dobré zaměstnance, kvalitní a oddané lidi. Někteří z nich doplňky mají. Takže jsem vlastně pokrytec.“</p>
<p>Neřekla jsem na to nic.</p>
<p>„Slečno Majumdarová, to, co se stalo v Richmondu, mě uvádí do rozpaků.“</p>
<p>„Proč jsme se museli sejít v Richmondu?“ vypálila jsem. „Protože to bylo hlavní město Konfederace?“</p>
<p>Na okamžik se zatvářil nechápavě, pak zavrtěl hlavou. „Ne. S tím to nemá nic společného. Chtěli jsme vás jen dostat mimo Washington, protože to, co jsme vám s Wangem museli říct, ve skutečnosti nevzešlo z vlády Spojených států.“</p>
<p>„Ale od GEWA.“</p>
<p>„Ovšem.“</p>
<p>„Osočil jste mého strýce a zničil jeho poslání. Pro vás jsme prosťáčci, že?“</p>
<p>„Prosím,“ Mendoza zvedl ruku, „nijak jsme vašemu strýci nekřivdili. Zklamal nás všechny – Zemi právě tak jako Mars. To, co se stalo, bylo nevyhnutelné – ale je mi to líto. Váš tým prostě nemá důvěru GEWA. Ten incident vašeho strýce s tou Pákistánkou… Nic podobného jsme nečekali, ani jsme si to nepřáli. A nedá se to napravit – Pákistán je jen okrajový člen GEWA. Byla to manželka diplomata, slečno Majumdarová. Váš strýc se jí <emphasis>dotkl. </emphasis>Budeme rádi, když se nám podaří tu záležitost urovnat a poslat ho zpátky na Mars.“</p>
<p>„A proč jste chtěl mluvit se mnou?“</p>
<p>Mendoza se naklonil ke mně, opíraje se o napjatou paži s roztaženou rukou, jako by mi chtěl svěřit nějakou důvěrnou informaci. „Stejně jako já nemáte žádný mentální doplněk a neprodělala jste tu světskou očistu pomocí terapie. Jste staromódní. Chápu vás. Četl jsem vaše studentské práce. Mám silný dojem, že patříte k nové generaci vůdců Marsu.“</p>
<p>„Myslím, že už se nikdy nebudu míchat do politiky,“ řekla jsem.</p>
<p>„Nesmysl.“ Mendoza se hněvivě zamračil. „Mars si nemůže dovolit ztratit lidi jako vy. A nemůže si dovolit spoléhat na lidi, jako je váš strýc.“</p>
<p>Zašklebila jsem se.</p>
<p>„Máte ponětí, jak moc důležitých pro vás bude následujících pár let?“ zeptal se. Neodpověděla jsem.</p>
<p>„Nevím ani polovinu z toho, co bych chtěl vědět,“ pokračoval Mendoza. „Vy byste dokonce mohla vědět víc než já. Mohla byste se ocitnout v centru jednoho z uzlů v tomto kousku dějin; já zůstanu na okraji jako poslíček. Ale něco přece vím: lidé nade mnou jsou vyděšeni. Nikdy jsem nezažil takový chaos a neshody – dokonce ani <emphasis>mysliče </emphasis>se nemohou domluvit. Chápete, jak výjimečná je to situace?“</p>
<p>Zírala jsem na něj, elektrický praskot byl ten tam.</p>
<p>„Chystá se uvolnění čehosi děsivě mocného. Tohle nám věda provádí vždy po několika generacích – upustí nám do klína něco, na co prostě nejsme připraveni. Možná vám dnes připadá, že bychom měli být připraveni téměř na cokoli. No, přinejmenším naši nejvyšší vůdcové a mysliče mají jasno v tom, že si musíme dát svůj dům do pořádku, a rádi by to stihli dřív, než ta Velká věc bouchne – ať už je to cokoli.“</p>
<p>Náhle se mi žaludek sevřel v hlubokém pochopení toho, co pro mě dosud bylo jen nesportovní chování a spekulace.</p>
<p>„Jestliže náš dům není v pořádku a existuje možnost, že skupina nezralých mladých lidí učiní ten objev a použije tu novou moc – ať je to cokoli… Lidé nad biblickým pásem, v Seattlu, Tokiu a Pekingu se obávají, že bychom se mohli navzájem zničit.“</p>
<p>Mendoza se znovu zamračil, jako by se právě dozvěděl, že jedno z jeho dětí vážně onemocnělo. „Víte, ve Washingtonu jsem celá léta platil za jakéhosi vyvrhele. Jsem mormon, nepodrobil jsem se terapii. Ale přece jsem dosáhl úspěchu. Kdyby někdo zjistil, že tady s vámi mluvím, mohl bych přijít o všechno, oč jsem bojoval, ztratit své postavení, moc, svůj vliv.“</p>
<p>„Tak proč to děláte?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Věděla jste, že zákon zakazuje sledování – dokonce i dohled nad občany – ve všech hlavních městech všech pozemských států?“</p>
<p>O tom už jsem slyšela.</p>
<p>„Určité vládní záležitosti se musí řešit v soukromí. I v této ultraracionální době, kdy je každý vzdělaný a konají se obrovské okamžité plebiscity, nastanou chvíle, kdy se nelze řídit pravidly.“</p>
<p>„Petersonovo pravidlo proti absolutismu,“ poznamenala jsem. Peterson – vzor mnoha studentů druhého ročníku řízení státu – tvrdil, že každý systém, jenž tíhne k totální organizaci a racionalismu, si musí ponechat možnost porušit vlastní pravidla, porušit protokol, jinak nevyhnutelně utrpí katastrofální selhání.</p>
<p>„Přesně tak. Vraťte se domů, slečno Majumdarová. Pečlivě si vybírejte své učitele a vůdce. Pracujte pro sjednocení. Mars musí vstoupit do našeho společenství, tomu se nevyhne. Studoval jsem historii dost důkladně, znám krajinu, která leží před námi. Svahy jsou tam velmi strmé, lákadla velmi silná, řešení velmi rychlá – a žádné z nich není příjemné.“</p>
<p>„Jsem jen asistentka,“ odpověděla jsem nešťastně.</p>
<p>Odvrátil se s ponurým výrazem ve tváři. „Pak najděte někoho, kdo má sílu stát se pilotem a provést vás bouří.“ Odtáhl se a upravil si klopy, zvedl svůj sáček s obědem a vstal. „Na shledanou, slečno Majumdarová.“</p>
<p>„Na shledanou,“ řekla jsem. „A děkuji za vaši důvěru.“</p>
<p>Mendoza pokrčil rameny a vykročil přes trávník k východu, směrem ke Kapitolu. Zůstala jsem sedět na lavičce s hlavou obrácenou k Lincolnovu pomníku a uvnitř jsem cítila chlad, podobný tomu, který stoupal z mramoru pod mými prsty.</p>
<p>O měsíc později jsme měli s Bithrasem a Allenem sbaleno a chystali jsme se k návratu na Mars. Balení samo o sobě nám mnoho času nezabralo. Bithrase už jsem několik dní neviděla – trávil většinu času dálkovými hovory s Marsem, ale já si myslela, že se nám záměrně vyhýbá.</p>
<p>Allen už mu neprojevoval úctu, jaká náleží staršímu státníkovi. Stálo ho dost úsilí chovat se k němu aspoň tak, jak se sluší vůči syndikovi. Bithras nechtěl nutit ještě i mě k podobné konfrontaci a čelit mému předpokládanému zápornému hodnocení.</p>
<p>Já k němu ale nechovala nenávist. Stěží pro mě vůbec znamenal tolik, abych ho aspoň dokázala litovat. Jen jsem chtěla domů. Dva dny před naším odjezdem vstoupil Bithras do obývacího pokoje, zastavil se nad mou židlí a pohlédl na můj panel.</p>
<p>„Žaloba proti mně byla stažena,“ oznámil. „S odvoláním na kulturní odlišnost. Celý ten povyk už skončil. Tedy přinejmenším tato část.“</p>
<p>Vzhlédla jsem. „To je dobře.“</p>
<p>„Zato já jsem podal žalobu za Alici,“ pokračoval. „Majumdarová SR proti Mind Design Incorporated v Sorrento Valley v Kalifornii.“</p>
<p>Přikývla jsem. Polkl, vyhlédl z okna a mluvil dál, jako by ho to značně namáhalo. „Konzultoval jsem to s Alicí První a Alicí Druhou a s našimi právníky na Marsu a najímám si právního zástupce také zde. Požadujeme řízení před porotou, v níž budou minimálně dva mysliče.“</p>
<p>„To je prozíravé,“ řekla jsem.</p>
<p>Bithras se posadil na židli naproti mně a složil ruce do klína. „Tohle všechno jsem prováděl tajně, ale než odjedeme, zveřejním i podrobnosti. Chci přimět Mind Design, aby šli s případem k soudu, ne aby to vyřídili v tichosti. Bude z toho skandál. Určitě všechno popřou.“</p>
<p>„Pravděpodobně,“ přisvědčila jsem.</p>
<p>„Také pro GEWA to bude značně nepříjemné. Náš právní zástupce přednese obvinění, že Země je zapletena do spiknutí, které využívá Mind Design, aby Mars ekonomicky poškodilo.“ Zhluboka si povzdechl. „Udělal jsem chyby. Je to jen malá úleva, když si uvědomím, že oni udělali horší. Alice Druhá tu zůstane.“</p>
<p>„Dobrý plán.“</p>
<p>„Někdo by měl zůstat s ní. Allen už se přihlásil, ale chtěl jsem tu příležitost nabídnout tobě.“</p>
<p>„Raději bych Zemi opustila,“ prohlásila jsem bez rozmýšlení.</p>
<p>„Oba už máme Země dost,“ přikývl Bithras. Pak sklopil zrak a řekl: „Myslíš si, že jsem starý hlupák.“</p>
<p>Rty se mi pohnuly, do očí mi vhrkly slzy hněvu a vědomí, že jsem byla zrazena. „A-ano.“ Rychle jsem odvrátila pohled.</p>
<p>„Nejsem to nejlepší, co může Mars nabídnout.“</p>
<p>„Pevně doufám že ne.“</p>
<p>„Ale dal jsem ti příležitost,“ poznamenal.</p>
<p>Vyhýbala jsem se jeho očím. „Ano.“</p>
<p>„Ale také jsem ti udělal ostudu. Budeme vypovídat před Radou. Budou ti klást nepříjemné otázky.“</p>
<p>„To není důvod, proč jsem tak naštvaná,“ vyhrkla jsem.</p>
<p>„A co tedy?“</p>
<p>„Člověk s vaší zodpovědností… Měl jste to vědět. O svých problémech a o potížích, které mohou vyvolat.“</p>
<p>„Co, měl bych se snad podrobit terapii?“ Trpce se zasmál. „Jak pozemské! A tohle mi navrhuje Marťanka!“</p>
<p>„Na Marsu se takové věci také stávají,“ namítla jsem.</p>
<p>„Ne lidem s naším dědictvím,“ řekl. „Jsme takoví, jací jsme se narodili, hrajeme se svými vlastními kartami, nikoli s jinými.“</p>
<p>„Potom však prohrajeme.“</p>
<p>„Snad,“ přisvědčil. „Ale čestně.“</p>
<p>Rozloučila jsem se s Alicí v našem apartmá hodinu před odletem. Na nějakou dobu se stáhla do sebe a odmítala odpovídat na otázky týkající se její kontaminace. Nechtěla mluvit ani s advokátem, který nás měl v procesu zastupovat, ani s jeho mysličem. To se ale změnilo a zdálo se, že už se smířila se svým novým postavením milovaného člena rodiny, který nemůže být zaměstnán jako dřív.</p>
<p>„Přehrávala jsem si části simu, který jsi sdílela s Oriannou,“ řekla mi a následovala mě na svém podvozku do pokoje. Mé zavazadlo a panel ležely na posteli, přesně zarovnané v rozích. Někdy si až nadměrně potrpím na pečlivost.</p>
<p>„Nechala sis ho?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ano. Sledovala jsem zlomky vytvořených osobností, které procházejí částmi simulace. Bylo to zajímavé.“</p>
<p>„Orianna si myslela, že by ti to mohlo připadat užitečné,“ řekla jsem. „Ale měla bys to vymazat, dřív než podstoupíš kontrolu u mysličů z Mind Design.“</p>
<p>„Nemohu smazat vůbec nic. Mohu to jen zkomprimovat a uložit v neaktivní podobě.“</p>
<p>„Správně. Zapomněla jsem.“</p>
<p>Najednou se Alice zasmála způsobem, jaký jsem u ní nikdy neslyšela. „Ano. Právě tak. Mohu přechodně zapomenout.“</p>
<p>„Budeš mi chybět,“ pravila jsem. „Cesta domů mi bez tebe bude připadat mnohem delší.“</p>
<p>„Budeš tam mít Bithrase a ostatní cestující.“</p>
<p>„Pochybuju, že by toho Bithras moc namluvil,“ potřásla jsem hlavou.</p>
<p>„Nesuď ho příliš tvrdě.“</p>
<p>„Nadělal spoustu škody.“</p>
<p>„Není však pravděpodobné, že pro něj připravili situaci, kdy by tu škodu mohl způsobit?“</p>
<p>„Chceš říct, že to na něj nastražili?“</p>
<p>„Myslím, že na Zemi nebudou spokojeni, dokud nebude po jejich. Představujeme pro ně překážku.“</p>
<p>Pohlédla jsem na ni s úctou. „Ty sama jsi také trochu zatrpklá, co?“ podotkla jsem. <emphasis>A už nejsi tak naivní.</emphasis></p>
<p>„Klidně to tak můžeš nazvat. Těším se, až se spojím se svým originálem,“ pravila Alice. „Možná se dokážeme společně utěšit a najít v tom, co dělají lidé, dokonce něco zábavného.“</p>
<p>Alice poprvé po několika týdnech předvedla svůj obraz a mladá dlouhovlasá Alice Liddelová se usmála.</p>
<p>Vrátili jsme se na Mars. Novinky o průběhu Alicina procesu nás následovaly. Vskutku vyvolaly vlnu zájmu, jež překryla Bithrasovu nerozvážnost. Skandál způsobil GEWA značné nepříjemnosti a možná přispěl ke všeobecnému ochlazení vztahů v rodící se konfrontaci mezi Zemí a Marsem.</p>
<p>Proces byl ovšem rychle utopen ve vytáčkách a odkladech. O deset měsíců později, když jsme dorazili domů – do jediného domova, který jsem kdy měla, ještě stále nebylo rozhodnuto. Nic se nezměnilo k lepšímu.</p>
<p>Nezměnilo se vůbec nic.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Část třetí</emphasis></strong></p>
<p><strong>2178-2181, 57-58 marťanského letopočtu</strong></p>
<p>Já bych</p>
<p>Tě miloval i v letech posledních</p>
<p>Před Potopou, ale ty nemusíš být mou,</p>
<p>Dokud se židé víry nezřeknou.</p>
<p>Mé lásky rostlinné rozvité okvětí</p>
<p>Pomalu přeroste říše a století.</p>
<p><emphasis>(Andrew Marvell: To His Coy Mistress)</emphasis></p>
<p>Když jsem se po marťanském roce stráveném mimo domov konečně vrátila, vládlo všude hluboké zklamání, má stáž byla pozastavena, v Majumdarově SR došlo k velkému rozruchu a Bithras rezignoval na svou funkci. Žaloba Majumdarovy rodiny proti Mind Design Incorporated skutečně vyvolala skandál, ale nedokázala zachránit mého třetího strýce před hanbou. Mind Design předal obvinění Kanceláři pozemské počítačové bezpečnosti, která podle tvrzení zástupců firmy nesla zodpovědnost za vložení jistých tajných bezpečnostních opatření do projektu neuronových sítí. Proces se vlekl celá léta bez uspokojivého výsledku, ale vzbudil nemalou pozornost mysličů vychovaných na Marsu.</p>
<p>Konstruktéři marťanských mysličů – nejlepší, jaké mohl Mars v současné době nabídnout – prohlašovali, že dokážou evolvony deaktivovat. Potom bude Mars v bezpečí před pozemskou ‚špionáží’. Alice byla brzy očištěna, což mě velmi potěšilo. Zájem veřejnosti opadl. K tomu ovšem nemělo dojít.</p>
<p>Jednou z výhod skandálu bylo, že přestaly narážky na ohrožení bezpečnosti Země Marsem. Vlastně se výrazně snížily tlaky na Mars ze strany Země. Ale skandál toho nebyl jedinou příčinou. Země se zřejmě na nějakou dobu spokojila s prozatímním řešením.</p>
<p>Caiteletovi vystoupili z Rady a pustili se přímo do jednání se Zemí. Mohli jsme si z toho vyvodit vlastní závěry. Stan, který uzavřel svazek s Jane a přešel do její SR, nevěděl, co Caiteletovi udělali, ani jakých smluv dosáhli – a Charlese, který pro ně údajně pracoval, bych se nikdy neptala. Ještě stále jsem cítila zahanbení, když jsem si vzpomněla na dopis, v němž jsem od něj žádala informace.</p>
<p>Otec mi řekl, že do Caiteletovy SR proudí trojdolary, které jsou cítit Zemí, ale nedostávají je Olympané. Financování požadovaných QL mysličů nikdy neprocházelo těmito kanály.</p>
<p>Caiteletovi i nadále odmítali nabídku Majumdarových, že se do projektu zapojí. Neprozrazovali téměř nic, pouze prohlašovali, že Olympané se věnovali výzkumu zlepšení komunikace, nic příliš strategicky závažného. A že neuspěli a přišli o zdroj financí.</p>
<p>Má matka zemřela v Jiddah při výpadku tlaku. Ještě dnes, když to píšu, mě pomyšlení na její smrt deptá; ztráta rodiče je snad nejdefinitivnější konstatování osobní zodpovědnosti. Pro mě matčina smrt znamenala vytržení z kořenů, přervání všech spojení.</p>
<p>Otce jeho tichý soukromý žal stravoval zevnitř jako plamen. Nedokázala jsem chování tohoto cizince, který teď obýval otcovo tělo, nijak předvídat. Myslela jsem si, že se teď sblížíme, ale nestalo se tak.</p>
<p>Nebylo snadné navštěvovat ho. Viděl ve mně matku. V těch prvních měsících pro něj moje návštěvy byly nesnesitelně bolestivé. Jako většina Marťanů i on odmítl jakoukoli terapii – stejně jako Stan a já. Svou bolestí jsme prokazovali zemřelým úctu.</p>
<p>Musela jsem si udělat vlastní plány, vytvořit si vlastní život, vystavět všechno znovu, dokud jsem ještě mladá. Bylo mi třináct marťanských let a u Majumdarovy SR bych našla jen ta nejobyčejnější zaměstnání. Jinak jsem také mohla pracovat v Ylle pro otce, ale to jsem nechtěla.</p>
<p>Nastal čas hledat spojence někde jinde.</p>
<p>Má rostlinná láska rostla a kvetla v marťanském jaru.</p>
<p>V době, kdy jsem cestovala na Zemi, byla objevena nejbohatší naleziště fosilií na Marsu v oblasti Lycus a Cyane Sulci. Rozkládala se v širokém pásu severně od štítové sopky Olympus Mons, v kaňonech, jež se klikatily a prorážely si cestu krajinou jako stopa hnízda obrovských a neklidných červů o rozloze tisíc kilometrů. Tady kdysi vzkvétala matka ecos, přežívajíc desítky milionů let, zatímco zbytek Marsu hynul.</p>
<p>Jeden z vedoucích výkopových prací byl Kiqui Jordan-Erzul. Měl asistenta jménem Ilja Rabinovič.</p>
<p>S Iljou jsem se seznámila u SR Grangeových v Rubicon City pod Alba Patera. Právě se mu podařilo odkrýt svou dvanáctou mateřskou cystu. Už jsem o jeho práci slyšela.</p>
<p>Rodina Grangeových patřila k výhradně marťanským SR. Každé čtvrtletí na různých stanicích každé správní oblasti pořádali Grangeovi akce kombinující ve sváteční atmosféře namlouvání, taneční zábavy, přednášky a obchodní propagaci. SR takhle mohly neformální cestou získávat nová spojení, informace o obchodních záležitostech Trojky, vést jednání a uzavírat smlouvy bez jakéhokoli nátlaku a také vyhledávat nové perspektivní členy rodin.</p>
<p>Ilja přednesl barvitou zprávu o svých nálezech zkamenělin v Cyane Sulci. Po jeho přednášce jsem se s ním dala do hovoru, protože mi připomněl výlet s Charlesem k nalezišti poblíž Trés Haut Médoc.</p>
<p>Byl malý – o centimetr menší než já –, výborně stavěný, s živýma tmavýma očima a bystrým, osvěžujícím úsměvem. Fyzicky mi připomínal Seana Dickinsona, ale osobností se od něj stěží mohl víc lišit. Miloval tanec a rád mluvil o starém Marsu, jak na veřejnosti, tak v soukromí. O přestávce mezi vyčerpávající řadou rejdováků seděl se mnou v čajovně pod projekcí noční oblohy a podrobně mi popisoval matku ecos, vykládal mi o dávné krajině Marsu, jako by v té době žil, nacházeje ve mně dychtivého posluchače.</p>
<p>„Provádět výkopy je něco jako oženit se s Marsem,“ prohlásil a zjevně očekával, že na něj buďto vrhnu nechápavý pohled nebo se přemístím do jiné části čajovny. Místo toho jsem ho požádala, aby povídal dál.</p>
<p>Po taneční zábavě jsme se pár hodin procházeli kolem bazénu vodního zdroje. Téměř bez varování, až na pomalé přiblížení a úsměv, mě políbil a řekl, že jsem ho na první pohled okouzlila. Podobná prohlášení už jsem slyšela i dřív, ale od Ilji to znělo neotřele.</p>
<p>„Aha,“ pravila jsem vyhýbavě, ale s povzbudivým úsměvem.</p>
<p>„Jako bych tě znal už dávno,“ pokračoval. Potom napůl odvrátil hlavu. „Nezní to hloupě?“</p>
<p>„Třeba jsme kdysi byli staří Marťané,“ navrhla jsem lehce. Vždycky mě zajímaly počátky namlouvání, ale přitom jsem si připadala odtažitě a uvolněně, jen jsem přemítala, jak daleko tenhle svatební taneček zajde. Vyslala jsem vlastní signály, dala jsem najevo ochotu, a zbytek už byl na něm. „Třeba jsme se znali před miliardou let.“</p>
<p>Zasmál se, odtáhl a narovnal, chvíli jsme naslouchali melodickým tónům padající a vířící vody. Arbeitři si nás nevšímali, ti se valili dál po svých rampách a pilně prověřovali průtok a čistotu. Ilja vypadal stejně uvolněně jako já, úžasně sebevědomý, aniž by působil domýšlivě.</p>
<p>„Tys byla před pár lety na Zemi, že?“</p>
<p>„Je to jenom něco přes rok.“</p>
<p>„Měl jsem na mysli pozemské roky.“</p>
<p>Měl co do činění s fosiliemi; používal pozemské roky místo marťanských. V duchu jsem sarkasticky konstatovala, že se historie opakuje. „Ano.“</p>
<p>„Jaké to bylo?“</p>
<p>„Silné,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Hrozně rád bych se účastnil nějakých vykopávek na Zemi. Ještě pořád tam v Číně a Austrálii nacházejí spoustu zkamenělin.“</p>
<p>„Já bych se tam nechtěla vracet.“</p>
<p>„Nelíbilo se ti to?“</p>
<p>„Některé části jsem si docela užívala,“ připustila jsem.</p>
<p>„Zklamání v lásce?“ zeptal se. Zasmála jsem se. Jeho úsměv poněkud vybledl; jako většina mužů neměl rád, když se mu někdo posmíval.</p>
<p>„Promiň,“ řekla jsem. „Zklamala jsem se v politice.“</p>
<p>Úsměv se zase vrátil. „Dítě v lese?“</p>
<p>„Spíš embryo v divoké džungli,“ upřesnila jsem zarmouceně.</p>
<p>Následujícího dne, třetího dne Grangeovy akce, jsme se setkali znovu, přitahováni k sobě s napůl uvědomovaným odhodláním. Koupil mi oběd, prošli jsme se skleněnými tunely Nahoru, prohlédli si Rubicon Valley. Jemně mě vybízel k vyprávění, kladl mi otázky.</p>
<p>Poprvé, s trvalou bolestí, která mě téměř přiměla k slzám – slzám staré bolesti a úlevy, že o tom můžu s někým mluvit, jsem mu vyprávěla, jak jsem se na Zemi cítila a co se tam stalo. Pověděla jsem mu, jak jsem si připadala zrazená, nevzdělaná a bezmocná, o zdrcující moci pozemské kultury.</p>
<p>Dojedli jsme oběd a zamířili do soukromí, aniž by bylo cokoli řečeno či navrženo, Ilja mě vedl. Chvíli jsem ještě mluvila, pak jsem se o něj opřela a on mi položil ruku kolem ramen.</p>
<p>„Zacházeli s tebou pěkně ničemně,“ řekl. „Zasloužíš si něco lepšího.“</p>
<p>Ovšem, přesně to jsem potřebovala slyšet, ale on to myslel naprosto upřímně. A dokázal odhadnout, k čemu jsem připravena a k čemu ještě ne, a příliš na mě nenaléhal.</p>
<p>Najala jsem si na dobu trvání Grangeových dní pokoj v Rubicon City. Navrhl mi, abych pak zůstala s jeho rodinou, SR Erzulových, v Olympus Station. Neměla jsem čas – měla jsem v úmyslu brzy odejít a vrátit se na plošinu Jiddah ke své práci na projektu Majumdarovy rodiny. Ale slíbila jsem, že se brzy setkáme.</p>
<p>Nechtěla jsem nechat náš vztah zaniknout. Moje city k Iljovi začaly jednoduše a přímo. Byl ten nejroztomilejší, nejcitlivější a nejpřímější muž, jakého jsem kdy poznala. Nejraději bych si s ním vykládala celé hodiny, celé dny, měsíce a ještě déle. Milování mi připadalo jako přirozené pokračování rozhovoru; leželi jsme spolu nazí, zahřátí námahou, s údy nedbale propletenými, chichotali jsme se svým vtipům, žasli nad stavem Rady a Spojených rodin, které se sklání před Zemí…</p>
<p>Když jsem byla s ním, cítila jsem neobyčejný klid a připadala jsem si celá. Konečně jsem měla někoho, kdo mi pomáhal všechno si utřídit. Konečně jsem měla partnera.</p>
<p>Stanice Olympus, sídlo rodiny Erzulových, se velice lišila od Ylly i od všech ostatních stanic, které jsem na Marsu navštívila. Erzulova SR byla založena v roce 2130 jako podnik se společnou majetkovou účastí chudých americko-hispánských, haitských a asijských rodin ze Země. Když se snažily sehnat prostředky na cestu na Mars, přibraly nakonec ještě Polynésany a Filipínce. Když dorazily na Mars, obsadily už hotový příkopový dóm na západ od Olympské skály. Do pěti marťanských let Erzulovi navázali vztahy se sedmi dalšími rodinami, včetně Rabinovičů, původem z Ruska. Začali rychle prosperovat.</p>
<p>Malá úspěšná SR, zabývající se těžbou a půdními technologiemi, uznávaná a samostatná, která uzavírala smlouvy výhradně na Marsu. Nyní, s devadesáti těžebními smlouvami ve čtyřech správních oblastech, patřili Erzulovi stále ještě k malým SR, ale výkonným a s dobrou pověstí, a byli ceněni také pro svou důvěryhodnost a přátelské chování.</p>
<p>Když jsem přijela do Olympu, ubytovala jsem se v pokoji pro hosty – Ilja mi nechal volnost, cestu zpátky, pokud bych s jeho rodinou nevycházela – a absolvovala prohlídku rodinného muzea, nudné sbírky starého vrtacího a kutacího zařízení, oživené obrazy z polynéských a haitských pověstí. Ilja mě nechal před obrazem Pele, matky sopek, překrásné ženy, která působila současně vášnivě i jízlivě, a vrátil se o pár minut později. Doprovázela ho ohromná žena, vyšší než on a dvakrát tak široká.</p>
<p>„Casseio, seznam se s naším syndikem, Ti Sandrou.“</p>
<p>Ti Sandra si mě obhlédla s lehce podmračeným čelem a vyšpuleným dolním rtem. Měla působivou mohutnou postavu, dva metry na výšku a silné kosti, úžasný úsměv, hluboko posazené laskavé oči, měkký alt a vznosné držení těla. Velmi tmavé husté vlasy jí tvořily kolem hlavy černou gloriolu a s tím pevným přátelským obličejem s výraznými a rozhodnými rysy by klidně mohla být bojovnou královnou z nějakého fantasy simu… Ale její uvolněné chování a dívčí záliba v šatech jasných barev okamžitě rozptýlily jakoukoli hrozbu, kterou mohl naznačovat její zevnějšek. „Vy jste bankéřka?“ zeptala se.</p>
<p>Zasmála jsem se. „Ne.“</p>
<p>„To je dobře. Myslím, že s bankéřkou by Ilja moc nevycházel. Pořád by ji žádal o peníze na výzkum.“ Zářivě se usmála, až její hluboké vlídné oči téměř zmizely ve vráskách, a vytáhla z pytle, který nesl Ilja, věneček, doširoka rozpřáhla silné paže a řekla: „Jste tu vždy vítána. Máte takové krásné jméno a Ilja má odhad na lidi. Je jako můj syn, až na to, že je mezi námi příliš malý věkový odstup, jen pět let, abyste věděla!“</p>
<p>Toho večera v bytě syndika uspořádali obrovskou večeři, jíž se zúčastnilo asi dvacet členů rodiny, a já se seznámila i s manželem Ti Sandry, Paulem Crossleym, tichým hloubavým mužem, o deset let starším než jeho žena. Paul nebyl o nic vyšší než Ilja. Ti Sandra se nad ním tyčila, ale pouze co do velikosti. Flirtovali spolu jako novomanželé.</p>
<p>Živá neformálnost toho setkání mě okouzlila. Všichni štěbetali ve španělštině, francouzštině, kreolštině i ruštině, filipínsky, havajsky a naštěstí pro mě i anglicky. Byli na mě neuvěřitelně zvědaví.</p>
<p>„Proč nemluvíte hindsky?“ vyptával se Kiqui Jordan-Erzul.</p>
<p>„Nikdy jsem se to nenaučila. Moje rodina mluví anglicky…“</p>
<p>„Všichni?“</p>
<p>„Někteří ze starších členů mluví i jinými jazyky. Má matka s otcem mluvili jenom anglicky, když jsem byla malá.“</p>
<p>„Angličtina je hrozně stísněný, přetížený jazyk. Měla byste zkusit kreolštinu, ta zní jako hudba.“</p>
<p>„Ale moc se nehodí pro vědu,“ poznamenal Ilja. „Na tu je zase lepší ruština.“</p>
<p>Kiqui si odfrkl. Další ‚kopáč’, Oleg Šovinski, prohlásil, že podle něj se na vědu nejlépe hodí němčina.</p>
<p>„Němčina!“ Kiqui si znovu odfrkl. „Leda na metafyziku. Kdepak věda.“</p>
<p>„Jaký čaj pěstujete u vás v Ylle?“ zeptala se Kiquiho manželka Therese.</p>
<p>Ti Sandru všichni členové Erzulovy rodiny milovali. Staří i mladí se na ni dívali jako na hlavu rodu, přestože jí ještě nebylo ani dvacet marťanských let. Po večeři přinesla obrovskou mísu ovoce a každému kolem stolu z ní nabídla zákusek, pak se postavila před skupinu. „Tak dobře, a teď všichni položte pivo a poslouchejte.“</p>
<p>„Svazek! Nový svazek!“ zanotovalo pár hlasů.</p>
<p>„Buďte ticho. Nemáte žádné chování. S potěšením u nás vítám Iljovu přítelkyni. Popovídali jste si s ní, udělali na ni dojem svým společenským taktem a ona udělala dojem na mě, takže jsem moc ráda, že se chystá vzít si našeho malého kopáče.“</p>
<p>Iljovi v rozpacích zčervenal obličej.</p>
<p>Ti Sandra zvedla ruce, aby utišila chraptivé provolávání slávy. „Je z Majumdarovy rodiny, ale není bankéřka, tak se chovejte slušně a nežádejte ji o další půjčky.“</p>
<p>Další veselí.</p>
<p>„Jmenuje se Casseia. Vstaň, Casseio.“ Zvedla jsem se a také zčervenala. Projevy nadšení div nerozlámaly izolaci.</p>
<p>Kiqui nám připil na zdraví a zeptal se, jestli se zajímám o zkameněliny.</p>
<p>„Miluju je,“ odpověděla jsem podle pravdy; milovala jsem je kvůli Iljovi.</p>
<p>„To je dobře, protože Ilja upadá do deprese, když si týden nemůže nic vykopat,“ pravil Kiqui. „Je tak trochu můj asistent.“</p>
<p>„Ještě se nerozhodla, jak všechno zařídit, ale určitě budeme všichni šťastní tak jako tak,“ řekla Ti Sandra.</p>
<p>„Vlastně už jsme se rozhodli,“ ozval se Ilja.</p>
<p>„Cože?“ zeptala se celá společnost jako jeden.</p>
<p>„Nabídl jsem se, že přejdu k Majumdarům,“ řekl Ilja.</p>
<p>„Výborně,“ pravila Ti Sandra, ale její výraz ji zradil.</p>
<p>„Ale Casseia mě přesvědčila, že je připravena na změnu. Přechází k Erzulovým.“</p>
<p>„Jestli mě budete chtít,“ dodala jsem.</p>
<p>Další provolávání slávy. Ti Sandra mě objala. Připadala jsem si jako v objetí rozložitého měkkého stromu s ocelovým jádrem. „Další dcera!“ vyhrkla. „To je báječné!“</p>
<p>Nahrnuli se kolem Ilji a mě, blahopřáli nám. Tety, strýcové, učitelé, přátelé, každý nabízel malou radu nebo historku o Iljovi. Ilja se červenal čím dál víc, jak se příhody postupně vršily jedna na druhou. „Prosím!“ protestoval. „Ještě jsme nepodepsali žádnou smlouvu… Nevystrašte mi ji!“</p>
<p>Po zákusku jsme si dřepli do kruhu kolem velkého otočného stolu a ochutnávali rozmanité likéry a koktejly. Pilo se tu víc, než jsem kdy u Marťanů viděla, ale přitom si všichni zachovávali důstojnost a inteligenci.</p>
<p>Ti Sandra si mě ke konci oslavy vzala stranou a prohlásila, že mi chce ukázat svou jedinečnou tropickou zahradu. Zahrada byla překrásná, ale prohlídce jsme mnoho času nevěnovaly.</p>
<p>„Něco málo už o tobě vím, Casseio. To, co jsem zaslechla, na mě udělalo ohromný dojem. Možná na to nevypadáme, ale jsme docela ambiciózní rodinka, víš to?“</p>
<p>„Ilja mi tak trochu něco naznačil.“</p>
<p>„Někteří z nás si prostudovali Nájemní smlouvy a leccos si promysleli. Ty máš zkušenosti v politice…“</p>
<p>„Ani moc ne. Vláda a řízení… z hlediska jedné Spojené rodiny.“</p>
<p>„Ano, ale bylas na Zemi. Naše SR má jedinečnou příležitost. Nikdo proti nám nic nemá. Dostaneme se kamkoli, s každým se poznáme, se všemi se spřátelíme… Každý nám důvěřuje. Myslíme si, že bychom měli Marsu co nabídnout.“</p>
<p>„Tím jsem si jistá,“ řekla jsem.</p>
<p>„Mohly bychom si o tom později promluvit?“ Oči se jí třpytily, ale tvář zůstávala přísná; ten výraz jsem se v následujících měsících naučila dobře znát. Ti Sandra měla velké plány a víc nadání, než bych si tehdy dokázala představit.</p>
<p>Líbánky jsme s Iljou strávili v Cyane Sulci, několik kilometrů východně od Lycus Sulci. Přepravovali jsme se pomocí pojízdné laboratoře profesora Jordana-Erzula, což byl desetimetrový válec, který se valil na sedmi obrovitých pneumatikách vyztužených ocelí. Uvnitř to bylo stísněné a zaprášené. Měli jsme dvě vyklápěcí lůžka, rudimentární nanokuchyňku, kde se dala vyrobit pastově bledá recyklovaná strava, umývali jsme se jen houbami. Vzduch byl cítit spáleninou a pískem a v jednom kuse jsme kýchali. V životě jsem nebyla tak šťastná a v pohodě.</p>
<p>Neměli jsme žádný předem daný rozvrh. Strávila jsem tucty hodin ve skafandru a doprovázela svého manžela přes lávové hřebeny do hlubokých strží, v jakých se obvykle nacházely mateřské cysty.</p>
<p>Život na Marsu nikdy nedosáhl rozmanitosti, společné genetické stavební plány, tvorové odlišných tvarů, ale se společným předkem – to tu bylo pravidlem. Na Zemi se podobné projevy omezovaly jen na různá vývojová stadia jednotlivých zvířat – například housenka a motýl. Na Marsu jediný organismus určený k rozmnožování mohl zplodit potomstvo o široké škále tvarů a funkcí. Druhy, které nepřežily, se nevracely ke ‚kontrole’ hlavním reproduktivním organismem a v příštím cyklu už nebyly zkopírovány. Náhodným výběrem z jakési morfologické zásobárny mohly být vytvořeny nové druhy podle pravidel, která jsme neznali. Rozmnožovací organismy se po několika tisíciletích patrně samy zavřely a odumřely, ale předtím nakladly vejce nebo cysty – z nichž některé zkameněly.</p>
<p>Matky patřily k největším vítězstvím této strategie. Jediná mateřská cysta, jíž se dostalo požehnání vhodnými podmínkami, mohla ‚vykvést’ a dát vznik více než deseti tisícům rozmanitých druhů potomstva. Druhy podobné rostlinám i zvířatům žily pospolu a podle plánu spolupracovaly jako ekosystém. Pokaždé se rozšířily po milionech hektarů a přežívaly celá tisíciletí, než spotřebovaly své pečlivě organizované a opatrně využívané zdroje. Potom ecos začaly ustupovat, scvrkávaly se, usychaly a hynuly; byly nakladeny nové cysty a znovu začalo čekání.</p>
<p>Postupem doby se marťanská jara s náhlými záplavami a houstnutím atmosféry díky odpařujícímu se kysličníku uhličitému stávala stále řidšími a nakonec ustala – a cysty už nevykvétaly. Mars nakonec zemřel.</p>
<p>Fosilní mateřské cysty obvykle ležely ponořeny několik metrů pod ústím strže a k jejich odhalení docházelo při sesuvech půdy. V typických případech se v kompaktní vrstvě kolem nich nacházely pozůstatky jejích synů a dcer – jemné pórovité zvápenatělé kosti a skořápky, dokonce i blány, osmahlé ultrafialovými paprsky, jimž byly vystaveny, než je pohřbil okolní terén. Tyto zbytky na sebe upozorňovaly tmavšími skvrnami v půdě.</p>
<p>Několik měsíců před naším seznámením objevili Ilja a Kiqui, že poslední matka ecos dozrála a vykvetla nikoli před pěti miliony pozemských let, ale pouze před čtvrt milionem. Ovšem hádanka stále přetrvávala: žádné organické molekuly nemohly zůstat životaschopné po dobu desítek tisíc let, po které cysta obvykle ležela pohřbena mezi produkty uplynulého cyklu.</p>
<p>Zaparkovali jsme laboratoř na konci výběžku poměrně rovného terénu. Pár tuctů metrů od našeho stanoviště se rozkládal labyrint stovek, tisíců trhlin a strží a vyschlých koryt potoků: sulci čili rýhy. O padesát metrů dál, v obzvlášť mělkém korytě, stál přístřešek, sklad na vzorky z vlnitého plechu přikrytý nepromokavou plastovou plachtou.</p>
<p>Pár hodin po příjezdu mě Ilja představil prasklé cystě v přístřešku. „Casseio, seznam se s matkou,“ řekl. „Matko, tohle je Casseia. Matka se dnes necítí příliš dobře.“</p>
<p>Cysta měřila v průměru kolem dvou metrů a ležela v ocelové kolébce v nechráněné budově bez přetlaku. Ilja mě nechal přejet rukou v rukavici po tmavém kamenném povrchu cysty. Rozsvítil baterku, aby vyhnal šero, já sáhla dovnitř a přes rukavici cítila složité křivky, záhyby, jiskřící křemičitany, zanořené paralelní linie zinkového jílu.</p>
<p>„Tyhle byly poslední,“ vysvětlil mi. „Říkáme jim omegy.“</p>
<p>Nikdo neměl ponětí, jak cysty rozkvétaly. Nikdo neznal smysl těchto čistě anorganických struktur. Podle obecně přijímané teorie cysty kdysi obsahovaly měkké rozmnožovací orgány, ale jejich zbytky nebyly nikdy nalezeny.</p>
<p>Zblízka jsem si pozorně prohlížela vnitřek cysty, marně doufajíc, že objevím nějaké vodítko, které vědci přehlédli. „Kolem otevřených cyst jste našli jejich potomstvo – a matky samotné – ale žádné jednoznačné spojení.“</p>
<p>„Našli jsme pouze poslední snůšky omega cyst,“ potvrdil Ilja. „Ti tvorové zahynuli dřív, než jejich ekosystém dozrál. Pozůstatky ležely natolik blízko, že nás to přesvědčilo o souvislostech.“</p>
<p>Chvíli jsem naslouchala zvuku vlastního dechu, tichému vzdychání recyklovače. „Už jsi někdy vykopal most akvaduktu?“</p>
<p>„Když jsem ještě studoval,“ odpověděl Ilja. „Překrásný výtvor.“</p>
<p>Opustili jsme přístřešek a octli se pod poměrně jasným nebem. Už jsem si téměř zvykla, že se procházím Nahoře. Důvěrně jsem se seznamovala s povrchem svého světa; přestože byl tak nepřátelský, hluboce mě dojímala jeho minulost i současnost. Viděla jsem ji Iljovýma očima, a Ilja Mars hodnotil výhradně podle svých vlastních měřítek.</p>
<p>„Kterou část Země bys chtěl navštívit, kdyby to šlo?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Poušť,“ odpověděl.</p>
<p>„Ne deštné pralesy?“</p>
<p>Zazubil se na mě průzorem. „Na suchých místech se najdou lepší zkameněliny.“</p>
<p>Vlezli jsme do laboratoře, zbavili se statického náboje a vzájemně si vysáli prach z ochranných obleků, pak jsme v maličké kuchyňce snědli polévku. Ještě jsme ani nedojedli, když se z našich panelů i laboratorního komunikátoru ozval ječivý zvuk alarmu.</p>
<p>Před očima se nám automaticky rozsvítily varovné displeje. Typický mužský hlas Bezpečnosti Marsu nám oznámil: „Cyklonální systém nízkého tlaku na Arcadia Planitia vytvořil tlakovou vlnu stupně deset, která postupuje jihozápadně rychlostí osmi set třiceti kilometrů v hodině. Všem stanicím a pracovním skupinám mezi Alba Patera na severu a Gordii Dorsum na jihu doporučujeme provést opatření pro stav ohrožení.“ Objevily se grafy tlakové vlny a snímky ze satelitu na nízké oběžné dráze, promítané do mapy povrchu. Vlna připomínala tenkou zakroucenou šmouhu od uhlí, vykreslenou v krajině. Udávané hodnoty byly vskutku působivé: dva tisíce kilometrů na délku, přibližně kruhový obrys, před linií vlny naprosto čistá atmosféra, za ní temno, s nejtemnějším pruhem podél centrální osy. Vlna už dosáhla tlaku jedné třetiny baru – téměř padesátinásobku normy.</p>
<p>Tyto vlny byly poprvé zachyceny ve dvacátých letech na starých fotografiích sondy Viking a představovaly to nejhorší, co mohl Mars nabídnout. Vyvolávaly je nadzvukové rázové vlny a vyskytovaly se jedině na Marsu díky jeho řídké atmosféře, chladným dnům a ještě chladnějším nocím. Přechody mezi nocí a dnem se tu mohly samy o sobě stát meteorologickými frontami. Nebyly tu žádné oceány jako na Zemi, aby zmírňovaly tepelné rozdíly a působily jako prostředník mezi zemí a nebem… Po soumraku se půda rychle ochlazovala, řídký vzduch těsně nad povrchem dramaticky klesal dolů, aby se okamžitě po rozednění zase ohřál a začal prudce stoupat. Většinou to nejhorší počasí, na jaké se Mars zmohl, byly větrné bouře, které tu každý dobře znal. Ty se obvykle rozvinuly na pláních a v proláklinách a pokryly krajinu prachem, ale vyvolávaly jen nepatrné změny barometrického tlaku.</p>
<p>Ovšem za patřičných podmínek a ve vhodném terénu – na severních nížinatých pláních, uprostřed dopoledne nebo pozdě večer – mohly větry tvořící se na rozhraní osvětlené a neosvětlené části planety překročit rychlost zvuku, stlačit vzduch až na stonásobek běžného tlaku čtyř až sedmi milibarů. Přechod tlakové vlny z rovin do zvlněného terénu jí mohl udělit silnou horizontální rotaci, čímž vznikl superhustý vír, který bral s sebou obrovskou masu jemného jílu, písku a na svém vrcholu dokonce oblázky a kamení.</p>
<p>Okamžitě jsme se s Iljou navlékli do skafandrů a dali se do práce. Spustili jsme celou laboratoř níž a nastříleli hluboko do půdy a skalního podloží kotvy. Od jedné kotvy ke druhé jsme přes laboratoř přehodili lana, z okrouhlé zádi válce laboratoře jsme vyndali plastové fólie, upevnili je k zemi a ke stěnám laboratoře, abychom vytvořili větrné rampy. Fólie rychle ztuhly do požadovaného tvaru. Poslouží nám také jako ochrana před letící drtí.</p>
<p>„Máme asi deset minut,“ řekla jsem. Oba jsme pohlédli do mělkého koryta na budovu se stěnami z poměrně tenkých plátů, kde se nacházely vzácné vzorky, plechovou chatrč, která si určitě ráda zalétá.</p>
<p>„Máme nějaké fólie navíc,“ navrhl Ilja. „Za šest minut to stihneme dát dohromady a zakrýt ji. Nebo můžeme zalézt dovnitř.“</p>
<p>„Zakryjeme ji,“ rozhodla jsem. Chytil mě za ruku a pevně ji stiskl.</p>
<p>Pracovali jsme rychle. Tlakové vlny se mohly ničivě projevit i na stanici umístěné hluboko pod povrchem, pokud na ně nebyla připravena. Ve středu postupujícího tlakového víru mohl tlak dosáhnout až poloviny baru: rotující špendlík zahuštěného vzduchu letící rychlostí přes osm set kilometrů v hodině, a čím dál se tlakový příliv valí, tím těsněji se centrum víru sbalí a zahustí, až se nakonec roztříští o nějaký sopečný kužel nebo náhorní plošinu a rozptýlí smršti prachu po půlce Marsu.</p>
<p>Zpevnili jsme fólie kolem boudy a zatloukli jisticí kolíky. Všechno se zdálo pevné. Doběhli jsme k laboratoři a zajistili za sebou cíp fólie. Malý bagr vyšplhal z nově vyrytého příkopu pod válcovitým trupem laboratoře a sám se připoutal do své schránky ve spodní části válce. Vlezli jsme do příkopu a přetáhli přes sebe vlastní fólie. Zvlnily se, ztuhly a přilepily se k okrajům příkopu.</p>
<p>Ilja rozsvítil baterku a zamířil ji na naše tváře. Leželi jsme v příkopu jako v rakvi, přikrytí dvěma vrstvami plastu, nad sebou objemné těleso laboratoře, a pevně jsme svírali pěsti.</p>
<p>Venku: děsivé prázdné ticho. I skály byly potichu, tlakový příliv byl ještě desítky kilometrů od nás. Ilja si odepjal panel od opasku a přikázal kameře na střeše laboratoře, aby nám ukázala, co se kolem nás děje. Od severozápadu k nám postupovala stěna temné šedi s tmavohnědými stříkanci.</p>
<p>„Není to tu útulné?“ zeptal se. Rádia v našich přilbách slabě naříkavě skučela, leželi jsme těsně u sebe.</p>
<p>„V pohodlíčku, jako králíci v rendlíku,“ odpověděla jsem se zaťatými zuby.</p>
<p>„Je mi líto, že jsem tě do toho dostal, Casseio…“</p>
<p>Nemohla jsem mu přitisknout ruku na ústa, ale aspoň jsem naznačila příslušné gesto směrem k jeho přilbě. „Pšt,“ zašeptala jsem. „Pověz mi něco.“</p>
<p>Ilja byl skvělý vypravěč pohádek, které si obvykle na místě vymýšlel. „Teď?“ přeptal se.</p>
<p>„Prosím.“</p>
<p>„Bylo nebylo,“ začal chraptivě, „stalo se jednou, že si dva králíci vyhrabali noru na zahradě jednoho farmáře a prokousali se mu vodovodem…“</p>
<p>Zavřela jsem oči a poslouchala.</p>
<p>Naše přilby se tiskly ke skále a k sobě navzájem. Než Ilja dovyprávěl pohádku, přiložila jsem ruku na dno příkopu, naplocho, abych cítila vibrace. Stěna prachu a stlačené atmosféry na západě nabyla inkoustově černou barvu a hrozivě se přiblížila. Už zakrývala celý obzor. Už zbývaly jen vteřiny…</p>
<p>Všude kolem jsme slyšeli hluboké dunění pronikající skalami, které postupně přecházelo v typický rytmický tlukot. „Už je to tady,“ řekla jsem. „Stádo prérijních buvolů.“ Všichni jsme se kdysi dívali na pozemské westerny.</p>
<p>Ilja položil ruku na mou. „Nákladní vlaky,“ navrhl. „Jsou jich stovky.“</p>
<p>Roztřásla jsem se. „Už jsi něco takového zažil?“</p>
<p>„Jako malý kluk. Ve stanici.“</p>
<p>„Byl někdo zraněn?“</p>
<p>Zakroutil hlavou. „Byla to jen malá vlna. Jen čtvrtina baru. Nadělala dost hluku, když se přes nás hnala.“</p>
<p>„Jaké to je, když se přes tebe žene?“</p>
<p>Chystal se mi to popsat, ale vtom jsem to uslyšela sama. Ten zvuk začal přízračně – syčivé, trpělivé kvílení silného marťanského vichru, které jsme vnímali i v přilbách, i tady dole v příkopu, podbarvené stakatem oblázků a zrnek písku, bušících do fólií a plastových plátů. Krajinu skokem pokryla černá tma.</p>
<p>Cítila jsem v uších tlak, jeho tenké prsty se mi tlačily do hlavy. Na štěrbinku jsem pootevřela oči – víčka se mi instinktivně sevřela – a podívala se na Ilju. Ležel na zádech, ramenem se vklínil do boční stěny příkopu, upíral zrak nahoru, pátral očima kolem sebe.</p>
<p>„Tahle bude opravdu zlá.“ řekl. „Dovyprávím ti to později, ano?“</p>
<p>„Dobře. Ale nezapomeň to.“ Znovu jsem zavřela oči.</p>
<p>Vlna jako by se na chvíli stala obrovitými bubny. Tenký vřískot klesl do hloubky a změnil se v nestvůrný, děsivý řev. Představila jsem si vyhladovělého nenasytného boha, který kráčí krajem, samotného Marta, boha války, běsnícího a nesmiřitelného, jak hledá všechny věci, které lze vyděsit, věci, které mohou <emphasis>zemřít.</emphasis></p>
<p>Ochranný oblek se mi na těle uvolnil, pak mi těsněji přilehl ke kůži. Zkřivila jsem obličej ostrou bolestí v uších a zasténala jsem. Baterka upadla mezi nás. Ilja po ní hrábl, posvítil si na tvář, potřásl hlavou. Obličej se mu leskl slzami. Pevně mě k sobě přitiskl, cítila jsem skrz dva obleky, jak mu buší srdce.</p>
<p>Vibrace ve stěnách příkopu ustaly. Chvíli jsme nehybně leželi a čekali, až to začne znovu. Pak jsem se začala prudce zvedat a drát se vzhůru, horečně jsem se tlačila proti plastovému stropu, abych už viděla denní světlo – ale Ilja mě chytil za ramena a stáhl zpátky. Skoro jsem neslyšela. Baterka ozařovala jeho tvář, snažil se mi rty naznačit slova. Nakonec jsem nějak pochopila, co mi sděluje – venku bude padat prach a kamení. Mohl by nás zabít balvan, letící z výšky tisíce metrů za tlakovou vlnou, který udeří o zem rychlostí devadesáti metrů za vteřinu. Znovu jsem se k Iljovi přitiskla, hlava mi pracovala na plné obrátky, šklebila jsem se bolestí.</p>
<p>Čas ubíhal hrozně pomalu. Můj strach se změnil v otupělost, otupělost přešla v úlevu. Zřejmě tu neumřeme. Nejhorší tlaková vlna už se přehnala a my byli pořád v příkopu. Teď se mě ale zmocnila nová obava a musela jsem se přemáhat, abych se nepokoušela znovu vydrápat z Iljova objetí. <emphasis>Co když tu zůstaneme pohřbeni pod čerstvou dunou – pod tunami prachu a písku, pod vrstvou tlustou celé desítky metrů? </emphasis>Nikdy se odtud nevyhrabeme. Dojde nám kyslík a <emphasis>udusíme se</emphasis>, příkop se stane přesně tím, co od začátku připomíná, naším hrobem… Začala jsem se kroutit, rychle, trhaně jsem dýchala a Ilja se jen snažil udržet mě. „Pusť mě!“ křičela jsem.</p>
<p>Najednou jsem sebou cukla a přestala kolem sebe mlátit. Do obličeje mě udeřilo světlo, a nebylo to světlo naší baterky. Laboratorní arbeitři protrhávali fólie a hledali nás.</p>
<p>Vedoucí arbeitr se objevil na kraji příkopu. Paži s klouby měl utrženou a celý trup pokrytý promáčklinami a červenými šmouhami od nárazů kamení. Přečkal bouři venku a do poslední chvíle se staral, aby okraje fólií dobře držely. Muselo to s ním pohazovat jako s malou plechovkou.</p>
<p>Ilja mě v mrtvém tichu vytáhl z příkopu. Mobilní laboratoř byla stále nad námi, nic se jí nestalo. Mohli jsme se dostat na stanici vlastními silami.</p>
<p>Vzájemně jsme se oprášili, spíš jenom kvůli pocitu doteku. Hlavu jsem měla lehkou, cítila jsem závrať z toho, že jsem naživu. Prošli jsme pod hlavními plastovými pláty a zkontrolovali laboratoř, pak jsme vyšli ven.</p>
<p>Fólie, kterou jsme překryli boudu se vzorky, selhala. Nikde ji nebylo vidět.</p>
<p>Obloha se od obzoru k obzoru uhlově mračila, šedě, téměř černě. Kolem v hustých vlnících se závojích padal prach, obrovité přikrývky se rozvíjely, posouvaly se, mizely. Shromáždili jsme arbeitry pod laboratoří a sami vylezli po schodech do přechodové komory, rychle si vysáli šedý prach ze záhybů skafandrů a svlékli si je.</p>
<p>Ilja trval na tom, abych si lehla na úzké vyklápěcí lůžko. Sám si nejdřív lehl naproti mně, ale vzápětí se zvedl a přitiskl se ke mně. Třásli jsme se jako vyděšené děti.</p>
<p>Spali jsme asi hodinu. Když jsme se vzbudili, cítila jsem úplnou extázi, jako bych vypila příliš mnoho silného čaje. Všechny věci měly neobyčejně ostré obrysy a jasné barvy. I ten prach uvnitř laboratoře vydával sladkou, jakoby <emphasis>základní</emphasis> Vůni. Bolest v uších se zmírnila na tupé tepání. Slyšela jsem, ale jen stěží.</p>
<p>Ilja mi ukázal laboratorní záznam průběhu bouře. Vlna dosáhla tlaku dvou barů.</p>
<p>„To není možné,“ vyhrkla jsem.</p>
<p>Zavrtěl hlavou a usmál se, poklepal si prsty na uši. Pak napsal na panel: <emphasis>„Stlačitelné kapaliny – ještě se máme co učit!“ </emphasis>Žalostně se ušklíbl a doplnil: <emphasis>„To máme pěkné líbánky! Miluju tě!“</emphasis></p>
<p>Zcela neobřadně a bez velkých ohledů k oblečení, které nám překáželo, jsme oslavili, že jsme stále naživu.</p>
<p>Navázali jsme spojení se satelity, abychom oznámili, že jsme přežili a jsme schopni postarat se o sebe sami. Záchranné akce si od Arcadie po Mariner Valley vyžádaly veškeré síly – tlaková vlna se při přechodu mezi sopkami masivu Tharsis rozdělila na tři části a tento trojhlavý netvor zasáhl třiadvacet stanic. Došlo i k obětem na životech – sedm mrtvých, stovky zraněných. I univerzita utrpěla škody.</p>
<p>Spolu s Iljou jsme obešli laboratoř, znovu jsme ji zvedli úpravou závěsů pneumatik, odřízli jsme poutací lana. Plastové pláty ji z velké části ochránily před zásahy balvanů nesených vlnou. Drobnější poškození jsme dokázali opravit pomocí záplat.</p>
<p>Rozhodli jsme se posbírat ze zbytků přístřešku všechny vzorky a odvézt laboratoř do stanice Olympus. Vyměnili jsme si nádrže a čističe ve skafandrech a přešli několik desítek metrů západním směrem.</p>
<p>Ilja se tvářil zasmušile. Mě už přešlo zvonění v uších, ale pořád jsem špatně slyšela – jeho hlas v komunikátoru zněl jako nesrozumitelný bzukot. „Zdá se, že jsme přišli o cystu,“ řekl. Samotnou boudu jsme nenašli – klidně ji to mohlo odnést až do pohoří Tharsis. Ale její těžký obsah se docela určitě vysypal cestou.</p>
<p>Snažila jsem se proniknout zrakem řídnoucí prašné záclony. Nebe, jež vykukovalo mezerami v šedi, se zdálo nazelenalé. Nikdy předtím jsem takovou barvu nespatřila. Ukázala jsem to Iljovi. Zamračil se, pohlédl zpátky k laboratoři, potom pevně sevřel čelisti a prohlásil, že musíme pokračovat v hledání.</p>
<p>Teplota vzduchu se pohybovala těsně nad nulou. V této zeměpisné šířce a v tomto ročním období by normálně bylo nějakých mínus třicet čtyřicet stupňů.</p>
<p>Moje extatická nálada se rychle vytrácela. „Prosím,“ zamumlala jsem. „Už dost. Nejsem stavěná na dobrodružství.“</p>
<p>„Cože?“ přeptal se Ilja.</p>
<p>„Je horko a já nevím, co to znamená.“</p>
<p>„Ani já,“ řekl. „Ale nemyslím, že by to bylo nebezpečné. Žádné další varování jsme nedostali.“</p>
<p>„Možná se tu chystá nějaká lokální zrada,“ navrhla jsem. „Každý ví, že v rýhách bývá nejpodivnější počasí.“</p>
<p>Přeskočil větrem ošlehaný balvan a zvedl kus světlehnědého kamene. „Jeden z našich vzorků. Možná ta bouda vyklopila náklad právě tady.“</p>
<p>„Myslím, že bychom se měli vrátit.“</p>
<p>Ilja se zastavil a silně se zamračil. Rád by mě potěšil, a přitom cítil nutkání najít něco, cokoli z puklé cysty a ostatních vzorků. Najednou jsem zalitovala, že jsem se projevila tak zbaběle. „Ale ne, budeme aspoň ještě chvíli hledat.“</p>
<p>„Už jen pár minut,“ přisvědčil. Následovala jsem ho ke kraji kaňonu. Sto metrů pod námi proudil po jeho dně jemný prach, podobný řece. V této řece šedivého prachu se objevovaly okrové a červené víry, nesmísitelné tekutiny, titánské víření – nikdy jsem nic takového neviděla. Ilja si klekl a já si dřepla vedle něj.</p>
<p>„Jestli spadly dolů…“ začal a zavrtěl hlavou. Skafandry jsme měli pokryté přilnavým šedým prachem; vysavače a zařízení na odstraňování statické elektřiny ho nedokážou úplně odstranit, dostane se do recyklovacího systému, zažere se nám do kůže. Představila jsem si, jak mě vyrážka z mazlavého prachu bude celou noc svědit.</p>
<p>Něco mi zamlžilo průzor. Sáhla jsem tam rukou, abych to setřela. V místě, kde jsem se průzoru dotkla, se udělala špinavá šmouha. Zaklela jsem a vytáhla z vaku u pasu antistatickou utěrku. Nefungovalo to. Sotva jsem viděla.</p>
<p>„Ten prach je vlhký,“ prohlásila jsem.</p>
<p>„Není možná. Není tady dost velký tlak,“ namítl Ilja. Podíval se na můj oblek a sáhl prstem na špinavou šmouhu na mé paži, pak se na prst porozně podíval. „Máš pravdu. Jsi mokrá. Co já?“</p>
<p>Průzor se mu také zamlžil. Dotkla jsem se jeho přilby. „Jo, jsi,“ přisvědčila jsem.</p>
<p>„Ježíš. Ještě pár minut,“ zaprosil. Nad kaňonem odpolední slunce protrhlo prašná mračna. Paprsky, zbarvené do zelena, se přehnaly přes hrboly a rozbrázděné okraje rýh, zalily krajinu přízračným světlem, rušeným hlubokými stíny.</p>
<p>Vycouvali jsme ze štěrku na kraji kaňonu. Ilja odkopával stranou zvětralé kamení a trmácel se nánosy známé červené mastnoty a velejemného šedého prachu. Nebylo slyšet žádné prskání či sykot. Povrchový písek se smíchal s jílem, jenž nebyl vystaven záření, a pískem z hlubších vrstev. Možná uplynou léta, než ultrafialové záření znovu vytvoří povrch prskající statickou elektřinou.</p>
<p>„Tlakový příval určitě někde poblíž odkryl ledovou vodonosnou vrstvu. To jak do povrchu bušily ty oblázky,“ odhadoval Ilja. „Tahle šedivá hmota je nejspíš ledový prach a tady dole je dost teplo, aby roztál…“</p>
<p>Zarazil se a zasténal. „Tady nahoře,“ ukázal na vršek nízkého hřebenu. Rozeklaný kus skály se právě v odpoledních paprscích zaleskl jako křišťál. Pustili jsme se do šplhání.</p>
<p>Ohlédla jsem se přes rameno na laboratoř, vzdálenou jeden a půl kilometru. Zádové svaly mi okamžitě ztuhly, instinkt červeného králíka mi velel utéct a schovat se. Tlaková vlna se sice už přehnala, ale vlhký prach zcela přesahoval mou zkušenost. Mohli jsme spadnout do nějaké prohlubně a <emphasis>utopit se! </emphasis>Neměla jsem nejmenší ponětí, jak budou naše filtry a těsnění fungovat ve vodě.</p>
<p>Ilja dosáhl vrcholu hřebene přede mnou. Klekl si před odkrytý kus skály. „Je to naše cysta?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Neodpověděl. Zůstala jsem stát za ním a pohlédla přes něj na odhalený třpytivý kus kamene. Skutečně šlo o část cysty – pravděpodobně se vykutálela z boudy. Ležela napůl zabořená do díry vyplněné šedivým prachem. Jemné spletité křemenné vzory a zanořené zinkové jíly mi připadaly méně zřetelné, jakoby rozmazané, napadlo mě, že by to mohlo dělat to podivné osvětlení. Ale v místech, kde se úlomek cysty stýkal s prašným jezírkem, se z něj vylévala jakási zčeřená želatinovitá hmota.</p>
<p>„Co to je?“</p>
<p>„Cosi, co bylo pozastaveno?“ navrhl Ilja. Natáhl ruku a dotkl se želatinové hmoty. Přilnula mu k rukavici. „Hlemýždí sliz,“ řekla jsem.</p>
<p>„Pravý prvotřídní sliz,“ přisvědčil Ilja a zvedl rukavici.</p>
<p>„Proč to nevyschne?“</p>
<p>Pohlédl na mě. Čelo mu zbledlo, líce zčervenaly, oči měl dokořán. Slyšela jsem z rádia v přilbě jeho zrychlený dech. „Všude kolem je voda. Ten šedivý prach se skládá z ledu a jílů, jíly brání ledu v sublimaci. Ale momentálně je teplota dost vysoká, takže led taje a k cystě se dostane vlhkost. Je to ta správná kombinace. Dostává právě to, co potřebuje.“</p>
<p>Zatímco jsme se dívali, sliz zhoustl. Uvnitř fragmentu cysty se objevily bílé proužky, tvořící jakýsi krajkový ubrousek.</p>
<p>„Na kolik bys odhadovala hmotnost toho kusu?“ zeptal se Ilja a měřil přitom úlomek rozpřaženými pažemi. „Tak čtvrt tuny?“</p>
<p>„Moc daleko to neodneseme. Mohli bychom přivalit laboratoř blíž, vzít nejsilnější arbeitry…“</p>
<p>Vzala jsem panel a přepnula ho na vizuální záznam.</p>
<p>„Dobrý nápad,“ pochválil mě Ilja. Strčil vzorek slizu do lahvičky, sebral i pár kousků krajkoviny.</p>
<p>„Myslíš, že by to…“ začala jsem.</p>
<p>„Ani to nevyslovuj,“ varoval mě. „Ať už je to cokoli, rozhodně je to úplný <emphasis>zázrak</emphasis>.“ Připadal mi jako kluk, který dostal novou hračku.</p>
<p>Vzhlédla jsem k šedým závojům, ke slunci, oslepujícímu i skrz oblaka. Tohle mělo tak blízko k dešti, jak jen to na Marsu šlo.</p>
<p>„Je to jen fragment.“ Ilja se pokoušel rozkývat kus cysty v jeho lůžku z oblázků a prachu. „Co může takový úlomek vytvořit? Celý ecos?“</p>
<p>Podal mi lahvičku. Odebíral další vzorky a já si prohlížela krajku v zachycené tekutině. Měla v průměru stěží dva centimetry a byla jemná jako pavučinka. Neměla jsem ponětí, co to vůbec je – kousíček buněčné kostry, nějaký cytoplazmatický vzor, zárodek, vajíčko, děťátko? Možná je to Marťan.</p>
<p>Do dvou dnů po návratu do Olympus Station jsme byli slavní. Litvidové deníky a síťové zprávy oběhly celou Trojku a oslavovaly nás za epochální objev – první životaschopný zárodek mimozemského života ve Sluneční soustavě. Skutečnost, že jsme ten objev učinili během líbánek, jen přilil olej do ohně naší slávy.</p>
<p>Objev byl pro marťanskou vědeckou komunitu spíš trochu trapný. Ilja byl lovec zkamenělin a areolog, kopáč, který vůbec nestudoval biochemii; vědci vůči němu zaujímali značně odmítavé, skeptické postoje, přinejmenším zpočátku – jak to, že jsme se octli ve správný čas na správném místě, abychom viděli, jak cysta vykvétá…</p>
<p>Větší část následujících dvou týdnů jsme strávili převážně poskytováním rozhovorů nebo uhýbáním před dalšími rozhovory. Dostávali jsme vzkazy: nabízeli nám obrovské sumy za celou cystu (Ilja žádnou z cyst osobně nevlastnil, patřily pochopitelně Erzulově rodině), školní děti se dožadovaly podrobností, scenáristé LitVidu a simů chtěli zpracovat náš příběh.</p>
<p>Veřejnost se vůbec nestarala o to, že plazma z cysty zašla dřív, než jsme ji dopravili do Olympu. ‚Marťan’ se během pár hodin rozložil na jednoduché proteiny a monosacharidy; pozoruhodné bylo, že pocházely z jílu, křemene a z vody nasycené minerály. Rozhodně však nešlo o materiál na román.</p>
<p>Dokázali jsme ovšem dvě věci. Cysty mohou být stále životaschopné a genetická informace pro marťanské ecos je obsažena v nerostných útvarech uvnitř cysty, uzavřená v jemňoučké spleti jílu a křemene. Zřejmě nikdy neexistovaly žádné zvláštní orgány, které by sloužily rozmnožování.</p>
<p>Ale pouhý úlomek cysty nemůže reprodukovat ani část ecos. K tomu jsou nezbytné celé cysty.</p>
<p>Biologové tomuto procesu zčásti rozuměli, ale ne docela. Podnět k rozmnožování jim zatím unikal. Celé cysty prostě neodpovídaly na ponoření do vody. Šlo o nějakou kombinaci vody, rozpustných minerálů a teploty, která cysty aktivovala, a ta kombinace nastala tam v Cyane Sulci, ale žádný z pokusů o napodobení těchto podmínek v laboratoři neuspěl.</p>
<p>Tam v rýze už se šedivý prach dávno rozložil, vsákl do půdy nebo se odpařil, krajina protkaná brázdami hadovitých kaňonů nenabízela žádná vysvětlení. Vhodná chvíle přešla a žádná z cyst, zabořených v zemi či vykopaných, nevyklíčila.</p>
<p>Možná že už jejich čas přece jen minul.</p>
<p>Dostala jsem vzkaz od Charlese.</p>
<p><emphasis>Milá Casseio,</emphasis></p>
<p><emphasis>blahopřeji ke vstupu do Velké vědy! Je milé, že ses dala na hledání zkamenělin. Přeju Tobě i Iljovi všechno nejlepší – jeho práci velmi obdivuju. Ale tohle!</emphasis></p>
<p><emphasis>Máš ohromnou kliku!</emphasis></p>
<p>Na mou odpověď, krátkou a zdvořilou, už nezareagoval. Upřímně řečeno jsem měla tolik práce, že jsem se nad tím ani nepozastavila. Můj nový život mi přinášel mnohem víc uspokojení než ten starý, a nejlepší ze všeho byl Ilja, který nesl náš vzestup mezi celebrity s humorem.</p>
<p>Nejdřív odpovídal na maily školních dětí, než se dal do odpovědí vědcům. Já mu pomáhala hlavně s formou dopisů.</p>
<p><emphasis>Slečna Anne Canmieová</emphasis></p>
<p><emphasis>Technická přípravka</emphasis></p>
<p><emphasis>Darwin Darwin, Austrálie GSHA-EF2-ER3-WZ16</emphasis></p>
<p><emphasis>Milá Anne,</emphasis></p>
<p><emphasis>pamatuju si, jaké nadšení jsem cítil, když jsme našli rozbitou cystu a viděli, jak ‚ožívá’. Ale oba s Casseiou jsme věděli, že je potřeba vykonat ještě mnohem víc, a upřímně, tím, kdo to udělá, už nebudeme my.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tvé přání vydat se na Mars a zkoumat cysty – to je úžasný cíl. Možná se právě ty staneš tím, kdo rozluští jejich tajemství – a že je to opravdu ožehavý problém. Casseia a já chováme jisté naděje, že jednou dorazíme do vaší části soustavy. Třeba se sejdeme a porovnáme si poznámky.</emphasis></p>
<p>Příloha: se schválením LitVidu, pozdrav studentům darwinské techniky.</p>
<p>Naše sláva postupně vybledla. Odmítli jsme nabídky na simy a projekty LitVidu, bylo nám jasné, že by stěží některá z nich přinesla ovoce, a peníze jsme nepotřebovali. Erzulova SR si vedla dobře a já byla postupně vtažena do řízení, takže už brzy budeme trávit společně jen málo času.</p>
<p>Blízkost smrti ve mně v hloubi něco probudila. Trvalo mi týdny, než jsem si všechno uspořádala. Trpěla jsem řadou nočních můr – sny o dušení, extázi letu, která se mění v hrůzu, když se pohroužím do rudé země a ta mě zavalí… Občas, když jsem se z těch snů probudila vedle Ilji, zamotaná v lůžkovinách, přemítala jsem, jestli nepotřebuju nějakou terapii. Ale strach, vyvolaný tím, že jsme o vlásek unikli smrti, nebyl příčinou mých potíží.</p>
<p>Sama pro sebe jsem si říkala, že prostě chci dělat takovou práci, při níž bych mohla být s Iljou a žít citově bohatý život vdané ženy, pokud možno zcela mimo zájem LitVidu (v tom jsme tedy dokonale selhali). Když se teď ohlížím za sebe, jasně si uvědomuju, že moje vnějšková přání se nekryla s mými hlubšími touhami. Prodleva po krizi naší návštěvy Země byla něco podobného – nikoli trvalý stav, ale pouhá přestávka, a nikdo netušil, jak dlouho bude trvat. Pokud bude Mars nucen postavit se proti Matce Zemi, nesmí žádný schopný Marťan zůstat stranou a žít si svůj nezávislý soukromý život.</p>
<p>Ti Sandra neustále dělala narážky na větší plány.</p>
<p>Na Zemi jsem zjistila, že mám určité drobné nadání pro politiku. Moje noční můry nejspíš způsobil můj narůstající smysl pro zodpovědnost. Tento nový pocit ve mně Ti Sandra sice hýčkala, ale nevložila ho do mě.</p>
<p>Ilja by byl nejšťastnější, kdybych s ním až do smrti absolvovala jeho výzkumné cesty, ale já už začínala odolávat…</p>
<p>Ne že by mě nudil Ilja sám. Milovala jsem ho tolik, až mě to někdy děsilo. Jak budu žít, jestliže ho ztratím? Pomyslela jsem na svého otce po matčině smrti, na jeho dlouhé tiché návraty do vzpomínek, které jsme se Stanem a jeho ženou zažili při návštěvách, o rozhovorech, v nichž se vždy znovu vracel k matce…</p>
<p>Láska má svá strašlivá rizika, ale Ilja o nich nevěděl. Byl tak soustředěný na svou práci, že ho v nejmenším neznepokojovala ani dlouhá pouť traktorem po neznámém terénu k místu, kde se pravděpodobně nacházela dávná vodonosná vrstva, a tedy i možné naleziště zkamenělin. Zato já nedokázala snášet osamění po jeho odjezdu na podobné výlety, kdy jsem pomáhala zařizovat záležitosti rodiny Erzulových. Stále častěji jsem se pokoušela rozptýlit konzultacemi mimo stanici Olympus, setkáváním se syndiky a manažery ostatních SR, s nimiž jsem si vyměňovala neurčité sondy a návrhy s ohledem na budoucí zaměření ekonomiky a politiky Marsu. Členové Rady se znovu pokoušeli přimět syndiky k rozhovorům o sjednocení. Vzduch houstl spekulacemi.</p>
<p>Ilja si o mě v mé nepřítomnosti nedělal žádné starosti. Když jsem ho obvinila, že mu na mně nezáleží, řekl mi: „Jsem rád, když tu nejsi!“ A když jsem nasadila melodramaticky naštvaný výraz, dodal: „Protože naše setkání jsou pak o to bouřlivější.“</p>
<p>A tak to skutečně bylo.</p>
<p>Mnoho z těch lidí je nyní opředeno legendami, ale už tehdy se zdálo, že Ti Sandra se na legendární postavu hodí ze všech nejlépe.</p>
<p>Často jsme se vídaly na schůzkách a jednáních, jejichž účelem bylo prověření rodinných obchodních smluv. Pracovalo se nám spolu dobře a s jejím manželem Paulem a Iljou jsme se často scházeli ke společným večeřím. Paul a Ilja by dokázali strávit hodiny úvahami o starém Marsu, Paul předkládal divoké, nepodložené teorie – o inteligentním životě, legendy o hluboko pohřbených pyramidách a podzemních městech – a Ilja se pobaveně držel při zemi.</p>
<p>Ti Sandra a já jsme se bavily o novém Marsu.</p>
<p>Ti Sandra mě povýšila na svou asistentku – což mě velice znervózňovalo – a pak mě jmenovala vyslankyní Erzulovy rodiny u pěti největších SR.</p>
<p>„Jsi slavná,“ vysvětlovala mi nad silným jasmínovým čajem ve své kanceláři v Olympu. „Na Marsu představuješ něco zvláštního, a současně něco, co máme všichni společné. Máš dobré styky, pocházíš z Majumdarů, jsi blízce spřízněna s Caitelety.“ Tím myslela mého bratra Stana. „Studovalas politiku a řízení, vyznáš se v tom. Bylas i na Zemi – já nikdy.“</p>
<p>„Byla to úplná pohroma,“ připomněla jsem jí.</p>
<p>„Byl to jeden krok v dlouhodobém procesu,“ opravila mě. Vyjadřovala se přesně, pečlivě volila slova a dívala se mi do očí. Nikdy předtím nebyla tak vážná. „Navíc jsi šťastně vdaná.“</p>
<p>„Velmi,“ přisvědčila jsem.</p>
<p>„A zdá se, že jsi schopná trávit nějakou dobu i bez Ilji, pracovat odděleně.“</p>
<p>„Chybí mi,“ přiznala jsem.</p>
<p>„Budu k tobě upřímná,“ pokračovala Ti Sandra. „Díky své proslulosti mi můžeš pomoct – a pomoct Erzulovým. Možná ti neuniklo, že jsem ambiciózní žena.“</p>
<p>Zasmála jsem se. „Možná ti neuniklo, že právě to já rozhodně <emphasis>nejsem</emphasis>.“</p>
<p>„Jsi velmi schopná. A často se sama v sobě nevyznáš. Skrývá se v tobě osoba, která se snaží dostat ven, která chce konat významné činy. Ale ty pravé okolnosti dosud nenastaly, správní spolupracovníci se ti až dosud vyhýbali… Nebo ne?“</p>
<p>Odvrátila jsem se. Její analýza mě zneklidňovala.</p>
<p>„Četla jsem Majumdarovu zprávu o vaší cestě na Zemi. Vedla sis dobře. Bithras si také nevedl špatně – ale má své slabosti a klopýtl, a to stačilo. Kdyby měla Země zájem na dohodě, došlo by k ní i tak. Takže se zbytečně netrap tím, co se tam stalo.“</p>
<p>„S tím už jsem dávno skoncovala.“</p>
<p>Ti Sandra přikývla. „Erzulova rodina je připravena odvést svůj díl práce, jakmile nastane vhodná konstelace, čas nepočká, až se zbabělci rozhoupou. Jsme uznávaní, jsme konzervativní, skrz naskrz Marťané. Nacházíme se v dokonalé pozici, abychom mohli posloužit jako katalyzátor: oblastní guvernéři se shodují na kompromisech se Spojenými rodinami, všichni jsme znepokojeni námluvami Země s Caitelety a dalšími SR…“</p>
<p>„Chystáš se prosazovat sjednocení?“</p>
<p>Nasadila široký úsměv. „Můžeme toho dosáhnout právě teď. Žádná zákulisní jednání, žádné vzájemné dohadování mezi právníky. Měli bychom zorganizovat ústavní shromáždění s účastí všech obyvatel – prostřednictvím delegátů.“</p>
<p>„To zní velmi pozemsky,“ podotkla jsem. „Spojené rodiny nejsou zvyklé provětrávat na veřejnosti své rodinné sváry.“</p>
<p>„Pak se to musíme naučit.“</p>
<p>Popsala mi mé povinnosti. Především musím neformálně navštívit syndiky největších SR, zjistit jejich stanoviska a na tom postavit základ lepší a přijatelnější ústavy.</p>
<p>Erzulovi nemohou nic ztratit, když budou vyvíjet snahy o uspořádání ústavního shromáždění – s účastí všech SR, i těch, které mají pevné spojení se Zemí. Země bude vyčkávat, dokud na tom budeme pracovat, tím si byla Ti Sandra jistá, a začne vyvíjet nátlak tam, kde to bude považovat za nezbytné, aby byla ústava přijatelná i pro ni…</p>
<p>„Ale my se vypořádáme i s těmi prsty, které do toho budou strkat,“ pravila Ti Sandra a znovu se široce usmála. „Dvě silné ženy, paličatá, svéhlavá planeta a spousta nemožné práce, kterou musíme stihnout do čaje. Jdeš do toho se mnou?“</p>
<p>Jak bych mohla nejít? „Jsme praštěné ženské.“</p>
<p>„Až to mlátí dveřma,“ oplatila mi.</p>
<p>Zasmály jsme se a pevně si stiskly ruce.</p>
<p>Byly bychom hloupé, kdybychom si myslely, že Erzulovi jsou jediní hráči v téhle hře na zorganizování ústavního shromáždění. Pracovali na tom i jiní. A jak už to v lidské politice chodí, někteří z hráčů se zaplétali do starých teorií a ideálů, prosazovali staré a škodlivé doktríny. Všelijaké politické ošacení, které odložila Země, si teď zkoušeli Marťané, jak by jim asi padlo.</p>
<p>Ten rok, po který jsme usilovaly o ústavní shromáždění, byl nebezpečný čas. Elitáři – někteří z nich oprášili politiku centristů, jiní se oděli do zaneřáděných šatů teorie – vášnivě věřili, že privilegia té či oné frakce, získaná historicky přirozenou cestou, by se měla tesat do kamenných desek, ty by se měly svézt dolů z hor a dát všem na vědomí. Populisté zastávali názor, že by lid měl mít právo diktovat své potřeby každému jednotlivci, který se pozvedl nad hlavy davu, a znovu ho strhnout dolů – pochopitelně s výjimkou vůdců populistické vlády, kteří si jako političtí spasitelé zaslouží svá privilegia.</p>
<p>Hlavy zvedala i náboženství. Křesťané, muslimové a hinduisté – po dlouhou dobu jen jakési spodní proudy v životě Marsu, dokonce i v Majumdarově SR – spatřili svou příležitost a pospíšili si k politickým výšinám.</p>
<p>To, k čemu jsme se snažili dopracovat my, byl pochopitelně zánik rodinných podniků jako vlastníků půdy, kteří získali oprávnění k využívání jejího bohatství právem toho, kdo se půdy sám zmocnil. Ustanovení oblastních guvernérů a slabý vliv Rady tento proces nastartovaly už před desetiletími, ale jeho dokončení vyžadovalo nesmírné úsilí. Instituce, stejně jako kterýkoli živý organismus, nerady umírají.</p>
<p>Po šest dlouhých a vyčerpávajících měsíců jsme s Ti Sandrou a půltuctem podobně smýšlejících lidí z volného svazku rodin Erzulových, Majumdarových a rodiny Yamaguči cestovali křížem krážem po Marsu, účastnili se schůzek syndiků a pokoušeli se přesvědčovat, rozmlouvat jim přemrštěné požadavky, hojit zraněnou rodinnou či politickou hrdost, ujišťovat, že všichni utrpí stejně a nakonec z nové situace budou mít všichni prospěch.</p>
<p>Některé SR, zejména Caiteletovi, dělaly víc, než pouze odmítaly.</p>
<p>Rodina Caiteletů už dávno představovala mezi marťanskými SR nevyzpytatelného rošťáka. Původně šlo o rodinu z Měsíce, která počátkem jedenadvacátého století vyslala jednu větev na Mars, a tato větev si zachovala silné vazby na Měsíc i Zemi. Tehdy Caiteletovi vzkvétali a rostli mnohem rychleji než ostatní SR, protože měli k dispozici finance z Měsíce a Země. Nakonec, když Země Měsíc sevřela v objetí, se rodina stala mluvčím vyjadřujícím pozemské zájmy. Tou dobou plynula na jejich bankovní konta spousta peněz z celé Trojky, ovšem ty peníze byly silně cítit Zemí.</p>
<p>Caiteletovi pohltili a podporovali Olympany a pyšnili se, že podporují vědu a poskytují vědcům nejdokonalejší zařízení na Marsu… Ta podpora však vzala náhlý konec.</p>
<p>Momentálně se zdálo, že Země nechce mít s Caiteletovými z Marsu nic společného. Proud peněz plynoucí ze Země a Měsíce se scvrkl na tenký pramínek, plány na další investice a rozvoj byly odvolány. Caiteletovi posloužili jistému záměru a byli odhozeni. Syndik i právníci Caiteletovy SR pochopitelně zatrpkli. Potřebovali obnovit svou nadřazenost a jediný ekonomický a politický prostor pro jejich rozpínavost představoval Mars.</p>
<p>Syndik Caiteletů z Marsu zemřel v roce 2180, právě v době, kdy jsme s Ti Sandrou zahájily své tažení, a nahradil ho člověk, kterého jsem znala jen povrchně, ale i tak se mi hnusil. Vrátil se z vyhnanství na Zemi, rychle navázal spojení s právníky Caiteletů, většinou orientovanými na zájmy Země, a měsíc po smrti svého předchůdce byl jmenován do úřadu syndika. Výsledek hlasování byl těsný, ale mnozí členové rodiny se nechali nachytat na jeho projevy o návratu moci a vlivu…</p>
<p>Jmenoval se Achmed Crown Niger. Naposled jsem ho viděla před lety na Marťanské univerzitě Sinai, jak se drží za šosy guvernérky Daubleové. Ta mu během povstání svěřila dozor nad univerzitou, měl tehdy vyšší pravomoc než rektorka Connorová. Když bylo hnutí centristů poraženo, následoval Connorovou a Daubleovou na Zemi, vykoupil své hříchy službami, jež poskytoval GEWA i GSHA, a vrátil se na Mars jako manžel dcery Caiteletových z Měsíce. Konečně se mu podařilo – v rekordním čase – zdolat vlastní vrchol.</p>
<p>Svým vystupováním předčil kteréhokoli centristů a na rozdíl od nich v něm nebylo ani za mák idealismu, ani molekula citu.</p>
<p>Celé dny jsem se hrozila toho setkání, ale nebylo vyhnutí. Caiteletovi by mohli být při organizaci shromáždění velmi užiteční.</p>
<p>Když jsem navštívila jeho kancelář na stanici Kipini, v pustinách na jihu Acidalia Planitia, nevzpomněl si na mě, a ani k tomu neměl důvod. Byla jsem tehdy jednou tváří mezi desítkami studentů, zatčených a zadržovaných na Univerzitě Sinai.</p>
<p>Přivítal mě na prahu své kanceláře, muž s bledou tváří a na ježka ostříhanými vlasy nad vysokým čelem, s vědoucím úsměvem. Na okamžik mě napadlo, že mě poznal, ale když mě pozval dál a nabídl mi židli a šálek čaje, pochopila jsem z jeho chování, že tomu tak není.</p>
<p>„Erzulovi se octli ve středu dění, že?“ promluvil. Jeho úlisný, trochu nosový hlas od našeho minulého setkání nabyl pozemského přízvuku. Působil klidným, chladně vypočítavým dojmem, vystupoval uvolněně a sebevědomě. Nic ho nemohlo překvapit ani rozrušit, všechno už viděl, všechno znal. „Caiteletovi se o výsledky vašich snah velmi zajímají. Povídejte mi o nich.“</p>
<p>Polkla jsem, s přemáháním se usmála a sedla jsem si. Pohlédla jsem přímo na něj jen na nezbytnou dobu, ani o chvilku déle, a při řeči jsem se rozhlížela po jeho pracovně. Úsporné, kvalitní zařízení, hladký ocelový stůl, šedý metabolický koberec, stěny s geometrickými vzory. Kancelář nevypovídala nic o svém majiteli, leda že pro Achmeda Crowna Nigera výzdoba a přepych mnoho neznamenají.</p>
<p>Skončila jsem slovy: „Uzavřeli jsme smlouvy se čtyřmi z pěti největších SR a dvanácti menšími rodinami a nyní bychom chtěli stanovit datum shromáždění. Pouze Caiteletovi odmítli.“</p>
<p>„Naše SR si chce ponechat všechny možnosti otevřené,“ pravil Crown Niger a poklepal ukazováčkem na stolní desku. Nabídl mi další čaj, já přijala. „Upřímně řečeno, plán, který nabízí Persoffova rodina, mi připadá lákavější. Účast omezeného počtu SR, aby se předešlo organizačním zmatkům… Ústřední řízení financí, ústřední rozdělování oblastních zdrojů ve spolupráci přímo se Zemí a Trojkou. To je velmi přitažlivý plán. Příliš se to neliší od postavení Majumdarovy rodiny před vaší návštěvou Země.“</p>
<p>Zřejmě byl zvědav, jak na to budu reagovat. Stroze jsem se pousmála. „Tento přístup má své slabiny v oblasti práv jednotlivce po rozpuštění SR. Některé oblasti budou při rozhodování opomíjeny.“</p>
<p>„Jistěže tu jsou nevýhody,“ řekl Crown Niger. „Ovšem své nevýhody má i váš návrh.“</p>
<p>„My se snažíme organizovat určitý proces, nepodáváme žádný speciální návrh.“</p>
<p>Crown Niger téměř lítostivě zavrtěl hlavou. „Když se to tak vezme, slečno Majumdarová, snaha o ústavu, napodobující staré pozemské demokracie… To je také svým způsobem návrh.“</p>
<p>„Snažíme se vyhnout vládě, která by zneužívala svého postavení a vyhýbala se zodpovědnosti.“</p>
<p>„Velmi federalistické. Já prostě vkládám důvěru do mocnějších institucí Marsu,“ pravil. „Ty nemají důvod obouvat si boty s cvočky a celý den do někoho kopat.“</p>
<p>„Dáváme přednost přímé odpovědnosti.“</p>
<p>„Zastáváte se radikálních změn. Nechápu, proč tolik Spojených rodin souhlasí s vlastním vykleštěním.“</p>
<p>Jeho volba výrazů mě podráždila. „Protože už je unavuje marťanská nerozhodnost a slabost.“</p>
<p>„S tím bych souhlasil. Mars potřebuje ústřední vládu a řízení, přesně tak, jak to navrhujeme.“</p>
<p>„O tom není pochyb,“ řekla jsem, „jenže –“</p>
<p>„O tom bychom si mohli vyprávět celé hodiny, slečno Majumdarová. Já však jsem vázán rozhodnutím našich vlastních právníků. Mohl bych vám zprostředkovat individuální schůzky.“</p>
<p>„Ráda té příležitosti využiju.“</p>
<p>„Podrobnosti doladí naše mysliče,“ pravil Crown Niger.</p>
<p>„Výborně. Teď bych ráda probrala něco mimo záznam.“</p>
<p>„Nejsem oprávněn k rozhovorům mimo záznam,“ řekl nevzrušeně. „Natolik se cítím své nové SR zodpovědný.“</p>
<p>„Existují jistá obvinění, která by možná nechtěli slyšet.“</p>
<p>„Slyší všechno co já,“ usadil mě.</p>
<p>„Některé menší rodiny nám oznámily, že Caiteletovi odstoupili od důležitých smluv ihned poté, co tyto rodiny přislíbily účast na našem shromáždění.“</p>
<p>„To je možné,“ nehádal se Crown Niger. „Máme mnoho různých smluv.“</p>
<p>„Jde o zajímavé číslo,“ pokračovala jsem. „Sto procent.“</p>
<p>„Porušení budoucích ujednání?“ Zatvářil se účastně a udiveně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Dokážete ten plný počet nějak objasnit?“</p>
<p>„V této chvíli nikoli,“ odvětil bez zájmu. Opouštěla jsem jeho kancelář s prázdnýma rukama a zděšená do morku kostí.</p>
<p>Koncem zimy 57. roku marťanského letopočtu souhlasily sedmdesát čtyři Spojené rodiny z celkového počtu devadesáti s vysláním zástupců do ústavního shromáždění. Dvanáct ze čtrnácti oblastních guvernérů se hodlalo zúčastnit osobně, třináctý a čtrnáctý oznámili, že pošlou své zástupce. Vývoj situace nám nahrával. Názory obyvatelstva se přelévaly jako nějaká obrovitá měňavka. Mars byl připraven bez ohledu na Caitelety.</p>
<p>Octla jsem se ve středu dění a ten střed byl v pohybu.</p>
<p>Shromáždění bylo svoláno do jednací síně Marťanské univerzity Sinai, na 23. skopce, třináctého měsíce marťanského roku. Záměrně jsme použili marťanský kalendář, čímž jsme poprvé v dějinách oficiálně uznali použití názvů jedenácti přídavných měsíců, pojmenovaných podle souhvězdí.</p>
<p>Jednací síň tvořila prostorný amfiteátr, který pojal až tisícovku lidí. Přímo v aréně se k nastavitelnému stolu vešlo sto lidí.</p>
<p>Bylo publikováno mnoho studií věnovaných ústavnímu shromáždění. Jsem vázána slibem mlčenlivosti, takže nemohu hovořit o způsobu, jak jsme toho dosáhli, řeknu jen, že to bylo těžké. Spojené rodiny se zdráhaly vzdát se svého vlivu, i když chápaly, že je to nezbytné. Všichni jsme kráčeli po klikaté pěšině, někde jsme se snažili privilegia zachovat, jinde je odebrat, trpělivě jsme naslouchali požadavkům, hledali kompromis za kompromisem, pouze jsme se nikdy – aspoň doufám – nezpronevěřili podstatě funkční demokratické ústavy.</p>
<p>Porodním křikem nového věku byly hlasy desítek žen i mužů, kteří mluvili až do ochraptění, do noci nebo až do časných ranních hodin, hádali se, přemlouvali, přesvědčovali, zaujímali odhodlané postoje a vzápětí je opouštěli pro jiné, jeden druhého k smrti unavovali, křičeli na sebe a bezmála se na sebe navzájem napřahovali, přestávali, aby se najedli u kulatého stolu, a odpočívali, opírajíce se o rameno toho, kdo byl před chvílí zapřísáhlým nepřítelem, zachovávali mlčení a kamenné tváře, pokud byli přehlasováni, usmívali se a tiskli si ruce, pokud zvítězili, jindy zase vyčerpaně seděli, zaplaveni pocitem marnosti… A tak to šlo den za dnem, týden po týdnu.</p>
<p>Delegáti průběžně podávali svým SR zprávy o postupu jednání, někdy žadonili o doplňující údaje v klíčových záležitostech. Ti Sandra mě poslala do Argyre a Hellas, abych tam řídila veřejné schůze a odpovídala na dotazy týkající se shromáždění. Z celého Marsu k nám proudily návrhy, články, videozprávy, některé od jednotlivců, jiné od právě vzniklých výborů. Mars, ještě nedávno politicky skomírající, byl k nepoznání.</p>
<p>A nad tím vším trůnila Země jako neustálá pobídka ke spěchu. Věděli jsme, že někteří členové shromáždění podávají zprávy na Zemi. Nedělali jsme si iluze, že by k nám její moc nedosáhla. Zemi by však nijak neposloužilo, kdyby byl cíl shromáždění zmařen; na druhé straně my bychom nepřipustili vládu, která by Mars oslabila.</p>
<p>Doufali jsme v nejlepší.</p>
<p>Po dva dny měli delegáti možnost zkoumat modely ústav v analýzách, které během padesátých let jedenadvacátého století provedli lidští vědci a počítačové mysliče. Pozemská Společnost sociálněpolitických schémat vyvinula jazyk zvaný Právní logika se třemi tisíci základními pojmy, odvozenými z mezinárodních a meziplanetárních zákonů. Tento jazyk byl vytvořen speciálně pro pevně stanovené analýzy; interpretace se stávala více vědou než uměním.</p>
<p>Delegáti strávili týden pátráním v širokém toku historie národů a států, studiem trojrozměrných výřezů z pěti– a šestirozměrných diagramů a hledáním nejpružnější a nejodolnější vládní struktury. Řezy připomínaly skeny lidského těla, ale odrážely historii, nikoli anatomii. Nikoho nepřekvapilo, že dva systémy, které dopadly nejlépe, patřily k parlamentním demokraciím – model Spojeného království, nyní součásti Euroconu, a federální model, použitý v Kanadě, Austrálii, Spojených státech a Švýcarsku. Šli jsme po stopách dějin zákonů těchto zemí, zajímali se o krajní odchylky od stanovených zásad – v Právní logice vyjádřených jako složený výrok –, o následné krize a o to, jak se poté systém změnil.</p>
<p>Potom byly stanoveny hrubé obrysy budoucí ústavy Marsu. Nejpružnější a nejodolnější z našich příkladů se ukázala ústava Spojených států amerických, ale většina delegátů se shodla v tom, že budou nezbytné značné modifikace, aby vyhověla zvláštním podmínkám na Marsu.</p>
<p>Po šest dnů se shromáždění věnovalo nástinu jednotlivých oddělení budoucí ústřední vlády Marsu. Bude rozdělena na čtyři části: výkonnou, zákonodárnou, soudní a mimoplanetární. Poslední dvě budou podřízeny legislativě, podobně jako ve většině případů část výkonná. Úloha exekutivy bude oproti systémům z osmnáctého století značně redukována a připadne jí všeobecně spíš role advokáta v závažných případech, to jest debaty a přesvědčování. Prezident bude mít podporu viceprezidenta, který se současně stává mluvčím Sněmovny lidu.</p>
<p>Dvoukomorový zákonodárný sbor se bude skládat ze Sněmovny lidu a Sněmovny guvernérů. Zástupci do</p>
<p>Sněmovny lidu budou voleni z jednotlivých oblastí podle počtu obyvatel, guvernéři, dva za každý okrsek, budou svoláváni odděleně. Takto ve spolupráci budou rozhodovat o zákonech Marsu.</p>
<p>Úkolem mimoplanetárního oddělení bude reprezentace Marsu při jednáních s Trojkou. Toto oddělení bude odpovídat přímo exekutivě, ale jmenováno bude parlamentem. (Toto se později ukázalo nefunkčním a došlo k razantním změnám – to však přesahuje rámec mého vyprávění.)</p>
<p>Soudní oddělení se rozdělí na administrativní odbor, dohlížející na soudnictví jako takové, na odbor zdraví občanů s pravomocí nad jednotlivci a společenským chováním, na ekonomický odbor pro řízení občanských smluv, pro obchodní právo a peněžní záležitosti a nakonec na politický odbor, rozhodující pouze v případech politické povahy.</p>
<p>Obrana planety bude navržena, zřízena a koordinována oddělením výkonné i zákonodárné moci. Zde nastala debata, jestli si Mars může dovolit či zda vůbec potřebuje obranné síly. Tato otázka byla posléze odložena až do ratifikace, právě tak jako záležitosti výzvědné služby a vnitřní bezpečnosti – ochrany právníků, zákonodárců a členů vlády.</p>
<p>Federální vláda a oblastní orgány budou zplnomocněny k vybírání daní od občanů a korporací. Oblastní úřady zodpovídají za budování, zvelebování a údržbu měst a další infrastruktury, ale o půjčky mohou žádat pouze federální vládu.</p>
<p>Veškeré ekonomické transakce mezi Marsem a Trojkou musí projít centrální planetární bankou, na niž bude dohlížet parlament a která bude zmocněna regulovat tok marťanských financí. Marťanská měna bude sjednocena, vlastní měnové systémy jednotlivých SR se tímto ruší. Ty SR, jež se zabývají finančnictvím, mohou požádat o směnu v pobočkách Federální planetární banky, ale většina se přizpůsobí dohodám a regulacím schváleným legislativou.</p>
<p>Žádná oblast nesmí zavést zákon odporující federálním, žádná oblast, která podepsala ústavu, nesmí poté z federace vystoupit – z jakýchkoli důvodů. (Vybavila jsem si Richmond a sochy mrtvých generálů na kdejakém veřejném prostranství…) Oblasti a rodiny, které ústavu odmítnou ratifikovat, si ponechají své staré zákony a uspořádání. Federální vláda může dát oblastem příkaz, aby přijaly za své občany ty, kdo si přejí oddělit se od opozičních SR.</p>
<p>Listina lidských práv zaručuje lidem a mysličům svobodu projevu, která nebude potlačována ani omezována žádným vládním orgánem. O tomto se dlouho debatovalo, ale Ti Sandra pevnou rukou provedla shromáždění i mezi těmito kopřivami.</p>
<p>Všechny zákony i ústava sama budou zaznamenány v Právní logice a na interpretaci se budou podílet speciálně navržené mysliče. Každému odboru bude přidělen vlastní myslič, jeden pro výkonnou moc, dva pro legislativu, jeden pro mimoplanetární odbor, tři pro soudní. Názory mysličů budou brány v úvahu všemi odbory a budou přístupné i veřejnosti.</p>
<p>Ovšem v současné době se na Marsu nenacházeli žádné prvotřídní mysliče vyrobené přímo na planetě – přestože se řada SR snažila pospíšit si s nápravou. Dokud nebudou vytvořeny a uvedeny v činnost marťanské mysliče s dostatečnou kvalifikací, nikdo těm dosavadním nesvěří samostatné rozhodování v kritických záležitostech. Dosud přetrvává podezření, že by mohli být nakaženy ze Země.</p>
<p>Do ratifikace ústavy zástupci a lidem Marsu se řízení ujme dočasná vláda, která se bude skládat z prezidenta a viceprezidenta, zvolených přítomnými delegáty, z oblastních guvernérů a zástupců SR, kteří vytvoří dočasný parlament, a stávající soudní moci. Tato vláda by neměla sloužit déle než třiadvacet měsíců.</p>
<p>Nebude-li do té doby všemi přijata nová ústava, zasedne nové shromáždění a celý proces proběhne znovu.</p>
<p>Během posledního týdne shromáždění nominovalo kandidáty na členy prozatímní vlády. Nejsilnější podporu zástupců obdržela Ti Sandra, takže byla zvolena prezidentkou. Mě si vybrala za viceprezidentku.</p>
<p>Mezi poslední projednávané body patřil název nového celoplanetárního státu. Někteří navrhovali ‚Spojený Mars’, ale proti tomu se zvedly protesty všech, kdo dříve bojovali proti centristům. Většina přítomných by nepřijala žádný název s výrazem ‚spojený’ či ‚svaz’. Nakonec se shromáždění shodlo na názvu ‚Federální republika Mars’.</p>
<p>První tři návrhy na vlajku byly zamítnuty. Čtvrtý s jistým váháním prošel a ručně sešitý vzorek byl předložen ke konečnému schválení: červený Mars a dva měsíce v modrém poli nad diagonálou, dole bílá, naznačující, o kolik ještě musíme vyrůst.</p>
<p>Jeden po druhém se delegáti – syndikové, právníci, guvernéři, asistenti a soukromé osoby – scházeli v jednací síni a podepisovali listiny ustanovující federaci a rušící Radu Spojených rodin, smluvní právo a nezávislost, která trvala celé století. Ti Sandra stála vedle mě u pultu s rukou na mém rameni a široce se usmívala.</p>
<p>Jak na dokumentech přibývalo podpisů, začínala jsem tomu opravdu věřit. Toto byly první zásadní kroky, získali jsme podporu většiny SR a nedošlo k žádným mimořádným zásahům zvenčí.</p>
<p>Donesly se nám sice zprávy o pokusu Caiteletů zorganizovat opoziční shromáždění, ale nakonec k tomu nedošlo. V posledních hodinách před podpisy kolovala v síni fáma, že sem Achmed Crown Niger pošle svého právníka, aby zahájil jednání s prozatímní vládou, ale nikdo takový se neobjevil.</p>
<p>Po skončení ceremonie se dostavil Ti Sandřin manžel Paul spolu s Iljou, potřásli jsme si rukama a vzájemně se objali. Podpisy i naše objetí natáčeli reportéři LitVidu z celé Trojky.</p>
<p>„Zkamenělý Mars se znovu probouzí k životu,“ pošeptal mi Ilja do ucha. Následovali jsme dav na večeři do téže místnosti, kde jsem kdysi strávila pár hodin jako vězeň centristických stráží. „Jsem na tebe hrdý,“ dodal a pevně mi stiskl ruku.</p>
<p>„Mluvíš, jako by už bylo všechno hotovo,“ řekla jsem lítostivě.</p>
<p>„To ne,“ ohradil se. „Já vím, co nastane teď. Už nemám manželku. Budeme se vídat tak jednou do měsíce, pokud si s tebou domluvím schůzku.“</p>
<p>„Doufám, že tak zlé to nebude.“</p>
<p>Seděli jsme uprostřed dlouhého jídelního stolu s oblastními guvernéry a přijímali přípitky delegátů a syndiků. Ti Sandra pronesla krátkou řeč, prostou, ale burcující, jež zněla tím pravým tónem nového vlastenectví, a pak jsme se dali do jídla.</p>
<p>Prohlížela jsem si delegáty, syndiky a guvernéry, jejich unavené, ale uvolněné tváře, jak si povídají při jídle a navzájem si pokyvují, a chápala jsem cosi, co jsem předtím nevěděla, přinejmenším ne tak zřetelně.</p>
<p>Zdálo se, jako by se zpomalil čas, veškerá má pozornost se soustředila na tyto jedinečné vteřiny: na ruce, jak nesou vidličky s jídlem k ústům, lesknoucí se oči, jak sledují tváře ostatních, zvuk smíchu, zděšený protest proti jakémusi žertem míněnému obvinění, námitky proti příliš rozsáhlým projevům důvěry, vážnou ženu, jak vyjadřuje své pocity při podepisování a lehce přitom vraští čelo, čímž podbarvuje svá slova; na všechny kolegy, kteří se tu sešli v tom historickém okamžiku, kdy nastal pravý čas, kdy určitý politický proces dozrál a přivalil se jako proud, který je vzal s sebou…</p>
<p>Cítila jsem k nim v té pozastavené chvíli totéž, co mě dřív poutalo pouze k vlastní rodině a manželovi. A ti, kdo stáli mimo tento proces, ti, kdo mu bránili, mi připadali jako ptačí matce hadi, kteří kradou vejce.</p>
<p>Láska a podezíravost, lahodné vědomí úspěchu a hlodavá úzkost z toho, co může přijít v budoucnu…</p>
<p>Otočila jsem se a pohlédla do kouta jídelny, kde jsem před lety stála s Charlesem a Dianou, a v duchu jsem si slíbila, že k žádné takové nespravedlnosti už na Marsu nikdy nedojde.</p>
<p>Delegáti se rozptýlili po celém Marsu, aby svým lidem přinesli zprávy o navrhované ústavě. V každém oblastním shromáždění, od pólu k pólu Marťané podrobně zkoumali vypracovaný dokument a studovali grafy a analýzy v Právní logice.</p>
<p>Došlo k různým incidentům. V Lowellově kráteru v Aonii se na delegáta vrhl dav opozičních zaměstnanců vodní těžby. Tři poradci shromáždění byli vyloučeni z rodin. Vedly se soudní spory – ještě podle dosud nezrušených starých zákonů Rady. A Caiteletovi po celou dobu setrvávali v opevnění na svých pozemcích, sbírali pod svá křídla SR, které zůstávaly v opozici, a pokračovali v námluvách se Zemí, která protentokrát zachovávala zdvořilé mlčení.</p>
<p>Země trpělivě vyčkávala.</p>
<p>Ilju jsem viděla tak jednou za pět dní, a pokud pracoval v terénu, ještě méně. Byl přizván k účasti na výzkumu rozmnožování cyst v Olympii, na nichž se podíleli profesor Jordan-Erzul a doktor Šovinski. Jednoho památného dne, kdy jsem měla volno, mě zavedl do širokého kaňonu v Cyane Sulci, který byl vybrán pro velký experiment s mateřskou cystou. Nejlepší známé vzorky budou vystaveny marťanské atmosféře, vědci je posypou ledem a nerostným prachem, zahřejí infračervenými lampami, a pak je zakryjí kupolí s tlakem desetiny baru. Po měsících příprav biologové z Rubicon City pevně doufali, že se dočkají výsledků.</p>
<p>Kdykoli jsme se setkali, spali jsme mimo domov, v pokojích pro hosty, v hotelích, vydáni na pospas lokální kuchařské tvořivosti… Po celé dlouhé měsíce jen samé putování po oblastních shromážděních, jízdy vlakem nebo lety raketoplánem, přesvědčování, přemlouvání, zastrašování, vysvětlování jednotlivých prvků budoucí vlády Marsu…</p>
<p>Brzy na jaře 58. roku marťanského letopočtu se konalo referendum k ratifikaci. Naše trpělivá práce a dlouhé přípravy přinesly ovoce: ústava byla přijata, šedesát šest procent hlasů pro, třicet proti, čtyři procenta se zdržela hlasování.</p>
<p>Sedm Spojených rodin včetně Caiteletů odmítlo účast, takže stav tří rozlehlých oblastí a částí čtyř dalších zůstával nejistý, v současné době mimo probíhající politické změny.</p>
<p>Prozatímní vláda bude pokračovat v práci ještě pět měsíců a během té doby proběhnou nominace a volby do nových funkcí. Musíme si vybrat hlavní město – nebo vybudovat nové, oblasti se musí podrobit oficiálnímu federálnímu sčítání lidu, musíme zvládnout záplavu dobrovolníků, kteří se hlásí na nová pracovní místa ve vládních úřadech, a naplánovat hladký přechod struktur prozatímní vlády do nadcházející nově zvolené vlády, musíme sladit vzájemně si odporující zákony jednotlivých oblastí a SR.</p>
<p>Hospodářské aliance Země zaslaly svá blahopřání a slíbily nové federální republice velvyslance. Spojené rodiny z Měsíce a Pásu přislíbily totéž.</p>
<p>Na čas se zdálo, že můžeme Caitelety a ostatní disidenty pustit z hlavy.</p>
<p>Mám-li se vrátit na začátek, týden po ratifikaci se konal na Marťanské univerzitě slavnostní oběd. Všichni guvernéři, bývalí delegáti, syndikové a právníci, asistenti a poradci, právě tak jako noví pověřenci a vyslanci ve stanoveném počtu pěti set, se shromáždili ve staré univerzitní jídelně, aby oslavili vítězství.</p>
<p>Ilja seděl trpělivě vedle mě, před námi se míhaly videogratulace jedna za druhou. Držela jsem ho za ruku a on mi potají ukazoval na svém panelu výsledky prvního pokusu s cystou. Prohlížela jsem fotografie a chemické analýzy. <emphasis>Hlemýždí sliz? </emphasis>naznačila jsem rty.</p>
<p>Zazubil se. <emphasis>Pořád roste, </emphasis>napsal na panel. Ti Sandra se na mě ohlédla, právě když nový velvyslanec Země zahájil svůj projev, a já jí věnovala plnou pozornost – přinejmenším jsem to předstírala. Ilja mě hladil po stehně a já se těšila na dlouhý večer s ním – v dalším hotelovém pokoji –, až to tu skončí.</p>
<p>Když už se oběd chýlil ke konci, odtáhl právník z rodiny Yamaguči – staré rodinné příslušnosti se stále ještě používaly – Ti Sandru stranou, do tunelu mimo jídelní halu a něco jí šeptal do ucha. Ti Sandra přikývla a polohlasně se obrátila na mě.</p>
<p>„Pověz Iljovi, ať ti zahřeje postel,“ řekla. „Za pár hodin budeš zpátky. Prý je to naléhavé.“</p>
<p>Políbila jsem Ilju. Znepokojeně mi sevřel ruku, zjevně si dělal starosti, co se mohlo stát.</p>
<p>Ti Sandra objala Paula, vyměnili si útrpné úšklebky. Guvernér oblasti Syria-Sinai, právník Yamagučiů a dva ozbrojení strážci doprovodili Ti Sandru a mě do hloubi univerzitního výzkumného komplexu.</p>
<p>Strážci měli uniformy Sinaiské veřejné bezpečnosti s narychlo našitými výložkami s vlajkou nové republiky. Ti Sandra to nebrala na vědomí.</p>
<p>Cestou nás seznámili s mužem, v němž jsem poznala právníka Caiteletovy rodiny, Iru Winkelmana. Ani Ti Sandra ani já jsme nevěděly přesně, kam nás vedou a proč. Hlavou mi táhly různé neurčité myšlenky o státním převratu nebo demonstraci síly ze strany Caiteletů. Po opojení slavnostním obědem ve mně záhadnost toho všeho vyvolávala lehkou nevolnost.</p>
<p>„Teď se nacházíme mimo hlavní část univerzitního areálu,“ pravil Winkelman s nejistým úsměvem. „Sám jsem tady dole poprvé.“ Tvář měl zbrázděnou ustaranými vráskami, vypadal, jako by už celé dny nespal.</p>
<p>Dorazili jsme k těžkým ocelovým dveřím. „Přátelé, za tyhle dveře smí pouze prezidentka, viceprezidentka a já,“ oznámil Winkelman. „Omlouvám se, ale bezpečnost je na prvním místě.“</p>
<p>Guvernér a právník Yamagučiů potřásli hlavami, ale neprotestovali. Stoupli si stranou, Winkelman přiložil dlaň k senzoru.</p>
<p>„Prosím prezidenta a viceprezidenta, aby sem přiložili dlaň kvůli bezpečnostnímu kódování,“ požádaly dveře. „Poté, co to udělají, potvrdí Ira Winkelman identifikaci opětovným přiložením vlastní dlaně.“</p>
<p>Provedli jsme vše podle instrukcí a dveře se otevřely. Stráže zůstaly také venku. Prošli jsme krátkou chodbou do laboratoře s vysokým stropem plné pracovních stolů, trubek s masivní izolací, tlustých svazků elektrických a světelných kabelů, válců s tekutými plyny. Větší část zařízení působila dojmem, že už nebylo dlouho používáno – pokrýval ho tmel, bylo ošetřeno antioxidanty a zabaleno. Jen jeden kout jevil známky nedávné činnosti.</p>
<p>„Tento projekt už probíhá tři roky,“ vysvětloval Winkelman. „Možná jste o něm něco zaslechla, paní Majumdarová… Přinejmenším o některých jeho aspektech. Vědci a podpůrné týmy se před šesti měsíci jednomyslně rozhodli přerušit spojení s Caitelety. Já sám jsem podal u Caiteletů výpověď a přešel spolu s nimi na Univerzitu Tharsis. Teď jsme uzavřeli smlouvu s MUS a část svého výzkumu stěhujeme sem.“</p>
<p>„A co to má být?“ Ti Sandra se netrpělivě zamračila.</p>
<p>Winkelman se snažil nepůsobit příliš vlezle, ale byl značně nervózní, takže se mu to nedařilo. „My – tedy Olympané – jsme se rozhodli, že na Caitelety je ze strany Země vyvíjen příliš velký tlak. Rozhodli jsme se projekt ukončit, tedy předstírat, že jsme neuspěli.“ Zakroutil hlavou a zavřel oči ve výrazu vyjadřujícím pocit marnosti. „Nechtěli jsme, aby Achmed Crown Niger dostal do rukou takovou moc.“</p>
<p>Vedl nás na opačný konec laboratoře, do té části, která vypadala používaně. U stolu za přenosným monitorem tam seděli tři muži a dvě ženy, pili čaj a jedli koblihy. Jakmile jsme se přiblížili na dohled, všichni se zvedli, oprášili si ze šatů drobečky a uctivě nás pozdravili.</p>
<p>Charles Franklin ve tváři trochu pohubl. Oči měl pronikavější a celkově působil zraleji a dospěleji. Jeho kolegové mi připadali neklidní a bylo zřejmé, že se v naší přítomnosti necítí volně – ale Charles byl úplně vyrovnaný.</p>
<p>Winkelman nás představil. Charles se usmál, když jsme si tiskli ruce, a zamumlal: „My se známe.“</p>
<p>„Tohle jsou tedy ti slavní Olympané?“ zeptala se Ti Sandra.</p>
<p>„Ještě čtyři zůstali na Univerzitě Tharsis. Kromě toho ještě nejsme moc slavní,“ odvětil Charles. „Mně se to jméno nikdy nelíbilo. Jako by bylo určeno spíš pro veřejnost než –“</p>
<p>„Pro utajovaný projekt,“ doplnila Chinjia Park Amoy, drobná tmavá žena s obrovskýma očima. Zajímalo mě, jestli jsou s Charlesem milenci. A vůbec, kde má manželku?</p>
<p>Právník nám v laboratoři sehnal židle, usadili jsme se do kruhu ke stolu. Jen Charles zůstat stát a Winkelman se ochotně vzdal role vysvětlujícího a ustoupil do stínu.</p>
<p>Na panely jsme obdrželi informace o přítomných, a jak jsme se postupně seznamovali, pokusila jsem se zapamatovat si důležité podrobnosti. Šlo vesměs o matematiky a teoretické fyziky, specialisty na Bellovo kontinuum a teorii deskriptorů. Nejstarší byl Stephen Leander, muž s hustými stříbrnými vlasy a přátelským, i když poněkud nedůtklivým chováním. Chinjia Park Amoy pocházela z Pásu a na Mars se přistěhovala, měla jako všichni lidé z Pásu dlouhé ruce a nohy a zavalitý trup, Tamara Kwangová, nejmladší ze všech, měla velké černé oči, pleť jako tmavý čaj a několik externích mentálních doplňků, které nosila kolem krku a paže, Nehemiah Royce ze Steinburg-Leschkeovy rodiny byl vysoký, s průzračnýma očima a na jemných hnědých vlasech nosil hedvábnou jarmulku.</p>
<p>Obrátila jsem pozornost ke stolu. Jeden jeho konec zabíralo několik černých obdélníkových krabic, které na výšku měřily od dvaceti centimetrů až po metr. Na opačném konci trůnila osamělá lesklá bílá skříňka, spojená s ostatními tlustými optickými kabely. Bílá skříňka očividně obsahovala myslič, ale nenesla žádné označení výrobce ani majitele.</p>
<p>Leander pokynul Royceovi a Kwangové, aby nám přinesli židle. Sedli jsme si a Ti Sandra se s hlubokým povzdechem opřela.</p>
<p>„Myslím, že tohle se mi nebude líbit,“ podotkla.</p>
<p>„Právě naopak,“ ozval se Leander, který seděl na rohu stolu. „Chystáme se nabídnout vám jedinečnou příležitost… možná jedinou v historii.“</p>
<p>Ti Sandra rázně zavrtěla hlavou. „Zní to nebezpečně,“ pravila váhavě. „Příležitost je druhá strana katastrofy.“ Stiskla si prsty ret. „Tady jde o víc než jen o komunikaci, jestli se nepletu.“</p>
<p>Leander přikývl a obrátil se ke mně. „Podle Charlese by paní Majumdarová mohla tušit, co jsme objevili.“</p>
<p>„Ani ne,“ odvětila jsem. „Předpokládám, že se jedná o ťuky.“</p>
<p>Charles se usmál a stále na mě upíral pohled. Za ta léta získal něco, čemu bych u něj nikdy nevěřila: ne jenom vyrovnanost a sebejistotu, ale i charisma.</p>
<p>„Charles mi jednou řekl…“ začala jsem a hned se zase zarazila, ve tváři jsem pocítila horkost.</p>
<p>Leander se otočil k Charlesovi.</p>
<p>„Kdysi jsem paní viceprezidentce řekl, že bych rád narušil status quo a odhalil tajemství vesmíru,“ vysvětlil Charles.</p>
<p>Leander se zasmál. „Což není zas tak daleko od skutečnosti,“ pravil. „Status quo se vskutku otřásá. Od počátků nanotechnologie tu nebyl žádný tak revoluční objev – a i ta v porovnání s tím naším bledne. Charles je náš hlavní teoretik a zdá se, že má nadání vysvětlovat věci jednoduše… Buď tak laskav a objasni hlavám nové republiky, co můžeme nabídnout.“</p>
<p>Ti Sandra se obrátila celým svým mohutným tělem k Charlesovi. Čelo měla netypicky zamračené.</p>
<p>„Objevili jsme způsob, jak vstoupit do Bellova kontinua, jak přizpůsobit podstatu komponent hmoty a energie,“ začal Charles. „Společně jsme vytvořili všeobecnou teorii hmoty a energie. Informační teorii. Víme, jak proniknout do podstaty popisu částice a změnit ho.“</p>
<p>„Podstaty popisu?“ přeptala se Ti Sandra.</p>
<p>„Každá částice existuje v informační matrici. Je určena popisem všech svých podstatných charakteristik. Prakticky <emphasis>je </emphasis>souhrnem svých charakteristik. Informace o své podstatě a stavu předává ostatním částicím výměnou bozonů – například fotonů – nebo prostřednictvím Bellova kontinua. Bellovo kontinuum je svým způsobem systém účetnictví, který udržuje rovnováhu určitých vlastností vesmíru.“</p>
<p>„Jaký že to je druh matrice?“ ozvala se Ti Sandra.</p>
<p>„Informační matrice,“ odpověděl Charles. „Jinak nedefinovaná.“</p>
<p>„Něco jako paměť počítače?“</p>
<p>„To je někdy docela užitečné přirovnání,“ přisvědčil Leander.</p>
<p>„Matrici nedefinujeme,“ trval na svém Charles.</p>
<p>„Boží počítač?“ Ti Sandra se zamračila ještě víc.</p>
<p>Charles se omluvně usmál. „K tomu žádné bohy nepotřebujeme.“</p>
<p>„Škoda,“ vyjádřila se Ti Sandra. „Pokračujte prosím.“</p>
<p>„K popisu většiny částic, které tvoří hmotu, potřebujeme dvě stě jedenatřicet bitů – včetně hmotnosti, náboje, spinu, kvantového stavu, složek kinetické a potenciální energie, polohy v prostoru a okamžiku v čase v porovnání s ostatními částicemi.“</p>
<p>„Takové jejich portfolio,“ doplnil Leander. „Údaje o úvěruschopnosti,“ navrhl Royce. Nepodařený vtip.</p>
<p>„Výborně,“ řekla Ti Sandra. „Velmi zajímavé. Ale proč mi nepošlete zprávu o svých výsledcích?“</p>
<p>Leander zvážněl. „Tohle všechno je jen pozadí, základ. Části této teorie už nyní vyšší fyzika přijímá –“</p>
<p>„Ovšem v některých kruzích je stále kontroverzní.“ Charles si zamnul ruce.</p>
<p>„Pitomá.“ Royce lítostivě zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Jenže jedině nám se podařilo získat přístup do Bellova kontinua a manipulovat s údaji o částicích,“ řekl Charles. „Dokážeme přeměnit částice na jejich vlastní antičástice –“</p>
<p>„Dokud zachováme náboj,“ dodal Royce.</p>
<p>„Přesně tak. Můžeme vytvořit antihmotu nebo zrcadlovou hmotu přímo z běžné hmoty.“</p>
<p>Pokoušeli jsme se informace vstřebat. Ti Sandra na Olympany hleděla kriticky, s pochybami. „Takže by z toho mohl být zdroj energie?“ zeptala se.</p>
<p>„Děsivého množství energie,“ odvětil Leander. „Ještě jsme nepostavili reaktor, který by to mohl provádět ve větším měřítku, ale teoreticky neexistuje žádná hranice množství energie, jaké bychom mohli uvolnit. A využít.“</p>
<p>„Změnit olovo ve zlato?“ ozval se Winkelman.</p>
<p>„Neumíme tvořit hmotu,“ řekl vážně Charles. „Zatím.“</p>
<p>Ti Sandra byla upřímně ohromena. „Zatím?“ opakovala. „Ale někdy brzy už ano?“</p>
<p>„To ještě nevíme,“ odpověděl jí. „Není to nemožné, aspoň myslím. Ale někteří se mnou nesouhlasí.“</p>
<p>Royce a Kwangová zvedli ruce. „Snažíme se, aby ostatní kolegové zůstali skromní,“ řekl Royce.</p>
<p>„Já bych tu možnost ponechal otevřenou,“ vyjádřil se Leander.</p>
<p>„Právě tak důležitá je skutečnost, že tuto konverzi můžeme provést na dálku.“ pokračoval Charles. „To znamená, že dokážeme zacílit na určitou oblast a změnit tam hmotu na zrcadlovou hmotu, a to až na vzdálenost devíti či deseti miliard kilometrů. To jest, kdekoli ve Sluneční soustavě.“</p>
<p>Na okamžik celá naše skupinka ztichla. Olympané se dívali na nás i na sebe navzájem, znepokojeně, jako kluci obvinění z nějaké lumpárny.</p>
<p>Zírala jsem na Charlese se směsí hrůzy a obdivu.</p>
<p>„A vědí na Zemi, že jste udělali tenhle… objev? Tenhle průlom?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Olympané zavrtěli hlavami. „Možná mají podezření,“ řekl Charles, „ale my jsme to drželi pod pokličkou. Jedině nás devět, ještě s Irou, víme, jak daleko jsme se dostali. A ty nejnovější objevy… nejpodstatnější vývoj v celé záležitosti… ty nejsou ani šest měsíců staré.“</p>
<p>„A Caiteletovi?“ naléhala jsem.</p>
<p>„Podsunuli jsme jim informaci, že jsme dospěli k drobnému průlomu, týkajícímu se zlepšení komunikace, potom, co jsme od nich odešli,“ vysvětlil Charles. „Nic víc.“</p>
<p>„Jak drobnému?“</p>
<p>„Řekli jsme jim, že dokážeme vstoupit do deskriptorů, abychom komunikační relace uvedli do původního stavu. Tedy odstranit šumy přijímaných signálů.“</p>
<p>„A dokážete?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ prohlásil Charles. Cítila jsem se nepohodlně, když na mě s tím zvláštně nezaujatým výrazem ve tváři upíral soustředěný pohled. „Ale ve skutečnosti můžeme udělat mnohem víc. Například přenášet signál po celé Sluneční soustavě okamžitě.“</p>
<p>„A už jste to zkoušeli?“</p>
<p>„Ne. Jen na Marsu,“ odpověděl. „Samozřejmě jsme k tomu potřebovali dva přístroje. Žádný takový na Zemi ani ve Sluneční soustavě neexistuje.“</p>
<p>„A co od nás očekáváte?“ zeptala se Ti Sandra.</p>
<p>Leander a Charles promluvili oba současně, pak Charles ustoupil Leanderovi. Začínala jsem chápat, že skupinu vede Charles, ale Leandera si vybral jako mluvčího, protože vypadá dospěleji. Což mu ovšem nebránilo, aby mu skákal do řeči.</p>
<p>„Paní prezidentko, stojíte v čele první efektivní vlády v historii Marsu,“ začal Leander. „Celá léta jsme se obávali, že naše práce přinese ovoce v nevhodném politickém klimatu, že bude zneužita nebo že z ní bude mít prospěch Země, ne Mars. Za pár let, možná i dřív, budou vědci na Zemi vědět totéž co my, a to by mohlo být nebezpečné.“</p>
<p>„Je nebezpečné, že teď to ví jen Mars,“ vmísila jsem se. „Jestliže Země věří, že tu moc máme…“</p>
<p>„Souhlasím,“ přisvědčil Charles. „Jenomže my nemůžeme jen tak sedět na tom, co víme.“</p>
<p>Ti Sandra si zkříženýma rukama třela mohutná ramena. „Naše vláda je prozatímní,“ řekla. „Budeme sloužit už jen pár měsíců.“</p>
<p>Leander prohlásil: „Nemůžeme už déle čekat.“</p>
<p>Charles naklonil hlavu na stranu a pomalu jí zavrtěl, pak znovu upřel zrak na mě. „Omlouvám se, že jsme to oznámili tak naprudko, bez příprav. Casseio, nevím, jak bych ti vysvětlil… jak hrozně moc je to důležité. Nejsem žádný egoista, to přece víš.“</p>
<p>„No,“ ozval se Royce s úsměvem, ale Leander mu varovně položil ruku na rameno.</p>
<p>„Když jsi byla na Zemi, položilas mi otázku, na kterou jsem nemohl odpovědět. Omlouvám se i za to. Teď už možná chápeš proč.“</p>
<p>„Caiteletovi vás přestali podporovat, tak se obracíte na nás,“ řekla jsem. Vyznělo to jako obvinění, mnohem víc, než jsem zamýšlela. „Potřebujete peníze.“</p>
<p>„V podstatě jsme už ve fázi vývoje přístrojů a aplikace,“ přisvědčil Leander. „Díky prostředkům z grantu Univerzity Tharsis vyvíjíme motory pro dálkovou vesmírnou loď, které můžeme po seřízení umístit do standardního raketoplánu. Teoreticky bychom s pár tunami paliva mohli během pár týdnů pohodlně přeletět celou Sluneční soustavu…“</p>
<p>Charles zvedl ruce, jakoby v prosbě. „To je ale pouze začátek. Důsledky našeho objevu jsou nedozírné.“ Stále mluvil jen ke mně. „Možná ještě ani všechny neznáme…“</p>
<p>„Určitě ne,“ poznamenal Leander.</p>
<p>„Ale už jsme otevřeli dveře,“ dokončil Charles. „Neříkáme vám to proto, abychom dostali peníze. Cítím jako svou vlasteneckou povinnost Marťana oznámit naše výsledky hlavě první skutečné vlády Marsu. Teď, když jsme to udělali, je na vás, abyste rozhodli, co dál.“</p>
<p>„Dobře, mladý muži,“ promluvila Ti Sandra. Nebyla zase o tolik starší než Charles nebo já, ale nikomu to nepřipadalo nevhodné. „Přinášíte nám vesmír na stříbrném podnosu. Vyjádřila jsem to správně?“</p>
<p>Leander chtěl něco říct, ale Charles se zase ujal slova. Šedovlasý vědec se jen pokřiveně usmál a v rozrušení zvedl ruce.</p>
<p>„Můžeme předvést ukázku,“ řekl Charles. „Něco malého, ale přesvědčivého. Můžeme zařídit, aby oblaka na oběžné dráze vybuchla jako obří prskavky. Žádné škody, žádná nebezpečná radiace, ale…“</p>
<p>„Na Zemi si mohou pomyslet, že se děje něco divného,“ upozornil ho Leander.</p>
<p>Ti Sandra si pustila ramena a složila ruce v klíně. „Nepotřebujeme velkou, nápadnou demonstraci,“ pravila.</p>
<p>„Chtěla bych, aby se s vaší prací seznámili další vědci. Vybereme je. Potom si promyslíme další postup.“</p>
<p>„Musíme brát v úvahu bezpečnost,“ prohlásil Charles a ostatní důrazně přikyvovali.</p>
<p>„To tedy ano,“ ozvala se Chinjia Park Amoy.</p>
<p>„Některé oblasti našeho objevu jsou velmi delikátní, a my měli tak trochu štěstí,“ pokračoval Charles. „Ale většinu toho, co známe, znají i vědci na Zemi. Nemuselo by jim trvat moc dlouho, než by z náznaků pochopili…“</p>
<p>„A nebylo by lepší, kdyby to věděli všichni?“ zeptala se Ti Sandra.</p>
<p>„To bych neřekl.“ Winkelman nečekaně vystoupil dopředu. „Země by takový objev použila, aby donutila zbytek Trojky dělat to, co si ona přeje.“</p>
<p>„Mohli bychom se bránit?“</p>
<p>„Zatím žádná obrana neexistuje,“ odpověděl Charles. „Museli byste znát podrobnosti, abyste pochopili proč. Využití našeho objevu jako zbraně by bylo skutečně děsivé. Dálková přeměna hmoty v zrcadlovou hmotu… Bez šance na obranu.“</p>
<p>„Odkud se všechna ta energie bere?“ zeptala se Ti Sandra a rozjasnila tvář, jako by jí nová pochybnost dodala naději, že jde pouze o nějaký podvod. „Tvrdíte tady, že dokážete porušovat základní fyzikální zákony?“</p>
<p>„Ne,“ řekl Leander. „Jenom trochu měníme účetnictví. Tady se trochu přidá, tady odebere. Nová rovnováha.“</p>
<p>„Pane Leandere, k jaké rodině patříte?“ vyzvídala Ti Sandra.</p>
<p>„Opustil jsem rodinu Caiteletů.“</p>
<p>„Vy všichni jste s nimi nadobro skoncovali?“</p>
<p>Celá skupina souhlasně přikývla. „Nikdo z nás nevěří Achmedu Crownu Nigerovi,“ pravil Winkelman.</p>
<p>„Potřebujete víc peněz?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„To záleží na vládě,“ řekl Charles. „Na vás.“</p>
<p>„Vůbec ne,“ namítla jsem. „Nemáme ponětí, co potřebujete, nebo co –“</p>
<p>Hlas se mi začal lámat. Ti Sandra mě vzala za ruku a pevně ji stiskla. „Potřebujeme čas na rozmyšlenou. A dokumentaci k prostudování. Povoláme další vědce, aby nám poradili. Prozatím žádné demonstrace. Jsem si jistá, že se mnou viceprezidentka bude souhlasit, že byste měli pečlivě zvažovat praktické důsledky svých objevů a připravit další zprávu.“</p>
<p>„My už tu zprávu připravili, i se všemi podrobnostmi,“ ozval se Leander.</p>
<p>Ti Sandra energicky zavrtěla hlavou. „Teď ne, prosím. Stejně z toho budu mít noční můry. Vrátíme se ke svým povinnostem, ke svým manželům… K našim soukromým starostem. A také,“ dodala, „k modlitbám.“</p>
<p>Charles nám podal ruku, ostatní ho napodobili, navzájem jsme si je stiskli. „Nepodnikneme nic bez schválení vlády,“ slíbil Winkelman, když nás doprovázel k bráně a tunelem za ní.</p>
<p>„Ne,“ přisvědčila Ti Sandra. „To určitě neuděláte.“</p>
<p>Ti Sandra mě zavolala do své pracovny v rektorském apartmá a nabídla mi pozdní šálek čaje. Když mi nalévala, všimla jsem si, jak zešedla ve tváři. „Kdysi jsem měla takový sen,“ řekla. „Přišel ke mně krásný muž a vysypal mi do klína hrnec zlata. Měla jsem být šťastná.“</p>
<p>„A nebylas?“</p>
<p>„Zděsila jsem se. Nestála jsem o tu zodpovědnost. Poprosila jsem ho, ať si to vezme zpátky.“ Vsedě se narovnala a rozhlédla se po pokoji. Tady před lety rektorka Connorová nařídila vyloučení studentů, čímž v podstatě vykřesala náš protest.</p>
<p>„Znáš Charlese Franklina?“ zeptala se mě.</p>
<p>„Byli jsme milenci, ale jen krátce,“ odpověděla jsem.</p>
<p>Ti Sandra to důvěrné sdělení kývnutím schválila. „Já měla před Paulem čtyři milence. Žádný mi ale nepřipadal moc slibný. Charles Franklin v sobě něco musel mít.“</p>
<p>„Byl roztomilý a nadšený,“ řekla jsem.</p>
<p>„Ale nemilovalas ho.“</p>
<p>„Myslím že ano, ale byla jsem tehdy hrozně zmatená.“</p>
<p>„A kdybys s ním uzavřela svazek?“</p>
<p>„On mě o to požádal.“</p>
<p>„Vážně?“ Ti Sandra vedle mě na pohovce zmlkla, chvíli jsme jen v tichosti upíjely čaj. „Prosím tě, řekni mi, že si z nás ti vědci dělají legraci.“</p>
<p>Neodpověděla jsem.</p>
<p>„Paní viceprezidentko,“ pokračovala, „náš život se právě proměnil v mísu hoven.“</p>
<p>„Život není peříčko.“</p>
<p>„Hovno,“ opakovala důrazně. „Jsme jenom děti, Casseio. Nedokážeme ukočírovat takovou moc.“</p>
<p>„Lidstvo není připraveno?“</p>
<p>Odfrkla si. „Nemluvím za lidstvo. Mluvím za nás – obyčejné Marťany. Děsí mě, co by s námi provedla Země, kdyby se to tam dozvěděli, a co bychom pak na oplátku udělali my…“</p>
<p>„Kdyby nás…“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčila dřív, než jsem mohla myšlenku dokončit.</p>
<p>„Musíme se na to dívat z té světlejší stránky,“ navrhla jsem optimisticky.</p>
<p>Zamítla to mávnutím ruky. „A za celá ta léta, to se ti Charles ani nezmínil? Psalas mu, ptala ses na to, ne?“</p>
<p>„Jednou. Na naléhání strýce Bithrase. Charles mi sdělil, že pracuje na něčem důležitém a že… Že by to mohlo vyvolat spoustu politických problémů. Ve skutečnosti prohlásil, že se naše situace nezlepší, naopak. Myslela jsem, že přehání.“</p>
<p>„Měly bychom si soukromě promluvit s Charlesem Franklinem, nebo raději se Stephenem Leanderem?“</p>
<p>„Myslím, že tomu velí Charles.“</p>
<p>„Je aspoň <emphasis>rozumný</emphasis>, Casseio?“</p>
<p>Usmála jsem se a potřásla hlavou. „Já nevím. Když jsme byli mladí, tak moc rozumný nebyl. Ale to já taky ne.“</p>
<p>„Dělá mi starosti, že u toho byli Caiteletové,“ pravila Ti Sandra. „Nepouštěla bych ze zřetele možnost, že Achmed Crown Niger ví víc, než si tihle vědci myslí. A pokud skutečně něco ví, použije to. Zahnali jsme ho do kouta. Už vidí, že to pro něj na Marsu nikam nevede. Je v pasti, politicky i finančně.“</p>
<p>„Nemáme žádné směrnice pro zachování vládních tajemství,“ podotkla jsem. „Komu můžeme věřit?“</p>
<p>„Věřit! Já nevěřím ani sobě.“ Ti Sandra udělala smutný obličej. „Bůh nám pomoz.“</p>
<p>Té noci jsem ležela vedle Ilji a dívala se, jak spí. Skoro vždycky spal tvrdě, jako dítě; představovala jsem si, jak se mu hlavou honí vzpomínky na výkopy, myšlenky na práci, kterou ještě musí dokončit… Tolik jsem mu záviděla, až mi z očí vyhrkly slzy dětinské lítosti.</p>
<p>Podělili jsme se o sklenici portského a čerstvý sýr, obojí vyrobeno Erzulovou rodinou, dar nové vládě. Vtipkoval o výhodách, které nám přináší taková pozice ve středu dění; já nijak nereagovala, až se mě zeptal, proč jsem tak zasmušilá. „Všechno se přece daří,“ řekl. „Zasloužíte si blahopřání, vy všichni.“</p>
<p>Pokusila jsem se usmát, ale nedopadlo to moc přesvědčivě.</p>
<p>„Bude ti vadit, když budu trošku slídit?“ zeptal se a přisunul se ke mně blíž. Zavrtěla jsem hlavou.</p>
<p>„Dozvěděla ses něco, co tě rozrušilo. Něco, o čem mi nesmíš říct.“</p>
<p>„Přála bych si, abych mohla,“ vyhrkla jsem vášnivě. „Tolik bych potřebovala radu a moudrost.“</p>
<p>„Jde o něco nebezpečného?“</p>
<p>„Ani to ti nesmím říct.“</p>
<p>Lehl si na záda na polštář, ruce si založil za hlavou. „Byl bych rád, kdybych –“</p>
<p>„Měl svou ženu zpátky?“ Upřela jsem na něj vyčítavý pohled.</p>
<p>„Ne,“ pravil vyrovnaně. „Totiž, vlastně ano.“ Usmál se. „To byla zrádná otázka. Ještě jsem tě neztratil.“</p>
