Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1193.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Blain</first-name><last-name>Mono</last-name></author>
<book-title>Kniha první</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Blain</first-name><last-name>Mono</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>b82a8f69-a6fe-4e55-be61-4d0b76031905</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2012</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Chaoticky se povalovaly kolem dokola a působily hrozivě, což dávalo tušit, jaká síla je sem uvrhla. Vypadaly jako něco mezi anorganickým a organickým. Rozšířily se na hranice času a ztělesňovaly všechny ty úžasné tvary, které měl svět unést; Země měla hrozné sny o potomstvu, jež ji zaplaví.</p>
<p>Tyhle obscénní tvary připomínaly slony, tuleně, veleještěry, podivné šupinatce a stáda ještěrů, brouky, netopýry, kousky chobotnic, tučňáky, pisivky a hrochy, ať už žijící nebo umírající.</p>
<p>Objevovaly se také nevzhledné pozůstatky lidského těla: trupy, stehna, mírně propadlé slabiny, páteře, prsa, náznaky rukou a prstů, mohutná ramena a falické tvary: všechno bylo zřetelné, a přece to splývalo s cizími okolními těly v beznadějné agónii přírody – a všechno bylo nesmyslně vytvarováno z šedivého tmelu, aniž by to vyjadřovalo nebo naopak zakrývalo nějakou myšlenku.</p>
<p>Rozkládaly se, kam jen oko dohlédlo, naskládané jeden na druhém, jako by vyplňovaly celý kryptozoik… jako kdyby byly neblahou předzvěstí toho, co se má stát, anebo přetrvávajícím dojmem z toho, co se již dávno stalo…</p><empty-line /><empty-line /><p>Kniha první</p>
<p><strong>Kapitola první</strong></p>
<p><strong>LŮŽKO VE STARÉM ČERVENÉM PÍSKOVCI</strong></p>
<p>Posledních několik tisíc let hladina moře pozvolna klesala. Byla tak blízko a tak nehybná, že se stěží dalo říci, zda se drobné vlny tříští o břeh, či zda jsou nějak vytvořeny na pobřeží a padají zpět do hloubky. Řeka, ústící do moře, naplavila nánosy červeného bahna a oblázků, a často tak přehradila vlastní tok, anebo se rozlila do širokých, na slunci znehybnělých kaluží. U jedné z nich seděl muž. Přestože se zdálo, že je obklopen zeleným porostem, pláž za ním byla suchá jako troud.</p>
<p>Muž byl vysoký a seděl uvolněně. Měl světlé vlasy, bledou kůži a i během odpočinku si výraz jeho tváře zachoval cosi mrzutého a ostražitého. Na sobě měl kombinézu a na zádech připevněný batoh. V něm byl nacpán příděl vody, náhražky potravin, nějaké malířské potřeby a dva záznamníky. Kolem krku měl zařízení – obecně známé jako chrlič vzduchu – které se skládalo z volné obroučky s motorovým nástavcem vzadu a malé trysky vpředu pod bradou, z níž mu do tváře vanul čerstvý vzduch.</p><empty-line /><p>Ten muž se jmenoval Edward Bush. Byl to osamělý muž okolo pětačtyřicítky. Přemýšlel o matce, pokud se vůbec dalo tvrdit, že myslí.</p>
<p>Tuto část života trávil bez cíle, v nečinnosti. Jeho dočasná práce pro ústav nijak nezmírnila vnitřní pocit, že došel na neoznačené rozcestí. Jako by se všechny jeho duševní mechanismy vyčerpaly, v rostoucím neklidu se nemohl rozhodnout, kterou cestou se vydá.</p>
<p>S podepřenou bradou zíral na jednotvárnou mořskou plochu. Kdesi byl slyšet řev motocyklů.</p>
<p>Nechtěl, aby kdokoli viděl, co dělá. Vyskočil a spěšně se vracel k malířskému stojanu. Když od něj znechuceně odcházel, nezdálo se mu, že je tak daleko. Obraz nestál samozřejmě za nic; jako umělec byl vyřízen. Snad právě proto se nemohl odhodlat k návratu do současnosti.</p>
<p>Howels čekal na jeho zprávu v ústavu. Bush ho zakreslil do obrazu. Pokusil se vyjádřit prázdnotu, vyzařující z moře, pouze za pomoci akvarelových barev a papírů – na duševních cestách nedokázal unést víc, než toto primitivní vybavení.</p>
<p>Akvarely se rozplývaly na koncích štětců. Bush propadl šílenství. Nad zachmuřeným mořem vyšlo rudé slunce s Howelsovými rysy.</p>
<p>Rozesmál se. Zakrnělý strom na jedné straně plátna. Přiložil k němu štětec.</p>
<p>„Obraz matky!“ vzkřikl. „To jsi ty, maminko! Jen abys viděla, že jsem na tebe nezapomněl.“</p>
<p>Tvář jeho matky na něj hleděla z listoví. Dal jí diamantovou korunu; otec jí často říkal královna – napůl z lásky, napůl ironicky. A tak dokreslil na obraz i otce.</p>
<p>Bush stál a prohlížel plátno. „Ty víš, že je to mistrovské!“ řekl nehmotné ženě, která za ním stála v povzdálí a nedívala se na něj. Uchopil akvarel a načmáral na něj název: RODINNÁ SKUPINA. Ostatně – byl tam také. To byl celý on.</p>
<p>Pak vytáhl papírový blok ze svorky, vytrhl tu mazanici a zmačkal ji.</p>
<p>Složil stojan a strčil ho do tlumoku.</p>
<p>Slunce za Bushem svítilo nad nízkými kopci a klonilo se k západu. Ty pahorky byly holé, jen podél řečiště rostly malé zakrslé bezlisté psilophytony ve stínu primitivních plavuní. Bush nevrhal žádný stín.</p>
<p>Jediný zvuk ve velikém devonském tichu, vzdálený řev motocyklů, ho znervózňoval. Pohyb při zemi, na hranici jeho zorného pole, jej přinutil vyskočit. Čtyři ploutvolaločné ryby se strkaly v mělké kaluži a tloukly se na mělčinách. Probíjely se červeným bahnem a vystrkovaly zvláštně obrněné hlavy, jak se s komickou dychtivostí dívaly dopředu. Bush je chtěl vyfotit náramkovým aparátem, ale pak si to rozmyslel; fotografoval je už dříve.</p>
<p>Mrštné ryby chňapaly po hmyzu, který se hemžil na bahnitých březích, nebo se chtivě zarývaly do tlející vegetace. V dobách tvůrčího vrcholu použil obraz jejich zelenomodrých obrněných hlav pro jedno ze svých nejúspěšnějších děl.</p>
<p>Hluk motocyklů ustal. Pozorně si prohlížel krajinu a vyšplhal na násep z oblázků, aby měl lepší výhled. O kus dál, tam dole na pláži mohla, ale nemusela být skupinka lidí. Oceán byl téměř nehybný. Přízrak tmavovlasé ženy ztrnul. Na jedné straně mu dělal společnost, na druhé však byl jen jedním ze stínů dráždících jeho přetíženou mysl.</p>
<p>„Je to jako nějaká zatracená učebnice!“ zavolal na ni posměšně. „Ta pláž… vývoj… Nedostatek kyslíku v umírajícím moři… Vylézající ryby. Jejich dobrodružství na souši… A otec by do toho všeho vkládal samozřejmě víru.“ Povzbuzen zvukem vlastního hlasu začal přednášet (jeho otec rád recitoval poezii): „Skok… Příliš dlouhý… Gongula…“ Zpropadeně dlouhý.</p>
<p>Dobrá, musel ses něčím bavit, aby ses tady nezbláznil. Nadechl se vzduchu z chrliče a úkosem pohlédl na svou poručníci. Tmavovlasá žena tam byla stále, jako vždy nejasná a záhadná. Pomyslel si, že u něj asi drží jakousi stráž. Natáhl k ní ruku, ale nemohl se jí dotknout více, než laločnatých ploutví nebo červeného písku.</p>
<p>Chtíč, to byl jeho problém. Samotu potřeboval, když se jeho vnitřní čas zastavil, ale současně ho nudila. Chtíč by jej zase vyburcoval; avšak Temná žena byla tak nedosažitelná, jako ty nemravné ženy v jeho fantazii.</p>
<p>Nebylo nic příjemného vidět holé kopce skrz její tělo. Lehl si na oblázky, napolo opřený o násep. Než by se potýkal s problémem její totožnosti, otočil se opět k náladovému moři a hleděl na něj, jako by doufal, že uvidí nějakou nenasytnou obludu, jak prorazí hladinu a vyruší ho z klidu, jenž ho zaplavil.</p>
<p>Všechny cesty byly propojeny. Čas pro ně nic neznamenal. Tahle vedla přímo na pláž, kterou poznal jako dítě o jedněch mizerných prázdninách, kdy se rodiče s potlačovanou zuřivostí hádali a on se třásl za jakousi boudou, a tajně naslouchal jejich nenávisti. Kdyby se jen dalo zapomenout na dětství, mohl by začít tvůrčí život! Snad by dal do pořádku boudy a chatrče, které čas zachoval…</p>
<p>Bylo pro něj příznačné, že by raději přemýšlel</p><empty-line /><p>o svém budoucím prostorově kinetickém seskupení, než aby se do něj skutečně pustil; ale jeho „umění“ mu příliš brzy vyneslo ocenění – spíše proto, jak připouštěl, že byl jedním z prvních umělců na duševních cestách, než že by veřejnost byla zvlášť omráčena jeho jedinečným talentem nebo jeho prostými a stále častěji jednobarevnými soustavami pohyblivých bloků a pastí, jež vyjadřovaly nejasné prostorové vazby a časová sjednocení, která svět pro Bushe vytvořil.</p>
<p>V každém případě však skončil se seskupeními čistě fotickosignálního typu, jež mu před pěti lety přinesla takový úspěch. Místo, aby vtahoval množství vnějších znaků dovnitř, vytlačoval by vnitřní podstatu ven, v souladu s makrokosmickým časem. Udělal by to, kdyby věděl, jak začít.</p>
<p>Bush znovu zaslechl motocykly, jak duní po opuštěné pláži. Nevzal je na vědomí a dále se oddával sledu svých myšlenek. Měl plnou hlavu různých úhlů a jejich účinků, jež však nevyústí v nic, co by ho přimělo se vyjádřit. K duševním cestám se dostal na popud ústavu, jenž mu úmyslně rozvrátil denní rytmus, aby se mohl potýkat s novými a elementárními problémy vnímání času, kterým musela jeho generace čelit – a nenašel nic, co by ho přivedlo k nějakému závěru. Proto byl na této pláži tak opuštěn.</p>
<p>Starý Claude Monet se, vzhledem k době, držel správné cesty, trpělivě seděl v Giverny a přetvářel lekníny a jezírka na barevné útvary, které se spojovaly v pomíjivém sledu času. Moneta nikdy nezatěžovala devonská ani prvohorní epocha.</p>
<p>Lidské vědomí se nyní tak znepokojivě rozšířilo, bylo tak vytíženo přetvářením všeho na Zemi do vlastního, typického stylu, že nemohlo existovat žádné umění,</p><empty-line /><p>jež by to nevzalo náležitě na vědomí. Muselo se vymyslet něco zcela nového; dokonce už i bioelektrokinetické sochařství minulých desetiletí vyšlo z módy.</p>
<p>Zárodky tohoto nového umění byly v Bushově životě, který, jak už dávno poznal, se podobal víru, jak se city vlévaly do zborceného středu bytí, stále v pohybu, hnaly se kupředu jako bouře, ale vždy se vrátily na stejné místo. Z malířů měl na něj největší vliv starý Joseph Mallord William Turner; jeho život, zasazený do jiné doby, kdy technika měnila představy o čase, plynul též ve vírech, zrovna tak, jak bylo patrné z jeho posledních obrazů.</p>
<p>Vír: zobrazení způsobu, jakým každý jev ve vesmíru zakroužil do lidského oka, jako voda vytékající z nádrže.</p>
<p>Tisíckrát takhle uvažoval. Ta myšlenka v něm vířila stále dokola, aniž se někam dostal.</p>
<p>Zabručel si pro sebe, posadil se a hledal motocykly.</p>
<p>Byly odtud asi půl míle, nehybné na jednotvárné pláži; viděl je jasně, ale předměty samy o sobě se zdály mnohem tmavší, než by byly ve vnějším světě, entropická bariéra zachytila asi deset procent světla. Těch deset jezdců vypadalo spíše jako vystřihovánky na exotickém devonském horizontu, ze všech sil se snažili vypadat, že sem nepatří a nikdy patřit nebudou.</p>
<p>Byly to lehké modely motocyklů, které s sebou mohli jejich řidiči brát na duševní cesty. Pohybovaly se zvláštním způsobem, při němž nevyhazovaly žádný písek ani tam, kde ho byly spousty, a nedělaly žádné vlny, i když se zdálo, že jimi projíždějí. Na to, na co nikdy nepůsobily, nemohly mít vliv ani teď. Jakoby zázrakem se jim dařilo vyhýbat se jeden druhému, až nakonec zůstaly v úhledné řadě, postavené střídavě</p><empty-line /><p>předním a zadním kolem, jejich vodorovné disky se vznášely těsně nad zemí.</p>
<p>Bush sledoval, jak jezdci slézají a pouštějí se do nafukování stanu. Všichni na sobě měli zelenou jelenici, která byla ve skutečnosti jejich uniformou. Viděl, že jeden má dlouhé, rozevláté žluté vlasy – snad žena. Ač se to nedalo na takovou dálku rozpoznat, jeho zájem vzrostl.</p>
<p>Po chvíli si jezdci všimli, jak sedí na červeném štěrku, a čtyři se k němu vydali. Bush se cítil nesvůj, ale zůstal na místě a předstíral, že je dosud neviděl.</p>
<p>Byli vysocí. Všichni měli natahovací boty z jelenice. Chrliče nesli nedbale zavěšené na krku. Jeden měl na přilbě nakreslenou hadí lebku. Jako obvykle u takových part byli všichni mezi třicítkou a čtyřicítkou, odtud také jejich další přezdívka „TERSHERS“ – neboť to byla nejmladší věková skupina, která si mohla dovolit duševně cestovat. Jednou z nich byla dívka.</p>
<p>Přestože byl Bush neklidný, když je viděl přicházet, při pohledu na tu dívku pocítil náhlý nával chtíče. Byla to ta s těmi dlouhými žlutými vlasy. Vypadala zanedbaná a umaštěná, tvář zcela bez líčidla. Rysy měla ostré, ale zároveň neurčité, pohled jaksi nezaostřený. Postava vypadala štíhle. Snad to způsobily ty mizerné boty, vysmíval se sám sobě, že mi nepřipadá přitažlivá, ten dojem ale přetrvával.</p>
<p>„Co tady děláš, kamaráde?“ zeptal se jeden z mužů a upřeně hleděl na Bushe.</p>
<p>Bush si pomyslel, že je načase vstát, ale zůstal na místě, jen proto, že se by to dalo vykládat jako hrozba.</p>
<p>„Odpočíval jsem, dokud nezačal ten hroznej rámus.“ Prohlížel si muže, který mluvil. Chlapík s tupým nosem a hlubokými záhyby pod oběma tvářemi,</p><empty-line /><p>jež by se nikdo neodvážil a snad ani nechtěl nazývat dolíčky. Nic, co by mu dělalo reklamu: vychrtlý, ošuntělý, značně upjatý.</p>
<p>„Jsi unavený nebo co?“</p>
<p>Bush se rozesmál; tón hlasu, kterým TERSHER předstíral zájem, byl vybrán zcela správně. Napětí ho opustilo a on odpověděl: „Dá se říci – kosmicky unaven, na mrtvém bodě. Vidíš tady tyhle obrněné ryby?“ ukázal nohou tam, kde se objevily ploutvolaločné ryby, hltající mořské chaluhy. „Ležel jsem tady celý den a sledoval, jak se vyvíjejí.“</p>
<p>TERSHERS se zasmáli. Jeden z nich řekl drze: „Mysleli jsme, že tu ležíš a sám se snažíš vyvíjet. Vypadáš, jako bys to uměl!“</p>
<p>Zjevně se sám pasoval na komika, skupinou však nebyl příliš uznáván. Ostatní si ho nevšímali a jejich vůdce řekl: „Jsi blázen. Smete tě příliv, uvidíš!“</p>
<p>„Za poslední milion let oceán stále ustupuje. Nečteš noviny?“ Zatímco se tomu smáli, stoupl si a oprášil se – jen instinktivně, neboť písku se nikdy nedotkl.</p>
<p>Teď navázali spojení. Bush se podíval na vůdce a řekl: „Máte něco k jídlu, co byste vyměnili za potravinové tablety?“</p>
<p>Poprvé promluvila dívka: „Skoda, že nemůžeme chytit některé z tvých vyvíjejících se ryb a uvařit je. Stále si ještě nemohu zvyknout na izolaci.“</p>
<p>Měla zdravé zuby, i když by, jako celé její tělo, potřebovaly pravděpodobně vydrhnout.</p>
<p>„Už jste tady dlouho?“ zeptal se.</p>
<p>„Teprve minulý týden jsme opustili rok 2090.“ Přikývl. „Já už jsem tu dva roky. Přinejmenším jsem nebyl v současnosti dva, dva a půl roku. Je to zábavné pomyšlení, že v naší době budou tyhle čilé</p><empty-line /><p>ryby spát ve Starém červeném pískovci!“</p>
<p>„Jsme na cestě do jury,“ řekl vůdce a odstrčil dívku. „Byl jsi tam?“</p>
<p>„Jistěže, prý se každým rokem více podobá zábavnímu parku.“</p>
<p>„My už si najdeme kam jít, budemeli muset zmizet.“</p>
<p>„Je to čtyřicet šest milionů let,“ podotkl Bush a pokrčil rameny.</p>
<p>Vrátil se s nimi k ostatním, kteří stáli bez hnutí mezi nafouknutými stany.</p>
<p>„Rád bych se vtělil do jednoho z těch velkých jurských zvířat s velikými zuby,“ řekl komik. „Tyranosauři nebo jak se jmenují. Pak bych byl tak silný jako ty, Lenny.“</p>
<p>Lenny byl vůdce se zvláštními dolíčky. Komikovi se říkalo Pete. Dívka se jmenovala Ann; patřila Lennymu. Nikdo ze skupiny, kromě Peta, příliš nepoužíval jména. Bush se představil a dál se tím nezabýval. Mužů bylo šest, každý měl motocykl, a čtyři dívky, které se do devonu zjevně dostaly jako spolujezdkyně. Žádná z nich nebyla přitažlivá, kromě Ann. Všichni se seřadili u motocyklů, odpočívali nebo postávali. Jedině Bush seděl. Opatrně se rozhlížel kolem po Temné ženě; ta zmizela; a přece – jakkoli byla daleko, mohla znát důvod, proč se mu ta banda pověsila: na paty.</p>
<p>Jediný další člen skupiny, jehož Bush považoval za zajímavého, byl starší muž, zřejmě vůbec ne TERSHER, ačkoliv měl na sobě jelenici. Vlasy měl temně černé, pravděpodobně obarvené, a ústa pod dlouhým nosem měla tak pokřivený výraz, že to okamžitě vzbudilo zvědavost. Neříkal nic, přesto pátravý pohled na Bushe napovídal, že jeho mysl je ve střehu.</p><empty-line /><p>„Říkáš, že už dva roky cestuješ?“ ptal se Lenny. „Jsi milionář nebo co?“</p>
<p>„Malíř. Umělecká seskupení. Dělám prostorově kinetická seskupení, PKS, víteli, co to je. Cestuji časem pro Wenlockův ústav. Ale jak to, že vy všichni si můžete dovolit tady být?“</p>
<p>Lenny považoval za nedůstojné na otázku odpovědět. Řekl vyzývavě: „Lžeš, brachu. Nikdy jsi nepracoval pro ústav. Podívej – nejsem blázen – vím, že posílají inspektory do minulosti nanejvýš na osmnáct měsíců. Dva a půl roku: na co si to hraješ. Nemůžeš mě vodit za nos.“</p>
<p>„Nemám zapotřebí vodit tě za nos. <emphasis>Pracuji</emphasis> pro ústav. Je pravda, že jsem přišel na osmnáctiměsíční stáž, ale prodloužil jsem si ji o další rok, to je vše.“ Lenny na něj upíral pohled plný pohrdání: „Udělají z tebe sekanou!“</p>
<p>„Ale neudělají. Když to musíš vědět, jsem jedním z jejich špičkových cestovatelů. Dovedu se dostat blíže k současnosti, než kdokoli jiný v jejich službách.“</p>
<p>„Teď nejsi moc blízko, když se povaluješ v devonu! Rozhodně ti nevěřím ani slovo.“</p>
<p>„Věř nebo nevěř, jak je libo,“ odsekl Bush. Hnusil se mu křížový výslech a když se Lenny odvrátil, třásl se zlostí.</p>
<p>Jeden z ostatních TERSHERS, aniž ho hádka vzrušila, řekl: „Musíme pracovat, vydělat peníze, vzít dávku CSD a vrátit se sem zpátky. Moc peněz. Hodně práce! Pořád nevěřím, že jsme opravdu tady.“</p>
<p>„Nejsme. Vesmír je, ale my ne. Nebo spíš vesmír může být, ale my nejsme. Ještě nemají jistotu, jak to je. Je toho kolem duševních cest hodně, co ještě musí</p><empty-line /><p>me pochopit.“ Byl důležitý a povýšený, aby skryl své rozrušení.</p>
<p>„Namaloval bys nás?“ zeptala se ho Ann. Byla to jediná reakce na jeho prohlášení, že je malíř.</p>
<p>Díval se jí do očí. Usoudil, že rozumí pohledu, jež si bezděčně vyměnili. Jedna z potěšitelných věcí spojených se stárnutím je, že si takové pohledy vykládáte mylně stále řidčeji.</p>
<p>„Ano, pokud mne zaujmete.“</p>
<p>„Jenže my se nechceme nechat malovat, chápeš?“ řekl Lenny.</p>
<p>„Já jsem se nenabízel. Co to bylo za práci, kterou jste si vydělali peníze, abyste se sem dostali?“</p>
<p>Odpověď Bushe nezajímala. Díval se na Ann, která sklopila oči. Napadlo ho, že na ni může sáhnout – ve vězení duševních cest se nemohl dotknout ničeho, ale ona byla z jeho doby, takže by na dotyk zareagovala.</p>
<p>Jeden z bezejmenných TERSHERS mu odpověděl: „Kromě tady Ann a Josie jsme všichni ve spojení s novou duševní stanicí v Bristolu. Byli jsme mezi prvními, kdo vycestoval, jakmile byla dokončena. Znáš ji?“</p>
<p>„Navrhl jsem PKS, seskupení v centru – uzlový návratový modul se souběžnou signalizací a motoricky poháněnými lopatkami. Jmenuje se ‚Pokrok‘.“</p>
<p>„Ta zatracená věc!“ Jak mluvil, vytáhl Lenny z úst cigaretu, roztočil ji a hodil do pomalu se pohybujícího moře. Nedopalek ležel na vlnách, žhavý, dokud ho nedostatek kyslíku neuhasil.</p>
<p>„Mně se to líbilo,“ řekl Pete. „Vypadalo to jako dvojice střídajících se stráží, jež do sebe ve tmě noci narazily a volaly o pomoc.“</p>
<p>Tupě se zasmál</p>
<p>„Neměl by ses smát sám sobě. Právě jsi nám to celé</p><empty-line /><p>poměrně dobře popsal.“ Bush rozhoupal ruku, jako by se chystal pohltit viditelný i neviditelný vesmír.</p>
<p>„Odprejskni,“ zavrčel Lenny, zvedl se z motocyklu a přešel k Bushovi. „Jsi tak chytrý a tak nudný, Jacku, že můžeš právě tak akorát odprejsknout!“</p>
<p>Bush vstal. Nebýt té dívky, tak by odprejskl. Neměl chuť se nechat utlouci touhle bandou. „Jestli tě moje povídání nezajímá, řekni něco zajímavého <emphasis>ty sám?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Plácáš nesmysly. Ta práce na Starém červeném pískovci…“</p>
<p>„To je pravda! Nemusí se ti to líbit, nemusí tě to zajímat, ale není to nesmysl.“ Ukázal na staršího muže s tmavými obarvenými vlasy, který stál trochu stranou. „Zeptej se jeho! Zeptej se své přítelkyně. Do roku 2090 bude tohle všechno vměstnáno do několika stop zvrásněné červené skály – oblázky, ryby, rostliny, sluneční a měsíční světlo, opravdový vánek, vše zhutnělé v cosi, co budou geologové vykopávat ze země krumpáčem. Jestli o tom nevíš a nebo tě to nedojímá, proč vyhazuješ desetileté úspory, aby ses sem vrátil?“</p>
<p>„Netvrdím nic takového, kamaráde, říkám, že mě nudíš.“</p>
<p>„To je naprosto vzájemné.“ Došel tam, kam až byl připraven zajít, a to samé se dalo říci i o Lennym, neboť začal lhostejně couvat, když tu zasáhla Ann a oba je okřikla.</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Mluví</emphasis> jako umělec, ne?“ řekla ta malá, kyprá Josie, hlavně ovšem na adresu staršího muže. „Mám za to, že na tom, co říká, něco je. Opravdu myslím, že tady toho nevyužíváme nejlépe. Je to tedy trochu zázračné, ne? Daleko předtím, než byl na zeměkouli první muž nebo žena.“</p><empty-line /><p>„Schopnost úžasu je dána každému. Ale většina lidí se jí bojí.“ To promluvil starší muž.</p>
<p>Lenny vyštěkl opovržlivě: „Nezačínej s tím, Steine!“</p>
<p>„Tamhle je moře, tam myslím všechno začalo, a tady jsme my. Nemůžeme se ho samozřejmě dotknout.“ Josie se potýkala s představami příliš strašnými a neurčitými pro její duševní schopnosti, daloli se soudit podle strnulého pohledu na její tváři. „Zvláštní, dívámli se na toto moře, nemohu se zbavit myšlenky, že jsme na <emphasis>konci</emphasis> světa a ne na jeho počátku.“</p>
<p>Podivně se to shodovalo s tím, o čem Bush toho dne přemýšlel; dívka měla skvělý nápad a on na okamžik uvažoval, že k ní obrátí pozornost. Ostatní vypadali otráveně; byl to způsob, jakým vnímali hloubku. Lenny se vrhl k motocyklu, kopl do startéru a ihned se rozvířil vzduch za dvěma výfuky. Navzdory fyzikálnímu zákonu to vypadalo, že písek pod nimi leží neporušen; a bylo to tak. Všude kolem nich byla neviditelná, ale neprostupná hradba duševního cestování: Další čtyři TERSHERS vylezli na svůj motocykl a dvě z dívek za ně naskočily. Odfrčeli dolů po tmavnoucím písku. Nastávala tma, nízké výhonky rostlin se pobřežním vánkem ohýbaly; ale v duševních dimenzích bylo vše nehybné. Bush zůstal stát s tím starším mužem, Josie a Ann.</p>
<p>„Je už pozdě na večeři,“ poznamenal. „Nejsemli tu vítán, odejdu. Tábořím tam v kopcích, hned na prvním hřebenu.“ Ukazoval k západu slunce a po celou dobu se díval na Ann.</p>
<p>„Lennyho si nesmíš všímat,“ řekla Ann. „Je náladový.“ Také se na něj dívala. Řekl si, že opravdu nemá skoro žádnou postavu, je špinavá a otrhaná; ani teď se však nepřestal třást. Osamocenost duševního cestování může vést k úplnému rozkladu osobnosti. Kdo se v ní jednou ocitne, nemůže nic nahmatat, cítit ani slyšet kromě svých spolucestujících. Tahle dívka – byla jako vyhlídka na banket. A bylo toho víc, co dosud nedokázal určit.</p>
<p>„Teď si můžeš sednout a pohovořit si s námi, když ti, kteří nechtějí mluvit o životě, jsou pryč,“ řekl ten starší muž. Snad to dělal jen ten pokroucený obličej, ale působil poněkud uštěpačně.</p>
<p>„Už jsem zůstal déle, než jsem měl. Odcházím!“</p>
<p>Tu k němu přistoupil starší muž a nečekaně mu podal ruku.</p>
<p>„Jsi ten nejpodivnější společník,“ řekl Bush. Ten chlapík ho nezajímal, ať už to byl kdokoliv.</p>
<p>Vyrazil podél pobřeží zpátky ke svému vlastnímu osamělému táboru a hlavou mu kmitlo, jak zbytečné je zahrávat si s Lennyho dívkou. Cosi temného rozprostřelo nad mořem obludná křídla a snášelo se k zemi. Najednou pocítil, jak zcela nesmyslné je stvořit v tomto obrovském vesmíru člověka a pak ho nechat, aby jej objevoval – anebo ho obdařit touhami, jež nemůže ani ovládat, ani naplnit.</p>
<p>Anna řekla: „Nemohu si zvyknout, že se nemůžeme dotknout ničeho ze skutečného světa. To mi skutečně jde na nervy. Já – víš, nepociťuji svou existenci.“</p>
<p>Šla vedle něj. Slyšel, jak jí boty pleskají do pat.</p>
<p>„Už jsem si zvykl. Co mi chybí, je vůně místa. Chrliče ti ani nenaznačí, jak to tady voní.“</p>
<p>„Nikdy nejsi se životem spokojen.“</p>
<p>Zastavil se. „Musíš mě sledovat? Způsobíš mi jen nepříjemnosti. Vrať se zpátky ke svému miláčkovi – vidíš, že nejsem jako ty.“</p><empty-line /><p>„Ještě jsme to nezkusili.“</p>
<p>Na okamžik na sebe zoufale pohlédli, jako by se cosi ohromného muselo v tichosti vyřešit.</p>
<p>Vlekli se dál. Teď si Bush uspořádal myšlenky; nebo spíše žádné neměl. Opustily ho, zanikly v divokém tepu jeho krve, a zdálo se, že v jejím návalu se zrodil nový cíl. Společně slezli do údolí řeky, pospíchali po břehu proti proudu a drželi se za ruce. Jen na chvilku si uvědomil, co dělá.</p>
<p>„Co to do tebe vjelo?“</p>
<p>„Jsi blázen!“</p>
<p>„Blázen jsi ty!“</p>
<p>Spěchali přes nánosy velkých rozlámaných škeblí.</p>
<p>O jednu si málem pořezal ruku. Už dříve se na ně díval do průvodce. Phragmoceras. Nejprve si myslel, že to jsou zuby nějakých zvířat, a ne opuštěná obydlí prvních hlavonožců. Byly snad ze siluru, mořem zaostřené, aby pustily žilou jeho čtvrtohorní krev. Kdyby duševní cestování nepoložilo onu neproniknutelnou bariéru mezi to, co bylo, a to, co je, škeble by ani nechřuply, když přes ně s dívkou lezli. Horečně pohlédl dolů a viděl, že chodidla mají pod úrovní škeblí a kráčí po houbovitém dně, které patří spíš do jeho dimenzí než do období devonu – bylo to cosi společného pro všechna podloží.</p>
<p>Zastavili se v chráněném údolíčku. Drželi se jeden druhého. Ve slábnoucím světle si dychtivě pohlédli do očí. Nemohl se upamatovat, jak dlouho tak stáli, ani co říkali – kromě jediné její poznámky: „Jsme miliony let od svého zrození – měli bychom mít možnost to udělat, ne?“</p>
<p>Co odpovědět – co by pro ni mělo cenu? Co by jí mohl dát? Vybavil si jen, jak ji povalil, stáhl jí pro –</p><empty-line /><p>máčené boty, pomohl jí z kalhot a strhl i své vlastní. Chovala se, jako by se chtěla uštvat, zcela a neodolatelně se mu ihned přizpůsobila a prudce ho uchvátila.</p>
<p>Později si stále a stále vybavoval to zvláštní gesto, jakým zvedla pokrčenou nohu, aby ji mohl obejmout, a své překvapení a vděčnost, že v tom strhujícím víru staletí našel tak přívětivé lůno.</p>
<p>Když odpočívali, slyšeli motocykly řvát jako protivná vzdálená zvířata. Vyburcovalo je to jen k novému milování.</p>
<p>„Voníš tak hrozně sladce! Jsi překrásná!“ Slova mu připomněla, že jsou ještě oblečení, a tak jí vyhrnul košili a blůzu, aby jí mohl zlíbat bradavky.</p>
<p>„Měli bychom být nazí jako divoši… Že jsme divoši, Bushi?“</p>
<p>„Díky Bohu jsme. Nemáš představu, jak mám obvykle daleko k divochovi. Závislý na matce, plný pochyb a obav. Ne jako tvůj Lenny.“</p>
<p>„Ten? To je cvok! Je opravdu vyděšený – vyděšený tím vším…“</p>
<p>„Milováním, myslíš? Nebo prostorově časovým světem?“</p>
<p>„Ano, tím. Bojí se všeho, co je pod povrchem. Otec ho často zbil.“</p>
<p>Tváře měli těsně u sebe. Byly méně zřetelné než soumrak, který se snášel kolem, a navěky zapadaly do složitosti jejich duší.</p>
<p>„Bojím se ho. Nebo jsem se ho bál, když jste se poprvé objevili. Myslel jsem, že mě zbijou! Je to všechno báječné – co se děje, Ann?“</p>
<p>Sedla si a začala si stahovat blůzu.</p>
<p>„Máš cigaretu? Nepřišla jsem proto, abych poslouchala, jak jsi byl zbabělý. Vybodni se na to. Vy muži</p><empty-line /><p>jste všichni stejní – všichni jste nějak vadný.“</p>
<p>„Nejsme všichni stejní, ani zdaleka ne! Ale teď je čas si promluvit. Už měsíce jsem s nikým důvěrně nemluvil. Byl jsem uzavřený v tichu. A nic na dotek… To tě pak začínají pronásledovat přízraky. Opravdu bych se měl vrátit do roku 2090 k matce, ale když se objevím, budu mít potíže… Je to dlouho, co jsem měl naposledy holku… Namouduši, začal jsem se bát, že se ze mě stane teplouš nebo něco takového.“</p>
<p>„Proč to říkáš?“ zeptala se kousavě.</p>
<p>„Pokud mohu, přeji si být čestný. Není to požitek?“</p>
<p>„Dobrá, nech toho, pokud ti to nevadí! Nebudu nad tebou přece naříkat, nad takovými nesmysly? Proto jsem s tebou nešla.“</p>
<p>Před chvilkou k ní Bush necítil nic než lásku. Teď se zalykal vzteky. Hodil po ní šaty.</p>
<p>„Vezmi si kalhoty a běž zpátky k tomu svému halamovi, jestli to cítíš takhle. V první řadě mi vysvětli, proč jsi šla za mnou?“</p>
<p>Položila mu ruku na rameno, jeho zlost ji z míry nevyvedla. „Udělala jsem chybu. Myslela jsem si, že bys mohl bejt trochu jinej.“ Vyfoukla na něj kouř. „Neboj se. Tu chybu jsem udělala ráda. Jsi v tom docela dobrej, i když jsi podivín.“</p>
<p>Vyskočil, fofrem si natáhl kalhoty a vztekal se – víc na sebe než na Ann. Otočil se a proti citrónovému nebi se rýsoval Lenny. Ovládl se, zatáhl zip a nehýbal se z místa.</p>
<p>Lenny se také zastavil. Otočil hlavu a zavolal na ostatní TERSHERS. „Tady je!“</p>
<p>„Pojďte si pro mě, jestli chcete!“ řekl Bush. Byl vyděšený; když mu zlomí prsty, možná už nikdy nebude moci pořádně pracovat. Nebo ho oslepí. Nebyly</p><empty-line /><p>tady žádné policejní hlídky; mohli s ním dělat, co chtěli; celý širý devon měli na to, aby ho zmlátili. Pak si vzpomněl, co říkala Ann; i Lenny byl vyděšený.</p>
<p>Lenny šel pomalu dopředu, v ruce držel nějaký nástroj, nejspíš francouzský klíč. „Jdu si pro tebe, Bushi!“ zasyčel a ohlédl se, aby viděl, zda má podporu ostatních. Bush na něj skočil, chytil ho rukama a divoce s ním smýkl. TERSHER byl nečekaně lehký. Jak ho Bush pustil, zapotácel se. Když zvedl francouzák, Bush jej udeřil do tváře a ustoupil, jako kdyby ho už chtěl nechat.</p>
<p>„Dej mu ještě jednu!“ zavolala Ann.</p>
<p>Udeřil Lennyho znovu a ten ho kopl do kolena. Bush upadl, chňapl po Lennyho nohou a strhl jej také k zemi. Lenny znovu zvedl francouzák, Bush ho uchopil za zápěstí a pak už se převalovali a rvali. Nakonec ho Bush kopl kolenem do rozkroku a TERSHER se vzdal. Bush těžce oddychoval, vstal a držel se za koleno. Ostatní čtyři kluci z party jej obklopili.</p>
<p>„Kdo je další?“ zeptal se. Když se nikdo nepohnul, ukázal na jejich vůdce. „Zvedněte ho! Odneste ho odsud!“</p>
<p>Chabě se pohnuli, aby uposlechli. Jeden z nich řekl zasmušile: „Jsi jenom rváč. Neudělali jsme ti nic špatného. Ann je Lennyho dívka.“</p>
<p>Opustila ho chuť bojovat. Ze svého pohledu se na to dívali naprosto správně. Opravdu, jejich chování ho od začátku uráželo, ale možná byla jejich vina menší, než si připouštěl.</p>
<p>„Odcházím,“ oznámil. „Lenny si může svou dívku nechat!“</p>
<p>Bylo na čase znovu se vydat na cestu. Měl by se dostat do bezpečí a pak se duševně přenést do jiného</p><empty-line /><p>času a prostoru. Šel dále do kopců a často se ohlížel, aby se přesvědčil, zda ho nesledují. Po chvíli uslyšel motocykly, uvědomil si zvláštnost toho zvuku, otočil se a sledoval jejich laserová světla, jak se ztrácejí dole na pobřeží. Jako přelud se objevila Temná žena; skrz její postavu pozoroval mizející světla. Nepochyboval, že plní jakýsi úkol a že přichází z nějaké vlastní vzdálené budoucnosti. Z očních důlků jí zářily hvězdy Bootese.</p>
<p>Na dosah ruky uslyšel hluk, který prozrazoval, že v jeho blízkosti je někdo, kdo se k němu na celý zbytek času přidal. Ta dívka ho sledovala.</p>
<p>„Ten tvůj halama tě nechce zpátky?“</p>
<p>„Nebuď takový, Bushi! Já chci jít s tebou.“ „Bože!“ Vzal ji za ruku a táhl temnotou. Na obecném podloží už alespoň nebyly žádné překážky, přes něž by klopýtali. Aniž si řekli jediné další slovo, vyšplhali k jeho stanu a vlezli dovnitř.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola druhá</strong></p>
<p><strong>PROTI ENTROPICKÉMU SPÁDU</strong></p>
<p>Když se probudil, byla pryč. Ležel hezky dlouho, díval se na střechu stanu a divil se, jakou má o Ann starost. Potřeboval společnost, přestože se s ní nikdy necítil úplně dobře; potřeboval ženu, přestože s žádnou nebyl nikdy úplně šťasten. Chtěl si povídat, i když věděl, že hovořit znamená většinou jen přiznat, že si nerozumíte.</p>
<p>Umyl se, oblékl a vylezl ven. Po Ann nebylo ani stopy. Jenže na duševních cestách za sebou samozřejmě nikdo nezanechával stopy, takže svěží vegetace nikde nebyla pošlapána, ač jí Bush mockrát prošel, když chodil hlídat ploutvolaločné ryby.</p>
<p>Slunce svítilo. Jeho veliká neúnavná pec rozlévala teplo po světě, v němž se ložiska uhlí musela teprve vytvořit jako památka na doby, kdy slunce hořelo nejvíc. Bushe rozbolela hlava.</p>
<p>Chvíli tam stál a drbal se, divil se, proč ho hlava bolí: způsobilo to vzrušení předchozího dne nebo neúprosný tlak planých věků? Určitě to druhé. Prý by nikdo nemohl opravdu žít v těchto liduprázdných staletích; on, TERSHERS a ostatní sem přicestovali, ale jejich vztah ke skutečnému devonu byl pouze experimentální. Člověk dobyl plynoucí čas; přinejmenším ho dobyli ti vzdělanci z Wenlockova ústavu – ale protože uplývající čas znamenal pro homo sapiens jen mžik, vesmír zůstal tím úspěchem nedotčen.</p>
<p>„Budeš dělat moje seskupení?“</p>
<p>Bush se otočil. Nad ním, o několik stop dál, stála ta dívka. Protože se změnily dimenze mezi nimi a světem zbaveným světla, zdála se temná a přízračná. Sotva viděl její tvář; duševní cestování je oba, dokonce i navzájem, změnilo na zjevení.</p>
<p>„Myslel jsem, že ses vrátila ke svým přátelům.“</p>
<p>Ann k němu sestoupila. Bezstarostně pohupovala chrličem. S rozepnutou blůzou a neučesanými vlasy vypadala víc než včera jako tulačka. Ohmatala mu svaly a řekla: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Doufal</emphasis> jsi, že jsem odešla, nebo ses toho <emphasis>bál?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Zamračil se na ni a snažil se rozluštit, jaká opravdu je. Lidské vztahy ho vyčerpaly; snad právě proto se tu tak dlouho potloukal, v marnosti času, který už vypršel.</p>
<p>„Nemohu tě pochopit. Bez urážky. Je to jako dívat se přes dvě vrstvy skla. Nikdo nikdy není skutečně tím, čím se zdá.“</p>
<p>Přestala se na něj dívat přísně a prohlížela si ho téměř soucitně: „Co tě nervuje, miláčku? Něco tajemného, že?“</p>
<p>Zdálo se, že její účast otevřela ránu: „Nemohl jsem ti to začít vypravovat. Mám to v hlavě tak zamotané. Je to všechno zmatek.“</p>
<p>„Povídej, když ti to pomůže. Pochopila jsem všechny devoňany na světě.“</p>
<p>Zavrtěl hlavou. „Co řekla včera tvá přítelkyně Jo –</p><empty-line /><p>sie? Ze by to měl být spíš konec světa než začátek. Pravděpodobně bych se z toho vymotal, kdyby se to stalo, kdybych mohl začít žít znovu.“</p>
<p>Ann se zasmála: „Zpátky do lůna, ne?“</p>
<p>Uvědomil si, že se necítí dobře. To by se muselo ohlásit ústavu; v těch prokletých, mlčenlivých bludištích by člověk mohl přijít o rozum. Nemohl Ann odpovědět, ani vzít její vzpurný návrh na vědomí. Těžce oddychoval, přešel ke stanu a zatáhl za provázek, aby z něj vypustil vzduch. Stan se zhroutil v sérii otřesů; nikdy ten proces nesledoval, ale teď mu jej jakýsi vnitřní hlas vyložil tak, že ho připodobnil ke zklamanému lůnu, z něhož se šťastnému dítěti podařilo úspěšně uniknout.</p>
<p>Klidně složil stan a odložil jej. Zatímco dívka stála a sledovala ho, vytáhl příděly a připravil jednoduchou snídani. Duševní cestovatelé nosili základní potravinové vybavení, nanejvýš úsporné a snadné na úpravu. Několikrát doplnil zásoby od jiných cestovatelů, kteří, se vynořovali a vraceli se do současnosti dříve, protože nemohli snášet ticho, a od přítele, jenž měl v juře malý obchod.</p>
<p>Když se z pánve s hovězím výtažkem začalo kouřit, pozvedl zrak, až se setkal s dívčiným, a znovu na ni promluvil.</p>
<p>„Chceš se ke mně přidat, než zmizíš?“</p>
<p>„Když se mě ptáš tak laskavě.“ Sedla si vedle něho, rozvalila se, roztáhla nohy a usmála se na něj – vděčná dokonce i za mou mizernou společnost, pomyslel si Bush.</p>
<p>„Nechtěla jsem tě rozrušit, Bushi. Jsi stejně přecitlivělý jako Stein.“</p><empty-line /><p>„Kdo je Stein?“</p>
<p>„Starý chlapík – v té partě. Víš – ten s těmi obarvenými vlasy. Mluvil jsi s ním. Podal ti ruku.“</p>
<p>„Ale ano, Stein! Jak se dostal k tobě a Lennymu?“</p>
<p>„Chtěli ho týrat nebo něco takového a Lenny s chlapci ho zachránili. Je hrozně nervózní. Víš, když tě poprvé viděl, říkal, že bys mohl být špión. Je z roku 2093 a říká, že je to tam špatné.“</p>
<p>Bush vůbec neměl chuť přemýšlet o devadesátých letech a o bezútěšném světě, v němž žijí jeho rodiče. Řekl: „Lenny má tedy i dobré stránky.“</p>
<p>Kývla, ale dál sledovala svůj vlastní tok myšlenek. „Stein mě ohledně duševního cestování postrašil. Víš, říkal, že Wenlock se možná úplně mýlí a že tady ve skutečnosti vůbec nejsme, nebo něco takového. Řekl, že kolem podvědomí je cosi zlověstného a nikdo tomu ještě nerozumí, navzdory všem tvrzením Wenlockova ústavu.“</p>
<p>„Ano, je to všechno stále ještě nové. Podvědomí jako pojem bylo poprvé rozvinuto teprve roku 2073 a první duševní cestování začalo až dva roky potom, takže se může mnohé ještě objevit, ačkoli je obtížné poznat, co by to mohlo být. Tak jako tak, co o tom Stein ví?“</p>
<p>„Možná se jen vytahoval a zkoušel, jestli na mě udělá dojem.“</p>
<p>„Měl tě – myslím, spal s tebou?“</p>
<p>„Žárlíš?“ zazubila se vyzývavě.</p>
<p>„Co chceš, abych řekl?“ Zírali jeden na druhého. Skrze špinavý dolíček její tváře viděl světlo života. Natáhl se a políbil ji.</p>
<p>Zvedla vařící se hovězí vývar z maličkých kamínek a řekla:</p><empty-line /><p>„Myslím, ze už mám skoro dost devonské éry. Co kdybychom se přesunuli do jury?“</p>
<p>„Nechystají se tam Lenny a ostatní?“</p>
<p>„No a co? Je to šestačtyřicet milionů let…“</p>
<p>„Dojemné. Co tam chceš dělat? Pozorovat masožravé kamarády?“</p>
<p>Podívala se na něj lstivě: „Mohli bychom je sledovat společně.“</p>
<p>Okamžitě se vzrušil. Rukou jí přejel po jelenicovém stehně.</p>
<p>„Půjdu s tebou.“ Když vypili vývar, vysmíval se sám sobě, že se dal dohromady s takovou dívkou; byla zmatená a mohla mu jen narušit jeho duševní rovnováhu. Pravda, byla dobrá do postele a nikoliv neinteligentní, ale on nebyl nikdy s nikým spokojen tak, aby ho vzal s sebou; ona sama se nezdála být přístupná. A on nejspíš nebyl ten pravý, kdo by jí pomohl celou její osobnost zpřístupnit.</p>
<p>Přivinula se k němu. „Potřebuji někoho, s kým bych cestovala. Vyděsím se, když mě necháš jít po svých. Moje matka by nikdy duševně necestovala, aby si zachránila život! Řekla bych, že lidé z její generace to nikdy nepodstoupí. Je to úžasné, chtěla bych, abychom se mohli přenést jen kousek nazpátek – víš, o jednu generaci – neboť bych tak ráda viděla otce, jak se matce dvoří a jak se s ní miluje, sázím se, že měli nějaké pořadové číslo, stejně jako v čemkoli jiném!“</p>
<p>Když nic neříkal, strčila do něj. „No tak, pokračuj, řekni něco! Nechtěl bys rodiče vidět při tom? Nejsi tak úzkoprsý, jak se děláš, Bushi, že? Líbilo by se ti to!“</p>
<p>„Ann, ty si přesně neuvědomuješ, jakou hrůzu říkáš!“</p>
<p>„Prosím tě, také by se ti to líbilo.“</p><empty-line /><p>Bush zavrtěl hlavou. „Vím toho o rodičích dost, než abych potřeboval něco takového! Ale předpokládám, že sdílíš názor většiny. Asi před deseti lety sestavil Dr. Wenlock na ústavu dotazník – myslím v roce 2080 – který prokázal, jak silnou motivací duševních cestovatelů je krvesmilstvo. Je to síla v pozadí, snaha podívat se zpátky. Výsledky se shodují se starým psychoanalytickým pohledem na lidskou povahu.</p>
<p>Současná teorie předpokládá, že člověk se stal homo sapiens teprve tehdy, když zakázal – dobrá, říkejme tomu endogamie – zvyk, který nedovoloval sňatek mimo rodinu. Endogamie byla prvním bolestným krokem člověka vpřed. Žádné jiné zvíře endogamii nezrušilo.“</p>
<p>„Stálo to za to!“ zvolala Ann.</p>
<p>„Ano, od té doby se člověk stal tím vším, čím víme, že se stal, dobyvatelem prostředí a všeho, ale odloučení od přírody se, jak se zdá, stále prohlubovalo – myslím od jeho skutečné podstaty.</p>
<p>Způsob, jakým se na to dívají u Wenlocka, je podvědomí, jako dřív byla naše stará přirozená mysl. Nadvědomí je pozdější přírůstek homo sapiens, velmi silný motor, jehož hlavní činností je uspořádat čas a skrýt všechny ty zvířecí myšlenky v podvědomí. Extrémisté hlásají, že plynoucí čas je výmyslem nadvědomí.“</p>
<p>Snad ani neposlouchala. Řekla: „Víš, proč jsem tě včera sledovala? Došla jsem k nejpevnějšímu přesvědčení, hned jak ses objevil, že ty a já jsme se – kdysi – v jakési minulosti navzájem hrozně dobře znali.“</p>
<p>„Zapamatoval bych si tě!“</p>
<p>„Muselo se do toho zaplést mé podvědomí! V každém případě, co jsi říkal, bylo velmi zajímavé. Mám za to, že tomu věříš, ano?“</p>
<p>Zasmál se.</p>
<p><strong>„Jak tomu můžeš nevěřit. Jsme v devonu, ne?“</strong></p>
<p>„Ale když podvědomí ovládá duševní cestování a současně je posedlé krvesmilstvem, pak bychom jistě měli umět navštívit nedávnou dobu, například začátek našeho století – takže bychom mohli vidět, v čem měli prsty naši rodiče a prarodiče. To by bylo <emphasis>to</emphasis> nejzajímavější, ne? Je však mnohem snazší vrátit se sem, do nejranějšího věku světa, než dostat se zpět do doby, kdy už žili lidé; je to vždy velmi těžké, pro většinu z nás nemožné.“</p>
<p>„Je to tak, ale nedokazuje to, co si myslíš. Uvažuješli o časoprostorovém vesmíru jako o ohromném entropickém spádu, kde je ryzí současnost vždy bodem s nejvyšší energií a nejvzdálenější minulost bodem s nejnižší energií, pak zřejmě jakmile oprostíme duši od plynoucího času, nevrátí se k nejnižšímu bodu, ale návrat k bodu nejvyššímu bude velmi těžký.“</p>
<p>Ann neřekla nic. Bush si už myslel, že tohle téma rozhovoru asi zavrhla jako nevhodné, ale za chvilku promluvila: „Víš, co jsi povídal o mé skutečné dobrotě a lásce? Připustímeli, že někdo takový je, pak tedy v mém nad- či podvědomí?“</p>
<p>„Připustímeli, jak říkáš, že někdo takový je, musí být splynutím obou. Cokoli menšího než celek nemůže být celek.“</p>
<p>„Ted se pokoušíš opět přednášet teologii, že?“</p>
<p>„Pravděpodobně.“ Oba se rozesmáli. Bush si připadal téměř veselý. Rád se přel, hlavně když mohl debatovat o tom, čím byl posedlý, o struktuře duše.</p>
<p>Pokud chtěli znovu cestovat, teď, k tomu byl určitě vhodný čas, dokud byli v jakési shodě. Duševní cestování nikdy nebylo snadné a přesun mohl být nepříjemný, jestliže se člověk citově rozrušil.</p><empty-line /><p>Sbalili vaky a připevnili si svůj skromný majetek k tělu. Pak se do sebe zavěsili; jinak by totiž nebylo zaručeno, že neskončí pár milionů let a několik set mil od sebe.</p>
<p>Rozlomili balíčky s drogou. CSD byla v malých ampulkách, čistá, téměř bezbarvá. Když se podržela proti širému prvohornímu nebi, zdála se mezi Bushovými prsty mírně nazelenalá. Podívali se na sebe; Ann se ušklíbla a pak společně polkli.</p>
<p>Dole v hrdle Bush ucítil záhadný kyselý nával. Tekutina byla obrazem hydrosféry, obětním vínem představujícím oceány, z nichž vzešel život, oceány, které dosud proudily v žilách člověka, oceány, které dosud ovlivňovaly vnější svět a činily jej obyvatelným, oceány, které dosud zajišťovaly potravu a podnebí, oceány, jež byly krví biosféry.</p>
<p>A on sám byl biosférou, neboť obsahoval všechny zkamenělé životy a myšlenky svých předků, obsahoval jiné formy života, nespočetné a nevyřčené skutečnosti, obsahoval život a smrt.</p>
<p>Byl obdobou světa; pomocí CSD se mohl přeměnit z jedné podoby do druhé.</p>
<p>Teprve v přechodném stavu, kdy už droga účinkovala, mohl člověk začít chápat podstatu drobné energetické poruchy, jakou představuje sluneční soustava. Tahle bublinka v moři kosmických sil byla součástí neohraničené metastruktury, která však nebyla současně nekonečná vzhledem k času i prostoru. A tento banální fakt se stal pro člověka úžasným jen proto, že se od ní oddělil, že chránil svou mysl před její nekonečností tak, jako ho ionosféra kolem planety chránila před škodlivým zářením, že vše zapomněl a bránil se tomu poznání pojetím pomíjivého času, že se mu</p><empty-line /><p>podařilo učinit vesmír snesitelným, protože odstranil nejen jeho nesmírnou velikost, kterou poslední generace znovu objevily, ale i jeho nesmírný čas. Nekonečný čas byl rozsekán na drobné nestálé kousíčky, s nimiž člověk uměl zacházet, mohl je zachycovat slunečními, přesýpacími a kapesními hodinami, skříňovými pendlovkami a chronometry, od generace ke generaci se mu dařilo dělit čas stále jemněji, na menší kousíčky… až se odhalila posedlost celého toho postupu a Wenlock se spolupracovníky celý komplot prozradili.</p>
<p>Ale to spiknutí bylo nezbytné. Bez něj by člověk, nechráněn před slepou pustinou časoprostoru, zůstal ještě s ostatními zvířaty a putoval by v tlupách po březích jednotvárných čtvrtohorních moří. Takové by to bylo teoreticky. Alespoň bylo jasné, že ke spiknutí došlo.</p>
<p>Teď byla cesta otevřená. Nekonečnému vesmíru se odkrývala složitost velkého a malého mozku a pohlcovala vše, čím procházeli.</p>
<p>Duševní cestování bylo záležitostí okamžiku. Zdálo se snadné, ač se za ním skrývala tvrdá příprava. Když CSD zasáhla jejich metabolismus, Bush a Ann vstoupili do disciplíny – ten výraz na ústavu navrhli, když je seznamovali se zábranami lidské mysli. Devon se nyní přeměnil v ohromné pochodující stvoření, jehož prostorové rysy sloužily jednoduše jako vnější kostra. Bush otevřel ústa, aby se zasmál, ale žádný zvuk nevyšel. V cestovní extázi člověk postrádal většinu fyzických funkcí. Zdálo se, že vše je v pohybu, ovšem ve stejném směru. Bylo to jako plavat proti proudu; k vlastní „přítomnosti“ byla cesta obtížná; do vzdálené minulosti to šlo poměrně snadno – a vedlo to, jak se mnohým stalo, až k případné smrti udušením. Kdyby byla plodu v lůně dána schopnost duševně cestovat, ocitl by se ve zcela stejné situaci: buď se probojovat k vrcholnému okamžiku vlastního zrození, nebo se bez námahy ponořit zpátky do konečného – či snad výchozího – okamžiku nebytí.</p>
<p>Nevnímal čas ani puls, který sloužil jako chronometr. V podivném hypnotickém stavu jen cítil, že je blízko veliké skutečnosti, stejně spřízněné, jak se zdálo, s Bohem i se zemí. A znovu se přistihl, že se pokouší zasmát.</p>
<p>Pak smích odumřel a Bush ucítil, že letí. Věky se pod ním valily jako noc. Uvědomil si, jak nepohodlné je mít někoho s sebou – a pak je s Ann obklopil temný zelený svět a kolem byla zase všeobecně ověřená skutečnost.</p>
<p>Jurská realita.</p><empty-line /><p>Kapitola třetí</p>
<p><strong>VE ZNAMENÍ ZÁRODEČNÉHO VAJÍČKA</strong></p>
<p>Bush nikdy neměl rád juru. Byla příliš horká a zamlžená, připomínala mu jeden mizerný dlouhý den v dětství, kdy jej matka přistihla při nevinné lumpárně a na celý den ho zavřela venku na zahradě. Také toho dne bylo oblačno a takové teplo, že motýli stěží mohli létat nad vrcholky květin.</p>
<p>Ann se ho pustila a protáhla se. Zhmotnili se vedle uschlého stromu. Lesknoucí se holé větve jako by dívku káraly; Bush si poprvé uvědomil, jaká je to coura, špinavá a zanedbaná, a divil se, proč to nezměnilo jeho vztah k ní – ať už byl jakýkoliv.</p>
<p>Aniž promluvili, postupovali vpřed a naplnil je pocit, který se při duševním cestování vždy dostavoval, totiž, že ztratili orientaci. Neexistoval žádný rozumný způsob, jak zjistit, kde a ve které době na Zemi se asi nalézají; nicméně nerozumná část podvědomí to věděla a postupně to vyjde najevo. Ostatně podvědomí je sem přivedlo a pravděpodobně tím sledovalo vlastní cíle.</p>
<p>Byli na úpatí hor, v nichž řádila džungle. V polovině svahu už nebylo pro mraky nic vidět. Vše bylo</p><empty-line /><p>nehybné; listí v dlouhém druhohorním tichu vypadalo jako zmrzlé.</p>
<p>„Měli bychom sejít na planinu,“ navrhl Bush. „Myslím, že to je to místo, kam chceme dojít. Mám tady přátele, Borrowovy.“</p>
<p>„Myslíš tím, že zde žijí?“</p>
<p>„Mají tu krámek. Roger Borrow býval umělec. Má hezkou ženu.“</p>
<p>„Budou se mi líbit?“</p>
<p>„Neřekl bych.“</p>
<p>Vyrazil. Ačkoliv přesně nevěděl, co k Ann cítí, napadlo ho, že když ji představí Rogerovi a Ver, může to stmelit vztah, který si nepřeje. Ann ho chvíli sledovala a pak se vydala za ním. Pro jednotlivce byla jura jedním z nejnudnějších míst, jaká kdy byla nalezena.</p>
<p>Po většinu dne slézali s ranci na zádech dolů. Nebylo to snadné, neboť nikdy nemohli vidět opěrné body, cosi je zcela oddělovalo od skutečnosti kolem nich. Byly to jen přízraky, neschopné ani v nejmenším změnit ty nejskromnější náležitosti tohoto světa – neschopné odkopnout ten nejmenší oblázek z cesty – ledaže by tam strašily tak dlouho, až by změnily místní magnetismus. Jen chrliče jim umožňovaly nepatrné spojení s realitou tím, že potřebný vzduch čerpaly přes neviditelnou časově entropickou bariéru okolo nich. Úroveň obecného podloží, po němž šlapali, byla někdy pod „skutečnou“ úrovní země, takže se až po přízračná kolena plahočili ve špíně, jindy se zase zdálo, že kráčejí ve vzduchu.</p>
<p>V lese mohli přímo procházet skrze stromy. Ale některý strom je zastavil; vnímali jeho přechodnou přítomnost a museli jej obejít, protože délka jeho života byla dost dlouhá – přežil dost životních úskalí – aby</p><empty-line /><p>V jim do cesty postavil přízračnou překážku.</p>
<p>Když se přiblížil západ slunce, Bush se zastavil, rozložil stan a pumpoval, dokud se s námahou nepostavil. Společně se s dívkou najedli a pak se dosti nápadně umyl, když se chystali jít spát.</p>
<p>„Myješ se vůbec někdy?“ zeptal se.</p>
<p>„Občas. Předpokládám, že tebe těší se mýt?“</p>
<p>„Koho ne?“</p>
<p>„Mě těší zůstat špinavá.“</p>
<p>„To musí být nějaká neuróza.“</p>
<p>„Ano. Pravděpodobně proto, že to vždycky vadí čistým chlápkům, jako jsi ty.“</p>
<p>Sedl si vedle ní a pohlédl jí do tváře. „Ty opravdu chceš trápit lidi, viď? Proč? Protože si myslíš, že je to pro ně dobré? Nebo je to dobré pro tebe?“</p>
<p>„Snad proto, že jsem se vzdala nadějí, že je potěším.“</p>
<p>„Vždycky jsem si myslel, že je celkem dojemně snadné lidi potěšit.“ Později, když si vybavil tenhle útržek rozhovoru, trápilo ho, že její poznámce nevěnoval větší pozornost; nepochybně mu nabízela možnost pochopit její chování a snad i vodítko, jak by s ní mohl zacházet nejlépe. Ale mezitím došel k závěru, že právě pro tu uštěpačnost je to dívka, s níž se dá hovořit upřímně.</p>
<p>V každém případě se mýlil, když o ní pochyboval poté, co tak trpělivě snášela vyčerpávající den; kdy dokonce i Temná žena opustila své pozice.</p>
<p>Když se příštího rána probudil, Ann dosud spala. Vypotácel se ven, aby se podíval na úsvit. Bylo to jako sen, vylézt z postele a venku spatřit rozlehlou tíživou krajinu; ale sen mohl vydržet po miliony let. Milion let… Snad v měřítku hodnot, jimž by možná lidstvo</p><empty-line /><p>jednoho dne mohlo vládnout, by se milion let mohlo zdát bezvýznamnější, všednější než vteřina. Stejně tak na něj žádný z těchto úsvitů nemůže mít takový vliv, jako ta nejzbytečnější poznámka, kterou prohodí Ann.</p>
<p>Když se balili na další cestu, znovu se ho zeptala, zda bude dělat její seskupení. Bush byl potěšen i nevědomým zájmem o svou práci.</p>
<p>„Hledám něco nového, co bych dělal. Zablokoval jsem se – u tvořivých umělců je to dobře známý úkaz. Najednou se lidské vědomí zatíží úplně novou časovou strukturou, já to chci tvůrčí prací zobrazit, jak nejlépe umím – aniž bych to jen znázorňoval, jestli mi rozumíš. Ale nemohu začít, protože nevím jak.“</p>
<p>„Budeš dělat moje seskupení?“</p>
<p>„Právě jsem ti řekl, že ne. Seskupování nejsou podobizny jednotlivých lidí.“</p>
<p>„Soudím, že jsou abstraktní.“</p>
<p>„Neznáš dílo J. M. W. Turnera, že ne. Už od jeho doby – a to byla střední viktoriánská – jsme měli technické postupy, jak zobrazovat tvary přírody. Abstraktní malby ztvárňují myšlenky; a přesto, že máme tolik počítačů, abstraktní umění umí vytvářet jedině člověk.“</p>
<p>„Miluji počítačové obrázky.“</p>
<p>„Já je nenávidím. Má prostorově kinetická seskupení se pokoušejí… ano, rozpoznat podstatu okamžiku, doby. Někdy jsem pracoval ve skle zrcadla – každý potom viděl PKS odlišně, se skrytými zlomky vlastní tváře. Tak vidíme vesmír. Neexistuje žádný objektivní pohled na vesmír – přemýšlela jsi někdy o tom? Náš obličej se na nás dívá ze všech směrů.“</p>
<p>„Jsi věřící, Bushi?“</p>
<p>Zavrtěl hlavou a pomalu vstal, aniž se na ni podíval.</p><empty-line /><p>„Chci být věřící. Otec, zubař, je věřící… Nicméně někdy, když se mi dařilo, když mi nápady opravdu přímo prýštily z prstů a udělal jsem má nejlepší PKS, věděl jsem, že mám v sobě kus Boha.“</p>
<p>Zmínka o Bohu je oba přivedla do rozpaků. Když pomohl Ann vstát, řekl Bush strohým, všedním tónem:</p>
<p>„Tak ty neznáš Turnerovo dílo?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Tím toto téma uzavřeli.</p>
<p>Ještě před polednem, jak přicházeli dolů na planinu, viděli první tvory honit se po údolí. Instinkt zapracoval a první, co Bushe napadlo, bylo sledovat je zpoza stromu. Pak si ale uvědomil, že pro tahle nemotorná stvoření jsou méně než duchové, a vyšel k nim na otevřené prostranství. Ann ho následovala.</p>
<p>Zdálo se, že osmnáct stegosaurů zcela zaplňuje to malé údolí. Samec byl obr, snad dvacet stop dlouhý a kulatý jako soudek, špičatý krunýř ho dělal mnohem větším, než ve skutečnosti byl. Robustní pancíře podél páteře měly matnou břidlicově zelenou barvu, ale většinou byl krunýř černomodrý a oranžový. Tlamou ryl v listí, ale oči jako korálky byly stále ve střehu.</p>
<p>Měl s sebou dvě samice. Byly menší a krunýře měly lehčí. Jedna se zvlášť pěkně lišila tím, že pancíře kolem páteře měla skoro tak světle žluté jako podbřišek.</p>
<p>Kolem stegosaurů dováděli mladí. Bush a Ann, zcela bezpečni, prošli mezi nimi. Bylo jich patnáct a očividně se vylíhli teprve před několika týdny. Dosud nezatíženi více než jen tím nejlehčím náznakem krunýře, poskakovali kolem matek jako beránci, často stáli na dlouhých zadních nohách a občas skákali přes hrozivě zahrocené ocasy rodičů.</p><empty-line /><p>Oba lidé stáli uprostřed stáda a sledovali dovádění mladých plazů.</p>
<p>„Možná právě proto vyhynuli,“ řekla Ann. „Všichni mladí propadli skákání přes matčin ocas a úplně se probodali.“</p>
<p>„Je to stejně dobré jako kterákoliv jiná dosavadní teorie.“</p>
<p>Teprve pak si všiml vetřelce, přestože se starý samec už nějakou chvíli nadutě otáčel. Z blízkého houští scénu sledovalo další zvíře. Bush vzal Ann za paži a upozornil ji na ono místo. Jakmile to udělal, křoví se rozhrnulo a objevil se další stegosaurus. Byl to samec, menší a pravděpodobně mladší než vůdce stáda, ocas mu svištěl ze strany na stranu.</p>
<p>Samice s mladými věnovaly vetřelci jen nejzběžnější pozornost; samice dál přežvykovaly a mláďata si hrála. Vůdce okamžitě zaútočil, aby se s vetřelcem vypořádal. Byla to výzva k obraně stáda.</p>
<p>Dva samci rychle urazili vzdálenost, která je dělila, v rychlosti do sebe narazili. Lidé nezaznamenali žádný hluk. Velká zvířata tam stála a vzpamatovávala se z otřesu, pak se zvolna sunula vpřed, až stála těsně u sebe. Vrhla se na sebe, přetlačovala se, ocasy používala jako páky, ale nikdy jako zbraně. Otevřela tlamy a ukázala malé ostré zuby. Samice s mláďaty dosud neprojevily zájem o to, co se děje.</p>
<p>Samci se namáhali a bojovali, přední tlapy ohnuté, až se nemotorná těla téměř dotýkala země. Starší zvíře vítězilo jen prostou vahou. Náhle byl vetřelec nucen udělat krok zpátky. Vůdce na něj málem padl. Stáli kousek od sebe. Na okamžik se vetřelec podíval zpět na samice, tlama zůstala otevřená. Pak odtáhl do blízkého křoví a už ho nebylo vidět.</p><empty-line /><p>Po několika vítězných odfrknutích se vůdce malého</p>
<p>stáda vrátil k samicím. Ty vzhlédly a opět nerušeně přežvykovaly.</p>
<p>„Kašlou na to, co s ním je!“ řekl Bush.</p>
<p>„Teď už zřejmě zjistily, že mezi dvěma samci není právě z čeho vybírat.“</p>
<p>Přísně na ni pohlédl. Smála se na celé kolo. Roztál a také se usmál.</p>
<p>Když druhou stranou vylezli z údolí, měli široký výhled na planiny, přes které se klikatily řeky. O míli nebo dvě dále zase začínaly velké lesy. Na dosah ruky, umístěn na dlouhém skalním výběžku, se nalézal stan Borrowových a další známky lidského osídlení.</p>
<p>„Alespoň si můžeme dát něco k pití,“ řekla Ann, když došli k pestré skupince stanů.</p>
<p>„Jdi napřed. Chci tady chvíli zůstat a přemýšlet.“ Bush měl pořád plnou hlavu dinosaurů. Vyvedli ho z rovnováhy. Morálně? Dva muži, bojující o ženu, zřídkakdy projevili tak malou nevraživost jako tihle obrnění býložravci. Esteticky? Kdo by mohl říci, co je krása, a nevzít přitom v úvahu vlastní stanovisko. V každém případě – ta veliká páteř, která se zvedala k nejvyššímu bodu nad pánví a pak neznatelně přecházela do zahroceného ocasu, měla vlastní nezvratnou logiku. Intelektuálně? Myslel na Lennyho a pak obrátil pozornost zpátky k mladým, tak elegantně se pohybujícím plazům.</p>