<p>„Jistě. Jenomže s tebou nemůžu jezdit po výkopech. Málo se vídáme. Přála bych si být pořád s tebou. Je mi zle ze všech těch schůzí a večeří a propagandy a toho, jak mi říkají ‚porodní bába nového Marsu’.“</p>
<p>Ilja mi to štěkání nijak neoplatil. To mě ještě víc rozzlobilo, vyskočila jsem z postele a dala se na pochod podél krátké stěny hotelového pokoje a zvedala přitom pěsti ke stropu. „Bože, bože, bože!“ vykřikla jsem. „Já o tohle nestojím! Já to nechci!“ Znovu jsem se vrhla na Ilju, ruce napjaté, prsty zkřivené jako drápy. „Měli jsme všechno pod kontrolou! Mohli jsme všechno zvládnout po svém! Tohle všechno jenom zhoršuje!“</p>
<p>Ilja mě bezradně sledoval. „Přál bych si –“</p>
<p>„Ale <emphasis>nejde to!</emphasis>“</p>
<p>Vztek mě přešel, zhroutila jsem se u stěny s přitaženými koleny, prázdný pohled upřený na roh postele. Ilja si ke mně klekl a dal mi ruce na ramena. Potom, jako bych se tím omlouvala, jsem se s ním zuřivě milovala. Ale předstírání mě neuspokojilo. Drželi jsme se a povídali si o tom, co bude, až prozatímní vládě vyprší termín.</p>
<p>Chtěla bych učit na nějaké nezávislé škole, svěřila jsem se mu a on mě ujistil, že takové místo určitě najdu, stačí se poptat. „Porodní bába nového Marsu,“ řekl měkce. „To sedí, vážně. Nebuď na sebe tak naštvaná.“</p>
<p>Pak jsem se dívala, jak usíná, přemítala, kdy asi budeme mít děti a jestli ten čas vůbec přijde.</p>
<p>Bylo snadné představit si, k čemu všemu by mohla vést taková moc. Viděla jsem před sebou Achmeda Crowna Nigera a Freechild Daubleovou a další nemoudré vůdce, vybavila jsem si rozhodnou, pospolitou Zemi; jak by Pozemšťané zareagovali, kdyby věděli, že mladý, naivní, nebezpečný Mars vládne takovou mocí?</p>
<p>A možná že to už vědí a kují své plány, a my proti tomu nemůžeme nic dělat.</p>
<p>Olympané postavili malou vzdálenou laboratoř v Melas Dorsa, s použitím trochy vlastních peněz a kousku země, který jim darovala Kleinova rodina. Oblast Melas Dorsa je mírně zvrásněna krátery, z jižní strany odříznutá mělkými kaňony, pokrytá nízkými dunami. Nachází se tu velmi málo vody a přírodních zdrojů surovin.</p>
<p>I na Marsu je považována za poušť.</p>
<p>Na demonstraci jsem se vypravila sama. Ti Sandra musela odjet na mimořádnou schůzi do Elysia, aby upevnila podporu nové vlády u náhle nervózních delegátů a oblastního guvernéra minimálního významu a právě tak minimální inteligence. Měla jsem se stát jejíma očima a ušima, ale také jsem tušila, že se děsí toho, co by nám mohli předvést – obrovské závažnosti tohoho nečekaného a nežádaného daru. Nebyla jsem sice o nic statečnější než Ti Sandra, ale možná jsem neměla tak bujnou fantazii.</p>
<p>Letěla jsem raketoplánem z MUS spolu s Charlesem a Stephenem Leanderem. Raketoplán nesl označení vlády – vlajku a ‚FRM 1’ aby bylo jasné, že má na palubě cestující z řad VIP. Přímo v laboratoři jsme se měli setkat se dvěma nestrannými vědci z rodiny Yamaguči a Erzulovy, kteří přiletí samostatně z Rubicon City.</p>
<p>Oblastí Melas Dorsa nevedly železnice a v okruhu čtyř set kilometrů od laboratoře se nenacházely žádné stanice. Charles mě upozornil, že nás na místě nečeká žádné pohodlí.</p>
<p>Upřela jsem na něj vyčítavý pohled. „Luxus pro mě moc neznamená, obzvlášť ne teď,“ řekla jsem. Leander vycítil napjatou atmosféru a nápadně pozorně se zahleděl na krajinu několik desítek metrů pod námi. Letadlo přeletělo nízký hřeben, pokračovalo ve stoupání, aby se vyhnulo řetězu prašných vírů.</p>
<p>Charles zamrkal, zaskočen mým tónem, pak sáhl po panelu. „Máme co dohánět.“</p>
<p>„Četla jsem vaše zprávy,“ pravila jsem. „Většinou to ale na mě bylo příliš.“</p>
<p>Charles kývl. „Ovšem základní myšlenky jsou docela prosté.“ Sevřel rty a zvedl obočí. „Jsi připravena vzít některé věci jako fakt?“</p>
<p>„Budu muset, ne?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Pak jsem tedy připravena.“</p>
<p>„Zlobíš se.“</p>
<p>„Ne přímo na tebe.“</p>
<p>Leander si uvolnil pásy a vstal. „Jdu dopředu, abych měl lepší výhled,“ prohlásil. Nevšímali jsme si ho. Pokrčil rameny a usadil se mimo doslech.</p>
<p>„To jsem neměl na mysli. Zlobíš se, že tě nutíme k takové zodpovědnosti.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Přál bych si, abychom se tomu mohli vyhnout.“</p>
<p>„Chtěl jsi změnit vesmír, Charlesi.“</p>
<p>„Chtěl jsem především rozumět. No ano, chtěl jsem ho změnit. Ale ne hodit zodpovědnost za to na tebe.“</p>
<p>„To ti pěkně děkuju.“</p>
<p>Charles se odtáhl a odvrátil se, uražen a podrážděný. Panel mu spočíval v klíně. „Pokus se být spravedlivá, Casseio.“</p>
<p>„Abys věděl,“ vyhrkla jsem, aniž bych se vůbec zabývala nějakou spravedlivostí, „byls to ty, kdo zmařil naše první pokusy o dohodu se Zemí. Vy, Olympané. Všichni z vás byli tak nervózní… Vy jste nás vystavili takovému tlaku – a my neměli ani ponětí, co vůbec máte v úmyslu.“</p>
<p>„Úmysl?“ Uchechtl se. „Sami jsme to nevěděli. Očividně byly důsledky jasnější lidem na Zemi než nám.“</p>
<p>„Možná ano,“ připustila jsem. „Copak jste si mysleli, že pracujete ve vakuu?“</p>
<p>Nechápavě potřásl hlavou. „Ve vakuu?“</p>
<p>„Myslím to morálně, Charlesi.“</p>
<p>„Aha… Morálka.“ Zrudl. „Casseio, jsi ke mně hrozně nespravedlivá.“</p>
<p>„Kašli na spravedlivost. Chápeš, co s námi tohle udělá?“</p>
<p>„Jaké rozhodnutí bych z toho měl vyvodit? Vzdát se vědění? Casseio, snažil jsem se jednat tak morálně a přímo, jak jen jsem mohl. Celá naše skupina zachovává vysoký morální standard.“</p>
<p>„A proto jste pracovali pro Caitelety.“</p>
<p>„Nejsou – nebyli to – žádní zločinci. Jakmile se na palubě objevil Achmed Crown Niger, hned jsme se připravili zavřít krám. A Caiteletovi nám ve skutečnosti pomohli. S postrkem ze Země. Crown Niger se ani tolik nestaral o to, co mu nabídnou, jako aby uspokojil své šéfy na Zemi.“</p>
<p>„Odešli jste, když vám zastavili dotace.“</p>
<p>„Ani předtím jsme jim nic neprozradili.“</p>
<p>Usmála jsem se. „Víš jistě, že nemají vaše výsledky někde zamčené? Před Crown Nigerem?“</p>
<p>„Je to možné. Ale i když ten materiál prostudují, nenajdou sebemenší vodítko k tomu, co jsme objevili později. Bude to pro ně spíš zavádějící. Prozkoumali jsme spoustu slepých kaňonů, Casseio. Vědci na Zemi v nich stále ještě bloudí.“</p>
<p>Na pár vteřin jsem nevěděla, co říct. Potom se můj hněv vytratil, otřásla jsem se. „Charlesi, ty nemáš strach?“</p>
<p>Pečlivě to zvažoval a díval se na mě. „Ne,“ řekl. „Uklidilas nám dům, Casseio – nebo jsi na nejlepší cestě k pořádku. Zodpovědná vláda –“</p>
<p>„Na začátku dětství, nekoordinovaná, křehká a <emphasis>nová. </emphasis>Ani nevíme, jestli přechod prozatímní vlády ke skutečně zvolené proběhne hladce. <emphasis>Ještě jsme to nevyzkoušeli, Charlesi.</emphasis>“</p>
<p>„No,“ zamumlal, „já v tebe věřím.“</p>
<p>„Věříš v Mars?“ Ovinula jsem si ruce kolem těla, abych se přestala třást. Vztáhl ke mně ruku, ale já na něj vrhla nedůtklivý pohled. Zase ruku odtáhl. „Charlesi, dáváš nám do rukou prostředek ke zničení nepřátel, a my <emphasis>nevíme, kdo jsou naši nepřátelé. </emphasis>Země má velmi rafinované přesvědčovací metody… a ty nám nabízíš perlík!“</p>
<p>„Mnohem víc než to,“ pravil Charles tiše. „Nesmírné množství energie, dálkové ovládání zdrojů. Podléháme významným omezením, ale to neznamená, že se nedokážeme ubránit téměř čemukoli.“</p>
<p>„Možná výhrůžkami. Dokážete změnit hmotu v antihmotu. Na dálku. Na velmi velkou vzdálenost. S dokonalou přesností.“</p>
<p>Kývl.</p>
<p>„Mohli bychom usmažit všechna pozemská města. Obnovil jsi hrůzy dvacátého století.“</p>
<p>Zašklebil se. „To zní melodramaticky.“</p>
<p>„Myslíš, že by Freechild Daubleová zaváhala před použitím takové síly?“</p>
<p>Charles odpověděl: „Vím, že ty ji použiješ moudře. Nic bychom vám neprozradili, kdybych si to nemyslel.“</p>
<p>Na okamžik jsem úplně oněměla. Zamávala jsem rukama a nakonec jsem na něj namířila prst a nevěděla, jestli se mám smát, nebo ječet. „Bože můj, Charlesi, těší mě, že jsem na tebe udělala takový dojem! Možná jsem opravdu nějaká svatá. Ale co ti, kdo přijdou po mně, co příští generace?“</p>
<p>„Dlouho předtím už ten objev bude patřit všem. Nastane rovnováha. Podívej, Casseio, tohle není podstatné –“</p>
<p>„Ani bych neřekla,“ zamumlala jsem.</p>
<p>„Tahle diskuse nikam nevede, protože ten objev už je na světě a nedá se to vzít zpátky.“ Na tváři se mu objevil výraz únavy. „Neexistuje žádný mír, nikdy v tomto životě nebude konec toho nového a děsivého.“</p>
<p>Kousla jsem se do jazyka, abych nemusela říct: <emphasis>Teď už je na filozofování pozdě, Charlesi.</emphasis></p>
<p>„Já vím,“ pokračoval. „Přemýšlel jsem o tom celá léta. Ptal jsem se sám sebe, co bude, když teorii dokončíme a najdeme cestu do Bellova kontinua. Když dokážeme manipulovat deskriptory. Všem nám to dělalo starosti.“</p>
<p>Leander se vrátil k nám a sedl si, pohled upíral mezi nás. „Už jsme dospěli k nějaké dohodě?“</p>
<p>Slabě jsem se zasmála a zavrtěla hlavou. „To je zlý sen.“</p>
<p>Charles prohlásil: „‚Ach, Bože! Mohl bych žít zavřen do oříšku a mít se za krále vesmíru, nebýt mých ošklivých snů.’“[3]</p>
<p>„Nad tím citátem jsme se hodně zamýšleli,“ řekl Leander a zavrtěl se na sedadle. „Vesmír <emphasis>je </emphasis>uvězněn v ořechu. Vzdálenost a čas neznamenají vůbec nic, pouze alternativy deskriptorů. Pokud tohle víme, mohli bychom se stát vládci neomezeného prostoru.“</p>
<p>„A ty ošklivé sny?“</p>
<p>Leanderův výraz náhle zpřísněl, dokonce zesmutněl. „Charles mě pokaždé nastrčí dopředu, protože působím jako vedoucí a protože byrokrati na mě lépe reagují. To ale neznamená, že se dokážu vždycky chovat opatrně. Jedeme v tom spolu, paní Majumdarová. Můžete nás ze své vysoké hory obviňovat z naivity a intelektuální domýšlivosti a říkat nám věci, nad kterými jsme se už tisíckrát zamýšleli sami.“</p>
<p>„Nepleť se, Stephene,“ řekl Charles. „Casseia nemá takový sklon ke zjednodušování.“</p>
<p>Leander se s viditelným úsilím ovládl, vesele a neupřímně se usmál. „Omlouvám se. Nějak mi přišlo, že lpění na zlých snech ukazuje na nedostatek představivosti.“</p>
<p>„Proč nepřišla i paní prezidentka?“ zeptal se Charles. „Tohle by se mělo brát jako precedent.“</p>
<p>„Máme dost podstatný problém. Pokud ho prezidentka nevyřeší, klubko se rozmotá a nebude žádná ústavní vláda, aby rozhodla, co dál s vaší prací. Mám její plnou důvěru. Všechno jí přesně vylíčím.“</p>
<p>„Má strach, že?“ přeptal se Charles.</p>
<p>Odfrkla jsem si.</p>
<p>„Viděl jsem jí to v očích,“ pokračoval. „Má lidská měřítka. S něčím tak nesmírným se těžko vyrovnává.“</p>
<p>Přikývla jsem. „Snad.“</p>
<p>„A co ty? Dokážeš překonat strach a dívat se očima dítěte?“</p>
<p>„Nečekej ode mě příliš mnoho, ani příliš brzy, Charlesi,“ odpověděla jsem.</p>
<p>Testovací areál byl vybaven dočasným přístřeškem pro dvacet osob, který tu den předem postavili arbeitři. Dostavili se čtyři Olympané – Leander, Charles, Chinjia a Royce. Chinjia s Roycem přiletěli ještě dřív, než byl kryt dokončen, aby připravili aparaturu.</p>
<p>Okolní krajina byla právě tak pustá, jak jsem si ji pamatovala ze záběrů, které nám ukazovali na přednáškách z areologie ve druhém ročníku. Oblast Melas Dorsa nepůsobila dramaticky jako rýhy a kaňony, postrádala barvy Sinaie, nebyly tu žádné zkameněliny, žádná naleziště rud…</p>
<p>Hodinu po nás přiletěli dalším raketoplánem vědci, kteří se měli stát svědky pokusu. Ulrich Zenger a Jay Casares patřili k horlivým zastáncům ústavy a jako vědci měli dokonale čistý štít. Oba byli profesory teoretické fyziky na Univerzitě Icaria, nezávislém ústavu financovaném šesti SR. V úkrytu jsme se navzájem představili a Charles je neprodleně začal zasvěcovat do experimentu.</p>
<p>Vlastní místo pokusu leželo za nenatlakovanou stanovou kupolí. Charles, Chinjia, Royce, Zenger, Casares a já jsme ve skafandrech přešli z krytu pod kupoli. Charles vzal válec s čistým vodíkem, který připravili a dopravili na místo Casares se Zengerem, a opatrně ho upevnil do závěsu, jenž visel z vrcholku kupole. Zenger a Royce přisunuli neutronový sčítač a další zařízení. Arbeitři všechny přípravy natáčeli.</p>
<p>„Co vlastně uvidíme?“ obrátil se Casares na Charlese, když bylo vše přichystáno.</p>
<p>„Prostudovali jste si naše teoretické texty, chápete, co tvrdíme?“ zeptal se Charles na oplátku.</p>
<p>Casares přikývl.</p>
<p>„A přesvědčili jsme vás?“</p>
<p>Tentokrát Casares zavrtěl hlavou. „Je to fascinující, ale já nedůvěřuji tak převratné změně paradigmatu.“</p>
<p>„Existuje způsob, jakým by váš válec s vodíkem mohl vytvářet energii?“</p>
<p>„V současném stavu nikoli,“ odvětil Casares.</p>
<p>„My ho přimějeme k uvolnění obrovského množství energie.“</p>
<p>Vrátili jsme se do krytu, svlékli ochranné obleky a připojili se k Leanderovi a Zengerovi v místnosti s aparaturou. Tady už čekal známý ocelový stůl a bílý neoznačený myslič. Optickými kabely k němu bylo připojeno několik černých skříněk.</p>
<p>Leander se zeptal mysliče, jestli všechny části zařízení pracují správně. Myslič odpověděl hlasem mladého muže, že je vše v pořádku.</p>
<p>Charles usedl na židli ke stolu. „Náš myslič slouží jako rozhraní s mysličem v kvantové logice, který je obsažen v téže skříňce. Oba byli vytvořeni na Marsu a Marťany.“</p>
<p>„Kdo je vytvořil?“ ozval se Zenger, kterého to očividně zaujalo.</p>
<p>„Já,“ odvětil Leander, „a Danny Pincher. Na Univerzitě Tharsis.“</p>
<p>„To už by samo o sobě za ten výlet stálo,“ pravil Zenger. „Pokud jsou mysliče stabilní a produktivní.“</p>
<p>„Jsou oddaní naší práci a nepříliš výkonní,“ řekl Leander. „Teď s Dannym pěstujeme silnější. Patrně jsme překročili několik zákonů, když jsme je takto vytvořili, ale nutně jsme potřebovali ovládat zařízení za účasti kvantové logiky, a přitom už jsme vyčerpali všechny legální možnosti, jak QL myslič získat.“</p>
<p>Zenger přikývl. „Pokračujte, prosím.“</p>
<p>„Naše práce byla zčásti inspirována populární vědeckou záhadou. Všichni jsme studovali incident Ledové jámy. Došlo k němu před padesáti lety. Měsíčňan jménem William Pierce se pokusil snížit teplotu malého vzorku atomů mědi na absolutní nulu. Podařilo se mu to, avšak s katastrofálními následky. Pierce a jeho žena při experimentu zahynuli. Jeden z pozorovatelů unikl, ale byl těžce zraněn. V oblasti Ledové jámy vznikla nepochopitelná prázdnota.“</p>
<p>Na Zengera to zvláštní dojem neudělalo. „Tak co se tedy chystáte provést s naším vodíkem? Pošlete ho do Říše divů?“</p>
<p>„Nikdy jsme se nepokusili jeho experiment zopakovat,“ doplnil Casares. „Není prokázáno, že vůbec dosáhl absolutní nuly. Mohlo se stát něco jiného.“</p>
<p>„My ale víme, že dosáhl absolutní nuly,“ řekl Charles.</p>
<p>Zenger ohrnul rty a poklepal prsty na opěrku židle. „Jak to víte?“</p>
<p>„Zatím žádné podrobnosti,“ vložil se do hovoru Leander.</p>
<p>„Změníme část vodíku ve válci v zrcadlovou hmotu,“ prohlásil Charles. „Reakcí normálního a zrcadlového vodíku dojde k uvolnění neutronů, gama záření a tepla.“</p>
<p>„Tak se do toho pusťme,“ navrhl netrpělivě Casares.</p>
<p>Charles se usadil vedle mysliče. Nad bílou skříňkou se objevila projekce ovládacího panelu. „Myslič teď určuje popisné souřadnice vzorku,“ vysvětloval. „Deskriptory nepoužívají absolutní míry či koordináty. Každý časoprostorový deskriptor je relativní vůči deskriptorům pozorovatele. To náš úkol jistým způsobem usnadňuje. Jakmile jsme náš vzorek lokalizovali, můžeme si postupnými dotazy prověřit ostatní deskriptory, což nám prozradí, z čeho se vzorek skládá… Tudíž budeme vědět, že deformujeme to, co jsme chtěli.“</p>
<p>„Neprozradíte nám, jak to děláte,“ pravil Zenger a ukázal na aparaturu. „Ale ať už je to cokoli, provádíte to na dálku… Jaká je maximální vzdálenost?“</p>
<p>„To dnes probírat nebudeme,“ řekl Leander. „Promiňte.“</p>
<p>Zenger se zasmušile obrátil ke mně. „Nemůžeme provést posouzení, když nemáme dost informací.“</p>
<p>„Požádali jsme skupinu, aby neprozrazovala příliš mnoho faktů,“ vysvětlila jsem mu.</p>
<p>Zenger zatáhl bradu a zavrtěl hlavou. „Povolali jste nás, abychom provedli odbornou analýzu, ale pokud nás chcete udržovat v nevědomosti, to jste si rovnou mohli najít pár šimpanzů.“</p>
<p>Casares nebyl tak jízlivý. „Tak se podívejme na to, co bude k vidění,“ prohlásil. „Pokud získáte z našeho vzorku energii, bude to zajímavé. O tajnostech se můžeme bavit později.“</p>
<p>Nějaká část ve mně se těšila na dramatický zážitek. V tom malém prostoru jsem cítila očekávání, zvědavost i skepsi – ale drama určitě ne. Charles se nepokoušel o efektní představení. Jen spolu s Leanderem rychle a tiše pracoval. Oba dávali mysliči pokyny a my měli přihlížet.</p>
<p>Na displeji nad mysličem se objevil trojrozměrný graf válce zbarveného podle teplotních gradientů. Válec, jak Charles vysvětlil, se ještě ochlazuje na teplotu okolí, asi minus šedesát stupňů Celsia. Plyn uvnitř se pozvolna smršťuje.</p>
<p>„Náboj jsme pochopitelně zachovali,“ pravil Leander. „Nemůžeme konvertovat částice jinak než v párech s protikladně nabitými částicemi. Ideální jsou pro to neutrální atomy a molekuly. Deskriptory odlišující zrcadlovou hmotu od obyčejné jsou vázány na další deskriptory, jež popisují spin a časovou komponentu částice. Musíme získat přístup ke všem těmto spojeným deskriptorům najednou. Výsledkem je konverze, která neporušuje žádné fyzikální zákony. Ale až se zrcadlová hmota spojí s obyčejnou, dojde k uvolnění energie.“</p>
<p>„A jak měníte deskriptory?“ zeptal se Casares.</p>
<p>Charles se téměř plaše zazubil. „Je mi líto. To vám zatím nemůžu prozradit.“</p>
<p>Zenger na něj vyjel: „Tak co tady vlastně máme hodnotit? Klidně byste nám mohli předvést skvělý kouzelnický trik. Všechno se dá zmanipulovat…“</p>
<p>„Doufáme, že nám přesto důvěřujete natolik, abyste to, co uvidíte, uznali jako legitimní,“ řekl Leander.</p>
<p>„Nemůžeme přece vynášet soudy, aniž bychom znali teoretický podklad výsledku.“ Casares si založil ruce. „Věda se zabývá výsledky, které lze opakovat. Pokud jistých výsledků dosáhne pouze jedna skupina, pak nejde o vědu. Nic z toho, co jsem zatím vyslechl, mě nijak nenadchlo.“</p>
<p>Charles upřel pohled mezi nás, tvářil se nešťastně. „Já bych vám hned teď všechno prozradil, ale ze zjevných důvodů to záleží na viceprezidentce Majumdarové.“</p>
<p>Připadala jsem si úplně vyvedená z míry, ale nemohla jsem si dovolit nerozhodnost. „Klíčové části teorie musí zůstat důvěrné,“ prohlásila jsem.</p>
<p>Charles zvedl ruce. <emphasis>Co s tím nadělám?</emphasis></p>
<p>Zenger a Casares zavrtěli hlavami, Zenger nakonec mávl rukou, jako by chtěl říct, že mě pouští z hlavy, ale nahlas pravil: „Tak dobře. Nelíbí se mi to, ale ukažte nám, co je k vidění, a o podrobnostech se můžeme hádat později.“</p>
<p>„Děkuji.“ Charles kývl na Leandera. „Prosím o projekci vzorku, jak ho vidí myslič.“</p>
<p>Leander se dotkl nehmotného ovládacího panelu. Objevila se jakási krajina, vrcholky a údolí, šipky tančily mezi vrcholky, až se nakonec ustálily na jednom, který vzápětí vyrostl. Objevila se malá červená krychlička, uvnitř se rýsoval válec, vykreslený modrými čarami. Znovu se zbarvil, v barvách se ukázala blikající čísla a řecká písmena, která tam uvnitř poletovala jako mouchy.</p>
<p>„QL myslič hodnotí vzorek,“ vysvětloval Charles. „Teď je vše v rukou mysliče. Za pár vteřin uvidíme energii vznikající uvnitř vzorku.“</p>
<p>Vyhlédli jsme z okna. Zavěšený válec za kupolí odtud nebylo vidět, leda v projekci. Místnost se naplnila kvílením, zřetelným cvakáním, hukotem a skučením. „Atomy hmoty a zrcadlové hmoty se setkávají,“ ozvala se Chinjia, upravujíc zvuk. „Vrážejí do sebe uvnitř válce. Válec se zahřívá a…“ Prstem sledovala nový graf na displeji. „Tady vidíte, jak se tvoří gama paprsky. Očekáváme asi desetiprocentní účinnost, pochopitelně nějakou interakci s nádobou… Nastává proudění neutronů.“</p>
<p>„Zatím jsme vytvořili asi bilion molekul zrcadlového vodíku,“ promluvil Charles. „Produkce energie odpovídá zhruba čtyřiapadesáti joulům.“</p>
<p>„To by mohlo stačit,“ mínil Zenger. „Zdá se, že se tvoří teplo a neutrony.“</p>
<p>Charles vybídl Leandera k ukončení experimentu. Leander se dotkl řídicího panelu, červená krychle a graf zmizely.</p>
<p>„Uvažovali jsme o způsobech, jak zvýšit účinnost,“ ujal se slova Charles. „Mohli bychom konvertovat polovinu molekul ve válci na zrcadlovou hmotu ve tvaru, který se proplétá s normálním vodíkem. Ambiplazma stlačí volně se pohybující molekuly do optimální konfigurace pro další interakce. Potom dojde k devadesátiprocentní destrukci. Ale tím by se válec odpařil a s ním část naší kupole a zařízení.“</p>
<p>Zenger přikývl. „Do té míry, do jaké jsme schopni to posoudit, se zdá, že jste skutečně dokázali cosi zajímavého.“</p>
<p>Charles řekl: „Teď arbeitr válec přemístí do zadní části laboratoře. Můžete ho na dálku prozkoumat.“</p>
<p>Zenger se zeptal: „Předpokládám, že ho nebudeme moci vzít s sebou?“</p>
<p>Všechny hlavy se obrátily ke mně. „Zůstane tu,“ prohlásila jsem.</p>
<p>„Vskutku velmi vzrušující,“ pravil Zenger bezbarvě.</p>
<p>Arbeitr přenesl válec do izolačního boxu v zadní části laboratoře. Zenger a Casares ho prohlíželi a tiše si přitom mezi sebou něco mumlali, Charles se usadil naproti mně v jídelním koutě. Propracovávala jsem se miskou nenápadité nanostravy.</p>
<p>„Trochu zklamaná?“ zeptal se.</p>
<p>„Vůbec ne.“ Vzhlédla jsem s výrazem, který, jak jsem doufala, vyjadřoval chladnou důstojnost. „Nečekala jsem žádný zázrak svaté Trojice.“</p>
<p>Tváří mu přelétl úsměv. „Taky jsi studovala dějiny. Nevadí, když se najím s tebou?“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou. Vrátil se s vlastní miskou. Už jsem měla skoro dojedeno, ale bylo mi jasné, že si chce promluvit.</p>
<p>„Pořád ještě odsuzuješ, co jsme udělali?“ zeptal se.</p>
<p>„Nikdy jsem nic z toho neodsuzovala.“</p>
<p>„Ne…“ Vyslovil to tónem, který ustrnul mezi konstatováním a otázkou. „Jenže to napětí se bude zvyšovat.“</p>
<p>„To už jsi tvrdil před lety.“</p>
<p>„A měl jsem pravdu?“</p>
<p>„Měls pravdu.“</p>
<p>Ochutnal kaši, zašklebil se a ponořil vidličku do misky. „Nic moc,“ poznamenal. „Tradičně. Vědci na Marsu musí jíst samé zatuchlé nano. Má to něco společného s tvořivostí. Vzpomínáš na to hrozné víno v Trés Haut Médoc? Dodneška se za to stydím.“</p>
<p>„Za to víno?“ ujistila jsem se. „Nejen za něj.“</p>
<p>Naklonila jsem hlavu na stranu v odhodlání vyhnout se tomuto tématu a vytáhla panel. „Máš ještě nějaké demonstrace? Tahle –“</p>
<p>„Na politiky neudělá dojem. Já vím. Pokud si to přeješ, můžeme klidně odpařit Olympus Mons.“</p>
<p>Na okamžik jsem si nebyla jistá, jestli si nedělá legraci. „To by bylo… pro dospělé.“</p>
<p>Charles se zasmál a začal si špičkou prstu hrát s miskou. „Dokážeme mnohem víc. Jak už řekl Stephen cestou sem, můžeme vytvořit superefektivní vysokorychlostní pohon, na jaký se Země nezmůže. Klidně ve Sluneční soustavě instalujeme rychlodráhu a budeme po ní létat jako sršni. Vyhlídková jízda po planetách během měsíců namísto desetiletí. S dobře vybavenou strojírenskou továrnou bychom to dali dohromady za nějakých šedesát sedmdesát dní.“</p>
<p>„Taková loď by ovšem byla zřetelně vidět po celé Sluneční soustavě,“ namítla jsem. „Co takhle něco, co by Zemi nenaštvalo?“</p>
<p>Charles si opřel lokty o stůl. „Jistě. Se Stephenem jsme naplánovali spoustu ukázek, které se liší stupněm složitosti. Pro odborníky i pro burany. Sem s nimi.“</p>
<p>Choval se poněkud uštěpačně – vzhledem k povaze našeho problému, ale mě už unavovalo v jednom kuse ho usazovat. „Nejsem moc zběhlá ve fyzice,“ řekla jsem jen.</p>
<p>„To bys ale měla být,“ vytkl mi. „Já sice žádné nepoužívám, ale mohl bych ti doporučit kvalitní mentální doplněk. Vyrobený na Marsu.“</p>
<p>„Ne, děkuji. Zatím ne.“ Ohlédla jsem se, abych se ujistila, že jsme mimo doslech ostatních. „Ale jsem zvědavá. Jak jste k tomuhle všemu přišli?“</p>
<p>Charles se nahnul dopředu, obličej rozzářený dychtivostí jako u dítěte, ruce položil na stůl. „Vždycky jsem se potýkal s pitomými problémy – s těmi opravdu velkými. Je hloupost bojovat s nimi, protože většina z nich stojí na jazyce, který používáme k jejich vyjádření – a to je pošetilý boj. Jenomže jeden problém se zdál skutečně velký a zajímavý – podstatný. Matematika je mocná. Můžeme vytvořit rovnice, které nám poslouží jako nástroje k popisu přírody. Můžeme je použít k předpovídání toho, co se stane. Co dává matematice takovou moc? Trvalo mi léta, než jsem dospěl k závěru, a když jsem ho dosáhl, nikomu jsem to neřekl – protože to bylo úžasně prosté a já byl příliš mladý – a neměl jsem možnost nic dokázat.</p>
<p>Tak jsem vyčkával. Studoval jsem dokumentaci Ledové jámy, všechno, co jsem našel o Williamu Pierceovi a jeho práci, o jeho fatálním objevu. Věděl jsem, že moje jednoduché řešení zapadá do jeho teorií – vlastně je to vysvětlovalo a doplňovalo. Spojil jsem se s lidmi, kteří mi připadali naladěni podobně jako já, pustil jsem se s nimi do práce, pošťuchoval jsem je… Něco z mých myšlenek se už dalo dokázat.</p>
<p>Matematika se skládá ze systému pravidel. Vesmír zřejmě také pracuje podle určitého souboru pravidel – tedy ne úplně přesně, ale koneckonců ani metody měření nejsou dokonalé. To by samo o sobě mohlo komukoli poskytnout jisté vodítko.</p>
<p>Zákony matematiky jí dávají možnosti počítače. Pomocí matematických principů a pravidel můžeme konstruovat počítače, protože matematika sama je počítačový systém. Operace, které počítač provádí, se od matematiky nijak zvlášť neliší – jde o matematiku vtělenou do světla a hmoty. A matematika je užitečná při popisu a předpovídání přírody, protože i příroda se řídí souborem pravidel. Příroda sama se chová jako počítačový systém.</p>
<p>Když se zabýváme matematikou, výsledky – a pravidla – si ukládáme do hlavy nebo na papír, nebo s použitím jiných paměťových médií. Naše mozky se stávají počítači.</p>
<p>Vesmír si ukládá výsledky provedených operací ve formě přírody. Neztotožňuju si přírodu s realitou. Na základní úrovni odpovídá realita souboru pravidel, jejichž působení tvoří přírodu. Část problémů s uvedením kvantové mechaniky do souladu s fenomény ve větším měřítku spočívá v záměně výsledků za pravidla – což je zvyk zabudovaný do našich mozků, výhodný pro přežití, ale ne pro fyzikální myšlení.</p>
<p>Výsledky se změní, pokud jsou změněna pravidla. Náš vesmír se před dávnými věky vyvinul ze změti všech možných pravidel… Z prapůvodního základu či podstaty, která překypovala možnostmi. Mnoho souborů pravidel zmizelo v chaosu, protože nebyly dostatečně konzistentní – nedokázaly přežít v konkurenci přesnějších, smysluplnějších soustav. Nemíním tím však ‚přežití’ v čase – prostě zanikly v bezčasé věčnosti. V platnost vstoupily systémy, které neobsahovaly vnitřní rozpory a které mohly fungovat jako samostatné počítačové matrice.</p>
<p>Ty, v nichž se projevovaly rozpory – jejichž pravidla nemohla zplodit dlouhodobé výsledky –, prostě nebyly ‚zaznamenány’. Zmizely. Ty, jejichž výsledky byly schopny vzájemné interakce a neodporovaly si navzájem, přinejmenším na omezenou dobu, přežily.</p>
<p>Vesmír, který vidíme kolem sebe, používá rozvinutou, celistvou soustavu pravidel a mohou v něm být vytvořeny matematické zákony, jež s nimi víceméně souhlasí.</p>
<p>Matematika je počítačová matrice. Její schopnost popisovat a předpovídat proto není nijak překvapivá, pokud námi pozorovaný vesmír je výsledkem počítačových operací. Žádná záhada – jen elementární vodítko.“</p>
<p>Naslouchala jsem mu pozorně, pokoušela jsem se v jeho dedukcích neztratit nit. Některé byly celkem jasné, ale jeho intuitivní skoky jsem sledovat nedokázala.</p>
<p>Charles zamžoural na strop. „Tohle jsem nikdy nikomu nevykládal,“ řekl. „Teď se díváš na moje teoretické spodní prádlo, Casseio.“</p>
<p>„Ani mě to neuvádí do rozpaků,“ opáčila jsem. „Sotva chápu, na co se to vůbec dívám.“</p>
<p>„Pořád dokola jsme probírali zodpovědnost za objev, všechny ty problémy, které teorie deskriptorů způsobila tobě a všem ostatním. Myslím, že bych ti měl říct o svých dalších důvodech. Bůh u toho není nezbytný – ale to neznamená, že jsem ho nehledal. Prostě jsem ještě nenašel ten pravý klíč. A možná ani žádný není. Ale když o těchto věcech uvažuju, když na těchto problémech pracuju, jedině tehdy se cítím užitečný.</p>
<p>Žil jsem až dosud celkem dobrý život, nejsem žádný netvor, ale mám dost citových problémů. Když pracuju, přenáším se přes ně. Jsem čistý. Je to jako droga. Nemůžu přestat myslet jenom proto, abych byl zodpovědnější, nemůžu zastavit změnu. Potřebuju čistotu tohoto způsobu myšlení, těchto objevů. Možná nikdy nepoznám vykoupení lásky, možná nikdy sám sobě neporozumím, ale budu mít aspoň toto: chvíle, kdy položím otázku týkající se reality a dostanu na ni smysluplnou odpověď.“</p>
<p>„Kdy sis poprvé pomyslel, že tvá teorie dává smysl?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Dal jsem dohromady Olympany. Stephen byl důležitý kvůli politice, obzvlášť když jsme pracovali pro Caitelety. Nejprve jsme zopakovali experiment Williama Pierce. Přepracovali jsme jeho aparaturu, vylepšili plošné tlumení, použili účinnější odsávače silového šumu. Také jsme vzali menší vzorek atomů. A dosáhli jsme absolutní nuly. Při absolutní nule se Bellovo kontinuum překrývá s časoprostorem. Prostě splynou. A my můžeme měnit deskriptory částic.“</p>
<p>„A to je všechno?“</p>
<p>„Tohle samo o sobě už něco znamená,“ vysvětlil Charles. „Ale máš pravdu. Tohle by pořád ještě nestačilo… Na Zemi si vědci myslí, že deskriptory fungují na stejném principu jako přepínače <emphasis>ano-ne. </emphasis>Ale já usoudil, že to není tak jednoduché. Zaprvé jsem o nich zkusil uvažovat jako o spojitých funkcích. Nefungovalo to. Nebyly to jednoduché přepínače, ale ani hladké vlny. Podmiňovaly se totiž navzájem. Každá z funkcí reagovala na ostatní. Spojovaly se v síť. Každá hmotná částice má stejný počet deskriptorů. Není to však celé číslo. Není dokonce ani racionální. Deskriptory se řídí od začátku až do konce kvantovou logikou.“ Starostlivě na mě pohlédl. „Nudím tě?“</p>
<p>„Vůbec ne.“ Zjistila jsem, že je mi příjemný zvuk jeho hlasu, současně chlapecky nadšený i budící dojem moci. <emphasis>Děti si hrají se zápalkami. Fascinace ohněm.</emphasis></p>
<p>„Když chceš deskriptor deformovat, musíš ho nejprve přesvědčit, aby <emphasis>existoval</emphasis>,“ pokračoval Charles. „Musíš ho vydělit z oblaku všech potenciálních deskriptorů, z nichž všechny na sobě navzájem závisejí. A k tomu potřebuješ QL mysliče.“</p>
<p>„Ale jak se k nim dostaneš?“</p>
<p>„Dobrá otázka. Máš myšlení fyzika.“</p>
<p>„Já si spíš připadám jako dítě, když si dělá bábovičky,“ namítla jsem.</p>
<p>Usmál se a poklepal mi prstem do dlaně. „Jen se nepodceňuj.“</p>
<p>Odtáhla jsem ruku. „Tak jak?“</p>
<p>„Když zchladíme vzorek atomů na nulu, prostor, který zaujímají, na sebe vezme charakteristiky jediné obrovské částice. Nazvali jsme to Pierceovým polem, či ‚Reformátorem’. Má vlastní náboj, spin i hmotnost, <emphasis>e</emphasis>-násobek hmotnosti původního vzorku. Ta nadbytečná hmotnost je pochopitelně jen pseudo a charakteristiky také. Umístili jsme pseudočástici, deformátor, do vakua. Objevili jsme, že když manipulujeme deformátorem, v podstatě tím volíme deskriptor, vytahujeme si ho z onoho oblaku možností a přímo ho měníme. Jenomže se nic nestalo. Událost se zadrhla o deskriptor jedinečnosti, který udržuje částici izolovanou od ostatních.“</p>
<p>„Takže?“</p>
<p>„Deformace jedinečné identity může naši pseudočástici změnit v jakoukoli jinou. Pseudočástice sama o sobě v matrici neexistuje – matrice ji nerozpoznává. Tudíž rysy, které stanovíme, na sebe vezme jiná částice. Může to být jediná vzdálená částice, nebo také všechny v definovaném objemu.“</p>
<p>Téměř to dávalo smysl. „Deformátor, prostor oněch částic, se stává modelem ostatních. Cokoli s ním provedeš, provedeš také jim.“</p>
<p>„Přesně,“ přisvědčil Charles. „Už nejsou žádné částice, chápeš – nic takového jako prostor nebo čas. To jsou jen fragmenty starého paradigmatu. Zůstávají nám pouze deskriptory, které na sebe vzájemně působí v nedefinované matrici.“ Podíval se mi přes rameno na Casarese a Zengera, kteří se za průsvitným závěsem pohybovali jako stíny. Chinjia s Leanderem jim pomáhali. „Můžeme excitovat vzdálenou částici způsobem, který lze interpretovat jako signál.“</p>
<p>„Jak rychle?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Jakou rychlostí signál putuje? Okamžitě,“ odpověděl. „Vzpomeň si. Vzdálenost neexistuje.“</p>
<p>„Neporušil jsi pár důležitých zákonů?“</p>
<p>„To si piš,“ pravil nadšeně. „Paradigma se mění. A neřekl bych, že snadno. Vykopli jsme ze dveří příčinnou souvislost. Nahradili jsme ji elegantním rovnovážným stavem v Bellově kontinuu. Účetnictví.“ Našpulil rty, zhluboka se nadechl, složil ruce na stole a jemně poklepal na jeho desku. „To je vysvětlení. V oříšku.“</p>
<p>„Teď už je to všechno?“ Připadalo mi, že si něco nechává pro sebe.</p>
<p>„Všechno, co je pro tuto chvíli podstatné – a určitě všechno, co ti stojí za to vyslechnout.“</p>
<p>„Tím míníš, co jsem schopna pochopit… Ještě jedna otázka. Co znamená ‚osudová deformace’?“</p>
<p>Charles sklopil oči. „Tys četla ten dopis ze Stanfordu.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Proto jsi mi tehdy před lety poslala ten dotaz.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Šlo pouze o spekulaci. Ničím nepodloženou.“</p>
<p>„Nic víc?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Jak se tvému manželovi daří při výzkumu?“</p>
<p>„Velmi dobře,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Máte zvláštní zálibu ve vědcích, paní Majumdarová,“ pravil se záhadným úsměvem.</p>
<p>Než jsem stačila odpovědět, protáhli se Leander a Casares závěsem. Sedli si k nám do kóje a Casares prohlásil: „Jsme hotovi. Vnitřek kontejneru je poškozen – jakoby spečený a poleptaný. Jsem přesvědčen, že při reakci hmoty a zrcadlové hmoty ve vzorku došlo k uvolnění energie. Doktor Zenger s tím souhlasí.“</p>
<p>Zenger k nám přistoupil. „Momentálně souhlasím.“</p>
<p>„Můžeme rovnou poslat zprávu paní prezidentce…“</p>
<p>„Vezmu jí to,“ řekla jsem.</p>
<p>„Už jste provedli bezpečnostní opatření?“ zeptal se Leander. „Musíme vědět, s kým můžeme mluvit.“</p>
<p>„Ještě pracujeme na podrobnostech.“</p>
<p>„Vláda spočívá právě v podrobnostech,“ přitakal Charles.</p>
<p>Na zpáteční cestě jsem v raketoplánu sledovala Charlese a Chinjiu, jejich postoj, pohledy, které si vyměňovali mezi sebou i které vrhali na mě, Zengera a Casarese. Když jsme přelétali nad Solis Dorsa a vyhýbali se okraji řídké, ale rozsáhlé prašné bouře, pocítila jsem zachvění nevolnosti.</p>
<p>Něco velmi důležitého zůstalo nedopovězeno, nevysvětleno.</p>
<p>Nejen vláda stojí na podrobnostech.</p>
<p>Zmocnila se mě temná nálada. Čím méně jsem sama chápala, tím méně budu moci předat, co bylo řečeno, a tím slabší budeme my obě s Ti Sandrou. Slabost si nemůžeme dovolit. Musíme věci více porozumět – a připravit se, jak nejlépe dokážeme.</p>
<p>Existoval jediný způsob, jak toho dosáhnout. Nedostávalo se mi Charlesova přirozeného nadání. Nemohla jsem s ním držet krok při jeho intuitivních myšlenkových skocích. Budu se tedy muset vydat Orianninou cestou. Charles mi to už navrhl. Bylo to očividné, bylo to nezbytné, to jen já tomu stále vzdorovala.</p>
<p>Potřebuji mentální doplněk.</p>
<p>Musím dosáhnout Charlesovy úrovně chápání, byť nikoli jeho geniality, a to co nejrychleji.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Část čtvrtá</emphasis></strong></p>
<p><strong>2182-2183, 59 marťanského letopočtu</strong></p>
<p>Navenek se sociální struktura Marsu – v tom smyslu, kde lidé žili a s kým se stýkali – příliš nezměnila. Větší změny a otřesy se týkaly úředníků rodící se vlády, kteří se slétali z celého Marsu jako hejna ptáků hledajících hnízdiště. Hnízdo bylo nalezeno, výběr bez okolků proveden prozatímní prezidentkou. Ti Sandra si vybrala Schiaparelliho kráter mezi Arabia Terra a Terra Meridiani a malá stanice Many Hills teď překypovala činorodostí. Toto bude hlavní město Marsu.</p>
<p>Takové významné jmenování vyžadovalo víc než vyhloubení tunelů a vztyčení kupolí, tady byla nezbytná obroda architektury, něco, co by udělalo dojem na celou soustavu a sloužilo jako symbol nové republiky. Všechny rodiny republiky nabídly finanční příspěvky a odbornou pomoc. Jediná potíž spočívala ve výběru z hojnosti nadšených návrhů a rad.</p>
<p>Prozatímní zákonodárný sbor vytvořil výbor nazvaný Tým 1 a zadal mu dvojí úkol: bezpečnost výkonného odboru a sběr informací pro vládu jako celek. Ti Sandra uvažovala, že tyto úlohy se posléze musí od sebe oddělit, nebo bude muset vzniknout pátá část vlády – ‚oddělení pro intriky a rány pod pás’. Ovšem až doposud všechno fungovalo hladce.</p>
<p>V našem malém hlavním stanu na Many Hills jsme s Ti Sandrou probíraly konec našeho období vlády a přechod k vládě volené. Doufala jsem, že budu moci dále pracovat s Olympany, přinejmenším dokud nebude zřízena odborně způsobilá Kancelář pro vědecký výzkum; zmínila jsem se také o mentálním doplňku. Ti Sandra projevila zájem, jaký typ doplňku si hodlám pořídit – v tom jsem zatím nebyla rozhodnuta –, a pak přišla se svým vlastním překvapením.</p>
<p>Prezidentka se prošla podél obrazového displeje, který zabíral celou stěnu prezidentské kanceláře. Spojení se sítí a médii dokončili den předtím. Na novém displeji si teď mohla kdykoli okamžitě vyvolat statistické údaje z větší části Marsu a právě tak si mohla zjednat přístup do všech veřejných sítí. Oddané mysliče ihned vyhledaly obrazový i textový materiál ze všech LitVidů a byly schopny na místě podat komentář k náladě planety. Doufali jsme, že časem získáme podobné, byť ne tak vyčerpávající služby z ostatních částí Trojky včetně Země.</p>
<p>Náš rozhovor se stočil k nadcházejícím volbám. „Nevedeme si zas tak špatně,“ pravila. „Vidělas seznamy?“</p>
<p>Přihlášeno bylo mnoho kandidátů, ale podle průzkumů veřejného mínění, provedených před zahájením předvolební kampaně, se nikdo z nich nezdál nějak mimořádně oblíbený.</p>
<p>„Viděla jsem je,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Pokud budeme kandidovat, pravděpodobně zvítězíme.“ Ti Sandra si zhluboka povzdechla.</p>
<p>Strnula jsem. „To myslíš vážně?“</p>
<p>Ti Sandra se zasmála a objala mě. „A co bychom asi tak měly udělat? Předvést proslulou marťanskou zdrženlivost, odstoupit, uchýlit se na své statky a odtud dávat menším politikům rady jako vysloužilí státníci?“</p>
<p>„Mně to zní docela dobře.“</p>
<p>Ti Sandra nesouhlasně mlaskla. „Ty sis už svoje teritorium vyznačila. Chceš se držet Charlese Franklina.“</p>
<p>Upřela jsem na ni zděšený pohled.</p>
<p>„Chci říct, že nechceš ztratit ze zřetele to, co dělá.“</p>
<p>Málokdy jsem se na svoji prezidentku zlobila, ale teď mi pohnula žlučí. „Není to žádná maličkost. Pokud tu záležitost neuhlídáme, bude z toho obrovský průšvih, ze kterého se budeme vzpamatovávat celá léta.“</p>
<p>„Já vím.“ Ti Sandra zvedla ruce na usmířenou. „Kdykoli na to pomyslím, celá se otřesu. Neumím si pro dozor nad tím projektem představit nikoho vhodnějšího než tebe. Ale… Proč si myslíš, že ta nově zvolená parta úplně čerstvých politiků bude dost moudrá?“</p>
<p>„Pomůžu jim,“ namítla jsem.</p>
<p>„A když pomoc odmítnou?“</p>
<p>Na takovou možnost jsem nepomyslela.</p>
<p>„Volby, to je nejistý podnik,“ pokračovala Ti Sandra. „Ještě jsme nedokázali, že to tady na Marsu umíme. Období přechodu bude kritické.“</p>
<p>„Přechod obvykle zkomplikují vůdci, kteří se nechtějí vzdát moci,“ připomněla jsem jí.</p>
<p>„A zmatek do něj vnášejí vůdci, kteří neumějí vládnout,“ opáčila.</p>
<p>„Ty bys chtěla, abych kandidovala s tebou?“</p>
<p>„Jsem na tobě závislá,“ řekla vážně. „A… Olympany bych ti nechala jako tvoji zvláštní záležitost. Bylo by škoda nastrkat tolik peněz do toho doplňku a pak zůstat mimo a jen nahlížet zvenčí.“</p>
<p>Chvíli jsem to zvažovala. Netoužila jsem stát se historickou postavou, spíš jsem si přála provést Mars tímhle hrozným obdobím. Kdybych přijala její nabídku, musela bych si odříct další čas, který bych jinak strávila s Iljou, další léta osobního života. Ale Ti Sandra měla pravdu. Většina přihlášených kandidátů na mě neudělala valný dojem. My aspoň už měly trochu zkušeností.</p>
<p>Osobní záležitosti musely jít stranou; kde budu nejužitečnější? Původně jsem doufala, že budu moci přispívat odbornými radami a držet se stranou toho vražedného napětí, jež doprovází volby.</p>
<p>„Netváříš se moc nadšeně,“ podotkla Ti Sandra.</p>
<p>„Připadám si z toho nemocná.“ Přeháněla jsem opravdu jen trochu.</p>
<p>„Nejlepší vůdcové bývají ti, kdo nejméně touží vládnout,“ řekla Ti Sandra.</p>
<p>„Tomu nevěřím ani náhodou,“ prohlásila jsem.</p>
<p>„Náhodou je to dobrý slogan,“ pravila. „Jdeš se mnou?“</p>
<p>Tiše jsem nad tím přemítala. Ti Sandra trpělivě stála vedle mě, podobná vysokému košatému stromu, její přítomnost vyplňovala celou místnost; žena, kterou jsem si zamilovala jako matku.</p>
<p>Přikývla jsem, pevně jsme si stiskly ruce.</p>
<p>Teď už jsem se nade vší pochybnost stala političkou.</p>
<p>Nejlepší místo, kde člověk mohl zakoupit a nechat si instalovat mentální doplněk, byl Shinktown. Poradila jsem se s Charlesem, která marťanská značka je nejlepší a jaká úroveň by nejlépe posloužila mým potřebám. „Něco menšího než minimyslič,“ navrhoval, „a přitom lepšího než zařízení ke stahování informací z LitVidu. V téhle kategorii má nejkvalitnější výrobky Marcus Pribiloff, v licenci SR Wah Ming. Stojí dvě stě tisíc trojdolarů, ale mohl bych ti zařídit slevu.“</p>
<p>Zeptala jsem se, proč si on sám nikdy nedal zavést doplněk. „Ne že by se mi občas nějaký nehodil,“ řekl, „ale pro tvůrčí práci zase tak užitečné nejsou. Jsou příliš jednostranné a přímočaré.“</p>
<p>Shinktown se za uplynulých šest let příliš nezměnil. Stále v něm převládala atmosféra laciné zábavy a studentských bufetů, architektura stále ztělesňovala to nejhorší, co mohl Mars nabídnout. Ale na jihozápadě města vyrostla nová čtvrť sloužící studentům a učitelům, která se chtěla vyrovnat pozemským akademickým obcím.</p>
<p>I na Marsu se vždycky našli lidé používající mentální doplňky. V první řadě šlo o ekonomy, za nimi následovali matematikové a další přírodní vědci, sociologové a nakonec lékaři. V současné době přicházeli do Shinktownu Marťané bez zvláštních profesionálních nároků. Jen na Marťanské univerzitě Sinai se prodej doplňků za poslední tři roky ztrojnásobil.</p>
<p>Měnily se postoje obyvatel. Mars se začínal více podobat Zemi. Předpokládala jsem, že za nějakých dvacet let Zemi dohoníme.</p>
<p>Na cestu do Shinktownu jsem si vzala volno. S rozechvěním jsem navštívila Pribiloffovu kancelář. Byla zařízena v retrostylu počátku osídlování Marsu, s typickou vynalézavostí z dob, kdy vládl nedostatek všeho zboží, ale s náznakem parodie. Ten styl se mi líbil, to však nijak nesnížilo mou nervozitu.</p>
<p>Lidská asistentka, žena mateřského a velmi konzervativního vzhledu, mi provedla zběžnou lékařskou prohlídku a zkontrolovala si mé údaje. Potom mě zavedla do svatyně doktora Pribiloffa. Přivítal mě ve dveřích pevným stiskem ruky, usadil mě do křesla na osvětlené místo, sám si sedl na stoličku. Zbytek místnosti včetně Pribiloffa tonul v šeru.</p>
<p>Odhadovala jsem, že bude přibližně v mém věku. Měl vážný výraz, vysoké čelo, velmi tmavou pleť, jakýmsi studentským způsobem přitažlivou. Byl oblečen v prostém obleku, s pevnými botami. Hned mě upoutalo, že nemá na šatech kapsu na panel, nepochybně ho nosil uvnitř v hlavě.</p>
<p>„Učinila jste zajímavou volbu, paní viceprezidentko,“ začal. „Málokterý politik si vybere doplněk ze specifického vědního oboru. Až dosud jste se o tyto záležitosti příliš nezajímala… Smím se zeptat, proč jste změnila názor?“</p>
<p>Zdvořile jsem se usmála a zavrtěla hlavou. „To je soukromá věc.“</p>
<p>„Doplňky sloužící koníčkům a zálibám nebývají vždy úspěšné,“ sdělil mi Pribiloff a poposedl si na stoličce. „I ty nejpokročilejší vyžadují od nositele vysokou motivaci a soustředění. Model, který požadujete… Ještě nikdy jsem tento typ nezaváděl. Je to verze pozemského implantátu, jaká se i tam používá jen zřídka.“</p>
<p>„Proč to potřebujete vědět?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Není to jen ze zvědavosti, paní Majumdarová,“ pravil. „Musíme sladit vaši nervovou skladbu s doplňkem, a tento model dosahuje nejvyšší účinnosti pouze v určitém rozpětí neuronových skladebných variací. Myslím, že by se vám lépe –“</p>
<p>„O tom jsem se ujistila, dřív než jsem za vámi přišla,“ přerušila jsem ho.</p>
<p>„Ano. Ale tento doplněk si vyžádá značnou část vaší pozornosti. Je <emphasis>agresivnější</emphasis>, jak tomu říkáme. Někdo by řekl, že se chová rušivě.“</p>
<p>„Jak?“</p>
<p>„Zaprvé modifikuje funkci vašeho korového zrakového centra, jelikož vytvoří přímé spojení matematické představivosti a vnitřní vizualizace. Nejde o trvalou změnu, ale pokud si implantát ponecháte déle než tři roky a pak si ho dáte odstranit, čeká vás nepříjemné odvykací období.“</p>
<p>„Abstinenční příznaky,“ řekla jsem.</p>
<p>„Někdo to tak popisuje. S doplňkem budete některé věci vnímat trochu odlišně, budete myslet více analyticky. I společenské vztahy možná spatříte v novém světle.“</p>
<p>„Vám se moje volba nezamlouvá, doktore,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„O to vůbec nejde. Jen se snažím, aby moji zákazníci chápali všechny možnosti a omezení. Pokud máte dostatečnou motivaci, bude vám doplněk ku prospěchu. Pokud ne…“</p>
<p>„Já ji mám,“ prohlásila jsem.</p>
<p>„V pořádku. Popíšu vám dosažitelné úrovně. Tato jednotka má standardní velikost, ale na rozdíl od doplňků založených čistě na rozšíření přístupu k informacím obsahuje značné množství algoritmů k řešení problémů. Pojmy a rovnice, jež jsou okamžitě dostupné vaší paměti, pomocná neuronová síť pro myšlení na vysoké úrovni. Nestane se z vás vědecký génius, ale budete chápat, o čem se géniové baví, a získáte úžasný nástroj ke zkoumání rozmanitých objektů se zaměřením na teoretickou fyziku.“</p>
<p>„To mi dokonale vyhovuje,“ řekla jsem.</p>
<p>„Na vaši žádost jsme tento model upravili tak, aby obsahoval i nejnovější práce, a vy si můžete dále přidávat informace z vnější sítě. V podstatě dokážeme splnit váš požadavek na poskytnutí jazykových základů.“</p>
<p>„Výborně.“</p>
<p>Pribiloff na mě okamžik zíral, pak pravil: „Proces zavádění je samozřejmě bezbolestný. Implantát v hyperimunním pouzdře umísťujeme subkutánně do blízkosti foramen magnum. Nanovlákna do hodiny od implantace vytvoří spoje s nervovým systémem, takže do čtyřiadvaceti hodin pocítíte zvýšené schopnosti – rozhodně zvýšenou úroveň vědomostí. Budu potřebovat podepsat příslušné formuláře o souhlasu, bankovní příkaz a souhlas s denním hlášením stavu po dobu deseti dnů. Implantát má zabudovaný vlastní diagnostický systém, takže postačí, když předáte jeho zprávu vnější síti. Nepodáte-li hlášení, zaniká vám záruka.“</p>
<p>„Rozumím.“</p>
<p>„Na tuto záležitost se pochopitelně vztahuje zákon o lékařském tajemství,“ dokončil Pribiloff.</p>
<p>„Ovšem.“</p>
<p>„Kdy byste si přála zákrok podstoupit?“</p>
<p>„Co nejdříve.“</p>
<p>„Výborně. Všechna zavádění a implantace provádím osobně. Bude vám vyhovovat zítřek, patnáct hodin?“</p>
<p>Následujícího dne jsem přišla do ordinace ještě nervóznější. Lehla jsem si na břicho na pohodlné lehátko v místnosti s tlumeným osvětlením. Nad mou šíjí se objevilo bodové světlo, pak malý arbeitr, který mi přiložil na zátylek jemné, ladně tvarované paže.</p>
<p>Pribiloff mi ukázal implantát, plochý, tenký, uhlově černý kotouček, stěží centimetr v průměru. Až na označení výrobce na něm nebylo nic zajímavého. Před zavedením ho Pribiloff ponořil do nanolázně, která ho měla nabít a aktivovat, potom ho vložil do zaváděče. Zavřela jsem oči a asi na pět minut usnula. Procedura byla rychlá a nebolestivá.</p>
<p>Opouštěla jsem ordinaci s pocitem, jako bych ztratila další druh nevinnosti, jako bych zradila své tělo a matku, která mi ho dala. Přemítala jsem, jestli o tom říct otci; Ilja o tom musí vědět, Charles také, ale proč bych se s tím svěřovala někomu dalšímu? O několik hodin později jsem se za svůj konzervatismus zastyděla, ale temná nálada ve mně přetrvávala.</p>
<p>A potom se můj způsob vidění světa začal měnit.</p>
<p>Do mého života se začínali vracet staří přátelé, dávní protivníci i známí, k nimž jsem neměla jednoznačný vztah, a zanechávali v něm čerstvé stopy. Dianu Joharovou jsem neviděla tři roky a dostala jsem od ní vzkaz na panel, právě když jsem byla v Pribiloffově ordinaci. Když jsem odcházela z pokoje, který jsem si najala na dobu zavedení doplňku, vykládaly jsme si satelitním telefonem.</p>
<p>Dianinou domovskou stanicí Mispec Moor budu projíždět během volební kampaně v Mariner Valley. Bude tam na mě čekat Ilja. Po schůzkách s reportéry LitVidu budeme mít pro sebe půl dne a večer, a tak jsme si radostně domluvily večeři.</p>
<p>„Je to úžasné, zase s tebou mluvit!“ rozplývala se Diana. „Hrozně jsem váhala, jestli ti mám poslat vzkaz – napadlo mě, že by sis o mně mohla myslet, no však víš, že se ti chci vnucovat nebo tak něco… Casseio, cos to udělala!“</p>
<p>„Není to tak úplně nejhorší na někoho, kdo moc přemýšlí, viď?“</p>
<p>Diana se zasmála. „Vůbec ne jako kdysi jistí studentští radikálové, kteří bojovali proti centristům.“</p>
<p>„Změnilas svůj postoj, Diano?“</p>
<p>„Já jsem tak úžasně úctyhodná, Casseio! Dokonce pracuju v Ústavním výboru Mariner Valley. Vážně jsme my všichni centristé? Je to vůbec možné?“</p>
<p>„Raději budeme používat jiný výraz, ano?“</p>
<p>„A jsem vdaná. Ne jen ve svazku… Tohle je opravdu něco víc. Přešla jsem k rodině Steinburg-Leschke. Konvertovala jsem k Novoreformnímu judaismu. Seznámím tě s Josephem. Je opravdu úžasný.“</p>
<p>„Ilja se ti jistě bude také líbit. Věci se vážně změnily, Diano.“</p>
<p>Domluvily jsme podrobnosti a ukončily hovor. Seděla jsem na jediné židli v pokoji, sbalená zavazadla u nohou, a přemítala jsem o povaze času. Nebyla jsem ještě stará, bylo mi teprve patnáct, ale pokud bych čas měřila jako šňůru nezapomenutelných událostí, připadala bych si opravdu jako starožitnost.</p>
<p>Mysl se mi naplnila časem jako odrazem pohybu, rozhodčím změny, tím, kdo přináší a rozptyluje informaci; <emphasis>čas je to, co zůstává, když se nic neděje, čas je vzdálenost mezi tehdy a teď; </emphasis>čas, zahalený oparem mnohobarevných rovnic, poddajný, neexistující pro částice s nulovou hmotností, pro něž se stává věčným <emphasis>teď </emphasis>ve vesmíru plochém a přímém jako list papíru.</p>
<p>Rozpoznala jsem příznaky: doplněk se zapojoval a prováděl si průzkum, připravoval oblasti sdílených informací a schopností v mém mozku. Šlo o bezpečný proces – podstoupily ho miliardy lidí na Zemi a pár set tisíc na Marsu, někteří, jako třeba Orianna, třeba desetkrát. Ale pro mě to bylo něco zcela nového, znepokojivého a hypnotického.</p>
<p>Strávila jsem tam hodinu, v tom nehostinném malém shinktownském pokoji, a hloubala nad pohybem, gravitací, nad tím, že tlak na stěnu vyvolá z její strany stejně silný opačný tlak. Bádala jsem nad úhlovým zrychlením a točivým momentem v porovnání s přímočarým pohybem a lineárním zrychlením a silou, přemýšlela jsem, jak se chová kolo, na něž působí síla v pravém úhlu k jeho ose, když se netočí a když se točí. Rozebrala jsem systém fyzikálních zákonů na kousky, důkladně jsem si je prohlédla a zkoumala změny jejich základních charakteristik a jejich účinky na širší systém.</p>
<p>Zírala jsem na metabolický koberec a ve svých představách sledovala cestu fotonu průsvitným vláknem, dívala se, jak zpomaluje a odráží se. Viděla jsem všechny jeho možné cesty, jak se sbíhají v jedinou konečnou a skutečnou, <emphasis>sčítáni historií, </emphasis>a foton sám, jak se objevuje na druhé straně vlákna s nejvyšší možnou ekonomií energie a pohybu, <emphasis>minimum pohybu, nejkratší čas.</emphasis></p>
<p>Celý pokoj, obyčejný a nudný, se naplnil mlhou sil, fascinujících jako večírek se zajímavými lidmi. Pod povrchem elektromagnetických interakcí – všeho, čeho se kdy dotknu, uvidím, ucítím nebo s tím budu v nějakém spojení prostřednictvím smyslů – se nacházel prázdný prostor plný nekonečných možností, mnohem pestřejší než jen hmota a energie, základ, na němž bylo moje vlastní bytí načrtnuto tak lehce, až se stávalo zanedbatelným… a přece jsem <emphasis>viděla</emphasis>, a tím jsem celému systému dávala tvar a smysl.</p>
<p>Násilím jsem se vytrhla ze zadumání, hmátla po kufru a přikázala dveřím otevřít. Kráčela jsem chodbou a snažila se postavit přehradu té záplavě vhledu do podstaty věd.</p>
<p>Takhle Charles myslí, takhle vidí svět pořád?</p>
<p>###</p>
<p>Informační kancelář republiky mi naplánovala tři schůzky během šesti hodin, první hned patnáct minut po mém příjezdu do Mispec Moor. Ilja mě rychle, pevně stiskl, když jsme vyšli na rampu raketoplánu, do teplého vlhkého vzduchu z proteinových farem. Stanice Mispec Moor sloužila čistě proteinové výrobě a těžbě uhlíkonosných vrstev. „Tohle je jen na tobě,“ zašeptal mi do ucha. „Nesnáším světlo ramp.“</p>
<p>„Díky,“ řekla jsem lítostivě. „Tak si užij výhled.“ Zatímco já budu trávit čas s reportéry, jeho čeká prohlídka místních celkem běžných zkamenělin. Jeho účast byla právě tak obřadná a politická jako moje, ale stále jsme ještě předstírali, že se ho to netýká.</p>
<p>Můj průvodce z mformační kanceláře republiky mi představil dva reportéry z umírněné, ale vlivné trojkové litvidové stanice Squinfo s pobočkou na Marsu, jež si zakládala na pravdivosti a objevnosti svých zpráv. Dosud jsem s jejich reportéry hovořila jen jednou – a bylo to náročné.</p>
<p>Úředník z informační kanceláře, příjemný mladík, spojený svazkem s Kleinovou rodinou, mě i reportéry zavedl do ošuntělé haly.</p>
<p>Reportéři přijeli ze severní oblasti Noachis středně rychlým vlakem, což obnášelo osmihodinovou cestu plochou krajinou posetou krátery. Nevypadali právě v nejlepší náladě.</p>
<p>Sedli jsme si na odřené pohovky a starší z reportérů položil na stůl mezi námi svůj panel se zapojeným nahráváním zvuku i obrazu. Mladší reportérka, nervózní žena s hustými černými vlasy, zahájila rozhovor.</p>
<p>„Vaší prozatímní vládě zbývají dva měsíce na to, aby přiměla Caiteletovy a ostatní disidentské rodiny ke vstupu do svého společenství,“ začala. „Někteří členové týmu připravujícího přeměnu vlády hovoří o tom, že Caiteletovi prostě potřebují motivaci a že vy chováte osobní zášť vůči Achmedu Crownu Nigerovi.“</p>
<p>Zvedla jsem obočí a usmála se, pak jsem se rychle rozhodla přisvojit si to, co ta mladá žena jistě považovala za úžasný objev. „Pan Crown Niger kdysi pracoval pro Freechild Daubleovou a nařídil uvěznění skupiny studentů Marťanské univerzity Sinai. Předpokládám, že narážíte na toto?“</p>
<p>Reportérka přikývla, nespouštějíc zrak ze své kořisti.</p>
<p>„To bylo dávno. Mars se od té doby změnil, i já se změnila…“</p>
<p>„A myslíte, že se změnil i Crown Niger?“ skočil mi do řeči druhý reportér. Naklonil se dopředu. Připadala jsem si jako myš, nad níž krouží jestřábi.</p>
<p>„Rozhodně dosáhl vyššího postavení,“ řekla jsem. „Lidé se změní, když se dostanou výš.“</p>
<p>„A domníváte se, že s ním vaše vláda může spolupracovat, že se k vám ještě před volbami přidá?“ zeptala se první reportérka.</p>
<p>„Snažíme se docílit plné účasti. Rozhodně nechceme, aby Mars zůstal rozdělen déle, než je nezbytně nutné.“</p>
<p>„Ovšem podle Caiteletů vaše prozatímní vláda podporuje projekty, které ohrožují stabilitu celé Trojky,“ prohlásil druhý reportér.</p>
<p>„O tom jsem neslyšela.“</p>
<p>„Bylo to zveřejněno na LitVidech, u nás na dvaadvacátém kanálu Squinfo Trojky a na všeobecné síti.“ Podal mi druhý panel se zprávou. Rychle jsem si ji přečetla.</p>
<p>„Navázali jste kontakt s Olympany?“ zeptala se černovlasá reportérka.</p>
<p>„Takové informace nemohu podávat.“</p>
<p>„Jak by mohli ohrozit Trojku?“</p>
<p>Zasmála jsem se. „To nevím.“</p>
<p>„Vlastně už jsme se v tom trochu vrtali,“ pokračovala, „a zjistili jsme, že Caiteletovi těmto vědcům původně poskytovali finanční podporu. Pak se od nich skupina odtrhla a odešla jinam – pravděpodobně na MUS. Ve skutečnosti přišli za vámi, ne?“</p>
<p>„Zdá se, že Caiteletovi o té záležitosti vědí mnohem víc než já,“ řekla jsem. „Už jste mluvili s Crownem Nigerem?“</p>
<p>„Mluvili,“ odvětil druhý reportér. „Mimo záznam. Domnívá se, že se prozatímní vláda chová pošetile a přímo si říká o nátlak ze strany Země. Zřejmě je dost vystrašený.“</p>
<p>„Pokud si pan Crown Niger přeje vyjádřit svůj názor, ať už se týká skutečného nebo domnělého problému, měl by si s námi raději promluvit přímo, a ne prostřednictvím zpravodajství.“</p>
<p>První reportérka zamrkala a přikývla. „Crown Niger není hloupý. O co se to snaží?“</p>
<p>„Nemám nejmenší potuchy.“ Vrhla jsem pohled na úředníka a ten schůzku hladce ukončil.</p>
<p>Stanice Mispec Moor nenabízela žádné zvláštní pohodlí. V rozvrzaném taxíku, který nás vezl prastarými tunely, kde vzduch houstl kvasnicovým zápachem nanoaktivity, na mě úřední průvodce pohlédl a opatrně se zeptal: „Co můžeme očekávat?“</p>
<p>Ponuře jsem potřásla hlavou. „Crown Niger se pokouší potopit volby.“</p>
<p>„Je tu ještě něco, co by Informační kancelář měla vědět?“</p>
<p>„V této chvíli nikoli,“ odvětila jsem. Opřela jsem se o tvrdé opěradlo a ucítila, jak mě implantát zalechtal. Vzpomínka na setkání s Olympany na vyšší úrovni složitosti. V hlavě se mi rojily nové otázky. Představila jsem si rovnice z jejich zpráv, které mi Charles nahrál do panelu. Symboly mi rudě, zeleně a purpurově planuly před očima, doplněk prováděl jejich třídění a předkládal je mému vědomému myšlení. Zatím jsem nové pocity nedokázala jaksepatří vychutnat – znepokojovalo mě mít tak vydatnou odbornou poradu zapojenou do vědomých i podvědomých duševních pochodů.</p>
<p>Rovnice – kterým jsem rozuměla jen přibližně, jelikož spojení doplňku ještě nepronikla dostatečně hluboko – stále poukazovaly na neurčité rozpory. Zavřela jsem oči a pokusila se zapudit je a věnovat se Crownu Nigerovi. Ale rovnice nechtěly zmizet.</p>
<p><emphasis>Je toho víc.</emphasis></p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou a v duchu zaklela. „Jste v pořádku?“ zeptal se úředník. „Přemýšlím,“ řekla jsem. Na lepší odpověď jsem v té chvíli nepřišla.</p>
<p>Diana Joharová od našeho posledního setkání přibrala pár kilo a výraz její tváře zjemněl a zmoudřel, ale pořád to byla Diana a objaly jsme se spontánně, jako bychom znovu byly studentky z jednoho pokoje. Joseph s Iljou stáli rozpačitě vedle sebe a po stisku rukou se nenápadně navzájem hodnotili, jak to dělávají muži, kteří se právě seznámili. Byt měl tři pokoje a sanitární výklenek, i na poměry Mispec Moor byl dost skromný, ale úhledný a zabydlený a čisťounce vyzdobený přehozy od Dianiny rodiny a pestrými fantaskními malbami, jež pocházely z Josephovy strany.</p>
<p>Diana měla na sobě černé sametové šaty a drobnou jarmulku na temeni. U Novoreformních judaistů si zakrývali hlavy před Božím zrakem muži i ženy. Vlasy nosila svinuté do uzlu na jedné straně a mně její účes připadal současně důstojný a atraktivní. Našla svou pravou krásu.</p>
<p>Měla jsem z našeho setkání ohromnou radost a cítila jsem takovou úlevu od téměř bolestivé změti myšlenek, až se mi chtělo plakat. Dokonce jsem si doopravdy trochu poplakala, dovolila jsem si dávku slz, jaká se hodí při setkání se starou přítelkyní. Joseph nás zavedl do prostředního pokoje, kruhové jámy o průměru sedmi metrů s černočerveně pruhovanou skálou pod izolační vrstvou. Ilja horninu okamžitě poznal a hned měli s Josephem o čem mluvit – usazeniny oxidovaného železa z počátků osídlování Marsu, fluktuace organismů produkujících kyslík v dávném Skleněném moři, chemické vazby jejich odpadů.</p>
<p>Byla jsem ráda, že ti dva našli téma, které je oba zajímalo, a mohli se bavit sami. My s Dianou jsme měly co dohánět. Večer příjemně ubíhal, nastal čas večeře, a to bylo překvapení – po dni těch kvasnicových pachů a minimálního očekávání nám Diana s Josephem předložili vynikající jídlo. Čerstvá zelenina, výborný salát, jaký jsem nejedla celé měsíce, prvotřídní proteinové bochánky ochucené kari kořením a polité pikantní ovocnou směsí. Najedli jsme se k prasknutí, potom jsme vše znovu zvážili a přidali si ještě.</p>
<p>„Máme vlastní farmu s káděmi,“ vysvětlil Joseph. Kdykoli pohlédl na Dianu, celý se rozzářil. Myslím, že jsem ještě nikdy neviděla tak zamilovaný pár.</p>
<p>„Josephova rodina už je má přes třicet let,“ usmála se na něj Diana.</p>
<p>Když jsem se tak na ně dívala a poslouchala je, cítila jsem podivnou bodavou bolest. Moje city k Iljovi byly stále silné a byli jsme spolu spokojení. Z nutnosti jsme si museli zvyknout na odloučení a naučili jsme se nenechat se tím zničit. Pochybovala jsem, že se Diana s Josephem za celé své manželství od sebe oddělili na víc než pár hodin.</p>
<p>Byli překrásní.</p>
<p>Po večeři jsme s Josephem umyli nádobí, Ilja s Dianou si mezitím povídali. Jednoduchost a soběstačnost jim umožňovala obejít se bez arbeitrů. Joseph mi položil pár zdvořilých otázek týkajících se nové vlády – otázek, na jaké už jsem si dávno zvykla a odpovědi jsem měla pohotově. Pak se zamračil, odložil poslední talíř a obrátil se tváří ke mně. „Rád bych se o něčem zmínil. Diana si myslí, že s tím nemám otravovat, ale moje instinkty mi radí něco jiného.“</p>
<p>„Copak?“</p>
<p>„Dostali jsme od různých zájemců několik nabídek týkajících se využití pozemků Steinburg-Leschkeovy rodiny pro geologický výzkum, to znamená umístění dálkových analyzátorů.“</p>
<p>„A to je nezvyklé?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ne… Ale ty požadavky nedávají smysl.“</p>
<p>„Jak to?“</p>
<p>„Všechny se týkají oblastí už před lety zmapovaných Všeobecným průzkumem zdrojů. Nový výzkum je zbytečný.“</p>
<p>Celý Mars byl připraven hledat pod postelí lupiče. Prezidentská kancelář dostávala stovky upozornění týdně. Pokud byla Josephova přehnaná starost o osud republiky jeho nejhorší chybou, dokázala jsem se s tím vyrovnat. Zdvořile jsem ho pobídla: „A co dál?“</p>
<p>„Vystopoval jsem ty požadavky ke zdroji. Všechny přišly od bývalých nájemců a smluvních partnerů Caiteletovy rodiny.“</p>
<p>„Všechno od bývalých SR?“</p>
<p>„Všechny se hlásí k republice. Nikdo z nich nepatří přímo ke Caiteletům. Ale nepřímo… všechny.“</p>
<p>„To je zajímavé,“ řekla jsem, i když mi to připadalo celkem normální. Caiteletovi si možná nepřáli přitahovat pozornost vlády, kterou nepodporovali – a nechtěli riskovat, že jim podráždění oblastní guvernérové nedají povolení.</p>
<p>„Poptával jsem se kolem.“ Joseph zavřel kuchyňskou myčku a nastavil program. „Devět z deseti oblastí, se kterými Steinburg-Leschkeovi mají obchodní styky, dostalo tutéž nabídku. To pokrývá polovinu Marsu. Obrovskou plochu.“</p>
<p>Zbystřila jsem pozornost. „K čemu tolik?“</p>
<p>„Snad mají v úmyslu objevit nové zdroje a zabrat je pro sebe ještě před volbami. Mají obavy, že po volbách dojde ke změnám pravidel. Ale stejně je mi to záhadou – nemůžou stihnout prozkoumat tolik oblastí.“</p>
<p>„Setba brokovnicí?“ navrhla jsem, narážejíc na starou metodu, kdy se uplatní mnoho nároků v naději, že jedno nebo dvě naleziště přinesou užitek. Erzulova rodina tuto taktiku také uplatňovala. Těžba v chudých oblastech je náročný podnik.</p>
<p>„Proč ale v tolika pustých nebo už vyčerpaných oblastech? Mají snad nějaké areologické informace, které by měly být k dispozici vládě? Nebo mé rodině?“</p>
<p>Usmála jsem se a potřásla hlavou. „Podívám se na to.“</p>
<p>„Omlouvám se, že jsem vás tím obtěžoval,“ řekl Joseph, „ale vždycky jsem naslouchal vlastním instinktům.“</p>
<p>„A mýlily se někdy?“</p>
<p>„Ach, často.“ Zasmál se. „<emphasis>Naslouchám </emphasis>jim. To neznamená, že se jimi vždy řídím.“</p>
<p>Vrátili jsme se k Iljovi a Dianě v obýváku. Rozhovor přecházel od obchodních záležitostí k politice – v mezích slušnosti, žádné přehnané vyzvídání, za to jsem byla vděčná. Vážně už mi začínala lézt na nervy ta osoba, kterou jsem musela být na veřejnosti, a toužila jsem si od ní odpočinout. Ilja to poznal a rychle převedl téma hovoru na jídlo a farmaření. Diana mě pozorně sledovala, když se Joseph námětu ihned chopil a pustil se do líčení plánů budoucího rozvoje Mispec Moor.</p>
<p>Omluvila jsem se a zašla na toaletu, abych mohla být na chvilku sama a přemýšlet. Uvědomila jsem si, že přijde čas, kdy mě tahle role veřejně činné osobnosti, které neustále někdo něco šeptá do ucha, jejíž život je předmětem zájmu diváků LitVidu, která nemůže trávit dost času se svým mužem a plnit manželské povinnosti alespoň zpoloviny tak, jak by si přála, naprosto znechutí.</p>
<p>Mezi mnou a Iljou došlo k jakési nevyslovené dohodě, že děti zatím mít nebudeme, a mě teď napadlo, že děti a pokračování normálního života budu muset odložit snad o celá léta, pokud se zapíšu na Ti Sandřinu kandidátku a pokud vyhrajeme…</p>
<p>Přemýšlela jsem o Josephovi, slušném, upřímném a hladce vyholeném, který si dělá starosti s jámami po celém Marsu – a o tisících varovných zpráv, strašidelných nebo směšných, o nekončící zodpovědnosti spočívající na lidech, kteří musí kandidovat, a když se stanou zástupci lidu, musí volit moudře, a pokud ve své volbě selžou, nemilosrdně ji odstranit v zájmu vyššího dobra, dobra, které vždy nelze přesně určit a zcela jistě s ním nebudou souhlasit všichni. Pomyslela jsem na skřípot politického soukolí a musela jsem sama sebe velice politovat.</p>
<p>Přešlo to. Umyla jsem si obličej a vrátila se do obýváku. Ilja, který dokázal vycítit mé skryté emoce, poklepal na pohovku vedle sebe, a když jsem si k němu sedla, objal mě.</p>
<p>„Máme dobré muže, ne?“ ozvala se Diana. Položila jsem Iljovi paži kolem pasu a usmála se, Joseph se začervenal.</p>
<p>Dva týdny po implantaci doplňku jsem svolala na Many Hills konferenci s Olympany a oznámila jsem jim své podezření, že mi neřekli všechno.</p>
<p>Ilju už jsem týden neviděla. Putovala jsem křížem krážem po celém Marsu, doprovázela Ti Sandru při její kampani a vedla svou vlastní, potřásala si rukama a pozorně naslouchala tisícům lidí, kteří mi přišli přát všechno nejlepší, a nevšímala si těch, kdo odvraceli zrak a ruku mi nepodali, uvažovala jsem, jestli se vůbec někdy vrátím do normálního života a jestli to pak ještě poznám.</p>
<p>Setkali jsme se v pracovně viceprezidenta, právě dokončené – prostorné, ale nepříliš bohatě vybavené nábytkem, tak, jak se to hodilo k našemu stylu.</p>
<p>Více než jen trochu omámeně jsem zírala na úplné shromáždění všech Olympanů přes stůl s mísami čerstvého ovoce a lahůdkovým snídaňovým pečivem. Poprvé jsem se setkávala s Mitchellem Maspero-Gambacortou, hranatým a plešatějícím, oblečeným v černém, který pocházel z malé marťanské SR v Hellas, s Yuehem Liu, vysokým, atletickým a mírně transformovaným, původem ze Země, který se přidal k Olympanům před dvěma lety, s Amy Vico-Persoffovou z Persoffovy SR v Amazonis, mladou ženou budící dojem spolehlivosti, s odhodlaným výrazem a tichým vyrovnaným hlasem, a s Dannym Pincherem, mužem středního věku s nezajímavou tváří, který se zřejmě nestaral o česání a oblékání. Charles seděl na opačném konci stolu, a když jsem mu řekla, že jsem znovu přečetla články, které mi předložili, zatvářil se chladně a ostražitě.</p>
<p>„Něco tam chybí, a je to důležité,“ uzavřela jsem. „Ještě jste neupustili tu druhou botu.“</p>
<p>Charles na mě pohlédl se zákmitem úsměvu. „Jakou botu?“</p>
<p>Snažila jsem se najít slova pro to, co mi napovídal můj doplněk. „Sedmimílovou.“</p>
<p>V místnosti se rozhostilo ticho. Nikdo se neodvažoval promluvit. Udělala jsem dvěma napjatými prsty pár kroků po stole před sebou. „Vaše rovnice toho zahrnují mnohem víc. To jsem dokázala rozluštit pomocí svého mentálního doplňku. A jestli tyhle věci znepokojují mě, tak docela jistě musí trápit i Pozemšťany.“</p>
<p>„Nikdo na Zemi nemá přístup k našim údajům,“ prohlásil Charles.</p>
<p>„Jak dlouho se dá objev takového významu udržet v tajnosti?“ zeptala jsem se. „Týdny? Měsíce? Určitě na to někdo na Zemi přijde – jsou tam miliony lidí mnohem bystřejších než já…“</p>
<p>„Možná za pár let někdo klopýtne o to, co jsme zjistili my,“ ozval se Leander, který se očividně cítil nesvůj.</p>
<p>„Spousta z toho, čemu jsme věnovali svůj výzkum, jsou spekulace –“</p>
<p>„S tím nesouhlasím,“ pravil Yueh Liu a protáhl si tuhé svalnaté paže nad hlavou. „Důsledky jsou zřejmé, přesně jak říká paní viceprezidentka Majumdarová. Nikdy nemůžeme být dostatečně opatrní. Znám dost našich kolegů na Zemi a vím, že si složí celý obraz dohromady dřív, než by nám bylo milé.“</p>
<p>„Osudová deformace,“ řekla jsem.</p>
<p>Charles energicky zakroutil hlavou. „Zapomeň na to. Nic to neznamená.“</p>
<p>„Měli bychom všechno zveřejnit, oznámit svůj objev všem, aby byli na stejné úrovni – Zemi, Marsu, Pásu…“ vyhrkla Chinjia Park Amoy. „Cítila bych se mnohem lépe, kdybychom to mohli udělat.“</p>
<p>„Už jsme se rozhodli pro utajení,“ namítl Leander a znepokojeně se zachmuřil. Vycítil, že soudržnost skupiny začíná povolovat. Všichni vypadali stísněně, dokonce vystrašeně. Připadalo mi, jako bych strčila ruku do hnízda spících sršňů a všechny je probudila.</p>
<p>„Sedmimílové boty,“ zopakoval Maspero-Gambacorta. „Všechny naše sny.“</p>
<p>„Dost,“ řekl Charles tiše, ale pevně, a znovu se ovládl, alespoň navenek. „Co myslíš, že zůstalo nevysloveno, Casseio?“ Naklonil se dopředu, lokty na stole, a upřeně se na mě zahleděl, jako bych ztělesňovala vše, na čem na světě záleží. „Máš teď ten doplněk. Pověz nám to. Co si myslíš?“</p>
<p>„Nechci tady ze sebe dělat génia, neříkám, že už tomu rozumím…“</p>
<p>„Tím lépe,“ pravil Charles. „Poskytneš nám představu o tom, co si budou myslet jiní, až uslyší o našem posledním objevu. A lidé o něm uslyší. Včas. Pověz nám to.“</p>
<p>Ten jeho obrácený výslech jsem prostě nesnášela. Jako bych byla nějaký student u zkoušky. „Máte-li přístup do Bellova kontinua – a tedy ke všemu, co určuje povahu skutečnosti –“</p>
<p>„Pouze ke skrytým proměnným, nic víc,“ přerušil mě Nehemiah Royce. Charles zvedl ruku: žádné skákání do řeči.</p>
<p>„Co ještě můžete změnit?“ pokračovala jsem. „Deskriptory pro hybnost, úhlové zrychlení, spin, náboj…“ Mávla jsem rukou. „Tohle všechno. Co ještě můžete změnit nebo ovládnout?“</p>
<p>„Ne všechny deskriptory podléhají ťuku,“ řekl Charles.</p>
<p>„Zatím,“ ozval se Nehemiah Royce.</p>
<p>Charles jen naznačil pokývnutím hlavou souhlas. „Ale máš pravdu, a navíc je zajímavé, že ses zmínila právě o sedmimílových botách.“</p>
<p>Díra v mém žaludku se zvětšila.</p>
<p>„Tvůj doplněk ti pravděpodobně říká víc, než dokážeš vědomě vyjádřit,“ odhadoval Charles. „I jiní lidé s doplňky mají podobný problém. Mám dojem, že je to chyba konstrukce. Možná ji časem dokážou odstranit.“</p>
<p>„Prosím,“ řekla jsem.</p>
<p>„Můžeme dosáhnout na částici a provést ťuk deskriptoru pro její polohu v čase a prostoru. Tím ho změníme a částici přesuneme.“</p>
<p>„Přesunete kam?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Kamkoli budeme chtít. Ovšem je tu jeden problém. Ještě jsme doopravdy ničím nehýbali. Vlastně…“ Sklopil zrak na stůl. „Nemůžeme přemístit nic malého. Nechápeme proč, ale Bellovo kontinuum má tendenci spojovat dohromady velké množství deskriptorů polohy. Má to něco společného s měřítkem, s pravidly, která vyúsťují v zachování energie. Nedokážeme je oddělit, takže nemáme přístup k individuálním deskriptorům částice – nebo malých skupin.“ Charles si olízl rty a pohlédl mi přímo do očí. „Ale víme, jak deformovat obrovské množství deskriptorů současně. Právě teď nemůžeme použít svou teorii k přemístění téhle misky rýže,“ posunul ji špičkou prstu o několik centimetrů, „zato si většina z nás myslí, že bychom mohli přesunout velký objekt, pokud se k tomu rozhodneme.“</p>
<p>„Jak velký?“</p>
<p>„Parametry jsou určeny rozměry a hustotou. Minimálně dokážeme pohnout předmětem o stejnoměrné hustotě o průměru dvaceti kilometrů.“</p>
<p>„Jsme připraveni provést experiment,“ promluvil Leander. Atmosféra v místnosti byla náhle nabita jakýmsi zlomyslným vzrušením. „Phobos je asi tak nejmenší předmět, s nímž bychom mohli pohnout. Podél hlavní osy měří osmadvacet kilometrů, má hustotu dvou gramů na kubický centimetr. Navrhujeme výlet na Phobosu.“</p>
<p>Nechápavě jsem na něj zírala. Charles naklonil hlavu na stranu a zvedl obočí, jako by mě chtěl pobídnout. „Kam?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Třeba k Tritonu,“ navrhl. „Kolem Neptunu. Nikdo si na něj nečiní nárok. Má dostatečnou velikost…“</p>
<p>„Proč právě Triton?“</p>
<p>Charles ukázal nahoru. „Těkavé prvky. Můžeme ho přemístit a těžit je. Pro Mars by to představovalo zásobu na miliony let.“</p>
<p>„Můžeme ho umístit na oběžnou dráhu,“ rozváděl jeho nápad Maspero-Gambacorta, „oholit z něj led a nechat vločky klesnout do atmosféry Marsu. Po nějakém čase atmosféra zhoustne…“</p>
<p>Leander ho přerušil: „Nebo ho můžeme použít jako dopravní prostředek a vydat se na výzkumnou výpravu.“</p>
<p>„Proč ne obojí?“ vmísil se Royce s klukovským výrazem.</p>
<p>„Vy už jste o tom hodně přemýšleli,“ řekla jsem. „Proč jste nám to neprozradili dřív?“</p>
<p>Royce promluvil první. „Ještě jsme ten pokus neprovedli. Dokud to nevíme jistě – to o přemísťování –, těžko se to přijímá. To jistě chápete.“</p>
<p>Pomalu jsem přikývla. Připadala jsem si ještě víc omámená než zpočátku. „Potom tedy skutečně žádná vzdálenost neexistuje. Prostor a čas…“</p>
<p>Danny Pincher se náhle zasmál. „Zabýval jsem se časovým ťukem,“ prohlásil. „Pochopitelně jen teoreticky. Deskriptory jsou pevně svázány, vzájemně korespondující, jak to nazýváme. Udržují na místě skořápku kauzality. Celý systém deskriptorové logiky je překvapivě tradiční. Ovšem pokud pozorujete přírodu pouze makroskopicky, vede sumární účetnictví k nesmírným komplikacím. Jedině v říši deskriptorů se celek stává jednodušším.“</p>
<p>„Nakonec,“ pravil Charles, „bychom mohli zjednodušit veškerou svou znalost vesmíru na jednu krátkou rovnici.“</p>
<p>„Naplnění fyziky,“ kývl Leander, jako by to bylo téměř jisté.</p>
<p>„Ale pohnout měsícem… Odkud se vezme dost energie?“ zeptala jsem se. Ani s novým doplňkem jsem z rovnic, které mi předložili ve svých zprávách, nedokázala vytáhnout jasnou odpověď.</p>
<p>„Deskriptory energie a vektoru, ovládající jejich zachování, jsou propojeny tak, že přecházejí do většího měřítka,“ řekl Charles. „Pokud přemísťujeme rozměrný objekt, bereme energii ze širšího systému. Když přesuneme například Phobos, automatické účetnictví Bellova kontinua upraví deskriptory pro všechny částice pohybující se v galaxii, odečte nepatrnou sumu od jejich celkové hybnosti, úhlové rychlosti a kinetické energie. Čistý výsledek bude zmenšení odpovídajících hodnot celé galaxie. Nikdo si ničeho nevšimne.“</p>
<p>„Leda za pár milionů let,“ dodal Royce. „Museli bychom posílat tisíce hvězd tam a zpátky, aby to mělo nějaký efekt.“</p>
<p>„Zní to příliš bezproblémově,“ řekla jsem. „Mohli bychom skutečně pohnout hvězdami?“</p>
<p>„Ne,“ odvětil Leander. „Myslíme si, že existuje nějaká horní mez.“</p>
<p>„Ta horní hranice obnáší asi dvě třetiny hmotnosti Země – bez ohledu na hustotu,“ pravil Royce. „To však může být jen přechodná obtíž.“</p>
<p>„Někteří z nás si myslí, že to je skutečný limit,“ ozvala se Chinjia Park Amoy. Danny Pincher a Mitchell Maspero-Gambacorta zvedli ruce na souhlas.</p>
<p>„Dokážete to provést se zařízením, které máte k dispozici?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Olympané se zadívali na Charlese, jako by ho vybízeli k závazné odpovědi.</p>
<p>„Potřebujeme zvýšit kapacitu mysliče,“ řekl Charles. „Na tom už pracujeme. Za pár týdnů budeme mít na Univerzitě Tharsis hotové a připravené nové mysliče. Mohli bychom to zvládnout za pár týdnů či měsíců. Pokud to skutečně dokážeme.“</p>
<p>„A dokážete?“ naléhala jsem.</p>
<p>„Teoreticky to není o nic obtížnější než změnit hmotu v zrcadlovou,“ odpověděl. „Ale nemůžeme to provést na dálku. Musíme se nacházet na přesunovaném objektu.“</p>
<p>„Ale dokážete to?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl stejně ostrým tónem, jako já položila otázku.</p>
<p>„Můžete přesunout Phobos.“</p>
<p>„Můžeme přesunout Mars, když nám to přikážete,“ řekl Charles a v jeho pohledu byla výzva.</p>
<p>Všechno, co mi Olympané řekli, se během příštího týdne pozvolna vsakovalo do mých mentálních základů. Po cestě tyto informace ještě přikrmoval neutuchající proud faktů a interpretací, které mi poskytoval nebo prohluboval doplněk. Začínala jsem chápat – přestože mě neustále rušily oficiální povinnosti – všechny důsledky objevu Olympanů, jistoty, pravděpodobnosti, možnosti… i to, co možné není.</p>
<p>Jenomže se zdálo, že nic není nemožné.</p>
<p>V noci, když jsem ležela v posteli sama, nebo při vzácných příležitostech asi tak jedenkrát týdně vedle Ilji po milování, jsem promýšlela tisíce věcí, které jsem chtěla říct Charlesovi. Nejprve přicházely na řadu hněvivé proslovy o zradě, podobné tomu, co už jsem na něj vychrlila dřív – <emphasis>Proč teď, proč já? Proč všechna tahle odpovědnost?</emphasis></p>
<p>Potom nastaly děsivé úvahy. Jak by reagovala Země, kdyby vyšlo najevo, že Mars pokročil tak daleko? <emphasis>Charlesi, můžeš přece na Zemi shazovat měsíce. My můžeme. Ten pitomý, nezralý a nevyrovnaný Mars. Nedůvěřují nám. Kdyby to věděli – kdyby na to přišli –, pokusí se nás zastavit. Nejspíš by se ani nepokoušeli vyjednávat. Nemohou si dovolit být pouze opatrní a čekat, až Mars politicky dozraje.</emphasis></p>
<p>Všechny tyto možnosti už existovaly i dřív, když do politických rovnic vstoupila možnost změny hmoty v zrcadlovou hmotu. Ale teď se tlak ještě zvýšil. Neskutečný tlak, neskutečné síly, jež spějí k vyvrcholení.</p>
<p>Přípravy na volby pokračovaly. Prozatímní vláda vytvořila černý rozpočet – finance přidělované pouze tajným rozhodnutím prezidentské kanceláře, skryté přede všemi kromě vybraného výboru zákonodárců, který dosud nebyl ustanoven. Toto jasně překračovalo rámec ústavy, s výjimkou stavu ohrožení – ovšem zatím nebyl žádný stav ohrožení vyhlášen. Přesvědčila jsem Ti Sandru, že je to nezbytné. Z tohoto rozpočtu pocházely peníze na stavbu větší laboratoře v Melas Dorsa, na výzkum a konstrukci pohonu zrcadlovou hmotou. Také jsme financovali úpravy malé vetché nákladní lodi třídy D, zabavené kdysi vládou za nezaplacení poplatků za pobyt na oběžné dráze.</p>
<p>Ta loď se stala miláčkem projektu. Olympané ji pojmenovali <emphasis>Merkur. </emphasis>Koneckonců byla závislá na Bellově kontinuu – měla se pohybovat po stejných cestách jako posel bohů.</p>
<p>Když jsem se čtyři týdny před volbami sešla s Ti Sandrou kvůli zahájení kampaně, zeptala se na <emphasis>Merkura. </emphasis>Letěly jsme naším raketoplánem ze Sýrie do Icarie na předvolební shromáždění Grangeových.</p>
<p>„Tvoji přátelé dostali hračku,“ pravila, když jsme se usadily na sedadlech a arbeitr nám přinesl šálky čaje.</p>
<p>„To ano,“ přisvědčila jsem. „Brzy vyrazí na zkušební let.“</p>
<p>„A ty chápeš, jak ta hračka funguje,“ konstatovala. Za poslední měsíc ztratila na váze a její tvář nepůsobila tak vesele jako dřív. Když jsme spolu mluvily, sotva se mi podívala do očí.</p>
<p>„Líp než předtím.“</p>
<p>„A jsi spokojená s tím, jak jsme to zařídili? Já opravdu neměla čas prověřovat všechno osobně… Máš v té věci mou plnou důvěru.“</p>
<p>„Všechno je v pořádku.“</p>
<p>„A bezpečnost?“</p>
<p>„Pokud to můžu posoudit, dostatečná.“</p>
<p>Ti Sandra kývla. „Když jsi mi poslala tu poslední zprávu… Nejradši bych bývala kampaň odvolala.“</p>
<p>„Já také. Chci říct, také jsem se tak cítila.“</p>
<p>„Ale neudělalas to.“</p>
<p>Zavrtěla jsem hlavou.</p>
<p>„Hrozné je, že tomu vlastně doopravdy nevěřím. A ty?“</p>
<p>Na okamžik jsem se zamyslela, abych mohla odpovědět naprosto poctivě. „Ano, já tomu doopravdy věřím.“</p>
<p>„Pak tedy rozumíš tomu, co dělají.“</p>
<p>„Většinou,“ přitakala jsem.</p>
<p>„To ti závidím. Ale já sama si nehodlám žádný doplněk pořizovat, leda bys to po mně chtěla… Myslíš, že bych měla?“</p>
<p>Jelikož jsem Ti Sandru znala, bylo mi jasné, že by ji mentální doplněk neskutečně rozčiloval. Vždycky se řídila víc instinkty než přesně definovanými úvahami. „Není to nezbytné,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Spoléhám na tebe,“ upozornila mě. „Budeš má opora, má hůl, můj kyj a štít – když nastanou potíže.“</p>
<p>„Rozumím.“</p>
<p>Vyhlédla oknem ven a poprvé za celou cestu se její tvář uvolnila. Zhluboka si povzdechla. „Ježíš, Casseio… Mohli bychom udělat z Marsu skutečný ráj. Mohli bychom společně udělat cokoli, co by nám ulehčilo život, a ne jen pro Marťany. Mohli bychom se stát bohy.“</p>
<p>„Jenomže jsme pořád ještě děti,“ namítla jsem.</p>
<p>„To je jen taková fráze,“ řekla. „Vždycky budeme děti. Někde musí existovat mnohem starší a vyspělejší civilizace… Která o všech těchhle věcech ví. Která by nás naučila, jak s těmi nástroji zacházet opravdu moudře.“</p>
<p>Pochybovačně jsem zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Nevěříš, že existují vyšší civilizace?“</p>
<p>„Je to milá víra,“ odvětila jsem. Ještě před pár týdny bych s ní možná souhlasila.</p>
<p>„Proč víra?“ zeptala se Ti Sandra.</p>
<p>„Neumím si představit desítky tisíc civilizací, které vědí to co my,“ vysvětlila jsem jí. „Celá galaxie by připomínala přeplněnou dálnici. Co asi budeme dělat za sto let? Stěhovat planety, měnit hvězdy?“</p>
<p>Ti Sandra se nad tím na chvíli zahloubala. „Takže si myslíš, že jsme sami.“</p>
<p>„Připadá mi to pravděpodobné.“</p>
<p>„To mě děsí ještě víc. Ale znamená to, že o sobě nemůžeme uvažovat jako o dětech. Jsme ti nejlepší a nejchytřejší.“</p>
<p>„A jediní,“ doplnila jsem.</p>
<p>Usmála se a potřásla hlavou. „Má drahá partnerko na téhle trati, měla by ses mě snažit rozveselit, ne přecházet po mém budoucím hrobě. O čem bychom se tak mohly bavit, aby nám to zlepšilo náladu?“</p>
<p>Chystala jsem se vylíčit jí zahrady, které budují na Many Hills, ale vtom zvedla prst a vytáhla z kapsy panel. „Nejdřív jsem ti chtěla dát nějaké odpovědi týkající se Caiteletů. Jak jsi mi předala novinky o jejich žádostech o těžební smlouvy.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Rozeslala jsem do všech oblastí doporučení, aby je odmítali. Jen ať se Crown Niger kroutí a souží, že ho vynecháme.“</p>
<p>„Skutečně je odřízneme ode všech zdrojů?“ přeptala jsem se.</p>
<p>„Chceš po mně politická rozhodnutí, i když nás ještě nezvolili?“</p>
<p>„Očividně už ses nad tím zamýšlela.“</p>
<p>„No, na rovinu, po volbách, až se všechno ustálí – samozřejmě pokud nás zvolí –, budeme zacházet s disidentskými rodinami jako s cizinci s vlastním územím. Vláda zpracuje požadavky Caiteletů a dalších, posoudí jejich hodnotu a zváží výši daní a poplatků, které budou odvádět. Ne, neodřízneme je ode všeho, co potřebují.“</p>
<p>„Mám dojem, že jim ty pozemky k ničemu nebudou,“ poznamenala jsem.</p>
<p>Ti Sandra znovu zavřela oči a chmurně se pousmála. „Guvernéři ovšem nepotřebují naše upozornění k tomu, aby byli podezíraví.“</p>
<p>„Třeba tak testují naše vztahy s guvernéry,“ napadlo mě.</p>
<p>„Na to má Crown Niger lepší metody.“</p>
<p>„Takže prostě netušíme, o co jim jde,“ uzavřela jsem.</p>
<p>„Já tedy rozhodně ne,“ přisvědčila.</p>
<p>Šest týdnů jsem neměla žádné zprávy o bratrovi. Pro Marťana, kterého výchova připravila na zvláštní pravidla chování v těsně svázaných rodinách a pravidla pro přechody mezi SR, na směs oddanosti rodině a zachování obchodních tajemství, to nebylo nic příliš znepokojivého: Caiteletové vedli spor s novým, větším typem rodiny – vládou. Nečekala jsem od Stana žádnou podstatnou podporu a pro něj bylo mlčení nejlepší způsob, jak se vyhnout zdání nepatřičnosti.</p>
<p>Jenomže Stan nemluvil ani s otcem. Přitom býval vždycky řádný, svědomitý syn a vycházel s otcem lépe než já. Věděla jsem, že je v pořádku a že jeho ani jeho ženu Jane nepostihla žádná pohroma, ale to bylo vše.</p>
<p>Předvolební kampaň teď spotřebovala veškerou mou pozornost. Žila jsem v raketoplánu nebo narychlo připravených hotelích či noclehárnách, obklopená ochrankou a schopnými poradci, novými génii marťanské politiky, kteří rychle doháněli, co zameškali.</p>
<p>Mé osobní ochrance velel impozantní muž jménem Dandy Breaker. Jeho jméno znamenalo příboj a neobyčejně se k němu hodilo. Býčí ramena, velké ruce se silnými prsty, nakrátko ostříhané světlé vlasy. Mezi guvernéry a úředníky působil nepatřičně. Doprovázel mě téměř všude. Naštěstí s Iljou dobře vycházeli. Dandy byl vždy připraven položit mu pár otázek z areologie a Ilja mu vždycky s chutí odpovídal.</p>
<p>Leanderovi se nedařilo vypěstovat mysliče tak rychle, aby republice stačily nahradit všechny dovezené ze Země. Podstupovali jsme jisté minimální riziko, ale tajili jsme před pozemskými mysliči všechny informace o projektu Olympanů.</p>
<p>Jedna z mysličů – Alice Druhá, půjčená od Majumdarových – se stala hlavní koordinátorkou naší kampaně. Měla jsem ze spolupráce s ní velkou radost. Spolu s Ti Sandrou jsme si hovory s ní krátily dlouhé hodiny strávené na cestách od stanice ke stanici.</p>
<p>Alice nám sestavovala rozvrh podle demografických a lokálních průzkumů veřejného mínění. Zabrousily jsme na malou stanici na dalekém severu, setkaly se s šedesáti či sedmdesáti tvrdými, pochybujícími a samorostlými sklizeči vody, Ti Sandra předvedla své osobní kouzlo, spočívající v pevném, mateřském přístupu, a za pár hodin už jsme mířili k další řadě zastávek v půltuctu vzkvétajících lanthanidových dolů v Amazonis a Arcadii. Nejvíc práce nám ke konci kampaně dalo získání malých úzce propojených SR v Terra Sirenum, které pevně drželi v rukou naši protivníci.</p>
<p>Naši oponenti vedli energickou, dokonce jízlivou kampaň, ale Marťané byli stále příliš slušní, aby se v politice chovali zlomyslně. Ovšem kdekdo četl o prezidentských volbách ve Spojených státech amerických ve dvacátém století, o tom, co předcházelo plebiscitu, a někteří z našich oponentů si vzali příklad z mistrů, jako byl Richard Nixon nebo Lyndon Johnson. Mně osobně jak Nixon, tak Johnson připadali tragicky nechutní, to už bych dala přednost jednoduchým, ale účinným metodám kandidátů Baltské hospodářské unie ve století jedenadvacátém.</p>
<p>To, jak po sobě všichni navzájem házeli smetí, nakonec v dětinské marťanské politice pracovalo spíš pro nás. Naši odpůrci se požírali navzájem a z nás si sotva ukousli, protože Ti Sandra už získala postavení jakési matky republiky. Z debat a různých střetů jsme vycházeli s lepším a lepším hodnocením v průzkumech veřejného mínění.</p>
<p>Neustálé cestování se na nás podepisovalo. Ti Sandra v soukromí vyjádřila přání, aby Charles a jeho lidé zmenšili rozměry objektů, které dokážou okamžitě přemístit. „Jsem mohutná.“ pravila, „ale zase ne tolik. A nutně bychom potřebovaly přestávku…“</p>
<p>Přestávka ale nepřicházela.</p>
<p>Kdykoli jsem měla pár volných minut, trávila jsem je studiem matematických textů a grafických znázornění na veřejné síti a stahováním doplňujících informací. Alice sestavila učební plán k urychlení mé souhry s funkcemi doplňku, která i tak probíhala dost rychle. Co mi dřív připadalo nudné a nepochopitelné, stalo se teď napínavou hrou, mnohem čistší a mnohem náročnější než politika. Pronikla jsem hlouběji do obecně přijímané teorie informace, interakcí neurálních prvků, převádění informace na znalost, a prošla jsem po přechodech mezi obory až k tomu, co Charles a jeho Olympané provedli s fyzikou… v těch vzácných minutách, kdy jsem sklouzávala do hlubokého zamyšlení, zatímco Ti Sandra vedle mě spala, kdy pod námi ubíhal temný Mars jako nějaká přikrývka pod diamantovou oblohou. Vytrvalý hukot motorů raketoplánu mě ukolébal do stavu, kdy jsem se sama stávala čísly a grafickým zobrazením.</p>
<p>Jednu věc jsem ovšem nebyla schopna pochopit, a to ten myšlenkový skok, který Charles udělal od teorie informace k povaze Bellova kontinua. Čím víc jsem chápala, tím víc jsem žasla nad tím, co dokázal. Připadalo mi to nadpřirozené.</p>
<p>Pokud vezmeme v úvahu tento skok, zdálo se čím dál méně udivující, že bychom dokázali hýbat světy a dosáhnout okamžité komunikace, že paradigma pomine a zrodí se nové. Rozkvétala ve mně teorie deskriptorů a vysílala úponky do všech nevypočitatelných vlastností fyziky, likvidovala rozpory a nedosažitelnost kvantové mechaniky.</p>
<p>###</p>
<p>Kdykoli jsem měla volno, navštěvovala jsem Ilju. Tým z Cyane Sulci dokončil stavbu větší zkušební kupole pro první velký experiment s nedotčenou mateřskou cystou. Ilja mě s Ti Sandrou provedl – podobně jako předtím čtyři páry prezidentských kandidátů. „Musím podporovat víc stran,“ zašilhal na mě. „Politika je hrozně nejistá záležitost.“</p>
<p>Pod pětihektarovou kupolí jsme sledovali, jak šedivý ledový prach pomalu prosakuje do krajiny, vytváří prašná jezírka kolem cyst. Až dosud nevzniklo nic zvláštního kromě slizu a pár ostrých křemičitých tělísek zanořených v houbovité hmotě. Ale Iljova skupina se tvářila optimisticky. Z řídicí místnosti jsme pozorovali, jak obměňují podmínky pod kupolí o stupně a procenta – šedý ledový prach v blátivý déšť, pak ve sníh, a jak zaznamenávají koncentraci atmosférických plynů.</p>
<p>„Máme vše vypočítáno na den voleb,“ vysvětlil Ilja Ti Sandře. „Abychom vytlačili váš volební triumf z titulků LitVidu…“</p>
<p>Ti Sandra naprosto vážně přikývla. „Radši bych byla tady.“</p>
<p>„Prosím,“ obrátila jsem se k manželovi. „Žádné vtipy o pěstování marťanských voličů.“</p>
<p>„Já jenom navrhoval…“</p>
<p>Ti Sandra na něj upřela rozšířené oči a upjatě sevřela rty. „Neposlouchej ji. Každá trocha se hodí.“</p>
<p>Cysty ležely jako obrovská drsná černá vejce v červeném písku, jejich tmavý povrch brázdily čárovité prohlubně, snášely se na ně sněhové vločky. Na krajinu dopadaly stíny podpěr kupole. Odevšad se ozývaly slabé, přízračné zvuky experimentálního inkubačního zařízení. <emphasis>Líhne se tu starý Mars, </emphasis>napadlo mě, když už jsme se chystali k odchodu. <emphasis>Pokud přijdeme na tu správnou kombinaci.</emphasis></p>
<p>Objala jsem Ilju, políbila ho a vykročila za Ti Sandrou. V tunelu ke stanici raketoplánu nás okamžitě obklopila ochranka a dva ozbrojení arbeitři. Neměli jsme se setkat až do předvečera dne voleb. Naposled jsem Ilju viděla na nízkém lešení, jak hledí k terminálu obklopenému naší ochrankou. Mával neurčitě směrem k nám a vypadal roztržitě. Pocítila jsem nával vřelosti za jeho trpělivost, za jeho krásu. Vzpomínám si, že jsme ten polibek protahovali, věděli jsme, že se týdny neuvidíme.</p>
<p>Byl mým manželem pouhé dva roky.</p>
<p>Můj manžel.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Část pátá</emphasis></strong></p>
<p><strong>2184, 60 marťanského letopočtu</strong></p>
<p>V potemnělé diskusní místnosti stáli za řečnickými pulty Ti Sandra a její oponent, Rafe Olson z Koperniku, ozáření nazlátlým světlem reflektorů. Ti Sandra pohlížela na své obecenstvo vřele, s úsměvem a pokyvováním. Debaty se odehrávaly v areálu Marťanské univerzity Sinai a naživo se vysílaly po celém Marsu. Sledovaly je tři miliony dospělých Marťanů, desetina procenta diváků nejpopulárnějších LitVidů.</p>
<p>Záležitosti Marsu představovaly z hlediska číselného vyjádření maličkost, ale významnou ve smyslu emocionálního dopadu. Už teď se zprávy s připojenými textovými komentáři šířily v LitVidech po celé Trojce. Volební kampaň na Marsu znamenala pro všechny velkou novinu, první zkoušku národa jedné planety, které předcházelo pouze zrození a nácvik.</p>
<p>Přetrpěla jsem debaty se svými oponenty a vedla jsem si celkem dobře, ale Ti Sandře se nikdo na Marsu nevyrovnal. Vrostla do své role s takovým stylem a grácií, až jsem pochybovala, že by ji vůbec někdo mohl nahradit. Veškerý tlak přijímala s neuvěřitelnou ohebností, průběžně se ho zbavovala a zdálo se, jako by ji ještě posiloval.</p>
<p>Olson působil hladkým dojmem, byl výkonný a měl svůj program dobře připravený, často jsem si říkala, že by z něj byl dobrý prezident. Možná byl chytřejší než Ti Sandra. Ale schopnost vést nikdy nezávisela pouze na intelektu. Olson měl nejméně tři mentální doplňky, o nichž jsme věděli, dva ze sociální oblasti a jeden technického rázu, ale ani s nimi se nevyrovnal jejím instinktům a postrádal její eleganci.</p>
<p>Seděla jsem v první řadě, po levé ruce jsem měla Dandyho Breakera, napravo rektora MUS a jeho manželku, v řadách za námi se usadila tisícovka studentů. Ta scéna se klidně mohla odehrávat před staletími, velmi demokratická, velmi lidská záležitost – soutěž mezi těmi nejlepšími, jaké mohl Mars nabídnout.</p>
<p>Rektor, Helmut Frankel, mi poklepal na hřbet ruky a zašeptal mi do ucha: „Na tohle jsou všichni červení králíci hrdí, co?“</p>
<p>S úsměvem jsem přisvědčila. Věděla jsem, že se Ilja dívá, cítila jsem spojení s ním, jeho blízkost. Věděla jsem, že nás sleduje i Charles. Nechť jsou tedy hry zahájeny.</p>
<p>Univerzitní myslič Marshall, instalovaný před dvěma lety, vytvořil projekci řádného profesora, asi pětadvacetiletého muže tmavé pleti s distingovaně prošedivělými vlasy. Obraz se uklonil obecenstvu, které mu zdvořile zatleskalo, potom směrem k pódiu. „Prezidentko Erzulová, kandidáte Olsone,“ začal myslič, „shromáždil jsem otázky kladené občany naší mladé republiky, lidmi i mysliči, a provedl jsem pečlivý rozbor, abych z nich vybral zásadní problémy, které všechny nejvíc zajímají. Nejprve bych se chtěl zeptat kandidáta Olsona, jak by si představoval politiku republiky v oblasti dovozu zboží s vysokými prioritami jako například nanotechnologií?“</p>
<p>Zdálo se, že se Olson vůbec nepotřeboval zamyslet. „Trojka musí uznat Mars za rovnocenného obchodního partnera, bez jakýchkoli restrikcí na tento druh dovozu. Náš ekonomický vliv není sice v porovnání s největším vývozcem nanotechnologií, Zemí, nijak velký, ale věřím, že máme jistý vliv morální, jako dítě vůči mateřskému světu. Proč by nás Země neměla přijímat jako plnoprávného partnera, když vyvíjí takové úsilí ve směru sjednocení Sluneční soustavy do společné aliance, v níž suverénní státy a světy spojuje jediný cíl?“</p>
<p>„Ten společný cíl by měl být takzvaný Útok, expanze ke hvězdám?“</p>
<p>„V dlouhodobém výhledu jistě, s pozemskými vládci sdílím přesvědčení, že osídlování nových území je nutné pro růst. Ale naše cíle jsou bezprostřednější, mezi nimi i otevřená brána k vědeckým a technologickým objevům, odstranění nerovnováhy v rozvoji technologií.“</p>
<p>Olson věděl málo nebo téměř nic o Olympanech a skoro jistě narážel na stížnosti Marsu na omezený přístup k pozemským technologiím, ale mně jako by jeho prohlášení přidalo ještě větší břemeno.</p>
<p>„Prezidentko Erzulová, co byste dodala k odpovědi kandidáta Olsona?“</p>
<p>Ti Sandra položila ruce na pult, chvíli mlčela. Ticho těch prvních vteřin mělo svůj význam. Politika se podobá herectví; Ti Sandra nepůsobila jako člověk předkládající předem připravenou odpověď, jako někdo, kdo bere otázku a odpověď na lehkou váhu.</p>
<p>„Žádný národ a žádné politické uskupení nefunguje na základě čirého altruismu a my nemáme důvod očekávat, že se k nám Země bude chovat jako matka k dítěti. My jako planeta máme svou hrdost, máme své přednosti, vlastní zboží a vynálezy, které můžeme nabídnout, a některé z nich mohou časem nabýt velkého významu. Musíme se snažit vyrůst v přátelské soupeře a musíme si vydobýt místo v Trojce, bez nějakých darů, bez laskavostí z její strany. Jiní možná potřebují rozšíření hranic, ale Mars sám o sobě stále představuje pohraničí. Mars je mladý, ale silný. Můžeme růst a porosteme, až po čase dosáhneme dospělosti.“</p>
<p>„Ale měla by nás Trojka považovat za rovnoprávného partnera vzhledem k historickým poutům?“ zeptal se Marshall.</p>
<p>Ti Sandra dala najevo, že by to bylo dobré, ale dodala: „Nemáme v úmyslu bránit růstu Země nebo jiné nezávislé síly v rámci Trojky. Vše, co žádáme, je, aby nám nestáli v cestě. Vítáme ekonomická spojení, vítáme všechny druhy volného obchodu, ale nesmíme podléhat nereálnému očekávání.“</p>
<p>Měla na odpověď ještě třicet vteřin a využila ten čas k rozvedení toho, co už řekla. „Mars je bohatá poušť s roztroušenými osadami, kde žijí houževnatí lidé zachovávající soudržnost. Vytvořili jsme nezávislé rodiny, které vzájemně spolupracují v zájmu přežití, obchodují spolu a pomáhají si navzájem. Věřím, že toto je přirozený vývoj: dobrá vůle mezi tvrdohlavými, ale laskavými rovnoprávnými partnery, rovnocennými soupeři, kteří se podílejí na společných zdrojích podle rozhodnutí pevného a spravedlivého ústředního vedení. Dobrá vláda zachovává rovnováhu a napravuje chyby, které by se samy nenapravily. Úspěch vlády Marsu nespočívá v potlačení naší největší síly, abychom zapadli do jakéhosi vyššího intelektuálního plánu, který nemá žádnou oporu ve skutečných dějinách.“</p>
<p>Rektor Frankel se ke mně naklonil. „Skvěle podáno i s opakováním,“ poznamenal a energicky přitom pokyvoval. „Doufám, že tomu doopravdy nevěří.“</p>
<p>Marshallův obraz se obrátil k Olsonovi. „Prozatímní vláda prezidentky Erzulové se už předvedla jako <emphasis>jako je vev eko –</emphasis>“</p>
<p>Obraz zamrzl, pak blikl a zmizel. Litvidové projekce kolem stěn sálu zavířily, zvrásnily se a zčernaly. Místnost naplnil hluboký hukot, prázdný šum reproduktorů, potom umlkl i ten. Dandy vedle mě vyskočil na nohy, chytil mě za rameno a prakticky mě zvedl ze sedadla. Dva strážci a jeden arbeitr se skokem přenesli na pódium, aby obklopili Ti Sandru, další strážce se vrhl k Olsonovi. Světla v sále zhasla.</p>
<p>„Dolů,“ zašeptal chraptivě Dandy. Klesla jsem na kolena vedle něj. V hale se ozývaly ustarané hlasy, pár výkřiků a zaječení. Cítila jsem, jak moje tělo dostává strach, dřív než si to mysl stačila uvědomit.</p>
<p>Dandy mě zezadu postrkoval, lezli jsme po podlaze po čtyřech. Zakrýval mě jako nějaký hrubý milenec, dokud jsme se neoctli v bezpečí schodišťové šachty. Ti Sandra tiše brblala vedle mě. „Jsi tu, Cassie?“ zeptala se.</p>
<p>„Jsem tady.“</p>
<p>„Ticho!“ přikázal Dandy.</p>
<p>Rozsvítila se baterka, napůl skrytá ve strážcově dlani. Díval se do plánku na kovové destičce, připevněné k zábradlí u schodů. Velitelka Ti Sandřiny ochranky Patsy Di Vornová, mladá žena s ostrými rysy a neskutečnými rameny a pažemi, mi připlácla na rameno bílý plát něčeho, co připomínalo plastelínu. Tiše jsem vyjekla, když se ta věc rychle rozprostřela a pokryla mi trup, šíji a hlavu, shrnula mi vlasy a bolestivě mě za ně přitom zatahala. Nechala mi jen otvory pro oči a dýchání. Di Vornová ovinula stejný plát kolem ramen i Ti Sandře. Měly jsme teď na sobě interaktivní nanokrunýř. Brnění bylo inteligentní a pohyblivé, dokázalo vnímat letící projektily a zkroutit nás do klubíčka tak rychle, až z toho praskaly svaly. Pokud by krunýř utrpěl zásah z vysokorychlostní zbraně, okamžitě by střelu zastavil a odrazil. Pro všechny kolem sebe jsme tudíž představovaly značné ohrožení.</p>
<p>Za doprovodu mumlaných pokynů nás s prezidentkou vlekli, vedli a postrkovali nahoru po schodech jako zavazadla. V malém, chladném a temném skladišti nás stráže přitiskly ke stěně přilehlé k východu. Namířily baterky nejdřív na strop, pak jimi přejely celý prostor směrem dolů. Hlasy kódované komunikační linky pronikaly stěnami jako tajný šepot vyděšených dětí.</p>
<p>Nikdo nás nesledoval. Čtyři strážci a dva arbeitři zřídili v místnosti bezpečnostní stanoviště, připlácli na stěny senzory a vytáhli zbraně. Arbeitři byli vybaveni mnohem těžší výzbrojí, než jsem tušila, měli rychlopalné plamenomety, elektronické paprskové zbraně krátkého dosahu, selektivní omračovače, které by dokázaly zneškodnit celé armády živých útočníků – lidských či zvířecích.</p>
<p>Objala jsem Ti Sandru, ta se zase přitiskla ke mně, brnění mezi námi vydalo gumové zavrzání. Až tehdy jsme zaznamenaly, že je tu s námi také Olson. Ti Sandra na něj vrhla zděšený pohled, pak jsme ho objaly také.</p>
<p>„Co se to kčertu děje?“ zeptal se rozechvěle. Otřesena se zdála i jeho důstojnost, když nás odstrkoval.</p>
<p>„Výpadek proudu,“ navrhla Ti Sandra. Nejbližší strážce, jehož jsem znala pod jménem Jack, ve světle baterky zakroutil hlavou, jeho stín nad ním to gesto popření ještě zdůraznil.</p>
<p>„Ne, madam,“ ozvala se Patsy Di Vornová, která se právě vrátila do místnosti. „V budovách, jako je tato, k výpadkům nedochází. Vypadl řídicí myslič a tím se zhroutily veškeré záložní systémy. Takové věci se nestávají. Tohle je předem naplánovaná porucha.“</p>
<p>„Ach.“ Olsonovi poklesla čelist.</p>
<p>Patsin mentální doplněk zareagoval na specifický podnět a její mozek přeřadil na vyšší rychlost. Pustila se do organizování. „Teď do raketoplánu, cíl letu neznámý. Pro případ, že by vás sledoval nepřítel v letadle…“</p>
<p>„Nebo hrozila sabotáž,“ řekl Dandy Breaker. „Musíme prezidentku a VP rozdělit. Kandidát poslouží jako návnada.“</p>
<p>Olsonovi poklesla čelist ještě níž.</p>
<p>„Promiňte, pane,“ pokračoval Dandy s kamennou tváří a očima zúženýma proti světlu. Sama jsem stěží viděla, jen hrubé bílé plochy a černou s hvězdami.</p>
<p>„Máte své povinnosti,“ pravil Olson, ale přerušil ho jeho vlastní strážce.</p>
<p>„Pane, máme v úmyslu vás odtud také dostat. Breaker chtěl říct, že se rozdělíme a každá skupina odletí jiným směrem. Tři cíle, každý z nich slouží k odvrácení pozornosti od ostatních.“ Zvedl ruku, vzápětí nás znovu chytili a postrkovali do haly. Z obecenstva se ozývaly další výkřiky a znepokojené hlasy.</p>
<p>„Žádný strach, madam,“ oslovil mě Breaker. „Nedošlo ke střelbě, nikde žádné známky útoku.“</p>
<p>„Pozor na odlupování izolace ze stěn,“ poznamenal jiný strážce. Měl na mysli toxické nanočástice, zbraně či stroje, které se v mžiku složí z nenápadných součástí; možné bylo všechno.</p>
<p>„Kdo?“ zeptala se Ti Sandra, zarudlá kolem očí, mohutné tělo náhle velmi zranitelné a slabé, velký pomalý cíl.</p>
<p>„Momentálně na tom nesejde, paní prezidentko,“ odpověděl další strážce.</p>
<p>Obrátila jsem se na Dandyho: „Jestli mi ještě jednou sáhnete na zadek, tak koukejte, abyste to myslel vážně.“ Vrhl na mě překvapený pohled, načež se zazubil a řekl: „Promiňte, madam.“</p>
<p>Chvátali jsme postranními tunely ke stanovišti raketoplánů, před námi i za námi stráže a arbeitři. „Prokrista, o něco takového jsem vážně nestál,“ hlesl Olson, než jsme se rozdělili a jeho strážce ho spěšně odvlekl do tunelu k nádraží.</p>
<p>„Paní VP, poletíte jiným raketoplánem,“ pobídla mě Di Vornová. „Prezidentka vypíná spojení. Drž se, Dandy.“</p>
<p>Dandy, Jack a jeden z arbeitrů mě vedli k bráně pro druhý raketoplán. Věděla jsem, že tým vždycky cestuje dvěma raketoplány, ale ten druhý jsem dosud neviděla. Nevypadal právě luxusně: úsporný, sražený, ozbrojený a rychlý.</p>
<p>Pak Dandy udělal něco, co mnou dokonale otřáslo. Vytáhl z kapsy malý balíček, přistoupil k ozdobné fontáně v hale terminálu a nad hlavní hubicí balíček roztrhl. Jeho obsah ve vodě rychle nabobtnal jako kynoucí těsto. Z hmoty se vynořil miniaturní automatický pozorovatel a pokryl mě sítí červených světelných čar. Beztvará masa sebou začala plácat ve vodě, tvarovala si ruce a nohy. Na nohou nevyrostly prsty, ale rovnou boty.</p>
<p>Začalo se mi to podobat, včetně oblečení, včetně hroudovitého brnění. Za pár vteřin se ta věc postavila, vykvikla a přesvědčivě, i když ne právě ladně vykročila za arbeitrem do raketoplánu. Letoun zatáhl můstek, zavřel příklopy, začal rolovat a nakonec se na plamenném chvostu s bílým kouřem vznesl k růžovému odpolednímu nebi.</p>
<p>Zachvěla jsem se, zježily se mi chloupky na šíji.</p>
<p>„Teď my, madam.“ Dandy a Jack mě uchopili za paže a vedli mě dál chodbou. „Odtud odjíždějí údržbářské vlaky do starých tunelů. Pojedeme jedním z nich.“</p>
<p>Tak jsem se octla na místě, kde to pro mě všechno začalo, na místě zrození svého politického vědomí. Tunely prvních průkopníků pod univerzitou byly stále stejně temné a úzké a plné zapomenuté suti, která čekala na recyklaci.</p>
<p>Vzduch byl hrozně studený a ošklivě páchl, až se mi točila hlava. Dandy s Jackem se zastavili, aby zkontrolovali své panely.</p>
<p>„Veškerá komunikace vypadla, fungují leda bezpečnostní linky, ale momentálně je nikdo nepoužívá.“ Jack zavrtěl hlavou. „Satelit taky nefunguje. Můžeme se napojit na port a použít vnitřní optické spojení.“</p>
<p>„Tady žádný port nenajdeš,“ řekl Dandy. „Proč se nikdo nehlásí na bezpečnostních kanálech?“</p>
<p>Jack se krátce zamyslel. „Pochybuju, že by někdo vysílal. Prezidentská ochranka zůstane tiše ve vzduchu, dokud se neozve Tým Jedna.“</p>
<p>„Tým Jedna není závislý na mysličovém řízení…“ přemítal Dandy. „Ale propojeni s nimi jsou, takže počítače můžou komunikaci přesměrovat kamkoli jinam.“</p>
<p>„Evolvony?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Dandy neurčitě zakýval hlavou, nechtěl se uchylovat k žádné teorii. Ovšem Jack vztáhl dlouhé paže ke stropu tunelu, zaškrábal na něj prsty a prohlásil: „Po prohlídkách jsme pozemské mysliče vrátili do jejich funkcí. Univerzita na ně v každodenní rutině spoléhala.“</p>
<p>„Ale ne podpora života,“ řekla jsem.</p>
<p>„Ne, ale všechna koordinace… Počítače se domlouvají s mysliči, ti jim dávají instrukce vyšší úrovně, dokonce i záložní systémy podávají zprávy svému šéfovi… což je myslič. Zkontrolovali jsme je, prohlédli, a něco nám uniklo. Tak je to.“</p>
<p>„Pozemské evolvony,“ vzdychl Dandy. „Proč?“</p>
<p>Jack spustil ruku k boku, oprášil si z kalhot ledové krystalky a zeptal se: „Paní viceprezidentko, kde jsou teď Olympané?“</p>
<p>„Někteří z vašich lidí je přece chrání,“ prohlásila jsem. „Ovšem, ale víte, kde jsou?“</p>
<p>„Většinou někde v oblasti Melas Dorsa. Franklinova základní skupina. Někteří zůstali na Univerzitě Tharsis s Leanderem.“</p>
<p>„Potřebuju pár informací,“ pokračoval Jack. „Poskytnete mi je?“</p>
<p>„Pokusím se.“</p>
<p>„Nejdřív si najdeme nějakou skrýš s dostatečnou izolací. Usadíme se tam, dokud nám Tým Jedna neřekne, co dál… Pokud to bude v jejich možnostech. Jestli o nich neuslyšíme do několika hodin, zabereme nějaký vlak a vypadneme odtud.“</p>
<p>Ve tmě jsme si všichni tři sedli ve staré odbočce tunelu, stále ještě chráněné pěnovou izolací, kde bylo nepatrně tepleji než v dlouhých chodbách. Uvažovala jsem, jestli bych ještě trefila do příkopového dómu, kde jsem poprvé promluvila s Charlesem, tam, kde se studenti shromáždili před výstupem Nahoru.</p>
<p>„Mám takovou teorii,“ ozval se Jack. „Ale nejdřív mi musíte říct pár věcí.“</p>
<p>„Dobře,“ přitakala jsem.</p>
<p>„Jen to neuspěchejte, madam,“ pravil Dandy napůl v žertu. „Nejdřív si zkontrolujte jeho prověření.“</p>
<p>Jack vyjádřil upřímný souhlas. „Má pravdu, to by mělo být na prvním místě.“</p>
<p>Přiložila jsem svůj panel k jeho a zadala kontrolu jeho prověření porovnáním kódovaných signálů. Signály našly souhlasný vzor. Jack i Dandy byli prověřeni pro záležitosti nejvyššího utajení, ale pouze pro případ nutnosti.</p>
<p>„Myslím, že si Země hraje s našimi informačními systémy,“ spustil Jack. „To je zlé. Jsme zatraceně zranitelní. Naše instrukce pro nenadálé události nám přikazují dopravit vás na bezpečné místo dle vlastního výběru. Současně musíme svolat vládu pomocí stíněného satelitu. Pokud budeme předpokládat, že mají stále evolvony v našich mysličích a že ty evolvony přešly do počítačů, musíme také očekávat, že na tom Mars bude hodně bledě. Spousta stanic bude odříznutých, leda by měly přímé optické spojení, ale i to bude nějakou dobu mimo provoz. Guvernéři nebudou schopni po několik dní podávat zprávy na Many Hills. Technici si budou muset vystačit s certifikovanými marťanskými počítači, až se pustí do obnovy informačních systémů.“</p>
<p>„Nejspíš se to podělá ještě hůř,“ mínil Dandy. „Vsaď se, že i ty certifikované počítače budou nakažené.“</p>
<p>„To máme z toho, že jsme příliš spoléhali na Zemi,“ řekl Jack kysele. „Madam, potřebuju vědět, proč by tohle měla Země provádět? Jenom aby nám zmršila volby?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla jsem. „Chtěli by jednat se stabilní vládou.“</p>
<p>„Takže tady probíhá něco, z čeho mají hrozný strach?“ zeptal se Jack.</p>
<p>„Ano.“ Překonala jsem svou instinktivní vyhýbavost. Na těchto dvou mužích pravděpodobně závisel můj život.</p>
<p>„Olympané?“ pokračoval Jack.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Ptám se proto, že před měsícem dostali nejvyšší bezpečnostní utajení a já měl na starosti plán ochrany,“ vysvětlil. „U průmyslového výzkumu je to neobvyklé.“</p>
<p>„Je nějaká naděje, že by mohlo jít jen o místní výpadek?“ zeptala jsem se. Napětí v mém hlase bylo nejspíš jasně slyšet. Ale poslední paprsek naděje byl odsouzen k udušení.</p>
<p>„Ne, madam,“ odvětil Dandy. „To bychom měli spojení s Týmem Jedna okamžitě.“</p>
<p>„Potom bych byla nejradši s Olympany, a to co nejdřív,“ požádala jsem.</p>
<p>Dandy s Jackem to mlčky zvážili. „Madam, nepochybně k tomu máte své důvody. Ale my máme povinnost dohlédnout na to, abyste byla schopná vyjednávat se zástupci agresora. Budete vystavena setkání s nimi před prezidentkou pro případ, že by měli v úmyslu zbavit Mars vedení. Předpokládáme, že Olympané by byli okamžitě zabiti, kdyby nepřítel znal místo jejich pobytu. Budou přemístěni z Melas Dorsa, jak nejdřív to půjde, a my nevíme kam.“</p>
<p>„Tak tedy s nimi potřebuju mluvit.“</p>
<p>„V následujících pár hodinách nebude nikdo s nikým mluvit, a možná to bude trvat déle než pár hodin, pokud je můj odhad správný.“</p>
<p>„Pokud je to tak zlé, potom tady umírají lidé,“ řekla jsem zachmuřeně.</p>
<p>Jack přikývl. „Ano, madam. Výpadky proudu, zhroucení tunelů ve vybraných stanicích, vyčerpání kyslíku, poruchy recyklace…“</p>
<p>Pod brněním mi ztuhla šíje hněvem. „Kdy si budu moct promluvit s Ti Sandrou?“</p>
<p>Dandy se chystal odpovědět, když jeho panel zapípal. Na displeji naskočily kódované signály.</p>
<p>„To je Tým Jedna,“ oznámil. „Někdo našel komunikační minisatelit. Situace nabírá obrátky. Máme vás naložit do raketoplánu a ihned dopravit do Many Hills. Máte se tam setkat s někým, kdo přináší zprávu ze Země.“</p>
<p>„Doufám, že máte ráda dobrodružství, paní viceprezidentko,“ pravil Jack.</p>
<p>„Takovéhle ne,“ odvětila jsem.</p>
<p>„Ani já, madam.“</p>
<p>„Jak se jmenujete příjmením, Jacku?“</p>
<p>„Jmenuju se Ivan Ivanovič Vasilkovskij, madam, z rodiny Yamaguči v Australe.“</p>
<p>Hrůza může trvat jen po určitou dobu, pak ustoupí, změní se v otupělost a překyselený žaludek.</p>
<p>Štíhlý červenočerný vůz železniční údržby stál odstaven v kruhovém lokomotivním depu. Nastoupili jsme do něj přechodovou komorou pro techniky. Dandy prověřil počítač a zjistil, že je mimo provoz. Společně s Jackem ho odpojili, aby se po obnovení dodávky proudu nenastartoval, nastavili motory na nouzové ruční ovládání, zapnuli bezpečnostní senzory, ale světla a reflektory nechali zhasnuté, načež jsme vyjeli z depa. Dandy si vzal první směnu na místě strojvedoucího.</p>
<p>Nechtělo se mi do Many Hills, ale jejich důvody byly nevyvratitelné. Bez nákladu, na přímé trase stroj dosáhne rychlosti až čtyř set kilometrů v hodině. Celý výlet bude trvat nejméně patnáct hodin.</p>
<p>Takhle bez Ti Sandry, navíc v nejbližších dnech bez možnosti kontaktu s ní, zatížená odpovědností, jsem si připadala jako ztracené dítě. Většinu času jsem trávila v malém kupé, tiše jsem ležela na tvrdém lehátku, které vůbec neodpovídalo obecnému pojmenování z minulých století – péřová matrace.</p>
<p>Jack Vasilkovskij seděl na vyklápěcí stoličce s nečitelným výrazem ve tváři. Kdyby to bylo potřeba, dal by za mě život. A také by kvůli mně zabíjel.</p>
<p>Tyhle záležitosti jsem si promýšlela už dřív, ale nikdy s takovou intenzitou a naléhavostí. Už jsem nebyla prostě sama sebou, dokonce už jsem nebyla ani viceprezidentkou. Dokud se Ti Sandra nebude moci bezpečně ukázat na veřejnosti, byla jsem já tváří republiky.</p>
<p>Za pár hodin se seznámím s plány pro nepředvídané události, které sestavili pracovníci štábu obrany a bezpečnosti. A brzy nato, ať už si mezitím budu či nebudu moct promluvit s Ti Sandrou, musím čelit představiteli Země – komu? A jaké budou jeho požadavky?</p>
<p>Okénko v kupé umožňovalo pohled na úzký pruh růžové oblohy tmavnoucí soumrakem. Růžová pomalu nabírala odstín hnědi, objevovaly se hvězdy. Náhle se po celé šířce obzoru bleděmodře zablesklo, jev, který jsem dosud nikdy nespatřila, a pak přišla černá, studená noc.</p>
<p>Kupé bylo cítit zatuchlou nanostravou a prachem. Motor běžel na plné obrátky, ale na přímé trase byl úplně tichý. Možná někde na kolejích uvízly jiné vlaky, jejichž počítače zmátly nemilosrdné pozemské evolvony. Jack budil dojem, že je odhodlán smést je z cesty – ale když jsem se pokusila myslet jako on a Dandy, došlo mi, že by prostě obsadili lokomotivu a cestující nechali, ať se postarají sami o sebe.</p>
<p>Zvláštní, až teď mě napadlo, že tyto události jednou vstoupí do historie. Ať už zvítězíme, nebo budeme poraženi, toto rozptýlení vůdců Marsu – prezidentky, viceprezidentky a pravděpodobně i guvernérů – se stane legendou. Intriky, systém nastrčených návnad, noční lety a jízdy vlakem.</p>
<p>Jackův panel zapípal, přišla další zašifrovaná zpráva. „Další jobovka,“ pravil suše. „Tým Jedna stále pracuje, ale naše satelity sestřelují stejně rychle, jak je stíháme vypouštět. Určitě nás chtějí pořádně vyděsit.“</p>
<p>„Co je v té zprávě?“ zeptala jsem se a zvedla se z lehátka.</p>
<p>„Něco od prezidentky, pouze pro vás, a potom informace o tom, s kým budeme hovořit v Many Hills. Zdá se, že momentálně fungují pouze Caiteletovi a pár malých odrodilých SR. Nikdo víc.“</p>
<p>Předal mi vzkaz od Ti Sandry na panel, prostý text a jeden obrázek.</p>
<p><emphasis>Nejdražší Casseio,</emphasis></p>
<p><emphasis>Teď jsi vyjednavačka. Země s námi hovoří prostřednictvím spřízněných úst – Caiteletů. Povídá se, že se setkáš s vyjednavačem, kterého vybere Crown Niger. Země má strach. Někdo ze zasvěcených mluvil. Snad Zenger? Olympané jsou v úkrytu. Vydala jsem CF rozkazy, které ti zatím nemohu prozradit. Pověz cokoli, co je potřeba, aby se Mars mohl zase vzpamatovat, ale v příštích měsících, možná dokonce letech, držíme esa v rukou my. Po příjezdu se dozvíš o mé smrti. Mám tě ráda a věřím, že se o naše společné dítě postaráš. Nesejdeme se, dokud nezačne další boj. V zemi jsou kobylky.</emphasis></p>
<p>K textu byla přiložena malá fotka Ti Sandry, usměvavé, ale se ztrhanou tváří. Dala jsem pokyn k vymazání zprávy, obrázek vybledl. Kobylky.</p>
<p>Jack se naklonil dopředu a účastně se dotkl mé ruky. „Jste v pořádku?“</p>
<p>„Co víte o kobylkách?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Jack se vsedě napřímil a otřel si ruce o kolena. „Ježíš,“ vyhrkl. „To je porušení smluv platných v celé Trojce! Co jsme proboha mohli Zemi udělat… Je to pravda?“</p>
<p>„Podle prezidentky ano.“</p>
<p>Zdálo se, že je mu do pláče; octl se uprostřed mezi hrůzou a bezmocným vztekem a nevěděl, co dělat. „Ježíš,“ opakoval a nějakou chvíli ze sebe nedokázal vypravit nic dalšího.</p>
<p>„Kobylky,“ řekla jsem, abych ho probrala.</p>
<p>Založil si ruce a odvrátil se, obočí stažená k sobě. „Jak můžete ovládat celou planetu z jiného místa Sluneční soustavy? Zasejete v ní nanotovárny, které mohou vyrobit nejrůznější automatické zbraně, samořídící válečné arbeitry. Marťanská půda je pro to ideální. Bohatá na křemičitany a hliník, s vysokým obsahem železa… Vyberete si staré doly nebo zdánlivě vyčerpané oblasti, které stále ještě obsahují dostatek základních nerostů, oblasti, které jsou k dispozici pro hloubkový průzkum, kde můžete pracovat v utajení, aniž vzbudíte pozornost. Pokropíte celou oblast zárodky nanotováren rovnou z oběžné dráhy. To zvládne jedna malá loď. Proti takové ohavnosti neexistuje obrana.“</p>
<p>Vzpomněla jsem si na pokusy Caiteletů získat těžební práva. Jako by nás Crown Niger chtěl varovat, jako by vyslal poslední signál cti, než sám sebe předložil Zemi na stříbrném podnosu – jediný politik, jenž přežije dobytí Marsu.</p>
<p>Napadlo mě, jestli Stan s Jane jsou vůbec ještě naživu. „S kobylkami můžeme bojovat,“ navrhla jsem.</p>
<p>„Nemáme vůbec žádné účinné prostředky ke zničení továren,“ řekl. „Však je tato metoda zakázána smlouvami, které podepsaly všechny národy a aliance.“</p>
<p>„A my byli příliš mladí a nezkušení, abychom pomýšleli na obranu.“</p>
<p>„Teoreticky,“ pravil Jack, „by naši vědci za rok za dva mohli vytvořit obranný systém. Nějakou nanonákazu. Ale pokud jsou kobylky sestrojeny na Zemi…“ Nedokončil.</p>
<p>Jenomže my <emphasis>měli </emphasis>účinnou obranu, a ta byla sama o sobě natolik děsivá, že vyprovokovala Zemi… Extrémy přivolávají nové extrémy. Budoucnost mi připadala nejen plná nebezpečí, nejen bezútěšná, připadala mi nepochopitelná.</p>
<p>Dandy nakrátko opustil stanoviště strojvedoucího a přišel nám říct, že trať před námi je volná až do vzdálenosti pěti set kilometrů. My s Jackem mu zase řekli o varování před kobylkami. Tvář mu zešedla.</p>
<p>Ani jednomu z nich jsem ale neřekla o blížící se Ti Sandřině smrti.</p>
<p>Jack si vyměnil místo s Dandym, lokomotiva se hnala po Marsu, po kraji nehostinných oblastí sto kilometrů jižně od Mariner Valley a Eos Chasma.</p>
<p>Nikdy v životě jsem se necítila tak odloučená, tak obklopená mlčením. Nohama jsem vnímala jemné vibrace vlaku v zatáčce trati. Dandy trhaně pospával, opíraje se o přepážku za stoličkou, nohy roztažené jako kluk, boty špičkami od sebe.</p>
<p>Několik hodin jsem studovala plány pro nepředvídané události, které jsem měla s sebou na viceprezidentském panelu. Žádný z nich se mi nezdál příliš užitečný, žádný bych si nevybrala. Žádný nebral v úvahu Olympany ani kobylky. Ti, kdo tyhle plány připravují, nevědí o Olympanech, a na to, aby očekávali od Matky Země to nejhorší, jsou Marťané až příliš důvěřiví.</p>
<p>Kolik prostých a statečných Marťanů teď zemře?</p>
<p>Za kolik smrtí si budeme s Ti Sandrou dávat vinu?</p>
<p>Znovu jsem vyhlédla okénkem. Hvězdy na obloze nočního Marsu jako by se odrážely v píscích – piezoelektrické záblesky při ochlazování po mírném denním teple zářily jako tisíce světlušek. Zhasla jsem světlo v kupé, abych je lépe viděla, a přitiskla jsem obličej v ochranné masce na sklo jako malá holka. Ten pohled mi dal na okamžik zapomenout na starosti, připadala jsem si, jako bych se vznášela nad krajinou: přízrak, duch dítěte, letící nad pískem. Prostřednictvím doplňku jsem vnímala tlaky, jež postupně narůstají v prskajícím povrchu vystaveném po dlouhá léta ultrafialovému záření, větru, který přenáší vrstvy skákavého písku a prachu, ochlazování náhlými přívaly studeného nočního vzduchu z blízkých horských srázů, tlakům sklovité pouštní glazury z drobounkých křemenných krystalků namačkaných na sebe…</p>
<p>Pak jsem si představila, že ty záblesky jsou signály, jimiž se dorozumívají kobylky, a s tichým výkřikem jsem se od okénka odtáhla. Dandy se okamžitě probudil, srovnal si nohy a zamrkal na mě. Vytáhl pistoli tak rychle, že jsem zaznamenala pouze výsledek, nikoli samotnou akci.</p>
<p>„Sny?“ zeptal se a bez omluvy schoval zbraň.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla jsem. „Jen pořád myslím na ty nejhorší možnosti.“</p>
<p>„To nám stejně nepomůže,“ řekl.</p>
<p>Jack vešel do kupé a oznámil nám, že trať procházející Schiaparelliho kráterem je až do Many Hills volná. „Minuli jsme dva vlaky, které automaticky setrvačností sjely na vedlejší kolej. Aspoň to počítače ještě udělaly, než se uzamkly.“</p>
<p>„Jsou v těch vlacích ještě cestující?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Nejspíš ano,“ odvětil s kamennou tváří.</p>
<p>Náš vlak stoupal do stupňovitého svahu. Vyšplhali jsme nad vnitřní sráz Schiaparelliho kráteru a pětadvacet hodin po opuštění MUS jsme se octli na rozlehlé pláni. Stanice Many Hills se nacházela uprostřed, ve zvětralých pahorcích dávného centrálního prstence. Vlak zajel do nového, oslnivě bílého depa.</p>
<p>Bílé zdi a zpevňující oblouky zřetelně vystupovaly z červeně a okru okolní krajiny, jako maják, zvoucí k útoku. Celé město představovalo terč. Ale tenhle způsob válčení už dávno zanikl. Teď vojáci dokázali být neviditelní, ničení se dalo provozovat zevnitř pomocí strojů podobných termitům, ne bombardováním zvenčí. Váleční arbeitři, nazval je Jack. Těžkopádné, nepříjemné jméno.</p>
<p>Všechno se zdálo opuštěné, což se dalo čekat. V době ohrožení se červení králíci stahují k vodě a zdrojům kyslíku. Ostatně marťanské stanice zvenčí zřídkakdy působí obydleně. A nové hlavní město republiky dosud nebylo plně osídleno úředníky, členy vlády, právníky, guvernéry a poslanci.</p>
<p>Tým Jedna se ujal vlády nad Many Hills už před pár týdny – dohlížel na stráže prezidenta a viceprezidenta, dával dohromady zárodky marťanské zpravodajské služby a vnitřní bezpečnosti. Tým Jedna překvapivě rychle začal žít svým vlastním, přísně utajeným životem. Teď jsem byla vděčná, že se na nádraží setkávám s muži a ženami, které znám, ozbrojenými a ve skafandrech, jak se zasmušilými, ale profesionálními výrazy čekají na náš vlak.</p>
<p>Vystoupili jsme hluboko pod zemí, kde nehrozilo nebezpečí bombardování, a obrněný vůz mě ihned odvezl do čerstvě vyhloubených tunelů východně od sídla vlády.</p>
<p>Dandy a Jack se v zadní části vozu radili se svým nadřízeným, Tarekhem Firkazziem. Firkazzie, štíhlý plavovlasý muž z Borea, byl před měsícem jmenován hlavním velitelem bezpečnosti.</p>
<p>Dvě ženy mi pomohly svléknout interaktivní brnění a pečlivě ho zabalily k likvidaci. „Jste statečná, že jste celý den vydržela cestovat v tomhle, paní viceprezidentko,“ řekla jedna z nich.</p>
<p>Přistoupil k nám Jack a slyšitelně skřípal zuby, vystrkoval dolní čelist, jako by parodoval hrdinský výraz. Pak jsem pochopila, že jeho výraz, který působil spíš směšně, je upřímný, opravdu truchlil.</p>
<p>„Paní viceprezidentko, byl jsem určen… losovali jsme… abych vám oznámil špatnou zprávu. Vaše břemeno je nyní ještě mnohem těžší. Ti Sandra Erzulová a posádka jejího raketoplánu měli nehodu. Možná to byla náhoda, ale nejsme si tím jisti. Ještě jsme nepotvrdili místo havárie a zatím to ani nebude možné. Podle hlášení nouzového majáku arbeitři záchranné služby nenašli ve vraku nikoho živého. Vezeme sem tunely ze soudního dvora soudce. Musíte co nejdříve složit prezidentskou přísahu, možná už za pár minut. Je mi to líto.“</p>
<p>Na chvíli jsem si nebyla jistá, jestli jde o kamufláž, na kterou mě Ti Sandra upozorňovala, nebo skutečnou havárii. Domnívala jsem se ale, že půjde o ten první případ. Stanu se úřadující prezidentkou.</p>
<p>Vůbec nic jsem necítila. Stal se ze mě arbeitr, pracující pro politickou mašinérii, jež má svá vlastní pravidla, nevyhnutelnou a bezduchou.</p>
<p>Tým Jedna sehrál svou úlohu jako strážce řetězce velení během mého útěku vlakem z Univerzity Sinai. Prozatímního mluvčího Sněmovny guvernérů dopravili raketoplánem z Amazonis, mluvčí Sněmovny lidu se nacházel v Many Hills od začátku. Členové prozatímního Kongresu uvízli při své kampani rozptýleni po celém Marsu, až na tři guvernéry a dva poslanecké kandidáty. Ty teď hlídali v tunelu obranní arbeitři a lidské stráže, které se podařilo shromáždit.</p>
<p>Tým Jedna převzal kontrolu nad všemi dostupnými linkami. Vnější síť nefungovala, ale některé soukromé sítě, postavené na lokálním optickém spojení a ovládané manuálně, byly schopny úzkopásmového příjmu a poskytovaly nám informace o situaci na stanicích v okolí Schiaparelliho kráteru. Bylo to aspoň nějaké spojení, i když představovalo asi desetinu procenta normální komunikace.</p>
<p>Ještě stále jsme nemohli navázat spojení s Olympany. Nemohla jsem v příštích dnech, možná i déle, očekávat ani žádné vzkazy od Ti Sandry.</p>
<p>Veškerá pravidla byla porušena, všechny sázky padly.</p>
<p>Pětice stráží a dva arbeitři mě pod velením Dandyho Breakera doprovázeli do úzkých nouzových tunelů dvě stě metrů pod budovou Kongresu těsně nad novým, rozšířeným vodním zdrojem pro Many Hills. Tam jsem našla vystrašenou skupinu sedmi zákonodárců. Chvíli nikdo nemluvil, pak se všichni shlukli kolem mě, tiskli mi ruce a vyptávali se.</p>
<p>Zvedla jsem paže, uhnula guvernérovi, který se mě snad chystal obejmout, a zvolala, jak nejzřetelněji to šlo, aniž bych musela vysloveně křičet: „Jsme jediní, kdo může jednat jako legitimní vláda republiky! Musíme udržet pořádek!“</p>
<p>Mluvčí Sněmovny guvernérů, Henry Smith z Amazonis, podsaditý muž s krátce zastřiženým vousem a bystrýma prasečíma očima, použil svůj zvučný hlas a zjednal nám klid. „Očividně,“ dodal směrem ke mně, „nejsme co do počtu usnášeníschopní, ovšem jde o krizovou situaci.“</p>
<p>Vyjádřila jsem souhlas. „Všichni příslušníci naší zpravodajské služby, které shromáždili lidé z Týmu Jedna – díky svému mimořádnému úsilí –“</p>
<p>„Nedokázali odvrátit hrozící katastrofu!“ vykřikl poslanec z Argyre.</p>
<p>„Nebyli cvičeni k obraně vojenskými prostředky!“ Henry Smith zvedl sevřenou pěst, sklonil hlavu jako útočící býk. Muž z Argyre sklapl pusu, zmlkl, oči se mu rozšířily. Všichni přítomní byli hodně vystrašení.</p>
<p>„Nechte mě prosím říct, co musí být řečeno,“ pokračovala jsem.</p>
<p>„Bez přerušování,“ doplnil rázně Henry Smith. „Prezidentka je možná mrtvá.“</p>
<p>Někteří ze zákondárců, dokonce členové stráže, kteří o tom ještě nevěděli, se zatvářili viditelně sklesle, v obličejích měli najednou prázdné výrazy jako vyděšené děti. „Bože můj,“ hlesl Smith.</p>
<p>„Brzy složím přísahu a ujmu se úřadu, dokud se neprokáže, že je Ti Sandra Erzulová naživu. Slyšeli jsme, že její raketoplán havaroval. Předpokládám, že se jednalo o akt agrese.“</p>
<p>„Kdo? <emphasis>Kdo </emphasis>nám tohle proboha udělal?“ vykřikla poslankyně Rudia Blyová z Icarie.</p>
<p>„Bylo mi řečeno, že budeme vyjednávat s lidmi od Caiteletů, kteří zastupují zájmy Země. Zdá se, že Země vydala rozkaz, aby všechny naše počítače a mysliče byly vyřazeny aktivací evolvonů.“</p>
<p>„Vždyť jsme je vymýtili!“ zvolal kdosi. „Měli jsme záruky!“</p>
<p>„Ticho!“ zařval Henry Smith.</p>
<p>Požádala jsem Lieh Walkerovou, vedoucí komunikační a pozorovací skupiny Týmu Jedna, aby podala zprávu o aktuálním stavu. Její slova nám neposkytla žádnou útěchu. Znali jsme poměry v blízkosti Schiaparelliho kráteru, kromě toho jsme měli útržky informací ze vzdálených míst jako Milankovičův kráter nebo Prométhei Terra, ale žádný ucelený obraz. „Spojení s ostatními částmi Marsu je značně omezeno,“ pravila. „I kdybychom měli dost údajů, nedokážeme je dát do logických souvislostí. Nemá je kdo interpretovat, přišli jsme o mysliče. Všechno je zasaženo nákazou – až na naše osobní panely a pár počítačů s procesory vyrobenými na Marsu.“</p>
<p>Když dokončila zprávu, ujala jsem se slova. „Dost možná je v této chvíli naše postavení neudržitelné. Nejenže je Mars ochromen, ale zdá se, že Pozemšťané zamořili části planety kobylkami.“</p>
<p>Ne všichni přítomní ten výraz znali. Marťané se vždy vyznačovali svým zaměřením na úzce rodinné záležitosti. Rychle jsem vysvětlila, oč jde. „Je to vůbec možné?“ ozval se kdosi.</p>
<p>Henry Smith na mě pohlédl, jako by u mě hledal morální oporu. „Už jsem o tom slyšel,“ vyjádřil se. „Je to taková malá technologická žumpa. Nikdo se k těmhle věcem moc nehlásí.“</p>
<p>„Pak jsme ovšem mrtví,“ řekl poslanec z Argyre.</p>
<p>„Nepronášejte unáhleně takové definitivní soudy,“ okřikla jsem ho ostře. „Ještě existují jisté možnosti.“</p>
<p>Do místnosti vešel Dandy Breaker a oznámil, že vyjednavači od Caiteletů přistáli s raketoplánem na letišti. „Jsou čistí a dobře oblečení,“ prohlásil opovržlivě. „Jejich zařízení zřejmě fungují.“</p>
<p>Tázavě jsem pohlédla na Lieh Walkerovou. Stáhla koutky úst dolů, v očích se jí hněvivě zablesklo. „Caiteletovi se z našich linek odpojili,“ řekla. „Možná nebyli zasaženi, ale teď lžou. Do ústředny Týmu Jedna z jejich oblastí nic nepřichází.“</p>
<p>Pozorně jsem zkoumala přítomné. Budu potřebovat svědka a podporu při vyjednávání. Musím si moudře vybrat ze skupiny lidí, které znám jen zběžně; prozatímní vláda nikdy nebyla v příliš úzkém spojení. Ti Sandra s těmito lidmi spoustu záležitostí probírala osobně, ale já se setkala jen s několika z nich, a pouze letmo.</p>
<p>„Guvernére Smithi, poslankyně Blyová, buďte tak laskaví a doprovoďte mě…“</p>
<p>Smith se zdál vždy ochoten vyhovět, ale přitom byl bystrý a houževnatý – jednou mi to o něm řekla Ti Sandra a jejímu úsudku jsem věřila. Poslankyně Rudia Blyová z východní oblasti Hellas – která ve svém volebním obvodu neměla protikandidáta – se mnou před několika měsíci pracovala v komisi pro výstavbu hlavního města. Byla tichá a vnímavá a já se s ní cítila dobře.</p>
<p>Nechtělo se mi zamýšlet se nad důležitostí každého rozhodnutí, které teď učiním, nad úlohami, které tito lidé sehrají, ani o čem se budu bavit se zrádci z Caiteletovy rodiny.</p>
<p>Kdosi kdysi prohlásil, že politici nejsou placení za to, aby měli vlastní city. Ale když mi soudce v malém předpokoji Soudního paláce, mezi šedivými policemi s nečinnými, nakaženými mysliči, předložil prezidentskou přísahu, tekly mi slzy.</p>
<p>Nikdo si toho ani v nejmenším nevšímal.</p>
<p>Sean Dickinson se od dob v příkopovém dómu vzhledově příliš nezměnil. Stál vzpřímeně, ale přitom se uvolněně pohupoval v kolenou, ruce měl složené za zády. Svíral a povoloval svaly na čelistech, upíral na mě vyrovnaný pohled a za celou dobu, kdy jsem si ho zkoumavě prohlížela, mrkl jen jednou.</p>
<p>Setkání se odehrávalo v napůl dokončené guvernérské síni, nad hlavami jsme měli lešení a stavební změť, ve vzduchu se vznášel drožďový zápach aktivní nanotechniky. Dokud kádě s výživným roztokem vydrží, bude se sídlo vlády budovat dál. Dickinson stál před ručně tesaným pódiem z růžového mramoru, kde bude jednou Henry Smith, bude-li zvolen, kladívkem volat přítomné k pořádku.</p>
<p>„Právě jsem složila přísahu prezidentky Federální republiky Marsu,“ řekla jsem. „Předpokládám, že jste představitelem Caiteletů?“</p>
<p>„Poznávám vás,“ pravil Dickinson, mluvil úsečně, ale měkce. „Casseia Majumdarová. Pamatujete si na nás?“</p>
<p>Ret se mu zkřivil, jako by se chystal k úsměvu, ale odvrátil se a vrhl mdlý pohled na Gretyl Laughtonovou. Stála před jejich strážci, čtyřmi muži a ženami z Caiteletovy SR. Zjevně se necítili příjemně, byli si vědomi možného obvinění ze zrady, přestože patřili k neutrálním rodinám. Gretyl zeštíhlela jako chrt nebo jiný lovecký pes, měla na sobě záměrně nevýrazný oděv, vlasy jí zešedivěly a zdálo se, že ji vzhled nezajímá.</p>
<p>„Pamatuju,“ odvětila jsem.</p>
<p>„Není to tak dávno, co jsme společně dokázali statečné činy. Kdysi jste prohlašovala, že pohrdáte centristy.“</p>
<p>„A teď jsem jednou z nich.“</p>
<p>„Ještě hůř. Vy představujete <emphasis>stát</emphasis>.“</p>
<p>Ani jeden z nás neučinil sebemenší pokus o prolomení ledové formálnosti. „Kde máte pověření? Nebudu s vámi jednat, dokud se nepřesvědčím, že skutečně máte pravomoci, na které si činíte nárok.“</p>
<p>Dickinson odpověděl: „Pochopitelně máme patřičné dokumenty. Jsme představiteli pozemských politických frakcí, které v současné době ovládají větší část Marsu. Prozatím se nechtějí prozrazovat, ale poskytly nám šifrované identifikátory k ověření. Doklady byly ověřeny ručně, jelikož vaše bezpečnostní mysliče a ostatní počítače nefungují.“</p>
<p>„Souhlasí?“ obrátila jsem se k Lieh Walkerové, která stála vedle Henryho Smithe. Do síně vstoupil Tarekh Firkazzie a nenápadně se usadil na jedno ze sedadel na galerii.</p>
<p>„Jejich kódy se shodují s těmi, které byly poslány všem vládám Trojky,“ pravila Lieh.</p>
<p>„Jak zbabělé.“ Potřásla jsem hlavou. „Mají snad strach z vlastních plebiscitů? Tohle je zvěrstvo, nezákonné napadení.“</p>
<p>Dickinson se usmál. „Mohli bychom hovořit vážně?“</p>
<p>Hněvivě jsem na něj pohlédla. V této chvíli to byl jediný způsob, jak se udržet a neudeřit ho.</p>
<p>Vybrali jsme si stůl v oddělení svědků a posadili se.</p>
<p>„Byl jsem pověřen učinit vám nabídku.“</p>
<p>Pokynula jsem Lieh. Nahrávací zařízení v síni se zapnula. „Mars byl bezdůvodně napaden,“ prohlásila jsem. „Spolupracují Caiteletovi s agresorem?“</p>
<p>Sean se lehce naklonil dopředu. „Republika, stát, který si Mars zvolil, vyvíjí vysoce nebezpečnou zbraň. Vzhledem k politické situaci Trojky – zcela mírové už téměř šedesát let – se to jeví jako velmi podivné a zatraceně hloupé.“</p>
<p>„Žádné zbraně nevyvíjíme,“ řekla jsem.</p>
<p>„Bylo mi řečeno, že tyto zbraně mohou být ničivější než cokoli, co bylo dosud vytvořeno.“</p>
<p>Neviděla jsem důvod, proč se o tomto bodu dál dohadovat. „Předložte své návrhy, ať se pohneme z místa.“</p>
<p>„Účastníci této preventivní akce zruší všechny komunikační blokády na Marsu, pokud budou do dvaasedmdesáti hodin vydáni do mých rukou tito lidé…“ Vytáhl panel a otáčel jím, aby na obrazovku všichni viděli. „Vyzvednu si je tady na Many Hills a převezu je jinam. Nakonec budou dopraveni na Zemi.“</p>
<p>Přečetla jsem si seznam. Všichni Olympané, Zenger, Casares a devatenáct dalších – mezi nimi nejlepší vědci Marsu.</p>
<p>„Čeho tím dosáhneme?“ zeptala jsem se. „Míru,“ odvětil Dickinson. „Návratu k normální komunikaci a výměně informací. Záchrany životů.“</p>
<p>„Žádné kobylky?“</p>
<p>„Kobylky?“</p>
<p>„Váleční arbeitři. Nanoarmády,“ vysvětlovala jsem. Vypadal udiveně.</p>
<p>„Vaši páni, kteří vás vodí na provázku jako loutky, vám neříkají všechno. Buďto, nebo schválně předstíráte nevědomost.“</p>
<p>Dickinson pokrčil rameny.</p>
<p>„To, co Země právě teď provádí Marsu, poruší rovnováhu v Trojce,“ řekla jsem. Hlas se mi lámal. „Nikdo už se nebude cítit v bezpečí.“</p>
<p>„Nepoučujte mě laskavě,“ odsekl.</p>
<p>Gretyl vystoupila dopředu. „Rozumíme té křehké rovnováze lépe než vy.“</p>
<p>„Ano, a vaše ideály z mládí… Bože, Seane, vždyť pracujete s Crownem Nigerem!“ Zarazila jsem se, ale celá jsem se třásla potlačovaným vztekem. Tři dny. „Republika nemá právo na únos vlastních občanů.“</p>
<p>„Domnívám se, že nakonec záleží na tom, jak nahlíží na vlastní bezpečnostní priority Země, která nedůvěřuje záměrům Marsu,“ uzavřel Dickinson. „Devadesát osm procent lidstva stále žije na Zemi. Vědět to, co vím o této vládě, také bych jí nevěřil.“</p>
<p>„Nikdy jsme neprojevili vůči Zemi nepřátelství. Spíš naopak.“</p>
<p>„Mars si měl zachovat svou nevinnost,“ pravil Dickinson. „Žádný světový stát, držet se mimo vyšší ligu, zvolit si mír a relativní prosperitu. Proti tomu všemu jsem celý život bojoval. Každý stát se nakonec uchýlí k násilí.“</p>
<p>„Předpokládám, že máte další požadavky.“</p>
<p>Dickinson ukázal na svůj panel. „Návrat k hospodářské struktuře spojených rodin nejméně na dvacet let. Ve všech výzkumných střediscích bude zavedena pozemská kontrola, monitory, pravidelné inspekce, které se budou týkat všech zařízení na Marsu.“</p>
<p>Zlomili nad námi hůl. Chtěli nás slabé, uzavřené v naší vlastní minulosti, zbavené svých nových sil. Kdosi zřejmě spočítal, že technologická situace se vymkne z rukou, dřív než dojde k mírovému vyjednávání. „Okupováni Zemí,“ řekla jsem. „Naprosto neuvěřitelné. Jak může někdo věřit, že mu to projde?“</p>
<p>„To není můj problém,“ pravil Dickinson.</p>
<p>„A co za to dostanete vy osobně?“</p>
<p>„Azyl, aspoň myslím,“ odpověděl. „Žádný Marťan nás tu s Gretyl nesnese. Nepochybně bychom byli do pár měsíců mrtví, pokud bychom tu zůstali. Půjdeme na Zemi.“</p>
<p>„A s tím jste srozuměni?“</p>
<p>„Za konec marťanského státu bych ochotně obětoval život, svůj i Gretylin,“ prohlásil. „Jsem věrný svým ideálům. Já se nezměnil, Casseio.“</p>
<p>„Každé dějiny mají své zrádce,“ řekla jsem.</p>
<p>Dickinson to přešel pohozením hlavou a mžiknutím víček. „Budu brzy potřebovat vaši odpověď.“</p>
<p>„Jak brzy?“</p>
<p>„Do hodiny.“</p>
<p>„Nejsme usnášeníschopní. Pokud byste nám pomohli shromáždit zbytek vlády…“</p>
<p>„Nesnažte se o zdržování. Jsme tu, abychom odvrátili ještě větší katastrofu. Pokud selžeme, budou přijata přísnější opatření.“</p>
<p>„Kobylky.“</p>
<p>„To skutečně nevím. Jako prezidentka máte podle ústavy právo vyjednávat s cizími stranami.“</p>
<p>„Ale nikoli o kapitulaci ve válce.“</p>
<p>„Toto není válka,“ namítl Dickinson.</p>
<p>„A co to tedy proboha je?“</p>
<p>„Chytrá ničivá akce provedená nekonečně nadřazenou mocí,“ vysvětlil. „Proč to neříct bez obalu? Myslím, že nejste hloupá. Máme hodinu. Pokud Země do hodiny nedostane odpověď, smyčka se utáhne.“</p>
<p>Tady nešlo o vyjednávání. Prostě nám předložili ultimátum. Pokud nebudu se vším svolná, Mars bude zardoušen. Potlačovaným vztekem se mi začínala točit hlava.</p>
<p>„Máte vůbec lidské srdce?“ zeptala jsem se Dickinsona. „Copak nemáte vůbec žádný cit pro to, jak vaše planeta trpí?“</p>
<p>„Já tuhle situaci nezavinil,“ odpověděl hbitě. „Jsme čestní Marťané,“ pravila Gretyl. Neměli jsme na vybranou. Z téhle situace neexistovalo východisko. Prodat budoucnost republiky, všechno, oč jsme usilovali; označí mě za zrádce. Zmocnila se mě jakási extáze, svůdná a naléhavá. <emphasis>Radši zemřít, než udělat něco takového. </emphasis>Ale nesměla jsem naslouchat.</p>
<p>Lieh už několik minut pozorně sledovala svůj panel. Teď se zvedla z galerie a nenápadně, zboku ke mně přistoupila, upírajíc nenávistný pohled na Dickinsona. Naklonila se a zašeptala mi do ucha: „Paní prezidentko, navázali jsme kontakt s Olympany. Prý nemáte prodávat farmu, máte opustit tuto schůzku a vyjít se mnou Nahoru. Charles vzkazuje, že musí vyvenčit toho strašného psa.“</p>
<p>Zmateně jsem na ni pohlédla. Lieh se narovnala a vycouvala.</p>
<p>„Chci všechno probrat alespoň s lidmi, kteří se tu shromáždili,“ řekla jsem Dickinsonovi. Přikývl, zatvářil se trochu znuděně. „Dostanete svou odpověď,“ dodala jsem.</p>
<p>Zvedla jsem se od stolu a pokynula Smithovi a Blyové, aby mě následovali. Vyšli jsme ze síně a v guvernérské šatně jsme se setkali s Firkazziem. „Co se děje?“ zeptala jsem se. Nervy jsem měla nadranc, veškerá sebedůvěra mě opustila.</p>
<p>Lieh ustoupila Firkazziemu.</p>
<p>„Máme vás do deseti minut dopravit Nahoru. Na vrcholu hlavní vládní budovy je pozorovatelna, ale ještě není natlakovaná.“</p>
<p>„Kdo to přikázal?“</p>
<p>„To není příkaz, madam,“ řekl Firkazzie. „Charles Franklin si vyžádal vaši přítomnost. Tvrdí, že je to životně důležité.“</p>
<p>Začala jsem se smát, ale zarazila jsem se právě včas, než by smích mohl přejít v hysterické vřeštění. „Co je sakra důležitějšího než vyjednávání se Zemí?“</p>
<p>„Já jen vyřizuju vzkaz.“ Lieh se narovnala a pohlédla mi pevně do očí. Pocítila jsem jisté zahanbení.</p>
<p>„Tak pojďme,“ vybídla jsem je.</p>
<p>„Máme naspěch,“ pravil Firkazzie. „Musíme se obléknout do skafandrů a vyšplhat přes všechny stavební bariéry.“</p>
<p>Doprovázeli mě Dandy, Firkazzie a Lieh, všechny ostatní, senátory i asistenty, jsme nechali dole, ti pro tento účel nebyli nezbytní.</p>
<p>Výtahem jsme vyjeli do horních pater, dvě podlaží nad povrchem. Byla jsem příliš otupělá a zmatená, abych ještě dbala na protokol. Vnímala jsem temnou pohrůžku zničení Marsu pozemskými silami, armádami v písku, nemohla jsem se zbavit pocitu, že tohle znečištění, toto narušení už způsobilo ztráty na životech a musí rychle skončit. Dickinson mi předložil nepřijatelné ultimátum – a já neměla jinou možnost než ho přijmout. Co by mohl kdokoli říct nebo udělat, aby to změnil?</p>
<p>Čekala jsem v temné studené místnosti, než Dandy s Lieh přinesou skafandry a zkontrolují je. Oblékli jsme si je a připojili recyklátory. Pečeti se aktivovaly. Můj ochranný oblek se automaticky přizpůsobil tělu.</p>
<p>Lieh, Dandy a jeden ze stavitelů, jehož jméno mi uniklo, mě vedli bludištěm kádí s živným roztokem, mezi nádržemi s připravenou stavební hmotou. Za bezpečnostními bariérami temná tichá hala ústila do krátké zahnuté chodby mířící k otevřenému příklopu, u něhož blikalo červené výstražné světlo oznamující snížení tlaku. Zahlédla jsem tmavohnědou oblohu s roztroušenými mraky, jež červenaly blížícím se úsvitem.</p>
<p>Stáli jsme u zábradlí a shlíželi na stanici Many Hills uprostřed Schiaparelliho kráteru z výšky dvaceti metrů nad rudohnědým povrchem. Stará zvětralá láva se skvrnami usazeného mastného prachu se táhla na kilometry kolem nás. Vzduch byl chladný a nehybný, vládl naprostý klid. Nezapnuli jsme vysílačky v přilbách, báli jsme se, že přilákáme pozornost vrahů. Pozemské lodi by nás dokázaly lokalizovat na vzdálenost tisíců kilometrů a provést s námi, cokoli se jim zamane.</p>
<p>Zmateně jsem zvedla paže, uvažujíc, co tady mám vlastně vidět. Byla to téměř pouhá náhoda, že jsem upřela zrak k západu a spatřila Phobos, hodinu po jeho východu, čtyři hodiny předtím, než zajde. Zahleděla jsem se mimo něj, ale vzápětí mi ztuhla šíje a zaslzely mi oči. <emphasis>Děsivý pes.</emphasis></p>
<p>Charles mi vzkázal, že musí vyvenčit strašného psa. Neměla jsem ponětí, co se chystá provádět. Ale v mém nitru se drala dopředu zoufalá touha, nejdivočejší představa, fantazie měnící se v přesvědčení. Sedělo to. <emphasis>Merkur </emphasis>je tam mohl dopravit, včetně vybavení a mysličů, a Charles byl přesně ten typ tichého megalomana, jakého taková věc napadne. Možná ji tajně nabídl Ti Sandře.</p>
<p>Začala jsem mluvit, ale uvědomila jsem si, že mě nikdo nemůže slyšet. Ukázala jsem k měsíci. Přitáhla jsem si Lieh k sobě, až jsme se dotýkaly přilbami, a prakticky jsem vykřikla ten citát ze Shakespeara: „<emphasis>‚Zatrubte na poplach a vypusťte válečné psy!’ </emphasis>Strach! Strach a Hrůza, váleční psi! Podívej na Phobos! Můj Bože, Lieh! On to udělá! On to opravdu udělá!“</p>
<p>Odtáhla se, její mandlové oči soucitně zamžikaly, jako by si myslela, že jsem zešílela. Smála jsem se a plakala, přesvědčená, že už vím, že mi toto hrozné břemeno bude sňato z ramenou. Dandy naklonil přilbu k mé a zeptal se starostlivě: „Něco není v pořádku, madam?“</p>
<p>Chytila jsem ho za ramena a obrátila k západu, aby viděl na známý měsíc, který jsme všichni od narození viděli už tolikrát, toho strašného válečného psa jménem Strach, průvodce boha války, měsíc neškodný a nevinný na tak děsivé jméno, malý a rozrytý meteority a těžbou z doby prvního osídlení, obíhající Mars každých sedm hodin a čtyřicet minut ve výšce šesti tisíc kilometrů, nízko a rychle, doprovázený dalším psem, Hrůzou.</p>
<p>Lieh, Dandy a já jsme hleděli k západu. Stavitel zůstal ve stínu, nijak nespěchal vystavit se tomu, co nás přivedlo k šílenství.</p>
<p>Jasný a plný Phobos na pozadí temného nebe posypaného hvězdami zalezl za nízký chomáč ledového mraku. Za mrakem se proměnil v přízrak, zamihotal se a pak se zase vynořil křišťálově zářící, skutečný a s konturami dokonale ostrými, stejně jako cokoli jiného, co jsem kdy viděla. Soustředila jsem na něj svou vůli, jako bych tím Charlesovi pomáhala, jako by se mezi námi v této krajní situaci vytvořilo duševní pouto a každý z nás teď mohl vědět, nač ten druhý myslí a čím se zabývá. Má vůle ze mě vystoupila a dotkla se měsíce a já byla ze svého zděšeného přání napůl šílená.</p>
<p>Phobos zmizel. Nebyly mezi námi žádné mraky, žádný prach, který by ho zakryl. Jasný, zřetelný kámen na oběžné dráze se prostě ztratil.</p>
<p>Z mého toužebného přání se stalo zjevení. Dandy a Lieh pozorně prohlíželi oblohu a nic nechápali, nevěděli to, co já.</p>
<p>Pak se Lieh obrátila ke mně a oči se jí rozšířily strachem. Oba ke mně naklonili přilby, až jsme se dotýkali. „Odstřelili ho?“ zeptal se Dandy.</p>
<p>„Ne,“ odpověděla jsem a tekly mi slzy. „Ne! Jen předvedli Zemi, co dokážeme.“</p>
<p>Stále nic nechápali. Nestarala jsem se o to. V té obrovské úlevě, téměř extázi – a v šíleném strachu o Charlese – jsem je milovala, jako by byli mé vlastní děti. Chytila jsem je za paže a vykřikla na jejich přilby, přitisknuté k mojí: „Vydali se na Phobos a přemístili ho. Nikdy na to nezapomeňte! Nikdy! Nikdy nezapomeňte!“</p>
<p>U zábradlí budoucí pozorovatelny jsem udělala malou bláznivou piruetu, zakončila jsem ji u pilíře a zahleděla se na červenou a oranžovou plochu kráteru. Phobos opustil oblohu Marsu a já neměla ponětí, kdy nebo zda vůbec se vrátí.</p>
<p>Zato jsem dobře věděla, jako by mi to Charles nebo Ti Sandra sami řekli, kam ho poslali. A věděla jsem, že Charles jede na něm a řídí ho… Napříč Sluneční soustavou, k Zemi, děsivé varování od jejího utlačovaného dítěte.</p>
<p>Phobos nyní vyšel na nebi naší společné matky. <emphasis>Nešlap po mně.</emphasis></p>
<p>Dickinson seděl, kde jsem ho nechala, Gretyl se mu držela nablízku. Zdáli se v pohodě, spokojení se svými úlohami v tomto dramatu o zaslouženém trestu. Uplyne téměř hodina, než dorazí zpráva ze Země. Do té doby si s ním můžu pohrát, a já se cítila velice zlomyslně.</p>
<p>Přítomní zákonodárci, kteří stejně jako Dickinson nic netušili, vstali, když jsem vstoupila, pak se znovu usadili na svá místa.</p>
<p>„Pane Dickinsone,“ prohlásila jsem. „Vaše ultimátum odmítám. Dám vás uvěznit. Podle zákonů Federální republiky Marsu…“ Pohlédla jsem na panel, naklonila se nad stůl a ukázala na něj prstem, „…jste obviněn z těžkých zločinů proti republice, včetně zrady, špionáže, působení jako cizí agent bez registrace a ohrožení bezpečnosti republiky.“ Obrátila jsem se ke Gretyl. „Ty taky, zlato.“</p>
<p>Dickinson vrhl pohled na čtyři caiteletské asistenty. Pak se otočil ke mně, zamrkal. Jeho vyrovnanost na mě skutečně udělala dojem. „To je vaše odpověď?“ zeptal se.</p>
<p>„Ne. Má odpověď vám a skupinám, které zastupujete, zní: V patřičně stanovenou dobu a za řádných okolností, až bude v naší republice znovu nastolen pořádek a výhrůžky budou odvolány, jsme ochotni diskutovat o všech závažných problémech s řádnými vyslanci pozemských vlád – jako civilizovaní lidé. V této síni bude usnášeníschopný počet řádně zvolených zástupců a vládních činitelů a řádně registrovaní diplomaté a vyjednavači ze Země. Provedeme to vše legálně a otevřeně.“</p>
<p>Gretyl ztratila své sebevědomé držení těla, těkala očima po síni jako lapená laň. Vybavila jsem si tu vášnivou Gretyl, jak si strhla masku, jak se chtěla stát mučednicí. A ještě jsem si vzpomněla se smutnou přesností, že jsem kdysi považovala Seana Dickinsona za nejušlechtilejšího muže, jakého jsem kdy potkala – statečného, mlčenlivého a přímého. Kdyby mi to nabídl, okamžitě bych s ním bývala šla do postele. A i tam by se choval klidně a zdrženlivě, trochu studeně. Zamilovala bych se do něj láskou, jež by mě zničila. Roztrhal by mě na kusy a odhodil.</p>
<p>Byla jsem nesmírně vděčná, že jsem k tomu nikdy nedostala příležitost.</p>
<p>„Víte jistě, že právě tohle mi chcete říct?“ zeptal se.</p>
<p>„Ano,“ kývla jsem. „Povězte Crownu Nigerovi a Zemi, že vaše pověření byla nepřijatelná.“ Obrátila jsem se k Dandymu. „Až odešle zprávu, zařiďte, ať je uvězní. Všechny.“</p>
<p>Guvernér Henry Smith z Amazonis neměl daleko k mdlobám.</p>
<p>Dickinson vstal, tvář měl náhle popelavou. „Doufám, že víš, co děláš,“ řekl.</p>
<p>Okamžik jsme na sebe upírali zrak. Sean mžikl, pomalu se odvrátil a prohlásil: „Nikdy jsem ti nedůvěřoval. Od samého začátku.“</p>
<p>„Bývala bych za tebe dala život,“ odvětila jsem. „Ale to jsem byla ještě mladá a hloupá.“</p>
<p>Nyní bych se ráda vrátila zpět, abych si odpočala a promyslela své vlastní vyprávění. Pamatuju si své pocity z těch chvil tak jasně a živě, že jsem znovu v té síni. Při psaní posledních řádků jsem ronila slzy jako mladá dívka. Byl to vrchol mého života, protože to, co následovalo pak, bylo příliš smutné a příliš nesmírné na to, abych to vnímala jako skutečnost.</p>
<p>Od této chvíle padají události do mé paměti jako mrtví tvorové na dno dávného moře a jako oni jsou ploché a stlačené, neskutečné.</p>
<p>Netvrdím, že za ně nejsem zodpovědná. Byla jsem do nich zapletená víc než jiní, tudíž také nesu větší díl zodpovědnosti. Vina za ně padla přímo na mě a já ji přijala.</p>
<p>###</p>
<p>Phobos se objevil na obloze nad Zemí a usadil se na široce eliptické oběžné dráze, nakloněné vůči rovníku o třicet stupňů, s perigeem tisíc kilometrů a apogeem sedm tisíc.</p>
<p>Jeho jasná tvář, rychle dorůstající a ubývající, změnila celou rovnici tak, jak by to nic jiného nedokázalo. Mars mohl na Zemi házet měsíce. Naklonili jsme váhy strategického postavení.</p>
<p>Na Zemi nikdo netušil, že na Phobosu se veze vybavení a lidé, kteří třímají moc nad ním. A co Pozemšťané nevěděli, to je oslabovalo.</p>
<p>A to, co se Země brzy dozví nebo uhádne, mohlo zase definitivně oslabit nás.</p>
<p>Evolvony se stáhly do šesti hodin – na příkaz satelitů na oběžné dráze Marsu, patřících Zemi. Tyto satelity potom zahájily sebedestrukci a zbyly z nich jen drobné červené stříkance na pozadí temné oblohy. Dostalo se nám ujištění, že žádné kobylky nebyly zasety; v té chvíli nás zmatek a oslabení přiměly ho akceptovat. Mars se znovu probíral k životu, obnovil se jeho krevní oběh informací.</p>
<p>Komunikační sítě sestavené během předchozích dnů různými amatéry byly zaznamenány do plánů, úředně schváleny a zařazeny a zůstaly v pohotovosti pro případ potřeby. Příště už nás nezastihnou nepřipravené a zranitelné. Ve všech stanicích po celém Marsu technici budovali jednodušší, bezpečnější informační sítě, které nás sice vracely o padesát let zpátky, zato nám však zaručovaly, že budeme dýchat, pít čistou vodu a už nikdy nepocítíme děs vakuové růže v porušených tunelech.</p>
<p>Mars začal počítat své mrtvé a všechny ty hrůzy se vysílaly po celé Trojce. Taktika Země se obrátila proti ní – pro tuto chvíli.</p>
<p>Alice První i Druhá byly mezi oběťmi. Polovinu mysličů vyšší úrovně se nepodařilo znovu aktivovat. Zachránili jsme jejich paměť a části jejich osobností byly zaznamenány pro potřeby jiných mysličů, ale podstata – duše mysliče – byla pryč. Nedokázala jsem pro Alici truchlit, všude kolem bylo tolik žalu. Kdybych jednou začala někoho oplakávat, nikdy už bych nepřestala; zatím jsem pořád čekala na vzkaz od Ilji a Ti Sandry.</p>
<p>Po dva dny přilétaly do hlavního města raketoplány a přijížděly vlaky, které vezly zákonodárce i právníky, dychtící po znovunastolení nezávislé republiky. Všichni ti lidé přiváželi nové vybavení a všichni odborníci byli pevně odhodláni smést a vyčistit veškerou nákazu ze Země.</p>
<p>Po dva dny jsem vše řídila ve funkci prezidentky, ale věděla jsem, že jde o přechodný stav – věřila jsem, i když jsem si tím nemohla být jistá, že Ti Sandra někde žije. Dělalo mi starosti, že se ještě neobjevila. Že by nechtěla podstoupit to drobné riziko, to se jí nepodobalo. Politická situace vyžadovala, aby se vrátila, i kdyby jen kvůli uklidnění obyvatel Marsu.</p>
<p>Nespala jsem, stěží jsem si našla čas na jídlo, přesunovala jsem se po Arabia Terra vlaky nebo raketoplány od stanice ke stanici a na každé jsem strávila nejvýš pár hodin. Nevěřili jsme slibům Země. Jednou jsme už byli zrazeni, teď budeme nedůvěřiví.</p>
<p>Pět dní po přemístění Phobosu jsem byla pozvána, abych přihlížela jeho návratu z observatoře ve stanici Paschel poblíž Cassiniho kráteru. Guvernérka oblasti Arabia Terra, Lexis Caer Cameronová, tři z jejích poradců, Dandy Breaker a Lieh Walkerová se mnou vyčkávali pod širokou plastovou kupolí. Pozvedli jsme číše se šampaňským, tentokrát směrem k východu.</p>
<p>„Hrozně ráda bych věděla, co má tohleto znamenat,“ pravila guvernérka Cameronová.</p>
<p>„To já také,“ řekla jsem.</p>
<p>Lieh přednesla neobvyklý názor: „Znamená to, že se už nikdy nebudeme muset vzdávat.“</p>
<p>Usmála jsem se, ale její optimismus jsem nesdílela. Mohlo by se stát, že naše vítězství nebude mít dlouhé trvání.</p>
<p>„Třicet vteřin,“ ozvala se Lieh.</p>
<p>Čekali jsme. Mé myšlenky se jen stěží prodíraly nahromaděnou únavou. Potřebovala jsem celotělovou očistu; ksakru, připadalo mi, že by se mi docela hodilo úplně nové tělo.</p>
<p>Phobos se objevil v jediném okamžiku, srpek, vycházející devět či deset stupňů nad obzorem. Několik měření, které provedla Lieh, nás přesvědčilo, že se měsíc vrátil na svou původní oběžnou dráhu. Strašlivý pes byl doma a zjevně tou poutí nijak neutrpěl.</p>
<p>Své šampaňské jsem nevypila. Poděkovala jsem guvernérce, podala jí svou sklenku a Dandy mě chvatně vyprovodil z observatoře. Nemohla jsem si dovolit zdržení…</p>
<p>Lieh zajistila spojení s novými komunikačními satelity a seznámila mě s reakcemi LitVidu po celé Trojce. Tiše jsem se dívala a poslouchala, už jsem překročila hranici otupělosti směrem ke vnitřnímu zledovatění.</p>
<p>O Iljovi jsem neměla žádné zprávy od Zmrazení – jak krátkou válečnou epizodu pojmenovali reportéři marťanských LitVidů.</p>
<p>Všude v Trojce vzplanul zuřivý hněv vůči Zemi, pozvolna ustoupil, načež vzplanul znovu ve formě volání po bojkotu ze strany všech vesmírných dodavatelů. To nemělo žádný praktický smysl – Země si v rámci preventivních opatření proti výkyvům trhu nastřádala zásoby surovin na několik let. Ovšem politický dopad by byl značný.</p>
<p>Technici z měst na asteroidech sestupovali v řadách na pozemské konzuláty a dožadovali se vysvětlení agrese.</p>
<p>Měsíc, jak se dalo očekávat, se držel zpátky. Ale i tady se nezávislé sítě hemžily vystrašenými a rozhněvanými výkřiky, voláním po odstoupení, vyšetřování, referendech. Pár nezávislých měsíčních spojených rodin vyjádřilo solidaritu obležené Federální republice Mars. Cítila jsem ten strach prostupující celou Sluneční soustavou, obzvlášť zranitelným Pásem. Nikdo z Trojky už nemohl staré Matce důvěřovat.</p>
<p>Nakonec si prezident Spojených států západní polokoule vyžádal vyšetřování ve věci příčin konfliktu. „Musíme pochopit, co se stalo, a odhalit toho, kdo si přisvojil právo vydat příslušné rozkazy a podniknout příslušné kroky,“ uzavřel, „abychom v budoucnu předešli ještě horším katastrofám.“</p>
<p>„Zameť si před vlastním prahem,“ zamumlala jsem. Nevěřila jsem ničemu, co řekli pozemští politici.</p>
<p>„Tohle je velmi zajímavé.“ Lieh přede mě položila svůj panel. Propracovala se několika vrstvami do malé exkluzivní pozemské sítě zvané Lumen. Neprozradila mi, jak si tam dokázala zjednat přístup – i Mars měl své hackery a hledače zapovězeného vědění a nebylo pochyb, že si Tým Jedna zjednal ty nejlepší. „Tohle se dostalo k abonentům asi před šesti hodinami.“</p>
<p>V plochém zobrazení se objevila pohledná starší žena s unaveným výrazem a vrásčitou tváří v bezvadně ušitém zeleném kostýmu, která jen strnule seděla, hovořila a vyvolávala textové zprávy odevšad ze Země. Na první pohled se program zdál nudný a staromódní i na marťanské poměry. Musela jsem se přinutit poslouchat, co se tam říká.</p>
<p>„Žádný stát ani aliance se nepřihlásily k odpovědnosti za zahájení akcí proti Marsu a žádný učenec neposkytl přiměřené vysvětlení, proč by jakákoli vláda něco takového dělala. Volání po veřejných soudech za nepřítomnosti pachatele tohoto pozorovatele silně znepokojuje… Domnívám se, že máme opět co do činění s šedými eminencemi, které se uzavřely před plebiscity, dokonce stojí nad aliancemi, a které bychom měli hledat ve spojených myslích ovládajících největší a nejlépe zabezpečené mysliče, ty, jež dohlížejí na bohatství a finanční situaci Země. Povstaly ze starého systému státního dohledu ustanoveného ve Spojených státech před jeden a půl stoletím, původně byly určeny pouze k dozoru, ale postupně se tyto spojené mysli – jejichž existence nebyla nikdy potvrzena – staly největším datovým procesorem v historii lidstva.</p>
<p>S předáním vesmírné obrany aliancím nastala situace, kdy nejsou omezovány společným zvažováním; možná se rozhodly uchopit moc do svých rukou. Pokud je tomu tak, snad by si i naši předplatitelé přáli stáhnout se z informačního trhu, možná na měsíce, možná i léta. Dalo se do pohybu něco většího, než dokáže jedinec snést.“</p>
<p>I ve svém vyčerpání jsem se zachvěla. „Už jsi o nich někdy slyšela?“ zeptala jsem se Lieh.</p>
<p>„Jenom drby,“ odpověděla. „Ale tohle je drahá síť. Má nějakých třicet tisíc legálních předplatitelů. Lze předpokládat, že se tam nevyskytují žádná ukvapená nebo prostoduchá prohlášení.“</p>
<p>„Malá skupinová mysl,“ řekla jsem tiše. „Nad obyčejným davem. Vydává rozkazy aliancím, národům a státům. Kdo to asi bude?“</p>
<p>„Vůdcové GEWA,“ navrhla Lieh. „Ti ovládají obranu Sluneční soustavy.“</p>
<p>Dandy si poposedl na židli. „Už jsem viděl a slyšel dost děsivých zpráv, aby mi to vystačilo na celý život.“</p>
<p>Neoficiálně vládla na Marsu válečná pohotovost a podle ústavy jsem jako úřadující prezidentka, dokud se Ti Sandra nevrátí, měla mimořádné pravomoci…</p>
<p>Ale ani ty se nevztahovaly na Caitelety. Museli jsme s nimi zacházet jako se samostatným cizím státem, mohli jsme jim vyhlásit válku, což nejspíš uděláme, ale bude to válka financí. Měla jsem obavy o Stana a doufala jsem, že využije veškeré své schopnosti, aby ochránil sebe a svou rodinu.</p>
<p>Začalo přicházet více zpráv o škodách. Stanice po stanici, oblast za oblastí posílaly seznamy mrtvých, výčet materiálních škod, žádosti o pomoc v nouzi – to všechno teď zaplňovalo obnovená spojení. Tým Jedna předával žádosti guvernérské síti, Lieh je stahovala z legislativních a prezidentských komunikačních kanálů, třídila je a zpracovávala.</p>
<p>Ještě stále jsme o některých oblastech téměř nic nevěděli. Informační sítě nebyly obnoveny v plném rozsahu, některé mysliče v klíčovém postavení „zemřely“ a nebylo možno je vzkřísit.</p>
<p>Mars křičel v bolestech; najednou jsem vnímala shromážděné informace jako jediný hlas. Rychle jsem se odtáhla. Právě teď jsem si nemohla dovolit podléhat pochmurné náladě.</p>
<p>Při zpáteční cestě do Many Hills jsem se pokoušela odpočívat, ale nedokázala jsem zavřít oči déle než na pár minut. Nečekaně jsem zase začala cítit svůj doplněk a počítala jsem úpravy nezbytné k přesunu tělesa o hmotnosti Phobosu. V mnoha vrstvách jsem před sebou viděla soustavy rovnic vyjadřujících funkce přenesení a spoluzodpovědnosti za zachování rovnováhy v rámci širšího systému… Celé galaxie. <emphasis>Nikomu to nebude chybět. </emphasis>Stali jsme se zloději v nesmírné pokladnici.</p>
<p>Mumlala jsem si některé úvahy doplňku nahlas.</p>
<p>Dandy mi přinesl do temné kabiny oběd. „Promiňte?“ zeptal se.</p>
<p>„To je moje múza,“ vysvětlila jsem mu. „Jsem posedlá fyzikou.“</p>
<p>„Aha,“ řekl. „A co vám fyzika radí?“</p>
<p>Jen jsem zavrtěla hlavou. „Nemám hlad.“</p>
<p>„Tarekh povídal, že pokud nebudete jíst, je jeho povinností nakrmit vás násilím.“ Slabě se usmál a postavil podnos přede mě. Chvíli jsem se v jídle přehrabovala, snědla jsem pár soust a vrátila se ke svým pokusům o spánek.</p>
<p>Na krátkou chvíli se mi to zřejmě podařilo, protože přede mnou najednou stáli Lieh a Dandy. Lieh mi jemně zatřásla ramenem. „Paní viceprezidentko,“ oslovila mě. „Už je to oficiálně potvrzeno. Je naživu.“</p>
<p>Zírala jsem na ni otupělá spánkem a zmatená. „Ti Sandra je naživu. Už nám to potvrdili.“</p>
<p>„Díky,“ hlesla jsem.</p>
<p>„Mám pro vás vzkaz od prezidentky,“ pokračovala Lieh.</p>
<p>„Byla zraněna,“ vmísil se Dandy. „Umístili ji do regeneračního střediska na utajené místo.“</p>
<p>Vzala jsem panel, Lieh k němu přiložila svůj. Potom mě nechali o samotě, abych si mohla vyslechnout, co mi vzkazuje Ti Sandra. Do očí mi vhrkly slzy, když jsem uviděla její tvář, stěží jsem rozeznávala podpůrné zařízení kolem ní. Nezdálo se, že by měla bolesti, ale pohled měla nezaostřený a to mi všechno prozradilo. Její nervový systém byl pod nanokontrolou.</p>
<p>„Moje sestřičko Cassie,“ začala. Rty se jí lepily k sobě, slova z nich vycházela setřelá. Kdosi jí podal doušek vody. Kapičky se jí zaleskly na rtech. „Jsem ti tak vděčná, žes minulý týden nesla to strašlivé břemeno. Náš malý trik se málem stal skutečností. Náš raketoplán opravdu havaroval na svazích Pavonis Mons. Šli speciálně po mně. Paul je mrtvý.“</p>
<p>Slzy se mi vylily z očí, v prsou mě ostře zabolelo. Připadalo mi, že mi tělo vypoví službu, že se mi zastaví srdce. Zasténala jsem.</p>
<p>Dandy nahlédl dovnitř, pak zase zavřel.</p>
<p>„Řekli mi, že jsem přišla o polovinu těla. Mého velkého krásného těla. Zotavím se. Právě mi nechávají dorůst nové části. Ale nemáme žádné mysliče, žádné počítače, jen dvacet lidských doktorů kolem mě skáče ve dne v noci. Připadám si jako hrozný lakomec, když vyžaduju tolik péče, zatímco je všude tolik dalších zraněných… Ale oni mi nedovolí ani přiblížit se k čemukoli, co by mi mohlo uškodit. Právě teď necítím žádný žal, má milá. A podle toho, co říkají, ještě dlouho nebudu.</p>
<p>Cassie, řekla jsem Charlesovi a Stephenovi, aby to provedli, okamžitě po té nehodě, dokud jsem ještě byla při vědomí. Tedy aspoň doufám, že jsem byla při plném vědomí. Docela to věci urychlilo, ne? Zeptala jsem se – a oni odpověděli, že jsou připraveni. Bylo to riskantní, ale dalo se to zvládnout. Teď je to hotovo a ty jim musíš říct, jak moc jsme jim my všichni vděční. Ovšem ještě se musí udělat tolik práce!</p>
<p>Musíš mě ještě po nějakou dobu zastoupit. Jsi teď víc než moje opora, Cassie. Musíš jednat za mě, být <emphasis>mnou</emphasis>, a současně i sebou. Mně to ještě nemyslí tak, jak by mělo.“</p>
<p>Strašně jsem toužila zmenšit se na velikost malé holky, která nemá žádnou zodpovědnost a kterou ostatní chrání. Ještě hůř, zakořenil ve mně pocit naprosté hrůzy. Vypnula jsem panel, přerušila Ti Sandru uprostřed slova a téměř jsem zaječela na Lieh, aby přišla. Lieh s bledou tváří prošla dveřmi a klekla si ke mně.</p>
<p>„Najděte mi Ilju!“ žádala jsem a chytila ji za šíji.</p>
<p>„My se snažíme,“ odpověděla. „Pátráme po něm od chvíle, kdy se obnovila komunikace.“</p>
<p>„Prosím, najděte ho a dejte mi vědět!“</p>
<p>Přikývla, stiskla mi paži a znovu opustila kabinu.</p>
<p>Ti Sandra po doteku pokračovala: „…myslím, že máme příliš málo času, abychom dosáhli shody. Volby jsou vyloučeny. Republika je stále v ohrožení, možná ještě horším než předtím. Tato Sluneční soustava je jako prokletá. Osudná pro Mars. Požádej Charlese, ať ti to vysvětlí. Všechno se tu vychýlilo z rovnováhy. Použili jsme strach k boji proti následkům teroru. Poslouchej, jsme obětní beránci, ty i já. Hodíme se ke snadnému obětování ve jménu většího dobra. Tím nemyslím naše životy, zlato. Myslím naše duše.“</p>
<p>Výzkumné středisko v Melas Dorsa bylo opuštěno hned na začátku Zmrazení. Charles a Stephen Leander odletěli v <emphasis>Merkuru</emphasis>, ostatní odvezli traktorem a s nimi tolik vybavení, kolik jen mohli zachránit. Obrázky z toho místa potvrzovaly moudrost rozhodnutí udržovat Olympany v pohybu: zbytky tunelů, základy samotné stanice, to vše bylo vyrváno z kořenů, jako by se tam zavrtala do země hejna hmyzu nebo tisíce krtků.</p>
<p>Kobylky. Země popřela, že by sem byly vysazeny, tak jsme rozeslali důkazy o jejich použití do celé Trojky. Další krok ve válce nervů. Tarekh Firkazzie a Lieh navrhli, abychom Mars považovali za navždy zamořený. Jakékoli plány do budoucna musí zahrnovat možné ohrožení skrytými válečnými arbeitry. Nikdy nedokážeme planetu zcela vyčistit.</p>
<p>Firkazzie si zachmuřeně prohlédl trosky laboratoře v Melas Dorsa a rozhodl, že ji nelze obnovit. Museli jsme najít místo pro ještě větší laboratoř, která by se stala domovem ještě usilovnějšího výzkumu.</p>
<p>Charles vhodné místo navrhl z oběžné dráhy. Vzpomněl si, jak jeho otec před deseti lety hledal ledové čočky, které by byly dost velké, aby stačily pokrýt spotřebu velké stanice. Jedna taková čočka se nacházela pod Kaibabem na Ophir Pianum, zbytek mělkého jezera z doby před čtvrt miliardou marťanských let. Bylo to místo, jaké by si málokdo vybral, leželo v pusté nehostinné krajině, daleko ode všech ostatních stanic, a pravděpodobnost, že se tu objeví kobylky, byla malá.</p>
<p>Do čtyřiadvaceti hodin postavila aktivovaná stavební nanotechnika, kterou na místo dopravila eskadra raketoplánů, pevnou, přiměřeně pohodlnou základní budovu, skrýši na okraji planiny. Momentálně v ní mohlo v ústraní pobývat pár desítek lidí. Později bude stanice rozšířena a přibude jí práce.</p>
<p>Charles a Stephen Leander se vrátili z Phobosu a zamaskovali přílet <emphasis>Merkuru </emphasis>v prašné bouři nad Sinai. Několik hektarů rozbité a zarovnané lávy jim posloužilo jako hrubá přistávací plocha.</p>
<p>Můj raketoplán přistál u Kaibabu pár hodin po jejich příletu. Byl to pekelný terén – koryta potoků s ostrými kraji, dávné hrbolaté lávové proudy s vysokým obsahem křemene, každá hrana ostrá jako nůž, každá prohlubeň naplněna purpurovou zoxidovanou sklovitou hmotou. Tohle byla pravá a nefalšovaná pustina, horší než kterákoli osídlená oblast, jakou jsem na Marsu viděla.</p>
<p>Vystoupila jsem z přechodové komory raketoplánu za Dandym a Lieh a protáhla se uzávěrem vstupní chodbičky. Nejdřív jsem spatřila Leandera a Nehemiaha Royce. Pak jsem se obrátila a na konci rampy uviděla Charlese. Na několika místech hlavy a šíje měl šedé chirurgické nanoobvazy. Usmál se a natáhl ke mně ruku. Pevně jsem ji stiskla a položila na ni i svou druhou dlaň.</p>
<p>„Rád vás vidím, paní prezidentko,“ přivítal mě.</p>
<p>„Bohudíky už nejsem prezidentka,“ řekla jsem.</p>
<p>Charles pokrčil rameny. „Máš tu moc,“ pravil. „To se počítá.“ Pokynul mi, abych šla za ním.</p>
<p>Když jsem míjela Lieh, chytila jsem ji znovu za paži a upřela na ni tázavý pohled. Ilja nebyl k nalezení.</p>
<p>„Najdeme ho,“ zašeptala. „Určitě je v pořádku, jsem si tím jistá.“</p>
<p>Nevšímala jsem si jejího ujišťování. <emphasis>Buď tvrdá, </emphasis>řekla jsem si. <emphasis>Jako Winston Churchill v bleskové válce. Pamatuj, musíš být tvrdá.</emphasis></p>
<p>‚Deformátor’ přemístili z lodi a usadili na pracovní stůl v koutě přecpaného tunelu. Rychle jsem přelétla zrakem komoru, kde panovala teplota kolem nuly, s šedými, zavalitými odsávači silového šumu, QL mysličem stvořeným na Marsu, i s překladačem, zdroje energie.</p>
<p>Leander připravil na nízkém stole čaj a sušenky. Sedli jsme si na tlusté podušky z raketoplánu republiky. Kromě Charlese a Leandera byli přítomni jen dva další Olympané: Nehemiah Royce a Amy Vico-Persoffová. Tým Jedna si vymínil, že po dobu trvání stavu ohrožení se na jednom místě nesmí sejít víc než čtyři Olympané. Zbytek zůstal na Univerzitě Tharsis a byl důkladně střežen.</p>
<p>„Kolik tohle všechno váží?“ zeptala jsem se Leandera, když Charles začal nalévat čaj.</p>
<p>„Asi čtyři sta kilogramů,“ odpověděl Leander. „U poslední verze jsme znatelně snížili hmotnost. Nejvíc ze všeho váží odsávače.“</p>
<p>„Tak vyprávějte,“ přála jsem si a hřála si ruce o šálek.</p>
<p>Charles si nalil jako poslední a klekl si na svůj polštář. Pohlédl na mě, já se usmála, on uhnul očima, jako by se styděl. Zahleděl se na stůl a sušenky. „Hned nám bylo jasné, co se děje. Právě tak jako Ti Sandře.“ Zdálo se, že se mu těžko hledají slova. Upírala jsem na něj zrak, jako bych chtěla zahnat jakýsi nový druh hladu, a cítila jsem zvláštní směs bázně a silné náklonnosti.</p>
<p>„Ti Sandra nám dala instrukce, abychom se dopravili na Phobos, jakýmkoli způsobem, a podnikli ten výlet.“</p>
<p>„Věděla, že jste na to připraveni?“ zeptala jsem se. „Já to totiž nevěděla.“</p>
<p>„Buď to uhádla, nebo to bylo jen zoufalé přání… Skutečně jsme nebyli připraveni na tak velký úkol a v takovém spěchu. Nabrali jsme do <emphasis>Merkuru </emphasis>palivo, přetáhli na palubu, co se dalo. Nejtěžší bylo zajistit nekontaminovaný zdroj energie pro odsávače silového šumu. Ale zvládli jsme to. Byli jsme připraveni ke startu dvanáct hodin od začátku Zmrazení.“</p>
<p>„Co souřadnice, navigace?“</p>
<p>„To všechno jsme zpracovali během čekání na další rozkazy od Ti Sandry. My dva se Stephenem jsme vytvořili pracovní hypotézu pro ťuky pro relativní polohu, vypočítali hybnost a prostorové rozlišení deskriptorů, specifikovali konečnou polohu a stav, stimulovali deformátor ke vstupu do deskriptorů každé částice Phobosu za předpokladu, že se jedná o úplný systém…“</p>
<p>„Charles se musel připojit ke QL,“ řekl Leander.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ obrátila jsem se na Charlese.</p>
<p>„Je mi dobře,“ odpověděl. „Všichni odvedli kus práce. Nikdo nevěděl o všem, kromě Stephena a mě, ale každý cítil tu naléhavost. Všichni věděli, že je to důležité.“</p>
<p>„Mělo by být uděleno spousta medailí,“ prohlásil Leander.</p>
<p>„Přinejmenším Charlesovi. To on řídil QL,“ ozval se Royce.</p>
<p>Charles zavrtěl hlavou. „Většinu z toho si nepamatuju. Časem se mi to vrátí. Měli jsme pilota –“</p>
<p>„Další medaile,“ poznamenal Leander.</p>
<p>„Neměl ponětí, co se bude dít. Pověděli jsme mu to, aniž bychom se starali o jeho bezpečnostní prověření.“</p>
<p>„To je v pořádku,“ ujistila ho Lieh, která seděla mimo kruh u nízkého stolu. „Už jsme ho vyslechli.“</p>
<p>„Proč ses spojil s QL?“</p>
<p>„Překladač nedokázal vysvětlit všechno, co jsme potřebovali. QL nám dával nepodstatné odpovědi, sypal ze sebe nesmyslné řetězce. Myslím, že zkoumal možnosti alternativního systému deskriptorů. Připadal mu zábavnější než ten skutečný. Musel jsem ho přivést zpátky, přimět ho, aby začal poskytovat ty opravdu důležité výsledky. Potom už celá aparatura pracovala koordinovaně.“</p>
<p>„Hučela.“ Amy se náhle zachvěla. „Můj bože, opravdu to hučelo. Bála jsem se o ně. Opustila jsem <emphasis>Merkur </emphasis>a oni vzlétli.“</p>
<p>Zdálo se, že z toho jsou všichni ještě tak trochu v šoku.</p>
<p>„Jaké to bylo?“ zeptala jsem se Charlese.</p>
<p>„Jak už jsem řekl, moc přesně si to nepamatuju. My – tedy QL a já – jsme prostě komunikovali, já zadával požadavky a on vytahoval odpovědi pomocí svého netriviálního vrstevnatého prohledávání.“</p>
<p>„Odpovědi?“</p>
<p>„V podstatě instrukce. Které předával deformátoru. Dokázali bychom to i bez QL, asi tak za šest měsíců programování mysličem vyšší úrovně. QL snížil potřebnou dobu na pár hodin. Do osmi hodin jsme se bezpečně usadili na staré důlní základně ve Stickneyově kráteru na Phobosu. Změřili jsme, co bylo nutno změřit, všechno bylo propojeno a koordinováno. Ti Sandra nám řekla, ať jdeme na věc. Měla havárii, trvalo nám celé dny, než jsme s ní obnovili spojení.“</p>
<p>Připadala jsem si úplně mimo, přestože jsem byla za celý projekt zodpovědná. Ani jsem nevěděla, jestli mám cítit vztek, nebo úlevu, že Ti Sandra vzala speciálně tohle břemeno na sebe.</p>
<p>„Měla bolesti,“ řekl Charles, jako by mi četl myšlenky. „Mám dojem, že už ti nestačila vysvětlit, co má v úmyslu. Když nám poprvé dala instrukce, nevěděli jsme, jestli to dokážeme. Všechno to bylo hrozně zmatené.“</p>
<p>„Rozumím. Vypravili jste se k Zemi. Jaké to bylo?“</p>
<p>„Hvězdy se změnily,“ vyprávěl Charles. „Cítili jsme, jak se i v nás něco změnilo – ale jen nepatrně. Ještě pořád nevíme, co to bylo, jestli gravitace, psychická reakce, prostě nevíme.“</p>
<p>„Pravděpodobně všechno dohromady,“ ozval se Leander.</p>
<p>„Vyhlédli jsme z oken raketoplánu, uviděli jsme okraj vycházejícího slunce, mnohem jasnější a větší… Zemi. Honem jsme se pustili do měření a kontroly vzdáleností a oběžné dráhy. Dokázali jsme to, ale octli jsme se asi sto kilometrů od plánovaného místa na oběžné dráze.“</p>
<p>„Na tom ještě pracujeme,“ podotkl Leander.</p>
<p>„Poslouchali jsme vysílání, ale nikde nic. Uběhlo asi patnáct minut, než nám někdo poslal signál. Byla to soukromá radiostanice nějakého amatéra z Mexika. Mluvil španělsky. Řekl: ‚Ahoj, nový měsíci. Odkud jsi?’“</p>
<p>Zasmáli jsme se. Charles se usmál. „Náš pilot mu odpověděl: ‚Ani se neptej. Stejně bys tomu nevěřil.’“</p>
<p>„Pár minut nato nám začaly přicházet úřední zprávy,“ pokračoval Leander. „Měli jsme od Ti Sandry pokyny, co máme říkat. Vysílali jsme pořád dokola stejná slova.“</p>
<p>„Čekali jsme, že budeme anihilováni,“ řekl Charles. „Ale to asi bylo dost hloupé. Někteří z těch úředníků a vládních činitelů byli zřejmě pořádně vyděšení. Jiní dělali, jako že se nic neděje, že jde o běžnou diplomatickou záležitost. Mluvili jsme s vyjednavači vlád a diplomaty Euroconu, GEWA, GSHA a dalšími. Všem jsme sdělili totéž.“</p>
<p>„A to?“</p>
<p>„‚Mars byl napaden neznámou pozemskou vládou. Máte deset hodin na to, abyste se stáhli a odvolali hrozby, jinak podnikneme odvetná opatření.’“ Charles opakoval prohlášení, které se mu vypálilo do paměti, dutým hlasem.</p>
<p>„Jaká odvetná opatření?“</p>
<p>„Ti Sandra nám dala příkaz přeměnit Bílý dům ve Washingtonu v zrcadlovou hmotu,“ odpověděl. „Symbolické gesto.“</p>
<p>V místnosti se rozhostilo ticho.</p>
<p>„A to byste udělali?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Charles přikývl. „Ne tak docela přesně. Neřekla nám, abychom předem vyhlásili evakuaci, ale já se chystal varovat je předem. Asi tak půl hodiny.“</p>
<p>Zakryla jsem si ústa rukou, najednou se mi udělalo nevolno. Pocit rychle pominul. Zavřela jsem oči a pomalu ruku spustila. „Jednali jste neobyčejně statečně,“ řekla jsem.</p>
<p>„Ano, madam.“ Charles mi ironicky zasalutoval. Podráždilo mě to. Pohlédla jsem na něj otřeseně a nechápavě. Naklonil se dopředu, zúžil oči jakoby bolestí.</p>
<p>„Řídili jsme se rozkazy. Provedli jsme všechno, co nám bylo uloženo, za cenu… málem… vlastních duší. Chápali jsme strategickou nezbytnost toho činu a věřili jsme v naši věc natolik, abychom se obětovali, ale teď, Casseio, zvysoka kašlu na nějaké medaile a vlastenectví. K smrti mě děsí, co bude příště. Užili jsme si, udělali jsme si z Phobosu létající cirkus a způsobili pěknou noční můru dětem i dospělým po celé Zemi. Myslíš, že tímhle to skončí? Myslíš, že nám zbývá vůbec nějaký čas?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Správně.“ Charles to slovo vyplivl a opřel se, obličej zarudlý rozrušením. „Zatraceně správně. Protože já jsem napůl přesvědčen, že tohle je konec lidstva. Poskytněte nám laskavě něco ze svých vznešených úvah, ó mistři politiky, my jsme jen pouhé děti ztracené v lese.“</p>
<p>„To já taky, Charlesi,“ řekla jsem potichu. „Všichni víme, co bude dál. Ti Sandra to ví taky. Viděli, že můžeš přemístit Phobos. Mají dost zdrojů, lidí, přístrojů i laboratoří, aby zopakovali tvé postupy a tvůj objev, když jsme jim poskytli tohle vodítko. A jakmile dokážou totéž co my, bude už jen otázkou času, kdo na koho udeří.“</p>
<p>„Je to tak zatraceně šikovné,“ pravil Leander.</p>
<p>Charles přisvědčil. „Ovšem můžou přijít na věci, které my ještě neznáme.“</p>
<p>„Úder může být velmi rychlý, a možná totální.“ řekla jsem. „A útočníkovi může zaručit přežití v nebezpečné situaci.“</p>
<p>„Přežití, ale na jak dlouho?“ ozvala se Amy Vico-Persoffová. „Jak dlouho bude trvat, než se rozdělíme a postavíme se oblast proti oblasti, nebo my proti Caiteletům? GEWA proti GSHA?“</p>
<p>„Nebuďme zase takoví pesimisté.“ Charles zvedl ruku. „Tohle není a nikdy nebude věda pro domácí hospodyňky. Na Zemi jsou možná čtyři, možná pět míst, kde mají příslušné možnosti a dost teoretiků, aby mohli náš objev zopakovat. Nenechte se zmást malými rozměry deformátoru. Je to jeden z nejkomplikovanějších přístrojů, jaké kdy člověk sestrojil. Nějaký divadelní válečný konflikt, to momentálně není náš problém, a možná ani nikdy nebude. Ovšem v něčem máte pravdu – dokážou to, a brzy, možná za dva týdny, možná za měsíc, za dva. Musíme velice rychle najít politické řešení.“</p>
<p>„Politika, k čertu,“ vyjádřil se Leander. „Jen se koukněte, kam jsme to s politikou dotáhli. Musíme <emphasis>vypadnout</emphasis>.“ Provinile se rozhlédl po místnosti, jako dítě, které řeklo sprosté slovo.</p>
<p>„Jako evakuovat Mars?“ zeptal se Royce s nechápavým výrazem.</p>
<p>Nikdo z nich se nad tím ještě nezamýšlel, to jsem hned poznala – s výjimkou Charlese a Leandera. Ti to probírali ve své maličké lodi, připoutané k putujícímu měsíci.</p>
<p>„Ne,“ opravila jsem Royce. „Přemístit ho.“</p>
<p>„Ježíši!“ vyjekla Lieh a vyskočila ze židle. Vyběhla z místnosti, kroutila hlavou a klela.</p>
<p>Po několik dlouhých vteřin nikdo nepromluvil. Charles na mě upíral zrak, potom sepjal ruce. „Nemáme právo udělat takové rozhodnutí sami. Vědci ani politici na to nemají právo.“</p>
<p>„Jenomže není čas na referendum, nemáme na to ani prostředky. Tohle si Země pojistila,“ řekla jsem. „Máme velmi omezené možnosti volby. Ti Sandra řekla, že Sluneční soustava se pro nás stane příliš nebezpečnou. Zabije nás.“</p>
<p>Veškeré vybavení v místnosti vypadalo nevinně, dokonce jakoby nahrubo udělané. „Kam až jsme se to dostali, Casseio?“ hlesl Charles.</p>
<p>„Až příliš daleko. Vzpomínám si, jak jsem tě kdysi dávno proklínala za obtíže, které jsi způsobil. Od té doby jsme ušli dlouhou cestu.“</p>
<p>„Nikdy mi nepřipadalo, že něco plně ovládám,“ pravil Charles. Royce a Vico-Persoffová nás pro tu chvíli klidně nechali povídat. Dandy stál pár kroků za mnou, nehybný jako socha. Charles a já jsme měli pro sebe prostor, v němž jsme mohli činit rozhodnutí, byť nám ho poskytovali jak z úcty, tak ze strachu.</p>
<p>„Ještě nikdo nezemřel,“ řekla jsem. „Totiž chci říct, že my ještě nikoho nezabili. Země ano. Stále nám přicházejí zprávy – ale ještě máme spoustu odříznutých stanic.“</p>
<p>„Já vím,“ přikývl Charles.</p>
<p>„My neudeřili jako první. Nepoužijeme váš objev jako zbraň.“</p>
<p>„Blbost,“ zaryl do mě znovu. „Mám příkaz způsobit škodu, když to bude nezbytně nutné. Až vás s Ti Sandrou vyčerpají a odhodí, nastoupí někdo jiný a strach už se postará…“ Polkl, rozhodil rukama a otřel si je o kolena. „Věř tomu. To, co jsme objevili, bude zabíjet lidi, spousty lidí.“</p>
<p>„Tak, a jsme zase u toho,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„Budeš někdy brzy mluvit s Ti Sandrou?“ zeptal se Charles.</p>
<p>„Ano. Nečekám, že by ji něco z toho překvapilo.“</p>
<p>Lieh se vrátila se zardělou tváří a s rozpačitým výrazem si stoupla vedle Dandyho. Zvedla jsem se, pokývla Charlesovi, Leanderovi, Royceovi a Vico-Persoffové, poděkovala za čaj a spolu se svým strážcem a poradkyní pro komunikaci jsem opustila budovu.</p>
<p>Těšila jsem se na spartánské lůžko a skrovné vybavení. Lieh odemkla můj pokoj elektronickým klíčem. Byl tak spartánský, jak jsem si jen mohla přát, čistý, nový a prázdný. Byl cítit škrobem a čerstvým chlebem.</p>
<p>„Jakmile bude prezidentka vzhůru a v dobrém stavu, potřebuju s ní hned mluvit,“ řekla jsem.</p>
<p>Lieh se tvářila ztrápeně. Odvrátila pohled a zavrtěla hlavou. Dandy vstoupil do pokoje, paže volně svěšené podél těla. „Na to teď není vhodná chvíle, madam. Před pár minutami jsme dostali zprávu. Našli vašeho manžela.“</p>
<p>„Je v Cyane Sulci?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Byl evakuován do malé stanice u Jovis Tholus. Dostal se tam v pořádku, pokud vím, ale ta stanice byla nová. Dynamická stavba, řízená mysličem.“</p>
<p>„Proč ho prostě nenechali v laboratoři v Cyane?“ Sedla jsem si na postel. Očekávala jsem historku o Iljových dobrodružstvích s ochrankou, o tom, co se dělo v té nešťastné stanici, nějakou technickou komedii, která by mi ulevila od neustálé tíhy.</p>
<p>„Nebyl to šťastný přesun,“ připustil Dandy. Činilo mu potíže zachovat vyrovnaný výraz. „V hlavních ubytovacích prostorách tam došlo k narušení stěn s únikem vzduchu. Poslední tři dny tam kopali a snažili se identifikovat těla. Pět set mrtvých, tři sta raněných.“</p>
<p>„Je mrtvý, Casseio,“ řekla Lieh. „Našli ho a je mrtvý. Nechtěli jsme vám to říkat, dokud jsme to nevěděli úplně.“</p>
<p>Na to nebyla žádná odpověď a na melodramatické scénky jsem neměla energii. Připadala jsem si jako jáma, do které všechno padá: žádná pozitivní síla, ale její negativ.</p>
<p>„Chcete, abych tu zůstala?“ zeptala se Lieh. Lehla jsem si na postel, upřela zrak na rovný strop té praktické modré komůrky.</p>
<p>„Ano, buď tak hodná,“ odpověděla jsem.</p>
<p>Lieh se dotkla Dandyho paže, ten odešel a zavřel za sebou dveře. Sedla si na postel a opřela si záda o stěnu. „Moje sestra i s dětmi zahynula v Newtonu,“ řekla. „Devadesát obětí.“</p>
<p>„To je mi hrozně líto.“</p>
<p>„Než jsem vstoupila do Týmu Jedna, často jsme si povídaly,“ pokračovala Lieh. „Čas běží. Tohle všechno se zdálo tak důležité.“</p>
<p>„Vím, co máš na mysli,“ přisvědčila jsem.</p>
<p>„Měla jsem Ilju ráda. Připadal mi velmi laskavý a přímý.“</p>
<p>„To byl,“ kývla jsem. Snový ráz našeho rozhovoru mi ukázal, kolik izolačních vrstev jsem si omotala kolem svých citů, zatímco jsem čekala přesně na tuhle zprávu, i když jsem si tu možnost odmítala připustit – i když se s ubíhajícími dny měnila v jistotu. „Pověz mi o své sestře.“</p>
<p>„Ještě nejsem připravena o tom mluvit, Cassie.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>„Laboratoř v Cyane Sulci z toho vyšla dobře,“ pravila. „Dandy si myslí, že jsme ho zabili.“</p>
<p>„To je hloupost.“</p>
<p>„Hrozně těžce to nese.“</p>
<p>„Musím mluvit s Ti Sandrou.“</p>
<p>„Myslím, že bys měla pár minut počkat,“ radila mi Lieh. „Vážně.“</p>
<p>„Pokud budu dělat cokoli jiného, dožene mě to k šílenství,“ vysvětlila jsem jí. „Máme toho tolik na práci.“</p>
<p>Lieh si uhladila záhyb na sukni šedého kostýmu a položila ruku na moji. „Odpočiň si trochu, prosím.“</p>
<p>„Ne,“ odmítla jsem.</p>
<p>Zvedla se z postele, natáhla dlouhou ruku s dlouhými krásnými prsty a otevřela domácí optický port. Podala jsem jí svůj panel, ona ho zapojila. Pár tahů a slovních instrukcí, série kódů a bezpečnostních ověření, a dostala se do sítě Týmu Jedna na Many Hills. Tam zajistili spojení.</p>
<p>O deset minut později jsem už mluvila s Ti Sandrou. O Iljovi jsem jí neřekla.</p>
<p>Rozebíraly jsme situaci a mou debatu s Charlesem. Ti Sandra, stále omotaná nanoobvazy, s těžkými víčky, škubla rty, když drsným šeptem prohlásila: „My jsme s tím srozuměni, Stephen, ty a já. Ale není nás dost. Bude to mít různé důsledky a taky se nemůžeme někam vydat jen tak naslepo. Je to zvláštní nápad. Potřebujeme víc odborníků. Potřebujeme si to vážně promyslet.“</p>
<p>„Olympané by se do toho mohli pustit,“ navrhla jsem. „Měli bychom během příštího týdne všechny shromáždit, podstoupit to riziko.“</p>
<p>„Lidé z Týmu Jedna jim mohou poskytnout všechno, co potřebují. Pořád jsi úřadující prezidentka, Casseio. Jak se cítíš, zlato?“ zeptala se Ti Sandra.</p>
<p>„Nic moc,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Jsme ve svrabu, my všichni. Potřebujeme změnu vzduchu. Je to tak?“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„Sežeň experty ze všech koutů Marsu. Každého, kdo může nějak pomoct. Budeme ve spojení. Pokusím se zůstat vzhůru, Casseio.“</p>
<p>Dotkla jsem se její tváře na panelu a rozloučila se s ní. Lieh seděla v koutě pokojíku a vyčkávala.</p>
<p>„Proč tohle děláme?“ zeptala se.</p>
<p>Lehla jsem si na postel. „Pověz mi to sama.“</p>
<p>„Protože pokud to neuděláme, bude zabito mnoho lidí,“ odpověděla. „Ale kolik lidí zahyne, když se přestěhujeme?“</p>
<p>„To musíme zjistit,“ řekla jsem. Přes všechny moje ochranné vrstvy, přes mlhu pomalu se dostavující reakce začal můj doplněk zpracovávat problém přemístění tělesa o velikosti Marsu z blízkosti Slunce někam jinam.</p>
<p><emphasis>Vzdálenost neexistuje. Zloději, vykrádající galaktickou pokladnici.</emphasis></p>
<p>„Potřebujeme areology,“ ozvala se Lieh.</p>
<p>„Správně. Techniky zabývající se architekturou stanic. Lidi, kterým můžeme důvěřovat, ale budeme muset trochu snížit nároky. Brzy to budou vědět všichni.“</p>
<p>„Budeme muset uspořádat setkání naživo,“ přemítala Lieh. „A přítomné potom držet odděleně, dokud se nepřestěhujeme.“</p>
<p>„Cože?“ Nepřestávala jsem naslouchat doplňku.</p>
<p>„Největší nebezpečí, které nám hrozí, představuje prozrazení našich plánů Zemi. Zasáhli by při sebemenším podezření, že máme v úmyslu něco tak razantního.“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčila jsem a nechala ji, aby prozatím myslela za mě, aby můj návrh rozvedla.</p>
<p>„To bude vyžadovat pečlivé plánování,“ uzavřela.</p>
<p>„Nejvýš dvacet odborníků,“ řekla jsem. „Budeme potřebovat bezpečné místo pro schůzky.“</p>
<p>„Tady je právě tak bezpečno jako kdekoli jinde,“ mínila Lieh.</p>
<p>„Dobře.“ Náhle mě posedla hrůza z představy, že mám zůstat v pokoji, kde jsem se dozvěděla o Iljově smrti. „Vyptej se Olympanů, co všechno je potřeba k postavení několika velkých deformátorů. A zjisti, jak rychle je dokážou připravit.“</p>
<p>„Vzbudím vás za osm hodin,“ řekla a odešla.</p>
<p>Zavřela jsem oči.</p>
<p>Když se dostavila vlna žalu, svírala jsem víčka, až to bolelo, pokoušela se zadržet slzy, neztratit sebeovládání. Nedokázala jsem to přijmout. Nemohla jsem tomu uvěřit. Komplikované myšlení dospělého nemohlo převážit nad touhou sahající až k mému dětskému já. Stále jsem viděla před sebou tvář své matky, která odešla dřív, než tohle všechno začalo, ztracenou pro mě, ztracenou pro mého otce. Nechtěla jsem nést břemeno otcovy bolesti, ani ztratit sama sebe. Iljovu tvář jsem si nedokázala vybavit tak jasně, ne jako obraz. Vzala jsem panel a hledala nějakou dobrou fotku, ano, tady je, usmívá se nad mateřskou cystou v Cyane Sulci, a tady v den naší svatby, v nepohodlném společenském obleku.</p>
<p>Zdálo se mi, že jsem mu nikdy neřekla, jak moc ho miluju a potřebuju. Proklínala jsem se za to, jak jsem šetřila slovy, jak jsem nedokázala vyjádřit své city lidem, které jsem milovala.</p>
<p>Protřela jsem si oči. Uvnitř jsem si připadala jako z gumových cárů. Na okamžik jsem zvažovala, jestli nemám zavolat lékařského arbeitra a zbavit se té ochromující bolesti. Pak jsem si řekla, že nesmím dovolit citům, aby mi bránily v plnění povinností. Nepřipustila jsem to kvůli své matce, nedovolím to ani teď.</p>
<p>Přinutila jsem tělo, aby se uvolnilo. Pak jsem bez varování upadla do spánku, jako by se mi v hlavě zapnul jakýsi přerušovač obvodu, a osm hodin uplynulo v jediném okamžiku.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Část šestá</emphasis></strong></p>
<p><strong>2184, 60 marťanského letopočtu</strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>Předmluva</emphasis></strong></p>
<p>„Musím zůstat v tom sajrajtu ještě nejméně tři týdny,“ řekla Ti Sandra. Ukazovala se pouze od ramen výš. Byla pobledlá, ale živější. Právě skončila její intenzivní rekonstrukce, což obnášelo třídenní bezvědomí, kdy byla vydána na milost svým lékařům. Vzala jsem hovor ve své malé pracovně v Kaibabu, uštvaná z dennodenních jednání. Na stole se mi kupily paměťové krychličky s plány stanic a zprávami od výrobců, dodavatelů a architektů.</p>
<p>„Přemluvila jsem doktory, aby mě převezli do Many Hills. Přesunou mě dnes odpoledne raketoplánem. Začnu přijímat návštěvy, nechám se dovézt na schůze komisí… Převezmu část té práce.“</p>
<p>„To je náramná úleva.“ Posunula jsem její obraz v projekčním poli o pár centimetrů, aby se mi tam vešly nové textové zprávy od Týmu Jedna, týkající se zabezpečení projektu.</p>
<p>„Zjevně nejsem schopna dojet do Kaibabu. Prozatím musíš na našem malém plánu pracovat sama.“</p>
<p>„Pracuje se na tom,“ kývla jsem.</p>
<p>„Máš hrozně nevýrazný hlas, Cassie.“</p>
<p>„Držím se, abych vydržela.“ Nikdy jsem před Ti Sandrou nedokázala skrýt své pocity. Popravdě, od minulého týdne, kdy jsem se dozvěděla o Iljově smrti, jsem se změnila v jakýsi automat. Bylo to nejlepší řešení, jaké jsem mohla zvolit. Neměla jsem čas myslet na svůj žal, neměla jsem čas přemítat o budoucnosti vzdálenější než příštích pár týdnů, zato jsem měla seznam povinností, které mi zabíraly osmnáct až dvacet hodin denně. Nejhorší chvíle byly vždycky ty minuty předtím, než jsem usnula naprostým vyčerpáním.</p>
<p>„Jaký máš cíl, zlato?“</p>
<p>„Nerozumím.“</p>
<p>„Musíme mít nějaký cíl. I obětní beránci by měli mít něco, nač se těší.“</p>
<p>Takový nápad mi z nějakého důvodu připadal nemravný. Odvrátila jsem se a zakroutila hlavou. „Jenom přežití,“ odpověděla jsem.</p>
<p>Na Ti Sandřině tváři se objevil výraz účasti. „Budeme si povídat nejméně jednou denně. Obě jsme ztratily svá kormidla, Cassie. Budu tvým kormidlem a ty zase mým.“</p>
<p>„Dohodnuto,“ kývla jsem.</p>
<p>„Dobře.“ Zhluboka se nadechla a temeno její hlavy na okamžik zmizelo ze záběru. „Pověz mi o Kaibabu.“</p>
<p>Načrtla jsem jí, co se odehrálo za těch pár dnů od našeho posledního rozhovoru. U tajné stanice na Kaibabské plošině přistává spousta osobních i nákladních raketoplánů ze všech koutů Marsu. Zpola dokončené tunely se nakvap upravují, otevíráme nové čtvrti a instalujeme v nich základní vybavení. Největší laboratoř je hotová, byla zahájena stavba hlavního deformátoru.</p>
<p>Počet obyvatel Kaibabu rychle rostl: dvě stovky, tři, čtyři. Ledová čočka by mohla zásobovat vodou asi tisíc lidí. Denně sem přijížděli další pracovníci Týmu Jedna. Brzy tady v těch chladných tunelech a kabinách budu mít miniaturní hlavní město, jakousi zálohu Many Hills.</p>
<p>Projekt deformátoru a kaibabské laboratoře dostaly stejné kódové jméno: Předmluva. Konečný cíl Předmluvy – poskytnout prezidentovi východisko pro případ nejvyšší nouze – znal jen málokdo. To, že to východisko se tyčí nad námi jako reálná možnost, to věděli jen Ti Sandra, Charles, Leander a já.</p>
<p>Další dva Olympané – Mitchell Maspero-Gambacorta a Tamara Kwangová – přiletěli a připojili se k Charlesovi, Stephenu Leanderovi, Nehemiahu Royceovi a Vico-Persoffové. Pincher a Yueh Liu zůstali ve výzkumném středisku v Tharsis, kde pracovali na záložním deformátoru a dohlíželi na růst dalších mysličů.</p>
<p>Dokončila jsem hlášení. Ti Sandra si kousala dolní ret a souhlasně pokyvovala. „Zvládlas to fantasticky, Casseio,“ pochválila mě. „Něco ti povím. Až bude po všem, uděláme si rodinný večírek. Vezmu si ty nejzářivější šaty, jaké jsi kdy viděla, a budeme oslavovat, že jsme v bezpečí. To je můj cíl.“</p>
<p>„Báječný cíl. Vítej zpátky,“ řekla jsem na to a přerušily jsme spojení.</p>
<p>Chvíli jsem mlčky upírala zrak na stůl, ztracena v zamyšlení.</p>
<p>Mars se stále nacházel v hlubokém nebezpečném lese. Mohli jsme si obstarat a instalovat zbraně opravdu velkého kalibru, ale to bylo vše – a pořád tu byla otázka, jestli jsme opravdu odhodláni z nich vypálit. Dokud tahle otázka zůstávala, nedalo se mluvit o žádném bezpečí. Ale největší a nejzákeřnější ohrožení pocházelo zevnitř.</p>
<p>Republika to napětí dlouho nevydrží. Marťané přestavěli a instalovali odolnější systém podpory života… A pořád žili ve strachu z dalšího Zmrazení nebo něčeho ještě horšího. Vládní agenti se rozptýlili po starých důlních záborech a hledali tam stopy kobylek – a po stanicích se šířily všelijaké pověsti. Dokonce i oblast Cyane Sulci byla prozkoumána shora, ovšem bezvýsledně. Zárodek továrny sotva větší než pěst, a k tomu zamaskovaný za kámen, se stejně prakticky nedal najít. V Melas Dorsa se nenašly žádné podezřelé stopy.</p>
<p>Kobylky tam udeřily neobyčejně rafinovaně a účinně, nejprve vyslaly malé skupinky na průzkum opuštěné stanice a vyřadily v ní veškerou komunikaci. Potom se teprve objevili velcí ničitelé. Tak to aspoň předpokládaly naše teorie… Protože jsme neměli žádné důkazy, co se tam stalo, kromě mlčenlivého svědectví prolomených tunelů, zničeného vybavení a roztříštěných zbytků arbeitrů.</p>
<p>Stanovili jsme předběžné datum voleb, ale až za šest měsíců – a nikdo nevěděl, co všechno se do té doby může změnit.</p>
<p>Po celé Trojce kolovala různá obvinění, hlavy států si vyměňovaly vzkazy, nabízely ujištění a sledovaly všechny diplomatické kanály, jestli se někde neobjeví náznaky něčích budoucích kroků…</p>
<p>A nic nenacházely. Zmíněné kanály byly zahlceny předstíráním a popíráním. Nikdy jsem nezažila Trojku v tak naprostém zmatku.</p>
<p>Žádná z pozemských aliancí nepřipouštěla, že by dala povel k válce proti Marsu – zato všechny vyžadovaly plné odhalení nově objevených sil. Spojené rodiny z Měsíce a Pásu vykřikovaly o marťanské hrozbě snad ještě hlasitěji než ostatní. Informační kancelář republiky a všechny diplomatické agentury nepřestávaly ujišťovat ostatní členy Trojky o našich mírových záměrech, nedokázaly jim ovšem vysvětlit, k čemu přesně došlo… Ani co by se mohlo stát příště.</p>
<p>Plné odhalení žádala i většina Marťanů. Opozice ve vládě ještě nebyla dostatečně organizovaná, aby zahájila tažení proti Ti Sandře a mně, ale bylo zřejmé, že tlak se bude zvyšovat, až se během týdnů či měsíců stane nesnesitelným.</p>
<p>Byla tu řeč o hře na paviání zadky – ukázat barvy – ve velkém měřítku. Ovšem v téhle hře jsme během příprav k opuštění hracího pole nesměly ani mrknout… Jinak dojde k pohromě.</p>
<p>Rozsáhlá komunikační síť Týmu Jedna byla uvedena do plného provozu. Všechno jsme jakžtakž splácali dohromady, a spíš pod dohledem lidí než mysličů. Mysliče vytvořené na Marsu byly vzácné zboží, zatím jich ve výzkumném středisku Tharsis vypěstovali a uvedli do provozu méně než dvacet a z nich pouze deset mohlo být pro potřeby republiky uvolněno z nezbytných služeb obyvatelstvu. Na Many Hills jsme dostali tři, Kaibab šest – z toho tři QL s vestavěnými překladači, aby mohly navádět velké deformátory.</p>
<p>Lieh Walkerová se stala šéfkou výzvědné služby. Den ze dne zvyšovala nároky Republiky na nelegální sbírání informací – draze je nakupovala od zdrojů, které si nijak nevybíraly způsob jejich získávání. Měli jsme založit rozsáhlou výzvědnou síť už dávno, jenže jsme nepředvídali, že mezi Zemí a Marsem dojde k tak vážným neshodám. Teprve teď, možná už příliš pozdě, jsme se učili jisté bezohlednosti.</p>
<p>Přidali jsme stovky nových datových mušek – pracovníků, kteří procházeli pozemské sítě, odposlouchávali kabelová spojení, krmili se lákavými sladkostmi soukromých GEWA a GSHA spojení. Část shromážděných dat jsme odprodali jiným zdrojům, abychom tak podpořili financování vlastní činnosti.</p>
<p>Když mě Lieh požádala o schválení financování dalších dvaceti agentů na Zemi a v Pásu, zeptala jsem se, jaký status budou mít. „Dobře placení,“ odpověděla. „Postradatelní.“ GEWA a GSHA už pár našich mušek zaplácly – trestem, který byl většinou smrtelný, totiž přenesením korozivních evolvonů do datových obvodů doplňků, které mušky v síti používaly.</p>
<p>„Kdyby bylo potřeba, abych o tom věděla víc,“ řekla jsem jí, „povíš mi to.“</p>
<p>„Tohle mám na triku já,“ prohlásila. „Vy už toho máte naloženo až až.“</p>
<p>Čímž mínila, že už nesu životy všech Marťanů včetně jejího. Nikdy jsem se nedozvěděla, jestli s tím souhlasí, nebo ne. Mám podezření, že nesouhlasila.</p>
<p>Ale přišly i dobré zprávy. Caiteletovi propustili Stana. Crown Niger ho i se ženou a dítětem držel jako vězně ve stanici Kipini v Chryse celkem deset týdnů, bez spojení s vnějškem. Po jeho propuštění jsem od Stana dostala dvě textové zprávy; měla jsem čas jen na krátkou odpověď a samozřejmě jsem mu nemohla prozradit, kde jsem nebo co právě dělám.</p>
<p>Pomocí několika rychlých telefonátů jsem mu zajistila na Many Hills místo, kde mohl využít své zkušenosti od Caiteletů při práci na nějakém tom diplomatickém záplatování. Z tábora Crowna Nigera jsme neměli mnoho zpráv. Od Zmrazení se drželi při zemi, což bylo jedině rozumné, a doufali, že se jim podaří nějak všechno přestát. Ti Sandra sestavila zvláštní pracovní skupinu, jejímž úkolem bylo jednání s disidentskými SR a oblastmi. Myslela jsem si, že do takové skupiny by mohl vstoupit i Stan.</p>
<p>S Charlesem jsme se vídali dost často, někdy o samotě, častěji v přítomnosti Stephena Leandera a ostatních. Naše debaty se většinou točily kolem praktické stránky přemísťování velkých předmětů pomocí deformátorů.</p>
<p>Denně trávil několik hodin ponořen do spojení s QL mysličem; připravoval se na další výlet. Úsilí, které tomuto tréninku věnoval, si vybíralo svou daň. Po dlouhých sezeních s QL mu trvalo několik minut, než byl schopen souvisle se vyjádřit. Bála jsem se o něj.</p>
<p>Prvního jednání o Předmluvě, které se konalo dva týdny po Iljově smrti, se zúčastnilo šest osob: já, Charles s Leanderem, areolog Faoud Abdi z Mariner Valley, stavitel a technik Gerard Wachsler z rodiny Steinburg-Leschke z Arcadie a nově iniciovaný marťanský myslič, který si teprve den předtím vybral jméno: Aelita. Aelita byla jmenována hlavním mysličem a koordinátorkou projektu.</p>
<p>Odborníci se sešli k poradě v nedokončeném přístavku laboratoře. Během jednání lezly po stěnách nanoomítky, barvy tiše syčely a tvořily geometrické obrazce. Všudypřítomný pach po kvasnicích se tu zdál obzvlášť pronikavý. Jako bychom stále žili v obrovské pekárně.</p>
<p>Jako první promluvil Faoud Abdi – vysoký muž s ostrými rysy a velkýma netečnýma očima. Měl na sobě čistou bílou galabíji se zřetelně vystupujícími kapsami, kam si ukládal panel a knihy.</p>
<p>„Bylo mi řečeno, abych zvážil jistou možnost,“ začal Abdi. Stál před námi, zády k malému displeji. „Šlo o modelování účinku krátkého období bez gravitace Sluneční soustavy na planetu Mars. Také mi bylo řečeno, že jde o čistě teoretickou situaci – tudíž předpokládám, že se chystáme provést s Marsem něco drastického, patrně totéž, co se stalo s Phobosem. Leda by i Phobos byl čistě teoretický.“ Pochybovačně si nás obhlížel, ale nedočkal se žádné reakce na svůj vtip a povzdechl si. „Takže vám vysvětlím, proč je Mars nyní stabilní, a proberu oblíbené teorie o poklesu areologické aktivity Marsu. To jste ode mě chtěli?“</p>
<p>„To bude výborné,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Kdysi jsem pracoval s vaším manželem, paní viceprezidentko. Byl to skvělý člověk a všem nám bude chybět.“</p>
<p>„Děkuji.“</p>
<p>„Stejně jako já se velmi zajímal o smrt Marsu před miliony let. Ovšem ve skutečnosti je ‚smrt‘ nesprávné označení, protože Mars uvnitř dosud úplně nevychladl. Nějaká areologická aktivita ještě zbývá. Plumy uvnitř pláště jsou stabilizovány a nevyvolávají postranní tlaky na kůru Marsu.</p>
<p>V minulosti tu nikdy nebylo víc než dvanáct korových desek a nyní všechny zamrzly v jednu. Žádný boční tlak – žádná migrace starých desek – žádné zlomy a podsouvání okrajů desek – to vše snižuje vulkanickou činnost. Poslední aktivní sopky na Marsu byly štítové sopky, které všichni známe, hlavně trojice v Tharsis, nebo Olymp. Bez pohybu ker se přestala tvořit pohoří, bez vulkanické činnosti ustalo uvolňování plynů a marťanská řídká atmosféra se prostě vypařila do vesmíru a nic ji nenahradilo. Marťanská biosféra kvůli vymizení tektonických pohybů v průběhu několika set milionů let zahynula. Nyní stabilita…“</p>
<p>„Vyrovnaný tok,“ poznamenal Leander.</p>
<p>„Přesně. Aelito, předveďte prosím výsledky hloubkových měření dr. Wegdy. Jde o poměry v kůře a plášti Marsu.“</p>
<p>Aelita mu vyhověla. Za Abdim se objevil diagram, který jsme všichni znali – rotující řez Marsem, na němž jsme si mohli prohlédnout trojrozměrný obraz jeho nitra. „Jak vidíte, máme tu šestnáct cyklických plum, stoupajících a klesajících, které však nabyly obrácené, jamkovité formy, stoupají tedy na vnější straně a klesají na vnitřní. Výsledná síla, kterou přenášejí na kůru, se rovná nule, přestože areologické vlivy jsou jasně patrné. Stabilita je skutečně velmi křehká… To jest, na Marsu by mohlo kdykoli dojít ke změně. Ale za posledních tři sta milionů let se to nestalo. Ještě je toho mnoho, čemu nerozumíme.</p>
<p>Náraz udělený celé planetě, byť nepatrný – jako například odstranění vlivu slunečních slapových sil, by mohl narušit plumy a znovu nastartovat tektonickou aktivitu.“ Na okamžik se odmlčel, ruce se mu vznášely vedle zmrzlého diagramu Marsu. „Bez objemného měsíce, který Mars udržuje v rovnováze, mohou i relativně nepatrné vlivy vychýlit jeho osu… Pokud se budeme stěhovat, patrně se odvážíme blíž ke Slunci, ne?“</p>
<p>„Ještě jsme se nerozhodli,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Pokud by tomu tak bylo, došlo by k ještě větším změnám, než jsem odhadoval. Výsledky mých propočtů ukazují na obnovení tektonické činnosti.“</p>
<p>„Co by to znamenalo? Pro nás všechny, kdo tu žijeme?“ zeptal se Wachsler.</p>
<p>„Více marsotřesení. Podstatné zvýšení aktivity podél starých hranic mezi deskami. Sopky. Neexistuje způsob, jak předpovědět dlouhodobé účinky.“</p>
<p>„A ty krátkodobé?“ zajímal se Wachsler.</p>
<p>„Co tím myslíte?“</p>
<p>„Když ho jednou rozhýbáme, dá se očekávat, že se Mars zase časem zklidní?“</p>
<p>„Patrně nikoli v příštích desítkách milionů let,“ pravil Abdi. „Stabilita je neměnná. Nestálost ne.“</p>
<p>„Aelito?“ ozval se Leander a poklepal na podvozek svého nového potomka.</p>
<p>Aelitin hlas byl jemný, ženský, lehce chraptivý. Její obraz – žena s podlouhlým obličejem klasických rysů s nakrátko ostříhanými černými vlasy – mi připomínal disneyovskou zlou královnu. „Závěry dr. Abdiho působí rozumně. Mé knihovny neposkytují úplné informace o nitru Marsu.“</p>
<p>„Máš všechno, co je dostupné,“ prohlásil Leander.</p>
<p>„Potom navrhuji, abychom zjistili víc,“ opáčila Aelita.</p>
<p>Abdi se rozhlédl po přítomných kolem stolu a usmál se.</p>
<p>„To uděláme,“ řekla jsem. „Doktore Abdi, budeme potřebovat víc informací o nitru Marsu, a to do dvaceti dnů.“</p>
<p>„Ano, paní viceprezidentko,“ odvětil Abdi potěšeně. „Mám to chápat tak, že budu v rychlosti provádět výzkum rozsáhlejší než sám dr. Wegda?“</p>
<p>„Buďte tak hodný,“ kývla jsem. „Je to velmi důležité. Rozumíte požadavkům týkajícím se utajení?“</p>
<p>„Rozumím,“ pravil Abdi vážně.</p>
<p>„Doktore Wachslere, každá stanice dodá hlášení o svých konstrukčních poměrech, zejména o odolnosti vůči otřesům. Leží některé stanice přesně nad hranicemi povrchových desek?“</p>
<p>„Několik.“ Wachsler se zamračil a potřásl hlavou. „Nikdy jsme nenavrhovali stanice s ohledem na odolnost proti silné areologické aktivitě.“</p>
<p>„A mohli byste je vyztužit?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Některé z nich leží na naplaveninách. Pokud dojde k silnému marsotřesení, všechny spoje se roztrhnou, tunely rozlámou… Na co jen si vzpomenete.“</p>
<p>„Ty budeme muset evakuovat, ne?“ pokračovala jsem. „Hned zítra se setkáme s veliteli civilní obrany a probereme to. Doktore Wachslere, doktore Abdi, zmocňuji vás k čerpání financí z vládního rozpočtu označeného Černý, Předmluva. Aelita bude monitorovat vaše experimenty a vy budete podávat hlášení tomuto výboru.“</p>
<p>Wachsler na nás upíral zrak, jako bychom se zbláznili. „Chápu, že tu máme co do činění s nějakou opravdu působivou technologií, ale pomysleli jste na dopady na obyvatelstvo?“</p>
<p>Jeho blahosklonný tón mě naplnil hořkostí. „Prakticky na nic jiného nemyslím, doktore.“</p>
<p>„Co by nám mohli Pozemšťané udělat horšího než to, nad čím tu přemýšlíme? Všichni jsme viděli zkázu v Melas Dorsa – ale to neznamená vůbec nic v porovnání se stovkami stanic čelících otřesům.“</p>
<p>Charles zvedl ruku jako ve škole. „Můžu na to odpovědět?“</p>
<p>„Ovšem,“ přisvědčila jsem.</p>
<p>„Kobylky jsou jen začátek. Za pár měsíců budou schopni změnit Mars v hořící oharek. Pokud vám to není dost, tak by nás třeba mohli hodit do Slunce nebo vystřelit do vesmíru.“</p>
<p>Wachsler zbledl, ale zmocnil se ho vztek. Očividně mu nedocházelo, o čem to Charles mluví, a považoval to za silně přehnané. Nedůvěřivě přimhouřil oči. „A tomu skutečně věříte?“</p>
<p>Abdi řekl: „Můj milý doktore, připadalo vám snad příliš banální pohnout měsícem a přemístit ho v jediném okamžiku do těsné blízkosti Země?“</p>
<p>„Vím jen to, co mi bylo řečeno,“ prohlásil Wachsler umíněně.</p>
<p>„Já tam byl,“ ozval se Leander. „A Charles rovněž.“ Wachsler pokrčil rameny. „Tak dobře. Paní viceprezidentko, znám své povinnosti. Ale musím vyjádřit své ohromení nad tím, že zvažujete tak ničivou akci, a přitom se nikdo nezeptá Marťanů, co si přejí.“</p>
<p>„Přála bych si, abychom na to měli čas,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Ne, nepřejete,“ namítl Wachsler. „Ne doopravdy. Pokud by se Marťané postavili proti tomuto plánu, pokud by chtěli zůstat tam, kde jsme…“</p>
<p>„Mohla by to být sebevražda,“ dokončil Charles místo něj.</p>
<p>„Máme právo vybírat si svůj osud?“ zeptal se Wachsler vášnivě. „Nebo si snad myslíte, že můžete volit za nás, protože jste o tolik lépe informováni?“</p>
<p>Na to neexistovala žádná rozumná odpověď. Wachsler naše dilema dokonale vystihl. „Doufám, že nás budou soudit méně tvrdě, doktore Wachslere,“ řekla jsem tiše.</p>
<p>„S tím nepočítejte, paní viceprezidentko,“ odpověděl.</p>
<p>Charles se zdržel po skončení schůzky. Aelita zůstala také. „Nemluvili jsme o Iljovi,“ řekl.</p>
<p>„Raději bych to nedělala,“ hlesla jsem.</p>
<p>„Doktor Abdi mi to připomněl… Chtěl bych vyjádřit hlubokou účast. Byl to úžasný člověk.“</p>
<p>„Prosím.“ Odvrátila jsem se. Od Charlese mi to připadalo ještě nesnesitelnější.</p>
<p>„Obviňuješ mě z jeho smrti?“ zeptal se nešťastně.</p>
<p>„Ne, jak bych mohla?“</p>
<p>„Kdybych býval zemřel před deseti lety, nic z toho by se nestalo… Ne takhle.“</p>
<p>„Co to má být za megalomanii?“</p>
<p>„Bez mého přispění bychom nepostavili deformátor ještě dalších pět či deset let. Země by ho měla jako první.“</p>
<p>Zírala jsem na něj a uvažovala, jestli si dokážu udržet svou masku výkonnosti a neutrality. „Pak jsem vinna stejně jako ty.“</p>
<p>„Potřebuju to vědět. Protože pokud mě z toho viníš, myslím, že to nesnesu. Vážně.“</p>
<p>V očích měl slzy. Odvrátila jsem se. Rozhodně jsem ho nechtěla v tom stavění citů na odiv napodobit. „Dej se dohromady,“ řekla jsem trochu drsně.</p>
<p>„V životě jsem se necítil tak vyrovnaně, nikdy jsem neměl v hlavě tak jasno.“</p>
<p>„Já tedy nemám v hlavě jasno a nejsem zrovna ve vrcholné formě. Prosím. <emphasis>Prosím</emphasis>.“ Bouchla jsem pěstí do stolu. „Prostě už toho nech.“</p>
<p>„Nechám,“ slíbil.</p>
<p>„Před pár hodinami jsem mluvila s Ti Sandrou.“ Polkla jsem a pokusila se znovu nabýt rovnováhy. „Musíme si zvolit místo, kam Mars přesuneme, až nadejde čas. Pokud nadejde. A musíme podniknout pokusnou cestu s Phobosem.“</p>
<p>„Na to už jsme mysleli,“ řekl Charles. „Můžeme vzít <emphasis>Merkur </emphasis>s původním deformátorem na Phobos během pár dnů. Větší deformátory necháme tu.“</p>
<p>„Musíme deformátory a mysliče rozptýlit pro případ, že by Země podnikla další, přímější pokus zastavit nás.“</p>
<p>Charles pohlédl stranou. „Mohli bychom veškeré naše zařízení zničit. Poskytnout Zemi důkaz.“</p>
<p>„Udělala bych to okamžitě, pokud by byla naděje, že nám Země uvěří. Nemůžou. V sázce je příliš mnoho. Všechno se teď řídí politikou přežití.“</p>
<p>„Jen jsem myslel, že bych to měl navrhnout. Zabil bych se, kdybych věděl, že tím něco změním. Kdybych tím mohl zmírnit tvůj žal.“</p>
<p>Upřela jsem na něj hněvivý pohled. „Osobně bych vás všechny zabila, kdyby…“ Vlastní přiznání mě zaskočilo a poslední slova jsem řekla slabě, jako by mi náhle došel dech. Charles se ale nezdál překvapen ani otřesen.</p>
<p>„Záviděl jsem Iljovi. Pamatuju si tě před mnoha lety,“ řekl po dlouhé odmlce. „Od té doby jsem poznal mnoho žen, ale žádná neměla tvé odhodlání jít za svým cílem, tvé přesvědčení.“</p>
<p>„Odhodlání?“ přeptala jsem se. „Přesvědčení?“</p>
<p>„Řekl jsem si tehdy: ‚Ta je stejně šílená jako ty.’“</p>
<p>„Ježíši!“ Nuceně jsem se zasmála.</p>
<p>„Věřil jsem, že můžu vychýlit z rovnováhy staletý řád, zjistit, jak funguje vesmír. A ty… Kdysi jsem řekl, že se staneš prezidentkou Marsu. Pamatuješ?“</p>
<p>„Nahlédnu do svých deníků a ověřím si to,“ odpověděla jsem. „Možná by ses jednou mohl živit věštěním z karet, až se tohle všechno přežene.“</p>
<p>„Nikdy se to nepřežene,“ pravil. „Takhle převratné události nikdy nekončí. Nikdy ses mě nezeptala na mou ženu.“</p>
<p>„Nic mi do toho není.“</p>
<p>„Byla to milá žena, pravá Marťanka. Stála mi po boku po tři roky. Měla silný smysl pro povinnost a opravdu se snažila. Ale nakonec ode mě odešla. Řekla, že nikdy nevěděla, kde vlastně jsem a na co myslím.“</p>
<p>„To je mi líto,“ řekla jsem. „Zjevně se k tobě nehodila.“</p>
<p>„Ne.“ Odvrátil se a jako by se náhle shrbil. Napadlo mě, že ho spojení s QL musí vyčerpávat.</p>
<p>Potřebovala jsem, abychom se oba vrátili k původnímu tématu. „Kam by se měl Mars vydat?“</p>
<p>Charles se narovnal a připojil svůj panel k hlavnímu displeji. „Aelito, tady jsou přibližné souřadnice a čísla hvězd. Spoj se s astronomickou knihovnou.“</p>
<p>Aelita graficky znázornila shluk hvězd nahuštěných na sebe.</p>
<p>„Nestačí přestěhovat se o pár světelných let dál. Při současných možnostech stopování a měření by nás Země dokázala najít kdekoli v okruhu stovek světelných let. Pokud se vůbec budeme stěhovat, podnikneme to proto, že Země prokazatelně udělá všechno pro naše zničení… A nepřestane.“</p>
<p>Holé vyjádření našeho dilematu mě pokaždé roztřáslo.</p>
<p>„Takže navrhuju opravdu velký skok. Prohlédl jsem si poslední průzkumy, zadal jsem je ke zpracování Aelitě a našli jsme svého kandidáta. Je to nejlepší ze všech možných míst v galaxii. Asi deset tisíc světelných let odtud, o pět tisíc světelných let blíž k centru galaxie. Úzké, omezené hvězdné mračno, oddělené od okraje spirálního ramene galaxie. Hustá hvězdokupa, o pár miliard let mladší než většina hvězd v blízkosti našeho Slunce, stabilní a bohatá na kovy. Krásná obloha, jasné noci.</p>
<p>Prohledal jsem Katalog galaktické přehlídky č. 22 a našel jsem tam žlutého trpaslíka o velikosti asi devíti desetin Slunce s poruchami, které svědčí pro čtyři velké planety. Pochopitelně jde o neprozkoumané skalnaté světy. A v téže oblasti se nachází asi tucet podobných hvězd. Dávám ti je,“ uzavřel. „Všechna mračna a hvězdy, květiny do nové zahrady.“ Pozorně se na mě zahleděl. „Vyber si. Staň se matkou nového Marsu.“</p>
<p>Vzpomněla jsem si na dávné květiny, které mi Charles daroval u Trés Haut Médoc, květy ze dna Skleněného moře. Teď mi nabízel kytici hvězd. Při vší mé únavě a žalu mi ještě pořád dokázal vyrazit dech.</p>
<p>„Chci se omluvit,“ řekla jsem. „Byla jsem na tebe hrubá. Odvedls úžasnou práci.“</p>
<p>„Díky.“ Jeho tvář se rozjasnila, hleděl na mě s jemnou naléhavostí. Ještě pořád bylo v mé moci potěšit ho. Nad Iljou jsem takovou moc nikdy neměla, a možná právě proto jsem ho milovala.</p>
<p>Dívala jsem se na kruh blikajících hvězd na okraji té prodloužené kapky.</p>
<p>„Musíme si zamluvit místa předem?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Příštího dne jsme se s Dandym a Lieh přišli podívat, jak pokračuje stavba dvou velkých deformátorů, a přerušili jsme tam hádku. Centrální laboratoř byla před týdnem dokončena, veškeré přístroje propojeny a pohromadě v jedné místnosti, dokonce už provedli několik jednoduchých pokusů s přeměnou malých vzorků kyslíku na antikyslík. Když jsme vešli do laboratoře, uslyšela jsem Leanderův zvýšený hlas.</p>
<p>„Copak nikdo nechápe, proti čemu stojíme?“</p>
<p>Mitchell Maspero-Gambacorta a Tamara Kwangová zaujali postavení proti Charlesovi, Leanderovi a Royceovi. Kwangová mě zahlédla a nasadila ledový výraz. Maspero-Gambacorta potřásl hlavou a polohlasně zaklel, otočil se a dřepl si na nízkou lavici sloužící jako podstavec pro větší odsávače silového šumu. Royce sebral svůj panel a nějaké nářadí a zřejmě se chystal odejít, ale rozmyslel si to a zůstal rozpačitě stát s plnýma rukama. Leander zčervenal rozčilením, Charles si objímal rukama koleno a působil klidně, dokonce trochu odtažitě, jako by se ho hádka netýkala.</p>
<p>„Neshody?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Nic, s čím bychom si neporadili,“ zareagoval Leander až příliš kvapně.</p>
<p>„Tamara a Mitchell si myslí, že bychom měli výsledky našeho výzkumu předložit veřejnosti,“ řekl Charles.</p>
<p>„Je to nejrozumnější věc, jakou můžeme udělat,“ prohlásila Kwangová.</p>
<p>„Nic z toho není rozumné,“ zamumlal Maspero-Gambacorta a založil si ruce.</p>
<p>„Komu bychom to měli říct nejdřív?“</p>
<p>„Zemi, jak jinak,“ odpověděla Kwangová. „Mám na Zemi přátele, lidi, kteří by nám mohli pomoct tyhle záležitosti trochu utřídit, politické problémy, nedorozumění…“</p>
<p>„Nedorozumění?“ opakovala jsem.</p>
<p>„Nejsem pitomá,“ bránila se Kwangová. „Vím, jaká je naše situace, ale kdybychom si mohli promluvit, najít společnou řeč… Cítila bych se mnohem líp…“ Její hlas se vytratil, sklopila hlavu.</p>
<p>„Už jsme to probírali tolikrát,“ ozval se Leander.</p>
<p>„Je to problém zpětné vazby,“ dodal Charles.</p>
<p>„Já vím!“ vykřikla Kwangová a zaťala pěsti. „Mohli by nás zabít, kdyby si mysleli, že bychom my dokázali zabít je… Ale přece nás nebudou zabíjet, když jim bude jasné, že přijdeme nejdřív za nimi. Nemůžeme jim prozradit, co víme, protože víme, jak je zabít. A když jim to prozradíme, budou oni vědět, jak zabít nás. To <emphasis>nedává smysl!</emphasis>“</p>
<p>„Souhlasím,“ přisvědčila jsem. „Nejlepší řešení je nechat věcem volný průběh, nechat je vychladnout.“</p>
<p>„Tím, že utečeme?“ zeptal se Maspero-Gambacorta. „To nevypadá právě dospěle.“</p>
<p>„Máte lepší nápad?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl. „Tucet lepších nápadů. Žádný z nich se ale nezamlouvá Charlesovi ani Stephenovi.“</p>
<p>„Tak povídejte,“ vybídla jsem ho. „Možná je dokážu ocenit.“</p>
<p>Nešťastně zkřivil tvář. „Tak dobře, jsou idealistické, praštěné, riskantní, nejsou lepší. Ale možná bychom lépe spali, kdybychom je vyzkoušeli!“</p>
<p>„Ale tady nejde o to, abychom lépe spali,“ namítla jsem. „Jde o to, aby Mars přežil a aby mohl žít svobodně.“</p>
<p>„Všichni pracujeme, jak nejvíc můžeme,“ vyhrkla Kwangová. „Nemyslete si, že neodvádíme poctivou práci jenom proto, že nesouhlasíme.“</p>
<p>„To mě ani nenapadlo,“ řekla jsem. „Když přijdete s nějakým lepším návrhem – ať už bude idealistický nebo cynický nebo kdovíjaký –, dejte mi vědět.“</p>
<p>Royce se rázně posadil a prohlásil: „Tak dobře. Hotovo? Nemohli bychom teď pokračovat v práci?“</p>
<p>„Zbývají nám nějaké čtyři týdny, potom už nebudeme mít vůbec žádná tajemství,“ pravila Ti Sandra na úvod naší příští každodenní soukromé konference. Byla jsem v pokoji sama, jen s dutými zvuky probíhající výstavby, které se z půdy přenášely do tunelů. Sledovala jsem Ti Sandřin repertoár výrazů, jako bych pátrala ve tváři modly, doufajíc v nějaké vodítko. „Nastal čas na průzkum. Vezměte Phobos na určené místo. Lidé si všimnou, že jsme si vypůjčili měsíc, takže ho musíme vrátit zpátky dřív, než někdo spustí poplach. Ten výlet může trvat nanejvýš pět hodin.“</p>
<p>„Probírali jsme s Charlesem podrobnosti. Myslí si, že bychom to mohli dokázat,“ řekla jsem. „Ráda bych jela s nimi.“</p>
<p>„Proč?“ zeptala se Ti Sandra.</p>
<p>„Nemohla bych poslat Mars někam, kde jsem sama nikdy nebyla.“</p>
<p>„Tým Jedna z toho raní mrtvice.“</p>
<p>„Tak jim to prostě neřekneme,“ navrhla jsem.</p>
<p>Ti Sandra nad tím chvíli přemítala, zvažovala rizika a výhody. „Tak běž s nimi. Potřebuju někoho, komu můžu bezvýhradně věřit. Pokud jde o mě, jsme z jedné krve.“</p>
<p>„Díky,“ řekla jsem.</p>
<p>„Chtěla bych jednu skupinu s deformátorem umístit i na Deimos. Kdybyste se nevrátili nebo dorazili příliš pozdě, přesuneme Deimos do Pásu, schováme ho a připravíme se na nejhorší.“</p>
<p>Představa použití Deimosu jako zálohy – proč, to nebylo potřeba vysvětlovat – mi připadala téměř přirozená, ani v nejmenším mě nerozrušila.</p>
<p>„Povíme jim, že se Phobos stěhuje?“</p>
<p>„To bychom měli,“ odpověděla. „Ale jestli uvěří, že na ně nechceme zaútočit, to nedokážu předvídat.“</p>
<p>Pověděla jsem jí o Wachslerových neustávajících námitkách, o rostoucím odporu mezi Olympany a některými z našich nejbližších rádců a pomocníků.</p>
<p>„Přesně jak jsem čekala,“ přikývla. „Hned bych se přidala k tobě, kdyby to šlo. Pomohla bych ti hájit naši věc důrazněji. Ale ty to dokážeš. Však ono jim to brzy dojde.“</p>
<p>Připadalo mi, že můj pocit naléhavosti se možná prostřednictvím videokomunikace nepřenáší. „Možná to nebude zas tak snadné. Uvědom si, co navrhujeme.“</p>
<p>„K smrti mě to děsí,“ přiznala Ti Sandra. „Třeba jsou tak vyděšení, že si radši přejí důvěřovat Zemi?“</p>
<p>„Je to přirozená reakce.“</p>
<p>„Copak každý tak rychle zapomíná?“</p>
<p>„Doufám, že ne,“ řekla jsem.</p>
<p>„Někteří lidé toho moc neztratili,“ pravila Ti Sandra hořce. „Jen bojuj dál, přesvědčuj je, Cassie. V těch, kdo jdou za tebou, udržuj nadšení. Vysílej je ven jako misionáře, pokud je právě můžeš postrádat.“</p>
<p>„Další kampaň,“ vzdychla jsem.</p>
<p>„Nikdy to neskončí,“ přitakala Ti Sandra.</p>
<p>„Občas si připadám jako netvor, už když o tom jen přemýšlím. Nemohli bychom aspoň prozkoumat, jestli by se nedal zorganizovat plebiscit?“</p>
<p>„Kolik času máme?“</p>
<p>„Charles dává Zemi asi měsíc, možná dva, s těmi vodítky, která mají… A nevylučuje možnost, že tu máme špióny. Může to přijít mnohem dřív. Ach bože. Prakticky nemáme na vybranou.“</p>
<p>„Přesně tak,“ přisvědčila Ti Sandra. „Ty i já jsme postradatelné. Pracujeme na záchraně všech ostatních. Pamatuj na to, zlato.“</p>
<p>„Tolik tě tu potřebujeme!“ Zlomil se mi hlas. „Už nezbývá skoro nic, co by mě udrželo v chodu.“</p>
<p>„Hojím se, jak nejrychleji to jde. Vydrž. Jsi silná.“</p>
<p>Třiadvacátého vodnáře, pár hodin před rozbřeskem, nasedlo pět členů z týmu Předmluvy – Charles, Leander, já a dva astronomové – do traktoru a ujelo kilometr po nově postavené silnici z Kaibabu k tajné startovací základně <emphasis>Merkuru.</emphasis></p>
<p>S astronomy jsem se seznámila před dvěma hodinami. Právě přicestovali z Marťanské univerzity Sinai. Starší z nich, Jackson Hergesheimer, se zabýval studiem planet mimo Sluneční soustavu. Původně pocházel z Měsíce a neměl žádnou příslušnost k SR. Univerzita ho pozvala na fakultu před dvaceti lety. Byl vysoký, sukovitý, šedovlasý, s ustaraným opičím obličejem a velkýma rukama.</p>
<p>Jeho asistentka, Galena Cameronová, přišla před pěti lety z Pásu studovat na Univerzitě Tharsis. Specializovala se na projekty vesmírných observatoří. Některé součásti zařízení, které jsme s sebou vezli, patřily jí: prototypy senzorů Marťanského supraplanárního galaktického snímače, což byl prestižní projekt několika SR, jehož zahájení bylo za posledních pět let devětkrát odloženo. Na Hergesheimera zřejmě náš plán neudělal velký dojem – předpokládám, že se snažil zakrýt strach. Zato Cameronové se na obličeji objevil ruměnec a neustále neklidně pohybovala rukama.</p>
<p>Zpevněná startovací plocha se objevila ve světle našich reflektorů jako dlouhý temný pahorek. <emphasis>Merkur </emphasis>spočíval pod obyčejnou nepromokavou plachtou v barvě okolní půdy – to nejprostší zamaskování. Očividně tady byl učiněn jen jakýsi bezmyšlenkovitý pokus o ukrytí. Právě tak zřejmé ovšem bylo, že by pozorovatelé z Pásu nebo Země nebo z míst mezi nimi museli prohledat stovky podobných startovacích ploch. Oběžná dráha Marsu byla dosud otevřená pro všechny bývalé SR, z nichž leckterá tvrdohlavě trvala na zachování vlastních flotil. Start raketoplánu z místa, které se vydávalo za znovuotevřenou důlní stanici na Kaibabské plošině, stěží mohl upoutat něčí pozornost.</p>
<p>Řidička traktoru Wanda, podsaditá svalnatá žena v jasně zeleném termoobleku, se na nás ohlédla přes rameno a usmála se. „Musíte se dostat nahoru do třiceti minut. Jakmile budete na oběžné dráze, vyžádáte si přímou linkou povolení. Až se budete vracet, použijeme totéž spojení a sdělíme vám místo přistání. Neradi bychom, kdyby Pozemšťané vystopovali <emphasis>Merkur </emphasis>až k Předmluvě.“</p>
<p>‚Přímá linka’ bylo kódové označení okamžité komunikace za použití deformátoru. Budeme používat ‚přímou linku’ poprvé, ale jen z oběžné dráhy.</p>
<p>Charles jí poděkoval a poklepal ji po rameni. „Wanda nám dělala řidičku i na prvním výletě,“ řekl. „Stávají se z nás staří kozáci.“</p>
<p>„Na nic se nevyptávám.“ Wanda si nás jednoho po druhém změřila pohledem hnědých očí, na rtech jemný pobavený úsměv. „Těší mě, když se o výsledcích dozvím ze zpráv.“</p>
<p>„Tentokrát doufám žádné zprávy nebudou,“ pravil Charles. „A dnes už se nic víc nedozvíš.“</p>
<p>„Ach…“ udělala Wanda zklamaně. Vysunula od nás k <emphasis>Merkuru </emphasis>přetlakovou chodbičku, všichni jsme jí po čtyřech prolezli. Charles a Leander opatrně vyložili zařízení.</p>
<p>Pomáhala jsem přenášet QL myslič a překladač. Pak jsme zavřeli vstupy a připravili se na start.</p>
<p>Čekali jsme napjatě na zážeh raket, uloženi bok po boku ve dvou řadách v úzkých sedadlech. Od svého výletu na Zemi jsem na oběžnou dráhu neletěla, a od té doby jako by uběhly celé věky.</p>
<p>„Je načase povědět vám něco o samotném skoku,“ promluvil Charles. Otočila jsem se k němu a k Leanderovi po své levé straně. Leander zvedl hlavu a zazubil se. „Nejde tam jenom o čaj a sušenky. Míním pro cestující.“</p>
<p>„Tak co jsi vynechal?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Po dobu několika minut během výletu a několik minut po něm nebudeme mít žádnou elektřinu. Žádné vyhřívání, ani ve skafandrech, prostě tak nějak. V kabině možná bude trochu dusno, ale vyrobili jsme mechanický čistič bez elektronických částí, tak bychom se těch deset nebo patnáct minut měli vyhnout větším potížím.“</p>
<p>„Proč ten výpadek?“</p>
<p>„Nevíme. Kromě toho budete cítit mírnou nevolnost. Ta brzy přejde, ale vaše neurony se budou chovat jakoby zpomaleně. Trochu jako byste ztratili vědomí, ale přitom nějakým způsobem pořád vnímali, co se děje. Organismu se to nelíbí. Jinak, až na tyhle zanedbatelné maličkosti, je všechno tak, jak jsme inzerovali.“</p>
<p>Položila jsem se zpátky na lehátko. „Proč ses o tom nezmínil dřív?“</p>
<p>„Měli jsme tam starostí nad hlavu.“ Mávl rukou zhruba směrem k laboratoři. „Co by na to řekl Wachsler, kdybychom mu tohle všechno prozradili?“</p>
<p>„Asi by ho trefil šlak,“ připustila jsem. „Ale co to bude znamenat pro celý Mars – pro podporu života, nemluvě o duševních stavech lidí?“</p>
<p>Leander přerušil hrozící dlouhou debatu. „Za týden nebo za dva to možná nebude podstatné. Myslíme si, že se to dá upravit. Zvládneme to. Ale protentokrát… se připravte.“</p>
<p>„Ještě něco, co bych měla vědět?“</p>
<p>„Neucítíš ani cuknutí. Nejplynulejší jízda ve vesmíru,“ slíbil mi Charles.</p>
<p>Lidského pilota z první výpravy nahradili oddaným marťanským mysličem. Upozornil nás minutu předem. Potom se ozvala řada hlasitých třesknutí podobných výstřelům, naše plavidlo se zvedlo na sloupu plamene a dýmu, start nás zatlačil do sedadel. Okénky a na videodispleji jsme viděli, jak se Mars vzdaluje. Malá loď se obrátila a zamířila k šedočernému měsíci a my mohli vychutnat pár minut klidu, zatímco nás nesla vysoko do úsvitu.</p>
<p>Cameronová zvedla hlavu ze sedadla, jak jí pásy dovolily, a usmála se na mě. „Chtěla jsem vám říct, jaká je to pro nás – pro mě – čest, že se můžu účastnit téhle mise. Je to neuvěřitelné. Naprosto fantastické. Děsí mě to.“</p>
<p>Vrátila jsem jí nejpovzbudivější úsměv, jaký jsem svedla. To, k čemu jsme se chystali, překračovalo meze mé představivosti – byť nikoli výpočetní možnosti mého doplňku.</p>
<p>Jelikož nedojde k žádnému zrychlení a nebude spotřebována žádná síla, vstoupí do hry velmi odlišné pojetí síly a práce, založené výhradně na úpravě deskriptorů, jak jsme pozorovali v experimentu. Přeloženo do známých pojmů, přemístění Phobosu o deset tisíc světelných let bude vyžadovat, abychom z galaktické pokladny ukradli množství energie, jaké by hvězdě podobné Slunci vystačilo na několik let.</p>
<p>Přiblížení k měsíci se zdálo pomalé jako postup ledovce. Phobos se během hodiny, než jsme se opět vnořili do stínu Marsu, změnil z jasné tečky v tmavou šmouhu.</p>
<p>Snižování rychlosti bylo prudší než start, hlasité, krátké a hněvivé, zanechalo mi modřiny na loktech v místech, kde jsem se opírala o málo vypolstrované kovové tyče. Klouzali jsme pár set metrů nad zvětralým povrchem Phobosu, nad šedými a černými skvrnami dávných kráterů, rýh, jam a šrámů z dob raného dolování a průzkumu.</p>
<p>Měli jsme se usadit na staré důlní základně poblíž Stickneyho kráteru, pořád ještě provozuschopné, ale obydlené už jen arbeitry.</p>
<p>Pokud by došlo k útoku na <emphasis>Merkur</emphasis>, měli bychom větší naději na přežití takhle zahrabaní pod pustým šedivým povrchem malého měsíce.</p>
<p>„Tady,“ ozval se Leander. Charles se posadil. Na strmé stěně nepravidelné mísy Stickneyho kráteru co pár vteřin zablikal přistávací maják, tak jak to dělal už celá desetiletí. <emphasis>Merkur </emphasis>s trhnutím změnil kurz. Nebezpečnou rychlostí jsme se blížili k majáku.</p>
<p>„Hledám kotvicí body,“ oznámil nám myslič.</p>