<p>Seděl v podřepu na houbovitém podloží, které zde skoro přesně odpovídalo zaoblenému balvanu, a sledoval, jak od něj Ann odchází. Překonal nutkání uškubnout a rozžvýkat blízký list; místní rostlinstvo se nedalo trhat žádnými přízračnými prsty.</p>
<p>Jedním z nejpodivnějších důsledků duševního ces</p><empty-line /><p>tování byl úbytek světla, kterým trpěl každý, kdo byl z jiného času. Už po několika metrech byla Ann v hlubokém stínu a bar Borrowových, ač bíle natřený, se zdál ještě tmavší. Ale byly tu další stíny, jež scénu dělaly nejen temnější, ale i hrozivější. Borrow si určitě zvolil oblíbené místo. Také další generace cestovatelů se tady budou scházet; vyroste tady město – snad první jurské. Všude kolem byly náznaky budoucího úspěchu. Viděli strašidelné tvary příštích budov a lidí, jednotvárnější a mlhavější, protože byly dále v budoucnu.</p>
<p>Bush seděl těsně u budovy mnohem dokonalejší, než byly stany jeho vlastní generace. Podle intenzity břidlicově šedého přízraku, tak průhledného, že skrz něj mohl vidět zanedbanou krajinu, usoudil, že pochází z doby ještě o sto nebo více let pozdější. Ty budoucí bytosti vyřešily mnoho problémů, které se zdály být v raných dobách duševního cestování úplnou hádankou: například dopravu těžkých materiálů a instalaci elektráren. Budoucnost se svým životním stylem přiblížila vzdálené minulosti. Bushovi současníci se tady nezmohli na nic jiného, než tábořit jako divoši. Také už vyřešili problém odpadních vod; jeho generace nechávala výkaly roztroušené od pleistocénu po kambrium, aniž by doufala nebo se vymlouvala, že se všechny změní v koprolity.</p>
<p>Z budoucí budovy se vykláněli lidé. Byli tak slabě načrtnuti ve vzduchu, že se nedalo zjistit, zda jsou to muži či ženy. Měl jakýsi zneklidňující pocit, že oči mají trochu jasnější, než by měly být. Nemohli ho vidět lépe, než on je, ale vědomí, že si ho prohlížejí, mu bylo nepříjemné. Bush odvrátil svůj pohled směrem k planině, jen aby si uvědomil, jak je pokrytá mlhavými překážkami budoucnosti. Dva mužské přeludy jím prošly, ponořené do rozhovoru, ale časově entropickou bariérou k němu nepronikl ani decibel. Už si všiml, že jeho přízračná žena je zase v blízkosti; jaké má asi mínění o Ann? Ač je jen duch, tam v budoucnosti bude mít své pocity. Celý časoprostor začínal být napěchován lidskými pocity. Zase se krátce zamyslel nad Monetem. Ten staroušek udělal dobře, že se soustředil na lekníny; mohly přerůst svůj rybníček, ale nikdy je nenajdete, že by se rozrostly na břeh nebo šplhaly na blízké stromy.</p>
<p>Připomněl si, že kdysi v mládí býval Borrow malíř. Bude dobré si s ním promluvit. Borrow byl necitelný, ale občas vás uměl rozesmát.</p>
<p>Když vstal a loudal se k přítelovu podniku, viděl, že Borrow velmi podstatně zlepšil pohostinnost. Namísto dvou původních tam byly tři stany, z toho dva značně veliké. Jeden byl cosi jako všeobecné obchodní skladiště, druhý bar a třetí restaurace. Nad tím vším Borrowovi vztyčili veliký vývěsní štít: ZÁRODEČNÉ VAJÍČKO.</p>
<p>Vpředu, vzadu i mezi stany stály další skupiny budov podivných architektonických stylů, z nichž některé se též nazývaly ZÁRODEČNÉ VAJÍČKO. Všechny byly různou měrou průzračné, podle toho, z jaké budoucnosti pocházely. Především přítomnost těchto stínů, která tak zřetelně předznamenávala úspěch, dodala Borrowovým odvahu založit zde v prvé řadě obchod; na tomto paradoxu prosperovali.</p>
<p>„Dvě zárodečná vajíčka s hranolky,“ řekl Bush, když se prodral do restaurace.</p>
<p>Ver byla za pultem. Vlasy měla šedivější, než si</p><empty-line /><p>Bush pamatoval; mohlo jí být tak padesát. Věnovala mu svůj starý známý úsměv a vyšla zpoza pultu, aby mu podala ruku. Všiml si, že je na dotek jaksi sklovitá; nepřicestovali totiž z téhož roku; ze stejného důvodu mu její tvář připadala šedivější, tmavší, než opravdu byla. Dokonce i hlas k němu doléhal ztlumený nepatrnou časovou bariérou. Věděl, že vezmeli si jídlo nebo pití, bude mít tutéž „sklovitou“ kvalitu a bude je trávit pomalu.</p>
<p>S láskou si dobírali jeden druhého, a Bush řekl, že ten starý podnik jí jistě přináší štěstí.</p>
<p>„Vsadím se, že ani nevíš, co to je zárodečné vajíčko,“ řekla Ver. Rodiče ji pokřtili Verbena, ale ona dávala přednost zkratce.</p>
<p>„Mám za to, že je to pro tebe veliký kšeft, ne?“</p>
<p>„Jen tak tak se držíme nad vodou. A ty, Eddie? Fyzicky se zdáš být v pořádku – ale jak se má duše?“</p>
<p>„V jednom kuse jsou s ní problémy.“ Dobře znal tuhle ženu v době, kdy byli s Borrowem soupeři v malování, dokonce se s ní jednou nebo dvakrát vyspal, než se o ni Roger začal vážně zajímat. Všechno se to zdálo tak dávno – tak sto třicet milionů let zpátky nebo dopředu, podle toho, jak se na to díváte. Někdy se minulost zamotala s budoucností a zdálo se, že plyne opačným směrem, než je obvyklé. „Nezdá se, že by z ní vyšlo tolik podnětů jako dřív, ale ty, které projdou, jsou většinou špatné.“</p>
<p>„Nemohou to operovat?“</p>
<p>„Doc tvrdí, že je to nevyléčitelné.“ Bylo úžasné, jak prostě jí mohl říkat tak závažné věci. „Když mluvíme o nevyléčitelných lidech, jak se má Roger?“</p>
<p>„Je v pořádku. Najdeš ho vzadu venku. Děláš teď nějaké seskupení, Eddie?“</p><empty-line /><p>,,no – právě jsem v jakémsi přechodovém stavu. Jsem – kruci, ne, Ver. Zrovna teď jsem úplně ztracený.“ Jí mohl říci téměř všechno, protože to byla jediná žena, která se ho ptala na práci a skutečně se starala o to, co dělá.</p>
<p>„Promarněná období jsou občas nezbytná. Neděláš nic?“</p>
<p>„Namaloval jsem pár obrazů naposledy, když jsem byl v roce 2090. Jenom abych zabil čas. Psychologové tomu říkají uspořádání času. Existuje teorie, že největším problémem člověka je uspořádání času. Všechny války jej řeší jen částečně.“</p>
<p>„V tom případě by se stoletá válka hodnotila docela jako úspěch.“</p>
<p>„Jo. Do stejné kategorie řadí všechno umění, všechnu hudbu a literaturu. Všechny klasiky, Leara, Utrpení svatého Matouše, Guerniku, Hříchy velkoměsta.“</p>
<p>„Dejme tomu, že určitým měřítkem je rozdílnost názorů.“</p>
<p>„S takovými měřítky jsem právě skončil.“</p>
<p>Usmáli se na sebe. Bush prošel dozadu, aby vyhledal Borrowa. Poprvé ho napadlo – anebo to cítil už dříve a zapomněl to? – že Ver je zajímavější než její manžel.</p>
<p>Borrow se poflakoval venku v šedivém denním světle. Stejně jako jeho žena měl sklon k tloušťce, ale oblečen byl jako vždy bezvadně, poznal se v něm starý švihák. Když k němu Bush došel, narovnal se a podal mu ruku.</p>
<p>„Neviděl jsem tě milion let, Eddie. Jak žiješ? Stále držíš rekord v cestování do blízké minulosti?“</p>
<p>„Pokud vím, ano, Rogere. Jak se máš?“</p>
<p>„Do kterého nejbližšího roku ses kdy dostal?“</p><empty-line /><p>„Už tam byli lidé.“ Nevěděl, proč mu přítel tu otázku položil, ani kam jí míří.</p>
<p>„To je výborné. Mohl bys to určit přesněji?“</p>
<p>„Někdy v době bronzové.“ Samozřejmě, že každého, kdo duševně cestoval, uchvátila myšlenka, že až věda pokročí, budeme moci navštívit dobu historicky známou. Kdo ví, snad dokonce přijde den, kdy dokážeme úplně prolomit entropickou bariéru a cestovat do budoucnosti.</p>
<p>Borrow ho poplácal po zádech:</p>
<p>„Dobrý výkon! Setkáváš se s nějakými umělci při práci? Onehdy jsme v baru měli nějakého chlápka, který se chlubil, že se dostal do doby kamenné. Myslel jsem, že to je velmi dobrý výkon, ale ty zřejmě stále držíš rekord.“</p>
<p>„Jo, dobrá, říká se, že to chce narušenou osobnost, aby se dostala tak daleko jako já!“</p>
<p>Hleděli si do očí. Borrow skoro okamžitě sklopil zrak. Snad si vzpomněl, že Bush nesnáší, když se o něm mluví. Tomu bylo zase líto, že vybuchl, snažil se vzpamatovat a být příjemný.</p>
<p>„Je to fajn zase vidět tebe a Ver. Zdá se, že Zárodečnému vajíčku se daří. A – Rogere, ty zase maluješ!“ Všiml si, co to Borrow skládá. Sehnul se a jemně zvedl jednu sádrovou tabuli ke světlu.</p>
<p>Bylo jich devět. Bush si je všechny prohlížel s rostoucím úžasem.</p>
<p>„Znovu ses pustil do své staré záliby,“ řekl tupě.</p>
<p>„Obávám se, že trochu pytlačím na tvém území, Eddie.“</p>
<p>Ale tohle nebvla PKS. Na iedné straně se zdálo, jako kdyby se tyhle tabule vracely ke Gabo a Pevsnerovi, ale byly na ně použity nové materiály, poněkud</p><empty-line /><p>vybledlé a pomíchané; výsledekbyl překvapivě nový, žádná socha, seskupení ani stroj.</p>
<p>Všech devět tabulí bylo obměnou téhož námětu, všechny byly pokryté, jak Bush zjistil, sklem, plexisklem a točícími se kovovými střepinami, které na místě držely elektromagnety. Všechny byly sestaveny tak, že vzbuzovaly dojem velkých vzdáleností, přičemž poměry se měnily podle místa, odkud jste se dívali. Některé byly ve stálém pohybu, poháněné údery kuliček z miniaturních jaderných pohonů umístěných v podstavcích tabulí, takže statické prvky byly vyloučeny.</p>
<p>Bushovi bylo okamžitě jasné, co seskupení představují: vize časových vrstev, tak osudově naskládaných kolem Zárodečného vajíčka. Byly vytvořeny naprosto čistě a dovedně – se znalostí vize a materiálu, které splynuly, aby vytvořily mistrovská díla. Bushův obdiv však ihned vystřídala žárlivost, která ho zaplavila jako povodeň.</p>
<p>„Velmi chytré,“ dodal bezvýrazně.</p>
<p>„Myslel jsem, že <emphasis>ty</emphasis> bys jim mohl rozumět,“ opáčil Borrow a pevně hleděl příteli do tváře.</p>
<p>„Přišel jsem za jednou známou dívkou. Chci něco k pití!“</p>
<p>„Dej si v domě. Tvá dívka je asi v baru.“</p>
<p>Sel první. Bush jej následoval a byl příliš naštvaný, aby mluvil. Ty tabule byly úžasné – chladné, a přece jako by je nastínil Dionýsos – převratné, výrazné, osobité… způsobily bodnutí mezi Bushovými lopatkami, které se vždy hlásilo, když se setkal s něčím geniálním; a když ne geniálním, tedy takovým, že byste to za genialitu mohli považovat nebo v ni přeměnit, ať už k čertu je genialita, co chce – silnější bodnutí, větší elektrický impuls ve všech buňkách těla. A starý</p><empty-line /><p>Borrow ji měl, <emphasis>Borrow,</emphasis> který před lety úplně skončil s uměním, stal se majitelem obchodu a jeho hezká žena pokladní, <emphasis>Borrow,</emphasis> jenž se trápil s manžetami u košile, <emphasis>Borrow</emphasis> přijal poselství a předal je dál.</p>
<p>Jak bolelo, že Borrow věděl, co udělal. Proto se pokoušel utlumit Bushův šok a připomínal mu, že drží rekord v cestování do blízké minulosti. Bush mohl být jako umělec vyřízen, ale v cestování do minulosti držel rekord. Takže Borrow věděl, že Bush tabule ocení, a litoval ho, protože on (Bush) nedovedl nic podobného vytvořit.</p>
<p>Kolik tyhle tabule proboha vynášely v roce 2090? Není divu, že Zárodečné vajíčko prosperovalo; teď za ním stál kapitál. Majitel umělec měl dobrý nápad, když přeměnil svou inspiraci na hamburgery a tonik.</p>
<p>Bush nenáviděl své myšlenky. Ale rodily se stále, ač si sám spílal do bastardů. Ty tabule… samozřejmě… Gabo… Pevsner… ve dvou rozměrech – ne, ty měly své předchůdce, ale tyto byly původní. Nebyl to nový styl, jen odnož starého. Odnož, kterou mohl najít sám; teď najde jinou, bude muset najít jinou! Ale starý Borrow… Člověk, který se kdysi odvážil smát Turnerovým mistrovským dílům.</p>
<p>„Dvojitou whisky,“ řekl Bush. Nemohl se vzchopit a říci děkuji, když se Borrow družně posadil na vedlejší stoličku.</p>
<p>„Je tady tvá dívka? Jaká je? Blondýna?“</p>
<p>„Je špinavá. Bůhví jakou barvu mají její vlasy. Sbalil jsem ji v devonu. Není milá, jenže já jsem s ní příliš spokojen, než abych se jí zbavil.“ To nebyla pravda; ale byl zahanbený a nedokázal myslet na to, co říká. Už se chtěl na tabule znovu podívat, ale nebyl schopen o to požádat.</p><empty-line /><p>Chvíli seděl Borrow tiše, jako by promýšlel, nakolik by měl Bushovu tvrzení věřit. Potom řekl: „Stále pracuješ pro Wenlockův ústav, Eddie?“</p>
<p>„Ano, proč?“</p>
<p>„Byl tady včera chlapík jménem Stein – ještě tu někde musí být. Také kdysi pracoval pro Wenlocka.“</p>
<p>„Neznám ho.“ <emphasis>Ten</emphasis> Stein ve spojení s ústavem? Nikdy!</p>
<p>„Potřebuješ pokoj na noc, Eddie? Já s Ver se o tebe postaráme.“</p>
<p>„Mám vlastní stan. A beztak nemohu zůstat.“ „Pojď, musíš si dát s Ver a se mnou něco k jídlu, dnes večer, až zavřeme. Není spěch – jak se říká, celý svět si dává načas.“</p>
<p>„Nemohu.“ Stálo ho hrozné úsilí, aby se vzchopil a přestal se chovat jako bastard. „V každém případě, co jsou to k sakru ‚zárodečná vajíčka‘? Nové jídlo?“</p>
<p>„Do jisté míry se to tak dá říct.“ Borrow vysvětlil zárodečné vajíčko jako velký vynález druhohor, jedinou věc, která způsobila nadvládu velkých plazů po stamilióny let. Zárodečná blána byla membránou uvnitř vajíčka plazů, jež umožnila zárodku projít stádiem „pulce“ uvnitř vajíčka a na svět se vylíhnout jako plně uzpůsobený tvor. Plazi mohli klást vajíčka na zem a dobýt tak pevninu. Obojživelníci, z nichž se vyvinuli, kladli pouze měkká a rosolovitá vajíčka, která se musela líhnout v tekutém prostředí, a to je připoutalo k řekám a jezerům.</p>
<p>„Plazi přerušili staré pouto obojživelníků s vodou stejně, jako lidstvo staré pouto savců s časoprostorovým světem. Byl to jejich velmi chytrý kousek a udržel jim dobré postavení na nevím jak dlouho.“</p>
<p>„Tak dlouho, jako ti bude sloužit obchod s barem.“</p><empty-line /><p>„Co tě rozrušilo, Eddie, kamaráde? Nejsi ve své kůži? Měl by ses vrátit do současnosti.“</p>
<p>Bush vyprázdnil sklenici, vstal a hleděl na přítele.</p>
<p>S velkou námahou se ovládl. „Snad bych se měl vrátit, Rogere. Myslím – že tvé výtvory jsou velmi dobré.“ Jak pospíchal ven z baru, uviděl, že jeden visí jako dekorace na plátěné stěně.</p>
<p>V hlavě mu třeštilo. Měl bys být rád, že to někdo udělal. Panebože, měl bys být rád, že to udělal tvůj přítel. Ale já jsem trpěl… Možná on… Snad trpí celou dobu jako já – to se nikdy nedá poznat. Nic neudělal. To byla jen povrchní turistická lákadla. Já jsem takovej mizera. Vůbec se nedovedeš ovládat. Celé to sebeobviňování je jen zástěrka. A pod ní a pod ní – stahuj dál vrstvy a uvidíš, že se stále střídá sebeláska se sebenenávistí až dolů ke shnilému jádru. To zavinili rodiče… Zase motiv krvesmilstva. Bože, už mám dost sám sebe! Očisti mne!</p>
<p>Viděl, jak svůj život promarnil. Před pěti lety dělal dobrou práci. Nyní byl bezzásadovým otrokem duševního cestování.</p>
<p>Jeden způsob, jak uniknout sám před sebou, byl po ruce. Před ním šli muž s dívkou, tak jasní, že Bush poznal, že se vrátili z téhož roku jako on. Na muže se sotva podíval. Dívka byla báječná, měla překrásné nohy a šla trochu sebevědomě, opravňovaly ji k tomu elegantní kotníky. Zadeček byl pěkný a nepříliš výrazný. Vlasy měla krátké. Bush neviděl ani kousek obličeje, ale okamžitě ho posedla touha se na něj podívat.</p>
<p>Už dlouho byl obětí takového hazardérského nutkání – a teď se nemohl vymlouvat, že potřebuje model. U všech krásných dívek nebyly vyhlídky příznivé. Tisíc dívek mělo krásný zadek – jedna z tisíce</p><empty-line /><p>přijatelnou tvář. Vzrušení v něm opadlo vždy, když zjistil, že jeho požadavkům neodpovídá. Byl fetišista tváře. Dokonce i když se už dal do stíhání. Bush si uvědomil – mimochodem – že Ann má hezkou tvář.</p>
<p>Pečlivě sledoval dvojici, přecházel ze strany na stranu, aby tak uviděl co největší část dívčina profilu. Všude byly postavené stany a kolem neupravení jedinci, kteří si lámali hlavu, co udělají s právě získanou minulostí. Bush se jim vyhnul.</p>
<p>Jeho kořist zmizela za rohem stanu. Bush zrychlil krok a šel za ní. Uviděl, že dívka stojí samotná přímo před ním. Otočila se, aby se na něj podívala. Vypadala pitomě. Skoro v témže okamžiku Bush vycítil nebezpečí. Prudce se otočil, ale rána už dopadala. Muž, jenž dívku doprovázel, vyskočil ze stanu a silně ho udeřil obuškem přes rameno.</p>
<p>Ten okamžik trval celou věčnost, jako kdyby ho panika v Bushově mysli vyplavila z umělého pojmu pomíjivého času. Měl víc než dost času, aby z mužovy tváře vyčetl strach a zuřivost – tak hrozivé, jako samotný vylekaný úder – a aby zaznamenal celou řadu souvislých poznatků: měl jsem se podívat na toho muže nebo ho alespoň zahlédnout; poznávám ho: byl to ten podivný chlapík s Lennym a Ann, čert aby ji vzal: obarvené vlasy; jmenoval se – ale Roger se o tom jménu také zmiňoval – proč jsem ho nevnímal? Proč se vždy tolik zabývám něčím jiným? vždycky něčím sobeckým, samozřejmě: teď budu mít problémy; Stone – ne, Stein. Stein, Stein!</p>
<p>Obušek dopadl, nemotorně, ale tvrdě, napůl na tvář a napůl na krk. Šel k zemi. Vztek ho zachvátil příliš pozdě (opět proto, že byl příliš ponořen sám do sebe, než aby mohl na vnější situaci rychle zareagovat)</p><empty-line /><p>a jak padal, uchopil Steina za nohy. Jeho prsty sevřely kalhoty. Stein ho kopl do hrudi a odtáhl se. Bush se svíjel na vlhkém obecném podloží a viděl, jak muž utíká za dívkou, aniž by se o něj jakkoli staral.</p>
<p>Celá událost nezvedla ani zrnko jurského prachu. Zůstal nehmatatelný, nehybný.</p>
<p>Přišli dva muži a pomohli Bushovi vstát. Řekli něco, jako že mu pomohou do Zárodečného vajíčka. To bylo to poslední, co si přál. Stále omráčen se jim vytrhl a odvrávoral pryč, ven ze stanové oblasti, držel se za krk, všechny city se v něm chvěly a pěnily. Pamatoval si dívčinu tvář, když se otočila, aby sledovala, jak dostane zasloužený trest; s hrubým obočím a malým hloupým nosem nebyla zdaleka tak hezká, jak si představoval.</p>
<p>Tam, kde končily primitivní stany jeho doby, pokračovaly stinné stavby, které patřily budoucím vetřelcům v minulosti. Potácel se jimi skrz přízraky, které je obývaly, až se konečně dostal za ně a prošel i houštinou nahosemenných rostlin. Malý koelurosaurus, ne větší než slepjce a cupitající na zadních nohách, mu vyběhl pod nohama. Vyplašil ho, i když mu nenahnal strach.</p>
<p>Když se vynořil z houští, zjistil, že je na břehu široké a pomalu tekoucí řeky, té, kterou viděli s Ann, než ho opustila. Sedl si na břeh, ruku na bolestí pulzujícím krku. Těsně po boku měl džungli střední jury, hustou džungli skoro bez květin, zatímco na druhé straně řeky, kde se vytvořil ostrý zákrut, se rozkládaly bažiny a dařilo se tam orobincům a cykasovitým rostlinám s válcovitými stvoly.</p>
<p>Bush několik okamžiků zíral na tuto krajinu, udiven, jak o ní přemítá, až si uvědomil, že mu připomíná</p><empty-line /><p>nějaký obrázek v jakési učebnici, kdysi dávno, když byl ve škole, před obdobím duševního cestování, ale kdy – teď se to zdálo zvláštní – už byl zřejmý jeho celkový zájem o vzdálenou minulost. To bylo kolem roku 2056, když si otec otevřel novou zubní ordinaci. Lidé tehdy šíleli po viktoriánské době – otec dokonce zřídil vyplachovací misku z umělého mahagonu, do níž si lidé odplivovali. Byli to viktoriáni, kteří jako první odhalili svět prehistorie s jeho nestvůrami, stejně jako s hybnými prvky v hlubinách vědomí, a pravděpodobně jedno mělo za následek druhé. Wenlock byl zřejmě ovlivněn stejnými proudy té doby. Ale Wenlock se stal prvním mozkem své doby, a ne neúspěšným, vyřízeným umělcem.</p>
<p>Obrázek v tehdejší učebnici zobrazoval stejné uspořádání řeky, bažin, rozmanitých rostlin exotických druhů a vzdálených lesů, které se teď prostíraly před Bushem. Jenže obrázek navíc představoval výběr prvotních plazů: vlevo se jeden allosaurus velký vytříbeným způsobem rýpal v převráceném stegosaurovi; vedle šel komptosaurus jako člověk s malými předními prackami zvednutými, skoro jako by se chystal modlit za duši toho stegosaura; jeho modlitby přerušili dva pterodaktylové, kteří létali asi vprostřed obrázku; pak přišli malí lehkonozí ornitolesti, kteří před kapradím chytali archaeopteryxy; a nakonec vpravo brontosaurus ochotně vystrčil z řeky hlavu na dlouhém krku, přičemž mu z tlamy úhledně visela vodní rostlina, aby upozornil na své býložravé zvyklosti.</p>
<p>Jak jednoduchý byl svět té učebnice, jak podobná i nepodobná skutečnost! Tenhle skřípající starý zelený svět nebyl nikdy tak nacpaný, jak to hlásaly učebnice; ani zvířata by nemohla spíš než člověk existovat</p><empty-line /><p>i v tak prosté blaženosti. A také, když už jsme u toho, Bush nikdy neviděl pterodaktyla. Snad se vyskytovali vzácně. Snad obývali jinou část zeměkoule. Nebo to snad bylo tak, že nějaký vynalézavý paleontolog devatenáctého století chybně složil fosilní kosti nějakého lezoucího tvora. Pterodaktyl mohl být ryze viktoriánským výmyslem jako Petr Pan, Alenka v říši divů a Drákula.</p>
<p>Bylo horko a zataženo – alespoň to souhlasilo s obrázkem, neboť žádné ze zvířat nevrhalo stín – úplně jako toho dne, kdy matka řekla, že ho nemá ráda, a dokázala to tím, že ho celý den nechala venku na zahradě. Teď toužil, aby se stará dobrá přežvykující brontosauři hlava vynořila z řeky; možná by mu to bylo prospělo i tenkrát; ale žádný brontosaurus se neobjevil. Pravda, věk plazů nikdy nebyl tak přeplněn plazy, jako věk lidí lidmi.</p>
<p>Když bolest přestala a tep klesl k normálu, Bush se pokusil uvažovat. Do jeho úvah se stále vkrádala vina, ale některé záležitosti se vyjasnily.</p>
<p>Stein, ať už z jakéhokoliv důvodu, zjevně věřil, že Bush sleduje spíše jeho než dívku. Bylli tady poblíž Stein, pravděpodobně tu byl i Lenny a jeho do jelenice oblečení kamarádi. Jejich přítomnost by mohla vysvětlit zmizení Ann; Lenny ji možná chytil a drží ji proti její vůli. Ne, měj rozum, uviděla ho a běžela k němu, vděčná jen za to, že vymění jeho špinavé nohy a otupělou mysl za Bushovo okázalé žvanění. Dobrá, aspoň se jí zbavil! Ačkoliv, na mou duši, ten první večer na nekřupajících škeblích phragmocerů, v tom malém údolí, gesto, s nímž zvedla nohu, znamenité linie jejích stehen a jejich sladké labužnické vzrušení…</p>
<p>„Netrap se tím vším!“ vykřikl nahlas. Další věc se</p><empty-line /><p>vyjasnila. Od nikoho tady nic nechtěl, ani od Rogera a Ver, ani od Lennyho a jeho TERSHERS, ani od Steina. Ale bylo možné, že jeden nebo více z nich by ho mohlo sledovat a zbít. Pokud jde o Ann… neměl na ni žádné nároky. Neudělal pro ni nic dobrého.</p>
<p>Bush se znepokojeně rozhlížel. Dokonce i Temná žena ho opustila. Bylo už načase vrátit se domů, čelit problémům v ústavu. Jura zklamala jako vždy, i se svými zárodečnými vajíčky.</p>
<p>Otevřel ranec a vytáhl ampuli s CSD. Jeho stará, dávná přítomnost ho očekávala. Žádní plazi. Jen rodiče.</p><empty-line /><p>Kapitola čtvrtá</p>
<p><strong>TRVÁ TO DÉLE NEŽ SMRT</strong></p>
<p>Duševní cestování bylo za určitých okolností snadné, když jste se jednou naučili jeho zásadám a Wenlockově disciplíně. Ale vrátit se do současnosti bylo tak bolestivé a namáhavé jako narodit se. Bylo to znovuzrození. Člověka uzavřela temnota, hrozila mu klaustrofobie, nebezpečí udušení bylo bezprostřední. Bush vzdoroval, namáhal se a v duchu křičel: „Tam, právě tam!“ Peristaltickými podněty nějaké neznámé části mozku si razil cestu vpřed.</p>
<p>Do jeho světa se vrátilo světlo. Protahoval se na poddajném lehátku a prostoupil ho pocit přepychu. Vrátil se. Pozvolna otevíral oči. Byl zpátky v Southallské duševní stanici, z níž vycestoval. Krk jej stále bolel, ale byl doma.</p>
<p>Ležel v jakémsi krytu v kabině, která zůstávala neotevřena od jednoho zimního dne roku 2090, kdy ji opustil. Nad hlavou měl malou rostlinku, která udržovala při životě kousek jeho tkáně a čtvrt pinty jeho krve. Bylo to téměř jediné, co vlastnil v tomhle věku, určitě to nejživější, neboť s jejich pomocí se mohl jakýmsi hrůzyplným osmotickým procesem vrátit jako poštovní holub. Teď už byly zbytečné.</p><empty-line /><p>Bush se posadil, roztrhl jemnou plastickou kůži, která byla omotána kolem lůžka – připomínalo to dinosaura, jak se líhne ze svého zatraceného zárodečného vajíčka – a prohlížel si svůj kryt. Kalendářní hodiny na stěně mu stroze oznámily datum. Úterý, 2. dubna 2093. Nemyslel si, že byl pryč tak dlouho; vždycky, když jste se vrátili a zjistili, jak bez vás čas postoupil, měli jste pocit, že vás oloupili o kus života. Protože minulost nebyla skutečný svět; byl to pouhý sen stejně jako budoucnost; současnost byla skutečná, současnost pomíjivého času, který člověk vymyslel a k němuž byl připoután.</p>
<p>Když Bush vylezl z balíku, postavil se a podíval se na sebe do zrcadla. V tomhle zdravotnickém prostředí vypadal otrhaný a špinavý. Automatu na šaty zadal své míry a požádal o kombinézu. Dostal ji přesně za třicet vteřin; kovová zásuvka, v níž byla uložena, se prudce otevřela a bolestivě jej zasáhla do holeně. Vyňal oděv, položil jej na postel, odstranil nástroje, které měl na zápěstí, z vyhřívaného věšáku zvedl čistý ručník a vstoupil do sprchy. Když se v teplé vodě vzpamatoval – nepředstavitelný přepych – vzpomněl si na Ann a její špinavé tělo, ztracené kdesi v dávném čase, který se nyní přeměnil na vrstvy rozpadlé skály skryté v podzemí. Odteď na ni bude pohlížet jen jako na další příležitostnou partnerku do postele; neměl žádný důvod předpokládat, že ji zase někdy uvidí.</p>
<p>Za deset minut byl připraven opustit kryt. Zazvonil a přišel zřízenec, který otevřel dveře a předal mu účet za místnost a služby. Bush se vyjeveně podíval na částku a škubl sebou. Wenlockův ústav to však zaplatí. Bude jim muset podat krátkou zprávu, prokázat, že za poslední dva a půl roku něco dělal. Nejprve ale</p><empty-line /><p>půjde jako poslušný syn domů. Udělal by cokoliv, čím by zprávu trochu pozdržel.</p>
<p>Hodil si ranec přes rameno a šel čistou chodbou dolů – za těmi zavřenými dveřmi tápaly duše tolika dalších uprchlíků v temné propasti času – do vstupní haly. Bylo tam jedno jeho seskupení, jedno z největších, přišroubované na stropě. Pitomý Borrow ho překonal. Řekl si, že se na něj nepodívá, přešel k tepelným příčkám a vykročil ven.</p>
<p>„Taxi, pane?“</p>
<p>„Dárek z cesty, pane? Malé roztomilé panenky.“</p>
<p>„Kupte si nějaké květiny, pane – čerstvé narcisy, dnes trhané.“</p>
<p>„Taxi! Odveze vás kamkoliv!“</p>
<p>„Chcete děvče, pane? Zbavit mysl duševního cestování?“</p>
<p>„Dejte mi cent!“</p>
<p>Vzpomněl si na ty výkřiky zoufalství. To byl domov, 2090 nebo 2093 – ta doba, kterou znal. Mohl by namalovat její obrázek do učebnice, ubožáci seřazení zleva doprava, jako na jiném obrázku dinosauři: nejprve žebrák, pak žebračka, popojíždějící taxikář, potom prodavač hraček, zrovna uhodil otrhané dítě, úplně napravo květinářka pod pouliční svítilnou; a to vše na pozadí moderní duševní stanice v protikladu ke špinavým hrubým domům a rozbitým ulicím. Prodíral se malou skupinkou žebráků a pouličních prodavačů, zprvu šel pěšky, ale pak si to rozmyslel a přešel k taxikáři, který zachmuřeně seděl ve voze. Dal mu otcovu adresu a zeptal se, kolik bude jízda stát. Muž mu to řekl. „To je strašně moc!“</p>
<p>„Zatímco jste se toulal minulostí, ceny stouply.“</p>
<p>Vždy to říkali. Vždy to byla pravda.</p><empty-line /><p>Bush vlezl do vozu, muž zvedl schůdky a odjeli.</p>
<p>Vzduch chutnal báječně. Byl to zázrak, že jen tenhle kratičký časový úsek, současnost, budil zdání kouzelného blahobytu, všude, dokonce i tam, kde žádní lidé nebyli. Ač byl chrlič vzduchu důmyslné zařízení, člověk měl neustále pocit, že se skoro dusí. A nejen vzduch – byly tady tisíce požehnaných zvuků, všechny, i ty méně ostré, bušily do Bushových uší. Vše, co bylo vidět, se dalo i nahmatat; vše, co se v minulosti změnilo v gumovité sklo, si zde podrželo své zázračné vlastnosti látky.</p>
<p>Přestože věděl, že je na duševním cestování zcela závislý a nevyhnutelně se zase ponoří zpět, protivila se mu nutnost vzdát se smyslů. Tady byl svět, skutečný svět – rachotící, zářivý, živý: a pro něj nejspíš trochu moc, jak se předtím prokázalo.</p>
<p>Už teď, když si naplnil plíce a s rachotem ujížděli ulicemi, znepokojivě viděl známky toho, že rok 2093 má do ráje daleko, snad dokonce dále než rok 2090. Snad měla pravdu předpověď, která tvrdila, že možná budeš pryč příliš dlouho. Snad i v bezmyšlenkovité plazí minulosti byl více doma než v téhle současnosti. Že už sem opravdu nepatří, poznal, když neporozuměl heslům načmáraným na cihlových zdech.</p>
<p>Na jednom místě pochodoval ulicí oddíl vojáků ve dvojřadu. Taxikář jim uvolnil cestu.</p>
<p>„Ve městě jsou potíže?“</p>
<p>„Ne, pokud si hledíte svého.“</p>
<p>Dvojznačná odpověď, pomyslel si Bush.</p>
<p>Nějakou chvíli mu trvalo, než přesně pochopil, proč se ulice, v níž žili rodiče, zdá menší a prostší, celkově jednotvárnější. Nejen proto, že několik oken bylo rozbito a zabedněno – pamatoval se na ně z dřívějška ale kvůli nepořádku v ulici. Teprve když muži zaplatil a stál čelem k otcovu domu, uvědomil si, že všechny stromy v ulici byly poraženy. V zubařově malé úhledné předzahrádce rostly dvě okrasné třešně. James Bush je zasázel sám, když poprvé nastoupil do praxe. Teď někdy by rozkvétaly. Když stoupal po cihlové cestičce, uviděl jejich hnědé trouchnivějící pahýly, které čněly ze země jako reklama na otcovu profesi.</p>
<p>Některé věci byly stejné. Mosazná tabulka stále oznamovala <emphasis>James Bush, L. D. S., zubní lékař.</emphasis> Kartička, zastrčená do průhledného plastického držadla, napsaná matčiným rukopisem, ještě žádala: <emphasis>Prosím zazvoňte a vstupte.</emphasis> Jak praxe upadala, byla matka nucena z ekonomických důvodů stát se otcovou sekretářkou a poskytla tak nevědomky příklad, jak se čas vrací zase na začátek, protože jako sekretářka se s ním poprvé seznámila. Bush se připravil, že uslyší záplavu příkladů, jak se od chvíle, kdy odešel, stále všechno zhoršovalo. Matka vždy byla odborník na poskytování únavných a stále se opakujících příkladů čehokoliv. Vzal za kliku a vstoupil, aniž zazvonil.</p>
<p>Hala, která sloužila i jako čekárna, byla prázdná. Časopisy a noviny se povalovaly po stolku a křeslech, upozornění, nákresy a osvědčení byly namačkány na zdech, jako kdyby zde bylo středisko pro průzkum gramotnosti.</p>
<p>„Maminko!“ zavolal a vzhlédl na schody. Na odpočívadle bylo šero. Nic se nepohnulo.</p>
<p>Podruhé na matku nezavolal. Místo toho zaklepal na dveře ordinace a vešel.</p>
<p>Otec, Jimmv Bush, James Bush, L. D. S. seděl v zubařském křesle a upřeně hleděl do zadní zahrady. Měl na nohou domácí trepky a rozepnutý bílý pracovní plášť odhaloval rozedraný pulovr. Pomalu si syna prohlížel, jako by se zdráhal ještě se dívat na jiného člověka.</p>
<p>„Ahoj, táto! To jsem zase já – právě jsem se vrátil.“</p>
<p>„Tede, chlapče! Už jsme přestali doufat! To je fantastické, zase tě vidět! Tak ty ses vrátil, že?“</p>
<p>„Ano, táto.“ V některých situacích se nedalo mluvit rozumně.</p>
<p>Jimmy Bush se zvedl z křesla a podal synovi ruku, zubil se jejich láskyplnému breptání. Měl stejnou postavu jako syn, dosti nevzhlednou. Věk a zvyky ho obdařily uctivými, poněkud shrbenými zády. Stejný náznak omluvy byl patrný i z jeho úsměvu. Jimmy Bush nebyl člověk, který pro sebe vyžaduje příliš mnoho.</p>
<p>„Myslel jsem, že se nikdy nevrátíš! To chce oslavu! Něco malého tady mám. Skotská ústní voda – zubařova zkáza.“ Zašmátral ve skříni, odsunul sterilizátor a vykouzlil zpola prázdnou poloviční láhev whisky.</p>
<p>„Víš, kolik to teď stojí, Tede? Padesát liber, šedesát centů, a je to jen poloviční láhev. V posledním rozpočtu to zase vyletělo nahoru. Ach, nevím, co se ještě chystá, na mou věru! Víš, co řekl Wordsworth – ‚Svět nás stojí moc, od rána do večera vyděláváme, utrácíme a mrháme silami.‘ Dostal by záchvat, kdyby byl dnes naživu!“</p>
<p>Bush zapomněl na otcovy literární citáty. Potěšily ho. Zkusil si vlít trochu života do žil a řekl: „Zrovna jsem se vrátil, tati. Ještě jsem ani nedal zprávu do ústavu.“ Protože otec vyndal dvě skleničky, zeptal se: „Maminka je doma?“</p>
<p>Jimmy Bush zaváhal a pak zvolna nalil whisky. „Matka zemřela loni v červnu, Tede. Desátého června. Několik měsíců byla nemocná, často se po tobě ptala. Samozřejmě nám bylo moc líto, žes tu nebyl, ale nemohli jsme nic dělat, nebo ano?“</p>
<p>„Ne. Ne, nic. Tati, to je mi líto… Nikdy jsem… Bylo to zlé?“ Uvědomil si pitomost toho, co říká, a opravil se: „Myslím, co jí bylo?“</p>
<p>„Jako obvykle,“ řekl Jimmy Bush, jako kdyby jeho žena už předtím často umírala; jeho pozornost sklouzla ke skleničce a dychtivě ji zvedl: „Rakovina, chudák děvče. Ale bylo to ve střevech a nikdy necítila okamžitou bolest, tak musíme být vděčni. Tak, v každém případě na zdraví – na dobré zdraví!“</p>
<p>Bush sotva věděl, co odpovědět. Matka nikdy nebyla šťastná žena, ale vzpomínky na některé její šťastné chvíle ho nyní zavalily velmi bolestně. Napil se whisky. Byla poctivá a chutnala jako nějaká dezinfekce, ale uspokojilo ho, jak mu procházela hrdlem. Vzal si meskalin, když mu jej otec nabídl, a poslušně zabafal.</p>
<p>„Budu ty zprávy muset nejprve strávit, tati. Stěží tomu mohu uvěřit!“ řekl velmi tiše. Nemohl dát najevo své skutečné pocity.</p>
<p>Odložil pití a proběhl kolem otce malým skleníkem ven na zahradu. Montovaný ateliér měl na druhém konci pozemku. Doběhl k němu a zavřel se uvnitř.</p>
<p>Byla mrtvá… Ne, nemohla být, alespoň dokud toho mezi nimi zůstalo tolik nedokončeného. Kdyby se byl vrátil včas… Ale když odcházel, byla v pořádku. Skoro si nedovedl představit, že ona, jeho matka, by mohla zemřít. Bože, kdyby mohl, změnil by ty zpropadené přírodní zákony.</p>
<p>Zvedl pěst, pohrozil a zaskřípal zuby. Těch ran už na něj bylo příliš. Omámeně civěl kolem, až se jeho pohled zastavil na Goyovi: „Chronos pohlcuje své děti“. Na další zdi visela reprodukce Turnerova díla „Déšť,</p><empty-line /><p>pára a rychlost“; také nesnesitelná děsivou hrozbou smrti. Na polici stála jedna z Takisových elektrických soch, pocházející z šedesátých let dvacátého století, zmatnělá prachem, rozbitá, troska, která už nesvítila. Horší byly Bushovy vlastní pokusy vyjádřit se, jeho plátna, náčrty, montáže, plastické síťové sochy, seskupení, poslední PKS, která vytvořil. Všechno teď ztratilo smysl. Vývoj bez pokroku.</p>
<p>Bush začal ateliér ničit, holýma rukama, a věci mu údery vracely; stěží si uvědomoval své chraptivé výkřiky a vzlyky. Zdálo se, že se celá místnost rozletí.</p>
<p>Když opět nabyl vědomí, ležel opět v zubařském křesle. Otec seděl vedle a stále roztržitě popíjel whisky.</p>
<p>„Jak jsem se sem dostal?“</p>
<p>„Už jsi v pořádku?“</p>
<p>„Jak jsem se sem dostal?“</p>
<p>„Přišel jsi. A potom jsi asi omdlel. Doufám, že to nebylo tou whiskou.“</p>
<p>Na takovou pošetilost neměl Bush odpověď. Otec mu nikdy nerozuměl; teď nebyl už nikdo, kdo by mu rozuměl.</p>
<p>Pomalu se vzpamatovával.</p>
<p>„Jak sis tady poradil, táto? Kdo se o tebe stará?“</p>
<p>„Paní Annivale odvedle. Je velmi hodná.“</p>
<p>„Nepamatuji se na paní Annivale.“</p>
<p>„Přistěhovala se vloni. Je vdova. Manžela zastřelili při převratu.“</p>
<p>„Při převratu? Při jakém převratu?“</p>
<p>Otec se znepokojeně ohlédl. Ze skleníku pozorně prohlédl zanedbanou zahradu, v dubnovém slunci prázdnou. Když tam neviděl žádné špióny, odvážil se říci: „Země zbankrotovala, víš. Všechny ty výdaje na duševní cesty a žádný zisk… Byly miliony nezaměst</p><empty-line /><p>naných. Ozbrojené síly přešly na jejich stranu a odstranily vládu. Několik měsíců tady bylo peklo! Mimo zemi ses měl nejlépe. Byl jsem rád, že matka nežije a nevidí to nejhorší.“</p>
<p>Bush pomyslel na prosperující zárodečné vajíčko. „Nová vláda nemůže zastavit duševní cestování, že?“</p>
<p>„Příliš pozdě! Každý je na něm závislý. Je to jako pití, jednou začneš a řešíš tím všechny starosti. Teď máme vojenskou vládu, vyváží se, dováží, a tak dále, ale říká se, že Wenlockův ústav má ve vládě velký podíl. Nevšímám si toho. Nevšímám si už ničeho. Přišli ke mně a nařídili mi, abych pracoval v kasárnách, dohlížel na ústní hygienu vojáků. Řekl jsem jim, že má praxe je tady. Jestliže vojáci chtějí, mohou přijít sem ke mně, ale já k nim nahoru nepůjdu a můžete mě třeba zastřelit. Víckrát mě už neobtěžovali.“</p>
<p>„Co se stalo s třešněmi vpředu?“</p>
<p>„Poslední zima byla strašná. Nejhorší, jakou kdy pamatuji. Musel jsem je porazit kvůli dřevu na topení. Jenom je nelituj. Žila tady se mnou paní Annivale. Neměla nic na topení. Cistě nesobecky, Tede, mám poslední dobou raději láhev než sex, jako dítě. Víš, že jsem starý, bylo mi dvaasedmdesát. A kromě toho jsem věrný památce tvé matky.“</p>
<p>„Jsem si jist, že ti moc chybí.“</p>
<p>„Víš, co řekl Shelley: ‚Když loutna se rozbila, sladké tóny si nepamatuješ; když rty domluvily, milovanou řeč brzy zapomeneš.‘ Je to celé nesmysl! Mnoha věcí si nevšímáš, dokud není dávno po nich, mnoha činům neporozumíš ani celé roky poté, co byly provedeny. Jémine, matka na mě byla někdy pěkná potvora. Trápila mě! To ty ani nevíš!“</p>
<p>Bush nic nepřiznal.</p><empty-line /><p>Otec bez přestávky pokračoval, jako by sledoval rozumový tok myšlenek. „A jednoho odpoledne, když byly časy nejhorší, řádilo ve městě vojsko. Vypálili většinu Neasdenu. Paní Annivale sem přišla, protože se bála, a plakala. Dva vojáci chytili na ulici nějakou dívku. Neznal jsem ji jménem – za několik posledních let se tady lidé tak vyměnili – už s nimi neudržuji styky – buď mají skvělý chrup nebo dásně plné shnilých zubů, protože mě moc neobtěžují. Ať už tak nebo tak, byla to krásná dívka, jen asi dvacetiletá, a jeden z vojáků ji sem přivlekl, do předzahrádky – mé zahrádky! – a u zdi ji znásilnil. Byl krásný letní den a ty stromy tam tehdá ještě stály. Byl hrozně surový! Ona se vzpouzela, víš. Šaty jí prakticky roztrhal nacucky. Já s paní Annivale jsme to celé sledovali z okna čekárny.“</p>
<p>Oči mu planuly. Zdálo se, že je v něm nový život. Bush by rád věděl, co se mezi ním a paní Annivale při té příležitosti stalo.</p>
<p>Zase tu byly obrazy násilí a nenávisti, od nichž se nikdy neoprostil. Co mělo tohle znásilnění společného s otcovými vzpomínkami na matku? Byla to všechno jen představa, kterou si otec vymyslel, aby vyjádřil svůj chtíč, agresivitu, nenávist k ženám, strach? Celé to byla hádanka, kterou nechtěl nikdy rozluštit; a ani staré tabu zakazující rozhovory s otcem o sexu se nerozplynulo, právě proto, že otec už byl opilý; ale viděl, že snad nebyl jedinou osobou, vyloučenou z matčiny lásky. Nechtěl už nic víc slyšet, zatoužil po klaustrofobickém tichu dávné minulosti.</p>
<p>Když vstal, otec shrnul své myšlenky.</p>
<p>„Lidé jsou jako zvířata,“ řekl. „Zatracená zvířata.“ Kdysi byly spory s otcem tabu. To ovšem zaniklo, přinejmenším tam, kde se plazily ploutvolaločné ryby,</p><empty-line /><p>nebo na nějakém ponurém místě, kde byl opuštěn ve vlastním skutečném životě.</p>
<p>„Nikdy jsem neslyšel, že by nějaké zvíře spáchalo znásilnění, táto. To je výsada člověka. Rozmnožování, pokud zůstalo zvířatům, bylo nevyhraněnou činností jako jídlo, spaní nebo čurání. Ale v rukou člověka se jeho smysl pokřivil v cokoliv, co chce – nástroj lásky, nástroj nenávisti…“</p>
<p>Otec vyprázdnil skleničku, položil ji a řekl chladně: „Ty se ho bojíš, že? Myslím sexu. Vždycky ses ho bál, že?“</p>
<p>„Vůbec ne. Přenášíš svůj strach na mne. Ale bylo by divné, kdybych se ho bál, když uvážíš, jak seš mi jako chlapci vysmíval, kdykoliv jsem si domů přivedl dívku?“</p>
<p>„Milý Tede, nikdy nezapomeneš na zášť, zrovna jako tvá matka!“</p>
<p>„A ty ses ho také musel pěkně bát, protože jinak bys mi dal nějaké sourozence, na to vem jed.“</p>
<p>„Na takové záležitosti ses měl zeptat své matky.“</p>
<p>„Aha! Tahle milovaná řeč se tak brzy nezapomíná, že? Pane Bože, co my jsme to za trojici!“</p>
<p>„Dvojici – teď už jen ty a já; a ty se mnou budeš muset mít trpělivost.“</p>
<p>„Ne, stále trojici! Zbavit se vzpomínek trvá déle než smrt, že ano?“</p>
<p>„Vzpomínky jsou teď to jediné, co mám, chlapče. Nejsem duševní cestovatel, schopný žít v minulosti… Nahoře mám další láhev, jen pro mimořádné okolnosti.“ James Bush vstal a šoural se z místnosti. Syn ho bezmocně následoval. Prošli tmou až nahoru na schodiště, do malého obývacího pokoje, z něhož byla dost cítit vlhkost.</p><empty-line /><p>Zubař zapnul elektrický krb. „Máme ve střeše díru. Nedotýkej se stropu, omítka může spadnout. Až to v létě zaschne, zkusím to zpevnit. Je to složité. Snad přiložíš ruku k dílu, budešli tu ještě.“</p>
<p>Vytáhl celou láhev whisky, více než ze tří čtvrtin plnou. Skleničky si nahoru přinesli s sebou. Sedli si do rozpadávajících se křesel a zašklebili se na sebe. James Bush zamrkal. „Na to zpropadené staré lidstvo!“ řekl. „Pro to vše je člověk člověkem!“ Napili se.</p>
<p>„Vládne nám muž nazývaný generál poutník Bolt. Zdá se, že není tak špatný, jak diktátoři bývají. Získal velkou podporu lidí. Přinejmenším udržuje ulice v noci klidné.“</p>
<p>„Už nejsou znásilnění?“</p>
<p>„Nezačínejme s tím znovu“</p>
<p>„Co udělal Bolt s ústavem?“</p>
<p>„Ten prosperuje po všech stránkách. Samozřejmě, já nic nevím. Nemám s ním nic společného. Slyšel jsem, že je více spjat s armádou.“</p>
<p>„Měl bych se ohlásit. To bude první, co zítra udělám, nebo mě vyhodí.“</p>
<p>„Nechystáš se zpátky do minulosti? Nová vláda to celé bude organizovat. Jak teď duševně cestuje mnoho lidí, stoupá tam kriminalita. Dva chlapíci byli minulý týden zavražděni v permu, jak řekl hokynář paní Annivale. Generál Bolt ustanovil policejní hlídku nad duševním cestováním, aby udržovala pořádek.“</p>
<p>„Je to dost důkladné. Neviděl jsem žádný zločin. Několik tisíc lidí rozptýlených do milionů let – jak to může uškodit?“</p>
<p>„Lidé ale nezůstávají rozptýlení, ne? Pokud sis přesto vzal do hlavy, že se tam vrátíš, nemohu tě zastavit. Proč se neusadíš tady, neuděláš nějaká seskupení</p><empty-line /><p>a tak, nevyděláš nějaké opravdové peníze? Všechny potřeby máš v ateliéru. Můžeš žít tady.“</p>
<p>Bush zavrtěl hlavou. Nemohl mluvit o práci. Pití způsobilo, že se mu zrychlil tep. Ucho ho bolelo. Nejvíc toužil po dobrém vyspání. Snad se tady bude moci vyspat, i když to vypadalo to jako malý vpád do otcova soukromí.</p>
<p>Právě, když postavil skleničku na široké opěradlo křesla, ozvalo se hromové zabušení na hlavní dveře. „Stojí tam dost jasně ‚Zazvoňte a vstupte‘, ne?“ Ale otec zbledl: „To není pacient. To jsou pravděpodobně vojáci. Raději se půjdeme podívat. Tede, půjdeš taky dolů, ano? Možná je to pro tebe. Já jsem nic neudělal. Jen schovám tu láhev pod křeslo. Potírají veškerý černý trh, čert je vem! Co mohou chtít? Nic jsem neudělal. Zřídka vůbec vycházím ven…“</p>
<p>Za stálého mumlání sešel ze schodů a Bush ho těsně následoval. Než došli dolů, rázné bušení se ozvalo znovu. Bush se protlačil kolem otce do čekárny, šel a prudce otevřel dveře.</p>
<p>Na schůdku stáli dva ozbrojení muži v uniformě. Na hlavách měli ocelovou přilbu a ani zdaleka nevypadali mírumilovně. Za nimi v ulici čekal náklaďák, motor hlučně běžel.</p>
<p>„Edward Lonsdale Bush?“</p>
<p>„To jsem já. Co chcete?“</p>
<p>„Opomenutí hlášení pro Wenlockův ústav po překročení termínu duševní cesty. Máte potíže a budete muset jít s námi.“</p>
<p>„Podívejte, seržante, teď jsem právě na cestě do ústavu!“</p>
<p>„To je zkratka? Vy jste chlastal – je to cítit až ke mně! Jdeme!“</p><empty-line /><p>Bush se natáhl a se stolu s rozházenými časopisy popadl ranec.</p>
<p>„Všechny poznámky mám tady, říkám vám, jsem na cestě –“</p>
<p>„Zádně debaty, nebo vás obviníme z výtržnosti a ocitnete se před popravčí četou. Jděte rychle!“</p>
<p>Zoufale se ohlédl, ale otec couvl do přítmí a už ho nebylo vidět. Odvedli ho po cestě dolů, kolem drolící se cihlové zdi, kde bylo spácháno to znásilnění, nacpali ho do čekajícího náklaďáku a zavřeli za ním dveře. Vůz se rozjel.</p><empty-line /><p><strong>Kapitola pátá</strong></p>
<p><strong>NOVÝ MUŽ V ÚSTAVU</strong></p>
<p>Zdálo se mu divné, že během cesty nemrhá časem, ale místo toho myslí na otce. Staroušek stál zády ke zdi a Bushovi ho bylo líto. Dny jeho mužné síly byly pryč; teď se situace obrátila – nebo by se obrátila, kdyby se Bush do toho malého omšelého domu někdy vrátil.</p>
<p>Přestože rodinné křivdy se napravit nedaly, právě tento fakt znamenal, že mezi bouřemi existují nevysvětlitelná období klidu, období plná největší pohody, pohody netečnosti, kdy už se všechno hrozné řeklo. Bylo to jako motiv krvesmilstvo, o němž se s oblibou předpokládalo, že je obsažen ve všech rodinných hádkách: směs toho zakázaného; nejlepšího, nejsladšího a nej horšího.</p>
<p>Pak začal myslet na matčinu smrt a probíral své reakce. Ještě stále se tím zabýval, když náklaďák prudce zastavil a on sklouzl po lavici a s plácnutím přistál u zadních dveří. Ty se rozletěly tak prudce, že napůl vypadl ven.</p>
<p>Dokud měl ruce na zemi, než se mezi svými strážci zvedl, všiml si pochmurného okolí za vozem. Projeli závorou vsazenou do vysoké betonové zdi, která se teď zase zavírala. V bráně byly strnulé stráže. Lenošily ve</p><empty-line /><p>dvou budkách, jež stály podle zdí. Po zemi, jakoby nedávno uklizené, se rozsypala drť.</p>
<p>Ti dva vojáci ho vedli kolem náklaďáku ke vchodu do rozlehlé, ale nikoliv velkolepé budovy. Bush s nedůvěrou poznal, že je to Wenlockův ústav.</p>
<p>Mysl každého, kdo se pohyboval v různých časech a prožil včerejšek jako zítřek a zítřek jako včerejšek, prozařoval a zaplavoval skrytý zmatek. Chvíli nemohl uvěřit, že je ve správném roce. Ústav stával v klidné postranní uličce, parkoviště na jedné straně a budovy proti němu na druhé; čelem byl obrácen k pojišťovně, která s duševními cestovateli dělávala dobrý obchod.</p>
<p>Dříve, než mu cokoliv řekli, odvedli ho do ústavu. Za vlády ctihodného generála poutníka Bolta se postavení ústavu zlepšilo; to mu řekl otec. Pouze zbourali zbytek ulice a kolem celého komplexu postavili zeď, takže teď ho bylo možné snadno chránit a každý, kdo přicházel či odcházel, mohl být prověřen.</p>
<p>Uvnitř se ústav změnil velmi málo. Skutečně se zdálo, že začal prosperovat; osvětlení bylo lepší, podlahy zpevněné; zavedli uzavřený televizní okruh, jehož obrazovky nepřetržitě přenášely tendenční zprávy. Přijímací pult se značně rozšířil, nyní za ním stáli čtyři muži ve stejnokrojích. Nuda a pocit tísně, které vyvolávaly jejich uniformy, proměnily kdysi skromné ovzduší více než všechny ostatní změny.</p>
<p>Stráže ukázaly kus papíru. Recepční ve stejnokroji cosi tlumeně říkal do telefonu. Všichni čekali. Konečně recepční kývl, zavěsil a řekl: „Místnost tři.“ Stráže odvedly Bushe do místnosti číslo tři – kabiny v hlavní chodbě – a nechaly ho tam.</p>
<p>Až na dvě židle byla místnost prázdná. Bush stál uprostřed, svíral batoh a poslouchal. Zdálo se, že z toho vyvázl lehce; všechny hrůzy, na které myslel, rány do zubů, kopance do varlat, ty typické rysy totalitního režimu, poněkud ustoupily. Snad měli jeho strážci jen příkaz dopravit ho sem co nejrychleji, aby podal zprávu. Doufal, že Howells tady stále je; Howells vždycky jeho zprávu přebíral a – ty příznaky už dávno Bush rozeznal – tajně ho obdivoval a záviděl mu.</p>
<p>Úzkost způsobila, že dýchal rychle a krátce. Místnost byla jako malá krabice a čekat ho nechali podezřele dlouho.</p>
<p>Bude mít potíže. Jen kdyby se nezmiňovali o roku, o který zůstal déle – kdyby pochopili, že měl v úmyslu se vrátit, řádně pracovat, ohlásit se. Byl jejich špičkovým cestovatelem.</p>
<p>Anebo – rozum se vydal po jiné stopě – kdyby to nebyl starý Howells, ale nějaký nový muž, jenž by nevěděl, že překročil určenou dobu. Ale jakýsi nový člověk… totalitář… jeden z Boltových lidí.</p>
<p>Protože o stávající politické situaci nevěděl zhola nic kromě několika slov, která mu řekl otec, začal si Bush představovat strašné spiknutí, v němž byl vystaven krutosti a následně sám připravil ponížení ostatním. Kromě toho, co se týkalo matky, se zdálo, jako kdyby sama jeho mysl měla potřebu vyhledávat a zatěžovat se dalšími komplikacemi. Nedávné události, srážka s Lennyho partou, nečekaný úder od Steina, otřes z poznání, jak lehce Borrow dosáhl toho, v co sám doufal, zpráva, že matka je již několik měsíců mrtvá – bylo toho na něj moc.</p>
<p>Měl strach, že víc už nevydrží.</p>
<p>Opřel se o opěradlo židle v rohu, složil hlavu do dlaní a poddal se nárazům a houpání okolního vesmíru.</p><empty-line /><p>Proběhlo jím cosi nepopsatelného. Ztrnule vyskočil, jakoby zasažen šokem. Chatrné dveře byly otevřené a v nich stál posel. Něco se stalo s Bushovýma očima; nemohl muže jasně rozeznat.</p>
<p>„Chcete, abych teď podal zprávu?“ zeptal se Bush a vykročil kupředu.</p>
<p>„Ano, budeteli mne následovat.“</p>
<p>Výtahem vyjeli do druhého patra, kam Bush obvykle se zprávami chodil. V předzvěsti velkých těžkostí ho sevřela děsivá hrůza. Zdálo se mu, že se skutečný vnitřek ústavu jaksi změnil, perspektivy a stíny znelidštěly, jeho zdviže se staly ukrutnější, když se za ním kovové mříže výtahu zavřely jako tesáky.</p>
<p>„Setkám se s Reggie Howellsem?“</p>
<p>„Howells? Kdo je Howells? Už tu nepracuje. Nikdy jsem o něm neslyšel.“</p>
<p>Ohlašovací místnost vypadala tak, jak si ji pamatoval, kromě televizní obrazovky a jednoho nebo dvou přídavných zařízení, která jí dodávala ovzduší úskočnosti a ostražitosti. Po obou stranách stolu byly židle, bloky na zprávy, v jednom rohu líně hučel videoprojektor. Bush tam ještě stál, zatínal a rozevíral pěsti, když vstoupil Franklin.</p>
<p>Franklin býval Howellsovým zástupcem; byl to vypasený nervózní bledý muž se špatným zrakem. Oči mu plavaly za malými brýlemi s ocelovými obroučkami. Vůbec nedělal dobrý dojem a Bush si uvědomil, že toho člověka neměl nikdy moc v lásce. Teď ho pozdravil dost nadšeně – byla to nečekaná úleva, setkat se s kýmkoliv známým, dokonce i s Franklinem. Franklin vypadal tlustší a větší – více než o čtvrt metru vyšší.</p>
<p>„Sedněte si a udělejte si pohodlí, pane Bushi. Sundejte si batoh.“</p><empty-line /><p>„Promiňte, že jsem se neohlásil hned, ale má matka…“</p>
<p>„Ano. Ústav je nyní řízen efektivněji, než když jste tu byl naposledy. Napříště se budete hlásit <emphasis>rovnou</emphasis> při návratu do současnosti. Pokud se budete řídit pravidly, nic zlého se vám nemůže stát. Jasné?“</p>
<p>„Ano, naprosto, chápu. Budu si to pamatovat. Slyšel jsem, že Reggie Howells odešel. Posel mi to řekl.“</p>
<p>Franklin se na něj podíval a nepatrně přivřel oči: „Howells byl zastřelen, abych vám řekl pravdu.“</p>
<p>Bush nevěděl přesně proč, ale fráze „abych vám řekl pravdu“ ho rozrušila; byla příliš hovorová, než aby mohl sledovat obsah zbytku věty. Rozhodl se, že už neřekne na téma Howells nic; asi to bude bezpečnější, současně usoudil, že nejneuváženější věcí, kterou by mohl udělat, bylo to, po čem toužil nejvíc: praštit Franklina do jeho prasečího nosu.</p>
<p>Aby skryl svůj zmatek, položil ošoupaný batoh na stůl a začal ho rozepínat.</p>
<p>„Já to otevřu,“ řekl Franklin a přitáhl batoh k sobě. Strčil jej pod přístroj po pravé ruce, podíval se na tabuli nad ním, zavrčel, trhnutím ho otevřel a obsah vyklopil na stůl mezi ně. Společně pozorně prohlíželi těch pár ubohých drobností, které Bushe po tak dlouhé časové období provázely.</p>
<p>Zmražen zlou předtuchou, cítil Bush, jak se mu stahují vnitřnosti. Cit pro čas měl pokřivený zrovna jako tehdy, když ho udeřil Stein. Franklin se natahoval po tom nepořádku na stole, pohyb ruky měl dokonale pod kontrolou, vícerozměrný obrazec pro řadu spletitých reakcí mezi nervovým a svalovým systémem a pozemskými gravitačními silami, v nichž byl zahrnut též tlak vzduchu a optické úsudky. Byl to učebnicový</p><empty-line /><p>případ anatomické mechaniky; jak ho. Bush sledoval, viděl hrubou podstrukturu toho pohybu. Když se kost ramenní zhoupla trochu dopředu, kost loketní a vřetenní se z ní vysunuly, zápěstí se ohnulo, prstní kůstky se roztáhly jako zmrzačená ptačí křídla; pod modrým keprovým rukávem proudila míza.</p>
<p>Bush se na muže podíval znechuceně. Malé astigmatické oči, za brýlemi osamocené, na něj stále civěly, ale tvář byla jen schématická ukázka lebky, část masa ustřižená, aby odhalila zuby, patro a složitosti vnitřního ucha. Rada malých červených šipek vycházela ze široce otevřených dásní směrem k Bushovi a znázorňovala cestu výdechu organismu, když pronesl „Rodinná skupina.“</p>
<p>Přečetl to z listu papíru, který vytáhl z krámů na stole. Papír byl zmačkaný. Organismus ho narovnal a prozkoumával.</p>
<p>Na papíru byl hrubý barevný nákres, ukazující vyprahlou krajinu á kovové moře; ze slunce, ze stromu vystupovaly tváře. Pozvolna si Bush uvědomoval, že je to cosi, co nakreslil v devonu; načmáral na to název, který organismus přečetl nahlas.</p>
<p>Zavřel oči a hlavou pohyboval ze strany na stranu. Když se znovu podíval, Franklin se mu zjevil zase normální, anatomie vkusně přikrytá oblekem. Kresbu zmačkal a znechuceně ji odhodil. Nyní zkoumal další náčrtky, kterých Bush do bloku nakreslil řadu. Tyto náčrtky měly záhadné tvary, které se nikdy docela nepřeměnily do nějaké rozeznatelné podoby. Bush je na stránku naskládal; snažil se udělat je nepochopitelné, popřel jednoznačnost smyslu, porušil všechny zvyklosti.</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se Franklin.</p><empty-line /><p>Snad si jenom odkašlu, pomyslel si Bush. Pocítil určité napětí v hrdle. Všechno to bylo velmi nepříjemné. Na tom vysvětlení nebylo samozřejmě nic… Odkašlal si, pocítil jistou úlevu, když jemný tlak slizu přestal. Bylo chybou předpokládat, že události v časoprostoru lze vyjádřit znaky přenesenými na papír – chybou základní, která lidstvu posloužila již od prvních jeskynních maleb. Ty bys snad mohl vymyslet, jak je přenášet do časoprostoru. Ale to se přece neustále dělalo. Hudební dílo…</p>
<p>„Mé záznamníky…“</p>
<p>Franklin to s pokývnutím přijal jako postačující odpověď. S rozvážným gestem opatrně položil blok na postranní odkládací plochu. Na okamžik hrozilo, že se rozloží do energetického schématu motoru, ale Bush ten dojem potlačil.</p>
<p>„Já – mé záznamníky…“</p>
<p>Představa, ať už jakákoliv, byla pryč. Čas se vrátil do normálu. Opět cítil mdlé ovzduší místnosti, slyšel hluk a jemný zvuk, jak se Franklin přehraboval v jeho vybavení.</p>
<p>Franklin vyndal záznamníky a ruční kameru a zbylou veteš smetl na postranní plochu, mezi jiným i fotografii nějaké ženy.</p>
<p>„Osobní věci vám budou vráceny později.“</p>
<p>Nasadil první záznamník do minisnímače na stěně a pustil ho. Bushův nahraný hlas zaplnil místnost a záznamník za Franklinem jej přetřiďoval.</p>
<p>Franklin seděl na místě a poslouchal, aniž dal na sobě cokoliv znát. Bush začal bubnovat prsty o stůl, pak si je položil na kolena. Každý záznamník obsahoval pětadvacet minut, měl jich nahráno čtyři a půl. Byly to jeho zprávy, popisovaly dlouhé, již uplynulé</p><empty-line /><p>měsíce. Když jeden zaznamník dohrál, Franklin bez poznámky založil další. Naučili ho znepokojovat lidi; přede dvěma, třemi léty by byl v nepříjemném prostředí kašlal a trhal sebou, totéž, díky němu, dělal teď Bush.</p>
<p>Zprávy byly určeny Howellsovým uším, geniálnímu Howellsovi, jenž uvítal každé tlachání. Obsahovaly trochu nových informací o minulosti, přestože jich bylo utěšené množství o phragmocerech, a Bush ve skutečnosti vědecky zkoumal délku dřívějších roků, která rostla prostřednictvím slapového tření, v důsledku klesajícího vlivu východu Měsíce na Zemi, čím dál zpátky v čase jste se dostali. Potvrdil, že v raném kambriu měl rok 428 dnů. Pečlivě též zaznamenával psychologické účinky CSD a duševního cestování. Ale příliš mnoho zpráv teď vypadalo jako líné tlachání o lidech, které potkal na toulkách časem, zpestřené uměleckými poznámkami. Když došel poslední záznamník do konce, po téměř dvou hodinách přehrávání, stěží se přiměl podívat na Franklina, jenž, jak se zdálo, se po celou dobu rozpínal, zatímco Bush se scvrkával.</p>
<p>Franklin se zeptal dosti mírně: „Jaké byste čekal, že jsou cíle tohoto ústavu, Bushi?“</p>
<p>„Nuže… Začínal jako výzkumné centrum pro duševní analýzu a rozpracoval objev podvědomí – jeho teorii. Nemám vědecké vzdělání, obávám se, že to neumím vyjádřit příliš přesně. Ale Anthony Wenlock a jeho výzkumníci objevili použití CSD a otevřeli tak nové cesty ducha, což nám umožnilo překonat bariéry, kterými se staří předkové chránili před časoprostorem, a tak se rozvinulo duševní cestování. To je zjednodušeno. Myslím, chápu, že jsou ještě paradoxy, které je třeba rozluštit, ale… Ano, tak jako tak je nyní ústav</p><empty-line /><p>absolutní špičkou duševního cestování, zasvěcen většímu vědeckému poznání… ano, minulosti. Jak říkám, já…“</p>