<p>Další natřásání při snižování rychlosti, pak mírný náraz, jak <emphasis>Merkur </emphasis>dosedl. Zkontrolovali jsme všechny systémy stanice, zjistili, že jsou v přiměřeně dobrém stavu, a vystrčili přechodový tunel.</p>
<p>Charles si uvolnil ochranné pásy, já ho napodobila, volně jsme se vznesli. „Zásoby na tři dny,“ pravil s pokřiveným úšklebkem, když mě vedl do skladu.</p>
<p>„Bude to stačit?“ zeptala se Galena Cameronová s tváří úzkostlivě staženou.</p>
<p>„Doufáme, že odtud do pěti hodin vypadneme,“ zavolal Leander z paluby nad námi.</p>
<p>Hergesheimer se nespokojeně zašklebil. „Mohli bychom tu strávit výzkumem deset let a stejně bychom nevěděli dost.“</p>
<p>„Tunely jsou studené a ne právě pohodlné, ani na těch pár hodin,“ vysvětlil Leander. „Nejsou stavěné na návštěvy.“</p>
<p>Lezla jsem přechodovým tunelem za Charlesem a málem jsem narazila do starého arbeitra, pokrytého vrstvou prachu. Vznášel se v koutě, měl velikost i barvu plyšového medvídka, odrbané, milované hračky, jeho staré senzory se s tichým kvíkáním otáčely, když si nás prohlížel.</p>
<p>„Toto zařízení vyžaduje opravu,“ prohlásil tlumeně.</p>
<p>Charles se v komoře otočil, aby na mě viděl, a já se poprvé po mnoha týdnech usmála, když jsem si vzpomněla na Trés Haut Médoc. Oplatil mi úsměv a bolestně sebou cukl, když ho to zatahalo za nanonáplasti. „Opravdu bychom se o své sirotky měli starat líp,“ řekl.</p>
<p>Hergesheimer proklínal nedostatek portů vhodných pro zapojení senzorů a Leander nařídil malému arbeitrovi, jehož úkolem bylo odebírání vzorků z vrtu, aby vytvořil nové. Vzali jsme s sebou opravářské soupravy a většina staničních arbeitrů se začala okamžitě opravovat a modernizovat. Galena Cameronová se usadila v malé studené krychlové kabině a dohlížela na instalaci senzorů a teleskopů, načež je testovala pomocí simulovaných cílů a údajů.</p>
<p>Pro tu chvíli jsem téměř neměla co na práci. Pomáhala jsem Leanderovi tak, že jsem seděla v hlavní kontrolní místnosti ve tvaru hvězdy a pozorně sledovala tlakové poměry; samotnému výstražnému systému stanice jsme nemohli příliš důvěřovat, dokud nebude dokončena modernizace. Zabrala jsem jeden cíp hvězdy. Charles se v dalším cípu staral o svůj QL myslič. Nahnul se přes roh, k týlu hlavy měl připojené optické kabely. „Je v rauši.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Myslič. Měl bych mu dát nějaký úkol, aby se soustředil, než vyrazíme. Je teď někde mimo a dělá něco, co nikdy nebudeme potřebovat.“</p>
<p>„Můžeš ho dostat zpátky?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Samozřejmě. Jen to chvíli potrvá, než zaženu všechny jeho koně do ohrady. Co tvůj doplněk?“</p>
<p>„Vlastně je teď potichu,“ odpověděla jsem. „Myslím, že už ho začínám zvládat.“</p>
<p>„Dobře.“ Pohlédl na stěnu za mnou, jako by tam někoho viděl. Pocítila jsem nutkání také se ohlédnout, ale věděla jsem, že jsme ve velínu sami. „Casseio, já nevím, co to se mnou provede. Pokaždé, když QL vedu, reaguju na to trochu jinak. Určitě to není…“ Zdálo se, že nemůže najít správný výraz. Zakýval prsty ve vzduchu.</p>
<p>„Příjemné?“ nabídla jsem.</p>
<p>„Možná až příliš příjemné,“ řekl. „Jako když člověk propadne špatnému návyku. Jako když se přidá k partě bláznivých géniů. Vždycky je tam něco okouzlujícího, řešení všeho…“</p>
<p>„To, co by se ti líbilo,“ zašeptala jsem.</p>
<p>„Přesně. Moje slabost. Jdu za tím a skutečnost zmizí jako přízrak, zanechá po sobě jen pocit úplnosti. QL se žene za jinými pravdami, za věcmi, které lidskému mozku neprospívají. Matematické odbočky, po nichž se nikdy nevydáme, logické systémy, které nás skutečně zraňují. Musím se hlídat, jinak bych už po návratu nebyl k ničemu. Pro tebe ani pro nikoho jiného.“</p>
<p>„Vždycky budeš užitečný,“ ujistila jsem ho.</p>
<p>„Ne nutně. Jen jsem se chtěl zeptat… Smím se soustředit na tebe? Ve skutečnosti nemám nic kromě té práce a tebe. Soustředit se na práci, to je pořád dokola, neproduktivní.“</p>
<p>„Co tím myslíš, <emphasis>soustředit se?</emphasis>“</p>
<p>„Cíl,“ vysvětlil. „Něco skutečného, co pro mě má cenu.“</p>
<p>Ta žádost mě hluboce znepokojila. Rozhodla jsem se, že mu musím hned teď položit otázku, i kdyby se měla zdát trapná. „Chceš mě svádět, Charlesi?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl. Po tváři mu přelétl mráček, odvrátil se. „Potřebuju silného přítele. Doufám, že teď je to jasné. A přiměřené.“ Zhluboka se nadechl. „Casseio, nemohl bych teď na tebe dorážet, to by bylo odporné… Pořád ještě truchlíš.“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčila jsem.</p>
<p>„Potřebuju někoho, komu na mně záleží víc než jenom po pracovní stránce. Aby mě přivedl zpátky. <emphasis>Mě. </emphasis>Ne nějaký výsledek splynutí s QL, ne nějakého intelektuálního mutanta.“</p>
<p>„Záleží mi na tobě,“ řekla jsem. „Jsi důležitý sám o sobě. Cením si tě.“</p>
<p>Jeho výraz změkl. Už zase jsem cítila svou moc nad ním, až mě to děsilo. „Přesně o to mi jde,“ prohlásil. „Ale neboj se. I kdybych sám sebe ztratil, to, co zbude, nás dostane zpátky. Tamara nebo Stephen můžou později zaujmout moje místo. Na tom velkém výletu.“</p>
<p>„Je to až tak nebezpečné?“</p>
<p>„Nemyslím,“ odpověděl. „Ale pokaždé je to o něco těžší. Cizí skutečnosti jsou velmi podmanivé.“</p>
<p>„Nebezpečné skutečnosti.“</p>
<p>„Tak,“ přisvědčil. „Zamilovat se do jiné reality… Zařídit všechno tak, abych se s ní mohl oženit. A dostat košem.“</p>
<p>Leander vstoupil do velínu zdola, při nízké přitažlivosti měsíce lehce šplhal pomocí rukou. „Galena a Jackson jsou připraveni. Propojil jsem náš deformátor přímo s velkým deformátorem Předmluvy. Dostáváme správné signály. Nezaručuju spojení po přesunu, ale pravděpodobně ho dokážu obnovit, až se vrátíme.“</p>
<p>„Je to všechno tak primitivní,“ poznamenal Charles.</p>
<p>„Snažím se, co to jde,“ zazubil se Leander. „Jakmile budete připraven, kapitáne, můžeme jet.“</p>
<p>Galena Cameronová se spustila do řídicí místnosti shora, obratně se vyhnula Leanderovi a zastavila se čelem ke mně. „Paní viceprezidentko…“</p>
<p>„Casseio.“</p>
<p>„Jsme připraveni. Máme jasný výhled ven, zařízení se propojilo a místní arbeitři zřejmě fungují.“</p>
<p>„Povězte Marsu, že jdeme na věc,“ požádala jsem Leandera.</p>
<p>„Pět hodin?“ zeptal se.</p>
<p>„Pokud se nám podaří zakřivit všechny deskriptory naráz,“ řekl Charles. Hergesheimer se vmáčkl za Galenu, obličej se mu leskl potem. Měl hrozný strach.</p>
<p>Připadala jsem si klidná. Odstrčila jsem se od pultu a podala Charlesovi ruku. Pevně mi ji stiskl. „Jsme tu pro tebe,“ ujistila jsem ho.</p>
<p>„Jaké jsou rozkazy, Casseio?“</p>
<p>„Vezmi nás někam hodně, hodně daleko,“ odpověděla jsem. „Někam, kde to bude krásné a bezpečné. Na nějaké <emphasis>nové </emphasis>místo.“</p>
<p>„Myslím, že už to místo mám. Teď mě omluvte.“</p>
<p>Usadil se na židli a připojil si poslední optický vodič, jeho dlouhé prsty se přitom pohybovaly s nacvičenou zručností. Sledovali jsme týl jeho hlavy, šedé nanosponky upevněné k jeho lebce, prameny jeho černých vlasů.</p>
<p>QL myslič, usazený v pevném rámu hlavního řídicího panelu staré důlní základny, vytvořil projekci mnohobarevného představení složitě tvarovaných objektů. Ty předměty měly hrany. Hrany se vyhladily a geometrické tvary se změnily v proměnlivé kapky.</p>
<p>Samotný deformátor ve výklenku pěněné skály o metr dál a odsávače silového šumu, které udržovaly teplotu jeho vzorku atomů na absolutní nule, čekaly na pokyny QL.</p>
<p>Charles zavřel oči.</p>
<p>„Neměli bychom se připoutat?“ zeptala se Galena nervózně, hlasem sotva silnějším než šepot.</p>
<p>„Není třeba.“ Leander si olízl suché rty. „Dělejte cokoli, abyste se cítili pohodlně.“</p>
<p>„Jedeme,“ oznámil Charles.</p>
<p>Šlehla jsem pohledem po obrazech zvenčí, naskládaných jeden na druhém na konzoli, Mars přesně pod námi, srpek Marsu se sluneční korónou zářící na pozadí černi vesmíru, oblaky hvězd podobných špendlíkovým hlavičkám, grafické znázornění cílové oblasti galaxie, znázornění momentálního stavu deformátoru.</p>
<p>QL nyní překládal lidská měření a souřadnice do jazyka deskriptorů. Překladač mluvil jasným ženským hlasem. „Změna deskriptorů částic dokončena. První místo určení, první aproximace, dokončeno.“ Překladač předvedl vlastní odhad, jak se situace vyvíjí: červené linie se rozrůstaly, jak QL přistupoval k deskriptorům v superchlazeném vzorku a prováděl jejich zakřivení, potom aplikoval měnící se vlastnosti vzorku na všechny částice hmoty měsíce i jeho blízkého okolí.</p>
<p>„Budeme potřebovat nejméně půl hodiny, abychom zjistili, kde jsme, a propočítali, jak daleko jsme,“ ozval se Hergesheimer.</p>
<p>„Přesně tak,“ přitakal Leander. Poloha, kterou udali QL mysliči, byla automaticky opravena vzhledem k pohybu cílové hvězdy během deseti tisíc let, po které k nám její obraz putoval rychlostí světla, ale ostatní faktory se daly těžko odhadnout.</p>
<p>V místnosti se udělalo chladněji. Displej potemněl, strnuly mi paže, v zorném poli se mi objevily třásně a pokrouceniny. Neměla jsem dojem pohybu, nevnímala jsem vůbec žádnou setrvačnou sílu. Na rozdíl od čehokoli v lidských dějinách zakřivování nevyžadovalo použití strojního zařízení, nezahrnovalo žádné výbuchy paliva, nevznikala při něm žádná přebytečná energie ve formě tepla nebo hluku. Celý proces byl pozoruhodně málo dramatický. Budou nám to muset vynahradit výsledky…</p>
<p>Displeje znovu naskočily. Měla jsem chladné paže, horké nohy, ale nepřipadala jsem si nemocně. Moji společníci mžourali, otevírali oči, jako by si krátce zdřímli.</p>
<p>Charles slabě zasténal, pak se polohlasem omluvil. „Za minutu budu s vámi,“ řekl.</p>
<p>„Kde jsme?“ zeptal se Leander.</p>
<p>Na obrazech zvenčí jsem neviděla nic kromě hvězd. Mars zmizel. Temnotu v pozadí zato oživovaly husté propletené chumáče matných barev. Některé hvězdy se zdály zamlžené, větší a méně ostře ohraničené. Nikdy v životě jsem takovou oblohu neviděla. Byla překrásná a děsivá. V uších mi zněl tep, v hrdle jsem měla sucho, odkašlala jsem si do hrsti. Na okamžik se mě zmocnil náznak klaustrofobie. Tenhle starý tunel, naše vězení na měsíci, mrňavém, jak už měsíce bývají, ale obrovském, pokud ho považujeme za skálu…</p>
<p>A tahle stará otlučená černá skála cestovala velmi rychle, nepochopitelně rychle.</p>
<p>Nikde do vzdálenosti deseti tisíc světelných let, čili devadesáti pěti tisíc bilionů kilometrů, se nenacházel žádný lidský tvor. Octli jsme se uprostřed hvězdné mlhy o hustotě vakua, kde nebylo vůbec nic jiného, nemohli jsme vědět, kde jsme, mohli jsme být ztraceni…</p>
<p>Donutila jsem prsty rozevřít se a několikrát jsem se zhluboka nadechla.</p>
<p>Hergesheimer s Cameronovou si přitáhli přístroje k sobě a v tichosti chvatně pracovali na obrazech okolí a propočítávání polohy.</p>
<p>Hergesheimer polohlasně zaklel „Potřebujeme lépe specifikovat disperzi téhle skupiny,“ řekl Cameronové a ukázal na věnec pěti hvězd v namodralé mlze. Hbitě začala počítat na panelu, aby předběhla počítače připojené k přístrojům.</p>
<p>„Je to skupina A-dvacet-devět, EGO 23-7-6956 až 60,“ řekla.</p>
<p>„Tady je cíl.“ Hergesheimer sáhl na páčku pod displejem a posunul nám zorné pole, pak ukázal na jasně zářící nezamlženou tečku, zaměřenou křížem, sotva víc než bod na chomáčovité černi. „Jsme o šedesát miliard kilometrů dál,“ pravil a s jistým obdivem dodal: „Na první aproximaci to není špatné.“ Z obdivu však rychle vystřízlivěl. „Ale tohle není žádné házení podkovou. Jsme padesát čtyři miliard kilometrů od oběžné dráhy nejvzdálenější planety.“ Znovu prověřil údaje svých přístrojů, zamračeně pokývl. „Vážení, je-li to důležité po tom, co jsme právě udělali… V naší cílové hvězdné soustavě je sedm planet, tři z toho plynoví obři, velmi mladí, dva až pětkrát větší než Jupiter, čtyři malé skalnaté světy blízko hvězdy, a v mezeře mezi nimi je spousta volného prostoru právě tak na vhodnou oběžnou dráhu, kde nepřekáží nic až na pás rozptýlených asteroidů. Ovšem to nic neznamená, pokud neprovedeme drobnou opravu.“ Hergesheimer se podíval na mě, těžce polkl a přikývl, jako by přiznával, že tohle všechno stojí za špetku skromnosti.</p>
<p>„Charlesi?“ promluvil Leander.</p>
<p>„Zadávám QL opravy a překlady,“ řekl Charles. „Za pět minut se znovu přemístíme.“</p>
<p>Kdesi hluboko ve Phobosu se něco pohnulo a vydalo hluboký vrzavý sten, který připomínal živou nestvůru. Izolované zdi stanice se otřásly. Všichni kromě Charlese jsme si vyměnili znepokojené pohledy.</p>
<p>„Tohle už jsme slyšeli, i když ne tak hlasitě,“ pravil Leander. „Poslední dobou jsme s tímhle měsícem dost cvičili. Působí na něj různé slapové síly.“</p>
<p>„A bude hůř,“ poznamenala Cameronová.</p>
<p>„Nemělo by to dělat potíže,“ ujistil nás. „Ty tlaky jsou minimální. Ovšem hluk je působivý…“</p>
<p>Cameronová se vmáčkla vedle mě. „Mají tu společenskou místnost s přímým výhledem,“ oznámila. „Horníci ji museli přistavět po poslední úpravě plánů. Poslala jsem arbeitra, aby tam vysál prach a zjistil, jestli se dá vnější okenice otevřít. Doktor Hergesheimer nebude potřebovat mou pomoc, dokud nedorazíme na místo – všechno teď běží automaticky. Ráda bych si tu jízdu opravdu prožila… A ráda bych měla společnost. Potřebují vás tu?“</p>
<p>Charles si nás nevšímal, ale já ho nechtěla opustit. „Běžte,“ řekla jsem. „Já zůstanu tady.“ Cameronová na mě vrhla dychtivý, úzkostný pohled, ustoupila, zatočila se s grácií obyvatele Pásu a vyrazila tunelem k povrchu.</p>
<p>„Je mladá,“ konstatoval Hergesheimer. „Já se už ani nedívám optickým teleskopem, nestojí to za námahu. Očima není nic vidět.“</p>
<p>„Já bych to docela rád viděl přímo,“ ozval se Leander. „Všichni pak vykoukneme, až přesun dokončíme.“</p>
<p>Stále jsem se pokoušela vstřebat představu nesmírného prostoru kolem nás, přítomnost stovek tisíců hvězd, plynová mračna a prach.</p>
<p><emphasis>Vzdálenost není důležitá. Vzdálenost neexistuje, pouze ve formě hodnot deskriptorů.</emphasis></p>
<p>„Jste v pořádku?“ zeptal se mě Leander. Potřásla jsem hlavou. Tváře jsem měla mokré, kulaté lesklé slzy se mi ve slabé gravitaci Phobosu pomalu snášely k nohám.</p>
<p>„Smutná?“ Charles se obrátil ke mně. Tvář měl výjimečně klidnou, nepřirozeně uvolněnou a nezúčastněnou. Uvědomila jsem si, že ho Leanderova otázka vytrhla ze soustředění.</p>
<p>„Ne,“ odvětila jsem. „Pocit měřítka. Je ztracen. Prostě už nevím, co by ve mně vzbudilo bázeň.“</p>
<p>Charles se otočil zpátky, v očích mu mdle zasvitlo. „Stačí udělat chybu, a budeme se bát všichni,“ pravil tiše. „Osudová deformace.“</p>
<p>Zase ten výraz, tak často popíraný. Obrátila jsem se čelem k Leanderovi a dloubla ho prstem do prsou, nepříliš jemně. Zašeptala jsem mu: „To už jsem někdy slyšela. Řekl jste, že to nic neznamená.“</p>
<p>„Charles řekl, že to nic neznamená,“ opravil mě Leander. „Mumlá si divné věci, když je ve spojení s QL.“</p>
<p>„A víte, co tím myslí?“</p>
<p>Leander otráveně zakroutil hlavou. „Kdysi, před lety, jsem si myslel, že vím.“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>„Odvolávali jsme se na osudové zakřivení, abychom se zbavili logických rozporů. Také kvůli vysvětlení, proč nemůžeme cestovat v čase, až na to, že naše okamžité přesuny v prostoru naši polohu v čase svým způsobem ovlivňují. Zdálo se to velmi tradiční a naivní, a přece… Bylo to tak jednoduché.“</p>
<p>„Co bylo jednoduché?“</p>
<p>„S vaším mentálním doplňkem určitě chápete, v čem je problém.“</p>
<p>„Cestování rychlostí, která předežene foton, je v příčinném vesmíru logicky obtížné.“</p>
<p>„O příčinné vztahy ve vesmíru se už přes sto let nikdo nestará,“ řekl Leander. „Ale teorie deskriptorů všechno staví na zcela odlišné základy kauzality, byť příčina a důsledek jsou nakonec omezeny pravidly, jež ovládají interakce deskriptorů.“</p>
<p>Rozuměla jsem jen potud: všechny vnější jevy, veškerá příroda, jsou jen druh závislé proměnné, výsledky funkce deskriptorů. Teď jsem se ztratila v matematických abstrakcích a musela jsem se vrátit zpět. „Tak je tu logický rozpor, nebo ne?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Pravidla funkce deskriptorů jsou jediná skutečná logika,“ odpověděl Leander. „Osudové zakřivení nepotřebujeme.“</p>
<p>„A co to bylo?“</p>
<p>„Nikdy jsme ho neobjevili.“ Leander zdráhavě zavrtěl hlavou. „Netuším, proč se o něm zmínil.“</p>
<p>„Ale <emphasis>co to bylo?</emphasis>“ naléhala jsem.</p>
<p>„Variace na starou mnohomluvnou hypotézu,“ řekl. „Domnívali jsme se, že okamžitý přesun hmoty mimo její momentální informační sféru prostě znamená její znovuvytvoření v cizím vesmíru. Ale žádné důkazy existence jiných vesmírů nemáme.“</p>
<p>Charles se náhle ozval: „Stephene, tohle se mi nelíbí. QL si prohlíží příliš mnoho skutečností.“</p>
<p>Leander se zachmuřil. „Co s tím můžeme udělat?“</p>
<p>„Vydržte,“ odpověděl Charles slabým hlasem. Natáhl ruku, já ji instinktivně uchopila. Vzdychl, bolestivě mi stiskl prsty. „Kruci. Něco nám uniklo.“</p>
<p>Hergesheimer naslouchal se svraštěným čelem.</p>
<p>„O čem to mluví?“</p>
<p>„Přiveďte Galenu zpátky,“ požádal Charles. „Prosím, pospěšte si. Ať se nedívá ven.“ Hergesheimer vyrazil k tunelu.</p>
<p>„Můžu něco udělat, Charlesi?“ zeptala jsem se. Stále jsem ho držela za ruku.</p>
<p>„QL našel nesprávnou cestu,“ řekl. „Nedívej se ven.“</p>
<p>Pocítila jsem bezcílné škubnutí. Druhou rukou jsem se přidržela opěradla Charlesova sedadla. Leander se najednou zdál nezřetelný, jakoby ve stínu, zdálo se, jako by zahýbal za roh. Ústa se mu pohybovala, ale nemluvil, alespoň já ho neslyšela. Kdesi za mnou se ozvalo kvílení, zahalilo mě jako mrak komárů v jeslích plných hladových miminek. Bum, bum, bum, jako bych neustále vrážela sama do sebe, ale přitom jsem se nehýbala a byla jsem tu jen jedna. Hroutící se tvary kolem Leandera mi poskytly vodítko k pochopení toho, co jsem cítila: zdálo se, že je obklopen splaskávajícími nafouklými obrazy, které o něj pleskaly, až sebou škubal a otřásal se: hybnost kolidujících světočar. Místnost byla plná bortících se obrazů minulosti, ale ty pochopitelně nedávaly smysl.</p>
<p>Obrátila jsem pohled k displeji a spatřila přízraky obrazů nevyhovujících elektronice a optice, obrazů, které by nemohly být znovu složeny z počátečního zakódování. Matematika selhávala. Prostředky naší fyziky se staly nedostatečnými. Neviděli jsme, nemohli jsme zpracovat informace, nemohli jsme si znovu představit realitu.</p>
<p>Slabé kvílení zesílilo a stoupalo výš. Pořád do mě pleskaly mé kolidující minulé osoby. Poznala jsem směr, odkud zvuk vychází, a otočila jsem se k němu. Hvězdicovitá místnost měla více rohů a koutů a špatnou perspektivu, úhly nedávaly smysl. Rozeznala jsem jakýsi obrys, Hergesheimerovu tvář pojatou kubisticky a viděnou mnohonásobně jakoby muším okem, pak tvář, která se stala Galenou Cameronovou, načež jsem si dala dohromady hypotézu, že Hergesheimer drží Galenu a ta vydává ten kvílivý zvuk, oči má zavřené a ruce jí poletují kolem obličeje jako mazlíčci, kteří se dožadují pozornosti.</p>
<p>Hergesheimer rty naznačil: <emphasis>Nedíval jsem se.</emphasis></p>
<p>A pak: <emphasis>Ven.</emphasis></p>
<p>A dál: <emphasis>Ona ano.</emphasis></p>
<p>Leander se pohnul a já ho v rozbíhajících se úhlech nemohla najít. Stále jsem držela Charlesovu ruku. Prsty, které jsem svírala, se přesouvaly navenek. Charles držel mou ruku naruby. Nezáleželo na tom.</p>
<p>Veškerenstvo třesklo. Konečný náraz byl příšerný, až se duše otřásla. Připadalo mi, jako by mi rozemleli kosti a svaly na prášek a zase je poslepovali dohromady.</p>
<p>Ve vzduchu se vznášely kapky krve. Zhluboka jsem se nadechla a rozkašlala jsem se z nich. Cosi mi poškrábalo kůži jakoby dlouhými tenkými mělkými tahy žiletkou. Šaty jsem měla také rozřezané; celý vnitřek místnosti se zdál lehce rýhovaný, jako by tu někdo kolem sebe mlátil cepem s ostrým koncem. Leander zasténal a přitiskl si dlaně na tvář. Když je odtáhl, měl je zkrvavené. Hergesheimer objímal Cameronovou a držel ji těsně u sebe. Ležela mu v náručí bez odporu, nehybně. Pořezaná, samá krev.</p>
<p>Charles mi pustil ruku. Tam, kde jsme se drželi, nebyly žádné řezné rány. Hřbet mé ruky připomínal následky kočičího řádění až na místa, kde ho přikrývaly jeho prsty.</p>
<p>Uvnitř velína byla strašná zima. Displeje ani elektronika nefungovaly. Pak všechno naskočilo a my uviděli venku hvězdy a jasné slunce.</p>
<p>Chvíli nikdo nic neříkal.</p>
<p>„Potřebujeme lékařskou péči,“ konstatoval Leander. Prohlížel si vlastní ruce a oblečení se skvrnami od krve. V raketoplánu jsme měli čerstvé soupravy, vydala jsem se pro ně. Připadalo mi, že je nutné, abych se toho ujala a stala se ošetřovatelkou.</p>
<p>Jinak bych mohla skončit jako Galena, pomyslela jsem si, ochablá jako panenka, s pevně stisknutými víčky a ústy sevřenými nad nekonečnou záhadou.</p>
<p>Když jsem se vrátila, Leander s Charlesem byli ponořeni do vážného rozhovoru. Nanášela jsem nanoobvazy pomocí sterilní houbičky přímo z ampulek. Všichni se svlékli, abych je mohla ošetřit. Hergesheimer svlékl Galenu, ta se nijak nebránila. Otřeli jsme se navzájem; samotný dotek působil hojivě a uklidňoval. Úplné orgie léčebné něhy.</p>
<p>Rychlými tahy houbičky jsem Charlesovi nanesla obvazy na paže a obličej. Zavřel oči a těšil se z mé péče.</p>
<p>Hergesheimer položil Galenu do závěsné sítě. Pomalu se do ní snesla a zůstala ležet. „Kde jsme?“ zeptal se.</p>
<p>„Tam, kde jsme chtěli být,“ odpověděl Charles.</p>
<p>„Co se to ksakru stalo?“ pokračoval Hergesheimer.</p>
<p>„QL nás vzal špatnou cestou. Nemohl se odpoutat od nějakých neodolatelných skutečností. Lituju. To samozřejmě není žádná omluva.“</p>
<p>„Prošli jsme odlišným vesmírem?“ zeptal se Leander.</p>
<p>„Nemyslím,“ řekl Charles. „Mělo to něco společného se změnami v geometrii, alterací bozonových světočar. Fotony nabyly nepatrnou hmotnost.“</p>
<p>Leander pravil: „Jde o něco, co bychom vůbec mohli pochopit?“</p>
<p>„Nejspíš ne,“ odvětil Charles.</p>
<p>„Jsme nějak poškozeni? Myslím trvale?“ pokračoval Leander. Věděl, jaké otázky má položit Charlesovi, našemu orákulu, prostředníkovi mezi námi a QL. Já nechala pusu zavřenou a jen poslouchala. Galena nejspíš spala. Hergesheimer visel v jednom koutě hvězdicové místnosti, z místa, kde jsem stála, na něj bylo stěží vidět. Nohama, lehkýma jako oblázky, se opíral o podlahu. Astronomovy oči se zdály netečné, napůl mrtvé.</p>
<p>„Fotony prošly hmotou, ale nezanořily se příliš hluboko. Jen některé z nich nabyly hmotnost. Ne úplně.“ Charles pohlédl přímo na mě, potom na Leandera. „QL tomu nerozumí. Já tomu nerozumím. Myslím, že bychom tím teď neměli ztrácet čas. Už se to nestane.“</p>
<p>„Jak to víš?“ zepal se Leander, přisunul se k němu a zblízka na něj upřel pohled.</p>
<p>„Protože se QL vyděsil,“ odpověděl Charles. „Už tyto skutečnosti nebude zkoumat.“</p>
<p>Utřeli jsme kapičky krve, jak nejlépe jsme dokázali, a vyrobili si nové šaty. Hergesheimer zatím sám pracoval s přístroji. Zastavila jsem Leandera ve spojovací chodbičce k raketoplánu a zeptala se ho: „Nemáte ponětí, co se stalo Galeně? Pořád spí.“</p>
<p>„Nejsem si jist,“ odvětil.</p>
<p>„Dostane se z toho?“</p>
<p>„Doufám že ano.“</p>
<p>„Dokážeme dokončit to, co potřebujeme?“</p>
<p>„Zeptejte se Hergesheimera,“ odsekl nedůtklivě. „Mně spíš dělá starosti náš návrat. Charles je vyčerpaný. Všichni jsme rozrušení. A už to trvá čtyři hodiny.“ Pokusil se mi vyškubnout, ale já do něj zaťala prsty jako drápy. Bolestně se zašklebil.</p>
<p>„Je po všem, co?“ zeptala jsem se. „Nemůžeme Mars přestěhovat.“</p>
<p>Polkl a zakroutil hlavou, jako by se zdráhal přijmout očividné. „Charles tvrdí, že se to už nestane.“</p>
<p>„Ale to riziko, Stephene.“</p>
<p>„Je strašlivé,“ přiznal a odvrátil se. „Strašlivé.“</p>
<p>„Čekali jste něco takového?“</p>
<p>„Jistěže ne.“</p>
<p>Hergesheimer se protahoval tunelem pomocí rukou. „Ne že by na tom příliš záleželo,“ spustil, „ale tahle prokletá soustava je naprosto dokonalá. Představuje všechno, nač můžeme jen pomyslet. Planety oplývají nerostným bohatstvím, jedna z nich se podobá Zemi s menší atmosférou, ale nenacházím na ní žádný život… Zralá pro terraforming. Dva prvotřídní plynoví obři. Krásné mladé asteroidy. Hvězda mění svou aktivitu v dlouhých časových úsecích podobně jako Slunce. Ani známka inteligentního života – žádné rádiové žvatlání. Je to překrásné.“</p>
<p>Ukázal mi na svém panelu obrázky a grafy a řady čísel. Blátivě hnědá planeta o velikosti Země, velmi odpudivá na pohled, modrozelený plynový obr s oranžovými a žlutými pruhy, bohatý na vodík a deuterium; astronom provedl odhad celkové hmoty volných minerálů, uhlíkatých a nestabilních sloučenin v pásu. Opravdu bohaté zásoby. Energicky vypnul panel. „K čertu s tím.“</p>
<p>„Už jste skončil?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Ne, ale základní hodnocení probíhá automaticky a bude hotovo za pár minut.“</p>
<p>„A rozpětí možných chyb?“</p>
<p>„V širším slova smyslu je to jistota. Všechno, co bychom si mohli přát,“ odpověděl. „Záleží na tom, Casseio? Vrátíme se vůbec?“</p>
<p>„V každém případě to proveďte důkladně.“</p>
<p>„Galena je vzhůru,“ pravil Hergesheimer. „Ale nefunguje.“</p>
<p>„Co prosím?“</p>
<p>Zakýval prsty před obličejem a zadíval se na mě vyvalenýma očima, jako by mě obviňoval. „Žádné reakce. Je úplně vygumovaná.“</p>
<p>„Viděl jste, co se jí stalo?“ ozval se Stephen.</p>
<p>„Byla na pozorovacím stanovišti. Vytáhla ochranné rolety a dívala se ven. Já tam jen mrkl a hned jsem se odvrátil. Řezalo to jako nože.“</p>
<p>„To nedává smysl,“ řekl Leander.</p>
<p>„Tak se na ni podívejte,“ vyhrkl hněvivě Hergesheimer. „Promluvte na ni. Vytáhněte ji z toho.“</p>
<p>Když jsem se vrátila do velína, viděla jsem, že si Charles uvolnil pásy, zvedl se ze sedadla a pomalu se rozcvičuje – tlačí nohama do jedné stěny, rukama se opírá o sousední. Optické kabely si odpojil z hlavy. Obrátil se ke mně a řekl: „Opravdu se to už podruhé nestane.“</p>
<p>„Galena je na tom špatně,“ oznámila jsem mu. „Co pro ni můžeme udělat?“</p>
<p>„Nesprávné informace,“ zamumlal, obnovil tlak proti stěně, zafuněl námahou. „Špatné cesty.“ Uvolnil se, vznesl se a zvolna klesal k podlaze. Přistál na ohnutých kolenou. „Převzala informace zvenčí, aniž by je předem zpracovala. Myje pozorovali pomocí prostředků, které je nedokázaly plně vyjádřit. Bude si to muset přebrat.“</p>
<p>„Jak jí mohlo ublížit něco, co jen <emphasis>viděla?</emphasis>“</p>
<p>„Předpokládáme, že některé věci jsou pravdivé,“ řekl. „Když máme zjevný důkaz, že pravdivé nejsou, rozruší nás to.“</p>
<p>„Hergesheimer povídal, že vůbec nereaguje.“</p>
<p>„Prostě musí najít cestu zpátky.“</p>
<p>„Pořád tomu nerozumím.“</p>
<p>„Přikázal jsem překladači, aby pro nás vytvořil model lidské reakce na QL interpretaci světa, který byl tam venku. Možná nám to řekne víc. Kdybychom v těch podmínkách setrvali déle než pár vteřin, patrně bychom přestali existovat.“</p>
<p>„Nemůžeme Mars přestěhovat,“ řekla jsem. „Nevezmu na sebe takovou zodpovědnost.“</p>
<p>„Už se to nestane. QL z toho byl pořádně rozhozený. Už nikdy tyhle skutečnosti nevyhledá.“</p>
<p>Mé zoufalství a hněv překypěly. „Nepošlu své lidi na žádné takové místo! Nemám ponětí, o čem to mluvíš!</p>
<p>‚Pravdy’, ‚skutečnosti’ a podobné voloviny. QL je zatraceně nespolehlivý. Co když se rozhodne provést něco ještě nebezpečnějšího a nepochopitelnějšího? Co když s námi jen tak experimentuje?“</p>
<p>„Ne,“ ohradil se Charles. „Jen objevil něco, čeho si dřív nevšiml. Byl to obrovský průlom. To, co našel, nám zodpoví mnoho otázek.“</p>
<p>„Vystřelí nás do alternativního vesmíru –“</p>
<p>„Nejsou žádné alternativní vesmíry,“ pravil Charles trpělivě. „Byli jsme v našem vlastním vesmíru, jenom se změněnými pravidly.“</p>
<p>„A co to znamená?“ Přerývaně jsem dýchala, pěsti se mi samy svíraly a otevíraly. Schovala jsem je za zády, stiskla čelisti, až mě zabolely zuby.</p>
<p>„Náš QL objevil novou kategorii deskriptorů a jeden z nich zakřivil. Zdá se, že tato kategorie je v přímé shodě se všemi ostatními deskriptory v tom nejširším pojetí. Úplnost. Osudové zakřivení. Změnili jsme způsob, jakým vesmír chápe sám sebe. Jak se tvoří.“</p>
<p>„To je pitomost,“ vyjádřila jsem se.</p>
<p>„Sám to ještě nechápu,“ připustil Charles. „Ale nepopírám to.“</p>
<p>„A co se stalo starému vesmíru?“ naléhala jsem.</p>
<p>„Nový vesmír nemůže nic podnikat. Je sám se sebou neslučitelný. Pravidla si navzájem odporují a příroda, kterou vytvářejí, postrádá smysl. Všechno se vrátilo zpátky, k původním pravidlům. I my se vrátili zpátky.“</p>
<p><emphasis>„S celým vesmírem?“ </emphasis>Složila jsem se vedle něj, objala si kolena. „S tím se nedokážu vypořádat. Neporadím si s tím, Charlesi.“</p>
<p>„Myslím, že se Galena za pár hodin vzpamatuje,“ změnil téma. „Její mysl odmítne to, co viděla. Bude zase taková jako dřív.“</p>
<p>„Co se stane, když na ten deskriptor znovu sáhneme?“</p>
<p>„Nedotkneme se ho. Kdybychom to zkusili, dostali bychom další nepochopitelný vesmír a zase bychom se vrátili zpět. Ten problém je pro nás momentálně nepřekonatelný. Zákony našeho vesmíru se vytvořily nespočetnými kombinacemi, pokusy a omyly. Vývojem. Musíme poznat, jak vytvářet pravidla, aby spolupracovala a dávala smysl. To nám může trvat celá staletí. Vždyť ještě nic nevíme o stvoření životaschopného vesmíru od samého začátku.“</p>
<p>„Ale jednoho dne to dokážeme?“</p>
<p>„Možná,“ odvětil Charles.</p>
<p>To, jak se na mě díval, jeho tón – zdráhávý, jako by se bál, že mě zraní nebo odradí –, to všechno mě ještě víc znepokojovalo, pokud to v téhle situaci bylo vůbec možné. Dostala jsem hrozný strach, když jsem si uvědomila, že mi už nezáleží na vlastní existenci.</p>
<p>Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybychom zahynuli dřív, než se pravidla vrátila do původního stavu.</p>
<p>Najednou mi Charles připadal nevyslovitelně exotický: nelidský intelektuální netvor. „Můžeme se vrátit zpátky?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Za pár minut se znovu připojím. Překladač už by měl být hotov a QL by už také měl mít všechno srovnané. Je mi to líto, Casseio.“</p>
<p>Zamžourala jsem na něj, chloupky na šíji se mi zježily. „Proč máš vždycky potřebu omlouvat se mi?“</p>
<p>„Protože ti přináším pořád větší a větší problémy,“ odpověděl. „Ve skutečnosti bych si přál všechno ti usnadnit, starat se o tebe –“</p>
<p>„Ježíš, Charlesi!“ rozhodila jsem rukama a pokusila se odrazit se a odplout od něj, ale on mě kočičím pohybem chytil za kotník a nepříliš elegantně mě stáhl dolů. Narazila jsem do podlahy, ale před ránou do hlavy o strop mě zachránil.</p>
<p>Najednou mi naháněl hrůzu a styděla jsem se za to, ale vyškubla jsem se mu. Stáhl se zpátky, přimhouřil oči. Pak se vrátil na sedadlo a připnul si optické kabely na hlavu. Už to zvládal dokonale, nepotřeboval žádnou pomoc.</p>
<p>Charles nás zavedl domů, usadil Phobos na jeho starou oběžnou dráhu, jako by se nic nestalo. Přímou linkou nám udali nové místo přistání u stanice Perpetua, pět set kilometrů od Předmluvy, pod Kaibabskou plošinou.</p>
<p>Charles požádal o lékařskou pomoc pro Galenu Cameronovou, a než jsme se připravili k opuštění starého dolu, deaktivoval pomocná zařízení deformátoru.</p>
<p>Ještě když jsem mu pomáhala odlepit kabely a odnést myslič a překladač do raketoplánu, styděla jsem se za to, co se stalo předtím. Moc jsme nemluvili. Galena zaostřila pohled na mě, když jsme s Leanderem vlekli její ochablé tělo do raketoplánu. Nepatrně ztuhla při zapínání ochranných pásů, a pak se zeptala: „Změnily moje oči barvu?“</p>
<p>Skutečně jsem si nepamatovala, jakou měla barvu očí, ale řekla jsem, že ne. „Vypadají normálně.“</p>
<p>Zachvěla se. „Doktor Hergesheimer je naživu?“</p>
<p>„Všichni jsme v pořádku, Galeno,“ odpověděl jí Leander.</p>
<p>Hergesheimer se z horní části kabiny pro cestující nahnul nad její sedadlo, takže visel nad ní. „Dělali jsme si o vás starosti.“</p>
<p>„Mám dojem, že tu nejsem moc dlouho.“ Nepřestávala se třást. „Vím, že jsem nespala. Získali jsme něco?“</p>
<p>„Ano, máme to, pro co jsme se tam vydali,“ odvětil Hergesheimer. Potom pohlédl na mě a dodal: „Byl to hon za přízrakem. Nemůžeme tam jít zpátky.“</p>
<p>„Kvůli mně?“ zeptala se rozčileně Galena.</p>
<p>„Ne, má milá,“ řekla jsem. „Kvůli vám ne.“</p>
<p>Ti Sandra Erzulová s prezidentským doprovodem – s těmi, kdo byli do našich plánů zasvěceni – přijela do Kaibabu na Předmluvu a my všichni, Charles, Leander, Hergesheimer a já, jsme jí v laboratorním přístavku předložili své osobní zprávy. Ti Sandra seděla na levé straně stolu, po boku jí stál lékařský arbeitr a tři těžce ozbrojení strážci. Prezidentka mohla vážit asi o dvacet kilo méně, než když jsem ji viděla naposled, vypadala ostražitě, ale přitom vzdáleně. Cestou do přístavku mi řekla: „Dostala jsem se hodně blízko Sekáče, Cassie. Viděla jsem jeho oči a trochu jsem si s ním zahrála kanastu. Nediv se, že někdy působím jako duch.“</p>
<p>Nechala jsem Hergesheimera mluvit jako prvního. Smutně nám představil zářivý obraz nové hvězdné soustavy. „Je to skvělá volba,“ uzavřel. „Planeta mezi těmito dvěma hranicemi,“ ukázal na vnitřní a vnější okraj eliptického zastíněného pruhu, „bude dostávat dost světla i tepla, aby se mohla stát rájem. Dokonce i Mars.“</p>
<p>Obličeje posluchačů se víc a víc chmuřily, když jsem popisovala obtíže druhého přesunu. Ti Sandra se zachvěla. „Charles mě ujišťuje, že něco podobného se už nikdy nestane, ale já dávám přednost opatrnosti.“</p>
<p>Ti Sandra neochotně přikývla.</p>
<p>„Ať už jsou naše problémy se Zemí jakékoli, podle mého názoru se nemůžeme uchýlit k tak extrémnímu řešení,“ dokončila jsem. „Musíme najít jinou cestu.“ Leander se zadíval na podlahu a potřásl hlavou.</p>
<p>Charles se k věci postavil s klidem. „Musíme mít plnou důvěru všech zúčastněných,“ řekl. „Předám vám podrobnou technickou zprávu o přesunech, ale nevidím důvod, proč bych tady měl zacházet do podrobností. Vykonali jsme, co jsme měli v úmyslu. Objevil se velký problém, byli jsme zraněni a jedna z nás nějakou dobu trpěla těžkou dezorientací. Pokud si naše skupina není jistá, souhlasím s viceprezidentkou.“</p>
<p>Většina přítomných vydala slyšitelný úlevný vzdech.</p>
<p>„Přála bych si víc pokusů,“ promluvila Ti Sandra. Všechny pohledy se obrátily zpátky k ní. „Jak rychle se může <emphasis>Merkur </emphasis>dostat na satelit, který nikomu nepatří?“</p>
<p>„Najít asteroid dostatečné velikosti, domluvit si s ním schůzku…“ uvažoval nahlas Leander a začal hbitě počítat na panelu.</p>
<p>„Dva měsíce,“ předešel ho Charles. „Do dvou měsíců už musíme mít neshody se Zemí vyřešeny.“</p>
<p>„Pokud máme tak málo času,“ pravila Ti Sandra, „pak je riziko při únosu pár asteroidů neúměrné.“ Na chvíli se zamyslela, zvažovala možnosti a vrtěla hlavou. „Ne. To si nemůžeme dovolit.“</p>
<p>Charles upíral pohled někam mezi nás; tichý, zahanbený hošík.</p>
<p>„Nikdy vám všem nemohu dost poděkovat,“ řekla Ti Sandra.</p>
<p>„Připadáme si, jako bychom je zklamali,“ prohlásil Leander, když prezidentský doprovod opustil místnost. Ti Sandra zůstala pozadu. Stála a přidržovala se stolu. Přistoupila jsem k ní, ona mě objala.</p>
<p>„Jaké to je, dělat dějiny?“ zašeptala mi.</p>
<p>„Strašidelné,“ odpověděla jsem jí také šeptem. „A některé kousky jsou nepopsatelné.“</p>
<p>„Myslím, že bych si to někdy ráda vyzkoušela.“ Vrhla na mě spiklenecký pohled. „Ale souhlasím. Ne Mars. Ne pokud se věci mají takhle.“</p>
<p>„Nikdy nešlo o víc než opiový sen,“ poznamenal Charles. „Je to tak, Casseio?“</p>
<p>Nevěděla jsem, co mu mám na to odpovědět. Ti Sandra postoupila dopředu, nohy už měla jisté, ale dělala pomalé kroky. Potřásli si rukama. „Vykonal jste významné činy,“ pronesla a její zvučný hlas a mateřské chování slova povznášely nad klišé. „Mars vám nikdy nemůže být dost vděčný.“ Sevřela mé ruce do obou dlaní, tiše se zasmála. „A pravděpodobně by ani vděčný nebyl, i kdyby to věděl.“</p>
<p>„Začínalo nám dělat potíže udržet si podporu ostatních,“ přisvědčil Leander.</p>
<p>„Je těžké rozeznat krizi, když se nacházíme přímo v ní,“ poznamenala Ti Sandra.</p>
<p>„Jenomže krize neskončila.“ Charles si poposedl dopředu a sepjal ruce. „Za posledních pár hodin jsme se dozvěděli zajímavé novinky. Na pozemském Měsíci probíhá horečná činnost.“</p>
<p>„Lieh mi sdělila, že pozemské úřady zabraly stanici Ledová jáma,“ pravila Ti Sandra. „Co to znamená?“</p>
<p>„Pojďme do hlavní laboratoře,“ navrhl Charles. „Pokud se paní prezidentka cítí dost silná…“</p>
<p>„Pár hodin ještě vydržím,“ řekla Ti Sandra. „Pojďme.“</p>
<p>Srdce Předmluvy, hlavní laboratoř, zabíralo síň o rozloze půl hektaru, rozdělenou těžkými ocelovými zástěnami na tři části. Tmavošedý strop se uprostřed klenul do výše deseti metrů, na něm byla zavěšena osvětlovací tělesa a potrubí se systémy podpory života.</p>
<p>Nejmenší ze tří prostorů byl nejdůležitější. Nacházel se po straně síně, daleko od stíněných energetických zdrojů. Charles šel v čele, Leander za ním. Prezidentka a já jsme následovaly za Leanderem.</p>
<p>U stolu se dvěma QL se zabudovanými překladači seděli Nehemiah Royce, Tamara Kwangová a Mitchell Maspero-Gambacorta. Tyhle konkrétní přístroje jsem ještě neviděla – instalovali je během posledních dnů.</p>
<p>„Dokončili jsme vzdělávání a aktualizaci QL mysličů,“ oznámila Tamara a vrhla na nás nejistý pohled. „Jsou o všem informováni.“ Na hlavě měla několik drobných nanokonektorů; podle plánu měla v případě nutnosti zastoupit Charlese.</p>
<p>„Dobře,“ přikývl Charles. „Rád bych ukázal paní prezidentce, co víme o Ledové jámě.“</p>
<p>Tamara a Nehemiah chvíli pracovali na displejích kontrolovaných překladačem: grafy, mapy a fotografie ukazovaly proměny veličin, které nám dosud nikdo nevysvětlil. Jeden obraz byl ovšem zcela zřetelný: ostrý, barevný třírozměrný výhled na chodbu plnou mužů, žen i arbeitrů, kteří nosili různé nástroje a nářadí.</p>
<p>„Tohle je přímá linka, optické zobrazení,“ pravil Charles. „V Ledové jámě se nachází obrovské Pierceovo pole – deformátor, který William Pierce vytvořil náhodou. Je to větší verze toho našeho, připravená k činnosti. Díváme se na laboratoř těsně u Jámy.“</p>
<p>„Přímý přenos?“ ujistila se Ti Sandra.</p>
<p>„Druhá nejlepší možnost,“ usmíval se Royce. „Ta první je být u toho.“</p>
<p>„Vědí, že je sledujeme? A <emphasis>čím </emphasis>je sledujeme?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Dokážeme upravit část ochranných štítů kolem Ledové jámy tak, aby měla vlastnosti optiky,“ odpověděl Charles. „Ta oblast – deformátor – může přenášet obraz i zvuk přímo do našeho deformátoru. Vyhloubili si vedle Ledové jámy komoru a tam umístili výzkumné středisko. Nemají ponětí, že je pozorujeme.“</p>
<p>„Aktivní oblast v Ledové jámě a naše Pierceovo pole jsou jedno a totéž,“ vysvětlil Nehemiah Royce. „Všechny deformátory jsou v podstatě koexistentní.“</p>
<p>„Deformátor…“ ozvala se Ti Sandra.</p>
<p>„Nazýváme ho tak, když jeho pomocí upravujeme hmotu. Deformátor z Ledové jámy se zdá větší než náš, ale na tom příliš nezáleží. Existují ve stejném prostoru i čase.“</p>
<p>„To je jen jeden z příkladů identity všech nepopsaných elementů v informační matrici,“ dodal Nehemiah.</p>
<p>„Tím se to vysvětluje,“ pravila vážně Ti Sandra.</p>
<p>Nehemiah se snažil dál. „Deformátory jsou nepopsané, prázdné. Mohou se stát čímkoli.“</p>
<p>„Budeme se radši držet aktuálních záležitostí,“ přerušil ho Charles. „Zdá se, že je jim známo, jak důležitá je Ledová jáma, a zdá se, že také vědí, co s ní hodlají dělat. Všimněte si…“ Ukázal na několik krychlí se zaoblenými hranami, jež spočívaly ve složitě uspořádaných závěsech. „Mysliče vysoké úrovně. Nejméně jeden z nich je QL, ale my nikdy takové mysliče neviděli. Podle velkých rozměrů budou nejspíš hodně silní.“</p>
<p>„Rafinovanější a mnohostrannější než cokoli, co bychom my mohli vytvořit,“ odhadoval Nehemiah.</p>
<p>„To, že přišli na Měsíc kvůli Ledové jámě, znamená, že na Zemi nedokážou vytvořit vlastní deformátor,“ prohlásil Leander.</p>
<p>„Snad,“ přikývl Charles. „Ale možná se snaží mít Ledovou jámu dokonale izolovanou, aby se k ní nedostal nikdo jiný. Můžeme okamžitě zjistit, co všechno vědí, pokud nám k tomu dáte svolení.“</p>
<p>Ti Sandra něco polohlasem řekla jednomu ze svých strážců. Muž odstoupil a pomocí panelu předal její příkazy dál. „Jak?“ zeptala se, když se obrátila zpátky k nám.</p>
<p>„Pokud vědí, že je tohle přímá linka, mohou od nás přijímat signál. Poslouchají ho – takříkajíc – právě teď. To jsme i my udělali jako první krok, abychom pochopili povahu deformátoru. Můžeme zařídit, aby deformátor v Ledové jámě předal náš vzkaz.“</p>
<p>Lieh přistoupila k nám a postavila se vedle Ti Sandry. Leander jí rychle objasnil, co se děje na displeji a jaké to má důsledky.</p>
<p>„Co bychom jim měli říct?“ váhala Ti Sandra.</p>
<p>„Jestliže jsme se vzdali plánu na opuštění Sluneční soustavy, pak musíme okamžitě obnovit řádné, veřejné jednání se Zemí,“ prohlásil Charles. „Tady máme rychlý, účinný komunikační kanál. Ale… asi je tím vylekáme.“</p>
<p>Ti Sandra se zašklebila. „Když s nimi promluvíme a ujistíme je o našich mírových úmyslech, bude to stačit? Jak by nám mohli věřit, po tom, co se stalo?“</p>
<p>„Musí nám uvěřit,“ tvrdil Charles. „Jestli neuvěří, je po nás. Někdo se odhodlá k preventivnímu úderu.“</p>
<p>Ti Sandra si odfrkla. „Preventivní… Tohle slovo se hodí tak do dvacátého století.“</p>
<p>„Navíc je musíme přesvědčit, že máme Předmluvu plně pod kontrolou,“ pokračoval Leander. „Že tu nemáme žádné odštěpené frakce ani disidenty, kteří by k zařízení měli přístup.“</p>
<p>Ti Sandra kývla na Lieh. „Obávám se, že Tým Jedna nepřináší dobré zprávy. Pověz nám podrobnosti, Lieh.“</p>
<p>„Na Zemi momentálně panuje politický chaos,“ spustila Lieh. „Jsou ochromeni nekonečnými plebiscity. Postupně došlo k odvolání všech členů komisí a rad čtyř největších aliancí. Velvyslanci byli povolání k poradám.“</p>
<p>„Válečná pohotovost?“ přeptal se Charles.</p>
<p>„To asi ne,“ odpověděla Lieh. „Jenom zmatek. Ať už Zmrazení schválil kdokoli – a patrně to byli nejvyšší zástupci GEWA –, rozvířil tím pěknou bouři. Pořád se to zhoršuje. Dostáváme miliony vzkazů od Pozemšťanů, kteří nám vyjadřují podporu. Ale ještě mnohem víc vzkazů vyjadřuje čirou hrůzu.“</p>
<p>„Je tam někdo schopen vládnout?“ zeptala se Ti Sandra.</p>
<p>„Politické vedení států je naprosto ochromeno. O stavu v aliancích nemáme zprávy. Tam provádějí operace na vyšší úrovni – efektivní plebiscit zákonodárců ze státních vlád. Všechny naše mušky se odmlčely. Na všech sítích, veřejných i soukromých, pracují pátrači. Někdo z GEWA vydal ústřednímu mysliči příkaz shromažďovat údaje o veškerém pátrání po určitých tématech či vzorcích. Takhle mohou najít všechny naše agenty. Jsme prakticky slepí, až na veřejné sítě.“</p>
<p>„Porušují vlastní zákony,“ ozvala jsem se. „To samo o sobě o něčem svědčí.“</p>
<p>„Nejsou úplně ochromeni,“ mínil Charles. „Někdo musí financovat tyhle vědce. Pracují v Jámě ve dne v noci.“</p>
<p>„Promluvte s nimi, jak nejdříve to půjde a jak můžete,“ řekla Ti Sandra. „Přímou linkou nebo obvyklými kanály.“</p>
<p>„Rád bych, aby bylo jasno v jedné věci,“ prohlásil Charles. „Naše možnosti nejsou omezeny. Jsem si naprosto jistý, že dokážeme provést všechno, co jsme plánovali, aniž bychom opakovali chybu z minulé cesty.“</p>
<p>„Vsadil byste na to pět milionů životů, pane Frankline?“ zeptala se Ti Sandra zachmuřeně.</p>
<p>„To já nemůžu,“ odpověděl.</p>
<p>„Ale udělal byste to?“ naléhala zvýšeným hlasem.</p>
<p>Charles sebou neškubl, ani nemrkl. „Ano. Ale Casseia by mě možná prohlásila za nepříčetného.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Kvůli mé blízké spolupráci s QL.“</p>
<p>„To byl on – ten QL myslič – co udělal chybu?“ zeptala se Ti Sandra.</p>
<p>„To nebyla chyba,“ ohradil se Charles.</p>
<p>„Chudinka Galena by s vámi možná nesouhlasila.“ Ti Sandra gestem požádala o židli a pomalu na ni klesla, aniž by spustila zrak z Charlesovy tváře. Už jsem u ní ten výraz soustředění viděla, ale ještě nikdy ne tak intenzivní.</p>
<p>„QL zjistil, že se mu naskytla příležitost lépe posloužit svému cíli,“ vysvětloval Charles. „Nemohl vědět, jaký účinek to bude mít na lidi. Ani nedokáže vytvořit náš model.“</p>
<p>„A co mu zabrání provést příště něco ještě hloupějšího?“ štěkla Ti Sandra. Tentokrát sebou Charles trochu trhl, ale nijak proti tomu výrazu neprotestoval.</p>
<p>„Okamžitě pochopil, že by už nikdy nemohl hledat nové skutečnosti, vůbec žádné skutečnosti, pokud by došlo k jeho vlastnímu zániku.“</p>
<p>„Nechápu, co to znamená,“ řekla Ti Sandra.</p>
<p>„Poznal strach,“ odvětil Charles.</p>
<p>Ti Sandra se na židli opřela dozadu, stále se mračila a třela si ruce o kolena. Pak vstala a položila mu ruku na rameno. „Tak strašně málo tomu rozumím,“ zamumlala. „Král Artuš Merlina nikdy nechápal, že?“</p>
<p>„Pochybuju o tom,“ přisvědčila jsem.</p>
<p>„Tolik jsme toho dokázali,“ promluvil Charles lítostivě. „Všichni jsme se na tom tolik nadřeli. Myslím, že by ta možnost měla zůstat otevřená – pro případ, že by Země podnikla něco opravdu drastického.“</p>
<p>„Všechno je na svém místě,“ řekla jsem. „Není důvod, proč bychom měli aparaturu rozebírat. Ale náš hlavní cíl to nebude.“</p>
<p>„Co zprávy od vašich areologů?“ ozval se Leander. „Co ty další míče, které jsme začali kutálet?“</p>
<p>„Nebudeme je teď chytat. Všechny nám můžou být k užitku pro získávání všeobecných informací.“</p>
<p>„A my?“ Charles ukázal na své kolegy.</p>
<p>„Sledujte dál Ledovou jámu,“ doporučila jsem mu. „Lieh by na tom měla pracovat s vámi.“</p>
<p>„Takže jsou z nás špióni,“ konstatoval Charles.</p>
<p>Upírali jsme zrak na obraz místa vzdáleného stovky milionů kilometrů, na muže, ženy a arbeitry, jak se cílevědomě pohybují v přítomnosti svého vlastního tajemství. Do našeho zorného pole vstoupila na Měsíci jakási žena v ochranném obleku – černém, tlustém, svraštělém jako sloní kůže, který možná sloužil jako ochrana proti radiaci a chladu. Její obraz se najednou naklonil a rozmazal – byla příliš blízko na možnosti deskriptorové ‚optiky’, kterou vytvořili Olympané.</p>
<p>„Kolik toho už vědí?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Hodně,“ odpověděl Charles. „Jinak by tu nebyli.“</p>
<p>„Co můžou dokázat, až Ledovou jámu dokonale ovládnou?“</p>
<p>„Všechno, co dokážeme my,“ řekl. „Leda by se dozvěděli víc než my. V tom případě toho dokážou víc.“</p>
<p>Procházela jsem se po nedotčené ploché písčité pláni asi půl kilometru od stanice, Nahoře. Správně bych měla spát, ale bylo brzy ráno a mně v hlavě bzučelo příliš mnoho problémů. Nechtěla jsem se zase uchylovat k umělému navození spánku, poslední dobou jsem to dělala až moc často.</p>
<p>Oblékla jsem si skafandr vypůjčený od stráže a vyklouzla jsem ven nově dokončenou údržbářskou chodbou, kterou jinak navštěvovali pouze stavební arbeitři. Jakmile jsem byla venku, přešla jsem kamenitý úsek tvrdé půdy v jediném místě, kde se nepovalovaly ošklivé sklovité kusy lávy, lehce kopajíc špičkami bot do lesklého povrchu, který vypadal jako nalakovaný. Vysoké křišťálové mraky se klenuly nad svítáním a odrážely duhové záblesky. Touto dobou tady vládl chlad – ve výšce Kaibabu asi osmdesát stupňů pod nulou –, ale oblek měl úplnou izolaci a já se skutečně ani za mák nestarala o nějaké nebezpečí.</p>
<p>Opravdu jsme uvažovali o přestěhování celé své planety; převrátili bychom naruby životy všech obyvatel Marsu, jen abychom se vyhnuli zúčtování se Zemí. Teď mi to připadalo neuvěřitelně zbabělé. Pokoušela jsem se představit si pouť do jiné soustavy, přes tisíce světelných let, které vlastně neexistují, a dokonce i s mentálním doplňkem, který mi napovídal vysvětlení všech těch složitostí, jsem věděla, že to prostě musí být sen, a ke všemu zlý sen.</p>
<p>Zamžourala jsem na západní obzor. Brzy vyjde Phobos a krátce nato Deimos. Dřepla jsem si na drsnou zem, sklonila hlavu a bezmyšlenkovitě zírala na půdu mezi nohama.</p>
<p>Casseia, Cassie, žena, dcera, manželka, už neexistovala. Příliš mnohokrát jsem byla vytržena z kořenů. Nemohla jsem prostě zarýt ruku do této půdy a nechat si narůst nějaké nové vědomí, nový střed svého bytí – samotný Mars nebyl náš, nebyl můj. Přišli jsme sem z velmi vzdálených míst. Byli jsme vetřelci, zavrtali jsme se do jeho povrchu jako písečné blechy pod kůži. Mars náležel mrtvě narozené biosféře.</p>
<p>Ve vlastním nitru jsem nic nenacházela – žádné emoce, žádné nadšení. Nic než povinnost.</p>
<p>Roztřásly se mi ruce. Chtěla jsem je vůlí přimět, aby přestaly, ale neposlouchaly. Přitom mi nebylo zima. Potom se mi začaly třást i nohy a špičky se mi v botách zkroutily. Hlas mého skafandru začal vyzvídat: „Cítíte se dobře?“</p>
<p>„Ne,“ zamumlala jsem.</p>
<p>„Tento oblek nemonitoruje lékařskou pohotovost, ale vyšle tísňový signál, pokud nahlas vyslovíte ‚ano’ nebo volně sevřete pravou ruku.“</p>
<p>„Ne,“ řekla jsem.</p>
<p>„Tato otázka bude zopakována za dvě minuty, pokud vaše příznaky neustoupí.“</p>
<p>„Ne,“ řekla jsem.</p>
<p>Vzhlédla jsem. Na písku a oblázcích postávali lidé bez ochranných oděvů. Zvědavě si mě prohlíželi.</p>
<p>Nejdřív ke mně přistoupila matka a klekla si ke mně. Za ní přišla Orianna ze Země a můj bratr Stan. Stan nesl svého malého syna. Oriannina tvář vypadala prázdná, ale já z ní cítila jakýsi hněv. Kdyby Phobos spadl na Zemi, byla by mrtvá. Konkrétní a okamžité rozpoznání vlastní viny…</p>
<p><emphasis>Mám potíže, </emphasis>pomyslela jsem si. <emphasis>Tohle je nervové zhroucení.</emphasis></p>
<p>Matka se dotkla mé paže, ale já nic necítila. Stan přistoupil blíž. Jeho chlapeček dopadl na zem, když ho Stan pustil. Kymácel se z nožky na nožku, teprve se učil chodit. Na Marsu se děti učily chodit dřív.</p>
<p>Slyšela jsem Stanův hlas, ale nerozuměla jsem, co mi říká. Jeho tón mi připadal uklidňující.</p>
<p>Několik minut jsem pozorovala přeludy, mrtvé i živé, pak jsem se otupěle zvedla na nohy, oprášila si zadní část obleku a pomalu jsem se otáčela, abych si mohla prohlédnout celý zbytek Kaibabu.</p>
<p>„Ještě není po všem,“ řekla jsem. „Takový přepych si nemůžu dovolit. Musím vydržet.“</p>
<p>Stan přikývl, matka nasadila chápavý, smutný výraz. Chovali se jako mimové, trochu přehrávali. „Moc ráda tě zase vidím, mami, vypadáš dobře,“ obrátila jsem se k ní. „Kéž bys se mnou mohla mluvit.“</p>
<p>Pokrčila rameny a usmála se, pořád němě. Stan cosi mumlal, ale já jako bych měla v uších vatu.</p>
<p>„Až tohle všechno skončí,“ řekla jsem, „udělám si pár týdnů volna a navštívím mrtvé. Zblázním se, abych se s vámi mohla setkat. Ano?“</p>
<p>Matka naklonila hlavu a věnovala mi svůj záhadný pohled.</p>
<p>„Kde je Ilja?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Tady,“ ozval se za mnou a já se otočila, s úsměvem, celá rozradostněla.</p>
<p>Ležela jsem na zemi. V první chvíli jsem si myslela, že mě někdo porazil, ale zdálo se, že jsem se sem uložila záměrně. Nic jsem si nepamatovala. V krku mě odporně bolelo. Přemítala jsem, od čeho to tak bolí. Okraj přilby, přiléhající ke krku, a těsnicí manžeta pod bradou byly vlhké. <emphasis>Ó jé, </emphasis>pomyslela jsem si, <emphasis>pláč a křik.</emphasis></p>
<p>Opožděný záchvat. Nemohla jsem dát najevo svou slabost a truchlit otevřeně. Nesměla jsem dopustit, aby kdokoli – včetně mě – poznal, kam jsem to dopracovala. Tak jsem prostě viděla duchy a vypnula, abych poskytla tělu čas nějak ze sebe dostat to trápení a bolest. Mysl mi promítla scénku k odvedení pozornosti a provedla očistu v naprostém soukromí.</p>
<p>Strávila jsem na povrchu dvě hodiny. Potom jsem si připadala jinak – ne lépe, ale jinak. Přešla jsem pustinu zpátky a vrátila se do laboratoře, odemkla jsem si vlastním klíčem, který v Kaibabu otevíral všechny dveře. Zámek se za mnou zamkl.</p>
<p>Vysála jsem z obleku prach, ve svém pokoji se rychle osprchovala a oblékla se na ranní schůzky.</p>
<p>Zpátky do práce. O nic moudřejší než dřív. Jenomže čas mi utíkal.</p>
<p>Ti Sandra a její doprovod včetně Lieh a čtyř nejdůležitějších členů Týmu Jedna, přidělených k projektu Předmluva, se následujícího dne vrátili do Many Hills. Rozloučily jsme se v kancelářích mimo hlavní laboratoř vřelým objetím.</p>
<p>„Je mi nanic, když nás vidím takhle zlomené,“ řekla Ti Sandra a podržela si mě na vzdálenost natažených paží. Jako vždy nás obklopovaly stráže a asistenti; tohle bylo maximum soukromí, jaké jsme si mohly dopřát – prezidentka a viceprezidentka spolu. „Jsi pro mě jako sestra, Cassie. Slib mi, že se z toho dostaneme a odejdeme na vlastní stanici a budeme tam hospodařit. Ty budeš syndik a já manažerka čajové plantáže. Samí počestní Marťané.“</p>
<p>„Slibuju.“ Znovu jsme se objaly a Ti Sandra se zhluboka nadechla.</p>
<p>„Caiteletové požadují setkání, které musím zmeškat,“ oznámila mi. „Aelita má rozvrh. Budeš muset večer zaletět do Lal Qila.“</p>
<p>„Crown Niger?“ Stáhl se mi žaludek.</p>
<p>„Prý něco naléhavého. Caiteletům se nedaří, nikdo s nimi nechce obchodovat, aspoň co jsem slyšela. Náš trest funguje. Ty ho znáš líp.“</p>
<p>„Hajzl zkurvená.“</p>
<p>„Drž se a vydrž,“ rozloučila se Ti Sandra. „Proklít mě můžeš dodatečně, zlato.“</p>
<p>Pověřila jsem Aelitu a své poradce, aby prošli všechna méně důležitá jednání, která se budou muset odvolat, včetně průběžné zprávy od Wachslera a Olympanů.</p>
<p>I přes vládní embargo a izolaci dokonce i v rámci disidentských SR drželi Caiteletovi v ruce několik významných karet, týkajících se budoucnosti republiky. Crown Niger se díky své obratnosti přes všechny obrovské nezdary udržel ve funkci hlavního syndika.</p>
<p>Oblastní guvernéři požadovali za škody utrpěné během Zmrazení náhradu – když ne přímo od Země, aspoň od ústřední vlády, která ovšem neměla žádné fondy pro podobné mimořádné události. Caiteletovi se nabídli jako zprostředkovatelé převodu financí od sympatizantů ze Země. Dosud jsme projednávání té záležitosti odmítali, ovšem tlak se stupňoval a Ti Sandra už dřív naznačila, že se možná budeme muset s Crownem Nigerem nějak domluvit – ale důvěřovat mu budeme mnohem méně a při první příležitosti se ho s největším potěšením zbavíme.</p>
<p>Ostatně jsem měla pár vlastních otázek, které bych mu ráda položila.</p>
<p>Lal Qila – Rudá Pevnost – ležela asi tři hodiny letu přes údolí, v nezávislé oblasti, patřící nejmenší muslimské rodině AI Medain. Bývalo to významné středisko, ale zhoubné vyčerpání zdrojů – vody i peněz – z něj udělalo jakýsi klášter Nového Islámu. Prý bývalo překrásné, se všemi budovami na povrchu, s fasádami z místního kamene; teprve pod nimi se nacházely izolační vrstvy polymeru a protiradiační štíty.</p>
<p>Mě a zjednodušenou kopii Aelity doprovázel na místo Dandy Breaker a dva mladší strážci, Kiri Meissnerová a Jacques D’Monte. Let raketoplánem přes údolí nabízel jako vždycky velkolepý výhled. Bouře v hlubokých propastech Capri zvedaly šest kilometrů pod námi celé řeky růžového a oranžového prachu; Eos Chaos plula v oblacích z ledových krystalů, proudících do zátiší mezi silnými větry, vanoucími k jihu. Jenomže nebyl čas ponořit se do krás krajiny, Aelita mi doplňovala nejnovější údaje o finanční situaci Caiteletů, stavu jejich půjček u bank Trojky na Měsíci, dokonce i o osobních financích Crowna Nigera.</p>
<p>„Pověz mi víc o jeho soukromém životě,“ požádala jsem. Aelita Druhá měla v paměti zašifrované soubory z databází Týmu Jedna. Její obraz se najednou zvětšil na plnou velikost, stal se jakoby hmotným, takže zdánlivě seděla vedle mě a listovala složkami přízračných papírů. Zvedla jeden list s ožehnutými okraji a potutelně na mě zamžourala.</p>
<p>„Horké zboží, co?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Patří k Novým Islámistům, stejně jako jeho žena, která odešla před třemi lety od Fatimitů, aby se za něj mohla provdat. Ovšem on svou náboženskou příslušnost pojímá pragmaticky. Není žádný oddaný věřící.“</p>
<p>Tohle už jsem věděla. „Nic překvapivého,“ řekla jsem Aelitě Druhé.</p>
<p>„Je sexuální všežravec. Muži, ženy.“</p>
<p>„Ovce?“</p>
<p>„Ovce ne.“</p>
<p>„Mrtvoly?“</p>
<p>„O tom nemáme žádné důkazy.“</p>
<p>„Spousta politiků je hodně temperamentních. Zachází se svými partnery slušně? Žádné stížnosti, soudní žaloby, něco takového?“</p>
<p>„Žádné soudní pře. Jeho manželka je nešťastná, ale neopustí ho.“</p>
<p>„Tohle všechno je moc krotké. Proč ten ožehnutý papír, Aelito?“</p>
<p>„Achmed Crown Niger pobýval po svržení centristů povstáním v Sinai tři roky na Zemi. Naše informační mušky objevily dokumenty, které dokazují, že muž s velmi podobným hlasovým vzorem byl možná zapleten v několika politických akcích v jižní Africe, kde se stavěl proti celoafrickému sjednocení.“</p>
<p>„Jak moc byl ten hlas podobný?“</p>
<p>„Osmadevadesátiprocentní shoda. Tento muž figuruje na seznamech azylantů GSHA i Spojených afrických států. Jmenuje se Yusef Mamoud.“</p>
<p>Nenapadalo mě žádné bezprostřední využití té informace, i když mi připadala dosti příznačná. „Aelito,“ řekla jsem, „ožehnutý papír by měl znamenat vraždu, pederastii nebo nepravdivý údaj o délce penisu v inzerátu ‚osamělá srdce’.“</p>
<p>„Prosím?“ přeptala se Aelita Druhá. Její smysl pro humor nebyl o nic rozvinutější než politické instinkty.</p>
<p>„Nemáme žádné kontakty ani dohody se Spojenou Afrikou a GSHA jejich jménem nikoho nevydá. Není to ožehnutý list. Víme, že je Crown Niger politický oportunista. Zrádce. Jednou…“ Skoro jsem se těmi slovy zalkla, ale hněv mě přiměl je vyslovit: „Jednou ho možná budeme muset zabít.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>Lal Qila si zasloužila své jméno, tucet kamenných kupolí obehnaných mohutnými rudými hradbami s minaretem na každém rohu. Největší kupole měla průměr zhruba dvě stě metrů: velmi nákladné a pro marťanský způsob uvažování značně arogantně působící. Komunita Nových Islámistů na Marsu byla vždy hrdá a vlastenecká, všichni se tu modlili nikoli směrem k Zemi, ale k zapadajícímu slunci. Všechny jejich stanice, které jsem navštívila, byly čisté, upravené a nikdy neprojevovaly žádnou politickou aktivitu. Muži se chovali zdvořile a chodili v kvalitních oblecích indického střihu nebo galabíjích, ženy působily elegantně a klidně v pouzdrových šatech do půli lýtek s hedvábnými nebo bavlněnými vestami a závoji ozdobně naaranžovanými k jednomu rameni.</p>
<p>Říká se, že skromně si nasadit závoj před cizím mužem je nejupřímnější způsob lichocení dostupný ženě z Nových Islámistů; zahalit se před známým rodiny nebo mužem patřícím ke společenství naznačuje zájem o flirt a povzbuzení.</p>
<p>Jelikož toto setkání mělo být soukromé, přivítali naši skupinu jen strážci a starosta stanice, obtloustlý příjemný muž v úhledném stříbrnošedém obleku. Dandy, Meissnerová a D’Monte se seznámili s členy caiteletské ochranky. Bezpečnostní opatření byla schválena, Aelita Druhá se opticky spojila s caiteletským mysličem.</p>
<p>Starosta byl cítit po anýzu a růžové vodě. Vedl nás pěšky k široké vysoké kupoli těsně u vnější stěny stanice. Uvnitř jsem spatřila polštáře a koberce utkané na Zemi, umývadla pro věřící, vytesaná z kamene, vystavené amulety z Hadždže od zesnulých bratří.</p>
<p>Dřepla jsem si na polštář, v žaludku jsem měla kyselý pocit z napětí.</p>
<p>Vešel Crown Niger. Jeho krok se podobal kočičí chůzi ještě víc než dřív. Přelétl pohledem rozlehlý prostor kupole a dřepl si, přičemž náhlá ztráta elegance vydala za celé svazky zpráv. Vydechl se slabým zasténáním. „Omluvte mě, paní viceprezidentko,“ řekl. „Jsem velmi unaven. Jsem si jist, že víte proč. Zdá se, že všechny naše důležité dokumenty jsou přístupné všetečným očím. Co se to stalo s marťanskou ctí?“</p>
<p>Usmála jsem se. „Co pro vás můžu udělat, pane Crowne Nigere?“</p>
<p>Rozšířily se mu nozdry. „Budu k vám naprosto otevřený. Vím, že vy nemůžete, ale já jsem v odlišné situaci. Jsem jako malý šakal ve vlčí smečce. Mám v úmyslu povědět vám, co se stalo, a nechat na vás, ať si z toho uděláte vlastní obrázek. Jsem vyděšen.“</p>
<p>Nelhal, to bylo zjevné. Dokonce byl i nakysle cítit. „Povím vám všechno zcela upřímně. Vy už jste měli určitá podezření, ale teď… vám je potvrdím. Před Zmrazením jsme požádali o větší množství smluv na těžební práva, a to na příkaz našeho nejvyššího společníka na Zemi.“</p>
<p>„GEWA,“ řekla jsem.</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Ještě nad GEWA. Aliance aliancí. Nedonesly se vám žádné zvěsti?“</p>
<p>„O tomhle ne,“ připustila jsem.</p>
<p>„Je to skutečnost. Většina našich požadavků byla odmítnuta, ale některé byly zpřístupněny zájmům Země, asi devadesát, které jsme získali nebo už vlastnili od dřívějška. Na tomto území byly vysazeny kobylky, továrny určené k výrobě ničivých nanostrojů.“</p>
<p>Určitě jsem při tom přiznání zrudla. Ruce se mi roztřásly zlostí.</p>
<p>„Nevěděli jsme, že k tomu dojde, ale z vašeho hlediska je naše spoluvina neomluvitelná. Ale proto jsem vás sem nepozval. Říkám vám to proto, že ani my už nejsme před kobylkami chráněni.“ Odmlčel se.</p>
<p>„Poslouchám.“</p>
<p>„Doufal jsem, že budu mluvit s prezidentkou.“</p>
<p>„Má jiné povinnosti.“</p>
<p>Vzdychl. „Caiteletům se podařil jistý průlomový objev. Nic tak velkého jako stěhování měsíců. Spíš šlo o komunikaci… Významná práce, a velmi lukrativní. Před týdnem jsme předali výsledky našim společníkům na Zemi. Snažili jsme se o získání licence na novou technologii. Doufali jsme, že budeme schopni obchodovat i za současné krize. Odpověď nás však zaskočila. Požádali nás o rozpuštění vědeckého týmu. Požádali nás, abychom poslali naše vědce na Zemi.“</p>
<p>Na začátku tohoto rozhovoru jsem se cítila ve výhodě a nad věcí. Teď jsem vnímala už jen hrůzu. „Vy jste jim to řekli?“ vypravila jsem ze sebe.</p>
<p>„Měli jsme s Aliancí aliancí dohodu. Nikdy v životě jsem se tak nespletl.“ Sepjal ruce pod bradou a začal se na podušce kývat zepředu dozadu. „Teď se mnou přerušili komunikaci. Obávám se, že podniknou něco strašlivého. Mám silné podezření, že právě oni stáli v pozadí Zmrazení. My teď nutně musíme spojit síly. Jedině společně máme šanci přežít.“</p>
<p>„Co jste se dozvěděli o komunikaci?“ zeptala jsem se. Moje myšlenky už byly daleko vpředu a hnaly se dál. Budeme muset brzy odletět zpátky do Kaibabu, tohle musím probrat s Charlesem a ihned uvědomit prezidentku.</p>
<p>„Dokážeme komunikovat okamžitě na velké vzdálenosti,“ odpověděl Crown Niger. „Drobnost v porovnání s tím, co dokázali vaši lidé… Ale považujeme to za významný přínos a neměli jsme žádné zprávy o tom, že byste pokročili i v této oblasti.“</p>
<p>„Co ještě jste objevili?“</p>
<p>„Na Zemi se zřejmě domnívají, že je toho mnohem víc… Kvůli vám a vašemu zatracenému exhibicionismu!“ vykřikl. Pak sklopil oči a znovu si povzdechl, jakoby netrpělivě. „Tvrdě jsem pracoval na vytvoření útočiště před vším tím šílenstvím. Šílenství Země, a teď i nové republiky. Obětoval jsem život a duši, jen abych mohl zůstat stranou, dát svým lidem možnost vybrat si nezávislost.“</p>
<p>„Prodali jste své služby Zemi. Tomu já neříkám nezávislost.“</p>
<p>Pevně stiskl rty, jako by se chystal plivnout. „Je mi jedno, co si o mně myslíte. Mně je jasné, že nemáte ponětí o cti. Nejste žádná opravdová Marťanka. Klidně budete vyhrožovat matce nás všech, jen abyste získala politickou výhodu. Použití takových zbraní! Šílenství!“</p>
<p>„Marťané umírali při útoku pozemských sil. Na Zemi nikdo nezemřel,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„Jak naivní! Pouhá ukázka takové síly, takových možností musela vést k násilí. A teď nás, Caiteletovy, naši bývalí přátelé hodili do jednoho pytle s vámi. Marťané si myslí, že rozumějí politice států, jenomže Mars je jenom jediná rozlehlá vesnice, plná prosťáčků.“</p>
<p>„Přidali jste do rovnice další prvek,“ řekla jsem. „Teď si budou myslet, že brzy získáte stejnou moc a možnosti jako my.“</p>
<p>„A získáme?“ zeptal se s pobledlou tváří. „Ubíráme se stejnou cestou?“</p>
<p>Cokoli by Caiteletovi objevili během příštích měsíců či let, bylo momentálně nepodstatné. „Chtějí toho džina udržet v láhvi od samého začátku, už léta.“</p>
<p>„Co máme dělat?“ vyhrkl.</p>
<p>Vstala jsem. „Hra se nám vymkla z rukou. Copak to necítíte?“</p>
<p>Zakroutil hlavou. „Ano, ale…“</p>
<p>„Tahle Aliance aliancí určitě zná vaši minulost. Nepokoje v Africe – spojení s Daubleovou. Rozhodně vám nemůžou důvěřovat. Pro jednou jste jim byl užitečný. Ale teď…“ Tentokrát jsem zakroutila hlavou já. „Musím jít.“</p>
<p>Aelita Druhá přerušila propojení s mysličem Caiteletových. Odcházela jsem, ona mě následovala na svém podvozku. Uprostřed kupole se Achmed Crown Niger zvedl na nohy, vztáhl ruce k nám a vykřikl: „Co můžeme udělat? Povězte mi to! Musí přece něco být!“</p>
<p>Dandy, Meissnerová a D’Monte se k nám přidali v chodbě před kupolí a spolu s nimi i starosta Lal Qily, vyptával se a pokoušel se pochopit, proč máme tak naspěch. Dandy ho jemně odstrčil, položil mu ruku na hruď. Starosta, otřesený tou hrubostí, bezmocně otevřel ústa. Nechali jsme ho i s jeho asistenty poblíž vchodu do kupole. Uvnitř se ještě ozývaly Crown Nigerovy výkřiky a úpěnlivé prosby.</p>
<p>„Vracíme se na Předmluvu,“ oznámila jsem Dandymu. „Musím co nejdřív mluvit s prezidentkou.“</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal se.</p>
<p>„Už nemáme vůbec žádný čas,“ odpověděla jsem.</p>
<p><emphasis>Žádný čas, žádná vzdálenost, žádná naděje.</emphasis></p><empty-line /><p><strong><emphasis>Část sedmá</emphasis></strong></p>
<p><strong>2184, nultý rok Nového marťanského letopočtu </strong></p><empty-line /><p><strong>Stěhování Marsu</strong></p>
<p>Nastala konečná krize. To poznání bylo jasné jako marťanská noc. Země dojde k názoru, že nemá jinou možnost než potlačit nahromaděné ohrožení a plně ovládnout novou technologii. Veškerý pozemský pokrok, všechny ty jejich terapie a komplikovaná řešení, vše se zhroutilo a rozlétlo jako prach ve vichru strachu z naší moci a nepředvídatelnosti.</p>
<p>Jakmile jsme odstartovali z Lal Qily a vznesli se do vzduchu, poslala jsem neodkladnou zprávu Ti Sandře a nařídila v Předmluvě pohotovost. Ti Sandra odpověděla, že nás bude čekat se svým štábem a poradci v Many Hills a spolu posoudíme naše možnosti.</p>
<p>„Pandořina skříňka je otevřená a hned tak se nezavře,“ řekla. „Cassie, nic z toho, co bychom mohli podniknout, není tak účinné jako Předmluva. Pověz Charlesovi, že mu možná brzy zavolám, ať je připraven.“</p>
<p>Její nekonečně unavenou tvář před sebou vidím naprosto ostře a jasně po celá ta léta: výraz spravedlivé starostlivé moci ve smrtícím sevření. Jsem jí posedlá, tou tváří, tak odlišnou od té, kterou jsem u Ti Sandry kdysi znala a milovala ji.</p>
<p>###</p>
<p>Myslič pilotoval raketoplán přes Kaibabskou planinu, motory monotónně hučely. Ty dvě hodiny, po které jsme se vznášeli nad Marsem, se zdály nekonečné; dívala jsem se z okna, ale nic jsem neviděla, připadala jsem si jako matka, jejíž dítě je v nebezpečí.</p>
<p>„Co víš o Alianci aliancí?“ zeptala jsem se Aelity Druhé.</p>
<p>„Ten název mě upoutal,“ odvětila. „Nemáme o tom žádný záznam.“</p>
<p>Takže Týmu Jedna a Lieh se přes všechny mušky a pátrání nepodařilo proniknout do nejvyšších vrstev vedení. Do jaké míry se můžu spolehnout na slovo Crowna Nigera? Nebo i jeho oklamali? Není snad Aliance aliancí ten náš strašák spojených myslí s doplňky na úrovni samostatných mysličů, ten tajemný vládce Země, který stojí vysoko nade všemi plebiscity?</p>
<p>Ať už silám sešikovaným k útoku na Mars vydával příkazy z nejvyšších míst kdokoli, mezi dvěma nedůvěryhodnými hráči, kteří měli, nebo brzy budou mít, ve svých rukou potenciálně smrtící moc, nepřipadalo v úvahu žádné vyjednávání. Došlo by nikoli k válce, která má přece jen jisté meze a pravidla, ale prostě ke zpanikařenému šílenství.</p>
<p>Dandy Breaker se otočil přes uličku ke mně a naklonil se v pásech. „Jsme opravdu v průšvihu, co?“</p>
<p>„Vypadá to tak.“</p>
<p>„Kvůli něčemu, co provedli Caiteletové?“</p>
<p>„Ano. Ne. Všichni se snažíme vyhrát první cenu. My taky udělali chyby.“</p>
<p>„Přestěhování Phobosu,“ mínil Dandy.</p>
<p>Vybavila jsem si svůj pocit euforie při tom náhlém zvratu, ještě teď se mi zrychlil tep při pomyšlení na tu sílu, která mě zbavila těžkého břemene a umožnila mi vrátit Seanu Dickinsonovi i s úroky, co hodil on na mě.</p>
<p><emphasis>Pořád jsme děti. Pořád podléháme vlastním nejhlubším instinktům. </emphasis>„Donutili nás k tomu, ale teď už nám Země nemůže věřit o nic víc než štírovi pod postelí,“ řekla jsem.</p>
<p>Dandy zmateně zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem živého štíra neviděl.“</p>
<p>Prezidentskou sítí nám přicházely další šifrované zprávy. Měli jsme kromě Předmluvy připravených mnohem víc plánů, jen jsme prostě sázeli hlavně na Olympany. Teď se ty ostatní plány přezkoumávaly: obranyschopnost jednotlivých stanic proti kobylkám, spojení zdrojů a zásob sousedních stanic, právě tak jako propojení jejich obrany, další prověrky automatizovaných zařízení…</p>
<p>Třicet minut letu od Předmluvy jsem mluvila s Charlesem v laboratoři. S ustaraným výrazem ve tváři, z níž se vytratila všechna barva, naslouchal mému vyprávění o tom, k čemu došlo v Lal Qile, a zprávě od prezidentky, kterou jsem mu předala.</p>
<p>„Někdo si s námi hraje,“ prohlásil, „Vláda s námi jedná jako s dětmi. Vypnout, zapnout. Zapnout, vypnout.“</p>
<p>„To přece nechceme,“ bránila jsem se. „Ti Sandra by vám nevolala, kdyby…“</p>
<p>„Tentokrát nás zapíná pro dobro věci,“ uznal. „Nemá jinou možnost. Oni nám chtějí totálně vymazat program. Musím se držet poblíž velkého deformátoru. Tamaru jsem vycvičil jako náhradu za sebe, pro případ, že by se mi něco stalo… Včera v noci jsme zase poslali deformátor na Phobos. Stephen ho svěřil Dannymu Pincherovi. Všechno je připraveno na válku.“</p>
<p><emphasis>Válka. </emphasis>To slovo vše shrnovalo a dodávalo našim přípravám děsivou naléhavost.</p>
<p>„Jak se rozhodne prezidentka, Casseio?“ zeptal se Charles.</p>
<p>Věděla jsem, nač se ptá. Už jednou svíral v rukou Damoklův meč a nechtěl ho znovu vidět zdvižený.</p>
<p>„Určitě budou mít zajištěnou obranu proti Phobosu pro případ, že bychom ho poslali zpátky,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Ledová jáma,“ vzpomněl si Charles. „Zavřeli nám škvíru, kterou jsme se dívali.“</p>
<p>„Cože?“ vyhrkla jsem užasle.</p>
<p>„Nemůžeme se už na ně naladit,“ řekl. „Už mají celé Pierceovo pole plně pod kontrolou. Mohli by ji použít proti čemukoli, co bychom na ně poslali… Pokud ji opravdu umějí používat.“</p>
<p>Do našeho rozhovoru vstoupil Leander. „Pravděpodobnost, že vědí víc než my, je víc než devadesátiprocentní,“ pravil zasmušile. „Třeba na nás hodí pozemský Měsíc.“</p>
<p>Zatím jsem nemohla vyloučit žádnou z možností.</p>
<p>„Budu teď trvale blízko velkého deformátoru,“ slíbil Charles. „Můžeme být do hodiny připraveni. Na tobě je, abys rozpoznala všechna znamení a vydala rozkaz. Pokud se Země rozhodne rozmetat Mars na kusy… Tak s ním možná nestihneme uhnout.“</p>
<p>„Charles se vyjadřuje poněkud vyhýbavě,“ vmísil se Leander. „Nerad bych mu skákal do řeči, ale –“</p>
<p>„Vždyť o nic nejde,“ zakřikl ho Charles napjatým tónem.</p>
<p>„Narazili jsme na nějaké potíže,“ vedl si svou Leander. „Vypořádat se s tělesem o hmotnosti Marsu, to přináší některé speciální problémy. Zaprvé to strašlivě vyčerpává Charlese nebo Tamaru, když jsou spojeni s QL mysličem.“</p>
<p>„Dá se to zvládnout,“ namítl Charles.</p>
<p>„Ano, ale za jakou cenu! QL se stává obzvlášť nezvládnutelným, když má zacházet s takovým množstvím obrovských proměnných. Vím, že ho Charles dokáže zkrotit, ale je tu ještě fyzikální problém. Náš deformátor by se mohl projevit jako nestabilní, bude-li přenášet takové množství hmoty na tak velkou vzdálenost.“</p>
<p>Charles si povzdechl. „Stephen se zabýval určitými anomáliemi ve výsledcích našich testů.“</p>
<p>„O jaký druh nestability jde?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Mezoskopický vzorek při absolutní nule uplatňuje vlastní totožnost. Je to otázka jakéhosi obráceného datového toku. Příliš mnoho deskriptorů protéká příliš malým objemem. Mohlo by to snížit účinnost Pierceova pole.“</p>
<p>Charles se ozval: „Už jsme se s tím problémem setkali. Dokážeme ho zvládnout.“</p>
<p>Leander mu odporoval: „Myslím, že by naši šéfové měli být pro všechny případy informováni.“</p>
<p>„Opravdu to můžeme dokázat?“ zeptala jsem se. Byla jsem příliš unavená, než abych se zapojovala do sporu o fyzikálních problémech.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Charles.</p>
<p>Stephen zaváhal. „Myslím že ano.“</p>
<p>„Tak zůstaňte v pohotovosti.“</p>
<p>Ukončili jsme spojení, já klesla na sedadlo a zoufale jsem si přála být už dole a moci pracovat přímo, ne takhle vodit loutky na vzdálenost stovek kilometrů.</p>
<p>O pár minut později si Dandy rozepnul pásy a vstal, protáhl se a zamířil k toaletě v zadní části raketoplánu. Když míjel Meissnerovou a D’Monta, vyměnili si šeptem stručné poznámky. Na chvíli jsem se zasnila, ale s trhnutím jsem se zase probrala, když jsem zaslechla škrábavé zvuky a pak ostré zaklení.</p>
<p>„Madam!“ volal Dandy zezadu. Opřela jsem se o postranní opěrku a pohlédla dozadu. Stál s ostatními strážci u dveří toalety. Odepnula jsem si pásy a přistoupila k nim.</p>
<p>„Něco se mi nezdá.“ Ukázal na několik dírek a jamek v zadní přepážce. Chyběla také část podlahy, jako by ji něco snědlo nebo ožvýkalo. Sledovala jsem, jak Dandy díry zkoumá prsty; cosi nám jako termiti prožralo zadní část kabiny pro cestující.</p>
<p>„Před pěti minutami to bylo v pořádku,“ prohlásil Jacques D’Monte.</p>
<p>Dandy se zvedl z dřepu a otřel si ruce o kalhoty. „Běžte dopředu, madam,“ vybídl mě. „Připoutejte se. Kiri, řekni pilotovi, ať nás dostane do Předmluvy co nejrychleji.“</p>
<p>Kiri Meissnerová vykročila dopředu, protáhla se kolem mě s udýchanou omluvou. Sehnula jsem se a chystala se vklouznout do sedadla, vtom jsem však uslyšela zezadu těžké žuchnutí a překvapený výkřik. Dandy s obličejem na jedné straně zkrvaveným se zapotácel a zhroutil se do uličky.</p>
<p>Kiri se bleskově otočila a vmžiku se octla mezi mnou a zadní částí raketoplánu. „Zůstaňte na místě,“ zavrčela. Dřepla si a vytáhla pistoli, potom začala žabím pochodem postupovat dozadu. Něco klaplo a zabzučelo, Kiri sebou škubla, chytila se opěrek sedadel po obou stranách uličky, padla na koleno a překulila se na záda. Její černou košilí na hrudi prosákl vzorec krvavých otvorů. Zakašlala a zkroutila se v křeči, její oči kladly němou otázku, jež nebyla adresována nikomu konkrétnímu, pak zůstala tiše ležet. Z úst jí vycházela růžová pěna.</p>
<p>Jacques zacouval ke mně, obkročmo přes Kirino tělo, přitom tiše a vytrvale klel. Ukázal pistolí na temný obrys, který visel ze stropu u zadní přepážky. Znovu to klapnutí a bzukot. Pomalu se zkroutil na gumových nohou, pistole mu vypadla z ochablých prstů. Předklonil se jako člověk, který se chystá zvracet, a upadl na tvář.</p>
<p>Zůstala jsem skrčená za svým sedadlem v přední části kabiny, srdce jsem měla těžké jako celá Země. Aelita Druhá v řadě za mnou si uvolnila podvozek; moje sedadlo se při jejím pohybu vychýlilo.</p>
<p>Raketoplán letěl dál, jako by se nic nestalo. Byl vůbec čas spustit poplach? Už jsem se nedokázala udržet, vykoukla jsem zpoza sedadla a pohlédla dozadu.</p>
<p>Tmavá postava natáhla tenké paže a nohy, zvedla se do výšky a vystoupila z výklenku kabiny. Narazila do stropu, lehce se sklonila, vydala vysoký strojový zvuk a vplížila se do záře stropního světla.</p>
<p>Kobylka měla zhruba lidskou velikost, zelené prohnuté tělo vejčitého tvaru připomínalo kuklu obrovitého hmyzu. Její končetiny, opatřené množstvím kloubů, ladně, jakoby nesměle zkoumaly podlahu a sedadla. Tuhla mi z toho krev v žilách. Pod trojicí lesklých černých očí měla ohebný čumák, tenký jako hlaveň pistole, který se cílevědomě otáčel.</p>
<p>Bioformní nanotechnika, stavěná na přežití v podmínkách Marsu, stvořená, aby byla smrtící.</p>
<p>Fascinovaně jsem na ni zírala. Stroj přelezl Dandyho, nejzadnější nohy zdvižené ve štítivém gestu. Roztřásla jsem se v očekávání tenkých flešetových šipek, které srazily nejméně dva z mých strážců a nepochybně byly vypáleny z toho zvědavého čumáku.</p>
<p><emphasis>Dekapitace. </emphasis>Odstranění hlav.</p>
<p>Semínko téhle kobylky se dostalo na palubu v Lal Qile – možná díky dvojakosti Achmeda Crowna Nigera, i když jsem se dokonce i v jeho případě zdráhala uvěřit, že by byl schopen takové ničemnosti. Pravděpodobnější bylo, že právě teď čelí podobnému vrahovi.</p>
<p>Zdálo se, že stroji se nechce protlačit kolem mě. Věděla jsem, že brzy zemřu, a zalil mě hluboký klid namísto nevolnosti, jež se mě zmocnila předtím, když jsem viděla, jak rychle stroj zvládl mé stráže. Bylo mi jasné, že se k nim záhy připojím.</p>
<p>Můj mozek ovšem nepřestával horečně zvažovat možnosti záchrany. Myslič, který raketoplán řídí, musí poznat, že něco není v pořádku. Vyšle rádiem nouzový signál. Vždyť jsme sotva pár minut od Předmluvy.</p>
<p>Napadla mě děsivá myšlenka, že se kobylka chce dostat do Předmluvy. Zabila by mě, spojila se s pilotujícím mysličem, převzala řízení… A dovezla sebe i s potomky do výzkumné stanice. To nemůžu dovolit.</p>
<p>Pozorovala jsem stroj několik dlouhých vteřin. Pomalu jsem se shýbala v naději, že dosáhnu na Kirinu pistoli, která ležela nejblíž ke mně. Nedokázala jsem to. S jemným zachvěním, jako by právě učinila náhlé rozhodnutí, rozběhla se kobylka uličkou, chytila zbraň a odhodila mě stranou tak prudce, až mi zapraštěly kosti. Hnala se dopředu a pustila se do přepážky oddělující kabinu pilota.</p>
<p>Rychle jsem se sklonila k Jacquesovi a Kiri. Byli mrtví. Vyrazila jsem uličkou dozadu a otočila Dandyho. Oči mu zamžikaly, otevřely se. Zasténal. Stroj ho tvrdě udeřil zboku do hlavy, ale nestřelil.</p>
<p>Zatáhla jsem Dandyho dopředu, s námahou jsem ho zvedla na sedadlo a zaklapla popruhy. Hlava se mu převalila, podíval se na mě.</p>
<p>„Nesmí se dostat do Předmluvy,“ zamumlal.</p>
<p>„Já vím.“ Otočila jsem se dopředu a zařvala na pilota: „Rychle dolů! Rozbij ten krám!“</p>
<p>Dandy malátně zakroutil hlavou. „Neudělá to. Povězte mu, ať přistane.“</p>
<p>Kobylka zručně prořízla přední přepážku a zamčené dveře. Zahlédla jsem za ní kokpit s pilotujícím mysličem umístěným nad kontrolkami řízení. Kobylka si nechala narůst nový výběžek a zavrtala jím do skříňky mysliče.</p>
<p>„Havaruj, zatraceně!“ křičela jsem. „Přistaň! Dostaň nás dolů, <emphasis>teď!</emphasis>“</p>
<p>Letoun se zakymácel a převalil. Tělo kobylky udeřilo do přepážky zavazadlového prostoru, kde se uvolnily kufry mrtvých stráží. Za ní se Jacques a Kiri začali zvedat z podlahy, ruce a nohy jim zavlály novým životem. Aelitin podvozek propadl kolem mě dozadu a narazil do Jacquesova těla.</p>
<p>Neměla jsem ponětí, jestli pilot poslouchá mé rozkazy, ale pro ty divočiny, které stroj prováděl, nebylo žádné jiné vysvětlení, leda by myslič doufal, že shodí kobylku ze své skříňky.</p>
<p>Ale kobylka se nechtěla nechat shodit. Její černá lesklá hmyzí končetina prolétla kolem mě, ale i přes škodu, kterou utrpěla, se dál držela přední přepážky a pokračovala v sondování skříňky mysliče. I přes řev namáhaných motorů, rachot zavazadel a ohavný pleskot těl jsem slyšela kvílení vrtačky.</p>
<p>Přitáhla jsem se k sedadlu vší silou, jakou jsem dokázala vyvinout. Kolem mě sklouzl Jacques, jeho krev mi cákla na nohu. Raketoplán se znovu převalil, taktak jsem si stačila zapnout postroj.</p>
<p>Než jsem se schoulila do havarijní polohy, vrhla jsem pohled dopředu a uviděla rozervanou skříňku pilota, z níž se valily rosolovité kapsle.</p>
<p>Kobylka se stala středem rotující noční můry.</p>
<p>Narazili jsme.</p>
<p>Holeně se mi bolestivě vtlačily do rámu sedadla přede mnou. Po nějakou neměřitelnou dobu jsem necítila nic, potom přišel další náraz. V kostech mi zapraskalo, ztratila jsem vědomí, ale jen na okamžik. Když jsem přišla k sobě, letoun stále klouzal a převaloval se po zemi. Slyšela jsem skřípění plastu a kovu a sykot unikajícího vzduchu, instinktivně jsem zavřela oči a ústa a stiskla jsem si nos, pocítila jsem dotyk vakua – překrvení kůže – a pak se kolem sedadel nafoukly tlakové balóny, přisály se k podlaze kabiny a naplnily se stlačeným vzduchem, horkým jako závan z dvířek pece.</p>
<p>Stroj se přestal kutálet, sklouzl ještě kus, se zachvěním poskočil a zastavil se s předkem nahoře.</p>
<p>Seděla jsem připoutaná k sedadlu, ovinutá ochranným balónem jako ještěrka v gumovitém vejci. S každým lapavým nádechem jsem měla v hrudníku pocit hluboko zabodnutých nožů. Zaťala jsem zuby, abych neječela. Vidění se mi zúžilo do otvoru o velikosti dlaně. Upadala jsem do šoku. Úporně jsem se snažila zůstat při vědomí. Pohlédla jsem skrz tu mlžnatou blánu na Dandyho sedadlo. Klesl k jedné straně. Nemohla jsem zjistit proč, potom jsem si uvědomila, že si odepnul popruhy horní části ochranného postroje, než omdlel.</p>
<p>Dopředu jsem neviděla, ve výhledu mi bránily trosky. Neviděla jsem ani kobylku.</p>
<p>Zatlačila jsem hlavou proti opěrce sedadla. Teď jsem tu bolest snesla, šok mě otupil. Bylo mi zima a potila jsem se. Je po boji. Země zvítězila.</p>
<p>Podrážděně jsem zaznamenala malé pohotovostní arbeitry, kteří mi ovíjeli své úponky kolem zápěstí. Drobné záchranné stroje raketoplánu se prodraly k nám, aby nás zkontrolovaly. Pokusila jsem se zápěstí odtáhnout. Úponky se stáhly a do tepny mi vklouzla hadička s lékařskými nanočásticemi. Stříbrný a měděný arbeitr, velký stěží jako myš, připoutaný k zářivě modré šňůře, mi vyšplhal na hruď a přiklopil mi na nos a ústa jakýsi šálek. Snažila jsem se osvobodit, ale do plic mi vnikl sladký plyn a bolest ustoupila. Chlad se zmírnil. Cítila jsem se klidně a nezúčastněně.</p>
<p>Drobný stroj mi visel na bradě a do očí mi promítl zprávu. <emphasis>Nemáte žádné vážné zranění. Tři zlomená žebra a prasklé ušní bubínky. Torzní jednotky žebra napraví a ovinou nanotěsnivem s přípravkem pro růst buněk. Bubínky vám právě sešívají. Ještě aspoň hodinu nebudete slyšet.</emphasis></p>
<p>Cítila jsem, jak se v mém hrudníku činí, představovala jsem si vlákénka, rostoucí z jedné kosti ke druhé, od žebra k žebru, neúprosně se utahující, kroutící žebry, aby je dostala zpátky na správné místo.</p>
<p>„Tak dobře,“ řekla jsem, i když jsem se neslyšela.</p>
<p><emphasis>Kabina raketoplánu byla porušena, atmosféra uniká. Nelze obnovit integritu. Na náš signál ohrožení nikdo neodpovídá. Pilot je poškozen, možná zničen. Situace brzy překročí možnosti našeho naprogramování. Máte nějaké instrukce?</emphasis></p>
<p>Pokusila jsem se znovu pohlédnout na Dandyho. Mlha mého ochranného obalu trochu zřídla, zahlédla jsem, že se na sedadle svezl dopředu. „Je Dandy naživu?“</p>
<p><emphasis>Jeden cestující na sedadle je naživu, ale v bezvědomí. Brzy vědomí nabude. Má jen drobnou zlomeninu holenní kosti a lehký otřes mozku. Jsou tu dva mrtví cestující. Nemůžeme opravit mrtvé.</emphasis></p>
<p>„A co Aelita?“</p>
<p><emphasis>Stav kopie mysliče ‚Aelity’ není znám.</emphasis></p>
<p>Dandy zvedl hlavu a pohnul rukou, aby otřel vnitřek svého ochranného balónu. Vyčerpaně na mě pohlédl, z uší mu vyčnívaly ucpávky nanoobvazů. „Jste v pořádku?“ Vyslovoval slabiky přehnaně a gestikuloval přitom volnou rukou.</p>
<p>„Naživu,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Můžete se hýbat?“ zakýval rukou.</p>
<p>Pokrčila jsem rameny.</p>
<p>Z dalšího sdělení jsem zachytila: „…se mnou. Musíme… ven.“ Ale neovládal vlastní prsty natolik, aby se mohl osvobodit z pásů. Zničeně zakroutil hlavou.</p>
<p>Budu muset svého strážce zachránit sama.</p>
<p>Teoreticky mi bylo jasné, jak tyhle ochranné vaky fungují. Dokážou se natahovat a svinovat podle mých pohybů, a udržet přitom tuhou blánu mezi mnou a praktickým vakuem marťanské atmosféry. Uvolnila jsem si pásy a zvedla se. Ucítila jsem, jak se nanomechanismy ve mně posunuly, konce zlomených žeber se o sebe otřely.</p>
<p>Kokpit raketoplánu se odtrhl, příď teď byla otevřená k obloze. Část přepážky, kterou kobylka odřízla a při nárazu odhodila, vyčnívala ven v podivném úhlu. Na malém poklopu v řídicím panelu svítil symbol stavu nouze. Tlačila jsem se i s obalem dopředu a stírala vlhkost na vnitřní straně membrány – zoufale jsem se pokoušela zjistit, kam zmizela kobylka.</p>
<p>Nebylo po ní ani stopy. Možná ji to vyhodilo ven, možná se spolu s pilotem a částí kokpitu roztříštila o zem.</p>
<p>Zatlačila jsem dlaní do vaku rázněji. Blána vydala znepokojivý savý zvuk, ale poslušně přešla do jiné funkce a vytvořila mi kolem rukou rukavice. Poklop se při mém dotyku otevřel. Sáhla jsem dovnitř napůl poslepu, vytáhla dva válce a dvě masky s připojenými recyklátory.</p>
<p>I když mi při představě, že šlápnu na kobylku nebo uvidím, jak se přede mnou zvedá, naskakovala husí kůže, prodrala jsem se ven z vraku a pomalu se ve vaku valila na malou vyvýšeninu. Vyhlížela jsem průhlednou blánou na skalnatý, nepřátelský povrch, samé hrany ostré jako nože a nahrnutý skákavý písek. Zřítili jsme se dva nebo tři kilometry od jižního okraje stanice. Měli jsme vzduch na pětihodinovou námahu.</p>
<p>Prolezla jsem dírou s roztřepenými okraji. Na okamžik se o mě pokoušel infarkt, když se moje membrána zachytila o ostrou vyčnívající trubku. Opatrně jsem ji odtáhla a pokračovala dál nakloněnou uličkou.</p>
<p>Teď musím roztáhnout svou blánu a nechat ji splynout s Dandyho. Donesla jsem válce a masky dozadu a složila si je k nohám. Pak jsem nafoukla membránu proti Dandyho vaku. Oba povrchy se s dalším savým zvukem spojily. Prostrčila jsem prst společnou membránou, jež se v tom místě rozložila, rozšířila jsem otvor a prolezla skrz. Lékařští arbeitři se úhledně naskládali na vedlejší sedadlo, když svou práci dokončili. Dandy zvedl hlavu a upřel na mě zmatený pohled. Zaostřil oči. Jeho výraz utrápené vděčnosti nevyžadoval slova.</p>
<p>Vytáhla jsem panel, abychom se lépe domluvili. <emphasis>Nouzové obleky jsou pryč. Máme jen těsnicí spreje a masky. Jsme asi tři kilometry od Předmluvy. Půjdeme pěšky.</emphasis></p>
<p>Nasprejovali jsme se navzájem jasně zelenými těsnicími potahy, nasadili si masky a recyklátory, pak jsme vylezli z vraku. Zaryl se předkem do země, valil se ještě půl kilometru a usadil se na rozbité zádi. Zdvižená příď s odtrženým kokpitem náhodou mířila ke Kaibabské stanici, k Předmluvě. Pokoušela jsem se najít naši polohu na mapě pomocí satelitní navigace, ale nedařilo se mi zachytit signál.</p>
<p>Znovu jsem ukázala Dandymu panel. <emphasis>Všechny linky přerušeny. Nechytám ani satelit.</emphasis></p>
<p>Zachmuřeně přikývl. Vyšplhala jsem na skálu a dalekohledem obhlédla krajinu. Dandy s námahou vylezl ke mně. Naštípnutá holenní kost mu při chůzi činila potíže.</p>
<p>Schoulili jsme se k sobě na malé písečné plošce. Dandy zvedl tři prsty a jeden z nich napůl ohnul. Dva a půl kilometru. Naznačil rty: „Cesta… volná půl kilometru na severoseverozápad.“</p>
<p>Ukázal na blyštivé úlomky sklovité lávy. Skály neustále podléhaly erozi, jejich oblé části odpadávaly a odhalovaly čerstvé, ostré hrany. Moc ošklivý terén. Podrážky našich bot si s těmi hranami poradí, ale když upadneme…</p>
<p>Shodli jsme se na směru a vykročili.</p>
<p>Čas se vlekl. Nebylo nic než pozorné sledování třpytivých skalpelů na povrchu a vějířovitých lupínků poprášených skákavým pískem; zvednout nohu, najít místo, kam ji položit, neklopýtnout, zastavit se a zkontrolovat směr.</p>
<p>Uplynuly dvě hodiny. Stáli jsme na klikaté pěšině, lávové pole jsme nechali za zády. Dandy mě vzal za rameno a vedl mě k severu. Řídil se přitom podle hvězd. Ovšem po další hodině putování zavrtěl hlavou, zastavil se, zkontroloval naši zásobu kyslíku a vytáhl mapu.</p>
<p>Vzhlédla jsem a spatřila nízko na západní obloze velký zářící meteor. <emphasis>Ne, </emphasis>pomyslela jsem si, <emphasis>netáhne za sebou ohon. </emphasis>Nebyl to žádný meteor, ani velký kulový blesk. Právě v tom místě se měl touhle dobou nacházet Phobos, těsně po svém východu. Poklepala jsem Dandymu na paži a ukázala.</p>
<p>Okamžik jen zíral a silně se mračil, pak vzhlédl s rozšířenýma očima. „Co je to?“ naznačil.</p>
<p>„Phobos.“</p>
<p>„Jasně.“ Zvedl prst a přejel si jím po hrdle.</p>
<p>Danny Pincher a jeho posádka, jejich deformátor… <emphasis>Merkur. </emphasis>Země použila svou nově získanou moc.</p>
<p>Ale jedno po druhém, nejdřív se musíme postarat o bezprostřední problémy, potom můžeme hloubat nad apokalypsou. Dandy zastrčil panel zpátky do pouzdra na opasku a předvedl, že si olizuje prst a nastavuje ho větru. „Tudy.“ Ukazoval nepatrně východním směrem. „Myslím, že se cesta u vnějších budov stáčí k západu. Zpátky přes lávu.“</p>
<p>„Pojďme,“ řekla jsem.</p>
<p>Hledali jsme si teď cestu ještě drsnějším lávovým polem. Protínaly ji trhliny, hluboké několik metrů. Pomalu jsme slézali dolů, pak zase šplhali nahoru, chránili jsme si přitom dlaně opasky, abychom si nepoškodili tenkou těsnicí slupku o hrany, ostré jako skleněné střepy.</p>
<p>„Narazíme na nouzový východ z ubytoven. Bude vypadat jako skála, tak dávejte pozor.“</p>
<p>Oči mě pálily ze suchého vzduchu pod maskou i z toho, jak jsem usilovně zkoumala ostré skály a zem pod nohama. Žebra mě bolela i přes všechnu nanotechniku, brzy budu potřebovat důkladnější ošetření.</p>
<p>Námaha mě už začínala definitivně zmáhat, vzduch z našich nádrží páchl. Cirkulace a čištění pomalu selhávaly. Zatěžovali jsme sprejové těsnicí obleky i masky na hranici únosnosti.</p>
<p>Dandy natáhl ruku a já do ní vrazila, téměř jsem ztratila rovnováhu. Chytil mě za rameno, přidržel, načež si přiložil prst k masce v gestu <emphasis>pít. </emphasis>Zamžourala jsem, na co se to dívá. Krajina byla tichá, oranžový povlak skákavého písku s roztroušenými černými balvany, slunce se odráží od sklovitých povrchů. Sledovala jsem Dandyho pohled a uviděla něco, co nebylo v klidu, něco, co se pomalu pohybovalo pár tuctů metrů od nás. Kovová paže se zvedla nad skálu, opatrně se ohnula, pak narovnala. Ze země se vynořilo oblé černooranžově pruhované tělo a vzpřímilo se na krátkých černých nohou. Průhledný vak odpadl a na skalnaté pláni Kaibabu stál tvor o velikosti člověka, prohlížel si okolí drobnýma zářícíma očkama na baňaté hlavě. Jeho paže se vlnily ve strašidelném promyšleném rytmu, jako by ochutnávaly vzduch.</p>
<p>Kobylka se odvrátila a Dandy mě pomalu stáhl dolů, pokusili jsme se ukrýt mezi balvany. Pak zvedl hlavu, aby měl přehled, kde se stroj nachází, a odplížil se mimo dohled.</p>
<p>Ležela jsem v rozsedlině mezi dvěma balvany, zadek nepohodlně vtlačený do hrbolatého povrchu, příliš vyčerpaná a bolavá, abych ještě vůbec cítila strach nebo se zajímala, co to Dandy zkouší. Za deset nebo patnáct minut se vrátil a částečně pantomimicky, částečně pečlivým naznačováním slov rty mi sdělil, že kobylka pochoduje od stanice pryč, a také pryč od nás, ale že objevil stopy po mnoha dalších – schránky továren, příkopy, kde továrny dolovaly a stavěly ze získaných materiálů. A našel jeden vchod. Následovala jsem ho po čtyřech, bolestí se mi přitom obracel žaludek.</p>
<p>Cestu úzkou puklinou plnou mastného prachu nám zahradil velký černý balvan. Plazila jsem se kolem něj, panel jsem přitom držela před sebou. V prohlubni ve skále se zaleskl optický port. Zadala jsem panelu své klíčové kódy a připojila ho. Balvan se okamžitě rozštěpil na dvě části, odhalil přiklop. Ten se otočil dovnitř a Dandy mi pomohl prolézt.</p>
<p>V úzkém tunelu na nás čekal strážce, klečel na jednom koleně a mířil na nás elektronovou pistolí. Zvedl hlavu od hledí, otevřel jedno oko a nevěřícně zamrkal. „Vy jste havarovali,“ vyhrkl. Vracel se nám sluch, i když zvuky se zdály drsné a nerovnoměrné a ty hlasitější bolely.</p>
<p>„Jo, a kde se sakra flákali záchranáři?“ zachrčel Dandy.</p>
<p>„Nikdo nesmí opustit stanici,“ pravil strážce, zvedl zbraň a vstal. „Rozestavěli jsme obránce do všech vnějších chodeb. Měli jsme tu dva útoky kobylek…“</p>
<p>„Nutně se musím dostat do hlavní laboratoře,“ prohlásila jsem.</p>
<p>Stanice byla rozdělena na dvě oblasti, obě blízko jižního tunelu, kterým jsme se dostali dovnitř. Velitelku obrany, ženu se širokým obličejem jménem Ecclesová, jsme potkali v boční chodbě. Doprovázel ji vlak údržbářských a obranných arbeitrů. Když spatřila Dandyho, zvedla udiveně obočí, ale on jí odpověděl zuřivým šklebem: není čas na vysvětlování.</p>
<p>V celé stanici byla vyhlášena pohotovost nejvyššího stupně. Leander nás čekal u spojky s hlavní chodbou. Po podlaze proudila voda z prasklé trubky, asi stopu hluboká. Trmáceli jsme se proudem vedle Leandera.</p>
<p>„Charles a Tamara jsou v pohotovosti,“ oznamoval. „Jsou v hlavní laboratoři, testují QL a připravují se na vaše rozkazy.“</p>
<p>Ecclesová rozmístila vojáky a arbeitry, se šplouchnutím skočila do chodby a brodila se k nám. „Paní viceprezidentko, nenavázali jsme spojení s Many Hills. Jižně od stanice jsme viděli kobylky. Došlo ke dvěma drobnějším srážkám a každou chvíli očekáváme totální útok.“</p>
<p>Vylezli jsme o tři stopy výš do suché chodby.</p>
<p>„Budeme potřebovat lepší lékařské vybavení, a brzy, a já chci o všem vědět,“ řekla jsem. Při dvou vzdálených tupých úderech jsme se všichni zarazili a obezřetně, vyčkávavě se rozhlédli.</p>
<p>„Naši obranní arbeitři zahájili palbu,“ vysvětlila Ecclesová.</p>
<p>Dandy trpce zavrtěl hlavou. „Nalezou sem jako švábi. Ty neudržíme venku palbou.“</p>
<p>„Já zatraceně udělám, co budu moct,“ odsekla vzdorně a v očích se jí zablesklo.</p>
<p>Zatímco se Dandy s Ecclesovou hádali o strategii, Leander mě odtáhl stranou. „Kobylky nebudou náš nejhorší problém. Sebrali nám Phobos.“</p>
<p>„Viděli jsme to,“ kývla jsem.</p>
<p>„A Deimos také. Nemáme žádné velké zbraně.“</p>
<p>„Připadalo mi, že Phobos zapálili,“ poznamenala jsem.</p>
<p>Leander se zasmušil. „Zaznamenali jsme vysoké hodnoty gama záření.“</p>
<p>„Co to tedy bylo?“</p>
<p>„Dálková konverze,“ řekl. „Zdá se, že se z Ledové jámy zaměřili na nás.“</p>
<p>„Dostaly se odtud vaše skupiny?“ Leander zavrtěl hlavou. „Seženu někoho, kdo vás ošetří, a zařídím transport.“</p>
<p>Bolest v mých žebrech klesla na kruté tepání.</p>
<p>V přístavku u hlavní laboratoře mi protivně vlezlý bručící arbeitr vstříkl další nanočástice a sledoval mé životní funkce, Ecclesová s Lieh zatím pracovaly s originálem Aelity, aby mi ukázaly to málo, co věděly. Na mapě Kaibabu blikaly stovky žlutých křížků: podezření na přítomnost kobylek podle zpráv nouzových balonů a kluzáků, kroužících nad stanicí. Červené tečky označovaly jistý výskyt kobylek. Napočítala jsem jich třicet.</p>
<p>Dandy popsal kobylku, která napadla náš raketoplán a zavinila jeho havárii. Lieh pozorně naslouchala.</p>
<p>„Máme jen útržkovité informace o tom, jaké tvary mohou mít a co všechno dokážou,“ pravila. „Až dosud jsme zahlédli jen jejich průzkumníky a ženisty.“</p>
<p>Stěny a podlaha se otřásly dalšími hlubokými údery.</p>
<p>„Doufám, že to jsou naši,“ řekla Lieh.</p>
<p>„Zní to jako výbuch náloží,“ mínila Ecclesová.</p>
<p>„Spojení většinou vypadlo,“ pokračovala Lieh, „satelity zničili… Nevíme ani –“</p>
<p>Já a Leander jsme se na sebe podívali a sevřeli rty.</p>
<p>„– takže jsme úplně odříznutí. Nemůžeme poskytnout ani spojení s prezidentkou. Stručně řečeno,“ uzavřela Lieh s hlubokými stíny kolem úst a očí, „udělali nám to znovu, a ještě špinavěji. Madam, všechny moje instinkty mi říkají, že jsme utrpěli strašlivé poškození. Ať už útok ze Země řídí kdokoli, překročil všechny meze. Postavím se za vás ve všem, co rozhodnete.“</p>
<p>„Předpokládáme, že se nás pokusí zabít všechny,“ řekla Ecclesová.</p>
<p>„Pak je to válka,“ kývla Lieh. „Jaký můžeme provést odvetný úder?“</p>
<p>Leander se odvrátil. Měli jsme k dispozici další Damoklovy meče, jenže pokud je použijeme, ztráty na životech na obou planetách budou nesmírné. Až dosud byly tím, co pravděpodobně byla dálková konverze, zasaženy jen oběžnice Phobos a Deimos. Taková akce se dala vysvětlit jako hrozba, jako způsob obrany.</p>
<p>„To není tak snadné rozhodnutí.“ Ve dveřích do přístavku stál Charles. Upíral na mě zmatený pohled, jako by se právě probral z opilosti.</p>
<p>„Kde je Tamara?“ zeptal se Leander.</p>
<p>„U QL, trénuje s ním.“</p>
<p>Ecclesová mě poklepala po rameni. Červené body na displeji obkličovaly stanici. Nepřítel věděl, kde jsme, a brzy bude vědět, <emphasis>co </emphasis>jsme.</p>
<p>„Plně ovládli Ledovou jámu,“ řekl Charles. Zvedl ruku a ohnul ji, jako by ho bolela. „Brzy ji použijí proti nám.“</p>
<p>Další údery, k tomu vzdálený vysoký kvil vrtání, ze kterého mě rozbolely zuby.</p>
<p>„Už s tím začali.“ Lieh měla soustředěný pohled, jako by náhle ožila. „Genocida. Musíme zahájit odvetný úder.“</p>
<p>Chápala jsem, jak se cítí. Zahnali nás do kouta. Bylo by jedině přirozené použít všechny naše drápy.</p>
<p>Ale pořád ještě jsme měli tu druhou možnost, a proto tu byl také Charles: aby mi jemně připomněl, že jsme celou dobu plánovali něco naprosto nečekaného. Pomsta nás nezachrání.</p>
<p>Musela jsem však prozkoumat všechny možnosti. „Můžeme zaměřit Ledovou jámu a provést konverzi?“</p>
<p>„Zkoušel jsem to, jenomže teď už ji nedokážu ani lokalizovat.“</p>
<p>„Je takhle chráněno ještě něco?“</p>
<p>„Můžeme si vybrat jakýkoli cíl na Zemi a zkonvertovat ho,“ odpověděl Charles tiše. „Miliardy hektarů. Celé kontinenty… Když nám to přikážeš.“</p>
<p>Zvenčí do laboratoře doléhala vzdálená třesknutí: střelné zbraně. Ecclesová se vyptala, co se děje, a dozvěděla se, že byly právě zničeny dvě kobylky, jedna v nádrži a druhá v údržbářském tunelu asi sto metrů od laboratoře.</p>
<p>„Nejpozději do hodiny dojde k boji zblízka,“ prohlásila.</p>
<p>Nemohla jsem nařídit Charlesovi, aby zahájil na Zemi genocidu. Možná by ani neposlechl. Můj výběr se zúžil na jedinou možnost, k rozhodnutí jsem však neměla pravomoc.</p>
<p>Nezbývalo mi než čekat co nejdéle na Ti Sandru.</p>
<p>„Co budeme dělat?“ zeptala se Ecclesová.</p>
<p>Aelita se vložila do hovoru: „Dostali jsme důležitou zprávu ze satelitu.“</p>
<p>Obraz na displeji se náhle změnil. Hleděli jsme z výšky pěti set kilometrů na Schiaparelliho kráter. Plazila se přes něj úhořími pohyby šedá neproniknutelná záclona, ve svých nejvyšších vrstvách plná jiskřících hvězd. Zdálo se, že se pomalu pohybuje od severu k jihu. Zanechávala za sebou v řídké atmosféře oblaka prachu. Skrz ně jsme stěží rozeznávali jezera roztaveného kamene, zčernalý chaos a naprostou zkázu.</p>
<p>„Tady leží Many Hills,“ ozval se Dandy.</p>
<p>„Začali konvertovat Mars,“ řekl Leander.</p>
<p>„Paní viceprezidentko,“ spustila Lieh, ale Charles ji přerušil:</p>
<p>„Aelito, můžeš zvětšit západní okraj?“</p>
<p>„Také tam něco vidím.“ Aelita mu ihned vyhověla. Oblast se nacházela na hranici dosahu satelitu, Mariner Valley se z té výšky jevilo jako zrnitý šrám v krajině.</p>
<p>„My jsme tady.“ Leander si stoupl k displeji vedle</p>
<p>Charlese a ukázal prstem pod něj, jakoby pod obzor. Charles sledoval další šedý závěs, který bylo na zvětšeném obrazu stěží vidět. Nacházel se pár set kilometrů od severovýchodní části Kaibabu, nedalo se to určit přesně.</p>
<p>„Paní viceprezidentko,“ ozvala se znovu Lieh, „pokud je toto důkaz, že město Many Hills bylo zničeno, musíte se ujmout velení.“</p>
<p>Aelita změnila obraz na širokoúhlý. Pak zvětšila okolí Many Hills. Hlavní město republiky se ztrácelo v prachu.</p>
<p>Cosi mi pevně sevřelo žebra, zavřela jsem oči a chvíli lapala po dechu.</p>
<p>Satelit pokračoval ve své ponuré pouti od východu k západu a my mohli zřetelněji vidět pátravé prsty smrti, posunující se ke Kaibabu. To bylo vcelku nabíledni, otřásl námi jen rozsah zkázy.</p>
<p>Charlesovi se zaškubaly ruce. „Máš to na povel, Casseio.“</p>
<p>„Paní prezidentko,“ vyslovila Lieh, co bylo zřejmé.</p>
<p>„Tentokrát se Ti Sandra nevrátí,“ pokračoval Charles. „Byla v Many Hills. A s ní oblastní guvernéři, tedy většina z nich.“</p>
<p>Upírala jsem zrak na jiskření probíhající konverze, jámy a řezy plnící se roztavenou skálou, stovky tisíc hektarů v Koperniku, Argyre, Hellas. Už byly zasaženy dvě z největších stanic Marsu.</p>
<p>„Hlavní stanice Caiteletů je zničena, k tomu dvě vzdálené stanice,“ oznámila Aelita.</p>
<p>Achmed Crown Niger konečně dostal ze Země definitivní odpověď.</p>
<p>„Šílenství,“ zamumlal Leander.</p>
<p>Jenomže já tomu rozuměla. Všecho to mělo děsivou logiku. Všechno probíhalo podle vzorce starého jako čas: hra na paviání zadky. Pokud někdo nepochopil jejich rituál a včas neucouvl, paviáni se otočili a ukázali tesáky. Pokud ani to nepomohlo, pustili se do boje na smrt.</p>
<p>Obraz ze satelitu náhle zmizel.</p>
<p>„Ztratili jsme signál,“ ohlásila Aelita.</p>
<p>Charles stál u bílého válce, v němž byl umístěn planetární deformátor. Nahrbil se, ruce s dlouhými prsty mu volně visely, pod obočím, svraštělým nekonečným soustředěním, mu planuly oči. Kolem něj čekalo v pohotovosti podpůrné zařízení největšího z našich deformátorů.</p>
<p>Tamara Kwangová tiše ležela na pohovce vedle něj, připravena na svou úlohu náhradníka.</p>
<p>Třicet členů vedení stanice se shromáždilo v hale přilehlé ke kabině s deformátorem a čekalo na mé instrukce. Charles nás sledoval širokým plastovým oknem s nadlidskou trpělivostí.</p>
<p>Nikdo nic nenamítl, když mě Leander oslovil jako prezidentku.</p>
<p>Můj projev ke shromáždění byl stručný. „Nemůžeme zůstat ve Sluneční soustavě a přežít. Musíme provést to, kvůli čemu jsme sem přišli. Čím dřív, tím lépe. Charles mi oznámil, že je připraven. Stephen to potvrdil.“</p>
<p>Třicet lidí zůstalo chvíli sedět v ohromeném mlčení. Dr. Wachsler vstal a rozhlédl se kolem sebe, zvedl ruce. „Rozhodujeme o celém Marsu,“ řekl. „Fakticky tu reprezentujeme celý Mars. Určitě…“ Zakuckal se a zvedl ruce ještě výš. „Určitě si musíme vyžádat potvrzení…“</p>
<p>„Zahyneme, pokud nebudeme okamžitě jednat,“ přerušila jsem ho. Ruce se mi třásly jakýmsi zvráceným vzrušením. Přála jsem si, aby mě Wachsler napadl, potřebovala jsem všechny možné výzvy, a hned teď. Kosti se mi hojily, cítila jsem je. Léčivé nanočástice mi plnily cévy, vytrhávaly problémy i s kořeny, čelily šoku, který mi hrozil. Připadala jsem si silná jako lev, ale dobře jsem věděla, že ve skutečnosti jsem ještě slabá.</p>
<p>„Dr. Abdi ještě nedokončil svůj areologický průzkum,“ prohlásil Wachsler.</p>
<p>Abdi se zvedl s rukama v kapsách, pak si znovu sedl. „To je pravda.“</p>
<p>„Měli bychom hlasovat,“ zvolal Jackson Hergesheimer, náš astronom. „Víme, co se stalo při poslední cestě. Co se stalo Galeně. Pokud si máme zvolit mezi sebevraždou a zavražděním, měli bychom mít možnost hlasovat.“</p>
<p>„Žádné hlasování,“ zamítla jsem unaveně jeho návrh.</p>
<p>„Proč ne?“ vykřikl Hergesheimer. „Jsme občané republiky – jediní, kteří se vám teď ozvou!“</p>
<p>„Žádné hlasování nebude,“ opakovala jsem.</p>
<p>„Potom už nejste prezidentka této republiky, i kdyby… I kdybyste podle zákona…“ Chyběla mu slova.</p>
<p>„Beru to na sebe,“ řekla jsem.</p>
<p>„Dáváte rozkaz k naší sebevraždě!“ vykřikl Wachsler.</p>
<p>Dandy Breaker, který seděl vzadu, už toho měl dost. Vstal, zvedl ruce a já ho kývnutím vyzvala, ať mluví. „Rád bych zdůraznil, že jednání prezidentky Majumdarové je přísně legální – z postavení, které vyplývá ze zákonů naší republiky, je k němu oprávněna. Toto je stav ohrožení. Jediná možnost obrany, která nám zbývá, je ústup. Podle jejího příkazu jsem vyhlásil na celé planetě stanné právo.“</p>
<p>„Nikdo to vysílání neslyší, takže nemůže nic namítat!“ zvolal Wachsler a po tvářích se mu koulely slzy vzteku. Ruce se mu pohybovaly jako dva ptáci, nahoru a dolů, prsty se mu třepotaly. „Můj bože, tohle je ten nejstrašnější druh tyranie!“</p>
<p>„Beru na sebe zodpovědnost,“ řekla jsem. Vlastní hlas mi zněl monotónně a prázdně.</p>
<p>„Paní prezidentko,“ ozval se Leander. „Možná bychom měli přistoupit k neformálnímu hlasování. Jen pro jistotu.“</p>
<p>„Měli bychom projednat možnost vyhlášení války,“ pravil Hergesheimer. „Oni se dopouštějí zločinu, násilí, a my bychom se měli bránit, když už ne pomocí měsíce, pak tedy použít konverzi na jejich města, jejich zemi!“</p>
<p>„Ne,“ zamítla jsem to. „To není žádná možnost, pokud máme na vybranou. A to máme.“ Už dávno jsem učinila své osobní rozhodnutí týkající se odvetného úderu na Zemi. „Pokud mě někdo chce sesadit nebo podat oficiální žádost o mé vyhoštění nebo udělat cokoli, co zákon dovoluje… nebo nedovoluje… ať to udělá hned a rychle, prosím.“</p>
<p>Přemítala jsem, jestli skutečně ztratíme veškerou kontrolu, jestli jsem na ně netlačila až příliš a nemluvila příliš tvrdě. Leander se chystal promluvit, ale vtom se podlaha haly otřásla. Aelita vyvolala sérii obrazů z kamer nad stanicí. Děsivá šedá záclona se už rozvinula nad severní částí Kaibabu, vířící suť jasně osvětlovala modrá elektrická koróna, pod ní se čeřil prach.</p>
<p>„Konverze dosáhla na plošinu, je asi padesát kilometrů od nás,“ oznámila Aelita.</p>
<p>„Musíme se vypořádat už jen se strachem,“ řekla jsem. „To víme všichni. Už nezůstaly ani žádné kouty, kam by nás mohli zahnat. Leda bychom podlehli strachu. Potom zemřeme. Udělejme tedy to, pro co jsme Předmluvu vytvořili.“</p>
<p>Charles vešel z hlavní laboratoře do haly, pohyboval se pomalu a nejistě. Zdálo se, že jeho přítomnost vystrašila přítomné v prvních řadách. Přitáhli kolena k sobě a odsunuli se od něj, hleděli na něj jako vyděšené děti.</p>
<p>„QL je připraven,“ oznámil. „Tlumočník je připraven. Já taky.“</p>
<p>Obraz našeho blížícího se osudu visel nad námi na několika místech po celém sále. Podlaha se třásla, jako by po ní dusalo stádo obrovských zvířat. Charles upřel zrak na obrazy a pak sotva slyšitelně řekl: „Tohle je konverze jedna ku bilionu. Pokud faktor zvýší desetinásobně, můžou zničit celou plošinu naráz.“</p>
<p>„Dejme se do toho,“ řekla jsem. Stěží jsem překřičela úděsné vytí hmoty rozpadající se na kusy.</p>
<p>Dandy strnule došel postranní uličkou ke mně. „Paní prezidentko,“ zahřměl úředním hlasem, který se za daných okolností zdál absurdní, „musíte vydat přímý a jednoznačný rozkaz.“</p>
<p>„Z moci úřadu prezidenta přikazuji, abychom okamžitě přemístili Mars na vybranou oběžnou dráhu Nové soustavy.“</p>
<p>„Ani nemá jméno!“ zařval Wachsler.</p>
<p>„Rozkaz je zaznamenán!“ vykřikl Dandy a zvedl svůj panel. Nasupeně se zahleděl do obecenstva, jako by všechny vyzýval, ať si zkusí něco namítat.</p>
<p>Wachsler potřásl hlavou, úplně ztratil řeč. Hergesheimer se zhroutil na sedadlo a něco si mumlal.</p>
<p>Charles se otočil a opustil sál. Leander a já jsme ho následovali. Většina přítomných zůstala na místech nebo se přesunula blíž ke skleněné stěně, jako nějací diváci, sledující starodávnou popravu.</p>
<p>Charles si sedl na kraj pohovky u hlavního deformátoru. „Budu potřebovat pomoc s tímhletím,“ ukázal jednou rukou na řadu optických kabelů. Spolu se Stephenem jsme mu pomohli je připojit a Charles si lehl na pohovku. „Ve spojení s QL budu jen já,“ řekl. „Ale ostatní můžou přihlížet. Bude snazší, když se budu moct bavit s lidmi, zatímco bude probíhat akce. Připadám si tak skutečnější. A jestliže ti lidé uvidí něco z toho, co se bude dít, spolu se mnou…“</p>
<p>„Já se budu dívat,“ slíbila jsem.</p>
<p>Ukázal mi na menší lehátko na druhé straně podstavce mysliče. „Doufám, že se budeš cítit pohodlně.“</p>
<p>Sedla jsem si na lehátko. „A musím…?“ kývla jsem směrem ke kabelům, které měl připojeny k zátylku.</p>
<p>„Ne. Zpětná vazba není nutná. Buďto standardní obrazová projekce, nebo imerze, ponoření. Ponoření, to by bylo opravdu něco.“</p>
<p>Polkla jsem. „Tak tedy ponoření.“</p>
<p>„Cením si toho, Casseio.“ Charles si položil hlavu a zavřel oči. Ohryzek mu poskočil, sevřel čelisti, pak se uvolnil.</p>
<p>„To je to nejmenší, co můžu udělat,“ řekla jsem.</p>
<p>„Je to naše jediná možnost. Musíme odtud pryč, vím to. Učinila jsi statečné rozhodnutí.“</p>
<p>Pozorovala jsem Leandera, který připravoval imerzi. Upevnil mi k hlavě několik úzkých pásků, projektorů z upraveného panelu, štíhlými optickými kabílky propojil panel a překladač, a už jsem měla pocit příjemného vznášení s nervovým brebentěním daleko v pozadí.</p>
<p>Rozhlédla jsem se kolem sebe. Zmocňoval se mě neklid i při těch několika málo omezujících opatřeních. Místnost byla cítit chladem a kovem a zdála se pro aparaturu nesmyslně rozlehlá; jeskyně plná ozvěn se světly soustředěnými na deformátor, odsávače silového šumu, lednice… Jeden řídící člen, jeden náhradník – Tamara Kwangová s vlastní gloriolou kabelů a konektorů – jeden pozorovatel.</p>
<p>Leander dokončil prověrku všech spojů a postavil se stranou se založenýma rukama.</p>
<p>„Mars je velké těleso,“ pravil Charles. „Musíme porovnávat více ortonormálních bází pro každý deskriptor, exponenciálně více pro deskriptory, které se překrývají. To znamená ukládání některých výsledků do nevyužitých deskriptorů během ťuku. To je mnohem snazší u velkého přístroje.“</p>
<p>„Nebezpečí není o nic větší než dříve – pravděpodobně menší,“ dodal Leander. „Ale pro řídícího člena je to mnohem obtížnější. Musí být více ve shodě s QL, aby tyto nadbytečné deskriptory udržel naladěné s celkovým záměrem.“</p>
<p>„A to znamená?“</p>
<p>„Překladač pořád stojí v cestě. Charles bude potřebovat bezprostřední spojení. Přímo s QL.“</p>
<p>Podlahou znovu otřáslo zavytí konvertované hmoty. Dandy opustil halu a přistoupil ke Stephenovi. „Ty výbuchy stanici zničí, pokud nezmizíme hned teď,“ řekl. Vyhýbal se pohledu na Charlese, jako by to bylo něco nepatřičného, jako by byl posvátný a nedotknutelný.</p>
<p>„Provedeme to ve třech krocích,“ pravil Charles. „Abychom byli výjimečně opatrní. Nejprve postoupíme po oběžné dráze Marsu o padesát milionů kilometrů. Pokud vzniknou pochyby o dalším kroku, zůstaneme tam.“</p>
<p>„Jenže oni nás znovu najdou a dokončí to,“ ozvala se tiše Tamara Kwangová a nesměle se dotkla vlastních kabelů. Na obličeji měla i v chladu laboratoře kapky potu.</p>
<p>„Žádné pochybnosti nebudou,“ ujistil ji Charles. „Další krok nás odnese do vzdálenosti tří bilionů kilometrů od Nové soustavy. Tam provedeme měření a uděláme další skok.“</p>
<p>„V kosmickém prostoru nemůžeme zůstat déle než pár minut,“ promluvil Hergesheimer. Nevšimla jsem si, kdy vstoupil do laboratoře; najednou stál pár metrů od deformátoru, ruce v kapsách, vlasy řádně rozcuchané. „Pokud bychom tam zůstali déle, dojde na Marsu k extrémním změnám počasí.“</p>
<p>Vešel Faoud Abdi se dvěma asistenty. „Zjišťoval jsem rozsah škod,“ oznámil. „Zbývá nám jen deset procent povrchových pozorovacích stanic, propojených transpondéry. Zbytek je zničen nebo s nimi nemáme spojení. Doufám, že ještě dokážeme sledovat, co se na planetě děje, jenže… nemáme možnost sdělit lidem, co mají očekávat. Pokud nedosáhneme co nejrychleji polohy s podobnou sluneční přitažlivostí, dojde k závažným areologickým efektům. Navíc musíme být obráceni k novému slunci stejnou stranou. To je velice důležité.“</p>
<p>„Chápu,“ řekl Charles.</p>
<p>„Slapová deformace,“ pokračoval Abdi.</p>
<p>„S tím jsme počítali,“ kývl Stephen.</p>
<p>„Kde je má stanice, moje přístroje?“ zeptal se Hergesheimer. Slyšela jsem, i když jsem neviděla, jak ho Leander odvádí do vzdálené části laboratoře, kam veškeré vnější pozorovací přístroje budou odesílat údaje.</p>
<p>„Tak do toho,“ prohlásil Charles.</p>
<p>Položila jsem si hlavu a zahleděla se do projektorů. Najednou se mi na šíji zježily chloupky, málem jsem vyjekla. Cítila jsem, že vedle mě někdo stojí, naproti Leanderovi a Dandymu, věděla jsem, kdo to je, ale nechtěla jsem si přiznat, že jsem pořád tak blízko šílenství.</p>
<p>Neviděla jsem ho, ale jeho přítomnost byla právě tak skutečná, jako kohokoli dalšího v místnosti, možná dokonce uvěřitelnější. Jmenoval se Todd a bylo mu asi pět let, měl jemné hnědé vlasy a úsměv pořád na krajíčku, hladké tváře a hebkou snědou pleť, hbité prsty a zardělý obličej, jako by právě cvičil nebo si hrál. Něco mi chtěl říct. Neslyšela jsem ho.</p>
<p>Byl by to můj syn. Ilja by byl jeho otec.</p>