<p>„Jak byste řekl, že jste posloužil tomu ‚zasvěcení většímu vědeckému poznání‘, jak říkáte?“</p>
<p>Záznamník stále vrčel a neupřímnost v jeho hlase zachycoval pro potomstvo. Bush věděl, že je chycen. Se značným úsilím odpověděl: „Nikdy jsem nepředstíral, že jsem vědec. Jsem umělec. Sám Dr. Wenlock mě přijímal. Věřil, že umělecké postřehy jsou stejně potřebné jako ty přísně – ano, vědecké. Rovněž shledali, že jsem zvláště vhodným objektem pro duševní cestování. Umím jít dál a rychleji než většina cestovatelů a dostat se blíž k současnosti. To všechno víte. Je to v mých záznamech.“</p>
<p>„Ale jak byste vysvětlil, že sloužíte ‚zasvěcení většímu vědeckému poznání‘, o kterém tolik mluvíte?“</p>
<p>„Domnívám se, že <emphasis>vy</emphasis> neuvažujete moc dobře. Rekl jsem, že nejsem vědec. Více mne zajímají – ano, udělal jsem, co jsem mohl, ale více mne zajímají lidé. Zatraceně. Udělal jsem práci, za kterou jsem byl placen. Vlastně mi slušná část mzdy dosud vyplacena nebyla.“</p>
<p>Franklin poněkud zamrkal, jako by to byla jeho záliba.</p>
<p>„Řekl bych, podle svědectví těchto zpráv, že jste téměř úplně zanedbal vědeckou stránku věci. Promrhal jste čas blbinami. A ani jste nezavadil o dobu, do níž jste byl poslán.“</p>
<p>Bush v nitru cítil, že to, co Franklin říká, je pravda. To mu – možná naštěstí – zabránilo, aby cokoliv řekl. Místo toho si odkašlal; pěst v zubech a bota ve varlatech se zase přiblížily.</p><empty-line /><p> „Naproti tomu jste posbíral spoustu hloupostí o lidech.“</p>
<p>Bush kývl. Všiml si, že se mu Franklin ani příliš nesnaží chybu vytýkat, a cítil se trochu lépe.</p>
<p>Franklin se naklonil přes stůl a prstem ukázal na Bushovu tvář, jako by v místnosti náhle objevil něco nezvyklého. „Cíle ústavu se od vašich dob změnily, Bushi. Už nejste v obraze – máme teď důležitější záležitosti, které nás trápí, než vaše ‚větší vědecké poznání‘. Měl byste tu představu spíš z mysli vypudit. Ale ona v ní nikdy nebyla příliš pevná, že? Ano, teď jsme na vaší straně.“</p>
<p>S úšklebkem na tváři pozorně sledoval, jaké účinky má tohle omilostnění na Bushe. Ten svěsil hlavu, zahanben, že našel tak všední podporu pro zradu vědy. Díval se na sebe jako na umělce a do jisté míry se povýšeně považoval za protivníka vědy, zastánce zvláštního proti všeobecnému; najednou viděl, jak mdlá, jak vodnatá to byla myšlenka; takový nesmysl přispěl k jeho odporu k vědě, kterou považoval – snad právě v zápachu téhle místnosti určené k týrání – za úplně protichůdnou lidským hodnotám. Naprosto se mýlil, pokud mohl Franklin tvrdit, i když jako trpký žert, že jsou oba na téže straně.</p>
<p>Odvaha se mu vrátila. Vstal: „Máte pravdu. Už nejsem v obraze. Zklamal jsem. Dobrá, odcházím z ústavu. Výpověď podám okamžitě.“</p>
<p>Druhý muž si dovolil jedno mrknutí. „Sedněte si, Bushi, ještě jsem neskončil. Jak říkáte, už <emphasis>nejste</emphasis> v obraze. Dle současného systému zaměstnání a kvůli trvajícímu výjimečnému stavu – myslím, že jste už pochopil, že <emphasis>je</emphasis> výjimečný stav? – však nikdo nemůže opustit svou práci.“</p><empty-line /><p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Já</emphasis> bych mohl. Jen bych odmítl duševně cestovat!“</p>
<p>„V tom případě by vás uvěznili nebo byste dopadl ještě hůře. Sedněte si, nebo mám zavolat někoho z našeho nového personálu? Teď je to lepší! Podívejte, Bushi, řeknu vám to přímo – ekonomika se hroutí, protože všichni lidé duševně cestují, po tisících, po statisících! Zmocňují se černého trhu s CSD; přichází k nám ze zahraničí. Jsou to neloajální živly a představují hrozbu pro režim – pro vás i pro mne, Bushi. Chceme, aby se lidé vraceli do minulosti a přezkoumávali, co se děje, ale musí to být zkušení lidé. Se svými předpoklady byste tam vykonal prospěšnou práci – a to <emphasis>je</emphasis> prospěšná práce – také dobře placená – generál se o to stará. Měsíční usilovná příprava a pošleme vás zpátky ve zvláštním postavení – za předpokladu, že budete rozumný.“</p>
<p>Bush si pokusil utřídit, co muž řekl a zeptal se: „Rozumný? Co to znamená, rozumný?“</p>
<p>„Užitečný. Fungující část společnosti. Musíte se vzdát té představy, že by se věky proháněla vaše vlastní osobnost.“</p>
<p>Franklin počkal, až se mu to vryje do paměti, a pak dodal: „Zapomeňte na to, že jste chtěl být umělcem. Je po všem, skoncujte s tím! Už není odbyt ani příležitost k umělecké práci, a tak jako tak, vy už jste ztratil zručnost, že? Borrow vám to jistě dokázal!“</p>
<p>Bush sklonil hlavu. Pak přinutil oči, aby se setkaly s těmi nestálými zraky za malými čočkami, které ho sledovaly z druhé strany stolu.</p>
<p>„Fajn,“ vypravil ze sebe. Bylo to úplné podrobení se Franklinovým důvodům, přijetí všeho, co řekl, připuštění, že je zbytečný v jakékoli funci kromě špióna, čmuchala, informátora nebo jak to budu nazývat. Ale</p><empty-line /><p>dokonce i když se vzdal tomu, co bezděčně považoval za nepřátelské, znovu se mu vracela odvaha a rozhodnost, neboť věděl, že jeho jediná šance jako umělce je znovu se pohybovat jako duševní cestovatel – mimoto věděl, že je ještě méně umělcem než cestovatelem, prvním z nové generace, jejíž <emphasis>profesí</emphasis> bylo duševní cestování, která by raději zemřela, než aby ztratila tuto zvláštní svobodu mysli; a následkem toho objevu uviděl, že pochopením vlastní osobnosti na novém základě by mohl nakonec dokázat přivést k životu nový druh umění, vyjadřující změněný názor na svět nového a schizofrenického <emphasis>ducha času.</emphasis></p>
<p>Jen na okamžik, jak pohlédl na Franklina, rozrušila Bushe veliká radost; viděl, že má ještě šanci oslovit svět (nebo několik světů) svých představ; svých jedinečných představ, a pak si pomyslel, jak nedůležité by bylo dělat makety obrazů Rogera Borrowa; a tímto bezvýznamným krokem se vrátil zpět do skutečnosti, k hučení záznamníku, Franklinovu nosu a brýlím.</p>
<p>Teď byla řada na Franklinovi, aby vstal: „Počkáte –</p>
<p>li dole, přinesou za vámi osobní věci.“</p>
<p>„A můj plat?“</p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>A</emphasis> váš plat. Část. Zbytek bude vydáván jako nouzový úvěr. Pak můžete jít domů. Příští kurs začíná v pondělí. Do té doby máte dovolenou. Samozřejmě, nedělejte nic hloupého. Náklaďák vás vyzvedne v pondělí časně ráno. Buďte připraven! Rozumíte?“</p>
<p>Potměšilost Bushe přiměla, aby řekl: „Dobře, bylo pěkné zase vás vidět, Frankline. A co si o všech těch změnách myslí dr. Wenlock?“</p>
<p>Franklin zamrkal: „Byl jste pryč příliš dlouho. Wenlock před nějakou dobou přišel o rozum. Abych vám řekl pravdu, je v ústavu pro duševně choré.“</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola šestá</strong></p>
<p><strong>HODINOVÁ ANALOGIE</strong></p>
<p>Když procházel kolem ztrouchnivělých pahýlů stromů a kolem zdi, pod níž ležel násilník se svou obětí, začínalo pršet. Stoupal po schodech a zjistil, že otec zamkl dveře. Až po dlouhém křiku, zvonění a klepání na dopisní schránku ho přesvědčil, aby sešel dolů a otevřel.</p>
<p>Otec vypil většinu zbylé whisky. Toho večera za Bushovu doplacenou mzdu koupili další a celou noc i příští den byli opilí. Opilství spolehlivě nahradilo přátelství, které nemohli mezi sebou stvrdit. A také pomohlo vymazat hrůzu z Bushovy mysli.</p>
<p>Příštího dne, ve čtvrtek, vzal James Bush syna podívat se k matčinu hrobu. Oba byli střízliví a vážní, potřebovali jistou dávku melancholie. Hřbitov byl starý a zpustlý, zřízený na tak strmém a větrném kopci, že tráva rostla jen na jedné straně mohyly. Nezdálo se, že na takovém místě může ležet Elizabeth Lavinia, milovaná žena Jamese Bushe. Bush poprvé uvažoval, jak se cítila uvnitř domu toho dne, kdy on byl zavřený na zahradě. Teď byla ona navěky uzavřená, její duše vyvržená na strmější a delší pobřeží než jakékoliv pobřeží známé v dějinách Země.</p><empty-line /><p>„Její rodiče byli katolíci. A ona se veškeré víry vzdala, když jí bylo šest.“</p>
<p>Šest? Zdálo se podivné, aby se v šesti letech člověk vzdal jakékoli víry; otec by mohl stejně dobře říci „v šest ráno“.</p>
<p>„Když jí bylo šest, stalo se něco, co ji přesvědčilo, že žádný Bůh není. Nikdy mi neřekla, co to bylo.“</p>
<p>Bush neřekl nic.</p>
<p>Od chvíle, kdy se vrátil z rozhovoru s Franklinem, se otec tématu náboženství vyhýbal. Teď znovu zavrávoral na pokraji; ten okamžik měl odporný účinek. Jak vydechoval, začal Bush protivně pískat, aby tak zmařil otcovu výhodu. Dokonce i myšlenka na náboženství ho popudila.</p>
<p>Nevěřil příběhu o matce, jak v šesti letech ztratila víru nebo co to bylo. Kdyby se byla taková věc stala, často by o tom slýchal od obou rodičů; nebyli z těch, kdo své strasti skrývají.</p>
<p>„Tak si myslím, že bude lepší se vrátit, tati.“ Zašoupal nohama. James Bush se nepohnul. Stál a hleděl na hrob své ženy, nepřítomně se drbal na zadku. Bush ho pozoroval a viděl, že otec nasadil jeden ze svých svatouškovských výrazů, po němž následovalo cosi trochu upřímnějšího, snad úplně prázdný pocit zmatení z toho, že se tak jako tak očekávalo, jak on, Ted, zbyták lidstva a celá spousta zmítajících se živočichů naloží se životem. Bushovi se zdál být děsivější než výraz předcházející; byl si dostatečně vědom, odkud se bere jeho vyčerpávající sebezkoumání. Doufal, že roky, kdy otec koketoval s vírou, už dávno pominuly; jejich vzkříšení by teď nepřišlo vhod.</p>
<p>„Vypadá to, že bude pršet.“</p>
<p>„Jenom nevěděla, kde se s Bohem shodovala. Ale</p><empty-line /><p>chtěla být pohřbena tady. ‚Náš rozum má své vlastní bytí,‘ jak praví básník Skellet.“</p>
<p>„Můžeme jet zpátky autobusem?“</p>
<p>„Ano. Byl bys překvapen – v dnešní době se nedá za žádnou cenu sehnat náhrobní kámen. Vidíš tenhle? Sám jsem ho udělal. Jak se ti líbí, Tede? Vyztužený beton, a než ztuhl, napsal jsem epitaf.“</p>
<p>„Velmi dovedné.“</p>
<p>„Nemyslíš, že tam mělo být jen ‚E. Lavinia‘? Nikdy neužívala ‚Elizabeth‘.“</p>
<p>„Je to pěkné, jak to je, tati.“</p>
<p>„Měl jsem z toho radost.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Je mi líto, žes tu vůbec nebyl. Bez tebe se nezdálo, že to je to pravé.“</p>
<p>Tak skončil její život, nejen pod mohylou, kterou už z jedné strany začal rozrušovat pramínek vody, tekoucí z kopce dolů, ale výměnou nepodstatných poznámek mezi jejím manželem a synem. Když si to Bush uvědomil, pocítil přesvědčení, že ani jeden sem už znovu nepřijde. Marnost, kterou lidé mohou snést, je omezená.</p>
<p>„Ale není to všechno zatraceně zbytečné?“ řekl. „Kdo vlastně byla? Nevím, a pochybuji, že ty to víš. Měl její život nějaký smysl? Když jí bylo šest? Jeli ta pohádka pravdivá, pak zbytek života prožila po jeho završení a byla by udělala lépe, kdyby své dny žila pozpátku, vyléčila by si rakovinu, pak stále mládla a nakonec nabyla své dětské víry.“</p>
<p>Zarazil se na hranici hrůzy a vydali se na zpáteční cestu.</p>
<p>Otec řekl: „Když jsme se vzali, nikdy jsme se na takové věci neptali.“</p><empty-line /><p>„Promiň, táto. Pojďme domů. Nemyslel jsem to tak</p>
<p>- vždycky jsi byl citlivější než já. To je právě –“</p>
<p> „Tys byl smyslem jejího života stejně jako já.“</p>
<p> „Celé je to nesmysl, pokud neuvěříš, že smyslem lidstva je jednoduše plodit další a další generace.“</p>
<p>Otec rychle kráčel dolů z kopce k hroutící se hřbitovní bráně.</p>
<p>Byl chladný den. Ze zubařova domu táhla vlhkost. Lehce posvačili smažené brambory se solí. Jídla bylo málo a bylo strašně drahé. Odpoledne Bush četl v čekárně nějaké staré časopisy. Zázračně se objevil pacient, opatrně si chránil hnisající dáseň a Bush se zamračil, že ho vyrušil.</p>
<p>Díky pokrouceným stránkám časopisů si vytvořil obrázek o okolnostech, které postupně vedly k současnému stavu. Bezstarostně cestoval životem, hádal se, miloval, povídal, maloval, aniž by se jakkoliv zdržoval zálibami či vztahem k proudům, které hýbaly jeho generací. Poznal, že občasné výpady proti vysoce výkonné průmyslové společnosti vznikly před několika lety, samy sebe označovaly za zálibu v plynem osvětlených krásách dávno mrtvé viktoriánské doby. Takové útoky se brzy přehnaly, pokud neměly nic, čím by se přiživily, a pozornost začaly rozptylovat nové libůstky. Ale v sedmdesátých letech jednadvacátého století bylo novinkou duševní cestování nebo jeho možnost, která veřejnou nostalgii spíše živila, než aby ji utlumila.</p>
<p>V překvapivě krátké době, přesně v polovině osmdesátých let, se vyspělé světové civilizace obrátily zpět k minulosti – k velmi vzdálené prehistorické minulosti, neboť ta byla paradoxně nejsnáze dosažitelná; druhý termodynamický zákon se nerozšířil tak, aby pokryl spodní dosah lidské mysli. Vyrostla generace, která se</p><empty-line /><p>V be, svou energii a schopnosti zasvětila unikání z vlastního času. Veškerá lidská činnost tím byla zasažena, od turistického ruchu (Floridské písčiny i Středozemní pláže byly stejně opuštěné jako ve viktoriánské době) po ocelářský průmysl, od zábavy po filozofii.</p>
<p>Uprostřed hrozící světové krize prosperoval jen Wenlockův ústav. Tam jste se mohli zapsat do nepříliš nákladných kursů Wenlockovy disciplíny, která odstraňovala staré překážky v duši. Tam jste mohli zakoupit drogy, které vám pomohly na cestě k mořím, vyhledávaným plesiosaury. A na duševních stanicích, které Wenlock vlastnil, jste si mohli zajistit ne příliš nákladné zázemí ve světě pomíjivého času, zatímco zmizíte – pokud vystačí peníze – navždy.</p>
<p>Ač právě tak humánní jako jeho zakladatel, i Wenlockův systém byl, stejně jako jiné lidské systémy, omylný. V mnoha zemích ho kritizovali jako nebezpečně monopolní, v ostatních ho najednou začala řídit vláda. A samozřejmě, že různí chytráci vyčenichali tajemství jeho disciplíny a drog a zaplavili trh vlastními výrobky. Mnohá chladnička v mnohém prázdném bytě udržovala misky s krví a tkáňové kultury, zatímco prchající rodina se ulejvala v Gondwaně.</p>
<p>Ale s Wenlockovou říší také nebylo všechno v pořádku. Článek ve <emphasis>Světě zubního lékařství</emphasis> z ledna předchozího roku nadepsaný „Disciplína a platy zubních lékařů“ poprvé Bushe upozornil na jméno Norman Silverstone, s nímž se pak v jednom či dvou potrhaných časopisech setkal znovu. Jak novinář zdůraznil, celá teorie duševního cestování spočívá v několika skutečnostech a spoustě předpokladů, trochu jako teorie psychoanalytika Sigmunda Freuda z konce devatenáctého a prvé poloviny dvacátého století. Pro Wenlockova</p><empty-line /><p>Freuda byl Silverstone Jungem. Přestože nikdo nemohl zapřít, že duševní cestování je skutečností, někteří popírali správnost Wenlockova výkladu. Nejmocnějším mezi těmito někdejšími Wenlockovými přáteli a spolupracovníky byl Norman Silverstone. Silverstone tvrdil, že se lidská mysl určitě může uvolnit z psychotické bariéry, na níž vystavěla svou časově omezenou převahu nad zbytkem zvířecí říše; ale prohlásil, že je třeba uvolnit ještě pozoruhodnější síly a že omezení duševního cestování, která mnohým cestovatelům brání vstoupit do většiny historické doby, jsou důkazem toho, že disciplína je jen zlomkem – pravděpodobně pokrouceným – většího celku.</p>
<p>Silverstone měl skromnou povahu, odmítal se zpovídat nebo fotografovat a jeho občasné příspěvky do diskuze byly tak těžko pochopitelné, že se o něm stěží dalo tvrdit, že pro Wenlocka představuje výraznou opozici. Přesto se on a jeho následovníci stali užitečným nástrojem pro vlády, které se chtěly účastnit správy místních ústavů a duševních stanic.</p>
<p>V době převratu se podpora zastaralých časopisů ze zřejmých důvodů zastavila, ale Bush se domníval, že dost jasně rozumí dalšímu sledu událostí. Ve většině zemí bude krutý krizový stav zdůrazněn zhroucením kapitálového trhu; nezaměstnaní potáhnou na hlavní město; napůl vyhladovělí se budou bouřit; majetní i nemajetní budou volat po pevnější vládě, i když z rozdílných důvodů. Seděl v neuklizeném pokoji a zmocňoval se ho neklid.</p>
<p>Nestabilní stav nevydrží. Národy se osvobodí, jako se osvobodily dříve. Objevil se i náznak, že režim generála Bolta by mohl mít omezené trvání – náznak téměř mystický, ač si ho tenkrát skoro nevšiml. Když stál</p><empty-line /><p>v místnosti číslo tři a čekal, sevřen v jakési křeči, až bude předvolán k Franklinovi, zjevila se Temná žena. V té chvíli byla jeho mysl příliš zaujatá, aby návštěvnici z budoucnosti zaznamenala, ale teď si uvědomil, že ve své přízračnosti jemně zářila, přesně jako zjevení na falešných viktoriánských slavnostech, na něž ho matka jako chlapce brala. Mohlo to znamenat jediné: že ve své době stála mimo ústav; jinými slovy, že ústav byl v té době zbořen; a to prozrazovalo, že generálova ochranná křídla tu nebudou navždy. Ne navždy, ale jeho přízračný hlídač může být o pět set let dál, což je dlouhá doba. Ano, naděje žila. To nejstrašnější pominulo.</p>
<p>Rozhlédl se po čekárně. Teď ho právě opustila. Jakkoli byla věrná, musela mít někdy volno. Pak ho napadlo – není jen výplodem mé představivosti, mé duše? Nejsem snad bytostně nevyrovnaný, střídavě zbabělý a příliš odvážný, pohlavně chladný a jindy zase posedlý sexem? Možná i Temná žena je jen představou mé rozštěpené osobnosti.</p>
<p>Ale ona byla víc než to. Byla budoucností a ze svých vlastních důvodů na něj dávala pozor. V jeho době byla budoucnost všude kolem, jako by jeho generaci uzavřeli a odrazili vlnu její zlosti tak, že záplava nespokojenosti se jí nedotkla, ale zanechala ji bohorovnou a bezpečnou! Objevili způsob, jak se pohybovat ve věku člověka.</p>
<p>Bush se zkusil zamyslet nad budoucností, pak toho nechal a vyklouzl z domu na procházku. Od té doby, co byl zařazen do Franklinova výcviku, nemohl uvažovat tvořivě. Jeho život se měl převrátit vzhůru nohama. Skutečně stěží chápal, co se děje. V noci se domníval, že slyší matčin hlas.</p><empty-line /><p>Pokusil se myslet na Ann, ale zdála se stejně vzdálená jako devon, v němž ji našel. Zkusil myslet na otce, ale nebylo nic nového, o čem by se dalo přemýšlet. Myslel na paní Annivale, se kterou se teď setkal; ale cítil se z ní nesvůj. Paní Annivale nebyla ani z poloviny tak hrozná, jak si ji představoval. Usoudil, že jí není víc než jemu, a stále v ní bylo něco mladého. Příjemně se smála, byla přátelská a přirozená, opravdu to vypadalo, že má otce ráda a její mysl se nezdála příliš jednoduchá. Ale jeho se to netýkalo.</p>
<p>Otočil se. Nechtěl nikam jít a špinavé prázdné ulice ho odpuzovaly. Vzpomněl si, že ve zničeném ateliéru má krabici s jílem, který používal na modelování; snad by dokázal vzbudit jeho zájem, i když cítil, že jiskra inspirace v něm je mrtvá.</p>
<p>Když hrouda, kterou tvaroval, začala připomínat Franklinovu hlavu, nechal toho a šel zpět do domu.</p>
<p>„Měli jste se pěkně?“ zeptala se paní Annivale a scházela ze schodů.</p>
<p>„Výtečně! Ráno jsme se šli podívat k matčinu hrobu a odpoledne jsem si pěkně početl v nějakých dva roky starých časopisech.“</p>
<p>Hleděla na něj a zubila se. „Mluvíte tak trochu jako táta. Ten spí, mimochodem – neměla bych ho budit. Zajdu jen domů pro struhadlo. Dnes večer vám udělám sýrový nákyp. Proč nejdete se mnou? Ještě jste neviděl můj dům.“</p>
<p>Mrzutě šel s ní. Dům byl jasný a čistý a zdálo se, že je v něm velmi málo nábytku. V kuchyni se Bush zeptal:</p>
<p>„Proč se nepřestěhujete k otci, nešetříte nájem a vůbec, paní Annivale?“</p>
<p>„Proč mi neříkáte Judy?“</p><empty-line /><p>„Protože nevím, že se tak jmenujete. Otec vám přede mnou vždycky říká ‚paní Annivale‘.“</p>
<p>„Jak formální! Doufám, že my dva nemusíme být formální, ne?“ Stála před ním bez hnutí, dívala se na něho a trochu se zubila.</p>
<p>„Ptal jsem se vás, proč se nepřestěhujete k otci.“</p>
<p>„Mám za to, že jsem řekla, že mě přitahují mladší muži?“ Tón hlasu ani pohled jejích očí si nebylo možné splést. Všechno vychází, řekl si. Lůžko bude čisté, otec spí vedle a ona ví, že příští týden budu pryč. Zrádné tělo mu bez vyzvání naznačilo, že se mu ta myšlenka líbí.</p>
<p>Prudce se odvrátil. „Pak je od tebe velmi milé, že se o něj staráš, Judy.“</p>
<p>„Podívej se, Tede -“</p>
<p>„Vezmeš to struhadlo na sýr? Měli bychom se spíš podívat, zda je táta v pořádku.“ Šel zpátky a připadal si jako blázen. Ona se tak určitě cítila, soudě podle jejího klábosení. Ale přesto… ano, bylo by to jako krvesmilstvo. Jsou určité hranice, za které nemůžete jít, ať už jste jakkoliv morálně zkažení.</p>
<p>I když to tak nebylo, zdálo se, že se Judy Annivale domnívá, že Bushe urazila, a byla k němu únavně milá. Jednou či dvakrát se musel skrýt v ateliéru se zpola vytvarovaným poprsím Franklina. A toho dne, kdy pro něj měl přijet náklaďák, za ním přišla do ateliéru.</p>
<p>„Vypadni!“ řekl. Ve vráskách kolem jejích úst viděl smrt.</p>
<p>„Nebuď nespolečenský, Tede! Chtěla jsem vidět, co děláš na poli umění. Kdysi jsem si myslela, že jsem umělkyně.“</p><empty-line /><p> „Jestli si chceš hrát s mým jílem, pojď dál, ale nechoď všude za mnou! Hraješ si na mou matku nebo co?“</p>
<p>„Opravdu si myslíš, že ti projevuju známky mateřské péče, Tede?“</p>
<p>Pokrčil rameny. Neměl žádné chování. Možná odmítal dobrou příležitost, která zítra bude navždy ztracená.</p>
<p>Do boudy strčil hlavu James Bush.</p>
<p>„Tak sem jste oba zalezli?“</p>
<p>„Právě jsem říkala, jak moc obdivuju Tedovo umělecké nadání, Jime. Kdysi, jako děvče, jsem sama byla tak trochu umělkyní. Jsem si jistá, že celý ten široký pohled na minulost, kterou jste procestoval, vám musel hodně pomoci.“</p>
<p>Snad náznak podezření proběhl mozkem Jamese Bushe. Řekl vzrušeně: „Nesmysl. Chlapec neviděl skoro nic! Jsi jako většina lidí – nezdá se, že byste si uvědomovali, jak stará je Země a jak málo z její minulosti je přístupné dokonce i duševním cestovatelům.“</p>
<p>„Jen ne tu hodinovou analogii, otče!“ Bush to veledílo slyšel už dříve.</p>
<p>Ale otec už nemohl ustoupit. Velmi pečlivě Judy vysvětlil typický učebnicový obrázek, který vycházel z toho, že Země byla stvořena o půlnoci. Pak následovaly dlouhé hodiny temna bez života, doba ohně, nepřátelské atmosféry a dlouhých dešťů, doba před kambriem neboli doba kryptozoická, o níž se málo vědělo a málo se dalo zjistit. Období kambria se vyznačova lo začátkem fosilních nálezů a nastalo, až když bylo na ciferníku deset hodin. Velcí plazi a obojživelníci se objevili v období karbonu přibližně v jedenáct hodin a setrvali do třičtvrtě na dvanáct. Lidstvo vzniklo dvanáct vteřin před půlnocí a čas od doby kamenné byl jen zlomkem vteřiny.</p>
<p>„To jsem myslela tím pohledem!“ řekla Judy odvážně.</p>
<p>„Možná jsi nepochopila, oč jde, má milá. Celé ty dlouhé miliony let, které duševní cestovatelé zpřístupňují svými návštěvami, jsou jen posledních deset minut na ciferníku. Člověk je bezvýznamný, jeho krátký život nejen končí, ale i začíná spánkem.“</p>
<p>„Hodinová analogie je klamná,“ oponoval Bush. „Není v ní místo pro nesmírnou budoucnost, mnohokrát delší než minulost. Myslíš, že tvé hodiny vyjadřují pohled na všechno, ale ony ho ve skutečnosti jen ničí.“</p>
<p>„Dobrá, nemůžeme vidět budoucnost, že?“</p>
<p>Ta otázka byla, alespoň po nějakou dobu, nenapadnutelná.</p>
<p>Kapitola sedmá</p>
<p>ČETA</p>
<p>Náklaďák Bushe dovezl do výcvikového střediska v 10.30 dopoledne. Sebrali mu civilní šaty a nahradili je hrubou khaki uniformou. Hlavu mu oholili; protáhli jej studenou desinfekční lázní; očkovali ho proti tyfu, choleře, tetanu a neštovicím; prověřili, zda netrpí nějakou pohlavní chorobou, zaznamenali si typ jeho hlasu a sítnice a také otisky prstů; a pak nastoupil do polní kuchyně, kde dostal špatně uvařené jídlo.</p>
<p>Vlastní kurs začal přesně ve 13.00 hodin a od té chvíle pokračoval bez přestávky až do konce měsíce.</p>
<p>Bush byl zařazen do desáté čety k seržantu Pondovi. Pond od svých mužů vyžadoval řadu obtížných nebo nemožných úkolů. Museli se naučit pochodovat a dokonce běhat stejným krokem, museli se naučit plnit rozkazy vydané čtvrt míle daleko lidským hlasem, byloli takové označení přiměřené pro zvuky, které Pond vyrážel tím nejchraplavějším a nejodpornějším hulákáním. Museli se naučit lézt na cihlové zdi a padat z oken ve vyšších poschodích; museli se naučit šplhat po provazech a brodit se stojatými kalužemi; museli se naučit, jak vykopat nesmyslně hlubokou jámu a uškrtit své kamarády; střílet a bodat a nadávat a potit se a</p><empty-line /><p>jíst odpadky a spát jako bez života. Nutno předeslat, že jízlivá část jeho rozumu stála stranou, sledovala jeho činnost a bavila se. Občas se předváděla a říkávala: „Cílem tohoto cvičení je udělat z tebe méně jedince a více stroj na provádění příkazů. Jestliže přejdeš ten provazový most a nespadneš dolů na skály, budeš méně člověkem, než dokud ses o to nepokusil. Zhltni ten kousek tulení paštiky a budeš ještě méně umělcem, než jsi byl včera.“ Ale jízlivá část Bushova rozumu byla brzy umrtvena stálou nesmyslnou činností. Byl příliš unaven a otupen, aby mohl kritizovat, a hrubý řev Pondova hlasu vytlačil šepot jeho inteligence.</p>
<p>Nicméně byl dostatečně ostražitý, aby dával pozor, co dělají někteří další nováčci. Většina z nich, velká většina se podřizovala a trpěla jako on, vzdala se vlastního já, protože tak se to dalo lépe vydržet. Byly tam ovšem i dvě malé menšiny; jednu tvořili ti nešťastníci, kteří se neuměli vzdát svého vlastního já. Na nástup přicházeli pozdě a v zaprášených botách; nedokázali pozřít jídlo; točili se doleva, když se ostatní otočili doprava; napůl se utopili v rybnících pokrytých pěnou; někdy v noci namísto spánku plakali.</p>
<p>Další malá menšina sama sebe nazývala „TRIPESHOP TROOPERS“. To byli ti, kteří se vyžívali v Pondových urážkách, kteří se těšili na ponížení na nádvoří kasáren, kteří byli zrozeni k probodávání figurín z pilin. Ve volném čase nezřízeně pili, bili příslušníky druhé menšiny, nečekaně zvraceli na podlahu, podlézali Pondovi a vůbec se chovali jako hrdinové.</p>
<p>Ti také četě dávali charakter a ducha a Bush se později ptal sám sebe, zda by byl kursem prošel bez touhy dokázat si, že je stejně dobrý a silný jako oni.</p>
<p>Snažil se ze všech sil, předstihl zbytek kursu, až</p><empty-line /><p>na střelbu, kde četa ve větrném prostředí promarnila každé pondělní a čtvrteční dopoledne. Tady se naučili střílet ze světelných pistolí, které se později mohly (či spíše nemohly) stát předepsanou součástí jejich výzbroje. Světelné pistole vystřelovaly pulzující paprsky koherentního světla, které v člověku na půl míle propálily úhlednou malou černou díru. Ale nebyla to ani tak schopnost zbraně zabíjet, jako její umělecká stránka, co Bushe přitahovalo. Ta štíhlá kovová hlaveň pracovala se základní potřebou každého malíře, světlem: usměrňovala a uspořádávala ho; rubínový laser, který obsahovala, vychrlil světlo během tisíciny vteřiny a vyslal ho v rovnoběžných jednobarevných paprscích k cíli. Když Bush pálil do středu svého terče, cítil, že se oddává jediné umělecké činnosti, která člověku v době nouze zůstala.</p>
<p>Mezi vším tím pochodováním, honěním se a předstíraným bojem, jemuž byla desátá četa vystavena, se pořádaly přednášky na různá témata. Četa pak seděla v lavicích v blaženém přechodném klidu a Bush toho občas využil k tomu, aby se zamyslel nad cílem kursu.</p>
<p>Zřetelně byl narychlo sestaven z jiných zavedených vojenských kursů, ale Bush nebyl schopen rozpoznat jakoukoliv souvislost s jeho budoucností coby agenta, pro kterého byl naplánován. Uvědomoval si, že ho cílevědomě ponižují, a snad účinněji, než TRIPESHOP TROOPERS, kteří s rozkoší přijímali všechny vyměřené tresty. Jen se mu nepodařilo pochopit účel kursu; a pak si uvědomil, co to všechno bude znamenat pro podvědomí; neboť zná svou vlastní cenu, bude zostuzeno a poraženo a snadněji zemře, až mu dají rozkaz.</p>
<p>Ale to byl nesmysl, protože… Jejich povinností nebylo zemřít. Nenávist, kterou do nich seržant Pond</p><empty-line /><p>vléval dvanáct hodin denně, jim měla pomoci trpět, ne zemřít. Podvědomí bylo nasyceno jedem – a nikdo neprotestoval! Musí být šílení. A to spiknutí nebylo žádným rozmarem Boltova režimu; bylo všudypřítomné, věčné. Lidé vždy museli sami sebe takhle otravovat, sami v sobě pěstovali hrubé zvyky, mdlý rozum, prázdnou osobnost. Jako umělec byl vždycky sám. Nyní byl poprvé obklopen kamarády a viděl do nich; měli v hrudi okna. Něco se tam hýbalo, vykukovalo z těch oken; okna byla zamlžená, zapařená dechem, jakoby vtažená mezi plicní laloky; stěží to viděl. Cosi uvnitř psalo prstem na okno. Bylo to volání o pomoc, něco, co vyjadřovalo duševní zdraví celého lidstva, ale písmena šla nejen zezadu dopředu, ale byla též zrcadlově převrácená. Bush už slova málem rozluštil, když tu –</p>
<p>Zavolali jeho jméno a on se prudce narovnal.</p>
<p>Zavolali jeho jméno a on spal!</p>
<p>„Bushi, máte deset vteřin na to, abyste otázku zodpověděl.“ Brunátný důstojník, jakýsi kapitán Stanhope, stál u tabule a nasupeně na něj hleděl. Zbytek čety se vyjeveně otočil a TROOPERS se zubili a navzájem pošťuchovali. „Babočka admirál,“ pošeptal jeden z nich Bushovi.</p>
<p>Bush se chytil stébla a řekl: „Babočka admirál, pane.“</p>
<p>Četa vybuchla smíchy. TROOPERS málem spadli radostí na zem.</p>
<p>Stanhope si rázně zjednal ticho. Když četa zmlkla, řekl: „Dobře, Bushi, ptal jsem se, kdo je velitelem našich námořních sil. Pokusil jste se být vtipný. To si vyřídíme později“</p>
<p>Bush se nenávistně podíval na kamarády.</p>
<p>Potom napochodoval ke kapitánovi, a přestože zby</p><empty-line /><p>tek čety povykoval, pevně se postavil do pozoru, dokud si ho důstojník neuráčil všimnout.</p>
<p>„Snažil jste se být vtipný na můj účet.“</p>
<p>„Ne, pane. Spal jsem.“</p>
<p>„Spal! Co to znamená, spal, když jsem já mluvil?“</p>
<p>„Jsem vyčerpaný, pane. V tomto kursu je toho na nás tolik.“</p>
<p>„Čím jste byl před převratem?“</p>
<p>„Umělec, pane. Dělal jsem seskupení a podobné věci.“</p>
<p>„Aha, jak se jmenujete?“</p>
<p>„Bush, pane.“</p>
<p>„To vím. Celé jméno, člověče.“</p>
<p>„Edward Bush.“</p>
<p>„Potom znám vaše dílo.“ Stanhope trochu změkl: „Býval jsem architekt, než přestala být architektura potřebná. Obdivoval jsem některé věci, které jste vytvořil. Měl jsem rád vaše seskupení, zvláště to, jež jste udělal pro Southallskou stanici; prostorově kinetická řada, kterou jste vytvořil, to byla novinka. Mám – měl jsem – knihu o vašem díle, s ilustracemi.“</p>
<p>„Tu od Branquiera?“</p>
<p>„To je to jméno, Branquier. Jsem rád, že jsem se s vámi setkal, i když jen v tomto prostředí a podmínkách. Slyšel jsem, že jste též zkušený duševní cestovatel.“</p>
<p>„Dělám to už dlouho.“</p>
<p>„Neměl byste být v takovémto kursu! Nevybral si vás pro cestování sám Wenlock?“</p>
<p>„Částečně proto jsem možná tady.“</p>
<p>„Hm. Chápu. Co si myslíte o tom sporu Wenlock – Silverstone? Nemáte pocit, že Wenlockova pravověrnost je možná jen mýtus a že Silverstone může ve</p><empty-line /><p>skutečnosti nabídnout velmi mnoho, pokud jeho pojetí není zkreslené? Tolik předpokladů se považovalo za skutečnosti, že?“</p>
<p>„Nevím, pane. Nic o tom nevím.“</p>
<p>Stanhope se usmál. „Už odešli. Můžete mi to říci otevřeně. Zcela upřímně, režim vůbec nemá pravdu, když pronásleduje Silverstona, že? Nemyslíte?“</p>
<p>„Jak jsem řekl, pane, je to náročný kurs. Nemohu na nic víc myslet. Nemám žádný názor.“</p>
<p>„Ale jako umělec musíte mít na tak závažný problém, jakým je Silverstone, velmi vyhraněný názor.“</p>
<p>„Ne, žádný, pane. Puchýře na nohou i na rukou, pane, žádný názor.“</p>
<p>Stanhope se narovnal: „Bushi, zmizte – a příště, až vás přistihnu, že dřímáte na mých přednáškách, budete mít velké potíže.“</p>
<p>Bush odpochodoval, těžce a nemotorně. Uvnitř se smál a zpíval. Ti bastardi ho nedostanou tak snadno!</p>
<p>Ale podivil se nad novinou, že režim pronásleduje Silverstona. Znělo to důvěryhodně. A proč by měl rozhlašovat <emphasis>svůj</emphasis> názor na věc?</p>
<p>V té době zbývaly ještě dva týdny do konce, ale ty dva týdny se nekonečně táhly, neboť kurs postupoval bezúčelně. Protože byl Bush nespolečenský, neshledal kasárenský život příjemnějším, i když se přesvědčil, že srážka se Stanhopem z něj do jisté míry udělala oblíbence TROOPERS.</p>
<p>„Tak co, kamaráde! Co dělá tvůj admirál?“ volávali na něj prostoduše v dobré náladě a nikdy se nenabažili jeho hrubých odpovědí.</p>
<p>Konečně byla probodnuta poslední figurína z pilin, vyslechnuto poslední negramotné povídání o tom, jak vidět a nebýt viděn, proběhnuta poslední míle. Desátá</p><empty-line /><p>četa napochodovala ke svým závěrečným zkouškám, po nichž následovaly osobní pohovory, každý sám v ubohých přednáškových chatrčích se dvěma důstojníky.</p>
<p>Bush se zde ocitl s holohlavým mužem, kapitánem Howesem, a kapitánem Stanhopem.</p>
<p>„Můžete se posadit,“ pobídl ho Stanhope. „Položíme vám řadu otázek, jen abychom vyzkoušeli vaše znalosti a rychlost reakce. Co je chybného na větě: ‚Příroda a přírodní zákony byly skryté v temnotě. Bůh řekl: Nechte Newtona být a všude bude světlo‘?“</p>
<p>„Je to přesný citát nějakého básníka či – papeže? Ale není to pravda. Bůh není a Newton nezazářil tak, jak jeho generace předpokládala.“</p>
<p>„Co je chybného na této větě: ‚Režim chybují, když pronásledují Silverstona‘?“</p>
<p>„Po hromadném podstatném jménu by mělo následovat sloveso v jednotném čísle.“</p>
<p>Stanhope se zamračil: „Co ještě?“</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p> „Jaký režim? Jaký Silverstone? Nevím.“</p>
<p>„Další otázka.“ Procházeli bludištěm malicherností, kapitáni se střídali ve vyslýchání, a když odpočívali, seděli a mrzutě na Bushe civěli. Konečně fraška dospěla ke konci.</p>
<p>Kapitán Howes si odkašlal a řekl: „Kadete Edwarde Bushi, s potěšením vám sdělujeme, že jste složil zkoušku. Dosáhl jste úspěšnosti 89 procent s dodatkem, že jste rozkolísaná osobnost, zvlášť vhodná pro duševní cestování. Doufáme, že během několika dnů vás pošleme se zvláštním úkolem do minulosti.“</p>
<p>„S jakým úkolem?“</p>
<p>Howes se nepřesvědčivě zasmál. Byl to velký muž,</p><empty-line /><p>nevypadal špatně, a zdálo se, že má větší moc než Stanhope. „Jděte, pro dnešek už toho bylo dost. Odpočiňte si, Bushi! Kurs skončil. Kapitán Stanhope a já vás tady znovu uvidíme zítra v půl desáté dopoledne a dáme vám úplné instrukce. Do té doby můžete odejít a oslavit to.“</p>
<p>Sehnul se, ze zásuvky stolu vytáhl láhev a slavnostně ji předal Bushovi. „Nemyslete si, že režim nemá čas na zábavu, Bushi, nebo smysl pro lepší věci v životě. Jděte, užijte si to a přijměte tento dárek jako malou pozornost od důstojníků kursu.“</p>
<p>Když odešli, Bush s určitou zvědavostí prozkoumal láhev. Měla velkou tartanovou nálepku a jmenovala se „Black Wombat speciál, pravá jižní indická rýžová whiska. Vyrobeno v Madrásu podle zakázaného receptu.“ Strhl kovové víčko a opatrně přičichl. Zachvěl se. Zastrčil láhev do blůzy a vrátil se s ní na ubikaci. TRIPESHOP TROOPERS už slavili konec kursu a z malých hrnečků pili mizerné pryskyřičné nápoje. Pozdravili Bushe s radostí a se šibalskou narážkou na babočku admirála. Byli předurčeni k tomu, aby začali znovu žít jako příslušníci nově tvořené duševní policie pracující v civilu a dostali týdenní dovolenou, která začínala právě nazítří. Slibovali si, že celou dovolenou stráví pitím.</p>
<p>Bush je obdařil whiskou dle zakázaného receptu. Když si k nim přisedl, zjistil, že je mezi nimi seržant Pond, jehož nejlaskavější slova, která pro ně za poslední měsíc měl, byla ‚zpropadené stádo vyjevených pitomých velbloudů‘, Pond, jenž na ně štěkal jako stavěč a proháněl je jako teriér.</p>
<p>Pond objal Bushe: „Byli jste má nejlepší četa, vy kluci! Co si bez vás počnu? Zítra mě čeká další zpropa</p><empty-line /><p>dená porce nováčků, kterým bude třeba dát pořádně do těla. Vy jste moji kluci!“</p>
<p>Bush zaskřípal zuby a nalil mu trochu zakázaného receptu na hnědou tekutinu, kterou už měl v hrnečku.</p>
<p>„Seš můj nejlepší kámoš, Bushi,“ řekl seržant. Jeho špatně udržovaný hlas těžce supěl na nejnižší rychlost a parta, která se právě rozjížděla, ho stěží mohla slyšet, protože jeden z chytřejších nebo hloupějších mládenců začal hvízdat a křičet a zpívat a vytloukat primitivní rytmus na odpadkové koše, jídelní plechovky a další nástroje. Bush napnul všechny síly, pořádně si lokl Black Wombata a rázem byl opilý namol.</p>
<p>Po čtyřech hodinách téměř každý na ubikaci upadl do tupé netečnosti. Pond se vypotácel do noci, mužstvo do postelí bud‘ popadalo, nebo tam bylo hlučnými druhy hozeno. Jeden muž stál sám na druhém konci místnosti u okna otevřeného dokořán, stále svíral láhev a zpíval oplzlou písničku.</p>
<p><emphasis>„… ale způsob, jakým udeřil sluhu,</emphasis></p>
<p><emphasis>byl ten nejpodlejší ze všech…“</emphasis></p>
<p>Konečně zavládlo ticho a temnota. Bush ležel na lůžku, probuzený pocitem hrůzy, že je mu to neskutečně důvěrně známé.</p>
<p>„Neumírám, že?“ zašeptal. Slyšel hlasy. Zdálo se, že kolem postele stojí čtyři muži, dva v bílých kabátech, dva v černých. Jeden z nich řekl: „Nemůže rozumět tomu, co říkáš; všechno se otočilo, jak potřeboval. Představuje si sám sebe na jiném místě, možná v jiném čase. Není to nějaký ohrožený hmyz?“</p>
<p>Pomyšlení na hmyz přimělo Bushe posadit se</p><empty-line /><p>vzpřímeně. Ponurá, skličující místnost plná necitlivých těl se táhla ve všech směrech. Ti čtyři muži stáli stále ještě u jeho lůžka. Přizpůsobil se své fantazii a řekl: „Kde si, lotři, myslíte, že jsem?“</p>
<p>„Jen tiše!“ napomenul ho jeden z přízraků. „Probudíte ostatní v šatníku. Trpíte anoxií s obvyklými halucinacemi.“</p>
<p>„Ale okno je otevřené,“ odporoval. „V každém případě, kde to jsem?“</p>
<p>„Garfieldova duševní klinika. Staráme se o vás; věříme, že jste zárodečné vajíčko.“</p>
<p>„Vaše shromáždění je zmatené,“ řekl. Zase klesl na lůžko, přetížen pocitem opilosti a nicotnosti. Tihle muži nemohli udělat nic jemu ani pro něj. Na polštáři jej očekávala zívající propast spánku.</p>
<p>Spal až do příštího rána, kdy se přes silné bušení v hlavě vydal včas do přednáškové chatrče. Howes a Stanhope přišli během několika minut. Měli civilní oděv. Kurs skončil – další ještě nezačal. Po nádvoří chodili sem a tam příslušníci rozpuštěné desáté čety v neznámých šatech, měli namířeno domů nebo do služby, hulákali na sebe poslední sprosťárny.</p>
<p>Důstojníci si sedli vedle Bushe na lavici a Stanhope začal věcně hovořit.</p>
<p>„Víme, že poslání, které vám připravila vláda, bude pro vás ctí. Ale dříve, než vám řekneme, o co jde, považujeme za nezbytné seznámit vás s širšími okolnostmi.</p>
<p>Je doba velké nejistoty, národní i mezinárodní, jak si nyní už uvědomujete. Ta nová teorie času rozrušila <emphasis>status quo stav.</emphasis> Je tomu tak zvláště na západě – v Americe a v Evropě, které z historických důvodů byly vždy oblastmi se značným časovým povědomím.</p><empty-line /><p>Na východě je to téměř stejné jako dřív. Čas znamená něco jiného pro Číňana nebo Inda a něco jiného pro nás.</p>
<p>Generál poutník Bolt musel nastoupit a převzít moc, protože naše země byla na pokraji hospodářského zhroucení. Ještě dlouho bude zapotřebí silné ruky, dokud se nepřizpůsobíme novým podmínkám – zatím jsme v paradoxním postavení, protože musíme přijímat pomoc z východu.“</p>
<p>Bolavá hlava Bushe navedla, aby řekl: „Tak odtud je, domnívám se, Black Wombat speciál.“</p>
<p>Všiml si, že Stanhope se tváří netečně, kdežto Howes narážku pochopil.</p>
<p>„Uvidíte, že jde o příkaz, jenž má zamezit <emphasis>novým </emphasis>rozkolům v řádu, který se snažíme vybudovat.“</p>
<p>„Jaké rozkoly máte na mysli?“</p>
<p>Stanhope vypadal rozpačitě. Howes řekl: „Myšlenky jsou někdy horší než ozbrojená povstání. Jako intelektuál byste to měl vědět.“</p>
<p>„Nejsem intelektuál.“</p>
<p>„Promiňte. Domníváte se, že z podstaty času by teď měla vzejít sporná myšlenka? To by nás mohlo srazit zpátky tam, kde jsme byli před několika měsíci.“</p>
<p>Bush začínal rozumět. Ti dva muži se zdáli být neškodní, jakoby <emphasis>na okra</emphasis><emphasis>ji společnosti</emphasis> (a Stanhope skutečně nebyl zvlášť bystrý); ale seděli tady jako dva zlověstní strejci u lůžka nemocného dítěte a vyprávěli mu špatné pohádky, které mohly prozradit celé tajemství o… o obavách režimu a následkem toho i Bolta; o nervozitě věku… V Howesově tváři bylo něco, co k takovému dojmu svádělo; byl tak upřímný, jak se jen odvážil, ale také něco skrýval: tradiční dilema</p><empty-line /><p>inteligentního muže v totalitní společnosti.</p>
<p>Howes řekl Bushovi: „Je to otázka času, uvidíte. Vše, čím člověk je, co vytvořil – i když, jak říká kapitán Stanhope, to platí více o západu než o východu – bylo založeno na myšlence času, postupujícího jediným směrem; řekněme – jako proud vody hnaný stavidly? Ale na tuhle myšlenku přišel člověk a to málo, co věděl o pravdě, zadržel v temných základech svého bytí, v podvědomí, jak to nazýváme. Tu a tam jím pronikly náznaky pravdy a polekaly ho. Prorocká vytržení či sny, mimosmyslová vnímání, vědomí <emphasis>již viděného,</emphasis> a tak dále – téměř vše, co se kdy dalo odmítat jako zázračné a pověrčivé – to byla ta proniknutí, která přímo odporovala přesné teorii jednosměrného času. A která proto byla tak vášnivě zesměšňována.<emphasis>“</emphasis></p>
<p>„A co vy stavíte proti teorii jednosměrného času?“</p>
<p>„Nepřetržitý čas. Znáte ho. Věříte v něj. Prošel jste Wenlockovou disciplínou. Co je to časoprostorové bytí; minulost a přítomnost jsou z hlediska energie rovnocenné. Představte si jednotvárný svět bez dne, noci a organických procesů: neměli bychom žádný základ pro jakékoliv pojetí času, dokonce ani pro tak nesprávnou teorii jako jednosměrnost, protože by neexistoval žádný způsob, jak z lidského hlediska zjistit časové rozdíly. Ta chyba, vlastní pojetí toku času, je v lidském vědomí, ne ve vnějším vesmíru: víra, která způsobuje, že mluvíme spíše o duševním cestování než o cestování časem, jak to původně někteří přeceňovali. Takový je Wenlockův objev, který nám dává něco, na čem se dá pracovat. Všechny ostatní teorie musíme rozdrtit pro případ, že nás uvrhly zase zpátky do zmatku.“</p>
<p>„Tedy mám za to, že existují nějaké konkurenční teorie?“</p><empty-line /><p>Věděl co přijde, dokonce ještě před tím, než Stanhope odpověděl (to bylo Stanhopovou doménou, svět bezpečnosti, o tolik jednodušší než říše dohadů): „Víte, že jsou konkurenční teorie: odpadlík Silverstone, kdysi Wenlockův spolupracovník, uveřejňuje nebezpečné a zavádějící nesmysly.“</p>
<p>„Kacířství, že?“</p>
<p>„Nežertujte, Bushi. Žádné kacířství, ale vlastizrada. Silverstone je vinen vlastizradou, hlásá myšlenky, jejichž cílem je porušit bezpečnost státu. Musí být odstraněn.“</p>
<p>Bush uhádl, co bude následovat. Ten blázen, který ho v noci navštívil, by to byl uhádl. Podle jeho nejvnitřnějšího úsudku byl Silverstone vynikajícím duševním cestovatelem. Režim by potřeboval dalšího takového, aby šel a zničil ho – a Bush byl další takový.</p>
<p>Howes mu musel číst myšlenky, protože řekl: „To je vaše poslání, Bushi, a já doufám, že se ho zhostíte se ctí. Musíte dopadnout Silverstona a zabít ho. Víme, že je teď někde na svobodě, pravděpodobně pod falešným jménem. Budeme vám všemožně pomáhat.“</p>
<p>Prudce otevřel krabici, kterou opatroval, vytáhl objemné desky a podal je Bushovi.</p>
<p>„Dostanete osmačtyřicet hodin volna, pak vás vyzbrojíme a budeme chtít, abyste cestoval, dokud nenajdete toho zrádce Silverstona. O vašeho otce se postaráme; ocení Black Wombata. Vy si prostudujete tyhle dokumenty a obeznámíte se s případem Silverstone, jak jen to bude možné… až na to, že se nenecháte ovlivnit jeho vlastizrádnými teoriemi“</p>
<p>V Howesově hlasu Bush zachytil nádech ironie, vzhlédl, ale důstojník se na něj díval tupě a Bushův pohled sklouzl zpátky k dokumentům. Navrchu leže</p><empty-line /><p>V la Silverstonova fotografie, jedna z mála. Ukazovala muže s dlouhými bílými rozcuchanými vlasy a neupraveným šedivým knírem. Nos měl dlouhý a zahnutý.</p>
<p>I když oči byly na fotografii vážné a zamyšlené, kolem rtů mu skoro hrál úsměv. Když ho Bush viděl naposledy, vlasy měl ostříhané a obarvené a knír oholený; ale přesto nebylo obtížné poznat Steina.</p>
<p>„Uvidím, co se dá dělat, pánové,“ řekl. „Ten úkol mi bude potěšením.“</p>
<p>Kapitáni vstali a podali mu ruce.</p>
<p>Kapitola osmá</p>
<p>VZKAZ OD WILLIAMA WORDSWORTHA</p>
<p>Otlučený náklaďák odvezl Bushe z kasáren a vyložil ho před otcovým domem. Kromě svých věcí vezl ještě půl bedny Black Wombata speciál, dárek od vděčné vlády.</p>
<p> Stál na chodníku a pozoroval náklaďák, dokud nezmizel z dohledu. Jaro se změnilo ve vysušené léto. Zdálo se, že náklaďák stěží projede prachem ulice. Kdyby se znovu nezřídily městské služby, celá ulice by se nakonec ucpala. Podél odpadních stok rostla tráva a bodláky. V zubařově zahradě zůstaly pahýly třešní ukryty ve změti kerblíku a kopřiv – symbol jednosměrné změny.</p>
<p>Bush stál a vychutnával, jaké to je být daleko od hrozného života desáté čety. Bylo to skoro jako uniknout ze svěrací kazajky. Do malého domu ještě nemohl vstoupit, zdálo se mu, že by ho příliš uvěznil, a on potřeboval čas, aby mohl dýchat. Potřeboval čas, aby mohl dýchat… Stál a smál se, myslel na mobil, který možná sestaví, se třpytivými kovovými úlomky, které budou představovat minuty a vteřiny a jež bude pohánět dvojice ptačích klecí. Byla by to taková malá práce, než se mu vrátí talent.</p><empty-line /><p>Bednu whisky schoval do kerblíku a vydal se pustou ulicí, směrem, kterým odjel náklaďák. Nikdo tam nebyl. To místo bylo nudné. Přemýšlel o sexu. Snažil se vybavit si paní Annivale a Ann, ale stěží si dokázal vybavit jejich tvář. Za poslední měsíc ho tak proháněli, že jej všechen sexuální pud opustil; dokonce i ta představa pohostinně pokrčené nohy a stehna ho přestala mučit. Šílenství vojenské kázně bral jako znamení, že lidstvo je nějak vážně nemocné; jak by jinak mohly generace snášet takové potlačování vůle jednotlivce? Jeden důsledek tak přísně asketického života teď poznal.</p>
<p>Procházel vedlejšími ulicemi, na konci jedné z nich našel starý rybník, divil se, že se na něj nepamatuje. Stál a zíral na bahnité mělčiny, v nichž byly poházené zapomenuté věci, utopené boty, kola a plechovky.</p>
<p>Nedaleko se ozvaly hlasy. U rybníka stálo pobořené stavení; zdálo se, že hlasy vycházejí odtud. Bush začal poslouchat, když vtom zachytil jméno Bolt.</p>
<p>„Měli bychom raději přistoupit k řešení, ne?“</p>
<p>„Než to udělá Bolt!“</p>
<p>„Čím dříve, tím lépe. Dnes odpoledne, podaříli se nám poslat zprávu; odkládali jsme to jen kvůli nedostatku prachů. Postarám se o spojení.“</p>
<p>Padlo další jméno. Treason? Nebo snad Gleason.</p>
<p>Bush se opatrně přesunul k chátrající budově a nakoukl zamlženým okénkem. V ponurém šeru hovořili dva černoši se dvěma bělochy. Náhle se nesmírně vylekal, že by ho mohli objevit a chytit. Nehlučně se vytratil z blízkosti rybníka, rozběhl se a nezastavil, dokud před zubařovou ordinací nezalapal po dechu. V té chvíli si nebyl jist, zda skutečně viděl to, co si myslí, či zda ho neklamou smysly. Byl trochu rozrušen</p><empty-line /><p>matčinou smrtí a potřeboval se dostat pryč.</p>
<p>Vzal si věci, bednu whisky a spěchal do domu. James Bush odzátkoval láhev indické whisky a trochu nalil paní Annivale, Bushovi a sobě a trudnomyslně naslouchal, když Bush mluvil o novém činném životě, do něhož se chystal zapojit. Byl poučen, že se nemá zmiňovat o Silverstonovi. Řekl jim, že bude střežit minulost, tvrdil, že doba nečinnosti je pryč, že odteď bude mužem činu, velmi se vzrušoval a mával kolem sebe rukama.</p>
<p>„U tebe se jim to podařilo!“ zvolal otec. „Jen měsíc a podařilo se jim to! Oholili ti hlavu a s vlasy ti vzali ti mozek. Co jsi? Mluvíš o činu! Čin není nic, pcha!“</p>
<p>„Ty by ses raději k smrti opil, než abys jednal.“</p>
<p>„To bych udělal! I když ne tímhle indickým svinstvem, kdybych si mohl vybrat. Skoda, žes neuměl číst, aspoň by sis pamatoval, co řekl Wordsworth!“</p>
<p>„K čertu se zatraceným Wordsworthem.“</p>
<p>„Povím ti, co řekl zatracený Wordsworth!“</p>
<p>„Nechci vědět, co řekl!“</p>
<p>„Přesto ti to povím!“ Vstal a začal na Bushe křičet. Bush vyskočil a chytil otce za zápěstí. Stáli, nasupeně na sebe hleděli a stařec recitoval:</p>
<p><emphasis>„Čin je pomíjivý – krok, úder,</emphasis></p>
<p><emphasis>pohyb svalu, tak nebo tak –</emphasis></p>
<p><emphasis>‚je po všem‘ a v následném uvolnění.</emphasis></p>
<p><emphasis>Sami sobě se divíme, jsme zrazení: utrpení je stálé, nejasné a temné, a stíny podstatou nekonečna.“</emphasis></p>
<p>„Jak se na to díváš teď?“</p>
<p>„Zatracený jednosměrný nesmysl!“ Odstrčil otce a</p><empty-line /><p>vypotácel se z místnosti. Všechny je oklame. Neuvědomili si, že vše, co se stalo, je jen částí umělcovy podstaty. Wordsworth měl mít dost rozumu, aby poznal vlastní omyl: čin patří k utrpení stejně jako nečinnost.</p>
<p>V nečinnosti následujících dvou dnů ho začala trápit další věc. Přizpůsobil se sledu událostí a říkal si, že to bylo nejen proto, že mu to může prospět, ale také proto, že takovým jednáním dosáhl určitého bezpečí pro otce. Jestliže se však přízeň vlády omezila jen na whisky, mnoho mu nepomůže; ve skutečnosti otce poslal přímo do záhuby.</p>
<p>Právě když byli všichni v dobré náladě nad druhou lahví Black Wombata, zapnul James Bush televizi. Na obrazovce se objevil pohled na mírumilovnou krajinu a přes ni napsaná zpráva: „Připravte se na důležité prohlášení“; hrála vojenská kapela.</p>
<p>„Vlastizrada!“ vykřikl Bush, klekl si před přijímač a hrál si s ovládacími prvky.</p>
<p>Objevil se muž se dvěma hlavami. Když Bush otočil knoflíkem, splynuly v jednu a muž řekl: „Po vážných nepokojích v celé zemi bylo včera v noci ve všech velkých městech vyhlášeno stanné právo. Takzvaná vláda generála Bolta se ukázala být neúčinná. Dnes ráno zástupci strany <emphasis>Akce lidu</emphasis> převzali po omezeném vojenském zásahu ústředí vlády. Blaho naší země je nyní v rukou admirála Gleasona, jenž bude bezvýhradně řídit vládu a ozbrojené síly až do obnovení obvyklých vládních postupů. Admirál Gleason teď promluví k národu. Admirál Gleason!“</p>
<p>Za víření bubnů přepojili obraz do místnosti, v níž stál za stolem rozložitý starý muž v uniformě. Kamery na něj najížděly, dokud nebylo vidět jen hlavu s rameny. Tvářil se vážně a neústupně, během strohé řeči se</p><empty-line /><p>jeho výraz nezměnil. Široká energicky vystupující ústa chrlila věty, zatímco odstín hlasu Bushovi připomínal bručení seržanta Ponda.</p>
<p>„Žijeme v nejisté, přechodné době. Mámeli úspěšně překonat příští kritický rok, musíme všichni přijmout tvrdá omezení. Strana <emphasis>Akce lidu,</emphasis> kterou zastupuji, zasáhla s úmyslem zajistit, aby se národ úspěšně vymanil z potíží. Ten zkorumpovaný režim, který jsme svrhli, nám zatajil, v jakém jsme úpadku. Generál Bolt byl zrádce: Máme písemný důkaz, že se chystal uprchnout do Indie a vzít s sebou nezákonně získané zlato a umělecké poklady. Bylo mou bolestnou povinností být včera večer svědkem popravy generála Bolta vykonané plným právem, jménem lidu této země.</p>
<p>Žádám vás, abyste se mnou plně spolupracovali. <emphasis>Akce</emphasis> je strana lidu, ale v této vážné době nemůže připustit žádnou neuváženou činnost nesoudných lidí. Všichni zrádci, kteří podporovali Bolta, budou během několika příštích dnů postaveni před soud; žádáme vás, abyste nám je pomohli zatknout. Nebudu chodit kolem horké kaše. Musím vám říci, že za hranicemi máme nepřátele, kteří by naší slabší chvilky rádi využili. Čím dříve se zbavíme vnitřních nepřátel, tím dříve si dokážeme vynutit silný mír národní i mezinárodní.</p>
<p>Naším heslem budiž <emphasis>Jednota v Akci.</emphasis> Spolu zvítězíme nad všemi útrapami.“</p>
<p>Po posledních slovech znovu spustily malé bubínky. Gleason stál a zíral do kamery, bez mrknutí, dokud ho nestáhli. James Bush se natáhl přes synovo rameno a vypnul televizi.</p>
<p>„Zdá se, že bude horší než Bolt,“ řekla paní Annivale sklesle.</p><empty-line /><p>„Bolt byl jeden z těch mírných,“ řekl James. „Tenhle zničí celé to duševní cestování, počkej a uvidíš!“</p>
<p>Toto Varování pronesl takovým škodolibým tónem, že Bushe okamžitě urazil.</p>
<p>„Doufejme, že je <emphasis>Akce</emphasis> pomíjivá, tati, právě tak, jak tvrdil tvůj starý básník!“</p>
<p>Ovzduší v domě bylo příliš tísnivé; jeho ateliér ležel v troskách ještě od doby, kdy ho rozbil. S hlavou ztěžklou pitím vyšel na bezcílnou procházku. Ať už je v mraveništi pánem kdokoliv, jeho prací bude stále zabít Silverstona – pokud mu Howes a Stanhope nedají jiné rozkazy. Bezmyšlenkovitě zabloudil zpět k hnijícímu rybníku. Pobořené stavení stálo klidně a zlověstně; opravdu slyšel ty čtyři muže, když připravovali zabití Bolta, nebo to byl jen zvláštní případ jasnozřivosti?</p>
<p>Uklidněn stál Bush na zatuchlém břehu a sledoval dvě žáby, jak se draly ven z vody způsobem, který mu připomínal dvojdyšné ryby kdesi daleko v devonu.</p>
<p>V mysli zkonstruoval ohromné pohyblivé scénické PKS s velkolepými nápisy jako „Cesta vývoje“, na němž se hýbaly ploutve a měnily se na nohy, ty se měnily dále na křídla, ta se měnila na vlny a ty zase na ploutve.</p>
<p>Vlastní tajemné a možná kruhové změny v jeho duši se v pravou chvíli dostaly do jiného stádia. Náklaďák se pro něj vrátil; dovolená skončila. Otci a paní Annivale řekl sbohem a vlezl do vozu. Ale všechno to bylo vzdálené. Stejně dobře to mohly být odrazy ve vrstvě stlačeného slunečního světla. Zdálo se, že už upadá do prvního stádia hypnotického stavu, který vyžadovala Wenlockóva disciplína.</p>
<p>A v tomhle neznámém a nesnesitelném trápení dorazil do kasáren; byl stále daleko.</p>
<p>Když přijeli na známé nádvoří a závora za nimi zapadla, Bush uviděl, že jsou tu přízračné postavy z budoucnosti. Tohle místo bylo sledované; ale divil se, že by jim záleželo na zhroucení či přežití nového režimu.</p>
<p>Vylezl z vozu a na okamžik se zastavil, aby si prohlédl četu pochodující kolem. Byla to jedna z nových jednotek, vytvořených teprve přede dvěma dny; ještě se musela naučit tajemství pohybu v útvaru. Seržant Pond tím nej chraplavějším a nej sprostším způsobem vyháněl z rekrutů inteligenci, v poctivé snaze změnit je na automaty. Bolt, Gleason nebo kdokoliv jiný, Pond si vždy podržel vlastní malý prostor pro krutovládu.</p>
<p>Četa se na jeho povel nemotorně zastavila. Jednomu z rekrutů spadla čepice. Bush na něj civěl. Poznal tu strupatou tvář. Bylo to nepravděpodobné – kvůli oholené hlavě si těžko mohl být jist – ale konec konců, režim lovil mezi povaleči z minulosti… Byl to nepochybně Lenny, kdo se zbavoval lenosti v Pondově nové četě.</p>
<p>Když předstoupil před Howese, Bush se o tom kapitánovi zmínil. Howes kývl, vyštěkl nějaký rozkaz na desátníka, který stál vedle, a za pět minut stál Lenny strnule před nimi, v postoji, který považoval za pozor, dolíčky hluboko ponořené, pohledem přejížděl nervózně z Howese na Bushe a zase zpátky.</p>
<p>Dva strážci v civilu ho dopadli v rané juře při „rušení veřejného pořádku“. Přivedli ho s sebou; zbytek jeho party unikl.</p>
<p>Lenny popřel, že o Steinovi cokoliv ví. Howes zavolal Stanhopa, protože to byla záležitost bezpečnosti. Oba kapitáni, Bush, Lenny a jeho doprovod sešli průchodem do malé, prázdné místnosti. Hned jak do ní Lenny nahlédl, začal křičet a protestovat. Na zdech a na podlaze byly krvavé skvrny. V jednom rohu stály</p><empty-line /><p>nějaké otlučené golfové hole. Howes se omluvil a odešel. Doprovod zůstal za dveřmi.</p>
<p>Stanhopova ústa dostala děsivý výraz. Zvedl jednu hůl a ukázal Bushovi, jak se s ní zachází. Lenny zasténal a upadl na zem. Bush uchopil hůl, vlhkou od Stanhopova sevření. Udeřil s ní Lennyho do žeber. Bylo to snadné – příjemné! Akce!</p>