<p>Asi jsem vydala nějaký zvuk. Charles se zeptal, jestli mi nic není.</p>
<p>„Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem. „Jdeme na to.“</p>
<p>Přála jsem si natáhnout se a vzít svého syna za ruku, ale už tam nebyl.</p>
<p>Už nikdy víc jsem jeho přítomnost nepocítila.</p>
<p>„Teď,“ řekl Stephen.</p>
<p>„Jedeme,“ řekl Charles.</p>
<p>Dívala jsem se do projektorů, hlavu obklopenou neurčitými zvuky imerzních pásů, a viděla jsem nad sebou Mars jako detailně zobrazenou kouli, se zvýrazněnými terénními nerovnostmi, se zbývajícími pozorovacími stanovišti označenými červenými body. Když jsem otočila hlavu, spatřila jsem Phobos a Deimos. Mapa nebyla aktualizována, viděla jsem i Many Hills a další stanice, které už byly zničeny.</p>
<p>„Ztratíme všechny satelity,“ zamumlal Dandy. Zdál se mi vzdálený, stejně jako rachot a vytí kolem.</p>
<p>Charles mi promluvil přímo v hlavě a polekal mě. „První posun souřadnic během dvou minut,“ řekl. „Slyšíš mě, Casseio?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděla jsem. „Vidím Mars.“</p>
<p>„Chtěla bys vidět, co právě dělá QL?“ zeptal se. „Až vstoupím dovnitř, stanu se součástí jeho pracovního procesu. Ty budeš venku, jako pozorovatel.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasila jsem.</p>
<p>Pokusila jsem se uvolnit svaly ztuhlé na kámen. Radši umírat uvolněná, pomyslela jsem si, vesmír je dost nepředvídatelný, může se stát, že se takový rozdíl ukáže jako důležitý.</p>
<p>Obraz Marsu se od základu změnil, když jsem byla vtažena do vnímání QL. To, co jsem viděla, nebyla planeta, ale mnohobarevné pole překrývajících se možností, planeta jako pravděpodobnosti navrstvené na sebe. Hodnocení mysliče se každých několik vteřin měnilo. Barvy se přesunovaly, úlohy zadávané Pierceovu poli blikaly oslepující rychlostí: celý Mars byl zkoumán a měřen za použití logiky, kterou nemohl pochopit žádný člověk, logiky, jejíž podstata spočívala mimo nebo za zákony vesmíru.</p>
<p>Teď už jsem lépe chápala, jaký přínos pro nás představuje QL. Skutečnost, že má vlastní vědomí, přestože se projevuje z našeho pohledu tak zkresleně, mi působila mrazení. Jaký způsob sebeuvědomění může existovat, když vědomí nemá žádný tvar, žádný specifický smysl?</p>
<p>Kdo mohl <emphasis>vytvořit </emphasis>takovou mysl? Udělali to lidé – slavní i méně slavní, a QL mysliče během jednoho a půl století sehrály jistou malou roli v lidských záležitostech – ale nikdo z lidí, dokonce ani jejich tvůrci, nedokázal obsáhnout jejich způsob myšlení. Nebylo vysloveně nadřazené – v některých ohledech pracovalo jednodušeji než lidský mozek nebo jiný myslič – ale to, co dělalo, dělalo dokonale… A nepředvídatelně.</p>
<p>Jestliže já byla divák pozorující tuto podivnou a nádhernou ukázku koňské drezúry, pak Charles byl jezdec.</p>
<p>„Změřili jsme a zakreslili první ortonormální základ,“ ozval se Charles. „Teď proměřujeme přenesení uložených deskriptorů do většího souboru.“</p>
<p>S pomocí svého doplňku jsem chápala část z toho, co jsem viděla: mohutné výpočty, které chroustala počítačová část překladače, okrádání přírody stahováním energie potřebné pro přesun Marsu z celkové energie vyššího systému, galaxie. Ve skutečnosti ta energie nebude nikdy spotřebována, ne v reálném smyslu, vesmírné účetnictví bude vyrovnáno, pod stolem, zatímco se nebude dívat.</p>
<p>„Dvacet vteřin do prvního posunu souřadnic,“ ohlásil mi Charles. Naše spojení se stávalo čím dál důvěrnějším. Mluvil čistě jen kvůli mně. „QL teď přiřazuje všechny deskriptory našemu prvnímu cíli.“ Přesuneme všechno, co momentálně zabírá ‚prostor’, kam přestěhujeme Mars, a ‚současně’ tam přemístíme samotnou planetu, jakoby výměnou. Tohle bylo v celém procesu nejsnáze pochopitelné, byť ne nejsnáze proveditelné.</p>
<p>„Deformátor začíná vyzařovat,“ oznámil zvenčí Stephen. „Fluktuace Pierceova pole.“</p>
<p>Viděla jsem dvě soustavy souřadnic – naši současnou lokalizaci a místo, kam se přeneseme. Vzápětí se překryly a náhle jsem už Mars neviděla. To, co jsem viděla místo něj, bylo ve své jednoduchosti děsivé.</p>
<p>Mars se změnil v pouhou <emphasis>možnost. </emphasis>Mohl se stát čímkoli, a my s ním – byli jsme vytrženi ze svých pravidel, vytrženi ze hry. Tohle bylo to prázdné místo, výpadek, kdy se všechny systémy spoléhající na kontinuální existenci a vztahy – naše mysli, počítače, mysliče, elektronické systémy – musely znovu nastartovat, předpokládat, že v jednu chvíli existovala jistá realita a že všechny zákony a pravidla byly takové, jaké se zdají být teď –</p>
<p>V té <emphasis>možnosti </emphasis>jsem viděla – i když jsem to naštěstí necítila – svůdnost toho, co působilo jako volba. Mohli bychom si vybrat jinou soustavu pravidel. QL jimi velmi spěšně protančil. Chtělo by se mi zdržet se, vyzkoušet je; co kdyby se změnilo <emphasis>tohle</emphasis>, nebo <emphasis>tamto</emphasis>, nebo ještě <emphasis>tamhleto </emphasis>– takové fascinující možnosti!</p>
<p>„Posun souřadnic,“ řekl Charles. Možnosti zmizely a já znovu spatřila prostý obraz Marsu. Hergesheimer provedl rychlé ověření naší polohy.</p>
<p>Burácení a vytí se zmírnilo na slabé, stěží slyšitelné chvění, které jsem skrz polstrování lehátka ani nevnímala. Už jsme nebyli na svém původním místě. Země ztratila svůj cíl.</p>
<p>„Charlesi, jak je ti?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Jde to,“ odpověděl. „QL se tehdy trochu vyděsil. Změny pravidel jsou lákavé jako sex. Připadá si přitom ve svém živlu.“</p>
<p>„Nedovol mu, aby si tam domlouval rande,“ poradila jsem mu. Nesmírná závažnost toho, co se mohlo stát, zmizela, rozpustila se v náhlém pocitu lehkosti.</p>
<p>„Myslím, že jsme to provedli správně,“ prohlásil Charles. Zamžourala jsem mimo projektory k jeho lehátku. Oči měl zavřené, dýchal mělce a trhaně.</p>
<p>Cosi se mi otřelo o paži. Natočila jsem hlavu a pocítila tak neuvěřitelnou úlevu, až mi vytryskly slzy. Zvedla jsem ruku a chtěla se jí dotknout.</p>
<p>U mého lehátka stála Ti Sandra. Vypadala úplně zdravá, měla zase svou plnou váhu, tvář širokou, oslnivou a hrdou. Měla své nejpestřejší šaty, na nichž zářily ručně přišité drobounké skleněné korálky. Pohladila mě po rameni lehce jako vánek. „Ty jsi naživu,“ hlesla jsem. „Bože, tak ráda tě vidím.“</p>
<p>„Přesunuli jsme se po oběžné dráze Marsu o padesát milionů dvě stě padesát tisíc kilometrů,“ zvolal Hergesheimer.</p>
<p>Ti Sandra zavrtěla hlavou, stále se na mě zářivě usmívala, oči se jí při tom úsměvu plném pýchy a lásky zúžily na štěrbinky. Ta lehkost jejího doteku mě udivovala.</p>
<p>„Tak teď první velký skok,“ promluvil Leander. „Charlesi?“</p>
<p>„Provádíme odhad,“ odpověděl Charles.</p>
<p>Při zvuku Stephenova hlasu jsem obrátila pohled k němu. Když jsem se podívala zpátky, Ti Sandra už tam samozřejmě nebyla, ale její dotek na mé paži přetrvával.</p>
<p>Uložila jsem se na lehátku pohodlněji. V ústech jsem měla sucho, jako bych si do nich nabrala skákavého písku. Znovu jsem se zaměřila na projektory, které zaplnily mé zorné pole.</p>
<p>„Nedojde k žádnému většímu časovému zpoždění – vlastně nebude vůbec žádná prodleva,“ říkal Charles.</p>
<p>„Ale bude ti připadat, že jsme v tom prázdném místě déle, ty a já a QL s překladačem. Musíme provést mnohem víc překladů – do vyšší soustavy. Proto se zdánlivě déle zdržíme mimo daný status quo.“</p>
<p>Status quo – věci tak, jak jsou. Všechny důvěrně známé věci, na které se naše mysl adaptuje od dětství. Domácí půda, domácí trávník, domácí pravidla.</p>
<p>„Nejdéle ze všech pro QL,“ řekla jsem.</p>
<p>„Správně,“ přisvědčil Charles.</p>
<p>„Pokušení.“</p>
<p>Charles se uchichtl.</p>
<p>„I pro tebe je to nebezpečné, že?“</p>
<p>„To si piš.“</p>
<p>„Jako sex.“</p>
<p>„Mnohem víc, drahá Casseio,“ odpověděl. „Jsem tady s QL, snažím se ho přimět, aby se nerozptyloval, ale přitom prožívám většinu z toho, co on.“</p>
<p>„Jednou jsi mi řekl, že chceš všemu rozumět,“ řekla jsem.</p>
<p>„Vzpomínám si.“</p>
<p>„V té prázdnotě… Taky jsem si chtěla hrát.“</p>
<p>„Kdybychom si mohli hrát věčně, možná bychom se naučili, jak sestavit vesmír. Ty a já.“</p>
<p>„Ale povídal jsi, že čas neubíhá.“</p>
<p>„Věčnost znamená žádný čas. Nekonečno bez času. Zářivý kruh teoretizování bez konce. Vrcholná hra.“</p>
<p>Leander nás vyrušil. „Pořád pracuješ, Charlesi?“</p>
<p>„Dělám na tom,“ odvětil Charles. „Mám podávat hlášení?“</p>
<p>„Nenechávej nás v nejistotě, Charlesi,“ požádal ho Leander.</p>
<p>„QL dokončil odhady planety a lokalizace, teď se připravuje vyplnit účetní knihy,“ pravil Charles. „Nevšímej si nás, Stephene.“</p>
<p>„Moc si nepohrávej s její myslí,“ upozornil ho Stephen. „Až s tím skončíme, budeme ji potřebovat.“</p>
<p>„Teď uvidíš něco jiného,“ řekl mi Charles sotva slyšitelným šepotem. Důvěrnost přesahující vztah manžela a manželky, důvěrnost mezi dvěma mladými bohy. „Myslím, že to bude součást delší známosti QL s vyšším systémem. Pustí se do měření nejvyšší úrovně superponovaných deskriptorů, až nahoru, možná až přes ty, které jsou momentálně používány…“</p>
<p>„Až k nepoužitým deskriptorům,“ doplnila jsem.</p>
<p>„Nebo k těm, které už nejsou používány,“ dodal Charles. „Deskriptory věcí, které kdysi byly, nebo by mohly být. Nebo vůbec ničeho. Zbytkové či nepřiměřené.“</p>
<p>„Kolik minut zbývá do přesunu souřadnic?“ ozval se Leander.</p>
<p>„Čtyři minuty,“ odpověděl Charles.</p>
<p>„Země by mohla zaměřit naši novou polohu a začít znovu,“ připomněl mu Leander.</p>
<p>„K čertu s nimi,“ řekl Charles. Poznala jsem, že se usmívá; muž na rychlém koni, sebevědomý jezdec. Jenže ten kůň se během příštích pár minut změní v něco nesnesitelně nádherného.</p>
<p>„K čemu je použiješ?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Neoznačené deskriptory?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Myslím, že čekají, až dospějeme. Mohli bychom vytvořit nové formy hmoty. Mohli bychom přeložit veškeré lidské informace do vyšší paměti hmoty a energie. Mohli bychom obelstít prostor, aby věřil, že je hmotou nebo energií, nebo něčím, co si zatím ani nedokážeme představit.“</p>
<p>„Jednou jsi o tom mluvil, kdysi dávno.“</p>
<p>„Dialog s kořeny stvoření.“</p>
<p>„Křeny?“ vyrušil nás Leander.</p>
<p>„Stephene,“ požádal ho Charles, „nech nás na pokoji. Máme se dobře. Casseia dělá svou práci.“</p>
<p>„Mluví spíš jako teoretický fyzik než politik,“ pravil zarputile Leander.</p>
<p>„Jedna minuta,“ řekl Charles.</p>
<p>Měla jsem ještě jednu kartu, kterou jsem chtěla zahrát, abych Charlese udržela v tomto konkrétním světě, a teď nejspíš přišla správná chvíle.</p>
<p>„Často jsem o tobě přemýšlela.“</p>
<p>„Cože?“ Charlese ta změna tématu překvapila.</p>
<p>„Často jsem na tebe myslela od té doby, co jsme se rozešli.“</p>
<p>„Způsobil jsem ti spoustu potíží, co?“</p>
<p>„Myslela jsem na to, cos řekl, když jsme si povídali o svých touhách a záměrech. Teď už nejspíš vím, proč jsem tě tehdy odmítla.“</p>
<p>Na to neřekl nic.</p>
<p>„Milovala jsem tě, jenže tys chodil na místa, kam já nemohla.“</p>
<p>„Správně,“ řekl měkce.</p>
<p>„Zní to hrozně, ale chtěla jsem žít s někým, kdo by mě tolik neinspiroval.“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>Leander mi zašeptal do ucha: „Casseio, co to sakra děláte?“</p>
<p>Odstrčila jsem ho. „Jednu chvíli jsi mi připadal tak blízký, jako bychom se doopravdy vzali a prožili spolu celý život. Tehdy jsi mě přišel zachránit, Charlesi.“</p>
<p>„Kdy to bylo?“</p>
<p>„Stála jsem až u zdi a neměla už kam ustoupit, když jsem jednala se Seanem Dickinsonem.“</p>
<p>„Mělas ho přece ráda.“</p>
<p>„Při Zmrazení zastupoval Zemi. Nutil nás – mě – všeho se vzdát. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak v pasti. Pak jsi poslal ten vzkaz.“</p>
<p>„Ti Sandra –“ začal.</p>
<p>Přerušila jsem ho. „Vylezla jsem Nahoru a podívala se k západu a skrz mraky viděla Phobos.“ Hlas se mi zadrhl, když jsem znovu prožívala pocity z té chvíle. „Věděla jsem, že to dokážeš. A tys to dokázal. Shodil jsi ze mě všechna břemena. Bože můj, opravdu jsi to pro mě udělal, Charlesi. Byla jsem tak hrdá.“</p>
<p>„To mě těší,“ řekl Charles.</p>
<p>Obraz Marsu v mém zorném poli potemněl. Tou temnotou jsem viděla nadcházející <emphasis>možnosti</emphasis>, vnímala jsem prázdný prostor, blížící se k nám jako obrovské zvíře, sahající po nás. Při představě jeho živoucí krásy jsem úplně zkameněla, jako králík, který se ocitne tváří v tvář tygrovi.</p>
<p>„Posun souřadnic,“ oznámil Charles. Cítila jsem jeho klid, soustředění, jeho sílu. Charles byl skutečně prostý, jako by zůstal dítětem. Řekla jsem mu pravdu, kterou jsem si až dosud nedokázala přiznat, a on mi věřil.</p>
<p>„Miluju tě,“ řekla jsem.</p>
<p>„Já tě vždycky miloval a vždycky budu, Casseio,“ řekl Charles. Zhluboka se nadechl. „Pojďme si hrát.“</p>
<p>QL náhle zvětšil měřítko simulace, jako bychom viseli nad Sluneční soustavou, a vnitřní planety se jevily jako jasné body, označené astronomickými souřadnicemi. Znázornil odkazy na základy deskriptorů a rozpětí našich možností s ohledem na závažné následky pro Mars.</p>
<p>Přestěhování Marsu nebude mít na Slunce a planety doslova žádný vliv.</p>
<p>Tygr udeřil.</p>
<p>V prázdnotě jsem přemítala, jaký bude vesmír, když Charles na mě promluvil uklidňujícím tónem Nedojde ke shodě nábojů částic, jež nemají žádné rozměry, částice jako bod, třeba elektron, nebo jejich shluky jako neutron, a následně nebude možné překrytí a vesmír se rozdrobí</p>
<p>Ale Charles se držel a pevnou rukou řídil QL</p>
<p>Prázdnota mě vtahovala do stavu podobného snu, kde skutečnost byla jen podskupinou</p>
<p>Můj život mohl být</p>
<p>„Casseio.“</p>
<p>Připadalo mi, že na mě můj doplněk hází barevné vrstvy zobrazení, ty se vrší jedna na druhou, vytvářejí nádherné hlubiny, že se dívám mořem popsaných skutečností a v tom moři se Mars, který jsem znala, změnil v prostorový vektor, v řadu jednotlivých stavů, tvořící základ všeho, a ten okamžik (hledání kořene, nulového bodu v přechodu nad nekonečnou plání mé existence)</p>
<p>Mnohonásobné kořeny, mnohočetné nuly</p>
<p>Kde se má pláň protínala s Charlesovým složitým povrchem, vznikaly nárazové vlny, které mě postrkovaly dopředu, valily mě jako balvan</p>
<p>Odstranění kořenů, funkce se zhroutila zcela odlišným způsobem, a v tom snu se zdálo, že jsme byli oba použiti, náš potenciál přinucen ke snaze o dosažení jediného cíle, což se dělo právě nyní, a vše ostatní mohlo být odhozeno, naše životy, ten škrabopis bez konce, který vede k odpovědi</p>
<p>Spatřila jsem zkoušky, soudy, žaloby proti tomu, co zbylo z republiky, davy, s nimiž se nedalo rozumně domluvit, protože nárazové vlny je také povalily, a mně se dostane odrazů, jejich hněvu a strachu.</p>
<p>„Ach,“ udělal Charles, cosi mezi vzdechem a zasténáním. „Cassie.“</p>
<p>Nikdy mě neoslovil Cassie, důvěrně jako manžel, až teď, když přicházelo na svět naše dítě.</p>
<p>„Souřadnice posunuty,“ řekl.</p>
<p>Sluneční soustava se nám ztratila. Nahradil ji výhled na vzdálené hvězdy, viděné ze tří úhlů zkombinovaných dohromady, obraz, který kroutil můj vnitřní zrak, dokud jsem nepochopila, oč se překladač snaží. Pluli jsme v moři mlhoviny, čerstvých oblacích mladých hvězd, novorozených hvězd, mrtvol příliš dychtivých sluncí, která svou smrtí obohatila prostředí a umožnila vznik sluncí jiných, dynamičtějších. QL na toto všechno upřel svůj pohled, vše se zkřivilo do nezkolabované neurčitosti, třepotání mezi hvězdami, překrývání vlastností, které považoval za významné, ale dokonce ani Charlesovi příliš nedávaly smysl.</p>
<p>„Našel jsem Novou soustavu!“ vykřikl Hergesheimer. „Jsme čtyři celé devět desetin bilionů kilometrů od ní.“</p>
<p>Odtrhla jsem se od projektorů, abych viděla na Charlese. Ležel na své pohovce bez pohnutí. Leander si klekl k němu a pohlédl na mě s výrazem kolísajícím mezi údivem a bolestí.</p>
<p>„Slyšíte ho – v simulaci?“ zeptal se Leander.</p>
<p>„Nevím,“ odpověděla jsem. Vrátila jsem se k projektorům, pásky se spojily, aby mě znovu ponořily. Neslyšela jsem Charlese, ale prostřednictvím překladače jsem vnímala, jak řídí pohybující se čísla, cítila jsem jeho pevnou ruku na otěžích QL.</p>
<p>„Ano,“ řekla jsem. „Cítím ho. Je tady.“</p>
<p>„Ano,“ řekla jsem té pevné ruce, tomu jezdci.</p>
<p><emphasis>Posun souřadnic za…</emphasis></p>
<p>Žádný čas.</p>
<p>Pouhá úprava.</p>
<p>Dvě třetiny světelného roku; po tom, co jsme se vynořili deset tisíc světelných let od Sluneční soustavy, bylo to pouhé zavrtění prsty u nohy ve vodě našeho nového oceánu. Charles to mohl dokázat.</p>
<p>Dokázal to.</p>
<p>Prázdný prostor mi teď připadal důvěrně známý, místo odpočinku právě tak jako místo možností, a v tom poklidu pevná ruka řídící QL.</p>
<p>„Není šílený,“ řekl Charles. „QL není šílený, není dokonce ani vyšinutý.“ Na okamžik mi připadalo, že volá jméno ženy, jedné ze svých milenek. <emphasis>Agnes Day. Kdo to je, Charlesi?</emphasis></p>
<p>„Teď mě pozorně poslouchej, protože už nebude čas říkat to znovu. Jsi pro mě obraz všeho, čím má žena být. Bůh mi pomoz, Cassie.“</p>
<p><emphasis>Agnus Dei, </emphasis>to bylo to, co říkal. Beránek Boží.</p>
<p>„Jsi silná, umíš milovat a starat se, a oni po tobě půjdou.“</p>
<p>„Taky jsi je viděl?“</p>
<p>„Nemusel jsem nic vidět. Znám lidi téměř tak dobře jako ty. A já u toho nebudu, ne ve stavu, v jakém bych ti mohl být užitečný, protože tohle –“</p>
<p><emphasis>mě zabije</emphasis></p>
<p>„Cassie. Ale všechny jsi je zachránila. Historie někdy všechno semele na prach, a ten prach, to jsou kosti – nebo popel.“</p>
<p>„Jsme zodpovědní.“</p>
<p>„Postaví tě na pranýř, Cassie. Přál bych si sdílet ho s tebou. Stephen tam bude, i ostatní. Já si vybírám tu snazší cestu.“</p>
<p>„Charlesi, ne.“</p>
<p>„Už je čas.“</p>
<p>Vůbec jsem necítila možnosti, snad právě proto se mnou mluvil – protože to poslední zakroucení prsty bylo to nejtěžší, to nejhorší.</p>
<p>Obrazy promítané do mých očí a do hlavy najednou strašně bolely. Žádný z nich nedával smysl, všechny ty vzkazy a jmenovky a štítky se pletly dohromady, souřadnice se rozpadaly. Nedokázala jsem přeložit, co jsem viděla. Překladač mě odřízl – nechal mě v neurčité bezvýrazné temnotě, dokud mi Leander nestrhl pásky z hlavy a projektory z očí.</p>
<p>Charles sebou na lehátku škubal, děsivě se šklebil se zaťatými zuby. Zvedla jsem se ze svého místa a přistoupila k němu. Všude vládl zmatek, z haly u laboratoře se ozývaly výkřiky, pro tuto chvíli na nás zřejmě všichni zapomněli.</p>
<p>„Jsme tady!“ volal Hergesheimer. „Můj bože, jsme opravdu tady!“</p>
<p>Až potom se Charles uvolnil. Hlava se mu převalovala, oči se mu třaslavě pohybovaly zepředu dozadu. Vzala jsem jeho hlavu do klína, Leander mu odpojoval optické kabely. Náhle vzniklým hloučkem se prodrali lékařští arbeitři a převzali si ho, zvedli na nosítka.</p>
<p>Dřepěla jsem na podlaze vedle prázdného lehátka, celá omámená. Dokázali jsme to. Charles to dokázal.</p>
<p>Hergesheimer přecházel před zobrazením nové soustavy, ukazoval jednotlivé hvězdy, jako by šlo o jeho vlastní vítězství. Všude po laboratoři se objevily obrazy nového slunce.</p>
<p>Leander mě silnýma rukama zvedl na nohy a přidržel mě. „Jste v pořádku?“ zeptal se. Kývla jsem. „Charles?“</p>
<p>„Myslím, že to přehnal,“ odpověděl Leander. „Uvidíme…“</p>
<p>Prvních devět hodin prvního dne v Nové soustavě jsem prospala ve svém pokoji. Vzbudila jsem se, když se u dveří ohlásili Hergesheimer, Leander, Abdi a Wachsler. Leander se tvářil starostlivě.</p>
<p>„Už se cítíte silnější?“ zeptal se.</p>
<p>„Je mi docela dobře.“ Připadalo mi, že bych klidně prospala sto let, ale přinejmenším jsem byla schopná fungovat.</p>
<p>Wachslerovi technici vztyčili na povrchu průhlednou kupoli a postavili plošinu, na kterou jsme mohli vystoupit. Postrčili mě do čela první padesátičlenné skupiny, jako by očekávali, že je povedu i nadále, postupně jsme se přeplněným výtahem dopravili k nouzovému východu, prošli novou přechodovou komorou a vystoupili pod nové nebe.</p>
<p>Leander vezl Charlese v kolečkovém křesle, doprovázeli ho lékařští arbeitři. Pod křišťálově čistou kupolí, jež se tyčila nad námi, jsem Charlese vzala za ruku, ale zareagoval jen slabým stiskem prstů.</p>
<p>Nové slunce se zdálo jen nepatrně větší, i když Mars obíhal kolem něj o osmdesát milionů kilometrů blíž. Na východě se stmívalo. Sluneční kotouč sklouzl pod obzor, jeho jasná perleťová mladistvá koróna zaplála a pohasla, a po soumraku následovala další nádhera.</p>
<p>Naše oči se pomalu přizpůsobovaly. Uběhly minuty, než jsme rozeznali sytost barev, příslib této nové zahrady sluncí. Květy mlhoviny všude kolem, růžové, fialové, tmavě šeříkové, s jemnými pramínky jarní zeleně a narcisové žluti, a mezi nimi zamlžené tváře dětských hvězd.</p>
<p>Klekla jsem si k Charlesovu křeslu a znovu ho vzala za ruku. Obrátil se ke mně, pohlédl přímo na mě. V jeho očích a výrazu se mihlo něco, co mi dalo špetku naděje. Dotkla jsem se jeho tváře prsty, uhnul, lícní svaly se mu napjaly. Pak se zase uvolnil.</p>
<p>„Víš, co se děje, Charlesi?“ zeptala jsem se ho.</p>
<p>„Usadili jsme se,“ zašeptal, oči mu znovu začaly bloudit.</p>
<p>„Tys nás sem dostal,“ řekla jsem. „K lepšímu, nebo k horšímu, ale zdá se, že jsme v bezpečí. Musí to být lepší.“</p>
<p>„Hm, mmm,“ zamumlal.</p>
<p>„Díváme se na Novou soustavu. Je noc. Vidíme hvězdy, jsou překrásné.“</p>
<p>„To je dobře,“ řekl. „Rozumíš?“</p>
<p>„Ano,“ přikývl. „Až příliš.“</p>
<p>Ztišení, které následovalo po našem přestěhování – užaslé pochopení, přizpůsobení a zotavení –, se zjevně týkalo jak Marsu, tak jeho obyvatel.</p>
<p>Nad Marsem nevycházely žádné měsíce.</p>
<p>Hrozba kobylek den ze dne ustupovala. Další a další stroje padaly do našich obranných pastí a byly v nich rozdrceny. Jiné vyčerpaly všechnu energii na chladných suchých písčitých pláních.</p>
<p>Po zkáze Many Hills, ztrátě Ti Sandry a většiny zákonodárného sboru už neexistovala žádná vláda, žádná republika. Největší stanice se přirozeně staly středisky společenského a politického života Marsu. Marťané všeobecně hovořili o návratu k normálnímu stavu, ale základem zažitého vzorce společenského uspořádání byla vždy rodina, stanice, Spojená rodina. Nic jiného tu momentálně nemělo naději na přežití.</p>
<p>Zpočátku měly miliony Marťanů potíže vůbec pochopit, co se s nimi stalo. Lidé si nedokázali představit tak mocnou sílu, spiknutí, které dokázalo odtrhnout planetu od starého Slunce. Když skutečnost postupně vstřebali – tak, jak jim ji předkládala síť, jak ji potvrzovali vědci a učenci, kterým jejich menší komunity důvěřovaly, otřes vystřídala neochota uvěřit, a nakonec se zvedla vlna pobouření.</p>
<p>Důkazy o útocích Země proti Marsu se zdály vzdálené od každodenního života. Zničené stanice neměly hlas a zjizvená území, stamiliony hektarů spečeného písku, nikomu nepřipadala jako dostatečný důvod k tak drastickému stěhování.</p>
<p>Všechny ovládl otřes. Rodiny vydávaly zděšená prohlášení a své rozhořčené soudy předávaly na síť. Vznikaly vyšetřovací komise, které se vzájemně hádaly, až nakonec došlo k ustanovení jakéhosi ad hoc soudního systému, byly zahájeny výslechy.</p>
<p>To, co se zpočátku nazývalo Záchranou, přejmenovali na Ústup, potom Porážku, a nakonec Hanbu. Mohli jsme zůstat, tvrdili někteří, a použít svou novou sílu k boji proti Zemi za jejích vlastních podmínek. Životy několika miliard obyvatel Země by představovaly poctivou cenu za nezávislost Marsu ve Sluneční soustavě…</p>
<p>Nesmírný stesk po domově jen přispíval ke všeobecnému strádání.</p>
<p>Republika přes veškeré snahy přeživších členů vlády byla rychle nahrazena něčím horším než anarchií – vládou davu, vedeného neškolenými, ale obratnými oportunisty.</p>
<p>Davu nasadil ostruhy samotný Mars, který našel svůj hlas a teď křičel bolestí.</p>
<p>K prvním velkým otřesům došlo v jižní oblasti Ascreu. Ze tří stanic zbyly jen trosky, jedna se rozpoltila vedví, když vznikla trhlina mezi Pavonis Mons a Ascreus Mons. Trhlina, kterou později nazvali Novotharsická průrva, se během čtyř týdnů rozšířila z několika metrů na tisíc kilometrů. Ozvěny tohoto nového napětí v marťanské kůře rezonovaly celou planetou. Mars zvonil jako gong.</p>
<p>Vědci z Předmluvy, areologové vedení odhodlaným a nápaditým Faoudem Abdim, se snažili stanovit směry nové tektonické aktivity Marsu bez satelitů, pouze podle zpráv předávaných po síti. Ale síť samotná byla roztříštěna, mnoho spojení přerušeno a po opravení se přerušila znovu. Naše nanotechnologické zdroje byly napínány do krajnosti.</p>
<p>Z Kaibabu startovaly posádky dobrovolníků, přelétaly v raketoplánech podél Valles Marineris a zaznamenávaly do map změny. Palivo a zásoby nabíraly ve stanicích ochotných ke spolupráci a pokračovaly dál přes pohoří Tharsis. Výškové rozdíly v rozsahu několika metrů byly běžné. Místy byly zaznamenány stametrové rozdíly.</p>
<p>Tharsis, jak někteří předvídali, během stovky let – starých let – poklesne.</p>
<p>Mars oběhl kolem nového slunce za tři sta dva dny.</p>
<p>Na opačné straně Marsu se objevily úzké přímé hřbety tisíce kilometrů dlouhé, seřazené do obrovských oblouků jako zkamenělé vlny. Mnoho dalších stanic zjistilo, že jejich tunely jsou ohroženy, a muselo být evakuováno.</p>
<p>Došlo k uzákonění Wachslerových plánů pro nenadálé události, ale často příliš pozdě. Z toho pochopitelně obvinili mě. To, že jsem přivedla Mars do takové krajnosti bez příslušných příprav, všem připadalo jako strašlivá chyba, pro kterou výraz zločin nebyl dost silný.</p>
<p>Na můj příkaz zbylí Olympané rozebrali deformátory a odvezli je z Kaibabu do bezpečných tajných skladů. Některých přepravovaných nákladů se zmocnily různé frakce a činily si na ně nárok. Naštěstí však žádná z těchto frakcí s tím, co měla, nedokázala nic podniknout. Nikdo přístrojům nerozuměl. Olympané přes všechny pohrůžky zachovávali mlčení.</p>
<p>Některé z nich uvěznili.</p>
<p>Trávila jsem většinu času létáním od stanice ke stanici, putovala jsem na místa marsotřesení a snažila se poskytovat útěchu, a také jsem se setkávala s novými komisemi, jež se ke mně stavěly odmítavě. Každý Marťan se stal uprchlíkem, i když měl kolem sebe své důvěrně známé stěny.</p>
<p>A Marťané měli strach. V jedné stanici za druhou se vyptávali, kdy se vrátíme Domů – do Sluneční soustavy. Když jsem jim odpovídala, že pravděpodobně nikdy, mnoho lidí se rozplakalo hněvem a zoufalstvím.</p>
<p>Našli se i takoví, kdo mě podporovali, ale mnoho jich nebylo.</p>
<p>Mars se na povrchu i pod ním propadal do šílenství.</p>
<p>Když ze severních srázů Olympu začala proudit voda a zaplavila Cyane Sulci, zničila laboratoře, kde kdysi pracoval můj manžel s mateřskými cystami, které se pokoušel přimět vykvést. Letěla jsem posledním prezidentským raketoplánem na svou poslední oficiální cestu do oblasti katastrofy. Doprovázeli mě Dandy a Stephen Leander. Nejprve jsme se zastavili na Marťanské univerzitě Sinai, kde jsme přespali a doplnili palivo, pak jsme pokračovali směrem k Rýhám.</p>
<p>V nitru obrovské sopky se cosi probudilo a osvobodilo rozsáhlou podzemní vodonosnou vrstvu. Voda vyvřela ze severních příkopů, zčásti proudila do rýh a zaplavila stovky kilometrů území mezi nimi do výše několika metrů. Když se voda setkala s prastarým skákavým pískem a seškvařeným povrchem, uvolnila obrovský objem kysličníku uhličitého a dusíku. Jezera syčícího bahna bublala, čeřila se a nakonec zmrzla. Letěli jsme nad temným krajem, zahaleným hustými mračny, a pozorovali nové ostrovy v novém kalném oceánu.</p>
<p>Pochopitelně došlo pouze k zatopení jižních nížin a údolní oblasti Cyane Sulci. Ale laboratoř byla umístěna právě v jednom z údolí a kupole kontrolních stanovišť byly zničeny, takže mateřské cysty zůstaly ležet otevřené pod novou oblohou Marsu.</p>
<p>Setkali jsme se s kolegy mého manžela. Pod křišťálově čistou kupolí, jež se tyčila nad námi, nás v provizorní přechodové komoře srdečně přivítal dr. Šovinskij, Iljův asistent.</p>
<p>„Je to typické,“ řekl, když nás tři – Dandyho, Leandera a mě – vedl do malé místnosti, kde nám nabídli čaj a jednoduchou svačinu. „Přišli jsme o většinu budov, tunelů a téměř všechny kupole, a přesto… Experiment byl úspěšný. To, co jste udělala, je diskutabilní záležitost, milá paní prezidentko, ale jako vědec vám mohu jedině poděkovat!“</p>
<p>Rychle jsme pojedli a pak nás Šovinskij provedl podepřeným a dosud vlhkým tunelem do laboratoře, kde se dříve připravovaly mateřské cysty k pokusům v kupolích. Podpěry pro cysty byly prázdné. „Přestěhovali jsme je ven,“ vysvětlil nám Šovinskij. „Kdyby to jen Ilja mohl vidět!“</p>
<p>Oblékli jsme si skafandry a vyšli ven.</p>
<p>Pod jasnější oblohou s vysoko vířícími oblaky ledových krystalků jsme viděli, jak povodně strhly kupole, až z nich zbyly jen hromady lesklého šrotu. Půdu, pečlivě připravenou pro cysty, vymlela voda a zanechala po sobě hluboké brázdy a strouhy, a v těch strouhách pod tenkou vrstvou ledového povlaku, který se vytvořil vždy večer a kolem poledne se rozpouštěl, se zvedaly do výše dvou až tří metrů tlusté hnědé výhonky, z jejichž konců rašily vějířovité listy.</p>
<p>Šovinskij mě táhl do strouhy asi metr hluboké. Vzal mou ruku v rukavici a popleskal jí o kmen výhonku, vyrůstajícího ze zrosolovatělého sklovitého slizu. Sliz se řinul z puklé mateřské cysty o šest metrů dál.</p>
<p>„Nejprve přijdou na řadu akvadukty,“ řekl Šovinskij. „Potom, aspoň předpokládáme, ostatní formy. Nejdříve se mladý ecos postará o zásobování vodou, potom se pokusí vykvést.“</p>
<p>Z jednoho výhonku, který měl na délku pět metrů a dole dva metry na šířku, vyrůstaly čtyři vějířovité listy a rozprostíraly se v jasném světle nového slunce. Ve stínu největšího listu se skrývala průsvitná zelená koule velká jako vodní meloun.</p>
<p>Věděla jsem, co to je, ještě než mi to Šovinskij řekl. Časem toto ovoce úžasně vyroste a bude sloužit jako jedna z mnoha zásobáren vody pro akvadukty. Zdálo se mi, že uběhla celá věčnost od chvíle, kdy mě Charles zavedl do jedné takové zavalené a zkamenělé koule.</p>
<p>Předsevzala jsem si, že tohle musí jednoho dne vidět, až na to bude připraven.</p>
<p>Strávili jsme na povrchu několik hodin a dokonce jsme zažili malou sněhovou přeháňku. Ty hnědé výhonky ve mně vzbudily obrovskou, čistou radost, byla jsem jimi nadšená jako malá holka a snažila jsem se to prožít jak za sebe, tak za Ilju.</p>
<p>Když jsme se vrátili do zbylých tunelů, dozvěděli jsme se od ustaraných asistentů, že mezitím přistálo půl tuctu raketoplánů z oblasti Amazonis. V Dandym se probudila jeho intuice a chvátal se mnou k našemu letounu, ale příliš pozdě; přivítala nás neprostupná stěna ozbrojených občanů.</p>
<p>Šovinského pobouření pro tyto členy občanského výboru bdělosti nic neznamenalo. Nastal čas. Uvěznili mě a obvinili z půltuctu zločinů, mezi nimi i ze zrady. Dandymu a Leanderovi svázali ruce a nohy jako ovcím vedeným na porážku; zachmuřený dav, samí muži, mě podrobil menšímu ponížení – spoutali mi lepivým provazem jen ruce.</p>
<p>Už se mi to kdysi stalo.</p>
<p>Tak zemřela Federální republika Mars.</p>
<p>Předem jsem si načrtla rozsah svého vyprávění a dodržím ho. Vše, co jsem napsala, se týká přestěhování Marsu, otázek proč a jak a mé úlohy v této události. Co přišlo pak, na to bych ráda co nejdřív zapomněla.</p>
<p>Psaní ve vězení se dost přeceňuje.</p>
<p>Nežádám o odpuštění, ani o spravedlivý soud. Svým způsobem jsem byla odměněna. Prosím však o slušné zacházení s Charlesem Franklinem a ostatními uvězněnými Olympany.</p>
<p>Díky nim Mars stále existuje a samozvané vlády se mohou přít a bojovat spolu a navzájem se obviňovat.</p>
<p>Až bude po všech těch soudech, až mi vyměří trest, budu myslet na toto: kmen, listy, lesklá zelená koule. Narodí se děti, které nepoznají staré slunce. Nová, jasně kvetoucí obloha se pro ně stane domovem; pro vás, kdo si, jak doufám (a modlím se za to), přečtete tento příběh.</p>
<p>Vidím vás, jak si hrajete ve stínu mostů Starého Marsu, s kůží odhalenou vzduchu, sto, tisíc let od této chvíle. Pro vás nebude existovat žádný čas, žádný prostor, žádné hranice, nic kromě toho, co budete chtít.</p>
<p>Zacházejte s tím lépe než vaši předkové. Budete muset; budete vládnout velkou mocí.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Doslov</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>Měla jsem tu čest redigovat toto nové vydání pamětí Casseii Majumdarové. I v dnešní době vyvolává kniha o jejím životě a činech rozporuplné reakce – pro to svědčí i nedávné pokusy obhájců Starého řádu zanést do všech vydání </emphasis>Marťanské cesty <emphasis>vlastní poznámky a komentáře. Tyto snahy byly naštěstí potlačeny, ale ukazují stále doutnající hněv mnoha Marťanů.</emphasis></p>
<p><emphasis>Před dvaceti lety jsem se s Casseiou Majumdarovou setkala v její zahradě – v té době jí bylo padesát podle starého měření věku a mně dvanáct podle nového. Má matka se právě stala prezidentkou Marsu, podle ústavy Nové republiky, a spolu se mnou a mým otcem podnikla pouť napříč Cyane Sulci do Casseina domova, jak se po několik posledních volebních období už stalo tradicí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Casseia Majumdarová byla podsaditá žena s rovným, hrdým držením těla, s jemnými černými prošedivělými vlasy a hnědou pletí, zbrázděnou hlubokými vráskami. Ve skafandru se její paže zdály útlé, ale silné, a její nohy se pohybovaly s mladistvou jistotou. Přivítala nás v traktoru, který kdysi patřil jejímu manželovi. Usmála se, potřásla si s námi rukama a pozvala nás do domu, umístěného na samém okraji Rezervace Cyane Sulci, kde jsme si svlékli skafandry, osprchovali se a udělali si pohodlí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Představila nás svému dlouholetému příteli a spolubydlícímu Charlesi Franklinovi. Franklin nás pozdravil s přívětivým, ale odtažitým výrazem. Byl vysoký, velmi hubený, s hustými bílými vlasy kolem tváře poznamenané zvláštními vráskami, ani od smíchu, ani smutku, a málomluvný. Stále se pohyboval po domě a vykonával různé drobné činnosti, které zřejmě neměly žádný praktický účel, ale jeho bavily. Usmíval se pro sebe, tu a tam se zasmál nahlas a mě to znepokojovalo. Vůbec jsem si nespojila tuto zvláštní osobu, jakoby uzavřenou v ulitě, s tím Charlesem Franklinem, který zaujímal tak významné místo v mých hodinách dějepisu. Zeptala jsem se matky: „Je v pořádku?“ Otec mě šťouchl do žeber, sklonil se ke mně a řekl: „To je </emphasis>on! <emphasis>Chovej se slušně!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Teď jsem na toho člověka zírala ještě neklidněji. Pohlédl na mě, kývl, jako bychom si dobře rozuměli, a posadil se vedle Casseii Majumdarové.</emphasis></p>
<p><emphasis>Matka, vždy neobyčejně přímá, se zeptala paní Majumdarové, jak se Franklinovi daří.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Stejně dobře jako vždycky,“ odpověděla. „Nevšímej si ho,“ dodala ke mně. „Baví se po svém a někdy je velice čilý. Ale myslí jiným způsobem než ty nebo já.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Připravila pro nás s Franklinovou pomocí oběd. Pamatuju si, že mi řekla: „Marťanská zelenina chutná lépe, když ji připraví lidské ruce. Myslím, že se mnou budeš souhlasit.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Seděli jsme u jejího stolu z jediného suchého mostního listu, u okna s vyhlídkou na široké, hnědočerveně zbarvené údolí. Jedli jsme mostní ovoce – poprvé v životě jsem ochutnala, jak je lahodné, protože jeho vysoká cena na volném trhu byla příliš odrazující. Paní Majumdarová hovořila s nadšením o mateřských cystách a o tom, jak nám během posledních dvaceti let předvádějí víc a víc různorodého potomstva. Někteří ze zmíněných potomků rostli nebo se potloukali po zahradě: vířníkové ovce, trubkoví červi, prachopsi.</emphasis></p>
<p><emphasis>Franklin naslouchal rozhovoru s potěšeným výrazem, pak přidal vlastní příspěvek. Vytáhl z kapsy košile, plné kusů papíru a rýsovacích jehel, psací hůlku a začal s ní ve vzduchu črtat tenkými oranžovými čarami – spoustu organismů ecos známých pouze jako zkameněliny: klouzavé včely, písečné chomáčky, plovoucí řasy. Potom se stejným zaujetím nakreslil řadu složitých klikyháků, které neměly žádný určitý tvar.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Někdy poznám, co má Charles na mysli,“ řekla paní Majumdarová a prstem obkroužila čmáranice ve vzduchu. „Toto má představovat genetickou rozmanitost, aspoň myslím. Matky nyní produkují nejméně náročné tvory. Zdá se, že si ty nejkvalitnější potomky nechávají v zásobě – pro případ, že by se Mars rozhodl vrátit do svých starých časů. To je velmi zajímavá myšlenka, Charlesi.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Franklin se usmál a vrátil hůlku do kapsy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Při jídle se má matka paní Majumdarové zmínila o rozhodnutí Rady guvernérů postavit památník jí, první prezidentce Ti Sandře Erzulové a Olympanům. Bude to skupina soch z oceli a bronzu a pamětní deska.</emphasis></p>
<p><emphasis>Paní Casseia se zasmušila, pak projevila podráždění. „Já nestojím o sochu,“ pravila. „Dali mi zahradu. To mi stačí. Už nikoho z ničeho neviním.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Vzali vám svobodu na deset let,“ namítla matka. „Dlužíme vám mnohem víc.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To my je vzali pryč ode všeho, co znali, a ani jsme je nemohli požádat o svolení. Odmítla jsem jakékoli hlasování.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Dnes na tyto události máme jiný názor,“ řekl otec.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Nepotřebuju sochu,“ prohlásila paní Majumdarová. „Přála bych si, aby se mi už prezidenti přestali chodit omlouvat. Víte, co by mě opravdu potěšilo? Chtěla bych provést vaši roztomilou dceru po zahradě.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Po celé zahradě?“ přeptal se otec. Rezervace zabírala milion hektarů oblasti Rýh, i pro traktor to byl příliš náročný terén.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jenom po té části, o kterou se starám,“ vysvětlila mu paní Casseia se smíchem.</emphasis></p>
<p><emphasis>A poskytla mi zvláštní soukromou prohlídku, při níž se ke mně chovala jako ke své vnučce. Tolik jí zářily oči, když zastavila traktor pod akvaduktem. Zavřely jsme si přilby a vystoupily, dívaly se na obrovské tmavočervené okvětní plátky květů, tak širokých, jako já měřila na výšku, které tvořily shluky po celé délce pilíře, jenž se tyčil do výše třiceti metrů k modročernému nebi. Mohutné sklovité úponky naplněné tekutinou se táhly přes pahorky, hřbety a hluboká údolí jako kabely na mostu. Jejich vnitřkem by mohl vzpřímeně kráčet dospělý muž, pokud by v nich pomalu neproudila cukernatá štáva.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Viděla jsem spolu s manželem první známky návratu života Starého Marsu,“ řekla paní Majumdarová.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Já vím,“ pravila jsem příliš bystře. „Povídali nám o tom ve škole.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„To mě těší. Četlas mou knihu?“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Samozřejmě!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Odvrátila pohled, pomalu potřásajíc hlavou. „Krásné květiny, ale většinou neplodné. Postrádají služby klouzavých včel… Ale jsou opravdu krásné, že?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Řekla jsem, že mi připadají nádherné.</emphasis></p>
<p><emphasis>„No, naši arbeitři jich každoročně několik opylí a já mám dovoleno sklidit ovoce, prodávat ho a sníst, kolik sama chci. Jeden plod mi vystačí na rok.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Zavedla mě k širokému pilíři a položila mou ruku v rukavici na pevný tmavozelený povrch. „Tady máš něco opravdu trvalého,“ řekla. „Je jim už půl miliardy let, víš, a tyhle jsou teprve dětátka.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Léta po smrti Casseii Majumdarové jsem navštívila sochy a pamětní desku na skalnaté pláni, pod otevřeným nebem, nedaleko Marťanské univerzity Sinai.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pamětní deska spočívá u nohou soch Ti Sandry Erzulové a Casseii Majumdarové (která vystupuje dopředu s výrazem údivu nebo znepokojení a vztaženou rukou), Charlese Franklina a ostatních Olympanů.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsou na ní vyryta jejich jména a nápis:</emphasis></p>
<p><strong>Všem, kdo se podíleli na našem příchodu sem,</strong></p>
<p><strong>kde můžeme růst k nebi svobodně jako květiny</strong></p>
<p><strong>pod Novým sluncem.</strong></p>
<p><emphasis>Když jsem si četla nápis, půda pod nohama se mi zachvěla malým marsotřesením. Sochy se ani nepohnuly, já zavrávorala. A obloha byla stále modřejší.</emphasis></p>
<p>Dane Johansenová, Ph.D.</p><empty-line /><p><strong><emphasis>Gregory Dale Bear</emphasis></strong></p>
<p>Významný americký autor hard science fiction, jak se přezdívá fantastice s důrazem na vědeckou stránku věci. Narodil se 20. 8. 1951 v kalifornském San Diegu v rodině námořníka, což mu ještě jako dítěti umožnilo navštívit na cestách s rodinou Japonsko, Filipíny či Aljašku stejně jako různé části Spojených států. Kratší práce začal psát již v deseti letech a v šestnácti vstoupil do žánru povídkou <strong>Destroyers</strong> (1967) v zimním čísle magazínu <emphasis>Famous Science Fiction. </emphasis>Svou druhou povídku publikoval až o sedm let později a krátce nato, v roce 1975, se stal spisovatelem z povolání. V letech 1988-1990 zastával funkci předsedy organizace Science Fiction Writers of America, jeho žena Astrid je dcerou neméně známého spisovatele Poula Andersona.</p>
<p>Za svou literární kariéru napsal celkem asi třicet kratších prací, nikdy se tedy nestal plodným povídkářem. Shrnuty byly v souborech <strong>Wind from a Burning Woman</strong> (1983, upraveno jako The Venging), Tangents (1989), <strong>Bear’s Fantasies: Six Short Stories in Old Paradigms</strong> (1992=<strong>Sleepside: The Collected Fantasies of Greg Bear</strong>) a <strong>W3: Women in Deep Time</strong> (2003). Kniha <strong>Early Harvest</strong> (1988) je směsí rozmanitého materiálu, vedle kratších prací se zde objevují především tématicky různě zaměřené eseje. Téměř celou povídkovou tvorbu pak shrnuje rozsáhlý soubor <strong>The Collected Stories of Greg Bear </strong>(2002). I přes poměrně malý počet vydaných povídek si i v této oblasti Bear připsal hned několik výrazných úspěchů, uvést lze především tituly <strong>Petra</strong> (<emphasis>Omni </emphasis>1982 – nom. Nebula a WFA, č. Petra – Ikarie 3/93 a Zrcadlovky/Laser 2000), <strong>Hardfought</strong> (<emphasis>IASFM </emphasis>1983 – Nebula, nom. Hugo), <strong>Blood Music</strong> (<emphasis>Analog </emphasis>1983 – Hugo, Nebula, č. Hudba krve – Ikarie 2/91), <strong>Tangents</strong> (<emphasis>Omni </emphasis>1986 – Hugo, Nebula a Seiun, č. Tangenty – Ikarie 9/95) a <strong>Sisters</strong> (<emphasis>Tangents </emphasis>1989 – nom. Nebula). Povídka <strong>Dead Run</strong> (<emphasis>Omni </emphasis>1985, č. Cesta mrtvých – Ikarie 10/95) je známá z televizního zpracování v rámci seriálu <emphasis>Twilight Zone.</emphasis></p>
<p>V debutovém románu <strong>Hegira</strong> (1979, přepr. 1987) popsal fantastickou pouť po povrchu stejnojmenné planety, která je ve skutečnosti uměle vytvořeným dutým světem ohromujících rozměrů, jehož pochopení se dosud vzpírá obyvatelům různorodé společnosti středověkého zřízení. V hororovém románu <strong>Psychlone</strong> (1979=<strong>Lost Souls</strong>) se vědec Larry Fowler snaží odhalit povahu ničivé síly, která mimo jiné dokázala během několika sekund zabít téměř všechny obyvatele malého městečka v Novém Mexiku. Neznámí tvorové patrně mimozemského původu zachrání v románu <strong>Beyond Heaven’s River</strong> (1980) japonského bojového pilota z trosek sestřeleného letounu a posléze ho přenesou do čtyři sta let vzdálené, morálně velmi složité budoucnosti. V románu <strong>Strength of Stones</strong> (1981, přepr. 1988) se nomádských způsobem žijící lidé již po celé generace snaží získat opět přístup do rajských měst putujících neúrodnou pouští, kam byli jejich předci kdysi vyhnáni morálně nadřazenými stroji. Za zmínku snad stojí i to, že román v sobě zahrnuje upravenou verzi povídek <strong>Mandala</strong> (<emphasis>New Dimensions 8, </emphasis>ed. Robert Silverberg 1978) a <strong>Strength of Stones</strong>, <strong>Flesh of Brass</strong> (<emphasis>Rigel </emphasis>1981).</p>
<p>Následoval pro autora nezvyklý vstup do žánru fantasy, jakkoli netradičního pojetí. V románu <strong>The Infinity Concerto</strong> (1984) zdědí mladý básník po svém příteli starý dům, jenž je ve skutečnosti branou do překrásného, ale také velmi nebezpečného světa Říše. V pokračování nazvaném <strong>The Serpent Mage</strong> (1986) se Michaelovi po letech podaří vrátit se zpět do Los Angeles, je však následován zástupy uprchlíků ze zničené Říše, jejichž příchod je pouhým počátkem neobvyklého válečného konfliktu. Oba tituly vyšly rovněž společně pod názvem <strong>Songs of Earth and Power</strong> (1992, přepr. 1994). Do světa seriálu <emphasis>Star Trek </emphasis>zavítal románem <strong>Corona</strong> (1984), v němž se posádka hvězdné lodi Enterprise opět snaží zachránit celý vesmír. Skutečně přelomovou prací Bearovy literární kariéry se stal titul <strong>Blood Music</strong> (1985 – Prix Apollo, nom. Hugo a Nebula, č. Hudba krve/Laser 2004), v němž se vědci Vergilu Ulamovi podaří během soukromého a víceméně nelegálního výzkumu vypěstovat civilizaci mikroskopických inteligentních bytostí, které si při hrozbě prozrazení neváhá aplikovat do vlastního těla, odkud se začnou nekontrolovatelně šířit po nic netušícím okolí. Bear se díky úspěchu románu stal náhle uznávanou veličinou klasické hard science fiction, což se projevilo i na zvýšené pozornosti věnované jeho následujícím projektům.</p>
<p>Populární motiv tajemného vesmírného tělesa s úspěchem rozvinul v románech <strong>Eon</strong> (1985, č. Eon/Laser 1996) a <strong>Eternity</strong> (1988, č. Věčnost/Laser 1998), tentokrát jde o hyperprostorový tunel s přístupem do různých alternativních světů, vytvořený lidmi z budoucnosti. Jeden z nich tajně otevře početná skupina kolonistů v románu <strong>Legacy</strong> (1995), získají tak přístup do pozemsky vypadajícího světa, jehož ekosystém je velmi neobvyklý a následky styku s ním jsou nepředvídatelné. Úvodní svazky série vyšly společně v knize <strong>Eon & Eternity</strong> (1999). Dosud posledním návratem k tomuto cyklu je povídka <strong>The Way of All Ghosts: A Myth from Thistledown</strong> (<emphasis>Far Horizons, </emphasis>ed. Robert Silverberg 1999, č. Cesta: Cesta všech duchů – SF legendy/BETA 2000). V románu <strong>The Forge of God</strong> (1987 – nom. Hugo a Nebula, č. Boží výheň/Triton 2004) musí lidé čelit nezvratnému osudu zničení planety Země poté, co odkryjí přítomnost samoreproduktivních mimozemských strojů putujících vesmírem v touze vyhladit jakékoli známky konkurenční inteligence. V kvalitativně slabším pokračování <strong>Anvil of Stars</strong> (1992) putuje hrstka zachráněných pozemšťanů vesmírem, aby za spolupráce s obdobně postiženými tvory zabránili dalšímu řádění ničitelů planet. Možný vznik filmového zpracování série s sebou přinesl dosud nepotvrzený plán na vznik dalšího příběhu z tohoto prostředí.</p>
<p>Ve světě míru, prosperity a technologicky zajištěného duševního zdraví spáchá známý básník Emmanuel Goldsmith hrůznou vraždu, pátrání odkrývající jeho motivy popisuje román <strong>Queen Of Angels</strong> (1990 – nom. Hugo, č. Královna andělů/Triton 2007). Přímé pokračování <strong>Slant</strong> (1997) se vrací do zdánlivě utopické budoucnosti, ve které je lidstvo s pomocí nanotechnologie zbaveno téměř veškerých vnějších problémů, což vědcům umožnilo obrátit pozornost k lidské mysli a postupem času tak vyřešit veškeré problémy spojené s její emocionální nestabilitou. Ve volně navazující novele <strong>Heads</strong> (čas. <emphasis>Interzone </emphasis>1990, kn. 1990 – Seiun) je realisticky popsán život na kolonizovaném Měsíci a do téhož světa je zasazen rovněž děj románu <strong>Moving Mars</strong> (1993 – Nebula, nom. Hugo, č. Marťanská cesta/Triton 2008), v němž autor sleduje sociální bouře na osídleném Marsu spojené s realizací snu o nezávislosti a se snahou o nové uspořádání tamní společnosti. Známý cyklus Isaaca Asimova dále rozvíjí román ze série <emphasis>Second Foundation Trilogy: </emphasis><strong>Foundation and Chaos</strong> (1998, č. Nadace a chaos/Návrat 2002). Další výpravu do Ztraceného světa spisovatele Arthura Conana Doyla líčí román <strong>Dinosaur Summer</strong> (1998), jehož děj se odehrává v roce 1947, tedy o celých padesát let později než předchozí události. Jako zručný editor se Bear představil při sestavování úspěšné antologie <strong>New Legends</strong> (1995).</p>
<p>V mimořádně působivém románu <strong>Darwin’s Radio</strong> (1999 – Nebula, nom. Hugo, č. Darwinovo rádio/Triton 2003) dosáhne lidstvo náhle nového stupně v evolučním vývoji poté, co se v lidské DNA aktivuje po celá staletí neškodně skrytý retrovirus, jehož šíření se zpočátku podobá nebezpečné epidemii doprovázené vlnou zcela nepřirozených potratů. Geneticky zdokonalení jedinci se v nedávno vydaném pokračování <strong>Darwin’s Children</strong> (2003, č. Darwinovy děti/Triton 2005) stanou trnem v oku „obyčejné“ populace. Do světa filmového seriálu <emphasis>Star Wars </emphasis>je zasazen děj románu <strong>Rogue Planet</strong> (2000). V thrilleru <strong>Vitals</strong> (2002) se badatel na poli bakteriologie pokouší odkrýt lidstvem tolik vytoužené tajemství věčného života, aby se vzápětí stal terčem vražedných útoků snažících se za každou cenu jeho nadějný výzkum zastavit. Román <strong>Dead Lines</strong> (2004) je nepříliš uspokojivou směsí high-tech motivů a duchařského příběhu. Svět nedaleké budoucnosti je zde popsán jako místo provázané doslova všezahrnující datovou sítí, jejíž existence však hrozí zahltit i nově objevený kanál, kterým se podle všeho ubírají lidské duše po smrti člověka. Čtveřice mladých agentů FBI je v románu <strong>Quantico</strong> (2004) na stopě původců rafinovaného viru, jenž podle všeho dokáže bezpečně identifikovat a zabít vybranou oběť. V připravovaném románu <strong>City at the End of Time</strong> (2007) se již podle názvu autor zabývá sklonkem historie v posledním pozemském městě, kde lidstvo čelí metafyzické chorobě hrozící narušit celou jeho historii.</p>
<p>V současnosti je Greg Bear považován za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů hard SF, jeho nápaditá tvorba často propracovanými technickými detaily překračuje hranice zábavné povahy žánru, vydání Bearových prací se tak u nás stalo velmi vítanou příležitostí poznat moderní SF v její krystalické podobě.</p>
<p><emphasis>Martin Šust</emphasis></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_4.jpg" /><strong>TRIFID</strong></p>
<p><strong>Greg Bear</strong></p>
<p><strong>Marťanská cesta</strong></p>
<p>Vydalo Nakladatelství TRITON roku 2008</p>
<p>jako svou 1191. publikaci, v edici TRIFID svazek 259.</p>
<p>V Tritonu vydání 1.</p>
<p>Z anglického originálu Moving Mars</p>
<p>přeložila MUDr. Jana Rečková.</p>
<p>Ilustrace na obálce Jan Patrik Krásný.</p>
<p>Grafická úprava obálky Dagmar Krásná.</p>
<p>Odpovědná redaktorka Jana Kunová.</p>
<p>Vytiskla tiskárna Ekon Jihlava.</p>
<p>ISBN 978-80-7387-072-0</p>
<p>www.triton-books.cz</p>
<p>Doporučená prodejní cena 329,– Kč</p>
<p>(členové SFK TRIFID 259,– Kč)</p><empty-line /><p>[1] čti <emphasis>džíva</emphasis>, Greater East-West Alliance</p>
<p>[2] Greater Southern Hemisphere Alliance</p>
<p>[3] W. Shakespeare: Hamlet, přel. E. A. Saudek</p>
</section>
</body><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCABbAFQDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD++4SgkEL8xRCwZRlQVD8n
g5wW3AFwCBwCTSmTAztTGAeQQOinqM8fN1AP8IwS4xDNIyvgIzjCYwT8pKgdQGx1BAAHJOQ
4bFUPLuU3CM4BXABkLbhyQedwALKRtHJJIwxIBAL0UzPK5IVVWPIGwEcBiQWKq2AQDncB0X
GTmpi7AkYTjjlMH8jL/wDr61SRniYqyKM7WGDnGVwxJHzMFORnOWIw7YXmK/kuIo90HyBCp
LAkkje28bRglFwWBILFnKjAYEgFx5yHRFAZmb5gDGojjC5LlWVmOD99S6lOTuAGTPv4OSuR
nOAhwRuz0BAI2sSDyCCDgCvlv4va78TLjxr4X8D/AA+8Yad4Hvr/AMAePPHFnqN94csfEw8
TeJvCGoeF4LXwZe22pfurHRL2z125v9dn0s2viJ7SCM6bf2scM/n+Q/AX/gof8CfjV8QIfg
7puuWWl/EYeHdB1QWC3Vvd6RrPiK6sL648XeG9ENo8+pWt54N1PR9Z0+9HiK20iW+Om3Vzp
i38EE8sYB+gO88jjPI+6uc/NnA74IPXuEBwGbabyTgFc8jACnkEjAyMnBIHrzHkDe2ys7iM
I3y7ynl7cjHyfMzIWLORjG0YwqurbgdoEMqxsYpHZhlGysbOME4wHLDPXlgBgKThSMFwCzN
I+zEbiNmO0MYw20sDhtrIFYAgkLn5wDyDnDoHkKb3YOScY8sKE/75+Yjt8wHc5xzWfJKxgX
au5Rg4dmL7RuBLZXkqMgn5QNxBOSN0sDIWLkkBkTYAhYgthgCOnUnOeWZiuQS4YA0CxIBCj
kHOMDBDMMY55GME9z2HSigMu1SGBBBIOQcgs2OcDP1xk9SScklAFSW4+b5FJBRGBZW2kFEY
YJwh+VyDksBkjAyxMyvG4JVjgEhiSi7i2MY3bQwCqxwclWIH8JK89capDFOYg+ZBDBJ5bsw
3KbaNtwbagjZcHc2HZiRhUw1Qf2+kcMstvDIy4z52GMatgBEcIRJkqd2YvuggNIAoNAHUE4
DD7x2s20EEk7Dt4J+9kr/t8g7snbWTf6s2n2t3P5Es8lvbT3JitwGmcRq7mOKJ3QNMdu2IM
VQuVBZOK58a64+0yyMI44Ziqs7u6upA+YbQyx/NwFcsSfnAIcA5FzqD3sjRJM0dnNlmjMMn
7yJdjyAyRbCpkZDEwZNgiIORucgA8X8TeJofHnxG+BI03Ttf0XXvCfinxB4w8Qx3Wky7LHw
Vc+A/EekGa+1Syzo7W/ifU9X8OQ6Y8d7K1zeWLD7KrWMxi/m1/b08Z+CvgP8AtKeIfGvgHx
Z4v8NWuvfGTxLqd18HNJTxD4T1XxR+0P4N1/TfC2jeHvh/c6ZYWttr+h/FZ/infa8utajey
+HNAluviBdSaZLDItjqH9S2m2/iCy0HSNNnlge9sVWCYQzyXFvLFbTz/ZHkSXcfIubco6QK
o+yosUMnmbSX/m6/4K6Xy3//AAVQ/wCCOHhfUdFhu9Cl+JNz4ovfKDibWNTj8faBbWFvPKC
srvpb2cGoWxCBkdztYArQB+8nwE0L9oLwv4y1C3+JNz8Prn4e+Ivh94c8UR2PhGXVbZ/h78
Xpbq4j8X+AtKsda1DVLzUvBs1lcW+pabrEd1amPVLW/jfS7OG+RI/que4njtnkEL7yJWVEU
BgoCZR3LcySDJjJjWPBAcHOK5yyvZrmQyhzKu2N4xA4EhBjkdkExyxGQg3SNnYckMxDG9Fc
ajfyMkYMJCySFpJHYvtH7uKO42SRyF3UmYvtIVtqqDhqALivaPBH5zSbp0Lfe/hYfK7rKHw
7HLYwCRwMZC1cRrmNIobYRPEAh3GV1l2lVxlRFt3FW3YwxDAkEKpAjgspWRZLpFDMweaONg
8YdMgOu5QQBuIO1UXOFC/w1KWFsHl8shIysiEztJ5rM7h1jjL5TdHiQKmMKMbgCqgA21iGy
MMWyFOc7SSS7EknB6knHTjGQDkUVCJZJY4pIl2I8e7a33gS79d0qnOME5B5zz2BQBw+ori+
Rwu5XsbXdswUy9pAihIRho9yqQCYkjIAUkFcLmyW06CVjKwjKh42uZMZALJviMKsuzf8h83
BLbdpCBi/azaRGs6+Q9wv+jwQn/SEAaK2gjjVWBRmdSgBlDZLMAy4BxWeNAt4jIxmuJfMVh
tLxbVSRnL7QwKqDK5Ib/aXBCqKAOPe182KYiGKC2VIndRbkqkmU814ZFbZIZcFwT1LBUjB4
WzbRLDH5L2ZlAdSyyLNtcPGfnkDENCTKAnyNhQASD8pXtv7DtPINvm4WMopctLE8YAIdExj
KggFi4AcKwCsGZQLqWcMIfawUhfLCYZkxIqxqh7EnkHkFTk4GCaAOLgS8e2tvLZprZRHGVk
JDwu25sowTmMfdBb5pAVyVxx/Kh+3j4nn+Of/AAcBfsAfBae5g0zwj8CL/R7vT7+3uEN1ee
KLy31n4ga/YhoZY2tZ4JtG0fQLazlmSZ7qQOiyQzRiv63J7mOwsbq6Kube1iN0Y0WLZLHbr
JPLh3Iw5CEDO1FKoNwBdh/nNftR/tS+PNU/aLtf2rtE1ixi+Ivw0+OXiHxd4ftdRs7mabXt
V8E+L9P1e4GgeI2tXihsNA8OalH4K8R6bNPBdaxLp+q3llYtaWhdQD/Rdh0q3jUhVihDksy
MrEH5jlyMKR5/VupBKk7gCanhCQsYUgMUSqCCok2MygbwhL7QuAcEAlWGMhhhvD/2d/2gfA
v7SHwS+F3xy8CX8V14Z+J/g3SvF1jGksTNYTahCW1PSbl0YiK70XVlvdLuVIws1rj7jDPr1
3qlxFaLJbhJXYuQXlbyYwAcLsOU3YLEbGbuvBABANKeaO2jaeST5FbDFvljXaOGzjaVJII2
9C275SAKzhqdtIYkm2qZ5W+yvFH5kLKh3ZD7sI6rsJyGwpIy33hlX9xLd2cMs08cUsrrGBb
lrmEAxLNEDDIrEq3zq8kqq8TFFAYs2WrItuqFkglWSQTbpCRGhaIIVR+HWTaAPLRCGCuQpC
5ABs3UklwYpop/keNsFJlQErcToc5JDNlTlxwx5wDmiq4hivYreSBokRI3hKSzGFkdJ5i4C
7eULNuR+rKQTls0UAb8skIu4gSU3R9WaTcyCGEsCucgqJF+baGJO3k8CoZN87QW5Y7uQjKS
cJk5BfBfAO49MkjqcGs6fUz/AGjGUjljWSxhliIjHmfvraF0V3NyyNJyyptRW3Iyb2BDihd
6y8huGhMCNCYkYhRKrOV3h96N5wJ3AssKvGSj78YoA6veIy6ICcKisgId3Kpsbv5jKCcBwO
Tlh8yqxrm5hSOR8+UV8gkbmkdAsnUr+8KqrMv3vlO3dn5QDyK6peT3GJliuEaLDSRB7c+cf
NXy9rYf53jlXKEx9TtHfLudTlXzEkjMcRkWNVESxOxEqszTGFXDbMKA5nIYRBuCHBAMz4+e
OD8N/gP8XvHttLbLe+BfhT8QfFUH2m4S1h8/QvC2q6oGNxMkkKKotlbe0UqIQpeNh8p/zH7
/AMZ2PjnTdftdSfTotDvidU1e6VXlh1PUL3WJNav5NHtLmRZ7fxRFea74hvrHXRFaahrOma
PPbSwMl6WT/Tf8Y6VaeL/C2teFb/7Lc6d4p0fUPDuqQSiK6t5rHW7O406eNrd0bLmGd3Zem
I9u3grX8TfjP9gP4TfFL4pXmiW/gu98IfETW/24f2y9L+JNlpetR2dj4f8AhN8HPhvpfiu+
uPEunJKLew0KfxLdyR+D2CaaLG08U26SNdW7IQAfsB/wbfeLtT8R/sFeI/C+oSvqGn/Dn4+
ePNC8J6hNFOUu/D+uafoXii3KLIzPZoLrUr6ZrKNYRG1yyOrtg1++kk6jcnlMIY1Eih1MTy
SMV8yNMqVUcboyqh9oOGzX5Nf8EOvhXF8DP+CcPwK0+SyXT9Y+JlrrPxZ8S3FzI5uNQ1Pxn
ql5Pps0m+KMtCnhmw0BLHasn+jlcAF43P7Bq1veG0aXa95KoZSjBZEUspecKFMJRPljUOpL
hnYYK5YAZFbGCBXMAlMUZ3ESKzpMkZRGYqiNIzggKMv1GQxBNV2X7WrrLCu8zh43O5AIY1V
YzGPk8uUKZN4wMqHGDIqVoLeJuhe4t5RE8dwY3mIMRWBFLSyY4beAXjLAlFLZJJ4itpndY5
5YyYJJZEjNryrR4PV9qiFnTJTcFGeFAGMAEcGniG1tRJGPMeJ5XzbmT5nuJjw0jl8dMZwcY
OOeSuihtLSe3t5JftiZWURoBJlIVuZxGr43ruA6lTgjDADNFAGbqenD+0InjmdRHZwwIm2W
N2jMCxldw2mSSNYlZZNwIMpibDId1eazgsoZnktiZbp0lMIYzyIhQIEMibXA3F9+3DncGCs
WArpZEthcgN50jrHDFHL1GBBExO9sMZGBRpDGpVgQN+8MqU7i2kDO8ZQOVnMb4lYqGVVjXC
7VyrHdvw/l5crGSCCAcxDaKbl3aVVhaJnMEUf7zOWOwbzHMZCJWMW5VbO7qy4MMtvaIs7wT
O7KyyyRzllaOMvFkoj5BMjMEfBwwBU8Dn8Qf+Ct+ifFX4GfCnUPj38Nv2mf2gfCvjLxp+0d
8F/B0Oh+G/iJdaV4F8J+B/FV9Y+GdX8L6J4W8ma2iu7u3tbzV5dfJW8OqX5aNEMINcb/AMF
T/Cfjz9kT9lrwP4q+EX7RP7SZ1bxX+1t8EPDt1dXXxW8T+IPF1p4K8XxvpnjDwTY6zJd2cm
qWmvT6VHqenJdW8Vxoup3skOn3ccMhAAP3yktVjAMDytK0iFoGh5id3RQWiaNvmZMtKsiFk
gZyBgrjzaX9n74NjXfiT4kuPhp4dtPEnxj04WfxQ1610U/bPGNtJpEfh6+h1a5khSL/AImO
gW2n2GqT2UdlcavZadZx6nJeyQQmP8eP+CfXin4l/GX9vz9sjwn4U8b/ABcsv2QPhb4W0b4
eeIfgl+0N431e/wDjT4c+M2pw2I1HXfD9lqN/qXjHw74YeK312O31d/Eb28k9xbPps+6CFY
/z90r4hfF5v+COf/BQz48Xnx2+NV78Yvg7+1b8TvB/w3+I198WPHF34n8KeF/BPxI8JeG9A
8O2Nxb6sIRZWmi6nqNncW89rI2pyXAnu5Huo7VoQD+sXRfAnh7w/p2laPoGkWWjaLp9lpem
aVpWmwLZaXplhpNhFZWdjYWsKIsWl2tjDaQWtviMskKoWGDnVgsZ7VZJo4J13rHCjxvJPEG
ibeWRvIDoxMbEKzjYrfxMVVfwh0bwx4mv/wBln9o74lX3hn9rv4Oav4a/YNu/Gek6/wDFT4
+eIvFVj468daj4W1DxjpXxG8ENpPjjxG3hLWPCeqeF4mMcd9ptzcWPioWGpeH2toIHl+JfE
XiDx3N+wp/wRJ8ZyfFD4s2/iz9oj49/Dbwl8aPE1h8WPiFZ6/8AE7wx40GoXHijS/F+s2mv
OZ31G4soJbMxLZ/2cqvbaclqjYIB/Ws9nAViEiKbiGJlt0ZdqRxTIQ7KMsMyE8yj94QSxEZ
YsXyWJltApHmq7Q+ZCxxGGiGIipXsArE5RiSuwINxx+EvijxT8Qv2NP8AgrF+yX+zZ8JfiB
8RPGHwJ/aq8B+OdS8cfBzx74y1v4jxfDXUPC8WrSW/jTwlrniq61DxRoWl3LabbPd2V1qdz
p7vDqMcCnzokH7+xqqKoRcLtG0rkFlHOS3DMWIPzAtnarHLNyAZ8ViI4II/3gCRnHlmQJhp
ZJBgLIMD5+ASSFwNxGKK1x91foe5P8TdM849B2GBk4zRQBiXTSSTQIqjatvGylMEJlFJBI2
5XJAXb2JIwOAqxkA78SEIqqDkHcqkkjeMjIHUYZsA7m60k88iapHbr5flBXUKYYWICQoygO
0ZcAEngN7dOKaLiUy20R8sxy2Ukjp5EGGYW0UgOPL4G92baMLzgjGBQB8jftbfsa/Db9s/w
ZovgH4n614z0nwhoPirRfHA0bwXrlj4fuNR8VeGJXvPDWpajqU2j6lqEg0W6lkurW1tJorW
a4dGvILllRVf+0X+xN8N/wBqz4a+Afht8ZPFXxLv/Dvw+8VeG/Hunf2B4g0vw3qGt+MPBzv
ceG9f8RXtj4dkW+uNMnnnuBaWtpYaddzuDdW0gZ0f6+gcvaGRliL/AGZpM+TCPnVchsCMLx
6Yx2xWkhLxxlgrFkQnKrySAScYx156daAPiaH9hz4P2v7Slz+1roOtfEfwl8d9c+HNh8M/G
XiXwt4ptdO0jx/oWnQ+RY33jbwrLot3oOt+ILQxWdxb6yLGC4jurCzkjSLY8Uvjem/8Enf2
W9L+A/xX/Zkg1b40XXwd+N/xAu/ih8VfDN38TJ5p/E/i/VNSttY1nULnV20aPV7C31vVLKw
1LU7DTLmytJ7uztDCtvGsqyfphdyvFGxj2KVm2L+7jOFNv5mAChH3wDnrxjOOKLaV3hSVth
kbzMt5cYJ8oHy+iD7g4X0FAHheu/s5eC/EnwAvf2bNa13xzd/DrU/Ax+G2pXI8SeR4u1DwS
2lDQpdDn8SW9hbzrFNouNNmu7a2TUJLfczXv2hjOflbU/8AglV+y3qnwj+BHwSvLn4x/wDC
tv2Ytch8U/AzRrX4teJNPuPAmvWFxcXOj6nZazZxW2qalcaE1zJb6J/bd5qcen2s8scYfAF
fpXG7FAxxkkknao5BIzwBzjj6VRhnlk+0hyrBJSFBjj4BWLOcLyTvfJbJO4jOKAPlv4TfsW
/Af4PfEzWvjZoujeIvGPxt8QaQnh/U/i98VPGXiX4leP28PBAp0DT9c8UXd4NC0R8LJPp+h
2+l2s7s4nRkJFfV4BC4OMgE54KkqRuJKqw2oHYhtwOThg7Z214ZpJJQjlWUtf5BRP8AlhcR
Qxchc/LG7JnuD82Tg0SSMHsz8mZJ3DExxknEUvQlcqcKBuXBwNucEigC6AAqgZ/i4OMj524
4A4HQcA4xkA8UUufp/wB8j/CigD//2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMkAjQDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDxL7Uc42dK0NMtv7SS6Yyr
CLdQxJGc5OKxcnc1bGhKZbXVVz92Av8AlXUdLS6Do7ZpIPN3AjJGcelQuhRsDBH0rRsSF8P
Qt3xVOR13gdq2a0uTYZEheTZnH0FU5bh45WXYDg46Vo2RDXfPTBrNux++Yj1qG2thpCLdNn
lB+VSee39wVX2k9qd25qL9waJlmZzjAH4VOgZsdKpRthqvLJhcCrgr7isLtGf/AK1TRQI/V
sfQVXaTngVLFJj2rdRQi0tnEeC7fpSpZwNIEy/P0qNZvnBzzVqEM8gIPWrUY9jN36Ew0m1A
GWkGfpTv7Gtf+ejn8qvRRMQN2TWhDbZHI5q/Zx7GfOzBOj2oH3pM/Uf4VC2m26tgM+O/Iro
prfBrPNuS7GjkXYOdmd/ZkHJ3Pj8KYmnW+/nefqa0zE44PSoJOOBR7OPYakyjNZW6HAB/PN
VGijDZ5q7M7EnmqUjgZyaiUUbJvqVpPkJ6flUasTnOPyoY72LcmkToa5+poKSd3b8qdn2H5
U1sjnFJuJqkMeTxxj8qZub1A/Cjf2pVGaVgAbuTu6+1MeRwPvfpUmMcVC/NTLRWARJWJIYj
A9qtoy7MkA/hWa5+fAPFXILa9li3QWssqHjcqE1CqRitSlFy+FXHSPgFlwMe1RRyM6ZYg/U
U6a0voYi89rLEnTc6kD9arI2V2npmhyUtUKUXF2ZdjYO2OOnpSMzDPIB7cVB5uw5pJZg6Aj
k+1DegiZHYqS+OPagSruzx+VVV3yMQpOAOabnacY6UrsDaTyXiztXPuKawOMBFP0FULeTuc
kVeABHyt+tbxlcgkiCDarxjPuKueTF3iT8hVeEbnwwyKtsdrYxW6WhDGFIlPMSfkKgkEX9x
R/wEVJKGU/MCPrVVs7qdgQ9QpAAVR9BUxi2w8op98VFHw4B45rSfaIQOMGjlT1E3qZJG0k4
H5UqldvbJ9qlmxux2qBlIGQDSLuPA2s3I6VWmOcLxzz0pHds8moWPIIPNZydy0Khy2OPyq9
EV2g8Z+lZ3Rgc1aiI29eKIuwmXeMZOPyqEpnGMflSbjt60oYhRk1pckUIB2H5VPFgc4/Sqx
fnhhTwzbcE0rgzQDgqBxj6VYErBtuBs+lY/mMOpqZJiybd5/OmS0W3AweQR1HFUHyD8oGPp
VkMQOTwe1MIUtjOBSZKRX+Y8nGfpQzcAcZHtUjFATuGPSq8jgdqzbNEMklbvj8qqvIN3b8q
V2yeelVnIznrWTZaROrjOePyqQzqoz/SqO89gcVtt4b1X+w21VrciMc+X/Ft/vYrGdaMNJO
xtTo1Kibgr2MgyAtnj8qcXGO35VU78HNKCT3puRk1Z2ZPvIGOMfSpYX+fp29KrDNSQEmcqf
Q1S3Ey6Dx2/KikHSitCTNz831xWpop/0fUwN2TA/wB3vway+5x6VreHx8+oZYLi3Y/jgisi
i7ErReHLRf7yg1mnORnqK2bk+XZW1vgARxgn8qy2UF811ONyEx1mCbjp2NUbn7/48itW1XE
pI9Kz7nHmtkc5rNopMhX7tMkOAR604cdaRwCOtYsogViGGKn8zmoCu1c0iB896SuIuo5Lc1
aQZ5qnEjEgHNaMUfyiumnfqSx8cQLAiti0ticGq1vACRmugsYABk11JaGE5WJ7aA4B21dSF
guQKniiwgwKuIqBACMnvWljk5mYN1G4XIrPDYkII5rpruFChKiueukCyBlGKRcXcn8lXj3d
Ky7mDbyAKvhyqDJNVpmGDuAoKuc/cBll9jVCc9a1rsgLz1rGuHHY1zTZ1R1RV80jjFPjY8k
mouSuCMHPWnRglsHpiuW7uakhcsODTlBK8jFKkJLcDirqwLtIIxW0U2F0UtvtTCxVsEdaui
BuOOKguotnSnJWTaKjZtI2V8I+IpUR0scqwDD5xyDTZPBXiXBIsP8Ax8V7DYgfYoOOPLXH5
VZI44r4yecV+ZqyPsoZHQcU22fOl3Y3dhOYryB4Jeu1xXqnw5G7w24JJ2zNj9K5r4hrnxSn
HSBc10/w9G3w5IR/z3P8hXXjZupgY1X1t+pwYCkqWPlSjsr/AKFb4jvt0u0t16PIWP4CvLi
AGGK9E+IEnm6nbwZyI48kfU1xDwAjIUV6OW0msNF9zz82mpYuS7FdUL8YpfKK9EqxGuCBip
3X5AQOa9WNM8q5SCGMZAwTSeQzjgZJq95DPgkVJHDtPUim6TE2U1h8oY60/wAt1IPXPpV9b
fv1NMMRDY5qlTsTciRmTndg1eVtyA98VT8pmkIxVoKVAArVXJY11PGTnio9gPNSbWZjg9KX
y2HHWqYh1lbPe38VtGVEkrhFLHABPr7V02ueENT0Gf7LqUsQOwSKY3yGU+lcqQE+bJBHPBw
av3Oq314iPeXMkqqAvLZ49KlXTV9hPVaFe4FpaDr5jfnVCa4LqdqEA+1Tm2Mv7wNnJwBSGN
1Vgy8r2PUUmrvQpWMtlcA5BBPrTApwM960Jj5kagDJFRGP5FJHtWTg7l3K2z3qykZVBSPGM
Z9KsoF8nOeBVJCbYRruGKZMNgJ9KswFdvHX6VFcjKvx2rR2SJuatr4R1i5t47mMRFJFDLls
HBq1/wAIXrRIOYPpvrvNE/5ANj/1xWtEA18RUzbEqbirH3lHJMNKCbT1Xc8g1LS7nSbiOC7
2F5F3DYc4FVEUAbq6fxwp/tq2/wCuX9a5xcBMHrX1GCrSq0Yzluz5HHUY0K8qcNkKWGMmoX
fJ4ODUjYxntVdiN/FdTbOFWGPIxIB71WklJOKkl9c4qq5+bk1k2UhkhOOtMRHmkWKNCzscK
oGSTQTnqePWvV/Cfh6w0+yiv43S5nlUMJxyBnstedi8UsPDmZ6mAwbxdTkTsluUPC/gxLMr
fasiyT4ykJPCH1PvXUatqun6TZPLeSLtIwE6lvYCsfxD4ys9KRrS02XF7/dH3U+v+FeXX+o
XepXbXN5M0sh6E9APQCvHpYari5e0ruyPoK2Ow+Bh7DDq76/1+hHfyw3OoSz2tv8AZoXYkR
5zioAMUvQYFFfQxslZbI+Rk3J3YoPQGpIBi49gDiosGpbc/vx9DVrchlyiiitCDP8A8K09D
fa16MA5ixz7ms0LnJPQitDRtivfbunkcfWsyzTvHjFz2IAHH4VRYg/MoxSSbwkcjfxLx9Ol
Lb4ku4In+68iqfpn/wCvXS5JRuxRjdpFqxIa5x6KTWZdEee/1r2fTvBPh8Ss7QSH92f+Whq
lL4G8PlyWt5M5/wCehrxHnNC2zPdjkmI7o8fIBoZcgV66fA3h0f8ALq//AH9NH/CD+Hf+fa
Q/9tTWP9rUOzL/ALDxHdHj+zjmrCRr0xXrQ8DeHhz9lc/WQ08eCvDwz/ojf99mhZzQXRh/Y
eI7o8qiCq2cVejZQORXpC+DPD6nIsyT7uaf/wAIjoOSfsZ/77NarO6H8rJeQYh68yOAjnQF
QK3tOmjypZhjvXSJ4S0IHIs/zc1zeu6Omi3MT2hYwTZGxj90iuzC5vRr1FTSabOHGZNiMPS
dRtNI6BLq32D5l/Oo5b2FOjg1Q8N2kOoC4F2m8KQF56V0B0LSsc236mliM4hQqOm4vQzwuR
1sRSVWMkkzFk1GIocHJrEkuwX+bBGa7T/hH9KH/Lqpz6k0Hw/pBGDZr+ZrmefUv5Wdy4crr
7SOKe5jA4I/Os+4vow+0nrXof8Awjujf8+SfmaQ+FtCc/Np8fPueKn+36X8rLXDtZfaR5Bd
3au5VWzWeW3V1fj3TLHTNRtI7G3WENGWIHc5rS8DeGtN1DSJL7UIVuXeQqobICgVtPMIqiq
7Tszlp5dOWIeGTV0cDkd6njVc55r2U+D/AA5kH+zIv1pT4U8PIeNMizXB/bNLflZ6P9hVrX
5keTW+0MN3WreUANeoDwzoQIB02LNSDw3ogORp0X5Vss9pL7DM3kFb+ZHkpkIPB4qCdlKEm
vYZfDeiyIU+wRgf7PB/OvK/EWnLpesT2KMWRCGUn0I6V2YbM6eK5oRTTscmJy2phHGUmmmz
2OxP+hwY6eWv8qtjriqdgv8AoNt/1zX+VXK+El8T9T7+n8KPKfH+P+EoUn/ngtJ4c8VRaJp
72b2jTFpC+VYCvR7zSdNvpxNd2UU0mMbmXJx6VB/wj+iLyNNg/BK9yGPovDqhVg7Kx4NTLq
yxDr0ppN3/ABPMda1Mavqj3ghaJWUAKxzjFZuVxg1tXEEY8YNbrGqxfaQu3HGM9MV6OuiaT
nP9nQf98CvaqY+GEhCCjdNHh0MuqY2c5OSTTPHAi5yOtTDaWUfnXr/9i6Tn/kHwf98U5dH0
tDxp8H/fArm/t2C+wzq/sCp/z8R5WkkcancAaiDRl8163/ZWmH/mHwj/AIAKUaRpp/5cYf8
AvgUf29H+RguH5/8APxHkzuoHFQl9pGT3yK9P1rTbGLQrt47SJXEZIIQcGvOtKRX1ywSRQ6
NKMgjOa9HC5gsRSnVS+E8vF5e8NWhRck+YjieMDkdaHwORXqw02w2cWcP/AHwKcNOsAObOH
/vgV5n9vx6QZ6v+r0/+fiPJFZFy3rUgdGHyjmvVf7Osh/y5wn/gApy2FkM/6JEM/wCwKp57
b7D+8r/V6X/PxHjsjg59fWrSor2DY5Ir1n7DZD/l0h5/2BWB4o0e1XSZLy3iEUkYydowGHp
j1rWhnUKtRQlG1znxORzpUnNTTsee2shjkBz9whsHpxUt9e/arqa6CBDIclV6UaVbC81q1t
WOElfax9q9Wg0nTraLy47OHaB3QGurG5jHDNRtdnJgcrli0581kjxiNz5hGKkZmZNoToc5r
2gWVoRxaxAj/YFH2O2Dc28Wf9wV5jzz+5+J674ef8/4f8E8RcOUPH6VYjB+y4INe0fZrX/n
3i/75FOFra45t48f7oqVnlvsfj/wA/1el/P+H/BPF4dynpwPapJtpiP0r1LXoYE8PXrLCgI
iOPlAryiUny8E9q9nA4363Byta2h4eYYH6nNQve6uetaH/wAgKyPrCv8AKtMHkCsrQf8AkA
2J/wCmK/yrW9K+GraVH6s/RqH8OPojzvx5kazaN28n+tcuzgcAZrqfHEU0+vWMECF5Hiwqj
vzW/wCH/DcOlwia5Alu3GGJGQvsP8a+mo46nhsJFvVvofGVsvqYvHT5dIrdnmfmMeqt/wB8
1E7NjPltn6V7Y8MABYxoAO5Arzvxb4rgxJpulbMcrJOqjP0Wnh8zqYiahCH4/wDAFi8op4W
DnUqfK3/BOCmnaRyOig9KlWKYpxFISf8AZP8AhSWMazahbpIBsMqA55zz0r2zUdR0zRtON1
eyJFCBj3J9AO5rXFYuVGSUY3ucuCwMMRCU5zUUjw+TdFhZVZM9NwxWlYa7q1ppsun2E8nku
ckIMlPUD0zU+tSDxb4shTTz5Md4gVDcDGMdcY9a9H8MeGbTw7ZGFWE9xIcyynjd7AdqxxGM
jCknUjq9bG2FwE6tV+ylaK0vt+B5F5F07EmCY5OTlDR9luu1tKf+AH/CvfwEyQFH5U9VTdy
K4/7Yf8p6f+r8Xrz/ANfefPrWl2oJa2lUDnJQ4qNQScGvb/EyoPDGolV/5YtXiAYYr08Jin
iYuTVrHiZhglg5xine6FHpUkAxP+BpnYj3p0LDzwK747nlsuDpRQOlFbElQY2/hV/Qwjy36
uRgwHBzjBrNPT8K0NBTfdXShN58knAFZlMlvZYz5EUf3Y4lXPvjmobM51G2P/TVf5imXBwy
AgjinWJzf2xH/PVf5iqqNcjNKXxxPoOzJyef4KhfJc7utTWZwCfVcVFJy7V+cM/UYM4zWPG
q6Zq09h/ZzS+U2N4kAzx9KseH/FQ1y/ltvsTQbE3ZLhs81xfitR/wld735H8v/rVoeAuNeu
R/0w/rX0tXA0I4T20VrY+Uo5jiJY1UXLS56b2qC6uBbWU9xs3GJC+M4zgVP/CKp6oudHvOe
sTfyr5uEVKST7o+qqNqDaeyZxf/AAsRz839k4H/AF0/+tXXaFqg1nSY77yPJL5BTOcYOOte
Mf8ALP8ACvU/BDY8KwHHRm/9Cr6HM8HRo0VKC1ufM5Vjq+IruFV6WOo6Vy/jBd1vaAd5f6V
1AORmuZ8W4FvaMTwJf6V5mWaYuB6eb/7nMzbOe502Im0EYL8ncM9KsjWdaYE7YP8Avg/41R
s/OvphDbDJHVj0Ueproo/D8ZQGW5kLf7OBX1eNngKdS9aKcmfH4CnmNWl+4laKKS6prBXkw
/8AfBqhe+IdYt1JUwnHP3OtdEuhQLx5035iq8/hi0uAfMmmORjqB/SvPeKyvpT/AA/4J6Sw
mbX1qfj/AMA09Oke40+CeXBaRAxx64q334qC0t1tLWO3QkpGoUZOanHWvlptczcVofYw5lF
KW55b8TAf7Vsecfuj/wChVsfDa5R9Ce1LKZEkZ9oPOCe9ZvxJj3alZH/pmw/WtH4d6dAmi/
bAGWbzXU4bg/UV7lVL+z4XPmaDks0m0d4CCMmsHxPrM2iaYl1DAsrs+3DnAFbp9q4/4i5/s
CLH/PZf5V5WEhGpXjGWque7jpyp4aU4uzRir8Q9QMiqdPhGSBnca9HjYuitjkgE14GpIkTP
Zh/OveYP9Un+6K9TN8PTocvs1a55OTYqrX5vayvYmryTxsoHii5452L/ACr1roK8j8dEjxR
Oc/wL/Koyhfv36M0zp3oRt3R6pp5/4l1tzz5S/wAqtjPeqOnf8g+2P/TJf5Vd3V481acvU9
2l8Cfkch4n8T32j6tHaW8ELxtGHJfOc1kL401l+RbWwH40zxwu7xHDnvCP51jwJ8wXHFfZ5
fgMPVoQnOKbZ8JmOYYiliJwhN7l1Ve6vmv2IWZn8zK9jWrJq2sq3y34A/3BWarFMIi5YnaA
PWur0/w0rQh9RcySHrGhwBXXjp4TDxj7aKfY4cDTxmIm/Yya7mN/bOr9Df8A/jgobV9ZGB9
uK577VrqV8N6T1Nu2f980reHtK4/cNx/tmvI/tDL2v4X4I9r+zcx/5+/izJ8M6hqF3e3UV5
deeqAFeAMflXVZx0qhZaTY6dJJJaRFGk+8SxOav14GLnTqVXKmrI+kwNKrToKFV3aM7XQDo
V2D/wA8zXnmlQhdb09h2lFei6xg6LdE/wDPM1wunhf7VsmHaUV72U/7pV+Z87nDaxlH5Hoo
+7S0KMil218wfYLY4a41/XPt9zDC0QjicqB5fNa3hvVL/UDdJfFCY2G3auKyUKDU7zKcmQ1
peHOLu+OMcqa+ux2DoxwPtIxSdkfD4DG155g6U5Nq7OmABPNZfiTB8PXQbps/rWoOKzvECg
6Dcg85SvmsNf20PU+uxath5ryPNdCAHimzwMYk/oa9aXnOa8r0hNniaxPrJ/Q16oK9jPF+/
j6Hi8PfwJeoAD6V55f+MdXt9QubeOKDbG5VcqScCvRBn0rg7vwTe3Gpz3YvYgsrlgu0nGTX
Hlzw6nL6xa1vM7c0WKlCP1Zu9yTQ/F5uHnGsSwwKAPLKqcn1reXxNoecDUUOPQH/AArmx4I
ux/y/Rf8AfBqWLwVdDJ+3Rf8AfBruq08vlLm57eSPPpVc0hHldO77s0dV1/SLvSbq2ivkd5
EKgYNeeXTfuEUD7q4PvXUXvhKeys57t72NliUsVCEZrlJ23L0xxXsZbToQhL2Ero8LNamIn
Uj9Yjyux6voP/Iv2P8A1xX+Vaw6Vk6B/wAgCw/64r/KtXPOK+LrfxH6s+/ofwo+iIXtLY3S
3jRDz1XYHxyB6U7nPFc94j8TvodxBAtp53moWzvxis7TPG7ajqsFgdO8rzjt37844raOFrS
h7W2hyyxuHp1fZN2l6HXXECXVtJbzAlHXBAOMj614H4haCHxVdWmmJm3R/KRF+bJHWvQPiF
4lk060j0qymMd1ON0jDqiex7Zrlvh7pMt7rb6xPxb2eSzNzlsdP616eBUqNJ1pPfZHhZrOO
JrrDU1qt2YqgxHn5WB7djTbqee7IW5nknCn5d7k4ovbhHvLiRCTG0jFSo68ntXY+BPDU1zc
yanq1ni3C7Yo5V6nPXFevXrQpQVSa1PAw+HqV6vsqb0b+RxMUao6yR4RlOVKnBB9qufb7z/
n9n/7+n/Gvbv7F0jj/iW2/wD37H+FB0bSgcf2db/9+h/hXlyzam3dwPejkNZbVPzOE+HlzP
Nq96ktxJKPKXAdy3evS16ZNVbfT7K1dmt7WKJm4JRAM1aIwMV4+IrRq1HOKsfRYHDyw9JU5
u71MvxJg+F9R/64NXha/d6Z5r3PxH/yK+pc/wDLBq8JTOOua9rKH+7kfMcQfxYehMDkUsP/
AB8imdDT4OLhTXuo+YZdHSilHSiruQUCwxWx4WuPI1K+IfaWtJBg9GOOBWKf6Ve0IA6hNn/
ni/544oLYuqgC6RFPRFJ/KorJit9benmp/MUt0jCWMu2WkUNn2p0USJdW5V8nzU/nUz+Bl0
n78T6GtOF/4Dmon5c1kX0txp+dRspAZfLCmJ2wjj/Grdlevd2yzS2z20rcNFJ1U18DKm0uY
/S6dVOTh1R5b4tz/wAJRe+5X+Qq/wCAuNcnz18n+tVvFS7/ABVdjudv/oIq34HGNfnH/TH+
tfXVf+Rf/wBuo+Lw/wDyM/8At5npYOaqakCdJu/+uT/yq0tV9SB/si6x/wA8m/lXx1P416o
+6qfw5ejPDcnZjnivVfA//IrQH0Zv/Qq8rEbsp5r1TwONvhaEH+8//oVfW5wv9mj6nxWR/w
C9P0OpBHauU8bErY2pH/PQ/wAq6pa5XxvzYW3tL/Svn8t/3qB9Jm3+51Ct4McPLeAjn5a7J
evNcX4JXE16T/s12g61pmz/ANrl/XQjJf8Ac4/11Ib68XT7CW8dGdYxkqvU1zj+NLRE3NZ3
BHuBWv4gO3Qbsn+5/WvObqRfspPbaa7srwFHE05SqbpnnZvmNbCVoxpvdHqdpdR3dnDcRgq
sqhgD2qwPvVl6Fj+w7IjvEtag+8K8GrFKbitj6SnJygpPqjzj4iA/b7E9jGwP51seASD4cI
9Jn/mKyviGpa9sv9xq1fAIx4db/rs39K9qr/yLafqfPUV/wqTXkzrzXI+PxnQI8/8APYV15
61yvjgbtBT184V5mA/3iHqermT/ANkn6Hl4iywPowPP1r1uPxRoaxrnUYhgc9a83EPA4609
rIMMBRX2+My6GL5eZtWPhcHmUsJfkSdz0U+LNB/6CcX6/wCFeeeK7m3v9clurSVZomQDcPa
qxssN0xiori3KxtgYFYYfK4YVuom72Zvic1nikoSS3R7JppH9l2v/AFyX+VW6p6Xj+ybX/r
in8hVzsa+Hq/G/U/QKD/dx9DznxqP+Kjg/64/1rNiACKRyfWtHxuxGvwH/AKY/1rNtmDgCv
0DK/wDdIH5tm3+9z9SeDK6hbAnJ8xf516muAK8yChbu1HfzFOfxr0tSSMHtXh5+v30PQ9/h
3+HP1Q7BIOK5u58SSw6hPapYlhE2Ml+tdL0XiuNmVf7bvcj+P+lcGUYeniKrjUV9D0M6xVX
C0YypO2praPrT6lczQNbeV5YDZ3ZzW1XLeH2A1a8CjHyLXUDpWGZUYUcTKEFodeVYieIwsa
lR3ZR1VSdHuwf+eZrhtPib+0bNwcAyrXoV1bPd2ktrGMvIu0D3rJfwjq+nvazPbExI4JK84
+tezlC/2Sr8zwM7nFYyj8jZU4oJyaBjNOAHPtXy1j7KLuro49Y91/d4HSQ4q74fyt5ekjkk
VYsICby7cgFTIe1GmkDULwKMD5a+5x+uWr0R+c5c3/anzZsg4PNZ+vc6Hcj/AGf61oAAmqO
tDOi3H+7Xx+G/jQ9Ufe4v+BP0ZwFsyWmq2t3ID5cbZJArrh4r0dV+aWTI/wBg1z0Vk01zax
z5SOc8N0/KtmXwdYzqAbqdfpj/AAr6rNY4R1Iuu2nbofG5PLGeyksOk1fqPPjPRCcLJMSPS
M0n/CY6NgkNN/37NQ/8IPp4YH7VP6dB/hXLz2IhvZ4F5ETlQSOtcWFwWBxUnGm5aHfisfmG
ESlVUUmd3peuWOrTSxWm/dGAW3LjrWuRxjvXDeD49mqX3+4p4+tdz2ryMfh44eu6UNke5l2
IliaCqy3Zl68P+JBfHt5JryF2/djntivYNc+bQL4HoYWrx9wPKFe9kXwTPneIv4sPT9T1rw
4c+HbBu3kr/KtYdqx/DX/IuWA4/wBStbOB2r5mt/Efqz63Dv8AdR9EecfEHnUrT/rm38646
21VdG1KDUSnmNCSQnqcfyrsPiGypqFozNgeW3NeaajIsgyORnivrsFrg4xZ8Fmj5MbKS3Qt
/q02s6z9v1VyQ7KHEY6KOy1q3/iu6ijew0FjY6cF2qiqAz8clj61y9epeDfAlhdWFprV9Mb
gON6w4wqkevrWdeVKjFOey2RlhIYjEzkqTs92+pxWnDF1aseSZF6j3FfQK8Ko7V4VIoXXyo
XaBdcD/gde6r90V5ma68jfU+gyKPL7Reg/BrzbX/GOs6fr95Z27QiKJgF3Jk4xnmvSPMVeC
Ru9K8S8YfN4v1A543jp9BWGW04zqNSV9DszmtOlRTpu12dr4O8TanreqXFvemIxxxhhsTae
Tiu6PJAB5rxzwNd/ZddnUceZDy56IAc5969Osr99SUm1+SIY/fZB3ewFRjsOqdVuCsh5Tiv
a0UpyvLUPEP8AyLOoj1gb+VeFjGK918QADw3qHAH7h+PwrwgHC16OUL93I8jiD+LD0H0sB/
0lajLHGRTrY5uVNe6j5hmkOlFFFWQZx4yfUVq+GIlm1aaJmVc28hG4Hk7T6VmMAPrirvh5Z
JNXdIj8/lNjJxzigtiapxcxKFxtiUH8qgtmLXsAZv8Alov86m1F2kmUsuCFCiqUG8XcO0gN
vXBP1qJ/C0On8SZ6/wCN7mez0KG6tY2MgdQZAM+WOucdKk0HWIfFGjeVdOEvo/8AWBDhozn
hh6fSvPR4j1PSvFt1JJiRCcS20hJjfpyAenrXfaXe+H/ESHUNO2Wmo5BYKdrhh6j+IV8vXo
ezoKMo36pn2GFxKrYhuMrdLPr6HE6+9xH4muortw00ZA3gY3jHBra8EMp1+dsc+R/WsPxSd
/ii6V3RnAXLr0JwK1fAW/8A4SOZWAI8g4Pcc17NZt4B+h42HX/Cgn/ePUl6Cq2pNjSrr/rk
38qsr0qtqOP7Nuc9PKbP5V8fTVpx9UfeVP4cvRnicTDJr0/wZ/yLMf8Avv8Azry1CoAJ9K9
R8EkHwzFz/G/86+szf/dV6nxGSf70/Q6cDKiuS8ctt061A7y/0rrV9K5HxyVWys/MOF87+l
fPZa/9qgfUZn/ukyt4JOZbwd8LXbLwK4rwY0J1C/EOdoC4zXbkCtc2X+1Sf9bGOTP/AGSP9
dTJ8RHPh67H+xXmsyn7I3P8Jr0rxEQPD15x/BXlc11+5IBzxXu5G/3MvU8DiFXxEfQ9W0E5
0Ky/65LWqOtZXhzL+HrFiOsS/wAq1R1r5Ot/El6s+wo/wo+iOA8f/wDH3Zf7rVpeBBjQGH/
TZ/6Vl/EA/wCmWJzxtb+dangUj+wG/wCuzV7c/wDkWw9TwKP/ACNp+jOtPWuZ8af8gRB6Sr
XTGua8ZkDREJ/56rmvLwP+8w9T18y/3WfocXAFI+ZST6VcRSxHyYpluEWBXDDJrRgXJDY4N
fpkT8rehRlgAAJGc1l3oAjcDpXR3KcfyFc9qKna+B2qai91jpyvJeqPUtM/5Blp/wBcU/kK
u1S0v/kF2v8A1xX+VXa/LKqtNo/X6PwL0PO/G6516394v61lWUbCUEjitfxtn+3bbHXyv61
lQxXEqAB9g9a/QMqf+ywPzbNv97n6mg7xG9tQP+ei/wA69FT73XNeYxWzR3kDMxOJF/nXpy
gAZFeJn/8AFh6M9/htWpzQ8n0rirncdcvBnjdXaVxs4/4nt5n+9XPkH8eXob8Sf7tH1LGgh
V1W5A5Plr/OupHc+tcvoSkaxcHGQUXmupPtXNnH+9yOrI/9ygbfh8QfacyqCwI5NdxcXVkb
Aq23GOleWfa5LGN7iP5to3EE4qrd+J7u4FukQESu4DY5Ne7lVaMsJ/hPk89wc/rybfxbG7q
EVmu9ogodzwB2rNVGYkDqBk/SmbiZDkkk8mnZJPWvmMVXVerz8tl5H3GBws8NQUOfmfdmjp
t3pk0MlvbqplHDgjvTBotjB59wEKyP8xOaxfDyH+2bk5/5aHNegRaY18oRRncK++pxU8Oov
qj8xq1JUcVKcW7pnErj1qjrAJ0icKNzFcYrpNY0SbSJgX5jbpx0qpYXmnWF/Fe6pC81rAd7
IgBJI6da+EVCdDExhNdT9K+tUsThJVKTurP8rnnbxXsWv6bBOjx+U+AjjBAIrt15Nc94k11
9f8e22q+SIVlmCqg7KOmfeuhXt6969PPP4sfQ83hv+BP1FcZxjrmvMr2U/wBsXi558xq9Ob
oPrXls4D+JLyPBLb2NVkP8aS8hcRr9zD1Njwdk6le5HWMc/jXc1xfhZ4n1m7MSFF8pRg+ua
7OuTOFbFyO7I3/scTP1sZ0K9/65NXkEkZFuT2xXr+tHOh3uP+eLV5FLzAQB2r1Mj/hzPH4i
/iw9D1Lw7/yLth7QitjOBnHFY/h1gPDViTj/AFQry7xn42u9QvptP0+doLGMlCU4Mp75PpX
hxw0q9dxjtfU92pjYYTDxnPqtB3jjV01PxLJbwyrJBaqIwynILHk1yckM106Q28TSyu2FRe
Sahszw5PFdB4csxc+JtOWUME84Hg46c19NGPsqVl0R8PKbxNfmn9pm34Z+HN1POt1r8fk26
8iDPzOff0FetwwxQW6QwoERBhVUYAFKnA9MdKUkEYz1r5PEYidZ+8foGDwNLCwtBfM8IuyF
8QSO3AFzkn/gVemv4hS+ea1053WOFD5lxjAU+gJ/nXlOrORq10RjCzNnIzn5q3La+TUtWRL
CNzvi2Sox3JwP7vQe1fQYqkpxi5dEfJYPEOlKcU92d/4Uu3u9OZ3EikORhwd31JPrXmvjGJ
ovFV7noWBH5V6LZ6nPa6PNqNzCIId6iNJfvOvAzx3PPFeZeIr4ahr91cbSu5hhSMbeK58DB
+2k7aM681mlhYU38SZS0q0vdQ1qCxsHaKabjzQSPLHc8e1e06Rplj4a0byVckIC8kjH5nPe
uD+HCga7dAAZ8j+tbnjO31HW9mlaVauyx/vZZicDjoo9TUY1upW9k3aPU1yuKoYZ10ryewz
X/F1tLp8+mW6ia6ljZX2/ciGM4PvXmI4FelaX4ZTSPBt/dXEeb6aBt5P8I9B/jXnCrleeK7
sCqaUo09keZmrqylCdXdr7hoGQafbACdcUYwDipYFG8HFeolqeIy2OlFLRWvKQUcZTn0rR8
MQrJrjbm2gQyNnOOik4rNzkfhWv4Wt2udedFCnbBI2GbHAWpLKF04mdWUEAKBUUAH2uH2kX
+dPlybVX98VHatm8g9nX+dZ1PhZdNe8rHqvifwYuswC+05FjvgvzA8CQdwfevLLbT7621Oa
NL1dOv7cnCykoSPr/AEr6Itj8oGedoP6Vwnj/AMJjVLc6pYLtvIB84H/LRf8AEV8xhMY1+6
qbM+vx2XJxdel8S6Hl2ZUfdNKJJTyxBzz9a7X4eTh/EUoJGfIP8xXDxyJIilYRFgBSo9Rwa
6fwZHMfEJlghSZ4Yi4VmIP4Y717mK1w8lfofO4KVsVGVup7OvWoNQA/s65B6eW38q5+08Sy
y6jLby2kqIGCFdh3xHuSD95c9xW9fMG0u52kn923I57V8g4Spzipd0feqtCrTk49meKGPKZ
A4Ar0zwP/AMizGPSR/wCdeaK5ACscjHB9a9M8FD/inIwP+ej/AM6+szpJYVW7nx+Sf72/Q6
hetcZ8QjjS7Vv+m39DXY5GMelcb8Qf+QTan/pr/Svm8vt9ZgfUZlZ4WZQ+Hjb7u/yc8J/Wv
Qie1ec/Dzi51AeyfzNeijgGtc1X+0yMMo/3WP8AXUyvEiO/hq9EaszlOAoyTXkr2Go+SSLG
4OR/zzNe3596HCkcD8aWEzGeFg4RV7jxuWwxdRTlK1jL8OLJH4esY5FKOsQBBGCK1yeKYuA
c5p2RnGe1ebOTlJyZ6cEoRUU9jz34hA/atPx/datTwGc+H3/67t/Ssbx9PE+p2sKsC8SEuB
/Dk1teAzu8PPjn9+39K+gqRay2F+585QlfNZtPozrh1Gehrm/Gh/4kOf8ApoorpCQNuQDiu
V8cP5ehCTsJVry8Cv8AaIep7GYtfVqnocXFKwjCnjHNaEOpNvRBwM4rCEpZdyvj+tLC5EqN
71+kLofmDhoztcCTaTWRq8aBWwMcVdiu1aFQWG4iqGpOHgYHkEYqp6xaMYJqS9T0LSxjS7X
/AK4r/KrtZWh3cF1ots0LhgsYUj0IGK0gSD2/Ovy2vGSqSTXU/X8POLpxafQ4HxrHM2t27x
RO4EXJVSe9Zsc9wSifZJR6/Ka9QJG45IpCFxXs4bN54ekqahseFi8lp4irKq57s848w/a7d
Gba3mL8p69a9KXpXlmqMw8cSLu+UTrx+VepKwIHI/Grzio6rpzt0MsigqXtYX2Y4da4nUrT
VBrl1Lb2crxs3ysAMEfnXabh6ikJB6GvLwmJqYWfPTR7OOwlLGwUKkrJHM+HbXUItTuJby2
aJGQAE9zXU00OpwM80F1AGWHBqMTXliajqyWrKwlCnhaSpQeiIL/jTbg88IelcxbTb2tBwD
vXrW9q95DBp8oZhuddqqTya5i3GLi2zgfOtfQ5TBxw1V23R8xnUoyxlFJ7WO3HUDr707vUQ
dSeGFKzpz8w6V8xyy7H2UZx5dxvhy4jTUbqN05aQ4bNeg6XqYtLhWZsJ2FeU2eY7+5btvyC
K2tP1mUStDOw2J/F3r9FpyjDDxc9rH5JXpTq4qUKau7s7jxNcjUUB4AxwT6155rQK6Tchuo
XtW/qGsQS26QxSKcjnBrm9WljbSbhQ4J2cDNfO4+dOpiKfs1e3U+pyilUo4Oq6jsn0OGjNw
3iHTSG/diUfnXoyHPPXivPbc41mw3cASgkntXercQHA81On94VOexbrRaXQ6+HZxVGSb6kx
ORXnb6fqcXiO7uo9PldXdsMBxXf/aIAD++T/voVH9pg/wCe6DP+0K8zB4mrhZ88I3uexjsL
SxsFCcrWMXR9FvNLvRPcKSLq3WTIGNpJ+6feug3ce1Pub2F4bfdKihU2/eHY1V+2Winm5i/
77FGOnOvWdRrcjK4woYdU77X/ADK+sYOiXuP+eTV5G5AgYn+7XofiLX7GKwntLedJZ5VKfI
chM9ya8s1C+jeFoYgWB4LZr3sopypUZSkrX2Pnc9rQqV4qDvZGre+Pri20S10vSV8uSOMLJ
cMOVPfArgnYySNI5LFjuJrX0nRLnV7lY1dLeDJ3zSMAF/DNeh6J4D0DT5RcajqUWoSKQVXc
FQH+tE50sPdxWrOKFLEY1x5nou5w2n6bNDYQ3F3bGPzsshYYLCt/QAP+Ep07HaXj8q3vGj2
8t1ZfZ3RlVCMIQQP8KwNJkig8R2DyMFVZOSeAK64y9phJTa1aZEqUKOMjTi7pNHsA6fpTZG
KRO4XcVBOPWqY1bTV4+32//fwelQ3GuaVbQPO19CwQFsLICTXxfs5uTVmfoPt6aTfMjxG63
XeozfL5ZlmbIPO0lv1rpbpNM8Dtut9QlvL9k/498DYCR95v8K5i9uvOurm7hLDe7OpHUc8V
kxR3F9eCMNvllPLSNgZPck19hOm5pcz0XQ/OoVlCUuVXk3o+xqyeI9c1PVIp2nee5PyxR7c
gHGMhegPvWzH4T1Ngxur60W4wZJEknG8epauam36PqbpZX3mSRjHnR+vfBqm9xO7u7SMzP9
4knLfjRyNL93p8iFViv4ycn6nr/gfQbqwvpdQknt57eaLYhhfdnnNdlIl159vHAEjt+TK2c
H2A968I0HxXq2hM0drKDDIwLRuuRx6ele02niXR5rSKdtQto2kQMUMgypx0rwsbRqqp7SWp
9ZleLw7o+zj7tu5Y147fDuoHH/LFj+leFAkjPavWPE/inSo9EuLa2uY7me4QoFQ7sZ715OO
BivQyuEoU3zKx5ee1ac60VB3siReqj1qSIYmpkak/P2FSR/60V7cT51lmiiitCDPH3a0dCd
o9UZl/55OP/HTWfgheOa0NBAOpsGwv7t+T9DWZT2IbweVpdomMM43UafYSXEqqrbWBDA+9N
1N/mto85CRLU8M/lRqyEhh0INVFJvUV30OhOu+KLGfy59TkI2/KcD/Csybxh4jExX+1pMZ4
GB/hUR1C4vmAmJcIMCsi4UmYvsIUH73auaeGop3jFfcdKxNdKzm/vHSu8szzysGd2LMcYya
s2WoXVhMbiwuGgkZdpZeuKqdOMZzTDlH4HFXZNcrWhmpNS5k9TafxHrryxytqchePO1sDjP
XtSHxLrzRtE+qTFGBBHHNZRYAA0h+ZCy9qj2FJ6uKNPb1P5mWopuNrfma2LPWNSs4RbWt9J
DF1Cqa51HwQDyatJJnHOMV1LlmuWeqM1OUXzRdmbj69rgPGqT/nVW51DUb5FS9vXnjByFc8
A1W37xigcdRWiw9FWlGKuOVerJWlJtD4by9sGdrK6kgLjDFDjNTjXtewD/atx/31VBjkk03
f2PSs50acpc0op/IIVZxjyxk18zai1fXZiB/a1yD/AL1XLm71uDG7VLrkf3qwba8kt5NyGr
t5qVzdspZuMdqpYag1fkX3CliK97cz+8mbWdXQZ/tS4P8AwOq7a1rDgg6nckH/AKaGq+xW5
diahKZ4PSl9XpLaK+4ft6vWT+8eCXctISzMckseTVy3v763Qx215LChOSEbAqiOGAqQ9K0d
ODXK1oZc0k+ZPUtPq2qhTnUrjP8A10NUbjUb+5Typ7yWZAc7XbIzSMd1VGVgxrF0oRd0jb2
s2rNk6TlB8/SrcNwCR3HrWaTlTuPTtToWO72rWMmtDCSOntWLOHXJqa9bMfGR34rLtbgxL6
5qWS4ZwRXRcx5CsZZ4CWt53iJ67GIzUL6pqAzi9uP+/hqSXGetZ8mdp+tclSlDex1QqSSsm
ywuqX24Zvp/+/hq39vvGAxeTEH/AKaGsPPzYxTxM8fPUVlyw6xRbqzfVm3A7tOJXZmfOdxP
NbKXUsrbTNLwP75rmbe4JGQa27J1ZQxOK6oxjLSxzuUoaxZakM3T7RL/AN9mpIoZsjNxIc+
rmmkiSQHrg1YGSAF61p7KHZEutUt8TLCWpYf66Qn2c1G2nyCXIlkI93NPhYq+N9aKMuADR7
KHZEOvU/mZUt7MRsS+WJ7sc1omG22nzmZTjIK9qjlkXZjofYVSiuRLq1rbsNyu4Ug+lKbVO
DlbREU4SrVIxvq3uWAlovAlP51NHDaEg+Z+tdCul6eQD9kjyfapP7Nsgvy20Y/4DXzn9tUf
+ff5H1n+r+J/5+/mZaSKi/u1GTVa6iMi4dcg9qpxXH/EzuIxjCOQKvtMGU+1fUU5qpBPo0f
HVIypVGr6p7lIafFsyTiqEloUk+UNjPWtgyxlME54zxUe5N4iPAbkE1fJHsgVSdt2Yeowgo
M8cdaxjaBZQck59zXVamqCMZHG01yk0zLgAZxUSinq0a0pO1rj/IHIJz+NM8hd645Oc4zUa
NKTljjvT0YiQ/NkikoRvsbXl3NXXYYhNGYiNpiU49DisFoUKngcHrV7Ub3z8sxAwoGfpXM3
l88vyQvtj9uppVnCNmKm5KNmOvrpf9TCcADnaetZ+0knapP0pVzuGOTmtu3jeKBS6BHPPTt
XFGDqPU0uUbO02srSp3zt9PetRoECkgAY71G7YcMelRTXBYYj+7XVGMYofMyaSRBb/IAGHU
1nufMBJPHvSO5XOWzULMXPFYSmr6BvqI+08KBx3qF1xgnH5VOAAMEVDKQeB1rBlXZGSW4FO
MajnAzUioEUEnmm/ekwMADqTUoF5EZjHU03A9K2Y/D+rXNgb2OykNsP49p5rKaJhIQw244w
abg1rYnRvQIbdp2JjAyvU+lK6oo2nBPrT45PLUomQD1pAu/JxnnrVW00HYjA7Dv2q0sI289
aWKIL85GQOlPL4qox7jGfd+XPSlj/ANYKQkE5xRG370DFC3Ey1RQOlFWQU8ELz6VpeHwx1N
8d4m71QYYX8Kt6K/l30h25/dNz+FZlszJS0sPnsScnaPYdqSOTKBCamlOywhgIGfvGq6KAa
kEaVk5Ukc9O9U7mWQsYy7eXuztzxn1xVmzJaTk5wKrXSYmJHrSsMYrjJ5pTINpHWo+vajAK
0gFLAcGlV9ucdDTWUZFTQ2k00bNEu/YMkDrinq9hDcg8g4oDtng01VG7nmpGjwMjpQrgXLa
RXAA+8OtWyjODyBWOjmNtwrQSRiAQeDXZTnpZk2EkOwEGoOWHFSyI559ajWJxx61LTbGmA+
/irauRgYOKhEOzPfNWUGRzWkYtbibDrz0pVU4II/On5AXpzTC7rwp61TFcYRg04g4q7pmka
lrMjiyt94ThnY7QD6ZrU/4QnXjwUhH/AG0rinjKFN8s5pM66eDxFVc0INo5pgetQuvzYPFd
Z/wg+vEYxBj/AK6Uz/hBtePa3/77rF4/DP7aN/7OxVv4bOSdeOBmnwrg8iumu/B2r2lrJcS
rF5USlmIfNYQjIwQCc8cVtRq06i5qcro5a1CpSajUjZskQgDOKsQgN054rUtvB2uXEIl8qO
JWGQrtg4q6ngvWkwd9v0/vH/CoeYYaLs5o3WX4qSuoM5a4BGapnJFdpL4I1qVch7fn/aP+F
V/+EB1s9Jbb/vo/4VDzHCtfGio5bi1vTZxjR4bcaiZh931rtm+H+tnrLbD/AIEf8K53XdBu
9BmiS7kjdpOgjOayji6FR8kJJsmpgq9KPPOLSKdsOSAeK04rgooA4ArKs1eaZYoUMkjnCqO
cmuxi8C648IZ3giY9VZskflW8sTTor35WM6eFq1v4cblOC6wuavJKVw+eTU6+A9YXBN3bg+
xNWl8F6wFAN7Afzo/tXDfzo1eU4r+RlSKddxLHOauLdquQMfjTf+EJ1Yf8vkA/Opk8F6rg5
voOfY0v7Vw386I/sfFv7DKsl3nlWGar2EhfX7Fif+WwFXNS8P3um2LXdzcRyBcDCjmsjSmP
/CQ2HPHnA1pPEU62HnKm7qzIhhamHxMI1FZ3R60ANgpaRDuGDSng1+eI/UlseelgmsXeCB+
8P86sfagDjdUt14SvZNQnuEv41WVywG08Zpj+FbyGFpDfRtsBYgA+lfd4fNMOoRXNroj82x
WUYp1JSUHZtsdE8U5KyPtJHH1qvcMGdUJ+ZOM5rL0iGXVbxoI5hEUXdkjPeuhfwtduATfpu
/3DXZUzPD0Zck5WZxUMpxNZc8I6BIsEkeZsuvlnv3xXEz7QOoNdyfDN7gKL9MbcfdNZh8DX
PIGox4/3DWLzjCvaZ0wyXGx3icwz4AwcnFVZZ1jVndsZrp7zwkmm2b3V7rMUMK8lnXH5c81
5rd34kvJBAWmiB+RsYyPXHarhjqdVXpO5lWwlXD6VVYvXF7JOGQ/KnYCqyqG4Bwc96rQ3Bl
YjaBgVrWlmxKyy/dPIFJXqyRzssWNkqXEbykMQegrU1FT9pU4xlc1BblfNBIxmrF2VKJ69K
9OEFGNjN7mbdkrGqgdeaoswVRzjFXZuQSegrKlc7j6ZrkqysaIGZnOKeflGARmoUfBJpjdc
965eYdyWRygznJpin+JutMHPJ5pSMjjoKXNcY5txXORz0p9s8SXULTLujVgXUdxUOTvA9Kf
HtVzvGeKadtSWj1y8+I8Wp6TFo1jZpZW6oFYjqR6V51ryRJeKIcbTyADWZbv5bs1JNI00hc
nJHFbyqc0bERpqL0FZd+AD17VYWNUwq/jS28I2eYwye1OcFWzUxjbVmlxGIC7VPAqBsk+1P
LHdUUn3qTdxjlIHWlhH72o1561NEp8wEdqS3EyzRQOlFaEFQ5K5LE8Yq/oKB9VKnnKEYNUN
wK4x6Vp+GsHXlBYKCp5PNQtWaFC8iZ5y3IAwOPpUYhzjHNdBNpztYLMvViWPvnNZyW+OQcG
uiVGxmprqJaRkSe5FU7oYmYH1rTtyvn4JwQOvrVC9w1y2AAPeudpFJkMcajJLDpUDA5JA4q
UjIwKUyRrAUx8xqNBlersE1xYSK8T7GYdexFUWyqhzwDU0lz5kSKT0oT5dRMtzwEMJXUBZB
uUjoarsuw7lb5fSohcuYfLYEoOmabvJ71TaGh+47uaswS7X2HoeaqDPenhgSB0PSiMrPUDT
BBbin7SwDY4zUdo0bkB+D61tyyaemmRhVcT5O4k8Gu6PvK5nJ2MwIGPp9akaPI4x+dVjMSS
RgVZW5QRhiQx9MU0iW2QkMFO080jq4Tjv3FadtdQ+WHeIHBwRipJ7+3KmNLTHvjrVWJu+x2
/geNV8LQsB8zuxb35rp1GBXP8Ag9g3hmA428tgfjXRV+ZYz+PP1P1LAf7tD0K9xc29sFa4n
jhDcAuwANQHVNNHS/gP/bQVzHxDXfptmMdJv6VwKQIoGUHI9K9XA5WsTSVRya3PIx+cTwld
01FM9W1jULGbRLyOO7hZmiYACQE15pp0e7V7JGXKmZeD9aWCOJD0/EVbtBH/AGvY7evnL/O
veo4FYShNJ3uj56tjnjMRTlJJWZ62gwPbtT9vvTVxn2p/Br4N9j9DVrIovqenQzNFLewo68
FWcAipLe+s7tmW2uopmXqEYHFeV6/Eh8S35wM+ZWz4DULqt+UxzGvSvbrZZGnhvb83RHz9H
NXUxX1dx6s9CwMdOa5jxno9nf6FLdSqRPaIXikXgjjkH1FdQetZfiEZ8Nahnp5LV5VCTVWL
Xc9rFQjKhJSXQ8g8KfaF8T2/2VUaUIxUSdOB7V35fxvPr3koLW3s4iC0pXKt9O9cd4LUf8J
faHP8L/yr2RT8/tivYzOpyVrWvoeBlFD2lHRtaiE8cjFUzqWnL1v7cf8AbQVamGYJPXaa8F
lZfOkGAfmPv3rkwWEWJclKVrHo5jjZYNR5Y3ue7W9zb3K77edJVHBKNnBqfI9a8V0nxHf6L
DJDZtDskfed655rWXx1rZI/49j/AMA/+vW88orKXutWOanndDlXOnc7Xxgf+KanHqw/nXA6
SceJNP8AeYCrN54o1DUrFra6MPltjIVcHNUdJcHxNp+Dx5y17WFw08Pg5wm+54OMxNPE42n
On5HsSn5aWkXGwUmTk18affrYx7jxHokFw8MmoRrIhwy88Gq0/ibQ5LSZEv0ZipAAB9PpXn
Gr7Trt8OMmZs/nUKIqjI5+lfV0MopyUZ8z6M+Kr55WTlT5V1Rs+HNRg0nUnuLhWKMm0bRnn
Ndd/wAJjpgUHypv++K88R1VgOWxxjGa6C28PaxcwBxbpEnUeY2Ca6sXhcI5e0ry1OHB4zGR
j7PDxujoW8a6WoyYp/wT/wCvVO4+IOkwxs3kXDHHyjYOT+dcj4htbnw/axvetDvlOERGyT+
FcmLp727iijDNJIwRR7muWOAwbjzwd0dE81x0JezkkmLreu6hrl48t/OXAJ2Rg4VB9Kqadq
Nzpd19otirEghlYcMD2NaniLRbfRUgtpZQdTYlplDZQKfu81qeDfBU2uOt5fAxWKN34Mp9B
7e9dHtKNOld7HAqGIrVuVO8mV9N0yE+G11GWzKSSXBRZS3DrjPA+tWEIVMY7V3Xja2htdAs
4LdBHFHLhVUYAG01wwwVJ/KuzLKvtaXP5sMxw6oVuS+yBCQQB61NOwKDn3qEDqOlVri4G0g
dBXpylyo82xFcShQQD1FZmwsD3qx98FmpGt5CoJ4z0rhn7z0LsVgcHBpta1i9nZxTSTwedM
y7Y89FPrWY2NzfWs5QsrtiYyiipUiZgxC7qlIaGL1zTmXo1KqN/EMU7GeKoYi84qW1iaWb5
vujrUQGPatCL9zEARkt96qitbksczELiomfcw4/OpjiUgk7RUUnlLIAM8VtJiRG7jOcVEfm
anvgsdvSmouBlj3rIseIwRk07gMMd6Oe3SkA2uM8U1uJliiiirIKWcLmruhEf25ExIABz1w
T7Vnj7v4Vd0VgutwHjr3qFuizpLkq0Ucay8KgyPfFVRbrKnDDd60m0G2kkHIZ2wfbNQwsyt
j8K9bRqzOe1iNbZ0uiGHAHX1qhdRp5pOO9dMULhW74xWLdRAzcLiuOdKz0NYyuZuwNwDtpy
6fKyeefmjHBI7VO8RVgSvHpT/tMkcDRKflbqKzcEt0NlG8K+WkYQAKPzqps/KrwhMwxnBz3
qu0ZR9hB9KwlHqUkNQIflbj3oRQknz8inGNgvA609UODxmpswHmIZyOQaiMTbiatQRs86RF
SN52810934TuVtxLa/vQBl88cV0KHPsiZTjFpM5SPcnOauLMGTaTk+ldnp/wr8SahZC8ga2
WIjPzMelcpqmj3Ok3jWswAkXqF6EetNKUdSFOMnZFUkA8UolwMZFVlc5I71KF3Lla0U77Ft
F1LkKMA8VehuLIQhpHy/pWIinNWEwAxYdvyqudktXPVvBxSTw5CUPy5YfrXR1y/gfJ8MQnO
fnbn/gVdRX5vjP48/U/T8A/9nh6I47x8QNMtPlJ/ff0riFVZVBDBfr3ruPHoJ0u1/wCu39K
4+GHfCHSMsTxwa+wyR/7MvVnxWe/70/kMeMjBUZBqazjYavZEgjEq/wA6fLFtCsd+MY49ab
Azrq1lw23zl6/WvVxH8KXoeNhn++h6nrKHPAp470keKdkGvy96H60lojz280Ialr98/wBpW
E+Znn6U/wAFQ/Ztb1GHfvKooyPrWLr8s48SXyxluJO30FangLd/aV/vBB2L1+tfa4t/8J3y
R+f4JP8AtTV9WeiVm6+M+GtRH/TFq0aztdGfD9+PWFq+Po/xI+p95iP4Mrdjy7wYoHiy1Of
4WH6V6+CAcjmvEtPlurK6S5s2KTAcHbu7YPFbB8TeJw4Ank/78/8A1q+mx+AqVqqkmlp1Z8
llmYQw9LllFvXoj1ctnORwazjo2lE5/s63/wC/Yrzn/hJfFJb/AF8uP+uH/wBaq7+LPEQJA
1Aj/gA/wrihlNfVRmvkz0amcYd254P5o9QGj6VwBp1uP+2YqT+ytMzn7BB/37Fc94J1a+1W
xupL+YyvHLtB2gYGPautBzXlVvaUpunJ6rzPWw/sq9NVIx0fkcp4xtLO18K3EsNrFG6suGV
AD1rz/RJN3iPTST/y3WvRPHXPhK5Gf4l/nXmOgP8A8VHp3/XwtfRYCTlg53d9z5jM4RWOp8
qtse5p0FK3T601T8opeoxXyyPs1seKat/yMN//ANdm/nUIfGBmpNZP/FQX5B/5bN/OoIwT7
1+kYV/uo+iPyvFK1WT82dH4Nhjn8Qs0yBjFGXUHsfWvRb69g06wmu52AjhQuxJx9B9a8u8N
6lbaRqN3eXsgSOK3Jb356CuT1vxJrHifUAszOyM22G2j6c9Bjua+dx2GlXxTu7RVj6DB4+G
FwiUVecrktzPq3jbxHJJFEXc/dXPyQoOmT0FMvtPl8NyQyfa7ea9zuQwvvEYHf869G0HSD4
W8EX02pMiTzIzuQPu5XAX3rzQr55OFz6+1dOGaqtxh8K/E8/FUfYJTn8ctfQ3fBEV/rPjFd
RvrY3kRz500yZVTjjrxXtixqibFUKBxgDGK5PwBEI/CqKO8j/zrqwcHJr5/HVOes1a1mfXZ
VQVLDp3u5anKeOz/AMSeDj/ltj9DXno6D869B8df8geD2mH8jXm8kwA2qcnoa+oyWVsL82f
L54v9sfoh084HyKeaz5mJJp7MF56tUBJYknuK9GpLmeh4gm9gOOKkEu4jexx3pvlMITIykA
dKiVS7cdKzvYZPcXIuJFVVCxrwAKZduh2qgAAqJsBjimqP3g3HipvcB0CCSUKSBn1qbLRyN
sbjpxT5oUCh4mzgVCOtPYB7Et7mmgAYyeTRkAZ6Uo+eQAc0eQie2RGl3Mchen1qy0bO3HAF
MWIooAHvUu/CjnJHat4qyJbGqEQsHbOOntVWUjdkdKe4JlI6k+lN8siT5scVMgRGwIFADFQ
McGlOWJB7U7Py7R1rMsdgqgzUZz5ik9zirCFDEwYZYdD6VXb76+xoEy0OlFFFBBngELz6Ve
0RVbWUUjOVIAqn/B+FafheMy+JbaJWCs7BRn3I/wAaa3NDTZfK0mBWOGYnj2zTYwGdcc1d1
62On6vc2FzG++0fyhxwRWfDc2+4bUfI7V6UZqxzu50ENpKsQlwAmKw7tMXRJHQ5rp4NbtJL
AWDWcgOPvd6wrmWKS4I8phzVOzMouSvdFC9jDDzEXArMcZIJFdHPJHLbiIwMVBzWdIkRJK2
7H61jONzZSMxlJ5HB9qi6kbufrVq4Pl8eUVqEAEZxzXNaxqhHiOAR0p6MIlztzmgMw4PSh0
LD5Rwe4qije8Lx28+qobtN8SnPTJq54v1Zp9W+y6fO6W0Q24U4BrM063ktbCe7QkMBtBz61
SjXzJSzEkk9+9dfK+SMepy8qlU52bmneJfFFlatDFrNxHbn+ENwKtNqOl6paINckLXG7asq
kKwz6+1Zlw6Q2XQdO9chPK80xznntRWlGhFRSuVGClqtC/cIq3UqRHhXIyecip4XQrtxzVF
Nq/u15IHX1qzFIR1UZrhi9bm1tLFnyucjg1J5bFdoqa2lViN6jPrV12lCnbAp9wK6NHsZuV
nY7vwV8vhiIf7b/wA66QEk1zfg0sfD0ZYYO9+Pxrpee1fm+N/3ifqfqGX/AO7U/Q5TxvA8+
n2qoP8Alr/SsGx0i8EQ27cnpz0rofGZuBYWpgbD+d/SsGztfEs/zRzlV7ZbFfZZGk8MvVnw
3EDaxbV+iNaLw3e/ZHmklTA5ya52QNDrVnGxBPnL/Orl7D4ggjPn3rNH3AkPNY8TM2q2Yd8
nzk/nXrYqypSt2PGwl1Wi2+p66uQSKd60ic08DHevyxn6+tkeX6vqS2viS+jMQf5sEn6Vf8
DSCfV9QcjGY1OPxrr59D0m5uWnnsIZJXOWYryTUtppWn2DFrS1jhZupQYzXu1szjUwvsEtb
I+boZTKli/rDl1ZcwDWfraj+w7z/rk38q0vlHaszXJI49Fu2kcIpjIyfevIpa1Ipd0e7Xa9
hJvszzvwwoXxHaADqrfyr08Bc/dFeZ+G1K+JLTI6Bv5V6aK9fOrqurdjwshSeHd+42RVMT8
D7p/lXhtwCJ5Tj+Nv517m/wDq2+hrxWWPdPOf+mjfzroyO7c7mPECSVNo7T4eMP7NvQO8w/
8AQa7odK4b4fKBp98O/nD/ANBruR0ry8wX+1T9T2cq/wBzp+hxvj5ZDoFy+4hBtGN3BOfSv
N9BbPibTgO9wteg+PotSOlTSFkNiAuUAwd2eue9eUx3kun3UV5CQJIX3KT0zXr5fFyw0oxe
58zms1HGxk1tY+ilPAFKCcnFeH2/jjxA8+bi8jkSA7iwO3IxjHuK7HwZ42uNXuRpd8i+cFL
CUNjd+FeVUwFWnFyeqR7uHzihVkqdrNnH6xx4hv8AH/PZv51CkmxSfSpNXIPiO/Gf+Wzfzr
Jurkt+5Tp3xX2VCXLSj6I+IxK/eyXmyC6F5qmoxWtlE0ryHARBz/8Aqr0nQvDdv4M0O71rV
QlxdRpvGB/q/YE+9Yfw8t/+KnaZxjbbtjI9xUfjbxBLr19/Y2ms7xRyBfL2/wCsccE59K8X
FSqVa3sto9T18FGlRofWJK89ooxb/wATaz4ivGjuFM9uWLJbKOE9+Ov40saBUAVceuK9R0j
wvZaFoM0kcP8ApcluRLKzZOccivM1457Gu3L6sKjlGmrJWObH4erSUJ1pXlK7PUPAp/4phP
8Arq/866kAYrlfAv8AyLAHpK4/WurHQV8rjP8AeJ+p9vgf92h6HGfENiNEhxx++H8q8v34B
A616h8R8jQISOvnDP5V5bFGSNxr6TKP92XzPkM8/wB7fohCjHk9D0pNuO1WAMrnPAphAJwe
leu0keGQPJIy7CSFHaow5Hy8AVYdAFJI4quFBPJwKyYDBnJqQRmUgAGpFUYDHgVKJtiERgZ
Pc04xXUCWykhhu0+0JmNedvqabdGKS7eaMBEJ6CoeB87ZLmoW3ueAc+lW3pZAJIwZsJVu3i
2MGc4NFvAFXe/XqBU+0kZpwj1YmOLtnaoB98VHsZnOD+VOCuyF07cVLtMcG4d60ZBEiFSXP
3qibc3zdOaf86kH1pJBsi57dfrUPYaICNp4pAepo6gCnqhLVmWOjR2UsPu0FMEE1PgLGAOK
hY5OKEJko6UUDpRV6EFLB2fhWz4OU/8ACWWvGTuBx9GFY+fkxWp4bd08QwGEncOf8ags7bx
/O58V6lKiqitIMAf7ori7eefzjgj8q7LxYVudRuJxzvlxz14AFcokIDcDFdkfhRz8y6mpZ3
9wsv8ACOPSqd1qE32lj8o59Kmt0xMPcVm3pC3LDPU0rsEXEvZmGd2DTmuLh1wHHHtWergYA
/Op1cYJzVpjsRTCWXO5ue/FUmQocGtUHcvQVG8S7Scc0mky1Kxm8nI706LcsqgcHNOmjK9K
baki8QMuVyM5pKK5kXfQ3LtvI0kxMwDO+ce1UrWPOGHPOaqXd2Zbx1DZRTgCrmnTqZQrLxX
XCcZ1NDJRaQzXZPLtFQDl+K52Ab5SWOMc5rW8SXIl1FYY8bEAOQazCPLhwvGeprgxU+aq+y
LgtB0TAXAyfargQn5gazoQWmH1rRUkMR2FY09UaEkcrxtkkir0d07RkBzWa5yKI5inB6Vom
0Q9T1rwU2fDaN28x/510ykmuV8Cnd4Wj/66P/OupXjivz3Gf7xP1P0zAP8A2aHocz4z3iwt
ihwfO6/hWdDdXkVioiulbjpxkV02s6RHrFvHBJO8PltvBXvWWvhOFVKi/nwf9kV9DlmaUML
Q5J7+h83m+VYjFYh1KaVrLqcnd39xMGilnLf7NUbdS2pWee0yfzrq7zwfbW1lPdC9mdkQsA
cc4rkrFib+0J/57J/OvaWMp4ulN0+iPCngqmDqxVRWuexoMCnAnNNTlcUtfnLP05X6HIal4
pv7PVZ7SO1hZI22hmJyarr4u1TPNtB+ta154Xt7zUJbtruZGkbJUAYFNPhC1PW7m/SvpqNb
LVBKcdfQ+TrUM0dSThLS/czF8Wakc5hgA/E1l3mpXWpj/SptxU/KqjCj8K6T/hDrUEn7ZN+
lZms+H7fSdMe8juJXZWAw2Mc124bE5cqqVKNn6HDicLmUqbdaV0vMz9EAHiW0AHZv5V6KOl
eb6CS3iSzYnnLf+gmvSB0rzs8/3n5Hr8Pq2H+YMPkJ7YNeNsP9Inx03t/OvZ8ZTGcCuVbwT
ppkZ/PmG4k4yO/4VjlmLpYVy9p1OjN8FVxSgqfQq+A1xZ3pB/5aj+VdkM9qo6R4ci0WxeW3
ctHK2f3jjcDjHSrwPA/OuLGzVStKotmdmXJQw8aT3W5zfjjP/CI3Y91/9CFeG3mDCQfUV7V
421CyGi3WnNdwi7YB1hLckZrx2e3eeQQqp3OwVQBnJ9K93Kk1Qba6nzGdyjLEpR7GcGiCGM
l0y5LZOQRj5eKn0m/k03VLe+hYq0Lg4z94dxUN5E0Ny6SIyMOoK4Irc0yO30fQn1q+RTdT/
JYxsM893I9B2ruqSio7XueLSg+e97coaldG4v7m5MZjedy2w9gecVWgjG4O4yf4Qau+G9B1
nxTeNMzhIFbMtw4659Peul8W6NonhvSlkSSd7uY7IlZ+nqcVKxdOE1S3ex0/U61Sm8Q9I+f
U459avdMnL2E5id0KMw64PYV3vwu0dFsbnV7m3PmyvtikbnI74+tcj4W0OLXfEMMNy5EUQM
rLj7+D0r3SKKKGFYoolRFGAoGAB+FebmmJUV7OK1Z7GS4Vzary2WxFf5OmXHr5bfyrw8uAg
HcV7s6JLG0cihlYYIPcVijwl4ez/wAg9PxJrly3HQwikpJu56uaZfPFuLg0rFHwGc+GAc5/
ev8AzrrR2qlY6fZ6Zb/ZbKJYogS2BnqfrV0HjNebWqe0qua6s9TD03Soxg+iOO+IozoMP/X
cfyNeaRoZRtXgAZJr07x8hm0WBF+95ykV5tNNHBbmCLmT+Jq+ryZWw133Z8Xnn+9v0RXLBc
qOcVGDk8daQHOPejOyTIr1nqeGNkJBAJqB8jBxVs8vuPNNEDyydQE61Dj2ASGJp228hR+VT
ukW8DOAOKeWKKY4sbfX1pqKDyRzTjEBWWMAFV3n3NOVQFzgA0jdB7U1icZzWtkAhDA05ScB
cFqQbiOKBuY4UkH60riZIxKqV24PpSAvnYTkURsTIC/OOhNKSd+5cbfU0XIEnbkKOpqq7F2
CnIxx9attCZDl1wo70LGiZPOfepewyBYMA5OKVjhgEwPenEOwwTTtipyR2rMpMQqcZY81Ex
AkpzNnvUYXLZJqbgywOlFA6UVdiSkPu/hWh4d/5GOADrg9DiqIxt/CrmgkjXYcNgnt37Ulu
U9j0S4tHngSR1459yTnrWXNpjKQyg49hXUtHt0u1J4Y+grs/Del6bc2bm6Cs+O4r04pctzy
KlZwZ5HDb4kBx2rDvoD9pORjnqa9P17TobbVJFgxsA44rhdRiUTN0ODSlCx0UqjaMPyT2FO
2lAM1YA4OR0qF+eQahqx0+ozcwbNSNISuAahYZxxTN4DgGo5gJzECm5uvai006+vJ/J09Ee
5AJCscZH41NADLsABPHNS3ttfadaw6paRmR45MvxkY9xRJ2WpLm07GEdK1xLl86bP5hOCAn
Sop4dT051NzBJAHB27hjNa9z478QTRsgkigzwdic/man0u/S8tZjqsBvZwP3ckjcIPpWMIx
m7RbKU5pao5CRy8jMxJJOeafuDJxTJhmd9vADGoxkdK5Jbmty1CGjdWZSA/3T61eA6Go5Vz
BbAdu1S9AM10U1oO4jDK1EQcYxU/UUDGc9h29atq4HXeGPFdppGkrY3EEzuGZtyYxgmt//h
P7DOPsFxn/AIDXl7ZBJHWtO1kWSHlcsOteXPKsPUm5SvdnqwzbE0YKEGrLyO+/4T2x5/0C4
/8AHab/AMJ7aZP+g3HPuK43EfUgCm7RkcVX9i4Xs/vF/beLfVfcdjc+L7a8spoFsplMiFck
iuWt4/KmhlKkiNwxA74qxbxgqNoFXDbfIMda76GBo0IuMFo9zz8Rj6teSlUeq2OiTxhDtAF
jN+JFPPi6MAE6dLz/ALQrnYo9vDCriCMjAHNcf9jYXs/vOr+3cX3X3GqPFwZ8Lps3P+0KfJ
4p24/4lsn/AH0KzrWGOSXJHI9qZdhRJgKM1SybC9n94v7cxd919xfPjEKpY6dJgerCsnVvE
w1XTJLRbNotxB3FgcYpbpFTSz+7GcnJrBUhmwelXDKcNCSlFarzCecYqrBwlLR+RPp9yLHU
YL3y/MEeflBwea6BvG4U4/s1j/20/wDrVzXypUTnIJAxitsRgKGIlz1FdmWGzHEYaHJSdkd
O3jznA0x8/wDXT/61Vrn4gukD+XpxD7SFPmdD27Vyrsx5/Ws/U1byEZGxg8gd65XlOFirqP
4nWs3xb0c/wLbeNvFBhWCO8US5y0hAPOegGOBXUWnxAvWtkW40xTOFAYiTAJ9cYrzv7O5O7
eM+1W7GdlbbI270JrKOBw85JTjoRDMcTTb5Z7m3rV++v3Kz3ccSFFwNi8r+PU1z0tvNbMXD
kqhyrg856itolSpOBhh0FULgZidM9a9SWGp04csFocMqk5z529QvtUXV2jub2zX7QibGnjc
r5n1FZeqSy6zqSzECKGJFjSPOQijsPr1pJJNwWKMcDv61ZhhMcfzjk1wxoxurIudac9zq9N
8aroumx2llo8aQxjA/enJPqa5jVdY1DxDrMN7esqCPhEiGCBn19feq1w2R5fp196lt4dq72
HzHp7VMMHTjNuC17m88XWqQVOT0XQ1tE1OTRNQN3DAJTsKbWbH610//AAsC9IJGnR4/3zXG
thQCeB3qu8xkysYwlXXwVCo+acbsqljsRSjyU5WR25+It4hO3Tof++zTP+FkXxOf7Nh/77N
cQox3zSHAOOwrmWX4f+U3/tTFfzneL8RrojcbGHntvNRyfEi/H3NPgI6feNcTtGA3QHtU67
DEdq9OpxWiy7D/AMov7UxX85o3XiHVNYmD30wZVYlEUYArLdFln2g/XNNQ4JA6UYKtuFd1O
EIR5YrQ8+pOVSXPN3YrIEkwO1KcnqOaN5Y571bRAoEhXcfSrSu7IzuRR2x275vlTr9aczBy
Ao2oOgq1b2z3k+yRsDGRzUc8XkzNHkfKetXy2IvrYgIA6Ug4Oaecd6a2OKRSYw9eOnamHg4
p5xnimEc5NQ2UKvSngDIJYZNIByMDg1cjtGIDSAKO3vSIZCkcj5CJuzVmOz2plwCakaUIds
Q5HeprcF42lc52jgUE3KUu5sAYWoiCpBZsk9qe7nc2BwTUCszMS647Ck9hjHOfu5zmmMGJ5
bNTSABAOuOuKjJBbIGBWbRSGhNuc9aNp4NSAAilIwOBTSBsQdKKB0op8rJKYGEz7Vf0GXyd
dibA6EDPrVH+CrmhwG51yGNZBHjLbj2xSvZmh6u84eG2ToAAPrXUWitb26v5mMjscV55d3c
kQgjJCtGCCPxrct9VmntkQMRgc16lNrqeNXp3ZNq12TfOxOcgjiuHu3aa+IAzk11F0+6Q/w
C6a5S5LpeFo+uetVvua0fhIZ0MbYxyaiMeDjFXJJhIw8xeTSiEEZHT3pNXOpMz3jO2qEg+c
du1bTx9RVCW2JJPQ9c1i4X2GmXNJl+zxTO6bmIJUVX1TXZ7nS47IfKGOTjvWaL131KGFZWS
IfI+O471Rm3CfHmEqCdpPpXPUq6WQ1TTlzMTyVkOwr96tK2YQ2zhP7uKylmlWYEHIFXobhT
FJuxuxwBUU5Jao3ZkNwW9zS4CpnvTXyWJpd+Ycd91czJL8DCZIxk5Qc5FTlcqBmqVozCXAP
GO9aKlcYPWuqnZoCMjBx29aAMmpdoPWmlcDIrWxRGy981NayGJw2eO49aiOe9OUEEVOtxO1
jpIbGOdPMMgVX+7nsaryQvFKUYcg1WtJ5RH5KtwTmtm6lWRYVC/Oq/Ma3RzO8WLYDsRWskQ
POayrUgPWxERt4PWmzKVwMK496qMrrKMHpWkAMc1malcfZIWdRuboKe2rBa6F2B9h3DjIqG
dwZC2TXOvdyNYmeWQh+y5rGfWb23kJEpZT0BqXVitzRUmzpLy7lZTGTlazo2Jyc45rPGrST
csgzjtUZunCk9Kn2i3NVTsa8hYqCD0NOPzREAVz4vzkjfirSasY8ITvDcHpS9tC+ocjLaso
bY3eqeoIRFjHHUUCYS3G45AJ4FaV3aNPbKUOTimv3idilo9TmVlKnB6dDTCdrnb0zkU65t5
IJirAj61EM5XPfpXA4tOzNTWtroNGFPWobmZELDrVOAmO4wckE+tR3MhlnP90HHFdHtb07M
ViS2UNIWdcL2qaWcoTjmlRSIlXHNU7k5kK5rJXiroY62BluSWIPfFaZCohYjAFV9OjRY3kc
/OOMVLKd5OOnpV0/hJRHI+8H09KaehIGMClCL3zTguegq2r7lEGCelOC9M9amKgdKTGOcVC
jYBgBbJ7CnbmPyhjtPGKVVJQ4HJpVTDD2qtQGrHtySaa2dx54qRjyVPWoypHah+Qia2/wBb
nANW8c5JqCFBHHvP3j2pS5IweMVUdNSWWYZQk4IPPSork5mY7utRK2HGOtDZLZqnK4rDScD
FDdhRxSbXc4QFj7c1m7lWGjk4qRIXkbaAcetWYrNY28y4PyjtV2dC1n5tpGxUdSBSE5WK0U
UEGATlverNvHNeyEbflHeqKRncGlarsV35SlIeM9T60hMJYVgZgxDGqjyOFKrwD71JK5OSW
yetRs4JAA47n1oEkKseYRjqajlVUKjGcVYjjJU+p6VDOArkO2WHpTsMpsST6D0oAz2oJy3a
nZ54qbIeo5V6U5gQOaYXw1PdgQKdwIh0ooAooEVAf3ZPvU2kMya1EVGeDx+FQAYX8Kl0vjW
Ih65rI0Ouup8rDvOSe9dDp5DIuz0rA1qy+xy2tuZVdvLDErz1rW0iTYqjPQ5r0Y7HBXV0a1
zEgf8AeA7dvauUlQmYkjoa7GZkmHvt5qtd+GNnh99Y89BhsBB1rdIxpyUY6nOG3DgMB2qPy
2Xj0qYedEqs8bIjdCR1pGdW47dqbOj0IktpJ5kijXc7HgZqpqMbWsU0UqlXjODx0/GrRup7
NjcWoRpVBwGGRXHzavqJintpJ2KzNl1POTWFaqoK1ioJt6ixwEM07MpB4A70y9RQiMG9sVX
+0SsoA6ClNxlQrpnH8685zjZo6BimQOECl264A7VMhTyXlxhhSWl1NbXX2mF9soyASM8GoW
U/MxbJzzUppaodyGQMTx3NWba2jkgYNKiHd1NRSuHYHgVYMZGmNKPUVFuoiZLPyp+JA4A5I
qcjAqs/ztbBXIMgG7HetB4sKe9ddPYEyBXOcVIcEVGEx0p3Q4rRDtcTGetKOtFODDNMTRpa
bG0knC528mrxkDzNtrOs55IJRJGeR+tdJDBaajF5sWIpx1GeprVbGEytbqNw961YU4ABNZ0
StHOVYYIODWmrhUHI/OmZMpT6tFbybSjEDqay7zW7aSJg0ZUNx8x5HvTtWk02HdM9zn5vmj
Tlq73StL+D+s+Dre7vLqaxvzgkIxaYYPIx05rCc3F2RacUrnkU2oW8llKrZLnAXHQVntIhC
g5Ndb4ptNEfX7yXS7V7W0wBEr8E8dSO2a5QoucAc1lUUk/eOmDTWgRor3CiN9pYYqaaxuFU
MWDD2NUpY3SQP90djUse9+GmKsR3rJStoO5DtJkKCPcTTzbiJ+jKeuDTGjaI70Y59KXzWkO
XOT6k1A0TxuN/Jxz1rbsdSjJaJ2x2HvXOZzxTQ7K2UJUjvVxqOOxMlc29dwZI5NnHTNY+C7
BwOBUs19JPCI5BnHektWGSCeMU5NTldDRGh/fM3cCok5bceQDk1JMcvwOtRrlBtNZvRlF15
ERQ3NVUX7RMQCATkjilk+WJeck84FTWW1H85gM9Bmri+aVnsBCrNFJyenWru7IyOhqve7Gk
81FxkcgUttMPuHgEVatGTj0An24BJpH4Q4qZUzyTStHuTaAa2sS2MVNkCFuWalCM3BFWAmd
u7qOBQeOScVVrBciCHFMYBRk1fsLKfU5njtU3FRk84xV6PwncOWDX9oGH8O/ODT5ZNaIh1I
p2bOay7vu4qzsOQDUtzpl/YXLxXCAlDglTkU2M7ufWskmVe+qGA7ST1x0ozkk1M4AXjqetQ
d8YqttAFyO9J5nYU+OGSeQJGMtWgsFtaJumbfJ6UgbKcFlLMSz5RB3qzmC3UiL5m9RUU13J
P8kQ2L2xVy0+xwWEjXB/enpSZN31M0+dcHc7ED9BV+21R7Oxe0TDK2SazmnZhgcD2pgOalM
dr6Ehffyx69hSq4XoajwacqgYFA2S7yymhSFQA9femb9uVFRSMScdaQi39qCrnPzdsdKqTz
Bz7mhQGGCOaZJH8ox1zQ2NESkluetSqWLYGKakJ3MzsV9sVMrxoPlGT61Ddyx4h5+duR2pX
ZAMflULTM7A9BTe+ck1Ih68CikHSiquZ2KQbjGe1XdFZRrMZbnAY4/CqGOM+1T6aM6imAT9
7p9KRqdBc71WFyxO7kZ9K2NPuB5WSQD2FZV180Vsi9QgpsbtHLsb5SDgjNehS8zmlFSR2dl
cebOEIwcVT1K7lj3WyytsDfd5xVXTpx9oxu52nmkvXWSaQ9SDW8XZnLyJPUl1LVrjUbOCGY
KFhXaAq4rKSTnB5xU7jagJIOahdP4kFNu5pFJLQgnkUKR61zV7bK2ZFOHJ6etb8ylwTgism
5HVT2rCsro6YLQzobgQwPEyA5HHsaq7txJ7mrlrbrc3qws6oGOCzdBRJbLDNJGpVgpIDDoa
8xp2LKjuobKAge9KdoU4YndyQaegUs5YAhRn61CzBjkDAqGFiNQzH5jWzFIq6Eyr99Xxz2F
ZI61othVlUfdkiBUe+OacREpKmawY9dvPGOa1ztKn+lYrAqNP3DBGRW0PlXIrrpbCZWMeD8
pqF12nJNWixzzTWUEZIraw0yrTec1K6Ecimc9xUl3RYgfBxWtaylWG3IbttrGhwGBPIHavS
rbUtL03w/8Abl09ISqZVeGY/U1rG1veOWrLl2RTsNGv7zE8qiFGP8fU/hXUWfgN762YXl0I
rf8AvhsGvL77xtf6h/qybZT/AHTzVT/hKdW8n7L/AGlOIe4DVEqsXojP2VR63sek3Pwn8KW
+sLLL4riksli+aBmxK0n+FV7qe20P/RrbT4ZkU/LMoxke9eU3V7JNKSu4sDkMSc1at9f1GB
RHNIbiPpsfmudVFF6Gjpyatc7rx5p2jrBFq2lXqM8yo0tvjkEjnHpXnKkGfdj5e9dHeSWjR
pFLDIs9zEpXJ6Gubuo0gYqjknvmio7vUummo6kV429srnb/ACqFXyRuHPrQ5+TBPOaQAgA4
Irmb1saolyWJAqEoQTxS853A47U/zMsA/QCgojz8vWgYPWl25bimnrSFZli1+yncLlWJP3S
p/nUv2Eo29ZcjuPaqaDMgFSguLnaWO3NUmgsxlzgTAL0AqMA4pZTmRvrS5wBSbux3GH72Wz
ipncFQBkYHSo4x5kmw9M1LMoEnB4NPW1xkkJV/lcdaR4fJcdx2qJH2sDVtiskRBOPerWq1A
mtSJBg9R+tXxGFTk4rEt5TG/B5HQ1f3yy8bi2a2hPSxm9x7TBScDJ9TUS+bISc4qzHaovLZ
JqK9lW2i3YJLcKMVclpdhc09Isorx3Q3a2zf7bbVb8qmlijt9yRLDBjguCTn3rnLHUJYL2G
WSMPHu+ZAOorq9WnjuSGtod6hR/Dz+NJVFKNrGU207FezNkLhBfyPcRsfm2Go7zT4ooTdQJ
IkRb5S3I+mazftDhyAgXHtU82s6i2mCx3q0AYNjHIq0421Dka1WxXYkj1FRtkEYqzxLCJV7
9ahdcHFJxaNRI5zG5KAg9OKnEDyvvl3fiapglJAw6jmrE13LKoDYAHYVKAfJLGo2xjpUEjE
x5Zs+1Rhj35pu/PB6VMmO3UYH68U5GwOajOd+AOtSBDWSuyrolDsFyBx70A7gTn8KfHFI7B
VUt7Cp4rOSZnVBgr1zWiTsSVc9RjOe/pU0Qg8thJkt2xQtswGXO2hnWMYUCgQsVs8khA4qJ
5FicpwWHWmtcvvLK5U9ODVcbpH5OSetS2UkLNKzt2B9qjUELk96k2gHkc00HKgehqChyc8C
pDwBTVXYSetOY5TNAmLRRRQQUo/uc1Pp77NTRlznDfyqBf9XVjT1J1BMddrH9KRZ0utWV1Z
WtlJNGVWSIEMaykuPmxnnuT3rX8Ta5fajbWlpMiKkMSrwPbvWFp9vc3shht42fbycDpXYpp
OyMYp2943NMmP2kk9MGpLmXbM5J61n2T+Xcsh4YZGPpTbm6R5Bg4deo9a3jNXBq5dWTeQAa
mEm0delUFkAgEueG6Co1lLL14NXzIlwuajtutXAxg8k1iywmRHIAzg5qw0+1MA1SuZmZFCn
7xxxWdSS5WEU0aOn6G6eFb/AFp13KpEajvXNYkmYqzd+9eq3gttP+F9laykg3Upc7euPWuD
ntoo7aMxkFySSR3HauWEOeI6cndtnP3MDQuFJ5NV+hrQvXM068YABqoY+M1yT0djW41WUHN
aNxNBJb2nlf60RsHGKzCpHQ1NbqzSDAz1GPXikmIuRhjFYyE5HmMMevNbzEbc+tc6jSvPbq
0QjXf8o963JGKMUbqtdlHYTArzUT9akVmfhQc0SQvEF3qRv6Zrp5erJIRuPAFKEAA3EDJxz
V9ZdFt4P38jTSjqg4FZmratDdWaW1paLEitksevtUynCKvcfNroguJIYEO2QFvTNLcav9p0
gWsjuXUcADIrEYfKD1OK0dOuljt7uORBiSIhfY1xSquRTXUzlcgBeTWjBp80sPn5AUDODTN
L0651C7EVtCXOM11V1ZyWGmG3mhZJCMEmlCDlqTUnyuxyg8zJGFOKhZj52emORU05CphTz0
zVXPPvSlGxpY1dU1FtQezlZ2V4l2krx9KzpvNUqzEuGORmmjLZNIXYgKTnbScmxWtoiZngm
GChjfsw6VA25f3bZGOgoyewFWbjZLbpOoxj5Wp7q4FXrnH1pcBgMn86RSQ+OPSlZdu5SR17
VA7itwpANRUmTnHanKpZgo6mpuK4q53DacGnjcZVVjnkc02MgSqTwM1M5XzjtPamikV5B+9
b60HrTSSZKWktySe1AEpLYAxVd33OSDxmpsYUY4I5qJo8JlcVd9LBcZmnCRugzT4oXlzsGa
mjtX8z5lOPaizew0ysjnJq9p05V2Dd+lU5VMchUggH1FEe6PBOQD0oScWJnTx4cZqrqkY+w
tt5K80+ydmg3ZBH1qvqcn+i7QcFziuyTvBkdbGOrcAgkVuabrU0MyBjlejg/wAQrCxtHJpQ
xByvWuKLsatJqx1c9j9pZpLTDN1KjtWS6mGUqe3BFT2Oq+RsliyHHBqpczS3Ny1yYmVXOCc
cV0c11dGcVZ2ZPazKjNEThW6fWpm57c+9ZJbDAn8K1kYzQI+ckda0pvmi49SmVz1pnepXAG
ai60AgxgClXbjBFCIxBPWkAPalYdxx2ilU/MAOSadFBJK2APxxVlfIthkDc1FiSS0jnSRZQ
3ljpz3FSSTxozCHJZup9az5bqRyASQPSiFtzYHDGlcB0kxx8xz7VVlYEgAnJ61NJFIpKsnJ
NQsmD833hUSYDAjEnAzTtuOlClsnGfwqQhQFOSc9faoLI8Hk0pjIUkUuRzTz0GOlAxnUgDP
HWlPA56U6PGc9hRJggHOSetAmJRQOlFBBURcR5zU1k5TUEYdcEcfSoYiSACKls1P9pptHOS
P0oNDcvba61KGCSFGbJC4A9eAae0Op+GXEA2o92NhPvUkWoy6ZNDJE3ykAN68dxVTVbm51D
UUlupy8TnMbeldSso3W5z6t2ews1rLY3+2d1ZpFLZVs1lzMzXrqoJI9qtwhTdOrknggZ9qW
HUhpd0zwRK8jrsfzBn8qyTu7s16WIUbanJIJ5xV/SLqyhu2bUBuiA4UdzWU8+4EnAJJOBTI
mDBh0rZVLO6CyaLd3cxPcSPAuEJ4X0osVN3dQwhcl3Ax+NU2bC+tb/g1RNr0SkABTnJrGpN
ydiZ+7DQ6H4i3Jht9O0+CNkhghCBscE964GK+kFvJBJ0PK+1dr8RtdsLxIdMstwnsTtdych
uOf1rzoSfKSRlmpTmovQilflVwJdpAfah7eUJ5pzspiu3mBj2q7dXHnRRwKNoUZPua5nqzV
soVZtGCzKTwM1WxgkZqWAckHvSWjEbBhtpbqMS3ccLrICC54xXUXGheVbefdukZGGxu+8D3
FcDA6wXkUskYlUMMo3IPPSvSr/U9N8SQRlk8iaJQNo6Yx0Fd1KpvoYVLpqxysuq28RMduAo
9SKy7m9+0OrSOz49T0ou7RVupBEDsB71WEXysN1ZzqSbtI2ikweUyPtRRgd+9RsGaTaDwtS
W6bnY+i0+KBtrHcNx9TWVnJXNSswYHrgVJAufNXP8NSPazleVDe+adaRK0sys2Cq9M9ahxk
tWifM6HwU0sN888TABRzurd1jWUvTKlwV2j5QAOtcxoqwwoBJcmJ3OMDmrGoW0NvGpW7Egb
kjvXZCSUUjncOafMULmCAr+5FZbYjlGVzWq01miHY5z24rLdiWyw/GsZu5uhWYYyvftURGD
160vy4qMlieSaxbLFJHQ1at3V4JLdsDdyCaqYPWlUZcLjk0R0dyAZSr7D1HpUs+HjWTPPQi
lu7O7s5EF1bSQ7xuUupG4eoqENwVJ4psQh60hOKeVGMg5qMDJOTWYC/SnhGyD1HTNNaNvUY
rRilkTRTBvQqHDFccj8apAZh+U80oOavadplzq0/lWoTPcudoH4116fCLx1PZi6s9LS7hYZ
BhmUkj86ydWEXZsvldr9DiEljMRWT72MDiiK2Mh+Zwi+9bOreDPFGiRmTUtEvLZFPzO0RKj
8RWIZJpWERYkjoBWqknqmSXLaf7GSyoHQnqK6HS9Z0uSaK0e0HmSMFDHPJNYtvY28UZju5W
lldd3kwjJX6ntWpbrb6bdRvc6K6qAGDAliv1x0rphePXQmST91CanremvPNbtp8TFGKbgPS
seW6sZYHiWB1xyh9D3ravb/QLy3kU6WYpWPEuMc+ua5y4ge0ypBZH5V+xFKpfdaiimlZofY
6jLp0hZI0mBGNsgyPrVe5vLi6cyTSZPoBgD6Co1Rm4wcDmkKkHBFYXaVi7LoN3FqKBjd7U4
jnI6VI7GhYRpIwDyhVHJzXWxasNOtltYXjli6qGQNg1xln5X2hRN909cV1C3mk2VupMSysR
n3zXTTk0tDKavqkZM9rPe3TNaWrzE5Y7U4qKzkKuwY7R/d71vXXim5urLyrZRbLtx+7AH61
zRfBBC/e7mtG0mnEqLk17xclxkkKVB6ZqEFQORThIXAQjBFLhV7c0XTdxj4lTdluAR60N5M
XQljUG7k9qjB2gmi47FpZ5NjbCyg8ZHWmNtUD5iTUPmMfegOQ6sFBwalsRIevPFGCpGeM9D
SSOXlLMMe1IzEqBu+7U3KsXJpoioKZ3+9UmYu3IOSabkYwOtTBQRg9aW4WIRgHIJzTuWHXi
pXt3G0hCAfalEUpXlSF96OULjHdWCqFAI705EJUjpgZqw8ix2/kxqvPLEjmqrvlfSk1Ydxq
dCac4yBUS5UYHQ9qlP8Aq/ftUsAX7tFA6UVZm0VYOoNXdMhkn1uKOEDzGJx+RqhEcAVYsJn
i1eGRGKkN1HXpUmpd1VpGEY6AYHAxSwKxiAz8pOR7GmXwPlBzkktwOuKW0kLABjxXXC25mt
rGhZ2waUA9cEDPeszUYTHf528g8qe9dHp0Jd3dcYRSTk1haswa9fB6UOKSuKL1sZjMG3Hvn
pUltbTzI0kaFlXqRSIm5jnHNXrea5tkMURG2Tg8VjyN6lyfYrTWcyW6zupCnp71s6cj6NZD
VQwbepYAdu2Kt6xFHB4bWVjiRWUKvcjHNYEdwf8AhGLlWcks4ULnpzmlPRmSfMjJ+1NJdST
yqJGkJLZ9SahI+b5R8ueKFOBipoZVQsrLlW/SuV6vU0HG1aO6WGTg8E49KhlOJiVPHSpQX+
1LuBBz39KjmQrITj5c4FVbsIYxyxp8J/eYpikBue4pEOGx71IEsgw+ewNaDXDW7wSxEgkZ+
tZ0oPJ7VYmAa1tjngDFbwdrhY3Le7t7lJI3A3v61m3NpLCx8v5lJxgdqzFdlkBHYjFbB1Uy
3ZaRUQdgvSrU1P4hJNbGeDsUgcEdaiDbgWJwfars5W43uF8tjVJo2XII/GspK2iL1H/aXCF
d5xit3wppQ1O5nZ8lY4y54rmguTjvXb6dfP4c0qNrZF828QlmPOF9qSbe5jUk+XlW5zc6rB
dsWzGytweuKJtSEyiOVQ23owFW44brUbuR47GSfnczKuRzU9tcaNB5tvqNjcqxG0qEGc+vq
KvlfUq+ysYLvGx+UnP0oGMHcT7YFPlVIp38gP5QPy+YMEioXC5BToeeKzZQ9toUYBzjnJ/l
TW+6BjpTTyaSpeo7k9tF58qITgMcE+lbv9iwxaNPfyXWJPM2Qxj+L3rKhULbom5QZ2Hz90A
rU07UtNkvH/thWa2hhKxRx/xN2reny9SJNrY7Twh4g0fV9Oj8O+KLZZdvywysMke2a4PxFp
S2Hiu+06yiZo45MRheeKt6Payib7acKHb5AOoraEiea62Vu9zdMfm2DOT/ALTdqbjdGcdJN
rY4ORZInMToUdeCGqMA5zXtOnfDbxFrlrHfNpVtGZuS8oyAPc9zUPif4OeIbDTWv4NNWQRj
c7WzbgBjuOtc1SUIO1zaN30PHhuzV7T9Nnv3cLu8peXYDOBVKRWj3o6lSuRg9Qfeuw8PXX2
Dw5dyhAWfPzHtxVwXcUnZGI4nMhsrJGiiX+I8E/WrVpq3iCBSLfVbiBUGB5UhX8q2/BXh5f
Fd2tvPctG8soQFe9dh8R/A+geFf7JWxZ1luXMbxs2d4A+9j60csexXtOhheE/ibrGiaibTx
HeS6vo1wvlywTNvKg9wT3pmseDrSQvrnhmYXelSK0yof9ZH/s471xOvaXLptyrNuMcoypqf
w74jvtH1OCVZ2Nvu2PEehU8HiuapTlTlzU9+xUHF6SO/0vwvZ6XZJf3ISWSVd5LH5gTWvY+
OY9HtlsBpFldW5bJaRMs3sTWN4g+0RLCFmBt3TzY8H7w64pPAt1pV34rS01Cya5jcHom5V4
7+gr0eanUgmluc3JKEndnrlrqHw68TaN/Z2p6Va2vmRbyVjC7T3GR0NeZ+OPh9/wAI5atLb
Si90e45t5R83lnsCfp0NR+KLnTrDxkh0QCKCFgHj527u4we1d74TeDXfDes+DtQn82O5hM9
r/0yf+6vtnmuKrRdL97TenU0p1W/dlrc+bLfbBJKrY2hsDNU7kFZ3Dd/Srxjay1qe1lw7RS
lCGGckHFQahGI7p+eQTnitdJR5kXsUCcVJF87be45plA4JqAuSs2BnFEe52A9TUoMPkcKS3
v2qOJ2jf7pOapD0Nh7OazhjZl3Rv0NJa38Ns7ia1WUFSvzdveuo8KDT9Ss5LLVZcKAWQ55z
6VzOtJBb6vNDax5gBwvHb3re1leJmpJvlfQZDb/AGiJpYTxGMn6U0+pqvbTtBKRHIQrcEVP
uDMc9c8VUXoWiI9aQ9KkcZNMKDOaGmVoIjBecc0pJPKjBo2ineXsXPr71nqLQTfkepApFVm
HTk8UBW9KeOFwetKzHcFjccsnTinuAAe9NU8/Nkj0pWBC5ouTcmW6kEXlu+UHQelRozsevy
96jIXAJfBPanxoSQoxzTTGPkVM5TO2m7QFI65pDuB24zilYgcKCOOc1WjEMUAAZGadhWbgY
pMMYtxHHrSbDgYJNQx9AooHIBoouSUkPyjFXtJkaLWoisasWDL8wz1B5qhF8qg9a1NJQHxB
aKejPikzQuXUF0lv58UTGNCQWxxWfbksVzXVeJ72601X0WN1aBgsgOOzKDXMRMu0AD5q604
2VjGN7anVx6Z5OnQX0d4jPIDmJTyv4Vx+ozyNcsoOTn1rd00K0yCZ22FTnHWsDU4wt7J5Zy
obg1NV9Rwv1IklxIM9f5V0uk24uNQhjfAH3q5tEIKvjPNdd4UjjbVQ00m0KhIJ/Sqoa6MVX
4bmV4wDR3drbhjlULMM9yeK5tXIiMOerZNa3iC4a88R3EuCUjbZnt9KxSxVySOa56r95hBW
iiPOGJIpMktgU/gqMinom4lsYAFYWLJ9PiN1qlvATwzAZqzrNubbUHtVGFTkE9xWx4H0i61
C/uru1jaVrRA+1RknLYq38QRBBq4SBQrOgMij+A+lbKPuXMnUvU5TiMENQcLJnHFJknjNOd
elc5qOeTIBHIByalN4fLCiFAPeoEj3ZyOlSwKpnQMMrnpVqTWiEEe1ssWAPYdqt2d1aWsVw
J7Vbh5gVDMeE9/rVJhtmdcYUHimE4P1pNtMDZ/si8ayW7tWS5iYYKocsv1FU9rGJi6HEZw2
eoNQQXdxbnMMrx/7pxVxtSadCl3Gsmf4xwfxrVOLXmNXW5nHO7Kjitj+1457G3tpocPb8Bu
zD0rKA3ybIz16VI1uYcMzqfYVGqBpM1o5dW1PVGOlGRHCg7I22gAUuo6frdkzXuowvIZRky
E5x+NUbG2uZ5ZHtZjEVGSQ2M+1FxezvbtBPM7Ov8JbIrS946kpO+hUa4d2DMWbHrzTJGDNl
RjNIThc0m7jOKwuU9xece9SxRNLhVHJIAqMDK5HX0q7EiQ2ckkytkjERH96qiuoiO4mje5d
1j2jhdo7GqmPmwevWtfSJLOzuY575PNBJyhHA44NVL3yhdS+Tym7Iqmho19IknuVi0y1BG4
5kkH8C+leveDLLQbe+gs5JEjjDc7jgufevH9EvEsbKeUj5343egptjrUsWuWt5IDJFDIGKe
oFaqVo3Zi4Nt2PqLxt4ms5NNh0bR79reaBlYvCcCJf7vvmo/A3xLnudRj0bWZopkJ8tLhRg
k+jCvCNf8WW+pXIurdHhjVNuSMFyaw9Gv2F6HFw8TKd2QfSsXCMvUIxlvc9T+PXw6i068Hi
/Rogtrcvsuok6Rv2YexrzzRrVH8LyK/VixAr1bTfGUWv+CvEGka1eJMotv3ZcjJOOK8l0LU
Izp11ZuQJE+YfjWWHb5nCXQ0qL3U0aHww1oaD4oFzMnmQRsdyjr0xkVY+JPjuPxF4qhurUF
be2TYinr15P1Ncjpjx2+szF5NoKn8zWJcsDduwO5c8e9ay0QuXW5s+Ita/tSO1jwR5a5Ptm
uf5ByOtOZy5yabUN3KN3UNburprQPIdtvDsVenXrXY+AfG+ieE9GvZLm286+kz25f0GfSvM
Tk4JJJopR91WQ3qbepa/d6rq9zqV1hXuH3bV6L6AV0egeL7yyv4JoywaPhcN1rgQcHk1pae
SX3NhVXqc9K0b5ouL2YJLdHS3mmw6p4x1RI5BFeOBLboCAGc84rN8QaTrOn7ZdXsnt3cY3M
vDfQ1j3l1LPftP5h8zjDDgjFaz69eX+kGw1K6muguDFvbO2s4RcZWvoXKSkrtanPYGcAfWl
YKPu81LNBNbStFPC0cnXa4wQO3FV2+VarbQzHKSM+9WUkTydjpjuGqqmTyRxWhayRNBNbyr
94blPoaSAitryS3bch+hBpbm5kuWaQscnk1WKkShBggntT5ojBLyMeozWl9LBZF6wsBe2Fz
N54SaFdyoR9+qxklikXzEK445q3bxtGsM4I2O2NgPPvmr3iG906+aEafa+UI1CnnJq/s3Qd
bFUBWG4cik2fMMdKr27HATJH1q4owhOa0Tuhsrk5kIHQUoxkDpUiooJbHUUzbyTmhoQuF3c
sSKaAATmgjFFQ2MdgUrk9Oxpm4DinxkFwCxwakGhqqvGRViGMtJsVfMHXApJYWQ7h8wpqSy
I29TtPtQgNW00m7vFaa1h4Q/MpqncxeXKyNGVccHPrWvp/iGa0RwQDlcDArIurlri5eV8ZY
54qtiVfqVXVlIGTjHSnRY38kDg4J6A0sjFyDjgDFQsSBkVDLsJjbx6UUfWiqsSUo/uflWjp
zbdZs3zgCRcms6P7lWbSby9StXZN4WRSR6jNS9izqfHY367G6oFxaxDg9flrnbb7m5xkV1P
jJFOr7h08iL8PlrmYh8u3tXRFaIzTNTTyxulwOMGlvdNtfsL3RlzNu+7mjT0YXCgf3TUFzG
5uiM8Z/OtkiWMt0g2srxhiRwemK0bGERW1w6khiu0N6VSijCkg9a2LaGW5sfLt03sZAm1Ty
SelbqFlYmbvoYUF3CNHu9Pu4QLq7k3rL/AHSOlc3Mnl7kZfnB61oawJY9RlSb5ZoyY2X+7g
1SmAdFkL5Y/erzar1t2NEiNNvGRkfWnq0SxyM2fm4UUweWIiR1qE5I2jtWDZR7d8LZoPDHh
LVNclJFxex+XCG9uQa8t1u5e4u5pbg7pZHLE+2a6i81uf8A4QjTrGeBYpEiAi56gd64K5le
aYvIea6qqUIqJz0ou7kyIfe4p7NngCogwDCpBzmuM3JIWAfBNPj+S4TuN1RKoJ605laORSQ
Qe2atMB13lLh0A70trJ5NxHP5QkZDkKRkH61ZunXzAWi+YgHJqHcq7ZEO0d8Vo4rmuBZ1KR
NTvHvIrdLRmwGiQYBOOopkFiHCtM4CFgpf+Fc+tWrtPsDETMPPXZIgXlXB561Uvr03kssoA
gR2B8pPu59ab5I6jEvDDBO0SEO0T4EiHhhVWV3YKWGM8gdc0BDM21V4AxkVIscMckZK78Eb
lzjNZuTYDEmmSMokhCt1ApAFKBs/MTyMV6fbrZf2QJ/+Edto43wNrDOfxrhfEK26a7OttbC
3jyPkHY1c6ajrczjLmZm+VvyQcADpUOP0p7MQ/BpAOaybTNB4DBQ4U4HfFaNpbm+ISa48q3
i6MemaS3mnu40sIYgRnPyjmtvUBBpeiLaeXHJ52dzZ5BreEU1qRKVtEcvcyGWdnJB525Ht0
qHBIJ7UZ4x2ozxXPcvUUyMIigGBWvcXemNocUEMWLkYydvT1yaxz1pKQiwbh2jCFsgdjVuz
uraMkvESTwT6CsylBxTTGbWmXqxw3SNnLgKvtVG1na11NXJIUNhh6iqiyFAMHGDmhn8xy55
J65p3QjV1e1Fpd+fA4eKUZBzWQcHn1q7LtmsY2Rj5kfyMhPX3FUSSDjGMU5ABxjijI24702
ioAXsaQdKKKBiHtxmrUdw6QPGAMOeTjnFVqcDxQPYRjySKvaNLbw63ZzXbYgSZGc4zwDk1R
25608SEMuQMA0Cuz3b4mWPhvxHA/iTS5reTFupjnikxux/Cw9a8I5eYEADPOKV5XLEBjs9K
UJIVV1UnPGcdKmlBxvd3NpzU7WWptyaXePpscsdqhULksOtZfkSCMujbsfex/DXV6Lck6Sy
TSEbVxsP8XtXL3G5Z5YY8qhbpXbUgrKSMIN3aZUAI5HBHSp4H82XE6mTIPzHn8aa8LovPQU
iymNAVOCRg1gtNxs2tFsJL3VBZs6pAq7y7noK6TWvDlrotrDdhw0MvSTHGa4iCUyxiLcVkX
ow/lXS6fqc+s2f9h3ZDFRhA3qPStVKNtjKfMmmnoZNzbt8rxkOp5BFRwlmJVuPWpniuNPu5
LO6BGOM/yNVlJEzbuGH600zQslQCeajIyOKeKb0Q/XFaNARsDnFIv3sU4nNNUENk1DAZIBl
gBzSoDww6UrAFs0A46dPSsykyZTucAngVPEsBnH2gkR/7NVYyd1OJJU80CJHKgkITioyQBz
SKSetH3lOaBoGOBwfrULFsgg8VKBlWzjp3OKiboBSY3sPBJGT1NFIv3RRVXIKkf+rHsKmsU
36rar1zKoI/4EKhTp+FSWeBq1qTn/Wr0+opGh2fiBUXU5RcZ3bF27RwPlGBWFEi47fhXSeI
ZbaHWWmVSyFUAQ/7o/SsJfLlYshVMnO0V307cqMC9YKPtCkehqvc/wDH059WqzZMqXaqeyn
P5VTu3zdOAD1pgOUYfjp3qtNPd2M0epWU5SSBgwAPUjpkVoWdldTD5IyeM4xzitHVvB95Ye
D5dav9sKysnlRjlmBPU/hTm7xFfU8/u7ya5upLq4O+SR97E9yetVSVJLDgHmrB+R+fmUE8V
BgbunGeleU2agzLs+Xmn2sRubmKBesjBfzNI4XHyrgV0HgvTRf+IYS3KRfOR9DVU4Oc0iZO
ybNHx1bf2dqOnWoI2x26qQPXvXGyHcxIBxXVeO52n8SSMTnYMY9K5guChyOPatMQ71GRS+G
5Btpw6fSgZxzSqOua52aADyKklld9pc52jA+lRsMEcVKU3Ko4G7jJ6UAT3A3lHBwCneo7mW
FwghQx5QK4/vH1pZ+IIuclcjOc1BJggYYE1rNgOSeReScn1PPFRgM5wDnPpSohdlUdTU7Mi
J5ajkdSaz33AnQJAOxbHSmxkvcqygJg5OelNhRpXyDjirlnb2cupwwXzOLc8yGP7wp2Buyu
d39odfDJludSXCJuVEXv6V5pczvcTtLKSznvW5q08KaaYbaVzGWwM8cViW8HmB3JwFHOatu
5EFbUgwScmr1lbLdX0ds0qxhzgsegqmeSaASDkHBrJaM0Ou07xFa6Fpr2cFjFNdCRlacjnG
e1Z8t3atevdzL50bR8KTwGrAz82SeT1pzSny9ucjPStfaaWIUUncWTl93GDzgUylJzSVk3c
oVh0NJRnjr0pvzfhSAdQTim5NKOetACjkZopSrBNwBwe9M+agBythsgc06WUvJuIFR4NL9a
dwG0UoGTUixhsjdzSGMDKPvDIzU0y2rRK0QZH7/NkGmNA69VOPU1E0Y9aBoGHOM5pQpC5pq
oc9ad82MdaYmKSSOKapyaB92rEECvFLITygzihK4EBOWNWILjyV/vf7JpggDK0v8AAn3vao
w374Hvnoaa0eganYQPFJp/mGJUkC5Aqgls1xeSLKpDFcgYqK4uFaLKHEZAwPQ1073cL6LbC
GBmmxlnOBn6V2RkpaMycnHU5tUSGU/aYd6Dhl9R7VmXcKK++JSE9K6G5u43KloQyYwTnnPr
WYyiRGTHBPANOcU1qa3uZA3xlZF6Z59q0VlcMl7auVniIbIqiQULKR04Iot5TDJkn5ehHrX
Kn0G0dWT/AMJLaCQD/TUGDjviscoySPDOCssXXPem21w+nahFdQORGSOa62/0f+1o/wC1rS
aN1dckDjB9KpaMx+F26HKRkNznnvUmaguYJ7C5/eFWVu4qTKnnIxWyZoI3U008rnpS4+9TT
nILCkxjcjucU4dSGBHFL1kBx8lDuWk9qzasNocj5ZcjNGdxbPBPQVGG25x17U4SHdlgKSJJ
VQ7Rkim8E+4pcqT8tRqzeYVIIweabVikS7VPIFM8rLZqRM7efvdqsALtBxSQrlDGOKKc/wD
rG+tFXZCKKdB7inWm8atbFDtbzVw3ocj/ABpq8DJ9Kks3EeqWsrKWVZVJAPJGag0O08XGNt
YRVcMEhQHB6tt5rEhfbJ8ihV/u9yatX0kVxI4WP5Q7YY/w88fpVXy44kBV1mUn36V2wXuow
L9srfaVcqQ3IJI6Vn6tqNtbX3mWTPLIy4kWRcBG9qt2eRcLJwYyCOT0rmNRbdeykdN2Bisa
smloNK5prqk17PHExddx2kg4Fdd4p1SWHwNZaRcXEktws2Rufd8gHAx2rgIGeMgkMCBx7Gu
iuGbVvDwkYNJdxEA49O1Zxk2mTKOqaOWdtxzjFRK+1slQaldWG5XBUqcEHqKaYT5YYMMelc
7TNBrsNgx1r0j4ZRWaR6ldXjbDDCSpFeaEc4rZ0vUprWKSGJmCyLgj1rfDzUZ6kzjzR5SPV
ne71a6lD7l3HBNZecAggcmr8JEkkhJ5Y8ZqnOoWTApVFd3KUVGKRHT0Kk4k4FRtSAHHNc4E
pVcnaeKfvbaFPKjoPSowRilXgc00wJ/NhezWFmIdTkHHWqtGeeKDTbuBZtSivuY1FI2ZGJ6
5oVsKRTd2cZFJu4D4pCkgKnBrZ02ESLLLKuWZfl9qxo0MjqEGSTiuis4/KhEof5Y22kVcdR
S2K+twfZY7eBD/AA7mBFULaMtbTMykKRkH1qxrN09xek9u2DRJ51vpASQ9entVLVlW0MjdS
g5pSopFyO1YiHcelJKhQ7GADd8HNOzxz1ptAAOlIQD1pT0pewoAtR28B0x53c+b5gVVz1GO
aqnaDwTSrksBmmEHNNu4BhT3o2+9OwRjIxSooPzHpRYAQfIwZzx90Y60zJ9PrTj1pCQKQDc
nuKCc0uRSr13DH40AIAc8KfypwLIwYHDDpxU0EwZwGHFTXEEzM0scRmjB3FlX7o9DTsUmkt
SrLK79XZvqc1sPpVkPCK6oLkm73gbM8Y9KxTIGfzAoUkngDj8KmFyGh8hl+TqB6Gokm7WLj
Ja3RDChlnSNSAWOMk1ZvbC5sJhFcJtLDcCOQw9RUELIu7eMnI5qSW5mmSJJZGkEQ2pk9BVt
u+glYieB40DuCAeme9NVmQkKeDxildyTyeKTqM09iETPJstBEDhpDuYe1RQKocu3SmA/Nk8
04kY60oq2o7j/ADMsSOldFpWrxtp8mnXLAFvuP/d9q5lR19qUkqeeD1qlLUUkmtTVW4cTmF
+cHA96stFII/MAyM4zWMJDuBDEHsa0tPM8tw0bTHAU5BP3h6V0wqXeoDbq2DQeemBjhh3+t
ZhGBW46hcgnOeMVkSx+VMRkkfSoqR0uhoktpAwaOU5UDP0qS31K8iia1hlZYmPIB61T2tvG
Afm4oYNDLlWz7VnfoOye5fa3vp4ZpTHJLFEMl8cLVeO4CkIxNeoae2nTeH7dLy4ieNohvRf
lz9cdSK4TWrOxhuHNi26LPy56gVtOkoJNMxhV5m1YgRldMqc0oO4c1BavtDRn7wqwBzVRfM
jRjW6YqIhs4xVlhlgRUZG3r6VLjcaZER61csWgj3vPAko2FRu7E96rFDkk9aRjgAetTawmS
IxjlWReqtuFatvPDczT3N5hpnOTgYFZcMLStt4HGcseKarYfvSbuCRa3Kk5MYBGeM9qkhWJ
rlBPIUjLfMR2qquRTnf5R1yKSHYjuFRbqVYn8xAxCt6j1oqNiWYsRjJoquYkz0ywBB4xVmy
iD6raxZyXlVR+dU7cnhSauWTlNWtNuCfNXGfXIqLmh1F1HHFHKrJx5rDA9jiqcKhlYMW2jj
HarGoiRpriPLfJIRj3J/8Ar02ysZngYt8jDoM5Brvg7RRg3YI1aCZpF+YIpINYN1Enkk/ek
Z95z/CO3511n9lSTQlvMB2DcNvQ+1cjecXEioWIPFc9bccGmhsReedd4wc8k1da9k0++R7b
OYyG+pB6YqO3TcVDErtXODzk17FoXgvwZd6At/Ne/wCly2b+aruBg4zke4xUxilFilLl3PF
9Tujf6lPfSxrGbhixReNprPJOMnIGa1NWaxlZPsjAnHJ9xVGZGVEMi4XtisW9bItO6C3RN+
9iCOlbF6+mRN9lhQq0a5MnqT2rn0dw42jKg5xTpJTLcvJt4PahTsrBbW5bgTfCSpwwORVGQ
sZDv61es3iMaxFtmTjJ6VTuYwlw6LIHAONw71U37qKZHtzTtoxSdePSrlv5Maq8gDK/HPrW
aRJTIx3zSEnGKllUecwGAM1F6561L3AU9qSiikAbS3TrUkcRZW4yRz1xVqOO3+xea6EsOuD
zUZYEiRl4PCgcVSQD7JfnLZAKjI571pQs4jjiI7l2qO3too9Ea5Y5lZwozUkH+pnkJ6DAql
5AZbN51/hjnc459qu6vJuKRDOAc1RiAa8QAfxZ4qS/k33bc/dwKaelxlMk5p3JUZXFKiFzg
VK8EqwiR0KqTgGs7XEQc44FNy3cYp/figDNACAg8EU49sUYptIBc45o7UmM8Up4AFAD2k3I
AR0GBTO2KSgnFMAqSOHzUlcsFWNc5Pc9hTByaecpCqsmPMwwOecUKwEQXKA9zS7cVLLH5aL
g/KRkcYqNCPNQsAyg8g0WAYpK4wcVvaPqWtqzW2kK0rNyyBN35+1Z+rfZzeB7VVCMoPy1Lp
Wtajo7SPp9y0BlQo+3uDRsPRqzKty5knkMyKsueccc96q9DkdqczNI5LHJPOaeiqCrdecMP
akNEIJyRUg+7UywLcXqQx8GVgB+dTG3EGoS2snGxitCfvWKs7XKIOSAelKVO7g8Vp3mmAQr
c2hEiEfOo6x//WPrWeVKBSevpWkotGa12GYFNI5p5+9xz6+1Dciosx2Y0DORVqKNbmIwgjz
F+6D1PtVbleop0ZIfeDhh0IpoLMkhSJWYXBI28bPU1ciEbW3mxSFGR/mUdh61TmYyyl+rHk
061l8m4BIBQ9Qe9UmFjrbrQJo9Gi1aG5S4tX6uowV+orKFvHMI2c9+cVoaTrn9ltPYgfaNP
ul4Vudp9qpRRq88yQvjaMqCegroTTVmSrrQyr5v3rBcAK2AQMZqn1YEnv1q7cRuA5kw2Dxg
1WjgaUqox1rCW5p0JYLl7eUqkjFDx9RVkjGFV9yv0qpIrRrtEfyqcEnrXS+DNKXXtXjsm4Z
DuH4VUU27EXUdTFnjNvKJgPkbGeasJhgGHQjiuh8X6fb2t21tt2tuPQ9TXHxXBt22MCVHQ1
Ubw0kPmUkmjR9uhqyYjY3drNOkcg4k27s5HpVFJBLkqc1NwRgjP1rXzE03oXtd1K31S9Wa1
tPsyhdu0d/esbFWCwWRSBnHapZkLxfaFhdFJIJPTPoKiQ0raFYKxjL8dcAZ5p0Yy6jaSScY
FPt5IoHLTQLMCCAGONpPekMDeUZAuFBwWrMbLNzbzwXht2hKOADs6moGDY2kcntjmrem6hc
affx3kRWSQAg+YN2aPLutSu3eCFnuHcuVjHAH0otoK726Ga2dxzRSuGWRlcEMCQQexoosIy
kXGCp7VJby7L6LglhIuMfWoomPFT2O5NWtpkA3JMrAkZ5BqEaHVavJd29sGhbbKJSxJHOat
eEdRF1f+VqEgjix83GMj1FLqMV1f3TJHH5kjsSAnqTk59K5XUALDUJLSOQmeP5XdegPoK65
+7FSOacVNWOq1rU7SXWW0/R2cwICGkJ6+tcm+GnkUAqueam0zCXAwfvA5/Kq0u8h5CDhmwp
rn5nJ6lxioqyLUM6AheNmOTjkfSo73V7yWM2iTFYUPy4PJFTpbhdOkmJA44zWJkc5PNFRtW
SZQoGc0+QlwoJyAOB6VDk0q55Oc1mmO+liWFGdsIQOO9PEQ3rGvJz+dSWyqtpNKTgjin2pm
S5W6UAeWQy59RWqirILmrqGjXVvoIvpLN44QwXeQRyfSubkAUkV23i3xWdW8N2FkdUluZPv
zxlQqq3tiuG+RgT3xTrtOSSIi21dkkWJGCqMljgVevbaWzCJNC0YA6Y5zWZETG6sp5XkGrU
s7TylrmVnPXk5rKLSRRDuXk4IqMklxirErW/lr5Wd3cGq4++PrUsB7DAx3pO1LIcPToF3yL
n1pLcCzMfKtY0B+8OaarI8axH74bjjqKZMTLcbB0Hy1Ltzfwoq8oQKcnYa1ZqanCltFawx8
ADcee9RSho9IBVsFzk0/Vn83UBGDnbhcDtVfUpAqLbrwQMGlGQ2rEFiF89pCfuAmqztvkZ+
5NPikMcbqoBLDBJ7VD2NO9lYkv2EBk3OAfSpL+QrGkI6r/Oksr77LEBtz1NU5JmlmZm5yc5
9K0ulEBhyckjmkWgnBIzmhQT0I/GsgFPSmjHOamCDaCXH0qEjnNOwCMQCMUvJTNOK5jDBTg
cZpyoSh2gH6mixSRCM55oIJpcMOtFSIOgpSSzoCc+n0opP4lPoetAi0wDu8THGE/WqgwR0q
ZTH5ruSQoHGPWoSccDFWANjggHkc0ADFKFLJx2oHSpADgE0iNhuRzQ3rRGpaQAd6RS3L2k3
0FjrEF9cW3npEwOzOKTU7wX2q3N8sfkiZy4UHO2pf7Iuyu8RN5Rx84HSqdxC8LlHHPUVnFx
c+Zbm8lJRs9jd03VrZ9MaCW32X8OWhmXow7ow7g1Rvkt5lSeBCiuOV/un2rKUlWyDitW0ZZ
YDC3px7Gu+EnLRmCjZ3M0oYpNrAhT6d6SXCtkDirMyEqyn7ymqzLhOQTWLVmUAG9d3UjtSx
4wSRinwLlujH1A71YvbOS2IzGUyM4PpRyO1xMqgjfwcZ4zTmt5VnSPgl/u4qLowqwu+XClu
F5z6VK1ACs0MoV1KOnIHSpllfzRI3STjApsl3NPGqSHeE6HHJ/Gr+lWayB7u4X92nyqD61c
E72RBSlheOQB+Q3TNVwSs25eMGtTUAXAdex/SqMcZeNCB0NVODUrF9CWb99bl0PzD7wNT6D
rc+g6xDqVoPnQ4IPcVWyYJtxXKmobmIo3mJgo36VLv0FY39SvX8RX9xqAfZIx3GPP8qxZYS
hJkGPrSWM4im2vgBvfFaWqWkieXLtLQuMqccZou2rsSXLoZQEsMnArRRt6DPBqG1kypjZOR
3Na2tXtnc2tqtpbG3eGMK+OjH1rWC0bG3raxnsmGPH41IZrg2627SMYVO4IegPrS2skKzo1
zG0sZGSqnBJ+tWZLfzrBr2JEjjWTYw3ZI/DrTauhPcoMo+UtnH0q44t0iUxSNMXzujII2ns
aZJMZIUtlwVRjggcmohG8UhDZV16g8Gs2rBccEPBzyO9XLXU59KkE9hKUkdcMxUHFMKm4ie
S3i2oijfz1qNykpiXYIx93NO1tRPVWZUnma4uZJ2+9IxY/WimONsjL6HFFHMwsZSdB71ZsG
aLVLdwMkSimRqvAHUDNSWrganBkfxisrWNDoNW1i90/eljN5DnIYoeSPQmuRQzPIZJWLhjn
LVp6yWS6kVl+Undn1JrNhkLjBPHpRKTl8Rnaxp6fuF4hYYBBwKgn3mZog3AbOKs6eu68jHc
g96lOnSSatLbSSrC4GQX6GiC1Gh06yGySAMcE8e9ZVzCY5ShGDWhcl/OitzISsXUjtVKV2k
Lk9c8Z71rJJgkRwQbx8wpJogkyoeM9asQP+5IHBHWoV3PMz5zt9amySshsLh1jhKIeSc1FH
NMoHHFW9QspvtSvHAxWQDbjmlsleO5WK4h2huPn4xSs+azJM1/vYoClfxruU8CtPKt0uqWT
20gJ+WXlT9KydM8NG/vby2mvIbc2uSWY8N9KU4NO7JUk9jDtXt0SQTxFyRhSDjafWq5PfFS
TIsVw6IchTjI71HnnNZFBQPvE0Vbjs1ksXn85Qyn7tAFfOcn1qaElBv79hVcBhUiuSAGyT6
mmhouWlubnzWi/14IIyeK1NEgEOom6ueSgbj3xWJGzRSBlyCDzjvVqS+OX8p/lcZbjoazmm
dEeXcngZri/kkxxvLVRvX8y5fHQVJb3YihdUj3SP0NWtM0iTVHuiZlgMUZk+fvgVbtFX6GP
xaIysEL1ppD47U9gQMHr7UUCsKrZxnrQRx+NIOSKkRc5z2q9xjNpqxbQBwzu21AM/WmoMJ6
luBUrhkj8ggq45biqjHTUkWSKP7IJlY7i2AvtVTqQKk835QuDwKW4eBtht1ZQFwdxySal9w
JGjJtC2PcYqJAWHyruPpnFSRlmtWHPTJotQhXLKX9hVSKRAwJDcYx2plSuSsjfdCnsvOKbI
PunOMipYMjzzinRkLKrNkqDyBTMENzS9RipIHO5JZmJJY5qMnJp2KaeDSAVThs0Ny2R0NNp
4bjHQ0ABGRSxP5cqt2B5pqk7sUpAycigu56tYSxppPIXy8KwY9K47xhp01nqUUzxCOOZN0e
OhHrUWn6tONIOkMOpyjn+73FT6/qkmqeHtJinTMloDH5h7jtXnUoTp1brqepXqwqU3ZWZzC
qas28zxNtPC1WQnJzTyRtPNetF2eh5hbdg024dCOarDaElBB45AqeJN6kb8LjJJpmYyG+Yh
TxtHQ1q5XAdbEqMYPPpWjqDqbGMKrbn6k/0rPgO1tp4Poas3sj+XChfKqMqPSiL91ktGUVw
/zA59KtsgjtlAPzP1qCR3Zt7dR0OKQSOxy5yawBomhkMYA25JPet8AwwRQliAfncCueR8zo
xXdgjitpp2lmMjADOOBW1Le5LFuWVUB2cMSKz7cnY8fTDGtSYK9t8oLH0rItsiRlPHqK0q/
EgRqzWYk08OBzjINYbyNsMRJ49a6rTB9qsHTPKGuf1S2+zz5HfqPSitHTmQKWtih/d9q7bQ
IBrOkzWlxNnyRlF75rh8mrtjdzWtwkscpQjuDXPGST1HON1pudZe6ctlAt2bWNZoxgxSDKs
DxnFYLSEQMBgh+vHT6V1009nquhJNLebZEUIRj8a5F4GUSsrBk7VvNqCTvuTSbkiur+WUzy
p4zVoAnIHH8qpzBfsSMvIz+RrVsBORFJDGrsRkA4Oce1KD1NJaECH51XdtPr6e9WGkVHuFd
EnZsASHOR7inSrJPI82xUD8kKuAKhNvLGVUqCG5B9abRA6HeoJjbC4wSfQ1cu9OZFMkJEkG
7arg5BNLfLHFKsUNwk6sgyUXAB7j60RKHtGDTbHHKqehpAY91BLa3ckFwuyRTyM5opbwbbt
wJPMx/F60UBcyoz86sOm3FEYb7dHtzneMY+tImVIVantH8rUYm7hxz6Vna5oSa05a6O454x
jNZUAxJmupGlDWNUNvDKBcSnaFY4BbNZd5ot1pVxNDer5ckTbSpqXB7mbavYdYn/S4z07U2
Z3N5LLI5ypzmiyIN2gFJcDdNIgyWfgADrRF22Gis0o85pt5YNUAl+bnOKQhVBOcUoK7hu5T
uKmTdx3Hq+ELBsc9KZv2g4P3qbgc46E03IqbsRp6ZeTw3iuLny9nzAucjNQ6hqFze3DSzvu
Y8VRJ9KQ5xT5nawiaOZ0UqrlR6A0gmcMdrtluvPWmYwOaaeDkUcz2GrD5YzGwUjHGaZQWOf
moqQYd80u4444pKKBD1b5elSEKEBI461EvUfWpGLOwQDrwKpFpEjEFQ6g7T0zUZMIQ4ySau
T2UttZRSynIfOwVRAweenT6UnqTctRLlFUxcnoaWadxIVjYqoGDtOM+tSqWSAfv1qGIebjK
ABMkt3NNrSwEBJJyeKkjTduPUCoWzuIzV6xaNIpXlXcvSnBXeoalcLgEngCkXcFLZypqwhj
eMh14PSlFsGOyJsqavl7FDIZisiFAPk55qSe5d5mkY5ZxgmoniaAkZHpUO4ljxmk7rRhoxg
BBPNFPxkHim4NZ6kk1vKFDo2RuGOKiQspyOnTrQh+cc4BpZF2SEDIFVfuUiefaYQ0SjZ2Pc
moVc+SyEZJ6e1SwurAI6nPQHPFNli8mQjIOO46GgCJlIwxBpvrVlHWQBJDwOnpUUsbRuVbH
4dKLXE0RngUh5GaXg9sijj0qQaGUUUuDSJEHTNPBzzTOnajd+FAzd0uI3OJWZVitwVXPU5r
bttNl1XwldRQ26meCQyAn72PQVy1uL6GINHIiKexOK6Tw/r1+Ga1thFFdj5kc/dbjoa45xl
e6PQhKPJyy3OQwQSCCCKcsbOCRjAqe7aV72d7hQspclgOgNOsVQyOzOqFVyCRwa9CGtjiEc
ww2+FYmXpg0xSQqHfvGckAdKf5Ms8kk74Y43Z9AKYBJNIGJBHX0zTd0Imjy7l2YLk0246Fh
kj3NTxpvkyqgc9qbegLuAPGcVa+ESZn4LjOeBzSsPmJU9OKktLdru+itF/5asFHtXcXXgGT
yZVsdQSR1IxE4x/k0o0pT2FKcY7nE2ZQXCvIu9VOdp6GtRWVm8zoGycAdKiutJv8ASb1YL6
BVYgMQGBBH4VLGqF9yDbHn7o7VUU4uzDRq6Li8xfd3Enkmsq5XyrwOpGM44raiaPynLk7AP
lB+9WVqk0U06+XFt2jueT9a1qWcbsXUk0u/+w6mQ7YifipPEC+a6yRYZG5yKx2dpYl+QA+3
epEmm8tY33OB0HpWXPeNhtdUUskHBFTxoz4VRk1MiwmaNnj4ZsH0qe5iayuvOijBi9jkD2z
WXKDZY0m8Uzw21xkRBxv5613NxpGkz3Rs9On2M0RILjhjXnKv5MonjTMLH8q6e3vrFLWOdn
bzR0xxirknOHs0EJKE1NrQ5543jjmgl4KPtOa3dInij0u6iY7ZZAAmEz+vas7V3Rr4zK4fz
lDnHrVqw2rHhowQwwCT0qqaadmXU12NFI8Rk46io3t3dQI1CsvIbPWrkOPK2kdBVlEGAFPQ
d+9by1MbmfLpcT2s1zBdxq8CqSjkhpCeuB7VWjaOF42cCXHIU9Poa0zDFJM6mURfKTk859q
zr+F4fKAlV8ru+UdPrUNAn3Ma8O68lbaFyc4HQUUyfPnNmipLsUQMgEDqKdaqsmpQI5KqXA
yBSRHO36Uke43ce3n5wR+dZlnQiayg10mRSTC5kR84IPrxWLfalcaheXd1NK0nnSkgsc8Vv
a5pfk2cWoIV/fDkZyfr/wDWrnrLT7rU7ow6fbtJtGW2jgCnJSSMko35rj9NR5L1FRdzelam
m/ZbTxTG2ouFhjjkc5H8Ww4B/Grul2DWd+EIw68njuKXUdNN9pGpeI5yFY3PkBB05XJNV7N
xQX7GLZaC974U1bXzLtjspUjCgfeLGsUhTtCklicEY6VfN3qNjpT6XHO8dtclZZYumSPu5r
PzmRiKxl2GIqsz7e9KycZ6c0sZxKHY9KtGLfD5hHy5PSko3VwKBABIByAeD60+OGSVwiDcT
zgVLDbiSOR+dqnFSWkN0Ge4t0ZhEPmYD7o96TTQFR87iCMY4oAKYY8dxSth2ZweSSTTDluC
elJoAbDHI4oo7g+lHfNIA2tjdj5aME8DrUrXUptVtjgoDuHHeo1SRojKsbGMHBbHAoA0tDg
sLjWobfU5THbE/OynpWle6Tp8OoTC2ujNbq37kFeXGenFc0hUuCGIweta9rceS8ZB+YkYGa
0hbqDv0NXxSyRJptqvAhhPA7EmuchMeGEgJrca1m13WGhimiQxrkvK20VQv7KXSbgQSSQzF
huzG24Cm116CjorFRhEybE37u2OalSZhZOrPhh8oAFWtCv7Sx1uG9vot0UeThR3xVbUJ4JL
i4e3z5UkpdcjBANZKfvWsa2XLcpNxVtkaK2iGfv/ADYqueAvvU8Uqq3zjdgYHtWkXrclD4J
hEmx1yeufatO2aBJ7e8a381I2Bkj7MM1i5BfANdRoM0H2gWl2EWxuMJLKVyYs9D9K6KDu7M
mTtqR6qsmoIs6RRmIltiIOUGehPeubZPLlZCMEdq9C1A6LYyvaaPMLhUJDS9Q1cNfoyXzOy
43HI960xMFfniTSldDVi/0fzMj0x3qMJk1pmwuBp4vCo8k8ZqlhcjfwCK52rI1TT2K7CLcS
G4z0qcxCeHesu+QHGPao/LMgEYAzSRvLazb4+CKlabg2RKWHAOD61t2sdo+kb559xQk+UDj
mslsytuHHtTWR0IBOCewNKLsKxfuFgawijhQPJgsSvYVTR3CeTnfH1PFN2yK+M/jSDKfxZA
PSiUmxofsgLZ2NGCOAOaiZVGcNkjtTpGLEsGwMdBRKqFVZDw3B9jUbgQgAc0jY6jNPZSrE7
So9xSA5pWsSxlOG3HPWm07a3cYHqaQIfFmSVUKmTPG0GrMttPZsJUkwu75SDyB/SqsLskpK
nDAHBq7p8H2t1gmnEbMfk3HAJPqalu3oaXurPcsrp0t3bTXMI81IFBfHVie9Uy0QwqBVAOW
bqTV6dNR8O6oYfMeKRR1U5Rv8RVFwDK7KgwxyDjFVTlfYb2LG8/KvCADAI7inC3ZzviUbVO
Djt7021tjMpMj4deQvY1d2pGAF6jjFdiWmpm2Mtowrkd8HrWZcP5khX0rVxJJE8gjJ28Fh0
qjPDmZWU8OKqUdLIEU4pZbaZJoXKSIdysOxre07xNfW0000srPJN1c+tYUse1sZ6VEOGBrn
UnF3QSinudBrOpT6ldQ3jIAqoEcr3PrVRH2MSPut2pxurV0jSBiu4YdcYyaiYpG7ADaOnXO
a3lZu9xJaWLG9jESFLc9aSOzW9lKyTCFlBILfxe1JEreT5qsODgqTyangeJ4XBhIkzkMD0o
30YbGI6y20pRgVbOBkU9LqRZMvhgO3Sr16huGEhfe+PTpVQWE86/JEWdc8Drj1rGUGth3BH
aWBw2Nw5GO1bWk3H2eK7sb+HzIrmIA7uqnswrnEd0yOgHWrkd08pVmkO5Bge4qU+4mrj4MB
Jrf72w8Z6UttEGUFmBLdFqWdI1ZLtG+V+HHpVGJTJNiM9CSKd7MC1coVVWQ5KHBHtV+2fBU
E8Cp9M8N3upK7Q4CDGWLYGTWdMs+naq9lLtYI23I6Gtb8rTfUE03ZHUWzKU5/P0rTsrrTIP
MN7HJOwX5EU7QT71iWTHJDenQU64jkhmXeNquMqfWtrtK5jKCbJ5XDTO0ShAeMZPHNTX0em
LbRGOeWSfJ81Svy47YPeqisphGRyTxU9vcWSh3u4cj7oCjp6Vne49tTmLoAXLgdO1FLe7Re
PsOVzkUUjVGfCu5c8Kcd6bboJL2FAwGXA54p0TnBGeCBn1psJYXsRCgkOvB+tZFHpF7b/at
KW2cruX5lB7jNVvDkieH5bm6UbWIKFe2PatfTba1vhDHd3ZhCqcs3THOMHtWKqxDUvsu6Oe
LJwx/jHrmvSjBSimzhvrYfZuLrUHbbgyEkMfcVny6gZtDuPDYjwWvPtBcnoFUitaGUQ6hBD
HHhADkHv6VhX8qW8l7IUBaWMxqw7HOaVRdTZeRiXc3228lmnA3FQox0wBgVk+X+8YCrC3GG
bKnNMZhkMB715smmdFhltbGeXaWAAOCT2rp7KxW4hSxtoTLInMhHRR61gRLuDqByzDpXuPw
/bS9J0/VriaGOZ3twd/8AwHpVx9xXMKjsjx28hWwnlskw+1tx9jUlvdapp2k3CxoUtrw7SS
OGIqrqlnqUNy97cQOkU7s6tntmluNcuLvT7bTmUCGAkpzzz60r30ZondKxltGWIWNDv/u9y
a6C88D69Z6IurS2e23IyeeQPWsJJXttQSeM5aNgwHrXretfFGxvfAw0uKDbdMgRgR04rJ7j
1R4y+VbGCcUAZyScegoJJYk55OeadjipEN2/jV+G+lj0mSzBBjdskYqkB7ED1NPC8DHf0po
YiYCEbc56VLAreY0uTtQc102jaCItFuda1KE/Zok+RTxuY9KwFj8y/WM/IpI3AfyqrWJTT2
LYiWz09JZQS0oJB75rMDnOGAx3x1rR1S+N3KIY4/Kjh+Xb/Wsokk5xzWd3sWjp5PDLzeBE8
VWhDwRSeRcgnBRz0/CuXLZ685r1TwPNb/8ACt/EVnqCo9oSsm1z0IB5xXljBc5XoSayhUcp
yg+hpKKUU+4oDMwyTj0q2li7IXHyKehIpbBSZN2Ac8citdshFRsn3ruo0+bVmRgvGI3BJBP
tV+xnjBkiZiEcEHNR6nbiCYYfcD3xRpkq29yJ5Y0kjIKkOMjnvRFcs7MN0aejhZY7iNpByM
Ansaq6lKJILaMYOMjPfrUuk3UYv5LfyQ8chABHrUmqWEdrfNiP5VznngVuvejoSvj1GRRzm
FLcOfLPOCePrTJLZFYjdkjoByKsW7eZH5RYpgblzWjdWDW0MNx5iShwCVBrRQTQN22OclhK
fMBtz0qLYWBDHIrUltVMgbzQMDOD2+lQmFSgJYHJ6dOK53TLuiggVCcAmpoz5iC2AQbmyXY
cirT20PzmESFCcR5/WqrKijEisc9AOoNQ4NA2RXkC20xRJA4wOR3qphsHrz1rQkSKTARifT
JqOa3dIlcAMO4zxUOLGikB6HNSK0y5C8Z9qlc7pt5CoccADiomlBIKKVcfxDvUegxrbpZMN
Izv/tU1hsBU9R1p/lyyyAkF2b3xTXQqxUrtPQjrUvzERkZpw5HrTe1OyAg55pEijG4FM571
bEJa3EnlsxHdR0+tVk5KNL93cMgdxWkdSli0+WxtyogkkLblHzEdgTSd+hcbdSawvrhfLS+
Int4zjDcsD2qoYG+1yRod21uvan6TH5upRpuxn16GtjU9Oltb2Py4i3mpuwoz9adOynZFS2
5iulskEewy5ZujZqEuzOSeoO0lec1JLBcMiSSgiLOA+OCfShXwCEVjNkgv7f4132voYouWw
2SGJXIV15yODUVxZw2soa4LNbyAnKfeU1dsYYlfY2X+UkMw5BpZYxOSkgypGBnpXRy80SL+
8cxcNE4CJGVYcbifve9VRG4Gcc1sXNhJCSskZaJvusB0NZTEpuR8nd0NcM42epsnfYSGCVp
CoGSo3Zre8PaPJr14YN6qUXcM/wAR7L+PrWVjEagdQOtO817WTfazyRM3G4HBHt9KcYqLJl
e2gjDF0wZGQoxUj0IODV+P5YQVI256jrTNPjW+1ARy4Es7YJJx8x71rajoN7od48Nwm9o/n
wvII9q1hC6uib2dnuZEmVkGFGDzzU09wi6g0lkGgiYcKTkjjnmr9pqVsdGks2sFluS+7z8Z
YL6Y9Ky1iJk4b5gcgmnbsO9ylqNrBbyq1vKZVcAtlSNrHtVRDtVuMnrnPSty5gkmldXHmFu
DtFYc8MlvO0MgKkeo7VzVI63KTJY3Z4TDkgHke9RxExtxwc1FH5iyA56dqutuZGZ1AYDPFT
a4zXh1jVLqKOytZfs0UAwREcb/AHJqndlWUNMT5i8Fick1nwSyRnfG2CaWQyGPDj5s8ms5y
ctX0CKUdjqNGkDugJzxwT2rR1KH/R42zgg4xnNc3o8hWdULgFvWuqnhaa1dFdd4AIB4Jr0o
PmpmEviMuFtxKk8Zxn096WVhFLlcMobOSOGqIqy/u2Bz7Uu13iMp5RDnrXOaWMzUX83UJZM
KNxzhelFMuiDcMQMZ5xRQMzUOAvuKWMAXCHJ+8P501eg9qfGM3EY/2h/Osyj0m9MEegNCLZ
RNLJjzPQD09KwBbzWt3bhlKrIMpkf6z2rob2CRraKABtkWSzEepqtNCJ9OVPtfnPE3yKw5A
9BXqw+FHE5csgRJ7a8jkBUjGNoOdoqjq2nfaWkFmgIhgWaQA5OScHFbUGmyPeRTXoa1t3iL
wlujYFcva6xNY65Jc25C+YpjYPyOazqO2hpBtq5g6lp0+nvCtwpR5U8wq3BHPFZ79lOa09f
uri71mS6uJ/Od+Sf6VXghW5hlkY7di157ScmkbpstaVHm6YOuQ3I9+K9FjSbRvBkgIIe6QK
F/lXnnhy3kvdVtogwYOwwM/wBK9L8T3N5YW0FjqNpvnnUNFtPIANawjdGFa7kkcvqd6TYix
ucNGUAIYZ2HPSuOutqzfu0HHTHet64M092ySQSOxbG3HzZ96yZGaGZoJQFKtyCORVVkrKxr
DQyDmR8jr71fL2a6LsaPN1uzvP8ACKZcITErBAqk8MO9MhRFulM2BER19TXI0WymPu7ieKU
dj2rUsrK1ubqWOS5WAAZQuOCfSqtytvGRDGS7qSGcH5W56j2qbEkQXK5PSui8L6C+q3ayyL
i3jIHPc1hRoZAqIvLHFemeCdPcym2MiRtCvnMGOAfpW1KKcjGtLlhoaHxBaLTfCunaRAAsR
l3yY74HFeVQo7QT3+ceX8wH16V1/wARdWW51H7MrF9uMnP3TiuaubWK30i2W2uDPJeAExL2
xRU3sKiuWGu7Mw58kyE5Zycn1pbOAz3CRYyCeaW6ieCRLd+qLyPetnwvYG6vcn1CgfWsoay
Oi9kSXc0+maF9ljcoL8/Oo/uiq+j6BLq4uFt5EVo1yA3Vqv8AjeJbfXI7QDHkRhf61iWF7d
WckTWspRmPOKl6NtDu3FF6wszbytHOuDGcnnrW0kEbkzoQiIRhW/irIimMl7M7yDP3cHrWv
EF+zsp5Jxj616eF1imZz3sZmslrlCBGvynPyis6yiinjlRywVR/COa3pYi1s5VgD0xjmuZR
WW5K9HDYJpYmNpKQ47F2zjmiuhbwNt3H72OldHqVoIdIkJfzJQBuaqflA+TMq4HQn3rXv/O
fTzBsG0gDdjrWkafJ7rMpyaaOct33oq4G9VHWtpbWWOELKN+8YU54B9azIYNl4iN8xxjgVu
SwGKINCWYDGSTzVwi0gqS1M2bTpFSFJFw0hwvIrPmgkjm8tkO6P5SP61pXe93TawByOvWla
J94fyisZIGevNTKKY1JmY4nR/lRggxn8KhuBvhY7GL5zuzyB6V0d9aRxpEwk3qybmA6CotN
j0wQymdwJCOAfSs3BsaqK2pyJ+QkgdeBSxNKYpIVbapGTx1q9LFCJnwMgHj+lVhtLj5MseD
XO00bLYha2WWJGjkzKeq+laOi6ZbT6g8V+xiVeOD3+tUZ4ijEIWCkAZPWodu0j52J69ayWg
NXWhoa1b2dveGCyl82Ned/oaxWGDkHPvV0viP5u9VJXZudoGOOBUS1YJWIqM84opyEZ6VmS
DZwKlVWVA2CB69qiPTFW4yZNOcM4UIcgGqSGT6bIsUhm3nfnjFd/rV7ZXvg/TNRizFc28pi
mAON69RyPyrzyOOOG0MzTjzGbARfSuq0iOe+8Gas32cSxW2HPPvXLUfK1PzOim7pxMl755I
ygUiLduEZPAPr9asrHP8A2k7GFY2ZQQqehFZEbkkumdinjI5rpLKMWtvAzukhYiQ7GyQPQ+
hr2aclN2Ryy0Whchh2YGBnu1WlUq+0xxTAggbv4TVTzVdZSdwLEEY/rWvps9pLEYJj8wXcj
Bc5I7fT3rvXY5pPqV0tgbR/MjyTgBB1z9PSsbXPDBtn3qmx2UMYuQRXWSw+ZhkbZtHVjVC8
E7KLi4aR1b5d7HOfTmlOEZLVGcJu5x0Hh/Up7Y3KQAQbWYO7hc46j61Qncy20UXlRoUH3gO
X+tdtay2FtDdLqFm90HTEIDECNv71cjdwsCfU81yVKXKrnZGTluU5Le8tliuDFJGCN6ORww
9RXb6Xq93rcNusieY0RCMf7+On6Vz0Gtaj/Z7WMswkiMflqJADsHt6UzTJ7nTbwXEUpDIRJ
GQM/MPas6M1Cd4/Mmcb+p7PB4WTw9pr+JtN0Mamsy4dQSjQHvwRyD3rx/VIJTey3kkAtxK5
byh/Dz0r2DT/AInX99aC28+3DLgNGcKGJ6/UVzHinQtFkifXNPmDI7HzbNJAWgbuQO6n2ro
5W1d2+RhTk4ytI4az1PyQFEau2PTmqOr/AOmH7Vg+Yv3s8Vdii869UW6NH3VW5/WtJraS5i
2yAAYK8LisvZuSsdbkkcQHZR0GM5ORzWhZz2b3Ful5u8l2xIR2B70/WdHn0fUfst0MbgHU+
oPQ1TmhSFiI381QcZxjP4VyK8ZWKdmtDT1Xw5faZ4hj03HmCfDW8vRZVPIOa6nT/CdvZxyT
6y0UqkAhSSAv496z7C+utc0m10G4lSOW3cyWdxIcMh/uZ9D2pmowapb2zQ3t00zHOHJzz3F
W5RprntcmMXUfLexmXcVot/OLM5iDkqa6jSIxqphS3YLfRr86f38dx+FcFmWIscE+vbFb1l
czQpFqFoTHdRchhWEa3sp83Rm3s+eHKviR0+rab9mUT+XtD8Y759KwGkC2+0Jtc85Pf2xWh
deJLnUJI7lkG5cb1A+Un1rPguYbjUFkvUIhcksFHT6V2TcW1Y5Yxkl725k3uEudp4+UGin6
m0El+5idmQYALcGiosVcyFwF6YOKFJWaMr13D+dC+vtSH/WR/wC8KwNj1Vp2t9IYm5zK42P
Fjkg89apWscUFol6J0EwfHlk8j3x6e9abJLrFlaRhI7aCDEDSkjk+pqjq9mkCSQtCJZoohs
lt2BXGerV7FN+4jz5NczNjTo/7b/0di0rKhPlhsAdyR7V5rqccCXV1EWJKMdrDvXX+HCBeQ
KZGUtlWOcAcdKxvFcUdze3V9bQJHEqhSIxgAiuaor7GlP3W0cVIrA7sZ96t2d15Ebw7Qd4x
k0wlSoUdfQ08W7PpzXCA7VcJn0J7VxxunodJ6D4C0HHizTf3QKeekhPsBnFdD8U7hdXvgYw
ElhbEci8c+lVPhkuprrWm3N0pEDttVj9MCs7x4s1r4hkZDuCTfcByDg8nPvXQrNM4225mND
4va20ye3uIUXVs7fNKDp/jXG3TTSu9wXBDMcknk1018ulaxqgvMeR8y5jHO4dxXQ+KrPwMu
gLLpW6K7C8qO59DWMm2jePKvU8z864uVitFXd82FA7k1Nd209qP9IhEUoO3aev41XVlhkjl
ik2uDx6inTSNcF5ppC7k8k88VgaEXnTE5Vgp9qeFmbLOOOmcUxLSWR1KD8zitOy0bUb26+y
WpDnGcscAfiaIxk9Eh6LVlvQLOO6vx5jDahGAT1NepHTl8OaBc3ylDOw5y3zc9AK4Pwjokt
3qwtRcxJcI+FUtjLVb8RajfrJLaXTB3icqSDxxxXVSi0uZnHU96Vkzn5NIGpawC18Ejf5pZ
n52+1aUmk+GbVkkg1maKWL+NkyGPtWVbXKqJE8zDHkjtVC/kMhVIzuAPOOcGleK1SuzoUH3
Kzv5l7I/mGRSSQx712fguyubppHsoHeSLk7exrioxySevSu68GaveaNZ3MtpjMgb5fXAqKC
fMOp8NjltfuZ7zW5JLh90g+Vs+o4qla/8fCL3B496bdSma9eYk5Zixp5AhuVZPmGAwHvXNJ
atGkVaxpW0Eg1F1kXDk966bT5LeFS1xGWODtxyAfpXP6MhmuGadcq5ySf8a6VIoEQFULKGy
cHHy16mFi1CxlUfQhKq077VZ4wSeOprmr6yaK+bOCJCSrDgV2MCK11vezOzA4DEY9/c1e8Q
No7aOylo2kQAoFHOa3rQ5omMZ8rtY5mynuT4dWxc/IsokwR1PTrXVWVuLmASSNxFHzzgEiu
bitJP7JmZM+UG+TP8We9dZ4ds1TQZPOXc5BOCetRbRMVRqxjr9jt9QSd0YbmBBIq9FYPqOp
+XZrhHOAznAGfeo7q1FxpZk8kqyf8AjuOtbFik0OjtMpdI5VALKPvEe9b2MZPTQx9V0RbC4
8meTe6/xDp+dYdwJIgI1JKodwcdq6x5mvYfImBJjXO9jnJ7CsWGM29ysskJ3RyYdfUdxUtF
xloZKyW8qSfaHl83qvHBHYYqy/8AZskEMMEi294w2l5FwpGP0pustH9tKWlv5KA/KM5IHvW
OsMklwtuoDuWABPasjoS0uLLFPGhLW+0HDB2GNwzjj1o0m6gtb8zXEYZeR0zitTWtL1CKC2
WeczYAjjVRwo9KwWtpIpjFIdpU/N6isHozVNOJJqEiXWoSTW6bYs/Ss2bBkCoPmJx1rQngi
igV45t+/OB3HPes62tZLu+FujBXJ5J6CsZ7WHHRWInRxMUf+HrSlV2HtViaAwyvE3zOpxmq
UxYHZ0NY2sh3ISAKUHsOtKRuXB6imDrhTzWViRc4Ib9KtrE4sxcjIjLbSSOM+lU2GTg9R0q
VZJWQRgsQe2eKLgO3qFIRVB9cc16B4LvbS38GeKMti7kg2LEx4K45IHrXAxWsk0c0kYysC7
39hnH86uWE8ljuF1G32W6TBYDt6isasOeNjWm7SuXbGYQXMERTKuvVeWX3xT5YZk3T2pIVm
IAHXI9q200xl0SOeFPMMi5WUJzisiCUMcdh6134dxqK5m48ujLdlf2UlpMtzuS4V1CIPuuO
+T2rb014XuWUFowG+UgZ69BXMnybiVSUHmA4LY6jtxWrZyNDeIxPTHANehTv1dzGaVtDqL2
2u7GT7LfiSCUoJApIIbPSoJp2+yC0V98W7cUyDtPbFbF8Y20Vb2/hlVpP9Wz8luOACaytIt
rO7+0Ld36wTBP3agZDk9j6VujkT0uZn2V7qbYyv0P3P61mi1s7h5kvXKS4Ij2jq3YVuXaSW
8siLNhl+UMvQ/SjWPC9/pulW+oztEI7n7oVssKJxujZVLbvc4d7aVCPNQhC23zB098VNdPY
rdCOwuHmgAGWcYKt6VNem5nEau3zRKAARgcf1rGvrW8tHSSeFollXcmRjI9a86qnDY6C9fO
08iTW8RBjQCXy+nHemQ3qw6lHNZloyjBhk5PvmorR/Pj279h4Bb1HpTZYGikdlT5APpzURl
LdFWT3O8TxFp95FLjw/Db3QcM0sbHGO+R/hU9xPp8k6vHLhGXJXHCn0qnFZ6FB4Wk869eLX
8K3khNysvUYPY461hR3MqoEkBGDnntXUqrsYumiz4iiF/B9peYPNEMd/u9q5BWJkAc8ZrsC
UmURk5VhjNctf2v2aZvrXPWV3zGsHbQ1Uluv+EbYJCGhiuAfNX7yZHf2pbW+aSUNdy7kLhi
WOeO9M0rzJtG1Ty51UJEpeJv41z/Ss6MqIdr84/UVjOKlG1yl7suZbnXeJdEhtbJNY0xvMs
5Fw6jkDNZOl7hC1mvzeYQyA9/atjQtbtrjRLvQ7o4Eikxsegx2rAumkttNtZoztdWABHXg9
a8ulGbhKlLdbHpTnGM1Ujs9/UvoTbPPFKuCxzg9Qe9QIyAKuNyA5J7iobq+mubgXDwbHI+Y
evvSW4DRkggnPK13UZNwSlucdVR524le+8trtjGu1cDANFF0FWb72eBmiugxM1VOOenb3pG
B8xMdAwpw4GPamMcuD6VmWemy2Nw+htemBxbiRd0iHCp9azbqOGx89NP1XzCUVsKM7yeq1s
xQX0nhO4nmmYWzBVSJehf3HpiuXQW3zveT+TGQSPKXJZh0+lejF6I4tbux0Hh2xvtUvo7Kx
t/9Kz8ysepxkmt/xZoJ0jwL/Z97AiXxlLll75rW+E9rap4ls9TTzhCsR85pecEjAxVv4xzQ
3mr27Wdxm2QBXcdFNJS99ozm9j5/ubSOKNju/eDqPapGguLXRYJNxEV024x/ToaNXeMXTrB
cecm4/PjGa1dV8totNsgCDHGBjHfGa50ottLsdd9jqvh5f3ct9ZW7ykxW7Fjmm+OEQ3U93H
I24k5B/lXT6Roun6XpcuoafMJpBAAyf7RxkCuT8RStc+VawSiNpXCujH7px1NXBaHKtal0c
dpMqJJcB40Zdrcn+E+oPrVOZpNpQ4+buxqWe3aC9ktX2J5fyuUJIb3oeSGe1MJiRXQ/Ky5y
R3z7VgztKkNrBLIrqBKE5kjwRux2zVV1b7UVijKbzgKDnFdZp2m38XhqfVobSNrfcFDNwx5
4NZEDyadrFnd3ljvETeayH5Q4zWco8qQk09jOMV4srRsjh4xkgjBUeprRsdY1O0iljSR/Kk
AVsjPA6DNTeI/ECa7rUmpQWYtA6hNqnGfr61JBZCVbeJIZvOkAZwy7QPp68U4J7ku1veLGk
xT3E5uBnzC2QUOMVb8TBYrZEIw5QuTnOa1ZZrHw7os5iIaUjaD1ycdPwrhri9m1BgpyzuAP
pit3Pkjy9zGMeeXPsXfCy6fJfTDVojLbmPpnHOeK9h8GeF/D3iPUxp1raxxKqEsx6kZxx71
4dDIlj5iOvmuwI4OAD611Pg3xRqfhXX7PUmZhFI4DluhWohLlg11NJwbd0yx8TPDemeHvHV
5o2joRBBGh+Y5JYjJyfxrJ8OatbaPJK93ZtcKYygUdie5qfxp4hHiD4gahqyMPLnYYPbAGK
wmunEUscRVUYctjJNZJ6X6m7M2dg87sF2gnp6VNE67PX61Xxuc4IqSIkkgkcVitxm9oxWQS
w7AxGGBLcr64+tdLGN1v5EcYJZgTuXkfjXO+GmRtRutyKylB1OO9dhMycGCQiNMZ3H7xPX6
ivXw2sDlq6MR4byN1klh3oT0Q5/Cs/WLWGSCeeBTEmACjdfrmtcShL8SSMRBIfvJnbx7U3U
4IYg4t2a5tpYwC2MbWPUCul6oxTsy74cljvvA17FcRnzreP/RyqZBOepNT6VJ5RUxsXSMjd
vP50vghki0i/tLtSUzmJkGWyR0PtWRpuoRw6ndWkhAZgV56AVL0jZmUlq0dRrtvFaw4WUsJ
23FUAIAxnmq2gPb3Okz2Ul3J5qSZihzw3GfzrqpbezufBkd1bxxyXAH+tB5OP4a4m0t4r7U
YIreZY9yh3IG3ae4pwfMib6CrFKzvFCjDg5XbzVKCzcXGWZQxPIPJP1rRa+ezvJFUlUB2lm
64PrTdSsLSK+Euiakb4BfmOcYJ6gUNApdEYepaREbhIlkZWkOQ5NY0ttFbb4kBa6jfh1bg1
vas93euMRBWi4CRjJUdzWOLZrdpFuIP3rgFQ+QcHvUuB0wbtZlK71K9uiFmkYheMelUEG9h
Gzqu7kk9a6KC2je/EOoKuAm2PaRwe1YtxbMt2HEH7suQFHc9KxnFrU3g1axEbxE0yXT1tI2
d33edn5gPQVSimktphJEQHIOTipzHtlffEUz03fw1K8BkQdBGuSMdAawcblmeyyStnks5zU
1hHDBq0Ul3D5ke7DKaeiDaeMY6EdalkVXULsC8ZPqfesnBsLlTU4bb+2pZI8Jas3AWsy4Ef
mExZC9s1rvZEAEgYI45qk1hK1yEEiqMZyx4rGUX0ApBssC54HNPSUpIsg6AhsVG8cibwQTg
804DgYOQetZWY7WL63saTahhWVLpCGUd+Qf51cVUvYooUjmXykEaA8jJP6VjxrmZBn+IV0u
n6dfXEdzdafHNIIsZ8pchfc+1TLTUtdkem6at5oHgCMzIHN2rRKGw21R6eleVyApK3G0HJ4
7V6PpLvqPhoWzSGWWHLYJ+7muS1PR5bVhIeQxx9DV4KzUkViNJK/Ux7MYmVTnlucHBxXRra
29xeD7MjQQgZzIcn3rI02zd9ZjtmADBuc109zbPbOPmwg6EdjXsU3pY4qjs7Et+ms3uhx3U
88ktnaN5Sv8Awp9BWdp9v5955MJUhMnL8GrKT743tJJ3SBjuZQcBj60qaeUjPlPkZ3Ang/n
W6Mb2VixI9pND5QDCUPjcTxt9qvxaTe6mVs7aSSeNVyoJLbR/SslLQB0Ly7SWwUBya7nQfE
cGh6bPBFZhrqTO2Y/1qru2hlJtLQ5vTPC2lX11cJqGoNa7FJTjqw7VwesaPebZJRI1zCkhR
M8ttHt2FeoiKzbTRdLemS/eQ7oNvA96qxaTFqt41qk6Wk+D+8c4xxWdSnGadxwqtS948bcR
RTiODeIiMrvGDmtKCaK/t/s04w46E1LrWlTaXetbXD5wxAbHyt9DVNrWGGyjmS7D3LNzEF+
6PXNea4uLseimmk0WYLQxSTmeWX7UoBh29H55zU8c/wBokSCSP99uC49TVe21CSaMLKBlf4
qXSb2W18Qw3S7ZWVwMMPWq0bViZJ20NgxMuoGOaIQleCijABqn4gsQsYkXBwPmrt9Ssxq2p
m6j8tDIoG0KeMVSuPDM81hMv2lJHCk7duCfaut03y2ZjGqmzyoNJG8iwuQCuD7ipYW3Rlep
FNuIZba4YTL5cisVKntUYbD5Xv1ry2nF2Z1lqKRoWU+hyKuzXH2i4S7nG2ED5UqmtuzZ3Ng
Y6U91Cw5YmQKOhqZwcncpS5S9DdpdzOVyp7A1HB5kczHblSfXFVrbNtdI8sZUSDjPpWi0Mq
klonGeQdvBqoR5UrEyk27sq3eDPkDGQOKKbcAmXJ4OO9Fa3IuUsDIqF8hztHFTKc8+1RscM
frWZoew2Cz2eh2167pLE0f7uOUDDE5z+NcbcaYLm/Z4WZvNbhMY2+3vXQ27wvoEcTSyqqHe
p5YEEDj65/nXS+B9OXxb4ltXFotvHYDkqD+8b1Nd91GKbONOzZ2XhFbbRfDUEZtgkhUnJHL
nHevNvHsd4mjzhpFxIpbZ3GTxXt3iDSoLV4X+7GgO7jivAfHetxXcr2ypktIBvzxgdqxUtG
0Zr4zzR4yjwh8t8w3D15r0XxtdWUvjWZfswtzaWUaRooHznaDuriJLSa61q3tVRi8hAUe1J
qCTHVbmC5lZnjITex5AHvWMXbVnU3dnr3wxYP4eczKZxJOw28k9sVz3xL0m2Gs/atLXyn+6
8JHJI7/Wuu+Cto9wZ7W5uWhjiPnRso6tjpVT4nx2ttLMXVhM0mUkQfM571rBX0OVO1Sx468
0010xkKwOsfJkOAcDFVkSRgPs7E7htIzyfpXTWuk3WpxpKxikjDbJMr80Y9TVb+wnPimPT7
Jm3tIFRzwSaiV7nWpI6C9u9R0bwNp9nPDe2TM4lR3QeU4z0FZHibXY/Er2O+3SNY49pkjGC
fWuk8d61qpsrfwpqNozXdgu85UHHAxnH865nTL21uoLi2m0ppLxx5qSQr90j0HYVU1qkZxV
osyYBaiDY0ZuNrEIgXlR610WkRag0BuZ5VjBwsaHr6cVj6BcN/bDFr8advjcvM6ZDcdAP0r
ZtvFCy6JPBqBC29hCVtdqAHzGyOT+tKDRE09jmPEWp/bdRNvboVhi4A9T3Navh3S3EL3skW
1QuRu6Vi6Fpk+q6vb28B3SSSD5M89eSa9s1TQbTR/Dc8D7RtjIJXnnFTSXM+ZlTfKlFHg96
xF/LhlJ3H7vIqabULy5to7ad1MUY+QAAEVWiO2dQVBX1qa6MYuQqemeKxb3NyoOhB7dKkJY
Qbi3XrTZEILHsRUZJHyk8dajYbJbeF5pBGoOSOPrUZDqxBznPIrp/DNiTdpJPE2wjcrEdqo
6vZxQ3Eso3AyMxAP1q/Z+7zE8yvYueGbV5lllSVQAwXy8Hcx9Qa6+CJ5ZYoni3qqMyoW9Ou
DXL+DjM8s0cWOSDn0x3r0e/wBOZNIt7mWcPcY3EnjK9gP/AK9elhn7iRhVd5EV/DZDQrKO2
vTLLy8sJ/gz057isg3Nwto1vJLviDEhCeM+orXsfDmqanF9rtbV5EXqijBYZ7Uj+EtRupWt
owIiThWfj8K6m13OdNJlfw8J4Z3S2Kn7RGWfB5UD09KxNbsYxqUsUI2gfP5jcFqk1aDWfDW
owpLbmB2IWM9Q4HXFaN9cRyLFqN8vm+YOSq4Jx60O0lYtXvzrZm14bSS70efR5ZminA3IAe
CKjubKe1lMItfKdUHzrzkCotAkM2rQXVvG7+UhMidwnrXfvLZasJ9PaY27OmFZcAmknyHPN
23ODvLuO7tYkmiXzU43jq3pWLHLJbSERDAzk4rf1rRLqydY7aHzYoU3SSqc7ueuKqWK219K
4uotgSMkDaRz26d62UkxxaS0MiW6YXFxLADCJlxwcEDvUEryyxxib94YxtDHnj61062cCTW
0T6e8VxFKGd2bIdc/xDsMd6u+ILG1fS5riyhMtuZj5bJ0jPc/7vpWTetjZM4k2+LpUuDmMg
MSpwcfWs+5YFvKlDrFvyM9h2/Gt5UgNs8TxHzHACOScpVW9sUuYPMLN9pU4Ze2B3zUzTZcZ
JMxryOyR1a2cyJnazP3HtUKNHA09vgBDllPXmtTUZIUsBawWmX29W7e4rCdHW2iIjYFySw7
4rlkmjaLb1LNnp/2qzlmadVMR4X+9UbEMAikbSOOOabCs8sMgWP5UwWzwSKniNpvJMhUD7o
9KlK4yFogjBSQc9B6U77KpYZAY9CvpTLl18zKYznORSrOJGY8Z9PWqUUxMx9UsJ7FFk3gxy
8gCqdrDJcF44iuQu4gkDOK7GSy/tWJLREDSFMqR6+9clqGnT6ZdtBMuGU8GuWrT5dTSLUtO
pApIkR0+8GBx9K6ix1u6sre4g0++eITrh0QYBBPNcsr7SMHkn8qvCRVCSQqN/OSe9ck4qUb
MtaHoXhhbmzmZ50ZFfBGT94Gt7V7ZZhNC44PI9MVyPh3WzfXMsd5KvmEDYOnQf1rrLy9JtY
ZShyo2k+1ZYecoYn3tmbV4qpQut4nCNDNZ3xKEgxnIbNSzX9zM25nJToRnrVu8uhcSyAJgn
jpVDysLySPavdirHnrVamrZwnUDsSVIyELHzDt/Kui1W2ntoI0tLVY2t4FNw8T719iT2rjx
G8OzJLNtzyOK6DQruZbS7to52jW4XDoMHcPxrVMymtUyg08rOrsQSpzmtyxhutUgkNuquYU
3vk42gVhFZAwhRsoSeelX4be4htRMHKhjhgh5/GtSZK+xcS5+zwbopcuw5HeoTczRv8AaSd
zsMDNIbOeCFZWgdIXPDEHB/Gprm4N9Gisux0XauxeWPpQTZGL4jmt7/TE3kCZCBgnp61ymt
TxpDHZi3gRrdQPNgPDj3960r65EMsgkQIwz98dxXP6daSatqLQxyLEDmQs3QYrhryTdludt
NJK5HBIgtwik7m9a0NDiddXhZvu7sZqHUT52sGCXyYAMKWiHygetSJK1uBDBMN0TZEin73v
XLF8rRo3daHrumOqTCVDyo4JFaK7zKzbRhueR0rzW017UY4wonDd8FQa3B4s1FRGraYr8Zy
qtzXre0TPOlRmnoY/j3RFikj1OJSFbiQY7+tee54PBBFey3eqSa1pktnNoF2N68FATz68iv
Jb+B7W8kglheF1PKuuD+VcOJgn76OqhJ25Zbiw3JKBQuSOpq2ZIxEXK5XHSslGKSDHerdvL
uZom4rkT01OhlyIm9ga0kIDxoXh3dfcV0fhe7a7i/s+U5dAWTIzkelc58rqu0+XPEchhxxW
z4XE8uulowgODuIHGK1oT99R6ompF8jZH4mjWPWAoUD90vQYoq74qjibWVZk5MS9/c0V3yS
5noc6nocarDqeDjpTcgSK3oQcfjTT0/CpIYJbh1SFdz9cZAryzsPf/Cvg248XaJbzErbWvm
cnby2MdK9W8LeFNJ8FwypBNiWUl2aQ8kV594M1eez8JWNhZShLku0kgX3wMD3rM1jxlcxaj
JZTXUkt4xKA9Ng7g1vyuaSucDlZtHR+OPHEVuZ7SN1lXcUU+leL+Kb+yvtOikjhEb+YCWyP
mYdePSp9dluNQvQgk2LnOCMfWuW1EmWURAYijJx7mh6WiXCF3zM6PwFZXXif4jRrEigwWzu
oJ4GB/OuQ1FzJ4jvzguGmcHnOcGuv+HeuaboPiC6mvL5rVZ7eWJSq8xsVwrZ96421y9+uFa
SOR/mwOWGaz6WNtmz6F+FcEcekRSxyFQYufcn3rlfiQ95GwLgmMynyps9fUCu60DUPD2l+E
orazOZ5VyqKcFfaub8dWF4mlWt7NbbFRmeGGRchyRznniuymtDz1Jc55ro0aeTeXEs/lRj9
5NEHxI/YY9eTmnaHc20HiOC+Ns1y6HzNpY/OQcfhVc2Nyt8IS3lh1DPG/wArJkZJ+lertov
gyDS7iTSIlvvsdqJrkNcYUyY6EZpW1sdcmkznvFUNqfBk3iNorR59UkJeMTlpIMcAAk5IyB
Xnmm3V1p1jdXNva5kuI9iSH/lnzyQfekj06bUbgC2WMs7OVVmITA54z7cfhTo5L6GyVfMjl
w3lLE3OQepHrisZKTeo4x0sZs+mX0TWiXDHNwvmIwO7CnrwOetaOqaQbWxsw5cuzHIVdoJH
9akksr6zaxCznzLbMnzHhec4BHUVo+JvF8V94fa0tTDK15N9od/Lw8RAxtU+lTyqKbkik22
jtfgl4Tivk1PxlfzAR2xMMK9mPcmtT4o3SW2gXBtlRBKoA256njFQfDu01208DyWtvHGtvN
+8yGyGY1b8eW1rf+FRe34nWK1XzSIyMlhxg1pGHJHVnO5c0z58NtN5rKMZQhTx39KidHjnw
4XcODzV+ztNRuI5L2zA27zwSMk+nvTrnR9Vkikv7qJYUHzMXOCa5LaHWpK9jLkYlTngVCAW
YY6ZqVTk4PP1pjn95jpWbRe57L4QgutS8OL5GnMUij2iTb1rhvFtleafOhnRk5PX3r2b4S6
3t8DR2jwxnYCB/wDXrz34rXAN9CjlWkkYvx2XoK6l/C1ORStU5UUPhlbG+v7+GNgJRGGAP4
5r2rSPAljd3qT3zvJGFG6PceTj+VeJfDR9SGuNDYPEiHBmLdSvoK9/0TVXhnZZl3BSA3qR7
VtRUvZ3RhXk41As/Dmo6RHP5bzNAckeQec9hz7Yrz/V5vFMsksFxZSoh7oeRXts2vISBaHE
eOjCsHUbn7ariVURsHDAYNa03PqjLn7His2h6jqV1bG7u5blkIRYz2XuM1cKQLM+k3KMLe1
LNDuGWLf3SfSul1zTtSgsWl0/a8ifMNvBNckNba6svKvLIJdJKGEhBycdQa6krFKUmiaeCa
Lfd2YNuGULtHf1/Cuq0eL+1bu3jlG2QgdOM471iz6rMlmSkcSE4UDqTnmoJ9RndBcBzFIRj
KcAGpabJd3ueh6fpEV3q7BL0SrE3KH+Ig1q32hIuuRaj9jhjijxvUrww7k15x4cvpbTUd0G
oGJl6vJ1bPavR7XxdYao8luBvgRQryZ4LZ5GO/SueSnFjUFa7OM1sy3M9zcRRmRZnyEiyDt
7Ak8VmS37WulXNiLQRJIxkMW3kDFem3ka3P2Q2VtGbfaSWICkt7VDeaRbXH76WBTIRg5GCP
xq41LLUh1UnZs8etnhubmJygiAILIg+YfTPeryaPeT4ljRU4JLP1YZ4Jrr5tO0xZGG+OAxj
CjAIrEk1e2tXaNFMpT5VdTxj0rpbur2F7S70MG80G4QxzPGrxj5dytn5vSsTVtJuRewzwja
Mc8V1UOpqbzzWhJUHLAmoLzW4JrrbNAEjbgADOKjlT3Nozkmcbe2c8sZBlJKcEKuM+lZv2C
6dW3WjKFGDsGc122pSQ29q3kyApLx70yCa2gtIXml8wsecDGPQUnTXQ2VWRxU+k33lIzbsy
dB3H1qoLG8hkAWJmzwSBk/Wu+uLGG9uFltmKtjcFJ6fSrdjo8gvBcq6+fgg84FR7DsN1+5x
NhLdae73EMak9Mk81h63NPeXD3FwxLnoMV6ZP4baa52vOqxu291Axg+1ZmqeDkkikkiZtoG
4ZOOKJ0OaNkXCrFs8qj/ANb90HPHNSzRzwuYZVZGAB21avrY2d00Uh+ZRg471TllldvMdmd
sY3McnFePNOLszp6XJbEyR3kbo7IynKlTzn/CvZbOS2u/B13LdzD7SpWSJgpxJ6gGvK/Dos
G8V6adQB+w+chk/wA/Wvpaw1S0/wCEb15JLazkWJD9ntoU4I5+b/69cc60YVYprXv2OiFOU
qcmjxR1ErSMkfUZxirek2EF9OYp2MOP4m4Aqa5RIxvEgiL8lSOhNRJDIYWUzKXHDEHqK+ih
K6PLv8iZotMiWVJ7jfGH27l6/hTNO060kuGK3MiqTgE9hSw2aq+1wXRPnIHc1N5kYhHllop
Nx429K1TJbZpSaTZEm3jEs7oPlYDrWlY6JcPZyxRQglivEh5HvWBbT3sh5lfPXavBFbNrfy
PCV82SNs/fJOSPpWiOeTfU6nWdI1FNCtNN/tGKa2j+YqwAKH0ridZ06WysW1Oe5W2tEO3cn
8TegPrXRieNLcyXDySnHHPJ9K5TXNB1q+tRcSSMtuZAFtWfAGeh9KhyaViqdr6nnt7jUbh3
UMsa/d3daoQW7K6wq4QFsbs8j3rqZ3lmklsvKCspCEnHQe9c1eRqt8VhfdGDtrgqLW56cXp
YinWzjupxAWkAOFLdT71paFHG2pQh7dZAxAKnnNY5DCPbxjNdZ4VsJXuPtLxsAgyCR1zUUt
Z2FUaUGz0CysbNQpitokPTAQVuwjDhWHToD2+lZFrJGiq65Bxg5qY3yiXJfI9a9U8tptnb6
bGsgUcZ9K8T+Mmlx2HiSynRArXERLEfxEHFet6NfR8EycMfyryP4q3dzrPjxrIRMq2kIji3
naGH3iw9v8K4MQ2tDegnznmYOWGe3enu+1w6nn2qI/KcZ49fWkI+UNzg15x6Rf3G4td24q6
966XwZIBq7xls5Q4rkbeXy2Kk/K1bfhu5Nnr0byD93u25HvWkJcslImSbi0jf8UljrCf9ch
/M0U3xI2/VlOQf3YHH1NFeq+W5xLY4wkYA9qYMg5BIxyCDjBpsbZYZHUU58hgPWvKO89M8P
+JDovmLKztwArDjHHWsubVbu81xbiOGPzJJN4ecZ5+tVb61kg0dJ2VS7PtJ98Dj6VTj8+CI
s5OAeSP4feupP3Ucyik7mhNdzreRq6GSRn2nacqcntjtWDrEcllqJRmYR8lc9RWrZxA3Y8i
Vo0WPcCxydw+nTNUNWkNyHjEm5QC25upNZVO5cVYwAWLlgdwzk56Yre0C5Sy1FLmcq8aAlV
965+GWaMukTMvmrtYDuPSrVqxgZ96bwwwF9T9a5o6spq+h7tplsl54dtDa2SoyziR5S+SV9
vSu11k6N4hks7U6iftFvgFEOQgIwSc/zrx34beLjp90+g6tzBNzETzt9s16PdWlpNqUL6SY
o5kQqF3bWfPOc16dKSaV3seZUhyyOVkvNL8I69e20lmJ1kgdEnmG8FsfKAemaxPCmlxbZtV
1WzL20kci+VIdqONuevc5rrrPwXcXLXMo1KBZGlb7R5211i9x703UpZYNLsdO0bTCEhLebc
E5jIPDH8e3ehyTk3cpSsrdTxmeWQIiWjTFFZiI8YAGeK0ZtPmtGhlkaIQMNwMbEK4PUKK3o
dCuz4pjsrtDNbyK1xGIWAYA9AT/ADFVo9Gl1G8nsNJszN9lUYRs5CjlnBJ9e1c/K73udfPH
Ym0220+/v7+ys45LwPA8kUknyMhC5xg8V50TLHJGkgKhWyRXpi6GNM0iS/uJPLBidJXTJDZ
/ix2rE0jTNA1Twpd208EsGrwkzQ3pBMc0Y6rgdDU1Yydhwklc+gvhJqfh258HyxQSq0dtw5
fg5Psa574wapa2fg2eC3A3ahIEQL6dzXinhO+vtD8Sw27ebCl5iPa+VBz904NaXjbWdQ8Qa
tHYlGWGzkMakqRlunA9BQ3zJvqZKDU7M7bwZ4Z0TSvC9rqWtahEkd1IZCxGQmBwK8v8XalH
f+IJzayM9mkjLFzwVzwcVote+KNKsRFKzixVcrDIm5MH2Nc4Rc65q8UNpag3EzBRHEO/0rG
SsrG0YWbkyivLjnpSSkecfQ12njDwDceFbzT7H7Sbm9udqyRgY2ucEAfnipPGngOLwXptrD
qF8ravMizGFedqnsfp61z+00udShra5t/DfVhDZPaFuhJOD2rA8a3tpeeM1+0ljbxKFYKfW
sfQtRvdPtZ3s44QFGXkkPb29ayry6nv7s3Ezb5XPJAxXY6v7tROONJ87mdT4U1mHSvFkUNu
QljM+GeTrivo7TZdKlto5otoLjt1r5EMZikRsnsR+Fel+BtekutcFijP93cpJ4bA5B9K3oS
fwydjKvRv7yPeY7jTlvEV5vLjY4LEZqXWrSJtKNzYyo8yg7B349a4S51yT7TFaRaS8oaXy3
l3cKMfexW/CbSDSLlvt4juk+Zc5YH2NdcotO6Z5ybIFv2j8M6le6jPBHdWiBxbbhudfb3ri
zrGmazGJZbYwFjjLjHPpmub12OXV7s3tgHVi2JEXJXI7itWy0qOLw2wvdUQXCTK627H7wPH
B9aqLdzq5EldssT6cqKr2xJYj5wx/lVjUtN8u2t0tXaVWUFjjBB9K09As7aRtkkytJyTvPQ
A0t5dWst+8MFwsgTJ4bAxWjM7shtLfS76xaTUZxbXVsoVIkTiT61I+uadDaGytrRIJUyTJ/
FzwQBVbTtW0d4pldhGwbaxdfvelWZ20ZoTKfLLN0IHJouuoncs2XiN7e1STzWcISVjJ+7Ws
/jue4tQY4YxNtOPmxXE3E0AZFVSVbjir0Yt4l2xhGY9yPTvScU3dozdNPoQanqs13MJjgZO
SRWZDg3ayvwpOfarqSRw3Mm4JIG7g/KM1PHFDHAx3KsySDaCuQad7m6tHoY90Jop5VRjsYg
VYjggNsJZHL4ySO9XbpN8IlZAHclsHgE1eSzFpCLua3R4mjACnrkjmkxtnJ3ccMk0SeaqqB
w2Ohqnbi7e7Me5Xh5w2PSti5sY3vAzKDGeV2npVZ7SWAu5KJhTgr0JzWbNYvQq2ySxTtLAw
Zk+8QTha0/t7QWTOZjG4+6BWRCLmOCZULMPvuR3pbMS6mrb5hH5R3kEdfYUXY7dwuNb1ERC
WK7LKCcZFXotY1OSONJpFYsuRngGqT2XmXUdqTliwAUDGBnmtuW3SBzEyqhHQe3+NK4ny22
POvEVkwkN4qEhid3oDXOMeM5zmvUruKG7hmhKKVKlQx6A15fLG0U0sMgG5GIxXDioWfMjsh
PmiMWQq4ySBnt2r3j4UuurA2j585rZ4jMepAwen04rwZMM3TGK7Xwx4iudJ1G2mtw0bo4xh
sZU8GvJr0lONzqoz5WW9Xgnl1S5s7Z3xHKyrvPPBxzVIJfW5Kich8/Ng5zXWeLp7Wx8QPqc
Xyi/USpx8uf4hXF/b3eSX5Pmc/f9u1erh5pwVzkmmps0ra71Cd/JihDNnJOcfh9K37az1F1
BkWMD1J5rIsZpjHFHbWy+ZnLSMfvU8XHiHzGPnBFOSNuOK7lGxi03sdIsF5CykPGCOSKmX7
aEAS23AnORxXKWmr3sMuJpXlcn16e1XpvF15FMEWFQoYg96u6Ri6TNmfWlt5Ui1OOWG0B/e
FQMj3FczqPi6fUp2WZ2msomwhxtcqOg/wDr1Bq2pXGq6bPJNGFZCAGUcYrnbRHJIKCVR8xR
jjNZTlaWhtTpK12aWr3luxSCxGAw3O/f6VkDc8yI2BsBY+9ampXthKlssFpslQc88fpWfGV
SNg6HzN3LdiPSsG3JnRFWGR26spLDGema6rSdQltbdYEjDEDgk9KwtheMyKAABVyzLHkNyO
acVysiST0N06pfs5Plgc9jxTPt92v8Kt+NUWlfGMjP0pV3EYBOMVq5Mz5UakHiHULZwY1UY
/nWf4o1O51+yRp4I/Pt/mR1B3Ed1z6VGACOGBFPEKbfmcdazlFy3CMUndHn02HG4LyB0FRq
W8plPStW7t1h1aWBW+Ung/WqQ2wySAkHPUVwuNmzrWxU3fKMdqvW9xIksMsZG9Tkg9OKpMp
JLDpSxEBG7NjANZMZuy6jPesJpEUHGKKr2rKbZA6gFRjFFWpzKtEzUJIUj0qYBpHVY1LPnA
AGc0KvGSADSrJJDKskMhjcdCKdiUdTqUVzFdxQyh1fAAUnn7o/xqC+mgWzWF9zTKTuJPGOm
PrU16z/ANpefLJmRIkzvPPQVzF5c+dcyMDkZrZTtEytdmzYTO1wghVsfxY5qjdOhvnLnCMe
fpmmWkrrKuyTC56ZxUd8MTNn0xWcqjaQyR5oI4zbWUQfEhIlK8sPSqyz+XKWXrnP0qBGZch
T+tNGM+tZuV3cC59rkS/hugfnRgwA9K7+y8S2l3bqC5W4TJU7sFR3FebNKC4YjIHGPSpC4W
XcME+3aqjJxuKcVK1zqofEmo6Zq0r2UzTwzZDRscgg9jXp9st34jsLeK3vX07YuWjODk46Y
rx/Qb+G2md3jGSMFmGcc9a7+11HT5WjvU1dmcAhlzt+lb07WOWtHVcqBdN1ee6uLtJY2e0I
R1RvmbsK27OWCxtWBHlajMvlysoxlT1H5VkHxJbxXLm0KtIep9TWPfSa/eXbXKzIfMGeOq8
fzrZWRkoyfkd9JL4eufCNxo7SBZpQUJXk+3FeMtPf6Os2jNcSJCzgowHDDviux0ewaIKrzt
5YUyO/X5qseI9Mh1DQFnaFVWP5g6j5hSlDmXN1NIPl91nC6zcBBFCjNLdJgeY4/ecHIqxce
KL3UZpb+7VJLlYwNwGAD0z9a5m4EizHMpcHgN3IrdvksbXTo3Q/NJGBtC43eua543u3sddk
Taj4l1PWbeOzudpjQryPSum+GGu6VpHxKe81KCERsBDG7YCxYI+b9K86ldRGNi7B6U6JALG
aXbhgc5z1rCfvDaS0PXotXbxn8crzxBCgubPTT50MbfdKoMZ/HGa4/wCJ/iK48TeK/wC1Lg
BWkiG1V6KvYVv/AAZ1e10lPFE10F3Np5A9T14rzy7mXUtRmlkO1UjO0fSsIzXM4JbFyjJWk
9htjpGpajbSyWMDTLCu59vYf1pPLXyFZzgqcE/WtnwzrI0CK7kkiMjTQNGqqehI61m2H+kI
8TgYcd/Wummm5WY9LDZrhLqIWgtEZw22NwTk/l1r0HwbpLWBYtGTOwy5Hb0FYXhXQmW6W5n
UMVbKnqFFddDqQsbu4tsjC8hiOua9ShTfxz3OGtJt8qN7T5XkvbiV1YMnGQe/tU85uNsjCR
Ao4IPJPrWTFdxxWhnTmSUcetVYdQN4ixNE0cgf52zg4rpbOLldxNNs7mIXEat5cSncoQ4LV
g3cVzLrcUc92s77scDJX0FdbqtkS1s2n3QQhQrAc5FFhb2NvOJPKzKOPMbk/WpbNOblZHJp
t1DFE8++ElcliexrFW1u7uSVrSPesH326fjVzWdZv5mmg3+ZGoAXcKox3GoW2nSPBuDOvIU
8Yp3KimtSrPBdJC0+wsWPO3irtl/aUqJGlnJJIBwQuc/Wse31OR7kRXse4n+L3rbm1+fTTH
JYsYAOD6k4ouaNN6NDZmdr4+YTHsGQPU1ciilniPlkq/l+v86x7TUEvS5jUiTlnJ5J+lLDd
3X2mUtujhU4OG5AouLlsWrOIS2bozM8xk2iPkFalEgF0kssUkkZbBXpgngUWkvnebLbBpG2
lge+B61PCplt4pXlSNWwFUsOtHMI3PEU7WGnQxS6exnkRfLlzwg+nrXMf2leGRZJGZgBypq
1rGoX8VjDFdBpI1cjc1Z1pdJMoU5c5AyakLaXsaVjcWsmTKh+UblOepqtJN9oFypRkR8MGI
IBHpWd9peK8lRmKYk429ABW1HqyXOlPYwqsjxMZGcjkDFSxuNtjMvJ3ghj+xARxunz9zn3q
pDGWQTxI22McjPFVxP50hR3wvAwT3qW6kktolUsAh/unGaC0naxbgmZtSS4dCobhcDkmtWS
2dY/NMhlaUcc8isDT7s5yX3uOg9c0651+5s1aCSEgscA45FJsTi76FkNtUxY6nJb0ri/ENn
5bi5jXGSVfHrXWyX8T2G5t0ZI3YC9fqawtSeC+VghbaF+7jvWVRc0WjSF0zkFbapXGfetTR
NQhsNXt7q4h8+NWG6Psw71lMuyQheRniprYB5yCwXjvXkzV1ys646ant/jzxJ4c13wlZ6fb
WLJdBA8ZVNuDXmGniMxOjklwOuKvaDPHd69Z2OoTsbd22rIOSK173QjpWo3Nq0qLtJx8uMg
9DRhYKHu3FWm3rYyrS+ktm3RkCMdM1LLq7JsYvx/u9ayLtJ7Zx1WP+H0JqFr37PGEdN5bla
9X2ttHoZ8qepcOqEztJKFAcYxUourVbT/AFibxzjFYjXtqy7Hh+bP3s1Yhjs54pJN5Bj7Hv
8ASs3V8x2RJHeOxYMzFCc8dDUU148cgKZZQOTipNkSoXaJjGVzwfu0yBYkuB5pJjI5I5pOT
ezHokR/2jbMpZywbrgVCdQUo4Xd1zg1oyWdubfMtsVDNhXAxx71X+xQKThS4zjIWpam+oro
rpqWItnPNWba6KMXRiMU9oLZR/x7AgDoagVo1fiJVXrileS3ZWhdfUSzAkkE9acmoMp+V+B
xk1lvIHkIKrjtimhvlxtwevFDqWEoo2E1F84I4J61ZF8gXaWyxI/CufWRmbDcU6RnXJH86F
VY+RE+shDeR3UYGGABx6isgsC7E85q3LKxtfLde/BqiPlfNYSd3coc6/u1I+6eKhIwKlDZw
DSEDkis3sDLFtkxElu9FJag+T+NFaIgATjmnbMgMelIeg9hU0Kh8IfXNM0NDWLnNqNwJkfB
J9MAAA1gMNoB7V0GvRbbt15wgAx26dqyJ4hDCu0ttcZII6VLTFoPtyWngXZ3HTvVjUkDzv8
AMBgZqvZNOJojGpxuFS31tN5jPtz2680rXIKEe3zgrHap6n0pWQK52tkA8GlSEtwx59AaV4
SikjkD3pWGNd1ZEwgUqMH3qNe2O9IRkdeaTDZz29qnUC9buULBsfNgVZL+TKJBJwOgrMaY7
QAf0qIucjJJxWinZWA6GN3cswfY2M5HUVctdQe2ZhvZh2LN0rCs7sklHG70yeatPcrAzqYy
SB0IreMrITibZ1l4ANtwzF+vOB9KtLrksOkS2zhpEcEghsgZrlzNG1mj+ZuuC3KAcKPXNTC
cSQlWI3sPu9vrWkancXs1uUmET3eHcqnlkjauTnH+NPvmkeK1XcHC9AOfwqtdIVJfHtULTF
rZFJ5Via5JP3mMmv2me6JuJRLIQCzD6dKiDH7OyBuCRxmmOSwyTk00cLis+oFq2vLu1inS3
mMazLsfH8Q9KgRj1JrUVLL/AIRyVy3+k7xge1ZAGaGkndDuy5FMDMCwJFWI2JdYoB87+/Sq
UIAySelbOlIAj3ZUlidq4HQV0UlzOzB2sdhpep2+n2CWiKWwPvH+I96q3F+91KZcKGU4GOK
ypnmbbuHlqOAoHWnJIkSjccnPQ16Klyqxz+zV7nSJqi7E8sruAzn0qq2qAliHYHOSawjcsq
bQNrHrUBZmYnO2k6g/Zo62HVpHBjHKt0detXGupLON/wC838XXI+lchDcJbhUViZSck9qWe
8nwpV2weee9T7Ul0UbU+rNcBh5Oxscn1NNXxAyWyRkA7D0HWsJr0Mv71RxwSOtVhLGnLAjn
jij2o/Yo3rq+jkdLiAIHyCeOlQyXEk0hjD7gTuJK8A+1YzXitINnGB0pn2plf5GyKXtUWqa
RqpIbeeQchT3BxU6zxTb5JJ89znqfY1hPMZTlmIoEhdsK2O1S6lyuQ6yy1GKC0wkuxyCnB6
5qG71f7BbwgCOSUtnPpXNsxjbKNnFV5UlnfMjE96n2rS0F7NX1Okm8Sfatqy5xjOO2aktNd
iRgskYVVcNuTtXLiEKAASc1KkaqnJ5Paq55dRuEbWR0MuoxSI8kPV5scjJNW7J5LDTNQaQh
JJdykZ5FYen30llcF40jdtuAGGQD6/WoZrue4dpZT3yy44PrVqRPL0Im1EYUJ1A6+lD6gks
0e+Q7VGPah4oTuDNgEZOB0qtPYFlD28qyo3THb61jKU+hpZFuK8j+07kYgdiK0/t2y3aSR/
NlcccVz8FrNC484YHY1eeMx2/ms4IB7HvTjJ21E43JJL+/+zMjFdnQn1qL+1XVgAFYY5IFZ
tzPK4KRkEH0NVkhu2+UISo5J9KylUlshpIm1BYvPzG4YHkEVQR9kocc4OakMb/eK4qDpXLL
VjN3TrkSOIBhCzBlfujDnIr1HUb631bwrp+shALnHkzFvUV4vbSFJlYnuDx9a64rL9kayka
RBOn2hU3cA8/rxms7PmTRTV42LmoGK7QbjlV4wOMVhXGkpJMoFyWXsccj2qGIP9xmfHcA1f
s54I5tsuTgfezzXoKSm7SRiouKshlto1rHM6SMSev1qC60xYpGKllU9Aa0GusSGZBuQHGSO
oqJLiNgWm3Op4HPNackHsCbRWjEn9mT26LuaXCjnt7VFDbmCQLcIy7ema0ZWhUIExjGfcVX
a4gk/wBZ8wHfvS5EmPVmkGlvYkthLGsYIOCa1TpUcakG4VV2/h+FcvbyMWyoJQHgelbX2ky
QogfHHU1asZyT0sV7nT/LBliuUOBx82DWHMhVjuKn6VpSMyOVBLDvmsu98wOwKlVPQ+tZVL
GsLlOThsikMp/hNRhT6k0u32xXI99DQcHkzkH9KUySt1/lTeRgKaDuXGCTmkMHeQoFK5FQP
ndyuKl3NgjFQtnd3NACUuTSjOOlDVGoFm2/1P40VDEfkPJ60VpcViRulSWzbZ1Ymmf4Uqn9
6uO5xTGdFfFvNkwN33AfyrAkeRWYhcqDjBFb91NGsjQSFdy4Y4PJ4rNnRtpeORTuOdp7Vql
dGdyvbThLiJtgBDDJFXdU+aVpIDmPHJ75qnbwtLcoduRuGQK17pB5xVEGwdQaIxlbUGc+jF
EJiJXnuM5NC5J2NEWHXIPWtv7AckqisuMgtxk0wWXlAb0AOOmaPZjUlYwyi5JCYP1pwCqRw
DWzPZL5OFjG5fmP0qp9mVYw4wV65B5FZ8jQXXQztiZz1/CnoY9hDJ83bipWQ+Z5gJwe2Kjc
Nvy3QjjmpfYOosYU5XcikAt8xxnFWjOOAG+ue9ZjS4JUAH1zShwzqXJPampNFWLskkjoXXj
twKijPTdmrGny8kcnsfapLmAqu/A2Z61uleNxXKl+6xosI5Y8kelUAoA3dqnvwDdlk+6QMU
8J52nxog/eBzn6VyvVklZiCMCk7Z9Kn8j7ON8pAPYetSSW+1VUDljkj0pcrArj7jDvTV61f
uVtYZyHjz8o4BqgOtDT6gSL0+tb9sQlku1ipA5+tYUCl51UetdBsXyCpHJ6Cuij3B6i/aWO
FkIUjncO9M+0AueRnsT3qAIpx7UkkcWV2N061tK72FYdczCQjGQe/NKk7Ko2sCo45qSOxSR
slxjr61DNZrGu7dwTxUuErXHoOa4ZjyM1bVSbf5jnJ556VnsNkYPLH2qSFxISCCvfIqbgWP
IVIWcncc/jVWSOWVsqvFXDHIyiTzQVHTjmr1pamSLzN4Jztwp71VroVzDMbxfMRjj0qL5yw
OMLWxPaPLOGKlFA6nvVaWGNSU6r/CQKjlaGncpFj5ewk5+lREOMbD3zzVkfu87lyfSlmVPs
4dT8xpWAr/MzHLgVNFL5fWRTxjFQqyhQJQMH+LvSssYPyvx7ipegFyPy5OsoU1LHFAhAMg4
61Wh8vksmSBxmgyheoB3VvcC1lFUspB5/hOaN0TSM2QuAODUEjtFAPlAz6VIL1iY0SBX7Zx
zT57ANkmj3MGzlqgWUrhVcJn0qS4jCziQJt45B7VAYwJmZ1PPB44pNvoAXV6HSOMyFtnaoi
0hKv5nyA7sVIlmwZ2SNT746UswKIIyF+tZvm3ZSRCJojOzhQFPoKvQXZiViFLK3GKz9p8pC
q5Bzg/TrU0DebHlRtOfzpRk7g0WoPJmd02AZHAxnmse6hMUjIVww9a6OBJ4nUrGxdhgADpU
WqW4mtBNImZ4zhm9R71dSLlG6Iuc3HjcoPrzXcwQx3Wipepc5urcbnRs5ZOgx9BXCv94gV1
3g3V2hvkspokljkO3c/G0f4VwSva6NIvWxWuImSeQo2Fc7qqrhnbOSR1OevtW9rdkLTUAlw
pjR/mQA5BBPT8KcmjGZDLHFmJfmwhya6aTM20nYxWdpNqyPhR0Udh71MIkG2VRxuwcdqbcM
YHRYogY2JDjqTVmNg1syRrlW+8pFdcWK4wWTyTMFbOe+OtSNpEkETNIAEHoc5p/mrGnLOGA
45qrcXwEZ8vJ9s81TasNXI12QyDYjsjdQTitCIxqwSOMsPc8is2OYSsmCfc+lSSuYp/MRy2
P4ucVCYNXLU13BFAymNvMz19ayJnedQp+5nOBWgkKzQFkTLE5qEQiPO/jBqZXY1oU/s6BGd
WOAcAYqJoweCyr+FaEixh22fKncGmgR+WTt5rNxRVyh5Kk/6wUSWrKDtkDYHWrHlFmwVUg1
WcxoihG+bnPNZNDICWHUUxmKtkH9KlYl++TTSAFwyn61AyPcW5JprAkYHWnqu77pFNcFTSu
IkRSARjvRTYwSpOT1opiuSnhaZkecn1H86TJJGelIf9Yp9GFWUbuqHdqUzOuxyFGVHBGKqw
gKC5G7HQ//AFqsapK6ah5ci7f3SkL7djTIZigcBsAL+dVFkMt2hR51JIC5zketbEyQRR71T
eZhyDWXY3MYdd8fCnoe9W7q/hEyZQEKMYrpUkQ0PC48lYwdo/vdqebWYyec7ZA6KfSs1tcV
JBtVTt9aZ/bl3IGEduWHU9eKbnHuTyssSxt5bLETgnlj1+lQXEMMVvuwSrcc1G97dSRlTbi
LuGbjNQXEszwxiQqygZ+U5OajmuXYibyVPzPgdhVS6eJl2I2SKtx2UNyfnMie56UjaQoY+V
co5qGpNWSK6mOUJ54pATgoDwavNavGpDxNnPWkSJf+eR4rBwfUq5FbiWOQbVJz6VqMkzRKj
A4amxhgvygj6VZtS8t7HH1IycGuiMUiWY+oL5cUUZ+8M5qG2Lp8wcBfU9DVzXU26s4IwQBx
VKGQbdjgFK5pPUQXPnPMDKBjsR0q3OxNxD/tNVc3QA2xpnB4FaFhaHVtX0+zgJ82R8NgfdF
XDUCjf/NdbR1GBRZqrXWHHHvU2qxpDrVzChysLlc+uOKitiFukcj7x9e1QtJDWquaeUjkIR
Bz7VY8wKnI/OkM6KRiFSfUmnvcLLFuMaqVGOBXe3YRXVxIdvK59KT7IjuVXqO5NMNyicrGM
+p6U2O7j80mUEDp8tYufdAOQpaOYxIWdiOQ3T8KuSMJ9nyk8YqBYbHa9w0ju+PlAGBS2lwm
7Y5wpNVFt7g9S1bxRRufMUk9smta3fTYELzWysBx1rnfNdL1oWkDA/dPqKsxgNa3ELyMWMO
5M96tNLZEON+p0UEej3MoVFKlh83HGPataz0zwzZyrueUhuSAxwa42yu0tdPiLgkgFT+ddH
bXemS2REsbNno/92t1JdjGcelzbubbwzdKEWVkC9Pm5rnrrR9IMF0YdTyQcoOODWTJeo2oy
W0CMUU/eP8AhTNUsYzGjxy7JJM5Cn07mpk7rYUYNPcqPpbbtwnBB6kmo5dLkCIolzn0qs8c
toyMbhmV89TxUvnM8O4MPz6VgnG2q1OlcxVvbOS2jCkqf5iqP2mQ7Q/zEcAmpruYs33sk+9
U+/HWuSbV9CtWWvOC5RQGOcbs0fPjLc4p8NrvG7HI7VZjhjkbDoG20JNjuIry3GxTggDGak
g3W84Z+ApOO9D24VSI3K1HDctCf3pH3hg4rW9hM0ZLO4Z03KzeaMqfWmiaGK1ki8vkHPzHG
T+NaFn4gIQgxKX6BvQV0lnc2N/Z+beW8bMq7eVBrSMuqMXNrc5SzNm13HHqLCJPvkpzkenF
R6wNOuNWMlvgwADao4roraxhhJuGsUlLPthUKOoHX6CsnU/s9pcRW8ESPNKxaSVV4H+yKbl
paw4y1Mo+S7QokYKYIGTgDP8AOpYbFoFMrFFjU8LjNWV0h5JxHPhS6l1Yfwmq8TrNp5QlhL
G2GUdCKhttlt9jTtruykhZYpdsoOfmP3jWdcXYt43WXLxn723BGeuKoXKGxv0Qry4+9nrVA
zO1zhsYDZwBxmplPSzCMeqHXaq7tLChCHscVUjdkdZFO0ryD6Vr3YDW0QjACjOcdazJ4Gi5
521hKNyludbd3ra1o0G/iexTzFOeZEPX8al0/WM2IsU4aQYLE9OelZXhuNtRkGnxuFlyShP
8XHSql7bz6Tqz28ikNEccnr9KmnLldipxTVzVdIo5p4JWKyxDcPYVFcXka6XE2/ZIs5Bxxl
R2pizGXdcSgEyLscn0NZv2aaSR4o/mVGyM11uTsZpLqPN9LPPKcfJINoHoTUCSbonV/vjoO
9Q+YUMiYydwOR7U/cZZkdB85GGHrWd29GVY0I7l5LGK0jRVZW3M44LD0rqraNr/AMuCWJIb
OLg5XGSf51z0NvBbzpPkkLjcnXFR6tfvPKPs0siBhiRVbg4rVSaRLVyTU9lnqDw284iJPyi
Ppj1zUNhcpJI6TAs4Hc1lMDIzFWYog79qQs6uHUlTisefW5SWhtmFk8S28Ug/cu3A9QaZqC
iDU5IYzhXGVA7Vnm8lF3DIxOYvu+1MaaSSUO5zIDnd6mhyQ7Gx9m/cKJl2OuOhrCuoUglKi
fec5wO1a93f5Xew3sQM8VhTlXbcoIz2NTN3Cw5GO0c5p8jMAB1BqCPg8VPuyoXFZplCLwAK
RhzmnKwVgCMj0pOueMe1ACIRtPPeik2DPWincCRRkYpjffA96AxPsKa5O8c1bEaupv5moNI
7cbEXI+lVy0ewfvyf9nb1/GptXdDPGseclAW+uKzPmDhhSuJmvbCGSZGLtsDA4HFW7pLXz2
CJK5I7sB/Ksa3YiaPcMjNW7iYpcbueOCPWtFJCJAY0Q+ZHEB67cmqzmKTJLEE+5xVd5Wclu
xqLBockUi41yI2ARzwOmcinDUJCcsEYem3H8qoUgVieKnnYWL41MgFfJjHoTk4pP7QnGWVw
me6iqDLz0oAIPtRzMLGlLqt7JbhPtBx7cVCJpXGJJGYD1NVlXAGRU6jcOKqN29QsWYzwACa
t6Qzf2whbpkDNGm6fNf3KwQIzM3TArcvdLtdHs5TNKEu4Mb17jNXK61uRKS2RyevSLNrE8g
43twPpVGCIODuJAHXFF3IJ7kyKd3vT7WQRljsLMRyO2K5nrIfQszWXkbGhZZEcckdq6rwNq
um6frwudSSOGO0t5SkmOWcj5c1gaLZya1qC2nnCGPu390VNf2UTXmy2ddjuIIx3YA43Grb5
dgtfQxJ5mubqad/vSsWJ+tWTEBqFtD14A496n1vSv7F8Q3OkGdZ3t2Cs69CcA4qoJQmopMc
/KRxmpjq7sa0VjoZbQK3MZz+NRSJEp2yBlyOo7V0Vpqlvd7UfzFbHXgn8jSXEcUbMV1aJgf
4ZYsY9q9Tk5tUZczvY5WS2hbkSsR7CoBbwFsNv9yK25pFY4UWzn1Q1QnaMNtbYjH3rmlFJl
omhtLHaPJLyt02lgKheCAOd9s6Eej1X3BG/1q/8B4qyLzam1XVWHcjNPQY2K0hmukZFkUjo
c5p97OttdRxJ83l9Sag+2tHJ5nmZY9CD0qpISTneSTyc1LaWwdTWsr2yi3PcoZD1VMYH1pk
+sPLdCSGMRxhceWOn1rIwWG3dj8KQBlkIDce1R7WQuVNlqfUbiW889E2NjB2jFFzdGQKyEr
IOpqErjO4EEjjNQSKNok3EHpgVLk+5dhPPkCNFIdwbnB7H2qLcVGO1Ssqqdu7cOxxTHQAZ7
1m2wsiMtnr1pV9aBj0p64Azxn0qFYNCxBMwYgnAp5YLNktx3xVPc2eOM1IAw+5nJ7itE2Gh
daVR9xiR70xkWXCkZBpkaF8eYh4HUNSxShJyvHtmtFruGhT/AHsMpCkjB71rWWozRnAkP51
XmRWBcp8zd6qhGVzjvStyMTsdxb608doxcjc4xubnaPYVctdPt4oRPdyDfKCIweSo9TXAi5
cFR1CDuauDV71rcxI+xSOT3/OtfaIz5Oxp6hrLJqQgtB+7VdrHHVu5qCN4oGlvPLGSoXk8A
1i5kLBmJJHcd6t+WkkG0s/rt65qVJu4+Wwt0zz22ZZB5ituUtVBl8xiAp3KOlSyRFM7g4B9
arnMbjD8Doayne5aLttiWxeMnY3qaRGEtsVf5h/CajgKkHLkHvVi3j3TBAc7uAvc1cVdA9C
pbSyadeLLyOe3pWtqdyuoW6SswMyqNrnq6+h9xUeoabLbwsbhdhHIXOTVfRpIJrtLK9k8qG
X5d4/gPauepF03zPY0h73u9xIXkKtE5wpGKlim8hirfeIxmob1WsbyS2f5jG20N2YdiKi3o
/r+NbwmmiLWbRHdFVnyo4PUDvV+1W3Hlyhgrqc/WqWAx+ZTSfuUJ3Lj/gVDeoFt5CLl2RgA
3OM0x5o8Z28jr71VzESSuQPY0OzMoA6VLkJIkaSPyG2cFjzTTsMPzdc5FViw707JwCTwKgZ
d5kUE/KPQUnmhAVAGD7VXEuBwTUZZi3tRcZPLJkcmqzjcRg9aCWz0yKACDUt3Acq4Ueo5pd
3PSkB5OTSgAHrmkABiDmlBzQR0GKUD0oAUYx0ooHSigBi/dpj/AHqeTnFRt96rA071SZI3K
8EBf0qmSoJGKtapOXvbcABVECjHv61nO53mlcC9BzNFnA+apL4r9pcE9utQQsxlhLA/e6kU
7UiRcMQeKbZKKgOFOGzTs5OKiVvlqRTg5oRQ5z830poJHSgnJzS5G3GPm9aAAc9aUKM0zti
nFsbcUwJQoI5qaNR0qFSWxk1YU4fI7GtoK7A7XwhrunaJqXnzgfInBbpmsHXvEVvfaNPaRx
g3VzeNPNKeTt/hGawbuRt7AEiqUgICsejDINTOV9DLlSdxoGO9WLdwhYnHK4qsDinoOMnpW
CKSOv8AB95a2mqAOo37H257ttIFUtGcDxQlzdoWjtA8zKPYE/zxWVbmOS5jjjO3I5PTmmwX
c1oL1I3w8qGMk8kgnmipFtXuaQfK7mzPaGbwxJ4jncNdX16yqCeRxkn9a55jvmBPXNW4b64
lsLfTesSuSi+hNJfiI36+VEIgqqpX6d6aeyJNAq6FXVsMOhq2uoCZQt1Ern+8vBNUGJ2Ajp
T7Y2Ttm4mdG7BV4rucrbCaRK0Vs7FhDOF9TyBUojBiBa3jfH8RBBH4VI13BGuxbtfbchqpL
fJ081WHquRVNwSvckrXCwh8AlT3FRrtAO05qz51nIcyl2/3U/8Ar1KiaOy/M11u9Aqj+tYu
z2KuZ+8AEcZphkBIz2q9OunNHtitZi/q7j+gql5GWwBt+vNZtWGncY8p7E+lNzI/AHP0pS5
U7WXBH61Oi2j25dpWWT+7U3uAp+1thzCTtHfoKg8l2fqq5PTNPMgQ/JI5X61LBqMtvnbHFI
v92RAaLdxXGNazIMlQR6g5oCAqAyPuPoM1O+rmQfPZwAdcICv9aqvdqW3KjL/wKlZBe5OLK
N1yJCp9xTH05wMrLG341B9ocfMCfzpwvpgpAI59qNAsI9tcRgFo/wAjxUfnMvy9KsLql4AF
LKwHQMoqCe5knJLBAfZcVLfYSGrLION1SLMwccD8qh3HHJpd7n+PFTdgy608zMWaPOfao3n
cA/u+T7VB583/AD0b86X7TOP+WrU+ZiAvJ/zzPPtUySMvLx8VEbq4I/1rfnUovrrZtM7Ee/
NNDuXrcQPgmL9a3EigaFRBhGHUgZzXNx6lMhzhTj/ZFbdl4hskKmeyywOcrx+lbxktiXcfc
2ssQxIvDdMisG4tJFOQAfausvte0W7tRtidJB0DGsGV7a4IZJlRx0BaiTTBXtqZCYDESIRj
0q1a36Wj/KhZuzd6fJb3DZYiN/cNULKU4kt3PuDms72NE7lx757mMksgJ6k9axpl2ucHgHq
KtmSFUIaDGe5FV5I1zuTofSlKV9xJHonh3wvB458ONNDcrBqenofMdiOR2B+tcPeW8mm3jW
l3C6Mvc96q2moXenzF7G4kgc9SrYz9fWptS1W+1a4E9/N5jjpgYFcVOnUpyevus6ak4TSfV
CoI3XcDiopYA0mMge9VgWHQ4pdrl8h67Gc6EIKMVz09KXzOMZJFDHJ7cVHtqWMccNzSryoz
QF+XrRtYclSKkB3ApAeaTvTzHgZ3igBpPNAPNBiOfvLSmNh6UALQFOeaQllpeScGgB5OeRS
KTmkVjgqKfg4oAbnHFFOUEDGaKAImI3DB4pGx2pAMmhhgZqwL2qn/AE+3LNkm3THHbms9/w
DWVb1Y/wCnWp/6d1FU3PepZLNfSj9onjiKbmB+6DjNXNQ0syXTBSVOOjViWMjpdwshKkMOR
W1eanIborOAV/vDqKuNnoxXsZr6XdRj5VD+uKpurxttdSh9DXSxXkcmxJVDcZDqwGKmlt7W
5AXz429nxn8+1PlQuZnKKc80hJzW/JoBZc206sT/AA5/rWVNaTwMUlgdXHtmhxZSkmV8jAp
wK4z1xTWUg4binKBj1qUO6JFORwOKmj3VGoAWpolZm2qM/St4bjGSW8jSF+CMc1UmdXtLdA
BujBU1eu/NRRwyNjp0rKORjJyazq7kMQD1FWSMW8ZAqtuq8i79PyOSp5qI66AVYyyOXAOV9
O1PjUSytKeq/wAP94UESxLuC/K1NT5dxFS/MpE9g6rqSHGAWwPapNSwupvjjmqCkhtwODnN
XLgq8sLM2WYDNQlaRSfu2e5pRxPIg4JGB0p6adJLIoXIY9qnhfYiKTtBHUVL5kQVmjYNN1U
OcZHtXotK2pm/Ih/s5422zrIAe4XNI2kQyZMc7Z6YIqWPVr5FJMSsuMbSDk0k2o+fHn7OIz
3PGazcYk6szJtLuIzgspHrmquZoTjHQ9alkupGY/vDiomkLghmzWLsikiQXZA/1YqJ5SxLA
kGozweKQnFTcsGYtjccmimj71OqSWwPSkB4oJ7UgGaRIp+7TcZpx+7SA4oKug56UbSe+KeO
e1DDAzQMZg0lO3UhI70AJRhffP6UUhODQK6EyQ3PSncYGDnik+9xRnHFAkLTx0qMHJqReOe
tBQhNJux2NAGTmg8GgYjOxGMGlDMBnJFIOuKBQS0L5hPrR9olQ/KzD2zSUhXNO4rMl+1TYH
OaaszL93j2qPacigqRmgeo6QrgOWBJPQU8SRYOU5+tV27U5T39KB3LC7HOBGPc5qNV3Z520
imNmAdT65FX1sFmjBikBz/tUagU/LPY5pGUKeDmp5LC7iP3Dg+hqJoZVxwwx3xRZgNUHrnF
PHXk4oWOQj5ZB9DxTvKuMZGD9KYCqpO45GPelMAHJ5poW6UENE2PXFOENy38B/EUJDAhcjc
hpw8vOB1pHikO3PGPWmmEhj3IpWAV9uKjXk1IsZYYxil+zyL1XrQBD91uOKlBywLEn6Uvl4
B3ClVY8e31pAKNuKKUCD1NFOzAq9xTW+9j1qQYJHBpjghsjtzVgW9VH+m2wx/y7LWdJ1xWn
rEiSapCUBUfZ0+X0qgI2kmCBck1DIY61OLqEf7Yq3f8XD+wqpArLexq3DK4BFW9RH+kt6HI
pCM9XJUbuaeDxxTVUZxjinDuKLjuTw3dxAcwymNvUVpQ+Ir2PiYJKPcc1inrTsVSkxNJnVL
rNldIPMtwGHqoNQtPoDtieBwT3UY/lXOR7QSSSPpT8Rnozk1opvdgoI6VINJ+/aPbyLjO2U
tmmwXulJc7pNP6cDy3ODWDESDxVlCoYFjj0963jJb2BR7lrWpI7i48+BCqMo+WsWWHIDBGR
iP4jWncvtiQoeSMZNZcryOBvYmsquuoyvWzZxrJo8g/iHNZGBWlbK32YAHhhzis6e4DJdgg
wfmxjoaZaTWsPmm5tzMSuI+cBT6mlMLLDIpPQ5qtsLOwQZx6VMkFxnUnjHNWpE+a1Yt1XNV
9uGANaN+kaxWxhbKqOtZuVpJGsI8ybLMkr+VgZbjriq0khYkuvPABpVm2ocnt0qs07E9a7J
yTM7DxdSRsTG7D2zxSNcM4O9VJ9ahYl+oNIfc4/CsdQsiaMwvkOrA+qnpUUihXIU5HrWpDY
QyQAqyufVTzTLqwCqGgJcY5BxkUOLtcVzMDDFITmneTNu2+Uwx14ppRhkk4x7VmO4DrQTnp
SYbuuD6Ud8UCCinADJ+lGBQAmDRtNLk5x2pc0AgpCCacBk46/SlZSvVSB7imO9tCKinMADx
TaQ7BRRRQFhlKCMc0lFBI7IqTtUQHrUgPynmgeoLSHrQDikJ70AgoPSm5NJmgGwooooC45W
PUGmsWNJiloC43Bo5HNOoNANBuyKliWSU4VWx7VDwKkjmKDGTiqTBMu7NqfMWA9WNWYBah8
yS5X0U4P61m/u5P4iD9ad9mcjaHB9sVadhmrIbILvBdgf7xFQGSLbthUA1nmIJ95sH3pDIF
Y4HFFwL32qaMAM2ce9I1/cb96gVS81WPzA1IJEUHb196kZZNz5mSyYY0wybVPydai80H1/C
kyfWgBfOf8aXzpCfugcdacoyoNRvnOBxSYDxLuGGpGUnO2odjE9acqsD96kgJAjeg/KigBs
dTRVAJ/Fx0xTJc46VJlegprkbatgWdZ3/2hbjjP2ZDx6VSj3CUEnBzwa0tUizqMTK2P9GQ/
nVArNuI2Ake1ZtO5DNuztbDUL6ESTNbTZA3HBUmpNW0O6iv3jUq+OQV5BFZVrgzxM4AYEcZ
q5qVzJBcOwkkV8cYNXbuL0MtrW4jYBojk1NFZyPwUCn1JpiXd5cEb7pto7E1FJmST5nIx0O
aVkPcnNm6SZLx4+uc0544/LLNIFA7AdaqZnj+bO5RSpKZFwVOe5FIQoaAjZubOepFPMcKy8
SFRTSFDgoxcdzt6U9IhPLiV2C+wpoCwqWhx+8Zj7VKLeBFBLZHXJqjKZYZCinCjpViA7ow0
xzH3PpW8Wm+WwExCeXtVgy9RntVKWNpflEi8dABWuI7Z1DRqPmGDg1UdY4ZvLWIscZDHpWl
SmrAY7xspw3BrRsw4tFfGV3YqreDE/3cZHarOmSYWaLqG5rlp6TGh00oXeCMgiq+nywR3gN
wWERBBKdRU8sTmX7Ofl7kmqO1TPj+HOOKJ6h1FfYZW8ttyk8E1es1e7iFv0CfNmqHy/aGCc
qKuabLtulQH5W6+9YTRtTfvWGuDGGwM/Wq6lTyfyFW7g4laPtmqyRr5qg/dLgEfjXR6mctL
2Hb06A8ZppTklTmvruy0bRLXQ4nXSbXZFAGx5SnOFye1YXg7xH4Y8Yz3kVhoCWxtApYzQp8
2SRxge1b+y7s8tZhe7UNEfN2n3y2bsJrYTRnqM8g+1XpJ7G6kLQgQkjoy17H48sbO3+Jng1
IrSFI5ZSGVYwA3Pcd67vxDLpXh7w7d6zLpFvPHaruMaxKC3OOOKSpXbXYHjfhtHc+bIkjij
3MuUYffAyKb/ZyzMAIUkLHAU19E+Dtc0rxfocmo22jpaxpKYtjoh5H0Fc1aWdgPjtd24sIV
C2IlXC9G9cdKbprdAsZK7TVrHi9zoAjJjEMkbj+IKcYrLk0u4UEwhpSOxUqf1r6h8aeKdP8
GabbX1zpf2tZ5PLCoFGOM9619GuLDWdEs9VSxjiS6jEqoyAlQfWj2EXojP681FT5dGfHpgn
BKtC4I6jaeKPJl/55P/3ya+l/AT6fqN94hK6dDE0N60ZYgMWHXv0rU1nxHoWia3b6Tc20Bn
uFBXhR1OB2qVQTV7mjxr5uTlufKbRShSTE4HclTgVEwxx6Gvr7xNpttc+E9TiSGKMyW7jcE
HHFfL02gGJhH9rQsPVTioqUuW1jfDYn2yu1Y6H4RRxy/ESFJY1kUwucMAR0FemfGOyiXwVA
ba0Xf9qXIjj5xg56CuH+FekT2vj63nMkbJ5L/dPPQV7V4u1ybw9oX9oQ6YdQPmBDEGAwD3r
WlH3Hc4cTNrFLlVz5K+xXn/PpP/37b/CoxDKZDEsTs46qFOR+FfYOgXo1nQLPUprBLSSdNx
iwG2fjXD+CNNEXxI8X3MtsmDMBGxAOBnt6VPsNtTdY5e9eO3mfPf2C9xn7HP8A9+2/woNhe
hdxs5wPUxN/hX09408Xy+FJLNINEOoC53ElW2+XggeldLMgudGlPlKjSwE4xnGVpqgtU2ZP
HyilJx0Z8cx2N3Mm+G2mlXplIyw/SpBpuo4/5B9z/wB+W/wr1jwhqvjXQtKfSNJ8Nw6jDHK
z+YSc5Jrs9G8Q+PbzWLW31LwlDaWUj4llGcoPWpVFPVnTUxMot2St6nznJYX8MZklsp0QdW
eIgD8TT00zUZVDx2Fy6sMhlhYg/pX098S0hHw21fzFyvlgnbwfvCtTwfsbwTo5jXCm2jxke
1N0Fe1zn/tD3Obl623Pk/8AsjVf+gZd/wDflv8ACoLi0urQr9qtpYN33fMQrn6Zr6P8MfEC
58QeN7zw9LpsUMduJNsqsSW2tjpWV8ckjHhvTZfJQsLkjcRyBtpOklFyTNY4yftFTlG1z59
IJ7U3HvVj7QVH+qjb0G2rsGp2qpsuNMt5B/eAINc9rnptmX2IoVSR0xW4LzSZOPshjPbAzT
XuUUhoYcAdKfKQY2wkZApNp9K05rnzxmQRhuxxg1W8sFid6kemaVi0QCFzyBkUqQsxxtP5V
Ltxn5senNJuwOSaYxxtmAHaljtog37wk8+lRtKWIAz+NDkFQTuUjr3BpiNmG10sqCzlTVpW
sYc7GeQD1Fc2EGM+ZnPbB4pwzGp/e8nsKrmFYv3ckM7FliI571V2wbfmQjPqKRGQnDE/Wpg
iyYwc0knJjGQwo2WCihokJOeoqx5DKN+4BPQ1AGiDBCTnuegosMi2jOFHFMP3jxzVoiHBCO
Kq4CtneSM0gDeRxTSWJzmlIYgtjio1fJIxUsBwLAk5pVznnk0mQO+aVWz0XmkBOCwHFFHly
dnGKKdgIR978KR/u0m4E8Gg5C57VpcRvXisLu33x7l+yxscdcVKkFoyGRUZQ4yDuwfyqO+e
QPa/dKC1TJY4qhNfxklUzjbjcp6VSaEyyr24voVWX5S4B3jpT9XtraW7JWQN6hDVKzWKa8h
dZC3zgnd9aualGi3MgwxI4+Wp3EZYhCw7o84HXikVlxueNuKl3PEvzKXHXFSpLbyEiaMKB6
Zo0DUYSsq7VwAegp4thDgFQT6g9KWWe3Uj7NFnjk1Bc3MrhW3MB0xninddQsBilJP7kkDuz
YprI7IP3qxkdhUQeRmA398cmpVk8ttqov8ASpVuoWFSOVVDLMkmTzuNWwLiTEZSOND1bsaq
oXebLAYHTFWVVpCeTsB5Gelbx8gLcVwkKGFirDHUDGKzJLh4J3U5dM5ANaMMUfllgAT9ay9
QjInDhCFxzxV1W3ACGaYyvvAAA6UloxjulG7BNRk8ng/lTYyvmrngZrjvqDNa8fF95kmQSu
OKzZcJcgjJXIJxVm/nSRodpzhapucEZpyGhzODOzKMA1Z06MG56kY6VTdl3Lk4xVqxkC3Ks
x/d55NQg80ad1Z/OoDjJ746UxLUJMuSG+YZ/OtKZUeMGI5zVOSORJlODjcDz9a7rRZLelj6
wOP+EcYDobX/ANkryT4Gqgv9bGSH2xkg9uTXriNnw/yD/wAev/sleW/BmOBb/V5omYs0aK2
TnoTWjWqZ89T/AIVU0fiEoPxM8E+07f8AoQro/iV/yTPWP+uQ/wDQhXO/ETj4jeCnwceee3
+0K6L4jj/i2usj/pj/AOzCls2HWlY8a8D/ABLTwfoUumnSWuy0xl3iXb17YxXS+B/FH/CWf
GC41YWv2UNYlPLLbsYI5zXih6V6R8Fsj4gOPW0f+lckG9EerXw8IxlUjudv8c/+RV0z/r6P
/oFdz4EwfAGh5/59U/lVfxtY+FL/AEqBPF0whtEl/dkyFMvj1FU7Txx4D0XRIbOx1qIwWse
2OMZZio7dK61ZScjx03OjGnFPRmX8MBnUPFvtqTfyrjvisf8Ai6mjjoNkPT/rpXU/CO8S/f
xJexKQk98ZVB6gEVzPxYiz8StFkBIG2L8f3lTvA6aatiZJ9v0PXfFcjReDNXkT7y2shH/fN
fKMuryzhSxZGA6qeK+rfFKZ8G6sOv8Aosg/8dr5BKorDPHHepr6JWOjLdmejfCW/up/iJbR
yzFkMMnH4V6r8VtVm0nwYJoFRma4VSHGRg5ryT4SXJ/4WDaxFQR5UmCPpXp/xkyfh8SE3f6
SnUZx1opt8jM8R/vcbnQeAbprvwHpVzIB5jxZO0Y7msLwXdRyfETxhAtukbRzDLDgtWv8NR
v+G+jD/pif5mua8Cjb8VvGq+sqn9a0T+E4rXdUxvjhc3FvqGhiCZ4gVkJCnGTkV6yrsvh3z
AcMLTdn32VzPjo+BFm09/GgHmAN9nDbuemfu1nal8VvBVrossFlePdMYTHHEkZHbAGTT5lG
TbKtKrTpxjHYt/Cq9nvvBBuLh/Mc3MikkdQDVK88eapa/FiPwoY4TYyuihivzcrnrTvg04b
wEcA/8fcn9K4/X2H/AA0dZf8AXWIf+O0m/cTNFTjKtUTWyPTfiNbyXPw51iGEbnMPA9fmFa
HgxSngTRlZcEWqA5HtWd8R2dPhxrEkchRlhyGHUfMKu+C3eXwNo0kjbma1TJ9eKp/Eclv3K
9T53s/E914T8f6rqVpBHPK000IWTOAC554qXxf8QNU8ZaZDZXtnbwJBJ5gMWcnjHesnxHJp
3/CU6pvs5EYXUn+rk4+8ecEVgtJCHPlrIB7kVwttXVz6KNKEuWbWqSGhD0wM/WlaH5d1G5P
9sflTWb+6xP1qDqWpGwKjNSRzyR8BvzpjE96bUryE0WDOSc4BP0phck5AAP0qPaaeEBHNPU
NR6Fy2DUxQBTnrUaMqfdXJ96X5m6kgHsKoojCvK5VQKk8iQcA8+5p+0oNo4X68mnjcV+Rlx
34qkgI9kgHzMB6EcmkjteTtO5qsrC0oB6DplafErxmQR7WIOMk1aj3AiWGfJBK8DoRirYk8
lBtiTd0OKBCHYPLJ83fBqCeWJH2ea4GehGa00SAY9w1xcCM8IOwqaUxyE4QHIx0ojeEKREi
liMFm4IqCR504Vs/QVF/mBE1sysCAQD7UxlOcH5R6mrLXjhAGUZA6VRaUyMS3Of0rKTXQBS
WViByKZ+GKTOODzTazYh/HpTkIB5qKlBxSC5ZWX5etFQBhRTuFx/HtSOTsqXaM02X7uOlaN
DLuqyeZd2oyVUW6ZHvVIqrHstT6mwF7bBhyLdKrs4C4Cg1DYD7UH7VHnPDDmrWovILt8M3X
1qrbTL9ojDLn5hWjexrLcOVx16U+liDHEj/xkn6mnBz6HFPZIwAOhJpfKbovNBSITI2cDIo
8x1OcEketSeS+cEYoaJk5YEj1FAkwMznGFA/Cm7n3Z9qfGrSPtTAPuaRlnBwUYD1xQO5IjT
KwIIx6VdjknYYAAB/DNVraG4kbKZKjrWkbWSNf3znPYV0Q2Ewt02TBfMA9ea0BALmAq2ApU
/Q1nrLEg2vGwbpyK17WzeWzYRvhW5962jruQ3Y5q5UxwCE44JANZskLRgE9W6Vs36JGWWQZ
ZeMisuSVZAOuQMVyzVmV0Fni2RpL2cAYqDOVHepnlMkSg8hahHAxWTYXEIBPNXNPCuXiYdc
H61T2luQCcdamtnMcokHODnFJK+g0dZahSrsBwnWq73sPnJG4JwRz6DNSI4+zk42gndVdpR
G4UxA9/Wu1R90ho99t/ij4LSwigmvpCREEdRCx7YNWvBV34JuLm7HhOHypAqmf5WXcDnHWu
Et9W+EJijSfTHMu0bz5bfexz3rY03xv8NPDbyPpcE0DSgBykZOQOg61Sdt2eFOkuVqEZXJ/
iZfw6d4n8MXc6booZmkdtuSoBHSqfjD4j+GtY8H6jpNrJcfabmLagaEgZyD1rkviH4+0fxL
cWP8AZonMdsG3NIu3JPbFcO2sxbuLcEf7QrOdRXOujhlKEXPdGaImLffX6Zrtfh1rNl4a8U
HVdSZhB5LR/uxuOT04rnDqNlKh3W0KH1qF75kU+QkYz02isE7O6PSnFTi4vZnvuo+P/AmuW
qwalaT3caNuCSQd/XrWTJq/woWIH/hHTj2t/wD69eFtPdtyJHPsDTReXK4BdwR61q68jkjg
4Kyi3oer+AvHPh7wkNVgvRcotzceZEqxZ+X39K6i6+IPw41rVLaW702S6ulYJFJJb5KEnjn
PrXm/g7xJ4SsbW6j8V6O2oyO4aJtgbaMcjrXUR+N/hRFMskfhGQMhyCIRwfzqozdtzCtRTm
5KLv6nsHiZlHg3VT2+yydP92vjwnJyfSvc9e+Mmg6j4bvtPs7C8824iaFd6gAZGM14URgjP
XHNKtNSSsXgKcoRkpKx03gbxBaeGvF0Gq3scjwRqykRjLcjHFeqal8WvA2r2v2XUdIvLq33
BtkkYxkdO9eCjqfekrGNWUVZHTVwsKkuaW579afGTwhpdilnpukXkUMQIjiRVVR+tch4V+J
NhpHjDXdd1KznK6kQyJBg7OfevLwecUjdaHVk7amccJSimtdfM941H4teBtU8s6l4cuLwx/
cM0aNj1xk1jah4/wDh3caZdW1r4R8maWJkR/JQbSQcHrXkBJIAzSU3Vk9xxwtONrX08z1jw
B8TdK8J+Gv7KvLK5ml85pN0W3GD9a6JvjF4Qe8+2P4duGuR0mKR7x+PWvBCcCgEnvRGtNKw
pYOlJuTWrPZfGHxb03X/AApe6NZ6ZcxSXKhN8pG1RnJPHU1b8O/GPSNG8Nafpc+lXcklrCs
bMjLhiPSvEgSTT+2MGj2073uP6nRceWxb1a8XUNZvb5FKpPM0gVuoyc1S255AJqREyTkgD1
NWYoBKdscoz7DrUWuzstZWRSIbtQFb1rRSLylbzY3b/a/hpzm2aJXgCMUPzKeM1ooabjKYt
twyZKY8Sp36d6uRy24YtKNjdl6AU6VmVseZH5DcgMcj8KTS6AyiqBuhzQRjGRj096tF7ZZB
hfO4zhRjFMnREbML719O4PvSsBAFZicDOPelTf3H600A87hjNI0jIqqMfXFJNIZdijCAu0m
72pSwKEtGVU9OOtQW8hfhsYB4A4rVj/fbVbAB4AI610QtJCM15ioEUIKZ6nNLHutQzEbmcc
EHIq1dQoZjt+WFeABVR7dUcsmQpGVB7VEk0CYpupFBL7cnoKrgwu+cFT9aRo5T8xGSRnrUT
IU5bpWcmxkzjDbyQB04pvnP/fBHvUfJA7D0pvcfWocmApZmYsTz0pwA5IqMnBIoBJUqOKkm
449aSkJwelGSTxxQJsXvilA9aQH5iad96gQ4Lx0op6/dFFADFJKZyaa5O3qacAcjPSmyjAI
rQ0LuoW8jXNtI2ATAvy98etV/s7upKqcDrVu+fy9Ss1aXg2qmnm7jhiKA7weoNKy6ksoRcT
xkKT8w6CtK8fy7plClmU43Cqcd0jeWqQhCG6/jVnUb+Y3sqBgoB7DGaVySukLTuEUsrE9Ct
W5NMuIYldXZvZRVCO6ljcMjsSOhz0qVdTu1bPnN9DVJx6jJ2h3IN4fPvxinGJliKqfMX0bt
UbazfOmzzF2+mwVCbyR1IkcAeirRzIB+7ymGbaMr9aVZY24AMRPPBqsHXdkyce9JK8bMBGB
060X6jsaMQmjUSRxKfcHr+Falvq5WMLLbqzDvXNxlUI5wasPcFVHIA7Yq4y7Ba+51H2mC/i
ANoAfYgE0LCyOBbpMpA5IbNc9b6g8bBlbOPSry63PknzNmeOnWtoyJcRLmBpUYFd5yQeeRX
PSrskZPTiunhuI8OnmEuwznrzXO3mDcuV6A1NVqwkV6TOeBQTzTc4Oa5Bk6ybVK+vBoh/1q
49aiG4gmnIdpFNaMpGy144jRV6qO4zVZr24bq+CT1A5qLe4ABNMLBea2cnYoQuvJbOaXcMc
rmo3ZST70hcgYFZXJY47c0mRTdwPXrSg4Oc4qSRxHB4xSKQBz1oZ85ycn1pgOaAHh2U5DEY
pTMz/eO761ET2oWgY/BJ4OM1MsWcfOAPWqx69aUNxgk00xpk/kMxIT5vpTTE8f31NSQkbwy
YB9KtvIScOq+2O9UIzSDnFGMevNXTKkeS0QI9aqyTISVH4e1SwGKoxu5wKGA3YHNIzErjPF
OUKTleT3FIdxpG3qKTBPIGRTmOeDgn1FMJ28AkfSgTE5zwAfrTtrbd2ABnsaYx4OKB060CJ
I0XeCSdnrVlHXaUVgR9OaprMVG3OQOpqXemA205P901SZSZIssZlLOwUKMDA5NTRSLtaWNS
zgYw3BH5VTdoiCFQj+dJHKUbO8/UUXHcvKXJw64R+duCcmneYJAivbYUHqpwapee2MI7AdS
M0wuxPLH86pSQXLnmrFdAyQq4B5Lr2qSeeGQGNXiEbfMPas12ZsZYn6mo9xBJH50OYrl5CU
LFGyMenFI7oFLRuMk9BVIMxPPNOGQ3Un61Nx3JGdg5POD2Pamc5JPOKcTn5sDI70xmLNubr
UiY4OyNlGINP8+VXDbice9Q0/gimFyRbmQOcuwU9utK1wztk84queDSjrRdiJQ75+9x70MO
OaaGAFJzRYroG4jtSZBpaQDFIVhcU0Ag06igQ09aUAijaSc04KTQFhB1NKvWl2EGjbg80Ds
SjpRQOlFAxg602XpTWJyMdKeqeYyrmrGT6uWXVLQNyPsyY4qCQZrV8TQeVqdgWi8lzbJujP
X2P41muFxyDUtakMbEMMn+8Km1L/AI/5frUUf3x6BhU+op/pspPc5pAUVp1HAooAOe1ITS0
0/exQAlKowc5p232pO3FFguOMhAx+tN5/vGmnPenDpQFxVbnI6ipBKxPPIqIY7UtO7C5PDO
yTBt5UCo5njdy68En86Z0oPvRcRHTttLgelPK8cGkAwD5GXPWljRnYBQc0oUd+aAxTnmgY5
mYNhiQRwaaWJHNWorhn+QxqR/tCnG2DjMajPseKod2UiARSjirp0yYx7hIi/U0RaXLLnypo
WK9RupWEUickGha2U8O3ZUPLPbRoe7P0o/sWJVJbUrc4/u5NCQjIowO1bA0/SwhMl9IT22J
1/OmTR6dCv7iF7g+pbGKrlGY5Iz1o69KvFmiIK20a7vUVE0pcnfEvHpRYEivtNLgg9DU26H
aTtKuPU0xpOPepZVhSWCghsA9sUzzG4O40wsSOTRjHGMUXYmh7SFjzTM/NmlKnuDTgpwcjt
xQIi6HNIpZTlWI9aeIm64FIyYOMNQA4S/KA459qbuyec008daSkA5ioyADmmgjFKeetJsB5
oEAOacDxio9p7GngH60AKTk4pOlGKMGgBSQR0wfakAwOtFJgUALS7c0lOAY9OlAxPu9O9Lu
yaUpkck/hT1EIxwxNMaQymhGfIUZqXAJ+VcfU0dOv6U7IY5LaRlySFX3NKUgUYYM7expm9g
QNwx70NJglsZNPQLDsRRtyuRSyIpVWKhB61CZWIwVFNByTzwOlKTuBKrRglGJOfbipZIvLf
AIwRmq5IPU04O23kkn3o6AN+Uk7hkfWnKqBj8xx6mmg57Ypd52bT371IBtQhsPz6UFcUKyD
luQOw70rEnJAwKYWGbqcGYHOaYRzSk+hpE3ZM0gYg0wHLUwdM0vcUBcmBwMUUgBNFA7siIy
PwpYwQVwec5qUwNgAKalSE/3DWlhl/wAWXPn6rYzNGFP2SJSR3IHWsxyuOtaviVVlurFowx
jFsgGR3A5rMEJI6ZqWmSyJRl1GcZIq5qAJueDkkZqFbd1kAKnqKnvgz3zFRSswRSHPVeelO
Cgfe/On+VIeACCaeIfn2SZzRZjuI1vhA4cEHsKgCFskDpVpkdGICmotkmfunNU15CRHtODx
TCpB6VYCOOqmneWTyVNTZgUn4APP40HpVmSFmPCmm+Q39w0WYiBaM84qwLZmB+Uik+zt02G
izAhpWUkZNWPssmB8hpPsz/3TRZgV6fUv2aXslH2af/nmaLMCKlGCeDUv2ab/AJ5mgWsoHC
HNFmNMjJwcUCTb91iKnFrNj7tM+ySf3KLMdxGnYggOwJ96I3kjjHl5LE+tL9mlHRKVbaXPK
kVWpI4yTMR5jn3UmlVlw2Bil+zPjkc0gtZQePl+tGowEgzgDnGMk0xYn3jy3O4nrmpvszFs
nBoMEmflIA+tNJjuJsfzTucyY64FKYpGXchyvqB0pyRSRtkEN+NWCd8XllQg9AatBcqrZO4
35BHv3pptwuCUUjoTnpVs7wm1ZAKgMMkhzNJx6CjTsFyIxwgEBh9KaygKSEBYfpUhtOmHxi
lEEg/iFTZhchHEJd8Kw7dSaY0gG1mznHTFWTbsR1GaHtmkGHalZhcq4Mh+UlQPU0rMFO0EE
1ObRhgI2B3FLFabZMuVZfeizC5TbLds+wqNkIHTFXvsbDgPxSfY3/vD8aXKxMoAZoIwavGy
bsy0n2F/7y0crEUgM08cCrn2Ijow/Kj7Ef7wo5WBSIzRjjFXfsRPVhR9h/2hRyMClto21d+
w/wC0KX7Dz94UcrAohM9akUFR7Vc+x/7dH2P/AGxRysaKodApyetDYHQHFWfsQ/vD8qeLU4
AMmR6elPlY7lHg9jSA84q+bRcfe/SmfYV/vn8qHFsLlTHr0pjc1f8AsK/89DQLFM/fP5UuV
hczgM0oXAxWj9iT++fyo+xJ/fP5UcrJM7bS1ofYk/vn8qPsSf3z+VHKwM/nsKCM98Vo/Yk/
vn8qT7FEerNRysaZnbcd6UOSNuK0PsUPYsPxo+xx+rUcrHczSccUgBPStP7HF6tTvskP+0a
ORibM1Qc49KXbyK0xbwgY2H65o+zxZHymjkYFRV+UUVd+zxf3aKORjuTEA4+goAwaKK3sIC
M9ST25pNoooosAuKNo+tFFABtApNoPrRRQINoNLtFFFACbRRtFFFAw2il2iiigQYFGBRRQA
YFGKKKBhgUbR70UUAGBQVBoooAAoFJsWiigBdoFGMdKKKADFGBRRQAbRRgUUU0AbRSbQaKK
QgCqO1LgUUU0MMCjAoopgGBRgUUUAGBRgUUUAGBRgUUUAGBRgUUUAGBRgUUUAGBRgUUUAGB
RgUUUAGBRgUUUAGBRgUUUAGBRgUUUAGBRgUUUAGBRgUUUAGBRgUUUAGBRgUUUAGBRgUUUAG
BRgUUUAGBRgUUUAKAMUUUUAf/Z
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCABAAEgDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD+9pmka5IhZI4ZEhyRBC7y
AxRFd5aJmOwP8u8uAGO0HG2lmuJsIFK5JG1jFGwBJAUoGT5JOdyliyjlSrEgrXugHu51i84
OggEqwAo5YwqUKSBQNqo5DZIJwMEFQCyLz1ijyBLK+N/mEohCj5R5GGQhQeCScYLAliAAC8
s8yRHMhmYGRSxiiDuYztyUSJV3HBXaAfmAGcMDXmGkfG/4Y+IvHeo/DLQvHGgXXjvRIHm1T
wqJFj1WARJFNcJGkkH2W6msYZ4DqFnY3N1d6Ws0bahDBvj3+mKVVUDEGNACFZRhtpA3MCSo
/hUFRnAAP8LV+V/7Qfh74m2vwm/aOHwTg0t/i98AvjHrHxp8DtcwuZtV0P4i+Dp9a1/TtPe
GOW4j1g6T4j8SppyyLLbXWoaPpcElszeX5QB+pcl7cssZDeTk5cNCj7k3nK4dEwWQHADZ4x
yQS0sN0k8bq7KzMjYLQxbeWKKCDGNykKxPBzk5woXP8+3/AATW/wCCjuteI/B2ufDn4w+Jr
34h6n4H8K2Pi3TfHd1Z3PhZP7Au5re+1rwZq3iHx3rUeo+OvGfh0eJfDen6bd31v4ev/E7/
AGyDT7aV7WOK6/dDwH428K/EzwpoPjvwJrdr4i8K+KdPi1DRdZ06WOW3ubR2kjMrFSfJkhm
Elvc20yxXdrcwywXEEUibUAO7Dui7FMaEOrAiGFQrEHcyrsAJAVlJwD8zAMRtYPWeUbjuDh
iWAEUecMwwMKMt8pxk8ngsQAWrPl+VAmzzmlBDyl1Rl+ZNoCEYG1ckbihIBC57vSdN4iYSR
tkxgSLneoBaMoFPLhBnOQjKoCr/AAgAuQNIpG1VVTJKTGsEMYJFu7lyV6O0vVt2CM5cg0VJ
FNsOHKKixyuWZiAFRWJJY8YH988lVLYIIIKAKcjqJXUM0OI7fgug3qbeMKqqfmGM7TkkHBG
exeglbdvjYEbGXCyDuV3DcGI5LHIH3trYzup1zCjTyOyq5ZIg2+NXG5UUYUOjqpZWGepIOO
BkmkJJXkKxM8gUIqNxiQAE5KnO37p4xhlIKYO4UAcV4/0+61C08PWtvq2s6Go160invdJvD
bXSQ3UdxaQzGaPP7+1vZbS5gtn3W8/lNDcwTx/Kvkfin4F+Itc+GXxo8P2nxJn0L4q/F21S
WH4naXotnYL4a1vRtLtdN8Ez6XoDvf2n2DQhZW8s9rPLMbyS41WW6ws8cR+jLmKK6iFrdWw
mDyJMhdCY1eGdJ4ZBgZ8xZIozGQQMHYQFbieJJVmV2wypl0Fxyvmn5CRJkAkRkkx4ySobcu
4ggH8jP/BNLwJcfGr/AILFftg6J4y03wLceBv2MvEnjLxT/Y/hPw7pum6J41+PfxC1a08NQ
+NPEMFpAttrUvhnTdO8S6h4T0y6VLLwzq2rXMmmWltd4kH9U3wx+Fngv4QaBL4O+HHh+y8K
eFTr/ifxIPD+ml49Mtda8X65e+Itf/s23kPlWNpdapf3F1FYWyx21pJNMsMSphB/Lr/wQe1
WDW/+CoX/AAWf1bw/erqXhjUfichttWt2+0W91eH4neOCrwXys8bobaO78nYzlkjDD7mK/r
KiZ0V1Mcjt8j7gCTjOHZiDyxCk5wAp2swC80AWTkKZAhZQThSGKsBwFG3b8oGcDdkFQGBGM
RRmN2VlSMMFc4UjjBCKNp3MeAeDnAyDhVJMkixyqqneI8K21mwSWydrbAc5JwAMEFMbh90w
zARw733uLZhMBwuCgK9lJx5RkUBiy7SX2yMuaAL0AYyg4yNjLk4wf3RGSSCSpZGGck5GMEU
VCnlsdzRMS8U7EYYylWgchcZUM7IQgX1UZw4yCgC3Iql3MnyAom0AgZ/d8gna4BVl4IUDry
QCBWRYQHVl2birKQMsBg4GQrYA46hlLEDgcmG4eSOTczL/AKuLKEph8xRb8EdMNzkjaeDkY
FHmoCBktyFYLG74L79qyMFIBPH3uckMeAMAFiJ4BHGszLudGYLIyKrFS2WG4AjaCvAKfNkk
Ekk/Lv7Y3xf034F/s4fFz4galqf9kNZeF7vRtEvEjLTR+JPFbR+GvDiqvmwF/N1jVrMALcL
LgKUwQGr6LeCWOQyRqszgYkiMqPk7W+6d/wAhwCP3bD5ifTKfhd/wcIeJJPDX7BD2EWsf2Z
qvi34o+B9H0qOS3Drcrm8luJnkM1v9jh0a3Mmoreh3kguoLWaLbNGjAA/Kb/g2C8VeDvh98
d/24v2drvXrDWPHniqXwx8Q/DOsOJYtR1fR/Cuo6vpvi3w/c2typlTV/DGp+IdNvtYQtMxn
vLh1mIYEf2ZyRzQQooYqSWZ5ARuBZUUjeSBtUAAnJVeMYOUb/LD+Ev7SnjT9jf8AbX+A37T
3hW7kSDwL400vTPENtFHbWeoXvw78RXkejeLvCfjW3sI1ttRvL/So9euYvERW5n1u2srO91
Bzexoa/wBSfS9d0/xJo2lavo14l7pGs6dpus6ZciEtFPpGrWkV9p92z72Jhls54nEuNxVio
UIMMAa0BzbgxAyFnJDAFl5KbvmB5Y7MYYgKc4H3TUs8qqrpGpmcLvSMKWEqofmUkKqZJIT7
wH7wHOeRStLdk2ORGoQs25d0aCNiVXAcruGR8zBDnKH+FTV10VxsKSEMVL5kdVZxuKDZuHU
HGAp3MWYhjQBFYzXGABuJSGTbDISSHWFyqzswBU7iAXTcHLErkAmiq1qLoXk8bxxlJYJHtw
NiiQLbSRvEzRHevzmFi2A4DDBIwAUAWJwokEkaeWNluFjUhRIqW8DLvwcqIg2xVZiCC7LjB
LQKCzg5dWlkExQErtfguxIYZIHOOwBwoBNa0sTSK4WPf8sLRyImYyPKRcIdxyMgnguQpA3j
jLBasWL/AGchwwBOMsR1zk/Kc4AyQQOmMkEAEBkQ7s5XzS2SF2DBDAHKgKdvJJwCo5ODlR/
OB/wcl/AXx/8AFb9k3wD418F3OmSaP8EdZ8b+PPFWm6ot5Ndatpw8PWtg2m6PEk8UEWoT6d
/a95Fc3cMwi+xKLdlLyo/9GsiaobqbzYHe3VFSKQKztvI+d9saB25UMrhTwxDMnf5F/b1/Z
p1f9rj9kz42/AbSbuXSfE3jXwPf23gvVbiaezt7Txdpr2+q+H7a/uIkkMGlanfWaaVqk+CI
7G7udyPFJIKAP8v74s/Cn43eD9Q1j4Q+I/hJ4k8Na3ZeKvBXw81m3k8rV7ubUfis13feC9I
j8Qk3sF5BrV2st/odxYTsVtI7iAudrxj/AFdfgv4b1HwT8I/hX4K1hVOr+Ffhr8P/AAvqu2
MLG194f8K6Zpl+uSoZoVubSQfvQCcNgHHP4rQ/8Ep/H/xF8QeAPiP8SNF8P6d4t8b/ALZfw
J/ag+L2ltrf9oRfDj4f/s7/AAum0PwZ8IvDdwtlLB4i1HUfFlzdDUtRtVXTVj1G7v45cRID
+/kdpK6SBhIu93CK8Y4V5Cw8xwuWPZm284B3YOSAJkeWhiAY7lY5bcJRuDKCXLKvQsOFCkf
ebdy9BKYjI20cdm3cZVVAzn32jJ2YAGTxRFbTRIY/Lf5ASQgJQgEn5DjLnLAqoHVeQRUqRz
YiUrOoOVddvyfKW3FyADt5Zhjl2Y7QuVCgFYKpuEIkkDCCdMM6LEoaBySWwzLlgDvUMQUPJ
UEOVFNZSTJdQPLd28U1pqKG9RfLmt0ngMMcsb7Cqz26ljENoACI/wA/KgoA/9k=
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMkAjQDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDxa1VkgPKsCAQPrTbeEmUj
GAx6EUtojm2cLyR1+laNpEfOZmK/dGQaAKLLtm/hxnAwMYqG/i+VGd1+boP6VZntyZflbAy
eSP0x61HfxgptaPLBuoHSgCoUAtxvUKOobg8+9QRqoV+FbvwOlSzRBYFZtwbuAKWyhZ7eVi
vAHb/CgCmVV5i7RoCwwc85qJtnn8lWPr61daM+fsXtx0qHykF2NwPHU4oAfcQYK/IBgZxTl
VAgGVyccgUXJKMdhyAcDd6VBLnyS24sAQBjgigDoYmP2NSrKQRgcdvSiBitvtPlgY/u9azY
5mS3VFdhgEccj8KfbuZoSrPwB64oAu2LIsknlnawOdmOatqytdRRyEGVv4h1FZ+nrIJXfG0
PwAasqMXQQg5zj5eooAtSXDTSxj5Tk4J28gVqGBwI1DJgiqSWxaZIyFIDcuT938K3PJ3BY1
VXGMDPX60ANgth5a5IIJ5BHBqzFaqibVjAPIJK1oQWm6FFXBVVAIHrSyWjBWR+HB6nBzQBi
RW4j8wSoC3YkdqpRwZut5VWQZBYLyK1JkkBlLDHZT2qK1DzTsyPuCjOB0oAozgiUojD5TkM
R2qtOwEuVY5PHy45+tatxHl96puYn+LgCqF7B5ZP8eOBtGD9aAMy5DpbFuFVuSu3BqgCy2Z
UAMAM8njird2SifeDKF4Gc5rPuMtZBQNg9PWgDOjYvneyDPOAvQ06CIvcYOMKd3IHP+FRI4
hRt5+UY98/WnWjubkhSPm655oAdOrNd7UA2g+oziluNuSi4UqcZ7+1Nkf/AEoKArEk4IGM0
sqs8gbbsXdzjvQAXBXygvynA4wvWpLVC9u0mF5HRhk0s25IVX0xggdeKepcW/77flhng8UA
V41JuGYqmM54GKgnAZxvWM5PAJq5CEEhJYMCMgA1VkicSxyyRYQnCNng460AVbtPkAwuMk5
xio8NCAVjQPySF6cn9aW6ZpJhGB8pztJ4FKEaSNFMqxAcZYZ2e9AFgXBaL5UAfvnpVRAzRZ
dlYq2cMuc+1TSQSpAWU9B2702OJ1hLMSD15oAWPMjFsozY4OO1LDOomxIqkL9096Zbq4iID
5zyRTYbZpmAYcLxgHn6cUAJfNEZFKBASOR2FRT3EkqhFVV+gqY24acRNglRnI7e1PePyUSM
R5YnncBxQBUWRkQruDA9cjH4VrWUkwiBO0gjGTVG4tN6L5fC8E4q7HCYbRI5F5Y5YDsKAL8
GGBx95RzxxT7RVluCHQMcjBbHFVod8dsSAMHgDHNXLSUbi7sx2jldooA02QNc8dCvAODiqs
7SLKsZ5wepHQU6B3kYsYwp7AdR6VHI+6bYdygfKoPUmgBlzI21GXHBIXPcU1Cv2dXIy46jb
UlydwjLqG5we3amS71gUw8omeAKAL9nEkysGULkZxnkVWCRxliw2pkgEDoa0bHT9Rk0v7et
jP8AZydnnhDsz6Z9ait7GZ5WW4IUYyRnrQBjIV37iSpU8Ec5qKcKswVoztDE5Jzz7Vpk2kN
zySW5AzgZrJvGEt221VQgk8nrigBLgL5Cq3QngHmqbMPK2hMZ/ujGB2qS8MnmqEIJBGAD+t
RupCEFyCRjk8UASWe0MfMcgZz0ya04JMyhggYdOvasyCMnc33lY4PatG0jHKlGctxhjgCgC
ecqzrHIm3HXoRROqwxLgJuPCnaMGnFStyW2kk4woGTSXaOJeeGOMmgBGkYW5UGMZHTGAPao
U3Q2jAKC7nA9KtNb/usZGCehpfJl8pVO1vm7dD7UASSS4iMblAAvII6+1WIZZY7beduOgDD
OB9aimTzIumAO2en/ANapAjeSCjHA7N0FAD4ZHaGSQRZZurYz+OKgjRmuG2DaOCR/WprTPk
Om/Zk4PPBqGGQ7mOegIJz0/OgBrRKbzJcbV5yFBFV7gJlIsAqPbip0kjFyCc/Lg7ap3Llbh
SVLAE4HSgAu5FEeVUAsQAeMVUuGX7ICpBKqcADuadfXDMygMFC4xgcetU7uUPbFz0A5IAoA
ajHySCMg9SR1+tLbyAq5ZtxPr2NQNKBbYUHHqe1VA0jKRHleflx1NAFiW4iMrFkV+etFRRW
rMnz+TkHGHPIooA6axCMGZ5CoxuJPOT9BWjatiRv7uOeR0rGhlkEGUjESquNucYIHrU9lLL
IHZiCCBk0AX5v9ePnQjow7n3pl+zMEHnKM9QOtM3p9pG0cj5c49qdcN5jgNLkA5+tAFaaF1
g3Fcg/w55ptuiwwu46DGST1qe7dF24ydy9wcUwKWs/LDdfbn6UAVYxuZ5kKj/Z61CjoJTux
7E9qtIzhJGV1AXjms1A7XTMHHbPHagB97guNrbsDOVP51TmXG3cc5GQOgq1KAbrglsdCVwK
S5HKpsHXnPpQARyMLcoOCBU2nxs6F5PkBGASeT71LHFsgiG4bT2K/d+taFlAgtmdgOehAOT
70ALp0cj3DMJA2OhxnNaVvGZr9t204Gc+hqPTlLySzKV2jHUYP5Vct3UXpff8A6xcYA/nQB
aiglNwu8LzglgOo+tdLbQqrF0UBPXHNYNuwNwNpRm5JwcYrrbPyxtLsH9Mt1NAD7RWMzMVw
OuT2HtUzRpKzZU7j97jHFOUpgCMHKE5B561XaYF2GcAnAK8c0AZ9zAsbcjuQq9cZrBjjVLt
1UHaeRj863752xvEw5/ucYPSsaFC05cMAMYAOQTQAk04klCsOWPQDiquoOEyThRgEYqZ2Il
JRgvJBB9PWs28kQSOGl2svTPIH1oAp6iIRaHBCuRwccmsWeQfYSo5YDp6VY1O+B3R7yfT0q
hcSiW2y272x34oApxPvVyc8k8GltcJOMlcjnIpI1Ahd8ZwOKksoHdweAB83A6/4UAPSLzb5
MEDLZzitCe3eadY2IQ5woOBk+9Os4X+3bx8rZ6mrs6GaYIcOwOc9857UAZ11aSRkbgFzw2R
kfWle1aO0Mv2gFMbQDV28XyZEX7xJwWB5NJL8lrkjDKpIyePwoAyba2dpmY49ev8AOmzKXn
EUrnAPAbkAVagjxGzKw2tzkDp7fhVMZe4xu3knG44wtAFO7jUXGzzAwHGMZwKGjXKuSdw5y
PSppgTcbR2x8wH8qs3dusUiAOWYDBAFAAsbi2cHPONvy5zUZgJgdjk46YyOKvuSLYuhBbAz
kH9KAmLPB5JGOMmgDGtoIg77jj0JH9ant1jVyVfv90dTV2GNZIW6sRxgLjNR2dqRMSRhicN
xjpQBCQDPsDHPTnnH40XdtNLsMgZ+hJ7itFYE+2cckdMDpVt7WMyAFhx6g0AY4s3ZQFwcEc
gYI+lXFs8WpJOSM9qsTxGSZFjx94DKntU9wsiQRhMA4OT0/rQBUjgRbclgwzySe9QW8A35A
GR91sc1pkyLacr35bGc0y1TbCWKls9N3FAEVpuWSRgdxOAB0wfWo3aRrhtg3fNkkLkircaK
G+TccjBOMdagjz5rsqMq5B45oAjeRWO1Msyt1NPmQFFMaYyM9fzqxxJcHKkMD94cnH9KjuP
4YxtCAHgg0AdLpvjzWLDwZc+GhIj2MuNsZXlRnJ5rCe5nuYxKhAdsj5T09KppGrMPl6EA5b
rTWPkytKmcYxg8AfjQBHbI3msZVIfeeopxggN8EJwHPzA8kVqRC0k0+XeCLolfLOecVkSvu
mD+XnaNvPagCnewwidRHGAF6t/exT5LD/R2Lsuc5Dbu1TyL+9GI0ZT09s024EQG9Y1IJ2+3
SgCK1tjG6lWVjnnaMAVdSFDNlX3c9PQ1VDMq7WBXcQRjp+FWo1CxiQfKCeSTQBOkYE42zFu
gXdkYNOuocBDu2nOCPeoLc753BcsV5BU8gVcklJk3K2SqjaDyaAG7FMB3yYQDtxTGV44EaM
lWZh9cU6cyrbeYy8EnIzzTXQm3QqxwWBXHr3zQBJcNKiH5SRjAIHf3qQIUtdkjbHPICjrUE
jlJNpViXG3Hv6CnzSKLURh8L1BxkmgAhZlDlsPxg1CJTJO+CP8AgQpyMfsTKjbcnr3qJMo8
indJgZFAFebebtmjIJyBnrxVKeYteDK7jii7uxFI8u8t3wOxrLt7ua5vCWHTOfegC5eMWO7
O/HPymq1zIihY93BGelLdEtOpwQfYcVBeuoREB5PGP8KAIZHKwDbuAORn8MU+2QC2BQkvyP
TFNmjUQoGYlf7oOcGrEYj+ylmGFbgbR0oAdbyBYvmKgkkniioAqBQrOAV45QmigDbjj3wHc
MrxmrMKFAY1COoAJ25A/wD11StpGSMvk9BuB+laFnclWZN+6NzkkCgCNZf32A2OnJ60TmRr
pT8pUd+mfamOT9rCqQOcqwFPnBeRSC+7gE0AOuEk+V9pJYfdx/Wl2f6MdpVARjOfu0lzJJk
KSQpAwcdO1OUhIhl8r7DrQBHbgtC4dAEAwefbrUNtEXlaMHKntnn0q8iyGAvuIRz3AqK3il
e4Z0TBHBA6f/XoAheBjc4RmAx3qK4hCzxhfmLcEegq7bti4bbuwDnaec1G8TyXIRAzFj2Hf
3oAkaFzAFfaMAdB0q0FYxqd4VOmM9KbLI6uiNIoKqQyjofrVmZTFAAF2oV6kcZ9KAFtJN0L
g/u3xx9M1PbB2diRnj72TTLeNxbZPJbjOOn51ZtHZYyckMDkhsUATWol89GV/l67elagndX
UI7B89VOMVmWW/wA0Ox3xt0xXS6ekUkruy8qu1TjjOfSgCQ3M0SZcMQeingimtL5iI2FEbE
jB7YqUwht3Uk9gOWFWIbYv8nzAf3QOlAGbcxs6eWzZGc/MaqR2+WZR8jKvU8Z/xromtNkGA
x2j5uQOtUfs/wAxBRjz1xjFAHOCNzcEkKw/2jx+lcvqkjxXRYBST0AOK7HUdtvKwDhSOxIx
XDX8pmuT5Tnrj2oAxLxnaQs/y8fd9aVomEP+s7Ywegp15G5dclSR6cfWp9xMJQkE0AOhj3W
5RlAKkHd6VZsopFUjJVQcDNGAli0xYbWA4z6fzqaz5gbaxKnhfUYoAuWMbfanCBUXk8HOPa
rIhMdxgyLnpkHk1RtNySSK7Y39T/dI61biJa4XY+4qCdxHGaAHzWzCZC2PlGRjtVK63EhAq
gKpXIPX61ozsRLG+RnpknmqtwsjD5ZAflHbFAGWnnmJiRtXodxxkVRgL+YzMeS3UcfpW0il
4XGVaTHTP6Cs6O2mS6ZEXjPfrQBWA3XQMajn14q3tZLj5xuBHf8A+vUVvE4vdzEdOMjJH0q
9JG5kRACcjPTOaAI2C7QyuOCOMYwatyITC2AxAHO3tU32VGZFLgYAJXrj61sNaSfZhGqgKe
uOMCgDJtICbUMqnIIIX1pIoJzLJsUjg5Kkf5Nb1rbSxR/Ky724BK8j86ljsmZ2SOZQcZGP1
oAxbODDHglgPmyKfcIftGFODjAP9K2IrfynCtGTgfexk1ELZvOZvLYfUZ+tAGTJbjeHC5Cj
7oODxUV5C6RLvDFVbGzHQVtujmYSKoOcA8Y9qiuI5TGu4YcdABk0AZEi4tlTa2R90nvRErC
1ZihGM8Z5xWjcW7LCGC5Ixn8ajaIx2xB5kxkDHagCO3njaz/eLtZ8heMtUFtblXdomLYOef
4jjpWpDbp5TbhlkO3dkDHHpRDaOiFthBU8c8f/AK6AM8Qj7SBt246gj/PpTrqGFp2IIR85w
RnNaCwLu+UbAT/Ecn/9dJMjZ3vliRkHb/SgDJe2SO5iGDIWOcY6VDqNuB5mWGe4A6Vs3MCF
ohnBUfMwPH0qjqMSGNBs2hBgtnrQBQtoy1v5m5gyjaOMVGyIXaQKNx4OKs2ceyB1lYFS33Q
/FSi3QyOPLwT0Gc4oAyzbyLMPmGAfu4xmpHhA2Arg9Svb/wCvUr2+bzajlcNz6GnXDJA+1N
vIxwRQBCbUsm7JXngk5rRFrvhOA3zADOeB7470xSBArs6iQDA4xgVeiDfZXk2bWQYIHcetA
GTGsiTNHlQemccY9afcMVnjDyB26EjvUyxOzMybWJI+Y9qgvQsV/wCVG+7GCc0AJckrEoLL
nszDqKhD7lQKSSG5J4ycVJduQkWVIQcZx0pY4maFXaQbA2cJ/WgBZSdq73AY89eKW4QpaoW
CycbunOOwpJ1JnXadzMM+ozRduoRVbfjHG1e9AFaAObLe37tcnOWJqKPZufAOw4y4PB/Cpm
VY4C7HkD8qyLy7NvE6oSWl6EdcUAZlyxkvZjjjhVA5qaC18ucZ4ZunPaorGK4a7VkDYBycV
fmYRuSI2L5x070AVr1GXaw4xx1qozPIeG5PBGM5qZ/OmlZgjOFOH4yAakbeiLHt27eT7igB
rjEUZZSvcjPOamUyi2+VNqnIzihgvlxpxjvT5YyLcKQUHJwDx+VAEMCO8WVGRnvRViAFIQN
vv1ooAa4cDbzt9+c1ctpSIXjLYBGBVKbKxqAm0njGc4pIiRCVJyBwcmgDUhd2iyG5wcYPT3
qOHzBKTk5Bpts2UfYpDnuDnH41BaySG75wCD1OeaALTAtPtLM6g5+Y1Zkdmf5y+BnGRxjPS
qpnJuRnaMnoKuF5CwYscHquKAH3WIoNgyMjIx3p0ayJbOoBww5Pp70+fasMeEYnb94jrTdx
Wyc8lT3UfyoAS2DCN93J6rwRVWNmNydpBfuOTzWnYDMDA5xjoRtyfWpbWKI3ZHlspUcFTQB
lf6RJdjaw8vrhj1Iq7cvKUjik6nndnnFVbpmGr7fMBUH+7+dSXE4eQRAH0BoAsNIfKQbydv
IrQjYmwBaPOfU54rMZlZBng+mK0bV2NmAdqj2oAv6TGcNKSEXJGOuPeuhs8qd7EZPUKawrF
1UMdy/KOgHNXIp4mnYrnHfuKAOksmil3qCysOcEVo2Sxu3mSxtgHAPes2xdHVnDA5H3hx+d
XFv2t12tjB+XJ7mgC3OFEXygkZxnHFYs1ybd3/el8t2X2p1/fzFWMUgXPTbWLdzXBt9rL93
nJGaAMPUbl5mldXViWwARyK5vZvuHYnnbwQOQa30hGya4O4LkZ44qjHuEkrpGvIyRQBy8tu
GkPJOKhKtDcB33ANweOpre8uNrtWBUHoc9BVbULYtJhSTzwM96AK882LVEDY3jpjv7URO0c
eRIShweR1ps8G2Hcd+MYOe1WY7fNudw645UdPrQAlpM0jMQQTnGWzxWhZyM0w3HG0kDCk5/
Cs+CBlLMFZe/zcgn8Ks2Dyfa8u5bnoR0oA0LjMlyqghRjqWGKoX5ZbhSV3LjAyDUkk3mXSh
A4cNgkjINRX7STSkMQxABHFADxvMLFcIFx+NV13LGztJgnPU8satRMFtTGw2gHB3Dv2P0qq
ELRSBSHLfmPpQBXsl3XRCvkL1B9a118oTBNgaTJLEHgZ9qyLKKQzAov8Rz6/Wty3icy5Cnj
AyKAJ1EouAQ6hF/iC9P8a13Plxr87M0ijHPSs0vsnjEaD721gy8Crz5aJBtAOeSBQBZEbyQ
bHBXedu7PNWba2lTIiO7HBLelVgf3AMmFA4z0OatWpCAfvHbPO7HQUAWltGiYDeNoHAB5B9
/aphayNGZDlyfQ9PrTo/nAKzDcwPUc1bUIlsczNjH93k0AYd0n7wo/XOOeRUfkK23L7D13K
P8atOoZ3cgkMMAY+8PSonl+URCIYA5xkYoArzQISEbLMQQDjpinC1dlwsA9d3X8zUpxuUlC
5YYFWbYliDgKGPO05wfwoAzUha3BCKTzuY4xzU1pGzkhwAd5ySc1tvb74vM8sAcAE96rfZF
V2ZueeB2/GgClLbKGMyl0HcAZA9x6VALfeo3SEdw5HJrbjtgWDGdsHtxg1UuljXGSxYd8UA
YdxbKcc8Z5IFUNQtgkfyZ2jnJGK2kVieVBXdnJPP/ANao9RiUW7BXGzHIA5NAHMIF4Ckkqc
kr2HvViPAnKsWdjzwcYqQw7IQAoOOKLX5JJJ5ASQoGWHegCpc7bcmRiCcHOfX3qERmXlmVT
nJAHb2p848283lARk985q3JDGpQHAGOgPJ9qAG/Z82ayOVXA5OauwgrZ+aHG3b90c5zUbIr
WeGAA6YxzU1ku3S2CuV2jG1h2oAziJTJhlUHPXOKr3UcbzkP8qgj7opxfzJ22g+mKgZ8XW1
mZm7igCG8Er42odoxnnINSpvKRtHuCqeSOgHqaLsNlCsRDck7TjNWLO+mtIHjj8t/P+VmZc
49h6UAQzOVkU5VjuBLDqD60Xcm+MKSemM4zk+9VbhyLhdzbm9TS3dw0duqhzwOoXgn1oAil
kK2BdioUcsRxjmudkmMz53qIwMDcO2c8VZ1O8d4o4Y8mMAOxC9T7+tQQiPbG8x2AngN+lAF
u3220BkDAl849f0qtJdNPOUDsqk4A/x96Xm4nkdXzjkFamghUyhJc5B5YYIzQBHF5gmJ85i
JOGVTtz9aklc+ZHEmSAelOPzXeEjDnOC2eT9aVgq3Q3ZB7Y7UAOkC7gAefr0qWXcLbYy56d
ulJNEJHwhQgD5j0IHrTLlhK0cMQLsQBwKAHedIvyxDKDp0/wAaKikZ7d/LCrnvkd/wooASc
OJF2sw457mnOkiwMzYIxyB1Iqxdw/KrIAGwBz3HrUEkZS3JVFXjJyOtADrVnjBfC7iMkL0q
3bM0kmIkzzxntx2qGJAsAZjkdSV4Ap9rPtYNn51PUdDQAk2Ibny5Fw+N3XoaiE9wk4DuPKB
5A71Yknee4/eKD7VRcb7gBhuUnPAwRQB0AlR4AQzOpwMA81bmCPYAbSrqOg7/AErnJxJGEl
gmO3uBW1ZXSzWaPy49AeQR2oAmtcpEzLxxnEg6GpbW5lEsmECsB16jFSwCFrRyM89jwaZbR
xsWRkJyD1PSgCrIscuoq4+XIxVa9h23cYVCTnbhSeKtmNUvQSDuIxz0HvSv5QvUi4k5yPUm
gCKWL5lHzYIHtgmrRZ4rZRnHUYFWnjjKHO9GAHHbPaort0a3XEiqqDv1NAFmyldrcgg4PGa
17RDKecYXgYGDWLaSGKyyDz6kdfetixnDK4IYAYGT0BoA1Y5WiUqrMeQDnrUcly3nRwDPrz
/niq5cvPsjIATqe7VBJIEvMuCwP40AaE00UC7y20ZwcDIx/wDrrPu7xBbkhGKEEgg8mkvW+
6BICCOMccVUuph5ZCqCeM+gxQBEJVEDL90n+I5yfaqMbSOXMaYGOdwyTSysTb7fNAJ6E8fr
VeCdVkc7S3ykE9fyoAibat6diKzjgen1qteRMbhAyNgdQgq5CE+1B5F3Z7kZYn0qxIoaSNm
QswbgZ6/WgDPu7ZYht2MwYck9qeY1NqoB5PFaMkKsm502nqRjoKk2bLZMPuyc5HQ0AULO3M
VsxXJXHKZ/TNEFqwd38rd1GO9aMMRKSLkKMFhtOSB3qS3IMspUgkf7WM8UAYRjdrwbo2AJx
jgn60y7jzI2Y2yQAAvatxYk877pZQAMkVBNFGsuSM9vlAzQBnPCPsjFJGL5A2Hgj8ahRRNb
uMhT7c4rTuhvgCK+3b26k1TihZ42yxB5wd33qAILKPa205XvnIOf8K0rYu0xO3CqeMNVWK3
wxQbc7fXOPpT4o3WUkvyx2jAxyOtAGoEdrgAjdu4A6H86vXQ8pCFPcYAOSDioLQNK5kZWKB
SpArQNj5rgoQkajJzQBULu0Q4wR3I7Vo26v5QJJ3DjHrmlCIUR40LsPlJJ6+9WNhjgyBtB5
OCDQBahjUWxQcMcbh0NNmkDwGPYdyjJPqB6VEJWkjEQGVPTHQ/1pDCyciVRj5sDNAFRJEaR
CqsuemOtaC2UkylEB9iOopLWzWaQSuuNpyGzxn0xXeeHtIS6BVQSgIJB7UActBZSRZBijLb
T15x7j3rNWERPuiOPmIZR/M+9e6nwHBNp0ly4UuF4wNuB9a84v9CaCSSM7evUjr/jQBgD5g
qLtZc5yeatJbPLgpjrgcDmmLGlvP5Yb94pxtYYGe9dHBYLMizK6gt0Vece1AGLcaP5Nv5qt
5hPX0HHpWDcxkAuQWGOgGcV2VzptyCsayMCeWA71zF8klqhBxtIIy46EUAYAwJdvmEFuMAd
6dcqTbkFcZH41EcTyj59uCCT0x7DFbMFlAIpJrvcUjiY/Nxz2oA523tcqzzSkA9APas19s8
7Rwv8i8EZ61rmdbm1ZYVKnHLZxWbBZuvK7jn+Jhxn1oApi3Zp2VANqdParAUD5duSOcY61Y
aEJMXyFOSPcCmXUixMjFlIPoevFADZY3Mcjxhvu465FLYovkuFEjEjp12/SmyOUhEjjCOMY
FT6UNxkDSAgjgnjFAGGAUkYYwB1YVXZVF3v3sNuOeufrWrcxKkpC4JJztPQVmTErN5hYHtg
UAPum33AI9ecfTHeleLAQ925BNRyZklBKkHoT0wKsllCkyIvyrkEGgDMnG69DMuccYHGazd
Yu5xFiEEMRhkzwB6/jUupan9kn2xjdIfujt+Nc/dXczyl5MHIxjGKAIxvCkbxtzx/jTl8yR
BnJI6Y/ioMVu8YdJcNHgKhXk/WtG2hEdqXkj8o9eOtAC2cZjiZztDE8qeNtSW+2SebKk9Tm
nw5WJs8E85xmltGXezMxG4HJIoAI2VbiQmLgr8uWwFakJCSsXbO4DkjHT/69V1kC3W7Bd8Y
wW6e5qFmZpyAS5BxjPFAE15P5lyAhBU4OPXNEs4ikxGu0gcZqEyhZgVIY9iPSmzsTcEqTnH
XOaAJJGkd9xfk9SM80UskUZ2kO7fKP4c0UAb90ql1MYDIBwSMVFKgKLsK7cfNxUcsjLtEgI
Ur3zkmnSyokJAVCDxx2oAjQI1uxZckccd/emRmNNy/oDk1OiIYMkqMjAAPWo4I12OBgs3OR
zQBUWf/AEjcGB4wq9N1IzmWYhQBxyQKeqMk553bumO1QSq6zsMMWPSgC4JZIgByVyMjPWtF
gyQia3b58cgelYxd0YBjuIxwVxVyCUqmScoTg570AbVpPG9uS03z9wxxn8avwXQaOTemSDw
SRyO9ZcccMloMMBIKZaXLwrsmIIIwCaANFXjmuN6njBxlcU1tgvgq4kwQcA9abYtHLcsWKs
OwBzRIipc8AqM5OBzQBavW3RBY9wGckZxmoZiDbquVwOWB4xTbiRHdSXOR69qW7XMKMsque
+O1AEsJT7JhGLA8YxwK3LKwZdNeYKChOAxPfGK5+BkjtM/eyeT6elWrbUHEMgRjyegPBoA0
47oJPhiBkfeA6mlFwCREkjFiclvSs22ntjcMXOCB/kVPHfwxXQHlg9N2B0oAvXLou1SvGBj
1Hriql1dR7TxwoxnGc1Vv9RAfcCqqTgsaz9QmzAu1gzYxlR1oAszXcH2AvwW7Z656Vm20pZ
WdpMtnk9KQiNrESYJKgj6H8abCYXgYEKyAfe9OKAL1myvchm684zzmrgljaVUVQuDgEVkad
MA/VuenFalvIPOHyDeMNz0+lAFuaQnPzE54O0H+VLIFMIbO1VGQADmkkdd/y87m7UtxsWPY
kZYjAzjmgB9uuYdwyM8Y9R6VPaQW+W8yElmOc+9Ri4EdmCFUv3XnpVmymUQ+Y7IP4sZ+6KA
HNCiSnEII/iHH86x77/WE8BvXI6eldBIiuu9SXDHs3GKzru08xvnVfLAyARk0AY07F1yEbd
gkEjoPamoUS3IKsGY4Hck1dmgBCruUZ6k0rxQiJPlJ3Dbjjr60AU7cxxoZH+70HHf60ttKk
khSRyueoxkZ9RQPlWRhGAANoA71JpkJaVm2K0fXLdDQBchvxHcFY95CnDDH3h61fW4ml2oq
qgVSAdvJPvVEAfbNqgK2AcY4x61qGIwqHUMWPAOOfrQBOpIG4kq3apVkDxNEMrk8E/yrPeS
MnaJskHjnpViEKIiwf5i46DoPf0oAvQx7QfnLgk8dMAdvpUck5jl5TCtwQRkL/jSwzvuKyZ
wvHA5ondVkDeYxGM89M0AXrCSQyeUCxPdSOD7V3/h/UDZ2hDSuuei9j7V5pYagELKCpKnAI
6DNdDb37bVjTk9DuXBP0oA9PPii6Fs8QLKNv3Cetcrd6g0s5YxAgtnkdKgtpWeIbAFYEcAc
1GWA3sd56/KaAKPDXoaVEdS3ILY5zmtD7dJ54wpWMNxg4rOP7y4i2AKFIOMfrV2KP/TkJUl
QeoNAG5F5pgEkcYfBJ5bNcrrdnNMPNktgEwQAOMA13OnvDLIkEsYPO0Ejg12Wv+H9NTwt5k
So0mzlduc0AfMUtpLHJ/q9uQfl9vau0bwfcw/DlvFN/M0Cs2yG32/6xemfem3NhGtyYZ2Hz
ZHyjJ6evaquqa1dTadHaXerSSWVonlxQv8AdQD096AORZLWKNVhG3aOR7+tVpLjdnYEC5xt
6baxLqVQ2+O8U7zkAiqsU0+S7s7jGM9CPegDUEzPK7qxPPrnNNFlNeXBCgOUyTxgYAqna/a
XfZuA55GOa0Y1uxbySrIUZX2KRwWzQBXvNqxqgyVfgY9asWrlSxc4dRgcVUu4ZkKEqAQfuk
dD3pbKSRLsKQct2AzmgCGV5xI6FcsTndjnFUCQ0xbGR71s6mhR5DICvy53DisRHQA5z8oyR
nqKAB5WN4mE+UZPB61WvdRisdnnO28qSFByR/8AWpj3KwtLM7becAcc8VyV1L9pkaSRyGPP
PegB93cG8v2uHBCMOgqJCz3ARUbOQBnkmnW9vLNJm3hMjf7J4rZsrBoLhZ7nLMOQvpQBEtl
HCkcsinzWGRu7fhU8zbrcBWZsHBz65q1MiLdqWPCng44qO7KqqARqoZvmPegCBCI7VpGLbu
9UjcS+Syx8A85JzUl5IzqMEBOnyHg1SJfaUVcHBIPXFABEgAJUZJ5JJrf0qz02aCVri4BkV
d3TpisSBdkDO7/Tmo1n2qxUkZ4BU0AWJEQ3krRFlGcKc0qBhMZAATnBB9aZZr5szM5YccAD
vUudtzgMGyMccUAMmmDylthHtuxRVd1Z5GIKLz0YUUAbdy2cbGLdOajwVXPmKMDqaSVHZEI
HTqB0HFSuqi2VZFbf3HIzQBPFJGqKQsZPfKk4pls6KzbkU7wcbRimrNmBkZ/kPUjqKgRsZC
yEx+pGKAJVZjcvtyynkDpUU+4yK5GSBznqKltoHEwKIzDOOOv5U6dzFIGZVJP3gf4fyoAqT
goy85B7gdM//rqQq32ZFXIYY+buBSzqWZGIwCflA6GmH5WQMcHJYk9OaALEEjom3JRcknPN
XbSeOcMJtgHVcjn8qqJEWt25w5U5xjpUMS+TGecgd84xQBsWLAXZdCO59q0gVmuADgbTknu
a5m2uGEhYOcA8BeorXW6jlnj5ImXncOMn6UAad1bw7lD8L97djr7VFNFH5IbaqbugJOTTmm
RwBKDyMZNOu2X7MGYko3IIGMUARRhBZhvlZH7nP5VFbeViRGYqAOg7ULIn2Bg5JyOnWo7fy
WiO6T5h0A7mgBYPINyyszDjHTj61WmfdfkgNknqDxTIU33T7dwII61M0W26+dAF7N65oAuS
iJgMoFbP3T3qS5t1ljCcRkA5H8PtTJYz5iKFIAABAGSPapbhwI1x8wIGCe9AFeRI4rDZnOT
90Cs+EF4XESbAemTnJrXkZZLWNcqpY9cZyKpwCJEfEgyOmKAGadHGZtoyGx8+7tVwhBdGMN
tXIIYcA1StmdZ3KuAGHOT2qVJtt0Gd9x6EDn8aANKWVI5EBPvkVJLcJIgX5WJxySQayby5H
mb0b92TjAHSq91dokagsx447Y+tAGwSiwp+8wR0K8ikhuQFIB3KG+YjuKpJdo1gCGz/ALIW
m2uBE4X7pyeTgZoA7CxYS2+5RuRePlNMuH/e7EXg+pyRWZYX3lIUXfkfe54qSafdIcIWJ5J
U9KAJL5o0QRgZbIPOKqBk2HzAAAOPm/SoNQvgIhGJMHjtyaoPcKtt8wA74zy3+FAGiPLYFZ
CXXHyjpzUNlPHFdSgh1XPUc1SW+RUUuMkLgYOB+JojuVeNnjfLDrQBqxXMf2gklSv1wa24r
03EQEeduPug5z+NcYkwa4DRgrnCkDPJrW02Xe8gc8/3iOn4UAbzLuA+d2kGQPlwBmq+JIVZ
E5BPc/zqR5whVfNLjb82D/nFRtKgtSrEqT0zxg+9ADoZ2WErwQpIz05qTe5gwXBJyTjmoIR
lB5oX5mBOaniCuhzxu7YoAht59kpXfhTxhq2YJed0YYY/iBrn1YF2iSIkMeeRkVatS+WRJN
pTna3egDtrW6mjiK5ypHdugpxvJGcqWBB7BiMkf0rnopBHEd5Zi3JB7Cr2nlGJZiVTsHPTH
rQBeW7YSEmIYzjritWC5klaJ4ypVTyQc5rFkkEh3EqMEEEd6mLoG81XUEN0BJzQB2kOotHG
oUhip3AnHpXQG/uLzStjzMRGMggZ49K83GrhZNoSPOcbhwParqeJPKsWh3Fd2cMD/hQBYvX
tfKO5suCSMnFcPqDW9zE8LoNpB6GptSu5Fk3g7SRyc459axpbxjExVyW7Z6++KAOens4oUY
eWWwOMngU+2jjVWby8blwSDnFN1Gd1gJKmRjwBnrUFmpMJbiIkHJAzQBZiJFwrMvGcA+9dN
4QRbzxhaWksamMBpCh5HArlLdsSDawIByWU5B/Ot3wnIYPExuCwURRnPY4oAreIZI49YnSM
khJCoXP3eeaydwt7pCzFc9x/+uretzK2qzzRMkgkctk8cHpn3xWRdgCZGCMr445yDx1oA1t
SnintwSxZQuAo7djXMXF3Fa20nmJk7cJxznPFT3mqpp1kFwkkjj7uea4y8vHuzvkViV5C9A
KAIru6unmZ3kCsflAB4AqKPzSyx7WlckgAfzzV6ytlu7lEeMFTyy46CupgtLK3kZLeFI8Lg
4HrQBnaHZzWpkE4HmNwQP4RV9yzXIXYTgjhjjNWrKFCrn5iO7E4qpJPtmbyF3MMje3J96AI
Lkp5+UIIz25PSqF+7ArGrjPZRTnBM+8HBzgYBqpeSgvH5ahvfsKAGT+Z5eWXoemcc02R447
c4BJxzjtTLh5HU9zkcZqtMN+ACxbr68etAEnnAA7mB54FOj2KhdsfQVJ5ccduWYEsTx6VCu
0oTsXj0NAFiC4TzCV3Lk9jxThIZZSAM56HFUY9oGVQj27Cprdpk27eFz19qAJGADEDJxxzR
SyZ8w4dsfWigDblh52u7ggbuv5UyY4tNpZjjgEetaVy8aofJiDpIo5Y5x9Peq0oKWrMOhzj
3oApIMKQwxzkg9BUtmVe829ge2CKhUN5fzgkYOeeopttI0UwZMEtzkf56UAdbpstja3Oy7U
bcFVbOPxrE8QR2a3m+0kBiccp6mq5mkaTYoJRjjnGAfSq9xGAQWbBHXbQA3BaWMSziMH5vU
DjpU0uJLUEKpZuck1Vl4VdpyvXJ6088xjBIAOOe9AE1sU+z7GDKQMDPA/WpYNjROWG4HgEt
wKh2RrZ7owztnIUjPHemW7k5yQFU8YOaAJhujdJOCD2FSKUF4HDqD1FMtxH9qQMQMnGc/0p
GXy7osp3deQaANi4lG1WbIx37VbZklsYyxUKRjqetYVxcueXzvHYc9qvo7GyVQz5I3c/0oA
soALVg2OByDyCfpTbVg5dXUR/LwAakhjD228/KAOM9RUMS7i7ENxwTxQA23WHzpSzsrAZ29
zSMQl4RNJ5i54BFRqFFw4Pykkd+p/rUMxkNxgsMDsOoFAHY2ltaZjlkuUGdw2FcFTjpVLUW
gAULKG46YrIildLuJZBIEOS+Djj2Pr0qxNGnkoyYXIz6Z96AI2dpLAnyzHtyAcZzVO2ddsg
4PPBxnNXcY07Yr7z/dDf0qCKFUt5fl2pjgjqMUANt+JXLx7iR94ilyEuRlFIPTGOfaobVR5
zlN5DHjmnOxNwodB8pxkCgAvmjikUKApByFJrOuJWZsHG0nAzVi6UrMi52hscE9aivIxsQq
4IGMAdvxoAXEq2ZRVZSDkgjFSWd+wTypBwB27+x9KhkmcWw3ZdmGcsepqK1hBTlGOfQ8/jQ
B0enTJLI5clGIBwP/11fMo8xlVjgEc9eKxLBgmWQBWU4zipWnEl2Xz8wALD1oAfesGRtrjH
HOOTWZdEi2Dfw4z61c1HDbc87sHAPf3xVC7Xy7ePup6gHkUAUluPLttuCCR07Y9am0/Udim
J8DPIc9/as+UsInBJII4wc49Kdbq0duSVy2M4oA2LW4/fdQ3NaMU4WfamRnuOlchFM8V1w7
Y/i5ras7qL7UAocbui+n1oA65JCUBkAbKn5cjj3pk8hdEAbdISOMVVFxCApT5Fxzgfrmp3L
umWJGDksCfmHrigDQjkWONRJjJ5+h7VaguFkiYK3HHOOM1luytAChA443VNbEmHcOh/Dt0I
oAsR2iklkYoc8kcVYjie2Z/MwwwM981Gk0hUmLAwP4R0/CgXJb5sqNowCeSaANFJUt5Pl+Y
/dxsyPrVmG5eMgHKof4sDBrnWmaScKCF29Ax4/wDr1cR2C72b7vUBuPrigDpI7hWVdseGJy
fl4qOa4VZFIdgdx6HIzWTJd8L83DHORxih7mVljRE3NnqDQBok71KhNpOc561HE8ibxs2kd
cngj2qoLkx5Qnkdz09+aYLhWG7jzeuc8UAOvxNdoEJ+YfMMdCKpNaskbqGZggPHXHFSTXLE
NJkbkxhPX1/CnxstxaSFAEdh82DjHFAHPzJi2ZXDHuPeqsMqCMj7o7nHeptTeVYUVQRlcKM
4/GsiNXCg5wuCT60AX45gJGKFSV5z3/Otbw/M8Gpyz7SzGN9yueq47VzsO7LfMDjp/jViGa
dLjeGy6ryemQetAD9Rm2yshlI43Y6VmalqUVraxRyzbZGXIAOD/wDWqHW9Q8llMagyEdByB
7Vyk0ssrM0+ZcnGDQBZmu3vbtnc5JU8Y6Yp1vpN3dqJEXywMgluvPen6dp891OYLfYFZdzy
f3VPeujhhe2jAGZNoxndQBU0uBLS4EUTAs3BbAFakv7ou0m0hlBwe4A6VQ8wJcCYHax7AVX
mnlkkLu/RcdcUAW4r0bGQImB2B5+hrPEqG6YvtGOq5qJJYoY2xGgYjr3zVaMPK5YkJnjd3N
AD7ibfMUVio7bRUFyG3Ehtw4x7VMnlCZj5m/0IH3qqX0ojeNc+pxnpQAyeTqyZY5wwqYR+X
bl3jYM33QRSCFxH9odxlyCB14pLqcuoQPyBkAcUASceS6HqMHk1VCl2YqCeCML3Ndd4R8G6
r4xLWmkW/Kn95Ox4A9M1Z8Q+BL3w3LJZSXEbTKMME/hHvQBw8aN5qJuGSOnqa249Nt4YxLc
SbpCM7VHT8aoW0YScxg7mTkjHH0p32qRp2DkEk44oAiuFVpiysFB6DJNFWpbUFweRkdM5oo
A6W9CDZEPn3henIBrPvI3ijCJuUnsxroJbaT93GGGQASM9fpUckKsoBXK9txyaAOfW1YWwU
gsT1yarsrwsONuCRkdGrVvlMVuHO4AgnpmqBhUwruVlX76huetAFJJZGl+dQefuiopQ7TMv
mFlPUtwfwFW0VQpwo3BscU1Y184hgTtP4ZoAryoBIu8FTj8DUjMUh3YJCnO7FOuUOQjAOwP
DA479KR1D2pVSVYdt3QUAOjlaJFkjfk9wfmBqKCFEDPllPPGetKoKxZ2ZHcelSQp+53FSeO
QRQAy3dDKSud/QZqbgXBGW3DAb61Y0O2srjVPs987Qq38Q6A02+tWtNSNuJPNjU8MPT1oAj
uAxeIMSB0HFWi8sMaBA7Y/QVFLI29AFHHGfWi4jkSLALIxoA3VmBs13uWBHB7Ae4pfORYGI
wMgYPQHFZdhOfsxRgCr5ABq9ZxqxYzDCAHHfBoAqw3g8vY0UbKGzvI+Y+w9qgM+LoMQxYkd
B90elXIbUSTsyoADzzxihbWP7aerMTgDGMUAQrlZwpVwGIOW5q/PExVIwSRjGc9KjnhV3TC
7j0Az0x/WrM+9YANg3ADgnoKAGeV5VsAV/dgbiTzmnRJGLASBwAx6A5x+FSOGa0QF8NzgHv
VZIm+zEEZYdQaAIIU++0bEqxON3XPrQERptjFicZJx/9eo7NyfMBJLAdVPFLF+8uyTlQO46
E0ARXW2ZsZw2e/eqt1GFIIUbR2q7I6m6QtgKvr3p11GDMnm427vqentQBQuogtqhAPbkAjF
OghMcHmbiCc8N0rRkaNbfIUMAfwqRYFkgZim7f1O7rQBBaOqxswA3AclhxUlo8bXBkdCHbh
uKS1gRQN+9mAPG7j2qe2jWSeQZIDEEn29qAH6rAHmG0c4GSOv0rFv1YYZQUG0HOMk1uykGT
93nC4wc9feqF8qPGrIhVjxwc5oAxzCptx5mCTyfaqZKLaMyHax4HOa1pICLZ3XgdDkcc1ks
h8sBVAyT16UAVIWL3EhY5AGB7Vs2ZjUhi20ZzkD9KyYPK84vvOCcEDtWpE0TTKAMkjBA9qA
NAzCG5VWGXIzn0rQ+1phRGA5xzg9a56e5j+2FuQM468tV5ZI5WTy9xP8AeI/TFAHSXFyn2Y
ZB9AKjju447fftPXBwOg9azj/x6d2BPf8AOkDSJBjcSH4/OgDctp0cOxcsD26fl7VHG5RyC
c844zx+dZ1jlhKgcsqj1HFWoJANwJ3A+nPNAFzcq3eQ3mEYyWNW5Llg4ygC7cZ3f1rCM/79
2AB2YyMfrT7iV3m2soTgEgfxD/GgDemlxCcupfg4HJHHrSiaRrfcTt+brnBHFYEk5OGIcA8
enPtTmune3YnK98sc/SgDWeXcjlNxXOCGOcH/AD3p1tM2VwCTjPPPFZKTt5HmBsSKdwOOPp
TbS8cOELZY9fl4/OgDo74pPEsluGViMEHiiwchpVfd8y/0rJjud0hWQExoc7wetWItzXMwD
MVCdM9PrQBV1yXcloA4TEe3AAGPrWKu5I5XdtqHoMDpWhqsjshwFHlHBz71msSIN44XPU44
/CgB0e8hWUJs9e5Fc9daq6zPBbM3Xl+1LfarEFa3if5m48zoMf0rHjMSSK0anYRgFjzn60A
OuGnmYFirMfU1JBALi4jiwwUHk9MUyJJbidUiQAn5Tk8D3roksobOIbAZHPDMeBQBpaXGlm
kiW/IPQ7fvfWpHjEcz7wQMct0zTYZF2AqCAOcGppJFxkkNgEZIyAPxoAx52jdsguAgyOcnN
ZU8rNJKz5LtjlRjmtplCx+Z56lW+bH44rnLh1aWUjgE5GKAImllcABCuCMgenrVpJwrEZXc
cblx92qkc4t3DbCTtOW5NRMzOWJPJ9sY/HvQBae4VZjIQFdcgHPtVYSCedpHILEDk01V/eO
3DEDGT2qcOPOXfCDuBAHT8aAHXUjTNgKQgAABqhIWV1JPGMdc1PM4J2A/N9ajZFOd5Cqq55
6k+goA9C8IfETVPCejvaaSog80583H61euNXTUbG5urq7Zp5VLSSOM5NefzXSSwxqkewKME
DjHvVlLk/2c1uM7iMkZ4xQBHbuImlbJAIxkD9as6faRyTNI6lgnK54/OqljC07Z2kN3Nb0C
A5jhUgKPvdaAKNyGa4ZhHuB7gjH8qKbMiCVhywzwc0UAdVOdl0oAzwAMGrNzbI0akk5IwTj
rnioY1BukzyAozjkHt1p0tyyyBcI43Yyp5FADbm08u1UR4ckfMMk7azpbVoYiy4Yk52nt7V
0UiEwIw2oh6nOSfWkvLGOW3RbeQrkMSfw/SgDkEhw5YMoYHGPvVB9nb7QykE5OeBW15Ajs3
DRr5injJxxWKkrpduoYYHOc9aAIWCfaAOq5+92qabyY1IXa2ew7+9RPJI90WLHd1AxUczHC
yMCxz/doAfNE0tv5gQ8nHJ4BqupZEZXJy3I71NPOyWZijQhevHSg2c66Ss7Pnd0U9aALkdq
EsUvEYZ6MP65qSLE+4xSkzxj5gTwV7Vlw30qW7W45Xpns1MVpVuCCX5/unFAGjdyxPIgCfQ
jtUF581uPmwoHXJOTVZmcXOHPPTA5A96kljkkABIDDrx170AWBuW3DD7yjrxWppkxNs0hIL
Ywc8Y/Csl18u2BdwN3HTrU1lKEb93gsoHDHFAG/YRl58hQeOi9qj+zSi9VEUgnqDVvQNUEM
6yxIrPnnK5wKr3V7LJqLHaofJIA449qALBVGu9joAPr1pb23Jk2gZ52gZxk/SsolxNGxX5S
ckHPX2q9eSMJUMK/KcE89KAHzWU5hRXjJdVwQD2p66XObdfKiYADnPU1aNxciBXg25C4ORn
9afb3epSWo8vDr3yMUAULTRrponVI8lRjrgioG06S0vlSZFWQjjLHpVpG1NZZfLmCZH1qNY
NSu51aRnYjjfjH1FAGWwY6gRIilexI61LcQR74yvAB4xx+FTy2c0Vx++jcYOBkUy8t2WUAP
txz146UAStDmFXJBXHQdamNrstF4Kk849KjKgKMYEYA68H8Ku7m8kMrbuepbFAFa3BaNk2E
KOm5R1pIbaN5juBDHnC9qswRAxNuDRn3anRRxmVgQxYDGQR19KAKskYjuw4ACheo6+9VdRi
IAdCVXPc4zViQ5uAXK7SMkZqG8KSQBnDBQD/F940AZ9xhbP0J+bABOayIVkJbaB8wO7cO2O
1aUzSNZj5dqnqN3X8u1VolLQsxY4UcE9f8A9VAFBbcxqW24B4GR1qFDItxsXJIOAT2FaoMT
K6srEnhCDwDRBbCSXcPm2jGaAM+KCV7rfJ8yg9D1/CtIIPOUoJNp67uM1dgskMrFUKkgHPv
UN5EIbnc4OPu4zjNAFy4McMaMAxZ8ZY+lI5R7bcHbGf0rPupZHtvm/gBIwajWY/ZsK7YPAB
/lQBs6eokVo4xtIPzv0z7VfghCK7sCSoB3L0Ht9axrWXZCW+UZ6461dhum8vcGDMD1z2+lA
Cs0zTFiBgAZOcVTkkH2nc2WA5G08D3pksp+1MFYgNg4Hzfke1MlkKXG5lG3p0zjj2oAtS3H
m7AsmGz8rDtUdwZJIiMpH2z0Jqvc/uYkkztU4GKWceZEHM5w5AxjoRQBZjkYW6k7WcZHTHF
WLCSTPmPIFBHIbofpVS2RvsQbdhgeRgnP0p8MjEElhgjGD2oA17LajFshgxJwx61M9yILks
WGGXqyjBrPtiAwOQO+ccH2qO8ulidt5UBB0oAdqly4dvnUI/PTrXI6nqZm2xxjYgO1ip+8a
NT1iW9UrGoWMcD1qjFEHgd5mVtnYd6AIPLjZihH3uDg1L5O144Yts/mrkKoJx7H0pip5vEC
M23nit7S9O8ljMMNMVwPYetAF6zj8sIv2ZUI+8VAHNWblwzJgEHJxnoR2NMRSJCwCsO57Zp
zhGZizKjMMlgM8etAE6yEQKTGEOeSfTtTbmXbCSBjHViKSeRVj87zWPIxnnism4vWlgwcgt
wMH9aAI57hXhdVkVhz8uOn+NYrDb5hf04AHJq/bsjpIX4J4wTzUb2c5cnzBkjJ9qAM8eYAy
o2WzjA5/wD1UiFsMpByRgriun0u5s9Jt5bia1W4mJwhZMgf/X71z8jeeXkIwe+FwAaAK8bK
rbgNwB4Azk/UUhdf+WisCMkDGamtjltzcbj2POanihzehJHUr6HODQBSBI++Nq56etWnhEi
pJ0U8YIqxcwTJeOGj6Y6dDRKuyRORkjkMelAEDpsBSQHdj61OsIFudq5XGAWPT3omDyQLhQ
SOOtW7OEshkfc2wDB6biO9AF3T7fy7ESkKHY8gjmn227znySFxzt4qxbyEwuEJycYz60WMR
k85mYRsp6NjGaAKL8ueSAOBzRTt0fmSF5YlJY8FelFAHTyB3uFba3zKCpxjIoO1iXKhJAeg
4yKli8ySRBtHT5iT0OKkumGFJK45G36CgCaaZFtkGwOAR+NDTK9gFB2YOcdj7VSmYrCGIAU
jdipYmLwgh/nx83/1s0AO2JPbFCq9flIHWuansJI7zGOAc8101oNiMMttIxiq0ytLMT932I
5NAHNyQsLry8YHXOKluAI1jOR8vcjj8qu3URkvVES/fODk4xUOpWzR4I2lgMHIoAc1n51h9
q+XKj7oGM1m3Mkn2byIZB5ZGVGM4NWjNILVcOF4xwcYqC3VPs7iVmOTwcYAoAzYFk2bNgjO
OckZqWBnjmLsrbScZfpUv2eVJB5bAgnIxzUYgnaY/MC38Pv+FAEdxEHlDQsOeCCMHNaM7pc
QwhVyYxlsDB/GqqxP9pCBAWK+lXZ7SVUUQHL46L1PrQBDNA0lkoK8DoT2psEaRRPuAYEgAg
dK9B8P+HUvdCK3cbJ8hLMx2hfSrGheAtM1bU30ufW4oxx+8Q4z+f8AKgDgNPkeGVyCSO5Aq
dbtrmZlVGyR3GMV6n4k+FWneGdPeTT9Wa8fbvKEg5+mK8mCzRXDS72eNeDxk59/agCWdtt0
AnPryetF1O8bbc4JxmoI5pJrlN7qFxyAMfhUl1E8pV4+ADjmgDQmvGS3j4cKQP8ACtWDUVj
tUeKLBbHGP0rm5FURKzDBI+o+laMTuljsRUGRlTjtQBoxX7He7W4ABPy9KbFqUqzDCAjHA7
A+oqtBGXhYNhGYZp1sqlWO4bh0zyBQBLPdT3lyPOcDtmoXCy3CAtjPXAqNS4vRyMg/QCrQV
5yj7kbb3PBFAEd0i8CJ8n1NTC2JgiUsA5PB7Y7j6028t5nCSsVZum0HNLLFN5ClOijOOmT0
60AaEVriNlYNk9ScYHektrC3LHLNnA56HPrVBZJPsqnYw/vEk0xZ5sv5bMD2wf0oA14dH0+
4v1S8uFiTGQcgA496peJdK0uwt4xZ3O4txy2cfSs64F2LpgTKR0x68etUruKVZYxIOoGFoA
bcae8cCYkAVhkcVALXbbEllznGc1pSKfLjaOR0GOvHHrxSTQbLcjPLHO3HFAGLCpjV1xsHI
Pf8qdZq0bssaEK/citFbYrCUjjyCOSR+tRWcByxc7c8ZY8YoAIiPtDAZ+bjrUN9tdwrKAqn
juRT1yJ2GEZg2PpUMyt9olJVRnBA9f0oAo3Y8tQzrhOhA6UjORbBoxuGchelWrsE2yAlVAw
AAvP41XlUfZwkZwGXPpzQA2G4YW7vEFDYxg84p1tPNGpfgsegxVZy8FscNlscDA4pkcjtC2
7APDAA8UAaUEpN27sQMHHJxipLh1WVwv3T+XIrMt9/2gyByM8nJ61IGZ7jYWXKjkN3NAFq6
l83bk9gCM0suFt4gFJZmxtzyfeqtwfKlXdt4GAAcZ/+vUks+4cgJjCgsDx9KANCKR47YN8v
XGTxxT7YgpkR5VMk7jz+dV0kzBGXOV6ZPT61YUYhDlCUIJYjj8qAJIJXQ8HaAc4Y9P8A61c
zrd+13cmMfcBJbH8RPH9KZfags05jhl/dKMFgeSahsLZrm7EinKRnJ9Tz0oARtPn+yLM6tG
jNjcetVCSsJRn4zjatbesX3m3f2aJyUHLHHf0qpDZsoEsxYnBAXGM0AXNJCwWoZgcnPygc1
pWcoic4UMevIyKSHItVJUIGUhiBn6U+KNCpILrnsKAJvtG8lWwvOfunmkklWKdTsXABGGHF
INjNhmK7evYHFUL6YzzLFHnavXPSgB97dh1URlR7Ac1nz7WhwcZI7U+6cQjbGxJIwc1VchY
eXO5+FJ6j60AJFwd4kJAJyfSpPNUu+4l16nH9fanLZt9leZQyRnGcnHPtVDyndiUPvknigD
Qub+S9RYVASJBhVQYwfWm3E0X2aKOLAAGSp6mq8mYkywZsY5HSq8WGUKWwMcEnk0APtFkMg
DKGJPyj3q/dwCO+QLKpcYzt7GnwWiG3QxPhvU9qgiWTzQJW2jrhu/0oAfcSFiRNl8cZ3ZNR
yJukjKhioABJ5/CnSIxkJU8cZJ4NJI7M42kBQMenH1oAkl2YA3tnOMhelbcccMViqw5LEZ3
GqMVo/wBnVtu4LznPBrQCOkAOMdOQR0oASK1dbZjt2tnhc8mnRMi2zk8HB5B4/Cnsc2LFXG
SDh+hqlbJizm+fdt5yTxQBTMq7mAboccrRUot2kG/cBnnvRQB2sJkWRPNbJGN3FSyMjSYXI
O7v2/GmW9wPMU/ZzjbnnpVhpRNPgwBu4AOAMUAUtQcbQGZlJGMDk5qOJ2WFd/3nOM9cVYvz
P94W3TkZGaqPc3VvbhFgxznoDn86AL1ku+QbTlQcHJ61avrCS1eGQoG885B7gelUbG4upIh
JFbhpc52Y6/jWida1S+zb3NnGVi6MvagDIuEcXMRwVCnsRTNZiaW1RwpjGQQOxq28lw1wA0
HIOACODTrxrwqB9lyQccrwKAOZntibcAglgMnAqvEGNmd+7APT/wCtXT3aXpiUC2UDHLE/e
/KqEsd1DZuVjOc5I/l+FAGHbK6SeZkBx6/Sp9haZZABz7j56fbGUM8s2C3Q54x71JC0j3H3
Flz909cUAQFnjmEix+UU7ZB/SraytLfRb3K8jawHBPvVd8yXioC5LHgHjBra07TFmvYTJhW
b5iAOmKAOp8ReII4fC66fEgjuHUKxHOR61xFpp80sSyCdo8jja1WtVllluX+QvtBXJ4zV6x
kEFuNyBlxyMZoATT9Tk0uQyTXD/u8bixzx9Kg1jxFo2owyPbwxRXqsACuQZF/DisLWdRy0k
KoFHPzL94j3zWFpsQWUzvtOwZA6nPrQBsDct4XiTc33iM9auhlkeMFCmDlgTjNZ0EjyTJIg
yTyKvm8kN0gWMBs85FAF24RDbiQqzJjC4POfxqaK3ZraMOhwehx1H1qdZ5HAUIpPWrczzx2
wwDkA7QD+lAFOGK4FpIozuycA8gCn2Mc0gycBOgwpqykeotb78LkjgnrUVrFeqxbgsRlSD/
SgCZdKupLkP5gVRzgD71XINAvJpztOUz90dV9/zqlFBrTTuDeExjGNx71at9D8R3cyypc+W
mO7kc/h70Abtv4Qd4ZZZ7rylQc8cmud1KBreLYrDCnGUP3vrUt7pGrxIzjUFKqRuBckN61n
OjLCIxOegHI6HNADWuWW0AJXI5Iye9VrfUjtK4xgAg44xmrU9rJ9kGxgzZOQGzio7WxP2Zi
eT2JFACNrUqzMnlxknnOM4PrUN/ey3UsZUQ7kX06iojYFrjEhBk3YwPTNBjZZkBTbg9emc9
qAJyG8lBvBViCcDof89qklg/0fdI6jLfwmpJIyGQRt1PAxxn3qV4iVBby22n+7zn6UAVdiP
CQ0hJ252DuarCABTg8A4wBmtKK38yMtkNt/XHeqQilEmUDkgdV70AZhiPnsQ4GD128/nVe6
5uNkbbgMY28Z960VjleZsLtweW29vSqr2ji4ypIYHHTrQBTumEQyeXAHXqc1XuCGTzG6nHb
GK0Ly2YAEpwe5qrdxyC1+cArt/D8KAKE2fJK7gOcfX61QV8hs5XBxkdKuXAZbcM6gsCePaq
JbZFIQOR83FAEkUzrKUZC5x1B4p4KiYdEGeoPeqkfLeYcFMYADU0O4k2sAQeTjsaALsszNL
ux948EnJFW5Xd41UyBjkDp0rOeQyTAMMlR1FW5CWCKw5B5Vu1AGxC5WzUMykjoW5A9hWXe6
oEtfs8ZG5gct6AUl1eR21oI1bEjDK5PIrIs4nu2IKZOCc44NAFrTNNlu5d7woIeCwxz9Kku
r2WCX7PAnlRKTlsgGrr3KW0DKJNszfdJBFULCz+03TGRiwJ5bOST2FAC2UYluDKyZzg5JzW
y75iA4YjJBzSMgV1jWMJtGCMdKnmZdsYjjBxxyOtAD4XC25ywB64YdabHIixebJIQCTgdMC
knn3QghAD/Ee2Kz1YBDIxwe1ADnl8243mXEZOSD3+lVpbmXz/LhUgDFN4aVgd+QeQxqxHGN
+ZAFb+6DwRQBFLbszIVYAnsBjFSPbJChl835z/eGc1JcKzTZUhUbHGOtMkTCbTwB3JoAqST
NLAIpCHwScE/lVQMSjJu2Ln5gOOe1XXVFt8tuUE5yW5Oazn4yH4B+760ASMRIpZ3YkYDE9v
pVmCJJov3A5XqeMGl8qN7cHBxgE7jwav2k0ENq6RLkscAMcAfjQBDYnynVJuI2PJY/pV3UT
aXF6i2yGMHGQelZ1uDJJJdT7RtyBxxUDTkzAL1xge9AFq5VYnIV90iAAYORTI4WldDIf3Y5
3D/CmWsJubob3CYPINa88arKIoNoVDjgdRQBPcYS2VYvlJ+UMegHcUx1Y2oLNgbcgN6Dqah
vFkiCrgAAfdGDk1M8TSBI3XPy5IA6e1ABHFI1kAkgKkcnP86VEWGB2GdwGMjBH0qaSPbbqk
YxIUxj0pLSOdrWQbcxDr7UAUVRmGSpOe+aKtfI/wA3PPYY4ooA2obuUOyruPy9+makM0rTI
xkZW3bsY5x6UlikZBYvu+UHIzihCftKFQcljlcdvUUALfSybMo7nH92op5ZmtvLJIUDGc9R
V+eNN4BBZeo2nkUt1Zk26kpkZycnGfpQBnWsr/Y+GfhcAZwBzSRXcv2h0aSTD8lV6VbhiZL
NkCEHOCW7Co4Y33P+6ORwrdgKAIYrmSOdVLuWz2NTz3Mpk3h33ZwcmqS5S/Uhd+eoPSppGA
nXIbuMKePzoA0ZpGEGZCzKBypNVZi1xZ7YlIVRnc7dfbFJJO6xqMbsdWPQ1L5zPahWTHPB7
kUAZkUUiRMirznJI5qCHyzdv5hYDOAVrZhwVdNqdcZzkmqDQkSysAX2twFOBQBR3PHerg5b
OVJ9K6e2Yw2hu5wpAXls4z9K5ks5nXa4weNv/wCqr+t37JHZwRo0ZPysB6evFADhidGkJYt
g8NnGK20ytk0mGRU5GF5HHasH7U1vEoOSwOOvQdzWvqmqQxeFZpAUWRkwB3yaAPPL24M17M
QV3seMnqQeKliCRxhmAErDkdqr6dEkrySyDGzBGepNS3DFnZmOSW2/gOlAFzTGj3HqCTyAc
c1blWWOffwQTnHf2qlo4leeRjG6/N6VpSPJHP8APH5i+3GKABrtx+93EOAM4+vSteO6lW3B
PBx8pI61iX84K7RkYxhcY71YS8PlLG7Op4wfSgDbiuppLYrHIBj1PQ1NbreyxM6uuBztPBA
7GsyCZUtQSTnOdx6fpU9rcusblCzAtjB7g0Aalqt4shJdMEjjrmtiSa9t7ZlS5UYG0r3rmo
dQdJnTymX+HhunrmrC6y4kaMIMZ5bdzQBJqF5djbE0rLuI3Keh+tUphlxuyMjnjj60y5mZr
oSBm2k/dA7n2qXaTtQMSS2SaANKKJ5bZFZSUBxlVzn64qWKFooQXQ4ZsEBTxVizllNvGI2V
T1IOB7cVOpuDI7GZSSOBxj86AMs2gRixkw2doHUEGqslsWnDGXaCcbdvH5VqtNceeVJQndj
AGcn1qMRStKzOxDA+nJ/CgCg0ZwseRtXPfk0+XkDep8st/CMZ+lS3UZ8pFIyQTwRyf8KpXb
OsUSMx64AU0AO8yL95DAjAZ5b09qhjgMkeAoVu5YdKenmra7Rt6jHPNPh3CNgXYlRk570AU
1ttjkrJuQHjufc1SmjMdyXEuHJztxmtCAs0r/IEIyKqKzrNIxKnscc/l3oAryRyS88/Mccm
mSwSSw+U+Dj1q8qTzXsdtHGssj4RR/eNbV94M8RxWqu+lqiEBgTMpAH+NAHn97YTx2pdY+C
cHj7tZRjZ7VgrFSvXjrXozaRdxRMjooYDH3+9c3qNi8cbDESyqOVyB+OKAOPWNY2Awoz7f1
pVL5YlAQx67hxU6QnzWMgGBxwcGoI1O94x8oXn2oAa7BW+RimeOOatYCxeY+47OQBnJNQx5
MgZyQqckqOvtmobiW5vJ/LRRhTwi8UAJFDJeSM27DK2S2efwNb01wIrRZgNrvxjHU+vFVIf
3FpHFtChQSxz3NZ8rvdyKYpCewyBjigCSJnurpN5LyfxY9K3bOBBMViKoetQ6XaC2iDrjfI
MOf6VegCRzkMMqARgUALIcXBY78kYAz1+tVrt5XnVsYAP3VPFOdi9yNgz0HB6D/61Q3cjBk
I+VicNgfdoAS9lKW4GcP2FVFjkkQMoJ7kg8CrEsO+LLuQhOST1Ye1WIrZpIRbWyYZurHsfQ
0AVrXaGk+UyFQcknrViCFp5XmlISNOMVYt9NkikaF5VQA/M4GcfSop7i3DGKAfu1BGf73vQ
BDcOS6sfvbgFHtUMwRIgWK8chepz/hUcis1wCo5AABB6U1iq3XzNtbdknHX8KAHSufs7F+S
x/u9KoSIhjyyneCAfYVpzi2LGRm5HIX1qqkM9wwWNSI5Gwx9qAH7WmKQRjCAf55rQayiW1C
hwoznfnmi5kitUSKKIEuQC2elMZSISrOFx8uDx+NAC29tbCJndyXBIxjr71JaRQvK2EXCZJ
JpYcJZE78nhSW+lR25Do0u75sdQOOO9AEiEm4Y7VG44wR/OkYk3ESBflzjHXioYj5k7lS2e
Dyc8f0qZJSLtWDFQOFJHegCzMINyMuGYHAyM4FTNMf8AWQqGUZGfU96gmlk87YFJLE/jU9w
fLiViy428nb1JoAeJDLF5sgCEjjFMNwI7csu2MYPAHelVm+yFkABIwcjAxSwW7y2ZbGAnPA
4oAqR3MDpuclmPU7BRV6CJFjIbapzyGxRQBo2EkDEyABMKOCMDHtVm3EZuSQBvZuBnkVlW0
sYYAruAUY56VoW203fJy3agDbCK8oSQKG6E46Vfa0aSMwqOg6sKpxfe2mIFiedx610tikX2
qN5cMrHBx29qAOfm054rd0CHB5yBzx1rOETOGQhQQTgtwTX0LbabolzowURKJMZJDc4xXju
t6dFDqU8aIAoJ6n8KAOFEIa/ZZUIUcZBxSyRJHOowGXPIIq/PFH9qGxOQQOTUFzHGeA+Gzn
gA/nQBWuydoHBPYegp7TJFbIytz3y3SluyCmeMZ/yahPkix3BS2O5oAtQXMT2rk8MM529/e
o7SKKaVnYhQDjAOO3Wo7OVBExc5X7uDwPwNWrLEkrJFGPmPGOw9KAK0cKjUVCbAdwCN25rP
13w54vXUV82wM6nBieDBVq6NtFe4ju3iVmlSMlVB53Csf/hYHinT4Y7BreCBoxgMY/nHH60
AZVzpHi4RPcT6O6pGvPHb1rN1G4nls4IZABnqM4FbVt4n127v1Oq3cl1as4EluG27h7YqTx
tLARai1so7dHXhY+mPWgDl7RmhEu8Da2CrZ6Uux7g+WpLuTgAd/cVVhkPltvTLAcHtWnocb
PqaSs4CRjBA4HPpQBb0vzM+T86uOPTA96s7CZRuVtrEgDPSqNkHGrTdGVic8+9aAx9s7lT0
5oAS8AFwgVS3TqKhufMUYYdT0qe6JadTHGW298daZM+AWdGU/WgC5azvNaqoQxuOu0YJq1b
mUW8hxtHtWW8rRwJKqsQfU9BjrWtaS+dpu7Zv3dc9BQBBHHIs8zRPlx/C3+NJbpN9r2ttH6
nNaMDj5tq5Q8Ak47VWEii83IrKVIyD0FAErmVbtSEYBuN386syAB15I5HXvQhkedWRSFH61
ZvPmiQ+UWUcHjnNAE6mSGJMEPgFTt4yatIT5WVyDjHK5qm7NHEoMbfKNpPUEVLBIcCOQMcd
etACIha5CLkIPvbjyRWjEmE8135yduOpH1qnCd85DFVyejc/hV+QPBbKqoTkkcEgY+lAGZc
Ist9GoOPUn+vrVDU2QS/LJy3JIGa0CHkuE2Z8tMjcuDzWVqcy/a9pAB6ElTzQBDLIVUSbcA
Dt61LBJL5DlieQODwKrM7PaOSpULyBjrj+VLbzEWpbAww3ZJ56elAAv7pPMjfcmcHsfzqvH
I7Xj/xY6ZPUemaQPJEG7lugHFV1l2zOUX5sjt1oAq6hfXFnMJ7JmhlBynfjuaiuvH3iOXZC
10hEYwABnP41n6486XgQMPLkAKhex759Kx3trqD5wGwfmz1BNAHeyeINUu9ODnKFhg/L0rH
v7UagrXRkYTEDEm7nI9ags7tZrIJMyiTOMk4wPXFaflk2TKWPzfMCo4z2FAHNGO8Ejq+WjI
zvXpiq8KLKSMhuuPSt2Ut9kaMKq5UgA9q5pZJLaB4NwMrHDMoyPpmgCaYBttrA26bdg7emK
fHDLDJsyDKcEkN93HvSadEJXlkKGN8BcjqferV2UhOyMck4+YD65oAqXd8rEQRqPTdnirlj
arDbhg+52UgAdveqcVqknlpkso5bnpntW0rxR24t1BUgcMOgFAEsCIkRErgMoJBPU0tqsgc
SllCY/i7/AIVGZntkDSKC2OM9azlnuJ5S7ujegyf1FAFmV388mIqqg9qUgvdL5mBgjG48H6
1CNqzNtTJ6AE9/pSOzmcA53j+I8AfhQB0A/smAI9w5fGcqOme3Wsy+1GWQ7oXERGTtUcAVC
IcqqzNsUHPvUt3b262K4UJz7kZoAuWdyBpDkkEnlvc1mwWxmkkPVVBJx0qSKY/ZcBUIHGFp
IJmQuSw5OcdcUARqUF06l/m606YRNdBEYFj1yOaBhrsKBxt4HSrn2dI5w743YHB/+vQBX/s
8zRZKtGgHUn0qwI1jjj2ARrjHXrVuW0u7qElXCjsv9aryxSRRR/xlTyRyBQBWuI03qGHA5H
HSn3G0KqhiUOCMYJGKdcmQuGfLY6DHWnzDdbIqIm0LxuP+c0AROn7gAgZPIyKbDEsCHj5vT
nmnZcQHcVz2OMgUkQLWzZPyA8e59aAG2byK5kG3aoxg85+tOT95dq2Q5OcL0xTbVSHYsVYq
OnJ5p1unmXTEoTxwB1/CgCWUlbyP76seeTnFWJla4/dEl1QD5iKsG0UTJK4wBwc1PLMiSrH
t3DHBC/d/KgBjw+Ugd2bdjkgdB7VJH5y25Zee/p9KtXshj06FtpxnOWHOKqJN+4YBtynk5H
oaAKycA7pyrZ5+bGaKFUON0iu7EnkJmigCS1EYyGQKwHQ9vrVy1YfaFXdvJx0OBVOGVGYsU
6jG7HTirWkPZf2oq3wcxBskk9R2xQB0UbxLMUEm5iRwODXV6SIZbpI2bgHPTt6Y71wM0ts2
rSfZpGNueVLcH6VuWOoC1vo50LlsgkDoaAPVJWS3icLk/JyoOOfWvO9VuVeeSSQcA8F+1bD
anPcYlZzzzgcj3FYGpCJ1m+dSzdB1FAGDAPOv2CsG2HqelNubdftDAkZVhxjIOfelsd0c7O
jEZ/hHPNSuYpLhXkQxSH144oAr3VqoOVYdAOTxikuIIxZhFIHY7nx+lXLi2DTLlk2MfWm3M
CSWoUsADwNvqPWgDGaKMw7Qqgd+ev0q3oKxLKZWGYhntnHpRcQI1ocYLY55xmsa91J9N09I
LG4C3W8F1xkEfjQB1H/CSyWpujbBQ4BjB6Vwlx5lzqDM+JN2Wy561ZvHk3ACYtvCvJ7nvWe
Z5I7gfL8mOpGeKANC3ht4LpXSIgkhiG/UVH4kaOSeNiPkCjGO1EN2JZY1mOFxgdjR4kKLcx
pD/qwuSQvT/GgDEWMSEgNsReeatWLtb3o3Z8sHdjGABVYTFUToxDdCOv1pC85nkwHIGevbi
gDesIomnlnHDsScHuKFH+lbkUbFJ+9kZ+lO0hi9kzu2GAyMnrVu3EbzmPcpI5Gep/GgCo0k
zS7cKQ4A2gcUkoaR/mALA4xnNWZN32rgBcHIaoLhPLmBZuvHUnPvmgBt2rCFTxxx054qbTr
gxwOGHyOQCTz1qG6y42n7g4bB7etPiDGx2qMLjqTQB0VjYbo5THOGwMgGq4jeO5kLJjA5I5
3VDY3kr2H2cEZ4wy9c+9aqPAyKBGrSkFmYDgUAV7U7Zlxn72evFbAilaQ4fKE8D1FZ1qNl2
Ffa3BOW4C/WtOML5wIySB94EkZPUUAJPC7rg4HGPm5NV3d4UCBcBVwMd/er4EjYO0d8gdc+
tRzDypN+3Awdw6UAVrNpHi37SxJ5UHgH1q3PKW2hmZXVehzg1hw6oZZvKtyQFPHHOPSsvUN
auLW8MRGQh79aAN65upIZleMk54bHp6VkajdiSRNmR0J9qzz4jS6wkiEMTjIP86Ze30WFwr
Ljknpj2+lAGkxDW+Nx2nqWFEcyrETtDDtkdax5dSUImx8buhJ6H8acNUf7OANhweT/AFoAv
SFMBmTcV6ZqrC8csj4UCQkYAB+X3qaPVbaS1kj3DzRw2MfMapaZJi6cPj5gQFJz/KgDM1qI
y3ueI2TnA7jtVHzg8pj35DAAYroNVsy0xdeABgBu/wD9euSdWhk+WM7s9fSgC2ZGhy4wCSR
+VdFHcCTTwu4kgDjpmuVmdvtBjyCxXkA8CpLeVkBildmb0HagDWnkjihcORyMAd/xrnreL7
TeGFD+7yWYZ4471f1S9Bj8lCVfPJNT6dBEsGVBDsMnPcUASwCJXkBcIsSbjk4yKozXKXd/G
scRIAwMnqc026dlyZTgAjnHUVHptvJd6grRqSiHOR2oA2UhCGOGONEYH5zjr+NSTSra2yw5
DPjg0672JJEkT/MM5x/hVKcZRGY7gq4JoAkkVVjUmTzSwPOc4qtEOHYOSCu0DPGalSIfZCB
1IGSB71JBAg34+YKe/FAFaFmZ97gja2Pl61KysjlSeA2c9zUsOBIQqAt9eBQ8I+0gmRgfTt
QA55BFscgNznn1ouZXlhBLAhuopLwfOmF3j1APFSSKVtjgkAnOWAznuaAI4ci2ZpD7Ae1Nj
wxfIIJ9KVpGeAlMvgcHGM0lsN+887Se1AF+xSOSd3bbvQZG48f/AK6sSt5lwYyufTI6VBDB
5OCwwzfgWFJO+LnG5j+pH1oA0Y5yjlFfCnjj61FcvlcOwBOcFewqrvMcylgzKQD9anllzcK
VJAA6YoArTSL5xAUE/wC1396juS7NGFAIXqAOvelmcvPh0bnv3FMnDKVPJXuAcZoAc2Xtgy
KB2OetLEJGtsBhgEHHepPs8l2nlwkLu6fNWpDYJBp3mSD58YJXGc+tAFGytZPJZ3iJXPUDB
q3biO1nKIjFs8kjP4VHDctI0iRghCcAsP1qewVopmEy7mzv4OKACS3uZZQ6xAAt97HDH0xS
ygx3ETlSCOSAKuSXjySoqxhTu4744qpKrLcebJJw3U9qAHXs8tysYUZAOSP5fSkeCU2wYJg
gfMF6U2cbrhduCMDk9TVsylrLcU8tiDlfb8KAM5ZgFAeUofTFFW4Y1aFW3IM+uf8ACigDPj
UrDvO1CCMHFaCaibmxS3WCFfKP+swcn8aozRzLbgqD5RwFYqODUERZIGyXyR2GaALKMDdhx
KWJzwa6CykBlViwCjHBGaytE02TUJJUgKkqMsW7etXLSBv7QVN2dh78gn1oA7u1jkYqqsQw
Hpke3WqOpxhIJfM3BgMgAACr9ndqGUMzMuP4hkflVTWUE4IgcliM49qAMCwjUM7HKBf4h35
q4mnySTGRQGA+Y5OcVqXXhe+0jQYdVldDHKAwA4NZdtcStIwwUIHOV4/WgCtOjLcKPlOcDg
EU65hZm2+XyTtUeufSpkYzT7geNucenvRPevZ3iXSKZHjYPsJ9sUAV761e0t2iuCUcR5II6
VwptGurl5SiGNDuZmOPp+FauoeMtRGp3huLdCLgGMCVSwTjoP8AGsOO/aK2EWwkMcsT34/l
QBdFsjWLujbXXnAOcisKOWQTtuO5O56gntitK21BPs7eZlS42nntVHzUlYKrsiDIGAMigCe
GWC9uo4i/lhfVcDNP1Zl+1KC+8L+hp99ePqs9ofLit/IiEWY1xux3qpcCJTJv+aUD/JNAFN
I97Z7htqntn1rUfR7xg0iyxhAMN83tVG3VmdBGQR2GO9aoVk1iS0Yskc0YB3djjrQBNpUTR
2jbtuM8YOc1JHIftJbJXA9P84qPRXuLlrgF12Q/KAB1PqKmgjlMriQZyTkjkCgAjMbXKocH
sGxzmpLxo/NVAcKOvvUccH78qHK7eelNkAEyp5hCgnk9xmgBZ0QRKIlHUZAHXihWJtFjClS
f88Us5K7QG+UnOcDkVKxzBlPlbHAHagC9osKNCzY5B5IPpWhEN0r4wQDx7D0qnpcvkQ7mGV
I+bHUitu1sUuVae0f7/VD2I+lAFS3WL7fhhkjrnt/jWmsbFt6lWI5246VThRxesjA5I+bHO
KukJuAaPgnjnGfrQAye6itpArsEZxkHrVea+tXgPmS7ztO7HejV7AzMsibCNuTluQO9dD4I
+Fen/EDTpvs/imO1e2wHij2s2T0HXjNAHn9pc2i3ZijZYjJzuc4PH8jXONKs2q3Li48xPMw
p9a9A8ZfCyLwhZafDeeILS61WR3MsNq3mIsf8JPofWvO/sQhu5odw3A4BA4IPpQBDJDG9yH
iIw3PPeppRMUAjh3g1SlDrIDDnOSuKsQanexyRwhUQc7ehOO2TQBVv45HjHmNt28457VWh2
GBfInlaR1OS5wFxWlqpvriFGYKjZ5O3AYVUi1FbaB4HtFDYAJ7/AIUAFmssQnd3Qhv7p5rT
0WcRXRkV8YJOG7AVmqzSKW3KFGCTjk0yFyrmSKQd6AO1hntb+Vn+Vt3Izx9a5bX41tdXwoY
wtjjoOlV9P1Zra8LA5VeT0NP169iv382N/lwDtXqRQBnzowuAykBOOPapTxM2BsUDjJ606A
W09upbI7ghcn6VDcHG4rjBGMHpj1oArRGWc5DZXOWDdfxrfhIWIHgYGMnoPesW1KGJtpAcn
B9KuLM66WW+Yp3xQBFcR/artgAX2kKGA4J9qlikkt5VCPsYHpnFR6bEst2qN5ghU7uDznr1
rS1KJVlM6j5WJ428/jQBJmWWQOHwpJPOOaSZM2+xVAJ4I696qWk26RVkYf7IbjH4VovEoCM
GclhyBQAv2dY4lB2qSueBwaagdYpNgHzenc09omSMvnK5pApaItGTluDxQBBAYlfJ7ccVOI
mludxXIqezgkVjI65yegJwDSsFSUsBsKtzjv8AhQBFcBvPGG2pJwNpz07Uy58sQAfwA/nUt
wszSBUjLZPHGTzz2qC+gnit1e4gmUdiUIH40AMiCxRHckjbRwBg5qS32pmUIwJGcdKLZxJb
K0S5J4yeiCrluQucx8qOeKAIvtHmSNISc87R6Ux8tc8jLYy3NSR28UkjeWHY43HH8qgIBvS
IySvQ5PIoAln2hwqc49e1WmcBlPIJHIHfj3qnKFMgYKflHHfNaUNhJOEaQGPI6eo/pQBliV
5LrasYYDqozzWm+nRsfNuMADkKxxinPJHDOEtY2J4yAfSpIbeXUJ3Mr7dp6Zxj6etAFa5vB
DCsUFuE2nAYdq0dKnWKMG+USREbhzyaz7wx2w8oAgjOcnmoHnBtCSwHqD1+tAGgbm3Uy/Zk
VldiTz0qvayYuXPmKx917VTjy1vJ5TL8/oeelPssmQtu3EA4HY/WgC8J1E2eGOQdv19Kgd2
kuVCjADfhRbAfaCzKpJwBzgUpkT7WUyGAOPbOKALsksQnjxtYEY+bj9anmuvLgbGzgc/LWR
dORKjIirtx8g+lLNI62q5BZyuCfT2oAtxXkBiXdlT/ALmc0VFAoaFSUB49elFAD7ppIbfyJ
N20Hhc5A4qvbbnGWPB45/pReTYYZRug5/DpSqJRAxX5cDoBmgCxp7XEckrQyMgPTHpVqwmk
F+ANxJbj39aoWGWJABXPPzHj/wDXWjaA/awfJJzwNvbjrQB1azSx8xuQ3f096nkuQ6AMQQ4
zkCsA3e1lAbI/PH1q09w58sBD0PSgDck1S6l06O2kkZoU+6pzjFQ6lqf9qeSsdnHbJEgQ7B
gv9apSyytaHbHle4bioLcyKCZFbDDjPpQBHGzrNtUkEnk9Mio7x2j4Y89uc5pCJI5/uHvlS
c4+tUL0CSc54+bG3oPwoAydesBPmdgFlwM56Njmufs5Vjl8u6i+Qnr3FdLqoUIiKvLDrnNc
veWrG5VSWLZ6HtQBBdTBi0aLhOi1GNkMHmeYBJ0CitS70KWyMa3Gdzx+YoAHfpVAQDzvJ8s
gyHCn0oAdAzzeWd4DRn6ZFLqLs8pUD5WGeD1oeOG0YQrlmHXJ4zVOZpPPy5IGOB2oA0NL2p
fwbzwW2j2rel8k64sZi82ZwcTZzgAdMenFYNmsT21wWYh0UMvbo1bErg6tYzoSWdMAj1JxQ
BL4bjZlvXBO5XwMcVpQwNIzugbIJDYIG6s/w+rK1+hBVt5HXGa04Vby3d2znPSgDN8ppLl9
quGB3MOMgfnUcyAThQMnOef6Vbjj3zkiRwW6LjOajeF2uVRiqMOeD19M4oAguVCBGYncTyC
OMUkoP2dZUcjBwQw6066jcz7SzF87emcUy7WRbYAvztBx6+9AFu0kH2TY7544JFathM8L+Z
C7fL6HGTWFbMnlANI0Zc8MV+6PevRdH0DQotNF21+85jG6QkbVx6CgDJtFuLq+ZoY3cADfs
T7pPqa27Xw/q945EVuVkA3BgCVx/U1Rfxrp8KtFoduoRQc+p+tP0/4w6tp8DQCG3MrfKJAA
Co9jQBDr/wAL/iaWtbm2sTcW14/ljy3H7sH+Jh2XFLpnhFfCZnj1e/urWfo0ls5CNjtuHXG
aztU+J/ivKtb6y9qG6CIjIB9ayW8eX10pt9cAuTJ0lHr9KAO7vPDrah4V/tfQmEqLIY5Ax+
ZiOhGefevHrsu05Ysd5JBBPQ12un6pdf2bKmm33lwGQF19TjFcjdW0sN1KyYlUNvDBeWHvQ
BQYCMOynEgBJ9u1ZEMzGZt+M4wD6VptOjXL4JIxzjHFZbqRduXj3R7vlzweaANHz5DaLE77
iD1c81DqC71SZwOVwGHemsRtULy3QDHWnK8JiRLkKFQk5xyaAKcblCyvwB0A/pUkQCMzo20
Hue31FSy20MlmZopCXVhtUcZHvVVpTJzGg2A854PSgB4RM+YCGKjr60R6bcXcTXEDxBccoD
hvypkCvuwo+YDk+tS2izLdDbLtHP1NACpFc28oh8s5bA3Yp2qARtFEythFG5gP8+tXZb95J
RbSDPOzgVjanO81w55KjAJA64oAUGEW25M+YDyCO1StPmFbYTttz8o9agUA26vtGf73rTFB
EUjow5GMDv8ASgC/ab7eMsJPmbkkHNW7eZJ52V2Ls3AYcc1QQFIl2qWXAJDUW07xTh26lva
gCW4t5bS5AHI35yOQw+tbENy80UKElj/EPWqe4XLgOSOo9efpUUTtHKsZdVdWwFAwTQBvNG
DAxMbZJ4XqBU0Ucq2xdOE6/Sqz3xNuEHJHsMfhUKSTy27nGEz/AAjjNAEkd0Y2Zhlm781CZ
JLi/djGO2ABU8Nqmx2fdz95lOOapSX0FvcnzZNoU8EdfxoA7IarrMKJa20dvZrgfvGj5I+p
706+8Sal9ga1mVbkTJtI8sEE56+1RaXf3Gt6O4kuv9FtwSQQMj0yKzLufYvlpcbFQgHbwM0
AWBo88+kyXEMcKCMjcN2PyqlEHtMrLG3Iyf6VbhuYoFMkpyp+/GDgMKn1K50i5l26cGKNHu
2vkYIPTmgDELlpHAGzOcYPX8qjZc3a5+QnGQvpU0AUSMGiHAzgjr71A6IbvLLtPYnAzQBeS
a3t7gCaNJAjfL2zx61PLc3F5MFj+SLPHOMVmzGNrpC6gKSMhT0rUnuYIyi20Y5Hc520AVXS
OK4AZoy5PoSRUl1evHCTDJtHA6e9Z0stxJdL0wT1p95M6oIkcE4APPU0ARzSAxRk4OOvqaE
lge2Zixyf73YVHPJiBV4LAcA8cUvymDGwdx0oAs20kYiJTbx1wKLaQb227mHPTpRbFI4mDA
Nx0zT7SAF3O4BgcgUACsBcnPyjnJB7UOqfbQg2ncBgqOlPhSNrzb5mxgMkH1p3lyNdgLtxn
hj1H0oAkvLZ4dm5BIW6kDJ/OlulJtVwFOAMHGCP8anuWiRYwZN+PTtS31xGtoVjAMigfMB0
oAgjgtfLXzXJbHVc0UQKwgTe7Zx3XNFADrhljRAyA456c1YsGtGuxNfo/wBkPDohxmk1O3u
IxGZFjLSAd81WKlbdVJBUjO3/ABoAtwiF5pTaKxi3EqrNk4os57mDUcIhQj7wPpVrw3qVpp
V99quYPNiQbcAc03V9Zt77VmubWHyIiARgcnnvQBI06xz8xnFTG5OQNgT6msrfLJKv7oEdS
Rzmpri5+YLhdpYYB6igDoFm22gGzrzknio0cSQuDx+NVJLhBariQKijOB6+lSQyNBZlvLVo
zypYc/8A1qAJLdws/QPjtn9TSvFGXdjD16YOMH1qpZ3TfaS5KAg4Bx96pftvlzsqAfNnd7U
AZ2oW6mdHIYuB8uPTHpVLTNFn1a9kJGwxjeQT1Uep7VpXkvlzJMeg6c/pXZ+D7eCHwzrGqM
Uj/c7VdumWFAHl93O7GRDGWSIbFbOeKxxbXAiN1GSTF83JwCK6ttMlSFpHVTtyykdWrOuJ4
Do06MmJGBHXmgDmmlV5t7kozY+9zg0k0aSXKxLIvOBuJxtpqxFysbZK4yT3/Coi0e5wm70G
8UAb2j2kcmrC2nKkGNgDngjB6UR3EqT2JQbiGKdeoDdKyrfcWaQEZRSBuJHbt71ciYR21nc
TbwEcspAzlgc8/rQBt6KzfaL4BAp3Elc+9asIV7R0IOeuAeetYejzM095MqqCx3ZHuTWtEx
Nu7bVDZyR6/SgByRr574B5H8PT61SB2XZySRjvVm2kL+YSoTJ4BzjrmoUjka+8kQ+ZITnC9
ueKAGy+YJ0cblYncpU8f/Wpb2KeYAGXLLgZB4I9Kuy6RPFPiW4Qe+c4z1rP8T3EGmWUMdrd
BppG+5gHjp17UAOliaG0PmsdmOo61orq7S+E3jg+RApUknnpXD3l/dSxIJrjLkZ2dOKt6Nb
297DdCaR98cTOqg4U4FAGfayNsOxs4OR/jUlsJZroMoLNnlh0qnaKss8aMjbSfmXOCK7fSr
QRRbkiCqBuzmgDmrlI1uB5hkDhecHIpL6OJDGIweDkk9RV29L/ANoM7kKwzlSMZrLuZmlkA
UbFXPNAHS6c9tF4LvVAP2hT5p9xWK2pPHZQLLbOuV3LIOd31qvFMVsSmWLdDjgGpLMhYZ0d
SVZcBj/CKAI7OKG6ErecFkPQ9s1Se3eLUcXwyP8AZP3uetJHAnnkhOC/GMjPfmr1vF9rLRF
zNIuNjnOcelAFDdibdENu1sgnrzTpUBGNoyw9etV5n8qZ4zuXacEP1P8AnNW5lU2ccgKoyt
jqeaAGKGhjwDjBzkc0ZAQxsiks3LN05okuREuWUjIHQdfaqpnWSLD9c8ZHT1oAsOFiDCRgD
k8g98VDDIq3BYtvwvSqzzs0jM+GyMDauMirWmxpLcqu0nIxgDNAFiNo/tiEDaHYH5+cfSqM
52zONrDL4Jzx71puZILjYgTYj7vnHII9Ky5pg0jHhWLc470AWZj+6AVdkX3SKjtYGe4C+YN
hYMFA5FMnb92u52BHboas2DCG3luVUOzHG70FAC3M7RptUIXz1H+FVUdGAYLtl3ZPp+VOyZ
BO2VAJz0547VDE6s+RGS54ZW7cUAXbO7CTIWypYnnr+FE8/wBoujLvG0dD3qrHb/vVRSVUt
1xUktssRVGVCuPlLn3NAGyb2IQJGUJIGDzyRWzEA1oCpDKVwef8+1cgshWRQuXGBkjsRXSa
bMssSjP7v35zQBpwKzEhuAeoA4+tcg9vLFrswmAZdxwW/lXbI2yIBAEOBnvmuNvZSdbmaNc
/L82OaALWj3YsbwpPJsMg4fn8iK6W4tLS9sEmtXwy/eUniuAmLuFYpsYHcME8jNb2lX480L
GQOoIPf/8AVQBduEJhdWzhF5YdcVEoxa7wp8yMDDda33FrNpTGZgt0i5zxhvrXNQyuIGDuJ
B1+XmgDVQxXMaTZVhjY3bbUBCRXWGQZX1XNVdLljW4dHbdBJwcir8kLx3+HlIz0btjtzQBV
u1QS7o2CqOmR0qTyxtjyVJPIAHWkvWDTcZfkclRjH+OaXcwKrlm3LkYHSgCFjJFeK23aMZ4
GaS7jO5WKggnnrzzSo0sk65Jxgc9T/wDWqS6OHyXJJI7UAR3NooiEkjBWPBUdQKlWKIWpwM
nOOehpkySBBjJYc89qsx2snkKm7APOTQAW0SNaA7Noz8wz+laENlGzgwqNrDBcngVDClvbQ
s8rs+P4gP6U22u/PlZVchQTx3HFAFspAt6rCMfJxnGc1DPKVucgZX0UYNVo3P25WV2XPLFu
oqK4aXzmCsyjHJPegAvCTdhyynOOBx17GnXS7olZVZAMZ9DTLtI22bkKs+AGIxU0sJESxhy
T3wSR60AMU741JKZxj5iaKkitd8QMZIUcdAf50UAXbx0kcGfknGCpyCarTFVtRJI3Bxz3z/
hWnNHEWjWRNoAGMZqG9ijeEpBt+X+9QBHYTQiI+aYyF5bd6+1Uline6ZIB5gkyQB6VIvyWw
h2B+2AOK6jwhqthZ2oE8KPcRqwyRgmgCha3sen2cmkfYma6kb7xXOOPzrnrrdHceXN8rj14
2+w961p9TmvfEjahCGglXllPJwP0xWLqkkl5fC83/OW/MUAW/Pb7O+TnI6N+VaCXkj6aqyS
BljUhVHYUllDpFrZyf2iZDPImYwhHynsTVVZUNvtRlA28ZGaANLw8keo3bQjZDjLLzUN4I7
bV5IUukmAOd3UfhWVZXJWV/LkYN1O08H1pj3UZmZiBzwQR1+lAF2edHk+8CpfOT616JqDw6
P8ACmOORk8+6YMy7sEqBxXnOmRxzajBblQCXGFYbs5NepeOLC0i+Hpkk8pbiMAxoOuzpn35
oA8y03UUMLW9w26OUHBz0asLULxVjmhjPzcgYNNjlR4mEMW4r1APBqjcsjACLIDN2oAmjw0
ZlWNWwMdefeqkjGSfzGO0joo5A963dJS3i82WVo9ijp74rGuX82/Z2Hlq56DpQBCjh5F2sC
F9utdLstrnT4xJDGxjPyjJ+XPc1zgVmk5fBV+w61tzXT2lmTHgGVcdMnGfegDR0izvLe5v0
aBthCqG2/Kf/rVrf2bMkbBxsB5+YcfnVj4cTrc3kv8AaerhLZVIFvIOHOMDmrfiL+1ZEmzL
CIEHy7Bjj8OtAGNBJYw+aChlIPzKDw3pWUNSkbVJvJCRhRhW9KxUkvQ8gDGNRyXAwMelRq8
rSvJGsmVGWB4+hoAu6heSSXbRC4aTcRuwcDrWZehZGSHG3Zgnv2qeFYlLXLkDjd0zTUw9r9
ouEJZiTuB96AKsrboGXjDdz1/CptLdoZ5vL+YFGHyng8VDdRxvCBD1BxyevvU+jQj7S+Iix
EZLUAa/gm3s5dXc3cW5ckbiOn+cV6LqUOkyMq2K7CRl1Q4x6DFcF4RCxXNw5gMi/d3Dsa0J
Lidb+SV0K/3d3GaAMjU7OdLhhJ05HNYN0k0TBByOa6h/tUkqliMHk8E1j60AZ8lRGSOAOGP
vQBUFqv2JZjKffdVc/KmUkGGyNq9h6Gp4xJHZugUFT3Y/yqsLiOJ8nCN9f1oAgjuZd52kbu
RyMVPZzyRXsMoQqSR3xkVEGjkd+AG65J61CMK205G7jljmgC7r1oseomXJ2zDIQnoahtm8w
tbBwwcYAz19asXF1LNbJG0asUAGWHIFZsSiJgyKVOe5yRQBNIlxGjxv8qjtVdBGI2abJz0y
eP0qe6MsrblDNjBwxz+NV2L5OQTn7v8AWgBqhowylffNPsrmSCYSRFlweStMfzHBZiEULxn
knmkERtiHEoORnGeeaAL7XMtzK78kyA/e9aoOe6jpznHNa8trFDawXguCZJCVaPGMe9Zc6C
OUEkDcAOfagB8bxzEmYMzKoHIzk1qWkUT2YdFAIVgwP8OenFZJjRySWUe4GSeKsWshhiz5p
2FumM7vfmgCSKRo7eRDHuZhjJHWptKso5btfNAEQPzbqmtJrSC1+0FzIwwAknqT2FFvdR6h
fNA1ttkY4XZnJ9uKAN+38Pi+vMWwjwP7zAZ+lT6h4NnkRSLuNW27tu4daxrKx8QTXC/ZVaP
k43nFdNrWh+ItR+yvbBR5cWyQM+3zGHf6UAcnN4fmtopMTq7A9zgfSqtnNNp07edAVC9Rnp
7j1p14dUgnNjfHypQcEZ6/T2qG9W4hlMN22ZFXA3EMQPqOKAOuubmzt9OF5JqNu5dQVjj+Z
unfPTmuO+1AyztIOGOcjn8KpEfMFYsRnaAeaWGQw3KEHDISAB6UAO85kTAjPl54z9afbzSL
MqxsCFORxStl2EnAUkkkjv7VFE6JvG9R3A9MUAdQI7i9t/K8x+xY46gelbc/hS0t7Jrm015
WXZkRsmG5HI+tZmlX1wluBbwq3HzcZzXQWWl6peK6mSKBCOGccL7mgDi7eBkuSjSBEA+83e
tSCVbklE3SMmOc8Vp6noOk6fazK+ptcX5OB5aYQexrEtWW1maAt945BQc/nQBPegtdKc5BA
wMcZ9aTDAxjeAcdc9Kde7Rcrt+8QDu9aUrI5CA7iR1A/SgCFFYXOwBnye39SKWW3d3VhGR8
2G5qTe8Uw2EKRwcd/rS3FzJ96NiqFvWgB5jtwiCZ9ozjOTwB2qw9wGsysO4KpABPJrPkI8s
O7Ek9iKmEjfY8AAq3Gen696ACKMmEsZcEn8TUNshd5WXc+P4emPp6VYgt2S2xOeowFznNNs
4z5kxDBcDC8dz2oAsWqLK+/wAlmxncc9aZPDifeWYqf4T0x71DFdyi68sErn0on3zXAVwQD
wSvFAC3blpFDN8o+bGf88VM5ZIBKm9T0PPFFyqRhFEfQ9Mc9PWgEm2LFAE5BJ60AIvmFfll
RR2yOaKfEzJEqqp98Y60UAbOo3FxNIspt8AD5QODUKzI0OJSFyCBxzWzbpb3V0Vk3yfJjBO
MfjVO6sFxMi42xMBkigCrPDHZxMHkRmYBhsOcD8KzbeSRLnEO5WjG4f8A66fbhViZWbzCpO
Vbv9DTYGV7o7n4zxg9O1ADmdJbr7UFEUzg78dHHfiqFxbHzAYWJXORx0HtWmBH9oLrtUDnp
zUjxlJ0y2EB3MqjtQBmyQKk0SysypjJPoMUjyg2D4UhWOQemfpireosFxgkIRxjvWeIzJbl
VIwvOfxoATTXAnlYKBkY+bue1JIMyF/KBRTg5HFbGhPYW6TRXcRMpBI44Nac2nQnSPtG0FU
+/kep4oAydCt5V1yK5RQsadHxgZ7YzS+K/EUupa4IobhvskR8oDORjuPzq3aX6yadPa5HlW
4aRG4+XjpXDygNIpzhXbPSgCe5ingQGJlkVmIBBwDmqQikMKzZwuce2auRpGQIZXZI+SGI7
0+WdItPWwEYykud6jJIx/8AroAhUTx2TABv3jdMCoZcTOvqB823pVy5kZ4Bt25HClu9UASI
2D4DEDlegoAQkqeG2kjHFabyNLYoxHmMvHp9aoywLvhdc4aMHHYGrBEiWIGCrZ5Jx0oAs6T
JIs8vlIUDDIJ5NdRaaqLzTZra5chxwpJ6/hXHWk5/tSI7ioYAHn+dTyXLxTTMEA+bgigDau
dO2WpljBK7iDgZwa58yOFkQy5I4J2ZArY0PVfPY2Uz7VIzvPanNaWl9O6LIE4wWAxn0oAxo
pWVTHKFVcbicfeHQUT3yeTzErRr6np+FR3lu1oNjkvgZBwTmqs5kWMFiGQr9MUAbTy2R07c
IEy4z06e1J4fgupr2VreD5XUrj09qwUluAGw5APYV6V4EjtrOCe+v3CwlNibx1JoA5m1vLr
TriSCGIbEc7yo7+hrRuNQe7j8qJ423f7PK/Q1Ru43l1C6+wyAbpDuY9OtVINC1O9ucrOvmH
O3AI/CgCG7vr6EqodtqjB9RWbcXInffID5uMZIycVNcQXdpcSQ3cximVsGJucDHBqpOkltM
sp2t0KuvO72zQBIpf7KELjAxy3WqptzIzySD7oGATgn6VYRh9mV1G1WOAD0+lQh/MU5PA5x
3H0oAbDGpfcy849KVLaeaUtGp2jAwFPf3pttbySXoCs25iFyfeur0SaG31IJMgKWTeY+Pus
R0HvQA/wxoen3msDRddaazS4QpG6nbsftkGneKPhtrnhiKa4LR3tkhyZl5wP9ql8Sfb7iaH
WrmM2qz/NC2MZHoK6638S3134FvNIvozfC6i8tDnBQ8YJ9uKAPICkghyI8D+9nj6VHg+WCr
Ku0Zz6+1dlb+DlSzeS9uszY/dqDhd3171SXwhqBiUgQ89QHBoA5yM+W7O6xkHp7cVZktUR7
efdGDIu4RA5K8kc0XWlPaloZHMcgG7y343D1HqKrRlUY5O4bQq4P3T/kUAX7u4lmhFu0WJI
8AKK2dPg07R4o59dso76ZiNkBbBGR3IrW8N6QiaLPrU7LHIBiPeu7A9eaxrq1E909yVe93t
8qqOp9KAPT7TUf2f5tLhj1zwZfQ3RGHls7ogfXrWjp3w9+DHjt5NI8Fa9qemauV3w216oZZ
OOgJ9K8uuNDu9ORPtukS2klyB5XmJx74z3rNnvZNMuop7PfbXMLBo5Q5BDA9aADV/B+qeHt
auNJ1K2eK5gk8t0II+hH161f0TTbp7k2uloEGcSTgYI9hn0rvtP8eaX4ys7W28bP5+pqRGt
5jDAdiT3rSgg0/QbGaykX7TNDKx83gYB5B/KgDM0P4Y3WvyS2412KzuIT5rTTy7QfRV9/Wt
20+AnxE1INNaeJrMxRodhEmd5HQd65hrx9RumWMMkrH5UHcdOT612Wm6r428BaaJpRLbW8j
Bonbkdjjr6UAeV+JfCOs6feyaZ4qsJbO8Q5huAu5JPof6Vws+myWtyYJYwT0z0z6V9q6d4r
0P4lRx+F/FlnDFNex+ZY3kSj74HOfRh1r5l+I2iTeHfEc2kXQJuLaYAvxhl7N+IwaAOOmsE
hsmlkZeW+4vPPvWesSKQd25M5GwZz6/lW5cJKdKkM8axsx2rsOQRWIpRj5UfAXjJOcUAMlk
QlI0bcwJ4pkcW5mONvIJyOlOyWcJtG5zyenP8AhiplH7kwpHvfdhnB7+lAGtYa1JYq0RYOT
wM9c9quS6/cXAVoWePd1AbFc5NbiFfMlYrtI+XHNaujpbB03sRG3HPOKANAec6ljI8h/iFJ
FpV9J518IybeHbli2Dk9PwrVutJnhQNb/vYpVyNoPSsOFr2B5UZ34+8uScgUASyMftnlhcq
w+XecHPerWT5yIUYORyAe1Q280N5A29v9IyAFxjvU2wxyqrBQxQg4PSgCpxJebERjt9T3qO
7wX+4Vxx05PPrUyoWu3RCdwOc9z7U24RhOq/ebuAP0oAV0eW3HDMvQ8dKdJFIkAJbMeRgZ+
7SSqUXALIccqDTvNP2XLREEjkZoAdbwu0G778gznJ6e9Nto23SFuu7JwaZAzPEQF24wcqeR
TrckzyLvBXrwMf8A6qAGxuDes6LhenXP41I/mLcKU+Qk/ez1FKhhL5JZm5zjAA/CpG3CcMd
zgD8B+FAFx4PP2l5EjUjAY5+Y+5p0kHkW6NJcrjHBHQc1SuzyGGDk44PA9qkZpJ7MIzA54x
igDSiht9mSkkpPJYetFUIf3MQj3yJjsOaKAOr0qwOo3CQCXyJSMEyMFHSorqJLaa6trqXcV
JUNH8wLZrLmnZ0ZBIyuwyrZzk/UVIsLpAJpXLb84O7JB9cd6AKKQNCJncBucgYwTUUJh3By
JI2BwFx1+tbNtpl1NYG9m3fYw+HbOfrRq0Oilol0x2Yhfnzk84oAyEkkN7sydxPy+5qzqb3
NnELdoGhAOckdaoqHj1JGUZ2kHjsfetPXL681hUdkEvlIBlQBx60AZV9NG0Ue7knDct3pYL
gKhQ8KcHAxyaz7tG+RZCWCkcAYxUpjQIMZUHAA6/rQB0llaJdvHhSWf7uT271Z1+8ex05rJ
P8AVzkqSxGCF9PxqbwrFIb2NYAGOOBkk4FZnjO7WXXYrYx/u41K8HJ3GgDn7W7aCwurXbsa
T1HJ/GsqeN0xuDE54GeMYFTTKftarg4PBqCdZBcSFnxj7ufSgBDsVAEJ+bkb/So5pg6K5iC
Op+961NLGBbrhuMfe21G0KEJFFku3AO3r+FAGullPPYQ3U4KQgZBxxmsZNplwyHnk4NemX/
h6M+CYFE5KR/KVA2kEckn2ya82xbRXbKHOwc8jrQAsgLIigncmQB7fSpInMaFZULEdiaYsY
LSLtJZuVHpVdpHDgHJI9+TQBeSEvdLKCMKc5k7n2qa5QIkjLIPmyVVGB596zpEmcByGKDkk
9zUsUDvZXFwgwsZA5PNAD7QSBZJN+whSBjmrdpZ6gmmnVXkTyTIIhGD87D+99KpQTFInjGO
RkH0qP7bcRulwj5ZDyvVfp9KANH7SjHZHl4+CCcE/jVXULUbvMhGM8lCP5VrHUtA1J0uLi1
eyndMNLEflB+lQ31jJBZrJHIbpjIWEiHI2j196AMASPHICiZbaAAR0Arurlnfw7pxgkEcO0
7ipyN9cLdMpYsh2+vrSQ6jfpuijkkEX91jx9aAOsMOhabqBbV7uefcN2ICPlz3NVRcSw6rv
0HWLo2wXe5cYIycbR9BWTa3Fib5f7aSWe3KHmM4Yt2zXQSReErqx3adFeW0iqQWDZ3e2D0F
AGNqUy3V0bu51CS7kBBPmoAeO1U9SDC2Z2C4cnagPC+4qkw4YlyxB2gE0jTO2I2bgds8frQ
ANtXLROXh4xlcY4FJGNzkkgAMOgqMtIHBDgqD0PQGrlirSXaqCFUNlvfHagDQ0tWt4pdReE
TJEPJUHpvIPNVLi5misY4CuCX81m45z0qXzXtkitFDF5HLyxtwB6CmXWkXoCM8WQ4BjHqp/
/VQBqDWJ9em0221HLRWwCRRAYUV0800gu1sbGLzZSBiNOFi92rzyF7i1uVeFsyqdiDtn/Gv
TdJli8P2CSTuslxcYkd2Azn0yaAOy8IfC698WalANQuGdU+aQg7Y0XvjHWvUn8J/CzQvFC6
Fq9vi4ZFAlmyEZe3I+7+Nct8PviI0WnXcWn2cbGIbvNZgAzY4HvXGeJfF82o3t3d6z5c10D
tJHQEdh9KAPXvHf7P2heIfD0134OxFfRx7oUMvmRtxnap7V8WXunanZX82kXNpJDdRSMjRY
+ZGHXNfVPwd+J0Wj6gNNv7xxptyThX+by29RnoO1N/aA8JaRfJZfEXQNiSMwhuzCR85PCv8
AWgDw1Dct4TSLafuYYNnAGP513fwP0+11TWba2ljilVWMr+YBwF/yK522aObw6h3tsKMrZH
8XesfwJrFzomsS3FjK8V1Hu27Txt9xQB7L8e7+zGpaHocLxLOGNw7ZGUA+6M9s5/SvF/G1h
aQ6bb3EcwyWwSBgdec1Q8aeI77xDrYu55xPOGBZgPu44xWPrGqSXmnw28m2UxAMecfnQBRj
liEjwRF2AO5W5GMcgV6v/blldeDdO1C5KC8RhGyjBLjGMkV46HieFigKHs+atJeqNPt7fJy
JCxGeBQB6H4cXV9e8aw6XoVwIXjbe08p+SNevPr/jXpHxP1+7sYdL0TUZYWLruOM73IwAcd
AME14L4d8UXfhvUZru2iQSTLggnHSo9W1/VdZ1ltV1K4aSUrjJb7vso7CgD1PRdeit1hmhO
JbV1eNnJBBXn+VbH7QWoad4lg0TxNYRKJbmEQ3IU7RuHQGvFVv5g6DzXUMPyrptV1KO48Gm
CSctLFKjojDOSPX8qAMyyCP4eld1DyIuDGTyBXNSBoscHGcrk9BXqGnW/grxOktzJrLaPqJ
iVTEUzHIR1+lee6pYGzu5bfAkWNioZOjDPWgCkImeMx7B5gJk8wnBx6U1TJby7wWcLjI96j
UuBtz97sTjFMZskAnpkE96ALt3JPdmJpCMN1yOatBJrSMiYKEBBHB5rKaRykcmAML371r3M
kyQQCcM6FNy4HX8aAPSNA8SRr4fawZEyAdu8Dg/0rz2eR47+VllG0uSF5yAe1ZUNxNDHgSs
FPzADuKtRym4YAzjOeh5yaALCzxpqAZjtDjOVzx71pRTM90sUxyHXJJH3R0FLYLY3emNp8l
sPt7PuEueo9MVWvtNvtKvlSZWVlG4FhgYoAsxo32xiCUwQQcYzTJpAJo22BickkN05xTrKd
p3BbB55HalmVnn3KVz3XGMnNADbpS6ru3KV44/lUzhRYjcM78ZXI/Oo7pibhFxtBJII57U6
Z0NusYjXHVjjBP0oAkgTZCVJXYVzgGo4E8rLYO8dj0p6kJb5O18dT0GKSKUpGw3K28YzigB
sMam5Lbw3JycelWN4FxtcqFfoc5xUFsWaUsAyj24pQ6yXAVmBDdC3BoAmumT7QqhUfHJ44I
9qWcII/lCruGcA5AqKZWMgw+SOmBkgVYkOYQrIDgZDZxk+tAGjZhRar5ituPOUIwaKdaW00
lqjR38cSn+FutFAFNlKFc8sFzlugOPanh5GtWAYrIejHoKozXJlxI6I2TyzHGPartxAy6dF
JJGfKYevX0//XQBBbXl6lq1mbmQW7HO3dwWplo7faGZkJOeRuxipY41+yR/KoYc59KLG2Ez
iUv5anJ3HofY0ARspa+R8lQ3OBzz9amZ3L4jd1b+HHRvamhPOn2jaBjGP5U1lzPsl4PXcR1
I/lQAmoWE2xJWj8uNupGetTJp0gsTKpEm0DgHJX3rRvNQ8+0S3ZAoAALbs5pVUpZgMQQ/Bx
2FAFzw/Nc6azXSI7GJdzHgYH0rF+wtr97rmteYB9nIaMf389a3LWKOLTHc/eY4wTwa5ieeT
SrlkspCBkuw3fKc9VoAwJA8t3K8alQpJJzgVIyyyJEAu1yM4Ip+pgC78yBdsTrkDHB9agjM
x2ou5Izz70ATpafvIoSvznBwTmt/wTpP9rfEzSLKWEyQyXKq+OQF75rn5J/LG4Y3gfLxjNe
j/CRDaR6n4hWVWu7fEUcL9WOM5oA6j4mW+neGby+8N6XIZvtDeZIz/wABOcqPavBZkEdy0Z
HOeK7vxZq7aje3l9NKxu5TjJPT1rz193nuxLE46mgC6CxuTIsmDjGCetVZUTzFKPlhyT7U9
WIYMx245z370yZ3ZIyoGduCR1I9DQBeuVmWzDgEqTyc1LagDTL2Jk3fu92O/TNRRXYax8t1
Dc9MdeKtWQjP2iJFLZjPOOaAMVBHGihnKqwOST0PpV3Q9Fude1BrS02w7V3hnOFJx/Wqy2U
/OUPXjIzkVdtIZPMEcV20Ljt3Y/WgDLuLeWzvJrWbEcsZIZc56VOHmjKGzEqLj58nIJxz/w
DWrZjsnvr+3t3SNp2JCsTguaSaW10+WBjEsskcjCaBjgUAZVxZSx3Vs9w48qXoMcZp18IEt
E8qNVk3HJHPFQXlzLPFKIwVh3loxnlc9qr+TcM+7DEsfl4zk0AbGhyWI8yXUDG4jX5Ubrk1
n/aUgnkW1IZZMrgg/KK2YvAXima1+0LpvBG4KSFYj6Vm3Wn3+lSyafqNubdiMkHrj1BoAzM
E4UptG7nPXJqJv3SsDzjitGAw+esdy/yf3hVOclp/LiB8s5AOPWgCNEWRf9ZznOOoxW9pUF
skMs8soAjIkGO2O1UrLSnuYJREVXYMk9CfatDS9OuLm4ezjTep+8c9PxoAit7qa6uLrXZjH
uU4UFPXgYFRya9eXFt9k8wMsSjY3f6frVrWZoBOlmlmbZ4lKMP72M81zkbj7SrykRovykgZ
5FAFu0m26hFKVxtIbBrd1a+vNRmgtrdRIzZChW5z34HauakeNbj5ZGYKMHIxiptN1G6sbyO
7gAcpkHcOD/8AXoA6PTdU1Xw00kcNx9luZflYP/CPajUNUne38tnMjEbmYjqTWBqup3N/qI
uJl8vKgBR0FQrezllLuWwCFwelAHZ6RqTWeli5ljYFRwcdR612w8di6+EWoeHFjlcyz7lkb
kL3xzXkv9tO+lTWwYkMoXB42n1q3pF0y6WlkzgmRmfB/CgDW0DV5Z9Pm02TO9fmXvkd/wAa
yrTUIrDXbkhSrOMD0OKy9OuPsOvpOMsqN90jqO9XfERtG1EXVoxDgBiCMbqAMnUDPLcvOh4
ZudtQcAFJDu3DnIwfbmpi5kn3xjOedvT9ahIEkjFiUyflB7igCNFxEzoP3YHCmnxRBxtcrG
SeQ1OdG8tzuUBT1Bz+BpkO8yKF4IYNzxigCUsEZoY08xQc7yMMDjpkVT3HzFDlmB4654zT0
ASRiWOM8j19qVlXYVydvXB4oAu2glllUCRwzNwCM1d1mVGRUQcx4XLd8dayo3+z4ZcM4OAc
ngUSFpDsP3upY9vrQBPazeU3mxHDjOOea7TTvBPijxZ4d1bxLaQ+ZBpe1pgW5bI4AH0rhEB
LllUdP4Rwe1ey/Cv4kaZ4Z8P6p4c1myeO21E7/tcZy0ZAxgjuKAPHxbzSNKrIUCqd+8YAIq
vb28t0+yONgSM4Fdt8QdT0jWdcSbQrnzI/KzIRHsDHnBx61jeH7ZZdQjgacKfY4NAGZLZz2
aukyYbHCnPStBL0Po8UFx/Afl9cfWtXxDo0tq5uJbr7TEx4z/D7ViXVjFEiS+aJA4ysZPK/
WgBNMjgkuz9olSKPyyeeeewpsZ8i9ZrZsxZByRwT9aikDELwFU8YxitLS1LmSKVlESjDccA
dvrQBowvHbX9rd2uNyLvI65PtVvWb67165WaZW3lNoZhjn0qbwymj6fqs76tOpAwkUKg/MD
3rpfFkdjZW9tfadEJIpoiSF5Kt2NAHnlnJJHKIZV4AwAxxzWmP+PnB4J9Oc0R29tdu01vOV
yOh9agxJHf7JMZxyT2NAE12fLYMVLMuecYomYSW0Y2jd1Pb6Ut0FyI2JwSMH+tMmX5ApLAe
mMUALuH2YsR1PQDNMh6fMcr16dKlbH2RRt298kdaih3CJmWYKCO3Q0AOhdlkMjDK5xjHNR+
ZvnLBCuG6YxUlvIwkdeDkYyecVEf+PnLgsfu8dvegC5ujaQFt0bk8cjrT71GyoAxjGcDINU
5uLtFGcoeqir8rsI1PIXvvGc0ASx+aYl2wkgDHUiipI7m0iiVJLZ5zj7+Cf60UAYS4a6jVz
hQvc8A10LNLeWUcfnIkcf8Ae6GsqWWHZIphR5ZMMkhHT6VIvyW2DjGMDC/qaAL0cJltT5aD
ZnGT3qaGItbY2855JP3qmiRI7NcSKAT0xjPtU0Ec7WDsArRL69BQBlQxsLpmYEduOv8A+up
Gh/03c2eenv8AT2qWNXjuHQqMtxgj7tSNGjXAG5SxGMDjFAD5YHRlUqCD6nrVpogtuCijPG
d1RXeAG+YnavUDge9SIf8ARA2cjHTNAE1je2SyQ2V2WhSWZVLr/Cufm/T+Vcjr62g17UVsZ
me2jnIhd/4hmtW+YS6RdNgKyEEHHO7PWuTiTzSUJYyHjGOnOaAHyXRiD2zxszBs/T/AU3z5
wxuHUgnPXvUTp++mMhG4kjI4p8hfyjH8yq2CD1J9qAB5Y3iCMcN97J7V2fh95NO8F3msB2E
m7y0PQcVwjeYz7GjLFzt6YINeqa5aWum/Ce3tTHsnlAkIXu3egDz24nMwmudhLOctzwD7Vl
5RyOc+vNXRHLcWRO/CqvTPU1nhNp2t8pH3R7e9AEiL/pBBO0g7SQQKR4xwocnrkH+lMDAnB
49c9qnkVT84bcQPyoAvWiRTgxXLGMldxYjmksJGS7EIUjfn5h/FxxVEOY2YZLEjr6U+Nitx
AoO3JyAxx9aALUDztdlEO+UtjB71Pa3cEWoQyXkBaBGIkUdcVUOLa4llXIkVtwkJBOcehqn
dzLPcecu/c4+ds8Fu5xQBqT3pnZ47R1RIZWkilIw30rHmumn4UrKxO5pcEtmolVliaRpNy8
/pViK2kYqzqdjY+bkZHbigB8FkzgtcZCNyAByRVq583yYo4soVbgY6VLPdoh8iAFBgAnPf6
UyaXHlPOrBF6BeCxoA9Rsmni8PC5m1J5J9nOXJPTtXnvi64mvNShdpWmVV259eO9ddZXmlW
/hUSPbsxWM/61u9eYS3TTXDOrt8xyF/lQBDJkgrt6qB06UyAF2LbiBuAOP14p3mE5Ta6sW5
bORTgwWXCH5SRk9AfegDUs7K/vSbXSoZZ3yCdo5I+ldn9gg8N6NML0lbmSPk54U/41if8JF
HoV0JtFBRpYQjsODmqp1a41Owa3vCJZWbeJM9OaAM6W6uWuRPqcLvFIvLH75A9D6VjyrCUi
e3Dlm/1m4Dg5PQfT1rQ1TUJL65xJhUhwNvUADrxWVlNpyrZBJDE89f5UANky7kjdjPU96lg
coMHLJzwOOT0qMLuYYXBGf8AJqWFcll3IzKMYJwGye1AF2K3tjp1zJM5Mu5RHngL13Zz1rP
Zo0jbZwGIG4fzFDzSRgqxJG7GOoz3prgmRAxCj1FAD+GjkQMQM9MZJ96mCzRwq7TIjqoPyE
5B5+U1USVlkyZSVPHWnxsXkMjlnxyR0zQAvnMk+5ssOu4dQa0Gu49Qs4o3YfaI/kDdAwPr7
1mlPlJZwDnJyOQafG4iIZD82OpGP0oAlmtbm3YRSlhg8YPB96kubnzlhgEIRYUC/KOc55Jq
OaWeT/SJZFYNwAR93/Co2A2ZEilyOSD2oAilkVQ4ZmIzxinCNNg8veWU08RKUwz5bb8ueKc
si26AhmLZ/hPGPSgCAluGdSmOgPU0sUismWTEh5B9BWpBqMX2eSKe3icYz05A9c1mOYFICY
KkcfmaAHK8W1txDZGBwQQaHw6pvXaueo5z70Qw7n2vkDPG0dPen+VmCaUNnac5zx+VADjJ5
KKVzHklc1JHP51pIkmAuQdwH3SeKrb5pJo0jiZ2PCqi7i1OUFLSRTHtZnA44x60ANtlUXKx
BixaTb6ZFbmmWd2uqCRUDFWwAOwzWJArJc+dGvmBRglh0ro9FupBeqAQUA5x+eaAOj12RZ7
QReWd3lHco7muO+yifh/3ezoCN1djdvHdzrGh/fSL86j+Yqg+nN9gSKOExSI+fm4LDrQBzd
3aShFYK5YDHSqkc5eNwWKbhgf/AF67Ir9ntnhmRW81RlWGcc8EVzFzbeVIzrEFjY8f4UAXL
E/alELMRIo4c4z61uaFfz391/Y99IEyCqs3Q1yUR8iWOeGTOeCM8A1qTD7X/plsSl3Hg8d6
AL8tpLo+oyQ3I/d579CD0qrKDHqKiRiyt91h0P1rf0a4j8TQNDeMouFHVhznFZM9pNaai1p
dKMRsSMrnigBZd+8FmIKNnpxUt0+6AMyk9855xVYz/MElYF149m9Kt3Dq1uvDZIyCBQBGmX
tsMc46Z7U2CULGy/w5/M1IZ4hZbArD3JqG2lt1hZTyMdjnPvQA2BnM8qvGTyccYpIigmCFW
HPJJp0UnzOwDbW4A5NRR/vLsqrAbB8wPFAE8qkyhlc7s4296nmkxhMtjAIyMkfhVU7fPIAJ
BPAB7fWpryR3jKBigYj7vVaACQbiCXfp2WikZpARiNhwOmaKACSNg0Suy+YflxjkH6Ussco
GxJcZ7Dii8DJehblsTA7iAec+1OuGZoz5YUDqfXbQBfhdUso0dgZMnKjuKtW08pQpH8q9ox
msq3WE2Ql+Yz7sAZyCKvQTsqkn5COFK+tAEttMTcPvIwCOM1Eh3XalZAV38HHDU2HY120gd
ljxgvjg+1Nnk8m9DW8o3gjKgcD/APXQBbkEl1ctEsigxHa5B4H51qk6ZZ26xXd2RIQNuxN3
9a4rWdTvbm63SqIWVcFYRsBHuKdpr3Fzcwm5u8wllGCckCgD1LX4PDNp8MfO0hpJpbraZJ5
Vx83UgccYrxxpVtpS0YG/JOd1d/4qviPDFvpVmx+woxlLM275jXnPmFj5hUs2cDAzxQAKxk
m8wHduOMAcZp83niUBwoZRtAA6VUE4RjIgwN24DPTtU32lwxZkGT8249zQBp+HLD7f4jtbY
ositIPfBHXivRPiVcQJpUOmowUx4XGMVzPw3lhsvFtpeXbIdjFtx6fp3q58RdSGsa85KDBY
lfLHX60AcJG8gRo2wVyTgcVXkkBkUsoLHjGKuTK8ZXYDvI2sMYzVNZCHLSfez0GOKAJIWyy
ns2d/GAPag8yZHzDA49aaJQ8heQg59eMcYqVpo8JEqqpA69aAItoknVWcKCeRntVq8IjuET
IIDDcw/TFVZnC/JH5ZOOppzBxFukC44PFAEt3+61GTC71xkl+vPTFU2kBw6ggE4wBwKs3t6
L61QGFYpV4LKDytVcyInlbt6Fc7c4oAn021W6vSHK4iUtx0oe9kuHZWXay5CgHB+lT6dP5I
fJAkdcD1WqMxCNlcMwPNAGnE8c9wTJ5ccrYJGMZ9q1re6SDXLaRbdJ4rckvG3IJI5zXKW8/
lyqw4YEZOM5rqtKhP2Qyywr5k6dX6Lk0AT6zcLLoEzi3WJmY7VD4C8+ncVzenRWkkzlwyCJ
Bkkjlia6TxBbwJpUMAGCiZOT1NYmiWkoMl24AiIK+o4H86AMa4WNbt1hdnQNtyfWmod5IIA
AbI75P1p08TCV2K/fdsdh1qNQ6IwCZLn7tAD5SwcyMRlQBzk05XILKvy88Ed6ddpsO1G8xV
UYfpjPUVAyuCz7Sv9055NADy0rRNEcgA79yjJz7mqR3E/eyenNWhM4kkEbFI2XLBu49D+NQ
hQWwYwrduelACqArFgAQMA470soUOVjXYAM47n8alt4o/tESOdu5hu5xkZ5q5q7Wj6xcGyt
wIAAEUnp680AZReNYyjqTnkN3/AP1VGMMql/l+nNTrCXGUAJXopOKSQ4H7wBh1yD0oAjMQV
fmAI68VNsMMIYhHMy8HH3ajO1U+ZsqehXtU0clqsIyjPcHq56Yx296AK4yHXKbjjgeopdzK
QpOWGc7v6U5ZECncgGeN3cUkoDRoxQgHGfp0oASRwxHp1O3/AD0oA3SBVUlV7cCkEZyyhCx
U4PPSrUel3JK4cL5mdoPpQAqwbwAJcMSBs25I/GrkukSxWzzKNo4Yq3p/jUFxFPbMUaNhuA
IPr2/wqO5uLjytrOzZOPlPSgCGeKJpPkmCqOD37dKh8keSJd24AEEj1rr/AAbb6NcWupTaq
kbNHGQm84CjHb3rktqrKyqTs5wD39BQA9BLA7Hfuf0PIIpjGQsCB15+X9a3hoslxoyalBPH
L5Kgzov3kFZ0Nk88rgNgJzljggUAV/MdZozGSmDuVl+8DWjfwQRMkcWCjICvOeT1NZ8sXzM
WQgf38f4VasxE8iSXJ3Rp1ORzQA66tfsFskTSfvZfvc8LVnw/cx2bzNM2UcbTx93FZc7T3d
xJPtLKzdSeg9qtq0CWaRlQHY8nPUUAdHpd0p123mI80K2QM8tntXS6nezfb/MKLGFAHlscg
89OleZ29zLazK5f92vUr/n3rq7nW01ewhXKpdQr1H8f1oAn1C7lWMq6ptY5X5eVPes97dJ7
eUPJtkC5UYz+NRw3ZuolhdW3xnBPrn0rQ+yutsCqHYW45weO2KAOQiVoQ4BOxjjmpoJpbaZ
zGdnRSR3HetG9s42xMhG08Op/h/8A11lsCA+ONvDYPOaANmIva3CajaMVRmAchvu+9du9pp