<p>Později se sám cítil jako zrazený. Lenny jim neřekl nic kromě toho, jak stále opakoval, že se se Steinem pohádali a že ten starší muž duševně odcestoval; nic víc jim neřekl, ale hodně krvácel.</p>
<p>Když se Bush umyl a o samotě snědl vynikající jídlo, dostal výstroj pro své poslání zabít. Dali mu silnou kombinézu a tlumok. Jak oděv, opatřený hlubokými pouzdry a kapsami, tak tlumok obsahovaly spoustu věcí, které bude možná na cestě potřebovat, včetně světelné pistole, která dokázala zabíjet na čtyři sta metrů (největší vzdálenost, na kterou bylo pravděpodobné, že svou kořist na duševních cestách uvidí), plynové pistole a dvou nožů, jeden byl zasunutý v pouzdře u pasu a druhý vyskakoval ze špičky pravé boty. Zásobili ho vitamínovými tabletami, pilulkami pro povzbuzení a koncentrovanou vodou a vybavili ho posledním modelem vzduchového chrliče.</p>
<p>Když dostal rozkaz hlásit se u plukovníka, který velel kasárnám, zmocnilo se ho vzrušení. S plnou výzbrojí stál před plukovníkovou kanceláří a čekal na rozkaz ke vstupu. Padesát minut se vleklo, než ho seržant vpustil dovnitř.</p>
<p>Plukovník byl malý muž umírněných způsobů, zavalený svazkem rozkazů, pocházejících od nového režimu Akce. Podle všeho jej nepodezřívali, že je Boltovým mužem, neboť to by tady teď nebyl.</p><empty-line /><p> Neměl nic přesného, co by Bushovi řekl, a i to málo mu podával dost špatně, nešťastně se přitom potýkal s listinami. Na závěr řekl: „Admirál Gleason uznává lidi, kteří pracují dobře. Silverstone je nepřítel státu, protože jeho učení by nás všechny mohlo zmást – dobrá, nás ne, ale naše slabší bratry. Řekněme, že může zamlžit problémy. Dokážeteli najít Silverstona a zabít ho, postarám se, aby se vaše jméno dostalo k admirálovi. Nepovažujte se za vraha, považujte se za popravčího ve službách státu. Odchod!“</p>
<p>Otlučený náklaďák, který Bushe přivezl, na něj čekal, aby ho odvezl na duševní stanici. Už brzy unikne! Když si naložil výzbroj na záda, přišel kapitán Howes. Díval se na Bushe zhnuseně. Bush si vzpomněl, že stejný výraz měl, když ho opustil ve dveřích mučírny.</p>
<p>„Myslíte, že dokážete zabít Silverstona?“ zeptal se.</p>
<p>Bush cítil naléhavou potřebu být k tomu muži upřímný, otevřený a přátelský, ale neměl, co by mu řekl; uzavřel se dokonce i sám pro sebe.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Tak se o to postarejte. Hodně na vás záleží.“</p>
<p>„Ano.“ Potvrzení bylo o hodně definitivnější než popření.</p>
<p>Vlezl do vozu. Když se zvedla závora, viděl, že Pond svou četu zdvojil se stíny z budoucnosti.</p>
<p>V duševní stanici se z něj stal opět někdo jiný. Teď byl pacient, jehož předali do rukou lékařů a sester.</p>
<p>Bushovi věnovali zvláštní péči. Také měli své rozkazy. Vydali mu zvláštní zásobu CSD – všiml si, že se teď dodává v krystalické podobě. Uložili ho do zvláštní kabiny (takže se nikdy nebude moci vrátit do své doby, aniž by o něm nevěděli a nevolali ho k odpovědnos</p><empty-line /><p>ti). Sestra mu s chladným úsměvem, který nepřipouštěl žádné sexuální touhy, odebrala stanovené množství krve a obratně odřízla tkáň z levého prsu. Nyní se trochu zklidnil, přednášel několik útržků z disciplíny a stáčel se do polohy plodu. Vzal si drogu.</p>
<p>Zase se stával někým jiným: ani mrtvý, ani živý, protože v tom stavu neexistovala žádná změna, žádný čas. Mysl se mu otevírala, uvolňovala zadní vrátka, která byla lidstvu přes milion let uzavřená, a vpustila dovnitř část vesmíru. Byl šťasten, neboť to byl zdravý rozum. Před očima měl golfové hole, zkroucenou nohu, láhev s tartanovou nálepkou; nechal je, aby se přehnaly. On chtěl vesmír a ne tyhle maličkosti. Byl volný.</p>
<p>Volný, a přece ne bez cíle. Droga a disciplína teď pracovaly společně, jako Boží volání v něm sílil smysl pro směr. Pohyboval se asi jako potápěč, který visel na hraně pevninského prahu a zjišťuje, že se snáší do propasti, z dosahu pomoci; Bush se snášel po obrovském entropickém spádu, který ho mohl odnést, kdyby se nerval – kam nebo do jaké doby nevěděl, ale daleko nazpět do nehybného kryptozoika. Probíjel si cestu do svahu, plaval, kopal, dřel se. Prostředí ho táhlo zpátky, ale on vyrážel znovu, dokud ho nepřemohlo vyčerpání a neměl jistotu, že bude zase klouzat zpátky. Pak se vynořil.</p><empty-line /><p><strong>Kniha druhá</strong></p>
<p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p>Kapitola první</p>
<p>V JINÉ ZAHRADĚ</p>
<p>Domy ubíhaly do kopce po obou stranách štěrkovité cesty. Byly malé, nahoře většinou jen se dvěma maličkými místnostmi, vklíněnými pod břidlicové střechy; ale bytelně vystavěné z kamenů a útulně schoulené ve svahu tak, aby je alespoň nepatrně chránil před chladnými východními větry. Ke každému domu patřila malá zadní zahrádka, která se k vrcholu kopce zvedala tak prudce, že se téměř dala plít z horního okna.</p>
<p>Na vrcholu kopce, kde stál poslední kamenný dům, se země vyrovnávala, aby se později dál a dál vlnila pod širou oblohou a jasněji prozrazovala, že její pravou podstatou je nezkrotná bažina. Když procházel kolem tohoto posledního kamenného domu, který byl zčásti přeměněn na malý obchod s potravinami, podíval se Bush shora na tu malou vesničku, která pro něj dosud byla záhadou. Odtud ji viděl skoro celou; aby viděl zbytek, stačilo se pouze otočit; protože tam, kde kamenné domy končily, jiný druh domů začínal.</p>
<p> Tyto další domy, které sotva vypadaly, že patří k vesnici, byly postaveny z cihel; stály ve vyrovnaných řadách a vzpíraly se tvaru terénu jako kostky,</p><empty-line /><p>které si nemocné dítě staví geometricky na postýlku. Ze žádného z těchto cihlových domů nebylo možné spatřit nic než hnědavé bažiny a nebe, které v této roční době často přinášelo déšť, jež bičoval hnilobou zapáchající neodvodňované ulice; zbytek vesnice jim zakrýval vrchol kopce; kamenný obchod s potravinami, jehož střecha vykukovala za vrcholem, nebyl vidět ani z domu na konci terasy, protože obyvatelům této výhodné polohy nebylo přáno mít okna v boční zdi.</p>
<p>Bush stál uprostřed lijáku a vnímal tuto scenérii. Věděl, že obyvatelé této bezútěšné usedlosti mají určitě nějaké potíže, stejně jako on sám, ale až dosud netušil, jaké. Déšť se ho netýkal, byl na duševní cestě. Kromě citové roviny nemohlo existovat žádné spojení mezi ním a tímto neznámým pásmem historie Země. A zdálo se neznámé – nepohybovaly se tu žádné stíny z budoucnosti, nebyla tu žádná přízračná stavení. Jura způsobila, že tohle místo vypadalo jako pustina, vzdálená od dějů časoprostorového světa. Byl tak rozhodnut uniknout režimu Akce, že odcestoval do dosti pozdního období lidské historie – a bylo to skoro snadné.</p>
<p>Se setměním déšť ustával a zdálo se, že soumrak se nad zemí zatahuje jako závěs a stahuje drobné překážky z povrchu země do svého zachmuřeného srdce. Domy vzdorovaly tomuto procesu trávení jen chabě, a když se už téměř úplně setmělo, vycházelo z jejich oken matné světlo. Našly se samozřejmě výjimky, hlavně na úpatí kopce, právě v tom směru, kterým se nyní Bush vydal.</p>
<p>Pod těmi kamennými domy stály dvě majestátnější budovy, také postavené z kamene, nějaké obchody a kostel. Pak následoval úrovňový přejezd s neupra</p><empty-line /><p>veným starobylým nádražím – Bush nikdy dříve nic takového neviděl. Převážná část železniční trati zatáčela ke komplexu rozměrných a jednotvárných budov, které stály stranou na vzdálenějším konci vesnice. Tyto budovy byly završeny, jak viděl Bush za denního světla, ohromným nepohyblivým kolem, zvednutým na vrcholu dřevěné věže.</p>
<p>Ve změti železničních budov bylo možné ve tmě rozeznat dvě nebo tři světla; probleskovalo tam několik červených lamp. Po železnici a kamenném mostu, jenž umožňoval přejet údolí a dostat se za velké hřebeny země, nebylo v tu hodinu ani stopy. Ani jediné světlo neutěšilo to nehybné množství opuštěných budov za křižovatkou.</p>
<p>Hlavní život usedlosti se soustředil uvnitř a v okolí hostince, který stál v kopci, půl tuctu dveří od kostela. Prošlapaný schod přede dveřmi ležel asi ve výšce okapu střechy kostela. Zvenku byl jedinou známkou jeho poslání malý vývěsní štít nad vchodem, který hlásal: HOSTINEC NA KOVÁRNĚ – ALES. Stál a bude tam stát dlouho, protože Bush ani na duševní cestě nemohl projít jeho zdmi a musel jít jako normální zákazník dveřmi.</p>
<p>V hostinci Na kovárně bylo málo živo a málo světla. V jediném baru seděli na lavicích muži, boty pevně usazené v pilinové podlaze. Několik jich kouřilo cigarety, málokterý měl něco k pití. Všichni byli oblečeni podobně: v tmavých šatech, tenkých svrchnících těsně zapnutých dokonce i v bezpečí hostince a se soukennými čepicemi na hlavě. Dokonce si všichni byli nějak podobní, tváře jakoby rozmazané, s bolestným, ale obezřetným výrazem.</p>
<p>Jeden z mužů seděl a popíjel sám u malého stolu.</p><empty-line /><p>Přestože jej ostatní zdravili, když přicházeli nebo odcházeli, nesedli si k němu. Oblečen byl tak chudě jako oni, ale obličej měl kulatější a možná i barevnější. Na toho muže Bush zaměřil pozornost, protože věřil, že má stejné jméno jako on, Bush.</p>
<p>Když muž dopil, rozhlédl se jako v očekávání nějakého rozptýlení, a když se žádného nedočkal, zvedl se, podal hostinskému prázdnou sklenici a popřál všem dobrou noc. Zdálo se, že i na oplátku zašumělo dobrou noc, ale izolací Bushova postavení nemohl žádný zvuk proniknout.</p>
<p>Šel ven za svým jmenovcem. Muž tiskl límec kabátu těsně kolem krku, sklonil drobná ramena a vyrazil do kopce sledován Bushem. Bush si všiml, že podloží, po němž jde, přesně opisuje povrch ulice. Tak dlouho už tu byla postavena.</p>
<p>Na vrcholu kopce se muž zastavil u malého obchodu s potravinami a zašel dozadu. Bushův skromný stan, pro něj neviditelný a nehmatatelný, stál vzadu v zahradě mezi plevelem a košťály kapusty. Zaklepal na zadní dveře a byl vpuštěn. Bush vklouzl za ním.</p>
<p>Když se poprvé omámeně toulal touto vesnicí, všiml si, že v okně obchodu – v prostém domácím okně, které změnili na výlohu tak, že odstranili záclony a dali do něj hromadu tyček z červeného mýdla a horu konzerv se sekaným hovězím masem – visí oznámení, a když blíže prozkoumal jeho vybledlé písmo, četl „Amy Bushová, obchodnice se smíšeným zbožím, atd.“ Přestože nemohl vysvětlit, proč ho bezděčné nutkání duševního cestovatele zavedlo sem, věřil, že jmenovec mu k tomu dá klíč. Skutečně byl zvědav, zda tito Bushové mohou být jeho předky.</p>
<p>Zadní místnost, v níž se ocitl, byla k zbláznění pře</p><empty-line /><p>cpaná. Tři malí kluci rozdílného věku tam běhali, skákali a křičeli, přestože k Bushovi entropickou bariérou nepronikl ani decibel. Nejmenší chlapec, jenž byl také nejbledší a nejbystřejší, a zdálo se, že kosti mu bolestivě vyčnívají po celém těle, byl nahý a mokrý; neposlouchal starší sestru a nechtěl se vrátit do velké kovové vany. Divoce běhal sem a tam po místnosti. Honička vedla ke srážce s baculatou ženou v domácích trepkách, která prala prádlo v kamenném dřezu, a se starší paní, zřejmě jejich babičkou, která seděla s přikrývkou na kolenou v rohu místnosti a žvýkala falešnými zuby.</p>
<p>Muž, kterého Bush sledoval do kopce, mával rukama a bylo vidět, že divoce křičí. Ten malý bystrý kluk se vrátil k sestře, která ho okamžitě zvedla do vany, zatímco, větší chlapci se vrhli na nějaké dřevěné přepravky, které za vnitřními dveřmi tvořily podél zdi jakousi lavici, a upadli do netečnosti. Baculatá žena u dřezu se na muže otočila, aby mu předvedla, jak tenká a záplatovaná je košile, kterou drhne; díky tomu pohybu Bush poznal, že je v pokročilém stádiu těhotenství.</p>
<p>Bush nedokázal odhadnout věk dcery. Mohlo jí být patnáct stejně jako devatenáct. Její postava se vyvíjela a vlasy byly hezké, ale zuby neměla zdravé a matný vzduch jí dodával vzezření, které nepříjemně připomínalo několik roků, které ji dělily od té staré žvýkající ženy v rohu. Nicméně se na bratra usmála, když ho drhla, hbitě jej osušila ručníkem a konečně s nepatrnou pomocí otce zahnala všechny tři chlapce nahoru do postele.</p>
<p>Zařízení ložnice bylo velmi chudé. Nejmenší chlapec spal v manželské posteli s rodiči, dalším dvěma</p><empty-line /><p>hochům posloužil slamník vedle ní. To všechno ve větší ze dvou zatuchlých místností pod střechou. V té menší bylo sotva dost prostoru pro jednoduchou postel, v níž spala dcera s babičkou.</p>
<p>Muž vylil vanu na zahradu. Když se shora vrátila dcera, posadil si ji láskyplně na klín, důkladně prostudoval nějaké účty na stole a jejich prostřednictvím se konečně setkal se svou ženou. Dcera vypadala spokojeně, když otci položila ruku kolem krku, a přitulila se tváří k jeho hlavě.</p>
<p>To byla Bushova domácnost. V následujících dnech a týdnech se Bush se svými jmenovci dobře seznámil. Pomalu se naučil jejich jména. Těhotná žena, která vedla obchod, byla Amy, jak ohlašovalo oznámení v okně. Když se stará babička odbelhala dolů z kopce na poštu, přečetl Bush z její důchodové knížky, že se jmenuje Alice Bushová a je vdova. Když stál jmenovec ve frontě na podporu a strčil do okénka papíry, aby dostal razítko, přízračný Bush se mu díval skrz rameno a objevil, že je to Herbert William Bush. Dívka se jmenovala Joan. Dva starší chlapci byli Derek a Tommy. Jméno nejmenšího dítěte Bush nikdy neodhalil.</p>
<p>Brzy přišel na to, že se vesnice jmenuje Breedale. Darlingtonské noviny, chvílemi unášené větrem z kopce, mu sdělily datum: březen 1930. Duševně se přenesl v čase jen o sto dvaašedesát let. A to mu připadalo vhodné označit jako „současnost“. Tady nebylo pravděpodobné, že najde Silverstona; stejně tak ho zde nikdy nenajdou Gleasonovi agenti, pokud ho půjdou hledat. Bylo zde tedy bezpečno, ale rád by samozřejmě věděl, jaký směrovací mechanismus ho sem přivedl. Tahle stránka duševního cestování ho mátla nejvíc; něco takového jako instinkt tažných ptáků ho zaneslo do</p><empty-line /><p>roku 1930, ale tenhle mechanismus bude muset ještě pochopit.</p>
<p>Co jeho mysl vyčerpávalo, nebyl ani tento cíl, ani jeho bezpečí, ale něco, k čemu se ustavičně vracela, aniž by to Bush mohl pochopit. Bylo to jako nějaký vír v proudu, k němuž je vše míjející přitahováno a v něm nakonec i zachyceno. Ať už si myslel cokoliv a scénu v Breedale popletl s čímkoliv, jeho pozornost stále přitahoval surový způsob, jakým zbil Lennyho golfovými holemi. Ta bílá místnost v kasárnách s ním byla stále. Viděl vysoké neprůhledné okno, uslyšel dunivý úder, když jeho okovaná golfová hůl dopadla na hrudník, viděl proud krve na podlaze. Pro jeho oběť nic nového – Ann říkala: „Otec ho bil.“ Vybavil si rozpálený pohled ve Stanhopově tváři, stejně jako opovržlivý pohled v Howesově, když jej opouštěl ve dveřích mučírny. Věděl, že je ponížen a přestože nikdy neuvažoval z pohledu teologie, viděl sám sebe v područí hříchu. Breedale bylo sebevyhnanství.</p>
<p>Po následující týdny zůstával v tomhle stavu jako se špinavou pachutí v ústech. Proto by byl v Breedale vyvrhelem, dokonce i kdyby nebyl oddělen entropickou bariérou.</p>
<p>Neučinil žádný pokus, aby ospravedlnil vlastní bestialitu. Bylo to jako něco hmatatelného, co nesl jako hrb, a byl přesvědčen, že je to břemeno. Co udělal, byl nejhorší čin v jeho životě – a v současné sebezatracující náladě se na to díval raději jako na vrchol života, než jako na výchylku následující po vojenském výcviku – jako na něco, co opravdu zasluhovalo den vyhnanství na zahradě, když jej tritomy pohltily a matka dokázala, že ho nemiluje. Trest odpovídal zločinu. Příznačné bylo jejich obrácené pořadí, jako by symbolicky žil ži</p><empty-line /><p>vot pozpátku a v duši se zamotal začátek s koncem. Ve stanu v zahradě roku 1930 se občas pokusil plakat; ale pocit, že jakýkoliv projev slabosti u někoho, kdo s radostí zbil svou oběť bude falešný, zadržel slzy a jeho oči zůstaly suché a tvrdé jako okenní tabulka.</p>
<p>Před tou tabulkou se odehrávala osobní dramata obyvatel Breedale. Přemýšlel o nich, protože dobře viděl pouze jejich zevnějšek.</p>
<p>Nějakou chvíli lidé svou lhostejností bránili Bushovi poznat, co v životě dělají; zdálo se, že jsou od skutečnosti odpoutáni tak jako on sám. Odpovědi získával jako almužnu, po kouskách.</p>
<p>Teprve po několika dnech, kdy chodil po vesnici jako ve snu, objevil smysl ponuré skupiny budov na druhé straně kolejí. Náhle si jasně uvědomil, že je to uhelný důl. V jeho vlastní době uhelné doly stále pracovaly v různých koutech světa, ale velmi málo se podobaly tomuto primitivnímu místu.</p>
<p>Za dolem se vinula cesta. Jednoho dne, když přišlo jaro, po ní sledoval mladou Joan. Nebyla sama. Bledý mladík ji chytil za ruku, sotva byli z dohledu železniční stanice. Šli kolem pustého mlčenlivého dolu, do něhož nikdo nešel ani z něj nevycházel, a pouze několik vrabců kolem vchodu se hádalo a hbitě snášelo cokoliv ke stavbě hnízda.</p>
<p>Cesta vedla k řece; krajina začínala být překrásná. Rostly tady stromy a vystrkovaly zeleňoučké lístky; jeden visel přes kamenný most, šedivý most, po němž vedla cesta přes řeku ke krásnějším břehům na druhé straně. Tady Joan dovolila chlapci, aby ji políbil. Na okamžik tam zůstali a s nadějí a láskou si hleděli do očí. Bush silně zatoužil po permu, kde se jako poranění tvorové plazili první obojživelníci, tak svobodní od</p><empty-line /><p>lásky, naděje a ublížení, že zatížili staletí člověka.</p>
<p>Hoch s dívkou šli dál, zmoženi bázlivostí své odvahy. Mluvili s určitým nadšením; jejich pozorovatel byl rád, že neslyší, co si říkají. Cesta vedla ke kamenné zdi a vinula se podél ní. Joan s chlapcem se zde zastavili, opřeli se o zeď a usmívali se na sebe. Po pěti minutách se otočili a vraceli stejnou cestou. Bush zůstal na místě; nechtěl vidět, jak se znovu líbají, jako by polibky byly zlaté přísliby. Byl nakonec ve věku, kdy ho jistoty mládí opustily.</p>
<p>Podíval se přes kamennou zeď na pěkný dům postavený mezi parkem a zahradou, dobře umístěný v údolí. Zeď tu stála tak dlouho, že ji musel přelézt, aby se dostal na pozemky. Prošel rozsáhlými a dobře ošetřovanými zelinářskými zahradami a dorazil k zadní části domu.</p>
<p>Tak přišel k místnímu panství a odhalil rodinu Winsladů, jež se v této historické době chovala skoro stejně umírněně jako obyvatelé vesnice. Když jako přízrak bloumal po jejich velkolepě zařízeném domě, postupně si uvědomoval, že jsou majiteli dolu. Ten poznatek se protivil jeho zdravému rozumu, protože znal špatně lidské dějiny a nemohl pochopit, jak může jeden člověk či rodina vlastnit takový přirozený produkt země, jakým je uhlí.</p>
<p>Dny míjely. Bushe trápila vina a pomalu chápal, že celé okolí je zmrzačeno dlouhotrvající stávkou. Rez na visacím zámku na hlavní bráně dolu byla symbolem všeobecného ochromení. Přestože život šel dál, břicho pod zástěrou Amy Bushové se zvýraznilo a větry v bažinách se ztišilv. záležitosti lidí se ocitly na úplně mrtvém bodě. Teď si Bush pomyslel, že ví, proč sem přišel; byl to důkaz, že se vcítil do situace.</p><empty-line /><p>Usadil se v zahradě za obchodem, žil skromně z potravinových výtažků a plevel rostl, přízračná podstata jeho stanu mu nebyla na překážku. Obchod měl pro zákazníky dobrou polohu. Přicházeli sem nejen sousedé z kamenných domů, poloha také přitahovala zákazníky ze všech chatrnějších domů za vrcholkem, protože jejich obyvatelé se neradi obtěžovali dolů do velkého obchodu u hostince na úpatí kopce. Ale teď bylo málo zákazníků; s prodlužováním stávky měli stále větší nedostatek peněz a Bushovi už nemohli zvětšovat úvěr; museli platit velkoobchodníkům. Bush pochopil, že v lepších dobách byl Herbert horník; Amy vedla obchod sama. Když se za Herbertem vydal poprvé, šel muž vesele do obchodu, pomohl jej uklidit a dlouhé hodiny stávky si krátil povídáním s ženinými zákazníky. Za několik týdnů však už zákazníci nebyli tak povídaví a nepochybně je zlobilo, že nemohli nic zůstat dlužni. Herbert se usmíval stále méně a zůstával častěji mimo obchod. Přemluvil dceru, aby s ním chodila na dlouhé procházky po bažinách; jednou je Bush kus cesty sledoval, pozoroval jejich dvě siluety na holém obzoru, dívčina zůstávala stále více pozadu; Joan se zřejmě z procházek neradovala. Když jich zanechala, vzdal se jich i Herbert a začal s ostatními muži ve zmačkaných kalhotách postávat ve svažující se ulici, mluvil málo, nedělal nic.</p>
<p>Jednoho rána se lidi sešli před kostelem a vlastník panství přišel a mluvil, stál s půltuctem úředníků na zvýšeném chodníku u kostela, zatímco lidé se tlačili v ulici. Bush se nijak nemohl dozvědět, co se říká, ale lidé se do práce nevrátili. Byl od okolí odloučen. Nicméně v rostoucím citovém propojení s nimi poznal něco, čemu dával přednost před tou situací, která pře</p><empty-line /><p>vládala v jeho vlastní době, kdy se ho události týkaly, mohl je ovlivnit, a přece se cítil citově odtržen od všeho, co se děje.</p>
<p>Amy se přiblížila své hodince. Většinu dne trávila v odchodě, který byl nyní prázdnější a zaprášený. Zdálo se, jako by se z rodiny vyčlenila; starost o babičku a o děti přenechala Joan. Žádnou pozornost nevěnovala ani manželovi a ten naopak zůstával stále více mimo dům. Byli si vzájemně cizí.</p>
<p>Herbert se vracel teprve večer, když tam byla Joan. Přestože teď měla dívka těžší práci, ve tvářích nosila trochu jara, které jí snad vdechl její hoch. Nyní, když byla žena tak nepřístupná, zdálo se, že Herbert potřebuje stále více Joaniny pozornosti. Pomáhal jí mýt děti a vzal si na starost přípravu každodenní snídaně – čaje, chleba a džemu. Amy chodila spát časně, dříve než stará, vetchá babička, Herbert pak položil ruku dceři kolem pasu a táhl ji dolů, aby se podívali na hubené obchodní účty; někdy čísel úplně zanechal, seděl, svíral dívčinu ruku a civěl jí do očí. Při jedné takové příležitosti se Joan jaksi ohradila a stáhla se, jako by chtěla z místnosti odejít. Herbert vyskočil, chytil ji a políbil, aby si ji usmířil, ale když ji rukama objal, hbitě vyklouzla a vyběhla nahoru. Herbert stál chvíli na místě a s výrazem strachu ve smrtelně bledé tváři civěl upřeně na jedno místo, až se Bush také vyděsil a na okamžik se polekal, že by se nějakým zázračným působením mohl stát pro muže viditelným; avšak předmět zděšení spočíval v mysli samotného Herberta Bushe.</p>
<p>Chlapci vyrůstali, byli stále zanedbanější, rybařili v říčce nebo si s dalšími malými chuligány hráli na ulici. Amy bydlela v obchodě, často se na manžela dívala, jako by ho nikdy dříve neviděla. Pod dojmem Herber</p><empty-line /><p>tova zájmu o dceru si Bush vzpomněl, co kdysi dávno někdo řekl o krvesmilství: že tohle tabu, kterým začalo primitivní odloučení člověka od jeho bližních, vedlo k růstu povědomí jednotlivce, a z tohoto impulzu vzešla celá civilizace. Vládlali endogamie ještě v roce 1930, Amy s Herbertem mohli být nejdříve bratranec a sestřenice, nebo dokonce bratr a sestra a v tom případě by si teď kvůli celoživotní známosti mohli být vzájemně méně cizí.</p>
<p>Jedna vnější příčina jejich potíží se projevila toho dne, kdy byl Bush dole na spodním konci Breedale. Teď znal všechny od vidění a jejich záležitosti ho zajímaly natolik, že většinu dne strávil na cestě do jejich bydlišť a z nich, a se stejnou chutí vstřebával ty, kdo nesli znaky doby, i ty, kdo znaky věčnosti. Když se vrátil k malému obchodu s potravinami, uviděl, že před ním jako každý týden stojí dodávka z velkoobchodu; už tam byl dost dlouho, aby na otlučeném boku poznal jméno Darlingtonské firmy. Hlavním vchodem vstoupil do obchodu, ale nikoho uvnitř nenašel. Prošel dozadu – tak úzce se už ztotožnil s dobou, že neprocházel předměty, mohlli se jim vyhnout – a našel Amy a Herberta, jak se radili s nějakým cizím člověkem, kulaťoučkým mužem v elegantním obleku, který se s kloboukem v ruce zvedal od stolu a do vnitřní kapsy si cpal nějaké doklady. Bush se nestaral o jeho vzhled, ale všiml si, že se jaksi nepřirozeně usmívá, kdežto Amy se na své straně stolu zhroutila a plakala. Herbert stál bezmocně vedle ženy a svíral jí rameno.</p>
<p>Na stole ležel nějaký právní doklad. Než ho Amy zvedla, Bush na něj pohlédl. Z toho mála, co viděl, si domyslel, že musela obchod prodat větší firmě. Podle všeho její dluhy narostly tak, že neměla jinou možnost.</p><empty-line /><p>Podíval se na Amy, pocítil lítost a byl tím otřesen.</p>
<p>Kulaťoučký muž vyšel ven. Amy seděla u stolu a potlačovala slzy, zatímco Herbert přecházel kolem, dva kroky tam, dva zpátky.</p>
<p>Amy se vzpamatovala, vstala a něco Herbertovi příkře řekla. Odpověděl posunkem. Najednou z toho vypukla obrovská hádka, snad nej ošklivější, jakou kdy měli. Podle gestikulace Bush usoudil, že do svých nadávek nějak zahrnovala i důl – důl, který se svými temnými zavřenými chodbami v podzemí hrál v celém jejich životě velkou úlohu.</p>
<p>Hádka se stala zuřivější. Amy popadla ze stolu nějakou knihu a mrštila ji po Herbertovi. V maličké místnosti se nemohla minout; udeřila ho do koutku úst.</p>
<p>Skočil po ní a oběma rukama ji chytil za hrdlo. Bush se vrhl kupředu, s mávajícíma rukama skrz ně propadl a hlavou se uhodil o komín krbu. Když se odpotácel stranou, Herbert srazil Amy na podlahu. Potom vyběhl zadními dveřmi a zabouchl je za sebou.</p>
<p>Bush se opřel o zeď, o niž se udeřil. Ihned ucítil, že je sklovitá a gumovitá jako každý předmět za entropickou bariérou. Uchopil vzduchový chrlič a bolestivě dýchal. V hlavě mu zvonilo, ale přesto byl rád, že bezděčně vyskočil ženě na pomoc. Otevřel jedno oko a zíral na ni. Zkroutila se porodními bolestmi.</p>
<p>Zapomněl na vlastní starosti a spěchal ven na ulici. Nikoho tam nenašel. Byly dvě odpoledne, všichni seděli ve svých pokojích a předstírali, že se náležitě naobědvali, anebo v hostinci, kde zapomínali, že se náležitě nenaobědvali. Bushovy děti zmizely, po Herbertovi nebylo též ani stopy. Ale i kdyby je našel, nemohl by ničím upoutat jejich pozornost.</p>
<p>Tommyho s Derekem uviděl, jak si hrají s dvojicí</p><empty-line /><p>kamarádů chuligánů ve starém opuštěném železničním vagónu, který stál na kraji vedlejších kolejí. Nejmenší chlapec tam nikde nebyl. Babička seděla u žvanivého souseda v kuchyni. Bylo to hodinu předtím, než našel Joan. Pokud mohl odhadnout, nebyla už jeho mysl tak vyčerpaná. Joan seděla vzadu v malé místnosti a povídala si se dvěma kamarádkami. Stál a díval se. Byla tak mírná, tak nenáročná – a tak daleko od myšlenky, že matka leží doma v agónii. S kamarádkami si povídaly a povídaly, bledé rty se jí celou tu dobu pohybovaly. Občas se usmála nebo zamračila, případně malým posunkem napomohla smyslu toho, co říkala. A co to všechno povídaly, tak dávno, tak beznadějně vsazené do času? Její život poznal dokonale. Přihlížel, když se koupala, viděl ji spát a vypátral její první polibek. Neměla o čem hovořit, nic, co by stálo za zaznamenání; ani v tom fádním odpoledni. O čem to všechno bylo?</p>
<p>Otázka se rozšířila, až obsáhla celé lidské dějiny. Bushovi se zdálo, že se tak ptal během života příliš často, kdežto jiní se neptali vůbec. Zatracená paměť – vybavil si den z dávné minulosti, neboť mu nemohly být více než čtyři… Zubař synovi udělal malé pískoviště na hraní. Syn postavil veliký hrad a vedl jím tunel. Pak tunel a vodní příkop zaplavil teplou vodou z kyblíku (červeného se žlutým držadlem). V blízkém záhonu květin bez obtíží našel brouka. Položil ho do miniaturního člunku s plachtou. Lehce jej postrčil a člun křižoval velkou rozvířenou jeskyní na přídi s odvážným broukem, který každým coulem vypadal jako kapitán. Otázka tehdy a nyní: čím byl ve skutečnosti brouk? A čím syn? Co opravdu určovalo jejich úlohy?</p>
<p>A to „skutečné“; důkaz nějakého měřítka mimo vědomí. Bůh v přestrojení? Bůh jako vše pohlcující ne</p><empty-line /><p>přátelská bytost z jiné galaxie, která stravuje všechny brouky, květiny, červy, kočky, syny i matky proto, aby prostřednictvím všech těchto tvorů mohla dychtivě poznávat život?</p>
<p>Dobrá, v této části zeměkoule to byla víceméně obvyklá odpověď na otázku týkající se tajemství života. Pak tu byla vědecká odpověď, ale i ona se po chvíli zastavila u absolutní boží zdi. Existovala odpověď ateistická, že je to všechno slepé štěstí nebo neštěstí. A stovka jiných odpovědí. Snad všechny tvořily jeden velký problém.</p>
<p>Na vteřinu Bushe přemohla závrať, která neměla nic společného s pohmožděnou hlavou. Bylo to, jako by téměř držel v ruce klíč k celé záhadě; ale pomyslel si, že takový pocit zaznamenal už dříve; zmatek, do něhož upadl, se mu zdál blíže vyjasnění, než k jakému se kdy dostal.</p>
<p>Od těch povídajících si dívek se vrátil s prázdnýma rukama.</p>
<p>Venku svítilo slunce, ačkoliv na něj nedosáhlo. Na prahu Breedale se vznášelo léto. Stál mezi chudými domy, které sousedily s bažinou. V jedné či dvou zahradách se odvážně pokusili udělat záhony, na nichž by rostlo trochu květin nebo zeleniny, aby naplnili prázdné kuchyňské hrnce; ale bažiny kladly takovému hospodaření urputný odpor. Překročil hřeben kopce, zíral dolů na Breedale, jak to dříve často dělával, a uviděl Herberta Bushe.</p>
<p>Herbert kličkoval do kopce, byl téměř u domu. Bush okamžitě poznal, že je opilý. Běžel mu naproti dolů ze svahu, běžel vedle něj, ale byl jen duch, nic, a jestliže jeho přítomnost Herberta psychicky rozrušila, nedal na sobě nic znát. Byl červený ve tváři, těžce</p><empty-line /><p>oddychoval a něco si pro sebe mumlal. Většinu odpoledne musel být dole ve vesnici a pít s nějakým dobrým kamarádem. Teď vypadal, jako by se vracel dát ženě trochu víc svého rozumu. Rozrazil zadní dveře a uviděl ji, roztaženou na dlaždicích podlahy.</p>
<p>Herbert za sebou zavřel dveře tak prudce, že Bush, který šel těsně za ním, uskočil zpátky a zůstal venku. Mohl jen nahlížet dovnitř maličkým okénkem nad kuchyňským dřezem, bezmocný, vyhnaný, zvědavý.</p>
<p>Viděl, že Amy změnila polohu. Asi se snažila usednout na židli, ale zase spadla, když ji ochromily bolesti. Teď ležela na zemi a židle se jí převrátila na hruď a obličej, ruce bezmocně chránily její klín. V jedné chvíli se jí roztrhly šaty. Mrtvé dítě jí leželo mezi nohama, ne zcela narozené. Herbert se vrhl na zem vedle ní.</p>
<p>„Ne!“ vydechl Bush. Odtáhl se od okna a opřel si bušící hlavu o sklovitou zeď. Nemohla být mrtvá! Tys neumřela tak jednoduše. Ale ano, zemřela, pokud jsi dlouhodobě trpěla podvýživou, pokud ses udeřila o stůl, jak jsi padala, pokud ses zamotala do celého klubka nepříznivých okolností, hospodářských, historických a citových; zemřela jsi docela snadno. Ale její život – nemohla se zrodit pro tak bídný konec! Příslib dívčího věku… manželství… dokonce před několika týdny se zdála šťastná, navzdoru tomu všemu.</p>
<p>Na tom nezáleželo.</p>
<p>Vyděsil se, když zjistil, že na něj z okna zírá Herbertova tvář. Odkrvila se a byla popelavá – zdálo se dokonce, že ztratila tvar. Bush si uvědomil, že na něj se muž nedívá. Neviděl nic kromě toho, jak si zpackal život; jednou rukou sahal nahoru na poličku nad dřezem, kde měl mycí a holicí potřeby. Sundal dlouhou zabijáckou břitvu.</p><empty-line /><p>„Herberte, ne, ne!“ vyskočil před oknem Bush a zbytečně ťukal na sklo, které mu připadalo pružné. Mával, křičel a před jeho očima si Herbert Bush podřízl hrdlo, břitvu protáhl od levého ucha skoro až k pravému.</p>
<p>V příštím okamžiku se objevil v zadních dveřích, břitvu stále svíral v ruce. Krev mu stékala po košili. Udělal tři kroky do zahrady, kolena vysoko v kerblíku, a zhroutil se mezi smetanově bílé hlavičky plevele, tělo zpola zakrývalo Bushův přízračný stan. Bush v hrůze běžel pryč.</p>
<p>Jako by tragédie, která se v Bushově rodině objevila, byla historickou nutností. Celá vesnice přispěla pár pencemi na podporu dětí, celá vesnice pochodovala na hřbitov za kostelem. Dokonce i pán ze zámku poslal jednoho z důlních ředitelů, aby ho zastupoval; Herbert měl na šachtě asi dobrou pozici. Jeden z mužů mluvil později s ředitelem; založili odbory; rokování znovu začala. Příšerná úmrtí každého vyrušila z mrzuté netečnosti. Znovu byli připraveni jednat. Dohody bylo dosaženo.</p>
<p>Už čtyři dny poté, co pohřbili Amy a Herberta Bushovy, zamířili lidé v pracovních šatech opět z kopce dolů, snášeli se v primitivní kleci do země, odsekávali fosilní stromy, které byly samy v dávných časech nad zemí.</p>
<p>Bush zůstal v Breedale, aby viděl, jak Joan přijala práci prodavačky. Pracovala u muže, jehož zaměstnávali velkoobchodníci, kteří obchod koupili, u muže, který do údolí jezdil každé ráno na kole z jiné vesnice, u vymydleného, schopného a usměvavého muže</p><empty-line /><p>v nepohodlném límečku, u muže slibného a mladého. Na Bushovy chlapce přes den dohlížel soused. Babička se o sebe starala sama. Teď, když bylo počasí pěkné, mohla sedět na tvrdé židli venku před zadními dveřmi – s čímž zřejmě nebyla spokojena, protože sousední babky, které nebyly potrestané obchodem, mohly sedět před předními dveřmi a tak sledovat ulici a její ruch.</p>
<p>Hlavním Bushovým zájmem bylo dávat pozor na Joan. Zhruba za rok bude dost stará, aby se provdala za chlapce, jenž se jí stále dvořil – chlapce, který teď prvně pracoval dole na šachtě. Bush neobjevil žádné známky, že by někdy pomyslela na rodiče. Rád by byl věděl, zda ji někdy napadlo, že se otec zabil ve chvíli, kdy ztratil hlavu, ne ze žalu, ale z pocitu viny – ale pokud ano, byli by oni dva jediní, kdo si to myslel.</p>
<p>Tak se zdálo, že se Bush dostal do slepé uličky. Postupně se musel zabývat vlastními problémy. A tehdy s určitým překvapením zjistil, že se jeho osobnost uzdravila. Uznal, že otřes, způsobený matčinou smrtí a znásobený vyčerpávajícím vojenským výcvikem, mu dočasně zastřel rozum.</p>
<p>V téže době mu stopy morální výchovy, které přežívaly skryté, ale nepoškozené od nejranějšího dětství, vnukly myšlenku, že se v budoucnosti musí více snažit o dobro. Měl za to, že byl dokonale špatný na to, aby poznal jeho opak.</p>
<p>To ho vedlo k pochopení, že musí dělat, co je v jeho silách, aby svrhl režim Akce, protože <emphasis>k čemu by byl ryzí pocit, pokud by nenašel vyjádření v činu?</emphasis></p>
<p>Touto otázkou se utvrzoval ve svém odhodlání, byl zmožen jeho krásou a všeobecností, protože ztělesňovalo pravdu, cítil, na což přišel v Breedale, že už o ně</p><empty-line /><p>jakou chvíli předtím rozpoznal jeho příbuznost se starým biblickým rčením, které jeho učitel umění často rozmarně aplikoval na zátiší svých žáků s jablky a hruškami: „Podle ovoce je poznáte.“ Přesto se dopracoval vnímání sebe sama, což bylo slibné znamení.</p>
<p>Bushova duše uprchla ze své malé zablácené chatrče. Teď se pohybovala v ohromném křišťálovém paláci. Cítil v sobě božské schopnosti.</p>
<p>Tato milosrdná mezihra v Breedale mimo opravdový svět mu poskytla příležitost, aby se našel. Čtyřicet dní trvala jeho pomatenost. Většinu dní, kdy tuto proměnu duše zjistil, strávil modlením; ale modlitby měnily formu a tón a vracely se zpátky k němu. Byla v <emphasis>něm</emphasis> božská schopnost, kterou potřeboval odhalit – a zjevit ostatním stejně jako sobě.</p>
<p>Během toho dlouhého dne v jiné zahradě, kdy matka dokázala, jak se obrátila proti němu, si začal uvědomovat trhlinu v morálním uspořádání vesmíru. Teď se cítil dost silný, aby tu trhlinu vyspravil a vydal se na cestu kladných činů. Byl odhodlán předělat svět!</p>
<p>Trápil se hladem. Měl vidění. Mimo svět viděl, jak se mu konečky prstů blýskají, připravené ke stvoření. Bylo to úžasné umělecké dílo, na něž si dělal ty největší – nejčistší! – nároky. Ukázal by matce, že by mohl být Bohem, úplně mimo její nicotné schéma odměn a trestů.</p>
<p>Znovu se připravil na duševní cestu. Věděl, co musí udělat. Napřed bezvýznamné před důležitým, hmotné před nadpřirozeným. Nejprve ho znovu ovládla váhavost, ale snadno zmizela: ptal se sám sebe, zda by neměl zůstat v roce 1930, ne v Breedale, ale někde jinde – především v Londýně, neboť ten byl v obecném povědomí (jak se zdálo, že si pamatuje), zastupoval</p><empty-line /><p>Buckinghamský palác. Bylo v tom i trochu humoru, který vymysleli duševně cestující intelektuálové, kteří se těšili z jeho snobské přitažlivosti, pohodlnosti, nepohodlnosti a jeho příhodnosti pro schůzky. Ale později palác opustí všichni kromě královského rodu Windsorů a jeho doprovodu.</p>
<p>Ne, mohla by tam docela dobře být jeho kořist… ale dál v čase, v době snáze dostupné všem kromě individualit, jako je Bush. Pomyslel si, že by mohl předpovědět přesné datum a připravil se k přesunu.</p>
<p>Než opustil důlní společnost, čekalo jej překvapení. Nový vedoucí malého obchodu s potravinami, jenž tam nebyl více než deset dnů, stáhl jednou v osm večer přes dveře roletu, zastrčil západku a otočil se, aby Joan nabídl sňatek. Tak si Bush vyložil její skromné pohledy, úsměvy, okamžik strachu, způsob, jak formálně a jemně jí stiskl ruku. Druhého dne jel její přítel jako obvykle na kole do práce a daroval jí prstýnek z úhledné kapsičky u vesty; když jí ho navlékal na prst, smála se zamlženýma očima a náhle mu položila ruku kolem krku a tvář přitiskla k jeho hlavě.</p>
<p>Bush byl překvapen touto obyčejnou dívkou! Uměla tak dobře využívat situace? Měla ráda toho mladého muže? Byla necitelná nebo lhostejná? Její činy se navenek daly vykládat rozdílným způsobem.</p>
<p>„To je můj příběh, jedná za mne,“ řekl si. „Až si vyřídím své záležitosti, mohu se sem, buduli chtít, vrátit, abych poznal, co se s ní stane.“ Budou tady stále, usazeni na kraji té velké bažiny. Z toho důvodu bude její otec stále vybíhat ven, aby zemřel v kerblíku. Snad se Bush vrátí a celé to svým novým božstvím změní.</p>
<p>Když složil stan, posbíral svůj majetek a chystal se</p><empty-line /><p>vzít si dávku CSD, šel se rozloučit s Joan. Byla v zadní místnosti a kontrolovala účty, stará babička seděla za ní a žvýkala s ohavnou bodrostí středověkého <emphasis>memento mori.</emphasis></p>
<p>Bush zvedl ruku na pozdrav všem hořce sladkým předmětům; už napůl třeštil z účinků drogy; divil se, že se často cítil mnohem osamělejší ve své vlastní době a mezi lidmi, jichž se mohl dotýkat a mluvit s nimi a podle předpokladů jim „rozumět“ lépe, než „rozuměl“ téhle trochu vybledlé podvyživené panně. Ale vedle zázraku bylo porozumění cosi ubohého.</p>
<p>Nebyl ochoten zmizet před jejíma nevidoucíma očima a přesunul se ven. Zaslechl kukačku, jak se po parabole hnala k holé čáře bažin, jakoby vypálené velkou opeřenou pistolí. Bush se ze scény vytratil jako duch.</p>
<p>Kapitola druhá</p>
<p>VELKÝ VIKTORIÁNSKÝ PALÁC</p>
<p>Stál pod velkými jilmy a věděl, že je na místě – jeho Temná žena byla nablízku, velmi nejasná, podobu tisíckrát vymazanou kolemjdoucími. Na konci řady jilmů stála veliká křišťálová fontána, voda z ní proudila do kruhového bazénku. Fontána, bazének a jilmy byly uzavřeny v ohromném skleněném podloubí a lemovány fantastickými plastikami.</p>
<p>Bush znal toto místo i čas; postarala se o to viktoriánská vášeň jeho dětství. Psal se rok 1851, kdy se pořádala Velká výstava, která měla být svědectvím závratného vzestupu britského bohatství a moci. Přešel na druhou stranu a stoupl si k jedné obrovské soše, která upoutala jeho pozornost téměř tak jako pozornost davu. Byla to německá socha vyrobená ze zinku, která představovala ohromnou Amazonku jedoucí na hřebci bez sedla a bez postroje. Chystala se vrazit kopí do tygřice, která, vedena dravým pudem, šplhala koni po plecích.</p>
<p>Viktoriánci dokázali v sochařství i v malířství mistrně zobrazit „Co se stane dál?“ a zmrazit tak jedinou vteřinu času do otázky; jejich dovednost se ztratila a zároveň byla zesměšněna počátkem fotografie,</p><empty-line /><p>kina, televize a LASOIDS, které se všechny nespokojily s položením otázky, ale trvaly na jejím zodpovězení. Nyní ho před tutéž otázku postavil vlastní život a on ji musel řešit činy. Temná žena ho pozorovala. Ve svém výhodném postavení v čase možná dobře věděla, ‚co se stane dál Eddie Bushovi‘. Nebyla to povzbuzující myšlenka; potěšilo ho pomyšlení, že neví více než on o tom, zda souboj vyhrává Amazonka či tygřice.</p>
<p>Další úvahy o tom, ‚co se stane dál‘, byly zatíženy jeho vlastní vyrovnaností. Postával před velkou zinkovou sochou a poznal, že ta první se týká Silverstona neboli Steina. Vycvičili ho, aby Silverstona zavraždil; ten muž měl nepochybně něco, co je pro Gleasonův režim nebezpečné – co Bush v novém rozpoložení viděl jako něco, co je třeba opatrovat. Bylo jeho povinností dostat se k Silverstonovi a varovat ho – pokud je ještě naživu – neboť ač měl Bush osobní důvody domnívat se, že je Silverstone dostatečně schopný sám sebe ochránit, teď už mu je nejspíš na stopě několik Gleasonových agentů. Duševní cestovatelé Lidové akce se rozprostřou v čase a budou hledat Silverstona a jakékoli další případné rušitele, které mohou najít; teď už pravděpodobně včetně samotného Bushe.</p>
<p>Takovými úvahami se jeho božské myšlenky z Breedale vrátily do reality.</p>
<p>Místem, které se od začátku k hledání Silverstona nabízelo, byl Buckinghamský palác.</p>
<p>Neviditelně se protlačil davy, dokonce i v tomto okamžiku největšího zamyšlení nacházel potěšení v jeho rozmanitosti, výstřednosti a okázalosti, tak odlišných od vyrovnaných mas vlastní doby. Venku neustále proudily davy lidí. Stály tady kočáry, jak soukromé, tak veřejnému pronajmutí, prkenně vyhlížející loka</p><empty-line /><p>jové drželi koně připraveni nabídnout své služby dvořanům, kteří se na nich chtěli projet. Bushe napadlo, že když jsou kolem tato tmavá těžko klasifikovatelná zvířata, viktoriánci jsou zdánlivě nejvíc sami sebou. Přál si, aby mohl na jednom jet a ušetřit si čas.</p>
<p>Nádherné skleněné a železné průčelí Crystal Palace a všude se třepetající vlajky mu zmizely z očí, když přešel Hyde Park a vydal se po Rotten Row. Všude kolem se řítily elegantní jednospřežné kočáry; vyhýbal se jim, přestože mu nijak nemohly ublížit.</p>
<p>Někde v této divočině lidstva se za svou prací vydal Turner, velký Turner, jehož představy byly samé žluté a řezavě červené víry ohně: umělec, jenž byl vším, čím bude Bush: spotřebitelem sebe sama a své doby, obojí přesahujícím. Tady někde byl Turner ve svém stáří opilce – byl to rok jeho smrti – a zajímal se o takové nové zrádcovské techniky, jako je fotografie, a pokud navštívil Velkou výstavu, nepochybně se usmál nad zinkovou dámou na koni.</p>
<p>Bush své myšlenky podržel při zemi. Slíbil si, že jednoho dne se bude věnovat výhradně umění; nejprve však bylo třeba odstranit z cesty několik historických nutností.</p>
<p>Jeho smysly teď byly ve střehu před nebezpečím. Když se blížil k paláci, dával si pozor na každého z vlastního času, věděl, že už na určitou vzdálenost budou nápadní nevýraznějším, matnějším vzhledem, jako by to byli spíše oni, než scéna kolem, kdo postrádal dostatečnou míru skutečnosti.</p>
<p>Stráže na koních hlídkovaly kolem vyzdobené budovy, zvířata, na nichž seděli, se dívala povýšeně skrz Bushe. Proklouzl kolem nich a přešel na palácové pozemky, opatrně si našel cestu dozadu, kde byla rozesta</p><empty-line /><p>vená skupina nákladních vozů a dvojkolových kočárů, portýři a sluhové je pilně vykládali a obsah odnášeli do palácových kuchyní. Bush si všiml, že z jednoho vozu brali lovné ptáky – tetřeva, bažanta, křepelku a dalšího ptáka, kterého považoval za bělokura. Dávali je na nosítka, obrovské kusy ledu na obou koncích tály, voda potřísnila už zbídačelé peří drůbeže. Z jiného vozu vykládali hromadu krocanů. Bush pohlédl jinam; stále měl nevinnou náladu a pohled na všechnu tu zbytečnou smrt ho rozčiloval.</p>
<p>Buckinghamský palác stál dlouho. Dokonce i pro duševní cestovatele byly jeho stěny tak hmotné, že museli projít dveřmi jako obyčejní smrtelníci uvěznění v čase. Takže dveře bude, pokud tady je, hlídat Strana akce.</p>
<p>Upřel pohled na muže v uniformách a se zástěrami. Když nosítka zaplněná mrtvými bažanty nesli dovnitř, zahlédl jiného muže, který šel s nimi a nesl dalšího bažanta, muže, jenž měl modrou zástěru a švihácky zakroucený knír. Zdál se na pozadí trochu šedivý. Zrovna když ho Bush uviděl, zmizel v budově. Z mužova odstínu Bush poznal, že je to někdo z rozmezí roku či dvou od jeho vlastní přítomnosti – určitě jeden z Gleasonových agentů…</p>
<p>Nebo jeden ze Silverstonových? Bush ještě musel zjistit, jak dobře to má Silverstone zorganizované. Ale uvědomil si, že ať padne do rukou Gleasonovým nebo Silverstonovým lidem, nebudou se k němu chovat přátelsky.</p>
<p>Jeho nejlepší šance byla ukrýt se v paláci dříve, než protivníky na svůj příchod upozorní.</p>
<p>Bush rychle postupoval kolem lokajů a vkročil do velké budovy. Nacházel se v bludišti pokojů sluhů a</p><empty-line /><p>umýváren nádobí – ta mladá žena, která žila v srdci této veliké králíkárny a řídila ji i statky daleko od ní, pravděpodobně častěji než tento kraj navštěvovala Indii – ale bylo to opravdu tak? Používaly se v této době vzducholodě? Domníval se, že ne, ale jeho znalosti dějin nebyly v tomto směru spolehlivé.</p>
<p>Došel ke schodišti pro sluhy. Bylo bez koberce a po něm stoupal dost neohrabaně – na duševních cestách nebyly schody nikdy pohodlné. Objevil se na poněkud strohém odpočívadle v prvním patře, a když se přiblížila skupina žen, spěšně ustoupil zpět do přístěnku. Tři služebné v naškrobených ranních stejnokrojích šly přímo kolem něho. Vedle nich – Bush si vzpomněl na seržanta Ponda – kráčela impozantní žena, snad zástupkyně hospodyně, zářivá v přísných purpurových šatech, jež se jí stáčely kolem nohou. Služebné se zastavovaly přede dveřmi podél chodby; u každých dveří se jedna oddělila z řady a své nadřízené otvírala dveře, načež ty dvě vstupovaly do místnosti, zřejmě aby dohlédly na čistotu. V matném světle bylo těžké rozpoznat, zda jsou to postavy z jeho vlastní doby.</p>
<p>Bush se chopil příležitosti. Nemohl čekat, dokud pokoje neprohlédnou. Prošel drze kolem nich. Vůbec se jeho směrem nepodívaly; byl méně než duch.</p>
<p>Na druhém konci chodby byly dveře. Prošel jimi a ocitl se v širší a větší chodbě. Bylo ještě dost časně, aby na patře našel někoho kromě služebnictva. Připomněl si, že hlavním viktoriánským zvykem je snídat v půl jedenácté a později.</p>
<p>Když procházel chodbou, na jedné straně viděl velké královské pokoje, v oknech těžké záclony, pod nohama drahocenné koberce, ozdobně vyřezávané stoly a židle, ohromné rostliny v kořenáčích. Postupoval</p><empty-line /><p>chodbami a začal bloudit. Pomyslel si, že intelektuálové táboří v Albertově kuřáckém salónku, ale nemohl si vzpomenout, na kterém je poschodí.</p>
<p>Jeho zmatek a úzkost stále narůstaly. Gleasonovi agenti jej už jistě poznají. Záleželo na něm, aby byl na jakékoli potíže připraven tak, jak jen bylo možné, a přece měl pistoli stále v batohu. Vrátil se do postranního průchodu, kde bylo slabé světlo.</p>
<p>Přicházela k němu služebná. Úzkostlivě ustoupil do nejbližších otevřených dveří. Služka jej následovala. Vzala ho za ruku.</p>
<p>„Eddie! Nelekej se! To jsem já!“</p>
<p>Jak dlouho už neslyšel žádný hlas kromě svého? Jak dlouho vedle sebe necítil ženu? Kolik set let?</p>
<p>Uviděl chrlič vzduchu, zamaskovaný jako brož připíchnutá k naškrobené náprsence. Viděl vlasy schované pod služebním čepcem, tvář jako vždy zamazanou.</p>
<p>„Ann! Ann! Jsi to opravdu ty? Je to věčnost, co jsi mě nechala u Zárodečného vajíčka!“</p>
<p>Sevřel ji v nejistotě, co k ní cítí; bude to záležet na tom, co cítí ona k němu. Měl z ní neurčitý pocit, hlas k němu přicházel trochu zeslabený entropickou bariérou, ale vycestovala dost blízko jeho době, aby se zdála úplně skutečná.</p>
<p>„Co tu děláš?“ zeptala se.</p>
<p>„Co tu děláš ty?“</p>
<p>„Měla jsem se hrozně!“ Pokynula do nejbližší místnosti a vešli dovnitř. Byla trochu přeplněná nábytkem a přezdobeným krbem s praskajícím uhlím. Každého chladného rána hořel bez žhnoucích uhlíků vespod, které by ho udržovaly, kdyby nebyl založen tak nedávno. Zády k modrým a žlutým plamenům seděla za malým psacím stolem kyprá žena se svazkem klíčů,</p><empty-line /><p>přivázaných řetězem k zápěstí, a vypisovala seznam nějakých položek.</p>
<p>„Proč jsme sem šli?“</p>
<p>„Tohle je hospodyně. Je to jeden z pokojů připojených k pokoji správce, kde se přijímají služebné a komorníci. Uvolni se, Eddie! Všichni si budou myslet, že nejsi rád, že mě znovu vidíš.“</p>
<p>Nelíbilo se mu to. Když ji viděl naposledy, byla ke svému okolí zcela lhostejná. Trochu bezvýznamných informací, které mu dobrovolně poskytla, v něm okamžitě vzbudilo podezření. Začal si sundávat batoh. Chtěl se dostat k pistoli.</p>
<p>„Nechala jsi mne u Zárodečného vajíčka daleko v juře. Co se ti stalo?“</p>
<p>„Miláčku, nenechala. Tucetkrát jsem se tam za tebou vrátila a stále se ptala toho tvého přítele – toho prima chlápka – zda tě neviděl, ale ty jsi zmizel a opustil jsi mne.“</p>
<p>„To nevysvětluje, proč ses vytratila v prvé řadě ty.“ V přihrádce batohu nahmatal světelnou pistoli a zasunul si ji do kapsy, přičemž doufal, že si Ann nedomyslí, co dělá.</p>
<p>„Běžela jsem ke svému starému příteli Lennymu a jeho kamarádům. Odvedli mne pryč a nemohla jsem uniknout, dokud neusnuli.“</p>
<p>„To by mohlo být vysvětlení.“</p>
<p>„K čertu s tebou, to je vysvětlení! Mimoto jsem pro tebe nic neznamenala. Byla jsem jen další dívka. Lenny mě alespoň potřeboval.“</p>
<p>Bezvýrazně řekl: „Já jsem tě potřeboval – později. Teď se zdá, že ty mě potřebuješ tady. Jak ses dostala do roku 1851?“ Zmínka o Lennym ho nepotěšila, vybavil si ho, jak leží zkrvavený v embryonální poloze na</p><empty-line /><p>podlaze mučírny. Pokud o tom věděla, jak jí asi bylo?</p>
<p>Znovu se chovala zatvrzele. Čepec služky odhodila na sousední stůl; spadl a ležel na podlaze.</p>
<p>„Víš, že na tvé otázky nemusím odpovídat. Nechcešli pomoci, dobrá, ale proč se mě ptáš, když nevěříš ani slovu z toho, co řeknu. Z tvého chování vidím, že jsi něčím rozladěn, je to tak?“</p>
<p>„Ptal jsem se, co děláš v roce 1851?“</p>
<p>„Víš, jaké to je v přítomnosti. Nová vláda je přísnější, snaží se posbírat všechny duševní cestovatele, vzít jim CSD a uzavřít je ve vlastní době. Všechny cestovatele v juře sebrali – armáda pracuje v civilu, takže si na ně nedáváš pozor, dokud tě nedostanou. Odvedli Lennyho a chlapce zpět do přítomnosti, ale já jsem utekla – řekla jsem ti, že jsem zkušená cestovatelka – a dostala jsem se sem, kde jsem myslela, že budu nejbezpečnější. Teď jsi spokojen?“</p>
<p>Hospodyně se pohybovala po pokoji. Přestože věděl, že je ze své doby a nijak na něj nemůže působit, shledal Bush, že ho její počínání vyvádí z míry.</p>
<p>Vytrhl světelnou pistoli z kapsy a namířil ji na Ann.</p>
<p>„Nejsem spokojen,“ řekl. „Něco skrýváš. Jak ses dověděla, že jsem byl zpátky v roce 2093?“</p>
<p>Vypadala vyděšeně. Zírala na něj zmučeně, ústa měla pokřivená.</p>
<p>„Co chceš dělat? Ty jsi blázen, Bushi? Nevěděla jsem, žes byl zpátky v roce 2093. Nikdy jsem neřekla, žes byl, nebo ano?“</p>
<p>„Řeklas, že budu vědět, jaké to tam je.“</p>
<p>„Nemusíš se vrátit, abys věděl, jak se věci mají. Vůbec nic mi nevěříš. <emphasis>Já </emphasis>jsem se nevrátila a <emphasis>já</emphasis> to vím.“</p><empty-line /><p>Musel připustit, že to zní rozumně. Ale šlo o něco jiného.</p>
<p>„Říkáš, že dostali Lennyho a ostatní TERSHERS. Které?“</p>
<p>„Myslíš jména? Pete, Jacky, Josie…“ Vysypala ze sebe jejich jména.</p>
<p>„Stein?“</p>
<p>Olízla si rty: „Eddie, prosím, ty mě děsíš!“</p>
<p>Nechal pistoli namířenou. „Stein?“</p>
<p>„Neviděla jsem Steina v juře. Ty ano?“</p>
<p>„Kde je Stein teď?“</p>
<p>„Eddie, já nevím!“</p>
<p>„Proč jsi sem přišla?“</p>
<p>„Myslela jsem, že budu v bezpečí – to jsem ti řekla.“</p>
<p>Uchopil ji za ruku a hleděl jí upřeně do tváře, před sebou cítil její tělo. „Poslouchej, víš, že jsem hajzl! Řekni mi, je Stein tady?“</p>
<p>Úzkostlivě se k němu obrátila: „Eddie, Eddie, nebuď ke mně krutý! Vím, že jsi surový člověk, ale já bych ti nikdy neublížila.“</p>
<p>Zatřásl s ní. „Je ten zatracený Stein tady, ptal jsem se tě?“</p>
<p>„Ano, ano, je – pod svým pravým jménem.“</p>
<p>„Silverstone?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Začal ji prohledávat. Pod zástěrou měla starý model plynové pistole. Jak se jí dotkl, ozvaly se jeho city; a ucítil ji – prvního tvora, kterého po dlouhé době ucítil; ale mysl upřel k tomu, co dělá. Jak na ni zíral, hospodyně prošla skrz ně a vešla do vnitřního pokoje.</p>
<p>„Tys ho sem přišel zabít, že, Eddie? Zaměstnávají tě jako agenta, ano?“</p><empty-line /><p>Sklopila oči, bála se slyšet odpověď. Všiml si, jak je křehká, opravdu ne silnější než Joan Bushová, navzdory rozdílné povaze; poznal, že je stejně polapená v časových okolnostech jako Joan. Přestože ji nikdy nemohl milovat, bylo mu líto, jakým způsobem s ní jedná.</p>
<p>„Ann – poslali mě sem – poslali mě sem, abych oddělal Silverstona. Musíš mě k němu dovést. Víš, kde je, ne?“</p>
<p>Byla rozrušená, kousala se do rtů, vyhlížela z okna, jako by pro ni matné sluneční světlo devatenáctého století mělo nějakou zprávu.</p>
<p>„Podívej se, Eddie, myslím, že jsi hajzl, jak říkáš, ale – dobrá, prosím, důvěřuj mi alespoň pět minut. Můžeš tady počkat? Slibuji, že se vrátím. Vím, že mi nevěříš, ale slibuji.“</p>
<p>„Silverstone je tady, že? Vím to a musím s ním mluvit.“</p>
<p>„Ano, ano, je.“</p>
<p>„Potom ti dám pět minut. Přiveď s sebou Silverstona. Neříkej, kdo tu je, nevoď nikoho jiného, neříkej nikomu jinému, že jsem tady. Jen přiveď Silverstona. Uděláš to?“</p>
<p>„Ano, ano, Eddie. Prosím, věř mi!“</p>
<p>„Jako věřím matce.“</p>
<p>Zírala na něj a bála se skrytého významu jeho slov. Pak se otočila a odešla.</p>
<p>Ať chtěla udělat cokoliv, nebylo to dobré. Pomyslel si, že v jejím chování objevil určitou zdrženlivost, jako by jí někdo vytkl nějaký vyšší cíl – a Bush věděl, kdo je ten někdo, nebo se domníval, že to ví. Jestliže ji chytili strážci Akce, když dohonili Lennyho, nejspíš ji poslali na nějaký výcvikový kurs, jakým prošel i on a Lenny.</p><empty-line /><p>Jakmile poznali její nepevnou povahu, schopnost cestovat široko daleko, vyškolili možná <emphasis>ji</emphasis> pro úkol zabít Silverstona, stejně jako předtím jeho. Z toho důvodu jí své úmysly neodhalil. Mozek mu pracoval rychle, viděl, jak se síť přítomnosti rozpíná po nevědoucí minulosti.</p>
<p>Když režim zjistil, že zmizel mezi staletími, už ji zpátky samotnou nepošlou. Bude mít někoho s sebou - samozřejmě, že bude, protože ač byla zdatná cestovatelka, potřebovala někoho, aby s ním cestovala; jako předtím s Lennym a Bushem.</p>
<p>Na důkaz toho se během pěti minut vrátí s někým jiným. V paláci bude několik agentů Akce; jistě s sebou také některého přivede, možná i samotného Silverstona. Snad počkají, zda Silverstona zastřelí; možná to bude jediná cesta, jak se vyhnout vlastní popravě. Počáteční výhodu měl na své straně: nebudou si jistí, co udělá; on věděl; udělá všechno, aby mohl Silverstona zachránit.</p>
<p>A nehodlal tady stát a nechat se chytit v tomhle přeplněném předpokoji. Nevěřil Ann, nikdy jí nevěřil; dokonce i když s ní spal, byla to spíše zábava či výzva než zamilovanost. Byla TERSHER, stejně nevyrovnaná jako on.</p>
<p>Plynovou pistoli si strčil do levé kapsy, světelnou uchopil do pravé ruky a prošel dveřmi.</p>
<p>Na druhém konci předpokoje byla přípravna hospodyně, dveře měla otevřené. Byla to velká místnost. Dvě starší ženy v bílých naškrobených zástěrách žehlily prádlo, masivní žehličky nahřívaly na sporáku – jeden rychlý, nezúčastněný pohled mu odhalil červené monogramy „VR“ a korunky v cípech prostěradel. Ustoupil do dveří a stále sledoval ten tmavý průchod.</p><empty-line /><p>Shledal, že se na potíže těší. Byl to způsob, jak si udržet kontakt.</p>
<p>Čekání vysálo jeho nervózní povznesenou náladu. Samozřejmě, vždycky mohl odcestovat zpátky do roku 2093; ale oni tam na něj budou čekat; a kdyby bez odporu klesl do minulosti, zpátky do devonu, kambria, jeho nově nalezený smysl pro cíl tam bude stále s ním a bude mu věčným společníkem. Jak dlouhý byl čas, dokonce i ten lidský! Celkově dával přednost tomu, všechno si vyřídit v Buckinghamském paláci.</p>
<p>Někdo běžel po chodbě.</p>
<p>Bush slyšel rychlé kroky a pomyslel si: „Bože, on se zbláznil!“ Ať už to byl kdokoliv, schoval se před ním v temném přístěnku.</p>
<p>Objevil se nějaký muž, krátké světlé vlasy mu pleskaly na hlavě, obličej měl rozpolcený nakažlivým úsměvem. Volnou ruku podal Bushovi. To gesto bylo tak přirozeně přátelské, že se Bush usmál a odpověděl dokonce dříve, než si uvědomil, kdo ten člověk je: ten nejpřátelštější z cizinců!</p>
<p>„Ty!“</p>
<p>„Já!“</p>
<p>Byl to on sám, jako Bůh se vynořil z času, aby svému počínání požehnal! Bylo to něco jako výměna lásky; přemohlo ho dojetí nad pohledem a dotykem vlastního rozšíření a nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Ale to vidění tam bylo jen chviličku, než – jako by se vylekalo – vklouzlo před jeho očima do nitra duše. Pohled přišel ze sítnice a dotyk druhé ruky z dlaně. Přístěnek byl opět opuštěný a jeho budoucí já se kdesi šinulo po zvlněné ploše dalších hodin.</p>
<p>Cítil, jak se mu z hrdla dere vzlykot a slzy ho pálí v očích.</p><empty-line /><p>Těsně předtím, než měl čas se vzpamatovat, se ozval na chodbě další hluk.</p>
<p>V naprostém tichu slyšel kroky lidí na duševní cestě. Skrčil se vzadu, takže jeho silueta nebyla vidět proti světlu z otevřených dveří, za nimiž se ženy oháněly žehličkami.</p>
<p>Uspokojí ho, když na Silverstona vyskočí tak, jako na něj on vyskočil v juře – nepochybně si tehdy Bushe spletl jakýmsi zvláštním prorockým omylem s vrahem, vycvičeným Stanhopem, Howesem a jejich kumpány.</p>
<p>Objevily se dvě postavy a zastavily se yard od Bushe. Ihned viděl, že jsou z jeho vlastní doby, ačkoliv na sobě oba měli dobové převleky. Jedním byla Ann, stále ve stejnokroji služky. Druhý byl dvořan v žaketu a vestě. Bush nemohl rozeznat jeho obličej, kromě toho, že si všiml uhlazeného císařského kníru, ale ihned poznal, že to není Silverstone.</p>
<p>Oba dva vkročili do předpokoje ke správcovu pokoji. Bush je následoval a zvedl světelnou pistoli.</p>
<p>„Zvedněte ruce!“ řekl.</p>
<p>Překvapeně se otočili. Teď uviděl mužovu tvář. Dokonce ani s knírem nebylo těžké ji poznat. Ten chlapík měl paruku, která mu přikrývala holou hlavu. Kdysi Bushe podplatil Black Wombatem speciál. Dal Bushovi příkaz, aby vraždil. Byl by jedním z těch, kdo by za selhání v tomhle poslání nejvíc chtěli Bushe zabít. Jmenoval se Howes.</p>
<p>Takže, pomyslel si Bush, jestliže ho Ann přivedla, pak ho zradila. Nedalo se jí věřit, jako žádné ženě, a nemilovala ho. Vystřelil na ni. Nebyla od něj více než čtyři stopy, a když se do ní světelný kužel zařízl, padla mrtvá.</p>
<p>Když Bush stočil pistoli na Howese, viděl, že kapi</p><empty-line /><p>tán vytahuje svou pistoli. Čas se opět rozladil. Viděl, jak se pistole zvedla a zamířila na něj, viděl, jak se změnil výraz Howesovy tváře, když zmáčkl spoušť. A celou tu dobu se Bushova paže pomalu zvedala, pomalu jako paže mrtvoly pod vodou a Ann se mu stále válela u nohou, krásné vlasy jí zahalily tvář.</p>
<p>Viděl, jak Howesova pistole vystřelila, a pak upadl přes Ann a setkal se s ní v zapomnění.</p>
<p>Kapitola třetí</p>
<p>POD SUKNĚMI KRÁLOVNY</p>
<p>„Citoval jste Wordswortha,“ řekl Howes chladně, „Vstávejte!“</p>
<p>Nevolnost Bushe přivedla k sobě, vytrhla ho z temného a zmateného bezvědomí. Posadil se a stále trochu zvracel. Howes na něj použil plynovou pistoli, jejíž účinky byly sice nepříjemné, nikoli však smrtelné. Bush si držel čelo a skoro si přál, aby to bylo naopak.</p>
<p>Howes jej odtáhl do ložnice, ohromné místnosti vybavené poněkud výstředně dokonce i na viktoriánskou dobu, s mosaznou postelí na jedné straně a na druhé s masivním krbem, který byl vyroben jako napodobenina stylu <emphasis>cinque cento</emphasis> a nesl dvě truchlící dámy a překvapivé množství menších andělíčků z litého železa. Bush na něj zíral hrozně překvapeně; zdálo se, že je vším, čeho bylo potřeba k završení jeho zmatku. Díval se na něj zblízka, rozvaloval se na velké předložce z ledního medvěda, jejíž kožešiny se nemohl dotknout.</p>
<p>„Ó, Bože, zabil jsem Ann!“ řekl a otřel si obličej.</p>
<p>Howes stál nad ním a řekl:</p>
<p>„Hledal jsem vás, Bushi. Co můžete uvést na svou obhajobu?“</p><empty-line /><p>„Budu s vámi mluvit, až budu moci vstát, dříve ne.“</p>
<p>Howes jej uchopil za paži a vytáhl nahoru. Když se přiblížil, Bush sevřel pěst. Ale účinky plynu se ještě neztratily. Nemohl do úderu vložit žádnou sílu a Howes jej snadno odvrátil.</p>
<p>„Právě teď, Bushi – máte šanci! Je tady problém a já chci vědět, kde se skrýváte od chvíle, kdy jste opustil rok 2093. Do toho, povídejte!“</p>
<p>„Nemám co říci vám ani nikomu z vašeho režimu.“</p>
<p>„Obávám se, že nevíte, na které straně jsem já nebo na které jste vy sám.“</p>
<p>„Pokud jde o mne, mám dostatečně jasno. Starejte se o sebe!“</p>
<p>„Dobrá, tak tedy začněme vámi. Proč jste zastřelil Ann?“</p>
<p>To byla otázka, které se nemohl vyhnout.</p>
<p>„Víte, proč jsem ji zastřelil? Zastřelil jsem ji, protože mne zradila! Přivedla vás s sebou, abyste mě zabil, a nesnažte se mi namluvit něco jiného.“</p>
<p>„Proč jste nezastřelil napřed <emphasis>mne,</emphasis> když jsem pro vás tak nebezpečný?“ Když viděl, že Bush zaváhal, pokračoval: „Řeknu vám, proč! Prostudoval jsem vaše materiály ve Wenlockově ústavu dávno předtím, než jsem vás poslal za Silverstonem. Jste z žen úplně vedle, protože věříte, že vás matka nějak zradila; od té doby jste měl vždy nutkání zradit ženy dříve, než mohou ony zradit vás.“</p>
<p>Bush pocítil naléhavou potřebu se ospravedlnit, a proto řekl: „Nevíte, co se dělo dál, Howesi. Nemohl jsem splnit vaše zatracené rozkazy. Byl jsem mimo váš dosah, přemýšlel jsem, sledoval potíže jedné rodiny ztracené v dějinách, její naděje a trápení. Byla</p><empty-line /><p>tam žena, pro niž bych byl udělal cokoliv, abych jí pomohl.“</p>
<p>Howes zareagoval nechápavě. Dříve Bush často zkoušel odzbrojit protivníka přiznáním; nikdy to nefungovalo; a přece si na svůj postup příliš zvykl, než aby tu beznadějnou taktiku zavrhl.</p>
<p>„To je docela dobře možné. Vy jste úplně zmatený člověk. Řeknu vám, proč jste se tak zmýlil v Ann – a v mé úloze v této akci.“</p>
<p>„K čertu s vaším kázáním! Zastřelte mě, ať to máme za sebou, anebo mě obětujte velkému bohu – Gleasonovi – nebo kdo je váš současný šéf!“</p>
<p>Howes se opřel o dubové obložení a řekl: „Odtáhl jsem vás sem, abych s vámi mluvil, a ne abych vás zabil. Mám potíže, Bushi, a nejsem váš nepřítel, ačkoliv nebudu popírat, že vás nemám zrovna moc rád. Ted‘ poslouchejte, Ann vás milovala. Dá se říci, že za vás dala život. Poslal jsem ji zpátky sem do roku 1851, aby vás našla a zabila, než zabijete Silverstona – věděli jsme, že přijdete ve svém špatném období. Myslel jste si, že je Ann pěkná potvora, že? Ta póza měla jen chránit její jemné nitro. Když k vám běžela po chodbě, nedokázala vám ublížit. Přišla mi to říci a –“</p>
<p>Bush se úsečně zasmál: „Jistě, pracovala pro vás. Velmi jemné srdce! Sám bych je nazval choulostivým.“</p>
<p>„Nepochybně. Ale vy nechápete situaci. V posledních týdnech toho na mne bylo moc. Zatímco vy si pohodlně cestujete, lámu si já s vámi hlavu. Ale jakmile přišla Ann a řekla mi, že jste tady, poznal jsem, že jste změnil úmysl zabít Silverstona – vidíte, znám vás. Mám pravdu, ne? Přišel jste ho varovat, ne zastřelit, že ano? Člověče, dá se to vyčíst z vaší tváře! Cestoval jsem zpátky, abych zachránil Silverstona. Doufal</p><empty-line /><p>jsem, že ve vás získám spojence – proto mě Ann přivedla, abych s vámi mluvil. A vy jste ji bez váhání zabil!“</p>
<p>„Lžete mi – právě teď hrozně lžete! V prvé řadě vy a ten blázen Stanhope jste mě poslali zabít Silverstona. Nesnažte se předstírat, že jste najednou přešel na druhou stranu!“</p>
<p>„Ne najednou, Bushi – my dva máme značně rozdílnou povahu. Vždy jsme byli na stejné straně: proti Boltovi nebo Gleasonovi a proti všemu, co představují - i když Gleason dokazuje, že je mnohem větší tyran, než byl Bolt.“</p>
<p>Bush si masíroval zátylek a upřeně se díval na grafitové dámy v krbu.</p>
<p>„Jste blázen, jestli čekáte, že to všechno přijmu. Proč to děláte?“</p>
<p>„Silverstone má vědomosti, které mohou svrhnout Stranu akce – a nejen Akci, ale každý totalitní režim. Wenlock, jak možná víte, je zavřený v ústavu pro duševně choré a přísně střežen. Je úplně zdravý. Přestože kdysi považoval Silverstona za soupeře, po tom, co v poslední době vytrpěl, se na něj dívá jako na spojence. Našim lidem se podařilo proniknout mezi stráže kolem Wenlocka. Wenlock je, stejně jako Silverstone, jednou z klíčových postav nadcházející revoluce. Pracuji pro ně.“</p>
<p>Bush na něj zíral nedůvěřivě: „Dokažte to.“</p>
<p>„Vy jste můj důkaz! Jak víte, mou prací bylo vysílat vrahy a agenty, aby zabili nebo přivedli zpátky možné nepřátele režimu. Sabotoval jsem ji poměrně účinně tak, že jsem v kursu používal neschopné důstojníky – jak sám říkáte, Stanhope byl pitomec – a že jsem na práci vybíral nesprávné muže. Vy – zabiják</p><empty-line /><p>Silverstona – jste byl mé mistrovské dílo!“</p>
<p>Nečekaně se oba rozesmáli. Bush ještě zcela nepřijal Howesovo vysvětlování. Znepokojovalo jej, že některou část důkazu by měl umět využít, aby mu dokázal, že se mýlí: ale cosi v Howesově výrazu mu znovu vrátilo klid.</p>
<p>„Řekněme, že uvěřím tomu, co říkáte. Co se stane pak?“</p>
<p>Howes se uvolnil a odložil trochu okázale pistoli. Napřáhl ruku: „Potom jsme na téže straně. Musíme se odtud dostat – se Silverstonem, než jej hrdlořezové Lidové akce odstřelí.“</p>
<p>„A tělo Ann? Cítím, že bych ho rád dostal zpátky do roku 2093.“</p>
<p>„To bude muset počkat. Právě teď je to příliš nebezpečné. Nejdříve Silverstone.“</p>
<p>Nastínil situaci. Nová vláda si upevňovala pozici v zemi, rušila odbory stejně jako univerzity, vyhlašovala vlastní nespravedlivé zákony, přísně kontrolovala dovoz, prováděla čistky. Zachytila těsné spojení Howese s revolučním hnutím. Howes poznal, že je na čase zmizet – a že bude v každém případě užitečná jeho přítomnost v revolučních centrech minulosti. Vycestoval z vlastní skrýše, Ann jej doprovázela.</p>
<p>Nějakou dobu jim trvalo, než našli Silverstona.</p>
<p>V době zatýkání podezřelých lidí opustil juru a skrýval se v různých dobách, až nakonec dosáhl roku 1901, horní hranice svých cestovatelských schopností.</p>
<p>„Rok 1901 ho deprimoval,“ vysvětlil Howes a napůl se usmíval. „Byl stále sám – dívka, s níž žil v juře, nedovedla cestovat tak daleko – ale rozhodl se udělat z Buckinghamského paláce svůj hlavní stan. Naneštěstí si vybral měsíc po královnině smrti; všechno bylo za</p><empty-line /><p>halené v černém; každý byl oblečen do černého. Tohle a pak to, že nemohl s nikým mluvit ani nic cítit, bylo na Silverstona příliš mnoho. Po nějaké době sklouzl zpátky sem, aby našel společnost, a téměř ihned jsme se s ním setkali“</p>
<p>„Co bude dál?“ zeptal se Bush.</p>
<p>„Kdo je tvá přítelkyně?“ otázal se Howes. Ukázal na postel. Bush sebou pověrčivě škubl. Na okamžik uvěřil na duchy. Za postelí stála přízračná žena, skrz její tělo viděli ozdobnou květinovou tapetu. Pak v ní poznal svoji Temnou ženu.</p>
<p>„Nejsme v tomhle paláci jedinými přízraky.“</p>
<p>„Sleduje nás. Kdo je to?“</p>
<p>„Říkám jí jen Temná žena. Sleduje mne s přestávkami už roky.“</p>
<p>„Žádné soukromí, co?“ Howes k ní vyšel přes pokoj. Bush ho zastavil, usoudil, že je moudřejší nezačínat další spor, a pak jej následoval.</p>
<p>Howes se postavil proti ženě. Byla mlhavá, trochu víc než obrys namalovaný ve vzduchu. Bush se na ni nikdy neodvážil takhle dívat; byla skoro jako část jeho vlastní osoby, jíž si netroufal vzdorovat – která unikla ze žaláře jeho sadismu.</p>
<p>S takovou myšlenkou v duši nebyl příliš potěšen, když Howes řekl: „Vypadá jako vy.“</p>
<p>„Dejme se do práce! Kde je teď Silverstone?“</p>
<p>„Ona nás špehuje.“</p>
<p>„Co s tím chcete dělat?“</p>
<p>„Myslím, že máte pravdu.“ Když se Howes otočil, něco Bushe přimělo, aby se zeptal: „Opravdu mě Ann milovala?“</p>
<p>Howes se zašklebil: „Vyložil jsem si to tak.“ Pokrčil rameny, jako by chtěl povědět více, a pak řekl rázně:</p><empty-line /><p>„Musíme Silverstona dostat do bezpečí; tohle místo je obklopené – a prolezlé – agenty Akce. Bohužel je obtížné najít bezpečí. A naneštěstí se též prokazuje, že je to se Silverstonem těžké.“</p>
<p>„V jakém smyslu?“</p>
<p>„Na toulkách časem se připojil k partě TERSHERS. Poněkud s nimi – zdivočel. A pak, jeho vědomosti – chce je předat správným lidem…“</p>
<p>„A?“</p>
<p>Kapitán se trapně rozesmál: „Nepočítá mne k těm správným lidem. Nevěří armádě. Počkejte – Bushi, vy budete ten správný typ člověka! Jste umělec! V současné době mu nějaké umění vrtá hlavou. Pojďte – a řiďte se podle mne. Budeme muset spolupracovat.“</p>
<p>Pohlédli na sebe s určitou pochybností.</p>
<p>„Jděte první,“ řekl Bush. „Musímli já uvěřit vašemu příběhu, budete vy muset uvěřit, že vás nestřelím do zad!“</p>
<p>Howes se usmál: „Vím, že to neuděláte.“ Bushe znovu trápila myšlenka, že ví (Bush) něco, co jeho mysl neprozradí. Situace byla překrytá něčím jiným, stejně jako byl krb zakamuflován jako hrob panny a Howes namaskován na viktoriánského dvořana. Nemohl to rozluštit; jeho rozumové postupy byly zatemněny břemenem zármutku a viny, které pociťoval nad smrtí Ann.</p>
<p>Když na okamžik zaváhali, Temná žena před nimi prošla a opustila pokoj.</p>
<p>„Nevíte, kdo to je, Bushi? Možná vládní špeh.“</p>
<p>„Nebo duch jedné z žen, které jsem, jak tvrdíte, zradil.“</p><empty-line /><p>Howes zavrčel. „Pojďme,“ řekl.</p>
<p>Když vyšli do hlavní chodby, Bush sevřel chrlič a několikrát polkl. Měl dojem, že se dusí. Právem by ho mohla pronásledovat Nemesis a zavalit ho vinou za Ann a Lennyho – Nemesis ve zvláště nervy drásající podobě, neboť tady skuteční obyvatelé byli duchy a duchové byli skutečnými lidmi; pod falešnými vousy může být život či smrt – a Bush následoval muže, jemuž nedůvěřoval.</p>
<p>Po cestě Howes zamumlal několik slovních rad. Bush nebyl schopen odpovědět a kývl. Blížila se hodina, kdy hromady mrtvých ptáků a zvířat, doručených do kuchyní, budou podávány a zhltnuty; v paláci bylo živo a chodba poměrně plná lidí. Kdyby byl teď Bush zastřelen, nic nezpozorují ani nepoznají a budou bezohledně šlapat přes jeho tělo.</p>
<p>„Silverstone je v západním přijímacím pokoji, čtvrté dveře,“ řekl Howes přes rameno.</p>
<p>Obklopovaly je stužkami zdobené převlečníky se širokými klopami, baskické korzety, vyšívané vesty, sukně s četnými volány a pro každého druhého hosta tam byl sluha v livreji královského služebnictva. Bush s obavami hleděl na odhalená šikmá ramena a licousy a hledal pohled vraha.</p>
<p>Došli ke dveřím přijímacího pokoje. Hosté se dál pohybovali po chodbě s bohatými koberci. Přede dveřmi přijímacího pokoje stál člověk v livreji, jenž se zdál být v hlubokém stínu. Když Bush zvedl pistoli, Howes mu naznačil, aby ji sklopil.</p>
<p>„Je na naší straně.“ Howes se otočil ke strážci a zeptal se: „Vše v pořádku?“</p>
<p>„Silverstone je uvnitř. Žádné známky střetu. Protivníci musí čekat venku.“</p><empty-line /><p>Howes se zamračil. „Nechápu, k čemu by jim to mohlo být dobré.“ Celou záležitost odbyl pokrčením ramen a prošel dveřmi, které byly pootevřené. Bush zíral na strážce, mysl měl plnou temného podezření; už nepoznal – možná nikdy nepoznal – rozdíl mezi přítelem a nepřítelem. Věděl jen, že se mu do té místnosti nechce – ale pochybovat o muži, jehož Howes podle všeho dobře znal, by byla jenom zdržovací taktika. Maličko zaváhal, uvědomil si, jak mu tohle jde na nervy a jaké pocítí nádherné uvolnění, až se osvobodí od současných potíží, sám sobě se za to vysmál a protáhl se dveřmi rovnou za Howesem – bleskurychle se ho chopili a dostal ránu do žaludku.</p>
<p>Viděl ošklivou tvář, která mu ukazovala zuby, nohy, svou pravou ruku, jak křečovitě střílí ze světelné pistole, a pak podlahu, která mu vyletěla vstříc. Vypadala jako ozdobený turecký koberec, ale na dotyk byla sklovitá a pružná jako podloží duševního cestování. Jak se snažil popadnout dech, schoulil se – vzpomněl si na Lennyho v právě takové pozici – a pak si sedl. Okamžitě kdosi přišel a vmáčkl mu ústí pistole do zátylku. Seděl tam napjatě, rád by byl věděl, co ucítí, když pistole vystřelí.</p>
<p>„Kdo je tenhle chlapík?“ zeptal se někdo.</p>
<p>„Můj přítel,“ řekl Howes.</p>
<p>Bush se opatrně rozhlédl, kroutil očima a pokoušel se nehýbat krkem.</p>
<p>Právě přicházel ten zrádce u dveří. Uvnitř bylo pět jeho spojenců. Čtyři z nich se seřadili u dveří a teď stá –</p>
<p>li nad Howesem a Bushem. Všichni byli převlečeni za viktoriánské dvořany, přestože popelavé zbarvení jejich tváří prozrazovalo, že jsou to cestovatelé z roku 2093, trpící nedostatkem světla. Vypadali inteligentně</p><empty-line /><p>- stěží mohli být slabomyslní, když se dostali tak blízko současnosti, do roku 1851. Jeden z nich se sklonil a strhl Howesovi falešné kníry a paruku. Teď vypadal bezbranný a bezmocný, jak tak ležel na zemi a mířila na něj pistole.</p>
<p>„Je to vaše chyba – příliš jsem se zabýval vámi, než abych dbal na vlastní opatrnost!“ řekl Bushovi.</p>
<p>Bush zvedl obočí a neřekl nic. Vždy byl dost chytrý, aby takové věci chápal, a uvědomil si, že Howes má jakési nutkání, která ho nutí svalovat vinu na někoho jiného. Něco z toho odhalil už při jejich podivném rozhovoru po – nehodě s Ann.</p>
<p>Howes začal proklínat muže u dveří za to, že zradil důvěru, ale úder do tváře jej umlčel.</p>
<p>Další člen jednotky v záloze – šestý, počítámeli muže u dveří – stál u závěsů, které lemovaly jedno z vysokých oken. Vedle něj stálo křeslo a v něm svázaný muž s ústy ucpanými roubíkem. Šero v obličeji a jas světla, které proudilo dovnitř, ztěžovaly jeho identifikaci, ale Bush nepochyboval, že to je Silverstone; podle hluku, který dělal, měl potíže s dýcháním vzduchovým chrličem.</p>
<p>„Fajn! Bylo to snazší, než jsme mysleli,“ řekl muž stojící nad Howesem. Zdálo se, že je to vůdce. Měl široké bledé čelo a tvrdá ústa. Oblečen byl do šedivého hedvábného kabátu, vybledlý žlutohnědý cylindr, který předtím odložil stranou do bezpečí, si teď nasadil zpátky na hlavu. Vytvářel nápadný protiklad k vychytralému, skoro až krutému obličeji.</p>
<p>„Mohlo mě napadnout, že se budeš moci přetrhnout. abvs u toho byl. Jedem, Grazley!“ řekl Howes opovržlivě. Jméno Grazley znělo Bushovi povědomě: jeden z Boltových zástupců, odhadoval, který zradil.</p><empty-line /><p>„Vezmeme tebe a tvého kumpána zpátky do roku 2093, Howesi,“ řekl a poznámek ostatních si nevšímal. „Postavíme vás oba dva před soud pro zradu vlády, jíž mám tu čest sloužit. Dáme vám paralyzující kapky, píchneme CSD a ve spojení s námi odcestujete zpátky. Silverstone se vrátí stejným způsobem.“</p>
<p>Jak mluvil, zasunul pistoli do pouzdra a prsty luskl na jednoho z dalších mužů, jenž začal ihned sundavat batoh.</p>
<p>„Proč nás nezastřelíte tady a neušetříte nás té frašky?“ řekl Howes. Jako odpověď dostal kopanec do páteře.</p>
<p>Zatímco muž vytahoval z batohu injekční stříkačku, do pokoje vstoupili nějací sluhové v livrejích. Grazleyho skupina byla okamžitě ve střehu, ale tihle lokajové byli zjevně ze své doby a duševními cestovateli prošli bez mrknutí oka. Až dosud byla místnost prázdná. Obřadně přešli k dlouhým oknům, aby proti prudkému světlu stáhli závěsy; snad to byla pravidelná návštěva.</p>
<p>Jejich vniknutí rozptýlilo pozornost všech. Bush počítal čas, který by zabralo vyskočit a vyběhnout ze dveří. Za normálních okolností by to bylo nesmyslné, ale situace byla dost zoufalá, stálo to tedy za pokus. Sluhové byli sotva dva kroky v místnosti, než zvážil situaci a napnul svaly k útěku. A pak vstoupila budoucnost.</p>
<p>Byli čtyři, Temná žena a tři muži. Zdálo se, že visí nehmotně ve vzduchu jako lidé bez nohou, stojící za vrstvami skla. A nesli dlouhé tyče, kterými teď zamířili.</p>
<p>Pohledy Bushe a Temné ženy se setkaly. Dala mu malé znamení tak, že zvedla volnou ruku a zakryla si nos a ústa, a pak se ti čtyři přesunuli, aby měli na</p><empty-line /><p>mušce Grazleyho a jeho muže, a spustili palbu.</p>
<p>Grazley byl rychlý. Vrhl se na přízračného útočníka - prohnal se přímo skrz něj a upustil přitom žlutohnědý cylindr.</p>
<p>Zbraně budoucnosti pronikaly entropickou bariérou a vypouštěly rychlé dávky neodbytného plynu.</p>
<p>Dva Grazleyovi muži střelbu bez rozmyslu opětovali.</p>
<p>Zbraně se otočily na ně, oni se zapotáceli a upadli. Bush zachytil štiplavý zápach, který mu téměř utrhl hlavu. Zvedl se a běžel ke dveřím.</p>
<p>Hlava mu plavala, plyn rozežíral smysly. Jeho čin byl zbytečný. Nikdy nebyl svobodný. Co to bylo s podstatou nekonečna? Čin je… utrpení je… Bůh, ano, věčný, záhadný a temný… jako Ann…</p>
<p>Podařilo se mu zachovat trochu zdravého rozumu. Plazil se po drahém koberci v chodbě. Teď už tudy proudily davy, tlačily se do jídelny. Přicházely k němu jediné dvě důležité osoby, žena se nesla jako královna a do svého kavalíra byla zavěšená tak, že on – On! a Ona! Nebylo divu, že se lokajové ukláněli tak úslužně, až jim skoro spadly paruky! Bush zasténal a neúspěšně se pokusil odvalit z cesty, když jím anglická královna a princ manžel propluli a on se ponořil do jejích hojných přízračných sukní.</p>
<p>Ten šok, fraška a šílenství ho vzpamatovaly a začal jednat rozumně. Protřel si oči, prudce se nadechl z chrliče, vstal a vytáhl plynovou pistoli, jedinou zbraň, která mu zůstala. Opatrně nahlédl do místnosti, z níž utekl. Všichni cestovatelé se v bezvědomí povalovali po podlaze. Viktoriánští sluhové se poklidně otočili od závěsů, které roztáhli na přesnou vzdálenost, a prošli Bushem ze dveří. Plyn jim neublížil. Ti čtyři</p><empty-line /><p>z budoucnosti se mu uklonili a jako přízraky zmizeli z pokoje, Temná žena jako první.</p>
<p>Civěl na ně jen vteřinu. Spěšně se pohyboval po pokoji, odzbrojoval Grazleyho a jeho muže; nehýbali se. Pak dostal další nápad, znovu je obešel, prohledal, shromáždil zásoby CSD, aby tak zdržel jejich návrat do roku 2093 – i když si určitě vezmou drogu od ostatních. Uchopil bezvědomého Howese v podpaží a táhl jej do chodby, oči mu hořely doznívajícím plynem. Pak se znovu vrhl dovnitř pro Silverstona, jenž ležel v bezvědomí v křesle a byl stále svázaný. Jak muže táhl po podlaze, náhodou kopl do světelné pistole, která mu vypadla z ruky, když poprvé vstoupil do místnosti. Ač otupělý plynem, začal na něj mozek chrlit odhalení tak, že skoro nahlas vykřikl překvapením a úlevou.</p>
<p>V batohu měl nůž. Vytáhl ho, přeřezal provaz, kterým byl spoután Silverstone, a svázal místo něj Howese, ruce mu přitáhl zezadu k nohám a kotníky přivázal k zápěstí.</p>
<p>„Ty mazaný všiváku!“ zvolal.</p>
<p>Pak začal po palácových chodbách pokřikovat:</p>
<p>„Ann! Ann!“</p>
<p>Kapitola čtvrtá</p>
<p>DŮKAZ NEKOHERENTNÍHO SVĚTLA</p>
<p>Duševní hranice našich životů vymezuje množství libovolných okamžiků. Označte například skrčenou nohu, pár řádků od Wordswortha, den v opuštěné zahradě, milující tvář na rameni, zkrvavenou golfovou hůl, drogu, dlouhé šero devonského pobřeží, světelnou pistoli a těmito složkami určíte jedno lidské bytí. Jen neobvyklá lidská bytost je více než násobkem svých složek.</p>
<p>Bush teď utíkal pryč. Náhlý pocit, že Ann žije, byl tak silný, že zapomněl vše, co se naučil, a začal vymýšlet nové zákony.</p>
<p>Po chvíli zběsilosti, kdy běžel po chodbě a křičel, poznal, že takto stopovat Ann je zbytečná námaha. Byl přesvědčen, že je naživu, a uvědomil si, že má možná vlastní záhadné důvody, aby v tomto paláci nebyla. Měl jen malou chvíli na to, aby jednal, než Grazley a jeho muži znovu nabudou vědomí. Aby zjistil, zda Ann dosud žije, vydal se na duševní cestu.</p>
<p>Udělal to tak, že uvolnil energii, o níž nikdy nevěděl, že v tajemné oblasti jeho podvědomí existuje. Od posledního vynoření v roce 1851 mu v žilách stále proudila CSD, jinak by toho nemohl dosáhnout.</p><empty-line /><p>Ponořil se do přijímacího pokoje a klesl zpět; časoprostor se zakymácel, a pak se v paláci vynořil znovu</p>
<p>- oč dříve? To nevěděl. V salónku byli další lidé, praví viktoriánci – ne Silverstone, Howes ani Ann.</p>
<p>Znovu se ponořil, dral se do mysli a z ní zase ven. Lidé. Časy. 1847? ’49? ’50? Hnán citem, stále se vynořoval a ponořoval jako delfín spěchající vodou, upřeně hleděl z okna a pokoušel se vcítit do prostředí, jímž se hnal, viděl, jak se sluneční světlo venku na nádvoří mění na sníh, listí poletuje na dlažbě, noc, den, šedivé nebo denní světlo. Rval se proti proudu.</p>
<p>Přitom se skrýval v jednom arkýřovém okně. Těžké závěsy mu pomáhaly. Potřeboval si najít místo v časoprostoru, bezprostředně předtím, než za ním přišli Ann s Howesem, když jeho dřívější já čekalo v malém předpokoji v chodbě. Protože jeho původní posedlost vychladla, stal se úkol cestovat těžším. Delfín uvězněný na mělčinách. Zastavil se. Nějaký zatracený bezejmenný den roku 1851, historicky nezaznamenaný… i když královna si jej do deníku zapíše, pečlivá a přízemní, nezatemněná žádnými pochybnostmi o světě, z něhož, tak mocná, ovládala jen smítko.</p>
<p>Netrpělivě si píchl do tepny ampuli CSD a znovu se vydal na duševní cestu.</p>
<p>Tam byl Silverstone! Kráčel v rohu místnosti. Bush si jasně pamatoval ten pozoruhodný obličej se zkroucenými ústy a nosem podobným zobáku; náhle ho napadla věta, která jej popsala: pták, který se směje sám sobě. Na druhém konci pokoje kouřili čtyři praví viktoriánští dvořané. Bush věděl, že to je okamžik, který potřebuje; ten záhadný pudový smysl, který ho na duševních cestách provázel, znovu zapracoval. Musí být opatrný. Byl jen minuty, stěží hodiny od Silverstonova času. Ten muž by ho mohl velmi snadno vidět, slyšet, mluvit na něj, zastřelit ho. Přikrčil se za hustými závěsy.</p>
<p>Silverstone se otočil – škubl hlavou, uviděl Bushe, snad jej koutkem oka zahlédl, když se zhmotňoval. Jeho tvář se zamračila, žalujícím prstem ukázal na Bushe. Ten se, ohromen vlastní hloupostí, chvatně vrátil znovu do duše. Zapomněl, že Silverstone strávil v roce 1851 nějaký čas, než přišel Howes, zapomněl na důkladné opatření, aby jej lidé z vlastního času neviděli.</p>
<p>Vynořil se.</p>
<p>Místnost teď byla prázdná, naplněná soumrakem jako vlastní kopie stojící v nějakém muzeu. Přešel za dlouhou pohovku, jejíž čalouněné dřevěné opěradlo se zakřivovalo jako mahagonová vlna, zpěněná růžemi a růžovými pupeny. Bezpečně ukrytý se znovu hnal časem a nevšímal si vlastní únavy.</p>
<p>Pak se to podařilo!</p>
<p>Instinkt mu správně posloužil a umístil jej do okamžiku, kdy o něm skutečně mluvili.</p>
<p>Silverstone seděl na podlaze zády ke zdi. Howes stál u něj, ale odvrátil se, když do pokoje vstoupila Ann. Byla v tísni, volala na něj, už když k nim běžela na druhou stranu místnosti. K Bushovi se doneslo každé slovo, slabé, ale uprostřed okolního ticha velmi jasné.</p>
<p>„Eddie Bush je v paláci, Davide! Právě jsem ho potkala na tomto poschodí.“</p>
<p>Stála před Howesem, rukama jezdila nahoru a dolů po lemu stejnokroje služky. Howes strnul a přestal se usmívat, dokonce si začal hladit falešné kníry.</p>
<p>Silverstone pravil: „Říkal jsem vám, že se to vrátí. Přede dvěma měsíci byl právě v tomto pokoji. Viděl</p><empty-line /><p>jsem jej u tohoto okna. Mohl mě tenkrát zabít, ten mladý rváč!“</p>
<p> Howes si ho nevšímal a zeptal se dívky: „Řídila ses rozkazy?“</p>
<p>„Nemohla jsem, Davide! Poslouchej – teď není potřeba Bushe zabíjet. Změnil názor. Nyní nám bude <emphasis>pomáhat,</emphasis> a Bůh ví, že pomoc potřebujeme.“</p>
<p>Howes ji postrčil a současně sáhl po pistoli. „Neuposlechla jsi rozkaz, Ann. Máme dost potíží bez toho, že nám život komplikuje tak nespolehlivý faktor jako Bush. Doveď mě k němu!“</p>
<p>Chytila ho za paži: „Nedělej nic, čeho budeš později litovat, Davide. Může nám pomoci. Buď rozumný, pokud jde o něj. Sám jsi říkal, že je to umělecký typ. Kromě toho má světelnou pistoli.“</p>
<p>„Cha! To tě nemusí znepokojovat! Je to jen atrapa.“</p>
<p>„Ty se tak vyznáš v podvádění! Jen tě žádám, abys mu neublížil. Prosím!“</p>
<p>Když se na ni podíval, jeho výraz změkl.</p>
<p>„Pořád ho máš ráda, že? Dobrá, promluvím si s ním, když musím. Ale. nezapomeň, jak moc záleží na úspěchu této akce. Profesore Silverstone, zůstaňte laskavě tady, za pár minut budeme zpátky a pak hned odcestujeme, než tu pro nás bude příliš horká půda.“</p>
<p>„Ale můj balíček,“ řekl Silverstone. „Nemohu bez něj odejít. Ann, tys pro něj šla.“</p>
<p>Ann luskla prsty. „Byla jsem na cestě pro něj – zapomněla jsem, když jsem uviděla Eddieho. S tím nebude žádný problém, profesore – hned vám ho přinesu.“</p>
<p>Bush nezůstal, aby vyslechl poslední část rozhovoru. Zatímco soustředili pozornost jeden na druhého,</p><empty-line /><p>sehnul se a vyběhl ze dveří. Dostal se rovnou do chodby a křepčil, ať už tam byli nepřátelští agenti nebo ne. Báječné!</p>
<p>Viděl výraz na Annině tváři, když se jí Howes zeptal, zda ho má ještě ráda. Až do té chvíle úplně zapomněl, že má nějaký talent pro lásku. Ale ten nestřežený výraz její tváře mu řekl něco jiného – ano, nestřežený, zrovna jako pozoroval malou Joan Bushovou, když si nedávala pozor; bylo to poprvé, kdy viděl Ann v nestřeženém okamžiku.</p>
<p>A ve <emphasis>stejném</emphasis> okamžiku přistihl i Howese! Howes</p>
<p>- podvodník! Odvážný, chladný a prozíravý muž. Měl všechny vlastnosti, které Bush nenašel sám u sebe. Howesova překvapující sabotáž záměrů režimu byla tak dokonalá, jak jen mohla být: včetně toho, že zajistil, aby pistole vybraných vrahů pořádně nefungovaly. Nebylo pochyb, že Bushova plynová pistole chrlila neškodný kysličník uhličitý, právě tak jako světelná pistole vypálila neškodné nelaserované světlo místo koherentního paprsku, jak se od ní očekávalo. Vše bylo jasné. Ann nezabil.</p>
<p>Howesova slova potvrdila Bushovy domněnky. Skutečnost, že pokazili jeho pistoli, byla jeho jediným hmatatelným důkazem, že výčet Howesovy podvratné činnosti byl pravdivý.</p>
<p>Věděl, že se teď může spokojeně vrátit do okamžiku, kdy nechal Silverstona a Howese ležet omámené plynem na chodbě. Čas byl podstatný – výstižná myšlenka! Ale už nebyl vrahem! Prozatím byl zachráněn! Dobrý, neškodný tvor, který nechtěl nikomu ublížit. A Ann stále žila svůj prchavý život!</p>
<p>Ovládl jej rozmar. Smál se a poskakoval po chodbě, právě po té, po které, po které přišla Ann.</p><empty-line /><p>Našel své dřívější já, skryté v temném přístěnku, za kterým ženy stále žehlily. Bez rozmyslu natáhl ruku a shledal, že ji sám sevřel. Usmál se. Jak byl krásný, větší, než tušil, a v pohybech obratný.</p>
<p>„Ty!“</p>
<p>„Já!“</p>
<p>Bylo to něco jako výměna lásky. Přál tomu muži všechno dobré, tomu cizinci, jehož každou myšlenku, každý kousek těla znal – jediné takové osobě! Jaké to bylo bláznivé, temné a neznámé krvesmilství, s láskou svírat sám sebe! Nemohl nic víc říci, byl přemožen citem, spokojen s vysloveným obviněním.</p>
<p>Odcestoval.</p>
<p>Byl zpátky – anebo tam byl po celou dobu a pryč byl svět. Snaha prolomit časově entropickou bariéru ho vyčerpala, zchladila a přiměla jej uvědomit si znovu přítomná nebezpečí.</p>
<p>Silverstone a Howes přicházeli k vědomí, leželi na koberci v chodbě. Ačkoliv se plynu nadýchali poměrně méně než Grazleyho muži, nebude to dlouho trvat a nepřátelé rovněž oživnou a vtrhnou do chodby.</p>
<p>Ohnul se a poplácal profesora po tváři – po tváři ptáka, který se směje sám sobě – hbitě ji třel a volal: „Steine, Steine!“ Rozmyslel si to. „Silverstone!“</p>
<p>Profesor otevřel oči. „To byl důkaz,“ zamumlal. „Ta zbraň – přesvědčivý důkaz!“</p>
<p>Slova způsobila v Bushově hlavě zmatek. Mohl Silverstone vědět, že jeho světelná pistole byla pokažená? Byl zcela na rozpacích, jak má rozumět tomu, že se muž dověděl, co Bush prožil. Jen zíral na Silverstona, když se profesor snažil posadit, a řekl už mnohem více při vědomí: „Zbraň, kterou použili čtyři lidé z jiného času – to je důkaz, že má teorie je naprosto správná, a budeme mít další důkaz, uvidíte! To je poprvé, co zasáhli přes časově entropickou bariéru.“</p>
<p>Trochu rozladěný, když zjistil, že se nemluví o jeho vlastní záležitosti, Bush řekl: „Dostanu vás odtud, Silverstone. V každém případě však nechápu, jak mohli použít zbraň přes entropickou bariéru.“</p>
<p>„Jednoduché, že? Za několik let bychom to byli sami bezpochyby vyvinuli. Už jsme se naučili chrlit vzduch přes bariéru; celé pojetí duševního cestování k tomu nutně spěje. <emphasis>Oni</emphasis> přes ni jen chrlili anestetikum. Teď mi pomozte na nohy, ano? Jste Edward Bush, to vím. Stále jsme se v časovém spektru setkávali, ne vždy za přátelských okolností. Doufám, že tenkrát u Zárodečného vajíčka jsem vám příliš neublížil. Domníval jsem se, že jste jeden z těch ničemných Boltových agentů.“</p>
<p>Bush se rozesmál: „Při té příležitosti jsem si vás ani nevšiml. Příliš mě okouzlila ta dívka, s níž jste byl.“ Silverstonův dosti napjatý výraz se uvolnil. „Ano, také mne zaujala. Ženy jsou naštěstí má slabost. Nyní vám děkuji, že jste mne dostal z té místnosti. Rozvažte Howese a půjdeme.“</p>
<p>„Svázal jsem Howese úmyslně. Provedl mi něco krutého, jen aby se ujistil, že jsem dostatečně zdrcen, abych jej poslouchal na slovo. Nikdo mne nebude využívat jako nástroj.“</p>
<p>„Všichni jsme nástrojem někoho. V tom je význam společnosti. Jste velmi citlivý muž, Bushi, ale právě teď nemáme na city čas. David Howes je životně důležitý muž a musíme ho mít s sebou.“</p>
<p>Všichni jsme nástrojem někoho… Podle Bushe to nebyla zvláště vznešená myšlenka, ale byl to způsob, jak dát lidským záležitostem smysl. Člověk využil a byl využit. On využil Ann. Howes využil jeho. Využije Howese. Využije Silverstona.</p>
<p>Howes a Silverstone měli moc; mohli dosáhnout větší moci. Zpátky v přítomnosti – v roce 2093 – by mu mohli pomoci, když on pomůže jim. S jejich pomocí by mohl znovu získat volnost k malování, seskupování – potřeboval tvořit, jako spící člověk potřebuje snít. Jestli jeho umění přežije, musí se vzdát určité malichernosti být sám sebou.</p>
<p>Sehnul se a začal rozvazovat Howese, jenž už otevíral oči. Když zápolil s uzly, Silverstone řekl: „Možná víte, že tady v Buckinghamském paláci byla klika intelektuálních vyhnanců z naší doby. Vyložil jsem jim své poslání a oni je odešli šířit.“</p>
<p>„Poslání? Dal jste se na víru?“</p>
<p>„Mé učení. Skoda, že tu není Wenlock, náš spor je nyní u konce. Dokonce i já dokážu pochopit, co jsem objevil. Svět to obrátí vzhůru nohama, úplně vzhůru nohama. Musíme odcestovat co možná nejdříve.“</p>
<p>„Nemohu odejít bez Ann.“</p>
<p>„Vím. Potřebujeme Ann. Za okamžik tu bude zpátky s mým balíčkem, který zůstal v přízemí. Jak je vám, kapitáne?“</p>
<p>Howes zabručel. Když ho Bush rozvázal, posadil se, potřásl hlavou, aby ji pročistil, a pohlédl na Bushe: „Víte o Ann? Ze je naživu?“</p>
<p>Bush přikývl.</p>
<p>„Promiňte, Bushi. To zavinila vaše nestálá povaha. Když jste na ni vystřelil pokaženou světelnou pistolí, vrhla se na zem, a když jsem vás omámil plynem, souhlasila, že ji budu vydávat za mrtvou. To se týká času, kdy jste byl v šoku. Možná to bylo dobré pro váš sadismus!“</p><empty-line /><p>„Vy jste nemocný!“ odsekl Bush. Znechuceně se odvrátil. Ann spěchala po chodbě, velkou umělohmotnou krabici pod paží. Silverstone uchopil balíček; Bush sevřel Ann. Usmála se na něj se zvednutým obočím a ozvěnou staré nedůvěry.</p>
<p>„Proč jsi to udělala?“ zeptal se.</p>
<p>„Ty se mě odvažuješ takhle ptát? Proč jsi na mne vystřelil? Neříkej nic! Znám odpověď – ty mi nevěříš, nemáš odvahu mi věřit, protože nemáš odvahu věřit sám sobě!“</p>
<p>Zalhal jí;</p>
<p>„Pistole vypálila náhodou.“</p>
<p>„Lžeš! Viděla jsem v tvých očích úmysl, když jsi zmáčkl spoušť.“</p>
<p>„Byl jsem šílený zklamáním – a ty to víš! Také víš, že jsem se domníval, že přivádíš Howese, aby mne zabil. Bylo to jen proto, že jsem tě miloval, Ann, proto jsem ztratil hlavu!“</p>
<p>Sklopila pohled a opakovala trucovitě: „Nevěříš mi.“</p>
<p>„Všichni teď budeme muset věřit jeden druhému,“ řekl Howes. „Protože jestli odtud rychle neodcestujeme, Grazley a jeho muži po nás zase půjdou. Mohli bychom je zastřelit hned, tam kde leží – Bush by snad měl chuť to udělat – ale já raději odcestuji, než se vzpamatují.“</p>
<p>„Výborný nápad, kapitáne – i když myslím, že jste k Bushovi nespravedlivý. Oba nás vytáhl z rukou Lidové strany akce a jsme mu zavázáni díky,“ řekl Silverstone. „Nyní mám svůj balíček: spojte paže a vezměte si dávku CSD. V duši se držte disciplíny a unikněme z tohoto blázince. Přeneseme se, všichni čtyři, zpátky do jury.“</p><empty-line /><p> „Myslel jsem, že se vracíme do roku 2093,“ řekl Bush.</p>
<p>„Dostanete rozkazy,“ odpověděl Howes, vyhrnul si rukáv, vytáhl ampuli a píchl si ji do paže.</p>
<p>„Musíme ještě vyřídit maličkost – někoho vyzvednout – v juře,“ vysvětlil Silverstone a zřetelně se snažil Bushovi vynahradit Howesovo hrubé chování.</p>
<p>Bush pokrčil rameny. „Chci s tebou mluvit, Ann,“ řekl tiše, když se připravoval odcestovat.</p>
<p>Tlumeně odpověděla: „Já nechci mluvit. David mi o Silverstonově teorii podvědomí pověděl právě dost, aby mne to úplně omráčilo -“</p>
<p>„Ann, pojďme, prosím!“ řekl Silverstone. „Žádné mluvení. Připraven, kapitáne Howesi?“</p>
<p>Howes už spojil paže se Silverstonem. Teď chytil Bushovu paži, zatímco Bush uchopil Anninu.</p>
<p>„Pojďme,“ řekl.</p>
<p>Kapitola pátá</p>
<p>NA ZAŠLÝCH OKRAJÍCH ČASU</p>
<p>Buckinghamský palác – jurské savany. Z jednoho důležitého hlediska mezi nimi nebyl pro duševní cestovatele velký rozdíl. Obojí bylo věčně prokleté mlčením, trojrozměrné, ale sotva dostupné pro jiný smysl než zrak. A nelétali tam žádní pterodaktylové.</p>
<p>Ti čtyři přicestovali společně. Na Bushe dolehla nesmírná únava. S nelibostí hleděl na Silverstona a Howese. Celá ta epizoda s grázly v Buckinghamském paláci jej znechutila, když si připomněl dobrá předsevzetí a zbožné pocity, s nimiž opouštěl Breedale. Každý pokus, který učinil, aby se zapojil do světového dění, jej naplnil odporem; potřeboval zase ticho a samotu a cynicky přemítal: „Absolutní bezmoc podléhá absolutnímu rozkladu.“ Záměr, aby mu zbraň selhala, na něj nepůsobil.</p>
<p>Stáli u líně tekoucí řeky, za nimi se rozkládala jednotvárná modrozelená džungle, zatímco vpředu se rozprostírala planina s horou. Kromě řeky se nic nehýbalo. Nebe bylo plné valící se oblačnosti, tak si Bush vždy juru vybavoval.</p>
<p>„Budeme pokračovat podle plánu, na němž jsme se shodli,“ řekl Silverstone. „Kapitáne Howesi, jestliže</p><empty-line /><p>vy a Ann budete postupovat podle něj a vyzvednete našeho dalšího přítele, zůstanu zde s Bushem.“</p>
<p>„Hned vyrazíme,“ odpověděl Howes. „Zdřímněte si, profesore. A vy, Bushi, vypadáte, že byste mohl udělat totéž. Budeme zpátky za dvě nebo tři hodiny, pokud půjde všechno hladce.“</p>
<p>Ann zamávala a bez dalšího povyku s Howesem odešli, kráčeli strnulým krokem někoho, kdo je ještě pod vlivem CSD.</p>
<p>Silverstone okamžitě začal ze svého batohu vybalovat lehké lůžko a poradil Bushovi, aby udělal totéž.</p>
<p>„Jsme tady naprosto bezpeční. Tohle místo jsem vybral proto, že leží několik mil od lidského obydlí. Kapitán s Ann někoho vyzvednou a pak vykonáme zbytek cesty.“</p>
<p>„Profesore – podrobuji se určité sebekázni, neboť si uvědomuji, že v této hře jsem jen pěšák, ale mohl byste mi prosím vysvětlit, s kým se teď setkáme a kam půjdeme potom?“</p>
<p>„Příliš se zabýváte maličkostmi, příteli. Ale – já rovněž… Dělám si stále starosti, protože jsem si rozbil náramkové hodinky a neznám čas – ten čas! <emphasis>Nějaký </emphasis>čas! A přece vím, že každé náramkové hodinky jsou zastaralé. Jsem rozporuplný člověk.“</p>
<p>„Já také! Nadání je rozporuplné. Pamatujete se na dětství?“</p>
<p>„Musíme si trochu odpočinout. Ale odpovím na vaše první otázky.“ Začal rozbalovat umělohmotný balíček, který si přinesl z viktoriánské doby. „Byl jste něco jako umělec, že?“</p>
<p>„Já<emphasis> jsem</emphasis> umělec. Umělcem nepřestanete být!“</p>
<p>„Dobrá, řekněme, že se tak neprojevujete.“</p>
<p>Bush se chystal říci něco ironického, ale když se</p><empty-line /><p>z balíčku vynořil obraz, na všechno zapomněl.</p>
<p>„Setkáme se s mužem, který jej vytvořil. Když mu vysvětlím své poznatky, zachytí je tvořivě, i když ne intelektuálně. Pro každou novinku na světě je důležité, aby byla zevrubně vysvětlena veřejnosti nejen vědci, ale také umělci – v tom je věčná úloha umělce, a tenhle člověk se pro mé úmysly zdá být ideální. Pohleďte na tohle pěkné dílo.“</p>
<p>Bush se díval: „To je Borrow. Je skvělý, že?“</p>
<p>Borrow v seskupení beze zmatku rozmístil několik temných ploch, vzájemně svázaných barevnými příměsemi, které se tu a tam spojovaly v dominantní seskupení sestavená tak, že to mohla být atomová jádra, města nebo hvězdy; měřítko veškerého bytí se tak zpochybnilo, ostatní nejasnosti mohly mít dvojí či trojí význam. Některé části se zdály dosti hrubé a nejednotné, ale od celku byly neoddělitelné. Jako by se tady Borrow sám rozprostíral, odhodil roli šviháka a pokusil se současně čelit sobě samému a celému svému světu.</p>
<p>Tohle seskupení se Bushovi nezdálo tak dokonalé jako montáže, které si prohlížel v Zárodečném vajíčku, ale nesrovnatelně významnější; okamžitě poznal, že je to pozdější dílo, pro které byla ta předchozí jen přípravná cvičení. Toto byl Roger Borrow jako pozdní Turner, Kandinsky, Braque, Rellom a Wotaguci. Pro Bushe bylo neuvěřitelné, že ten chladný Borrow byl schopen takového projevu; a přece pod tím vším byl přítelův podpis, jakkoliv neosobní.</p>
<p>A Borrow se vracel s Ann a Howesem, aby se k nim připojil…</p>
<p>Uvědomil si, že na dílo zírá už mnoho minut. Jeho části byly, zdály se být v pomalém kontrapunktickém pohybu; jeho pozornost upoutalo zlověstné rozemílání</p><empty-line /><p>lidského osudu, záměrné přesouvání galaxií a protónů a časové vrstvy, které se v jeho světě hromadily, jako by se schylovalo k bouři. Nyní vzhlédl k Silverstonovi. Ani se nechtěl zeptat, kam půjdou, až přijde Borrow. „Jak říkáte, trochu se prospíme, profesore.“</p>
<p>Zvuk hlasů. Ann se sklonila a dotkla se jeho paže. Posadil se. Zdálo se, že od chvíle, kdy zavřel oči, neuplynul žádný čas, a přece měl hlavu opět jasnou. Něco se dělo uvnitř – smál se otec nebo se culila matka – ale nyní dokázal znovu ovládnout své vědomí; okamžitě si vzpomněl na ono mistrovské dílo.</p>
<p>Stiskl Ann ruku, vstal a přešel, aby podal ruku Borrowovi.</p>
<p>„Mluvil jsi za svou dobu,“ řekl.</p>
<p>„To udělalo Zárodečné vajíčko – byl jsem tam připoutaný, všem k službám. To mě donutilo najít vyjádření sebe sama.“</p>
<p>„Je to víc, než jen tohle. Jsem si jist, že Ver ti řekla, že je to víc.“</p>
<p>Borrow dal najevo, že chce změnit téma.</p>
<p>„Nechal jsem Ver, aby. podnik udržovala v chodu,“ řekl. „Norman Silverstone zavelel k akci. Bude to pro mne nové. Jsem celý nesvůj.“</p>
<p>Vypadal docela klidně. Jako vždy byl oblečen úhledně, na sobě měl staromódní dvoudílný oblek, přes rameno nenuceně přehozený batoh. Podivný prorok nového pořádku, pomyslel si Bush – ať už ten pořádek bude jakýkoliv.</p>
<p>„Všichni jsme nervózní, Rogere, ale přinejmenším je jura bezpečnější než viktoriánský Buckinghamský palác.“</p><empty-line /><p>„Nesázejte na to,“ řekl Howes a přerušil je. „V Zárodečném vajíčku se to hemží agenty. Určitě nás poznali a je jen otázka času – krátkého času – než se zorganizují, přijdou a seberou nás. Na Silverstonovu hlavu je vypsána odměna.“</p>
<p>„Potom si musím dát něco k jídlu,“ řekl Bush. „Umírám hlady.“</p>
<p>„Není čas. Profesore Silverstone, přesuneme se?“ Profesor vstal stejně pohotově jako Bush a sbalil své lehké lůžko. Když vyrazil vpřed, Bush si všiml, jak vypadá neklidně. Vzadu uviděl Temnou ženu, stála o trochu dál a trpělivě je sledovala. Potlačil nutkání ji poznat a přemítal, že je nedostupná stejně jako představa jeho mysli, za niž ji někdy považoval.</p>
<p>Silverstone řekl: „Kromě vás, Borrowe, ještě všichni určitě máme CSD v žilách. Píchl byste si laskavě injekci? Mám radost, že jste mohl přijít. Bude vaše žena řídit Zárodečné vajíčko bez vás?“</p>
<p>„Jistě. Má na pomoc vyhazovače.“ Borrow si píchl ampuli do tepny na levém předloktí a zdvořilým tlacháním nepromamil žádný čas.</p>
<p>„V čase, který nás čeká, budete jakýmsi zárodečným vajíčkem – vy a pan Bush, doufám, s vaším společným uměleckým nadáním. Lidstvo se musí rozejít s tím, co bylo, stejně rozhodně, jako se plazi rozešli s obojživelníky, a doufám, že vy dva sestavíte část onoho prostředku, který tu přeměnu uskuteční.“</p>
<p>„Kapitán Howes mi řekl, kam půjdeme.“</p>
<p>„Dobrá.“ Silverstone se otočil k Bushovi: „Pak jste jediný, kdo o mém plánu není informován. Vezměte Ann za paži – Ann, vy se spojte s panem Borrowem, a vy pane Borrowe, s kapitánem. Bushi, já uchopím vaši druhou paži a společně vstoupíme do disciplíny.</p><empty-line /><p>Budeme cestovat na jediné místo, kterého můžeme všichni dosáhnout, kde budeme bezpeční před náhlým vyrušením – za období devonu, tak daleko, jak jen můžeme, do kryptozoika.“</p>
<p>„Víte o změně vzduchu v raném světě?“</p>
<p>„Samozřejmě. Klesneme až tam, kde ještě můžeme dýchat.“</p>
<p>„Je to opravdu nezbytné?“ zeptal se Borrow. „Co třeba dávné období karbonu? Spolehlivé místo, hodně vegetace. Nepřátelé ji nemohou pročesat všechnu.“</p>
<p>„Jsem si toho plně vědom. Ale část pročesat mohou a já už nechci unikat jen tak o vlásek, jak jsme to zažili ve viktoriánské době. Kapitán Howes je muž armády; může to vydržet, ale já nemohu. Takže to je kryptozoik - a já se domnívám, že když se dostaneme do potíží, postarají se o nás jiné síly.“ Prstem ukázal na Temnou ženu a současně na ni zdvořile kývl.</p>
<p>Spojili paže a Bush si dal pozor, aby Ann sevřel pevně. Odmítl cokoliv říci nejen proto, že viděl, že Howes k němu dosud chová zášť a mohl by dělat potíže, ale protože pevně věřil, že je vyvržen na břeh, z něhož jako odliv ustupovala skutečnost. Dokonce ani tušení, že se mu možná naskýtá jakési umělecké poslání, jím nedokázalo pohnout.</p>
<p>Vše, na co mohl myslet, když ze sebe mechanická část jeho mysli chrlila důležité úseky Wenlockovy disciplíny, bylo to slabomyslné přirovnání, které kdysi použil otec, aby paní Annivale vysvětlil historická období Země: představa ciferníku na hodinách, na kterém byl svět vykouzlen o půlnoci a velmi ranní bezvýznamné hodiny byly vyplněny hrůzu nahánějícími vulkány tvoření. Ručičky se po ciferníku posouvaly za doprovodu ustavičných lijáků, a když se přesouvala magmatická</p><empty-line /><p>moře, odbíjely v prázdném pokoji čtvrt hodiny. Nastalo denní světlo, budík zaječel a pod mraky spánku povzbudil některé trávicí pochody. To dlouhé nudné ráno se dost vleklo, než se první zuby v prvních měsících zakously do prvních slabin, a až v době svačiny zaskočili na kávu okřídlení polykosauři z permu. Teprve několik vteřin před polednem povstalo lidstvo – v čase, kdy podle představy padla tma a celé to začalo úplně znovu: až na to, že v tomhle zvláštním otáčení se pět těch vstávajících savců začalo prodírat zpátky k úsvitu.</p>
<p>Když se vynořil, byla skoro taková tma jako v jeho představě. Ostatní byli s ním, Ann se k němu tiskla. Stáli úplně potichu a těžce dýchali do chrličů.</p>
<p>Stáli na obecném podloží, s nímž se na duševních cestách důvěrně seznámili. Země byla asi deset stop pod jejich patami, takže se zdálo, že jsou zavěšeni ve vzduchu. Trvalo dlouho, než se kdokoliv z nich odhodlal vykročit.</p>
<p>Svět se pod nimi potil a chvěl, probouzel se do dlouhé horečky bytí, po povrchu planety se posouvaly Velké pruhy deště, spíše jako řeky tekoucí shora dolů než jako obyčejné lijáky. Déšť měl barvu řídké fermeže.</p>
<p>„Kryptozoik – vybrali jsme si ale deštivý den!“ zvolal Silverstone a nervózně se zašklebil.</p>
<p>V divočině skal pod nimi se vařila voda. Jejich černé a ohromné zuby všude ohlodávala zuřivost vody, která hledala místo, kam by pronikla. Nepěnila ani nešuměla, přestože ji bičovala voda padající shora.</p>
<p>Na celém tom hrozném místě byl patrný jediný základní rys. Byla to široká trhlina, která rozdělovala skalní výběžek, rozťala jeho klenbu jako rána sekerou lebku. Z trhliny vytékala voda – spíše vyráže</p><empty-line /><p>la, vztekle se řinula ven, trochu se vypařovala a svým žlučovým výtokem špinila krajinu.</p>
<p>Žlutá voda klokotala do hnědé mezi černými čediči. Na obloze se vlnily stejné šedohnědé vlajky, jak nad hlavou bez přestání probíhaly závody mraků. Po slunci nebylo ani památky. Byla tam jen řada světlejších nebo tmavších ploch, kde zavěšená vlhkost padala nebo přestala padat.</p>
<p>Duševní cestovatelé nedokázali rozeznat, zda visí nad zemí či nad hmotou mořského dna; ani jedna představa tu neměla význam. Jejich výška nad zemí vypovídala, jak se země ve svém delíriu zvedá a klesá.</p>
<p>„Tady nemůžeme zůstat!“ řekla Ann.</p>
<p>S tím všichni bez debaty souhlasili. Odcestovali.</p>
<p>Ponořili se pětkrát, pokaždé klesali hlouběji do strašných věků. Vždy se pohybovali směrem k době, kdy se jim Země stala nepřátelskou planetou, její atmosféra byla bouřlivou směsí metanu a čpavku, pro lidské plíce smrtelnou. Byli pouhým zrnkem pylu ve velikém moři.</p>
<p>Bush zjistil, že si ostatní odříkávají Wenlockovu disciplínu nahlas, jako by to byla modlitba. Ve všech se usídlila hrůza z nepoznaného, nepoznatelného: vztekající se království kryptozoika zabíralo pět šestin geologické doby. Každý z jejich přesunů znamenal snad deset milionů let; pět přesunů dohromady je doneslo jen na časný okraj toho období.</p>
<p>Při vynořování výška země stoupala a klesala – jednou byli úplně uzavřeni ve skále – ale vždycky padal <emphasis>t</emphasis><emphasis> </emphasis>ze vzduchu déšť, sám sebe tepal v mlze na nekrytých svazích. Bush pomyslel na Turnerovo dílo „Déšť, pára a rychlost“; stařec je vytvořil poté, co se parním vlakem řítil Maidenheadem! Tady se zmenšili do trojroz</p><empty-line /><p>měrného Turnera, který se protáhl prephanerozoickým časem.</p>
<p>Při pátém vynoření cestovatelé vstoupili do období sucha, kdy už skličující vrstvy mraků nevymačkávaly na krajinu svou šťávu. Nedokázali říci, zda to je klidný den nebo doba; opravdu, minuli ten metempirický okamžik, v němž stará lidská pojetí času, utvářená v nadvědomí, měla význam či souvislost.</p>
<p>Jen ztrnule stáli a zírali na nevyzpytatelné georáma kolem sebe.</p>
<p>Nikdo z nich nepochyboval, že ticho, které je zde uzavírá, je pravdivým obrazem světa za časově entropickou bariérou. Bylo to panoráma zasvěcené tichu; stáli v něm napjatí, zahalení jeho rozlehlostí jako pět mravenců zavalených troskami katedrály.</p>
<p>Tak jako sluch je klamal i zrak. Stáli uprostřed morfologické záhady, v níž byla pravidla perspektivy stejně bezmocná jako zákony akustiky nebo rozmary času.</p>
<p>Každá jílovitá skála okolo nich byla velká jako malá hora a v ničem si nezadala s kusem Stonehenge. Chaoticky se povalovaly kolem dokola – a působily hrozivě, což dávalo tušit, jaká síla je sem uvrhla. Byly šedivé, bez vrstev, okraje rozrušené silou vody. Všude kolem tvořily změť úhlů, zatímco pod nimi ležely pasti stínů. Pod řídkou žlutou sítí mraků vypadaly, jako by nebyly ani anorganické, ani organické, jako by nepatřily ani do říše nerostů, ani do říše zvířat. Jako by tu ležely na zašlých okrajích času a ztělesňovaly všechny úžasné tvary, které měl svět unést; jako by samotná panenská rozbouřená Země měla hrozivé sny o potomstvu, jež ji zaplaví. Tyhle obscénní tvary připomínaly slony,</p><empty-line /><p>tuleně, mrože, lebky, veleještěry, podivné šupinatce a stáda ještěrů, hrochy, brouky, oploutvené želvy, plže, vejce, kachny, netopýry, žraloky zabijáky, kousky chobotnic, trachodonty, tučňáky, mastodonty s lopatkovitými kly, pisivky, plody a výkaly, ať už žijící nebo umírající. Objevovaly se také pozůstatky lidského těla: válely se tu trupy, stehna, mírně propadlé slabiny, páteře, prsa, náznaky rukou a prstů, kolena, mohutná ramena a falické tvary; všechno bylo zřetelné a přece to splývalo s cizími okolními těly v beznadějné útrobní agónii přírody – a všechno bylo nesmyslně vytvarováno z šedivého tmelu, aniž by to vyjadřovalo nebo naopak rozmělňovalo nějakou myšlenku. Rozkládaly se, kam jen oko dohlédlo, naskládané jeden na druhém, a podle jejich množství se zdálo, že pokrývají celou zeměkouli.</p>
<p>Cestovatelé na ně zírali v hrůze, která hraničila s radostí, jako by se city v koloběhu s hodinami sbíhaly do víru. Moudře nehovořili. Pro tyhle nestvořené přísliby z jílu neexistovala žádná slova.</p>
<p>Bush viděl, že Temná žena stojí ještě jednou mezi nimi. Cítil, že ve vzduchu je nějaká síla, která ho bodá do očí a popadá jej za hrdlo. Na tom nezáleželo. Museli polknout, nějak zažít ta tajemství kolem, než se budou dále věnovat svým hlavním zájmům.</p>
<p>Ale bylo na něm, aby promluvil první, aby vyslovil cokoliv.</p>
<p>„Tak takhle začínal svět!“</p>
<p>„Ne, takhle končil,“ řekl Silverstone. Civěl na ně, jako by si snad nevěřil. „Jsme správně v kryptozoiku, ale ten stojí na konci historie Země, ne na začátku, jak jste se domnívali.“</p>
<p>A začal jim vyprávět.</p><empty-line /><empty-line /><p>Kapitola šestá</p>
<p>HIMÁLAJSKÁ GENERACE</p>
<p>Musím vám povědět o tak veliké revoluci v myšlení (řekl Silverstone), že je sotva pravděpodobné, že kdokoli z nás, co tu stojíme, bude kdy schopen plně se s ní za celý svůj život vyrovnat. Generace Einsteinových současníků nebyla schopná pochopit revoluci, kterou on předznamenal; při vší skromnosti jsme nyní vystaveni něčemu mnohem většímu.</p>
<p>Všimněte si, že říkám „revoluce v myšlení“, a bude užitečné, když nikdy nezapomenete, co to ve skutečnosti je. Není to obracení všech přírodních zákonů vzhůru nohama, i když to tak často vypadá. Chyba, která nás až dosud sváděla, spočívala v lidských myslích a ne ve vnějším světě.</p>
<p>Přestože to, co vám musím povědět, je matoucí, zjistíte, že to není tak zlé, když si napřed připomenete jednoduchou, ale opomíjenou skutečnost, že vnější svět – vesmír, zahradu za domem, své nehty na rukou - poznáváme jen svými smysly. Jinými slovy, poznáváme jen vnější svět plus pozorovatele, vesmír plus pozorovatele, zahradu za domem plus pozorovatele, nehty plus pozorovatele. To zůstává v platnosti, i když mezi pozorovatelný předmět a své smysly vložíme přístroje.</p><empty-line /><p>Ale to, co lidstvo až dosud nikdy nebralo v úvahu, je míra, do jaké stačil pozorovatel zkreslit vnější předmět a na tom zkreslení založit velkou vědu a civilizaci.</p>
<p>Tolik na úvod. Nyní vám povím, tak stručně a jednoduše, jak jen umím, co tato revoluce v myšlení znamená.</p>
<p>Při práci s Anthony Wenlockem – a později, obávám se, i proti němu – jsem se svými spolupracovníky objevil pravou podstatu podvědomí. Jak víte, podvědomí, historicky řečeno, je starobylé jádro mozku; jeho analogie existovala dříve, než se člověk stal moudrým, a setkáme se s ní u vyšších savců. Nadvědomí, to je výsledek mnohem pozdějšího vývoje, udivující struktura, která byla svými rozumovými schopnostmi jedinečná, dokud nestvořila počítač; ale máme důvod věřit, že příčinou jejího bytí bylo <emphasis>zkreslení a ukrytí pravé podstaty času</emphasis> před lidstvem. Teď máme absolutní důkaz - ve skutečnosti absolutní důkaz vždy existoval, ale nikdy nebyl jako takový uznán, totiž že to, co pokládáme za tok času, se ve skutečnosti pohybuje opačným směrem k tomu zjevnému.</p>
<p>Víte, že Wenlock otřásl naším starým pohledem na čas. Vyvrátil tu starou, jednosměrnou představu a s ní prostorování času. Nemám žádnou novou teorii času místo té jeho; vše, o čem jsem v podstatě způsobilý hovořit, je lidská mysl. Ale musím vám povědět, že naše zkoumání mysli jasně ukazují, že čas plyne směrem, který byste nazvali zpětným.</p>
<p>Wenlock a já jsme začali s víceméně stejným názorem na věc – starým názorem. Dokonce i velký Sigmund Freud jej v devatenáctém století téměř pochopil. Někde říká, že nevědomé duševní pochody jsou nadčasové – jeho „nevědomí“ byla jakási karikatura našeho</p><empty-line /><p>podvědomí; jinde říká něco v tom smyslu, že „jsme ve své teorii příliš málo dbali skutečnosti, že potlačené city se postupem času nemění“. Tady byl Freud nejblíže k tomu, aby řekl, že potlačování, usazené ve staré části mozku, je odolné proti takovému času, který vymyslelo nadvědomí.</p>