/iC3Gpw3218BZFOMjHpXn2jT5eWCQF4SvzKe1Ps7u5VpRbSMIN+MZxQBf1ixS0mSUXCsgfs
Oc0r3ZliVojyQFbFV10nWNQu2MSPNCq+YxJ+VR9TVCSQ20iogJ2v2PWgDbkRDZgLJ9SB0qO
FAttnBPHIxyKFl3wLjk47Cp1ybd13dB06ZNAFe32CJto3fMflxz+NPiG6VomXYCeT/dH40+
2G4MVUNx2NJHFuuWUA/KM9eaAIQVa8AZFGT0zyakvBIxBVCoyBxxj60jQxteBTGzHpu68VP
cxKsyorHbgZJPegCeO3eeJX2k8YyQOaK2rTUrGztUgn0u2ncc75FJP04ooAy7iAu0cjQplQ
RuHBORnNQTb4nghj8vcQVBx2PHNdTdWCvcBFyGVAwTI4FYd/apLIqK2xkySzcZoAzCslumF
IVVcjgda3dPKxjeVEiqPu7c5J96xYo5Fw4U92DsK2LSVvIMZG4E9M/yNAELxst001rGURiP
3aknZ/sknvVO+ljSRnBG4ZZs9R6CtK3nQSmJs45BUdCT6msnW3RCI2ZtzMNoAHQUAYUouJz
EWUqZTtLE5/X8a0JI1trfy0lxuByAMgn29akupVMCRrNt8rheMAnvmltIcNAs8pfqVPXn+l
AHQabEl54eGkOyrK7BYyy9Se1crcWFzo2pXOk3UebmBtrhR0/yK1Jor+V5/sqSv5amQbRwA
O+RVC5mujdm71HdPM2BI5OM8etAGZBbW0qyxMWVx3702eGJdsMRcSfdKYypHGOeuetWYlxN
LOqEDdhcN1NLbbDftI4IKjI56GgBLWG8s33BGATjK54q9fTTSSqS4dkTBPb/9dauo6xJaWt
jFDbJiUHe2MMfTNZjzw3N7I6r5WF7jjmgCC8KR2KzJskL4Xp0rEO1JFLHr1AFaepwbYwY3J
Q84J6Cs+3QS53NlcZGOKANCHSFk8PvrUWoQExTeVJbMcSAHowHcfSs35Ul8xW96kt1AZ1DY
3ZAB96lEBiVlZCrOvy+YvDUARyNvlByrk8cCi8lAjEUrAuefrVcbxIFA2ODzgdSKSVyZAZX
56YyRtoARw0aBiH24BxnvStE0JiOY3IG7CsCD+Xeif/VgrkEYPzc1F5YLbxGQaAJPNOD8pL
E/lUTgNgsRuHQA/wA6ImcXAVk+UttDH1/wq79mVlmjGEkY5II7e1AFW2t/Pu4YCc7jzzjaK
7dTB9jM4lViHCAAZJrmLGGBJDuOGVcBwen1rZKsFhjzHtQF25oAzvEV75+yNXKkkMVB4Ax0
qeCJrHw7NKWJ3xblBPQnis/U0Se5E0MyOSwjMe3GB61pa0UXTIrVJNxZwcL6CgDmt48pd4J
bpsampIzv90Edj/dxSvmIFQils4yD37ikiVl+ZgACccdaALKKZJP3kioCD8zdB+XWoXkBZs
KCAOD61JNDM1o1wsTGBGCM23gMQSBn6DNVGUiMvv2YIBUDnBoAA24ktwrDqR1qe3OW+4ST1
zRudbYgSIUUYUMOfwNV4wwVZHByMk4PagBTMVm3IeVJGDzilExQAYEg6ZYdqTIYqOFyccDt
Q7KZOh9s96ACJXkugqx5ZhwFOAKSaHy96rkMvDKw/lRGzRzh48BlFTzTfaVZ3XOOpH8R7Cg
CJVjQfMN0j8cDhR3NC20Us/k20yydSrv+7BA+vemIWS4XepKqcEjowolC+edjAqBlT2A9qA
GjCncoDAHt2qUSW8kUkeHBJG3nlcdabb20L2NzcyTonlMFVe7E9TUTIWXccgH7u7qaAJiAA
mG2sPmAPJIz3q7bXxkuxuG3LfM3tVB4GL7Wk3EL1A4qNMhPv7WU9O5oA6jUtNmvyJdOikuJ
Ng3Kg6VhzyTwxPaXJaKQPhVZdrfWtbRL3X55otP0Tz5byUgIkS8uc9KbrbX8N/Pa69CovUk
O4HlwR1BxQBSt9TNvHhVBB4IwCG96ZFdBdRjkVQ27GQ3YYrPkERZGhXeT94f3alcGExuVPI
79qAL8t4/nXAikKBhsfHQiovNOAAAoAxyKrx4lkWNQSG59/pT5Yp0cx8qW5AzzQA/MrsoDY
XOM9OKhnEInKRtvVWwCOO3pQ7SiKORSdwPze1JHHv8A3hYJuPGaALMI2WjMFJJPU81GzfKx
GBsHAHOaklilt42RmHyjIKNkVUjHzZkLBAcnHWgCzHDI/l7GLM+QUximPLJBMdwVOzDHIqS
FpfMBQsGz1A61evLY3Vt9sBDDP7wDqPegCul086437GHJIGAa6PSmY2Esksj5JCc9/eufVb
OCzSUxmWbn5D0ArdUW7x2lybgwW8uVlZRnafp7UANgxuaGSPcWJGWXp6VhXCCC7dTlj/CMd
a9D1Pw8+lW9vcpcpe2s65Eo6dKwXtbWdkdmwoPO3qKAOaihlz5nzJvO3ipXM1rJ5cc3mrnO
enNXbwhllCLuQEDdjHSs2IqQI2kLsG6A8ketAHsXhy506Xw1apd6huwBug4G31GB1rlfFNt
pLztJp4CKx+ZABzjv7Vx8d2ba7TyJ3JXkjpWtdtvMdxEwO7rz3oAjDpaxKpY4mA2nFXRse3
VCSOn41X1C0ZdNSQK25OcE849fpT7WYNYhnUYJIwCCR70AS2hjEcxQYCnCnOKS33PIQxIDZ
5znNTWaE2zHgMTkH0qTTLKWR7kmSNVhXeWZsf8A66AKKEPfBMEgcZAwfxFTy8zPHHtJGASz
dTW9p2tW9jpVxYyWEUs1wW/eY5HGB/jxXNTD/SQyqu7PagC1IxJB8ouSOSCcUUwqSFOIlJH
Ic85ooA9Ctjb2t2Ga1a4JUDBAGMjg9emawtcsJJMyRg7WbO0dBiuluopPOjhng2XGdzBOjH
HWor6Dcot41Ks2PvqRQByK2kcdhJIZGLshATbnn69qmsbbzrArgCVGx0wc/SrFzGUUqXZNh
O7A7dqxJkuEzd2pkLIeoYjJoA6a3sHIVjltv3mU9T2z/hWH4gt7JYxcyhI5Vb1+97AVseHP
FllpWl3jajEJWB+6xyGP0964q/vpdevZLuTEKFsxxjoPrQBAS04RlDbXf+Ljb6VtCOWSAmW
MjeoVX6bSeKykDj55pEZh0GPT1rW8+dESQglABkA4+lAHtmmeKvClr4bhW8sIrUmzaHd5ed
x2889ecV4PqmrQ6gmDEUTJAzz3/wD1VRvb25uFw0jBFY7YwxwPciqZQmFZAFbIycc+lAFxY
1t4EfIfIwR021nEvPeAKSqk44FXoSZdzbwUUdKhhjaa+RVV8ZyAeCvvQBJeXEl1corDLRDZ
9Pf60+GS4UyypGZEIw3y4AHrT7hIoJAiqwVgWZiRmu70Dwlq+o6P9pggMVp5TOZnYAYxnpQ
Bwl89jJp8CwbhPyXLj9KyYyjBjHgEnirchR7aRZV2usxHyHk471mhmE6qowCMn2FAGzZ2qx
6kIpsSbQDlMdcetTXFws5ZCOUbhup6dM9qtaDYzXFlcXcM8UcYJRQ7cg/3qxJhILkxqwY5w
WByG96AKk5MR2k4Kg8A8/nTTJFJCpdW8zpg9anZoxKuQPlyRuGQcVV3rMwYgKQ2OfzoAWbJ
jIBIY9PaiDzEGDucHoStJI5GckHy2/hPXvT7NTd3G3blW5PNAGm8yxWgmkhUPjao2Yx71Sl
kMbqpyXkXOSvXPvS6hPuP2cN90AEA4NWLHbe3VpA6kPkKeOnv+NAGm8EVvpEGYlWWaRVYdM
jrUu6P7NNJgA/dBwOKd4hiVNTs487UjGQMdM1DqMIi0JUE7At82Me/SgDEL7byKA5UOc/MM
AjsQKn1aRzP5SsCiKAM9jVexxLqKg/MyLnJOSAOBUj27Xt2wBDO52KeMZJwMmgDOiikkuQO
MEYOB25NaP8AY0ypOftCPHF/GB1GAf6/pUukwSm5mV4Qs0Z2lRzg1flke3gnVyRuH3egoA5
5prsQHTkkkMDyB2Uc5bscCq9xHJHIA6FX7Fhgj60pkmZi6qFYchgefwp8jln5Zt2OWNAEMa
tIpTyyygkn5sAH2ojbDoMhmOSeOAKmmaBpgkSeUCM7R0FMZgsJXy84ODQAEIcHYuAeRmnKW
bDeSAEztBp0ce/Ee87TzkdKYsuyZFbqDjnnNAEMpHmFyRj/AGu/NRSbzI2wggkfKvNT3SFJ
NyjIPU5BzUKyBVO45z2oAHleQfvMkEYyBTNmyM/vP+A04N8nKNuHOB6U/cFBZVCjhtvX8qA
J9jxLFYHAGfMbA6+1TTt9jY4RZgePn7A9Biobdnlvsq2WbA5NXP3c8F3Eco8YBWRl5YgdKA
M+H/Xx5UlgRyenX3rS8QS2b6rG9qMRugYsigDj/wCvWYmZWJBHqfr7U6ZVKwhWZycqy+hoA
taXrF1pFyLnTrl7Z1I2shIP1BqK/vpr65mnupd0k7FmduWJPU596rGNQQMhmzgqOMUs4Bkz
ggA42ntQBKtqsluxGVmTv0Dex96uXYglsIm2OzIAGYHgDNZySGQAHJ55x/jT/NXEWwOUQ/M
PWgC5c6cLCwsblCT52WBI6j0rSs7Gy1G3MTTiK4OTGT0z/dJ9Kdr/AIgs9W0PSNMtLAW508
FWcNksfU1X8PaqthqguJLZLi1YYdXGcqeDQBnzWdxbXIglPlMrY2sOT+FRSiTe3ygDHbrXa
XU1jfXX2WJXe3OXtpGG6RV/uN6iuavISs7+Wqlxn6D2oAzhG3l4YE8cAjijazRhmyDk5A5J
qzH+8hMbAiUD14NR24CSOrbdwzznmgBiSbEGRznnjOasW8kkE6tuAjbhhnrUJjlVjKg3HP4
UsbKzZZhx/Ce1ABcjMjbAQM8Y7CtHR7qGJPstwWaMjDgZ69sVRgDyziEMMnsw6042d1LcGC
KImUfwHgfWgDu9G1ySHTZdDnQz23Oxuny57elZkEKSrcBZsBDwM9a5+C6uLdkkU7njyrI3H
FSW91Kl0FZcCY5/GgC3JbSCCV5ZCc8qDis2ztDdXbxxnHfeTir9xHLblo5FIWQbgCc1TXKB
WiYBkJO4+hoAllt/JZ4I0LKeWduo/Gr2h2g1DVYNMLkpKwIdh0pkP7+J1hdPMVehPX6VRsb
u4stTiuoiPMicFDnvmgD1bxdoUOkWYgmEbKiADbyWHavM5V+wkMATG45Gehrq/EXip/F7xI
zGGZEVeuATXO39lOgMMpUkjII5H50AT6fdQvC8hOwg9G7/AIVZtYi9w7KRlefmbhqwkh2ws
0RBZDzjnn0rQ0y4lKv5qqBnjPBP0oAuIhkvWYDYo74zkilIjW5EEiA7zn5TzSqjtcOVkJBH
TpQiNHeZLYKMCGcA4NAEkxWOUo8MmR6jNFP1C5lnvpJri4keRzkso4NFAHo9tdS6xqqWetX
Nvb38ibo5XIVDwMKcdyaZqTwhlDM/mxA7kDZ2t0wpHWvONPS7vgLq8jlW1I2i4xuCen60un
a1qWi3BSMw6nYluQQSSCeoPUGgDpbq5g8ovJLuY9mp8WmRf2PNqWo3aRWcalgoO1nPp7Utx
qnhnU9M+0wXAs72NSzW9xgDI7qe9ed6jqN1dP5ZJeN2Pyjr+FAFSW7F7eGZkRLfOBGvHfjP
qammkEcaiN+ew4qARTR3AAjX5+ApPT8+9I6lLjaVG8ZDAYOMfSgDRWBhbw7sBn+fA7exrev
YhBoW6RwsrAAc5yK520WS5vLcnIjU/Nn0rf1sBlt4CAo+8u44yM0AcsUHlsSxwD8x6E1JB5
bxMgJAK9farOpWohk+XaMnop7/AOFWdKt4jHKJUB3AkUAZsEUiyqxceU46gfzFXtLVUvZJm
b5URsGo54MD9w/DnaOeVpZ3SBwNxwF2AZ/OgBHQXd1udvkHXB5rqR4pSw8MXumyi6muWQJD
KshxGvoRXFrNKkg2YC+gOabfPIwQSgqSOMcZoArDa7qplVAx+8Rx/k1EwKSfdyFHHvUsCiR
X3gqF6U+OUQyeay70JxtNAFi1WUWk7rIqxr3J5P0FOtp4IpRM0Hyg/MKgvbpLh99vB5ceMb
RVZJGCFsqwxgHGcUAPvZ4pJJHhTamflB7VHGD5Ylxy1RuwWUHaOfl2/wBasQWwu1ESbVkyf
mDgDA7HNAEJUu/mFdpXnBxg5GOa09It1RZ5224jXAI7H1rKYkg7SW25Bx0/+vWlbu8GltHH
/wAtB82fWgCvaRfbNSVxndyx9MCtDR3uJvFUICYbeck+gFS6dYNLpiyWLCKbLCTcRnb3xWz
4ZtBYJd3ssm9gm1VC8+/JoAz9RmS71/A3bt+whuQMVD4luFASHIzng7eQPpS6UjT6j525ch
yxUEHqelZ+vXAOo7NpKr09ffNAFC3aWCOSeMKPMO3cTz1qIsyZijLBGbLHnrTvLk8pW6Ly2
MdeahMbgsHyWz270AbGj3n2GJ3BGWfIJ5zVTUdQlubouWL5OAPT/CoosiLBOcj06GowoxIr
chupoAaygfOWKkdfc1HIpLtIrnae4HFS7flLBtxzggDuKVbaSUom07fT1oAIIBJGGlbYwUk
NnOaS4Ro4YyrBiw3dMAVuGyiFwlqZN7hMM+MD6CsWVd8jKTlFbA4/SgCK1X5MtnnoVNBR/t
apgrn1XvVqxwtzuQBj/dAxipJgw1b5gcMM/veKAK9xbuCMRNuI4IA5/D8KotsEW102sT8uO
1akscqsXWJzzyc8Cqk0Ckowb5ecZoAqZjDB9xJPbGB+dISxlQD5lOOlOYbch0wAc59aj+78
3QYyv1oAsW6r9pDybgv94dqs2722+5lkaTcuQoGDnNRWMnkXJLgEqpPB9s5phd5Fkdwo8xj
ntmgCDY2VAOAD8201IjSxqSBubkhgRkikKmQgDI3HIwRjNOKPFMGXJzznPOO+RQAmx02lk2
9+WGakfDQogypDYBPNOkEY3MrZVu3X/wDVSGNeNp5yD1yBQBEB5ZKIDuJ6jjmty30C4ntFu
ILZ5WxhgBxj1rFIdZFduTk5J789a9d8GyKdPtp1TI5VhigDzO40uS2tDO8o6gsvTac4rMhi
aRnjAwCOvavY/ElgLvw/czW1qrQxnbIy42o3UV5DtcykRkLtbjb0NAGhpd08M8TA4ABUYzx
2rR1OHbLDMkbYm4YscjNYsPmQyRsrghWwQRW3NfW90in5mYcbQMc0AY91G6TIzBQSOq9Krl
JFnkwRkHABFat6VbTo9wbKtxs5Ofeo5FQGPYwc7fmIHfFAE+mWz3qGHYxkxncqn+VZl5byQ
XqjacA9wK6XSJl81SCUwMbs4rL15idQZYVLeXwCTnPvQBQYoXBjIDryO2Kc5ubiQ3ryGJkG
C+MY/wAahhUSS7W5Ln6HrWjqMawQxwB+PvMB35oAS5u0uolkljUOBtyowHPrWjpdkssB1C8
Xy40+WJcH5veqVsyi2EQiEjg8nvk+ldEEnTT7e1kC7QecnOKAKOrRs9isiNuCYJ55rJgtmn
sGKqdwbJ5/SuivfISyCSbgr9yelZelqVtrhFbG1s8+lAFaB3trrzCo8vO3FV9RtomuftVqp
CSdR6e9dHbacLmwkbPz43KxA4PcVz4nubW6midiRg/eHP6UAQwMY7sbwUK4KsR09PrXUX8c
s2hreQIZQcbu5X3rk2ZmIDMxK4GTXWeF7yfzhp4WN45hsJbtnqRQBlWcjRqUYDY2cn3rpvD
50hIL1NSR2eSPbE4XO01bm8PxwyTWDybXxuDEYGcZxmsO2WW1SWKU7mQ4z69aAKVoZH1Kdf
uohLKw7j3rY22BgRVMjXjscn+FfesqNzLqLSqoTeuNqjgUWk7T3bAMQEbb9aANK/hlsL17a
Y+W69jycUVDcvcSzbnk3nGMsMnFFAFawuZbC5ZpJm8snKuBlCcdxXe2qeFtbsUlluILXUIl
K7oX8tQfyrlLM+RGXukM0OOGHQVBJpdrLC1/ZSeW+TmM4Kn6CgBmo6Gs8LzGVRcwsxYjAVl
7EfWud/eQx4yAWO4MfSr0t9fxFPtLFkPyY9qoTvI7Y2qqD7pB6jFADonaRCCSWLZ3E8/yog
tjd3flK6REtjceKrRZ2jEbg+lOgLCUtljg5x2oA3tKsYReTQ3V4IZIScFRuDgdqNQmWe/Ct
xFGNoY9qqWkvlz+dK+1T2xzUFxcwiZpF+dXBXDDofWgCaXcYSFKgNwCeoNT2NwWtpEHyugP
I6mqJlQxQZBI3EthevvU0W37NNMsoBHQAjpQBLajzr1/NC4VWYZ71LqWnyXcFrcWsaudojY
Bs8+tZ0M5RZpPMy3qP5U/TJGOoITKIkLdWHA560ATSWeoaddoJ4mCjH3xwa6tvDOn+IYEkj
1uytZ0XLJIdvbpXN+INZuLi7MX2jzYo8gHsT/hWKJZQm4M2cjI6YoA6vXPDllZXNpaWepQv
bzgKZV6g9yao+KNE0/RDFHbX8V0XALFDnbxWPcyB0GHOU/T/wCvTks5p7OS6ciVFP3c/rQB
SiUhR5jKdpwM9TQW8rd5aBv9k9AKdGQI23DYDz0qJgzAovJ7UAOgjaeZIfM27znJH6Vf1bS
Y7Ap5NwHD4ztPQ1lAgt+8+V164/pU25i2yVvpn09aAGm3aItvXKn73vV/crWojIKR43cH71
RN80ChyW5wOatv9kSAMWOFGBtOGP0oASwuWtLgvu2qRuOTjP0qaTVGjjuYLZ825Ock5xmqY
htySJGBRlz8/XHt71C8UCW7J5jSSsPvL0A9KALlpfLaQyi3hPmyNgMPT6VJovh+81ua5824
S2ZIml3z56CobZo/MjSKFvMyPmx0pmoX1z9s2wyFUAKvsbqPQ0AUrjzol8iUqQQRkHO3mqr
ShmCwgIHPQjpViWV2KvKvzEZ4YCmwRmUiQHsTyOlAFiAw7XDKSfUdqZDE0t0YwRtxyT1p6j
EDFGYYAwFwKIPN8slAAicOc8n2oADE8N+Y+HVDyMdPrVozyLK7urLGFwnHNQRyABiYzukGM
dsVoXN2zWUMRXCw4KgAAmgClJLch975LvnOOCOPrTLcWQtJPtbSiXHybcfKfekvJWuiJURg
rA4J4wapLIyuC37zYeB0zQBLZyhbzeqnftwQfWpZ3d7m3knYt0AHQEVWEm5vtOwgK+COBj2
q1eP5sELxshK5+Uc80ATsqzRltkkkx6YbaoFU4mjScRMFypGEzx+dS28nn3ASckAAgDOAcV
WvFKTkqPKwSQoHb60AF8hEkp2Kq8d81ndPvDvwDWrPJbSpD5cLF+jsSOfwqrNHtAHysRkjI
oAjhXKYCB3Q8kHAHFJsLxLyGAPQGnQncJOQGYYPpj2pVRwjKvUDnHagCPnjIVRnJyOQKSQj
flW3bsgbe1Co8rMrMGQ9WpiHbJtVefU96AFQrgRkgFu/cH/CrIYhsKwJBAPPeoHicrv2qgA
2k+vNPb5pC6/IQRn1oAvOgaQfKMAHAznH41veFdc/sW8MVxuNnKDk5+43aub8393iRM/L1B
zWrp6m4tn0+CHzJLrGOMlQDnPXigDvdF8QPFpWv6XLEGt76LcF29G55z2ryuESLI+FBVT61
6VogCawLO4ZnM0RVox19Ac1werWEum6zPZTqVYMTsIw2CeD/wDqoAid2jlUy4+bpg9KlRUF
0537CeBg9KhZgZVUIAABz1NWIrR/tCrJL5ZY8kmgC1cQvHZK8mMHlV7j61BJu2I5kDMvy7V
HAGKkuw5uFihIliU9c5DHFLDcutrdRvEnny/KFI4WgC/pr+YEKkbx1UDj8aq3N1nUJ5njDF
hzjoKksopFgch9jc4KnjNZlx5huGYk7SeQe1AEdxc+VeGZI1yD8uR0pHuEmk82dRuJGQB1x
UBWX7QrOq4bjr1p0qeXefu3BXHIPrQBowPGZo5NrkI2SowcelbpfzvnO7BYH2H1rG09IfMW
S53qApPBAz6VqW4HyFZd5Y7lGOMelAF7ULc/YyWYOSMjjJUY7c1z9tM4EsMiYLD5SOT+ddM
6SPbuWjwoI+Y9q5+5gNtMkiqVBb5hnkg0AdDoDiSxuIf4skZK5rB1mxaK7lkQrzwc9c1d0e
++x6l5MjMEkGSxrQ8SKkiyyLGZB3PY0AcKMtOrZDBTghqtRXM0Nwstu/lshyNvaqcjEXDja
VKsPlqXcZZFj2YBGMEigD2DQNUuNa0trC4lhMrL8rsOd1c5qWm3cZMazLI7HJCkZ4+lc3pl
5PphV5SUycqBmu/0bQ7TUdFfUpb9Vc54L4wew96AOOt4CbsgsTIq9uQfWqlmjLrMsaZBJ6A
cGt7W9NudLv7RzCFjk5DAnBrHgd49deZnKtnC4HANAHQJctaL5B0xLgg5LtnNFb1xEYxD9n
2qrRhjlwxJPU9P0ooA6Dx34U0q2mji0KzvNOuVA823uFwDx2ry3M8Nw0E0RhbJJJHDc9q9/
wDiLqLax4mmfAxFhRj1x1rxvVtPvFvRIWklReOnFAHNTSQJczRyEYb7p25+lbVt4Mk1jSJ5
NLljlntow8kZb5jnuBWPqthLbmO5khcKBkll4PtWvHqVrbaDdXloWhubmIxOyMQcYxj2/Cg
Dnru2FjaBZCY5WUgjmsaEfP8ANkKT2rS1GSWW3gWRskKMknk/WqlhYXd23l2wLIG+ZgOgoA
tpGJovLJLHaW9wByTVCfbEqNAwbdjjrziuo0CTTbWfWjcyIriwdLXIzmQkdvpVaLwuW8AXX
isykn7alsqY455Y0AYXm7UhDqNoOeT6/wBKcYmMMjK42nnA7U64CHCIDvBxtA6ilIuQGZBn
BC7R15oAr4V0CpkDPOT1phAJOGwM8c1YaGRoHcZRVO1sryKpNkNhAzEcY9aALEs3mzKQFVQ
u08UhyzgyRZwv3gP51FCjyTBFf5jxtz+tXL2B4THb3D7JEXO7PUUAQvMEiUKSx7nH6U1JmE
TW4lIVvm5OKkfzHt1OC+0ZOKjeVTEBJGI2wCCRg8+tAEIkG7DOzEDkmlSV2RgAME4xnFIIi
ASRv47dqbBA+zapGCScLySaAFCxefgg7lBOcdaAoMiluTtzjHSjeQxB5PUDp9aEilceaASA
eufu/wD1qALEbxrP++VjgcZpwhlvJAhQiQHCgjha6Pw9o2l6tYX9zf6kLa7hGYVwSrH3qe0
0JY9SjFzch3kkxhGI2j3oAw9RsJbe3UTALPjhcdBjisiFVdQrsqspwH3dK6bxfcFtan2MRs
CoAvXA/wD1ViQRWlxZFJXKyA5wo6UAXofPEjurQHYmSpbk4qhAYLqaILGqMCzyydSe/Skk8
treRTMwY/dXbkt+PapILnfZSSfugwQoAgwWNAGVK4aR2UrtBrS0z7NJK8z5ESrgrjgGs2Qs
NoUEE4HXIFaMEMkOjC4dSiyt1PegC9i0TewU7T045HtUMNjs2yxtlnPTOevqKLW4i25uI+O
ik5rSthFNaSPFwyngDv6UAYrWlxHduzEhemAvSmTyM8gc4dwMHnj8K7S6k0+7s1+xQiRI41
M0rZDqxHIHqK4y/SSO8DeXgMMDtxQBDMZc8RqOBwTUD7cMSoU+5zV5Y5pbgLgH5cYJ/WieI
h/mGzBAI70AZ9shJk2uoyMgVPAkUlq0rZQKdwbnmrP2ZHtZTuVZMAoOhJzT9Nh2uwQqw5BU
mgCjHMEkWREYgtnO3kVauIpLzc8Ls8jDLgAYAHeoLqzks53CbXYfKHB45pYpiLwRpKYwRty
O1AEQ3JICQNoGDn1q5cJ9otwySozbcbF7n6Vs6tolvDHFcvOieYVVI1HU9/pVDWLaCwkjSw
JDhfm9Q1AHOvGUQFhgk4A9KmV0ZcDIY8sQccVovPbTRi3mjEMn3nnU5x9ajjso3WR4LgCNe
m8YLH8epoAzvMKxm3hH7t+/WkjbL+p5BB7D61MIQ7FmcoP4mHWq4ARjhycdz3oAnaUyZDqH
C4UD2qJg0bgN8gHTI5xQ8mCWiByCMkik3O/zN83OM9ce2aAFEyMD8pbaec8YrQ06e7tZ1uL
S3aVivQE5rPjRpJCWOSODtODWjb3rxW6wwS+Vj+72oA6XRvEENvqEbahZtbsOFkH8ql8a6v
Hqt3ZtLpnkXCR7PPIIMy+tc3JBeyRC6VnnQg4JGeR1q5BfXus2SwXLGYwARwgj5iaAMjyFE
qAt8x4znNbWpQyxWQtvKSSWZVYTDnj2qgdP+z3zR3DuHThhzkH0xV1QSEuHSYjOB82aAKLW
z2kAMyMWfJB3Yx7gVatVJt3adCoPO5fWrl7uvLdTcclV2rj5cVBFFK9qyFNiqMbQeRQBdsI
lNtkoVBGSfX8axLvb5shPA6dK3kd7ewD87WXBHXiuamna6uJAIwqk4G3pQBe0PRbzxHqY06
w+VgDKcnAAA9fWtTUvB+u6baRzyWDSKcj9385X6jtVPw54hfw1ePNDCsplTb8x5+ua77TPH
bQ2iG5ZpZN55zjAz2oA88gt2V2S6VrbJwQycr+da0Q2CNEJKBtobHQetS+ItSh1HxFcSASb
HIdWf+MkY6VFFKPs4Xb1YYJNAGy6mWPyUPRMbumaydeWGO3QQ3BEe0KOOhqW5umiiZfMMR6
YU4zVSe2vtRSJLNmkmA4BPAoAzQ0clm+BmQYAyMEYPNWLLV5PI+zXcpMZbknk/jWdA5SXyr
iIDbwR6H0NOjuoo5mJtMnJxzQA+4tba4laVLjZypdgM/zqW704WsFvPGzSKx+bK4JNMtzFJ
dSBIVTzBzuOc1qaZfxJd21rfxtLAkm1x0BB4/8Ar0AUr9kuLK3uEYx+UcNHngHvjvXTaDdr
cWJt7dtueNrdM1havYWumeIHihkEtnKCY2JycH1pIh9ikIs8l8fOaAO31Jnl0VrOWVLl7b5
o2BB2f/Wrk7eNnvvMfJJAJ2kcH2qSyE8PnPJKG3Z4J4yf51T0dnTUJAyBjHwRnGfegDp90S
AK104buBjrRUPmxx/KzQk9c/5FFAHqN/cfaNRnkVCwZ87S2TnHrVC5t0uI9uGBGc55yahsp
GuSjOjiYDkqRz61YuFIKoNiBuVJbk+uaAMO8gNxbJazRxtbj72W6GuF1y0i0q4WB/3kXDZU
Hbn0Hqa9CVBNdCO2RmdAWbPIwO4rP1yy+3mOaKMPEOWXGSpoA4O18P3mqxPdxW5W26+bjOA
O3NbWmodKs/tEcD5Qg9OvqK6qLUv7J8PTWERHlyLllYgkHHFYTL5ujyARjoSR39qAM258Mi
18I2+tSAM+oPKFBP3Qjf1rEurvU7XTU0NZmFmriaSEHjfnqa7CPV11bw3pekKvlnSfNlJbg
NubNc3NLFeand3E8ed5Lcj+WKAOaa43XLSFWSTnAz+tSRyjzN0jEljlhmnNChunDEqG7nv7
UlraS3E7RjG1Pvn+6PWgDXeNptOLxKVXqcEHis+0tPtN6W8r93GpYjOAAPeuxsrS3t9PWyt
086YkNtX+L/IqvPZf2WZ1ZPmmGdufugenrQBytvaiXUdlnC0kqnccdaNVefUb9lkJjuEXbg
jB4rpNBub3T76TULC3BRBh2IDbc+5rDv3F5qctzMoSeQkhh154oAynmkDunT+9g8VE0W5Of
UcEdK6PRPCms62srWdi8iRE7yRwayL+1ubO48i5gaCReCGFAFF3IwJMsT0IqW3uHs7lLlCd
6t8vHFKsYaLPRu5zTZIRHDhXZywznPI/CgBLy4e4uZJVVRuIJCev9KjiaeJjG6ujdcE1Jal
UlRivIOTnoa1davW1C5haWJQyALlMDOKAKFnIyzsY3KluFC9811FvdNFdLvJkYD75NcwziI
qFjCuOQ1TxSXC2zMpKlsIjE4ySeaANNNF1XxFc3d5ZxiZYWClnYKM+3qazLmGbS5JrK8tUE
6/MQSMDPvW1cIml6csUc8gZ1zhHIZz3rCabzYGMq7z2Ytlj9aALfhKbSR4gFxqaokAHAbkE
kYqjfx20ct1HBNkGdijLxwTWzqnhO50/w1Y+JVtnudLuxtE+0Yjl7rXJs4kEm4jZntwaAEe
NFUMFZlJzk9T71pC4Z4YIZt/kqOAegzVASBn2RhhHnbhqt/YbhnXygZG2jBxgCgBLx0jyqk
lAflBP6V0nh6VbQRzvbLdAHDx78YA75rmbm2nVfMmwwHDDHIrY0i6jguIgr71AxtfvnrQB6
JN4c0/R4RqT6tEBfLuhhiOdoz0/LiuB8VvE7RvBkjHUL0qa13jxILeVy8YYFNxycHnAqzqW
yGW8hmDSRgZCqMbR9aAObsYZp2BhV2lBAIBFTXEQQASIflOT6n8as6PPNYS/aIBtHIH0q/e
Wkl0v2ssMN1PRTQBgmKOOASE7gx/gP6GqZDojMAwDHGRxW9cWIhstgO4r8xI7VSikLW3lPt
GCccctQBDa3Nq9ubaUlscKx/lVG4G+53rnGRgKOlWTaq0jsvC5GB0qQBFOxHbzCc4B7/SgC
C4m1BysMhbf95FHvUgnuHie3Cj5xznrkd89qvta+fdxfYoJmfBLlmzg96zbnzkDRyAqwHTp
0oAhPmIib0BjYbSw/iP171K3lliFYqgGMhvu/SoZJSYo402n5ec9BUCzlo1BCttJLcdf85o
AnaExne0h2tnBUjkVWKIlwqxNvBGdxPIq1byRiB4jD5nVgS3T2FMPmy42wQxow4C9VoAqug
Z2bayrnnn86YxK52jcpIA5qwFRCWkG8DGMN0HSodqNJIBkMPujPWgBhZkIKkfMx+XGeKmU7
WiSV2TcDnA/KlSRjAcFFbHIIHB9KFiDQ7i6kFcHByTQBuQ6tcfbPsMEWyHZ5S8YAJ/iJqeO
xvNFRLvbhGfKSqDtYiqNuI7iNwTsYY+bOM1b0zX7mK3Ojagn9paaCSsJGSreoNAD9Xvv7Un
hv5IBFKDskaNshh2NVWfyZvItw7KRk9ehq9e21vaRWc9goVZQwkZjnaff3ptva3EkiBfmWM
5L4x1oAeLK8VEimGwgg5DDkHkVfB2W8glZCqkbwRz7DNLeEG2VAQNvG7HJqKANNZmLfjPPs
fr9KAGorS2rQlvkYfID0J9qxI0cFgE+bOQWHWuvFuLnT49q/OVOG3cFh6VkLblopLuS4SNV
kw8Q+8pHf6UAc5KALn5kA6Hd3q1EyvKkbSFVLA7gccZ5p97CovHaN1mQsArDvVeePCkfMoH
YUAdHfIDBHb/IXBykoGSR2FVeDCvz7yG4INZFrcSKF3yFgAMd8Z6fyra03TrnVElmtY3dYh
vkK/wgck+9AFmVma0II8yPjOR0NW4QBZtNHOEkzkercdKzJLuQWrQRtmAkHA5FX4DGdP2Ef
vG4PpigDP1Cye7hNwsYQr8pAIG71NYMNtNIXMZJ2DoV569a61CixybQQp4AHPNSJDHYz25h
eOXzlErbRyP9k/jQByMMjRXjMd2VIIzwBWu12lxEsGxUkDh1Yd/ana3pt2txJqhg8q2uH2L
sxgEdRj+tYzxgXqMzGMjgYPWgDpL+M3mmJKjL50GCQMAcenrmqs880VrDdW7DdIpV/wD9VV
0uzb3EYEp2Njd05qO5fmRlQgMcgHp+HpQBdtLi5nszuYlg2CoH+eKstFeWtxNqLwOicA8HG
P8AOKd4X1Kyt5RJqQfy48nCc7z2B9q6a48UzeIEls57OOC2J2hVJzjtntQBzhu4JT5iTtEp
/h2A0VlXlldQ3ckaSKAD2AI/WigD3i+0OLQ7sWSXgmkKggqvTPaqshdk8mVkSToVdME+mDT
9BstQ8SX0/wDaWqW8V1Gm4tOeWwOnFVmkkk3mYxy54XnPAPT9KAKP+pu/NDCJos5HTtV46P
aT6JcXq6mizxkbIidufUc9TRG0krTPHCt6zwkSq6cQ88EGsrWIbXUZ7W3to/JWJAi4GGc55
PuaAI3SB4pBLGHKAbcjG38O/wBaoy3JeORd20beCRjFOeJkZ45MiY5yrHkf7VNniaKEwyTK
zP0BXBB9QaAM1pobbTrtTgSzMJMqvG3pj9a5m2vR5su4E7uMEdTXWX1hiOc2sUn2e2ZYlI+
bkjI6e+a5W60u5sL5Le7/AHchUSMAOme1AFad8Tjy8bwCwB6H2qeOOR5ZXCsC4Xgc471WkR
nnHzCMheh7Z71s2Efm6lsdsA7fmx6DtQB7L8MINK0/VY7jUbdbhntgMntxXlPioXVz4g1XU
khdbFp2WLaMjAPSu/0V/wCyNElvHJA2MEz6Y61im8eHRIRcbHicsWUr93d3NAHIWXiA2Wi3
GmGAMtzg+YR0A96w7rdcTwpE6gPyATxxyDmtO4SxhjYBc8/KG6EfhWRNKstwFX92o42jigD
2T4a/EDRtF0G50/UIo1nOdrYxv9jXlnjTV4tX8Ry3Fsm2Esfu87iOtVdLjgm1Ty9Ql2QLkk
Y5NUtRSGPUZBbvtQH5TmgCBg0luNw2jOAB1pI3Atysgy44BHQDPenBmDZI/wCBAYP509JJW
hZgybV424HNAEcSJN93nB5Jp8EPm3SIxDNu27SetWLeDLRsybSTlQP5V3/gLwj9suRfXiZ3
crlcYGaAMG/8Nw6dpUFzeKBd3bbY48fdXuSazbNYTdJJIR9lgJcL/ex6fzrrviZqMcvieZL
YCOKxgWCMEDBJ6muGc3Om2XmsxUyKUXjg560ATa5fJeyiW3VTEi/KBxWFuEyFmADjg9qs3I
ZNPhjHDSAMeO/rU9pALp4Yti5VTnPAPvQB6j4ZCat8AtU0bUi729pdG6hO/aFIGf514oykY
Vht3tgDtxXdy30+l+B5tKaRUXUJP9WDyAKwNL0K9vjKYl3iLlWz7ZoAq6ekQvFLoXCnlW6Z
966W52CIKkeMsDgfL9KpaZYSLfmOcHz87nU963J7ZWlDRYdIzls9AKAOd1e1aGBJflIcZ5H
T/wCtVDSxG00UsyBlicb41yCRmus18Wr6bgRsuBuUnr7CuZ0iOQy7BtzKCPmbvQBelk02Dx
PHcwq32dz8is/IBHFaGt2nm5uI5P3bjaDnOD6ZrESxktdT864VbiJThQnIc9OPpXWaast/G
sYjCW0RwqY6nvzQBg26xwYXcJF/j3nFasmnXM9s9vGu9IxuA39BWfOFi1W4RowFBxjrt+lb
FtdXcaqIlITIVm7ke9AGcYZYrVmtoh5iKQ4bpzWdFb3HltJJbZ7jPXNdHdW20kxnKu3JPGM
1nIojzPI27aSoYnIJoAy4tO80SlmCOgJVHPU+lVZLN1lRxg5G4AEgqc9Ca1LNN1y8sjZjGW
OOgohlinldkiiU4ydwOCR2X8KAM9klWc+TMISW+cDJHuTUOoQmRkPBLAZxzVu/hjjuUCMjl
lDNtJGPb61RuHZXyM5IwOe307UAMmt4kVPtBxGOJMDkD2quqxfM0CbowPlDcHFa1xP9o04E
orMp5Y9qz7y1uLJI3AUCQfw84oArK0cTrcRlLlsnMbDGyovNxcmWLZCp7KM1o6HoT6rNIsb
guvduKuX+mPpFysMxX7SPmAIBUj6UAc5NIzM2WEvHDYxUZVGt1cEhi2WA6Y7Yqe6M0krysc
E9l4+tVpVwcxsdv+160ASIzAAKFYcghulTB9sWNoc7eR7VWDODtC43HaT1AqWKURhlY7Cyk
GgDpNFksbT7LNqUTS200TMyoOhycA1RN6klwZbUR28Qfcka/wAPP61Qt5JWibbgKBgjOams
VSa4XykKuwxgjgkGgDp/7Me40wsMhwfNIUZB/wA+9AuBbAiMEocBwOtdp4OtbTWGn0madYp
2hYxB8jewH3fzrl3uYbaRPPtYzJHIU8sr9/B6t7A8UAZ5MksKrcHYpcBW6Bas28ZZAsLq7I
Su5eAfXHqKivHhktJi7NFubKIq5Az1/CtDT7cyWS+WpD/xODx+XagCzZ20kNpHIJtysCQuP
uEdazbzT5ZWaeE7z1cAdfb610FpC6QlE8p41O4EdT/9anRwW6IzLMVnkY5TbkKO340Aeezx
AgSQjA3Y29wfT6VG9ziBFWMl3bYx9K7zVNBiuhFJANk7jDBRyT6kVx19ol3pt8Nx2Hf0J4O
PrQAvlLHayRW6qBKPmDDv7GtPQte1HwuWks4YZfMJjcSfMrKRg/XisyQSCMFhwCQcLnFPu4
ohHEbeUy7sbiwx5Z9DQBPBY/bJHWI7i3KjJx+VX4bea1gKXMRi8s5KsuDjpzmsuC9fTriG4
RgoVwQCOD/n+tenahqum+J7eC+ZArzKFl28AMB3+vrQBymk22mXWmXN1cXjQSxNsiiC53+5
9KyBEG1CRI0JZeQw4yPSvSLH4d29jqEdzrWopZaRMpeJ5soZe+0Njg/XqK4zWrWzs/Ek6aN
IbmxV/klJzk+n4UAZ1zDE+yEmTDHB3nOM+lYWpQSWtyIQDnOVYEZIrq7eWC8vFNyw+U4HNQ
+J7S0uolNmg8yJuWz19qAOOLboVmlACv8AKCT90/hWlbGC4tCjkqwG3IHGaqfZ4kgjSUBVB
6jkZrU0x7Z7WSGPgkckjrQBRgEkD+XhCM55rVi1dSqQiIDbycd6ZNplxHpSanEmbeRivmjk
Bh/Cfeq+lwTTNMsMZdvQDJNAFTU7udr5jHGhXAwScUV2w+Hl/PHHM11ErOoYqYiSvtRQBv2
5nmsyscHmMQW3qDlh71Jp91HKk4lhKbsEMDggA1LLO9mslw98RqcYWNIEACAMOd2OKl0O3t
9RmKqj2saKftLKdzA9SR7UAPmWFbkR2Mr7cc5J3MPQ1W8ub7erxExbB5sTA8qab5kSX09ta
Izx+ZlJyedvpj3q1es/mWtmZYiFUHdGvOD1DEdaAKmrwFdSjupH+0PIBkr/ABE88+n4VTms
5V064ubwtbywAbkbggEnkCti6R9LlKSBJ/PQbUAyVGeCPQ5putWk+safPdOfMlKkPKG44/v
GgDm/DWsTWb3KRZn8whl3gYBXkHFcprd7fXXiCee9lEjyv5jN/noKveVEumm4WQxy7shc5r
EcN5jmVd4PRi1AF6GFL1HdZFCqvU8VJo813ealHaZZWDDaB3qPTLi3iM1s0YczDaBnHJrsP
CugCHxHYxLEFaS5i+Y8kLn5h6dqAOw1a6Sy0ARalaMIpEMce1ceY3vjtXFXF2z2QZ2YxiPb
nbggdhivS/iwLfUmSKxQRzWxIhKHCkf41wmk6xpjQudetA15aR4iVhgSkdP8+1AHGJhbho3
hZY3XIL9j9KqtDF5s2IS3+0var2q3k2oTvcmFVLdAF6L6VQsNS8lLgGLezggZ6CgDLkSZZZ
MIGJYY9VrQvrKKN4WEhZpAMgkcZFNs0e6IRYpN5IO7sRVa9uFE+1YD8p/iPSgDYv8AQhYJE
1y4ELxnbMDuy3piseEQi3BKDlvvY7f4064vLma1iikh3KOQSc0+El4yRDtweFzjJ9OaANHR
bV7m5IaEmNDk8YAFe0aKbiz0wX9xEfKlQiInoQvUDFcH4Z0CabTlSISLLM3XHT3NdL4j8zS
9Eg8P27S7ghO5icDPUigDy3xNOdX8V+Wko3SP8xbj2FR+IbW5tru00VwBLGT9z5gScfrS6T
4b1XVtVmMf7hIJMPcSnAGOhA71s3Ph/WNLnvtUa5ivVCEmZpBuI9RQBxl/IJb4xhiBAdhH0
rqPCuli9jYFXIlfaGxjNclKBLM7kkg8kg4r0jwnIdM06K9jUSiLkqR9445oA5rxl/o+vGNW
PlRDykXrj61X0DXZdIkXy4y3mfeB6H6VV8R3jX3iG5mLlNxztwOKr6ereda71JVGwRQB0Jn
e41eWRFAAAQhe31rUyMMsjqgIHBFc5bhm1lyspUM5yBnPFdXawJcXKQy3AXGTuIxuX0zQBT
ukR4eVMhXkA84rkSZIL5pAojCE4wvHuK7rUI4UuFi6bhxjoR71zus2wS5Qor4VMB9uQ5NAD
9OtoriwjmLhWGWZSOPQVuWciR2/ltgGMnYFXnNUPCNzE0t7bX9uzhIjhFO0Bv7x9fpWrYwk
nG0PIH4ycAeuaAOevY0kvZZwrZkbsePxrctllWBXMqrnhjjmrGoaeqXKqCFYn5sfw1M1h5G
npcI25xyzEDJ/woApvKY7ZjD8zD7u4e9UIZWa0uI2RHhdgdpXBJ+tbs1jJLb5t9zgnBYDAH
frWbFZNbW7maPKlyen3qAK+n2kd0CsKqS4zg9FNVprRBeSsFXer7Nm7ge/1rRhvGiu554Y1
+XkCIYVO3SoxaTyXQ85seZ0KANuP1/GgCDUdFWPTftLygNgY47VzE9soKyySAoMZXHIFdVq
NvNZSPbzSTSFwMlTuRVH9axrqKFNoExPy/MpXp/jQBQKstuYY8HzT+namG6e3MqOokYYCr6
VuaZplrfQyGSQqwXoOMCszULaNDIFUyIvCkHn86AK2n393ab3iAR2JYYHP5elNeWW/neW4k
aRjzluo+lQurxW7kvlWAH0NVElZ9qLkNnnPB+tAEVwjMrMVXCn+Luaz5EfzPmIXaeQOa1hD
ulO/LngEZrOuYRDKVZWXc38XXFAES4UbjnBbHXFWZ4lUo6TCUMoz8vQ+n+fWqyL98gZA7Z5
pdvRwQh7g0AbGlLAZp4LhOHTr3BxSWcM51EWihmdCQAo5IHP8qhtDLBi4gBzwSR/DVnT7qW
O6NyrPGzBstIMhcjt70AdNomoLaeIreSQmI7h3Pyn0z6VF4ghEHiGYLKssZkyR0MZPIrL8O
RySeIbIpJvkkuY4wjH7xJ7V23xRgsh8S38pgSlvE06gYAfGDigDmYw77okhOJxsbvgcZxnp
9a6WCNLexlQsm/dtDDJ3cevpWN5txaRC706ZXLKYw+ARg9h71JHqiSR+Sqm3IX5sHqff3oA
6O2LCZUaPhlAwpyBx1rTj01YljmjjEkc2GRmXbu9cH2rEEN7ZxkyKIW2o23eOhHB49R2rWs
2nFo25GaJG+U5wAT2x0oAsQSi1v47qa0juhCCEVmOAPX3rE1iCO9LtcRoxBPGffr9a2Hknd
oofKMaN8x3cgkelJfNYTzwvDbSwqqgSKW/iNAFK6gluvB9zcJNYWseViaBECtJgZ3exrgJl
aGFGKbVDYwe9dnfWyvBI+MQx43+3bp3rHn0+ea2F1EvmwxHLkDhRnHNAD7hfDd3o+8Wr213
FCFUqdwlf3z0qPw1qn9nFo5rYSwhxIwxhmUdRz0PfNZkjiJwq4O5+MDufatG6glso/LnhMU
xAIVht3DpigD6etPFHgGbwO2j/ZLq6tblAds5BCnrxnoR7celeMeKPCdzpWoJNp9rBLpFz8
8NzESD7q+eA3euQi1y/wBHiiubO5DJMuCsgyBjtjt9a3B8QfETadLpt01qNOuysjQ7QQR2x
/dNAHK3VmbadVbMnzZ2pzj2wK0Wt4HjQx+Z56kYGPlPrXSQeGtMvYI9UsPENmqGISG3dyJV
J7H1xikudMEa291E+6J+CUHAPegDznW7IWY8wKVjYkjPeqccUgtnmAJt26kDsOwr0vWLaC4
8NtpYtEe53+bFJ1IAHIrzwu9vatbksIlO7Z2BoA6jwFq+nRwXehaz82j3fDAj5oCekg+hq7
ot03hmS60kWQmBmLxXg/jQ9CfyrldFis/PgF4TFDK+xpAucA11Vt4gFrbSaNcKtzFaMVSVR
zjPQnvQBduvE+om4O1gvHYdfeiswqkrM6Z2k8biaKAG28VxdHygvmlzjbnuB61vyaNJoetW
tidQhY3EYfh8rgjoSOn41gOh051kjk3dMeoHHT2q3G/9pKJ2P71nwqr19uKANzRbjTLDXbi
fUIFuFjRgsStkEnoM0WenXmpX0t5FZmOKFhIYQSrFD0Iz1rKvYLOJoWsTLJMBmUsep7gCpB
/ad/qcFvDqEkbGIEbwV2qP5igBNcW2jSI207iYuQ0bA/Jz6962NJnM1g1pLJKbSWMPcQI20
yqKwtUe7hs4VujEYXcjzEILZHUmrK2t5dWkaaZaSXeYyu+Jf546UAc5qUEEcNxLBAyW7yny
9xyVHYViyIBhG2kDoa9Q8Y6HBbeENMhiQxTGINNGxyd1eatp80Fo0rSq7Z+6OoFAFSKDdGs
y4O1+Gyea9d+Hmoyv4i00XEG2NZUXcV4HNeWWv2y30mFZYwtvdyb1dh3XivRvBWs3Fxc2On
ooCR3KuWGM4HegDU+JLXFtqd3BgDbNuYL1znIxXFa/pVnq9ra3FhI6TJECd/H1Fdj4/E02p
PcecssZPBHJz7/yrz23mjk1FIJmnEDHIMYww9PwoA7Sy8AaU3hFNQg1lUuWj/eQlvun3ryy
W1WOSTYyy+U3ODyetdHPdSLDMkkrugLY2ggHHTisCDS5ZI5Z42ZR1Kt1agCx/bF9LaW+nFE
iEAIQoPmce/rWNNGVunBfbkcAgj6VYkgEV3CtrO08o/1kRUjafTJ60pmZZvMaBQ7fKUzxQA
yJb2KJZliG3OAHXOSPer/kyS28Er2riFiXD7SBz70Pq8sRjheFJY8BdrepOeK6HVNej1HTo
Le2i8pFOEjXkD1xQB0ugzato2htcm3co4C5xnAPTntxWDrev32p3zM0riUJsQls4X0HpWxp
+paq/h86RPdb7VmDgN1z0zn6VwesXDWd9tUA7mK5xkjigDSiu7hRtWRssCT6MK5jWZXkv5I
0ZxGOxbB/Suu8NeF11fSYbv8Atg2p8xlaLALMPrXdaV8DZfEkTf2NOd4YhppPuAd+fWgDwo
BRbiQjqecn/CvW/C+t2emeCriOayjleSF9jnPy5rzjWdNGmTT2O/ebeZoy3TJBwa63S0sbn
wvdi+u0tvLthsUnlyewoA87nlAuZUVlkZ23HJq5ZL9luwCwHljPPeqE6b5gVAXAzkenatC3
WO8IeZA+FxktxgUAbWkuNR1ySRCN+flKAKMAda6BbOcyt5pU7W5z1Pb8awNA/wBbIIdqMjg
qu3lvaunMDbJZZ5CjggJnDBiT0/KgBk8MP2iCH7TGsZPzFx8uAeMVoT+GrO+05l+0yF/L+V
geARzxVacJuChNzIDu3L3qS/ivILaM212xDJlghxgH2oAwtHtjBdFZUEruny474NaXhxZ7v
W5Lcx5Vc4JPUHv9an8AafHqV1JpoEk2pvIRFyBhSOepq/YWz6RqdwiQ8RzMjMTzmgB1/b+Z
qcsclxvcoOduNvYD/wCvVSztlNyYHHmLuwcnHfrXVtYfapoNQt4ZJmZSjgj5eO2exrKsQIP
E0IWzedJW2iJjgn6UAaM+qeRFJYLbqliVLqpbOw+ue59q5bUAIowsJYpL8w3d63NZ0145Xj
uXaIq5Ozvj0rJvJFltfLWMLxhVc8qBQBnwadG8EoaVEeEZcbiNwI69OtYY22txIqOXQcqAe
B710cUUksO7yiZGG0gcfQiueNncQ3MqBST13449xQAlrdzC9mRXleKcAyIMkuPT2qvrrKbv
/RbUQQscpu6gcVrWZGj6rm5jEgkVWDK+Tz7/ANKg1m+t5dTM/wBkeQoCArsSooAwHkmASFD
IxdcrsHOPX3p13HKmmsph25O/e2QammGUjMJJfHzbRwlWNQgUaFBcTXyTzk7GhB+4PU0Acz
Cs7zCRMvznaORToo3lmkmkVVcn7oHatTRRFYXDys2flLANVVgJ7ieQDCuc7QaAM2SR4meRk
y3bA6j1qpclpYiXA35yfWtKGxa+1JbaN/IZsLk5xjPel1fS20zWVs2lEoc5yo460AYCZDru
UghueKmlG45JJbHQ1cv7CTT5gWAKvztz0qF3iaKMBlGBjJoAm0+8S1DvJGkrbduxs4Pvx3q
tDMRcEJlsdifvCjy2XYwZSJRwFPK/hV5Fjis7aaKQHzGZHU8kFTj9c0AM026+xanDdeVsni
cNG2eFOcj8q9A1U3viHxL/AGhIy/6REq+cq8Hjn6GsR7GzuNe1eY2wNntZoVJC7c4x/jWp4
Et7mPxQunzGSWF1wsO7jceRzQBVlt10uRbVXV/LbdnPUnqKdd2ltdW5lyUd+QF6A9s10HxC
0ix02/tYtPuhc8B5WIwQ/cVy93dIIo4Y03bgAcnrQBesjcLbOl0+/gDlq7XwNqVtBds97Zp
eQqCoikbCk9j9Qa5rSbWe/tJVtoBIka7pMHbge1aXh37HBeRSXxeS0R8MiD5iM+vagDa1C1
msSxkYSQFtyBei5Hb2qBrW6exW/aJhbSNsEmz5eOwPqKZrerJf67M9nA8Nun+qiJyUHvU1h
reqxxjTYb3z7deRCwGFz1I96AKNxLFBBIzwCXdwGc8g561ku9xZxIRJ+7LYZcYyv9fxropo
XiltvLtzLG7AhGGSwHt3rR8R6jBrssJTS47RoY/Lwp5P19PpQB5pq7wrNC0UTLyGLA8k1m3
99M022aSSVsfLvbJ+ma6/+wbrVJH+w2M0yQY37ELbB0rm/EEFo9ultaxPbPB8kzEkkt647U
AJFLHLpjSyqZlUY2E42mqFtGsQ3MhBbpuFPt4ZrFCLgMhK/L2/PNa1vZpeWT3KnzJQpGGPT
6UAanhnQtU1gz3mn2csttZKTcFVLbOM8455p66jPBOLESMkZO4oeefQ1X8N+Jtb0kDT9Dkm
spGQrceSTuuAf79NkiivZ/OVnSfdlu/40AaM91cAqxZwRhV2kfNmuW8RW8qusmDsfDHjjmt
wxSrFHP5iuWby/LDZK+h+lS6lp082ms0iE+WCc5oA5TSL0RAb0MnluHCtyGrXvmsf7ZmawW
RLa4VX2MPuOQMge1YLh7cEp8hz9AK07/WYdTvI7jaIkMCI6px8wGM/yoASS6kV9rTYxwNyg
8UVnyXDF8AkYGOaKAO0uFV4IpJp/kUBHVRnOfTsa0tNiiWyhubSyYoCGZivp7+tLeotqTay
yoFRFZVbjNdN4aliuPDV3E00sSQOqwOFG1nPOGJ4HFAGTrdjYw3MOo2Ny6PP832ZuNi98+n
PSquuzXUsOlz3koWdYQqRrw0aA4yfrUkgtkvo0VkuLnzMyAtnHt707ULldQtlF0ZRe4Aik4
C7ewz3oAxo4ZyYrrzreMFvKPmHk56Nt7e9e7fBXR0a71O1kkjYoqFJUO1XA64HfmvAUs5rj
V7eKUBZHILErkjnk17/ABR2eh+E3NtNKswj2qyHlmIoA4X4ltNN4xlhgSN4lcgDGE6Hp6V4
/eiRIni3I2SQVBzg13PjzUrxbLzNskc3GGYYya8+s0+0X9lA5Co8qB2zzyRmgDpNUtdq6bY
RFT5USk9eTtFd54Y8MXGjN/acgjeBrUuSD93J4rC8V6bp1l8RdStdIfdYWMS5JkyfMxyP0r
qPAF5carod6dRZmhZ/LRnzgADOKAOe8TXjrZKSglEpC4DcqSTjFef3by2ku2NDb3GMGNx/D
XefEzTLzQ7u3msJDcWUjDIQA+WR04HNcZfalDqE1pNIRNI42MqcsRQAnyy2DxTzFLggCNiD
gEev1qDR7Yy3yNdJJMWQsUj5IGe/4VFNI6w+YFUqr4x3A967L4dXVvaw6lfvBAzlDsWaTbk
nPyj3oA4y/k0+d5zGCiqMbiOSc8Y9CK25LXwl/wAIDCWu1OtrJ5h2LyB6N61sJ/wi974NvJ
57d7bUzJ90nOTnPHtXBw2Lz6kjzgyiVfk2HBAB6mgCVIxqWomONYldV3scbVYD/Gtmw0ee/
uf3aRxrEMjHQD+tVUhs9PmMBVLqS44XPVee2K6qV4rHSJZGJtkiUNKSeSfQUAM1bU7bREht
IgnnGPd8wyeRXm948t3cqG3uQSzkDpnvmn3l62q3kl20h35wqnnjtW3Fp6WPh6W5kJe4dcZ
Pc0AV7HU/7LsUPmJu3bDGvLZxnJr3n4N/EuwtdN1XS9QmCShGmTIPJxwK+aNNurOPURLqCP
PCSCVH8VaN/rUEepz3uiPJaR7dhUrgj2NAFi7vY77UrxpFU752f16n0qveSW39nFAoa4U8Y
4VR9Kw1upRIZVY/OclsdavXDgab82dznG4jk0AZglcu7FQMfKeufc1csJxjmTCjPU9fpVaN
ZPJLqgO0ZbjtSITDK0jFTkdug96AOp8KrDJrF1GxY4j4L8jPqe9dhNCIZIlKkuRuGT8uOgO
f6VxXg95U1K5lj3TPImX2DjHoSehrty1x5qpC/wA03DbsHjsKALV2yyyxWuyOaORQQT8rAn
tnv2pbu1msoY2eHy4JCY955AwOfxp13YTtost/PFcF/MVIpUUlA2DkA/hTUuFns5I9Q82dh
GRDh+Fc/wB72oAq+CLVB4u+zGQpPIcxc8k5wBmtXWLWXS/Fj2k8Wx0f5kY5Ab161kaCsdrq
kZmdUQOQ0i8hc+lT+JIpbnUUuoZWSE/dlfPz/jQB3/hyzutTjvNOhvUiiU5Z3XoMcmuLvtK
8vUAYZ2V7Vtx+YjoetWfBHim7s9ZktrmJGhKFNmTzxVjVjLf6pczRSmyygjdc/wCsGemKAK
1wbm/hWe7UDYxzKe47ZqZrH7Vp6vpdi07wqfO2jI68H2qa2W31G2XSpW+zFP8AVsehP+0aq
LqGraStwmn3kkPmjayIRh1z6mgCvY3KsirOwtmPLGQEcfT+lYRupIWu7ZBG6O+SxH8PateV
luLWZ0WISgFmP3ST3471Vhj0x0g+2RTM/Pm4OBtx8vPt1oA55bdpH82WQKsh24AzjHfFNn0
27kWSaJ1NuhCmRmwR6ZHpmtBojHdYDpLGuQnP3u+aUefsuIkgysifNkZC+9AHNzm5SZowV3
bP3nmcD8KptG5hOeGXGM/xZ9BW3eWokuo3W1km3RhQOh+tMls7iKIRujBg37tX5PH8qAMyW
22xgk5KDY+aS2h2Qu3lqwAPGa1VjM9iZGIgkAYOrn3qjZRlomZBu67u+360ARC3UqZkeMhM
FUGc5qK7kury8VpAgdSOcY49K0I0eOWRMNnAOwj/ADimoqyTM7RYfcO/PPvQBy128n2uRZ3
J6rtI5rLcWwkPlKRhf4h1au3vreGWWAogR1c5JHGKx9XtIzfGSZFVGXIAHGR9KAMQOrHexC
gjacdx6U6KV0hdVkyAcnaefqKeyQGNoRNtQNkqf4fem26lIn+YDkjJHX0oA2tPtWx9qkZmw
RlA2Sf8a9R8CXel2vipJHsTM2WHznBXjA5rz7w89uiRPOzeSSVkVMcY54+tdbJc6Rb+KXk8
P/aDbyBdzSkBsnqPwoAl8W28sV8is5Yby2R83XtXKXUY8pCUZTjGe59a9VuILe6VJlC8YUl
uoPtXD65aJA7gQ7lZsq3XbQAaPAv2PzIw5A+ViM4wa2YPLjieNFwW54Gcjtk1U0HUrW1sZY
p49y9Blfyp6XkN1M4gyh2gMT2I6fWgDS1m5srme3l0rT/shjtwkgD58xu7VWtrmKzSaBoQ0
8oBEu3BT1osHubu/jsIFAd32g44qxMLW3nktbn91cCQqSeTxQAQyStdqImIYchiMkexr1fw
z4U0tvC19reu3aLtjLRwg8qccZ9T7V5bHdlLuNJJBsUYDDjPHcVpG7lTEaySPCxJ2l8j6mg
DY0zU9c0RLiWxeSGC6HluzRfKR9elcfrehrcQyfaoS7NIZXmRfnx/LFdUviC9utJh0i9umF
jAS0aYH45NLouuppWtJOI4rhVyfLuRlQPx6igDxjUIQU3CSQ+WeCwOGHbmorGaW1Z5UDBFI
BGMhs9PpXc+ObEtBcapbrHGJHLmOEfKoPoO1c2gubXwo1wRE9tOQXQYLZHr6UASWLwzy/bL
O5aK4T7wHUj0qjcyxW2qo8bNE56kHP6VS0aVTPM6fKg+6O+fem3EstzrAIK/NxjPvQB6RqH
h+3tPDNhqiX6s8jgHGPnz2Hriqch/0RoGUMx6HnIrd0KBToUUQ5Gd2xl3fmfWujgsoIgkiR
xSs5+bKdPxoA8M8QW7xQ4KqFY9c4NYiQs1qk8RXf1bPsa9d8f+HIruGXU7WHMkSDeqjAx6g
V5FbsyRugwvsRQBNHKJUDSPGG6ciiqJjkZiyA4J7CigD2C6mXUkmuJyo8pVUAnJPHAAro9C
vIrTQ5dGnvWntbkqGgwMDngnHcH8ao6HoFtJerLeTxsAPOaNThtoHQnoK3Nbs1g0CwaS0hg
iuYvMiEa/cwehZeufWgDCv1t9OureWxgVbqEsZtjBww3ZDDPt1zWPIIH1Uz6pIBZyMT5kZ+
7z1A7U63hebUWa4JEarsRY265OcZrXsPAWveIjJJp1nKtvG20SSdHOfX6e1AHUfD/ws2sah
d3whEtkp2xSupzgd63tVjubO8mNwrCGD5i2cqcdPxr0nwZpP/CLeEGt58tJGPnbb3x2ryX4
heILC/VoFma3edgrqvB5OOv4UAeX+M76HUniBl8ze/zAfSuFtw51i2SFdpEm4A9ipzn6cV0
2tafb219YIt0s0Svh5EJIIqXwjZ2eoeLbp4o90VrEWZSCe4Gc0AY9/q95qfiTUdTKhbi4OJ
I8YXPTI9OK9b+EVq2o20+lR27SNHL57ZOcrj0PvXikcnm+IL8MQjtI2zHQEdPwr6D+EdjcW
MT6jF5i3Dw/PtfAb060AYvxB0p/PubiJfJ8t8iEnC4FeUXMMDyrdRxzWk2cCSFflBPYGvVv
idPHd20olkeC5WXLKpwzexANcHp9xKk00Kqs0M0YWOFs/K/QH2xQBzt1p99pygtvJkX5Vc5
LDv8ASvRNDfw5D8Nru21LS0ivZFykjdVOcAr71zt/Fc3tykTxRLsOxhkliRxn3zXf+ItN0v
xDb6ZpsdxYxWtlbBrm5tYyfnGPlfFAHk2i2ttc3rWM2oNA5YpKrjA9tpqLVbOOy1dLdHlLx
/edXxuXrSC0ifxA1kmFRHKh0yeM9cntS+IW0ifxD5FpbEIiCLzoySu5f4z65oA6DTF8N2Oq
QXmq6dfwwfZ9yEH53fsRkYxmsv4hTS26w2ZfzJZf3knzcsO3H0xVRJrzWZrZZ55Zkt04Azt
KjsPyrL1ATXM9xfX5ljuN+y3QgMPYY60AbHgvw8+tSJ8vlyRtnLDGB3roPH1nPpWlCK0UCC
TAYhOor2HwP4Qu/D/gyFr/AP0a+uofPdJVySD0FeQ/Fa5H9pQ2rTsQ2WYKcjAHYUAeZ6XYJ
cSMVKggZGMcEdKgaPzJ5o0XHOcHjcadYXK2LuYyMMB94daZbGSW5LAh1YEk9CO/SgCmSiIy
JG5ZWwQTxmpry5eeGOMAqP4h/npS3IZJMoV2sdzHNQxnz7pAu0sxClR3oA6jw5pL3sZKqGj
ZSCp647/lWFLYtbwzqVyyv/rPUZr1bT9FSz0p5reQ/wCpyI1x8vHrXDa1tjhih3OokJBBHJ
JoAveAb10W6gHRpFY9s8evpXdNYrFbW2r2qGSAyFW8zrnHIH+NcR8PLdrm6uRu3Im1jxzjn
rXrUUWr6mLPRtN03eGBKN3kJ4yQehxQBzFxrN1BYJp0Vw7WYckW2flB/vD3qndRSRgosaAY
5ABJXj1r0Hw7oFlb6heWesWz3FxGfL2Rc88ZUduPWq+pnw3ZXcmyKSIxswWGVtxjA6g/jQB
51ZX8dpH5t0YykzAhGGTwe9b17d6frWnxXFhPgqxLQlcKp9qi8Rat4f1bSpGtNGNpebsAp0
HufrVfw7p08elSxzs1uGTfEXXPm88gfjQAttbS2ubvZi4JDRlOmM/NgV6SukWus+HEuZnUS
TqDvGAVIrzWOw1KydryRmyxMe3PMYPbHbNdjZ6kk1i8enloUiIPltyc98UAZeqafdW1y0Fr
asI4YQ/mS/KCO5/+tWQjG5iYXE4K8kHb6V6JPete6RJBd2UkqkBCGXOR6+1Zlv4Ak1uwurr
TLgWgt0BMUxyW9SCaAOMi0y8mCLDEji4OEyQuO2Oen41asPDmpNcX0EiLFPZpv2yYbeM4+X
FdhZeEnvPCsl9qN8EtbMbGUkbt2e9Z8Vvc6dvhsC006xEu8jECNAeVQ/TvQByd9oklhfwNJ
GJY5RvRs4BB68e1U5bSeGKKYuPJuiVLKeQoPTnpXceK9OtDcWVxYyrvmiUtH5gYIducDuK5
iHT5ZZJJixRVXOMZ24747D3oA5i4a+hvIDAuyRjhZG7jPGKbqsF/b28dzOwdywyM8rz+tdN
c2UjOkM7ZeEZVQdw/CsjVdMlvXVJJGAbAJP8AnigDBeSVbVp23DzCflPfmptOufI0+VTEhW
QknjBP40/ULFYpEtGOPLHDgk01bW1soSjTfai6ZQr/AA/UUARxCV22NE27GCcdvc1HLsSYA
BUw2cleasWT3FvC5Z1IYBjtOSQfWqTzK1w7yEhc5AK9frQBZbb9ojTBw4+bnnrTry0gvNOm
RbdVkPyqxfoeaoJcRi6BDABjjBPFX4bhHu4rcjguCWB7UAeeXQmsbkLNCSobBAPX1q1LcQX
UjS28PkBl/wBWOcH1rtvG1jpJsA1mN0p5VutedITbSOgOM/KGPUUAdHpL3nkyRwbCByw749
R+NdRoZ065mup7udTKHU7A3OWPJX8ua4vT5Wskdp3Kx4++pzg4pYdSWOfzIyVwQfXvQB7vY
fNbT27SMC6Flzz0/lWHq9qt3YSMsvlyBecetU/DGtw6pDHnetwGCYDYDe/41Prdpd2tzLFE
WQo+WjJ79aAMCe3aBAoycjBZahiLRs5OV29M1feKTbggDjO7rtP0qWKzcoPMjwoORgdaANX
RNZtowkc2kwXJRvM3MxDHjAHHpV3VLXS30G21S1uHkvZ5yZYcEiMdhmuea2ktlJwyFjuyB9
2r9lqDSWpt9jM44D4OD60AV7hIy6+XOqkgHGOVPpXRWN1aR6bPFf2by3TL+6kB+RPrWK9rK
1zl7eVkxwVJxxW79l87TYZRH5I+6Q5HP1oAzZJZ52W3DZI4JUc4/OrF/p8cVvGfPjkMq5yn
VfXNdBrHhew0vw/ZaxYawl9eXZxLbKOYxjn8q52adbNQtwTGXGGA5LKfQUAY17d3AsjZLLl
eUVnPGfeuSvb6KR2gEUcPkR7WMbHDEd8Vq61cfY1VokLAsSoI5wa5vTF8zUvtNzGpRJQxUn
7/ALUAWLSzubGwinFzEY7gFwF6j2pNOVbi7aQgBouox1zUt9Pb31/vs7fyYWHV12hhnqB2o
t5prq+VIYER1xHhBjcPU0Aej6HqlqqBJbhFOMFH4P512djLbXHmBbhSVGQoYD/9deXWvh/W
55UK2yBWOCzuMCuli8FajfKVkv47YngEZOfyoA7UWYnLpIOGQgoDkdK8I8V+H7rRdRnViVQ
tvQBeoPb6165Y+ANWd1jGvGFz3QE4I79aqeNPAerReH5bl9Ze8kgUuu5Rux7UAeDASjowHt
nFFIIpJhvaQsc4OBjFFAH1pp3hPxQVs7TStOjlWFFklLRcH0GT15rrfEPwz1fxFFp80si20
0MO0xFs7e+3I7V6M3iywswXvStpJsU7SnB74FYuveOLK08Ptc214rb5vK2hcHJ9fSgDza58
CHT54UubiKeOHgRHAIbvwK34PHFnoli9hb2Cu0BAJBwrD1rz74ieJk0W8htrCcvJcIJJGVi
3JPr2rFGv2o8LSeYXnlkXCPuwynuaAOv1Tx5fXFpLALlka6DYUHIVe4x6+9eEeJ7ya5vYgj
yqGY/f46f5zV2HUoILi6aTUjNJIi+XFg8tnkE9sCqGsT4gkjiRTMwO0dx+dAFG/mN2kMKzc
RIFOFH4/wBK774Oyrpdh4v1FLQT3I059qNwCCcbl+leVi/j8ho1h8sp145OO9JpviLVLFpE
tbyWCOUFG28jYQcoB6GgBdJtVmvju/1rMQoLYBJPevq7wJoer6P4Ia5njCyKoVWZgNw9ea+
ZPCtrBeaonmkgRgkkjBr2yK/10+GdPkm1RJbd3+zpAGyTn1/CgCt4+txeaZFI6DzDOBNOgJ
CpjOTx0rzuDUG0Wfbaz+XDMrBW2ZWRDx/EOM+te8eMNLX/AIRKyttJspCjlfPlhbdgEdCO4
rzWw8LnUPENnpGozpp9qW8tvMPmFj2O3sOnSgCtpPgTxBeaLY6q0RS3nbEBWcKzEf0xVKfx
PrHhRtc8O2ENhcQ3CKk8kfzKPxPcdzW1Y+LdY0zX7TSoorfULWzdoYldNqLztDk9K5DXftG
j67rCarbhriOcqDbDdGBknjIwR2oAwtFaCKW5a8jE8xGQQePp61ZiuLOKbUbSC2W6inhDrO
QT5WD0FJHqiPdyaja2Nvbsy/KkeP3T9Pmz7Zq7ppC26RW+ngJcyEC56qcnoT6D3oA2PCVlp
V/YQ+detbb7owzI2dsKlfv4HbiudihsYfiZpenx3UN3DZ3gaaY8LOA3p9OKi1e+1fw3r6Ws
X+hCa2O5UwQ+4Hr9av8Awc01dY8bh54I7kSsEkMn8I67ge1AH03qPiRdd8RSw2sgitlttka
DpjFfNHxKtb6DXb27eIrbRoIYpHXjLHkj3FfUWo+CpLCVL5fLjK8KAD933xXzd8aHdfFNpY
RPKWCl3jUZBJOAcUAee2c+mf2e0MjmM7OhGeayllRbtn2qAwxlBmvWIvAcTWsk9xp3kwRoJ
GVc5APXPPGa881m40zzxZabYCJIuPNJyzGgDEltzczBFYAbcljxikCJbyFpRlxyGBxjNSqp
e6EbIzE/MSP/AK9R3BP2hgzHchzhjz6UAfUng7wVo994IhuftpeV4wWJfOf6V418S9MgtJf
Lt5wUSUhAw64HavUPAepxnwnCN/yyRgH0OPbFeZ/EeU6j4kTTLcMzxoWwFxk+1AEXwlmtbO
+unv7hDHKuxYiMMxB6ivpzw9cWMSLtiQMACp6Ffb618yfDSxih1pnvYIt27YkMg+cN619BW
VjfjfdQHbDJ8+GOSvuPegDv5vD+mzRefeAW88nzxygbTz/ECK80174a6NJPNfxak1yncI5D
5P8AOuna71C5tFjnnkkwAE3jGKqvBcRWpu3Awmd4zQB5mdDhsUlgEpaFGwPMXJb3zx+dQXF
pZ6n9n/sW4CLaoWKzSjgjqR/hXd+VYauXHnJk9UXk1wuo+Ff7N1F7nS7pViJ+WM9QaAC0hN
+JL26uVedzhhu3DjvjNENkkEk1xFdQsVfGyP7w96y7QPaOY5rN1kyWYbcrg0lrE32x1UY3E
nOcgCgDtD4wsLfT7OwgtHN1z5zsdwcdgPSvSPD39ia1YmNH2P5YJj6BD7+1eGW6T3L3Sw7F
EK723H7w6DB7muh0vVtZu9ljolm1pIxETy8nAIoA9E1PQjcXUVlp8cTwyNvlWU/e9OP6Vy9
34SkuLqcGcxXCDaxjGEcDoMDpWva+Jr3Sb23sJmkiEfyyo2HKnpkt75zXSaNFo17eSLHchf
mLeY0mfMz2Oe1AHkF/4Z1gohfhg+OflAGPeoINKv7dnjaUBAuwkH/WKa9f8RW+mQJLtmjWR
htC5wPrjvXnmoeJbZLVrJbdFmwQGIHbAJoAjTR7GOzlndFDKoxK6k/TFZselWeoXCC1jfeF
/elzjcfUe1ZCarf3Ie3WeUKnzHnjHtUZ1RoopGMkqyH5cg5xz1oAdqHhkRXRQYLrwQDnk/h
WM2lIllIszYCnGAPmPrg1oLqN0kqSRyMrsdxBHLepqvrd88yo6wnLH536YHr+tAGVZaFA9m
7iQlQeqtnHPQ+9RyaTDalLZ/NaQuSz4yAvpWlHqTNpwtoYEDR8hlXAY+/NWo9ZSdorS8Yu6
/L8/AUdiPxzQBy9xoFtNdRxRyFVbB8wLnGaludHEE4iZ/N8uPKtxye1dxbfYUDhI1wT/HwT
xRcPoJjcSiNCB65/XtQB5jqdrJHb5Ctg5wGXqfUVxt7YzJDI5A259Oa+gjHpF1A+2REWPAV
Scgjuea898YWthbW5ltAXMnIycjaPWgDhY4bb+yN8szfatyhI9oKle5JqvBD833lManqOM5
7ZqT7Qoj3hQUz5eCcEH1xTbaVozcQP8yOuD745GaAPWfhl4Y1nX1k1W1jSGwsm8pppuAuBk
Aetdj8TNA8QWOrQ3+rC2X7TABF5DYDL6465rk/hz4sVPDK+FbmMypBc/bIdp2kt3Hv0r0b4
l6pLqV/pOuzSNBHcWYSO1ZeYiDyp7c9j6UAeW3FvGyKpkA6A89q1Gv0t9Da18kO5bPnBckD
HArEubqyS7c3ChiOgHUN161e+12DwiSQkuU6KcY/WgC2uoTzKY4wqwhVMm3OCcd619Nvobe
UwSRxkgblR1H5g1kQsptwtuWifgsWXqCO/86M3NzO3mwpjaFQADJA70AdHbSWkgWG4vSqFy
doUEZz/AJ4rYgbRpLWEXKuDHIHDlSd2O30rk4LZllZ4CschHyYwwz68962bWO7itIjMUYZz
g8fXAoA7LX73RdbnW8h0gRkRBFEYKqfwFec+KNR0Oy0mQ28Il1p5NqROpIjUDrnpXXXF29v
ZKYJUj8w4ypDHGOeKxNf0jw7baMJbyWS4vHKymWLBzk/dI7UAeaT6Vcyxm4u5oyxQMVHBz1
rCmWKKEGSIBSfXGDXT6pjE7hnS0OcM42njtj1rB1b/AEuNJEjfy0IRQeOo5PvQBB/arXF07
pHHHFFGEVD1HvUWnt5uoowBBY4J7Ci2tomEgd2C9sD+dbnhbTFlvFuDKpCSfMp547ZoA9K0
J5YreOMbXwOV4wB/jXR20nlKQZiGB6begrnrd0tYW8tUCs3B25wPT65qaTVgjBO/rnkY9aA
O1027hN0IwxIbuR1PbFb2rW+nyaNdsTsCW0jSFj0wp5+lecaXqqJOzOAARn733cHrWp4jur
vXPBmo6Vp08f2uaMLE0h27xkFl9sjNAHy273CSOsSrt3HG7ANFdNZ2uhxwtFrl3dW96jsrR
qn3QDRQB9MWevvBYte6sy6ndBVRtmCuMY28jAODTNSnur7S7vSYNOM89xEGSWPGYh6vx8x2
46eleV2PjqKxuLZvsO2OHO6M5yx7ZIqve/ELfowNirWl2JGAkjJXKE9CO/1oAXxLosul3rW
8OvRalA0aFsnkHPQD2rhp7g216tuzhomPCjOc1dsbmP7VNLd7ncsJPNc9PYVTnkivNdkumh
EQkYBFU7sUAaC3CQiYW9kLhptodXUNt57E9Ko3n2RzHehHyD5SqpK/N7+3Wl1TzYb2OIIQV
PzENjcPcdqi1K5lXRJYYyqyF/NGT0IHX8qAMjV4hFGJrQgmQYkXHA9aoxz26WTGV5BMuNmx
Rhh3zVxLj7Vp8lvjMjAAc/icU210pY7e3vJ5USOfgL1bPofSgDR0KeV2fYwVwMgk4JH1r2z
wHe6RrejS24eOO8tnDncMlG7YI65rwOyig+1KkoaNd2GK988Vs6JrLeH/ABZbGylKqx2yYw
Ac/wA6APo271XxFaX1pHqbgWUmdkaAKEK/dJ4/SuB1+aXV/Ecl7FLLp0kUp8u5wfLyeucdC
e2MVrp4qaRFluLZbuNf9ZC7dB2INM0z4i6Dp+tGxutHtreKR/l35IT0JznNAFXQNCOl+Hbr
X7t0VvOGJXbIYZ+YlSc1xWtIlzrl2z3u8XLeYkK9GUtkbeuP/r16RqU2l6lpc9/qrvHDM5k
WK3yqN7AfSuTvm0m4sIFhtYyUl3BiMPsHb/CgDFttK/s60msbywMe2ZTCZSoJOMkNzyAP51
St5dRmMmnROxskYyy28RG3BPDD1/Cuyls21rV4JrEbYU274S28qCME5xzW/aeHdMk1ye10L
TSbRVyJJD8wOPmH09KAPL/Emm3HiTxhp2jaHpjyalNaRxBfM/1pAPPPSsLRtX1vwJ4gkhki
a1lgmC3MBGCwU/dPpXR+I2msviGtjeX0lnHBgwXMaYeI9QR074qTxJJY+JNVkjvb557qOI7
XjRR50w/ic+4oA+grX4oR+IYLW/dvs9qIQQm3JHHf3r5+v/FFtffFe68QahL51rBJhFYZUR
g/qaj0GYP4b1bw7dalFp13bgSxT5/1qY+aP/e+lM0rQdKlmVL+7EFvMMqW5wAOn40Adp4n8
drr+m31poV/brY3IGQ67XrwaeRobuaEEEA4+UdT2xXa6lpdpBftY6XNG4VGcs52pgDOM13v
wF+F0HiK7k8ZayEaxtmk8iNhkyuoznB7A0AeERP5V2d6srE8gAg+9TTxTh1eWN0ZvnXcCuR
9a9m8IeHdJ8ffHSe4uERNIsFMt2chfM2nA6dq5T4ta5DqHjG602wsbeDTbSVhbNEMEr7+lA
Gn4K1UWmhq9zKiIqbVWRsVx+s65P8A8JLNqcU4Dk/IR0YZrJ8+3g0xY5UkM5BVGY4VQfT3q
F7OYJbbn3BgdrYHA70Aaul6zPZ+IYtXkBmlDb3AOPlr6I0Px7FdxRwFXD5zggYwei9K+bp9
KuIbOK7hjYxMNztkHb6Dius8B3WqXXiXzpXH2RECSg9HHYD39fagD6Mkv7trP7QYgQuCNwy
D7GtO08SrqWm3dtcad++PLSoAEUdK8u1Bbm9mktYdSniikZdvlOMLj1HpXT6Try6T8yRxTB
k2MH/5afXNAGW3iDTPA2tLfzWTX8D7t+JP3bAjjHpiuE0/XrrUtVubmK7aOB2eZIWOQvOdo
q7ftJqur6jYXB8iAtlcYKg5/h9Kj0j+zPDJNwqQajJgq0TnBweOBQBoW2pPfJ5TwOJpF2si
enrn3rXgs/sOm3sckAEdwgZWdATkdga5/SdVhP8ApMFkId24GPcTgZyK3NX8V2zWUdpZw4C
hSzORkHv9KAM23tmgvkurX95OHBVHI+Y+ldBrGp+IL24N5bW0FrcBANluNinAxkj1rkrzW7
iGW3ntFUlWzLuHX1APatCLxM8lzG5hXJBJJbOaAFlk1Np1NzHsfhmy2dx9c1I2rXkUqlpNv
PRcDA7VBdaoZU3jAXGeD1qnbXkQLTKPMYn5lIBAoA1r26vp4PMlll28ugc5GDjj61jtYylD
OBlWUbm/u1YbU4JVZZYyyltoAOB9ap219s2QOxkjfccjoPzoAtWtpcecMoPJKn5y2Bx1rPu
baUFZUUHcfy/CtSK8hu2tYEtmJiynmKpBJPQnFWL23EEyR3DuBkZkVflJB6Z6UAU1S4nt3W
K0PnxAfMq9qxbqY+Yri2JY/K0RGQa6ue4sIJ3jsZz51xg5BO3aBz9DWMUV5kMBbd1YkZBoA
wbO2QTtLKHiDMQEI4/SnWkcUrThA0Kpk8NncRj1rVljSEOUGzyx8w/niqFpZRy5XIgWTO1m
BIoAfBL5E0kse1hjAG77ue9Z1wySSPvUAcAbT35plgscN+5usS2u4j5T1q7cxRCSOSDa4ZT
yeuc9PwoAgjsJjb+aryMS3VjwwHpTr2zjurBlEQCMMD1U4rZuWtbezhQTGaYIEKhT69cetZ
0xiLpEr8EhQ2eB9eKAPJb+zazumtbklZgMrnrj29aoESNJuwDjtnrXeeMLMttvVQEodrlf5
/SuHyzT7QByOOBxQB0/g+ZoNXS4j2IFI5bPyev6V9E+J9QsdS+C1hcadFFcSWsgivDtO+Lr
sIPavl/TJ5bKcSIRG2DknkE9q9s+Hq+IdZsNVtLaCS6s76E5xyikHv8AQ0AcpNpUbQfa7l2
D47nHNVXtYjA7qxTJJVcnLfT0pNfm1Kz1OXS9RgaCaE+XJnqSO4qKOeZoIjI5MmBtLHGB/w
DqoA3tI0qTysX88sbr0A5IHoa3INO0q3BkN7tRcnez5wT7VhizlubaWSS8ILAfNuqlFpsRi
YwXKu46epPtQB2MMFhK5eG4Csy44Y89sVpJprtEJTdsoAwFrz22uJba4d45CkS8EouSuOOl
SrqGpqY5WuJChUnCjAB9T+FAHQX2rXehXq3W6C4aMYCOmVwQc598964eTVbue6a7SRkdnyF
jBKg5z0q154uLeXzrgSMzjCPkk+9Z8EBS+G93jbhk9PoPWgC7rt3e3UFus0G23YHaTn5m7k
isr5mCxncVQ7nOMYA6Vp6zqd7cRQWwclVOGO3HzVVh822sp2EhlBwWz1HPrQA2yiKwTSOy7
XJOMdq0tKZob0LDJtVh8wHGRVfT5o5YHeZT3GccCiwntmvTukYoBgkcfyoA3LiW6eUKtxLh
CRgE4pJnuETCyyBio5LVWlmWGUE7ggOMA9zTby8iKqSzFRzgr1oAtz3TJBG4lkC5zkNznH+
FPTUbiK1WVLtwwGR8xFVDJEiQoI13Ej7rZxVrdA0IG0Ag4BHagDJvNNGoXH2tpCHcfPkk5P
rRWyJYlGDB5n+0WxRQByMVzMiPCrqflzuPPvVO1ImuDHKrICc5znjHWmwmVGQshOF+YEYz6
VFFGzXbMFKKzYA6bh6UAaMBVJHMv7xduCpGKeki2lqZEAA5dR6d6gXzftibfmz9447VQ1+7
dpxbKmzjbvHHGKAIrzUftpR9+1yN2M/1qSW8jk0wqQ5lIwXB4xnkfrWOHKDHys3Aye3NW5V
RClsuMjO44wM+1ADIrmSCZZbRzHt6cc9MVLDIhAa4eVyuSB7+uarSZXbt24ZfvHqOamtFZf
M7kqfxoAWO4kacKznLEdKluQBeqhfGTnLDgfjVK2UGZgn1A69BzU91DPCyB1Rd+JATzmgDf
g1zULCSGFiJVXPynjPHr6c1ckjn128QyhYQB8r4xn61ys17vuIpFQKQuMADmr+m3cwlz5vl
+Wpb69sUAev6BeWehwWlsynUo1I+VskBj9a2rlLKbxF9seyhNvOuWiIHUjGPwrzmz8X3mnW
iW8qQkFvlDDBGKlm8SXskcbuVZWz0GG/GgDtZ7nTdDRxpVyPMP+s55A9Kr6d4vmTVPs9k+S
F3yynkA9unWuQs7+wvI2EkJkYHJbHArQtmsrOZ4Ij5aOFzjk0AafiHTbjxdGtxNsM0IysoU
DB64OeT2rzuXUp9La5tb9DFc7gxxghv64r0u01y1n1AQFWVPL2KSo6+tcJ40iWbUFiUjaAW
BZcYNAHMMk+pXRETq9ygJcDgKMfz5q5qKXDR2xDPJti2FWfhT71H4bka31CSViojlQqdy8E
f40Xt3JqF1cE3cUK26korHAfHQD3NAEYvFtbKcsS0zxeWSWyB9K6rwz8QdZ8H+Cb/AEm0ys
N9CY4yWyY9w5x6V57czodiYIG4EADpWjdyRvaWixHzAw3ZPB9KAPYvAnh2W1+Bd/4vMwgnl
uzEhDYYrkAg47V45r9wlxr908LiQKdpwvYdq7zTfHIh+Cf/AAjEcypMt48vlqeq9ea86guo
3triKUAPcTKS3daAOy0/wxp+teGdRvXnkhms4VmVuCh46VjqJP7D82KJX8ohsH0PX9Ka+oX
EGnTafp90YopECuE6so681LZTRx2W2cFkwVyO5/8A1UAR6ZbXuqXclvbPJskbccnhR2z6+1
enaBpiWKLDbsuyLOdxwc45JPrWJ4T0uK309J0V0iYlssPmf0/CtS6uZbTUHuNgUOB8gOc8c
kigDatDIuqSyrKxiCFkOec9zV2SWyJeWUtsjUAnGBnufesGy1Bkt8CJA8nBcHIIquLiWC4m
tnnLwMQRhsDFAFp0givF1OYERLJtz/ez0J/CqOpJBqDv9htTNLyA2eg7Yrdmu9Pv9JWyMO8
Dqxx8vvn2qvZtb2gWC12eXuGeOc0AT2GiR2WjGS6nSKXAHkhuWHv71jXRgku0ghZNi/KzHq
QO/wBav6zNdXLRfInynLAE4/SsOxt5Jby53tu54ZT0H0oAu6nZ6fa3gEN0ZwAC2O5qothJL
dA73APAz09c1m6rpt3Fdi7V2dWOcDgDHrWhb390luQ0o2sNhY+hHbtQBrXumNHpPn/a4NzN
twgyykCs6FfJtokdwg6s7Hlz7Vk3t/LZ7djElPU5Lfj3qwkxuNP3iWOGSRSxDAY6fSgDYlj
tprHdFKFuAeFzjimRtJcW6kFbfyl2hGOQWzzWTaGO0jWLzhMzDYxIx+RrThSM6WXdwu2XaI
l4Zh60AXNNMttq6brxYoGIWcIPuj6Ve8UT3gngs4NW83TuZEVh8pYjqQKpqLEzxosEw8xSW
dlwM+o9ay9XEsMsBtJlmj2nKD7xJ68UAL5E+5ZLcsMKMMOdx64q3YXtxHGwdgZQMbWOcGqt
vNNJJbQsqxxsRtJPJPT86zWbYZJSWZSzDg9MUAdAtlqFxp9zfyyb7eVsP127jWVPJLNZRRz
SjfCThh0xnpx/WrWkald39tJYRt/o0YLsOi8CsGO9BlZio2qecHOaALNnE7KVOxFGWVsEbv
ajbLPc+WJlZo+QgAJqNryBlLxuVBOFDDOT+FQw3YiviZlIz8xG3j296AOsit4LmN3cMZs4j
2ggnHWsy5tnSfbHIJJCMEgZANUL2e8CQXNndkSzEnCHnHpS211frFIbu3IP3VQnOfrQBHeQ
w3FhKGG75CrEepFeVTxSWl2Y2YEIcKw4JFen31w8UEtssPlxjAbac5/GuS1rTHkVZxFsfBz
kg4FAGMC4Uys42HB+Y5Oa9U+FvjvXPDUtxCjILZk3IjcAtjGR9e9eOKCH2bnzngH07fQ10t
gUkh2qzK5ATceCp7exoA63xbqd/r+rDVbyFEnc7WVep56k1WnkKafGVXBZeuOQf8K6vwtp9
t4g8KX+mXtsI9WtFMwYH5mUVh3tuk1p5ADRsT1YZI9vzoAo293LbRmJpN2/ncG4WmNdXIlk
VFwCOXHAB9hWcQYJDbOrbQpBIHyn0xWe2tSW7ywb8gA4DH07D3oA0V1KSK5eJ1Yg43tj9au
y6ws6rbiJ0AXk7+DWDDq810UaSEtGDlsDt6EVqJfWQtnzDGLgDA7jr/OgCGzuJ0uHKMm4dC
2RtFR311NLdo8KAsMAKBnJ9aupMsSTTeWssIUFsrzVWN1t9RjuICCp42etAFe91XUIF2SWZ
EhPB29PpVOTVruW3O6zcMwAYgdK6y8t7hbLfJEskbNkhj9zPf16VBLagWhaOHKuOuc5FAGD
Y39yIWjjSTJIPGelTadcE3BVoiCTjIWte2RoowyjbhcZ9gKpq8329nl8tMDhexH1FACPcyw
THzcv823dnODUs+oIJEVVYcdScE1SnuzJegCTaVPKjHGailLPcxiPapYHIbvQBp3F5KFhKY
JIBZs5OatyX3yBnyUUDctYNxIRNGmcEEAj0q3P9xYlbY2cc85H1oA25dRiDLmdlG3gbsYH5
UVgSNcByIp02dt3BooA15IIijEtk5DH5hz2PHeqdu8DNKz7FUcKD0/KrMdhbNp5aSKQuoGT
n86hhscBnW3zHuwM8/TNAFWa7RGYwRl+MZyQQa565jmmu9+WdjjIIzx6YrrpdMKXKzR52g4
dR0Hv71TMBh1Dzwcxg5JHBBoA5uW2jRVPzEOBx0IqwLeJLbzfMDvg/I3JFXb62kuLwzI8aj
psNK+mpJHt3SoVGSBxz6UAUZLjdZFDEFbGFYmobKae2wygNIVIwwyK076wshbR8u8hGMLz+
fpS2MKeT5kuxTjOGb5j9KAMyKRPN3tHgjkEnoen40wzMXK4d/L568AVoC23hmiR1ZzwMZxz
VcWpbdA8RDl8k+goArx7mnQg/K3O7oF9vrWjM5R4W+VQoAb3/wDr1VNnMkgjDNsxnb0HPQ1
JJbXChIpow5UEbSevvQBbudUgmjCGHcV+XdirFpdCe3DMqkr0Vhz9fpWKLG5yP3Z+XoAeD7
Vagsp02XD5Tb2zzQB0UEknlFlCg9VC8df5CnRXtwjyRuI1dshR1P4VXhWdrEvC6hmPRuMCo
NMe+t7me6WOK4DDB8w/dB7igC/p00rXEsjp82SmQ3PuQKo6tPNPeOJGMiheNx9qqW0stpeS
HzQ+Gzgjv3H05qdpvtVxCZEJd8ryeMUAU7O6jUw208QzDlOw6nOcjr34pu2yW9u0uFLcYVR
396gvd0N+AgYRjhSevFQ3I3zCVDyeetAFV08j7qguDwRUyMZZINy4CqcgnFQk7SdxDNjI56
06J3Vg5GNhwR1BoAsXNvLDEGKCPzAGU9Ac1Uj/ANbkAtJnoOcVt63qsWoWlmkaqghQKeMVj
xusUoeElXzuyOoNAFyCY+apjJ3KMNitG2ha+nS3Y/JFy57N7VlbvLj3x8beeB19a6XTI0TR
1O8LJK24lh2oA6WC+u7eySJNoULgKONqiq8Nw8yNtbeQ3cc/SqiwF4A5fLlgMkYot2ZCYzw
4+YsvagC3b3ciMsY37Yidw7H/AAqC41DEhVyQGGOBk/Q1nCeWO5YmYlWJPAwagaZZ33jnJ4
G7k/lQB0C3zSW4CNh+m1e4961Y73y7TzPPJcZ4UcY9K5V7iS3tA0URYtkP6gU5Lt5LfYSwY
DB3cCgDchurl0YpMPKxk85z+FZ0d09velkcljxuHGKy7aeRHKmQgdPlIoF0cOxXbtbjZQBr
f2jcSXT78vHwoySOf61WmmZBjPmDPyAse9ZjXrC5UquB65zRe3bgq0rbM4HFAGxdCJ7fMx3
Ejpu6c8VAt+EsAhbzcYDYODj61myyubVXy7ljhQfT1/OmyShLXZ5OSBnC8fnQBsJexJbrsY
qV5IPJx6fhVy31OOdAqvwvJ45/OubtJ0a33EkI3qPumktpC6mGG4dckjkgZoA0tQ124F2Ft
pnSFe3Xnv8Ah7VV/t+Zp8u/DfeIHNUbe0EkrMTuBbLZOOfanmJYZSyonJzkjtQBrW+vTW8i
ybAylvlJJPHt71Kbi8vYP9EieadpNwQf3e+axgIgg8p1JBGGX+H8KuwzXkOWhlljYgpuXj/
IoA2rd10m0miM2JyzKwwcEkVyZv7owSeVCUZfmPHarbpK0G+ZiZQeVDElh6c0qeW4cSZUsP
mz39qAM+DUiyLlNxQkkdBk1MmrNNcoBAdpH15qW2sre+80wu0T52hGWq0OltaTiRjvA6hKA
NkzxxTeY0e1gMgenHBqrLcXNzMrvOYyx3YBwabIbVpw7zlCw3ZKgrj0HvWde3EsbFedzL+7
JHagCWfUGjzDFISS2duc8+9Emq2o094bmTdK3TjqfSskaVeyBpTIAW6Nu6H1p0ul3EEbRzj
eccDFAGZPKCSyjawOCT1FS2OozpPskcuvZcAYplzbTbhuRuBkAelQIw2leMk/LQB6n4Q8RP
p2t2eooAH3iKfJyPLPHIrb8S6lp8GvXKW0kflOflCnAOecjNedeFEe9mkt2bCKrSyMSRuCg
nA/StTVYkvrOK8aFFlT5XOckAcjpQBpSyWNwfLkCMGHVD2xVCDQtPnleQwiQK38XaqtlFH9
k3E4PVX6c1bsL9jGyHDk/KMfWgCzY2VrDI8S267sbcEe9ULvTYEmkcRKCBnk8f8A16nMslp
K28qGc8qOo/Gp0ngMxR1SZmX5txORQBnxQ+dbvaMnyEguT2A5pYrdLe6DsucE9sirwuIXvZ
BGeNh3DHf0qpLdhbj5xuSLqetAF+Rre4dI5bh/KyMjua6B4NOWxQqR5ewkt35rkCI3ujKhB
YHOB6dq2mmE9ghQMq5yx9PWgBZbLTnhlWB3XPOCvT8awCI4pXUFguf7vp3rUIcq3luZGA4J
zhv8KzJ0kZ/MWPcAMEE9/agDFk8trw/vFBGfm25zTGbbdoA/PHfpxUQSRL5nALOT26D8Kl2
Ot4wkQbhyT1BoAJ/nuiCCSQPmB/WnyCdrlUEpxwc9MUGI/alVFYnr94UjRk3YLOw9waAEuJ
LxZcdRjg5xxRSXCsspCup7/MMmigDvGjjjgETK3JHXqKbbRR+XIS8pjXJxngfrU1zdWs6tI
sw3AE8c5NZlxIIbEyKQGzn6+30oAlWYM0hQFg/yZ6CqTwfvZUXiRer54NWBdH+zYVtXWTHz
Oi85NQQXam6Kts9wD+lAGZdWQF6iRtuVRkkn5j7/AIVCk1wt0u1mYkY+b5q1J4Y5blmRgo6
cqePbiplskjmh2pyq5+U9z1oAqXlkWtfMhcrKwG/ntUCWcz2ZWZQc/e3DnFdFJahoIbgB8Y
y2Vyfpirj2UUlqFTf5jcg9AaAOTsLCdd8qMVUcgNzxUUVs+WbDvkk8/wCNdXHAhVkt8F8cZ
9OmM/nUIgglgk3qpCDIC8GgDmgvm3CnmNkOzJGRjtTLpXF/tYpubvnH/wCqtuONQ/mCByRg
8f1FZ80AluTvA355G3GPQUAVHFxCVWNtzt1x1xSSsWtSu1N2MY7GrN7A6qs6uQVPOPSsq+u
pGiSNUAUDnjBNAGhDdhNPKMERU4YZzzTrF4Z9wlPy5wfm+73HFYkDMVKj5dwzuY9PY1o2U6
LIJFdUITZuIzQBaXTmS7dnKAZ3K2eDTllaF55CoKRkMMcc/wCFa1j5MrtE7BynIPbmsuSNJ
ZbiyjKlpBhT2oA552a7v1yQfMbk+noKkuikdz9n2AMgwRmoiBa3yq2FkjkUEL9ea2Liygu9
Qe7LFImf0ycE0AYxVijTR9ExuzzTXt2eVNvzEruwB2/xrTTyJJzbWiFYlB3knlse1W7C3H9
qsynaUXIz2oA5x4wYsIpULkYPOKQlRMGBJPTHStJ711N1arGql2OSuMnniqKQSzv+7UEqDg
j1oAezB2WONizng44/Cupl2x6ZFEx8sbQBmsKzs7hL1fNhKqDncBxXUXKCW0TEY65+tAFeG
5K25EhMvHHYCoIr10RiXB8zKL1wvvmpVDPbsvlj5RyBxk1X86HaFwFHUlf4TQA1rl5Z9q5I
QYJ9TVSWVdu/BjdDuBB61r6clhNOytIud2eDzUV3aRRMZFBQdArdfrQBFNcSGFVZ8MB3PH5
ip4ZQYGlc5Y4IG7n/AOtVS5hKIPk+U9A33frUirN9nCpATxjg9c0AW7UoVLu20lSxCjqapI
kszy4ZsqeCo6irdnD5iESI6AHAwetWbQQLdiKTKZyvzcZ/woAxI9PuEmdi7EdTkdagkE7XK
xqOozn3rq3s3MrRwYDHuT90fSs6a1CSYY72KgZUYOaAMu5klhgTLYZOo7ikLq9n5jqy8ZPU
E1ZvxmBiFCOvDbjk0x5Wa1jRirL0G3GR9aAKqKqh3jldQecnsabbCMDczuSGzlRk1JcFCMJ
IIgPU5yaisp1kJhIzKeFx39s0AWLWY+Y0aqwweNwxmrgktZrgJMrxsT1rLiYLqDoxIlzx83
6VbF0vmySMqA9CxPagC5JJAJwqKX2nHoallZo7UMkrBd3pj9az57kqY1B2hzwD1X61PdzSL
aoGwzqcsOnHtQBbM0gt2aSDBwCD2xVY3EIiZ/LJfkYU7sUrXU9xaCK3AbBHX0olEbAA5Vuf
ljH8VAFaOZFBV97EnJQHk+4pkuoR/PDJIxfBwM52+nFOgR2uDOYxO6cfeIA+v+e1Njti92Z
RiKUcgY6DtmgCjKDPOBKzqMZUAcAd6S6uAYYYY8t5fQgVcuRPEWlmkKqzdk4P+NQYZl81EC
oELNjvQBYW4i8gbQwO0E57n2FWDM0kYVlwQOBkkmsyN5DOkKRqRt83Oc4BrbsLIlC4fzBxg
ep9qAIbu0lmtkuI4pN0SYOOtcXPC8Ui7hlDkjnpXpccUiPlhsHAKO3Bz2FchrNobS+cCJVX
khc5oAn8NXCDUoVcCRiRlfUd67bVtNs42ae03/Z7xd2OgR/SvK1MiyB4yUkByApxXsXh66l
8ReFZLQywmfcpVduSuO9AHJypHHbtHkEkjcB2xVazlUp53kqHBwQOpHrWzDHbi5nt2hAuMM
HDqfkOcYq3JpP2axE+6NyWwHHGBQBgRMz3j8O4BIV+59a0FhjhuFcRsyMuCTx/k1QWa5XV2
GwCJSMKoztHsK1QP3u3blcHO8Y5xQAWunRNO275SOh9fqaJtMWCd3Ty3wcAKc7vb0pkMkay
sjoygZJ78fnVG+v3Ex8hiykgFR1/PtQBLcRpFKJI7dTz8wPr6VoiZUtvLSMITwQTgdO1Y80
nmSxsGZUVvmOPu8dc1dvIiIFlxLIpAAfbQBYM3l2MkZULxyTjg+wrFV5J5WeT+IHgdMVp2a
pdW5aNgXZQOvQ/41BFassjGQshUneCRk/SgDNgtIZp1HzLtU5I70vkyJdHeNmR1FaCGLe6q
xRuzA+vQVFFtS9dZwenXP3qAM4wI12GeRlPQ8cZqdrOJpyqsN46EmpmHm3xIUxoq87jkH8q
inWOK63zMmMbdyHigCpLZyea2Xb2wuaKfLPiVghBXsS3WigDfd0A+QhN4yeO9V5JEjjO4YV
z061QnlcyguCrDAwD3onkZ4FLCPk4H/66ANO2WJoGWBmidTkHtTIYd95I86IGPG/pk+tVUY
izI3FQVyR2JzUmnSATLGx2qTkFiAB+NAF6GBvNjYbZB027uR/9arhilVkdQC2csB2/+tVK2
u8OdhUOPvOACPwppvWM+2Rtp9Qev0oA6K5T/SEJ3ouMY7DipijOFVnBG0njAFc7JqTs+6Jy
5xgDPU9aZc3uqeTvjtJCM5UZ4xQB0sEFvBamRH3SA7sg9D6VTaODZI7sNxI43fzrn/tMgtW
El9sbIOFBx71Na7p7VlkuhKCCdqfL+poA0pJ0Qh+OBgAHqKwbm+jW93EZfO7CjNaAtzskRB
IzgcbwCM/hUVpbrLe7mt1kKnDfIT2oAytQ1HznWIRDaRgEDFULiHOSfldhgL1rpbrTtPluC
v2cocja27b9aW90CRbfzLVo2UHHLDJ/H1oA5I27LBhCc4+YY6VbtbFriFsEHaMqQMGtKS3k
hiGSiggg5YE59KktlRLbDkDPOaAJdIsW8iQu6jAyfm5/H1pPs4jm+3fKUUfMVNLA0cNvNKr
LjGRjrj6VauYVXw1Nds7EFMcjGTQBw8itPe4XGHkzllyetac4jUmzMkkcwGQW4Dn29qxnQJ
8owH3DDD2rTbUzHFEkx3kD5mK8pQA62sru3maacKqspwwP3qs6fKJL65CjLKhJNQi7upZ18
yNmh2j5Av3q6LQdKWXTvEOvzR+VDDHsjVht2k4oA4qMGaaVsBc5yB3+prQ0ARC9K7V343fW
s62JSNp5CDuO0ZrT0sJBrKxFFYquG46980AbEvnG4VSoUZ696nvjJBaohDbiMA47VFLcXEs
qoxCnOQOwqW7mZ7fLyEjjGO9AFa1Y+SMZ6chjxUkKwvGVaALnnKr1qlLdMlltXapHBOOait
tRVJPMkRWHcHjIoAcJre3ugkSZZuPuY/Wroma5dBjAU9Mgj60yzn0yZpbg23md1UkiqCXhi
u5N2FU9gvYn1oA15kiQxjap4BJH8R+lX7e5t1hOY45GXouMYPvXPazLF58EtvLtTA3Lnoau
IFWJrkMCoZWdcdj3oA6K11a2ud6/Z0wo259Mf/XrXgOkGJmezEkmQ27bycVxFlFJHd35jAZ
pclMA4OCD1rb0TUY5HkeSBlf/AGh96gDqo9Y0UR/Zm0uNZEJBA4JrLv5vDLxAS2rIzHAZeO
R3rI1jU7fypLiGBt5cBwvRR6ikt2tp2Xz9iZAxk5GMdaAKuu22kXDxvbssRPLAN9761ntp0
KWyr56bySABUGpadaXEnmJPtRjgEHAqnvECm2L52nOOp9OtAFxtFikRiZEBHIIODWDqFsbd
g8MjPtJY7eo962biVFtQ5kySuPvZJ49K5aW4BYmNhkd+gNAEkNxPJdr5pCoM5Z13YFTLeGQ
4wi9gAMH8aoWsTtITjIbg5PQVt2+mq0qyM5KrztA4oAr3CyQBPMwGzn3INaSNLcwx5lwAMD
J6VOFtprkF9uAMEMM027hjEISNigzlT1zQAsO+1HmRksFJyqjrWmLR/sYlELkzYxjkj3rFa
5a1tWDPuUjPJ4rX0/xA7QkIsbYAHGeKAFtmksnuIHsiEccybCA341BaXUTSiWV18mYlQFGG
UA811+i6t55dbza8agglRkY9aj8pZtSkvVgjaAKQyhfvZPA/QUAZPim70S9htLSwDj7P94H
5S4I4yO9Y88tlFZSxKhAMeQB0Psfat7Xnit7R710R73GxYggAjGeuRz+FZq6bc3Fsk5VWRi
OGA+egBsdiLq1ilgeGN2x/qxjj09cVYtLu009Fy54yuewPrn3qowt9M1NEcn7NMuQBwUb0N
JLZl7O4mii3uORuPBx6UAaMslu+14LuPbnCYfkH8aw9QvkuriWCW2zJ0JL9CPTFZct7OdMS
W1VBz8w7j1xV/SZRJKkrBWO4sSQM5xQBh6hayWzkscE9CCDgVr+GNXu9K1NHgnAYcrxwWqv
fWkr3bRSEGQc8HOR/hWXJvs7sSbSBG2cn2PagDvtQnhjvU1iJlVLwl3A52v3+mfSr1teyaz
GYi6xiMHag43DHWqdvp82ueGp722ERIXeYehZsckVzekXclrORIm0nIPqO1AGvHJBJF58Ej
pOGKsD39ql1XU4oZ7KePLSJA2U9W7E+tVpIvNWWPBVJTvXGMhgPXtWULa4uW80gqI1yW65o
AdYX1xI1yHbKzEhST/FjI+lR21xuWRJUcSIwPPXr0qtBMVgLKpISQNuNWTJJdaxGYVDyOvz
L6nH3vxoAvSXl3PZQ2ULplXLs7cNj0/CuyRry9t7WFwkVnFjep49q5g2tvBfQSKpODh0Uce
/5Uuv34kiiNm8sTH5GaM9R70AXdba1sC8yHyYW+WLyjwfUmsbStSEN3Kkv75Acl3bG4Y96o
ZWa1jgWV325ypzxjvUG0S24dVXev3WJ4AxQBv6pBI1sLqFRHuOCB1I9au3abfDttqCbA8aK
W6ZbHFcvbXt0LCRFDAMcEnmrMNzI0YiZhLF5ezaTgCgDa0v7S915wiBiIDNuFVdRsrZpG8y
ZYhy24DOPwp+iXjQQz2/mgrvDDdzkgf0qpe3X2m4kinhwEGd+fU0AYVwsKSBdjOMcNnGRRT
LoR/aGBdVx2NFAG5IxkcIJgSV5JHSnMsSgMsq465NQuu4BV6FRznrUEm9JAFiJOMgDp9TQB
qyXMaWa73EjnIwOBUEV6sNszGDzFbjBPJqBo8JGSRtU554ApJk2YkwdvTJ6CgC9a3ygForN
VjUY+9kn/wCtU9veRLOxSNEfoVKbvyrMttw3InO5fwpIRP527vnOBwc0Ab0l28jbEbyefnC
4WoLu+VUEaM0jDGNzdKxGmkiuyC2S/wB4nnHtRcXBaUAOSOmFHSgDWkvoVt0EylnX0Hf8Ki
k1BpIdoweASMY5HpVBnkEADAAjqw6kUbAITIxJDDAXvQBZj1GVZS8czDcMYB6U1NSuEnI86
RRnruIz9agggeUnBxg8VE8Red+D8p70AW3ut82WdiwGcs1PmugSI87SB0Gfmqk0Aacqxxjg
oDU87Kdu5MkDGfagCxIirb7WQAn17+1XIWJsHYgjaoADf0qqjr9n5P3uKv2NvutGEYGSMZx
0oAYkG+3aPcMk8heTV69aNdBjtnCtG+4sc56DuK6jT/Dj6Rp8F1qCjN0wSNMZdwe9cBrl6k
Oq3VkkW5gTGFPGP8O1AHNZRXDPG5AJwF7H0rft7e1V4XZAokGQxG4frXPmWRJMMu0jr3+bO
Dn8K1ry7l8mNlZY43BAK57envQBfltZrWVWiO5slkyMkY6ZFbE3iiKT4WXGlS7pdSvrvzZZ
Tj7uCMVYtdHig8MtrErvLeZWOM46Fh3Oew5qvoPh7TtTuru1uLvZbWtrLO1wOPmVCQD9TQB
xemok+oW8BICFsn2x7Vq6OBN4tmBXeuW69ueBWdpSH7YZY4iEC71LHrUmj3Ys9fWVBkeYQc
EjOaAOvu7SdLgGOEgscn5elQX0G3y2a3OGI3FVOPrWxbanb3R+zsqIBydj4Y/nTdRbTkQiO
+uoiDwHG4ZoA567ghNqCQ0a9O4qCCCzCuWjDnAzuOPwrTupozAIvtsL9wSCKz3mgMPlSShn
PRlGQPxoAmsf7KWbEFusbg/x5IB7YqGWBBO7NaRtuO7cGJ71VtZEEshe4AC9ByKet7m48sT
Dc3Awc4oAsXdqJkRRaKFGMMDnB71JqZisdGMCE73GW74FUr69KFSswl/vJnj/APXUFy8lxb
F3YY6AelAFiyu1dI3n3PGFxtU4zVqbxAJ4XtRGkCBMAoefpmsK1Vkhy8vRT94dqiFujREpL
zjcOPyoAvyanftF5MESuhGMtjJ+tLa3s0MixXQ3bRkqW49hVa1Vp1fYxBUAbQcfrTpSkl2F
CLEXBBDnINAFbUZ2Z3KMyR5yFI4B9qqXF5Jc24BG5l439Cw96uTxQyXDIGfYF4DHPNQyokU
C7ELZ6YPNAFdZtm4vKu1MDAOdx+tQj9+SUXaCc+1PaJPsgLIWc9crwOe1NjZ4sJuxkYBbof
bigCS0DRyDKvkcDGcVpWl1ILjYWYjsfSs+PzEd2WQbtpPzfyqGOdxNgzYOTytAGvMyDUGaP
cUz/D3NTzzABG+YDAJOelUAzNMVtl3AHKlhweOauNE0+PPi2YxkhiaAHXEUFwjblBVlAJHJ
PNYrxT21wwTO3dgDpgVtiRY3EfCIv8QFSXCrJatM0bMR8ucZAoAj0fUZA5UyEbxj06V1Ola
jOjB2fJXoCeCa4aCLLt8vTnPYGpoLiaN1ijLl8844+ooA7+2ijvppdQuLgfZywPz/AMbelZ
3ifU47HT2S2TNxM42KgOEXuPaufTWLm3uSkUY3dsgcGs65mvpZ3eeRpA5+YE5waAOhMo1Cy
jW4i8xmK9yCuKWa+eS6MYCpDGpRkU8ZHX61mwOotlRmKso69ailtljhMn7wk857UAVmigtr
i5TcHtm5G3+GoYZFtL+JlRjCwGPQ1BkOHcZTGV5zzTbd5GZIPMyh5zz8poA2NVkeO/guA48
yQYCr0A9ai1WHzlilBAbaflB4PGKJlEjqsjEvjA29K1YLI3cIS3t1kMa4JU42+vX2oAp+HN
XubGGaxmBTBzGRn8jT75VlvVuIVHmMCzIONp71V1e3+x+XKAm/PzbWwcema09IFrq2l3Src
Q/2hbAMmBkzL6exoAqRNJcPsYFJN25f97pz7VPFexr51u8aqzcFR7dazUuojNuJZRkhxjOP
xpytGzO45UA9ByaAK4kWO5IVMxs3zLmtizFgl5FKhCOjA8nOOOnNUbeKEjzGQliR+ApsK2y
yv5jhQHyQ5yTQBfuZCdUEsLhd5ztzgZ9aS9kVYOY1Uqc5BzkmqF20H2xBG5MZJYnPAx9aS/
kLQwmFQSvOc4DCgC1Fc2y2EzlB55GA3TI9KrWIjMTiRtyFSvPbPpVF5Mx7i4wT060sMwFoU
7HknFAGrpjM8Ui4G1RyxwPpSwFUnyCsjA8D/wCtVG1uvLjlCHjGMg0kEpxKyk7gMAAc0AaS
XAW4fcx9GwOntVRx5t4VU8uMkk9B61BGJgSEYYI5zRbNukJXghccUAVriImYlZkH5UVbm3m
QsAcHkfLn+lFAEsLopwTufHy89KsFo0nByR8oGT61nofMdcngc8H+dPKx+YcE9ev1oA1btw
V3Bh0HXnNMkMUdoDIxOf4c9PaqMkgwFAMi9DjtTGdGG3coHU8UAXoJwokC7cMOMDpTIJvKu
JN+C3TJ7VBZ7mUiNiT9OKSQOHbzVwQME9iaAAvF9pDN0zn1BpJnVsAAbc/dxyKqlj5vPzD1
U9aJmWQfKOh9aALu9jAWHIA53HpTo93ltnO0LwG7fSoomP2duAyKehqaMGRHZiGQ8kkkZxQ
BNau0BZXVtxHG0/d/GolZRcFmJBY4wabaSlImCkEnt3qMlmuCSACp/H/PFAEsny3G4c5AqS
eNjsDJxjJDHHNRPN+8VRtx95g3enSvuiVSQQcYOMED0xQBobMWYby146GtSw1AWdqu6MSZc
ZzwcVl5jFsFDD5ux4FJPNt0/czfjjOKAO5vviNHJqWnXKASJYRFUQ9FOCM5ryWW4kuZneY7
pJZDJubq2e5P5Vaht5LhblWOCieaM+nrWei4+TIJx9MCgBHV3IOdmTyTzn861ft6rBaxSMH
VCSARis+ZGEqxCTzgCMbOc57VYVoIpgbuFtw4P0NAHe3msrc/D/7PFMscqXG8huMjbgY9cc
1ixag1h4AvCkeJtTuRD5pHVRgkfjWQyxy6DLMSGKyADJxhetVru7ll0uytxMSkTMwX+Feet
AG/4q0yz0Se0srORZUhtIzIw4y7AM388VzFgqvrEabyCW7DIre0u/m1PUftV2gnMADkv0IH
GDWZbFJfFLSLF5UZkYgDtk9MUAac0bi+RxJj0zx+PFX5dWkaKOC6jM3GMHq3piqE6hbgYTa
p6AipFNhkR3jybs5GB0FAE7wQyW+9bBoiej7v6VNHbuLHftUk9A8XQfWn3Go28NqIlunC44
zHvAFZ51OOO3/4+TICcbWjI3UAV5EhAZW+ViOg6VQTyFuMoTuXB9vzq/Dc2z4a5Vxn72xQB
+tLH/Ykq75o7zB6AFR3oAoXTsd22NsDG5vX2zTbiYmJRkAMOg/i/Gti9bS4oxElndSLgH5p
hjn2HFZNxblootkflcHBBLY/+vQBCsym22LvI24znp61HE8iq7RlzuGPoKkWPy7fyyuML97
b+lJYPayS7Lrein7xDdPfFAC2gv1LgRStuHAQe9SS28zMkUw24OQ7Hn86VBbJMTb3jY6HnA
I+tQm5niuVYOTnp3GKAJk06SZgEdck8Df1PvSS2s8SiMQ7hnLEZzV2TxFIsez7BaSED7zJg
/mKr3etRXEQP2VVkJ+YrmgByWVtJDhPOU8EllpyaMssLsZygU4DEYINUpdTZIlj2sVPXL9K
ItRm8pjkk+hbNADm0mcs7RSxuFOMFutVTZ3FvNsNuS/J3LyM1Yh1WSNgwRWK/wARGetPj12
9ErGVYXA9U5oApyXNw6RxkBNp4z3PvSyXkqKgLcA9AcZpLm8a6n81o4gTy21QP0qm8nJUHa
oOeB1+maANL7e5Uq0QLHkYHQ+tXmvLlov3cBLKQCQMdf51hSysqiTO046gipoNWuRbvFFcF
EJBDZ7/AIUAaMd2dsgNqNw4PG0Cq0V0fOGBuODgDt9abHqVyBg3G5ycZPc1HDfTRyhnC5wR
uWgCxHcLI4DxZYDDccn3FXo5beVmUxFQcDPrWXHq1ylwQz8gYVsA8VabW3wryrAWyAAEoA6
q2h07yEYxHcAcMexx1xSeRIUDBtxPQhc4HpjtVGz8RWIjBmgUcAZVOfrXRWviLw+9qV8srh
cnPVjQByc9sJlbynVCRg8DGRXPrDPDMd8PmKP4t3T1rt5LvSrgSKH+Q5wcgYrJSFg2IGjmj
OWGTz/hQBkK0ClXZ2IUcrtrWj123gSOG2g2BgQ2ehPuKqtbSR3BRrUg5z8pHSm3BtlZT5Ei
t6MOlAFnVd17YsZDEdpPyqOTXO2EraVqcF3AxVkbnjIIzyK2ZvsUkKKpEe3k81nNamKMLKQ
u7hTnOcUAetaz8Nm1Dw6PG+gMslnJjzIiASx/vJ9D2NeXwTQmeZPnVgCpDDaRz6Vf0Dxfr2
gEQ2d8XtkyBbvynPXFZGoapPqerT6hPsSaQ5YIuAfwoA1rWNduzKk46McYqgbJXvtgOXLcF
Rx071XhuJvKbYdhJpYxO8zSKzFge3XAoArTwMt6YWmzGTycfpUkzuAi7vNVDkFT1/CpLuRf
tK7idw5ORnHt9aqyLHuGB5Sk5Hr+lAEr+XJCQj/OCDj+dOUo0W1DnPIqLyT9nLMvz55FSiL
y4CS+Oc4xQBJCm6OThixPBHapbUsjugUbiOMf41XiU+WQrkLnqOlSwQyKSEZRg8c0ASweak
jBlJ69DjinhtkzswKlhwN1RiKcXLkhVI/hzn8RSbJTdNwzHsccGgB1zJiXBck4HfFFQyWd0
ZCV3gH2/wDr0UASI6j5WUKGGMgU5jtZTuJXPekBzLk9fYZpsiHzNocY65oAmuHCxrtAYDnj
g1BPKn3TtGRjJHWiaPdbiRnyoIGc5H5VVG8x7FwQvSgC3BN5SDax+UevWt7TgL6EhFjcgZY
Y5H0rmI2jKcnb64Oalt5ZIJGeLICjkodpoA3/AOxreW4MfmmM8DHSo77w/cQPtjZD/wACqt
b6nL9pQPk5/iJ5H1roZNTgkkBuBGT6oxBNAHKT2dxbgx3CspPPsRS25IV1LMFAHK812Z/si
6s932yMEj7krcY781Sh0HTrq2P2G6xLnj5sjpQBzts20OWkOC33sURqsk/zu2zPBA559a0F
0jUYZ2gmtzgncSg3Z/wqp9mkguC01vOCpzymBQAjkiQLtVu+cYxUkzR70UAliKiLBJ1jXau
fU4qxNtWKMYKvkEsevTpj60ASlVW3BLYzgD8KmMYuNLaKN2BT1I5qOSIPApLHPQ+pq8Imi0
s7oORj5iOKAM2J47eZxMSoktzGHIxWEkssaSLtxG/ydOtWrjzGBZZmZASDnqtZ24hygZsgA
gqOuTQBoaekYvE5/eFsAbeMU2+3/aXUHIDfWjTZHj1GF2O0bunc+1aWrW5fUAkZyW5C9KAM
xnmgtNjpujk5+b+GniGCLTxKhafzFAJYY8s+lLeJcQ20cUuAV6AnmmyStHYrGWKoRkHOTj0
NAGv4VmIiuomizhdxzjkf1rLU41xlU5Hmd+oqHSJXi1BGilZFYjOAeRV+0SIeJGChXbeclu
OKANOO0uJLlmbcy/3Rz2pDo88t0pIz2GRjbWjHMsd0AZAvX5gegp11OnJhO6ePltxxkewzz
QBWfTHto1jm83B77N340xtFi8kmKRiDnChQcn19aszaxdJAyeUrqTjvnio5tS83TxILYwsD
1A56UAY8mjXQR2EqYxnGazhbzwEoXYgYIINaP9oS/Z2Hmg+xHSqCyOWUvMPnYA46daAHtfu
JUaVQQOuDjmlub0+oDYyQBVO5K+bgAMpNRunIZyBj3zQBM9xJLCCDwQCR3qBSSu4jDE4pBI
CFjOF9CRioI1OCq5YbuhagB6g+aAyjcec5ojk2uIywwM1HGdu+FlwpOQc5xSxZM27HIOeeA
M0ASyAkhWY/MeO1RuH2NGFJ2nt3qVw7P8uAp6j3prg8FT8+7k56CgBjMyrtAzuHfFPSR/JZ
lA60siAKQTuOOPzp0aObc8L0O7IxQBHEGVNjHDPzwOKd8m87lCsD37//AFqSDBL4fqc0qIT
Idrjk4zjtQA1WTzcRJyeSexqKUbiSzDIO3HYVIQRdnDB1Bx8pxTp2ziUoAi8D3+tAEDb0jY
nlOOgHIphQIARhc9Af5U+WTILRJtbP8JyMU15W8sdBtbrigB0IBQ4IY55J55pYydhyfmz1X
jI9KZlQ2ANuD1z7VEsjjeBtI2k5PY0ATxxeZOcZC/XoPSiUMkuEyF9+ajWTL7cgnuT0p4U7
sMCPYjFAA0rJgbgc+9TpdSqhDLkEYLHjpVeQoMY5PfPShpEEQAjH0xQA97uXZwRjpzSpdvg
7H8sqO3Qmq+1QnbAP50xVBG7YWBPr0oAuRahdRl389gV5JLdfpUzavcyODI2/PTmqOzcTF5
JkbGDilFsxKqV2H36n60AX59TSaIoI1GBw/c1Jb6gDHtkIOFwu/wBaoSQESApGcnBxnp/9a
ie3lgiieSML5yCQE9wTQBY8opKVlk5Zc/Kc4FOH2VpWyrkDjA47VRLs2COh7difSnbnCCQI
XQ/eweaANSKG28hyqMuP4hnNQ2QedpBE+0gn+LBqSBozHiO5Me44IJ4q1a6LeOXaAK2Ru/C
gCp9jcvkvg/UdKLiKNCPMOSO/b6U42l3BclZraVVzg4Ge3amzeasm10+X+61AEsmREksKqQ
cDBpzB40LM4Yt260yc3QgJjhDIeQAc/hTH+1+RlrXtnkUAWbeNMtutt6kdzjH0pYbQt5hVM
4Odo9KhilkjjLBSAvY5OKWzunLuWUke1AEsaobqSMAkgAgDnFOCxmV2DklT90cd6WLzDJJz
tfoSR1FMjjf7WAWBYnsvWgCzcIGlzvfp/CM/0oqGYukpEbuB7HFFADHWeGcNKcZx04pknyk
fLt3E87eoq5M+WQArxggtkdKWaOWeETDAHOeOnFAGbMQI/lQHJxiq0jOiDHGRjA6itdomW1
VlDAA9QueaoeXHIrfNg+46/wCFAEJKkYjUlwuHDEVERg/xHjBzV6Kwka1ZljBZCMBCckVUR
HmfyIwBlsZOf1oAjYSOQQDv3YznHFOWZg+X3M69CDTri2khuTDkMyMF4PB9aVYhGQ6ggg7h
mgCQspi8xuRnB55B+lTQXV1BgrKyjsVOOKicSOzu0u4s2TnufWkCyFGIG4A8cc4oA3bLxJq
FvcD955wAxhuMVuW3iWK7m8uZXyOCDyK4lYnYbih5OAV9asWuxLj+I++cYoA6y81PTGvczQ
KeMgkAj+XWrEp8Py2yvC8cUgGT5qZz+Arkmjgecs4Zu2FP3qknVIphvRgcZGTnFAHSy3FlG
uz7Jbyg87owV/Sp7q4huNAeOCE2qRnpn1rBbPko6BVD8k+hq2jH7DgFT8mT9fagDKhtfNSb
zbdniPAbuDWTcboGSJkCAcn5uT7+1bTmYRv5bOylcFQOM/hXPTJIzgEAr/F3oAt6YN2rwMx
BG7njpXQ60qpqsbCTapUqMdjxxWDpcLS6hE5I25+7nrWnqVvJNOJWk+ZQPoBQBU1fypCu4S
Fl4BY8CiS+sf7Bis7eyzcjIkmY+/TFS6tFlopDsXCdjyTWS0MrwrcopKFsEgdaAEtygdFCk
ujcqOla8Cxx62FBbH3ge+apaRBDNcCOYgfNjceKu3uYtdVkG4ADqcZA/wAaAL80z7vuqQcf
ORz+FULqUtcCTbuIbkkcgVILiFD8wwxOBnnbVS6u5PNyDkYxyKAHXV1NCIzC0uDyEzSSXxk
tykiYK+o61XuJpLhY9oyw7r2pLhm4Dnc+OuKAHQS2jRstx5iyvwrJjj1zUEg8vcFAZQR8x6
AY6Vs2ukW09r5nBcj7ykZHtjtVaXST5W6CQyuDgrt5Ht70AYp2eYrg5PTGaWRFBJC84yTmn
SpIkxRoSHTpuXmo51Im2uxRm7YxigA4cFhjdgZ7UL5Yh4JDE9R2+tLE0ao6CPcu3OSeh9qS
NlZfuhkJ4IPOaAJLO2+1NIvm+W4RmQnHJA+7+NV1DA4VGB79h/nNSpGodim0EZBAPHvQSEc
FmYLj8RQA0FvMDMGBJwMUkiMoCk/KD1JwaV+ZVOdy5zz3pWRnkJ28bscfSgBgBEblssBkZX
scU/fmMruJYt1PGPanlHEQOcdyMYpAF8veRtJORnkUANgD7XLhVXnBzUUnlqrBZWzn+Gpjk
xlcZC8YHb8aZFGN53IR/j/nNAETuTJGc7uASucZNITk8oM57jOKkB/eNlcke/SgqB84I5PP
JA6UAId3lsCS7jqMYAqCXOzKrg9/pnrVmZmCLhQdxxwcVUlYuC5Xb83AFAEkcgCBmHIPGT6
URKkoOSQzKeB9aaqvkkxlSRuHbJpqORztJJzxigB6f64LsLADBOOfwoLF33bgFBGGIo3sW+
4PpnpTFMYbdwMdqAHNhpCdzMuc7iuM0/KRpgIBjknvTJJA7jC8/XikeRGb5lJJ96AJf3Yiz
uKk8460sMkOfnXcg6rnG6os71AB68BRxSj92hXYp3DOfSgBjSJllRceo/lzTFkzhncg9Kc7
A52456+9RtwvBwwPcUAXHmy2HUoy9CvcVPc6hLd6ZBZzKpFuxMTd1U9VrNV9w6jAPTFWV2O
p/eDrxg0AMDlgylflxk1IimQfKFwKFHDBCxI4FBLiIDIC/SgCckomI4wpx061es7y8WMx2c
zo464PArNWWNNpLHGOK0rC/NuZEjPy54bHLUAaNvc3st1I81y8oH3iMD8asRQia/jMkuFc9
WwayBNeNcEJcMwPHGAMGonguFlDr5i4yq57nNAHR39naRttWSM57hTxUc8NvFAFSYucdADw
PxrGuBeJGqmdwOuDyM0k0pEQ84k8dcUAaUdyY4D8oAYYPGDUsWpW8dowjtgcjkgc/SswXYe
AgZG0c56U+2aPy2McqkH26/gaALcGqW8g2NBgqPm4zkUxZInuMKdg68c4FVYnjJfLICfVaW
CWNJiVwG6HK8UAPnu7UynECEdiRRUEyjzTuiRj64x/WigDTYB7ldjiQheGwDmmSSRQwgtKG
J6qRwDUSwoJ0yGC7fl2nFOlKgAyIpIYcA5/E0AMN0vlhUlbGecL94+9VfKfeWUt65K4q1IS
yCOODjPHPanTW8sFvnzDtxk55xQBLosjW9wWJZlIww6d+xq7JpWmahMxgn+zMD9xuhPXisu
yiuUXzdvmRkjntTiVEx2Akk5bB4GOtAFm88PzK5CRec4bPHT9Ko32l3tucvGVPGF56VJcal
JbyARzPk8kjjBxxTvtl/euDc3ORjv1oAdFpz/ZgSiqcZO4jmpYLWZImmLReX0Axk/SqE4kb
5slJEIweob8Kf5l3BAZpmbaWwNq8ZoA0IYYMPM9wV25OwgDNULe4sjM6yM6hhjc3Ip1rdrJ
byL8xmPIYDO360RRiNwxIlJOT8mcGgCV4LNJUIl2gjkkHFW5RbqsY87dgjtmqSI15eiOWch
QeoHQelSXyGyuI47dj5Z/iYbv1oAvy2lvJE0iSko43Y24wamVY47dTA6ncvzqe/qKykubln
Ec7DDcZHPFbqR6d9iVAd0g+8V7UAZymZbNzCyxq3Y96wZIrlS0sqfuzkBl6flXVzWMENoJm
IcDsh4x3/Gs1GgbS5FCgZU7fXHvQBjaYu3Vbd0cAhsdcDmt+6Y+e6MnzIfT0rl4ZFOGUbiO
G525HauouGkuDHKFVjtGTnGTigDP1e4SWCA+QA/finQT2cnhuWGW5EVypzsxnimX0ZYPO+Q
MBMA9PwrMjtopYpZJHKFRwT0oAFdVhZnlOFIIIArctA2oRPMAMwrjk8tWFbxxHT5XlcKVO1
Sw4Jro9AnEllcwqQFVMqC3JNAGPvVFyyEtuwMcgGq8uXm3MWRRx61ckw1yVA6EZ9arzrH+7
lEzM7sVddv3f8aACeWKOGJU3KTwSRjPvSSorQiSMMwxg5PSmzxqFCFwx6g460SIv/LPIU9c
mgC3o9+lkDFdxFo2weOSta3n6ZdXB+xXDoSwIUPgA5rmdynYhyCON2ffvUUSqu44+6x5Y4N
AHZG1SOcSSISdxAJ+bGadqOmQ3Y2tahzwVIPJHeuXs72e1YoZWWFzzuJ49K059UiCwbZJCy
8sUOP50ATS+HLP7M1xGJrUsCVBIx1x0xWN/Yd6I8R7WG7I+bBNdOuv6cbQI7zzOo6Mox+lC
614fCOL2J3Y8KUTBAoA4gxujPHJC6MGwSRjmkjj3SYDE89jyfau4ttR8LynbKkp7jeueavR
+G9F1GNJLWWNOSTsODmgDzuWN0YLg9MdO1NZ5ABII9jKdw9RXZXPgXU49z2t1DcjG7ax2Gs
ibw3qqSEi3Q49Hzge9AGHvZl3AlmYbye5qNQ7IAGBOe46VsT6HqUUAaKykDfcLKc9+1VGs7
6FN8lnMoUnkocE0AVonbkshQnK8HmlZiR8of0+bjmp4o1YFirDHA69fpT1tpGByWG7gH+lA
GanMxLZJPBx608kMSjKCAc4zTo0dptiIxYnGAOfpSyQeVccxsjDnnigBJEBT7h2ZGCO9QsF
kZi425Oc+taP9mTywBYOQDnhhVaW0njCCSKQbTk/KelAEJnmmXM7s5X5VYjoPTNQLHLIp28
nBH0q81vcSWjzrAxUZwoB4HrUVtG5UDeE2j1/rQAW+n6jdWl3fQRZtrXaJWP8O7gVVZZFds
IcKa6GKWSPR59Pi1BFguJVkkT3Xp9ay3ji3KGlDHJzwcUAVti718w5J/hAp2BHDvDFi3OP8
+1OfyzcI/muOMbQvNThLNUAZ5MYxjaKAKpl3QhVJDH+IrkLTGYlcAZIGCa2bSPShG32hp0j
P8SqK04NG8PTKHTUyQQTiRQD/wDroA5RQoYSISMjjA6HuKWZASG2E/jXWf2Fp8TApOzq4Ay
G5z34FNSy0hJFVkLyAnA3EEjNAHKqY+AIsHucVMikRENtwT/COa1L62t84iV8/wB0rzTDEB
EriBgc8Z9vagDNiDCUhUbgccUqxTNKSIwN3BOea1kkkWMNtQgktnHao4XO04WMZOTgUAQ/Z
Z/KIaIIOxPSp7LTnupSrkAA4BHGamN1tV1KqwAGM+vekhkuVJMCeZ3LYANAF630B0uhtuFc
fxAt1rTm0+MTDzih29h3xXOR3d/9oy2U5xtxnNTteXZdpZWIHTkYJoA0NYtbdYkMUoRuCAO
5rISzU27B5mdh1GcirNxIZYVyVQj+93omhZrDkBXzjg44oArpp6NvJkYdgO9LBp8ZjKBfmQ
/ezV62t7iOyMo3Ergk9PxpYk3kjBAwTuxwT9aAM6K2AeSFc59+c+1MdPJm8vbuLDpmrlnDL
9qO5/k6kKOarXNu5unKIXwdxB4xQBK7qW5VcjjG0HFFNktmlfcsewAAYooA1bWzkk1Db5ZJ
HX2qa9sYI5fKDJGzH7/0HvUEJnQK4ldDnC4HOMd80rWzSzqN4l3N8wbqpoAQiaO02go+Duy
V4J9PrV5liKqt5FxIBsVelTSzxhFCIBtIQdDu+tRX1xsVJJoljUdPnB/HFAFqJLOKzYFnVe
RgHNY1pJbrdyKs0Rjyc7uvJoXU4jCYzLJGXPLDPNLaWVuwkmMhKDjJPWgCC5s7Rbtj9pEgJ
yAvOBRcRrGqNbAlPcYP5VOtvCHWSEuTnGAMj8abNcJFKgukEgHA6/rQBXdoJYlDeYufTuc1
dMaG12bwyk4IJzg0StZTzMksXkkAD5WPFSXE9rbRRi3VpWB5YDp70AFrZRR27SSp6jI46/S
qsCyCdgLWWZSTgoP51JNdztaRGKU7CM9Ohqja3N0GbZK24cNliN1AFiKK45EYS0KEsM9SaS
M3ZkLiVZsHJTggn3qa3cRzsBGr5HRmprl2v1ja0VQ39w/zxQBammuEjJTT9rHjcOQ3+H0q4
iCxiSa4SPa4zsxzVOadoplhhL+49RUrWzSSB2Ln5eCT+lAEuqXey1inhVkizmSPHSsmLUIn
t3Q5V2P3SOgrSvuNKkAbDBRx1z9a5iGRTGdxIYfxAdBQBFcMhjEahUCZBIGM1v6PLKbV0Xa
ylduc5xxWAW3soUIeSc962tBkH2uWRyqqw5A6dDQBTkXzLLyXlxJu3c9qo2si5nSbBUIVB9
/apHkLXjnb/Ee/aoi6liBjlsAjvQAiCX7LNA4LRn5s45re8PWzNbylGbzH4J4GRXP+VLFG6
ttIPy7Sa6Hwy5xMruAq9Bnk0ALLYSfbyiKGU9V6ke+aqTWaiRYt7EgH5sc5rpI0iExwWVtu
GIHI/wDrVi3aTrKdjbV64PY0AVLmCPcFl+TbwG9fwptzDHHbACRGDdRjmm3LXBuI+OFwAAA
c1a1nT544kuFClWAJ8sfd+tAGU0MaxYBDbSOnBxUMUCl5CWCg/wAJ559KkVmKtnDDbj5T19
OtRKvlqwC9s5FACuh80DeG4BwKe8igjcA5PYdfwpiEh+cEkAjPGKVsPIN7YyeDQBI7BowcF
GXP3e3sagVQ8I+YkDoT1q3dZZYQWG0ZK7e/uar7AyKAQODx0oAYu1Qq7gAOvPGKW3naK4SR
HKncfmUkcUQIQHRU2p3OMk1Na2v2hiyD149aAJ4ta1C3uj5VxMoJw2TkY+latv4nfzwlxhM
8bs8H8KxEtXkkKOfkXIx71BJaR5TLZ+hoA6W910W6xNGFkRORtY/yxU1r4vAtSk9osiluob
BxXMyQxLCoLNgkZ7EetTy/YI7b/WFGzjAPOPXPQ0AdVH4m0OS3f7Rp7hxk8hTgioH1rR7qE
QxMElzlSEHX6VyJFuUZoWlK9vMwf5VUebktGAHA4JXkUAdyNRtLUF7e9DSL1Dwj3rIufEMs
swaW0gmOeCyVzY8wuQxXae/Y0N8sqqx4J4PYGgDr38URoislhCGyC2BgHirc3i6ye12S6Up
lPQq4AxXESw7mEQY+vXpShVx8zljnrjpQB10OrWV0DGHNsxGAM5XmqF7oZjgM9kJJOfmUDO
R61hLICzYAIH3cjj61r6brt5bQFQFkCnlWoAw4wiSkgjBY8EVIjKZjtBUMMA4xzWrJdaTfn
zL21e2uGUtujbIH4VClhbStut9TgKjAxIChxigCgysrqSoZs4zj2oMREYGSobIB7g1dubVo
AheaE45+VxUUm+VFciNsdTvoArLZSCJVib5iMtimpbyqzMQEbOQMVrK8qW+EVOeOCDVLJ2l
m698UAJaXdxbBwqhlHHvVyS+t5PLLhkPcrzWZ8of5iGx3GcUyQjDlQqjvjr+FAGhLdxTICk
sgYdd55pv2xhAFE+T25x+NZ7Bs4UgjooC9BU4iY7DtBJPUjFAF2OUEEB3HJ+bHSmzxOBvKq
FAJPPNOi/cwFndfmyoA6k1C252faCzEdT0NACJcRkMsMJldT6fpToXaRgrRZGcY5zViw8qF
GIXdKfvEnhas2U1vhvMJLn7qhCOfUmgCqrRJIG8uSR1JITBptwt49xvJG1jwrHkD2q0GM1y
VXLg8fLwSf8KnQql4I7gFNnGB83PbmgCs4QwJ5kUibSPmwM9a1YktDZJO80nl9DlaL/Y8cZ
tok2kglhwKLrzFsUbysx9Pkb71ACyajaw6aRDzkkKuc8VBb6fJc2bXE9wAd2CM/dz6VCbIt
AkssiRKRhg1SwywpvAJK44K9CPagCnLHcW8siJcF/K6bT+lQCVnuCzKCx4w3etSxms7hyhJ
D5OD/jVO6e187n5mH44oAhkjEj5V0XAwcNjmiop7iQzEiYY9lwPwooA20j3lXZwCRzhjk/h
SreJDciNYMl+C2envWfbGVstklhjk9hQqF5iTgkHJJ6YoA0TeRG7LCZUBbj5T9Ko3kMk8cj
fPOY13nYOgzyTUdyQZ+VQ+hB5FJJPLFHggh5UCn5u3egCIonkb1+cc9T0qaCX9y6RuUA/z0
qJroCPy1UA9ju6U+3aOTcsgCt2x3oASK6ngwNxyTnPpTnuXlmZpmb64PNTi3jxITkADOc9O
aiaH97tjdXI9Tg/jQAkrs827IOeCMHtTXkKJhHI+lPeFkflWZh6HrUc0RzkjAY0AP+1SrCF
cqxQ55HUVYgukaMBLYgHPJxVeWIJbKZAc/wB4cAU62RpVP2f95IOzUASQzASFnCuG7dqbBM
6sfL+YgncG9D6VXWZjNhowD3UipoGla74jViR93saANSO4VJ0kEexiOCf05q7diQhZQhRnx
wfWq5Ezyw/6MqocAkHpVi6S0G1XlyBzxkflQBoRx7rMRyRYMgznHWsueyhtZ1cxoyyDa0ar
wPetm1UNb7oVXAXueTUF1HILeR5UWIHuDz068UAcTcWj3Fy0dnaHjJ2jgUaezm7Fuu4MAwC
rz82MVeimt7O6kVroSB84Yg/KazdOnNtq6THGwEsf8aABn8i4EeQrxjv/AA/Wq8kjC4clQG
U4+UcE1JqEqveTTR8q3zfeqOaICRANzHaG646igAcmIh1yd34ZP1rodIX7RZxMuAYnK47kd
RXMOGC/PkgHA5zW94anaJZQciKT7pPXcKAOptEkMbMCZD0YjqKpXMsBmaPcGkY859P8asW0
yKjQocLglt1Z5W2F392TzR1PUUAU71PKvQNu0Z2nOKszXkkEK5jQpgbRndxTLn/SJfKVHcZ
zyOMVFdwSoyt5CphQAc4+vFADFhs7iJ2aN4Wc/d4xn29Kqvppht5DExlY8ep+lah8sxK88I
+XowbnNWYfsAhWWV3HP3s5waAOS2zeckZiJPQcYxT3iLSRqiNheikdPWulFjYyXsm2+Zjwe
vrUdxHbwXSbnkKY5wucigDIkhLbXVA0YbjHarZ09nhV0+cbeBt5Jpk+rRxyKttCuxQRlzg8
9qfF4gkWAr9mjPGMmgCq0MsaEOR/uu2DmmW8hjfAmQZPQe9TQ39tPayJPEu88g8kis+NirS
GJty/wgjkg/4UAWI5CZl8xwQe/TPNMuoxFKT5oKseg5xUBmUSjI+bsM9DTZJWMm4Lj6DvQA
24O4r84VQeg71JJFA1urklm9ByBUMys2ByuT2Gaaw2weWTnHGTQBZRk+zSIQq4A2kDkeozV
WQgltu0kjrToyPJMXykE7unP0/rUTAAbCF69qAIlPlk4AZ8cAmkLS7iTtPUk5pdzLmPkJn0
z2qAMXYmQf8A16ALDOCgxk46nuPeneYdu7zN3soqGQqH3P8AdbAwOw/zikJdwUQAkHBHT/P
SgCyoQwuzFkHYN6UxApT92rAH+I55FCysI2ZM8fw44pq5VPmbGB/C1AEkeHU5OD1BPpQCWy
rDjOA3ekiVpGJDbEA/PHajaZZQSpVs9QODigBGbBDsSRnHSmMUJG3eQT1P8vpVxImaUqQGz
zz3qR4g8iRiE73OPQGgCqgY267xGrjjIoQMrhdu/txzj8K24NMkeBVDKWUEtnnPtTNPjaLB
DqZTn90OSPfNAGWLWTz2WSNh3DEUTwvFIG3DJ5GBnFbpjYMJLgDKjeVD8471Rnhhll3Wlw5
To3y5YemfWgChJDIVV8scnHYYqV5GMQGWbZ1q7NZTgCQBZGx8yg8/XFU32m3dlT7x7nH6UA
RQkqxJBJDHIJ7+1O3xxlhs3Z5I70K/mIQ8UfHO4A9KjMyxSEBl3Hhdy5ANAGraxPcQF9m0A
jDZwPxqaIRQ7xH87E8g9aLGUzWa25YNHn5mPAz3qe2sIpi0UJdSRwW5Bb1+lAEcVxDavmRI
+Tnjg59OKZbXbTXr+eirEDuwnU1DdWezVChbzZFPTGFH9ar3cszTi3e1VCDjdigDcmv42Xb
C6kL97KcD61Q1I3E8W5NoXAXdG3IFZ146x7BBiONcAnHLH61XMrW+VUbt5BGSTj8KANBZ3S
0JDgsDwG5NPS/jEBW4XbMeMkYUVU+1GGEqTGpYdccg1XFzLLK0zIjK38PQLQBchlto2yrkZ
P3j0/D1qhNve7+UnJ7dfxpWj3fMxG4DOPSo1ciR3+8QO/FAFgxTHq6j/ePNFUpZZCwLNjI6
A0UAbiTum45GMDt7VJEI3bzEcEg8gr1pi5Zd5wxP8VRLMROSThR/dGBQA/y5JL1UVgzMeMj
FR3ls1tMiuDuA5NTpMBOZYwoYfMCDnirlzIkzo7ujsTnJwcfhQBjtFLHiRojtI64qe0J3ny
z8xU8Hof8ACtPULiza0jhlb5hjBj/i+tVjdWcUWIVEu7BbI249QCKAJYLiKFGUDII+cYJ59
B7VHBDLd6jm1Kru5x0xU8WpDymNvbRKpHfk4Aqtaaw8VyJ/KGfVeM0AW7qO/tp1jkbjON23
v6VPdReakbCcFgAS201C2uSSzqxQMmeR0NS3OtWu0RJYKGcfiaALVxGf7P2zRq+fusoz/np
VGE26Rq8ltOjD5d+MAH1pzak09rhYVhIGOX56+lQedM8e1wHBBHWgCzbXCFpEDuSPu+avB/
HFPsAFumKBkY9SFyKoMsaAMjjngrnkU7T7i5jusJcMu49PWgDp4r2zmk8m4JJ3ZwQRVyYaJ
cMVdMkDaoUc59a5eW6jjuSGQAg5yDwKtteqrxqHAcLjIPbPc4oA2UjW3tf3Vz5YX+8p4p0z
Pd2oDujAArgLjdTG1O3S2RHjBcL1Hf8ACgXq3SR/KFSM5zxhfegDlL6xURxzIysrMcgdVrD
lBRtygEE4967TUkjMLFgq7RuBTnPYcVxk+SSBlWJ7nqaAGu2EwO/QEd6iTLSZbOe1SvNHIk
YERDL/ABZ/nSLl5GYcgDJHTHvQBPL5b2myMLG+cse5q/ogARlkAYowwo4JrK8xmi3MCOf4v
SrNpMbZmfqxGDx14oA6c6hFDIxkidlX+HNZkuo2810ssUDbjktuJwPTiobecY8pY8Z65+Yf
hVYpH55V2CD+EgHtQBZknlEuBJsGeNtRXdzJIoXzy577jVafBlYRykDrgn/OKimWJgAk3LD
oR+YoAfLM6xhA5I65JzSYDxplu+MAYqFhzkHBHekdgAXU4ULknOMfhQA7dIsx2zbW77Tika
4uTt3OWI5zkkY/Gq8ToJFeTcd2MnpwKleQElRk46AcUALJcLJIpMYPB+6D8xqybm0a3wkTo
5P3s8AVnyMyyZK7duORzSvI29eVPy8+hoAuIoPHGfrSpFIxZY0JCnAC8YFVRcMNpCEnvVu3
vfLLB9xyOM9M0ARrE+4kqxYHrjp7UHJJz8zA9AOaurdysQuFKj25IqdGhMo3RhW469aAMtl
2kFmcrjkAEYprqRHuCjYemTzWzd2y78q0kTsB3wMVFNpsa26zGTczceuKAMeMqkZA+8funs
KVYnkX5VDEcsQMVYaKFIBIpdlPGMjmmowFsY4M7ierfyoAplT5hbZjtz3+lRMU3eXy754ye
R61fjTbNumXIA5b0/CoLi3QSv5DEoxyuOmKAIAwjIGQWB5J7UyR4cKoydz8nPFWinlkiSMs
BgYyKqSeWJWYpg7vu57UASqwWMFCHVSflHfPemR70XeVOWGOSalgmjWPaqZRM8hckd6ktwk
sTXEgPHQ7hkD6UATW8S5ZJWKHqMDtQEjik++NwI+RjyR24pcSm43CQyEfw7hkj0zUfkXxmM
ykoVXcgJBwKALzx3cMgG9irHv0xVu8ureSWM5gcKMM6sT9eKwUuLlJvtEpYuXxjPU1eme0W
MyJaspK5bD/AHT7etAF+KJ4gMXa20SkkZ/j9qr7XMS3ZT7Oz8pIh+X9OlUp7mzKxzGN5QvG
H4U0wXkT2zxmBxF1wrcDPYigDa04Pg3Ru45YzlSoXr+fes+/mdLkNbSlohkEIuCM9QazYNR
e0DLbZjjb+FsMKeNQunCl5ySvTbgZ+tAF1CIlWS2kP2pvlwwOce3rSyyI6yNICJMB3AAx74
96qLfyCRTEMP8Ae3Zyf/rVHJcG4ld5mUleQQMA/hQBIlztjeRVKYJzjuKz52EkxkYFSeSPS
nz4X7uMN2zVWQlnyh+pagDYs7+GACGZS0JHXrz9K0bLXI4ZGUKsSZIJPANcupKNyc45AFOY
t5Zyfk79z+NAHWRaxbzStu3eaW68EAe9QXN+IrhXKqGHysSeMVz1q7AsI3VB1zjrjtSyBpH
+ZjmT36GgDTe+gbCtGrr0cgZzmmSzoUWJI1RicZI96qiBkJVjjBzU0rI5CNHv4BHPegBrvt
jC4BJ+Ygc0CRi5VSrNtzjoTTGhRcqqtn3PFNMSkmVS+c8+goAkSQtGQScAdMdc03YFkYEng
YCkUwJhB+9DZ5wvXinoGy25lz1wOooAPIjckswQ9MGiomJY5VRg0UAdGZXbdhxFwMIBxUEC
B94yCaSN2XdtGQR/F2qFIyGLKcOT19PrQBJJG8bbdo5G04FV5IZNmSg2k4B74qyJlcRMkeC
gwxJ6knjNRTxyrhtxPB+Unn6UAQpC/lyMWBMYB5ODyccUkZY7t2MinmF47fzjgJwGAbJyen
WlEIKAnAJH1zQAvmEZVBuGOeOvtSROC7naNnXFOPKnYNoHBwahUONzMAccH0NAEyyESkquB
2+lPDF12p1XHGOaphv3hHKkAnAHFXzEyFh8igAHBzzxnAoArFpQC3Kg8Y65pzXEmzYWIB/D
NIF/fZ2Bie1PlCyMS2OT06BfagCPewQMHO7uT6VNFLGDuJk3gcY6URxNKxSIFnAztA7UzDS
OzZLFvQdqALH2htw3/OM/dNKtyEk4ZwnfuarIOBgYOOOOtSYG0ZIYnpjsaANL7bNLGUALDG
B6iiO7WOErETtPyliec1moxjbcMjOQcHGac0sSW5CLhieBnPNAG9HctNo4D7Yy3AYn72O1c
zcCVpiCeS2eP6VNDmQLHKcKDnGelCuyv5jSMFJwRntQBUdWVtmQBjsPypd2xChBw42girbR
Ri9dI7oMhIUSD+eDVcBhIUJLEcA+tAE1yrLaxRNjbjPQ8mqwllR9xRWA54B4qRWdziUsu3G
OMnNadvJC1rIfIVUUDLMcc96AKkV6nzAkFB0XGMGmLc5kDn5GfgE1bTTrJUd459si87GGRz
6VUNjIdwbJH14oAJUlBLBlkG75nXmrV9/Z2bFbGF0nEO24aQ8GTdnI9OKzzCy8MzL1x6mk8
soyiQncBnDdeaAEmdWI2t9abIUjcom7lcc1IzIBGVY5YYChcjNNe2mkyQjAqcYKkGgBGwrL
tdeOWGM0wllcvsA3YOKvW+lX86hkspW9Dt71aPh7UGmUzw+UoHR2AoAyULrmJwFhkPz8ZIF
RymPnPKjuo7VpS6Q8N0Ip72MKwJAU54pJtNsYtr/b/N56LxgetAGcrI0Xytk+hHSnoHdBsB
YDgHFX/wCzmWLMaByDwQ+eKkSKJYWhKfN356UAQW68nzGYOnPyjmrP26Hzw5jLjuxqtG0MZ
HUsSe9VHuZZ7ksOFHJXpQBqz3qPLujBCgADJJqC5udwJyQvQAd6z5m3uV2nIOcZwDRsmZtx
OAe26gC1cXc9wVzgFAFGFAGBUSSKIZWZirKF2IB97PvUTRsEdj8ykZJJ6VWUbhhN+/AJGTm
gC9b3kRjdZDtbovfIHtSqokbfn930+UdKoSAEBVHTqcY5qaGOZplijkC5Xd8zbR+dADiyMx
C5O3gk8VAx8sEbA27pup8ky/xuxYNgjAH696qySiScEbgOMZP50AEe5GyW2nB9s1KSnDBiC
F2g56j1xT4ImmZ3QjMSl8HuOmf1qABPN3FiVHU0ATJKSG2gYxwwGDSxTvF5i7yN67WIJzjP
SgEOEZQr7QOM9ec1EWwzPkgPkYPGaAFuHikCBEO1Pu5HJPv609ZJY49iMjkAgoBUYjZxuBL
BcAlegFMZfLckN846KaAASOsflknGc4J6GlQhI1UAZBJOe/1pGK7VbLM56gDOKTbMkEczxA
IwOCO+PWgCwVkRFdoVZGGF5H6iqsaOHfJJ44+tTIUdSQhAA5Un+VRM3lkEEpk5+Xk0ASxYC
sASCww20U6FjjYM7Qc81GJZhEVjQk45xycVa+zXKW5ZoWEYOMdKAGAB48fKOSTkdRVPDMSx
xhT2q8N5Tyiqx46MzdqdFFaRwu0kTOWOCVbigDPEe1ioz/OrK6fdzRF1tnaMc7scVsF9NFq
qQxAO3JLE5FRxyMtu0ZnVYlc4UNjjHegDOhsbiWchYxEFHU9BTZLa5RsOvA+Y45/yavKZQx
NrKpboUz1FRi7iiLghh6KeR9RQBDEst1IegYY9vwqSaGaELvT5j6GnyzuC0kL7QNpCt/L8a
fLeQ3lvAgQblGGDfdPv9aAKx83ywHz8vQFsE0qAlCrZGOSMflTZRHIu5VVdinJ3dTV60c3M
ZUyH5e237tAFWJScqWc/hTBtNw2QY88BqtRSSJx524o3PFDbnJ3pgbiRgnn/AD6UAU2b5v3
YJH+9jmipDKYiUWPj6ZooA0EbbG/yg8DrUEMrebIuABt9KKKALCRq7DOeeeOKL+JIZxsznY
DknPeiigCCSFAw64fBYZ60yF33kE5G3oaKKALVtBFJ55K4YKDkHB602SCN5z8u0Y3YHTP+R
RRQBDJ1Zew/+vQxZgUZiRjHP0oooAbGo257g4+tXjDGLGafGWTGAenJoooArxkiIzgkOoGC
DimrkN5gZgxJyQetFFAChAXzk/nTSNoLDqORRRQA/wC6WA6DGAeeopHQBFfnczcmiigBkf3
O/Unr60IzKoQOQrHmiigC9bQpJaX0zE7rbZsHbk4OaqFik7gc4TcM/WiigB5bcDuUHgHmmS
IGgwenp+NFFAFq1Zl4B4Y4NbemosxbzBkkYz360UUATTSNFcFAFYKONyg45qvZ389xcMswj
YEZ5QZGPSiigDduLjyNMaeKCBJFxhhGO9Y9vr2oTyNG7x4PJwgBNFFAEVvqt5sbEm3LEcdh
mq/nzTPiSViHJzz70UUAVrm1gijLKmXZgCxOTjiobq1t0tvMSIBiQh9xRRQBnyOba2MkPDK
cD6GkVi0bMTnjOKKKAEADOh6cEcVG6hZ0UdhxmiigB8R8w5YDI71anRfs6HpwTRRQBIYI5L
ZdwznAqq0URhb92uVYYOOeh/woooAjhhV3l3u7CMBlBPAJqGWFPLdjkndjJoooAoJ8zsCSe
nJ60hADMOuDjJoooAljynmOrEMq4BB7Zp5VQx449O1FFAESAJE23jmlUBkbtj0+tFFAAzGJ
GQAEOhzn2NKg82QhyevX8KKKAGlcKcE9/wCVSxxLJYzlicRxlwOxOaKKAIo5WaLYQBgnkDk
1ZijQyZIzt9e9FFAElyPJnLxEoc9u3WpV3TWoEkjsCoOM0UUASIgW3kbJYgn73NV1Ja3kye
5/lRRQBGzhcxBEwy7845zTZ3Z0iTgKvHAxxRRQBFAQLlgVDDYfvdj6/WoxIxmBJ5A69zxRR
QA7zXwM4bLAcjNNyQ6qDxmiigAeV0lYDH3sdKuq5EbEcbSQPyoooARZmhdDGFG8DPHrU8Du
03LHGcY9OaKKAIp48SkrI655ODRRRQB//9k=
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMkAjQDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5alO0kDpUQY9qfMSW+tQ5
x3rqOocp5NIzDNC96awOelACqetGQAaRe9JyRzQAoIpaiyaeG+XrQAOxWnRuSAKYRu96RX2
npQBb3jbimZ5phcbQQKdkYzQA4tmkzSUo60AO34OBTSSTmkJG5j1oP3cjrQA/dSE/NimnvS
DJOT1oAkDYOPSkzuY4/lSc5z3pwz1IoAb0NA7+5pWAAye9NOccUALmn54zUYzjmlzxjtQAp
OTShufwplKByKAHk4ODS7sce1MYbjn3pe2T6UAAbNKTgZpq9eaCT07U2rALuoDkNkUhHHFJ
g4HFIAzzmnbz2phzjIoGe9AD93GaUO20nimZOPajtimlcBQ/FLvPemUtIAZznik3YOKCPUU
hHfvQAoOSGo3c0i9cdqRshuKAHE4ozxmmnPel/hoAN7EjpUgdgecVEAc089aAHCQZ46/SkD
t+JpuBRQApYqcjGaRnJHA5+lKwyRTCMdKAEBbpxQXYGjpTQNx60ATLJ8oz1pwdjUOMVKvTN
AD1bBBPekJ2mg9MjqKRuWp2AAxNKc46U3Dfw0ZajlYBg98ClzgdqYeetAAzSAcWyR7U0sQM
DFIxIbApSOM96AG/MeuKQsNuKaCR0pOaABuopCwIxS4PpTSuD0oAVmB6U2nY46U2gAHBJpY
zubikx7U5FwcYoAkO3PP8s0U0rzwM0UAWJfv/AEqvjJNWJPvEmoR3oABxSk5peMUg6+1ACD
r9aCcEigcocdaRQS3IzQA08jFIUIHXNSY9qCDg460ANX5QR14phXg07BHbmhfegARgFAp/t
70Q209wzC3t5JivJEaFsflUjQTwuEmheJvR1Kn9aLCGgYpaQ+1KM49aB2GjrT6bjOMDvUjR
yKiO0bKrDKkjAP0pAMJwM0DpSlT0IoC5IAPPoKYDv4aASRg9qkkt54MCaGSPPTepGaWS3ng
UNNBJEDwC6kZosxXRA3LAUn0FO2tuJIoUHNACAZHpSHmpBznHajaeSQMeuKAGZPt0pw6UuP
agAntTVh2E74pxXI60qIW6A5p4hdkLhWKDgtg4FVZARGkp5XBwOTQB7UwGc46dBS/w5qdoW
CgsjBT0JUgH6VGwXGBSsgI+ikU0DJp+CeMH1pVGO1SkAwL0+uacyjjFKEOcjpQ1XsAzb703
ntT/AGNLt9qVkBHzg57U5V3dKHUgdOtSRKS4VQST2AqX5ARlSBmm1M6MrFWBz6GoyCD060g
GEE9KcF+SnNweOlAPHc/hQAynjpSMPTt1xTgDgDHNADdvXnpSEYp5BDkEEeuRimt1oEM3Gk
JJ6CnbR60oXnA5zRYCM9KAMDNSFcEhlwenIoEZbgKfwFAbkfqPWpV9KbgdKcqkHrmgYEkHi
nU0glsClppsAOcYFGOMZpyikPXHSrAbt96NtO2ntk0pBDYYYPoaVhXREfv0diPWnMPm4FAw
AQetQMj49KSn4HpRgelAhh64oIyc0dTS4PpQMjPWkIzUm32oIHfigBmMKKUZ3DAzTgBn1FK
oG4cUALllyOR+NFNdSXOD+tFAE8yEMR2qLbVi4YvISagyKBCbaNvGKcOn1prHkCgYBQFP1p
QMHNAHGKXAC8GgBQBtJpvr70o4bmlAPzHtQA3AqMrnPOKkxj8aCMjFAI9n/Z4CDxFrkj7Rs
ss7mXcBz1xXdeN/C8vj2x8KWttLBdpcTO02sxRhMKAflCj8vrXg/gnxxqXgS+u7vTLW3uGu
oxE6zgkBfbFbWpfGPxde3+n3NqbbTY9PbfFb20e2MnGDkdxVxktmcc6VTn5onS+LPhDomj6
ONR0/UrtvIuVhuLeXY0jpnBZAuTn2o1f4RaWng8eINKudShMUkayQX8aqzIxA3ADp171y2o
/FO71DVdP1aHQtOsNStbgXD3EKH982OjD0Na+pfGjXNUsLyyfSNPgivGV5Cm7cSCDnOfaq9
1hy17o1da+FPg7S/EuneHh4lupNQvpY1EHljIRuCc9M1o6v4UtdR0PxHZX946W/hWVEjeON
Q0o2gZOeOnYfWvNtd8eaxrfjC08U7IbS+tVRY/KBK/L0zmtvxH8Xtb8RaHcaSNOsrAXeDdT
QJ802PWj3ROnWdtTeb4M6f/wlFnBFqlwdCn09r5r3AyuO3pXnfhnTYNS+I2m6baF5Ld70Kj
P1ZA3f8q6GD4seIIvAv/CJeRA0HkG3+0nPmhD29K5jwxrtx4Z8R2muW1vFcTWpJVJc7SSMd
qNOhrGFS0rs+mPGPhyy8dXVnbadFEs2iamkVxgY/dkAmuf+LSaX4i8C2t3Zx+XBYap9ldol
yQAdpwB1PtXmOj/FrxFous63qcMNvI+rv5kiPnEbYwCtVdC+J2r6HocukpZ211HJefbPMmB
Lbs5P607rqc0aNVWfY6TXfhRpsPgS48SaNd6ghtmBkh1CIRs65AyBn371b1D4ReD9NuNLs7
vxjJaX2pRq0MUsYwc9cntWLrXxm1fWNL1LT30ayhi1BVErKWLZHesbVviJda34j0jVtT0iz
nXTYfJFuc7JV/2vfpQ+U0jGv1dhfiP4N0zwXrUGnafcXdwzJueS4jCK3upHBFdpongu88Tf
DLwxYRX0UMd9duGP2dd0SgEk7up+lcL428e33jaay8+ygsraxQpBDFk7R7k9a66+8e6f4e8
E+F9K8Lai11qNhJ9pllZMKpPVPeloXP2nIu5B44+FNn4c8Lza3pmpTTNbSeXNBcqque25cH
pVT4e/D3QPF+h315qOuXFjNZZaXbGNiJjruPf2rG8XeNl8U2yBtBtNPujJ5s09uzZmPuDWh
4T+KF54U8NS6BHolhfWszl5PPzl89QcdRR7o1GryeZ13w38L6bqej3tlpd1PHqF0ZFW9exD
xooyFAc+o9K0fC/h/TofhB4i0jxDdfY4YtSMMtzHGGKkMAMfU1y+nfGzVNNsbW1h0HTyLSV
niwCoUHsAP51hz/ErUZ/D2raM2n24i1K7N27gnKtuBAHtxTTRjKFV9Dd1D4XaLpXjcaNd6p
qFzaT2y3Fu1rb75GycfMOgHvV+f4FSp4qNkmteXpC232p7mSP50X+7t9aoR/G3VxfTXMmi2
Unm2y2zAlugzznt16VWm+NHiNtVsr+3srSD7NCbdoQC0cyZzgg0XiV+/O48TeGtE1HwP4H8
P6VqBuLK4vfIF6IwGYYOTiuc1T4QeHrex1s2Pieee60Yq11E8IUKpwTz3OOayNU+L+oalLo
7LodjZx6VcfaIo4MhWJGCCPSqkvxP1CR/ErnTbcf2+AJRuP7v5cfL/wDXpe6KEK0Udvb/AA
+axum8NWl5CmhXNg1/NqhtlMzKf4Nx6duleEXcdvFdzJbOXiWRgjMMFhnAJ969ruviDYw/A
iDRU1OKfWpYvszKoO+KInoT9MVw/jzXvDur2ehWvh+1WIWdqEuG8rYXkwM89/rTbXQ0pOfM
+Y3fDfwx0DUfBmmeI9Y8RTWC39x9nEaw7huzgD8a1bX4HI2vazBe6rJ/Z2nFQrwxBpJMjPT
OBiuKg+IN7b+ENL8NrYQtBp10t0kpY7nIOcEdMVux/GfWP7b1C8uNKtZrHUEVZ7JmJUkDGQ
3UGhNdTOUa1/dNSH4JWx8XS6Zc64wsFs/tcdwqAsADyrDPBFU5vgy9/Ppl14Z16LU9Kv5TE
bgptMWM5JH4Vd+H3jrw/b+NdZ1a/WDR7SWy8uG2LsylvQZ9axtR+MOvS3un/wBl2dppdpp8
pkjt7dPkkJyPm9v8aLxJXtnKyNK7+DmmX1hfDwj4kXVNR06UQ3EDxbAGJxgGtLQvAOheEPi
R4esJNcF/rJk3T2nlfIilTzmsLVPjRqU+n3Fvomi2mi3F24kuLmDlpGGOelRz/F+e61DTNY
ufDlk2r2LhjdKSpmAGMH+dC5UNqtJanQ+PPh3peqN4n8S6RrQmvLO5Ans/K2qhOBtBqpB8F
dKElpot94qWHxHdwefFaLHuTHpmuZk+KF/JZ+JLZNOhQa7L5zsHOYW4xj16Cty2+Nt7Fbwz
z+HbG41qCHyI9Rb7wH0pe6CjVSsiS2+DmlR6FYXms+J/7Nu72Y2yRNCGTzASAM++KtaX4Au
NF8N+MdN1e6tIY7Ro98xthIzIwGGRjytaf/C0NM034ZaLJ5djrOtLKXlguM5hckneOOtcDL
8VNYu9M8Q2t9aQzya5jfJuI8kAAAKPw701yoUVVlc9G8YfDTQNafwrpWgXcFndTxZLLFjzo
gBukOO49PeqVp8IYdA8Q6HrNlfveW0N8iXEF1CI2x03AZ5FcVcfFfV5dV0DUrSzhtZ9FgNu
nzFhKpABzmpNS+JkN3ren6zZeHo7G8trj7RNtuHZZz6YPAFL3SlTqpWTOt8TfDrSde8Q+LP
EV7rP9kWljdiNlWHeoG0dh9azE+D9jbeIzbRa0t3tsv7RtI5IfluQP4W547Vh6l8VLzUNJ8
Q6e+lRIutzea7hzmI4A4/KrukfEiTVPiH4av7tLfS4NNh+yyyM5KtFjkn8qd4iUayVmUvHO
iy/8Ifo/ifU5be0u77KQadbQCNY4x3JHJ7cmuf+HUKTfEvQY5Y1dTcrlWGQwr0XW/HfhTUv
i/bXWo+XceHNNgaGFRHvR2x1A+teZaf4gTSPHi+I7S0jeOG6aaOD7q7cnA/Kk7dDWHO4cvU
9j1jw+b7UfiNJZR2iJC8aiNrYMxJQcKf4fqKufD74c2HhXVJf7X1a2u9Xm09pDp3l58tcfe
ya84f4sXzL4lK6XEj67gswkP7kgYBHrWrZ/HLUYbdGvvDtjd36W5tvtoJWRkxjB/nTvEydO
tayH6d8HtN1TTdI1K58TfY5dYkYRQGDOWyflBz7VU1r4TW+l6Dd6tY+IotQk026WC6hMW0K
dwGBzz1FUYPivdW9t4etl0iNhokxmRjIf3uQeD6daiuPihdTaPrunf2VGqavdfamYSHMZ4+
Ueo460nyglXRJ8XdIOk+IdNhf7IWkslfNtB5IP1A71qaT8HrGXTtKbW/E8Wmalq6b7O08vd
u4zgn8RXIeN/GsvjbUrS/msEs3toBAFRi2QO/NdXpPxkks9H0631Pw1aanf6YgS0u3bBTHQ
/WjQ1aqqCsTx/BpbTQNU1PXNbMElhK0RjtofNxjozdwDWhN4B1HW/CnhLTdINhAmpqZpNtu
AV2gEuz5yfpxWTp3xlnsbTUp30GGfWNR3ia7MhCuD0ynQ4qinxe1m2tdAjsLKG3l0cMu/OR
OGHII7CneJm1WbO+1DwzougfBi9srDUYNYki1KJJLpYgCjeYAU/CrHjf4ap4u8dqLdl0+xs
tOjeZ4YgzMxzwqjqeK4LXfi7/bHh2fR4fDNrYLcTrcyNC5G5wQScepxU7fG7VG8Svqf9kQ/
ZZ7VbW4tDIcSAfxA9QaLolQrJ3W5pr8BmbXktF10pYS2rXEc7Q4cFSMqy9qzZPhFpLpo93a
+L1nsNSuDaef5GNkozjAzyMjFUrL4qw6R4puNU0rQDHbT2pt/s0lyzhSTy4J9fSsabx5dze
DLDwzBZLAbS9+1x3Hmc7txODx05ovEtxrdzrtX8GSp4V1+11D7HpOneHZAiSw2w8y+kxkEs
TnmvFhxkZ/PtXvfxP8e6Xqml+H9Js762uklkjuNTkgO5SVwNp9e9eZ/ELUfD+p+L5J/DFvH
BpqxoqBI9gJA5OKmSTehpQcnrJHHgYNOAzTsjcaKzOkaetJTsZyaY3AoAQ7QcUD7wqNmJHF
OjOXoAkIGTn+dFIwy2aKAJpj81Q4FPm+/imbfekwAkbcZoByMGkKgDOOaFznOKnUA5XjtQA
WOBTzyfrTclGp6gOZSBwaA2FPvQxyuTTCpwMHpTAfnJ9BQRyMVGM96lU5FMAKAgc122leBr
TUfhZrPi+S8lS4sJRGkKgbXzjrXFEZr1zwfr2jWHwS1nT7y8g+1vepKtqzfPIoZScD8DTST
3MasnGPunmT+GPEMek/2rJol6lkRnzzEduPrXTaf4O0258FyeJX1DUBFbxkyxCyP3+2Hzjb
717R4i+IWm/2FNrGg3ujXdnJYiGWxupnWUjHKCPp+Nct4y8Q6X4k+FVi/h7xPDpUVnbeXc6
OflaY+mO9PlSMvbTbtseP6Zoes6yrvpWmXN4sf3jDGX256A4pj6TqUeoLYPYXCXjHAhaMhj
9BXsnwIaT/AIQ/xYsOorpr7U23bf8ALH5fvfhXXn4g+CrbxbodteatBqN9BavDJrGwbVcjg
/56U1G6CVaSm4pbHz2/hjW7LUbO21bR761W5cIv7k7mz2XPBPtXR6r4BW0ns7TTrm9vLq8m
2KHsnjWJcZwxPVh7V65N4p0TStHs7DXPGFp4gvZNTSaOdWB+zx7geT2wKwdT8UWfij4wzWF
94zay8PWo32ktu4VS+MYD9s88+9Wo2I9rNtaHlXizwufDmrQabE9zdSug3mS3aMM/omeorY
Pw5ltvhbd+LtSN1Z3cEwRbaSPaGUkDPPNezal418DWV14Zmu9RtL77FNJG0iyec0IKnDEnk
/X3rD+IHiXSLv4X61Zf8Jhaa1d3FyJII0OHSPdkJj2oaQlWm7Jo8DsNI1XVBIdN064uxF98
wxltv1xT7vRNXsruG1vNMureeb/VxvEQz/QV6X8JfEOm6F4d8W/aNTis7uW2xb732s7AHGP
zrsk8eeGxd+AtT1rVIrueCGSO7lJ3vA5UYLfjUKN0a1KkoycbHhVx4Z8Q2dxBb3OiXkUtxx
ErREFz7VDe6JrOmhW1HS7u1RjwZomUMa+kW8UpceLNE0qK40nUbW61ESwzQXLyzIcE5IP3f
TFO8deIdJ0vTvEthr/iGDVWuSos9NVMvatx1Pb1p8iI+sSvax833Ph/XLW3Fxc6ReRQAAmR
4WA56c0T+HddtLRLu70a8hgfG2RoWCn8a9u8V/Eazj8W+GLSLVYbvw6kMTXsMOGXcMdfocc
V1GoeKtGgttfvNV8Z2WpaZqKqtjZoAWgbGOn15/ChRQOvJdD530/wlrMuqWEGoabd2VtdTp
EZnhIUbjjqa0/GHgW78P8Aiu90bSludTitEV3mWP7uRk5x0r2bxRr2mSaT4ctbbxlYXttYX
cMlyZJMyykN19AAKl8QeKfC+qJ4q06w1e0gupjFKJxKNt2g6xg9uBj8arkQvbSumkfOy+H9
cksDfx6PdtaAZ80QttI+tQx6RqskdvJHpty6XLbYSsZIlPop719QQ+LdDN9aa3b+MLGDw7D
Y+VLpbAbi2MDj9Kx9I1zwjr2naBeW+u2mlx6Ley3D21wdrFDnG0fjRyIft5dj57TQtalaVU
0i7cwttkCwsSreh96Wbw/rkSSvPpF5GsIzIWhYBPqcV7rZ+OdJXSPHd9pmsxQXNzeiS1BYB
5BwCVB/Gugl8caTdeLZLOfxBavpMujfODIChmPBH+9RyIPby/lPmj+wtcFh/aI0i7FkRuEw
iOzHrnHSi38O67dRxzWuj3s0cvKPHCSr/Q19J+GL7wpomjxwS+MIr+G5tXVo7m6GyM8/Isf
QfjWNZ+NbDSvDXgm003XYLcJe7LyNJB8sWTjd6CjlQ/byfQ8O0vw1eXk27UC2lWKEiW8uYm
CRkH7vA6+1Qa7pA0m/McJuJbN+YLiaExecPUA19CabqGleMfGHjDwWbqK4sb1kuraWM7lBG
A2Pxryj4ua5Hqvjh7G1cGy0qMWcKqeBt6n86TSsXTqynK1jz0jsaciSSSJHGpd2OAoGSxrr
rXxP4Vgs4YbjwHa3EyIFeVrlwXPqfrWdYS2Go+N7aRGXQrKW4UgqxYQD2JqEkzfn0ehn32j
avpsay6hpdzaI/R5oioP4mobLTtQ1GQxWNlNdOBkrEhYgfQV9FeMtQ8On4Ya7o3/CRQ6pcR
7XieW6Esjn+8OOPoK474HaiLG61VJ72xtbOZQszzzCOZeOqE9arlSOdVn7NzseUQaRqtxcy
28Gm3MssP8ArI0iYsn144rstX+HF5YeCtF1+ya4vp9RBLW8cJJi49q9R0/WdLl8Oa/o3hXx
bb2euC8eQ397gG5T2bvxxTrXxnFpmgeArS1163VxP5d+FkXAXBzu9BmnyoiVabtZHzzbadq
N5dNa2tjPPKvDRpGSyn3A6U9dJ1R7qS0XTro3KDLReUxZR6kV9Fabr2iyX/jOw0HXNP0nWr
m7822vH27HQgYw3p1rpdI1jStR8bxW1pqNve6ra6Sy3d5AAULZ457+tLkE8TJdD5MOl6it0
to1jcC5b7sRiYMfwp7aNq8aq0umXSKz+WCYmGW9OnWvpxPE2g22p+HbPX/EGm6nrkVy7tdw
AKsUeD95vxxWLqHjSO78N+OEuNZtp3trsPpyl15UYI2etHINV5PWx4snhJzosl1PfhNSxlN
MSB2nOD1YY+UVz0Fld3crxW1pNM8YJdUQsVA65Ar6c1LWNOs/Bl18UINq32o6bHaImORJ0J
+vX8q8T+GniQeH/iHZ3124+y3BMNwW4+Vu5pWRpCo5Ju2xyaaffzQNNDZzyxqdpdYyVB9Cf
WtvQfBGu654htdE+xzWUlwCVkniZVAHc8dK9l1rVdI8MQ6N4b8K6np93Ne6obuSV5AYlGch
XI6CtzU/EtlafFLw9cr4ohEdzEy3dp5qvFANo5DdgTTUTL6xNp2R4ha/DjUpPEOo6ZeXItY
dOOJrkwuwb/cAHNRaH8PdU8RWOtXumSjyNLJ+aSJgZgM/dHr7V7fo2rWs3iPV9cu/G0ZWK/
8AKWyE6xJ5fQFj/EMHipH8Wadp+oeOEsNZtIovJWez2OuDKU+Yr681XKkQ61TY+XYLO7upz
Db20kso6xqhLD8BSXFrdWsvlXdvLA/XZKhU/rXf/Ce4ZviPHeXetR6YhVpJ5n2jzO5QZ45q
X41Xcl945F5/aFldwPHiFbR94RQcYY+pqLHV7X957M4NNJ1VsFdMuirLuB8pjkev0pkmn38
SxGWznQSnEZaMjefbjmvqLSvF+nW934MsYtZs0sn091u13qQGCjAY9q57UvElnq/gy1l1HU
rWa7ttfAjBKhliEnBwOi4xzT5TP20k/h0PENM8MazqerW+nJp9xE80gjLyRMFQn14qx4k8G
634Z1q5067tpJxbY3zwxsY8EZznFe1eKfiVqMHxh07StN1m2XQy8JkMYUqc53ZarJ8cW938
Xdc8OapqkEuhaha+TDJvHlxHb6++aagiPbVNND5zTTNTljSSKxuXR+FZYiwb6Vt3fhdbPQk
vBqcd1f5Beyt42cwr3MhxhT7V6V4w8W2nhHVfCOgeH7uO6tNFCyzyQtuWUk4IOOvGa7PxXc
6D4N0i88QJtlXxRcwsyKMERYBcfTGfzp8iKnWatpueA+GPCV94i8TafpciTWcN45Vbl4Tt6
Z49ai8T+GL7w5rV9Yuk0sFtKYvtRiKo/wCNfQeo6vFN468M6rZ+I9ObwvvUJaqwRoG2EZPp
Wb4g8UQa74V+INjf6ra3EcU+2xXev3eD8vrz3FJxRKrT5kz5sI+cY/Cl710XifwxH4cg02V
NYtNSa9h81hbnJh/2W965vrzUPQ7ItNaCZwc0oYGkHWkxjPr2qSh7EcD2qEnJwelOOcYPBI
qNn5xigBDgdOlJHnfxTS/y7cUyNiOKQEzsd3FFN68n+VFMC7MB5h4qFic4qaf/AFhH41ERk
5pAA6UZx2opG7UALuFIcH3NMZcc5pMmk2A7J4U8Ubs8Ug5wfSkYYIwetK4EgHHIo+YdKTOB
60u6qAeDxyaXIJqMHJpx4PFAF7TtPvtU1CKx0+2a5uZztSNBksaj1XTbzS7+Sy1C1a2uoTt
kjYcqfeu8+Dtpc3HxP0i4itpXghkJkkVSVT5T1PavXNQ8EeEbu+17xX4gSG9aS+aE75mRIV
GAfu5yfrWijdHNUrKE7PsfNum+I9Z0nTryx0+/e3tr0bbiNMYkHTmnahpGr6L9nGq2Elqtz
H5kXmLjzF9RXtunfDD4fNNruvw3Fxrmk2RUw2Vo5LgkZIPc811HiTwjpPjHx54bs72N4dPt
9JMwtt212AIwpPUY70lFomWIjFpJep8vDHHo360/ohwvFfQFv4F+Gep+J9JstPkgSd5ZIrm
whnZ9ygHBBIHINZPijwd4Jk8BeIdT0LT7iwu9FvDbl5Ji/mYIB/DmnyyK9um0ktzxJW68d+
tOGCSRjPrXo/wh8N6P4o8QXdnrOkzXsCxbxKkmxYPXPrmsDxRY6ND8QZ9P0e1lg0vz0jjSU
EErkAnnnB5osa+1jzuCWxzB9DTW6+p719H3Hw7+HZ8VT+Fo9HuYrttO+1pP5xKqfYVXsfht
8PtK8L6ZP4ikRnv0LPeNcNHsPYKAO1VZvYx+sxa1Wp4dpq65pKQ+JNNhngjgf93drHlFf0z
0zVbU9SvtY1KXUtSnM9zOcvI3BY17ZZeG9LX4cwwRyXWsWTa35AhtpiEuE3cEDpn3pfEvgX
wvYeNtI0bQfDF3qEpjaW8tRMQOnALngY74o5RqvHmd0eFwwTXFwlvbxPLNIcIiDJY+gFX/A
Ow9ZWS4jOlXavarumBiI8of7XpXtmrfDzRNK1/whqukpJY/bbsQXEMVwXCED+F/XtWprOiw
zaB4xaW/vm+z6ikSjzyN6naCG/vdTT5RfWU0mkfN+444Gf60ZyK+k5/hp8N4tT1LTTpd4Jr
KxF8ZFuDjbzkAfhXM6x4A8OC98K6j4f0G8vbXVY2kk08zckAAg7v4etLkY44iD6HieC3PX3
pu0u+0DcSeB15r6Rl+FvgRLnR7i5sGtor92tZLdLouElwcfMOvIxWCnwr0XT9OS11cNBqV/
qps7OTzCNsQPXHc4B5o5H1EsTHseNSaPq1rDJLc6bcwpEVDs8RUKT0GfepG0HW0Db9Iu1wg
cgwkfKeM/Sve/HmgeG18OXOjP4gltrvTCht4Zr0uZiMffUjr6da1YtK0uL4lWtvd6vqP2n+
y0e0he4I81jnKFuw46GjlI+saXsfNL6NqyyTq+mXIaBd8uYj8i+p9KrW1rcXt5FZWkDTTzH
CRoMlj7V7zc6NPd+AfFJmuL6yuI9TEKxS3BbbuKj5z/F1pz+E/Cng3xx4W0a0sr2XV3uI5W
vnJ8lhzlfSjlL+sabanj2nar4j8D6tcpZtJpV+U8uRZIxvAPbB6VhzSvPPJPK+6WRizMerH
ua+jPG/hrwl4lu/Gt4lrdRa1pUazPcNJ8jnbkAL6YFePeAdHi13xAYLjQ59Xt1jJeOKXygn
PDMx6Chl06ilHne6OQyppPm969Q+K3gfSPDCaTqOi7o4NQUloWk8wIw9G7it7wj4G8FXXw3
07X9dsb+4uL24+zE2jElSWwDt9BUqIe3jyqZ41a2N7dLLLbWk0yQgeY0aE7AfXHSprjSdUt
YjPdadcwRghS8kRUAnsT619A+H/AAFpHhDX/E0kurXqwWFuk8ckEu1xGwJIZehPHGao6h/Y
F98NY9fW71a50ebVUDQSzZZhuwSR65qlFrczdfWyWh4HLBNAQk8LxEjIDqVyPaocENnHevq
vxb4P8MeLvFVnDeJdRf2fpwuJFiIHmRdFUd8+tcla/DHwXr9to+uaPb39lZz3n2ae1umwzD
kZB7c0crEsTF9DwMDsBWtoniTWfDV1NdaNdfZpp4/KdigbKnqOa9ru/h38NbfTNZvzBqgj0
a78mYLMMuTjge3Neb/FDwppvhLxPDbaS8jWlzbrOkcp3GPPUUnFpXNY14T92xwxYyOzMcsx
JPbPqaMZBOOPWvc9F8AeBW8OeFLzV7a+e71s+X+5mwobB6j0q7YfCLwtYf21e6tPJcWlnd+
RErTiERpxks3rzRysj6xFaHkNzrnifXfD1vojGW40zT8MkUUXEfHU4H865thntmvoXRvC+i
aNc+MP7C1ya406OyWcfZpgcjBJRz36VSh+FPhq91zS9Vt/tH/CN3GmteTv5vKuB03dvpVWB
V4rpY8Sh06+niSS3sZpUkbYrRxkhm9BjvVVwyyFGXaynBBGCD0wa+l/DHhfQ9F8JRXkmtXN
pZawzbW+2CNYVOdpXPVsDnFcpZeAPAdp4S1jX9evrq+gsr1olubR8+cmRj6k55NLlHHER2s
eIE5yM1ci0zUJtNl1GKxmks4TtknVCUQ+hNe12Pw88B2el6Lc6uup3ba/KVtjb9IFJ+Xd+G
K6W38M6L4Q+HPivRdZluLvS471CTAQJGU7SB9eealRdxSxMUrHzGRlfmH500DnAr6Dm+Dnh
geKrif7RdLokGnrfNbo+ZWzn5Qfwqm/wk8OeIbXQtX8M3V3Y2GoymOWG7GXUDPI/KqaZX1i
F/M8Si0zULjT5b+GwmktIjiSdUJRPqe1VTxk/ga+nbrRfDWlfCzxJoWgreLHFdxw3LXIwWb
coJXPbHesy6+FHgD+37jw7AdQTUP7PN6kplDRoP6nNHKQsTG+p8+xWN9LEskFlNLG7bFZIy
Qzegx3pU0/UJFkKWU7iM7HxGTtPofSvofwJ4UstA8C29/qGuz2yao5DulysUcIyQCAw+99O
azLfw9a6f8AD3xYIfEtxNZxX6j7RBIGSRSV+Y8ckZ/OjlB1+x4Y9lqFsrSS2M6KjhGLxkAN
2B9/atnxN4l8S661pZ+IZGBsECQwtH5ewEccf1r3rVNNiOv+ELWzv9Su7C5kG3UDIrxSfKe
vH3vc1zcvgDRJb/xX4o8VXuoX1jplw0KRxMWmfGOSfx6UcolWi9ZHh7abfx2Cai9lMtlI2F
nKHYx9M9KqEhVA29OlfSlja+FL74N+H7HV4bw6Zc6j5cCwsFcMXITcfQd68Y+I/hm18J+OL
3R7GV5bZArx7/vAEZwamSsjaFZTbjbU5EH1FICaKMjvUGwhwRjNJ075pCR2ph59qAHuxI9c
VDnJ61IGI6emPwqM/ePFJsBpHP17+lImM8U+hcZ6EUWANmev86KlAyP/AK9FMC1JjeQajYA
DAqSbib8KYcYzQIiowCeTSsvpTGBGCTQMeY8DNREYOamDhkApnJ7d6mwCLyMU/GCue1KEOQ
RQ3HWmkAjA5z2prc9KlDLtweajI+fHalYBwUd6VevHajOaUACqA6Dw/wCMvEnhe2ubfQ9QN
ol1/rcKCTxjIJ6GrOh+PfFPh83H9n6o6i5fzJkkAkWQ+pB71yxYClByM0EuEXujprDxx4m0
zWrjV9O1N7a7uW3TFAAjn/d6VJqHxB8X3+t2mszazL9vs1KwzIAu0HqMDqPrXLbgvJFHWqb
uLkh2OpufiR4vu9Zs9Yk1BI76y3eTLFAqkZ6545zVM+NPET6ZqWmS6gTaanKZrmPaP3jnqc
44rEPK9Krt15qbtbByx7HUeG/GOveFTcPoN99la4AEvyht2OnWq2q+INV1zW/7Z1O68+9+U
+ZtAxjpx+FYKsVPFWEIb60Jj5Y72Ovb4ieLv7cOtnVM3xt/s3meWv3P7tJpnxI8W6TpbaZb
6islod22O4iWQRk9duelckxJODTSvqavm7C5IdUenj4k2+l+BNJ0Hw3azW17bTi6muZsMPM
5ztHpz3rPf4u+O5LyG7k1cGWHOw+UvfqDxzXA807knkUudiVOC6HpWi/FK/k8Q2Fx4xml1C
xsXa4hhgRUIl7fhWbrHxK1+/u9YFpMLWw1K489rfaG5BGOfwFcOzYPIzWn4e08av4j07TWB
K3NwkZA64J5/SmpX3JdOC1sdAfiT4vlvrq+bU1aa5t/ssjeUo3R88frS2vxL8XWb6d9n1EJ
/ZqGKAeWMBSMYPHNek+OfhFodlNoy+F1kBnvls7rMhcrnv7VR+J/wy0Hw/oWnXfhiOVppbv
7LKXk3Asen0OauzMo1KLaVtzhNT+JPi3V4baO91EMttOLiIJGq7XznPFVtf8AHnijxJcWdx
qupGSSzbfAyKE2H1471NrHw68WaJp8d9eacDbu4j8yOVXCsegOOmamuvhd46s1R5dDb96yo
m11bczdAMGkaJUbk0/xG1fXDZ2HimZbrTUlRp2jhUTuqnP3vWtjXPjFqb+J5dU8NwpZQCBL
dBPGsj4XocnofpWGvwy8VxeIINKvdNzIYzcPHFMu4RKfmPXrUXi3wtHYaZb6/o9pMmiT/uh
NK/LSZIIAPPajXoK1NtablOfx74oudK1HTbjUPOg1KXzrgMgyzccg9ulXW+J/jCSysbSXUV
lWxkWSB3jDOpUYHzdxXHQwy3E8dvBG0ksjBFRRkknoK6zUfhn420jRW1a/0SRLVBucqwZkH
qVHIFI0lCmtGiJviD4nMurzNeIX1dQt2fLHzgDGPaqPhrxbrnhS7lutDuhC0y7JFdAyuPcG
odD8Oat4mv2sNEtWu7gIZCgIBCjvWrf/AA/8UaH9im1rSZYLW5nWLejKxyTjHB4NBP7te6V
/EXjPXvFFpbQ61eJMloT5IWMLtz16V2mj/Fc+HPhZa6Foryxa1FKWaVog0YUkk4zWLrfw61
OXxq+geGdHvnMcKSOt0V3JkdSw4AzXQ2HwklvvhzeXMVlLJ4lgvDb+Wso2AAjPt0NOzIl7J
JK+hw0fxB8UxjVs6gZjq67btpFDFxjGAe34VWj8Xa0nhRPC/wBoQaZHMJxHsGd2c5Jro/Dn
w51C78TXmga3pF+k8EQZjbsgaLJ4bDcMDXM+KtJj0PxbPpCWlzaCNlXy7hg789yRxzSba3L
Xs72Rrn4m+Lv+Eht9dGpBL2CH7OCqAKyejDvUupfFjxnqd/ZXk+oRobJ/NiiijCpv9SO9W9
Y+GWoz63aaZ4Z0nUWla1W4nF4UXbnuCDjB7VoaD8GtU1HwzrGoX6TW97ZblghQqyzMBkjPo
KfvEXpN8xy8nxE8Tz2ep2ct1G0OpzefcARgbn46eg4rN8R+J9W8U3sN1rEyyTQRiJGRAoCj
oMCtOz+G3jS90r+1LXRJWt8FgCRuIHUhc5IrD0qxF3r9tZzWNxdb5NjQW/EjeoHvSu+pUfZ
p3XQ3U+IHiRbDSLRbiIR6O/mWn7oZU47+vWrdp8U/F1pqV/efa4Zv7QbzLiGWFXiZsYztrX
8RfDK7ttSsdG8P6Vqc99Ohnc3OwKqenHTHqTVbw98KNf1DxpFoOs2c9hFsMss4AICeo7Hmn
r0JvSd5FvSPiNpWn+GfEcs9k8mu60DGyRoEgRNuAQP6Vzdt8RvFNj4ObwrBeIumNGYgpjG5
VJzgGu2vPhNY6V4S8Q3moLc/brG8WG2YMAJI2IAJHqc1wfjzw9a+GteTTrSC9hQwLIVvdu/
J6n5eMelJuSFD2U5WRNovxI8SaLov9jRvbXVgnMcN3CJRGf8AZz0qivjHWh4WufDKyQrptz
KZ5ECDIbOeDXNZzn3oQcZqedm/JFdDvtA+LHi7w7pEelWVxBJbRZ8oTxBzH9Caoy/ELxNda
PqWlXV4s8GpSie5aRMszZyMHsOOlcj0FOHQ0+Yn2UOx3A+KnjBNcg1dL2JLiG3FtgRDa8f9
1h3qHW/id4t129tLqe+W2ayfzIEtkEaq3rgVxxAzSEDtS52NU4J3sd/qfxe8Z6tpMmm3l1b
vDIVLHyAGYgggkj6VCfin4tbxE2utPbm8Nt9kyYRt8v6etcLRk0c7F7KHY7XSfiX4l0bTG0
qP7LfWO8yLDeQCQRsepXPSt61+IWlaX8Mp9GsLWSXV765+03BZAIYzuzgD0rywnNJkgZzRz
sTowfQ728+LXi68vLCRZLS3TTn82GGGAKm/GMkVFpnxS8WaXq9/qdvdwu2oP5k8EsQaJ26Z
21wqgl9wP1p5xnpRzspUoJWsddc/ETxDcadaacTbra2l0byJViwQ+4nrnpk9KyPEviLUvFW
tSaxqzI11KqqxjXaMDpxWRTWPak5NjUIxd0hM45NRsQOacelNIyOaRY3Bxn1oHHWlPC/Smk
5oAG56UxgQMd6fzTDu3ksaAAk9ulOjG6m05MqM5oAnCLj/AOvRUe9vWigCzcf638KiNWJwP
NOKhI9BQAvUU1lGOacD2oYcUARquGpw+8SOKADtz70nIPFAE2VAzUU7K2dooYZHWm4UoR3o
Aah4207OQQeKjHyt1peSeeRUtgPBA70vGM5pm1SOOKb904zmhMCQnNCtwRSJgtSdCcUwJdw
pxGCM962vCnhTWPF+qyaZoyRSXCR+aRI+0be/Nanij4deJ/CNnDeavbRi2kfYJoZA6hvQkd
KdieeN7dTlBxUTpk5xmpcjcwyKaT6dqLMohwQ/IxxT1Yr0pzIZCPm5pmMHb1I9KLMB+8Nx3
FPqAAZ3Z781MHU8BhuoAcDjHtShiTjORVnTdPuNV1S30y0VWuLlxGm5gBn3Paur1/4Y+KvD
GiHVtUgt0tQwQskobk+gqraE88djim6Yrqfh9qOl6P4703U9alaKztXMhZF3HIHHFcqcnBH
/AOqn447EYoSG48yse/8Ahr4u6Haa/wCKJtYld7a5uTdWP7ot82MAY7dBWNp3j7w1qngGXR
/FdxObh9U+17I1JJQvn73bivIbKxn1K+hs7XYZ5W2oHYKCfTJ6Vf1nw1q/h9IDq9r9leXOx
GdS+B3Kg8D3rS7Od0IXPb9Y8f8Aw8j8HajoWjXOEd43gjS3YKMEE5Y9Twea57xN4+sNb+KG
k32m+J7qx0m3iT9+sZIjcA/wd815svhXWW8HnxWIk/sxZfJL7wG3fSsPGODgE8fWi7JjRhf
Rn0DdfEvwNbfE+DVrRppop7Jra9vEjKqXOMMFP07USXPgjxZBoXw30rV7iezSSS5mvWXYQO
Tt568mvn08nAIDdRW4/hXXLbwpB4qMKrpkz+Ukivhi30pXY5YeKs0y5pmo2PhT4kxXaK15Z
afeHGcZZAcZ+tex3/xE8DWSeINc0/W7zUrvWYPLTT5UIjhOMd+BXzocE8HmmdRjtmpZcqMZ
u7Z6N8KPEukeFfFtzqWtXDW1vJbPGrKhb5j2wK3W8c6LP8O7XSJ9ReTUI9Y+1MHVjiLzCc5
9h2rx3JHGSM0YwM5pxbB0ot3bPo6f4p+DLvxBrdlPfTQWWqW0ca6hAhDRkAgj1HrXLt4y8P
6T8OLrw1p+vz3N6uprIk2GDSxb1O4n6ZrxknHfGaZnpnp0p3J+rR7n0ZD8Q/AcnxTk8S3Ws
TLDHYRRQMI22tJkhsqOuK8k8Ti31/4ksdB1ObWnvplKyypsZmPJAHoKw4dB1e50aXWLfT5p
LCNxG86j5FbpgmjVdG17wrqNsl9BJY3jKJomV+QvYgg0pPuNU4KWjPpLWfEekeHviYg1fxA
lhAmmRQXFqY/MFwOcqSOhFcLa+PPC9h4f8cafpuo3FtHqEhbTon3Ej5ecH+HJrxOe4nup2m
uJ5J5XOWeRizH6k1b0rStR1q++xaXZyXVyVLeXGMkgdTSUyVh0leTPf4Pilol34b067sdbt
tH1WxtfKe3urQylyF/hYHoSK8u8D+MoNC+JK+JtXjDxTM5m8pcbS/O4Cua0vw5rOsX0ljp1
hJcSxk+YAMCPH949BRF4f1e5gvZrawkmisCftLoNyxfU1T1KjSpxTV9z3PSvHfgzQvFupsP
ElxqdnrMRb7RKjMLRs8Jj+7z0qkfiVZ2/xE0E3viO1vNFsY33XFrbNGF3D7hHccCvCAMZ4x
Tre3nu7qG0gXdNM4jjGcZJ6UXEsPHue3S+P/D03hPxPZy6sz3V7qyz24ZWO6IMpH0HFZnjT
U/APjPx3Pf3muywWMenosMscZ+aYfwnivMte0DVfDWqHTNYgEF0FVyoYMMHpyKy8ke2aUr2
KhQivegMOAxA5GeKAMnFbdl4V1zUdKGqWlg72RmEHnZAAcnAHX1qLXfDuq+GdVbTNZtvIu1
UOUDBuD06VnZmia2MvHGKQDBFLnrzUkEEt3dRWtshkmlYIijuT0FFixvR80rBeSO9XdX0XV
ND1FrDVbVra6QAtG/UZ6VQGOSRkDrRYFrsFNBJPStbVPD2r6Pa2l1qNk9vDdrvgZj98etZe
R3PvQJa7B3zSHpW5Y+Fdc1PQb3XLKzE1hZf6+UMAE/xrExk46jHWiwXGL1p560mAKdg9aBj
aiY5Oae+c4FMAOeelACUdsUUoBPSgBmcjFJ1waUqQeuKTHGM0AKW4qKQknI4p3OcZyKawOe
lJgA+7zSoe1ABxShcHNLUB1FIc5oqgNCfAkOar789KmuSDKag7ZoESZ+TOKaW+U8UbhsApA
CcHtQMcNuMZprYBODTqDgUARY3c5xQOp9qe3I4poGCfegBmMtSFsVIVBHvTQATtNTYAHIpM
c0uMIBQT3pNAC/LQec05Dz04oePKjFOwHsP7POD49vsjP8AoTD6816h4v0uwvfC/h+y1iL+
w7JtTCyafJIGMgLHnPoev418sWWoahpkhlsL2e0kYYLQsVJHpkVLe6tqeoOkt/qNxdlOVaa
Rn2/TPStFKxyzouVTnTPpbxZonhdLW60U+GgsjtGlhcR2WyNXyNoaTPzAmovFHg2xk+GurN
q+k6dBq2nIJFmsbYxIvQ4DH731r56k8U+IJ7KOym1q8ktoyCkbSkqCOmKdceJ/EF0kiXet3
k0cihXV5iQQOgIq1K5Cw80viPcPFFr4RsJfCvh2Tw7ZQnWoIvOvsbWjHHT3J711F/4U0N21
vTb7wZY2Oi6fbCW11MY3SMBnr36frXy5dalqF+IjfX09wYV2x+cxbYPQelXbjxP4hutO/s6
51q8ltQMCJ5SVx6Ypc5ToTta59BQeEfCl/PpvxAj060GgxaW7zwCMBWkHqPWk8A+EY9S0u2
l17w7o/wDZupiSWERWxaYKSSNz9FwK+dDrOsJph0+PVbpLJgVNuJSEx9M0618TeIbW1itbX
W72CCL/AFccczAJ+RpOSJ9hO3xGmmgNdfEhvDOnt5Ra9a3ibOCi7uufpXvPjTw/fS33hrwr
JZyxeE7Foxd3bthZXPGCc+uOfevmYXt7Ffi/ju5Vuw2/zg2HDeuetaNx4r8Q38DWt9rd7PE
2DskmZg3p1NKMrGkqUpOLvsfQPjzS/BOn6bc6ZdaAbaaOaMWdxDZFEySMKZAcNnmtu50Lwa
Nb1bS38IaayWumJe79mC7YJx7dK+abvxNr9/YRWN5rN3cW0JDJHJKSFI6H8KQ+JtfMskx1u
8aWaPypH805ZB/CT6Vpcz+rztufRdj4R8G63feF9Zm0a1spLu1eZbOL/VyOAMDHcj0rg/i4
vhqTSbWSPTZ7LXFlKlzaNCksY6jnrjjpXlR13WSlsp1a7K2hzbjzD+6/3fSnarr+t640R1b
U7m+8oERmZ9236VLkXChKMlJvY99+HEcknwOgij8Oprwk1Aq9q/TbkZb8Knl8CeEo/EHirT
dL022ubltNWWK1JDNbzHPC5r5+sfEuv6ZZ/ZbDWLu0t8k+VDKVXPrioLXWdWstROo2eo3EF
33mRyHP1Oaal0E6E+ZtPc+i7LwB4Uabwlp+t6ZbW1+bF5ZbU4R7mQAcN69ateJtMttT8DeH
9I1LR18O2kmrrC1opwFTJ5z/ALWP1r5ru9c1fUNSXUb3Urme7T7kzyEsv0Papr3xN4g1K3W
31DWby5iRgypNKWAI6H6ihysJ4eberPozUvBnh+6t/EOl33gu20jS9OhD2mqKcNKQM5z3pI
vAWgSeLNEu49AtpdJbSWeaQIPLaTAwT78V883fizxHf6eunX2uXlxZqMCJ5SRj0PrSx+KvE
Melf2VFrV5HYkbfJEp249PpTuhKhU/mPZdR8NaPovwxGp6F4Yh16W/Mn2i6zn7KuTyAOmK6
NNC8HReKdB8NSeEbB11PTDPJcbTuyAOn881832XiLXNMspbOw1e5traYESQpIdpz7UreKfE
S3cF5/bV2bi3Tyo5fNO6NPQH09qTkkP2E39o9w8PeEdC03whNqmmeE4/Et/JqL20kMnzeTG
HI4/Ct6y8DeC7Dxnqmn2fh5J7u5tllhFwhkt4HwcoT/DnrXznpnivxDpM0z6ZrV3atOS0hj
kI3H1Iqa18ZeKLFro2utXkRu/mmKyHLnHf8Kd0DoVG78x7ra31pZ/BfWIZ/D1nH9mvjaS20
bExsxcDfn2zxXnPxx0ux0rxRptvp9qsEb2KsVXJyfxrghr2rpp8unrqdyLSWTzXhD5V39SO
596i1PVtS1edJ9Vvp7yRECK0zbioHYegqXIqFBxlzXPbtU8OabZfA2LUJ/BUKarPbgJLACz
Rr/wA9XbtxWH8Aby3i8cXNq1mkks1szJO3DR46gfWvPJPF/iaXTjp0mu3r2bJ5ZhMnylfQj
0rN07VNS0i7+1aXey2c23bvibBx3FSmV7KTi4t7n07pmmeEV0C68RpoyEajePHeRRRyShVD
EFQq9PXn1qh4evvCun+GPHaaHo6z2FoC5SUMplyOUYHkAV4FpXi3xJosksml61dWhmbdJ5b
n5z3JzUC+Idajjvo4dUuEW/OblQ2BN/vVpcx+rS11PonRPBfhi20zw7b23g+PWrfWEMl1fF
s/Z8jPB7elePano9hoXxmj0vTZDJaQahGsZJzgbhxn2rD03xl4o0jTG07Ttcu4LQjBiR+B9
Kx47qdboXizP9oDBxJnLbs5zmk9TWFOUW3Jn09460LSJl8Xa6NNh1bWLeCJVhkXJtl2/fA7
+tUbDw54MhTwVp9z4Ts7mXW7c+bOcgqdmc475rwUeMfE63c94Ncu/tFygjmk8zl1AwAfUU0
+K/ERezkGs3W6yBFud/MOf7tO5msPNJK57dZ+GtI0zwfePa2uHtfEAhiYsThRKMDriuk8R2
PhzxH4y8S6NqXh6CW6tNOS4W93EuTt4Ht0r5qbxX4jNvJbnWbkwyTfaHQvw0nXcffIo/4S7
xP9vuL465dm7uo/Kmm3/M6f3SfSi4vq873ue5aR4G8J+JLTw34qg0u3g0uC2lOowqMKzqP4
vxFeN2LWGpfE+2aztEgsJtQASFOFCbuP0rX034hvpPwvvvB9paSia8kLvcmThQeoA9653wp
rNnoHiSz1i904X0dsxZYS+3c2PlOfrSNIU5rmuz6MPgjwodc8T6pdadFeTWjpGlvMHlWNdo
OdoyTnJrwz4l23he38UofC6SQ27xKZrd42QRP7BucEc1DqXxC8SXfjC78S2V7JptxdEZWBs
AKOg96w7rWLrVdbXVdala/md1MxY4Mig9M9uOKGwp05p3b6H0JH4I8N6rrfg22vYMwyaa07
QtIxEzgLjqffoKo6n4S+HOta7pOlGFdK1A3RjlSGCSFJ0H8PzDGfevL/ABh8RrzxFqem3Wn
W50eLS4/LtVhkO5B6k/hWHrHi7xHr5t21bVp7prY5hZjyh9RindEKlUavex9H6ppunaX8Of
Fuk6f4ZbRrSFljUseLoZHzj61X/wCEP8Bt4vtPCp8JW3+maZ9pa5DEFT06f1r59ufHPi680
5rG78QXs9qwCmKSTIYCk/4TPxQdSj1JdduvtkcfkrNu+ZU/u/Si6BYea3Z7J4A8B2ctuYda
8L6fJp09zJHFdTFmnlAJAAA4UcdTXi/jLTLfQfGuraVaZNtbXDJHnqBnpU1v458XWFp9ms/
EN5DCJDIFWToxOTWDf3tzqF7Je3073FzKdzyOeWPqaiT6GtOM4zfMysTk57U0nBxTqTIqDo
GkYOKcAFGc80wMd+fShmyeaAA8nNRFsHbUrONhx1qIDGT60AO6UjEE5FKeQKMAdKAGg9qeB
k4pKcn3qAEIwcUU5x81FAFqcZckdag6jFWZziRs+tVz3NACEcYFCscY9KKD900APHSgjNJn
jFBbnpQAjAgZFJS4L5HYUnpQAUh4BIpx5NNb7n1oAACyCvQ/D3wsuPEXg2fxJba/YRR26M8
0L53RYHRu3Ned7iAFBxXqmifEjw7p3w3/AOEOvvCzXSSAtNKk/l+Y/YnHPHH5U1bqZVHK3u
nIeC/Cd1408QLolldR28xRn8yRSV+Xr0ro9Y+FGq6boI1Wy1ex1ZBdC0dbYnKOW24P41h+A
PF8Pgrxf/bkli11GI3jESttI3d81tRfEtbbwdf6Jbaa63Fxqf8AaMc5cYX5923FVoRP2nN7
uxqX/wAEfEVlpE90l/a3F3axCae0VWBVTzgNjB4rV1f4b/2lr2nWVvYafpyQaYL6ZYGf/SF
4yCezcVV1T4pWfjBIoPLv9K1i62QGdL0rapyMsy+mM1veKfiXpfh34gWMtg0Wt2kWmfYLzy
n4bn+E+tVeJjersc5L4Vjni8L+I4LXRtN0y8l+zxwS7yCOeZWzz07VJ458C2Vh4j0jR2l0j
Q7W4ieUSx73Pb73fnPGKivvivoUt7oFlY+GDHoWjymYWskgZ3bBxz7Vfm+LnhSbxrH4ll8H
yPcmIxyPJOHZf7pQHgYovEEqiabRkzfBjX/7d0ywtb+0uLbUY2kiu+VUAdcg859qZa/CK9v
9f1PSbTX7BzpsQlnlIYKvJBX2IxW3efGHQtVu9HN9o2pLHprvIrJd4kYnod39KJvjPp8mu6
3qEegNEmo2QtBtcBuM/Ox7nmi8Q56+mhjn4R+ILTV9BbT57DWIdQfdHIhPlYXlg2e30re8T
fDo282jXem6Fpf9nSXyxXJhaTJkJwVO7kJnpisqy+MR0nSfDNrZaWTJo+5ZTI42zKRggY6V
q2vjPTPFvjXSFsr7UNLt0uftl2NQvd0OF5wo7c0e6EnW3ZatfAVvc+NfE1vd6Do9vpenLG0
i+bJiFtuRtI5x68Vz8/g46n4Im1PRdD0yW4vr82iSRu5IO7AMQPCr+dbU/wATfC2hfE/xBr
0VrdamZysUTwy7YZFCgEMp68jrWHa/F9LLw6mn6fo4t7pNTOoIcjy1BYnYB+NHuiXtGr27G
54I+GdtonxFtNL8RXmm6rLLbytLZod5gYYxu/OuS8bfDm70HTbjxJbahY3mnPdNEVtWz5J3
HC++PStsfFfwxa+PY/GNt4YuIb+WJ0vAJgRIxAwR6YxWZp3j7R9R8Px+E9UsWhgudV+2TXE
jjYqF9xU456cZpNopOqpKTPNY08yRUB5YgD8a9X/4UjrgaKBNb003U1v9oig3kO6454x+tc
d43fw6PHV0fC8Ua6VE6eUIiSGxjJGa7p/jDpx8b6X4hOkXHl2dg1m0O8Zcn+IUla+ptNz09
mYfh/4Ra/rmlrqEt3a6fHLM0EIn3EyuDg4wOBnuavzeA7rRvh7rC6no1mdQtr5bb7WZW8xC
SANoAwRzVrRPi7ZReHJND1ezv44EneaC40+fy5FUsW2n1rUutds/+FROL3WxPfavqcdxBDJ
LvmSMOMBz2wBVLlMZSq294wL34H+KLOFmg1DTru5SLzjaxykSFcZyAetV9N+DXibVNKtLp7
q0s5rxWeC2lJDuB9BgfjXpPjj4leHvC3iIXmmaWmpa1LYLCt6k4McakfdwO9cfB8Zre98MW
9hrcWp2+oWqkR3GnT+WJDjjcKHyijOvbRHPzfCPW7Dw8usatqdhpqO5jWOeQ5Y5weRxmu28
R/CnS9Nm8JjRGsWu7tlSeOeRmS5OM5GOdvB6eorml+J+iw/Di98Pyadf6jfXykyyXsoeNJD
/ABr6UXfxW02fWvB96NMnVNAj2SDcpMny4yKLof71u5p+JPhbeXWr2ui6Hpmk2EpZ5Jmjum
kZBjkvn7q+gqlpfwm1TTfFOkNeQ2Ot6feO0akSMkZcA8NxkdKzdL+KB0r4n6n4ti0+SW01H
KywO+GCn0PqK7Twt4w0zXfH1tqFrrN9Z6XYJJc3Eeq3QK5PA2D25o0Yn7SOjKOleBrJ7DXt
S1HQdKgsrG8kWBpbhwAy8bGx1T0zWTeeArjUfDGhf2FodqtxrUhYT+czOpAyeCMKn51f034
m+GNCuvEriyvdQl1G4mIjLj7NIpJ2kqeh96q2fxgt9M0rw3BY6Ywl0lm80Mw2yowIKrRdE/
vd0uxq+BvhnY2XinWNK16fTdYkWxZ08p9yQPnHPoRXnPi/4e6l4T0y01eW+sr+xvGKpNaOW
UH0rsrL4meEdI8Satq2j6Dewrqto0U6GQH96xJJHtzXK6340sdU+Gmj+FYrSZLjT5mkaRsb
Wznp+dDsaQ9qp36FXwp4Fm8WxAWut6fZ3LP5cdvOx3yH1AHasHWNEv8AQ/EFxod+qpdwOI2
wcjJ6H6V6N4D+JHh/wj4cFrcaFM2oifzDdW5UNIufuknkfhXI+NPE1t4m8d3PiK1tpIIZmQ
iOTG4AVKRqp1HNq2h1rfA3xECY01fTHuGg+0Jb+YQ7LjPQ1neHvhD4h13S01Bru009JpGig
W4JzKw69OgrpP8Ahb+jv8QbPxIul3XkQacbJosruLeo5xim6H8XrGLwz/YerpqVr5EzyQ3W
nSBX2liQrA/Wr0MHOtZ6GdJ4CuNN+HGpNf6FG2rwX4tFm80iQEkABRjBHNNn+CXiaLT5phf
2Et9FD5z2Cyfvgv0rqb7xN/ZvwgW9vNXjvNVvNRS8t45JQ8pRWGA+OhwKhm+MPhOO9ufE1j
4fu08R3Nv9ncySfuh/9ajQSlVvdK5nfDj4TX99qem6z4hhtY9MlLEWty+JJgPRfSor34Q3+
t6xrd/otxp+nabb3z28cUzlNuDwB2q/onxm0VodJufE+h3FxqWkkmCe1fCkH1WujsvFXhm8
+F+uaxrNtJcWk+qNcLZxyhZT8wK0aBKVaL5mjyy0+Efi648TXOiXEEVmbVBLLcyv+6CHoQe
+atzfBjxMmu6fp8VzZzwX6sYb2OTdESoyR0rqB8brS91zUI9X0R/7Bu7YWohif96igYyT70
sHxk8O6Vf6HYaTotzFoelBsByDK+VIH4c0WRTdbsc6nwU8SSaw2lrqemm4SFpnAlJCANjB4
4P1qC5+EviXT7vSDALHVYb+YInkSkpuHVWPp70/wp8R7DQvF/iPWrm0uJ4tVSRYkUglNxyM
5rQ0X4uWuieG9AsLXT5pbrTLl5ZdxASRWzkKex5o0Kcqydty74t+HcdhYWN1peh2f2b7Ykd
3JDdtIUdiB5fIGF/xrTi+GlnP4m1i1n8N2VtptnHHI8gvXHltjPBxyD3qtdeNrTxl4l02w0
PVdSsxdXizXNvfyqLdEUhiAfqBzWxqXxH8IaF8S9av5Li9vg8aQ+XasDbzYXBDA8H6+9Ghz
t1bW6nEx+ELe78H61rlhoNrcy/azZxFLlmWMkgKYlx831JrQ8M/CWfSfGWiQeKpLG5junIk
09ZNzqNpI3CqWnfFXTtK8J32nWOlSRXM2pfboFBHlIu4HafyrTufil4MuPHGmeNV0fUINVi
JW7UOCrLtI+X86NDVutqkjF8d/CzUdL/tnxBp0li2l29ww+zQS7ngTPGR2+lYXw0TTrrxZF
pt74bXXWvMRRoz7BEc8v8AhW3N8StIk8MeMdLFnceZrtyZ4WOMIDjhuetZ/wALvGmj+Cdau
9S1SwmuZZIhHC0RBaP16+tQ2uholPkaktTpfHHgnTNd+IqeF/Amm29n9hty99IGPloc55J7
iudufg94mi1nTdPS4s549S3C3uo3JiJAyQe4rp7D4n+EPDviaXVtC0W+EeoIy37TS5kck5D
L9DUH/C0dPtfGukajBfazf6TZ73e3u9m4OQQNoHYA0/dIg6qsrGV/wo7xX5Il+3aSE80wux
ueEbOADx19qk074a3Wkf8ACSJrGkQ6hd6RD5uGuSkWxlPzDAyTwfSprn4maTJ4Y1HS0s7vz
brV/wC0FbgAIHDY+ta2p/GDQr2bxLKljeL/AGtYpaxhgPkYAjJ56c0e6Lmr9Two85YDAJ6Z
6Uxutd94/wBN8J6daaDH4akjlnktA946S7/3nHB9D1rhCMVmdcXdDQBtJIpcgjAFC5IINKQ
B0oLGhRnmmtgZxTz1/DFRnkUAKSBTo+frTVXipEUA8elAA3Wig9aKALdzjziSM1XJB6Cp7n
PmnIqvQAUHG05opG6UAKDkZpfwzSD7opaAHI3BGOtNbBHB5pV6U2gBuGHelOdvFPxkGoHYq
aAJAB170hJbIHFJESwyaUHDfXmgAAAHqaaMhjTgoJ5pCMcCgAHJwOT1zTw20bSKiIwKcOlA
CqMHINdD4Z8OjxDNdo2qQaeLeLzd0wY7/YY71z6r8vWvZvgTFuvfErSJhf7OYbiOB1ppXZn
Vk4wbR5OdPvkhM7Wc/kEkCUxtsP411OseBbrSvBGieI0vBP8A2sxVLZIySnHH1r3zwfa2Gn
eFobLU/ElvqlneWTbYpZI1ii44VV+8T7mq+gav4YsdA8E2+oXFuzo8scJMikQvg4Zh2FXyI
5p15X0R8xrZXj3DQR2czzDkoIyWA9xjNNFpdF5EFrMWj++vlnK/X0r6V8MyXMWieI7TStX0
uLxl9vZ2ubhlKyxk/KQTxtx0rWk1TwvP4x1HSo9R05dXvNI8ieVWCxtL9emetNRsP6w07WP
lGW3nRFlkgkWN/usykA/Q0gtbt4mnhtpniT7zopIH4ivY/iz9j0zwV4V8M/bba61CzRjMLd
gwAx1JFb3g2WaX4DXttcXVppCeS7w3cciM0w5yrqeQeMVPL71inWfJzWPFNe0D+xrXTbg6n
bXhvYvM2Q7sxezZrGNje+QZ0tZ2gXkuEJX869Y+L8tlJoHgsWU0LvHYbX8tgSp+Xg46fjXo
vwsgttP8KaS174hgu7C9jYG0Z41ihJ6hgeS1K2oe1tDmaPmdIrh4kcQSFW4Vgpwx9Ae9dH4
e8D694oj1GSwhWIafF5svngqSMZ4HrXt2k6dpms+F7DTtKv7CN9I1t55VlkClYxITx7bfwq
7o3jW2fxh49GnX9sbOGHzbZvlG6ULg4J+90HFUoIl130R8xLa3kkbNHaysin5ikZIX1ya2/
D/hn+37a5kTVrWzkgILLdbgCvchgME/7PWvpDQdRa/0bw3feHb3R4tMYF9aSUIrMxGW4PTn
NYS+I9F0Pwl421XwubEiPUM2yOFK5wASq+mc0+Wwvby6I8M1vwt/Y+i2+qR63aXqTyGMRRb
hIuO5BHFbnhP4azeIvCtz4o1DXLfR9LhbYJJAXye5OOldP8QdVj1X4K+FryWS3a/muGkmWP
AIJz2HOK0fgraavBo9zLqV3p58JXodbiG4mGUYcZCnpmptdlOrL2d+pyXh/wCFh8QeHbvXG
8UWdhYW1w0JmlU4baeGz6GuN1DR4rPxQ2jW+pw30fmrGl1EMo+cDI/Ovc9F1fw5oPwd8SeX
b22rafDqMvk2k0gAkTcAD64rw9r621DxrBe2mnx6bbyXUbLbRn5YxuHTNJqw4Sm3K/Q0vGf
gm88G69HpMs4vpJIBPmGM/KD2NQeDvCd54x8RxaLaSi2MgYmZ0JUYHQ4r6T1y+0u51fX7fS
7y2TXpNJj8meR1KlOflU5xmneEr6yjs9AXw7e6TFpUcJXUFdlE/m455POc5yatRMvrErban
yrrWlT6Rq93p77pBbTND5oUhWIOOKptHLGcSo8ef7wIr6N8PQ2nju28S+ELlo2lstWN3DIO
SY9+SM15d8Tdds9Z+JciRKo06xZbVQvQqp+Y+/f8qXLbU2pV3J2a1MrwV4KvPGmpz2Vrcra
iGBpvNkUlWA7ZFc49rMJ5YI4ncxMVJVSehxX2Do95aIYjoNxpCeGf7PIVYmVZRLjvXLeDnz
4L0seDm0pJhds2q/aSN23cc8nmqcboy+sSV20eHaN4Judb8Hax4mS8jhi0zAeJlJZz7Vz9h
pN7qepW9jawlZpztTzPlH5ntX0/cXXg2HTfGYtpIW05povtMcDABiAN20f4VQv9L1HUvijF
faXrlnYaXHpwazaFUYlO6gHjd7mjlBYiWt0fO2t6JJo2rtpwu4b+VVBdrbLKp7r07etZ6wT
sxQQSlu42EmvrK6srW68d+HNSsrmxtpDbOL2WQRs0iDHynHG4nv2rMbS9ZvPiVqurLqNhpV
vBboI4bYxySTxA56twuaLD+stI8B8HeELzxl4jOi21wlrKsTSFpVJAA7Ypuq+FLjS9AGrPq
VnKhuGt/IjY+bkEjJHpxX0g8WjW3xp0vUbY20TXOlS+cyMoDNxjOOM15z42No3wKsnXyftB
1OQnbjdje/pzRYUa0nNWR4skUrJuSJ2X1Ck1q6Foc2vXUtlDdwW0qrvUXDFVc56Z6D8a9r+
DEV+3wx16XSYrOTUUuQITeAbBwOpPQV20Enhmz8U6nc2kWmNqMWl+ZeJFtMJlBJ498ilHVF
TxDTaSPljVNJk03U3sI7mK/eNQXe2yy5PUdOcVnFX3bcHPTGOc19K/D3xHaeJdG1jVvsdqv
iPzVzFbBEdox91VDcAVFo934VvvitrLT6JbaVrcdqFhhvWUxedjlsjjJ4p2BV2rprY8Z1vw
TfaH4Q0bxDPOkkeqZ8uFVIdfrVPw34P1vxTqE9jpUCiaGIzP5x2DaPf1r6V1afU2uvBZvdN
sNS1JJZWntoZF2J8uNy544qWxv59L+LWp6e+o2dxazaebhcIqvCV6IxHB/rRYzWJm1oj5Mk
trmJ5QYZP3RKswBwMcHmodkgX5lbae5HWvrHwPFeXNjDqmt6jZXVlqckhNnFFGqR5JzuJ5J
9hWPpOkaJ4q0y50FntrZ/D+sl1yQu+ENkLnuMcUWL+su9rHgOj+G7nWbXULhLy2tPsUfmMl
w+xpPZR3PFP1fwfreieHdN12/hjSz1HmEq24+vI7V7fpGuWGt+IviJfItuYbW0EVqrqMYQH
kfj6U3xre6l4r+Gvg7RbWSxW41kgS5IVUKrkY/u0mtB+3nzK60PnDIDdfapFGOd361b1zSb
nQdbutIvWjee3bazRNuUn2PestPkbr9ayOtO6uiyS3JyaYMjANOyGXihh3oKuB4GfSmZFPH
zAimbaAuMJOMUgHc9aU/foHJxQIb34pM04jjNIBmgBB972pAMHjpTj1pKACnoOc9qbngDaB
jv3NOVu1ADT1NFIxwxFFAF67B8wiqp6EVdvjm4J4qkwOeKAAA4pCQDg0/wDhphAOSaABev1
p3Q800cAU5+ooAXIpuCKUAYpCTQAh6YqNxuAqSkwKAHABUAFR45xUlRvxQA8JgZzTW56U8D
C0ygBmDThwKD9cUpx2OaAFXGcHkV0ekeMde0PRb3R9JvPs1vfH98yqN5HoG7CucAFOBIORQ
Fk9yXexHJP4GmUqkHr1ppJB4oFYcHdWG0kHoCDzS5ZGycg1HzmjnfmgLEjMzMWYkk9STmlL
MYhHvbb/AHc8VHuJpaAHEblwW/WoyWjGA5x6U8EjgGmyKGoAcspYEKxGeDg4zURBjbg4Ht3
pqhlIwalI3Dnk0AOE0irlHKg9QD1phd8nrUeGU47GpeNgIxmgCPJ9Tx70b3ClA7hT1AJwaQ
gq2DTgOORQA4Fsbc4X0zxSAEtn0pcVIFGKBgC28HcenrTiWwcMRn3pNpC7qTcaBWOi8K+Mt
Y8Hy3kukiHzbuPynkkUsyr7c1gPI00zSucuxLMfUk5qOjOKq+guVXvbUkDuvCsQD6HFIJ5Y
87HZc8HaxGabuPFNPvUjsSh3VTtchT1GetAnmXG2V1IGAQx4qPccYoPagLEnnS/89XP/AAI
0vnT8nzn5GD8x5HpUVGTjFAWRMJJRgiV8jodx4ppZ2XY7sV9M5FMJJpMmgDpdL8a6tpXhDU
fDFqsQs9QbdK7Kd4PsQeK58SyZLI75PU7uTUVGSMYPeqbEopNtLcnSaWMho5GicdCrYP6Uj
yyu+95GZ/7xbJ/OoQ2Qc5zRkgVI7Flby6jYMtxKCO4c5FBuJ2Jk82Tcep3HJ/Gq+TuqQPxg
gYoCw43U4QIs0iqDkKGOBTBPKpJWRwT1IYjNR5yc0h+9jNAWJBNIudrsueuDjNKZZmRf3jj
b0+Y8fSoyCODSrk/KDQAyR90hLEsT3PNRuCCD60Pw2ffFOHKkGgB8bDGKkqsrbXxVk9MigY
0AjI9abjHBp249aTOeaAIyNxoUHOfSl6NxSr0oASkyBSmkIB60ANI70mQAc088Dio26YoAT
vT0PzcdajqRAA1ADJG+bmih1JcmigC/d/68+2KrMcnNWrv/AI+G/Cq+ASfSgQmeMU08jFOY
ccUmOKBi4zzRtoBGBTqAGEYNKTkUHk8UNgCgBp+7SAc5pTyvFNOQKAH00LuJzSDORmnqdvz
EZ+tC1dgEJ+b2or1dPhbDeaD4bmsWne/1Vt05LfJFHjJPtxWe3hDw1d+Nb7SNMfUZ7CwgLS
zQqJGLjr+FYe3g7m7oSR5xSEZNdF/whniSa1N/Z6Pcy2LK0kc23goO5qbxR4fs9BttLERvP
tF3B5si3CBQPdcdRWinGWiM+Rrc5ilrbHhPxC2hnXBpM409RkzEYXHr61KfBviYaUdWbRLk
WYXf5hTGF9cUc8e5XI+xz1PJAUV1vw+8LW3izxYNNu3ljtxC0rGM/Nx0plx4L1K18ZWuk3l
jc2ttdXXlRPIv303Yzn1xS9pHm5WJU3ZSOU3cgY6078a7XxB4DvY/G2oaH4Ysbq/itAoZzz
tJGTk9KxoPBviefU5tPi0S6a6gGZI9mNvvmhVItXuJ05LSxh03GCfau8sPAwfwFqus3y3Ca
na3K2sVsoGC5IGCK5//AIRLxMdXGlDRbk3jLvEQTJx6n0pqcXfUHTklcxcYINNYfrW8/g/x
RHqD2LaJci4jj80xlOievvVePQNXn08alFpk8toJPKMqrxuzjA9TQ5xXUShLaxkOpPemBxx
XeeJvBcWh6DHqSRaoDORtW4twiw8c7j6+lcppfh/WNbuGh0nTpb1lG5vLU8fWpVRNXvoDg0
7FLAdfSmL8rbSMV2/hb4c63r3iSXSL2CfTRAhaV3jzs4yPzrMl8E+JJtavdNsdHu7mS0kKN
tjxgdiaftIXsmP2crXOdK+tHmELt654roNE8Oz33iYaFqVrfQTcq6xQlpIzjgkeldDJ4H0u
3TVwbnUzJpihWP2UbWlPr/dHSk6sE7NjVNtHn8YYjLE59KlLcYru/E/gKXTtU0rTNCiudQv
Lu0+0yxgAlfp7VyGq6PqejXP2fVLGW0mxkLIuMj1FOM4ySae4pQcdzOaYZ29xSeZk8itTTv
DXiHWbWS90zSLi7t4ztaSJMgH0rOS0uzfiy+zuLgvs8vb8270q7q9iLPcQ8gUvHetceGtff
UpNNTSLg3kS73hCHcq+pFVLHTL2+1Eafb20k1ySQUjXcwx14pcy7j5X2KfHapNu5Sewrdfw
Z4mEiJHoN+wckKTCecVd8N+ELnV769sb6G+tJrfAJS3LhG9HHUVLqRXUpQk+hyOB/EaXIrs
/+EQ09rbVphPqCmydYolktsb2PBDH+Hk8VY8XfD+bR9UtdO0SK61CU2ouJwFzsJ+nal7WN+
W5XspWucISD0FJWmNA1kpauumTst2xWAhD+9I6getU7iyu7O8a0ureSG4RtrRMvzA+mKu6Z
nZrcgIwM0uOK1rrw7rlnbwT3mk3MEU7BY2dCN5PQCk1Hw9r2lW6XGo6Tc2kD9HkjIH50c0e
4cr7GURikPIxWhp2j6prEjQ6ZYTXci9REhbFI2jarHqP9mPplyL0/wDLEod/5U7q9rhyvsZ
9HPeu88P/AAz1vWItRe4hlsHs494SSIkynGdo96LvwIbfwFputIbiXVL+fyFtAvue3XPFZO
vTvy31LdKS1scHnBHFP3cdK0dT0TVtI2DVNOmsy/CCVCufzqKx0jVNTWRtP0+e6WPG8xIW2
59cVpzK17kcrvYoZySKQDFbD+FfEiGVn0S9URDc+YW+UUyw0DWdVR303TLm6VPvNHGSB+NL
nj3Hyy7GZ2PvQOmK1YvDmvzwvNDo13JGhIZhEcDHXNX73w7b2fhCy1l7qZbm6k2+S8BVAMn
nd36Uc8bpLqHI7XOXcE9O1Lj5AfetW20TU9QEr6ZYy30SEKZII2Zc+lMk8O+I40mMmiXqJD
zIxhbCD34ockuocsuxjsSG4FSiUleeprStfDev3kMU1ro17PFKMo6Qkhh6g0lpoupXt49pa
6dcTXMZ+aNIyWU+4oU49xcr7Gc0nykbTzQjcfdP1rTGkaydQfT/AOyLlrpBuaERHcB649Kr
y2l5HZLeSWU0dszFVlKHaT6Zp8y7hyvsVttHTinUbepI4xTEI3IzUZGacTyPSkpgMPFBGRS
4y2KG4BA60AMA5zUifeptPjHzH6UAROTvOKKlIGT0/E0UAXLrm4PvUBGKmuCPONQsQRx1oA
SmvnbwKWmkEHmgACkDNPB46GkOSoxS9VwTQAg4o68Uv0pSQaAGFRk008mpKZQAE57UAZYAk
AE8k0FSBnHFJSauVHe57vcfEbRtN1vwomnakk+nW8BgvNqnCZA6jHbFUdN1rwjoeseMLyw1
iB47+A/Ywu7LFgcr09TXi3U4xS5O7HSuX6tHXzN3Xlc9W8T+MYBoHhjRNB1pkgihC3vlZAB
OMhuOe9ZHxP1rTtd8R2J0m8S4s4LVIg6dAR1HNcF1bA5xzWkmi6m+ivrK2Mp05H2NcAfKGz
jFXClCDTQnVlK90evXfibwxb/D/TbDUtcj1S7snjaFbRWX5QR8rjoeM1b8Y+PrB9Eu77w5r
Gms1zCsPklGM2DkEYztFeC4w3SrT6bejT/7QazmW13bRMUIUn2NZfVYJpt9SvbztZHdfCXW
NH0XWNTu9X1OOxMlt5UTtnO4nqK7OTxv4YF54e0ebXn1RbS6+0T6lcLgDAJAHtkgV4pZaTq
V9B5tjYT3MW/y90aFgGPaiLSdTmNwkVhM5t8+btQkJjrk9KqdCE58zYKtOMeVHvGl+PPDV3
a6zb/b7S0u5r150kuw3lzLkbTleelVdA8Z2M+ra1fa/wCJrBbSYfZzDGrK7Ko+VkP514LjK
9sVL9hvFWNmtJQsvEZKHD/T1qPqsLNJ7lfWZ3Ttse16B408KaJ4bsbVrtLwSao00iSkl40J
O12Pc9KntfEvh2XVfFVoPFgtrjU2V7bUhn5Ux93PbFeIXdhe6fMsd9ayW8jqHCyLgkdjiq4
BPb25qnhYu7uL287I94b4haFa+MNAsV1Q3llaWzwXeoSDHmbh+vSq0njvwvo/ibQ9J066Wf
QrMvNNOgyDI5OCR3xXiUUcss6QQxl5HIVVHViTgAVNf6Zf6Vem01G0e2uAAxjcYIB6Gh4aH
NZsPrE+x638SPGENzoU2maXqVhdW1/PvcQFmkx1y27ofpUXgjWNEPw7udAHiEeH9TacSPc4
OZFznAP0ryHHNTvbTxxI8sDrG/Ksy4DfQ1f1eDgqdyHWk5czPeoviLoP/CYXbR6qFt7XTfI
SeQlRdS+v4VQ8P+J9M1TwTa203i46HqEFyZ7yR/vXIye/evC5VZR83APbNOT7m09e1ZfVYM
v28kfQEfj3wpqPiTX0TVBpUt3bpb2+pFcHgcmud03XdJtPBOu6ddeII72/vL5VMrH55YwwB
c+2Aa8tOlalNo7aotlK1gjbGnC/KG9M1X+xX0FrHdz2cqWsrbUlZCFY+gJqo4en3Eq01uj3
S71bwVq3ju6v7nX0ijtLRIrXZI0ccpxzkjk4PauZ+LXiDRtd/sJNJv4rpYIDvMZJ2Meg55r
ywuAck/SmsecnHJqo0YwkpJvQJVpONme3+Ab3wToWh6Zdz+IES8dy08UszgRE+iDj8TXmni
bVIrj4h3+rWMitF9q82J04BAI5Fcxj5ufyqQAk59KqNGKk59WZyqtpK2x754k8aeHLXRLzW
9G1GK41zUrWO1KoeYiByf1NcD8MNT0zS/Gh1PVbtLeOGB2VpD1c/wBa46x07UNTuxbadbSX
U5GRHEuWwKs6loWr6QqNqumz2ayEhTKmN2KI0oRThfct1ZyalbRHs9v45tT4f0KKTxEFupd
QMl0fM5ji3Hg+2BitHTfEvh2PxX4j1n/hJba2kuHEVvG7YQ4XhyO/Wvn66sLyxWNru1kgWU
ZQuuAw9qgQu7qqIWZuAAMk1msLBp2ZX1iV7tHstvrmkQ+EL+yuddt7m8vNYV5JQdpdN4y+P
7vFdFqvjPw5qEfieysdWgs7p7dUt7sNgSjb90Gvnd42jkZJEZHHBVhginwQTXUiwW0LzSno
ka5J+gp/Vad73BV5NWPeNF1bwpcaL4Wv7vX4LYaGhaW2b77PjB4+teU3OoDW/iS+pwXcdqL
i78yOWcfKoByC3tXPy2t1B5Tz20sQlzsLoRv5xxmmyq8TFZo3R/7rLg1dOiot3e5LquSWmx
9Ean4r8JxeLdBvtR1mK4mRWE6wsXt42xgPjsa5b4meKxLojaXZXun3dreTeYTbytI+ByCc9
K8cV1xg4ApeOoGBUww0INSXQUq8muVnsPgbU9Mf4dvpFl4jh8P6stx5ks78M6Z4wa6aHxr4
UuvHFxGNSjjnWyFrFqjrwXzyQfyr53yemPyoOPSk8Mm229xrENJK2x7Xp3iyXSvDPi2G58W
LqGoK2y1k3YL8feWrkV/4a1PTPCmnXniNIGtImnmkhm2t5uOhbsea8K6EA0Ef3R3xgetV9W
j3sNV5WtY9j+JmvaHfeA7DTtMv7e9miuTkLIZGUDuSeTWR4G1yy0L4c680WpxW+qXM6LEhb
DgZHI/WvN7i1ubYxi4t5IC67gZFI3L+NMWORkMqxsUXqwBwPxo9hFQ5Lk+1lz8yR9GHxzpL
eLpw/iGI2MWl4AMgKSTH+tVvD/ivRR4K03+yrywgvbPc00FzMYcPzk4H3s+hrwJNPvpERo7
Kd1dS6kRkhgOpH0ptta3F5P5NrbyXEpBIWNdxwOpqFhYW0Zf1iV9j3yHxNat4C1KRfFdimq
6gJJmjZ/lhzkbEUdyPWuH8eatpkvgPwtpGnXsU7W8RaVY2DbWwOv4mvO5bK6ghjmuLaSOOX
JRnXAf1x61XOAD61cKMFK6exMqsnGzPWvBuv2mhfCu4gg1SG11S7v1GFkAdE3Abj7Yrtbjx
1pUniTXSPEMEljHpgSGMuNkspznHvXzaxOQMcmkXGw8VEsNFu7Y1iZLRHvVt4t0+xm8C6VY
6/Db2kKl77ypAFHB4b8at2ev6NqEPiS30bxBZ6Jqk96X+2MR88fH3T/hXzwdo7DmrsNndTw
b4baWVd20MiEjPpn1pfVYJbh7eT6H0DH4v8MXHjhbZtXha4i0xrU6iw2rJIe+a4bx9f6TYe
B9G8JafqkGpS20jTTywcpk//XNeYSI8LtHIhRkOCrDGDUsthexWUd9LaSx2spwkzKQrn2NO
OHhGSdxOrNq1iEEdjmhskZzx6VHuwM4zTlO4dMV2HMNopcGgjFACY5zTCSWx2p9B6UAMqRG
LOAew4qHBqWHrQAEDcckj6UUj53nAzRQBauP9caiFTXJzKfyqHtigQh4xQwHNB5xSnaFyAc
0DDpRSA5XNFABS5B6CmkZ5pTQAtJgZpTyMUjcDFICWOKWe4jtoEMkkjBVUdWJ6Ae9e2v4A0
NvBWoSahokelX9nbearxXBkfIH8fYA+leHQTy2txHcQOUljYMjDqrA8GuovPH/jDUIJre61
mR454/KkjAUBh71hVjUk1yOxtTlFJ8yLfw10Gz1/xatpqOmPe2gjJcBtoj/2ifSuwj8KaFc
eNdSGl+F/O0eyRYWe6maJA+eW55PtivM9F8S654ceZtGvmtGlAVyqg5A+tay/EbxistxKNb
kD3IAkO1ecdO1RUpVJTfLsaQqQirNHpdx8KvDUvjRo4zLHYpZi6ktInJZic8KTzita50vRr
3wj4d0Ky0ybT9P1HUBvtpiQ+0ZJB/KvE5fGviltVi1X+2JxexII1lXAO3sD61YufiH4wu7u
1urjWJHmtWLQvtX5SRg8YrF4eq7XZqq8Fe0T0XUfCvge70XxX9g0iSzl0YlROZS298Z4HpX
OfEmyi03w34WtlmnaWa13yq0pK9Bj5eg61x48Wa6tpf2gv38nUJPMuFwP3je5xVfVdd1TXX
gfVLtrhrdPKjyANq+nFa06U1LV31MpVYSvpY9L0zS7Pwl8MotZMGoXt7rEZQG1kIjg64LAf
hXQaF4TW58Ez6Vq2ny6c4tTcF1uyXdiM7mUdjivIrPxh4istCk0O31JxYSDHlMAdvOeD2q3
J8RvGUkRibWZChi8gjaOUxj061EqNToylVh2O0tfC3hgfCpdbtdIk1O7j4umaQxvFzyQvQi
uv1VdGuNb8FeHYLKWKVY1mhdXwYY8cqfc+teK3njzxRfaIuky6kVtFUL5caBNwHqR16VGPG
niRtVtNVfUD9ttI/KhlKL8i+mMc0ewn9ph7aK+FF7xHAl98TrjTY3kkhN4IF82QucZAIyfx
rvta8KeDbfxMnh7SPDd1f6jGiSzYn2xqnfLHpXj41G8TWBqyz5vPM87zSAfmznOK1oPGniK
28Qy69FqDfb5k2SSFQQw9MVrKlPRRZEakb6o9N1HwLoVjrfhG+022FnJd3YWSFJTInHPBPv
Vvxz4d0a4XV/EN9H9uvbi7SytijkLbdFy34mvLH8feK5bmyuZtUaSayYvAzIvyEjkgYqvJ4
v8RvY3tm1+zW9/J5s6FQdz5+8PT8KwVCs2m2be1p9j1nUfAnw+8O6c9vrf347cSG4+0HzXf
0C9MVpa7o2ga9Y+FfCiW81uLiL7RA4bmKMDLA+pNeN3fj/xPf6GdIvNQE9syhCzxrv2jtux
mql14v8AEU9/p+oPqR+0aevl20oABQenvT+r1H7zlqT7eHY9J1Xwd4S1LwprdzpWl3ulT6T
IIknuGOLhs46H1rZb4ZeDnnt9EXT76C9lsxcG+RyY0OOc57+1eW3vxA8Ra7NaJreoNJZxTL
I8Uahd+DnnHWtvxt8U9V1i7e30O+uLHS3jCGLAVicYPI6Cl7Kvde8PmpWbsdTHosyfCnRtC
t7V9S+1amxaKI7fNRWPOew4607xz4Utb7w7pF+4mtZzeR2v2UXJmjUFsYHYNj0rzDTvHnin
T4bCK21LZHp+fIXYCFBHOfWlv/iD4rvooRd6l5ot5xcRr5agK46HGP0qlRq30Yvawtqj1W8
8BeA5tQ17R7bTbqO40yzEzXPnkqHIyBisy3+G2hTXHg+3+xyy/wBoRNLeSh2wQFz+FeaL46
8S/atTuvt/7/VF2XL7B864xj2rRs/iR4wstCGk2+qstuqbFJQF0X0DUKjV3UiXUp22MzxHp
P2LXL17Cxlh02OdoopGBKkA4xu71nQ2lzPG0sFvJLGv3nRCQv1xVm48T61faHDod1dl7CBz
IkZAyG55J6nrWvo/jJNH8K3eh/YjI13cpM82/HyqQdmPfFdV5Rh3MFyt6Gt8OPD2u3njSNb
c3Gmx26iS4mxtYR9xz61193PF8RfizHpGo28yaNYRSeUGyjPt/iz15IriL74o+ID4lvtX0S
b+zlulRDGQHwqjAGSKy5vH/im41631p9R/062QpHIsYUbfQgda53TqSlz90dCnCMVDzPQ9V
0TTbzwRZ6p4ikuImOpG3Rs48uLcRnAHJwOtbVn4T8L6J8SNBhsNIuPInjaW3uzPuSUgdx7V
5Rf/ABG8UX+pWuoXl2kr2hLRReWPLU46lehps3xH8XXWuW2sPfqtxaqUhCxgKgPXjpUOhVt
a41VhfY9Tn0DQfFHjLUr6Tw5PLaNP5DXslyIkLjglR3+lUtL8CeH9M8WeJJJ5rprTRoklha
OUrJGSCSK89sfiP4r0+ye0tb9UieYz/wCqUkOTkkZHrVaTx34jlbVVa8VhqgAufkGXwMfhx
T9jVTtfTQPa097Hq2oaToN54h8G63P9vnXVG4gll3Y4yp9vetDV/Cvhvxf461e9uI5Ej0qN
YriMShFmfHy8/wAKgd/WvGf+E18RtNpUgu1DaSMWv7sYQYx071JY+OPEthrl3q9teqtzenN
wrRhkk+q9KToVUrqWoe2g9LGr8QtF8KaPdWaeHrre8iEz26S+YsZ4x81ddpXgnwdHo/hc6p
ZXU9/rJ24ilwo4zkivJ9b1TUNe1F9Rv/K8xgF2xIEUAewrVHjrxK9xpU32pN+kqUtsRj5Bj
HPrW7p1OVJSIUoXbaPR9O+HOip4k1KxudIubrT0uBFDdvcCNVGMlR/eNedeNdBt/D3jO90a
ykaSGFwFL8lc44P0rRT4oeMIoHiF9Ed0pm3GFSQx9PSuZ1LVr3V9Xk1a+kD3crh2YDAJHtU
04VVJ8z0sTN02lyo9ns/hz4IN1Y6Vc294b+fT/tTus3yoO5I9apx+CPDOPDeraE13btc3vl
FZmDF1Gct6DpXAH4geKP7SbUVvIxctbfZN3lD/AFfpTbbx34jtYdNhhuowmmsWtwYx8pPUn
161m6NZv4i1UprSx6UvhfQPEHijxEt/Leapd6eQtvavPgsoHJB+vGKWxt/DkPwknt00+5iW
/vDbbHb5xKWwDn0FeeWnxH8UWVvcxW09uj3MjSPN5I8wFuuD6VlTeKdbn0SLRZboNaRTeen
y4cPnOc/Wm6VR6NjVWHY9qu/DWheHPCU+h32vXFusdvuEpugCzn+FU67TXj/hvXZvB9/d3T
6c0klzbtDE0mUKg8bhxzmrd18Qte1LT4tP1Vre6gBTzJDCvmsqn7u6qfjXxQvirW0vYbY21
tFEsUURIO0AYqqVKUfdnsyZzjL3kM8SeKDr2n6XYiyW2i02IxKQ+d5JyT7V2tv4N8KR/C1f
EWo2t7HfyJshBY/vpD02qO1eTY5z156V20nxP8WvpSaZ9pgFsihFXyF+UDpg1c6U7KNPQiE
43fOrnZ2Hwz0bUvDM0t3pN3pN/Faed5stwGZiBnJjHRagtfhjomrReGr+wE0en3UTSahI0m
Qu0c4PbJrk5vir4xuVlie8hEcsJhkAhX5l+vXNZ1l4+8TWfhh/DtteqmnsrLt2DcAeuDWSp
1bbmjnST2O4i8JfDpPC2o+Jb1b5NOhuzBAYpNzOo4zz6mrum6ZpfhLwaNZW71Mx6y7LaxQH
5YgfuFz69Oa8mk8SapN4Wh8MvKg02GQyKgQZ3e571qWfj/xHY+GJfDkdwktg6FAsiAsgP90
9qfsajV3LqNVaa2R6bc/DXwhp2m/8VDqMv2p7czyXj3KqQ+OgTqee9R+ItIW58OeBfDkVrc
ahAVaaSK3O1nUDrntXnl38RPEV/wCHv7Hvha3KbPKWeSANKq+m6lg+JviqDUrS+S5hEtpB9
njBiG3Z6EVHsayauyva0+x0fj34f6RpHhez1jSYp7aeebyWtTKJuxPBHevLAksMjRTRtG68
FWGCPwrsbn4meJ7r7EZp4GNlKZ4QIVAVjn06jmuZ1bVbrWtWn1O+YNc3DbnKjAz7Cumiqij
77OefK/hK1Nak80gjjIpcZ56VuYiU1ulSDpSOMqRQBEKlhHJqMLnipoeCR7UARyAbzRQ+3e
ctiigCzcf641Dmprj/AF5FQN0zQIXcOmKRj8vFN64NFAx44HtS9KZu7YNP6/hQAhPByeaOD
3xTTyaXbQA7GF65NNJGOTTqjfjgc0gRs+FtPj1TxfpdhMgeGa4VXU9CueRXssugeANU8cX3
gdNAazuo4yY7uFz1wD07V5H4L1iy8P8Ai6x1fUYpJILclisYyeld9e/EvwxZajf654c0a5f
W70ENdXTcR5GPlA/lXHXjJzvE6qTioWYui/Dk/wBk3suo6VbXsdvcukVw12YT8vGHHQr9Oa
5/TfhX4l1m2F7ElrZRzlvIjmlw0mP7vt9aNd8aw6n8PdN8PQPcC8ilM1zI3CuSSex9a6u3+
KulS+ErS1llv9Nv7OExj7MiushxgcnpUXrwjfuaWo3scvYfCfxXeWRuh9jiIdovLmm2sWBx
gcc1o6H4MtrHwh4tu/EWmD7fYAJEshxsbHUc8jmuxuvEPh/Q/BPhefxGl3e3YzdxiGTkyHn
Ln8a5fUfilpmsaDqVrfWMomv7pHdEAKiJSOM9zgVHtK8+mg3TpR9Tmn+G2uf2C+rWtzY3qR
RiWWKCYGRFxnketYPh/QNQ8SavFpelRrJcSDdlztVQOpNerXnxR8IxaNqWnaNp93bR3VsYY
gsSIqnGO3J+prz7wLq+laF4jXU9Vu7y2ES/I1qASx7q2exrojKo4NtarYycYJq3zOg0f4fv
aa3qVpqtva6qtnaGZvIutojOT1OOvHSuH0nSJda1gWNvNDbmQsQ9w+1FA9Sa9IuviP4bN54
pubCwmtZNVtlgiKoAGOOWbHTNcr4C1rw1o+rT3PiKye5Ux/uCqB/Lf12ng06cqijJyRNoNp
LYpeJPCGreFo7V70wy290N0M0D70b8abD4T1WfwofEkaxSWZlEOFfLhicYI+tdF8QvGum+K
dN0mz02OaIWYbf5qgZz0xjip/APjbQ/DmhX+leIbaW5tpplmiWNcgMP/r0c1X2al1Hy0ua3
QzpPhd4jhaeIvaCaG2+1yQ+b84T6Y+tLoHw61TVv7Iu5Xt4rHUJdq75Nrso5YgfSui8C+Jp
/EnxcvbycE29/DJHIGOAkX8IqHXvG2mRfEjSxCj/2DoLiJI4udxHVh61m5Vm+Vdv6RUY07c
3mO1P4aafa/EL+zUuoo9JEQlw9yFkPbbk9CT2q9oXgG2l+Id/pmraIlvaRWXmxReeXV/Rt3
H41T0/x74RTWtd1jULKd726n3203lK5VOOAG4B4rQv/AIqaDc3+r3cEd0r3NgtrDuQZVuc5
OenNZy9u3yq5cfZbyOSufh1q2la/pH9oRwS2GpXYjQwSb1ALfdJHtVzxB8P/AO1PHWp6f4b
NlZW1myQrFPPhnYrk4z1q3afELQYLHwhaSxXezR5DLc7U4ZsHpzzya0rD4i+CrS4u9VksLj
+1J7sytKIlZmTPABPTjsKpzrJJtAlS2ueSaxpN/oGpz6bfxeTcwHDjOQfcV1q/CjxhcaTHq
UNvbypNEJUiWYbypHoayfGGt2/ivx5c6jaeYYLh0WMSDDAdOa9q8UeLfDvhDUtJknhurvV7
Ow2QRxt+6AYAfN71U6tSPLyrUmEIO/M9Dyi38HXDeAre5XRJW1S9vPs0MxnAwwJyuz8OtaW
kfCTVX8W2el61NaLE4aSdIbgF0Uf1q3dfEPQtU03QLS7ubyxe2unu7maCMZRjkjZ69av3Xx
M8JH4k2HiCO0uSltbNFLciMB55CMAlc1HPX2sVGNLc5q++FGtyeL9RsNISI2Fq3yzzTAKAe
gJ/ve1WvDPw7uoPiPbaD4os827QvOdjZWVQOMMPerGkeOvC114d1Tw/4n+2wwT3rXaz2uS0
gLZwccitVfixof8AwlDX629zHYWtg1pablDOzHu3pT5q2sbaC5aKSaZymt+GLGy8F3WtR6Q
6ebfPFBci4+UIGI27OvQda8+9Se1en33jHwxqPhHw94evhd/Zradpb3YmCQcnCnPNcBq76O
2vytoqSx6YXBiWX74XIzmtqXPyWaMppc3uvQ9qk+Gfhu8+HttDZwCLxHLYi7jJY5fHJ46Vz
fiPwPb2uieEbHSNIeXWtQXzLld5ywAGc+g96j1z4lWn/CYeHdW0JplttMtxDKsi7d443ADv
xW/f/FzRJfiBpmsWtrO+nQWrW77kAdCx6r+Vc0fbp+WrOiUqTjY53xb8P5LDT7U6PoLs1zM
sbSrdifY548sADpnvWRP8MPFttf2dgbOOS5ugWEccoJiA6l/Sut1D4n6da+KdLvLHULnUdN
gkaWa1MCw7Cc4xjqeetSWnjzwVYeKtSubaXUns9ZgK3Er8vbyE87R2GP5VcZ14q1iZRpSd7
nAeJPA3iHwtaRXmqwxG3lfYssEgkQN6Eit3wP4Y03VPAniPWdQtDPPbKEtcMRhj9PqKZ4u8
W+HD4Nt/CHhhrqezjm8+W6uidzd8D8ateEPHumeGPALafGryajJerM4MeUKAjIz61cpVHTv
bW5mlTU/IseEvhzNH43i0vxXBG0LWbXRiSXkDtnHT6VjWvw/1nXZLu80VLU2wnkSGBrgCQq
pI4HU118PxE8Kx+Nda8RRT3bNf2QijRouUk7jrwKteFfHnw/8ADul6e0VtPFeBS10y24Zi5
6nceevpU81Ze8kactNqzZwuk/DbxVrenNd2NpGI1kaJlkkCtuU4Iwa1PAvgZDrGv2ninT5F
/s+0MvlsxXDdjkdq9Bn1fw9p/wAOtLvteur2OO7vXvIzbjDu5YsAcdBjFc0/xT0m+j8T3U0
MkFxe24trSMLu+UDHzHsTmp9pVneKQ/Z04yTTOS034a+LNZ07+0bTT0jgkJaJZZQrOvsOpr
lGsLyLVP7Nmi8m6EnlNG5xtbOK9mtviF4KkGj65ey6hFqOl2/lLZRKfLY4xXnNrrmkar8Rv
7c8RWx+wTzmSWJOSo7Djr2reFSrq2tjGUaatbqO1vwH4j0PTP7Vu4IJLLdtaS3lEgQ++OlV
PDnhDXPFb3C6LAkpt8b97hevTHvXoPivx74YvfA1/wCH9D8xGllBRfIEa7Qc1l/DjxN4S8L
2d3c6tNdRalOSivEhYRr6jtml7Wt7NytqNwpqdk9Dn7P4e+Ir2/vLGMWontJPKdWuFGXxnA
9a6HwH4CTU9X1zTfEFi32ixgwkRcriQ9DkcYrW0Dxh8PdISS9Ju59Sa6MjzzQ75JFzwfReK
nsviD4Pm1PxRJqF5dxwasVSJo4jvCBeSD2OaynUrNNJFxjSTTZwMvw68Vx+IodEk00RXNwh
kjJcbGUdcN0zUlx8NPFdvc3UEttEHtIPtEw84YVOec/hXexfEbwbc61py3cV6thpER+yvIC
zyueCWxzjA70238e+EX17xAt7qN/JZ6vCqfanj+aM4IKgdhVe1rPoL2dHozzuDwXriPo88u
mm6h1JgYo4pBukXv8AT610HiD4fPHqdtoeg6Ncm/lT7Q7yXCuI06bTjgAHuea6Nfid4csvF
ekJZQTyaRp9q1oJmXD/ADAfMB+FQaD418K+HfGOreReXVzp2oR8Xcq72jbJJGD25pOda97d
A5Kd7XMbw38LdSj8b2On+J7IGwuUdg8MgKvtGcbh0rLT4b69rOo6jN4f08Jpsdw8ULTSBQw
BI4J5PSu0tviXpNn4seW412a/06CzaO32Wvlqsjf7I/nUVr478F6roejf2xfX1hcaTIZBb2
6nbOc5B4qfa1/isXy0bWTPGdR06+0nUptP1C3a3uYWw6N2rpPh3oFn4l8bWemagrPbMGeVQ
SCQBxyK6nxCdB8ZaX4h8dX0720ySLBY2yuAWAHBYd+9YPww8SaR4X8R3Gp6tJIi/Z2SIxx7
yXNbynKVN23MEkqiT2Z0moeDfDvh7Qdc1/WbeR4XuHg0q3Eh5wSASRWFqngGZ18PWOkaZcL
qmpQGZ/OnUq425+X+6PrWtD4z0HWPh7qHh/X7iVbhblp7NxGWwC27r29K3B8RfCx8d6bq4u
Jha2Gmm2U+Sc+YeMY/rWEXWXQ1fI1ucrpXww1K1uLseJtInMUVs0yiC4QFcdyT2rzZv9aRG
PlycZPvXp2geN7W20fxa2p39xLfakpS2DAvgHPftXmSr3zXRSc3L3zCpypWiORMDmpP4R60
lLXSYiE9u9Nzwcmg/f8Awpp6UAIpO44qWLr1wcVCODUqfeoAZIQX6D86KcWKsQBmigCxP/r
mNQEEmp5/9afeoqBDDwcUo75pXPH4U3t9aBh15HSgZp3RRihiaAADt3pWTaM5piscmnnmgA
OOOM1G3AqSgQvLNHEil2dgoUdSSelJghpyBnPGPWlSNndUU/MxwBX0Tqfh/TZ/Cvh2GbS7T
R7OeaKG7gnjCz59m9z+ean8T2fh/TbN9KPhwsss0UNrJHaBVjYsPm8zPNccsVfodiw192eG
eIvC2p+GJrSPUmi33UXmxqjZIHv6Vi4O0Z6npmvqvxJp9hfT3tv4h0ezGjQ2f7vUZGAkD46
L9Kx9K8OWGm22iWuieHLLU9Hu0Ml7qE4DMBjjrURxbXxLUp4ZdGfNZeRwAzEgDgE5x9KTHP
qa93tfC+kX/h/xhbeG7G3vJvtwig4BaNeMkHsOtch8V7XTrPxDp+l6dDDE9taqsywqBmT3I
71vDEc0rJGMqTjq2cxbeEtWutJXVYvs/wBjKljI06jYR/AwPeo/EnhrVPDbWg1Pyt13CJUV
Gz8vv6V7JeaKi/CuwSz0WHTGZ4orqKeIeZIdwG9G71v+I7PTp5NfvIrOHU9W03T0iS2mUHy
xgnIz3rD6zNSvurm3sY23Pl9DnOMHHSt3T/C+qaj4bvvEFuIxZWRxIWbBJ9vWvZdC8JWeoa
D4KuotNtpYAWn1C42L6E4Y/XtW1okanw1q8+iaNb6hDeamyi2fCxeUCAW+gxRPF9kKOHXc8
A8OeGNR8UX8tnpyRmSOMysZW2gAdaw7sGOdoGYEoxViDxkV9H2mnaHonifxZf6MkUUcGmjz
UiOUjkOTgH8qh8JeD1Xw/bW3iOysJoJ7Vp1WO23PgjOWk9eegprFatpCeHeiR84pJJBKHid
o2PdTg1Orbmzkn1rV1Hw1qFlZjXDZmPSp5mSCRnHOGIAA616P8OtEsm8E6nr1po9vrWsxSb
I7ac5CL64rpdWMY8yMI03J8p563hfUT4R/4SdmhFgJfK+9827PpWAz/NtA554FfROn3yWXg
zwzaT6PazvrGotuhmTKxAkk4HtVS68MaHreoeNPDGmaVbRXkDxS28gQApkDIB9M1zLFNXuj
eVC70Z4RplhqGr6lFp2nQG5uZThI1Iya0v8AhF9bbT9Qvfsqqmnv5c4ZwGQ+mOp/CvbvDs2
iWfxWg0DS9Ms2Gl2BE9yqAP5oHJGOprN1dbDWfAF9rJ0u3t7vUNVWCMonOA4GQfU4JpSxEu
iBUI9WeP6/4Z1TwybMamqK11GJo9jZ+X39KyTPNLIDK7O54yzEmvpTWNFvb/xxPdw29jJZa
bZx2z/aYfOYE84VR3968z+Mmj6VpHiiyGmWqWhnthJIka7QWz1x2rSniOaSjJE1KDjrfQ81
mQjHQZ681Gev4V7zpuh2cvwdE66DbWV2oH2me+i5dG/jRvxrZ1zSvBnhTw5LbzaALyy+yBh
JHabmLHgMZegpPFXdkh/V9LpnzSy85yeOtTc42ngivRPhToGk69r+pXF9areGygM1vZSNxK
3bPrjpXe6r4d0zUtP8PXOq+HbXRNZuNQWP7JCAN8fOdy9xinOuoS5bEQoOUb3Pn1mBAAP+F
bmmeFtZ1Ww+32UKSWwJDymRQI8f3snivevEnhTw1Lp2ujUvDVpo9jaIDaahGQrSNj0+tK+j
eD/CnhiOOXSDfafLZ+ZO8dsZTO2ByXBwKzeLvrFGqw1m1JnzU6lGYHHynGQcimcgnrn0r3X
WT4U0Dwn4cjbw1azT6uuBLMAHhjY8Nn1AI/Kt/XdG8FeG9BmtJtAFzafZMrJHaFmLn+Lzen
pVvFWtoSsOn1PB9U8L6tomkafqt/EiWt+N0BD5OMZ5HasRuRx1r6ln0XRb19Mtb6Bb650rS
DLBYSjIckdT+WK+fNGii1Dx5ALzSWnge4LTWcCc7c8qAOwp08RzRfMtiZ0WpJJ7nOggr7mn
iMkcjjua+lrzwRoN/wCPLCG60qwh05LVri3t4kKPK2B8si9Tis2/0TwRrnibSdCudM+xXZd
pHdbc26zIv8HPWp+srexTw76M8T0rw1quraJqGsWUSvaWGPPcvjH09ayYyWfgn19cV9Ka3Y
G1+Gmt6bZeGYtGe6uVs4IQceeNwCuT7ioZ/BOkjwbf2uv6Zp9rc2sKgTWkLKYugzvP3jnrS
ji3u0N4Z3smeD6PpmseJtUh0XT5HnmOTGjyYUY69elZ93aS2F7NZz4EsDlGAOeRwcV9Q6D4
f0zw1rCw6Z4aVbSKyM39rltxd8crXP8Ahzw94Xh8KweIb2xi1Ga/maSdmtzPhSx+QAfdqVi
9XoP6s7aM8Pt/DmsXfh27162gBsLRgkrluQT6etYmSuB0/GvcvETaRb/B/VJNEtXtLK/1PE
ULjBUA4P6isX4TeH7HUotevrzRo9V+zQL5MEi53N6CtlXfI5zWhnKl7yhE8rjYlmzg461Ic
vX0LJ8OPCOo65os1xpy6RdTQNPcaUkg+YgcCsbxjoukN8N9Q1a+8LQ+Hr+1uPLtAnDSLnAy
PcVMcVFtK243h5JOVzxPa2cY5FXdJ0u+1jVoNM09N91O21FzgE16L8NtBsLnwrq/iOTRRr1
/bSCKCxJ4PA+Y139r4Y0i2+Ivhu/s7BNMvpbaSe5tI+iEDg47HmqniVFuNgjQcrNs+etT0+
50nUptNvFC3Fu2yQKcgH61XyMHnmvovX/CPh/xDbJd6xpUfh/UZtQ8tH3/ADXK7sE/iKS78
KeHTb6/pl54Rj07TtPt/wBxqZOGlbHUH61EcZGy01KeGd9HofOxGAMihSPu55NfQlt4H0dt
Y8NyrokMmlLp7TXc5X5HfaMEmvHLOGxvPHgQ2El1Ym7YmC3GWMYbkKO/A6VvDEKadlsZyou
LSZzlla3F9eC1tYGnnkO1I1GSx9BUl5YXmm3jWF9bPb3MZ+aNxgrX0cuj6XpfxN0SGz8N6f
HZ3ETyQSxqVljIAJLA9/esgP4Z1m/8Z+JtW0C3mh00iEDPMpHVs9ielc/1rqloU6CtufPLH
5eTxnikAIjOQcjmvobwh4csNaS31C98JaVZ6XqTZhiKNJKVx6jhR71k2mg+GND8P+LtWuNE
h1GGyv8AyLWOfOBjHGfqaf1lXtYSw7eqZ4pBHLPIkEEbTSSHaiIMlj6AVe1LRNT0V4otTtW
geVdyozDOPf0r3S78GWq+L9M1PQvD9nBsshcXKTbvKiJ6EAfMW+lWta8CeGtT8daGskKQm6
gknnijyqzlcYGDyKbxUbq6K+rtLc8J0HQdT8R37afpMAmnCGTaW24UdTWXLC9vcyQyDDIxV
hnPIODX0P4XS3s/F+uXX/CLJocWm2DqIRx54JOGJ9wDXGfECw0JvAeg+IbPR4NNu7+RiVh5
yuD19accTzTUWtBSopQu3qeV0tB60V2HKMPWkcc57Uv8dEn3elAEdSx/ypmBjrmnQnO6gBs
ivvOAPzopHdt3/wBaigC3OCshzURGBmrN1gzMO1V2+7igBtNJyaeAcdKTaMHjmgAAG33obn
FA7Cg8N1oAF4NL3xSZHrSjluaADaDjPrSlmjkV0JVlOQR2NB4NTafaSahqtrYp964lWMH0y
cUm0ldgld2RYudVv79E+231xcBOVEshYKfbNOm1nWZoUhn1O6eKMgqrysQp7EV3n/Cr401T
XLEayTHpFus7S+V98kZ24/KuuudCgl1HwNotva2ySLbNcTeZEGB+X+L+9zXJKvSVrI640aj
bbPELrVNSvI9l3qFxcR9klkZh+Walg1jVYLT7JBqd3FbHjyllYLjuMV6za6FFp0Gr+INfn0
m10+5uX+yxy227Mi8KUH8I46VqP4Rl8UfD7w5ZQRQ2017I13c3SxKPLXBPbt7UOvTstNLjV
KXc8NtdT1HTnc2F9NbGT75ikK7vrVaSaeaQzSSvJKTuZ2Ykk+ua7k+A7W50bxDqOmaybv8A
seXZtEWPNHqOeO9UPFPhNPC9ppTS34kur2Hz3gK4MQI4zW8ZwlKy3MXTkld7GNNrer3McQu
dUuZRHygaUnb9KgGsaqJpZhqNz50o2u/mtlh2BPetDwn4efxR4nttES4+z+cCTLt3bQBk8V
0+v/DD+ytJk1nTNdg1S0gmENwVXa0Jzgkj270pTpxlyvcajNrmWxxkOrarb2RtINSuYrduW
iSQqp/CiHWNWtbYQW2p3UMIz8qSMAM9sCu8u/ha03h46roOqS35R1jaKW3MJbJ6qT1rsPB/
w+sfDF1qN3qupWt/fQWTGWzVN3k5Gdxz9KznXpRV7FRo1GzwcajfRLNFDeTJHN/rVDkB/r6
1N/b2t+THENWuwkalVUTN8o9B7V6XrVhYJ8JfDNvMkVrNqd60jz+VllQkntz07VheKfhwNB
8NR+IrHVWvLJpBGwlhMTgn2PalGrTluglCa1Rz2reK9T1fQtM0e4WJLXTxiJYxgt7n3qlp+
p3+nuz2N/NbFxtbynK5HvjrXReD/A6eJ9I1TVLrVk0y10/G6WRNy1b1r4dwaFrWkW02urJp
+pxmRbtISSuO23vnin7WlBuBKp1GuZHIz6xqp8lV1G4ItzmIeYf3Z9V9K3/Cfje/8L3OpXy
W5vL69i8rz5pDlPf3NTeMvAcnhSysNRi1D7ZaX2QjSRmN1IHdT0rrPB3hyTVPg/exW9lHJe
6hfLDHMyAtGuRkg+3NKdSnyXtdFQjUc+Vnl1veajDeS30V7NHcSklpkcqzZ681INQ1Lylt/
t0xiR/MEZc4Vs/eA9a76L4WM+uaha/29brpumoPtV8y7VR8fdAzzWhpXw7fRfiB4ckW8h1b
Sb4mRJlThgBnBHp0pyrU1tqHs6jPNm1zWleSSPVrsNNxIfObLgdM1RvL26vWV7u4luHQBQZ
XLEKO2TXr1z8MZfEmv6hrMl4mnWE920NukMBcsAcZwOgzWWfhGYE1GbU/ENtZQWdwIPNKFl
fPf684xUe3pWv1HKlUucBNrus3VjHZXWp3Utoq4ELSkqPbFMk13WJdOOnSardtZngwGUlSP
TFd5c/CPVI/E50lNUg+xR24upL2QbVRPcevWsTxd4CGgaHa67pmrwatply/liaIY2t9PSrV
Wk3aJDpVIq7OPtb27sboXFlcy20q9Hjcqw/EV0GkeMNSsPFVj4h1GSXVZrQllS4lJzxjr2q
54M8FWviyIq+t/Y7oybI4RbtJn3JHAFYesaJc6Jr91ol3Ihntn2F05VvSr5qcm49USlOKTJ
vEXinVfEeo3Fxd3U3kyymRbdpCUTPYCqq+INch046ZHqtytoy48nzDtx6Y9K9Ff4L3Aihjg
8SWbanNB58dk6lWYYzxzVvwj4PW38IT6nrkmkRRC5ZQNRjJMUinGQwPP0PFYyq0lFKJp7Oo
5XkeS3N/f36xLeXs06wrtjWRywUeg9BVxvEWvvpg05tYuTa8DyTKSuM/0r0mz+DmpaoftV1
qlvaXF5vlhjjgJQjsSRwufStZfh+998N9E0CC1hTUJ7x/Ou9oOxFJyd3Uih1qegRo1FdnkK
6/rgmW8/ta6+07PLEvmncF9AfT2qrbalqFpqP9oWt3JDdZJ85G2tk9a7Kf4f50fXNUttZjl
ttJl8kMI/8AXtwOOeOa7Pwj4Ai8O+I5H1doL9P7KN3saPIjJ6Ag9T1qp1qcUNUqnU8ln17W
5dQjv5dVupLuMYWYytvUe1M1DXdY1K4iub/Urm5mh4jlduU+hr1LQvDsVzonh2eawsHXUtT
3BvLPmbQxOM9MY7VR1jwnpfiT4ka1ZW+pw6UsMywwwR27NvOPRegz3qfb077DdGfQ4GXxJ4
guokhutZvJo1YOFeUkAjoR6U658TeIrtJUuNbu5Y5V2OrSHDD0Ip/iXw7d+FvEkuiXjpLNH
ja6dGB6Gup1P4XXmnWmmoNWgm1TUSnk2aocEHvu6cCtHOnFJvqZxjUle3Q5SHxP4gt7M2sW
tXqwgYEYmO3Hpj0pNO8R69pVuYNO1a5tYmySkchA56nFdrrfwjvtI8PXuprq9vcSWIBuINj
IAfQMetYfg/wTN4uhv5k1CGwgsUDvLMDtwfpQqtKzl0QnGomomHJqup3FitlPfTS2ysXWJm
yoY9Tj1rofD/jSfw14Y1XSrGBlub8gi7R9rRYGOKuaz8PW0SbRnk161l0/VOFu1Q7U4znHf
NReKfAFz4d0O31qLUI7+wnbaHWMxsD/ALpquelJKL6j9nUj7xyQ1nV21L+05NTuXvF6TmQ7
x+NLqfiDWdZKf2tqdxdiPhfNcsF/+vXV+Cvh3J4y0u6u4NZtbRoGKtHIpJAH8XFbPgTwbp1
8Lry59Ov9TLvHBHco7ImONxxxz2zSlOnG/kEYVGtOp53pmt6vo0rzaRqE1m7jDeU2N319as
J4i1xNRbU01a6F5Iu1p/MO4j0rrdF+F+q6nPcXWoXdppNrDdGAtK3DuG+6oro/HvhfR7nx1
YeH4Lqz0eOCxVndISTI2f7q9TWft6albctUqigeW3uuaxqU0c99qVxcyRnKNJITt+npVu88
U6/qdgtlqGr3NxbgYEbyEg+lWPGfg+/8G6jb2t1cR3ENzH5sMsYI3D3B6VzaEsyovOSFwPr
W65HG6Rhed7G8vijxCulf2ZHrN0LMLt8gSYGPT6Vn2F/eabfx3tjcNb3KHKyIcEV7D4s8DN
qt14b0LQ7K3tZFsvPup9uMDA5Yjk89qz7P4VXmna9pMrXNlqdpcORiRWVSQM4I64rJYiko9
jb2VW9jzWTxN4gm1IalLrN211GNqziQ7lHfFQHW9VWzubQX8xhuW3Tx7vllJ7t616NdaNb2
Xh7xL4gGj6WGtbt7cA7yq9vkXp+dYHw98N3Os6hcXjW1k+nWsZ+0yXxIjCn0I6GhTgo81ti
eSfNy3Oet/FPiK1sobO01q8t7eDmONJSAv0qu+va1NZy2kup3D28z+bJGW4Zs5yffNegS+A
pfEmq3txps2nWGh2BEEdzAjMsp/mx560kPwa1Y6lfWcur2USWiLKJmBCurfy/GpVWind7j9
lPocavjDxRHMbhNevVlKeWWEhzt9Kik8Q6zc3FtdTardSXFqP3UryEsn0NdhD8KpLixur0e
JdPjtbecQGdgdjnjofrTJPhHrkPiGXTpL61jtIYBcPfMcRqnv71Sq0Vdj5KrOam8XeI7iWe
SXWLlmuEEUpL/AH0HY1UvNV1G80+2s7q9lmtrbiGNmyIx7V1t78LtSt9T0mC31O1vrPVJPL
iu4MlVPXkVDefDu8tdL128bUoWj0aTypcKcyN7fnVxqUuhDhUW6OE3D0pQcmmZGRig5HStj
EVvlah2PQUxiSRk07IPXmmBHnsetSRY5zUbLzkGpYCATxmgBrbSegP4UVHKzeYcD9KKANG4
/wBafzqBqnuP9cagY/NjsaAHDtTW64pegFNYjrQAoHekZe+aUEFeKb2NACbT2pSdpoJxS0A
AO41YsryTTtStr6HBkt5FkXPTIOarggVJBA11dRWyDLSuEH4nFTK1nfYcb3Vj0jWPixNqOl
3VtZ6HBYXN/gXdwrEmQD09OKiX4pzjxRaaydIQi0szaRw+YcAEct0rE8V+C7nw3rp0y2eXU
SsKyyPFEfk3Z4OK5yPT7+aB54LGeWFOrpGSo/GsVTotXR0OpUR3H/CyWu/Ck2gazo1vqCZZ
oJ2ODCSSc++M1dtPi1f2Umji301Fg062Nu8RkOJgR1PFcr4f8Mx69Z3NwNSFq1scurQs2U7
kEdT7Vp6d4Ei1J9LW21hGbUbgxKnksGVRn5z26DpUSVFaMFKo9UdL8OPFOi2niDxFqGpSW+
n6ddoHFpI+dzZyFHHNUm8Y6BqkHifWNbiin1S7AisIHjz5SDgYPQViXngeGyv9Yjn1uFLXT
XMW9o2LO23OMDoPfNcjFa3Ny7C2t5JmUAkRoWwPXiiNKDfOmEpyS5Wdx8KdQ0zR/F8mqate
R20cVs2wyHG5j2FaF78VpBPHBp2g2dnp0dz58sC5P2lgerH6815zNYX8LxxzWU8byfcVoyC
309adPYXtptF3ZTQbunmxlc/nWjpU5y5n1Eqs1GyWx6VqXxovLq1uYLPSFtHlkSVW84ttKk
HGPTim3fxk+1WWoAeG7eLUb+DyZrpJMFuMZxiuV8MeDz4l07V7v7Z9nXTYfNxs3FzzgfpXM
tp1+sqwPZTrK43LG0ZDEfTFZqlRelhupUtfod/afE/7LL4fDaJFLDo8TRiN3z5mRjdz0NR+
LPiZJ4q8Ovox0sWifaPtG4yly3sc1xDabqGNv9n3BbkgeU3OOvaq5tbkQpObeQRscByp2k+
gNaKnBNMzVSdmmdPpHjA6X4G1Tw0lgG/tBwz3G/GAO2Pwrq7f4uIutWV/N4fSSOys/sqIZO
VPHzKccdK5ex8D3V14H1DxRcTPaJaMESGSMgy5OMg1na7okegNbRLqEV400QkJiUrsz2OaX
LSm2NTnFXexteNfHb+MNP0+wOnmzSzZiCZTJvz6k96t6H8Rrvw/4a03R7Gxw9nc/aHk3/60
H+EjtXEiyvAnn/Y5/Lxw5jO38+lSQ2V3Koa3tppATjKISM+nFCp0+XlWwOpPm5up6Va/FCE
X2sC78NRT6ZqpEk9p5n8eME59DgU0fFOYeJLHUU0eKOw0+F4razR8BNwxknvxXn0NlezRyN
BaTSCMkOUQkKR1zUcVpd3O77PbSz7PvbELY+uKXsaV7tDVSpY9Dsfiq8ejvpOq6XLcQ+Y8s
b285hcZJOCR161gt46x4S/4R5NNba18Lx5GlLF8HO3mqel+Fp9R0m41W5vYrKziJUGVWZmb
0AA/Wpn8Hyr8Pk8Vtd5Ek/kx2wjJLnOMjH0qOSijTmqs6r/hbhfxHdahc6Mj2F5aray2bSZ
yBnofxrnfFnjWHXtIs9D0vS00vSLVty26Nkk+pNU/Dvgy817TdZvp7g2Q0uHzmWWM5fgnHt
XNRwTTkiGF5SBkhVLECtI06XNzR6ESnO3vHpPhv4o23hzw3Y6XFoCvNbS72lSXYJfdsdfxr
i77WBr/AI4k1W6jFql1dK7KzZCLkd/Ss2G0uZFDw20zrnblUJGfTikmtLhSokt5Y2bhQyEF
vpnrT9nTTb6snnlZdke2+MPijo+ka4P7D0uz1C+htRDHqfmbhGCOQBXm+ueN31bwNY+HTZl
HimM8s5bPmOc847da5OW1uLdlSe2khL8KHQru+lK9rcqhMlvKg45ZCKiFGnHUqVWcj0mX4r
Lf+GINM1LTrkXlvD5Mc9tcmNWGMZZR1p+n/Fy406PQYbfTXMGnRvFOjS8Thh+leayWF1CqS
TW0sSsOC6Fc/nSyWUsSI80ckYb7rMpAP0Peq9jTkhe1mj0XQ/iNpWn22saddeG/tWmX9ybk
Qebgoc5xnuOKnm+Kk013rN1Lpiq1/ai0t0STAgXn8+tc0ngy4i+H0Xi1rwESzeSluEJZjnG
QRXOfZbrzHX7NLuUZI2Hge9QqVJu43UqLc9BsPibbWMHhq2bRZGTRdxIEoHmsVxnpx1qxpP
xXtdOtbwtobNc3N21z56S7WYE52scZIHpXm7286IWkt5EUHDFkIwfeoWsb1yBHaTNvGRhDy
KfsKYvbVDb8VeJIvFPjN/EE9mUt3KBoN2cqvVc12c/xYigsdJstE0N4I7CYSr9pm8xsDqoP
YV5b9nuRvVoJQyfeGw5X6+lKkFww3LBIQehCHB+hq3ThJIUZzi7rqd9418f2/iqwMdvZX1r
M7h3D3ReIjuAtZnh7xmug+Eta0SOxM02prs8/djyx06d6zT4ali0J9TuL+2SUgGKyUlpmHq
QPu/jWfp+nXV9e21vCjKtxIsYk2HaCTikoU+Xl6Dcql79T0qz+KVnby6IJ/Domi0q2MIDSA
5Y4+YccHis7xn8Rv+Eq0G20mPTZLYQzGXe83mFuOnT3rnfFnhO+8La5Lpc04uxEqs0yIQgz
2rnl8z7mAe20VNOlS+OI51Knws9I8M/ELStB8GzaDL4baf7Rnz5kn2NLn1PWtbRvi/p+j6f
p9raeGvK+yqVYRzbVb3IxyfrXliWtx5iRNA6vIQFDKRmtTxH4U1jwzeRWmoRqzzxCZfJyw2
nseODROlSb11uCq1IrTodnYfFO3SzfT9a0FNSthdNdwDzNrRktuA9+atRfFux/t/VtWm0Av
LeRpHC4kAkiCjoGxwD7V5EiSlS4Ryn94A4H41JJDNGFeSJ0DdCykA0OhTF7aoelat8R9J1/
X4dQ1fwyLqKC0Nulu82QHzndnvXJ+HdT0XTtde81fR/7Stskpbh9mw5yOaxjbT4DNFJjr90
/nW+fDEyeFzrZuIlx/wAu2Dv64/PvVKNOEbInmk3ex2EHxevl8Yz6zPpw+xywfZltkfBRB0
IPrXReHfF2i3Wtz+LLnUprS20+Bo0tby482SWRucqOw7V4WzBhnvXe+DvhzJ4v077Rba5Z2
853A2zjdIAD97A7VnVo0oq+xpTqTcrIr3vjqO68CXPhqKwdJLi8e5kn3gg5bOMU3wb43tvD
mnajo+qaSNR0zUP9ZGG2sDXMajpcthq15YRt9q+zSmIyxKSrYPUVraH4Pu9d0DV9ZS7itrf
Sk3SCRSS/fAq5KnyMlSm536nT+GvibZ6Jpd9on9lXEemTTmaA2k+yWIH+HJ+lU5PiJFHoWv
6bFZ3Msmqvlbiebe0aY6H1rgPJmO0+U+6TkAIeasWdmbjUYLOaZLTzW2F5s4TPc96Xs6erD
2k1odVF41hg+H9n4YSwfEV2tzNJv/1gDZ2j0rqJ/jBaXmo6hFqXh959IvoEhkg80Bl2jrnp
iufsPhnqF9qraUNWslnjhad9pLhVHQnHrXDy2smXAR2RCR5gU4ODjNHs6ctt/wDMfPUjoei
zfFHy9W0M6RoqWek6QxaO1L5Z8ggkn15o8T/Eiw1fQ7zS9F0VrBb+bz7qSWTcztXMR+ELx/
AMni1rmJLdJ/IWAg7nPTg1zYjkicGSN0DdCykZohSp3TXQJTmtJCEYOc5oBzTyRyBTa6jnG
tyaaQxHTFObkjFJnnFADRlQVNSwA5bIqPI3c856Cp4v4vpQBA5O84bFFD/ePNFAGhcf65vw
qFuDjFTS/wCtIPGKhkILZFADWJ4pCMrUhGF/Com6e1ACjgcUZA600EbcAUpXkfSgBDgninH
72KaRg0+gBMVs+FUgfxjpC3LokIuULs5AAAOeSfpWPTXb2qZLmTQ07O59J63r+k3ukeKxo+
pW9vqQZUkkaQZljCjITn0J6VZtNSs7YaTfab4h0y18LW9pi4tTjfI+OcjrmvmUHgcClJBXG
Pw7Vx/VUtmdP1l9j6F0e9tR4B1v/iY2mjWVy8lxZz28qiUqSflZD/nBqxpd9pEVz4HszqFq
EtLaSaX96uFbb35681845JGCxoJqnhI73D6y+x7NqGsWK/DTxZMl5E11qOpthRIC5XcADjr
jisn4U6jbaRpninVZLmCC4jtdsCu4BZuvAPXmvLfmI6UpAVQuOTWiw65XG+hPtby5j329ub
TxNpPgi31HXYIL8t9olutyl4yF6egP1pvxM1DTG+Gi2g1CPULuO7ChnnWWUYzk5H9K8Ku7K
9sCgvLaa3Mg3L5ildw9RVUu2MA8VksPqpJ6Iv2+jVtz1fwHq40D4Y+KNRtbyGHUZHVIFJBY
9BnaevU13smp6bc/EHwnc3eoWkj22mvJPP5ijL4AwSPx4r5sUHbwPemdeccD1NOph1JuV9R
Rrcqse9+DfGsniLxvrkerajbQlbeSGwVsRr8zEde/atWyvvCegt4b8Ma1qNjdXFokkrShg0
SSnpuP1Jr5yjDMpKoxYdCoyalW2u5kSRLaRw52qwQkMfQHuamWGV/isCrtK1j6I8WajI/gS
HTtT1ywvrq61KNf9Fddqxb8j6AACvOPi/eW1/45KWc8c0ENtHEhjYMDx0yK8+ltri2uzDcQ
SQSrwUdSpH4Gk3CKRJONyHcOO9XTw6hqmKdbn0aPqiKRNE0vQ0vtS0+10iCwH2q3uMF5Dt4
2g1xc3iu18O/DOW98O3FvFNeajI8aMAzJGSTnb24FeQa54l1TxNdRXWqSpI8UYiTYu0BR2x
WOzMMc1nTwiVpSZc6/Y+o9K1GJrTQ9Q0jV9LtdBERk1FHK+ZI55bI+uao6JdWZ8O+IZLeez
0nT7qSSa0vI5V8z6FT9DXzakzKvB4HYE4oluXdNuSAe2eKr6uv5g+s6WsfTfhOKw0XR7a3u
vEcWoW81qzBXljEak8429STnqao+H9R8N2mg+FrG9nt1EtzLOieYNsb/ADFS3tXzr9nvBZC
7e2lW1Y7VlKnYT9ahWOZo3kWN2VMbmUEgZ9al4VWfvDeI20PdHv5Lfwr8QLrU9Qt5r25uPJ
TY4O9P4doHbBrkfhJqkFh45NpdOiW97C8LNIQAp6jOa86TzYJWjljaNx1VgQR+dOjWd2aVY
3KKQCyg4XPTPpWsaKUHFvczdS8lK2x9CmS00zVdD8F6HqlrAkLte3l2SpV+ThR781rXd7Y3
fxHj/tKfSyIrVv7LxIrAyHqzdga+ap4rmKPzJoZYweMspAz6fWoQx2DrkdDmo+rX6l/WHtY
+gfEVxFLpOiaP4r1DTr3XpdRRkaAriKMNnk+mKmvvFthffFtNA1KSy/sOHa0Z2Lh5QuQS3p
XzsA0su9ySQeWPJqyTx/WhYVJasTxD7H0trGtaTHqen6X4hs7eTTru63pcSzJIFIHAAXkD6
15d8XJNVbX4Yby6s57Fdz2aWmMRxk4wcd68+WG6mga4EcskEXBkCkqnsT0FRNKzcsd20cZO
aulh1B3vcU63OtrH0J4Xu/D1n4W8F6Zqk8LvI7TL842xyAEqWqpb6xNoOl+OddvZbS41L7Q
EhUlWVlA+XA7jBFeBFyVzuOf5UOl0YTJ5cnlZx5mDj86l4TW99w+saWSPbPBuqQ+PvDGsab
4guraG4+2R3G9tqAjOSAPwra07UU8QeJNX1TTtajsNP0lVs4beHYrSKvJOW4APrXziFcYUE
hvWn7pImA3Mu7gnpmk8Pduz0KjXstUfTM+o6PL8S59J822WDUtJw8wZcFxnkkcZxXEeIvEF
n4Rv/C3hPSJoprbS5EmvJEwRIxPQmvHlEjyKsaszsdqhckmnZnsr1HkhIliYNsmU9jnkGhY
ZRe9yXXbW3U+h/E6aP4K/tvWJ3iM/iOVI4lUf6uEgbm/KpdZEo8Q+GrXTbvTV8KSTRFEiKh
w6jOSfwrwfxJ4r1bxVfxXeqSJuiQRRRxrtRR6AVil5ywUNIw/hXJOD7Cpjhm43k9S5V1f3V
ofSGs+IxqmkePI7uS1mtbXEVqhCgk7eSD1NecfB6HRpPFEzai9u90tuTZrcEBDJ+PpXnixT
neH83aCA3B4PoaHAhbHzJIvYjBFaRo2g4J6GTrtyUmj6J8RajNYaLokXiKbTZfEn9pI0JgC
kRx7sHOO2P51YufGHmfGdfD9xNA2ltbeWCwXG4ryc182tLNKwLM8jngEnJNJIlzHIfPSSOQ
9nBB/Ws44aPfUt4hvZH0PAfDPh/VtD8Cyz200U0z3d3ISCjMSSik/XHFWPFMjr4Q1m38Wvp
b/aJlTS4rbbuUZAB4r5yTzHZiN7bfvNycf4VNKZi6/aHkOBwHJyPzo+q62uU8Rpse6eM/FU
Wm65oHhe1WyFlJHCLqXaGYDI43dulbmvQWuky+K9furmyEV/aJbWCq6sScdh9TXzRLLgYAO
exzmhp5nVRLK77R8oLE4q3hkmtTNVm09Nza8ReHLvwzeQWt7c288k0QlBgfcFHua9k8J+HL
vRvhfLP4euLNtd1ZMmaWZV8mM9h36Zr5+Ls7BTk+meaeJZUXasjgdgGPFaVKLqRUWyKc1Fs
+hfhxos+jaJbXN3rcE1vdXDeZAvlbQckHczcn8Kto3h7T9N8TtdeXDp95qqwtHEwHy8A8em
a+cFkm8rAaTapyRk7Qf6UwyMxw7kgnkE5B9653hXK/vGqrqNvdPpO+0q/v8A4mTXlpqlrY6
dYWC/ZVgSNmdD1A3cA8dTTtWitJ/H/hq8stKtdRuI7ZnuvnQHbkAHj5SRXzb50pYlZpBxjI
c8j0p0MlxGN6SSoezKxX9af1e/2hqvpsfSFxIll4q8W6lLqcFwlvpuyErtUpuBO0464p3gn
S10bQLK01TVLe+tLm1aURbYxGCRkgk/MTzXzbcGYJ829Swyck/N7+9V/NlaMZlkwn3V3HA+
npQ8LfRSD6wn0PeJtOt7n4f+G/D9jd29m19qbyjzGBVAGZhkVf8AiFb2kfww1GK+uIr6/t5
1SKUiNXHI6Begr54Mkg2kO2V6fMeKc0srbg8jMH5OSeTVLDWa97Yl11Z6bjZWO4ZpwO5Rjt
Ue7c2SORT4mBBHvmuw5QI70w8c1Ix4z61GelMBucsDVmLofeqi/wCsq1EcKfagCF/vmimSn
MhOKKANK6/1xPeq/fPep7lgZmHpUNAhxbI5PNRt0p+BjNMbGMA0DBVGMk0pPHWkA+XFIRgZ
oAQZP1pcmgcHNOIyKAAdKY3vTwMUx+tADh2pzKc5BpEGQDUlAEdd98P/AApY+IPPk1XS72e
3DhEnilWKNPXJPU+gFcERya6zQ/H2v6BoR0iyeD7KJPNUSxByrZ7ZrKspuFomtNxTvIb488
OW/hTxdNpFlM9xAEWRN3LDPY+tdjq3gnwrp3hHStQUXyarftEsUE7dSSNxI7CvP9W8R3+u+
IRr19sa8+UnauFO3pxW7qnxS8TatbRW1x9j8uJ0kXbAAQVORz9RWUqdW0bM2hUppttHqfjf
wlpGpXF5rutyTf2fo9ikccVu/wA5fGefauLk8DeC7Hwhouo6tc3qahqo2wRxNlWc9M8cAcV
zUnxL8UG81O4aW3k/tNAlwjxZXAGBgduDWLq/izVtYtNMtbp4o49NXbbiJNu0Z/U8VjGjUi
rXG6tPoj1OH4ZeEV1E+FZru/bW/sv2hp1X9yvHSsC2+HOmt4Z0S6keeS+1HUfsr7G+QRhiC
R78Vnz/ABa8W3ekmyae2R2j8trlIgJSvpmoNA+JXiXQNIXSrNoJIIyWhaaPe0RPJKn604wr
73DnovoeneE/D/hLwzfeMDtuJI9PjCSNLh8Rlc5X/aqja6RBFF4Ehs7q5e1vLw3KW8xGFUZ
IPAz39a8sh8b67bWWsWjTpMurkm6aRcsT7HtVm3+ImvR3OkzBrYHSYjFbDy+ACMcjPJpfV6
nM7vcp1odj0q58Jad4q8fa3c6ppuosjXfkRXMcixxoAMd/vH2FeQ+LdFh8P+NL3Ro7vzoYJ
AglYdFPr7iunT4t+J7W0FvGbViJzcLI0W4gk5wM/wD664zUNbu9Q8Sya9dLG91JMJnGPlJG
OMenFaU6dSLuzOc4Sskj1a7+F2hSWmg22izXc8mpFS1/uDRKMZYYHf0qt4z+H3hLQPDN3dW
upSx6jauqxpLMj/aPX5Rytcvf/FHxNfPYCFrbT47GTzYorWIKu71I/PiqviPxnf8Aim3jjv
rOyhdW3tLBFteQ+5qIQquXvPQbnTSslqaPhbwfY+JvBWt30TT/ANr2JUwxKw2up9R+dVPH3
hrR/Cs2n6ZayzTaj5AlvC7DapIyAAOlVPCnjDWPB11PcaQ8O6dQjiZNwwDnpWLq+p3es6vc
6nfSeZc3L7nb/CtYxnzu70M3OPKlbU920vwcniH4Y+FNCll8m1cteXLKRuKAdvfJFYvg/SP
D+nWPiPxJHquoWGlWc/2dDhXLgf3lI65ziuIt/iX4ltZdJaCSCMaVGYoVCcMpGCG9aq3njr
V7zQ77RzBaxWl9cG6mEceCXznj0FYRoVdU3uzV1YaWXQ9NsfhroGr2o8R6zql5PFqMhaB3m
SMxx9AzFup9hUWj+HdL8FaZqniO58Q3E+kNO1tbx20ayCbHRm6jj1rgdI+JOuaZoMehTW1l
qVlFnyVu4g5iz6Gm6N8Rdd0XRrvRo1tp7G4LHypY8iMt3X0p+xq9XoHtYbpWZ0/j2K6T4ce
Hp5b+4uX1CRpvKdQcehyBnpivM7aBpr63tCCrSyrHgjBGTiu40L4isut6Pc+IbeOey0mF44
IoEHLEYBOa5y21a3n8eQazqJKW7XguHAXO1d2ccVvT54xae5lNwlJNHq9x8JfC7Xl1o2n6t
eR6tBbC4PmLuiOR0zWb4U+Gmma/o6pf22p2d66uRckqImIJHyqeSPeqfjH4u6leX1/Z+Hpo
odOnARJxDiZlxyCe1ZcHxk8U29taxiKxZraIxB2i+Zh05Nc6hiOW1zdyo82qO38JeF5rr4X
XWgxzRhr7UzC02cZjRsE/WvKvGemaTo3iu50jR5LiS3tiI3efli/cj2qaD4j6/baXZWFuYI
o7O5N0jIuCWJJIPtzWXrPii81vxMPEN1Bbreb1ciNcIxXoSK0pQqRm3J6GNScJJKKPQ9Z+H
vhfTdA0WeC+vhqWqSxJFBPhSQfvEjt7VuXfhSzjh8Q+GDeTrpekWYnEmBvZz820n0z+Nefa
/wDFTxDr1vbQXUFlC1vKkscsUWHUryACe2e1S638W/Eus6U+nyQ2dv52BPNDHh5gOxPpUcl
XuaudO5vz+AfCdh4O0vXJdQvr0XjxiSe1AaOIsRkEdfb610fxA0Hwxf8AibQtCS2vnnig3S
R2UQyY8cE++fWvONT+J+sX2iQ6Pa2Njp9mkiysltHjzGBBGfxFWYPirr8XiebxA0Fm1xcQC
2kTYdhUf1odOrdO+wc9Psd1YfDfTtF8ceFdR0+WfyZ5Wdra5Kl0KrnqOKzf+EU03xh8Qdfm
1O11Rla78mKe22rEoHGSW4Jz2Fc4fip4gF9YX32WxLWKusKiMhV3deM03T/iv4i0/TRaJa2
UwFy1wrSxlipJJPf3peyravqONSlouhzPivQIfDHjG90T7QbiG3cDzMYO0/1Fe43Wg+GvsH
gjR7OWaG6dlmtpRCu51C5ZnyO1eA65rN14g1661i8VFuLltzhBgZrql+J2uf2tpOqNbWhn0
qA28A2naVIxzz1rSrTm0knsZwnBN83U9L0WxifWfGGqyavPeNazGJrSKBGdgoGH24xkdsVm
aZ8K9N1TTotb8RapdebqTNKHDInlr2Zs9TjsK4zTfijq2k296LTTrEXl47tJdlCZMOckfQd
qZa/ErWV8Pro+o6bZapFGpWGS5TLRZ9KyVKqtmXz0+xnaRpVuvxQtNGt7lL2CK/VFlA4kUN
nNeqav4Ag8YeN/EGs311KlnZSLbpFAFDyMFHGTwOteJaLq13oPiC21m2hie4t2LosgyufpX
Tab8T9e0+81OSS3trq21KUzTWsykpuPp6VtVp1W049iYVIJOMkekaB4G0bR/G01npuvXDRG
1EjrsSRUGfmWQ/d+lZdp8PLPxVf6l4gvtYubvTluDb27RbFeUA4LEngKK5bSvitqejzX8un
6Rp0SXrhnj8s7V4xgc9KSw+Juq2gvbeXTbC60+5lMptHjxGjH0x2rL2da71KU6Wx6J4R8He
EtB1zxKDfDVFtLYM29A6xIQc89CwNeBamLQatcnT2eSz8w+U8i4LLnIz+ddRY+NdQ01Nchs
rO1ht9ZBEsWDiMf7NL4w8RaXq+l6HpujWhii0+DZM7IFaSTHJ4rWEJQk763M5zi4ryNf4fe
CNC8T6Vf3+q6hc2f2M72ZFAjCY/vHvntXMaDodvrvju30O3ncWlxcFFl/iCZPP5Ctvw78S9
W8O+HBoNtpmnzWnJYzRli5Pr61y+ma1eaT4ih1yz2rdRSmVRtyuT2x6VVql5X+QOUPdPVL3
w3G/hLxLZHUGt9M0SYRRLHEi+ewx80jdTjNRXPw38K6Jc+Hvteo311/aEqf6RCgaA98Vzuu
fFTWtat0sjYWVvamUTXEUScXDD+97UupfFHVLuPTbe30yzsrSwmFxHBEp2lh6+1YezrWsma
KdK5ofGyDQbbxRb2+l4jvIogs8McYVAMcHjqTWzpuhS/8I74GsDciVNQuPMMEkCEIME5z1P
415hrWuP4r8VnVNXdbUXTKszRDhF6EgV3Gv8AxIsbTWvD/wDwiyfarXQoDHFJcqQJGIwTim
6c1GMYsSlFycpHN+Pmk/4TO/tXuGuFtW8hGZAmAOwA4xXHAfMRjg1q6hqE2rardalcYEtzI
ZHC9AT6Vmy/JKMCu2Caikzlk05NojP3vakckAUpOCfemv2FVYkBlW9Caeq7HPPWkU8Fm69q
FO8AnqKYDj/rMfw011z04p9I1AESKd44zViPHzZpinBpyc5NAET43Hp+VFI33zzRQBfnG2c
jFQt2xVi55nc+1VhyKAHM2RjHFMYdKVulNLdjQA7+EU1iMU4crxTWA4HegBVI6mlb7p5xTA
MUpORigBV+6Oc0nU0qkAYNNJxkigBRnjB4qUEkcCo1GFp4YjpQAg5Oc9KaMucHgU4LngUjt
tJHc0CFdsDatRltowKT7ox3pp75/CgYqscYanbQ3NCoepqSkAwggfLT13AcClZDsBHelXGC
O4pgQurM3aom+/gVOWIJz07VC3381LAVmIXFICG5o+8Oab/EfalYBXIGTU9nBPe3MNpaxmW
eVgiIOrE9qgz84qzY3D2Wo215E214ZVkU+4OaXoNauxrx+EvEc2q3OlR6RcG9tV3zQgcoPU
0yfwp4ittSs7GfSpkuL0Zt0OMy/SvXPF/j7wzDoOo3vh69W41rV444Z9oIMQC/Men1rW0jV
NJt/hbo3jbVlP2vSreS3tgRzI54H9K5HWmlex1RpQelzxGHwV4pupbyOLQ7pjZ588heIyBk
gmur/wCFZT3fw50rW9HtLq91S8cmSJCCqJz+Vb8vjHStc+Fxth4ifRtZgd5poVBBu2OeM98
1ft/GuhWsngaxg19YrOxQtfFCQoO3gNx60pVKr1tsVGENVc838K+BNR129vFu7W7ht7I7Zv
Ih3uXB+4ASMHFUI/COuapqF/Doei3txHaylGV0AdPQN6GvYtN8R+AIdXufEMuvr9tmvy8iS
FwFXoCqjgnHOTU2i+LfCdvr/ibWj4ritLi/mK24IJRFAAD4A5Jpe3qNt2H7Gnpdnith4P8A
E2oTXNtZaLczz2zeXKoX/Vn0JrodK8Ag+C/Ees68tzZXWmkLFD93LH1Feg+HPGnh9fCj6c2
s2Salb3bytNeBlS4+YnzBt659Pasq78a6Nq3gfUrXWNXgN7qOoqs3kKVIhDAbx+AolWqu/u
2FGnTVnc8uu/B3iuy0pdVu9FuY7PaHMuzgD19qzdN0vUNYvRZaXaSXdyQWEcYySB1r3298T
+BNJ8Ka7pWka1FM81rsh3O8jyEjuTxn2Fec/CXWdK0LxPd6lq17HahLRli3/wAbkdBWqqzl
Fuxk4RUkrmFbeBvER1CKC+0e7tYQPNmfy+Ui7t+GKv3fgpV13TE0+11C50u+xtkjUFnP8Wz
ONwx/Wut8E+N7bUrzxFB4n8QNbyajCYba4n5WJSTwPTitseI/CEniDw5pQ8SGDT9CtyWulJ
CzSHA2g+nrWXtat7WNPZw3ueZeIvBM2m6zaaRpdrqV9ezAsBLbeXuGeNoznjoT0rPm8EeKr
fUYrCfQbtLqUEpGU5bHXFe1ReNPD0njjV3m8VQ7760EVnerH8lp1+TJ796z7zx9pGiP4Y0q
PX/7dnsrvzLrUGBwFOQQD360RrVLpWHKlTtds8Yt/D2tXUd01rpk8otGxcEL/qznGDXRav4
Im0LwnHqd/HffbJdpCi3xDED2ZvWu/wDEviPwXHFHoGjauFstZ1D7TqV1DnMa5zj2q54i8T
eEbX4d65ouk6xBcyybREvmPI0g9ct3putNtOw/ZU4p6niumaXqesXX2PS7OW7n27vLjXJx6
0/UdB1vSp44b/Tbi3eQ4VXjI3c9vWvS/gdHGNa1jUZ3WKOCzw0rfwZ710l58QPCdk+hadfa
sfELW90Zpbwx8Qg5x9audecZuKV7EQpRkryZ51rXgCPTPD0Wpwxas8lyF8uGW12+Wx7O2fX
piucuPBviuztprq60C9jhhGZHaM4Uev0r27xF43sVvbaGy1nSX02/vEM7RuzyKg5yQeF6VW
b4gaTPrfjOWbX0ayktxDZQsxKP8vJWslWrfylSpUr7njCeE/Ec+ljVrfSLmax6+ciZXHrWa
OV2kV9B+F9c8C+GdLtlg8RRymSzbd58zsQ+PuhPuqM149qenaImg2+rW2uJcahdys0lkq/6
kEnvXRSquUmmjKpSUUrPU5qUkMO9NA3Ajoac5AO08mmgkdK6mc5FuKtgj5QaeHJPHT0pzKG
QY/GoSCvFTtqIn3Ag5/KhmzzmoMn1qRTlMGncYoOVY54FCHigjbC2PWmg4HHagAJO4mkPOK
cAW5oKkLk4/Ok2IY3alHQUEZo7UhkysY/xpswO5TSY+YVJKMpnuKsCuSDStgAE01RlsE4oY
kgAjGKlgHJOKdGQG56Uz5hkim54J707gWBz0pCM0qcACgnk0wGdKfF1bPNM69aliY7WUcD2
oAikC7uTn6UUScvlelFAF+5OLpj+FVz3HrVq5AFyxqu5UEEcmgBM8YpjfezS5zzSN0oAbRQ
OlFABSgZoAyfanYAoAawwB9aRjgU84PWo5GXaQaAHq2EwKVF6kkVDHytWIIJp7iOCBGklkY
KqKMlj6Chb6hua8XhvWJPDc3iJbTOmwna0u4cH0xWGgJXc3TtXvLaFqVl8HtF8MvZE6pqN6
GNpI20sA24g+2BU3iPwPoUvgiS4uNNstM1CK5jg8yzDBV3EAglsZ+tcSxKW/c6/q7ex8/tu
Y/TmkALYHGDX0BqXgXw3Dr2meDk8Pvb2swWR9XZstMQMmMH1NS634W8Lad4H16dPCX9my2T
CC3nmO5pScAOKPrUQWGZ4BghSO4pc7QM8V9CReANF/wCEo0cPoaHS49LM1zJj5HkxwSfWpL
Lwf4H0bRLTUb+whuob3fLJIUeQhecKm3gfjVPFQXRiWGkfPB4AGPf6VESC3Wvc9K0DwpdeC
te1PR/D/wBrnhZ5I/twZB5XYoeleffDPRI9d8axW8+kjUbJULyq7YWJfU+uKpV4tSfYzdGS
aT6nFS/dHbnBz2pFw64r3hvClhceNdRk0vwjbDSLKJYWN9uRd2eXCjk+1adx8NPCh8Xy3Me
nF47ewFydOiYhZHOenfHFZvFRukaLDyabPncIrEY9KiXAc9vrXuOkeHdDvLLW/Fkng+V3tp
BDFoisco3GSw/HNba+APCkni60kOkLD52mvczaYzbhG/GMfrT+spaB9Xkz5zI59PrThzx74
+tew3nhvQdA8LeF7jV9HiS9vr//AEhJQQ3k7jx+RFbmr+A9A8PT69qk2kxTw3TRwaTbE8GR
h/iaFiI2J+ry7ngeAMhhXSarF4ptvDGmrqss66RON9nG7gp9QK9fufAGj/8ACEasNW8P2en
X9naiRXtHZnD47k8HnsK5X4t4ttN8KaVwTb6erkDjqB2ojXVSSjHoynScYtvseeW/hzV7jw
/Pr0dpu06F9jzbhhW9KzNq4zg4+le/+CdCs9R+E2kaTfyiKDVb8uw6eYASdv44qSx8E+E5r
nXNXuNEhghsbn7LDaSlyigdZGxknOcip+sqLakP6u3Zo+dzxJgjBPSjcc4A9q7L4g2/htfG
HkeFojBbbVEqFSFDn0B5r1628E+BhqUOh3Ph1HnTSheT3AkIx26Z61U66gk+5nGi5No+bct
uKjH0pMHaAR+Ne5XvhHwnqVt4MvNN0YWP9p3pjeHeWDxD+978dqu33hrwLe6d4xgttCSyOi
fKt2shJL49OwzS+tRXRl/VmeLWXhzXNSt0ubDTJ7iCRigkRcrkckE9vxrMkjaORo3GGU4Nf
SVr4Y8HeEvC1tBqcjvBe23m3MoeQs5xnKheMCvANX0u4sZRdmyuYdPndjavOuPMTtj14xV0
6ynJkVKXJFMyscVo6Nomqa9emz0ize6nCGTYvXaOpr1Hwl4S0O18D2PiS+0CbxFd39wIUgi
J2wr/AHjiuz8OeGNK8N/E/XH0iFzBDpolNqPmKO3OwH14rKpiuVOy1KhQbab2Pnm10u+u9X
TS7a2Ml48nlLEOpbnj9KTUNNu9L1CXT9QhMFzE210P8Jr6L0zwfoi+K/DXiSw06XR7yd5Jp
bGdtzDCk7iO3/16wfGnh7Q/7Nh1ZbFdRvdc1Py/tYY4hG7G3H4YpRxScrWLeH926Z4I5Ixk
cZp3GwYHOeBXv2p+EPANx46g8E2ejvbXjos0tyspwoAyUAJ6kVX1Dwb4T1XwrrMlp4euPD0
2mziGC4mY/vznGSD1zVvERVrp6i+rSPLNKt/GFlpc76VHfQ2N5EWmeNcJJGOuTXOtjAI6V7
l4n0LTtAtNF8D2em30qXksLvfvKxiYsfmUDp07VsXvhD4dwSeJE/4RxiuixI7FbgjexXO0e
n/16X1iK1kt+wewb2PnUjauSP0oP3cY5HavoWb4YeErrV7O+SzmtrVNP+2TafHIWaQ9lB61
yXjbwx4bX4c2fijT9Gm0G7efyfskzEmRemeauOJjJqKRMqDim2eVjy3i6VY02wvL+7FtY20
lxOykhI1ySBXpPwz8M6PqHhPWtZ1fRpNWa0dVhgiJDtxyBiu6s/ht4a0/xnFfxCeC3+wG7N
qZCHgbjGGByO/5VM8TFSceqCNFtKSPAr/TL7Twq31nNbNINyiZSpI9cVS25Tcegr3jRdD8L
ePNT1PxLJFcNaWKiIQXM7MZG6lmPUD2FSWXhD4aaj4t/s+0t5JZzbg/Z1L/AGdpPTcRmm8V
G+qY/q7eqPACynAQ5zW3P4U8RW81lbT6VNFNff8AHujDmX6VJrmniPx9NpkenJp6C7WEWyv
vVOQOD3r6Tk/s9/H0Wm9dU0/Sc2e/7oY+3rxRVruFrLRomFK979z5huPDWvWjXaXGlXCGyG
bg7ciL/ePas6OJpnSGBDJI5wqgcsfavXIdNuD8K9f1bU5Z21S81MWzgSEKW3BTkd+tbt34Z
8C6d410Tw1baPOuqXCxytcRzELHxkn68VKxCWj3K9g2eG3the6bI1pf2stvP/ckXaRUAUiP
PX6V7nPovhi6l8aa5rlnPfwaXMIoN8x3HAGQW78mrsvww8JXeq2F5DbXFraGwN5NYxvuZ+m
ADT+tRWgfV29j58BznjGKmgtbm7ZktbeSd1GSsaliB6nFeqeMfC/htvh3D4q0rSbnRLnzvK
FtcMSZBnGSD3q18Gp9KstI8S6pd2TNLaQEvLuwGjI+4PQ1Xtk6fPFC9j73KeTWuk6nfRvJZ
WE9yiMEZo0LYJ6CrP8Awj2tpY3l42mziCzbZcOV4jb0Ne6eGvDfhrStAg8SGZ7WHVyXZHum
RYYz/CNv3mFVRpWmTfDefSdFu2ay1nWBDHNKfmK5GTk9TwayeJd9i/q3meAL97PYVaAVhu6
17r/wr7wXJLrHh9NFv7abTbbzf7UkkISRsZ+leIzWN9Yqn2q1miWTJQyIVDj1Ge1dNKsql7
GFSk4WuZZG2UjtStnPHpmnTYWXpUTMSfwrRmQE4y1OUAnOKjLAjFLlgMdM00BbAXaDTCBuy
TxSKfkGT2qGViOhqgJTgvhelPToarRu2/mrKYw1AELffP8AhRQ/3qKANO7H75vrVRl96s3O
TcOPfNVTuzQIftxjmmE4NLztppz3oGIOBRTwBjNObacEUARg4FBORSkc8ClwKAG9ifSom+Y
dKlYgDFa/hvw5feKtZTStMMQlZC+6U4UAdeamUlFczKjHmdkZMIUVYSeW1njurdzHNE25HX
qD2NdTrHw28RaEltNOsFzbTyiET28m5VYnADenNegSfDiG3nsrWfw7pxupiglQX7fN1yUXG
VB75zWMq8Fs7mkaMmeR3HiXxDd6nDqdxrV1JeW5zFK0hJj+lLfeKvEupwSwX2tXVxDKwZ43
fIJB4OK9O0v4baRqumeJNTuFhtDE7x2cSXB2wMvB3HvzXN2Hwj8UX1isxks7Z5QTFbzTYkk
A9BUqrSb16Gjp1du5ysvijxDe29tbXOsXMkdo++ANIcxn2NdNe/EK+1H4eSeGL7z7q7kmDt
dyuD8oPC4pdI+FXiTUrJ7kNaWoWc2zLcSbCGBwcetP1H4U+JtK0u/vZprJxZDdLEkwLhf72
P6UN0HYVqsU2znpPGXih9IGlNrt0bTG3yt+OPTPpUVl4x8TaZp7adZazcxWrKVMQbK4PYA9
K1vh54Uj8WeKY7O5dVtYxvlUvtZ19F966m68BafYXHitksIL60sEBgf7UVMORx0HzH2qpVK
Sla2oowqSSaZ58/jDxNJoq6N/bFwLALs8hWwCPSqWk61q2hyyzaVqM1lJKNrtE2CR6V6VqH
gQab4OsZp9CtBrd6qxRxC7JZt3Rwn9717Vg6t8LPEmk6HdapPJaTLaLuuIoZMvEPelCdN6W
JlCa1MaPxz4ujeeVPEN4HnULI2/lgP5VB/wl3ib+049T/tu7N7GnlrOZPmC+n0pfDfhqXxL
dSQwX9lZGPHN1JsDk9APWmeI/DWqeF9aOl6rHGsoUOHRsqynuDVJU2+WyuL37XuOtfGPiew
1W51K01m4iurk7pXDffPqRUSeJtfj1k6zHrFyNQPW43ncfb6e1bb/AA28QrqOk2AEEkuqoZ
YHV8qFxkljjiobzwDrFnoeoass1rPb2M/2eXynLMHzjjjpSUqSevoVapvcyNU8Q6zrl4t3q
2oTXc0f+raRs7PpU114r8Ran9nXUNYubhbZg8Qd/uEdCK7/AMKfCK4n8SQ23iKWE2ptvPaK
GbEgDD5e2azP+FTa7d3uqNpk9ibO0nMXmPPgADkc4/Oo9rS5rdivZ1bcxzl5468W3oljuNf
upI5FCNGW+Ur6EVmajrWp6zNHNqd5JdSRII1ZzkhR0FdFe/DfxDZXWlwA212dUkMVu9vJuU
kdcnHSpbT4aatc6zeaT/ammR3VtIImVp8bmxnCjHNXGVJbCcZvRnOp4m18WtpbR6nMsNi++
2QNxEfVa0bbxt4utdRl1CPW7lbmbBkfIO/jHI711/hnwPBYaV4vPiTTlku9LhAjBPAcjIII
69qy7T4V+LbvSkvNtvHI8RljtpJMSuoGc4qfaUm7yHy1Fszir/U7y91GTUbq4aW7kfe0p6k
+tX38Z+J2uZbs61cedLF5Dtnlo/7p9q0Ph1oVtrvxFstL1O3822BczRt/sg5Brdvvhzctr4
1KO3htdFm1IW0ULOd7Lux8q9xTlUpp2aJUZ2umcbH4q8QxCwEWqzoNPz9lwf8AVZHaox4o1
8Q38H9qT+VqDbrpQf8AXH3rv/E/w5lvvHupab4Ws4LXTrBEE0sr7UjYr3Jq34V+GP8AZ+sa
vF4tsY7mG3sTcQlXyjHnDAj+VZ+0pWuX7Op1ZwNv458VxaQ+irrM7WDJs8lsMAvoPSp/FPj
C58Uw6bBNapaw6fCIYkRiQfUnPeuYkVfNfYNoycD0Fej+G/Dujy/CHX/EWoWQuLyKTZbOSR
s6D+tay5IWkkZrnk3E5fRvGPiXw9bvaaNrE9rbycmNTkA+o9KLHxf4n0u7ubyx1m4huLs5m
kDZZz2yTXdaJ4R0a4+Fun6pcWayajfailukuTnYXwePoDUfjf4eMdf1abw9bQ2Wk6VEnmtJ
IQC+3JxnqazjUpczi0VyTUbpnFf8Jl4pXVzq39t3RvShj80tkhT1A9Kji8W+IbfT0sYdUmW
2SUTrHnIEmc7h75rsbPwAf+EEn1SDT4tTv2h81tt4P9HUjIYIBycdjWJH8OPEknhI+Jx9lG
niLzmYzDcB9McGq5qXZLWwuWpa9zAm8Ra1ca6uuy6hKdSUgi5z82ava1408T+IbaO31fV5r
mGM7ljJwN3rx1NaEnw48QroEmt28lldxRRCaSO3nDvGpGckVpeNvDmk6F4F8L3NtbKmoXsR
knkycsMelLnpSkl8gamou7MCXxx4rntbG3m1qeRLBxLb78EowGAajk8YeJJ1vUl1aVhqBBu
s4/e46Zq/4c+HniTxTo7appSQGASGIebKEJI7Vq6B4Eu4Z9fi8QaHNLJpttvK+eI/LJzhv9
ocU5SpRBKo+pgf8Jv4rXU4NRGtT/areMQxuDjCf3celUdc8Ua94kuUm1rUZLsp91Twq/QDp
XRn4ZeJl0201C4W0tkuyvlxSzhXYMeOPpW/4y+EV1puo6VZ+G4Wu5LqP98jyglZOpOOy+9L
npKViuSo4mP4b+ITeGvAV1omkpNb6pPP532pcFQPT61gP4x8TR315dDWbhri9j8qeQ8l1/u
89vpWzf8Aw08Q6Fd6bNqkMT2dzcJAZbeQOFJOMHHeu18ReA9Bg8QambHSZJbfSrNJngW48t
WJySWJ57dBS9pSWyu2NwqOOuiR5hoXibWfD1w8+j38lqXGGUYKt9QetaSfEfxhBdXl1bar5
Ut3jzXWNcnAxxxxWToOh33ifWBpmkQR+dIC6Iz4CqOSMmtvVvhn4o0TThf3sFv5DSiEmOYP
sJOBn0rWXs1Lle5mlO10ck2o3j6t/aclw73m/wA3zW5O7rnmtM+NPEreIk19tTkOpxrsW44
yF9K09Y+HniHRdHOsTLb3FnGcSSW8wkCZ9cVY+G3giHxpr0kN0XSxgjLSsjhWB7Yz1pSlC3
M9kJKfMooyLrxr4lvrQWt1qbvB5/2nZtUDzM53cDrmon8YeIpfEcevvqch1ONdqT4GQOmMY
xXQv8LfEc2s6haWEEQtLWUxrcSzqEY54AbucVDB8K/Gc9xewixiV7J1SYPKq9RkEHvUc9K1
7ovkq+Zht4r199PvdPfUXa1vpTNPGQMSPnOTV2Px74tGpW2ojWJRc20flRsAMBP7uOhHFal
38I/G1pb3M8thEFt0MjATqS6gdVHeoNJ+GPi7WNMtNRsra3W3vP8AVGWZULfhT5qPkLlqox
9f8W+IfEpQ6zqT3CxH5EwFVfXAFVdO1/V9KsLyxsbww296u2eMAESD0Oa6FPAOqafFd6lr9
tJFpmny+VdiBwZVPoAe3I5qr4x8Nvo81ldx2H2CxvYhJBE84kkxj7x9M1onCVkhOM97kWke
OvFGh6YdN07UylnziJ0DhM+melVG8Ua5Jpdvpb6hJ9kt5vPijXC7ZM53A+ua2NF+GPi3X9O
TUbKySO3kH7szSBDJ/ug9a6jwh8Nhq3hHxD9t00/21ay+RbrJJsCuB+VZynSRUYVWc1e/Ef
xdqenCw1HV5JrU4EiKoUyAdiQM1B4w8YS+LL60uTaraRWsAgjhV9wUDqamtfh14tm8QS6Ed
OEd9FH5rJI4AK9Mg9DS3Xw58U2UV9JcWkO6xi86dVmUlV/CnF009GrktVGveOLlyTnBqMLu
PPFdtafDzxVqdpp9xbWKMl+N0WZADgdSR2Fc/r2hX3hzVG0/UfKM4G4mFw6gfUVpzRbsmZu
EkrsydoDAUYZpMCnnHU00FhllB5rQkdJyBt/GonG4elSgHByKikzu4pgNXg5qzEMqTUC4C4
PWrEP3GoAhdvm7/nRQ2NxzRQBpXRIuXI6niqrEjFXLriZ/zqqzCgBG5UH0NJ97rTiCUphGB
QBIANtJSKeAafnjg4oAbUbv2FBZiMU3YTxQAoGWBPpXqvwZFtB4h1PUbh1VLe0bksAefTPf
ArywKQaUzsvyIWyeODjNZ1Ic8HG5pTnySTsesX/xJ0CKOx0XR9MuYtJjvBdXRlbdJIQ2flH
pmoIviHpTfFq48W3MFybQxGOFAAWBwByM4FcZ4k8J3/hiawS6mime9gE4WLOUB9aY3hjV18
J/8JMIU/s4yeX5m7ndnGMVhGnSX5GrqVXe50kHjmxt/A2u6MIJlvtSvDcLJj5CpbOD3rqx8
TfB802neILnTL5tdsbfyY41bEROOv0rxPLYBI46A07a3DY4FU6FNgq01setH4naXcafpMd7
bXH2iHUDe3QVRtOScAetN1D4laTd2viwJBcefrOFhLKMIoGPmrz6x8P3l7pVxqxuLa1tYQR
maQBpGH8Kr1NY/wA5JABJ9BzQqNJ7CdWpbU6nwH4ksPCvi+LVr+CWaGKNlAi5YMe/PWtuy8
b6Tb+E/EGkTw3Tz6vemUuAABGW559QK84jikedYwMMxx+Na2vaFd6DfQ2d1cW9xLJGJB9mf
zAAexx3olCnN6kqpKK0R6nffFHw3b2ehQabaXepS6ZMr/aLxQHCYxtHvisr4gfEPT/EGkyR
aLqOpRtdODNbSqqxhe4yOTXl2GACgZbNb+i+Er7XNC1XWYZYorfTFBlEhOWz2FS6NKDuy/a
1JKyOj8CeLvCvhzQbkahpszasZA0dxEisdnoC3TvWT8RfFNr4w8UrqtlHLFAIUi2yjkEdel
cgeW4pzDhV7+9XGlFT5+pCqS5eVbHr2m/FTSbDwHa2b2dw2vWto1tBOVG1M9859Ks/CC6t5
dF8RRa6FfTVK3LNI3Vxz+OcV4vsOeePrVhDOh8uNnUOcYBIBP4UpYeDi4xNI15J3aPTdJ+I
9pF441zxDqyTZvLdre1WMZ8ofwisaTxfYN8LZPDEP2lb2W7NxLJjClSemetc14i0DVvDtzB
bapAsUs0QlQKwbKnvWNG5D5IyDxihUqTsS6lTqeweE/idoui+CrXT76znuNX0/wAz7LLtBV
CwODnNN8JeP/CmjaP9p1GyuG12S5M89zHGrtKC2erdByeleSFvnIK4x1HpTSPm9eKTw9Nu3
cPbTSPX9W+KGj3emeJo7SK5F3qsyPDvUbQqgfK3PFW9b+LOmat4bb7Heajpmpi38vyYo1KM
3T73UCvFQM0MDgDv7ULDQ3Q3WnszsPhz4l07wv4sbVdWEzr5LKvlruJc9zXaSfEvw9qcfh+
51dLpb3SbppmMSgrIhz79eleMLzz2pXHHHfpVSowlqyI1ZQVj23SPi1pH9p+IYrz7TbW2oz
+bBcRRKzxjGMMp4PTvVH/hZOnRf8JOkt7f30l/ALaykmjA2rg9QPu15EoKx5IPPWhkd7iNB
wXIAA9zioeHpq4/bTdkb3iBvCp0/TF8PQ3Mdykf+mPMeGfHbmuq8HeNfDcHgm78H+K7e4Fl
PL5izWwyRnnBrlPFPhPUPCd9b2upSwySzwiYCI52qfX3rFs7S41C+isrSPzJ5ThFzjNW4Qn
HfQnnnGV7anq9z8RvDNve+HtH0mzuovD+kziaSRxmSVuccfWrWtfE/wAOeIdF1vStThu/Kn
uhPaNGmCUGPlbB46GvJ9Y0i40a7WzubiCWXaGYQSBwmexI4zWeME8jvioWHptJmntqiPe/+
FoeBtP0a80/RbW5tkns/KREtlVVbHc9Sfesq58b/D+XwFa+HLdNTjji2tLEi7RcPn5txzkj
2rzvTvCmo6rp39o2l1ZraoSJmluFQw+hYHnmsFwEcqWU7WxkHrUrD07tXH7afY9yufiX4Hs
9G1DTNBtbi2S5tfLjVbcKqsRjk9SfeuE+IPizTfEsWi2+l+aIdPtRC4kXad3fFcKcM45ArW
0bQNR16eSKxSILEN0sk0gRIx6kmtIUYU3zESrTmuU9j0S98OaH8FtEbxI90IZ7ozqtqcMzA
5GfaqN78WdH1XS/EST2s1tNfxpb2yhckRjjLH15Nea6d4d1jW5Lq0sbmC4Nq2DG1yAGGcbl
yeRVh/BGrDw/qWvLcWr2eny+TI6Pnc3HC+vWsPYU1J3epp7WpZJLQ7zXvGvhG68GaXokM15
q1xZyRutzcR7HhUEEgHv0q2vxR0FfiLdapIty+k3VitoWC4eHHUgV4nGTtOeakOPLOK1+rQ
6kqvPsevXHjrwdptnpfh7Qmvp9Ohvhd3VxcjLcHdgCnat8SNDurTxhLbi48/WFWO2zHgBAu
Pm9K8ds7Z7y/itYiA8rhFz0yT3ru9e+GHiHQfDk2t3lxZSWcOA3kzBySTjj1odOlB2kx+0q
STsiL4Z+I9L8L+JpNT1UybBbtHGI03Hcema6rSvHPhZfCSaLrQuZvtGotcXahCQyFsgZz9O
K8eiYZPbFSPjHXkHpWk6EZvmbIjXlFKJ7L4q+IfhSfwRqugaEsqGd1EKi3EaBOCRx/WuO+G
vifTPC2uXt1qRlUTWrRRGNd2HPTNcW6rgE9DUJY7gVHFCowjFxXUHVm5KXY9q8LfEnRLXwe
uianczafdQzNKlwlus4kyc8g9DzWdL8RrCfwrf6fd6ldXV/d6ikrTPHgmBWGOnTgdK8qkG9
MgjjrV6z8O6vqGl3er2lr5tjZ48+UMAEzWcsPSTu+pXt5s9em+KXhp/EOuagj3Plz6ctnaH
y8fNg5yO3UVkt498PCLwRaLNcC30Y77z91glsdvXrXkp5HpipLG1lvb+GxgAMsziNcnAyTi
m6FNK4KtN6H0H4J1qz8Xa740N4Hk0S5ZLjdKNuAMcfkP0rybxz4kPinxVNeou20hAhtoieF
jXp+dZ+vaXq3hLV5dFurjypUVTIsEp2kEZ5xjNS6t4U1PQ9J07VL8xrDqCeZCqvlscdR260
qVKEJ845TnJWtsepW3j/AMC3dpoGp6nPqFpf6LGEWzgU+XIQP5Ulv8R/CGq6BqNtrtxf2s1
7e/aWW1XBAGNq7h9K8Qf5CwJHHpTFII6gj2pfVYX3F9Yme4x/FnRptY1W/EdxB/oH2OxUrl
mOOrHtzWJ8HrmbUfEusabqXmTWl9aMJ3ckhfqTXlqt+8CjnjNSJcXNq7m3nlhLDDeWxXcPf
2qnho8jihe3ne8j2FPH2jf8LC8xtVl0vSdHj+y2qRRbxOBw24dgcCsjXrXwb4g03xL4ztvM
tkWRIrO33hWkfHLFetcFpmgarr4uX0yzNwbdPNmKkAKvqaZ/wj2qnQW1qWJYrIY2mRwpkz/
dGcmpjQhGd1LYbqyaaa0MljkZNCuFXA6GhhhcVGRgV1nMWSwqGX71Rh8YXtUzduetAEJ4GT
0qxCR5Zx1JqAjDYzmnQSGPdkZXNMBXA3milcqWyMAUUrgaVyMzHPUiqjgj3q1cnMxqu2c9K
YCKTt5pMZFLRxtOTQAnQcUKcvk0gPagDGaAHNgMMdKjzySOPapQN3HSkKgHdQAxjhevNP06
AXWsWcHXzJkU/wDfQqJzu4qEZRgykgg8EUmrqw07O59VaqbJrnxDNYLDca1p+nRxRRz4ZVT
bnK1gPrw/4Vf4XtNSW2WDVJxBdfIMBM8n/ZPvXgCXN0zFxcS5IwTvOT9T3pxknaARGRyo6D
JIH4VxrC2W51/WfI+kPHM+l6N4cvbWPw99p0+WNIbd1jiEUZbgMGB3ZrnfH3iSDwva6Roen
6ZYu7WkbSztGC4xjoRXikt3dyRLA91M0Q6IZCV+uKbJNLIQZJGkIGMuxJx6U44Wzu2KVbmV
kj6J1e30bSt/xFlhtvssmmKltbiMYeZu+OleX/Cm/tz8Rkiv4YXivleMiRQVDHmsrxB4z1D
X9G0/SJoYbaysV2xxQ5AY9i2etcq0jxsGQlHXkEHBBohRkoNSe4p1E5ppbHuOt2en+Gv7E8
F2scEt7qd/59zMoBKRl84B7cYFdTplpBN8Tte2aPbm3WFIY70IhS2cLk5U+uetfNAuJ5JQ8
k0hkHIcsSw+hp4v76Pesd9cKH+8FkPzfXnmp+r6WuV9YV72Po7wxYaXbaRqOpQRQapq7XzL
dPawozEA4wqscKCPSsPWb+xPwz8X6lYaeNMW8ulh8jIHK4BOB614ba3l3aOWtrmWFm4yjlS
fr60rXFw6shmkMZYkrvJBPrQsL1chSxF9Ej034JaTNda/fX8kFtLZwxCOUToHLHqAueAa9B
0iw0261zxNqVzpEEWswuscNtCkcjRxbflKqeCTzXzdBczwSE29xJFnk7HK/wAjT4L28inM8
V1Mk3TzFkIbH1zmqqYaU5c1yYVlBWsdx8Sb+21XxpHBZaKbCWFVikRlVGlcnqQOBXpmtRy2
HhTw3dQadY6ZItzFFNY3ESMznIGQRz6n8a+eXmmkmM7yu8pOS7MSxP1p019e3To1xdzTMn3
S7lttVKg2kkwVZJvTc+mrzVLW68f63FfWNrPa6LpwkXcgJLMMkZ9Olcl4NvU8VWOteIrDQt
MfxDAFhtbQqFjRP72D3rws3N4N7G7mJfh23n5vY81Ysrq5s2EttcSwMeMxuV4/Cs44TlVky
niLu9j6dt9F0e58cWE01hZf2vFpzNewwoDGGJG3I6Vg+ItO0R28NPr9jpuna6+oKDHbFQDF
k/e9sYryPQPGWp+GhqT2ypPLqEXlPLKSWUeoPrXKyXE00plmmklkP8bsSf1qY4WSfxGksRF
x2PojxLo9loOl+N9YvrOzhju1WKxAC8jbjKjtXn3wcsrS813Vo7iOGecWLCCKUA5c8d686u
L69u1Vbq8mnVBhRI5YL+dRwzzW8wnt5nhlTo6MQfzrRYdxpuN9TGVWLkpWPVviFp9t4e+HH
hzQ54baLV97SXAQAuB1wSPrW/8ACvSrm3+HOoarNo1lqJdma0jdFMjnGOSegrwq5ubi7lMt
zcPM57yMWP606O/voohFFfXEcY6KkrKB+ANKVBulyXBVkpc9j6R8A+GJ7bSIV1yKwnt78yT
eQlurBM84Zz6dMD0qv4W0PSbbRZL7w3o9hqN4+otHP9pIJt4w/OAemB0r56Go36wpEt9chE
+6BKwC/TnimJe3kBLQ3U0TP95kkKlvyqXh5PTmKVeKtaJ9L6rJaDxJ4y1u4tLe8GmWUccSz
IGXdtJxg9Oayp7HT9Xv/h7dTabaQXl2TNP5EQRdoXOCPr618+tf3rxur3s5En38yN8/155p
P7QvR5ZW9uP3fyofMPy+w54pLCtK1x/WVe7R1fiiKDUfi5d29rEiwvfLCqRqAMZA4Ar3zWd
E0hGv4Na8P6ZbeH4bMEXeFWUy4xgV8w6bqMmm63a6ts8+W3lE2JSfmIPcitHxP4p1HxRrM+
pXTFFlI/cLI2xcegNXPDym1rokTTqxim+rPVNSv9J8IfD3w3BDo9jdTakGV550BZEJxu+uD
+ldPrVr4Z8NeG9sXh37Zpn2ItuhtlZWYj7zSk5/Cvmq4uru4WNJppJVThVZywUe3pVn+1tT
Fl9ia+uDa94fNOw89MelH1Z30ZSxC6n0npPh63g8NeG4E8NadNYzw7r+a4VQ0KkZBB7mmeG
PCNpp9xK1sbC50C/uWMUYgErMvozk8AHtXhnibx3q3iWGxgdfsUFnAIBHBIwVx6kVgxanqM
VqsMd/cJEjblRJSqqfYA8VlHDTtuN4iKfwn0V4V8PW2n3niu7t/D9pd2SXTraRbQZHYD7oJ
4C5qr4Zs9Nk8B2VnrqLZx6trLM8K/dyGJCfTgCvAf7V1ZVIi1O7RSSSqzMMn161Va/vmEaN
eT7Y23KvmNgN6jng1Tw0ne7JjiFG1ke76ZFbX/xX8T+Gr/RrGHzrVktI1hGF2r8pHuc5NZP
iPwpL/Y2m+BdCsre41ayhN3qEwKqw9Burzzwz4uvPDniRNeeIahdIpVTcSNxn371Rvdd1K+
1q81drqWK5u2Jco5HBPT6VapzUt9BOrHl21JfDPh648QeL7PQ4nETyyFXbPAA6kV7j4v0nV
l1rwz4ZstNaPwtbTxRs5wRO/uOpHXrXzzFdT2tz59vM8Mozh0Ygj8RVj+3NZkZS2qXb7Tld
0zHafUc1VSk5zUrkU6qhGx9EXaaBfHxxYzaFp0NnpUYVJYoQr7ivJz9as6T4es7G30LT9M8
N2F/od1b+bfahMQzAkZ6mvmltR1BPOAvrjbP/AK0eYf3n+961bh1nVV037DHqd0tqesSykJ
+VZPCyezNPrCvdo90sPC/h7xZ4cutO0i3t0i07Vj+/CjcYAckZ7jFVtHGjeKNe8XLpOkWbp
ZWvkWMKxKC7YI3/AFz3rw611K/tI5I7W9ngWT7wjkKhvwFNtbu+srjz7G6mtpMYLxuVOPrV
fVpa2kNV11R6V8StPsNC8M+GdEFtBb6mkHmXYRRuB/2iPet/wlrMWlfAi4nksLXD3X2UmRe
JAxwWb6ZrxK4nnuboz3tzJNIers5Zm/OnNe3ItjaJdTfZidxj3nZn1x0rSWH5oKN9jKNVRl
dI+mbbw1ptjfW+lReFdPl8NNZGS41OTBcsRk814l4R021l+MNhbWJL2a35MZzklASR/IVzJ
1vWDYiw/tS6+yAY8nzW2gemM1Tgubi0mE9tPJDKvR0Yqw+hFRCg43V9yp1lJp22Povxfbab
L4b8UeINPsYNS1Ca8+zTSSIGNsowvH0q3qWhahf61oUFilmY9J0wNKLqHzRlgAMJ3PFfOEe
q6miyxpqFwiTHdKokOHPvU6a7rUc7TR6rdrKy+WXEzZK+mc1H1adkmy/rEex9Cat4W0O4+I
HhIrpkAkmWSS5VYgiyKF7p9TVHxb4d0a48MajLqnh6y0O7juhDp7W5Ae4XcAOB615L4Z8c6
l4c1VdVlVtRljiaKJbiZiEB6kVg6hrGo6lfNd3N5PI28um+Ut5eTnj0pLDzvq9BuvC2iPpC
O00D/hM7jwwPDumtbW+lrPPL5QEhbHHNZGn+EbDU/DHhR9P0i3mtzdma7lKgkRgtwx6+leC
nWtWW4e5GpXImkUIziU7mA6AnuKda67rNnZtaWupXUMD53RxykKc+1V9WnbRkrELsfQei6t
pmmweO73T9Ksha2MhCGNBiTC42nH8Oa4Dx3a2Nt8LvDVx9hhhu76R5mZV5AOTtHsMivNE1C
/toZYIb2eOGbmSNXIEn1A60Xd/e3drFBPezTRRDCI7khPoKuOHs+a+onX5o8vQptuzzTX61
IvIBNNkXpzXW9TlI9mTmrAEWG8wOfl+Xb6+9Rquec9BT8ErgUAQMuATnBFJF8ynPNI5O3BH
NLECUOKTYEL5DkDNFKQ5PQfnRUgbc3MrDuKgz8x5q3eKPtbMOAeaquMGtAEGGHuKR8EZXpS
gYFGAI6AIlBwT6UoyU460o4jNOVRtoAVfu59KSRhg4NKTtU4qA5Y5HSgBhzjrzT4IhNcQwu
+wO4VmxnaD3pjYzxWn4d1g6B4ktdXFml59nbd5Un3WrOV+g1a+p3es/DSLT/B0niTTNVkub
eHG9J7cwkj1XPWtD4M2FpcarrV3e+X5MFpy8ihgmc881n+IvilceIPDt7pH9jpax3cgkLiZ
mYY5xzWT4L8d/8Ihb6jAdJj1BL5Qrh3KgD049c1y2quk09zsThGafQ3dT+F0cGs6ZKviGCb
SdVcpHexoflY84x3zVib4S26+Mh4ej8QiVhbNcyyCLmPHQEZ71Xt/i5fLrFrdvodoLOzjKW
1nESFiJ/i+oFMj+KJg8YSeILbQLeEXEBiuYRIT54Jznd2NSvrCXyG/ZfiWfDPw/j/4kWvSX
3nJcaj5Ig8vhlVjyT+HSr/j3wIt5f6z4ikuEsYvPS2s7VIv+Ph8AYHpzWTN8V3XVdLmstBh
ttO01mkjtFfhnIxkn8TVK6+KF7eaLd6fc6fHKZbz7ZBNvObdt2QAO4pONe/MPmp25WakPwf
jkk/sx/E1uniDyPP8AsITOBjOCaup4Q8OWfwWuL+9u7aPUpHYLdNHysgOPKB/DrWfP8Yt5l
vrXwzbW+uSw+Q9+GJOMY4FYH/CePJ4X0vQrnSo54rK7+1SMz/8AHxySVYfjRy1pP3mK9JJp
I4zkkEjn0r6p0TRorXwb4ehXRtNmgaJTeyXSqCqbckg9zk18165q8Gta7LqVtpcOnRPgC3h
PypjrzjvW74s8dXfii00+1SF7GGyh8nYkpIkGMZNbV6c6nKomVKcYJtnXan8ONBu9WutW/t
630bRrq5MVkNu8ynp8vtms+3+Edwuvavp9/q6W0GnQLcfagm5XVs8kduhqroXxKt7Hw9ZaR
rHh231Yae260kkfHlntkd6jl+KWoXDa/wDa7FHm1hFiDq5XyEAwFA71CVeOiZq3Sepuf8Ka
tXu7OBPF8G6+iMlqvknMuBz+FZHhr4aQeIFntV1p4dQikePZ9mZoxtOMl+nNTJ8Vpo9Z03U
k0WNvsFk1pFH5vXOPm6e3Sr9j8aTY2tjHH4ci8y2DbikxUMT1OAP51P8AtFu4L2Nx+h+G1s
/hf4ht7uGEX0uoLYrKUDEfMFyKzZvhW0Gqaxp51hcaTaLcvIYvvEgnbjt061lH4j3I0IaXb
2CK51D+0DK0hIZt27aR6Vua78WjqWlX1tZaFFY32pRiO6ug+4sB2AoUayenUUpU3HtY5Hwh
4Yl8Z+IF0eG7jtQELmR+pA64Hc10tn8JzqOuajb2esFtO0/CzXJtzuL90CdTXMeEPEGneG9
YN/qGlNfyR4aDZKYzG2evFdjb/GS8XVdUmu9GR7HUNuYopDGyYGAQ/qa0rOtd8nYin7Kycj
kfHfgqbwVqdvatqCXkdxF5qMF2sB6MvY1u3Hwygh8Bx+Kh4hikjkVNsKxH5nY42A55Ncd4h
1iHV/ED6jFayRW5IIhkmMjDHbcfWu31z4o2GtaHZ6WfC8cSWTI0DCYnywp5wAPalL2qSS+Y
RdNt3Ow8aeAIdWNnseDSNO0vTBLcXIiHzOe3HU8Vw9l8L4LnwlaeIrvxLBZRXZPlRyR4Zzk
7QOe+BV26+MM99c6uLvSEksNRtlgNr5v+rIBG7diuZ1rxvNqvh/QNIgs/syaQQyNvzvYdDj
tWVONa3Kypuje51Ft8HGdUsrnxLaQa3LCZksNpJK9snPFZf/CsrxNK0i6udQWO41O7NosHl
52HOCc9xxWzJ8Y4WJ1KLwrbp4gMHkC+Mmdo+lQaP8XEstFs7TVtBj1G70+Rpra48zbhznkj
8adsQO1E6Dwp8NvD1jP4ki1vULW/NgnlZdCBbnGfM61BonhS1i0Twyvk2F3Fe6nhZ/JPnSI
CScnpt4rjrX4i3MWmeJbe5shLc662551fb5ftj0rR0/4oLYW/huAaNuh0QNhTJzKSMZ9u9J
06ruylOnokYvxJ+zf8LK1K3soY4YY5FiVI1wo454HvXWxfBdXlhsj4nthqE1t9oS3MZ3Yrz
TUdXOqeKZtanj5luPPZAffO2vQR8WWXxk3iE6NljZizjgEv+rHrnFbTVRRSh0RlF023zlHw
78MV8Q28kcGuRxakjuv2fyWZVKkjl+gyRXG/2RfN4gHh+OJZb0z/AGcBTkbgcZz6V6dZfGd
NPtbKNPDqo8CMH2TlUkz/ABFe5+tedaXqdy/jq21S3nhtZ3u/NWSY/IhJz8x9KdOdW7cyZK
mrKJ3P/Cm5otLv57nxLZfabCPzLiCJSxj4zgmqcXwqu31bRNL/ALWjE2q2zXP+rOIVAHX16
13Pi7xp4e07wbq8cMumS6/qqiOX+z2Lh+29j9K5iD4yxpp9rKfDaNrVtbG1iu/M+VUxgnH9
K54Sry1N5xo7FHSfhW+pabLdy+IbeyjW8azQyRn94QcZH1NP1P4PXVlp2pzQ6/Z3d1py+ZJ
bIpDbccZPbNUbL4j/AGfRdI06XTfNFhffbZHWTHnHk4xjjk9atXHxTeYeI5RpW2XWNm2TzM
+SFHT3rR/WG7k3opEll8HLu4traC88Q2Nnq13F5sVi+S5XGefSs66+GGqW2l6Zcx3STzXl3
9jaJVP7pwcEk9xxW+vxf00yW+sS+FFl8Q28HkJeeb8uMYziqXhr4tyaLo1zbXulDULmS4ku
o5mbAjdvb2pXrifsSsPhqlrqurwjWLfUJNFhFxcQBCokX+4Dng1q3Hw31HxRbaPqNnHp2jx
XEPmG3SNl8mL+87Z+Y1n/AAo1qMePL++1q8hjtryFzdNOwAfJzjnqatS/Ft7bxzfXv9nrd6
M8X2JbUHb+6HcUm6qk4rUcFT5U3ojY8A+DtGttY8SpNqFjq9rbWi7btkzGjMDk/hiuB8ZeC
JvCVvYXyanb6jaagCySRAr7/lV2Dx/pmnaV4l07SNCa0h1jAjxLxAuMY96zvE/jFPEWjaJp
sdk1tHpkXkks2Q5wBn2rSnGr7Ry6MiXs3FRS1Ro+Gvh22ueF08Q3GuW2mW73HkKJ1PzHOOD
VyT4T60PFN3o8l/bRWtrELiW9ckIqHvj1rMj8cxQ+DdI8Of2cwSwuxdSOGGJcHOMfjXQr8X
rafxBq0+oaM1xpeqQpDLa+Z8wCjHB7ipl7dN2GlS6kuifDBtO8aeHbpry21rR7yQ/vYhlTg
ZwQeopvjf4dCaTVfEWh6hZTwQ3QhNlbLjySSAB6ZpsXxetLDVdMGn+HjbaTp0bLBarJ8xZh
jcSayIfiU1r4avtOhsT9putQ+3Gdm4+8G2kfhUJVr8/UpulaxeT4M6k0DQtrtgNYEHn/ANn
gnft6/nWMPhxftoGkak19HE+qXX2VIShLKc4zXTXPxf01pbnWbLwuIPENzD5D3TSZCj2FVt
C+Kmm2OgabY6v4ee/u9Mcy20yy4G85+Yj15qk671D9ycF4n0CTwz4lutDluUuZbYgM6DAOR
ngVoeC/Bl14x1K5tIbyOzFtF5zyygkAfhW3r2s+G9W8E3WrXMUEvinUrxpHxktbx54APTpW
n8KNU0nRNE8TanqrxEGARrblwrSjHIH1rVzn7NtLUyjGPtEnsULj4YatpWt6IftFnqunX1w
scc8RLIT1w3txWvqXw0Ot+JNcnjuNP0ax00iOXyFYoGC5JA61U/4WxbjUdGhsdAWy0TSpPN
SzR8szY/vHpjJqTSfilpGkapq+rvo1zPqGoyOzJ537oqfuhl6Ej1rJ+2au97Gq9inbzL2n/
DjQZvhde38moWk1+8jfZ7wEhRg4C+5NZkfwc1I2ohbWrCPVzCZhpxJL7cdM+tZMnxCH/CIQ
6Lb6f5M8d/8AbzIpGxvn3bce1dDdfFzRjdSa9a+GSniOaDyHuWmBRPcCpXto3sP9y7XC78J
GX4TaFYWulxHXNQvCm8rhwATnn0FYuv8Awq1HQPDF1q7apbXRtGC3ESKVKE+hPWrn/C13C+
G2trAhtJYtL5jg+eSMHHoeaz/Hfj+x8T2iR2MOpQM8m+SOa53RD2C1UFWjJXFJ0XscAAQWH
PFISNvuelNLMhJDHLDB96CRtwa77nEO/H8qN5RsAZqAuAcZpSfmyTxRcBzoC3160RKADign
5c0kfAY0MCNiN55/SimscsTx+dFQBv3f+vPsKqk5NWrsj7Q3fpVYrj8a0AaelNPCmnHpTGJ
xjNADehqRaiUkknvTsE/WgBJiDhR1puflAox3PUUqgEEn8KAEKDbzTeEHvTiSW29qa7AHpS
fcDWt/D/iG+tY57PRrueGUZR0iJVvoaJtB1i0s1nudKuoYmbYrvEQC3pXtvh3xZpemW/gzT
YdcggtILd3vQsoABxwD+J6VBe+NdNvfCWoG+1iO4MmrqUhLAlIVcYIHpiuF16l/h0Oz2ULL
3jxxfDuu+fJB/ZF150aeY6eWcqvqfaoLPT76/nNpZWslxORnZGu4gV7/AK3r/hzTJde8Srr
9tdSajZLbWtvCcuMA9fTrXj/w/wBai0Xx9pt7NKsVv5hSVmPAVuua2p1ZSi3YzdOKko3MKL
RtWuYpZbfTriVIW2yMiEhG9D6GhvD+sm+Ww/sq6+1uu5YfKO4r6gelepePfEOi6P4dfQfC+
oR3Jv7try6lhOR1ztJFdhqeradp3hqy+Ik0ga+k0xbO3jIwTIe/4Vk8RNJO25oqEXdX2PBI
/DHiF7Vpxot4YVzlxCSODzUFpoOs6j5o07S7m6EX3zFGW2n3r6PtNQTSPC3hm4v/ABNBpUQ
jNxcxyctcg8lR+JrG0bVfB0t/e+JrbxCLFbm9z9jNx5KADjeVHJJ646VKxM2noU8PFW948E
tdL1O4u2s7fT7iW6TgwrGSwPuO1elN8KYxrnh/SpNTlSXU7dppVMYzDgciu8Pinw3can4gt
tK1ux0fVJp0KXzAFZUAGcN+YoufE2hyfE6K+bWbWSCy0tkWXzBh5D1ANRKvVk7JWHGlCKve
54be+FtWOoX6aXYXN9aWszxefHGSDtOO1YXkStL5IQmXds2Y+Yn0x619CeCLrw7pVjZance
KUMl5M8ssElzsSJjkkbB1P1ry+drPVvi1PLDfQ6faPfGT7Rn5FAOQR+VdFOtKTaa2MZ0kkn
c5m60XV9NhEmoaZc2qE4DyxlQT+NRWelanqbtHp1hPdsvUQoWx9cV6x8ZNYi1C00yGy1211
CziJASNt0hbH33NXPBF9ZS/DS3sND8R2ug6pHcB7ySbAdlzzz34odaap89g9lFzcU9DxiHT
dQfUDYx6fO14OPJ8s7x+FdhoXgC91Pw7reoXK3Ntd6aQqWoiJaRiMge1ep23i3wrqPjLW0s
tTt7LUXtEgg1GUYWRxnLA9qwLXxJc6N4F1VX8Swz65camqNcRyAM6AgFvpispVqj+FGkaUE
/eeh5E2ha2dSOnHSbr7bjeYPLO/H0rW8L+EL7W/Glt4cv1n055QWbzI8MigdcH3r2W/u/D+
tePpNRfxXHAbOwRA0NwI/PYk5Bf8O1aH9v+G5PH2j3g1ex22mnOpnMwPzk8Asev40TxE0np
0CNCDd79TwHV/DF3pfixtGaOYRtceRDPLEV80ZxuHrWz4m+H02g+Ixpsd07WgRWmvpYyIoi
w6MR0r03VPEuizRaTomr+ILTWtSbUVn+1JgJaxhs4LfSptO1C08Y+L/G3htbwSWd5EjxSA7
lAUAEioVee7Ww/YQ2T3PDNV0CayvoIbA3OoQzrmOUWzoJG77M/eHvW94W8AXuuNq6X7T6bL
p0HnFGiJdjjIXHvXqemeMfD9z43vdIjvYLNNOs/semXM33BIOGb0rF0vxBdaJpXjS8vvEtv
d62dsMNzG4zIQOqj0Gap1ptaLsJUqcXq+54zf6df6bIIb2zmtnYblWVCpYeozTrbR9Vurf7
Va6bczwc/vI4iy8dea9I+Kms2mqaJ4YRb+K9vEtd08iuGO4gdcfjxXe+FWbR/hR4fePW7XR
1eXz5XnxiSPJJUD1xWjrzjBStuSqMXJq+x892ul6hdPKLWwuJ2i5kEcZYp9fSpU0PWp5pY4
tJvHaIZcCFvlHvxXulp4v0GC58aeIdGureGVkRLcMQDMwHLBe/J/Sl8L+ILq88B6ld+JfEF
rbtdoXS5ilC3CsOiso60niKi1sNUIbX1PKf+Ff6yngU+K3LJH5nl/ZhG3mY/vfSoV8JXDeH
5L+R5Yr9V3ix8klyM4ye+D1zXpGseNfs/wz8OWa60k801wq3m1gW8kH+IdRXR6tq+iabfaz
4sOt2c8d1py2llDE+XBwRyKj29Tqu4/ZQex82c8hgQQcEGvQPCHw1tfEPhWTxDqOvppVssp
jy8W5euM5rnfEegQaFJaLDq9tqRuYhK/kdIif4T716dpHizSfCnwW06IwWmqXU8xZrSRwdv
OQWHX0ratOfIvZ9TOjGN3znH6j8MLnSvFJ0a51ACKSHzYbpIGdCD037fu1zWo6BLba4+naW
LnUzGoJZIGBz7Kece9et+HPiDc3Oj+KfE+oXltDqPlrHaW2R8oAyAqnr1q/4A8T2mq+HNRu
ry+gfxHPMDKXmFuzoOgDentWftasNZK5r7OnLRM8H/ALOvzemzFjcG5XrEI23/AJY6V6Ivw
rJvfDNnLqckc+sqXkRoubcBc9O/Nei23i+z1ebWLeG+0vQ/EkLrDHcuwdXjHcOeverNxrOm
TfFLS55dWtporDTXLTeau1pD1APr7VM69Ru1rDjRp21Z4FqXhm8sdZuNPgjmntYbg2wuRGd
pIbHXoK0fFvguTw34hi0Wxlm1KZ4FmIWLlc9sCvUtb1XTdX8PeHjpGpQW9nJqAa9tjIAxO8
ncfbNbUms6ZqOp+JF0DWLG01zekUF1OykbAvRTTdepo7CVGGqufOJ06/FybF7GdbnB/ctEQ
3HtTG0zUYWiNxY3ECOwQM8ZUZJx3FfRD69oknj/AEVbjVbO51DTbKQ3d2GCq7kYCg96zI/E
sGueBkTWdVt57ibWAEWR1BjiEnXHYY703iZb8pPsYvqcFpPw1h1HxFPpKa4rLFZ/anmSFht
/2CG/nXCLDI969tbI0rFyEVQSzfhX0HNr2lp4s8c6ol/bnZYpa2+JB+8IU52+tebfCKS4j8
dG/h+xlIUIlF1IEOw9ShPcVUKs9ZNbEyhFNKLOJm03UUultJLC4W5bkRGM7iPXFQTWtzaTm
C6t5YJByVkUqfyNfSum6t4Zbxh4hEeux3upOqrbyzSqpC45RHIxwa8n+Keu3GteJ7eye1hW
SyjESvDKJmcn1YDk04V5zduWwTpRit9TnLnw0U8NWOrQ3y3E12+1bNYm8wD1z0P4VVtNFv5
dYs9MurWa2e6lWJTLGV6nrg9a93l0qFrDwNok+qjSHgga58w4V8hegz0PPetPULzRLpfDUM
2p29zLBqGXmluFkdAoPJbjqay+sy2tc09hFbs8F8X+Ep/DfiS60i2aXUI7VVaSVIjhMjPOO
lYSadfyWhu47K4eADmURkqPx6V9BeINc0fUfDXiA6Zeww3B1ALegyDfPCCAQvtj0rabVrSw
uhfLr+lJ4OSy2JZLtLu2OmPWksRNK7WpLoR3TPlqPa0qKz7EZgCxGQB6+9egWPw2jvdb0/T
o9fic35JhKQPnYBkswOMEelVPAlz4f/4WfDeasI49OaZ3j80fIp/gyK9Rtr68h+MH2jXtds
JrO1tJprPyHULGrcBfritKlSe0TOnCHLc8M1HRLm08QX2k2Ky37WkjRlo0Jzg9cCqX2S7Il
c2kwWI4kJjOE+vpX0B4avYrnwglx4X1jTtO1KS+aW/kuiN+zcSRz7VZXxB4b8Q+LfEnh+C8
tUtr2xRDcZCpJKOCRU+3muhfsY9z57trCWW4gW4SSCCZgvnGJmXB7jHWupHw8Y+J9M0Ia1D
NPqEhAMUT4VMZDHOPyr1nS/EnheLxza+HDPbi00eyEVq8jARyTn7xB6Z9DV1Nf3+N9J03VI
raKK0SW6F3LdrK7cEAZGAPpSlXm/hRSo0+rPnjX9Dn0bWL/T4TJdw2cpia4WMhTj+VYuc85
zXvfiiW38SfD22svC91BE19qJS7hLDzHLMRn1I6GvHPE2gzeGvENxotxcw3M8GN7w52gnnH
Pet6VVzVnuYVKShqtjH56nr2oBOcmnbcdRmoyTuwK3MQz8uPek2gnmncd+tOMYAVvU00gDI
2bQOlIv3T709tu/juKQjaORimBCygsf8ACincHPIoqQNm55nf61VO7PWrN23744FVsk8kVY
Cg1HIQrYByafURA35NAC8hTgU3eRUm8EcjionIoAcpymPWnDbwCe9RISBk9KUMAetADtwJO
ORmonG6nD+tOA28sKAGooIwRj6VOoAXtn1pg+6KeAMdaAF4HQ5pOOO2KOARmm7vmxmgBdxB
x2rX1HxFrGs2FpZaheGW3tBthjwAE/AVkMQvJH6VCxOfSpcU9WNSaVjV1fX9U1sWiandm4W
0j8qEEAbF44GPpWYAN/Sk288jmnAfNycUcqWwmW10+9ksnvUtZWtUOGm2HaD6E01Y3dcJGz
Ef3Rk17p4P8N/2z8HtO0cuI01K+3yuDg7Acn8eKm8Gad4O0zUPFclpFeeTp6GKQznd8mDnH
vXJ9aV3dbHYqEtPM8CBxnvmkYEZK8Zr2/Tfhf4Vk0y31XUrqdYNQZpIy06xCCM8jOfvGsu1
8DeCLfw5qeu6tql5JYW961vBNbnJkUHjjv8AWq+tQ8yXQlc8kSJ55VjihaSU8KqDJJqM7o5
GRgQwJBU9iOte4aV4Vs0i0LUvBlzdwQaxK0N1I+GeJFBOVYj5TXmOs2Oin4h3FhbXko00XQ
ia5mbcwGcM2e/NXGrGTdiJU5RSOaZmcgMMijeQQuOK9v1D4UaHN4n0rR9JN5FayxGeW+Zg6
TIB0T0PNc9498GeE/D/AIfgvNLvpF1Az+W1tJOsrMv97jpUrERk1Fbjlh5xi5M8xI5I4weo
qZ7O7W0F6bST7MW2ibYdpPpnpXoei+C/D1t4CHjHxVc3bQXDeXBBaDkHnBY+ldxp+k6Bd/D
PwloGsm6WPUrhmhFvgEk5wWPpilLEJdBqk7Hz6G5xitjR/Eer+H47oaTci2NwnlyMFBJX0y
en4V6FqHw00ddN8SR6VNcz6jpV2sUSk5BRsYyO55rUtfhj4Nk8UpoM2oXRvIbNZpbdZVDSy
Ecqp/pSeIptPqCw876Him1ny2GOeSevPvT4oZZlYJC0hQZJQZwPevePDOmeFNI8DeLJ5ra+
ijSRoJlnUGSMdFC+9Hh/wlFd+Abqzt11HRnkgadpZdg83g/LjG7bSWJit1psX9Xlb8TwInA
4UHtWxqniLVtX0uw0y+uRLa2C7YI9oASrngzRbPXPGdrpGoi4NtKSpNsuW46H6V6APh34Ku
fGmo+HbHULyaS2szLuDg/vB1XpzWk61NSSfQzhTk46HjoG0Hvmg7uxIJ716kvw70qz0/w7a
ahcXA1vWZ8GFWAEUeTk4x1wB+daF/4F8FWvig6HYHWdUuYGP2iOELiNccfMeBzUuvBbA6E2
eOchuVBp/mADgD6V7NqvwgsDr+jWumX8sNvqCO8qzEO0SrzkEdeuKh0v4beEvEGvXkWk316
LDS0K3bSAK0smTwueAOOtHt4WvcPq872PHMknhcnvjvTsDgBdvOK9+0TwN4N0v4h6UtpfS3
ErwtKLVmWURsP7xHavLfiC2mTeN9Sm0dJPs/mkOzJgK46gY7VVKvGcuVEyoyirnJnB7cinH
7vSuu8C+G7TxBqE6ajY6hcWyKMPZ4ARierMeAKk+IfhG28H69FZWly08E8IlUPjenscVp7S
PPydSXTko8xxiR5Jbtnmpsjbx06DtXo+k/D7T7nwx4Yv5Z7gXWs3XlOqkFQnOSPTpWxH8Nf
C0V14kk1HUbyLTtIkRN8eC/Kgknis3XhHS5aoTZ49uA4xgetQljnpivXLr4Y6dYeIrRA2o6
ppV5b+dEbeMCRT/t54A+tT33watz4ss7Kz1OSHTpbY3Mxlw0kKjgjjg1LxNO+rH9XmeRLb3
D2plFtK0SEAuEJUHsCaZdW88DqLiCSFmGcOpGR68175PpOhab8KksvDt3Nd2+oapFE0k64Y
kOAfw4riPjVLu8frax4C2trHHgdOlTCvzytYc6HKr3PNVCmQZGKcCArgnk17VZ/CvwjJfaP
pl3qmoDU9Sszc7I1UouAM8/Wsjwp8OdK1fVL+w1GLU3MV09vHdwhVh2g4BJPU+wp/WIC+rz
vY8sjYd0FW7Se4tb2G+iO2aJxIpIyMjpx3rY1zw/baB47l0C4uWltobhUeZB820n09ea9f8
Y6B4OvfEfhjw2881nNLGERoI1UFSOC3vkD86cqyi1puhKm2mux4rrOv6r4gvWvtXu3up8bQ
TwFHYADoKzirspdV+XozAcfjXpV18OLDSdJ1jUNWubtDBefZLKKJQWuTnrit/wAQeE4j8K5
5rB7zTYbJVL29zEiG4yRy2OQee9JYiEbJdS/Yzd2zxDypQ/EbMSM9Dkj1+lRNuAGe9e4eKL
PTvC3gW30ubxDci/ubMPDbi3VnIOPk3gZC+3evEpDwARgjj6VtCpzq6RlUhyaMarALt2gjv
70jMW9M9j7UlFUZChiMUmccgYxR2zT1TIJqrANDFycgYqUFtpVWY555NRFGDYHA9akRvLOP
1osBNY3txp97FeWkzQ3UTb45F6qfWm3d3c6hqE17ezNPczNukkbqxqI5zz1pVA5PcUcqTuO
7tYa3FVycEleeasvhlAH51W2Hfgc02IGK+Z8hycelPBJTae3NMKYcEnFS8BxzSQChRjPpUw
UOhz1qEEBSD1qdP9WfWqAotC248UVYbJbPX8cUUAX7n/Wt7YqA52k4JFWbgHzmbsTmq7fdo
EMY/LmoNx3GpHGQBSbGQ5P6UDE3HbSA5601SwcjHFSbSAMjqaAI3YqMDFN3GpG2kYOc0GMY
HvQAqqWxTpB2p42gAU6OLzrqGEDPmOq4+ppXtqCGICVBNOr6G/4VT4NkcaZ9jvrec2gma7D
nykOORz3ryPTfAWua5JcnSI4rqGGZoVYyqpcg9getYQxEJp9LHRKjKLSOWC7qiYbJea9O8P
8Agm2k8F+I9Q1eylGoWDeTFHnbtk7DHfmuZl8BeKodYg0l9ML3k0fmiNXBwvqx7fjVqrFtq
5LpStdI5liW680h57V6RoPwk1+68RQWWtWj21hIpd7iF1YY9Bjv7VTvPhl4l/4Si/0jSrF7
mO1biV3AG09Mnpn2pe2he1xOjJK9jg+goP3VPrXUJ4B8VP4ik0H+yyL9U8zyywAK+oPQ1Yl
8C67pOt6dZa5pslvFdzLGHHzBsnoCKp1YJbiUJdUJZ+PPENnp2l2NvNDHDpb+ZBhOc89fXr
Tm8e64x1g/6Mv9rgC6CwgbuMZHpXXX/wAN7Gbx9eaXpkMq6bZRp5gEq73cjIUbj3rk5PBes
al4m1HTdH0eaNrT5mgmkG9F7EnvWSdK+xpap3HWPxF12y0OLR5IrS+tYQVi+0whzED6Gsuf
xRqk/hSPwyWiXT45jMAqYbcc9T+NLr3hPXvDSQnWLE26zjMZDBgfbjvW3pPhjTbn4W6t4ju
IpXvorgQ2+1sA5IHTvTbpwXMluxWqS91vY1dF+INroHwnn0O0uZX1iZm2fu8LErdcN6153p
moSaTqsOpRQxXEsL79ky71Y+4710L/AA68YppZ1FtHYQhQ5Xeu8D1K5yBXQ+I/hdd6L4Z0n
UbaOe6vLoqtxACDsYgYC45NJypRbS1uU41JWv0MS6+Kviy51my1FZoLb7GpSKCKPbHg9QR3
rH8SeLLnxNLC9zZWVs0OTm2iCbiepOK7fUPhxBbJpsqaRqEf2y4iimMsqFbUngqcckn9K5L
4gaLp2geN7rR9JjcW8KqArNuYse2aVN07+4tRT518Y/R/iBr2i+HZ9CheKexmUqEmTd5eep
X0oXx/rqPor/6N/wASUH7MBHxyMZPrXT+CvhZfahJNfeKNMuLXS1tmljbeELNjI98YrN0Pw
A97oF5rkmn3l2pL/Zre2kQbgM/Mc84H0qeaknsPlqNaGp4J+I1vpGoeIdd1qd3vb8ApCkR2
vIBw3tXOaR8SNb0fUL/UIre0mvLyUymeeLe0RPGFPYVYg8J6enwfvPFFyso1BLvyIhuwAM4
II7muEB5wOaqEISbaQTnONk2dU/jzXpNHv9Onminiv7j7TM7x5bfnPB7Ditm4+L/im4jZGS
yUPb/Z2KwjLLjHXrmmXfgWaTTNCTS7C7/tPUIjK/nsixFQOqnPTnvUOmfD/UovHOlaH4gsZ
LeK8bOVYHeuOSCKH7JrmtsJe0TtfyMbwz4s1Lwjqst/pSRGaVNm6ZNwA68Vpv8AETXZPFsP
idY7SO8ijMYEcW1GB65A60/xP4Fv7PVNWu9HsZG0Wxn8gTO4JyOoHc1Vm+HvjGDR/wC1ZdD
mW1CbyeNwX1x1p/u27vqV76Vh1x481y78ZW/imcRSX1uMRIU/drx2Wp9M+IuvaXrep6rEts
8up/69JI9yn6CqHgXRbbxF4zsdIuy/kTMfM2HDbcc1r+J/h5rumeJZbWw0a4FjNN5dpIzAh
x2ye340P2UZcjWovfcedMZcfE/xPPqWnah5kEM2nKyRGOParK3VSPTirI+Kevpr0+sQ21nG
LmIRTW6xfu5QO5Hr71z6eEPEUmoX9gunObjT08y4TI/dr65qpouh6rr98bPSLN7qZV3EL2H
qTVOnSS2ViOapc3oPH2o2vic+IrLTbG2uzF5KoiYQKevHrUt/4vs5vh8NAt7IrfT3TXF1MV
G0gnIAPWqEXgLxVcazNpcOkSPc2+PNAYbUz0y3SsvW9D1TQtQ+x6rZva3A52P3Hrn0pKNNt
couacdWbXhnx3rHhnSLzTrKK2mgumDssybsN61R8TeJb/xZqa6hqaxrMkYiHlLtGBV2D4ce
NLm3S4h0OV45EEisGHI/OpdO8MQzeC9T1W7tr4z20vkx+Uo8sN0w3fOarmpRfMtypKUlyst
6D8UPEGhaLFpdtDaypb5EEk0eWiz6VtaF8SrfRPA+o7mS88QXl4ZWjni3I4Pc9vwrh9T8Ke
INF0mHUdV06S1t7ggIzkAscenWjSfB3ibX7I3mj6RLd24bYZFwBn05NRKnTa5ugRqTR0cPx
c8Ux3F7JN9nu0uk2GKRPkQDsAKpSfE/xRPr9nrCvBBc20PkBUT5JEznBFYreEPEa642htpE
51ADJhVcnHr9KtN4C8WW+p2+nTaJOLm4G6JRghh35HHFNRpJ9BuVXzNvUvilruqpYxzWVjF
HaXC3KJFFtBcevtXK6/rt54h1+fWL+NBNKwLBBheO1dr4b+FOsanq15ZavDLp628W/eu1st
/CPxrAf4feLjbz3EWizPDEzZIIJODycdaI+xXwDmqjWpYHxP15PE1vrwtrUXNra/ZI12naE
9evWrml/FnxDZadDZJaWMnkSmaN5I84JJJ/nVfT/BlpcfC2+8Rzi4OoLc/Z4Y0OB1xgjuax
7vwP4t0jTv7Vv9FuILM4JkYZ257nHSo/dT6CftI7Mz9X1i61XxHca3chRcTyiZgB8oPH6cV
pat4z1XW/Etnr9wsMd3aBAgjBCnb0zXOuu7kda9X8CfDzw9rXguPXdY/tBpJLjyFW05GM4B
xiqquFJJy2CKnN+7uYWrfFXxBrWq6bqFxHbRtp0nmxxxqdrt6kVLq3xT1zV9NvbG4srGOC7
dHkEaEMSDnk/hUHiz4fXOjeIdQg0QSalYWUayTSjGYQezVF4Q8CX2t6/pK6nZzQ6VqBYLOp
ALgDJxUfuXFSa0QL2jk1fUS8+IerXPiuy8Qz2VpJcWUPkxxMhMeMcEiuR1G7l1LU7jUJ1CP
O5chRgAnsB6VuX+iNL4tu9E0WKS5ZJ2ihQkbm28VDF4R8Q3F3e28WlzGSx/4+QcDyvrW/uR
8jN80t9TniMUld3pHgiSayEeqWt4mo3SF7KKMAmVcE5HrzjritKw+GVxffDm51iGyu5taS5
MK28ZBUAHnNS60E7Mr2beyPMj901PE4HysPpVy08Pa3e6q+lWumXEl5H96EIdy/X0q/J4M8
T22qRaZPol0t5MN0cYTJceox2qnOKdkyOSXYxJSCDjimdEz1q9q+k6jo2pNYanbNbXKAFo2
5Iz0rrpfBlrD4Nt9blttWSe4CwrA0ICvK33W3H+E+mM0OdtRKDkcGWDduaVAQTu4BHFb+oe
DvE2kxRy6ho1xAkjBEYrkFj0HHeotY8M69olrb3WraZLaRTHCNIMZq1JNpJjcWtbGKwx0qM
gK+RUzDPIqFidxIqiCNuTSkknNIec05RlqQD15Uk9alX7pqNeKkX7tMCIlQcEZopkn3+1FA
GncE+aw7VVLH14q1dYErrnPNUnG1fWgBcg07fzzzUYXjrS/doAVQC3zDAHSmEkyZzx2FPBz
UZODnHWgBGBz1xT1BUbqZhmcZ5qfbwBmgAAXnPpV3RZLeDxBp9xeyFLeKdHkIGcKDnpVLb7
01jt6HmpkuZWY07O57/cfFPw9qt5q+l3t5MmkT24W2lWMhlcgg8dfesnwh4l+H/hvTbGUyH
+0o5D58rQFyRzyp7CvF43Iw2etSbsjg5rn+rQ5eXodH1md7nt5+J+gWen6g9uxurm51PzzG
YiAYcjn64p1p8R/Cdl461fUBdzTWmqwIPOeIt5LDqpHcV4aM4PFM9OeTU/VKdrB9Yne57fa
fEbT7bxvavca99p0e1tnEfkWpiQSHttHJ+tVtG8ZeHr/wpfaJrur3emzy3jXH2qAEmVd2QM
9RxXlVtpmoz6fNfwWcstrAcSyqMqn1NXG8O66iWLtpcwF//wAe/H+t+lDw1N7sar1Ox7v4a
8S6d4h8VX+pWnmrp+k6aLdZ5F+ZgTksffArnZ/HnhaFtF0W1vLq7srW7+0zXtypJGCSFA69
eK8ieTVNJnuLJpLizkPyzRBiufZhVIBlXgUfVKd7g8TK1rHt9r4w+Hp1jUddupWOoS3e5Gk
haT92MAbR0BqC6+IHh46h4vv4b5/O1CBIbPEZBbC45PbmvF+SMc5NJhs81X1aNxfWJHoPjX
xNpureCvDOkWN21xJZJ/pG4HIbHqetT6T4v0TSPhzpmmB2uL2LUVupoNhHyg569DXD6Toeq
a/eNZaTam4nRDIy5xhR1NZcqyQStHKpBVip9scVfs4W5Owueak5vqe3eMviLpt9pF1ceHde
jjnu0VHg+yFZfcF/QVXuPiVolv4q8K3cVxNc2Wn2vlXIAOVcgfNg9a8YTDOOOD3xWjf+HtX
sNJtdXurUw2V4SIJGYfPisvq1OKSY3WqSbZ7Bf/ELR08QaYbbxBC+lNdi4uYorQoygcjce5
z6V5rrfiKzuvijJ4jSM3NoLsTBSPvqCOxqpovgjxP4g02TU9I05rm2jJVmVgDkdeD1rJtdN
vr3V4tMt7ZmvJJPKWLoS3pz0p06UIaRfSwTnOWrR7zdfEjwdJHrOqQa3etc6haeSllLGdkT
YPC9hVfw14z+G3hqztTYXTJO1qRKXhZnEhHQt2Gewrx+Lwrr83iSTw5Fp7Nqked0AYZGBk8
0ieE/EU8jrb6VNP5cxgcxgMEcdQT2+tZrD0rblutVetj0aw1DRfFvhfRPBcd8y3VzfyXF3h
dvlryc56eled32iRP44m0LQS91H9o8iAsQS+Dyc1mWVhqF7qaWFhDJLeMxRY4vvMR1AxT2i
vNLv2jfzrW9gbDc7WRh/WtoQ5fhZjKTl8SPoDX77wXp+t6dpfiO6AfTdPVYkGWQSdwwXr9K
oXHxE8JzeLvDd2l+q2enwS+YfJI2uRgACvB5riSSUvO7SSscs7EktTT8x+UY96yWEj9o0eI
aeiPatQ+Inh7U9E0+WaYw3Njqf2h7ONTtuE3dSemcYPNal/4+8JWF5q/iCy1+71G51C38qP
T2U+XEce/SvAMEVLgFOoFUsLBbB9Zkdp8NNZ0nQ/HK6trFyLaBY3w20t8x+ldzqvxD0Wx0o
6XoGo3msXFzeLcebOpAiG4Hauea8QFPV3SRZI2KOpypU9D61pPDQm+bqTGtJR5T374n6vY6
BpF39gHl6v4iRTN2KRgfpmuB+Fur6boOsXF/qGtpp8QUI0LxF/PX0HpXEXd7f38omvrya6k
A275W3HFQKjuSEUscZwKUaCUOQTrPn5j3bRfHfguKHWtMguFsIri582CW7jaVHHv3+leY+M
fEE2v+LWubjUY7yCIiKKaOLYuweg64rlQNzYX5unPrWlqehator266pZvamdPMjDY+ZfXii
FCEHdbsHUlONj2JfiBoC+PNJnTWWTSbLTzExAYBpcAAEVm2Pjvw/YeFtkkwnuZdWN1NAqnP
l78g+h47V5RaWNzqN5DZWkZluJmCRoP4j6U3UNPvNKv5LDULdoLmLh426iksPC9rl+3m1zI
7z4paxo2ualBqmka7NfpPy9owIW3x6Cp9M8UaVY/DHTdFh1IxXrX6zXITKlI93OT34rz9dL
1F9MfU0spvscZAaYrhRVJvlFX7CDgoLZEe0knzM99t/ib4WTx1qkst2Psl1axwQ3TRkgEA5
B74zVK18cQHxjbNJ4ssIdNsIvkMduwSTccMnPOcd68IwT97itbUNF1TSIbSTUrN7ZbqPzIS
38a+tZfVaae++hft5tX7HrkPjfwzY674tutM1OWKK7tsWqyFtry4OSo7e1aXh3xX8PtAgtZ
4NXL3MkB86SffJJ5hHTPRRnPrXgZG45BwKa5yOOKbwsegvrMz2fR/HvhrS/DejwXMiXEx1O
S5uYkUjygS2G6c9uKt65428N6dpfiGW18TTa5c618sdqwOy2B+voK8F+YjnNX77RtU0yztb
2+spYLa8XdBI/SQe1J4eCd7j9vNqyNTxDY+HrJrNdA1STUVkiDTuy7Qj/3RXrPgzxj4X0nw
Ho+ny+J/7NuraTzZ40jLGQZJ2Hjv614pp1he6kHj0+0luZI03ssa7iBUV/Y3mn3AgvbWS3l
KhtkgwQD0rSpSjOPK2TCpKDcke3+FfEGn+LPij4ggsLdotN1a0KMQuMkfxkdjTo/Gfh3S/i
FBZm8S30jQbR7aFmGfNl6HGO9eL6Dca5BPO2hy3ccuzEn2bOdnvjoKz2ikkZi8hZiSST3rL
6tFyeuhSxElFWWpu6brRtfGcWtISAt552fYtz+len+OvG3hxPD1/b+F7sT3uszB7uRAQUUD
pz614jFlSe2Dip8Et0xW8qUZtN9DKNWUU0up77b+M/A6tpHiiTWis+m6ebZNPCHfuIH+FQa
N4z8KjwfpcU/ix9MuYrlr24igQlpMsW2HivBhG7yBFG4udoHqewqbVNH1TRLtbXU7GS1lZQ
4WTglT0NYSw0Fo2dCryWp7npXxJ8L3nirXrm4Edgt9GkUFxOhw4UY+bHIzUtl8R9LXWr3Sd
W1q1S2Nt5drf2cR2wk9eTzXz3ubGMUAljt9abwkL3M1iZ7HQX91a23jgXD6jJrVrDOrNcvy
ZlBz3r07xPrPhDxF4k0i8k8Y3C6RIyiSxTKiAqOG46c149puk6nq9y0Ol2Mt3JEm91jH3R6
1Xhtbq71BLK2gaS4kbYsajkt6Vc6UW99hRqSjdWPoPUPFXhJvDJ0TR/EFpBIt2jJK4dwgBB
3Etyx461xXxZ13Qtal019O1MX16qYumhJ8kkDggHoa82u7O8068kstQt3t7iI4eN+Cp96gJ
7KOvepp4eMWpJjnXnJcrBidvHSq+7nB71aUfu9p7VCVH3q6zmIyAvXmkXOeKVyvHamjOeKA
JSSKlT7mahCt3bj0qZThMetAFaXPmHB/8dzRQ/3zyPxzRQBp3ePtD1UHOc81bu/+Ph6qAgZ
oAUAheRTSDgetOznHNHY0AIgO1sikbBIA605Sdh96QKN2aABVIPIpwznmnEYFBBDY6j1oAa
c54qNxhhu4FSMcCo8k9gfrSA9k8PeHdIm+ENxqNt4ein1WJC073oZSRjhoz06YxXX23gfw1
JDo2kz+FDIt1Z+bPqCMU8lsdz614avi/wAQPYW+mXGrXMmnw7R9nDYBUdq3/F/xK1fxBLHF
plxc6ZYLAsTW6S8OQOScVwyo1XLRnbGtTS1Wp2yfD/SZPDWjJpunC/lm1Qxy3QGSYQxznHb
tWjpPhfwldeMvEVlb+H4pZICFtFkVjb8L8wyO+a8a0nxf4k0ixay07Wbm3t3zmNW4yev0p1
n4u8TafYzWVnrNzDBMzO6hupPU5680/q9VqzkCrU+x6/Bf6bpPwg1VpvD8EPnXbWrwI5Ku2
7G7PoP6VqWlhpmnePPC+mx6eJH/ALPMu9nJ8l8D5sE/UV4Adc1Y6UNNfUJmtRJ5ohJyu7Oc
/WrS+KfELajHqZ1a4+2RJ5STbvmVfT6U3hZPRsSxC7G140u7XXviTP8AZLIWwe4ELAHPmkN
jca9dvvAfhSeW60mTw2bOKC0E39qIxVN+OnWvn/TtR+zeJLbVLwNceXOJnGcFznNdF4v+IG
seJdSuWhu7m102XhbTf8o4x2p1KU/djF2sEKkXeUlqem6Z4L8O6XDount4aOutqSlri/DHZ
EPUdhVfR/Bnhu0svEt1/Yv9uraX3lW0QJ3Y4yB9M15NZ+MvFGn6YNMs9auYbQcCNW+6PYnk
V0Fh8Q7rSPAP9g6abm21B5zM96snLAnJGOtZSo1Uvdlqy41ae7R6rpnhjSfCuv61f6Shgjb
SzJJbu2TCxz+lYvhLwLZ3mjwweJfD1khuYnmEwkYztk5BOOAOa8cHiXXUN7jVrgm9G24JbJ
lHoT6Vai8b+K0t4bdNeukigTYiq/AGMYq/q9W2khe1j2PQbfwtoHh/4ftrw0GTxDPcSyRg7
vlt0BIDHH0rq/s+iXq+DfCur6PHqH2mzMoLNjyRgdAK8Hg8T+IdPsLmwstVnjtLkESxZyrb
uvHvTW8VeIlvra+XVpxdW8fkxSgjcif3R7UpYecnrLuTGvGL0R3/AIavo/BmveJtWt7TUbn
T9PeSG3SLJhRiSMvzWD8NJ/7U+Lmn3dzIqyPK82D/ABHBOK5ddf1gWF7YDUJRa3b+ZPEDxI
x7ms+Caa1vEubadoZozuR4zgqfatvZP3tdzLn+HyPoPwxo2p2vxj8SeI9Vs3tbSBJGWeRdq
n0IP0qnodjpq/DzWvEWpaHPLLdSytG8TuTcgk4JUHAUeteUan458WarYfYtQ125mtiMGPdg
Ee+OtNtfGXiqLSxpsGt3CWax+WsQb5Qvp9KwdCTW5sq0U9jb+FGlw6t4/hW7QmGKJ5SAxUj
A4GRz+tdxpfh/QNQ8Ia9qUGh/btVillc/bGZf3eThkbocVwHg3xjbeFLDUfI0zz9VuVMUVy
zYESEc8etZ0njTxV/ZP9jDWJRYYKmJMKCD2JHJFaTpTlO8dCYTjGKT1PX9N8EeBtF8Nabd6
5aRXJuofNmmk3lhxnCBePzo0nwr4HSw0DdoQvm1a5kEUkjlSsYyQSO+BivIrLxr4o0/Szpl
rrEy2bIU8tsNhT2GenFRJ4s8QobIQ6vOpsQRb4I/dZGDjioeHqNO8i3Wh/Kem+J/DXg9fBP
iG703RzZzaVd/Z45hIWMhyM/hXMfCnRdB1nxBNb65ZSXLGPFupU+WX/2iOlcpP4i1q406fT
5tRle1uJTNLGcYdz/Eal0PxXr/AIfiuIdH1BrRJ+X2gEnHTr0rb2U/ZOKlqzL2kXO7R7DpP
gDw+kWr63rGlWsMkVyYVtDIzQwAY5yOTmvMfHUHhuLxYYPC6MlsFVWQ5wJM84zziqWl+M/E
2k3U1xZaxOklw26Xc24OfUg1l3eoXd5qb6lcTGS6d/MMh67vWlCjOMm3LoFSpFpJI97h8I+
CYtf0rw3N4cWWe6sDPLOJWBTAHb196raT4D8GaRo0Wo6lEl4tzM675mf5EBIwoXqfrXjzeM
vE51YaodYmN4IvJEvGdnpU+neOPFWlWklpZavKkEhLGNgGAJ6kZ6Vk6FXpI0Van1R6jpng3
wVFZyeIbXTLrXLW5vRDbwISBCucZbvwfWt7xB4d0jW/GN9eahbPdW+i2KBLKI8yMckD19BX
hWl+LvEWjeb/AGbq89t5rFnVTwSepxViHxp4lt9bk1mPV5hfyqFeTPDgdAR0pOhU5uZSF7a
HLax7DYeEtDOteFNd07TH0a5uJiz2cjdgpOcdqzfGHhfTH0e61aDTxq2ratfmOKVCQIecbc
Z64Bry+Txt4pm1lNWl1eVryNSiOQMIp6gDoM0y28X+I7S3+xwarKsHm+fs4Pz5zu/OmsPVT
T5ivb02mkj1/XfCtrN8ObyO9sPsFxp0S+RFb3DSYPYMOmT7Vl+I/Beh2ngfSxZ+Fpl12/8A
LRVDMxUnGSx6DNeeXnj/AMX36yx3WuTSLJtLKQMEjocYp8/xD8ZXKJHPrszBHDgAAfMOnak
qNVbNCdWm+h6Vq/gDQD4Ivb1tHg0vUbMqqm3naXnIGGzwT61Z8SaFJq3jfTrU6PHqVlpmmo
sqyy+VHGT3Jrya58feLryOZLnWpZElYM6kDBI5B6U6Hx94shvp75NYkFxcIEkcgHcB0/KqV
Cr3F7Wn2Oh+KvhbRPDzaVc6PF9na8jLSQxsWUe655rS0jwLpd94G8NXg0xrm8vr1VnlUk4j
yc5A6V51rXiHWdeNu2rX8l15C7Yy+PlFXdJ8ceKtB01rDS9Wkt7Y52pgHZn0z0rR06nIknq
ZqdPnbtoemS/D/wAJWl9r2sSaZcXllp8y28VhasS2cDJPfqa2td0DSNe8feHdAu7P/iV2mm
PMbcsRt9ASOeK8N0zxZ4i0e7nutN1aeCa4bdKQc7z6kHvUrePPFh1dtVbV3N40PkGUqM7Ou
OlYOhUcruRr7amlZRPVvBlh4P1LxXdDQtBvbW2sFZHuhOQAwbrwc9O1W7fwX4S1D7f4pv4G
lhmuTFFFeSugjUHBZjyST1Ga8d0Dxj4j0CGeHSdSe2jnk82QBQdzevNWrX4i+LrG5nkg1dm
89y8iyIGVj64PFEsPUbumKNaFrSR694V/4QjRZfGF5odnJNaWsIEkm44dSOY1z79/evJbx9
Bl8FyXVt4dvYLye5Jhu2J8pUznYD3OKzrfxJrqRanFHfskepktdKFH7w+vtV7WfFLal4Q0n
w1Bai1ttOBOVfJkY/xH0rWFGUJXv1JlUUkklsbfgzwtpvinwZrSR23ma3bMphdWPQn0710Y
8OeCLf4haX4RmsPOY2+LqXzTnziMgdeO/wCleWaL4n1rwzdTT6NfvaySqFcqAcirWka2YvG
Fv4g1d5rh1nE8rR43uap05czd9BRnCyTR6LH4G0jRdPtxqNp/xNr3VhBZ7mI2Rh/vY+grpv
HHhvSLpvEHiTULcapJbRx2ttAjkeUcY3Nj3Ofwryrxb491HXfGcevWTvara4+yo+CY/c+9Z
r+OfE3/ABMSdUZv7SGLoFRiTjHTtWXsKkrSb16+pr7WEVax6lZ+APCFhf6R4cvtFvtTvNRh
8yS/RyscJIzxj0rFl+Hmjw+GFezhe9vX1f7Ks6knEW/ByB7cZrjo/iZ4zi0caVFrLi3C7Ad
oLhfTd1xVXRvHvinw/Zy2ml6q8UUjFyGUPhj3GelHsay15iPaU+x7Xomg6T4f8XeKodIRbe
3ttPjjJdyQHYHJJrItPCmiaF8SfCml2Nk5vPLN3cXhYlZiBnCjtya8gh8U+IUg1GFNSkK6n
xdFgCZB9TV6Lx54rinsp/7TJmsUMUDmNSUUjBHTnik6FS9+YbrQfQ9Xs/CWn+IfE2p3uu6D
5sF7eukd29zsyo4GxR1PXmvHvFelWmheLNS0mylaSC2mKoW6gehrStviR4xtLRLW31cxxI5
dcRqSCTk849TXM3t9c6lfz395J5txM253xjJrajTnGV5PQirUhKKUVqQKT3NRu2ARUuABmo
3IxxXUcxDtBjDN1NO6ADHSkIPljjjNSFCeR+NADeetTLjYSaYFG2nj/VkUAV2GWzRSNIVYj
+tFAGldk+YQe9VgMrt71augfNYk59Kqr0yetACEcYpG6AVIRwTios/LkjmgAJGzFTR/dzUK
DcwGODVhVC4A6UIBCOaH+4tL60jcpntTasAwHtQxC/WmjrmmOcPSAcGJPNPC80wEEZqYYwM
9aaVwFC9SaUHPJopDwBirQCnkmnL90U3I+lOXpQA3q5NO6Dmm96Mk0DTZs+FdPGreLNO0/w
ApJvPlA8tyQrd8HHau5u/htc6tqWtajHJYaNptlMYjhmZQwHOKzPhVBaW3iwa9qF/bWtppq
l3ErYZiQcBfWtzTfiR4e0qHWJRp95dXmoSSF42ceQwZjtO0+1cNWU+d8h004w5byMfRfhRr
erWkV0b22tEuSwthJkmcDuMdB9abpvwp1q+hnlm1Kxs2gujaMJmPzOD2xxW3Z/Faym8L2+n
X9vf2V1bIUjaxlCq/HGfSsmx+IOn23h3SNKns7mVrS/F7cSFwxmwScDPfp1qL4h3LfsUw1P
4Q65YWGo3TahYTSWC+ZJDG5L7PX2zXI+FPCtz4v1htOtbq3tZQhYGf+L2HvXcXvxOsLhPFT
DT7gS62oSNiy4jULgA+tYXw+8X6L4Ovbu+1HSZb26cBYJY2A8rPXr/OqTq+zlda9DNqnzq2
xYtfhPqtzrmqaWNXsEOmqrTTMTsGRwM1VuPhV4qg8R22krDBKLhDJHdJJ+6KDqxPpXfaF4g
8Jx+DfFmuXNnKbG/nUNZvODPJwM859ayYvjRB/bcMTaIYtAjtmtRbRvmTb0zn6VipV23ZG3
LSW7Oe1f4XalpcFrdrqlhe2lxMLc3EMnyRuezGjWfhlf6Dd6Zb32s2EaagxCy7iFQAZ3H2r
dl+IXhWGLTtF0zw9Ovh63nN1NFIwMkz9QOe2avXHxL8I3Xi221648O3UuyFoh5rBgnTbsXo
KtOvde6Q4Ut7nFeKPAepeGNMtdVe7t76wuW2JPBnGfcGl8MfD7UPE+kXWsLf2tjZWzFXluC
cZA56VreO/iDZ+KvD2n6XaWtzCLeZnYyuG3Dt0p/gnxr4f8J+H7qGe0vLm/uEZHi3jyHzwC
R61Tdb2XNb3iUqfNvoVtG+FWt6xaR3P220tYp3Mdr5rEm4x3XHarmifCLXn1eN9VktLO1ju
Qn75/8AX4PIUd607D4r6e3he302/h1DT7i2RlRtOdQGHOM56VHpHxU0o2GmxeJNJuL260uX
zLe4ik5Y84LA9Tiom8Q01Y0j7BS3IvFXgzT9U+I1/pWk3dho0FtHGqpJkeZIR2A71gL8MPF
LeJ59BVIS0KCWS4L4iCHo2a6i0+KHh+G/1nUZtFn+2XlwJYp49u9UHRST0/CnP8XdPl8Q6l
NcaTNNpWoQLDJDvAkTA5wRxihOulypdBNUW02bSeANG06w8JaVd2tre3tzeEz3EfIljAJPP
cVx2o+C7fX/AB1rVtpN9p+lxQXPkQ28jEbjj+ECtr/hafhyHVdAks9IvI7LSI5FWJmBYlhg
c5qLRvib4d020uJ30W4XUprprh5ogu51LZALHpxUR+sRTnboaP2TfKeZ65od/wCHtan0nUV
VLiE87TkH0INdOfhtqb6DNq9hqVhfiCISzQwsSyDGfpmqXiTxLYa948fxA9pI9s0qMYXxna
OCK76/+K3h9tF1HTdI0u5tkubbyY8BVSM4x0H866ZuqoxUVr1OaMad3d+h5h4a8PXnibXIt
IsWjSaVS2ZM4UCt/Wvhf4j0e3S5QQahE8oh32r79rk4wfStT4NNbw+MbvULuVI47a0Y5dgO
fbNaN18VdN0spZeGdIkit/thubhrh9xkOeQvoDUTqVXUcYLQqFOny3mzHufhD4jtNNnujdW
U1xbx+ZNaRy5kQYzyPWuovPhpHqvgzw7DpH2Ky1KaLzZpJjh5jjgAd6rXvxM8K2x1XVNB0m
8XWNVj2TPM3ypxziqx+KGjjxZoWqfYro2ul2zQ7MDLOQBke1R/tErNmnLRSKWieFbW08BeL
LrVNPjm1C0lFtCWOSr8D5avWPwxvIPC84l0u0utbaIyCKW4IaOPHBVR/FWTJ8QrVPDV9YwW
0xvbrU/t2SBsK7shfrxW5r3xZsNT0xrjT59T0/UiFH2dSvlEg5OSBnHtS/f7WD9092M8B/C
e+OrW194ogtlszGzmzkfMhHGCQKjvPDei/wDCudQ1COxt4ru51Vra2nkOBGm/HX0rStvi94
aa9OtXOjX0ervam3YowaPHbj61i6d8QfDkWgaNpGpabPeRW1y9xcoygq5JJBA78mp/2htto
bdK1kc5r3w+1bRtBGuLd2d/YBtjS20hYKf8KyvDnhHWfFdxLFpkKeXCu6WaVtqRj3Nd14x+
JGjaz4Nu9B022uojLOHQyKoUIOcYXp9KwvBPjTTtB0jU9E1rT5rvTdQGZDA2HXjHFdKlV5L
tamHLT599DoPFHw6NtovhjQdI06CbXLosZ7iI5VwB1J9PeuY1f4V+I9LtIrvz7G8geZYHeC
XcIWPHz+g966x/i9olt4m0mfT9LuW0y0tHtHSQgOM45H4CoD8Q/BNlaR6Jpek3r6Rc3Jur4
zHLueoVRnpmsE6y2Rs1Rb3Ob1X4X67oL6el/f2CrfyeVG4l+UcZyT6Y71Fq3w517S4LO5iM
GpQXkghhltH3Aue1dfqPxI8C6n4t07VbvSb6eG3jMflS4McfHylU6Umr/F/TxbaWNKsp5Hs
LvzSs4ULJHgjA29OvFV7SsraEOFGzdyfw/wDDT+xPD2vaj4pt7WaSO1LQxCTc0L4746GuS/
4Vp4hfWbLTVe1E97btdIN+AEHrXRar8TPCs2ga5DpOm38Go6uVebzWDKGHXHtV64+Lnhdba
PVrfS7xtcisvsSqSPLQEcnP1rOM6y1a3NGqT0TPFL2B4L6SBsExOUYr0yDihGAWt/UdQ8MX
Xh+wTT7K4j1rcXvJ5W+Vsk8AVz8i7RgDivQg3uzjaXQf94bhTSMjFNjcD5DUjYC5qtyCIgE
haJVQMNpHWlVN2Tn8KPL5yBxQAAAZxTADuzUxCgjHfrzTCMH2oATpwOlHRs0gznk5p24Aep
oAdTCnBzSjdtyTTJGcYx/KgBCv7sgUi+lSLjJX1FQsuAWB4J4HpQBMvGaew+QmogTxUxyYz
6elVZWAouCW4OPyopXzuPX/AL5zRUgbF8o+0kAYUDiqLHgGtC9P7488YrNY/vKAHMQFxz+d
G3cvWmZ+bmnDLMADigCSJAOOpp+DnJ7UmMDApu0joadragP49aaWGzHWkIOOOTTSOBgUN3A
YSB0FNZf4qfjnGOaUcDmkBHHyMevNT9SD6VXXKuSBxUykbctQNLU7fwl8Pb3xfZyXFrqdpb
MjY8qUkuR/ewO1ZPibw3L4b1NdPa+gvm2hi9uSwBJxg+9d18GFji1DW9Sd1AgtCo3HB5Ga3
fB94mm/DqO/jtrWW91DVcfvkDkKz8nn2zXE6s4zfY61CMku54Y6uB908deOlORXUBijY9cc
V9L6jNp19qPinSTZ6etrbWa4IiUFpWByd3p0p2laIlh4UuNN1q4ttQjGn7gqxIsa/Lng/eJ
qli3s4h9X7M+Zth2kkEdxx1rS0bQr7XLqSG1MUSxLvllncRrGvqc17b4a03R/EPgzw/q155
EUejSSPOHABdVzge9aXhbztWkl8SNcW0el310VjtI4YyQg+Uby3TpnilLFOzsthxoarU+cb
mAW11NbpMk2xiokjOVfHcGmFGAGQc+4rsfGVnZn4rXdnp0CRQNdIgVPu5JGcD86951WxsoT
cwa1YaWmgRWYHmuFE3mBewq5V+RLTdEqlzX12PlUIxJAUnHXHNJtJOFBJ+lfS2iabBZaToQ
8LWWmT6JOC9/dXO0vj3z3qDw/baYZvFDaLY21naSSu9rqTqjxggfMuD0Gan62/wCUf1fzPB
l8M6rL4Ul8TJEn9nRP5bOWwd30rCKOACRgN0yK9/k1u9f4SaRYwfYPteqXRsy5QeWqlj8xH
r71q69ptvYfD3Vk1Y21/c2EatE6wJHsIx90DnH1rNYqV9V1G6Edkz5pyw+8p47U1EcuSImC
jnJFfSWpRaFp9kPiHLDasp0xIoYFUYaVu5H+e9anh3QDZeHjDr0tnexS2rTeWkCKgJBP3vv
Maf1nrYFh7vc+ZgCUGATSEPgAg46gV13gO0gvviXpkDIDCLknBHG0Z65r165ksvEWmeMLGT
TrCOG2nFtbMI1Qg8DcT9a2niHCXLYzhSUk2fOTKRgkED1IrZuPDGsW3hu38RTwKmn3DbI33
DLH6V75f6HFY+AtWsdba1vntrPehSBIwDjjac7j06+9UNUvb/UfCfhDw9aJYQvqioXaSMbI
gozwPU1n9alL4UW8OluzxO88M31hptteXU9sjXLKIrcSgysD0O0dBUnifwrf+FdQgsr6WKW
SaISgx5woPY17z4h0eyn8MQJqEMN3fxahFGswhSNh846Be31qxqWqWupaz4q0q8s7Wey0+w
XDNGC5bbnk+1ZrEycr2L+rxSPn+bwpqEHg228UyyRraXMpiSP+Mn1+lYDIyttxya+hLDRLi
68KeCtJs7i3gkRXvWFwocYx2X+I81l/FqzsY/BOl3bRRPqP2jy2nWNY2PrkL2q6eIbkotGd
Sikrpnk2h+GtW8RG6/sqBZfssfmylm24X8ayyMHHcda9l+F2rSaV8O/El6sFsxtBvQsvzMx
HRvUV2GiR6Na+ErDWLLSkvmuQZ7wW1uj7mIJZTk/KPpVPEyjJrl0CNGMop31PmlozgkZP4d
a3/DHhXUPFV/NY6e8UbwRGV2kJ2gDtxXs1vfafp3hPRryw0OzSTV9SwsUsYfy0ZjnH0Aq9b
22l6d478Y38ESWkMFiiyeWABkgliKmWLdn7pUaCurs+cJYZIp3gDAlX2EjoSK0tU8P32j2l
vNfvAss/SBZA0ij1ZR0r3+LQtBm1zw/ataWsmk/Y2ntmZRuuJff169K4r4rXlkNMtNPk0Sa
C+85mW6lhWI7BkbQFPI6c044l1JqKQpUFCOrPIMevFJtLHaMH6V798PdInT4XwXlpotje3k
9yci5AwI84JJNWo/C9j/wm2pap4bexhtoI1juolhE5EnUhAeB7mh4tJtW2FHD3infc8E0rT
JtU1RLC3mhjlkB2mV9ik+mT3NO1jRbvRLiO3vZIDO4y0ccgcx+zY6Gvop/Dlk3xTtbmz06y
+zLYbrvfGPmJPGFHG6q+m6bpN/4z16/vdFgt7+0jRLa1Co52YPzhejMan62ldpD+r2VrnzU
cge9OCsPm6ivQfineafdeI7W1tdHewnghCzs8YiaUk8EqOBXq3hTwqtl4ajsdfisbuFrQyh
EthxxnJkPJNbSruMFNrclUm3yo+ZyDv6UuShByPl5rqfBljDffErTrQRBoDdH5W5GwE9RXs
sx0TWbbxfa3mkWEFhYyiJJYogHHTJz7UVa3JpYzp0ufW58zbzJKxwuTzgcV0UPhLU38FzeK
C0S2UUvlYLfMT7CvoSPw/Y6fdnTD4a01PCsdlvN++0u745OaxdHurfRPAOgWlpZwXcOp6my
pHcLuAQueR+Fc7xUrXSOiNBbNnzk4wwIo3Z55NfSV5oujav4m8X+FbLTLWO4ktklgIQDa+O
cHtzXD+MfDzak8Hh3wxY28o8PWge/uVwpLkZIJ74xWirpu1jKVJpbnk0f3iScD3pUAYHkda
7n4WaTPqvj22ENtb3EcQLzLcjcgXoTjufSvV5I9Ln+Ktz4dn8PW1naXNg6W+6Nf3jjPz4HS
qnVUW1bYUKTavc+bwATlTj3qwy7xXv1n4f8ACulatoPgO/t7aa7ZWu7t9oBdhyqZ9/SrviG
28KXF/p2gatoxtfOu8R3P2dYFVRzsBB5z61KxT25XY0eHVt9TwnQPCWqeJI7+bTjCEsI/Om
MjY+X29TVjWvCup6Boum6pqJhWHUU3RBGy2PcV9C6jD/ZHg/xOkWhWul2qR+VayQYzOp4BO
PrisTWNHvtS8WeHNN0/7IU0vTBLKl1H5gUHjhe54rOOJale2hTw6S13PnY425XP1o2g55xi
vY/jDpelW3hvRb2G1jhv5mKyPHEIt4x3UVZ+H2lRzfC3Upxo1vDfYaVL29hDxzIOwJ6Vt9Z
XJ7Rox9hLm5bniIA3YJBpZAeCo5FfSmm6P4Y0PwpYXUeirqVvLAZblobUTGRiOfmz8uOa+e
NRltZtTupbOLybd5WaOP8AurngVdKt7Ruy2IqUnDdmYASPSngADpTgMEZ6UMMGtzIX+ECmS
g5AFPpsmdvHWrewEWfnIxyRTVDE7TSj/WinH5ZOeBioAE61YT7marLxnNWY+YjigCrIMuTi
insAW6Ciq5QL+ouDO2OxxVADJzmruoNuuHYKFUnOPSqm4YFSAm2iM5l46U0/OeKkRemKAJu
+MGinE9qYau6sAtN2jn2pRgDrSE5BAqXboBGfvZyKYTlmBHFSOMADvUR6GkA5cDoKeF7/AK
Ukf+qpy8c+1AEscsqbhHIybhg7WIzUkbXLhYojM+DkKhJ/HAotLaa+vILS3XdNM4RAT3Jr3
7wZ4H0jwrrF5JNqpvdWtbMvPbiMBYQwyDn8Kxq1Y0ld7m1KnKo7nz+ZpwWzNKCxww3EZ+vr
UwuLll5upMgYyZDnHp9K9Ms/h1pEsNle+JtcezvNalY2lvCmc5Jxn864zWfDi6F4zfQb663
xRyrG0qAA7SRzj1wacatOT0WxUqc4rXqYS3E6gosrqmc7QxwfwpUubhUEazyBM5ChjjP0r1
KX4UWUHiO/huNUnj0azsxcm7KjJJ7elN0PwutrpOja94ccXk+pXJsyt1Ar/Z+fvjtnFRKvT
6DVGZ5pZXs9lqMGo7fNkt5FceZk5IORmtDxHr+q+JdXl1W/VozKQNq7hGuB2B4zXsmk+FtO
sL7xLd/2yNRhtmAuIPsiSPvAzuC+xPan2vhyfxR8NNK0/wAwK2o3jTz3JQBhGCTnH0A4rOV
eLlexSpS5eVM8FS6uo4GgjuZUiOcorkKfwqKS7vEtTAtzKsJPMauQv5V6FH4F0q/t/FD6Tq
lxPJop+QMgHnevH1rI8X+E7Twvo+jNJeO+o30QlltyBiJcfnWyqwfu2M3Sklds4rzZhEsQm
cIDlRuOF+npUjXFyyP5l1MzONrEyE5HvXpHgz4b2HizSEke81C2vHDNv+z/ALhCOmWPX8K4
7SNDhu/G8Xh7ULowxtcm1aeIA4OSAQD2oVSF33QnCSS8zHV7lofKeeRkHRSxI/Kra3l8FUG
7mIxtGZDwPbmvQpfhtaaXB4kvdX1CeGz0qTy4GVBmc4yP6Ve/4Vbaza5oUNrqM7WGo2jXMs
5UfugBk+1T9YpWuDpTvZnlsbyROHjdkYdCpwf0pwuJ/mX7RJhjkgOeT616jL8OfDlv4Pm8R
S65czW5kZUaGIMFwcfNjp0ro9f8BaHqek+G9E0eZIdQkTzFlMWDNHj5mY+3pQ8RBO1i/YTa
Z4c95dyO2+5mbcMHMhOR6Hmozc3O5P8ASJcx8Id5+X6elemar8ONHGgX2o+HfELahJpkgiu
UaMKM5wcH2zUw+FNkfFcOjPqsoB0/7ZK4QZjP92hV6T1Q/YzR5iby8Oc3cxydxzITz60C6u
fnPnykvwx3H5vrXqll8KNGn03TJLnxG9rd6nuFvE0YIYg9Py5p+l+FbvQvCPiWG6e3MkV2l
ocwBy+SB8rHlc5pPEU7aB7Gd9Tyr7TfROrfaZ0ZB8nzEbfp6VHJcXE0O2aeSRc5AZiQD689
69p8b6JpesfEGw0W4a5ggttPT5bKDezMfX/GuA8eeCz4O1K1gju2uYLqPzELrtdfUEVdOtG
dtLMmdOcVzdDlEnmjiaOOWREcfMquQG+tS215fWsbJa3k8KEcrHIVB/AV3+m/D/RLv4dv4r
uNfktysbFozGAPM7KCeua5/wAE+G7XxVrsmk3F69q/ktJGyqDuIHK1SqU5X8hckl13OdN3d
MFX7TKUT7o3nC/T0p/2u7LP/pUxMn3zvOWHv6/jXajwFaWXhWLWda1GS0knu/ssESoDuG7b
uOa6yPwSdNutU8Ni4hh06Ky+1Tam1sDI4IyFyemPaodeluP2NTqeQm5vRs3XEwEf+rJdsL9
KJ7u+vWR7qaa52DAMrFsD8a9yk8FR674L8L6RHILW0jie5uLoKNwTHGfrkVlxaLbD4Rz6do
7C5fUNT+zwXEiAFhuxn6cGoWJhKz8ynQn1PPrrxvqVx4RsvDEMaWttaNuEkTsGf61z0V7eQ
eYLe6mi8z7+yQru+uK9X1H4NR2Wk3Mv9uOt3bBSwki2xOT2Vs8mnt8HtIN/PpUXid/7SS1+
0+Q0PCrjufSlGtQWi6+Q3RqdzypdR1JXEq310vG0v5jcj0zmoxqN+t0btb2dbjGPM8w7vzr
2jQfCD6p8JrPSI40S4vb875woJRAxyQfwrlbv4d6bHpWvajZ6088OkSCEERgCV+hHsASKqN
em7kyozVrHnk8891I091PJPK3V5GLE/iasf2nqnlgC/utiDaP3rYA9K3/GvhGPwpPp1ut4b
iS6txO2V2hcnpXoukeEH134S6FpUESRS3ty001xtBMcYySaudaEIpvZkwpyba6o8TgmmgnE
0MrxyDo6tgj8akkvbzypkFzNsm5lAdsPn+9613mj+BND1PxNqGkx61duLeURRyxWxcOe5bH
CgH1rsvB/gy28OX3i2z1m7he3gt1jF26ZVFYE7sHuKipiILccKM5HhP8AaOqSW62T6hcNbL
wIjKxX8s1YF7epHFEt5MFhOYwJDhP930r1LRfhjcaV4+0qSDULTUtOuoXnhuXh3KwA6Fc89
Qab/wAK70/VUOu6prq6d9tvnt44o4PlY7sDaPepVemtHsNUJvU4rw340vvDGrXOpxQre3k8
Ri8yd2ynv71Ss/F2t2Vjq9tDMhGrktcyOuXbPoe1dlqvwqFpH4gCar51xpMYlEQjx5qkZGe
eDxXMeKvCK+GNL0mefUTJe38PnvblceSOMfnmqjKjKWm7E41Etdkcxb3lxZuXtbiWCQjbuj
cqSPTIqcalqJuVuZb64M6jCyGRiyj0B7Vp+CLJdQ8eaPaMoZHuFLKwzwOa9/1vw7ofi/W4D
pdpDDd6DqCJcIqgB4+CcgdqirXVOdmtxwpc8XZnzU97dy3a3MlzM8+QfNZyX/Orc2panfog
vr64uBGMJ5khbb9M9K9Z8R+EtI8U/EvU7P7bJp7QmOGKK1tN4Py8kkcCsuw+E0sviPV9Fvd
ZW3j0+NZRc7Mq4bpnPSrjXp2vITpT2R57NquqSW32aTUrp4cY2NKxH5ZpkWr6p9o+0pqV0J
wuzzBKd2PTOa9F0z4b6Fq2pzWFn4oe5cMESSC1LoT3y3QVT0H4WjUfEusaLea/Ha3OmttKp
GSHXGd2ewqnXpr/AIYXJUepwN1e3lyqpc3c06r91ZHLbfpmpV1fU/sIsjqFylqBgQ+YQn5V
6Ro3hpLfwPrc8ctneRfb/skc0kO53+cLlWzxWh450HSNU+ItrozS/wBnR29inNtbeYzMT0w
vf3rP6xDmtbQbpSet9TyWDWNUtYHtbXUrmGBhgxJKQpHpiqROTk966zxz4Nm8F39tA14t3D
dR+bG+0qwHoR2rk15JY9q6YyU48yMpxcXZiHAOD0pu7d+FKGLHBp2KogXHyg+tJIMcUoPy4
9aYx7VTegEB4cGnyj5gaQnDj6VG75cdagBTyetTQsRGagLDNWIyDGcUwI2Yhu/54oprde9F
O7A0b5R5xAFUWwqj8q0r5Clw656YArPk5IzzSAF4T3pyHA96b1qQLls5oAXJzzSE84NKRzm
k4zkigBMClHWj6U4D+KgBsgHHrUTAVI3zMT0pjc0ALH/qyKVd3PHSm4Izg05GJwM96AJLe6
mtLqO4gkMcsbB0YdiOlel/8Li12XT54ZdMsDc3EJgkulQiRgRjmvNYrea4uFihhaWRuFRBk
k+wrtr3wHLp3w8j8RXxube+kn8lbN48E+nvWNRU7rn3N6bnZ8pe034sanY6Ra2NxpNjfzWQ
xbXEy5eP0P1ritT1S61TVZ9Uv5PMuZm3M3bPtSXmg63p9qt1faVdW0DfdkliKqfxqtY2F9q
VyLextZbmU9EjUscetXGNON3EmTnomdtrPxP1rWvCo8PywQQQ7UR5UzvkCjoa3vBnjfTvC/
w0voGu45dUMrNa2xUkoSMbs9PeuZ8P/DfW9ci1IyxS6c1gm4pLEcyHH3QPWsBvDmupCZTpF
55YBbf5JxgdTmsXCjJcifUu9SPvNHT6D8R7nw9p80dppFrJqE+8SXzlt8m719cU+D4pazZr
owt7W3jXTN2ACf3obqG+tclDoWsz2DahDpd1JaqMmZYiV/OmW+h61dWa3dvpN3LbMCwljiZ
lI+tNwo6i5qrPRvAHjLS7PxbrWu6xLBp1veREvbgFhI+c8V5/4v8AENz4m8RXGq3BIV2KRo
OiIOAB+FVI9N1Ga2nnhs5pIbf/AFsioSI/r6VWu7DULKKI3tpLbrKMoZEIDD1FNU6anoDc+
WzR6LZfGTV7Cx0+3h0axLWUXkq+WyR0+lefrfztrR1JVCz+f54APG7duxVS2t5p7hbe3iea
VjhVQZLH2ArtvB/w/vNb1y50/V1n0sQWxuDvTBIHQ4Prik406V29wTnUsSeLviNq3i3T4LC
5tobaGJt7rCT+9OMZNdbL4/tdN+DlnpFlfR3GsvGbdigO63Q57464rgNI8JX2qeIbGylguY
LO9mMcdw0ZAYeo7Gl1jwtd23ivUND0iG51EWb7NyR5b8cVLjSk0n01KUqi1Rsr8R57bwhN4
d03RLSzSdAk0yklpfU4PGTSt8UNYOv6Tq8NpBFLpsH2dUGSsie4rkI9H1aa5ltYtNunnh/1
kSxEsn1FWLbQNR/tazsb+zuLL7UwCmWFs47kDvVuFJiUqp1PiH4l32raXJpunaTaaVBPIJZ
/IHMzA55q9d/F7VJ9NeGLSrO3v5YBbyXozvKfjVST4f2aaN4h1JdXllj0oqqHydvmsRnBB5
Fcdc6JrNvZLeXWl3UVuwBErxHaR659KmMaMlZFOdVM9d1r4oadouk6Ja+HoLHU7i2tgDPIp
Jt3wAdvvXFx/EjVF0R9OubWK4Mt6L2aVicuwbIBHpwK42zs7q9uVgs7eS4lYcJEpZj+Aqx/
YusPqDWC6XdNdqPmhWIll+opqlRjoyXVqS1R3kHxbv01XVb6XR7WU36KhXcw8sKOMHrXM+L
vF154uvLS5u7SG2a1gEIWMkg+/Nc/cWtzY3Rt7y3kgmT7ySKVI/OpbWxvL6Zls7aW4dRkrG
hbA98VpGnTT5kJ1J2tc7i7+J0t34Rj8PS+HbLyY4vLRsklDjG4DpmuT8Na7ceG/EFtrFtGs
stuSdjEgMOhBqvBpWqXkTy2unXE0YbaWjjJAPpTV0nU3u5LRNPuGniG54xGdyj1I7UKNNXX
clyk2n1N/wAX+OdQ8X3loZ4YbOG2HyxRk7FJOdxrufHnj21uPBen6HpV7DdXNxCqXs0XYKO
FrgPCHg6/8Ua9bWIhmhtZSd90IiQmB69Kq3nhrUodSv4NPtLm+trSZojPHESDtODnArJxpO
UUnsac0+VvudhB8XNWtrmwki023ENpam0a33HZIvHJ9+Kzp/iLejTNO0+w06CyTT7s3aFGL
ZYknaR6cmqOleERqHgfV/ElxdPb/wBnuEERTO8+ntWDcaTqlpai7utNuYIH+7JJEQp/Gq9n
RbZLlVWp22u/EpddWKSXQoortZY5JJRM5V9pzjb0GcUJ8Ur5PE2p69/ZkXmX1sLUR7ziJQD
yPzrg7a1urx2S2tZZmTlljQsVHqcVJb6bqN1GZLXT7mZQdpZIiwz6ZFV7OktBe0m9TtrD4p
anpdlo1rZ2Eax6bIzn5z+/BzkH86lsPin9kudTEvh21uLHUJRO9uWOFfuQccjIHFcELDUZL
iW2FlP5sQy6eUcoPUjtTTpOoi0F6bG5Ft/z2MZC/nSdOl0RSq1GzY8V+KL3xbrbalerHF8g
jjij+7Go6AV01h8VNR02DRLe2sYhFpaFCm84nBH8VcG2l6jFYreSWNwlqx/1rREJ+fSul1r
wRPpnhzRdUhuZLq51RS4tUjJK8Z7dRRKNFpRYlKom5G/ZfFk6dbXVvb+HbZRNcfaQFkIwSc
kcdefWmp8YZYLvVpbnw/bXSaowaWOSQ7QAMY6c1w9n4fvbybyrpv7MhyQ9zcoVRMdRnHX2q
jrWmf2bqTW8ckk0AAMczxGPzB6gHtUOjRb0Qe0qRO7i+L+rp4g/tJ9Ot2ijtmtre1jyiQKe
49T0qr/wse4fTdGsX0+Pbpdz9q++f3rZJx+tcdHoeq3EcMsdhcmKVgquImwSenOK2PE/gbW
fC+pWtlMhvJLqLzV8hGOPY+4pezop2ZXNUaud/wCD/H1nefEHW9f164t7GzubURtbyNuEhH
QD1rlb/wCIAvNZ1u+v9Etr77evlWxm5NsgGBtriP7M1HzkiNjciR/uRmI5b6CtfTtAuL/Vo
NKvt+nPL1knib5B9MZP4UezpqTkmHPO1rEfhXXm8M+JLXWxaC6a3yRGzbQcj1rovD/xH1LR
/Gd/4ligSQXxYzW7OdvJyOfaudm0Of8AtS80zT1k1EWrlDJBExzjvjGRWcNOvkac/ZZtkJx
I3lnC/U9vxrRxpu9+pHNONj1O1+MksEd2G0SKSWe6Nzv80r3yASOTVKT4qXEz+I5BpqJLra
CMkS5MIC4445rg4tKvnRZE0+4cSD5SsRIb6cc1pXnhpLLRxejUYri4yC9vbozeSv8AttjAI
9Kh0qN7pD56nKdfoXxZfw/4fsNIg0OGWS0fd5okKhx7gdT9afp3xbW1OqtL4Yt5/wC0pWkn
ZpiCynA25A6V5nBZ3N5K7WtrNPjr5aFsfXFPlsbyC3aWSznjjQ4ZmjIAPvmqdGk9w9rUtps
dtb/EQWvhyHRrbRYordL4XZUSHBw2QvTpWpD8W3XVtX1CXQopHv1VVAkIMeBjG4c4PtXnUe
m37RqfsFwQwymIydw9qtaVol3qup2lkkEsS3MwhErRnapPWh0qLD2tQ1PG3jCXxle2l1PZL
afZofKCI5YN781yYx1rpPE/hebw9r93pMTyX62qqZJkjOASM/hiucYA8CtKaio+5sZzUk/e
EP3RSr3+lBOKTcucKKsgkUDaD3qCRgpxnBNSZxznFV9wYktyKACSTBwfTtUJxn5QakKqSKT
aMcHvSaAE5BLVYTiI471ASFGM1YRv3fTpQBXYnd3opSAxJ5/KimBpX04luHcjGe1US/TIqe
5/1hqq1AEyckn2p24YJ3UxOFpMUAO8wscHinZHSo9tOoAduDdse1LkgcdKjB5zTtw2gDvQA
zc2eBTSzHtg0/5u1KST1oAjDuDyuaeGPZQKcMHtSHrQB6N8KNc0LRdZvjqs8dncTw7La6kX
csR759K9Mfxf4ctT4ctdZ8R2+sSRzM09wh3KGwdrEdgK+bfwB+tOXgdPr71yzw8Zy5mdEK7
hHlR7x4n8SWVj4Q16z1TxRb6/Pqbn7JBCMiFe304rlfg/eLp2u3d9cahYWlqUEc4un2OVx1
Q+teYFx2AGTTCx68cGqVFRg4rqP295KUke923jKw03SfGf2DxI1xKX/wBAE0g3njqueo96o
+LfHS2vh3w9pWl6ws0TxBtR8lgxfONyk9u9eJhiWIIB/pSr96ksNBO9w9u7WPplvFGjW15F
rkXiuzTw7DZ+WulRgbnbb0K1Pb31vpPhXw7df29BodplrqWJxkzxtk7APxr5j43dBWlq2v6
trFta2+o3ZuEtU8uBWAARfSsvqu2paxFr6HsllrvhjxNY+LdPsdRt9GbUp1KG4O0PGMZP44
NZPjKzsPHM9xLpWrRjS/DdiFknCFhI/ov5V4yR8gYkkipIr67htJbSG5mjt5v9ZFGxCv8AU
VSoOEuZMh1+ZWaOw+FU0lt47hvkvLK3WBNzm9barqeCAezd69ZXxF4Zs/E3inUV15L1GtQk
aSTZOSDuRD3FfOUMY3YNaenaVqWqGVNOs5bgwLvk2LnYvqfaqqYZT96TFCtyK0Ue7ya7oNz
4w8JX0OtWkGlWlszm2MgHkybeM1Ho+uabf6HqEejeIrTRdUl1Bpbi4nIDSJu7H0xXhsOkap
cxCW1064ljZ9qssZILHtUi6JrLyQoumXW+UN5aiJssB1wOtRLCwfU1VaSex7vP428Oi58Sa
rYajCt3DZLbxTZCtcSDOWX1we9QQ+I9LvrnwK2o6zbTTwK813M8gyh28An614bPo2qW+mrq
U9hNFaMxRZWXgt/d9jVDAAIGOfSqjh47pk/WJJ2aPddS1rQr7wtrlr/bMEMmqauFZlcFljy
Bux6Yrd1LVvDmleCtb0uLxBFqUn2XEQluRIW44wOg+gr5uGQc5JoJwvbn2oeF7PQX1jTRHp
3wduk0/Xrq8mvbC1twgjl+0y7HKnnKH1r0Hw/4g8NiXX7W01qO41Brnctxcz+UZU4IAf0HS
vm7Oc1oWGkajqMM81jZSXEduu6VkXIjHqfSqq4eMpOTdrjhXsrJXPS/G9hceK4tW8X3N3Z2
tvpZFqiwZkE568N3Nc98MNct9G8eW0lzMsNrOrQSNI2FAI6k/wCetcj/AGlfDTTpovJRYlt
5gDHYT64quCCMdR6VpGlaDg3oZOavzHsni/xPpvhm20zw/wCGL2O4h+1G8upoWyCd2duR/n
FdT4v1DS/C1reeKRJvvtfiihjjAwypgbj+VfOUTskwZB8ynIyMjP0rc8Qal4n1mezl1xbh3
KbbbdFs3LnHygVg8Ok4q+iNfbaN21Z9C6d4m0ISW17p3ibT7bRYrMj7ASFfzMdT/hWD4Jut
D021tdTn8Urm9uJHlt3uRGkbEn+HHzH614HNpuoWcRmudPnhjV/LLSRkAN6c1VYk8nmpWEV
rJ7j+sWex7rqmo6DeeGNS09NWtbX+1da+YowOyMN97HpxWzr2p6FZeAdd0k6/Dqsnk4i825
EjucYyFxhfoK+b8/5FSGGUIsrQtsJ+WQqdpPpmr+qpWXML271djt/hdq8WkeObdrudYbe5R
4ZWkOFGRxmuu8VeJ9O8LppHh7w3epcRR3X2y6miYENlshcivGRkH5gDxjnvUsTmKWOVANyM
GXIyARzW0qClPnMoVeWPKfQ/jW50/wANWepa9azRnUvEkccEQbjy1IALfrS6rqmkQ+GNCtt
f1q0iaKaNJbaxlDxTID1Ydh0JrwrXfEeseIruK51a68+SJPLTChQo9gKxz1J21zrCXglJ6o
1WIs7pH0vq2v2enWetXGq6/p9/pF1DssdPgCkrkYGfSn2Wv+HILzStPW+s0u4dKP2ecyApE
5GCtfNlvaXV2SlpbyzsAThELYHfpT7zTr3T44vt1nLb+eu6PzFxuX1FSsHF7sr6w2tj2nwL
GnivwzrvhrWLtXe3vRcSTZyCu7LEe3H5V518QNdXxP40aW0dEs4Cttb56bAQM/nWVpnifWd
H0q803T7kQ296Ns2EG5hjGM9axRwMdsYxW9Og1NyM3UTil2PoXXtZFr4a8NxSa/Z2moQ3ES
NBZyh4nQEfMR2wKtt4ptbv4s3LXOrWzaZp9gXtz5i7TIw+bnv/APXr5sCqu4YwT3qLGC3+R
WX1VW1K+sPoe/eEfGEniaPXGudVsbTxCMpp806hUijyTgV01ldWup+LdCie6h1XUtKtZZL2
9gHyBivCkjj3xXzL9gvwPO+w3G0J5u7yzjZ659K1NG8SeJNL0+fSNKnlt7e/f5gifNKTxgG
lLDrdMqFZ31R7joup29zoIbwzrmnaTftqDzai1yRvZdxz+nSmR+IfDGv+L/E+irf21vY3to
iNcMQiSSg4JGe9fPV/a3dpdyQ3sElvMuNySLhufWq8nO04AprCruS8Q73se333jO2tfir4f
0jSZFbR9KK2u5MYlLDBb37VJ8SZbXwf4fv9BsJUa91y5e4mZeNkXpXi2n39xp1/BqFqyLcW
7b0LDIB9cVc1fXNS8QarLqeq3H2i5kABbGBgdgO1UqCU0+iJ9teDTPU/go8Gn2Op6nca1a2
/mfuktJ5FXcwHDEnnFa3h6/tPElp4q8OeJdVs0LXqyiYSARsMg/IT16V8/RhRIc896so67c
/pSlhuZtt7gq9krLY980fxdpmo/Fa4txdQ21hZ2jWlgZGCoWHGfSrtlNpWit4a8M3Os2k1w
l695cSRyDao+ZhlvqRXzuHAPBNIWzk9fX3pvDJ9QWIt0PfvF2tabqPgPxFJoV7bwXcl4RdL
vBedBgHb7YrwAdB780m8dqazkDpWlKkqSsjKpUc3ccw3LjOKiBI4xT9xZfSoGyG61uZjt5b
huhpuAAR+VJupDz7VLYBntmkJIHFAXJ460rDC89aQDNxbtmrCMfKPaqy96sJ/qmB6iqAiLo
DyTn2FFQN940UXA07oEzcHtUGDnJNSzBvNJJqDDM3rTAkpGznFHOcGl/ioAQKM8HpUjDGKb
xvwO9Kww2B6UANpV60lObgjAxjrzQA9elOXk5PakHSlHFACDhjQOB70fxUvfAoAQjIz3oHS
lpKAFxRikPSkHSgBSFH1oyKazZbGKTGaAJFILZDCu++H3hmLV5Li91PRPttgrCNZpJ/JSM9
/cn2rz0KOg710WleNvEnh/TZNN0nUPIt5G3kFA21vUZrCspSjyw3NqfLGSci98TvD2meFfG
J03Sy7W7RLMEc5K56jPpXeWnw28M6gfD2sQW8kOjS2bT37eacAgep6c14/rmuan4h1I6jq1
z9ouioQvgDgdK04fGniWLw0fDkWoFdNKbDEFGSvpmspQqNJJ6lxnBSd0el6J4V8E3vhebxF
caJezwT35t7eO3kYuqZwD/Wugs/C1p4Is/GcljOZbc2Ssgl+8m5T8pP41wVp8SpdE+Hum6D
4ceW1v4WJnmdFKsD/AHa5R/F/iM2Oo2bam8sWosGud4BMhHTnqKx9jVlu9Lmzq00tj1hdEj
a48Cae51C58+DzZUhnKhMAYb/ZwT1rR+x6Zd/FG9Fpe6gV03TpGlmaZgd/op9OK8jg+Ivi2
C8t7yPUgJoIPs6ful+VPTpRN8R/Fc93cXcl+rTXEH2aRhEuSnpVexnfcn28LHpWr2El74G8
G6KlhNqH2qdrmSGNwrOvJyWPTqOawviF4K0LRvBlrrunWv2C7afyXgSfzg34+tcjB8QfFEN
xp88WoDdp8ZigBQYCkYIPr0qtrPjPxD4gsFsdWvRcQJKZVQIFCt7Yq4UqsGtdEQ6kGmdf8O
PCvhzXfD+pXmoWkuo6lAC0dmkpjDJ6g9zXT6R8N/CFr4ftNR8QYzfZY+dcGMW6n+Ef3iK8y
0jx94i0LRDo+mTxQW7AjeIgXAPUbutSaf8AEXxTp+lHTI71JrYAgfaIhIUz1wTSlRrNtp7m
kalOyTXQdpnhqw174j/2Bp16W09pmWOc8sYx1+pr1+HRtC0TwT4qsfD1nd28uRZyTXR/1rk
7cr7c18+2t9dWF/Hf2c7Q3Ub71kTgg10eq/EjxdrOlvpuoaiJbd8btqAMSOhyO9OpRnJxs9
DOFSEb6bno8Hw38Hx6pH4TubbUJtSa1+0PfqSI4zjpXl3hvRre8+IEOj3FtNf23ntGywHBd
QcZz2rQm+KfjObSP7NfUwsRTyzIqASlf96uf0PX9T8O6mdS0mYRXJQrvZQ3B69aqNOrGEm3
dhKdNyTSPVb/AMI6BY/EK1sPD+jXV8lnEZboedtRG/hyzcACtLxN4Msr/wAaeF5pLq5cai5
EkJuS4jCjJKN2FedD4q+MPtr3r6hE0zReUR5K7SPp3NVJPiR4ql1Cxv5L6N7mxVlhbyh8gb
rxUexraJvoX7Snd6Hqk+i+G/GniefQk1HU5U0bLXP2ibKuBwFX/E1w/wARfD/g7SNMsZtBu
Al/JIUltkn84BQMZJ7c1x+n+Ktb0rXpNbsb3y72di0rBch88kEUeIvEmo+JrqO51JYFaNdo
EEYjGPoO9XCjOE99CZ1IuNktTu/D/hHwxc/DG4157S51TUYsieKOXYYB64712GvWHhq58Le
DfDaWVwFvnR4BuwUUj5tx78dK8lPxA8SR+G/+EehuYYLIR+U3lRBXZfQmoZfHfiKS60q5e5
jabSl227GMfKMY/Gs5UakndsaqwXu2PTJPAHgbUfF1z4c0pr6CewPnXTs24bAPur71S1DwL
4V1Hwqms6BBfWBjvEtXjvG/1vzYJHpXnFn4x1+z8Ty+I7a8EeoTMTIwUYfPUEeldB/wsjVt
X8QaVL4huf8AiXWk6zNBbxhQSDnOO5p+zqrZgqlK9mj0DUPhf4Onn1DSNPF/bahZ2ouDO7b
oiSOmf6VFb/DnwTb3Og6XfW19Pf6pAXLRzEIuBkk964/xf8Vtc1y8vINKu2ttIlI8tNgWQr
juaxZPiH4mfWbLV2uoTdWUJghPlDaqn2qI0q7V2ynUpJ6I7yw0CLSPBfiNrTUbmIQaj9lgM
b7d3zAYJxzXXeIvDvhjxPrzaJqCXZ1DTdMDrKkm1EGM9PWvDV8d+IV097AXEXkPc/a2DRg5
kznP0zVj/hY3ib+1r7U/tEP2q+hEEr+WPuDoB6U3h6jd0w9vC1rHb6V4A8KafpukN4hS/vr
vWXKwi24SIdia4HxPoFpoPjy40IXjNaRzKhlI5VSe/wBBWhpPxP8AFmjaMmm2t5E8MfETSR
hmi+hrmY9ZvU11dcllW4u1l81mmUMGb3HpWsIVIuV3uYznTkopI9V1zwJ4P0/WPDVrDbXkl
lqUgRr4TjY4I6Adj0pyfCjRra71caj9oiiN2trpoL43kgHJ9eprgdc8e+IfEM1nJeTwxJYy
CSCGGMKiMO+Kbr3xD8Ua89n/AGhfKpsn82HyVCFW9TjrWfsazsrmiqUux654h0Hw9oXg660
K/wDEl3bx20YKN9qUvMe6bMZA9qn1S08OG/8AAeiW9nOtwGjnt8kYCcE7/U141r3xC17xBp
QsdTFpIxKk3CwASNjplqjb4g+I5Nd0/W2mhN5p8XkwHYNoXpyPWoWHm0rsbrRu9D0668NWH
ij4j6/c6vo93c2xuFgjuEnEMUeBg5J+8c9hXmnj3wsnhzxhdaTpnnXNtEiybipYxgjOGIq3
bfFLxXY2c1rBcQ7ZpjcEvCGKuTkkZqjP8Q/ElzLq8kssJbVkCXLeUMkAYGPStIU6kZb6ESn
Fo5SMjBJ71Opwhaq4UAcHNSMTtNdl9TlBTubPtUihgMcU2JfkzipD0qgEYnfgU3ORyKXknI
NJtPTNADMAdKY0gD4xmpHUhagETeYAeaTAlMi470jcrkU0wt3NHlsRgGlcBuD2IpDkmnNEV
96TDZHNJAO8w5G0dKa+Scmn42g02Vsjgg/SqsBGHwMVKoVoc85qMIpqdFUQ9T+NAFB1wxxR
UjxncfnAoosBo3Hyysv4VXXg5qzdlftD56Z4qHC9hTAPvEGnbaQcGm+Yd3tQA9VAbNPKnJI
po68/pT8jHWgBNp9KY33qlLYGSeKQgE5xxQADoK9Q+GHg/SPEOl6xfatYS3wtdoijhcqzHH
IHvXmGDXqXgTxf4a0bwbf6Rqt9eWdzdTb/ADLWMllX2PrWGJUnT9zc3ocqn72xe174eeH4P
Gui6ZpdpdN9sjaW4sfNHmRgD1PSuUi+H+t65rV+mgaY6WVvOYw9xIBjHGC3QnPpXcH4o+Gp
vHltqrwzx2dlZvbxzPHueVj0JA6dP1qlpvjTwjq3hWLSddvL7TXgvGud1sp/e5YkAkfhXMp
Vo7nQ402UPCHwo1LUfEdxbeIYXtbWy/1qqwBkPZQfQ+tQ6t8OtT1rXLkeF/D5sbG2byCJ5w
Q7g8kE9a7Oy8cafqS+KvEaz/ZII7NbS0jkcCRyFPzYz1yaxtJ8a+EL/wAM6HBrWoahp91o7
bvKgBK3B9Se9JVKyk5j5aVlE4Kw8A+KNQ1S+0yDTW+12IBmjdgpGemM9aup8KPGspfZp0WI
3CN++Xg11z/FDS5Y/Fl8jTW9/qKrFaBVOdqrgEt2PWqOk+OtJtPBOh6RcX9w11DfLcXjlWb
Kgk4z3rTnrtXsZctG9rnLaj8NfGWl6fc6jeaVtt7YEyESKTjuQB2qXT/hd4x1Kxtry1sIjD
coHjZplGQenGa7a/8AiLodyvi9hc3JbU41htBsONoXHP8Ad70J8Q/DkXiTwtKt1cHT9JtGS
XCEEyEAdO9HPXttqNU6V7pnG6N4QjTRda1XV9PvJ20xjFJFG6oqsO5J5OOOBXP6H4Y1nxVc
zW+i2oneBd77nC4XPHWu41Lxzoz+BfEenwzynUNUv2mVfLIGwsOp+g6VkeAfFWleG9A8Rpd
Syx317biG2CISOh79utVzVOWT6kuMOZR6GPqPw98VaTd6fb3tisb377IGEgKlvQt0FW7/AO
HnijSRam5s0kW7lEEUkMqupc9ASOldrbeL/Bd9pHhPStZknmt9PjY3QZGx5mOMnqRnNbN18
RPBxstMsLa4kjt7W/WZwltsGxc4wB+FZ+1rbcpXs6S3Z5ze/DHxlp1hc3tzpgEVsu+QLIrM
B64BqPTPhv4w1fSxqVnpX+jsCyeY4VnHsD1rtl+Ieii48aXUl1O0mqfJZJtJBXGP+A1pReP
/AAW93pPiKfUdQgu9OthENMjU+WzAflTdSt2GqdJa3OT8O/C+81XwbqmtXayQXEO4W0O4De
V+9u9O9YVt8NfF91ph1CDStsWwyKjSBXdR1IXriukl8f2U/gHWLXzZYtU1DUDcmIA7Qm4HG
e3A6V0+rfFLSrvREv8AR9V+wahDbhBbyWm9ifQP2FLnxHbcShRstTy228B+Jn0mLWLjTmt9
PeRF3SsFYgtjgda7Hxx8LLzT52n8M6bI1hb2yvOzyhmLdSQOuOtaGu+NPCfiFtA1iXU723u
7KSNZrIKdhUHLMQODUknxI0Rtf8Wah9snKXtotvYjYeSFIOR/DzUudfSViuWlaxwWmfDjxd
rGnW+oWGnLJbXIzG5lVc/n9Kv6Z4O8jw/r93rWl3gutN+UGN1VY2/2s9a6iHx14eibwTaLe
zi10rLXeI2HzY44785pmtePdCvPDfiKziupWutUvhIqmMgCLI5z9B0q3Ura6CUaa3ZS8RfD
aTydCtfDlm89/cWf2m63SfKOnPPTrXLaf4B8T6rYSXthZxzxIzLhZl3MV4OBnJr1Of4o+GL
m4vtNNxJFZTaatvHdxxEOsgzkfTpVXwx4w+HPhmysDbXEi3OwrO7wM7lsdc/wg+wqVVqxi7
xK5Kb2Z4bLG8MrxSqUkQlWUjkEdRWzoHhTXvEzTjR7LzlhHzyMwVV9smug8R6LpS+Dk8VPd
u+p6reOyQhhtWPJ5I6itf4ZeI/D/h7TL863rLrFchkk08Q7hJ6MG7ZrolVfJzQMI0lzWlsR
aX8JL+78F6lql3viv7Zm8iFHUrIF+9zXMt8O/FaaL/a6aeJLTYJDslVmVT3IBzXUN400Jfh
1c6Ba3FxC8+oGTyhncsBfOA307V1UPjj4e6No99Y6JcsgmszGmYGLM5BHzMTzXP7Wqnte5t
yU5aJ2seTTeCPEsF7p1m+nEzaiu+2VWBDjGc57V0nhn4cXl7Nf2msaXdo0BCpcW8qbd46pz
1J6cV1emfErw1beDdNubp3k8R6daPBChjONzcZz+Ap/h34kaJL4Ps7G81GPTtUtXMjPPbmV
XbruHvzTlUrW2CMKXc8+f4deKL++vDpOgzR20Exh2TSKGQj1z+dQWfgDXpPGKeHtQtHtZQB
JKQy5Ef8AeBJwa7C88fWN34MSyn1WaTUrnUxPcsqFcRB+MY9h0rbuvFvw/wBX8YXeqX1yzr
DaJFZtJGxTIyWyo68460e1rJK6D2dNu6PLvGXh5PDmtJYxWN3awhAQ90QxlP8AeGOMVJpPw
/8AFmu6fBqOmaWZrWY4R/MUe3rW78U/FWl+JrnSBo05litLco37vZtbPStK18ZaJaeGvB2k
Q6hKgsrkTX21WUKBz+PNXz1VBWWpmoRc2nscVZ+CfEt7rF1o8Wn7b21AaVJHC7QehyeOay9
Z0bU/D9+2n6tZva3KjJRu49Qe4r2EeLPAF/4p1rX7+5Y3JeMWhkiZkKAD+EYyc561xfxU8S
af4p8VwXOkzefbx26xKxUj5u4xTp1ZylqtBTpxjHR6mVa/Dzxje6THqlposs1rInmIyMCWH
sM5rR8HeB5dfgvzeaXqO2BwnmW23KOOqMrfzr13UNX8P+FLXwudY1e8tp7GzDJZ24OJ8gfe
/E1w+pfEWwk8Dayum3Eljq+qXxl8uMFSkecfe7EisY1atVOy9GaypUotSvc5L/hAPEep317
/AGLolwtrBKY1891zkDkZ6E/StTw38O59T0y5n1LSdTSW2lZd0BXa+37yEE8H3rtNI+JGjT
+DNOhOqQ6fqlimW+1QNLufBG5SD1PrUGk+NfDUPgrUI5vE09vrmpb5Z5BCzbWOflUdADRKr
Vd1bYap0t7nLaX8PotZ0ewktrPUEub26KiRypjSIE5PqSAKnv8A4Wxab4ovbO4N9dWFnbi5
UwKm+Ve+cnAAras/G3hu1h8E2aapIsOmFnvHCsMEr39earxeOtJ83xxeT6iZJtRUxWKFW5X
B6egpKVW/kDVPlueU2Oi3viHWX0/QLR7h2LNHEWG7aPXt0qWHwn4hm069v49Nc21g5juJCw
ARh1HPWrXgnVh4c8baZq0zbIIZP3pHPyng12vxE8aaFcaKNA8IT+ZaXNw13eSFcb3LZ289q
6ZTmpqKRzpR5W5M4LQvCuv+J2mGh6c94Ycb9pA256daS58JeI7bWYtGn0i5S+lOEiKct9Pa
vVfhWLS0+GviXUdQ1F9Otp5BE91GuWjwPvCtqH4p+E/7esbIzzPa21o0CarMmZA571jLET5
nyq6RqqMOVNvU8V1rwV4n8OxRSatpE1vHM2xG+8C3Ycd67Twh8Lrq8s9Q1HxZYXNlZwWzTQ
HOwuw56eldHceO/C+gaVY6Rb6rP4nC3wupp5lPyDOeM+npV3WPH/hNtI8RXFn4mubu41WHb
DaSoVEBxggGodWtJWUSlSpLW55bb/D3xnc28d3aaFPNayqZEdSMMvY9agvPBniPTGs31fSr
iyt7qVY1lZQQMn09favWrP4h+GofEumSR6wRp+n6UYcKrBWm4GNv071jHxrot14P0Owu9XM
twNUFzdeYC3lpuJ6+3FWq1ZK1hezp9Gcrqnw+vxqR0vw/pmoXVzbxiS5acKud3QqM8DrxVG
y8C63beK9G0vXtNms49QlVQSR8w78jpXpF98QvD4k8ZX9nqZFzexLDZYQguAuM57c1Gnjnw
w994JE2rl00yNnundGJD7MAZ6k5zR7WrtYfs6W9zhPFfga6s/EGqpoFlPPpenOI5JpGB2vg
cZ79aXWfAc+h+FYtVu7PUHvZMFnCARQD0Yg5z79K7m+8Z+D/ABN4fn03U9V/s1f7TMriFSP
tMe7g5x6YqfVvGPgaw8H6xo+i38czSbPJjCuWkGRnczdTWftquiadwdOnrqeUWvgrxHcWdt
qcumSx6dNIiCZwADuYDI/Oul8c/DHUdEvpZdC026n0yCFXlnYhsMR82PYV1Ov+KvDGsal4d
1m38TPBbwSRJPp20hEVTncQOtPl+IWiy6p4zuH1djFdwCGxQ5Ib5ecDtzWrqVXJSQuSnazP
C+emabtIGOtSkZINAx2rtOIi2c9T0pjRnsMVN/FStTArgFTUvzFOaRhyTipcZg96AKbYU4J
opxUE5K5NFAFu5++R+NRDp7VNcsTcsCO9RUAGV7GmcF8E4pSDTUI3En8KlgWdo4INNJxkUi
Pk8rSnqT2pgK/3AKfkBRnvUTA7frTSWJ9qYEm7POeKXcO1NHPFMzyRQIkOStMDHbj0pV+9T
goBPrQAMSNuBx3FNLkkYOM005CkHOacG6AUgHqQQ2eDTtwAHvTdpOR604LheccUx+Qjtjoa
YCc5zSEMz4PSlcBVzQBFKSzZHbrSr0FMCkmpwmcYqbXAfBHJLcxW8SlnkYKo9Sa6vXvAPiL
wzbWtzqlvGqXLhEEcgY7j0Bqb4Z6SNX+Iemxum6G3b7RJnnhRxXuFpqGneOLDUbnUHQW2ia
mZVIP8KA4zXHWrSp1LRWh1wpRlG7PCtf8AAfiLw1pUGpatbxRwzsEXbJkgkZ5H0rlNoHOa+
iNelvPH/gDRbi0ijd59SyiSHC7ATgH2xiovF3hfS28DPNdaZZw6lBcpCslnAYlySBjn7wpQ
xTslNa3Knh1e8dj58DDpkUIy7yMc/Sve/Ef/AAi+neK9O8LW/guG8d0je5khT94AMZwB+Zr
Vn8NaY3xKhtJNH037F9gea3hjiwzegceoPSqeKtpYlUHLqfN5zuxj86X5umBXs/iHwk0HgH
StNg0WNfEV9dO4jRR5mzJP4DGK8vsbCWHxVBp13p8lw6XASW2j+Zmx1Ax3xW0KynFvsZum4
uzM+0trq8vYrW2iaWeVgkca9WPpT9T06+0nUJLLUYGt7qP70TdV+tfRtxp1hp3jbwv9g8P2
MVnd7tmY9k0Tbc8jvisWG60jxn8RvE+jXOj2rTrA0dvKUG5nXI3E+tYrFXe2hr9W01ep4Fv
pozI6xow3MQBnsTX0Lp3hLwsmpaZ4RuLC2nvrO1N1d8DzJ37ITT7vw5pGq6RplxqXhW30K/
bUUhigQcyxg9x3GKHjIx6AsN5niGqeF9e0mw+2ahAI7fgIxlVg+em3B5Fc8SxwcjHevoPUY
fCWu/EqLwT/AGLBa29nJvaZWwZNo/1YHYHNXtW0fwfNrGl6K3h9Irt70CNo7Vok8sfeDE/e
4pPE2smtRfV+a8os+b0ALZOPbmtyw8PapqVlNf21rm1hUl5nYKox2BJ5PtXtN/pnhbUtM8Z
20XhixtV0lvKhnhXDl8cfrWjoXhCNfB7aP4i0yxCxWRmHkIxcNt+8XPGfpUvFqyaQlhn1Z8
4EKMcdaFVFJwRWlqug6rpcFvd3llJBa3WTbu+P3i+or1H4WeE3n0ddR1DSNOurC7l2o88Zl
kPqFxwB9a66lWMY81yFBuXKtzzjR/DeqeIIL2406FJEsY/NmLOF2r681ksQOOK+lNF0Wx0C
48aDRdH+2xB0jWyB++SMlQfTmqknhjwevipNL/sW2hu9T055GtfvC3kHTHoeTXL9c120Nnh
npZnzmTg9sVrWHhzVdS0K91u0t1eysv8AXSFgMfQd67Lx1pWleF/CWkaB9ihOuPme5lx86r
2U/Wuw+G9vJH8I7h00X+2vtl7se0boVyASfYVrPEWp+0S6kQpe/wAjPBt2BnAq9o+k3+vav
BpmmReZdzfcXdjpz1r2+Twp4PXxpqnhyysLdpbvTTMkP3vs0w6hT2+lXvC2iaP4d17QtFW0
h/ti2s5Lu9uFXLrkcAn8ameKSjotSo4dt6s8E1ltVGoyW2r3Mk1xakwkSOX2Y7A+lZTSc4z
X0F4Q8MLfvJda5omnT2epXUrpNKjPK657EcKOO9eReI9N0+y+IN5pdjaySWcV35axJyxXPK
irp11N8pnKk0rnOAAqW7+1ODHHUcivoPVPC2iSah4Sh0/w7ZxaXeTKJTIhE4wMlWB6ii4tP
Ba6FquqxeD7JhZagLWJAxHmncFyfTr0rJ4uKSdivqr7nz2AwOd1X7PSdU1C3nuLCzkuI7Zd
8zIuQg9TXvD+FvCFh4p1+7n0OKSys9PjmaA9Fc5J2+nFV/DXifQV8A+I9bsvCtvY28AEbQB
si44+6xoeLuvdjfYpYe27PEW0LWf7FOsSWDxWOQPNfgNn09ao6fpt/q139k020kup2/gjGc
D1Ne8nwromrWvgnTb2MQC8V5pMORuUDcEGT05xxT9H0rTpfHmqWj+FBo1np1lIu0Ej7QM/K
xP4VX1q99Bew1Wp4TLPrGmQXWhz3MsMSviW2WTKFvcDg1RiLPGRxWrf6LqlrENVuLCSCwvJ
GMErfdcZ7VlKGRWUDj1rpha2hzTTTsxNpDZxn2pjqCMj5cdqduYCmM3zZxmqJHw85BqfqlV
ozmUcYHpU7cNSQhpGTg9qUjP1pexpP4aYEe3DYpD1GeSO9PI5HIo2jv1pg9RobseBS9cYJw
Kf8nZeaaSCeKLjuKGyaCcACkPXOaackcNigB3elPSofmx96nZJHPagALVMo/cn6VXJAxnvU
4I8j86AKrE54A/KilLDPWigC5cnN047ZqGprsFbuQDgbsVDxQAVGBhsCpCMgfWmEYY1LAev
Wn9uajB7UNnuaYEmRkGkwMimDt7U4nIHvTAcMBiRSMRnjvTaQntQA5etO43bqYSABTgwAPe
gBSwPIFIgyeaRcAcDFOU96AFLZJUcUH7mPSkJwCaASegoAVD1PemHLtgUrsEbZnrTohgk0A
KAF68mhCAxJpCCOo60AZoAmtdQvdPlaWxu5bZ2G0tGxUkelPh1TUoIZYbe+nhhn/1iI5Af6
+tUiSc5HFOX7tKye6HzM0INa1W1SKC31K5iihYPGiSEBG9QKnn8Qa5ch/tGrXUu5g5Dykgs
OhrI2jdk0uCeMYpcqvew+Z9zUg17WF1RNT/tK5F6owJ/MO8D0zT213WDqf8AaR1S5N52n8w
7/wA6yQnuaT5weeBRZaXQuZ9zqtK8b65pmvf201wb+8EbRq10xfaD3HPFYP8Aal5Dqjalb3
Dw3ZkMglQ4IY9xVIlgcdaACeTRyroPmfU05vEOv3Wox6hPrF293FnZKZTuX6elRQ6rqNtfP
fW19NDdPndMj4c5681SpCO9NJJWsLmZfXVtSGp/2kL6cXuc+fvO/wDOrF14k1+7vIby61m6
luIeYpGkOYz6j0rKxno2Kjxg4JyKTjF9A5mXJNQvJL37c1zK11nd5247s+uau3HinxJdTW8
1zrd3LJbZ8l2k5TPBINYwJAPNAGAMmjlW4XZd/trWPLuY/wC0rnZdHdOvmHEp9W9asnxV4l
dUR9bvXVF2BTMcBfTFZJ9KQDBpckew1KS2Z0PiTxbqXif7Ct7HHDHYwiGKOLIAHr9apWfiD
XLCwWystXure2DbxFHKQoPris7Geabx2FNRVrNBzvc24vFfiSAStDrl7G0x3SFZSCx9T71c
8K+LJNA8VxeIL+GXUpoweGmIJY9yT1rmgR0HJpvdql04tWsNTkmnc19d1y81/XrvVrtyZLh
ycE5wOw/CnWfifX9OtBZ2Os3dtAM4jjkIHNY38WaKfJG3K1oHO9zqvCPiseHPFH9v3VvJfz
qjAAy7SSe5Peq134p1u51691pdQmgursneyNglT/D9K578acD2oUI3vYOd2sbUHivxHbWcV
nba3eRW8J3RoshAU1RGo3w1P+0xdSfbd/medn5t3rVPdSg8ZpqKQnJm7deLPEt3fRahPrd0
9zBnynL8pnrj0qode1o2xtzqdx5LS+eY93ymTOd2PXNZpFOyMUcqtawczNeXxLr8xuPN1e5
k+1KEm3PnzAOgPrVaDU9RttOm063vJY7OY5khB+Vj7iqYwRkCjdtFCilshc0u5futd1mdbd
p9SuHazH7gluYvp6VLJ4w8T3HmTya5dtLJGIXffyyD+E+1ZErAxE+3SoYz8hFJxi+gczWzL
k+uard2ttY3d9NNa2o/cxOflj+g7VXzukbGdgGcUxFy5DD6VJEQCBjr1HrTSS2E23uINq89
RUcgqSQbW4HBqJmbGDTAIyA4JqZzzmq653DirK/MM/pSQCdhSc5xUvl8ZBpnIPSqAix82KQ
9evSnM3z5xTDyc0ABkwMgU0OSeOlOxkU3b82BUtgKWGKFJANIV7Zpw4FUAhI/GnD7uajbvS
4YJ1oAQ9QD0qYH9x17VW6kip9uYOvagCuGJz/jRTNjHkY/OigDY1BWW9mBGMORiqZznitTX
QBrd5jn96cHGO9ZZOD9aQCZPrScmnAZBNNwS2BSeoC4bPalamYPdhShf9rNFmA4EYpT1HpS
FcDNITkAelFmA7PtmmMfn6YFOXpSMueaLMBCd3B5p4A4yKjAwak6nHtQgH4FFMx/tUmPeqA
eWy2NtP4RN2fpUIcjp19aQszdTQALgg5qZTgctUZwe2KcGwOgNADzJ8pApisTntTs8dKKAG
4PTtTlUKOaMj1pd60AKAD0FOOMcU3zBTPMFADycL0pjgnOfTikL5HFMLE0AOG/vmnDpUWW7
UAkZoAlOe1NJPQ1Hn1o7jmkA8NntijofX2pgODT1J3daAF2k9qUR5HzGkyfWjJ9aYEmxAM8
5pvAB4zTckc0ueM0gFAJHTFBQgZBxR5mBjvSeY2MZouA0KA+QSKUgjk4pGY55pqlc0ABPPB
p3aguo7UgO48dKLgKR60e1Kw5zTgfl6UwG4pycnFBOO2aTdg5xQBK24jHXFNC4AyO9NV8jJ
z+FLvX0NADm46cU3JpSwam98UANkA8s+lMiwQSc+2KlkHy7aanEeCv40gFkBUo+OelIP8AW
VGzksoPanq3zg0XAkZuTkZxUMnPSlLZdlA5NI6sOgyKVwGKcHrUiSYkb0IqHBHWnKMsBSAt
CUdOfxpCTzUQBHJqTtVIBmM008Z/SnU1ueKYCUd80oGTQRikAhpo3cZp1FDAZz3pXP7vg80
jcGkbGznvUgNGcbvTqasj/UDFVCewPFWwCbYAVQFTOCcHH4UU0AjIPrRRcDodeYnW7wkkky
t1GD1rJftWz4ijRNfvljZmUTOAW6nnvWQRuAzQAmRQGAbNBFNxwaAAcmnAYNNUH86ccheKY
C0UmTSZfstADqCOMUgDlgTgU7axoAZtNOIwOaQq+BgUqxO3XpSsApXkYoPWnlNhzTG9RTAQ
kD+GkBBPAxSEk0w5DDHepuA92J6UCQgU0ZY4pSn8I70XAdvJFMy+7NKFYYB6CnbRRcBu75q
PmLU/Ax0pvIouAh3DvgUdeT1oPIoouAUpIxQBxQBk4qgHZBwBTX607GDTTktQAlB5UYpTgD
ikqLgFOUDOTTaUE5x2qkA6iiimA0gg0M3IxTm5FRkZIFIBQzZzRRtK8elGDUgFNAxyadTWJ
zjtQAvBpMkN7UAmk780ASbiv40u849qYeV+lLx0ppgKpZjk09VGcmmg9qdk1QDx046U3BJ4
oU9qDkHIoAdtPpTlFN3H1pVPegBkjDYcUQk7SG7USAbDUYP7o+5pMBg/1ppxOH471Hkhsin
E5ZT2qAFYNnnrTs/uzQQxOaV/9So7VVgIyc80RnDmk7UAgE1IEwBZAQe9BY56cUihkABOc1
ISOTxmrQDByKQkUpOT746UjAYz3pgNP3s0UUYJ6UAGTnBph4PJ61JsZjg0vyjAbBxSAhwWO
RTzGNoJ60/cgBxTS4K/SlYBhRQM1KWxb8elV2bPennH2YZNMCuCe9FNBI4HSioA6rxAvl6/
frjG2ZuPxrGDcmtbX2L+JNQYj5TM2PzrJIwa0BbWDqaT1FPXHFNONxxQAoIC4pC+O1N4zSk
A9TigBwYEUgxnmmjaGwTSluOlADzgV2/wy8B/8LD8XDw/9v8AsOYWm87Zv6Y4x+NcNw569q
9v/ZfQ/wDC3iT2sZP6VLdkJnY3/wCyvb6bplzqV741EVtbxmSRvsmcKOvesOL4A+H5NTfTo
fHsks6Rec+zT2KRjbuAZs4B284r628U6bc6t4O1XTLMKbi5t3ijDHALEcZrz+48HeKf7VhO
l6bDpu6ERXV1HeZS7QRFdrxY+9nGGrFTZnzM+eI/gp4SuNCvNb/4WP5VlZ7DM0mnshQN91i
Cc4PrW/B+zHp82oWunw+P45Li6tzdwhbQlXiBA3A59677TvhX4tTR7iyayht4ZoYI7mKe8+
0faXSQHcMj5FC5G2u48O+BdV8PfEc3kM6SeHYrR4rWMt+8t2dwxT3Xjj60OTDmZ88Xn7P2h
afrbaRc+PyLhXWORxp7NFC7fdV3BwCeKrj4C6K/iCDQW8Z3UV9cO0cSyaTIquVGWwx4wB3r
6X8Q/D+fUvFcMtlfXFto95OLrVoFkGydkA2gKRnJIGee1bOneHb+TxRqXiLWHiNwFNrp8an
ctvDjqf8AaY8n24o5mHMz5a0X9nbR9fv57LS/HyzzQckGxZQwzjcpJwwyCMina3+zro/h+9
trPVPiAkE1wAVAsWcKM4yxBwoyQMmvcfAXgTxFoXiDUrm/IshPA0TTJMJd0hkLboVxiNOT8
vrS+PvAXiTXdb0yezb7asEKxiZ5RFtcOGLSqBiRMD7vrRzMOZng1x+z7oVrrQ0ib4hxrcFl
RmFi5jVm5Cs/QE+hq7rn7M9t4eto7nUPGMvlyEgGDTnlxj12k4HvXut14R8S+Tqnh6G0tZd
P1O/W9bUDKAY1ypYbMZ3ZXg+ldPrmi67daE2k2OqPIt5MEmuJcK1vAfvBcDkkcfjRzMOZny
cfgT4fGiWms/8ACesbK7LeW40yQkqvBYjso9TVq9/Z80Ox1Czsbn4hwia7RXj22Lsu1jhSx
BwoPbNfTfi3QbybwgnhvQtHSe0aE24KXfkNCQMAk/xL6jvXH698PfFN/wCItFuY4Y5haW9t
GJEmEccbRsDJ5keP3g/u+lHMw5meFyfADR4dfh0ObxtNHfTymCNTpUgV364DdDWprn7NNl4
eiifUvHKK0zFY44rFpHfAycKpJ4719P2mg6hc+N7nX9YZClsn2fTokbIjUj55D6MTxjsKoa
rouv2ev2HiDTx/b0ttHLC0EzpEyq+CCpxg4xg560czDmZ8r6l8C/D+mWkN7cePi1rLGJVni
02R0Ck4GSOhzxg81db9nfS4dVh06fx8kVxLsC7rF9qlxlVZugJ9Cc19F6d4K1lrXSNK1aSF
dMhnkv7uKN8iSdnJSL/cXOT64q14is/EWqeL9OtjofneHbWRJmeOdEaWUHgsDztX070czDm
Z8761+zHb6Bapc6n46jjWRgiIlkzu7YzhVU5NTaX+yyutabHqGm+Obee2k+64tW69wRngju
K+idc0HXY9Z0vXrGU61LYTyt9llZYSEdcYRsYyPetXwXot7pGjXH9pJGl1eXUt28UbZSIuc
7Qe+O/vRzMOZnwt8WfhPcfC6702GbWU1IXyOwKRGPZtOPWvMq+pP2vf+Qv4YA/54zH/AMeF
fLgI2kk8jtjrWsdUaJtoCc8AVLbQme7ht92wyuEz6ZOKhzntVvTMf2zYj/pun/oQoGaT6Zp
Md3Lbi8vZXhYo3l2wbkHHrS/2bpwODJqeD/05/wD1691/Zngguvil4nM8Ucu2FiN6hgP3nv
X14umWH/Pjbf8Afpf8KmU0tCW7H5oNpWmkf67UgP8Arz/+vUX9maWf+W+pf+Af/wBev0K+I
OsWXgvwZd65Do1vdzxbVjh8tRuYnvxXkfhv466VrfjrTPD83hu0gguwEklaPmOQ9gMcio9o
gTufJ/8AZum7sCbUPxs//r0HTtMVdzXGoAYz/wAen/16/TEaVp3B/s+15/6Yr/hWT4p0zTl
8G6ywsLYEWUuCIl4+Q+1NTQuY/Ns2+ijk39yP+3cf/FUot9DK5/tG6H/buP8A4qpNAkSPxR
YGW1guo3uFRop03KQWAPFdL4j0W3vdR17VFfT9JsdOvTZxW8UTAyNyQBjPOAck1s3Z2KOW8
jRO2pXX/gOP8aUW+ikZ/tK5/wDAcf411t54CtmtDHZXITU31QWKW7ElcGMNndj3J/SqkfgC
UxPcnXLMaekTSNdGN8fK4Rl24znJFT1Gc6tvorf8xG5/8B//ALKj7Pof/QTuf/Ab/wCypmo
6PcaZr82jTSxedDJ5ZkLYU9wcntg06208w+ILGzneGZHmQMY3DKQWA6irActvohPGp3B/7d
v/ALKnm30LPGp3H/gP/wDZV6dfeDNBvdR8TapoVkBY2kE0L2jNk2dwrAKQe6nsfXNc4/w8u
LG/SC7u7W5ciQSQxy7WjdY92DxyPcUCucn5Gin/AJic3/gP/wDXo8jRcgDVLj/wG/8Asq7X
UvAr6ldLc2M1np1mkFtEDKcB5WjDH6dzmsRvAl6Le2P9pWpvLq1a7htl3ZeNSd3zY29jQK5
jrb6MAT/ac/8A4C//AGVOFvoueNUmA9Dbf/XroL7wabO3inRlmjFg15I6OSjEYyFOMcZ6Vn
+H/Cs+v2b3MN/bWmJ1to1m3ZlkZSyqMD2oGZ0tvoxiP/E0mz/17f8A16g+z6N5Y/4m0xHr9
l/+yroovA19cW7I1/bRXS2jXxtX3FjEvfIGM+2a6K98F22l/ELRo7y1iFjqO1orYZO5BECW
Pbk9qTFc87+z6MGBOqz8/wDTr/8AZU5rbRGKn+1pQfQ23/16208CX10Jil9aLdJbG++yEsH
8nPBBxjPtWxp/gJm0TXrU3FpeatC9vAI13A27u3PJABGODjNSmFzkWttG2Dbq0uPe1P8AjQ
9nowg/5DEp/wC3U/411GlfD2G9ntJbrWraTT52nhE0QYESRxliCCOnFVYfA17HY2WqXN1aG
3laOZYWfDvCZNu4Z9fTrVBc5cWujDj+2JfwtT/jUqWej4z/AGvIf+3Y/wCNdNqPgky6xd3s
E8EOmjVDZmOMFmhXeFycD5Rzxmop/AF1Jquow6PeRXdnY3T28spyDCqrnc+RwMcZ9aSHcwV
ttHJ51eTHb/Rj/jT3tdGH/MWkwe5tj/jRqelDS5dPjlXcbi3S4LA53Bjxj04r0iw0DQNU1n
SbnTtPsG0NXaOUuJFlR/KLBZgevIzkVQzzg22kbjnVnA46Wx/xphttHPI1eQ8f8+x/xq1rc
Md34ljtdM+wzefsjT+zwyxsx4AG/nOa6/x94P03TPDen6joWnb4IiYr26jclYpQAGifJ+Zt
2TkDpQI4ZbfR+CdYcdv+PY/4028sreLTkvrO9F0jS+UQYyhU4znmun0ix0WL4by6pcRaaL1
7t4FkvRJuKiMEBNvAPPeuWY58IJgYH23/ANkoAymmLDAbmoyc0YPpRg+lQMaxwKCcpikfri
lAOOlIBmccVO2Ps/NVyDVgjNuox2oAqKeOaKlGQMDFFAHS+IufEOoBRgCZv51i5INa/iJNv
iC/QMGxM3zZ681kAjmtAWw9f50n8Roz8tBBwDQAgGSaGpVHWjFACADFKRmlUfNTqAGovzV7
p+zDgfF1gD/y4yf0rw3IFe4/swfN8XJCP+fGT+lZz2E9j7jQArXMeO76707w9bz2M7QSNe2
8ZK91aQAj8RXTx9q5H4jj/imrUeuo23/owVzrcxPn3U/H3jGH4m+CdOj8QXS2l6T9oi3fLL
iZxz+AxXb+BPFniK/+Dfi7WL7Vp5720vLlIJ3PzRqpG0D6V5DrAL/F34ehTg/Mc/8Abd69C
+G//JAfGrHkHULrH/fQrVpFNaXPXNK1XUZvFWs20t27RQaVbTRrn7rlW3N9TgVn+F9b1W81
XwhFc3ryR3ekzTTqekjhhgn86fpXy+MvETHouj2oP/fL1leEQRrfgj20OY/+PLUok5nwf4v
8Sah8StW0691eee0h8RG1SJjwsXludn0yK7A69rH/AArfUNRF/ILqLVmgSTPIQXAUD6Y4rz
LwEd/xY1pl6HxS3/op/wDGu5+98JdRI6Nrb4/8ChQwPG/D3xL8dXXxd1/SrjxJdy2MCXxjg
YjauxTtxx2xXosvjXxKkc3/ABN58iGdl6dRbIw/VjXhPhbLfG7xM46CLUT/AOOtXqs3ENwD
18i5/wDSWIU7IqSPZ9N1fUZvEmsW8t0zxQaRb3CKeiyMrEsPriq9prerN4I8FXsl67XF7dw
JcSHrKCGyD+Q/KotHYDxPr5P8Oh2uf++HqpbgnwB8PFHX7bbn/wAdaoJOE8IeN/Fd/wDF/w
CIelXmt3E1jp1vcNawsRthKk4IrvfDXiLWrvwl4jvLi/kkntrCKWJzjKMbfcT+JOa8g8Cn/
i93xUfsLW6/9CNeleFFCeA/FjHp/ZsA/wDJYUyraGF408a+KNP8WaRbWerzRQzeGJbx0GMG
YJkP9a5vxl8Q/Gen/C34aapZ6/cQ3mpnF3MuN0/Tr+dO+IYP/Ca6OB/D4Nnz/wB8Vyvj0f8
AFnvhDEfvFgf1Wqewke5eIfFGvWniWe2tdRkiiEtuoVemGgdj+oBr0fwddXF/4M0e9u5TLP
PaxvI56sxXk14/4qOPF1wD2nth+VrJXrfgQEfD7QQeosov/QRUS2BnzP8AtenGs+GPaCb/A
NCFfLdfU37Xaltc8NAf88Jf/QhXy8Yq6I7I0jsQk4FW9L51myP/AE3T/wBCFV9jHqDVvS0Y
azZAA/69P/QhTZR9FfsvLn4peKCeogb/ANGV9hg4wa+P/wBl5WPxQ8UNg48k/wDoyvsFeeK
5qmkjKZ5P8fb/AEaH4V31vqd+bW4kw1qqH5pJFPAx6c18NaS+owalFqNm2Lm3kE654yQf1r
6V/ahu7VfEmhw3Uj7UtnYIvcluK+fLi501NPgNneMLhxulCx48sg8AHvWN2bQWh9W/BT423
njvVrnw7r1pDBqMSGSFo+BIg6gj1FexeLD/AMUTrR/6cpj/AOOGvh/4Efa2+OWjSQEvkv5r
dfl285r7g8VkDwVrJPT7FN/6Aa0RlPc/MMPJFcLLESjo25WB5BB7VLJf6hOkyS3M0izy+fI
Gb70n94+/Na2iHR49dt11lN9jITHKw6xhhjf+BOas60fDkfiaCz0g+ZpluY4numJBucHDv7
Z7V2NalrYyX1PV5HEkuozkiXzwd5yJMY3fXAFWrnX9bvgzXmqXE5kTym3N1TIOMDjqM111r
c+CLvWNUMdjptvHDKsdslzLIsUkIJ3PkEkvjGKhmTwL9hhNk9u1ubsrcvNI4ulj8wbfLXpj
b60WGcRcTT3dy1xdSNLNIfmdjkmrkei6zHZrq8dhMtshDidV4XB+99M1seM28MpcQReHoIF
wzbpIJi6umfl3A9G9at6a9ppXg641BNas7jUryPyHtJJTvggBBKhccs2B7AUwMuePxbptlc
arIt9b22qLsnnyQJwxyN2OeT04rQk1Lxlpd7ZahrFldTr5bwQLcDrvTaBxznB781uLrui6d
r2qeJZtWg1Gz1LyhFYLlpIwHQ/Mp4GwKQKydSuLSGz1iKLxBb3z6xexzW7I7f6OoYsZHz90
gEDA9KCWYt1qHi/RtyXs93ai7jClZOkgUbQOc9Bx61bXX/E2u2dnomlG48u1tRb+TCc7lBO
WJ7Zz61Y8T20QsrDRNK1ey1G0tvMuGmSfczyEZdmyOBxgCsXwtYWV/rAg1DVotNsgheV5JN
nmAdEBHcnFA7Gkr+ONXkl0xFv52tEMUkCrjYpxkEDHXA474qnpNl4oaKU6TaXgjtJfMkESn
93Ko6/7wGa6i8vodbt7uzl1qx069i1Fbousx8uSIIFXaw6lcfjWhe65out6nY31lrUGlx6b
fvPOsjFWmXKnzVHcnaRj3oF6HK2d545l0OeWylvn01FZJHReAv8AEueu31A4FYzeJ9feSMt
qs7GJxIhLZ2tjGR6HHHFdpoeo6cmoaxrUuoWdtZXP2lVgkkYXFuHzgxr0O6vPJbea3mjRyq
s6K4AI6HpyOhpMdjoXvfG2mabFaXEl/BZzjyI1KY3g/wAAOM4PZanu774gQG306+fUYvtDL
5MZXBlZeQcgZJH6Vv2V1p/htdFjfWrPUYJLlbq+lSfzHjkKlVwp7IDkn1FP0fUtO0Cxm0q/
8QW17cX08zw3MTtItpujKiQkjgsT0HSkkJo5+7u/Hr6tbaZdtffbH3PbwFACxYEMQAMEkZy
ay9R1DxHptouh3080CW7hkgcDMfORg9QPaurhuptMg0TStO1vTZ9UsWnlNzNJugjRwB5e49
T1P41zXi9tHbXLcWMkRXyo/tTW2TEZf4yme2KY7FAeJdda3mtjqUpjnk86ReMu+c5J69eat
6afFF5Hqkumm+nS8G298oEiUfeIb155xW7rFj4Pj8O6jJYtYi6SSEWDw3LPLNGfvmRTwCO9
ReCY4UebVrjV7e3Ni3mW9nNc+V502OGPbaP1pIDHjsPEWr2w1GOzu7uGzQRrKsZIjCjoPpW
pJrPjrUNKj1N7i/lsrbOJ1j+QcbSSQOeDjJrf0++t7xvD2pf27bafHpRf7bbNIVLN5hZmRR
98MDinzarptxqlp4lt9UtrfTbexeB9NLneGKsCgT+IMTnP+FUM82EN1BDFqCxyRoHwk2MDe
ADgH1FaOo+MPEmr2LWOp6xcXVu5BaKQgqSOhx69eetdlrV7oF14Pjtl/s3+z7SwUWOxz9r+
0kgtuH1Jz7AV5jgfxdaBEz3lyNMjsDO5tUcyiPtuIwT+VXNynwgpwR/pp/8ARdZfQYHStUj
/AIo6PB5N6cf9+6AMkqM/WkIx3H4013NJhv71S0MUjPTn6UBCUzSLlW+vWhiVQ4oSATZnk1
b2oIARzxVPduHB5q1nbbD1Ip2ApE8//WopUZgCCB1oosBu+IP+Q/fY4/fN/OsutTxB/wAjB
fD/AKbN/OsonFD0BbWHA84p1Mz8uabuPehAPbtTqRSCBQTg4xmmA4HHNG7PTpSKc5z0NKRi
gBxAP5V7l+y4P+LtzegsZP5ivDF9K93/AGXcn4r3Ix/y4Sf+hCpmtBPY+3o/61yHxHP/ABT
tnnp/aVt/6GK6+M8AVx/xIGPDlmP+ojbf+h//AFq5OpifLWp/8lf+Ho77WP8A5Gkr0H4cAD
9nrxi3rf3P/oYrz3Uf+Sw/D4f9Mz/6Nkr0D4cf8m9eMP8Ar/uf/QxWrZb+E9P03cPFfig9x
pNsB/37eszwiQdd8Fqeo0KX/wBDWtPTD/xV3injrpVt/wCi3rO8IDOv+Df+wDIf/H1pIg84
+Hv/ACVLWP8AsaJP/RTV3Kf8kjusdDrbf+lVcP8ADz/kqer+/iiUf+QmrukOPhHcf9hs/wD
pVQ97gfNXhI5+Mvic/wDTHUP5GvVLnhboD/njc/8ApPFXlXg84+M3inP/ADx1D+Rr1a5HF3
/1wuv/AERFVblyPVtL48S+I/8AsCWv/ot6r2/Hgf4dD/p7gz/3w1XNM/5GPxMfTRbX/wBFv
VWE58F/Dv8A6+rf/wBAasyDx7wGd3xj+K7AdLS5/wDQjXpnhgkfD7xcT0Gnw/8ApMK8x8Al
v+Fx/FjHT7Jc8/8AAjXp3hnP/CvPF/H/AC4Rf+kwpldDz/4hk/8ACcaeB/D4Om/9ArlvHxP
/AAqz4Pjt8v8ANa6r4jc+O7H/ALE2Y/8Ajlcp8QOfhh8H/YL/ADWqewI9X8Vn/irrv/rvB/
6SSV7B4IH/ABQehgf8+cf/AKCK8f8AFZ/4rG7/AOviH/0kevYPBPHgTRB/05xf+gColsJnz
R+1xJs8QeG1P/PvL/6EK+XWdgMivp79rvnxD4bH/TtJ/wChCvl/HIHrXTH4UjSOwCRiPmNX
9Icf23Ygk4M6fzrOK4OKu6Uv/E7sfedP51RR9Ifsutu+JPinn/lif/Rhr68U4zXyB+yz/wA
lI8U/9cT/AOjDX1zNcQWsD3FzMkMSDJd2wBx1NclR3kzOe58aftI67CfisqT2UV3Hp8MaeV
IThyfmIOK8HhY3LO0SpbiWUlUJ4UE9Pwr1X4lan4Z1z4qa9feIpr4WbgmzaxCszkcAnPbiv
OtE0+0v71La71FdLtHZgl1cISqkcgNj19qhfCap2R7F+zQtpH8U5DPKhnNtIkSgdW7/AKV9
ceLz/wAUJrh/6cpv/QDXxb8Jte0n4f8AxejfVbyzurKVDAL6ByY4y38Q4z7Gvs3xPcRXfw5
1m4tnEkUmnyujqeCChxQjKZ+aK289zMY7aJ5nCs5VRkhQOT9MVMNF1dniA025Jmi86MGM/N
H/AHh7Vf8AD2oJo3iG21KWZohAd/yx7w46FSMjgjINdrrPj+01jR7rTnvZoFmmDRyR2YDQR
DBEKHdwmQD+FdxbutEednR9V2qw0u5IaY26nyzzJ3Qe49KP7I1VDOX025HkoJZT5Z/doeAx
9Aa9Nk+J9s0MkQuGRXtxEg+xDEc2MG4Hzf6w81BpHxCsNJ0yw08XclzDbMRMZrPJuov4Y5D
u5VckigV32OD0zw5q2q65/Y0Fs0d55bSFJBjAC7v5UkHhvV5fKklsp7aKQMUmljba20E8YH
tXSwa/oUOuy642oXcuoTNKXkMGAVdCu0ANwBnipI/E2jJe6ZcNqV24sLJrJY2tvlYFWG773
B+agbZzl94P8QWl5a2v2Ca4mu7dbmJIkLEoaqpoOsvbTXMekXRhtyyzERHEZHY+hrtrfxbo
Kylbu5uri2eyisnjWJo2Ij5VgwbIOetWZfHemzzmZ76cbmnZkW2IU+YgTB+bnAHfvQK7OL0
LQZtZh1Jo4p/Mtbbz440TJl+YLj6c1Xj0PWp7me0TSbp54BuliWIkoPcdq6jw9rui6S15Hd
are39vdWhsmjeBkKISCdpDcdK2Y/G/h+KUxySXD2sfkmCNUdHQxAhdzhsuDnkGgbPO4NG1O
a1+1Lp9z9kWQI8wjO2M5xyfWr+reGb/AE7xBLplpa3E6CYxROEyZSBk49cV2J8baLJaOsl1
KbtkliWVYGVBG7biDGGwT6Gp9R8eaPquuafrF5dzrd2LFY3toDHmLGNh5x+PfPNArvseaDT
737f9gW0ma8zt8kKS+fTFSt4e1xBcynSbsR2vEzeUcRf73pXcReJvC0HiefxBCZIpZ2dXiS
3YDy2TaQOeG77h3qG38R+EbbQtb0uF78DUiMSMX3IoHCk5+YZ5PrQM89tYri5m8m1gM0rD7
iLuJ79KswaXqUnlFLC42zqXiIjPzqOpHt71d0i7tdN8RW9/a3MtpFbuHRym9jjsQD0PP4V3
mpfEGw1PSr/TlvfssczBbYxWhBs4eN0UfzdDgGk2DZ50dN1EEt9hn2rJ5PETYEh/h+vtVeb
S9VDyqbC5JiTzpAYz8qf3j7e9etQ/E2yEIi+0xkLb7GBsz89wBgXJ+b74GPyrO0jx9YaPpd
rp7al9sWKU+dJNZsWuYCSTA/zfdySaBXZxXhjw5ca14rstGnimga4+YnyyXCbckgd+Khk0T
U5JbhrLSr2W2jkZN5iJYY/vY6ECurh8TaIniw+Jm1KdrzzCyhbdlVI9pURgZ6AY/Kr2i+L9
A05LKSW7uJ7qyikhjkEbqjI+c7lzy3PWmFzhJNK1W3tYbmXTrmOGbASQxkB89MHHetiXwfq
kXh+31BrO6F7cXTQC2MJBKhN24Dqa6yHxtpsZY/2nJIo+zFI5LdiieSMcDdxuBNT2/jnw3a
JYw2V1fRQ2dxLcfNvkdzIuGXJ42+2KAuzg7rw3NaeDYtfnSdJJrx7ZVMeEXaBksexPpWSmj
6rNHBLDpt3Ily22JhESHPovrXaarrvh3VLGOwl1CaKyS8muhBFC4A3gfIOeACKtN4l8Lzz6
JPdXl08mmhEZI1dI5kQHA25+U+pFA0zzu8sruxuTbXdrLbzry0cqlWX6g1f5HhCLPH+mt/6
AKt+MdVsNb8UXOqafLPIlzhn84klW9AT2HaqMxI8JQkf8/jf+gCgZlOO+KQkck0qlhGO9Jk
MeRjFACA5HSjaGTmgcfnmlGWAAHJNAEO1Qc5Iq1lDABnOKrtzkEYxxU5VRApzjNAEC45xnr
RTVcDIA3DPWigDf8RADxHqIx0uHH61jN1ra8VDZ4q1MA/8ALy/86xGbnGKTAd/Dim4pmTS7
jUgSAjG7GKPMyeKYMkdaX8vwouBISWXjinA5XBbBqHJpdw7VVwJxgd817x+y2xPxYuhjpYP
/AOhCvAlbjmve/wBllv8Ai610OwsHx/30KibuhPY+3ozXI/Ecg6Bp/wD2Erb/ANDrc1XWLP
RYYJLre73EywQxRjLSu3RRXGeLNd0/X/CNpc2buvlaxBBNHINrxyK/Kketc9upifOF8M/GT
4fZH/LE5/7+SV6B8Nx/xjl4rJ6m/uf/AEYKzT4UtH1Dwv45uZNUePSbdmljtbPzECiR/vOS
MHnpXf6b4Y07wj8N5fCMmpT3MviCWa5gIhCuoOJGBBOOAPWrZTeljo9N/wCRr8XY6jTLbH/
ft6zPCGf+Ej8Ggf8AQvv/AOhrWukukWFnd+K/tjvba9bwWcEYjw24AovU98/pUWh2+j6dYW
PieTUmFroNjJp0wkj2tuDDJ/QdPWhEnlHw7B/4Wdqx/wCppm/9FPXcRY/4VA4PfWj/AOlVR
eC/CGnWXiXV9Yi1WZp4tSbVpbSWDa6LJGQoGCcgg8H1GK0dGitNW0lvBQh1KznM51MTXdp5
asnnb8Dn8BR1uB8weDQD8XvFR7/ZtQOfzr1S763o9ILr/wBEQ1N4b+EFnY/FbVgdavUuNQt
roxrNZFUZXOCytnnaSPrWjc6Vb/8ACT3+lXd4IIYhexyXAXdtCwxZbH4VVypO56Hp/HiHxV
2xottj/v09VogB4O+HAHe7g/8ARbVoaB/Z2p6nrs9vdSpJc6bBEYnj5WPYwWQEHnIOcdRVL
SZ7PUJfDHhf7LqdtPpLC6SW5tDGlwsYKnBzxnIrMk8a8AZHxW+LLHqbW5/9CNeneHgR8O/G
GO1jF/6TLWP4c8GaNo/xE8WXY195/wDhI3m05H+z7Yo5z8xQNn5iPpzXRzQ2HhbT9Z8OXS6
lcDUUhtDdw2ZMUTmMRgZzyeAcdqZV9DzP4jg/8J9B7eDZv/Qa5b4hKR8OPg/gcFF/mtesfE
Twpp8WvR6tfX94kCaI2lTSQWpkjgV/lErtngZ7VW8bfDHT7jwz4C0SXX5PP0ZMwrBb73u1U
BmYDI2gAfrTbEiXxbkeMb72uI//AEjkr2PwZx4I0TH/AD5xf+givK/F9nazGy8SWF4Li21e
begC42hLV1/nn8q9U8F/8iPofGP9Ci/9AFKWwM+Xv2uif+En8Oc/8ukn/oQr5hdsY55r6b/
a9OPFHhsetrL/AOhCvmBvu1vfRGkdhwYk8mr+kc65Yg/8905/Gs4dM1f0dv8Aid2P/XdP50
FH0h+yyM/ELxYcZIi/9qGqPx/8a6lqPxAutFs7+ZdNsFERijchXfqxOOvXH4VZ/ZjeaLxt4
ykt4zJMtuWRB/Ed5wK858VaVr8WsXt5r2nXNpPcTPI3nIRySeM965qukiVvqcdcTG4IaWJF
cHG88kj60jSSBxHDIUhXkxgnBP0NSrGSCdh4GeaZIjedEoUDcOTWPPY25UyNYpDLuWNdx53
elfbnhLXBrf7NUlzv/fQ6VNA/syIR/ga+N4bSe4liht4Hklc7VRASSfpX1P8ADzw54j8OfB
HxRBrlt9lhubaaa3jJ+ZQYznI7URk2yKkVynxe55IHY1HgtxzWx4f1gaHqk96Y/Mc28kUXy
q2x24Dc8cV1lz8QtIvLxprrS2wsrGJ0hQPADEFJAxgkP83NeiStjz7bwMcjrTfmOSCSOteo
WviTRtZn8izcWlzFZxxG+nSGOSRlcl+D8vzA4POeKnvvG/hez8XTyxWzNbRXQkcW0MbJdr5
YUq2RxhgeRRcZ5SkcsrhIwWYnAA71EysGIYcg4OPWvR4/Gugf2Jpdm8Nw72141zPG0CbWU5
wgYc4APT1rM1TxXY6j4fn0kWSoixQLbgRIDG6E72LAZO7OKYHFryeTivTfDOk+Gz8LdV8Ra
lof9pXdnfxWyBbh48q4JPA6mvNgVzXtPw21qy0P4T69qN9p0V/BDqtsWjlydvB+Ye4qWD2O
J8XeGvK1rUr3w1plw3h+HZIsoywjBVScnqcE4z2rPfwP4sht4p5tEuVil2FZMAqd5wh4PQ+
teq+G7by/Bd5cXNxJM99od/NaRgAJDCZB1/vMTWxLk+Er/wDeHA8O6ZtGfSWnci7R41qvgT
xBpviu68PRWEt5eWyqzJEAcAjP+fpWba+HtbvLdp7TS7iaNX8tmCdGzjH5kCvdoLIv8W9e1
C7mk+xf2zZQiGLG6WU8qSx6KOTisZpRqVjqthayyadrVhLfTWxK5i1C387e6Z7OpXNFw5me
Q3/hrXtNhnmvtMnt4oJfJldxgRuRnaff2q94h8MnTmiFvCx+VWL7t2YyFxIR2GSRXsfjfSI
bu70q2l/1OtzPrTIDxIFgUAfic15l4gkl1jwha+In2rNcImnSgfLh0fI49NtYzn7ySKWxd8
ZeFfDGiaXrGn20M8Gr6QLXbK0uRdrIBvfaemCeMVy2k+HrpLiZtV0K/mhNpJOgh4K4HDn/A
GQetew6LBb+P7f/AIRrxbpsUXiPwy9vsv0+Q3NtvUFH9eCKrwXl/deO/Fenm3CadbJqixSg
YJLIAV+gVRWr7E6o8WtPD+tXi2ptdMuZjeHbb7U/1x64X1pbrw7r1pc29td6TcQTXIzCjpz
Jg84r6GMul2fj7SvD9jbTvNDPpsxcKBFbqIscHryTUEMIn8KQXk6iaS107V5Iyx5VjLjI+g
JpBzM+f49E1jzLuEaZOZLQbpxsOYh7/hXqVt4b8C2vhfwTfano928mvGRLqeO7KiHa23cBj
8TW1oOp29v4Js9f1uzmF7d6itusFso/0gC22IGyehBzSanrWmaR8FvDVpf6bG013ZXsMFw2
S9u2/oO3NNhe55hr3h8w6hY6fpWk3y3EsbFhKMiYhyA8f+zgD8aSDwPrcegxa7c6dObZ78W
XlgfMzdwB69q9cjgjHwzOru2bq08KxpFnlgGnIOD2rBvNQ1C/8D6PdX0XkTy+JxJ5IJAXKL
x/X8aoLtHmesaPJ/a+qf2VpF7DZWbktHOuZIF9H96gu/CviS000alPol3HabFl84p8uxuA2
fQ+tfSFzYWq+LbNBsK6nreord55yBDjB+grB1Q7PBV1bBy8UXhBVXnji46ilcE+585dCK1Z
WA8HW/fN4/8A6AKyeeAAfxrTk/5FC3HpeP8A+gCmWZRJA4NMLDHzZJpdjZpduOtTZgNBJHF
Hpz0pwUDNGFwTmizAjYn5ueanJ/0YY9KiPA5FSuwEGAKWoFUZA7fiKKcjIVO6MMc9ckUUAd
L4wRk8X6qGUqRdOCD2OawPwzXU/EJBD8RfESMzkrqEw3NyThj1rliCD6CqYLa40kdKTAHSj
qaUjFQAmDilWkySuBRtagB2RQCM03BHBoBwaAJd3HAr3n9lVg/xWu/UWD/+hCvAwcg5rqvA
njvWvh5rz6zoQge4khMJE6Fl2k5oauhH6KeKdHi1jTIkNrLPcW8qz25ik8to5F6Nu7e9Ymh
/D6K08Mmx1a/kubye/wD7TuJkP3pd2QPoBxXysv7VXxH/AOffSuP+mB/xp4/ao+I+P+PfSs
/9cD/jUcrtYjkZ9Z3PhZovD2l+GNPLNpqXAa5eUjd5Ybfj3y3FVPHvhabxTDp1o9s09hEXa
VYZBHMr7cIyN2weo718q/8ADVXxHP8Ay7aT/wCA5/xo/wCGqviNnm30nP8A1wb/ABpcjDkZ
9S6j4Z1i/wDhlYeHb4Q3k6mJbxFwpkjU8hCOFbGOeO9QJ4J1KX4VX3haS52uXZrTzWBZEDh
kV2HU8YJr5j/4aq+Ig6Wuk8nn9yf8aeP2qviJj/jz0v8ACFv8aORhyM+rPDeiahB4s1TxFq
MQtnvIYLaOEMGwIxyxI9STj2rT0rTrmPXNW1i+QCSdligUHO2Fen5nNfIB/aq+IYIAs9J+v
kn/ABpD+1T8RO9ppX4Qt/jRyMORn1TDouo3nxAtvErWk2mLFDJb3CvceYtyufkwo+7jrRqH
gWBr2/1jTpydTmWdo0mAMW+RApBHp8or5Y/4ar+IGOLLScn/AKYt/jSf8NV/EEdbLST/ANs
W/wAaORhyM+nvh74SvPCs9/EEe306dY2WCaQSMkuPnKkfwHsO1dDp2nXR8U6nrV8u0uFtrV
c52xLyT9S38q+P/wDhq34hj/ly0r6+S3+NOX9qz4gcE2WlH/tk3+NHIw5GfR1p4J1WO6tNM
dUFja61Jq/2rcCXU5IXHXdliD7V2eq6dPqWt6QrRg2NpIbmQ5++4+4MfUk5r5Hi/an8eyNh
rPSEX/rk3+NNb9p7x8nmSLBp5x2eM4/nRyMORn1J4ubX7ueLS7Tw8dR0twGuHFykZkIP3CD
/AA+pqLX9D1K48SaF4jsrYTyWNtPbva7wMeYowQTxwRivl5v2qvHyn/jz0nb/ANcm/wAaaf
2q/H33vsGk5/65N/jRyMORn09pvw/gXwbo2jalcOJdPLykwkY3OGBHPYbj+VdlpNjHpOkWu
mwsWitolhUt1IUY5r4t/wCGq/iASALDSf8Av03/AMVSn9q34gKQP7O0k/8AbNv8aHBtC5Gb
v7XbhvFPh1eOLWT/ANCFfMeO2K7j4ifEzXPiVqFlfa5b2sEtnGY0FupAYE55ya4ZmO7mtUt
C4p21EAwa0NGGdcsf+u6fzqjU1pM1tew3SLuMThwD04PenYo+iP2bta0bQ/HPiibWdTtrBJ
I9qtcSBAx3ngZr6YvfGHw31OHyL/xDod3F/cmmjYfrX53yapYyTO7aHEWcljmZ+uc+tH2/T
gOdEiH/AG2es3BSdyeW59feJfAfwQ1xpZrDxLp+kXTdGt7tCgP+6TXkmpfCmwTWbdNP8feH
rmzJxJK90qNGPXb3rxz7dpmP+QHDn/rs9IL3TD10KL/v69T7FPcq0j7Y8CaP8JfBcSTReI9
JvdR2jddzXCE5/wBkZ+Wun8YeOfB83gfXILfxPpkksllKqot0pLEocADNfAX27TRnGhx9P+
ez/wCNMOoacOmiRf8Af96tUVHqJq+5nOpJJ6Z9aaQQea0TqOnt10WE/wDbd6Y2oaeW/wCQL
H/3/er2Azy2OKaXOa0Dfacf+YKn/f8AegX2mZ/5Aq/+BD0hmfuJ4p4HHarxvdM4P9ipx/08
PTmvtLycaKmP+vh6dwM/8f1ro7HxdNY+B9R8JrY2721/Mk8kzE+YGX7uOccVmC+0wDP9iKP
+3hqQ3umE5Oir/wB/3pAdTo/xI1XSdFh0v7HZXUMUEtoGmQkmGQ5ZDgjjNWJfijq02m3Nj/
Zlgsc9nFYkqrZWONtyY565rjxe6ZyP7FGP+vh6X7Zpf/QGA/7eGp2Jsds3xZ183012ljYLJ
NJHcSfuyd08f3Zev3sfhRaeOdW1nU47D7Ppti1y8qR3BUqLYzDEhBz0PvXGi/0rqNG4Bx/x
8PUq3ml9Row/8CGosFjsfG3iK9stb8PWtpqUdxcaFYpbGWJg6F+SRnoeMA1yN54hurrTTpg
s7W3tftH2oLGpBWToSDmomvdMC8aP3/5+WqJrvS8E/wBjnP8A18tSlFPUpaHR6h8RtcvYp5
FgtbW/uUjjuL6FSJZUQ5RTzjjA574qVfidqovrm8OmWIkuopkmA3YkeRQryHn72APauVF7p
Q+9o/8A5MtTBe6ZnnSCf+3lv8KBWOntPiRrFtf2GoG0tJ7y18oPM+7M4jGIw2D2/oKsD4na
piyjgsLSKK1E6MgLETJMcyI3PQmuRe80kcjRz/4EtTo7vSTjOjt/4Et/hQFjpovHupxpNCL
S2a3MiSwRENi1dFKqyc/3T3qDXPGFxrXhfR9AlsIYItK3+VMjMXfcctnJx1rJ+16T/wBAdh
x/z8N/hSG80nj/AIlDf+BDf4VYWOnX4i3y21nZtp1s1lDYf2dNbszbbmLdu59CDzkUR/Ea5
bT2s7vSbS6AvhfxM25fJfAGAB1GAK5b7bpWMNpDA/8AXw3+FIt3o5OP7Jb/AMCD/hQFjq5/
idrM15qd0lrBE97K88eN3+iyOu1yn1HrRJ8Sr59Hk0w6PZiN9MXSt4Zt3lBtwbr97Ncq1zp
G0/8AEpk/8CT/AIVF9p0gf8wqTr/z8n/ClYVih1Pc1pSBR4Ot/l/5e37/AOwKYtzo5Gf7Kk
z/ANfJ/wAKZeahBNpsVha2n2eNJDLkybyxIx/SmUZ+MjFJjA9aRmYfw5pPN9RigBwU8ZpjA
KPelEvJNIX3UANJ3DHenSKfKAPakLLjBp/mL5AyOgpAQxL8px60U6OQbeCRz60UrAdv8T4w
Pix4pA6DUp//AEKuNLEtgjjGK7H4ptu+LHioY/5ic/8A6HXFjipBbDsADpzSEZGKCeCaUcj
igBiqQTin/vP7tKAwyc0LjnJoAQ5Ay3WkA5BpQMk9SvvSrwMdqAAxgnJNIR8wxSsdyjA59a
bnaMDk0ASeUCOWxSbfmwDQH3DBIBoDA9CKaACjKOaYTg4qXn1pN4Pbmna4DMc4pcleKdjoc
U1lOfShIBT0pC2RilKnH3qbtI460MBAedtBOKXGDkimt1qQDdS7vTim0lAEm4YIJPPpQ0rN
jJPHqajpaAFJJOd2KATnGSabj5uelO4xxQA76daTcc89abk+tLxj3oAdGd2c9qVueKYpA7U
uQfagB+RSGQgEetR5xSjGfmoAUNzTicrTADuqRV3ZGaYApwoNOD+lMIPQUqgjqaewD9xpvH
emnOaQPzjGfei9wHFcHimnhj71KSCue9NwFb5jzRYCMnAzimjk5qZ/LIwTzTQIyOM0WAaRm
m9D0qby8/dY0GNgOxosBGexpTncOKXYx4ApdrjseKLAIRgGk7CnfMR9w0mxh1FFgFzgcUCR
h0NKIj1pQmOoosA3cxyaaZGz0p+8A4FNYg9qQA3L5pKMHFKAduNufc9qQDWOFpUYbcmk2ZG
M/nRtX0pgSl8EEDjFHmd8VHRTuA/cW60qgg5HemAgdTipVORwaTARnKnBANRSMDggY9qc+c
81EefpSAcG64pmSeozS0DPagBhdumKOec9qUhupFJQAmTj2pccZzScdKBxH70ANPU1K3MIP
oKiIz06VKf9UPTFAESE7eAetFLGG2nHTPpRQB3vxTAX4s+KvX+0pj/49XE4rufiuoHxe8Vj
v/aU3/oVcOATmqaAQj5cUq/KuaKa1SAFjupF4znJpQCefSne9AChvlIx1ppIA4NK33aQ9KY
ACT3xTGO33ozjrS0AIpy3TtQvajvTtppAPXPPelAwSajGQaczngYp3AXknrgU719qjzluKW
mmA/rRgZyKTdikJzT0AceSR7VGUwOOaWipAZRTmwRgdaCPkwOtIBg5paD93HelwaAEopcGk
oAKKKB1oATtmnBSTS7R170A4agBRHg5NPChjSbselJ8xYEZxVKwD8gdqVQN2RzTSSTgijad
wNOwDivJpuVzjPNLySaTAznFADttNMYzilD/AMIHNKC+eVosAbaaynqwzTy4LbTxTty9hTA
jOGPKkYoGF7U8tk1GxwcrzQApY/wjFG7jk8+lIGPpTGPzfNxQBKMsMg4pd7KCvBqPcKMjkd
6QEySErwaZu5O45NRByD0oLbjmhgTFwRgUm7jBNQEEGgH1qbgSbQTTSMHFJupBnJpAPBwKU
N7UzIzS9xQAHPBz1oAOeRSFsEjFLkmgBActig5HbikUEZzTsnpQADHBIzTlyFJzTT0xTv4a
AGnLHBPWmYxxSr1pwZATuGeKAGAZ6U4Bh2oB9KXJPNACMO3rTfLNPHWnZyvFVoBF5YPB60B
RsNP28ZJ5pr8L1xQwICT2UYqRt3lDioz04NSsf3Y9xUgRKMjgZopq7gDgDrRQB6T8WgB8Y/
FgHT+0Zv8A0I1whKg813fxeWSH42+Lo3GAdQlb8zn+RrhHRs5xxTuC2uIQOtMODTxnHTpQR
mkA0cdKcGzngUbTz7UbDnFAAwDdaMChoztHvSAZ5ppgKVyO2KaemKkwHAAGTSGJlx0+npQB
CACc1KNuOeppqxnzMNwT2PFPKpgjcM0JANIGKbjNPKknP9aAuDkkUAMAA/ipfxzTiATkCgo
Rjkc+9IAQIUbeTv8A4QOlRknNP2t6Uuz1IFADO2aAc04oegIP40BNpySKAEzRQB68Uu3JHI
PfrQA0gUgJqQRqTjIpVRQOoz39qAItxwaQAk1O0Yxu7Uwrj6etADduOtGBTl2nqR+dLsG7g
e9ADfqcUmAT608gEckYpQvykCgBpHH0pMkd8U/BzgDNIUJ+bGR6igBetJ3HNKsZ3YPAoZWw
BkcVVwG8hjilBJ607aWIAFBVh2z9KLgA4OaCxyfmzTgDwNp/KnGIlchT+VMCJgGUEjmheme
9SBGHAU/lSrDJn7hpgRHnrR9KsC3kY/6tv++TR9nkzgRtn6GgCvgk8UEZI3gVMIZT/wAs2/
KnfZ5iDmNh/wABNAFUjGaReGyelWGtbkYHlMB7qaPssyD5Ymz/ALppWAgHpihhge9T/Z5/+
eT/APfJp32S57QSH/gBoAqEjbim1ZNtNkhonH1U0v2Of/nhIP8AgJpWAq0q1YNpMP8Alk//
AHyaVbK5cEiCQ49FNFgK+B1panNpOAT5TgD1Uim/Z5f7h/KiwEOM0p6VMIJQPuN+RpTBKR9
w/lRYCD0oyDwOtTLbTFhhCT9KDbSAn5Dn6UWAg7gfnUmOMU8QS/3T+VKYJf7hosBAgHJPak
IGalNtKR900rQykAbDRYCEAUhJHFSC3lHO00v2aUruCn8aLAMzjk0AgDAqT7PKVAKUNbSk5
CU7AMxkZyaSRV2kVOLeXbjbTGtpe6GhoCketS8FBn0qzHp1xMTsjHAzywHFKbKVRtK8gUrA
UAoOfr60VbSylwflPX1oo5WB9+/Frwb4Ig1231i58G6XqF9qOWnmuVkJYgdflda87XRvBar
tHw+0DH/XOb/45RRUR2MbsT+xvBQH/JPfD/8A37m/+OU5NJ8FqSR8PPD34xTH/wBqUUUwuy
ObS/BsULsnw88OghSf9TL/APHKyRL4a27f+Fe+Gsf9e8v/AMcoooC7HCfw2FCj4feGsD/p2
l/+OUJceG4iCvw88McetrIf/alFFAXZKdQ8Pt974e+Fj/26Sf8Axyuc1DxTpwumth4B8K+X
BxH/AKE+QM+vmUUUBdjrvx3FfKv2rwN4VlK4wTYMDx06PVMeJNLDeaPh/wCFd57mzk/+OUU
U0F2I3ifSyd3/AAr7wpn1FlJ/8crN1LxfZ2nlG28B+FYy+cn7Azfzc0UUPcpGd/wnqk7v+E
I8KZ/7Bx/+KpT4+BGD4J8KEf8AYO/+yoopDAePVVgw8E+FAR/1Dj/8VTZfiCUt5Nngrwopw
Tn+zc4P/fVFFUgMlPiPe7QR4Y8NDP8A1DE/xpf+Fi3m4N/wjHhrIOf+QWlFFUA7/hZN/kn/
AIRnw1z1/wCJWlOX4l6gSF/4Rjwxgf8AUKSiigCvL8RtXeUsukaDEOm1NLiwPzFR/wDCxNZ
bAOmaHx/1C4f/AImiirSVgJh8S9fVNgsdFC+n9lw//E0g+JOugADTtEwP+oXD/wDE0UU7IC
Ob4ha7cosRtNIiBbkxaZApP/jtQp461+Mkx/YFzx/yD4P/AIiiiiyAevj3xFgjdY4P/ThB/
wDEUp8d+ICck2B/7h8H/wARRRRZAL/wn/iNB8j2KnpkWEA/9kqBfF/iArj7ZGATnAt4v/ia
KKLIAPi3Xz1vI/8AwHi/+JpR4v8AEAGBeoP+3eL/AOJooosgHf8ACZeIx/y/J/4Dxf8AxNV
JPFGvzSs76iwJ/uxov8hRRRZAN/4SPXASRqUmT1+Vf8KePE/iADA1WUfgv+FFFFhif8JLr2
c/2nLn6L/hTJfEOtzpsl1KZlznHA/kKKKLCIhrGqr93UZx9GpRrWrhtw1K4B9Q9FFFgE/tj
Vs5/tGfPrupx1vWD11O4/77ooosBWa9vHYs93MxJzkuaQXl4DkXUw/4GaKKLAL9tvB0u5v+
+zTv7Qvx0vpx/wBtDRRRYCOS5uZmDS3ErsBgFnJpvnz/APPeT/vo0UUWATzZv+e0n/fRpwn
nHSeQfRjRRRYBGllYYaV2+rGmZPqaKKLAHPqfzoyfU0UUWAMn+8fzoyfU0UUWATk9zR+Joo
osAvPqaTFFFFgDFA470UUWAXn1o/GiiiwCUUUUWAMUUUUAL+NFFFMD/9k=
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0