<p>Následující století – dvacáté – bylo časem úplně posedlé. Když se hranice mezi podvědomím a nadvědomím stala zřetelnější, spousta lidí trpěla schizofrenií. Jak se často stává, umělci byli první, kdo posedlost časem odhalili, nebo kdo o ní nezakrytě hovořili: malíři jako Duchamps, Degas a Picasso a spisovatelé, takový Thomas Mann, Olaf Stapledon, Proust, Wells, Joyce a Woolfová. Pak následovali vědci, objevovali menší jednotky času, milisekundu, nanosekundu a attosekundu a udělali z nich na vlastním měřítku událostí životaschopné jednotky. Na začátku našeho vlastního století jsme zažili, jak se do všeobecného užívání dostal ohromný čas – hovoříme případně o megasekundách a gigasekundách a pokládáme za přijatelné přemýšlet o tom, že sluneční soustava vznikla před nějakými sto padesáti tisíci terasekundami. Největší romanopisec naší doby, Marston Orston, napsal <emphasis>Fullbright, </emphasis>úmyslně nedokončený román o více než čtyřech milionech slov, který se zabývá výhradně činností mladé dívky, která vstává, aby otevřela okno své ložnice. Jsem si jist, že seskupení přítele Borrowa, jenž s námi sdílí čas, se ukáží stejně monumentální.</p>
<p>Všechno to jsou příznaky rostoucího zoufalého úsilí nadvědomí, kolísajícího mezi několika postupy, jak si udržet lživou nadvládu nad podvědomím. Mé poznatky naprosto ukončují jeho nadvládu. Náhodou přicházím jako nástroj jeho zkázy; jak pochopíme, když se</p><empty-line /><p>podíváme zpátky, jsem jen vyvrcholením procesu, který probíhá už dlouho. Ve čtvrtém století napsal svatý Augustin slavný úryvek ve svých <emphasis>Doznáních:</emphasis> „In te, anime meus, tempora metior – Je to v tobě, má mysli, že měřím čas. Když jej měřím, neměřím podstatu toho, co účinek způsobilo; co měřím, je samotný účinek. Tedy buď je čas tohle, nebo jej vůbec neměřím.“ Augustin málem pravdu uhádl a génius – vždy ve velmi těsném spojení s podvědomím – často vypadal, jako by pravdu tušil.</p>
<p>Ale vidíte, že vám to všechno říkám postaru, tak jak jsme celý život zvyklí.</p>
<p>Nyní to přetlumočím do skutečné podoby podle našeho vlastního pojetí času, jak se to budou učit naše děti.</p>
<p>Po období Wenlocka a Silverstona se ztratila pravá podstata času a uvěřilo se, že plyne nazpět. Protože pravda se až dosud skrývala těsně pod povrchem, byla to doba velkých nepokojů. Myšlenky vědců se zabývaly ohromnými časovými měřítky, zatímco takový dobový romanopisec, Marston Orston, zaplnil román o čtyřech milionech slov líčením dívky, která vstává, aby otevřela okno své ložnice. Rovněž dřívější romanopisci, takoví jako Proust a Mann a malíři jako Picasso jasně ukázali časové zkreslení, které společnost zažívá. Mnoho příslušníků této společnosti, kteří nemohli souhlasit, že čas plyne pozpátku, duševně onemocnělo, často schizofrenií.</p>
<p>Společnost se vypořádala s problémem zpomalení svého tempa a vzdala se rychlých druhů dopravy – letadel a automobilů. Na počátku volnějšího období stojí psychoanalytik Freud, který z velké části jasně porozuměl časovému zkreslení, i když nikdy nepocho</p><empty-line /><p>pil jeho příčinu. Po něm se myšlenka podvědomí stává skutečně nejasnou.</p>
<p>Po staletí sama lidská populace upadá a rušivé pravdy o podvědomí jsou téměř pochované, přestože géniové je tu a tam tuší, takže ve čtvrtém století Augustin málem skutečnost uhádne.</p>
<p>Ano, přátelé, tak se věci ve stručnosti mají. Podal jsem vám to bez mnoha „jak“ a rozhodně bez jakýchkoliv „proč“, ale vím, že je to téma děsivé a nestravitelné. Než budeme pokračovat, snad byste mi rádi položili nějaké otázky.</p>
<p>Silverstone vstal a obrátil se na své čtyři společníky, kteří se jakoby bezděčně usadili mezi záhadné šedivé tvary, a jak poslouchali, hleděli mu do obličeje. Když se odmlčel, všechny pohledy klesly k nejasné skále.</p>
<p>První promluvil Howes: „Svatý Augustin – byl vlastně sekáč, ne?“ Zasmál se. „Takže jsme vás zachránili, abyste světu mohl říci, že nám všechny ty roky čas ubíhal odzadu dopředu?“</p>
<p>„Správně. Jak Bolt, tak Gleason mě chtějí odstranit.“</p>
<p>„Ano, je to určitě teorie, která právě tak dokáže svrhnout jakoukoliv vládu, kterou jmenujete.“ A znovu se zasmál. Bush si pomyslel, že tahle Howesova poznámka svědčí o jistém hrubém omezení jeho mysli. Ale on a Borrow, jako vykladači Silverstonova objevu, budou muset právě takové omezení překonat. Jeho mysl lehce překročila nové naděje; zachvěl se a uvědomil si, že v jeho vlastním myšlení vyhlídka na čas a život plynoucí pozpátku měla místo. Bude se muset</p><empty-line /><p>intelektuálně postavit na profesorovu stranu, aby mu pomohl získat důvěru a pochopení ostatních.</p>
<p>„Jeli takzvaná budoucnost ve skutečnosti minulostí, zatímco minulost se stává naší budoucností, profesore,“ řekl, „zdá se, že <emphasis>vy</emphasis> se stanete základním článkem. Místo abychom na vás pohlíželi jako na velkého objevitele pravé podstaty podvědomí, měli bychom vás spíše považovat za velkého zapomínatele, že?“</p>
<p>„Je to tak – i když by se přesněji dalo říci, že v naší generaci nadvědomí způsobuje všechny vlastnosti zkreslující čas a já jeho účinky budu trpět jako poslední.“</p>
<p>Promluvil Borrow: „Ano, rozumím. Myslím, že rozumím. A naše generace nese hlavní nápor toho zkreslení! Tady jsme, <emphasis>poslední</emphasis> generace s vlastní duševní kontrolou, rozptýlená – jak vhodně – po celém čase!“</p>
<p>„Přesně! Jsme himálajská generace, ten veliký hrb, přes nějž lidstvo kráčí k budoucnosti, kterou již známe, k přibývajícímu zjednodušení lidské společnosti a duše, až se první jednotlivec a potom lidstvo samo ztratí v beztvarém bytí prvních – promiňte, posledních - primátů, nártounů a tak dále.“</p>
<p>Ale bylo toho na ně příliš, co měli strávit. Když si to Silverstone uvědomil, obrátil se k Ann a pravil: „Ty nic neříkáš, Ann. Co si o tom všem myslíš?“</p>
<p>„Jen tomu všemu nemohu uvěřit, profesore! Někdo se tady zbláznil. Co vůbec děláme v téhle Bohem zapomenuté díře a proč nasloucháme takovému bláznovství… Pokoušíte se mi tvrdit, že jak tady sedím, <emphasis>mládnu,</emphasis> místo abych stárla?“</p>
<p>Silverstone se usmál. „Díky Bohu, že je s námi náhodou žena, připravená okamžitě pochopit, co to pro ni osobně znamená. Ann, ujišťuji tě, že <emphasis>mládneš,</emphasis> jako</p><empty-line /><p>my všichni, přestože revoluce v myšlení je tak významná, že teprve následující generace ji budou moci plně ocenit. Věřím, že všem důsledkům uvěříš mnohem snáze, budemeli nejprve hovořit o kosmickém měřítku a dívat se na širší vesmír, jak jej teď vidíme očima pravdy, než sestoupíme k lidskému měřítku. Jste připraveni ještě na další výklad?“</p>
<p>„Rád bych se napřed něčeho napil a najedl,“ řekl Howes.</p>
<p>Znovu ta hrubá vojenská duše. Bush řekl dychtivě: „Já jsem pro!“</p>
<p>Ann vyskočila: „Dejte mi batohy, všichni, ať uvařím pořádné jídlo, nebo alespoň to nejlepší, co se tady dá zvládnout. Zatímco si budete povídat, zachová mi to zdravý rozum!“</p>
<p>„A nám všem to dopřeje ulehčení od dvojí hrůzy; z tohoto místa a z mých odhalení,“ řekl Silverstone. Přešel a sedl si mezi Borrowa a Bushe.</p>
<p>„Vy to všechno neodmítáte, že?“ zeptal se.</p>
<p>„‚Čas je v nepořádku!‘“ citoval Bush. „Jak to <emphasis>můžeme</emphasis> odmítnout? Ani se mi nezdá příliš zlé, že bychom ho měli uspořádat. Mnoho lidí teď snad najde smysl života.“</p>
<p>Silverstone mu s naprostým souhlasem stiskl ruku a prudce pokyvoval.</p>
<p>„Zlomek vteřiny času, attosekunda – vždycky zaujala malíře mnohem víc než kohokoliv jiného,“ řekl Borrow. „Jestliže považujete duševní zkreslení časového toku za zvrácené, pak je zmrazený čas, představovaný attosekundou, tím nejzdravějším, čeho může oklamaná mysl dosáhnout. A na ten se malíři hlavně soustředili: zmrazený čas, šíp v okamžiku, kdy vniká do boku svatého Sabastiána, muž se sklenicí na pů</p><empty-line /><p>li cesty k ústům, nahota navěky zachycená s jednou nohou v kalhotkách.“</p>
<p>„Amazonka chystající se probodnout tygřici,“ poznamenal Bush.</p>
<p>„Degasovy tanečnice zachycené v póze attosekundy,“ souhlasil Silverstone. „A náznaky hrozící změny najdete u malířů Freudova dětství, buď ve škole anekdotické, nebo škole ‚co se stane dál‘.“</p>
<p>Bush nechtěl hovořit o umění; potřeboval, aby mu došly nejširší možné důsledky. Najednou si byl jist sám sebou, téměř znovuzrozen. Uvědomil si hrozné nejistoty charakteru, kterými vždy trpěl napůl nevědomě, obavy a úzkosti, které v něm hlodaly jako umrlčí červotoči. Opustily jej; doufal, že natrvalo. Ale ať už natrvalo nebo ne, zanechaly ho tváří v tvář této mimořádné a úděsné novince. Tohle nepředstavitelné zlo, obklopené tisícem zel vymyšlených, které vyskočilo z lidské mysli a zdálo se, že pohltí známý vesmír, jej neodradilo; když se však podíval kolem sebe, zjistil, že je jediný, kdo byl na tu novinku připraven, protože u všech ostatních se projevují příznaky nenávisti ke všemu novému.</p>
<p>Ann složila všechny batohy vedle Bushe, vařila na třech vařičích jídlo a upravovala jim upevnění chrličů, míchala, ochutnávala – prostě se schovala do malých ženských starostí. Howes odvrátil obličej od skupiny, přecházel a mračil se, snad osnoval svržení Gleasona - o tolik jednodušší, než zničení všeho lidského myšlení. Borrow už vytáhl zápisník z kapsy staromódního dvoudílného obleku a něco kreslil; otevřela se před ním léčka, použít umění spíše jako úkryt než jako přednost.</p>
<p>Dokonce Silverstone! Dokonce i on – <emphasis>teď</emphasis> se vyhecoval k tomu jít kupředu. Ale kdo mohl říci, zda jeho</p><empty-line /><p>podivný ústup, když se ztratil, aby se přidal k Lennyho špinavé partě TERSHERS, nebyl stejně tak ústup před ďábelskou myšlenkou, kterou přivolal, počínaje těmi vrahy z roku 2093?</p>
<p>To vše se Bushovi vybavilo mezi dvojím nadechnutím. Ukázal na Temnou ženu, která stála opodál, trochu nad nimi na vlastním obecném podloží duševního cestování, a řekl Silverstonovi: „Líbí se mi, co říkáte o tom, že jsme himálajská generace. Támhle stojí někdo z druhé strany Himálaje – odtud, co teď vlastně musíme nazývat svou minulostí nebo minulostí svého rodu. Věřím, že nám opět pomůže, když ji budeme potřebovat, zrovna tak jako v paláci.“</p>
<p>„Minulost o mne projevuje zájem už dlouho,“ souhlasil Silverstone. „Jeden muž na mne dává pozor už od mladického věku; byl to jeden z těch, kteří zasáhli, aby nás zachránili před bandity v Buckinghamském paláci.“</p>
<p>„Jsme jejich potomci… Můžeme cestovat jen do budoucnosti, ne do minulosti. Rád bych věděl, jak dlouhá je ta minulost?“ Teď přemýšlel nahlas. „Otec rád používal metaforu hodin k vyjádření lidské nicotnosti v čase. Znáte to – zkameněliny začínají v půl desáté, či kolik to je, a lidstvo se přikrade na ciferník pět vteřin před polednem. Nyní se na to podíváme jinak, ano? Co se pokládalo za paměť, stává se proroctvím – a za dalších pět vteřin podle těch hodin lidstvo vymře – zdegeneruje, chceteli –“</p>
<p>„Vyvine se do jednodušších tvorů.“</p>
<p>„Dobře. Ale my nevíme, co se děje na druhé straně hodin; to, co říkáte, je minulost. Takže tam není nic takového, co jsme nazývali pamětí?“</p>
<p>„Ale ano. Paměť není úplně to, co jsme si mysleli,</p><empty-line /><p>ale je tam. Napříkiad jak na duševní cestě nacházíme směr: divíme se vůbec, jak se umíme vynořit na určitém místě na zeměkouli a v tom čase, kdy potřebujeme?“</p>
<p>„Často!“</p>
<p>„Spoléháte na paměť,“ řekl Silverstone. „Neboť vše, co vím, může být zděděná paměť. Naše typické sny o padání jsou pravděpodobně zkreslené vzpomínky na duševní cesty našich předků – některé z nich mohly být tak dlouhé, že náš výlet do kryptozoiku by vedle nich vypadal jako procházka po pokoji. Věřím, že naši praví předci podnikali duševní cesty nesčíslně mnoho let. Vašich pět vteřin na hodinách je jako nic ve srovnání s tím, jaká mohla být historie lidstva. Uvědomujete si to, Bushi?“</p>
<p>Bush hleděl na Temnou ženu. „Uvědomuji si to,“ řekl. Zvedl prst a mlčky jím ukázal. Silverstone a Borrow se podívali udaným směrem. Temná žena tam už nestála sama. Kryptozoik byl plný lidských stínů – stínů nikoliv z budoucnosti, ale z dlouhé a záhadné minulosti, sta a sta přízraků lidí, některé výraznější, ale všechny se částečně překrývaly, všechny mlčely, stály, čekaly, dívaly se.</p>
<p>„To je okamžik – historický okamžik – okamžik –“ zajíkal se Borrow.</p>
<p>Jen Bush poznal, co chce Howes udělat. Okamžitě byl na nohou, z kapsy vytáhl světelnou pistoli, vyskočil a postavil se proti němu.</p>
<p>„Zahoďte tu ampuli, Howesi! Tahle pistole funguje - před minutou jsem vám ji vzal z batohu pro případ, že byste zkoušel nějaké vojenské triky!“</p>
<p>Howes řekl: „Maříte tady čas, Bushi! Má práce je svrhnout povstaleckou vládu, ne celou lidskou společ</p><empty-line /><p>nost. Teď jsem slyšel, co se chystá, a nechci se toho zúčastnit. Vracím se do současnosti – 2093.“</p>
<p>„Zůstanete tady a budete poslouchat! Zahoďte ampuli!“</p>
<p>Howes byl zčásti skrytý za Ann, která se teď napřímila od vařičů, aby zjistila, co se děje. Vytáhl z kapsy ampuli CSD a tajně si vyhrnul rukáv. Teď stál bez hnutí a civěl Bushovi do očí.</p>
<p>Ať už v nich vyčetl cokoliv, klid mu to nevrátilo. Pomalu rozevřel prsty a nechal tu malou kapsli s jehlou upadnout na zem. Bush ji zamáčkl do podloží.</p>
<p>„Dejte nám zbytek své zásoby! To, co tady Silverstone říká, je mnohem významnější než planeta plná Gleasonů. Jestliže se vrátíme, budeme rozumět situaci, o níž si samozřejmě musíme promluvit. Je to tak, profesore?“</p>
<p>„Tak, Eddie, děkuji. Kapitáne Howesi, opravdu vás musím požádat, abyste byl trpělivý a vyslechl mne.“</p>
<p>Howes hodil nově otevřený balíček ampulí po Bushovi.</p>
<p>„Já umím být trpělivý, profesore,“ řekl. Sedl si na zadek a hleděl nasupeně na Bushe. Bush stál na místě a jen nepatrně se uvolnil. Ann přerušila napětí tím, že jim všem nabídla polévku.</p>
<p>Pohlédli na Bushe, jako by čekali na znamení ke startu. Když od Ann dostal lžíci, kývl na Silverstona.</p>
<p>„Rádi bychom slyšeli váš nový pohled na vesmír, profesore.“</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Kapitola sedmá</strong></p>
<p><strong>KDYŽ MRTVÍ OŽÍVAJÍ</strong></p>
<p>Protože nejsem fyzik, nemohu se touto stránkou věci zabývat technicky (pravil Silverstone), což myslím bude pro vás pro všechny čtyři ulehčení. Až dosud jsme ani já, ani mí spolupracovníci neměli možnost zahájit výzkum převrácených fyzikálních zákonů. Jakmile svrhneme současnou totalitní vládu a vědecké ústavy budou opět svobodné, všechny staré vlastnosti vesmíru budou samozřejmě ve světle tohoto nového ohromujícího poznatku přešetřeny.</p>
<p>Teď nechci víc, než vám uvést jeden či dva příklady nového způsobu, jakým se musíme dívat na oblast makrokosmu.</p>
<p>Uvědomte si, že co člověk sestavil na základě toho, co považoval za svou minulost, se ve skutečnosti týká budoucnosti. Víme tedy, že se Země postupně roztaví a pak se rozpadne na plyn a mezihvězdný prach, který se rozptýlí kolem toho stárnoucího Slunce.</p>
<p>Můžeme též poznat, že k tomu dojde ve zmenšujícím se vesmíru. Dopplerův efekt je jedním z důkazů skutečnosti, že vzdálené hvězdy a ostrovní galaxie se řítí směrem k nám a k času, kdy se celý vesmír svine do prvotního – konečného atomu. Takový bude konec</p><empty-line /><p>vesmíru. Takže máme odpověď na otázky, které nám předtím byly skryté – zatímco už samozřejmě nevíme, co jsme si mysleli, že víme, jako například jak vznikla Země – nemluvě o tom, jak se zrodil život.</p>
<p>Z toho poznáte, že celý základní obsah našich myšlenek, po tisíciletí bolestně získávaný, je takto postaven na hlavu. Každý přírodní zákon je převrácen či otřesen. Pozorovali jsme špatně a nevěděli jsme, co činíme. Celá naše slavná vědecká přesnost a nestrannost se nacházely sto osmdesát stupňů od skutečnosti. Například proslulý druhý termodynamický zákon – teď začínáme zjišťovat, že teplo ve skutečnosti přechází ze studenějších těles na teplejší; slunce nejsou šiřiteli tepla, ale spíše jeho sběrači. Dokonce podstata tepla se tak, zdá se, změnila. Energie se soustředí na méně uspořádaných tělesech a mění je na vysoce organizovaná; hromady rzi se mohou zcelit do železných tyčí.</p>
<p>Některé z našich bolestně získaných přírodních zákonů budou platit stále. Nedovedu pochopit, proč by Boylův zákon o objemu plynu, měnícím se při stálé teplotě v nepřímém poměru k tlaku, neměl zůstat zachován. Co by se dalo dělat s relativitou, nevím. Ale klasická mechanika pozbyla platnosti; přemýšlejte o Newtonově prvním pohybovém zákonu, o předmětu, který zůstává v klidu nebo pokračuje ve stejnoměrném pohybu v přímém směru, dokud na něj nepůsobí další síla. Představte si, jak se věci skutečně mají! Kopací míč leží na hřišti; náhle se začne kutálet, nabírá rychlost a vrazí do fotbalistovy kopačky!</p>
<p>Silverstona přerušil kapitán Howes. „Vy jste blázen!“ řekl.</p><empty-line /><p>„Ano. Nejprve jsem si myslel, že jsem blázen. Wenlock si také myslel, že jsem blázen, když jsem se mu poprvé snažil sdělit něco ze svých myšlenek – to bylo v době, kdy jsme vedli spor. Nyní věřím, že nejsem blázen. Bláznovství je v lidském tvoření dějin.“</p>
<p>Howes si s nedůvěrou poklepal na holou hlavu. Řekl: „Žádáte po mně, abych uvěřil, že od nynějška, když zmáčknu tlačítko, paprsek z těla nějakého ubožáka může vyrazit do mé světelné pistole? Vy jste blázen! Jak byste v takovém světě mohl kohokoliv zabít?“</p>
<p>„Musím přiznat, že ani já to nechápu,“ řekl Borrow.</p>
<p>„Souhlasím, že je neobyčejně těžké to pochopit,“ pravil Silverstone. „Žijeme v generaci, která má být zmítána paradoxy, protože náhodou žijeme v okamžiku odhalení. Ale vy pochopte, že se mýlíte, kapitáne, když říkáte, že světlo bude <emphasis>odteď</emphasis> vycházet z těla do vaší pistole. Musím vás přesvědčit, že ve vnějším světě se vůbec nic nezměnilo. Řídí se stejnými vnějšími přírodními zákony, jako se vždy řídil a vždy řídit bude. Jen naše vnímání se náhle změnilo, je náhle jasné. Vždycky se to stalo tak, že světlo vyšlehlo z těl do vaší pistole; potom jste zmáčkl tlačítko a pak jste se rozhodl to udělat.“</p>
<p>„To je šílené! Naprostá ztřeštěnost! Bushi – jak ho můžeš poslouchat! Víš, že je nepříčetný, a že takhle se prostě nic neděje!“</p>
<p>Bush odpověděl: „Ne, začínám chápat, jak to profesor vysvětluje. Čin se děje tak, jak říká; jako šílenství to zní jen proto, že vjemy nadvědomí jsou natolik pokřivené, že Newton pochopil nebo nakonec pochopí, že jeho zákon je převrácen. Entropie funguje opačným směrem, než jsme očekávali. Také proto to zní bláz</p><empty-line /><p>nivě, že ze stejného důvodu máme zamotanou příčinu s následkem. Právníci u soudních dvorů měli svá <emphasis>post </emphasis>a <emphasis>propter hoc</emphasis> obráceně.“</p>
<p>Howes udělal široké, rozčilené a beznadějné gesto. „Dobrá – jestliže se to děje tak, jak vy a Silverstone říkáte, <emphasis>proč to tedy tak nevidíme?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>Profesor si povzdechl a řekl: „Vysvětlili jsme to. Naše vjemy prošly přes zkreslující čočku duše, takže jsme viděli věci obráceně, zrovna jako čočka oka vidí ve skutečnosti všechno vzhůru nohama.“ Otočil se k Borrowovi, jenž se zakousl do jakýchsi hovězích plátků, které Ann připravila a roznášela. „<emphasis>Vy</emphasis> to všechno chápete, příteli?“</p>
<p>„Zjišťuji, že je snazší pochopit tenhle problém střelby než představu vesmíru, který se nad námi uzavírá. Řekl bych, že střelbu rozdělíte na řadu scén jako kreslený seriál a očíslujete je. První ukazuje mrtvé tělo ve vodorovné poloze; druhá tělo zpola nad zemí; třetí tělo téměř vzpřímené, vychází z něj paprsek; na čtvrté se paprsek vrací do pistole; na páté je stisknuté tlačítko pistole; na šesté se tvoří rozhodnutí v mysli držitele pistole. Všech těchto šest scén existuje v časoprostoru – a při naší zkušenosti z duševního cestování víme, že existují stále, mohou být stále znovu navštěvovány jako kterákoliv jiná událost v dějinách. Dobrá; leží tam jako šest obrázků ze seriálu na jedné stránce. Dají se číst od první do šesté, nebo od šesté do první, i když jen jeden způsob je správný. Tak se stalo, že jsme je přečetli špatně. Mám pravdu, profesore?“</p>
<p>„Ano, ano, dobrá analogie. Přečetli jsme je špatně, protože naše skutečné vzpomínky byly zkreslené. Chápete to teď jasněji, kapitáne?“</p>
<p>Howes se poškrábal na zátylku a pokrčil rameny:</p><empty-line /><p>„Dala bys mi, prosím, ještě šálek kávy, Ann?“</p>
<p>Dospěli k určité přestávce. Silverstone s Bushem na sebe hleděli dosti beznadějně. Bushův prvotní nával intelektuálního vzrušení snad vlivem únavy zeslábl. Stěží se dotkl jídla. Divoce zíral na řady přízračných lidí soustředěných kolem nich. Bylo jich hodně, v představách duševního cestování se zdálo, že napůl stojí v nejasně vytvarovaných skalách.</p>
<p>„Ann – rád bych ještě jeden šálek kávy!“ opakoval ostře Howes.</p>
<p>Seděla s přitaženými koleny, příděly ležely vedle ní, zírala na šedivou skálu před sebou, ve tváři úplně prázdný výraz. Bush se polekal, sklonil se nad ní a jemně jí zatřásl ramenem.</p>
<p>„Jsi v pořádku, Ann?“</p>
<p>Postupně pomalu otočila hlavu a civěla na něj.</p>
<p>„Znovu na mne namíříš pistoli, Eddie, abys dokázal nový systém? Myslím, že jste všichni ve snu – tohle hrozné místo vás uspalo. Neuvědomujete si, že to, co říkáte, vlastně vytrhává lidský život z kořenů – a smějete se tomu? Ano, už nechci slyšet ani slovo! Už jsem slyšela dost a chci se vrátit – zpátky do jury nebo <emphasis>kamkoliv,</emphasis> raději než poslouchat, jak se vy muži v téhle děsivé díře bavíte o takovém strašném nesmyslu! Je to jako nějaký hrozný sen! Jdu zpátky – nebo dopředu – nebo kde si k čertu myslíte, že to je!“</p>
<p>„Ne!“ vyskočil Silverstone. Poznal, že je na pokraji hysterie. Starostlivě ji vzal za ruce.</p>
<p>„Ann, nemohu tě nechat odejít! Potřebuji – všichni k tomu potřebujeme zdravý ženský rozum. Nechápeš to? Jsme – něco jako učedníci, družina učedníků. Musíme se vrátit do roku 2093, až v tom budeme mít jasno, a <emphasis>vysvětlit</emphasis> to ostatním lidem –“</p><empty-line /><p>„Dobrá, pak tedy nepochopím vaše vysvětlování, Normane! Nejsem jako vy a vy to víte – jsem jen obyčejný člověk.“</p>
<p>„Všichni jsme obyčejní lidé a všichni obyčejní lidé budou muset pravdě čelit.“</p>
<p>„Proč? Dvaatřicet let jsem prožila dost šťastně se lží!“</p>
<p>„Šťastně, Ann? Opravdu šťastně? Beze strachu u srdce, s vědomím, jako několik generací vpředu ve dvacátém století, že se chystá nějaké nesmírné a hrozné odhalení. Lidé musí znát pravdu!“</p>
<p>„Nechte to na mně, profesore,“ řekl Bush. Objal ji.</p>
<p>„Prosím, zůstaň a poslouchej, Ann! Opravdu tě tady potřebujeme. Bude to dobré. Vím, jak jsi statečná. Všechno to zvládneš.“</p>
<p>Téměř se jí podařilo usmát se na něj. „Jsem statečná, opravdu? Vy muži jste všichni stejní, ať už se děje cokoliv! Tolik máte rádi něco nového, teorie, všechny ty nesmysly! Podívej, všechno to, co jste říkali o blescích, které se vrací do pistolí, celé to vysvětlení šesti scénami –“</p>
<p>„Roger to hezky objasnil.“</p>
<p>„Bože, objasnil!“ Pohrdlivě se zasmála. „Uvědomujete si, o čem jste mluvili? Mluvili jste o tom, jak mrtví znovu ožívají – možná leží a krvácejí na zemi, potom krev nasávají zpátky do žil a pak se ten chlapík zvedne a odejde, jako by se nic nestalo!“</p>
<p>„Kristus!“ řekli Bush a Borrow současně.</p>
<p>Dívka vyskočila. „Dobrá, tak si vezměte Krista! Mluvíte o tom, jak visí na kříži, má kopí v boku, přichází k životu, Římané mu vytahují – kladivy vytloukají – hřeby z rukou, snímají jej a nechávají ho jít zpátky ke svým učedníkům… Je to tak?“</p><empty-line /><p>Silverstone zatleskal.</p>
<p>„Ona to pochopila! Pochopila to první! Chtěl jsem odložit to nové pojetí existence zvířat a lidí na později, ale –“</p>
<p>„K čertu s tím!“ křikla. Stála zády k šedivým skalám a všem jim vzdorovala. „K čertu s novými pojetími! Mluvili jste o tom, jak mrtví lidé ožívají, a ani jste si to neuvědomili, tak jste ponořeni do teorií! Říkám vám, že jste <emphasis>blázni!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„V jistém smyslu snad jsme,“ připustil Silverstone a tvář ptáka, který se směje sám sobě, se zašklebila. „Omlouvám se, Ann. Snažili jsme se zůstat stranou. To je způsob, jakým muži věci obcházejí. To střílení bylo jen příkladem, který nám dal kapitán Howes. Pusťme se teď do lidského života a já ti slibuji, že to nebude příliš hrozné, až to plně pochopíš.“</p>
<p>„Mrtví jdou!“ Složila ruce a zírala na něj, jako kdyby nikdy dříve neviděla člověka. „Dobrá, profesore Normane Silverstone, pokračujte a děste mne!“</p>
<p>„Jak si Ann uvědomuje – a já rovněž – se zhroucením nadvědomí se holý a pravdivý názor podvědomí na život stal něčím na první pohled překvapivým, dokonce děsivým,“ řekl Silverstone.</p>
<p>„Slunce vychází na západě a zapadá na východě. Vystupuje jako vládce všeho organického a smrtelného života, který se svým denním rytmem stal jeho poddaným. Brzy po začátku roku se mrtvé listy probouzejí, žloutnou, ve velkém množství se zvedají ze země a oblékají buky; buky je pak přebarví na zeleno a v osmém měsíci je vtáhnou do sebe do tvaru poupat; celou tu dobu stromy do půdy vypouštějí živiny; teď zůstanou holé během března, února, ledna a prosince, až jim příští příděl listí dá sílu, aby se opět zmenšily. Tak</p><empty-line /><p>jako s buky je to samozřejmě i s ostatními stromy. Z ohromných dubů se stávají žaludy.</p>
<p>A jako se stromy je to i se zvířaty a s lidmi. Některá z hlavních světových náboženství – která svou sílu konec konců čerpají z podvědomí – jistě uhádla, jak se věci skutečně mají; jejich tvrzení, že všichni zase vstaneme z hrobu, není nic než čistá pravda. Současně se též vyplnila středověká představa živelné generace.</p>
<p>V trouchnivějících kostech v hrobě se probouzí organismus; červi skládají maso na kosti; staví se něco stále podobnějšího člověku; rakev je naplněna, je třeba jen, aby přišli truchlící a vytáhli ji ze země, odnesli domů, vstřebali vlhkost z kapesníků a pevně se sevřeli, právě když se tělo poprvé nadechne. Nebo, byloli tělo spáleno, plameny tělo znovu sestaví z popela.</p>
<p>Lidský život přichází na svět nesčetnými způsoby! Těla se za bouří zvedají znovu z mořského lůžka a jsou naplavována zpátky na lodě, které se rovněž vynořují z vln. Před silničními nehodami vidíte sanitky, jak se ženou pozpátku, a zlámané končetiny, roztroušené po vozovce se spojují v živou bytost vhozenou do auta, které se vzdaluje od jiného auta. Vrak letadla, který možná roky rezavěl na úbočí vzdálených hor, se začne lesknout, náhle nabude tvaru a v plamenech burácí zpátky na oblohu, cestující náhle zachvátí horečný život; trápí je obavy, ale všechno bude dobré, neboť oheň zhasne a letadlo se vrátí na civilizované letiště.</p>
<p>Takovým a mnoha dalšími způsoby populace roste. Ale zvláštním obřadem, kterým lidského života přibývá, je válka. Z rozbořených budov, z bombových kráterů, z rozštípaných lesů, z vypálených tanků, potopených ponorek a blátivých bitevních polí vstávají mrtví k životu, jejich rány se hojí a oni mládnou. Válka je</p><empty-line /><p>na celé planetě velikým prostředkem zrození.</p>
<p>Tolik k narození. Co říci o smrti? Známe budoucnost, to, že lidstvo degeneruje ke splynutí se zvířaty, že konec země je, řečeno geologicky, tak blízko, že všechno směřuje k menšímu a nemyslícímu. Všechno je naplánováno tak skvostně, že lidstvo jak všeobecně, tak jednotlivě, se řídí podle téhož vzoru. Každý člověk – a to samozřejmě platí i o zvířatech – mládne a zmenšuje se, většinu svých schopností dosáhne v dospělosti těsně předtím, než je v pubertě ztratí. Dospěje do chlapectví a školu navštěvuje pravděpodobně proto, aby zapomněl vědomosti, které už nebude potřebovat. Úpadek k bezmocnosti je poměrně rychlý a milosrdný; je možné, že ve věku nazývaném dvanáct – to je dvanáct let před lůnem – je člověk asi duševně stejně bystrý jako vždycky později a všechnu tu čilost potřebuje, aby splnil složitý úkol odnaučit se jazyk. Pro většinu je to šťastné období, kterému rádi na sklonku života podléhají. Mohou si hovět v matčině náruči a bezstarostně žvatlat. Stěží poznají, kdy přijde čas vrátit se do lůna, tohoto hrobu lidstva.</p>
<p>Snad bych tady měl dodat – odpustíš mi, Ann – že matka v tomto procesu často zakouší nejprve bolest a potom nepohodlí; to je asi měsíc či dva předtím, než zápas dítěte docela odezní a ono plně splyne s životem jejího těla. Ale její situace se přece jen zlepšuje, a když se dítě zmenšilo na smítko, manžel, nebo milenec do ní proniká a odčerpává zbývající látku. Proces je dokončen a ti dva se často zamilují, než se navždy rozejdou.</p>
<p>Nějaké otázky?“</p>
<p>Bush, Howes i Borrow hleděli na Ann. Stále ještě stála proti jednomu z obrovitých šedých kryptozoic</p><empty-line /><p>kých balvanů a zírala na Silverstona. Obrácený vývoj vesmíru přijali s určitým duševním sebezapřením; zpětný chod lidského života je knokautoval.</p>
<p>„Přikrášlujete to tak, že to vypadá skoro hezky,“ podotkla. „Utekl jste od té odporné stránky, že? Co třeba takové zvratky a jídlo – a podobně?“</p>
<p>„Můžeš si ten postup promyslet sama,“ odpověděl Silverstone pevně. „Jídlo a vyměšování jsou jen obrácené proti tomu, o čem nás ujistilo nadvědomí. Může to vypadat odporně, ale to proto, že je to nové“</p>
<p>„Ano, ale – říkáte, že potrava nám vychází z úst na talíř, nakonec je vrácena do syrového stavu a poslána zpět k řezníkovi a porážeči, aby z ní vytvořili zvířata - ano?“</p>
<p>„Ano. A také říkám, že až budeš žít s tou myšlenkou rok či dva, jako já, přijdeš na to, že není nechutnější, než myšlenka na porážení zvířat, jejich vaření a pojídání.“</p>
<p>Netrpělivě gestikulovala, jako by zjistila, že její námitky jsou pouhá sofistika, a otočila se k Bushovi, jenž stál vedle ní. Všiml si, jak každý jejich pohyb sleduje přízračný dav kolem dokola a srdečně ty diváky nenáviděl.</p>
<p>„Ty to všechno chápeš, Eddie, ano?“</p>
<p>„Ano, ano, rozumím tomu – snad proto, že jsem částečně omámen krásou neobvyklých následků: vodopády, tryskající do kopce, dojiči, stříkající mléko do kravských vemen, šálek studené kávy, který se sám ohřeje k varu. Je to jako být zase dítětem, kdy stejný úžas vzbudil šálek vařícího mléka, který vystydl a vytvořil se na něm škraloup. Jak je vodopád kouzelnější, kdy je více podřízen zákonu přírody – s vodou tekoucí nahoru či dolů? Co nechápou – řekl byste nám, profeso</p><empty-line /><p>re – kdy se můžeme vyhnout svému nadvědomí a sami to vidět v čase, plynoucím opačným směrem – <emphasis>vidět </emphasis>namísto povídání.“</p>
<p>Silverstone zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že takový okamžik přijde. Ne pro nás, himalájskou generaci. Doufal jsem, že se ho dočkám sám, ale nepřišel. Naše mozky jsou příliš zatížené čímsi, co musíme nazvat zábranami budoucnosti. Ale příští generace, vaši synové, budou svobodní od nadvědomí, jestliže každému předáme poselství dost jasně a brzy.“</p>
<p>Howes stál dlouhou dobu mrzutě stranou, skoro jako by neposlouchal. Nyní se otočil a řekl: „Dobře to vysvětlujete, Silverstone, ale ještě jste nám nedal ani nepatrný důkaz toho všeho.“</p>
<p>„Naopak, nabídl jsem důkaz v umění a vědách. Po svržení nepřátel budou moci astronomové obnovit svá pozorování a brzy vám poskytnou důkaz, že Dopplerův efekt je vlastně svědectvím o smršťujícím se vesmíru. Důkazy vás brzy obklopí. Důkaz vás již přece <emphasis>obklopuje,</emphasis> ale vy tyhle ponuré skály nepochopíte jako svědectví blízkosti konce světa.“</p>
<p>Howes zakroutil hlavou: „Nechce se mi věřit! Řekněme, že se dokážu postavit Gleasonovi a zabít jej? Ožije potom znovu?“</p>
<p>„Rozmyslete si to, člověče! Doufáme, že jste se <emphasis>dostal</emphasis> ke Gleasonovi a zabil jej. Nyní, v roce 2093, je chvíle, kdy je při moci – ale my víme, že o ni přijde, hospodářské zmatky se ztratí a brzy o něm nikdo ani neuslyší – bude bezvýznamným majorem sloužícím v Mongolsku. A pokud odcestujete zpátky, řekněme do roku 2000, nezbude po jeho jménu ani stopy.“</p>
<p>„Jestliže jsem ho zabil, proč se na to nepamatuji?“</p>
<p>„Promyslete si to, kapitáne! Až dosud jste věřil,</p><empty-line /><p>že máte dobrou paměť, ale současně žádné prorocké schopnosti. Teď vidíte, že opak je pravdou, a je pro to zřejmě logický důvod. Za himalájským předělem, o němž jsme hovořili, bude lidský život uspořádán k zapomínání; špatná paměť bude přínosem; a já si myslím, že budete souhlasit, že schopnost jasně vidět do budoucnocti bude vždy užitečná.“</p>
<p>Howes se podíval na ostatní a řekl, jako by se snažil získat jejich podporu: „Pohleďte, jak se profesor považuje za proroka, který svým lidem přináší veliké věci!“</p>
<p>„Spatně! Úplně špatně, kapitáne!“ zvolal Silverstone. „Vidím jen, že jsme na konci velikého období, kdy lidé znali pravdu. Z nějakého důvodu budeme my a všichni ti, co přijdou po nás, až do doby kamenné dokonale klamáni. Já – jsem jen poslední člověk, který si kdy uvědomoval pravdu, proto je pro mne zvlášť hrozné vědomí, že budu vyobcován a pronásledován, dokud nezapomenu, co už všichni ostatní zapomněli, že budu donucen souhlasit s Wenlockovou lživou teorií duše, a strávím mládí zčásti důvěrou v chudáka starého Freuda a jeho souputníky!“</p>
<p>Na okamžik skutečně vypadal jako tragická postava, náhle byl. zmožen závažností toho, co říká, takže nemohl pokračovat. Teď bylo jasné, odkud se vzal pohled ptáka, který se směje sám sobě.</p>
<p>Ann s Bushem se ho snažili povzbudit. Howes využil příležitosti, aby si promluvil s Borrowem.</p>
<p>„Stmívá se. Měli bychom se dostat z tohoto hrozného, prokletého místa – přibudeli ještě víc těch hádanek a přízraků lidí, které se na nás budou dívat, opravdu se zcvoknu! Co si o tom všem myslíte, Borrowe? Vím, že jste se tím nechal unést, ale pak jste byl tro</p><empty-line /><p>chu zticha – myslel jsem, že jste snad měl jiný názor.“</p>
<p>„Ne tak docela. Myslím, že přijímám, co Norman říká, ačkoliv k plnému pochopení to bude třeba zažít. Má myšlenka je ‚Proč?‘ <emphasis>Proč</emphasis> tohle nadvědomí sestoupilo jako černé brýle k našemu skutečnému mozku a všechno zahalilo? Proč?“</p>
<p>„Aha! Silverstonovi se to nepodařilo vysvětlit! Silverstone!“</p>
<p>Otočili se k Normanu Silverstonovi. Za ním byl velký kruh stínů, o nichž se učili přemýšlet jako o cestovatelích z minulosti, neporušené se překrývaly jako nesčetné obrazy na bláznivé fotografii. Ale před nimi – Bush zachytil pohyb, který k duchům nepatřil. Z rohu jedné obrovité skály se vynořovala postava.</p>
<p>Poznal ji. Pokud ještě existoval nesoulad, pak muž naprosto neladil s kryptozoikem. Vystupoval ze skály, na sobě měl stále šedivý hedvábný plášť a žlutohnědý cylindr, který vystavoval na odiv jako převlek v Buckinghamském paláci. Bush jej poznal ihned. Byl to Grazley, ten školený vrahoun.</p>
<p>Grazley teď dělal svou práci. Tvrdá ústa měl sevřená a pistoli zvednutou.</p>
<p>Bush měl ještě připravenou pistoli, kterou vzal z Howesova batohu pro případ, že by se objevily nějaké potíže. Reflexivně ji vymrštil.</p>
<p>„K zemi!“ zařval.</p>
<p>Vystřelil. Už když to udělal, věděl, že je příliš pozdě. Vzduch za levým ramenem byl na okamžik černomodrý, jak z Grazleyho pistole vyšel laserový paprsek.</p>
<p>Grazleyho minul. Vystřelil znovu. Zabiják bledl, duševně cestoval, nepochybně stále pod vlivem CSD. Bushův impuls mu propálil levé rameno. Grazley se pomalu otočil a upadl, aniž změnil přísný výraz; ale</p><empty-line /><p>než mohl dopadnout na podlahu, vytratil se, zřejmě aby byl v bezvědomí jako opuštěná loď unášen věky duševního cestování, a sklouzl po entropickém spádu přes raná období kryptozoiku k roztavení Země.</p>
<p>Když pustil Grazleyho z hlavy, Bush se otočil a viděl, jak Silverstone umírá v náruči Ann. Jeho sako dosud doutnalo a přes hruď se táhla spálená skvrna. Neměl žádnou naději.</p>
<p>Howes zuřil jako šílenec. „Za to mě zastřelí! Vy idioti! Bushi, to je vaše chyba, ukradl jste mi pistoli – jak jsem vlastně mohl Silverstona chránit? Co teď budeme dělat? Když pomyslím, že se sem Grazley dostal! Z jedné strany to bylo napohled logické místo – Silverstone to měl poznat! Sám si podepsal rozsudek smrti!“</p>
<p>„Vy jste nechal Grazleyho naživu v paláci – jedině vy jste vinen, Howesi!“ řekl Bush.</p>
<p>Stál, hleděl na Silverstona a přemýšlel, jaký to byl skvělý muž, skvělý a neznámý. Profesorovy oči teď civěly do prázdna, přestal dýchat, ale Ann jej stále bezmocně držela za ramena. Borrow zatahal Bushe za rukáv.</p>
<p>„Eddie, máme další návštěvu!“</p>
<p>„Cože?“ Těžce vzhlédl, neochotný čelit čemukoli dalšímu.</p>
<p>Temná žena vystoupila z ohromného přízračného davu. Teď byla těsně u nich, stála vedle Borrowa. S velitelským gestem zvedla ruku a rychle se zhmotnila, až byla tak skutečná a pevná jako oni. Pohled, který vrhla na Bushe, byl tak láskyplný a současně zkoumavý, že se zalekl jeho důvěrnosti.</p>
<p>„Vy se dokážete zhmotnit do našeho prostředí?“ zeptal se. „Tak proč jste Grazleyho nezastavili? Jsou</p><empty-line /><p>vás tu jistě tisíce – proč jste k čertu nezasáhli, když jste mohli?“</p>
<p> Promluvila a ukázala na Silverstonovo nehybné tělo. „Shromáždili jsme se zde, abychom byli přítomni zrození velkého muže.“</p><empty-line /><p>Kapitola osmá</p>
<p>POUTNÍCI PO KRYPTOZOIKU</p>
<p>Zblízka to byla krásná žena. Bush odhadoval, že jí není více než dvacet pět, měla bezvadnou snědou kůži, jasné šedomodré oči a vlasy černé jako půlnoc. Postavu a držení těla měla pěkné, krátká tunika jí hezky odhalovala dokonalé dlouhé nohy. Ale zvláštní dojem na ně udělalo její imponující, i když tiché vystupování.</p>
<p>Jak na ni Bush civěl, uchopila ho za ruku a usmála se na něj. „My už se známe dlouho, Eddie Bushi! Já se jmenuji Wygelia Sayová. Až teď, právě před zrozením Normana Silverstona, máme povolení Centrálního úřadu hovořit s tebou a s tvými přáteli.“</p>
<p>Přestože mluvila anglicky, měla tak nezvyklý přízvuk, že nebylo úplně snadné rozumět tomu, co říká.</p>
<p>I když Bushe odzbrojila, musel se jí znovu zeptat:</p>
<p>„Proč jste Silverstona nechali takhle zemřít, když jste mohli zasáhnout? Jistě jste věděli, že přichází ten zabiják?“</p>
<p>„Myslíme, jinak než vy, příteli. Na jedné straně je zásah člověka, ale na druhé je osud.“</p>
<p>„Ale on byl nepostradatelný!“</p>
<p>„Vy čtyři jste teď nositeli jeho myšlenek. Mám vám říci, co se stalo v době, kterou považujete za svou budoucnost? Vrátili jste se do roku 2093, jak jej nazýváte - my používáme jiný kalendář – a oznámili jste Silverstonovo zrození. Všichni jsou rozrušeni. Wenlock s vaší pomocí uniká. Zmocňujete se rozhlasové stanice a začínáte lidem říkat pravdu. Začínají revoluce.“</p>
<p>Howes se rozčileně protlačil dopředu a přerušil ji. „Takhle se z toho nevykroutíte, mladá dámo! Když jste nechali Silverstona – “</p>
<p>Zastavil se uprostřed věty. Ve tváři se mu pomalu rozhostil zmatený pohled. Wygelia proti němu zvedla ruku jako znamení a pronesla několik slov, která se odrazila v Bushově mozku.</p>
<p>„Co jsi říkala?“</p>
<p>„To je jen zvláštní formule – zaklínadlo, které se může pronést několik století po vaší době. Za několik let bude v omezené podobě začleněno do Wenlockovy disciplíny. Na několik minut zaplní motorické oblasti mozku Davida Howese, přestože jemu se to bude zdát jen jako zlomek vteřiny.“</p>
<p>Klidně a půvabně se otočila, usmála se na Borrowova s Ann a představila se jim. Mezitím se scéna kolem měnila. Vkrádaly se přízraky z přítmí a současně se shromažďovali mnozí cestovatelé z minulosti, aby sledovali zrození Silverstona – přestože Bushovi, jenž byl stále zatížen nadvědomím, se’zdálo, jako by teď odcházeli, opouštěli tu ohromnou krajinu, zaplněnou jen jejich vlastními matoucími organismy.</p>
<p>Bush se trochu vzdálil od ostatních, neboť si to chtěl promyslet o samotě. Jak stál opodál, velký dav se rozptýlil. Výhled se vyprázdnil a zdálo se, že nemá ani měřítko, ani význam.</p>
<p>Konečně na něj Ann zavolala a on se vrátil ke skupině. Ann s Borrowem vypadali rozhodně radostněji;</p><empty-line /><p>Wygelia se vyznala v morálce a zřejmě jim řekla něco povzbuzujícího. Dokonce i Howes, jenž se vzpamatovával z omámení, vypadal tak šťastně jako už dlouho ne.</p>
<p>„Wygelia je anděl,“ řekla Ann a vzala Bushe za ruku. „Pověděla mi, že se roky učila mluvit pozpátku, abychom jí rozuměli! Teď už opravdu věřím, že vše, co nám Norman Silverstone řekl, byla Boží pravda!“</p>
<p>Vedle Wygelie se zhmotnili čtyři muži z minulosti, všichni byli oblečeni v podobných uniformách. Nesli máry, na něž uctivě položili Silverstonovo tělo, a teď s ním stáli mezi nimi a čekali na znamení od Wygelie.</p>
<p>„Vykonali jste ještě jednu cestu po návratu do roku 2093,“ řekla Bushovi. „Ne, mám to popletené, promiňte – je to stále obtížné formulovat věci tak, jak je vidíte vy. Ještě jednu cestu musíte vykonat, než se vrátíte do roku 2093. Ano! Protože naše zrození a smrt znamenají pro vás něco jiného, obřady kolem nich se liší na obou stranách toho, co náš přítel Silverstone správně nazval himálajskou generací. Chceme, abyste šli s námi a byli, jako jeho první společníci, svědky zrození jeho těla – což vy budete považovat za jeho pohřeb, přestože pro nás je to radostná událost.“ Vycítila u nich odpor a rychle dodala: „A současně vám objasním jakoukoliv otázku, kterou položíte. Mohu zodpovědět něco, co už Silverstone nemůže.“</p>
<p>„Rádi půjdeme,“ řekl Bush.</p>
<p>„Vezmeš nás do svého světa – do minulosti?“ zeptal se Borrow.</p>
<p>Zavrtěla hlavou: „To není možné; a i kdyby bylo, nebylo by to přístupné. V každém případě máme vhodnější místo pro zrození Silverstona.“</p>
<p>Přichystali se, že si píchnou CSD, ale Wygelia to</p><empty-line /><p>odbyla mávnutím ruky. Wenlockova disciplína takovou hmotnou pomoc potřebovala; v její době však měli účinnější disciplíny – na něž byla ta Wenlockova skutečně omezenou památkou.</p>
<p>Hovořila k nim, dělala nad nimi zvláštní znamení a oni se spojovali, plavili, duševně cestovali, na její příkaz rozšiřovali svou mysl a rychle se pohybovali k tomu, co kdysi považovali za začátek světa.</p>
<p>Dále. Byli v prázdnotě, ale myšlenky mezi nimi přecházet mohly. Přesněji řečeno, byli v prázdnotě, kde na sebe vzali podobu myšlenek. Na co mysleli, tím v té chvíli byli. A protože se pohybovali ve vzájemném duševním proudu, existovali jen v podobě myšlenek.</p>
<p>„Celá mysl komunikuje,“ objevila se myšlenka Wygelie a natahovala se k nim jako veliký keř v rozpuku. „A to tak, že načerpá zlomek té ohromné síly, která nám umožňuje vůbec duševně cestovat. Nikdy vás neudivilo, kde v duševním cestování se tyhle síly skrývají? Kdysi existovala doba, kdy lidstvo stále komunikovalo z mysli do mysli, jako to teď děláme my; ale nyní – myslím v mé době, která je od vaší oddělená jen několika roky – je lidstvo za svým vrcholem a klesá k západu – nebo k Himálaji, abych to řekla výmluvně.“</p>
<p>Ale bezbarvé řečnické metafory se tady samy staly věcmi, takže byly po nekonečný okamžik ztělesněny v neúnavných, nesčíslných generacích mužů a žen, které se valily do matného žáru popela na druhé straně mraků nad nejvyššími horami.</p>
<p>Myšlenky Ann se zmenšily a osaměly, ale zůstaly živé, jako tancující střevíčky na prázdném tanečním parketu: „Wygelie, ty jsi kus nádherné skutečnosti, kterou Norman Silverstone spatřil jen letmo!“ Za tančícími střevíčky se táhly stuhy a hovořily o jejím obdivu k mladší ženě a jejím schopnostem; a za stuhami stříbrný bumerang, který zpíval: „A už ani necítím žárlivost na tvůj zvláštní vztah k Eddiemu.“</p>
<p>Myšlenky Wygelie se vrátily zpět, složité jako sněhové vločky, ale roztočené její náladou a zbarvené smíchem a nezbedností. „Neměla bys pociťovat žárlivost – já jsem to, co bys nazvala vnučkou svého svazku s Eddiem!“</p>
<p>A všichni byli plní rozmanitých tvarů, které vyjadřovaly smíšené pocity, potěšení, určité rozpaky a překvapení – a taky nějaké malé obsidiánové kostky odporu – původem od Ann a Bushe, splývající s jakousi svatební bujarostí.</p>
<p>Celý tenhle ohromující zážitek byl proveden ještě úžasněji, neboť Borrow plnil obrovský vícerozměrný prostor abstraktními představami, obracel se k několikanásobným zábranám duševní energie, které tvořily obrovské a pomíjivé umělecké dílo. Howes s Wygelií si zároveň vyměňovali myšlenky zvlášť. Jeho otázka, která proudila jako štěrk, požadovala vědět, kam jdou; její odpověď, pronikavá a elektrizující, znamenala: „Víte, že už jsme mnoho tisíc milionů let za phanerozoickým časem a v čase rozkladu, kdy jen chemikálie bojují s ostatními o existenci. Uvidíte, že Silverstone přijde z nejstaršího období světa.“</p>
<p>A slabounké Howesovo přemítání, tiché a vytrvalé jako zrnko pylu, se vrátilo: „Pak zemřeme…“</p>
<p>Prožili, ani nevěděli co, stáli, ani nevěděli kde.</p>
<p>Okamžitě se Howes, pak Borrow, Ann a Bush chytili za hrdlo; jejich chrliči neprosakoval žádný kyslík. Byli tolik geochronů zpátky ke konci – k počátkusvěta, ze plyny, na nichž lidský život závisí, byly teď uzavřené v neprchavých sloučeninách ve sténajícím nitru zeměkoule.</p>
<p>„Jste v bezpečí!“ vykřikla Wygelia a ukázala na čtyři muže, kteří nesli máry. Každý vztyčil ze skříňky na zádech duté tyče jako antény; tyto tyče teď intenzívně dýmaly jako zpola zapálené smolné pochodně. „Máme vlastní prostředky, jak na těchto pustých místech dodávat kyslík a dusík,“ řekla. „Dále jsme před vnějšími podmínkami chráněni silovým polem, které působí v mezích entropické bariéry a zbavuje nás všeho zdejšího nebezpečí.“</p>
<p>Když je uklidnila, nabrali do plic vzduch a pomalu si prohlíželi okolí.</p>
<p>Země, která se propadala ke svému konci, byla v polotekutém stavu. Teplota za jejich ochranným polem a za entropickou stěnou byla několik tisíc stupňů Celsia. Zdálo se, že je hodina úsvitu, ale na této rozpouštějící se planetě jistě žádná pořádná noc nebyla. Všude kolem se rozkládalo moře popela, rozdělené pásy přerušovaného světla, které vyzařovalo vzhůru. Moře se zvedalo; popel byl jen tenkou kůrkou, která přikrývala nekonečnou lávu roztavené horniny.</p>
<p>Jejich malá společnost se Silverstonovým tělem uprostřed stála na zevšeobecnělém podloží duševního cestování, které zhruba odpovídalo povrchu obrovské skalní tabule snad půl míle široké. Stejně jako moře i skála se pomalu neklidně pohybovala; jako ledovec plavala v magmatu; jako ledovec se rozpustí a zmizí.</p>
<p>Bush upřeně hleděl na scénu. Žádná bázeň jej nezachvátila. Necítil nic. Za těchto okolností přestal počítat s informací Wygelie, že se ožení – oženil s Ann; nějaký úskok myšlení způsobil, že vše, co si teď vyba</p><empty-line /><p>voval, byla malá Joan Bushová. Z nejasných důvodů se vdávala za muže, jenž řídil to, co kdysi bylo otcovým obchodem. Obraz, jak její milující paže objímala otce, mu byl blízký, snad podnícený tím novým odhalením rodinných vztahů. Rostlo v něm cosi, co se nedalo nazvat přesněji než touha; sotva mohl souhlasit, že její život je méně důležitý než život Země.</p>
<p>Otočil se k Wygelii, zcela neúmyslně přerušil její rozhovor s Ann a řekl: „Sledovalas mne na mnoha místech. Znáš tu hornickou vesnici a Joan. Vidělas, co se stalo Herbertovi.“</p>
<p>Kývla. „Začal jsi tam hledat své skutečné já – nebo, podle mne, ses tam ztratil.“</p>
<p>„Mám pravdu? Co se stalo v Breedale, byla podle tebe menší tragédie než podle mne.“</p>
<p>„V jakém smyslu?“</p>
<p>„Vidělas Herbertův konec. Jeho situace byla stále méně únosná. Nakonec jej nenapadlo nic jiného, než že si prořízl hrdlo a krvácející vyběhl zemřít do zahrady. Konec jeho ženy byl stejně zoufalý. Joan – domnívám se, se vdala spíše pro peníze než z lásky, což jí nemůže přinést nic než trápení. Takový příběh se právě v její generaci možná tisíckrát opakoval, ne?</p>
<p>A teď se na to všechno podívej, jak to bylo ve skutečnosti, aniž by to zakrývala čočka nadvědomí! Joan se vymaní z manželství bez lásky, jednoho dne přijde domů a najde nehybného otce mezi plevelem, krátce před narozením. Matka oživne podobně a její nešťastné těhotenství včas skončí. Přijde muž a vrátí jí malý obchod. Všichni budou mládnout. Důl zase začne pracovat, každý bude zaměstnán. Rodina se postupně zmenší, břemena budou lehčí a naděje větší. Dejme tomu, že se Joan ponoří do šťastného raného dětství a</p><empty-line /><p>konečně se vtělí do své matky, která bude opět mládnout a krásnět. Nebude v tom žádná tragédie a mnohem méně úzkosti.</p>
<p>Nyní si uvědomuji, proč pro mne bylo období strávené v Breedale tak životodárné. Viděl jsem, jak lidský hřích většinou pochází z lidské bídy; byla to bída a především bída z <emphasis>nejistoty,</emphasis> co mne přivedlo k těm hanebným činům v životě. Když ses zbavila nadvědomí, ty – ani nikdo jiný – nemůžeš trpět nejistotou, protože znáš budoucnost. To, co se stalo Joan, milujícímu stvoření, které nakonec zapřelo lásku, je jako historie každého pod vlivem nadvědomí.</p>
<p>Tak mi pověz, jakou hroznou pohromu seslalo na lidstvo nadvědomí? Co se stalo v Himálaji?“</p>
<p>Borrow řekl tiše: „Nevím, Eddie, jakou jsi to měl zvláštní zkušenost s Joan, ale tohle byla otázka, kterou jsem chtěl položit Silverstonovi – a Wygelii. <emphasis>Proč</emphasis> to všechno, proboha, od lidí doby kamenné až k nám?“</p>
<p>„Zasloužíte si odpověď, já vám ji dám co možná nejjednodušeji a pokusím se to vylíčit po vašem,“ pravila Wygelia. Než pokračovala, pohlédla na Silverstonův klidný obličej na márách, jako by sbírala sílu.</p>
<p>„Stále jsme vám nepověděli nic o dlouhé minulosti lidstva – kterou jste se naučili vidět jako budoucnost. Ale musíte vědět, že tato minulost byla nesmírně dlouhá – tucet kryptozoiků za sebou, že pokrývala nesčíslná období. Růst nadvědomí byla rychlá záležitost, rozložená jen do dvou nebo tří generací.</p>
<p>Nadvědomí se vyvinulo z první vážné duševní poruchy, jakou jsme kdy poznali – neboť jsme nikdy neměli dějiny neštěstí, duševního utrpení a bolesti jako vy, na vaší straně Himálaje. Tuto poruchu vyvolalo vědomí, že se blíží konec světa. Nedokážete si představit</p><empty-line /><p>moc ani slávu naší rasy; neboť ač jste našimi dětmi a my jsme vašimi a v následnosti nenastal žádný zlom, přece jsme existovali pod vlivem rozdílných přírodních zákonů, jak vysvětlil Silverstone, a jsme jimi stvořeni – ano, bude hodně věcí, jež shledáte příliš zázračnými, než aby se jim dalo věřit, duševní cestování v ohromném měřítku bude jen jednou z nich. Byli jsme téměř dokonalá rasa – vy byste řekli, ‚budeme‘.</p>
<p>Dovedete si představit, jakou hořkost takoví lidé zažijí, až si uvědomí, že v jejich velké době zanikne planeta, na které žili, a systém, jehož součástí byla? <emphasis>My</emphasis> jsme nebyli zoceleni jako vy nesčetným soužením, neznali jsme utrpení a epidemie – odmítnutí času, který nás dovedl na pokraj katastrofy – nás všechny přemohlo.</p>
<p>Myslíme si, že to byla nějaká vývojová nemoc. Naše příští generace, nebo v některých případech přespříští, se narodila (zemřela, jak byste řekli) s obrácenou časovou orientací vrchní části mysli, takže vnímají jako vy, protože to <emphasis>jste</emphasis> vy.</p>
<p>A nyní vidíme, že tento obrat je to největší milosrdenství, že –“</p>
<p>„Počkej, Wygelie!“ vykřikl Bush. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Jak</emphasis> to můžeš nazývat milosrdenstvím, když připouštíš, že kdybychom my – kdyby lidé v Breedale – viděli své životy správně, byli by šťastnější? A tak dále po celé zaznamenané dějiny, po všechny starobylé civilizace!“</p>
<p>Odpověděla mu pevně, bez váhání: „Nazývám to milosrdenstvím, protože zmatek všech těchto menších bolestí měl před vámi skrýt tu velkou.“</p>
<p>„Takhle to nemůžeš říct! Pomysli na Herberta Bushe, jak vyběhl do zahrady s hrdlem dusícím se krví! Jakou ještě další bolest?“</p><empty-line /><p>„Přece bolest bytosti, která je si plně vědomá, že vaše slavné schopnosti jedna po druhé mizí, od jedné generace ke druhé. Vidí, jak inženýři konstruují stále primitivnější motory; jak se vlády vzdávají své osvícenosti ve prospěch otroctví; jak stavitelé boří pohodlné domy a staví místo nich méně vhodné; jak chemici degenerují na starce, kteří hledají kov, aby jej přeměnili ve zlato; jak se chirurgové vzdávají svého důmyslného vybavení a berou si pilky na kov; jak občané zapomínají na morální zábrany a spěchají na veřejnou popravu oběšením – to vše se stane za několik žalostných generací poté, co vy čtyři zmizíte ve svých matkách. Dokážete to snést? Je to stárnutí celého rodu! Dokážete snést pohled na poslední základy zemědělství, jak mizí před špinavým kočovnictvím? Dokážete snést pohled na boudy, které vystřídají chudé jeskyně? Dokážete snést pohled na lidské oko, které otupuje, když jej opustila inteligence?</p>
<p>A pak začíná stárnout i všechno ostatní, dokonce rostliny, plazi i obojživelníci. Na duševních cestách jste je mohli vidět, jak vylezli na zem a osídlili ji. Jakkoli jste byli cyničtí, jistě jste z toho čerpali naději a pocit jistoty. Ale řekněme, že jste ten proces viděli našima jasnýma očima. Neměli byste rádi ty nemotorné permské obojživelníky, jakkoli primitivní, jakkoli nedokonalé jako známky velikosti, která kdysi byla na Zemi? A když se tihle obojživelníci stáhli zpátky do bláta a do bažin, a degenerovali na ryby, neplakali byste? Neplakali byste, kdyby poslední zelená mořská pseudořasa naposledy sklouzla ze skal zpátky do teplého moře? Kdyby zmizeli trilobiti? Kdyby v blátě vymřel život?</p>
<p>Ten hrozný proces stárnutí Země se nikdy nemůže</p><empty-line /><p>otočit! Lidstvo musí jít těžkou cestou do unikajícího bezmyšlenkovitého světa džungle, ta se pod neúprosným přívalem času musí stáhnout zpátky do mořských řas a všechno se to rozpustí na oheň a popel, který vidíme kolem. Žádný únik – žádná naděje na únik! Ale nadvědomí spadlo jako hledí a ochránilo lidstvo před plným vědomím hrůzy z jeho konečného rozpadu.“</p><empty-line /><p>Kapitola devátá BŮH GALAXIÍ</p>
<p>Potom pohřbili Silverstona – nebo, když se na to začali dívat, jak by měli, přijali jeho tělo z přírody – a tenhle slizovitý svět tekoucí horniny byl tou nejdivočejší tváří přírody, na jakou kdy bude kdokoliv z nich hledět.</p>
<p>Silové pole ovládala Wygelia. Máry nesoucí profesorovo tělo složili na zem a pole se pak zkřivilo, takže máry odneslo do dlouhého výběžku. Ten se uzavřel a oddělil tak, že připomínal vyfouknutou skleněnou bublinu. S tělem uvnitř bublina odletěla z plovoucí horniny. Vznášela se nad oceánem zvedajícího se popela a pak se jej dotkla. Ihned vytryskl velký proud, tekutina vzplála a stoupala do těžkého vzduchu. Bublina zazářila a zmizela. Bylo po všem, kromě velké světelné čáry, která prořízla slizkou pustinu a zmizela.</p>
<p>Howes řekl pohnutým hlasem: „Měli jsme mít trubku a zatroubit ‚Poslední stráž‘.“</p>
<p>„‚Budíček‘,“ opravil jej Borrow.</p>
<p>Nezdálo se, že by ještě bylo co říci. Stáli a upřeně hleděli na tu fantastickou scénu. Ted‘ den vrcholil. Foukal silný vítr, v pustině vyvolával výboje; ještě několik tisíciletí a všude bude oheň; jejich ostrov se roztaví</p><empty-line /><p>jako svíčka v peci. Vítr rozháněl oblaka, která byla položena přes celé nebe jako břidlicové vrstvy, a zdála se i tak pevná. Vrstvy se trhaly na mohutné kusy a připomínaly spíše ostrovy než mraky a odhalovaly slunce.</p>
<p>Slunce zářilo, a přece bylo temné a skvrnité. Táhlo za sebou ohnivé stužky. Bylo předzvěstí nástupu závěrečného pekla.</p>
<p>„Dobrá, nyní se vrátíme do roku 2093, Wygelie,“ řekl Howes a nutil se do hovorového velitelského tónu. „Ještě na něco bych se rád zeptal, než půjdeme. Vracíme se do potíží. Jak se – ehm, vyrovnám se svým – zrozením?“</p>
<p>„Triumfálně, kapitáne. Odvážně a zdaleka ne zbytečně. To je vše, co byste měl vědět. A teď to plně chápete?“</p>
<p>„Nemám na výběr, že? Ale vím, co udělám, až se vrátíme, jaká bude má strategie. Nejdříve samozřejmě podám zprávu vlastním revolučním silám. Pak se vzdám Straně akce. Předvedou mne ke Gleasonovi. A já mu povím – tohle všechno o nadvědomí.“</p>
<p>„Přesvědčíte jej?“ zeptal se Borrow.</p>
<p>„Postarám se, abych s ním otřásl. Nebo ho zabiji, buduli mít příležitost.“</p>
<p>„Přece jenom si myslím, že bude lepší, když také něco podnikneme,“ řekla Ann. „Ačkoliv nebudu vědět, jak začít s vysvětlováním.“</p>
<p>„Je tady určitý důkaz, o němž jste se nikdo až dosud nezmínil,“ pravil Bush. „Snad jsem si to „vypůjčil“ z vlastního života, snad z Breedale – nejspíše tam i tam. Ann, mluvili jsme spolu o krvesmilstvu. To je moment, kde je spojení nadvědomí a podvědomí nejslabší – přirozeně, protože to je moment, kdy se život a smrt, narození a smrt stávají nejasnými. Zákaz krvesmilstva – řekli jsme, že takový zákaz žádné zvíře neuznává – byl vynalezen, abychom se přestali ohlížet po rodičích, protože podvědomí po celou tu dobu vědělo, že je to cesta smrti, nikoliv života. V minulosti nemáte žádný zákaz krvesmilstva, že, Wygelie?“</p>
<p>Zavrtěla tmavou hlavou: „Ne. Ani nemáme krvesmilstvo, protože se všichni tak jako tak vracíme k rodičům.“</p>
<p>Howes zakroutil hlavou: „Myslím, že se při rozhovorech budu držet pistole.“</p>
<p>„Já nejsem voják,“ řekl Borrow pevně. „Ale určitě budu s radostí dělat to, čím mne pověřil Silverstone. Nechte mne, abych vyzvedl Ver ze Zárodečného vajíčka, a pak se rovnou pustím do vysvětlujících montáží. Mohu situaci objasnit v uměleckých kruzích – brzy ji rozšíří.“</p>
<p>„Půjdeš s námi do roku 2093?“ zeptal se Bush Wygelie.</p>
<p>Opět zavrtěla tmavou hlavou a smutně se usmála.</p>
<p>„Udělala jsem vše, co ode mne Centrální úřad žádal. Mé poslání je splněno a nemám dovoleno dělat víc. Ale tebe s Ann zase uvidím, až budu dítě. Dříve, než se rozloučíme, vás spolu se čtveřicí mužů doprovodíme na duševní cestě až na kraj roku 2093.“</p>
<p>Opět duševně cestovali, ustupovali od konce světa, který dlouho považovali za začátek.</p>
<p>Ann i Bush současně poslali Wygelii otázku.</p>
<p>Bush, milion převážně nafialovělých spirál drnčelo: „Jestliže – dlouhá minulost rasy – lidstva – byla tak veliká, proč zůstává na této planetě, aby zemřelo? Proč neunikne do jiných světů?“</p>
<p>Ann, proplétající se žluté kruhy: „Pověz námnech nás jen zběžně nahlédnout do té veliké minulosti.“</p>
<p>Wygelia je upozornila, že na obě otázky odpoví současně.</p>
<p>Vypustila velký bílý zámek. Plul k nim a skrz ně, dotek jejich mysli jej proměnil a pak překročil oslnivý prostor. Měl mnoho místností. Jeho zdi se proplétaly a vzájemně pronikaly. Bylo to důmyslné uspořádání dějin vesmíru, populární zpracování, které nemuseli přesně pochopit, vyjádřené řídícím mozkem. Bylo to též skvělé umělecké dílo. Bush s Borrowem jej budou po zbytek života hledat, zapomínat a pokoušet se znovu jej vytvořit a předají něco z té jeho paradoxní slávy dalším umělcům jako Picassovi a Turnerovi.</p>
<p>Částečně jeho význam pochopili, když jako ryby plavali skrz jeho objasnění.</p>
<p>Dlouhá minulost, nezměrně dlouhá minulost, lidstvo se zrodilo na mnoha místech najednou. Bylo rozptýleno jako plyn. Bylo ryzím rozumem. Bylo všemohoucí.</p>
<p>Bylo Bohem.</p>
<p>Bylo Bohem a stvořilo vesmír. Řídilo se vlastními zákony. Během nesčíslných věků se naplno pustilo do tvoření sebe sama. Omezilo se na planety a obsadilo jich mnoho milionů. Po nespočetné zapomenuté věky se postupně stahovalo samo do sebe jako velká rodina, která se odpoledne vrací pod jednu střechu, když je práce hotova. Společně růst znamenalo zbavovat se schopností; to nemělo význam. Ostatní schopnosti zůstaly. Planety se brzy zbavily lidského života, celé galaxie se vyprázdnily. Ale galaxie samy se přibližovaly, řítily se k sobě.</p>
<p>Předlouhý proces… V rase teď nezbylo nic, co by</p><empty-line /><p>jej vyjadřovalo. Nakonec se vše, co z toho skvělého množství zůstalo, shromáždilo na Zemi. Teprve dlouho poté, co bylo sestaveno, dosáhlo největší harmonie tvorstva.</p>
<p>„To je útěcha. V náboženství máme pravdivé pověsti,“ přemítal Bush.</p>
<p>„Vzpomínky!“ opravila Wygelia. V pokleslé náladě nacházeli útěchu v toku jejích myšlenek.</p>
<p>Velký zámek je prostupoval déle, než si mysleli. Wygelia je zavedla na povrch a zázračně je nasměrovala na bezpečné místo, blízko jedné z bašt odpůrců Akce.</p>
<p>Vynořili se. Wygelia zmizela a ti čtyři nosiči rovněž. Howes se již ostražitě rozhlížel, připravený k činu. Ann s Bushem se otočili a hleděli na sebe, mírně, a přece vyzývavě.</p>
<p>„Musíš mě ještě zatraceně dobře přesvědčit!“ řekla.</p>
<p>„Já tě přesvědčím,“ odpověděl Bush. „Ale nejprve najdu Wenlocka a podám mu zprávu.“</p>
<p>„Dobrý nápad,“ řekl Howes. „Pojďte se mnou do úkrytu vzbouřenců – dají vám jméno ústavu pro duševně choré, kde Wenlocka drží.“</p>
<p>Otočili se a sledovali jej rozvalinami vlastního času, směřujícího přes Himálaj.</p>
<p>Po šedivé chodbě šla ošetřovatelka. James Bush, L. D. S., s trhnutím zvedl hlavu a úplně se probudil. Podíval se na hodinky a zjistil, že už dvacet minut sedí a čeká na nepohodlné kovové židli.</p>
<p>Ošetřovatelka k němu přišla a řekla: „Ředitel je stále zaměstnán, pane Bushi. Budeteli mne následovat, přijme vás pan Frankland, zástupce ředitele.“</p><empty-line /><p>Otočila se a vydala se směrem, kterým přišla, takže zubař se musel spěšně zvednout a následovat ji. Na druhém konci chodby vystoupili po schodech o patro výš a ošetřovatelka mu ukázala dveře, na nichž bylo jméno ALBERT FRANKLAND.</p>
<p>Nějaký kulaťoučký, neupravený muž s brýlemi bez obrouček a nervózním chováním vstal od stolu a přešel dopředu, aby Jamesovi nabídl židli.</p>
<p>„Jsem Frankland, zástupce ředitele Carlfieldova moderního ústavu pro duševní poruchy, pane Bushi. Jsme velmi rádi, že jste tady, a můžemeli vám v něčem pomoci, stačí jen nás o to samozřejmě požádat.“</p>
<p>Tato slova uvolnila pocit rozhořčení, který se v Jamesovi nahromadil: „Chci vidět svého syna! To je vše! Docela jednoduché, že? A přece je to počtvrté za dva týdny, co jsem přišel jen proto, abyste mne pokaždé poslali bez jakéhokoliv vysvětlení pryč! Víte, že dostat se sem stojí peníze a že v dnešní době není cestování snadné.“</p>
<p>Frankland se usmíval, pokyvoval a souhlasně klepal prstem na hranu stolu, jako by přesně rozuměl tomu, na co James naráží. „Myslím, že když takhle odsuzujete veřejnou dopravu, chcete tím nepřímo kritizovat Stranu,“ řekl spiklenecky.</p>
<p>Z druhé strany stolu jeho úsměv náhle vypadal nebezpečně. James se stáhl. Odpověděl chladněji: „Chci vidět svého syna Teda, to je vše.“</p>
<p>Frankland na něj hleděl tvrdě. Kousl se do dolního rtu. Nakonec řekl: „Víte, že váš syn trpí nebezpečnými halucinacemi, ne?“</p>
<p>„Nic nevím. Nemohu se nic dozvědět! Proč jej nemohu ani vidět?“</p>
<p>Frankland si začal okusovat nehty, podíval se na</p><empty-line /><p>ruce a zjistil, co dělá, a zpod obočí rychle pohlédl na</p>
<p>Jamese: „Abych vám řekl pravdu, dostal uklidňující léky. Proto jej nemůžete vidět. Když jste naposledy přišel do tohoto ústavu, unikl den předtím z cely, běhal po chodbách, způsobil dost škody a napadl ošetřovatelku a zřízence. Ve svých halucinacích se domníval, že je v Buckinghamském paláci.“</p>
<p>„Buckinghamský palác!“</p>
<p>„Buckinghamský palác. Co o tom soudíte? Příliš mnoho duševních cest, to je základní potíž, která se přidala, ehm – k dědičným slabostem. Příliš dlouho byl na cestě. Samozřejmě, že jsme teprve v počátcích duševního cestování, ale začínáme chápat, že ten zvláštní stav anosmie, který k němu patří, může přispět k rozpadu mysli. Anosmie znamená ztrátu čichu – čichová centra mozku patří k těm nejstarším. Váš syn začal věřit, že může cestovat do doby obývané lidmi, a následovala dlouhá řada halucinací, které se nám snad podaří zaznamenat a prostudovat, abychom pomohli budoucím případům.“</p>
<p>„Podívejte se, pane Franklande, já nechci slyšet o budoucích případech – chci slyšet jen o Tedovi! Tvrdíte, že jej duševní cestování rozrušilo? Zdál se mi být v pořádku, když po dvou a půl letech přišel domů, poté co mu zemřela matka.“</p>
<p>„Ne vždy dobře posoudíme duševní zdraví druhého, pane Bushi. V té době byl váš syn již blízko tomu, aby jej jakýkoliv náhlý otřes přivedl k šílenství. Už trpěl zhoršenou formou anomie.“</p>
<p>„Neměl čich?“</p>
<p>„To je anosmie, pane Bushi. Ted mluvím o daleko vážnějším stavu, anomii. Vypadá to jako mimořádná duševní choroba, která bude pronásledovat duševní</p><empty-line /><p>cestovatele. Osoba stižená anomií je úplně izolovaná; cítí se odříznutá od společnosti a jejích širokých sociálních hodnot; ztrácí normy a je znechucena životem jako takovým. Když osoba stižená anomií na duševní cestě zjistí svou bezmocnost jakkoli ovlivnit okolní svět, přemýšlí o životě jako o něčem, co nemá cíl ani význam. Snaží se obrátit k vlastní minulosti, otočit hodiny a vrátit se do strnulého stavu lůna.“</p>
<p>„Oslňujete mne vědou, pane Franklande,“ odpověděl James dotčeně. „Jak říkám, Ted se zdál být v pořádku, když tehdy přišel domů.“</p>
<p>„A vnější svět se spikl a dal vašemu synovi ten potřebný vnější úder,“ pokračoval Frankland a lehce na Jamese pokyvoval na znamení toho, že považuje za vlídnější, když si jeho přerušování nebude všímat. „Tím úderem byla samozřejmě smrt matky. Víme, že k ní byl krvesmilně připoután. Zjištění, že nakonec unikla jeho touhám, vyslalo vašeho syna na hrozivou dráhu maniaka, která byla maskovaným pokusem vrátit se zpátky do lůna.“</p>
<p>„Vůbec se to Tedovi nepodobá.“</p>
<p>Frankland se zvedl: „Protože se nezdá, že jste ochoten mi věřit, dám vám malý důkaz.“</p>
<p>Přešel k přenosnému páskovému magnetofonu, z blízkého stojanu vybral pásek, nasadil jej na trn a zapnul.</p>
<p>„Zaznamenali jsme hodně z toho, co váš syn řekl v době halucinací. Tady je kousek z úplného začátku jeho léčení, když ho sem přivedli prvně. Měl bych vysvětlit, že se zhroutil, když čekal na rozhovor s panem Howellsem, svým nadřízeným na Wenlockově ústavu. Z důvodů, které dosud nechápeme, byl přesvědčen, že naše velká hlava státu, generál poutník Bolt, v zemi</p><empty-line /><p>zaváděl zlý režim. Považoval se za pronásledovaného. Později v jeho mysli nahradila generála Bolta postava, kterou mohl spíše považovat za zlou admirál Gleason; ale v době této nahrávky svým představám dosud příliš nepropadl. Přinejmenším se stále domníval, že je v této době, a jak uslyšíte, měl jakýsi rozhovor se svým lékařem a nějakými studenty.“</p>
<p>Zapnul magnetofon.</p>
<p>Tlumené zvuky, povzdech. Nezřetelné mumlání, které se změnilo ve jméno: Howes. Zřetelný hlas nezaujatě komentoval: „Když pacient podával v ústavu hlášení, domníval se, že jeho nadřízený, Howells, je muž jménem Franklin. Franklin je zkomolenina mého jména, Frankland; když se pacient zhroutil, přivedli jej ke mně. Jméno Howells se objevuje, opět trochu zkomoleno, jako jméno jednoho z účastníků – kapitána – pacientových vojenských představ. Když jsme pořizovali tento záznam, přistihli jsme vašeho syna v pokřiveném subjektivním světě.“</p>
<p>Mumlající hlas na pásku se náhle rozjasnil a dalo se poznat, že patří Eddie Bushovi. Zeptal se: „Neumírám, že?“</p>
<p>Zdálo se, jako by kolem něj bylo několik studentů, kteří spolu tiše hovořili.</p>
<p>„Nemůže rozumět ničemu z toho, co říkáte.“</p>
<p>„Přizpůsobil se jen vlastním potřebám.“</p>
<p>„Představuje si, že je na jiném místě, možná v jiném čase.“</p>
<p>„Nespáchal krvesmilstvo?“</p>
<p>Opět Bushův hlas, nyní velmi hlasitý: „Kde si kamarádi myslíte, že jsem?“</p>
<p>A opět ostatní hlasy, převážně varovné.</p>
<p>„Tiše!“</p><empty-line /><p>„Probudíte ostatní na pokoji.“</p>
<p>„Trpíte anomií. se sluchovými halucinacemi.“</p>
<p>„Ale okno je otevřené,“ odpověděl Bush, jako by tajemná poznámka vše vysvětlovala. „V každém případě, kde to jsem?“</p>
<p>„Jste v Carlfieldově duševní nemocnici.“</p>
<p>„Staráme se o vás.“</p>
<p>„Myslíme si, že trpíte anomií.“</p>
<p>„Vaše shromáždění je zmatené,“ řekl Bush.</p>
<p>Frankland vypnul magnetofon, sešpulil rty a zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Velmi smutný případ, pane Bushi. V době této nahrávky se váš syn domníval, že je v jakýchsi kasárnách; nebyl schopen pochopit, že je v nemocničním pokoji. Od té doby se uchyloval dál a dál od skutečnosti do svých vlastních představ. Jednou se rozzuřil a kovovou berlou napadl specialistu. Museli jsme jej na čas umístit do izolace, sem do nového Motherbeerského křídla –“</p>
<p>James přerušil lékařovo líčení a rozplakal se: „Ted je všechno, co mám! Ovšem, nikdy nebyl věřící, ale byl to hodný chlapec! Nikdy se nerozzuřil… Nikdy…“</p>
<p>„Cítím s vámi. Samozřejmě, že pro něj děláme, co můžeme…“</p>
<p>„Chudák Ted! Alespoň mi dovolte, abych se na něj podíval.“</p>
<p>„To by nebylo rozumné. Domnívá se, že jste mrtev.“</p>
<p>„Mrtev!“</p>
<p>„Ano, mrtev. Domnívá se, že uzavřel dohodu s vojenskými úřady, které přistoupily na to, že vám budou dodávat pití, příznačně nazývané Black wombat, kterým jste se měl upít k smrti. Tudíž se vašemu synovi</p><empty-line /><p>podařilo – samozřejmě v duchu – vás zavraždit a svalit vinu na někoho jiného.“</p>
<p>James zavrtěl hlavou, skoro jako by Franklanda napodoboval. „Anomie… Vůbec to nechápu, opravdu ne. Takový tichý chlapec, schopný umělec…“</p>
<p>„Ano, obávám se, že jsou to vždy přijatelné typy,“ řekl Frankland a pohlédl na náramkové hodinky. „Abych vám řekl pravdu, doufáme, že léčba uměním mu snad trochu pomůže. Umění vstupuje do jeho halucinací. Stejně jako většina jeho životních pramenů. Nesouhlasil bych s vámi, že váš syn není věřící. Z jedné strany se jeho případ jeví tak, že laik by to asi označil za náboženskou mánii. Ví, že hledání dokonalosti, konce neštěstí, je u něj velmi silné. Jednou – když byl na samotce – myslím tím v Motherbeeru – se pokusil vytvořit ideální rodinu, v níž by měl nalézt klid. Máme pásky z tohoto období nemoci; jsou velmi tísnivé. V téhle hypotetické rodině hraje váš syn roli otce a tedy symbolicky přebírá vaši úlohu. Otec byl příznačně nezaměstnaný horník. Další role přidělila jeho fantazie příslušnicím ošetřovatelského personálu.“</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>„Váš syn nebyl schopen udržet zdání klidu nadlouho; nutilo jej to, aby sklouzl zpět do stavu otevřenější hrůzy podle vzoru lovců a lovených, zabít nebo být zabit. Tak se vytvořená rodina krutě rozplynula v sebenenávisti: skončil symbolickou sebevraždou, která zvěstovala úplné zřeknutí se rozumu a návrat do stavu lůna, který je konečným cílem krvesmilně zaměřených povah. Přestal komunikovat. Tyhle podrobnosti jste si vyžádal, pane Bushi.“</p>
<p>„Přestal komunikovat… Ale to se mému chlapci nepodobá. Samozřejmě vím, že se zapletl se ženami…“</p><empty-line /><p>Frankland si neodpustil krátký úsměšek.</p>
<p>„‚Zapletl se se ženami‘! Ano. Váš syn, pane Básni - váš syn zná jen jednu ženu, svou matku, a všechny ostatní ženy, s nimiž se setká, s ní ztotožňuje. Tudíž u žádné z nich nikdy nehledá ani nenachází stálost z obavy, že by jej mohly ovládnout.</p>
<p>Jeho utkvělé a nutkavé sklony se zvrhly ve schizofrenii, kterou tato psychická porucha vyvolala. Poznává svou duši – svou <emphasis>duši</emphasis> nebo ducha působícího na ženy, aby se to nepletlo s anomií nebo anosmií – jako kdyby od něj byla oddělena, jako samostatnou bytost. Tuto bytost nazývá svou Temnou ženou. Původně plnila tradiční funkci duše tím, že na něj dávala pozor.“</p>
<p>„Temná žena? Nikdy jsem o ní neslyšel!“</p>
<p>„Nyní, v pozdějších fázích nemoci vašeho syna se Temná žena mění v ještě další kopii krvesmilné postavy, v ženu, která je současně matkou i dcerou, což znamenalo zrychlující se duševní úpadek pacienta.“</p>
<p>James Bush se rozhlížel po nenáviděné místnosti, aniž by ji chtěl zvlášť poznat. Chladná slova, kterým ani plně nerozuměl, ani plně nevěřil, jej doháněla k nervovému zhroucení. Potřeboval uniknout, stejně jako potřeboval vidět Teda; a nemohl říci, jaký únik potřebuje víc, dobrou, dlouhou modlitbu nebo dobré, vydatné pití. Franklandův hlas drmolil a opájel se svou vlastní intonací.</p>
<p>„Na své poslední cestě do devonu, když tato tragická nemoc dozrávala, měl pohlavní styk s mladou ženou jménem Ann. Ta se též zapletla do představ vašeho syna. To také nebylo příliš vydařené. Věří, že ona teď hlídá tento ústav a brzy provede pokus o jeho osvobození. Příznačně ji zobrazuje jako otrhanou, špinavou a zaostalou dívku. Jednou ji nazval ‚děvkou se</p><empty-line /><p>zplihlými vlasy‘! Velmi příznačně ji v jednu chvíli zabil a potom znovu vzkřísil. Velmi tragická, oslnivá mysl! Jak řekl básník: ‚Jak skvělá mysl je zde rozvrácena!‘ Ale už vás opravdu nesmím připravovat o čas…“ Vstal a sklonil hlavu.</p>
<p>„Pane Franklande, byl jste velmi laskav,“ řekl James zoufale. „Nechte mne jen se kouknout na toho chudáka chlapce. Víte, že je vším, co mám!“</p>
<p>„Ale, no ovšem!“ Frankland vypadal překvapeně, pak se naklonil přes stůl a opět nasadil spiklenecký výraz: „Měl jsem dojem, že se stýkáte s paní Annivale, vdovou.“</p>
<p>„Dobrá, ano, já – žena toho jména bydlí vedle mne.“</p>
<p>Frankland náruživě přikyvoval: „Duše si podivně zahrává se jmény. A musí se samozřejmě počítat i se zvláštní shodou: Ann, Annivale, anomia… Víte, co je to zárodečná blána?“</p>
<p>„Ne. Nemohu se alespoň <emphasis>kouknout</emphasis> dovnitř?“</p>
<p>„Rozrušil by se, kdyby vás uviděl. Teď jsem vám řekl, pane Bushi, že se domnívá, že jste mrtev.“</p>
<p>„Jak by mne mohl poznat, když dostal uklidňující léky?“</p>
<p>„Pracuje na svém posledním seskupení. Dáváme mu potřeby, abychom jej udrželi v klidu. Zabírá mu to všechen čas, ale mohl by se otočit, zpozorovat vás a rozrušit se.“</p>
<p>„Řekl jste, že dostal uklidňující léky.“</p>
<p>„Ne, ne, to bylo včera. Řekl jsem, že je dostal včera. A teď, pane Bushi, opravdu…“</p>
<p>James nemohl uvěřit, že rozhovor je u konce. Udělal poslední zoufalý pokus: „Proč mne nenecháte, abych ho odtud odvedl? Budu se o něj starat – nesta</p><empty-line /><p>ne se mu nic zlého! Myslím – co pro něj <emphasis>děláte</emphasis> tady? Jakou má šanci se vyléčit?“</p>
<p>Frankland se podíval neobyčejně vážně, vztyčeným prstem píchl do horního knoflíku Jamesova nepromokavého pláště a řekl: „Vy laici vždy podceňujete vážnost nejtěžší duševní nemoci. Někdy se zdá, že je mysl zmítána občanskou válkou. Váš syn věří, že čas plyne pozpátku! Už nevěří vašemu světu, pane Bushi, a potřebuje úřední dohled. Abych vám řekl pravdu, v současnosti se dá stěží doufat, že se vyléčí. Naší povinností je udržet jej v klidu. Nyní vás doprovodím do haly, jestli mohu?“</p>
<p>Otevřel dveře a Jamese do nich strčil. Na chodbě došlo k nějaké rvačce. Ve dveřích trochu stranou stál hubený muž oblečený v šedivém pyžamu a snažil se uniknout dvěma ošetřovatelkám. Volal ředitele.</p>
<p>„Doktore Wenlocku, musíte zpátky do postele!“ domlouvala mu jedna z ošetřovatelek a tahala jej za paži.</p>
<p>„Omluvte mne!“ vykřikl Frankland a běžel po chodbě k zápasící skupince. Než tam doběhl, vynořil se z místnosti statný zřízenec v bílém plášti, položil pacientovi ruku přes obličej a bezohledně jej odtáhl z dohledu. Dveře se zabouchly. Za několik vteřin bylo po události.</p>
<p>Frankland se vrátil, červený ve tváři. „Musím se věnovat jiné práci, pane Bushi – práci dosti naléhavé. Nepochybně dokážete najít pro sebe nějaké východisko.“</p>
<p>Nezbylo nic jiného, než jít.</p>
<p>Carlfieldův ústav stál na rozsáhlém pozemku, ohraničený vysokou zdí. Zubař věděl, že docela blízko přední brány může chytit nějaký autobus. Jen dva přestu</p><empty-line /><p>py a bude doma, jenže spojení bylo špatné a autobusů jezdilo málo. Vytrvale pršelo.</p>
<p>Neměl žádný klobouk. Kolem hlavy si omotal šálu, vytáhl límec tenkého pláště do deště a odvážně se vydal po příjezdové cestě. Už aby byl doma a dal si něco k pití.</p>
<p>Frankland jej samozřejmě porazil. Až přijde příště, bude chtít vidět jedno z Tedových seskupení, na nichž údajně pracoval. Všechno ho to velmi rozrušovalo.</p>
<p>No ovšem, přestal komunikovat! On a Ted by vždy komunikovali, ať už by se chlapci stalo cokoliv. Samozřejmě, že vina za to se částečně dala připisovat Lavinii; ne, to nebylo poctivé; souviselo to s dobou, ve které žili. Jak ho déšť bičoval, začal se James modlit.</p>
<p>Cesta byla dlouhá. Cítil, jak mu nohy přes kalhoty vlhnou. Až přijde domů, bude si muset dát hořčičnou lázeň, pokud tam zůstalo dost hořčice, jinak bude stonat. Jaká to byla bída, stárnout v takové době! Ó, Bože, shlédni dolů ve svém nekonečném milosrdenství…</p>
<p>V bráně mu zkontrolovali propustku a on prošel do nenápadné ulice. Jak se s hlavou skloněnou blížil k autobusové zastávce, ani si nevšiml dívky drobné postavy, která stála a hlídkovala pod stromem, voda jí kapala ze zplihlých světlých vlasů. Jak procházel, mohla se ho dotknout.</p>
<p>Ó, Bože, ve tvém nekonečném milosrdenství…</p><empty-line />
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAJ0AY0DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDzsPsKjapyAeFFIXO35QPr
gVECAwGM9KeckEg7sdeO39K67HiX6i28kpuF4DHp0HSmXEzPO2EXr0AFS2kf+mKCcZyOPeo
ZlKucg5JPNFh82hGjOFICgH6Cn+ZJjhQc9eBTCCo6gjuTSEkt1P4+lFieYf5sm/IAPvjtSN
JIW5Ax6ECmbjnJBGOMim5C4wTg55PelYfMSecwbG3r7Ck3EjJ2/gORUZbEhBGBj8TTjjbgD
LZ/AUWGn2F8wZ4wBnrgUvmNxnB4x93oKiOEzuz78UFj0AB/oaVirkoY78gDb/u9KVXOONuO
3y9aiBA688flThgHIPXoPSnYLkqs55JHA5G0daDl/v7W54GKahxx1x2xTlJ6Z6dO1FtSeYe
CzYPGF77acHZRjII7fKOaToNoPX8KQqNxA4Yd80yebUDKQoIxj2A/lQGY8KuDjqRxRtIyB1
PU01g+0k8c59aLDTFDHYMjjt8v6U3zCFwCFzjjANJuZvXOeCBSYUMQCcDvRYLoeZAxViobn
OSBmmsxDg5GM9MdaaACOME+/amhx0AyR79KA23LAlbjGOegwKYZJGO0YP0A6U3pjGMD3oI5
Jxg/7NAiQsw6+noKUu5IPHI7AUwqxjALDAo2nIBzjuadhX1HeY2OoJPHQHilMpyeR+PNJtP
UnPqPSgcEdsfxDtU2RV+w7exRc4HHoO1PRmK7srx2OKZtJjJ3DCnJ+hoXg46AimNk+5sdRn
rwBSsTuycEnknAqJV3cnA9O1O2HOAccfpQK48yEdCrexUYH+NRbyzMNv4YFKuMnqSB16UKu
FJUDilYV+40FlB3LyenFAfLDhWHfIFOxyB/WlAKA8feODgdc0DuI5wuWA9RxTSQxywXP0HN
DM5YgDoOcU0tx9emaAAynGNoIHTgcUB+Wk4B69qQnILD8cim4HQAtj8cUNAmO+YyEtgk8nN
PSQe3124qPPTJK4704dSDkY5/Cgd0SBzt+bA49AaQvztONvXkdKA3YKAeh96VznB3YyM80x
K7Ez2bBJ7baRZT0CgAdiBSD5uo6ck09QRxkH0pXGtBVdvY8elW4mYxAnCnJ71UAz1Yj3H8q
nCbYwNpbk9Bmkyo76lGMJkYHLAfyqRM8gHGaYCwIAByAO/XgVLn5dvJI5NWYIIgftC4HfAw
MU24GZXOAfmPWpIDvuFKnGOPpTZVAlAw27AwBRsGttSuwOACp+mM0jqNpGeenrUh4YjoCcE
03+H0HQU7CYzKjqOnGKbk8Z5Cjmur0p7aezCR26J5IAYYByfWp7n7DZRfaJbdANwA2oM5Ne
3DK4zpKsqi5bdj5uedunWdB0XzXtv93Q4rb1PPPbHWjAU8qCR713UlvazxDfCjoRlTjHB6Y
xXH39qLHUZYFOUGGVj1INc+My6WFgqnNdM7cuzeGMm6TjyyX9eRU4L/ACkgegp2GYj5sZPW
mnBOVJz3A9KaBtywHGOcdRXlWPcVhy4wc8cfrS9QAOcjtW3o0GlvE014yfaN2AkjcAevv3q
XV/7KFoBbRxNPuGPKHT1yelehHBXoOu5peXU8ieZxjilhlTk9bX6f8MYa4zknJPp2FSLsBy
SGPseagGWb5QSfpjFSqD94AgY78156R6zHgfIGBz3wP8fxpQcxscDaeMegpqgEcDBxnIPGa
D06/N3NMnTYcpdkJXBAwB60hY4OW4pWxgcY7dKbwDwpJPA9BTC9gBBf/HtTWUE8AcdDT4mQ
TIZY96KfmUdxnkZrtIltjCjwRKI2AK/KBxXoYLBfW21zWsePmWZfUVF8jd/PQ4fafuh6CrH
DAcevTFdJqzWtvd2sktmjpklmxjP+etawjQIBGihMcAAdK7KeUqdSdP2msbdO559bPuSlCr
7J2lfr2djiY9pkxjrxxTduMkAgdMkdK39XaKG8t2+yox+8x6bsdq1WmijszcsgWMoGIwO/a
phlkXUnTdS3L5F1c6lGlTqxpX5/PzscfsBGGY807bgjngcjnFSNzI7omEY8AdB7U5Rhcuo6
ZrxmrM96Mm0myIAjdyMdR6UpRdq8gN3xWrpNsr30jOit5aZAPPWta6soLtNroA3ZxwR/9av
Uw2WzxFF1Iv0R42LzmnhcQqMo6dX2+RzFvGrOYWkUb1I3NwMjnmo5EUOSjEjtz1FPdGjmZH
Ugqdpyc1e021tp7l0nl5XgID94+x/CvOp0JVKqpLd6anr18VClQdZ/ClfQzgNoHIyemaVuD
w3A6+xrq0sbRFwttHnGOme1coFYMCea68ZgZYVR5ne5w4DM4Y5z5Itctt/O/wDkJgZ4/Hjr
Ss4GMDHf6U9IwzoZcrHnlgMnFdNDY2QjSSOBGJGQzDJPvzRhMFLEt2aVgx+Z08Fbmi3ftsc
vkFSc/L60zcpXj15z0rWmhs11147nEUO0HHQHI6e1XpZNJFu6bIpAFzsjXJ/StIZdzOalUS
5XYwq5zGCg402+ZJ6dLnMZIH584zSgjgEEj0pWX5dwByT3oCttL7SFxxkHBry0m9j3XK24j
KMAE4HoD0pFDYcDOB154pdvAPbr0xilCSY4B5ODgZz+VK2pXMktxpUvkFeOp5p+VHUe+TSh
GCklG2jqSPWk3DbnaR7k9PpTatuEWnsMIwoUkD196kwNo2Ak9eO9MC5HXt+tKMLznk//AK8
1LLXYcqkqWIAHtxUiqNxJwMdyetRjO0Ybdg8/X2p43MCckdcsKQyVcZ4+X3NTxAeXjaSoPB
qqWOec49DVmNgkS7mk5/u0mxpMzDt3AAYBwMD6UA/Io4J71CpCnpnI6Y9qkVsrjJGOaszSs
TQsDODz8q4pjtmTnlRwDSQljPggAnnFRzFluHViC2T3zSHbSw4HYAgA6dfekDYAwwIznHQV
ESCR0z+gpM/JlMnPFUS0dL4e/wBRcncTll7e3/160r2zS/tvs8rMq7g2V68VS8PxstjLIVI
V34J/iAA6VJraztpTeQrkh1JCjkj/ADivs8JaOX3lG+jdu+5+c42880ahLld0r9tEaKqqKi
AYVQFGPYYrl7mAnX/+JsCI5W4KZ2kdAM+ldJa+b9jh+0f63y13/XFZmur5sllAgJnaXK+wp
5hBTwsai05bNL9GTlVR08XKk/tXTa3XmmasdvBCCsMEaAcYVQKbb2ttBA0cEShWJLY5ye+a
sEkyZI78muIuTcW1/OhaRCXY4GQDk1rjMTDCKM+S/TtYyy7CTx8pwVSz0eut/wAeh0MNnpE
l7colujyIwLAjKj2AqbVY410a4VUVFCjAVQMcisrw4jG5uJF+6IwCfcnNbOpqW0m5XGfl6Y
z3rDDTVbBzqcqV+bY3xcJUMfTpc7lZx3foZGlQabHatdXckbygn5WOdo7ADua0dOu0v45h9
mCIjcDsQabp2mW8NpFLJGJJnUMS/O3PYCrkMrSTTxeT5ccTBVbGN3HPFGDozpwp81kuyV76
dWGYV6dapWcbyaejbslrbRdf8tbGNq9nBDNFOg8tZW2uFGQB1yK1bW00+NEmtoVIZeHYZP6
1V1qCSWzWSME+U29gPTGKtaXkaRa7upTdzxjJNFKlGGOmlHRq+35Dr16lTLacnN3Ummr7rf
X06DZEsItTE0rKLmQAIHH6j0p97axXVtJE6gHBKsByDWTqaMfENsApO/ywPzrfxlj6dK3oS
VWVak4pJO3rfucmJjKhChWjNttX9LbWODGegJAznpXSaFcl7eS3Y58s5X6H/CufIxKylT8p
IwOOc1csZ5La7ilHKAhGA44NfKYOt9XxCk9tmfdZlh1isJKK3tdeq/zOkvLOK+g8mUkAMGB
HarIUIoVRhVAAHoKUjnA+grDTUCdcLb/3JPlAZ/X86+yxFalhpKpJayaX9eh+fYahWxcHSi
9IJu39dzSvLOK8RUfKlTncvXHcVR1ubbHHbRsF3fOR6AdK1/4sVkx20epXc91KT5QOxAp5w
Kwx1Nyi4Ul789PktToy6qozVSu/3dPW3m9v68jEGMqcsCB27VIcdiQSecVbv7MWtwuxiY3X
5QeuaZaW5ubqOMKdrclsYwO/0r5CpQqQq+ya1PvaeLpVKP1hP3dzVsUS00t7ll5YFyAMHAz
ge/8A9erNncfarYSldpztb0ouruK0CeZuKsdqhRnpTLe+t7pzHEkikDPK4GK+upOnQlCh7T
ZWt3b6nwNf2mJhPEuk9Xfm6JLSxQ1q2VXS7C7iw2N6A9jVGzx/aVtIV2liM5NdJLDHcQPDI
cK4x9KwbWB01KGFoXGyTk/569M15OZYVwxEasFpJr77nv5RjVUwVShN6xT+636flY6A/dY+
x/lWJpdotzmeZAyJwF9TW3gkEZ6g1m6LMDayQE/PG+SM5OPWvVxUITxNFT21++x4WCq1KWE
runv7v3Xdy3dXMVnbGRowckKFGOTViNhJGkoyFZQQPQVn6vBLcWSiFC7K+do6mrlshhtIYW
HzKgB+tbxnU+tODXupL7zlnTpfVI1Ob323deRlyrbt4hK3Sl0KgKD0zgYJ9q2IlSIBI41Rf
RVxWJeQyN4hhO0/NtIIHYda3RwxPbNc+CTdSqmvtb+p15k17Kg4y3gtOmhzmkW0M1/MZQHE
WSqk98+lbtxJJHbl0tzPjqgwDjvWHp1ndC5uJYZVikhYrsdeGz/Sty2na4hLvC0LqdrK3rW
OWpxo8jXK23r/AF28zozh8+I9qnzRilpfb/h+6MfVprK6t4TFJiXO0gDGB71s28MVrCI7dA
i+3U1S1W0in8hxsjlaQJkjr9alje4gmjtZkMqEYWZR/OqpJ0sVOVVLWyuv1XS5lXkq2Dpwo
yejk+Vv/hr2+8bLdwuk1vfJ5PBwDyGHqDXLsOfmPA5zXZTwRXELQzBWGD17e9cZ3bLY9x3r
zM5jOLhzO++vX5nvcOTpyVRQTT0uunqhNwYMqJkep+tDvtBA6j8cUjAYHUio327SBgD1z3r
5tn2cUSRkL65Yd+uKdv8AlVe3UenrUKHZjJJHWlVwo4x17fyouNRJgchWL9vXgVch+aPKgs
M9az1k3KeCMHAzVyPPl/M4U57ntU3KjExxnaAzcgA1IJCBjqM96hGcAYx7DtxT+CRtBCn16
1ZnYmhy1yg3cH9KJxiRsHIznpjJpI8mQEEYzinTxstw6su1lJyvpTsS3oREEBeeB3PFKW+b
HI+lISeOCD+uKd3xg5NUJuxrQ6/dxQJEIImEY2gnI4HsKk/4SK83bTBCG7dawycHI6/Wkbh
vlHvz3rujj8TFKKm7I8iWU4OUm3TWvr/mbzeIbw5CW8UfoTk1Qg1G5h1E3jsssp+U7+n/AN
aqa7u/HrQC+CO5/SonjK82nKb02NKWW4amnGEF72j9De/4SQjP+ig444Y/4Vm6hqL38qNJG
sewEBQM8H1NUfmPGMknntSBnwccehqquOr1Y8lSV18hYfLMLQqe1pQs/V/5mvp+qyWUBtxC
jpu3Zzg1ZfxJKVPlWyK3ZmJI/KsAFiMMcDHPahWCjr97tjpSp4/EU4KEJ2QquU4SrUdWcLt
+v+ZsW+v3NvCIZIVkC8Lk4P6CpG8R3hfcsEYjXtyd341jfxdefypu3gknPenHH4mMVFTdkK
WUYOU3N01d+psXmt3FzB5SokMbAElTkn25qwPENxxutIz2yGIz9BWEFOAcgEdMCnKoBGM8e
p601j8Tzc6m7kyynBuCh7NWXr+ZqHWJpL+G4khjAiBCgc496s/29Pt+W2jyO248VjBck85w
OmaVYzhgCcfSiOOxEW3Gb1JqZVhJqKlDbRav1HzyPcSyTuqgyHO1eAPpSYDEc7ewzS44LED
A5NOwAcZIIH5VyOTk3JvU9CMVCKhFaI0xq90LUxgIXxjeTzWYnQZGPx60o8tWBB6eozTdzD
IK4J4HNa1K9Sqkqkr22OahhaVBt0o2vuajatO1q0W1Q5UqJPSoLLUHto2RFUofX1qmZBnOM
BfxzTFkAJLfeHA5rR4yu5RlzarYyWXYZQlBQ0lqy9PdyXcivI4TaOAvSp7XUJLVfLESEHnc
3B/Gs1X+UfPlumemKd5hVVyckfp+NZrE1VU9qpe93NHgaMqX1dx93saVzqU11EYSkaocZPO
T9PSo7XUXtAwjh37+cHg/nVEZWXcAW9zyRSZC8KcYzyO1U8XWdRVXL3l1CGXYeNF0Iw917r
U2f7Zk+YCKM46cmmHV7hJRIVjwRjaf8aygdqsc5B6in5H3SeDx9cdK0eYYl299mCyfBRvan
+L/AMzSfWpwAVto/XljVL7ZN9re7SRVYtyqjjGOlQfcJDNxjgUfdCnA2561FXGV6lueW35m
tHLMLRv7OG6s99u2ppDW7jAHkxZx1OR+OKamtXCIFeFZHxkmsssxkcg9PVsYqMkbhkf/AKv
Wq/tHE3vzsj+xcEtPZ/n/AJmousXjziYCPaPlCsMAZ6n17VO2uXAAK28fuSxxWIWyOc56Zz
3pwZS2MhVX1ojj8RG9pvUcsowcrc1Naev+ZfGqXKXjXRKbnAVlxhcVZXXZ8fNBGT+NY2QW3
En8s0owfu9ABxUwxtePwzY6mVYSduemtNOv6Fy4u5ruRJZnAxygXgLVsa5dLhSsbHpuwf1r
KyMfMevT2pwbYpJ5yc/jSji60JOcZO73Knl2GqQVNwVlsaFzqtzNEyDbGrDqo5I/pWYcbQR
kAcGgkjO0Yz1oYDkAjpyayrVqlZ3qSudOGwtLDR5aUbIi2kr6e4701yCOF2+ijmpSoZSSCM
dsfpUDFQ5wMemK5Wz0EyM7gCGydpx1pQ53E9fT2prAg+hx3qRFHUKNw/AUjUF9SD6cVcgZl
iwHxz3qooz91Tz+GavRKGiAOAAcDrQO1jLkVQgCfdAGPb3oDgfLjA496iZz1xxx170LIQmC
ck/rVmbRZgP74c4wSQ3HHtUl4ZHvpnZ9zM2SxPWm6bEbi/trYPtM8qRZP+0wGf1r6m0vwl4
e0ZPJstLg3KAGmlQPI+O5YjrXiZrnFPLYxc4uTleyXl5noYLL54y/K7JHyrkMcjbjvjmmsp
BwwAA5BH86+n/FXg/QNa0e6+02VvbXCxs6XcaBGjIBOSR1GeoPauY+FvhTRG8J23iG5sor2
/vCzB503rCqsVCoDwOmScZOfavOhxPh5YSWJcGmmlbzd+vyZ0PJqqrqkpLVXv6Hg4Izw659
KOvr7gZr62utE0W8iMd1pFlMpGCHgU/0zXz9c+FdNX4vDwskzpp7XarndllQqG2Z9f4Rnnm
t8s4io47nTg4uKcn10W5ni8pnhuW0k+Z2OKyS3J5HYUoJBz+dfVP/AAh/hRoEhPh3TzGi7V
BgHA+vU/U1mn4aeCWOToMQ9hI4H/oVefHjDCP4qcl93+Z0PIK62kvx/wAj5n2nHB6jilxg9
+nQ19G3/wAK/B15ayRW9hJYSNnbLbytlT9GJBHtXinijwlf+F/EcOmXc6PDcYMF0AQrKTgs
R2KnqP8AGvYy/PcJj5OnTbUuz/4FzhxWWV8MuaaTXdHOdFJIx9aFZcZ3Zz096+o9L8B+FdI
hjig0a2nljAVri4jEsjkdWJPQn2ArUn0DRbpWW40iyl3jDF7dOR+VeJU4xw6laNNtd9F+B6
EchqON5TSZ8lqgYnccBTwM8mnA4DO3UnjJr1Dxv4R8Pad458P6fYf8S+DU3VbiNW+WMeYF3
Ln7ucn24r1q08J+GLJGS18P2EQ9DArn82ya9DFcSYfD0aVZQb502umztr/wDmo5TVq1J0+Z
Ll0PlcAs2d3br2qRVHRjgA4JAr6I8QfDfw1rZt2hij0icTBnktUCmZcHcm3pn3xx15qFfhN
4OAUG3vWx/eum5/L+mKzXFmB5FOSkm+lv+DYbyTE87imrdzwAKAeucHtTgOrZHDdQa+lYPA
ng+2H7vw9Z/VwX/PcTVXVvh14V1WEhdMSxnwQs1r+7Kn/dHyn8RWEeMMG52cJJd9PyuU8gx
CV1JX+Z87BVxlhgnpilPJwiY557nFbfiPwxqHh3xD/ZE/78yYNtKBgTqTgcdjngjtXsml/D
Tw7baBDYatp8V9efeluCWDb+4Ug8KOn617WNzvC4OjCtJ8yntbt36HnYbLK2IqSprRx3ueA
cnIUgE/rTGj7D5gRj6/SvoT/hV/g3HOmy/jcP/jSj4Y+DAu06ZIwPrcP/AI15L4vwP8svuX
+Z3Lh/Ed197/yPnXcOCFyp6KelMz8xz+A969z8b/D3RU8Ky3uh2KWd1Yxl8Rk4lQfeDA5yQ
MkGvFbW0ub2+htLOEzT3DiOONBksT0r3cuzShj6TrU9EtHfoedi8DUwtRU5632sVwAcE859
qkXeMY7dOa9y8LfCvS9PtUudfQajesATGT+6hPoMfePuePausufB/hi8iMVxoNls7bIghH0
K4P614NfizB0qvJBOS7q1vlfc9OlkWInDmk0n2/rY+ZioWT7xK+h6UoUqckjkdB1r0Xxn8O
W0K1m1bSbh7ixTmWOXmSAZxnP8S+/UfrXDadp02rarZ6VCdr3MqxjjOMnqf1NfRYXH0MXR9
vSlePXy73PKrYWrQqeymtSqoCgqWzk/TPFOG3bgMRnuT/SvoT/hW3g420UR0skxqB5oldWf
3bB5zTf+FZ+DRKHOmSHBzsNxIV/LNfPf624H+WX3L/M9b+wcR3X3v/I+e96j5sA+3vTHJVe
2Qa+kI/h/4NTkaBAxxjLu7fzavMvih4a0XQLmxm0iL7I92G326HKALj5hnp1x6V14LiPC42
usPTjJN97W016NmGJyirhqftZNNL+ux5yeTyBgHHNMJblQ2B/KtbRtG1DxBq8Ol6fGrSynJ
Z+EjUdWY9QB+vSvcNA+Gfh3R4A15brqt2eTLOnyj2VOgH1ya6syzjDZfpUd5PZLf18l/SM8
HgKuK+DRLqz54ZTtGc8+vakAU4I/AHrX0xqHgLwlqcIjl0aGAqDtktR5TL+I6/iDXjfi/wA
D3fha5WUObvT5mKx3BHIP9xgOh9+h/SufLs/wuOn7KN4y7Pr6M0xeV1sNHneq8jjSMgAMTj
17UgBCluRnqfWu18A+FbbxRr0y37N9jtEDyIjbWdicBR6D1P8AjXs1p4I8J2igQaBZnHeRP
MP5tmjMuIcNl9T2Mk3LfTz87iweVVcVD2kWkvM+ZwDwVPbIY0gUt1Y89ea+g/Ffw/8ADt/o
V1JaWMOn3cUbSxzQJtGQCdrKOCD+dct8N/A+k6npLa7rNuLsyOyRW7n5FC8Fmx1Oex4GKml
xHhJ4WWKaa5Wlbrd7W6DnlFeNZUU07638keTBgSARuHvmlxuPICgeg/WvpyXwd4WngMEnh6
w2EdFhCn8xg9q80k+Hmmt8Tv7ESeRNO+zC98stl9u7BjB9Mjr1x71ng+JcLiue6ceVN69l6
Pcuvk9ajy2ad3b5nluGVSueTxjPFRsDnggE+gr6ig8H+FoLf7PH4fsDGeu+BXJ98tk/rXnv
xM8IaJpeh2+raTZJZSLOsDpEDsdWB5x0BBHUVlguJsPiq8aCi05aJ6f1+ZriMoq0KTquSdj
x8RfN83Cjuf8APNOKBVUsMntjmpHJTB+XP0zSfN0bGV68dK+qZ4yloMwDjccAjp6GrUUY8v
A3Lg9CelQen8WTnJOcf1q1wYlw4GCRnB56elA76HNltwyO2MDv0py5ABBxg5qMcYCjn27U9
eeh4zj6mhGrViza7Wm2sFK4Oc8V9SeBr+bUvBGmz3MhknSMwu5OSxQlck+uAK+WLcgSqMcn
t619I/Cnf/wgoLjBN3Pge26vkeK4J4JTe6kvxTPayWTVdxWzRP8AFC/n0/4d3zwMVeZ0gZg
eQrHDY9yMj8aveA9In0XwLptjdLsm2maRSf8AVlzu2n6AjPvmt29sLTUYFgvrWO4iV1kCSL
uG5TlTj2NQ61a3F9oGoWVpIY7me3eONwcYYqQOa/Po4yMsJHBLS87t/JJfdqfRui1XeI7Ky
X5ni/jH4p6xPrU9n4YvFtLCEmPz0jDPOehYE5wvpj615gZbiS5N2ZZDMX8zzdxL7s53Z65z
3p0kMkcjRSxlHjbY0Z6qRwR+YpMM2TtOa/ZcHgKGDpqnQiku/V+r6nwWIxdSvJyqP/gH1f4
Yv59U8J6VqN2Qbi4tkeQju2OTXKfFLxLrHhvR9Ol0e4WCe4uGV3KK/wAqrnGCO5610HgfH/
Cv9COelog49qwPij4c1jxFpmmQaNbi4eK4YuhYKFDLgMSegBFfk+EhQhnDhWS5FKW+2l7bn
2leVR4Hmp35mltv0O0068XUNHs79cbbmFJeOg3KD/WuA+MlpFL4MtrplXzLe7UKSOcOCCP0
H5V6Dplmun6NZWChMWsEcPyjAO1QMj8s15t8ZNUgGi2WixyK1xNOJ5FzyqKDg+2Sf0NLJou
ebQ9htzP7tf0Hj5JYKXtd7fiZ/wAKPGl7cakPDGrXLTxyIWs5ZTllYDmIk9QR09xjvXsnbP
QV8iW/n29zHPbyNHNGwkjcHlWBBB/A4P4V9S+Gddg8R+HbXVoeDINsq4+5IOGH0zyPYivZ4
rypUZrGUlaMtHbv3+f5nn5LjXVi6M3drb0/4B598QPBGsa5430zUNMhaWK4RIp5BjFsEb75
yf7pz9R713/ibXoPDXh261aYCRo8LFETgyyNwq/1PsDWyRnvXgPxU8Ryat4m/smF/wDQ9MJ
jwP4pj99j644UfQ+tcOWRq5xUo4Wqv3dJa+a7P1sl+Jvi3DARqV4v3p/1/wAE5XUPEWs6lq
g1S81KdrlZPNidHKiE5/gAPyj6V9B+BdYutc8E2GoXshkuvnilfaBuZWIzx7Yr5mGQuFGe2
cV9E/Czd/wrixy5YCSbA9P3hr6jiuhTjgIOMUuWSS8lZ6HkZJVnLEyu73Wv3h8S9a1LQ/Cs
NxpVy9rcSXSR+agBKrgsRyCOcYNaXgnXZ/EnhC01S6VVustDNsXarOpwSB2yMHHvXO/GFS3
g60IyQt6pPPH3HxmrXwosJrLwHFLMrL9rnedN3dOFB/HaTXyk8PR/sKNVpc/Pv166eh7Sqz
/tJ07+7y/I2/EXhuHXbzRLp2Ctpt6twc/xp/EufqFP4Voazq1vomiXWq3m5ordNxC9WJ4AH
uSQKzfGfiFvDHhltTiVJJhNGixv0fLfMP8AvkHntXjnjXx/L4shgtLa0exsUO8xu4dpX5wS
eBgDoPWjK8qxWZRpOf8ABi2vRaN/fcMZjqOEc7fG0n+iPedO1CHVdLtdRtwyxXMSyqHHIBG
cGqPiPxDa+GdMiv7uGSaOSdIcR4yN3VufQAn8Kb4Rz/wg+ibhgmziP/jtcl8Yj/xSFmm3JN
4pH/fDVwYXB0qmaLCyXuczXyVzqrV5wwbrL4uW/wAz0ZkSaJkYq6SKVyOQQR/hXkvwm8Pwx
XWp626+YbeRrK1kI/77YfhgfiaydK+Kl5p/hVNJksBcXkURhhufMwAuMKWHcj9cV6P8PbP7
H8PdJXq8sZnc+rOxOf5V7FfC4rKMFXhPRTkorXdK7b+a0+84adahj8RTlHXlTb9dLGrr+tR
+H9Au9Vlj84QKCIw2C5JAAB+prL8G+MbfxbZzsLY2l1bkCSHfuGD0ZTxkcEdOKz/iopPgKR
lYgJcRluM5GSMfmRXlXgDVbjSvG+msj7Y7lhbTjHVH6f8Aj20/hRluTUcZlVSvb94m7P0S0
7ak4zMKmHxsKf2Ha/zdr/I+jHjR0dJEWSN1KsrDIYHqD615B4e0JdE+NP8AZwRvs8UM09sz
4y0ZXjn2yR/wGvYSCfavN/iNcy6Drvh7xLaRK88DSQspHDrjO0/gW57Zrz8hq1HUqYOD/ix
kvnZ2/wAvmdeZU4KEa8vsNP5X1Om8ZeKY/CugC9Eaz3Uz+XbwsSA7dSxx/CByfwHeofA/iT
UPE+gyahqFjFbOkxiVoSdsgCg5wc45JHXtXkXjXxK/i/V7R7axlggiURRQs29mZjyTjjk4H
HpXuWgaPHoXh+y0qPGbeMByBjc55dvxYmuzMcBSy/LYRqx/fTf3Jfh2+85sLip4rFycH+7i
vvNQ9OK+fPiJqZ1Xxtd+VIHgtALaIqcgY+8f++ia9u8R6sdB8O3uqhd726ZjX1cnC/qRXzO
C9zcheWknkALk8ksep/GvS4Pwd51MXLp7q/N/hb7zkz+vaMaC3ev+R7h8MNDi03wuupPEhu
tSO8vg5EQPyLz/AN9fj7VueLPFEHhTSVvHtjdSyv5cUIfbuPUknngD2rdggW2t4rZMbYUWN
cdMKAP6V5T8Y1cHR2LjYfOULj+L5efyrx8Ly5rmy9vqpN6eSWi/A9GtfBYH93ukvvbWp6H4
c16y8SaFFqlmCisSkkbfejcfeU+vUc9wRVjV9MttZ0e50y6yIrhNpIHKnsw9wcGvJPhJqxt
/ENzo7yHyruIyIvYSJyT+Kk/kK9px3rkzjCPLcc40dFpKPl/wzNsDXWMw3NUXkz520TUNT8
GeMRGfvxTfZrmLjEqbgD/RgfWvonvx0zXhHxOs0tfH5uFU7bqKKRhnqw+XP/jor3WIgwxlc
4Kjr9K9jiWccRRw2LS96a1/D8m2cGURdKpWoX0i9PxPOvirrV1Z6fZ6Paz+T9tDvLg4LIuB
tz6Et+lZHwn1WSLUbvRHcCCVPtEaHs4IBx9R1+lL8YD/AMTHRzkDEUvPfGRWF8MZUHj203b
svDMowO5XPP5GvZwmGpvh6Wm8ZP5puz/BHn160lmq16pfJnvQ5GM15d4YF7rXxb1XXJGYQ2
Akt+BgAcoifkCTXqS8AetU7HS7LTEmSzhEYnleeTuWdjkk/wBPQV8LgcZHC0qy5bymuVeSe
59LiMO606bvpF39exheM/FkXhfSgY4xPqE+VgjJ4X1dvYfqeK8S1vxVr3iARrqd6ZYYuVij
jCKTz82B35PNdB8VILyPxn5spcwzQp9nJbIAHDAenzZP4iuBcFSMnYOnTvX6XkGWYajhadd
JSnJXv1V+i7W29T5DNMZWnWlSbaitLCYKjdkYxnHpSAZYBjjIyaf8xwecdN3ao2yAMnBr6e
x4yEwd+MZAB47GrUTKI/v7eaqFmcAY+f35yPWpUIaMDceKk0WpzuCMKBzxkGnHqQTkg54py
hSSSAOOB7cUHahxnjr17Ujo3JrbHnLg5zxk19JfCw7vBGSfmN3NnnPO7mvmy2/1wwvB9q+k
/hTHs8BJ8pVXupmXPpu7V8txV/yL/wDt5fqevk7/ANp+TO6GcdKTArP13WINB0K61a5ieWO
3UEohAZiSAAM8d6s2N/a6npttqFjJ5ltcxiSNiMHB7EdiOhHqK/K3hqvsfrHL7t7X87XsfW
+1h7T2d9bXt5HjHxV8KGz1geIbVP8AR744mx0SbHU/7w5+oNecLbtjJz1wAa+ptZ0q31vRr
nTLsDy50wGxnY3UMPcGvn6bSbmxv57G6QrNA5Rh6n1+nev2Pg7HRx+GeGqP95T/ABj0fy2f
y7n5/n+Hlha6rQXuy/Pr/me5+DVK+BdFX0tUHHFbpYBlBYAsdoBPU+n1rL8NqI/CmlIo2gW
yDA7cVQ8YQtLYWmx2VlnDKQcYbBwa/OHgVjc6nhHK3NOSv82fYKu8PgI1Ur2itPkjpO+K8W
+JPhG7t9Uk8QJcNcW15LiQvjdA38K/7uOB6V7LbS+faW87fekjVz9SOf1qh4gtFvfD19bEZ
3Rkj6jn+lVlOJqZVmfJL+bll6Xs/wDMnH4eONwja3tdetj5kNkYzzgA/j+dev8Awckl/snW
LZt2yO4jZc/d+ZCDj/vkVyj6UuNyZCt0J6ZrvvhnaG307U5CuC86LnPUBSeB+P61+rcW4aM
cpqyfl/6Uj4XIak3joJ+f5He9wO5r5OvQ8uo3M7sZJHldixOckse9fWOM8E9Rivli6t9ksy
KSSJGUDvjOK+P4Hpczrvty/wDtx7/EtTlVJev6GRtJVssCPbua+iPhYT/wriyXhts0wyP98
9fzrwJo1XcGHbrivf8A4YAL8O7IAjmSU8dvnr1eL4cuAV/5l+TOLh+pzYp+j/Q6+4tra7hM
N1bxTxHkpKgdT+BGKkwFUkABQO3AAH8hXEfE7U9U0rwrBcaXeS2kjXSI8kRw23axxntyBXi
OoeI/EGpwNbX2s3lzG3BR5iFI9wOtfF5Xw7VzGgq3tEo3emr28tEfRY3NaeEquDheVjrPij
4rtdd1S20nTZhLZWJZnnXlZZSMHHqFHGehJNeehSz8hicZ+lNJPBJwR1wKcSoDMeevTuK/U
cHg6eDoxw9LZf1c+LxOIliKjqS3Z9ReFYxF4M0aNAFC2cWAOf4RXJfF7P8AwiVoen+mLz/w
Bq7bRIVg8PaZCjbljtIlB9QEFcT8XN3/AAiNowUZW9X3/hYfhX5NlrvnUZf3n+p93jFbAS/
wr9Dw7aQBkAD619NeEQR4J0YFgxFpGCQc9q+aGAADggkHFe+/DHUEvfAtvCGy9nI8DL3Azu
X9G/Svs+L6TlgozXSS/Jo+dyCajiHF9UaXje0F54F1eHbkrAZB7FCGz+lfPNv+6uoZl4Ebq
4wfQgjH5V9TOiSxvFIMo6lWHqCMGvmq90i607XpdIZD9ojmMSAjJYZ+UgDrkEV5/B2Jj7Or
h5PVO/36P7rL7zq4goyU6dWK8v8AI+l9xYBs9ea86+Lgb/hHNPOTn7UQPTlD/hXoigqigkk
gAH8q8r+Lt7vbS9LjcMwV52QHpnCjP618xw/ByzSny9Lv5WZ7OaStgpX62/M5/wCGmjtqfi
xLp0zBp489/Qv0Qfnz/wABr3gA1xnw20j+zfB8dzKuJ9Qbz2yuCE6IPyGfxrs8gZJOFHUns
K14jxjxWPlGO0fdXy3/ABuRlND2GFTe8tX+n4HlXxc1uSKGy0CDP73/AEmfBxlQSEX8wx/A
V5RY7W1K23cfvk4zn+IVo+IdVufEvii8vkiZmupRFboTnav3Y1H4Y/OvVfEPgXRrD4dyGCy
ij1PTbfz1uoQFaSVRk7j/ABKTng+2MV9zhqtHJ8NQwtRe9PTTu+r8k2kfOVYTx9apWhtH8l
0PR2BDsMfxEfrXnfxcsxP4Rt7zgG1ul/JgR/PFdtpV/FqujWWowvuS5hWXI9SOf1zVfxJpQ
1rwxqGl4UvNCdmezjlf1Ar84wNR4LHwnU05ZWf32f4H1mJh7fDSjHqtPzPA/ANwLb4gaNJl
vmn8skHqGUr/AFFfSAwOK+b/AAXayXHxB0aARujJciSRQDlNmWbPpjHevpEEY96+j4xS+sU
2t+X9dP1PJyC/sZ37/oeLfF5EHijTZFJ8z7Jgj/gZx/WvZ4hiGPudo9u1eBfE+/a88ezwIw
ZLSKOFQDnJxuYfmcV77GT5SgjB2j+VcmcU3DLcHGW9n+Nn+p0YCSli8Q13X4XR5H8Y8fbtG
yoIMUvOPda5/wCGcXm+PrWTjMccshGP9kj+tb/xkUrfaNJ2MUqg5/2lrE+F5Y+PYip3hbaX
cc9sDk/jivp8G+Xh9/4J/wDtx4teN81X+Jfoe8g8Zpc9+1NHQisTSvFGn6rruq6NGGiudOk
2kMQRMvQsuPQ8EfSvy+nQqVVKcFdR1fkj7KVSEGlJ6vYpeOfDo8ReGJooUDXtvma2OOrAcr
/wIcfXFfObMMfOWJHGCMY9q+tj0rwP4n+HP7H8S/2nbxBLPUSZOBwso++v453D6n0r7vhPM
bN4Kb84/qv1+8+czrCXSxEV5P8ARnBM5BO089COgpFwhxnC9OgpjZ4+YD1qMvgsSBtHc1+h
3Pl+UnBwvHUdu1PUkJ9wdT1JqopycAbVI6A9/WrKttQAMue5P+eaC7W2MzysAMRyAOtMcIS
GHJ5+lP3fKBk5wOOtRSDLlu3TpTHcsWcMs93DbwrumldUQdMsTgfqRX1n4e0VfD/h+y0fzf
Oe2TbJJjG9ycsfzJr5MtHkiuleOUpIpDK69QRyD+FepJ8a9fhjVLvSLG4kC8yhmj3n1IGQP
wr5jiHAYrHU4U8PZpO7W3p+p6+V4mjh5SlVerPZdb0m313RbnSrpmWOddu5TyhzkH8DivOf
hdq82nanf+DtSkCzLIzwqW4Ei8SIPrgH8DXPXXxq16W1dLTSrK2kYYEu9pCh9QDgZ+ua4S2
1C6jv01BLhxdCUTCXPzb87t351y5RkWJWEr4PGWUZ2st2pLr+RWPzGj9Yp16Grjv5rsfWfH
rXN674TtdYuY7xHFvdAhZHA4dPQj1A6GvOrX4ta+ygTWWnyN0L7XXJ9fvVon4h61exoEW3t
CrgloVJY4Occk8Vz5ZwlnWGxEa2HqRg11vfT0tr6M1xeeZbWpOnVTl5WPVYYo7e3ighUiOJ
QijuABgVV1azF7YNFk5UhgB39q57S/GU12iG7sIySeWicjj6c121ibe80K/1DY0RhQCJnbK
tIeg7Z7Vxw4WzjC4qOI0upX5r31vv3f3HYs3wNak4Rd01tYp22w2yrG2UiYxgkYPHI47daf
IiyxvG2SrKVP0PFYr6pHZSMUjQpJ95Mn5sHJwfXJNRDxZZedGhsp9pYBgHG7HfbxzXZnXCm
PrY2WIwceaMtd0mn1/HUyweb4aFFU60rNabdDmNX0ttPuhZFxJuw0bDjgnH867bRdGi0Oxa
0RzI7Nukc9C2McDsOK5rxDpWqX2u3lvb3ljevE5jSNLqNHIXtsYghh3H86zpvHOu6Cwsdb0
uOWYRq8bk+Wzp0ByuQ3QjI7jmvp86y3M8xy2jh4VE5rWavbmelvu+V9+h4mBxWDweKqVZxa
j9l2vbv956QRgZ714X8QvD8Gg6yslqxNvfbpgrHJjbPzD6ZORXQTfFq4VR5Whw5P8AfuG/o
K8/17xDf6/ffa9RlBcLtREGEReuB/nmvL4YyHMssxbrV2owa1V079tuz1NM6zTBYyh7Ondy
T0dmrd9zPtrS61LUYbG0jElzOwjjUnALHpmvo/w5o66B4bstKWQTNAnzyAYDMSS2PbJ49q+
are8uLC+t760maKeBxIjgZwQcivQ4PjJqSptuNCtJSBw0UrIDx6EHv712cWYDGZhGEMLZxW
rV7O/Q5sgxWHwrlKu2pPbtY9H8YaC/iTwvcaZDKIrjcssLMcDcpzg+x5H4180yxSLI8bEqy
sVK56EcH+Vej33xh1m4tHhs9NtbORhjzt5kKDHUA4AP515qXLElm3kk855Nc/DmAxeAozpY
q1r3SWvr+hvnGJoYmcZ0Hd9X+Q0hV5UBz7Cus8C+FYfFesy211cNBb2sYlk2fefJwAPTvk1
yhJK55x6+laWga9qXhzVV1LTHUSAbGRxlJV/usO49+1e9joVp0Jxw8rTto/M8vCypxqRdZX
j1PqVEWOFI0UIiKFUDoABwKyPEnh+18S6FLpVzK0JYh45lGTG46HHceorzKL4y6gSBL4ft3
Of4J2A/UGmX3xh1WSDZY6RbW8hBBd3aTHuBgDivyyjw7mtOsqkEk073uj7ipmuBnTcZSumt
rM871Czm0zVLiwmKtLbStExXoSpwSPyrrfh14nh0DxA0V5KYrC9xFIf4Y3H3XPtzgn0PtXG
TtNPLJdTStJLIxeR2PLE8kn65qNAgT5eOfqK/Ua+GjisO6FbVNWf+a+ex8RSruhWVWn0Z9a
BgwyCCDyCD1qlNpGmXOow6lcWEEt7AMRzsoLp6YP8AnFeG+HviJrugWsVnL5V/ZRDCRzcNG
PQOOg9iDXRP8Ybpo2WHQYhLj5S9wSoP0Cg9PevzCrwvmNGq/YO67ppaee3zPtYZ1g6sE6mj
7NXPUtS1Kz0nTpb++m8qCIcnqWPZVHcnoBXgMkt3408bqD+7k1G4VcAkiKP0/BQf1qnrnib
WtfnSTVboyBBhI1XaiZ74Hf35NU9L1O80nVINQsCsd1btvjLDPsQR3yDj8a+syfI5ZbRnO6
dWS36Ly+/dnhY/Mli6kY7QT+b/AKR9QwxxQW8cECCOKNQiKOygYA/KnSIskbxyDKOpVh6gj
B/nXiB+LfiQHiy08D3if/4qk/4W54mBBa108f7IiY5H/fVfJS4XzBy5tL+p7/8AbOEta7+4
9L0rwH4W0i+ju7TTc3ERyjyyvJtPqAxIz71X+I+ojTvAd8ucPebbVf8AgXLH/vkGvPx8XPE
ZIIstPA75R+n/AH1XOeJ/GOreKmgGoLDDBbg7IYgQu49WOScnH5D616mFyLMJ4ynWxsuZRd
9Xd6apfecNbM8JGhKnhlZvysdv8KfFKKh8MXzhWyZLNmbqOMxj3ycj1ya9bHTpXyVucSB1c
psO5WDYIbPBBHevQdH+LevWMKQ6raxamoGPNdjHIcepAwfyzXRnXDs8RWeJwtrvdba91+pG
XZrCnTVKtstn+h7LFpGl2+rT6rb6fBFfXAxLcKmHce5/AfWsvxd4nt/C+iteMolu5Mx20H9
9vU/7I6k/h3rz68+Ml7LalNO0OK1mbkSzSmQKP93Az+deeapqt7rWovqGpXJnuHAG48AAdA
B0ArhwHDWJq1VPH/Cul7t22Xkv6Rvis3owpuOG3flb+mbPhbSLzxX4xTfOpIk+2XUr85XcN
2B3JJAH19q+jSTuJxj618u6Brt74b1ddUsGTcgKNHIDtkUnlSB/PtxXocXxkuDCPO0CIyd2
S5O38tpNd/EWVY3G1YOgk4RVkrpWfXe3kcuVY3D4enJVG1JvzZ1PxG8OR614be9WZ0utOV5
ogD8sgx8yt+A4PtXN/CPQnH2nxHM5wwa2iX15BZv5D86xtc+KOq6tpcun2ljBYxzgpJIJC7
7T1A4AGR7dKpeE/H+oeF9O/sz7BBeWvmtIuXKMmcZGecjjuKmjluZwyqeE05m9FdaR667a/
wCZVTF4OWOjX6Javz6Hv4xivF/GEV14J+I1r4ns3L295K0zxDAz2lj+hByD7+1XD8ZTs+Xw
5l84ybvg/wDjtcP4t8VX/iy7gnuo44IoFKxQR5IXPUknqTj2rlyPJMdhcQ/bxSpyTUldO67
aeZtmOYYerSXsneSaa0eh9G2N7bajp9vf2j+Zb3Mayxt6qRnmqmu6HY+ItHk0rUUYxSYYOp
w0bDoyn1/n0rw3wv8AEHVvC9kun/Zob6z3Fo45HKGLPXawzwfQj1rorv40XPkN9h0CFJSMB
p7kuFOOuFUZ/OuGfDePoYnmw2yejul6ef4HVDNsLVpWq721VjzXXtIl0HX7zSJpVla2k2eY
OjDAKn24I4rKYfKRwuD0q9qF/d6pqVxqN/L51zcNukZhjJ/zgYqkxUgA+nHPWv02kpqEVU+
Kyv69T5STjzPl2Ii3Q/NwOvTI9KsJKRHgxjIY5OcVFlCNuNzE9QeMe1OikiRMMB19K0YtCm
CRnBJGB1ocBQpXv0FL0K54JA4/CkY9xn8e1UQ0EGN+cn8utSzMQwXHIJGCPeo4T/pCnqu7g
47VLeAC4YKgDZP+c0A3oRK/GQOc/nU0cnzccnvUAHPr7GpQMEYP5VrF2MJK61NWCTGDnPpx
jBrds7gqAQMd65iNmDDJz7mte1kYEZ457V6+Fr2dmeTiKVtUei6FMjFC2WXIyMc163evHa/
DjTVJVZLi4aVFDbt4wfm/DgV4fok7h1Crj0J7V6/4pljbQ/DM8Xy28mmqFjzyCMZz9c114n
3pwXRv8ka4SXLTm+yOPv75WLFmHXsePfioNFMF5rG25AeC1gmvHjY8SiNC20kHgEgd/wCdZ
WpSusjjAx2JHGKx7PWbzSNSS8tZEWQKyMsih0dSMMrKeGBHUVdV2g0tznjWXtE5bFnVtSl1
C6nvbt1aadzLJkdWbk8dAKr2M0euWa+HZg4vIvOl02QOCHkKgm3KkdGKcYI+Ynrmk197O6s
rbW9NjjtkuWNvc2kbHFvcDJwoPOxlAYcnB3D0ri7idt6gbgQcqVOCD2I9646tdOOmn6FRjL
m97W/4j5bgiR4mDI8ZIdHGCpHUMOo/GqjzkDrkir934j1i/Vk1S7/tVc71N/Gs7I3qrMCw4
7Zx+NZMjhnLBEQf3UzyfoScV5867e52RoRT0HtISeOCc8+lRB2IAJP1FAJwA3U9BRkbfmJI
55rncrm6hYcW3jO3px16UjcAYPQUnQYHRu/pUi7RJ0Ax68YqWymhOQMkAD+KnAYXGBz/ACp
q7WDc5HQHpUgAAGw/NjNNPQh7jWBVs5Bb+VO3cgE7gOuaCqkbkHPTJNJ3HBGeg9KBDt3R+n
cD/wCtSAYYk8jHHFBO3gjPQjuaQNggEE98HjNMQ4Md+SenIGKlLEZZurHJ7flUCk4GMgZx7
mnBjnO3OOQT2pATEgyKOCc4B6c0jff2liMHmk8wAHrz0PSk5bOc49cYqbmiVkODAleinGOe
49aXOG6qo/PFMYKcqTgZ4LD/ADilB784BOO34mluVYdnByJCM8dKTIVCN3HTrQqnO4MWPXJ
P+eKG6bwRx0xxQDGBNq7uMk5weKRnAbDY46cnihmGCoBOOMk9RTSdxySSfepHcUHaCMD1wP
b1ozu2hicntSAEc8nPYUg4H3ep4xVE6ASGyQAUHc0mSDzg5HU5xTm27TnJPU5NNZQQM/L25
7flUsasK0nRRgkDv60GV29iODikVcMd369aUqA3Occ/MT1oBPsLkmTByAe56UxixHIyCMZN
SnDEOOMdxxSDGQFA5Gck9aC00V2LAc4yeOOpofdv35bA5zUpC7vukN9f50jr8oJbYCMdaVi
k0VSXIAwvTnBxS7SACXwDzUxHPI5xg80mwEfMB6n2H1pF3ISpP3QMYz0wfpUiRq0Y3FiAeM
DOKcw+UZwc+lSIqsm5h16c0FXsimyjCHODgAd81Eyk8qQCBnjmrki5bh9xAGTiq+AwLk/MD
xVGSk+oiRusq5wR2z1xU14n7/LAc8mmRttlAIyfrUt0AXOfw45+tAO9iuASSOB7E1YCgMdw
JNRgbzlQGbHNSLtIxyM471a7kPYehA6Hr1rRtiVJI9M5FZy/MSQCRjgVbt5fL4PftXRRlZn
JWjdHVaRNsmUMfl617tYLY+MvCNnbfbYtP1PR4PLZpxiKWLIAJPbt9CfevnzRIr7UNUh0/T
bdp7qQ/IqsB0GSxJOFUAEkngY5r0xNYtdJ01tGsZoLy6kRTfX0Eu9CwORDGem0cbm7kegr1
XNVElF+8v6Zy0k6d3Ne7t/lbzNzV/hvrotRd6fLbazHnDCyk3Mn4HrXlOs6dcWU7wXMLwyo
210ZSjL9Qa7Sz1u4s5mubG8mtGK/M0TlD+nWtj4sy+ZD4fS+dZtUXTw11MBjeGI25Pfo351
NSVSLUZO9/kLkpTi5xTVvu/zPHrm/B0dNPeNVaK4adJF6/Mqqyn2+VSPxrBlZQcqc/StC6L
CQ59+aznLFtxB3Dr+VebVZ0Ule1yuS20s3XHahcnJPDZqQ5wQMZ7expqD5eEOT3zzXLqdmm
6EKsDnbnHBxRxjcc8n6fpS4bkImQAelO2llC5B5HXgUin5icFiR8ueenAqQdySDn8cCkTIy
uOepzS467ec9O1NambAbRk5ODwM84p+0gDdn69qbtIVc8Y7Gn44+8AfamSrhlBlSMjGeTTT
gjIyc9/8A69SbRjHJ44PpSbMtx36EjpTENAGDlRzSAttJ3c5yDjmlO5RknBA4Bpm5s8gHPe
mwFUc8ZJ9DT9pzgkntxTFX5ScAnjB6Zp+F3Z3Z7HPepHYDuAGATjFOIBJ3feHQeo9aBzyw6
dAO47UhB5z/APr/AMKRfQUcsPlGe4Hehhk5HAJ4A9adkDkfKfUcU3nZ2I9gQaQ7iHOBkEUo
U54ySevfH0oIG/GecHPfFC8Kc8g9MGi2gb7jGGCV2rzwec0YGMgY6YB/nUuMMNyjaOnTNN4
JIJIHf2pANG7A5HToOTSbDkbuD3z9aXHGAQxPB4wad1Xr6d+nFULQaVYkHuRk56Ck2hecr9
AOlO+VFwWPpTCQDwc59u2KTAUZxyB+fWhznIzz0zTTsGTj6EHrRtIAbOD6UgFGAFIyMn8aa
AD+HUf0pQCBtL5yPSlZXDNuXPtj8aBjVwRkMCx4G3jNNYk8HOG9RTyrY6nHb3o2krgxkevH
SkaK3QjYL97O40EE7QRzjpT9gO3Hy49T3pfLONvI5oKTIedqkIffHGanTYUAYKPc55pCgDY
IyD0NLugQmOWVY3Bz83of/wBVIpMhwc7mUNkbsY47VAQW+bBB/wA9asOSWU45A59uKi35GC
SSSfzqjIjBXerDqOeverF2FMxIODjmoUIDKQF57DmprvLTjj+EDJ70DRCeATuye2eh9qccM
RgjkZ9qaFwxyCxHTNPAAJ6k9PpTQmNGMnrjjmpVbaRgnd70wYHXaTnOMdKmWN2G6PPUZUDJ
bnAAHU/hVJ2M2dh8PTJdeJbrR/s/2u21PT7m1uYgSJGjEZk/dEc790a4HfOKyNPvZI4EEhy
QBkdOcVtraaf4IS3u9Shup/GUapc2tk4CQaXknZJNzueUDDBOAMrnuK5KPsCzDjr6/wD162
p1XF3RlWppxUWdZa37sp6t8uSD39q9C+KreQ/hzSHZpbqx0iMTSn+Jm+6PoNrfnXkdo219p
J+YYJr27xNpt14x8C+H/F1pafaLpIGs9QNuuSuw4ViOo79v4vpXS6vNKLe2pz06XLCcY76f
dc8Jut/mOWXPcH3qkWIfH3cdfWt6+tAr8AbT3zxWS8W0EnHNc1VNPU1ptW0KrLnJc5AFM2H
c2PxJFTOoGQQcE5I6Cgrs+Yrg5yTnqB/+uudnQmQEsQQASBzmg5yCTgdh61Lt+Ug5AHOT0N
IIy2MnLH1PbNIpajcjO8YIPHT+fvTgpwcjjPU+tBUDgfw/jShCwGScHvVE30F6Nhgfb605C
CckD3PJowc4A6DpjvS5Gfmc8DHP8qZIhIU+3qKQsTwT9eaVyS3r6j0pAQDtwevOfSgQN85J
UdeuO1NO5mUqOScY+lNOGJIOfbpTvm3ZUew46UC6guRwDkDjA7U8AqykgYOMZPX8aAeckd8
YA46UvG3nkD2wBSLQYGdu4jnvxSL6r365/wA9Kese7AB7cMPSmhQqEfxemKTK8xoJ5jB46n
NS9BnuR6jn8KiIJJ2g7jz704KVyxySf0pDdgbIY7QSOh9OtKAduSO/50DI4TJ4GMdPepACz
KoJHbjpQS7EWCrcgHPfrxSMGDE5Pv8ASpcKSVzkdsfzoZA4ByQTnOaAbIGcEAjPOPxpdxwS
CRzwTUmzjjntk/1pUTB5OSPX2p2C5CFVwOQT7jNJj5tpPB71KFOMqCMc+vNPAZWyrYwcZ9K
EK9iNQVwQvv06ChF4I5znipymRxyp6ZpwQnkkge/rR0C5CI9uSw9vUU0x8Bs4I6e9WlTcue
n49qXywX5XIpBdFXymAIGMHtnvQ5WPaHk2qTgZ7k9Bn1rN1uW6tmaKBliilVckZ3Pz2PbHQ
+uaxJZbryFtjIxAlEgVjlcj9fXpUt2OiNLmV7nWSTW0RjE8gjYgkbugHuf5Uss0MUcjySpt
UHOSOD6cHrxXNXj3EN4ftdzHLuAeOWJuCpyRjuB7HkVRDsG3RAEkck+tTzGkaKa3O0fi1ee
ACTCl0CksG446c1zU1+965Z0V0Q4QEcoP7vGKhi1GaNYknVbi1Tg27fKOvt396qzM8jb9oG
4k7c528/4Y/KnzFwp8r1OpdCjEFcnaM98HFR7WACg++B2q5Ii/MVOQAOneo3X5S3c1ZybIr
qmOp4IwBU90P3qkgldoxQuBL0BUfjU10oZ1GCABg/XFO4ropr93A4BPX1owc/NwOvFSAHBP
BxzShSeOT6A8ZoaERqD14x05rpvDz2OjWZ8U31u93dW10INOtg22P7QE3+bIeSVTKHYMZJH
OKwFQYGTyeeOlbDosng2B2fY1pqUkahRwwlhUsT7gxLj6n0pDi9bmJ+8O5pZHlkYnfJIcs7
HqSe5J71MqhMHdj0HrQVyQAvzDv7VKiDAJDZIx61aZlLVkttwykkA+9ejeEfFWs+HphLpl8
0WWBeInMcoHZh/XrXnsKEOAE45OemBWzYyEYxgDsR39vrXTSktnqc01JPmi7M9R+I/h7TLi
1sfGOjJ5dhq/+thC48qbv9OjceoPrXj9zZlfk2jcBx6V714E+zeI/BeqeDrq6WGZ3FzZGQ/
x9x+YHHoxrzrxD4bvtIvDZ6lZvbXCjlWxhh6hujD3FaqCknC+q/Iuo9qqWj38n1PPnhLHOc
E+3X0xTPLJBwMY55GePettrXYmXjYBTyQefzqrLCoLBQXB+6T/AFrjaszVO+plyQgfwFlI4
YnvSNCxQrjgcnjqKuyRDgdc9QDxmoxESp4OQfpxUblFVVyxfOSAOlG3aCAPcjGDVkBV6dxw
QaYU2k5XIU9utAiAKxcsct7jnFLg455GO3WpAnHI7ZIPWl8vado49SKBXIOAucE46ccf/Xp
hA292OOmat7Tvyh4A6CkWIEbQBxxnvRcaZWIG7ODgHHApdhXpkA81YeHav3eDwO9HlEsdqZ
9z9KBEIUlht4zg4p3Q4POQe/AFSiNmxxxnPpU6qScBMgDFJMfUqqhZQWwCeMmkIIB4wRjPt
VsoQ+ATwOwpoDAYPKt0XHXHrSLuVADuyV5A6+ppxAPPIK9gKn2MBwc57CmkMgOQST69v880
CG7d33fwH071Iq7QBkg9R7+v4UAYO4Z+h6mnfx5IG/HWmK4wqoXcx2gnC+tIFwuASDnBO2p
QEKc53Z6dsetSbNqYAA5B6UgK+DtOCF2jjPegRkqGH4+masbMnkHHXJ4pwiGFRW69zQNlUR
cBuAD3xUgiJA9+AD2q6sQKqBEB/CfmxmpEhRwpToRnjvz1ouKxSaLB6DDdR/WgQkHgAgccd
6vrAMLyTjsOKkjhYJsXagPOT/SgLFEoxbaQDnHQVV1JnsrYSrKINjAEsPlJ68kjgYBFdAlr
1wpPcEjp61zOu38sFxNp0KrIViBLoo3QyZPByCDkdKnmRrCLbsZ4nt9Uk8u8zaROrG2um4j
yvJ3Hg4yB064xjkVz1xbQQBfLuVulMYZ3RSvzewPOOO9bWsW2o2aLq+ufaTdXsCyQzuB8z4
+6ykA52+3HHXmqd1faMkFnElldMwgcyM0yHdKT8p4HCjoQAMgcetTudcVb4djEXf8AMoX5T
1zwaaWChiCCAceuKfPLud3aVRuY/dG2rrafANFGpQXQEhuPIaMdVUqTkg4z36foaTNm7GZE
5VsSE4Pr2qyu6Rc+/aun0zSLL+zLvUhpU2uxRztDbHacKP8AnpIqnKjgnB9+R1q3oc3h86Q
ttf6atxcJLJLlSixortlVUkgkADuTjNOxDm+iHyAMoLEY2gD8qjxgBSBg/jn8auNHhuOBgD
aR0FRBW4IIVenIrQ8+9iBV+bJ4HrUt1GfNBAz1OfypVTGFAJP5/pUt0pkZFccgZ+lALYqBM
kbVz9BQE5w2DjH61Ki5f6D1qVVXkYyRjBHbHagQy2heWeOKFPMmldY0RRyxJwAPfNbOuLZ6
ep8Pae3nLaXBe7vO084Gwqg7Rp8wB6sSx4GBT/D7pp98mtyXLW62TFkCZ82aQo2FTsCM5LH
G0cjnFZkce1APvPjnn+L/ACaQ9EiFI2G0DGOuKsRxqAcIcD04p8UAb5Wzz1Uf4VbijHTdkZ
xj3oI3IUiySeAQOmKuQJtkH0OT0pyp8hVdxz6/WrEMQZ1JBAKjlR3/AMmrjLUTidJo0uxQM
8cYI6g+1etWFrN45+H+o6ZeP9pvbF91lNIw3g7chSeuDgjn19q8XsmYPkKwPUZ4/wD1V3Ph
zX5NGuVlaD7TA0iSMnmFGDJnaVI/3mBBGCDXqc3tado/EtjGjanO0vhe5wl1ZtHIQ0bKckM
rDG3HBz6c1lXluUUyMgG7nIIIx2r6A1w6TqXhx/Gej6RbxaiZhFcCdS/lMeN4XO0typDEHP
pmvOLrxP4jjZ5E1AN1VhJbxMHHTDgp8w74NYTi5pySsbWVN8rd7/keatGUjztyB13c9famb
GQFcFs9ugH+Pau/12Gx1jwxH4ntNPSw1C2uI7K+it02wSblZkmVf4Cdu0qBjkGuNaErCMLn
nqfWuBs1cLWsZhVSpODkjrimmPGSQOBjPtWk8TYZs4weuOvNQmPdgBd2BjJHv0pXJt3KflN
tK5weh+lL5IZVAU45yD0/Ornlk4CoR2yemDT1jYlRgflxj1NFxWKKx7WXCgduKesDxnBxuz
jK89avpAzjBX92AD6ipxFu2hecnuARjNJyJMpohs25A2jk579sUphIYY3AdQc1q/ZCVZcHb
6j1z6VYNpt4OSRwPypc47MxPs+OqEMQMBuOaljtzj7xBHH0/CtVrUMQ5XOCM+/bFSG24AKj
J4AxmlzjUTG8h+cjGBgEngVGIcSArye59PpWw9vyFIBI5w3p/ntTHt2ZSoG3t9Pf261XMir
NGNJH5bEFSQDjk9eajaIhQCMr6Dnn6VqPAxRQzAkHGMcDrk/nUEkPzZJyR3/wp37ElFIyQ5
JO7PbnipQpG0IhZgDj0461YjXAb90M9CDg9frQQfmUbnHsO/fmi4ysoGwN159MfhT/AC+CQ
vI65PSpwmZCflYkdemPWpFjdlxsODxyP8/lSbGQCMrgDrnG0VLFCxIzxjjAxzVmKJinznaV
HzDHWrkVrGx+TIz2Jzmk5DsUktmD8qQd3JPfmrcds5IIXaDkA4OTWpHagMQPm5GFyBziryW
w5CDcMAE59DWMqhpGncw1tSRGUUMOgz6//WqxFZPuRlx+I6/jXRQWMefljU8njrVmKyBwDt
Cn246elc8q9jojQuYMWlzSB5BGxRfvOT0+prnPFE2k6dbRpq9gbuNoWuIACwLOjgbGKj5AV
OdxODgjivR5xp9hCJ767gsrYOsRkmlEaBmICgs3GWOBz6145458R22u6cF0y8vbGzcKsmmz
2oH2tw+WbzEZhhTxhgASpIznh0qjm/I09konNXl9Zy319BdW7W80P7q2hEBLqikhImV3xGA
CWJG4k49awzN5NzDcyRxSkvvaNh8jc8Dgg88+n1rRvjdX+p7XsdUv72ZIfshdneUWyphY1X
aTIAoKqw4wucU/UNMu/CfiS1tvEWl3MbLGkt1aqyhpIZFOUVypCsQSpYAlTnHIrrbvoxxjY
5+Zt8jsy/eYnjpyf5UCUjDAAkDjParN/cnVtTeW306209XwkNrbrsjjA6AEnJ92Yknuadea
Ybe/Ftb3C6g2FDNaIzKMopIHGTgsVPHBU9qWpXkQQSzqjBbhoVJy4jcp5nX72OuATjPTNbu
j+IpdLtHhNlpWoK8hcf2hA82wkAHaNwAzgZ9cD0qXVvC8+l6dZXFzp81l5xkhB+aR3ljZld
WTs+QOFyvcE9ufnge3nkt5Y2jeJypEkTRsffa2CPXkUt0Fr6Hokn+rIXJbAPXrxUKxl8szc
gnr09qtSJ8gwAu7Bx17dM0Z/up8uMkKO3vW55WjK8UWZB8xbdjnH9KkuE24Jx04B69MYp6A
oQeRjgAHrU8is3lkooGM8mkCWhSRFZgy9AegqUIQq/LkZxyuD+dP8vcudoGP15qURnYoPQ9
QMc96AEAZwoyTnlVHqf8AP6VIoUYJABXsvb3zUqQIUy5xngKDUoiXblPlyRjI/n+VJMNyME
ogIxhzgA8H6Zq1Hbq7BCMEEkAH9M077PGxKK3cNuzjv/8Aqq7HCAODh84yOMVEmVGNyJYIw
ARJ2CtknjjmriwxqiRISyAbuRwTT1iiIUgncOcEDj6VajtonTAUbvvA5GD1FZ8xooojhiKM
uMZx071tWaMPlUjA4IyCaow27rgAlnx8xJ9q07NFwgY44yCPWu3DVXGRjUpXR3Xh9fO8I+J
bBwXBhW6jBHQr3H5CvO7y2VtxYADPAr1DwtHt0zW5mAaIae6NngZ5x/I1wF3Ew/dk4YDuK9
Vu/P8AL8jGS92Hz/Mx9P1EWKXtjNYRahaXoUT20rMoyhyrKynKsDnB/SiGDwfqCvbGPUNIm
YFormWcXMEZAztYKgbaemRkj0pJ4o97npg4IBzuGapPCTKhdcfNnI4x6V4dR2lodsdVqTjw
Lr9zE02mW0Gr26YHnafcJKFJ7EcMPxArnrqymsbqa0u4Tbyp8rxzKUZSD3B6VpLAwd+sbN9
45IJHv61qR+JNfitEglvReRxNmL7fBHdGLP8AdMgYj6dKz50NxizlUgzyVGVIGVPr/wDWqy
sGPlK5yOmPeuo1pYLzS9P1V9Nt9O1G7LiSOABY7iIAbZgg+5ltynoG25HSslYcRbiRlflVe
3HSocxOnqVYbZ3BAYBeMrjjr2qdbbdEq4AYjknge2f/AK30q+lu0jMzOuCOhHQEVOluVYAq
cqdy56//AFqzcy1Az47beSyr8pAXOAM+/wBKmisg6ln4Uc5P5c+vWtQQ5Yq3f0XipRBGysx
Xcw4GPX6VDqFqBji3aMqkaZIOc4wKUWrFC3IHXtz7Vtm3JBwuTjk/0prQvg7R24/lSVToDp
mH9mdSGIIbHocelVTblgQcbe3OK6Q26shG3JUkZz1P+FVjaAgrGgLEndhfQVspkOBz0ttnG
VI4zjP41Se3XywzDaCcZPeunktdwB5yDwD3A75rOmth14UZz/8AqrSMjKUTEWDLksg47/56
0zy1+VcfKGxnHb29K2mtXDZAGDkfTniqxiYMd+dwHPHt1q7ozszPWB/lBAVjzzyRx61YEJw
GWMLg4+tW0iAcg4JHJz1FSxwsy7Tz82AR/hSbCxHHbsJApbBHGAvT8KtxREMCqgqMfjn/AP
VSrACV4O5e/rV+3RWzkAleeOlZtm0RYrfhTt4GDk/eHsK0Yot3G5ufvJgYBxx9KbboxZSDz
nFaUS+YQpXYfcdeePr3rkqNnVCIsCN8qmPDdcA9PTFXIoS27dEpxwD2H+c1ma5qD6Xob3uY
45jKkabsDc7NjHPtWjomo22tad9sgUqqsUdM5KkHofrgVx1OZK51QlHm5eozWLcSeH9VRxM
qvZygmCETuvynlUPDEdcH0PIr58uNN8FQWxjs/GN5qCywG4juY9MWKESBGcRkZzksQhCkKp
bnO3FfR2sLq0eg3s2g/Zzqqxf6MtyoaNn3D5WBOMEEjngZ5zXnN18JUupZtc8W+L7eNYrcy
3V3DaLFtdd3O4naI1BAHygkADAwK1w1WMIvnZpUi3sjxW/8UaxewadDdXsofSYzDZOjbTbp
gDapGCPu5znOSas6nqt9rGmyanrmo3Et1EsdpZwuCwSIEsVL7eQARjLFuvWtOPwFqLeAB41
mtra2062BaQSX2JZwWwGA24TnChcljkVkanqGmXd4r2ejDSY2EAdzdPcMm0bZCN21Rng8jj
bjPJNepGz29DmafUzlsJjpqatL5cVpJObZXZsM7AbmZF6sF4BIzgsAetWdA1640DXLfVbFd
01tOWzuxvjKbWQ45wRnv39ea6DxTa3mmaZp1tcatNJo9vDK2i2c0DK0tvI4HnbwNuXOXI44
UcDIB5bSraS4vDMLJLq3tts1wHmMESx71Us7/wAK5YdM+uCARVWurMNmdbd+IvED29h4qGu
vNfW00NvaXLTeXclQXOTbjqr5U7gxAyVzkmuSury51G9nv9RnMt3M+6RnOefxzx2A7Yr1K+
0XxX488X39pf2+qTWlhetatDbRG5bR1J2qNwVUKKSreUhGV+YBQM1tN4WtpfEutaZpvi238
LwadOIQ+5rRrk87lIZ4w4RtwVlHKkZJpJxjoKzOJvLv7PDcJCv+kwKAQ67dvQbj1HJIoS6j
W6mlkuBFBgbY3GH5xjgc4Pr2xz1Fc5bXF2zy6msH2q1hIEqyvkMzDauRnLckHvyK2o9PW/g
cSW5tjHuPlbyX3NjZv64GATwTnPatbtnnygoblixujehgRyn3nJA3HnoO3FX3DPHAMhlVTw
P61l6NDqCSyQzQJFBGCpPOWwThgc9859PpW2y4ELZyCDlh/hTuQ0tbEMSuTtYgjtjoPwqZU
BICtwB+QoSE5EhXOenHFWIyu4L5gUnsP1pNkixqEi3IM7eSSasRohwGyBk9T3zShRt3KFcN
jA7g/wBOlWVjIXarANn7o71ncqw6FV8tywHy428nHcHircJdUKqzNznA7nHOBUSIV+clQCS
Sehz6VbjdgiDZxj5RjJz71DLTsSeQqsNv3R93cMZJHPGen41cVRlY1LgbcYz14qvBGxOcYJ
4OByO/NWoizKAQoOTtJ6n61m7mqaHpCdyrg4JJx3//AF1ftPkxjICkEe/4etVAHDd2yvcY5
9auQkkbkIyWyCOla05WkKSuj0PwmI7q0vtFkyhv4vkm7hlyQD7f4Vw2pQlJm3DlW28dM5rq
fC+oRafqtpcSnMakhzjJwRjpV7U/CN1MHvNJkTUbRsunlsNwBPTHfH517cakVe70a/H+rHO
4NxVlqvyPL5IvuglTjkjb1quYskvtxxnDHp9a6CaycM+0EHr93+Yqg0DRjcMcDGc9O1eViI
uLN4O6sYphcfvnJ4/iz+n61GtttBO1dqZIIrVmSNSfMdmABPAJ98fpWLq2tQaRGGeMyzyZ2
xq20r9T/SuG7NXZbm8l3YXUFrZ6xpgZ4IRbR31sxEyoCWUFSdjhdxGDgkHrS3Wky2AWVGku
rGUK8V55ZVHVgSF54DDBBXPBFeZX/iCS9vHn0iS5g2IC/wBodTuxx8qjAyMjj2qXS/HGp2S
sksPm2bkb9kjLkLz3yue/TvVuMrGSrRvaR6HFEfmYklck4HOf84q3HEhGCAMHJLDp/jXJ6b
4ytpwTdWohXPysp38Dt7H36cV1un3Vve26XFtJ5sbZUNjBPYgg9wRXNUjKO5dHE0arahK77
dfuLCorRglOvJI6D2qwUAIXbyeAT3PenRFQgyrj14/WniMFwNuMHb6nNc7Z3JCLGS+AM569
8fWmvbKZCzA4GMEYq1GCWc54AwDz09KcUO3JTDAg4A/z61KkxtIotb4UgD+HqeST1FV5LZn
lCNx2yOmD/n9Kv30jQ2sksJiEwQmMTHh3A4X1PbpXGL4k1azufJ1PT3aRiMI8Zjwp/iyBgD
uSR0reMmc1ScYO0jZkgG9zwQvTI61We3XCEn5m67s5+lacBF1p8U4ikjSQEbJFKMrA4Iwff
8xSNAN5DDnpit4zJcTDmhxKAAw+Xgdz1qubfa4XJ5HQZIGa22gBzkEgEjB5FQyQdGBBPqT/
AErdSMHHqYrwrnfHkgHGc/dqRYsxkKgAA7HPP+c1pfZ1YAFRk89D+NM8ospLq+ScjA6iquR
axDGm4eW/Ixye+fxq5AqAAbRg8nA+6BQkbKQdvP3uTx7VPGhwylAWPTpx/nNS9i0WYdwXK7
VyQO5JPar0ICnqoyePcZqnEDkFQwx2PU1oxZ8zCjccdcD/ADmuaaOmm7HA/FC4EVjpttHLh
g7Sgf3u2R9Nv61Z+Fl+gS8sFhzHsWbzCwDM2SCNp9PX6VxnjfWU1fXnlUymOMCJA5GVC59O
gyTxmovCetS6FrUN/FAsqqwLITy3BBHtkH88U5Um6XL1PO+sclb2nS/4H0fGC53DH+9noPS
p9olcxsqujqVcMMgg8EEe4qtE7NEGVSNwztbqM+tM1R9SOgal/YqI2qm2kNmXcIpl2nZkkE
demeM4zxXiyg+bQ+nhJW1OJ8c+LfDvh3wVqvhnS9Zisb3TbSCKOxgIyItyjyAzAgEoTyMso
wa8k8L2Hh+x1BfEWsalY6VDaXXmzaXcxGWS33Li3jEDoTMjBtxkzgKCW+bFXfHnh630OO2v
dT1W417XL9JfP+0sjywyAdZFVHXAQgAq4IZQRxnHnDS/btTluZZt80sbeZcXLvIWYj72Tk7
vfoP0r3qFJU4Wi73OCdTmd2d/8S/EWia7aeHrbQJY1tjDLqE6Y2tBPM5LxtHjAYEZyCepxw
RXHeGddl0LVbDUBDBctZymW1gu7qZIUZt29mVOqHoVzySOoyKyp2eZWmkileYsCx2Y+U9D7
kn2rVfTL3Vf39razySOzNsjtAirAoxvwgxn5GzgAEg++OhRUY2RDlrc9I/4T7TvHXjDQ7bX
dJuoNzyWptrKcRKUnOGZpD/HGFB3nG4OcbSoJd418Balfm2u9TnkYfaLiGytr+RLhIbOMos
Pljz1CZAORlidoJwTz59P4blj16KE3QNnF96bUbdlCkZ2xsqn5ixAA2nGGFbmjfEDVvDugQ
aRbadZ3willfZqlss6whm6RhgduW3k9M/L6VKglZRYKopeZz2g6b/aqTSSNLDCMK8igKN4B
Iw59AQSPUZ7Ctaz0nSIJZb6G/3xRnZC6kkKynJzjHJwwGcggg9q5yFJUa+sdOhNzvUySnGW
8pehPTaAcZ6e/SoVupIVSC1hMLyKIpkU+YZjvJzjHTkDA9BW1zmlByejPR1UY8wBSn3Q3Y9
+D3P8qlYkxw4XnGMkcYzXMeH7u207fZtdwSW4+eORQxVz0KoOjHceTgdepwBXXvGUKAocYx
kgjnv1q1qcklytpkEcRXfkdOSP1qfqRlOc5bPINRmPKhGAOe/r/kVZSMKx3Zz7d/8APFJrq
SmLsGcjhVIY4P14NTckldu4EZJz36/p/SkCffIUZwOFPX1yKnjRVALfdwO3X86zsNO5LEoK
MQrDsBVtAMHnAPYH+o+lV1DJgxAgnII7Zq5EuRsUvz/Djr/k1DRaZMEXYWC7uefersaMGVd
qsowABn07mqqffGSVyPug5A+lWUaRFz69eemevWs2jVSROMBdwwdvG4846ZqcY3rgdeMAdD
VdNuQeWGewx0/Cp8rliRjIJPfH59KSWppc0rSYjaT06ema6LTNRNpfQXUW4vEwLYONwGMj8
q5EMVkXt1AA/OtK0mMZ5PB459PWvToVL+69jnmrarc6zxLp8Juxqlsxe31DMqMVxtPdSP1/
OuJvIFRy2MZOeetdne63pK+CLG6u9Rht/sc5t3WRuCWPB/l+dcV/aunaoZGsbpHCAl16FQD
jJB6VdXllCzeqJc0p6PfU53VrS6vLYxxTpCiqQwKhgT2PqPSuF1W2W0gE93qKXc74UIw5Tj
kdTx/hW14s8RTW15PpkawshxucDOFPQY/XNee32+bLSz8yHJBOfx/U153s2nc5KmKpSqezT
I3dJGkUhcY+VVXvTo5drt8nDYyMcVXLHISNuhyD6D1q3btG6CCRV3LkhzwR7mr1voc9eXJC
7V/08/61H284B2KCoPXLd+3FdXoOvXGk3KpK7Nbu3zKF/XJ6VzMVoN6u4BHtWkGHkksu8EY
x/Kq9mpq0j56vjfZVlUw+/U73U/GyQkR6dArfNkyTZLYx029hmqVv4+1CGZmu7OC5RsEBMq
RiuJFwG3Z5OTwf0qMSks52/LjJ44FZfV6drWNJZrjpz5lO3lpY9Lu/HllPpbrCk9tfOdo2H
AUZ67vp2x2qHSvE72V1DG94biC5kzJ5pMhiXPJHPU/l7V555reWSC4GOAPWlW4lA2j5Bjt1
H+NZrDQOxZvim1J2uj2nVbq5u7WFtM1KC0tJovM+0bNzt7KDgqQOhHOTg4rN04XUI1LTpr+
K/luYE8ppJCquvP7tT1zhmx71wNjqQt3VgwmJyDvyO+TjnjP9ajufEE81wv2fEPlIYyTglh
k9QRjIBxx9aiWF5F3PShnEKr5rNNfd2PYbGyFnZxKTKi7EAilkDeVxjaAAOnf6VLJCQrEnJ
9cc14l/ad86s73ErPvMrsWzuJ9R+JrdsfGV/pzghlukIO5JWJUnjHcEYx/9asvZStc2hnNG
/LJNL7z0aaIBug47Y9e1QyQMwDKMHgknpx6+1YsHj3TJoi81nPasVzkneC3p0yB+tZU3j6b
zC0NjGE/vMT0xjAA6Vsqc1uazzXBxV+e/omdS0DKCAAAR/XrUf2dyVVc5HRVzkV583i7WY3
M0JTYOqOoYHPXOe5Peq0/irX76MBr/AMmMNkxxgRlue7Dr16dK1jTlc5v7Xw7jzJM9N8tg2
CPmzngfnS4OBu+bORzXkcGr3kUwuXllPl8q247k5yMH/Gux0TxbFJayw38yvMjfI/l7dykD
lsd89/ek4tOzN6OPpVE29LdzswSozgDjIGaf/aVhAVEl7DFvOAWbArzLV9fub2XAkdYVyVX
dWNJdXJh/1jMT8wIOcGqlQsjiWdRlNxhHTuUNTlSfU5ZQi5LnqMDrx+lVIXZbhWDFQhyOen
40l00jyymQszswJJ7+9Rj5SCOh69qU1Y0g/dTPpTw7q0mqeHbG+lDLLInzbjnOCRn3zisXx
R4xXT1ktLMJJMVKMXHCkkfd+gzXnuieLtXsdMjt4rtkiiJC/KrbQewyPxrJur+S6mMjsSTk
szdck5rhVGMJe8rnRicznKl7OlpLqVdeku760kgNxKpuH3Owl2hu+Dk85Pas5PDensRuaYD
k7TJyuRg8j3q+XjklSNghDHhW5zj+tZsGvhjcAwIGGcSlsqxycDaeecCu2K9xKOh5VL63KP
LSdrfjf1Ib+az06J7S3Je4ZBCzDBUc55J4B9+3asyC+1CzaG0sAlozyyMbmBSZJ8jbtZs4w
BnAx3J71oXEkP29JNQukxIn39oKnHcDsMfKRjqKr6g0PkxzLHHawOoEKhS7SjPULwB68nNa
ONtHqezQqciUd79d9fLv6dPIlntNukqWvJFmtgXWUD5gOR2Pvj1rOm1GK8tYWltNkm53Z8K
28nHdueoPFVEuo5nlub6WGWRTlY5VJJx0AxwM56VOkNxqOZUaG3UfwHIHPPAA49fxqtDelC
VO/tJdb32Sv0XcQ61q81+139qBuZEEY2RL90KRgcc5yxPY9T0GG6Vp8t1cwIkbSuX3ELy52
5JRAwwzbRnng/hTYGuNIvUnhM1tq0E8c9tMAemCNuPQ5BHBzgjvU2m63PpcD+SqBi0eSyk7
grhwQ3Y7lH4Eij1O5r+U626tdI8PXUeEdJ5ogQBGVZo3XaQHBIyjAEnnaQAM9KuaLDdT3cl
0GaaC4bcASS7DDEZAGOrdeB7VwTajcXeoLNK2GLb3YDkDdknjoOSa6bVxZyeTDD4oj2xogR
/3oQuD22JhQBvJPbrT8zCVN2t3+Z2yqXQOMYA7HhuKmji+QcgDoxI6c5rko/GVnDaWUTWgi
QxJLtUhBsKH5cdFOcYzjIPSuxsZbe+s/tNrKk1uzFVlQEo2MZwSBkZ7+1M5nBrdEiqByFJY
jbk88VKRtAwBgc8HOKmVAADjJHUnvWdf6rFZhkDq8+BgEcD8fxqUr7GcpKCvJ2Ro7VO07Tk
kkZOeamj34IyoGMHDZ59etcHLqlzJIshmYOo428AfUfiavR6zemILFIAx/jC/TiqdNnnrMa
PXQ7dI1Cnc2T3561YTd5gO3HH9a5WDxLGsaxXEJJwTuRxjr7jj0qeTxZaLBvtrYszKN3mtw
rdxjv8AXOKj2cjqWNoW5uY6tOcLjOT1xziqOq61Z6TbGaUiWYfKIlbBYkEj8P8APeuEuvEt
/fja8nlRHjy4htHXv3rHuJZ5mV3ldyOAWJOBjHX8MVUaPWRw1s2v7lFa92dJ/wAJbrBkExu
1VQOFVF+QdyM+9Q3XijVJ4mHntGzEElcAYHQ8f56ViR4e3YkqoHT149aZ9/A6AYHHrXSqcV
ayPnvr+Jd4zm7dRJZZJWeSR/NY8sxPIz/Wo4ZJom8xJCFZduWPQdalUNHGzNndzleOfaqsj
KuFXDIxyMDoKmSS3NaFRyl7v9dypkMx2ggHgY4/CgqCcj73HvUmA2T09hxUTZzlRsbPbvXO
3qe/BK2mgq4TIyecgU1kJIKsck+tNZgAWJxxg81Az7sAMeMcVN+ptGDepsW1xth2CDJbpjJ
xVtXDKyjAcdV71hW80qyAx9F5471pQ38EkgDyCB+p9+cfn3rSMrnz+OwTjJyhG/XR3+9Fp1
DKTznNKskYIUHtzipSjSMyqwwOcn/PtVZ4yr7c9fSraa1R40bS0bHna4JXnHTFQsuw43dQD
9KnhCKCvXPQUpXDDdjjoPWpZtSq8rs9iKFn8wDcy5B4xQVDT+ZkZxg/WniNtq87l78ce1St
b5QOgCgHGPSteXTU3dSKle9r6EJGWGeCQAfb3qRVLSgqB3wMfrQEY7sPlRnPHWp4YCWD4xj
jA7fT9aORPUylK19R5ImRo+CcdfSoZjtdRg/gc1KBtCyE+WR1xVaZwdwVQC3P0p1LSWphSg
07LYhlEv2gELneMDn+dNMMiMJHIbbx97J+mKtqjiIncRjt6dqVtjcSYK9yDz+RqFBWOiNZp
pJaFJ95RWHRsfKeCv1q5CiRKBjgcfWoEiMJIOdoO2pdxK73Hr19qcVbVm9SziknoSNhlAUZ
yemaqGSJHaNywYA/d6/5/wAKlJZI8MckYwcdOfX8apyEtK0jMV3dRilOfRGlCmkmxm5C2Bw
GHBbuaiXIJ3fd6kemaupCg2K4JQ/eP+FIZ0LlJVGQPlyOv1rnkubc744jX3FfuNjcou3Jye
CM0/DB9hzg+oqeIYlC7Og6+5Hc0TSIJ/usD71m6LtoOGJi5Ncvmc9cZu9YMEqKUhzhJGxuG
Og9c59e1Y9/ZTWlz5UqqpPzDZnAFdJqckiSRSQ23mNECyyHBVc8EMCOc9uhHWqEWny+erSk
yTnLRwszFQfc+/8AStUn1PoMNWSjGV0lbbr/AF6+hiR3Mkcok3yEAYIB6j8afPeCa43eQka
J8qxqOMfXrn3rRSfT5dkTW8kSqxO3rgnqc9cZHftWVdzqblmT7xzkEYxn6UHowSlK7jZ/18
hfMnZJJY7XEO1UZtmQrAYyPQnP60kDRGPBtWOD/AcdvcVXExG+Le6I3UA/Kce3+elWDllDE
Ak/3T0/Ki5oo2H3Eslzuld7iW+J3NOZSxKgAL75GOuemPSlMr3dxaQQWwjcrHAUhjLGVum8
jPzOSc/l0qu0ck06QxRF5G4VcgEn60wrcJdiIArOpwMNgA/Wgemx21h4UtrjRhq13r1ha7Z
zZvA8u3azll+/EGLjIQqoBGCwJ6ZxtblhhuHYSQ3KxTHy51Bill42gnGeMDcB05IOSaS9l1
jRbqPQ7yVla0TOyS4MojYjaSgP+qOMKUGPujPIFULyESQoJZyqQxhkBBI5ydo7D+tUzJPTm
vdFJPMIjBypUbkbbypyTnjk/N09/pXoHw8vkht76a7miKTbXZdymcuBj5/lyw67RwBz1OM8
PFqSmLyrm2kvo4lWC03sVWMBi2CoyG5YnB65PrWpBfpp1xIYoowGbgK2Pm77l7DtjnHNJIx
xE58jUF73Tz/rzPTNU1+EKbe3OV2kE45B7YJrlpZpJGaRnLFgMkmqdpqMF6vLp54Bd1PA46
sCT93jqayb7XJba7MdusTxAE/L8+Tj5TnuOh4+ma2Voq58w6eJxNVwa17dDpEX903JBPqtI
m6PDgZ9Bj0qGyvIbmFAWCtgfKT82eM5H196tSRNt3AD5RzitrXV0eE3KnUcKqsMEhbocMO+
envSJ80mQeDxgf4U4NldvcdKlURKO4Y9unFCV2DqcraXUVQsRL85XjrjBpzusylMbjnnJ6f
Soo+ZAGYBQccjqKeAjuQRgA5AH+NUtrHNNK/MRgsgzwgQEKCvTvUGB8nlPycbg3T6VdfDgr
GoMhGSWNV41QA72LYPGfrWcovmNYTTi5W1I522qoCYYHoRwaqMCQ2GI3def51oSlA7F8uFG
BjtVGVg4yBwcnGOg/wrnrXT3PWwElZK3z/EiGeEGT2I6/lTNjAYP/1s1KSvHf6dPpTC6j7+
Wx2rFNnrpN9Cq4P3QnHQcYzT44lXcDlQc52dqkL5Y4IYdcntTlyzBj05OelO/c6G3GO1hYI
ZI2MiQrnIILnrVxdkmzdCg7j/AGafDFG8CvyGHY9DTyg42ruz91h2PpVJNI8LEVVOdnuOa4
ZI2bIAHKqO9Ma5SRkdXYf3h1rNa5DSfM5ZumMdD/kUhk2lcBRx37VXtLD/ALPVtVqaSTsJA
HAOOQR1qfzQVyxOMdMc1htdKhwjlmZh8o4wMf5/SpVv1VI2BJDnaMnoMc0uZMmplkpW5UbP
21V2Lv2ADbgDI9siljuEdG2gBh1zxu71lxNHLHvL7ivO4HoT2+tKWgjfHmZO4fMR1PHapc2
9w/s+mrqN7m0rEx+Yoxt4OO1Me7WFdm35jxweB3qg12kJ27wT1wp4GeufrVZhnLK3HUEnH9
aF7uqM6OBVR/vNvzLkt2GfZEhyxz60uMsCh3YJ6jmqK/vGyjbc98YoWRkIYNnt14Ao5mepP
BLktT07luW7Xyx5RkU/xMOP881X85PK+dTu557fUVHIdzB85AAAz3phyVBB47D0ocmwo4OE
Yr+tSdJH/hIGeAD0FW9+Ywd24g4IHr68VmNg4EYwB6+tOiY5I3sC3IPQVUZ6BWwkZWlHoWT
KWYquRu6nOaazFGAfYecAEUqFNp3Bsnkt/LFI8WGzyOPrkVN+pnyRT5WSMyjCoo3jrzwear
+YxkYNl/YdalWKR3I+YEnbgdzVtrGQRrlOGHGB83/6qiU4rdkKEYu1r3/rcasrRxY4II4yD
UeWdy3JYjirK2ztEpchicdDnaP84p62qoxcR/7u4nP+etJ4qEdGznVLl5mtzG1JnhtjOsm2
RTkBlznHbFZ2l3Rzclptsmws0bDgnOc5zwOn51salPBE7RToFbZvjcHB354+hIBwawLgrqJ
aWRtvlqOW5IBOABjqB61Uaql7yWh9FhafNQ5ai/roiS7st+l/bIVOwfMS7qM56j3x2rmnJJ
ywP4Vux6fcNE/2a4eSzUuJHA+Xpyv598U99Mszpk11ZztOqglY1zkY6gk456/hUua6noU6i
hpJ31/q5hwPtuA88CzAdFfgH06VrPFarBGRdbpiWEkYG3Zjpznnv+VZLwTG5cEBXRd2B3+l
TxQTMmIYpZSPvFQTz+ArRHQ0m73sOtr2axv1uo5Gi28MQoJKnqMHg0kc2nNLctPPM7JueJ9
uDOeflbrg85z04x3pJLZmlQSCTEy7oiq53gccD6iq32GYb0wTKm7dHkZG0Et37YppmclCT3
tf/Pv+Hl6kkKMZ0uJM5kyV+UAMc9f5/lWheXs8FnFFAzwFgNzqxBYc9PTv0rIi3eeoLllHT
nIFXbsMwhVepwMk8DrS1NXFNWlqN+0SEbfNYkvv8wud5PbJ/Ko5zLK7TurMrMT7DJ/xpbmw
uLaSKNl3M/TY36/1q9DFeXGn5luYmRiEBA3E47Z6dqZnzQilJbFKGN5radwdiRqd4BAJBHf
np7e9RCR3++CzMflJ7kmmygqWMLlgeA4yMjNRm2nRSDn5huH0qbGiWtzVizp1+FeHzCpKuU
YjsRwR9Tzg12Onakl9a7VZmKABmYHJ4HqBxXFadYtJPHKYniwFdJBlQrA87Tn8jXV2qQWzM
AZPNcszsXPzEnrW0KnKfN5vRhVik03Jf1sau1BLle/IFKYWzg8gelVbWUtOnG5myuGOBmtM
AyHytiqAADlsknPWuiNSMtT4+tQqUp2ZRZ3Ulm4U425GKGmO1EChedzfStOa3WTqM8ccfkK
zJZoI2O0JvUE/0xWUpNdSqNNVrRirsdJMrKSGxnkkj/PNNWbEfmFwevbpVdzFkhGyAOAPeq
skrDHG09+vNZ+2ketSy2MlyliRi77jjB4zjj2quflcqTkjvVZnYtktx160IRvAzyf0rG99W
e5TwqpqxLLuA3cBVGSTUahgScc+lNubhI1w5yMYINZJvGLOY8lRz9RxTsdlKk5R0RpsRGy5
OVJ45pY7qOJgZhgZwM8kHj/69YcsxcbHkwD6HgimKXO1ZHUBDlWOc4/qKR0fV7rVnQyavsj
IBVVAORnH4is+61mXlYxiPJONxwecZFUGALFSzHjK4P4VAFQKFL/OgPXrn0pNIUMHRjqkXR
d+YeSQwAz2yfX2qKW7lkhyRhR8vJzimNtICsm7OMMBQ8cJEndd3Izjgjg4oOjlj2HPLKJSc
HPXDfSmJcTAYkAABJAxnOaRUOABtLZxuYdB04pkeCwAOSTgkc9+v8qZaikti7DfyoqpgKwJ
YZJIyeKmF8ysQzbiRjAPTPJP+elZ4YKxOwvkcL2PNIYBlTkocZwRxjGaCfZwerRspqALMAg
3Z5JPA6VbW62uiMFfKjGT3P8AT/Cueb7xAjxuTB64+tPhmlRA5fYFU4z37/0osYyw8ZLQ6u
NZHiQ427+VJG3PQdD9R+dWhp80iqwXhjjPGDXKw394rgs25sYDMMnB6nmtO310wBYkmypkL
lS2AcjJ/E+tRLnt7pyTw9VL3Xqazabd7VBQYyc4I49M08abOGw5VRjnPrVnT7+3uAokZEL5
xhuoHJYj0/nitKJxLECoUBm4wP0rzp4mrB2aPOlUqbMyDpjHBaZWb6YAqePTIOMMzP1yTjF
aQgBJHIVj3qwtqyrjzOvOcd8dK5pYudtybSluzK+xIgx5eRnkZzz61PFafNnyxlh+YrSjSM
KMtnP6045ABAJXpnGB+FYPETZmqcepQNvJ5e3ywoHXj+VBgc4bocZwO1WzNGGPyHac5yaXd
8pXcAO2e9Zty3Ym4spNAwcEcEHIrD1TXU0rUGtprZ5txVlKNjKsOeo5Ofwrpdyl1Dng9zXJ
63YSRyNem8nkmLMEiA8xlTkttHBUD17V1YZKc7VDfDxpynyz1Kv/AAkFlLKTq+mRo5GFITf
mM5w3I6e/vTrlYTb2k8VtBPaxRsymTEa4427j/SuevkvfNWW/WWMvyHmHJ4AHPUjG36VEsU
kc5e6drZo0MmZELFmxwAp7knGeg5PavVVGK1iexHCxVnF2/La2hry6nbXGkx2CItrdGQsWA
KrCOTlcckkdPrWTFLdvayWiZe3TMgVU4Hr7+/FNtZFyUaM5ZMAjbkA46HqT0/DNb0aR2GkD
ULby5LoYMu8An0bAz79e1auKgtEW4xoqyV7vr3MS5trqGdLa5miXdtHmcAHIzkn8s02OWe3
TYrDn5shyMj8D7Vek1u3nW+MsJWS5dWyvzsABj5cjAPv6D1NbtjpMt7aKmneHIL6KIDDz3K
xykEAhmXdwCOgycUOfIlzFyqOK9+P5fqct/aMcBnWO3UJ5bRxqedhI68/jWTLcySy7n4HRS
fTGKmkXB656DjBB4qu/l/dbJHq3atjeNOMW2lqySH/XIeRk8DOK0Ltv3UWQdwAOR+PWoY4b
KJI9txHKzYBCucxYGDk9OTitK8i+1xR29jApV8Ehnw2ckZ57Zxx2ouHOjKe4Ew/eqxZMBXU
jKge3c/j60tt9oupkjikbzznD5+8f9o9AAM8/1NQiJlY28hVWB2nkED8asQ2dxNBJcpASkY
4fdjHPXA69DRsJpKOhq23h55olkcRw4+UgnezggHdkYGeeBgYFZt9HbHUdltHKg5V1I6nJ6
An8K29FW6t7q4hldXTGS277zeozz3rbaxtbqUNLGjsUCMzDPfI4obja540sVUoVX7R3j0sZ
9rJps1qk9vEIlcYaNTypHYmjeGU7V9Bk1bmsmjQKqlVAz8o4A6CqWcfKRt457VF77mNGMZX
cW36u/wDX/AL9tIhjKvJ93G0YwPerpkIOY/LEhxyOap2ECXDMjEjjtzn61tw2CxohQhT6A4
/Gk5pLc8jFRhTqNdfwKEtzcBXVSwGOfrWRIcsSWXLcn1rduPskPmiZucY5rBvJYyitEdqgc
4OSR70RbaO/AQim+WNvMZ5rxkqrcZzk9qjlnIQByMA8MRVT7SoztBJBwfrVaa43MQWYYA+6
fl5Gf5Zqz3VRTeqLRvIt7D7ozgH+VUprosquOR6Z6N/XI/nVbcnkl87jvGDjANKQs5CkZLD
gle/bp7UHQqaRGZJJpQspJHGMjNAO1gEJYlSVAHfp07VIFDr91mdBgrt6806FM7plQAA5Ze
pAouaXI0jZpFIUNt5Py4GD149qsTSR/ZYYo7ZI9rb2mXLM/QYPOMDrSfO6AHJYdDj5j7YpA
wCEhOAMNj8zxSaJvYkfTmi0+LUBqMErtKYzbISzpxnLHGMfQmqoIMvzIVyeQB9eQPpUuwNM
hDhVIJG/qp9D61MYHkJO3ZkHbjgn2xSV+opTRAilZEwQEI2K7LwPc0+5iNvPKsk8U4zwYvu
n8wDn6irE17eGwgsZLqSa3WQOkYGArBcemenHpViTUJbqyS2W1gijU7jsX5mx0GTk5/Gpbk
ugrroZh37goj+bA2nGRj6U7EacKACBkMOOfpU7B1bzYlJT6Yx7UsqxtH8wHqGIBPXqfWquS
pkcotDHGtus6y4w4k24weRjFV8B2kLrhz90j17nGOlXp1kMKsUijUNwQmCfx7DimOsiodow
rHBK/eHv9KS0L509ihskLFQquzDHXnkflVgqwGySN1bIABGc9uDS+SzYIYJGezdQc9R6U6S
NjI7zbpGT5AoOCD2OastO+hA+N6tu+cHAGOAPpQpVQodCc5JPcnPHFTBCZEeIee2AdgXHOO
RSMsbOQnykADA5xjvk/wCeaEwtoWba7aLjeSDwAehHv7Ct2w12MQNNcI3nJIGXLcFTjgDHy
4APPuMVyoICLmPDE5HTB4qeO8QLskTrzkjJH+NROnGaszlq4anU1a1PTtP1G3uY0w372Tbw
MkHjJxnt2z3wfbN9Z0YK4foc5z19DXmVjefv0w4ERZSyNkqVz0IHUe1dxp2qW1wtrGdsc7H
Z5fVjJlR24CksSO2FIrycRg3HWCPJr4eVN6ao1ZHTcW2+YW5ye1L8jEHaVA7KOOlR29xbzK
HVyFbDLIoOOR1xT1Vj+7BJ2nODxn8a85Ra3OGUl0IpRjaScnrkdveo1ixICMEnjGfX+VLuf
ACgsMkZxT4Ukfd+7A5+8TyPw710cpg5dEMABUYOcDnPFBYPPv8AIDdsgcgemamkhx/dZFIx
nrTHuVtUKxxNJsRmIRclgBuOe3epUVJ7lOT2jrczrfToYdQGoshnuwzFZ5VBZAw6AdAo4GP
rXLeJ3jsRPbx2+83jK8k0jsX3dcjjGMgd/wAK21125mEiNpaBpSyRtKSiDB+cEkYbjtmuKv
7K9ngWFI1lcTOixpIxYLgMMBjjZ12ken0r0sPSkpc03+J7OEpVPac1V/j/AFsVtNsre8uGV
77yNke8BFDtI3cKuRnjJ61MJ1/skGea2mnM7IqkBiFKLl9wPYjHP4ZycVL/AEi70vy0ulK+
YgkUN6fSoggBbNwjNGAVVMtnJ6Zx2r0N+p7KtL3r3RCEYsSu0Y5xnGa0ku5Y7GJYZ/KlLsX
cOwLjAC9OwwcfWlg02ab7PKQyxTSrF5soMUKsc5VnPTBHX61dvvD15YJA8zQ25nBYRySr8o
7YOfmGCDn3oclorilKDaTZz8zqZXJ288Z6elVSuRyuOfXrVu4gG87MbuPlJ3GqixgMByR39
a0NR0cP7xMdMgnjpW1dJAYEl+0hZowGVSMZ5PT6YzWVAxBXeCfTmtDUSJLWIbdxVyuAccY4
z+JNJEtXIZYHP72ZfmYbseue5/WpLG4ls5ZJFw7bCF+YLtPHJ7kYB496rRvK0aIy8E/Lxn8
vxpwW4wzYXaDtyPX0x1oBxTVmaKf8TG/R3UiJOGaQknJOTgjG3np6e9eg2ojhhQBVVimAx5
wB615zFbSyQboIJ5pY13ylY9wVfU4HFdh4ej1O802Vrye4hRWCqrpguODnJrjxFlG97I8zG
UVJKV9uhsX728MLMEHmEZO3oB2rmZXLONq4rpv7O0/yy05nndumWIxUh0+1SMOtqjZHUdSO
1ccMRCmras4YctK5hafeyW7HbZi4LHquc+/+fetSV767/wBVF9n7ksQMDFJe6pHZqYywWTA
KpjAIJ9u+KwrvW5ApjBwSOjgHK9j7H3FbJzq+8lYfseefOo6liSxCANNchRnDYOe3X6dPzF
Y940DKAkhCKSGwd24Y/wD10y51GS4mBZzvA2jdzvHTb+WPyqiY0dSGJZnzhB2I7iuyEZL4m
ehSpzWs2OLAFwW27hsKgZxxxUecQfKVVeVOBnHQc+tOh2NI2ZCF/vEDrj0qzLEDEFt8lASW
O77/AOFa3Ox2RTEY8ovGxG3ouCalRV2LIISyDPAHJ/H0qdQFbaJ9isO/qM9u9I8chAaJGCq
oGV9fWlchy1IgWjkkibZFvAVsngjAH5/SntbT25X7QkkDMNylV5z+PWrbwnzRJkbiAQzDk4
Galu2a52h5Sx/5Znpg9/1qW3fQzVSLVurKCKMs7R7f4SB60x4kYDaeT125wDV0wtJEYn3Kw
ONwGCx9yelTQXNu1pJYrpsRmkBBmfJPUcrz14P50nK2xMZp3e1jNjjZpjISyr0UDr9atFrh
rRreJ1RWcMFIB5HQ1Z2KZDKAFfhBxx7cfhUrWhjYLJGA3ILHnqalyWzOaWJaXO9Ft/wP63M
i3V4j5Ugyq8fj14/z3q3FGVLArjYSA2OffNXzGI1VSSCSeM+tRrFgMqITtzgd/wD61Jyucd
TFKeuxSaI79sSqQxx706NIRMDKWWFRz5a7if8APrVxIgZ2kG3KjHHJzj3pzZUgKwXKgDAH+
e9Ju+g1i+WSW+n9XKcixXAPkKwiDjYZBg4xznmonjSR/kXr+GPUc1fKOsZKYKMcgHqKjRUI
JckjdkcYGf6U0zojW3ktrlP5phtYFVBxgndz9accJOg8we5AOOf8KvbbMRp5t6sAfk/KSB9
DVVmif51J655BDEfjzTUlLQ6ozlFKa2ZVHlo3lIrnqQQevvUc0QeUuBs3nLBTwTV8edaTO9
vEsjMCAHPPPf8ACoLeN2QRGVWP8TAVV+pqqkXHmuUxE8bE4AbOAQOmc8VGyOgZCCz9S2Oh9
KtTW7ZVggDc5y3B96hZMFG3MGAyShzVp3NVJPVFcbopFbuD1J4Bqybh+dpKFztwwwQP65pj
cr5QXJOSMjIponKxiUBH+XOO/WnuXudTpvis20MkczPIwAWLCgDAPIx0HHJJOSR3rYsdbt7
q8hhhUzSzBeZH8tVcklySeNo+UAnnjNcG0okXzAflI79jjpTEn2LkSbwccEdB2/CsJUKbu7
bnDUwVOa00PWIbqK7ijFtKXU4CnoCT9049xk+1TswUqVX5hydvPX2964Gy1ye1hZOWMsMkS
nnKM+PmUf3uwJ9TxWvHrlxcRh3nQ7W8oIP4BgAc9Tz1NedUwri/d2PLqYGa2OlczNORInK8
YHUf/XqSdFuIHE8KSWzjGwjK478fTNZdrqYnmZwuInziRWyMjk/yqGTUN+UClRv9cjH+c1y
qEr2aHHAWa94ra5qf9nSwxJbRSjaTCJUDIG6AgAZDLxjkDDHNcJHdSfZbexNoGVJ2lMu3c+
0jAXd12qQTj15rsGiN5KGudzL8qHcTwoOQMflmprSxs7Vo2ijWP5ShC88E/wA674VYUoWa1
PTw8YU48px15De3EjNczG424HmM29gOmAe9XZ4r2e2tLGSOAW9uWESSgRFfM6kuoyRnBwc4
xXXDTbQSE+VHCyjAIHBPqPwFRzWyt8mwSFTwvXJ/xo+uR0SR0SmkrLQ5rU9RmuND0/SI0kh
t7YhpSY0ZmkClVyB1HJ9M55BxUz2Op6jY2S6ls8q3hCW4jY8IecEevNdJFpaTSCRm2sp2Aj
gqRyKuJZW5hUONhGf4sVlLFwgko7mUXa3Kv6Z4/cIdxZWwTjGO1VgjDrnHcirUuI84y2APy
xUCyJ5uWBGOntXtHcMBInTnPPGea1tQUG2hKnJJy35f/rqqfKZ9pXDD+JegJqa+ytvF83UA
YHr81ADLSeG3ZN1urMTyWGR19K6y80yO7gtNX0OFYwkG6cKMBZcdQr5DDH90EDnnPTjAeO5
J/T8aninkt5VmR2DKQcDjj/OeKznBvVMznBvWJ0Vto2ox6xLNcW9xdPbuGea3Hy8LnHY4yS
uVb8DjFd1LckqV25YDqvr9favNb7W72/FkVd4Z4QQJVkzyeFOO3Gc/XoKdHrNzb25/fSy3D
qwldnzznjHtgVxVcPKraU7XRw1aNSaTe53sl+I5SHkRQmcsf4TwOfxNctqGtymVtj+WMbSM
4yM/4gVhTancyLu805cncM8YqtAJriTHOGP32PSrp4aMNWOng+X4i9c6hNcSB5XaQkZLdxk
ng1VMjbWGCT0yewpsg8uV7aJxMo+86nI69akjhZoX3kYXjIPP/wCquuySOtRjBChmAUAbj1
BP8X404TSTAD7iJ0RQOvSnpCyttYliy544Cn0p4LxR7vJBBO07jnjrSJ5t7B5US4k8xOCMD
qx7dKfHGXYruZWJGCR0H4VMkKMgwgHIx/ntUjIqNnAwOSD2FBhOqr2Q0WjtKnJIxgqDjHv7
0sisvBOFPLZHf09qkydykjBXqDwBTlkIDByWXGMgD5jUtnNKpPdakEKICgeJn25PsORg+1X
lRGJlkKhByASMj0qJnGwhgmQvIVgO/XinwRkYZkBLHgHnH41LOerO8edu39dP87EkaiMYBU
sp3e31IqWeeSaIxbgqFtzKq45GfamdFBJwhPQjJz9aVFjdvn9uDnJrCSV7nJHEOKkuZ2fRE
ADI7shKEuCxJxx7066us5mlkJkJwu/gccA1aljjHmSMojA7HvXLa7qMvmNaxx7Y2GeoIbr0
PWriuZ3NcMpYmVvs/ht+JoWWqQ3F48AZpWByGIAVSAAcexOe9aWACd+/5lGM8H3rgo3eN96
jZtHDBe/rW3FrjQWsUSwGYLx5jtyPc5/GtJU9dDsxWAbfNSN8YiGIxgHAxmpIJ/KlW48pXK
9dwBGO+KWyuobqFpkCkjA+QhvoallX948iqMnqB/Cfaud6txaPDVZ06jurSRBPJLJdR7hbh
FXCJFGEC88k9zUbxOAcfITySB93tVo4JG4DcByMdqajYZ8A4IxtPfJ6fpTi+VaGrxTm3UZA
0TTxbFUbjyoIFV/LfcEyWUeoGPetAho3VgRhefUY9KiEoBbClyrcE9v85q4ttHVQqTcbw1K
ciTglVUFSvJ5yD6e1V1kxtTzSQQS3PX/PrWlKgLNsbkHaw+hqDyAJVKgBM8Ajoa0TR1U68b
WluV2haSMRyEAK34ketRNGUY+WVU5wrdQQfWrtzG0bANCI3ODh12kDHBwfbmqjAl4iSWCjk
EYHNUnc6oyvuVp42SUMuFzwTnIJ7cfnUIgaEsRIpZeQD7+9X2ZYnHmKOvJYkn/69QyqYmDn
MhDEdOmaq50U5t2TKUe9GVs7gc5yOtNCRxlvMBI3dPUfWrGTsDMAqt1IGfpUUjRFlAXdk7T
3IFM2T1HB1XBSRgB7HC5o8/y2HWQBiAuQQcHj2NVQu1mzLtH8JbvjtU5hV4gC53buoOAR/j
QXZLc6K01p1tMsQFUhRhsfXOPqOa07a8jecRCMsHGCSuMA9fzrk5lszOv2CSbYwLOsqKGU5
6ZBIOfoKmtLho5I5Xd1RWPyhs498VyyoRkrpGUo8vU7gm2S72hSEXdtOe/Y/nxV+2igmR5E
G5nTBGOTnPP6VhWV9bPtOwlmy24/wpjHP1P6kV0Fsz+U+FCN1ZfXjPUeleDiIyiuVigo3bG
vDAkoxmVkPzKOmPep4wWO1Y8IADx0oVELeZIcOoyNvcdauwSMEAAKKB39K4p1NC472YJEEC
hlD7/bOTSyRMyryBye2fSniQsWUAYUEkA8n0/Sqd2ZGSMmUR8nueentWCTlK1zVJHikhcFt
21lwM+xxVI53AqTz056VcdgsmMjkAZHSqbIBORgBSPrX34yRZ0V1U/MCeT61qX4UWMBBwCA
M+mSTzWQifvF46etbN5DE9tEN5w209e+DxSEVPKiEYVXIwxywBx7ce9DKCoEgKryQeDSp5W
zYAinGNxPerAS0WMGZ5WI52IAP1NDdhdSm3yLtUZx0OOoNWEkTynV4w5CkFiM4GRz9fehgh
CnaFIIHXIFMiUNMVVxHjhg33SDUuwMhC7SSULEElSO9SBgTsK/LnoDzSSxmNmHmZ5wpHAx6
fy/KpFDIRvjwTwTnr6E0MTZJGoilEgRWwe4zk/1rQe5urhfnnLJjLcAc+gHeqaT7SYgoCL9
3c2M1OF3IXXC56lxz6jH5Umc8mxpkKFXkypHCKe/bFWz5/zxFctx2JwR61HLG86fZ5Fkw5y
uBzxT4oZ2k85p3LZxvPK+4x2/zxUto5pyja76f1/mWrRI7iXBdIgmeGOOcZ6+/wClI/7znc
uScgDjH1pkEiyxSiRWMsb7HXGMN/h0qwMKmSm491A/xqNmYOpFtWWq/r+mLFGPnDZOD169q
swxQqR5kRZtpOVOCB9MdfeoDHlVIwhHLYPU+pqcSlV2Mh2DBIIJrObvsebVqzU+em7+Vr9B
jLC07GOIxIeFRiT+tSRpnAysY4wW5FNJix5kanDdXJzzViO3G1G3Btp5VvT/AD/Ks5Ssjir
1ZSlzSW/9bbDQWZMIoY/3vX86YwSFWmfJ/wBnvVxrZQqsh27xuABPX0Nc94gumtlGd27GAq
D260qb53ZFYSm69T2a0RDq+qQtayIkxz0VUwS2Rwcnt+Fcq7NI2+RlzxwAAB+HakM8k4VJP
mK5IbPODzg/570zaRKxx8uMHvXdGKWh9jQoQow5IbDpJQPlCg/jUqEsqHZjHPSoGzvOFLZ9
u1bV3o82mwLOrmaDAMgwcx/X2962hRnOLlFXS3KnVhCSjJ2b2NXw3JEwMMLSHHytlRhT1wD
gZ69DW9LCqqI2ORjPydRXOaCyozRxSRybiGysZBHHI3d/p9a6/bI+7JBJ+X8ew/WvKrS5J3
Pksyi44nmiZzWoMaSMzLngBeQPxp0a7WGFYgtkDr+tXXm3RCFdqwrwc85Pc+1QglyV/LtjF
Zqba1OSVduNpEMhQopwykZAGKYURxmNTwMkGntFsZnBwc7s+pHtS+Ww2sGABX7o7fj/AJ61
snpoaxmoQUosreW25mAyB6DP4UkaNJMwRUVm6dsgVZ2ARuFkKMVxgEfjk1DLGhdhIpwezdv
xp3NqdZSnepr6CSQM8hEpYEHox5zULQoISw4VuOfX0qwiRrBsWNVBbe2ecn61Xl3bZF43fn
irjJt2NqdWUp2jJ2v1/r8SrgGMqyksTtXIxjnrUMkZk3Iit8wyeTjH/wBerdwEQeacYxwOW
4pQDv24whGQB6Von1PSVVpKSW+pm/ZF8seeSiDpj0qMgKxzjp16H8quyuWdtzhEB444H5fS
oo4TJGHcLg9Of1q0+52Rm1HmkylLDE8AKk/P8mV55qCMExKzkqxYrtzz056+9aBUxlWhOxM
cjqTjuPSoWWJ93m4ZSd2R2P4U7m0Zt6DIvL8/dJEzHYRhHwUbsf8APvTdm+AMzcLlc4wNp9
6e5XfHlcKeMsfv49v6Usc20+ZDtZFOCjjO5PTmntqaptk9ldzWtwkyyZKHIJHIx0PvW9b+I
3faJ5iNxzwo+XtgY+prmZJFkl+UpGoJ2w9lPpnr78mn28STExrLHblTuEjg4z6ZA4/Gs50o
T1kjN0le6PR4NUspUWaKTdG5wGYYIJ6gjtirMdzNJsbcNvGBnI64rzFL1oxJlTnHI6g4/nX
W6Xr0NxZRxuDI23BYsAc5wB6sff8ALpXj4jA8qvBXC7j8R1EYYSRiN8EZJyORTpoi4UvMhP
ONynNZ8U5dg0Eak7tud2T6H681aDSbOYy3JGQMjPFeXySi+xfN1R4s0LtISuCuMnt2pBFER
uBJI4NX3yWxt+ZsLu7EY5+lV0YQiRZUEjD7uPu9ck5619ky1qLuVSNgyjfxAdMVbvdogjyS
Pu/rmqEbAsDJxznA4/AVo3qMYoipyAqj27/lTApNKQ43AHdw3HIOaXcy/I8nXkDHSiFtrB8
4GOe2D68Ughdyy5yVOQ+O/WkBI2yNScHOQQvQEfWhoVAE8fUfwMMgVJvGza53MBx60QtEGK
uxORjA6Fs0iG7EcZIiMLJkkfNjrVlLdgqqAsjd2JyMegqSC3knuDFEu+QDI5H05PbrSrC0N
y0M/DpnK5GMmk30M5ye5HGhzkAYGepP5Cr8MQeJQkJ356nvnPGKWLLv5aRgsq9PQnp0zntT
EjkGZpZtzkqMqcBSM4x6delQ2cVSpz6XsydEdcqyncQBg5+U4znn6ipxJuHcH3Oc+3uKaWj
+6/ErADacj8R61KIxJhWZUKnJLetQedUmt5IiXTxNO0kM80FxIfmYNlWOMZZTxiopr67spF
hvrOMxu2I7iJsK2Og9uR3q5GYllx5keGBOFYE4HJA/DFU7m6tdRtJbeGJ50mB+bgBcdM5PU
HBqNXK3QxhzznaULx+63z/Q0IZYZVZ4wSM7WUjlfYipxEGEmzCuR1HbPXgc1j6VNL5g0+9U
C6blWVt28KOQTn71bWyWNciMEA+mBWU9HZM4MRD2NVxj/S/rQja1jVXYtjGNnOc+uakLbkP
l5VT94LwPoKaCqyBeFCDbzg1n3+rQW10YcHPPzhQAcdQM+3PvipSk3YqFOpWlyRV2aM0v2W
Mvud2UZUINze9cDqmoXN/cvvcqoOcKxP8Ah+Rqxfay1xuVfKcE5WXByVx0IPQ/SsXBldnd2
O7kk9SfeuulTUdz6bA4JYdc0viY4Lg5BAOcY61ITEWyuWA9Rxmol8gITgjBq/punPqd6lup
Ijzukk6BVHX8fSuqnTdSSjFas9GpONOLnJ6I0fD2lLcSNezj91CwCKf426n8BxXXbQwKyKC
jDDA9x3pIoo4UEMSCONRhVHQCnkD3zX6BgsJHC0uRavr5n57jsbLE1efotvI4NZ20nVZIi7
L5chAUHgjqP6V3FhqsV7FCZD8+MlAcE5GMjPY+tcx4p02RpV1KGMFCAkpA+62cAn69Kk0e+
tkjitwwhCMozLICzj2GOMV+f5ng/Z1ZU2ttvQ+lnGGOw0Ky+K349b/M7GWKOFSuCrZK7T0I
64qNYvNYSE4HUAHB47VNKVnUksd6oCDjp25/CmBETEkUvmZ4JJ56eleApNR8z56UWnoQzRt
z5aZQc5yeT6UCOMw7Q3UfMV6ir/lhrYBgqoVyWPBx6/X/ABqvIShOQqhgckHqM0Ko2rCTkm
nEzfJuftQ2SQ+RuIOF5xVmQxsi74gMY+b+9j1q4FjYP+7yZPukHB56/Xio5YPvQoobLYOW+
6ST3q1VTeuhtKvKvU9pUevloVWGBsjK8nJx6VVkB+YYGCM+tSENENuws4J5JwB/nFK5YqzE
qgHIPXmuiOgJcst73ITlGyDtPbC5xSlt+OeVGT2pdj+WGHOD1JwOelRMmz5VbZtHU9jVryN
4LVFZokZzyA5PzDHf2oZSI+p45xgc1Z8tCORgkZBNRJCjTZdCeePfvWqlc9ONW632IGgDyA
43YPOedo9qpvCIy5LANzgEYJHbitNmlaNj85JXACkYXrknjmqJ83EjugYowx8xI+vrVJs6q
c5Xvcrq6NCqdT0LgDHHQ8ioJVKtNHG4w3JYeh/mKveW8i4dXyGPGOv0qAoZERo1Ixw24dK0
TO6LKalgdoYfMN3Iwzdvw+lCyRsCGyFxgBDyPb/69SloVdflJ+bDH1pqsrOVACluhGQQas6
Lkii23KRKN56LjJPIwAR3574oklSJV+zJNbyp8skTjcNw4yO/4HpTEh2xHbMgBXJVuS2O1M
hUrseSFnjzghSVJ9OcGoHZM1bLXLiC3CyOUARYg44dVzk49z611L+IbUxRm02hT1ToE6DHf
njn615+tqZ3kRISxXkBjyRn/CpY5ZFiClggB4285+tc9TDU6ru0ZSoroOMty0P2W3l+ToQD
twPc+lUZUWOQx+bHuGGBU9eOn/1qkuIXmkkx+7QjBU4+bjjn8qpRI7GOIH5ixBA9a69ma6W
13J4lG/AAIBzkHFal9hrNRFHsbC8ltw79az8fOrqn3uBgenGK0b1FFjCqyDLkHBGfXii5LZ
UR40Cyow3Hg59KchkYBguIweoHJP8AnFMhRHI4G4cHnOevT9fyqRI1jY+U2XJ+6R2ouS2hh
BkAVwA65yMY4FSRR4lIHyqvOF/z9KtCMADdGhcdATnODmo9yjiOPbu5ILZqbmXO3oh8AjYf
u2XbkBi5xg+vvVwIs0Y9c4yx64qrGvKsy4wcnA64zx9OlW8LKkUywnY5IKgE/wAulS2cdV6
3J1ijfLqxbOOMc9ad5SMXIB3E4BwDSpHIkjKS7BskgN+npT0ySQuwADnng+1YuTPJqzqJXT
v2/r+v8m+WGUK6BgTkDGe/X2qeKxtmI326lhk7mGee9DFXRwowMbhnjHt/n1q1bOyxP5Zyz
JjLAHjuef8A9dZzlJrQ5KlWo9m0QBY403CNTK391Og6c+h/wq1H5KARJCuCSSoAUEVXVMu+
87Sf72cE9h9TU+xUlkEg3xtwdnBz6D+VZSZhOautf60Oc8Qab5kwu7MsAAS20Z24zgLzwM/
qa0tL1Ca6txHPE6TQBRKrkHJI4YfrWnGsLhgw+U8bj/WsWbSLn+0HuD+8cY2ktgnIPX9Pwr
RTjKPJLoejGpDE0fZ1ZWcdn/X9bF+7zDGQjZZue3X+lcJfzrO5CP5qs/Qk5H1B6fgcVdv72
UMtvcjJXjaGPTtnP8QxnIrGDup5AYnj0rqpQ5Ue5gsL7CGruxRCcAqSQe2OlTLGApDj5emR
1pAHI+bqMjr1NC5BCscsOOo4rY9Ai8t/MxtJJIwO5r0LSrL7BpMUBGHOZJOP4j298cCs7w7
pDo/9o3CMuBiFWHOe7fzFdJs5xx9a+wybAuEfbz3e3p3+f9bnxOeZjGUvq9N6Lf17fL8yPY
oGe+aXbkjHp17VLt6UoQ4zjFfSqJ8o6hBLbxXFu9vOnmRyLtZfauPvNOuvD9ysoYy2kjBfM
CAk9flYHvXdBcDBNMurOC+tJLS4UMjj05B7Ee4rzsfl8MXT/vLZ/p6HoZfmksJUs9YPdfqv
P8yKxuo7qwWRBs+UKW6Y/AfzqU7CoRY14IwOmTjp71zmktLouqPo9/Lszlo5OAj+hB75/TF
dQAkcW6GRfnABOMn6nHpX5LiKMqFRwkrM9vFU4xqc0XeL1XoNmt2W0TY8hYHktgcEVAbV7n
b+8BIQAZHTPp/j706KaY/NKrHtyfmI7cdqmXeZCqCNZEJBGQxBHX/P4VzpyiYOcrWS2KYt5
YH+RiQRwSQDkdePT3pzTFpSUjZAFG8jjI9f8+tTDDv9nIkZWYspxkn8OueB61ILd2tpGkBA
X5QuTuXkZJqpSW8ga6uJS81izSFyAByZO479eneqYa7kJkhih8oDgSE5Y89cdBn2zVq+BWE
WVtKHnmAYbRvMQ/vMMcdD7dKniSOG1aNjhSQAFGQxH16fhWqmkuZf0jTSMVJxV3+VtyhHam
UEXTo8jDBMeQB3wO/40iWdpKdywxkMS5LDpknrnrUk0MkW5Q2d3XPBPt+dNjLDG7GQvIA6m
tLvdMXtJNaT+SIXASLOwKA3Zu3p+VJ3YMrYH1HanyJkncgkUYJXFNTerNwOWrZWOmEo8mu/
/DEfJjLDJZgAo46H+VUJY2CHykyzttbngAZyTitQor5MbiInqfX61HFCCT8yYxgFenFWnpc
7adZJOZRkNxGY/s8ahD1Vh93j1FVwreWGdD5rHa3YE/4VpLA4hIV87SNrE4x9R+lV2jbyd7
eX5hf5vY9xj096uLR3U61/duUJ3iyieS0TliC3BB+lQlf9GJDK2TyD1rRumzG+4GQpgjPbn
P8An6VTuG+UySR+WikADg4OOcetaJndGV7dCJECqJfvKvUHPNOW4u/KaHzjsIwyHpz7fhQ6
Myi3B+7nAIwBnr+NNjxkgMu4jAJOQfpTNU7EUhRVVQ+0jo2fu5oCHYF8wZHUg4zWnLfSPYw
2U9habY1KpIsRWQH+9uB5OOOc1SKMPmWJSCe9Sm+ps0lomU7yJopJFmJYrjHOAf8AH8Kanl
C3EySqxUYZACCB9K1HvJdPk2WxtplZessKvtHoAw4BrMjK+UwkXh+jZGQexFPW5Gy8wZZsb
flKKRtZSQCT6/41pzt5dtFJt2nA5B+6d1Z8O/zkDkRLuBGOV4rUureN7dXkbYhIYsOSBVdC
N3YoEAmNWX7zZ3DHX+lSxgGXA2OqHqOi023SRonTIByeTU22DyVSIE3IUOZC2FU+nv6UiPI
soA0RQH58bhn6df8A69K6gHzkTGBzn0HekELokS7sFecEgCrtupSVgy8k5B6445H86zZwyn
yXkhlsh+dn3AE5PPKnHcVJGPIjBBIGRgq2MH608lFjLjDNtxz09s1IXiRMFwAVzhj1GPX/A
D0rNvU8udVuT00Y0bjHnaVDDPXoaesLqMsMFju59c1I8JSNGABVlBwfX8Ke4XYoBLZXJJ6D
3qLnA6je2xEIndRE4Xk8kjGParMY2KxYqQMDk9cDmkRPNaNMZAPQ/wCfpT5NrOyE45ztx2r
KTvoTUm5+5FW8hDJldiE7Rgnc3BOeP6fSpVZmYrOMt7dPp71CiEEFR/Fna1X44vlXKl5c5w
Wzz6e1YzlFHPJqK5V/wSN90UbQ4TnI6Z6kVFfuYYJHjZ9zZI2IZOcdh3NXmSN4lIZmdf7x4
Iz0rG1y9aC1IyctwzJMI3HbI9cVnS9+asjooQ9pWjBannt9eG9ujLKCXXhjjaD6HHb6c1Xj
YRsePvCn3Fy0940kjK7Z5Yrjd78d6RlVsMo5HIzXtrQ+4SsrImO0IMDk9weRW94a0hNRuJL
u5fdDC4/djq7YyM+1c4q7RkkYB6dM16h4f01tO0KOKZCk0hMsgbqpPAH5V7OUYVYjErmV4r
V/oeFnuMeFwr5HaUtF+v4fmXSAWJPU/jRt96sbVxzkgdxQVytfoXKfl/OQbSB0z7U8Jn2x6
VNjHHTsKMHuOaaiS5ke0YGP/wBVOVD1zUgTJ6c08IMD2quUzcyrd2MN/aPaTcbuUkAGY3HR
h6VxKajd6bdtpl8XiliYRsyHIwB1x7nnPvXoar/Cce1edeMbbyPEzyfNtuIkkz15xtI/Svl
eIcJCVNV7ap2+R9Zw1X9pVlhamsWrr1VvzW/obi6vayHeY2IOTjflePvH6Cr/ANrSVkdNu4
YAVuOwxj8PSvLxMY9wHOQFIPQjOcfpVy3utRvpyqTrv2eUod8BPcD+o9a+AnhYvY+tq5XB6
xdj02SVtocjJBBA684qvPfJFChd905bBUHrkg546DOKwLaLVjFBFJdukrJ5jCQkrndzgrnn
JXHbrmt0WSx3Ujqo2MdwjwDtPc1wulCGjdzxqmGjQTlUnfyXX+v6Zk20WoRXX2x0HnOpLA9
weSuOvB6fU1fF9cXDmA2cgZP3hkf5VHbg9z0q6D85UYDZ+8T0p8pUp5kc/mMDgkKeB75qZV
eZq6M6mI9or1IK/wDX3lE3bu6xy2bocZLKMocnpn14/lUY83mSaEbSc7d3zD+nStFYw8kbS
AhWGCI8A1XlJ4AUAn7mOrD3pxmm+VI51OL1jH8yuSSHfYR6bjzj0qExsSGxkAgfTvVgHLBy
WIbgjv1PFQsCG8nAKjjP07V0RvcuOjGZxHvKnZ0JI6H+tQG3JJG0gH7oHAqUuCYxIANwxx0
GKVlwRnCtwDjqR3ra7R3QrOn03KwDuUg2NI5OMISSW7f/AKqjUmaZzKm59wTdj7uOmauToQ
7iJ1BU5Eikt/8Ar+v1qurMCUIyCeqnJJrSLO6nNOLkv6/rsQXIModGO88qSeaqECWF4ZEVg
ikjHViB/hWjMoaE/MsZYDPY+oNUpoVMwYPzgHOeB61aZ3Up6WehW8wbo50mUzdChGdw7HFM
nSXziTFGA2TtXgDj07VYiTDKionyg79x6n0qNSoLqRtUjHLfdFWdalpYrpsCACY5I5Bbp7/
59aapcIPm46cg05452ONgJUAAAcY/xpY1kVMKzIcnIGetUrGy2J7mVEeZZIwzIqht/UjHOK
oyKkrsyKIRuJG3pjvT5kVWdpkxg4K87gfX+VNSaaTAdg+0n/vk+1IzWi0Gwo+QxRyAME5zj
v0rRui66ai5Oc5GeRiqS2gQqokOduCCOnPrWvOjC0TJB2DIPqf8mi4OV3oZts7eUUAGCRjs
Sf69K0EjUKCyqqSenYdSKq20e2QB2Xk85BAA9B37/rVuORAjx7dsifKcnHtx7cVLZyVZPeJ
KqjeSrBsgH3GPShJT5sZSMFMYK9s/X8aeqb5GIwccYGTkipfLAQL5ZJIy2OBis2+55zqxj8
Wo6NcuSDx0XjHPb+dTmMJPhnXJGBgggVCuVARNxIBwR0HI/T3qTIaQDHHOOnNZPuedWbk21
sPTAYM4XI7Cr0aAzL5Y+Vu7dh/jVJV2xqzMWb24z7U4MuUOQvU+pxWU1c4Ze87lxkVnRzt+
YcFT09vakVEDK/Ue3XH19aZG7SKyzEbRl1wM+3apxtmCqGxgbmPv9PWsJXW4m7OwRsBKu5S
xHbB3e5PvSgRNu6dCeOtG1jI0iMFwcYznNRXU6WNsxR1abYGALdc9Pf8AKs+W7st2KEHJqE
dSYzrbxOrPtYjgHA49ya841idjcSW/7xfm53ADee5+Xj+tWrrXi4O6GJ5OjFTuSRT1B/z+F
Yc4WSV3jyQOQDxt9sV6dCj7P5n1uAwTw93LdiRosh2gjK98Y5p+0xlsjjtUSsgxuDZ6AU/c
w+Ud+nNdTPXNLQrZp/EVhCqiXdOrEE4GB8x/QGvWGUlix5J7+ted+CrZ5vEqy4VktkaRufU
YGPfJr0spxX3HD1K1CU+7/L+mfmnFde+KhTT2j+b/AMrFfaTxjik2NjBHFWdpIIxj3rrPCP
hmHVna61VH+xD5EUEp5rex9AAenevQzfNcNlGFljMS/dj0W7fRJdW/+C9DwMuwNfMcRHD0F
q+vRLu/Ik8L+HrWTQr2+v7UTTXETrbBxwij7z84AJPAOR0PPNc1pWjz6rpmoX8M8Ma2RGUf
OZAemPTj1r0i71my8ubTNNtFjgtrc+WGQeX8vZu+On1ya88ilubU3NxFbh7CSQRyTouURyu
ex9OeRgV+P5Zn+a4mpicXGXJKo4uKeqjFPSNnom46d7u5+k43KMDRjh8PJXjG6k1u21q79k
/kjMC5wV6etSKuRnqPSmRSxOQply7DdjB49uf881fWznaze7SImGJgjMD0J7e/HPtX7WsbR
VGNarJRTste76feflbw9R1HTprmau9Oy6lULjvWZruhxazpxQDbdwhjBJ05P8J9jW2qYGcf
SnBMjjJrprUYVqbpzV0zChip4erGtTdmjwW4tpbd3gmhZJom2yIwIKsD0NXtDtjNevGLb7Q
+MMhHT3ByMEfjXeePNFjl0863GzC4gCpIoAw6Zxkn1Ga5XQY7uY+VHZpNBGC+7ksvOM5Xlc
H19a/LsxwssHUdOXyfdH7Hgcxhj8IsRDTo12fX/gHYQ/6PbjAYEjJwc4P0qeG4Ch2RN4XGd
/Q/SkZMgJM+zPLMOw/Go2i37wGOxQPm9K+VaUtz5Wcm5XvqOLs5chlDAcEj7tRxoJLeRySH
ByAB/I96sxgxpv3Rs5XBUjr2/wAKagkgcNKMDj7pPGeQeKnmaVomsqnPGyRWuY542KFtsoA
yobOCOxHaoi8qEOSNyjcM/wAI/rWlIOJZQEJBP70N1bOc9earXFswJdgWGCx6evStKc07Jk
xatysgXY4DMXHyksW7U0RK5BPyntmowhUM24Lg45yQeehpphDPuy20jaoxxn0re3mTyq++g
6aFMkqwyeuBx6YquVUsoYFsHpngdqeSwZhgjacAO2dvtSqhMgKjAAwFrZJpbm8U4rWQhYBQ
23Bz8o/pVZCvzEDndxx0PrVnDHAJwDwVxVN98ZkwrOuexwVz6VtCJ34aN7x6lW6tnkhDrGC
27oOM8c/yqESusQR0AwwA56DHI96us+945CVVSBgY79/pTWAAddiEuPm3A9O3PWtD14Slyp
T1/QooDDIyq+AfUYx7D8KQwEu7mVWTkfMen4U+VWX+J2aLjdnAx/U84pXdXdgUKnGDjpjt/
KqOlN7oaqQPslDncVAAU8A96ryL0JmbkkgsRz71KzoUlfIBUjKKe/Q0+KZREvmrGzHn5jjF
M1he1irN5jXRyoUEYI3ccAc1HFbx+YGZWCv8uC33eOtPnt1eTZtyeApxgEcZpYYpDl5ZBg5
DDpz2we+KbE3ZbkjJIXVfMXcwCqT3qzPbTwxQmVwUUgENwAee9Rwxx4kXzN+3kKF5q/Juaz
jziMntnH6elIx5nsipHHmVLjKo6EdeSRjH86v7QrOoTcSSee//AOuqwjj8yOJlGcbvmbIU5
4zVhBN5uchM5HvUPQ4KtR2tcerA7CytJkncFIGB9fUVLF5vlD+EntnPPp/n1pMlXyygr1yT
VmGBJHI37SB945Gf8/41jJ21PLrVk0o2Vv63IF2mQZ44xhh+VWoVQlNzjdnkk5I/xpkyw/u
gJNwGM4X25HPU061hk+0LlgifeUn6cVnJ6HHK0ldOwkkDO3I3IGwAe/rUkMSxpscgg4578f
zpWMrMVzgDJFTxowZC6qQNpH09a55SaWpLk0lFsECtJ+6UfcIbPI/Af5xWgYmkwIkw0eAQe
4965jVdXulka3slJGCzyiP3xhf9rkVnvH4guLeNRcXJUKoMcj5AGOffOelH1eU0m3Y64YJy
jzTkop9zrbi6S0tGmlCsMny0DKC59ByBmvNb/V7m4ui3251YklowuzYc+x5/GtptMvrq8T7
dPMYgg8wZwWA7Drk54/Os7VNCNjvkYM0agENChYEn16YAxz7110acKbtfVns4ChRoac15Mx
zGsbDcxIbkqOMjuB6VEWIUJyO+elSMWBy6Kdw79qmDxkKDGjYHcdf/AK2a7T2yNRG5Xg4x6
4GaUQmSZLaHc8rOFCKMsx7ADuakitJLqaOG0iNxM/3Y4lJYevSvUPC3hOTRyt7qIR7zaVRA
ARAD1wfU+td+BwNXGT5YLTq+x5GZ5rQy6lz1HeXRdX/wO7HeGfDx0SxczkNeXGDLj+D/AGf
8a3thxxVox5Pf6Y5rTg0C72rPfr9htBhmlk5IHso7+xxX3FfG5fk9KNOvUUF0Ter9Fu36H5
VCljs4ryqwg5Pq0tF6vZL1INH0pb25SW4Rls4z+8foGPZR654rt9R1VVaVYoyoQCNXzjOVx
wM9s9PasKynjuL+2tLQSRaXarvLNgGRs9T3wepIHf6VkXE0iwwSqZUeZS25nPzkk7n57bjw
O2K/G84nic8x6rSdox0jHsm73etuZpK/rbofqGVrDZTgnTWrl8T7tK2n91N6feamohLXwzc
oQJJ7iRV+UnKoOQM9znOe3vxVC9uILbwn/ZdtGrmVA8mMFlcsDuI57ccHj86zpNQZIWthIZ
2VvlcZ2kAemB78+59a1fCmlwTW91f3yI8QG2JHPLseMgdwMk8dxWFXL5ZbhHXxWtpqSV9ZS
dktPKz/AD6Ewx6zDFqjhvtRab/lWrevm/8AI4mRWQ42AbTnBrptZv7r+wbKykt0tbSU+eqx
MCpyO/8AFkZPX179odd0ZrB43aUGSVDI6JjbHk/d/AY/StQGCfRGMEvmXMFuqKHA9izAHPp
gH296+glWjiadCvTXNHm89Htf5d+17bnh0qE6FSvQm+WTj5are3zXTva5gWrFT5DOGO0MGH
Tnt+FXlX26VmzTmae3aNMLGiRqFHOAMZJHXv8AnXQT2j2s/kSSRyNt3ZiyQPr6E9cV+kYDM
Yrlw2Il77vbfVK3y6pefQ+CxeDk+etRV4Lf5+W/S/kU3hSaF4Z0EkbqVZT0I9K4mXwfaaBD
e6pFe+YkfKLLEGKqSOAfXPGa7/Z0Gar6lpyarpF3pkk3lJdRmMtjO3PQn2ziuzMMDSxdJqU
btJ2IyvNKuDqqCnaEmub0vr+Byaq8mSd4yTweg+vtSELCZSzblI5B498D1rj7Oe80vVp9Jv
lVZLaVotiMFGQfu5P8J6g9efeuyiObeMTw+WxXJTdvI9ia/FcRRlRdmfo+Lwbp2ktUQiZWD
Bc/Nwc55/zxUcgOBgBApJ6dfXNXdkaQycc5yCD36H9KpXLhZlgCl5iOAeNo9ayhJN6Hlwi3
P3EEbs8SooJAJMfOdue30zSO8zZjDbgo9eSarPNd2ckcjRpLAWAlKAgoD3HqOlOluo23YZg
o5ZyCo+vOK15Xe6RvKnUfvJXT6/11CUnYrptJI5JGD9KImdwC3Kk4wc/LTyFKK27O0feLDH
50wLEQGV95z1HT6Zq1a1mSqnucjXzIpU4L7S7YwR2oiZlRlxk5xk8U+WNpIDGrupcHPoB7Z
qIL5EARY2ZVyQGOSPxPpW0WtjroyU4qO7vbt+JIXdcNtzkd/T60m3cCIxtzyPanoSybHAKl
eM9Rn+tRgOBjaR6knPFaqw0kiKSMKo3x7dw25x096pspA8w7mwCUA5q8wkuEKMQM/MMdQP8
AGogyxSOHkLDjHtWieh6dGpZWWr/r+mZ0QeWJ2kQApwE7g9T/ADppWHG6SRU9m4yfcelSzE
JLgc7zzk/fz05qFgGB80FtnAJHH6/hzWm+x61N/a6MotDvklkUbgMcKegqZbSGVF3SiMqOB
1GP85p0nMpZF2Kx+bB+X6gVJGWZdy71Povp2q7m12UnEihlkIfJGFJ5UdzRE3lSmLymkG7h
3+Ufp6evvU5WNpm3HEuOTn1H9afhXgQHA8s4Kt1HNS/MhzsLFCsUu9f3gZsgkdMj1rT+yPJ
FgR7XLEAEdOn6VQDBTCFbqcEE9Pwq60TfZgPNmBxk7Wx3pO5gpJazCNIQMROjALgHOcdfzx
TS7qn7zOcgbvaliECACMAogyDjGAe2P1q6DtdWK7gRxwOD61i3Y8epNw3V15lB7+2hZjLIi
DoOTyfQe9W01CFIlZYpZ2IyEijJJ/Pp+NSOyK26NWx0I6fjToCkgyMgL3Pc1nJprY46rhNc
3K/v/wCAQvPdNEW+xCHJGBI2WHucHA6/pSwatC8SMXIjifa5Xquem4dRkdPpUt3c29scSzZ
cnIij+Zm9MD09+lJard3TyG9iiiXhthUM2BjGT36msm1y3aFTUJQ5qkbL1tf9f6+RUu/EKR
MWs7SWctkI7jahwu45PXgY7VXtJNbvJ3ivJ99myH/VxBcN0A4575rZXTrJmfMSIDIMbj8u4
Dgn8KtRCGOLoyqvovQ5z+VS6kIr3VqVHEUKUbUYa93qVoLUiBTICXUAjf1Y4xz9RzVgQEEy
nHI6HH+cc06YtjaVOG+6eoHJHJ7dKVhlcGNimMIWXGRgf4/lWHPJ6nDOU5yuyJMF8gBioBB
7HGeea4rWdaaaaSK1lmgRxg7W2lh69M4P1rsLtVS2l6KXUqcnp71weqJILvO44GQEaIKy9/
xB7Gu3DRT1PeyqEZNyZkvHhvvbT6Z61u6B4R1bxHbzXNgIBbwOqSPLKFIYgkYHJPAPOMVll
WIEo+YjAIJAq1peo3WjarbahZkrLA27Z2f1U+xHFenScFNe0V11se5iFVdKSoNKXS+qPYfD
nhW08N2beVK095MP3s7cZ/2VHZf51uFARyaZYajY6ppkOoWcu+KUZABBMbd1b0IPH61bSaN
dokt0kGeQc8+n0x7dRX6bh1Cnh19Vjdbo/CcXUrV8VJ42VpLR3XbpY19PsYrCSC8vWaK4VG
mSORQFVegYn1J6AkUzXNQl+zyRNcGUyFEcLztwCS3oQ278MCqkBN9cOZ5FDySeY+Yi4IUfx
HoFA/8Ar+tGqzJcpbTM7vK0eWJ6YHCj6gDnivhK3D9TF5lGvjJOUuvZW1SV+i12f36n2VPO
oYbLZ0cIlGPTu/stvXd3XTv5FLTo5Jbn5A4idgrlOSwA6YJ5HI+nHerl5p9vfX9xM85zbxg
MCwxwpwd5IHYgA/XnNZ6vIi7EyM/3eua0fsUNrpLPbTPHM0KG4Ro9yksTgK2flwMZz6HB5x
XbjMkjh5xdGfK37qt5tav8vVnHhMz9vScaseZR95302T0X5+ie5z0cPn36owECO2GLcBR36
/yrZW4l0++ms4nMaW6gRea24uBxjAAGWznt0xVSAyLdiQ/M27LZP3uc9fwpt3umuXd+WGF3
YwTjucd+34V24vJXiKsKU1eKjr2v3/4fptqcmFzRYelKpB2k5fh2/r5j9SvDdaxMrIypkx/
dAY4wvOO+APyqiVeI+TlgpBVuSwOM++O/61MVdpWkZizMSxJ6kmpVjeRggRiT0UDP6V6WDy
ijQoRpySSj92h5+JzKrXryqJu8iOyjijKzSKzTBh5aqAwBHqCOc8Afj7Vo+cY7N0khMcr7V
jBfcUjDZG7B684GR2NLdaWLa2iuIC8q4HmycbQSx247jIGe9QFmkVi5LM5BJJ6YrOOHpYio
q1HVJq/dWd16Lr3endnTUr1MJTdGro2tOzurfN9PLXsWLdJJraWbyj5URG9+y57VOkYIHT8
qW21A22my2SxErMjK/wA2A2R3Hcg4xz+tM05HnvYrbzBHHIwVnYEhB3Y+wFelSnXj7Wdeyi
n7tv5bLfzvd/NLoeRWo0JOlHDNuTXvf4m+nlay9U2cf458KT6lBDrGjWTzajCds0cA+aaID
IbH8TqRjjkj6Vw0GuSt9jhjuMFmVXkYcck7ie+cDrXvCEpIwV8PG2PQgg8H+teA+ObUaZ48
1iFLf7LHJN59uqjAMbgHcPYnNfH53g6fMsRHaX59/mfonDGMliKbwddXdPb07fI6CLWftLC
CyjPlSxBgMDIPUgnt9aqtoSypKbm4lYytltpyCckjOevX2rn/AAtfm21lYpgWjlUxAmTAj9
D7j24/Su+uI3WTDKG24IwcZU8/XvXxNW9CfLDS/wCJ6eOc8JO1HRPqZFrI2kIsc8crwlf3M
iAvsxxjAHTvVu3u7e6XozM2eGBBx9DU4Plygk85yAR+lQJbNduu+PcxGRgc/gfWsW4yvJ6H
lSqQm7yVm+3+X/BGNaQkhjAueeq9BT2ghlkCQsUG3Dqv8XA59v60n76BjE4kmi6K7NnYc5x
7jmhJYSjp91mGBkYyad5b3E3NPV3XfcjMEZOxAuMngZx6YpjRgDG0ZBxgc0srTB1kLgFeAM
5P405HhESGIsXQ5Yt0Jzxx/npWl2tRzva6ZUKMM7BkscZ7U1XOxQ+QxHfgA/1q83mNESuVR
lIJXnPOf6VU3EFQSSM7uPX1reE7nRSmpJpq40+Z8yYO3HUdc/4VXY7pCOihec/TirWUfJBJ
yM/WqUhkWTCwEqW6g7tox6fWtE2duFcZXu0mu/8AW5AXIbDKXQ9tm3BpjFWWJGXdnIYEZ4/
rVv58GZcoqDKqwHH1FQyIJWV48cry2cHNaxZ6VOon0sUGQqxiAyTjJ6Nj0NPEkgiXbc+T7E
inzAiSXdEcgAnnDcenpVYhJFDPFgnnBOcfjWm56EJPdCNH5V0BG2CMYJ4PTOT/AIVN+9iUu
HJdjwpHH+f8aY0rGcsw3kgbQV4FTGWMyAlx8vKkqCPb8qGYybfQmjUhQIY95XIJ6FeeQfxq
+c/YU+cZYde3U/zxWcLeTiTiNW4ZvVh3/WrUzMlmpJVMr2HUZ61JyyjzaJibk8xF3HbnGcA
gEfyNWC7xhWjHY5I5z3HFVbXMiB5Yg/fLDOeOv5/yqY2zcLhVOcb06Z6/WsnbY4asYqXJJ7
E8M0cpUA8N/ET1p0m2MuxO1VBPTvnpUUe4bNzEdjgA4/DjIzUoThWkXfg5GV44FZNJM8+pB
Rk3fQdZxFWM00KedKdznHzJx0B+lX/LSKB5FTdnjBzz15//AFe1VVm8rBK7SRjOPvenX8Kn
8/8AdbmQRhuOuecZ/CuSom2czc5Scmrk6TSYdM/umCllCjGR057UjhAuzcwZ+m05z9TTdxa
NU5UjnJ6H0pyB5ZGBjOxR87DHt369qxempgkOZogMI+QRyM9/602aa2hsXubidII4RuLOTk
dRgY79sVILWJjEyxjdsPVcc56n1rnNe1OFZ3g+RpUAChpNhyBgMOev+cU6UPaS5Ud+Foe3n
yrbqZN/4ljuHZIY5BB0UEclc9/5g1gyXJd8yzSSk9Hfrtzn8KY7hmYSOWfJ5PHP9KVFSQ5f
cN2OMjpXtxgoqyPsKVCFFcsFYlAxkg4DDg4Hce9JtzEYwd4fnB9ecflT9joDtJZRnAI9O59
qdBNtVvkHzDkgVR0G34T8QS6BqMk6wvJpsm0XUYBOwZwGB7MP16V7YUUgFDvU8hh3968U8I
aB/b/iyCzlXdYwYnuxu4aIEZH4khcdea94eB41QmMoHGUGONvTj24x+Ffb8OyqezkpP3b6e
vU/KeNI0ViKbpr37e96dL+e5TwQCF6Hr701wXO5hk4xwMVc8ogDK4HTrWjoOkx6nrBtpgTC
kE0zEMV+4hI5/wB7bX0tWrCjCVWWyPicLRq4qtDD095NJGAF4JwBjH1/CpGnkaOdcYEpG/u
SB0H0FOiG+3RyOSuTkd+9O8ojqK0cYS1auZ89Sm3HYrBcMG5pNnX3q2Is4BGPek8r17VrdX
uZczKvl+2acqEEMMjHOfSrYh3c59q1/D2mLqPiHT7J1HlzTqH54Cjlv0BrDEV40qcqktkr/
cb4elOvWhRhvJpfezorzR20/wAH6XpF2wW5vVe6lXncjMBsBz6KAMfWuAWGVQElA8wcMFUg
A969C8eawk/igmKUBkA4Hb0rmbqESXTTKuxZBv49T1NfjfBueVaubYinVfuVryj6x009Y/d
Y/aON8gjRyrDV6S1p2i/R7X9H+ZjLCWxnpVmFXjYSJnI/KtNLBjYzXjYCRukYB6lm/pikSA
KACoHfjkZr9bWJp1eaCd7Oz9bJ/k0fj31SrS5JvS+q+9q/3plJEkSfzEdg5PDNyfx7VyXxK
8OXev6Xaalp9sJdR09WR0Xgzw9Rj1ZTnA7hjXfJAeoj3HPbmrMUSpIGwucg9M4rjxdKnXpu
nM9XLcRXwVdV6T1632Z8sWElvbXMkNwrIxO1g5VQp6dCMg9fSvQl3zW0UysGQrww6nArofi
l4UtbKaTxvaB2aZ0h1IScojMoCzDP8JICsD3IPesqOKC1hhhkQqdueDu64I9iMdvevyrNYS
oTUGtT9Ex1aOJpwqx6/wBNfIoPA4ZQZOM8EjJ/yKfhkdGUnKZD7DnJ/rmppySzNEVwFHXk5
qtkAl4wuc42A/r715kJOSueNd2sTIxH7yTGY+Qvt7VWZ1aF45AAC2ckZz9PxxTfN84OcHcv
PHFLJErp8vzuf4jxg9qu1nqOHKn7zsLsQ4aVRkkc89KYwxLtjLBScBh1x2zUUcjQ53yYKgq
E25yP8ac37uTKDecZPPAqlF3CpFwG/vlbaVzhh0449hTbmAFo2RiSQcjpg0u4bQwOV6gBua
kBSGHIDyjqVJ2gH69c1opNNG9KzbfOotfj+hR2GNCQvyj07fSqUjyRzu20lGb5R0/P8a0cl
m8yQEqw6KMFaZyuACG79K6VK251wq8jbn71ymLlJoNiJt553dPTAOKiNu4wqylE74UEg1s2
VzYacskkmipqUxJ8tJ5dsaNjglQPmweSD1zjishFlDEStGSWPzRrtAJPYdhVwle9loerS5I
x5qct+nX8hXO5D0yv3sd/rVeV2XGHVF6AZH/16sNG7SOGJA6HOOajh2eXuWNSWJJ4BrdHVC
ejszMb91cptXa2c5B61cfbLbjadqgZKlM5NVmjk3+ZLkEjJBbGew4qWK6y/wBnQu7MNuG4x
602byjzNOJeilk8kkyKFU4+c9ff6VdcqbOE7ApCjndnOSSf1rNSDeSGdijDcpJ6H0rScsts
VYDCgdOvfipscUlHVLr/AF8yuqOgb0IJyM45qyrEfJuJc+nOaakhfKlv3R7E1KFVeSh4xg9
h19KxfmeRVnraqSiVM4VRu7bulOEqvA0fyfK/4/hQxRtxR8Bs5OO1QPELeVWLfP1GR7evvW
Fk2cUFGV3ezJQGzhRghSMKCefr2NTKwCCDaEAYMd3G48dPfnoaiiAdQ8kjL83IX19assqf6
x5AWcn5CCu36nv+FZTavZhGF1oR7AE3MflbhR1Kn1FSmbbuWHJYjaWxTBHgHa2xW5C/yxUN
zLJbadJKkBlfI6dSScAVDXM7Am5tQXUknvDBbqm5iAOdq5IB65P9K4zXtRgmdYIvLmEZbBK
tuXOODnGKdqeqXwfypQsZzndGxBPB4Izz+VYR25wWYgjr15r0KNBQV+p9TgcGqMVK5EU3sV
yOOvGc+mKlhRgQrMBhTxjvTViO7cp2kDPGc1LCVY7ZFzjvnvXV0PVLVvO29RkLt5GQDzUnk
IkTOC0jlgkUSjBYnv3z6Y9TSywRRqjA5YIS2DkDmvVfhp8Ori6S18Y68zw2MIN3Y2gjLSXW
zO2VgPuxhsYzjdjjjqtLpPqZ1aipQc30Rv8AgXwunhvQHS4zJql44a6YL0IHyxD2Unk9z7Y
r0XxlGLXxHbaSdoSxsII+ABg87ue/PP41gaMGLefKP3Nq4mlcg4VQRnnuapanrB1bxDNdks
DKCql+SR7+5zmvvYRp0aypUX7tNO/k3bfztqfk7lPFYGvi8V8dVpR9Fdu3lokTrHvRiVI2/
ezwRnkfmOa2/DytE2oTAD/UeUM9gTk/yrAifOoXIWTzVbaxZWyOABViea8/su4trFv3kzpn
Zy2AeQMf5xXjcSYpzy2NPnUZTlBei5ot/gjv4XwcaOcqbi2qcZP1fLZfizMsGWSCRc/db+t
XhAoONxyemO9Z+lRTwX0iyYYFvKwufvJ/PPPNay5MiK5BZnZQeuOT2r6yjXTilF3R8vmmEl
TxEpSja9nb1/4JH5ZUYHcdTSiLaCMYKmpJsQypHIu8sedrDkVNjMhcKyq+CFJyce+K39ptb
qeX7PfyK6xA5O05NbWgXA07VHvShLLE6Lu6AsNuf1rLK/MSB8rEqD746fkasXLNHZyyxsFO
chkGBgZ6V8hxhiZ0spqqm7OXLH75JP8AC59rwTgY4nOaXPtG7fyT/Wxz17fST3SXUk2PPLO
oY/wjIzx6kY59O1bdlILiyhLnDdMY7dcfpXHI3nXBsgGM82PnUA+VGoywx34BPY8e9dDoN0
s0jIpKLu3AYPKjp+lfOUsFDCVsNOCt7OSS9Je7+v8A5LfqfrGb1vruX4qm9dL/ADi0/wBPx
Om1jzLbwJHLDAhbzjcyHP3doP8AgPzNQJG3k+YVxlQQ316foafa3kOpaILGd/KF0txCqkDB
fbyD6cdM9cj1rO0m4kutOgt3zJcKBGQcHeQOD6//AKq7OH8fU9tiaOJXK3OUlfrHmaWvkkl
9x+d53haX1bC1aGvupad7J/i2395ohQqgKqngZ2L/AD/OpN4QokmSz5we3A5/LiqDSXEN40
AEryEKQgX1O3cMcMOnSpNWK2U2msbiPEjMHlA42kKAc4HfJ7j0NfUyxdPmjC+sr/hf/LTuf
Oww1TklO2kbfjbT8dexcvhDfafcWt6iXENyjRyo3zeYuCdp9eBXjLW8llcXVhOUjltZ2jAE
gYbcZQg+hUg8817HdPaJaukcatGoYtPN8rBdpAKqeCCfYHH0ryTxfcafaf2ZrVks7CRUs73
zBhS/OxzjOVA+T14X1r4rMK9HMaSrUU1ta/b3r/ouvRH1FHDVKK+q1GuZ3a16q2nzTbMqfd
MSMe4fPoMnNEUbFVcyLg/KR0z2q4Z1aLhQwY/OGxwfQ+9QLcxptDfeQZJUY+lfNRcmrJGMo
8rs0V3aZd5WHvyR1GP502OZV3H7wICgfdJ5qdlXBlBzgncoPH+eapv5e9nCgd8epzWsbS0s
ZNX1YTPHlT8wkGeMYxUh2mDYrKgwcHHJ+v1pssQZxJwpIzioMYJHUsRyf6VooppWYraKwoZ
QEyhX+g/wqQS+UVc4YHn5uufTFQsGLhlBJPQntTHlEjgFcAZ6AEADrWvJcuFKVR6IfJIvnb
iNwP4Y/Corm5jt0V3IQZC9MnPtStsIDMdoOOg5PHSo5djkgIyoFBG88flWiitDsw0YxmpTV
0umthWcTxiRX3KTjJ6/jULKinYy7iDjjIwccfpUpMhK5UIOMjpn3qnK8svyEfMzEKSeCOMf
yrWCR3YaDd4rRCCSOQkZBQYAUjr+vJp0PmR7wAkeT91m5+tUmhlF4GCb0XdhVPGevB780rN
KZZCrqF3YG8dTgdP0rZI9enTS2eg6RVhxkDcVGduDt7imDy0kikZQHz1549jTpmKXn+uBJX
IOMZP/ANamMC2QsjttAzkZBq7GriurLSzSklycMRgNjA+n8qs3ErC2jd8qMYOeM81WhdMFc
IT6HPtVua0abT1ZJNrc7geg5B6VGnU5Gqal7ysRQ7trEjIPAXd92pwpDEcsQORnp6Goo7ba
ELLvbP4L+HSrcJCxh5mJYnAUdT1z0/KspM8utO8m4ajoi5i2nIwcjinOzTRABgWGAq46VGt
xksAd6g5AY4zTizAqxcEqQMZzgZzXO073OKStJuQ8BmRYo1wG5/H6/nTxHIo3Ehdvp27c1C
kkzuQAQyk7t3cU794pXL5LN83PUEcVDTWhEpNq17Dpc7st96P7rADoBgYxT5ELadIGaUs6j
aQ2CR3/ABp7jCBCxDHg4oV5E+8wdOnWovdKxzxqNNPscpPpsVppzXCr9leQEvK7b2QdMZ4x
kcnGSeAO9c0pTcwHzKehHFdv4gvTErQQeZvQgs0TAYzyM8HI7+lcTIm5jIuMk8hTxXo0m3G
7PtcDOU6fPLqIfvYTjvgVbtyvltuI3dSc9B/kVS2lSjEk5PB9Ktq5CFwoBHB9626Heeg/DL
wavi7xKhvGMWlWTAznAbe5BZIwD13FefYe9e23+oR38aaPpmrggklmmjjWJjlt5d8Ar0zx8
p+XGOo4L4f6fZafappl5qIgjaJppoA4DXEpQnCna2DwBkYIHSuju7rQp7sxaZZpYWpGfOXI
dFONzM2TnqV28DkDjNd2Ew0/b3q05NJcyfu8sezd9W+qS/No+Mx+YQxEG6clZtxtd3kvK2y
7t/kjojpOj6lFLp+i+ILiC2Ega6kulzBuGASoXqTxtAJ6H2rlLy0eC+Q2LtcRo/XZg4I+pG
emQCcZFdh4YsvDGpSXMlxNPF4dsypl3TMPtMuMqvGOByT+A78VdUs545bdPDbFIrmR1SKP5
Shwe45HGTj29qwp55Tw+MWEnUkpTv8AHZpaKXv2d1JrZadh1Mnq1sEsZCmnCL+xfV3t7qel
k/1ZT8Pyx2hnkummt41lWOYxfeKFThWXHQtwen4VQu7uCbxDpi20UsMTSo6xvMZWXkD72Af
w7dMmtXS7tNAury+1F7O9lkiEaDzP4hkF2RgM7eM559Bzmi51+31O786eFLzyJEAu5VIlUt
IfmBB+VOThcdwOwp4jCVMVipYqhByi3e7bjG/IoWUWu7vzNJ9Nk2dGDzCnhadOlXkoyirWs
m/icrtrbRbfO+qKlrbyS3heVxGJNUK5fvnIzx7n9K6Cfwtcw6ZJqxu4VCzStb2sYJaSMty4
J7A8cjnFVb+50q8nmtNItJoJ0kEvnJuYlkb5uScdh0/CsK58bS3XiCH7N++tbVRCYol+RUX
AHU+xrgjjc0oUVPCL94l7yk48qSUfPeTVld33PUxeCyvM6t6svcskmr3cry27qKs+2w13gM
6gBcZ7nAP04/nWjFHPJdR2sFu25oyyqqnJGRzj6ZOao6kNFtoX+y3s4vWbd5OAsaAtkAHqc
DBFRJqt1BcQ3YnW4Z42jlEwLKw3ZIOeSOn5V96sxli8PTr4dW5r25k9fdbT06fi+h+V/wBn
xwtepRxDva1+Vp295JrXr+XU6OPS7ycQTxwslrIFbznOFIPQ8c4JwOB1NTeJtA1HQbMfbni
IYZKxybjGPQ1f8FTW8EEd5eyQf8S+Lz/JaFg25vuEueo6nAGOBWLc+I01rVLxpnLpPlWzyC
pyDX5pxFm+MxM54alHnjTkpPp7qd1vq5OztZ2a1t3/AGHg7I8PSjHGxVpSjbV31a1St0Xmr
rY4SMw2un3rOgmuLsmMDGfLUEHd04JztHsTg8Ve0OdLK6Mk0YkWMEEByAeMYyPQn8cVStU/
s+7nWeJZ5498a5wQG6Bseo69Ov4VMsbfZCzMWlK5JznJ65zX1M5xq2cNYtRd+99vuVvv7o6
6NJwo1lPe0lbtZO/rd/kSvfO1xb2kbDdGJZflPO9ggB/JRXpFzbr4XhJuoDdQzKMRKo/1mN
rHGMkngf0rhNB0G3uLifX9VvhaaVA/kqABvnYIGZVJPB6DoSewroG1bWNVvm1F/sq2cMjSw
3lwCvlhXOGIBJB6An2HPPPnZ5TWMrQo0naFNvneqTcrPkTWre90tVdeaPksLOOGTTXvSS5e
tkt5NbJbWb00DV4Lmzu7mecwwzy2yskcRKyQsSrbiij5SP7vYEc1jJdyyNB4g1ie4mndh5C
MfmkGBggdAOeABg4qLVLG5v7i/vYrn7bb28bSyzqmzy0UfKp55bAA4JJxzjpUPh61VfDi6y
L20SezLNb2skjcSDqMYwxIxxjnjp1rqhUgsNOFSSdlHRJ6Xv7rdvdukm3po7rozyZU51MUn
CLWrabaadn8VtnZt2WqvpsmjQv9MtriT7Ve3LaZceRvVZdznbk4chj+744wCcY7dKnh03Ut
UM+j6fNYJpMaeTPlhLA2cnkbfmb1A9jXJXPiS8bWNRu45Hiubk7T5iLkR5JC57nJOeO3tU9
hdavqdsNKt5Y4bZZGe4k2BI4wwKliOgPL8gA84zgcKpl+JjD603BT195q8YLyTV3Ze6tX3t
pYuni8K6nsoKVn2dnL5p6X3eiPJtY0u58Ha/caXcXEdxHbjFuyYKygnJbI9Dwe5IHatnRL3
+17YsUwUBJxjJI6cZzXUeJPDul6loF2sN+93qkSCe3ldAN2ANycnJDD+IdCoHNeX6fqM+n6
iMJt2/Js8vc6nPKr3Unua8qtTjUhem7+bXLd27dD6N0li6V5xSmvO/4ncJakYCnAPUdvxpG
jMWJD84U4AHGOKSCdLmRZ03qH5KMOVp4kBXMjZ4wMd68p8ydmfNTi4St2II5Y3JLsxb+IE5
JpZQwUbCCccYGSOanmZciNNo+U/l6VXfcspiYhYmA6Hge+a1hrZrQya6lRJWwwzsHueT/9a
iRofM3bSMDbxQ6EuXGVPRQBnj1zTlj8pWJXjGOeTXU0lqjpbgtY7+oyRk2Aom04B/Co5kLW
zGI7MnnAzg+1Obey7UODj+IdPXmmwZC9HRjnjH8qqK6m9Onyr2jeqfr95GfNLZlPzf3yeCP
YVEZMIJmiQE4GAMAc/wAqsSFn+UDPGCf6VTibFw8ZGN2AAw4BHp61sldXPQornje3y8iqIp
IrnaZHwznBY8j6DvUVwziQoIRIqk4KjI/lV90eLPnMwUnrj7vHH9cUxi7gCNjBjqCRzWiZ6
tOd/eViC4ne5uhcXMrTOAQXI6Aj0H06VDBOCRl8KBj0OaMBZF2oxOMgA5ABx/Wns8SyncSs
zDbhfmx7GjyNZvmdtxwWRLpQVJXPyKTkn3rVjiCwF2GwbOgOVPPfNZkUZQGdyzlR1z6Vrzy
INJiZjh2bkdc4/rUt30OCvNv3ULGx+6VJ4IAz/WpDBEIlfOWbOdpHHt71WQ7rPzR+7AOOD1
9qcsm0hhyecn064NYNdjxpQkm2umgr7xHsUMxxxuH+PvTlIdndypbdgntmnKwMjRgkepxSG
MtLsRfvDJ9BUX1sc14u99CwjxlM/wAKjnPGassBIxkjkK8fdA6AjB4qisciAkDnHJNPV2DR
sgwVBO4nGT3rCUb6pnPypbMXzGZApIZipXcR933/APrVLGmQzsoMZ7L+f4fWlk8uOPznKRo
xPLY/yaw7/WIAjQWkpLP0ZACD/s4yMU4xlPSJ0UKNSu+WCfqVNdnSRnV4HIGBvD8D14z1rm
sqABgYzge9SXUzXMwllILAEKSent6/mTUfyhgSWwDyFOea9OEeWKR9ph6XsqaiDx7wVVOnP
rV3R44Br+nfbkDWhuYxOG4Bj3jcD7EZqmZyH+XsccU5m85SQnzDkEevaqN3se/eJNdivybK
xsUs7GGRglvgYUZOAPbHOfUn2rpNLm0zQ/AtpqYVbi71IspcqrMm08qAc4xxknGck1z9trH
hG68P2MmhaCt3qV5GgKXTPMykAh17AHPJ4/oRvafouh+GfDVzceIlsr69LlCFut6RrgYUAE
AtnOcnI+hp4irgo4OGEnSnGPMnyqyc99W7/Dza6tt2Wh8dTpYlYmdeM4uSi05Wdobbab20s
krD/EmtzrZ6VptvZJDNdQLeSRxkDJcfKT/wBFNY2ga40i3GmvdJA0qkRTy8qD33Y5wQWH5V
S8Ra1Zapqsn9kRzWsbwfYGQkFPKXaF24JI4HQkjp7isSaKe0dZZIQihfkQ8cY6/jRUwmHw2
GcJw5ZSd4ppXundPW6fLovlqj6XD5lVxEVTpS5qaXLL5q33t3d+x02pac1lNJai5luZ0bDZ
TCkAc7T3II69x+dTz3MY8PSJbWqxC1uYsPw5kkGd25vpjjGBXP3Ny+61jiZkLW8bSLvOGPJ
BIAAzhj+fua1VMf/CEXbyKWkN1HhgucYTA+YH0J7fjzivroU5LDU5V6jn78bN9+ZLpZbeX3
Jn5upRWIqRox5PdlovRvrr+OpraTPf654ot7K3RYElJLBzuSNBklifZcAcZ6AVreHPDXhHT
y2izeIxf6lcKGVoICFR8HCkNyM9MHBzVCPxSuk6VZ6bbGIW3kfvXt1ANw4YHJLDdjrkHB5x
yMGuX1G9ub145xp4sbc5WGOJG2Y9AT16EjHbPWvDxeB+uzVGvD2dF6JJpN8t7c19X3t0PZw
2Zf2bT5qUvaVbpu601te3RaaX/A9E1y8k0CGDSLCPT3uZcPcTyxCQRSDAxuOQzYxngYyPWs
rS20qG2/t29vXRvtDW8EdkAn2djlt20528E4AJ/PGeMtrrzLy0iv5na2jKoQp3bYweQPbk/
nXU/2ppuragttfWltp2nRnMdvAwjDEdFLYzjrz19/R4vKJYDBfV6SlKNvelGylZdNm2362S
Xrfkp5qsZi3Xm0m37qldpN9eyt6Xbf3aHiDWILfwjeGzvLi586Zoi8hyOBltmP4Tn615tb3
s1rLCYpMyOCzBSPk5AX+R/Ou48eETaPprW8K24lZ3EKx7AuBgZH4devPWuAt7d/OjhXMjy8
nHJOO2OteDw88JHC1ZNcvNKTto9vdWvW1r9vkfo+KliacaCpu9ktVpq9W7Py01OmZEl1Vrh
UEjXAUiIc7iy7f54rWmt7TTpZ4bq3bU7tLbzGgjB8lHPQOQck47DrkGsZbi9sGt72aFo3jY
bTIP4gfzrOivDLBcxtfTJC7mQwhj+8OMYPrwcduM/SlSoV8YlQwrtCCs7bv3rJXWui7d9Wj
hzzOqeHquNN6z3enb7tf89zSur6O+ngsbGJo7ZZAIbffvYZPA3dONxAOCccEtgV6BeaBp1v
ok8ms3oitLXA2WbDdvGVIAK/MfmxkDHPbt594Tjlm8UwSWtysJtz5gaVyGUA/dXHO49Bj+W
RWj4qv7A209j/AGzeXNxbSMYzLsKEt97G0Ywe469Meg0zaFOOKw+BpTl7lpOybld9ZNW176
t/gfL5bJ/V62LrRTc/dV9E7LZL/gdOhQ1LVrePSZtJ0m4lOnxoZCZUVTO5PDsF+6R0we/1r
K8MRanqmojTNLlKEF5OuRGAvzMO+cDAxznAp+l6bf32k3l6m2O3kxCsrsBucnOASc8kYz0/
KqWj6w+kCeEWUP2tpAyySqVeDjDgdMZ74wePQ19BSnSpTr0MC1zWS7663b6tpyba3voecoS
mqdXFpqPlpotkvuSX9M0NaTRbGSVLR11i6mcySXEm75VJIwNhA3ZyTweCOe1ZJ1R4rSa1tf
3SSSCR8nlQucLz16n9fWoHuIxdD7PBGTO5fEaA8seAM54/yeRmrM1gIbVm1Y3EV3jZHEqrn
Pq7E+mflHJqaE8PhaSjXblzPS+sn/27oklvtbzu7Cqe0q1HOmuVLtouvXe79bk/2q61dV02
wzHAFyxILAKozufH0rnPFfhUNbxXVpM73jMVmik2o2wAENgE4K5IIyScdBjFaVvdXFtC0Vq
8kbuRiSPjIxggj8u/bpwKnNuXjdro+ZltxT7xYk968vMcTTpVOWk1Gn2W7fd/5X6Hbg8VKm
+dK8+72S7HO2uj3sM0jW94dynMYYYQ54IH5L2x+NNuL/V7aNofssdzIAUUlCVPc8g49veui
cwbkkVmckY8tjxt9Dj8aiUwBx5YXI6ZGRnjAwa+eWIctZxudk8YpSbnFNHOnxDcSQwzNo7t
czyeWIVkxubnoCCe3enrBqF/LFJf2wtI1yfs6tnce2f1NWNTsPtCO0JHnp0DnGT/AEquk2r
qeizBOfMdRk+3vz39664tNXp6GjVJx5sOkn5t3XpceumWYZUiiKgIVBWQjaMfXimhrmJtsk
oniCHDnh/8D+lPtr5Jbn7Dd7YrkpuU5+VhnBA9TVuRFNsApKuF+4B1GfWrU7aSOOTqKXLW1
/rozM+2LkgCVlB+8YyD9KVmxtk4ZWXjB6j/ACae07KwLDlTyOxqvGsKgCJ3CIp+VuV55HP4
fqa2S7HVCH2krDkcFv3akfKRkr0PXNEghOAxLbuN4Ht/npQ5AVXKEHgH3pS2VBBAJ6egzV2
6o6E/eUo/18yGW3LRZR22ZIwQcdKpSNEQCm+XOeQOlXHAiUsZDt6ZB6jvijyxL1G0DoCaaZ
6FKo2ld3X3FXzSkp4ZS2NrY46c1BJbHzt771PO0Lg9aleNhLy+w4ALds4oEjRnn5lTAJBzt
H1Ht/OtDduzbiXIGJA8xuTjhTn0J/z71YuleS1jfzcDeT93AT0/nWexjaVVWZQq/LhckZz6
fjVxo2azXPzYIJA6H6D8RU26mHLb37jbcSs6+YqIgJ+Xvn1q4iI4PmMobqDk5x+FVYN67mA
Uk8kr2q2s8axkuxUg5Azxj6/lWMk+h5uIqO9oITahJQAjJwuCeKlWILNt3hf7zL1NRtMFJl
X5V2hmI5P5Y/lTHR7mMJBK9ruIHmkfNjPYe4zWUk7HmtTbfM7Lz/r8Cz59tOJI4pt7xnDIp
GQe4qnf3ttZQobmQqVPyqeST1x0oOlwpcG4tXeIs5duflLHqPYcdKryabJeOBdyRSxo37tZ
ASyKeeD61MFFddDWlTw903L3fTUz59Ymv49iRKqbwBuUMAc4KknueoIxVWfTrowea8xkkyM
uBwD2OfbnJrpbPSLO0Quw3PkABh93HQj04rRESqdrISuCcFePxHpVuvGGkUejHHQpe7h4e7
3PMZYJ42CzLtyM4xz+I7UOkyKSyfKNo575GR9ePSu9l0C2kjeJIdhYgsQOWPv35z61Uk0Xy
7aCJVEoVCqJKcAjOT+OR+XFbLEQfU745lRlbWz8zith8xepPXB7CpopTGHh2F0lKghTyMHt
WldafNPDCkUcMb/Nu2gjPXCDAyTgVUtLCZ7+3s2j+ecqMpnIz/XjH4V0JqR3+0jZtnceD57
jSdLjvYpmjuGlaaJweowAeeCO4rqW1Xzo/NlgJklkLhHLFOpOAD2zk4zXQefp+haB/Z+h3A
n1ESq3n29vgqCOF5ycJjp8uSQeea5mXUZJLhnnaSO4kckyKeVY9+On88V2YarDE11BUbxjb
VtpvTfl6LXTW/kfD466Up8+s9WlZpeV+rSVmySzgl1PVViFzFA8zYE0r4Ctg9+pPYd63vFV
5CDIHspgzLta8lBRJpVVd2wAcE57k/1rmbW/mtJpZbXEfm5jGFDKqnhsA9/Q8Eetasep6nq
Wow2lxqMotJ5FR48kRFen3Bx26jnv1r38dgp4jEwq1Ir2dNN28+vTta3TTY87B41UKEqMG1
KbWq/Dr5+vmWobCG/8aabpYlWygufJg37vMAyo6Hrk5HXkZ54rc1g6XZ2LaDFa3D29uTK00
ku4tJja21QQAc7ecEfL3rkNUkFv4ijuISSFdJkUDA2/w9R6dznPpVkyS6jdqsaqskz4VeFA
yT17DqScYFYZZSeMw1KvUm1CKu1fqndPuGJrrDznTpwTnN2v5bW7fqW9JltbTxBBeShLqC2
cSGGQhWkGMgkDIPOMqMn29Og1DxReX8joNruIzveY4EangAjkZx1U4wemKTU7XwtodtFAqy
6zfopSaeSQqqtg42KDjapG3v61x0kqbzLFviL5BUnI56gH8q1hhsPm1VYipSb5VaMpJW66p
Xvrvqu2hFStVy2m6EJrV3ai/Td2t5aX6li6kSW/L26hhnBcgDcR344/QdOnc7+ja9NoqmSy
t4jPIdzyOgY4BBUKTnHfII54rno40x7dTk11eix+C57RIdRuNVa+bOY7YxBBjngnkDHrXq5
jHD4fBqOIg5047pW6J6vbRf5aHj4Kdevi3KhNQm9m9N+i31N6SC41zQdMvJ2M8pWTezrjJL
EfiahnubLwXZOLa3ia8lA3Oi5lZmz8iHBKDA69+azZNXuLvSZRoixabp9o5CB0LtJhQxAAH
XA+YnOT6da53U52uvFEktov7y4VUTeCPJJAyNrcrjHT1zX4Th8mrY3H1ptctFuUuXotbpSe
2ieq1+9H65ic+9jl9KhDWaUY83d2abS33Wm3ToNl1S2gmlury2N7fSk7vNfeFYg53L06noB
0PBrU0fQbG/sV1S6tpGE6v5VqrbEXZgF2fIwuScdu3PFY+p2ug2RitIJ57m4QAzXEZISTOO
FUjjHrzms6/wBZuvLMG5VD20du+0udyoQRjJIGdoyOnHav0Chlc8RhYPCycHNu8rPWKvZRV
9L/ACduzZ8X9ahSruGKSny7RVvi6tu2r6dV9w3Ub6RpjAiWaSQoIzJZrtBKsCSSDhiCMDPO
KpRW0uoJeX11fJHBGMmU4JklOSF2jGSSDk9B+VR2un6tqfmy2dnLcJENzhOij6f4Uk8V9ZW
bW8sc0ALCUIwHJHAPXryf617EMJRwsXSw9RKpoujava79bfozByqTftK0W4v1t5a+pqRXFz
qmq2+n2d4YI41Mcckh2gJg5ZlHcqeQMnvzzWfqdpDZyeVBetP/AHZiCgJBIOOc8EYz75HHN
Uobi5EpNtIY3dTHuB5II74+mfqKijtSxIZi7scgjk/j/ntWLwVHB1I1Zz5Uvxvq23b+vUt1
VUhZr3v60SOq0uy0ax02C+1HU57W6k+cRpFloTv4YcjJxtbk9CeCaprFZz28jtlyJSQ+3bl
cnBCg8e/XqMd6q+UBEPMdQoAyq8bsADr3P60+Sd4bfhNsbHkFfvj0r4/H4lzrTlRldye+mi
6Jdv16nRzrlUXFK34+bJJZXgzFbLEg5+Ydz+NV5JJAxZGIZsY55zn1pjs53+W6jCgjePvA9
qcHQRy5k25IIwOGI7V5qX2nqwTVrldCxcRtgMvI9etMbJIMnChuoI6GpJrjy1LtHxngf5/l
WcZlyUxxngNnpniuyEXLUzjeWqJ5ZIiRIJMDORvUnv7de9DTZgWM5BLdExtPQfzpN0ZjLRk
OAQAX4+oxUEMzrKQ8RTOVG0jAz/kVovyNYttbFfVrbz2gls5/sssYJ3xksCSfutnBGPbI5p
Ptx2JHeAxNjAYZIfnjnsT6VOsnyhPK3BT024zx0NMYwrZoHjjIdmLhjwVwoAPtwfzraLulF
o76clUjyVFtsMkDELtAYHmolYlXIzg8lfXtUME6QAWtzMd8W0I5BAce/vVx0i4eHa5K8Mp5
Nb3tozTkdN8j/XXqUWSQx7FY/Lg4OTz6UixTiQES/KexXPNSSSgvsLsCOCCv+cVHJvGWdi2
DjaeBWqbsd1NSS962pIHRUU+XhQOq8/WnbolUZbAPQ9M1WlkdztUAZ9OgqZfKWJVkOAvAyO
aduxo48qvr95SuHRm5YqfL5OMnpwcfhTIYkY7kB5+UpnHXqabKAXWUp5hjUYGR09/Wi3ZQ2
5skAZwTnp61bOuSaWhcgKW8qoqkpkgHHf8Ar+NW4HJtzIGIjJOF6knIqlDJbl4hLKWPXkYU
4z+XpVyM7bJ3jfad2Qe3p/Opsc04XT0179CUeUqoVO6QgEqfl9u9Ri1DsfPDSh+PLPKj6D+
tEXGHyXI6gkKc/wCc1IQGO92OFG1CR1I65xWNrHmuLi3rv16/IZDbwwyphWYxgqjOSSAT0H
oKuxMpUoxCt6nqD6VVAVsBVChQflHQd6BIrEEjeEbAwOlRJNo5KlJ1HuXwS52l161C+fMYh
wCoA49KlRiVb5CnseeKjaMYb5jjg4I61z6XOGMFf3gSRynyc4bnjJqzEwaQuSdhOO/Xtz+d
QQllAG0M3sOh+lWPLDXDRuzAqcjGeenHFRO1zeNTlTiiaWN/ljU/L1LAEKCO/wBKjntiURy
CcruJPb1q88u622iQHYcEMOnt9Ko3M7SwInGBgYP6E1zwcrmMrXI4dMjuA8+URozgM+RkkY
BGOc5IqCy0y2s9WivYbcSJb22WkbGWblcDk4bblumB07ZN3znUtk5kYDaeDkdeSP8APFW0u
i0ka+Sqr8xLDkoCOfqe+T9MV00q0qc+aSuux2RxMlTdK+6t/XyJxq81lYvbW1yI585kcIVZ
xhSMOOePw71nSTK8hkYvJKwwT3Lc8nP1/TirEtqXbmNPL7DOXI7DjoT0zVi1i0230qSKW3e
bUZnKpNjKxYI2lVxznnJ9hjivraOOwkKbxNOPvN62aTu97vsvn5djzJU5SXs5uyS/qxeXw9
FaQLLqmprC7R7xawoXmBIPBBwuB1JBJGMY9ItHs7ubV0e3KE2+ZizcYUd/rgnpzxwCaq3Es
32ua4kQp5rF9q8YzknA7d8gY4OK6K70W50vwsl1c3NnbXN0P3qlyXkQfNs/uqcbTjOScisq
2OxHs/4qftPd1WivdvRLZLS+vn1s6eHjOpzQhZQ1337avq+wzxHpuh2l24TWmvbxCS8cUOI
xt+ULvyDnvu/PGawI7pWlKp8oKkYOM+hB4q7qtxoT3skWkaaIkQqVneR3ckdScnvnkDoR1N
ZqrtY7kAYHsOvuK97I8NKnRXM27rVNry6LRfmedmlSEqr5UtO1/wA3q/XY0TczBWYHBc/MO
x4I6H2NLGgfBccDvio4mzgYyR0GM1Ou9yBvAx2Aya+jrVYYeLkl/Xm/8z55883Y6nQfCWra
pcwzGGC2s87vNuSHDAdtgOTn0JFep6ikyeFr+wjWwu71oykAgtFtkHTjliO1eYeH9R17T7d
YbPT5JYc7sytsQ5578D8K7yy1WSWBJL+1hhuCACIZC4A79QP61/NfGWcZpUxLc6lOUIvRLl
5vnZt2v57eZ+xcMYTBww9oQlGUlq3e3ybSX4Hk9tZXd4G0yf8Acw2rtLMZhloyRyu3IOeG4
+tM1q1XSp4Uhv5LqbLBSY/KKAYwM5yT8x+nTntseL76F9W+xvbmNI51mYgBRIdvykN97JHG
e3pmsuC0/tyS5ZXTTdPiKLtSIyheyqMYy3cscdcmv0LB4zE1sNDHV0qOGaTcUrp32tZOUnJ
vbRWST8/lcRhqMKksHQftKqdua7T0+5JJLfV9fTFntEhtFvHuPKlkAZYAuXAP8TEkbQe3Bq
rDax3tyiXM3lx4O+XHIGCeOepAwAe9XdSt4rVittfC4UDaWGQCM4A56ng5xwMjk03SNEn1E
F5GWzt94iF5MjeXvP8ADkegycjpX0sa9XD4KWJr1bJ6JW0jrZJaNtpW7/NHlxo+0xKp0YXt
53v3u72+40dW1iy8mKOxcQRgtJb2lvCirCCCuXIJ3uR64PTmufndriU+bIzu3y4LHP0z1PX
1q3LZQ73t4YWuWDEGSTgkgkEL6A9eQDwKqqwtZyI5BnucdDj9T7+1fO/XcJhqbVGN5W3e79
e36+Z2V1Vqz55v+v6+4bb2RJ2PhXwWwvXHX/6341ZeKOKB442MLkruBI3KT/T1NQQ3JWb5s
5ZuCvGfqfqKZcyfaY5BJJmVf4gRjqO31zXzuIr18RV5qstPw+4qm4KIkF39mdlIMig5Cnuc
/wCNKSJ281icKT+7QnAz2/WqbFIosR4znGAcnHXOaiDsyyLEfnGDwcMP8+1J0ovVDWu2xbM
CMjySBfkIA5IJx6/p+VOmWP7Iiou1txJQAnHHUk1TEwGY3fcx4yTgZpyXEy7cnadpAYDGAf
pV8k73vsNtkrwSy2rKoxzkk8ADiqyQrKrEDgcKQchj3OP8jmrCzyo8jNJzgMQOvGKUOpdwF
Vn2EnnOTnOR71UXJIunJ/Cik6SRJtmRk2csAp5PpUjSRNEplUnjG7JBye/4U4SykDylaVSe
QTnDfT06/l7VWK5ILEbW6KDkj61ra+52Sha3cidSGO5i+OdneoZC5JhIJCkBcHirOQOAxVv
Y4x7VU8uTzNzEZ6E+ldEO510dLuXQd5e2Fg8z4AycHr/nFV7doISiiRxGo2gZ+Uf1qbKGB0
cnGc5K4z7UqgEeU0YwMlWI5IGMVqno0zpUrJqWv4ENy8ZPzLnkEsKjlJbAJIOT0Hb1oDCOV
lCZj9TyOv8A9eopPMcqY5eVBwo4/CrR1xjayJQ8aOqiXJJAIIwR9fembnA6kg91PBqGWN5H
O5SHC8kcGgSOqBEAkA/iYfp1qkjeMFbuV55EMgUtgEKT69O1So/m2zxsqHcQVB7+oz2qvNE
BIjE5k2AnJzn6VMjRMwiDAktxz+dWzaVmXY2QFNxZQfcZA7j6VaWXFo+5QnONuMgj2H51kK
GafETbTuAAxk9f/rVpG3b7P037OeD09/51NkjBwS6kkDAsZFw/JAz1HNPYSM3mmXBzztI2k
98CoFBCEK+FbuB1HqKvJp1zHbiSfarE8RkgFsDJxzgkfyNYSkovVnD7GbbnDW3l0Ioozt5Y
g7sBs9fqf0qdtkZG0DB4654z2qNZGjztTIPQ9RTWKvKCDwBliD1+lTa712PPd5y5nt+Y4z7
mALkqc4wetOExJDEgHAGF7DHQ1HhckbcjsfT/ABq7avp1s5ea1aeYgk5OBk9//wBdRN2W1w
VOlUlaT5fv/REiqQqshwe5XHHFOibysOw/eDv1x6fjVWOYbTuLtg5GKbMXDLsXcGHbg4rNU
+bRnn06MqkrXsW/tJIIPXdknHP41LgGTCuqEHGCenHaq0cZaPcxGSAcE1PGrhMKo4Ug49Ky
morYxmlB8q3LaJAxLAbQABwcY9zQrJEdkg3q54AAPPbH6ce1Qf6uMb42UbcjJ4GehqHziYw
rAEqOCOoxWCg36GtKq46pal4XVxHOZUkSEt83yjlvb1pIbm5RmDoArnbn1FQRykqSY97nDF
Qeg6Y9qjKvJufOSPvA9PrUeyXVFTrTe/U1Xvy2UJBHdW7/AKdKj+1rPcLcea0E6rkuCQGPT
6jjNZscTP8AfKoeSPcjtTjvjLlcswwDx938K0pp0HejJp+WhhUlzqz1Rq+Uedq7YwAQo5HX
/wDVTgiqwZj09Rz9Kp29+Ibjy1RjHuHJGcf4VopqGdu9SImbkKBke/8Ak171DiKvhKKpKnr
3vv8A8HucU8BTqz5nK3lYlhgmumJhgYIucO3b29PXvzVm2s4VJDzMWwOUYDcT2z1qpHqLys
wM77mAA5yMj7v0PHHpWvp+pwWM0EtzYPkg+a5YOXYnO4ZGFP1BHevNx+f4rEUnCV1LpZ8p1
4TLaMaik3ot7q5qW9mLJ2jU3CkqDtWZwGB5B+Uj1Bresmt41X5GdNu7aHLEnsCSeB71iW1+
i25MS7ZFbck+SDGCOnB25PrWpY3cNqBI14xMs8W6WFxtC4JPT5iQTzgY4xX51jpYuunGq5P
ybbPuMIsPSadNJL0SOR12a8vtVaa8tRbFhsUIGK7BnAyT1puoXscXh+xs7KZk4zMA2PnDHB
z15B6HA44z26TUNT0lIpYLi5aaR9ygKpBb3x/tenbNcRrEum6bZJdLdTqtwxSOLAO0gc5xg
gDIPfqODmv0LKM+pV8NTweLocvs2nBpNq6XVP563PlsdltaFadXC1OZ1E+ZNq9r62a+4pOC
Yx2UnaQo5H4dPpXQ3GryGCO2tiEtLeMweUzZGCOeuTkgckc9s4rnXv1MRWPDKVxuzuBH+ea
g+1EHYGLJjHzDoT39/rW2ZZjVxs00rRjey9dNr2Ttouy+Z5+Fj9XjKKer3t/Vy/c3HlulvA
RkAkgcDp2xWVNONp2xHPqBx6f5NOETPskVmiPB4OPYEfWpNqW9qUJVmZQSw+bb6ivKjaOr1
Zq3zavYzzOp8tRIQDwQe30od0eY72wP0A7CnvaP5DGQDAAIOev4fSo5EaKTecyIQAWA+Ue1
dqcXrFiUF03HLkyEM+3I6jFC2252cljtP3xxz6fSoHO6MbVZXx0x/D9f89Kf9oVTnzdyuME
jPJ9qdpW90pQnHVLcRBMcICrA9eO+aUuQFk4bnoTk8VKyxsQVPzHljmiUeSU/cgEAduopc2
trBFOo+W135FY+YPMCKSemfamJNIFBEC4X5SGbk/X9aeZXO94o+hzjOe3f8Krbpmc/IThgh
B688Z/GtlrudtKk3G7SJUlO8gNjJxn0FQXDTFoxAEiAPO45/P2qeVMP5e4A5AODgH/PNVpf
LR9pyeoGOPy/DHNVFI68NKUW3HS5IZJAXMkoYZznAGfb+dJGrsjuPL2gZ+8OTz+Z4qpPJLC
FZRvBPLcA0kE2YRuVV2jGf5n2rVRstDp9m2ud63DMv2g7snnd17elD3CpJucsVxjGMc+tDE
DB+ViQRgHrx1qAkuokYAxtxycH/H8Ku19zsp/EpWH/AGuzkL+VKScAfOR+dIdmwiI7cg7QT
1/OqXlp5jptCjO0Bex9RUkcbK4aRuMfKCepHarSsdDglqiUbvtDCQ5Jx7Y4p8ZgEWJfmwTg
9BTCoVjIWwAcZPPP0py/c3EDknrzVDikRTtG8qzOnzhQAF78d6reUNxZjjPUjnNKzqEVB0Z
VwR1psckaOFWRn5P3RnnHX6UzWKbLMLEBckBFbHAGOvIFW0jkMNwS7yFXJCA8Y/z/ACqtFb
tJsOTgZJHb6jPSrTXBispWQA+aOQOdoyDSMHrdRJIzLEBuIwRnaAc5+h+lKqxEiSaNJXJyG
Jz79O3QflVFpGIyiAEEBSOGHtTfNk3hSFwASMdAajlOZ0W09f0Nd5wzMOPmyQFH3BUbIPlZ
WBUDAB6dOvvVXzpPKeXkFgA5YD36Crf2myXT1aGSOa5ZvmxwUHPP8qyfu2SREKDSbj0JoWA
zGFbPU5zkmnSS/JljgfeGRjFR2U0aSKblVMbDklsbfcU4SfKo3YDEIpHP+f8A69TfU4KlL3
ucfgy45KADPTFMEvmgFduD97Jzt96aZHVywG0YxjqB2qeONJtsZG35duBxmpk7as5mnT1e3
QlibKoxUsOOD2/wqYyyRrtZWXK7uv3TUC/ug23OcktnqB7+lI85aUMygLtxxnlf8ayaTexx
unzSbsWjJvRFl+RF+XlelSiBGUpGucfxEYNUkuEYF5YWCAnABzSpP5TSRsmT0Gc9P61k4S6
GbhJExiAYkuccv7U6JJD/AKsPIoGG5+6DUUpYAMgZiF5JOce1TWrBh5ZjJb7xCttHSpd+W4
NylG7ZPcIyMiAD5cEAfNu74zUGybDNKzhh8zKSMsKVpX2EBcYJwuevqOORSh3VwwYdQCy8b
sexrNXSsKLsh4iLPuZiDjAHY+n86sxtCkJMmTIrYVOxB/rVW4b5lByq4+ViQSPyoLRySRhJ
E54G719f61k7ySuQt7os2bJDcZmU+WTyF5PHerr3aNtmkwzKozGp29OgJ/yay5MtGXZgCSS
W2gA9uKj2NKFCSOyDGOQO3pWMqam+aTNIzcFZG7FdRO80ibFZnIA2/LgjsT74qpJNDFLGyz
YAHGTnBB7fpVJEe1WQxzKysuCDj8uacIfKG8lS+NynAANSqUIttMt1HLTsXFni3+ZnchPLo
2euePeszWIIr9HyRC2Ni7Ryoz6+h5H41J58YOIpD5ZYA5POfXHpVeViZj5cnJOcnnHtW1KD
hPmRPtJwfNHSxn6Vq7LK2n6haPAVJjjYLhHA6DPY+laTpCE3kEKSTg+h/wD1VUljMzKJF83
OcZPI7f41DYzSx3dxZyTARfJ5RwTxjnn0z/Ku6Ub3nDTudNSMK1501Z2u1/kXUklKl1UhcB
gfXHHWo2nY/KkZ244Q/wCfx/GpxMvCkkqPl3J657fWqckkRQEAsCOW9+lKMU3sZUnd/DdFl
LliNrn53AAJ6fWkNy67gHLr1AU8ZqFVMhVoyI1C7cjnI6YqLd2GOucHpiqUI9ieWN7pFkSr
IA4O4HhlI4JqFvKO4Ku4Y4z68U1Rg7AMDG0c/pSeYECtnDLwTn8f5VajZlyivsExJWQFU4J
Py4pryeZEY8hCBgHsfwqHzhIj7XbcnL5pqOflYt8wIPX+lVy6amlOlKNpbNMfC5TfC53F3y
Mdx6VLOQWEiQkdM54JIqBgVYTq5Q7cBk4PpwKgu7hUt8MDtb7zZyQAM54Hc4p2vJSR1Rpup
UTW73BY90rsWbOcnJ5+tJPMxCFEdudqHbjGKr295FKFIdl3ZwDznn/GpGZUjXexQNznn9a1
tZ6nfKjONS0te33CSFJF2NnaxzyAAP8AJqlhYHJAfcWxjOc47Yp7zW8aJuBZWUc9gc//AFq
gkvpHlAIA2k556+laRu+h3QouKSWqZI0rEcDbhs5K/KfX6U5JS8YUjIyQD0A4qKOUytskcy
Mx5VOBnqM0nzK5Jbn72OefetLLsaqK2aEMaxgc+Y2egII/OnNIyrtCZOPSm/L5/wA3HPOKf
LExBKqSo4w55B7nNMp3b1CMSOAFOTv7Dv2q4QUUB5EDHnDdRWe8oRAFlwpyRgnIqIyoVXeD
gcLimVy3IAZZ/LB4BUEkDrTw0cTB1AHfI7Uu/H2cA4LgAgjoKfIG4bGHzt9cYoKb1E8xiBh
iQcAgjjrWjGhOB8rAhgdvbj1rOVcbJWjOAQCQvf61oshjaWKQMjDgIf4sjqKCHtckaBYlQN
gFgduDgdsj8qS1nktriQmxtryJl2ET5+UDvxWaI4EPzKxkVcgsSSD61ZWaRJNqRiRwMhj37
/lWTi2rPUyWkuaL+8tNJC0kkgijCsf9WnQe3PIFPhWJlEijaq/e5z7YqFV82zIcDeRkjA55
/SoYpimVLFZMYIB54P696djnlFu6i9TRaVJUIBUqSRzxz/8AWoiMbMEkDMD0OMg8f196rR7
SQq9UYkE5pWR1ui4kKL1Kdvy7VDXRGPJFXg/kX1D/ADR8Kq8AAZwOw96Yn+tJDklSQCMj05
/nUNtIbVt65EZyxYnIqWMxyIQgDEOCO2fxqHdbnJJODfVF2MK4csQEIwXY8/XHeo/MNxgNt
3dMsMYHt7e1NLzRQ5hCMxJBJyfrzTQJI1UyHdxyV4z/AJzWCTbZz1KcOVOErt9OxLKYopNq
kEkDo26pPlciXIOMn5u1VfJUxMFZhzkKBjB7VOudhDtkbsYP8qGrLcwqRgl7rdy1K6bAC3z
hcEA9sZ6/hWPDd3FxNGscnAbLBRkAY6E4+lXjN5cmcFozz05xTVljT5Ac54KqB+lEFZNWFS
lyRkuRNvZvp3JrZiLhVL7cE4LdKseY2AeDubJ6flVBJI5FDbyNoGPl5GTkUqXDMmyRAJM53
ZPGf6VM6bbMJ0Z9Om5qyKsqrIhExXDAY6HryPYj8agIWTfsYmQnl93JJ68fX0qCMzDMiNne
Dw38fY8jpTIJ3RSAgD7gQzH7oHWsFSaTSYlTe5ef/j2V5BsUcHPQfh+FVhPKrN5RBTPLKMY
/OiJkSFgdxB4jYdMf/XNNd1fncArgAY9cURh0aJ5NblqG7CjygisS3JYAjaelNZ7dzkjKkl
MAAY7A1SWSZMRldjAcd+KZL5qlTtyehGeapUU3poV7PmfLsXHZd5RcgnoM5wQOKgSB8hg+D
nO3OCapNMyMCFPBGVI6HH/16eJyg+8d44BByfetPZNKyN1SqKCtsy44YZBbgDt3+tUpnMBi
nG9lh+9tHY8E469cZq4S7Qk8ZHB/H/69QbjEhKLnc+MjqBTh2M6Dadt/6/yH+dHLEixyBg2
PlU5ApxjY7gVG5R0A7isxrZWjlMb4YkEkZ4IOfzqxDcb7TdISrDrk8gHoCfwq3Fpe6dM8Py
q9N31J/NC5QMA3XGagNwvmMGkyc42gEnmmjkYBKg9DUUgRyoZTuIYEY9P6Vqkup008PC75i
xFcAv5qyZHT6mlJRmIkYk55B71VZPLkJVPv4BBx78/0qTYnmnf2xgA5/P8AShpX0G6UE7rs
T7AxYRoCzY574HWk2yR5YOQjZJzzVVwZMKGkQ88q5HJ65x1oEMgjKtIxKj74yAfXofYUrNd
RqlyqzZZaVyFLNjttx1P/AOqq0kyhSBjbJ0+XsevNVpd0e/g5PzAE52gelVDIquoLbpumPS
tIw6o7aWGS1RahsITzG7JjmMt1AyemO3Wkk3sHhaU+WCGGB/WojfN5xw3y9gBgmmzM0kiMq
HGA3Xbn/Grs76nQoVL3kBR4UCORtc5II5AqWWNETcACGPClunHWnZ3kNM4iYfNk88ew9agm
ktihYJ53QjdlcAewNXY1SbepGS0aMEw+5vuKOR2zWnaxaWVVtRvmgyMleh/A1m/aZniZc7U
Y/wDLPCY9OlRGNnLB0OwgD2xSlHmVr2OhJbsnedFmdF3PBGxCkLkEdskcVahFtNAokuGVmB
69B6dKzP3Mcewc7m3YApwR0JcEr833f4abV1uCtvYlkhCQ/MvIPUHAqNMhNoVXA75pu52Ta
6uSTjCnrQERFx8yjtgCqGr9R05RZkyp5VTxwacdrPJkHGcgVDNh3jZsb9mcDvQWOSrZ3H+L
pxQTbQ1Idev7W3it9PggsgFw8y5ZpCf4sHoaW8BRGZW3sE+UZ5I//Vis9VXC7AHz2B59q0J
E2wTbWDOAqjJ5HGSPyFTGMY7IJNsz4nYSbyqgqCRz0P8AjUwJYxlBlgMgjsTVdsyJtU4H+z
jA7daswAxq0bLtDE4IOACRxTM53tcsLJgMN4IblVx3FN81pJ8BQqHseox157c1BFAvmBxLx
/EMflinySOoASBWXuSenrmpZlyRuS/Zwshkednc4xvP3AO3H+FWMwxAPOrtF0JUE/iaqifY
UPzOeuewqZJ/MOwsWL8MT0qWmzP3ubmepPviK78l4j90jsPpUcSIqSMflzyCG6Cq8l2gPl+
Xg5I3DhRUiycqcKMDLbe1FtDN03r0uaIlaODy1Xr8u3+tRbpGkXkE5IYdxj07VDBK4fc4wi
jIHoc1cKxoQzgYI9cVk0os4ZwVKVrav8/61Gxs0nlllOCMnA5X259qkbLvuY4CjH6e1XLOz
SYRzT31raxE7S077QpPA3HsPzrPaXEjIjBguP3kfRwc4we49/pWSabsjCVCorT5bJgUMu1u
GH93OCKesaKWVucDIPfn0qrHPtm5cx5JOW7j+lXTKrQ7tgYnA461butCa1OrTaVroFRQQxI
bpj3p0cCPuDMBg8cYJHWqys8zDYwGCCd3SgXLLyeTj7p9cf561LjLoxOlV+yyaFFw5V2KDk
Y71OscRlMUihsjJAOMetUWZtokYH5cEKD0/wAajFxMp2y4G0+3I/x5pcsnezBYapNuaev9f
18y7MHhLbARGDyQegB7VHFcwXRfyCjAZQ5BJPvUcp82BgHIBXhgeR9KRV+yjAlyA/XPUnqe
KajpbqNQvD3l7xbTBZmyxG3AJPI6Cml1Gdpzjnkcmq4djIpJIAXGDxg9efyqtJOzQ7kQnce
g4HPH9KSg2KGFcti26bnVt4UtyGPb/OKebcylznuMg49M8elRlnEOSN3TJ9B3FN887ATuRe
zEcH6Gq5X0HCnUaXL6FiMN5ZeRsrnjIznHao2EhAO0qSTnOcY9fryagZ8Oi4XAO4+/pTvN3
sGZuT79TTULamqoSTvYcInRQpYbB1XPU9c1E0yMrfu8MAcj9P6VYVijEZGG55PB9KheRtu3
Csd3TpmmtzaCfNruKfLSKPBPBChe5/yKg8yJrV3JKnOMdT7nPr/jTioVzggNjqozxmoGmVH
ETbtvTp2PfNUlc6YUnYGY+dv8oAscgE9OKS8mk2lIreMncv7wMc9egAp9wQEU5DY6ZHIquC
oZNzHHdQcEen+NaWT1OmnorpDn8xG4JIJYZU8YJ/8A1UiTyMqqycnlsdOP6UryqMjkknnA5
/8ArVHuE0TJkq5bBAP6iqS8hqOmqJk8suJJJPkBb5SM8/5/lTFt0D580Rg5YM3PHfmq7JO7
KjNtC9Noxn0+tL5sm35sj+8T1o5exSptO97jZo7LBEUxmJILHbjb+HWo1ZYwDwT/AA84H41
owaVLPbG6tYlcKSxwfu46/jWabcnoWXHqKE09Lm7jfcnfJRUUYHUnsfao1Vo1Zxg7uwGTin
qhVQN7SEdR029sU8ltnVm5AHsP61VieVrQrxiTC4cE5zkrSiR1yZyu0YHI680s80nzLv3ZP
frSSK/kEkAMxyQOp+tMu3cjlXPKMDnBz6D+lADlgS27acjHeo/LkypBKk8AnnpU4iYKCcqf
Ud/f/PrQi9EKAS/mMcso5BOM0TRSRKj7Th8kYGaZhwSgyw65PX8KmbzmA3yk46AjpQ79AXm
NlxkAKBhQc96JAo85tuSp4zRRQKO5EcLNGAo5Iz+dXr+XyrQvGiqS/wDSiimgZnwTvKSXxk
NwQMdqv2YEkkm4DjmiikyXsNyM/dGCRxz64rQhiiZSxjGeSeTg0UU2Zz2Dyomhl/dgFRkHn
g02VY1eMLGoDYz70UVBjF6sSKKN5FDIOBj9aZHtEjR7AVLEY/Ef40UUDk9x08zJNCiqMOOc
85q8ApgYFBjbkZJOOlFFZSOKvpBf11Ibm2tyrzGFTICCG59B/hVgMCwHlrjp3oopdjmlJuM
bv+rIgcqHfEa8+3sTU8Co9uuY1GRg491yf1ooolsb1HoV43xYq+0HPUHpnpn9auoE8uZzGp
IYDnv9aKKp/CVVV/69BhYPwUXvyMg9AaW9CQ2ilI1yfXntRRUHFe3LbuNhWPCS7BkE8ZOOA
cd6opKZYEZkUfMDgcAUUU1ud0P4lvQmDfuQdo6ep9anlCRQh0iUFwMjt1/+vRRQczeqXm/y
LMcKEOp3YUA8HGeKqFUmUCRQeR/Mf40UUxw0aY8xRS+cHjBA+WmGKL7QibBtbAxk9KKKDob
snbsJHhoySOp55PNJJHGI2cIMlsUUVXQ7IpWHpGjpuYZJKqTnrmo3t4WZA0YPB/SiirZcRk
0MOxR5Y64/lUbRRM65jB3HB5PNFFES4LQfDFE8rNsAwdvGfSmOkaHCxqMjd360UUwfxDJAh
ODGvBxnnPamBYwrERLwfc0UUyyKO+nt9QeGBjErLztYjP61JNtDLiNfmAzRRRZD6kMhXzEH
lKMsF79/xq+phTdCtrFjcBkgk/zooq1sD2HIYZbgW7WkAX5uQvP51ObW2VlQW6YOOuaKKCS
VLS0CqPs0Z5PUVPHpllI8AMAXdnOPoTRRQBZudMsIZMLaocgnJyaim0KzNvDNulDPnIBGO3
tRRQWf/9k=
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell